Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce

Diplomová práce

2012

Bc. Petra Kučerová

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce

Bc. Petra Kučerová

Život v azylovém domě pro matky s dětmi a jeho rizika z pohledu jeho obyvatelů Diplomová práce

vedoucí práce: PhDr. Ivana Knausová, PhD. 2012

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

Poděkování Děkuji paní PhDr. Ivaně Knausové, PhD. za odborné vedení a cenné rady k mé diplomové práci. Rovněţ mé poděkování náleţí všem uţivatelům Domova pro matky s dětmi v Zábřehu, kteří ochotně spolupracovali na mém výzkumném šetření, a také personálu daného zařízení za poskytnutí prostoru a přijetí při psaní této diplomové práce.

OBSAH

Úvod ................................................................................................................................................... 6 1 Vymezení základních pojmů ........................................................................................................... 8 1.1 Bezdomovec ............................................................................................................................ 8 1.2 Bezdomovectví ........................................................................................................................ 9 1.3 Nepříznivá sociální situace .................................................................................................... 10 1.4 Sociální fungování ................................................................................................................. 10 1.5 Sociální selhání ...................................................................................................................... 11 1.6 Chudoba a sociální vyloučení ................................................................................................ 12 1.6.1 Chudoba.......................................................................................................................... 12 1.6.2 Sociální exkluze ............................................................................................................. 13 1.7 Azylová sluţba....................................................................................................................... 15 1.8 Azylové domy ........................................................................................................................ 15 2 Sociální sluţby pro osoby bez domova ......................................................................................... 18 2.1 Sluţby sociální prevence jako pomoc osobám bez domova .................................................. 19 2.2 Azylové sluţby ...................................................................................................................... 21 2.2.1 Počátky azylových sluţeb............................................................................................... 21 2.2.2 Azylové domy pro matky s dětmi .................................................................................. 22 2.3 Sdruţení provozovatelů azylových domů v České republice ................................................ 24 3 Hlavní problémy uţivatelů sluţeb azylových domů ..................................................................... 25 3.1 Nové formy rodinného ţivota jako moţné příčiny stavu bezdomovectví ............................. 25 3.2 Nezaměstnanost, nová sociální rizika a zadluţenost ............................................................. 28 3.3 Nedostupnost adekvátního bydlení ........................................................................................ 31 3.4 Postoj společnosti k osobám na okraji společnosti ................................................................ 36 4 Rizika spojená s pobytem v azylových zařízeních ........................................................................ 38 5 Cíle výzkumné části práce ............................................................................................................ 43

6 Realizace výzkumného šetření ...................................................................................................... 45 6.1 Charakteristika metod a technik sběru dat ............................................................................. 45 6.1.1 Rozhovor pomocí návodu s uţivateli azylových domů pro matky s dětmi .................... 45 6.1.2 Pozorování ...................................................................................................................... 50 6.2 Charakteristika výzkumného souboru ................................................................................... 51 6.3 Realizace výzkumu ................................................................................................................ 54 6.4 Vyhodnocení a analýza zjištěných informací ........................................................................ 56 7 Výsledky výzkumného šetření a jejich interpretace ...................................................................... 57 7.1 Důvody vedoucí k prvnímu nástupu respondentů do azylového domu pro matky s dětmi ... 58 7.2 Důvody opakovaných pobytů respondentů v azylovém domě pro matky s dětmi ................ 61 7.2.1 Rodinná situace respondentů .......................................................................................... 62 7.2.2 Nezaměstnanost a trh práce ............................................................................................ 66 7.2.3 Zadluţenost respondentů ................................................................................................ 68 7.2.4 Nedostupnost adekvátního bydlení pro respondenty ...................................................... 69 7.3 Moţná rizika plynoucí z dlouhodobého pobytu v azylovém domě pro matky s dětmi ......... 71 7.4 Osobní plány respondentů do budoucna ................................................................................ 75 8 Shrnutí výsledků výzkumného šetření .......................................................................................... 77 Závěr ................................................................................................................................................ 84 Literatura .......................................................................................................................................... 86

Úvod „Azylový dům pro matky s dětmi není azylem, cílem je doprovodit jeho obyvatele do samostatného života.“ (Azylový dům pro matky s dětmi, Kralupy nad Vltavou)

Tato diplomová práce pojednává o problematice bezdomovectví. Pozornost je soustředěna na osoby, které jsou potencionálně ohroţeny ztrátou přístřeší. Těmito osobami se staly ţeny a matky s dětmi bydlící v azylových domech pro matky s dětmi. Konkrétněji je práce zaměřena především na ty osoby, jeţ opakovaně volí ubytovávání se v této sociální sluţbě. Úvodní citát naznačuje základní poslání azylových domů pro matky s dětmi. Daná sociální sluţba neposkytuje pouze dočasné ubytování se zajištěním základních ţivotních potřeb člověka, nýbrţ usiluje o znovuobnovení sociálního fungování svých uţivatelů, aby byli schopni ţít v běţné společnosti. Velký důraz je kladen na osobní potenciál kaţdého klienta, vyţaduje se aktivní spolupráce a účast na individuálním plánu, který má být cestou „do společnosti“. Azylové domy pro matky s dětmi tedy nejsou pouze azylem, dočasným bydlištěm, ale sluţbou reintegrační a posilující. Zabývá-li se ale tato práce opakovanými klienty azylových domů, je zřejmé, ţe se výše zmíněné poslání mnohdy nedaří naplnit. Proč tomu tak je, bych chtěla zjistit od samotných klientů, kteří volí opakované návraty do azylové sluţby. Volbu tématu diplomové práce ovlivnil můj dlouholetý zájem o tuto problematiku. Jiţ delší dobu docházím do jednoho azylového domu pro matky s dětmi, kde jsem krátký čas působila i jako sociální pracovnice. S těmito klienty jsem byla denně v kontaktu a více jak polovina uţivatelů tvořila právě „opakované“ klienty. Uvědomila jsem si, ţe daná problematika se netýká pouze konkrétního azylového domu, ale v podstatě všech azylových domů existujících. V diplomové práci se nebudu věnovat fenoménu novému. Tato problematika je ve společnosti přítomna, mnoho poskytovatelů azylových sluţeb otázku ztráty střechy nad hlavou určitého klienta či klientky denně řeší.

6

Jak jiţ bylo výše uvedeno, zaměřím se především na vybrané „opakované“ klienty, na jejich nepříznivou sociální situaci, která se po několika letech v této sluţbě nemění. V mém zájmu bude poodkrýt hlubší příčiny návratů a skutečné těţkosti dané cílové skupiny. Je nepochybné, ţe dlouhodobé ubytování v sociální sluţbě není bez sociálních rizik. V menší míře neţ např. klienti velkých ústavních zařízení, poskytujících pečovatelskou sluţbu, jsou riziky ohroţeny i matky s dětmi v azylových domech, a proto moţná rizika se budu snaţit identifikovat a popsat, neboť mohou být hrozbou jak pro samotné zařízení, tak pro jejich obyvatele. Práce jistě přispěje k zamyšlení nad způsobem poskytování sociální pomoci, nad její efektivností a důleţitostí. Dále můţe být personálu azylových domů pro matky s dětmi podkladem pro práci s touto cílovou skupinou, co se týče moţných rizik, která mohou plynout z dlouhodobého ubytovávání se v azylových domech. Konečně diplomová práce můţe slouţit k důraznější společenské obhajobě dané cílové skupiny a tedy prosazování politicko-společenských změn v jejím zájmu.

7

1 Vymezení základních pojmů Úvodní kapitola objasňuje základní termíny, se kterými v celé diplomové práci pracuji. Mezi ně patří: bezdomovec, bezdomovectví, nepříznivá ţivotní situace, sociální fungování, sociální selhání, chudoba, sociální vyloučení, azylová sluţba a azylové domy. Jednotlivé podkapitoly se blíţe pojmům věnují a podávají jejich výklad.

1.1 Bezdomovec Pojmem bezdomovec se rozumí osoba „žijící bez stálého bydlení a obvykle i bez stálého

zaměstnání,

odříznuta

od

zdrojů,

které

jsou

běžně

dostupné

jiným

občanům“(Matoušek, 2003, s. 34). Občanský právní řád ČR označuje tyto osoby za společensky nepřizpůsobivé, přičemţ starost a péči o osoby bez přístřeší vymezuje v Zákoně č. 108/2006Sb., o sociálních sluţbách. Dle základní kvalifikace bezdomovectví jsou za osoby bez domova povaţovány nejen lidé viditelní přímo na ulici, ale také osoby potencionálně ohroţené ztrátou bydlení a lidé potulující se po ubytovnách, noclehárnách, azylových domech, kteří se po opuštění sociální sluţby, nemají kam vrátit (Baláš, 2010, s. 22-23). I kdyţ za bezdomovce je všeobecně povaţována tedy osoba, která nemá kde bydlet a nemá se kde uchýlit, mnohem podstatnějším rysem se stává samotná ztráta domova. Nejen ztráta materiálního zázemí, ale také (a to především) ztráta osobních, rodinných a přátelských vztahů. Jejich zpřetrhání a odloučení (Sekot, 2006, s. 166). Domovem je míněno místo, kde se člověku dostává podpory, osobního přijetí, pocitu jistoty a bezpečí. Domov jako prostor vzájemné lásky a blízkých vztahů, jako místo, kam se člověk smí kdykoliv vrátit. Domov je také prostředí norem a hodnot, učení se a získávání pohledu na svět. Dojde-li ke ztrátě domova, dojde i ke ztrátě osob, s kterými je moţno sdílet svůj ţivot a nebýt sám (Průdková, Novotný, 2008, s. 10).

8

Hledisko domova rozšiřuje a do určité míry i komplikuje problematiku lidí bez domova, neboť „domov není jen střecha nad hlavou“ (Průdková, Novotný, 2008, s. 11). Člověk můţe mít zajištěné bydlení a zároveň nemít domov. Příkladem mohou být i uţivatelé azylového domu pro matky s dětmi, na které se diplomová práce soustředí především. Tyto matky sice přístřeší mají, ale pocit domova v této sociální sluţbě všeobecně nikdy naplnit nedokáţou.

1.2 Bezdomovectví Odborná literatura předkládá mnoţství vyloţení pojmu bezdomovectví. Některé definice se omezují pouze na absenci obydlí, jiné zdůrazňují i aspekt ztráty domova jako sítě sociálních vztahů a rodinných vazeb. Obecně lze bezdomovectví definovat jako sociokulturní jev, „podmíněný celou řadou faktorů představující krajní podobu sociálního vyloučení“ (Schwarzová, in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 315) a „kterému předcházejí jednání a procesy vedoucí ke ztrátě zázemí, životních jistot a ke společenskému vyloučení“ (Průdková, Novotný, 2008, s. 11). Bezdomovectví je sociální situace vyvolaná řadou faktorů (vnějších i vnitřních), je to způsob ţivota charakteristický ztrátou přístřeší a do určité míry je i sociální deviací, kdy dochází k uznávání jiných norem, neţ přijímá většinová populace (např. pravidelná hygiena, bydlení). V neposlední řadě je bezdomovectví sociálním selháním, kdy dojde k omezení či ztrátě sociálního fungování daného jedince. Za sociálním selháním jedince mohou stát individuální, společenské nebo politické faktory (Průdková, Novotný, 2008, s. 11-12). Hradečtí (1996, s. 43) zmiňují, ţe bezdomovectví tvoří určitou substrukturu ve struktuře společnosti, která je „opovrhovaná, deformovaná, diskriminovaná, segregovaná a marginální.“ Tím je míněno, ţe lidé bez domova jsou postupně vytlačováni na okraj společnosti (marginalizace) a jsou postiţeni sociálním vyloučením (segregace), které jim znemoţňuje rovný přístup ke zdrojům společnosti, a proto bez adekvátní pomoci druhých nejsou schopni svoji situaci sami řešit a zvládnout. Proto se lidé bez přístřeší často stávají klienty sociálních sluţeb.

9

Bezdomovectví žen Diplomová práce pojednává o ţenách s dětmi ohroţené bezdomovectvím. Proto je podstatné věnovat pozornost bezdomovectví ţen. O ţenách je všeobecně známo, ţe disponují širší sociální sítí a sociálními kontakty neţ muţi, které jim nabídnou určité zdroje při zvládání jejich těţké situace. Tzn., ţe „v krizi se obrátí na někoho, kdo se o ně postará“ (Průdková, Novotný, 2008, s. 24). Nemají-li rodinu, přátelé nebo známé, kteří by pomoc poskytli, vyhledávají zpravidla sociální sluţby, neboť postoje společnosti vůči ţenám bez domova jsou daleko kritičtější, neţ kdyby se jednalo o muţe bez domova. V tomto ohledu se ţeny spíše stávají skrytými bezdomovkyněmi, které přespávají v ubytovnách, u známých, v noclehárnách, jen aby se vyhnuly spánku na ulici (Průdková, Novotný, 2008, s. 24-25). Pokud ţena je matkou a má v péči nezletilé dítě, pak je situace ještě sloţitější. Nechce-li matka čelit hrozbám o odebrání dítěte ze strany státních orgánů, je mnohdy azylový dům pro matky s dětmi jediným moţným řešením, který ji a její dítě alespoň na určitý čas ochrání před viditelným bezdomovectvím.

1.3 Nepříznivá sociální situace Nepříznivou sociální situací se rozumí „neschopnost osob v důsledku věku, nemoci, krizové situace, zdravotního postižení apod. zabezpečit a uspokojit své životní potřeby a ani tyto potřeby nejsou jinak zabezpečeny“ (Johnová, Čermáková, 2002, s. 15). Nepříznivá sociální situace má vliv na potenciální sociální vyloučení, kdy se osoby nebudou moci plně podílet na společenském ţivotě a k překlenutí této situace potřebují podporu. Zpravidla pomoc sociálních sluţeb (Johnová, Čermáková, 2002, s. 15).

1.4 Sociální fungování Sociální fungování je charakterizováno jako sociální interakce, která se uskutečňuje mezi poţadavky prostředí a člověkem, který je v určité míře schopen na dané poţadavky reagovat a řešit těţkosti, které z poţadavků plynou (Bartlettová, 1970, in Kappl, 2012).

10

Jiná

definice

uvádí,

ţe

sociální

fungování

je

ovlivněno

uspokojováním

a neuspokojováním komplexem potřeb člověka. Mezi tyto potřeby patří: -

tělesné potřeby (jídlo, přístřeší, ochrana, atd.)

-

potřeby osobního uspokojení (odpočinek, náboţenství, atd.)

-

emocionální potřeby (pocit sounáleţitosti, společenství, atd.)

-

adekvátní sebeuspokojení jako je např. sebedůvěra a sebeúcta (NASW, 1995, in Kappl, 2012)

Dojde-li k narušení rovnováhy mezi prostředím a člověkem, anebo k neadekvátnímu uspokojování komplexu potřeb jedince, dochází k selhání sociálního fungování. Zde nastupuje sociální intervence, která usiluje o navrácení ztracené rovnováhy a o uspokojení potřeb člověka (Kappl, 2012).

1.5 Sociální selhání V návaznosti na nepříznivou sociální situaci pouţívá Matoušek (2003, s. 214) pojem sociální selhání. Termín charakterizuje jako „společenský neúspěch ohrožující svého nositele, případně další lidi.“ Tuto definici konkretizuje pomocí uţšího a širšího pohledu, kdy jejich charakteristiky mají velmi blízko k pojmu sociální patologie:

-

uţší pojetí zahrnuje: kriminalitu, závislost na omamných látkách, alkoholismus, předčasné ukončení povinné školní docházky u nezletilých, těhotenství mladých dívek apod.

-

širší pojetí přidává k výše zmíněnému: ţivot na ulici a bez domova, prostituci, příslušnost k sektám.

11

1.6 Chudoba a sociální vyloučení Chudoba a sociální exkluze jsou dva koncepty, které se nachází ve velmi úzkém vztahu. Přesto se nejedná o synonyma jednoho a téhoţ jevu, neboť mohou existovat odděleně. To znamená, ţe člověk chudý nemusí být zároveň sociálně vyloučený a sociálně vyloučený nemusí být nutně chudý. Přesto chudoba je povaţována za jeden ze znaků sociální exkluze a často vyloučení doprovází (Mareš, 2000, s. 289).

1.6.1 Chudoba Pohled na chudobu, jako na fenomén protínající lidskou existenci, nikdy nebyl jevem marginálním a ne vţdy k němu společnost zaujímala stejný postoj. Lze se tak setkat s postoji ignorace a přehlíţení i s postoji solidárnosti a starostlivosti o chudé. Nutno dodat, ţe chudoba nebyla a není u některých skupin osob (např. některé církevní kongregace) vnímána jako negativní jev. Spíše naopak, volí ji jako dobrovolný ţivotní program. Chudoba je stav nouze (materiální deprivace), tzn., že lidé nemají dostatek prostředků k zajištění své existence v dané společnosti“ (podle Ţáka, 1999, in Tomeš, 2010, s. 254). Na mezinárodní úrovni se odborníci shodují v tom, „že chudoba znamená nemajetnost, nedostatečný příjem, nedostatečné zdraví a vzdělání, nelidské podmínky práce a života“ (Tomeš, 2010, s. 255). Tomeš (2010, s. 255) se přiklání k mezinárodní definici chudoby, tedy chudoba vnímaná jako nedostupnost zdrojů a sluţeb. Svůj postoj odůvodňuje tím, ţe usiluje-li svět o odstranění chudoby, pak nelze, aby byl řešen jen samotný nedostatek (tj. strava, pitná voda a zajištění přístřeší). Je důleţité se zaměřit na zpřístupnění trhu práce a trhu bydlení, umoţnit vzdělání, zajistit zdravotní péči a dovolit účast na společenském ţivotě všem lidem, kterým byl přístup k výše zmíněním zdrojům a sluţbám odepřen. Na tento cíl by měly být zaměřeny i sociální politiky států, usilují-li o odstranění příčin chudoby.

12

Na druhou stranu, je-li chudoba vnímána jako nedostupnost zdrojů a sluţeb, pak jejich zpřístupnění dovoluje chudému obnovit své sociální fungování a společenskou participaci, nikoli upadnutí do stavu závislosti na pomoci (byla by-li chudoba vnímána jako nedostatek a stačilo by poskytnout materiální prostředky).

1.6.2 Sociální exkluze V evropském prostředí se stále více hovoří o konceptu sociální exkluze, byť se nejedná o nový koncept a ani o jev, který reflektuje. Stejně jako koncept chudoby je i koncept sociálního vyloučení přítomen v lidské společnosti od nepaměti, jenţ postihuje jak jednotlivce, skupiny, tak komunity osob, které jsou v důsledku nerovností ve společnosti vytlačovány na její okraj (Mareš, 2000, s. 285). Na první pohled se můţe zdát, ţe koncept chudoby a koncept sociální exkluze jsou pojmy, které popisují stejné jevy, ale rozdílnost je v jejich předmětu zájmu (Mareš, 2000, s. 285-286). „Tím již není ani tak problém distribuce bohatství jako spíše problém následného oslabení pout, která spojují společnost“ (Mareš, 2000, s. 276). Dle Hradeckého (2010, in Chudoba-záleţitost nás všech, 2010, s. 80) je sociální vyloučení vnímáno „jako nerovnost v účasti na životě společnosti, která je výsledkem nebo důsledkem absence příležitostí a možností. Tato nerovnost vede k izolaci a odtržení od společnosti.“ Kotýnková (2003, in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 315) dodává, ţe sociální vyloučení je nerovným přístupem k zaměstnání, zdravotní péči, vzdělání, bydlení a k sociální ochraně jako k pěti základním zdrojům společnosti. Právě nerovnost, nestejný přístup k hmotným i nehmotným prostředkům společnosti, vede k chudobě, sociální a kulturní izolaci. „Je to proces vydělování jedinců i sociálních kategorií z organizací či komunit, z nichž je složena společnost. Proces, jenž je zbavuje práv a povinností, která jsou s členstvím v nich spojena“ (Mareš, 2000, s. 287). Sociální exkluze má komplexní a dynamický charakter zahrnující nejen samotnou chudobu, ale i jevy, které jsou chudobou vyvolané. Sociální vyloučení má multidimenzionální charakter, neboť jej lze současně vztáhnout na příčiny, zkušenost i konsekvence chudoby (Mareš, 2000, s. 290).

13

„Navíc je koncept sociální exkluze lépe než koncept chudoby zasazen v kontextu širších pojetí společnosti a jejich profilových procesů, jako jsou integrace, participace, solidarita“ (Mareš, 2000, s. 290). Prostorové vyloučení Informační středisko Správy věcí veřejných a sociálního rozvoje ve Velké Británii uvádí (Seema Khan, 2009), ţe sociální vyloučení jako pojem vzniká v evropském prostředí, kdy je chápáno spíše jako prostorové vyloučení. Politika evropských států se tudíţ zaměřuje na osoby ţijící v zanedbaných sociálních podmínkách, kde je špatná bytová situace, nedostatek lidsky důstojné práce, nedostupnost sociálních sluţeb a slabý politický hlas. Všechny tyto aspekty dohromady vytváří vylučování osob na okraj společnosti, tedy dochází k marginalizaci. Extrémní forma sociálního vyloučení Za extrémní formu sociálního vyloučení je povaţováno bezdomovství, které uvrhuje člověka do stavu bídy a ţivota bez domova. Taktéţ jsou do stejné kategorie začleňována ghetta sociálně vyloučených osob ţijících na určitém území. Jejich vznik je podmíněn odchodem majoritní populace a sestěhováním vyloučených osob (Mareš, 2000, s. 291). Extrémní sociální vyloučení vzniká nahromaděním se mnoha problémů, jako je např. rodinná situace, ztráta zaměstnání, nemoc, platební neschopnost a další. V důsledku je pak velice obtíţné určit, co bylo příčinou a co následkem propadu na sociální dno (Příručka pro sociální integraci, 2009, s. 7). Riziko sociálního vyloučení Rizikem sociálního vyloučení se stává návyk osob na ţivot na okraji společnosti, resp. osvojují si takové vzorce chování, které jsou v lokalitách sociálně vyloučených obvyklé a zpravidla jsou v rozporu s hodnotami a normami většinové společnosti. Tímto chováním se ještě více stávají sociálně izolovanými a bez pomoci „zvenčí“ prakticky nemají sílu sami se začlenit do společnosti (Příručka pro sociální integraci, 2009, s. 8).

