Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce

Bakalářská práce

2012

Kamila Koucká

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce

Charitativní a sociální práce

Kamila Koucká

Sebepoškozování u klientů nízkoprahových center pro mládež Bakalářská práce

vedoucí práce: Mgr. Hana Šlechtová, Ph.D.

2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jsem přitom jen uvedené prameny a literaturu.

V Olomouci dne 14. listopadu 2012

Kamila Koucká

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucí práce Mgr. Haně Šlechtové, Ph.D. za vstřícné vedení mé práce, všem zúčastněným respondentům za ochotu se podílet na výzkumu. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Daně Salfické a Bc. Andrey Koucké za připomínky k práci. Na tomto místě bych také chtěla ze srdce poděkovat za velkou emoční podporu a povzbuzování při psaní práce mým rodičům, mým přátelům z hudební skupiny Čechomor, z hudební skupiny Vltava a to převážně Martinovi Vajglovi, a Jitce Terčové nejen za emoční podporu, ale i za to, že je spřízněnou duší.

Obsah Seznam zkratek ................................................................................................................. 8 1 Rámce a kontexty problematiky sebepoškozování ................................................... 12 1.1 Vymezení pojmu sebepoškozování..................................................................... 12 1.1.1 Záměrné sebepoškozování ............................................................................ 14 1.1.2 Patologické sebepoškozování ....................................................................... 15 1.2 Sebepoškozování versus sebevražedné jednání .................................................. 16 1.3 Autoagrese .......................................................................................................... 16 1.4 Výskyt sebepoškozování ..................................................................................... 18 1.4.1 Výskyt sebepoškozování podle věku ............................................................ 18 1.4.2 Výskyt sebepoškozování podle pohlaví ........................................................ 19 1.5 Příčiny sebepoškozování ..................................................................................... 19 1.6 Psychologické funkce sebepoškozování ............................................................. 21 1.7 Průběh samotného sebepoškozování................................................................... 23 2 Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež.................................................................. 25 2.1 Legislativní ukotvení .......................................................................................... 25 2.2 Poslání ................................................................................................................. 26 2.3 Cílová skupina .................................................................................................... 26 2.4 Princip nízkoprahovosti ...................................................................................... 27 2.5 Přehled obsahu nabízených služeb NZDM ......................................................... 28 2.6 Popis průběhu služby .......................................................................................... 30 2.6.1 První kontakt ................................................................................................. 30 2.6.2 Druhokontakt ................................................................................................ 31 2.6.3 Pravidla služby .............................................................................................. 31 2.6.4 Práva uživatele služby................................................................................... 31 2.6.5 Dohoda o poskytování služby ....................................................................... 32 2.6.6 Individuální plánování služeb ....................................................................... 32 2.6.7 Individuální plán ........................................................................................... 32 2.6.8 Ukončení poskytování služby ....................................................................... 33 3 Metodologie kvalitativního výzkumu ....................................................................... 34 3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu ................................................................. 34 3.1.1 Důvěrnost, důstojnost člověka ...................................................................... 34 3.1.2 Informovaný souhlas a nakládání se získanými informacemi ...................... 35

3.1.3 Zpřístupnění výzkumné práce účastníkům výzkumu ................................... 35 3.2 Případová studie jako zvolený výzkumný přístup .............................................. 36 3.3 Získání výzkumného souboru ............................................................................. 36 3.4 Charakteristika výzkumného souboru................................................................. 37 3.5 Formulace výzkumných otázek .......................................................................... 37 3.6 Sběr dat ............................................................................................................... 38 3.7 Prostředí výzkumu .............................................................................................. 39 3.8 Průběh výzkumu ................................................................................................. 40 3.9 Zpracování dat .................................................................................................... 40 4 Případy sebepoškozování u dívek navštěvující NZDM a jejich řešení..................... 42 4.1 Příběh sebepoškozování Veroniky a jeho řešení v NZDM ................................. 42 4.1.1 Rodinné vztahy – napětí mezi Veronikou, jejími rodiči a příbuznými ......... 43 4.1.2 Období základní školy (1. – 5. třída) – požadavky rodičů na Veroniku a srovnávání s jejím sourozencem ............................................................................. 44 4.1.3 Období střední školy (osmileté gymnázium) – šikana, první pokus o sebevraždu a následné sebepoškozování Veroniky ............................................. 46 4.1.4 Období po ukončení střední školy – boj se sebepoškozováním ................... 52 4.1.5 Zájmy pomáhající Veronice překonat myšlenky na sebepoškozování ......... 52 4.1.6 Výpověď psychologa .................................................................................... 55 4.2 Příběh sebepoškozování Kristýny a jeho řešení v NZDM .................................. 58 4.2.1 Zájmy nepojící se s myšlenkami na sebepoškozování .................................. 59 4.2.2 Rodina a rodinné vztahy ............................................................................... 60 4.2.3 Období školy – srovnávání se sourozenci, přechod na střední školu ........... 62 4.2.4 Období zakládání vlastní rodiny – první problémy s těhotenstvím a nátlak rodiny na Kristýnu .................................................................................................. 64 4.2.5 Sebepoškozování........................................................................................... 67 5 Přístupy navštívených nízkoprahových zařízení pro děti a mládež k sebepoškozování uživatelů a jejich možnosti práce v této oblasti ............................... 70 5.1 Přístup NZDM v konkrétních případech sebepoškozování u uživatelů.............. 70 5.1.1 Řešení problému sebepoškozování Veroniky ............................................... 70 5.1.2 Řešení problematiky sebepoškozování Kristýny .......................................... 71 5.2 Fenomén sebepoškozování jako výzva pro NZDM ............................................ 71 5.3 Možnosti práce se sebepoškozujícími uživateli NZDM ..................................... 72 5.3.1 Individuální plán ........................................................................................... 73

5.3.2 Preventivní programy.................................................................................... 73 5.3.3 Beseda s osobností ........................................................................................ 74 5.3.4 Zájmová činnost ............................................................................................ 74 Závěr ............................................................................................................................... 76 Použitá literatura ............................................................................................................. 80 Příloha č. 1 - Model osmi C sebepoškozování ................................................................ 83 Příloha č. 2 - Návykový model záměrného sebepoškozování ........................................ 84

Seznam zkratek NSSI – non-suicidal self-injury (= nesebevražedné sebepoškozování) NZDM – nízkoprahové zařízení pro děti a mládež IP – individuální plán o.s. – občanské sdružení 3. LF UK – Třetí lékařská fakulta Univerzity Karlovy

8

Úvod V bakalářské práci se zabývám fenoménem v posledních letech velmi rozšířeným mezi mládeží. Jde o záměrné sebepoškozování. Jedná se o způsob vyjadřování se, projevu emocí i volání o pomoc, hledání sebe sama. Téma záměrného sebepoškozování mě zaujalo především z toho důvodu, že jsem se ve svém okolí setkala s lidmi, kteří si procházeli obdobím sebepoškozování. Zjistila jsem, že lidé kolem nich nechápali, co se s nimi vlastně děje. Lidé, kteří se sebepoškozovali,

byli

neustále

odsuzováni

kvůli

různým

předsudkům

o sebepoškozování. Často se potýkali s tím, že podle ostatních se jim nepodařilo spáchat sebevraždu. Opak byl pravdou, nešlo o žádný pokus o sebevraždu, ale tito lidé nevěděli, jak se vypořádat s určitými těžkými životními situacemi. Cítili se bezradní a nevěděli kudy kam, začali se do sebe více uzavírat a ztrácet své přátele. V této práci se chci zaměřit převážně na uživatele nízkoprahových zařízení pro děti a mládež, převážně z toho důvodu, že mě tato cílová skupina zaujala na mé dvouměsíční praxi v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež klub Zóna, kde jsem se setkala s uživateli, kteří se v minulosti sebepoškozovali. Vůbec jsem nevěděla, co prožívají a co řeší za problémy. Sebepoškozování jsem u nich brala tak, že mají nějaký problém, který chtějí vyřešit a nevědí, komu se s tím mohou svěřit. Jednalo se o uživatele starší patnácti let, proto bych se chtěla zabývat právě touto cílovou skupinou. Nyní jsem zažila zkušenost, že ve skupince mladých uživatelů NZDM (ve věku od 12 do 15 let, jednalo se o dívky i chlapce), se sebepoškozování stává formou vyznání lásky. Uživatelé si vyrývali jména svých partnerů na zápěstí. Bohužel už si neuvědomovali, že je potřeba rány nebo nástroje řádně dezinfikovat, aby neměli další komplikace. Také nechápali, jaké nebezpečí jim vlivem sebepoškozování dále hrozí. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež působí převážně jako preventivní centra, která oslovují velké množství dětí a mládeže. A to nejen díky své existenci, ale především ze spolupráce se školskými zařízeními, které mají zájem o preventivní programy. Je důležité, aby tato spolupráce fungovala a NZDM mohla oslovit co nejvíce potencionálních uživatelů služby. Tato zařízení poskytují bezpečné, dostupné i anonymní prostředí pro návštěvníky, které není zpoplatněné. Tato nízkoprahovost může být největším přínosem pro mládež, která řeší jakýkoli problém, mezi které bude

9

patřit i sebepoškozování. A protože se od NZDM očekává pomoc s řešením problémů se sebepoškozujícími uživateli, bude velmi zajímavé sledovat, jak tomu u jednotlivých uživatelů je. Cílem mé bakalářské práce je zjistit, co uživatelé nízkoprahového zařízení pro děti a mládež řešili za problémy před samotným sebepoškozením a co je k sebepoškozování následně vedlo a jakou úlohu hrálo při řešení tohoto problému nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Metodou kvalitativní výzkum, který byl vedený formou hloubkových rozhovorů se sebepoškozujícími uživateli ze tří různých NZDM, se dvěma klientkami byly provedeny podrobné případové studie. V této

práci

jsem

analyzovala

základní

informace

o sebepoškozování

v odborných publikacích, dále jsem použila publikace o nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. Odborných publikací a článků je celá řada. Nejvíce o sebepoškozování publikuje britská instituce Royal College of Psychiatrists, která se dlouhodobě zabývá výzkumem tohoto jevu od dětí až po seniory. Dále jsem využila publikací od Kriegelové (2008), Suttonové (2008), Votavové (2010) a Platznerové (2009), které byly základními podklady pro získání informací o sebepoškozování. V práci jsem také využila publikací České asociace streetwork, která publikuje o nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. V první části jsem shrnula dostupné informace o sebepoškozování z odborných publikací. V první kapitole jsem vybrala několik definic sebepoškozování, abych poukázala na nejednotnost odborných autorů. Této nejednosti se chce vyhnout Americká psychiatrická asociace, která chce v květnu příštího roku vydat 5. revizi Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM – V). Cílem této asociace také je vytvoření jediné definice sebepoškozování, která by měla zamezit různým spekulacím odborníků, jako jsou psychologové, psychiatři, další zdravotnický personál,

sociální

pracovníci

apod.

V celé

práci

se

zaměřuji

na

záměrné

sebepoškozování, ale dále ho už neodlišuji od pokusu o sebevraždu. Podle mého názoru je hranice sebepoškozování a pokusu o sebevraždu velmi tenká, kdy nedokážu sama posoudit, kdy už se už jednalo o sebevražedné jednání a kdy ještě o sebepoškozování. V druhé kapitole se zaměřuji na nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. Vymezuji zde, co nízkoprahové zařízení je, jaké je jeho poslání a cílová skupina, také zde popisuji obsah služby.

10

Druhá část bakalářské práce obsahuje kvalitativní výzkum. Využila jsem techniky hloubkových rozhovorů a výsledkem jsou dvě případové studie uživatelek nízkoprahového zařízení pro děti a mládež, které už zkouší přestávat se sebepoškozováním. Snažím se zde nastínit vážnost problematiky sebepoškozování. V poslední kapitole uvádím možnosti práce s uživateli na základě provedeného kvalitativního výzkumu.

11

1 Rámce a kontexty problematiky sebepoškozování V této kapitole nejdříve vymezuji několik definic pojmu sebepoškozování, dále se zabývám jeho příčinami, funkcemi a průběhem samotného aktu. Cílem je seznámení se základními informacemi o sebepoškozování.

1.1

Vymezení pojmu sebepoškozování1 Protože na jev sebepoškozování existuje vícero různých pohledů, nenajdeme pro

tento výraz jednotnou definici. Různí anglicky píšící autoři užívají také mnoha odlišných výrazů pro sebepoškozování (self-injury, selh-harm, self-mutilation). V Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů (2008, s. 711 - 770) se nachází kapitola XX. Vnější příčiny nemocnosti a úmrtnosti. Jedna z podkapitol se zabývá právě úmyslným sebepoškozením (X60 – X84), kam patří otrava nebo poranění úmyslně sobě způsobená/é; sebevražda nebo pokus o sebevraždu. Otrava je zde klasifikována jako úmyslné sebeotrávení různými léky, léčivy, návykovými a biologickými látkami; dále sebeotrávení alkoholem a různými chemikáliemi. Úmyslné sebepoškození oběšením, (u)dušením, (za)škrcením, (u)topením, potopením, různými střelnými zbraněmi, výbušnou látkou, kouřem, dýmem, ohněm, vodní parou, horkými výpary a horkými předměty, ostrým a tupým předmětem, skokem z výše, skokem nebo lehnutím si před pohybující se předmět, havárií motorového vozidla, jinými určenými (žíravé látky, zřícení letounu, usmrcení elektrickým proudem) a jinými neurčenými prostředky. Světová zdravotnická organizace popisuje sebepoškozování jako jednání bez jakýchkoliv závažných následků, ve kterém si jedinec vědomě počíná neobvyklým chováním tak, že bez zásahu jiných osob si jedinec způsobí poranění, nebo dobrovolně požije látku v mnohem vyšší dávce než je předepsané, nebo je považované za obvyklé terapeutické množství, které může jedinec užít. Cílem je dosažení žádoucích změn cestou okamžitých nebo očekávaných fyzických změn. (Guo, Harstall, 2004, s. 5) 1

Tato kapitola je částečně převzata z absolventské práce obhájené dne 15.6.2012 na CARITAS – vyšší

odborné škole sociální, Olomouc; Koucká, K. Odborný podklad pro manuál pro práci se sebepoškozujícími klienty nízkoprahových center pro mládež.

12

Podle D’Onofria (2007, s. 19) je sebepoškozování zamýšlený násilný akt na vlastním těle, který má v úmyslu zahnat nepříjemné pocity a přivodit stav, kdy se má člověk cítit opět „normálně“. Je to velmi silné vyjádření o individuálním extrémním utrpení, tísni, ohrožení a o vlastním mrzačení, které je dočasně efektivní, které se snaží vytvořit pocit pořádku v emocionálním chaosu. „Sebepoškozování je činnost, kterou si lidé úmyslně fyzicky ubližují bez cílu se zabít“ (Gratzová a Chapman, 2009, s. 2). Autoři dále uvádí, že lidé se mohou zraňovat psychicky i emocionálně, stejně jako nečinným trávením času se skupinou lidí, která s nimi nezachází dobře. Tyto činnosti je ale obvykle nepoškozují fyzicky. Sebepoškozování také zahrnuje poškození vlastního těla, např. způsobování krevních podlitin, popálenin, tržných ran a dalších poškození. Když se někdo sebepoškozuje, tak to většinou můžeme i vidět. Podle Gratzové a Chapmana je to jeden z důvodů, proč lidé preferují sebepoškozování před jiným škodlivým chováním, které nezanechává žádné znatelné stopy. (Gratzová a Chapman, 2009, s. 2 - 3) Americká

psychiatrická

asociace

připravuje

5.

revizi

Diagnostického

a statistického manuálu duševních poruch (DSM – V), která by měla být vydána v květnu roku 2013. Zde nově definuje nesebevražedné sebepoškozování (NSSI: NonSuicidal Self-Injury), které chybělo v předchozím a stále platném manuálu DSM – IV. „Sebepoškozování jednotlivec praktikoval více jak 5 dní za posledních 12 měsíců úmyslně na povrchu vlastního těla, které vyvolávalo krvácení, pohmoždění a způsobovalo bolest. Jedná se především o řezání, pálení, bodání, bouchání, nadměrné škrábání. Dále se za sebepoškozování považuje společensky uznaný piercing, tetování a podobně. Celé toto chování je prováděno především s představou, že bude mít menší nebo přiměřené fyzické poškození. Úmyslné poškození musí splňovat podle Americké psychiatrické asociace minimálně 2 body z následujících: 

V období bezprostředně před sebepoškozujícím se aktem se vyskytují negativní pocity nebo myšlenky, jedná se především o depresi, úzkost, napětí, všeobecné utrpení, vysokou míru sebekritiky.



Před samotným aktem sebepoškozování se objevují myšlenky na úmyslné sebepoškození, kterým nelze odolat.



Objevuje se častý nátlak na praktikování sebepoškozování, který nemusí být prováděn těsně před samotným aktem sebepoškozování

13



Toto chování je praktikováno s úmyslem, že přináší s sebou úlevu od negativních pocitů nebo od interpersonálních problémů, navození pozitivních pocitů. Jedinec očekává naplnění tohoto přání, které se má stát během samotného aktu, nebo okamžitě po sebepoškození.

Toto chování a jeho následky způsobují klinicky významné nebezpečí, či zhoršení fungování v mezilidských, studijních, nebo jiných oblastech. Sebepoškozování se neobjevuje výlučně během stavu psychózy, deliria, nebo intoxikace. Toto chování také není považováno za duševní nebo jinou lékařskou poruchu (tj. psychotické onemocnění, vývojová porucha, mentální retardace, Lesch – Nyhanův syndrom2).“

3

NSSI je děleno na dva typy. První typ je nazván jako ‚nedostačující‘, jedná se především o jedince, kteří splňují všechna potřebná kritéria, ale poškozuje se méně než 5krát za 12 měsíců. Tento typ také zahrnuje všechny osoby, které navzdory malé frekvenci tohoto chování jen přemýšlí o provedení tohoto aktu. Druhý typ „nejistý úmysl“ zahrnuje osoby, které splňují podmínky NSSI, ale mají v úmyslu spáchat sebevraždu.“ 4 Tato definice bude velmi důležitá pro lékaře. Bude existovat nová kategorie pro sebepoškozování a lékaři už nebudou muset „nálepkovat“ pacienty duševní poruchou (kdy s většinou jednalo o hraniční poruchu osobnosti5).

1.1.1 Záměrné sebepoškozování Záměrné sebepoškozování znamená, že osoba záměrně poškozuje svou tělesnou tkáň bez záměru zemřít. Protože účelem sebepoškozování je úmyslná příčina zranění vlastního těla, ale nezahrnuje to kouření, užívání drog, flámy – pití nadměrného množství alkoholu a ponocování, čištění těla projímadly a další podobné chování, které může být škodlivé (Gratzová, Chapman, 2009, s. 2). Domnívám se, někdo může za pitím nadměrného množství alkoholu, ponocováním, užíváním drog vidět pouze zábavu, na druhou stranu si nemusí už dotyčný uvědomovat, že těmito prostředky si ničí své vlastní tělo. Podle mého názoru, k sebepoškozování dochází až tehdy, když jedinec začíná pít např. kvůli těžkým stresovým situacím, vysokým nárokům působící z okolí, rodinné a finanční situaci apod. Votavová (2010, s. 32) uvádí, že mládež žijící ve

2

Lesch – Nyhanův syndrom

3

http://www.dsm5.org/proposedrevision/pages/proposedrevision.aspx?rid=443

4

tamtéž

5

„Hraniční porucha osobnosti je charakterizována emoční nestálostí, narušenými představami o sobě

a svých preferencích, intenzivními a nestálými vztahy, strachem z odmítnutí, pocity prázdnoty a sebepoškozujícím chováním“ (Kriegelová, 2008, s. 34).

14

vyloučených oblastech reagují na stresové situace právě převážně užíváním drog a nadměrného pití alkoholu, které se dá v tomto případě považovat za „náhradní“ formu sebepoškozování.

Sebepoškozování,

které

je

projevováno

řeznými

ranami,

popáleninami a dalšími znaky, je především charakteristické pro střední vrstvu společnosti. Vedle toho v časopise Česká a Slovenská Psychiatrie autoři Rozsívalová, Trefilová a Paclt (2010, s. 240) definují sebepoškozování jako „úmyslné narušení vlastní tělesné integrity bez účasti cizí osoby a bez vědomého a cíleného záměru zemřít. Sebepoškozování vůbec nevylučuje dokonání sebevraždy, naopak je vysoce rizikovým faktorem pro suicidální (= sebevražedné) chování.“ Tento jev může být společensky akceptovaný nebo odmítaný na základě zkušeností. Setkáváme se tudíž se sebepoškozováním, které uspokojuje různé potřeby, například estetické, rituální, magické, léčebné a podobně. Někdy se tyto potřeby u dospívajících vážou na potřebu někam patřit, k nějaké určité skupině lidí. Tato kategorie zahrnuje kosmetickou chirurgii, piercing, tetování, body art, cejchování a další podoby. Naopak nepřijatelná forma sebepoškozování se vyskytuje zároveň s nějakým dalším psychopatologickým jevem. (Rozsívalová, Trefilová a Paclt, 2010, s. 240)

1.1.2 Patologické sebepoškozování Rozsívalová,

Trefilová

a Paclt

(2010,

s.

242)

definují

patologické

sebepoškozování jako takové, které „překračuje kulturně akceptovatelnou mez sebezraňujícího jednání. Tento projev se od záměrného sebepoškozování odlišuje především motivací a průběhem“. Jde o škodlivý zvládající mechanismus, převážně nevhodnou copingovou strategii. Toto patologické chování nevede k žádnému odstranění vyvolávající příčiny, ale naopak symptomatiku udržuje. Kulturně akceptovatelná technika sebezraňování je dekorativní, např. tetování, plastická chirurgie apod., výsledek je ostatními odhalován, nebo se tím samotní jedinci chlubí. „Pro jedince, kteří se sebepoškozují patologicky, je mnohem důležitější průběh sebepoškození než jeho výsledek. Ten bývá velmi osobní, pro ostatní maskován a skrýván. Společným aspektem může být například pocit jedince, že bez daného aktu není dostatečně dobrý, nebo není něčeho hoden.“ (Rozsívalová, Trefilová a Paclt, 2010, s. 242)

15

1.2 Sebepoškozování versus sebevražedné jednání Podle Kocourkové (2007, s. 76) se v literatuře objevují dva odlišné pohledy na sebepoškozování. První pohled odděluje sebepoškozující se akt od sebevražedného jednání a zdůrazňuje odlišnou motivaci i průběh. Všechny argumenty tohoto pohledu jsou postaveny na následujících rozdílech: a. Způsoby sebepoškozování nemají smrtelné následky. b. Sebepoškozování není jen jednorázový akt, ale má tendenci se často opakovat c. Sebevražedný úmysl se při sebepoškozujícím se chování téměř nevyskytuje, dá se říct, že je opravdu výjimečný. Druhý pohled prosazuje, že se jedná o autodestruktivní chování a dokládá, že sebevražedné jednání a sebepoškozování jsou ve vzájemném vztahu, protože většina sebepoškozujících

se

osob

uskutečnilo

alespoň

jeden

suicidální

pokus.

