Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce

Charitativní a sociální práce

Marie Janoušková

Role sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí Bakalářská práce

vedoucí práce: Mgr. Eva Zakouřilová 2012

Prohlášení „Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.“

V Olomouci dne 18. 4. 2012

Podpis: …………………….

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce Mgr. Evě Zakouřilové za odborné vedení, cenné rady, připomínky, podněty a čas, který mé práci věnovala. Také bych chtěla poděkovat za podporu a rady své rodině, přátelům a všem, kteří se jakýmkoli způsobem zasloužili o vznik mé práce, a ostatně i za celkovou podporu a pomoc při celém studiu.

Obsah Úvod................................................................................................................... 6 1 Základní terminologie................................................................................... 8 1.1

Sociální pracovník ................................................................................ 8

1.1.1 1.2

Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí.................. 9 Sociálně-právní ochrana dětí .............................................................. 11

1.2.1

Právní předpisy ............................................................................... 12

1.3

Opatrovnické řízení............................................................................. 13

1.4

Rozvod ................................................................................................ 15

2 První kontakt sociálního pracovníka s rodinou........................................... 17 2.1

Zmapování situace sociálním pracovníkem........................................ 17

2.2

Cíle, ke kterým by měl sociální pracovník směřovat rodiče............... 18

2.3

Spisová dokumentace nezletilého dítěte ............................................. 19

3 Poskytování poradenství rodině sociálním pracovníkem ........................... 21 Poradenská činnost ............................................................................. 21

3.1 3.1.1

Možnosti péče o nezletilé dítě po rozchodu rodičů ........................ 22

3.1.2

Možné alternativy pomoci k uzavření dohody ............................... 24

3.2

Krizová intervence.............................................................................. 26

4 Sociální pracovník jako kolizní opatrovník ................................................ 27 4.1

Činnost kolizního opatrovníka............................................................ 27

4.2

Zajišťování podkladů a vypracování zprávy pro opatrovnické řízení 28

4.2.1 4.3

Setkání sociálního pracovníka s nezletilým dítětem....................... 29 Slyšení nezletilého dítěte u soudu....................................................... 31

5 Pomoc sociálního pracovníka při možných komplikacích po rozchodu rodičů ......................................................................................................... 32 5.1

Neplacení výživného........................................................................... 32

5.2

Neschopnost komunikace ................................................................... 33

5.3

Bránění ve styku ................................................................................. 33

5.4

Zvýšení výživného .............................................................................. 35

6 Možná specifika při úpravě poměrů nezletilých dětí.................................. 37 6.1

Úprava styku dítěte s prarodiči ........................................................... 37

6.2

Svěření dítěte do péče prarodičů......................................................... 38

6.3

Nezletilé dítě jako rodič ...................................................................... 38

6.4

Rodič cizinec....................................................................................... 39

7 Těžkosti sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí........ 40 8 Shrnutí obecného postupu sociálního pracovníka v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí ........................................................................................... 44 Závěr ................................................................................................................ 46 Seznam literatury ............................................................................................. 47 Přílohy.............................................................................................................. 50

Úvod Česká republika patří mezi země s vysokou mírou rozvodovosti. Podle statistik bylo v České republice v roce 2009 rozvedeno 29,1 tisíce manželství, což byl počet o 2,2 tisíce nižší než v roce 2008. (Boková, Bukovská, Katrňák, Masáková, Procházková, Schmidová, 2011, s. 38 – 39) Z těchto výsledků je možno usoudit, že v současné době je mnoho párů, kteří žijí ve volném svazku. Nezáleží však na tom, zda jsou rodiče manželé. Podstatný „problém“ vzniká, pokud mají nezletilé dítě. V tomto případě do celé situace vstupuje další osoba a tou je sociální pracovník, který má za úkol hájit zájmy tohoto dítěte a může také významným způsobem ovlivnit průběh a konečný výsledek porozvodového uspořádání. Tato práce je zaměřena právě na roli sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí. Motivací, proč jsem si zvolila toto téma, byla především moje osobní zkušenost, neboť v dětském věku mě rovněž navštívily sociální pracovnice z důvodu opatrovnického řízení pro určení výchovy, výživy a styku. V těch letech jsem jejich přítomnost vnímala velmi negativně, a to nejen já, ale i celá moje rodina. Později jsem však měla možnost podívat se na tuto záležitost z jiné pozice, neboť jsem absolvovala praxi na oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Cílem bakalářské práce je zmapování všech kompetencí a možností pomoci a podpory sociálního pracovníka rodičům a nezletilému dítěti při úpravě poměrů nezletilých dětí. Chtěla bych zde poukázat právě na to, že sociální pracovník má skutečně kompetence rodičům poradit či konkrétně pomoci v otázkách týkajících se nezletilého dítěte a neměl by být tedy, jak tomu někdy bývá, vnímán jako negativní protivník, ale jako osoba, která jim chce v nejlepším možném zájmu pomoci. Celá práce má teoretický charakter. Použitou metodou je kompilace informací z odborné literatury, která je doplněna o moje poznatky z praxe a vědomosti. Použité tituly se týkají převážně rozvodové tématiky, neboť samotná role sociálního pracovníka a jeho veškerá činnost, jenž zasahuje do situace rozvodu či rozchodu rodičů a s tím spojené úpravy poměrů nezletilých dětí, není bohužel nikde komplexně zpracována. Také časopis Sociální práce se věnuje pouze osobě sociálního pracovníka, ale to jen v oblasti vzdělání a úkolů. Vydání zaměřené na sociálně-právní ochranu dětí se věnuje především náhradní rodinné péči, avšak pozice sociálního pracovníka při rozchodu rodičů je bohužel opomíjena.

6

Práce je rozdělena do osmi částí. V první kapitole, pro lepší orientaci a představu, vymezuji pojmy, které provází celou práci a jsou zároveň velmi zásadní pro pochopení problematiky. Současně zmiňuji právní předpisy, kterými se řídí sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ve druhé kapitole se věnuji vůbec prvnímu kontaktu sociálního pracovníka s rodinou a celým případem. Následně se zaměřuji na nejrozsáhlejší pomoc, kterou sociální pracovník může rodině poskytnout a tou je poradenství. Čtvrtá kapitola je zaměřena konkrétně na činnost sociálního pracovníka jako kolizního opatrovníka. Dále jsou uvedeny některé problémové situace, které mohou vzniknout po rozchodu rodičů dotýkající se právě nezletilého dítěte a pomoc, již může sociální pracovník nabídnout a realizovat. V šesté kapitole zmiňuji možná specifika, se kterými se může sociální pracovník v problematice úpravy poměrů nezletilých dětí setkat. Sedmá kapitola je věnována těžkostem, kterými sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí prochází a zároveň je musí překonávat. V poslední kapitole je uveden stručný a obecný profil práce sociálního pracovníka s rodinou v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí.

7

1

Základní terminologie Nejprve vymezím základní pojmy, které se vztahují k problematice role

sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí a se kterými zároveň operuji v této práci. V prvé řadě se věnuji osobě sociálního pracovníka, a to především předpokladům pro výkon tohoto povolání. Následně uvádím sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který je primární pro celou práci. Dále definuji pojem sociálně-právní ochrany dětí, nejen však co tento pojem zastřešuje, ale také na jaké děti se tato ochrana zaměřuje a jaké orgány ochranu zajišťují. Zároveň považuji za důležité zmínit primární právní předpisy, které jsou pro sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí stěžejní. Následně vymezuji opatrovnické řízení a s tím související pojmy, tj. kolizní opatrovník a rodičovská zodpovědnost. Poslední pojem, kterému věnuji pozornost, je rozvod, výživné a výchovné předpoklady rodičů.

1.1

Sociální pracovník Sociální pracovník je definován v § 109 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních

službách jako pracovník, který vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendu včetně

řešení

sociálně-právních

problémů,

provádí

analytickou,

metodickou

a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytuje krizovou pomoc, sociálně-právní poradenství a sociální rehabilitaci. Pro výkon povolání sociálního pracovníka musí člověk nezbytně splňovat určité předpoklady, ke kterým se řadí způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. (§ 110 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) Sociální pracovník by měl umět pomoci lidem, a to v různých situacích. Měl by disponovat širokou škálou přístupů, které by měl podle povahy situace používat a dokázat tak reagovat na vše, co je potřeba. Společně s klientem by měl volit způsob intervence, případně dokázat klienta předat jinému kolegovi, který má s aplikací vhodného přístupu lepší zkušenosti. (Musil, 2007, s. 9) Měl by být také schopen komunikovat s jednotlivci, rodinami, zorientovat se v potřebách a možnostech klientů, rozeznat silné stránky a možnosti nejen klienta, ale také jeho okolí a podporovat jejich soběstačnost a nezávislost. Sociální pracovník se má

8

umět orientovat v nabídce služeb a naučit klienta je správně využívat. (Střelková, 2007, s. 18) Zmíněné předpoklady nejsou však jediné, které si má sociální pracovník osvojit. Ano, jsou velice důležité a nezastupitelné, avšak sociální pracovník by měl splňovat určité prvky pro lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem, což vyžaduje určitou dávku osobního vkladu. Klienti mu potřebují důvěřovat, pociťovat lidský zájem. Pomáhající pracovník se většinou potkává s lidmi v nouzi, v závislém postavení, kteří zpravidla potřebují více než pouhou slušnost, a to přijetí, porozumění, spoluúčast, pocit, že pracovníkovi nejsou na obtíž a že je pracovník neodsuzuje. Klienti pátrají po signálech, které jim pomohou vytušit kvalitu prožitků pracovníka při vzájemném kontaktu. Nacházejí je při každém setkání, a to i v nepatrných neverbálních projevech sociálního pracovníka. Nemusí je ani vědomě vnímat. Postačí, že tyto projevy vytvářejí jistou atmosféru, která klienty posiluje nebo naopak sráží. Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný. Bez tohoto vztahového rámce je práce pomáhajícího pracovníka jen výkonem svěřených pravomocí. (Kopřiva, 1997, s. 14 – 15)

1.1.1 Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí Sociální pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí vykonávají mnoho úkonů, které jsou velmi různorodé. Nelze proto přesně vymezit vše, co je zapotřebí učinit ve prospěch dítěte a jeho rodiny v různých situacích. Vedle přímé i nepřímé práce s dětmi a jejich rodinami a dalších úkonů vede obecní úřad obce s rozšířenou působností evidenci a spisovou dokumentaci dětí, na které se sociálně-právní ochrana dětí zejména zaměřuje, a také dětí, kterým byl ustanoven jako kolizní opatrovník. Zejména tato administrativa, ale i např. administrativa spojená s podáváním návrhů soudu, představuje pro sociálního pracovníka jednu z nejvíce časově zatěžujících činností. (Barvíková, Svobodová, Šťastná, 2010, s. 8) Sociální pracovník může tedy v oblasti sociálně-právní ochrany dětí zastávat několik rolí, které se neustále prolínají. Jedná se nejčastěji o následující: •

Sociální pracovník jako úředník – administrativní úkony patřily a stále patří

k nejčastějším pracovním úkonům sociálního pracovníka. Běžně se jedná o vedení agendy o klientech a s ní spojenou administrativu. •

Sociální pracovník jako poradce – poradenství je významným nástrojem

sociální pomoci. Význam lze vidět obzvláště v práci s rodinou. V případě potřeby může

9

sociální pracovník klientovi doporučit také návštěvu různých specializovaných poradenských institucí. •

Sociální pracovník jako psycholog – objektem sociální práce je člověk, tedy

jeho osobnost v různých životních situacích. Sociální pracovník má možnost využít četných psychologických poznatků týkajících se sociální situace v rodině, škole, sociálních skupin, zaměstnání, nemocnice a mnoho dalších oblastí. •

Sociální pracovník jako terapeut – sociální zdraví je kromě fyzického

a duševního zdraví jednou ze základních oblastí zdraví. Člověk, který nezvládá nápor negativních vnějších činitelů, je sociálně nemocný. Terapie je tedy záležitostí sociální práce. Úkolem je pomoci klientovi vytvořit si příznivé sociální kontakty pro udržení nebo znovuotevření jeho přiměřeného sociálního chování. (Vlček, 2008, s. 16 – 18) •

Sociální pracovník jako právník – je velice důležité, aby se sociální

pracovník orientoval v právních předpisech týkajících se sociálně-právní ochrany dětí, neboť dítě zastupuje a je v podstatě jeho „advokátem“. Měl by také informovat rodiče o mnohých skutečnostech, možnostech a následcích, které vyplývají ze zákonů. Sociální pracovník tedy musí disponovat řadou znalostí a dovedností, aby se dítěti dostalo té nejlepší péče. Musí mít znalosti z oboru sociální práce, psychologie, speciální pedagogiky a sociologie, aby věděl jak má s klienty komunikovat, jak k nim přistupovat, pochopit je, jakým způsobem zjistí potřebné informace apod. Nezbytná je také znalost práva, neboť jak je již zmíněno výše, sociální pracovník zastupuje dítě a hájí jeho zájmy, proto se potřebuje orientovat v potřebných právních předpisech, které uvádí práva dětí, možnosti různých opatření v dané oblasti apod. Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí pracuje s klienty a jejich rodinami, eventuálně za svůj případ považuje celou rodinu s přirozenými skupinami (např. se skupinami mládeže na městském sídlišti), s uměle vytvořenými skupinami (např. skupiny lidí, které tráví svůj život v zařízení sociální péče nebo ve vězení), s organizacemi (řídí činnost agentur poskytujících sociální služby nebo vstupuje jako expert do organizací a pomáhá v nich řešit problémy, které je kompetentní řešit), s místními komunitami. Je tedy zřejmé, že sociální pracovník spolupracuje při své práci s odborníky z různých oblastí. Jedná se zejména o profese, jejichž předmětem zájmu je člověk, většinou v nepříznivé životní situaci. Sociální pracovník často pracuje v týmu, neboť při řešení problémové situace klienta, při práci s ohroženou skupinou, např. s týranými dětmi, je evidentní, že klient potřebuje pomoc od více profesionálů. Sociální pracovník spolupracuje např. se soudy, lékaři, zdravotnickými pracovníky, 10

psychology, pedagogy, advokáty a orgány činnými v trestním konání apod. (Vlček, 2008, s. 123 – 125) Pro lepší přehlednost textu je sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí dále označován pouze jako sociální pracovník.