14

1.7 Azylová služba Azylová sluţba svým reintegračním charakterem neplní funkci jiných zařízení, jako jsou např. psychiatrické léčebny, domy pro seniory, pečovatelská a zdravotnická péče, záchytné stanice apod. Jejím hlavním úkolem je navrátit uţivatelům ztracenou či dočasně omezenou samostatnost, pomáhat hledat vhodné bydlení, skrze sociální poradenství řešit aktuální těţkosti sociálního fungování, spolupracovat a zprostředkovávat kontakty s různými institucemi (např. s úřady práce, oddělením sociálně-právní ochrany dětí, zdravotnickými a vzdělávacími zařízeními, apod.). Ve svém důsledku azylová zařízení usilují o to, aby klient byl schopen nést zodpovědnost za svůj vlastní ţivot, aby dočasná pomoc byla jen prostředkem k opětovnému začlenění se do společnosti a nevznikla případná závislost na sociální sluţbě. Taktéţ azylové sluţby svou činností chrání společnost před šířením sociálně-patologických jevů (Novosad, 2004, s. 74).

1.8 Azylové domy Azylové domy jsou sociální sluţbou pro osoby bez domova, které poskytují nepřetrţitou, individuální a koncepční pomoc osobám, jenţ jsou alespoň částečně motivovány změnit svůj ţivotní styl, vymanit se z krizové situace. Dle Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách jsou azylové domy sluţby sociální prevence. Jedná se o „pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení“ (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, § 57, odstavec 1). Vyuţívat je mohou muţi, ţeny, i matky s dětmi. Ve srovnání s ubytovnami anebo noclehárnami jsou na klienty azylových domů kladeny vyšší nároky, jelikoţ se očekává, ţe uţivatel má snahu svoji nepříznivou sociální situaci řešit a usiluje o opětovné navrácení se do společnosti. Mezi vyšší nároky je moţné řadit jak spolupráci klienta s pracovníky azylového domu, tak jeho zájem řešit svoji současnou situaci. Finanční spoluúčast na pobytu je dalším znakem.

15

Během pobytu pracuje uţivatel na svém individuálním plánu, který byl sestaven při příchodu do zařízení. Jednotlivé cíle, kterých má být dosaţeno, se tak stávají určitým programem člověka v azylovém domě (Průdková, Novotný, 2008, s. 44-46). Azylové domy jsou nejčastěji zřizovány neziskovými a církevními organizacemi jako jsou např. Armáda spásy, Sdruţení Česká katolická charita, Naděje, Slezská diakonie, Emauzy ČR. Méně často se dnes v azylové péči angaţují obce či orgány státu. Bezdomovectví v zájmu odborné veřejnosti Problematice bezdomovectví se dnes jiţ věnuje řada autorů, jsou pořádány konference zaměřující se na osoby bez přístřeší (např. Charita Olomouc kaţdoročně pořádá konference na téma bezdomovství ve spolupráci s některým sociálním zařízením, které se věnuje lidem bez domova), odborné časopisy jako je Sociální práce/Socialna praca obsahuje řadu příspěvků související s extrémním sociálním vyloučením a pojednávajících o těţkostech těchto osob, se kterými se musejí potkávat (např. dluhové problematice se věnuje č. 2/2009, nebo boji s chudobou č. 1/2010). Fenomén osob bez přístřeší tedy jiţ dávno není „novým“ jevem, jak tomu bylo na počátku 90. let minulého století. Tato oblast začíná být poměrně dobře prostudována a zmapována. Přesto se najdou osoby, které s výše zmíněným tvrzením nesouhlasí. Baláš (2010, s. 6-7) hovoří o bezdomovství jako o jevu cizím a ve svém důsledku i o jevu nepochopeným v okruhu laické i odborné veřejnosti. Své mínění opírají o skutečnost, ţe lidem bez domova se nedostává adekvátní pomoci jak ze strany společnosti, odborníků, tak i od jednotlivců, jelikoţ ţivot na ulici není jen osobní vinou člověka, který se do této nepříznivé situace dostal, ale i celé společnosti, která svým systémovým uspořádáním působí destruktivně na osoby, které systémem propadnou.

16

Podobně hovoří i Neřvala (in Paulík, 2002, s. 150-151) kdy tvrdí, ţe část odborné veřejnosti ve svých dílech uvádí výčet charakteristik bezdomovců a jejich sociálněpatologické jednání, ale jen zlomek odborníků uvádí skutečné a autentické příběhy těch, kterých se bezdomovectví bezprostředně dotýká. Neřvala podotýká, ţe pokud se budou odborníci soustředit jen na určité vymezené kategorie vlastností lidí bez domova, aniţ by zohlednili skutečnost, ţe i bezdomovci byli dříve lidé integrovaní a nevyčlenění, pak se nepodaří tento problém nikdy účinně řešit.

17

2 Sociální služby pro osoby bez domova Diplomová práce pojednává o ţenách bez domova, které řeší svoji nepříznivou ţivotní situaci opakovaným pobytem v azylovém domě pro matky s dětmi. V této části práce se zaměřuji nejen na azylové domy, ale i na sociální sluţby, které jsou lidem bez přístřeší nabízeny v České republice, a tedy poskytují další zdroje pomoci, jeţ by mohly být moţnou podporou pro matky s dětmi. Charakteristika sociální služby Sociální sluţby poskytují pomoc osobám, které se ocitli v nepříznivé ţivotní situaci. Napomáhají k opětovnému nabytí sociálního fungování, jeţ bylo ztraceno či dočasně omezeno. Taktéţ se snaţí o začlenění osob do společnosti prostřednictvím spolupráce s rodinou, místní komunitou (Bílá kniha v sociálních sluţbách, 2003, s. 8). Sociální sluţby se řídí sedmi základními principy, které tvoří určitou osu při práci s jednotlivci, rodinami a komunitami. Mezi ně patří: -

nezávislost a autonomie

-

začlenění a integrace

-

respektování potřeb

-

partnerství

-

kvalita

-

rovnost bez diskriminace

-

standardy národní a rozhodování v místě (Bílá kniha v sociálních sluţbách, 2003, s. 6).

18

2.1 Služby sociální prevence jako pomoc osobám bez domova Zákon O sociálních sluţbách č. 108/2006 rozděluje sociální sluţby na tři části: -

sociální poradenství

-

sluţby sociální péče

-

sluţby sociální prevence

Problematice bezdomovectví se věnují především sluţby naposledy zmíněné, přičemţ cílem sluţeb sociální prevence je poskytnout osobám, které se dostali do nepříznivé ţivotní situace podporu, zabránit jejich sociálnímu propadu a vyčlenění na okraj společnosti a chránit společnost před šířením sociálně-patologických jevů (Zákon 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, § 53). Sociální služby třetího pilíře zaměřené na lidi bez přístřeší  azylové domy - poskytují pobytové sluţby na omezenou dobu osobám, jeţ se v důsledku ztráty domova ocitly v nepříznivé sociální situaci.  nízkoprahová denní centra – se soustředí na ambulantní či terénní sociální sluţby poskytované lidem bez přístřeší.  noclehárny – sluţby poskytující přenocování a pomoc při osobní hygieně.  terénní programy – sociální sluţby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob ţivota. Cílem terénních programů je vyhledat a informovat osoby o moţnostech a způsobech pomoci. Tato sluţba vyhledává nejen osoby bez domova, ale také uţivatele návykových látek, osoby ze sociálně ohroţených lokalit a jiné ohroţené cílové skupiny.  domy na půl cesty – sluţby sociálně terapeutické jsou poskytovány osobám opouštějíce dětské domovy či výchovná zařízení. Cílem sluţby je podchycení potencionálních osob bez domova.  sociální rehabilitace – sociální sluţby zaměřené na rozvoj specifických dovedností a schopností, které povedou k sociálnímu začleňování.

19

Rehabilitace je zajišťována jako ambulantní, terénní či pobytová sluţba (ta v rámci center sociálně rehabilitačních sluţeb) (Štechová, Luptáková, Kopoldová, 2008, s. 10-11). Jiné dělení sociálních služeb zaměřené na osoby bez domova: 1. preventivní aktivity – sociální poradenství, dále dělené na základní a odborné, poskytuje lidem bez domova „základní informace o nárocích, službách a možnostech, které mohou zmírnit či vyřešit jejich obtížnou životní situaci“ (Schwarzová, in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 321). Odborné poradenství je pak zaměřeno na přímou pomoc při řešení konkrétního sociálního problému klienta (Schwarzová, in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 321). 2. sluţby zaměřené na naplnění potřeb – poskytnout osobám bez domova zajištění základních potřeb jako je poskytnutí přístřeší, stravu, moţnost k osobní hygieně, lékařskou péči, ošacení apod. Tyto sluţby jsou zpravidla zabezpečeny v rámci nízkoprahových center, veškerými formami azylových zařízení a cvičnými, chráněnými byty. Zmíněné sluţby jsou hierarchicky uspořádány, jedna navazuje na druhou (Schwarzová, in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 322-324). 3. sluţby zaměřené na integraci a soběstačnost – sluţby zabezpečující rozvoj schopností a dovedností (zvláště pak sociálních) a sluţby směřují k podpoře zaměstnanosti. Integraci a soběstačnost uskutečňují vzdělávací a rekvalifikační sluţby, nabídku práce pak pro soby bez přístřeší představují chráněná a podporovaná zaměstnání, veřejně prospěšné práce, anebo uplatnění se v sociálních firmách (Schwarzová, in Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 324-328).

20

2.2 Azylové služby Diplomová práce se věnuje ţenám s dětmi ţijící v azylových zařízeních pro matky s dětmi. Tato kapitola se zabývá vznikem azylových sluţeb všeobecně a následně specifikuje azylovou sluţbu pro matky s dětmi.

2.2.1 Počátky azylových služeb Azylové domy začaly vznikat v České republice aţ po transformaci země po roce 1989. Vlivem politických, hospodářských a společenských změn došlo v českém prostředí k nárůstu osob bez domova a v té době se bezdomovectví stalo novým fenoménem, jevem, který se zviditelnil (Sekot, 2006, s. 166). Bezdomovectví od roku 1948 - 1989 Za totalitního reţimu prakticky neexistovalo zjevné bezdomovectví, jelikoţ osoby neodpovídající schématu šťastného socialistického člověka byly buď přehlíţeny, nebo zatlačovány do věznic, psychiatrických léčeben či ústavů sociální péče (Nevřala, in Paulík, 2002, s. 141). Za „socialismu“ nebylo moţné, aby člověk nebyl zaměstnán a rovněţ aby neměl trvalé bydliště, neboť stát garantoval všem svým občanům „právo na práci“ a pokud by člověk nebyl v pracovním poměru a nezdrţoval se v místě trvalého bydliště, byl by trestně stíhán pro příţivnictví (Sekot, 2006, s. 166). „Podniky a organizace tak často zaměstnávaly i nepotřebné a neproduktivní pracovníky a dokonce jim nabízely i ubytování s trvalým pobytem“ (Sekot, 2006 s. 166). Ve skutečnosti se tak lidé, ţijící za socialismu, s bezdomovci na ulici nesetkávali, byť tušili, ţe takoví lidé existují či existovat mohou (Sekot, 2006, s. 166). „Po r. 1990 se česká společnost začala proměňovat; jevy dříve skryté se stávaly zjevnými, s otevřením hranic se objevili migranti legální i ilegální, s uvolněním represí se objevili první lidé veřejně marginální – tuláci, bezdomovci“ (Matoušek, Koláčková, Kodymová, 2005, s. 318). V 90. letech 20. století tak vzniká řada sociálních sluţeb pro sociálně slabé a potřebné a pro lidi bez domova nevyjímaje. 21

2.2.2 Azylové domy pro matky s dětmi „Azylový dům pro matky s dětmi je zařízení pro ubytování matek s malými dětmi, které se dostaly do tak nepříznivé situace, že by bez náhradního ubytování nebyly schopny vychovávat svoje dítě“ (Matoušek, 2003, s. 33). Jedná se o specifickou cílovou skupinu uţivatelů, u kterých je nejen poskytována sociálně-psychologická pomoc a zajištění základní péče při ztrátě domova, ale téţ i pomoc zacílená na dítě/děti matky. Mezi základní sluţby (kromě poskytnutí ubytování) patří: -

poskytnutí systematického poradenství (zpřístupnit matkám informace o všech relevantních formách sociální pomoci, na které by mohla mít nárok), ve výjimečných případech i poskytnutí terapeutické pomoci

-

podpora při zvládání péče o dítě

-

podpora chodu domácnosti

-

zabezpečení vzdělávání a výchovy dětí

-

asistenci při soudních projednáváních – určení otcovství, výţivné na dítě, apod.

-

vzdělávací programy pro matky

-

zprostředkovávání zdravotnické péče, krizové intervence (pokud ke ztrátě bydlení vedlo domácí násilí či zneuţití), vzdělávání dětí v místním školském zařízení, apod. (Novosad, 2004, s. 74-76).

Popis služby azylového domu pro matky s dětmi Azylové zařízení tohoto typu poskytuje ubytování na omezenou dobu, nejdéle však na 12 měsíců. Matka s dítětem/dětmi obývá samostatnou bytovou jednotku vybavenou kuchyňským koutem, obývací místností a někdy i se samostatným sociálním zařízením (jeli to v moţnosti azylového domu). Ubytovat se mohou matky, které mají ve své péči nezletilé dítě (děti), nebo osoby, kterým bylo svěřeno dítě do péče, anebo těhotné ţeny.

22

Od klientů azylového domu pro matky s dětmi se očekává: 1. aktivní spolupráce na poskytované sluţbě skrze individuální plán, který se vypracovává ještě před nástupem do azylového domu. Ten načrtne hlavní cíle a úkoly (směřující k vytyčenému cíli), na kterých se bude sociální sluţba soustředit a které se bude snaţit naplnit. Tyto plány především slouţí k tomu, aby sociální sluţba byla „šitá“ klientovi na míru, aby se dokázala přizpůsobit a byla uţivateli ku prospěchu.1 2. dodrţování určitých pravidel (domovní řád), 3. schopnost bezkonfliktně ţít s ostatními obyvateli domu, 4. finančně se spolupodílet na pobytových nákladech (platí především pro klienty mající finanční příjem – finančním příjmem mohou být i dávky hmotné nouze, dávky v nezaměstnanosti, apod.) (Novosad, 2004, s. 75). Pracovníci azylového domu se soustředí především na to, aby měla matka s dítětem po opuštění azylového domu pro matky s dětmi kam odejít. Podporují ji tak v hledání vhodného ubytování, zaměstnání či příleţitostné práce. Pracovníci azylového domu rovněţ apelují např. na to, aby si klienti zvyšovali své znalosti a schopnosti. U klientů, kteří se nestýkají se svojí rodinou, je personálem nabídnuta podpora k znovuobnovení rodinných vtahů, apod. Ţeny s dětmi jsou cílovou skupinou potencionálně ohroţenou sociálním vyloučením (jak jiţ bylo zmíněno výše). Je důleţité, aby těmto osobám byla obstarána co nejrychleji a co nejvhodněji sociální pomoc. Dítě by nemělo zůstat bez střechy nad hlavou a bez vlastní rodiny. Právě udrţování rodinných vztahů je nejen základem pro emocionální rovinu dítěte, ale téţ pro jeho další fungování ve společnosti. Domy pro matky s dětmi na tuto skutečnost reagují a jsou si vědomé, jak rychlá a účinná pomoc je důleţitá. Naléhavost podpory těchto rodin stoupá v závislosti na počtu dětí matky a na míře rizika odebrání dětí do náhradní či ústavní výchovy.

1

Individuální plány jsou reakcí na vůdčí základní principy sociálních sluţeb. Více o těchto principech viz

Bílá kniha, 2003.

23

Co se týče výše zmíněných sociálních sluţeb, které jsou nabízeny lidem bez domova, domnívám se, ţe jsou určeny především osobám, které tvoří viditelnou skupinu bezdomovců – noclehárny, nízkoprahová denní centra, terénní programy, sluţby sociální rehabilitace. Domy na půl cesty poskytují svoji pomoc osobám, které opouští dětské domovy či výchovná zařízení a nezakládají vlastní rodinu. Sluţby azylového domu ale nabízejí nejen moţnost ubytování a v rámci pobytu zajištění základních ţivotních potřeb, základní poradenství a nabídku kurzů podporující rozvoj specifických dovedností, ale i sluţby určené dětem klienta. Azylový dům pro matky s dětmi se mi jeví jako nejvhodnější sociální sluţba, kterou ţeny s dětmi mohou vyuţít.

2.3 Sdružení provozovatelů azylových domů v České republice Sdruţení provozovatelů azylových domů v ČR zahájilo svoji činnost v roce 1990 a sdruţuje azylové domy pro muţe, ţeny i matky s dětmi působící na území České republiky. Zřizovateli azylových domů mohou být státní, nestátní i církevní právnické osoby. Členství je pojímáno jako prestiţní záleţitost, jelikoţ dům se smí stát jeho členem po splnění stanovených podmínek: musí mít zpracovanou koncepci a program pomoci klientům (Nevřala, in Paulík, 2002, s. 150). Sdruţení je organizací, která zastřešuje „osoby a organizace zabývající se lidmi bez přístřeší nebo ohroženými ztrátou bydlení a vytváří pro ně odborné prostředí“ (Sdruţení azylových domů v ČR, o. s., 2012). Mezi hlavní cíle patří navázat kontakt s organizacemi věnující se pomoci lidem bez domova, vytvořit kooperující síť poskytovatelů azylových sluţeb, vytvořit jednotnou platformu pro jednání na úrovni veřejné správy a poskytovat svou poradenskou, informační, vzdělávací činnost svým členům (Sdruţení azylových domů v ČR, o. s., 2012). V neposlední řadě spolupracuje s Výzkumným ústavem Ministerstvem práce a sociálních věcí a podílí se na mapování osob bez přístřeší na území České republiky (Nevřala, in Paulík, 2002, s. 50).

24

3 Hlavní problémy uživatelů služeb azylových domů Bezdomovectví je velice sloţitý a komplikovaný problém a tato charakteristika je příznačná i pro problematiku příčin vedoucích k bezdomovectví. Mnoho autorů píšících o lidech bez domova uvádí, ţe ve své podstatě jsou příčiny bezdomovectví ty, které jsou jeho charakteristikami. Rozhodující faktor, jenţ v určité chvíli převáţí a člověk přichází o střechu nad hlavou, je směsicí mnoha aspektů, mezi niţ patří např. ztráta zaměstnání, neúplnost rodiny, dluhová problematika, nedostupnost bydlení, atd. Pohlíţet na problematiku bezdomovství v její komplexnosti a následně vyuţívat účinné nástroje pomoci se stává základním cílem intervence u osob bez přístřeší. Ve své diplomové práci se zabývám těţkostmi, se kterými se matky s dětmi potýkají a které je mnohdy přivádí do azylových domů pro matky s dětmi opakovaně. Je třeba mít na paměti, ţe příčin způsobujících ztrátu domova je mnoho a často dochází k jejich nahromadění se a vzájemnému mísení se. Tato práce si neklade za cíl identifikovat všechny moţné faktory. Např. se nedotýká tématu domácího násilí jako jednoho z moţných důvodů, které mohou vést k ubytování se v azylovém domě. Předpokládala jsem, ţe toto téma spíše spadá pod krizovou intervenci a v tématu „opakovaných“ klientů azylových domů pro matky s dětmi není takovým důvodem, který by přetrvával v čase a ţeny opakovaně umísťoval do azylových zařízení.

3.1

Nové

formy

rodinného

života

jako

možné

příčiny

stavu

bezdomovectví Ve společnosti dochází v průběhu několika desetiletí k demografickým proměnám, které se rovněţ dotýkají i rodinného uspořádání a rodinného chování. Proměňuje se i samotné chápání zakládání rodin a přístupy k manţelství. Domnívám se, ţe tyto trendy mohou ovlivňovat chování ţen, které se navrací do azylových domů pro matky s dětmi a mohou se stát jednou z moţných příčin, které zamezují samostatnému ţivotu ve

25

společnosti. Proto se ale stručně věnuji demografickým proměnám v rodinném ţivotě a dané téma zařazuji do této podkapitoly diplomové práce. Od 60. let 20. stol. dochází v Evropě k tzv. druhému demografickému přechodu, kdy se mění nejen demografická struktura obyvatelstva, ale i rodinné chování ve společnosti. Klesá počet narozených dětí i počet uzavřených manţelství, mateřství se odsouvá do vyššího věku matky, vznikají nové formy partnerského souţití a zvyšuje se počet rozvodů (Šťastná, 2009, s. 7-12). Ve vyspělých západních státech roste jak počet mimomanţelsky narozených dětí, nesezdaných souţití, tak i domácností celoţivotně bezdětných (Lovasová, 2005, s. 22). Protoţe se rodinné vztahy rozvolnily, mnoho ţen nemá potřebnou oporu a v případě potíţí se často stávají klientkami azylového domu. Přístup k manželství a založení rodiny Z historického hlediska se mění přístup k manţelství a zaloţení rodiny. Zatímco do 20. století bylo manţelství předpokladem pro reprodukci populace bez výrazného ohledu na počet dětí, dnes je manţelství vnímáno spíše jako citové uspokojení potřeb partnerů a dítě se stává uváţenou volbou. Ale pokud se cit stal důvodem k partnerskému ţivotu, stal se i zároveň poutem velmi křehkým a nestabilním. Neúplné rodiny Na vzestupu je trend neúplných rodin (domácnosti samoţivitelů), který nejčastěji vzniká rozvodem manţelství. Dítě tak vyrůstá pouze s jedním rodičem, nebo je vychováváno prarodiči či dokonce se z něj stává sociální sirotek, kdy se o dítě vlastní rodič nemůţe anebo nechce starat (Lovasová, 2005, s. 22). Na druhou stranu neúplná rodina nemusí být vţdy znakem selhání partnerského ţivota. Dnes není výjimečné, rozhodne-li se ţena vychovávat své dítě v neúplné rodině. Uváţení být svobodnou matkou nemusí znamenat, ţe dítě bude vychováváno v nedobrých sociálních podmínkách, nebo neschopnost matky finančně i materiálně zajistit sebe a svého potomka. Zůstává ale pravdou, ţe neúplné rodiny jsou více ohroţeny chudobou a sociální izolací (Šťastná, 2009, s. 17-26). Statické údaje hovoří aţ o 40% neúplných rodin, které jsou ohroţené chudobou a nízkou ţivotní úrovní (Zunová, 2011).

