Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce
Bc. Zuzana Bocková
Problematika smluvních vztahů v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory s osobami, které nejsou schopny samy jednat, z pohledu sociálních pracovníků Diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Martin Bednář, Ph.D. 2015
Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. …………………………….. Zuzana Bocková
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Martinu Bednářovi, Ph.D. za odborné vedení mé práce, za cenné rady a připomínky. Děkuji také kolegyním Bc. Kateřině Gajdošové a Bc. Janě Klusové za odborné konzultace týkající se smluvních vztahů v sociálních službách. V neposlední řadě děkuji také všem respondentům za jejich spolupráci a otevřenost při realizaci mého výzkumu.
Obsah I.
ÚVOD ..............................................................................................................................1
II. TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................3 1. POBYTOVÉ SOCIÁLNÍ SLUŽBY PRO SENIORY V ČESKÉ REPUBLICE ..........3 1.1 Zákon o sociálních službách ........................................................................................................................ 3 1.2 Typologie sociálních služeb .......................................................................................................................... 5 1.2.1 Pobytové sociální služby pro seniory ..................................................................................................... 6
2. SMLUVNÍ VZTAHY V SOCIÁLNÍCH SLUŽBÁCH ...................................................9 2.1 Zásady smluvních vztahů v sociálních službách ........................................................................................ 9 2.2 Faktory smluvních vztahů ......................................................................................................................... 10 2.3 Smlouva o poskytnutí sociální služby ....................................................................................................... 12 2.3.2 Obsah smlouvy o poskytnutí sociální služby ........................................................................................ 12 2.3.2.1 Označení smluvních stran ............................................................................................................. 13 2.3.2.2 Druh sociální služby ..................................................................................................................... 13 2.3.2.3 Rozsah poskytování sociální služby.............................................................................................. 14 2.3.2.4 Místo a čas poskytování sociální služby ....................................................................................... 15 2.3.2.5 Výše úhrad za sociální služby a způsob jejího placení a vyúčtování ............................................ 15 2.3.2.6 Ujednání o dodržování vnitřních pravidel a další zvláštní ujednání ............................................. 17 2.3.2.7 Výpovědní důvody a výpovědní lhůty .......................................................................................... 18 2.3.2.8 Doba platnosti smlouvy ................................................................................................................ 18 2.3.2.9 Závěrečná ustanovení .................................................................................................................... 19 2.4 Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory ............................................................................................................................................................... 20 2.4.1 Jednání se zájemcem o sociální službu ................................................................................................. 20 2.4.1.1 Informace o možnostech a podmínkách poskytování služby ........................................................ 22 2.4.1.2 Podání žádosti o službu ................................................................................................................. 24 2.4.1.3 Posudek o zdravotním stavu ......................................................................................................... 24 2.4.1.4 Sociální šetření .............................................................................................................................. 25 2.4.1.5 Výstup z jednání se zájemcem o službu ........................................................................................ 26 2.4.2 Uzavírání smlouvy o poskytování sociální služby ................................................................................ 28 2.4.2.1 Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby ................................................................ 29 2.4.2.2 Srozumitelnost a individualizace smlouvy .................................................................................... 31
3. SPECIFICKÉ SITUACE PŘI UZAVÍRÁNÍ SMLUV O POSKYTNUTÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBY V POBYTOVÉM ZAŘÍZENÍ PRO SENIORY................................................34 3.1 Smluvní zastoupení při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby ............................................... 35 3.2 Nové instituty občanského zákoníku při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby ................... 36 3.2.1 Nápomoc při rozhodování .................................................................................................................... 36 3.2.2 Předběžné prohlášení při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby ........................................... 37 3.2.3 Zastupování členem domácnosti při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby.......................... 39 3.3 Zastoupení opatrovníkem při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby .................................... 40
3.4 Osoba je schopna sama právně jednat, ale nemůže číst a psát ............................................................... 41 3.5 Osoba není schopna sama právně jednat a nemá zástupce..................................................................... 42
III.
PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................44
4. METODOLOGIE A PRŮBĚH VÝZKUMU .................................................................44 4.1Výzkumné cíle .............................................................................................................................................. 44 4.1.1 Symbolický cíl ...................................................................................................................................... 44 4.1.2 Aplikační cíl ......................................................................................................................................... 45 4.1.3 Poznávací cíl ......................................................................................................................................... 46 4.1.3.1 Dílčí výzkumné otázky ................................................................................................................. 48 4.2 Metoda a strategie výzkumu ...................................................................................................................... 48 4.3 Jednotka zkoumání a zjišťování .............................................................................................................. 49 4.4 Techniky sběru a zpracování dat .............................................................................................................. 49 4.5 Průběh výzkumu ......................................................................................................................................... 51 4.6 Etika výzkumu a riziko zkreslení dat ....................................................................................................... 52
5. VÝSLEDKY VÝZKUMU A INTERPRETACE DAT ..................................................54 5.1 Problematické situace při jednání se zájemcem o službu .................................................................... 54 5.1.1 Problematická zkušenost s komunikací se zájemcem o službu............................................................. 54 5.1.1.1 „Obtížné? … Nedomluvila jsem se“ ............................................................................................. 55 5.1.1.2 „Domluvím se s rodinou, tam není problém“ ............................................................................... 57 5.1.1.3 Příčina a východisko problematické situace ................................................................................. 58 5.1.2 Problematická zkušenost s projevem vůle zájemce o službu ................................................................ 59 5.1.2.1 „Přihlédne se k rodině“ ................................................................................................................. 60 5.1.2.2 „S umístěním musí souhlasit klient“ ............................................................................................. 61 5.1.2.3 Příčina a východisko problematické situace ................................................................................. 61 5.1.3 Shrnutí problematických situací při jednání se zájemcem o službu ...................................................... 63 5.2 Problematické situace při zpracování návrhu smlouvy .......................................................................... 63 5.2.1 Problematická zkušenost s individualizací smlouvy ............................................................................. 63 5.2.1.1 „Potřeby zjišťujeme od rodiny“ .................................................................................................... 65 5.2.1.2 „Většina smluv je stejná“ .............................................................................................................. 66 5.2.1.3 Příčina a východisko problematické situace ................................................................................. 68 5.2.2 Problematická zkušenost při nerespektování vůle zájemce o službu .................................................... 69 5.2.2.1 Příčina a východisko problematické situace ................................................................................. 70 5.2.3 Shrnutí problematických situací při zpracování návrhu smlouvy ......................................................... 71 5.3 Problematická situace při seznámení osoby se smlouvou .................................................................... 72 5.3.1 Problematická zkušenost se srozumitelností smlouvy pro osoby se sníženými rozumovými schopnostmi ................................................................................................................................................... 74 5.3.1.1 Příčina a východisko problematické situace ................................................................................. 75 5.3.2 Shrnutí problematické situace při seznámení osoby se smlouvou ........................................................ 77 5.4 Problematická situace při vyjednávání o připomínkách ke smlouvě ..................................................... 78 5.4.1 Zkušenost s vyjednáváním o připomínkách ke smlouvě....................................................................... 78 5.4.2 Shrnutí problematické situace při jednání o připomínkách ke smlouvě ............................................... 79 5.5 Problematické situace při podepisování smluv o poskytnutí sociální služby ........................................ 79 5.5.1 Absence zkušenosti s některými specifickými situacemi při podepisování smlouvy ........................... 80
5.5.2 Problematická zkušenost s opatrovnictvím při podepisování smlouvy................................................. 81 5.5.2.1 „Schválení soudu není potřeba“ .................................................................................................... 81 5.5.2.2 „Podepíše smlouvu na dobu určitou“ ............................................................................................ 82 5.5.2.3 „Čekáme na schválení soudu“ ....................................................................................................... 83 5.5.3 Zkušenost s plnou mocí při podepisování smlouvy .............................................................................. 85 5.5.4 Problematická zkušenost se zastupováním obcí při podepisování smlouvy ......................................... 85 5.5.4.1 „Proč by to měl podepisovat někdo, kdo klienta nezná“ ............................................................... 86 5.5.4.2 „Nutila nás, abychom je zbavili způsobilosti“ .............................................................................. 87 5.5.4.3 „Rozhodují o klientovi od stolu“................................................................................................... 88 5.5.5 Shrnutí problematických situací při podepisování smlouvy ................................................................. 88
IV.
ZÁVĚR ......................................................................................................................90
POUŽITÁ LITERATURA ..................................................................................................94 SEZNAM TABULEK ..........................................................................................................99 SEZNAM PŘÍLOH ..............................................................................................................99 BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM .......................................................................................100 ANOTACE ..........................................................................................................................100 KLÍČOVÁ SLOVA ............................................................................................................100 ANNOTATION...................................................................................................................100 KEY WORDS .....................................................................................................................101
I.
Úvod Sociální pracovníci poskytovatelů pobytových sociálních služeb pro seniory
odpovědní za uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby musí důkladně vést proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby a s ním související proces jednání se zájemcem o službu s důrazem na jeho individualizaci a srozumitelnost. Smlouva o poskytnutí pobytové sociální služby je totiž právním vztahem, ve kterém se odehrává většina života seniorů - uživatelů pobytových sociálních služeb. Právě při jednání se zájemcem o službu a uzavření smlouvy získají sociální pracovníci stěžejní informace o vůli, potřebách a přáních seniorů, což se stane základem pro poskytování pobytové služby a ovlivní tak výrazným způsobem život seniorů. Uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby se seniory na základě jejich autonomního rozhodnutí dle mého názoru nepůsobí sociálním pracovníkům problémy. Při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory však mohou nastat specifické situace, které kladou na sociální pracovníky zvýšené nároky a mohou se tak pro sociální pracovníky stát problematickými. Jedná se zejména o situace uzavírání smlouvy s osobami, které z různých důvodů nejsou schopny právně samy jednat. Může se jednat např. o situace, kdy zájemci z důvodu duševní poruchy nejsou schopni sami jednat a nemají žádného zástupce, kdy osoby nejsou schopny podpisu apod. Ve své praxi se setkávám s tím, že sociální pracovníci nevědí, jak mají postupovat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby se seniory, kteří nejsou schopni sami právně jednat, aby byla smlouva platným právním dokumentem, nebo pracovníci nevědí, jak učinit proces uzavírání smlouvy srozumitelným seniorům s projevy demence apod. Obecně klade uzavírání smluv v pobytových zařízeních sociálních služeb se seniory, kteří nejsou schopni sami právně jednat, velké nároky na sociální pracovníky v oblasti komunikačních kompetencí, v oblasti zjišťování potřeb potenciálních uživatelů, ale také oblasti právních znalostí. Při uzavírání smluv o poskytnutí pobytové sociální služby se seniory se také objevuje velká míra rizika porušení práv seniorů, kdy špatně vedeným jednáním se zájemcem o službu nemusí být zjištěna vůle, zájmy a potřeby těchto osob. Nově do procesu uzavírání smluv v pobytových zařízeních sociálních služeb vstoupily v roce 2014 nové instituty občanského zákoníku (nápomoc při rozhodování, předběžné prohlášení,
1
zastupování členem domácnosti, opatrovnictví bez omezení svéprávnosti), kterým musí poskytovatelé sociálních služeb přizpůsobit své pracovní postupy při uzavírání smluv. Cílem mé práce je proto identifikovat, které specifické situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb se seniory, kteří nejsou schopni sami jednat, vnímají sociální pracovníci jako problematické a zda jsou tyto problematické situace způsobeny objektivními příčinami (např. chybějícím právním předpisem) nebo se jedná o subjektivní příčiny (např. nedostatek kompetencí, znalostí pracovníka). Cíle své práce chci dosáhnout prostřednictvím provedení kvalitativního výzkumu, a to prostřednictvím rozhovorů se sociálními pracovníky pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory. Rozhovory se sociálními pracovníky zaměřím na teoretické poznatky související se smluvními vztahy v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory, které popisuji v prvních třech kapitolách své práce. První kapitola mé práce je zaměřena na krátký vhled do vývoje novodobého systému sociálních služeb a jeho aktuální stav se zaměřením na pobytové sociální služby pro seniory. Ve druhé kapitole se zaměřuji na základní zásady a faktory ovlivňující smluvní vztahy v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory, popisuji institut smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytovém zařízení sociálních služeb pro seniory a zabývám se také procesem jednání se zájemcem o službu a uzavíráním smlouvy o poskytnutí sociální služby s osobami, které se autonomně rozhodují. Třetí kapitola mé práce je zaměřena na popis specifických situací, které mohou nastat při uzavírání smluv v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory s osobami, které z různých důvodů nejsou schopny právně samy jednat. Ve čtvrté kapitole popisuji metodologii výzkumu. Poslední kapitola je zaměřena na analýzu a interpretaci dat získaných výzkumem. Při zpracování teoretického podkladu mé práce jsem vycházela zejména z publikace Jana Michalíka, Smluvní vztahy v sociálních službách, která byla vydána v roce 2008. Jiná publikace, která by se uceleně věnovala smluvním vztahům v sociálních službách, není v České republice dostupná. Stěžejními podklady mi byly dále také odborné články Pavla Čámského v časopise Sociální služby nebo odborné články různých autorů v časopise Sociální práce. Tyto publikace a odborné články jsou spíše staršího data. Po účinnosti nového Občanského zákoníku dosud neexistuje žádná publikace, která by se věnovala využití nových institutů Občanského zákoníku při poskytování sociálních služeb. Z tohoto důvodu čerpám také z odborných publikací, které se věnují novým institutům Občanského zákoníku z obecného hlediska. 2
II.
Teoretická část
1. Pobytové sociální služby pro seniory v České republice Cílem této kapitoly je stručně nastínit vývoj novodobého systému sociálních služeb a jeho aktuální stav se zaměřením na pobytové sociální služby pro seniory. Sociální služby jsou v České republice poskytovány v rámci systému sociální ochrany jako součást pilíře sociální pomoci. Sociální služby jsou činnosti, které poskytují osobám v nepříznivé sociální situaci pomoc a podporu s cílem začlenit je v maximální možné míře do společnosti, případně zabránit jejich možnému sociálnímu vyloučení.
1.1 Zákon o sociálních službách Poskytování sociálních služeb v České republice je upraveno zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v platném znění (dále jen „Zákon o sociálních službách) a ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., v platném znění. Zákon o sociálních službách vymezuje podmínky poskytování pomoci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro oprávnění k poskytování sociálních služeb, druhy sociálních služeb včetně rozsahu činností, které musí služby poskytovat, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, kontrolu poskytování sociálních služeb, předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách a kvalifikační předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách. Do roku 2007, kdy zákon o sociálních službách nabyl účinnosti, byla právní úprava poskytování sociálních služeb velmi roztříštěná, vymezovalo ji několik právních předpisů a podzákonných právních norem. Klíčový byl zákon 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který vymezoval okruh osob, kterým jsou sociální služby poskytovány, typy sociálních služeb, financování sociálních služeb, rozhodnutí o poskytování sociálních služeb apod. Vzhledem k tomu, že nový zákon o sociálních službách vstoupil v platnost až v roce 2006, je patrné, že sociální služby stály po roce 1989 mimo hlavní proud reforem. Nejprve bylo totiž nutné transformovat fungování ekonomiky a zabezpečit občany pomocí konceptu záchranné sociální sítě před negativními dopady ekonomických reforem. I když sociální služby nebyly po roce 1989 v centru pozornosti reforem, existovaly důvody, pro které bylo nutné systém sociálních služeb transformovat. Důvody, které 3
později vedly stát ke změně systému sociálních služeb, byly následující. Uživatelé sociálních služeb byli považováni za objekty péče, byli stavěni do role pasivních příjemců služeb. Prvek sociálního začlenění uživatelů služeb úplně chyběl, stále přetrvával důraz na ústavní péči před službami komunitního typu. V sociálních službách neexistoval žádný systém objektivního hodnocení potřeb zájemců a uživatelů služeb. Financování sociálních služeb bylo nerovné, finance byly rozdělovány podle kapacity, nikoliv podle potřeby. Ve vybavenosti jednotlivých krajů a obcí sociálními službami existovaly velké rozdíly. Nebyla vymezena odpovědnost jednotlivých subjektů sociálních služeb.
Kontrola
sociálních služeb byla nedostatečná, chyběl dohled nad jejich kvalitou a efektivitou. Dovednosti a znalosti sociálních pracovníků byly rozdílné, někdy i nedostatečné, neexistoval systém celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků. Po roce 1989 se také objevily nové sociální problémy (např. bezdomovectví, drogové závislosti). Pro služby, které na tyto problémy reagovaly, chybělo právní ukotvení. (Sokol, Trefilová, 2008, s. 55-56 a MPSV, 2005, s. 44-45) Stát si nutnost změn systému sociálních služeb uvědomoval, ale i když pracoval na novém systému sociálních služeb již od roku 1994, první návrh věcného záměru zákona o sociálních službách byl vydán až v roce 2001. Návrhy věcných záměrů zákona o sociálních službách byly poté vydány i v letech 2003 a 2004. V roce 2005 projednala zákon o sociálních službách vláda a poslanecká sněmovna. V roce 2006 byl zákon schválen s účinností od 1. 1. 2007 (Bednář, 2008, s. 79). Nový zákon o sociálních službách přinesl do systému sociálních služeb řadu změn (Koldinská, 2007, s. 39-54). Zákon stanovil základní zásady všech poskytovaných sociálních služeb. Jedním ze základních zásad nového Zákona je fakt, že sociální poradenství je poskytováno všem osobám bezplatně. Sociální služby dále musí zachovávat lidskou důstojnost osob, základní lidská práva a svobody. Služby musí být poskytovány v náležité kvalitě a musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí na osoby působit motivačně a aktivizačně, aby osoby nezůstávaly v nepříznivé sociální situaci. Z hlediska mé práce je nejvýraznější změnou zavedení smluvního principu do poskytování sociálních služeb. Sociální služby tak mohou být poskytovány jen na základě uzavřené smlouvy mezi poskytovatelem sociálních služeb a uživatelem sociálních služeb (§ 91, Zákon o sociálních službách). Smluvní princip v sociálních službách nahradil veřejnoprávní rozhodnutí, na základě kterého byly před účinností zákona o sociálních službách poskytovány sociální služby. O osobách bylo před rokem 2007 rozhodováno (zpravidla úřadem, úřední osobu), služby byly přidělovány. Zavedení 4
smluvního principu do poskytování sociálních služeb tedy výrazným způsobem posílilo uplatnění vlastní vůle a práv osob, kterým jsou služby poskytovány. Michalík (2008, s.64) zdůrazňuje, že zavedení smluvního principu bylo projevem odklonu od paternalismu v sociálních službách. Osoby již totiž nejsou objektem péče, kterým je služba přidělena, ale aktivním subjektem, který se rozhoduje a může do určité míry ovlivňovat svůj osud. Zavedení smluvního principu do poskytování sociálních služeb také přineslo smluvním stranám jistotu. Smlouvy obecně stojí na zásadě lat. „Pacta sunt servanda“, tj. v překladu „Smlouvy se mají dodržovat“ (Hendrych, 2009). Poskytovatelé sociálních služeb a osoby, kterým jsou služby poskytovány tak mají jistotu v tom, co od sebe navzájem mohou očekávat. Zákon dále stanovil novou sociální dávku – příspěvek na péči. Příspěvek na péči nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro částečnou, převážnou nebo úplnou bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Příspěvek na péči náleží osobám starším jednoho roku, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejsou schopny zajistit si základní životní potřeby a potřebují pomoc jiné osoby, služby (§ 7, Zákon o sociálních službách). Příspěvek na péči slouží k zajištění pomoci, kterou mohou poskytovat osoby blízké, asistenti sociální péče nebo sociální služby. K dalším stěžejním novinkám Zákona patří zavedení podmínek pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb na základě registrace; vymezení povinností poskytovatelů sociálních služeb; zavedení nové typologie sociálních služeb včetně povinných činností, které musí tyto služby vykonávat; stanovení maximálních možných úhrad, které uživatelé za poskytování sociálních služeb zaplatí; nastavení kvalifikačních předpokladů pro výkon povolání sociálního pracovníka a pro výkon činnosti v sociálních službách; zavedení systému povinného celoživotního vzdělávání uvedených pracovníků; zavedení Standardů kvality sociálních služeb; vytvoření inspekce kvality sociálních služeb; vymezení kompetencí a odpovědnosti v působnosti jednotlivých subjektů sociálních služeb. Výše uvedené zásady, instituty a pravidla, které nový zákon o sociálních službách přinesl, směřují k naplnění principů dostupnosti, efektivnosti, kvality, bezpečnosti a hospodárnosti sociálních služeb (Sokol, Trefilová, 2008, s. 56-57).
1.2 Typologie sociálních služeb Zákon o sociálních službách (§ 32) rozděluje sociální služby na služby sociálního poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Zákon o sociálních službách
5
(§ 33) dále stanovuje formy sociálních služeb, ve kterých mohou být sociální služby poskytovány. Jedná se o formu ambulantní, terénní a pobytovou. Služby sociálního poradenství poskytují osobám informace a přispívají tak k řešení jejich nepříznivé sociální situace (§ 37, Zákon o sociálních službách). Sociální poradenství zahrnuje jak poradenství základní, které je povinen poskytovat každý poskytovatel sociálních služeb, tak poradenství odborné, které je poskytováno v rámci specializovaných poraden (např. občanská poradna, rodinná poradna, poradna pro osoby se zdravotním postižením apod.). Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich soběstačnost za účelem sociálního začlenění těchto osob a v případech, kdy to již jejich stav vylučuje, zabezpečují jim důstojné prostředí a zacházení (§ 38, Zákon o sociálních službách). Zákon o sociálních službách vymezuje 14 typů služeb sociální péče. Jedná se o centra denních služeb, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, denní a týdenní stacionáře, chráněné bydlení, odlehčovací služby, osobní asistenci, pečovatelskou službu, podpory samostatného bydlení, průvodcovské a předčitatelské služby, tísňovou péči a sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče. Služby sociální prevence jsou poskytovány osobám, kterým hrozí sociální vyloučení z důvodu způsobu jejich života, vlivu sociálně nevyhovujícího prostředí, ohrožení jejich práv trestnou činností apod. Tyto služby zároveň chrání společnost před riziky a nežádoucími společenskými jevy, jichž mohou být tito lidé nositeli (§ 53, Zákon o sociálních službách). Zákon o sociálních službách vymezuje 18 služeb sociální prevence. Jedná se o azylové domy, domy na půl cesty, intervenční centra, kontaktní centra, krizovou pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, ranou péči, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, sociální rehabilitaci, telefonickou krizovou pomoc, tlumočnické služby, terapeutické komunity a terénní programy.
1.2.1 Pobytové sociální služby pro seniory Pobytové sociální služby pro seniory spadají do kategorie služeb sociální péče. Matoušek (2007) uvádí, že před účinností nového Zákona o sociálních službách existovaly
6
v ČR následující typy rezidenčních zařízení sociálních služeb: domovy důchodců, domovy-penzióny pro důchodce a domovy s pečovatelskou službou. Domovy důchodců a domovy – penzióny pro důchodce byly tzv. ústavy sociální péče. Dle vyhlášky MPSV z roku 1991 byly domovy důchodců určeny především seniorům, kteří dosáhli věku rozhodného pro přiznání starobního důchodu a kteří z důvodu svého zdravotního stavu potřebovali komplexní péči, která jim nemohla být zajištěna jejich rodinou nebo jinými službami sociální péče a dále byly také určeny těm seniorům, kteří umístění v domově potřebovali z jiných vážných důvodů. Do domovů důchodců nemohli být přijati ti senioři, kteří z důvodu svého zdravotního stavu vyžadovali léčení v lůžkovém zdravotnickém zařízení (§ 72, Vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb. kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení). Některé domovy důchodců zřizovaly specializovaná oddělení ošetřovatelské péče nebo oddělení zaměřená na poskytování péče seniorům trpícím různými typy demence (Matoušek, 2007). Domovy-penzióny pro důchodce byly určeny seniorům, kteří dosáhli věku rozhodného pro přiznání starobního důchodu a občanům, kteří byli plně invalidní, za předpokladu, že jejich zdravotní stav nevyžadoval poskytování komplexní péče. Do domovů-penziónů pro důchodce byly přijímány ty osoby, jejichž celkový zdravotní stav nevyžadoval komplexní péči, za předpokladu, že budou těmto osobám poskytovány potřebné služby. Do domovů-penziónů pro důchodce tak byli přijímány ty osoby, které tak mohly vést ve vhodných podmínkách relativně samostatný život. (§ 73, Vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb. kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení). Domovy-penzióny pro důchodce nabízely ubytovaným služby základní péče dle možnosti penziónů a dle požadavků jejich obyvatel (§ 73, Vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb. kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení). Domovy s pečovatelskou službou nebyly ústavy sociální péče dle Vyhlášky 182/1991 Sb. Domovy s pečovatelskou službou poskytovaly seniorům nájemní bydlení v bytech. Senioři si zde na základě svých potřeb objednávali ve všední dny služby, které potřebovali. Nejčastěji se jednalo o služby péče o domácnost, pomoc při osobní hygieně, zajištění doprovodu nebo zajištění základní ošetřovatelské péče (Matoušek, 2007). Všechny výše uvedené služby (s výjimkou domovů-penziónů pro důchodce) nový zákon o sociálních službách zahrnul do kategorie domovy pro seniory. Vedle domovů pro seniory vymezuje nový zákon o sociálních službách i další pobytové sociální služby, jejichž cílovou skupinu mohou tvořit senioři. Jedná se o domovy se zvláštním režimem,
7
týdenní stacionáře, odlehčovací služby poskytované pobytovou formou a sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče. Domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem poskytují seniorům celoroční ubytování, podporu a péči. Domovy pro seniory jsou určeny seniorům se sníženou soběstačností, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby (§ 49, Zákon o sociálních službách). Domovy se zvláštním režimem jsou určeny seniorům, kteří mají sníženou soběstačnost z důvodu duševního onemocnění nebo z důvodu závislosti na návykových látkách a kteří potřebují vzhledem ke své situaci pravidelnou pomoc jiné osoby (§ 50, Zákon o sociálních službách). Týdenní stacionáře jsou určeny těm seniorům, kteří mají z důvodu svého věku sníženou soběstačnost a potřebují pomoc jiné osoby (§ 47, Zákon o sociálních službách). Týdenní stacionáře poskytují ubytování, podporu a péči zpravidla v pracovních dnech. Pobytové odlehčovací služby a sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče poskytují seniorům ubytování na přechodnou dobu. Pobytové odlehčovací služby mohou využít ti senioři se sníženou soběstačností, o které je jinak pečováno v přirozeném prostředí. Cílem této služby je umožnit nezbytný odpočinek osobám, které o seniora pečují (§ 44, Zákon o sociálních službách). Sociální služby ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče jsou určeny seniorům, kteří již nepotřebují hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, ale zároveň si vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopni zajistit péči o vlastní osobu a potřebují pomoc jiné osoby (§ 52, Zákon o sociálních službách). Tato služba je osobám poskytována do té doby, než je jim zajištěna jiná pomoc (např. jiná sociální služba, zajištění péče blízkou osobou apod.).
8
2. Smluvní vztahy v sociálních službách Smlouva je jedním ze základních pilířů občanského práva. Uzavření smlouvy je právním jednáním. „Právní jednání je subjektivní právní skutečnost, se kterou zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Abychom mohli hovořit o platném právním jednání, musí toto jednání odpovídat dobrým mravům a nesmí odporovat zákonu.“(Horáková, 2014, s.154). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „Občanský zákoník“) vymezuje smlouvu jako projev vůle stran zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Čámský (2009a, s.30) definuje smlouvu jako „vzájemný projev vůle dvou nebo více subjektů, na jehož základě těmto subjektům vznikají nová práva a povinnosti, které dříve tyto subjekty neměly.“ V této kapitole se zaměřuji na základní zásady a faktory ovlivňující smluvní vztahy v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory, popisuji institut smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytovém zařízení sociálních služeb pro seniory a zabývám se také procesem jednání se zájemcem o službu a uzavíráním smlouvy o poskytnutí sociální služby s osobami, které se autonomně rozhodují.
2.1 Zásady smluvních vztahů v sociálních službách Sociální služby mohou být v ČR registrovanými poskytovateli sociálních služeb poskytovány jen na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí sociální služby mezi osobou a poskytovatelem sociální služeb. 1 Osoba může o poskytnutí sociální služby požádat poskytovatele sociálních služeb sama, případně prostřednictvím obce, ve které má trvalý pobyt (§ 90, Zákon o sociálních službách). Povinnost uzavírat smlouvu o poskytnutí sociální služby ukládá poskytovatelům sociálních služeb zákon o sociálních službách (§ 88, Zákon o sociálních službách). Poskytovatel sociálních služeb může odmítnout uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby pouze ve 4 případech, které blíže vymezuje § 91 Zákona o sociálních službách (viz Kapitola 2.4.1.5). Toto ustanovení zákona je kogentní, tzn. není možné jej jakkoliv obejít.
1
Zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách stanovuje jedinou výjimku, kdy smlouva uzavírána není. Jedná se o případ, kdy je sociální služba poskytována dítěti na základě rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, výchovného opatření nebo předběžného opatření.
