Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce. Bakalářská práce Dana Lavičková

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce

Bakalářská práce

2012

Dana Lavičková

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce

Dana Lavičková

Zlo v lidské společnosti, jeho kořeny, projevy, důsledky Bakalářská práce

vedoucí práce: ThLic. Jaroslaw Pastuszak, ThD.

2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Olomouci 10. 4. 2012

................................. Dana Lavičková

Poděkování: Děkuji ThLic. Jaroslawu Pastuszakovi, ThD. za odborné vedení práce a za podněty k dalšímu studiu problematiky zla. Dále děkuji svým dětem za trpělivost, toleranci a pomoc.

Obsah ÚVOD....................................................................................................................................................................................... 6 1 SOCIOLOGICKÉ POJETÍ ZLA – ERICH FROMM..............................................................................................................9

1.1Vztah mezi agresivitou u zvířat a lidskou agresí...............................................................9 1.2Agresivita v dějinách lidstva.............................................................................................9 1.3Typy agrese.....................................................................................................................12 1.3.1Benigní forma agrese...............................................................................................12 1.3.2Maligní forma agrese...............................................................................................13 1.4Osobnost A. Hitlera.........................................................................................................14 1.5Naděje ve změně společnosti a člověka..........................................................................14 2 PSYCHOLOGICKÉ POJETÍ ZLA – CARL GUSTAV JUNG.............................................................................................15

2.1Příčiny druhé světové války............................................................................................15 2.2Člověk a jeho Stín – zlo jako součást lidské psychiky....................................................16 2.3Člověk a svědomí............................................................................................................17 2.4Cesta vnitřní proměny člověka........................................................................................18 3 KŘESŤANSKO PSYCHOLOGICKÉ POJETÍ ZLA - M. SCOTT PECK............................................................................18

3.1Dobro a zlo......................................................................................................................19 3.2Skryté zlo.........................................................................................................................19 3.3Zlo jako nemoc................................................................................................................21 3.4Skupinové zlo..................................................................................................................21 3.5Možnosti předcházení a obrany proti zlu........................................................................22 4 FILOZOFICKÉ POJETÍ ZLA – VLADIMÍR SOLOVJOV, ................................................................................................22

4.1Relativní rozměr zla........................................................................................................23 4.2Druhy zla.........................................................................................................................24 4.3Zlo a morálka...................................................................................................................24 5 TEOLOGICKÉ POJETÍ ZLA – SERGEJ BULGAKOV......................................................................................................25

5.1Lidské zlo a svoboda.......................................................................................................25 5.2Počátky zla......................................................................................................................26 5.3Prvotní hřích....................................................................................................................26 6 LITERÁRNÍ ZPRACOVÁNÍ OTÁZKY ZLA – CHARLES DICKENS .............................................................................27

6.1Svobodné rozhodnutí pro zlo..........................................................................................27 6.2Šíření zla..........................................................................................................................28 6.3Síla dobra.........................................................................................................................29 7 SYNTÉZA POZNATKŮ A NÁZORŮ TÝKAJÍCÍCH SE ZLA...........................................................................................29

7.1Kořeny zla.......................................................................................................................29 7.2Projevy zla.......................................................................................................................34 7.3Důsledky zla....................................................................................................................35 8 PROBLEMATIKA ZLA V OBLASTI SOCIÁLNÍ PRÁCE.................................................................................................38

8.1Klient stižený zlem..........................................................................................................38 8.2Zlo v sociální organizaci.................................................................................................40 9 OBRANA PROTI PROJEVŮM ZLA...................................................................................................................................43 ZÁVĚR.................................................................................................................................................................................... 45 SEZNAM LITERATURY....................................................................................................................................................... 48

Úvod Zlo je neodlučitelně spojeno se zkušeností člověka. V lidské společnosti je zlo obecně přítomné, ovlivňuje náš život, jeho přítomnost může mít dalekosáhlé důsledky pro člověka, celou společnost i veškerý život na Zemi. Denně slýcháme a čteme o projevech násilí, o hrůzách válek v různých částech světa, o genocidě, rostoucí agresivitě nejen dospělých, ale i dětí, dozvídáme se, že matka pohodila nebo usmrtila své narozené dítě. Ani pohled do historie nám nenabízí optimističtější obraz: pronásledování a vraždění prvních křesťanů, objevování a zabírání nových území spojené s likvidací původního obyvatelstva, světové války se všemi jejich hrůzami, koncentrační tábory, vraždění ve Rwandě… Byl by to dlouhý seznam činů a událostí, za nimiž stojí lidé. Každý, komu není lhostejné nesmírné množství utrpení a bídy, které jsou důsledkem těchto činů, se ptá: odkud se bere tolik zla, jak je možné, že člověk člověku dokáže způsobit tolik bolesti, lze zabránit dalšímu šíření násilí? Z pohledu sociálního pracovníka si uvědomuji, kolik utrpení a strádání je ve světě, kde nebývalou měrou roste nezaměstnanost a chudoba, kde v důsledku válek je velké množství lidí donuceno k emigraci ze svých vlastí, kde se s vidinou zisků vypalují tropické pralesy a znehodnocují se tak obrovská území, kde se člověk mění jen v položku na trhu práce. S problematikou zla se můžeme setkat v odborné, převážně teologické nebo filozofické literatuře. V současné společnosti však postrádám širší diskuzi o tomto fenoménu, o jeho nebezpečí, o možnostech obrany proti jeho účinkům. Tato tématika je opomíjena i v učebních osnovách škol, mimo jiné i vyšších nebo vysokých škol připravujících pro praxi sociální pracovníky. Dokladem malého zájmu o tuto problematiku může být i absence otázek spojených se zlem v časopise Sociální práce, kde se autoři věnují jen některým projevům zla, jako je např. domácí násilí nebo kriminalita, ne však zlu v jeho komplexnosti. Vzhledem k tomu, že se zlo vztahuje k duchovní oblasti, může nedostatečné povědomí o této problematice v současné společnosti být mimo jiné důsledkem malého zájmu o duchovní stránku člověka. Opomíjení duchovního principu ve společnosti se odráží ve všech oblastech života člověka. Zvlášť tíživě dopad této skutečnosti vnímám v oblasti sociální práce. Její počátky jsou spojeny s křesťanstvím, láskou k člověku, dobrodiním, zatímco současná společnost klade důraz na výkon, rychlost, technickou dokonalost, efektivitu, což se odráží i v sociálních službách. V takovém světě se člověk jako bytost s duchovním rozměrem zcela ztrácí. Přestože jednou ze zásad sociálních služeb je respektovat a podporovat člověka a jeho rozvoj v celistvosti jeho osobnosti, v praxi na dodržení této zásady chybí čas, prostředky i vůle.6

6

Sociální služby tak často dospívají ke stavu, kdy pomoc je úzce vymezena a nepostihuje problém člověka v celé jeho šíři a hloubce. Pomoc se tak stává povrchní a může se míjet s účinkem. Bohužel současné vývojové trendy nejen v sociální oblasti nenaznačují žádnou změnu, rozvoj společnosti, zaměřený jednostranně na rozumovou oblast, bez patřičného důrazu na duchovní složku v každém člověku, může mít proto vážné následky pro jednotlivce i pro celou společnost. Sociální pracovník se denně setkává s lidmi, pomáhá jim řešit jejich problémy, které jsou často právě důsledkem působení zla, ať už je to rostoucí násilí v rodině, drogy, šikana, nebo problematika uprchlíků a běženců. Dá se říci, že se dostává do první linie při setkávání se zlem. Je proto nesmírně důležité, aby disponoval náležitými znalostmi problematiky zla, aby dokázal rozeznat zlo, jeho projevy, aby se sám dokázal ubránit jeho vlivu a současně mohl prokázat účinnou komplexní pomoc člověku. Všechny tyto skutečnosti a nezodpovězené otázky mě přivedly ke studiu problematiky zla a k úmyslu věnovat tomto tématu také bakalářskou práci.. Je to práce teoretická, vycházím v ní z dostupných literárních zdrojů. V prvních šesti kapitolách představím problematiku zla z různých úhlů pohledu jednotlivých autorů. Vzhledem k tomu, že není možné v rozsahu této práce věnovat dostatečnou pozornost všem autorům, kteří se v průběhu dějin významněji věnovali problematice lidského zla, zaměřím se pouze na některé autory 19, a 20. století, v jejichž dílech se odrážejí myšlenky jejich předchůdců a současně reagují na aktuální události ve společnosti. Záměrně jsem zvolila autory, kteří se svým pojetím často diametrálně liší, s cílem získat co nejširší spektrum názorů. Je zde tedy zastoupeno například pozitivistické pojetí E. Fromma, teologické pojetí východního křesťanství S. Bulgakova, psychologický přístup C. G. Junga nebo M. S. Pecka. Rozdílnost názorů se projevuje také v odlišnosti vědních oborů citovaných autorů, získáme tak pohled sociologický, psychologický, filozofický a teologický. Problematika zla je však natolik složitá, že často nelze říci, že daný autor využil jen hledisko oboru, v němž je specialistou, ale dochází v jejich teoriích k prolínání více oborů. Pro doplnění představím literární zpracování problematiky lidského zla prostřednictvím povídky Začarovaný od Charlese Dickense. Tento autor formou příběhu dokázal výstižně podchytit proces svobodného se rozhodnutí pro zlo a jeho následný přenos na jiné lidi a současně vliv společenských podmínek na šíření zla. Přestože nalezneme v jednotlivých pohledech na zlo velkou názorovou odlišnost, pokusím se v sedmé kapitole dospět k syntéze poznatků a vytvoření uceleného obrazu lidského zla a odpovědět na otázky jaké jsou kořeny zla, jeho projevy a důsledky. Osmá kapitola je věnována praktickému využití těchto poznatků v sociální práci. V deváté kapitole se budu zabývat teorií obrany proti zlu.

7

Cílem mé práce je mimo jiné přispět ke zvýšení zájmu o otázky zla a poukázat na důležitost znalosti této problematiky pro život každého člověka stejně jako pro sociální oblast. V této práci mi nejde o to představit jeden určitý filozofický nebo teologický přístup k tématu zla, spíše se snažím o hledání širších souvislostí a spojujících prvků mezi jednotlivými teoriemi.

8

1 Sociologické pojetí zla – Erich Fromm V první, poměrně obšírné, kapitole se budu věnovat pojetí zla v pohledu Ericha Fromma. Přestože jeho teorie nám neodpoví na všechny otázky, má značný význam pro pochopení vlivu společnosti na šíření zla. Proto věnuji velkou pozornost vysvětlení jeho teorie. Významný německý a americký psycholog, filozof a sociolog Erich Fromm se velkou část svého života zabýval studiem člověka a jeho agresivity a destruktivity. Pro svoji knihu Anatomie lidské destruktivity využil znalosti dalších vědních oborů např. neurofyziologie, psychologie zvířat, paleontologie a antropologie. Fromm zastává pozitivistický přístup, drží se striktně vědy a vědeckých metod, zcela odmítá metafyzické teorie. Fromm si uvědomuje nárůst násilí a agresivity v soudobé společnosti a proto se snaží ve své knize odpovědět nejen na otázku co je to lidské zlo, ale zároveň hledá jeho kořeny a upozorňuje na nebezpečí pro celé lidstvo. Lidská destruktivní agrese podle Fromma „(…)představuje skutečný problém a nebezpečí pro přežití lidského druhu.“ (Fromm, 2007, s.17)

1.1 Vztah mezi agresivitou u zvířat a lidskou agresí Při hledání kořenů agresivity se autor se pokouší nalézt souvislost mezi agresivitou u zvířat a lidskou agresí. Vyvrací obecně přijímaný názor, že lidské agresivní chování je následkem teritorialismu, tj. formy agrese, kterou zdědil po svých zvířecích předcích. Teritorialismus vysvětluje jako snahu zabránit nadměrnému zhuštění populace a zachování rovnováhy v daném prostoru. (srov. Fromm, 2007, s. 123) Podobně vysvětluje dominanci, tj. prosazování svých práv u silnějších jedinců ve skupině: „Její funkcí je zaručit mír a soudržnost skupiny a zabránit třenicím, které by mohly vést k vážným bojům. Člověk, kterému tento instinkt chybí, ho nahrazuje dohodami, pravidly chování a zákony.“ (Fromm, 2007, s. 124) Dodává, že v přirozených podmínkách se zvířecí agresivita vyskytuje jen výjimečně. (srov. Fromm, 2007, s. 126)

1.2 Agresivita v dějinách lidstva Vzhledem k tomu, že lidskou agresivitu nelze chápat jako zděděnou po zvířecích předcích, snaží se Fromm najít počátky lidské destruktivity pohledem do historie: „Podrobný 9

popis života primitivních lovců a sběračů ukázal, že člověk (…) pravděpodobně nebyl tou brutální, destruktivní, krutou bytostí a prototypem ‚člověka zabijáka‘, jak ho známe z pozdějších stadií vývoje.“ (Fromm, 2007, s. 155) Dále si všímá období mezi 9. – 7. tisíciletím př.Kr., které nazývá ‚neolitická revoluce‘, tj.

období

zakládání

prvních

stálých

sídlišť

a

vzniku

zemědělství:

„Jedním

z nejcharakterističtějších znaků neolitických sídlišť je ústřední úloha matky v sociální struktuře a v náboženství. (…) Schopnost ženy a země rodit život – schopnost, kterou muž nemá – dávala ženě ve světě časných zemědělců přednostní postavení.“ (Fromm, 2007, s.159) Toto postavení ženy, které v sobě zahrnuje uctívání života jako takového, vypovídá o nenásilném charakteru neolitické společnosti. (srov. Fromm, 2007, s. 161) Zcela jiný ráz má tzv. městská revoluce. Fromm popisuje změny, které se udály ve 4. – 3. tisíciletí př. Kr. Malé vesnice rolníků se změnily ve velká města, která se živila průmyslem a obchodem: „Jedním z nejvýznamnějších rysů nové městské společnosti bylo, že stála na principu patriarchálního panství, kterému je vlastní rys nadvlády: ovládání přírody, žen i dětí. Nový patriarchální muž doslova ‚vytváří‘ zemi (…) nyní se zakládala autorita nového patriarchálního systému na moci a násilí, byla vykořisťovatelská a byla uplatňována pomocí psychických mechanismů strachu, ‚úcty‘ a podřízenosti. Byla to ‚iracionální‘ autorita.“ (Fromm, 2007, s.167)

Fromm následně zkoumá třicet primitivních1 kultur z hlediska jejich agresivity. Z tohoto pohledu je rozděluje na tři rozdílné systémy: Do prvního systému řadí společnosti kladného životního postoje – nevyskytují se zde války, násilí, převládá kladný postoj k sexualitě, ženy jsou postaveny na stejné úrovni, jako muži, nejsou ponižovány ani vykořisťovány, vlídně se zachází s dětmi, neexistuje zde soutěživost nebo individualismus, za osobní vlastnictví se považují jen předměty denní spotřeby, panuje zde atmosféra důvěry a spolupráce, je zde kladný vztah k přírodě. Jako příklad této společnosti uvádí Fromm polární Eskymáky, Indiány Zuňi-Pueblo nebo kmen Mbutu. V pořadí druhý systém je zastoupen nedestruktivně-agresivními společnostmi – lidé z těchto společností nejsou destruktivní ani krutí, ale nevládne zde ani atmosféra důvěry a přátelství, jako ve společnostech prvního typu, projevuje se zde mužská agresivita a individualismus, vyskytují se už agresivita i válka, ale nemají ústřední význam. Příkladem jsou Inkové, grónští Eskymáci, Hotentoti. V třetím systému jsou destruktivní společnosti – typická je velká agresivita mezi jedinci i k jiným skupinám, války, radost z ničení a krutosti, velký význam má soukromý majetek,

1

Výraz přejatý z Anatomie lidské destruktivity – E. Fromm, dnes se používá spíše výraz původní kultura.

