Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta. Katedra křesťanské sociální práce

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Charitativní a sociální práce

Pavla Jahodová

ÚSKALÍ PĚSTOUNSKÉ PÉČE PRARODIČŮ V SOUVISLOSTI S BUDOUCÍM ZAČLENĚNÍM DĚTÍ DO SPOLEČNOSTI

Diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Ivana Knausová, PhD.

2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Olomouci dne 24. června 2013 …………………………………………

podpis studenta

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Ivaně Knausové, PhD., za odborný dohled, poskytnuté studijní materiály, cenné rady, vstřícnost a ochotu při zpracování práce. Mé poděkování patří všem účastníkům výzkumu za jejich ochotu spolupracovat, stejně jako kolegům podílejícím se na evropském projektu.

Anotace Diplomová práce se zabývá náhradní rodinnou péčí, se zřetelem na péči pěstounskou. Teoretická část je rozdělena do tří oblastí, z nichž první se zabývá náhradní rodinnou péčí napříč historii až po charakteristiku jednotlivých forem péče. V druhé části je pozornost věnována pěstounské péči, protože právě tato forma náhradní rodinné péče je v diplomové práci stěžejním tématem. Popisuje její vývoj, druhy, uvádí práva a povinnosti plynoucí z pěstounské péče. Teoretickou část uzavírá třetí oblast, která je věnována evropskému projektu, který probíhal v uplynulých dvou letech a svou pozornost směřoval k mládeži ohrožené sociálně patologickými jevy. Pro Českou republiku se cílovou skupinou staly právě děti žijící v pěstounské péči. Praktická část pojednává o prarodičích, jejich rolích v životě rodiny a v životě dítěte, o prarodičích a pěstounství. Úvod praktické části obsahuje také legislativní ukotvení pěstounské péče a pěstounské péče prarodičů, jejich povinnosti a práva. Poukazuje na problematiku „dvougeneračních“ soužití, ke kterým dochází v případě prarodičů pěstounů. Stěžejní oblastí praktické části práce je kvalitativní výzkumné šetření, které bylo realizováno na základě rozhovorů, pozorování a rozhovorů na základě pozorování s vybranými účastníky zmíněného projektu. Praktickou část uzavírají případové studie vybraných účastníků projektu. Cílem výzkumného šetření bylo popsat vztahy „dvougeneračních“ soužití, vztahy mezi dětmi a biologickými rodiči a na základě získaných informaci identifikovat úskalí těchto vztahů. Klíčová slova Náhradní rodinná péče, pěstounská péče, prarodiče, pěstounská péče prarodičů, dvougenerační soužití

Abstract

This thesis deals with foster care, with a view to foster care. The theoretical part is divided into three areas, the first of which deals with foster care across history to the characteristics of the different forms of care. The second part focuses on foster care, because this form of foster care is a central theme of the thesis. Describes the development, types, lists the rights and obligations arising out of foster care. The theoretical part is concluded with the third area, which is dedicated to the European project, which took place in the past two years, and his attention was directed to young people at risk of social pathologies. The Czech Republic became the target group is children living in foster care. The practical part deals with the grandparents, their roles in family life and in the life of the child, grandparents and foster care. Introduction The practical part contains a legislative definition of foster care and foster care, grandparents, their rights and duties. Highlights the problem of "two-family" cohabitation, which occurs when the foster grandparents. The main part of the practical part of the thesis is qualitative research, which was conducted through interviews, observations, and interviews on the basis of observations with selected participants mentioned project. The practical part is closed a case study of selected project participants. The aim of the research was to describe the relationship "two-family" cohabitation relationships between children and their biological parents and on the basis of the information received to identify the pitfalls of these relationships.

Keywords Substitute family care, foster care, grandparents, foster care grandparents, two generations living together

Úvod………………………………………………………………………………….9 1

Náhradní rodinná péče................................................................................................. 11

2

Historie náhradní rodinné péče ..................................................................................... 11

3

4

2.1

Antický Řím ........................................................................................................ 11

2.2

Středověk a novověk ............................................................................................ 12

2.3

Osvícenství a následující století ........................................................................... 13

2.4

Vznik ústavů ........................................................................................................ 13

Formy náhradní rodinné péče ....................................................................................... 15 3.1

Osvojení ............................................................................................................... 15

3.2

Pěstounská péče ................................................................................................... 16

3.3

Poručenská péče ................................................................................................... 17

3.4

Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče ........................................... 17

3.5

Ústavní péče ........................................................................................................ 18

Pěstounská péče ............................................................................................................ 20 4.1

5

Vývoj pěstounské péče ........................................................................................ 21

4.1.1

Instituce kojných ............................................................................................. 21

4.1.2

Kritika institucí kojných .................................................................................. 21

4.1.3

Sirotčince ......................................................................................................... 22

4.1.4

Období první republiky.................................................................................... 22

4.2

Vznik a zánik pěstounské péče ............................................................................ 23

4.3

Výkon pěstounské péče ........................................................................................ 24

4.4

Charakteristika pěstounské péče .......................................................................... 24

4.5

Pěstounská péče podle české právní úpravy ......................................................... 25

4.5.1

Pěstounská péče na přechodnou dobu .............................................................. 25

4.5.2

Profesionální pěstounská péče ......................................................................... 26

4.5.3

Předpěstounská péče ........................................................................................ 27

4.5.4

Respitní pěstounská péče ................................................................................. 27

4.5.5

Hostitelská pěstounská péče ............................................................................ 28

4.5.6

Azylová pěstounská péče ................................................................................. 28

4.5.7

Diagnostická pěstounská péče ......................................................................... 28

4.6

Účel pěstounské péče ........................................................................................... 28

4.7

Práva a povinnosti pěstounství ............................................................................. 29

4.8

Dítě vhodné pro pěstounskou péči ....................................................................... 29

4.9

Předpoklady budoucího pěstouna......................................................................... 30

Projekt Move It ............................................................................................................. 33

6

7

5.1

Vznik projektu Move IT ...................................................................................... 34

5.2

Organizace projektu Move It ............................................................................... 34

5.3

Zastoupení České republiky v evropském projektu Move It ................................ 35

5.4

Metody projektu Move It vybrané zástupci členských zemí ................................ 36

5.5

Průběh projektu .................................................................................................... 37

5.6

Ukončení projektu (Meeting Francie ) ................................................................ 38

Prarodiče a pěstounská péče ......................................................................................... 41 6.1

Prarodič jako životní role ..................................................................................... 43

6.2

Zralost pro prarodičovství .................................................................................... 45

6.3

Vztah mezi prarodiči a dětmi ............................................................................... 46

6.4

Vztahy dítěte k prarodičům .................................................................................. 46

6.5

Práva a povinnosti ve vztahu prarodič a vnuk ...................................................... 47

6.6

Dávky pěstounské péče ........................................................................................ 48

6.7

Odměny pěstouna prarodiče a praprarodiče ......................................................... 49

Kvalitativní výzkumné šetření ...................................................................................... 50 7.1

8

7.1.1

Výběr účastníků projektu Move It ................................................................... 50

7.1.2

První setkání s účastníky projektu Move It ...................................................... 51

7.1.3

Cílová skupina projektu Move It ..................................................................... 51

7.1.4

Cílová skupina výzkumného šetření ................................................................ 52

7.1.5

Vliv výchovy prarodičů na děti........................................................................ 52

Realizace kvalitativního výzkumného šetření ............................................................... 54 8.1

Metodologie ......................................................................................................... 55

8.1.1

Kvalitativní výzkum ........................................................................................ 55

8.1.2

Účastníci výzkumu .......................................................................................... 56

8.1.3

Respondenti rozhovorů .................................................................................... 56

8.2

Organizace výzkumného šetření .......................................................................... 56

8.2.1

Rozhovor (interview) ....................................................................................... 57

8.2.2

Polostrukturovaný rozhovor ............................................................................ 58

8.2.3

Pozorování ....................................................................................................... 58

8.3

Etika výzkumu ..................................................................................................... 59

8.4

Cíl výzkumného šetření ....................................................................................... 59

8.5

Průběh výzkumného šetření ................................................................................. 59

8.5.1 9

Příprava projektu MOVE IT ................................................................................ 50

Fáze výzkumného šetření ................................................................................ 60

Případová studie ........................................................................................................... 64 9.1

Případová studie č. 1. ........................................................................................... 65

9.2

Případová studie č. 2 ............................................................................................ 68

9.3

Případová studie č. 3 ............................................................................................ 72

9.4

Případová studie č. 4 ............................................................................................ 75

9.5

Případová studie č. 5 ............................................................................................ 80

9.6

Případová studie č. 6 ............................................................................................ 83

Závěr…………………………………………………………………………….......89 Seznam použité literatury a ostatních zdrojů………………………………………..91 Přílohy………………………………………………………………………………..

Úvod Během mého studia sociální práce mě velmi zaujala problematika náhradní rodinné péče. Ač se problematika náhradní rodinné péče jeví na první pohled jako problém novodobé společnosti, opak je pravdou. Z tohoto důvodu jsem se v této práci snažila nejprve zmapovat historii tohoto institutu a následně jeho vývoj až do současné doby. Tématem diplomové práce je jedna z forem náhradní rodinné péče a to péče pěstounská, konkrétně pěstounská péče prarodičů. Pěstounskou péči prarodičů nelze zařadit do oblasti výchovy dětí biologickými rodiči, avšak ani do péče prováděné profesionály, případně osobami s dětmi pokrevně nespřízněnými. Přesto má své nezastupitelné místo v pěstounské péči, ale jako každá z forem náhradní rodinné péče má své nepopíratelné výhody i svá úskalí. Cílem diplomové práce je popsat pozitiva a negativa „dvougenerační“ výchovy dětí a zjistit do jaké míry to může ovlivnit pozdější integraci dítěte do společnosti. Diplomová práce je rozdělena do části teoretické a části výzkumné. Úvodní kapitoly teoretické části jsou věnovány pojmu náhradní rodinná péče, jejímu vývoji napříč historií až po současné dělení pěstounské péče, a poté jednotlivým formám náhradní rodinné péče. Další část práce je věnována realizaci evropského projektu, který byl směřován na mládež ohroženou sociálně patologickými jevy, kdy si Česká republika za svou cílovou skupinu zvolila právě děti v pěstounské péči. Spolupráce na tomto projektu pro mne byla motivem pro volbu tématu diplomové práce. Cílovou skupinu pro výzkum realizovaný v rámci diplomové práce tvoří děti vyrůstající v pěstounské péči prarodičů. Ve výzkumné části je nejprve proveden rozbor role prarodičů ve výchově dítěte v rodině jako celku, včetně problémům vznikajícím v případě, že prarodiče svoji funkci nezvládají. Závěrečná část práce poté obsahuje případové studie dětí pro poskytnutí částečného obrazu o životní situaci dětí, které se podílely na mém projektu.

Základem zpracování a provedení výzkumu předcházelo prostudování odborné literatury vztahující se k uvedené problematice. Z prostudovaného materiálu jsem vybrala stěžejní informace, které jsem poté uspořádala do této práce. Nemalou pozornost jsem též věnovala zvolení vhodných otázek rozhovorů, které byly stěžejní pro

to, aby výstup

tohoto

výzkumu

byl

co

nejblíže

popsané

realitě.

10

I. TEORETICKÁ ČÁST

1

Náhradní rodinná péče Náhradní rodinná péče je poskytována dětem bez rodiny, nebo dětem, které

nemohou být z různých důvodů vychovány ve své vlastní rodině. Dává dětem možnost vyrůstat v přirozeném rodinném prostředí, které na rozdíl od ústavní péče, má pozitivní vliv na jejich psychomotorický a psychický vývoj. Formy náhradní rodinné péče se vyvíjely od adopce (osvojení), pěstounské péče, poručenství, opatrovnictví až po péči ústavní a alternativní.

2

Historie náhradní rodinné péče Vodák (In Matějček a kol. 1999) vývoj náhradní rodinné péče rozdělil

do několika fází. Za první fázi označuje období Říma, druhou fázi představuje středověk a novověk až do konce 18. století a období osvícenství a následující století označuje jako fázi třetí, období první republiky jako čtvrté a období po druhé světové válce, za fázi pátou.

2.1 Antický Řím Osvojení neboli adopce je nejstarší doloženou formou náhradní rodinné péče a pochází z antického Říma. Antické římské právo již znalo a aplikovalo instituty jako tutela (poručnictví, opatrovnictví) a cura (péče, starost, opatrovnictví). Vztah mezi osvojencem a osvojitelem, ke vztahu mezi vlastním dítětem a jeho rodiči byl připodobněn formulací adoptio naturam imitatur - osvojením se nahrazuje příroda. Původně mohli adoptovat pouze muži v souladu s pojetím rodiny jako jednoty osob i majetku, v níž má dominantní postavení otec jako hlava rodiny (pater familias), později mohli adoptovat i ženy. Hlavním smyslem osvojení bylo zajištění pokračování rodiny a například převod majetkových a jiných práv na osvojitele či zánik osvojitelských závazků. Původně bylo možno adoptovat dospělého člověka,

11

osvojení se na nezletilé osoby vůbec nevztahovalo. S odstupem staletí, byly podle římského práva formulovány právní podmínky pro osvojení téměř ve všech právních řádech evropských zemí.

2.2 Středověk a novověk Ve středověku ztratilo osvojení význam a to v souvislosti s nízkou hodnotou lidského života, značnou chudobou a velkou porodností. Na významu osvojení získalo opět s nástupem novověku, humanismu a osvícení. I v tuto dobu bylo možno adoptovat také plnoletou osobu a dokonce žijící v manželství. Většinou nevznikaly příbuzenské vztahy s příbuznými, jen rodičovský vztah mezi osvojitelem a osvojencem, kdy důvody vedoucí k osvojení byly převážně majetkové. Formálně adoptovala děti jen šlechta z důvodu zajištění kontinuity jména, lid se ujímal dítěte cizího především z důvodů naprosto zištných, tedy z důvodu levné pracovní síly. V osmém století byly zakládány první nalezince, ústavy ve kterých opuštěné děti nacházely útulek. První takový ústav byl založen v roce 787 v Miláně, potom následoval v roce 1070 slavný klášter sv. Ducha v Montpellieru, později v Marseilli, Besançoně, ve Florencii (1317), v Norimberce (1331), Benátkách (1380) a později i v Londýně. Mimo to bylo založeno značné množství nalezinců v Itálii, ve Francii, ve Španělsku a jinde. Způsob, kterým přijímány děti do těchto ústavů, byl rozličný. Obyčejně byly děti odkládány u dveří kostelů do zvláštní kamenné mušle nebo na okno opatřené mříží, skrze kterou bylo nemluvně do okna vloženo. Velmi časté pak byly otáčivé jesle (frc. tour, ital. ruota), hlavně v zemích románských, kde se místy udržely až po dnešní dny. V Paříži se teprve založením hospitu Maison de Couche Vincencem de Paul poměry nalezenců poněkud zlepšily. Ale počet přijatých dětí velice stoupl. V tomto ústavu byly chovány děti po nějaký čas, poté byly dávány pěstounkám, aby se po několika letech vracely opět do ústavu. Z tohoto se poté jako odrostlé do své zletilosti vracely ke svým pěstounům, kde mohly být pronajímány k různým pracím.

12

2.3 Osvícenství a následující století V tomto období se nalezince stávají obecnou potřebou jako projev nastupujícího racionalismu nejen ve filosofii a ekonomice, ale také v sociální politice. Směrodatnou reformu v oblasti nalezinců provedl císař Josef II., který založil r. 1784 nalezinec vídeňský, kde byly spojeny děti osiřelé a děti nemanželské s důrazem na dočasné přijetí dítěte do ústavu a to dítěte, jež se narodilo v porodnici, které mělo právo na jméno matky a jehož matka byla přibrána v daném ústavu jako kojná. Do dalšího vývoje v uvedeném oboru, zasáhla i Francouzská revoluce. Tato učinila mimo jiné převrat i v oblasti umísťování dětí, ať již osiřelých či nemanželských, kdy prohlásila, že dítě nemanželské je majetkem státu až do jeho zletilosti. Nemanželské děti byly poté přijímány do nalezinců na státní náklady. Roku 1811 Napoleon I. ve snaze podpořit přibývání obyvatelstva rozmnožil opětně počet otáčivých jeslí. Nalezincům jsou vkládány ideová základy postavené na myšlenkách Rousseauových a Pestalozziho a představují pokročilejší formu ústavní péče ve srovnání s nalezinci. V popředí již nestojí pouze záchrana života dítěte, ale jeho výchova, řádná a společnosti užitečná. (Matějček a kol. 1999) Primárně šlo o to navrátit jedince do společnosti.

2.4 Vznik ústavů V souvislosti s touto snahou začaly vznikat racionalizované ústavy. Azyl a místo léčby představovali předchůdci specializovaných ústavů, které vznikaly z iniciativy panovníka města, církve, vrchnosti, náboženského bratrstva. Do špitálů byly umístěny i opuštěné děti a sirotci. Na péči o sirotky se začal specializovat v 18. století Vlašský špitál, který vznikl již na počátku 17. století. Časté zásahy v souvislosti se zdravotní a chudinskou péčí, můžeme vidět v období Třicetileté války. Tereziánské Reformy přinesly vybudování jednotné zdravotnické správy. Roku 1781 Josef II. vydal tzv. Direktivní pravidla, která měla určovat, jaké skupině obyvatel

bude

do

budoucna

zřizován

ústav.

Opuštěná

mládež

spadala

do 1. direktivního pravidla, následovali nemocní či lidé vzbuzující odpor na veřejnosti. Na základě direktivních pravidel měl v každé zemi vzniknout sirotčinec pro nezaopatřené děti a porodnice pro těhotné a svobodné matky. Tato

13

pravidla upravovala také charitativní povinnosti státu. Doba osvícenství nám poskytuje nový pohled na matku a její dítě. (Halířová, 2012) Zemská porodnice a nalezinec v Praze byly instituce veřejné. Rodily zde prakticky nemanželské a zcela nemajetné matky, za zdravotní péči a porod se tu nic neplatilo. (Matějček a kol., 1999) Stát se začíná věnovat nalezencům i sirotkům. Devatenácté století je taktéž ve znamení reforem a velkých změn nejen v nalezenecké a sirotčí péči, ale také změn týkající se veřejnosti, např. zřizování ústavů pro zprostředkování kojných. (Halířová, 2012) Nalezinec byl určen pro děti narozené v porodnici. Hlavním úkolem bylo udržet dítě osm dní po porodu živé. Po narození mohlo být dítě v nalezinci s matkou, pak však bylo předáno pěstounce, která zastávala i roli kojné. Pracovníci nalezince si uvědomovali, že jedinou možnou záchranou pro dítě, je dostat jej do osvojení nebo pěstounské péče, která se od poloviny minulého století začala prosazovat jako běžná praxe. (Matějček a kol. 1999) Zřízením porodnice a nalezince byl zrušen Vlašský špitál. Porodnice a nalezinec měli společnou správu. Podle plánu direktivních pravidel, měl vzniknout sirotčinec pro opuštěné děti. Direktivní pravidla rozlišují mezi označením „nalezenec“ a „sirotek“. Děti mladší šesti let nebo staré šesti let byly označovány jako nalezenci. Od šesti let do patnácti let, byly děti označovány jako sirotci. Dne 18. září 1788 byl vydán Dekret dvorský, kterým byla zrušena rozhodnutí o vzniku sirotčince, a nařídil zřízení nalezince. Současně s tímto nařízením bylo zrušeno rozlišení těchto dvou označení. Děti, které se ocitly v péči zaopatřovacího ústavu (nalezince), měly být označovány jako sirotci a to z důvodu případné diskriminace dětí umístěných ve venkovské péči. Na venkov do pěstounské péče měli být předáni všichni sirotci, aby nikdo nezůstal v ústavu. Zaopatřovací ústavy měly být zrušeny. Toto rozhodnutí se nevztahovalo na skutečné sirotky, kteří pobývali v péči u sv. Jana Křtitele. Užívání pojmu sirotek nebylo přesné pro děti, které se narodily v pražské porodnici a byly předány do péče nalezince. Pojmem nalezenec se označovaly jak děti odložené, opuštěné, ale také nemanželské nebo děti neznámých rodičů, které byly předány do péče nalezince. Zemská porodnice byla roku 1875 dokončena a funguje do současnosti. Nalezinec se také dočkal nové budovy, ale až v letech devadesátých. (Halířová, 2012) Náhradní rodinná péče se vždy připomněla v období po válkách. Bylo to období přívalu sirotků, ať už po válce Napoleonské, 1. světové či světové válce 14

druhé, po které byla preferována výchova kolektivní a výchova rodinná byla potlačena. V roce 1963 rodina opět získává své první místo mezi výchovnými institucemi.

Formy náhradní rodinné péče

3

V předcházející kapitole byla pozornost věnována historii náhradní rodinné péče, na kterou naváži výčtem a stručnou charakteristikou forem, které náhradní rodinná péče v České republice umožňuje. Zprostředkování náhradní rodinné péče se řídí zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů a zákonem o rodině.

3.1

Osvojení Osvojení řadíme mezi základní formy náhradní rodinné péče, kdy –

mezi osvojencem a osvojitelem vztah jako mezi rodiči a dětmi, stejně jako osvojencem a příbuznými osvojitele.

–

právo a povinnost osvojitelů vůči dítěti, osvojitelé se stávají zákonnými zástupci a mají vůči osvojenci rodičovskou zodpovědnost

–

do knihy narození matriky se píše jméno osvojitele namísto rodiče – na základě pravomocného rozhodnutí soudu

–

dítě získává příjmení osvojitele

–

zanikají vztahy mezi dítětem a původní rodinou

–

o osvojení rozhoduje soud na návrh osob, které si chtějí dítě osvojit

–

osvojitelé musí mít s osvojencem přiměřený věkový rozdíl a musí splňovat kritéria jako například řádný život, dobrý zdravotní stav, trestní bezúhonnost, finanční zajištění apod.