26

Mimomanželská plodnost Dalším trendem v oblasti změn rodinného chování se stává mimomanţelská plodnost, která byla do 80. let 20. století spíše typičtější pro skandinávské země (Šťastná, 2005, s. 13). Zatímco do devadesátých let podíl narozených dětí mimo manţelství nikdy nepřesáhl v České republice 10%, mezi léty 1993-2005 dosáhl 40% a v roce 2010 se jiţ jednalo o více jak 50% (Český statistický úřad, 2011). Výzkumy zaměřené na mimomanţelskou plodnost s ohledem na úroveň dosaţeného vzdělání, odhalily, ţe nejčastějším důvodem být neprovdanou matkou u ţen s niţším vzděláním se stává nejistota partnerského vztahu do budoucna, nebo neochota partnera k uzavření manţelství. Ţeny vzdělanější naopak povaţují sňatek za zbytečnou formalitu a za ztrátu své nezávislosti (Hamplová et. al. 2007, in Šťastná, 2009, s. 37). Jiným příkladem daného reprodukčního chování je výzkum mapující mimomanţelskou plodnost po roce 1989 – 2005, který zohledňoval výši dosaţeného vzdělání, věk a sociálně-ekonomickou situaci

regionů.

Výsledek

bádání

lze

shrnout

do

následujícího

konstatování:

mimomanţelská plodnost je typičtější pro mladé dívky s nízkým vzděláním a z ekonomicky slabších regionů (Daňková, 2007). Nové trendy rodinného ţivota nepochybně zasáhly i českou společnost, ať uţ v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Ţeny v azylových domech pro matky s dětmi jsou často matkami samoţivitelkami, jejich situace je sloţitější, nemá-li biologický otec o dítě zájem a ţena se tak musí o své dítě postarat sama. Trend neúplných rodin se tak v tomto prostředí jeví jako trend negativní, jako trend, který svým způsobem ohroţuje matky s dětmi sociálním vyloučením a chudobou, resp. v důsledku ţivota bez partnera se matka s dítětem můţe snadněji stát osobou ohroţenou bezdomovectvím.

27

3.2 Nezaměstnanost, nová sociální rizika a zadluženost Nezaměstnanost, nová sociální rizika a zadluţenost patří mezi časté důvody, které u klientů azylových domů pro matky s dětmi přetrvávají. V následujících částech práce se daným tématům blíţe věnuji. Nezaměstnanost Nezaměstnanost znamená neuzavřít pracovně-právní vztah mezi zaměstnavatelem a uchazečem o práci. Tento vztah se stvrzuje na základě písemné smlouvy a za vykonanou práci bude uchazeč materiálně ohodnocen. Jak uvádí Mareš (1994, in Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005, s. 299) nezaměstnaným se člověk stává, nemá-li placené zaměstnání. Cílové skupiny nezaměstnaných Do cílové skupiny nezaměstnaných nejsou zařazovány pouze osoby registrující se jako uchazeči o zaměstnání na úřadu práce a tvoří tzv. viditelnou skupinu nezaměstnaných, ale také osoby, kterým by získání práce pomohlo dostat se ze sociálního vyloučení. Ti jsou označováni jako skrytí nezaměstnaní, kteří nejsou v ţádné evidenci o zaměstnání registrováni a z určitého důvodu se této registraci vyhýbají. Tuto skupinu osob nejčastěji tvoří ţeny na mateřské dovolené anebo mladí lidé, kteří pracovat buď nechtějí, anebo práci hledají přímo u zaměstnavatelů. Poslední skupinou jsou osoby neúplně zaměstnané pracující na zkrácený úvazek či disponující zaměstnáním, v němţ nejsou plně vyuţity jejich osobnostní, profesní a dovedností předpoklady (Mareš, 1994, in Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005, s. 299-300). Konkrétně jsou nezaměstnaností ohroţeny tyto cílové skupiny obyvatel:  osoby s nízkým vzděláním nebo bez kvalifikace,  domácnosti samoţivitelek a samoţivitelů,  vdovy a vdovci, 28

 starší osoby,  romské etnikum,  ţeny po mateřských dovolených,  dokonce i mladí a kvalifikovaní (v ČR zatím neobvyklé),  zdravotně znevýhodnění atd. Význam pojmu práce Práce je pojímána jako „integrální součást plnohodnotného života jedince“ (Sekot, 2006, s. 159). Je cílevědomou lidskou činností, ve které člověk nachází své uplatnění, rozvíjí svůj hodnotový systém, vytváří si sociální vztahy, nalézá vlastní identitu atd. Nedobrovolná ztráta zaměstnání naopak vede k úpadku všech zmíněných vlastností, ke ztrátě finanční a existenciální podpory, vyřazuje jedince ze sociálních vztahů a blokuje navazování nových sociálních kontaktů. Nezaměstnanost působí obavy z budoucnosti, pocity nepotřebnosti, psychosomatické potíţe, odtrţení od reality, frustraci atd. Dlouhodobá nezaměstnanost postupně podrývá vlastní sebeúctu i důvěru ve vlastní profesní a osobní schopnosti (Sekot, 2006, s. 159-160). Nehledě na skutečnost, ţe dlouhodobá ztráta finančního příjmu můţe člověka stát i ztrátu domova. Ztráta práce mění i sociální roli nezaměstnaného a nároky, jeţ jsou na osobu kladeny. V případě, ţe nebudou plněny, můţe dojít ke ztrátě podpory v nezaměstnanosti a k negativním postojům společnosti, nemá-li nezaměstnaný snahu hledat nové pracovní uplatnění. Nezaměstnanost nemá svůj negativní vliv pouze na osobu, která o práci přišla, ale i na nejbliţší sociální okolí, zpravidla na jeho rodinu. Rodina tak musí čelit nové psychické zátěţi, finančním potíţím, mění se materiální potřeby i vzájemné vztahy rodinných příslušníků mezi sebou. Není-li situace v rodině únosná, vede snadněji ke krizi či aţ k rozpadu rodiny (Matoušek, 2005, s. 304-307). Míra nezaměstnanosti v České republice Míra nezaměstnanosti k lednu 2012 činila v ČR 9,1%, kdy na jedno pracovní místo připadlo 15,5 uchazeče. Do budoucna se neočekává, ţe by uvedené procento bylo niţší.

29

Podniky jsou po událostech z roku 2008 opatrnější a pozvolna přicházejí s nabídkou pracovních míst. Situace by se tak mohla obrátit k lepšímu s nástupem teplých měsíců prostřednictvím sezonních prací, ale ani to nezaručí sníţení skutečné nezaměstnanosti (Novák, 2012). Nová sociální rizika V souvislosti s nezaměstnaností jsou uváděna další sociální rizika, která se mohou spolupodílet na příčinách vedoucí k nezaměstnanosti. Mezi ně např. patří prekarita práce (práce za nízkou mzdu), feminizace chudoby (stoupá počet ţen v odvětvích, která jsou málo placená, a ze strany muţů není o tyto místa zájem), diskriminace ţen a genderové rozdíly na trhu práce, zestárnutí v chudobě, atd. (Keller, 2010, in Konference sociálních pracovníků, 2010, s. 8-17). Nová sociální rizika představují hrozby, které se mohou projevit např. v tom, ţe člověk kvalifikovaný nemusí získat práci, ţe ţeny budou za stejnou práci jako muţi hůře ohodnocovány a ţe důstojné stáří si lidé nezajistí pouze celoţivotní účastí na sociálním a zdravotním pojištění. Zadluženost Přestoţe se klienti azylového domu pro matky s dětmi potýkají s velkými finančními problémy a zaměstnání by jejich obtíţe zmírnilo, naprostá většina uţivatelů azylových sluţeb nepracuje. Jednak je to dáno tím, ţe matka je buď na rodičovské dovolené a tudíţ celodenně pečuje o své dítě, anebo, a to mnohem častěji, se rodič potýká s velkými dluhy a exekucemi. Zadluţenost, zpravidla vůči nebankovním půjčkám rovnající se spíše lichvě, dostatečně nemotivuje klienty obstarat si práci, jelikoţ část nabytého příjmu by podlehla věřitelům a splácení závazků (dluh na nájemném, jízda v dopravních prostředcích bez řádné platné jízdenky,..). Finanční příjem těchto osob se z velké části skládá ze sociálních dávek (rodičovský příplatek, podpora v nezaměstnanosti, dávky hmotné nouze) a platby výţivného na dítě, je-li řádně hrazen. „Problémy s dluhy a exekucemi ještě umocňuje nespolehlivost otců, kteří neplatí výživné na své děti….Mnozí z nich o ně (děti) mají zájem, navštěvují je, nosí dárky. Část z nich však sedí ve výkonu trestu, část nepracuje a chová se nezodpovědně“ (Kopřivová, 2010, s. 21). Šetřivost, i kdyţ jsou k ní klienti domova pro

30

matky s dětmi sociálními pracovníky vedeni, je sloţitým tématem. Jsou uţivatelé, kteří se šetřit snaţí, ale spíše je jejich přístup ke spoření opačný - „okamžitě poté, co dostanou dávky či jiné peníze, nakupují dětem drahé sladkosti a další věci“ (Kopřivová, 2010, s. 21). Finanční gramotnost Azylové domy pro matky s dětmi se v dnešní době více soustředí na zvyšování finanční gramotnosti svých klientů. Impulsem se stal nejen nárůst zadluţených ţen, ale i neschopnost řádně si promyslet a zváţit podmínky smlouvy o případné půjčce, neţ budou podepsány. Kurzy dluhového poradenství jsou mnohde v domovech pro matky s dětmi zařazeni do části vzdělávacích aktivit, kterých se uţivatelé musí účastnit. Jsou však i azylové domy, které upřednostňují spíše dobrovolnost ve formě zprostředkování kontaktu s dluhovou poradnou. Těchto sluţeb ale není příliš vyuţíváno. „Pro ně (klientky) je řešení dluhů pomocí dluhových poraden běh na dlouhou trať. … Poradny očekávají také aktivní spolupráci a následování určitých kroků. K tomu klientky většinou nejsou ochotny“ (Kopřivová, 2010, s. 21.) Zaměstnání a zadluţenost vytváří u klientů domova pro matky s dětmi klasický kolotoč demotivace jak na straně jít do práce, tak na straně splácet dluhy. Nejlehčí cestou pro ně zůstává raději nic nekonat, pobírat sociální dávky (ne všechny podléhají exekucím a ţena tak vţdy určitý příjem má) a příliš neuvaţovat o budoucnosti. Tento načrtnutí obraz podtrhávají i výmluvy a lţi některých matek ohledně poptání se volného pracovního místa, shánění si podnájmu apod.

3.3 Nedostupnost adekvátního bydlení Nedostupnost adekvátního bydlení je rovněţ jeden z faktorů, který zapříčiňuje návraty osob do azylových domů pro matky s dětmi a pokládám jej za jednu z nejvýznamnějších příčin ztráty střechy nad hlavou. Dostupnost adekvátního bydlení by se mělo stát prioritou kaţdého státu, je-li jeho budoucnost v dalších generacích. 31

Společnost musí počítat s lidmi, kteří budou sociálně slabí a nebudou schopni plně zabezpečit své materiální potřeby vlastními silami (Hradečtí, 1996, s. 67). Právo na bydlení, které je ustanoveno v národních i nadnárodních dokumentech, není vnímáno jako právo nárokové, a tudíţ kaţdý člověk, příp. jeho rodina, je zodpovědný, aby si zajistil vlastní bydlení. Jelikoţ na trhu s byty je velmi problematický přístup k adekvátnímu a finančně dostupnému bydlení ze strany sociálně slabých, bytová politika států přichází s nástroji, které mají zvýšit dostupnost bytů výše zmíněné skupině obyvatel (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, s. 4). „Argumenty poukazující na specifika bydlení jako zbožového statku, neefektivita bytového trhu, nízká cenová elasticita nabídky bydlení i poptávky po bydlení apod. – to vše ospravedlňuje jistou míru státních intervencí v oblasti bydlení, jedná-li se o domácnosti, které by si z důvodu těchto specifik nebyly schopny zajistit bydlení za tržních podmínek“ (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, in Chudoba-záleţitost nás všech, 2010, s. 96). Proto stát vyuţívá různých regulací a podpor v oblasti bydlení. Podpora nabídky - sociální bydlení Podporou nabídky se rozumí zpravidla tzv. sociální bydlení. Jeho zřizovateli se stávají obce, neziskové organizace, stát a za splněných podmínek i soukromí pronajímatelé (Matoušek, 2003, s. 37). Sociální bydlení zastupuje důleţité místo v systému sociální pomoci pro osoby bez domova, neboť umoţňuje, aby se osoby, bydlící v sociálních bytech, rychleji navrátili do běţného ţivota. Náklady na bydlení jsou niţší neţ na běţném bytovém trhu a zpravidla jsou i dotované např. obcí. Nájemníci provoz hradí z příjmu ze zaměstnání, ale pokud nejsou v pracovním poměru, jsou náklady hrazeny např. z invalidních důchodů a sociálních dávek, coţ způsobuje ţivot na hranici ţivotního minima a zamezuje obstarat si bydlení s trţním nájemným. Přesto jsou sociální byty svým charakterem přínosem pro osoby, které jinou pomoc neţ levné bydlení nepotřebují. Jsou prevencí bezdomovectví a téţ učí obyvatele samostatnosti a zodpovědnosti (Richterová, Orgoníková, 2008, s. 26).

32

Do sociálního bydlení lze zahrnout:  azylové domy  domy na půl cesty  byty pro matky s dětmi  chráněné byty a další. Sociální bydlení bývá spojeno s poskytováním dalších sociálních sluţeb, je-li o ně zájem. Podmínky pro získání bytu určují zákony daného státu, zpravidla je určen maximální příjem domácnosti, kdy můţe o sociální bydlení ţádat (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, Chudoba-záleţitost nás všech, 2010, s. 96). Rizika sociálního bydlení Rizikem v oblasti sociálního bydlení se stává vytváření „ghett“ sociálně slabých, či prodej těchto bytů osobám, jeţ vyuţívají nouzi a chudobu slabých k dosaţení vlastních podnikatelských zájmů. Riziko „ghett“ sociálně slabých můţe být omezeno současným vytvářejícím se systémem sociálního obecního nájemného bydlení. Mezi moţnými návrhy, jak by tento systém fungoval, se objevuje i ten, který tvrdí: „Obce by pro každý dům stanovily určitý počet bytů pronajímaných za sociální nájemné a určitý počet bytů pronajímaných za komerční nájemné“ (Richterová, Orgoníková, 2008, s. 34). Tím by došlo k zamezení sociální diskriminace a nevytvářela by se „ghetta“ sociálně slabých. Aby nedošlo ke zneuţívání sociálních bytů, probíhá jiţ několik let na území České republiky spolupráce obce s neziskovými organizacemi, které poskytují sluţby lidem bez domova. Např. azylový dům umístí do sociálního bytu osobu, která má zaměstnání, je schopna samostatně vést domácnost a řádně platit nájemné. Sepíše s ní smlouvu na dobu určitou a nadále pracovníci azylového domu s touto osobou spolupracují ve formě poskytování sociálně-poradenské sluţby (Richterová, Orgoníková, 2008, s. 34-35).

33

Podpora poptávky Podpora poptávky představuje zejména příspěvek na bydlení, který zvyšuje příjem domácnosti a ta je tak schopná obstarat si vlastní bydlení. Jeho nárok stanovuje zákon státu v oblasti bytové politiky (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, in Chudoba-záleţitost nás všech, 2010, s. 96). Podpora nabídky a podpora poptávky z mezinárodního hlediska V mnoha evropských zemích dochází od 80. let 20. století k reformě v oblasti nájemního bydlení. Tzn., ţe státy se začínají odklánět od podpory nabídky k podpoře poptávky. Nejčastěji uváděnými důvody jsou: snaha omezit veřejné výdaje a dosáhnout tak veřejných úspor a vznikající neefektivita podpory nabídky (vznikají sociální ghetta sociálně vyloučených a dochází ke zneuţívání přidělování sociálních bytů). Přesto i přístup orientovaný na podporu poptávky není bezproblémový. Obě dvě podpory mají své výhody i nevýhody a nejvhodněji se jeví v dnešní době kombinace obou přístupů (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, s. 4). Na úrovni soukromého nájemního bydlení dochází na zahraničním poli opět k výraznějšímu posunu. Soukromí pronajímatelé se více soustředí na osoby sociálně slabé, bydlící dříve v sociálních nájemných bytech. Jejich zájem je způsoben podporou příjmově slabších obyvatel státem ve formě příspěvků na bydlení a tzv. prostřednictví. Prostřednictví je forma modelu neziskových (veřejných) organizací, které prostřednictvím sebe pomáhají sociálně slabým domácnostem získat pronájem bytu u soukromých pronajímatelů. Výhody jsou spatřovány jednak v tom, ţe nezisková organizace se stává garantem na řádné placení nájemného, či si od soukromých pronajímatelů byty pronajímá a dále je pronajímá potřebným domácnostem. Tyto modely se rozšířily především ve Francii a Belgii (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, s. 4). Česká republika v oblasti veřejných podpor bytové politiky upřednostňuje podporu poptávky, a to zejména v oblasti vlastnického bydlení.

34

Tzn., ţe podpory směřující do oblasti vlastnického bydlení nejsou zcela efektivní a vhodnou pomocí pro domácnosti sociálně slabších obyvatel. Mezi další pojmy významné a uţívané v oblasti bytové politiky je tzv. sociální bydlení (pojem nedefinuje centrální úroveň, nýbrţ pouze některé obce) a regulace nájemného (týká se obsazených bytů postavených před rokem 1992 a nejedná se o sociální opatření) (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, s. 4).

Ţeny s dětmi nemající vlastní domov a jsou-li informované o moţnosti azylového bydlení v domech pro matky s dětmi, ve většině případů tento typ sociálního bydlení vyuţijí. Nedisponují zpravidla takovými finančními prostředky, aby byly schopné platit nájemné bydlení na běţném trhu s byty. A tak osoby ohroţené sociálním vyloučením a bezdomovectvím mnohdy opouští azylové zařízení, aby nastoupily do dalšího. Bytová politika v ČR si je vědoma, ţe je nutné vytvořit nové nástroje sociálního bydlení, které by neposilovaly diskriminaci a následně segregaci. Jak uvádí Lux a Mikeszová, mohl by se uplatnit model tzv. systém garantovaného bydlení, jenţ by sociální bydlení mohl úspěšně řešit (Lux, Mikeszová, Lunega, 2010, in Chudoba-záleţitost nás všech, 2010, s. 101). Mikeszová (2010) garantovaným bydlením míní: „Zajištění dlouhodobého nájemního bydlení pro domácnosti, které nemohou za tržních podmínek získat přiměřené, kvalitativně standardní a prostorově nevyloučené dlouhodobé nájemní bydlení.“ Dále uvádí, ţe tento systém by byl určen pro osoby, které jsou schopny udrţet si dlouhodobé bydlení, ale jsou na trhu s byty diskriminovány buď pro svůj etnický původ, anebo spadají do tzv. „rizikové“ skupiny (např. matka má ve své péči čtyři děti a pronajímatel má obavy z případných škod).2

2

Více o systému garantovaného bydlení viz http://www.disparity.cz/data/usr_048_default/zk_mikeszova.pdf

35

3.4 Postoj společnosti k osobám na okraji společnosti Velkým nárůstem osob bez domova po pádu komunismu se fenomén bezdomovectví stal pro mnohá města „problémem“. Jelikoţ města poskytují jistou anonymitu, poměrně jednoduchý přístup ke zdrojům k zajištění nákladních potřeb a snadnější dosah sociálních institucí, začala být chudoba u bezdomovců v prostředí bohatství měst neţádoucím jevem (Baláš, 2010, s. 23). Ne náhodou jsou lidé bez přístřeší většinovou populací vnímáni negativně a latentně nepřátelsky (Neřvala, in Paulík, 2002, s. 141). Výzkumná šetření postojů společnosti k bezdomovectví Výzkumná šetření zaměřující se na postoje společnosti vůči marginalizovaným, uzavřela své výsledky do následujícího konstatování: člověk bez domova si za svoji současnou situaci můţe sám z důvodu vlastní lenosti změnit svůj způsob ţivota. Mezi uváděné charakteristické rysy bezdomovecké populace se nejčastěji řadil alkoholismus, kriminalita, drogová závislost, špinavost a nevábný zápach. Někteří na závěr své výpovědi dodávají, ţe bezdomovectví je nutné zlo, s kterým je potřeba ţít (Hradečtí, 1996, in Matoušek, 2005, s. 316). Z výše zmíněného lze usuzovat, ţe v očích veřejnosti jev jménem bezdomovectví je spíše vnímán negativně a není hodný pozornosti. Je moţné spekulovat, nakolik výše zmíněné postoje veřejnosti jsou ovlivněny negativními stereotypy, které se ve společnosti objevují od nepaměti. Jisté ovšem zůstává, ţe odpovědnost za svůj ţivot a ţivotní cestu nese kaţdý člověk sám a vţdy existuje i vina na straně společnosti, která svým systémovým uspořádáním a fungováním způsobí propad osob tímto systémem, a to aţ do nejtěţší podoby – stavu bezdomovství. I kdyţ není v silách ţádné společnosti, aby poskytovala a zaručovala všem rovný přístup ke zdrojům, je spoluodpovědná za to, aby těm, kterým byl přístup z jakéhokoli důvodu odepřen, byla zajištěna adekvátní pomoc a podpora a to v takové míře, která jim opětovně umoţní návrat do společnosti a společenskou participaci. Společenskou odpovědí na bezdomovectví je prevence a to v tom nejširším slova smyslu – podpora vzdělání, zaměstnání, podpora při získávání kvalifikace, nabídka sociálních bytů, podpora rodin, atd. (Baláš, 2010, s. 7). 36

Kromě výše zmíněné odpovědnosti státu za chudobu a sociální exkluzi, nese své břemeno viny i kaţdý jednotlivec. Veřejnost vůči lidem bez domova zaujímá spíše postoje nepochopení a odmítání, aniţ by si byla plně vědoma, jak z extrémní formy bezdomovectví je těţké dostat se vlastními silami a bez pomoci. Pokud se člověk ocitne na samém okraji společnosti, kde ţádný přístup ke zdrojům nefunguje, kde nejsou ani prostředky pro jejich dosaţení, kde navíc je slýcháno, ţe si za svoji situaci mohou sami a nezaslouţí si, aby jim bylo pomáháno, je opětovná reintegrace zcela nemoţná. Ani vlastní úsilí změnit svůj způsob ţivota neuspěje, pokud nedojde k podpoře ze strany odborníků a většinové společnosti. Je téţ důleţité zmínit, ţe chudobou a extrémním sociálním vyloučením netrpí jen určité cílové skupiny, ale potencionálně všichni členové společnosti (Baláš, 2010, s. 7-9).