U sebepoškozujících se pacientů je vyšší riziko sebevražedného jednání především z důvodu deprese a beznaděje. Sebepoškozující se osoby mívají často sebevražedné myšlenky a fantazie, jsou více agresivní a afektivně nestabilní, projevuje se u nich hraniční osobnost. Také tito lidé více podceňují autodestruktivní jednání, protože věří, že budou zachráněni. (Kocourková, 2007, s. 76 – 77)

1.3 Autoagrese Autoagresí je myšlena agrese obrácená proti sobě samému. Kastová (2010) předpokládá, že tito lidé mají velmi mocné fantazie hněvu. Ostatním lidem mohou tyto fantazie nahánět strach, z toho důvodu se je snaží lidé zmírňovat. Lidé zvažují, čeho se obávají a jak mohou uspokojit své fantazie jinak než agresivitou, kterou by mohli později obrátit proti sobě. U lidí s autoagresivitou k tomuto zvažování nedochází. Fantazii hněvu odmítnou. Ze strachu, provinilosti, či ostychu namíří agresi a zlost proti sobě samotným. Často se jedná o výčitky činěné sobě samému, o sebeobžaloby a sebeobviňování, v horším případě o sebepoškozování a sebevražedné jednání. (Kastová, 2010, s. 84) Různé vyčítání, sebeobžaloby a sebeobviňovaní jsou velmi rozšířené. V biografii autoagresivního člověka se tímto dostáváme až k životní situaci, i ke vztahům, v nichž věty např.: „Nikdy nic z tebe nebude!“ nebo „Jsi k ničemu!“ doprovázely postoj

16

emocionálního odmítnutí. Rodiče ani nemuseli tyto věty vyslovit, ale dítě nebo mladistvý je tak vnímal a následně internalizoval. Depresivní děti používají téměř identické věty, které slýchávají od svých rodičů. A zde vzniká to, co v nás v pozdější době vyvolává sebevýčitky. (Kastová, 2010, s. 85 – 87) Martínek (2009, s. 24) uvádí, že důvodem sebeagrese je velmi silné vnitřní napětí, jehož příčinou může být velké množství podnětů. Často se s autoagresí setkáváme u dětí, které prožívají těžká období ve svém životě, např. rozvod rodičů. Dále se toto chování projevuje u týraných a zneužívaných dětí, jedná se jak o psychické, tak i fyzické týrání. Sebevražedné jednání a sebepoškozování jsou označována za patologické formy agresivity vůči sobě samému. Erwin Ringel popsal presuicidální syndrom. Lidé se nachází v nebezpečí sebevraždy, pokud se jejich život stává stále více a více omezenější emocionálně, i vztahově. Začíná převažovat jediná emoce, např. hněvu, nebo úzkosti. Život přináší méně nosných vztahů a lidé ztrácí spoustu vlastních hodnot. Když je agrese potlačována nebo namířená proti vlastní osobnosti, následují po tom sebevražedné fantazie, které vychází z přání být mrtev. (Kastová, 2010, s. 93 – 94) Henseler navazoval na Ringelův presuicidální syndrom a vychází z toho, že lidé, kteří jsou silně znejistěni v pocitu sebe samých, urážkami, zklamáním, reagují pak úzkostně. Cítí ohrožení, opuštěnost i bezmocnost. Tito lidé svoji agresi brzdí, a proto nemohou budovat vztahy, následně aplikují obranné mechanismy. Podle Henselera využívají popření reality a nekvalifikovanou idealizaci. Člověk, který popírá realitu, může říkat, když je někým druhým uražen, že to jen špatně pochopil, že to tak vlastně vůči němu míněno nebylo. Nekvalifikovaná idealizace znamená, že člověk si např. říká, že je na strasti zvyklý a nikdo se ho tak nemůže dotknout. Pokud obranné mechanismy přestávají plnit své funkce a nepřináší úlevu, fantazie se realizují v sebevražedném činu. Člověk přemýšlející o sebevraždě se obává zhroucení. Aby tomuto stavu předešel, raději spáchá sebevraždu. Důležité je, aby krizová intervence směřovala k nevědomému konfliktu, který souvisí se zraněními v průběhu života. (Kastová, 2010, s. 94 – 96) Lidé, kteří se sebepoškozují, chtějí raději trpět bolestmi, než aby se cítili úplně sami, to je jedním z aspektů posttraumatické stresové poruchy. Jde vlastně o nápravu, kdy se člověk nepociťuje, ztratil cit pro své tělo i pro sebe vůbec. Samotné poškozování, ať už řezání, pálení apod., má umožnit člověku dostat se opět do kontaktu sám se sebou. (Kastová, 2010, s. 96 – 97) 17

1.4 Výskyt sebepoškozování Většina studií, které se věnují tomuto jevu, vychází jen z určitého vzorku sebepoškozujících se osob, protože se většinou jedná už o pacienty, kteří potřebovali lékařské ošetření z vážných důvodů poškození sebe sama, nebo se jednalo o pacienty, kteří byli hospitalizování pro jiné poruchy. (Platznerová, 2009, s. 25)

1.4.1 Výskyt sebepoškozování podle věku Ve Velké Británii výzkumy ukazují, že 1 z 15 mladých lidí se sebepoškozuje. Další pohled na tuto problematiku je, že pravděpodobně dva mladí lidé z jedné třídy na střední škole se někdy sebezranili. Právě z toho vyplývá hlavní informace, že tento problém je v populaci velmi běžný. Průzkumy také ukazují, že mladí lidé se poškozují hlavně ve věku 11 až 25 let. (Richardson a kol., 2006) Platznerová (2009) uvádí, že ve věkové kategorii adolescentů a mladých dospělých je vyšší výskyt sebepoškozování: 1,8% lidí ve věku od 15 do 35 let a 12% žáků střeních škol se poškozuje. (Suyemoto, Kountz, 2000, podle Platznerová, 2009, s. 25 - 26). Další významnější výskyt sebepoškozování se objevuje u lidí starších 65 let, jedná se asi o 5% této populace. (Platznerová, s. 26) Autoři Suttonová, Nichols, Conterio zmiňují ve svých studiích, že první epizody záměrného sebepoškozování se objevují už v období mladší adolescence a neustále se posouvají k nižší věkové hranici (Kriegelová, 2008, s. 48 – 49) Výskyt epizod sebepoškozování v adolescenci bude pravděpodobně mnohem vyšší, než se uvádí v různých výzkumech, především z toho důvodu, že mnoho případů uniká pozornosti jak lékařů, učitelů a dalších odborníků, tak i rodičů. (Hawton et al, podle Kriegelová, 2008). Většina sebepoškozujích se lidí se poškozuje mírně, převážně v soukromí, s použitím žiletek, střepů, nožů i nůžek apod. Nejčastější pořezávaná místa jsou málo nápadná na těle, především se jedná o paže, zápěstí, nohy. (Kocourková, 2007, s. 75) Sebepoškozování může trvat několik týdnů, měsíců či roků. Nejedná se o lineární průběh, ale spíše o cyklický, který se opakuje v určitých obdobích a následně se na určitý čas vytrácí. Po této pauze se znovu objevuje a někdy i v horší podobě než dřív. (Platznerová, 2009, s. 30). Platznerová (2009, s. 30) uvádí, že většina adolescentů

18

se sebepoškozováním neskončí v tomto období, ale odnáší si toto chování až do období pokročilé dospělosti. Výzkumy uvádí, že dospělý přestává se sebepoškozováním kolem 30. roku věku.

1.4.2 Výskyt sebepoškozování podle pohlaví Ženy se poškozují mnohem více než muži, největší rozdíl je především viděn v adolescenci (Platznerová, 2009, s. 26). Některé zdroje podle Kocourkové (2007, s. 75) poukazují na to, že je naopak více sebepoškozujících se mužů než žen, kteří se nedostávají do zdravotnické péče. Hawton zjistil, že třikrát více žen uvádí akt záměrného sebepoškození od časné adolescence. Jak je zmíněno už dříve, informace o procentuálním zastoupení záměrného sebepoškozování se může lišit. Hawton poukazoval na jeden lokální výzkum, ve kterém bylo jištěno vyšší procento sebepoškozujících se mužů (15,4%) než žen (7,6%). Pravděpodobně to bylo dáno rozdílnou mírou závažnosti poranění, která potřebovala nutně odborné lékařské ošetření. (Kriegelová, 2008, s. 47) Conterie, Lander, Bloom uvádějí, že muži pro rozptýlení svých myšlenek a emocí spíše zneužívají návykových látek, např. drog a alkoholu. (Kriegelová, 2007, s. 47)

1.5 Příčiny sebepoškozování6 Podle psychologů Černé a Šmahela (2009, s. 494) souvisí sebepoškozování s různými faktory. Nejčastěji se vyskytuje v kontextu s rodinnými problémy, jako je např. neúplná rodina, nebo jeden z rodičů je vážně nemocný, nebo postižený nějakým handicapem. Organizace Royal College of Psychiatrists (2004, s. 26) a Suttonová (2008) uvádí jako nejvážnější příčinu sebepoškozování traumatický zážitek, může se jednat o týrání, zneužívání, smrt někoho blízkého apod. Černá a Šmahel (2009, s. 494) předkládají deprese, úzkosti, nízké sebevědomí jako další vyskytující se příčiny. Walsh (2005) upozorňuje, že adolescenty ovlivňuje také výskyt sebepoškozování v jejich 6

Tato kapitola převzata a částečně upravena z absolventské práce obhájené dne 15.6.2012 na CARITAS

– vyšší odborné škole sociální, Olomouc; Koucká, K. Odborný podklad pro manuál pro práci se sebepoškozujícími klienty nízkoprahových center pro mládež.

19

blízkém okolí. Poukazuje zároveň na možnost sociální nákazy, kdy se další jedinci inspirují, protože toto jednání navazuje pocit úlevy. Richardsonová (2006, s. 7) ve své příručce uvádí nejčastější příčiny sebepoškozování mezi mladými. Jedná se o šikanu ve škole, špatné vztahy s rodiči i ostatními členy rodiny, stresové situace, starosti se zkouškami ve škole, nečekané těhotenství, zkušenosti s týráním a zneužíváním, úmrtí, sebevraždu někoho blízkého, rozvodové řízení rodičů apod. Sebepoškozování je způsob, jak se vyrovnat s problémovou situací, která se utváří uvnitř nás. Lidé uvádí různé příčiny, proč praktikují sebepoškozování, může to být ze zoufalství, ve zlosti, z důvodu, že cítí vinu, zažili si na vlastní kůži zneužívání, týrání apod. (Royal College of Psychiatrists, 2004). Zoufalí lidé se cítí beznadějně ohledně svého problému a neví, kam se obrátit pro pomoc. Cítí, že jsou v pasti a připadají si v této situaci úplně bezradní. Sebepoškozování zde plní funkci kontroly. To znamená, že se těmto lidem navrací pocit síly a kontroly převážně nad suicidálními myšlenkami. (Royal College of Psychiatrists, 2004). Někteří lidé v sobě dusí zlost a napětí až do vybuchnutí. Sebepoškozování jim umožňuje si ulevit od napětí, které v sobě cítí. (Royal College of Psychiatrists, 2004). Agresi tak nesměřují ven, ale obrací ji sami k sobě. (Kastová, 2010, str. 96 - 97). Pocit viny a studu se může stát nesnesitelným a sebepoškození zde plní funkci sebetrestání. (Royal College of Psychiatrists, 2004). Někteří lidé se snaží sebepoškozováním vypořádat se zneklidňujícími, znepokojujícími zkušenostmi, jako je trauma nebo zneužívání. Lidé si nechtějí připustit, že něco takového sami zažili a neumí s tím sami dál pracovat. Většinou když si lidé vybaví i zlomek z takové nepříjemné situace, začnou se nějakým způsobem sebepoškozovat, aby na tu situaci nemuseli dál myslet. Tito lidé někdy trpí necitlivostí až pocitem, že jsou už mrtví. Cítí se odtaženi od světa a sami od sebe, od vlastního těla, a sebepoškozování je způsob, jak být ve spojení se světem a naživu. (Royal College of Psychiatrists, 2004). Podle Jan Suttonové (2008) traumatizující událost má charakter velmi hluboké a bolestivé psychologické zkušenosti, výsledkem je ale špatný a dlouhotrvající účinek. Může se jednat o nějakou velkou pohromu, např. ztrátu nějaké blízké osoby nebo její ranění; znásilnění, sexuální zneužívání, psychické a emocionální týrání, zanedbávání, domácí násilí a šikanu. Každá vážná událost v lidech zanechává pocity bezmocnosti, zranitelnosti, nebezpečí, neschopnosti se vypořádat se situací. Děti vystavené 20

traumatické situaci jako je zneužívání se mohou nacházet opravdu ve vysokém riziku, že se u nich rozvinou dlouhodobé psychické, fyzické, sociální i výchovné problémy. Později se mohou potýkat s navázáním vztahů a s jejich udržením, problémy se následně projevují v manželství i ve vztazích s dobrými přáteli. Lidé na takové traumatizující události reagují různými způsoby, převážně závisí na počtu různých faktorů, např. na dřívějších zkušenostech, na dostupnosti pomoci a podpory a psychické povaze.

1.6 Psychologické funkce sebepoškozování7 V této podkapitole uvádím model osmi C záměrného sebepoškozování britské autorky a poradkyně Jan Suttonové. Autorka provedla vlastní výzkum, kde shrnula veškeré zjištěné informace o funkcích sebepoškozování do osmi hlavních kategorií. Jan Suttonová napsala řadu knih o sebepoškozování a zvládání stresových situací. Nyní také provozuje internetové stránky, kde jsou dostupné informace i pro laickou veřejnost z oblasti sebepoškozování a zvládání stresu.8 A. Strategie zvládání a krizová intervence (Coping and Crisis intervention) Sebepoškozování se může jevit jako strategie zvládání a přežití. Toto jednání umožňuje lidem dále existovat, fungovat, zrovna tehdy když se cítí psychicky ohroženi. Samozřejmě sebepoškozování plní také funkci preventivní strategie, která se projevuje především při myšlenkách na sebevraždu. O zvládacím mechanismu se mluví tehdy, když jako jediný způsob přežití jeví pouze sebepoškození, protože druhou variantou je už jen sebevražda. B. Uklidnění, utišení (Calming and comforting) Sebepoškozování většinou poskytuje velmi efektivní a hlavně rychlou úlevu od nashromážděného napětí, stresu, úzkosti, deprese a strachu. Utěšuje emocionální bolest a přináší pocit klidu a duševní pohody. Toto jednání na některé působí jako velmi dobré sedativum na dobré a klidné spaní. 7

Tato kapitola převzata a částečně upravena z absolventské práce obhájené dne 15.6.2012 na CARITAS

– vyšší odborné škole sociální, Olomouc; Koucká, K. Odborný podklad pro manuál pro práci se sebepoškozujícími klienty nízkoprahových center pro mládež. 8

Dostupné ze dne 22.4.2012 z http://www.howto.co.uk/wellbeing/self-harming/foreword_4/

21

C. Kontrola (Control) Pocit kontroly je pro nás všechny velmi nezbytný pro naši duševní pohodu. Mnoho lidí, kteří mají zkušenost se sebepoškozováním, pociťovali velmi malou kontrolu nad všemi věcmi, a toto jednání jim ji zase vrací, někdy plní pocit síly a znovunavrácení do společnosti. Tito lidé potřebují mít kontrolu nad svými pocity a emocemi, např. nad hněvem, bezmocností, beznadějí, smutkem, depresivními stavy, pocitem hanby apod.; nad suicidálními myšlenkami, např. nad zaneprázdněnou hlavou, depresivními

myšlenkami,

vnitřními

hlasy,

dotěrnými

myšlenkami,

děsivými

vzpomínkami; chtějí mít také kontrolu nad prahem bolestivosti, a také nad ztrátou krve. D. Očištění (Cleaning) Lidé, kteří si na vlastní kůži zažili sexuální zneužívání nebo znásilnění, se neustále cítí jako špinaví a infikovaní, zneužití, ostudní. Sebepoškozování zde slouží jako symbol očištění těla i duše od znečištění zneužíváním; také jako možnost odstranění pocitů viny, hanby; také to může mít symbol, a to doslova, vyříznutí zneužívající osoby ze svého života. E. Důkaz existence (Confirmation of existence) Sebepoškozování úspěšně ukončuje odosobnění (člověk se cítí jako by vůbec neexistoval, jako by emoce, prožitky nebyly jejich vlastní, někdy si připadají, že hrají v nějaké hře); odvrácení od skutečnosti a necitlivosti. Sebepoškozování jednoduše navrátí lidi zpět do aktivního života a slouží jako extrémní uzemňující technika. Pomáhá lidem zůstat v reálném čase, vrátit se do vlastního těla, poskytuje doklad o tom, že člověk žije a je skutečný, důkazem je, že člověk je schopný něco cítit, dokonce i když je to bolest. To také vysvětluje, proč je to pro mnohé lidi dar, když sledují stékající krev, a která zároveň potvrzuje jejich vlastní existenci. F. Vytvoření snadného znecitlivění (Creating comfortable numbness) Záměrné sebepoškozování může plnit i opačnou funkci, může sloužit k pocitu necitlivosti. Jedinec, který prožívá velmi silné emoce a nedokáže je vlastními silami zvládat, si může tak vytvořit možnost úniku od reality, od psychické bolesti. Je to vlastně únik do prázdnoty, do necitlivosti. Toto období je nazýváno jako období klidu a míru. 22

G. Trestání (Chastisement) Jedná se o velmi silnou představu jedince, který se cítí jako nedokonalý a nehodný existence. U jedince se objevuje silné sebeobviňování z různých chyb, z hříchů, z ublížení ostatním lidem v okolí apod. Člověk se trestá i za projevování emocí, které měl v dětství zakázané, např. pláč, projev vzteku. Drsné sebekritizování může vést až k sebenenávisti a k víře, že sebetrestání je ospravedlňující.

H. Komunikace (Communication) Sebepoškozování je jednou z forem neverbální komunikace, někdy je směřována k okolí, někdy naopak k sobě samému. Lidé mohou praktikovat sebepoškozování v naději, že se někdo začne o ně více zajímat, či starat, nebo to může být způsob SOS volání o pomoc. Deb Martinson, autor The American Self-Harm Clearinghouse (2002 – 2007), vyvěsil na webové stránky: „My všichni hledáme po celou dobu svého života pozornost, není špatné nebo nezdravé ji chtít. Jestliže někdo velmi trpí a cítí se být ignorovaný, je to jen jeden způsob, jak může dát najevo svoji bolest, kterou vyjadřuje právě poraněním vlastního těla, v jeho životě se odehrává něco naprosto vážného, proto to není vhodná doba pro morální posuzování jeho chování.“ (Podle Suttonová, 2008) Mnoho sebepoškozujících se lidí si uvědomuje, že takové chování není společensky akceptované, a je také faktem, že tito lidé se proto cítí velmi zostuzeně. Projev vlastní bolesti na pokožce může být způsobem potvrzení, že vnitřní bolest je opravdu skutečná a ne smyšlená, může to být také metoda vyjádření se, když člověk není schopen verbalizovat své pocity.

1.7 Průběh samotného sebepoškozování Aldermanová uvedla ve své knize The Scared Soul (1997) tzv. návykový model záměrného sebepoškozování. Model je cyklický a vysvětluje, jak jedna epizoda sebepoškození vede k další epizodě. Na začátku cyklu se objevují negativní emoce, které mohou pocházet z různých zdrojů. Jedinec se proto snaží najít způsob, jak se cítit co možná nejrychleji lépe. A tak začne zvažovat sebepoškozování, které je považováno za rychlou a efektivní cestu

23

uvolnění negativních emocí. Pokud došlo k redukci těchto emocí, nastává druhá fáze, která se projevuje vnitřním chaosem. Jedinec si uvědomuje, že sebepoškozování je nezbytné a zároveň nežádoucí chování. Cítí úzkost, protože neví, jakým jiným způsobem by mohl kontrolovat své emoce. Samotné sebepoškozování slouží jako zvládající mechanismus, který se projevuje při stresové zátěži. Během tohoto aktu se minimalizuje pocit bolesti a následně nastupuje pocit úlevy a klidu. Největším úskalím je, že tato dopingová strategie má omezený a krátkodobý účinek. Když pozitivní emoce ustanou, člověk začne prožívat pocity viny a začíná si své jednání vyčítat. Objevují se znovu negativní emoce, které mohou být ještě intenzivnější a mohou vést opět k další epizodě sebepoškozování. (Podle Kriegelová, 2008, s. 123 – 126) Jan Suttonová (2008) navrhla také cyklus sebepoškozování (In org.: Cycle of self-injury, viz příloha č. 2). Autorka upozorňuje, že musíme mít stále na paměti, že se vždy jedná o jednotlivce, kteří se sebepoškozují, a proto nemusí stoprocentně následovat tento model sebepoškozování. Cyklus začíná tím, že se jednotlivec trápí různými dotěrnými nebo nepřijatelnými myšlenkami, představami, vzpomínkami, nočními můrami, tělesnými následky z dřívějších traumatických událostí, může se zatěžovat negativní sebedůvěrou, která se projevuje např. „Jsem úplně k ničemu.“ „Já jsem ta černá ovce.“ „Všechno je jen moje vina.“ Jednotlivec uvnitř sebe sama drží psychickou bolest, která následně začíná způsobovat vnitřní chaos. Člověk začne prožívat velmi silné emoce, které nadále zůstávají uvězněné uvnitř něho samého. Cítí se vyděšený a zoufalý, nebo naopak úplně emočně prázdný. Autorka ještě dodává, že člověku chybí ta poslední kapka, aby emočně vybouchl. Následně se jedinec cítí být úplně izolovaný, odstrčený. Tyto silné pocity ho nutí uvažovat nad sebepoškozováním. Po samotném aktu nastává pocit úlevy, který je většinou motivovaný potřebou uvolnit úzkost a napětí, stres, mít opět kontrolu nad sebou samým a potřebou zažehnat suicidální myšlenky. Člověk může zase lépe fungovat ve svém životě, protože se cítí více klidný a vyrovnaný. Po nějaké době si bohužel člověk začíná uvědomovat následky svého jednání a mohou se u něj objevit negativní pocity jako vina, zlost a sebenenávist. A cyklus se začíná opakovat. Autorka upozorňuje, že změnu lze nastolit pouze na začátku celého cyklu.

24

2 Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež V této kapitole jsem shrnula základní informace o nízkoprahových zařízení pro děti a mládež, které dále využiji ve výzkumu.

2.1 Legislativní ukotvení Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež jsou jednou z nabízených sociálních služeb pro děti a mládež podle zákona č.108/2006 Sb. o sociálních službách, která jsou registrována na Ministerstvu práce a sociálních věcí. NZDM podle §53 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách poskytují služby sociální prevence. „Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.“

NZDM jsou podle §62 zákona č. 108/2006 Sb. definována jako ambulantní, nebo terénní služby pro děti a mládež. „Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let ohroženým společensky nežádoucími jevy. Cílem služby je zlepšit jejich kvalitu života předcházením nebo snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících se způsobem jejich života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Služba může být poskytována osobám anonymně. Služba obsahuje základní činnosti: výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti; zprostředkování kontaktu se společenským prostředím; sociálně terapeutické činnosti; pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“

Základní činnosti NZDM charakterizuje §27 vyhlášky č. 505/2006 Sb. „Základní činnosti při poskytování sociálních služeb v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež obsahují následující úkony: Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti – je nutné zajistit podmínky pro společensky přijatelné volnočasové aktivity, pracovně výchovnou práci s dětmi, a nacvičovat a upevňovat motorické, psychické a asociální schopnosti a dovednosti, a zajistit podmínky pro přiměřené vzdělávání. Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: aktivity umožňující lepší orientaci ve vztazích odehrávající se ve společenském prostředí.