–

Zákon o rodině rozlišuje dvě formy osvojení - nezrušitelné, nebo zrušitelné (prosté), které může soud zrušit na žádost osvojence nebo osvojitele

–

před rozhodnutím soudu o osvojení dítěte musí budoucí osvojitelé vychovávat dítě nejméně 3 měsíce na své náklady (tzv. předadopční péče).(Gabriel, Novák, 2008, s. 42) 15

Mezinárodní osvojení Mezinárodní osvojení je forma náhradní rodinné péče, která se uplatňuje v případě, kdy se dítěti dosud nepodařilo najít náhradní rodinu v zemi jeho původu. Ústřední orgán v České republice zodpovídající za osvojení dětí do zahraničí je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. (Pěstouni online, 2009)

3.2

Pěstounská péče Pěstounská péče je další ze základních forem náhradní rodinné péče. –

jedná se o péči kontrolovanou a státem řízenou

–

do pěstounské péče jsou svěřovány děti, jejichž výchova není u biologických rodičů zajištěna a zájem dítěte toto svěření vyžaduje

–

pěstounskou péči může vykonávat fyzická osoba způsobilá k péči o dítě, poskytující záruku řádné výchovy

–

Pěstoun je povinen o dítě pečovat a v souvislosti s výchovou dítěte vykonávat

práva

a

povinnosti,

které

plynou

z rodičovské

zodpovědnosti v přiměřené míře –

pěstounskou péči je nutné chápat jako dočasný rodinně právní institut předpokládající pravidelný osobní kontakt dítěte s biologickými rodiči. Biologickým

rodičům nezaniká

vyživovací

povinnost,

ani právo zastupovat dítě v důležitých věcech –

v praxi

rozlišujeme

pěstounskou

péči

a

pěstounskou

péči

na přechodnou dobu –

vzniká rozhodnutím soudu

–

zaniká zletilostí dítěte, z důležitých důvodů může být zrušena a to rozhodnutím soudu, dále musí být zrušena vždy, požádá-li o zrušení péče pěstoun, právo na podání návrhu na zrušení pěstounské péče má také orgán sociálně-právní ochrany dětí (Pěstouni online, 2009)

16

3.3

Poručenská péče

Poručnictví je téměř shodná forma náhradní rodinné péče s pěstounskou péčí s tím rozdílem, že bývá ustanovena v případě, kdy rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. –

poručníka ustanovuje soud – může jím být fyzická osoba, přednostně někdo z příbuzných nebo blízkých osob rodině dítěte

–

děti svěřené do poručenství a poručníci mají nárok na stejné dávky, které jsou vypláceny v rámci dávek pěstounské péče

–

zaniká dosažením plnoletosti dítěte nebo rozhodnutím soudu. (Fond ohrožených dětí online, 2013)

3.4

Svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče Zákon o rodině upravuje tuto možnost náhradní rodinné péče. Ke svěření

dítěte do péče jiné fyzické osoby dochází v případě –

Vyžaduje-li to zájem dítěte a fyzická osoba vykazuje záruku řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí

–

o svěření dítěte do této formy péče rozhoduje soud a při výběru fyzické osoby dá přednost zpravidla příbuznému

–

pokud rodičům nelze stanovit vyživovací povinnost, nemůže být dítě do této péče svěřeno

–

fyzické osobě je soudem vymezen rozsah práv a povinností, které plynou k dítěti

–

rodičům dítěte zůstává vyživovací povinnost a pokud není rozhodnuto jinak, tak i rodičovská zodpovědnost k dítěti, rodiče jsou nadále zákonnými zástupci (MPSV online, 2013)

17

3.5

Ústavní péče Ústavní péče je v dnešní době zcela překonaným typem náhradní rodinné

péče, která však bohužel v České republice neustále převažuje. V současné době se jedná o systém kojeneckých ústavů a dětských domovů. Kojenecké ústavy a dětské domovy spadají pod resort zdravotnictví. Jako zvláštní zdravotnická zařízení jsou většinou zřízeny krajem, výjimečně obcí nebo nemocnici a spadají pod ministerstvo zdravotnictví. Veškerá péče poskytovaná dětem je garantována státem. Dětské domovy pro děti od tří do osmnácti let, diagnostické a výchovné ústavy spadají pod resort školství. (Fond ohrožených dětí, online, 2013) Ústavní péče na území České republiky a ve světě Česká republika je pro svůj vysoký počet dětí v ústavní péči stále kritizovaná mezinárodními organizacemi jako je UNICEF nebo OSN pro práva dítěte. Ke kritice ústavní péče v České republice se připojuje i Evropský soud pro lidská práva. V souvislosti s tímto tématem se Chris Gardiner, bývalý předseda mezinárodní organizace pěstounské péče (IFCO) vyjádřil, že Česká republika, je vzhledem k počtu obyvatel, země s dlouhodobě nejvyšším počtem dětí umístěných v ústavních zařízeních ze všech postkomunistických zemí. V roce 1950 byla pěstounská péče u nás zrušena a do popředí se opět dostávala ústavní výchova. Přestože nový zákon o rodině znovu oživil tuto formu péče o děti bez rodin, dnes je mezi dětmi vychovávanými v kolektivních zařízeních značné procento těch, jejichž mentální vývoj je opožděn a jejichž prognóza do budoucna je nejistá. Jedná se o děti, které nelze doporučovat do adopce. Mnohé z nich v tomto prostředí strádají, duševně zaostávají a hrozí nebezpečí, že se u nich vyhraní a utvrdí některé nevhodné povahové rysy a tendence. Výchova v prostředí podmětově bohatším a citově přiměřenějším, by pro ně byla pravděpodobně výhodnější. (Matějček, Langmeier, 1974) Institut náhradní rodinné péče uvádí, že děti, které do dospělosti žily v ústavní péči, mají podle statistiky pouze desetiprocentní úspěšnost v dalším samostatném životě.

18

„Tak jako ptáčka z klece nemůžete vrátit do přírody, tak dítě z ústavu nemůžete vrátit do života.“ (vedoucí občanského sdružení Natama, Petra Vrtbovská) Kafka (2013) uvádí, že podmínky v ústavních zařízeních nedovolují poskytovat vždy kvalitní podporu na základě individuálních potřeb uživatelů, ochranu práv, ani jejich začlenění do běžného života. V této souvislosti hovoří o transformaci (deinstitucionalizaci) sociálních služeb tak, aby odpovídal potřebám jejich uživatelů. Ministerstvo práce zahájilo v roce 2009 projekt nazývající se Podpora transformace sociálních služeb, jehož náplní je podpora ústavů, které si určily kraje. Na základě tohoto projektu odešlo z ústavní péče již více než 500 lidí do běžného prostředí. V zahraničí je prosazována cesta maximální sanace biologické rodiny, pracují na základě propracovaného systému podpory a služeb pro ohrožené rodiny a odchod dítěte je považován opravdu za krajní řešení situace. Jak se ukazuje, je tento přístup prospěšnější nejen pro vývoj dítěte, ale je také finančně výhodnější v porovnání s umístěním dítěte do ústavní výchovy. V mnoha zemích světa, je dnes již možné umístit dítě do profesionální pěstounské péče. Profesionální pěstounská péče obvykle končí v 18ti letech, ale je možné ji v některých případech prodloužit do věku 23 let (Dánsko, Norsko). S prodloužením musí ve většině případů souhlasit pěstoun i dítě. V porovnání s evropskými státy, není pěstounská péče v České republice tak rozmanitá. Neobsahuje tolik alternativ jako v jiných zemích, proto bych ráda uvedla příklady pěstounské péče fungující v Evropě. V následující kapitole klasifikuji pěstounskou péči dle české právní úpravy včetně forem pěstounské péče, které nejsou tolik běžné a česká legislativa je neupravuje.

19

4

Pěstounská péče Vzhledem

k tématu

diplomové

práce

je

v následujících

kapitolách

charakterizována pěstounská péče, formy pěstounské péče nejen v České republice ale i ve světě. Pozornost byla zaměřena také na problematiku péče o opuštěné děti. K přijímání dětí do nových (náhradních) rodin docházelo již odedávna. Byla to běžná praxe v mnoha kulturách. Slovo adopce znamenalo původně „vyvoliti“, děti tedy byly svými novými rodiči vyvoleny. Dnes je tomu jinak, jsou to noví rodiče, kteří jsou pro opuštěné děti vybíráni. Zájem dítěte, má podle Úmluvy o právech dítěte, která je pro náš stát závazná, přednost před zájmem rodičů. (Koluchová, 2002) Každé dítě má zákonného zástupce, zpravidla jeho rodič, který za něj zodpovídá. Nastávají však situace, kdy rodič nebo zákonný zástupce selže. V těchto případech musí zájem těchto dětí hájit někdo jiný. Právě proto je role těch, kteří zastupují děti, jež nemohou vyrůstat ve vlastní rodině velice důležitým a nelehkým úkolem. Z mezinárodních úmluv i z platných právních předpisů vyplývá, že náhradní rodinná péče má přednost před ústavní výchovou. (Bubleová, Benešová, 2006) Podle zákona o rodině v § 46 odst. 2, je soud před nařízením ústavní výchovy povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajisti náhradní rodinnou péčí, nebo rodinnou péčí v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kteří mají přednost před výchovou ústavní. Pěstounská péče je státem garantovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Je upravena v zákoně č. 94/1963 Sb., zákon o rodině v ustanoveních 45a) až 49d. Dávky pěstounské péče jsou od ledna roku 2013 upraveny v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně- právní ochraně dětí. Své nezastupitelné místo mezi instituty náhradní rodinné péče, si svou pozici udržuje zejména proto, že ne všechny děti, které nemohou vyrůstat v biologické rodině, jsou vhodné pro osvojení a samozřejmě i proto, že má přednost před ústavní výchovou. (Kubinová, 2006)

20

4.1

Vývoj pěstounské péče

4.1.1 Instituce kojných Počátky pěstounské péče můžeme vysledovat již ve starověku a to v instituci placených kojných. Za předchůdce pěstounské péče můžeme označit instituci kojných, chův, opatrovnic a pak i pěstounek. Kojné bylo možné koupit za peníze nebo materiální výhody. Služebnictvo panovnických dvorů, šlechtických sídel a domácnosti městského patriciátu, bylo tvořeno kojnými a chůvami. Běžnou praxí např. ve Francii v období renesance bylo, že rodina odevzdala dítě do péče najaté kojné, která dítě po dvou letech, pokud přežilo, vrátila. DeMeuse (1974) uvádí, že dle doložených záznamů, bylo přežití spíše výjimkou. Až do konce 18. století, kdy byly hromadně zřizovány nalezince, vývoj však příliš nepokročil. Vojtěch Franc (In Matějček a kol., 1999) ve svých spisech dokládá existenci placených kojných a chův i v druhé polovině minulého století. Co se však změnilo, je to, že již dostávají úřední název „pěstouni“.( Bubleová, Matějček In Matějček a kol., 1999) Průběh a doba péče prošel také proměnou. Brzy po narození odchází dítě z nalezince na venkov do poměrů „ubohých“ a jeho doba pobytu se zde prodlužuje ze dvou let na šest let.

4.1.2 Kritika institucí kojných Na účet institucí kojných směřovala kritika v každé době. Bubleová a Matějček (In Matějček a kol., 1999) uvádí jako příklad kritiky J. A. Komenského, který svůj nesouhlas s těmito institucemi projevil ve svém spise z roku 1632 Informatorium školy mateřské. Jeho argumenty směřují především k předávání vlastností osoby kojné spolu s mlékem. Pozitiva vnímá pouze v případě preventivního opatření, když má matka dítěte nějakou „zlou nemoc“. Instituce kojných začaly plynule přecházet v pěstounskou péči, která byla placena ze zemského fondu. Dítě přicházelo do péče pěstounky po uplynutí osmi dnů od narození. Pěstounka dokládala vysvědčení o tom, že je zdravá, „poměrně majetná“ a mravně zachovalá. Opak byl však pravdou. Většinou se jednalo o ženu nemajetnou, která sama trpěla hladem a pečovala již o svých, v průměru pět dětí. Odměna, kterou pěstounka za péči o dítě dostala, byla v její situaci vítanou pomocí. Plat pěstounky se odvíjel od věku dítěte. Systém fungoval sestupně, takže pěstounka

21

nelogicky v prvním roce života dítěte dostávala větší odměnu, než v šesti letech dítěte. Odměna byla pěstounkám udělena až na základě farářova prohlášení o tom, že dítě v její péči dosud žije. Toto prohlášení a s ním spojená odměna probíhalo každý měsíc. V šesti letech bylo dítě považováno za dítě tzv. normálního věku. V tomto roce se muselo vrátit (muselo být vráceno) do ústavu, pokud tedy pěstouni nebyli ochotni si ho ponechat. Z ústavu děti odcházely do kláštera šedých sester, který byl označován za třídící přechodnou stanici, odkud pak šly děti dál do domovské obce. V případě, že se o děti přihlásila nějaká rodina, bylo jí dítě svěřeno. Od rodiny se očekávalo, že zabezpečí vzdělání a vedení k řemeslu. Děti však často končily jako žebráci nebo střídaly domovy.

4.1.3 Sirotčince Za pokroková zařízení této doby, jsou považovány sirotčince, které byly zakládány na podkladě zemského chudinského zákona z roku 1868. Na počátku 1. světové války zaznamenáváme pokrok v roce 1902, kdy byl založen sirotčí fond. Od roku 1904 vznikaly Okresní komise, které sdružovaly dobrovolníky z různých oborů a koordinovaly zajištění péče o mládež. Z těchto okresních komisí se v období první republiky stala Okresní péče o mládež, která spravovala péči o mládež osiřelo a opuštěnou. V roce 1931 spravovaly okresy 24 okresních sirotčinců, stát spravoval 60 dětských domovů určených k dočasnému „ozdravnému“ pobytu opuštěných či ohrožených dětí. Po tomto krátkodobém pobytu děti putovaly buď zpět do vlastní rodiny nebo do vhodné pěstounské či adoptivní rodiny. (Bubleová, Matějček, In Matějček a kol., 1999)

4.1.4 Období první republiky V období první republiky byla pěstounská péče rozdělována do čtyř typů. Jako první typ pěstounské péče uvádí Matějček a Bubleová (In Matějček a kol., 1999) pěstounskou péči  Nalezeneckou, která navazovala na pobyt dítěte v nalezinci či sirotčinci. Dítě bylo svěřováno nejen ženě pěstounce, nýbrž nejčastěji oběma manželům a to do určitého věku dítěte. V pražském nalezinci to bylo do deseti let, později do šestnácti let, pak se dítě vracelo zpět do ústavu.

22



Pěstounská péče řízená a kontrolovaná Okresními péčemi o mládež taktéž navazovala na dobu Rakouska- Uherska. Vydáním zákona o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských v roce 1921, začali sociální pracovníci Okresních péčí o mládež vyhledávat spolehlivé pěstouny. Požadovali mravní bezúhonnost, dobrý zdravotní a psychický stav, trvalé zaměstnání, schopnost zajistit dítěti řádnou výchovu a stálé zaměstnání. Okresní péče o mládež poskytovaly v roce 1932 pěstounskou péči, zdarma či za plat, přibližně patnácti tisícům dětí. V době protektorátu v roce 1942, se počet snížil na polovinu.



Pěstounská péče v tzv. koloniích má své kořeny na Moravě, odkud se rozšířila



do Čech. Pěstounská péče fungující na principu zakládání rodinných kolonií v určité obci, v několika sousedních obcích, v okrese. Sociální pracovníci vyhledali rodiny vhodné pro pěstounskou péči. Komunikace a kontrola rodin byla snazší, jelikož rodiny byly v blízkém sousedství.



Pěstounská péče na základě soukromé dohody mezi rodiči dítěte a pěstouny bez soudního jednání. Tento způsob se proměnil ve svěřování dětí do péče prarodičům nebo jiným rodinným příbuzným. Tento typ pěstounské péče je jediný, který přetrval z doby první republiky až do období sedmdesátých let.

Po roce 1948 došlo k přejmenování zařízení na Ústavy péče o dítě, došlo ke zrušení Okresní komise péče o mládež a byla ukončena činnost veřejných dobročinných sdružení. Pěstounská péče ve všech formách kromě příbuzenské byla zrušena v roce 1950, preferována byla péče kolektivní (ústavní). K obnovení pěstounské péče dochází až v roce 1973. (Matějček, a kol., 1999)

4.2

Vznik a zánik pěstounské péče Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu. Trvá do dosažení zletilosti dítěte,

popřípadě do 26 let věku dítěte, pokud se dítě soustavně připravuje na střední nebo vysoké škole na budoucí povolání. Pěstounské péče lze zrušit na návrh pěstouna. Právo na podání návrhu na zrušení pěstounské péče má i orgán sociálně-právní ochrany dětí v případě, že se u dítěte vyskytly závažné výchovné problémy nebo v případě, kdy pěstouni nedostatečně zajišťují výchovu dítěte. (Pěstouni online, 2009)

23

4.3

Výkon pěstounské péče Pěstounem i poručníkem se může stát příbuzný dítěte. Dítěti blízká osoba

anebo osoba dítěti neznámá. U osob neznámých probíhá tzv. proces zprostředkování. Pěstoun má právo zastupovat a spravovat záležitosti dítěte jen v běžných věcech. K výkonu mimořádných záležitostí (např. vyřízení cestovního dokladu) musí požádat o souhlas zákonného zástupce dítěte případně soud. Pěstounská péče může být změněna na poručnickou péči a to v případech, kdy rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, rodičovská zodpovědnost byla omezena nebo byl pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti či ztratí způsobilost k právním úkonům. (Bubleová a kol., 2009)

4.4

Charakteristika pěstounské péče Při převzetí dítěte do pěstounské péče

–

nevzniká příbuzenský vztah s pěstouny a jejich příbuznými

–

od osvojení se liší tím, že nedochází k začlenění dítěte do rodiny

–

vazby k biologické rodině dítěte zůstávají zachovány a rodičům dítěte zůstává vyživovací povinnost, nadále mají rodičovskou zodpovědnost a právo na styk s dítětem

–

dítě udržuje kontakty s ostatními členy rodiny (sourozenci, prarodiče, tety,…)

–

v některých případech však může být kontakt rozhodnutím soudu i podstatně omezen. (Kubinová, 2006)

–

zůstává zachováno dědické právo

–

dítěti v pěstounské péči zůstává nejdříve příjmení po vlastních rodičích, později je však možno zažádat na matrice o jeho změnu

–

dítě může být svěřeno do pěstounské péče fyzické osobě, nebo do společné pěstounské péče manželů

–

jedinou hmotně právní podmínkou je zájem dítěte, v případě, kdy je dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost samo schopno vyjádřit svobodně svůj názor, je třeba před svěřením do pěstounské péče vzít na jeho názor zřetel (Benešová, Bubleová, 2006)

24

4.5 Pěstounská péče podle české právní úpravy Pěstounská péče může být v současnosti klasifikována podle mnoha kritérií. Rozlišuje pěstounskou péči na základě toho, kde probíhá. V případě, že pěstounské péče probíhá v rodinném prostředí, dělíme ji pak na základě příbuzenského vztahu pěstouna k dítěti na -

příbuzenskou

-

prarodiči

-

jinými příbuzným

-

vykonávanou cizími osobami

Vedle pěstounské péče v rodinném prostředí nabízí institut pěstounské péče také výchovu v samostatných objektech – SOS dětských vesničkách. Výchovu v SOS dětských vesničkách nebo velkých pěstounských rodinách zastávají manželé pěstouni nebo matka pěstounka. Šporcová a Winkler (2003) poukazují na úskalí kolektivní pěstounské péče. Tvrdí, že v SOS dětských vesničkách chybí otcovský prvek v intimitě rodinného života. Mateřský prvek je naopak silně zdůrazněn. Pro tuto formu náhradní rodinné péče jsou typické sourozenecké skupiny. Z důvodu většího počtu dětí v rodinách nebo SOS vesničkách dochází k obtížnějšímu nacházení dostatečného prostoru pro individuální vývoj jednotlivých dětí.

4.5.1 Pěstounská péče na přechodnou dobu Pěstounská péče na přechodnou dobu je poměrně nový institut objevující se v systému náhradní rodinné péče od 1.6. 2006. Do zákona o rodině byl začleněn na základě novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí, a to zákonem č. 134/2006 Sb.,. Jedná se o státem podporovanou, rodinnou, individuální formu péče, která by dětem měla být poskytována po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu v domácnostech pěstounů nebo v zařízeních pro výkon pěstounské péče. Je určena dětem, které náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči. Tato forma péče může trvat nejdéle

25

jeden rok, což neplatí u sourozenců svěřených do péče později. (MPSV online, 2009) O svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu rozhoduje soud na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud může do této péče svěřit dítě, které nemůže po určitou dobu ze závažných důvodů, zůstat v biologické rodině, za předpokladu, že by se po pominutí těchto důvodů, mohlo vrátit zpět do rodiny. V průběhu pěstounské péče na přechodnou dobu rodina spolupracuje s orgánem sociálně právní ochrany dětí, je provázena, pravidelně supervidována a školena. Soud je povinen pravidelně jednou za tři měsíce přezkoumat, zda přetrvávají problémy na základě kterých, bylo dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu svěřeno. Pěstounskou péči na přechodnou dobu může zrušit soud z vážných důvodů nebo byl-li splněn účel či o zrušení požádali sami pěstouni. (MPSV online, 2009) Původně bylo uvažováno o profesionální pěstounské péči. Z důvodů velmi zásadních připomínek odborníků z řad psychologů, pediatrů a právníků, bylo nakonec

přistoupeno

k pěstounské

péči

na

přechodnou

dobu.

(Pěstouni

online,2009)

4.5.2 Profesionální pěstounská péče Temple-Plotz, Stricklett, Baker, Sterba (2002, s.33) hovoří o profesionální pěstounské péči takto: „Důležitou částí toho být profesionálním pěstounem, je poskytovat dítěti víc, než je základní péče. Děti potřebují pochopení, péči a vedení. Profesionální pěstounská péče vyžaduje závazek a trpělivost. Profesionální pěstoun je obecně vnímán jako odborník, který je oprávněný se starat a vést.“ Hlavním smyslem profesionální pěstounské péče je, především přijímaní dětí vyžadujících zvláštní péči na krátkodobé až dlouhodobé pobyty, určité terapeutické období, po které bude stanovena psychosociální a zdravotní diagnóza a prognóza dítěte (pochopitelně s pomocí odborného pracoviště). V optimálním případě, při souběžné, citlivé a účelné práci bude moci být dítě navráceno do původní rodiny. V opačném případě, kdy se dítě nebude moci ze závažných důvodů vrátit do své rodiny, bude pro něj po přechodném pobytu v pěstounské péči na přechodnou dobu

26

vyhledána všestranně připravená a prověřená náhradní rodina, která bude mít možnost s dítětem se postupně seznámit a přijmout do své péče.

4.5.3 Předpěstounská péče V případě, kdy je dítě rozhodnutím soudu v ústavu nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo v pěstounské péči na přechodnou dobu, může být před rozhodnutím soudu o svěření do pěstounské péče dočasně svěřeno do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem a splňuje zákonem stanovené podmínky, na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Do péče budoucích pěstounů může být svěřeno také dítě, které není v ústavní výchově v případě, že rodiče s pěstounskou péčí souhlasí. (MPSV online, 2013) V níže uvedených podkapitolách představuji druhy pěstounské péče, které nejsou pro český systém náhradní rodinné péče neznáme, nejsou však běžně v literatuře uváděny, jedná se o takové formy pěstounské péče, které jsou bližší spíše zahraničním systémům náhradní rodinné péče.