37

4 Rizika spojená s pobytem v azylových zařízeních V diplomové práci se zaměřuji na matky s dětmi, které svoji situaci řeší návraty do azylových domů. Z dlouhodobého pohledu mohou vznikat rizika spojená s pobytem v sociálním zařízení a mohou být hrozbou jak pro samotné uţivatele, tak pro sociální organizaci. Rizika spojená s pobytem v institucionalizované sluţbě níţe pojmenovávám a charakterizuji. V azylových zařízeních se lze setkat s podobnými riziky, jaká jsou uváděna v případech ústavů sociální péče. Přestoţe azylové domy jsou svou povahou, strukturou a organizací velmi odlišné od velkých zařízení ústavního typu, moţná rizika existují a představují hrozbu, které se snaţí poskytovatelé azylových domů předcházet pomocí Standardů kvality sociálních sluţeb.

Hospitalismus Hospitalismem (ve stejném významu téţ institucionalizace) je míněn negativní jev, který se projevuje v důsledku dlouhodobého pobytu v ústavním zařízení. Jedinec se stává závislým na dané instituci a není schopen samostatně ţít ve svém přirozeném prostředí. Člověk tak ztrácí schopnost řešit kaţdodenní záleţitosti jako je např. příprava stravy, praní prádla, vyřízení si různých záleţitostí atd., jelikoţ tyto činnosti byly úkoly personálu a zařízení, ve kterém delší čas přebýval (Balická, 2005, s. 7). Hospitalismus se můţe projevovat, vlivem sníţení nároků a podnětů na danou osobu, jako nezájem o lidi a prostředí, zhoršení schopnosti komunikovat, přejídání, dlouhý spánek, apod. Matoušek poznamenává (Matoušek, 1999, s. 118), ţe odtrţení ústavního ţivota od ţivota „venku“ má v dnešní době mnohem větší rizika neţ dříve. Ve společnosti funguje mnoho zákonů, lidé se musí naučit orientovat na trhu práce a ţádat o práci, také hledání dostupnosti bytů představuje určité schopnosti, existuje mnoho institucí, firem, podniků, více úřadů, atd.

38

K tomu všemu je zapotřebí, aby člověk disponoval specifickými schopnosti a dovednostmi, měl určité znalosti, které by mu umoţnily v reálném světě se orientovat, navazovat vztahy, ţít. Dále také vzniká problém, je-li v ústavech soustředěna pouze homogenní skupina obyvatelem – např. pouze ţeny, nebo muţi. Vzniká tak riziko neschopnosti korigování individuálního chování jednotlivých klientů, toto riziko ovšem platí u velkých a početných ústavů, kde i např. zdravotní handicap můţe sehrávat svoji roli. U azylových klientů hospitalismus vznikat můţe také. Uvaţovat o tomto jevu je na místě, jedná-li se o opakované klienty, kterým se i po několika letech nedaří osamostatnit. Závislost na zařízení se můţe projevit právě skrze oddalování nalézt si vlastní bydlení, adekvátní zaměstnání, vyřešit svoji dluhovou krizi, atd. Hospitalismus se tak nemusí týkat pouze klientů, kteří jsou umístěni v sociálních ústavech ze zdravotních, věkových či jiných důvodů. Ponorková nemoc Ponorková nemoc byla původně popisována u osob dlouhodobě ţijících na lodích, polárníků absolvujíce expedice, astronautů, později byla jevem objevujícím se ve věznicích, na vojnách či u zavalených horníků v Chille. Jedná se o stav, kdy se na jednom místě setká úzký počet lidí, zpravidla jeden je závislý na druhém, přičemţ neexistuje způsob, jak by se z této situace sami mohli dostat (Mlčoch, 2011). „Stereotypní prostředí, z něhož se nedá uniknout, zvyšuje únavu a zvyšuje toleranci“ (Matoušek, 1999, s. 119), jsou jen některými charakteristikami ponorkové nemoci. Vzniká v době, kdy určitý okruh lidí společně obývá určité zařízení. V počátcích se obyvatelé projevují dobrou náladou, tykáním, všeobecným přijímáním. Později optimismus střídají introvertní nálady, nechutě komunikovat a přátelit se, klesá schopnost otevřenosti, vstřícnosti. Projevy ponorkové nemoci lze spatřit jak v psychologické rovině (deprese, odevzdání se) tak v kognitivní (sníţení intenzity očního kontaktu, silná ochrana svého posledního zbytku soukromí, obecně se zvyšují obranné prvky chování). Některý kolektiv můţe zajít tak daleko, ţe se bude snaţit vyobcovat ze svého okruhu určitého člena, který fyzicky přítomen sice bude, ale dojde k jeho ignorování a přehlíţení (Matoušek, 1999, s. 119).

39

Ponorková nemoc můţe zasáhnout i matky obývající azylové domy. Pravděpodobnost stoupá, je-li matka na rodičovské dovolené a tudíţ nemá stálé zaměstnání, nemá-li přátelé, anebo rodinu, kterou by mohla navštívit. Dny plné stereotypu pak mohou být na denním pořádku a moţnost odreagování se a nabrání nových sil v nedohlednu. Pokud takových ţen obývá azylové zařízení pro matky s dětmi více a nepečuje-li zařízení o nabídku vzdělávacích a volnočasových programů, snadněji můţe vzniknout ponorková nemoc. Šikana Pod pojmem šikana lze spatřovat záměrné a opakované chování, které má zastrašit či zranit jinou osobu. Šikana můţe být slovní (vysmívání se, škádlení, nepravdivé šíření informací o druhé osobě), fyzická (bytí, kopání, pálení, ničení majetku) nebo neverbální (gesta) (National Association of Social Workers, 2010). Pozornosti se šikanování dostalo spíše na půdě vzdělávání (šikana mezi ţáky) odkud se zájem přenesl i na jiné obory jako je šikana na pracovištích (mobbing, bosing), šikana v nemocnicích, v ústavech sociální péče, atd. Boj proti šikaně v sociální oblasti podporuje i politika National Association of Social Workers, která je největší světovou organizací sdruţující sociální pracovníky. Šikanující chování v azylových domech (a nejen tam) můţe vzniknout jak mezi klienty navzájem, tak i u personálu vůči klientům. Šikana můţe nabírat různých podob, můţe být výsledkem různých rozepří, můţe být ovlivněna vlastním dětstvím atd. V zásadě nebývá ale obvyklé, ţe by se šikana stávala záleţitostí azylových domů, ovšem mezi moţnými riziky má své místo. Ztráta soukromí Ztráta soukromí je svoji povahou specifickým rizikem, neboť toto riziko nevzniká v průběhu pobytu v sociální sluţbě, nýbrţ je jiţ v dané sluţbě před příchodem uţivatele přítomno. Tzn., ţe klient vţdy musí počítat v sociálních zařízeních, ţe jeho soukromí bude určitým způsobem omezeno. Je důleţité, aby poskytovatelé sociální sluţby usilovali o minimalizaci tohoto rizika.

40

Ztrátu soukromí jsem zařadila mezi moţná rizika vyplývající z dlouhodobého pobytu v azylovém domě pro matky s dětmi, neboť jeho neregulace můţe ovlivnit sociální fungování klientů a zapříčinit vznik jiného rizika, jako je např. ponorková nemoc (nedostatek osobního prostoru klienta, tedy nedostatek určité míry soukromí, můţe mít vliv na spoluţití s ostatními obyvateli azylového domu a mohou vznikat např. vzájemné konflikty a pocity podráţděnosti). Právo na soukromí je ustanoveno v rámci ústav států, anebo v jejich právních ustanoveních. V České republice je toto právo vymezeno v Listině základních práv a svobod v čl. 7, který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, čl. 10 garantuje právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do rodinného a soukromého ţivota a právo na ochranu osobních údajů upravuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Taktéţ právo na soukromí zaručují mezinárodní úmluvy jako je např. Evropská úmluva (Motejl, 2006, čl. 99). Pod právo na soukromí je moţné zařadit další práva, jako např. právo na zachování nedotknutelnosti intimní sféry, sexuálního ţivota a sexuální orientace, právo na osobní identitu a další. V rámci těchto práv lidé navazují vztahy a sociální kontakty, které se podílejí na utváření jejich osobnosti, a proto i práva týkající se sexuální orientace patří do soukromé sféry člověka, které je potřeba chránit (Motejl, 2006, čl. 101). Pobytová sociální zařízení, azylové domy nevyjímaje, určitým způsobem omezují soukromí svých klientů. Ať uţ je to dáno domovními řády, anebo stavebními moţnostmi domova. Soukromí osob je v domovech pro matky s dětmi naplňováno prostřednictvím vlastních obytných jednotek, do kterých bez vědomí jejich obyvatelů nesmí nikdo vstoupit, nenastane-li pádný důvod tak učinit. Soukromí je zaručeno i v případě návštěv, které klientka zpravidla můţe přijmout ve své obytné jednotce, ve společenské místnosti, anebo v prostoru zahrad, má-li tuto moţnost. Na přání obyvatelů pracovníci domova nesmí do azylového domu vpustit osoby, se kterými se klient nechce setkat. Tím je ochrana osoby a jejího soukromí taktéţ naplněna. Problematická situace ovšem můţe nastat, jedná-li se o biologického otce dítěte. Je-li soudem povolena návštěva vlastních dětí a otec řádně podmínky soudem stanovené plní, matka tak nesmí v kontaktu bránit. Pokud by tak činila, situaci musí pracovníci hlásit odboru sociálně právní ochraně dětí.

41

Právo na soukromí je v azylových domech pro matky s dětmi zpravidla upraveno v rámci metodických pokynů, domovních řádů a ve Standardech kvality sociální sluţby. Zároveň bývá stanoven postup v případě porušení práva na soukromí, je stanovena osoba odpovědná za řádné provedení šetření a výsledné rozhodnutí. Taktéţ je ztěţující si osoba informována, jakým způsobem postupovat, shledá-li výsledek řešení jako neuspokojivý. Tento princip se ale všeobecně týká všech stíţností, které klienti mohou podat bez ohledu na to, o jaký typ stíţnosti se jedná.

Výše zmíněná rizika se nemusí v azylových domech pro matky s dětmi týkat pouze dospělých osob, ale téţ jejich dětí. Dítě můţe snadno přivyknout ţivotu v azylovém zařízení, můţe se setkávat s posměchem vrstevníků ve vzdělávacích institucích, ve volnočasových krouţcích apod. Sociální práce by proto měla dbát na to, aby včas dokázala rozpoznat a pojmenovat moţná rizika, která mohou nastat, připravit se na ně a snaţit se jim předcházet. Jako neúčinnějším nástrojem se jeví prevence, a to v nejširším slova smyslu. Sociální pracovníci by měli u svých klientů apelovat na zvyšování vzdělání a finanční gramotnosti, podporovat je při hledání zaměstnání, soustředit se na celostní rozvoj člověka a doplňovat chybějící schopnosti a znalosti. V neposlední řadě se veřejně angaţovat a upozorňovat veřejnost na moţná rizika spojená s ţivotem v ústavních zařízeních.

42

5 Cíle výzkumné části práce Ve své diplomové práci se soustřeďuji na opakované klienty azylových domů pro matky s dětmi, kteří mnohdy kontinuálně přecházejí z jednoho azylového zařízení do druhého. Pokládám tuto problematiku za hodnou pozornosti, neboť s tímto fenoménem se stále více poskytovatelů azylových sluţeb setkává a v mnoha případech tvoří tato cílová skupina většinu uţivatelů domovů pro matky s dětmi. Jiţ bylo uskutečněno mnoho výzkumů zaměřené na bezdomovectví muţů, neboť to se projevuje většinou ve své viditelné podobě a snadněji se lze k této cílové skupině dostat. Problematiku ţen bez domova bylo těţší postihnout a zkoumat vzhledem k její „skrytosti“. Ţeny, více neţ muţi, disponují širšími sociálními vazbami, vyuţívají pomoci rodiny a přátel. Viditelné projevy bezdomovectví ţen tak nejsou ve společnosti tolik přítomny. Třetí skupinou osob, která netrpí extrémní formou sociálního vyloučení, se stávají matky s dětmi v azylových domech. Ty jsou ohroţeny potencionálním bezdomovectvím spolu se svými dětmi. Dle mého názoru, jsou ţeny s dětmi v azylových domech cílovou skupinou osob, která je odbornou veřejností opomíjena. O této skutečnosti svědčí také nedostatek literatury. O daném tématu se okrajově zmiňují pouze některé sborníky z konferencí, konaných např. Společností sociálních pracovníků nebo Charity ČR, ale s publikacemi, zaměřenými čistě na tuto cílovou skupinu osob, jsem se nesetkala. Z tohoto důvodu má nejen diplomová práce pojednat o „opakovaných“ klientech azylových domů pro matky s dětmi, ale téţ upozornit na nedostatečné zpracování zmíněné problematiky. Ve své diplomové práci se zaměřuji na ţeny s dětmi bez domova, které svoji nepříznivou ţivotní situaci řeší opakovanými návraty do azylových domů pro matky s dětmi. Jiţ v teoretické části jsem uvedla nejčastější důvody, které mohou vést k nástupu do azylového domu pro matky s dětmi. Rovněţ jsem se zaměřila na rizika, která mohou plynout z dlouhodobého pobytu v sociálním zařízení. Proto jsem si jako hlavní cíl praktické části stanovila následující: Jaké jsou příčiny a důvody matek, popř. otců k opakovaným nástupům do domova pro matky s dětmi?

43

Svoji pozornost tedy zaměřuji pouze na ty uţivatele sociálních sluţeb, pro které se stal azylový dům pro matky s dětmi dlouhodobým řešením jejich nepříznivé ţivotní situace. Abych tento cíl naplnila, zaměřila jsem se na zjištění, s jakými těţkostmi se respondenti potýkají, jakým způsobem se je snaţí řešit a zda je toto řešení úspěšné. Pro realizaci výzkumného šetření jsem formulovala i dva dílčí cíle, které mají zodpovědět otázky týkajících se osobních výhledů respondentů do budoucna a moţná rizika, jeţ mohou vznikat v důsledku dlouhodobých pobytů v sociálních zařízeních. a) Jaké jsou plány respondentů do budoucna? Pro naplnění tohoto cíle, resp. zodpovězení této otázky mi budou slouţit výpovědi respondentů, které se budou týkat jejich osobních výhledů do budoucna. Zda jejich přáním je osamostatnit se a začlenit se do společnosti, nalézt si vhodné ubytování, zaměstnání apod. Jejich výpovědi budu následně srovnávat s posláním azylových domů. b) Jaká rizika mohou plynout z dlouhodobého ubytovávání se v azylových domech pro matky s dětmi? Pro naplnění tohoto cíle mi bude slouţit výše zmíněný vedlejší cíl. Pokud klient spatřuje svoji budoucnost v ubytování se v dalším azylovém zařízení, můţe to značit riziko tzv. hospitalismu. Otázkami na to, jak klienti vnímají ţivot v azylovém domě, mohu docílit odhalení dalších moţných rizik spojených se šikanou, ponorkovou nemocí, ztrátou soukromí, atd.

44

6 Realizace výzkumného šetření Pro vypracování praktické části diplomové práce jsem zvolila kvalitativní výzkum, který mi umoţnil detailnější vhled do problematiky osob vracejících se opakovaně do azylových domů pro matky s dětmi. Jelikoţ kvalitativní výzkum se více soustředí na subjektivní vnímání světa kaţdého jedince (Gavora, 2010. s. 186), mohla jsem tak lépe porozumět nejen respondentům samotným, ale i obtíţným ţivotním situacím, ve kterých se nyní nacházejí. Při hledání odpovědí na otázku, jaké jsou důvody k opakovaným návratům do dané sociální sluţby, bylo pro mě důleţité, aby vycházely z respondentovy vlastní zkušenosti a skutečnosti, coţ mi kvalitativní výzkum opět umoţnil. Mou snahou bylo získat co nejvíce informací od početně malého souboru respondentů. Tyto údaje nelze generalizovat, platí pouze pro daný azylový dům pro matky s dětmi a vybrané respondenty.

6.1 Charakteristika metod a technik sběru dat Pro shromáţdění údajů byly pouţity metody kvalitativního dotazování a pozorování. Z metod kvalitativního dotazování jsem zvolila pro sběr dat techniku rozhovoru pomocí návodu. Metodu pozorování jsem vyuţila pouze jako doplňující metodu, kdy jsem přijala roli pozorovatele-účastníka.

6.1.1 Rozhovor pomocí návodu s uživateli azylových domů pro matky s dětmi Rozhovor pomocí návodu mi umoţnil určitou volnost při vedení rozhovorů s vybranými uţivateli azylového domu pro matky s dětmi. Připravila jsem si témata a seznam orientačních otázek, které tvořily styčné body, podle nichţ bylo potřeba se orientovat a rozhovor usměrňovat. Bylo důleţité, aby se tyto nastavené okruhy v interview s respondenty probraly a já mohla tak získat potřebné informace k daným oblastem (Hendl, 2010, s. 174).

45

Důvod, proč jsem zvolila techniku rozhovoru je, ţe jsem se chtěla vyhnout rozhovorům formálního charakteru, kdy bych pouze kladla otázky a vyţadovala odpovědi, aniţ bych dala respondentům prostor pro zastavení se u témat, která jsou pro ně významná a mně mohou poskytnout cenné informace o jejich ţivotních příbězích. Tato volba souvisela s mou zkušeností z práce s danou cílovou skupinou, kdy rozhovor pomocí návodu se jevil jako nejvhodnější technika při získávání informací. Další pozitiva spatřuji v samotné charakteristice této techniky, jak uvádí Hendl (2008, s. 174). Mezi výhody rozhovoru pomocí návodu, které jsou také pro můj výzkum důleţité, jsou uváděny: -

moţnost co nejvýhodněji vyuţít čas k rozhovoru,

-

moţnost strukturovanějších rozhovorů s dotazovanými,

-

snadnější srovnání rozhovorů,

-

snadnější udrţení zaměření rozhovoru,

-

moţnost dotazovaného uplatnit vlastní pohledy a zkušenosti na danou problematiku.

Průběh rozhovorů s respondenty Rozhovor s uţivateli probíhal vţdy v jejich obytných jednotkách a trval 20-45 minut. Pro záznam informací jsem vyuţila mobilní telefon se záznamníkovou funkcí. V případě, ţe by nastala situace, kdy respondent nebude souhlasit s nahráváním, jsem měla připravený záznamový arch. Ten mi poslouţil i k průběţným poznámkám, které se týkaly dodatečného zjišťování podrobností ke sdělení dotazovaného. Arch jsem také vyuţívala jako svou pomůcku k výzkumu, do něhoţ jsem si zaznamenávala viditelné projevy respondenta během rozhovoru (emoce, vliv prostředí, apod.). Před kaţdým rozhovorem jsem si vyţádala souhlas respondenta k provádění rozhovoru a také k pořízení záznamu. U ţádného respondenta jsem se nesetkala s odmítnutím, přestoţe určité obavy vyvstaly. Při získávání souhlasu k rozhovorům jsem důkladně jednotlivým respondentům vysvětlila účel mého výzkumu, informovala jsem je o tom, k čemu rozhovory budou slouţit a kde budou informace zveřejněny. Rovněţ jsem je ujistila, ţe dané výzkumné šetření je anonymní a nedojde k zneuţití jejich osobních údajů.

46

Z tohoto důvodu jsou v celém výzkumu jména respondentů pozměněna, ale obsah sdělení je zachován tak, aby byl naplněn cíl výzkumu. Atmosféra při rozhovorech s respondenty V průběhu rozhovorů jsem usilovala o příjemnou atmosféru v klidném prostředí, kde vznikne dostatek prostoru pro vyprávění si o ţivotní situaci respondentů. Mou snahou bylo u respondentů vzbudit a udrţet pocit důvěry, vstřícnosti a projevit opravdový zájem. Uvítala jsem ochotu, se kterou dotazovaní přistupovali k mému výzkumu. Umoţnili mi vstup do své obytné jednotky a byli vděční za to, ţe má někdo o jejich ţivotní příběh zájem. Jejich přístup mě ujistil, ţe není nutné obávat se, ţe by respondenti nebyli dostatečně sdílní a nahrávání by je určitým způsobem omezovalo. Jak jiţ bylo uvedeno, interview probíhalo vţdy v bytě respondenta. Jedná se o cílovou skupinu matky s dětmi, nebylo tedy vţdy moţné, aby rozhovor probíhal bez dětí. Dětský křik, pláč a povídání mnohdy narušoval samotný rozhovor a docházelo k odvracení pozornosti respondentů. Například jsem hovořila s matkou, která se starala o tři děti v předškolním věku a čtvrté dítě očekávala. Tento rozhovor byl velice náročný, neboť děti se zajímaly o můj mobilní telefon (který rozhovor nahrával), o mé psací potřeby, anebo mi chtěly vylíčit, kde byly na výletě. Nedokázala jsem se tedy plně na rozhovor koncentrovat. Měla jsem potíţe s tím, abych navázala téma rozhovoru, abych ze situace plné ruchu získala co nejvíce informací. Hovořila jsem však i s respondenty, kteří se starají o děti školního věku, a tudíţ rozhovor mohl probíhat bez jejich přítomnosti, v uvolněné a klidné atmosféře. Zaměření otázek v rozhovoru s uživateli azylového domu pro matky s dětmi 1. Otázky zaměřené na rodinnou situaci:  Jaký je nyní Váš rodinný stav?  Kolik máte dětí ve své péči?  Máte i děti, které vlivem Vaší současné nepříznivé situaci nemohou být s Vámi a jsou v péči jiné osoby, nebo umístěny v ústavní výchově?