1.2

Sociálně-právní ochrana dětí Pojem sociálně-právní ochrana dětí je vymezen jako „ochrana práva dítěte na

příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho

jmění,

působení

směřující

k

obnovení

narušených

funkcí

rodiny.“

(§ 1 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Poskytování sociálně-právní ochrany dětí je možné rozdělit na ochranu v plném a tzv. nejnutnějším rozsahu. Na poskytnutí sociálně-právní ochrany v plném rozsahu mají právní nárok děti, které jsou k území České republiky trvaleji a pevněji vázány. Nejčastěji se tedy jedná o děti s českým státním občanstvím. Sociálně-právní ochrana v omezeném, tzv. nejnutnějším rozsahu, se poskytuje dětem, které se ocitly na území České republiky bez jakékoli péče nebo jejich životy a příznivý vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny. Nejnutnějším rozsahem je zákonem o sociálně-právní ochraně myšleno opatření k ochraně života a zdraví dítěte a zajištění uspokojování jeho základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče. Sociálně-právní ochrana dětí je poskytována bezplatně, výjimkou je však pobyt dítěte v rekreačním táboře, pobyt dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a správa jmění dítěte. (Špeciánová, 2007, s. 11) Tato ochrana je zajišťována především orgány sociálně-právní ochrany, kterými jsou krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady, ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Sociálně-právní ochrana je dále zajišťována v určitém rozsahu také obcemi v samostatné působnosti, kraji v samostatné působnosti, komisí pro sociálně-právní ochranu dětí a dalšími právnickými a fyzickými osobami, které jsou pověřeny výkonem sociálně-právní ochrany. (§ 4 odst. 1 – 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Orgány sociálně-právní ochrany dětí se zaměřují na širokou škálu nezletilých dětí, např. na děti, jejichž rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, na děti s výchovnými problémy, týrané, zneužívané, apod. Pro účely sociálně-právní ochrany

11

dětí se za nezletilé dítě považuje osoba, která nedosáhla osmnáctého roku věku. (Šíma, Suk, 2004, s. 193) Podstatou poskytování sociálně-právní ochrany dětí je nejlepší zájem, prospěch a blaho dítěte, a to každého dítěte bez rozdílu (bez diskriminace rasy, pohlaví, jazyka, náboženství, národnostního, etnického nebo sociálního původu apod.) Sociálně-právní ochrana vychází z principu preventivního působení na rodinné vztahy a důraz je kladen na ochranu dětí před sociálně patologickými jevy, tzn. prevenci rizikového vývoje dětí a minimalizaci důsledků působení sociálně patogenních vlivů. Sociálně-právní ochrana dětí zahrnuje aktivity v oblasti přímé i nepřímé práce s klienty, prevence, osvěty, právních aktivit, administrativy, vzdělávání apod. (Barvíková a kol, 2010, s. 7) Orgán sociálně-právní ochrany je státem zmocněn i k určitým pravomocím, čímž někdy zásadně ovlivňuje další směrování klienta v jeho životních podmínkách a kvalitu jeho sociálního života. (Janečková, Krejčíková, Vlček, Wintrová, Hrubešová, 2007, s. 78) Pokud je dále v textu uveden orgán sociálně-právní ochrany dětí, myslí se tím obecní úřad obce s rozšířenou působností.

1.2.1 Právní předpisy Sociální pracovník se řídí řadou právních předpisů, z toho důvodu považuji za důležité zmínit stěžejní právní předpisy, které se bezprostředně dotýkají úpravy poměrů nezletilých dětí. Mezi tyto právní předpisy zejména patří: zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zákon o rodině, Úmluva o právech dítěte, Listina základních práv a svobod a Občanský soudní řád. Orientace v těchto právních předpisech je nezbytná, neboť sociální pracovník zasahuje do života klientů. V tomto případě do života rodičů a nezletilých dětí a jedině tak může nejlépe hájit a prosazovat zájem nezletilých dětí. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon o sociálně-právní ochraně dětí vymezuje v prvé řadě tento pojem, dále upravuje komu je tato ochrana poskytována, za jakých podmínek a které orgány ochranu poskytují. Dále uvádí základní zásady při poskytovány ochrany, různá opatření, upravuje problematiku náhradní rodinné péče apod. Základní informace, které je pro naši oblast potřebné vědět, byly uvedeny v předchozí kapitole, proto zde nejsou znovu zmiňovány.

12

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon o rodině upravuje manželství, tj. typy uzavření manželství, jeho neplatnost a neexistenci, vztahy mezi manžely, rozvod, dále vztahy mezi rodiči a dětmi, náhradní rodinnou péči, určení rodičovství, vyživovací povinnost apod. Pro nás bude však stěžejní část dotýkající se právě rozvodu, rodičovské zodpovědnosti a jejího omezení či zbavení, výchovy, vztahů mezi rodiči a dětmi, vyživovací povinnost a výchovná opatření, která může dítěti, případně rodiči, uložit jak orgán sociálně-právní ochrany dětí, tak soud. Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte je stěžejním mezinárodním dokumentem v oblasti ochrany práv dítěte, je součástí našeho právního řádu a její ustanovení mají přednost před ostatními zákony. Tento právní předpis definuje pouze obecně práva dětí, blíže jsou konkretizována v dalších zákonech, jako je zákon o sociálně-právní ochraně dětí a zákon o rodině. Listina základních práv a svobod Tento právní předpis je kromě Ústavy ČR nejdůležitějším předpisem, kterým by se měl řídit každý občan ČR. Jsou zde vymezena všechna základní práva, kterých se může každý člověk dožadovat, tedy základní lidská práva, politická práva, hospodářská, sociální a kulturní práva. Opět se však jedná o předpis, který definuje jen obecná práva, ke kterým se blíže vyjadřují patřičné zákony. Občanský soudní řád Občanský soudní řád zajišťuje všem účastníkům řízení spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů. Je v něm kromě jiného definován průběh a ukončení soudního řízení, možnost podání odvolání apod. Vyjadřuje se také k péči soudu o nezletilé děti, což je důležitou částí právě pro sociálního pracovníka.

1.3

Opatrovnické řízení Může probíhat několik typů opatrovnického řízení, avšak pro účely této práce je

míněno opatrovnické řízení při úpravě poměrů nezletilých dětí. Toto řízení je označováno jako řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti k nezletilému či nezletilým dětem. Rodičovská zodpovědnost je souhrnem práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující především péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, dále při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Při výkonu těchto

13

práv a povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají také právo užít přiměřených výchovných prostředků, a to tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví či jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. (§ 31 odst. 1 – 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Opatrovnické řízení může probíhat v různých obdobích, tzn. již za trvání manželství nebo volného společného soužití rodičů, v období před rozchodem rodičů, při rozchodu i po rozchodu. Opatrovnické řízení může být zahájeno i na podnět či návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ve většině případů je však řízení zahájeno na návrh některého z rodičů nezletilého dítěte (Vzor pro návrh na úpravu poměrů obsahuje příloha č. 1, avšak tento vzor je pouze obecný a velmi stručný. Měl by obsahovat podrobnější údaje, jako např. vyjmenované zájmové kroužky dítěte a výši nákladů s nimi spojenou, náklady spojené se zdravotnickými a jinými pomůckami apod.). Je ale velmi důležité upravit výchovu a výživu dítěte již v období před rozchodem rodičů. Rodiče totiž nemusí být dohodnuti na všech otázkách týkajících se rozvodu a rozvodové řízení se protáhne. I přes tuto komplikaci je nezbytné v prvé řadě vyřešit a zajistit dítěti výchovu a výživu, a to i v případě, kdy se rodiče z určitých důvodů rozvést nechtějí. (Průchová, 2002, s. 10) Do celého procesu vstupuje další osoba a tou je kolizní opatrovník, neboť zákon č. 94/1963 Sb., o rodině v § 37 stanovuje, že „žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěte opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.“ Vzhledem k tomu, že důvodem pro ustanovení opatrovníka je tedy uvedená kolize neboli střet zájmů rodičů, bývá tento opatrovník označován jako „kolizní opatrovník“ (dále jen opatrovník). (Novák, Průchová, 2005, s. 87) V případě rodičů žijících ve volném svazku je záležitost týkající se výchovy a výživy nezletilého dítěte řešena ve stejném rozsahu. Pokud se rodiče nedohodnou na úpravě výchovy a výživy, rozhodne soud, komu z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy a současně o výživném, kterým je povinen přispívat na výchovu dítěte rodič, jež nemá dítě ve své výchově. Na rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého dítěte nemá uzavření manželství žádný vliv. (Novák, Průchová, 2005, s. 110) V současné době je mnoho 14

rodičů žijících ve volném svazku. Někteří rodiče se rozejdou a jsou schopni se bez problému dohodnout na všech otázkách týkajících se dětí a tuto dohodu dodržují. Je však vhodné, aby každou dohodu schválil soud, neboť se tak může předejít pozdějším nežádoucím a často komplikovaným situacím. Např. rodič, který nemá dítě ve své péči, si své rozhodnutí z jakéhokoli důvodu rozmyslí a dítě může odvézt na delší čas, aniž by o tom informoval pečujícího rodiče. Poté vzniká problémová situace, neboť není určena výchova a styk. Dítě je s vlastním rodičem, tudíž je vše v pořádku.

1.4

Rozvod Jestliže je manželství hluboce a trvale rozvráceno tak, že nelze očekávat

obnovení manželského soužití, může soud manželství na návrh některého z manželů rozvést. V případě že mají manželé nezletilé děti, nemůže být manželství rozvedeno, pokud by to bylo v rozporu se zájmem těchto dětí, daným zvláštními důvody. (§ 24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Je také další možnost rozvodu. Pokud manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu minimálně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se připojí i druhý manžel, předpokládá se, že výše uvedené podmínky jsou splněné a soud tedy nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede. Musí však být předloženy písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků, které upravují vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost s pravomocným rozhodnutím soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. (§ 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Manželství však není možné rozvést do doby, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Tímto rozhodnutím upraví soud práva a povinnosti rodičů k dítěti pro dobu po rozvodu, především určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. (§ 25 – § 26 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá, dokud děti nejsou schopny se živit samy. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí dle svých možností, schopností a majetkových poměrů. Dítě je oprávněno podílet se na životní úrovni rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů se přihlíží k tomu, který z nich a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Pokud žijí rodiče spolu, přihlédne se také k péči rodičů o společnou domácnost. (§ 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Pokud tedy dítě studuje i dále po dosažení zletilosti, trvá vyživovací povinnost až do konce jeho studia. Do 18 let věku dítěte se vyplácí výživné k rukám pečujícího

15

rodiče. V případě zletilého dítěte vyplácí rodič výživné přímo dítěti. Výživné se platí jednou měsíčně, a to k datu, na kterém se rodiče dohodnou, popřípadě jej stanoví soud. Dárky, kapesné apod. se do výživného nezapočítávají. (Boková a kol., 2011, s. 43) Psychologové, soudní znalci i pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí mají často za úkol zhodnotit výchovné předpoklady rodičů, tj. posouzení a vyjádření se k tomu, u kterého z rodičů bude dítě lépe prospívat. Kritérií pro posouzení je celá řada, např. jaký je vztah mezi rodiči a dětmi, osobnost rodiče, schopnost rodiče respektovat právo styku druhého rodiče s dítětem, socioekonomický status rodičů apod. Pravděpodobnost, že jeden z rodičů bude splňovat všechna kritéria na výbornou a druhý právě naopak, je velice malá. Obyčejně se soudce setká s rodiči, kteří budou některá kritéria splňovat lépe a jiná hůře. Aby soudce mohl co nejlépe rozhodnout, měl by znát váhu jednotlivých kritérií. (Bakalář a kol, 2006, s. 15 – 24) Dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině § 26 odst. 4 „při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.“

Nyní byly vyjmenovány a vysvětleny základní pojmy, jejichž definování a pochopení je nezbytné pro orientaci v dané problematice role sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí. Velice důležitý je první kontakt a jednání sociálního pracovníka s rodinou, kterému je věnována následující kapitola. Dochází při něm k budování vztahů mezi oběma stranami a zajištění dobré pozdější spolupráce.

16

2

První kontakt sociálního pracovníka s rodinou Sociální pracovník se může poprvé setkat s rodinou při různých možnostech

a okolnostech, tj. rodič dá podnět či návrh na opatrovnické řízení, samo nezletilé dítě požádá orgán sociálně-právní ochrany dětí o pomoc, dítěti zemřou rodiče a je nutné mu zajistit další péči apod. Aby sociální pracovník mohl rodině správně pomoci, musí v prvé řadě provést diagnostiku a monitoring. Vše je poté zaznamenáno ve spisové dokumentaci.