4.5.4 Respitní pěstounská péče Respitní pěstounská péče, také úlevná péče. Jedná se o pěstounskou péči, která poskytuje krátkodobé ulehčení rodině. Pěstouni získávají čas na odpočinek od zatížení stálou péčí o dítě. Ve většině případů se jedná o dítě vyžadující zvýšenou péči (fyzické či psychické postižení). Této formy pěstounské péče může využívat osamělý rodič, nebo rodič, jehož pracovní doba se neslučuje s péčí o dítě. I tuto pěstounskou péči vykonávají speciálně školení pěstouni. Občanské sdružení Natama nazývá respitní pěstounskou péči jako „podpůrnou“ pěstounskou péči. Péči provádí speciálně vyškolení pěstouni, kteří jsou přiřazeni k určitým rodinám, kterým pomáhají, když si tito pěstouni potřebují odpočinout. Pěstounská rodina, může služeb podpůrných pěstounů využít v rozsahu sedmi dní za rok. Podpůrná pěstounská péče v pojetí Natamy, může zahrnovat pravidelné služby v rodině dlouhodobé pěstounské péče.(Kubinová, 2006)

27

4.5.5 Hostitelská pěstounská péče Termín hostitelská péče zákon neužívá, přesto je jím běžně označen pobyt dítěte z ústavu u jiných osob než u rodičů. Jedná se o další formu pomoci dětem, které žijí v ústavní péči, nikoli o instiut náhradní rodinné peče. O hostitelské péči rozhoduje ředitel nebo jiná pověřená osoba ústavního zařízení. Dítěti může být povolen pobyt mimo ústavní zařízení i u jiných osob než u rodičů a příbuzných. Tato forma péče je vhodná především pro děti, které už dlouhodobě žijí v ústavní péči. Jsou to děti převážně starší, se zdravotními potížemi, obtížně vychovatelné, děti jiného etnika, sourozenecké skupiny. (Adopce.com online, 2010)

4.5.6 Azylová pěstounská péče Azylová pěstounská péče bývá uváděna také jako nouzová. Byla zavedena ve Velké Británii agenturami zabývajícími se náhradní rodinnou péčí, jako reakce na tendence hromadného rušení dětských domovů. Tento druh pěstounské péče se zaměřuje na pomoc toulajícím se dětem či dětem ohroženým týráním, zneužíváním. Děti jsou v péči azylových pěstounů po dobu jednoho až několika nocí, dokud se pro děti nenajde trvalejší umístění. Azyloví pěstouni jsou za svou neustálou pohotovost odměňováni, dostávají zvláštní odměnu za každé umístěné dítě do jejich péče.(Matějček a kol., 1999, s. 158)

4.5.7 Diagnostická pěstounská péče Snozová (2007, podle Piskačová, 2004, s. 26) uvádí, že diagnostická pěstounská péče probíhá na základě zhodnocení duševních, fyzických, vzdělávacích a terapeutických potřeb dítěte, a to za účelem dalšího řešení situace dítěte a zvážení možností jeho umístění.

4.6

Účel pěstounské péče Podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo vyrůstat především se svými

rodiči (čl. 9). (Hrušáková, Králíčková, 2006) Úmluva o právech dítěte také stanovuje, že dítě nemůže být odděleno od rodičů proti jejich vůli, pokud není toto 28

oddělení v zájmu dítěte. Zájem dítěte konstatují úřady v příslušném řízení, soudním rozhodnutím a v souladu s platným právem (čl. 9. 1.) (Kubinová, 2006) Hlavním účelem pěstounské péče, je zajistit dítěti péči o jeho osobu, která se podobá péči v přirozené rodině.

4.7

Práva a povinnosti pěstounství O pěstounské péči rozhoduje výlučně soud. Před rozhodnutím o svěření dítěte

do pěstounské péče, je soudem vyžádáno vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dítěte. Vyjádření o tom, zda daný člověk, který se má stát pěstounem, je pro výkon této funkce vhodný. Pokud je dítě ve věku, kdy je schopno formulovat vlastní názory, má být přihlédnuto také k jeho vyjádření. Pěstounovi náleží povinnost osobně o dítě pečovat. Z výkonu této funkce plynou pěstounovi práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Pěstounovi nenáleží vyživovací povinnost, pokud se však nejedná o rodinněprávní vztah, tedy vztah mezi prarodiči a dětmi. V tomto případě by se jednalo o vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými. (Hrušáková, Králíčková, 1998) Dítě má k osobě pěstouna také povinnosti. Mělo by se na základě svých schopností podílet na chodu domácnosti, pomáhat a v případě, že je výdělečně činné, musí přispívat na úhradu společných potřeb. Biologičtí rodiče neztrácejí rodičovské povinnosti a vědí, kde dítě vyrůstá. V některých případech ho mohou navštěvovat a mají právo rozhodovat o důležitých věcech, které se dítěte týkají (vydání cestovního pasu, volba školy apod.)

4.8

Dítě vhodné pro pěstounskou péči Děti vhodné pro pěstounskou péči jsou především děti opuštěné (sirotci),

které vyžadují trvalou individuální péči, ale i dlouhodobou výchovu v náhradní rodině. Také sociální sirotci, tedy děti, které rodiče mají, ale ti se nechtějí nebo neumějí postarat. Koluchová (2002) uvádí, že se většinou jedná o děti s různými zdravotními či psychomotorickými obtížemi, děti starší, skupiny sourozenců nebo dětí jiného etnika (u nás hlavně děti romské). Sociálně-právní ochrana by měla směřovat především k všestranné pomoci přirozené rodině tak, aby nezletilé děti mohly žít se svými rodiči, případně dalšími

29

příbuznými. V mnoha případech bývají do pěstounské péče umístěny děti, které není možné osvojit, a to z toho důvodu, že rodiče odmítají udělit souhlas k osvojení a není možné aplikovat ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) zákona o rodině (kvalifikovaný nezájem nebo žádný zájem). Do pěstounské péče může tedy být svěřeno nezletilé dítě, pokud jsou splněny tyto požadavky: –

Výchova v biologické rodině není řádně zabezpečena – výchovu dítěte rodiče nechtějí nebo nejsou schopni vykonávat, nebo rodiče nežijí a soudem určený opatrovník podle ustanovení § 78 zákona o rodině nemá povinnost o dítě osobně pečovat

–

Je dán zájem dítěte na svěření do jiného výchovného prostředí

–

Pokud je dítě schopno formulovat své vlastní názory s ohledem na ustanovení Úmluvy o právech dítěte (čl. 12) a ustanovení § 31 odst. 3 zákona o rodině, kde jsou zakotvena participační práva dítěte. (Hrušáková, Králíčková, 2006)

Pěstounská péče je institut velmi rozmanitý, jak jsou rozmanité samotné životní příběhy dětí. Někde jsou kontakty s rodiči časté, v jiných případech třeba žádné. K pěstounské péči je třeba přistupovat tak, že děti v pěstounské péči mají svoji rodinu, a tuto rodinu je třeba respektovat. (Bubleová a kol, 2009)

4.9

Předpoklady budoucího pěstouna Od pěstounů se očekává, že poskytnou dítěti stejné věci, jako potřebují děti

od svých rodičů. Jde především o lásku, přijetí, bezpečnost, jídlo, oblečení, přístřeší, vzdělání a smysl pro komunitu. Kromě toho děti potřebují růst fyzicky, emočně, výchovně, sociálně. Budoucí pěstouni musí být připraveni na interakci s biologickou rodinou, poskytovateli lékařské nebo psychologické pomoci. (Rapshaw, 2002, s.3) Hrušáková a Králíčková (2006) uvádějí, že u nás o pěstounskou péči ve velkém počtu případů žádají bezdětní manželé. Na rozdíl od některých západních zemí, kde je pěstounská péče chápaná jako krátkodobá pomoc rodině, většinou mají zájem o dlouhodobou péči. Žádají o dětí útlého věku, o které jejich rodiče nemají zájem, nebo byla modifikovaná rodičovská zodpovědnost a s dítětem se v budoucnu

30

nehodlají stýkat. Cílem pěstounské péče západních zemí je profesionálně pomoci přirozené rodině překlenout překážky a umožnit co nejdříve, návrat dítěte do původní rodiny a poskytování komplexní péče. Ke zprostředkování pěstounské péče dochází, pokud uchazeč o ni splňuje následující předpoklady: –

Zákon nepreferuje příbuzné dítěte ani osoby blízké, na rozdíl od úpravy institutu svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče.

–

Příbuzenská pěstounská péče však není vyloučena, může být vykonávána prarodičem, tetou, zletilým sourozencem,…

–

Pěstounem se může stát pouze fyzická osoba, která má osobní předpoklady, zejména morální a zdravotní, pro zajištění řádné výchovy dítěte, a která způsobem svého života a života své rodiny, v níž bude dítě vychováváno,

zaručuje,

že

bude

pěstounskou

péči

vykonávat

ku prospěchu dítěte. Jedná se především o občanskou bezúhonnost. Budoucí pěstoun by neměl být osobou trestně stíhanou, zejména proto, že děti přejímají chování dospělých. –

Pokud má uchazeč o pěstounskou péči své vlastní děti, je nutné zkoumat, jak vlastní děti vychovává, atmosféru v rodině a snad i názory těchto dětí, aby se předešlo vytvoření nepříjemného, nebo dokonce nepřátelského prostředí pro dítě.

–

Pokud žije budoucí pěstoun v manželství, pak je nutné zkoumat i kvalitu manželství, jeho délkou a průběhem, také otázkou proč druhý z manželů nemá o pěstounskou péči zájem – zákon o rodině řeší otázku souhlasu druhého manžela s pěstounskou péčí odkazem na § 45b odst. 3 ZOR. Do pěstounské péče jen jednoho z manželů je možno dítě svěřit jen se souhlasem druhého manžela. Tohoto souhlasu není třeba, pokud druhý z manželů pozbyl způsobilosti k právním úkonům, nebo je.li opatření tohoto souhlasu spojeno s překážkou těžko překonatelnou.

–

Budoucí pěstoun by měl být ochoten podstoupit přípravu k přijetí dítěte do rodiny – v praxi totiž do pěstounských rodin přicházejí děti, které jsou ovlivněny životním stylem svých rodičů, jejich problémy, děti se špatným školním prospěchem, záškoláci apod. Proto by měl být pěstoun

31

–

profesionálně připraven řešit krizové situace. (Hrušáková, Králíčková, 2006)

Autorka Příručky pro pěstouny Rapshaw (2002), by mohla předpoklady pro pěstounskou péči upravenou legislativou České republiky, doplnit o -

motivaci vytrvat při nepřízni osudu

-

podporu komunity, vztahů s okolím rodiny – sousedi, přátelé

-

ochotu a schopnost respektovat, starat se, učit hodnotám

-

porozumění sobě samému a svým vlastním potřebám

-

ochotu učit se a přizpůsobovat potřebám problémového dítěte

32

Předchozí kapitoly diplomové práce pojednávaly o teorii náhradní rodinné péče, o charakteristice pěstounské péče včetně její historie. V následující části diplomové práce bych ráda na tuto problematiku navázala představením evropského projektu Move It, který probíhal v uplynulých dvou letech a měla jsem příležitost aktivně se na něm podílet. Projekt Move It považuji za stěžejní impuls, který mě přivedl k tématu diplomové práce, proto mu věnuji jednu z kapitol.

5

Projekt Move It Jak je výše uvedeno, pěstounská péče ve světovém měřítku, je velmi

rozmanitá. Nabízí pěstounům, ale také biologickým rodičům škálu možností, jak se vyrovnat s obtížnou životní situací a připravit pro dítě vhodné prostředí, do kterého se bude moci vrátit, nebo alespoň takové prostředí, které bude adekvátní jeho potřebám ve fyzickém i psychickém dospívání. V české republice je cíl pěstounské péče stejný. Primární snaha směřuje k sanaci rodiny i rodinných vztahů, ovšem možnosti i prostředky pro její vykonání nemůžeme s ostatními evropskými zeměmi srovnávat. Role pěstouna vyžaduje nejen odhodlání, trpělivost a lásku, ale také schopnost děti vychovávat a vést správným směrem, jelikož skutečnost, že biologická rodina ve svých funkcích selhává či selhala, znamená pro děti zásah do života takového rozměru, že se mohou nejen svou chybou dostat do obtížných a nepříjemných životních situací, na jejichž základě budou vystaveny působení vnějším negativním vlivům na jejich osobu. Minulost dětí, které jsou v pěstounských rodinách, neřadíme mezi příjemné chvíle jejich dětství a děti mohou inklinovat k nežádoucímu chování, jsou náchylnější na působení sociálně patologických jevů. Je nutné, tyto jevy z jejich životů pokud možno, co nejvíce eliminovat, ukázat dětem jiné cesty a možnosti. Mnohdy v této snaze stačí síly pěstounů, jindy přidává pomocnou ruku sociální pracovník, ale také nastanou situace, kdy se dítě uzavře, vytvoří si svůj svět, do kterého nenechá proniknout nic a nikoho. Dítě stagnuje, je bez zájmů, chybí mu motivace k jakékoli činnosti, jsou laxní ke svým povinnostem, nekomunikují a právě

33

chybějící schopnost komunikace je příčina obtíží v navazování kontaktů, nejen s vrstevníky. Problematika sociálně patologických jevů působících na děti a mládež se netýká pouze České republiky, jedná se o záležitost celosvětovou. V rámci Evropy se nad touto problematikou diskutovalo, v současnosti se stále diskutuje prostřednictvím projektu Move It (Empowerment throught outdoor education)

5.1

Vznik projektu Move IT Na základě spolupráce a snahy o eliminaci sociálně patologických jevů

v rámci Evropy, vznikl projekt nazvaný Move It. Jedná se o projekt, jehož cílem je vytvořit co možná nejlépe použitelné metody pro práci s dětmi ohroženými násilím, především ve venkovských oblastech. Probíhá v rámci programu Evropské Unie DAPHNE. Prostředkem, který má pomoci k odbourání sociálně patologických jevů v cílové skupině ve věku od 13 – 18 let, jsou výchova prožitkem a outdoorové aktivity. Za účelem předávání si zkušeností a poznatků se spojily organizace z šesti zemí Evropy.

5.2

Organizace projektu Move It Svou činnost jsme zahájili v dubnu roku 2011 a trvala do března 2013.

Během této doby se uskutečnila tři setkání realizátorů jednotlivých organizací. Našimi

partnery se

(Naturfreudejungend

stali

Mladí

Thüringen),

přátelé organizace

přírody z Německého pracující

s dětmi

Duryňska a

mládeží

a zkušenostmi z mezinárodních výměn mládeže z Litvy (RJOS Apvalus stalas), Francie (Centre Social et Culturel du Verteillacois), Rakouska (Sozialen Jugendwerk Don Bosco), Maďarska (Kamuti Gyemekekert Alapitvany). Setkání se uskutečnila v německém Erfurtu, v moravském městě Olomouci a francouzském Verteillacu. Diskutovalo se především o způsobu a postupech práce evropských organizací s ohroženou mládeží. Pozornost byla věnována také plánům práce a metodám, které měly být v rámci projektu vyzkoušené. Podmínkou projektu pro každou zemi, bylo vybrat si určitou cílovou skupinu dětí či mládeže, která je ohrožena násilím, nebo které se problematika sociálně patologických jevů dotýká. Následně s touto cílovou skupinou zvolenou formou realizovat předepsané metody.

34

Každý stát si zvolil svou cestu a průběh projektu. Podmínkou bylo uskutečnění pěti „teamtrainingů“ a týdenní výměnný pobyt se dvěma partnery. Český tým vyslal své zástupce do Francouzského Verteillacu a Litvy a přijali jsme návštěvu z Německa a Francie. Primárním cílem projektu tedy bylo vytvořit a seskupit metody, aplikovatelné na děti a mládež ohrožené násilím. Metody, pomocí kterých si cílová skupina osvojí řešení konfliktu (problému) nenásilnou formou, naučí se upřednostnit klidnou cestu v řešení obtížných či nestandardních situací, naučí se respektovat individualitu každého jedince, jeho oprávněné potřeby a právo na vlastní názor. Jako prostředek k odbourání sociálně patologických jevů, jsou výchova prožitkem a outdoorové aktivity. Výstupem úvodních meetingů, jak jsem již předeslala, byl vypracovaný seznam aktivit, které měla každá ze zúčastněných zemí aplikovat na svou cílovou skupinu. Na základě evidované dokumentace, která byla pro projekt nutností, byly sledovány případné změny v chování, spolupráci, komunikaci a aktivitě cílové skupiny. Celkový výsledek projektu by měl být zpracován ve výstupní brožuře, která bude obsahovat seznam aplikovaných a osvědčených metod vhodných pro posílení pozitivních vlastností a eliminaci těch patologických u skupin dětí a mládeže ohrožených násilím. Vydání brožury je naplánované na rok 2013 v jazycích všech zúčastněných evropských organizací zaměřených na práci s ohroženou mládeží.

5.3

Zastoupení České republiky v evropském projektu Move It Reprezentující tým za Českou republiku vytvořili členové podílející

se na vedení akcí ve sdružení Duha Velká Medvědice, a jejich řady doplnili dobrovolníci, jejichž předmětem studia je právě daná problematika a mimo praktické zkušenosti mohou týmu být nápomocni i v rámci teoretických znalostí. Duha Velká Medvědice Sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi. Spolek lidí, který připravuje programy pro aktivní volný čas dětí a mládeže. Spolek vznikl v roce 1983 pod názvem Velká Medvědice a od té doby svoji činnost nikdy nepřerušil. Na sklonku roku 2001 vstoupilo toto sdružení do Duhy – sdružení dětí a mládeže

35

pro volný čas. Tvoří základní článek duhy s právní subjektivitou. V současnosti se věnuje pořádání akcí v přírodě a mezinárodním výměnám mládeže. Český tým byl tvořený šesti členy, z nichž každý zastával nenahraditelnou roli, ať už hovoříme o koordinátorovi či o funkcích zajišťujících zázemí pro vykonávání našeho

odborného

i

doprovodného

programu,

administrativu,

komunikaci

se zahraničními partnery, nebo hlavním koordinátorem. V úvodu představující projekt, jsem se mnohokrát zmínila o pěstounské péči. Celá teoretická část práce pojednává a této formě náhradní rodinné péče. Tento krok byl záměrný, chtěla jsem tím nastínit, jakou cílovou skupinu pro práci v projektu i vybrali zástupci České republiky. Pěstounská péče je dnes velmi diskutovaným tématem. Ve spolupráci s odborem sociálně-právní ochrany, magistrátu města Olomouce, byly vybrány děti, o kterých se nejen sociální pracovnice domnívaly, že by pro ně účast v projektu mohla být velkým přínosem v posílení komunikace a aktivního využití volného času. S nabídkou účasti v projektu, nám byly nápomocny pracovnice sociálního úřadu. Takto vznikla cílová skupina pro projekt Move It, kterou tvořilo 21 dětí, z toho 12 dívek a 9 chlapců. Z celkového počtu, bylo 16 děti z pěstounských rodin. Zbývajících 5 dětí, byli členové Velké Medvědice. Bylo našim záměrem, aby děti z pěstounských rodin tvořily větší část cílové skupiny, chtěli jsme touto cestou vytvořit příjemné prostředí především pro účastníky, kteří do této doby neměli se skupinovým soužitím žádné zkušenosti, což jak jsme v průběhu projektu zjistili, vůbec nebylo středem jejich zájmu.

5.4

Metody projektu Move It vybrané zástupci členských zemí V této kapitole, bych ráda dala prostor k představení alespoň jednotlivých

oddílů, do kterých byly vybrané metody rozděleny a jejich stručné charakteristice. Obsah daných oddílů je k dispozici k nahlédnutí v příloze pod číslem I. 1. oddíl -

Poznávání

Oddíl zahrnující metody určené k seznámení se, zaměřené na poznání druhého, k posílení skupiny a každého jedince skupiny, na to, jak dobře poznat skutečný stav, obavy skupiny a cíle každého jednotlivce.

2. oddíl

Zahřívací hry, aktivity na „prolomení ledů“ 36

-

Metody určené pro zahřátí na začátku setkání, metody vhodné

-

na uvolnění napětí mezi účastníky, stejně tak pro snížení obav z kontaktu mezi účastníky.

3. oddíl -

Spolupráce a komunikace

Metody podporující spolupráci a komunikaci bez násilí. Skupině jsou přiřazeny úkoly, které mají vykonávat společnými silami, jako tým – podílet se na realizaci úkolu jako tým. Cílem je uvědomit si a cvičit možnosti spolupráce a komunikace v týmu.

4. oddíl -

Povědomé konflikty a řešení

Metody k vyvolání pozornosti účastníků k řešení problémů, bez použití násilí. Skupina pracuje s různými simulovanými konflikty. Cílem je uvědomit si a nacvičit (posílit) možnosti nenásilného řešení konfliktů, možnosti řešit problémy bez použití násilí. Zhodnocení je důležité, aby si účastníci uvědomili svou, „jejich“ práci.

5. oddíl -

Hodnocení

Metody odrážející jednotlivé cviky, nebo výcvik jako celek. Cílem je podpořit vlastní a skupinové reflexe, stejně jako zhodnotit metody a výcvik. Intenzivní hodnocení je důležité hlavně pro metody vzdělávacího oddílu 4. a 5.

5.5

Průběh projektu Zástupci českého týmu si pro realizaci naplánovaného programu zvolila

formu víkendových pobytů. Každý z víkendových pobytů, byl naplánovaný na jiném místě Moravy, čímž jsme chtěli docílit rozšíření obzorů dětí a umožnili jim tímto způsobem poznat, co nejvíce nových míst v okolí města, ve kterém žijí. Při plánování programu jednotlivých akcí, bylo našim cílem každému víkendu dát nějaké téma, aby byl pro účastníky lákavější a zajímavější. Různorodé aktivity byly doplněny o outdoorové aktivity. Děti měly možnost poznat mnoho způsobů, jak trávit volný čas, poznaly činnosti, se kterými doposud neměly žádné zkušenosti.

37

Harmonogram víkendových pobytů vypadal následovně. 1. Dvanáct úkolů pro Asterixe 24. – 26. 2. 2012, Domašov nad Bystřicí 2. Tuláci po hvězdách 23. – 25. 3. 2012, Bolatice, okr. Opava 3. Aktivní relaxování na Relaxe 4. – 6. 5. 2012, Žďárský potok, okolí Rýmařova, podhůří Jeseníků, areál Relaxa 4. Jáson a Argonouti – hledání zlatého rouna 22. – 24. 6. 2012, Domašov nad Bystřicí 5. Pokoření pevnosti Boyard 14. – 16. 9. 2012, Rajnochovice

5.6

Ukončení projektu (Meeting Francie ) Po dvou letech od začátku projektu Move It a rok a půl po prvním setkání, se

sešli zástupci participujících národů. Tento meeting, trvající sedm dní, hostila Francie v malém městě Vertaillac. Celý týden se diskutovalo o dobrých i špatných zkušenostech, organizačních záležitostech, ale také o přípravě handbooku, tedy příručce metod, které byly použity. Z nedostatků a potíží, byla nejčastěji zmiňována malá motivace mládeže se vůbec něčeho zúčastnit, nebo přímo organizovat jako třeba v Litvě, nebo Francii. Dospěli jsme ke shodě, že je důležité mít kvalitní a originální program a náplň činností vůbec. (Duha Velká Medvědice, online, 2011) Příručka, ve které budou shrnuty veškeré ozkoušené metody, bude přeložena do jazyků participujících zemí v projektu a k distribuci bude možná v polovině roku 2013. Zhodnocení projektu Move It zástupci českého týmu Za český tým mohu říct, že jsme se k projektu postavili velmi zodpovědně a na meetingu ve Francii, jsme byli zklamaní, že se s touto vervou, nadšením a především finanční podporou, nevrhli do projektu ostatní evropští kolegové.