25

Sociálně terapeutické činnosti: socioterapie, jejíž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob. Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, jedná se především o pomoc při vyřizování běžných záležitostí, o pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a o pomoc a podporu při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob.“

2.2 Poslání9 Hlavním posláním podle České asociace streetwork je usilovat o sociální začlenění a pozitivní změnu v životním způsobu dětí a mládeže, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci. Další hlavní činností pracovníků nízkoprahového zařízení pro děti a mládež je poskytovat informace, odbornou pomoc, podporu, a předcházet tak sociálnímu vyloučení uživatelů zmíněné služby. (Racek, Herzog, 2007, s. 320)

2.3 Cílová skupina10 Tato služba je vytvořena pro děti a mládež, které se ocitly v obtížné životní situaci, nebo jsou jí ohroženy. Většinou tato cílová skupina nevyhledává žádnou institucionalizovanou pomoc a péči. Hlavním cílem pracovníků je navázání kontaktu s uživatelem, poskytování informací, odborné pomoci podpory, a tvorba podmínek pro sociální začlenění a pozitivní změnu v dosavadním způsobu života. Cílem služby je umožnit uživatelům se lépe orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvořit jim takové podmínky, aby mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci. Jedná se o děti a mládež od 6 do 26 let, které žijí nebo se vyskytují v určité lokalitě, kterou můžeme vymezit sociálně nebo geograficky. Tato cílová skupina většinou nechce trávit svůj volný čas s rodinou nebo jinou sociální skupinou, může také zastávat životní styl, který je zdrojem různých konfliktů, kterými je cílová skupina nebo její okolí ohrožována. Často do NZDM nepřichází s žádnou zakázkou, nebo ji nedokážou zformulovat. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 4)

9

Tato kapitola převzata z absolventské práce obhájené dne 15.6.2012 na CARITAS – vyšší odborné škole

sociální, Olomouc; Koucká, K. Odborný podklad pro manuál pro práci se sebepoškozujícími klienty nízkoprahových center pro mládež. 10

Tato kapitola převzata a částečně upravena z absolventské práce obhájené dne 15.6.2012 na CARITAS

– vyšší odborné škole sociální, Olomouc; Koucká, K. Odborný podklad pro manuál pro práci se sebepoškozujícími klienty nízkoprahových center pro mládež.

26

Dlouholetý odborník působící v oblasti sociální prevence a terénní práce na Blanensku Aleš Herzog doporučuje cílovou skupinu dělit dle věku, podle jeho vlastních zkušeností se jeví jako nejvhodnější skupina od 6 do 12 let, od 13 do 19 let a poslední skupina od 20 do 26 let. Toto rozdělení je vytyčeno převážně z důvodu odlišné metody práce se skupinou a zajištění bezpečného prostředí, mezi mladšími a staršími se může po nějaké době projevit šikana i přenos negativního projevu chování. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 16 – 17) Nízkoprahové zařízení není schopno poskytnout odbornou pomoc drogově závislým, např. výměnou injekčních stříkaček, léčbu závislostí apod; dále lidem bez přístřeší ve formě poskytnutí stravy, oblečení, ošetření; a lidem zdravotně postiženým, kteří potřebují osobní asistenci. (Standardy kvality NZDM klub Zóna, 2009)

2.4 Princip nízkoprahovosti Na princip nízkoprahovosti je založené celé fungování NZDM. Služba je realizována tak, aby byla pro cílovou skupinu maximálně dostupná, tzn. časově, finančně, prostorově a psychologicky. Jakákoli bariéra by mohla bránit potencionálním uživatelům vyhledat nízkoprahové zařízení. Služba je otevřena obvykle v odpoledních hodinách, během školních prázdnin se otevírací doba nízkoprahového zařízení podřizuje potřebám uživatelů. Každý uživatel může přicházet a odcházet v rámci otevírací doby podle svého uvážení. Ani pravidelná docházka není podmínkou užívání této služby. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 18) Nízkoprahové zařízení není zpoplatněno za užívání a poskytování nabízených služeb a tím je přístupné široké škále dětí a mládeže. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 18) Odstranění prostorových bariér je myšleno tak, že samotné zařízení se nachází v prostoru, který je pro uživatele co možná nejlépe dostupný. Jedná se hlavně o umístění v lokalitě, o prostor vstupu a vnitřní uspořádání (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 18). To znamená například, že zařízení bude v centru určité lokality města, kde se nachází v blízkosti školská zařízení, je zde zajištěna pravidelná městská hromadná doprava, vstup do budovy nebude uživatelům omezován nějakou třetí osobou, např. majitelem objektu. Budova by také neměla být propojena s takovou institucí, která by odrazovala cílovou skupinu (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 18). Psychologickou bariérou nízkoprahového zařízení může být z pohledu uživatele vzhled klubu, vybavení místností, i chování pracovníků. Proto musí být služba

27

nastavena tak, aby co nejméně odrazovala návštěvníky a byla naopak bezpečným a příjemným prostředím pro trávení volného času, kde se uživatel nebude cítit žádným způsobem ohrožen a kde bude přijat dalšími uživateli služby i samotnými pracovníky. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 18) Uživatel má možnost zůstat v anonymitě, dokumentace o uživateli je vedena pouze s jeho souhlasem, má právo také do ní kdykoli nahlédnout. Zařízení získává jen ty údaje, které jsou nezbytné pro poskytování odborných a kvalitních služeb. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 5) „Poskytované služby jsou poskytované všem jednotlivcům cílové skupiny bez ohledu na rasu, náboženské vyznání, sociální postavení, politickou orientaci, původ, sexuální orientaci a pohlaví. Součástí služby není podsouvání ideologie nebo náboženského přesvědčení.“ (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 18)

2.5 Přehled obsahu nabízených služeb NZDM11 Sociální služba je definována podle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách jako „činnost nebo soubor činností zajišťující pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“ Kontaktní práce je specifický druh kontaktu s uživatelem, který má za cíl vytvořit důvěrný vztah a další jeho rozvoj. Součástí práce je hledání hranic komunikace s klientem, povzbuzení k vyjádření vlastních potřeb a naučení využívat nabízené služby. Kontaktní práce má většinou podobu rozhovoru v přirozeném prostředí uživatele. Můžeme odlišovat kontaktní práci v klubu, v kontaktní místnosti a navázání prvního kontaktu. (Racek, Herzog, 2007 s. 326) Situační intervence je poskytována při řešení akutní problémové situace v klubu. Jedná se hlavně o intervenci při porušování klubových pravidel. (Racek, Herzog, 2007 s. 326)

11

Tato kapitola převzata z absolventské práce obhájené dne 15.6.2012 na CARITAS – vyšší odborné

škole sociální, Olomouc; Koucká, K. Odborný podklad pro manuál pro práci se sebepoškozujícími klienty nízkoprahových center pro mládež.

28

Při informačním servisu jsou předávány specifické informace na žádost samotného uživatele služby. Tyto informace jsou poskytovány většinou v kontaktní místnosti formou ústní nebo písemnou, tzn. informačními letáčky, vytištěnými údaji apod. Poskytované informace se mohou zaměřovat na témata školy, rodiny, vztahů, hledání brigád. Další poskytované informace mohou být specificky zaměřené na sociálně právní poradenství a zdravotní poradenství, které se týká hlavně rizik užívání návykových látek, bezpečného sexu, ale např. i možností čerpání sociálních dávek.12 Poradenství se odehrává formou rozhovoru nejlépe v samostatné místnosti. Pracovník nabízí uživateli rady, poskytuje požadované informace, odkazuje na další návazné služby, nabízí také pomoc při řešení různých obtíží. Snaží se uživateli pomoc při řešení akutní situace a zároveň se snaží o zvýšení kompetencí uživatele řešit tyto problémy. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 6) Krizová intervence nabízí řešení krizových situací v životě uživatele služby, jedná se o přístup, který přispívá k zvládnutí krize. Může jít o rozhovor směřovaný k základní orientaci v příčinách krizového stavu, nebo o cílenou intervenci zaměřenou na zvládnutí potíží. Rozsah krizové intervence je dán na základě toho, zda pracovník podstoupil akreditovaný kurz krizové intervence. V ostatních případech poskytne pracovník uživateli pouze pomoc v rozsahu akutní intervence a dál odkazuje na odborníka, může poskytnout uživateli doprovod.13 Při zprostředkování kontaktu s dalšími (návaznými) službami se jedná především

o domluvení

schůzky ústní, písemnou

nebo telefonickou formou

v návazných službách, možnosti doprovodu uživatele a asistenci při jednáních s institucemi. Kontakt s institucemi je zprostředkován pouze na základě souhlasu uživatele služby. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 6) Případová práce je dlouhodobá individuální práce. Případová práce se odehrává podle předem daného plánu. Nejdříve je společně sepsán kontrakt. Po domluvě s uživatelem se vytvoří individuální plán, který je vložen složky, kde je vedena dokumentace o uživateli. Uživatel má právo kdykoli do své složky nahlédnout, či si ji 12 13

Dostupné zde dne 9.4.2012 z http://pvcklub.podaneruce.cz/o-klubu/socialni-sluzby/ tamtéž

29

odnést. Po určité době jsou uskutečňovány revize kontraktu s uživatelem. Případová práce má časové ohraničení, je stanoven začátek i konec práce. (Racek, Herzog, 2007 s. 326) Skupinová práce je cílená aktivita poskytována určité skupině lidí, je namířená na rozvoj dovedností, řešení krizových situací, poskytování informací vybraného tématu. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 6)

2.6 Popis průběhu služby Nízkoprahové zařízení oslovuje potenciální uživatele služby různými formami, může se jednat o oslovení terénními sociálními pracovníky, distribucí informačních letáčku na místech, kde se vyskytuje cílová skupina, v institucích, se kterými mládež přichází do kontaktu (např. dětské domovy, kurátoři pro mládež, centra výchovné péče, nástěnky ve školských zařízeních), osobní prezentací na školách (základních, středních, odborných učilištích) a veřejných akcích. Uživatel také přichází do služby na základě doporučení jeho kamarádů, spolužáků. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 6)

2.6.1 První kontakt Jednání se zájemcem o službu se koná před začátkem využívání služby. Pracovník, který má zrovna službu v klubu, by měl mít povinnost oslovit každého nově příchozího. V rámci prvního kontaktu je uživatel seznámen s pracovníky NZDM a vyjasní si vzájemné oslovování. Zájemce o službu je informován o možnosti anonymity. Dále pracovník vysvětluje, jaká jsou pravidla klubu a práva uživatele. Zájemce o službu je seznámen s charakterem a obsahem služby, to znamená, že se dozví, o jakou službu se jedná, jaké jsou nabízené aktivity, a jaké jsou hlavní principy fungování nízkoprahového zařízení. Zároveň představí zájemci prostory klubu, které může využívat pro volnočasové aktivity a seznámí ho s otevírací dobou a možnostech individuálních konzultací. Zájemce o službu obdrží informační letáčky pro rodiče, kde je stručně popsáno nízkoprahové zařízení a možnosti volnočasových aktivit. (Standardy kvality NZDM klub Zóna, 2009) Pracovník musí také provést školení o pravidlech požární ochrany.

30

2.6.2 Druhokontakt Když zájemce o službu přijde do NZDM už poněkolikáté (min. dvakrát), sociální pracovník požádá zájemce o službu o vyplnění dotazníku druhokontaktu. Smlouva se může uzavřít nejen písemnou, ale i ústní formou. Po uzavření smlouvy se ze zájemce o službu stává uživatelem. Sociální pracovník pomůže uživateli vyplnit dotazník, dále ho seznámí se všemi dokumenty a informacemi. Samozřejmě, že uživatel má právo se rozhodnout, zda dotazník vyplní a jaké osobní informace poskytne. Pracovník má v této fázi důležitou povinnost, a tou je seznámení s nakládáním s osobními informacemi a dokumentací. Uživatel má právo si kdykoli svou dokumentaci odnést z NZDM. V této fázi si uživatel stanovuje osobní cíl a společně s pracovníkem individuálně plánuje. (Standardy kvality NZDM klub Zóna, 2009)

2.6.3 Pravidla služby Uživatel nesmí omezovat ostatní uživatele. Nesmí dělat nepořádek, velký hluk a mluvit sprostě. Musí dodržovat zákaz kouření v blízkosti klubu. Uživatel nesmí užívat návykových látek uvnitř klubu nebo v jeho blízkosti a ani je nesmí nikomu dalšímu nabízet. Nesmí užívat slovního ani fyzického napadání vůči ostatním v klubu a ani projevovat jakoukoli mezilidskou nesnášenlivost. Uživatel nesmí ničit vybavení klubu, odnášek věci, které mu nepatří. Uživatel také nesmí přinášet žádné zbraně. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 9)

2.6.4 Práva uživatele služby14 Uživatel má právo zůstat v anonymitě. Má právo na podání stížnosti, buď ústní, nebo písemnou formou, a možnost se odvolat. Má právo se vyjádřit k fungování klubu a podat návrhy na změny. Uživatel má právo přicházet a odcházet libovolně během otevírací doby. Má také právo využívat volnočasovou nabídku aktivit, podílet se na činnosti klubu. Uživatel má právo využít nabídku poskytovaných sociálních služeb, jedná se o krizovou intervenci, doprovod do institucí a k odborníkům, poradenství apod. Uživatel má také právo na doučování školní i mimoškolní látky. Uživatel má právo vědět o veškeré dokumentaci, která se na něj vztahuje a má právo do ní kdykoli na požádání nahlížet. 14

Práva uživatele služby byla vytvořena podle dokumentu Standardy kvality NZDM klub Zóna, 2009.

31

2.6.5 Dohoda o poskytování služby Dohoda o poskytování služby je nabízena uživatelům NZDM, kteří spadají do cílové skupiny. Dohodu mohou uzavřít jen kompetentní pracovníci služby. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 9) Dohoda o poskytnutí služby může mít písemnou i ústní formu, ale vždy musí splňovat určité náležitosti. Vždy musí být označeny smluvní strany, druh a rozsah poskytované sociální služby, místo a čas poskytované služby, ujednání o dodržování vnitřních pravidel, výpovědní důvody a výpovědní lhůty, dobu platnosti dohody. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 9) Uživatel může vypovědět dohodu bez udání důvodu, ale při vypovězení smlouvy ze strany NZDM musí být uživateli nabídnuta alternativa v návaznosti na instituce. (Standardy kvality NZDM klub Zóna, 2009)

2.6.6 Individuální plánování služeb Tento proces chápeme jako dlouhodobou práci s uživatelem služby, která začíná uzavřením dohody o poskytování služeb. V NZDM může být vytvořen plán pro krátkodobé i dlouhodobé cíle uživatelů. Procesem plánování jsou rozuměny všechny činnosti, během nichž se pracovníci zařízení zajímají o situaci uživatele a sledují jeho příběh v čase. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 10) Pracovníci musí pravidelně vykazovat průběh individuálního plánování. Výstupem toho procesu je zpracovaný individuální plán. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 10)

2.6.7 Individuální plán Individuální plán má ústní nebo písemnou podobu. „Individuální plán je vázán na zakázku uživatele a končí naplněním cíle.“ (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 10) Individuální plán je dohoda mezi zařízením a uživatelem, kde je stanoven klíčový pracovník, který je odpovědný za plánování a průběh služby. Jsou zde uvedeny cíle, které chce uživatel dosáhnout. Cíle musí být co nejkonkrétnější a hlavně měřitelné. Také by měly být pro samotného uživatele významné, aby byl motivován ke změně.

32

Dále jsou zde sepsány kritéria, podle kterých je zajištěno dosažení cíle. Následují kroky, které vedou k jeho naplnění. Je ujednán termín vyhodnocování plnění cílů a revize. Vyhodnocování individuálního plánu je prováděno sociálním pracovníkem za účasti uživatele. Hodnocení probíhá na základě předem stanovených kritérií nejméně jednou za dva měsíce. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 10)

2.6.8 Ukončení poskytování služby Služba může být ukončena vzájemnou písemnou nebo ústní dohodou mezi uživatelem a pracovníkem pokud došlo k naplnění cílů. Další možnost, jak může být služba ukončena, je ze strany uživatele, který neprojevuje zájem o poskytované služby NZDM nebo jsou porušována jeho práva; nebo ze strany zařízení. (Pracovní orgán ČAS, 2008, s. 11)

33

3 Metodologie kvalitativního výzkumu Ve své práci jsem se rozhodla pro kvalitativní výzkum, který se jevil jako nejvhodnější pro posouzení individuálních případů uživatelů nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ (Hendl, 2005, s. 50). Kvalitativní výzkum sebepoškozování u uživatelů NZDM jsem pojala jako komplexní životní příběh, abych mohla lépe zodpovědět výzkumné otázky, které jsem si stanovila. Pro pochopení poškozování se mi jevilo jako nejvhodnější si zvolit případové studie, kterými by mi uživatelé NZDM popsali své zkušenosti se sebepoškozováním.

3.1 Etika a vztah k účastníkům výzkumu Během výzkumu musí badatel dodržovat etiku týkající se celého průběhu výzkumu. Je kladen důraz na důvěrnost, důstojnost člověka, informovaný souhlas, zpřístupnění

závěrečné

práce

respondentům

výzkumu

a nakládání

se

získanými informacemi. V Listině základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) jsou definovány oblasti lidských práv, které se nesmí porušit ani při výzkumné práci. Jedná se především o zajištění ochrany jména, ochrany před neoprávněným zasahováním do soukromého života člověka, a ochrany před zneužíváním údajů o osobě. Dále má člověk právo se svobodně rozhodovat bez nátlaku okolí, má právo na svobodu projevu.

3.1.1 Důvěrnost, důstojnost člověka Výzkumník je povinen zajistit ochranu respondentů před identifikací čtenářem. To znamená, že badatel nezveřejní žádná data, která by umožnila identifikaci respondenta výzkumu. Badatel nejen použije pseudonymy pro osoby, ale také pro místa, kde se výzkum odehrával. Výzkumník udržuje data na bezpečném místě, ke kterému má přístup jen on sám, tzn. například zabezpečený přístup do počítače, kde má data

34

uschována; nenahrává získaná data na internetový server. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 45) Respondenty jsem upozornila na to, že se nemusí obávat identifikace, protože je ve výzkumu přejmenuji. Místa, která uvedli, jsem nejmenovala, aby bylo ještě více sníženo riziko případné identifikace respondentů.

3.1.2 Informovaný souhlas a nakládání se získanými informacemi Pokud dotazovaní zvažují svoji účast ve výzkumu, musí mít právo se rozhodnout svobodně. Účast na výzkumu je dobrovolná, subjekt nesmí být do rozhodnutí o účasti žádným způsobem donucen. Dotazovaný má právo v jakékoli fázi odstoupit od výzkumu. Toto právo je nutné zdůraznit a neustále na ně upozorňovat. (Ivanová, Zielina, 2010, s. 23) Subjekt je poučen o průběhu a vyhodnocení výzkumu, o možných rizicích, která plynou z výzkumu. Dále je povinnost badatele poučit dotazovaného, jak bude se získanými daty nakládáno. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 46) Když jsem se setkala s někým, kdo měl zkušenosti se sebepoškozováním a byl ochotný mi povyprávět svůj příběh, zeptala jsem se ho, jestli bych si mohla jeho příběh sepsat do bakalářské práce z důvodu výzkumu. Vždy jsem dala dotazovanému čas na rozhodnutí, jestli by s tím souhlasil. Vysvětlila jsem mu, jak celý výzkum bude probíhat a jak bude nakládáno se získanými daty. Každý si stanovil čas na rozhodnutí podle svého. Někdo se dokázal rozhodnout ihned, jiný přišel za mnou až po několika týdnech zvažování své účasti na výzkumu. Souhlasy jednotlivých uživatelů NZDM s výzkumem jsem si nahrála na mp3 přehrávač a následně uložila na CD, které je zabezpečené heslem.

3.1.3 Zpřístupnění výzkumné práce účastníkům výzkumu Podle Ivanové a Zieliny (2010, s. 23) „není nutné poskytnout subjektům kompletní výzkumnou dokumentaci“. Švaříček a Šeďová (2007, s. 49) uvádí, že rozhodnutí o poskytnutí výzkumné práce účastníkům výzkumu je pouze na samotném badateli. Pokud slíbí účastníkům, že jim práci poskytne, měl by svému slibu dostát. Někteří účastníci projevili zájem o celou práci ihned na začátku výzkumu a někdo o práci neměl zájem vůbec. Rozhodla jsem se tedy, že poskytnu přístup ke své

35

práci všem účastníkům výzkumu bez rozdílu, jestli ji požadovali nebo ne. Bude tedy záležet jen na respondentech, jestli tohoto mého rozhodnutí využijí a práci si přečtou.

3.2 Případová studie jako zvolený výzkumný přístup Případová studie se zaměřuje na velmi podrobné zkoumání jednoho nebo několika málo případů. Základní stavební kámen případové studie je případ, kterým může být osoba, skupina lidí či organizace. Jde zde především o velmi detailní studium případu. Tazatel sbírá velké množství dat, která zachycují složitost případu, a snaží se o jeho komplexní porozumění v přirozeném prostředí. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 97 – 98). Podle Stakeho (Hendl, 2005, s. 107) zde vůbec nejde o to, aby se potvrdily hypotézy nebo nějaké teorie, ale jde hlavně o holistické porozumění případu do co největší hloubky. Případem mi byl životní příběh uživatelů nízkoprahových zařízení pro děti a mládež, kteří měli zkušenost se sebepoškozováním, kde jsem mohla proniknout do hloubky jednotlivých případů. Případové studie jsem provedla ve dvou nízkoprahových zařízení pro děti a mládež ve dvou krajích České republiky.

3.3 Získání výzkumného souboru Respondenty jsem si vybírala zcela záměrně, podle předem určených vlastností. Kritériem výběru byla právě daná vlastnost nebo stav. Znamená to, že na základě stanoveného kritéria jsem cíleně vyhledávala pouze ty jedince, kteří toto kritérium splňovali a současně byli ochotni se do výzkumu zapojit. (Miovský, 2006, s. 135) Prvním kritériem bylo, aby respondenti navštěvovali nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Druhým kritériem byla nějaká osobní zkušenost se sebepoškozováním. Dalším bodem byla věková kategorie, kterou jsem stanovila od 15 do 26 let. Posledním kritériem byla ochota zapojení se do výzkumu. Pro výzkum jsem oslovila uživatele tří nízkoprahových zařízení pro děti a mládež z různých krajů České republiky, o kterých jsem se dozvěděla, že se potýkali se sebepoškozováním. Osloveno bylo deset respondentů (8 žen a 2 muži), kteří měli zkušenosti se sebepoškozování, ale jen pět (4 ženy a 1 muž) z nich bylo ochotno se podílet na výzkumu. Následně se jeden z respondentů odmítl zúčastnit výzkumu, jednalo se o muže. Výzkumným souborem se tedy staly čtyři uživatelky NZDM. S tímto

36

souborem jsem provedla povrchový výzkum o sebepoškozování, jednalo se o přibližně hodinový rozhovor, který mi měl nastínit, co uživatelky přivedlo k samotnému sebepoškozování a jak se snažily o eliminaci v rámci nabízených služeb NZDM. Zjištěné informace dále využívám ve svém závěru z výzkumné práce. Pro případovou studii jsem se rozhodla poté, co jsem zjistila, že případy jednotlivých uživatelek jsou velmi komplikované a vyžadovaly hlubší analýzu, abych zjistila o sebepoškozování co nejvíce informací a mohla zjištěné informace využít při práci s mládeží v NZDM. Na případových studiích se dále chtěly podílet už jen dvě uživatelky z původního výzkumného souboru. Další dvě uživatelky se už odmítaly účastnit hloubkových rozhovorů hlavně z toho důvodu, že nechtěly „prožívat celou situaci ještě jednou, ale hlouběji“.

3.4 Charakteristika výzkumného souboru Výzkumný soubor tvořily čtyři dívky od 19 do 24 let. Všechny respondentky úspěšně ukončily střední školu. Jen jedna z nich nadále pokračuje vysokoškolským studiem. Sebepoškozování probíhá u dívek po různě dlouhou dobu. Tři dívky z výzkumného souboru nejdříve uvažovaly o sebevraždě, o kterou se pokusily. Po nezdařeném pokusu se začaly všechny sebepoškozovat.