47

 Jak Vám s péčí o dítě pomáhá jeho/její biologický otec/matka? Těmito otázkami jsem zjišťovala rodinnou situaci respondenta, jeho rodinný stav, počet dětí ve vlastní nebo cizí péči a postoj biologického otce k dítěti. Účelem bylo zachytit uspořádání rodiny respondenta a také podíl pomoci biologického otce na výţivě a výchově dítěte. 2. Otázky směřující k důvodům vedoucím k prvnímu nástupu respondenta do azylového domu pro matky s dětmi:  Jak se stalo, že jste se ocitl/a v takové životní situaci, že jste musel/a vyhledat azylový dům pro matky s dětmi? Otázkou jsem zjišťovala hlavní důvod, který vedl k nutnosti vyuţit sociální sluţbu pro matky s dětmi při prvním pobytu. Snaţila jsem se porozumět, proč a jak se člověk dostane do takto nepříznivé ţivotní situace.  Jak se stavěla Vaše rodina k Vaší situaci, mohl/a jste očekávat pomoc?  Snažila se Vám podat pomocnou ruku i širší rodina, známí, přátelé? Zjišťovala jsem, jak se k respondentově situaci stavěla rodina. Zda byla první společenskou institucí, u které klient hledal pomoc a jak se rodinní příslušníci zachovali.  Zkoušel/a jste řešit Vaši situaci i využitím jiné sociální pomoci mimo azylový dům pro matky s dětmi?  V čem jste spatřoval/a pozitivní stránky pobytu v domově pro matky s dětmi, které vedly k tomu, že jste podal/a žádost o ubytování? Prostřednictvím těchto otázek jsem zjišťovala, proč uţivatel azylového domu pro matky s dětmi vyhledal právě tuto sociální sluţbu, zda neexistovala i jiná, moţná vhodnější, moţnost řešení jeho sloţité situace.

48

 Mohl/a byste říci, v čem konkrétně Vám služba byla během pobytu ku prospěchu a kde naopak Vám nedokázala pomoci tak, jak byste očekával/a?  Jak se změnila Vaše situace při ukončení prvního pobytu? Zde jsem se snaţila zjistit, zda azylová sluţba skutečně byla pro uţivatele přínosná a přispěla k vyřešení jeho ţivotní situace. 3. Otázky směřující k důvodům opakovaných pobytů v azylovém domě respondenta pro matky s dětmi:  Jak dlouho využíváte sociální službu domov pro matky s dětmi?  V kolika takových sociálních zařízeních jste již byl/a ubytován/ubytována?  Jaké jsou důvody, které vedly k opakovaným nástupům do domova pro matky s dětmi? Měnily se v průběhu času? Těmito otázkami jsem zjišťovala, jaké jsou důvody opakovaných pobytů respondentů v azylovém domě.  Mohl/a byste popsat, jak vnímáte život v azylovém domě pro matky s dětmi? Např. jak se Vám daří žít s ostatními obyvatelkami, jaká je spolupráce s pracovníky azylového domu apod.? Tato otázka mě měla dovést k odhalení moţných rizik spojených s pobytem v sociálním zařízení. Zde jsem uvaţovala např. o moţné šikaně nebo ponorkové nemoci.  V čem vidíte největší překážku, která Vám brání osamostatnit se?  Co by se mělo stát, aby se Vaše situace změnila? Zde jsem se zaměřila především na podstatu respondentova problému, na to, zda jeho těţkosti dokáţe azylový dům pro matky s dětmi s ohledem na své poslání řešit a zda tedy tato sociální sluţba umoţní, aby došlo k uschopnění klienta, k obnově jeho sociálního fungování a osamostatnění.

49

V rámci těchto otázek jsem se dotazovala také na respondentovu finanční situaci (především na dluhovou problematiku), téţ na hledání vhodného ubytování (tzn., jak vnímá situaci na trhu s byty) a na pracovní uplatnění (nejednalo-li se o respondenta na rodičovské dovolené).  Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Co byste si přál/a?  Je možné, že byste opět využil/a sociální služby azylového domu pro matky s dětmi? Těmito otázkami jsem se zaměřila na motivaci klienta, na jeho osobní přání a představy do budoucna. Také jsem zjišťovala, zda respondent s azylovou sluţbou případně počítá do budoucna a zda tuto sluţbu tedy opět vyhledá.

6.1.2 Pozorování Pozorování jsem zvolila jako doplňující metodu kvalitativního výzkumu. Mohla jsem tak sledovat jednání a chování dotazovaných při rozhovorech. Získala jsem tak uceleněji obraz o tom, jak mé otázky na respondenta působí, jak je vnímá, zda jim dostatečně porozuměl. Rovněţ mi pozorování napomohlo v popsání prostředí, v němţ rozhovory byly prováděny. V rámci pozorování jsem přijala roli pozorovatele jako účastníka. Hendl (2008, s. 191) uvádí, ţe „pozorovatel jako účastník se málo zúčastňuje dění ve skupině a ostatní si jsou vědomi jeho totožnosti“. V této roli je pozorovatel-účastník spíše chápán jako tazatel.

50

6.2 Charakteristika výzkumného souboru V této podkapitole popisuji, jaký azylový dům pro matky s dětmi jsem zvolila a jak probíhal výběr respondentů. Výběr azylového domu pro výzkumné šetření Výzkumné šetření jsem uskutečnila ve vybraném azylovém domě pro matky s dětmi v Olomouckém kraji. Jednalo se o domov nacházející se v okrese Šumperk v městě Zábřeh na Moravě. Zřizovatelem Domova pro matky s dětmi v Zábřehu je město Zábřeh. Důvodem výběru se stala především má pozitivní a dlouholetá spolupráce s tímto zařízením. Působila jsem zde krátkou dobu jako sociální pracovnice, rovněţ jako dobrovolnice a vykonávala jsem zde několik školních praxí. Další důvod jsou i samotní respondenti - vzhledem k tomu, ţe do tohoto domova pro matky s dětmi docházím s přestávkami pravidelně, řadu jeho uţivatelů znám osobně a očekávala jsem, ţe mi v této souvislosti rozhovor neodmítnou. Při výběru azylového domu jsem nepovaţovala za důleţité oslovit více sociálních zařízení tohoto typu. Důvod byl především v tom, ţe mnoho respondentů vyuţilo pobyty i v jiných domovech pro matky s dětmi, a tak je pravděpodobné, ţe ţivotní situace těchto „opakovaných“ klientů je velmi podobná situacím „opakovaných“ klientů v jiných azylových zařízeních pro matky s dětmi. To mě vede k přesvědčení, ţe je velmi nepravděpodobné,

ţe

bych

získala

prostřednictvím

diferencovanější pohled na danou problematiku.

51

dalších

domovů

hlubší

a

Tabulka č. 1: Základní údaje o Domě pro matky s dětmi Zábřeh Pomáháme osamělým rodičům s dětmi v tísni bez zázemí při startu do ţivota. Nabízíme těmto lidem v Poslání azylového domu pro matky s dětmi obtíţné ţivotní situaci časově omezené zázemí a aktivačními programy jim pomáháme k usnadnění jejich dalšího samostatného bydlení. Matkám/otcům/ v nepříznivé bytové a sociální situaci zabezpečíme: dočasné ubytování, kdy maximální délka pobytu činí 1 rok, pomoc při zvyšování právního Cíle organizace povědomí a sociální informovanosti, podporu při zlepšování dovedností v oblastech: péče o dítě, domácnost, nakládání s finančními prostředky. Domov pro matky s dětmi Zábřeh poskytuje sluţby sociální prevence makám/otcům s nezaopatřenými Komu jsou sluţby nabízeny dětmi a těhotným ţenám v akutní nepříznivé bytové a sociální situaci. Zařízení má kapacitu 11 míst, to znamená 7 samostatných bytových jednotek umístěných v přízemí a prvním poschodí. Kaţdá bytová jednotka má zařízenou kuchyň, pokoj, sociální zázemí a menší chodbu s vestavěnou skříní. Kromě nábytku je moţno zapůjčit si základní kuchyňské náčiní, lůţkoviny a Popis zařízení běţné elektrospotřebiče. Dále v podkroví jsou umístěny další 4 pokoje se společným sociálním zařízením a společnou kuchyní. Je zde také místnost pro volnočasové a vzdělávací programy matek a dětí, vybavená počítači, učebními pomůckami, výtvarnými potřebami, šicím strojem, televizí apod. Zdroj: Informační leták Domova pro matky s dětmi Zábřeh

Tabulka č. 1 uvádí poslání Domu pro matky s dětmi v Zábřehu, cíle poskytované sluţby a vymezení cílové skupiny osob, které mohou o danou sluţbu ţádat. Na konci je pak uveden stručný popis samotného zařízení, jeho ubytovací moţnosti a vybavenost.

Výběr respondentů Při výběru respondentů jsem vyuţila záměrného výběru, neboť je vţdy reprezentativní (vybraní respondenti dobře reprezentují dané prostředí) a je také typický pro kvalitativní výzkum (Gavora, 2010, s. 183). „Záměrný výběr je potřebný pro to, aby vybrané osoby byly vhodné, tj. aby měly potřebné vědomosti a zkušenosti z daného prostředí“ (Gavora, 2010, s. 183).

52

Těmito osobami se pro můj výzkum stali uţivatelé azylového Domu pro matky s dětmi v Zábřehu. Dále byl výběr zúţen na jedince, kteří opakovaně volí ubytovávání se v azylových domech pro matky s dětmi. Ti, kteří dané sociální zařízení vyuţili na přechodnou dobu a osamostatnili se, nejsou do výzkumu zařazeni. Hovořila jsem se všemi klienty, u kterých se jedná o několikátý pobyt v azylovém zařízení pro matky s dětmi. Pro výzkumné šetření bylo osloveno celkově 6 osob. Výzkumný soubor tvořilo 5 osob ţenského pohlaví a 1 muţ. Tento počet jsem povaţovala pro kvalitativní výzkum za dostatečný. Mnoho uţivatelů, ţijících v této instituci, vyuţilo pobyty i v jiných azylových zařízeních, proto jsem předpokládala, ţe bych se jiţ při navštívení dalších sociálních institucí setkala s obdobnými výpověďmi. Výzkum byl proto proveden pouze v jedné organizaci. Tabulka č. 2: Základní údaje o respondentech azylového domu pro matky s dětmi

Věk

Rodinný stav

Vzdělání

Trvalé bydliště (kraj)

Počet a věk dítěte /dětí (bez ohledu na vykonavatele péče)

paní Lucie

31

svobodná

základní

Olomoucký

1 (5 měsíců)

paní Alena

40

svobodná

vyučena

Olomoucký

2 (6 a 18 let)

paní Marie

35

svobodná

střední škola

Olomoucký

1 (3 roky)

paní Jana

39

rozvedená

základní

Olomoucký

paní Zuzana

24

svobodná

základní

pan Stanislav

50

rozvedený

vyučena

Uţivatel

2 (6 a 11 let) 3 (2, 3, a 5 let); čtvrté dítě se narodilo v měsíci Moravskoslezský březnu 3 (7 a 18 let Zlínský dvojčata) Zdroj:Vlastní výzkum

Pro přehlednost jsem vyuţila tabulkového zobrazení. V tabulce č. 2 jsem uvedla základní informace, které se týkaly respondentů. Věkové rozloţení dotazovaných se pohybovalo od 24-50 let, průměrná věková struktura oslovených osob činila 36,5 let.

53

Většina dotazovaných uváděla rodinný stav „svobodná“, pouze dva respondenti uvedli jako rodinný stav rozvedený/á. Co se týče partnerských vztahů, převládalo tvrzení: „Jsem svobodná matka, stálého partnera nemám …. život bez partnera je docela těžký, nemáte se o koho opřít, ale snažím se nějak i bez něj fungovat.“ Vzdělanostní úroveň respondentů nepřesáhla středoškolské vzdělání. Jak znázorňuje tabulka č. 2, tři respondenti uvedli, ţe dokončili základní vzdělání, dva respondenti jsou vyučeni, jeden respondent vystudoval střední školu bez maturity. Jedna respondentka ke svému základnímu vzdělání řekla: „Podala jsem si přihlášku na dálkové studium střední odborné školy se sociálním zaměřením. Mám jen základku, v podstatě nic tedy nemám. Tato oblast mě vždycky zajímala. Chtěla bych jednou pomáhat matkám, které se dostanou do stejné situace, ve které jsem teď já. Moc by mě to bavilo, snad se to povede.“ Jako trvalý pobyt uvedli tři respondenti Olomoucký kraj, jeden Moravskoslezský a jeden kraj Zlínský. Co se týče dětí, tabulka č. 2 udává celkový počet potomků matky/otce bez ohledu na to, které osobě byly svěřeny tyto děti do péče. Dvě matky uvedly, ţe mají 1 dítě, dva respondenti udávali téţ 2 děti, jediný muţ ve výzkumu uvádí 3 děti a mladá matka se jiţ v současné době stará o 4 děti (v březnu se jí narodilo čtvrté dítě).

6.3 Realizace výzkumu Výzkumné šetření jsem osobně provedla v zařízení Domov pro matky s dětmi Zábřeh v měsíci lednu a únoru 2012. Se svým výzkumem i jeho cílem jsem seznámila ředitelku Domova pro matky s dětmi i sociální pracovnici, která mi ochotně poskytovala informace týkající se jednotlivých klientů a téţ mě před samotnými rozhovory uvedla do ţivotních osudů jednotlivých uţivatelů. Získané údaje byly pro mne důleţité především z hlediska kladení otázek, které by mohly být pro daného respondenta citlivější, a informace by tak nechtěl poskytnout, případně by je zkresloval. Rovněţ jsem vyuţila pomoc sociální pracovnice při úpravě některých, resp. nesrozumitelných otázek. Při vstupu do terénu výzkumu, je pro výzkumníka podstatné uskutečnit správný vstup do daného prostředí. Nejedná se pouze o způsob, jakým tak učiní, ale i o schopnost přiblíţit se k dotazovaným osobám.

54

Na rozdíl od kvantitativního zkoumání si výzkumník v kvalitativním výzkumu neudrţuje takový odstup od dotazovaných a spíše usiluje o sblíţení. Proto je podstatné, aby výzkumník byl danou komunitou přijat a mohl v ní nějakou dobu přebývat (Gavora, 2010, s. 197). V návaznosti na výše uvedené jsem se soustředila především na svůj vzhled, konkrétněji na oblečení, abych v azylovém domě nezaujímala místo „cizího“ člena a alespoň v rámci moţností se dokázala zapojit do ţivota této organizace. Volila jsem neformální styl oblékání (rifle, neutrální jednobarevná mikina a starší tričko). Mnoho ţen ţijících v azylovém domě pro matky s dětmi si nemůţe dovolit drahé oblečení. Domnívám se, ţe klást důraz na vzhled při provádění kvalitativního výzkumu je opodstatněné, jelikoţ to, jak člověk vypadá, je mnohdy měřítkem, který udává, zda s určitou osobou budou chtít hovořit nebo ne. Tato skutečnost je ještě více zdůrazněna, jedná-li se o osoby, které jsou ve společnosti v mnoha směrech znevýhodněny, a s „rovnocennými“ rozhovory se příliš nesetkávají. Usilovala jsem tedy o partnerskou spolupráci, důstojnou a respektující komunikaci. Během návštěvy Domova pro matky s dětmi jsem nejen měla dostatek času na sblíţení se s vybranými respondenty, ale i na mnoho rozhovorů s uţivateli, kteří nebyli zahrnuti do mého výzkumu. Také jsem se mohla účastnit rozhovorů sociálního pracovníka s klientem, kdy společně pracovali na sestavování individuálního plánu či prováděli jeho revizi. Byla jsem téţ přizvaná k pracovní poradě zaměstnanců a k účasti na jednání se zájemcem o sluţbu. Se vstřícným přístupem jsem se setkala jak ze strany zaměstnanců, vedoucího Domova pro matky s dětmi, tak ze strany uţivatelů sociální sluţby a jejich dětí. Při definování výběru azylového domu jsem zmínila, ţe Domov pro matky s dětmi Zábřeh je institucí, kterou dlouhodobě navštěvuji a tedy danou sociální sluţbu znám. Přesto by ale bylo mylné domnívat se, ţe současné bydlící osoby dobře znám. Jelikoţ maximální délka pobytu činí 1 rok a ne kaţdý uţivatel zde 12 měsíců zůstává bydlet, skladba klientů se neustále mění. I já jsem se tedy nyní seznamovala s osobami pro mě neznámými a bylo nutné určitým způsobem kontakt navázat, stali-li se vhodnými respondenty pro můj výzkum.

55

6.4 Vyhodnocení a analýza zjištěných informací Shrnující protokol K vyhodnocení získaných informací z provedených rozhovorů jsem pouţila techniku shrnujícího protokolu. Tato technika se mi jevila jako vyhovující, neboť nezachovává celý text. Některá místa v rozhovorech byla pro tento výzkum zcela zbytečná, jelikoţ technika kvalitativního dotazování – rozhovor pomocí návodu, umoţňovala zastavit se i u témat, která v tomto výzkumu nebyla zohledňována (např. organizace a fungování azylových domů pro matky s dětmi, ve kterých byli respondenti dříve ubytováni). Další důvod volby shrnujícího protokolu je časová nenáročnost na zpracování získaných informací a finanční dostupnost (Mayring, 1999, in Hendl, 2008, s. 209). Při poslechu rozhovorů jsem proto z telefonického přístroje rovnou prováděla jistou shrnující analýzu. Grafické znázornění Pro zobrazení získaných informací z výzkumného šetření jsem vyuţila techniku textu a techniku tabulek. Pomocí přímých citací jsem usilovala o zachycení názorů a postojů dotazovaných. Shrnující věty následně vyjadřovaly stejné či podobné výroky respondentů, které jsou doplněny důkazovým citátem. Rovněţ shrnující věty podchycují emoční naladění respondentů a základní informace o prostředí, v němţ byl výzkum uskutečněn. Získaná a shromáţděná data jsem vyhodnocovala za pomocí metody kvalitativně obsahové analýzy. Získané informace jsem popsala, následovala analýza a vlastní interpretace. K tomu, abych naplnila stanovený hlavní cíl, jsem si stanovila pro rozhovor v rámci výzkumného šetření následující kategorie: a) rodinná situace b) nezaměstnanost a trh práce c) zadluţenost d) nedostupnost adekvátního bydlení

56

7 Výsledky výzkumného šetření a jejich interpretace Po realizovaném výzkumném šetření, kdy jsem zjišťovala důvody opakovaných návratů do azylové sluţby pro matky s dětmi, plány respondentů do budoucna a moţná rizika, která mohou vznikat z dlouhodobého pobytu v sociální sluţbě, jsem provedla jeho vyhodnocení a interpretaci. Na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké jsou důvody matek/otců k opakovaným návratům do azylového domu pro matky s dětmi“, jsem získávala odpovědi v průběhu rozhovorů s respondenty. Především mi napomohla jedna otázka: „Co Vás teď nejvíce trápí?“ I kdyţ jsem se setkávala s podobnými výpověďmi, nebylo snadné identifikovat konkrétní příčiny, jeţ vedly k opakovaným vyuţíváním azylové sluţby respondenty. Není pouze jedna příčina, která návraty způsobí, nýbrţ je několik příčin, které se navzájem ovlivňují a prolínají, jedna vyvolává druhou. Tuto situaci lze popsat slovy jedné respondentky: „Je to všechno začarovaný kruh, z kterého je těžko dostat se ven. Protože není-li práce, nejsou peníze. Nejsou-li peníze, není bydlení a konečně není-li bydlení, není práce.“ Důvody opakovaných návratů respondentů do azylových domů Nejčastěji uváděné důvody opakovaných návratů jsem rozdělila do jednotlivých oblastí: – rodinná situace – nezaměstnanost a trh práce – zadluţenost – nedostupnost adekvátního bydlení. Méně často respondenti uváděli důvody jako absence přátelských vztahů a rozpory s bývalými partnery matky/otce. V případě „opakovaných“ klientů azylových domů pro matky s dětmi, je důleţité uvést, jakým způsobem se vybraní respondenti do nepříznivé ţivotní situace dostali a popsat, co bylo jejich prvním důvodem vyuţití této sociální sluţby. Zjištěné výsledky uvádím níţe.