38

Během uplynulého roku, jsme měli možnost v rámci výměnného pobytu vidět, jak s přidělenými financemi nakládají ostatní země, mohli jsme být součástí jejich programu. Členové českého týmu, hostili kolegu z Německa, který byl našim programem, organizací a komunikací s dětmi okouzlený. Český tým se s takovým nadšením ze zahraničí nevrátil. Za úspěch českého týmu považuji nejen to, že program a jeho organizace probíhala bez větších komplikací, ale také to, že po ukončení projektu, jsme plynule navázali na projekt nový, který je tu nejen pro děti ohrožené sociálně patologickými jevy, ale i pro jejich kamarády a rodiče, či pěstouny. Navázání na projekt Move It Ještě před vstupem do dalšího roku, jsme s dětmi vyjely na další dva víkendové pobyty. Podzimní prázdniny jsme strávili ve sportovním a relaxačním centru na Baldovci a předvánoční čas jsme si zpestřili výlet do nedalekého Šternberka, kde jsme měli možnost prohlédnout si například výstavu Expozice času. Zkušenosti, které jsme nabyli v rolích vedoucích a organizátorů projektu ve spojitosti s ohlasem, nadšením a pozitivními osobnostními změnami u dětí, které tvořily naši cílovou skupinu, jsme se na podzim 2012 rozhodli v naší činnosti pokračovat. Na základě tohoto rozhodnutí kolegové sepsali návrh nového projektu a po jeho schválení pokračujeme v našem konání dál, tentokrát pod záštitou sdružení Duhy Velké Medvědice a podpory nadace Vodafon, s novým názvem Get Up!.

Projekt Get Up! Do roku 2013 jsme tedy vstoupili s novým projektem vystupujícím pod názvem Get Up! – medvědí rok s pohybem. Je vytvořen pro děti, které se podílely na předcházejícím projektu Move It a jejich kamarády, popřípadě děti, kteří jsou členy Duhy Velké Medvědice. V rámci tohoto projektu, jsme naplánovali šest víkendových akcí, z nichž už dvě máme za sebou. Společně poznáváme barevný svět, ve kterém žijeme. Podíváme se různých míst naší země, někdy i za hranice. Potkáváme zajímavé lidi, jsme aktivní, nenudíme se.

39

Program na rok 2013 1. Polo – letní sněhovíkend 1. – 3. 2. 2013, Velká Štáhle 2. Vítr do plachet 5. – 7. 4. 2013, Lanškroun 3. Relaxweekend 31. 5. – 2. 6. 2013, Žďárský Potok 4. Expedice Apalucha 4. – 7. 7. 2013, Jizerské Hory 5. Toulky vesmírem 13. – 15. 9. 2013, Bolatice 6. Závěrečný VIP víkend 15. – 17. 11. 2013, Ostrava

Nadace Vodafone Nadace Vodafone Česká Republika je nezávislá, státem registrovaná nezisková organizace, jejímž zřizovatelem je Vodafone Czech Republic, a. s. Chceme měnit svět k lepšímu a přispět k tomu, aby byl místem, kde lidská solidarita není cizím pojmem. Nadace funguje od roku 2006 a za dobu své existence podpořila sociálně prospěšné aktivity více než 100 miliony korun. Program V pohybu podporuje rozvoj iniciativy, kreativity a komunikačních dovedností mladých lidí. Většinou jde o aktivity kulturní, volnočasové, akce s ekologickou tematikou, sociálně zacílené. Dnes je jednou z největších firemních nadací u nás. (Nadace Vodafon Česká republika, online, 2013)

40

II. VÝZKUMNÁ ČÁST Výzkumnou část práce bych ráda uvedla přiblížením pohledu odborné literatury na pojem prarodičovství. Právě tento pojem je v této práci stěžejní, proto bych ráda poukázala nejen na samozřejmost, se kterou k lidem v této životní roli mnohdy přistupujeme, ale i na fakt, že i prarodičovství musí přijít ve správnou dobu, jinak může být ohroženo.

6

Prarodiče a pěstounská péče Na konci předcházející kapitoly jsem se zmínila o knize Radosti a strasti

prarodičů. Tato publikace mi byla inspirací při psaní následující kapitoly, rozšířila můj úhel pohledu ve vnímání našich babiček a dědečků. Jsem proto velmi ráda, že z ní mohu čerpat. Matějček (1997) ve své knize uvádí, že podle vývojové psychologie, jsou prarodiče lidé věku staršího, dospělého či už ve skrze staršího. Medicína a vývojová psychiatrie ke stáří dodává, že se s námi dějí různé nemilé věci, na které bychom se měli připravit a s nimiž, bychom si měli umět poradit. Prarodiče mohou být definováni z různých hledisek. Na základě dostupných demografických studií můžeme zjistit, kolik dědečků a babiček vlastně je, kolik jich žije v rodinách, kolik v domovech důchodců a kolik docela osaměle. Nás však zajímá ona samotná osoba, babičky a dědečka. Zaujala mě úvaha o „Babičce“, o literárním díle, které stálo na počátku národní umělecké tvorby. Kde se vzala její popularita? Je to zajisté určitý ideál, určitý model, má ale zřejmě i psychoterapeutickou funkci. Je v ní moudrost, klid, pohoda, síla osobnosti, statečnost a ovšem i víra, naděje a láska. Božena Němcová nám takovou osobu představila ve své vlastní babičce, byť jakkoliv dobásněné, dotvořené. (Matějček, 1997, s.12) Matějček (1997) se ve své knize vrací do minulosti. V této souvislosti zmiňuje další dva národní světce z rodu Přemyslovců a to sv. Václava a jeho bábu Ludmilu. „Byla to žena moudrá, vzdělaná a na vzdělání svého vnuka dbající, energická, statečná, zkrátka silná osobnost.“

41

Dnešní antropologické výzkumy potvrzují, že to byla i žena fyzicky statná, na tehdejší dobu zřejmě i ve svém stáří pozoruhodně zdravá, asi tedy i vznešená a imponující. Osoba svaté Ludmily i babičky Boženy Němcové, nám však říkají ještě něco navíc. V obou případech babička vystupuje do popředí, když vlastní matka nevykonává povinnosti, které z role matky plynou. V českých dějinách i v moderní literární historii tak máme určité předznamenání toho, že babičky a dědečkové nastupují zpravidla jako první sociální pomocná instituce tam, kde generace vnoučat je nějak ohrožena. V situaci, kdy péče rodičů selhává, kdy jsou rodiče osobnostmi s negativní charakteristikou, jsou to obvykle prarodiče, kteří jsou ochotni pomáhat a to bez nároku na hmotnou odměnu. Zákon o rodině do roku 1998 termín prarodič ve svém původním znění neuváděl. Velká novela Zákona o rodině (zák. č. 91/1998 Sb., účinný od 1. 8. 1998) termín prarodič zná. (Hrušáková, Králíčková, 1998, s. 313) Pozornost musí být věnována i dědečkům. Přesto, že nemají v literatuře takové zastoupení v nějaké osobě, mají něco osobitého a role dědečka je neméně zodpovědná jako role babičky. (Matějček, 1998) Význam slova babička Do 15. století je slovo „babička“ dokládáno pouze ve významu „stará žena.“ Pro dnešní „babičku“ platily výrazy „bába“, „pramáti“, „stará matka.“ Od 16. století se o osobě babičky hovoří ve smyslu „porodní báby“, což v podstatě trvalo donedávna. Až Jungmannův slovník z roku 1830 (In Matějček, 1998) matku matky oficiálně tituloval

jako „babičku“, takže

proměna „báby“

na

„babičku“

se pravděpodobně uskutečnila během 18. století. Současná literatura zabývající se prarodiči, v mnohých případech hovoří o těchto osobách v superlativech přesto, že babičky a dědové se dnes již ke svým rolím prarodičů, vždy nepostaví s tou námi očekávanou láskou a nadšením, které je prarodičům připisováno. Ne každý se cítí na to, aby vykonával tuto roli, může se stát, že je člověk do role prarodiče postaven dřív než očekával a není schopen poskytnout pomoc, podporu a lásku, která se od něj očekává. „Nikdy by mě nenapadlo, že v mém věku budu vychovávat děti“ (matka ženy, jež je závislá na drogách, In Carson, 1996)

42

6.1

Prarodič jako životní role Již v nejranějších fázích vývoje, se dle Matějčka (1998) dítě učí rozeznávat

své chování vůči osobám v rodině, osobám mimo rodinu. Učí se jak se chovat k vrstevníkům, k dospělým osobám, k autoritám. Nevědomě přejímá vzorce chování, které můžeme obecně označit také jako role. Každý z nás alespoň jednou například od rodinného přítele slyšel, …“ty se chováš jak Tvůj táta…“, opakujeme gesta a aniž bychom si to uvědomovali, vyjadřujeme se stejně, jako naši rodiče. Lidské chování má mnoho podob. Jako dospělí lidé se chováme zcela jinak v okruhu své rodiny, rozdílně se chováme v zaměstnání, jinak se chováme, jsme-li v kruhu svých blízkých přátel a jinak bychom se chovali, kdybychom byli vysoce postavení funkcionáři politických stran. Se změnou chování v dané roli úzce souvisí změna tónu a zabarvení hlasu. Jinak se tváříme a gestikulujeme, podle toho v jaké jsme roli, buďto se více podřizujeme, nebo jsme naopak více dominantní. Matějček (1998) k tomuto tématu uvádí příklad očekávání určitého výkonu od určitých profesí. Výkony těchto profesí, rolí, nejsou nikde dopodrobna popsané, a přesto všichni máme jasnou představu o tom, co od dané role očekáváme. „Chceme, aby lékař, kterého navštěvujeme, k nám byl vstřícný, pozorný, citlivý, ohleduplný. Vyžadujeme od něj profesionální přístup a to, že jsme středem jeho pozornosti, ale především to, aby si vždy věděl rady a dovedl nám pomoci. Nikdo z nás nebude navštěvovat lékaře, který je nepříjemný, neochotný, nerozhodný, netrpělivý a nemá pro nás dostatek času. Takový lékař v nás vyvolá pocit znepokojení, neklidu, jelikož v krajním případě může být ohroženo naše zdraví. Takový lékař zkrátka neplní svou roli. Tato role není nikde předepsaná, ale všichni ví, co je společensky očekávané.“. V průběhu našeho života, v určitých věkových obdobích, se naše role mění. Rodiče se ke svému dítěti chovají tak, že přejímá dětskou roli. Ono ji přejímá, jelikož je pro něj velmi výhodná a umožňuje mu další vývoj. Tuto roli začne odmítat v období dospívání. Období dospívání bývá bouřlivé, dítě se dostává do fáze, kdy se snaží dát najevo svůj názor a nesouhlas s názorem rodičů. Chce zdůraznit vlastní identitu. V tomto období, se začne objevovat role kvalitativně zcela odlišná,

43

kamarádské vztahy s opačným pohlavím se začnou měnit na roli mileneckou. Člověk se začíná odpoutávat od doposud přirozeného egocentrismu a začne zjišťovat význam pojmu altruismus.1 Role milenecká tvoří základ emoční zralosti a připravuje tak půdu pro přechod do další fáze – role – a tou rolí, je role manželská. Každý člověk by si měl uvědomit, nebo alespoň brát na zřetel, že každá z těchto rolí má svůj čas, není dobré přeskakovat vývojová období, jinak může dojít ke kumulaci rolí. 2 Jako příklad kumulace rolí, může posloužit šestnáctiletá dívka, která jen obtížně dokončí své středoškolské studium, když už je v současné době manželka a matka – dochází tak tedy ke konfliktu rolí. (Matějček, 1998) Na přelomu dospívání a dospělosti každý usiluje o nalezení identity. Tato identita do sebe postupně přejímá jednotlivé další dílčí identity, které se propojují s důležitými životními rolemi. Vedle identity profesní, usilujeme během rané dospělosti nejčastěji o identitu partnerskou a rodičovskou. Právě rodičovská identita má být centrem našeho zájmu. (Koluchová, 2002) Matějček (1998) k životním rolím dodává, že role manželská ještě nekoresponduje s rolí rodičovskou. Lidé mohou tvořit manželský pár, nemusí to však nutně znamenat, že jsou dosti zralí a připravení na to vykonávat roli rodičovskou – tato role vyžaduje trpělivost, obětavost a především přání dítě mít. Proto se mladým párům doporučuje, ať nejdříve spolu žijí, vytvoří si vhodné podmínky a rodinné klima, ujistí se v tom, že jsou společnými silami schopni a ochotni vychovávat dítě a po té, nechť vstoupí do další role, v tomto případě rodičovské. Narození dítěte a přechod z role do role, se netýká pouze rodičů samých. Je významným zásahem do života širší rodiny, poněvadž ať chtějí nebo nechtějí, dostávají se rodiče obou partnerů do nové životní role prarodičů. Stávají se z nich babičky a dědečkové. Každé životní období, jak již bylo řečeno, má své správné načasování. Vzniká otázka, v jakém čase a jaké fázi života, je člověk připraven dostat se do role prarodiče Kdy mají mít mladé páry děti, aby nedostali své rodiče do rolí babiček a dědů příliš brzy. 1

Altruismus- schopnost uspokojit potřeby druhé osoby na úkor uspokojení potřeb vlastních. (In Matějček, 1998, s.19)

2

Kumulace rolí – významný problém v životě mladých dvojic, je dobré čekat na přirozený postup do jednotlivých

společenských rolí.

44

6.2

Zralost pro prarodičovství Z mnoha výzkumných prací vyplývá, že nejen rodičovství, ale také

prarodičovství, může být rizikové, pokud není vhodně načasované. I prarodičovství musí přijít ve vhodném čase. Povědomě všichni vnímáme prarodiče jako staré lidi s životní moudrostí a šedivými vlasy, jako lidi, za kterými chodí všichni členové rodiny pro radu. Vnoučata se k nim chovají úplně jinak, než k rodičům, mají k nim úctu. Mladé páry při zakládání rodiny často nemyslí na své rodiče, na to, zda jsou ve fázi přijmout roli prarodičů. Tato úvaha se může zdát absurdní, co když ale role moudrých, klidných a vyrovnaných lidí nemůže být naplněna, protože se jedná o prarodiče, kterým jsou vnoučata na obtíž. Co když to jsou právě ti prarodiče, jejichž pracovní či emoční cíle doposud nebyly naplněny. Zralost vztahu k narozenému dítěti (vnoučeti) je dána mnoha faktory, mezi které patří profesionální kariéra, místo, kde rodina žije (vesnice, město – je anonymní). (Matějček, 1998) K tomuto tématu se také ve své knize vyjádřila americká lékařka Carsonová (1996), která uvádí, že rodičovská role prarodičů s sebou nese škálu emocí. Od frustrace a hněvu po zklamání a smutek, které jsou spojené s touto situací, protože počítají s tím, čeho se musí vzdát ve svém vlastním životě ve prospěch výchovných požadavků. Tyto emoce narušují vztah mezi prarodiči a může dojít ke vzájemnému rozporu. „Vychovávat mého vnuka je těžké. Nemám čas pro svůj osobní relax a je to obtížnější na psychiku více než poprvé.“ (In Carcon, 1996) Babičky a dědečkové v rodině Jak již bylo výše zmíněno, funkce prarodičů v mladých rodinách především v letech minulých byla podceňována. Přitom však byli a jsou (měli by být), mimo rodiče, právě oni nejdůležitějšími lidmi ve výchovném a socializačním procesu. Babičky a dědečkové představují i první a nejúčinnější záchytnou síť v případě, že rodinám jejich dětí hrozí nějaké nebezpečí. Selžou-li vlastní rodiče, jsou oni zpravidla prvními, kdo jsou ochotni vnoučatům obětavě pomáhat. (Dytrych, Matějček, 1999, s.110)

45

„Babička je jako zlatá rybka. Proč? Protože mi splní, každé moje přání!“ - Úvaha devítiletého chlapce ( In Matějček, 1998, s.43)

6.3

Vztah mezi prarodiči a dětmi V práci hovoříme o výchově dětí, jejichž rodiče

nejsou schopni

se o ně z jakéhokoli důvodu postarat, o vztazích mezi třetí osobou, která se výchovy ujala místo biologických rodičů a v souvislosti s tímto vztahem je třeba zmínit hned několik důležitých vymezení, práv, povinností a ustanovení. Zákon o rodině upravuje vznik právního vztahu mezi rodiči a dětmi, jejich vzájemná práva a povinnosti ve sféře osobní i majetkové, vytváří také předpoklady pro vznik a rozvíjení dalších příbuzenských vztahů. Jak uvádí Hrušáková a Králíčková (2006) ve své publikaci, nejvýznamnější z příbuzenských vztahů jsou potom vztahy mezi prarodiči a vnuky a mezi sourozenci navzájem. Příbuzenství však není významné jen z pohledu rodinného a občanského práva, nýbrž z pohledu celého právního řádu. Rodiče nemohou smluvně převádět svá práva vyplývající z rodičovské zodpovědnosti na jiné subjekty. Mohou pouze přenechat výkon některých dílčích oprávnění třetím osobám, což je však nezbavuje odpovědnosti. Rodiče mohou přenechat dočasně výkon osobní péče o dítě třetí osobě (např. prarodičům). Zvláštním způsobem je řešen výkon práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti v případě, že dítě bylo svěřeno do pěstounské péče nebo do výchovy jiné osoby než rodiče.

6.4

Vztahy dítěte k prarodičům Nejen Všeobecný občanský zákoník (In Matějček, 1998) z roku 1811 uváděl

v § 40 „…rodinou rozumějí se prarodiče se všemi svými potomky …“ 

Zákon o rodině (zák. č. 94/1963 Sb.,) termín prarodič, ve svém původním znění neuváděl, s právním vztahem mezi prarodiči a vnuky příliš nepočítal, nevymezoval výslovně práva a povinnosti prarodičů a vnuků, čímž byla právní ochrana rodiny a rodinného života výrazně oslabena.

46



Novela zákona o rodině (zák. č. 91/1998 Sb., účinný od 1. 8. 1998) již termín prarodič zná, avšak právní úprava a stručnost mohou způsobovat interpretační a aplikační problémy. Je však jisté, že novela garantuje důstojnější postavení prarodičů.



Úmluva o právech dítěte přijata Spojenými národy v New Yorku v roce 1989 – její ustanovení se stala pro naši republiku právní normou, která je nadřazena našim zákonům, nevyplývají z ní však žádné tresty ani sankce pro případ, že by nebyla dodržována. Konkrétně vztah prarodič – vnouče úmluva nedefinuje, nepřímo se jich dotýkají ustanovení o příbuzných nebo jiných občanech.

Hrušákova a Králíčková (2006) v literatuře seznamuji s rozlišením pojmu prarodičovství de iure (právní), prarodičovství de facto (faktické), prarodičovství tzv. nevlastní a prarodičovství tzv. sociální. Nejdůležitější je prarodičovství de iure, jelikož nese právní následky.

6.5

Práva a povinnosti ve vztahu prarodič a vnuk Hrušáková a Králíčková (2006) definují ve své publikaci zákony upravující

práva a povinnosti plynoucí z tohoto vztahu. Jedná se o zákon o rodině, ve kterém je zakotvena vyživovací povinnost mezi prarodiči a vnuky (§§ 88-90 ZOR) a právo na vzájemný kontakt (§ 27 odst. 4 ZOR). Další vzájemná práva a povinnosti vyplývají zejména z občanského zákoníku. Vzájemná vyživovací povinnost – nejčastěji se tato vyživovací povinnost uplatňuje právě ve vztahu prarodiče a vnuci, a to tehdy, pokud se nerealizuje vyživovací povinnost rodičů k dětem, jestliže nemohou dostát své vyživovací povinnosti, přechází tato povinnost na předky. Prarodiče mají tedy subsidiární povinnost zajistit svým vnukům výživu, pokud ji nutně potřebují. V souvislosti se zákonem o rodině se musíme zmínit i o zákonu o pěstounské péči, který je upraven v zákoně č. 50/1973 Sb., kde v § 2 se praví, že „ dítě, jehož výchova u rodičů není zajištěna z příčin, které budou zřejmě dlouhodobé, může být svěřeno do pěstounské péče jiného občana, pokud zájem dítěte vyžaduje svěření do takové péče. (Matějček, 1997)

47

Prarodiče jako nejúčinnější záchytná síť Dětí, jejichž rodiče se neumí, nechtějí nebo z nejrůznějších důvodů se nemohou o své děti postarat, se téměř vždy ujímají jejich prarodiče. Prarodičům, stejně jako dalším fyzickým osobám, tedy mohou být nezletilé děti svěřovány do nějaké formy náhradní rodinné výchovy, např. do pěstounské péče nebo do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče podle ustanovení § 45 zákona o rodině. Prarodiče také mohou být ustanoveni poručníky nezletilých dětí podle § 78 zákona o rodině, kdy je zpravidla dávána přednost příbuznému dítěte. (Hrušáková, Králíčková, 2006, s. 315)

6.6

Dávky pěstounské péče Každý člověk, který má v pěstounské péči dítě, je za tuto službu odměňován. Od 1. 1. 2013 zanikl pěstounům nárok na dávky pěstounské péče podle

zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Zákon č. 401/2012 Sb., změnil zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a další související zákony a přinesl mimo jiné změnu v dávkách pěstounské péče, které jsou účinné od 1. 1. 2013. Ministerstvo práce a sociálních věcí (2013) uvádí následující rozdělení dávek pěstounské péče. 

Příspěvek na úhradu potřeb dítěte – na příspěvek má nárok každé nezletilé dítě, které je v péči osoby pečující nebo osoby v evidenci. Nárok na tento příspěvek trvá i po dosažení zletilosti dítěte, pokud se jedná o dítě nezaopatřené, které žije ve společné domácnosti s osobou, jež byla do jeho zletilosti osobou pečující. Výše příspěvku za kalendářní měsíc souvisí s věkem dítěte.



Příspěvek při převzetí dítěte – je vyplácen osobě, která převzala dítě do pěstounské péče. Příspěvek náleží osobě v evidenci při svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu. Výše příspěvku je odvozena od věku dítěte

48



Příspěvek na zakoupení motorového vozidla – příspěvek náleží pečující osobě, která má v péči nejméně tři děti. Výše příspěvku činí 70% pořizovací ceny vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy.



Příspěvek při ukončení pěstounské péče – příspěvek vyplácený jednorázově ve výši 25 000 Kč, do rukou pěstouna.

V souvislosti s tématem diplomové práce je důležitý poslední okruh dávek pěstounské péče, kterým jsou 

Odměny pěstouna – nárok na odměnu pěstouna má pečující osoba nebo osoba v evidenci. Výše odměn je určena počtem dětí o které je pečováno. Rozlišujeme odměny určené pro osoby pečující a osoby v evidenci.

Okruh dávek zabývající se odměnami pěstouna je velmi obsáhlý, pozornost proto věnuji odměnám, které souvisí s tématem diplomové práce a to jsou

6.7

Odměny pěstouna prarodiče a praprarodiče Jeli osobou pečující prarodič nebo praprarodič, který pečuje o jedno nebo dvě

děti, které nejsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby (ve stupni II, III nebo IV) náleží ji odměna pěstouna pouze v případě, který je hoden zvláštního zřetele, tedy majetkových a sociálních poměrů a zdravotního stavu dítěte. O tom, zda pěstounovi prarodiči odměna náleží, rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce České republiky a vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Odměna prarodičům náleží vždy, když mají v péči více než tři děti nebo jedno dítě závislé na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II, III nebo IV. (MPSV, online, 2013) Prarodičům svědčí podle § 88 a násl. Zákona o rodině podpůrná vyživovací povinnost ke svým vnukům a pravnukům za předpokladu, že vyživovací povinnost, nemohou dostát rodiče. (Hrušáková, Králíčková, 2006) Prarodič tak tedy vykonává pěstounskou péči i svou zákonnou vyživovací povinnost, což neplatí pro žádné jiné pěstouny zajišťující péči o dítě. Včetně pěstounů z řad příbuzných v linii pobočné (strýc, teta, sourozenec). Obdobný stav platil již v minulosti až do roku 1995 na základě úpravy zákony č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, podle kterého nenáležela odměna pěstounovi tehdy, jestliže byl pěstounem rodič nebo prarodič otce nebo matky dítěte, přičemž

49

těmto pěstounům mohla být odměna za výkon pěstounské péče přiznána pouze v případech zvláštního zřetele hodných. (Pěstounská péče, online, 2012) Novela zákona odměny prarodičům škrtá, cizím pěstounům je výrazně zvyšuje.