3.5 Formulace výzkumných otázek Dříve, než jsem se výzkumem začala zabývat, seznámila jsem se podrobněji s problematikou sebepoškozování v odborné literatuře. Chci se zaměřit na to, co uživatelé nízkoprahového zařízení pro děti a mládež řešili za problémy před samotným sebepoškozováním a co je vedlo k tomuto chování. Dále bych se chtěla dozvědět, jakým způsobem přestali se sebepoškozujícím jednáním, nebo jestli došlo aspoň k nějakému omezení za přispění pracovníků NZDM. Abych odpověděla na dané cíle, formulovala jsem následné výzkumné otázky: Jaké jsou hlavní spouštěče aktu sebepoškozování u uživatelů NZDM? Co může u daných uživatelů sebepoškozování nahradit? Jakou úlohu hraje NZDM pro ukončení či snížení počtu aktů sebepoškozování?

37

3.6 Sběr dat Při sběru dat jsem použila kvalitativní výzkum, metodu dotazování, techniku nestrukturovaného, narativního rozhovoru. Další použitou technikou bylo nestrukturované dotazování. Důraz je kladen hlavně na přirozený průběh rozhovoru, který je nenásilný vůči dotazovanému. Při tomto typu rozhovoru nemá tazatel předem připravenou strukturu, které by se během rozhovoru držel. Důležité je, aby se badatel držel hlavního tématu, které ho zajímá, a aby věděl, na co hledá odpověď a čeho chce dosáhnout. (Miovský, 2006, s. 157 – 158) Úkolem narativního dotazování je podněcování k vyprávění příběhu spíš než klasické interview. Jde tedy o to, aby se respondent pokusil vyprávět o jevu, který nás zajímá. Úlohou tazatele je podněcovat vypravěče a ptát se na nesrovnalosti, žádat upřesnění. Tazatel nesmí zbytečně zasahovat do vyprávění, aby nevhodně nepozměnil vyprávění. (Miovský, 2006, s. 158) S některými dotazovanými jsem se setkala už během dvouměsíční praxe v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. Jednoho dotazovaného jsem oslovila díky sociální pracovnici, která věděla, že se dotyčný sebepoškozoval. Druhou skupinu dotazovaných jsem poznala v podstatě nahodilému zjištění, že se poškozují, a to během mé návštěvy v NZDM, kam jsem přišla jen kvůli svému zájmu ohledně fungování NZDM obecně. V druhém případě tedy původní záměr nebyl výzkumný. Když jsem zde ale objevila několik vhodných potenciálních subjektů pro výzkum, zkusila jsem je oslovit a zeptat se, jestli by byli ochotní se zúčastnit výzkumu. Někteří neprojevili zájem, jiní se ptali, co to všechno bude obnášet. S obsahem výzkumu jsem dotyčné seznámila a podle toho se dále rozhodovali, jestli se opravdu zúčastní výzkumu. Se všemi, kteří souhlasili s výzkumem, jsem vedla krátký rozhovor, díky kterému jsem si udělala představu o jejich sebepoškozování a možnosti řešení v NZDM. Z těchto jedinců jen dva souhlasili s tím, že bych jejich životní příběhy dále hlouběji zkoumala. Jednalo se o dvě dívky, přičemž každá z nich navštěvovala jiné nízkoprahové zařízení pro děti a mládež v České republice. Ostatní už odmítli jakoukoli další spolupráci. Většinou se přiznali, že se bojí mluvit o svém životě a o sebepoškozování více do hloubky, především kvůli tomu, že je pro ně velmi těžké a nechtějí si vracet nepříjemné vzpomínky na toto období a znovu si je prožívat. Z hlediska cíle výzkumu není podstatné, zda za ochotou nebo neochotou účastnit se kvalitativního výzkumu formou případové studie jsou nějaké specifické důvody, které by zjištění nějakým

38

způsobem diskvalifikovaly. Kvalitativní případová studie si totiž nečiní nárok na zobecnění vzhledem k populaci. Krátké rozhovory se většinou odehrávaly v NZDM, kam dotazovaní docházeli, s ostatními jsem si domluvila schůzku mimo klub, většinou se jednalo o kavárnu či restauraci. Hloubkové rozhovory jsem vedla s respondentkami nejdříve v NZDM, ale z důvodu mého častého onemocnění, jsem byla nucena používat na interview především chat na facebooku, ICQ, nebo jsem využila hovoru a chatu v programu skype.

3.7 Prostředí výzkumu Navštívila jsem celkově tři nízkoprahová zařízení pro děti a mládež v různých částech republiky. V NZDM jsem se prezentovala jako studentka sociální práce. Domluvila jsem se s vedoucí NZDM nebo sociální pracovnicí, abych se dozvěděla více o fungování klubu a kdy bych mohla klub navštívit. Uživatelům jsem byla buď představena samotnými pracovníky, nebo jsem se s nimi seznamovala samostatně. Představila jsem se jako studentka sociální práce a že klub jsem navštívila jen ze studijních důvodů. Kluby se většinou nachází na okraji měst, kde zachycují děti a mládež, která pochází spíš ze sociálně i ekonomicky slabších rodin. Rodiče většinou nemají dostatek finančních prostředků, aby jejich děti mohly navštěvovat různé zájmové kroužky, proto využívají možnosti nízkoprahových klubů. Kluby měly k dispozici několik místností. Lišily se jen vybavením, jeden klub měl i samostatnou počítačovou místnost. Uživatelé měli na klubovnách možnost využít ke hře kulečník, ping-pong, fotbálek, deskové hry apod. Nacházela se zde také vyhrazená místa jen pro odpočinek uživatelů, která byla vybavena relaxačními křesly, polštáři, stolkem a varnou konvicí, ve které si mohou uvařit čaj. Pracovníci také měli k dispozici kontaktní místnosti, které byly vytvořené pro setkání s uživateli, kde má uživatel soukromí pro své řešení problémů s pracovníky. Jednalo se o místnosti, kde se nacházela pohodlná křesla se stolkem. Jednalo se o menší místnosti, které byly vymalovány pastelovými barvami, vyzdobeny drobnými předměty, nebo obrázky vytvořenými samotnými uživateli NZDM. Tyto místnosti jsem následně použila pro rozhovory s uživateli, o kterých jsem zjistila, že se sebepoškozují.

39

Prvního uživatele jsem oslovila díky sociální pracovnici, která mi o něm řekla, že se poškozuje. Uživatele jsem se zeptala na jeho jizvy, a jak k nim přišel. Popsal mi svůj příběh, ale odmítl se jakkoli podílet dále na výzkumu. Další respondenty jsem získala díky tomu, že jsem si s uživateli vyprávěla o tom, jak se o NZDM dozvěděli a co je přivedlo právě sem. Od většiny oslovených uživatelů jsem se dozvěděla, že do NZDM chodí právě díky svým kamarádům, se kterými tráví spoustu volného času. Jen málo uživatelů přiznalo, že potřebovali řešit nějaký problém a věděli, na koho se mohou anonymně obrátit, a proto navštívili NZDM. Někteří se přiznali, že se sebepoškozováním mají zkušenosti, nebo mě navedli na někoho, o kom se domnívali, že se sebepoškozuje. S uživateli, kteří se sebepoškozovali, jsem vedla rozhovor právě na toto téma a bavili jsme se, co sebepoškozování uživatelům přináší, také jsem jim nakonec rozhovoru vysvětlila kruh sebepoškozování. Dále jsem se uživatelů zeptala, jestli by se chtěli zúčastnit výzkumu. Ujistila jsem je, že výzkum je anonymní a nemusí se bát žádného prozrazení.

3.8 Průběh výzkumu Rozhovory byly uskutečňovány od 16. února do 23. října 2012. Délka interview byla vždy individuální. První rozhovory, které jsem uskutečňovala s uživatelkami NZDM ohledně sebepoškozování, trvaly maximálně hodinu. Délka byla zcela individuální, nejkratší interview trvalo kolem jedné hodiny a nejdelší kolem dvou a půl hodiny. Rozhovor byl vždy přizpůsoben respondentce, aby se mohla ke všemu vyjádřit. Rozhovory byly předem domluveny na určitý den a čas, který respondentce vyhovoval. Respondentky si samy vybíraly místo schůzky, většinou se jednalo o místa, ke kterým měly nějaký kladný vztah či nějakou vzpomínku. Před samotným interview jsem se zeptala, jestli bych si mohla rozhovor nahrávat na mp3 přehrávač pro lepší přepis a následnou analýzu. Od všech respondentů jsem dostala souhlas.

3.9 Zpracování dat Pro svůj výzkum jsem využila metodu audiozáznamu z toho důvodu, abych zachytila všechny informace, které mi respondenti poskytovali během interview (Miovský, 2006, s. 197). Zvukový záznam mi poskytl mnoho zajímavých informací, 40

které bych nebyla schopna zachytit metodou „tužka – papír“, jednalo se např. o sílu a zabarvení hlasu, pomlky apod. Během rozhovoru jsem si dělala poznámky do záznamového archu, které jsem používala pro další rozvoj rozhovoru. Své audiozáznamy jsem tedy přepsala do textového editoru Word tak, jak se odehrávaly podle nahrávek. Záznamy jsem si pouštěla stále dokola, abych nic ze záznamu nezapomněla zaznamenat. Následně jsem příběhy sestavila podle posloupnosti v životě respondentů. Při kódování dat jsem využila techniku barvení textu (Miovský, 2006, s. 211). Tuto techniku jsem zvolila pro její přehlednost. Ke každé výzkumné otázce jsem přiřadila jednu barvu. Následně jsem vyhledávala všechny informace, které se daného okruhy týkaly, a zabarvovala jsem je příslušnou barvou. Dále jsem využila práci s časovými osami (Miovský, 2006, s. 211), kam jsem zaznamenávala u každého respondenta důležité události. Osa mi také pomohla při sestavování životního příběhu respondentů, protože během vedených rozhovorů, jsme přeskakovali z jednoho životního období do druhého. Pro analýzu dat jsem využila deskriptivní přístup, který je založen na utřídění, klasifikaci a deskripci. Výsledkem jsou utříděná a popsaná získaná data. (Miovský, 2006, s. 219 – 220)

41

4 Případy sebepoškozování u dívek navštěvující NZDM a jejich řešení V této kapitole jsem popsala životní příběhy dvou dívek Veroniky a Kristýny, které navštěvují NZDM a které se sebepoškozují. Snažím se tímto přiblížit složitost problematiky sebepoškozování.

4.1 Příběh sebepoškozování Veroniky a jeho řešení v NZDM Veronika je 19letá dívka, která vystudovala všeobecné gymnázium. Na první pohled působí velmi přátelsky, zdá se být velmi otevřená a aktivní, co se týče zapojení se do aktivit klubu. U Veroniky jsem si jednoho dne všimla, že má na rukou (od zápěstí po loket z vnitřní strany) několik jizev. Nevypadaly, že by si je udělala při nějaké činnosti např. na zahradě, při hře s kočkou apod. Jizvy nijak neschovávala pod rukávem, ani pod žádnými doplňky. Jak se později vyjádřila, mohlo by to podle ní přitahovat zbytečnou pozornost, kterou nepotřebovala. Veronika navštěvovala NZDM pravidelně, proto jsem si s ní mohla utvořit bližší a důvěrný vztah. Každou její návštěvu v klubu jsme si chvilku povídaly o škole, o rodině, o kamarádech i o jejích zálibách. Jednoho dne jsem jí řekla, že jsem si všimla jizev na rukou, jestli by si o tom nechtěla popovídat. Nejdříve jsem dostala odmítavou odpověď: „Až někdy jindy. Nemám náladu.“ Vyjádřila jsem jisté obavy a řekla jí, že se na mě může kdykoli obrátit, když si bude chtít o tom popovídat. Odešla za svojí partou přátel hrát kulečník. Za několik týdnů za mnou přišla a zeptala se, jestli bychom šly do kanceláře, že by se mi ráda s něčím svěřila. Řekla mi, že jizvy na rukou má od poškozování se, které se snaží nějakým způsobem omezit. Podle jejích slov jsem jí dala „brouka do hlavy“, když jsem jí nabídla pomoc. Dlouho si to rozmýšlela, ale nakonec se rozhodla, že přijde a že si popovídáme. Nabídla jsem jí, že bych chtěla slyšet celý její příběh, a kdybych mohla, sepsala bych její příběh do mé práce. Nyní Veronika souhlasila, abych si vyslechla její příběh a zároveň si ho přepsala do své práce, ale jen kvůli tomu, že nejsem pracovník. Veronika nechtěla, aby se o tom pracovníci klubu dozvěděli, nechtěla je tím

42

prý nějak zatěžovat. Toto její prohlášení mě trošku zarazilo. Připadalo mi, že pracovníkům z nějakého důvodu mnoho Veronika nedůvěřuje. Nakonec z celého vyprávění Veroniky mi vyplynulo, že byla vedena k samostatnosti a měla za úkol si poradit se všemi problémy sama. Tím by mohla odkrýt svoji slabost, že něco nezvládá, tak jak se od ní očekává. S Veronikou jsem zašla do kontaktní kanceláře pracovníků NZDM, která je vyhrazená pouze pro rozhovory s uživateli NZDM. Kancelář byla malá, uprostřed místnosti byl konferenční stolek s letáky a kolem něho pohovka a dvě křesla. Pohovka byla umístěna naproti oknu, ze kterého byl výhled na zahrádku u klubu. Křesla byla po boku pohovky. Nabídla jsem Veronice, aby si vybrala místo, kde se jí bude příjemně sedět. Posadila se do pohovky, já se usadila po jejím boku do křesla, aby stůl nevytvářel možnou bariéru při rozhovoru. Také jsem se zeptala Veroniky, jestli to co mi řekne, bych si mohla nahrávat na mp3, aby se mi lépe rozhovor přepisoval. Ihned mi neodpověděla, ale po chvilce souhlasila. Další rozhovory probíhaly už jen přes komunikační kanály jako je facebook, Skype, nebo ICQ. Převážně to bylo z důvodů mého častého onemocnění a z časových důvodů Veroniky, která si vyhradila na konverzace pozdní večerní hodinu.

4.1.1 Rodinné vztahy – napětí mezi Veronikou, jejími rodiči a příbuznými Veronika se narodila do úplné rodiny. Má jednoho o rok a půl staršího sourozence. Rodiče Veroniky se vzali mladí po krátké známosti, když její matka otěhotněla. Věkový rozdíl mezi rodiči je 5 let. Veronika popisovala vztahy v rodině jako komplikované. Ale to si uvědomila až nedávno, když jí její matka popisovala, jak prožívala vtah s jejím otcem. Její rodiče nejdříve bydleli s rodiči z otcovy strany ve větším městě v panelovém bytě v Čechách. Veronika se dozvěděla od své matky: „Víš, tvůj otec byl nejrozmazlovanější dítě v rodině. Pořád se kolem něj skákalo, po práci si musel vždy odpočinout, takže tvůj sourozenec se musel nějak zaměstnat, většinou jsme chodili ven, nebo jsme navštívili mé rodiče.“ Rodiče matky i otce bydleli v jednom městě. Ale rodiče z otcovy strany nebyli nadšeni, když matka navštívila své rodiče. Veronika podle svých slov nechápala, proč rodiny měly mezi sebou takové rozepře. Vždy, když jela na návštěvu za prarodiči, cítila

43

napětí. „Jen to, že bysme s rodičema jedli oběd u druhých prarodičů než normálně, by vyvolalo rozruch, i hádku. To už se totiž několikrát stalo. Je fakt, že prostě se sebou navzájem nemluví. Každý si hrabe na svým písečku. Pak se hrozně diví a hádají se.“ Když se rodiče Veroniky přestěhovali na Moravu do malé vesnice do rodinného domu, nedokázali rodiče se sebou nekonfliktně existovat. „Pamatuji si nějaké hádky, které sice nebyly tak časté, ale o to horší. Jednou si pamatuju, jak jsem byla s rodiči ve městě nakupovat, najednou se začali neuvěřitelně hádat. Lidé kolem se začali po nich dívat. Najednou se rozdělili a každý šel jiným směrem. Ale já jsem nevěděla, s kým mám jít, mně si nevšímali. Pamatuju si, že jsem chtěla jít s oběma, abychom se pak někde sešli. Šla jsem s mamkou, ale pak mi bylo líto, že jsem nešla s taťkou. Mamka celou cestu nadávala. Pak doma nikdo s nikým nemluvil, já se bála cokoli říct, aby se znovu nerozčílili. Protože rodiče pak spolu nemluvili i několik dní. Pamatuji si, že spolu jednou nepromluvili celý týden.“ Takové hádky Veronika nesnášela, poté se její rodiče aspoň před ní a jejím sourozencem nějakým způsobem existovat.

4.1.2 Období základní školy (1. – 5. třída) – požadavky rodičů na Veroniku a srovnávání s jejím sourozencem Ráda bych upozornila, že na žádost Veroniky neuvádím pohlaví sourozence, obávala se možné identifikace. Proto používám dál jen slovo „sourozenec“. Po nástupu do školy rodiče Veroniky chtěli, aby dosahovala výborných výsledků. Byla důsledná ve své přípravě do školy. „Vždycky jsem se snažila se kvalitně připravovat do školy. Pamatuju si, jak jsem se v první třídě učila psát písmenka, asi dvě hodiny jsem psala v písance písmeno „z“. Prvně jsem si to nanečisto psala na papír, pak jsem to zkoušela perem do písanky. Chtěla jsem to mít dokonalé. A když jsem to ukázala mamce, řekla mi, že mi to napsal sourozenec. A víc se nad tím nepozastavovala. Ve škole mi paní učitelka řekla, že jsem si to natiskla, protože všechna písmenka vypadala úplně stejně. Myslela jsem si, že je to smysl celé písanky.“ Veronice už její pečlivost zůstala. Rodiče neustále Veronice připomínali, že musí mít na vysvědčení jedničky. A protože pro ni a jejího sourozence chtěli jen to nejlepší, ve druhé třídě museli udělat přijímací zkoušky na jazykovou školu. Sourozenec Veroniky byl mezi prvními deseti přijatými žáky. Po takovém úspěchu jejího sourozence si rodiče usmyslili, že i Veronika musí jít na základní jazykovou školu. „Na přijímačkách mi učitelka angličtiny řekla, že

44

mi jazyky nepůjdou. V tu chvíli jsem si říkala, je to jasný, nemám šanci se dostat, ale nakonec jsem byla přijata. Doma byl cirkus kvůli tomu, že jsem byla mezi posledními, kdyžto mamka mě hledala v první polovině přijatých.“ Podle slov Veroniky ji neustále rodiče srovnávali s jejím sourozencem. Do školy se totiž nemusel tolik připravovat jako Veronika, ta ani tak neměla vysvědčení podle představ rodičů. „Vždy jsem svému sourozenci záviděla tolik volného času. Vždycky za hoďku měl všechny úkoly, jazyk se učit vůbec nemusel. Neustále chodil ven nebo si četl nějaké knížky, no měl na to čas. Kdežto já jsem seděla nad sešitýma a těžko jsem něco nasoukala do hlavy. Vlastně jsem si neuměla odpočinout chvilku od školy, jen v sobotu jsem nikdy nic nedělala. Vždy jsem si vyhradila neděli, abych se připravila na pondělí a úterý, ale nikdy jsem toho tolik nestihla. Rodiče mě neustále srovnávali, ptali se mě, proč jsem tak blbá na jazyk, vždyť podle jejich slov byl jednoduchej. No jenže mě nepřišel. Tak mi řekli, že mě bude doučovat sourozenec. Brala jsem to jako potupu, že mě musí někdo doučovat, že učení nezvládám už na základce. Jak to bude vypadat po tom? Neustále jsem se bála, co bude následovat, kam mě budou chtít rodiče přihlásit, na jakou školu? Měla jsem z toho úplně panickou hrůzu, když se blížila pátá třída na základce a já věděla, že sourozenec je už na gymplu.“ Veronika se mi svěřila, že ji rodiče neustále vysvětlovali, že její sourozenec je tu od toho, aby jí vyšlapal cestičku životem. Veronika to brala ale jako přítěž. I ve škole, protože chodila jen o jednu třídu níž, učitelé ji neustále srovnávali: „Mívali jsme stejné učitele, říkávali mi, že nechápou, proč mám takové problémy s např. s gramatikou v češtině, když mému sourozenci to žádné problémy nedělá. Nesnášela jsem to, když mi někdo něco takového řekl.“ Veronika popisovala, že za dobré známky nikdy nedostala žádnou pochvalu, protože to bylo považované za samozřejmost. „Na začátku roku už na základce mi vždy rodiče řekli, že budu mít na vysvědčení samé jedničky. Jinak se budu učit i přes prázdniny. Tahle škola nebyla zas tak obtížná, jen jsem nedávala angličtinu, protože jsem si nedokázala zapamatovat slovíčka. Ze smilování jsem dostávala dvojku, abych neměla zkažené vysvědčení. Mě to bylo jedno. Aspoň rodiče vidí, že nemají dokonalou dceru. Vždycky mi říkali, že jsou na mě tolik přísní, abych si nezpackala svůj život.“ Jen když donesla špatné známky horší než dvojku, rodiče ji tlačili, aby se neustále učila, takže jí zakazovali chodit ven a musela sedět nad učením. V páté třídě se rodiče rozhodli, že Veronika půjde ve stopách svého o rok staršího sourozence. Proto jí přihlásili na gymnázium. Veronice přišlo rozhodnutí o přijetí, kde stálo, že je přijata na osmileté gymnázium. „To jsem ale ještě netušila, že 45

to bude mých prozatím nejhorších osm let, které prožiju.“ Od svého sourozence věděla, že studium na této škole nebude žádný med, že učiva je mnohem více než na základní škole. Nevěděla, jak bude školu zvládat časově, když už tak bylo docela náročné studium na jazykové základní škole. S rodiči komunikovala během tohoto období na dobré úrovni, bohužel s otcem byla komunikace horší. Neustále jezdil po nějakých služebních cestách, tak mnoho času nebyl doma. Matka zase naopak chodívala domů později odpoledne a bývala velmi unavená. Veronika se svěřila, že vždy nechávala matku odpočinout, až večer teprve spolu nějakým způsobem komunikovaly. S rodiči si tedy mohla pořádně promluvit až o víkendech, ale to Veronika nechtěla řešit problémy ve škole, chtěla si chvíli od ní odpočinout. „Soboty stejně bývaly pracovní, vždy se něco doma kutilo. Večer za odměnu jsme se mohli všichni dívat na nějaký film.“ Veronika také uvedla, že společné chvíle trávili všichni společně jen u snídaní, obědů a večeří a v sobotu večer u filmu. Jinak bývali všichni někde rozprchlí. „Mnoho času na svěřování se rodičům nebylo, vždy tak jen mezi řeči. Ale stejně jsem zatím moc věcí neřešila. Nebylo proč.“

4.1.3 Období střední školy (osmileté gymnázium) – šikana, první pokus o sebevraždu a následné sebepoškozování Veroniky Veronika se podle svého sdělení do doby než přešla na střední školu, neměla zase tak špatně, když to teď může zpětně srovnat. To nejhorší ji teprve čekalo. Prázdniny před nástupem na střední školu prožívala klidně a snažila se co nejvíce si odpočinout. Věděla, že teď se bude muset hodně snažit, aby všechno ve škole zvládala aspoň dobře. Nějaké informace se snažila vytáhnout ze svého sourozence, který byl na střední škole už rok. Podle slov Veroniky to neznělo „zas tak hrozně“, jak si to sama představovala. Když Veronika začala chodit na gymnázium, ze začátku si říkala, že to bude dobrá škola. Pro Veroniku to mělo také jednu výhodu, nemusela se ihned v 15 letech rozhodnout, čemu se bude chtít ve svém životě věnovat. Samotný přechod byl docela těžký, najednou měla Veronika mnohem více předmětů, mnohem více se musela učit a najít si techniku, jak co nejvíce učiva si zapamatovat za co nejmenší čas. Rodiče už neměli takové vysoké nároky, nepožadovali, aby Veronika měla samé jedničky, ale zase nechtěli, aby přinesla na vysvědčení nějakou trojku. Veronika cítila, že je jedním velkým zklamáním pro rodiče, protože na vysvědčení měla vždy minimálně dvě trojky.