10

ovzduší je plné násilí, strachu a nepřátelství, je zde přísná hierarchie. Takový typ společnosti představuji např. Aztékové, Dobu, Haida (srov. Fromm, 2007, s.169-170) Na konkrétních příkladech jednotlivých kmenů dokresluje Fromm obrázek všech tří typů společenství: Kmen Indiánů Zuňi, který reprezentuje první typ, je matricentrický, agresivita a soutěživost se pokládá za úchylku Hlavní zájem tohoto společenství je kladen na prožitek života, velký význam má náboženství, modlitba, náboženské rituály; materiální věci nejsou důležité, tento kmen prakticky nezná hromadění věcí. Jako nejlepší charakterové rysy se cení vlídnost, poddajnost, dobré srdce. Sexualita je přijímána pozitivně, ale není pojímána jako jediný zdroj radosti. Druhý typ systému představuje kmen Manu. Hlavním smyslem života v tomto kmeni je dosažení osobního úspěchu vlastní prací. Manželství je chápáno jako hospodářská záležitost, vstupem do manželství se muž zpravidla zadluží a následně musí velice tvrdě pracovat, aby dluh splatil. Neschopnost splatit dluh znamená naprostou ztrátu vážnosti. Ideálem je člověk pilný, snaživý, úspěšný. V tomto společenství chybí láska, srdečnost, spolupráce, ale nevyskytuje se zde ani agresivita. Náboženství spočívá především v obětování darů, které jim mají pomoci zajistit úspěch a zdraví. Třetí systém dobře charakterizují obyvatelé ostrovů Dobu. Je to společnost hierarchicky rozdělená, založená na nepřátelství a nedůvěře k ostatním. Velký význam má soukromé vlastnictví, dalším zásadním rysem společnosti je zlé kouzelnictví. Život v kmeni se vyznačuje soupeřivými boji a výhody se získávají na úkor soupeře. Ideálem je muž, který získá prospěch lstí nad druhými. Společnost se vyznačuje neradostností, být šťastný je zde tabu; jediný radostný prožitek, kteří si obyvatelé ostrovů dopřávají je sexualita, ale ani ta příliš radosti nepřináší. (srov. Fromm, 2007, s.171-177)) Na základě studií agresivity původních kultur Fromm ukazuje „že agresivita není jednotlivý rys, ale že je součástí syndromu; že agresi nalézáme v jednotlivých systémech společně s jinými podstatnými rysy, jako je přísná hierarchie, dominance, třídní protiklady atd. Jinými slovy je třeba v agresi spatřovat součást charakteru společnosti a ne izolovaný rys chování.“ ( Fromm, 2007, s. 169) Poznatek, že existují velké rozdíly mezi jednotlivými společenstvími v projevech agrese a že destruktivita a krutost se objevuje až na vyšším stupni vývoje lidské společnosti, zatímco u primitivních sběračů a lovců se nevyskytuje, vede Fromma k závěru, že destruktivita není součástí lidské přirozenosti a popírá existenci tzv. lidského ničivého pudu. (srov. Fromm, 2007, s 178)

11

1.3 Typy agrese Ze srovnání agresivity člověka a jeho zvířecích předků vyplývá, že člověk je agresivní v daleko větší míře. Fromm se snaží pro tuto skutečnost najít vysvětlení. Důvod, že si člověk vytvořil podmínky přílišného zhuštění populace shledává jako nedostatečný pro vysvětlení veškeré nadměrné lidské agresivity. Přiklání se proto k názoru, že příčiny lidské destruktivity je nutné hledat ve faktorech, kterými se člověk liší od zvířat. (srov. Fromm, 2007, s. 189-190) Jako agresi označuje Fromm: „všechny činy, které působí nebo mají za cíl způsobit škodu druhé osobě, zvířeti nebo na neživém předmětu.“ (Fromm, 2007, s.190) Rozlišuje dva základní typy agrese: benigní agrese je biologicky adaptivní, životu sloužící, nachází se u zvířat i u lidí, má obranný charakter a slouží k odstranění ohrožení, je fylogeneticky programovaná. Maligní agrese je biologicky neadaptivní, není fylogeneticky programovaná, projevuje se vraždou a krutostí, které neslouží ničemu jinému, než poskytnutí potěšení, vyskytuje se jen u člověka. (srov. Fromm, 2007, s. 191)

1.3.1 Benigní forma agrese Benigní forma agrese vzniká jako reakce na ohrožení skutečné, jako např. ohrožení svobody člověka, nebo i domnělé, kdy např. manipulací je u lidí vyvolána představa nebezpečí a ohrožení jiným národem s cílem vyvolat v lidech odpor a ochotu jít do války. (srov. Fromm, 2007, s.199) K benigní formě agresivity řadí Fromm také reakci na zraněný narcismus, který definuje jako: „…takový stav prožívání, kdy člověk zcela reálně prožívá pouze vlastní osobu, své tělo, své potřeby, své pocity, své myšlenky, svůj majetek a všechno ostatní, co k sobě vztahuje, zatímco všechno co nevytváří část jeho vlastní osoby nebo není předmětem jeho vlastních potřeb, není pro něj zajímavé, není prožíváno plně reálně…Narcistický člověk vykazuje na základě tohoto měřítka podstatné chyby v uvažování a nedokáže být objektivní.“ (Fromm, 2007, s. 203)

Skupinový narcismus se projevuje tvrzením, že: „ ‚má vlast‘ (můj národ, mé náboženství) je nejúžasnější, nejkultivovanější, nejmocnější, nejmírumilovnější (…) Ti, jejichž narcismus se upíná k nějaké skupině, jsou právě tak citliví jako individuální narcisté a zuřivě reagují na každou skutečnou nebo domnělou urážku, způsobenou jejich skupině.“ (Fromm, 2007, s. 204-205)

12

Hlavní příčinou přemíry obranné agrese v lidské společnosti je podle Fromma současné uspořádání společnosti, cestu ke snížení agrese vidí ve změně společenských podmínek: „(…)posunem od orientace ‚řízení – vlastnictví – moc‘‚ k orientaci ‚růst – život‘; od orientace na ‚mít, vlastnit a hromadit‘ k orientaci na ‚být a sdílet‘, takové radikální změny potřebují nejaktivnější účast a odpovědnost každého člověka.“ (Fromm, 2007, s.217)

1.3.2 Maligní forma agrese Poměrně velký prostor ve své knize věnoval Fromm maligní agresi. Snaží se dokázat, že destruktivita může být reakcí na psychické potřeby: „Potřeba uctívání může být uspokojena oddaností Bohu, lásce a pravdě – nebo modloslužbou destruktivním idolům. Potřeba vztahu k jiným může být uspokojena solidaritou, bratrstvím, láskou a mystickými zážitky – ale také opilstvím, závislostí na drogách nebo odosobněním. Potřeba výkonu může být uspokojena láskou a produktivní prací – nebo také sadismem a destruktivitou. Potřeba podnětů a vzrušení může být uspokojena produktivním zájmem o lidi, přírodou, umění a myšlenky – nebo dychtivou honbou za stále novými zábavami.“ (Fromm, 2007, s. 253)

Vysvětluje dále, že lidské vášně se vyskytují v rámci celých syndromů, které mohou být ‚život podporující‘ nebo ‚životu nepřátelské‘. Lidé s výhradně jedním syndromem se vyskytují vzácně, u většiny lidí nacházíme směs obou. Záleží pak na tom, který ze syndromů převáží. (srov. Fromm, 2007, s. 252) Na dalších stránkách Fromm uvádí důkazy, že pozitivní sklony, jako např. touha po svobodě, pravdě a solidaritě, jsou v člověku biologicky zabudované, ale negativní vlastnosti se začaly šířit a sílit s rozvojem civilizace společnosti, která po větší část své existence jednostranně podporovala intelektuální vývoj, na úkor plného rozvinutí vrozených možností. (srov. Fromm, 2007, s.256-257) Následkem této skutečnosti „…je zvyšující se užívání drog, nedostatek skutečného zájmu o cokoli, úpadek intelektuální a umělecké tvořivosti i přibývání násilností a destruktivity.“ (Fromm, 2007, s. 264) Dále pokračuje Fromm přiblížením jednotlivých druhů maligní agrese. Zmiňuje zde sadismus, jehož jádrem „…je vášeň mít absolutní a neomezenou vládu nad nějakým živým tvorem.“ (Fromm, 2007, s. 288) Velice podrobně se rozepisuje o nekrofilii. Na základě svých psychoanalytických zkušeností definuje Fromm nekrofilii jako „tendenci být silně přitahován vším, co je mrtvé, zetlelé, rozložené a nemocné, je to vášeň měnit živé v něco neživého, ničit pro ničení samo, výlučný zájem o všechno, co je čistě mechanické. Je to vášeň k destrukci živoucích organismů a struktur.“ (Fromm, 2007, s. 329) Silně nekrofilní lidé jsou velice nebezpeční pro společnost, jsou to zastánci války, rasismu, destrukce. Stávají se základem systému založeného na násilí. (srov. Fromm, 2007, s. 360) Fromm se domnívá, že současná 13

vyspělá technická společnost se vyznačuje nekrofilní atmosférou: „Ve jménu pokroku mění člověk celý svět v páchnoucí a otrávené místo (a to nikoliv v symbolickém smyslu). Otravuje vzduch, vodu, půdu, zvířata a sám sebe. Děje se to v takové míře, že je otázkou, zda bude Země za sto let ještě obyvatelná.“ (Fromm, 2007, s.346) Důsledkem neživé atmosféry ve společnosti a obdivu k technice je člověk kybernetický, který klade důraz především na stránku rozumovou, city se zcela ztrácejí, člověk jedná rutinně, stereotypně. (srov. Fromm, 2007, s.347) Tržní charakter společnosti mění vše živé ve věci, které se stávají zbožím – i člověka samého, jeho schopnosti, znalosti. (srov. Fromm, 2007, s. 344-345) Při hledání kořenů nekrofilie Fromm přiznává nedostatek znalostí podmínek vedoucích k nekrofilii a předpokládá, že teprve další výzkumy mohou přispět k objasnění tohoto problému. Připouští, že velmi neživotná, nekrofilní atmosféra v rodině, nedostatek živých podnětů, chybějící naděje a destruktivní duch společnosti může podporovat vznik a rozvoj nekrofilie. (srov. Fromm, 2007, s. 352-353)

1.4 Osobnost A. Hitlera Jako příklad nekrofilie uvádí Fromm osobnost Adolfa Hitlera. Podrobuje zkoumání jeho rodiče, jeho dětství, snaží se odhalit vnitřní i vnější podmínky, které mohly mít za následek vývoj nekrofilie. Nachází u něj mnoho silně patologických rysů – rysy autismu v dětství, extrémní narcismus, nedostatek kontaktu s jinými lidmi, defekty v jeho smyslu pro skutečnost, intenzivní nekrofilii, psychotické rysy. (srov. Fromm, 2007, s. 420) Důkladným popisem Hitlerova charakteru chtěl Fromm upozornit na omyl, kterého se lidé běžně dopouštějí při představě, že krajně destruktivního člověka poznáme na první pohled. Destruktivní člověk se často skrývá za masku zdvořilosti, je laskavý k rodině, k dětem, ke zvířatům, vyzdvihuje své dobré úmysly. (srov. Fromm, 2007, s, 421) Varuje před nebezpečím spojeným s tímto omylem – pokud zlého člověka nerozpoznáme dříve, než začne své ničivé dílo. Hitler podle Fromma nebyl nijak výjimečný „…jedinečná byla jen sociální situace, která mu umožnila vzestup. Mezi námi žijí stovky Hitlerů, kteří by se projevili, kdyby nadešla jejich historická hodina.“ (Fromm, 2007, s, 421)

1.5 Naděje ve změně společnosti a člověka Na závěr své obsáhlé práce na téma lidské destruktivity shrnuje autor své poznatky. Vrozenou agresi vnímá jako obranný mechanismus, který slouží v případě ohrožení, záleží na

14

podmínkách ve společnosti, nakolik bude tento mechanismus využíván. Na druhé straně maligní formy agrese podle Fromma vrozené nejsou a je tedy možné je redukovat. Jako zásadní problém vnímá vliv prostředí na člověka, prostředí, které si sám vytvořil. V tom spočívá, podle Fromma, i naděje, že se dokáže z tohoto vlivu vymanit, že pochopí mylnost svých iluzí a dosáhne radikálních změn nejen v ekonomické a politické struktuře, ale také ve svých hodnotách, cílech a chování. (srov. Fromm, 2007, s. 428-429) Ke svým úvahám dodává: „Situace lidstva je dnes příliš vážná, než abychom si mohli dovolit naslouchat demagogům – nejméně těm demagogům, kteří používají jen svůj rozum a mají zatvrzelé srdce. Kritické a radikální myšlení přinese ovoce jen tehdy, bude-li spojeno s nejcennější vlastností, jaká je člověku dána – s láskou k životu.“ (Fromm, 2007, s. 429)

2 Psychologické pojetí zla – Carl Gustav Jung Carl Gustav Jung se věnuje otázce lidského zla z pohledu psychologa a psychiatra na pozadí událostí v nacistickém Německu a druhé světové války. Jeho úhel pohledu je odlišný od Frommova a je zřejmý ze slov, která pronáší na adresu současné psychologie: „Zatímco středověk, jakož i antika, ba dokonce celé lidstvo vycházely od svých počátků z přesvědčení o substanciální duši, vznikla ve druhé polovině devatenáctého století psychologie ‚bez duše‘. Vlivem vědeckého materialismu se všechno, co se nedalo spatřit očima a ohmatat rukama, stalo pochybným, ba co dím, získalo špatnou pověst, neboť to bylo podezřelé z metafyziky. Za ‚vědecké‘ a tím vůbec přípustné platilo jen to, co se buď dalo materiálně poznat, anebo odvodit ze smyslově vnímatelných příčin.“ (Jung, 1994, s.11)

Z myšlenek a úvah C. G. Junga můžeme vyvodit, že riziko zla je skryto v nevědomí každého člověka a uvědomit si jaké nebezpečí hrozí při spojení lidí v masy.

2.1 Příčiny druhé světové války K rozpoutání 2. světové války podle Junga přispěly, specifické podmínky ve společnosti, jako je vykořenění lidí z přirozeného prostředí a jejich koncentrace v průmyslových centrech měst, což mělo za následek vytvoření masy se všemi negativními důsledky, které masovost přináší. (srov. Jung, 1994,s. 160) Člověk se stal nejistý, snadno ovlivnitelný, závislý na hospodářských změnách, systém výchovy byl založen na slepé poslušnosti. Ani církve se nedokázaly se situací vypořádat, zaměřily se pouze na materiální

15

stránku života. Tato situace ve společnosti zcela samozřejmě vyústila v potřebu silného vůdce, který přinese nový pořádek. (srov. Jung, 1994, s.195-196) Osobnost A. Hitlera Jung popisuje jako hysterika se všemi patologickými znaky, jako jsou: „….naprostá slepota vůči vlastnímu charakteru, autoerotické sebeobdivování a sebeokrašlování, snižování a terorizování bližních, projekce vlastního stínu, lživé falšování skutečnosti, ‚dělání dojmu‘ a snaha imponovat, balamucení a podvádění.“ (Jung, 1994, s, 163) Tuto diagnózu dále upřesňuje jako: „…pseudologia phantastica, totiž forma hysterie, která se vyznačuje zvláštní schopností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a proto jsou společensky nebezpeční.“ (Jung, 1994, s. 163) Současně viní Jung celý německý národ: „Německý národ by nikdy nemohl naletět na tato Hitlerova hesla, která se cizinci – až na nějaké výjimky - jeví jako směšná, patetická, tj. zjevně hysterická (…), kdyby tato postava (…) nebyla zrcadlovým obrazem všeobecné německé hysterie“ (Jung, 1994, s. 163)

2.2 Člověk a jeho Stín – zlo jako součást lidské psychiky Na základě své dlouholeté praxe je Jung přesvědčen o přítomnosti tzv. stínové stránky v osobnosti každého člověka: „Je cosi hrozného v tom, že člověk má i stínovou stránku, která se neskládá jen z pouhých malých slabostí a vad na kráse, ale obsahuje i přímo démonickou dynamiku.“ (Jung, 1995, s. 181) Proto si uvědomuje, že osobnost A. Hitlera, specifické podmínky v Německu, vliv masových organizací přispěly k vypuknutí druhé světové války, ale zlo, které rozpoutala, nepřišlo odněkud zvenčí, ale nachází se v člověku samém: „Celosvětový chaos a nepořádek odrážejí podobný stav v duchu jednotlivce…“ (Jung, 1994, s.194) Jung dále upozorňuje na nebezpečí, které skrývá psychika člověka. Jen malou část psychiky člověka představuje vědomí, mnohem větší část tvoří nevědomí, které může zapříčinit velké katastrofy, jako jsou války a revoluce, svým rozsahem mnohem ničivější než jakékoliv živelné události. (srov. Jung, 1994, s.184) „Psychika je velmoc, která mnohonásobně převyšuje všechny síly země. Osvícenství, které odbožštilo přírodu a lidské instituce, přehlédlo boha hrůzy, který přebývá v duši.“ (Jung, 1994, s.184) V duši člověka, v jeho nevědomí je dobro i zlo: „Neboť co je výšina, které chybí hloubka, co je světlo, které nevrhá žádný stín? Žádné dobro nemůže vyrůst, když proti němu nestojí zlo.“ (Jung, 1995, s.178) Zlo přeskakuje z člověka na člověka jako jiskra, zlý čin vyvolává touhu po odplatě, po pronásledování zločince a to tím vášnivější, čím větší oheň zla vzplál v duši pronásledujících a odsuzujících. Odolat této moci zla může jen člověk se silnými morálními dispozicemi.