9
Smlouva o poskytnutí sociální služba je uzavírána dle podmínek občanského zákoníku a zákona o sociálních službách. Každá smlouva musí být dle občanského zákoníku uzavřena svobodně, vážně a určitě. Zásada svobodné vůle znamená, že není důvod pochybovat o tom, že člověk sám uzavřením smlouvy projevuje svou vůli, že tedy k uzavření smlouvy nebyl donucen. Zásada určitosti vyjadřuje přesvědčení, že není možné pochybovat o tom, co je cílem smlouvy, cílem jednání o smlouvě. Zásada vážnosti zahrnuje přesvědčení, že není důvod pochybovat o tom, že osoba chce skutečně uzavřít smlouvu, že jen nevzbuzuje dojem zájmu uzavřít smlouvu. Základní zásady, které by měly smluvní vztahy v sociálních službách reflektovat, jsou následující (Krutilová, Čámský, Sembdner, 2008, s. 29). Smlouva je projevem vůle smluvních stran, které jsou rovnoprávné. Uzavření smlouvy je dobrovolné. Nikdo nemůže být nucen, aby na sebe převzal práva nebo povinnosti. Smlouva respektuje základní lidská práva a svobody. Nesmí být v rozporu s právním řádem ČR. Znění smlouvy je transparentní, jednoznačné. Práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy jsou oběma stranami vynutitelná. Smlouva obsahuje všechny situace, které mohou v průběhu platnosti smlouvy mezi smluvními stranami nastat. Ve smlouvě je vymezeno trvání smluvního vztahu a možnosti jeho ukončení a změn. Čámský (2009a, s.30) k výše uvedenému navíc zdůrazňuje i jasnost a srozumitelnost smlouvy, která má být přiměřená schopnostem smluvních stran, zejména schopnostem osoby, které je služba poskytována. Čámský (2009a, s.30) dále doplňuje, že zavedení smluvního principu je výrazem rovného vztahu mezi poskytovatelem sociálních služeb a osobou, které jsou služby poskytovány. Michalík (2008, s.62) upozorňuje, že smluvní vztah v sociálních službách „je charakterizován vysokou mírou intimity a vedle příslušných právních institutů počítá zpravidla i s nevyslovenými morálními či etickými pravidly a principy.“
2.2 Faktory smluvních vztahů Zavedením smluvního principu do poskytování sociálních služeb byly narovnány vztahy mezi poskytovateli a osobami, kterým jsou služby poskytovány. Smluvní princip sebou ale přinesl také zvýšené nároky jak na poskytovatele, tak i na osoby. Existují totiž faktory, které smluvní vztahy a rovnost smluvních stran ovlivňují. Tyto faktory můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější faktory jsou nezávislé na vůli poskytovatele nebo osoby. Jedním z nejdůležitějších vnějších faktorů, který ovlivňuje smluvní vztahy v sociálních službách,
10
je nerovnováha mezi nabídkou sociálních služeb a poptávkou po ní. Nelze říci, že by se tento faktor projevoval na všech místech republiky stejně, protože souvisí se zasíťováním sociálních služeb, které je v různých částech republiky rozdílné. Převyšující poptávka po sociálních službách nad nabídkou se projevuje zejména u pobytových sociálních služeb pro seniory, nejčastěji v domovech pro seniory. V tomto případě pak může dojít k tomu, že osoba přistoupí na pro něj nevýhodné podmínky plynoucí ze smlouvy o poskytnutí sociální služby, jen aby mohl co nejdříve využít poskytovaných služeb (Michalík, 2008, s. 65-66). Vnitřní faktory smluvních vztahů jsou závislé na vůli osoby nebo poskytovatele. Zásadním faktorem je nerovný vztah mezi osobou a poskytovatelem služby (Michalík, 2008, s.65-66). I když zavedení smluvního principu přispělo k narovnání vztahů mezi poskytovateli a osobami, kterým jsou služby poskytovány, nastávají v sociálních službách i nadále situace, kdy je osoba v nerovném postavení k poskytovateli. Typickou situací nerovného vztahu mezi poskytovatelem a osobou je situace, kdy senior se sníženou soběstačností žádá o sociální službu, kterou vzhledem ke svému nepříznivému stavu nutně potřebuje. V tomto případě může senior při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby přistoupit na podmínky, které jsou pro něj nevýhodné, jen aby mu byla služba poskytována co nejdříve. Nerovný vztah mezi poskytovatelem a osobou se může projevit také v situaci, kdy již je služba osobě poskytována. Osoba totiž může být na službě závislá a zařízení může osobu nutit, aby souhlasila s pro ni nevýhodnými podmínkami smlouvy (Jabůrková, Dohnalová, Jirků, Kudějová, Mátl, Novák, 2007, s. 66). K vnitřním faktorům ovlivňujícím smluvní vztahy v sociálních službách řadíme i právní povědomí osob (Michalík, 2008, s.68). Osoby totiž často nemají dostatečné právní povědomí, neorientují se v problematice smluv např. z důvodu zdravotního postižení, nízké vzdělanosti apod. Neznalost právních principů tak osoby znevýhodňuje před poskytovateli sociálních služeb. Poskytovatelé sociálních služeb ale musí při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby také prokázat dostatečné právní znalosti.
Pokud se poskytovatelé v zásadách
smluvních vztahů neorientují, dochází k tomu, že smlouvu o poskytnutí sociální služby chápou jen jako nutnou formalitu, která je administrativně zatěžuje. Tento přístup se pak samozřejmě odrazí na poskytování sociální služby osobám (Michalík, 2008, s. 68-69).
11
2.3 Smlouva o poskytnutí sociální služby Krutilová a kol. (2008, s. 28) považují smlouvu o poskytnutí sociální služby za nejdůležitější dokument, který je poskytovateli sociálních služeb i osobě, které jsou služby poskytovány k dispozici. Smlouva totiž upravuje všechny vztahy, které mezi poskytovatelem a osobou v průběhu poskytování sociální služby vznikají. Smlouvu o poskytnutí sociální služby lze uzavřít v písemné nebo ústní podobě. Zákon o sociálních službách (§ 91) taxativně vymezuje druhy sociálních služeb, v nichž musí být s osobou uzavřena smlouva o poskytnutí sociální služby v písemné podobě bez výjimky, a dále pak služby, které musí smlouvu o poskytnutí sociální služby v písemné podobě uzavírat tehdy, navrhne-li to alespoň jedna smluvní strana. Obecně můžeme říci, že veškeré služby sociální péče musí být poskytovány na základě písemné smlouvy a také, že ty smlouvy, ze kterých plyne pro smluvní strany peněžní plnění, jsou uzavírány v písemné formě. Ústní smlouva se používá u těch druhů sociálních služeb, u kterých by uzavírání písemné smlouvy bylo složité nebo dokonce i nemožné (např. u telefonické krizové pomoci). V případě pobytových sociálních služeb pro seniory je vždy uzavírána písemná smlouva o poskytnutí sociální služby.
2.3.2 Obsah smlouvy o poskytnutí sociální služby Smlouva o poskytnutí sociální služby je dle občanského zákoníku tzv. inominátní smlouvou (Sokol, Trefilová, 2008, s. 165). Tím, že občanský zákoník výslovně smlouvu o poskytnutí sociální služby nezmiňuje, vztahuje se na ni (z pohledu občanského zákoníku) princip smluvní volnosti, který říká, že je na jednotlivých smluvních stranách, jak si upraví vzájemná práva a povinnosti plynoucí ze smluvního vztahu do té míry, do jaké to zákon výslovně nezakazuje. Princip smluvní volnosti při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby ale omezuje (společně např. s limity dobrých mravů) zákon o sociálních službách, který stanovuje jednotlivé povinné zvláštní náležitosti smluv o poskytnutí sociální služby. Zvláštní náležitosti smlouvy upravuje § 91 odst. 2 zákona o sociálních službách. Zvláštní náležitosti smlouvy jsou: označení smluvních stran, označení druhu sociální služby, vymezení rozsahu poskytování sociální služby, stanovení místa a času poskytování sociální služby, stanovení výše úhrady za sociální služby včetně jejího způsobu placení a vyúčtování, vymezení ujednání o dodržování vnitřních pravidel, stanovení výpovědních důvodů a výpovědních lhůt a doby platnosti smlouvy. Stanovení povinných zvláštních 12
náležitostí smlouvy o poskytnutí sociální služby je výrazem ochrany uživatele jako slabší smluvní strany před zneužitím postavení poskytovatele jako silnější smluvní strany.
2.3.2.1 Označení smluvních stran Označení smluvních stran je identifikací smluvních stran, tedy subjektů, které spolu uzavírají smlouvu. Za poskytovatele sociálních služeb smlouvu uzavírá statutární zástupce organizace, který ale může pověřit k uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby jinou osobu, zpravidla sociálního pracovníka organizace. Prakticky se tedy ve smlouvě uvádí název poskytovatele sociální služby, jeho právní forma, adresa jeho sídla, identifikační číslo a jméno (příp. i funkce) osoby, která je oprávněna za poskytovatele smlouvu uzavírat. Pokud je poskytovatelem sociální služby fyzická osoba, uvede své jméno a příjmení a adresu trvalého pobytu. Druhou smluvní stranou je uživatel (osoba, které je služba poskytována) za předpokladu, že je svéprávný. Pokud je osoba omezena ve svéprávnosti v oblasti uzavírání smluv, případně není schopna smlouvu uzavřít z jiného objektivního důvodu, je v případě uzavírání smlouvy zastoupena jinou osobou (viz Kapitola 3). Prakticky se ve smlouvě při označení uživatele uvádí jeho jméno a příjmení, datum narození a adresa trvalého bydliště. Existují případy, kdy smluvní stranou nemusí být za uživatele vždy jen jedna osoba. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSVa, 2013) připouští, že je možné např. uzavřít smlouvu s manželskou dvojicí, ale tato smlouva vyžaduje specifické úpravy za účelem individualizace smlouvy pro každého z manželů (rozsh služeb pro každého manžele zvlášť, individuální řešení úhrad za služby apod.). Vhodnější je, dle Ministerstva práce a sociálních věcí, uzavřít smlouvu s každým z manželů jednotlivě s tím, že v případě pobytových služeb, je ve smlouvě možné uvést ustanovení o společném ubytování.
2.3.2.2 Druh sociální služby Druhem sociální služby se rozumí označení sociální služby dle zákona o sociálních službách. Ve smlouvě o poskytnutí sociální služby je nutné uvést přesný název druhu sociální služby včetně příslušného paragrafu. Vhodné je také ve smlouvě uvést to ustanovení zákona o sociálních službách, které druh konkrétní sociální služby vymezuje. Michalík (2008, s.84) upozorňuje, že se v praxi můžeme setkat s tím, že je druh sociální služby zaměňován s názvem zařízení, ve kterém je služba poskytována.
13
2.3.2.3 Rozsah poskytování sociální služby Rozsah poskytování sociální služby je jednou z klíčových náležitostí smlouvy o poskytnutí sociální služby. Michalík (2008, s. 86) vysvětluje, že rozsah poskytování služby je současně i obsahem služby. Obligatorní nabídku činností, kterou musí každý konkrétní druh sociální služby poskytovat, stanovuje zákon o sociálních službách (tzv. základní činnosti) a vyhláška 505/2006 Sb. (tzv. rozsah úkonů základních činností). 2 Neznamená to však, že sociální služba musí všechny své základní činnosti poskytovat každé osobě. Při stanovení rozsahu činností je nutné zohlednit zásadu individuálního přístupu a individualizovat rozsah činností tak, aby odpovídal potřebám osob. Ve smlouvě je tedy nutné uvést četnost a náročnost každé z jednotlivých, s osobou dohodnutých, základních činností. Michalík (2008, s. 85-94) doporučuje, aby byli poskytovatelé v tomto ustanovení co nejvíce konkrétní, protože se tak předejde budoucím možným nejasnostem nebo sporům, které pramení z nedostatečné konkretizace rozsahu služeb. Pokud je totiž rozsah poskytovaných služeb omezen jen na výčet základních činností, nemusí pak být osobě jasné, co která základní činnost obsahuje a co vše může nárokovat. V případě pobytových služeb je důležité např. u činnosti poskytnutí ubytování popsat, zda je ubytování poskytováno v jednolůžkovém nebo vícelůžkovém pokoji, zda k pokoji náležití i toaleta, sprcha apod. nebo u činnosti poskytnutí stravy, v jakém rozsahu je strava poskytována apod. Mimo obligatorních činností mají poskytovatelé sociálních služeb možnost poskytovat i činnosti fakultativní (nepovinné) (§ 35, Zákon o sociálních službách). Dle veřejného ochránce práv je nutné, aby byly fakultativní činnosti také výslovně sjednány ve smlouvě o poskytnutí sociální služby, pokud o ně má osoba zájem. Důvodem
2
Základní činnosti při poskytování sociálních služeb jsou: a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, d) poskytnutí ubytování, popřípadě přenocování, e) pomoc při zajištění chodu domácnosti, f) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, g) sociální poradenství, h) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, i) sociálně terapeutické činnosti, j) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, k) telefonická krizová pomoc, l) nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, m) podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností.
14
je nutnost seznámit osobu s faktem, že fakultativní úkony nemohou být hrazeny z příspěvku na péči. (Lukasová, M. 2010, s. 25).
2.3.2.4 Místo a čas poskytování sociální služby Ve smlouvě je nutné uvádět konkrétní místo, kde jsou dohodnuté služby poskytovány - je tedy třeba ve smlouvě uvést přesnou adresu místa poskytování služby, příp. i provozní dobu zařízení (pokud je služba poskytována v zařízení). Při časovém vymezení poskytování služby je nutné zohlednit druh poskytované služby, cílovou skupinu osob, kterým je služba poskytována a jejich potřeby. Michalík zdůrazňuje, že by v tomto ustanovení měl být uveden i časový rozsah poskytování základních činností, i když připouští, že v případě pobytových služeb je přesná časová specifikace obtížná (Michalík, 2008, s. 93-96). Ve smlouvě je vhodné také uvést ustanovení, jakým způsobem a s jakým časovým předstihem může osoba odhlásit využití nasmlouvaných služeb na určitou dobu.
2.3.2.5 Výše úhrad za sociální služby a způsob jejího placení a vyúčtování Platby osob za poskytnuté sociální služby jsou regulovány zákonem o sociálních službách (§73-77) a vyhláškou 505/2006 Sb. Zákon o sociálních službách totiž stanovuje, které služby jsou poskytovány za úhradu a které nikoliv. Vyhláška 505/2006 Sb. dále uvádí maximální možné výše úhrad za ty činnosti sociálních služeb, které jsou za úhradu poskytovány. V případě služeb poskytovaných za úhradu je nutné osoby seznámit s cenou služby. Je doporučeno, aby byl ceník za služby součástí smlouvy o poskytnutí sociální služby, jako jeho příloha (Krutilová a kol., 2008, s. 126-127). Obecně musí být osoba, v případě poskytování služeb za úhradu, seznámena s tím, za jaké služby bude platit, kdy, jakým způsobem a jakou částku. Dále musí být osoba informována o tom, jakým způsobem a kdy bude seznámena s celkovým vyúčtováním za službu a zda je jí za platby vydáván samostatný doklad. V neposlední řadě je ve smlouvě nutno uvést, jak bude řešen rozdíl mezi uhrazenými platbami a skutečným využitím služeb (Čámský, 2009b, s. 31). Je zde třeba zdůraznit, že poskytovatel musí osobu informovat o úhradách za služby pro ni srozumitelným způsobem. U pobytových služeb poskytovaných seniorům je vhodné, aby byla ve smlouvě konkrétně rozepsána výše platby za ubytování, za stravu a za péči. Výše úhrady
15
za ubytování a za stravu je možné ve smlouvě stanovit denními částkami nebo jednou částkou za kalendářní měsíc. Je zde třeba zmínit, že součástí ubytování (a tedy i úhrad za něj) je i využívání elektrické energie, topení, studené a teplé vody, odvoz odpadků, úklid apod. Nelze proto ve smlouvě stanovovat další úhrady za výše uvedené služby. Částku úhrady za péči neovlivňuje počet dnů v kalendářním měsíci. Úhrada za péči je stanovena zákonem o sociálních službách (§ 73) u pobytových služeb ve výši přiznaného příspěvku na péči s výjimkou týdenních stacionářů, kde je stanovena do výše maximálně 75% přiznaného příspěvku na péči. Pokud uživatel pobytového zařízení ještě nemá přiznán příspěvek na péči, stanoví mu poskytovatel úhradu za péči dle provedené kalkulace nákladů jednotlivých poskytovaných činností. „Předpokládá se, že je mu poskytována péče pouze v nezbytně potřebné míře, že je způsob úhrady (zálohově, vyúčtováním činností, hodinově) upraven smluvně nebo srozumitelnými vnitřními předpisy, aby bylo zřejmé, podle jakých pravidel poskytovatel postupuje. Poté, co bude příspěvek na péči přiznán, poskytovatel provede vyrovnání úhrady účtované péče se skutečnou výší přiznaného příspěvku na péči, tak, že klient péči za uplynulé měsíce (za které příspěvek na péči náleží) doplatí nebo naopak poskytovatel vrátí přeplatek.“ (MPSVb, 2013, s. 6). Péče pro účely stanovení úhrady zahrnuje: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při
zajištění
chodu
domácnosti,
výchovné,
vzdělávací
a
aktivizační
činnosti,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Pokud osoba nemá žádný příjem, který je rozhodný pro stanovení výše úhrady za sociální služby, ve smlouvě je třeba tuto skutečnost uvést s tím, že osoba za sjednané služby nebude platit (Králová, Rážová, 2012, s. 149). V tomto případě se poskytovatel může dohodnout na spoluúčasti na úhradě nákladů s osobou blízkou osobě, které je služba poskytována, příp. jinou fyzickou nebo právnickou osobou. Pokud má osoba v zákonem stanovených pobytových službách sociální péče nedostatečný příjem, bude za službu platit sníženou výši úhrady. Snížená výše úhrady se stanovuje v těch případech, kdy by uživateli v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem, v domově pro osoby se zdravotním postižením a ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče po zaplacení úhrady za služby nezůstalo 15 % z jeho příjmu a v týdenním stacionáři po zaplacení úhrady za služby 25 % příjmu (§ 73, Zákon o sociálních službách). (Příjmem se pro účely úhrad za poskytování sociálních služeb rozumí příjmy podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou příspěvku na péči). Pokud bude s osobou sjednaná 16
snížená výše úhrady, je důležité, aby byla ve smlouvě stanovena pro osobu povinnost oznamovat a dokládat poskytovateli jakékoliv změny příjmu, které by mohly ovlivnit stanovení výše úhrady za služby.3 Pravidla pro způsob vracení částek zaplacené úhrady za nevyužité služby (tzv. vrátky) nejsou v zákoně o sociálních službách stanoveny. Tato pravidla tedy musí stanovit poskytovatel ve smlouvě, příp. vnitřním předpisem. Otázka vrátek je tedy na smluvní dohodě mezi poskytovatelem služeb a osobou. Úhrady za fakultativní činnosti se ve smlouvě výslovně zmiňují tehdy, zakládá-li jejich charakter specifickou, pravidelnou činnost. V případě, že se jedná o fakultativní činnosti, jejichž poskytování není pravidelné, je možné ve smlouvě odkázat na vnitřní pravidla poskytovatele, která se tomuto věnují (Králová, Rážová, 2012, s. 150). V tomto případě je ale ve vnitřních pravidlech nutné popsat, jakým způsobem se fakultativní činnosti objednávají a vyúčtovávají a prokazatelně s tím osobu seznámit. Pro úhrady za fakultativní činnosti obecně platí pravidlo, že je nelze hradit z příspěvku na péči. Úhrada za fakultativní činnosti může být stanovena v plné výši nákladů na tyto služby.
2.3.2.6 Ujednání o dodržování vnitřních pravidel a další zvláštní ujednání Poskytovatel má povinnost seznámit osoby se svými vnitřními pravidly (§ 88, Zákon o sociálních službách). Ujednání o dodržování vnitřních pravidel musí být součástí smlouvy. Je žádoucí, aby byla ve smlouvě ta pravidla, se kterými se osoba seznámila, uvedena konkrétně. Jedná se především o ta pravidla, která se přímo týkají poskytování služby (v případě pobytových služeb např. tzv. domácí řády, vnitřní pravidla o podávání a vyřizování stížností apod.). Tímto ustanovením poté osoba přijímá povinnost uvedená vnitřní pravidla dodržovat. Zároveň je ale nutné v ustanovení popsat, jakým způsobem bude osoba s jejich případnými změnami seznámena a s jakým časovým předstihem. „Pro poskytovatele platí, že pokud ve smlouvě bude uveden obecný souhlas s dodržováním vnitřních norem poskytovatele, platí tento souhlas pouze pro vnitřní normy, které platily v době uzavření smlouvy o poskytování sociální služby, a takto formulovaný souhlas by musel být v budoucnu obnovován.“ (Michalík, 2008, s. 121).
3
Povinnost dokládat výše příjmu a příspěvku na péči se však při stanovení snížené výše úhrady týká pouze výše zmíněných služeb. V dalších sociálních službách není povinností uživatele tyto údaje poskytovateli sdělovat.
17
2.3.2.7 Výpovědní důvody a výpovědní lhůty Výpověď smlouvy je jednostranný právní úkon, to znamená, že není třeba souhlasu druhé strany k zániku právního vztahu. Výpověď nabývá účinnosti uplynutím výpovědní lhůty. V případě, že je smlouva sjednána písemnou formou, musí být i výpověď smlouvy, jak ze strany osoby, které je služba poskytována, tak ze strany poskytovatele, provedena písemnou formou. Ve smlouvě je tedy nutné stanovit důvody i lhůty, dle kterých může smlouvu vypovědět jak osoba, tak i poskytovatel. Je vhodné umožnit osobě výpověď smlouvy bez udání důvodu, vzhledem k tomu, že je jen na vůli osoby, jak dlouho bude službu využívat (Králová, Rážová, 2012, s. 152). Naopak poskytovatel musí svou výpověď kvalifikovaně zdůvodnit. Ve smlouvě je tedy nutné uvést důvody, dle kterých může poskytovatel smlouvu osobě vypovědět. Mezi tyto důvody patří například hrubé, opakované porušení povinností vyplývajících ze smlouvy, na které byla již osoba upozorněna. Mezi další důvody může patřit např. porušování lidských a občanských práv, zájmů a důstojnosti jiných osob, kterým je služba poskytována nebo zaměstnanců poskytovatele apod. (Čámský a kol., 2011, s. 130-131). Obecně platí, že výpovědní důvody poskytovatele by měly být vždy formulovány s ohledem na druh sociální služby.4
2.3.2.8 Doba platnosti smlouvy U smluv rozlišujeme jejich platnost, tedy okamžik, odkdy se smluvní strany cítí být smlouvou vázány a účinnost, tedy okamžik, odkdy jsou smluvní strany podle smlouvy povinny jednat. Není-li ve smlouvě uveden okamžik, odkdy je smlouva účinná, má se za to, že účinnost smlouvy se kryje s okamžikem platnosti smlouvy (tedy smlouva je platná a účinná ode dne podpisu smlouvy oběma smluvními stranami). Dobu platnosti smlouvy o poskytnutí sociální služby je možné sjednat na dobu určitou (vymezenou konkrétním datem) nebo na dobu neurčitou. Pokud je smlouva sjednána na dobu určitou, mohou si smluvní strany dohodnout, že lze tuto smlouvu případně prodloužit dodatkem. Toto ujednání ale musí být součástí smlouvy. Čámský
4
Na tomto místě je třeba zmínit jednu z povinností poskytovatelů sociálních služeb, kdy poskytovatel pobytových sociálních služeb má povinnost neprodleně oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu uživatele (§92 zákona o sociálních službách) ukončení poskytování služby uživateli, který se bez další pomoci a podpory může ocitnout v situaci ohrožení života nebo zdraví. Podmínkou je, že tento uživatel s oznámením souhlasí.
18
(2009b, s.31) upozorňuje, že je možné ve smlouvě na dobu určitou sjednat i automatické prodloužení smlouvy v případě, že ani jedna ze smluvních stran včas neoznámí, že o prodloužení smlouvy nemá zájem. Sjednávání smluv na dobu určitou je typické např. pro odlehčovací služby, sjednávání smluv na dobu neurčitou např. pro domovy pro seniory. Veřejný ochránce práv k této problematice vydal v roce 2013 doporučení pobytovým sociálním službám, zejména domovům pro seniory, kdy doporučuje poskytovatelům, aby s uživateli domovů pro seniory uzavírali smlouvy na dobu neurčitou (Kancelář veřejného ochránce práv, 2013, s. 6).
2.3.2.9 Závěrečná ustanovení Závěrečná ustanovení nejsou povinnou náležitostí smlouvy dle Zákona o sociálních službách, přesto je vhodné toto ustanovení ve smlouvě uvést a začlenit zde některá ujednání. V závěrečném ustanovení smluv se například uvádí, v kolika exemplářích je smlouva vyhotovena a příp. i kolik vyhotovení obdrží každá ze smluvních stran, dle jakých právních předpisů příp. jakým způsobem budou řešeny případné spory, jakým způsobem může být smlouva měněna nebo zrušena. Čámský (2009b, s.31) zdůrazňuje, že je v závěrečných ustanoveních nutné uvést ujednání o tom, co vše je součástí smlouvy (přílohy smlouvy). Zmiňuje také, že by nedílnou součástí smlouvy měly být nejen ty materiály, na které smlouva výslovně odkazuje, ale i další přílohy, které v textu smlouvy nemusí být výslovně zmíněny. Jedná se např. o usnesení soudu o tom, že byl osobě stanoven opatrovník. Vzhledem k tomu, že smlouva je dobrovolným vyjádřením závazku, je vhodné, aby smlouva obsahovala prohlášení, že smluvní strany se s obsahem smlouvy seznámily, porozuměly mu a že smlouvu sjednaly dobrovolně (Čámský, 2013, nepublikováno, s. 5). V neposlední řadě musí smlouva obsahovat údaj o místu a datu uzavření smlouvy a podpisy smluvních stran.
19
2.4 Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory Uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby je procesem, jehož základní mantinely vymezují zejména povinnosti poskytovatelů sociálních služeb uvedené v § 88 zákona o sociálních službách a Standardy kvality sociálních služeb. Samotnému aktu uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby předchází proces jednání se zájemcem o službu.
2.4.1 Jednání se zájemcem o sociální službu Podstatou jednání se zájemcem o službu je fakt, že jak osoba, tak poskytovatel sociální služby potřebují získat o sobě navzájem takové informace, aby se mohly rozhodnout, zda spolu uzavřou či neuzavřou smlouvu o poskytování sociální služby. Kvalitně provedené jednání se zájemcem o službu je výrazným prvkem ochrany osob před vstupem do nevhodné sociální služby, ale také poskytovatele, před přijetím nevhodné osoby (tj. takové osoby, která nespadá do cílové skupiny poskytované služby). (Matuška, 2007, s. 55). Pokud by proces jednání se zájemcem o službu byl nedostatečný, mohlo by poté dojít k obtížím při plnění smlouvy, protože cílem jednání se zájemcem o službu je stanovit smlouvu o poskytnutí sociální služby s ohledem na potřeby a možnosti osob. Jednání se zájemcem o službu je také výrazem partnerského přístupu obou zúčastněných stran, protože vychází z předpokladu, že zájemce o službu je „odborníkem svého života“ a právě on je schopen nejlépe určit, jaký druh pomoci a podpory potřebuje. Dle Michalíka představuje jednání se zájemcem o službu „…klíčový prvek sjednání kvalitní smlouvy o poskytování sociální služby. Poskytovatelé i uživatelé mají v průběhu jednání získat co nejširší okruh informací, které jim umožní posoudit obsah sjednávané sociální služby, práva, povinnosti obou stran po uzavření smlouvy a související otázky služby, jako je délka služby, úhrada za služby atd.“ (Michalík, 2008, s. 155). Ze znění Standardu č. 3 písmena a) a c) a z povinností poskytovatelů sociálních služeb dle Zákona o sociálních službách (§ 88) vyplývá, že poskytovatel musí mít zpracována vnitřní pravidla pro proces jednání se zájemcem o službu a podle těchto pravidel musí postupovat. Vnitřní pravidla pro jednání se zájemcem o službu by měla dle Matušky obsahovat následující skutečnosti (2007, s. 57 – 58):
20
o účel vnitřních pravidel o vymezení základních pojmů, definic, zkratek užívaných v pravidlech o zásady jednání se zájemcem o službu o rozsah a obsah informací, které musí poskytovatel zájemci o službu předat o rozsah a obsah informací, které potřebuje poskytovatel od zájemce zjistit o postup při jednání se zájemcem o službu před podáním žádosti o službu (prvokontakt), při vyřizování žádosti o službu, po podání žádosti o službu – tj. kdo je oprávněn jednat za poskytovatele (pravomoci a odpovědnost), kdo se může jednání účastnit, kdy a kde se jednání uskuteční, zda je z jednání pořizován zápis o vymezení obtížných situací při jednání se zájemcem a jak budou řešeny (např. jednání s agresivním zájemcem, s osobou, která zjevně není schopna sama jednat a nemá ustanoveného opatrovníka apod.) o způsob ověřování, zda zájemce porozuměl sdělovaným informacím o postup při odmítnutí zájemce o službu o postup pro vedení evidence zájemců o službu a pro výběr zájemců z evidence o postup pro nakládání s dokumentací související s jednáním se zájemcem o službu Poskytovatel musí při jednání se zájemcem o službu respektovat soukromí osob, zachovávat důvěrnost sdělených informací a postupovat dle zásad ochrany osobních údajů. Především ale poskytovatel musí respektovat vůli osob (Standard 1, kritérium b) a Standard 3, kritérium b), Vyhláška 505/2006 Sb.) Musí zjišťovat, jaké jsou potřeby osob, jejich přání, osobní cíle, kterých by mohlo být prostřednictvím poskytování služby dosaženo. „…podle toho, co se pracovník dozvěděl o přáních, potřebách a osobních cílech zájemce, může formulovat nabídku služby a v postupných krocích společně se zájemcem formulovat, jak konkrétně bude služba probíhat, co konkrétního má splnit, podle čeho se pozná, že funguje dobře, co dělat, když se ukáže, že nefunguje podle očekávání atd.“( Johnová, Čermáková, 2002, s. 37). V případě pobytových zařízení sociálních služeb nebude jednání se zájemcem o službu jednorázovým aktem. Přijetí osoby do pobytové sociální služby je totiž výraznou změnou v jejím životě, která nemůže být odbyta pouze jednorázovým rozhovorem mezi osobou a poskytovatelem služby. Chloupková definuje 5 fází procesu jednání se zájemcem o službu v pobytové službě sociální péče (Chloupková, 2013, s. 27 – 49): předání informací o možnostech a podmínkách poskytování služby; podání žádosti o službu; dodání posudku o zdravotním stavu osoby; provedení sociální šetření; rozhodnutí o výstupu z jednání se zájemcem o službu. 21
2.4.1.1 Informace o možnostech a podmínkách poskytování služby Poskytovatel je dle Zákona o sociálních službách (§ 88) a dle Standardů kvality sociálních služeb (Standard 3, kritérium a) a Standard 4, kritérium b), Vyhláška 505/2006 Sb.) povinen informovat zájemce o službu o možnostech a podmínkách poskytování sociální služby, o všech povinnostech, které by pro něj vyplývaly ze smlouvy o poskytnutí sociální služby, o úhradách za služby. Poskytovatel je také povinen zajišťovat dostupnost informací o službě, zejména o druhu, místě, okruhu osob, jimž poskytuje sociální službu, o kapacitě poskytovaných služeb a o způsobu poskytování služeb (§ 88, Zákon o sociálních službách). Informace o sociální službě může osoba získat ještě před prvním kontaktem s poskytovatelem sociálních služeb. Tyto informace jsou osobám dostupné prostřednictvím webových stránek poskytovatele, informačních letáků o službě, informací z tisku apod. Poskytovatel také musí počítat s tím, že informace se k osobě mohou dostat také zprostředkovaně prostřednictvím interpretací zkušeností stávajících nebo bývalých uživatelů sociální služby, prostřednictvím rodinných příslušníků a blízkých osob zájemce apod. Při zpracovávání informací o službě, musí poskytovatel brát ohled na schopnosti a možnosti cílové skupiny osob zejména, co se týká srozumitelnosti a dostupnosti informací o službě. Chloupková (2013, s. 30 – 32) vychází při definování okruhu informací o službě ze dvou hledisek První hledisko stanovuje obsah získávaných a sdělovaných informací mezi poskytovatelem a zájemcem o službu tak, jak vychází z požadavků standardu kvality č. 3. Poskytovatel má povinnost dle tohoto standardu informovat zájemce o službu o možnostech a podmínkách poskytování služby a zároveň poskytovatel od zájemce o službu získává informace o očekáváních a požadavcích zájemce na poskytovanou sociální službu. Druhé hledisko vychází z povinnosti poskytovatele poskytnout osobám základní sociální poradenství. Poskytovatel tak zájemce o službu informuje o možnostech řešení jeho nepříznivé sociální situace, o možnostech výběru druhu sociální služby, o dalších formách pomoci (příspěvek na péči, dávky pro osoby se zdravotním postižením apod.), o základních právech a povinnostech osob v souvislosti s poskytováním sociální služby apod. Haicl (2006, podle Matuška, 2007, s.55-56) definuje okruhy informací, které se potřebuje zájemce o službu dozvědět od poskytovatele, a které potřebuje poskytovatel zájemci o službu sdělit, následujícím způsobem:
22
Jaké informace se potřebuje dozvědět Jaké informace potřebuje poskytovatel zájemce o službu?
sdělit zájemci o službu?