Kvalitativní výzkumné šetření

7

7.1

Příprava projektu MOVE IT V teoretické části diplomové práce jsem představila evropský projekt Move

It, který probíhal v uplynulých dvou letech a stal se podnětem k této práci. Ráda bych se proto v této části věnovala popisu jeho přípravy, cílové skupiny i okolnostem, které mě k tématu diplomové práce přivedly. Podmínkou evropského projektu Move It bylo pracovat s cílovou skupinou, která je ohrožena násilím nebo sociálně patologickými jevy. Byly vybrány děti žijící v pěstounských rodinách. Toto téma je v poslední době velmi diskutované a také v rámci právního ustanovení v současné době prošlo mnohými změnami. Jedná se také o oblast, které je třeba věnovat pozornost, stejně jako jiným oblastem, týkající se zabezpečení řádného života dětí.

7.1.1 Výběr účastníků projektu Move It Před zahájením samotného projektu, jsme se sešli se sociální pracovnicí, která se podílela na výběru dětí, jež by mohly být do projektu zapojeny. Setkání se konalo za účelem seznámit nás s životními příběhy dětí, které máme ve skupině, abychom věděli, jak a s kým které dítě žije, zda jsou pěstouni cizí lidé, nebo někdo z rodinného kruhu, jaká je jejich minulost, čeho se u jakého dítěte vyvarovat a v případě, že nastane nějaká komplikace, jakým nejlepším způsobem ji řešit, aby řešení bylo efektivní. Zajímalo nás, z jakého důvodu jsou v pěstounské péči, jaké mají záliby, co je baví a láká a co by si rády prostřednictvím projektu vyzkoušely. Byli jsme upozorněni na nežádoucí chování, které se u mnohých vyskytovalo. Uvědomovali jsme si nutnost dbát na individualitu každého dítěte.

50

Příběhy dětí se v mnohém shodují. V době zahájení projektu všechny děti navštěvovaly základní školu, všichni mají sourozence a to co mě zaujalo nejvíce, byla skutečnost, že většina žije v pěstounské péči prarodičů.

7.1.2 První setkání s účastníky projektu Move It Při prvním víkendovém setkání se děti příliš nadšeně netvářily. Příčinou nepříliš veselé nálady, bylo pravděpodobně prostředí neznámých lidí, ve kterém se ocitly. Mnoha, i dospělým lidem, činí problémy navázání kontaktu s cizí osobou, proto jsme dětem poskytli dostatek času na aklimatizaci v nové společnosti. Skutečnost, že by se před ostatními styděly z důvodu, že žijí v pěstounských rodinách, jsme si nepřipouštěli, domnívali jsme se, že děti jsou s touto informací obeznámeni. Později, při bližším kontaktu s dětmi, jsem se dozvěděla, že někteří z nich vůbec nevěděly, jaké děti se projektu účastní. Tuto informaci získaly až v průběhu projektu od ostatních dětí. Při výběru účastníků projektu jsme doufali, že je podobnost jejich osudů a jejich minulost semkne dohromady, budou se mezi sebou cítit bezpečně, přátelsky a dobře, budou bezprostřední, to byl také jeden z primárních cílů projektu. Ukázalo se, že po překonání drobných komplikací, jsme našeho cíle dosáhli.

7.1.3 Cílová skupina projektu Move It Cílovou skupinu projektu Move It tvořilo mnoho temperamentních dětí, kterým nečinilo problém seznámit se s novými lidmi. Byly tu však i děti, které prozatím neměly dostatečné zkušenosti s komunikací a navazováním nových přátelských vztahů. Ostych, který panoval ve skupině v prvních několika hodinách, většinu dětí brzy opustil. První víkendový pobyt v rámci projektu nám ukázal, jakou cestu je třeba v projektu zvolit, jaké aktivity zařadit víc, na co se zaměřit, co víc posílit. S kolegy jsme konzultovali každého z účastníků zvlášť. Hovořili jsme o chování, o reakcích na určité věci, ujasnili jsme si, čemu bude lepší se vyvarovat, čemu věnovat zvýšenou pozornost.

51

7.1.4 Cílová skupina výzkumného šetření V průběhu projektu se středem mého zájmu staly děti, které mou pozornost na sebe upoutaly svým strachem z vlastního rozhodnutí, svou pohodlností přemýšlet, svým nízkým sebevědomím. Tyto děti se zpočátku obtížnějším úkolům vyhýbaly, raději se do ničeho sami nepouštěly, snad aby nebyly vystaveni riziku, že v daném úkolu neuspějí. Když dostaly prostor například zhodnotit uplynulý den či nějakou aktivitu, opakovaly to, co slyšely od ostatních. Je možné, že nebyly schopny vytvořit si vlastní názor nebo se nechtěly projevovat před celou skupinou. U každé z aktivit byla zdůrazněna dobrovolnost, vždy se mohly samy rozhodnout do čeho a kdy se zapojí, nenutili jsme je dělat nic, co jim bylo nepříjemné. Stále mě zajímala příčina toho, proč jsou některé děti odtažité, nedokáží si společné aktivity užít, proč v komunikaci používají výrazy dospělých lidí, kde je dětská hravost, proč jsou tak skeptičtí, kam se poděla jejich energie a chuť do života, proč každý větší problém řeší vyvoláním konfliktu a kde přišly na to, že nejlepší obrana je útok. Můžeme jako odpověď na všechny tyto otázky považovat způsob výchovy?

7.1.5 Vliv výchovy prarodičů na děti Každý člověk v životě přebírá vzorce chování. Od koho jiného by je měl přebírat, než od rodičů (od lidí, se kterými vyrůstá). Byla jsem proto přesvědčena, že výchova prarodičů do jisté míry svůj podíl na chování dětí má. Nemůžeme srovnávat situaci, kdy vnuk navštíví své prarodiče, se společným soužitím vnuka a prarodiče. Prarodiče se podílejí na výchově vnoučat, ale není to primární funkce soužití těchto dvou rolí - prarodič a vnuk. Nemůžeme stavět prarodiče do stejné výchovné role jako rodiče, jelikož tyto role nejsou stejné. Otázky plynoucí z „dvougeneračního“ soužití Při práci a komunikaci s dětmi, které žijí v pěstounské péči prarodičů, jsem si položila následující otázky, které mohou poukazovat na možná úskalí těchto vztahů. Mají prarodiče dostatek energie zastávat roli rodičů? Mají chuť vykonávat to, čímž si již v životě prošli? Umí se vrátit o několik let zpět a projít tuto cestu

52

znovu? Jsou vůbec prarodiče pro dospívající dítě autoritou? Jak s nimi vychází, jak se vzájemně vnímají? Jsou schopni vnímat dítě, jako součást tohoto století? Jako součást století, které je diametrálně odlišné od doby, ve které vyrůstali oni, popřípadě doby, ve které oni vychovávali své děti? Umožní dětem vykonávat to, co by dítě chtělo, nebo se obávají selhání ve výchově, a proto drží dítě zkrátka? V mnohé literatuře se dočteme, že v životě hrajeme role, každá z nich přichází v určitou životní etapu, v jistém čase, v čase pro danou roli adekvátním. Je vhodné a má na dítě pozitivní vliv to, že je vychováváno lidmi, kteří jsou starší o dvě generace? Není už tento věkový odstup příliš velký?

53

Dvougenerační rozdíl osobně nevnímám příliš jako pozitivní a přistupovala jsem k němu skepticky. Z toho důvodu se v názvu mé práce objevuje slovo úskalí, jelikož jsem je v tomto vztahu na počátku výzkumu viděla. Po rozhovoru s dětmi a přečtení knihy Radosti a strasti prarodičů, jsem svůj pohled na danou věc přehodnotila. Mnoho věcí jsem pochopila, některé skutečnosti se mi potvrdily.

8

Realizace kvalitativního výzkumného šetření V úvodu kvalitativního výzkumného šetření, bych ráda představila metody,

které jsem ve svém výzkumu použila. Jak jsem předeslala, zvolila jsem kvalitativní výzkum, který se skládal z polostrukturovaného rozhovoru a rozhovoru na základě pozorování. K vyhodnocení získaných informací jsem použila techniku kódování. Formulovala jsem kategorie, na základě kterých byly rozhovory shrnuty a závěrečnou diskusí vyhodnoceny. Projekt Move It trval rok a půl. Během jeho trvání jsem měla příležitost se s dětmi lépe poznat a seznámit, což se povedlo a nejen to, povedlo se mnohem víc. Získala jsem si u dětí důvěru. Zjistily a přesvědčily se o tom, že mi mohou cokoli říct, že se mi mohou svěřit s věcmi, o kterých se stydí hovořit s vrstevníky nebo prarodiči. Našli jsme k sobě cestu a děti mě začaly vnímat nejen jako vedoucí, ale i jako kamaráda, za kterým mohou přijít pro radu nebo si jen popovídat. Vážím si důvěry dětí zapojených do projektu Move It, a právě ona byla podnětem k nalezení odpovědí na mé otázky a impulsem pro vznik tématu mé práce. Byla by škoda nevyužít skupiny, se kterou pracuji k tomu, aby do budoucna jejich zkušenosti a pocity případně posloužily dalším, ať už sociálním pracovníkům či volnočasovým pedagogům. Cílem mé práce není pouze najít odpovědi na výše zmíněné otázky, ale při této příležitosti touto cestou přiložit seznam metod, aktivit a zkušeností s nimi spojené, určené pro práci s dětmi ohrožené násilím či jinými sociálně patologickými jevy. Vzhledem ke vztahu, který s dětmi mám, jsem se rozhodla, že tuto výhodu využiji ve prospěch mé práce. Za nejlepší cestu ke zjištění co nejvíce informací jsem zvolila formu rozhovoru a počet dětí aktivně se podílející na programu projektu mě přivedl na cestu kvalitativního výzkumného šetření.

54

Sobotková (2003, s.23) uvádí, že blízkost, tolerance a respekt výzkumníka vůči zkoumaným osobám by měl být samozřejmostí. Miovský a Čermák ( In Sobotková, 2003, s.23) doplňují

„proces výzkumu je povýšen na proces

skutečného lidského setkání a sdílení prožitků, příběhů i individuálních metodologií.“

8.1

Metodologie V následujících kapitolách bych ráda přiblížila metody, které jsem

pro výzkum použila, představila účastníky výzkumu a respondenty rozhovorů. Smékal (In Sobotková, 2003) zmiňuje, že pokud chceme odhalit podstatu dosud nepříliš prozkoumaného jevu, význam autentických osobních zkušeností nebo nějaké aspekty vnitřního světa osobnosti, pak je vhodný právě kvalitativní přístup.

8.1.1 Kvalitativní výzkum Kvalitativní výzkum je empirickým výzkumem v určitém reálném kontextu. Zahrnuje popis a interpretaci sociálních nebo individuálních problémů a jeho podstatou je vytvoření komplexního, holistického obrazu o zkoumaném jevu. Většinou nejsou předem formulované hypotézy, protože se ponechává prostor pro jejich postupné vynořování. Místo hypotéz stanovujeme výzkumné otázky, které reprezentují tu skutečnost, kterou chceme zkoumat, určují oblast, naší pozornosti. (Hendl, 2008) Sobotková (2003) za hlavní metody kvalitativního výzkumu považuje -

dotazování, které zahrnují různé druhy rozhovorů

-

pozorování

-

analýza dokumentů

Pro realizaci výzkumu jsem zvolila metodu pozorování, polostrukturovaný rozhovor a rozhovor na základě pozorování. Pro přehlednější orientaci v následujícím textu, bych ráda charakterizovala dvě stěžejní skupiny osob, na které je níže často odkazováno. Jsou to účastníci projektu a respondenti rozhovorů.

55

8.1.2 Účastníci výzkumu Účastníky výzkumu jsou děti, které se dlouhodobě a aktivně podílely na projektu Move It. Tyto děti mají společnou jednu skutečnost, tedy pěstounskou péči prarodičů. Věková kategorie účastníků výzkumu se pohybuje mezi 14 – 16 rokem. Děti, které byly vybrány do výzkumného šetření, jsem nejprve individuálně seznámila se svým záměrem. Dětem jsem poskytla dostatek prostoru k zamyšlení a k vyjádření se, zda by vůbec ony byly ochotny se do výzkumu zapojit. Z dotázaných osmi dětí, se osm vyjádřilo pozitivně. Tuto reakci připisuji právě tomu, že se s dětmi znám a máme spolu dobré vztahy. Konečný počet účastníků však nakonec tvoří šest dětí. Dvě děti se kvůli různým komplikacím nemohly nadále účastnit projektu.

8.1.3 Respondenti rozhovorů Skupinu respondentů rozhovorů tvoří kolegové, kteří se jako dobrovolníci podíleli na organizaci projektu Move It a kteří znají účastníky výzkumu stejně dobře jako já. S respondenty jsem realizovala rozhovor za účelem zjištění, jak osoby dobrovolníků vnímají individualitu jednotlivců. Zda u účastníků výzkumu za dobu působení projektu reflektují nějaké podstatné změny, nebo naopak vůbec žádné. Respondenti rozhovorů jsou převážně dobrovolníci působící ve sdružení Duha Velká Medvědice a současně také vysokoškolští studenti různých oborů včetně sociální pedagogiky. Ve sdružení Duha zastupují různé funkce, na jejichž základě byli vybráni pro vedoucí pozice v projektu Move It. Na mé otázky odpovídal nejen hlavní koordinátor projektu, předsedkyně sdružení Duha, ale také vedoucí akcí a tvůrci programu.

8.2 Organizace výzkumného šetření K dosažení co možná nejvyšší validity vyhodnocených dat mi byli nápomocni účastníci výzkumu a respondenti rozhovorů. Danou problematiku můžeme rozdělit do dvou pohledů. První pohled nám poodhaluje a objasňuje to, jak účastníci výzkumu vnímají pěstounskou péči

56

prarodičů. Tyto informace jsme získali prostřednictvím polostrukturovaného rozhovoru. Druhý pohled, který vznikl na základě pozorování, nám poslouží k doplnění celého obrazu dané situace, situace, ve které každý z účastníků výzkumu žije. Pomáhá nám utvořit si představu o osobnosti jednotlivých účastníků výzkumu, o jejich fungování v projektu i jejich společenském životě. Pozorování prováděli respondenti rozhovorů. Na základě tohoto pozorování jsem respondentům rozhovoru položila šest předem připravených otázek. Odpovědi respondentů na jednotlivé otázky jsou shrnuty a uvedeny v příloze. Následující kapitoly bych ráda využila k bližšímu představení jednotlivých metod, které jsem ve výzkumném šetření použila. Stěžejní část výzkumného šetření tvoří rozhovor.

8.2.1 Rozhovor (interview) Chráska (2007, s. 182) popisuje interview jako metodu sběru dat o dané realitě, která spočívá v bezprostřední verbální komunikaci výzkumného pracovníka a respondenta. Někdy se v podobném významu používá také obsahově širšího českého termínu rozhovor. Anglický výraz interview, je složen ze dvou částí, kde inter znamená mezi a view znamená názor nebo pohled. Jako velkou výhodu rozhovoru oproti jiným výzkumným metodám Chráska (2007, s.182) uvádí navázání osobního kontaktu, který umožňuje hlubší proniknutí do motivů a postojů respondentů. Během rozhovoru můžeme sledovat reakce respondenta na kladené otázky a podle nich usměrňovat jeho průběh. Míra úspěšnosti rozhovoru, je závislá na schopnosti výzkumníka navázat přátelský vztah k respondentovi a na vytvoření otevřené atmosféry. Sobotková (2003, s.37) uvádí rozhovor jako nejobtížnější diagnostický postup. Výzkumník musí umět, mimo navázání přátelského kontaktu a navození příjemné

atmosféry,

pružně

improvizovat

podle

potřeb

situace.

Svoboda

(In Sobotková, 2003) uvedl, že rozhovorem získáváme nenahraditelné informace o názorech, postojích, přáních jedince, informace o jeho vnitřním světě.

57

Podle toho, jak dalece je rozhovor výzkumníkem řízen, rozlišujeme rozhovor strukturovaný, polostrukturovaný a nestrukturovaný. (Chráska, 2007, s.182)

8.2.2 Polostrukturovaný rozhovor Polostrukturovaný rozhovor je určitým kompromisem uvedenými typy rozhovorů. Respondentům se v tomto případě nabízí k jednotlivým otázkám vždy několik alternativ odpovědí, ale navíc se od nich vyžaduje vysvětlení nebo zdůvodnění. (Chráska, 2007, s. 183) Vést rozhovor vyžaduje jisté zkušenosti, stejně tak jako je nutné správně zvolit okruhy otázek, kterých se rozhovor bude týkat. V rámci přípravy a z důvodu nejistoty při volbě správných otázek, jsem okruhy témat rozhovoru konzultovala s doc. Sobotkovou. Dbala jsem na to, aby otázky byly korektní a správné, aby nedošlo k nevhodné či špatné interpretaci, na jejímž základě, by nasbíraná data nebyla dostačující.

8.2.3 Pozorování Průcha, Walterová a Mareš (In Chráska, 2007, s. 151) uvádějí, že pozorování je považováno za nejstarší a nejrozšířenější metodu sběru dat. Bývá definováno jako „sledování smyslově vnímatelných jevů, zejména chování osob, průběhu dějů aj.“ (Průcha, Waltrová, Mareš, 2001). Rozlišujeme, vzhledem k nárokům na čas, pozorování dlouhodobé a krátkodobé. Podle toho, zda se pozorovatel během pozorování

setkává

přímo

s předmětem

pozorování

či

nikoli,

hovoříme

o pozorování ve vlastním smyslu slova – vlastním (přímém) a o pozorování v nevlastním slova smyslu – nevlastním pozorování – pozorovatel pracuje s různými výpověďmi o předmětu zkoumání, ať již v podobě řeči psané nebo mluvené. Často také

rozlišujeme

pozorování

standardizované

a

nestandardizované.

Jako

standardizované pozorování bývá označována činnost spočívající v záměrném, cílevědomém,

systematickém

a

relativně

objektivním

sledování

smyslově

vnímatelných jevů, které nebyly vyvolány zásahem pozorovatele. (Mareš, 1983) o tento typ pozorování hovoříme v našem případě. Nestandardizovaná pozorování jsou ve větší či menší míře poznamenaná intuitivním přístupem a subjektivitou. Má-li být pozorování spolehlivé a přesné, musí být v maximální možné míře 58

objektivní. Malá objektivita je největší slabinou pedagogického pozorování. Subjektivita pozorování je způsobena řadou příčin (haló efekt, předsudky, aktuální psychický stav pozorovatele,…) 8.3

Etika výzkumu V této kapitole bych ráda zmínila důležité formality, které předcházely

uskutečnění rozhovoru s účastníky výzkumu. Vzhledem k jejich věkové hranici je nutné podobné kroky konzultovat s pěstouny nebo zákonnými zástupci dítěte. Samotné realizaci rozhovorů předcházelo seznámení každého z pěstounů s tím, kdo jsem, kde jsem přišla do kontaktu s jejich dítětem, co dělám, jaký je můj záměr a k čemu by mohla má práce posloužit. K tomuto seznámení jsem využila osobního kontaktu, při kterém jsem každému z nich poskytla psanou formu veškerých informací, (formulář je k dispozici k nahlédnutí v příloze pod číslem IV.). V případě, že pěstouni byli mé práci nakloněni, podepsali souhlas s účastí dítěte ve výzkumu, který byl součástí zmíněného dokumentu. Podepsáním žádostí o souhlas, jsem se pěstounům zaručila naprostou mlčenlivostí, anonymitou a dobrovolností ze strany dětí.

8.4

Cíl výzkumného šetření Na základě získaných informací přistoupím k charakteristice soužití vztahů,

které mají dospívající děti vůči svým o dvě generace starším pěstounům. V souvislosti s touto problematikou poukazuji na možná úskalí této péče a následně popisuji, zda a jaký vliv, na tuto cílovou skupinu, na jejich společenský i osobní život, má evropský projekt, prostřednictvím kterého, dokázali sundat onu „nálepku“ dítěte z pěstounské rodiny.

8.5

Průběh výzkumného šetření Již jsem zmínila, že má práce byla usnadněna skutečností, že jsem se s dětmi

znala z víkendových pobytů v rámci projektu Move It. Prarodiče těchto dětí velmi pozitivně přistoupili k mému záměru a umožnili mi spolupráci mnohdy také proto, že pochopili nutnost zkoumání této oblasti, aby nastávající pěstouni, ale i sociální

59

pracovníci či volnočasoví pedagogové, měli k dispozici zkušenosti získané dlouhodobou prací s touto cílovou skupinou. Ve spolupráci se sociálními pracovnicemi, jsem se pokusila získat co nejvíce informací o dětech, které se výzkumu účastní, také o pěstounech a o rodině jako celku. Byla mi však poskytnuta jen velmi zkrácená verze dokumentace každého z dětí. Výzkumné šetření bylo realizováno v průběhu celého roku 2012. V rámci projektu Move It proběhlo několik plánovaných víkendových akcí. Během těchto akcí probíhalo jak pozorování, tak bylo realizováno několik rozhovorů s účastníky výzkumu.

8.5.1 Fáze výzkumného šetření Výzkumné šetření rozděluji do čtyř fází. 1. Fáze – Zahájení činnosti, navázání kontaktu s pěstouny Svou činnost jsem zahájila navázáním kontaktu s pěstouny, kterým jsem představila sebe i svůj záměr, ke kterému jsem potřebovala jejich souhlas. Získat souhlas od všech pěstounů bylo časově náročné, někteří bydlí mimo Olomouc. 2. Fáze – Rozhovory, sběr informací V této fázi jsem věnovala pozornost rozhovorům, trvala jsem na tom, aby účastníci byli v dobrém rozpoložení, v příjemném prostředí a především, aby se u rozhovoru cítili uvolněně a reagovali spontánně. Část rozhovorů jsme realizovali již koncem letních prázdnin a začátkem podzimu. Účastníci výzkumu byli ochotni mi věnovat svůj čas i v době vánočních svátků. Děti měly prázdniny, tedy i dostatek času a netrápily je školní povinnosti. Při domluvě na termínu rozhovoru, jsem každému poskytla prostor a možnost výběru, kde by se mu nejvíce líbilo rozhovor realizovat. Někteří z účastníků výzkumu si k rozhovoru vybraly cukrárnu, jiní volili prostředí čajovny. Zbývající rozhovory jsme uskutečnily na lednovém víkendovém pobytu, v době osobního volna. Všechny rozhovory proběhly bez komplikací.