16

Protože takoví lidé se vyskytují jen vzácně, jejich hlas je přehlušen a dochází k hromadění zločinů a tento stav se stává normou ve společnosti. (srov. Jung, 1994, s.158-159)

2.3 Člověk a svědomí V pojetí Junga je zlo neodmyslitelně spjato s člověkem a stejně tak zlo nemůže existovat bez svého protikladu – dobra: „Je sice známo, že bez hříchu není lítosti a bez lítosti není žádné spásné milosti, ba dokonce, že bez ‚peccatum originaleˇ 2 by se nikdy neodehrál akt spasení světa. Záměrně však zapomínáme zkoumat, zda právě v moci zla nespočívá zvláštní vůle Boží, pro jejíž poznání máme všechny důvody.“ (Jung, 1995, s.178) Dobro a zlo se natolik prolínají, že mohou být nerozlišitelné. Ale ani tento fakt nás nezbaví etického požadavku rozhodnout se pro dobro. Nepomůže nám příliš ani mravní kodex se svými jasnými pravidly, který se však v případě rozhodování srdcem stává nepotřebným kusem papíru. Při rozhodování je třeba se především zaměřit na otázky kdo jedná a co činí. Protože i správné jednání zvráceného člověka může být v důsledku zlem, stejně jako nesprávný čin člověka řádného. (srov. Jung, 1995, s. 184-185) Člověk se pro dobro rozhoduje ve svém svědomí, ovšem vedle pravého svědomí existuje i falešné, které překrucuje dobro v zlo a zlo v dobro. To je důvod, proč není tak jednoduché rozhodnout se na základě svého svědomí. Jen člověk odvážný s pevnou vírou se může svým svědomím řídit. Zpravidla se však lidé řídí svědomím jen v hranicích vymezených mravním kodexem. V případech, kdy na základě mravního kodexu nelze rozhodnout, kdy je potřeba individuálního úsudku, vychází rozhodnutí z hlubokého nevědomého základu osobnosti. Rozhodnutí pak můžeme charakterizovat jako hlas Boží. (srov. Jung, 1995, s. 185-186) Zlo je tedy v pojetí Junga součástí psychiky každého člověka. Každý člověk však má šanci se svou temnou stránkou se vyrovnat, uvědomit si ji a přijmout ji a zároveň za pomoci svého svědomí se moci správně rozhodnout pro dobro. Velký problém nastává ve chvíli, kdy se jednotlivci spojí v masu nebo ve velké organizace. V důsledku toho dochází k hromadění a zdůraznění všeho primitivního v člověku a k potlačení jeho individuality. Jedinec přijímá snížené mravní normy masy a podle nich se začíná chovat, dopouští se činů, které by sám nikdy neudělal, ztrácí svědomí a necítí odpovědnost za své činy. Druhá světová válka a hrůzy s ní spojené jsou toho dokladem. (srov. Jung, 1994, s. 177-178)

2

Lat. prvotní hřích

17

2.4 Cesta vnitřní proměny člověka Ve stati Po katastrofě hledá Jung cestu pro německý národ z obtížné situace po prohrané válce. Zdůrazňuje nutnost uvědomění si a přijetí viny, protože jen když si člověk vinu uvědomí, je možné něco změnit, vina se tak může stát morálním popudem. (srov. Jung, 1994, s. 174) Dále si Jung klade otázku jak i navzdory zlu žít? Odpověď nachází v duchovní obnově každého člověka: „ Kde je vina velká, může se k ní přidružit také ještě větší milost. Taková událost způsobuje vnitřní proměnu, která je nekonečně závažnější než politické a sociální reformy, jež vesměs k ničemu nejsou v rukou lidí, kteří sami nejsou v pořádku. Na to se stále znova zapomíná, poněvadž jsme fascinováni poměry kolem nás, a proto ustrnule stojíme, místo abychom zkoušeli svá srdce a svědomí.“ (Jung, 1994, s. 175)

3 Křesťansko psychologické pojetí zla - M. Scott Peck Psychiatr a psychoterapeut M. Scott Peck se k otázkám spojeným s lidským zlem dostává na základě dlouholeté psychoterapeutické praxe. Na problematiku zla se snaží pohlížet z různých úhlů, vedle vědeckých přístupů využívá i křesťanské pojetí duše. Uvědomuje si, že současná psychologická věda se problémem zla prakticky nezabývá, přestože:„(…) je lidstvo – a v podstatě celý vesmír – podmíněn titánskou bitvou mezi silami dobra a zla, mezi Bohem a ďáblem. Pozadím této bitvy je každá lidská duše. Jedinou otázkou rozhodujícího významu je, zda v duši zvítězí Bůh nebo ďábel.“ (Peck, 1996, s. 35) Hlavní důvod, proč pojem zla prakticky chybí v psychologické vědě vidí Peck v tom, že náboženské a vědecké představy zla se pokládaly dlouhou dobu za neslučitelné. Domnívá se, že mnohorozměrný problém zla je jeden z důvodů pro opětovné sloučení vědy a náboženství. (srov. Peck, 1996, s.38 - 39) Vyslovuje se tak pro vytvoření psychologie zla vytvořené na vědeckém základě, mytologii a náboženské psychologii, která bude podřízena lásce a posvátnosti života. (srov. Peck, 1996, s.43 - 44) Problematice lidského zla věnoval M. S. Peck knihu Lidé lži. Na mnoha příkladech ze své psychoterapeutické praxe v ní ukazuje, že zlo se netýká jen takových historických postav, jako byl A. Hitler nebo J. V. Stalin, ale můžeme se s ním setkat v každodenním životě. V knize Nevyšlapanou cestou Peck o těchto lidech píše: „Skutečně existují lidé (a instituce složené z lidí), kteří na přítomnost dobra reagují nenávistně a nejraději by je úplně zničili, 18

kdyby to ovšem bylo v jejich silách.“ (Peck, 1993, s.223) Z důvodu použití praktických příkladů, které názorně představují chování lidí směřujících ke zlu nebo již zcela v moci zla, je jeho pojetí této problematiky významné pro práci sociálního pracovníka, ale i pro běžný život člověka.

3.1 Dobro a zlo Otázku existence zla spojuje s otázkou existence dobra, kdyby nebylo dobro, nebylo by ani zlo. Obecně se předpokládá, že svět je dobrý, jen byl nějak nakažen zlem. Věda však může snadněji vysvětlit zlo, než dobro. Z fyzikálních zákonů lze odvodit, že věci podléhají zkáze, ale vývoj ke složitějším formám už tak lehce vysvětlitelný není. Děti například lžou a podvádějí a může se zdát překvapivé, že z nich nakonec vyrostou slušní lidé. Proto by snad bylo pochopitelnější předpokládat, že svět je přirozeně zlý a byl nějak nakažen dobrem. (srov. Peck, 1996, s. 39-40) Zlo popisuje Peck jako „(…) sílu, která sídlí vně či uvnitř lidských bytostí a snaží se zabíjet život nebo životnost. Dobro je jejím opakem. Dobro je tím, co život a životnost podporuje.“ (Peck, 1996, s. 42) Dále vysvětluje: „Zlo je také tím, co zabíjí duši. Existují rozmanité atributy přináležející k životu – zejména lidskému životu – jako je cítění, proměnlivost, uvědomování si, růst, samostatnost, vůle, je možné zabít nebo pokusit se zabít některý z těchto atributů, aniž by tím ve skutečnosti utrpělo lidské tělo.“ (Peck, 1996, s. 41) V knize nevyšlapanou cestou definuje Peck zlo jako vnucování vlastní vůle ostatním s cílem vyhnout se duchovnímu růstu. (srov. Peck, 1993, s.224) Peck dospívá k názoru, že zlo, přestože dokáže zničit mnoho lidí, nakonec se obrací proti sobě – tím, že na sebe upozorňuje. Většina lidí instinktivně vnímá přítomnost zla, cítí zděšení a pobouření a je to pro ně signálem, aby zmobilizovali své duchovní síly a přispěli tak k růstu své osobnosti. (srov. Peck, 1993, s.225) Kořeny problému lidského zla vidí Peck ve vůli člověka. Svobodnou vůli však vnímá paradoxně: člověk se nemůže rozhodnout pro svobodu, má jen dvě možnosti – podřídit se Bohu, nebo odmítnout podřízení a řídit se jen svou vlastní vůlí a stát se automaticky otrokem sil zla. (srov. Peck, 1996, s. 82 – 87)

3.2 Skryté zlo Pro ilustraci uvádí Peck ze své psychiatrické praxe případ patnáctiletého chlapce Bobbyho, který byl hospitalizován s diagnózou deprese. V záznamech v jeho kartě si přečetl, že před několika měsíci spáchal jeho šestnáctiletý bratr sebevraždu střelnou zbraní. 19

U Bobbyho došlo v krátké době po této tragedii ke zhoršení prospěchu ve škole, upadl do depresí, které se od Vánoc ještě zhoršily. Následovala krádež auta, se kterým Bobby naboural a byl zadržen policií. Při rozhovoru s chlapcem zjistil Peck šokující informaci, že Bobby dostal od rodičů jako dárek k Vánocům zbraň, kterou použil jeho bratr k sebevraždě, a to přestože si přál tenisovou raketu. Při následném rozhovoru s rodiči chlapce na toto téma vyšlo najevo, že jim na tom nepřišlo nic neobvyklého dát Bobbymu zbraň, se kterou se před několika měsíci zabil jejich druhý syn. Vzhledem k tomu, že se Peckovi povedlo zajistit, aby Bobby mohl nějakou dobu žít u své tety, jeho stav se rychle zlepšil. (srov. Peck, 1996, s. 4771) Z tohoto příkladu je zřejmé, že přestože chování Bobbyho rodičů je neomluvitelné, je nesnadné rozpoznat v nich na první pohled lidi zlé, kteří, třeba i podvědomě, se snaží ublížit svému synovi. Proto Peck hledá odpověď na otázku podle čeho můžeme zlé lidi poznat: „(…) podle nepoddajnosti jejich hříchů. Jejich destruktivnost, přestože obvykle plíživá, je pozoruhodně pevná a důsledná. Je to proto, že příznačným rysem těch, kdo již ‚překročili hranici‘, je jejich absolutní odmítnutí přijmout vědomí vlastní hříšnosti.“ (Peck, 1996, s. 74) K tomu Peck doplňuje „Více než cokoliv jiného je to právě vědomí naší hříšnosti, které každého z nás ochraňuje před možností podobné morální zkázy.“ (Peck, 1996, s. 74) Autor dále vysvětluje: „Zlí lidé nejsou ochotni vyrovnaně snášet kříž vlastní nedokonalosti. Po pravdě ho nenesou vůbec. Neodhalil jsem například ani náznak sebeobviňování u Bobbyho rodičů. A právě z neochoty podrobit sám sebe soudu povstává jejich zlo.“ (Peck, 1996, s. 75) Postupně Peck odkrývá další charakteristiky zlých lidí: je to především jejich snaha vypadat jako dobří, což znamená předstírání a přetvářku a tedy lži, proto je Peck nazývá lidé lži. (srov. Peck, 1996, s. 79) Vysvětluje zde určitý paradox: „Řekl jsem, že zlí lidé považují sami sebe za dokonalé. Zároveň jsem však přesvědčen, že mají o své vlastní podstatě určité přiznané tušení. Nakonec je to právě tento pocit, kterému se tak horečnatě snaží uniknout. Základní složkou zde tedy není absence vědomí hříchu či vlastní nedokonalosti, ale neochota toto vědomí přijmout. Z toho vyplývá, že zlí lidé jsou si svého zla vědomi, a právě před touto skutečností tak zoufale prchají. Spíše než blaženým postrádáním jakéhokoliv smyslu pro morálku, tak jako psychopati, jsou zlí lidé neustále zaneprázdněni odstraňováním veškerých stop zla z vlastního vědomí (…) Vznik zla tedy není podmíněn absencí pocitu viny, ale snahou mu uniknout.“ (Peck, 1996, s. 79)

Na základě těchto poznatků dodává Peck, že zlí lidé se budou důsledně vyhýbat psychoterapii, protože to je proces, který by je mohl odhalit v jejich podstatě. (srov. Peck, 1996, s. 80) Podobně tuto skutečnost vysvětluje Peck v knize Nevyšlapanou cestou – zlé lidi charakterizuje to, co se v křesťanské literatuře říká o ďáblovi: nenávidí světlo tak, že je raději zničí, aby ve světle nemohla vyniknout jejich špatnost. Tito lidé ničí světlo ve všech bytostech, které ovládají, tedy i ve svých dětech. (srov. Peck, 1993, s.223 - 224) 20

3.3 Zlo jako nemoc Za základní problém lidského zla považuje Peck specifický druh narcismu, jehož charakteristickým rysem je nepodřízená vůle: „V souhrnu, všichni duševně zdraví jedinci se podřizují, do větší či menší míry, požadavkům vlastního svědomí. Ovšem ne tak zlí lidé. V konfliktu mezi pocitem viny a vůlí je to pocit viny, který musí být odstraněn, a vůle, která musí zvítězit. U zlých lidí je nápadná silná vůle, s níž prosazují svou, s níž se snaží ovládat jiné“. (Peck, 1996, s. 82)

Peck poukazuje na fakt, že postrádáme mnoho informací, které by mohly objasnit původ a šíření zla. V souvislosti s tím vyvstává řada stále nezodpovězených otázek: Šíří se zlo v rodinách na základě genetických předpokladů nebo napodobováním chování svých rodičů, nebo zlo vzniká jako obrana proti rodičům? Jak vysvětlit, že ne všechny děti zlých rodičů jsou zlé? (srov. Peck, 1996, s. 84) Jak je patrné ze zmíněného případu Bobbyho, častou obětí zla se stává dítě, které je nejen nejslabším článkem rodiny a společnosti, ale je také plně v moci svých rodičů (srov. Peck, 1996, s. 114) Při rozebírání problému zla dospívá Peck k poznatku, že zlo je nemoc, která by měla být léčena jako nemoci jiné. Vybízí k tomu, aby došlo ke změně postoje společnosti k lidskému zlu od ignorance k vědeckému zkoumání a k vytvoření psychologie zla. (srov. Peck, 1996, s. 138) Peck navrhuje, aby psychiatrie zařadila do svého oboru novou variantu poruchy osobnosti, která by zahrnovala i zlé lidi: „Kromě naprostého popření zodpovědnosti, kterým se všechny poruchy osobnosti vyznačují, bych specificky k charakteristice zla doplnil: a) důsledně destruktivní chování, obětující druhé, které bývá často zcela skryté b) nadprůměrná, i když obvykle skrývaná netolerance k jakékoliv kritice a další formy narcistického postižení c) výrazná starost o vnější dojem a představa vlastní úctyhodnosti vedoucí k ustálenému životnímu stylu, ale také k přetvářce a zastírání nenávistných pocitů a pomstychtivých pohnutek d) duševní nevyzpytatelnost, s narůstající pravděpodobností lehké schizofrenické poruchy myšlení v období stresu.“ (Peck, 1996, s. 140)