Místo poskytování služby
Poslání, cílová skupina, cíle a zásady poskytované služby
Poskytované sociální služby
Místo poskytování sociální služby a příp. i sídlo poskytovatele (pokud je odlišné od místa poskytování sociální služby)
Zprostředkované sociální a další služby
Návaznost poskytované služby na vnější zdroje (zejména představy o spolupráci s rodinou uživatele)
Rozsah a cena poskytovaných sociálních Rozsah a cena poskytovaných sociálních služeb
služeb
Kapacita zařízení
Kapacita zařízení
Denní režim
Denní režim
Práva a povinnosti uživatele
Práva a povinnosti uživatele
Počet a struktura pracovníků
Počet a struktura pracovníků
Počet a struktura uživatelů
Počet a struktura uživatelů
Čekací doba (v případě naplnění kapacity)
Čekací doba (v případě naplnění kapacity)
Forma a rozsah zdravotní péče
Forma a rozsah zdravotní péče
Možnosti duchovní podpory
Možnosti duchovní podpory
Možnosti volnočasových aktivit
Možnosti volnočasových aktivit
Rozsah nezbytného vybavení při nástupu do Rozsah nezbytného vybavení při nástupu do zařízení
zařízení Pravidla pro podávání a vyřizování stížností na kvalitu či způsob poskytování služby Specifika zařízení Tab. č. 1: Okruhy informací při jednání se zájemcem o službu
Z výše uvedeného je patrné, že informace jsou při jednání se zájemcem o službu předávány a získávány oběma stranami ve velkém rozsahu. V této souvislosti upozorňuje Matuška na rozpor, kdy je snahou poskytovatele podat osobě komplexní, vyčerpávající informace o službě, ale poskytovatel si musí uvědomit, že každá osoba má určitou kapacitu informací, které je schopna najednou vstřebat a pochopit. Snaha o předání vyčerpávajících informací tak může na osobu působit negativně. (Matuška, 2007, 56). 23
2.4.1.2 Podání žádosti o službu Zákon o sociálních službách nestanovuje žádné formy, kterými může osoba podat žádost o poskytování sociální služby. V případě pobytových zařízení služeb sociální péče pro seniory jsou žádosti zpravidla podávány prostřednictvím písemných formulářů, které si jednotlivé sociální služby samy vytvořily. Je však na rozhodnutí poskytovatele sociálních služeb, zda bude žádosti přijímat písemnou formou nebo zda mu bude stačit ústně projevená žádost při osobním kontaktu, přes telefon apod. Poskytovatel ale musí určit, které ze způsobů podání žádosti bude používat a tyto musí popsat ve svých vnitřních pravidlech a seznámit s nimi zájemce o službu. Veřejný ochránce práv upozorňuje, že v případě podávání písemných žádostí o službu dochází k tomu, že poskytovatel zjišťuje a shromažďuje i ty informace, které jsou nad rámec potřeb jednání se zájemcem o službu. Účelem zjišťování údajů o zájemcích o službu je posouzení, zda zájemce spadá do cílové skupiny služby, a proto musí jen tomuto účelu odpovídat informace zjišťované od zájemce. Poskytovatelé sociálních služeb však dle Veřejného ochránce práv zjišťují od zájemců i citlivé údaje ve smyslu zákona 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění „Jedinými citlivými údaji, které může poskytovatel sociálních služeb požadovat, jsou údaje o zdravotním stavu zájemce v rámci lékařského posudku. Získávání, shromažďování a zpracování jiných citlivých údajů o zájemcích o službu není přípustné (neobstojí účel zpracování).“ (Varvařovský, 2013, s. 8).
2.4.1.3 Posudek o zdravotním stavu Každá osoba, která žádá o poskytnutí pobytové sociální služby pro seniory, musí poskytovateli předložit posudek všeobecného praktického lékaře o svém zdravotním stavu (výjimku tvoří pouze sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče), (§ 91, Zákon o sociálních službách). Smyslem tohoto opatření je vyhodnotit, zda osoba spadá do cílové skupiny poskytované sociální služby a zda zdravotní stav osoby nevylučuje poskytování takovéto pobytové sociální služby. Okruh zdravotních stavů, které vylučují poskytování pobytových sociálních služeb, stanovuje vyhláška 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách, v platném znění. Tyto zdravotní stavy jsou podrobněji rozebrány v další podkapitole. Veřejný ochránce práv provedl v roce 2013 výzkum ve 183 domovech pro seniory zaměřený na některé atributy procesu jednání se zájemcem o službu (Varvařovský, 2013, s. 21 – 26). Z výzkumu vyplynulo, že 92 % zkoumaných domovů pro seniory vyžaduje
24
předložení lékařského posudku již při podání žádosti o službu. Tento fakt se jeví jako problematický, protože osoba je povinna předložit posudek lékaře dle zákona o sociálních službách až před uzavřením smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby. 92% zkoumaných domovů pro seniory má na svých webových stránkách zveřejněn vlastní formulář pro lékařský posudek, ale 96 % z těchto zařízení nemá v rámci formuláře uvedeny jakékoliv informace, které by upřesňovaly poskytovanou sociální službu za účelem nasměrování lékaře k účelu posouzení. Formuláře navíc obsahují zjednodušeně položené otázky, kdy odpovědi na ně musí být nutně zavádějící (např. TBC: ano/ne nebo závislost na alkoholu: ano/ne). „Vzhledem k faktu, že k samotnému přijetí dojde zpravidla
až za několik měsíců, měl by tomu odpovídat i okruh (v předpřipraveném formuláři pro posudek) požadovaných informací, aby nedocházelo k neoprávněnému sdělování a shromažďování informací, které mají povahu citlivých údajů a podléhají tedy přísné ochraně.“(Varvařovský, 2013, s. 21-22).
2.4.1.4 Sociální šetření „Sociální šetření je metoda, kterou získáváme informace o zájemci o sociální službu (od zájemce o službu i z jiných zdrojů), předáváme informace o naší sociální službě, poskytujeme sociální poradenství a informace vyhodnocujeme.“ (Chloupková, 2013, s. 57). Šetření provádí sociální pracovník zpravidla v domácnosti zájemce o službu, příp. ve zdravotnickém zařízení, kde je zájemce hospitalizován apod. Sociální pracovník však při provádění sociálního šetření pro účely poskytování pobytové sociální služby nemá v zákoně o sociálních službách oporu pro vstup do domácnosti zájemce o službu (na rozdíl např. od provádění sociálního šetření pro účely příspěvku na péči). Chloupková dále uvádí, že poskytovatelé sociálních služeb raději používají termín jednání se zájemcem o službu, protože termín sociální šetření vypovídá o jednostranném kroku, kdy poskytovatel zjišťuje a ověřuje u zájemce o službu potřebné informace. Jiní autoři používají pojem posouzení životní situace5 (Navrátil, 2007, s. 72-86).
5
Vychází z anglického assessment of living situation. „Anglický termín assessment lze samozřejmě převést do českého jazyka různě. Lze se setka s temíny hodnocení, analýza, šetření aj. Domnívám se, že nejblíže původnímu smyslu termínu assessment je výraz posouzení, který vyjadřuje racionalitu i hodnotový aspekt procesu.“ (Navrátil, 2007, s. 72).
25
Pojem posouzení životní situace není definován jednoznačně (Ruben, 2010, s. 11). Milner a O´Byrne (2009, s.9) definují pojem posouzení životní situace jako proces prováděný sociálním pracovníkem ve spolupráci s osobou, který se odehrává v pěti fázích: 1. Příprava na posouzení. 2. Sběr dat, zaměřený na to, jak situaci vnímá osoba, její rodina a další zainteresované subjekty. 3. Analyzování a interpretace dat prostřednictvím používání odborných znalostí. 4. Rozhodnutí o závažnosti situace, o potřebách a rizicích osoby a také o kapacitách osoby, které jsou potřebné pro zvládnutí situace. 5. Rozhodování o tom/doporučování toho, co, jak, kým a kdy je třeba udělat k řešení situace a jak bude zhodnocen pokrok. Coulshed a Orne (2006, podle Milner, O´Byrne, 2009, s.8) definují posouzení životní situace jako proces, do kterého je zapojena osoba, které se posuzování týká. Cílem posouzení je porozumět osobě ve vztahu k jejímu prostředí. Upozorňují, že posouzení životní situace je základem pro plánování, tedy stanovení toho, co je třeba udělat, aby došlo ke zlepšení (příp. k udržení) situace, k dosažení změny. Z uvedených definic vyplývá, že sociální šetření/posouzení životní situace je stěžejním prvkem poskytování sociální služby a prolíná se nejen procesem jednání se zájemcem o službu, ale informace z něj plynoucí jsou podstatné i při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby a při individuálním plánování (Navrátil, Musil, 2007, s.117121). 2.4.1.5 Výstup z jednání se zájemcem o službu Výstupem z jednání se zájemcem o službu jsou z pohledu poskytovatele sociálních služeb dvě situace. Buď poskytovatel dohodne se zájemcem o službu poskytování služby a uzavře s ním smlouvu o poskytnutí sociální služby nebo poskytovatel zájemce o sociální službu odmítne. Zájemce o službu může proces jednání se zájemcem o službu kdykoliv ukončit bez udání důvodu. Poskytovatel sociálních služeb může odmítnout uzavřít smlouvu s osobou pouze z důvodů stanovených zákonem o sociálních službách (§ 91). Poskytovatel také musí mít zpracována vnitřní pravidla pro odmítnutí zájemce o sociální službu v písemné podobě (Standard 3, kritérium c), Vyhláška 505/2006 Sb.). Důvody pro odmítnutí poskytnutí sociální služby jsou následující: o poskytovatel sociálních služeb neposkytuje službu, o kterou osoba žádá;
26
o poskytovatel sociálních služeb nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sociální služby, o kterou osoba žádá; o zdravotní stav osoby, která žádá o poskytnutí pobytové sociální služby, vylučuje poskytnutí takovéto služby; o osobě, která žádá o poskytnutí sociální služby, vypověděl poskytovatel v době kratší než je 6 měsíců smlouvu o poskytování sociální služby z důvodu porušování povinností plynoucích ze smlouvy. Pokud poskytovatel odmítne uzavřít smlouvu z důvodu, že osoba žádá o službu, kterou poskytovatel neposkytuje, musí mít tento důvod doložen registrací. V registru poskytovatelů sociálních služeb je totiž uveden druh sociální služby, forma jejího poskytování, okruh osob, kterým je služba určena a další. Registrací se poskytovatel také prokazuje v případě, že odmítne uzavřít smlouvu z důvodu naplnění kapacity. V registru poskytovatelů sociálních služeb je totiž uvedena i kapacita služby. Poskytovatel sociálních služeb má v tomto případě také dle § 88 Zákona o sociálních službách povinnost vést evidenci žadatelů o sociální službu, kterým odmítnul uzavřít smlouvu o poskytnutí sociální služby z důvodu naplněné kapacity služby. Pokud by takto nečinil, bylo by jeho jednání klasifikováno jako správní delikt a vystavil by se tak finančnímu postihu. Veřejný ochránce práv upozorňuje, že je nutné, aby měli poskytovatelé sociálních služeb stanovena jednoznačná pravidla, dle kterých postupují při obsazování uvolněných míst v zařízení žadateli z evidence. Tato pravidla by měla především zohledňovat naléhavost a potřebnost přijetí zájemce o službu. (Kancelář veřejného ochránce práv, 2008, s. 3). Posouzení, zda zdravotní stav osoby vylučuje poskytování pobytové sociální služby, není na libovůli poskytovatele. Vylučující zdravotní stavy stanovuje § 36 vyhlášky 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Zdravotní stavy, které vylučují poskytnutí pobytové sociální služby, jsou následující: o zdravotní stav osoby vyžaduje poskytnutí ústavní péče ve zdravotnickém zařízení, o osoba není schopna pobytu v zařízení z důvodu akutní infekční nemoci, o chování osoby by z důvodu duševní poruchy závažným způsobem narušovalo kolektivní soužití (toto ustanovení neplatí pro domovy se zvláštním režimem). Hradilová upozorňuje, že poskytovatelé sociálních služeb nejčastěji chybují v situacích, kdy odmítnou uzavřít smlouvu s osobou, jejíž chování by z důvodu duševní poruchy závažným způsobem narušovalo kolektivní soužití. Při tomto rozhodnutí je vždy nutné vycházet z aktuálního zdravotního stavu zájemce o službu, z projevů a průběhu jeho
27
duševního onemocnění. Pro odmítnutí zájemce tedy nestačí pouze fakt, že zájemce trpí duševní poruchou. (Hradilová, 2013, s. 1-2). Posledním důvodem pro odmítnutí uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby je zajištěna poskytovatelům sociálních služeb ochrana před účelovým jednáním uživatelů. Tento důvod pro odmítnutí uzavření smlouvy nebyl v původním znění zákona o sociálních službách z r. 2006, ale vstoupil v platnost až novelou v r. 2009. (Čámský, 2010, s. 29). Do té doby mohly osoby, kterým byla smlouva vypovězena z důvodu neplnění povinností pro ně plynoucích ze smlouvy, kdykoliv znovu o poskytování služby požádat a poskytovatelé je nemohli odmítnout. Možnost znevýhodnění těchto zájemců byla možná pouze prostřednictvím sníženého počtu bodů při hodnocení žádosti o službu a zařazování do evidence zájemců (Sýkorová a kol., 2008, s. 21-22). Pokud odmítne poskytovatel z výše uvedených zákonných důvodů uzavřít s osobou smlouvu o poskytnutí sociální služby, vydá osobě na její žádost písemné potvrzení s uvedeným důvodem, proč nemohla být smlouva uzavřena (§ 91, Zákon o sociálních službách). V případě, že by poskytovatel smlouvu neuzavřel z jiných než výše uvedených zákonných důvodů, vystavil by se tak postihu za správní delikt (§ 107, Zákon o sociálních službách).
2.4.2 Uzavírání smlouvy o poskytování sociální služby Dle Matušky je podstatou uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služba úprava vztahů mezi uživatelem a poskytovatel služby. Jedná se zejména o vyjasnění a stanovení toho, co každá ze smluvních stran od poskytování služby očekává, k jakému cíli směřuje a jaká jsou její práva a povinnosti. (Matuška, 2007, s. 60). Poskytovatel sociálních služeb musí mít zpracována vnitřní pravidla zajištění poskytované sociální služby, musí tedy mít zpracována pravidla pro proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby (§ 88, Zákon o sociálních službách). Tato vnitřní pravidla musí především zahrnovat (Matuška, 2007, s. 61): o účel vnitřních pravidel, o vymezení základních pojmů, definic, zkratek užívaných v pravidlech, o základní zásady jednání o smlouvě, o seznam a rozsah informací, které musí poskytovatel o zájemci zjistit, aby s ním mohl uzavřít smlouvu,
28
o stanovení kompetencí, kdo je zodpovědný za dojednávání obsahu smlouvy, kdo za její podepisování apod., o stanovení formy smlouvy, o postup pro projednávání vlastního obsahu smlouvy o způsob ověřování, zda osoba, se kterou je uzavírána smlouva, porozuměla sdělovaným informacím o stanovení situací a postupů, kdy smlouvu podepisuje za zájemce jiná osoba o postup pro případ neuzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby o postup pro evidenci smluv o postup pro archivaci smluv těch uživatelů, kteří již službu nevyužívají. Samotný proces uzavírání smlouvy přímo navazuje a v mnohém se prolíná s procesem jednání se zájemcem o službu. Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby probíhá v několika fázích: vytvoření návrhu smlouvy, seznámení zájemce se smlouvou, jednání se zájemcem o připomínkách ke smlouvě, zapracování připomínek a podepsání smlouvy.
2.4.2.1 Proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby Zpracování návrhu smlouvy a její předložení zájemci o službu má zpravidla na starosti poskytovatel sociální služby. Michalík (2008, s. 143 - 146) popsal základní pravidla pro tvorbu smluv o poskytnutí sociální služby. Smlouvy o poskytnutí sociální služby musí být v souladu s právními předpisy, zejména s občanským zákoníkem a se zákonem o sociálních službách, protože nerespektování ustanovení výše uvedených zákonů může mít za následek neplatnost smlouvy. Neméně důležitý je soulad smlouvy i s dalšími předpisy, např. s Listinou základních práv a svobod. Při zpracování návrhu smlouvy musí mít poskytovatel sociálních služeb na paměti, že osoba, se kterou smlouvu uzavírá, může být v důsledku své nepříznivé sociální situace slabší stranou. Proto je nutné podporovat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby osoby v uplatňování jejich práv. Smlouva o poskytnutí sociální služby totiž dává rámec většině života osoby v pobytovém zařízení sociální služby. Michalík upozorňuje, že „respektování tohoto pravidla není záležitostí jednoho odstavce či článku smlouvy, jde o kontinuální proces, v němž se zračí „duch“ smlouvy či interpretační vodítka pro výklad jednotlivých ustanovení.“(2008,
29
s. 144). Respekt k právům osob se projevuje také ve srozumitelnosti a individualizaci smlouvy. Vzhledem k tomu, že je každá osoba jedinečnou a neopakovatelnou osobností, je nutné, aby byla smlouva přizpůsobena individuálně určeným potřebám, očekáváním a cílům osob (Standard 4, kritérium c), Vyhláška 505/2006 Sb.). Osoby, se kterými je smlouva uzavírána, také mohou mít různé komunikační obtíže, proto je nutné přizpůsobit jednání o smlouvě a jazyk smlouvy komunikačním možnostem osob (Standard 4, kritérium c), Vyhláška 505/2006 Sb.). Smlouva o poskytnutí sociální služby musí také zaručit výhodnost oběma smluvním stranám. Protože návrh smlouvy zpravidla předkládá poskytovatel sociálních služeb, může se stát, že práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy jsou
přizpůsobeny
spíše
potřebám
poskytovatele,
než
budoucího
uživatele.
Aby nedocházelo k pozdějším sporům z důvodu nejasných výkladů ustanovení smlouvy, je nutné, aby byla ustanovení ve smlouvě formulována jasně, přesně (např. nejsou vhodné nejednoznačné formulace jako vážný zdravotní stav, hrubé porušení povinností apod.). Po zpracování návrhu smlouvy musí být osoba, se kterou je smlouva o poskytnutí sociální služby uzavírána, se smlouvou srozumitelně seznámena (Standard 4, kritérium c), Vyhláška 505/2006 Sb.). Pokud osoba není schopna z důvodu svého zdravotního stavu nebo svého zdravotního postižení pochopit právní znění smlouvy, musí se poskytovatel sociálních služeb pokusit vysvětlit jí obsah smlouvy přijatelnou formou. Pokud je to z časových důvodů možné, doporučuje se dát smlouvu osobě k prostudování. (Deverová, Petrová, Veškrnová, Dolejská, 2008, s. 56-75). Po seznámení osoby se smlouvou o poskytnutí sociální služby následují jednání o připomínkách ke smlouvě. Pracovník, odpovědný za proces uzavírání smlouvy po vyslechnutí připomínek zváží možnost jejich akceptace, případně si vyžádá lhůtu pro posouzení připomínek. (Malíková, 2011, s. 67). Pokud má osoba připomínky, které lze akceptovat, jsou tyto zapracovány do smlouvy. Pokud má osoba připomínky, které akceptovat nelze, je nutné jí vysvětlit důvody, proč nemohou být její připomínky zapracovány do smlouvy. Deverová a kol. upozorňují, že pokud by neakceptace připomínek vedla k tomu, že osoba odmítne uzavřít smlouvu o poskytnutí sociální služby, musí jí poskytovatel znovu vysvětlit obsah a účel smlouvy o poskytnutí sociální služby (2008, s. 68). Pokud osoba ke smlouvě o poskytnutí sociální služby připomínky nemá nebo jsou akceptovány, připraví pracovník odpovědný za proces uzavírání smlouvy smlouvu k podpisu.
30
2.4.2.2 Srozumitelnost a individualizace smlouvy Poskytovatel musí vést celý proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby tak, aby osoba rozuměla obsahu a účelu smlouvy o poskytnutí sociální služby. Informace podané srozumitelným způsobem se musí týkat zejména všech povinností, které pro osobu ze smlouvy o poskytnutí sociální služby vyplývají, o způsobu poskytování sociální služby a o úhradách za tyto služby (§ 88, Zákon o sociálních službách a Standard 4, kritérium b), Vyhláška 505/2006 Sb.). Poskytovatel také musí před uzavřením smlouvy o poskytnutí sociální služby sjednat s osobou rozsah a průběh poskytované sociální služby, který vychází z individuálně určených potřeb a možností osoby (Standard 4, kritérium c), Vyhláška 505/2006 Sb.). Požadavek na srozumitelnost procesu uzavírání smlouvy a na individualizaci smlouvy klade vysoké nároky na ty pracovníky poskytovatelů sociálních služeb, kteří jsou za proces uzavírání smlouvy odpovědní. Zájemci o pobytové sociální služby v seniorském věku totiž mohou mít různé komunikační obtíže způsobené nejčastěji poruchami zraku, sluchu, demencí apod. Pracovníci odpovědní za proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby tak musí mít dostatečné kompetence v oblasti komunikace s osobami, které mají z důvodu svého zdravotního stavu nebo zdravotního postižení obtíže ve verbální komunikaci. Základem pro uzavírání smlouvy s osobou, která má obtíže ve verbální komunikaci, je poznat její způsob komunikace a podle toho upravit celý proces uzavírání smlouvy, a příp. i samotný dokument smlouvy o poskytnutí sociální služby. Pracovníci odpovědní za uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby mají k dispozici různé komunikační přístupy a nástroje, které jim mohou pomoci přizpůsobit komunikaci potřebám osoby, se kterou jednají. Jedná se zejména o znalosti v oblasti alternativní a augmentativní komunikace. Alternativní komunikace nahrazuje verbální komunikaci, augmentativní komunikace verbální komunikaci doplňuje, rozšiřuje. Vhodné je orientovat se v základních pomůckách, technikách alternativní a augmentativní komunikace. Jedním
z
druhů
alternativní
a
augmentativní
komunikace
využitelných
pro uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby se seniory může být tzv. totální komunikace. Totální komunikace je komunikační filozofie, která zdůrazňuje a uplatňuje postupy zaměřené na člověka. Totální komunikace je v podstatě způsob myšlení, kdy je pracovník vnímavý, ohleduplný a citlivý k potřebám osob, se kterými komunikuje. V totální komunikaci jsou využívány všechny možnosti, které usnadní komunikaci s osobou, která má obtíže ve verbální komunikaci. „Totální komunikace považuje všechny prostředky za rovnocenné a platné formy vyjadřování a tak je potřeba k nim 31
i přistupovat.“ (Fulton, Woodlex, Sanderson, 2011, s. 27). Při komunikaci je tak využíváno jednoduchých vět, piktogramů, fotografií, gest, vizualizace a dalších nástrojů; vše je používáno dle potřeb a zvyků osob, se kterými je komunikováno. (Fulton a kol., 2011, s. 24 – 40). Vzhledem k tomu, že je každý člověk jedinečnou bytostí, není možné stanovit přesné postupy pro aplikaci totální komunikace do praxe při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby se seniory. S každým seniorem s obtížemi ve verbální komunikaci bude totiž komunikováno jinak s ohledem na jeho schopnosti, možnosti, zvyky. Obecně ale můžeme říci, že je při komunikaci se seniory vhodnější užití jednoduchých vět, doplnění sdělovaného o fotografie (jejichž využití a pochopitelnost je pro seniory, na rozdíl od piktogramů, přirozená), zapsání nejdůležitějších sdělených informací apod. Další nástroj, který usnadní pracovníkům komunikaci se seniory s obtížemi ve verbální komunikaci při jednání o smlouvě o poskytnutí sociální služby, je metoda Easy to read, tedy metoda snadného čtení. Základní zásady snadného čtení pro tvorbu psaných informací, informací v elektronické podobě, informací na videu a zvukových informací upravují Evropská pravidla pro tvorbu snadno srozumitelných informací (Inclusion Europe, 2009). Základní zásadou pro tvorbu snadno srozumitelných informací je co nejvíce poznat osobu, pro kterou jsou informace určeny. Podle potřeb, zvyků a možností osoby je poté zvolen jazyk, ve kterém jsou informace předávány. Zpravidla je vhodné vyvarovat se dlouhých souvětí, cizích slov, odborných výrazů, zkratek, metafor apod. Předávané informace by měly být formulovány v krátkých jednoduchých větách. Složitější informace je vhodné zopakovat. Informace, které se týkají jednoho tématu, by měly být uvedeny u sebe. K vysvětlení informací je vhodné používat příklady z každodenního života. Z formálního hlediska je doporučeno, aby byl psaný text zpracován ve velikosti písma 14 a větší, zarovnán doprava (ne do bloku). Není vhodné používat patkové písmo, speciálně upravené písmo (např. kurzíva, stínované, barevné). Každou novou větu je vhodné začít na novém řádku. Je doporučeno věty doplnit o obrázky, fotografie, kresby ((Inclusion Europe, 2009). Dle metody Easy to read je možné upravit smlouvu o poskytnutí sociální služby do alternativní podoby. Úprava smlouva o poskytnutí sociální služby do alternativní podoby nijak nesnižuje její právní hodnotu. Poskytovatel sociálních služeb je povinen při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby projednat s osobou její očekávání a cíle, které je možné realizovat v rámci sociální služby (Standard 4, kritérium c), Vyhláška 505/2006 Sb.). Individualizace smlouvy o poskytnutí sociální služby může být pro pracovníky odpovědné za uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby obtížná u osob, které mají problémy s verbální 32
komunikací. Individualizaci smlouvy mohou pracovníkům usnadnit nástroje myšlení a plánování zaměřeného na člověka. Myšlení zaměřené na člověka stojí na základním principu, kdy pracovník musí být schopen rozlišit, co si on sám myslí, že je pro danou osobu nejlepší a co si sama osoba myslí, že je pro ni nejlepší (Thomson, Kilbane, Sanderson, 2008, s. 26-46). Myšlení zaměřené na člověka je realizováno pomocí systematické aplikace nástrojů, které reflektují zaměření na člověka. Z myšlení zaměřeného na člověka vychází plánování zaměřené na člověka, které odhaluje a posiluje to, co je pro danou osobu důležité v přítomnosti i v budoucnosti v kontextu jejího přirozeného sociálního prostředí. Základem plánování zaměřeného na člověka je identifikace silných stránek a dovedností osoby a mobilizace zdrojů potřebných pro dosažení cílů osoby. Tyto zdroje by měly nejčastěji vycházet z přirozeného prostředí člověka (rodina, přátelé, blízcí), příp. z formální pomoci (sociální služby) i z neformální pomoci (dobrovolnictví, sousedská výpomoc apod.) (Thomson, Kilbane, Sanderson, 2008, s. 26-46). Praktické nástroje myšlení zaměřeného na člověka uplatnitelné při individualizaci smlouvy o poskytnutí sociální pomoci (zejména při stanovení rozsahu poskytovaných základních činností) jsou např.: Třídění toho, co je pro člověka důležité z jeho vlastního pohledu a z hlediska lidí kolem (rozlišuje to, co konkrétní osobu činí spokojenou od toho, co je z hlediska lidí kolem ní důležité – např. zajištění bezpečnosti, zdraví); Třídění toho, co funguje/nefunguje (pomáhá objasnit, jak fungují jednotlivé oblasti života osoby, na čem se dá stavět, co je třeba podpořit); Hledání vhodného personálu (pomáhá určit, jaký druh pomoci a podpory osoba potřebuje) a další (Sanderson, Goodwin, 2010, s. 1-33). Jako podklad pro stanovení rozsahu poskytovaných činností ve smlouvě o poskytnutí sociální služby může také dobře sloužit např. Barthelův test základních činností ADL nebo Test instrumentálních všedních činností IADL.
33
3. Specifické situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v pobytovém zařízení pro seniory Při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby jsou nejtypičtější situace, kdy je smlouva uzavírána mezi poskytovatelem sociální služby a osobou, zájemcem o službu. Jedná se o autonomní rozhodování osoby, která smlouvu uzavírá. Při uzavírání smlouvy však mohou nastat specifické situace, kdy osoba, zájemce o službu, není schopen z důvodu duševního onemocnění nebo zdravotního postižení právně sám jednat. Tehdy rozlišujeme náhradní a podporované rozhodování. Při náhradním rozhodování je za osobu při právním jednání rozhodováno někým jiným, zpravidla opatrovníkem a při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby je pak osoba zastoupena jinou osobou. Podporované rozhodování vychází z předpokladu, „že každý člověk má vlastní vůli a problém není v člověku, ale v tom, že nevíme, jak tuto vůli odhalit.“ (Čebišová, R., Chábová, R., Johnová, M., Kořínková, D., Škopová, V. 2013. S. 17). Při právním jednání pak za osobu není rozhodováno, ale osoba je podporována tak, aby mohla sama učinit právní jednání. Je třeba zdůraznit, že při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby opatrovník či zástupce jednají jménem a v zájmu osoby, které bude služba poskytována. I když tedy za osobu právně jedná opatrovník či jiný zástupce, smluvní stranou smlouvy o poskytnutí sociální služby je vždy ta osoba, která bude službu využívat. Při projednávání smlouvy je také nutné rozlišit, kdo bude službu fakticky využívat a kdo při uzavření smlouvy právně zastupuje. Informace o průběhu poskytování služby musí poskytovatel sociálních služeb projednat s osobou, které budu službu poskytovat, zatímco se zástupcem musí projednat především formální záležitosti smlouvy. Při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory mohou nastat tyto specifické situace, kdy do uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální mezi poskytovatelem sociálních služeb a osobou vstupují jiné osoby. Jedná se zejména o následující situace, kterým se podrobněji věnuji v této kapitole své práce: o osoba je zastupována jinou osobou na základě plné moci; o osoba při uzavírání smlouvy využívá nových institutů občanského zákoníku (nápomoc při rozhodování, předběžné prohlášení, zastupování členem domácnosti); o osoba má pro uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby ustanoveného opatrovníka; 34
o osoba je schopna sama právně jednat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby, ale nemůže číst a psát; o osoba není schopna právně sama jednat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby, ale nemá zástupce.