60

3. fáze – Zpracování informací Po ukončení sběru informací následovalo jejich zpracování, tedy přesný přepis rozhovorů, který jsem se snažila udělat v co možná nejbližší době po jejich realizaci, abych případně mohla doplnit své poznámky a postřehy. Před zahájením jednotlivých rozhovorů, jsem se účastníků výzkumu zeptala, zda si mohu jejich odpovědi nahrávat na diktafon, aby nedošlo při záznamu informací k chybě. Všichni účastníci výzkumu s nahráváním souhlasili. 4. fáze – Odpovědi respondentů V této fázi jsem se věnovala odpovědím respondentů rozhovorů, které jsou zařazeny v případových

studiích.

Posloužily

k utvoření

celistvější

představy

o osobnosti dítěte, poukazují na další fakta a poskytují další úhel pohledu. Kvalitativní data vyžadují přepis, redukci a kvalitní všestrannou interpretaci, což může být problematické, protože do hry vstupuje vliv osobnosti badatele. Kvalitativnímu výzkumu je nejčastěji vytýkána právě validita dat. Ke kontrole validity dat lze použít řadu technik. Stručně jsou rozděleny na: -

validizační techniky týkající se shromažďování informací o zkoumaném jevu

-

techniky týkající se analýzy a interpretace informací získaných výzkumným šetřením (Sobotková, 2003, s. 26)

Informace získané výzkumným šetřením a jejich vyhodnocení Pro vyhodnocení informací získaných výzkumným šetřením lze použít různé postupy. Velké množství dat postupně redukujeme do menšího počtu analytických jednotek. Data je nutné předem připravit, k tomu slouží transkripce. Poté jsou záznamy rozhovorů, pozorování či dokumentů kódovány. (Sobotková, 2003, s.26) Kódování získaných informací Při kódování třídíme získaný materiál do menšího počtu kategorií (kategorizace), které jsou již obecnější. Tyto kategorie mohou být předem definované nebo se mohou vynořit až v průběhu kódování. (Sobotková, 2003, s. 26)

61

Kategorizace údajů K analýze rozhovorů, jsem zvolila techniků kódování. Výsledkem kódování bylo devět kategorií, pomocí kterých jsem analyzovala získané informace. Z počátku jsem měla pouze čtyři základní kategorie, v průběhu kódování se však ukázalo, že je nutné je rozšířit, aby analýza byla přesnější. Rozhovory byly analyzovány na základě těchto kategorií. Kategorie 1. Vnímání dítěte své pozice v pěstounské péči Kategorie 2. Soužití s prarodičem v domácnosti. Kategorie 3. Kontakt s rodiči. Kategorie 4. Vztah s vrstevníky, školní prospěch. Kategorie 5. Důvody pěstounské péče. Kategorie 6. Vztah rodičů a prarodičů. Kategorie 7. Povědomí o ostatních členech rodiny. Kategorie 8. Prožívání vztahu s rodiči. Kategorie 9. Přání dítěte. Kapitoly pojednávající o kvalitativním výzkumném šetření, bych ráda ukončila představením šesti otázek (okruhů), které tvořily rozhovor, jež

byl realizován

s účastníky výzkumu. 1. Rozehřívající otázky, neformální konverzace. 2. Víš, z jakého důvodu jsi v pěstounské péči? Znáš nějaké důvody? 3. Jak jsi na začátku vnímal/a novou skupinu dětí kolem sebe? Jaké to bylo na prvních víkendových akcích Move It? Vnímal/a jsi to, že jsou to děti převážně z pěstounských rodin? Jaké jsi měl/a pocity? 4. Do jaké míry si pamatuješ na rodiče? Pamatuješ/ nepamatuješ? V případě, že ano – jsi s nimi v kontaktu. V případě, že ne – máš na ně nějaké vzpomínky, máš nějaké informace? 5. Chtěl/a bys tuto svou situaci nějakým způsobem změnit? V případě, že ano – jak? 6. Jak vnímáš celou tuto situaci, jak bys ji ohodnotil/a? V průběhu konání rozhovorů došlo k úpravě znění otázek 5. a 6., protože je považuji za důležité a chtěla jsem, aby odpovědi na ně, byly co nejpřesnější. 62

Pro lepší pochopení jsem tyto otázky v rozhovoru přeformulovala, zdálo se, že děti zřejmě neví přesně, na co mají reagovat. V páté otázce jsem děti vyzvala k tomu, aby si představily situaci, kdy jim dám moc, pomocí které mohou změnit cokoli ve svém životě, cokoli, co chtějí? Zda by této moci využily, a jak? Šestou otázkou,

jsem

jim

připomněla

školní

prostředí.

Zeptala

jsem

se, jak by oznámkovaly svůj současný život podle spokojenosti? Vyhodnocení a diskuze jednotlivých rozhovorů na základě výše uvedených kategorií, jsou obsahem případových studií na následujících stranách

63

9

Případová studie

Ještě než přistoupím k jednotlivým studiím účastníků projektu, ráda bych se ve stručnosti zmínila o tom, co vlastně případová studie je. Jedná se o jeden z přístupů kvalitativního přístupu. Cílem případové studie je zachytit složitost případu, zkoumat předem zvolené jevy v reálném kontextu. Pedagogický slovník (2009) charakterizuje případovou studii jako výzkumnou metodu, prostřednictvím které zkoumáme jednotlivé případy. Detailně popisuje a vysvětluje, čímž dochází k takovému typu objasnění, kterého bychom prostřednictvím kvantitativního šetření nedosáhli. První část studie shrnuje současnou životní situaci každého z účastníků projektu, ve které jsou zahrnuty základní údaje o účastníkovi, jeho biologických rodičích, informace o pěstounské péčí, zmíněny jsou také zájmy účastníka projektu. Pro snadnější a komplexnější pohled a seznámení s osobností každého z účastníků, by mělo posloužit shrnutí odpovědí na otázky, které jsem položila kolegům podílejícím se na akcích projektu. Celkový vhled do jednotlivých případů dotváří shrnutí odpovědí samotných účastníků projektu na otázky rozhovoru, doplněné osobním názorem autorky.

64

9.1

Případová studie č. 1.

1. Základní údaje o účastníkovi výzkumu Dívka číslo 1, je svěřena do pěstounské péče své babičky. Dívka je na svůj věk vysoká, vyspělá, má nadváhu, se kterou neúspěšně bojuje již delší dobu. Je však velmi hezká a vcelku bystrá. Jejím přáním je studovat obchodní akademii v Olomouci. Ráda maluje, je šikovná na výtvarné práce. Mezi její velké koníčky patří povídky, které i sama píše. Přibližně dva roky, až do září 2011 docházela do P-centra, kde byla zařazena do programu 5P.3 2. První kontakt autorky diplomové práce s dívkou č. 1 První kontakt dívky s autorkou práce se uskutečnil zahájením projektu Move It. 3. Sociální anamnéza dívky č. 1 Od narození byla dívka několik let vychovávaná svou matkou. Otec s nimi nikdy nebydlel, o dceru neprojevuje žádný zájem, jeho osobní poměry jsou zřejmě problematické. Matka vždy upřednostňovala své zájmy před výchovou, proto dívka často končila v péči babičky (matka matky). Toto jednání vyústilo v situaci, kdy byla dívka předběžným opatřením soudu, v roce 2005, svěřena do péče babičky, což bylo později potvrzeno soudním rozsudkem. Vztahy mezi matkou a babičkou jsou narušeny. Babička matce vytýká její lehkomyslnost, špatné hospodaření s financemi (matka je výrazně zadlužená), neschopnost najít si zaměstnání. V době soudního rozsudku, její matka neměla trvalé bydliště, bydlela v podnájmech a azylových domech. Narodila se jí další dcera, o kterou se dosud stará, provdala se a v současné době bydlí spolu s mladší dcerou a manželem v okolí Olomouce. Dcera se s matkou pravidelně stýkala, před rokem si přála se k matce vrátit do péče. Ke změně výchovného prostředí nedošlo, protože matka nebyla schopna celou záležitost dovést do cíle, čímž dívku opět zklamala a ta se rozhodla vrátit se zpět k babičce.

3

Program 5P – národní program zaměřující se na preventivní, volnočasovou a sociální práci s mládeží. Náplní programu je Přátelství – Péče – Prevence – Podpora – Pomoc.

65

V současné době je s matkou pouze v občasném kontaktu, také ona začíná být ke své matce kritická. S babičkou má velmi úzký vztah (koalice). Kamarády má spíše než v místě bydliště ve škole. 4. Identifikace problémové oblasti u dívky č. 1 Dívka se snaží v komunikaci a interakci s ostatními vystupovat hodně suverénně, dominantně a svérázně, což se jí daří a její inteligence ji v tomto postoji jen podporuje. Po dlouhodobějším kontaktu můžeme vidět, že je tento postoj do značné míry jejím ochranným štítem proti posměchu a hloupým připomínkám, které dívka často slýchává v souvislosti s její postavou. S přibývajícím věkem, rostoucí inteligencí a dlouhodobé interakci s přáteli, se dívka učí na tyto situace reagovat a pohlížet s nadhledem. 5. Vyhodnocení odpovědí respondentů rozhovoru o dívce č. 1 (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze II. pod číslem II.1.)

Vyhodnocení otázky č. 1 Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move It? Pravděpodobně má každý tendence tuto dívku posuzovat na základě prvního pohledu a to vzhledem k jejím fyzickým dispozicím, které si ona sama dobře uvědomuje, ale působí smířeným dojmem. Nepřehlédnutelná je však její bystrost, pozornost a inteligence, je komunikativní a její projev netrpí významovou prázdnotou Vyhodnocení otázky č. 2 Vynikal/a podle Vás v nějaké oblasti již na začátku projektu? Byla v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Nad ostatními vynikala svým nadhledem, neustále pozitivní náladou a myslí. Nedělá ji problém přiklonit se ke kompromisu a mnoho obtížných situací je schopná řešit „lidovou moudrostí“. V rámci je důsledná a snaživá. Vyhodnocení otázky č. 3 V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? Za největší změnu považujeme její pohled na sebe samu. Přestože působila vyrovnaně, nastaly mnohdy okamžiky, kdy bylo znatelné, že se kvůli svým dispozicím nemůže zapojit tak, jak by sama chtěla a bylo vidět zklamání. V současné

66

době, v souvislosti s touto problematikou působí vyrovnaněji. Zaznamenali jsme také zvýšení sebevědomí. Zjistila, že se jí za její vzhled nikdo nevysmívá. Vyhodnocení otázky č. 4 Čemu/komu byste tyto změny připsala? Nový kolektiv ji přesvědčil o tom, že lidé si nehledají své přátele podle toho, jak kdo vypadá. Skutečnost, že se stala členem kolektivu a má nové kamarády, se kterými tráví volný čas, byl jeden z cílů projektu Move It, proto i ten nese svůj podíl na změnách. Vyhodnocení otázky č. 5 Kdyby jste měl/a u každého říct jednu pro Vás nejvýznamnější, nejpodstatnější změnu, jaká by to byla? Nejpodstatnější je změna v tom, jak na sebe pohlíží a na základě toho je i schopna vnímat jinak lidi kolem sebe. Posílila své sebevědomí, má pochopení a v komunikaci je přímá a otevřená. Vyhodnocení otázky č. 6 Jak byste stručně charakterizoval/a toto dítě nyní? Silná, sebevědomá, veselá dívka, která poznala, že dokáže spoustu věcí, k jejichž realizaci dříve nenašla dostatek odhodlání a odvahy. 6. Diskuse k získaným informacím prostřednictvím rozhovoru s účastníkem výzkumu (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze III. pod číslem III.1.) Na základě realizovaného rozhovoru můžeme říct, že dívka zná přesné důvody toho, proč žije v pěstounské péči s babičkou. V péči babičky je sama, přestože má mladší sestru. Ta však žije společně s jejich matkou, což jak z rozhovoru vyplývá, není pro tuto dívku jednoduché. Je to znatelné v odpovědích na otázky týkající se jejího vztahu s matkou. Na tyto otázky dívka v rozhovoru odpovídala s despektem a ironií. V souvislosti s matkou nikdy nezapomněla zmínit osobu mladší sestry. Pobyt a soužití s babičkou sama hodnotí velmi pozitivně a vyrovnaně. V otázkách směřujících na osobu matky, však některá její gesta a způsob interpretace informací, mohou napovídat a svádět k domněnce, že v tomto vztahu už tak vyrovnaná není. S matkou je v kontaktu, ale intervaly návštěv se prodlužují, protože jak dívka v rozhovoru uvádí, tyto návštěvy již z její strany nejsou příliš dobrovolné. O svém otci v současné době nemá jiné informace než ty, že je ve výkonu trestu.

67

Na otázku, směřující k zaměstnání matky odpovídá s posměchem: „ Ona je líná dělat, ale teď už musela začít, protože má dluhy…“ Z rozhovoru vyplývá, že dívka celou svou situaci a soužití s babičkou vnímá pozitivně a je spokojená. S babičkou si rozumí a pobyt u ní by za nic nevyměnila. V rozhovoru zazněla dvě přání. Přeje si, aby s babičkou mohly mít větší byt a druhé přání, které tato dívka uvedla, je to, že by chtěla, aby se její matka od ní a babičky, co nejvíce vzdálila. 7. Osobní názor autorky diplomové práce Z rozhovoru vyplývá, že soužití s babičkou je pro dívku velmi příjemn a harmonické. Dívka působí vyrovnaně. Tato dívka je v komunikaci přímá, proto mě v rozhovoru překvapilo, jak ironicky dokáže hovořit o své matce. Z tohoto chování usuzuji, že tímto způsobem demonstruje své zklamání, které pro ni její matka v současné době představuje. Dívka velmi obtížně snáší to, že její mladší sestra žije s matkou, přestože tvrdí, že jí tato skutečnost dříve hodně mrzela, ale teď je ráda, že je s babičkou. Osoba babičky je pro tuto dívku v jejím životě tou nejdůležitější a je po jejím boku spokojená. Z jejího projevu o vztahu, který má s babičkou, nejsou znatelná žádná úskalí. Dívka o babičce v rozhovoru uvedla: „ Babička je taková ulítlá a já jsem s ní proto naprosto spokojená.“ Věkový rozdíl vůbec nereflektuje.

9.2

Případová studie č. 2

1. Základní údaje o účastníkovi výzkumu Dívka s číslem 2, se narodila jako prvorozené dítě. Matka si nebyla jistá, kdo je otcem dítěte. Podala proto návrh na určení otcovství jednoho muže, který však po roce vzala zpět, protože zjistila, že je dívka podobná na druhého muže, se kterým v inkriminovanou dobu měla pohlavní styk. Tento muž uznal otcovství souhlasným prohlášením. Dívka je šikovná, klidná, společenská a bezproblémová. Jakmile člověk dostane příležitost s ní mluvit o samotě, v klidu, na neutrální půdě zjistí, že i přes veškeré kladné povahové vlastnosti si s sebou tato dívka nese mnoho nepěkných vzpomínek, které se jí mnohdy vrátí. Navštěvuje 7. třídu základní školy.

68

2. První kontakt autorky diplomové práce s dívkou č. 2 První kontakt dívky s autorkou práce se uskutečnil v polovině projektu Move It, kdy se do něj dívka zařadila. 3. Sociální anamnéza dívky č. 2 V necelých 6-ti letech, byla dívka umístěna do pěstounské péče babičky (matce matky), protože bylo zjištěno, že matka o dítě řádně nepečuje, užívá, a zřejmě se svým partnerem distribuuje, psychotropní látky. V této době matka otěhotněla, narodila se jí druhá dcera. Matka opakovaně absolvovala odvykací léčbu, po určitou dobu zřejmě abstinovala, ale je stále pravděpodobné, že dlouhodobě užívá psychotropní látky. V 10 letech byla dívka vrácena do péče matky, která žila společně se svou druhou dcerou a jejím otcem. Na jaře roku 2011 byla dívka vrácena do péče prarodičů. Dívka je ráda, že je i se sestrou u prarodičů, jsou obě spokojené. Kontakt s matkou nevyhledává. Ve škole prospívá, je členkou školního parlamentu. Ráda tancuje, věnovala se baletu. Navštěvovala výtvarný, keramický a turistický kroužek, hraje basketball. 4. Identifikace problémové oblasti u dívky č. 2 S přihlédnutím

k minulosti

dívky je

její

současné

chování

vcelku

pochopitelné. Dívka je společenská a ráda se pohybuje mezi lidmi, její okolí s ní nemá žádný problém. Na druhou stranu působí vylekaně, obtížně se hodnotí její verbální či neverbální projevy, protože se mnohdy vůbec nijak nevyjadřuje. Dívce chybí osobnější kontakt s blízkou osobou, čímž by se dala vysvětlit její snaha vytvořit si kolem sebe užší okruh lidí, popřípadě k někomu přilnout. Tuto potřebu demonstruje snahou být neustále středem pozornosti, ale vždy za pomoci někoho dalšího. Jakmile nemá partnera, se kterým by se mohla zviditelnit, nemá potřebu na sebe poukazovat. 5. Vyhodnocení odpovědí respondentů rozhovoru o dívce č. 2 (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze II. pod číslem II.2.)

69

Vyhodnocení otázky č.1 Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move It? Působila velmi vyděšeně a zakřiknutě, což se brzy změnilo. Naopak se ukázalo, že jsme se v dívce mýlili, jelikož jí bylo vlastní být středem pozornosti. Je velmi sympatická, takže dostat se do této pozice, ji nečinilo velký problém. Je si dobře vědoma svého zevnějšku a můžeme říct, že je to jedna z věcí, které jsou pro ni důležité, ne-li nejdůležitější. Vyhodnocení Otázky č.2 Vynikala podle Vás v nějaké oblasti již na začátku projektu? Byla v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Nelze jednoznačně určit oblast, ve které by vynikala, snad jen to, čím se od ostatních výrazně lišila. Vždy si dává pozor na to, jak v dané situaci, při řešení daného úkolu vypadá. Tento zájem je silný tak, že prostupuje do popředí a samotné řešení úkolu zastíní. Svého vzhledu se naučila využívat ve svůj prospěch a v současnosti, je pro ni přijatelnější a především jednodušší nad věcmi nepřemýšlet. Když něco neví, zeptá se. Vyhodnocení otázky č. 3 V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? Začala si do jisté míry uvědomovat, jak hloupě se chová, když se snaží zviditelnit před ostatními. Tyto tendence jakoby ustoupily a ona zvolila taktiku aktivně se podílet na fungování skupiny, čímž si nevědomě začala rozvíjet charakter. Vyhodnocení otázky č. 4 Čemu/komu byste tyto změny připsala? Zásluhu a vliv na změnu k lepšímu připisujeme kolektivu, který se skládá zcela odlišných lidí, než se kterými se stýkala před zapojením se do projektu. Také kolektiv vedoucích má svůj podíl na její změně. Jsou viditelné rozdíly v postupu řešení jednotlivých úkolů, jde vidět, že se snaží a přemýšlí. Vyhodnocení otázky č. 5 Kdyby jste měla u každého říct jednu pro vás nejvýznamnější, nejpodstatnější změnu, jaká by to byla?

70

Uvědomění si, že zevnějšek není klíčem k řešení životních situací a problémů. Došla k poznání, že není důležité, jak při jednotlivých činnostech vypadá. Pochopila, že důležité je to, k jakému cíli a výsledku na základě vlastní snahy a rozvahy dospěla. Vyhodnocení otázky č. 6 Jak byste stručně charakterizoval/a toto dítě nyní? U této dívky je podstatné to, v okruhu jakých lidí se bude pohybovat. Má tendence „jít s davem“, ale při správné motivaci je schopna udělat kus práce. 6. Diskuse k získaným informacím prostřednictvím rozhovoru s účastníkem výzkumu (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze III. pod číslem III.2.) Z rozhovoru s dívkou číslo 2 vyplývá, že správný kontext důvodů pěstounské péče nezná, má jen částečné povědomí, spíše si důvody sama vymyslela, než aby se přímo zeptala. Dívka žije i se svou mladší sestrou v pěstounské péči babičky. Dědeček zemřel v loňském roce a z výpovědi dívky je znatelné, že ji v rodině chybí mužské zastoupení. O rodičích má povědomí částečné a to i přes téměř denní kontakt s matkou, která je navštěvuje. Jak dívka v rozhovoru uvádí, návštěvy matky ji nedělají dobře, a kdyby si mohla něco přát nebo něco změnit, přála by si aby je matka přestala navštěvovat. Naopak uvádí, že by velmi ráda našla svého biologického otce, o kterém však nemá žádné informace. V rozhovoru se o svém biologickém otci zmiňuje častěji než o otci, který si ji adoptoval, ten však žije v Praze a jediný kontakt, který s ním dívka má je telefonický a velmi ojedinělý. O matce nemá a nechce mít dívka žádné informace. V rozhovoru uvádí, že po zapojení do projektu poznala, že jsou i lidé, jejichž životní situace je mnohem komplikovanější a obtížnější než ta její. Vztah a soužití s babičkou hodnotí pozitivně a to i přes občasné hádky, které vznikají na základě dívčiny lhostejnosti k dodržování pravidel, která si s babičkou stanovily. V osobě babičky má podporu a porozumění. V případě možnosti něco měnit, by byla změna směrována na eliminaci kontaktu s matkou a investování sil k nalezení biologického otce. V rozhovoru dívka v souvislosti s matkou uvádí: „ … když k nám přijde na návštěvu, připadne mi nechutná…“ Je si vědoma toho, že jí babička nedovolí vše, co by si přála, ale vnímá to jako pozitivum. Tvrdí, že má vše co potřebuje a co si přeje. Stejně tak to, že se s babičkou dokáže vždy dohodnout. 71

7. Osobní názor autorky diplomové práce Rozhovor s touto dívkou byl jiný než s ostatními. Přesto, že mě zná, působila velmi nervózně a zpočátku měla tendence odpovídat tak, jak si myslela, že je to správně. Rozhovor se lišil také tím, že jsem si z něj jako tazatel, neodnesla žádný dominantní pocit. Prostřednictvím rozhovoru nám dívka přiblížila její striktní opoziční postoj, který vůči osobě své matky má. Příčinou tohoto postoje jsou nepříjemné vzpomínky, které si s sebou dívka ze svého dětství nese. Od smrti dědečka dává dívka najevo touhu mít po svém boku osobu muže. V porovnání s ostatními účastníky projektu, dívka nemá tendence o své babičce mluvit v takových superlativech. Na společné soužití si ovšem nestěžuje, ani by jej nevyměnila. Babičky si váží a respektuje ji. Dívka působí ve své současné situaci spokojeně a hodnotí ji pozitivně. Z rozhovoru vyplývá, že spíše než ve vztahu s babičkou, vnímá nemalá úskalí ve vztahu s matkou, za kterou se stydí.