57

7.1 Důvody vedoucí k prvnímu nástupu respondentů do azylového domu pro matky s dětmi Ve svém výzkumném šetření jsem se respondentů dotazovala na příčiny, které vedly k prvnímu vyuţití azylové sluţby pro matky s dětmi. Zjišťovala jsem, zda důvody prvního pobytu přetrvávají, nebo zda se v průběhu času mění. Šest respondentů3 uvádělo jako příčinu pobytu při prvním nástupu do azylového domu ztrátu bydlení. Při hlubších rozhovorech se ztráta přístřeší jevila spíše jako důsledek nepříznivé ţivotní situace, která dané respondenty potkala. Tři respondenti uvedli, ţe přišli o domov v důsledku rozchodu s partnerem, jedna dotazovaná jako důvod pobytu zmínila zabavení rodinného domu exekutorem (nesplácení dluhů). Jeden respondent ztratil zaměstnání a poslední dotazovaná uvedla, ţe po dovršení zletilosti musela opustit ústavní zařízení, ve kterém vyrůstala. Příklady doslovných odpovědí respondentů: L: „Bydlela jsem u přítele, rozešli jsme se a já neměla kam jít. To jsem byla zrovna těhotná“ A: „Přišla jsem o práci, jelikož jsem musela dělat noční a kvůli malýmu to nešlo. Tím pádem jsem ztratila finanční příjem a neměla jsem z čeho platit nájem a živobytí. Nic jinýho se dělat nedalo, než jít do azyláku.“ M: „Exekutor nám vzal (bratrovi a mě) rodinný dům, byly tam hrozný dluhy, takže nám to asi po roce vzal exekutor, protože jsme neplatili nájem, neplatili vodný a stočný, neplatili jsme elektriku. V té době jsem už byla těhotná, nechodila jsem do práce a bratr nikdy nedělal. Musela jsem jít do azyláku. Navíc jsem neměla žádný věci pro miminko, neměla jsem postýlku a tak, tady už jsem to jako měla, pučili mi to.“ 3

V celém rozhovoru jsou uţita fiktivní jména respondentů tak, aby byla zachována jejich anonymita:

L= Lucie, A= Alena, M= Marie, J= Jana, Z= Zuzana, S= Stanislav

58

J: „No vlastně jsem se dostala sem díky tomu, protože jsem přišla o všechno. Jak o střechu nad hlavou, tak o zbytek. Já jsem měla všechno, za tu dobu, co žiju s dcerou (10let) jsem si stihla vybudovat opravdu všechno. No ale pak přišlo manželství a díky tomu manželství se tak nějak všechno zesypalo a o všechno jsem přišla, že…. Byt se prodal a já nedostala nic, nechala jsem se o to šikovně připravit, protože jsem byla zamilovaná…pak jsem ještě mohla jít do svého druhého bytu, ale tam bydlí moje máti, se kterou já se vlastně nestýkám. Máti jsem z toho bytu nemohla dostat a musela jsem jít sem.“ Z: „Od 14 let jsem byla v diagnostickém ústavu, potom jsem byla na internátní škole v rámci dětského domova. V 18 letech jsem musela odejít, jenže to už jsem čekala prvního kluka. Nic jinýho než azylák mi nezbývalo.“ S: „S bývalou jsme se rozvedli a já se synem odešel do podnájmu. Jenže jsem si našel přítelkyni a ona mi řekla: „Pojď bydlet ke mně, nastěhuj se k nám.“ Já blbec jsem teda svůj podnájem pustil a šel jsem bydlet k ní. Jenomže za čas se syn nesnesl s její dcerou, vznikaly hádky a posléze nás její dcera vyhodila. Nejen, že jsme neměli kam jít, ale navíc byl problém s prácou. Dělal jsem běžně dvanáctky, moje maminka už byla stará na to, aby se o syna starala třeba tři dny po sobě, nezbývalo než pustit práci a jít do azyláku.“ Uváděné nepříznivé ţivotní situace, které respondenty potkaly, nebyly jednoduché a mnohdy si s nimi neuměly poradit. Tři respondenti sdělili: „Nevěděla jsem, co mám dělat, na koho se obrátit, kam teď mám s děckem jít…“ Z rozhovorů téţ vyplývalo, ţe jejich informovanost o moţné sociální pomoci byla nedostatečná. Neznali jinou sociální sluţbu, kde by jim mohli pomoci. Tři respondenti se o azylové sluţbě dozvěděli prostřednictvím sociálních kontaktů, dva dotazovaní byli informováni obecními úřady a jedna respondenta o azylovém bydlení pro matky s dětmi věděla od personálu ústavního zařízení, kde ţila. Následně respondenti podali ţádost o ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Jakmile respondentům byla přidělena obytná jednotka v azylovém domě a byl jim přiznán nárok na sociální dávky, další sociální pomoc nehledali. Paní Alena o nevyuţití jiné sociální sluţby hovoří: „Myslím, že u nás žádná jiná sociální služba pro matky s dětmi neexistuje. Být v azylovém domě je to nejlepší řešení z toho, co je.

59

Chybí tady (v České republice) dostatek sociálního bydlení nebo ty malometrážní byty, který by si ti lidi, když ztratí bydlení, mohli dovolit, aby nemuseli jít do azylovýho domu. Víte, být v azyláku taky není žádná výhra. Máte smlouvu tady jen na rok, a co stihnete za ten rok změnit? Prostě ten rok v azylovém domě na postavení se na nohy je strašně krátká doma, protože když si najdete práci v tom městě a než si stihnete našetřit na kauci, tak vám končí smlouva v azylovém domě a tím pádem musíte skončit i v té práci, protože nemáte peníze na vlastní bydlení.“

Shrnutí odpovědí respondentů – důvody prvního pobytu v azylovém domě pro matky s dětmi Při ukončení prvního pobytu v azylovém domě pro matky s dětmi se u dotazovaných respondentů nepříznivá situace nezměnila, resp. nenastala taková změna, aby mohli vést samostatný ţivot. Všichni respondenti hovořili o velmi krátké době (1 rok/1 azylový dům) pro začlenění se do společnosti a obnovení svého sociálního fungování. Vzhledem k tomu, ţe většina dotazovaných pochází z regionů, kde je obtíţné si obstarat zaměstnání a kde není dostatek sociálních bytů, neměly oslovené osoby společenské podmínky k tomu, aby došlo k vyřešení jejich nepříznivé situace. Svoji roli téţ sehrála vlastní rodina dotazovaných. Pět respondentů uvedlo, ţe se s vlastními rodiči nestýkají, ţe jejich vztahy není ani moţné obnovit a na případnou nápravu rezignovali. Širší sociální kontakty a opravdová přátelství jsou pouze výjimkou; mít opravdového přítele, který by pomohl, vyţaduje čas. Pokud je matka s dítětem/dětmi ubytovaná v různých azylových domech, prostor pro budování vztahů nevznikne. Domnívám se, ţe jeden rok pobytu v azylovém domě pro matky s dětmi je dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk byl schopen se začlenit do běţné společnosti, neboť azylová sluţba svým posláním nemá být ubytovnou, nýbrţ reintegrační sluţbou. Během 12 měsíců je uţivatel schopen se nejen po psychické stránce vypořádat se situací, která jej potkala, ale s pomocí pracovníků azylového domu i úspěšně svoji situaci vyřešit, protoţe „klient není na řešení své situace sám“. Dle mého názoru svoji roli sehrává i motivace klienta. Není-li motivace, není ani síla svůj ţivot změnit.

60

V rozhovorech s respondenty jsem obtíţně hledala skutečné snahy vymanit se z nepříznivé ţivotní situace po ukončení prvního pobytu v azylovém domě. Domnívám se, ţe respondenti dostatečně neporozuměli smyslu fungování azylových domů pro matky s dětmi a s jejich pomocí počítali i do budoucna.

7.2 Důvody opakovaných pobytů respondentů v azylovém domě pro matky s dětmi Důvody opakovaných pobytů respondentů v azylovém domě pro matky s dětmi byly mojí hlavní výzkumnou otázkou a předmětem zjišťování výzkumem v praktické části diplomové práce. V následujících částech provádím shrnutí zjištěných informací. Tabulka č. 3: Přehled počtů a důvodů opakovaných pobytů respondentů v azylovém domě pro matky s dětmi Počet pobytů v azylovém domě pro matky s dětmi

Důvody vedoucí k opakovaným pobytům

Současné problémy respondentů ubytovaných v Domově pro matky s dětmi Zábřeh

paní Lucie

3

Nedostatek dostupného bydlení na trhu s byty a nevyřešené partnerské konflikty

Nedostatek finančních prostředků na vlastní bydlení

paní Alena

5

Nedostatek volných pracovních míst

Nezaměstnanost

paní Marie

4

Přetrvávající dluhy a strach z exekucí

Finanční nedostupnost bydlení

paní Jana

2

Nedostatek dostupného bydlení na trhu s byty

"Byl mi přidělen sociální byt, jsem spokojená."

paní Zuzana

5

Neochota pronajímatelů pronajmout byt, ve kterém by ţilo více dětí (4)

pan Stanislav

2

Respondent

Ztráta zaměstnání

Neochota pronajímatelů pronajmout byt, ve kterém by ţilo více dětí (4) Prodlouţení ubytovací smlouvy o další tři měsíce v tomto azylovém domě Zdroj: Vlastní výzkum

61

Ve výše uvedené tabulce č. 3 jsem popsala počet pobytů v azylových domech pro matky s dětmi u jednotlivých respondentů. Dva dotazovaní uvedli, ţe se jedná o jejich druhý pobyt, další dva konstatovali, ţe jde o 3. a 4. pobyt. U dvou respondentů se jedná o jejich 5. pobyt. Dva respondenti také vypověděli, ţe mezi jednotlivými nástupy do azylových domů bydleli určitý čas u rodiny, známých, či dokonce ve vlastním bytě, avšak v důsledku nedostatku financí byli nuceni opět vyuţít tuto sociální sluţbu. Čtyři respondenti vyjádřili, ţe kontinuálně přešli do dalšího azylového domu, jakmile jim v jednom vypršela pobytová smlouva. Důvody opakovaných pobytů jsem pro přehlednost tematicky rozdělila. Jedná se o tyto oblasti: -

rodinná situace

-

nezaměstnanost a trh práce

-

zadluţenost

-

nedostupnost adekvátního bydlení.

7.2.1 Rodinná situace respondentů Na základě výpovědí respondentů lze uvést, ţe jejich rodinná situace byla příčinou jejich návratů do azylové sluţby pro matky s dětmi. Neexistence rodinného zázemí a vzájemná pomoc členů rodiny můţe mít negativní vliv na sociální fungování jedince a taktéţ na výchovu jeho dětí.

62

Tabulka č. 4: Rodinná situace respondentů Respondent Rodinný stav paní Lucie paní Alena paní Marie

svobodná svobodná svobodná

paní Jana

rozvedená

paní Zuzana

svobodná

pan Stanislav 2x rozvedený

Počet dětí ve vlastní péči + věk dítěte 1 (5 měsíců) 1 (6 let) 1 (3 roky)

Počet dětí v cizí péči 1 (18 let) -

1 (11 let) 3 (2, 3, 5 let) + 4. dítě matka čeká

1 (6 let)

2 (dvojčata, 18 let)

1 (7 let)

Počet biologických otců /matek 2 2

Pomoc ze strany rodiny, přátel, známých ţádná pomoc ţádná pomoc ţádná pomoc pomoc od sestry, přátel

3

pomoc od sestry, strýce

2

pomoc od matky Zdroj: Vlastní výzkum

Jak je patrné z údajů v tabulce č. 4, více jak polovina dotazovaných označila svůj rodinný stav jako „svobodná“ (4 ţeny). Dva respondenti uvedli, ţe jsou rozvedení (1 ţena a 1 muţ, který je rozvedený vícekrát). Co se týká přístupu respondentů k manţelství, nejčastěji uváděli argumenty o nepotřebnosti, neuţitečnosti, anebo pocitech zklamání, jeţ manţelství přineslo. Např. paní Alena ke své volbě být svobodnou matkou uvedla: „Budu svobodná až do smrti … nechci se vdávat, je to zbytečnost.“ O manţelství, které se časem rozpadlo, vypověděli respondenti např.: „Byla jsem zamilovaná, bláznivá … pak se něco pokazilo, ani nevím co, a našel si jinou. Teď už bych se nevdávala … jsem starší a doufám i rozumnější, chlapům nevěřím.“ Pan Stanislav: „První žena je doteď nenapravitelná alkoholička, často nemá peníze, protože litr vína na den bylo málo. Se synem jsme museli odejít, nedalo se to s ní vydržet. …Druhá žena si našla jinýho, ale zase je pravda, že jsme si nerozuměli …. Já sám jsem dělal problémy, se mnou to chuděra taky neměla lehký. … Asi bych se už ženit nechtěl, se synem se máme dobře a na rozvodový manýry jsem už dost starej.“ Jak dále ukazuje tabulka č. 4, čtyři respondenti mají ve své péči jedno dítě, pouze jedna matka má ve své péči všechny své děti (sama se stará o tři potomky, čtvrté se jí narodí v březnu 2012). Co se týče dalších dětí, které nejsou v péči matky/otce, uvedli dva respondenti, ţe další děti mají, ale vychovávají je příbuzní či vlastní otec dítěte.

63

Příklady doslovných odpovědí respondentů: A: „Mám ještě jednoho syna, bydlí u babičky a dědy. To jsou rodiče mého bývalého přítele. …Syn už je ale dospělej, nevadí mu, že tam bydlí … bydlí už tam dlouho, asi 10 let.“ J: „Mám ještě jedno dítě, je to chlapec. Ten zůstal po rozvodu u vlastního táty. Ale není v tom problém, jako že bysme si dělali naschvály nebo tak. Navíc si myslím, že se i ty vzájemný vztahy určitým způsobem spravily, po rozvodu nebyly dobrý. …I mě pomohlo, že se teď starám jen o jedno dítě, protože jsem se musela dát do kupy, bylo toho prostě moc. I dcera, která se mnou teda zůstala, nebyla na tom po psychické stránce dobře a potřebovaly jsme čas. Do budoucna neuvažuju o tom, že bych si syna vzala zpátky, mu je tam dobře a navíc, pravidelně se vídáme, navštěvujem… není to tak, že bych se na něj vykašlala a nezajímala se.“ S: „Mám dvojčata z prvního manželství, těm je už 18 let, žijou s matkou. Ale s nima se nenavštěvuju, jsou samostatní, velcí, nepotřebujou mě. Navíc jejich tata, který je vychovával, je vysoký úředník a nějak zařídil, aby děcka připadli do péče mé bývalé, takže jsem je nedostal já, i když jsem chtěl. Byl jsem moc malej pán rovnat se jim a o děcka bojovat.“ Čtyři respondenti mají více jak jedno dítě, přičemţ čím více respondent má dětí, tím je více biologických otců. Pro představu vypovídá paní Zuzana, matka čtyř dětí: „První dvě děti mají jednoho biologického otce, který je ve výkonu trestu. Třetí syn nemá otce ani uvedeného v rodném listě, to čekám na soud. Čtvrté dítě, které čekám, konečně holčičku, má taky jiného otce, s kterým teda jsem a tak nějak se snaží postarat o nás všechny.“ Dotazovaní na otázku, jak jim biologický rodič dětí vypomáhá s péčí, výchovou, nejčastěji odpovídali, ţe otcové/matka zájem nemají, málokdy posílají výţivné a na výchovu jsou sami. Tuto situaci nevnímají čtyři respondenti negativně, spíše působí vyrovnaně a nezájmu zřejmě uvykli. U dvou respondentů se projevuje v souvislosti s nezájmem ze strany otce dítěte velká bolest a neradi se k tomuto tématu vyjadřovali.

64

Jedna respondentka tuto těţkost projevila pláčem a silnými emocemi: „Působí to na mě špatně, chtěla bych, aby se začal zajímat.“ Příklady doslovných odpovědí respondentů: A: „Mně to vyhovuje, že se starám o syna sama, ani mi nevadí, že nedostávám výživný“ J: „Jako neřeším to. Já za těch deset let jsem přestala jakoby tu rodinu a tedy i bývalého manžela úplně řešit, protože on je navíc ženatej, děti má a dneska se tím prostě nezabývám, jestli o ňu (dceru) má zájem, nebo ne. Jako když se ozve, že ju chce někam vzít, tak mu ju dám, ale že bych to nějak řešila, to ne. Navíc dcera už je ve věku, kdy to chápe, a taky to neřeší, jestli ten táta má o ňu zájem nebo ne. Navíc jsem nikdy nebyla sama, bud jsem měla přítele, nebo manžela, ted jsem dva roky sama, je to jiný, ale naprosto mi to vyhovuje. Prostě sama jen s dcerou si všechno uděláme, jak chceme – nikdo nás do ničeho nenutí, můžem si vařit, kdy chcem, co chcem a tak.“ S: „Jako my (otec a syn) ji (biologickou matku syna) nepotřebujem, s ničím nám nepomáhá, ani syn ji nechce vídat. Navíc má ještě děti z prvního manželství, který má v ústavu. Tenkrát, když jsme se dostali taky do finanční krize a rozvedli jsme se kvůli tomu, tak chtěla mýho syna tam strčit taky. Z toho důvodu, jak k synovi přistupuje, nemám potřebu ju o něco žádat a chtít, aby se starala, protože ani o ty předchozí to nedokázala.“ Co se týče pomoci ze strany rodiny, přátel, známých, tři respondenti uvedli, ţe s rodiči se nestýkají a přátelé nemají. Dva dotazovaní zmínili pomoc ze strany sourozenců a jeden pomoc matky. Přátelskou výpomoc uvedla pouze jedna respondentka. Příklady doslovných odpovědí respondentů: L: „O mé současné situaci rodiče ví, ale nezajímají se, prý jsem dospělá.“ A: „Ne, rodina mi nepomáhá, to jsem ještě odjakživa pomáhala já jim místo toho, aby pomohli oni mně. Nepomůžou mi, protože je to složitější. Od první třídy jsem vyrůstala

65

s babičkou a dědou, nikdy jsem si s rodičema nepřirostla k srdci. Prarodiče už nežijí, nemůžu se na nikoho obrátit o pomoc.“ M: „No já nemám moc rodinu jako rodiče. S bratrem se teda nevídám, jedině s tím druhem, ale jen občas a ten mi teda pomáhá finančně.“ J: „Jako s máti se nestýkám, nebavíme se spolu, ale dříve jsme měly vynikající vztah, akorát se tak všechno semlelo, že jsme spolu prostě přestali komunikovat, ublížily si jedna druhé. Občas mi pomáhá ale sestra, s tou se pravidelně stýkám, i když mi leze už občas na nervy. Snaží se mi dirigovat život.“ Z: „Občas sestra si vezme kluky a jinak jsem sama. Rodiče nemaj zájem. Jako mě to nevadí, že nemají zájem, říkám si, že jsou to moje děti, že se o ně dokážu postarat, i když je blbý chodit takhle po azylákách. Ještě mi s penězi pomáhá můj strejda, ten je hodnej.“ S: „No mě pomáhá hlavně moje maminka, je stará a nemůže sem takovou dálku jezdit, jezdíme tam my. Ale co může, to nám dá, je hodná.“

7.2.2 Nezaměstnanost a trh práce Mezi opakovanými návraty do azylových domů pro matky s dětmi byly respondenty často zmiňovány důvody, jako je nezaměstnanost, nedostatek pracovních míst a příleţitostných prací. Výsledky výzkumného šetření týkající se dané oblasti shrnuji níţe. Zaměstnání poskytuje pravidelný finanční příjem osobám, aby byly schopné svůj ţivot nejen finančně zabezpečit. Pokud je ţena na rodičovské dovolené, není pro ni otázka zaměstnání aktuální. V tomto výzkumu se jednalo o tři osoby, které jsou nyní na rodičovské dovolené. Zbývající tři respondenti jsou vedeni v evidenci úřadu práce. Tito respondenti zaměstnání nenacházejí a příleţitostné práce ve formě brigád jsou, jak říká paní Alena, „nedostatkovým zbožím“.

66

Příklady doslovných odpovědí respondentů: S: „Jsem vedenej na úřadu práce, mám obejitý všechny stolárny v okolí, protože jsem vyučenej stolář, ale vůbec nic není. Je to zabitý. Práci jsem nemohl sehnat ani ve Zlíně, když jsem byl, ani tady. Ani brigády nejsou, prostě nic. Jo, jedna uklízecí firma sháněla uklízeče, když jsem se tam byl zeptat, tak mi bylo řečeno, že prý berou jen ženy. A já jim říkal, že tam měli napsáno, že berou i muže a oni: „No, to my tak napsat musíme.“ Když přijdu na úřad práce, tak se už jen na mě podívaj, řeknou: „Zase nic, že? No my víme. Tak přijďte až za dva měsíce, nemusíte chodit každý měsíc.“ Jako nechával jsem u těch stolařů na sebe kontakt, kdyby potřebovali někoho nárazově. Jeden se ozval, ale chtěl po mě dvanáctky. Klidně bych je dělal, ale kdo mi pohlídá syna? To nejde. Je to špatný s prácou.“ A: „Práce pro maminky samoživitelky není. Jakmile zjistí, že máte malý dítě, tak vezmou jinýho. To je prostě vyzkoušený. Vnímám to jako diskriminaci, ale co s tím udělám. Práci hledám dál. Dostala jsem sice možnost pracovat v jednom obchodě, ale byla to dvoudenní brigáda, to je o ničem. Já jsem bez práce jak bez ruky, dělala jsem 12 let v jedné továrně. Posledních 5 let nemůžu nic sehnat, i když malej už chodí do školy.“ J: „Teď práci nemám, na úřadu sice vedená jsem, ale nesháním. Chci si dodělat školu, protože mám jen základku a pro takový lidi ani práce není. Vzhledem k tomu, že mám teď víc času, dcera je velká, já jsem po psychické stránce už v pořádku, peníze mi zatím stačí (ze sociálních dávek, z finančních příspěvků od bývalého manžela), chci si dodělat střední školu. Podala jsem si přihlášku na dálkové studium oboru sociálně výchovná činnost. Vlastně mě to napadlo až v těch azylákách, abych dostudovala. Navíc tento obor mě zajímá, možná budu prospěšná se svou minulostí a zkušeností.“ Na téma zaměstnání jsem se dotazovala i respondentů, kteří nyní jsou na rodičovských dovolených. Zajímalo mě, zda dříve pracovali a jak tehdejší pracovní trh vnímali. Dvě respondentky zcela vyloučily, ţe by dříve pracovaly a práci hledaly. Paní Zuzana uvedla: „Já jsem nikdy nepracovala, jsem přece na to mladá. Je mi teprve 24 let, čekám čtvrté dítě, a i když mám jen základku, práci jsem do 18 let nikdy nehledala.“

67

Paní Lucie odpověděla: „Mám základku, práci s tímto vzděláním nikdy neseženu, proto jsem to i vzdala a pořídila jsem si dítě. Nikdy jsem navíc ani nepracovala, ani nechodila po brigádách, prostě nic.“ Třetí respondentka uvedla: „Než se mi narodila malá, tak jsem normálně do práce chodila. Byla jsem zaměstnaná ve dvou fabrikách, dělala jsem dvanáctky a nevadilo mi to. Byla jsem spokojená. Práci jsem vždycky nějak sehnala, i když jen třeba brigády. Když se chce, tak se vždycky něco najde.“