3.1 Smluvní zastoupení při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby Osoba, která chce uzavřít smlouvu o poskytnutí sociální služby, může pověřit jinou osobu, aby ji v této věci zastupovala. Toto zastoupení, dříve nazýváno jako Zastoupení na základě plné moci, se nazývá Smluvní zastoupení. Smluvní zastoupení upravuje občanský zákoník (§441 – 449). Osoba, která pověří jinou osobu k zastupování, se nazývá Zmocnitel. Osoba, která bude Zmocnitele zastupovat, se nazývá Zmocněnec. Pro platné smluvní zastoupení je nutné, aby Zmocnitel uvedl v Plné moci rozsah zastupování. Pokud Zmocněnec jedná na základě Plné moci za Zmocnitele, vznikají z tohoto jednání práva a povinnosti přímo Zmocniteli. Plnou moc je možné uzavřít ústní i písemnou formou. I když občanský zákoník připouští, že je plnou moc možné uzavřít ústní i písemnou formou, vyplývá z něj také, že pokud je pro právní jednání vyžadována zvláštní forma, plná moc musí být udělena v téže zvláštní formě. (Bezouška, P., Piechowiczová, L., 2013, s. 94). Vzhledem k tomu, že musí být smlouva o poskytnutí sociální služby v pobytovém zařízení sociálních služeb pro seniory zpracována písemnou formou, měla by být tedy i Plná moc udělena písemně. Občanský zákoník nestanovuje povinnost, aby byly podpisy takovéto písemné plné moci úředně ověřené. Je tedy na vůli poskytovatele sociálních služeb, zda bude písemnou plnou moc bez úředně ověřených podpisů považovat za dostatečně průkaznou k tomu, že by opravňovala Zmocněnce zastupovat Zmocnitele při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby (Bezouška, P., Piechowiczová, L., 2013, s. 94). Pokud Zmocněnec jedná při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby na základě plné moci za osobu, které bude služba poskytována, musí se poskytovateli sociálních služeb prokázat písemnou Plnou mocí. Poskytovatel sociálních služeb poté ověří, zda Zmocněnec jedná v rozsahu, v jakém mu byla Plná moc udělena. Písemnou Plnou moc je poté také nutné doložit ke smlouvě o poskytnutí sociální služby. Smluvní stranou smlouvy o poskytnutí sociální služby zůstává osoba, které bude služba poskytována, i když je při uzavírání smlouvy zastupována Zmocněncem. 35
3.2 Nové instituty občanského zákoníku při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby Občanský zákoník zavedl nové instituty pro osoby, které nejsou schopny samostatně právně jednat, jako alternativy k omezování svéprávnosti těchto osob. Tyto instituty jsou založeny na principu subsidiarity. „To znamená, že k omezení svéprávnosti člověka bude soud moci přistoupit jen hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.“ (Marečková, Matiaško, 2010, s. 135). Jedná se o instituty předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti a opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Můžeme předpokládat, že i tyto instituty se promítnou do situací uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby s osobami, které nejsou schopny samy jednat.
3.2.1 Nápomoc při rozhodování Nápomoc při rozhodování slouží osobám, kterým duševní porucha působí obtíže při právním jednání (§ 45, Občanský zákoník). Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku vychází nápomoc při rozhodování z článku 12, odst. 3 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, kterým se státy Úmluvy zavázaly přijmout taková opatření, jež umožní osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou mohou potřebovat při uplatňování své svéprávnosti. Nápomoc při rozhodování je tedy výrazem uplatnění tzv. podporovaného rozhodování v praxi. Nápomoc při rozhodování je realizovaná na základě smlouvy mezi osobou, která podporu poskytuje (Podpůrce) a osobou, která podporu přijímá (Podporovaný) (§ 46, Občanský zákoník). Podpůrce se ve smlouvě zaváže poskytovat Podporovanému rady, informace, údaje a sdělení, které mu usnadní jeho právní jednání. Podpůrce tedy za Podporovaného nerozhoduje, ale účastní se jeho právních jednání. (Marečková, Matiaško, 2010, 137-138). Úlohou podpůrce je „pomoci podporovanému porozumět situaci a okolnostem, zmapovat možná řešení a rozhodnout se v souladu s osobními cíli, preferencemi a životním stylem podporovaného.“ (Čebišová, Chábová, Johnová, Kořínková, Škopová, 2013, s. 20). Smlouvu o nápomoci schvaluje soud (§ 46, Občanský zákoník). Smlouva musí být uzavřena buď v písemné formě, nebo musí obě smluvní strany projevit před soudem svou vůli.
36
Využívá-li osoba, která není schopna sama právně jednat, při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby pomoci Podpůrce, ověří poskytovatel, zda má osoba uzavřenu smlouvu o nápomoci. Smlouvu o poskytnutí sociální služby nepodepisuje Podpůrce, ale podepisuje ji pouze osoba, která nápomoci při rozhodování využívá. Je však vhodné, aby svůj podpis na smlouvu připojil i Podpůrce. Podpůrce také může na smlouvu připojit i údaje o podpoře, kterou Podporovanému při uzavírání smlouvy poskytoval (§ 47, Občanský zákoník). Z tohoto je patrné, že Podpůrce při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby vystupuje nejen v pozici „poradce“, příp. „tlumočníka“, ale současně je zde i v pozici „svědka“, což může zamezit případné právní neplatnosti jednání osoby. (Čebišová a kol., 2013, s. 20).
3.2.2 Předběžné prohlášení při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby Předběžné prohlášení je opatření preventivní povahy, které činí osoby v očekávání, že nebudou schopny v budoucnu spravovat své záležitosti (§ 38, Občanský zákoník). Osoba tedy předběžným prohlášením projevuje svou vůli, jakým způsobem mají být její záležitosti v budoucnu spravovány nebo kdo je má spravovat. (Důvodová zpráva k občanskému zákoníku). Šimáčková uvádí, že spravování záležitostí může zahrnovat zejména pokyny, jak nakládat s majetkem, ale také zda mají být osobě poskytovány asistenční nebo dokonce i pobytové sociální služby. (2014, s. 25). „Tato forma rozhodování se liší od náhradního rozhodování…, protože obsahuje autonomní prvek, který můžeme vyjádřit větou: „Sám si určím, co se se mnou stane, kdo a jak bude o některých mých záležitostech rozhodovat, a svobodně ho k tomu zmocním.“ (Marečková, Matiaško, 2010 s. 93). Předpokládá se, že tento institut budou využívat osoby trpící postupujícími nemocemi, např. různými typy demence. Formu předběžného prohlášení upravuje Občanský zákoník (§ 39). Předběžné prohlášení je možné učinit formou veřejné listiny (ověřené např. notářem) nebo soukromé listiny. Pokud je předběžné prohlášení činěno formou soukromé listiny, musí být opatřeno datem a podpisy dvou svědků. Svědkové nesmí mít na obsahu předběžného opatření zájem a nesmí být nevidomými, neslyšícími nebo neznalými jazyka, ve kterém je předběžné prohlášení činěno. Předběžné opatření je možné zrušit opět formou veřejné nebo soukromé listiny nebo zničením listiny. Pokud se předběžné prohlášení týká jiné záležitosti než určení opatrovníka nebo pokud je předběžné prohlášení vázáno na podmínku, musí o splnění podmínky rozhodnout soud. Šimáčková se domnívá, že vázanost předběžného
37
prohlášení na podmínku bude pravidlem. Uvádí, že osoby nemohou vědět předem zcela jistě, zda a kdy dojde k tomu, že nebudou schopny právně samy jednat. (2014, s. 28-29). Předběžné prohlášení lze při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby využít tehdy, pokud je v něm popsána vůle osoby, aby za ni při zajištění pobytových sociálních služeb jednala jiná osoba. Předběžné prohlášení tedy např. bude znít „Jestliže se u mne rozvine Alzheimerova choroba natolik, že již nebudu schopen samostatně právně jednat, nechť záležitosti týkající se mého umístění do pobytové sociální služby za mě řeší osoba xy…“. Pokud se bude předběžné prohlášení týkat zajištění pobytové sociální služby, bude vždy vázáno na podmínku, tudíž jej bude schvalovat soud. Pokud se při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby prokáže osoba Předběžným prohlášením, musí se s ním poskytovatel sociálních služeb seznámit. V případě, že je předběžné prohlášení vázáno na podmínku, ale není schváleno soudem, oddálí poskytovatel uzavření smlouvy a vyzve osobu, aby o účinnosti předběžného prohlášení rozhodl soud. Při akceptaci předběžných prohlášení bez schválení soudu by měli být poskytovatelé sociálních služeb opatrní. Vzhledem k tomu, že je předběžné prohlášení činěno s časovým předstihem, mohou se změnit okolnosti, kdy osoba, která prohlášení učinila, by je za jiných okolností neučinila. Proto je pro poskytovatele sociálních služeb jistější akceptovat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby jen ta předběžná prohlášení, která jsou schválena soudem. Takováto předběžná opatření pak musí být doložena ke smlouvě o poskytnutí sociální služby. Smluvní stranou zůstává osoba, které bude služba poskytována, ale smlouvu za ni pak podepisuje osoba uvedená v předběžném prohlášení. Vzhledem k tomu, že je zde předpoklad, že i v budoucnu bude třeba, aby osoba právně jednala, je vhodné, aby poskytovatel pobytových sociálních služeb pak v rámci základní činnosti stanovené Zákonem o sociálních službách (§ 35) „pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí“ podal osobě, které bude službu poskytovat, i osobě, která smlouvu o poskytnutí sociální služby podepisovala, základní
poradenství
v oblasti
opatrovnictví
a
dalších
institutů
náhradního
a podporovaného rozhodování občanského zákoníku.
38
3.2.3 Zastupování členem domácnosti při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby Zastupování členem domácnosti je dalším z nových institutů občanského zákoníku (§ 49). Zastupování členem domácnosti je možné uplatnit, pokud duševní porucha brání zletilé osobě samostatně právně jednat a tato osoba nemá jiného zástupce (dále jen „Zastoupený“). Při právním jednání ji pak může zastoupit její potomek, předek, sourozenec, manžel, partner nebo osoba, která s ní žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň 3 roky (dále jen „Zástupce“). O vzniku zastoupení rozhoduje soud. Zástupce je oprávněn nakládat s příjmy Zastoupeného jen v rozsahu zajištění běžných záležitostí. S financemi na účtu Zastoupeného může zástupce nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce. Zástupce má dále možnost za osobu jednat jen v běžných záležitostech, které odpovídají životním poměrům Zastupovaného (§ 52, Občanský zákoník). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku uvádí, že se jedná zejména o záležitosti poskytování zdravotních a sociálních služeb, žádostí o přiznání dávek sociálního zabezpečení, dávek státní sociální podpory či dávek pomoci v hmotné nouzi. Domnívám se ale, že institut Zastoupení členem domácnosti je možné využít pouze při uzavírání smluv o poskytnutí terénních a ambulantních služeb, ale nelze jej uplatnit při uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby. Občanský zákoník totiž neuvádí, co vše je možné zahrnout do tzv. běžných záležitostí, ve kterých může Zástupce za Zastupovaného jednat. Poskytnutí pobytové sociální služby je spojeno se stěhováním (příp. i změnou trvalého bydliště osoby), což dle mého názoru není běžná záležitost, kterou osoba činí. Rittichová uvádí, že ačkoliv není v občanském zákoníku zakotveno pravidlo, že není možné využívat institut Zastoupení členem domácnosti při uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby, je třeba na toto vztáhnout ustanovení o neběžných právních úkonech v případě opatrovnictví (Rittichová, B., Matiaško, M., Pastorek, Š., Štrunc, V. 2014, s.22). Opatrovník totiž nesmí samostatně rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení. Proto by analogicky neměl ani Zástupce rozhodnout o uzavření smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby.
39
3.3 Zastoupení opatrovníkem při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby Marešová a Matiaško definují omezení ve svéprávnosti jako omezení schopnosti osoby nabývat pro sebe práva a zavazovat se k povinnostem, to vše prostřednictvím vlastního právního jednání (Marešová, Matiaško, 2010, s. 140). Omezení svéprávnosti upravuje Občanský zákoník (§ 55 - § 65). Dle občanského zákoníku již není možné zcela zbavit osobu svéprávnosti. Osoba omezená ve svéprávnosti tedy může samostatně právně jednat v těch záležitostech, pro které nebyla její svéprávnost omezena. O omezení svéprávnosti rozhoduje vždy soud. Soud může omezit ve svéprávnosti jen tu osobu, která není schopná pro trvalou duševní poruchu právně jednat. Při omezování svéprávnosti musí soud respektovat princip subsidiarity, tedy soud přistoupí k omezení svéprávnosti až tehdy, byly-li vyčerpány méně restriktivní instituty (Čebišová a kol., 2013, s. 21-22). Navíc osoba může být omezena ve svéprávnosti jen tehdy, hrozila-li by jí jinak závažná újma. Pokud je osoba omezena ve svéprávnosti, soud jí jmenuje opatrovníka, který za osobu právně jedná v těch oblastech, ve kterých je osoba omezena ve svéprávnosti.6 Pokud osobu, která je omezena ve svéprávnosti, zastupuje při uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby opatrovník, musí poskytovatel sociálních služeb ověřit, zda opatrovník jedná v tom rozsahu, na jaký byl jako opatrovník ustanoven. Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka musí být poté doloženo ke smlouvě o poskytnutí sociální služby. Smlouvu o poskytnutí sociální služby poté za osobu podepisuje opatrovník. Z ustanovení Občanského zákoníku však vyplývá, že opatrovník nemůže rozhodnout o uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby samostatně. Poskytnutí pobytové sociální služby je totiž vázáno na změnu bydliště opatrovance. Pokud má opatrovanec zřízenu i opatrovnickou radu, opatrovník nemůže rozhodnout o změně bydliště opatrovance bez souhlasu opatrovnické rady (§ 480, Občanský zákoník). Pokud opatrovnická rada zřízena není, dává souhlas se změnou bydliště soud (§ 482, Občanský zákoník). Opatrovník také nemůže za opatrovance uzavřít samostatně smlouvu, která by opatrovance zavazovala k opakovanému nebo trvajícímu plnění na dobu delší než 3 roky (§483). Pokud chce takovouto smlouvu uzavřít na dobu delší než 3 roky nebo na dobu neurčitou,
6
Nově je možné ustanovit osobě opatrovníka, aniž by byla osoba omezena ve svéprávnosti. Toto opatrovnictví se pravděpodobně bude využívat v těch případech, kdy osobě nehrozí nebezpečí, že by si vlastním právním jednáním způsobila újmu. Jedná se o ty situace, kdy osoba není schopna projevit a uplatňovat svou vůli. (Marečková, Matiaško, 2010, s. 139-140).
40
potřebuje k tomuto schválení soudu. Tato podmínka je výrazem ochrany osoby, která je omezena ve svéprávnosti. Opatrovník má před každým právním jednáním zjistit přání a názor zastoupené osoby. Musí jí také srozumitelně vysvětlit obsah právního jednání. Čebišová a kol. upozorňují, že opatrovník by měl provést právní jednání bez předchozí projednání se zastoupeným jen tehdy, pokud daná záležitost nesnese odklad. Stejně tak právní jednání proti vůli zastoupeného by měl opatrovník činit jen tehdy, pokud by zastoupenému hrozila závažná újma (2013, s. 33-34). Při uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby v zastoupení opatrovníkem také může nastat situace, kdy osoba, která je zastupována, dává najevo, že o uzavření smlouvy nemá zájem, že se nechce přestěhovat do pobytové sociální služby. V tomto případě by poskytovatel sociálních služeb měl proces uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby oddálit a měl by se obrátit na soud, který o uzavření nebo neuzavření smlouvy rozhodne.
3.4 Osoba je schopna sama právně jednat, ale nemůže číst a psát Při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby může nastat situace, kdy osoba není schopna číst ani psát, není omezena ve svéprávnosti a je schopna posoudit a pochopit proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. V tomto případě existují dvě možnosti, jakým způsobem lze uzavřít smlouvu o poskytnutí sociální služby. Dle Občanského zákoníku (§ 563) je možné, aby se tato osoba seznámila se smlouvou o poskytnutí sociální služby pomocí speciálních přístrojů a pomůcek nebo pomocí zvolené osoby (Špelda, 2009, s. 54-55). Pokud se osoba seznámí se smlouvou pomocí zvolené osoby, tato zvolená osoba za osobu právně nejedná, je pouze prostředníkem, který jí přiblíží obsah smlouvy a zároveň do smlouvy zaznačí její projev vůle a připojí svůj podpis. (Zuklínová, 2009). Pokud se osoba se smlouvou seznámí prostřednictvím speciálních pomůcek nebo pomocí zvolené osoby, opatří smlouvu podpisem. Není-li možné, aby osoba smlouvu podepsala, je možné, aby za přítomnosti dvou svědků udělala na smlouvě své vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno osoby (§ 563). Svědkem při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby mohou být jen osoby, které na smlouvě o poskytnutí sociální služby a jejím obsahu nemají zájem. Svědkové rovněž nemohou být nevidomí, neslyšící, němí nebo neznalí jazyka, ve kterém je smlouva o poskytnutí sociální služby zpracována. Svědkové musí na smlouvě o poskytnutí
41
sociální služby uvést údaje o svých osobách, podle kterých je možné je identifikovat (§ 563, Občanský zákoník). Druhou možností je uzavřít smlouvu o poskytnutí sociální služby formou veřejné listiny. K tomu je přistupováno tehdy, není-li možné, aby se osoba se smlouvou seznámila prostřednictvím speciálních přístrojů a pomůcek nebo prostřednictvím zvolené osoby. (Zuklínová, 2013). Veřejné listiny jsou upraveny občanským zákoníkem (§567). Veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci nebo listina, kterou za veřejnou prohlásí zákon (jedná se např. o listiny vydané státními orgány, soudy, notářské zápisy, exekutorské zápisy apod.) (Škárová, 2009).Vzhledem k tomu, že schválení smlouvy o poskytnutí sociální služby soudem může být časově náročné, pravděpodobnější bude uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby prostřednictvím veřejného zápisu formou veřejné listiny u notáře. Zuklínová ale upozorňuje, že také ten, kdo nemůže číst a psát a není schopen podpisu, by měl na veřejný zápis připojit alespoň své vlastní znamení. (Zuklínová, 2013).
3.5 Osoba není schopna sama právně jednat a nemá zástupce Jedná se o situace, kdy stupeň rozumové a volní vyspělosti osoby není na takové úrovni, aby mohla pochopit účel uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby a jeho následky (dále jen „osoba není schopna sama právně jednat“). V tomto případě je možné využít dvou řešení vedoucích k uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby.(Michalík, 2008, s. 81-83). Dle občanského zákoníku je možné požádat soud o ustanovení kolizního opatrovníka (opatrovníka ad hoc), který by osobu zastoupil jen pro účely uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby (§ 465). Řízení o ustanovení opatrovníka však může trvat i měsíce, proto pokud je třeba akutně řešit nepříznivou sociální situaci osoby, je možné využít řešení, které nabízí §. 91, odst. 6 zákona o sociálních službách: „Osobu, která podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem zdravotních služeb není schopna sama jednat a nemá zákonného zástupce, zastupuje při uzavírání smlouvy obecní úřad obce s rozšířenou působností podle místa trvalého nebo hlášeného pobytu osoby, nebo jde-li o poskytnutí pobytových sociálních služeb v zařízení sociálních služeb, obecní úřad obce s rozšířenou působností podle sídla tohoto zařízení.“ Smyslem tohoto zastoupení je zajistit osobě, která není schopna sama právně jednat, ochranu jejích práv a oprávněných zájmů při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby.
42
Dle Doporučeného postupu MPSV č. 1/2014 k zastupování osob, které podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem zdravotních služeb nejsou schopny samy jednat a nemají zákonného zástupce (dále jen „Doporučený postup“) může poskytovatel sociálních služeb při uzavírání smlouvy s osobou, která není schopna sama právně jednat, postupovat dle § 91, odst. 6 zákona o sociálních službách tehdy, pokud to v yžaduje potřeba neodkladného řešení
nepříznivé sociální situace osoby. Pro postup dle § 91, odst. 6 zákona o sociálních službách je ale nutné splnit několik dalších podmínek. Posouzení, zda osoba není schopna sama jednat, není na vůli poskytovatele sociální služby, ale tuto skutečnost je nutné doložit aktuálním lékařským posudkem osoby vydaným poskytovatelem zdravotnických služeb. Aby bylo zamezeno střetu zájmů, doporučuje se, aby tento posudek vypracoval jiný lékař, než smluvní lékař poskytovatele sociální služby. Dle Doporučeného postupu musí poskytovatel sociálních služeb zjistit, zda osoba nemá zákonného zástupce nebo opatrovníka. Dále musí poskytovatel ověřit, zda osoba neučinila pro tento případ předběžné prohlášení dle občanského zákoníku a zjistit, zda není možné při uzavření smlouvy s osobou, která není schopna sama právně jednat, využít nových institutů občanského zákoníku (nápomoc při rozhodování, smluvní zastoupení). Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností může poskytovatel pobytových sociálních služeb požádat obecní úřad obce s rozšířenou působností podle svého sídla o zastoupení osoby, která není schopna sama právně jednat, při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. Pověřený zaměstnanec obecního úřadu obce s rozšířenou působností je pak povinen smlouvu o poskytnutí sociální služby prostudovat a seznámit se se všemi okolnostmi souvisejícími s uzavíráním smlouvy. Pokud by pověřený zaměstnanec posoudil, že je smlouva v rozporu s právy a zájmy osoby, musí podepsání takovéto smlouvy odmítnout. Vzhledem k tomu, že je však třeba řešit i další situaci osoby, protože je zde předpoklad, že osoba bude i v budoucnu činit právní úkony, je vhodné, aby bylo iniciováno řízení o ustanovení opatrovníka příp. jiných institutů občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že poskytovatel pobytových sociálních služeb je povinen v rámci základních činností hájit oprávněné zájmy osob (§ 35, Zákon osociálních službách), je vhodné, aby řízení o ustanovení opatrovníka inicioval on, pokud to neučiní jiná osoba. Pokud v budoucnu dojde ke změně smluvních podmínek a osoba stále nebude schopna sama právně jednat a nebude mít stanoveného zástupce, opatrovníka, je možné i pro uzavírání dodatků využít § 91, odst. 6 Zákona o sociálních službách, za předpokladu, že bude doložen aktuální lékařský posudek vydaný poskytovatelem zdravotních služeb o tom, že osoba nadále není schopna sama právně jednat (MPSV, 2014).
43
III.
Praktická část
V teoretické části své práce jsem popsala proces jednání se zájemcem o službu a uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory a vymezila jsem specifické situace, které při uzavírání smluv v těchto zařízeních mohou nastat. V praktické části své práce se zaměřuji na metodologii výzkumu a analýzu a interpretaci dat z výzkumu získaných.
4. Metodologie a průběh výzkumu V následující kapitole popisuji výzkumné cíle své práce, popisuji výběr výzkumného vzorku, výzkumné metody a techniky sběru a zpracování dat. V kapitole se také věnuji průběhu samotného výzkumu včetně vymezení etických a rizikových situací výzkumu.
4.1Výzkumné cíle V následujících podkapitolách stanovuji symbolický, aplikační a poznávací cíl svého výzkumného šetření.
4.1.1 Symbolický cíl Uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby se seniory na základě jejich autonomního rozhodnutí dle mého názoru nepůsobí sociálním pracovníkům problémy. Při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory však mohou nastat specifické situace, které kladou na sociální pracovníky zvýšené nároky a mohou se tak pro sociální pracovníky stát problematickými. Jedná se zejména o situace uzavírání smluv s osobami, které z různých důvodů nejsou schopny právně samy jednat. Může se jednat např. o situace, kdy jsou zájemci o službu omezeni ve svéprávnosti a mají ustanoveného opatrovníka, kdy zájemci z důvodu duševní poruchy nejsou schopni sami jednat a nemají žádného zástupce, kdy osoby nejsou schopny podpisu apod.
44
Svým výzkumem bych chtěla upozornit na nežádoucí situace spojené s procesem uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby, (se kterými se setkávám ve své praxi). Jedná se o situace, kdy sociální pracovníci nevědí, jak mají postupovat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby se seniory, kteří nejsou schopni sami právně jednat, aby byla smlouva platným právním dokumentem, nebo pracovníci nevědí, jak učinit proces uzavírání smlouvy srozumitelným seniorům s projevy demence apod. Toto vše se může ohrozit naplnění práv seniorů, jak při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby, tak v průběhu poskytování služby.
Špatně vedeným jednáním se zájemcem o službu
nemusí být zjištěna vůle, zájmy, a potřeby seniorů, a to se může negativně projevit při samotném poskytování podpory a péče seniorům v průběhu služby. Nově do procesu uzavírání smluv v pobytových zařízeních sociálních služeb vstoupily v roce 2014 nové instituty občanského zákoníku (nápomoc při rozhodování, předběžné prohlášení, zastupování členem domácnosti), kterým musí poskytovatelé sociálních služeb přizpůsobit své pracovní postupy při uzavírání smluv. I když tyto instituty platí více než rok, setkávám se s tím, že sociální pracovníci mají jen nepatrné povědomí o jejich uplatnění do praxe ve svých zařízeních.
4.1.2 Aplikační cíl Prostřednictvím výsledků své diplomové práce bych chtěla přispět k dosažení žádoucího stavu při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v těch zařízeních pobytových sociálních služeb pro seniory, ve kterých jsem provedla výzkumné šetření. Žádoucí je potom podle mne takový stav, kdy sociální pracovníci zodpovědně přistupují k procesům jednání se zájemcem o službu a uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby a uvědomují si, že tyto procesy významným způsobem ovlivní další život seniorů v pobytových zařízeních sociálních služeb. Sociální pracovníci umí přiblížit proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby i těm seniorům, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci či mají z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu či duševního onemocnění snížené rozumové schopnosti. Sociální pracovníci se orientují v právních postupech při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby se seniory, kteří nejsou schopni právně jednat a umí aplikovat nové instituty občanského zákoníku do praxe při uzavírání smluv. Z tohoto důvodu se ve svém výzkumu zaměřuji na pohled sociálních pracovníků na jednotlivé specifické situace při uzavírání smluv. Zajímá mě, které specifické situace
45
při uzavírání smluv vnímají sociální pracovníci jako obtížné, náročné, problematické, jak v daných situacích pracovníci postupují, o jaké metodiky a vnitřní pravidla zařízení se opírají a zda sami pracovníci vidí z těchto obtížných situací nějaké východisko. U zjištěných problematických situací zjistím, zda jsou způsobeny objektivními či subjektivními příčinami a navrhnu k nim řešení. Výsledky své diplomové práce poskytnu sociálním pracovníkům – respondentům výzkumu a současně budou také k dispozici vedoucí odboru sociálních věcí Městského úřadu Třinec a metodikovi sociální práce a standardů kvality Městského úřadu Třinec jako podklad (inspirace) pro oblasti metodického řízení příspěvkových organizací města Třince, které poskytují pobytové sociální služby seniorům.
4.1.3 Poznávací cíl Poznávacím cílem mé práce je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku, která zní: HVO: Jaké situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory s osobami, které nejsou schopny samy jednat, považují sociální pracovníci za problematické a zda jsou tyto problémy způsobeny subjektivními nebo objektivními příčinami? V následujícím textu definuji základní pojmy hlavní výzkumné otázky:
Situace Pojem situace definoval W. I. Thomas (1923, podle Jandourek, 2003, s. 62) jako postup, kterým jednající připisuje smysl událostem. Uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby Jedná se o proces, který obsahuje následující kroky: jednání se zájemcem o službu, vytvoření návrhu smlouvy o poskytnutí sociální služby, seznámení zájemce se smlouvou, jednání se zájemcem o připomínkách ke smlouvě, zapracování připomínek a podepsání smlouvy. Smlouva o poskytnutí sociální služby Smlouva o poskytnutí sociální služby je právní dokument, který upravuje všechny vztahy, které mezi poskytovatelem sociální služby a osobou, které bude služba poskytována, v průběhu poskytování sociální služby, vznikají.
46
Pobytové zařízení sociálních služeb pro seniory Jedná se o následující sociální služby poskytované pobytovou formou cílové skupině seniorů: domov pro seniory, domov se zvláštním režimem, týdenní stacionář, odlehčovací služba (pobytová forma), sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče. Osoba, která není schopna sama jednat Jedná se o osobu, která z důvodu svého zdravotního postižení nebo duševního onemocnění verbálně projevuje vůli s obtížemi, případně není schopna verbálně projevit vůli vůbec.
Považovat V kontextu hlavní výzkumné otázky chápu pojem „považovat“ jako subjektivní pohled, náhled na určitý stav, úvahu nad určitým stavem. Sociální pracovníci Sociální pracovník je definován zákonem o sociálních službách následovně: „Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních služeb.“(§ 109, Zákon o sociálních službách). Aby mohla osoba vykonávat povolání sociálního pracovníka, musí také splňovat předpoklady pro výkon tohoto povolání upravené v Zákoně o sociálních službách (§ 110). Problematické V kontextu hlavní výzkumné otázky chápu pojem „problematický“ jako obtížný stav v rovině prožívání z hlediska subjektivního. Subjektivní příčina V kontextu hlavní výzkumné otázky chápu pojem „subjektivní příčina“ jako důvod závislý na vůli, znalostech, schopnostech a dovednostech sociálního pracovníka. 47
Objektivní příčina V kontextu hlavní výzkumné otázky chápu pojem „objektivní příčina“ jako důvod nezávislý na vůli, znalostech, schopnostech a dovednostech sociálního pracovníka.
4.1.3.1 Dílčí výzkumné otázky Na základě vymezení termínů z hlavní výzkumné otázky jsem zformulovala pro důkladnější provedení výzkumu několik dílčích výzkumných otázek. Při formulaci dílčích otázek jsem vyšla z jednotlivých fází procesu uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. DVO1: Které situace při jednání se zájemcem o službu, který není schopen sám jednat, považují sociální pracovníci za problematické? DVO2: Které situace při zpracování návrhu smlouvy pro osoby, které nejsou schopny samy jednat, považují sociální pracovníci za problematické? DVO3: Které situace při seznámení osoby se smlouvou, která není schopna sama jednat, považují sociální pracovníci za problematické? DVO4: Které situace při vyjednávání o připomínkách ke smlouvě s osobami, které nejsou schopny samy jednat, považují sociální pracovníci za problematické? DVO5: Které situace při podepisování smluv s osobami, které nejsou schopny samy jednat, považují sociální pracovníci za problematické? DVO6: Jaké jsou příčiny a východiska těchto problematických situací?
4.2 Metoda a strategie výzkumu Protože dle své hlavní výzkumné otázky chci zachytit subjektivní pohled vymezené skupiny osob na určené téma, zvolila jsem kvalitativní strategii výzkumu. Strauss a Corbinová (1990, podle Hendla, 2008, s. 47) definují kvalitativní výzkum jako každý výzkum, který se neprovádí prostřednictvím statistických či jiných kvantifikačních způsobů a procedur. „Může to být výzkum týkající se života lidí, příběhů, chování, ale také chodu organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů.“ Gavora (2000, s. 32) chápe kvalitativní výzkum jako snahu porozumět člověku ve smyslu subjektivního hlediska, jak člověk sám pohlíží na věci a posuzuje jednání. Disman (2002, s. 285) uvádí, že cílem kvalitativního výzkumu je „odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím“.
48
Vzhledem k tomu, že chci popsat a pochopit subjektivní pohled vymezené skupiny osob na určené téma, blíží se můj výzkum nejvíce fenomenologickému zkoumání. Hendl (2008, s. 126 – 128) definuje fenomenologické zkoumání jako snahu výzkumníka popsat a analyzovat zkušenosti jednotlivce či skupiny jednotlivců se specifickým fenoménem. Specifickým fenoménem je v mém výzkumu proces uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby se seniory, kteří nejsou schopni sami právně jednat. Na tento fenomén chci nahlédnout prostřednictvím zkušeností sociálních pracovníků v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory, kteří jsou odpovědni za uzavírání smluv.
4.3 Jednotka zkoumání a zjišťování Jednotkou zkoumání je pro účely mého výzkumu názor sociálních pracovníků pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory na uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby s osobami, které nejsou schopny samy právně jednat. Jednotkou zjišťování jsou pro účely mého výzkumu právě tito sociální pracovníci poskytovatelů sociálních služeb. Pro výběr výzkumného vzorku jsem použila kriteriální výběr, což je dle Hendla (2008, s. 152) výběr všech případů, které splňují nastavená kritéria. Respondenti mého výzkumu, se kterými provedu rozhovory, musí splňovat následující kritéria: o Musí být sociálními pracovníky dle zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách. o Musí vykonávat svou profesi v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory na Třinecku a Těšínsku. o Musí být při výkonu své profese zodpovědní za uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby. o Musí mít alespoň 2 roky praxe jako sociální pracovníci v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory.