Nutnost přesného pojmenování zla zdůvodňuje Peck nejen možností odhalit zlého člověka a moci ho léčit, ale také uzdravením jeho obětí. (srov. Peck, 1996, s. 140)

3.4 Skupinové zlo Na dalších stránkách své knihy se Peck zabývá otázkou skupinového zla. Na toto téma uvádí, že se specializací ve skupinách může souviset většina zla v dnešní době. Vytváření 21

specializovaných skupin přispívá k rozkladu svědomí, nikdo nenese odpovědnost za vykonané činy, vina se svaluje na druhé. Vznik zla může podmiňovat také stres, který představuje pro člověka zkoušku, ve které ne každý obstojí. Příslušnost ke skupině znamená také odolávat tlaku, který skupina na jedince vyvíjí. Postavit se skupině a přiznat vinu by znamenalo překonat strach a riskovat vyloučení ze skupiny. (srov. Peck, 1996, s. 241-242)

3.5 Možnosti předcházení a obrany proti zlu Kapitolu o skupinovém zlu končí Peck svou představou, jak tomuto druhu zla předcházet. Vzhledem k tomu, že žijeme v době institucí, a že může docházet v těchto stále větších skupinách k naprostému rozmělnění zodpovědnosti, vidí Peck jedinou možnost jak zabránit skupinovému zlu v orientaci na jedince a jeho výchovu.(srov. Peck, 1996, s. 276277) Představuje si, že v budoucnu „…budou děti učeny, že lenost a narcismus jsou samými kořeny zla a proč tomu tak je. Naučí se, že každý jednotlivec je důležitý. Pochopí, že přirozenou tendencí jedince ve skupině je zbavit se svého názoru ve prospěch svého velitele a že by této tendenci měli odolat.“ (Peck, 1996, s.278) Varuje také před nebezpečím morálního soudu, upozorňuje, že souzením zla se ho můžeme sami dopouštět, jak o tom svědčí historické události, jako mučení svatých nebo inkvizice. (srov. Peck, 1996, s.280) Peck si dále klade otázku jak postupovat proti zlu, které se skrývá za svou maskou normálnosti a přirozenosti. Za nejdůležitější Peck považuje nenechat se jeho maskou oklamat. Nestačí však jen zlé lidi odhalit, ale je třeba všemi prostředky přispět k jejich uzdravení. Zároveň je nutné si stále uvědomovat nebezpečí vlastní nákazy při styku se zlem. Vyvarovat se tomuto nebezpečí a zároveň úspěšně zvládnout zlo lze jen pozitivním přístupem, bez použití násilí. Peck zde jednoznačně zastává názor, že zlo je možné zastavit jen působením lásky, která zahrnuje toleranci i přísnost, pochopení i požadavek, pevnost i přizpůsobivost.. (srov. Peck, 1996, s. 290-292)

4 Filozofické pojetí zla – Vladimír Solovjov, Filozof a mystik Vladimír Solovjov je představitelem ruské idealistické filozofie, která se vyznačuje – na rozdíl od západní filozofie –syntézou náboženství a filozofie. Otázce lidského zla se Solovjov věnoval. v knize Tři rozhovory. Formou rozhovoru v ní rozvíjí úvahy na téma lidského svědomí, morálky, zla. Ukazuje v ní, že zlo může mít relativní rozměr a že 22

není snadné odlišit dobro od zla, klade důraz na morální odpovědnost člověka za své činy. Lidské zlo vnímá jako součást každého člověka, jako zvíře, které člověk řídící se rozumem a svědomím zpravidla ‚drží na řetězu‘. Člověk zlý má svědomí a rozum také, ale nepoužívá je. (srov. Solovjov, 1997, s.46)

4.1 Relativní rozměr zla Autor se snaží se rozřešit problém, jaký postoj má člověk zaujmout, stane-li se svědkem zlého činu. Na to, jak se člověk zachová, má velký vliv jeho svědomí. Je přípustné použít i násilí, chce-li člověk zabránit zlému činu? Podle Solovjova nelze při pohledu na nepravost jen se modlit a čekat od zločince, že od svého činu upustí. S ohledem na oběť a na následky činů může svědomí schválit i čin namířený proti pachateli. Nikdy však není možné stanovit přesná pravidla předem. Teprve reálná situace si žádá konkrétní postoj a řešení. (srov. Solovjov, 1997, s.47-48) Toto přesvědčení názorně představuje slovy generála, který vypráví o událostech spojených s válečným tažením, během něhož jeho jednotka nachází oběti hrůzných činů nepřátelského oddílu – tzv. bašibozuků - mezi civilním obyvatelstvem, především mezi ženami a dětmi. Pod vlivem této skutečnosti dospěje generál k rozhodnutí zaútočit na tento oddíl a zabránit dalším obětem v jiné vesnici. Sám generál vnímá své rozhodnutí jako správné a v souladu se svým svědomím. (srov. Solovjov, 1997, s.51-55) Na tomto příkladě ukazuje Solovjov, že i válku a násilí lze v ojedinělých případech ospravedlnit. Není možné odsoudit válku jako takovou, bez znalosti konkrétní situace. Generál se na závěr svého vyprávění zmiňuje o vydání příkazu, aby se žádný jeho voják nepřiblížil k pobitým nepřátelům, aby nepřenesli nákazu. (srov. Solovjov, 1997, s. 56) Je to neobvyklý příkaz, protože podobné bitvy běžně končily tím, že vítězové obrali poražené o vše cenné. V tomto případě je zřejmé, že i otřelý generál, který prošel mnoha bitvami a byl svědkem nesčetného násilí, vnímal bašibozuky, kteří páchali tak drastické činy, jako mimořádné zlo, z kterého jde hrůza a s kterým by se člověk neměl vůbec setkat. Solovjov slovy generála říká: „…není důležité, že v každém člověku jsou zárodky dobra i zla; důležité je, co z toho z toho dvojího má v člověku převahu.“ (Solovjov, 1997, s.59) A dále doplňuje, že je třeba rozlišovat dobré lidi od zlých a zlým lidem aktivně bránit v jejich nepravostech. Není možné spoléhat na to, že modlitbou přivoláme zásah Boha a tím se zprostíme povinnosti vlastního rozhodnutí a odpovědnosti. .(srov. Solovjov, 1997, s.58)

23

4.2 Druhy zla Na závěr všech tří rozhovorů shrnuje Solovjov slovy pana Z.: „Zlo reálně existuje a projevuje se nejenom v absenci dobra, ale v aktivním odporu, který kladou nižší vlastnosti vyšším a v jejich převaze ve všech oblastech bytí.“ (Solovjov, 1997, s. 137) Autor rozlišuje tři druhy zla: zlo individuální, které se projevuje odporem nižší lidské stránky vůči snahám duše o prosazení toho lepšího v člověku; zlo společenské, které spočívá v tom, že lidský dav, skládající se z lidí individuálně propadlých zlu, se aktivně staví proti menšině lidí dobrých; zlo fyzické, které představuje sílu působící proti životu, způsobuje rozklad živého organismu a tedy smrt.(srov. Solovjov, 1997, s.137) V této souvislosti se Solovjov ptá, jaký význam má boj dobra proti zlu na úrovni individuální a společenské, když nakonec zvítězí zlo na úrovni fyzické? Jediný smysl tohoto boje nachází Solovjov ve vzkříšení: „Je-li smrt mocnější než smrtelný život, pak vzkříšení do života věčného je mocnější obou. Království Boží je království života, vítězícího skrze vzkříšení, a právě v tomto životě je skutečné, uskutečňované a definitivní dobro.“ (Solovjov, 1997, s. 138)

4.3 Zlo a morálka Ve své knize se Solovjov zabývá také otázkou svědomí. Poukazuje na skutečnost, že správné rozhodnutí člověka ve smyslu dobra nelze připisovat jen pevně stanoveným pravidlům a svědomí, které posuzuje správnost činu, ale neříká, co má člověk činit. Významnou roli zde proto hraje rozum, který situaci posoudí a vyhodnotí. Ovšem ani rozumový úsudek není dostačující při rozhodování se pro dobro, rozum často stojí proti svědomí. Proto je nutná přítomnost ještě jednoho faktoru a tím je vnuknutí dobra, tj. pozitivní působení principu dobra na člověka. Teprve při součinnosti svědomí, rozumu a vnuknutí dobra může člověk plnit vůli Boží a dosáhnout Božího království. (srov. Solovjov, 1997, s.140 - 142)

24

5 Teologické pojetí zla – Sergej Bulgakov Mystický teolog křesťanského Východu Sergej Bulgakov zpracoval problematiku zla v knize Nevěsta beránkova. V jeho zpracování získáme nový úhel pohledu – očima teologa. Bulgakov se ve svých úvahách dostává až počátkům zla v duchovním světě. Vysvětluje také křesťanské dogma prvotního hříchu, k jeho objasnění zavádí pojem metahistorie.

5.1 Lidské zlo a svoboda S. Bulgakov úvodu kapitoly, kterou věnuje problematice zla, rozebírá otázku svobody, která je zásadní pro pochopení lidského zla. Bohem stvořenou svobodu vnímá jako možnost výběru mezi dobrem a zlem: „Aktivní projevování stvořené svobody v životě začíná už ‚na základě‘ stvoření, při vstupu bytosti do času. Od věků zde existují dvě možnosti, dvě životní cesty: první je bezprostřední bohovláda čili přímý vzrůst v souladu s Boží vůlí, mimo kontradikčnost dobra a zla, mimo jejich tragické srážky a nepřátelství, a druhá znamená vznik právě tohoto rozdvojení a boje v člověku Dobro a zlo nejsou odvěké, ale jsou součástí stvořeného a tedy padlého světa, v němž ‚světlo svítí ve tmě‘.“ (Bulgakov, 2004, s. 183)

Autor nachází ve stvoření dva stavy, kdy neexistuje tato protikladnost dobra a zla. Na začátku stvoření je to stav dětské nevinnosti, kterou Bulgakov vnímá jako neznalost hříchu a zla a nazývá ji pasivní svatost. Na konci stvoření je to aktivní svatost, která hřích a zlo přemáhá. Mezi těmito dvěma stavy se nachází období dobra a zla. (srov. Bulgakov, 2004, s.183) Dále autor vysvětluje: „Dobro vzniká společně se zlem, je to reakce svatosti na hřích a zlo (…) Zlo je reálná a aktivní síla ve světě, takže je pochopitelné, že je nestačí chápat jen čistě negativně, tj. jako absenci dobra, či nedokonalost.“ (Bulgakov, 2004, s. 184) Zlo je spojeno s tělesností, s bytím, vzniká jako jeho nemoc, můžeme ho chápat jako parazit bytí. V čiré podobě vzniká zlo nejprve v duchovním světě netělesných andělů a projevuje se nenávistí a přímým odporem proti Bohu. Zlo je iracionální a není možné je rozumově zdůvodnit. (srov. Bulgakov, 2004, s. 185) Svoboda není absolutní, je vnitřně determinována svým stvořením. Protivit se danosti znamená bolestný rozpor. Pravou svobodu lze získat jen poznáním pravdy, tedy přijetím danosti a souhlasem s Boží myšlenkou. (srov. Bulgakov, 2004, s.186)

25

5.2 Počátky zla Proces příklonu ke zlu u netělesných duchů popisuje Bulgakov jako odklon od lásky. Probíhá postupně jako zhášení lásky k Bohu, které vede k probuzení duchovní sebelásky, k egocentrismu, touze po moci a následně k závisti a nenávisti vůči Bohu. Výsledkem je zoufalství a temný oheň, které Bulgakov vysvětluje jako muka způsobená bytosti předurčené k lásce neuposlechnutím vnitřního zákona bytí a zhášením lásky. (srov. Bulgakov, 2004, s. 188 - 189) Po zhasnutí lásky nastupuje touha po moci, kdy Satan, původně ochránce světa, si chce tento svět přivlastnit, vyrovnat se Bohu. Není už veden láskou a pravdou, ale závistí a lží. Od této chvíle začíná ve světě boj mezi dobrem a zlem. Spojením padlých andělů se světem a životem v něm dochází k šíření této nákazy do celého světa, do přírody i lidského bytí. (srov. Bulgakov, 2004, s. 190 - 191) Lidské zlo se od satanského liší. Odklon od víry v Boha není u člověka vědomý akt, je to spíše výsledek nevědomosti a naivity, kdy člověk podlehl pokušení zvenčí, jak Bulgakov dokládá na základě textu z Genesis o pádu člověka. Současně se zlem vzniká v člověku také dobro. (srov. Bulgakov, 2004, s. 193 - 194) Lidské zlo se projevuje podobně, jako zlo netělesných duchů duchovní svévolí, sebezbožňováním, uhasínáním lásky k Bohu s následnou nenávistí. Lidské zlo se liší od duchovního tím, že není jen osobní, ale je také přirozené a rodové. Každý člověk svým narozením přichází do prostředí znečištěného zlem a je jen na něm, jak se k této skutečnosti postaví. (srov. Bulgakov, 2004, s. 195-196)

5.3 Prvotní hřích V souvislosti s problematikou zla se autor velice podrobně zabývá otázkou prvotního hříchu a jeho šíření dědičností. Vychází z biblických textů o pádu člověka a snaží se vysvětlit často těžko pochopitelné křesťanské dogma, založené na představě ztráty původní dokonalosti člověka, které je z hlediska evoluční teorie zcela nepřijatelné. Pro pochopení této problematiky Bulgakov zavádí pojem metahistorie, která se týká událostí vztahujících se k člověku, ale vědeckým zkoumáním nepoznatelných, vyjádřených v mýtech: „Mýtus v kladném smyslu tohoto slova je vyprávění pro empirii cizí mluvou o tom, co existuje za jejími hranicemi, co je součástí metaempirie a metahistorie, a toto bytí může být z hlediska své podstaty zprostředkováno jedině mýtickou a symbolickou mluvou. A taková je mluva prvních tří kapitol Genesis, vyprávění o stvoření světa a člověka a o jeho hříšném pádu. Tvrdit, že tyto události jsou ‚historie‘ ve stejném smyslu jako empirická historie znamená znásilňovat jejich přímý význam a vydat je tak kritickému rozcupování, protože mýtus je z hlediska empirické historie bezbranný (…) Z tohoto hlediska je vyprávění ze třetí kapitoly knihy Genesis

26

o hříšném pádu sice historie, ale zároveň je to především metahistorie a v této formě je to mýtus, který je ve svých zobecněných a symbolických obrazech významnější než celá empirická historie. Ta totiž začíná právě hříšným pádem a ten je celkově její východisko či předpoklad.“ (Bulgakov, 2004, s. 203)

Do protikladu dogmatu empirického pozitivismu, které vychází z předpokladu, že náš empirický svět je jediná realita a který tak popírá prehistorii, eschatologii a posmrtný život, zde autor staví premisu, že reálný svět neobsahuje všechny možnosti života a bytí, že některé tyto sféry mohou být transcendentálně odděleny a nepřístupny našemu poznání, snad jen s výjimkou stop, které zanechají v naší duši. (srov. Bulgakov, 2004, s. 204 - 205)

6 Literární zpracování otázky zla – Charles Dickens Charles Dickens dokázal ve své povídce Začarovaný velice výstižně zpracovat problematiku zla, jeho sociální podmíněnost i moment svobodného rozhodnutí se pro zlo. Současně vykresluje proces šíření zla z jednoho člověka na druhého i schopnost ubránit se tomuto vlivu a současně přispět k záchraně druhých v podobě duchovně vyzrálé osobnosti. Dickensova povídka tak mistrně spojuje předcházející teorie v živý obraz zla s jeho zákonitostmi, nebezpečím i možností řešení následků jeho působení. Nacházíme v tomto zpracování Frommovu teorii o vlivu prostředí na proces šíření zla, Jungovo chápání přenosu zla, Solovjovův důraz na morální rozměr a svobodné rozhodnutí i jeho pojetí relativity zla, vyzvednutí významu dobra a lásky tak, jak jsme jej zaznamenali u Pecka i představu původu zla v duchovním světě, jako o ní píše Bulgakov. Nechybí zde ani křesťanský rozměr v podobě očišťujícího a uzdravujícího momentu odpuštění. Toto zpracování navíc ukazuje, že pro pochopení problematiky zla jsou důležité nejen teoretické studie, ale také vnímavé prožívání a pozorování života.