46

Oproti tomu její sourozenec měl nejvíc čtyři dvojky a vysvědčení vždy s vyznamenáním. Jednou Veronika zaslechla, jak se její rodiče bavili o prospěchu ve škole, říkali si, že budou muset na Veroniku více tlačit, aby se více učila a „neflákala tolik tu školu“. „Zaslechla jsem také jednou, že jsem černá ovce rodiny, kvůli tomu, že mám tak špatné známky a že už si se mnou rodiče neví rady. Byla jsem z toho celá zoufalá. Rodiče nevěděli, že jsem je slyšela. Neměla jsem z toho dobrý pocit a pak už jsem to měla neustále v hlavě.“ „Ve druháku se to všechno ale obrátilo k horšímu.“ Během začátku druhého roku na gymnáziu začal obtěžovat Veroniku jeden o rok mladší spolužák. Obtěžování se nejdříve projevovalo jako různé posměšky a narážky na její postavu. Veronika se to snažila přecházet, nic s tím prozatím dělat nechtěla, i když jí to nebylo nijak příjemné. Říkala si, že to přece někdy přejde. Bohužel během roku se útoky na Veroniku začínaly stupňovat. Nejdříve útočil jen jeden kluk, během roku se přidávali další. Tito kluci na Veroniku neustále pokřikovali. Nejdříve se jednalo jen o něco takového jako: „Hele už zase někam jde.“ Veronika si toho moc nevšímala, protože na chodbách většinou vždy procházel nějaký větší dav studentů. Neustále si říkala, že to není směřované na ni, i když se na Veroniku vždy dívali. Najednou už na ni začínali pokřikovat různé urážky, veřejně ji ponižovali před ostatními studenty. Celý druhý ročník toto přecházela a už se těšila na letní prázdniny, protože všech urážek a ponižování už měla dost. Během prázdnin doufala, že jak nastoupí do dalšího ročníku, všechno ustane, že dva měsíce jsou dlouhá doba. Rodičům se s tím svěřit nechtěla, brala to jako svoji slabost, že se těm klukům nedokázala přes celý rok pořádně postavit a něco jim říct, nebo to říct aspoň nějakému vyučujícímu. „Moje mamka mě vždycky vychovávala tak, že na mě nikdy nečeká venku žádné nebezpečí a nikdo mi nikdy nemůže ublížit. Ale opak byl pravdou, a já nevěděla, jak se mám zachovat, co mám dělat v takové situaci. Přece neřeknu našim, že mě někdo ve škole otravuje. To by si řekli, že jsem ještě slaboch.“ Po prázdninách se ve škole nic nezměnilo. Všechno pokračovalo stejně, různých útoků přibývalo a došlo i na vyhrožování. Po dlouhém přemýšlení nad situací ve škole se Veronika rozhodla svěřit rodičům. Cítila totiž pořád čím dál tím větší beznaději. Ale nenašla v sobě tolik odvahy, aby se dokázala s tím někomu svěřit. „Když jsem přišla domů, zavřela jsem se v pokoji, sedla si do koutku. Přemýšlela jsem, co se dělo ve škole, uvažovala jsem, jak to všechno skoncovat. Vysilovalo mě to. Noci jsem probrečela, chodila jsem do školy nevyspaná. Také prospěch z předmětů šel dolů.“ Když se měla Veronika učit, sedla ke stolu a rozbrečela se, nedokázala překonat začínající odpor ke 47

škole. Stačilo jen vidět učebnice a sešity do školy a už měla slzy v očích. Neměla sílu se naučit na zkoušení či na testy. Její rodiče ji začínali vyčítat, že má špatný prospěch. Veronika jim chtěla všechno vysvětlit, proč se zhoršuje ve škole a co se děje. Ale odvahu hledala marně. „Rodiče mi často připomínali, že jsem dost velká na to, abych se o sebe dokázala postarat a věděla, co je mojí povinností, abych si nezpackala svůj život.“ V této době Veronika začínala mít také dojem, že se její rodiče rozvedou. Doma byly slyšet jen samé hádky, rodiče spolu už nedokázali řádně mluvit. Volný čas každý trávil po svém, její matka jen seděla u televize nebo vyšla na zahrádku, když bylo dobré počasí, otec zase trávil neskutečnou dobu ve své pracovně u počítače. Veronika nevěděla, co se stalo, nikdo jí nic neřekl. Se svými starostmi, které měla, se nechtěla svěřit, protože jí to přišlo, že by jim jen přidávala více starostí. „ Byla bych další zátěž. Taky jsem si ale dovedla představit, co by mi na moji situaci ve škole řekli. Že je mám poslat někam a měla bych klid.“ Veronika tou dobou přestávala také jíst, dávky jídla si pomalu zmenšovala, aby nikdo nic nepoznal. Přestávala mít chuť k jídlu, neustále totiž myslela na to, co se děje ve škole a jaké problémy nastávají v rodině. Všechnu vinu ale začala svalovat na sebe. „Myslela jsem si, že za všechno můžu já.“ Veronika se také zmínila, že přestávala už komunikovat se svými rodiči i sourozencem. Nikdo si ale ničeho moc nevšímal. Jednou, když už si Veronika řekla dost, ty probrečené noci už stačí, zašla za matkou. Zeptala se jí, jestli by si na ni neudělala chvíli čas a mohla se jí věnovat. Její matka jí ale řekla, že až za chvíli. „Chodila jsem za ní asi každou hodinu ten den až do večera, ale vždy mi mamka řekla, abych chvíli počkala. Tak jsem seděla v kuchyni, abych byla mamce na očích, když mě to přestalo bavit, tak jsem šla do pokoje a zase jsem se vrátila a ptala se, jestli už. Vždycky jsem dostala odpověď: Počkej ještě chvíli. Tak jsem přišla večer, asi kolem desáté, když se rodiče chystali do postele. Ale se mě mamka zase zeptala, proč ještě nespím. Tak jsem se jí připomněla, tak se to odložilo na další den. Takhle to šlo ale dva týdny.“ Pak už to Veronika vzdala. Veronika se tedy rozhodla převzít situaci do svých rukou. Zjistila, že už všechno to šikanování přerostlo přes její hlavu, ale stejně nechtěla, aby to někdo zjistil. Chtěla se s tím poprat sama. Asi po půl roce velkého úsilí ale zjistila, že útoky jsou čím dál tím horší, že situaci nezvládá řešit sama. Byla ale nadále přesvědčená, že se o tom nikdo nesmí dozvědět. „Často jsem přemýšlela, jak teda tu situaci vyřešit. Jako jediný

48

východisko z této situace jsem viděla v sebevraždě.“ Ale zatím se Veronika o nic nepokusila. V kvartě se stala celá situace pro Veroniku neúnosnou. Dalším východiskem ze situace ve škole byl přechod na jinou školu, ale její rodiče jí řekli, ať na to zapomene, že by si zkazila celý život. Rodiče se ptali na důvody, Veronika ale neřekla svůj pravý důvod. Tak jsem ve škole zůstala. „Jednou když už jsem byla vážně na dně, tak jsem šla do koupelny, napustila si plnou vanu horké vody a do ruky vzala ostrou žiletku. Byl večer a všichni byli doma. Ale v koupelně mě nikdo v životě nevyrušoval. Spoléhala jsem na to. Říkala jsem si, jen lež klidně, za chvíli to budeš mít za sebou. Když už jsem se zrovna chtěla říznout. Někdo zaklepal.“ Veronika řekla, že to byla její matka, že něco potřebovala. Také jí připomněla, že by měla být rychlejší, že se i ostatní se chtějí jít vykoupat. Veronika začala přemýšlet nad jinou metodou. Napadlo ji, že pořád je rozehřátá z horké vody, takže by to mohla zkusit ještě v pokoji. Sedla si do rohu svého pokoje a řízla se do zápěstí. Veronika popisovala, jak byla zklamaná, že se neřízla asi moc hluboko, že krve moc neteklo, ale stejně se jí mírně ulevilo. Další dny se Veronika stále snažila o sebevraždu. Také přemýšlela, že by svůj život mohla ukončit skokem pod vlak. „U nás pořád projíždějí nějaký IC, EX i SC, vím, že jedou kolem 120 kilometrů za hodinu, takže smrt by byla jistá.“ Ale jak si sebevraždu nadále plánovala, začala upouštět od předávkování léky i skoku pod vlak. Přemýšlela neustále nad dokonalou sebevraždou, aby to neskončilo jen pokusem. Pro ni stále nejlepší variantou bylo přeříznout si tepny. Po nezdařilém pokusu o sebevraždu v koupelně se Veronika rozhodla, že si bude muset řádně nastudovat biologii člověka, aby zjistila, která tepna je nejvhodnější pro přeříznutí. Dále si Veronika plánovala, kdy bude nejvhodnější doba pro sebevraždu. „Nejlepší variantou byla noc, kdy všichni spí, a je minimální pravděpodobnost, že by mě chtěl někdo zachránit.“ Veronika si nikdy nezpůsobila žádná vážnější poranění, která by potřebovala odborné ošetření na pohotovosti. Skončila jen u svých plánů sebevraždy. Zranění řeznými předměty (nože, žiletky, nůžky, ostré hrany, střepy), která si způsobila na rukou, obličeji a nohou byla spíše povrchová a rychle se hojila. Své řezné rány se nesnažila nijak maskovat, připadlo jí to totiž, že by akorát ostatní upozorňovala. Plán jí také vyšel, nikdo si toho po celou dobu, co chodila na gymnázium, nevšiml. Tak pomalu přešla z pokusů o sebevraždu k záměrnému sebepoškozování. Jakmile Veronika zjistila, že pořezávání se jí přináší úlevu, ať jí trápí cokoli, začala tímto způsobem řešit všechny svoje potíže. Něco se jí nedařilo, vzala žiletku 49

a řízla se do ruky. Většinou si sedla někam, kde měla klid, kde věděla, že ji nebude nikdo vyrušovat. Ve škole to řešila tak, že odešla na záchod. Veronika neustále u sebe nosila jednu pečlivě zabalenou žiletku právě pro případ nouze. „Když jsem se cítila špatně, depresivně, něco se mi nedařilo ve škole, odešla jsem na záchod. Vytáhla z kapsy žiletku a řízla se do ruky. Nechala jsem to chvíli krvácet, až to přestalo, vrátila jsem se zase do třídy. Nikdo si ničeho nevšiml. Byl to vlastně lék na všechno.“ Podle Veroniky doma situace vypadala podobně. Když měla nějaké trápení, které nedokázala sama zvládnout, pořezala si zápěstí. „Pamatuju si, jak jsem ležela v posteli ve svém pokoji a cítila se úplně na dně. Nechtělo se mi žít. Ztratila jsem veškerou motivaci ráno vůbec vstát z postele. Východisek z týhle situace bylo se pořádně říznout. Zašla jsem si pro žiletky, obvazy a dezinfekci. Vím, že to bylo v zimě, doma jsme topili dřevem a v pokoji jsem měla krásné teplo. Opřela jsem se o radiátor a posadila se na zem, chvíli jsem se nahřívala. A najednou jsem chytla žiletku a pořádně jsem se několikrát řízla do obou zápěstí. Krev jsem nechala týct. Najednou jsem se uvolnila, cítila jsem se bezstarostně, všechno ze mě najednou spadlo. Cítila jsem bolest od pořezání, ale jako by vzdáleně. Usínala jsem. Pak jsem se až probrala zimou na podlaze. Trochu jsem zpanikařila, nepamatovala jsem si, co se stalo, ale když jsem viděla kolem sebe žiletky, obvazy a dezinfekci, bylo mi všechno jasný. To byl můj nejhorší zážitek, ale nejvíc mi to pomohlo.“ Veronika vypověděla, že nejčastěji se řezala v noci, kdy na ní všechno doléhalo, a kdy se cítila nejvíce sama. „Žiju v rodinným baráku, takže jsem se vždycky mohla někam zašít, když jsem potřebovala. Ale to jsem se řízla, chvilku si odpočinula a hned jsem se zase objevila.“ Veronika se přiznala, že když viděla jakékoli ostré předměty, kterými by se mohla pořezat, snažila se dlouho odolávat, ale nakonec to vždy skončilo sebepoškozením. „Někdy jsem se pořezala za den tolikrát, že jsem pak už jen horko těžko hledala volné místo na rukou i nohou. Ale každý den jsem se řízla pořádně minimálně jednou.“ I když šikana ve škole v posledním ročníku přestávala, Veronika ale nedokázala už omezit její sebepoškozování. „V létě to bylo nejhorší, to jsem trochu maskovat už musela, rány mi připadaly, že jsou hodně na očích. Tak jsem se začala řezat do noh. Z toho důvodu jsem začala nosit dlouhé sukně. Nic krátkého.“ Nic se ale neměnilo na tom, že Veronika začínala mít deprese. „I když všechno skončilo, nedokázala jsem na tu šikanu zapomenout. A na druhou stranu se zase všechno doma začínalo zhoršovat. Je fakt, že když jsem se cítila špatně, tak jsem se řízla a na chvíli to přešlo. To byl problém, že to bylo vždy jen chvilkové.“ Veronika se přiznala, že se musela řezat buď častěji, 50

nebo hlouběji, aby jí to přivodilo stav jako na začátku. Čím dál hůř dosahoval úlevy a změn nálady na veselejší. „Sebepoškozováním jsem také řešila svoji náladovost, depresivní nálady, když byla potřeba. Přišlo mi to jako vedlejší účinek. Potřebovala jsem pocítit zase tu úlevu, to že mě zrovna nic netrápí, že si s ničím na chvíli nemusím dělat starosti.“ Veronika nakonec našla odvahu se svěřit svému třídnímu profesorovi o šikaně a o sebepoškozování a požádala ho o pomoc. Profesor po domluvě s vedením školy se rozhodli objednat Veroniku u psychologa, kam dále docházela až do ukončení střední školy. Vedení na základě nedostatku informací šikanu ve škole neřešila, ale dbalo na to, aby se Veronika zbavila myšlenek na sebevraždu a dále se nepoškozovala. Veronika nikdy své pronásledovatele veřejně neoznačila, protože se bála, že by šikana mohla být ještě horší a nemusela by probíhat jen ve škole. S psychologem se domluvili na plánu, že Veronika označí pronásledovatele na fotkách tříd. Zástupce ředitele školy si tento návrh od psychologa a Veroniky vyslechl, ale už nebyl zrealizován. „Zástupci se nechtělo řešit šikanu, která už neprobíhala v takové míře, teda už skoro neprobíhala. Řekl mi, že to otevře, pokud se to bude zase opakovat. Trochu jsem k němu ztratila důvěru. Vlastně to vypadalo, že nechce, by se to někde rozkřiklo. Vedení školy se domluvilo, že mě budou víc hlídat hlavně o těch delších přestávkách, ale jen s mým souhlasem. Tak jsem na to kývla. Aspoň nějaká snaha z jejich strany.“ Veroniku si pak učitelé o přestávkách odchytávali a povídali s ní, nebo dostala nějaký úkol, který plnila pod dohledem učitele. Nevadilo jí, že nemá volné přestávky a pořád něco dělá. „Pamatuju si, jak mě odchytla jednou učitelka na chemii a ptala se mě, jestli bych jí chtěla s něčím pomoct. Bez váhání jsem řekla, že může se mnou počítat. Tahle učitelka neměla moc dobrou pověst, byl hodně přísná, a proto jsem ji taky měla ráda. A pak když jsme byly v soukromí, zjistila jsem, že je vlastně hrozně moc hodná a přísně jenom působí. No a domluvily jsme se, že k ní budu chodit o velkých přestávkách balit starý knížky, někdy to domluvila aji s dalšíma učitelama a pracovala jsem u ní. Nevadilo mi ani, že jsem pak musela všechno dohánět, ale n druhou stranu jsem se zbavila různých myšlenek na sebepoškozování. Cítila jsem se prostě v bezpečí.“ Veronika popsala, že to byly jedny z mála okamžiků, kdy se ve škole cítila bezpečně a nepřemýšlela, jak sama říká, „nad blbostma“.

51

4.1.4 Období po ukončení střední školy – boj se sebepoškozováním Nyní Veronika pořád řeší problémy, jak se sebepoškozování zbavit. Vrací se neustále ke svému oblíbenému tanci, převážně k baletu. Snaží se tím zahnat myšlenky na sebepoškozování. „Neřežu se už tak často jako dřív, ale řežu se pořád. Snažím se to vždy co nejdéle vydržet. Někdy podlehnu. Ale pochválím se, když jsem to vydržela víc jak dva měsíce. Neustále si hledám nějaké přátele, kterým bych mohla věřit, kteří by mi pomohli, když se cítím sama a chci se pořezat. Chce to pořádnou motivaci, aby s tím člověk dokázal přestat úplně.“ Po skončení střední školy se Veronika snaží najít přítele. V několika vztazích se už spálila. Veronika popisovala svůj strach z kluků, který odůvodnila právě šikanou na škole. „Ve vztahu jsem vždycky postupovala pomalu. Taky jsem drahou polovičku na to upozornila předem. Ale většinou po půl roce můj vztah skončil. Nikdo neměl se mnou trpělivost.“ Veronika do budoucna doufá, že si najde přítele, který ji bude mít rád i s jejími chybami a pomůže jí překonat strach a nedůvěru v opačné pohlaví.

4.1.5

Zájmy pomáhající Veronice překonat myšlenky na sebepoškozování Veronika měla velké nadání už od malička na ruční práce, řekla mi, že jí to vždy

velmi bavilo a naplňovalo jí to. Ale přiznala se, že nejraději měla ruční práce takové, které málo kdo uměl a málo kdo se jimi zabýval. Už od svých 7 let milovala vyšívání, u toho mohla totiž uplatnit svoji pečlivost a trpělivost. „Velmi ráda jsem vyšívala komplikované obrázky, moje teta mi vždy schovávala nějaké předlohy, které mi pak dávala. Jednou tam byl i obrázek od Muchy, tak jsem ho vyšívala, trvalo mi to sice měsíc, ale měla jsem z toho neuvěřitelnou radost, když jsem to dokončila. Ještě dnes leží ale ve skříni a nikdo ho si ho nevzal, i když byl o něj velký zájem.“ Mezi další její oblíbené práce je výroba pletených košíků z pedigu se zdobením, malování na textil i výroba nitě na kolovrátku. Malováním na textil se zabývá ještě nyní. Vytváří si trička, různé pytlíky, nákupní tašky a polštářky, které vystavuje na své stránce na facebooku. „Když má někdo zájem, tak mu to prodám za cenu materiálu. Nic mi z toho nejde za námahu a investovaný čas.“ Má radost, že má někdo o její tvorbu zájem. Také své výtvory daruje, když někdo z jejích blízkých má narozeniny, nebo jede za někým na návštěvu, vždy doveze nějakou maličkost. „Vždycky je to potěší. Jednou jsem své mamce ukazovala svůj pytlíček na mobil, kterej jsem si namalovala. Ptala se mě, kde jsem ho koupila. No řekla jsem, že v obchodě. V práci pak rozhlásila, že jsem si koupila 52

moc pěknej pytlík na mobil. Když jsem se u ní v práci jednou objevila, tak se mě několik lidí ptalo, jestli bych jim taky takovej nekoupila, že se jim moc líbí. Já jim ale řekla, že pytlík si můžou koupit v obchodě, kterej se zabývá ručními pracemi. Ale oni chtěli ten malovanej. Když jsem jim řekla, že jsem si to kreslila sama, nikdo mi nevěřil. Tak jsem jim ukazovala ještě jiný fotky mých výtvorů.“ Jako další zálibu Veronika popisovala tanec, kterému se věnovala už od školky. Její učitelka tance jí řekla, že má velké nadání, které by chtělo rozvíjet dál. Navštěvovala zároveň dvě třídy tance, jednu svoji věkové kategorie a poté o jednu třídu výš, kde už se věnovali těžším tanečním kreacím. „Více mě to tam bavilo. Dělal se tam hlavně balet. Bylo to i o herectví, o mimice, to znamená, že jsme se učili vyjadřovat tancem smutek, deprese, radost, lásku, obavy, rozhořčení, pomstu a mnoho dalšího. Taky se mi líbilo, že jsme museli mít pod kontrolou všechny svaly, abychom byli schopní vyjádřit všechno, co jsme potřebovali.“ Veroniku balet velmi okouzlil, chtěla se mu věnovat i dál, ale protože začínala být na svůj věk docela vysoká, učitelka jí řekla, že nemá mnoho šancí v tomto oboru prorazit. Učitelka ale z ní byla velmi nadšena. Proto ji začala obsazovat do sólových tanců ve starší třídě. Byla vnímavá i na hudbu, proto většinou vedla celou skupinu při představeních, věděla, kdy má začít s jakou taneční kreací. Také velmi dobře vnímala ostatní kolem sebe na pódiu. „Učitelka byla ze mě neustále nadšená. Já ji říkala, že raději chodím do vyšší třídy, protože mi to přijde už opravdu jako tanec, co se dělá tam. Ale ve své třídě jsem se necítila tak dobře. Byly to tance takové nic moc, žádné vysoké nároky na choreografii. Neuspokojovalo mě to. Jak jsem přičichla k něčemu složitějšímu, stalo se to pro mě výzvou. Chtěla jsem dosáhnout vysokých výsledků. A domnívala jsem se, že jich dosáhnu. Prostě jsem chtěla být nejlepší. A taky jsem byla v obou třídách.“ Jak ale Veronika začala chodit na jazykovku, všechno to skončilo. Nestíhala jezdit na zkoušky. Proto si chtěla domluvit soukromé hodiny, anebo hodiny někde jinde. Ale bohužel to bylo finančně náročné. Rodiče jí řekli, že tolik peněz nemají, aby se mohla tanci věnovat dál. Hrozně jí to mrzelo a na jednu stranu byla také naštvaná na rodiče, že ji nepodporují v tom, v čem je tak dobrá. Dlouho hledala něco jako náhradu za tanec. Nic už ji ale tak nenaplňovalo. I když Veronika přičichla k herectví, nevybíjela si tolik energie jako u tance, také už v něm nebyla nejlepší. Měla možnost navštívit jednou kurz herectví, kde byla velmi pochválena za empatii na jevišti. Popisovala mi také, že tam hráli jednu hru. Pravidla byla taková, že dva lidi se postavili k sobě zády a ušli asi pět kroků dopředu. V místnosti musí být absolutní ticho. Pak oba dva musí zvednout ruku ve stejný čas, 53

nejlépe i stejnou rychlostí. Pochlubila se mi, že jen ona s jednou její kamarádkou toto dokázali, dokonce je zkoušeli z toho asi hodinu. Celá skupina je sledovala, jestli dokážou zvednout ruce i stejnou rychlostí. „Ten jeden učitel, byl to absolvent JAMU, říkal, že jsme teprve druhý pár, který tohle dokázal za celou dobu, co vyučuje na JAMU. To znělo dobře. Prý máme velmi vysokou empatii, která je na podiu vždy potřebná.“ Občas Veronika hrávala v nějakých hrách, ale nikdy nedostala hlavní roli, byla z toho smutná, protože chtěla vědět, jak moc se do hraní dokáže opřít. Herectví ji neudrželo, neustále se vrací k tanci a hlavně k baletu. Nakonec hledá různé nahrávky baletu na youtube, podle kterých se učí už jen sama pro sebe. „Je mi líto, že to nemůžu nikomu ukázat. Vím, že to není zatím tak dokonalé, jak bych si představovala. Nikdo totiž neví, že něco takového po probdělých nocích dělám. K samotnému herectví se nevrátím, potřebuju u toho tanec, samotná mimika mi nestačí. Myslím, že tancem dokážu toho vyjádřit mnohem víc.“ Teď má Veronika další sen, který by si chtěla splnit. Jedná se o hru na příčnou flétnu. Bohužel musí počkat, až bude mít sama práci a dokáže si vydělat na hudební nástroj, který není zrovna levnou záležitostí. „Nechci tím zatěžovat rodiče, od malička mi říkali, že si vybírám moc finančně náročné kroužky, ale já kromě tance a herectví nic nedělala. Herectví téměř nic nestálo, kromě toho kurzu. Tak jsem si řekla, že na příčnou flétnu si prostě nějakým způsobem snad někdy vydělám. Doufám.“ Veronika má ráda také další práce, jako je vaření a pečení, u kterého ji ale nikdo nesmí rušit. Podle svých slov nemá ráda, když jí někdo chodí v kuchyni, nebo jen naznačí, že jí s něčím chce pomoci. Je to výzva pro ni. Ona sama vždy chce udělat ten dokonalý oběd pro rodinu, který bude všem chutnat. „Jde mi taky o to, abych zařadila do jídelníčku něco zdravého. U nás se jí jen furt něco smaženého, tučného, nic odlehčeného. Už mi z toho bývá špatně.“ Veronika se mi svěřila, že ráda vaří sama, nikoho nechce během vaření v kuchyni. Má ráda soukromí a může si všechno dělat podle sebe. „Když se mi v kuchyni nikdo nemotá, tak si to právě užívám. Ale jakmile mi někdo něco řekne, jak co mám dělat, tak všechno pouštím a odcházím pryč. Protože vždy mám nějaký svůj systém práce a pak mi ho někdo takhle naruší a už je to pro mě otrava. Chci si všechno vyzkoušet, jestli to jde udělat tak nebo tak, když se jednou spálím, tak příště to udělám zase jinak. Nechci, aby mě někdo poučoval. Stejně mi pořád naši říkaj, že už su dost velká, abych se mohla starat sama o sebe. Tak co.“