2.1

Zmapování situace sociálním pracovníkem Sociální pracovník musí celou situaci kompletně zmapovat pomocí metody

rozhovoru, pozorování, využití různých technik apod. Zdrojem všech informací může být klient sám, ostatní členové rodiny, přátelé, sousedé, různé instituce zejména škola, dětský lékař apod. Je důležité získat informace úplné, přehledné a objektivní. Sociální pracovník provede diagnostiku celé situace, tzn. diagnostiku rodiny, sociálního okolí, meziosobních vztahů zúčastněných, osobnosti rodičů a dítěte a především diagnostiku problému, tj. jak dlouho problém trvá a jakou má intenzitu, jaké jsou okolnosti a následky, jaké osoby zahrnuje problém a jejich postoje apod. (Zakouřilová, 2008, s. 26) Sociální pracovník tedy musí zanalyzovat celou situaci, tzn., jaké jsou bytové poměry (kvalita bytu, vybavení a udržování, zda spolu rodiče ještě bydlí, pokud ne, zda má druhý rodič kde bydlet, případně pomoci zajistit matce s dítětem možnost bydlení v azylovém domě), jaké jsou výchovné poměry (kdo a jak se dítěti věnuje, spolupráce se školou, veřejné mínění o rodině), jaké jsou vztahy mezi členy rodiny a poté si vytvořit vztahovou mapu mezi rodinnými příslušníky, dále zjistit klientovi potřeby, zda má pečující rodič dostatečné finanční prostředky, v případě že nemá, poskytnout mu informace o jeho možnostech nároku na dávky či služby, popř. pomoci mu je zajistit, apod. Sociální pracovník často přijde do styku s rodinou v době, kdy děti již žijí s jedním z rodičů. Je tedy důležité, aby se snažil posoudit míru objektivity, s jakou rodič předal dítěti informace o rozchodu a celé situaci. Sociální pracovník by měl rodiče poučit o právu dítěte na kontakt s druhým rodičem a možných negativních důsledcích na vývoj dítěte, pokud by rodič nebyl schopen oddělovat negativní emoce zapříčiněné rozchodem související se vztahem dítěte k druhému rodiči. Opatrovník by se měl také

17

zabývat tím, zda nedochází k ovlivňování dítěte ze strany některého rodiče k druhému rodiči. (Motejl, Černá, Panovská, Matyášová, 2007, s. 28 – 29) Je také důležité, aby sociální pracovník rodičům vysvětlil, že není jejich advokátem, ale „advokátem“ dítěte a musí tedy především hájit zájem dítěte. Rodiče se často domnívají, že sociální pracovník bude jejich nadějný spojenec proti druhému rodiči. V situaci, kdy se rodiče chtějí rozejít nebo už rozchází, by měl sociální pracovník vést s rodiči rozhovory o tom, jak si konkrétně představují nebo zda vůbec mají představu o budoucí výchově svých dětí a péči o ně. Rodiče by si měli zodpovědět mnoho otázek, např. zda a jak se zlepší prostředí dítěte po jejich rozchodu, zda jsou schopni se dohodnout na výchově, výživě a styku s dítětem, kdo by měl mít dítě ve své péči, zda jim rozchod skutečně přinese očekávanou úlevu, jak vyřeší otázku bydlení, jaké další nepříznivé následky mohou nastat apod. Takových otázek je mnoho a je zapotřebí, aby sociální pracovník pomohl rodičům získat na ně odpověď, pokud je to nutné. Především je nezbytné pracovat s rodiči tak, aby si byli schopni uvědomit své další kroky, neboť vše se musí přizpůsobit především a právě zájmům dětí. Jedná se o velmi důležitou a pečlivou práci s rodiči, neboť mnohokrát konečné rozhodnutí zásadně ovlivní další život a režim dětí. (Zakouřilová, 2008, s. 43 – 44)

2.2

Cíle, ke kterým by měl sociální pracovník směřovat rodiče Soudní spory rodičů mohou mnohdy trvat dlouhou dobu, někdy dokonce

i několik let. Sociální pracovník by se měl už od prvního kontaktu snažit rodiče směřovat k tomu, aby našli nejpříznivější možnou variantu úpravy poměrů. Dále by je měl vést také k následujícím kladným cílům, ke kterým by měli alespoň po nějakém čase dospět, a především ustálené podmínky dodržovat, neboť jedině tak může být období po rozchodu rodičů pro dítě nejméně bolestné a zanechat na něm minimální následky. V prvé řadě je důležité, aby dítě obdrželo jemu přijatelné vysvětlení, proč se rodiče rozešli a jaké důsledky z toho pro něj vyplývají. Neříkat dětem, že jeden rodič byl hodný a druhý zlý, ale např. že každý měl jinou povahu a proto spolu už nemohou nadále žít a rozešli se, ale děti mají oba stále moc rádi. (Zakouřilová, 2008, s. 46) Rodiče by si měli být vědomi zejména svých rodičovských rolí a povinností. Sociální pracovník by měl neustále rodičům zdůrazňovat, že přestože přestali být partnery, zůstávají rodiči a jsou tedy nadále odpovědní za řádnou výchovu dětí. Připomínat jim, že rodičovství žádného z nich není jejich rozchodem zrušené. Právě

18

z těchto důvodů je velmi důležité, aby mezi nimi nevzniklo nepřátelství a dokázali v zájmu dětí komunikovat a spolupracovat. Rodiče by si měli také uvědomit pozitivní vlastnosti druhého rodiče. Je důležité, aby sociální pracovník rodičům vysvětlil, že nestačí pouze např. dítě nepopouzet, ale je zapotřebí ho aktivně a cíleně vést k pěknému vztahu k druhému rodiči. Ubezpečit rodiče, že si je sociální pracovník vědom toho, jak je to náročný požadavek, ale že při dobré vůli a snaze se to určitě dá pro dobro dítěte zvládnout. (Zakouřilová, 2008, s. 45) Velkou a častou chybou rodičů po jejich rozchodu bývá snaha si dítě kupovat a podplácet. Tyto projevy je zapotřebí potlačovat. Sociální pracovník by měl rodičům vysvětlit, že citový vztah dítěte k dospělému se nezakládá na tom, co vše mu rodič koupí, dovolí či poskytne, ale na pocitech jistoty a bezpečí, které dítě u dospělého pociťuje. Dítě ocení u rodiče také spolehlivost, jeho výjimečné schopnosti, vlastnosti a dovednosti, jeho smysl pro humor, jak s ním tráví volný čas apod. Je ale důležité, aby zároveň nebylo v každém dárku spatřováno podplácení či vychloubání za účelem ponížení druhého rodiče. Sociální pracovník by tedy měl rodičům vysvětlit, že dávání dárků je přirozené chování v pozitivních vztazích. (Zakouřilová, 2008, s. 46)

2.3

Spisová dokumentace nezletilého dítěte Každému nezletilému dítěti, se kterým přijde orgán sociálně-právní ochrany dětí

do kontaktu, je vedena příslušným úřadem spisová dokumentace. Tato spisová dokumentace obsahuje osobní údaje nezletilého dítěte a jeho rodičů, údaje o výchovných poměrech dítěte, záznamy o výsledcích šetření v rodině, záznamy z jednání s rodiči či jinými osobami, kopie podání soudu nebo jiným orgánům a písemná vyhotovení rozhodnutí, která se týkají případu. Odděleně jsou dále vedeny další písemnosti tvořící podklad pro zpracování spisové dokumentace. Z důvodu zachování mlčenlivosti nejsou tyto písemnosti, na rozdíl od spisové dokumentace, přístupné k nahlédnutí žádné osobě. Celá spisová dokumentace se nevydává ani soudu, a to ani, až na výjimky v případě trestního stíhání, vydávány požadované informace potřebné pro řízení daného orgánu. Nahlížet do přístupné spisové dokumentace mohou rodiče nezletilého dítěte po rozhodnutí příslušného úřadu na základě podání písemné žádosti u tohoto úřadu. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen o žádosti rozhodnout do patnácti dnů, odmítnout nahlédnutí do spisové dokumentace může úřad tehdy, je-li to v rozporu se zájmem nezletilého dítěte. (Novák, Průchová, 2005, s. 89)

19

Spisová dokumentace dítěte by měla obsahovat všechny záznamy, ať už se jedná o poradenství, přímé jednání s klienty a dalšími osobami, sociální šetření nebo telefonický rozhovor. Součástí dokumentace jsou samozřejmě i všechny pořízené obrazové snímky a zvukové záznamy. Celá spisová dokumentace dítěte, její obsah a rozsah evidence dětí se řídí Směrnicí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j.: 21 – 42246/2002 ze dne 29. října 2002. První kontakt sociálního pracovníka s rodinou bývá často nejdůležitějším setkáním, neboť se právě v tuto chvíli může dozvědět nejvíce informací, které jsou nezbytné pro řešení celé situace. Při prvním setkání si utváříme první dojmy, ty však mohou být někdy mylné a zkreslené, není tedy dobré dát pouze na první dojem, přesto je důležité se mu věnovat a nezanedbat ho. Pokud si sociální pracovník nezíská důvěru klienta v tomto okamžiku, již s obtíží ji nachází později v průběhu pracovního jednání. Teprve na základě získaných informací může sociální pracovník rodině poskytnout potřebné poradenství, kterému je následně blíže věnována pozornost.

20

3

Poskytování poradenství rodině sociálním pracovníkem Sociální pracovník přijde do styku s rodinou většinou až ve chvíli, kdy už nastal

nějaký problém, který je zapotřebí řešit a klient si nemusí být vždy vědom správného řešení. Právě sociální pracovník by měl být klientovi nápomocen a poskytnout mu především potřebné poradenství.

3.1

Poradenská činnost Během procesu poradenství by měl sociální pracovník klientovi pomoci při

řešení jeho problémů. Pracovník může klientovi poskytnout základní sociální poradenství, které se orientuje spíše na poskytování informací o nárocích, službách a možnostech nebo odborné sociální poradenství, které se svými cíli, obsahem, formami působení

podobá

psychologickému

poradenství,

poskytuje

konkretizovanou

a individualizovanou pomoc klientovi při řešení jeho sociálních problémů. (Mlčák, 2005, s. 141) Orgán sociálně-právní ochrany dětí má povinnost působit na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z jejich rodičovské zodpovědnosti. Také má poskytovat pomoc při uplatňování nároku na výživné a při vymáhání plnění vyživovací povinnosti, pomoc při podávání návrhu soudu, přičemž spolupracuje především s povinnými osobami, orgány pomoci v hmotné nouzi, orgány činnými v trestním řízení a soudy. (§ 10 – § 11 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Předpokladem pro úspěšnou pomoc je získání důvěry rodiny, schopnost navázat s klienty vztah, který se může stát nástrojem změny. Sociální pracovník by si měl tedy osvojit alespoň základní poradenské dovednosti spojené s navázáním kontaktů, oceňováním klientů, vyjednáváním zakázky a plánováním pomoci. (Rychlik, 2008, s. 14) Cílem sociálního poradenství je prostřednictvím poskytování informací, rad a další pomoci poskytnutí podpory rodině při řešení potíží. Sociální pracovník by neměl řešit problémy za rodiče nebo dítě, ale pomoci jim, aby byli schopni vyřešit svoji tíživou situaci vlastními silami. Jedná se tedy o poskytnutí informací týkajících se funkcí rodiny za účelem jejího efektivního řešení, asistenci při řešení takové situace a především o poskytování informací o právech, povinnostech a oprávněných zájmech zejména dítěte popřípadě i ostatních členů rodiny. Sociální pracovník by měl nabídnout

21

rodině různé možnosti řešení situace a pomoci jí tyto možnosti realizovat. (Motejl, 2007, s. 24) Je však důležité odlišit poradenství poskytované dospělému a dítěti. Při poradenství pro děti je velmi podstatné, aby sociální pracovník uměl dítěti aktivně naslouchat a dobře ovládal verbální a neverbální komunikaci. Pokud se jedná o děti v nižším věku, pracovník by měl mít schopnost vcítit se do dětských pocitů a mít také zároveň jistou míru kreativního myšlení, aby dítěte dobře porozuměl. Při setkání s dítětem je nezbytné k němu přistupovat napohled uvolněně, ale za uvolněným postojem se musí skrývat soustředění na dítě a jeho problémy. (Smith, 2004, s. 106 – 107) Při poradenství pro dospělé se sociální pracovník zaměřuje na to, aby rodiče porozuměli situaci, ve které se jejich děti nachází. Provádí s nimi rozbor celé situace s vysvětlením všech možných dopadů na děti a jejich nejčastějších psychických reakcí na rozchod, spolupracuje s rodiči na zvládání jejich emocí a uklidnění rodinného napětí, řešení konkrétních problémů spojených s rozvodem, vše ale s maximálním ohledem na děti. Někdy se podaří rodiče přimět k mimosoudní dohodě, která je výhodnější především pro děti, neboť může probíhat v klidnější atmosféře a zvláště může zabránit opakovanému vyslýchání a vyšetřování dětí. Rozvod či rozchod rodičů může také často způsobit zpřetrhání vztahů dítěte s dalšími příbuznými v rámci širší rodiny. Je proto zapotřebí pracovat s rodiči tak, aby se tento dopad co nejvíce minimalizoval. Sociální pracovník by měl zdůrazňovat význam těchto blízkých osob, poskytovat poradenství, případně použít některé vhodné techniky. (Zakouřilová, 2008, s. 44 – 45)

3.1.1 Možnosti péče o nezletilé dítě po rozchodu rodičů Rodiči by si měli být vědomi i přes emočně vypjaté období přání a pocitů jejich dětí. Je samozřejmé, že uprostřed konfliktu jsou velmi zahlceni vlastními nesnázemi a hněvem a nedokážou je odložit a rozumně diskutovat s dětmi o záležitostech, které se jich přímo dotýkají. Mnozí rodiče vědí, co jejich dítě chce a shodnou se na tom, co je pro něj nejlepší. Rodiče, kteří si toho nejsou vědomi a přednesou své sporné názory na schůzce se sociálním pracovníkem, může pracovník vybídnout, aby záležitost prodiskutovali se svými dětmi. Neměli by také zapomínat, že děti často uvítají příležitost vyjádřit svůj názor, ale nechtějí se rozhodovat mezi rodiči. (Smith, 2004, s. 153) S dětmi by se mělo komunikovat a zjistit tak jejich názory a pocity k různým navrhovaným uspořádáním. V některých případech je dobré, když mají děti možnost si různé varianty vyzkoušet. (Warshak, 1996, s. 195) 22