4.4 Techniky sběru a zpracování dat Jako techniku sběru dat jsem si vybrala rozhovor pomocí návodu. Hendl (2008, s. 174-175) definuje rozhovor pomocí návodu jako seznam těch témat či otázek, které je nutné při rozhovoru probrat. Rozhovor pomocí návodu nechává výzkumníkovi volný prostor pro to, v jakém pořadí budou jednotlivá témata či otázky probírány. Zároveň zaručuje, že bude při rozhovoru zachována určitá strukturovanost, což může ulehčit zpracování získaných dat. Tuto techniku jsem si vybrala především proto, abych zajistila,
49
že při sběru dat neopomenu důležité téma. Rozhovor pomocí návodu jsem sestavila následujícím postupem. Z hlavní výzkumné otázky jsem určila veškerá dílčí témata, která mě zajímají. Tato témata jsem uspořádala do skupin a ke každé skupině jsem určila otázky. Rozhovor pomocí návodu je uveden v příloze č. 1. Data získaná rozhovorem pomocí návodu jsem chtěla doplnit daty získanými zkoumáním dokumentů. Zkoumání dokumentů je dle Hendla výhodné proto, že data nejsou ovlivněna zkreslením, které může vzniknout při sběru dat prostřednictvím rozhovorů či pozorování (2008, s. 130-131). Hendl doporučuje zkoumání dokumentů zařadit do výzkumu pro doplnění či ověření platnosti dat získaných jinou cestou (2008, s. 131). Proto jsem si zkoumání dokumentů zvolila jako vhodnou doplňující techniku pro data získaná z rozhovorů se sociálními pracovníky. Pro účely svého výzkumu jsem se chtěla zaměřit na ty vnitřní směrnice, vnitřní pravidla či metodiky poskytovatelů sociálních služeb, s jejichž sociálními pracovníky jsem provedla rozhovor, a které se budou po obsahové stránce věnovat uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. Při zkoumání dokumentů jsem se chtěla zaměřit na ty situace, které sociální pracovníci v rozhovorech uvedou jako problematické. Především jsem chtěla ověřovat, zda dokumenty nabízí sociálním pracovníkům východisko z jejich problematické situace, což by mi pomohlo určit příčinu problematické situace. Bohužel ne všichni sociální pracovníci mi byli ochotni tyto vnitřní předpisy poskytnout, a proto jsem od studia dokumentace ustoupila. Téma vnitřních směrnic, pravidel a metodik jsem však ve výzkumu neopomenula a zařadila jsem jej alespoň jako jedno z témat rozhovoru pomocí návodu. Pro zpracování dat jsem si zvolila techniku otevřeného kódování. „Kódování obecně představuje operace, pomocí nichž jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a složeny novým způsobem“ (Svaříček, Šeďová, 2007, s. 211). Otevřené kódování bylo původně vyvinuto pro potřeby zakotvené teorie, ale dle Švaříčka a Šeďové (2007, s. 211) je využitelné i pro jiné kvalitativní výzkumy. Všechny přepsané rozhovory jsem prošla a opatřila jsem je kódy. Při stanovování kódů jsem si kladla otázky, o čem sdělené informace vypovídají, co popisují a podobně. Kódy jsem pojmenovávala jednak dle poznatků z teoretické části své práce, ale také dle vlastních vyjádření respondentů. Poté jsem všechny kódy prošla, abych ověřila, zda jsem nevytvořila více kódů pro jeden stejný jev. Dále jsem přistoupila k tematickému kódování (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 221), kdy jsem kódy v jednotlivých rozhovorech roztřídila do kategorií pro každý rozhovor zvlášť a poté jsem hledala souvislosti a shodné znaky mezi kategoriemi jednotlivých 50
rozhovorů a stanovila jsem k nim „nadkategorie“. „Nadkategorie“ jsem poté přiřazovala k jednotlivým dílčím výzkumným otázkám.
4.5 Průběh výzkumu Výzkum probíhal od 17. února do 10. března 2015. V regionu Třinecka a Těšínska se nachází dvanáct zařízení pobytových sociálních služeb pro seniory. Sociální pracovníky těchto zařízení jsem 17. února 2015 e-mailem oslovila s vysvětlením svého výzkumného záměru a s žádostí o provedení rozhovoru. Pokud v daném zařízení pracovalo sociálních pracovníků více, oslovila jsem vždy pouze jednoho sociálního pracovníka (vždy toho, který byl na internetových stránkách daného zařízení uveden na prvním místě). Poté jsem tyto sociální pracovníky rovněž telefonicky kontaktovala a vysvětlila jsem jim znovu svůj záměr. Někteří sociální pracovníci si ponechali čas na rozmyšlenou, jiní mi odpověděli ihned, zda se chtějí výzkumu zúčastnit či ne. Před samotným zahájením rozhovorů jsem provedla jeden pilotní rozhovor, abych si ověřila, zda zvolená témata rozhovoru pomocí návodu poskytnou odpovědi na mé výzkumné otázky. I přesto, že respondenti rozhovorů byli z různých pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory, požádala jsem respondenta pilotního rozhovoru, aby o průběhu rozhovoru a jeho otázkách nehovořil se sociálními pracovníky jiných zařízení. Kromě pilotního rozhovoru jsem nakonec provedla šest dalších rozhovorů se sociálními pracovníky, protože ve dvou zařízeních neodpovídali sociální pracovníci kritériím výzkumného vzorku, které jsem si nastavila (neměli praxi delší než dva roky) a ve třech případech neměli sociální pracovníci zájem o provedení rozhovoru (jedna sociální pracovnice uvedla, že nemá zájem o rozhovor z časových důvodů, dvě sociální pracovnice odmítli rozhovor bez udání důvodu). Místa rozhovorů jsem volila dle přání respondentů, kdy šest rozhovorů probíhalo na pracovišti respondentů (v jejich kanceláři) a jeden rozhovor proběhl mimo pracoviště (v kavárně). V jednom případě byla u rozhovoru v kanceláři přítomna i další sociální pracovnice, která ale do rozhovoru nijak nezasahovala. Rozhovory trvaly v rozsahu od 45 minut do 2 hodin. Velký rozdíl v časovém rozsahu rozhovorů je dán tím, že ve dvou případech respondenti nesouhlasili s nahráváním rozhovoru, proto jsem si musela sdělené informace zapisovat. Vzhledem k tomu, že jsem se snažila o maximální autenticitu zaznamenávání, sdělené informace respondentů jsem doslovně přepisovala, a rozhovory se tak protáhly. Výhodou bylo to, že než jsem odpověď respondenta zaznamenala, měl
51
prostor pro přemýšlení a často ještě uvedl další, doplňující informace k probíranému tématu nebo sám otevřel téma další. Každý rozhovor jsem zahájila tak, že jsem respondentům znovu osvětlila tematické zaměření rozhovoru. V pěti případech jsem rozhovor začala položením otázky já, ve dvou případech ale přišli respondenti předem připraveni a sami se chopili slova, aniž bych se jich musela ptát. Nahrané rozhovory jsem vždy ještě v den rozhovoru doslovně přepsala a opatřila jsem je také neverbálními projevy respondentů, které byly na nahrávce zaznamenány.
4.6 Etika výzkumu a riziko zkreslení dat Hendl (2008, s. 153-155) upozorňuje, že etické jednání a etické otázky hrají ve výzkumu důležitou roli. Jako jednu z nejdůležitějších zásad etického jednání při výzkumu uvádí potřebu získat informovaný souhlas. Informovaný souhlas zaručuje, že respondent musí být informován o okolnostech výzkumu a musí se zařazeními výzkumu souhlasit. Proto jsem respondentům několikrát vysvětlila zaměření mého výzkumu a rovněž jsem je upozornila, že mohou rozhovor kdykoliv ukončit a z výzkumu vystoupit. Hendl (2008, s. 153 – 155) dále upozorňuje, že respondentům musí být zaručena anonymita. Vzhledem k tomu, že oblast Třinecka a Těšínska, ve které jsem svůj výzkum prováděla, není rozsáhlá, v rámci zachování anonymity ve své práci proto neuvádím žádné údaje, které by mohly vést k určení identity respondentů. Neuvádím zde tak ani názvy zařízení příp. druhu sociální služby, ve které respondenti pracují, ani údaje o jejich vzdělání a praxi. Odpovědi respondentů jsem sice nahrávala (případně zapisovala), ale přepisy celých rozhovorů nejsou z důvodu zachování anonymity součástí mé práce. Uvádím zde pouze ty odpovědi případně jejich části, které jsou pro dosažení cíle práce nezbytné. Etický rozměr, který mohl ovlivnit můj výzkum, vyplývá z toho, že pracuji na obecním úřadě obce s rozšířenou působností, a proto ke mně nemuseli mít oslovení sociální pracovníci důvěru a mohli můj zájem o rozhovor s nimi chápat jako určitou záminku pro kontrolu. Myslím si, že toto může být důvod, proč odmítli tři sociální pracovníci účast na výzkumu a proč mi nebyli všichni respondenti ochotni poskytnout svá vnitřní pravidla, postupy a metodiky. Určité omezení mého výzkumu spatřuji v tom, že samotní respondenti museli být v průběhu
rozhovoru
schopni
sebereflexe.
Rozhovor
byl
v některých
částech
52
pro respondenty náročný, zejména tehdy, pokud sami došli k závěru, že příčina problematické situace při uzavírání smluv je subjektivního rázu a pramení například z jejich neznalosti. V průběhu rozhovorů mi respondenti také sdělovali i takové informace, které se týkají situací, kdy jsou si sami respondenti vědomi toho, že nepostupují v souladu se zákonnými požadavky. V těchto případech jsem je vždy ujistila, že zde nejsem proto, abych jejich pracovní postupy soudila, ale proto, abych zachytila jejich pohled na zkoumané téma. V průběhu pilotního rozhovoru jsem identifikovala dvě možná rizika zkreslení dat, která mohou výzkum ovlivnit, a snažila jsem se jim předejít. První riziko spočívá v tom, že respondenti mohli položeným otázkám rozumět jinak, než jak byly mnou zamýšleny. Tomuto riziku jsem se snažila předejít tak, že jsem všechny respondenty na začátku rozhovoru upozornila, že pokud by nějaké mé otázce nerozuměli, aby se mě neváhali zeptat. Druhé riziko zkreslení dat spočívá v tom, že jsem svým subjektivním pohledem mohla porozumět odpovědím respondentů jinak, než jak byly míněny. Tomuto riziku jsem se snažila předejít tak, že jsem v rozhovoru používala ujišťující otázky (např. „Chápu to správně, že myslíte…?“ nebo „Říkáte, že…Pochopila jsem to správně?“). Vzhledem k tomu, že jsme všichni vázáni svým subjektivním pohledem na realitu, jsem si vědoma toho, že určitému zkreslení dat není možné se vyhnout.
53
5. Výsledky výzkumu a interpretace dat V následující kapitole uvádím rozbor dat, které jsem ve výzkumu zjistila, v souvislosti se stanovenými dílčími výzkumnými otázkami. Kapitola je členěna do podkapitol dle dílčích výzkumných otázek. U každé podkapitoly identifikuji situace, které činí respondentům problémy v procesu uzavírání smlouvy s osobou, která není schopna sama jednat a stanovuji jejich příčiny a východiska. Závěrem každé podkapitoly je shrnutí identifikovaných problematických situací.
5.1Problematické situace při jednání se zájemcem o službu Cílem první dílčí výzkumné otázky je určit, které situace při jednání se zájemcem o službu považují sociální pracovníci pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory za problematické. Problematické zkušenosti respondentů při jednání se zájemcem o službu jsou tvořeny kategoriemi: komunikace se zájemcem o službu a projev vůle zájemce o službu.
5.1.1 Problematická zkušenost s komunikací se zájemcem o službu Základem pro zpracování smlouvy o poskytnutí sociální služby je proces jednání se zájemcem o službu, kdy sociální pracovníci pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory zjišťují informace o klientovi, o jeho potřebách, přáních a představách o poskytování sociální služby a vyhodnocují, zda klient odpovídá cílové skupině dané sociální služby a zda je služba schopna naplnit klientovy potřeby. Předpokladem pro zjištění výše uvedených skutečností a tedy i předpokladem pro zpracování návrhu smlouvy je schopnost sociálního pracovníka komunikovat s klientem. Prvnímu kontaktu respondentů se samotným zájemcem o službu předchází často komunikace s rodinou, kdy na respondenty se nejprve obracejí rodinní příslušníci a vyjadřují za seniora zájem o službu. „No, vesměs nás kontaktuje rodina, protože to jsou klienti, kteří opravdu sami nepřijdou, protože, když přijdou, tak tu naši službu nepotřebují.“ „…minulý týden tady byl pán a chtěl vědět, jako pro tchýni, že by potřebovala už jít do nějakého zařízení. …Tak třeba včera tady byl syn a ptal se na službu pro maminku.“ 54
„Tak oni jako většinou volá rodina a ptá se, co musí udělat, že se doma starají o maminku nebo tatínka, a že už to je náročné, a tak, a že by už pro maminku potřebovali zajistit nějaký domov důchodců (smích).“ Poté podávají zájemci o službu žádost, opět nejčastěji prostřednictvím svých rodinných příslušníků a respondenti na základě žádosti docházejí za zájemcem o službu na sociální šetření, kde zjišťují potřebné informace. Zde již přicházejí respondenti do kontaktu přímo se zájemcem o službu. Komunikace se zájemcem o službu, který verbálně komunikuje, nečiní respondentům žádné obtíže. První identifikovanou problematickou situací při jednání se zájemcem o službu je komunikace respondentů se zájemci o službu, kteří mají z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu obtíže ve verbální komunikaci, případně verbálně nekomunikují vůbec. Tato problematická situace je tvořena dvěma dimenzemi: 1. Dimenze: „Obtížné?...Nedomluvila jsem se.“ 2. Dimenze: „Domluvím se s rodinou, tam není problém.“
5.1.1.1 „Obtížné? … Nedomluvila jsem se“ První dimenze „Obtížné? … Nedomluvila jsem se“ je tvořena odpověďmi těch respondentů, kteří identifikovali nemožnost komunikace se zájemcem o službu s obtížemi ve verbální komunikaci z jejich subjektivního hlediska jako problematickou. Respondenti uvedli dvě cílové skupiny zájemců, se kterými jim činí obtíže komunikovat, případně se kterou nejsou schopni komunikovat vůbec. Jedná se o seniory, kteří mají z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu nebo duševního onemocnění snížené verbální komunikační schopnosti nebo verbálně nekomunikují vůbec. „Za sebe mívám problém domluvit se s tím seniorem, který už je dementní.“ „No nejčastěji je ten problém u těch klientů, kteří už mají třeba demenci, tak pak je pro mě těžké, se s nima domluvit.“ „Obtížné? … No, bylo. Že jsem se nedomluvila... Třeba paní po těžké mozkové mrtvici, s tou jsme uzavírali smlouvu. Ona všemu rozuměla, ale vůbec nemluvila. Nebo spíš její odpovědi jsem nedokázala rozluštit. Tak to je obtížné, že ten člověk třeba rozumí, ale nedá mi zpětnou vazbu.“
55
Respondenti dále uvedli, že se dosud nesetkali se zájemcem o službu, který by byl neslyšící. Pokud by se s ním však setkali, někteří respondenti připustili, že by se s ním nedokázali domluvit.7 „…tak to bych se nedomluvila. Ale tak zatím se mi to nestalo, že by tu přišel někdo, kdo vůbec neslyší.“ „No (přemýšlí), to nevím, jak bych to vysvětlila, popravdě.“ „No řekla bych, že pokud by tady přišel neslyšící zájemce o službu, tak to nevím, jak se s ním domluvím.“ Respondenti ze svého pohledu dále určili, co je příčinou problematické situace, kdy nejsou schopni komunikovat se zájemci o službu s obtížemi ve verbální komunikaci nebo s neslyšícími zájemci o službu. Jako základní příčinu určili respondenti neznalost alternativní komunikace. „Nemám znalosti v té alternativní komunikaci, abych se domluvila.“ „Hmm, tak asi je to ve mně, že se s nima nedomluvím, že neumím tu alternativní komunikaci, jako. Ale je otázka, jestli bych se s nima domluvila i tak, kdybych to uměla. Protože někteří jako nekomunikují třeba vůbec, že.“ „Tak tady bych řekla, že neumím tu znakovou řeč.“ Jeden respondent navíc uvedl, že příčinu této problematické situace vidí také v tom, že nemá přístup ke zdravotnické dokumentaci zájemců, ze které by mohl zjistit, zda zájemci pouze verbálně nekomunikují, ale jsou schopni respondentovi porozumět, či zájemci verbálně nekomunikují a nejsou schopni respondentovi porozumět. „No asi, chybí mi medicínské vzdělání. Protože jako socka nemám přístup ke zdravotnické dokumentaci, a to je chyba. Tak jak máme vědět, že ten člověk rozumí, ale jen třeba nemluví.“ Na tomto místě se nabízí otázka, zda by přístup ke zdravotnické dokumentaci zájemce o službu usnadnil respondentovi komunikaci se zájemcem o službu. Jak sám respondent identifikoval, nemá medicínské vzdělání, a proto si myslím, že údaje o diagnózách zájemce o službu by mu nijak neusnadnily komunikaci s ním, vzhledem k tomu, že by z diagnóz
7
Tito respondenti by totiž měli být schopni komunikovat s neslyšícím zájemcem o službu vzhledem k tomu, že v negativním vymezení cílové skupiny daných pobytových sociálních služeb, ve kterých tito respondenti působí, není jako kontraindikace pro přijetí do služby stanoveno sluchové postižení. Pouze jeden z respondentů uvedl, že jejich služba není určena neslyšícím zájemcům o službu.
56
respondent nedovedl posoudit, zda má zájemce o službu dostatečné rozumové schopnosti pro porozumění verbálně sdělovaným informacím. Navíc při jednání se zájemcem o službu nejde jen o sdělování informací ze strany respondenta k zájemci o službu, ale jde zde především o zjištění potřeb, přání a očekávání zájemce o službu.
5.1.1.2 „Domluvím se s rodinou, tam není problém“ Druhou dimenzi tvoří odpovědi těch respondentů, kteří sice uvedli, že se se zájemcem o službu, který má obtíže ve verbální komunikaci, nedomluví, ale tito respondenti, nevnímají tuto situaci jako problematickou. Respondenti v této situaci totiž komunikují s rodinou zájemce případně i s dalšími osobami, například s pracovníky jiných zařízení sociálních služeb (pokud klient přichází z jiného zařízení) nebo se zdravotnickým personálem (pokud klient přichází ze zdravotnického zařízení). Právě od rodinných příslušníků (či dalších osob) zjišťují respondenti potřebné údaje ke zpracování smlouvy o poskytnutí sociální služby. „No, pokud se s tím člověkem nedomluvím, tak se většinou domluvím s rodinným příslušníkem… A když se s tím člověkem nedomluvím, tak to zjistím od rodiny. „ Jako informace zjišťujeme od klientů, ale když už tam je nějaký problém, tak samozřejmě jako zjišťujeme informace od rodiny, z jiných zařízení, když přicházejí z jiných zařízení, ale to máte takové, no….„Tak v těch situacích nejčastěji zjišťujeme informace od rodiny. A když rodina není, tak, nebo taky, když si to potřebujeme ověřit, tak se ptáme třeba sester v nemocnici nebo v „eldéence“, záleží na tom, odkud ten klient k nám jde taky, totiž.“ „No tak většinou se jedná s těma rodinnýma příslušníkama, kteří jak jedem na sociální šetření, tak jsou většinou přítomni, protože je to lepší, když tam je někdo takový, a v případě, že jsou nějaké nejasnosti, se to řeší s něma.“ „Záleží na tom, odkud přijde ten klient, jo. Každopádně vždycky mluvíme s klientem. Vesměs je u toho přítomna nebo si to potom ověřujeme taky u rodiny a případně pokud je v nějakém jiném pobytovém nebo sociálním zařízení nebo v nemocnici, tak si to ověřujeme se sestřičkami, pracovnicemi sociálníma, které tam s nima pracujou, jo, abychom to nějakým způsobem vystihli, abychom věděli, v jakém rozsahu ta péče vůbec je potřebná a zda
57
vůbec jsme schopni jim tuto péči poskytnout. Jo takže, zjišťujeme to zkrátka z toho okolí, hlavně s rodinou se to potom všecko jakoby dotahuje do konce.“
5.1.1.3 Příčina a východisko problematické situace Situace, kdy poskytovatelé sociálních služeb nejsou připraveni na řešení možných komunikačních problémů zájemců o službu, byla identifikována již v roce 2002 jako problematická v souvislosti s vytvářením Standardů kvality (Johnová, Čermáková, s. 43). Dle mého názoru, je problematická situace, kdy respondenti nedokážou komunikovat se seniorem, který má obtíže ve verbální komunikaci nebo je neslyšící, způsobena subjektivní příčinou, konkrétně nedostatečnými znalostmi, kompetencemi či zkušenostmi respondentů v oblasti komunikace s uvedenými osobami. Respondenti se navíc ani nemohou opřít o žádný vnitřní předpis, který by jim stanovil zásady pro komunikaci s uvedenými osobami. Pouze jeden respondent uvedl, že jejich vnitřní předpis obsahuje popis alternativních forem komunikace, i přesto je pro něj obtížné se s osobami, které mají obtíže ve verbální komunikaci, domluvit. „…tam máme vlastně ty alternativní formy komunikace v tom standardu popsané, to se může kdokoliv podívat, protože je tato možnost, že standardy si může přečíst kdokoliv, takže aby věděl…. i tak to není vůbec jednoduché se domluvit.“ Neznalost technik a způsobů komunikace však může být do jisté míry ovlivněna i příčinou, která není závislá na vůli respondentů, kdy jeden z respondentů uvedl, že i přesto, že žádal svého zaměstnavatele o zajištění vzdělávání v této oblasti, nebylo mu vyhověno. „…,ale já si to uvědomuju, že bych měla se v tom nějak dovzdělat a i jsem chtěla, ale prostě ta politika tady v tom vzdělávání je nastavena tak, že prostě tam, kam chci jít, nemůžu, ale musím jít tam, kam sice nechci, ale jako je to levnější, jestli mi rozumíte.“ Pokud respondenti nejsou schopni navázat komunikaci se zájemcem o službu, který má obtíže ve verbální komunikaci, spoléhají se na rodinu případně další osoby, které jim poskytnou informace o zájemci o službu. Respondenti tak obcházejí svou povinnost plynoucí ze standardů kvality (Příloha č. 2, Vyhláška 505/2006 Sb.), dle které musí projednávat se zájemcem o službu (a tedy ne s rodinou nebo jinými osobami) jeho
58
požadavky, očekávání a cíle, které by bylo možno realizovat prostřednictvím sociální služby s ohledem na možnosti a schopnosti zájemce o službu. Situaci zájemce o službu však nelze řešit bez toho, aniž by respondenti znali jeho vůli (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011, s. 116). V tomto případě je třeba si uvědomit fakt, že zájemce o službu, který nepoužívá při komunikaci slova, neznamená, že nekomunikuje vůbec. Každý z nás používá různé komunikační kanály a je na sociálním pracovníkovi, aby se pokusil tyto komunikační kanály odhalit, k čemuž mu samozřejmě mohou pomoci informace, které zjistí sociální pracovník od rodiny a dalších osob z okolí zájemce o službu. Sociální pracovníci se však nemohu pouze spoléhat na rodinu a další osoby jako základní zdroj informací o zájemci o službu. Jedině sám zájemce o službu je totiž tím, který nejlépe ví, jaké jsou jeho potřeby, očekávání a cíle, které lze prostřednictvím sociální služby realizovat. Východiskem z této problematické situace je tedy uvědomění si faktu, kdy za problémem, kdy se se zájemcem službu respondenti nedomluví, nemusí stát nutně deficit ve verbální komunikaci na straně zájemce o službu, ale právě naopak deficit na straně respondenta, který nemá dostatečné kompetence k tomu, aby dokázal komunikovat se zájemcem o službu. Na druhou stranu je pravdou, že u zájemců o službu, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci, může navázání komunikace trvat delší dobu, než trvá proces jednání se zájemcem o službu. Respondenti se ale musí alespoň pokusit odhalit komunikační kanál zájemce o službu a položit tak základ pro další práci s klientem v průběhu poskytování služby. Informace získané od rodiny a dalších osob mohou být v tomto případě vhodným podpůrným materiálem.
5.1.2 Problematická zkušenost s projevem vůle zájemce o službu Vzhledem k tomu, že zpravidla projevuje prvotně za seniora zájem o službu jeho rodina (jak bylo uvedeno v podkapitole 5.1.1), setkávají se respondenti při sociálním šetření se situací, kdy senior uvádí, že nechce nebo nepotřebuje pobytovou sociální službu využít. „…Klient většinou nechce nastoupit, to je první fór. Protože rodina se o něho nedokáže z nějakých důvodů postarat, většinou chodí do práce všichni, že… Takže to je hlavní ten rozpor … „…zrovna včera tady byl pán, který vyloženě tady chce dotlačit tatínka a tvrdí, že tatínek je úplně v pohodě, ale byli jsme na šetření a tatínek až tak v pohodě
59
není, a i tam, on je v sanatorce a po komunikaci tam s tím personálem, od té doby, že to byl šikovný pán a od té doby, co se dozvěděl, že by měl jít do nějakého zařízení, jakože už dva roky bydlí u syna, tak se strašně zhoršil…“ „No že nechce nastoupit, to se mi stává, spíš u takových těch s tím Alzheimerem.“ „A pak mě ještě napadlo, že když jsou rozličné výpovědi klienta a jeho příslušníka, tak to je obtížné. Potom nevím, jestli třeba dcera nechce jenom maminku šoupnout do důchoďáku nebo už je maminka dementní a neuvědomuje si to. Tak to.“ Respondenti se tak dostávají do pro ně obtížné situace, kdy rodina uvádí, že senior poskytnutí pobytové služby vzhledem ke svému stavu potřebuje a potřebnou péči mu již nemá kdo zajistit a na druhou stranu senior poskytnutí takové služby odmítá. Tato problematická situace je tvořena dvěma dimenzemi: 1. dimenze – „Přihlédne se k rodině“ 2. dimenze – „S umístěním musí souhlasit klient“ 5.1.2.1 „Přihlédne se k rodině“ První dimenze je tvořena těmi vyjádřeními respondentů, kdy připouštějí, že přestože senior poskytnutí služby odmítá, je s ním smlouva o poskytnutí sociální služby uzavřena a do pobytového zařízení senior nastoupí, byť je jeho projevená vůle jiná. „…tam už je to ale, že rodina si vyřizuje opatrovnické, tak tam není co už moc řešit, že? „No jo, to spíš s tou rodinou všecko, ale to jako běžně, když ten člověk byl při vědomí tak to ne, ale u těch demencí ano, tam to jako uzavřeme tu smlouvu, i když vlastně nechce.“ „No do záznamu ze šetření uvádím obě varianty, maminka uvádí, že toto, ale dcera uvádí, že toto…ve výsledku se přihlédlo vždycky k rodině.“ Uvedené postupy respondentů jsou dle mého názoru značně rozporuplné a jako sociální pracovnice bych byla v této situaci velmi opatrná. Při poskytnutí pobytové sociální služby proti vůli seniora je totiž možné najít rozpor s právními předpisy. Dle Zákona o sociálních službách (§2) musí sociální služba zajistit poskytování své služby takovým způsobem,
60
aby zajistila dodržování základních lidských práv a svobod, a tudíž dle Listiny základních práv a svobod (č. 14) musí být každému bez rozdílu zaručena svoboda pohybu a pobytu.
5.1.2.2 „S umístěním musí souhlasit klient“ Druhou dimenzi tvoří odpovědi těch respondentů, kteří deklarují, že do své pobytové sociální služby nepřijímají ty seniory, kteří poskytnutí služby odmítají. „… a já říkám, tomu synovi, včera jsem mu to zrovna říkala, že nemám z toho dobrý pocit, a že bych se bála toho, že ten tatínek by mohl i umřít…No tak ten mi furt tvrdil ten syn, že tatínek je ale úplně v pohodě, říkám, tak radši chviličku počkáme, ještě se mu to rozleží v hlavě…“ „…no a samozřejmě upozorníme na to, že především tu službu, s umístěním tady do domova musí souhlasit ten klient. Pokud on souhlasit nebude, tak my ho nepřijmeme, jo, takže tam už je potom na té rodině, jak to tomu seniorovi nebo tomu člověkovi ze zvláštního režimu vysvětlí, jo?“ „…Buď už jdou s tím, že teda jako nechci, ale musím, takže to podepíšu, a takové klienty, kteří vyloženě jakože nechci, tak ty ani nepřijímáme, prostě většinou řekneme té rodině, že bohužel.“ V těchto případech, kdy respondenti zohledňují vůli zájemců o službu, postupují správně. Důraz na vůli a ochrana práv zájemců o službu musí nejen v procesu jednání se zájemcem o službu, ale i v průběhu poskytování služby, stát na prvním místě.
5.1.2.3 Příčina a východisko problematické situace Různí autoři, věnující se sociálním službám, upozorňují, že žádnou situaci nelze řešit proti vůli zájemce o službu (Čámský, Krutilová, Sembdner, 2011, s. 116 nebo Chloupková, 2013, s. 103).8 Příčina problematické situace, kdy je se zájemcem o službu
8
Od 1. 1. 2014 se k uvedené problematické situaci váže tzv. nepřípustnost držení v zařízení sociálních služeb (§ 84, Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Držení v zařízení sociálních služeb hovoří o tom, že pokud je člověk umístěn do zařízení sociálních služeb na základě smlouvy, kterou za něj uzavřel opatrovník, nachází se zde proti své vůli a důsledkem umístění je omezení osobní svobody člověka, může soud rozhodnout o nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb. Autoři Rittichová, Matiaško, Pastorek a Štrunc uvádějí, že nepřípustnost držení v zařízení sociálních služeb je posuzována bez ohledu na to, zda je osoba držena proti své vůli v zařízení od počátku poskytování služby, či k této situaci dojde až v průběhu jejího poskytování (2014, s. 54). Uvedení autoři také zmiňují, že by se ustanovení § 84 Zákona o zvláštních řízeních soudních měla analogicky vztahovat i na situace, kdy je služba poskytována proti vůli osoby na
61
uzavřena smlouva proti jeho vůli, plyne dle mého názoru z nedodržování základních zásad sociálních služeb definovaných v § 2 Zákona o sociálních službách: „Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“ Dle mého názoru dochází v tomto případě k selhání na straně respondentů, kteří staví vůli rodiny nad vůli zájemce o službu. Jedná se tedy o subjektivní příčinu problematické situace. Abych mohla stanovit východisko z této problematické situace, je třeba na ni nahlédnout ze dvou úhlů pohledu. První úhel pohledu představuje situace, kdy poskytnutí služby odmítá zájemce o službu (byť by dle pohledu rodiny a případně i sociálního pracovníka z důvodu nepříznivé sociální situace poskytnutí služby potřeboval), který není nijak omezen ve svéprávnosti. V tomto případě je zcela a jen na jeho rozhodnutí, zda službu využije či nikoliv. Role sociálního pracovníka v této situaci spočívá v tom, že zájemci o službu poskytne základní sociální poradenství (§ 2, Zákon o sociálních službách) a informuje ho o možnostech řešení jeho nepříznivé sociální situace. Jeden z respondentů takto ostatně postupuje: „… já vždycky jim říkám, vždycky je nějaké řešení, nějaký mezistupeň, není to, že Vám v nemocnici řeknou, my Vám ho zítra vyhodíme a prostě vy ho budete mít zítra doma, vždycky se dá nějak domluvit.“ Druhý úhel pohledu představuje situace, kdy zájemce o službu je omezen ve svéprávnosti, poskytnutí služby odmítá, ale opatrovník na poskytnutí služby trvá. Zde je třeba si uvědomit, že zájemce o službu by neměl být nikdy (tedy i v případech, kdy je zastupován opatrovníkem) zbaven možnosti učinit rozhodnutí, zda si přeje službu využít či nikoliv (Čámský, Krutilová, Sembdner, 2011, s. 116). Navíc v této situaci nabízí řešení ustanovení Občanského zákoníku, které říká, že bez rozhodnutí opatrovnické rady (příp. soudu, pokud není opatrovnická rada zřízena) nesmí opatrovník samostatně rozhodnout o změně bydliště opatrovance (§ 480) a bez rozhodnutí soudu, nesmí opatrovník rozhodnout o uzavření smlouvy, která by opatrovance zavazovala k trvajícímu nebo opakovanému plnění delšímu než 3 roky (§ 483). Pokud by i přes nesouhlas opatrovance trvala opatrovnická rada na uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby, vždy se může sociální pracovník obrátit na soud a požádat jej, aby v této věci rozhodl
základě smlouvy uzavřené prostřednictvím zastupování členem domácnosti, zplnomocněním apod. (2014, s. 55).