7.2.3 Zadluženost respondentů Finanční závazky jsou rovněţ častými důvody, které klientům azylových domů pro matky s dětmi znemoţňují návrat do běţné společnosti. V rozhovorech s respondenty byly dluhy často zmiňovány, a proto jsem je zařadila mezi příčiny návratů do azylových domů. Dle údajů z tabulky č. 4 pět respondentů uvedlo, ţe dluhy má, ale snaţí se o řádné placení prostřednictvím splátkových kalendářů, které jim pomáhají sociální pracovníci azylových domů vyjednat. Pouze jedna dotazovaná není dluţna ţádnému bankovnímu domu: „Mám sice dluhy, ale jsou to drobný půjčky, který mi poskytl můj strejda. Občas si půjčím tak 1 000 Kč, to když děckám potřebuju koupit nějaké oblečení. Ale po výplatě rodičáku mu to hned vracím“. Při otázkách týkajících se dluhů jsem se nesetkala s tím, ţe by otázky byly respondentům nepříjemné. I kdyţ neuváděli konkrétní výši dluhů, o svých finančních závazcích otevřeně hovořili. Stejně tak o splácení dluhů a o těţkostech, které z této problematiky pro respondenty plynou. Pouze jedna dotazovaná, paní Lucie, k danému tématu mlčela a nechtěla o něm hovořit. Prohlásila jen: „S dluhy je to špatné, … moc špatné.“ Příklady doslovných odpovědí respondentů: A: „Dluhy samozřejmě mám, jako každej druhej. V azyláku je má myslím každá, protože je někdy hodně těžký vyjít s životním minimem od státu a s několika sociálních dávek. Teď své dluhy nesplácím, není z čeho.“

68

M: „No mám teď akorát dluh na vodným a stočným. Ten budu ještě splácet tak rok počítám. Další dluh splácím taky (dluh na elektrice). No a třetí, kterej mám, je největší. Do toho mě zatáh můj brácha a splácím ho sama. To je ale splácení na strašně dlouho … aspoň na dalších 30 let.“ J: „Dluhy mám, z manželství, ale snažím se je nějakým způsobem splácet. Sice ne velkýma částkama, ale tak, aby mě nedohnali k soudu. Ty dluhy byly samozřejmě velký, ale víc jak polovinu mám splacenou, ještě mám tak rok před sebou. Samozřejmě to chci všechno splatit, chci si pořídit podnájem, vlastní bydlení a nechci trnout strachy z exekutorů.“ S: „Jo, dluhy mám, jejich hodně, hodně. Teď je ale nesplácím, není vůbec z čeho. Strach z exekutorů nemám, protože nic nemám a nemůžou mi teda nic vzít. Kdybych měl na splácení, budu platit dlouho, ale záleží na tom, kolik bych vydělával. Kdybych měl plat třeba 15 000 Kč, budu to splácet tak 10 let, když se nic nezvrtne. Ale kdybych měl i víc, ta doba splácení by se zase snížila, že …“ Dluhy dotazovaných jsou u pěti respondentů hrazeny ze sociálních dávek, jeden respondent své finanční závazky splácí z částečně invalidního důchodu. Výše splátky zpravidla nepřesáhne 500 Kč/měsíčně a často dochází k přerušení řádného splácení z důvodů nedostatku financí. Jak uvádí pan Stanislav: „Někdy to jde, někdy to nejde. Ale určitě to nenechávám stranou, dluhy je určitě potřeba řešit.“

7.2.4 Nedostupnost adekvátního bydlení pro respondenty Azylové domy pro matky s dětmi poskytují dočasné ubytování osobám, které se ocitnou bez střechy nad hlavou spolu se svými dětmi. Je to reintegrační sluţba usilující o návrat osob do běţné společnosti. Během pobytu v azylovém domě uţivatel spolu s klíčovým pracovníkem řeší svoji nepříznivou ţivotní situaci a soustředí se především na hledání adekvátního bydlení, neboť mít zajištěné přístřeší v době ukončení pobytové sluţby je prioritou.

69

Nedostupnost vhodného bydlení byla často opakovanou odpovědí. Nedostatek finančně dostupných bytů byl respondenty označován jako příčina, která je vede k opakovaným nástupům do azylových domů pro matky s dětmi, jelikoţ si nemohou dovolit byt s trţním nájemným. Příklady odpovědí a postoje respondentů k dané problematice níţe uvádím: L: „Nemůžu stále sehnat bydlení. Kauce za byt jsou vysoké. Chtějí tak 10-15 000 Kč, na to já nemám. Sociální byty nejsou, vlastní byt si nemůžu dovolit a za pronájmy chcou velký peníze. Důvod, proč chodím po azylových domech, je stále stejný – nemám peníze na vlastní bydlení.“ M: „Mám strach z exekutorů, že by se v případě, že bych podnájem sehnala, v bytě objevili a všechno mi sebrali. Dluhy nemám pořád splacené. Daří se mi splácet dluh na vodným, stočným, ale pak mám ještě jeden, ten je hrozně velkej a ten budu splácet hrozně dlouho. Navíc to je taky dluh, do kterýho mě namočil můj brácha a já ho musím splácet.“ Z: „No tak důvod, proč jsem v azyláku už poněkolikátý, je ten, že když jsem čekala prvního syna, neměla jsem kam jít. Proto jsem šla do azyláku a tam jsem zůstala dva roky (na dvou místech). Pak jsem si sehnala podnájem a žila v něm. Za tu dobu se mi narodil další syn a ještě další dítě bylo na cestě. No a to byl problém. Majitelovi bytu začalo vadit, že by v jeho bytě mělo být tolik dětí, tak nám ukončil smlouvu. A já musela znova do azyláku. To by potřetí. Dnes jsem v azyláku popáté. Jsem schopná platit nájem, dluhy nemám, umím šetřit. Ale problém je ten, že i když jsou z finanční stránky pro mě byty dostupný, tak nikdo mě s tolika dětma nechce byt pronajmout.“ S: „Chtěl jsem se po prvním pobytu postavit na vlastní nohy, jenže jsem ztratil práci a neměl jsem na běžnej nájem (chtěli po mě 6 000 Kč měsíčně a já dostával sociální dávky a částečně invalidní důchod ve výši 5 400 Kč). Navíc ty šílený kauce, co chtěj, pro sociálně slabýho člověka nereálný. Kde jsem měl vzít třeba 15 000 Kč na kauci, když jsem neměl práci a ještě se staral o malýho?“

70

Shrnutí odpovědí respondentů – důvody opakovaných pobytů v azylovém domě pro matky s dětmi Z provedeného výzkumného šetření vyplynulo několik důvodů, které vedou k opakovaným nástupům respondentů do azylových domů pro matky s dětmi (výsledky shrnuji v kapitole č. 8). Mezi ně patří: narušené rodinné vztahy a kontakty s rodinou, nezaměstnanost a obtíţné hledání vhodného zaměstnání, zadluţenost domácností a nedostatek financí k řádnému splacení dluhů a nedostupnost finančně dostupného bydlení. Výzkum také ukázal, ţe výše zmíněné důvody se vzájemně prolínají a ţádný respondent se nepotýká pouze s jedním problémem. Jako nedostatečné se mi jevila motivace klientů svoji nepříznivou situaci změnit. To je podle mého názoru způsobeno tím, jak jiţ dlouho v azylových domech ţijí. Čím více pobytů v sociálním zařízení, tím menší motivace k samostatnému ţivotu.

7.3 Možná rizika plynoucí z dlouhodobého pobytu v azylovém domě pro matky s dětmi

Moţná rizika, která mohou u klientů vznikat při dlouhodobém vyuţívání pobytové sociální sluţby, jsem zjišťovala prostřednictvím otázek na výhody a nevýhody pobytu v azylových domech, jejich subjektivního vnímání ţivota v azylových domech a ze schopnosti ţít společně s ostatními spoluobyvateli. Riziko ve formě moţné šikany se neprokázalo u ţádného respondenta. Riziko hospitalismu jsem zaznamenala u dvou respondentů, kteří ţijí v azylových domech více jak tři roky. Ponorkovou nemoc výzkumné šetření u ţádného respondenta také nepotvrdilo. Ztráta soukromí, jako specifické riziko, byla respondenty často uváděna, ale nejednalo se o výrazné omezení jejich práva na soukromí.

71

Riziko hospitalismu Riziko hospitalismu jsem zaznamenala u respondentů, kteří v azylovém domě pro matky s dětmi ţijí jiţ více jak tři roky. Azylový dům vnímají jiţ jako domov, nikoliv jako dočasné ubytování, coţ bylo patrné z následujících výroků: L: „Vždycky si na ten domov zvyknu a vadí mi, když mi zrovna končí smlouva a musím se stěhovat do dalšího azyláku. Jako mně ten život tady vyhovuje a i třeba to, když s něčím potřebuju pomoc, tak mi pomůžou. Taky je to jediné bydlení, na které mám peníze.“ Z: „Po azylákách už s dětma chodím pět let. Je dobrý, že mám střechu nad hlavou a aspoň nějaký domov. Navíc mi tady pomůžou kdykoliv potřebuju.“ Ponorková nemoc Respondenti uváděli, ţe si se spoluobyvateli azylového domu rozumí a nemají konflikty. V azylovém domě se cítí dobře a vzájemně si uţivatelé v rámci svých moţností vypomáhají. Ponorkovou nemoc jsem u respondentů nezaznamenala. Setkala jsem se však se stereotypem a nudou, která byla patrná ze všech výpovědí dotazovaných. Stereotyp se objevuje v případě, ţe je rodič na rodičovské dovolené a celodenně pečuje o dítě, anebo je nezaměstnaný. Dny v azylovém domě jsou dle jejich odpovědí stereotypní a často neví, jak mají den naplnit. Tuto skutečnost ještě více umocňuje absence přátelských vztahů mimo azylový dům a narušené vztahy s rodinou. Následující odpovědi dokládají výše uvedené: J: „Tady je v těch azyláčích všechno dokola, ale jako furt. Nudím se tady, nemám co dělat.“ M: „Protože už nemám rodiče a s bratrem se nebavím, tak v podstatě nemám kam jít, abych odsud aspoň na chvilku odešla. Tady je to furt stejný, starám se celej den o malou a nemám nic jinýho na práci. Se spoluobyvatelkami se taky furt nestýkám, co si mám s něma furt říkat?“

72

I kdyţ se azylové domy snaţí vytvářet nabídky volnočasových aktivit a poskytovat i vzdělávací programy, bývají realizované pouze jednou v měsíci. Další skutečností je, ţe málokdy jsou o vzdělávací a volnočasové kurzy ze strany obyvatelů zájem a účastní se jich. Je patrné, ţe snahy poskytovatelů sociálních sluţeb nejsou vţdy uţivateli oceněny. Následující odpovědi toto dokládají: L: „Vzdělávací programy mě moc neberou, většinou se týkají věcí, který mě moc nezajímaj. Co se týká volnočasových kurzů, tak ty jsou většinou pro děti a jinak spíš jsou o praktických činnostech – vaření, pečení, kosmetika a to mě docela baví, ale jsou jen občas.“ A: „Tak jako já se ráda účastním všech kurzů, které azylák dělá. Nevadí mi to, aspoň mám co dělat. Jenže ta nabídka občas mě přivádí k šílenství. Pořád třeba nabízí kurzy počítačů. Já vím, že ty maminy tady to neuměj, jenže já mám z toho rekvalifikaci a základ mám. Jinak se raděj zabavím sama, pletu, šiju, vymalovávám mandaly.“ Ztráta soukromí Ztráta soukromí byla respondenty uváděna nejčastěji. Pravděpodobně není moţné v sociální pobytové sluţbě poţadavek zajištění soukromí zcela naplnit, přestoţe Standardy kvality sociálních sluţeb tento poţadavek mají a měl by být tedy poskytovateli sociálních sluţeb ošetřen. Klienti azylových domů pro matky s dětmi mají zaručeno soukromí v podobě vlastních obytných jednotek, přesto bývá soukromí narušováno např. pravidly azylového domu či individuálním plánováním (v plánech jsou uvedeny také důvěrné informace o klientovi). Příklady doslovných odpovědí respondentů: A: „Nevýhoda života v azyláku je hlavně ztráta soukromí. Nemůžete si dělat, co chcete a hlavně si musíte dávat pozor na pusu. Cokoliv řeknete, roznese se to a na konci z toho vznikne naprostá blbost. Navíc ne každej je tady férovej a rád si smlsne na vašem soukromí.“

73

S: „Nevýhoda je v azylákách asi to soukromí, že ho určitým způsobem ztrácíte a musíte si ho dobře hlídat. Navíc i ty plány v domovech, co se dělaj, obsahují vaše informace. Ale jako moc to neřeším, tak to prostě chodí.“ Shrnutí odpovědí respondentů – rizika dlouhodobých pobytů v sociální službě Výsledek výzkumného šetření ukázal, ţe riziko hospitalismu se objevuje u uţivatelů, kteří dlouhodobě vyuţívají azylovou sluţbu pro matky s dětmi a to déle jak tři roky. Objevuje se u nich návyk na pobytou sluţbu a azylový dům pokládají za svůj domov. Také respondenti uváděli, ţe spoléhají na pomoc personálu, který jim pomáhá řešit např. jejich dluhy a finanční potíţe. Dle slov respondentů vyplynulo, ţe sami by svoji situaci nedokázali řešit a vítají, je-li personál ochoten řešit jejich problémy. Byla jsem překvapena, jak otevřeně respondenti hovořili o tom, co vše personál azylového domu pro ně vyřizuje a dotazovaní se příliš do řešení své situace nezapojují. Tento přístup oslovených respondentů pokládám za moţné riziko, které můţe vést ke vzniku hospitalismu, neboť spoléhání na pomoc druhých znemoţňuje klientům jejich osamostatnění a začlenění se do společnosti. Riziko ponorkové nemoci nebylo při rozhovorech s respondenty potvrzeno. Se spoluobyvateli ţijí bez konfliktů a hádek. Je-li třeba, vzájemně si vypomáhají a komunikují spolu. Stejně tak nebylo potvrzeno riziko šikany, které by se projevovalo v psychické či fyzické podobě. Respondenti také sdělili, ţe se šikanou se nesetkávají v azylových domech ani jejich děti. Ztráta soukromí byla nejčastěji zmiňována v souvislosti s nevýhodami ţivota v azylovém domě. Sociální pobytová sluţba není schopna plně poskytnout svých obyvatelům právo na soukromí, a tak vţdy klient musí s tímto omezením počítat, vyhledáli pobytovou sociální sluţbu. Přesto respondenti neuváděli, ţe by právo na soukromí bylo azylovými domy porušováno.

74

7.4 Osobní plány respondentů do budoucna Posláním azylových domů pro matky s dětmi je především poskytování ubytování na časově omezenou dobu potřebnou k tomu, aby uţivatel byl schopen opět se začlenit do společenského ţivota a osamostatnil se. V souladu s tímto posláním azylových domů byly pouze dvě výpovědi respondentů při dotazování na jejich přání do budoucna. Další čtyři respondenti, i kdyţ by si přáli vlastní bydlení, dobré zaměstnání a splacené dluhy, svoji budoucnost spatřovali opět v azylových domech pro matky s dětmi. Tyto postoje byly překvapivé. Příklady doslovných odpovědí respondentů: L: „Je to těžký, hodně těžký…nemám peníze na vlastní bydlení, i když bych ho chtěla. Mým plánem je zas ubytovat se v dalším azyláku a doufat, že byt seženu.“ A: „Můj životní sen je vyhrát v loterii a postavit malometrážní byty pro sociálně slabé. Když vidím v televizi, kolik peněz je zas ve sportce, tak si řeknu: „To by bylo azyláků, nebo baráků pro sociálně slabé.“ Ale jako nemyslím na sebe, ale i na ostatní. Protože kdo to nezná, tak si to nedokáže představit, jaký to je. Lidi mají tendenci házet nás všechny do stejného pytle. Když budu při zemi, přála bych si najít práci, bydlení, možná i chlapa. Nechci už žít po azyláčích, je toho už hodně. V hlavě mi už nic jinýho neběží než jen práce, bydlení a furt dokola. Pokud se ale nestane zázrak, nic jinýho než další pobyt v azylovým domě mi nezbývá.“ Z: „Tak já nevím, co bych chtěla. Zase půjdu na mateřskou, zase se budu starat o děti. Sháním jen to bydlení, občas se dívám na nějaký inzeráty. Nic jinýho nechci. Ale jako nevadí mi bydlet v domově, mně tady nic nechybí, i když to není ideální. Prostě pokud nic neseženu, půjdu do dalšího azyláku, co jinýho můžu se čtyřma děckama.“ M: „Jako chci konečně sama bydlet. Tolik let v azyláku není dobrý a mě už se to nelíbí. Sháním bydlení, pravidelně se na obecní úřad chodím ptát, ale zatím nic.

75

Z toho mála, co mám, bych byt určitě utáhla, jenže zas mám strach z těch exekutorů. Fakt nevím, co bude. Když budu v azyláku, exekutoři mi nemůžou nic vzít.“ J: „Sehnala jsem sociální byt, už za pár dní se do něj konečně stěhuju. Nevyhovuje mi být pod dozorem, navíc dcera jsem chodí do školy a to bych chtěla zachovat, protože jsem ráda, že jsem tu v Zábřehu sociální byt dostala. Chci si zase vytvořit to rodinné zázemí, mít svoje bydlení, dodělat si tu školu, sehnat si nějakou práci. Dřív na nic z toho nebyl pořádně čas, všechno kolem rodiny se točilo, teď už jsou děti velcí a můžu si to dovolit.“ S: „Konečně jsem si sehnal v Otrokovicích byt, podnájem, ale až od června a smlouva tady mi končí v březnu. Už jsem byl žádat paní vedoucí, jestli by nešla prodloužit, hlavně kvůli synovi. Chci, aby tady dochodil školu a abychom měli kde do června být. Pak si přeju, aby mi tam vyšla práce – mám nějaký kontakty na stoláře, u kterých jsem dřív dělával, a dokonce se už něco rýsuje. Jsem teď ve šťastným období, konečně mi vychází vše, o co jsem se dva roky v azylákách snažil a to hlavně jít pryč, žít si po svým. Já jsem nikdy nechtěl ani žít v azyláku, ale všechno se tak semlelo,…snad už se nic mlít nebude.“ Shrnutí odpovědí respondentů – plány do budoucna Výzkum ukázal, ţe oslovení respondenti mají své plány a přání do budoucna. Často vypovídali o tom, jak by si respondenti svoji budoucnost představovali, jak by měla vypadat. Chtěli by ţít samostatný ţivot ve vlastním bytě, splacené finanční závazky a dobré zaměstnání. V odpovědích u dvou respondentů se jejich přání začala uskutečňovat a v nejbliţší době se odstěhují do vlastního bytu, který jim byl přidělen. Tito respondenti byli v azylových domech ubytovaní dva roky a dle jejich slov se snaţili svoji situaci změnit. Čtyři respondenti, kteří v azylových domech jsou jiţ více jak tři roky, svá přání také mají a doufají, ţe se jednou uskuteční. Byla jsem však svědkem, ţe se příliš nesnaţí o to, aby svůj ţivot změnili. Posláním azylových domů pro matky s dětmi je pomoci v reintegraci svých uţivatelů do běţného ţivota ve společnosti a dočasně jim poskytnout jak střechu nad hlavou, tak základní poradenství. Plány respondentů jsou v souladu s tímto posláním azylových domů, přejí si ţít samostatný ţivot, ale jejich postoje a názory mnohdy byly opačné.

76

8 Shrnutí výsledků výzkumného šetření V této kapitole uvádím, resp. shrnuji a komentuji výsledky realizovaného výzkumného šetření. 1. Rodinná situace respondentů výzkumného šetření Jednou z příčin opakovaných návratů do azylových domů respondentů je jejich rodinná situace. Aţ na dva respondenty se oslovení potýkají s velmi sloţitými a bolestnými rodinnými vztahy, kdy se např. nestýkají s vlastními rodiči. Nejčastěji byl uváděn nezájem rodičů o jejich současnou situaci. Z reakcí respondentů bylo zjevné, i kdyţ nevyslovené, ţe postoje rodičů je trápí a byly by rádi za jakoukoli pomoc. Sami na nápravu zpřetrhaných vztahů rezignovali. Vzniká otázka, kdyby rodinná solidarita skutečně fungovala, zda by došlo k opakovaným návratům respondentů do azylových domů. Domnívám se, ţe by situace respondenta byla mnohem pozitivnější a jednodušší, kdyby mu byla poskytnuta nejen materiální pomoc ze strany rodiny, ale především jejich psychická podpora. Takovou pomoc azylové domy poskytnout neumí, jelikoţ jsou sociální sluţbou a ne rodinou. V rámci rodinné situace jsem zjišťovala také přístup biologických otců/matky k dítěti/dětem, které respondent (matka/otec) má ve své péči. Nesetkala jsem se s pozitivními výsledky, neboť všichni dotazovaní uváděli minimální zájem biologických otců/matky o své dítě. Platby výţivného jsou nepravidelné a částky zanedbatelné. Pokud má dítě narozeniny, jmeniny, nebo jsou Vánoce, blahopřání či dárky dítě od svého biologického rodiče zpravidla nedostává. Občasné návštěvy dětí biologického rodiče jsou výjimečné. Pouze jedna respondentka nebyla schopná o tomto tématu hovořit, neboť ji velmi trápilo, ţe otec nemá o vlastní dítě zájem. Dodávám, ţe dotazovaná cítila i bolest spojenou se ztrátou bývalého partnera, který od ní a od dítěte odešel. V případě otázek partnerského ţivota ţádný respondent neuvedl, ţe by měl stálého partnera/ partnerku. Z odpovědí vyplynulo, ţe by si přáli mít blízkou oporu a spolehlivého partnera, nevnímají to však jako nutnost, bez které by jejich ţivot nefungoval.