Nejvhodnější formou kontaktů po rozchodu je volné pokračování rodinného vztahu. Rodiče se sice rozešli, ale uznávají, že jejich rodičovství pokračuje a je třeba rodičovské vztahy k dítěti zachovat. Časový rozsah a formu styku jsou třeba rozhodnout dle okolností, které by měli všichni zúčastnění rozumně uvážit a přijmout. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 54) Když přichází rodiče za sociálním pracovníkem, často již mají představu pro uspořádání styku a zajištění výchovy. Sociální pracovník by měl tento návrh posoudit, zda je skutečně nejvhodnějším řešením, případně může rodičům navrhnout následující varianty: a) Dítě bude svěřeno do výchovy jednoho z rodičů, s druhým rodičem se bude stýkat na základě dohody či rozhodnutí soudu Tato forma výchovy se stále používá nejčastěji. Může být kombinovaná s opakujícím se delším pobytem nezletilého dítěte u druhého rodiče, kdy rozsah tohoto pobytu je věcí vzájemné dohody rodičů, případně doporučení soudních znalců a uvážení soudu s ohledem na věk dítěte a další okolnosti. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 54) Rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů však neznamená omezení rodičovských práv a povinností druhého rodiče. Oba rodiče mají veškerá práva vztahující se k dítěti, které měli do doby rozhodnutí soudu. Nadále mají oba právo podílet se na výchově dítěte, zůstávají také zákonným zástupcem dítěte a mají právo spolu rozhodovat o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti. V případě, že se rodiče nedohodnou o takových záležitostech, rozhodne o nich soud. Mezi tyto záležitosti patří např. volba povolání dítěte, jeho studium, změna příjmení apod. (Novák, Průchová, 2005, s. 59) b) Dítě bude svěřeno do střídavé výchovy obou rodičů Střídavá výchova znamená, že dítě je po přesně učenou dobu v péči jednoho z rodičů a poté po obdobnou dobu v péči druhého rodiče. Toto řešení je spravedlivé a z hlediska dítěte snadno pochopitelné. Dítě není tolik šokováno nepochopitelností traumatické ztráty jednoho z rodičů. (Novák, Průchová, 2004, s. 40 – 41) Pro bezpečné fungování střídavé péče je celá řada předpokladů, mezi něž se řadí např. schopnost spolupráce rodičů, zdravotní stav dítěte, zachování stejné školy, dostatečné bytové zázemí obou rodičů pro každodenní potřeby dítěte, krátká vzdálenost mezi bydlišti rodičů, souhlas dítěte se střídavou výchovou apod. (Novák, Průchová, 2004, s. 43)

23

Střídavá výchova má však také svá rizika. Jednou z možných námitek může být např., že od útlého věku si dítě utváří pojem domov, ke kterému patří nejen stálost lidí, ale také stálost místa a prostředí. Střídání péče a prostředí může toto vědomí domova a s ním spojenou také psychickou jistotu oslabovat. (Matějček, Dytrych, 2002, s. 54) c) Dítě bude svěřeno do společné výchovy obou rodičů Společná výchova odpovídá podmínkám společného soužití rodičů i po rozvodu, případně společnému soužití rodičů ve volném svazku. Rodiče zůstávají nadále společně v jednom bytě nebo domě. Není podmínkou, aby vedli společnou domácnost, ale společně pečují o nezletilé dítě včetně výchovného působení a materiálního zabezpečení. Tato forma však není častým řešením. (Novák, Průchová, 2005, s. 68) Uspořádání kontaktů rodičů s dětmi je v průběhu života dětí často pozměňováno. K těmto změnám vedou změny situace v rodině a především změny u dítěte, neboť uspořádání, které bylo nejpříhodnější, když rodiče žili sami, nemusí být takové, kdy rodiče uzavřou nová manželství. Velmi častými důvody pro změnu uspořádání jsou následující situace: dítě pociťuje silnou potřebu a nutkání prožívat život s druhým rodičem; rodič uzavře nové manželství; rodič se přestěhuje; chování dítěte se stává nezvladatelné nebo nepřijatelné; případně různé kombinace variant. Potřeba změnit uspořádání může vycházet z běžných psychologických potřeb dětí daných jejich vývojem, které nemohou být ve stávajícím uspořádání uspokojeny. (Warshak, 1996, s. 191 – 192)

3.1.2 Možné alternativy pomoci k uzavření dohody Pokud rodiče nejsou schopni uzavřít dohodu sami, sociální pracovník jim může dohodu pomoci zprostředkovat. Jedná se o službu, jejímž cílem je pomoc rodičům dítěte, aby dospěli k dohodě v otázkách týkajících se dětí, tzn. výchova a výživa dětí a styk druhého rodiče s dítětem. Tento přístup je založen na vědomí skutečnosti, že přestože partnerský vztah skončí, rodičovství stále pokračuje. Při vyjednávání je kladen důraz především na to, aby rodiče dospěli k dohodě, která bude v zájmu dětí. Každý z rodičů má možnost říci své stanovisko, které je dle jeho názoru nejlepší pro něj i pro dítě. (Smith, 2004, s. 144) Pokud sociální pracovník hovoří pouze s rodiči, je pro něj obtížné uvědomit si a pochopit nesnáze, které prožívají děti. Je tedy důležité provést rozhovor také s dětmi. První schůzky se děti obvykle nezúčastňují, neboť sociální pracovník nejprve získává představu o oblastech, ve kterých se rodiče neshodují a o celkové situaci v rodině. (Smith, 2004, s. 157) 24

Po uzavření dohody dostanou oba rodiče zápis o jednání. Rozhodnutí však není právně závazné. Možnost zprostředkování dohody je pro rodiče výhodné především z finančních důvodů, neboť dohoda při soudním jednání či u advokátů by pro ně znamenala vysoké výdaje. (Smith, 2004, s. 148) Dále má sociální pracovník možnost rodičům doporučit např. návštěvu v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Rodinný poradce totiž někdy může velmi přispět ke zprostředkování dohody. Jeho role však není jen zprostředkovatelská, ale současně také poradenská. Rodinná poradna je klientům poskytována bezplatně. Poradcem je většinou psycholog, někdy také sociální pracovnice poradny, k dispozici může být i v případě potřeby právník a psychiatr. Někteří rodiče bohužel nemohou dospět k dohodě bez pomoci cizí osoby, přestože je v jejich zájmu dohodnout se. (Smith, 2004, s. 167) Sociální pracovník může rodičům v jejich zájmu doporučit také mediaci. Je to metoda rychlého a kultivovaného mimosoudního řešení konfliktů a sporů za asistence třetí neutrální strany, která vede jednání sporných stran k tvorbě vzájemné přijatelné dohody. Je to neformální proces řešení konfliktů, ve kterém jsou obě strany přítomny dobrovolně. Rodiče si za pomoci mediátora mohou ujasnit své představy o potřebách dětí i svých. Poté mají možnost se dohodnout na konkrétním řešení úpravy poměrů, které by po vzájemné dohodě dále respektovali, nebo tato dohoda může být podkladem pro dohodu schválenou soudem. (Bakalář a kol., 2006, s. 100) Mediace však není povinná, dokud soud neuloží účastníkům, aby se zúčastnili mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání. Při uložení mediace soud řízení přeruší. Řízení může pokračovat až po uplynutí tří měsíců. (§ 100 – § 111 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád) Je také podstatné vyřešení úhrady nákladů na mediaci nebo jiné odborné služby, nebo nalezení odborníků či zařízení, jejichž služby jsou poskytovány bezplatně. Tyto služby si nemusí vyhledat sami rodiče, potřebné informace

a

zjištění

o

existujících

možnostech

mediačních,

poradenských

a terapeutických služeb může zajistit orgán sociálně-právní ochrany dětí, který nabízí především služby, které jsou bezplatné. (Novotná, 2011, s. 8 – 9) Jestliže však rodiče nejsou schopni se dohodnout a spoléhají s vyřešením problému právě na soudy a orgány sociálně-právní ochrany dětí, aniž by byli oni sami ochotni udělat vstřícný krok, velice se mýlí. Neboť pro řešení narušených vztahů a veškerých problémů je nezbytný jejich projev vůle. (Novotná, 2011, s. 9)

25

3.2

Krizová intervence Období rozchodu rodičů je těžké i pro samé partnery, avšak nejvíce pro dítě,

neboť právě v tomto období je zcela jasné, že se mu rodiče navždy rozchází. Dochází tedy ke vztahové ztrátě, která často znamená ukončení příležitosti být ve větším kontaktu a komunikace, zvláště pokud rodič, který odchází z domácnosti, se odstěhuje daleko. Dítě má tedy s tímto rodičem méně společných zážitků a trpí emocionální a fyzickou ztrátou rodiče. Je tedy na místě užití krizové intervence, což je „odborná metoda práce s klientem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit a strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jiné kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky klientovy minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překážek.“ (Vodáčková a kol., 2002, s. 60) Krizovou intervenci může poskytovat více odborníků, často se jedná o psychologa, psychiatra, pedagoga, ale také o sociálního pracovníka a samozřejmě další odborníky. (Špatenková a kol., 2004, s. 43) Ze sociálního hlediska je krizová intervence chápána jako činnost směřující k okamžitému sociálnímu zásahu zaměřenému na osobu, která se ocitla v akutní krizové situaci. Může se jednat o přechodnou krizovou situaci nebo tato osoba žije v mimořádně obtížných poměrech. (Špatenková a kol., 2004, s. 15)

Sociální pracovník by se měl snažit klientovi vždy co nejlépe pomoci. Nejčastěji se jedná o pomoc prostřednictvím poskytování poradenství. Pracovník klientovi aktivně naslouchá, je s ním v jeho situaci, směruje ho a motivuje k dobré vůli vyřešit problém, ve kterém není sám. Na prvním místě však stojí především zájem dítěte. V období, kdy se rodiče rozchází, může proto zastávat i roli opatrovníka dítěte, kterému se blíže věnuje následující kapitola.

26

4

Sociální pracovník jako kolizní opatrovník Sociální pracovník může zastávat roli opatrovníka dítěte v případě, že je

zahájeno opatrovnické řízení o úpravu styku nebo výchovy a výživy, pro které také zajišťuje některé podklady. Celá situace je značnou změnou především pro děti, které tyto změny v jisté míře zasáhnou a mohou zanechat následky, neboť děti kromě jiného prochází setkáním se sociálním pracovníkem, který vhodnou metodou zjišťuje jejich názor, někdy jsou také předvolané přímo k soudu.

4.1

Činnost kolizního opatrovníka Orgán sociálně-právní ochrany, který je ustanoven nezletilému dítěti kolizním

opatrovníkem, provází dítě po celou dobu, kdy je nutné vyřešit nezbytné záležitosti týkající dítěte, tzn. je v kontaktu s rodiči, provádí potřebná sociální šetření, má právo účastnit se všech soudních jednání apod. Sleduje celou situaci dítěte a může využít řady kroků a opatření určených právě k nápravě situace. Nejčastěji se jedná o pohovor s rodiči, který směřuje k dodržování dohod mezi nimi, dobrých mravů a samozřejmě také k dodržování eventuálního soudního rozhodnutí. Jeho činnost může velmi přispět k urovnání případných konfliktů mezi rodiči, dále také přispívá k tomu, aby v rámci řízení před soudem bylo zohledněno vše, co je v zájmu nezletilého dítěte potřeba. (Novák, Průchová, 2005, s. 86 – 87) Z praxe, kterou jsem měla možnost získat na odboru sociálně-právní ochrany dětí, mohu konstatovat, že soudce si je vědom toho, že opatrovník má možnost lépe proniknout do podstaty celého případu, neboť s rodinou stále pracuje, z toho důvodu věnuje pozornost jeho doporučení. Sociální pracovník velmi často zastává roli prostředníka při uzavření různých mimosoudních dohod rodičů. Na základě této dohody může být stanoven a písemně podchycen režim styku dítěte s rodičem, se kterým nežije ve společné domácnosti, výživné, návštěva dítěte zájmových kroužků, apod. Záleží však na schopnosti příslušného sociálního pracovníka zasáhnout v problémové situaci, a to v zájmu dítěte. Mimosoudní dohoda je soudně nevymahatelná, mnohdy se však díky ní podaří zabránit zcela zbytečným sporům mezi rodiči, které ve svém důsledku mají dopad především na nezletilé dítě. Jestliže nepomůže mimosoudní dohoda, může sociální pracovník rodičům doporučit některé z dalších alternativních možností pomoci při uzavření dohody, v případě neúspěchu nezbývá jiná možnost než se obrátit o pomoc k soudu. (Novák, Průchová, 2005, s. 88)

27

Opatrovník má, jak již bylo zmíněno, právo zúčastnit se soudního řízení a po vyzvání soudu může klást otázky přítomným osobám, má právo navrhovat další možnosti důkazů, sdělovat svá stanoviska, podat návrh na odvolání proti rozsudku soudu, vše však musí činit v zájmu dítěte. Praxe v jednotlivých regionech v České republice ukazuje, že sociální pracovníci se neúčastní všech soudních jednání, záleží však na soudu, na rodičích a na dalších faktorech. V některém regionu se sociální pracovníci často nezúčastňují soudu, jedná-li se o případ, kdy jsou rodiče schopni se dohodnout a jdou k jednání již se smluvenou dohodou. Avšak jde-li o střet zájmu rodičů, kdy je nutné, aby opatrovník do jednání zasahoval a chránil zájem dítěte, měl by se soudního jednání účastnit pokaždé. Jistě záleží na konkrétním případu, neboť sociální pracovník může pociťovat důležitost své přítomnosti u jednání, protože např. rodič může mít obavy, být vyděšený, i když mohou být už domluveni. V jiném regionu může být zvykem, že je-li v jeden den více jednání, jeden sociální pracovník se zúčastní i takových jednání, která primárně patří jeho kolegům, aby ostatní mohli svůj čas využít jinak a více smysluplně. Samozřejmě pouze v případě, kdy se nejedná o případ, jež skutečně vyžaduje přítomnost toho konkrétního pracovníka.