62
(§ 460, Občanský zákoník). V tomto případě se nejedná o odmítnutí zájemce o službu, ale jedná se o oddálení uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby.
5.1.3 Shrnutí problematických situací při jednání se zájemcem o službu Z výpovědí respondentů jsem identifikovala dvě situace, které činí respondentům při jednání se zájemcem o službu problémy. První problematickou situací je neschopnost navázat komunikaci s neslyšícím zájemcem o službu a se zájemcem o službu, který z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu nebo duševního onemocnění verbálně komunikuje s obtížemi, případně verbálně nekomunikuje vůbec. Druhou problematickou situací při jednání se zájemcem o službu je rozpor mezi tím, že o poskytnutí pobytové sociální služby má především zájem rodina, a i když senior poskytnutí sociální služby odmítá, je mu služba poskytnuta.
5.2 Problematické situace při zpracování návrhu smlouvy Cílem druhé dílčí výzkumné otázky je určit, které situace při zpracování návrhu smlouvy o poskytnutí sociální služby považují sociální pracovníci pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory za obtížné. Problematické zkušenosti respondentů při zpracování návrhu smlouvy jsou tvořeny kategoriemi: individualizace smlouvy a nerespektování vůle zájemce o službu.
5.2.1 Problematická zkušenost s individualizací smlouvy Po ukončení jednání se zájemcem o službu a ověření, zda zájemce o službu spadá do cílové skupiny dané pobytové sociální služby, přistupují respondenti ke zpracování návrhu smlouvy. Všichni respondenti používají vzorové návrhy smluv, které předkládají zájemcům o službu a upravují je. Na zpracování vzorových smluv se zpravidla respondenti nepodíleli, ale vzorové smlouvy zpracovával většinou právník, případně vedení daného pobytového zařízení. Vzorové smlouvy také byly zpracovány ještě před nástupem respondentů do sociální služby a většinou zůstaly od doby jejich nástupu stejné, tedy žádná ustanovení se v nich po dobu působení respondentů v zařízení neměnila. „No určitě byl tam právník a nezpracovávala jsem ji já, ale dostala jsem ji od vedení.“
63
„No to my ne, to nám dělal právník.“ „No
tak to bylo tak ve spolupráci s právníkem a se všemi (rozpačitý smích),
ale zajišťovalo to vedení, že.“ „… ale ona už tu byla, když jsem tady nastoupila.“ „Ne, to už tu bylo, ta smlouva a my jsme ji nezpracovávali ani jsme tam nic neměnili. Dělal ji právník myslím, ehm, to jsem tu ještě nebyla.“ „ Nooo,… jako spíš ne, když jsem nastoupila, tak jsme to používali a bylo to OK, nikdo s ničím nepřišel, abychom tam něco měnili. Nebo možná přišel, ale my jsme se na tom nepodíleli, to spíš vedoucí to připomínkovala, když ředitel něco poslal a my už jsme to pak dostali začerveněné, co se tam změnilo.“ Pouze jeden respondent uvedl, že se podílel na zpracování návrhu vzorové smlouvy, která je pravidelně každý rok revidována a upravována dle legislativních změn, na čemž se sám respondent opět podílí. „Sociální úsek, jako my jsme zpracovali jakoby návrh. Návrh nám potom zkontrolovala právnička naše, ta ústavní, jestli to je po právní stránce všecko v pořádku. A vlastně v rámci nějakého týmu našeho, jo, všichni, co měli k té které části co říct, z toho pak vzešla smlouva, která se každý rok se kontroluje, vlastně teďka v lednu jsme ji taky kontrolovali, jestli platnosti nějaké jiné legislativy, jestli je všecko v pořádku, tak jsme tam teď něco měnili, nějaké čísla paragrafů, protože nesmíme znát příjem klientů, tak teda v tom odstavci ohledně příjmu, tak tam jsme měli trošku kopanec, tak to jsme akorát přepsali, ale jinak ta smlouva je stejná čtyři roky.“ Respondenti uvedli, že zpracování návrhu smlouvy pro konkrétního zájemce o službu jim nečiní žádné obtíže. U zpracování individualizovaného návrhu smlouvy o poskytnutí sociální služby jsem však odhalila dvě dimenze, které mohou být interpretovány z pohledu Zákona o sociálních službách jako problematické, i přestože je tak respondenti nevnímají. Jedná se o dimenze: 1. dimenze: „Potřeby zjišťujeme od rodiny“
2. dimenze: „Většina smluv je stejná“
64
5.2.1.1 „Potřeby zjišťujeme od rodiny“ Respondenti uvedli, že pro stanovení obsahu služby na míru každému uživateli do návrhu smlouvy, zjišťují jejich potřeby a cíle, které by bylo možné naplnit prostřednictvím poskytování služby, přímo od zájemců o službu a případně si je také ověřují či je doplňují zjištěními od rodinných příslušníků. Pokud zájemci o službu verbálně komunikují s obtížemi, případně verbálně nekomunikují vůbec, zjišťují respondenti jejich potřeby od rodinných příslušníků, či dalších osob. „No, pokud se s tím člověkem nedomluvím, tak se většinou domluvím s rodinným příslušníkem (ticho).“ „ No pokud se s tím člověkem nedomluvím, tak to zjistím od rodiny. Třeba telefonicky jednám s rodinou a pak, když už tu smlouvu mám zpracovanou, tak tam mám klienta, ale vlastně tu smlouvu předkládám rodinnému příslušníkovi, to jo no.“ „Pokud komunikují, tak se ptáme jich, především, ale je to i vždycky i ve spolupráci s rodinou. A vlastně celý ten proces toho příjmu klienta je vždycky ve spolupráci s rodinou.“ „…když se stanovuje, že klient si stanovuje ten cíl, jako do smlouvy, tak když je v té fázi, že si to tak nějak moc neuvědomuje, tak ty cíle tam jsou tak jako v závislosti s tou rodinou nějak dané, jako ve smyslu udržet, postarat se, pomoct, dopomoct. No, a takže, tak.“ „No tak většinou se jedná s těma rodinnýma příslušníkama, kteří jak jedem na sociální šetření, tak jsou většinou přítomni, protože je to lepší, když tam je někdo takový, a v případě, že jsou nějaké nejasnosti, tak se to řeší s něma.“ „ Jako informace zjišťujeme od klientů, ale když už tam je nějaký problém, tak samozřejmě jako zjišťujeme informace od rodiny, z jiných zařízení, když přicházejí z jiných zařízení, ale to máš takové, no. „Záleží na tom, odkud přijde ten klient, jo. Každopádně vždycky mluvíme s klientem. Vesměs je u toho přítomna nebo si to potom ověřujeme taky u rodiny a případně pokud je v nějakém jiném pobytovém nebo sociálním zařízení nebo v nemocnici, tak si to ověřujeme se sestřičkami, pracovnicemi sociálníma, které tam s nima pracujou, jo, abychom to nějakým způsobem vystihli, abychom věděli, v jakém rozsahu ta péče vůbec je potřebná a zda vůbec jsme schopni jim tuto péči poskytnout. Jo takže, zjišťujeme to zkrátka 65
z toho okolí, hlavně s rodinou se to potom všecko jakoby dotahuje do konce.“ Co se týká dalších metod zjišťování potřeb pro nastavení rozsahu poskytování služby do smlouvy o poskytnutí sociální služby, pouze dva respondenti uvedli další metody zjišťování potřeb, a to metodu pozorování zájemce o službu a intuitivní metodu stanovení rozsahu služby. Žádné jiné metody zjišťování potřeb respondenti neuvedli. „Verbální, neverbální komunikací, vidíme, co ten klient vyžaduje, zjišťováním od jiných osob, to znamená od toho personálu, popřípadě od rodiny, když je ten klient ještě doma, takže to máme v zápise ze sociálního šetření.“ „A pokud nekomunikuje, tak je to spíš na základě takových, no jako u toho individuálního plánování, tam to je spíš na základě těch pocitů, takových těch předpokladů, co asi by mohlo být pro něho dobré.“ Dle kritérií standardů kvality sociálních služeb mají sociální pracovníci projednávat se zájemci o službu jejich požadavky, očekávání a osobní cíle, které je možné naplnit prostřednictvím poskytované sociální služby a současně mají sjednávat rozsah a průběh poskytování služby s ohledem na osobní cíl a přání zájemců o službu (Standard 3b) a 4c), Příloha č. 2, Vyhláška 505/2006 Sb.). Klíčový v těchto kritériích standardů kvality ve vztahu k výše uvedeným zjištěním je důraz na projednávání požadavků, očekávání a osobních cílů přímo s osobou, které bude služba poskytována, nikoliv pouze s rodinnými příslušníky osoby nebo na základě intuitivních technik.
5.2.1.2 „Většina smluv je stejná“ Respondenti uvedli, že většina smluv o poskytnutí sociální služby je u všech klientů stejná. Variabilita smluv spočívá v tom, že jsou do smlouvy zaznamenány identifikační údaje o uživateli služby, dále pak údaje o ubytování uživatele ve smyslu zaznamenání čísla případně i velikosti pokoje, zvolený typ stravy a údaje o výši platby za poskytnutou službu. „Ale tak ve smlouvě se hýbe třeba s číslem smlouvy, … taky ubytování, jestli je na jednolůžáku nebo dvoulůžku, dieta jestli tam je.“ „Jenom hlavička samozřejmě, jména klienta, počkejte (bere vzorovou smlouvu z poličky), to se podíváme…A upravuje se vlastně ubytování, protože tam má každý jiný ten pokoj jiné predispozice, jo? Ty základní body zůstávají stejné. Co poskytujeme, péče taky zůstává stejné, protože to je
66
všeobecné a potom se to specifikovává zase v individuálním plánování, jo? Takže vlastně ta smlouva je taková všeobecná, akorát tady ještě dieta, jestli má normální, diabetickou, tak v tom se to upravuje. Místo, čas to je všecko pořád stejné, částky se samozřejmě upraví podle toho, co má nastavené, jinak tady ty všeobecné 15% z příjmu, tak to zůstává všecko stejné. Jo, porušení smlouvy, to je taky pořád stejné, ochrana osobních údajů, taktéž. Jo, takže vlastně se upravujou jen ty faktické body, jména, data. Jinak ta smlouva je pořád stejná.“ „Jako většina smluv je stejná, tam se mění vlastně jenom ceny a potom co se týče individuálního plánování, jakoby cíl osobní, takový základní.“ „Máme mustr, podle kterého jedeme, a vždycky se to prostě jenom doplní údaje o tom klientovi….Hmmm, mění se tam třeba, jestli to je jednolůžkový nebo dvoulůžkový pokoj, samozřejmě ty identifikační údaje, rodinný příslušník se tam uvádí, a současně i evidenční list toho pokoje, a ten se vlastně taky upravuje, protože každý, ne každý pokoj je stejný, některé jsou prostě specifické trošku.“ „No máme vzorovou smlouvu s tím, že tam máme různé možnosti, které se potom vybírají jakoby…hlavně, co se týče ubytování a stravy… a nebo, když se dohodneme s klientem, taky tu máme pár takových případů, na nějakých jiných podmínkách, co mu více vyhovuje, tak to do té smlouvy zkrátka zapracujeme.“ Přestože respondenti uvedli, že zjišťují potřeby a přání zájemců o službu pro stanovení rozsahu služby, ani jeden z respondentů neuvedl, že by byla smlouva individualizovaná prostřednictvím povinné náležitosti smlouvy dle Zákona o sociálních službách, a to prostřednictvím rozsahu služby (§ 91). (Toto zjištění se týká zpracování návrhu smlouvy jak pro zájemce o službu, kteří nejsou schopni sami právně jednat, tak pro zájemce o službu, kteří jsou schopni sami právně jednat). Ani v tomto případě nepovažují respondenti tento fakt za problematický. Přitom v každé smlouvě o poskytnutí sociální služby musí být rozsah poskytování služby specifikován ve smyslu četnosti, náročnosti apod. (Čámský, 2009b, s. 30 nebo Michalík, 2008, s. 85-86).
67
5.2.1.3 Příčina a východisko problematické situace Příčinu problematické situace, kdy je většina smluv o poskytnutí sociální služby u klientů stejná, spatřuji v nedostatečném důrazu na aplikaci ustanovení Zákona o sociálních službách do praxe. Dle mého názoru se jedná o subjektivní příčinu. Pokud vezmeme v úvahu, že má pomoc poskytována prostřednictvím sociální služby vycházet z individuálně určených potřeb osob, jak je uvedeno v základních zásadách sociálních služeb (§2, Zákon o sociálních službách), kde jinde by se to mělo projevit než v základním dokumentu poskytování služby, kterým ostatně smlouva o poskytnutí sociální služby je. Čámský, Krutilová a Sembdner (2011, s. 123) upozorňují, že právě vymezení toho, co bude poskytováno a jakým způsobem, je těžištěm celé smlouvy. Pokud nazveme ustanovení ve smlouvě o poskytnutí sociální služby rozsahem služby, ve kterém ale uvedeme pouze základní činnosti, které musí pobytová sociální služby dle Zákona o sociálních službách poskytovat bez jejich specifikace, ve skutečnosti jsme žádný rozsah služby nestanovili, vzhledem k tomu, že je u všech klientů pobytové sociální služby stejný. Východiskem z této situace tedy je vymezování rozsahu poskytované služby ve smlouvě dle individuálně určených potřeb osob, tzn. stanovení četnosti a náročnosti jednotlivých základních činností, které musí služba poskytovat, dle potřeb, přání a možností osob. Na druhou stranu je nutné říci, že dva respondenti uvedli vyjádření, které může mít vliv na problematickou situaci a je způsobeno objektivní příčinou. Jedná se o situaci, kdy je nutné zajistit pobytovou sociální službu osobě neprodleně z toho důvodu, že nejsou naplňovány její základní životní potřeby. „Mhhh (přemýšlí). No u mě je problematické vždycky, když to je narychlo. Jo, že jsou takové, prostě teď naposledy tady třeba, to byl, no takhle, … a navíc to byla osoba, která je bez přístřeší, sice peníze měla, ale byla bez přístřeší. No tak to prostě muselo být, vyřešit ještě ten den. Tak tam je problém potom dodržet všechny ty zásady, které by se měly, že. No to nejde ani dodržet, ale v rámci toho, že by ho někde odvezli na ulici, tak to jsme museli řešit.“ „No je to problém, protože tady to je takové rychlé, jo. Protože já tady mám sice žádosti, ale ti lidi jsou v nemocnici nebo jsou v LDN nebo jsou někde jinde, ale že ten příjem se děje rychle. To není, že já na to mám čas tři, čtyři dny, ale fakt je to strašně rychle, tak tam je trošku problém, protože my je neznáme dopředu, že. Jedním pohledem toho člověka nijak nepoznáte, že.“
68
Jejich tvrzení jsou v rozporu s tím, co uvedl jiný respondent, který řekl, že není možné, aby osoba zůstala bez pomoci, protože je vždy možné najít nějaké řešení. „… já vždycky jim říkám, vždycky je nějaké řešení, nějaký mezistupeň, není to, že Vám v nemocnici řeknou, my Vám ho zítra vyhodíme a prostě vy ho budete mít zítra doma, vždycky se dá nějak domluvit.“ V tomto směru je to o úhlu pohledu – umím si představit například situaci, kdy je senior bez domova a v důsledku života na ulici, se jeho zdravotní stav zhorší natolik, že potřebuje zajistit péči, kterou mu zařízení pro lidi bez domova nemohou poskytnout. Johnová a Čermáková (2002, s. 39) uvádějí, že v odůvodněných případech je možné, že jednání se zájemcem o službu bude omezeno na jedno setkání tehdy, pokud je službu třeba poskytnout okamžitě. Jedná se např. o ty situace, kdy osoba nemá z důvodu úmrtí rodinného pečovatele zajištěnou péči. „V tomto případě by však mělo být chápáno akutní poskytnutí služby jako první krok, který zamezí zhoršení sociální situace uživatele a krokem následným by mělo být zjišťování osobních cílů nebo hledání alternativ současným poskytovatelem, pokud je zjištěno, že služba tyto cíle nenaplňuje.“(Johnová, Čermáková, 2002, s.39). Příčina problematické situace, kdy respondenti zjišťují potřeby od zájemců o službu, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci, od rodinných příslušníků a opomíjí samotného zájemce, má souvislost s již identifikovanou problematickou situací, kdy respondenti neumí komunikovat s osobou, která má obtíže ve verbální komunikaci, případně verbálně nekomunikuje vůbec. Dle mého názoru se tedy opět jedná o subjektivní příčinu, která pramení z neschopnosti respondentů komunikovat a tedy i zjišťovat potřeby přímo od zájemců o službu, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci, případně verbálně nekomunikují vůbec.
5.2.2 Problematická zkušenost při nerespektování vůle zájemce o službu Jak bylo uvedeno výše, u smluv uzavíraných mezi osobami a respondenty spočívá jejich individualizace smluv především v tom, že je specifikován druh stravy a způsob ubytování osob v daném pobytovém zařízení sociálních služeb. I při těchto minimálních způsobech individualizace smlouvy o poskytnutí sociální služby dle potřeb osob však nastává při zpracování návrhu smlouvy situace, která je z pohledu respondentů problematická. Tato situace souvisí se střetem, kdy má zájemce o službu jiné představy
69
o poskytování služby než jeho rodinný příslušník. Tyto situace jsou reprezentovány sdělením respondentů: „A pak jednej podle přání klienta“. „Třeba ta poslední paní, co tu byla. Jsem se jí ptala: a paní, chcete svačinky? (zvýšila hlas). A ona: jojojojo. A do toho dcera: ale já do maminky těžko dostanu oběd. Tak já zase: paní, ale dcera říká, že vy těžko sníte i oběd, tak necháme to teď bez svačinek a pak se uvidí? Jojojojo… No tak v závěru je to vždycky, jako že po vzájemné dohodě. No a pak jednej podle přání uživatelky, že. Prostě těžko se hledá zlatý střed, když je tam ten střet uživatel, rodina.“ „Někdy se objevuje, když už ten klient úplně nerozumí, tak říká někdy, že něco chce a rodina říká zase opak. Tak to je potom obtížné pro mě, se s tím jako vypořádat.“ „Hmm (přemýšlí), vzpomínám si, když jsme uzavírali smlouvu s jednou paní, ona už jako měla demenci, takovou pokročilejší, tak tam bylo těžké se domluvit, … ptala jsem se jí třeba, jestli chce stravu normální nebo diabetickou a ona, že normální, ale ten syn, myslím, že to byl syn, teda, že to nejde, že maminka musí mít diabetickou. Tak měla diabetickou.“ V těchto případech se tedy jedná o to, že pokud se u uzavírání smlouvy s osobou, která má obtíže ve verbální komunikaci, objeví rozpor mezi tím, co požaduje osoba a tím, co tvrdí rodinný příslušník, přihlédnou respondenti k vyjádření rodiny bez ohledu na to, co si přeje samotná osoba.
5.2.2.1 Příčina a východisko problematické situace Příčina problematické situace je úzce provázána s předchozími zjištěními. Respondenti se v průběhu jednání se zájemcem o službu, který není schopen právně sám jednat a v průběhu zpracování návrhu smlouvy příliš spoléhají na rodinné příslušníky zájemce o službu. Rodina pak do procesu zpracování smlouvy o poskytnutí sociální služby a tedy i do nastavení průběhu a podmínek služby vstupuje se svými přesvědčeními, co je pro zájemce o službu nejlepší. Tato přesvědčení pak bývají v rozporu s tím, co chce sám zájemce o službu. Nesprávný postup, kdy respondenti přihlédnou k tvrzení rodinného příslušníka bez ohledu na to, co si přeje zájemce o službu, je způsoben subjektivní příčinou – nerespektováním vůle zájemce o službu. Pravidlo pro řešení těchto sporných situací lze shrnout do jediné teze a to, situaci nelze řešit způsobem, který by popíral vůli uživatele
70
(Deverová, Petrová, Veškrnová, Dolejská, 2008, s. 38). Stejně je třeba postupovat i v případě, kdy má zájemce o službu ustanoveného opatrovníka a při zpracování návrhu smlouvy dochází ke střetu mezi vůlí opatrovníka a opatrovance. Opatrovník totiž musí při právním jednání vycházet z názoru a přání svého opatrovance. Pokud tak nečiní, může se poskytovatel sociální služby (sociální pracovník) obrátit na soud, který v dané záležitosti rozhodne. (Deverová, Petrová, Veškrnová, Dolejská, 2008, s. 51). Jeden respondent uvedl také příčinu, která stojí na pomezí mezi subjektivní a objektivní příčinou a ovlivňuje jeho postup při řešení situace, kdy je rozpor mezi přáním zájemce o službu a jeho rodiny. Jedná se o příčinu, kdy respondent nemá podporu vedení v tom, aby postupoval správně a respektoval přání zájemce o službu bez ohledu na to, co si přeje rodina. „Mně by úplně stačilo, kdyby se postupovalo podle toho, co je na papíře. No prostě jednat podle zájmu klienta, ale to bych tady musela pracovat sama… Prostě já bych to tak dělala, ať se rodina klidně postaví na hlavu, ale v důsledku pak jdeš za nejvyšším a dozvíš se: udělejte to tak, jak dcera říká, vždyť víte, jaká její dcera je.“ Respondent je tak vystaven tlaku, kdy na jednu stranu dostal pokyn svého nadřízeného, jak má postupovat (objektivní příčina), na druhou stranu si uvědomuje, že se jedná o nesprávný postup. Aby respondent neměl na svém pracovišti problémy ve vztazích se svými kolegy či nadřízeným, přihlédne k přání rodiny, i když si je vědom toho, že se nejedná o správný postup (subjektivní příčina).
5.2.3 Shrnutí problematických situací při zpracování návrhu smlouvy Z výpovědí respondentů jsem identifikovala dvě problematické situace. První problematickou situací je nedostatečná individualizace smluv o poskytnutí sociální služby. Nedostatečnou individualizaci smluv však samotní respondenti jako problematickou nevnímají. Nedostatečná individualizace smluv je tvořena dvěma dimenzemi. První dimenze zahrnuje situace, kdy potřeby, přání a představy o službě zájemců o službu, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci, zjišťují respondenti především od rodiny a ne od samotných zájemců o službu. Druhá dimenze je reprezentována faktem, kdy respondenti uvedli, že většina smluv je pro každého klienta stejná. Druhou problematickou situací při zpracování návrhu smlouvy je nerespektování přání, vůle
71
zájemce o službu a přihlédnutí k tomu, jakou představu má rodina, co by pro zájemce o službu bylo nejlepší, bez ohledu na to, co si přeje samotný zájemcem o službu.
5.3 Problematická situace při seznámení osoby se smlouvou Cílem třetí dílčí výzkumné otázky je určit, které situace při seznámení osob se smlouvou o poskytnutí sociální služby, považují sociální pracovníci pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory za problematické. V průběhu celého procesu uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby musí být zájemce o službu seznámen s obsahem a účelem smlouvy. Respondenti nemají problém se zajištěním srozumitelnosti smlouvy o poskytnutí sociální služby zájemcům o službu, kteří nemají žádné omezení v rozumových schopnostech. Základní metodou, kterou vyžívají respondenti pro seznámení zájemce o službu se smlouvou o poskytnutí sociální služby, je vysvětlení ustanovení smlouvy o poskytnutí sociální služby jazykem, který je přizpůsoben schopnostem zájemce o službu. V tomto případě respondenti zájemcům o službu smlouvu čtou a parafrázují ji do jazyka, kterému je dle jejich názoru zájemce o službu schopen porozumět. Jeden respondent uvedl, že nabízí zájemcům o službu (nebo jejich rodinným příslušníkům) zaslání vzorové smlouvy o poskytnutí sociální služby, aby se s ní mohl zájemce dopředu seznámit. „…80% klientů asi je schopno porozumět té smlouvě, když s nima člověk mluví takovou běžnou, ne že by jim to přímo četl z té smlouvy, to samozřejmě ne, ale když jim to tak polopatě, jakože, my jim to tady vždycky dáváme za příklad porušování nočního klidu, jo, nebo porušování vůbec občanského soužití, že nesmíte nahatá tancovat na stole nebo nesmíte válet, jo, takže my jim to říkáme takovým lidským přístupem. Snažíme se, protože oni to většinou pochopí…“ „Jako v domácím řádu máme, že se uzavírá smlouva a že to je proto, aby si klient tam našel, k čemu se upsal, že tam najde třeba číslo pokoje, kdyby si nebyl jistý. Jinak to je na mě, abych jim to řekla.“ „(skočí do řeči) Tak já beru stránku za stránkou a říkám, co v té smlouvě je. Co se týká třeba zrovna toho nájmu, toho pobytu tady, za který se platí, že jim tady budeme prát, že se tu bude uklízet, že, že dostanou jídlo 4x denně, jo takové, to postupně to bereme bod za bodem, co všechno se jim bude
72
poskytovat, jaká péče, ale spíše v jednoduchých větách, takových jenom obecně, jako aby si uvědomili, v podstatě o co jde.“ „Jako smlouvu jim vždycky čtu, snažím se pomalu, vysvětlovat jim to všecko, co tam je,…“ „…já jim to posílám, i když potom komunikuju před příjmem s nimi, jestli chtějí poslat vzorovou smlouvu, můžou si ji přečíst, jakoby dopředu ti rodinní příslušníci, popřípadě můžou ji tomu rodiči klidně přečíst, když s ním komunikují, že. Ale to po mě, já jim to vždycky nabízím, ale málokdo to po mě vyžaduje.“ Pokud mají respondenti seznámit se smlouvou osobu, která má zrakové omezení, nejčastěji zvětší písmo, kterým je smlouva napsána nebo smlouvu zájemci o službu přečtou. Jeden respondent uvedl, že mají pro uvedené zájemce o službu smlouvu nahranou na diktafonu. „…a někdo…chce to po nás třeba přečíst, takže to přečteme, s tím, že máme číst nahlas, že špatně slyší, nebo třeba, když si to nemůže přečíst sám.“ „ Jakože ti co blbě viděli, těm to vždycky přečtu, ale že by to bylo v braillu.“ „…některým teda stačí, třeba větším písmem ta smlouva, z toho to pochopí.“ „No maximálně zvětšíme písmo, přidáme obrázky.“ „ Občas zvětšíme písmo, když je to potřeba.“ „…Měli jsme, máme, ji nahranou na diktafonu, tu smlouvu, jo. Protože pro ty, co samozřejmě, jo třeba, co špatně vidí…protože my třeba máme u nás… kontraindikaci máme úplná hluchota, úplná slepota, Alzheimerova demence, takže se prostě předpokládá, že když ten člověk jde k nám, tak musí trochu vnímat, protože nemůže být úplně hluchý, ani úplně slepý, ani úplně Alzheimerem postižený, jo? Takže to se předpokládá, proto to máme jenom zvětšené, popřípadě, když někteří špatně vidí, máme to na tom diktafonu nahrané.“ Někteří respondenti uvedli, že si ověřují, zda zájemce o službu smlouvě porozuměl. Ověření provádějí technikou zpětného dotazování, případně se spoléhají na rodinné příslušníky, kteří mohou zájemci o službu vysvětlit určité náležitosti smlouvy, pokud by jim při seznámení se smlouvou nerozuměl. „Jak to řešíme? No, většinou řeším to tak, že se jich ptám, rozuměli jste mi? A oni, jestli jo, zmáčkněte ruku, kývněte nebo něco prostě tak, abych pochopila z toho, že jo.“ 73
„No, ptám se jich, zda mi rozuměli…“ „Tak já jim říkám, že kdyby něčemu nerozuměli, ať se mě hned zeptají. Pak taky, se jich ptám, jestli mi rozumí, jako co jim říkám.“ „…a navíc, i když třeba i já to tomu člověku vysvětluju, ten obsah smlouvy a vůbec průběh služby, tak oni jako řeknou, že to chápou, že je všechno v pořádku, ale když tam je i ta rodina, tak mají víc tu důvěru, ta rodina jim to potom znovu vysvětlí třeba nebo se potom doptají, takže u těch klientů, kteří mají ty schopnosti snížené, tak se tak nějak obracíme na tu rodinu.“ Z výpovědí respondentů vyplynula jedna problematická situace, která činí respondentům při zajištění srozumitelnosti smlouvy o poskytnutí sociální služby obtíže. Jedná se o situaci, kdy mají respondenti seznámit se smlouvou srozumitelným způsobem osobu, která má snížené rozumové schopnosti.
5.3.1 Problematická zkušenost se srozumitelností smlouvy pro osoby se sníženými rozumovými schopnostmi Dle výpovědí respondentů se jako problematická jeví situace, kdy mají seznámit se smlouvou o poskytnutí sociální služby zájemce o službu, který má z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu nebo duševního onemocnění snížené rozumové schopnosti. Pokud má zájemce o službu snížené rozumové schopnosti, respondenti nejčastěji vysvětlují smlouvu rodinným příslušníkům případně jiným osobám, které zájemce o službu doprovázejí a ani se nepokoušejí smlouvu vysvětlit přímo zájemci o službu. „Třeba telefonicky jednám s rodinou a pak, když už tu smlouvu mám zpracovanou, tak tam mám klienta, ale vlastně tu smlouvu předkládám rodinnému příslušníkovi, to jo no.“ „…A pokud už jako vůbec nic ten pacient, nebo klient, pacient ne, nereaguje absolutně nic, tak potom už to domlouvám s rodinou. Jo, takže s ním už nekomunikuju“ „…takže víceméně jednáme s rodinou, pomůžeme to, vysvětlíme…“ „…a když už tam je nějaký problém v komunikaci s tím klientem, tak třeba, když už tam je nějaká demence, tak to už potom tu smlouvu vysvětluju rodině.“ „Pokud se s ním nedá domluvit, tak tu smlouvu, jako seznamuju s ní rodinu.“
74
Z povinností poskytovatelů sociálních služeb vyplývá, že poskytovatelé sociálních služeb musí srozumitelným způsobem seznámit zájemce o službu o všech povinnostech, které by pro něj plynuly ze smlouvy o poskytnutí sociální služby (§ 88, Zákon o sociálních službách). Požadavek na srozumitelnost akcentují i Standardy kvality. Standard, který se týká smlouvy o poskytnutí sociální služby, říká, že poskytovatelé sociálních služeb musí při uzavírání smlouvy postupovat tak, aby osoba rozuměla obsahu a účelu smlouvy (Příloha č. 2, Vyhláška 505/2006 Sb.). Z uvedeného je patrné, že požadavek na zajištění srozumitelnosti smlouvy o poskytnutí sociální služby se týká samotných zájemců o službu, ne rodinných příslušníků nebo jiných osob, které zájemce o službu doprovázejí. Tím, že respondenti obsah a účel smlouvy vysvětlí osobám, které zájemce o službu doprovází, nesplní jednak povinnost danou Zákonem o sociálních službách, tak i povinnost plynoucí ze Standardů kvality.