6.1 Svobodné rozhodnutí pro zlo Charles Dickens ve své povídce Začarovaný vynikajícím způsobem podal obraz lidského zla, jeho přijetí člověkem a jeho následné šíření. Je to příběh profesora chemie Redlawa, který dlouhé roky prožívá utrpení spojené se vzpomínkami na dávné příkoří, jenž mělo za následek zničení láskyplného vztahu. Tento profesor v zoufalství, které mu jeho utrpení přináší, se domnívá, že paměť nejen jeho, ale celého lidstva je obtěžkána utrpením a že jediná cesta, jak se tohoto utrpení zbavit, je zapomenout. Přijímá tedy nabídku temného 27

ducha na vymazání vzpomínek na žal, křivdy a trápení:současně se slibem, že schopnost zapomnění bude předávat dál „…dar, který jsi dostal ode mě, budeš dávat dál, ať přijdeš kamkoli! Moci, které jsi se vzdal, sám znovu nenabudeš, ale zato ji od nynějška zničíš v každém, komu se přiblížíš. Dospěl jsi ve své životní moudrosti k závěru, že vzpomínky na žal, křivdy a trápení jsou trpkým údělem lidstva a že lidstvo by bez nich bylo šťastnější – jdi tedy a buď jeho dobrodincem! Sám prost těchto vzpomínek od této chvíle roznášej chtě nechtě to blažené vyproštění dál…jdi a těš se z dobra, které jsi získal, a z dobra, které konáš!“ (Dickens, 1969, s. 106)

6.2 Šíření zla Po tomto rozhodnutí chemik prošel velkou změnou. Zmizelo jeho trápení, bolest a zoufalství, zůstal jen chladný rozum. Tuto proměnu vidí u všech lidí, se kterými se postupně setkává a začíná si uvědomovat důsledky svého rozhodnutí: „Jsem nakažený…jsem nakažlivý…nosím v sobě jed pro ducha svého i všech ostatních, které potkávám…kde jsem dřív cítil zájem, soucit, účast, tam jsem teď jako kámen…z mých zamořených šlépějí vyráží vzhůru sobectví a nevděk…a já mohu jen nenávidět nešťastníky, ze kterých jsem právě udělal vyvrhele – jenom v tom ještě zůstávám nad nimi…!“ (Dickens, 1969, s.132).

Zcela příhodně nazval Dickens tuto kapitolu Kouzlo se šíří, protože nejde jen o to, že Redlaw přenáší kouzlo na jiné, ale že toto zlo šíří dále všichni, se kterými se chemik setkal. Profesor vidí, jaká proměna se s ním udála a jaký vliv má na ostatní. Na základě posledních zbytků citu si uvědomuje, že se nesmí setkat s paní Milly, hospodyní, kterou vnímá jako ztělesnění dobra, aby na ni nepřenesl zlé kouzlo a dělá vše pro to, aby tomuto setkání zabránil. Trápí ho však ještě jedna otázka. Jediný člověk, který se nezměnil v jeho přítomnosti, je malý zbídačelý a zanedbaný chlapec z ulice, ve svém lhostejném a chladném postoji tolik podobný profesorovi postiženému kouzlem. Setkání s Redlawem na jeho osobnost nemá nejmenší vliv. Proč tomu tak je, vysvětluje profesorovi duch: „Tohle…je ten nejzazší a nejúplnější příklad lidské bytosti naprosto zbavené všech těch vzpomínek, kterých ty ses dobrovolně zřekl… jemu nemůže vytanout na mysli žádná zjemňující vzpomínka na nějaký žal, křivdu nebo trápení, protože tento zbědovaný smrtelník byl od svého narození vystaven podmínkám horším než zvířata a v jeho paměti není ani stopa kontrastu nebo zlidšťujícího dojmu, z nějž by se vynořil zárodek takovéto vzpomínky v jeho zatvrzelém nitru. Uvnitř tohoto osiřelého stvoření je mrtvá poušť…a uvnitř člověka zbaveného vzpomínek, kterých ty ses tehdy zřekl, je právě taková mrtvá poušť. Běda takovému člověku… a běda, stokrát běda národu, v němž počet zmrzačených bytostí, jako je tato, jde do set a tisíců…!...Z každého semínka zla v tomto chlapci vzroste osení zkázy, jež bude sklizeno a svezeno do stodol a znovu zaseto na mnoha místech světa, až celé rozsáhlé kraje budou zamořeny mírou zločinnosti, jež by stačila přivolat vody nové potopy. Ani každodenně trpěná,

28

otevřená a neztrestaná vražda v ulicích města by nebyla takovým proviněním jako zmrzačení jediné takovéto bytosti…!“ (Dickens, 1969, s.150)

6.3 Síla dobra Ke zlomení kouzla dochází vlivem lásky a dobroty paní Milly, která vyzařuje ze své osobnosti tolik dobrého, že zlé kouzlo mizí všude tam, kam vkročí.. Pomoci však nemůže profesorovi, jehož paměť je navždy ztracena: „Ztratil jsem vzpomínky na všechen žal, křivdy a trápení…a s nimi jsem ztratil vše, co člověk touží podržet v paměti.“ (Dickens, 1969, s. 164) V závěru povídky zaznívají slova paní Milly k Redlawovi: „Nemám žádné vzdělání a vy ho máte tolik, …a nejsem zvyklá přemýšlet a vy přemýšlíte pořád…ale smím vám říct aspoň, proč mi připadá dobré pamatovat si křivdu, kterou nám někdo učinil…? (...) Abychom ji mohli odpustit…“ (Dickens, 1969, s. 166)

7 Syntéza poznatků a názorů týkajících se zla Na základě předložených pohledů na lidské zlo je zřejmé,že tento problém je značně rozsáhlý a složitý a že nebude jednoduché udělat jednoznačné závěry a vypracovat jasnou a srozumitelnou představu lidského zla. Přesto se chci o něco takového v této kapitole pokusit. Na úvod bych chtěla poznamenat, že veškerá problematika týkající se zla se v současné době nachází ve fázi roztříštěnosti názorů, oddělení jednotlivých vědeckých pohledů a chybí sjednocení v jednu komplexní teorii. Většina autorů, ze kterých čerpám své poznatky, je si vědoma náročností této otázky, každý z nich se zaměřil na oblast jemu nejbližší a využil znalosti ze svého oboru. V každém výkladu se nachází mezery, které, jak pevně doufám, budou v průběhu dalších let s novým zkoumáním a bádáním postupně zaplňovány. Autoři se často shodují uvědomováním si závažnosti tohoto problému, kladením požadavku na jeho řešení a upozorňováním na možná nebezpečí, která existence zla přináší.

7.1 Kořeny zla Přestože zlo je obecně přítomné a nikdo snad nebude jeho existenci popírat, říci, co je zlo a nalézt jeho kořeny už zdaleka nebude tak jednoduché. V literatuře se můžeme setkat s názorem, že zlo je nepřítomnost dobra (srov. Šprunk, 2002, s. 46) Takový názor v podstatě 29

představuje popření zla jako takového. V případě, že bychom chtěli zastávat tento názor, bylo by zbytečné se zabývat hledáním jeho kořenů. Řada autorů je však jiného názoru a uznává jeho reálnou existenci. E. Fromm vnímá zlo jako maligní agresivitu, tedy jako sklon člověka k ničení. Vyjdeme-li z teorie E. Fromma, mohli bychom se domnívat, že agresivita člověka je způsobena především negativním vlivem společnosti na člověka; zatímco v prvopočátcích svého vývoje člověk žil v harmonii s ostatními lidmi i s přírodou, s rozvojem společnosti se tento stav mění. Problém ovšem není tak jednoduchý. Domníváme se, že nemáme dostatek důkazů o životě našich předků, abychom mohli udělat takový jednoznačný závěr. Velký vliv společnosti na člověka však rozhodně nelze popřít, jak Fromm názorně ukazuje na příkladech původních kmenů nebo na životě tzv. městských států. Mnohé důkazy bychom nalezli samozřejmě také v současnosti. Za nárůstem agresivity u lidí vidí Fromm mimo jiné také přechod od matriarchálního uspořádání společnosti, která uctívala ženu jako nositelku života, k patriarchálnímu systému, kde je kladen důraz na úspěch a zásluhy. Podobný názor sdílí také filozof Milan Machovec, který si uvědomuje mnoho problémů současné společnosti, která svou bezohledností ničí faunu i flóru a směřuje ke katastrofálnímu konci. Příčinu tohoto stavu a tedy zásadní problém dnešní společnosti vidí Machovec právě v prosazování mužského principu na úkor ženského: „Neboť žena je (…) svým mateřstvím ‚od přírody‘ vedena i k tomu, co je i ústředním problémem a úkolem mravnosti: k živosti a nerelativizovatelnosti fenoménu svědomí, tj. k ‚žití pro někoho‘, od věků i k dnes bolestné záležitosti ‚uchování rodu‘, k ‚záchraně dětí‘ a jak jinak se tomu říká. Toto vše začal muž naopak zanedbávat a relativizovat již od chvíle, kdy centrum své činnosti přenesl na okraj biotopu, a tam začal tvořit zárodky techniky a ‚své‘ mužské politiky. A důsledky toho se teprve dnes ukazují s celou apokalyptickou hrozivostí. Bude-li lidstvo přesto zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen.“ (Machovec, 2006, s.332)

Ovšem vliv společnosti je až druhořadý při vzniku agresivity. Člověk sám vytváří společnost, ve které žije, její pravidla a mravní normy vznikají v průběhu vývoje dané společnosti, nejsou nastavena předem. Proto nám rozdíl v chování lidí jednotlivých původních kultur nedává odpověď na původ zla v člověku. Negativní vztahy a pokřivené mravní normy jsou jen odrazem zlé osobnosti člověka, který takové normy, zpravidla silou prosadil. Fromm rozlišuje agresivitu benigní, kterou můžeme pokládat za přirozenou, která zajišťuje zachování člověka nebo rodu, ochranu teritoria apod. V těchto případech záleží hodně na vnějších podmínkách, nakolik bude tato benigní agresivita uplatňována. Pro případy maligní agresivity, jejímž účelem je ničit pro vlastní potěšení, už Fromm vysvětlení nenachází. Důvodem pro to je, že Fromm vychází z předpokladu člověka jako dobrého na počátku svého vývoje, zatímco zlo se u člověka projevuje až s rozvojem civilizace.

30

Psychoterapeut a etoped Michal Kolář, který se věnuje výzkumu šikanování, si rovněž klade otázku po příčinách ničivé agrese v člověku. Na základě mnoha studií agresorů i obětí popírá častý názor renomovaných odborníků, že lidé z obou těchto skupin jsou psychopati. Dokládá to četností výskytu šikanování ve školách, která by se dala na základě této mylné teorie vysvětlit jen důsledným výběrem psychopatů do škol na úkor zdravých a normálních dětí. V této souvislosti zmiňuje také příklad holocaustu, na němž se podílelo velké množství Němců, které nelze všechny považovat za psychopaty. (srov. Kolář, 2001, s.72). Na adresu iniciátorů šikanování píše: „V drtivé většině to nejsou nemocní sadističtí psychopati. Jsou ‚pouze‘ mimořádně egoističtí a egocentričtí. Agrese a krutost, která je v nějaké míře v každém člověku, proto nemá větší zábrany k bujení a je plně k dispozici jejich ‚kojeneckému charakteru. Nejde tedy o problém psychopatologie, ale problém duchovního rozměru člověka a jeho morálky.“ (Kolář, 2001, s. 72)

Kořeny egoismu a egocentrismu nalézá Kolář v nelásce k sobě, v narušeném vztahu k sobě samému. (srov. Kolář, 2001, s.77) V tomto světle je zřejmé, že starozákonní přikázání ‚Miluj bližního svého, jako sebe samého‘ jsou pro tyto agresory neschopné lásky k sobě pouze prázdná slova. I Fromm však uznává, že příčiny zla je třeba hledat v odlišnostech člověka od zvířat. Jak v knize Anatomie lidské destruktivity dále vysvětluje: „Sebeuvědomění, rozum a představivost porušily ‚harmonii‘, kterou se vyznačuje existence zvířat. S objevením těchto vlastností se člověk stal anomálií, zvláštností vesmíru. Je částí přírody, je podřízený jejím fyzikálním zákonům, neschopný je měnit, a přece přírodu přesahuje.“ (Fromm, 2007, s.227) M. Kolář člověka nazývá ‚duchovním živočichem‘ a poukazuje na tragiku jeho údělu (srov. Kolář, 2001, s.74) Oba tyto názory mají velice blízko ke křesťanskému dogmatu prvotního hříchu – člověk, který okusil jablka ze stromu poznání musel odejít z ráje a žít životem plným bolesti a utrpení. Mnohem přesvědčivější se tedy zdá být názor, že zlo, stejně jako dobro, se nachází v nitru každého člověka, tak jak o tom píše např. C. G. Jung. Také Jung, stejně jako Fromm, si uvědomuje, že velký vliv na rozvoj zla mají podmínky ve společnosti, zejména pak masovost, jak to dokládá na příkladu Německa. Podle Junga však by nikdy nedošlo k takovým projevům zla, jako je např. druhá světová válka, kdyby zlo nebylo součástí každého člověka, jeho duše. Podobný názor sdílí také S. Peck, který pojímá zlo jako sílu uvnitř i vně člověka, která ničí život i životnost, popř. jako nemoc. Podobně jako Jung zastává názor, že k rozvoji zla může přispívat život ve skupinách, kdy dochází k rozkladu svědomí, k závislosti na skupině a neschopnosti postavit se jí.