4.2

Zajišťování podkladů a vypracování zprávy pro opatrovnické řízení Některé podklady připravuje pro soud právě opatrovník. Sociální pracovník si

promluví s rodiči nezletilého dítěte, často hovoří také s dítětem, a to bez přítomnosti dalších osob. Může kontaktovat také další osoby, které se mohou k dané situaci vyjádřit. Je oprávněn navštěvovat rodinu, ve které děti žijí, a zjišťovat, jak rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu o děti pečují, a to jak v místě bydliště dítěte, ve škole či školském zařízení, ve zdravotnickém zařízení, v zaměstnání nebo v jiném prostředí, kde se děti zdržují. (Motejl a kol., 2007, s. 27) Dále je sociální pracovník oprávněn dle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí § 52 pořizovat, i bez souhlasu dítěte či rodičů, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy, provádět rozhovory. Sociální pracovník je právě pro účely poskytování sociálně-právní ochrany dětí zmocněn provést sociální šetření v bydlišti dítěte i v případě, kdy s tímto šetřením rodiče dítěte nesouhlasí. Nemá povinnost rodině ohlásit plánovanou návštěvu. Doporučuje se předem se ohlásit a domluvit se s rodinou, avšak záleží samozřejmě na konkrétní situaci. Podmínkou pro provedení šetření sociálního pracovníka je prokázání se zvláštním oprávněním, kde je uvedeno jeho jméno a příjmení, titul, zaměstnavatel a vymezení činnosti, kterou může dotyčný pracovník vykonávat. Pokud by rodiče

28

neumožnili sociálnímu pracovníkovi provést šetření, může jim být uložena rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí i opakovaná pořádková pokuta až do výše 20 000 Kč, o jejímž uložení se rozhoduje ve správním řízení, nejdéle je však možné ji uložit do šesti měsíců ode dne neumožnění provedení šetření. Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí není oprávněn provádět sociální šetření v rodině pro účely mimo oblast sociálně-právní ochrany dětí. (Hovorka, 2007, s. 5 – 8) V případě návštěvy dítěte ve škole je škola povinna umožnit sociálnímu pracovníkovi rozhovor s dítětem v prostorách školy, a to i bez vyrozumění zákonných zástupců dítěte. Škola má dále povinnost zajistit podmínky, tedy vhodnou místnost pro uskutečnění rozhovoru dítěte se sociálním pracovníkem. (Novotná, 2010, s. 4) Zjištěné skutečnosti z provedeného sociálního šetření (např. popis rodinné situace, vztahy mezi oběma rodiči a dětmi, bytové poměry, rodinné a sociální zázemí, hygienické podmínky, prostor, který má dítě k dispozici, zda má vlastní pokoj, možnost nerušené přípravy do školy, údaje o příjmech a nezbytných výdajích dětí a rodičů, apod.) shrnuje do zprávy o výchovných poměrech, životním prostředí a výchovných předpokladech rodičů. Sociální pracovník navrhuje také výši výživného, které stanoví na základě dvou hledisek. Prvním aspektem je přihlédnutí k odůvodněným potřebám dítěte, tj. v souvislosti s jeho věkem, zdravotním stavem, zájmovou činností, potřebou školních pomůcek apod. Dále musí brát v úvahu možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodiče, který je povinen výživné platit. Pro správné stanovení částky výživného může sociální pracovník využít tabulek, které vydalo Ministerstvo spravedlnosti. Jedná se o doporučený podíl z platu připadající na výživné. Tedy u věku 0 – 5 let se doporučuje 9 – 13 % podílu, u věku 6 – 9 let se doporučuje 11 – 15 % podílu, u věku 10 – 14 let se doporučuje 14 – 18 % podílu, u věku 15 – 17 se doporučuje 17 – 21 % podílu a od 18 let to je 20 – 24 % podílu. (Boková a kol., 2011, s. 43) Sociální pracovník poté odešle celou zprávu soudu, na jejímž konci by měl být návrh na řešení situace tzv. závěrečné stanovisko. Může také kromě jiného podat návrh na posouzení situace soudním znalcem. Soud tedy pověří soudního znalce o posudek, nejčastěji se jedná o znalce z oboru psychologie nebo psychiatrie. (Novák, Průchová, 2005, s. 88)

4.2.1 Setkání sociálního pracovníka s nezletilým dítětem Děti by měli být pozvány na samostatnou schůzku se sociálním pracovníkem, který by poté informoval rodiče o průběhu setkání s dětmi. Pokud se děti setkají se 29

sociálním pracovníkem o samotě, je důležité, aby mu důvěřovali, že sdělí rodičům jejich přání takovým způsobem, aby to bylo pro ně co nejužitečnější a nejpřesnější. Sociální pracovník obvykle respektuje přání dětí, aby rodičům a dalším osobám nepředával některá jejich sdělení. Dospělí by měli děti podpořit, aby otevřeně mluvili o svých starostech a obtížích. Dětem by měl být jasně vysvětlen hlavní smysl účasti na schůzce. Děti jsou často paralyzovány úzkostí a věří, že musí chránit zranitelnějšího rodiče, nedokážou tedy upřímně a otevřeně mluvit o svých pocitech, protože je to pro ně velmi obtížné, neboť se ocitly v rozporuplné situaci. Jejich pocity jsou směsicí lásky a nenávisti. Mají strach, že nastanou změny, které nebudou moci ovlivnit, a nakonec je nebude chtít žádný z rodičů. Ocitají se v nemožné situaci, která je nutí mlčet a připadat si mizerně. Rodiče se tak ocitají v trapné situaci a začnou se na dítě hněvat, proč mlčí. Je možné sdělit dítěti, aby své pocity vyjádřilo rodičům a rodiče nabádat, aby dítěti naslouchali. Tento přístup je šetrnější. (Smith, 2004, s. 154 – 156) Sociální pracovník by se tedy měl snažit najít vhodný způsob, jak zjistit názory a přání dítěte. Je příhodné vytvořit takovou situaci, kdy děti nebudou mít obavy vyjádřit své pocity. Děti by také měly dostat informace, kterým porozumí, a v případě potřeby také důvěrnou pomoc. (Smith, 2004, s. 177) Sociální pracovník začíná rozhovor s dětmi neformálně, aby se dítě uvolnilo a poskytlo pracovníkovi veškeré informace, které potřebuje. Při rozhovoru používá nepřímé otázky – ptá se na školní prospěch, různé kroužky, jeho zájmy, volný čas, kamarády apod.) Je důležité, aby při rozhovoru pozoroval také neverbální projevy dítěte, jeho gestikulaci, řečový projev, mimiku, reakci na různé podněty apod. Neboť slovní informace podaná dítětem může být z nejrůznějších důvodů zkreslená, např. skrze informační šum nebo důsledky citového či jiného nátlaku. Dítě může lhát, sdělovat negativní informace, které mu byly předány pečujícím rodičem apod. Pro sociálního pracovníka je ideální, když zjistí pravdu za podmínek, v nichž dítě nedokáže svá sdělení cenzurovat. Sděluje pravdu, aniž by si toho bylo vědomé. (Novák, 2009, s. 10) Právě pomocí speciálních technik může sociální pracovník zjistit, co si dítě přeje, jaké jsou jeho problémy, co prožívá, na co myslí, co očekává, jak se mění jeho pocity, když se o něčem hovoří apod. Speciální techniky pomáhají více a lépe odkrývat nevědomé tendence. Především právě u dětí se při těchto technikách projevuje jejich přirozená reakce dát najevo svůj problém nebo těžko pochopitelnou situaci do hry. Tyto speciální techniky mohou poskytnout nebo doplnit terapeutovi některé informace. (Zakouřilová, 2008, s. 63 – 64)

30

Tato forma je pro dítě také v prvé řadě citlivější, může zmírnit napětí a strach dítěte z pomyslného „vyslýchání“. Pracovník může využít speciální techniky jako např. Tři přání, Dva domečky, Hra s kameny, Knoflíky apod., při kterých používá různé předměty, např. kameny, mušle, kostky, knoflíky, pastelky apod. Dítě pomocí těchto předmětů a doprovodných otázek pracovníka sestaví obraz své rodiny a pracovník může z tohoto obrazu zjistit potřebné informace, jako jak vnímá dítě svoji rodinu, ke komu ze členů rodiny má dítě blíže, apod. (Smith, 2004, s. 104)

4.3

Slyšení nezletilého dítěte u soudu Soudce má kromě jiného možnost předvolat k výslechu i nezletilé dítě, neboť

Úmluva o právech dítěte ve čl. 12 odst. 1 – 2 vymezuje právo dítěte, které je schopno formulovat své názory, svobodně se vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, názorům dítěte se však musí věnovat pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Dítěti se tedy poskytuje možnost slyšení v každém soudním či správním řízení, jež se ho dotýká, a to přímo nebo prostřednictvím zástupce či příslušného orgánu. Výslech má především u mladších dětí různá specifika, např. kladení otázek, oblečení soudce, možnost přítomnosti psychologa apod. Výslech dětí, jejichž věk se blíží zletilosti, se příliš neliší od výslechu ostatních účastníků řízení. (Bakalář a kol., 2006, s. 69) Výslechu nezletilého dítěte nejsou zpravidla přítomni rodiče, jejich právní zástupci ani ostatní dobrovolní přítomní, s protokolem o tomto výslechu jsou však poté seznámeni. V místnosti bývá pouze dítě, opatrovník, soudce a popřípadě ještě zapisovatelka. Není podmínkou, že výslech musí být proveden v jednací síni. Nezletilé děti mohou být vyslýchané formou přátelského povídání v kanceláři soudce, bez taláru, v křesle, a výslech se protokoluje až dodatečně.

Sociální pracovník má velký úkol, neboť zastává roli opatrovníka nezletilého dítěte v řízení o úpravě styku nebo výchovy a výživy. Musí shromáždit některé podklady, které získává mimo jiné prostřednictvím různých institucí. Pro toto řízení také hovoří přímo s nezletilým dítětem a zjišťuje jeho přání a potřeby. Tento proces se může opakovat i v dalších letech, neboť po rozchodu rodičů mohou nastat různé problematické situace, kterým se věnuji dále.

31

5

Pomoc sociálního pracovníka při možných komplikacích po rozchodu rodičů V této části práce se věnuji problémům, které mohou vzniknout po rozchodu

rodičů a možnostem pomoci sociálního pracovníka. Častým problémem v tomto období je neplacení výživného druhému rodiči. S tím také může, ale nemusí, souviset neschopnost vzájemné komunikace. Dalším důvodem ke konfliktu bývá často bránění ve styku druhému rodiči s dítětem. Běžnou situací je i pozdější potřeba zvýšení částky výživného.

5.1

Neplacení výživného S touto situací přichází sociální pracovník běžně do styku. Placení výživného je

zákonná povinnost rodiče, pokud ji řádně neplní, naplňuje tím skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy. (Boková a kol., 2011, s. 43) Sociální pracovník se může setkat se situací, kdy neplatící rodič uvádí jako námitku, že z výživného jsou financovány potřeby bývalého partnera, z toho důvodu nebude výživné platit. Je však důležité zdůraznit, že právo na výživné je právem dětí, nikoli právem jejich rodiče. (Dudová, Hastrmanová, 2007, s. 82) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník § 196 odst. 1 – 2 upravuje zanedbání povinné výživy takto: „Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Často se může také stát, že povinný rodič bude platit výživné právě každý čtvrtý měsíc nebo bude svévolně platit nižší částku výživného. V tomto případě je také možné uvažovat o podání trestního oznámení. Pečující rodič nebo sociální pracovník má tedy možnost vyzvat povinného rodiče k řádnému placení výživného, podat trestní oznámení na policii ČR, v případě, že není výživné stanoveno soudem, podat návrh na určení vyživovací povinnosti nebo návrh na nařízení exekuce. Nucené vymáhání dluhu je možné buď srážkami ze mzdy povinného rodiče, přikázáním pohledávky z účtu, prodejem movitých či nemovitých věcí nebo prodejem podniku. (Bezplatná právní poradna, 2011)

32

5.2

Neschopnost komunikace Oba rodiče se často ocitají v situaci, kdy je jejich komunikace zablokována nebo

omezena na minimum. Mohou se také skrze děti vydírat a chtít s druhým manipulovat. Přestože se dítě k situaci vyjadřuje, je závislé na dohodě rodičů. Sociální pracovník by se měl tedy snažit o hladší průběh sporů rodičů o děti. Cílem však není obnovení partnerského soužití, ale obnovení komunikace, která je nezbytná pro přiměřený výkon rodičovské role. Rodičům je zapotřebí pomoci v tom, aby dokázali rozlišit partnerskou a rodičovskou rovinu svého vztahu. Zde je podstatné, aby měl sociální pracovník pro navázání dobré spolupráce respekt k oběma rodičům a byl vnímavý k důvodům, které je dostaly do konfliktní situace. (Matoušek a kol., 2005, s. 70) V situaci, kdy mají rodiče problém ve vzájemné komunikaci, může sociální pracovník doporučit opět využití mediace, poradny, apod.