54

Dále Veronika zmínila, že miluje houbaření, turistiku po okolní krajině, po hradech a zámcích apod., sbírání borůvek, podle ní všechno, u čeho si vyčistí hlavu a zároveň je na čerstvém vzduchu. Poslední dobou Veronika se snaží sebepoškozování omezovat, tanec, převážně tedy balet, ji v tom neuvěřitelně pomáhá. Popisovala mi, že dříve se musela pořezat, aby se pak mohla plně soustředit na baletní figury a na hudbu a dokázala vše naplno prožívat. Teď se snaží touhu na sebepoškození utlumit právě baletem. „Dávám do toho ještě více energie než dříve, po hodině jsem úplně vyčerpaná a na sebepoškozování mi nezbývá sil. Ale horší je to, když nejsem doma. Hledám různé jiné možnosti, aby na to pořád nemyslela. Není to jednoduchý úkol, fakt že ne.“

4.1.6 Výpověď psychologa S psychologem jsem se sešla na dvou schůzkách, které domluvila sama Veronika. Psycholog souhlasil s tím, že mi popíše, jak se mu Veronika jevila a jak s ní pracoval a jakých docílili pokroků. Veronika přišla za psychologem na žádost zástupce ředitele osmiletého gymnázia, který se s ní domluvil na schůzce. Veronika se totiž zmínila svému třídnímu profesorovi, že se už několikrát pokusila spáchat sebevraždu podřezáním se, ale nikdy jí to nevyšlo, také začínala uvažovat o jiných postupech, jak se zabít. Důvodem tohoto chování Veronika uvedla, že je šikana ve škole. Podle dalších zjištění psychologa za tím stála také nejistá situace v rodině, jako byla špatná komunikace rodičů mezi sebou i s jejich dětmi, nízká motivace, nedostatečné projevy lásky, zvýšené nároky na výborné výsledky ve škole apod. Bohužel všechno bylo zjištěno jen z vyprávění samotné Veroniky, protože nepřipustila, aby její rodiče navštívili psychologickou poradnu. Jako důvod Veronika uvedla to, že její rodiče mají obavu z psychologů, kteří léčí jen „lidi, kteří jsou blbci, jakože padlí na hlavu.“ Také měla obavu, že by jí rodiče návštěvu psychologa vyčítali a následně zakázali navštěvovat poradnu. Veronika působila na psychologa velmi úzkostně a depresivně. Postupem času se stav zlepšoval. S Veronikou se nacvičovaly různé relaxační techniky, rozhovory s rodiči. Také byly provedeny testy na IQ, které měla ve vyšším nadprůměru. Nejdříve se s Veronikou řešil problém sebevraždy. Co by jí smrt přinesla, jak by na to reagoval zbytek rodiny a její další blízcí příbuzní. Veronika před pokusem

55

o sebevraždu o tom přemýšlela, ale prý usoudila, že nikoho by to moc dlouho netrápilo, protože byla stejně označována jako černá ovce rodiny. Když se Veronika uklidnila a upustila od pokusů sebevražd, tak přešla na sebepoškozování. „Samo sebepoškozování působí pro lidi jako droga. Jako vedlejší účinek vám to přinese dočasnou změnu nálady a myšlení. Máte úplně skvělou náladu, ale po nějakém čase se budete cítit ještě hůř než před samotným sebepoškozením.“ Jako cíl spolupráce s psychologem si Veronika vytyčila řešení šikany a následně pak řešení rodinných problémů. Protože Veronika si přesně nedokázala vybavit, co jí agresoři říkali, co ji přesně dělali, její psycholog jí navrhl, aby podstoupila hypnózu, kde si lépe vybaví všechno, co se stalo. Pak by mohl psycholog s Veronikou pracovat efektivněji. Hlavní problém byl ale v tom, že hypnózu provádí jen několik psychologů a klient si zákrok platí sám. Veronika by musela požádat své rodiče o peníze, ale nechtěla, aby se cokoli dozvěděli. „Když jsem se ptal Veroniky, jestli bych mohl pozvat rodiče na jedno sezení, kterého se ale nemusí účastnit, odpověděla bez váhání, že ne. Veronika si chtěla vyřešit všechno sama. Bála se, co by jí řekli rodiče na to, že chodí za psychologem. Také sama vypověděla, že rodiče zastávají názor, že psycholog léčí jen blbce.“ Rodiče se nikdy nedozvěděli, že Veronika navštěvovala psychologickou poradnu. S Veronikou dále psycholog pracoval rogerovským přístupem. Veronika se začala více otevírat a dokázala postupem času popisovat své nejen příjemné emoce, ale všechno, co cítila, tzn. i rozčilení, zlost, vztek, deprese apod. Dokázala najednou o tom otevřeně povídat. Veronika pak lépe psychologovi vypověděla, při jakých emocích má nutkání se pořezat, nebo se opravdu pořeže. Hledali pak společně aktivity, kterým by se Veronika mohla věnovat a zahnala tak myšlenky na sebepoškozování. Na dalších sezení Veronika měla za úkol shrnout, jestli jí aktivity pomohly nebo ne a měla se zamyslet proč. Veronika se následně méně sebepoškozovala, i když se toho nezbavila úplně. Podle vyjádření psychologa je to hlavně o výdrži a snaze najít lepší řešení situace než sebepoškozování. Podle psychologa samotné sebepoškozování k vyřešení situace nevede. Člověk se dokáže díky tomu uklidnit, uvolnit, neovlivňují ho negativní emoce. Dojde ale jen k tomu, že člověk řešení odloží jen na později, ale dokáže ji následně klidněji řešit a to se pak zdá jako dobrá cesta k řešení různých situací. Celá spolupráce trvala dva roky. Veronika se naučila omezit sebepoškozování, vyjadřovat emoce, prosadit si vlastní názory. S rodiči začala vycházet o něco málo lépe,

56

ale s matkou má pořád špatný vztah, s otcem podle slov Veroniky už vychází docela dobře. Psycholog nabídl možnost se vrátit, když bude potřebovat s něčím poradit.

57

4.2 Příběh sebepoškozování Kristýny a jeho řešení v NZDM Kristýna navštěvuje NZDM pravidelně každý týden. Kristýna se mi jevila jako zamlklá, bez nálady, nebo posmutnělá, v klubu se moc neprojevovala. Vždy si našla v klubu nějakou činnost, kterou se zabavila, do společných akcí se mnoho nezapojovala. Několik týdnů jsem se snažila s Kristýnou navázat kontakt, ale moc se mi to nedařilo. Ze začátku si nechtěla skoro vůbec povídat, jen prohodila vždy pár slov. Jednoho dne jsem zastupovala jednoho pracovníka na klubu a v jeden okamžik jsem byla na klubu úplně sama, zrovna tam bylo jen pár uživatelů a mezi nimi byla i Kristýna. Přišla za mnou, že by potřebovala poradit s životopisem kvůli novému pracovnímu místu na částečný úvazek. Posadily jsme si obě do pohovky s notebookem pracovníků a Kristýna mi ukázala, s čím si nevěděla rady. Najednou jsem si všimla zahojených jizev na rukou a ihned jsem se jí zeptala, od čeho to má. Myslela jsem, že ji ta otázka zaskočí, ale Kristýna mi bez nějakého zapírání přiznala, že se sebepoškozovala. Kristýně jsem řekla, že píšu práci na téma sebepoškozování a jestli by jí to nevadilo, zapsala bych si její příběh. Souhlasila. Domluvily jsme si termín schůzky. Sešly jsme se v kontaktní místnosti NZDM. Posadily jsme se do křesel a začaly si povídat o různých věcech. Najednou Kristýna znervózněla a začala se pohupovat na křesle. Zeptala jsem se jí, co se děje. Odpověděla mi, že rozhovor nechce nijak protahovat a ráda by přešla k věci. Než jsme začaly s rozhovorem, seznámila jsem Kristýnu, jak bude celý rozhovor probíhat. Zeptala jsem se jí, jestli jí nebude vadit, že celý rozhovor budu nahrávat do mp3 přehrávače a občas si budu dělat poznámky do bloku. Dále jsem Kristýnu informovala, že jí změním jméno, takže se nemusí bát nějakého prozrazení. Kristýna se vším souhlasila, ale sama si chtěla vybrat jméno, které se jí líbí a pod kterým bude v rozhovoru vystupovat. Dále jsem se Kristýny zeptala, jestli nebude problém, když bych se jí ozvala v případě, že budu potřebovat doplnit informace do našeho rozhovoru. Kristýna mi hned nabídla různé formy kontaktů. Řekla mi, že mi může dát svůj e-mail, také pokud bych chtěla, tak se můžeme kontaktovat přes skype, ale musím si to s ní domluvit předem, protože ne vždy ho má zapnutý. Zeptala jsem se na facebook a na ICQ. „Face raději ne, sice to mám pořád zapnutý, ale můj manžel si kompl půjčuje a zná přístup na můj profil. Nechci nic riskovat. ICQ by šlo, ale tam jsem jednou za uherskej rok. Nejlepší bude

58

opravdu skype. Stačí, když mi písneš na mail, že bys něco potřebovala a já ti napíšu, kdyby se mi to hodilo.“ S Kristýnou jsem se nejdříve bavila o rodině a jejím dětství, abych měla představu, v jaké rodině vyrůstala. Dále jsme probíraly její problém s pokusem o sebevraždu a následné sebepoškozování. Bavily jsme se o vztazích v rodině a o zájmech.

4.2.1 Zájmy nepojící se s myšlenkami na sebepoškozování Kristýna se už od malička zabývala hrou na různé hudební nástroje. Celá její rodina byla hudebně nadaná, takže Kristýna se tomu ani vyhnout nemohla. Vždy ráda sedávala u tatínka po boku, když hrál na klavír. „Vždycky jsem si dala své ruce na jeho a tak jsem jakože cvičila. Pak jsem to zkoušela sama, když nebyl nikdo doma.“ Kristýna nakonec začala hrát na klavír i housle od první třídy. Cvičila na ně pravidelně a už se viděla, že bude v budoucnu hrát v nějaké slavné kapele. Kolem třináctého roku přestala Kristýna hrát úplně na hudební nástroje, protože už nestíhala docházet na hodiny do ZUŠ, ale láska k hudbě u ní zůstala. V té stejné době začínala kreslit obyčejnou tužkou na papír. Všechno to začalo ve výtvarné výchově, kdy obkreslovali v hodině své obrysy obličejů z profilu. Přiložili papíry na zeď učebny a obličej nasvítili lampičkami proti papíru. Pak podle fantazie doplňovali obličej. Kristýnu to zaujalo a tak to zkoušela na svých příbuzných. Pak už Kristýna zkoušela kreslit celé obličeje, takže prosila všechny své přátele svoji rodinu, aby jí pózovali. Po roce kreslila Kristýna velice krásné obličeje se všemi detaily. Dodnes, když má náladu a čas, kreslí obličeje všech, kteří mají o portrét zájem. Během střední školy si také oblíbila experimentování v účesech, vždy jak viděla nějaký účes v časopise, našla si vždy někoho, kdo jí dělal model. Toto své umění tak jednou využila při své praxi v nemocnici, kde měla jednu paní, která si vždy přála ráno učesat nějaký slušivý účes. Kristýna se s paní domluvila, jestli by na ní některé účesy nemohla zkoušet. Paní souhlasila. Také na praxi jí to nikdo nevyčítal, hlavní sestra byla nadšená, když viděla, že Kristýna byla ochotná česat paní každý den. Také paní neustále Kristýnu chválila, že je šikovná a že se ona hned cítí mnohem lépe, když je upravená a skoro každý účesy na oddělení také obdivoval. „Když někdo viděl mé účesy, tak mi říkal, že jsem si spletla školu, že jsem měla jít na kadeřnici. Bavilo by mě to, to jo, ale jako zdravotní sestra jsem se cítila více užitečná.“

59

Kristýna se mi také přiznala, že miluje adrenalinové sporty. Jednou Kristýna zkusila horolezectví. Jela se svými kamarády za školy na víkend do Teplicko – Adršpašských skal. Původně si myslela, že si budou skály jen prohlížet a hádat, co jim která skála připomíná. Ale když viděla na místě, že přijelo ještě jedno auto a kluci začali vybalovat horolezecké vybavení „Ptala jsem se, na co to jako je. Tak mi kluci řekli, že se bude lézt po skalách a že mi taky vzali vybavení. Měla jsem strach, ale jen do chvíle, co jsem vylezla na první vrchol skály. Rozhlédla jsem se a říkala jsem si, že je to úžasný zážitek. Pak jsem si ji slanila dolů a přiznala jsem, že to byl úžasný zážitek.“ Kristýna se po několika výstupech do horolezectví zamilovala. Přitahovalo jí to, stejně jako lyžovaní, kterému se věnovala od malička. Nyní už sjížděla jen černé sjezdovky, nikdy si ale nepřipustila, že by se jí mohlo něco vážnějšího stát. Tyto zájmy Veroniku velmi baví, v období kdy se začala sebepoškozovat, jí pomáhaly oddalovat akty sebepoškození. I když už aktivně Kristýna nehrála na hudební nástroje, občas si nějakou písničku připomněla. Všechny uvedené zájmy jí pomáhaly myslet nad jinými povinnostmi a podle Kristýny si chvilku mohla žít život bez starostí.

4.2.2 Rodina a rodinné vztahy Kristýna se narodila do úplné rodiny. Má starší sourozence, bratra a sestru. Oba mají už své rodiny a s rodiči už několik let nebydlí. Bratr Kristýny je o deset let starší a její setra je o 6 let starší. Kristýna se mi svěřila, že když je nutně potřebovala, zdálo se jí, že bydlí moc daleko. Kristýna sama řekla, že dětství měla krásné, vůbec jí nevadilo, že měla o dost starší sourozence, spíše si to užívala. „Chodívala jsem s nimi na zábavy, pro mě to byla legrace, ale já vím, že mě museli pořád hlídat, ale zase měli aspoň průpravu do budoucího rodičovství.“ Kristýna se sourozenci zažívala spousty legrace a dobrodružství. „Brácha se ségrou si taky museli občas se mnou zažít peklo, nebylo to všechno jen dobré. Pamatuju si, že když jsem byla malá, tak jsem si chtěla pověsit obrázek, nikdo nebyl doma, sice sourozenci měli přijít za chvilku, ale rodiče měli přijít až nějak večer. Tak jsem si našla hřebík a pořádný kladivo. Snažila jsem se přibít ten hřebík, ale pořád mi to nešlo. Tak jsem se pořádně rozpřáhla, ale nějakou nešťastnou náhodou jsem se praštila do čela. Řekla jsem jen auvajs a praštila jsem pořádně na hlavičku hřebíku. Co čert ale nechtěl, tak jsem se majzla aji do prstů. Ale hřebík nakonec byl přibitý a já si ten obrázek pověsila. V tu chvíli se vrátil domů bratr a zděsil hned, jak mě uviděl. Měla

60

jsem rozbité čelo a chladila jsem si ty dva prsty ledem. Hned mě oblékl a dovedl do nemocnice, která nebyla daleko. Skončila jsem se sádrou na ruce a dvěma stehy na čele. V ten den to byl příšerný zážitek, a když přišli rodiče večer domů, nevěděli, jestli se tomu mají smát nebo mně pořádně vynadat, že jsem nepočkala na někoho jiného, kdo by mi s tím pomohl. Dodnes je to jedna z vtipných historek, které ráda vyprávím.“ Podle mého názoru Kristýna brala všechno s nadhledem; také se řídila heslem, že všechno zlé je k něčemu dobré. S rodiči Kristýna vždy vycházela velmi dobře. Nikdy nezažila, že by se rodiče mezi sebou nějak moc hádali, velmi si sebe navzájem vážili. Kristýna se svěřila, že by ráda měla se svým manželem takový krásný vztah, jako mají její rodiče. „Neříkám, že se někdy v něčem nepohodli, ale naštěstí to neřešili křikem a nějakýma šílenýma hádkami. Dokázali si vždy sednout nad věcí a normálně si promluvit. Každej řekl, co si myslí a dalo se to nějak do kupy.“ Kristýna popisovala, že její rodiče měli velkou spoustu známých, se kterými se pravidelně scházeli o víkendech. Kristýně to po čase začalo vadit, protože chtěla trávit o víkendu čas s rodiči. „Místo toho jsem chodila jen s rodičema po návštěvách.“ Sice se tam scházela se svými vrstevníky a chodívali si hrát na hřiště nebo na zahradu. Ale Kristýna cítila, že by raději trávila čas se svými rodiči sama. Převážně tento zlom cítila, když začala jezdit na střední školu. Kristýna si o tom, ale s rodiči nikdy nepromluvila. Na jednu stranu to přišlo Kristýně velmi sobecké, že si chce nechat rodiče jen pro sebe. Přemýšlela, že by jim navrhla, aby se scházeli buď přes týden, nebo jednou za měsíc o víkendu. Rozhodla se, že svůj plán rodičům raději ani neprozradí. Kristýna popisovala, že její vztah k prarodičům byl velmi dobrý. Jedni prarodiče žili na horách. Takže k nim jezdila velmi ráda převážně v zimě, kdy si užívala sněhu a naučila se také lyžovat. Nejraději měla, když domek zapadl sněhem. „Protože prarodiče byli už starší, tak jsem chodila pro nákup já. Milovala jsem to. Vždycky jsem sedla na sáňky a byla jsem hned dole u obchodu. Nejhorší vždycky bylo vyšlapat ten kopec zase zpátky. Děda s babičkou měli ještě kamna, kde se dalo spát, takže když jsem přišla z venku, zalezla jsem si na kamna a vyhřívala se tam. Babička mi k tomu vždy uvařila bylinkovej čaj. Byly to krásný léta. Ráda na to vzpomínám.“ Kristýna se zasmutněla a vyprávěla, že nejhorší období bylo, když umřel dědeček a babička vážně onemocněla. Uvědomila si, že už nikdy nebudou takové další prázdniny na horách. To jí bylo kolem 13 let. Po smrti její babičky domek rodiče prodali, protože nezvládali se

61

starat ještě o domek na horách. I když ho původně chtěli aspoň pronajímat. Nakonec se dohodli, že i tak by to sebou neslo starosti. Druhé prarodiče měla Kristýna v Praze. Nerada za nimi jezdila, na druhou stranu vždy uvítala, když prarodiče přijeli na návštěvu k nim. Připadalo jí, že si nikdy v Praze pořádně neodpočinula. Město jí připadalo plné stresu a vždy, když přišla z procházky po městě, připadala si velmi unavená a neodpočinutá. Jinak měli mezi sebou velmi vřelý a laskavý vztah. Když ale Kristýna povyrostla, tak už se moc s prarodiči nestýkala. Přišlo jí to ale velmi líto.