31

Také Solovjov vyslovuje podobnou myšlenku, že zlo i dobro jsou neoddělitelnou součástí člověka. Současně si však uvědomuje relativnost pojmu zla, jak to dokládá rozhovorem o válce, kterou je možné vnímat jako zlo, ovšem nelze to říct obecně, jsou případy, kdy je možné i válku a zabíjení ospravedlnit. Podobně je tomu i v jiných případech a není vždy snadné rozhodnout, co je zlo a co je dobro. Po přečtení Solovjovova rozhovoru o válce je zřejmé, že generál, který mluví o pobití stovek tzv. bašibozuků jako o záslužném činu, může mít čisté svědomí. Domníváme se, že k tomuto problému lze přistoupit jedině z pohledu, že zlo vyvolává zlo. Generál věděl, že násilí páchané bašibozuky musí být potrestáno a že je nutné zabránit dalšímu zlu, které by z jejich rukou mohlo vzejít. Ve svém postavení neměl jinou možnost takovému zlu zabránit. Tedy tím, že dal generál povel k útoku na jednotku bašibozuků, se dopouštěl menšího zla, než oni barbaři a současně vykonal záslužný čin, protože zabránil dalšímu násilí na bezbranných lidech. Kdyby nedošlo k žádnému útoku ze strany bašibozuků na civilní obyvatelstvo, neměl by generál důvod k této bitvě. Tady se opět dostáváme k Frommovi a jeho obranné agresivitě. Čin generála lze v podstatě chápat jako agresi obrannou. Relativizace dobra a zla souvisí s nemožností stanovit jasná pravidla pro správné chování. Z hlediska dobra a zla lze posuzovat vždy jen jednotlivé činy. Pro každý krok, který člověk podstupuje, je nutné se znovu rozhodovat o jeho správnosti. Bulgakov uchopil problém zla z teologického hlediska. Jeho kořeny nachází v duchovním světě, odkud bylo zlo prostřednictvím padlého anděla doneseno na svět. Souvisí se svobodou danou Bohem, kdy nejprve v duchovním světě došlo k odklonu od lásky, k egocentrismu, k rozvoji touhy po moci a k následné nenávisti vůči Bohu. Bulgakov zlo spojuje s tělesností, s bytím, chápe ho jako nemoc bytí. Současně se zlem však podle Bulgakova vzniká dobro. Bulgakov je přesvědčen, že v historii lidstva jsou dvě období bez přítomnosti zla: v mytologickém období – v tzv. prehistorii a následně v nepoznané budoucnosti. Je možné tedy veškerou známou historii, současnost i předpokládanou budoucnost vnímat jako období s nutnou přítomností zla i dobra. K podobnému názoru dospívá také Jung, který se ptá, zda právě v moci zla není zvláštní záměr Boží. Za pomoci vědy nelze říci, je-li náš svět dobrý, či zlý, ale někdy se zdá, jakoby v existenci zla byl určitý smysl lidského života spočívající v jeho překonávání a v duchovním růstu. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést knihu psychiatra V Frankla A přesto říci životu ano, v níž zpracovává svoje zážitky z života v koncentračním táboře a kde nacházíme jeho myšlenku, že někteří lidé by nikdy nedosáhli tak vysoké úrovně duchovního růstu nebýt tak strašného utrpení. (srov. Frankl, 2006, s. 84)

32

Solovjov vnímá tři roviny zla: individuální, společenskou a smrt. První dvě roviny jsou pochopitelné a podobné vnímání je i u jiných autorů. Poněkud jiná situace je u třetí roviny. Pokud budeme brát život jen z materialistického hlediska, bude se nám smrt zcela jednoznačně jevit jako zlo. Neboť smrt znamená konec života, konec růstu. Jediná naděje je pak ve vzkříšení těla, jak se zmiňuje Solovjov ve své knize. Tato myšlenka by odporovala pojetí Bulgakova, který vnímá zlo jako nezbytnou součást bytí a pokud by došlo ke vzkříšení těla, zlo by opět bylo přítomno. Přijatelnější je spíše myšlenka, že smrt, stejně jako dobro nebo zlo, je součást života, že je spojena s fyzickou existencí těla a netýká se ducha. Smrt může být, podobně jako zlo, určitý záměr Boží, může dát životu význam i smysl, stejně jako utrpení. Neboť představa, že by život v pozemských podmínkách byl nesmrtelný, bez utrpení i bolesti, je v důsledku zcela nesmyslná. Podobný názor vyslovuje také Frankl: „(...) má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci úplnou. (Frankl, 2006, s.79) Dostáváme se k otázce smyslu života. Je to problém velice rozsáhlý, který není možné v této práci komplexně rozebrat. Proto se k této otázce vyjádříme jen krátce. Pokud se budeme hlouběji zabývat smyslem života, nelze se vyhnout otázce existence Boha. Pokud bychom nepředpokládali existenci Boha, došli bychom k závěru, že kritériem všech našich činů je jen naše vlastní blaho. Tím by se člověk dostal do stavu, kdy je vše dovoleno, pokud to přináší osobní prospěch, zatímco svědomí by pozbylo jakéhokoli významu. Za takového stavu by bylo irelevantní řešit problém zla nebo dobra. Předpoklad existence Boha je tedy nutný pro další úvahy o zlu, o smyslu života, o svědomí.. Bulgakov se zmiňuje v knize Nevěsta beránkova, že svoboda není absolutní, že pravou svobodu lze získat jen poznáním pravdy, tedy přijetím danosti a souhlasem s Boží myšlenkou. (srov. Bulgakov, 2004, s.186) V souvislosti s tímto názorem se jeví smysl lidského života v hledání pravdy a Božího záměru. Aby člověk hledal a měl motivaci ke změnám myšlení i chování ve smyslu Boží lásky, je nutné zdolávat překážky a útrapy, aktivně se rozhodovat, učit se morálním soudům i cestou chyb a omylů za pomocí svého svědomí. Pokud by člověk prožíval svůj život bez utrpení, v tzv. stavu nirvány, naprosto by postrádal jakoukoli motivaci něco změnit, něčemu se učit. Člověk tím, že je nedokonalý, že je postižen už ve své podstatě zlem, má svůj úkol naučit se rozpoznávat zlo, aktivně se mu bránit a nalézt tak svoji cestu k pravdě, lásce, Bohu. Podobně vnímal význam utrpení i Dickens v povídce Začarovaný. Profesor Redlaw se chtěl zbavit utrpení a se vzpomínkami na utrpení ztratil i vše dobré v sobě a tím se dobrovolně rozhodl pro zlo.

33

Na základě předložených teorií zla a předchozích úvah nelze říci, kde je počátek zla, zda skutečně v duchovním světě, nebo přímo v člověku. Zásadní však je poznatek, že zlo je pravděpodobně součástí každého člověka, stejně jako dobro a tento fakt staví člověka před mimořádný úkol – naučit se rozlišovat dobré od zlého, zlo překonávat a směřovat k dobru. Současně je třeba si uvědomit, že specifické podmínky ve společnosti, tak jak o nich píše Fromm nebo Dickens mohou mít výrazný vliv na pokřivení morálky, na schopnost člověka zlo rozlišit a tedy mohou přispívat k nadměrnému šíření zla.

7.2 Projevy zla Na otázku, jak se zlo projevuje nalézáme odpovědi např. u Fromma. Jeho popis maligní agresivity je hodně podrobný. Zlo nacházíme např. ve formě sadismu s jeho vášní neomezeně ovládat živou bytost. Dále Fromm uvádí nekrofilii, projevující se zájmem o vše neživé zetlelé, rozkládající, touhou měnit živé v neživé. Nekrofilní lidé jsou zastánci rasismu, války, násilí, mají přehnaný zájem o vše mechanické, které upřednostňují před živým. Ve své knize Lidské srdce Fromm charakteristiku nekrofila doplňuje: „Pro nekrofila je charakteristická jeho záliba v síle (…) Nemusím určitou osobu zabít, mohu ji jenom zbavit její svobody, mohu ji chtít toliko mučit, anebo ji vzít, co jí patří, ale ať udělám cokoli, za všemi těmi akcemi je má schopnost zabít a má ochota zabít.“ (Fromm, 1996, s. 40) Peck lidi stižené zlem nazývá přímo lidé lži, pro jejich přetvářku, snahu vypadat nejen co nejlépe v očích druhých, ale přímo jako lidé dobří. Jsou to lidé narcističtí se silnou vůlí, se snahou ovládat druhé, projevuje se u nich tendence vyhýbat se jakékoli kritice. Dále se vyznačují destruktivním chováním, pomstychtivými pohnutkami, duševní nevyzpytatelností. M. Kolář pak na základě svých výzkumů šikanování přidává k charakteristice lidí zlých egocentričnost a egoismus. Z povídky Začarovaný můžeme usuzovat, že člověk zlý se snaží vyhnout utrpení, bolesti a proto své nitro zatvrdí proti všem citům i lásce. Podle Bulgakova se zlo projevuje duchovní svévolí, sebezbožňováním, odklonem od Boha , nenávistí k Bohu. Na základě vlastních zkušeností můžeme doplnit, že člověk podléhající zlu přistupuje k ostatním z pozice moci, neuznává žádnou autoritu nad sebou, ať už absolutně nebo v mezích určených jeho mocí. Jeho jednání není přímé, je manipulativní, nevypočitatelné. Může se striktně držet předpisů a využívat je, nebo dokonce zneužívat proti lidem, odmítá diskuze, nemá potřebu nic vysvětlovat, vydává jen příkazy a vyžaduje jejich plnění. Přestože všechny tyto charakteristiky zla se zdají být zcela jednoznačné a jasné, nelze je mechanicky uplatňovat a na jejich základě posuzovat míru zla. Je to z toho důvodu, že zlo je fenomén, který přesahuje rozumovou složku a proto je nutné k jeho posuzování přistupovat 34

komplexně a zároveň individuálně, podobně jako svědomí hodnotí určitý čin. Nelze např. říci, že člověk, kterého přistihneme při lži, je automaticky člověk zlý, stejně tak jako člověk, který má oblibu v technice a ve strojích nebo z pozice moci vydává nařízení nebo příkazy. Vycházíme z předpokladu, že v každém člověku se nachází určitá míra zla i dobra, zásadní pak je, která stránka převládne, ke kterému pólu se osobnost člověka přiklání. Nevylučuje to však skutečnost, že jsou lidé, ve kterých zlo naprosto ovládá celou osobnost, že dobro v nich bylo zcela potlačeno, záleží pak na okolnostech a vnějších podmínkách, nakolik takový člověk ovlivní ostatní lidi a přispěje tak k růstu zla. Pokud nedojde k včasnému odhalení těchto lidí a jasnému distancování se od nich a od jejich postojů a názorů, může to mít dalekosáhlé důsledky pro celou společnost. Příkladem mohou být A. Hitler, J. V. Stalin aj.

7.3 Důsledky zla Důsledkem existence zla je přítomnost bolesti, utrpení, strádání. Jak už bylo výše uvedeno, může právě v překonávání bolesti a utrpení a tedy v duchovním růstu, který je s překonáváním překážek spojen, být smysl života. Podobně říká Kolář v knize Bolest šikanování: „V hloubi duše je naším cílem milovat, tvořit a nést utrpení, jímž je náš život prostoupen.“ (Kolář, 2001, s.73) Smysl života tedy není v prožívání bolesti a utrpení, ale ve schopnosti toto strádání nejen přijímat, ale i překonávat a duchovně růst. Při prožívání utrpení se člověk dostává na rozcestí mezi dobrem a zlem. Na jedné straně může utrpení popřít a uniknout do nereálného světa psychické poruchy. Druhý způsob jak se vyrovnat s utrpením je zpochybnit dobro, přenést vlastní utrpení na druhé a přiklonit se na stranu zla. Může však také bolest přijmout a přetvořit v dobro, pak se setkáváme s lidmi, kteří navzdory utrpení a strádání se neuzavřou, ale naopak otevřou své srdce bolesti druhých a dokážou aktivně pomáhat v překonávání útrap jiným. Příkladem může být člověk, který těžce nese úmrtí vlastního dítěte. V prvním případě si takový člověk nechce tuto bolestnou skutečnost připustit, nechce o ní nic slyšet, chová se tak, jako by dítě nezemřelo a postupně se u něj může rozvinout psychická porucha. V druhém případě člověk stižený takovým hlubokým žalem může začít nenávidět všechny lidi, kteří o své dítě nepřišli, chovat se bezcitně, může náhle přestat věřit v Boha, protože ‚Bůh by přece nepřipustil takové utrpení‘ a postupně stále více sklouzávat na stranu zla. U jiného člověka však prožitek utrpení může zvýšit vnímavost k utrpení jiných a takový člověk se například rozhodne adoptovat dítě z dětského domova nebo pomáhat opuštěným dětem. Stejně důležité, jako přijmout bolest a utrpení je umět odhalit zlo a bránit mu v aktivním šíření. Největší nebezpečí zla spočívá právě v jeho schopnosti rychle se šířit. 35

K tomu, aby se člověk přiklonil ke zlu stačí pouhá přítomnost zla, které se často tváří jako ztělesněné dobro. Člověk, který je včas neodhalí a nenajde dostatek duchovní síly se mu ubránit, lehce se poddává jeho moci. Velice názorně tento proces ukázal Dickens ve své povídce Začarovaný. Chemik své kouzlo nelásky a zapomnění na utrpení přenáší pouhým setkáváním s dalšími lidmi. Jediný člověk, který odolal jeho působení je paní MIlly, prostá žena s láskyplným srdcem, která byla duchovně zralejší, než vzdělaný profesor chemie. Proces šíření zla odhaluje Kolář při svých výzkumech šikanování a popisuje tzv. skupinovou dynamiku šikanování, která objasňuje mechanismus proměny zdravé, neinfikované skupiny ve skupinu nemocnou; proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora; proměny pohodově se vyvíjejícího žáka ve zlomeného, na agresorovi závislého člověka. Jde o síly, které vznikají ve vztazích mezi žáky v jejich skupinovém životě, mohou sloužit k dobru, nebo být zneužity. Iniciátoři šikanování používají ke zvrácení skupinové dynamiky ve svůj prospěch kombinaci metod vymývání mozku a psychické manipulace. Pokud těmto metodám nečelí zkušený pedagog nebo odborník, velice rychle vedou k zlomení samostatného myšlení a odporu ostatních žáků. a dochází k přijetí norem šikanování většinou členů skupiny. Kolář dále popisuje situace, kdy při rituálu společného mučení bývají všichni účastníci pohlceni, fascinováni strachem a bolestí oběti a někdy extrémně vzrušeni; po vystupňování transu padají poslední morální zábrany a přihlížející se přidávají k agresorům. (srov. Kolář, 2001, s. 79-81) Podobně popisuje Jung proces zmanipulování lidských mas a vznik druhé světové války. Také Fromm v knize Lidské srdce uvádí: „Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí – a žádný ďábel nebo sadista. Ale právě tak jako potřebuje člověk k tomu, aby mohl bojovat ve válce, zbraně, potřebuje k tomu zároveň rozvášněnost nenávisti, rozhořčení, destruktivnosti a strachu. Jinak by nebylo možné přimět miliony lidí, aby riskovali životy a stali se vrahy.“ (Fromm, 1996, s.18)

Vycházíme-li z předpokladu, že lidský život je spojen s existencí zla i dobra a že zlo může plnit jistou úlohu v duchovním růstu člověka, v čem tedy spočívá největší nebezpečí zla? Domníváme se, že nejvíce se můžeme obávat narušení rovnováhy sil dobra a zla ve světě ve prospěch zla a následného zničení veškerého života na Zemi V dnešní době zaznívají hlasy mnoha odborníků z řady vědních oborů, kteří na taková nebezpečí upozorňují. Za mnohé můžeme jmenovat např. Milana Machovce, který tomuto varování věnoval svou knihu Filosofie tváří v tvář zániku. V její předmluvě píše: „Tato kniha je výsledek snahy nahlédnout centrální problémy dějin filosofie ne jako domnělé skvělé úspěchy rozumu, jak to dosud tradičně bývá pojímáno, ale jako postupný debakl, hrozící přerůst v brzké sebezničení lidstva. Naznačuje ovšem i myšlenkové a mravní tradice, s nimiž vejít v dialog by mohlo vést k záchraně. Ale tendence zkázy jsou v současnosti neskonale silnější.“ (Machovec, 2006, s.9)