5.3

Bránění ve styku Není neobvyklou situací, kdy se rodič, který má dítě v péči, snaží soudem či

dohodou vymezený styk druhého rodiče s dítětem ještě více omezovat nebo zcela neumožnit. O této situace tedy většinou informuje sociálního pracovníka otec. K bránění ve styku s druhým rodičem může dojít i po delším čase po rozchodu, kdy současné uspořádání fungovalo a návštěvy probíhaly bez problémů. Je několik možností k zabránění styku, např. znepříjemnění předání dítěte, naplánování jiné atraktivnější činnosti s dítětem, nová zájmová činnost v době, kdy má mít dítě v péči druhý rodič, vymyšlená nemoc dítěte apod. (Černá, 2001, s. 44) JUDr. Věra Novotná (2007, s. 3) uvádí, že „je také mnoho rodičů, kteří mají možnost se s dítětem stýkat, ale rozhodnutí soudu vymezující určité období styku si proti přání dítěte vynucují beze zbytku, například tak, že dítě má přání se s rodičem sejít až po tréninku, třeba jen o hodinu později, chtělo by jet za rodičem ne v pátek večer, ale až v sobotu ráno, protože má například setkání se svými vrstevníky, při návštěvě rodiče nechce s ním objíždět příbuzné, ale chce mít jiný program apod. Přitom jde o dítě, které už je schopné a rozumově vyspělé natolik, že svoje přání dokáže zdůvodnit. Přání dítěte však rodič vnímá jako maření výkonu úředního rozhodnutí, podává trestní oznámení na druhého rodiče, čímž navozuje nepřátelskou atmosféru mezi rodiči a dítětem. Přitom tyto a jiné podobné změny lze vzájemně projednat a v klidu a za účasti dítěte dohodnout a přizpůsobit průběh programu a přání dítěte.“

33

Je tedy na sociálním pracovníkovi, aby dokázal tyto dvě odlišné situace rozlišit. V druhém případě by si měl promluvit s dítětem a především s druhým rodičem, a pokusit se mu situaci vysvětlit a přimět ho, aby dokázat dítě pochopit a striktně netrval na rozhodnutí soudu, popř. domluvě. Pokud se jedná skutečně o bránění ve styku, může se sociální pracovník pokusit rodičům doporučit rozpis kontaktů dětí s druhým rodičem, aby měli oba rodiče možnost trávit dostatek času s dětmi, případně jim se sestavením rozpisu pomoci. Jasný rozpis tzn. kde, a kdy budou kontakty druhého rodiče s dětmi probíhat, aby byl např. pečující rodič uklidněn o bezpečnosti dětí; dále předání dětí na neutrální půdě, např. vyzvednutí dítěte ze školy, aby se zamezilo otevřeným projevům nepřátelství. Další možností jsou nekonfliktní metody při výměně informací o dětech, např. pokud se jedná o vysvědčení, školní rozvrh a rozvrh zájmových činností pomocí e-mailu či faxu. Sociální pracovník by také měl vysvětlit rodičům zájem dítěte a důležitost „dospělého“ chování, že tedy není vhodné omezování kontaktu s druhým rodičem, neboť to může mít neblahý vliv na jeho pozdější vývoj, vztahy a psychiku. Pečující rodič by měl vést dítě k dodržování kontaktů s druhým rodičem, aby si dítě neplánovala jiné aktivity na čas, který má trávit právě s tímto rodičem. V počáteční fázi řešení bránění ve styku rodiče s dítětem by si měl být sociální pracovník vědom možné existence přímého či nepřímého ovlivňování dítěte vůči druhému rodiči. Jedná se o postupný proces, během kterého je dítěti předkládána šablona černobílého vidění rodičů, kdy pečující rodič je prezentován jako milující a chápající osoba bez zjevných vad a druhý rodič jako zlý bez zájmu o dítě, což vede u dítěte k negativnímu vztahu k tomuto rodiči. Zároveň by měl sociální pracovník poučit pečujícího rodiče o důsledcích, které by pro něj mohlo mít bránění ve styku oprávněnému rodiči. Jestliže má sociální pracovník podezření o bránění ve styku, může podat návrh na zahájení správního řízení o uložení výchovného opatření, tzn. napomenutí rodiče. Další možností sociálního pracovníka je zajištění asistence sociálního pracovníka při styku. Touto asistencí může pověřit např. pracovníka některé neziskové organizace. Konkrétní sociální pracovník je rodině nejblíže, záleží tedy převážně na něm, jakou metodu pomoci zvolí. (Černá, 2007, s. 13 – 14) Rodič nebo sociální pracovník má dále také možnost podat k soudu návrh na změnu výchovy, neboť opakované a bezdůvodné bránění ve styku je považováno za změnu poměrů a tedy důvodem pro změnu výchovy, kromě toho je také, jak je již uvedeno výše, trestným činem a je tedy možné podat návrh na trestní stíhání rodiče bránícího ve styku pro maření výkonu rozhodnutí. (Černá, 2001, s. 71 – 72) 34

Rozhodnutí o úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem však znamená pro oprávněného rodiče pouze právo na styk, nikoli povinnost. Soudní rozhodnutí však zavazuje pečujícího rodiče, aby dítě ke styku na každý termín připravil, ale oprávněnému rodiči nestanovuje povinnost se ke styku dostavit a realizovat jej. Pečující rodič odpovídá za škodu vzniklou druhému rodiči v důsledku zmaření styku s dítětem, jestliže ho včas neinformoval o objektivní překážce, např. onemocnění dítěte, bránící uskutečnění styku s dítětem ve stanovenou dobu, např. pokud se jedná o zbytečně vydané náklady na cestu, dovolenou apod. (Kovářová, 2006, s. 5) Pokud pečující rodič brání ve styku s dítětem druhému rodiči, oprávněný rodič má možnost podat návrh na výkon rozhodnutí a soud může na základě tohoto návrhu uložit povinnému rodiči pokutu, která však nesmí přesahovat 50 000 Kč, a může se několikrát opakovat. Připadají státu a soud eviduje částku vymožených pokut. Soud může také rodičům uložit povinnost využití mediace nebo stanovit plán navykacího režimu, kterým by byl umožněn postupný kontakt dítěte s oprávněným rodičem. Soud však ještě před stanovením plánu musí opatřit odborné vyjádření o vhodnosti, rozsahu, obsahu a době trvání. Jestliže všechna tato opatření byla bezvýsledná, soud má právo nařídit odnětí dítěte od pečujícího rodiče a jeho předání oprávněnému rodiči na určenou dobu styku. (§ 273 odst. 1 – 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) V případě, že samo dítě odmítá kontakt s druhým rodičem, může sociální pracovník doporučit rodiči, jenž má dítě ve své péči, aby vyhledal s dítětem pomoc odborného poradenského zařízení. Jestliže tak rodič neučiní, může mu sociální pracovník uložit povinnost využít tohoto poradenského zařízení na základě § 12 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.

5.4

Zvýšení výživného Během života dítěte i rodičů nastávají situace, které způsobují potřebu úpravy

výši výživného. Jedná se např. o změny v souvislosti s fyzickým dospíváním, školní docházkou, zdravotním stavem, poklesem příjmů, změnou počtu vyživovacích povinností apod. Musí však jít o závažnější změnu poměrů, nikoli jen přechodnou, např. jednorázový pobyt dítěte v lázních. V každém případě je zapotřebí znovu na základě důkazního řízení zjistit aktuální výši příjmů účastníků, konkrétní osobní a majetkové poměry, míru jejich potřeb danou povahou práce, způsobem života, zdravotním stavem apod. Při rozhodování o změně rozhodnutí soudu je důležité vždy vycházet ze spisového materiálu vztahujícího se k řízení, ve kterém bylo vydáno předcházející

35

rozhodnutí o výživném. Výživné pro nezletilé děti je možné požadovat až tři roky zpětně, je tedy zapotřebí uvést, od jaké doby se navrhuje zvýšení. (Lužná, 2008, s. 16 – 18) Vzor návrhu na zvýšení výživného obsahuje příloha č. 2, avšak tento návrh je velmi stručný a obecný. Aby mohl soudce spravedlivě rozhodnout, je důležité, aby návrh obsahoval podrobnější informace, např. upřesnění důvodu pro žádání o zvýšení výživného, veškeré důkazy a změny nákladů, apod.

Adaptace rodičů i dětí na rozchod je složitý a dlouhodobý proces. Průběh a výsledky tohoto procesu však záleží na mnoha faktorech, osobnostních i sociálních. Někdy může období po rozchodu probíhat bezproblémově a klidně, tj. rodiče spolu dokážou komunikovat, nebo alespoň co se týká péče o děti, dodržují dohodu, oba rodiče s dětmi tráví čas a druhý rodič přispívá pečujícímu rodiči domluvenou finanční částkou a včas na výživu dítěte. Často ale toto období neprobíhá tak, jak by mělo, a nastává řada problémů. Sociální pracovník se však také může setkat s případy, které jsou určitým způsobem specifické a je tedy nutné je řešit trochu jinak než obvykle. Další kapitola poukazuje právě na některá tato specifika.

36

6

Možná specifika při úpravě poměrů nezletilých dětí Rozvod či rozchod rodičů není jedinou situací, kdy dochází k úpravě poměrů

nezletilých dětí. Může nastat několik možných situací, kdy je zapotřebí upravit tyto poměry. Není také podmínkou, že nezletilé dítě musí být svěřeno pouze do péče rodičů. Za jistých okolností může soud svěřit dítě také do péče prarodičů. Může také nastat situace, kdy rodiče nechtějí dítěti umožnit styk s prarodiči, je tedy možné tento styk upravit soudním rozhodnutím. Dalším specifikem je, když samo nezletilé dítě se stane rodičem a vzniká otázka, kdo bude o novorozené dítě pečovat a zastupovat jej. Poslední blíže jmenované specifikum se věnuje situaci, kdy jeden z rodičů pochází ze zahraničí.

6.1

Úprava styku dítěte s prarodiči Může nastat situace, kdy rodiče nechtějí dítěti umožnit styk s prarodiči. Nicméně

§ 27 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině uvádí, že soud může upravit styk nezletilého dítěte s prarodiči, pokud to ale vyžaduje zájem dítěte. Prarodiče si tedy mohou podat návrh na úpravu styku s nezletilými dětmi. Soud však musí nejprve zjistit, zda skutečně ke styku nedochází a z jakého důvodu. Je také otázkou, zda se rodiče a prarodiče již pokusili nějakou dohodu o styku uzavřít. Prarodiče např. mohli mít snahu o založení nebo udržení dohody s rodiči, ale jejich snaha nebyla opětována. Důležitým hlediskem však je, zda je tento styk v zájmu dítěte. (Corradiniová, 2010b, s. 5) Nic však nemění na skutečnosti, že rodič je povinen ctít a respektovat své rodiče, tedy prarodiče svých dětí. Pokud by dítěti bylo neoprávněně upřeno, aby mělo zaručen styk se svým prarodičem, mohla by se výchova dítěte stát nerozvinutou a jeho rozvoj by nebyl úplný, zvláště po stránce citové, ale i rozumové a mravní. (Černá, 2007, s. 15 – 16) Prarodiče mohou mít na dítě velmi pozitivní vliv, např. mohou doplňovat citové podněty důležité pro plný vývoj dítěte, v prarodičích mohou děti poznat potřeby starších lidí a učit se úctě ke stáří, mohou dětem předávat určitá moudra a v neposlední řadě mohou být prarodiče rodičům v mnohých záležitostech nápomocní. Je tedy dobré, aby si rodiče a děti vypěstovali s prarodiči pěkný a zdravý vztah, a nikterak tento styk neomezovali. Neboť následné soudní spory a vynucený styk nejsou dobré především pro dítě. Samozřejmě záleží na konkrétní situaci a hlavně na zájmu dítěte. Pěkný vztah mezi dítětem a prarodiči může také pomoci, pokud rodiče nebudou moci o dítě pečovat a soud bude muset zajistit dítěti jinou péči. Poté může být vhodným řešením svěření

37

dítěte do péče prarodičů. Nepochybně záleží také na jejich věku a možnostech. Ale s touto variantou se můžeme také setkat.

6.2

Svěření dítěte do péče prarodičů Vyžaduje-li to zájem dítěte, má soud možnost svěřit dítě do výchovy jiné fyzické

osoby než rodiče za podmínky, pokud tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte do péče souhlasí. Při výběru vhodné osoby dá soud přednost příbuznému dítěte. (§ 45 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) Na tomto základě může být dítě svěřeno do péče prarodičů či jiných příbuzných osob, např. když je rodič dítěte ve výkonu trestu odnětí svobody a druhý již nežije nebo bylo dítě pouze v péči jednoho rodiče, který se léčí ze závislostí, nebo rodič není schopen o dítě pečovat. Neexistuje však žádné ustanovení, zda má být dána přednost prarodičům z matčiny či otcovy strany. Je tedy nezbytné, aby sociální pracovník celou situaci řádně zmapoval a na základě toho doporučil, kterým prarodičům by mělo být dítě svěřeno do péče. Poté je na úvaze a rozhodnutí soudu, jak celou situaci vyhodnotí. Prarodiče mohou vykonávat jak funkci poručníka, který je zákonným zástupcem dítěte, tak opatrovníka nezletilého dítěte, kdy mají prarodiče určitá práva a povinnosti vztahující se k danému problému. (Burešová, 2000, s. 14) Je však nezbytné, aby soud prozkoumal a zvážil věk prarodičů, jejich fyzický a psychický zdravotní stav, životní styl, jejich časové možnosti, zda pracují či nikoli, v jakém životním prostředí žijí nebo se pohybují, jejich návyky apod., to vše samozřejmě ve vztahu k zájmu dítěte. (Corradiniová, 2010a, s. 16)

6.3

Nezletilé dítě jako rodič Rodičovská zodpovědnost vzniká narozením dítěte a trvá do dosažení jeho

zletilosti. Aby ji rodič mohl nabýt, musí mít způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Nezletilý rodič tedy nemůže mít rodičovskou zodpovědnost. Neznamená to však, že se nezletilý rodič nemůže s dítětem stýkat a pečovat o něj, pouze nemá právo jej zastupovat při právních úkonech a spravovat jeho jmění. Rodičovskou zodpovědnost mají oba rodiče, proto nemá-li ji jeden z rodičů, náleží v plném rozsahu druhému rodiči. V případě, že ji nemá ani jeden z rodičů, musí soud ustanovit dítěti poručníka. Měl by existovat předpoklad, že mezi poručníkem a dítětem vznikne citový vztah, z toho důvodu se soud snaží poručníkem ustanovit osobu, kterou doporučí rodiče. Poručník je zákonným zástupcem dítěte, ale nemusí nahrazovat péči rodičů plně. (Lužná, 2007, s. 3 – 4) 38

Soud může přiznat rodičovskou odpovědnost ve vztahu k péči o dítě i nezletilému rodiči za podmínky, že dosáhl věku šestnácti let a má potřebné předpoklady pro výkon práv a povinností, které vyplývají z rodičovské odpovědnosti. (§ 34 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině)

6.4

Rodič cizinec Sociální pracovník se může také často setkat s rodiči, kdy některý z nich pochází

ze zahraničí. V tomto případě je zapotřebí řídit se také mnohými mezinárodními předpisy. Mezi tyto předpisy patří např. Nařízení Rady č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Týká se nejen řízení o rozvodu, ale také řízení a rozhodování o rodičovské zodpovědnosti. Toto nařízení obsahuje i zvláštní pravidla pro únos dítěte rodičem v rámci Evropské unie. Vyživovací povinnosti jsou však upraveny Nařízením Rady č. 44/2001. Sociálně-právní ochranu dětí ve vztahu k cizině vykonává Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně, jenž je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí. (Novák, Průchová, 2005, s. 113 – 115)

Zmíněné specifické situace mohou práci sociálního pracovníka určitým způsobem zpestřit. Avšak jeho práce rozhodně není procházkou růžovým sadem. Jeho výkon s sebou přináší také mnohá rizika a těžkosti, které musí překonávat a zvládat. Těmto těžkostem se blíže věnuje následující kapitola.