Případová studie č. 3

9.3

1. Základní údaje o účastníkovi výzkumu Dívka s číslem 3 se narodila jako druhé dítě rozvedené matce, která sama byla osvojeným dítětem. Je inteligentní, přátelská, komunikativní a aktivní. Je rádkyní Světlušek ve skautském oddíle Poutníci, vede klub her, hraje házenou, věnuje se atletice a florbalu. Dívka v současné době studuje první ročník Obchodní akademie. 2. První kontakt autorky diplomové práce s dívkou č. 3 První kontakt dívky s autorkou práce se uskutečnil zahájením projektu Move It. 3. Sociální anamnéza dívky č. 3 Tato dívka i se svou starší sestrou žijí v pěstounské péči babičky (matka matky), kam byly umístěny v době, kdy dívka začala navštěvovat základní školu. Matka je zanechala u babičky a přestala o ně jevit zájem. Péče matky byla vždy problematická. Otec, kterému bylo otcovství soudně určeno, je o dvacet let starší

72

než matka dívky, o dceru se nikdy nezajímal. Obě dívky jsou doposud v pěstounské péči babičky a jejího dlouholetého partnera. Studium na Obchodní akademii ji baví a patří mezi nejlepší studenty ročníku. Zaujalo ji studium španělského jazyka. Mimo španělský jazyk se věnuje také jazyku anglickému a německému. Matka se o děti téměř nezajímá. 4. Identifikace problémové oblasti u dívky č. 3 Dívka je velmi inteligentní a již na začátku projektu vždy byla o krok před ostatními. Velmi dobře si uvědomuje situaci, ve které žije. Často přemýšlí nad tím, proč se její matka v minulosti takto zachovala. Na dívce je znatelná chuť dát matce šanci situaci napravit, ale její tvrdost sobě samé, jakoby ji to nedovolovala. Dívka je motivovaná k nejlepším výkonům, je dominantní, nerada bývá průměrná, nevzdává se předčasně, dojde-li však k selhání a k neúspěchu, dívka tuto situaci nese velmi obtížně, je na sebe velmi tvrdá a to po všech stránkách, až příliš motivována k podávání těch nejlepších výkonů, příliš disciplinovaná. S její osobou nejsou spojovány žádné výchovné či socializační potíže. 5. Vyhodnocení odpovědí respondentů rozhovoru o dívce č. 3 (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze II. pod číslem II.3.)

Vyhodnocení otázky č. 1 Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move It? Již od začátku projektu vynikala tato dívka vůdcovskými tendencemi. Cizí ji nebyla ani ochota pomoci druhým. Velmi inteligentní a tvůrčí dívka. Svým pozitivním přístupem si získala všeobecnou oblíbenost. Vyhodnocení otázky č. 2 Vynikala podle Vás v nějaké oblasti již na začátku projektu? Byla v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Vůdcovství a smysl pro soutěživost. Má jasnou představu o své budoucnosti, což u ostatních účastníků nemůžeme potvrdit. Je dobrá, ale až příliš tvrdá sama k sobě. Chce být a je jedna z nejlepších ať už v obratnosti, rychlosti, bystrosti. Obtížně zvládá svůj neúspěch. Vnímá ho jako osobní selhání.

73

Vyhodnocení otázky č. 3 V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? V souvislosti se svým nadšením pro hru a soutěž si uvědomila, že její tendence vítězit, vést skupinu jsou natolik dominantní, že utlačuje ty, kteří potřebují více času. Sama přiznala, že si uvědomuje, že některé lidi omezila v projevu. Můžeme tedy říct, že velká změna v případě této dívky nastala v kontrole sebe samé, v uvědomění si svého chování. O dalších změnách v souvislosti s touto dívkou nemůžeme hovořit, protože byla již od začátku jedním z nejstabilnějších článků skupiny, který však také touží po obdivu a vlídném přijetí. Vyhodnocení otázky č. 4 Čemu/komu byste tyto změny připsala? V tomto případě má na změnu dívky vliv její věk a intelekt. Vyhodnocení otázek č. 5 a 6 Kdyby jste měl/a u každého říct jednu pro Vás nejvýznamnější, nejpodstatnější změnu, jaká by to byla? Dívka je velmi pozorná ke svému okolí a pro své okolí je velmi potřebná. Její ochota pomáhat a podporovat ostatní je jen důkaz toho, že potřebuje kolem sebe kolektiv, který ji umožňuje rozvíjet své schopnosti. Je schopna si rychle uvědomit své chyby a zapracovat na jejich odstranění a případnému vyvarování se jich v budoucnosti. Je přímá a její povaha ji nedovoluje nechat věci náhodě. 6. Diskuse k získaným informacím prostřednictvím rozhovoru s účastníkem výzkumu (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze III. pod číslem III.3.) V rozhovoru s dívkou číslo 3 jsme zjistili, že si uvědomuje svou situaci a je schopná ji kriticky hodnotit. Ví, z jakého důvodu se v pěstounské péči ocitla. Je v péči babičky spolu se starší sestrou. S babičkou má velmi dobré vztahy. Pobyt u ní hodnotí jako smysluplný – pozitivně. Prostřednictvím rozhovoru jsme se dozvěděli, že o svých rodičích má pouze částečné povědomí. O své matce, se kterou se občas vídává, že má stálého partnera, kterého má ráda. Ví, kde bydlí a jaká mají zaměstnání. Otce nikdy neviděla, v současnosti o něm nic neví a podle jejich slov, o to ani neprojevuje zájem.

74

Dále v rozhovoru zaznělo, že svou situaci nevnímá jako problémovou. Necítí se znevýhodněná. Na dotaz, co by změnila, odpověděla, že nic. Neprojevil se zájem o žití s rodiči (s matkou), spíše naopak. Jediné přání, které v rozhovoru zaznělo bylo, aby babička byla zdravá. 7. Osobní názor autorky diplomové práce Z rozhovoru s dívkou vyplývá, že je se svou momentální situací smířená. Několikrát během rozhovoru bylo cítit její zklamání z toho, že je matka opustila. Toto zklamání dívky a demonstruje úmyslnými slovními útoky na matku v podobě drobných výtek a poznámek na její osobu: „ … nemáš právo mi cokoli říkat, když jsi nás nechal u babičky…“ Jako člověka svou matku nerespektuje. Rodičovský respekt chová k babičce. Přestože se s matkou vídá, v jejím projevu jsou patrné pocity křivdy a z tohoto důvodu nechce se svou matkou trávit více času, než o který si matka řekne. V případě této dívky se pěstounská péče prarodiči, respektive babičky, nesetkala s žádnými nepřekonatelnými úskalími. Dívka o své babičce hovoří hezky, žije s ní ráda, a kdyby nastala možnost sdílet domácnost s rodiči, od babičky by neodešla. Co se týče věkového rozdílu mezi dívkou a babičkou, ten si dívka neuvědomuje, což je z velké části dáno tím, že babičku vnímá dle jejího vzhledu (babička je velmi atraktivní). Na markantní rozdíly v komunikaci s babičkou si nestěžovala. Jak sama dívka hodnotí babičku, vnímá ji spíše jako svou matku.

9.4

Případová studie č. 4

1. Základní údaje o účastníkovi výzkumu Dívka s číslem 4, se narodila jako nejmladší dítě za dobu manželství v rodině podnikatelů. Pro otce i matku bylo toto manželství druhé. Je společenská, veselá, upovídaná, ctižádostivá. Je ráda středem pozornosti, proto na sebe často upozorňuje. Dovede být kritická. Prostředí a situace, ve které vyrůstá, ji naučilo kličkovat, je dosti vychytralá, snaží se vše využít ke svému prospěchu. Nedovede být příliš upřímná, často zřejmě říká to, co chtějí ostatní slyšet. Babička o ní mluví v souvislosti s pubertou. V současné době dívka navštěvuje 8. třídu základní školy.

75

Projevuje velký zájem o práci s malými dětmi. Tuto oblast by chtěla studovat a do budoucnosti se jí i zabývat. Věnuje se lyžování, hraje na flétnu, chodí do náboženství. S babičkou hodně cestuje s klubem turistů. V projektu se bez problémů zapojovala do všech aktivit. 2. První kontakt autorky diplomové práce s dívkou č. 4 První kontakt dívky s autorkou práce se uskutečnil zahájením projektu Move It. 3. Sociální anamnéza dívky č. 4 Otec dívky má z prvního manželství dvě dospělé děti, matka má jednoho dospělého syna. V době, kdy bylo dívce osm let, byla její matka výkonu trestu odnětí svobody za spáchání majetkové trestné činnosti. Dívka i se svým o necelé čtyři roky starším bratrem, byla svěřena do péče otce, který v té době žil se svou družkou, která měla dvě černošské děti. Tyto děti byly po určitou dobu v péči kojeneckého ústavu, jelikož matka řádně nezastávala jejich péči. Otec byl po dvou letech, stejně jako matka dívky, vzat do výkonu trestu odnětí svobody rovněž za majetkovou trestnou činnost. Dívka byla svěřena do pěstounské péče prarodičů. Dědeček byl v této době vážně nemocný a po několika měsících zemřel. Dívčin bratr byl po určitou dobu v péči u babičky, poté u družky otce, nakonec skončil v dětském domově po dobu jednoho roku. Po návratu matky z výkonu trestu (květen 2010) se vrátil do péče matky. Dívka zůstala v péči babičky. Otec se vrátil z výkonu trestu v květnu 2011. Vztahy mezi rodiči, pěstounkou a matkou dívky jsou velmi problematické, což má negativní vliv na děti. Bratr dívky nechce navazovat kontakt s otcem a jak dívka doma prezentuje, nechce se ona stýkat s matkou. V tomto směru je dívka velmi ovlivněná otcem i chováním matky. 4. Identifikace problémové oblasti u dívky č. 4 Dívka je velmi ovlivněna světem, ve kterém vyrůstá. Ten ji naučil, že pokud bude lidem říkat to, co chtějí slyšet, bude se mít dobře. Takové chování aplikoval i na skupinu účastníků projektu, kteří ji však časem dali najevo, že se jim její přístup nelíbí a dívka byla nucena své chování přehodnotit. Často má sklony k podceňování se, naopak však je ráda středem pozornosti, sklony k fantazírování ji opouští 76

v případě, že má pouze jednoho posluchače. Síly babičky na výchovu této dívky nestačí. Je temperamentní, roztržitá. Do své blízkosti nechá vstoupit jen ty lidi, o kterých ví, že jí budou prospěšní. 5. Vyhodnocení odpovědí respondentů rozhovoru o dívce č. 4 (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze II. pod číslem II.4.)

Vyhodnocení otázky č. 1 Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move It? Dívka, které si nelze nevšimnout, její chování a ona sama musí být středem pozornosti. Je hovorná a někdy až nevybíravým způsobem zjišťuje stále nové informace. Je vychytralá, a proto mnohdy říká lichotky, aniž by byly vysloveny na pravdivém základě. Zajišťuje si tím pozornost oněch chválených lidí. Vyhodnocení otázky č. 2 Vynikala podle Vás v nějaké oblasti již na začátku projektu? Byla v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Dokáže dlouho a květnatě hovořit o maličkostech. Není ji cizí manipulace s lidmi. Umí být kritická ke svému, i blízkému, okolí. Vyhodnocení otázky č. 3 V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? Velkou změnou je posílení schopnosti naslouchat, především když hovoří někdo jiný. Začala více věřit sama sobě, svému rozumu, méně se spoléhá na ostatní. Naučila se nejprve myslet a pak hovořit. Umí pochválit druhé. Vyhodnocení otázky č. 4 Čemu/komu byste tyto změny připsala? Velký pokrok udělala na základě své vlastní snahy. Osvojila si některá z pravidel společenského chování a interakcí s lidmi v projektu pochopila, že to není jen ona, koho by si měli ostatní všímat.

77

Vyhodnocení otázky č. 5 Kdyby jste měla u každého říct jednu pro vás nejvýznamnější, nejpodstatnější změnu, jaká by to byla? Umí naslouchat, vnímá své okolí. Její vystupování působí upřímněji. Vyhodnocení otázky č. 6 Jak byste stručně charakterizoval/a toto dítě nyní? Potřebuje pozornost, více péče v naprosto obyčejných věcech. Je temperamentní a živá, což vyžaduje stanovení pravidel, která bude respektovat. 6. Diskuse k získaným informacím prostřednictvím rozhovorů s účastníkem výzkumu (přesný přepis rozhovorů je k dispozici k nahlédnutí v příloze III. pod číslem III.4.) Z rozhovoru s dívkou číslo 4 je zřejmé, že zná důvody pěstounské péče a dokáže je srozumitelně vysvětlit. V rozhovoru uvádí, že v současné době bydlí s babičkou. Má staršího bratra, který vystřídal péči dětského domova i péči babičky, ale po návratu matky z výkonu trestu, se vrátil do její péče. S babičkou si dívčin bratr příliš nerozuměl. Prostřednictvím rozhovoru se dozvídáme, že dívka i její starší bratr, měli možnost poznat svou babičku až v osmi letech dívky a to skrze disharmonické vztahy v rodině. Dívka zná minulost obou rodičů, s otcem i matkou je v kontaktu. Kontakt s otcem je pravidelnější, více k němu inklinuje, je na otce velmi vázaná. S matkou příliš dobré vztahy nemá, jak sama v rozhovoru uvádí: „…já nevím, jak to mám s mamkou, ne že bych ji neměla ráda…“ Roli matky však v případě této dívky nenahradila babička, ale současná přítelkyně otce. Tato žena i se svými dcerami sdílí s dívčiným otcem byt, který jak dívka uvádí, je nedaleko od bytu babičky. V rozhovoru se dívka zmiňuje o vztahu, který si vytvořila k otcově přítelkyni i jejím dcerám. Popisuje jej jako harmonický a je v něm velmi spokojená. V odpovědi na otázku, zda by něco změnila, kdyby mělo možnost, dívka uvádí: „ Já bych úplně nejvíc chtěla, ale to určitě není možný, já bych chtěla, abychom bydleli všichni, jako já, taťka, jeho přítelkyně i ty její dvě dcery a potom někde babička.“ Z této odpovědi je jasné, že dívka touží po návratu k otci, po společném bydlení. Přestože o vztahu s babičkou nemluví negativně, není v něm spokojená, s babičkou si nerozumí a nikdy si spolu k sobě nenašly cestu. Na dívce byl během 78

rozhovoru vidět smutek a touha sdílet s otcem a jeho současnou rodinou společnou domácnost. Osoba dívčiny biologické matky ji v životě evidentně nechybí, do této role si dívka dosadila otcovu přítelkyni. V současné době dívku velmi ovlivňují dcery otcovy přítelkyně, ve kterých se vzhlédla snaží se být na stejné úrovni jako ony, což se však nesetkává s babiččinou podporou a dochází k časté výměně názorů. Pravidelný kontakt otce a dívky potvrzuje také dívčino povědomí o otcově zaměstnání. O matce v tomto směru nemluví, není středem jejího zájmu. Věkový rozdíl, který ve vztahu dívky a babičky je, si dívka dobře uvědomuje a osobu babičky vnímá pouze jako babičku. Jejich vztah nemůžeme přirovnat ke vztahu většiny účastníků výzkumu a jejich prarodičů. Liší se ve vnímání rodičů i osoby babičky. Na osobě babičky je znatelné, že kdyby mohla ona něco změnit, jistě by toho využila. Působí vyčerpaně, jelikož temperament dívky je obtížně zvladatelný. Přestože dívka vztah k babičce hodnotí jako dobrý, projevují se známky nespokojenosti. Jako úskalí tohoto vztahu bych označila interakci dívky s otcovou rodinou. Na této interakci samotné neshledávám nic špatného. Dívku však vychovává babička, která by pro ni měla představovat autoritu, tu však otec svým chováním do jisté míry narušuje a dívka není schopna dodržet pravidla, která by měla ve vztahu s babičkou fungovat. 7. Osobní názor autorky diplomové práce Prostřednictvím rozhovoru jsme mohli zjistit, co pro dívku v současné době představuje největší trápení. Velmi by si přála sdílet společnou domácnost se svým otcem a jeho rodinou, na které se v posledních letech dosti upnula. Osobu své biologické matky reflektuje, udržuje s ní kontakt, ale čas který s ní tráví je pouze ten, o který si matka sama řekne. Dívčino neustálé upozorňování na sebe je adresováno otci, snaží se na sebe upoutat co nejvíce jeho pozornosti a to jakoukoli formou. Je velmi temperamentní, což považuji za jednu z hlavních příčin nedorozumění ve vztahu s babičkou. Dívka si dobře uvědomuje otcovu blízkost, o to více je pro ni nepochopitelná celá tato situace.

79

Případová studie č. 5

9.5

1. Základní údaje o účastníkovi výzkumu Číslo pět patří chlapci, který v současné době bydlí v Topolanech u Olomouce. Navštěvuje 9. třídu základní školy a jeho prospěch je dobrý. Chlapec kromě počítače nemá žádné zájmy a to i přes opakovanou motivaci sociální pracovnice. 2. První kontakt autorky diplomové práce s účastníkem s č. 5 První kontakt mezi chlapcem a autorkou práce proběhl při zahájení projektu Move It. 3. Sociální anamnéza účastníka č. 5 Chlapec žije v pěstounské péči u prarodičů z otcovy strany. Matka, Romka, má v péči další děti. O chlapce však nejeví zájem. Otec žije spolu s chlapcem a

svými

rodiči,

dokonce

spolu

s chlapcem

sdílí

jeden

pokoj.

Otec je psychicky nemocný, mívá časté deprese, které na chlapce jistě nepůsobí dobře. Opakovaně bývá během roku hospitalizovaný v psychiatrické léčebně. Prarodiče s chlapcem nemají žádné výchovné problémy. Ve škole však měl trojku z chování, stal se středem zájmu kurátorů tím, že se zapletl do krádeže kola. Opakovaně kouří ve škole a na školním pozemku, byl pokáraný za útok na spolužáky (vyhazoval je z autobusu). 4. Identifikace problémových oblastí u účastníka č. 5 Za nejvíce problémovou oblast u tohoto chlapce vnímám oblast socializační. Před zahájením projektu neměl osvojená základní společenská pravidla, byl vulgární a agresivní. Chyběla mu interakce s okolím a v domácím prostředí se mu této socializace také nedostává. Komunikace s těžce nemocným otcem mu na rozvoji intelektu také nepřispívá. Chlapec i přes opakované návrhy sociální pracovnice nebyl ochoten se zapojit do jakékoli volnočasové činnosti, která by ho alespoň částečně uvedla do společenského života. Chlapec je spokojený, nic ho netrápí, vše co ho v životě potkalo přijal naprosto bezstarostně. Velkou roli v tomto případě hraje chlapcův snížený intelekt, který je znatelný již v jeho projevu.

80

5. Vyhodnocení odpovědí respondentů rozhovoru o účastníkovi č. 5 (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze II. pod číslem II.5.)

Vyhodnoceni otázky č. 1 Jak jste ho vnímali na začátku projektu Move It? Zmatený, duchem nepřítomný. Chlapec, který plnil úkoly aniž by je chápal nebo jim rozuměl. Často napodoboval chování ostatních dětí. Vyhodnocení otázky č. 2 Vynikal podle Vás v nějaké oblasti již na začátku projektu? Byl v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Je obtížné říct, v čem vynikal nebo vyniká člověk, který se téměř neprojevuje. Působil dokonce tak, že nemá zájem na tom v něčem vynikat, být v něčem dobrý, lepší než ostatní. Vyhodnocení otázky č. 3 V čem a jaké u něho vnímáte největší změny? U tohoto chlapce došlo k velkým změnám. Změnil postoj k mnoha věcem. Podařilo se nám namotivovat ho k činnosti. Našel plnohodnotný způsob trávení volného času, objevil aktivity které ho baví, zdokonalil se v komunikaci s ostatními, jde vidět, že se snaží na sobě pracovat. Posílil sebedůvěru. Vyhodnocení otázky č. 4 Čemu/komu byste tyto změny připsala? Změnu připisujeme především kontaktu s novými lidmi, kteří ho v mnoha věcech inspirovali, podpořili a také naučili. Začal slýchat za své činy a chování pochvalu, která pro něj byla, dle jeho reakce, dříve jen pojmem nikoli skutečností. Vyhodnocení otázky č. 5 Kdyby jste měli u každého říct jednu pro vás nejvýznamnější, nejpodstatnější změnu, jaká by to byla? Zdokonalil se v komunikaci, projevu, v přístupu k problému i plnění úkolu. Začíná věřit sám sobě, není tak závislý na svém okolí.

81

Vyhodnocení otázky č. 6 Jak byste stručně charakterizoval/a každé z dětí nyní? Tomuto chlapci v jeho blízkosti chybí lidé, kteří by mu dali najevo, že i on v něčem vyniká. Tým projektu Move It a jeho ostatní účastníci mu nabídli chybějící kontakt a pomohli mu najít to, v čem právě on je lepší než ostatní. Ve svém chování udělal velký pokrok a jde vidět, že ho samotného to těší. V komunikaci již nepoužívá tolik vulgarismů. Zapracoval i na sebeovládání, učí se problémy řešit rozumem, nikoli pěstmi. 6. Diskuse k získaným informacím prostřednictvím rozhovoru s účastníkem výzkumu (přesný přepis rozhovoru je k dispozici v příloze III. pod číslem III.5.) Z rozhovoru jsme zjistili, že chlapec žije s prarodiči a svým otcem mimo Olomouc. Důvody pěstounské péče zná. O vztazích s babičkou hovoří jako o uspokojivých, stejně tak o vztahu, který má k otci. O svém dědečkovi nemluví vůbec. Příčinou strohých odpovědí i způsobu jeho vyjadřován je snížený intelekt chlapce. Prostředí domova se mu nedostává dostatek podnětů k rozvoji komunikace, navíc zdravotní stav jeho otce nemůžeme označit jako faktor, který by ho pozitivně ovlivňoval v rozvoji intelektu. Prostřednictvím rozhovoru se dozvídáme, že chlapec již opět udržuje, ikdyž nepravidelný, vztah s matkou. O své matce ví, že bydlí v Olomouci spolu se svým přítelem a jeho třemi sourozenci, Další informace o své matce nezná a nejeví zájem vědět toho víc. Ve vztahu k matce nepociťuje křivdu, zlobu ani vztek. Chlapec celou tuto situaci přijal tak, jak nastala. Působí dojmem, jakoby se ho to, co se stalo nijak netýkalo. Na základě rozhovoru a s přihlédnutím na chlapcův intelekt se můžeme domnívat, že chlapci v jeho životě opravdu nic nechybí. Svou situaci vnímá jako bezproblémovou. Během rozhovoru neprojevil žádné negativní emoce ani smutek, a to u žádného z témat. Na dotaz, zda by něco změnil, kdyby mohl, odpověděl, že nic. Chlapec ke spoustě věcí, stejně jako k životu, přistupuje tak, jak k němu přichází, neohlíží se na minulost a jaká bude jeho budoucnost, také není ve středu jeho momentálního zájmu. Žije současností. Zhodnotit jeho vztah s babičkou je s ohledem na jeho přístup obtížné, podle jeho slov je spokojený.

82

7. Osobní názor autorky diplomové práce Chlapec ve svém životě neshledává žádná negativa, chyby, vady. Je se svou životní situací spokojený. Na základě svého intelektu nepřemýšlí nad věcmi do hloubky, pouze přijímá informace a vzhledem k tomu,že mu nic nechybí, cítí se spokojeně. Nezabývá se mnoha věcmi, které se v jeho okolí dějí. Chlapec na faktu, že žije s babičkou nikoli matkou, neshledává nic zvláštního. Je velmi snadno ovlivnitelný, obtížně si utváří na věci vlastní názor. Je pro něj snadnější opakovat chování, které vidí u ostatních. Jako největší nedostatek v chlapcově výchově bych označila minimální komunikaci s vrstevníky, ale také dospělými lidmi. Nedostatek společenského vyžití způsobuje chlapcovu nejistotu a neomalenost v projevu a interakci. Chlapec nemá žádné zájmy, nic, co by jej bavilo a prostředí, ve kterém žije, nefunguje jako dostatečně motivující k nějaké činnosti.