77

Pět respondentů uvedlo i výhody svobodného ţivota, jako je např. moţnost nezávislého rozhodování o vlastním ţivotě. Respondenti jsou všeobecně k partnerským vztahům spíše skeptičtí a nedůvěřiví. Do otázek o rodinné situaci respondenta jsem zahrnula i širší rodinné vazby a sociální síť moţných kontaktů. Pouze jedna respondentka uvedla, ţe má dobrý vztah se svým strýcem, který ji poskytuje jak materiální podporu, tak oporu psychickou ve formě občasných návštěv. Dva respondenti uvedli občasný styk se sourozenci, s kterými jsou v kontaktu. Dotazovaní dodali, ţe sourozenecká výpomoc bývá v podobě hlídání dětí a společných výletů. Ostatní dotazovaní vztahy nepěstují s širší rodinou a přátelské vztahy jsou výjimečné, neboť, dle jejich slov, je sloţité nalézt taková přátelství, která by se udrţela vlivem neustálého stěhování po azylových domech. V rámci azylové sociální sluţby taktéţ nejsou mezi respondenty vytvářeny bliţší vztahy. Respondenti uvádějí, ţe vztahy v azylovém domě nejsou příliš důvěryhodné a mají spíše povrchní charakter. 2. Nezaměstnanost a trh práce z pohledu respondentů Pracovní uplatnění se u respondentů, kteří nejsou na rodičovských dovolených, stalo rovněţ důvodem k jejich opakovaným návratům do azylových domů. Setkala jsem se s argumenty, ţe není dostatek volných pracovních míst a nejsou ani nabídky příleţitostné práce. Lze uvaţovat, ţe svoji roli sehrává i daný region, ve kterém oslovení práci hledají. Šumpersko a Zábřeţsko nedisponuje dostatečnou nabídkou pracovního uplatnění a je-li rodič samoţivitel a má v péči nezletilé dítě, je situace na trhu práce ještě sloţitější. Nezaměstnanost respondentů můţe být způsobena i jeho stupněm dosaţeného vzdělání. Základní vzdělání mají čtyři respondenty. V současné době je velmi sloţité s tímto dosaţeným stupněm vzdělání si zaměstnání obstarat. Pouze jedna respondentka si podala ţádost na dálkové studium střední školy, neboť si uvědomuje, ţe základní vzdělání je pro ni nedostatečné. Ostatní respondenti, kteří najít práci nemohou a mají základní vzdělání, neuvaţují o doplnění si vzdělání. Svoji kvalifikaci nevnímají jako limitující, přestoţe disponují časem, který by do vzdělání mohli vloţit.

78

Na zaměstnanost jsem se dotazovala i respondentů, kteří jsou nyní na rodičovských dovolených. Jednalo se o tři respondentky, přičemţ pouze jedna z nich byla dříve zaměstnaná. Dvě respondentky nebyly nikdy zaměstnané a absolvovaly pouze základní školu. Při hlubším rozhovoru jsem zjistila, ţe paní Zuzana pochází z dětského domova, kde ji sice bylo nabídnuto další vzdělávání, ale vzhledem k tomu, ţe otěhotněla, šla na mateřskou dovolenou. Následovalo narození dalších dvou dětí a nyní porodila dítě čtvrté. Do budoucna neuvaţuje o doplnění si vzdělání a dle jejich slov zaměstnání ani v nejbliţších letech hledat nebude, neboť je „na to mladá“. Druhá respondentka na rodičovské dovolené, paní Lucie, má téţ ukončené základní vzdělání. Nikdy nepracovala a dle jejího sdělení nebylo pro ni zaměstnání nikdy prioritou. Jelikoţ tato respondentka na mě působila velmi introvertně a její vyjadřování bylo velmi omezené, ze subjektivního hlediska nepřepokládám, ţe by své vzdělání v budoucnu rozšířila a svůj postoj k zaměstnání změnila. Situace na pracovním trhu a absence pracovního uplatnění se rovněţ můţe stát jeden z důvodů opakovaných návratů klientů do azylového domu, neboť finanční příjem můţe umoţnit samostatné bydlení a zabezpečení základních ţivotních potřeb. Nezaměstnanost, přestoţe velkou úlohu v potencionálním bezdomovství sehrává, nelze povaţovat jako jedinou příčinu pobytu v azylovém domě. Sociálně slabí jedinci mají nárok na sociální podporu státu, kde jednou z dávek je i doplatek na bydlení. Pokud bydlí osoba v sociálním bytě, je schopná z této dávky (a mnohdy se nejedná o jedinou podporu ze strany státu) poplatky na bydlení zvládnout. Jedinec tedy můţe samostatně bydlet, aniţ má zaměstnání, ale adekvátních, finančně dostupných bytů je nedostatek. 3. Zadluženost respondentů Dluhová problematika se stala dalším důvodem k opakovaným návratům respondentů do azylové sluţby. Vyjma jedné respondentky uvedlo pět zbývajících, ţe dluhy má a mnohdy se nejedná o částky v řádech tisíců korun. Finanční prostředky byly v případech všech klientů půjčkami bankovních domů, nesetkala jsem se s případy, ţe by se dotazovaní stali oběťmi lichvářů. Jako důvod půjčování financí byl nejčastěji uváděn nedostatek finanční prostředků pro zabezpečení základních ţivotních potřeb.

79

Půjčky byly brány postupně v rozmezí několika měsíců. Nyní respondenti dbají na to, aby je spláceli, ale mnohdy nemají z čeho. Dluhy se také staly důvodem pro to, proč nemají samostatné bydlení. Pan Stanislav, který se od července stěhuje do podnájemního bydlení, má cca 200 000 Kč dluh, ale neobává se, ţe by mu exekutoři ublíţili. Uvádí: „Já nic nemám, co by mi měli vzít? Mám vyřízené tři splátkové kalendáře, a když mám z čeho, tak je platím. Taky mám slíbenou práci a z výdělku budu moct splácet větší částky, abych to měl z krku. Prostě nebojím se toho, že bych nemohl žít v pronájmu i s dluhy.“ 4. Nedostupnost adekvátního bydlení z pohledu respondentů Nedostatek bytů pro sociálně slabé se stal nejvíce uváděným problémem a důvodem k opětovným ubytováváním se v azylových domech. Respondenti sdělovali, ţe není v České republice dostatek sociálního bydlení, ani malometráţních bytů, které by byly finančně dostupné. Kauce na běţném trhu za pronajaté byty jsou, dle jejich výpovědí, velmi vysoké a neadekvátní k finančním moţnostem respondentů. Paní Zuzana dodává: „I kdybych na kauci našetřila dostatek peněz, stejně nebudu schopná najít podnájem. To teď vidím. Protože každej pronajímatel má strach z mých dětí, z toho, že jich je tolik a zničili bysme byt. Ještě jsem nenašla nikoho, komu by moje děti nevadily.“ Respondenti uváděli, ţe jim postačí malá obytná jednotka o jedné místnosti, v běţné zástavbě s dobrým přístupem k veřejným sluţbám. I kdyţ se respondenti potýkají s problémy při hledání vhodného bydlení, je také moţné spekulovat, ţe by dostatek bytů dokázalo vyřešit jejich současnou situaci. Uvedené znamená, zda by respondenti byli schopní udrţet si bydlení a tedy řádně splácet nájmy bytu. S ohledem na jejich dluhovou situaci a nezaměstnanost je tato obava oprávněná, přestoţe jsou plně schopni vést samostatný ţivot. Garantované bydlení Zde docházím k systému garantovaného bydlení. Dle tohoto systému by sociálně slabí a osoby ohroţené bezdomovectvím byly rozděleny do dvou cílových skupin domácností: domácnosti mající dostatek kompetencí k bezproblémovému nájemnímu bydlení,

80

a domácnosti, kterým chybí dostatek kompetencí k nájemnímu bydlení. Mikeszová (2010) následně systém popisuje:  První cílová skupina by získala garantované bydlení, kdy smlouva o podnájmu by byla sepsána mezi pronajímatelem a podnájemníkem, ale byla by garantovaná agenturou pro sociální začleňování a také provozovatelem garantovaného bydlení.  Druhá cílová skupina by absolvovala třístupňový model propustného bydlení. Ten zahrnuje: krátkodobé krizové bydlení, dále tréninkové bydlení a konečně garantované bydlení. Těmito stupni musí domácnosti projít, aby bylo zaručeno, ţe domácnost je schopná udrţet si trvalé bydlení. Pokud však v některém stupni dojde k neplnění podmínek, jsou domácnosti přeřazeny do niţšího stupně, přičemţ nedochází k tomu, aby jedním nezdarem domácnost nedosáhla na garantované bydlení. Domnívám se, ţe kdyby se tento systém uplatňoval i v českých podmínkách, docházelo by alespoň k minimalizaci opakovaných pobytů v azylových domech pro matky s dětmi a téţ by tento systém mohl zaručit smysluplnou pomoc, která by nejen reintegrovala, ale i vedla k „výchově“ respondentů udrţet si dlouhodobé nájemní bydlení, neboť tento systém zahrnuje i sociální pomoc, která potřebné kompetence bude doplňovat. Systém by rovněţ zaručoval určitou ochranu, neboť nevylučuje osoby, kterým by se jeden stupeň v garantovaném bydlení nepodařilo naplnit. Podobný systém se jiţ osvědčil v evropských státech, např. ve Francii a Belgii. Další inspiraci lze čerpat v USA, kde zmíněný systém dlouhá léta funguje. Příkladem můţe být:  Nezisková organizace Eva´s village v New Jersey, která se věnuje lidem bez domova. V rámci svých činností provozuje azylový dům pro matky s dětmi a také apartmány, do kterých ţeny s dětmi přechází z azylového domu zpravidla po čtyřech měsících. Je moţné označit tyto bydlení za krizové ubytování a tréninkové bydlení. Dále organizace poskytuje tzv. garantované bydlení, kam matky s dětmi přechází, jakmile jsou schopné udrţet si nájemní bydlení (Eva´s village, 2012).

81

 Nezisková organizace Genesis House, Inc. v Melbourne na Floridě se věnuje pouze problematice matek s dětmi a bez přístřeší. Zřizuje tři typy domů pro vymezenou cílovou skupinu. Domy jsou nazvány Genesis house I, Genesis house II a house III. Podle stupně potřebnosti jsou klienti s dětmi ubytováni v jednom z domů. Např. pokud se jedná o velmi mladou matku, která nedostudovala, je ubytovaná v domě I. Pečuje-li matka o starší dítě a zároveň si doplňuje vzdělání, bydlí v domě II. Domy poskytují útočiště matkám po dobu nezbytně nutnou. Sociální sluţba se intenzivně zaměřuje na to, aby ţena co nejdříve mohla ţít samostatný ţivot. Taktéţ nezisková organizace poskytuje garantované bydlení (Genesis House, Inc. …a new beginning, 2012). 5. Rizika dlouhodobého pobytu v azylovém zařízení Rizika související s dlouhodobým pobytem v azylové sociální sluţbě mohou vznikat. Je to skutečnost, o které jiţ delší dobu pojednává odborná společnost a na tyto rizika upozorňuje. Tato rizika mohou vznikat i v malých sociálních zařízeních. Je důleţité jejich projevy včas identifikovat a adekvátně na ně reagovat. U oslovených respondentů jsem se setkala s více riziky, která mnohdy mohou být viditelná aţ po několikátém ubytovávání se v sociální sluţbě. Je pravděpodobné, ţe se tato rizika vyvíjela postupně a v rozmezí několika let. Je moţné vnést hypotézu, ţe čím je pobyt v sociální sluţbě delší, tím vzniká více rizik s ním spojených. 6. Přání respondentů do budoucna Otázku na budoucnost respondentů jsem zařadila záměrně. Mým cílem bylo, mimo jiné, objasnit, jaká jsou přání respondentů do budoucna, zda mají konkrétní vizi a snaţí se k danému cíli přiblíţit. Jsem toho názoru, ţe nemá-li člověk svůj sen, zůstává stát na místě a postupně upadá. U respondentů jsem byla mile překvapena. Kaţdý oslovený své budoucí plány měl a byl si jich vědom. Jako nejčastější přání respondentů bylo mít vlastní bydlení, kde by dotazovaní ţili se svými dětmi, dále mít dobré zaměstnání a pracovní ohodnocení.

82

Uváděno bylo také splacení dluhů a ztráta obav z exekutorů. Dvě respondentky také uvedly, ţe by si přály se po psychické stránce zotavit a být se sebou spokojené. V odpovědích byla i úsměvná přání, např. výhra v loterii. Dva respondenti uvedli, ţe odchází v dohledné době do samostatného bytu, který jim byl přidělen. Působili velmi spokojeně a na chvíli, kdy opustí azylový dům, se těšili. Jejich ţivot se zcela obrátil a vkládají do něj velké naděje a očekávání. Zbývající čtyři respondenti mají svá přání, která zatím zůstávají nenaplněná. V budoucnu počítají s dalším pobytem v azylovém domě pro matky s dětmi a nevěří, ţe by se jejich situace mohla zlepšit. U těchto respondentů jsem nenacházela ani dostatečnou motivaci k tomu, aby svůj ţivot a svoji současnou situaci změnili. I kdyţ respondenti uváděli, ţe jim ţivot v azylovém domě nevyhovuje a nechtějí v něm neustále ţít, při hlubších rozhovorech vyzněla tato slova jako přání, která se „moţná“ uskuteční.

83

Závěr Předkládaná diplomová práce se věnuje osobám bez domova, které svoji nepříznivou ţivotní situaci řeší opakovaným nástupem do azylového domu pro matky s dětmi. V teoretické části diplomové práce jsem popsala základní pojmy, které byly pro práci relevantní. Dále jsem pojednala o nejčastějších problémech uţivatelů azylové sluţby pro matky s dětmi a o rizicích, které mohou vznikat z dlouhodobého pobytu v sociální sluţbě. Prostřednictvím kvalitativního výzkumu a realizovaných rozhovorů a pozorování jsem zmapovala důvody matek/otců k opakovaným nástupům do azylového domu pro matky s dětmi. Domnívám se, ţe hlavní cíl stanovený v úvodu diplomové práce byl naplněn. Rovněţ byly naplněny dílčí cíle, které se zaměřily na popis rizik spojených s dlouhodobým pobytem v institucionalizované sluţbě a na zjištění budoucích přání oslovených respondentů. Zpracované téma týkající se bezdomovectví ţen, mě dlouhodobě zajímá. Výzkumné šetření mi umoţnilo hlubší porozumění ţivotním situacím, ve kterých se respondenti nacházejí. Dospěla jsem k názoru, ţe „opakovaní“ uţivatelé azylových domů pro matky s dětmi jiţ nejsou klienty, pro které je azylová sluţba určena. Respondenti shodně uváděli, ţe azylový dům vnímají jako formu ubytovny a levného bydlení, nikoli jako reintegrační sociální sluţbu a dočasné ubytování. Také jsem toho názoru, ţe je-li tato sociální sluţba pro vybrané respondenty nevhodná, můţe být i degradující. Tzn., ţe poskytovaná dlouhodobá pomoc můţe vytvářet závislost klienta na sociální sluţbě a rovněţ být překáţkou v jeho reintegraci a v uvědomění si, ţe odpovědnost za vlastní ţivot má ve svých rukou.

Systém

garantovaného bydlení je vhodným

bezdomovectví

u

osob,

resp.

u

matek/otců

nástrojem s dětmi,

prevence skutečného které/kteří

jsou

zcela

soběstačné/soběstační, ale nemohou nalézt jiné adekvátní bydlení. Výhodu spatřuji především v moţnosti vyzkoušet si samostatné vedení domácnosti, kdy v případě potřeby by byla poskytována i sociální podpora. Pokud by nebyli uţivatelé schopni udrţet si poskytnuté bydlení, přešli by do niţší kategorie, která by je na dlouhodobé nájemné bydlení připravila.

84

Garantované bydlení však naráţí především na společenské a politické překáţky. Nedostatek finančních prostředků se stane pravděpodobně největší těţkostí, která rozvoj systému zamezí. Je zapotřebí, aby systém garantovaného bydlení byl řádně prodiskutován jak na poli politickém, tak společenském. Taktéţ je důleţité, a v mnoha směrech i uţitečné, nechat se inspirovat dobrou praxí ze zahraničí s danou cílovou skupinou osob.

85

Literatura Použitá literatura a prameny:

1. Baláš, O. (2010). Aktuální otazníky fenoménu bezdomovectví. Sčítání bezdomovců v Brně v roce 2010. Brno: Centrum sociálních sluţeb. 2. Balická, K. (2005). Práce s klientem s rizikem v chování: manuál průvodce dobrou praxí. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. 3. Bílá kniha v sociálních službách. (2003). Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. 4. Gavora, P. (2010). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. 5. Hendl, J. (2008). Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. 6. Hradečtí, V., I. (1996). Bezdomovství-extrémní vyloučení. Praha: Naděje. 7. Informační leták Domova pro matky s dětmi Zábřeh. (2012). 8. Johnová, M., Čermáková, K. (2002). Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Průvodce poskytovatele. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. 9. Katolická církev. Diecézní charita Hradec Králové, Univerzita Hradec Králové. Katedra kulturních a náboţenských studií. (2010). Chudoba-záležitost nás všech. Hradec Králové: Oblastní charita Hradec Králové ve spolupráci s katedrou kulturních a náboţenských studií.

86

10. Konference sociálních pracovníků: Ostrava 2010. (2010). Havířov: Info Press. 11. Lovasová, L. (2005). Rodinné vztahy. Praha: Sdruţení Linka bezpečí. 12. Lux, M., Mikeszová, M., Sunega, P. (2010). Podpora dostupnosti bydlení pro lidi akutně ohrožené sociálním vyloučením: mezinárodní perspektiva a návrhy opatření v ČR. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 13. Matoušek, O. (1999). Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství. 14. Matoušek, O. (2003). Slovník sociální práce. Praha: Portál. 15. Matoušek, O., Koláčková, J., Kodymová, P. (eds.) (2005). Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. 16. Motejl, O. (2006). Zpráva z návštěv zařízení; Ústavy sociální péče pro tělesně postižené dospělé. Brno: Veřejný ochránce práv. 17. Novosad, L. (2004). Základy teorie a metod sociální práce: globální východiska a trendy v sociální práci se zřetelem k situaci v ČR. Díl II., Vybrané problémy, přístupy a metody sociální práce. Liberec: Technická univerzita. 18. Paulík, K. (2002). Psychologické poradenství v sociální práci. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta. 19. Průdková, T., Novotný, P. (2008). Bezdomovectví. Praha: Triton. 20. Příručka pro sociální integraci. (2009). Praha: Úřad vlády ČR, odbor pro sociální začleňování v romských lokalitách.

87

21. Richterová, B., Orgoníková, L. (2008). Různé cesty pomoci. Porovnání teorie a praxe sociální práce s lidmi bez domova. Krnov: Centrum vzdělávání a poradenství.

22. Sekot, A. (2006). Sociologie v kostce. Brno: Paido. 23. Specifika žen mezi lidmi bez domova: sborník z konference: Olomouc, prosinec 2009. (2010). Olomouc: Charita Olomouc. 24. Šťastná, A. (2009). Neúplné rodiny v České republice a ve vybraných evropských zemích. Praha: VÚPSV. 25. Štechová, M., Luptáková, M., Kopoldová, B. (2008). Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie: závěrečná zpráva. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 26. Tomeš, I. (2010). Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Praha: Portál. 27. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. V účinném znění ke dni 1.1.2007.

Odborné časopisy: 28. Kopřivová, J. (2010). Azylový dům v Kojetíně pomáhá matkám s dětmi v – nejen finanční – tísni. Sociální práce/Sociálna práca, č. 1, s. 21-23. 29. Mareš, P. (2000). Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis, č. 3, s. 285-297.

88

Internetové zdroje: 30. Azylový dům pro matky s dětmi, Kralupy nad Vltavou. (2012). [online]. Dostupné dne 15.3.2012 z http://praha.charita.cz/sluzby/kralupy/azylovy-dum-pro-matky-sdetmi/ 31. Český statistický úřad. (2011). Porodnost a plodnost 2006-2010. [online]. Dostupné dne 12.2.2012 z http://csugeo.i-server.cz/csu/2011edicniplan.nsf/p/400811 32. Daňková, Š. (2007). Mimomanželská plodnost v ČR po roce 1989. [online]. Dostupné dne 11.2.2012 z http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=431&PHPSESSID=dccb 9f08e8cd6c53567572514dcb43d1 33. Eva´s village. (2012). New Jersey Shelters. [online]. Dostupné dne 10.3.2012 z http://www.newjerseyhomelessshelter.org/program-shelter.php 34. Genesis House, Inc. …a new beginning. (2012). Our mission and our three shelter homes. [online]. Dostupné dne 10.3.2012 z http://genesishouse-shelter.org/ 35. Kappl, M. (2012). Teze k formulaci přístupu sociální práce s příslušníky menšinových skupin. [online]. Dostupné dne 5.4.2012 z http://kappl.czechcore.cz/vyuka_ucebni_texty_det.php?predmet=1&lekce=104

36. Khan, S. (2009). Definitions and different understandings of social exclusion. [online]. Dostupné dne 12.3.2012 z http://www.gsdrc.org/go/topic-guides/socialexclusion

89

37. Mikeszová, M. (2010). Systém garantovaného bydlení. [online]. Dostupné dne 17.3.2012 z http://www.disparity.cz/data/USR_048_DEFAULT/garantovane_bydleni_mikeszo va.pdf 38. Mlčoch, Z. (2011). Ponorková nemoc – definice, příznaky, příklady. [online]. Dostupné dne 21.2.2012 z http://www.zbynekmlcoch.cz/informace/vztahy/psychologie-vztahy/ponorkovanemoc-definice-priznaky-priklady

39. National Association of Social Workers. (2010). NASW calls upon social workers to

speak

out

against

bullying.

[online].

Dostupné

dne

21.2.2012

z

http://www.socialworkers.org/diversity/new/2010/lgbtqbullying.asp 40. Novák, M. (2012). ČR - míra nezaměstnanosti stoupla v lednu na 9,1%, volných míst ubylo. [online]. Dostupné dne 15.2.2012 z http://zpravy.kurzy.cz/307507-crmira-nezamestnanosti-stoupla-v-lednu-na-9-1-volnych-mist-ubylo/

41. Sdruţení azylových domů v ČR, o.s. (2012). Poslání a cíle S.A.D. [online]. Dostupné dne 22.2.2012 z http://www.azylovedomy.cz/poslani-a-cile-s-a-d/

42. Zunová, A. (2011). Single matky a jejich nezdravá závislost na dítěti. [online]. Dostupné dne 15.2.2012 z http://www.novinky.cz/zena/deti/245915-single-matkya-jejich-nezdrava-zavislost-na-diteti.html

90