39

7

Těžkosti sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí Sociální pracovník se často dostává do konfliktních situací, mnohá setkání

s rodiči dítěte neprobíhají hladce a soudní spory mohou být velice náročné i na sociálního pracovníka, když musí hájit zájmy dítěte a přitom čelit střetu zájmu rodičů i advokátů. Může se snažit např. co nejvíce a pečlivě pracovat s rodiči a dětmi, z časových důvodů však na úkor pečlivosti věnované správě spisové dokumentace. Klienti také mohou podávat různé stížnosti na práci sociálního pracovníka, které nemusí být oprávněné. Následně zmiňuji alespoň krátce těžkosti, se kterými se sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí může setkat. Veřejný ochránce práv vydal sborník, kde uvádí nedostatky v činnosti sociálních pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí, se kterými se setkal při různých šetření. Některá z jeho zjištění jsou následující: sociální pracovníci neposkytují dostatečné poradenství, nedůsledně vedou spisovou dokumentaci, nevyužívají možnost nařízení povinnosti rodičům navštívit specializovanou poradnu, absence jednání s oběma rodiči, nevedou rodiče k uzavření mimosoudní dohody apod. (Motejl a kol., 2007, s. 26 – 27) Ze své praxe na odboru sociálně-právní ochrany dětí mohu říci, že sociální pracovník má zodpovědnost za celou řadu věcí. K tomu, aby všechny povinnosti a úkoly pečlivě naplnil, však potřebuje dostatek času, kterým bohužel neoplývá. Sociální pracovník totiž poskytuje sociální poradenství, a to nejen přítomným klientům, ale často také telefonicky. Dále se často účastní soudních řízení, provádí sociální šetření, rozhovory s dětmi a rodiči, zajišťuje zprávy ze školy, školských zařízení, od lékaře apod. Také vypracovává zprávy k soudu atd. Kromě těchto všech záležitostí musí vést spisovou dokumentaci každého nezletilého dítěte. V této dokumentaci, jak již bylo zmíněno dříve, musí být záznamy právě o všech skutečnostech, které se týkají tohoto dítěte, tzn. z každého telefonického hovoru, návštěvy všech osob, rozhodnutí soudu atd. Je však velmi těžké, především ve větších městech, všechny tyto záležitosti provádět pečlivě. A to je sociálním pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jak je již uvedeno výše z šetření veřejného ochránce práv, často vytýkáno. Je nezbytné také zmínit, že sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí má v České republice na starost stovky případů rodin. Tento počet je velmi vysoký a není tedy v možnostech

40

pracovníka věnovat každé rodině tolik časového prostoru, kolik by bylo zapotřebí, aby jeho práce a výsledky byly skutečně tak efektivní. Z výzkumu, který provedl Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v listopadu roku 2008, můžeme vyčíst následující: nejméně času na jeden případ připadá na vedení a správu spisové dokumentace, poskytování zpráv a sdílení informací, na poradenství, odbornou pomoc, přijímání informací, podávání návrhů o dětech s výchovnými problémy a na spolupráci s ústavem, sdílení informací. Nejvíce času s jedním případem stráví pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí při zpracování dokumentace a rozhodování pro účely náhradní rodinné péče, u správního rozhodování, při vyřizování podání a stížností, při výkonu sociálně-první ochrany v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc a prací s dětmi v ústavní péči a s jejich rodinami. Podle představ pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí by měl být optimální čas strávený výkonem sociálně-právní ochrany při přepočtu na jeden případ u všech aktivit vyšší než reálný čas. (Barvíková a kol., 2010, s. 28 – 29) Z tohoto výzkumu bylo také zjištěno, že jedním z problémových aspektů práce pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí je zatížení právě administrativními činnostmi. Jejich omezení však není relevantním řešením, protože administrativní úkony včetně vedení spisové dokumentace se zdají být pracovníkům ve stávajícím rozsahu nevyhnutelné. Jako jediný způsob snížení zátěže pracovníků a zároveň zabezpečení žádoucí kvality výkonu sociálně-právní ochrany se jeví optimalizace počtu pracovníků, která by mohla výrazněji přispět k zefektivnění práce s nezletilými dětmi a jejich rodinami, neboť ta by pak mohla být v potřebných případech soustavnější a více kontinuální. Kromě toho by se rozšířil také prostor například pro rozsáhlejší preventivní práci. (Barvíková a kol., 2010, s. 91) Dalším úskalím práce sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí je práce v terénu. Mnoho lidí si představuje, že sociální pracovník sedí neustále v teplé příjemné kanceláři v pohodlném křesle. Avšak opak je skutečností. Pracovník, jak již bylo zmíněno, navštěvuje rodiny, školy a další zařízení, a to za každého počasí a v různých dopravních prostředcích (autem, autobusem, tramvají, pešky). Často se ocitá sám v ohrožení, neboť se pohybuje také mezi lidmi závislými, agresivními, s psychickou poruchou apod. Prostředí, ve kterém rodiny navštěvuje, nemusí být vždy čisté a příjemné. Je tedy nezbytné, aby byl očkován proti hepatitidě. Také je vhodné, aby některá šetření byla prováděna ve dvojici, z důvodu zabránění útoku ze strany klienta. 41

Některá pracoviště jsou ekonomicky vyspělá a mohou sociálním pracovníkům poskytnout samostatnou a prostornou kancelář s veškerým vybavením, počítač se všemi potřebnými programy a přístupem k internetu, služební mobilní telefon, možnost využití služebního automobilu apod. Jsou však pracoviště, kde více sociálních pracovníků obývá jednu společnou kancelář, a je tedy těžké zajistit správný individuální a nerušený přístup, především zachování utajení informací, klienti nemusí být ochotni hovořit s pracovníkem před ostatními lidmi a zároveň pracovník má horší podmínky pro získání potřebných informací a používání speciálních technik. Důležitým vybavením je již zmíněný mobilní telefon, protože pokud je sociální pracovník v terénu, nemá možnost zatelefonovat rodičům, do školy, k lékaři apod. Vše by musel zajišťovat ze svého osobního mobilního telefonu, což je na jeho zvážení, úhradu za tuto práci mu totiž zaměstnavatel neproplatí. Sociální pracovník má také bohužel nízkou společenskou prestiž. Lidé k němu často nemají úctu a nevidí jej jak osobu, která by jim mohla pomoci. S tím také souvisí skutečnost, kdy klient nespolupracuje a pracovníka neustále odmítá, může mu i vulgárně nadávat. Sociální pracovník se totiž setkává s širokou škálou povah a pozic klientů. Musí bohužel toto všechno snášet. Nikdy nemá možnost ukončit spolupráci, stále se musí snažit navazovat kontakty s rodiči a dalšími institucemi, protože musí hájit zájem dítěte a poskytovat mu vždy pomoc, neboť dle § 8 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí má nezletilé dítě právo požádat o pomoc orgán sociálněprávní ochrany dětí, a to i bez vědomí rodičů. Práce sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí je velmi náročná psychicky a odborně, neboť, jak již bylo zmíněno, musí čelit mnoha konfliktům, což je psychicky vyčerpávající. Při výkonu své práce naráží na střet zájmů, protože kontroluje, dohlíží, zajišťuje represivní opatření, musí také hájit zájem své zastřešující organizace a přitom i zájem klientů. Dále k řešení jednotlivých případů musí disponovat řadou odborných znalostí. Nepochybně je velice náročná především časově, protože sociální pracovník nemá k dispozici tolik času, aby věnoval všem případům potřebný prostor, a proto se své práci věnuje často také mimo pracovní dobu, což mu může způsobovat problémy v jeho osobním životě a naplňování rolí jako např. matka, manželka. S tím také souvisí nedostatečné finanční ocenění. Jestliže by byla práce sociálního pracovníka dostatečně oceněna, byl by více motivován pro větší nadšení a pečlivost při svém výkonu. V oblasti sociální práce je nezbytné osobní nastavení člověka a jeho zaujetí pro činnost. 42

V následujících letech se objeví další úskalí, veškerá činnost pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí bude totiž regulována standardy, které se zabývají problematikou celé oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Dodržení všech těchto standardů může být obtížné, protože řada z nich se inspirovala standardy kvality v sociálních službách. Činnost sociálního pracovníka je bezpochyby důležitá a nezbytná, přestože musí procházet mnohými nesnázemi. Často se na problémy na pracovišti nabalují i obtíže v osobním životě, které jsou součástí bytí každého člověka. Je tedy zapotřebí, aby sociální pracovník myslel i na své fyzické a duševní zdraví, na osobní pracovní vyhoření a prevenci před možnými riziky v této oblasti. Pokud je on sám zdravý a v duševní pohodě, dokáže také lépe vykonávat svoji profesi a pomáhat potřebným. V neposlední řadě bych zmínila i osobní zájem a chuť k této práci. Následně stručně nastiňuji profil práce sociálního pracovníka jako kolizního opatrovníka. Jde o jednotlivé kroky během procesu úpravy poměrů nezletilých dětí.

43

8

Shrnutí obecného postupu sociálního pracovníka v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí Na základě uvedených teoretických východisek uvádím nezbytné kroky postupu

práce sociálního pracovníka jako kolizního opatrovníka s rodinou při procesu úpravy poměrů nezletilých dětí. Pro srozumitelnější popis postupu budu předpokládat, že se jedná o rodiče, kteří směřují k uzavření dohody při soudním jednání.
Zahájení procesu Rodič podá k příslušnému soudu návrh na úpravu poměrů, a to buď sám, s pomocí právního zástupce nebo sociálního pracovníka. V případě pomoci sociálního pracovníka při sepsání návrhu, poskytne sociální pracovník zároveň rodiči potřebné poradenství. Po obdržení návrhu a usnesení soudu o ustanovení příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností kolizním opatrovníkem sociální pracovník kontaktuje i druhého rodiče, který si nemusí být vždy vědom např. svých práv, práv dětí, možností řešení apod. Sociální pracovník tedy tomuto rodiči poskytne o všech těchto otázkách také sociálně-právní poradenství. Je totiž důležité, aby pracoval po celou dobu s oběma rodiči, nikoli jen s jedním. Nezbytnou součástí práce sociálního pracovníka je analýza celého případu a situace klienta. Už při prvním kontaktu by se měl zajímat také o řadu dalších případných problémů, s jejímž řešením si klient nemusí vědět rady, např. o to, zda má kde bydlet, zda potřebuje pomoci s vyřízením potřebných dávek či zda si je vůbec vědom skutečnosti, že má na některé dávky nárok apod.
Poskytování poradenství Sociální pracovník poskytuje rodičům poradenství de facto během celého procesu. Kromě pomoci s řešením dalších potíží, by se měl již od samého počátku snažit rodiče směřovat ke zvolení nejvhodnější možnosti péče o dítě po jejich rozchodu. Rodiče si mohou zvolit jednu ze tří možných variant, a to svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, střídavá výchova nebo společná výchova obou rodičů. Výsledkem bude dohoda, k jejímuž uzavření může sociální pracovník přispět doporučením využití mediace, rodinné poradny apod. Tyto a další služby může samozřejmě také pomoci rodičům zprostředkovat.
Monitoring a diagnostika situace sociálním pracovníkem Sociální pracovník nejprve celý případ zmapuje, a to především pomocí metody rozhovoru, případně pozorováním, využitím různých technik apod. Pro zjištění všech potřebných informací může využít zdrojů, jako jsou např. rozhovor s oběma rodiči, 44

s dítětem, a to o samotě (případně také s jeho sourozenci a dalšími osobami např. přátelé, sousedé aj.), provede sociální šetření v rodině, vyžádá si zprávu ze školy, od dětského lékaře, případně psychologa a dalších odborníků je-li to zapotřebí. Ovšem o veškerých jednáních, zprávách, apod. by měl sociální pracovník provést záznam do spisové dokumentace dítěte.
Soudní řízení Na základě získaných informací sepíše sociální pracovník zprávu soudu, na jejímž konci by měl být návrh na řešení situace, tzv. závěrečné stanovisko. Kromě jiného může také podat návrhy na různé důkazy, např. návrh na znalecký posudek aj. Ještě před vstupem do soudní síně by se měli všichni účastníci řízení poučit o chování při soudním jednání. Je důležité, aby byl sociální pracovník znalý nejen v celém případu, ale aby se také orientoval v právních předpisech vztahujících se k této problematice. Měl by být schopen reagovat a klást otázky přítomným. Je-li to zapotřebí, může být při soudním jednání vyslechnuto také samo nezletilé dítě. Na závěr by měl sociální pracovník situaci shrnout a podat a zároveň zdůvodnit závěrečné stanovisko. Současně by měla být zmíněna také veškerá rizika. Na základě všech informací učiní soudce rozhodnutí, proti kterému se může odvolat kterýkoli z účastníků, tedy i kolizní opatrovník.