4.2.3 Období školy – srovnávání se sourozenci, přechod na střední školu Kristýna nastoupila na stejnou základní školu jako její sourozenci. Přiznala se, že to neměla jednoduché. Všichni učitelé znali její sourozence, věděli, jaký měli prospěch. A také nebyla nadšená, když si někdo z učitelů spletl její jméno s její sestrou. S čím se ale Kristýna prala, bylo neustálé srovnávání se sourozenci. Kristýna nebyla ta, která měla na vysvědčení samé jedničky nebo nejhůře jednu dvojku, ale procházela s dvojkami a trojkami převážně z technických předmětů. Učitelé jí ve škole říkali, že její sourozenci neměli takový problém např. s matematikou. Rodiče si z horších známek těžkou hlavu podle Kristýny nedělali. Rodina Kristýny bydlela ve městě, proto se rodiče rozhodli, že si koupí pozemek a postaví si chatu, kam by mohli utíkat před shonem města. Když Kristýna začala chodit do první třídy, začali její rodiče a jejich příbuzní pomalu stavět chatu. „Když se na mě taťka naštval, teda jako ohledně známek, nebo nějakého průseru ve škole, odjel na chatu. Měli jsme chatu jen kousek od našeho městečka. Nejlepší bylo, že vždy jel něco kutit do dílny, takže vlastně díky mě jsme měli brzo krásný vyřezávaný stůl a židle ze dřeva. Prostě vždycky něco nového udělal. Na jednu stranu to bylo super, ale když si teď představím, kolik toho můj otec vyrobil, říkám si, že měl opravdu se mnou pevný nervy.“ Kristýna byla, podle svého vyprávění, velmi nadšená, že její rodiče jí nikdy nedali pohlavek. Jediné, co Kristýna zažila, bylo, že měla jen nějaké zákazy ohledně zábavy, to znamená, že např. nemohla jít s kamarádkami ven po škole, ale musela se doma učit. Rodiče se v páté třídě rozhodovali, jestli dají Kristýnu na osmileté gymnázium. Kristýna byla ale proti, převážně z toho důvodu, že si našla velmi dobré kamarádky a bála se, že je tím ztratí. Nikdo z přátel totiž neodcházel na osmileté gymnázium. Tak nakonec i Kristýna zůstala na základní škole. Když začala chodit na druhý stupeň, velmi

62

si oblíbila chemii a biologii. Tyto předměty ji velmi zajímaly a začala se na ně více zaměřovat. Říkala si, že by mohla něco v tomto oboru studovat. Základní škola pro Kristýnu velmi pohodovou záležitostí až na poslední dva ročníky, kdy se rozhodovala, kam se přihlásí na střední školu. Nechtěla jít na nikam, kde studovali její sourozenci. Bála se totiž, že by ji její učitelé opět srovnávali. Kristýna uvažovala mezi oborem chemie a biologie, ale také si podala přihlášku na zdravotní školu. Kristýna se nakonec dostala jen na zdravotní školu na zvolený obor zdravotní sestra. „Takže bylo rozhodnuto. Doufala jsem, že si budu moct vybrat. Říkala jsem si, že si to nechám rozležet v hlavě. Takhle jsem si s tím už lámat hlavu nemusela. Ale je fakt, že nadšená jsem z toho taky moc nebyla.“ Důvodem obav Kristýny bylo, že se její budoucí škola nacházela přibližně šedesát kilometrů od jejího města, kde žila s rodinou. Chystala se na novou etapu života, převážně na to, že bude pryč od svých milovaných rodičů, protože měla bydlet přes týden na internátě. Obávala se, jak to bude zvládat. Také tam budou noví lidé. Kristýna se snažila zjistit, jestli alespoň někdo z ročníku také nebude náhodou studovat stejnou školu, že by se necítila tak sama. „Chtěla jsem se na odchod na jinou školu nějak přes prázdniny připravit a především na to, že budu pryč od rodičů. Ptala jsem se sama sebe, jestli na to nejsem ještě mladá. Utěšovala jsem se tím, že budu s nimi aspoň každý víkend. Ale moc mě to neuklidňovalo.“ Kristýna se snažila prožívat letní prázdniny naplno převážně s rodiči, aby si je „pořádně užila“ před svým odjezdem do školy. Jezdili společně po různých výletech především do přírody, projezdili tak téměř celou republiku. Kristýna byla za to velmi vděčná. Poslední týden o prázdninách se začala připravovat na odjezd do školy. Chodila si nakupovat potřebné věci jak do školy, tak na internát. Rodiče jí nabídli, že poprvé ji tam odvezou, protože měla spoustu zabalených věcí a také chtěli rodiče vidět, kde to vlastně bude Kristýna přes týden bydlet. V ten den, odjeli brzo, aby si mohli společně ještě projít město a zajít společně na večeři. Kristýna byla nadšená, že to nenechali rodiče jen na ní, ale že jí tento den tak zpříjemnili. Kristýna mi řekla, že první měsíc byl nejhorší; když si našla nové přátele a seznámila se všemi na internátě, odloučení od rodičů snášela mnohem lépe. Pochlubila se, že i když moc netěšila do školy, nakonec ji velmi bavila a zaujala. Na začátku třetího ročníku se Kristýna seznámila s jedním chlapcem z města. „Jednou jsem seděla v kavárně a psala si domácí úkoly. Prošel kolem mě. Ze začátku jsem si ho nevšimla, když pak mě ale oslovil a zeptal se, jestli si může přisednout. Klábosili jsme dvě nebo tři

63

hodiny. Padli jsme si do oka a sešli se ještě několikrát. Pak jsme spolu začali chodit. Byl moc fajn.“ Rodičům zatím nic Kristýna neřekla. Čekala na dobrou příležitost. Kristýna jinak plnila své školní povinnosti dobře. Některé předměty sice moc nezvládala, ale nikdy neměla na vysvědčení horší známku jak trojku. Nejvíce bavila Kristýnu praxe, byla velmi ráda v kontaktu s lidmi. Vždy se snažila, podle svých slov, pracovat naplno. Také vždy přicházela z praxe vyčerpaná, ale práce ji naplňovala. „Musím se přiznat, že přítel mi neuvěřitelně pomáhal všechno ve škole zvládat. Když mi něco nelezlo do hlavy, sedli jsme na to spolu a snažili se to nějak dát dohromady. Tím jsem se naučila nad vším přemýšlet a místo učení nazpaměť jsem se učila všechno odvozovat logicky od naučených základů. V něčem to šlo dobře použít, v některých předmětech jsem se stejně musela všechno učit nazpaměť, ale ulehčení to bylo.“ Rodičům Kristýna řekla o svém příteli až v polovině posledního ročníku. Rodiče byli rádi, že si někoho Kristýna našla, ale nepochopili, proč jim to Kristýna neřekla, už když spolu začali chodit.

4.2.4 Období zakládání vlastní rodiny – první problémy s těhotenstvím a nátlak rodiny na Kristýnu Po škole si Kristýna ihned našla práci. Měla docela štěstí, protože o pozici, na kterou se hlásila, byl velký zájem. Byly vybrány jen dvě uchazečky a jedna z nich byla právě Kristýna. Pár měsíců na to se odstěhovala od svých rodičů za přítelem. „Když mi mělo být 19 let, řekla jsem rodičům, že bych se chtěla provdat za svého přítele.“ S ním už to Kristýna rozebrala, teď jen chtěla vědět, co na to řeknou její rodiče. Po krátké úvaze souhlasili, protože Kristýna byla už dospělá, měla práci a žila si vlastní život. Kristýna s přítelem žila už tři roky a za tu dobu spolu vycházeli velmi dobře, proto si řekla, že on je určitě ten pravý. „No byl moc hodnej, měl mě hodně rád.“ V té době jsem začala uvažovat o dítěti. Kristýna si říkala, že bude dobré, když budou mít dítě v mladším věku. Druhé dítě chtěla Kristýna mít až po 25. roce. Rodiče Kristýnu i jejího manžela je v tomto důležitém rozhodnutí podporovali. Nabídli jim, že jim s dítětem budou pomáhat. „Všechno se zdálo tak krásné, všichni byli nadšeni. Také nám s manželem začali rodiče přispívat na různé vybavení pro dítě, na oblečení. Moje matka i tchýně mi radily, co si koupit, co je dobré, nad čím mám víc zapřemýšlet a tak. Řešily jsme třeba kočárek, radily mi, že mám s tím počkat až tak na druhou polovinu těhotenství, že bude zase jiný výběr než teď. Hlavně mi řekly, že mám zvážit výšku

64

kočárku, protože se k dítěti budu neustále zohýbat a brát ho do náruče, tak aby mě pak nebolely záda.“ Sestra Kristýny vzala přípravu na dítě velmi prakticky a přemluvila ji, aby společně navštívily kurz, jak zavazovat správně dítě do šátku, když je malinké. Kristýně se tento kurz velmi líbil a snažila se hledat další praktické kurzy. Přítel byl nadšený z představy, že budou mít dítě. Kristýna už před svatbou vysadila antikoncepci, protože si říkala, co kdyby náhodou se podařilo zplodit potomka už během svatební noci. Tyto představy se Kristýně ale nevyplnily. „Ze začátku, když jsem nemohla otěhotnět, tak jsem byla v klidu. Protože jsem si říkala, že po několikatiletém užívání hormonální antikoncepce se musí z toho tělo vzpamatovat. Po půl roce snažení jsem začala propadat panice, vím, že neplodnost se stanovuje až po dvou letech, ale začala jsem se opravdu bát.“ Manžel Kristýnu neustále podporoval a uklidňoval, že se nemá čeho obávat, že všechno bude v pořádku. Nechtěl, aby si tímto Kristýna přidělávala starosti navíc. Už tak toho měla hodně. Sice se ihned po škole uchytila v práci, ale předělávali si společně byt podle svých představ a Kristýna se už pouštěla do chystání pokojíčku pro jejich první dítě. „Manžel mi říkal, že už po půl roce situaci hrozně hrotím, když jsem nemohla pořád otěhotnět.“ Samotná Kristýna by ale neřekla, že by situaci nějak moc „hrotila“. Podle mého názoru se Kristýna projevuje jako flegmatická, racionální žena, která ví, co chce, a která také dokáže řešit těžké situace racionálně, zapojuje hodně logického myšlení, také se mi zdá, že se snaží vždy včas najít odbornou pomoc, pokud ví, že situaci nevyřeší jen vlastními silami. Kristýna mi potvrdila, že samotné se jí nezdá, že by různé komplikované situace zveličovala. Na všechno, co ji v životě potkalo, se snažila najít vhodná a logická řešení. Kristýna si řekla, že bude lepší se nechat společně s manželem vyšetřit nějakým odborníkem na léčbu neplodnosti a vyšetření páru. Společně tedy začali aktivně vyhledávat na internetu vhodného lékaře. Nakonec si Kristýna také o tom promluvila se svým gynekologem, který jí poradil jednoho primáře soukromé kliniky, který má v této oblasti velmi mnoho zkušeností. Lékař také nezapomněl dodat, že se účastní neustále mezinárodních konferencí a je zván na stáže do různých klinik po celém světě. Kristýna byla nadšená, že může jít k takové „kapacitě v oboru“, jen se obávala, že bude velmi zaneprázdněný a nakonec bude muset zajít k někomu jinému. Kristýna zavolala do kliniky a chtěla se objednat u primáře. Nevěřila vlastním uším, když jí sestra řekla, že může přijít za dva týdny i s manželem za primářem na konzultaci, kde si všechno domluví. „Ty dva týdny byly nekonečný. Pořád jsem si lámala hlavu s tím, co když se opravdu zjistí, že jeden z nás je neplodnej, nebo má 65

sníženou plodnost. Manžel byl mou velkou oporou, ale pár dní před návštěvou u lékaře jsem z něho taky cítila nervozitu. No a nakonec jsme návštěvu zvládli v pohodě.“ Lékař nakonec provedl vyšetření plodnosti u manželů. Výsledky dopadly velmi dobře pro oba, to znamenalo, že netrpěli žádnými onemocněními, která by omezovala či bránila početí dítěte. Doktor zatím odmítl zahajovat hormonální léčbu, která se mu zdála zbytečná. Ale byl s Kristýnou domluven na pravidelné schůzky přibližně jednou za čtvrt roku. Manžel Kristýny ale odmítal chodit pravidelně k lékaři, tak se domluvili, že alespoň každou druhou nebo třetí schůzku, co měla domluvené Kristýna, přijdou společně. „Do toho všeho se najednou začala motat moje tchýně. No vlastně od té doby, co jsem donutila manžela, aby šel na vyšetření. Zjistila jsem, že své matce všechno říká.“ Kristýna se začala rozčilovat, že nejprve to její manžel mohl prodiskutovat s ní, jestli to někomu řeknou. „Pak totiž začala chodit na návštěvu k nám každých čtrnáct dní a ptala se, jestli jsem těhotná. No to bylo na obklady. Později přicházely z její strany výčitky, že nemůžu otěhotnět a co že to jsem za ženskou. Nejdřív si mě brávala někam stranou, kde mi tohle všechno říkala, pak už jí to bylo jedno, kde to se mnou rozebírala. To mi připomíná, že se do mě jednou takhle pustila na náměstí, když tam byl docela velkej dav lidí.“ Kristýnu takové zacházení velmi trápilo. Pak každé návštěvy její tchýně prožívala velmi ve stresu. Pak už Kristýna chodila domů s obavami, jestli ji tam nečeká tchýně s dalšími výtkami. Když se lékař Kristýny vyptával na schůzce, co je nového. Kristýna chvíli přemýšlela, co má říct, nakonec se přiznala, s čím se musí doma potýkat, jak je z toho pořád ve stresu. Lékař jí řekl, že to určitě neprospívá, pokud se snaží počít s manželem dítě. Lékař doporučil Kristýně návštěvu psychologa, který by si s ní o všem povykládal, a Kristýna by byla více v klidu a věděla by, jak takovou situaci doma řešit. Kristýna ale pomoc prozatím odmítla. Když už uplynul rok a půl od začátku sezení Kristýny a jejího manžela, odborný lékař začal zvažovat hormonální léčbu. Vysvětlil jim dopodrobna, jak taková léčba probíhá a co mohou oba sledovat za změny. Kristýna si velmi oddychla, že podstoupí léčbu, a pevně věřila, že situace doma se zlepší, protože už určitě otěhotní. „Taky jsem si říkala, že už všechno bude pěkně klapat, že to nejhorší už mám za sebou. Ale opak byl pravdou, jen v té době jsem to ještě netušila.“ Díky hormonální léčbě Kristýna otěhotněla. Z této zprávy byla velmi nadšená, ale protože byla pověrčivá, tak tuto novinku nechtěla zakřiknout. Proto to tajila a nechtěla to prozatím nikomu říct. Jediný, kdo se to dozvěděl, byl její manžel. Ten to ale prozradil 66

své matce. „Dozvěděla jsem se to, jakmile tchýně přišla na návštěvu. Bylo mi jasný, že už to ví půlka města. Vyšlo by to nastejno, kdybych to rozhlásila místním rozhlasem.“ Myslela jsem, že si Kristýna dělá legraci, ale ihned mě vyvedla z omylu. Popisovala mi, že už několik věcí takhle řekla jen svému manželovi a hned to věděla tchýně i její známí. Po tomto incidentu s tchýní už novinku o těhotenství řekla i své rodině. Kristýna se rozhodla, že absolvuje prvotrimestrální screening, který měl zjistit na základě krevního testu a ultrazvukového vyšetření riziko eventuálního postižení genetickou vadou. „Sice si toto vyšetření každý platí sám, ale chtěla jsem to podstoupit vědět, jestli dítě bude zdravé.“ Za dva dny si šla Kristýna pro výsledky a byla šokována. Lékař jí oznámil, že bude nutný potrat, protože plod byl poškozen tak, že by dítě možná dokázalo žít jen pár dní, možná i týdnů. Pro Kristýnu začínalo být toto období velmi těžké, a jak se zdálo tak nejen pro ni. „Manžel mě v tomto období hodně podporoval, uklidňoval mě, že přece tím nic nekončí. Byla jsem z toho totiž hrozně nešťastná, myslela jsem si, že mě nikdy nic takového nepotká.“ Tchýně začala Kristýně vyčítat, že je neschopná porodit svému manželovi syna. Kristýna nechápala, proč by zrovna první dítě měl být syn, podle Kristýny by mělo být jedno, jakého pohlaví bude dítě, hlavně že bude zdravé. „Co jsem pochopila od tchýně, tak všichni jejich potomci měli jako první dítě syna a už je to tak několik generací.“ Tchýně Kristýně začala i vyhrožovat, že bude nutit svého syna, aby se s ní rozvedl. Dokonce po nějaké době začal podléhat i on. S manželem neustále probírali jejich situaci. Bohužel manžel Kristýny dospěl k názoru, že nemůže být chyba v něm, ale v ní samotné.

4.2.5 Sebepoškozování Kristýna po čase situaci nedokázala sama zvládat. Začaly se u ní objevovat depresivní stavy. Nedokázala se uvolnit a do práce chodila unavená a neodpočinutá. Odchody z práce prodlužovala nebo si domlouvala různá pracovní setkání a vzdělávací kurzy, aby nemusela trávit mnoho času doma s manželem. Také se snažila vyhýbat setkání s tchýní, aby nemusela poslouchat její urážky. Podle slov Kristýny byl nátlak okolí na ni opravdu velmi obrovský. Začala tedy uvažovat, jak se toho tlaku zbavit. Velké pracovní nasazení zabralo u Kristýny jen po velmi krátkou dobu, svěřila se mi, že

67

vydržela přesčas pracovat asi tak měsíc. Pak přemýšlela nad dalšími plány, zkoušela běhat pravidelně po práci, posilovat, tancovat. Ale nic jí nevydrželo delší čas. Jednou se Kristýna setkala na pohotovosti se slečnou, která potřebovala sešít hluboké jizvy právě od sebepoškozování. Lékař se slečny vyptával, co ji přimělo k tomuto

činu.

Když

slečna

odešla

po

zákroku

z ordinace,

promlouvala

o sebepoškozování s ošetřujícím lékařem. Přemýšleli oba dva nad tím, proč se toho lidé dopouští. Najednou Kristýna měla krizový plán pro svou situaci. „Všechno jsem si dopředu naplánovala. Chtěla jsem si naplánovat dokonalou sebevraždu. Manžel odjel na služební cestu, takže jsem byt měla volnej. Nakoupila jsem si žiletky, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.“ Kristýna vstala a šla rovnou do koupelny, kde měla všechno potřebné pro svůj plán připravené. Napustila si horkou vodu do vany, nakapala do ní esenciální olej pro uvolnění, zapálila svíčky a pustila si pro sebe pochmurnou hudbu. Rozbalila si žiletky, stiskla je v dlani a vlezla do vany s horkou vodou. Chvíli se nahřívala a poté rychlým pohybem se několikrát řízla do nohou i rukou. Viděla, jak se voda ve vaně začíná zabarvovat. Kristýna ucítila velkou úlevu, zavřela oči a myšlenky jí jen tak plynuly hlavou. Kristýna otevřela oči, jak začala pociťovat chlad. Zjistila, že už uplynuly dvě hodiny a voda je chladná. Vstala z vany a zabalila se do teplé osušky a začala zkoumat svá zranění. Kristýna najednou zjistila, že nebyla tak silná, aby spáchala sebevraždu. Rány na rukou i nohou nebyly tak rozsáhlé, aby způsobily vykrvácení. „To byl můj první pokus o sebevraždu. Nezdařil se, ale v tu chvíli jsem si s tím ani nelámala hlavu. Cítila jsem se skvěle, neměla jsem myšlenky na tchýni ani na to, jak později budu manželovi vysvětlovat způsobené rány na těle. Najednou jsem zjistila, co to znamená well being. Úplně přesně to vystihuje, jak jsem se v tu chvíli cítila.“ Kristýna mi popisovala, jak najednou pociťovala, že má mnohem více sil žít život takový, jaký je. Ale také se přiznala, že se pro ni sebepoškozování stalo drogou. Začal se sebepoškozovat čím dál tím častěji, řešila tím už i jen maličkosti, které ji „rozhodily“. Ze začátku se Kristýna řezala jen ve vaně plné horké vody. Po čase jí už bylo jedno, kde se řezala. Zároveň si u sebe vytvořila vyšší práh bolesti, takže už nepociťovala tak velkou bolest. To způsobovalo, že už nepociťovala dostatečnou úlevu, a tak se začala hlouběji řezat. „Zjistila jsem, že najednou, když jsem se neshodla s někým v práci, tak jsem si vzala žiletku, kterou jsem měla pořád po ruce, a šla jsem se někam, kde nikdo nebyl, pořezat. Hned jsem si to zalepila, aby mi náhodou někde neprosakovala krev a nebylo to pak vidět na oblečení. Řešila jsem tím vlastně úplně

68

všechno.“ Kristýna uvažovala, že by s tím přestala, protože na jednu stranu ji trápilo, že se sebepoškozuje, ale na druhou stranu jí to přinášelo úlevu. Kristýna šla po půl roce na prohlídku ke svému gynekologovi, který jí oznámil, že je těhotná. V tu chvíli se rozhodla, že už se nebude nikdy sebepoškozovat, Měla najednou velkou motivaci se vším přestat. „Chtělo to občas opravdu dost silnou vůli, abych se nepořezala znovu.“

69

5 Přístupy navštívených nízkoprahových zařízení pro děti a mládež k sebepoškozování uživatelů a jejich možnosti práce v této oblasti V první podkapitole popisuji konkrétní případy řešení sebepoškozování ve dvou nízkoprahových zařízeních. Následuje druhá podkapitola, kde se snažím popsat fenomén sebepoškozování.

5.1 Přístup

NZDM

v konkrétních

případech

sebepoškozování

u uživatelů V této kapitole uvádím, jak se pracovalo s dívkami v NZDM, které se podílely na případových studií a byly ochotny své zkušenosti se spoluprací s NZDM popsat.

5.1.1 Řešení problému sebepoškozování Veroniky Veronika se po rozhovoru se mnou rozhodla, že svoji situaci sdělí i pracovníkům NZDM, kteří o ní neměli ani tušení. Spolupráce se ihned změnila, pracovníci navázali kontakt s psychologem a s terapeutickou komunitou, která má zkušenosti s řešením sebepoškozování. Protože Veronika je už plnoletá, byla jí nabídnuta možnost se účastnit terapeutické komunity. Veronika tuto možnost zvažuje, ale momentálně nabídky nevyužije. Pracovníci se domluvili s Veronikou, že jí pomohou s překonáním myšlenek na sebepoškozování. Veronika souhlasila. Celé to spočívá v tom, že pracovníci budou mít vymyšlenou aktivitu, kterou by Veronika mohla dělat, nebo sama Veronika přijde s nápadem, čím by se chtěla bavit. Pracovníci jsou v neustálém kontaktu s psychologem pro případ, kdyby se stav Veroniky zhoršoval, nebo kdyby si pracovníci nevěděli rady. Protože si pracovníci všimli změn náladovosti, doporučili Veronice, aby se obrátila na psychiatra, který by ji vyšetřil, nabídli ji také možnost doprovodu. Pracovníci začínali mít totiž podezření na bipolární afektivní poruchu (BAP) a to díky jedné pracovnici, která měla absolvovaný půlroční kurz psychiatrie a která upozornila ostatní pracovníky.

70

5.1.2 Řešení problematiky sebepoškozování Kristýny Kristýna dlouho uvažovala, že se sebepoškozováním definitivně skončí. Začala se ptát sama sebe, jak s tím efektivně přestat. Vzpomněla si na své kamarádky, se kterými už neudržuje žádné vztahy, ale které jí popisovaly, jak navštěvovaly nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, kde jim pracovníci vždy pomohli, když řešily nějaké své problémy ohledně vztahů, školy apod. Kristýna si řekla, že za optání nic nedá a navštívila NZDM v konzultačních hodinách. Nedaleko od svého bydliště bylo NZDM, které poskytovalo poradenství mládeži až do 26 let. Kristýna vypověděla celý svůj příběh pracovnici. Byla nadšená už jen z toho, že se mohla někomu se vším svěřit. Pracovnice si celý příběh pečlivě vyslechla a ještě se jí na některé podrobnosti doptávala. Pak nabídla Kristýně, že může docházet pravidelně a mohou spolu situaci řešit. Také bylo nabídnuto Kristýně, jestli nechce využít psychologickou pomoc. Kristýna to ale odmítla, řekla, že si jí ulevilo tím, že se mohla někomu se svým problémem svěřit. Souhlasila ale s tím, že bude do klubu docházet pravidelně. Po dalších čtyřech měsících jsem zjistila, že Kristýna stále dochází do NZDM, kde se pravidelně uskutečňují skupiny setkání, které vede zkušený psychoterapeut, kde se skupina navzájem poznává a povídá si o radostech i strastech života. Situace u Kristýny se uklidnila především tím, že znovu otěhotněla. Tentokrát jí všechna podstoupená vyšetření dopadla dobře a pečlivě se připravuje na porod i mateřství. Kristýně se dařilo sebepoškozování před manželem tajit, rozhodla se mu všechno říct, když začala pravidelně docházet na skupinu setkání v NZDM. Bohužel více jsem se už od Kristýny nedozvěděla. Nevím, jak reagoval její manžel na to, že se Kristýna sebepoškozuje a že to před ním nějakou dobu tajila. Když si manžel jizev na rukou všiml, odvětila mu většinou, že byla venku v lese a prošla šípky. Podle mého názoru manžel měl tušení, o co šlo, ale nechtěl, aby to Kristýnu nějakým způsobem rozčílilo, když měla dodržovat klidový režim kvůli možnému těhotenství.