5.3.1.1 Příčina a východisko problematické situace Příčina problematické situace, kdy respondenti nevysvětlují zájemcům o službu se sníženými rozumovými schopnostmi obsah a účel smlouvy je úzce provázána s první identifikovanou problémovou situací (kapitola 5.1). Pokud mají respondenti problém s komunikací se zájemci o službu, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci nebo verbálně nekomunikují vůbec, je patrné, že budou mít problém těmto zájemcům vysvětlit i obsah a účel smlouvy. Z tohoto důvodu považuji příčinu této problematické situace za subjektivní. Příčina této problematické situace je navíc umocněna i další dimenzí, kdy respondenti uvádějí, že zajištění srozumitelnosti smlouvy o poskytnutí sociální služby osobám se sníženými rozumovými schopnostmi, z jejich pohledu nemá smysl. „… a 20%, což je docela dost, jo, je klientů, kteří buď jsou prostě zcela mimo, jsou zamedikovaní, jo, takže prostě je přivezou z nemocnice rovnou, už je tady netrápíme, protože oni jsou většinou na lůžku upoutaní, … takže většinou si je nechám umístit rovnou na pokoj,…“ „…no ale třeba kolegyně, tak ta třeba tam ani klient u toho nebyl, mluvila jenom s rodinou. Ta je na to „expertka“ (posměšně). Ona na to má stejně názor, že to nepochopí, tak tam má jenom rodinu….A pak mi vždycky ta kolegyně říká: ty co tam vždycky s něma tak dlouho děláš? Já to mám za deset minut hotový a ty tam s něma hodinu a půl.“
75
„… Ale pokud to už je člověk, který fakt už je úplně, tak to ani není prakticky možné, a to si myslím, že asi u nikoho. Jako někdy ani ten člověk už nepřikývne hlavou třeba, takže. Pokud přikývne hlavou, tak to je ještě dobré, jo. Ale mě se ani tohle nelíbí, jo.“ „Jako srozumitelnost je jedna věc, ale jak to chceš zajistit pro ty, kteří už mají takovou demenci, že ani třeba nepřikývnou a tak. Standard je jedna věc, ale tohle nemá východisko prostě. Nebo jako jo, stanoví se jim opatrovník, že jo, no a to jsou ti, kteří pak můžou rozhodovat.“ „Jo, já vám rozumím, ale já si myslím, že ve spoustě případů to nemá smysl. Já ztratím čas, jemu uberu energii, ale když já nemůžu vědět, jestli mi rozumí, tak soudím…(zmateně). Jsme tlačeni k tomu, abychom brali ty, co už jsou na tom špatně, ne jako kdysi, když si tady chodili užívat stáří v podstatě a tak já… no považuju to za úplně zbytečný, někdy ke škodě jako. Prostě někdy hodinu mluvím a on vůbec neví, co říkám.“ „Třeba byla tady paní, podle doktora tady šla umřít, doktor to tak řekl. … Byla na sondě, nekomunikovala. Tak nevidím důvod, proč to do něho cpát, je mu to úplně šumafuk…“ Je pochopitelné, že u těch seniorů, kteří se do pobytového zařízení dostávají ze zdravotnických zařízení pod vlivem léků, je zajištění srozumitelnosti smlouvy ve své podstatě nemožné. V tomto případě je legitimní, že je s obsahem a účelem smlouvy seznámena ta osoba, která za seniora právně jedná a tedy i podepisuje smlouvu o poskytnutí sociální služby. Pokud se ale zdravotní stav seniora později zlepší natolik, že s ním lze navázat komunikaci, je žádoucí, aby se sociální pracovníci pokusili mu obsah a účel smlouvy vysvětlit i potom, co již je do pobytového zařízení přijat. Pro ty zájemce o službu, kteří mají snížené rozumové schopnosti z důvodu duševního onemocnění, ale jsou schopni verbálně komunikovat, mají sociální pracovníci k dispozici nástroje, kterými se mohou pokusit vysvětlit jim obsah a účel smlouvy. Jedním z nich je zpracování smlouvy o poskytnutí sociální služby do alternativní podoby. Žádný z respondentů však nemá smlouvu do alternativní podoby zpracovánu, jeden respondent ale uvedl, že aktuálně na smlouvě v alternativní podobě pracují tak, že do textu smlouvy zapracovávají obrázky, které doplňují jednotlivá ustanovení smlouvy. Na druhu stranu dva respondenti uvedli, že zpracování smlouvy do alternativní podoby ani není možné, protože by tím smlouva mohla být z právního hlediska nejasná.
76
„Jako alternativní komunikace to dobře, ale smlouva v alternativní podobě? Prostě smlouva je úřední záležitost a jak chcete nakreslit zákon? To může být potom lehce napadnutelné taková smlouva. Jako beru, že máte třeba normální smlouvu a pak jí máte vysvětlenou extra, třeba s těmi obrázky, jako to máme třeba v domácím řádu, ale prostě to stejně, jak má ten člověk už tu demenci, tak tomu stejně nerozumí, těm obrázkům, on to nepochopí, co to znamená, když mu to ukazujete.“ „Víte co, to je ta alternativní podoba taková docela, je takové sporné, protože jestli ten klient je natolik dezorientovaný, že té smlouvě neporozumí, on jí neporozumí ani v alternativní podobě. Právě jsme byli, před 14 dny tomu ani není, na školení, kde jsme se právě bavili a tam nám to víceméně potvrdili. Smlouva je právní akt, který by měl něco vyjadřovat, nějaký právní vztah a o který by se mělo dát opřít, kdyby došlo k nějaké, k nějakému sporu, takže za nějaké obrázky do toho zapracovávat a podobně, je to vlastně znehodnocení té smlouvy,…ale jakože bychom měli nějak zvlášť alternativní, zatím nemáme. A zatím ani neuvažujeme.“ S tímto pohledem na alternativní smlouvu si dovolím nesouhlasit. Nemyslím si, že např. zpracování textu smlouvy dle zásad pro tvorbu snadno srozumitelných informací (Inclusion Europe, 2009) by smlouvu znehodnotilo natolik, že by byla z právního hlediska nejasná. Pokud by i přesto nebyli sociální pracovníci ochotni přistoupit ke zpracování textu smlouvy do alternativní podoby, vždy mohou vytvořit podpůrný materiál k právnímu textu smlouvy, který by jim usnadnil komunikaci se zájemcem o službu a pomohl jim vysvětlit mu obsah smlouvy srozumitelnou formou (Deverová, Petrová, Veškrnová, Dolejská, 2008, s. 74).
5.3.2 Shrnutí problematické situace při seznámení osoby se smlouvou Při seznámení zájemce o službu se smlouvou o poskytnutí sociální služby jsem identifikovala jednu problémovou situaci, kdy sociální pracovníci nejsou schopni srozumitelně seznámit s obsahem a účelem smlouvy takového zájemce o službu, který má z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu nebo duševního onemocnění snížené rozumové schopnosti.
77
5.4 Problematická situace při vyjednávání o připomínkách ke smlouvě Cílem čtvrté dílčí výzkumné otázky je určit, které problematické situace při vyjednávání o připomínkách ke smlouvě se zájemcem o službu považují sociální pracovníci pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory za problematické.
5.4.1 Zkušenost s vyjednáváním o připomínkách ke smlouvě V průběhu zpracování návrhu smlouvy o poskytování sociální služby i po něm probíhá se zájemcem o službu jednání o připomínkách ke smlouvě. Při jednání o připomínkách ke smlouvě nezmiňovali respondenti žádné problematické situace. Důvodem je fakt, že dle respondentů klienti „takové věci neřeší“. „No (přemýšlí). Nikdy jsem s ničím nehýbala, nikdo to nechtěl.“ „…a většinou oni jsou všichni, ne jakoby zpitomělí, ale jsou prostě tak rádi, že mají toho rodiče někam dát, že oni takové věci vůbec neřeší. Jo? Oni prostě, jo, smlouva, ano, ano, oni na všechno prostě přikývnou.“ „Ne, to ne. Nikdy se mi nestalo, že by s něčím ve smlouvě nesouhlasili.“ „No tak nevím, kdyby přišel někdo s právníkem, o čemž dost pochybuju, tak jako jo, ale oni stejně o to nemají zájem, takže jinak je ta smlouva většinou úplně stejná.“ „Tady toto totiž těm lidem, jak bych řekla, široké veřejnosti, nepřijde jako nějaký zvlášť důležitý akt, že podepisujou smlouvu, jo. Oni to berou prostě…oni ani někteří neví, když tady přijdou, že se vůbec bude nějaká smlouva podepisovat. Oni to prostě berou jako v nemocnici, že tam jako přijdete, lehnete, jo, tam se taky nic nepodepisuje. Takže někteří se jako diví, že se bude něco podepisovat a v podstatě je jim to jedno, takže k tomu nic nemají.“ Pouze jeden respondent uvedl, že pokud má zájemce o službu připomínky ke smlouvě, probíhá s ním jednání, dle kterého je poté smlouva upravena. „My se snažíme o takzvaný individuální přístup (smích). Těch připomínek jako není moc, ale někdy se stane. My třeba máme nastavené to, že se platí měsíc dopředu, a to ne každému to třeba vyhovuje, tak nebo ne každý s těma penízkama vyjde, tak mu vyjdeme vstříc a domluvíme se s daným klientem, že bude platit měsíc v měsíci anebo máme standardně televize na pokojích a tam se klienti podílejí devadesáti korunama vždycky napůl na tom 78
koncesionářském poplatku, ale máme třeba pokoje, kde se klienti dohodli, že tu televizi stejně nevyužívají, tak jsme jí z té smlouvy zkrátka vystornovali a mají smlouvu bez poplatku za televizi, tím pádem bez těch devadesáti korun, jako všechno jde.“ Absence připomínek ke smlouvě ze strany zájemců o službu nemusí být způsobena nutně tím, že by zájemce o službu do důsledku souhlasil se všemi ustanoveními smlouvy. Pokud vezmeme v úvahu, že respondenti mají problém s komunikací se zájemci o službu, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci, tak těžko mohou zjistit, zda tito zájemci mají k textu smlouvy o poskytnutí sociální služby nějaké připomínky nebo nemají. Navíc, i když zavedení smluvního principu do poskytování sociální služeb zrovnoprávnilo postavení uživatelů služeb s poskytovateli služeb, stále zde existuje určitá skupina seniorů, která může být v nerovném postavení vůči poskytovatelům sociálních služeb. Jedná se zejména o ty seniory, kteří potřebují zajistit pobytovou sociální službu akutně, vzhledem k jejich špatné sociální situaci. Je potom pochopitelné, že tito senioři nebudou mít žádné připomínky k textu smlouvy o poskytnutí sociální služby z toho důvodu, aby jim byla služba poskytnuta co nejdříve. 5.4.2 Shrnutí problematické situace při jednání o připomínkách ke smlouvě Samotné jednání o připomínkách ke smlouvě o poskytnutí sociální služby nepovažují sociální pracovníci jako problematické. Důvodem je fakt, že dle výpovědí respondentů, obvykle zájemci o službu nemají ke smlouvě o poskytnutí sociální služby žádné
připomínky.
Vzhledem
k již
dříve
identifikované
problémové
situaci,
kdy respondenti nejsou schopni komunikovat se zájemci o službu, kteří mají obtíže ve verbální komunikaci, je možné, že je absence připomínek ke smlouvě ze strany zájemců způsobena do jisté míry tím, že respondenti ani nejsou schopni zjistit, zda zájemci o službu nějaké připomínky mají. Stejně tak, pokud respondenti nejsou schopni srozumitelně vysvětlit zájemci o službu obsah smlouvy, nemohou mít zájemci o službu ke smlouvě připomínky, pokud jí nerozumí.
5.5 Problematické situace při podepisování smluv o poskytnutí sociální služby Poslední fází procesu uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby je samotný akt podepsání smlouvy. Při podepisování smluv osobami, které jsou schopny samy právně
79
jednat, nenastávají z pohledu sociálních pracovníků žádné problematické situace. Pokud ale probíhá uzavírání smlouvy s osobou, která z různých důvodů není schopna sama jednat, mohou při něm nastat specifické situace, které jsem identifikovala v kapitole 3 své práce. Tyto situace mohou sociálním pracovníkům činit problémy.
5.5.1 Absence zkušenosti s některými specifickými situacemi při podepisování smlouvy Od 1. ledna 2013 vstoupily do procesu uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby nové instituty Občanského zákoníku – nápomoc při rozhodování, předběžné prohlášení a zastupování členem domácnosti. Žádný z respondentů se ve své praxi zatím s těmito instituty nesetkal. „Ne to určitě ne,… že by na mě vytasil někdo nějakou smlouvu, tak to se mi ještě nestalo, nebo něco takového.“ „Ne, s tím jsem se ještě nesetkala. A ono to ani tady pro ně asi není, ne? To je spíš pro ty, se zdravotním postižením, než pro seniory.“ „Ne, opět ne. Ono to je vlastně docela čerstvé, tak já jsem vlastně ráda, že jsem se ještě s tím nesetkala (smích).“ „S tímto jsem se nesetkala zatím.“ Všichni respondenti uvedli, že absolvovali vzdělávání (kurz, školení), které je s těmito instituty seznámilo. Riziko však spatřuji v tom, že ani jedno pobytové zařízení, ve kterém respondenti pracují, dosud nezohlednilo tyto nové instituty ve svých vnitřních předpisech. Zařízení tak zatím nemají zpracované metodiky či vnitřní pravidla, které by se uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby prostřednictvím předběžného prohlášení, zastupování členem domácnosti či s podporou nápomoci při rozhodování, věnovaly. Všichni respondenti také uvedli, že se dosud nesetkali se situací, že by uzavírali smlouvu s osobou, která nemůže číst a psát, ale je schopna sama právně jednat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. „Tak to vůbec nevím, co myslíte (překvapeně). S tím jsem se nesetkala.“ „S tímto jsem se nesetkala. Ale tak to by měli asi plnou moc nebo něco takového, ne?“ „(přemýšlí) Ne, to neznám, nevím.“ Opět jako rizikový vidím fakt, že ani tuto specifickou situaci nemají zařízení respondentů zohledněnu ve svých vnitřních předpisech.
80
5.5.2 Problematická zkušenost s opatrovnictvím při podepisování smlouvy Většina respondentů má zkušenost se situací, kdy je senior při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby zastupován opatrovníkem, kterého stanovil soud, protože byl zájemce o službu omezen ve svéprávnosti. Respondenti se ještě nesetkali se situací, kdy by byl zájemce o službu zastupován opatrovníkem, aniž by byl omezen ve svéprávnosti (§465, Občanský zákoník). Respondenti uvedli, že si ověřují v rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, zda je opatrovník oprávněn zastupovat zájemce o službu omezeného ve svéprávnosti (tj. opatrovance) při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. Kopii rozhodnutí si respondenti zakládají do osobního spisu zájemce o službu. Z výpovědí respondentů vyplynula jedna situace, kterou respondenti považují za problematickou. Jedná se o situaci, která souvisí se změnami, které vnesl od 1. ledna 2015 do systému opatrovnictví nový Občanský zákoník, a které ovlivňují proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. Tato situace má tři problematické dimenze: 1. Dimenze – „Schválení soudu není potřeba“ 2. Dimenze – „Podepíše smlouvu na dobu určitou“ 3. Dimenze – „Čekáme na schválení soudu“
5.5.2.1 „Schválení soudu není potřeba“ Jeden respondent uvedl, že do svého zařízení přijímal zájemce o službu (v době platnosti nového Občanského zákoníku), který byl omezen ve svéprávnosti a měl ustanoveného opatrovníka. Smlouva o poskytnutí sociální služby s platností na dobu neurčitou byla uzavřena tak, že ji podepsal opatrovník zájemce o službu. „No, jo, brali jsme po novému, ale tam nebyl žádný problém u toho…. Ne, to určitě se nedávalo schvalovat k soudu, to ani snad není potřeba, ne? Když má toho opatrovníka přece.“ Takto podepsaná smlouva o poskytnutí sociální služby je neplatná, protože opatrovník nemůže za opatrovance samostatně uzavřít smlouvu o poskytnutí sociální služby, pokud by byla tato smlouva sjednána na dobu delší než tři roky, ale potřebuje k tomu schválení soudu (§ 483, Občanský zákoník). V tomto případě je chybný postup při uzavírání smlouvy (tedy nerespektování § 483, Občanského zákoníku) na odpovědnosti samotného opatrovníka, který by se měl orientovat ve svých právech a povinnostech. Nepochybně je ale i v zájmu sociálního pracovníka, aby byla smlouva o poskytnutí sociální služby uzavřena zákonným způsobem. V důsledku nesprávného postupu při uzavírání
81
smlouvy má totiž sociální pracovník ve své službě klienta bez právního podkladu, což může způsobit další problémy, zejména samotnému poskytovateli sociálních služeb (např. tento klient je „neoprávněně“ vykazován pro dotace MPSV, vzhledem k tomu, že není do služby přijat na základě platné smlouvy). Problém to však poskytovateli sociálních služeb způsobí jen tehdy, napadl-li by někdo neplatnost dané smlouvy o poskytnutí sociální služby. Příčina této problematické situace se promítá do dvou rovin. První rovinou je neznalost opatrovníka, do jaké míry může právně jednat za opatrovance (objektivní příčina), druhou rovinou je neznalost respondenta, jaký je postup pro řešení dané situace (subjektivní příčina). S neznalostí respondenta také souvisí fakt, že zařízení, ve kterém respondent působí, nemá postup pro uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby prostřednictvím opatrovníka upraven ve svých vnitřních pravidlech („Ne, to nemáme. Popravdě to popsané nikde nemáme.“). Východiskem z této situace je důraz na uplatňování § 483 Občanského zákoníku v praxi, kdy by měli i samotní sociální pracovníci upozornit opatrovníky, že je pro uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby pro opatrovance na dobu neurčitou potřebné schválení soudu. Pro stanovení východiska k uvedené konkrétní situaci je potřebná judikatura soudu, která však dosud není k dispozici, protože v této věci žádný soud prozatím nerozhodoval. Jediným možným řešením tak je vyzvání konkrétního opatrovníka, aby si danou smlouvu o poskytnutí sociální služby nechal schválit soudem dodatečně, čímž by zajistil její platnost.
5.5.2.2 „Podepíše smlouvu na dobu určitou“ Tato dimenze problematické situace je tvořena výpověďmi těch respondentů, kteří vědí, že pro uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby na dobu neurčitou potřebuje opatrovník souhlas soudu. Situaci respondenti řeší tak, že smlouvu o poskytnutí sociální služby uzavírají prostřednictvím opatrovníka na dobu určitou a opatrovník si v tomto mezidobí nechá schválit u soudu smlouvu o poskytnutí sociální služby s platností na dobu neurčitou. „To jsme právě řešili a děláme to tak, totiž nám to doporučili na školení, že necháme podepsat smlouvu na dobu určitou na 3 roky a mezitím si ten opatrovník požádá o schválení soudu na neurčito.“
82
„No, my vždycky uzavřeme smlouvu na dobu určitou a domluvíme se s tím opatrovníkem, jo, že ať se obrátí na soud a jako nechá si tu smlouvu schválit na dobu neurčitou a pak to prodloužíme.“ Tento postup je však rozporuplný. Dle § 480 Občanského zákoníku potřebuje opatrovník souhlas opatrovnické rady se změnou bydliště opatrovance. Pokud není opatrovnická rada zřízena, rozhodne o změně bydliště opatrovance soud (§ 482, Občanský zákoník). Vzhledem k tomu, že je přijetí do pobytové sociální služby spojeno s přestěhováním zájemce o službu, může to být vykládáno jako změna bydliště. Toto tvrzení však není jednoznačné vzhledem k různým výkladům pojmu bydliště. Bydliště je v Občanském zákoníku (§ 80) vymezeno jako místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam trvale (s výhradou změny okolností). Jedná se tedy o místo ve smyslu nemovitosti (byt, dům) či ve smyslu trvalého bydliště nebo dokonce ve smyslu obce, ve které osoba žije? Vzhledem k tomu, že k uvedené problematické situaci dosud chybí judikatura soudu, není možné jednoznačně určit, zda se při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby jedná o změnu bydliště opatrovance a zda je tedy nutné, aby byla smlouva odsouhlasena opatrovnickou radou nebo soudem. Příčinu této problematické situace považuji za objektivní, protože z právní normy jednoznačně nevyplývá, zda je uvedený postup správný či nikoliv.
5.5.2.3 „Čekáme na schválení soudu“ Dva respondenti uvedli, že při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby prostřednictvím opatrovníka postupují v souladu s ustanovením § 480 Občanského zákoníku, kdy vyčkávají, než je uzavření smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby schváleno soudem. Respondenti dále uvedli, že je pro ně dodržení tohoto postupu problematické, vzhledem k tomu, že do doby, než soud o schválení smlouvy rozhodne, mají v zařízení volné místo, na které nemohou přijmout jiného zájemce o službu, tudíž se jim snižují příjmy z úhrad klientů za poskytnutou sociální službu. „No to je docela problém teďka, protože tam potřebujete to schválení soudu, že jo. …A navíc ani vedení se to nelíbí, protože nám pak utíkají peníze, když čekáme, než to ten soud schválí. „…a tam mají opatrovníka všichni, a vím, že ona to teď řešila, při příjmu nové paní, letos, kterou přijímala a nechávala si to právě potvrzovat soudem, čímž, což je pro tu sociální službu, jakoby, pokud má málo klientů a nemá
83
dostatek finančních prostředků, tak to je devastující, protože, ten soud, než on rozhodne, než se k tomu vyjádří, ona myslím to řešila čtyři měsíce? Čtyři měsíce, jo. A tím pádem ta služba přichází o ty finance za toho člověka, který by už tam čtyři měsíce mohl být a je tam to místo prázdné, jo? A tady je otázka, kdo to bude hradit, protože to jsou čtyři měsíce. Ten soud to uhradí tomu ústavu? Jo, protože to jsou finance, se kterýma samozřejmě ekonom počítá v běžném provozu a potom to tomu domovu chybí, jo takže. Tady toto teda nevidím jako příliš úplně skvělé opatření a přijde mi to úplně zbytečné….“ Příčinu této problematické situace je dle mého názoru objektivní, vzhledem k tomu, že respondenti dodržují postup daný zákonnou normou a nemohou nijak urychlit rozhodnutí soudu v dané věci. Jako možné východisko z dané problematické situace se nabízí postup, kdy si opatrovník nechá schválit uzavření smlouvy o poskytnutí sociální služby u soudu předběžně. Respondenti ale uvedli, že opatrovníci mnohdy nevědí, že je pro uzavření smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby na dobu neurčitou potřebné schválení soudu. „…Navíc ti opatrovníci, oni to samozřejmě neví, pokud my jim to neřekneme, tak oni to samozřejmě neví, že? A vůbec nemají o něčem takovém potuchy.“ „A vlastně oni ti opatrovníci, no když jsou z té rodiny, jako obec, když je opatrovník, tak se to ještě dá, ale ten opatrovník z rodiny, tak ten ani neví, že má něco takového řešit a pak naléhají a chtějí to mít hned a my jim vysvětlujeme, že to musí dát schválit na soud a oni jsou na nás potom naštvaní, ale tak co máme dělat.“ Jeden respondent navíc uvedl, že předběžné schválení smlouvy o poskytnutí sociální služby na dobu neurčitou u soudu ani není možné. Poskytnutí sociální služby by mělo být podmíněno potřebností zájemce o službu, a proto opatrovník nemůže jednat předběžně, protože poskytovatel by neměl uzavírat smlouvu o poskytnutí sociální služby s osobou, která ještě není v takové situaci, že by službu potřebovala (§ 2, Zákon o sociálních službách). „Ale vlastně ono to prostě ani nijak jinak udělat nejde, že – ta služba má být pro toho člověka, až když ji potřebuje, tak ani ten opatrovník přece nemůže si nechat tu smlouvu schválit dopředu, protože to ten člověk tu službu ještě
84
nepotřebuje, no tak to je takové, jako rozpor. Protože až když ji potřebuje, tak musí čekat.“ Možným východiskem z této situace je využití institutu předběžného opatření dle zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (§73 – 77). Předběžné opatření je totiž možné využít v souvislosti s kterýmkoliv řízením u soudu. Účelem předběžného opatření je zabránit nepříznivým následkům, které by v dané věci mohly nastat před nebo po dobu soudního řízení (Škárová, 2009, s. 178). Předběžné opatření je tak možné využít tehdy, pokud by brzké neposkytnutí pobytové sociální služby ohrožovalo samotného zájemce o službu, jenž čeká na schválení smlouvy o poskytnutí sociální služby soudem. 5.5.3 Zkušenost s plnou mocí při podepisování smlouvy Respondenti mají zkušenosti s využitím smluvního zastoupení při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby – nejčastěji se setkávají s tzv. generální plnou mocí. Při uzavírání smlouvy na základě plné moci podepisuje smlouvu za zájemce o službu osoba, která je k tomu na dle plné moci oprávněna (nejčastěji to bývá rodinný příslušník zájemce o službu). Respondenti pro uzavírání smlouvy na základě smluvního zastoupení přijímají pouze plné moci, které jsou úředně ověřené. Kopii plné moci potom respondenti zakládají do spisu zájemce o službu. Jeden respondent uvedl, že pokud je schopen zájemce o službu za sebe právně sám jednat a je schopen podpisu, smlouvu o poskytnutí sociální služby podepisuje on, i když k tomu zplnomocnil jinou osobu. „…i když má tu plnou moc … a pokud je schopen se podepsat, jakože tomu rozumí, tak spíše upřednostňujeme tohleto, a tu plnou moc bereme, tu si založíme do toho osobního spisu s tím, že kdyby náhodou se ten zdravotní stav zhoršil, tak víme, na koho se obrátit. Ale pokud je ten člověk schopen podpisu, tak necháváme podepsat jeho.“ Respondenti uvedli, že jim nečiní podepisování smlouvy na základě plné moci žádné obtíže. Z výpovědí respondentů jsem neidentifikovala žádnou problematickou situaci.
5.5.4 Problematická zkušenost se zastupováním obcí při podepisování smlouvy Pokud nemá zájemce o službu ustanoveného opatrovníka či jiného zástupce a dle lékařského posudku není schopen právně sám jednat, zastupuje jej při uzavírání smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby obecní úřad obce s rozšířenou působností
85
podle sídla pobytového zařízení (§91, odst. 6, Zákon o sociálních službách). Respondenti mají s využitím uvedeného postupu různé zkušenosti, které sami interpretují jako problematické. Problematické zkušenosti jsou tvořeny dimenzemi: 1. Dimenze – „Proč by to měl podepisovat někdo, kdo klienta nezná“ 2. Dimenze – „Nutila nás, abychom je zbavili způsobilosti“ 3. Dimenze – „Rozhodují o klientovi od stolu“
5.5.4.1 „Proč by to měl podepisovat někdo, kdo klienta nezná“ Jeden z respondentů uvedl, že postup dle § 91, odst. 6 Zákona o sociálních službách využil ve své dosavadní praxi v jednom případě, kdy zájemce o službu nebyl schopen na základě lékařského posudku právně sám jednat („Byl zmatený, nevěděl prostě, co po něm chci a neměl opatrovníka…“). Respondent však dále uvedl, že nerozumí tomu, z jakého důvodu by měl smlouvu za zájemce o službu podepisovat zástupce z obecního úřadu obce s rozšířenou působností, když daného zájemce nezná. „…Víte, přijde mi to takové, já nevím. Že tež v tom zákoně to je na hlavu. Nevím, proč by to měl podepisovat člověk, který toho klienta vůbec nezná, že. To mi přijde, takové, no.“ V tomto případě se jedná o nepochopení významu daného ustanovení Zákona o sociálních službách (§ 91, odst.6). Smyslem ustanovení je zajistit ochranu práv a oprávněných zájmů osobě, která není schopna právně sama jednat (Doporučený postup MPSV 1/2014, 2014, s.4). Role pracovníka obecního úřadu obce s rozšířenou působností spočívá při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby dle § 91, odst. 6 Zákona o sociálních službách především v ověření či kontrole některých důležitých skutečností při uzavírání dané smlouvy. Pracovník obce se především zaměřuje na to, zda je smlouva uzavírána s registrovaným poskytovatelem sociálních služeb, zda obsahuje všechny povinné zvláštní náležitosti smlouvy (dané Zákonem o sociálních službách, §91, odst. 2), zda je výše úhrady za službu stanovena v zákonném limitu (§ 73 – 77, Zákon o sociálních službách) a zda nejsou výpovědní důvody a lhůty smlouvy nepřiměřené (Doporučený postup MPSV 1/2014, 2014, s. 3 - 4).
86
5.5.4.2 „Nutila nás, abychom je zbavili způsobilosti“ Jeden respondent uvedl, že má zkušenosti s uzavíráním smlouvy o poskytnutí sociální služby dle § 91, odst. 6 Zákona o sociálních službách ze svého předchozího zaměstnání v jiném pobytovém zařízení sociálních služeb pro seniory. Respondent v postupu dle uvedeného ustanovení Zákona o sociálních službách ze svého pohledu nevidí žádný problém, ale uvedl, že se mu nelíbí přístup pracovníka obce, který na respondenta naléhal, aby u každého takového zájemce o službu podala návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům (dle tehdejšího znění Občanského zákoníku). „Zatím ne. Ale v minulém domově, kde jsem pracovala, to byla běžná praxe, jo. To bylo jako hodně těch lidí, … tak jsme kontaktovali xxx (název obce) a přišla pracovnice, která si to ověřila a teprve potom to podepsala, jakoby jeho jménem. S tím, že nás trošku nutila, abychom podali žádost o zbavení způsobilosti, což jsme někdy udělali, někdy ne, protože pro ty lidi zase, oni jsou jenom staří a nemohoucí a už něco nijak velkého vyjednávat nebudou a to bysme za chvíli museli mít zbavené způsobilosti celý domov. Takže někdy jsme to tak odkládali (smích). A kolikrát ten člověk dlouho už potom ne, ne, nežil, no.“ Postup, kdy pracovnice obce vyzývala respondenta, aby podal návrh na omezení způsobilosti (dnes již svéprávnosti), je v souladu se zákonem. Sociální pracovníci by totiž měli dle základních činností, které musí pobytové sociální služby pro seniory dle Zákona o sociálních službách poskytovat (§ 44, 47, 49, 50, 52), pomáhat klientům při uplatňování práv a oprávněných zájmů. Vzhledem k tomu, že je zde předpoklad, že bude i v budoucnu senior právně jednat (např. dodatky ke smlouvě o poskytnutí sociální služby), bylo by vhodné upravit jeho poměry tak, aby bylo v budoucnu zajištěno jeho případné právní jednání. Chápu však, že omezení svéprávnosti (dříve omezení ve způsobilosti) je výrazným zásahem do práv člověka. Dle Občanského zákoníku platného od 1. 1. 2013 může však respondent využít jiné instituty, které nezasáhnou tak výrazným způsobem do práv člověka (např. ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti dle §469, Občanského zákoníku nebo využití institutu nápomoci při rozhodování dle § 45, Občanského zákoníku).