Tento postup je velmi stručný a obecný. V případě dříve zmíněných specifik je nezbytný individuální přístup. Sociální pracovník by se měl od začátku snažit směřovat rodiče k uzavření dohody a o minimalizování napětí mezi rodiči, kteří by měli mít nadále zachovány své rodičovské role a podporovat u dětí pozitivní obraz o druhém rodiči. Sociální pracovník však musí vždy jednat v zájmu nezletilého dítěte.

45

Závěr Ve své práci jsem se zaměřila na roli sociálního pracovníka při úpravě poměrů nezletilých dětí. Cílem práce bylo zmapování všech kompetencí a možností pomoci a podpory sociálního pracovníka rodičům a nezletilému dítěti při úpravě poměrů nezletilých dětí. Mým záměrem rovněž bylo vytvořit ucelenou příručku, jak pro sociální pracovníky, tak i rodiče nezletilých dětí, kteří si neví rady v jejich obtížné životní situaci. Na základě této práce si mohou i budoucí sociální pracovníci, kteří směřují do oblasti sociálně-právní ochrany dětí, udělat přehled o problematice úpravy poměrů nezletilých dětí. Na začátku této práce byly vymezeny a vysvětleny základní pojmy a právní předpisy vztahující se k tomuto tématu. Dále jsem věnovala pozornost prvnímu kontaktu sociálního pracovníka s rodinou a vůbec celým případem. S touto kapitolou souvisí i další část, která byla zaměřena na poskytování poradenství rodině, konkrétněji na to, jaké informace mohou klienti obdržet a v čem jim může být právě sociální pracovník nápomocný. Následně zde byla vymezena veškerá činnost kolizního opatrovníka. Další část byla věnována některým možným problémovým situacím, které mohou vzniknout po rozchodu rodičů a především způsobům pomoci sociálního pracovníka v těchto situacích. Dále jsem zmínila některá specifika, jež mohou práci sociálního pracovníka určitým způsobem zpestřit a zároveň dělají jednotlivé případy více individuální. Následně jsem věnovala pozornost těžkostem a rizikům, které obnáší právě pozice sociálního pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Jako poslední byl shrnut a uveden stručný postup práce sociálního pracovníka v procesu úpravy poměrů nezletilých dětí. V této práci je možné najít různé nástroje, které má k dispozici sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jenž má pravomoc použít je s cílem pomoci oprávněnému rodiči a především nezletilému dítěti. Tato práce měla také poukázat na sociálního pracovníka v dobrém světle, je totiž často vnímán velice negativně a rodiče si neuvědomují, že jim může velmi pomoci. Je ale důležité rodičům zdůraznit, že sociální pracovník zastupuje a tedy i pomáhá především nezletilému dítěti. S tímto faktem se mnozí rodiče nejsou schopni ztotožnit a činí si ze sociálního pracovníka protivníka a tím sobě i jemu jeho práci a úsilí více komplikují.

46

Seznam literatury •

BAKALÁŘ, E. a kol. (2006). Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Univerzita Karlova v Praze.

•

BARVÍKOVÁ, J. SVOBODOVÁ, K. ŠŤASTNÁ A. (2010). Podmínky výkonu sociálně-právní ochrany dětí na úrovni obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.

•

BEZPLATNÁ PRÁVNÍ PORADNA (2011): Exekuce při neplacení výživného, alimentů

–

informace

[on-line].

Dostupné

6.

4.

2012

z http://www.bezplatnapravniporadna.cz/online-zdarma/ruzne/zneni-vynatkydefinice/5598-exekuce-pri-neplaceni-vyzivneho-alimentu-informace.html •

BOKOVÁ,

L.

BUKOVSKÁ,

L.

KATRŇÁK,

T.

MASÁKOVÁ,

V. PROCHÁZKOVÁ, J. SCHMIDOVÁ, K. (2011). Rodiče, děti a jejich problémy. Praha: Sdružení Linka bezpečí. •

BUREŠOVÁ, E. (2000). Právní postavení prarodičů v našem rodinném právu. Právo a rodina, č. 2, s. 12 – 15.

•

CORRADINIOVÁ, S. (2010). Soudní úprava styku prarodičů s nezletilými vnuky. Právo a rodina, č. 5, s. 12 – 16.

•

CORRADINIOVÁ, S. (2010). Soudní úprava styku prarodičů s nezletilými vnuky (2.). Právo a rodina, č. 6, s. 5 – 7.

•

ČERNÁ, I. (2007). Role orgánů SPOD při realizaci práva dítěte na styk s rodičem, jemuž při rozvodu nebylo svěřeno do péče. Právo a rodina, č. 10, s. 12 – 17.

•

ČERNÁ, M. (2001). Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex Bohemia.

•

DUDOVÁ, R. HASTRMANOVÁ, Š. (2007). Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AVČR.

•

GILLERNOVÁ, I. BURIÁNEK, J. (2004). Základy společenských věd – Základy psychologie, sociologie. Praha: FORTUNA.

•

HOVORKA, D. (2007). Sociální šetření v bydlišti rodina – kdy hrozí pokuty?. Právo a rodina, č. 5, s. 5 – 10.

•

JANEČKOVÁ,

H.

KREJČÍKOVÁ,

J.

VLČEK,

R.

WINTEROVÁ,

E. HRUBEŠOVÁ, Z. (2007). Zdravotnický a sociální pracovník v praxi. Praha: Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. •

KOPŘIVA, K. (1997). Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál. 47

•

KOVÁŘOVÁ, D. (2006). Styk rodičů s nezletilými dětmi. Právo a rodina, č. 3, s. 1 – 5.

•

LUŽNÁ, R. (2007). Rodičovská zodpovědnost nezletilého rodiče. Právo a rodina, č. 12, s. 3 – 5.

•

LUŽNÁ, R. (2008). Zvýšení výživného pro nezletilé děti. Právo a rodina, č. 12, s. 16 – 20.

•

MATĚJČEK, Z. DUTRYCH, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada.

•

MATOUŠEK, O. a kol. (2005). Sociální práce v praxi. Praha: Portál.

•

MLČÁK, Z. (2005). Profesní kompetence sociálních pracovníků a jejich hodnocení klienty. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta.

•

MOTEJL, O. ČERNÁ, I. PANOVSKÁ, K. MATYÁŠOVÁ, P. (2007). Rodina a dítě. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv.

•

MUSIL, L. (2007). Kvalifikovaný sociální pracovník je schopen s klientem samostatně pracovat. Sociální práce/Sociálna práca, č. 1, s. 7 – 11.

•

NOVÁK, T. (2009). Je dítě schopné odpovědět na otázku „koho máš raději?“. Právo a rodina, č. 9, s. 10 – 13.

•

NOVÁK, T. PRŮCHOVÁ, B. (2004). Jak přežít rozvodové peklo. Brno: JOTA.

•

NOVÁK, T. PRŮCHOVÁ, B. (2005). Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada.

•

NOVOTNÁ, V. (2007). Spory rodičů o děti – stále velký problém. Právo a rodina, č. 10, s. 1 – 4.

•

NOVOTNÁ, V. (2010). Návštěvy v rodinách při výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Právo a rodina, č. 1, s. 1 – 5.

•

NOVOTNÁ, V. (2011). Možnosti soudů a orgánů sociálně-právní ochrany dětí v pomoci řešit spory rodičů o děti. Právo a rodina, č. 1, s. 6 – 9.

•

Občanský soudní řád. Zákon č. 99/1963 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2012.

•

PRŮCHOVÁ, B. (2002). Slušný rozvod. Brno: ERA.

•

RYCHLIK, D. (2008). Jak se změnila činnost sociálních pracovníků v sociálněprávní ochraně dětí? (2.). Právo a rodina, č. 6, s. 13 – 17.

•

SMITH, H. (2004). Děti a rozvod. Praha: Portál.

•

STŘELKOVÁ, M. (2007). Úkolem sociálních pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. Sociální práce/Sociálna práca, č. 1, s. 17 – 20. 48

•

ŠÍMA, A. SUK, M. (2004). Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. Praha: C. H. Beck.

•

ŠPATENKOVÁ, N. a kol. (2004). Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada.

•

ŠPECIÁNOVÁ, Š. (2007). Sociálně-právní ochrana dětí. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí.

•

Trestní zákoník. Zákon č. 40/2009 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2010.

•

Úmluva o právech dítěte. Zákon č. 104/1991 Sb. v účinném znění ke dni 6. 2. 1991.

•

VLČEK, R. (2008). Sociální pracovník a právo. Ostrava: Knižní expres.

•

VODÁČKOVÁ, D. a kol. (2002). Krizová intervence. Praha: Portál.

•

WARSHAK, R. A. (1996). Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál.

•

Zákon o rodině. Zákon č. 94/1963 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2012.

•

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Zákon č. 359/1999 Sb. v účinném znění ke dni 1. 4. 2012.

•

Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 1. 4. 2012.

•

ZAKOUŘILOVÁ, E. (2008). Sociální terapie, aneb, Její teorie i speciální techniky, které pomáhají v sociální práci s rodinou. Praha: Institut pro místní rozvoj Praha.

49

Přílohy Příloha č. 1: Návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem

51

Příloha č. 2: Návrh na zvýšení výživného

53

50

Příloha č. 1 NÁVRH NA ÚPRAVU PRÁV A POVINNOSTÍ RODIČŮ K NEZLETILÝM DĚTEM (§ 50 zák. o rod.) Okresnímu soudu v Berouně

Matka:

Marie Kosová, r.č. 645211/1242, bytem Beroun, Slezská 14

Otec:

Jan Kos, r.č. 600329/0511, bytem Beroun, Slezská 14

Návrh matky na úpravu výchovy a výživy nezl. Jiřího Kosa, nar. 15. 9. 1992

I.

V r. 1991 jsem uzavřela manželství s Janem Kosem. Dne 15. 9. 1992 se nám narodil syn Jiří. Naše manželství dosud trvá, avšak nežijeme spolu. Důkaz:

oddací list rodičů rodný list dítěte

II.

Přestali jsme společně hospodařit v lednu 2003, kdy mi manžel odmítl dát peníze na domácnost. Od té doby se manžel stravuje odděleně a zajišťuje si své potřeby. Já se starám o našeho syna a veškeré náklady s tím spojené hradím ze svého příjmu, který činí 9200 Kč měsíčně. Manžel mi předává pouze přídavek na dítě a platí pro syna obědy ve školní jídelně. Kromě příjmu ve výši 15 500 Kč od svého zaměstnavatele má příjem z pronájmu nebytových prostor v domku, jehož je manžel vlastníkem. Žádný z nás nemá jinou vyživovací povinnost.

Důkaz:

výslech rodičů zpráva o výdělku otce od družstva Stavba se sídlem v Berouně, Zahradní ul. 1 dotaz na finanční úřad ohledně příjmu otce za poslední rok z pronájmu nemovitosti zpráva o mém výdělku od a. s. Prior, Beroun

51

III.

S manželem společně nežijeme a o úpravě výchovy a výživy syna jsme se nedohodli. Protože manželův příspěvek na zajištění výživy syna je zcela nedostatečný, navrhuji, aby soud vydal tento r o zs ud e k:

Nezl. Jiří Kos, nar. 15. 9. 1992, se svěřuje do výchovy matky. Otec je povinen platit na výživu nezletilého částku 2000 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy do 10. dne v měsíci předem, počínaje dnem 1. 7. 2003. V Berouně dne 1. července 2003 Marie Kosová

52

Příloha č. 2 Návrh na zvýšení výživného Okresnímu soudu v Berouně

Věc: Péče o nezl. Jiřího Kosa, nar. 8. 4. 1988, bytem Beroun, Slezská 1

Matka: Marie Kosová, prodavačka, bytem Beroun, Slezská 14 Otec: Jan Kos, dělník, bytem Beroun, Slezská 14

návrh matky na zvýšení výživného

I. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 6.1993 čj. l0 C 124/92 byl nezl. Jiří svěřen do mé výchovy a otci bylo uloženo přispívat na jeho výživu částkou 850 Kč měsíčně. Důkaz: shora uvedený rozsudek

II. Výživné bylo stanoveno v době, kdy nezletilý byl v předškolním věku. Nyní je žákem 4. třídy základní školy a rozsah jeho potřeb značně stoupl, a to nejen v souvislosti s přibývajícím věkem, ale i s jeho mimoškolní a sportovní činností. Otec před rokem změnil zaměstnání, pracuje nyní u soukromé firmy a předpokládám, že jeho příjem se oproti době předchozího rozhodování o výživném zvýšil. Já pracuji stále u stejného zaměstnavatele, můj příjem se v podstatě nezměnil. Důkaz: výslech rodičů nezletilého zprávy o příjmech rodičů potvrzení jazykové školy a plaveckého oddílu o zaplacení kurzů pro nezletilého v r. 1998

53

III. Vzhledem ke změně poměrů na straně nezletilého i jeho rodičů navrhuji, aby soud vydal tento

rozsudek: Výživné stanovené otci na nezl. Jiřího rozsudkem okresního soudu v Berouně ze den 18. 6. 1993 čj. 101C 124!92-45 částkou 850 Kč měsíčně se počínaje dnem 1. 9. 1997 zvyšuje na částku 1000 Kč měsíčně, kterou je otec povinen platit k rukám matky vždy do 10. dne v měsíci předem. Nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 1997 do 30. 11. 1997 ve výši 450 Kč je otec povinen zaplatit do 30 dnů od právní moci rozsudku.

V Berouně dne 26. listopadu 1997

Marie Kosová

Řízení ve věcech péče o nezletilé je osvobozeno od soudních poplatků. Návrh se podává u toho okresního (obvodního) soudu, který vede spis péče o nezletilého. Soud není vázán návrhem ohledně požadované částky ani ohledně doby, od které má být výživné změněno. Změna výživného je přípustná od doby, kdy se podstatně a trvale změnily poměry, z nichž vycházelo předchozí rozhodnutí. Řízení o zvýšení výživného může být soudem zahájeno i bez návrhu.

54