5.2 Fenomén sebepoškozování jako výzva pro NZDM Sebepoškozování je považován za mezi mládeží stále se rozšiřující se jev. Záměrnou bolest si způsobuje 18,1% chlapců a 23,5% dívek, kteří se zúčastnili populačního výzkumu v ČR. Podle Jany Votavové mnoho mladých lidí trpí depresemi

71

a sebepoškozování se zdá jako nejlepší východisko z této situace. (Vaníčková, Hančica, Votavová; 2010, s. 45) V mém výzkumu mě velmi překvapilo, že pracovníci až na jeden případ nezjistili u uživatelů sebepoškozování. V onom jednom případě se jednalo o uživatele, který nedocházel do klubu pravidelně. Sociální pracovnice si jednoho dne všimla, že má na ruce velkou jizvu. Zeptala se ho, od čeho to má. Uživatel se jí přiznal, že se pokusil o sebevraždu z nešťastné lásky. Rozešla se s ním totiž jeho přítelkyně. Myslel si, že jejich vztah jim vydrží do konce života. Dále se uživatel sebepoškozoval, protože mu to pomáhalo překonat depresivní stavy. Nyní už má jizvy zahojené, ale pořád jsou na jeho ruce pozorovatelné. Uživatel se zmínil, že už se nesebepoškozuje. Dál už sociální pracovnice s uživatelem nepracovala. Domnívám se, že selhala povinnost navázání na další služby, které měla sociální pracovnice uživateli nabídnout. O dalších uživatelích jsem se dozvěděla tak, že jsem se na tuto problematiku zaměřila. Ptala jsem se samotných uživatelů, nebo jsem se jich ptala, jestli o někom neví, kdo by se sebepoškozoval. V těchto případech už pracovníci NZDM neměli tušení, že by takoví uživatelé do klubu docházeli. V případě Kristýny mě velmi překvapilo, že se sama rozhodla pro využití služeb NZDM a zařízení navštívila. Domnívám se, že jsem měla docela štěstí, když jsem na takou uživatelku v NZDM narazila. Podle mých dosavadních zkušeností z NZDM přichází noví zájemci o službu převážně se svými spolužáky nebo kamarády, kteří už delší dobu (přibližně půl roku) do NZDM dochází. Z mého výzkumu vyplývá, že se jedná o specifickou klientelu NZDM. Většinou se totiž u sebepoškozujících nejednalo o uživatele sociálně vyloučené, ale pocházející z finančně zajištěných rodin střední vrstvy. Votavová (2010, s. 32) uvádí, že děti, které žijí ve vyloučených oblastech, reagují na obtížné situace rozvojem závislostí na návykových látkách, které autorka považuje za nepřímý akt sebepoškozování.

5.3 Možnosti práce se sebepoškozujícími uživateli NZDM Hlavním cílem práce se sebepoškozujícím uživatelem tkví především v redukci dalších epizod poškozování se, v prevenci suicida a zlepšení kvality života (Platznerová, 2009, s. 69). V tomto směru může rozvíjet své činnosti také NZDM, které by mělo reagovat preventivními programy na objevující se fenomény.

72

5.3.1 Individuální plán Pokud uživatel přijde za pracovníkem s tímto problémem a bude ho chtít nějakým způsobem řešit, můžou takový cíl společně formulovat do individuálního plánu (IP). Během tvorby individuálního plánu se musí dbát na vytvoření bezpečného prostředí, důvěrné atmosféry. Pracovník by měl ubezpečit uživatele, že bez jeho souhlasu nebude nikoho o tomto problému informovat. Důležité je také to, aby měl pracovník pořád na mysli při práci s uživatelem, že při sebepoškozování se nejedná o suicidální gesto. (Platznerová, 2009, s. 71) Z důvodu anonymity uživatele se většinou do IP uvádí číslo, pod kterým je uživatel zapsán v NZDM, případně v zařízeních, kde pracovníci nepracují s kódy, může uživatel uvést přezdívku nebo své jméno podle svého vlastního uvážení. Platznerová (2009, s. 71) uvádí plán, který je vhodný pro stabilizaci stavu sebepoškozujícího se a pro poskytnutí struktury a podpory, než se uživatel dostane ke specializovaným odborníkům. Uživatel by měl převzít veškerou odpovědnost za své chování, měl by si uvědomit, jaké jsou jeho spouštěče sebepoškozování, dále by měl rozeznávat pro něj bezpečné lidi i místa, kde může najít podporu, v poslední řadě by se měl uživatel vyhnout objektům, kterými se lze poškodit. Uživatel si může díky tvorbě individuálního plánu uvědomit, že má právě problém se sebepoškozováním. Společně s pracovníkem zkoumá, co u něho sebepoškozování spouští a snaží se společně vymyslet strategii, která by myšlenky na sebepoškozování zastavila. Důležitá je také domluva, za jakou dobu budou uživatelé individuální plán reflektovat a popřípadě měnit strategie ohledně sebepoškozování.

5.3.2 Preventivní programy Nízkoprahová zařízení nabízí každý měsíc specifické preventivní programy zaměřené na vybranou problematiku. Je zde tedy možnost takový program vytvořit pro problematiku sebepoškozování. Pracovníci mohou pustit film, např. Třináctka 15 nebo

15

Film Třináctka vypráví příběh o dvou dospívajících dívkách, které společně propadnou do světa drog,

sebepoškozování, sexu a dalších situací, které s dospíváním souvisí. Film režírovala Catherine Hardwicke a využila pro něj zkušenosti herečky Nikki Reed, která si zahrála jednu z dospívajících dívek. Dostupné dne 11.11.2012 z http://www.csfd.cz/film/40376-trinactka/

73

Lollipop Monster16, po kterém otevřou s uživateli problematiku sebepoškozování. Zde jsou uživatelé nuceni alespoň chvilku přemýšlet na toto téma. Mohou si uvědomit, že se tato problematika může týkat opravdu všech, jich samotných, jejich kamarádů a dalších. Uživatelé NZDM během výzkumu uváděli jako své spouštěče sebepoškozování situace, se kterými se dosud nesetkali. Nevěděli, jak se v dané situaci mají zachovat, chyběly jim informace o problematice, ať už se to týkalo zakládání své vlastní rodiny, šikany ve škole, sexuálního zneužívání, špatné komunikace v rodině apod. Je tedy vhodné vytvářet preventivní programy na situace, se kterými se uživatelé setkávají a nedokážou si poradit sami. Určitě velice důležité je, aby pracovníci uživatele upozornili na nebezpečnost sebepoškozování a nabídli jim v případě potřeby pomoc.

5.3.3 Beseda s osobností Dalším dobrým prostředkem, jak otevřít téma sebepoškozování, je pozvat do klubu na besedu nějakou osobnost, která se touto problematikou zabývá. Může to být psycholog, psychiatr, psychoterapeut a další odborníci. Výhodou je, že tito lidé jsou externí a z mé zkušenosti na praxi jsem zjistila, že uživatelé se mnohem lépe svěří těmto lidem. Další vhodnou osobností na besedu může být známá celebrita, která má podobné zkušenosti se sebepoškozováním. Podle mých zkušeností jsou pak pracovníci většinou překvapeni, jaké zkušenosti uživatelé prezentují.

5.3.4 Zájmová činnost Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež jsou postavená na aktivitě uživatelů. Ti tak mají možnost si vytvářet s dopomocí pracovníků vhodné aktivity pro volný čas. Pracovníci mají právo do aktivit zasáhnout, pokud obsahují myšlenky odporující zásadám NZDM, např. násilí, podporu užívání návykových látek, podporu v trestné činnosti.

16

Film Lollipop Monster vypráví příběh o dvou dospívajících dívkách, které si žijí vlastním stylem

a mezi kterými se utvoří velmi silné pouto. Snímek se dotýká témat jako módní trendy, nefungujících rodin, sexu apod. Tento film režírovala německá režisérka Ziska Reimann. Dostupné dne 11.11.2012 z http://www.csfd.cz/film/298189-lollipop-monster/

74

Pokud do klubu dochází uživatelé, kteří chtějí spolupracovat a omezit sebepoškozování, je vhodné, aby pracovníci spolu s uživateli zjistili, co jim pomáhá zapomenout na sebepoškozování. V případě Veroniky se jednalo o zájmy, které vyžadovaly velké vložení energie a naprostého soustředění. Nejvíce Veronice pomáhal balet, u kterého vždy zapomněla na povinnosti i sebepoškozování. U Kristýny i u ostatních respondentů jsem zaznamenala, že jim vyhovují takové aktivity, u kterých se mohou odreagovat a dostatečně pobavit. Velmi oblíbenou aktivitou uživatelů, kteří se sebepoškozovali, byla hra Twister, karaoke nebo sledování jejich oblíbených filmů. U těchto aktivit byli respondenti uvolnění a nepociťovali žádný momentální stres, také si nepřipouštěli nějaké povinnosti a aktuální problémy, které zrovna řešili.

75

Závěr V této práci jsem se zabývala sebepoškozováním u uživatelů NZDM. Cílem mé bakalářské práce bylo zjistit, co uživatelé nízkoprahového zařízení pro děti a mládež řešili za problémy před samotným sebepoškozením a co je k sebepoškozování následně vedlo a jakou úlohu hrálo při řešení tohoto problému nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Metodou mi byl kvalitativní výzkum vedený formou rozhovorů se sebepoškozujícími mladými uživateli tří různých NZDM v ČR, se dvěma uživatelkami byly dále provedeny podrobné případové studie. V první kapitole jsem díky analýze dostupné literatury shrnula základní informace

o sebepoškozování,

které

jsou

potřebné

k pochopení

problematiky

sebepoškozování. Protože neexistuje prozatím jednotná definice sebepoškozování, uvedla jsem několik vybraných definic. Každý autor vnáší vlastní pohled na na tento fenomén. Domnívám se ale, že je důležitý názor daného jedince, jak sebepoškozování vnímá. Rozsívalová, Trefilová a Paclt, (2010, s. 240) uvádí, že sebepoškozování může být také vnímáno velmi pozitivně, jedná se především o piercing nebo tetování, kdy tímto způsobem může jedinec vyjadřovat potřebu patřit do určité skupiny lidí, snažit se projevit vlastní životní styl apod. U autorů chybí shoda, zda považovat sebepoškozování pouze to poškozování vlastní ho těla, které nesouvisí nijak se suicidálními záměry či pokusy., nebo přihlédnout k faktu, že se poškozují jak lidé, kteří mají tyto záměry, tak i ti, kteří je nemají, a rozlišení nemusí být vždy zcela jasné. Dále jsem se zabývala příčinami a průběhem sebepoškozování. Tyto informace patří mezi nejdůležitější, které potřebuje pracovník vědět pro práci se sebepoškozujícím uživatelem. Důležité je, aby pracovník podchytil příčinu sebepoškozování a nechtěl řešit jen jeho projevy, tzn. řezné rány, popáleniny apod. Mezi nejčastější příčiny sebepoškozování patří těžké životní události, především se jedná o situace, se kterými jedinci nebyli dosud konfrontováni a nevědí, jak se mají zachovat a nevidí ze situace žádné pozitivní východisko. V těchto případech se může jednat např. o sexuální zneužívání, úmrtí velmi blízké osoby, šikanu, domácí násilí atd. Průběh období, kdy se uživatelé poškozovali, byl vnímán docela pozitivně, hlavně pokud šlo zrovna o samotný akt sebepoškození. Toto jednání přinášelo uživatelům pocit úlevy, bezpečí, klidu, relaxace a celkového uvolnění, najednou uživatelé dokázali přemýšlet i nad jinými věcmi, než jen nad problémy, které neustále řeší během dne a ze kterých nevidí žádné východisko.

76

Druhá kapitola shrnuje základní informace o nízkoprahových zařízení pro děti a mládež. Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež podle zákona č. 108/2006Sb. poskytují ambulantní nebo terénní služby dětem a mládeži od 6 do 26 let. Cílovou skupinou jsou převážně děti a mládež, která je ohrožená společensky nežádoucími jevy. Cílem této služby je zvýšit kvalitu jejich života, především minimalizací zdravotních a sociálních rizik. Tato služba nabízí možnosti preventivních programů, různých besed, které mohou aktuálně reagovat na vyskytující se situace, které děti a mládež zrovna ve svém životě řeší. Proto je vhodné i zde mluvit o sebepoškozování a jeho dopadech, které mládež nezná. Z mých vlastních zkušeností vyplývá, že si jedinci nepřipouští žádné nebezpečí plynoucí ze sebepoškozování, proto si myslím, že je důležité, aby byli na toto upozorněni. Třetí kapitola se zabývá metodologií kvalitativního výzkumu, pro který jsem si vybrala případovou studii. Zdála se mi jako nejvhodnější metodou pro získání co nejvíce informací o sebepoškozování uživatelů NZDM. V předposlední kapitole představuji dvě případové studie uživatelek z NZDM. Z kapitoly vyplývá, jak jsou jednotlivé případy uživatelek komplikované. Pro práci se sebepoškozujícími uživateli je důležité znát do hloubky jejich situaci. Pracovník by měl získat co nejvíce informací od uživatele služby, aby dokázali společnými silami určit příčinu sebepoškozování a nastavit individuální plán na eliminaci sebepoškozování. V páté kapitole jsem uvedla možnou práci s uživateli NZDM, kteří se poškozují, ať už se jedná o možnost zájmových činností, odpočinku, různých besed s osobnostmi, nebo preventivní programy. Podle mých zkušeností je důležité, aby pracovníci NZDM reagovali na nově přicházející fenomény a z tohoto důvodu byli v blízkém kontaktu s ostatními odborníky, např. s policisty, psychology, psychiatry, vyučujícími i se samotnými rodiči. Dále by bylo vhodné, pokud se poškozujících se uživatelů najde více, mohlo by NZDM pořádat kurzy na zvýšení sebevědomí. Z výzkumu vyplynulo, že uživatelé si málo věří i v méně náročných situacích, bojí se požádat o pomoc, aby nebyli považováni za slabší jedince, kteří si nedokážou sami poradit v dané situaci a potřebují odbornou pomoc pro řešení problému. NZDM by dále mohla nabízet možnost konzultačních hodin pro rodiče, kteří potřebují poradit v situaci např., když jejich dítě začne brát drogy, objevuje se u něj sebepoškozování, má špatný prospěch ve škole, nebo rodič potřebuje radu, jak vysvětlit svému dítěti nějakou těžkou životní událost, může to být úmrtí blízké osoby apod.

77

Z výzkumu vyplynulo, že dívky se sebepoškozovaly převážně z důvodu, kdy musely řešit obtížné životní situace a přestávaly je zvládat. Domnívám se, že dívkám by prospělo, kdyby více času trávily s rodiči a mohly se jim svěřit. Na dívky byly většinou kladeny vysoké nároky a rodiče předpokládali, že děvčata všechno zvládnou sama. Ani od jedné dívky jsem neslyšela, že by si s rodiči na chvilku sedli v klidu doma a popovídali si společně o škole, o vztazích a jejich trápeních. Od jedné slečny jsem se dokonce dozvěděla, že její matka se ji snažila chránit před „špatným světem“ a nechtěla, aby ji někdy potkalo něco zlého. Když se ale setkala sama ve svém životě se situací, kdy jí bylo velmi ublíženo, nevěděla, co má v takové situaci dělat. Svým rodičům se svěřit nechtěla, protože se bála, že by na situaci přehnaně reagovali, nebo by jí řekli, že to má přejít. Z tohoto důvodu se domnívám, že je vhodné, aby rodiče poučovali své děti a připravovali na život, který nemusí být snadný. Děti pak budou vědět, jak se v dané situaci zachovat, koho požádat o pomoc a budou lépe připraveni do života, než ty děti, které jsou tzv. chráněny před zlým světem. Pro zvládání velkých stresových faktorů je vhodný každodenní odpočinek, který může preventivně působit proti sebepoškozování. Rodiče by měli dopřát svým dětem po školních povinnostech chvilku pro uvolnění napětí. Myslím si, že v NZDM je dostatek prostoru pro odpočinek, děti a mládež nejsou nuceni do žádné činnosti proti své vůli, mohou zde odpočívat a nabírat sílu. Podle různých výpovědí uživatelů NZDM si nejvíce odpočinku dopřávají právě v klubech, doma bývají vtaženi do chodu domácnosti a nemají prostor na žádný odpočinek. Podle

slov

některých

respondentek

výzkumu

jim

chyběla

motivace,

povzbuzování od svých blízkých, většinou se jednalo o nějaké velké zkoušky ve škole. Jedna z respondentek dokonce uvedla, že ji rodiče neustále podceňovali. Říkali jí, že to nedokáže, že bude opakovat ročník, že její snaha je stejně marná. Nejdříve ji to povzbuzovalo k tomu, aby rodičům dokázala, že všechno dokáže, ale po čase jí tato slova rodičů spíše sílu ubírala. V této situaci by mohli pracovníci NZDM zkusit pozvat rodiče na konzultace do klubu, aby zamezili tomuto podceňování a navrhli rodičům spíše metodu motivace a podpory. Samozřejmě, že pracovníci mohou pozvat rodiče jen v případě, když uživatel sám projeví zájem. Velice mě během výzkumu překvapilo, že jsem našla jednu dívku (Kristýna), která se sama rozhodla pro vyhledání pomoci u pracovníků NZDM. Na jedné straně musím zmínit, že Kristýna se dozvěděla o NZDM od svých bývalých kamarádek, se 78

kterými už neudržuje žádný vztah. Na druhou stranu, ale se Kristýna rozhodovala, jestli se vůbec někomu se svými problémy a sebepoškozováním má svěřit. Nakonec se rozhodla, že se zkusí zeptat na pomoc v NZDM. Naštěstí Kristýně pomohlo její těhotenství, které ji nutí, aby se sebepoškozováním skoncovala. Většinou jsem se ale setkala s tím, že pracovníci ani netušili, že někdo takový do klubu dochází. Jen v jednom zařízení měla pracovnice informaci o uživateli, který se poškozoval. V tomto případě se jednalo o chlapce, který se pořezával ostrými předměty a trpěl anorexií. Bohužel už mu nebyla nabídnuta návazná služba. Podle mého názoru ho měla pracovnice odeslat na psychiatrii, nebo ke svému lékaři nebo mu nabídnout možnost doprovodu. Dále jsem byla velice překvapena, když jsem po rozhovorech od Veroniky slyšela, že svůj problém chce začít řešit s pracovníky NZDM. Ti okamžitě zareagovali na situaci a začali s ní efektivně pracovat i díky psychologovi, který úzce spolupracuje s tímto zařízením. Veronika chodila do klubu převážně z toho důvodu, že se cítila v bezpečí a mohla si zde odpočinout od všech starostí, které řešila po zbytek dne. Veronice byl nabídnut doprovod na psychiatrii, protože pracovníci začínali mít podezření na bipolární afektivní poruchu. Je vhodné se zamyslet nad vyhledáváním uživatelů, kteří se sebepoškozují, protože pro většinu z nich je těžké o tomto tématu otevřeně mluvit. Uživatelé se většinou vyhýbají vážné rozmluvě s pracovníky, aby na sebe něco neprozradili. Z mých vlastních zkušeností je dobré se chytat každého slůvka a náznaku sebepoškozování. Nyní se uživatelům dívám na zápěstí, většinou využívám chvíle, kdy se hrají nějaké hry, kdy se uživatelé nehlídají. Když jsem u jednoho uživatele zjistila, že téměř každý týden drží hladovku, upozornila jsem na to pracovníky a společně jsme navrhovali možná řešení, jak dál postupovat s tímto uživatelem. Nabídli jsme mu doprovod k lékaři, ptali se na jeho finanční zabezpečení a hlavně na důvod, proč hladovku drží. Jako velmi důležité také vnímám to, že je nutné uživatele ihned upozornit a konfrontovat je s možnými dalšími riziky spojených právě se sebepoškozováním, ať už se jedná o piercing, tetování, řezání a pálení se, vytrhávání vlasů, bití se, anorexii či bulimii apod.

79

Použitá literatura American Psychiatric Association. (2012). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, 5. edice [online]. Dostupné dne 10.3.2012 z http://www.dsm5.org/Pages/Default.aspx; http://www.dsm5.org/proposedrevision/pages/proposedrevision.aspx?rid=443# D’Onofrio, Amelio A. (2007). Adolescent Self-Injury. a Comprehensive Guide for Conselors and Health Care Profesionals. New York: Sprinter publishing company.

Gratz, Kim L.; Chapman, Alexander L. (2009). Freedom of self-harm. Overcoming SelfInjury with Skills from DBT and Other Treatments. Oakland: New Horbinger Publication.

Guo, B; Harstall, C, 2004. For which strategies of suicide prevention is there evidence of effectiveness? [online]. Dostupné dne 21.11.2011 z http://www.euro.who.int/document/E83583.pdf. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Kastová, V. (2010). Hněv a jeho smysl: podněty k seberozvoji. Praha: Portál. Klíma, P.; Herzog, A.; Kunc, S.; Racek, J.; Zahradník, M. (2007). Kontaktní práce. Antologie textů České asociace streetwork. Praha: Česká asociace streetwork, o.s. Kolektiv pracovníků. (2009). Standardy kvality NZDM klub Zóna. Koutek, J.; Kocourková, J. (2007). Sebevražedné chování – Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Praha: Portál. Kriegelová, M. (2008). Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada Publishing, a.s.

80

Listina základních práv a svobod. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. v účinném znění ke dni 1.1.1999 [online]. Dostupné dne 14.10.2012 z http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=40453&fulltext=&nr=&part=&n ame=listina~20z~C3~A1kladn~C3~ADch~20pr~C3~A1v~20a~20svobod&rpp=15#loc al-content Lollipop Monster – Česko - Slovenská filmová databáze [online]. Dostupné dne 11.11.2012 z http://www.csfd.cz/film/298189-lollipop-monster/ Malá, E. a kol. (2007). Dítě a stres. Praha: TIGIS, spol. s r.o. Martínek, Z. (2009). Agrese a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada. Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež PVC Blansko, Sdružení Podané ruce, o.s. [online]. Dostupné dne 9.4.2012 z http://pvcklub.podaneruce.cz/o-klubu/socialnisluzby/ Platznerová, A. (2009). Sebepoškozování - Aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby. Praha: Galén. Pracovní skupina pro definování NZDM – pracovní orgán České asociace streetwork, o.s. sdružující nízkoprahové sociální služby (ČAS). (2008). Pojmosloví Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM). Praha: Česká asociace streetwork, o.s. Richardson, C.; et al. (2006). The Truth about Self-Harm – for young people and their friends and families. London: Camelot Foundation and Mental Health Foundation.

Royal College of Psychiatrists. (2004). Mental Health and Growing Up. Deliberate selfharm in young people. Factsheet for parents and teachers. London: Royal College of Psychiatrists.

81

Rozsívalová, E.; Trefilová, A.; Paclt, I. (2010). Sebepoškozování u dospívajících. A self-harm with adolescents. Česká a slovenská psychiatrie, č. 4, s. 239 – 244. Suttonová, J., Aldermanová, T. (2008). Healing the Hurt Within: Understand SelfInjury and Self-Harm and Heal the Emoutional Wounds. How to Books. Švaříček, R.; Šeďová, K. a kol. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, s. r. o. Třináctka – Česko – Slovenská filmová databáze. Dostupné dne 11.11.2012 z http://www.csfd.cz/film/40376-trinactka/ Vaníčková, E.; Hynčica, V.; Votavová, J. (2010). Násilí namířené proti sobě samému u teenagerské populace. Praha: UK – 3. LF. World Healthy Organization. (2008). MKN – 10: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: 10. revize. – 2. aktualizované vydání. Svazek 1. Tabelární seznam. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 7.4.2012 [online]. Dostupné dne 7.4.2012 z http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=62334&l_nr=58685316~3A108 ~2F2006~20Sb.&l_name=4074377567~3Ao~20soci~C3~A1ln~C3~ADch~20slu~C5~ BEb~C3~A1ch&fulltext=&nr=108~2F2006&part=&name=&rpp=15

82

Příloha č. 1 - Model osmi C sebepoškozování17

17

Suttonová, J., Aldermanová, T. (2008). Healing the Hurt Within: Understand Self-Injury and Self-

Harm and Heal the Emoutional Wounds. How to Books.

83

Příloha č. 2 - Návykový model záměrného sebepoškozování18

18

Kriegelová, M. (2008). Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada Publishing, a.s.

84