87
5.5.4.3 „Rozhodují o klientovi od stolu“ Dva respondenti uvedli, že jsou nespokojeni s postupem obcí při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby dle § 91, odst. 6 Zákona o sociálních službách. Respondenti zmínili, že hlavní problém vidí v tom, že pracovník obce, který za zájemce o službu podepisuje smlouvu, rozhoduje bez toho, aniž by zájemce o službu viděl. „Jako je to hezké, požádat obec, ale to je zdlouhavý proces, jako je to řešení, ale spolupráce s těma obcema taky není nic moc. Někteří sociální pracovníci z těch obcí ani nevědí, jestli to můžou podepsat a taky, co pak máš dělat s aktualizací smluv….no oni ani toho klienta kolikrát nevidí, protože tady ani nedojedou…ne to se obrací na úřad podle trvalého bydliště klienta“ „…a to se mi jako nelíbí, že oni rozhodují od stolu, o tom klientovi, ani se na něho nepřijedou podívat… jako když je klient z dálky, tak to beru, že nemůžou jet takovou dálku…“ Příčina této situace, kterou respondenti vnímají jako problematickou, spočívá ve faktu, že se respondenti obracejí na obecní úřady obcí s rozšířenou působností podle místa trvalého bydliště zájemců o službu. Dle § 91, odst. 6 se však mají v případě pobytových zařízení sociálních služeb obracet na obecní úřad obce s rozšířenou působností dle sídla daného pobytového zařízení. V tomto případě příčina problematické situace souvisí jednak s nesprávným postupem respondentů (subjektivní příčina), tak s neznalostí pracovníků obce, které smlouvy podepisují (objektivní příčina).
5.5.5 Shrnutí problematických situací při podepisování smlouvy Respondenti dosud nemají zkušenosti s využitím nových institutů Občanského zákoníku při podepisování smluv o poskytnutí sociální služby. Všichni respondenti také uvedli, že se dosud nesetkali se situací, že by uzavírali smlouvu s osobou, která nemůže číst a psát, ale je schopna sama právně jednat při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby. U těchto specifických situací při podepisování smlouvy vnímám riziko, kdy respondenti nemají k dispozici žádná vnitřní pravidla, která by stanovovala postup sociálních pracovníků v daných specifických situacích. Obecně se respondenti vyjadřovali k vnitřním pravidlům pro uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby tak, že daná pravidla sice mají zpracována, ale nejsou v nich stanoveny konkrétní postupy pro různé specifické situace.
88
Situací, které činí respondentům problémy při podepisování smluv o poskytnutí sociální služby, je několik. První problematická situace se týká podepisování smlouvy o poskytnutí sociální služby, kdy je zájemce o službu omezen ve svéprávnosti a smlouvu za něj podepisuje opatrovník. Pokud je smlouva uzavírána na dobu neurčitou, potřebuje pro její uzavření opatrovník dle Občanského zákoníku schválení soudu (§ 483). Problematická situace v případě opatrovnictví u podpisu smlouvy se projevuje ve třech dimenzích. První dimenze souvisí s neznalostí respondenta, který neví, že je pro uzavírání smlouvy na dobu neurčitou potřebné schválení soudu. Druhá dimenze souvisí s nejednoznačným výkladem ustanovení Občanského zákoníku (§ 480), dle kterého není jasné, zda je možný postup, kdy se s osobou uzavře smlouva na dobu určitou a v době platnosti této smlouvy požádá opatrovník soud o schválení smlouvy na dobu neurčitou. Třetí dimenze problematické situace spočívá v tom, že respondenti postupují dle § 483 Občanského zákoníku, ale problémy jim působí délka soudního řízení, protože v době, kdy vyčkávají na schválení smlouvy soudem, mají ve svém zařízení volné místo, ze kterého nemají příjem z úhrad za službu (se kterým však v rozpočtu počítali). Druhá problematická situace se týká postupů při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby dle § 91, odst. 6 Zákona o sociálních službách. Tato problematická situace je opět tvořena třemi dimenzemi. První dimenze souvisí s faktem, kdy si respondent mylně vykládá ustanovení § 91, odst. 6 Zákona o sociálních službách a pozastavuje se nad tím, proč by měl smlouvu za osobu uzavřít pracovník obecního úřadu obce s rozšířenou působností, když danou osobu nezná. Další dimenze vyplývá ze subjektivního pohledu respondenta. Respondentovi se nelíbí postup pracovníka obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který na sociální pracovníky naléhá, aby podali návrh na omezení svéprávnosti klientů v souvislosti s možností, že klienti budou i v budoucnu činit právní úkony. Poslední dimenze je tvořena odpověďmi těch respondentů, kteří nepostupují v souladu s ustanovením §91, odst. 6 Zákona o sociálních službách a k podpisu smlouvy vyzývají obecní úřad obce s rozšířenou působností podle trvalého bydliště zájemců o službu.
89
IV.
Závěr
Cílem mé práce bylo identifikovat, které specifické situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb s osobami, které nejsou schopny samy jednat, považují sociální pracovníci jako problematické a zda jsou tyto problematické situace způsobeny objektivními nebo subjektivními příčinami. Důležité teoretické koncepty, které se vážou k uvedenému cíli, jsem zpracovala v teoretické části své práce. Zaměřila jsem se zejména na pobytové sociální služby pro seniory z pohledu systému sociálních služeb před a po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, dále pak na základní zásady a faktory ovlivňující smluvní vztahy v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory. Popsala jsem institut smlouvy o poskytnutí sociální služby a zabývala jsem se procesem uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby s důrazem na specifické situace při uzavírání smlouvy se seniory, kteří nejsou z různých důvodů schopni sami právně jednat. Problematické situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb se seniory z pohledu sociálních pracovníků a jejich příčiny jsem identifikovala prostřednictvím kvalitativního výzkumu. Vzhledem k tomu, že jsem zjišťovala pohled sociálních pracovníků na uvedené téma, blížil se můj výzkum nejvíce k fenomenologickému pojetí výzkumu. Zvolenou technikou výzkumu byl rozhovor se sociálními pracovníky pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory na Třinecku a Těšínsku, který jsem zaměřila na poznatky uvedené v teoretické části své práce. Data získaná z rozhovorů jsem zpracovala metodou otevřeného a tematického kódování. Z dat získaných svým výzkumem jsem identifikovala několik situací při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby s osobami, které nejsou schopny samy jednat, jež považují sociální pracovníci těchto zařízení za problematické. Některé problematické situace, které jsou způsobeny subjektivními příčinami, spojují dva styčné body. Prvním styčným bodem je neznalost alternativních forem komunikace, druhým styčným bodem je nerespektování vůle zájemců o službu, kteří mají z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu snížené rozumové schopnosti. Tyto subjektivní příčiny pak způsobují následující problematické situace. Sociální pracovníci nejsou schopni při jednání se zájemcem o službu navázat komunikaci se seniory, kteří mají z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu nebo duševní poruchy obtíže ve verbální komunikaci případně verbálně nekomunikují vůbec. Potřeby uvedených zájemců o službu zjišťují sociální pracovníci
90
především od rodinných příslušníků a v důsledku toho dochází ke střetům mezi vůlí zájemce o službu a představou rodiny o tom, co by pro zájemce o službu bylo nejlepší. V takovýchto situacích pak sociální pracovníci nerespektují vůli zájemce o službu a přihlížejí k tomu, jakou představu o poskytování služby má rodina zájemce. Nerespektování vůle zájemců o službu se projevuje již při samotném rozhodnutí, zda chce pobytovou sociální službu využít. V těchto případech pak bývá sociální služba uvedeným osobám poskytnuta i proti jejich vůli. Zmíněné subjektivní příčiny dále ovlivňují i individualizaci smluv o poskytnutí sociální služby, která je nedostatečná zejména v oblasti rozsahu poskytování služby. Nedostatečnou individualizaci smluv však samotní sociální pracovníci za problematickou nepovažují. Uvedené subjektivní příčiny způsobují situace, kdy sociální pracovníci nejsou schopni srozumitelným způsobem seznámit s obsahem a účelem smlouvy ty zájemce o službu, kteří mají z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu nebo duševního onemocnění snížené rozumové schopnosti. Nahlídneme-li na uvedené příčiny problematických situací optikou etiky a morálky v sociální práci, lze konstatovat, že problematické situace mohou být také odrazem neprofesionálního jednání sociálních pracovníků, jenž pramení z jejich snahy o zjednodušení si práce. K uvedeným problematickým situacím, které jsou způsobeny subjektivními příčinami, je třeba říci, že mohou být do jisté míry podmíněny také důvody, které samotní sociální pracovníci ovlivnit nemohou. V případě neznalosti alternativních forem komunikace se jedná zejména o nemožnost absolvovat vzdělávání dle potřeb pracovníků z důvodu nastavení vzdělávací politiky daných zařízení, která je orientována na realizaci ekonomicky méně náročnějších vzdělávacích aktivit. V případě nerespektování vůle zájemců o službu se jedná zejména o tlak nadřízených, aby sociální pracovníci postupovali v určitých situacích dle pokynu nadřízeného, který staví přání rodinného příslušníka nad vůli zájemce o službu, i když je to v rozporu se zákonnými normami. V souvislosti se specifickými situacemi při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby sociální pracovníci dosud nemají zkušenosti s uzavíráním smlouvy o poskytnutí sociální služby prostřednictvím nových institutů zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zastupování členem domácnosti, nápomoc při rozhodování, předběžné prohlášení), ani s uzavíráním smlouvy, kdy senioři nejsou schopni číst a psát, ale jsou schopni právně sami jednat. U specifických situací při podepisování smluv o poskytnutí sociální služby se jako problematické jeví zejména postupy sociálních pracovníků v souvislosti s uzavíráním smlouvy o poskytnutí sociální služby s osobou, která není schopna dle lékařského posudku sama právně jednat a nemá ustanoveného opatrovníka či jiného 91
zástupce (případně podpůrce). V tomto případě samotní sociální pracovníci nechápou význam postupu dle § 91, odst. 6 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách nebo jej přímo nedodržují. Problematické situace při podepisování smluv o poskytnutí sociální služby opět spojují v rovině příčin dva styčné body. Prvním styčným bodem je nedostatečná orientace sociálních pracovníků v ustanoveních zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Druhým styčným bodem jsou nedostatečně zpracovaná vnitřní pravidla v pobytových zařízeních, kde sociální pracovníci působí, kdy v předpisech nejsou zohledněny postupy pro specifické situace při uzavírání smluv, o které by se mohli sociální pracovníci opřít. Definované problematické situace, které jsou způsobeny subjektivními příčinami, nelze vztáhnout na všechny sociální pracovníky pobytových zařízení sociálních služeb pro seniory v České republice, vzhledem k tomu, že se můj výzkum týkal pouze omezené skupiny pracovníků. Ze získaných dat jsem však identifikovala jednu problematickou situaci, která je způsobena objektivní příčinou, a dle mého názoru se tedy bude projevovat ve všech pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory v České republice. Problematická situace souvisí s postupem při uzavírání smlouvy s osobou, která je omezena ve svéprávnosti a má ustanoveného opatrovníka. Při uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby s platností na dobu neurčitou prostřednictvím opatrovníka nemůže totiž opatrovník jednat samostatně, ale potřebuje k podpisu smlouvy schválení soudu (§ 483, odst. 2, písm. b), zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Tento zákonný požadavek má na pobytová zařízení sociálních služeb ekonomický dopad, protože v době, kdy se čeká na schválení smlouvy o poskytnutí sociální služby soudem, zůstává v zařízení neobsazené místo, tudíž se zařízením snižují úhrady za služby, se kterými však bylo v jejich rozpočtech počítáno. Vážný může být také dopad na samotné zájemce o službu omezené ve svéprávnosti, vzhledem k tomu, že jim služba nemůže být poskytnuta dle jejich potřeb okamžitě. Sociální pracovníci uvedených zařízení tak volí alternativní postup, kdy skrze opatrovníky uzavírají smlouvy o poskytnutí sociální služby na dobu určitou a opatrovníci se poté obracejí na soudy s žádostí o prodloužení smlouvy na dobu neurčitou. Z hlediska zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku je však tento postup nejednoznačný. Opatrovník totiž potřebuje souhlas opatrovnické rady nebo soudu, pokud opatrovnická rada není zřízena, se změnou bydliště opatrovance (§ 480, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). I když je poskytnutí pobytové sociální služby spojeno s přestěhováním opatrovance, nelze vzhledem k nejednoznačnému výkladu pojmu bydliště říci, zda je uvedený postup v souladu se zákonem či nikoliv. Judikatura soudu, která by 92
uvedenou situaci řešila, dosud nebyla stanovena, a tak sociálním pracovníkům, kteří chtějí jednoznačně postupovat v souladu se zákonem, nezbývá nic jiného, než čekat na schválení smluv o poskytnutí sociální služby s platností na dobu neurčitou soudem. Pokud by však včasné neposkytnutí služby ohrožovalo samotného zájemce o službu, domnívám se, že možným východiskem z této situace je využití institutu předběžného opatření dle § 73 – 77 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Předběžné opatření je totiž možné využít v souvislosti s kterýmkoliv řízením u soudu a jeho účelem je zabránit nepříznivým následkům, které by v dané věci mohly nastat před nebo po dobu soudního řízení. Vzhledem identifikovaným problematickým situacím se domnívám, že se mi podařilo naplnit cíl mé diplomové práce. Myslím si, že toto téma je natolik aktuální, že by si zasloužilo hlubší zkoumání, které však s ohledem na rozsah a zaměření diplomové práce nebylo možné. Věřím, že problematické situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby, které jsem z výzkumu identifikovala, nebudou samotní sociální pracovníci (respondenti výzkumu) vnímat jako kritiku jejich práce, ale využijí je jako podklad pro zkvalitnění procesu uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v zájmu potenciálních klientů služeb, zejména těch, kteří nejsou schopni z různých důvodů sami právně jednat.
93
Použitá literatura Bednář, M. (2008a). Plánované změny zákona o sociálních službách a jeho výsledky. Spravedlnost a služba, č. 3, s. 73-86. Bezouška, P., Piechowiczová, L. (2013). Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny. Praha: ANAG. Čámský, P. (2009a). Smlouvy o poskytování sociálních služeb I. Sociální služby, č. 2, s. 30-31. Čámský , P. (2009b). Smlouvy o poskytování sociálních služeb II. Sociální služby, č. 3. s. 30 – 32. Čámský, P. (2010). K novele zákona o sociálních službách (II. část). Sociální služby, č. 1, s. 28-29. Čámský, P., Sembdner, J., Krutilová, D. (2011). Sociální služby v ČR v teorii a praxi. Praha: Portál. Čámský, P. (2013). Smlouvy o poskytování sociálních služeb (nepublikováno, materiál k semináři). Čebišová, R., Chábová, R., Johnová, M., Kořínková, D., Škopová, V. (2013). Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování. Praha: MPSV. Dostupné 31.12.2014 z http://www.kvalitavpraxi.cz/res/data/018/002208.pdf. Disman, M. (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Deverová,L., Petrová,P., Veškrnová, B., Dolejská, B., (2008). Jednání se zájemcem o sociální službu a smlouva o poskytování sociální služby. In: Čermáková, K., Holečková, K. (Eds.) Standardy kvality sociálních služeb, výkladový sborník pro poskytovatele (s. 56-75). Praha: MPSV. Fulton, K., Woodley, K., Sanderson, H. (2011). Podporované rozhodování. In: Pro změnu 2010, Sborník z konference. Praha: Quip – Společnost pro změnu, s. 23-40. Dostupné 30.12.2014 z http://www.kvalitavpraxi.cz/res/data/017/002025.pdf. Gavora, P. (2000). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. Hendl, J. (2008) Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Hendrych, D. (2009). Právnický slovník. Praha: C.H.Beck. Horáková, J. (2014). Základy práva pro neprávníky. Praha: Linde.
94
Hradilová, A. (2013). Význam posudku lékaře při jednání se zájemcem o pobytovou sociální
službu
[online].
Dostupné
30.10.2014
z
http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochrana_osob/ZARIZENI/Socialni_sluzby/ 3_2013_Vyznam-posudku.pdf. Chloupková, S. (2013). Jednání se zájemcem o službu sociální péče od A do Z. Praha: Grada Publishing, a.s. Inclusion Europe. (2009). Informace pro všechny. Evropská pravidla pro tvorbu snadno srozumitelných informací. Praha: Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením v České
republice,
Dostupné
o.s..
30.12.2014
z
http://www.inclusion-
europe.com/pathways2/images/Information_for_all-CZ.pdf. Jandourek, J. (2003). Úvod do sociologie. Praha: Portál. Johnová, M. Čermáková, K. (2002). Zavádění standardů kvality do praxe – průvodce poskytovatele.
Praha:
MPSV.
Dostupné
11.01.2015
z
http://www.mpsv.cz/files/clanky/5964/pruvodce.pdf. Kancelář veřejného ochránce práv. (2007). Zpráva z návštěv zařízení sociálních služeb pro seniory [online]. Dostupné 04.10.2014 z http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskovezpravy-2007/zprava-z-navstev-zarizeni-socialnich-sluzeb-pro-seniory/. Kancelář veřejného ochránce práv. (2008). Tematické návštěvy domovů pro seniory [online]. Dostupné 30.10.2014 z http://www.ochrance.cz/ochrana-osob-omezenych-nasvobode/zarizeni/zarizeni-socialnich-sluzeb/tematicke-navstevy-domovu-pro-seniory-rijen2008/. Kancelář veřejného ochránce práv. (2013). Výzkum veřejného ochránce práv; Přístup k sociální
službě
domov
pro
seniory
[online].
Dostupné
05.10.2014
z
http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochrana_osob/ZARIZENI/Socialni_sluzby/ DIS25-2013_vyzkum_zarizeni_pro_seniory.pdf. Jabůrková, M., Dohnalová, R., Jirků, L., Kudějová, T., Mátl, O., Novák, P. (2007). Od paragrafů k lidem. Praha: SKOK. Králová, J., Rážová, E. (2012). Sociální služby a příspěvek na péči. Olomouc: ANAG. Krutilová, D., Čámský, P., Sembdner, J. (2008). Sociální služby – Tvorba a zavádění Standardů kvality poskytovaných sociálních služeb. Praha: Asociace poskytovatelů sociálních služeb.
95
Malíková, E. (2011). Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních, Praha: Grada. s. 67. Matuška, P. (2007). Jednání se zájemcem o sociální službu. Sociální práce, č. 4, s.55-63. Marečková, J., Matiaško, M. (2010). Člověk s duševním postižením a jeho právní jednání. Otázka opatrovnictví dospělých. Praha: Linde. Koldinská, K. (2007). Legislativní zakotvení sociálních služeb v ČR. In Matoušek, O. a kol., Sociální služby – legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. (35-51). Praha: Portál. Lukasová, M. (2010). Základní a fakultativní činnosti v pobytových zařízeních sociálních služeb. Sociální služby, č. 12, s. 25. Matoušek, O. (2007). Typologie sociálních služeb podle cílových skupin. In Matoušek, O. a kol., Sociální služby – legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. (79-106). Praha: Portál. Michalík, J. (2008a). Smluvní vztahy v sociálních službách. Praha: Studio Element. Milner, J., O´Byrne, P., Assessment in social work. 2009. New York: Palgrave Macmillan. Dostupné
[online].
31.10.2014
z
http://books.google.cz/books?id=5JT7AwAAQBAJ&pg=PT44&dq=assessment+in+social +work&hl=cs&sa=X&ei=jVtTVPKCI6jG7AazioG4CQ&redir_esc=y#v=onepage&q=asse ssment%20in%20social%20work&f=false. MPSV (2005).
Důvodová zpráva k návrhu zákona o sociálních službách [online].
Dostupné 28.10.2013 z http://socialnirevue.cz/item/zakon-o-socialnich-sluzbach-2005uplny-pruvodce/category/zkratka. MPSV
(2013a).
Smlouvy,
účtování
a
úhrady
[online].
Dostupné
05.10.2014
http://www.mpsv.cz/cs/13373#d1. MPSV (2013b). Doporučený postup č. 4/2013 k zajišťování fakultativních činností při poskytování
sociálních
služeb.
Dostupné
11.01.2015
z
http://www.mpsv.cz/files/clanky/15749/DP_fakultativni_sluzby_final.pdf. MPSV (2014). Doporučený postup č. 1/2014, který nahrazuje a ruší původní doporučený postup č. 1/2011 k zastupování osob, které podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem zdravotních služeb nejsou schopny samy jednat a nemají zákonného zástupce podle § 91 odst. 6 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších
předpisů.
Dostupné
11.01.2015
z
http://www.mpsv.cz/files/clanky/16064/Doporuceny_postup_2014-07-07.pdf.
96
Navrátil, P. (2007). Posouzení životní situace: úvod do problematiky. Sociální práce, č. 1, s.72-86. Navrátil, P., Musil, L. (2007). Posouzení životní situace klienta – jak na to!. Sociální práce, č. 1, s. 117-121. Občanský soudní řád. Zákon č. 99/1963 Sb., v účinném znění ke dni 27.03.2015. Občanský zákoník. Zákon č. 89/2012 Sb., v účinném znění ke dni 27.03.2015 a důvodová zpráva k občanskému zákoníku. Rittichová, B., Matiaško, M., Pastorek, Š., Štrunc, V. (2014). Analýza možnosti vytvoření institutu profesionálního opatrovníka a podpůrce v právním prostředí České republiky. Praha: Instand. Dostupné 10.01.2014 z http://llp.cz/publikace/analyza-moznosti-vytvoreniinstitutu-profesionalniho-opatrovnika-a-podpurce-v-cr/ Ruben, M. (2010). Social work assessment. Glasgow: Bell and Bain Ltd. Sanderson, H., Goodwin, G. (2010). Myšlení zaměřené na člověka. Dostupné 30.12.2014 z: http://www.kvalitavpraxi.cz/res/data/015/001829.pdf. Sokol, R., Trefilová, V. (2008). Sociální pracovník v rezidenčních zařízeních sociálních služeb. Praha: ASPI. Sýkorová, J., Jabůrková, M., Plachý, A., Paleček, J. (2008) . Poslání, cíle, okruh osob jako veřejný závazek. In: Čermáková, K., Holečková, K. (Eds.) Standardy kvality sociálních služeb, výkladový sborník pro poskytovatele (s. 21-22). Praha: MPSV. Šimáčková, L. (2014). Nové instituty v oblasti právní úpravy způsobilosti právně jednat v intencích rekodifikace soukromého práva. (Diplomová práce). Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Škárová, M. (2009). Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. Praha: Linde. Špelda, J. (2009). Uzavírání smlouvy o poskytování sociálních služeb. Sociální práce, č. 2, s. 54-55. Švaříček, R., Šeďová, K. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: pravidla hry. Praha: Portál. Thompson, J., Kilbane, J., Sanderson, H. (2008). Person centred practice for professionals. Glasgow: Bell and Bain Ltd. Varvařovský, P. (2013). Přístup k sociální službě domov pro seniory. [online]. Dostupné 31.10.2014
z
97
http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/ochrana_osob/ZARIZENI/Socialni_sluzby/ DIS25-2013_vyzkum_zarizeni_pro_seniory.pdf Vyhláška 505/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, v účinném znění ke dni 27.03.2015. Vyhláška 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. Zákon o sociálních službách. Zákon č. 108/2006 Sb., v účinném znění ke dni 27.03.2015. Zákon o sociálním zabezpečení. Zákon č. 100/1988 Sb. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Zákon č. 292/2013 Sb., v účinném znění ke dni 27.03.2015. Zuklínová, M. (2013) Právní jednání podle občanského zákoníku. Praha: Linde.
98
Seznam tabulek Tabulka č. 1 Okruhy informací při jednání se zájemcem o službu
Seznam příloh Příloha č. 1 Rozhovor pomocí návodu
99
Bibliografický záznam Bocková, Zuzana. Problematika smluvních vztahů v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory s osobami, které nejsou schopny samy jednat, z pohledu sociálních pracovníků. Diplomová práce. Olomouc: Univerzita Palackého.
Anotace Diplomová práce se zabývá problematikou uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb pro seniory s osobami, které nejsou schopny samy jednat z pohledu sociálních pracovníků. Cílem práce je identifikovat, které specifické situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby v pobytových zařízeních sociálních služeb se seniory, kteří nejsou schopni sami jednat, vnímají sociální pracovníci jako problematické a zda jsou tyto problematické situace způsobeny objektivními příčinami (např. chybějícím právním předpisem) nebo se jedná o subjektivní příčiny (např. nedostatek kompetencí, znalostí pracovníka). Po úvodním vhledu do systému sociálních služeb v ČR s důrazem na pobytové sociální služby pro seniory následuje hlavní část práce zaměřená na zásady a faktory smluvních vztahů, institut smlouvy o poskytnutí sociální služby, proces jednání se zájemcem o službu a proces uzavírání smlouvy o poskytnutí sociální služby s důrazem na specifické situace uzavírání smluv s osobami, které nejsou schopny samy právně jednat. V praktické části práce jsou prostřednictvím kvalitativního výzkumu identifikovány problematické situace při uzavírání smluv o poskytnutí sociální služby s osobami, které nejsou schopny samy jednat, a jsou zde stanoveny příčiny těchto problematických situací.
Klíčová slova Sociální služby, pobytové zařízení sociálních služeb, senioři, smlouva, senioři, kteří nejsou schopni sami jednat, sociální pracovníci, kvalitativní výzkum.
Annotation This thesis deals with view of social workers on the issue of contractual relations in residential social services for the elderly with persons who are apparentyl not able to act 100
independently. The aim is to identify specific situations when supplying contract in residential social services for elderly not capable to act independently from social workers perspective. The aim is also to identify whether these specific situations are caused by objective or subjective reasons. After an initial insight into the social service system in the Czech Republic with an emphasis on residential social services for the elderly followed by the main part of paper.
The main part describes principles and factors conctractual
relations, contract, the process of negotiations with the prospective and process of contractual with emphasis on the specific situation of contracts with persons who are not able to act independetly. Practical part identifies problematic situations and its causes.
Key words Social services, residential social services, elderly, contract, elderly not able to act independently, social workers, qualitative research.
101
Příloha č. 1 Rozhovor pomocí návodu Skupina
Dílčí téma
Vzorové smlouvy
Zpracování návrhu smlouvy
Otázky Máte zpracován návrh tzv. vzorových smluv? Kdo vzorové smlouvy zpracovával? Podílel jste se na jejich zpracování? Do jaké míry je možné vzorové smlouvy upravovat? Máte zpracovány vzorové smlouvy v alternativní podobě, pro osoby, které nejsou schopny právně samy jednat (mají snížené rozumové schopnosti apod.)?
Individualizace smluv
Informační materiály o smlouvě
Seznámení se smlouvou a jednání o připomínkách
Srozumitelnost smlouvy
Jak zajišťujete individualizaci smluv u osob, které nejsou schopny samy právně jednat (mají např. obtíže ve verbální komunikaci apod.)? Jak zjišťujete potřebné údaje od uvedených osob, aby byla smlouva uzpůsobena jejich potřebám a přáním? Využíváte nějaké specifické techniky v oblasti zjišťování potřeb pro individualizaci smluv? Vzpomeňte si na poslední situaci, kdy jste zjišťoval potřebné údaje od osoby, která nebyla schopna sama právně jednat (a např. verbálně nekomunikovala nebo komunikovala verbálně s obtížemi). Popište, jak jste postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám pomohlo, aby to obtížné nebylo? Máte zpracovány informační materiály či jiné pomůcky pro osoby, které nejsou schopny samy právně jednat o smlouvách či o procesu uzavírání smlouvy? Využíváte je v praxi? Využíváte nějaké specifické techniky práce, aby byla zajištěna srozumitelnost smluv i pro osoby, které nejsou schopny samy právně jednat? Vzpomeňte si na poslední situaci, kdy jste osobu, která není schopna sama právně jednat, seznamoval se smlouvou o poskytnutí sociální služby. Popište, jak jste postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám
Vyjednávání o smlouvě
Instituty nového občanského zákoníku Specifické situace při uzavírání smluv
Opatrovnictví
Na základě § 91, odst. 6 zákona o sociálních službách
Další specifické situace
Opora pro pracovníky při uzavírání smluv
pomohlo, aby to obtížné nebylo? Vzpomeňte si na poslední situaci, kdy jste vyjednával o připomínkách ke smlouvě s osobou, která není schopna sama právně jednat. Popište, jak jste postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám pomohlo, aby to obtížné nebylo? Setkal jste se již ve své praxi se situací, že byste uzavíral smlouvu na základě využití nových institutů občanského zákoníku? Jak jste v této situaci postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám pomohlo, aby to obtížné nebylo? Víte jak postupovat při uzavírání smluv na základě využití nových institutů občanského zákoníku? Vnímáte, že by mohlo být využití některého z uvedených institutů při uzavírání smluv pro Vás obtížné? Setkal jste se již ve své praxi se situací, že byste uzavíral smlouvu s osobou, která je omezena ve svéprávnosti? Jak jste v této situaci postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám pomohlo, aby to obtížné nebylo? Setkal jste se již ve své praxi se situací, že byste uzavíral smlouvu s osobou, která zjevně není schopna sama právně jednat, ale nemá ustanoveného zástupce? Jak jste v této situaci postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám pomohlo, aby to obtížné nebylo? Setkal jste se již ve své praxi se situací, že osoba využívala při uzavírání smlouvy tzv. smluvní zastoupení? Jak jste v této situaci postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám pomohlo, aby to obtížné nebylo? Setkal jste se již ve své praxi se situací, že osoba, která uzavírala smlouvu, nemohla číst ani psát? Jak jste v této situaci postupoval? Bylo pro Vás něco v této situaci obtížné? Co by Vám pomohlo, aby to obtížné nebylo? Máte zpracován nějaký vnitřní předpis, metodiku, která by se zabývala
Vnitřní předpisy
Kurzy, školení
uzavíráním smluv? Které specifické postupy pro uzavírání smluv tento vnitřní předpis upravuje? Zohledňuje metodika postupy pro uzavírání smluv na základě institutů nového občanského zákoníku? (předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastupování členem domácnosti) Upravuje také postupy pro zajištění srozumitelnosti či individualizace smluv u osob, které nejsou schopny samy právně jednat? Podílel jste se na jeho zpracování? Máte možnost jej upravovat? Využíváte jej jako podporu ve své práci při uzavírání smluv s osobami, které nejsou schopny samy právně jednat? Odkud čerpáte informace, jak postupovat při uzavírání smluv s osobami, které nejsou schopny samy právně jednat? Absolvoval jste nějaké školení týkající se uzavírání smluv s osobami, které nejsou schopny samy právně jednat? Byla tato školení pro Vás přínosná, pomohla Vám vyřešit nějakou obtížnou situaci?