36

Dále Machovec poukazuje na fakt, že devastace, která hrozí zkázou života na Zemi, zasáhla v plné míře nejen přírodní zdroje, ale také člověka, ať už v oblasti fyzické, psychické, sociální nebo mravní. Problém, jak Machovec upozorňuje, je o to vážnější, protože projevy této devastace na člověku nejsou tak zřejmé: „člověk sama sebe považuje za ideál zdraví a lidskosti, ačkoliv je ve skutečnosti nositelem jisté zkázonosné moci.“ ( Machovec, 2006, s.13) Tato slova jistě nejsou nadsazená, stačí si uvědomit všechno zlo, které nás denně obklopuje a kterého jsme, díky komunikačním technologiím, svědky v celém světě: množství násilí, teroristických útoků, válek, bezohledné ničení přírody a životního prostředí, obrovský nárůst nezaměstnanosti, chudoby a bídy a s nimi spojených sociálně patologických jevů, jako je extremismus, agresivita, narkomanie apod., neobyčejná zaslepenost penězi a ziskem, která ovládá veškeré dění v lidské společnosti. Nad problémem hrozící ekologické krize se zamýšlí také sociolog Jan Keller. V knize Až na dno blahobytu se ptá: „Jak je možné, že lidstvo, které se považuje za vrchol evoluce rozumu, se v nastupující krizi nepřestává chovat zcela neadekvátně?...Nikdo dokonce ani lidem neupírá svobodu začít ihned jednat tak, aby jejich šance na přežití již dále neklesaly. Přesto lidstvo nedělá pro svou záchranu téměř nic.“ (Keller, 2005, s.101). Vezmeme-li však v úvahu základní charakteristiku zla, jak byla uvedena výše, je zřejmé, že zlo využívá lži, přetvářku, manipulaci a své ničivé sklony zastírá. Využívá všechny možnosti, které má k dispozici: moc, sílu, peníze a pomocí těchto prostředků dosahuje svého cíle. Může zcela ovládnout ekonomiku, kulturu, obchod, školství, vědu a vše přetvořit k dosažení svých zájmů. Vzhledem k tomu, že většina lidí je ke všem těmto skutečnostem evidentně lhostejná, slepá, bez zjevného pudu sebezáchovy, jeví se jako pravděpodobné, že společnost jako celek je nezdravá, neschopná rozlišit zlo a nebezpečí z něho plynoucí. Pro rozbor tohoto jevu není v této práci, dostatek prostoru. Na tomto místě je však vhodné podotknout, že schopnost rozlišit zlo a umět se mu ubránit souvisí s úrovní duchovní složky v člověku. Vývojové trendy současné společnosti prakticky nepřispívají k duchovnímu růstu člověka, naopak působí spíše proti němu a upřednostňují rozumovou a materiální sféru. Chápeme-li člověka jako bytost bio-psycho-sociálně-spirituální, je zřejmé, že vynechání nebo úplné potlačení jedné ze složek osobnosti člověka může zapříčinit jeho nerovnovážný vývoj a vážné nedostatky v jeho životě a potažmo v celé společnosti. Vzhledem k tomu, že zlo přesahuje rozumovou oblast a výrazně zasahuje do duchovní sféry, potlačení duchovní složky v osobnosti člověka může velice negativně ovlivnit jeho schopnost zlo rozeznat a ubránit se jeho vlivu. Takto nemocný člověk a s ním i celá společnost může skutečně dospět až k svému zániku, protože nejen že si závažnost problému neuvědomí, ale také nepodnikne nic, co by takový problém mohlo

37

vyřešit. Na nedostatek spirituality v současné společnosti upozorňuje v článku Filosofie a víra ve spravedlivý svět filozof Bohumír Janát: „Základní povinností i největší šancí filosofie patrně bude snaha dát člověku impuls k duchovní velkorysosti, snaha odpoutat lidskou mysl od roviny ryze obstaravatelských zájmů, úsilí položit vyšší, hlubší a obecnější otázky, jež překonávají upadlost do úzkostných nejistot, banalit a všedností.“(Janát, 2008, s. 182)

8 Problematika zla v oblasti sociální práce Oblast sociální práce se nijak nevymyká jiným oblastem společenského života Zlo spojené s podstatou člověka se zákonitě projevuje i ve sféře sociální práce. Setkáváme se s ním na straně agresivních klientů, nebo vnímáme jeho působení u obětí násilných činů. Zlo však nacházíme také přímo mezi zaměstnanci sociálních organizací a není-li včas rozpoznáno a vykořeněno, nepozorovaně se šíří a může zachvátit celou organizaci a zásadním způsobem ovlivnit její činnost.

8.1 Klient stižený zlem Příklad zla na straně klienta, resp. jeho rodinného příslušníka představíme pomocí následující kasuistiky: V domě s pečovatelskou službou (dále jen DPS), pro seniory a zdravotně postižené občany, bydlela klientka paní A., její věk byl 80 let, byla hůře pohyblivá, největší problém byla její demence a tím i snížená možnost komunikace. Většinou jen opakovala „áno, áno“, nebo „jéžišmarijá“, občas odpověděla na pozdrav. Nebyla však zbavena svéprávnosti. V sousedství zahrady DPS měla rodinný dům dcera paní A. s rodinou. Tato dcera objednávala služby pro svou matku a následně je chodila ona nebo její manžel platit. Ze služeb objednala denně koupání, přípravu snídaně, jednou týdně úklid a dvakrát měsíčně praní prádla, dále dovoz oběda a jeho podávání. Nějakou dobu vše fungovalo tak, jak bylo domluveno. Ovšem zdravotní stav paní A. se zhoršoval a stávaly se situace, kdy např. byla paní A. nalezena pečovatelkou při roznášce oběda ve svém bytě pokálena, stojící bezradně ve znečištěné koupelně a evidentně nevěděla, co má dělat, nedokázala si ani přivolat pomoc domovním telefonem, který byl přímo napojen do pečovatelny. Pečovatelka tedy rychle dokončila roznášku obědů a se svou kolegyní paní A. vykoupaly (ten den již podruhé, první koupání bylo pravidelné ranní) a společně uklidily 38

koupelnu a jiná znečistěná místa v bytě a následně daly vyprat i potřísněný oděv paní A. Veškeré mimořádné úkony zaznamenaly do karty úkonů v bytě paní A. Dcera paní A. při své večerní návštěvě matky záznamy zkontrolovala a nechala pro pečovatelku vzkaz na lístku, ať vysvětlí, proč její matka má najednou tolik úkonů. Druhý den pečovatelka na tento vzkaz připsala odpověď, že tyto úkony bylo potřeba mimořádně vykonat, ať se dcera paní A. kdykoliv zastaví v pečovatelně, že jí bude vše vysvětleno. Následovalo několik dalších písemných vzkazů od dcery paní A. s žádostí o vysvětlení, ale osobně se dcera paní A. nedostavila. Pečovatelka tuto situaci konzultovala se sociální pracovnicí, která dopisem dceři paní A. nabídla schůzku. Ta se však opět na schůzku nedostavila. Mezitím se opakovala podobná situace u paní A., kdy bylo potřeba okamžitě poskytnout paní A. pomoc a vykonat některé úkony, které nebyly její dcerou objednány. Situace se začala vyostřovat, dcera paní A. psala neustále dopisy a vzkazy, ve kterých nejdřív osočila pečovatelku, že se chce bezdůvodně obohacovat na její matce a že důsledně trvá na tom, aby byly konány jen ty úkony, které sama objednala. Na tyto dopisy reagovala opět sociální pracovnice, která se pečovatelky zastávala a pokusila se situaci vysvětlit písemně, když dcera paní A. trvale odmítala schůzku. V dopise sociální pracovnice dceru paní A. upozornila, že zdravotní stav paní A. není takový, aby sama vždy zvládla se o sebe postarat. Vybídla ji, aby situaci zvážila a domluvila se na nových službách, popř. bude-li mít zájem, že jí doporučí zařízení s celodenní péčí, které by pro paní A. bylo vhodné. Ze strany dcery paní A. následovalo písemné nařčení, že sociální pracovnice je nekompetentní, že se chce bezdůvodně zbavit matky paní A. atd. Během doby, kdy probíhala písemná komunikace mezi sociální pracovnicí a dcerou paní A., pečovatelka denně řešila dilema: udělat nějaký úkon navíc, který paní A. evidentně potřebuje a vyvolat tak další vystupňování problémů, nebo práci odbýt, nechat paní A. osudu – ve špíně a nepořádku, protože si dcera nepřeje jiné úkony. Do řešení situace se nakonec zapojil i ředitel společnosti, stále pouze v písemné formě. Dcera paní A. i pana ředitele označila za nekompetentního a spor přesunula na zřizovatele společnosti, tedy na město. V průběhu řešení této komplikované záležitosti se dcera paní A. dostavila k osobnímu jednání pouze jednou za doprovodu svého manžela. Schůzka měla podobu výslechu, kdy dcera paní A. kladla pečovatelce otázky typu: „Víte, kde bydlíme?“ „Znáte naše telefonní číslo?“ apod. Ani jednou se nezeptala na okolnosti vedoucí k navýšení úkonů u její matky. Nedala pečovatelce, ani přítomné sociální pracovnici prostor k rovnoprávné diskuzi. Nechtěla slyšet, že došlo ke zhoršení zdravotního stavu její matky, že její další pobyt v bytě, kde není stálý dohled, jí může přinášet stresové situace, popř. i některá rizika. Z takového jednání lze usoudit, že dceři paní A. nezáleželo na matce, její starost se

39

netýkala jejího zdraví, bezpečnosti, spokojenosti. Vzhledem k postavení a majetku rodiny je možné, že motivací jejího chování nebyly ani peníze, přestože o nich často mluvila. Nešlo jí o objasnění a vyřešení situace, ale pouze chtěla demonstrovat svoji nadřazenost a moc. Tento případ byl zakončen tím, že ředitel společnosti na příkaz zřizovatele předal sociální pracovnici i pečovatelce písemnou výtku, která neobsahovala formulaci konkrétního přečinu, za který byla vystavena. Dcera paní A. zrušila smlouvu na služby DPS a zajišťovala služby pro svou matku prostřednictvím různých organizací a soukromých osob (za zcela nestandardních podmínek). Zdravotní a především psychický stav paní A. se výrazně zhoršil, protože přišla o pečovatelku, na kterou byla zvyklá a kterou měla ráda. Ředitel společnosti byl po určité době odvolán, jedním z důvodů odvolání bylo pravděpodobně nezvládnutí tohoto případu. Z organizace odešla i sociální pracovnice. Domníváme se, že chování dcery paní A. odpovídá chování tzv. lidí lži, jak je specifikoval ve stejnojmenné knize M. Scott. Peck. Svědčí o tom přístup a jednání dcery paní A., která se důsledně bránila osobní komunikaci a konfrontaci, vystupovala z pozice moci, snažila se vyhnout jakékoliv kritice, dávala najevo svoji nadřazenost. Je naprosto nesnadné, ne-li nemožné se s těmito lidmi domluvit. Řešení takové situace vyžaduje zcela mimořádné nasazení všech zúčastněných osob a jejich dokonalou spolupráci, k řešení by možná mohla přispět supervize a spolupráce odborníka z oblasti psychologie. Především je však velice důležité vědět o psychologii zla, protože bez této znalosti může docházet k podobným případům, které budou řešeny neadekvátně a které mohou mít i podobné fatální následky, k jakým došlo ve zmíněné organizaci.

8.2 Zlo v sociální organizaci Druhý příklad, kdy zlo prorůstá přímo do sociální organizace, můžeme ukázat na příkladu stejné organizace a tento případ přímo navazuje na výše uvedené události. Vzhledem k tomu, že v dané organizaci došlo k odvolání ředitele a odchodu sociální pracovnice, bylo potřeba tyto zaměstnance nahradit. Do čela organizace by dosazen ředitel nový a nastoupila i nová sociální pracovnice. Protože za bývalého vedení docházelo v organizaci k problémům, které nebyly dostatečně řešeny, očekávali zaměstnanci řadu nových změn, které by chod organizace vylepšily. Při představování nového ředitele správní a dozorčí radou zaměstnancům byly avizovány návštěvy ředitele na jednotlivých pracovištích. K nim však nikdy nedošlo, nový ředitel pravděpodobně nepociťoval potřebu se s jednotlivými pracovišti a zaměstnanci a jejich problémy osobně seznámit. Ze své pozice začal postupně měnit chod celé organizace prostřednictvím příkazů, nařízení a zákazů, které byly vydávány 40

bez náležité znalosti pracovišť. Postupně docházelo k situacím, kdy si jednotlivé příkazy protiřečily, nesystematicky narušovaly zaběhlou spolupráci jednotlivých zaměstnanců, v některých případech zcela paralyzovaly výkon některých služeb. Zaměstnanci, kterým nebyla daná situace lhostejná a kteří v důsledku změn nemohli práci pro klienty konat podle svého svědomí a ke spokojenosti klientů, se snažili přimět ředitele ke schůzce a k diskuzi o proběhlých nebo připravovaných změnách. Ke schůzce došlo, ovšem nic se nezměnilo, ředitel trval na svých postojích. Celá situace měla velice negativní dopad na klienty, kteří byli zmateni, protože se neustále měnila pravidla vykonávání služeb, ve většině případů v neprospěch klientů. Docházelo k častým přesunům zaměstnanců na různá pracoviště, klientům byli záměrně měněni klíčiví pracovníci, byl vydán zákaz komunikace zaměstnanců s klienty, pouze s výjimkou komunikace spojené přímo s výkonem služeb. Pracovní porady jednotlivých pracovišť probíhaly formou příkazů a informování o změnách. Naprosto v nich scházela diskuze a prezentace problémů jednotlivých zaměstnanců a jejich řešení. Sociální pracovnice, která současně vykonávala pozici vedoucí DPS, stála plně na straně ředitele, problémy zaměstnanců neřešila, v některých případech je pouze předala řediteli. Nepomohla ani supervize, kde někteří zaměstnanci problém naznačili. Postupně začalo docházet k cílenému nátlaku na zaměstnance, kteří se nechtěli se změnami smířit a snažili se o zachování služeb v rozsahu, na který byli klienti zvyklí a který byl pro ně nezbytný. Nátlak probíhal formou osobního ohodnocení a odměn, cílenou manipulací, vyhrožováním, osobním dohledem vedoucí na vytipovaného pracovníka. Cílem těchto nátlaků měl být odchod zaměstnanců, kteří svoji práci vnímali jako poslání a zastávali se klientů. Kdo z těchto zaměstnanců neodešel sám, byl následně propuštěn. Kvalita zaměstnance byla posuzována podle jeho loajality k vedení organizace, v praxi to znamenalo naprosté podřízení se i zcela asociálním nařízením. Formou nátlaku, finančních odměn a zastrašování byly narušeny pracovní kolektivy, jejich soudržnost a začala se budovat atmosféra strachu, lží a manipulace. Sociální pracovnice se před zaměstnanci netajila svým negativním vztahem ke klientům. Služby v dané organizaci byly nastaveny podle výhodnosti pro poskytovatele, nebral se ohled na potřeby klientů. Maximální důraz se kladl na vedení dokumentace, na účast zaměstnanců na pracovních poradách. Vánoční večírek a podobné akce pořádané ředitelem byly chápány jako povinné. Nikoho z vedení organizace nezajímal názor zaměstnanců ani klientů Při každé změně v poskytování služeb byl prosazován názor „to si musí uživatelé zvyknout“. Atmosféra nejistoty a strachu se rozšířila i na klienty, kteří nikdy nevěděli, jaká změna zase přijde, zda jim bude objednaná služba provedena a kým a zda by je nevystěhovali z jejich bytů, kdyby vyslovili svoji nespokojenost. Na narůstající problémy se snažili zaměstnanci upozornit i správní a dozorčí radu organizace, ale zcela bez

41

výsledku, členové obou rad stáli plně na straně ředitele a neměli zájem o bližší seznámení se s danou situací ani o její řešení. Na základě poznatků týkajících se zla, které byly uvedeny výše, je zřejmé, že se v dané organizaci postupně rozšířilo zlo. Nemáme dostatek informací o členech správní a dozorčí rady této organizace a nelze tedy říci, kde je počátek změny dříve fungující sociální organizace s běžnými a odstranitelnými chybami, v organizaci zcela asociální, kde panuje všeobecná nedůvěra, strach a lži. Pravděpodobně se v tomto případě uplatnila metoda negativního výběru, kdy na pozici ředitele i sociální pracovnice byli vybráni lidé, kteří splňovali představy některého z členů rady, jenž tuto volbu uměl prosadit. Negativní výběr pak pokračoval při rozhodování, kterého zaměstnance propustit a který má zůstat. Důsledky tohoto jevu jsou opět fatální: organizace, která byla založena s cílem zajistit služby pro lidi zdravotně postižené a seniory, se změnila na byrokratickou až asociální organizaci fungující sama pro sebe, kde klienti jsou jen trpěni na okraji nepochopitelných zájmů vedení celé organizace. Zaměstnanci, kteří na tomto pracovišti zůstali, jsou ochotni plnit nařízení a příkazy vedení, přestože jsou v rozporu s posláním organizace. Tento stav by se dal přirovnat k situaci, kdy běžná zdravá školní třída se postupně promění vlivem šikany ve zcela nezdravý a nefunkční organismus. Jak píše M. Kolář ve své knize Bolest šikanování, tato proměna probíhá nepozorovaně a i když dojde k odhalení šikany, projevuje se zpravidla snaha situaci zlehčovat a jen výjimečně dojde ke zdárnému vyřešení problému a k potrestání viníků, mnohem častěji bývají potrestány oběti (srov. M. Kolář, 2001, s.21) Je možné, že se podobné případy mohou objevovat i na jiných místech. Reálná je také obava, že ani inspekce sociálních služeb nemusí v této organizaci najít nějaký zásadní problém, protože zde funguje, stejně jako v případě šikanování, princip lží, polopravd, manipulací a strachu. Naskýtá se zde tedy otázka, jak v podobných případech postupovat, aby se zlo podchytilo ve svých počátcích a zamezilo se dalšímu jeho šíření a paralyzování sociální služby. Je jen malá pravděpodobnost, že se mezi zaměstnanci najde někdo, kdo by dokázal odolat tlaku, vzdorovat zlu a odhalit kořeny problémů na pracovišti. Jak uvádí M. Kolář, tato odolnost souvisí s duchovním rozměrem člověka, s úrovní jeho spirituálního a mravního vývoje. Ovšem „…duchovní zralosti – vyššího stadia spirituálního růstu – dosahují lidé až v dospělosti, a to ještě nemnozí.“ (Kolář, 2001, s. 75) Proto se domnívám, že pro všechny pracovníky v sociálních službách je velice důležité – vedle zvyšování odbornosti – klást důraz na duchovní růst. K odhalení takto nemocné organizace by mohlo dojít také zvenčí, např. prostřednictvím supervize. Supervizoři by však museli projít speciálním školením a výcvikem

42

a získat řadu teoretických znalostí z psychologie zla, aby z různých symptomů dokázali rozkrýt zlou podstatu dané organizace.

9 Obrana proti projevům zla Z výše uvedeného a především z obou kasuistik můžeme usuzovat, že lidské zlo nelze chápat pouze jako filozofickou kategorii nebo pojem vhodný jen pro teologický rozbor. Zlo se dotýká každého člověka, ovlivňuje jeho život. Jeho nebezpečí je až příliš reálné, objevuje se i tam, kde bychom ho nejméně čekali, jako např. v sociálních organizacích, jejichž cílem je pomoc lidem. Jak upozorňují M. Machovec, J. Keller a jiní, současný stav ve společnosti se vyznačuje nebývalým růstem negativních jevů, který může souviset s nadměrným šířením zla, Nabízí se zde tedy otázka: je možné nějakým způsobem se zlu bránit a zamezovat jeho šíření? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a není možné se jí v této práci hlouběji zabývat. Proto zde problematiku jen stručně nastíníme. Jak už bylo výše sděleno, schopnost odolávat zlu souvisí s duchovním rozměrem člověka. Názorně rozdílnost duchovních stadií popisuje M. Kolář pomocí úsečky „na jejímž počátku jsou lidé – loutky, vedení na nitkách svých pudů a podmiňování (reflexů) a na druhém konci jsou lidé, kteří se povznesli k vývojovému stupni, který odpovídá buddhistickému a křesťanskému ideálu, vydali se v lásce k druhému člověku, například Milaräpa, Gándhí, Albert Schweitzer nebo Matka Tereza.“ (Kolář, 2001, s.74-75)

Dále podává Kolář výstižný obraz člověka na počátku duchovního vývoje: „Duchovně neprobuzená bytost jedná v podstatě antisociálně – je uzavřena do skořápky svého já a všechny její vztahy jsou zjevně nebo skrytě prospěchářské, manipulující a parazitující.“ (Kolář, 2001, s.75) Je tedy zřejmé, že k zamezení šíření zla je zásadní podporovat duchovní růst lidí. To se však může jevit jako základní problém. Duchovní růst pravděpodobné probíhá v každém člověku individuálně v závislosti na mnoha faktorech vnitřních i vnějších. Vezmeme-li v úvahu poznatky E. Fromma týkající se rozdílnosti původních kultur, můžeme se domnívat, že k podpoře duchovního růstu mohou přispět i změny ve společnosti. V kmeni, kde je hlavní důraz kladen na náboženský život a agresivita je vnímána jako úchylka, mají lidé pravděpodobně větší motivaci k duchovnímu rozvoji, než ve společnosti, která je založena materialisticky s důrazem na výkon, osobní vlastnictví a úspěch nebo dokonce ve společnosti, jejímž ideálem je lstivé jednání a násilí. K orientaci společnosti ve směru k podpoře duchovního růstu a k základním morálním hodnotám. by mohly přispět některé změny ve společnosti. Například profesor ekonomie 43

Lubomír Mlčoch, který se současně zabývá křesťanskou sociální etikou, se ve svém článku Moudrost a víra bez lásky vyjadřuje k nedostatkům dnešního světa liberální morálky, která se projevuje popřením objektivních pravd a potlačením svědomí, prosazováním svobodné soutěže jednotlivců, v níž vítězí silní, schopní a bohatí a v které moudrost je nahrazena vychytralostí. Cestu z tohoto stavu společnosti vidí Mlčoch v Moudrosti, v „civilizaci Lásky“. (srov. Mlčoch, 2002, s. 104) Jakým způsobem však je možné tohoto stavu dosáhnout? Na tuto otázku asi neexistuje jednoduchá odpověď. Můžeme zde uvést pouze v několika bodech některé podněty, které by k pozitivnímu vývoji ve společnosti mohly prospět. V první řadě by bylo vhodné se zaměřit na zvyšování povědomí o lidském zlu, zavést tuto problematiku do vzdělávacích osnov především těch oborů, jejichž absolventi budou pracovat s lidmi (učitelé, sociální pracovníci, psychologové, lékaři…) Současně je nutné podporovat výzkum v oblasti psychologie lidského zla. Dále by bylo potřeba nastavit výukové osnovy základních škol tak, aby rovnoměrně byla rozvíjena celistvá osobnost žáků, podstatně zvýšit důraz na duchovní oblast a vyrovnat nepoměr mezi rozumovou a spirituální složkou a zároveň klást důraz na nepřetěžování žáků nadměrným memorováním, ale podporovat tvořivost, logiku, umění diskuze. Pokládáme také za vhodné soutěživost a požadavek na výkony nahradit sounáležitostí a vzájemnou pomocí. A v neposlední řadě by se měla změnit orientace kultury a masových sdělovacích prostředků zaměřených na spotřebu k dlouhodobějším hodnotám a na výchovu. Je však otázka, zda společnost natolik nemocná a postižená mnoha nešvary je schopná obrody a změny ve směru života, lásky a spirituality. Vzhledem k informacím, které o lidském zlu máme, se tato možnost jeví jako velice málo pravděpodobná. Reálnější a snad jediná možnost je cesta individuálního duchovního růstu každého člověka v křesťanském smyslu hledání Božího království.

44

Závěr V této práci jsem se pokusila shrnout dostupné poznatky o lidském zlu, nalézt jeho kořeny, odhalit jeho projevy a důsledky. Během četby příslušné literatury a zpracovávání této problematiky jsem si uvědomila, jak obsáhlá je otázka lidského zla, jak nesnadné je vytvořit jednoznačné závěry. Přesto bych chtěla shrnout několik zásadních poznatků, které jsem během své práce získala. Na základě literatury, ze které jsem čerpala, není možné jednoznačně říci, kde je počátek zla, zda v duchovním světě, nebo přímo v člověku. Většina autorů se však shoduje v názoru, že zlo je stejně jako dobro přítomno v každém člověku, že záleží kterou složku své osobnosti jedinec svým vývojem podpoří. Současně se jeví jako pravděpodobná možnost vlivu společnosti na rozvoj dobrého nebo zlého v člověku. Domnívám se, že zlo je reálná síla, která může zásadním způsobem ovlivňovat život člověka i celé společnosti. Projevuje se sadismem, destruktivním chováním, nenávistí k Bohu, nekrofilií, touhou po moci. Lidé podléhající zlu mají silnou vůli, vyhýbají se kritice, jsou duševně nevyzpytatelní. Největší nebezpečí zla spočívá hlavně v přetvářce, která ztěžuje možnost jeho odhalení. Přesto právě na schopnosti zlo včas odhalit závisí kvalitní obrana proti jeho účinkům. Schopnost odhalit zlo a odolat jeho vlivu je spojena s duchovním růstem člověka. Důsledkem existence zla jsou např. války genocidy, mučení, ničení životního prostředí a utrpení, strádání a bolesti, které jsou se všemi takovými jevy spojeny. Na existenci zla je možné však pohlížet také jako na překážku, která může v životě člověka znamenat výzvu k duchovnímu růstu. Předpoklad dispozice člověka k dobru nebo ke zlu už v jeho podstatě je důležité mít na vědomí nejen v běžném životě, ale také při práci s lidmi, tedy mimo jiné v oblasti sociální práce. Kvalitní sociální práce vyžaduje u sociálních pracovníků mimo jiné teoretické znalosti psychologie zla s jejíž pomocí dokáže sociální pracovník účinně působit na člověka směrem k jeho harmonickému rozvoji a k podpoře jeho duchovního růstu. Znalosti z oblasti teorie zla by měly přispět také ke zvýšení schopnosti zlo rozeznat a odolávat jeho vlivu. Mým cílem v této práci bylo také upozornit na tuto problematiku a poukázat na vliv lidského zla na život člověka i na celou společnost.. Přestože zlo nás neustále obklopuje a předpokládáme, že je součástí nevědomí každého člověka, přestože představuje nebezpečí pro každý lidský život, ale i pro existenci života jako takového, je nutné říci, že tomuto fenoménu není v současné společnosti věnována dostatečná pozornost.

45

Na nedostatek zájmu o tuto problematiku upozorňuje Peck v knize Lidé lži a vyslovuje se pro další vědecký výzkum zla, a to ve zcela nových dimenzích. Naznačuje v čem spočívá velký problém současné vědy – nejen v důsledném oddělování vědy od teologie, ale v také v nadměrné specializaci různých odvětví vědy. V současnosti nám chybí sjednocující pohled na problém lidského zla oproštěný od předsudků a dogmat, schopný přesahu vědy do duchovní oblasti. Tady vidím prostor pro vědeckou práci odborníků z oblasti sociální práce. Sociální práce patří mezi relativně nové obory, nezatížené jednostrannými postupy, využívající poznatky z mnoha vědních oborů, jako je medicína, sociologie, psychologie, psychiatrie, filozofie a současně má velice blízký vztah ke spiritualitě. Práce s lidmi nacházejícími se v různých krizových životních situacích, s lidmi na okraji společnosti, s oběťmi násilí a válečných konfliktů tyto odborníky přímo předurčuje k širšímu výzkumu v oblasti lidského zla. Věřím, že tato moje práce alespoň malým dílem může přispět ke zvýšení zájmu o lidské zlo, k zařazení této problematiky do studijních osnov vyšších odborných a vysokých škol se zaměřením na sociální práci. a k dalšímu bádání v této oblasti. Chtěla bych také přidat jedno upozornění týkající se nebezpečí spojeného s psychologií zla, které ve své knize vyslovuje Peck: „Rizika skrytá ve vývoji psychologie zla jsou až příliš skutečná. Nepodceňujme je. Morální soudy, nepochopené vědecké fakty, zneužití vědeckých informací zákeřnými a neznalými lidmi a nebezpečně blízká přítomnost zla – to nejsou jen teoretické léčky. Mnozí se v nich během naší cesty k psychologickému poznání zachytí. (….) Avšak zdá se, že ve světě konglomerace a neutronové bomby, holocaustu a My lai, není jiné cesty. Rizika obsažená ve vývoji psychologie zla se ani zdaleka nevyrovnají velikosti rizika, kterému bychom se vystavili, kdybychom lidské zlo náročnému a koordinovanému vědeckému zkoumání nepodrobili. Jakkoliv riskantní se psychologie zla může zdát, bylo by mnohem riskantnější ji nemít.“ (Peck, 1996, s.288)

Toto upozornění je třeba mít na paměti vždy, kdykoliv se budeme zabývat zlem. Současně je nutné si uvědomit, že k tomu, aby se člověk při studiu zla dokázal ubránit jeho vlivu nestačí jen teoretické znalosti, ale musí být také na určité výši duchovního rozvoje. Na základě předložených pohledů na problematiku zla není snadné si vytvořit jasnou představu tohoto fenoménu, mnohé názory jednotlivých autorů vyvolávají další otázky. Odpovědi na ně by vyžadovaly mnohem hlubší a širší studii, než kterou bylo možno zpracovat v rozsahu této bakalářské práce. Je však možné, že ani nekomplexnější rozbor problematiky zla nás nepřivede ke konkrétnímu závěru. Je to dáno tím, že zlo úzce souvisí s otázkami dobra, smyslu života, pravdy, Boží existence, na které pravděpodobně nelze nalézt jednoznačné odpovědi, protože se dotýkají oblasti, která přesahuje rozumové schopnosti člověka. Rozumovým bádáním a duchovním růstem se k odpovědím na tyto otázky můžeme jen vzdáleně blížit a takovéto hledání pravdy lze chápat jako nikdy nekončící proces.

46

Jako jednoznačný závěr celé mojí práce mi však vyznívá poznatek, že přítomnost zla v lidské společnosti klade na každého člověka morální nárok – každý člověk stojí před volbou dobra nebo zla. Nejde zde však o jediné rozhodnutí, člověk musí celý život stále zvažovat každý svůj čin, každý skutek, kterého se dopustí, nebo kterého se zdrží, protože každý takový krok může přispět k rozvoji nebo k degradaci jeho osobnosti, k prosazení dobra, či zla.

47

Seznam literatury BULGAKOV, S. Nevěsta Beránkova. Refugium Velehrad-Roma s.r.o. 2004. ISBN 80-8671521-3 DICKENS, CH. Vánoční povídky. Vyšehrad Praha 1969. ISBN 33-261-69 FRANKL, V. E. A přesto říci životu ano. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2006. ISBN 80-7192-866-6 FROMM, E. Lidské srdce. Český klub Praha.1996. ISBN 80-85637-28-3 FROMM, E. Anatomie lidské destruktivity. Aurora Praha 2007. ISBN 978-80-7299-089-4 JANÁT, B. Filosofie a víra ve spravedlivý svět. Teologické texty 2008. roč. 19. č. 4. s. 182183. ISSN 0862-6944 JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Atlantis Brno 1994. ISBN 80-7108-087-X JUNG, C. G. Člověk a duše. Academia Praha 1995. ISBN 80-200-0543-9 KELLER, J. Až na dno blahobytu. EarthSave CZ s.r.o. 2005 ISBN 80-903085-7-0 KOLÁŘ, M. Bolest šikanování, Portál, s.r.o., 2001, ISBN 80-7178-513-X MACHOVEC, M. Filosofie tváří v tvář zániku. Filip Tomáš – Akropolis Praha 2006. ISBN 80-86903-16-8 MLČOCH, L. Moudrost a víra bez lásky. Teologické texty. 2002. roč. 13. č. 2 – 3. s. 104 105. ISSN 0862-6944 PECK, M. S. Nevyšlapanou cestou. Odeon Praha 1993. ISBN 80-207-0469-8 PECK, M. S. Lidé lži. Votobia Olomouc 1996. ISBN 80-7198-148-6 SOLOVJOV, V. Tři rozhovory. Zvon Praha 1997. ISBN 80-7113-188-1 ŠPRUNK, K. Zlo jako argument proti Boží existenci. Teologické texty. Roč. 2002. č. 2 – 3. s. 46 – 48. ISSN 0862-6944

48