9.6

Případová studie č. 6

1. Základní informace o účastníkovi výzkumu Dívka s číslem 6, je žákyně 9. třídy základní školy v Olomouci. Narodila se svobodné matce, otcovství k dítěti nebylo přiznáno. Matka po porodu bydlel i s dcerou u svých rodičů v Zábřehu. Matka se z péče o dceru se začala poměrně brzy vzdalovat. Prarodiče začali plánovat společně s matkou změny ve výchově dívky, chtěli začít znovu, proto se všichni přestěhovali do Olomouce. V této době matka dívky přerušila s celou rodinou kontakty a dívka zůstala u prarodičů. Dívka v současné době pravidelně jezdí na tábory pořádané pro děti z pěstounských rodin krajským úřadem, případně střediskem sociální prevence. Miluje zvířata, především koně, baví ji počítače. 2. První kontakt autorky diplomové práce s dívkou č. 6 První kontakt dívky s autorkou práce se uskutečnil zahájením projektu Move It.

3. Sociální anamnéza dívky č. 6 83

Dívka byla svěřena do pěstounské péče prarodičů, matka se v jejím životě objevovala, péči o ni však nevykonávala. Péče prarodičů o vnučku byla vždy výborná, proto byl podpořen jejich hlavní návrh na pěstounskou péči. V průběhu řízení však babička (vždy chronicky nemocná) zemřela a dívka byla svěřena výhradně do péče dědečka. Na Dědečka je citově vázaná, velmi trpí nezájmem matky (něco slíbí, nikdy to nesplní, dceru ze svého života vytěsnila). Dědečka respektuje, mnohdy se s ním dohaduje, je pro ni jediným člověkem, kterého má. 4. Identifikace problémové oblasti u dívky č. 6 Pečovat o dívku není v žádném případě jednoduché, je velmi temperamentní, nesoustředěná, nevyrovnaná, dříve byla medikována dětským psychiatrem. Na počátku projektu měla velké problémy najít si mezi dětmi kamarády. Bylo to zapříčiněné především chováním a přístupem. Na své okolí působila rozmazleně, mnoho dětí z ní mělo pocit, že dostane vše, co chce. Dívka byla schopná pro navázání kontaktu a možného přátelství udělat cokoli, říct

cokoli,

jen aby ji začaly děti respektovat. Velmi často rozpoutávala hádky mezi ostatními za účelem vzniku přátelství. Mnohdy nepřemýšlí nad tím, co říká. Problémy ji také činilo udržet pozornost, měla tendence přerušovat lidi v hovoru, snižovat své schopnosti. V mnoha věcech viděla problém dřív, než se stačila nad danou věcí zamyslet. Její řešení spočívalo v tom, že řekla „já nevím“ nebo „já to nezvládnu“. 5. Vyhodnocení odpovědí respondentů rozhovoru o dívce č. 6 (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze II. pod číslem II.6.)

Vyhodnocení otázky č. 1 Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move It? Velmi ráda ve všem hledala problém, byla náladová a často vulgární. Vyhodnocení otázky č. 2 Vynikala podle Vás v nějaké oblasti již na začátku projektu? Byla v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Vynikala svou aktivností, chutí zapojit se. Výrazná u ní byla také sociální neomalenost především v komunikaci s ostatními. Jako pozitivum bychom vyzdvihli

84

její schopnost hovořit před ostatními. Právě hlasitý projev před skupinou činil mnoha dětem problém. Vyhodnocení otázky č. 3 V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? Osvojila si důležité kroky v komunikaci, stejně tak v interakci s ostatními. Umí naslouchat. Pozná, kdy může hovořit a to co říká je smysluplné. Není tak impulzivní, naučila se ovládat své fyzické projevy. Vyhodnocení otázky č. 4 Čemu/komu byste tyto změny připsala? Dívka vyžaduje individuální péči, na kterou se tým organizátorů zaměřil, mnohdy bylo třeba vzít ji stranou a promluvit s ní. Na dívce je znatelná výchova muže, stejně jako to, že se potřebuje dostat do kontaktu s ženou. Tento kontakt ji byl v rámci projektu také zprostředkován a dívce pomohl. Nastalé změny připisujeme také kolektivu, který ji začal respektovat a dívka si toho patřičně váží. Vyhodnocení otázky č. 5 Kdybyste měli u každého říct jednu pro vás nejvýznamnější, nejpodstatnější změnu, jaká by to byla? Dívka poznala, jaký způsob komunikace mezi vrstevníky je žádaný, soustředila se na něj a brzy si jej osvojila. Sama poznala rozdíl v reakcích ostatních dětí. Tak jako zprvu vnímala odtažitost, tak nyní, když si uvědomila své chyby a začala pracovat na jejich odstranění, vnímala ze strany dětí přátelštější a vlídnější chování. Vyhodnocení otázky č. 6 Jak byste stručně charakterizoval/a toto dítě nyní? V současné době ji můžeme charakterizovat jako milou, vnímavou, ohleduplnou a pokornou dívku, která před hádkou upřednostňuje smíření. 6. Diskuse k získaným informacím prostřednictvím rozhovoru s účastníky výzkumu (přesný přepis rozhovoru je k dispozici k nahlédnutí v příloze III. pod číslem III.6.) Dívka č. 6 v rozhovoru jako důvod pěstounské péče uvedla, že se ji matka zřekla, Proč to tak bylo, však jak sama dívka v rozhovoru uvedla neví nikdo, ani její dědeček, se kterým v současné době dívka žije. O svých rodičích nemá téměř žádné 85

informace. Matku vidí minimálně, otce nezná. Podle slov jejího dědečka ho vzhledem k matčině minulosti nezná ani matka sama. Dívka v rozhovoru uvedla, že je matka někdy navštíví. Důvodem návštěv není touha vidět dívku, ale finanční tíseň, ve které se matka podle všeho velmi často ocitá. Nastane-li tato situace, přijede si matka ke svému otci pro peníze. Prostřednictvím rozhovoru se dozvídáme o částečném povědomí dívky o osobě matky, kdy ví kde bydlí. Vztah mezi dědečkem a matkou dívky není harmonický. Otec na svou dceru zanevřel po smrti manželky. Dívka v rozhovoru uvádí, že dědeček udržuje s matkou kontakt pouze kvůli ní a jejímu tříletému bratrovi, který žije s matkou v Pardubicích. Před smrtí dívčiny babičky matka dívky údajně porodila ještě jedno dítě, které však bylo okamžitě dáno k adopci, toto dítě prarodiče ani dívka nikdy neviděli. Dívka má touho tohoto sourozence v budoucnosti vyhledat. Své soužití s dědečkem dívka hodnotí pozitivně, má ho velmi ráda, je na jeho osobu fixovaná. Osobu matky dívka nehodnotí příliš pozitivně, v otázkách týkajících se matky, projevuje spíše nepochopení, zlobu a smutek. Reakcí na otázku, zda by dívka něco měnila na současné situaci, na své současném životě, dívka překvapivě odpovídá, že pokud by mohla, změnila by svůj vztah s matkou, která o ni však v současné době neprojevuje žádný zájem. Přesně dívka v rozhovoru uvedla: „ … možná bych s tou mamkou chtěla bydlet, asi to bych změnila…“ V rozhovoru si dívka několikrát rozchází ve svých odpovědích. Jakmile si dívka vybavila minulost strávenou v péči matky, okomentovala ji: „ myslím, že můžu být ráda za to, že jsem vůbec s dědou…“ Na základě rozdílných výpovědí je znatelné, že dívka nemá přesnou představu o tom, jak by chtěla žít. Povaha a nízký intelekt dívky by do jisté míry mohli být vysvětlením této nerozhodnosti. 7. Osobní názor autorky diplomové práce Jak sama říká, s dědečkem se má dobře, nic jí nechybí, má vše co potřebuje. Z jejího chování se dá usoudit, že ji v životě chybí kontakt se ženou. Dostává se do fáze života, kdy se bude potýkat s psychofyziologickými změnami, o kterých by se jí jistě lépe hovořilo s dospělou ženou, které může důvěřovat. Právě to, může být jeden z důvodů, proč dívka tolik touží po přítomnosti matky. Stejně tak bych tento důvod nazvala úskalím, které tento vztah dědečka a dívky má.

86

Komunikovat s touto dívkou není snadné, často se rozchází ve svých výpovědích a není jednoduché rozpoznat, co by vlastně dívka v životě chtěla. Je milá a přátelská, a aby uměla dát své city najevo patřičným způsobem, je nutné s ní dlouhodobě pracovat.

87

Závěr Předkládaná diplomová práce pojednává o náhradní rodinné péči, konkrétně o pěstounské péči prarodičů a úskalích, která ze vztahu pěstoun prarodič a dítě v jejich péči mohou plynout. V diplomové práci je představen evropský projekt Move It, který byl hlavním podnětem k volbě tématu diplomové práce. Účast v tomto projektu mě přivedla k problematice pěstounské péče prarodičů, k dvougeneračním vztahům a z toho plynoucím otázkám, zda je role prarodiče tak samozřejmou věcí, za jakou ji mnozí považujeme. Po dobu studia jsem si osvojila množství informací, které se týkají problematiky pěstounské péče. Spolupráce a účast na projektu Move It zapříčinily změnu mého pohledu na dvougenerační soužití, na výkon této formy náhradní rodinné péče obecně a změnil se i můj pohled na prarodičovství. Prostřednictvím

realizovaného

výzkumu

popsaného

ve

výzkumné

části diplomové práce jsem získala odpovědi na otázky týkající se vztahu mezi dětmi a pěstouny prarodiči. Potvrdily se mnohé mé formulované výzkumné otázkym a mnoho jich bylo výzkumným šetřením vyvráceno. Uvědomila jsem si, jak nutné je dodržovat úřední postupy a dbát na legislativu. Stejně důležitá je empatie a zdravý pohled na situaci jednotlivého dítěte, žijícího v pěstounské péči prarodičů Na počátku výzkumu jsem si položila otázku, zda dítě není dvougeneračním soužitím omezováno. Zda tento vztah poskytuje dítěti veškeré nutné prostředky a nabízí mu značnou dávku porozumění. Rozhovory realizované s účastníky výzkumu mi ukázaly jiný úhel pohledu, kterým můžu tuto problematiku vnímat. Účastníci projektu Move It, kteří souhlasili s účastí ve výzkumu se nezávisle na sobě shodli, že v péči babičky, ve společném soužití s babičkou a dědou se cítí příjemně, mají se dobře a nic jim nechybí. Naopak se brání představě, že by měli žít s biologickými rodiči. U prarodičů mají vše co potřebují. Z rozhovorů s dětmi vyplývá, že si uvědomují svou životní situaci a jsou vděčni za to, co všechno je jim v současné době umožněno. Při promýšlení tématu diplomové práce, jsem si kladla otázku, zda nemohou být omezeny děti výchovou prarodičů. Realizace výzkumu a prostudovaná literatura

88

mě přiměli, abych se na danou problematiku podívala i ze strany druhé. Jak prarodiče vnímají svou roli v životě svého vnuka či vnučky a jak ji vnímají v okamžiku, kdy jsou postaveni do situace, že se z prarodičů stávají rodiče. Uvědomila jsem si, že i prarodiče mohou být omezováni ze strany vnoučat. Diskuse o připravenosti prarodičů vykonávat roli rodiče není předmětem diplomové práce, ale řadíme ji sem jako důležitou součást soužití v případě pěstounské péče prarodičů. Pokud není prarodič připraven na roli rodiče, výše zmiňované soužití nemusí být harmonické. Domnívám se, že se jedná o problematiku vcelku aktuální. V současné době zakládá rodiny mnoho mladých párů čímž činí prarodiči jejich poměrně mladé rodiče. Prarodiče dnešní doby jsou na základě svého nízkého věku velmi aktivní lidé, kteří si začínají naplno užívat své životy, protože děti, kterým v uplynulých mnoha letech obětovali veškerý svůj čas, jsou nyní dospělí, samostatní lidé. Mnozí z těchto prarodičů nejsou naklonění pravidelnému hlídání vnoučat, protože nechtějí obětovat svůj“ volný čas, například skrze svou pracovní vytíženost či vysoké ambice, mohou být vnoučata pro prarodiče přítěží. Realizaci výzkumu, studium literatury a tvorbu diplomové práce, provázely dvě otázky.

Jak

vypadá

pěstounská

péče

v případě,

kdy

takto

aktivnímu

a „samostatnému“ člověku vstoupí do života dospívající člověk, protože biologická rodina není schopna se o něj postarat? Není rozdíl dvou generací příliš velký, omezující? Prostřednictvím diplomové práce a realizovaného výzkumu byly získány odpovědi na otázky formulované v úvodu diplomové práce. Doba, kdy jsme mohli k prarodičům přistupovat se samozřejmostí, s tím, že nám vždy vyjdou v hlídání či pomoci s dítětem vstříc, je již minulostí. Skutečnost, že se z mladých párů stanou rodiče, ještě nepotvrzuje, že tento fakt jejich rodiče přijmou a osvojí si roli prarodičů. Úskalí pěstounské péče prarodičů a její vliv na pozdější začlenění dítěte do společnosti je tématem diplomové práce. Na základě výzkumného šetření lze konstatovat, že největší úskalí této péče a těchto soužití považuji kontakt a časté návštěvy s biologickými rodiči. Mnoho z dětí, které se na výzkumu podílely chovají ke svým rodičům zášť a nenávist. Kontakt s nimi je jim nepříjemný a byly by rády, kdyby byl omezen nebo úplně eliminován Z vyhodnocení rozhovorů vyplývá, že v souvislosti s výchovou prarodičů nejsou znatelná žádná zásadní úskalí. 89

Seznam použité literatury a ostatních zdrojů 

Adopce.com (2010): Hostitelská péče on-line. Dostupné 10.4. 2013 z http://www.adopce.com/pestounska-pece/hostitelska-pece/



Boťová, A. a kol. (2008). Náhradní rodinná péče a transformace systému péče o ohrožené děti v České republice. Brno: Triada – poradenské centrum.



Bubleová, V., Benešová, L. (2006). Adopce. com: průvodce náhradní rodinnou péčí. Praha: Středisko náhradní rodinné péče.



Bubleová, V., Frantíková, J., Vránová, L. (2011). Základní informace o náhradní rodinné péči. Praha: Sirius.



Carson, L. (1996). The Essential Grandparent: A Guide for Making a Difference. Florida: Health Communications, Inc.



Fod (2013): Základní informace pro žadatele o osvojení nebo pěstounskou péči online. Dostupné 20.4.2013 z http://www.fod.cz/



Gabrie, Z., Novák, T. (2008). Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. Praha: Grada.



Halířová, M. (2012). Sociální patologie a ochrana dětství v Čechách od dob osvícenství do roku 1914: disciplinace jako součást ochrany dětství. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická.



Hendl, J. (2012). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál.



Hrušáková, M., Králíčková, Z. (2006). České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita.



Chmelař, T., Matoušek, O., Pazlarová, H. (2008). Děti potřebují rodinu: inovativní přístupy v práci s ohroženými rodinami: sborník příspěvků z mezinárodní konference konané v Praze ve dnech 22. a 23. 5. 2008. Praha: Občanské sdružení člověk hledá člověka.



Chráska, M. (2007). Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. Praha: Grada.



Kafka, D. (2013). Proces transformace se dostal na národní úroveň a zapojily se do něj všechny kraje. Sociální práce/Socialná práca, č. 1, s.23.



Koluchová, J. et al. (2002). Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál.



Kovařík, J. (1997). Úspěšnost náhradní rodinné péče: výzkumná sonda. Část 2, Úspěšné a zrušené pěstounské péče prizmatem spisové dokumentace a návštěv v rodinách. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 90



Kubíčková, G. (1990). Náhradná rodinná výchova detí. Bratislava: Práca.



Kubinová, A. (2006). Pěstounská péče (diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita.



Langmeier, J., Matějček, Z. (2011). Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum.



Matějček, Z. a kol. (1999). Náhradní rodinná péče: průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál.



Matějček, Z., Dytrych, Z. (1997). Radosti a strasti prarodičů aneb Když máme vnoučata. Praha: Grada Publishing.



Matějček, Z., Dytrych, Z. (1999). Nevlastní rodiče a nevlastní děti. Praha: Grada Publishing.



MPSV (2009): Pěstounská péče na přechodnou dobu on-line.

Dostupné 17. 5.

2013

z

http://www.mpsv.cz/files/clanky/7296/Pestounska_pece_na_prechodnou_dobu.pdf 

MPSV (2009): Pěstounská péče na přechodnou dobu on-line. Dostupné 20.3.2013 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/7296/Pestounska_pece_na_prechodnou_dobu.pdf



MPSV (2013): Dávky pěstounské péče on-line. Dostupné 20.3. 2013 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/14871/brozura_Pestounske_davky_2013.pdf



MPSV (2013): Náhradní rodinná péče on-line. Dostupné 13. 3. 2013 z http://www.mpsv.cz/cs/14501#2



Nadace Sirius (2011): Jak dál s pěstounskou péčí na přechodnou dobu? on-line. Dostupné

1.5.2013

z

http://www.nadacesirius.cz/soubory/ke-

stazeni/nrp_jak_dal_s_pestounskou_peci_na_prechodnou_dobu.pdf 

Nadace Vodafone (2013): O nadaci Vodafone on-line. Dostupné 15.2.2013 z http://nadacevodafone.cz/o-nadaci-vodafone-cr/



Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti. Praha: Academia.



Natama (2013): Poradník o zájemce a žadatele o náhradní rodinnou péči on-line. Dostupné 1.5.2013 z http://natama.cz/?sid=28/



Pěstouni (2009): Pěstounská péče na přechodnou dobu on-line. Dostupné 21.3. 2013

z

http://www.pestouni.cz/pestouni/clanky/cz/19/pestounska-pece-na-

prechodnou-dobu/ 

Pěstouni (2009): Podrobněji o formách náhradní rodinné péče on-line. Dostupné 21.3. 2013 z http://www.pestouni.cz/poradna/infoonrp/cz/podrobneji-o-formachnahradni-rodinne-pece/



Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. (2009) Pedagogický slovník. Praha: Portál.

91



Rapshaw, M. (2002). Foster parent handbook. United States of America: Showcase an imprint of iUniverse, Inc.



Snozová, O. (2007). Pěstounská péče de lege ferenda (diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita.



Sobotková, I. (2003). Pěstounské rodiny: jejich fungování a odolnost. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí.



Šporcová, I., Winkler, J. (2003). Potřeby dítěte v náhradní rodinné péči. Sociální práce/Socialna práca, č. 21, s. 65.



Temple – Plotz, L., Stricklett, T., Baker, Ch., Sterba, M. (2002). Practical Tools for Foster Parents. United States of America: Boys Town Press.



Trapková, L., Chvála, V. (2009). Rodinná terapie psychosomatických poruch: rodina jako sociální děloha. Praha: Portál.



Večeřová, L. (2008/2009). Pěstounská péče na přechodnou dobu – současná úprava a úvahy de lege ferenda (diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita.

92

PŘÍLOHA č. I Vybrané metody pro projekt Move iT Chosen Methods of the “move it”-project

1. Identification: -

Methods to get to know each other, to intensify the identification of the group and each individual within the group, as well to get to know the actual state of the group and the fears and objectives of each individual.

Toilet Paper Recommended number of participants: any Time: ca. 20 minutes Material: toilet paper Needed space: enough space for a circle Objective: to get to know more about each other Short instruction: Each participant tells so many things about him as he has toilet paper sheets Description: The group sits in a circle. The leader passes a toilet roll around. Each participant can take as many sheets as he wants. Now the leader tells the group, that all have to say so many things about him, as he has toilet sheets. The group leader can give any themes of the things the participants should say about them (like hobbies, expectations, experiences, etc.). Meetings Recommended number of participants: at least 4 participants Time: ca. 30 min., itdepends on the group (ca. 2 min per meeting) Material: pens, paper Needed space: any Objective: to get know more details about each other Short instruction: Everybody has to schedule the meetings with others. One meeting lasts a few minutes and it is about the topic announced by the leader.

93

Description: The participants draw a normal clock with 12 hours on it. They have to walk around it and arrange meetings with the other participants at different hours (e.g.: one meeting at 6 o´clock, next one at 7 o´clock). Now the leader informs: ‘Now it is one o´clock. And we talk about our hobbies’. All participants must find their partner for one o´clock and start the conversation on the given topic for 2-3 minutes. When the leader announces two o´clock, he gives a new conversation topic and the couples which were made up for two o´clock are meeting. The exercise finished when all 12 hours are done. Molecules Recommended number of participants: best more than 10 participants Time: ca. 15 minutes Material: music; written topic for leader Needed space: enough space for the group to move around easily Objective: to get to know more about each other Short instruction: the other participants get to know common hobbies, interests, qualities, etc. Description: The leader presents to the whole group that they are “atoms” now and according to the similar things all participants have to make “molecules” (groups of the same interests). Then the music starts and the group starts to move around randomly. After a short time the leader stops the music and asks for the group to make “molecules” (small groups) according to their interests. For example: “Let’s make molecules according to our favorite movie style (horror, comedy, etc.) or to your age, hobbies, pets, countries where we would like to live, etc. When the group split into small groups “molecules”, the leader asks each group to announce the type of their group (e.g.: horror movie group). When all groups presented themselves, the music starts again and the process gets started again. The leader may also add other topics, if he/she wants to dispose the participants for further activities, like “according to your knowledge about “YA program”, etc. This can help to get to know the group situation/ experience). Network Recommended number of participants: at least 5 participants Time: ca. 15 minutes

94

Material: ball of wool, chairs Needed space: enough space for a circle Objective: to get to know (character) attributes about each other Short instruction: The participants answer questions, when they get the ball of wool. Description: The participants sit in a circle and one of them has a ball of wool. He throws it to another participant while holding on to the loose end. The thrower asks one question to the catcher, which he has to answer. Once he has answered, this person can throw the ball to someone else, holding on to the thread. He asks the new catcher a question, and so the game continues. The game ends when everyone has had the ball and a network of wool connects all participants. Then it can be reversed so that those who were first questioned now ask the questions and the wool gets rewound.

2. Warming up/breaking up: -

Methods for warming up at the beginning of training or for loosening up inbetween, as well as reducing fears of contact between the participants.

Animal sing a song… Recommended number of participants: 10 – 40 participants Time: 10-20 minutes (depends on the size of the group) Material: cards (small papers) with the names of animals Needed space: enough space to move Objective: breaking up, dividing the group into small teams Short instruction: The participants find their team „speaking” in the animal language. The teams sing a song together with the „brothers and sisters” of their animal. Description: Each member gets a card with a name of an animal on it. Now they have to walk and speak only in the language of this animal. While doing this they have to find the person who „speaks” the same language. When all animals have found their relatives, they have to sing a song together. (It is better to suggest one common song for all of them). After a short rehearsal time each team performs their songs. The last task (when it was the same song) is to sing the song together in a large choir with all animals. 95

Story of my pony Recommended number of participants: at least 5 participants, (in a bigger group it is more fun) Time: ca. 10 minutes Material: none Needed space: enough space to move around Objective: breaking up, to feel free in contact Short instruction: the participants dance, sing and move together. It helps them to feel better in the group. Description: The whole group stands in a circle. The leader stands in the middle of it. The leader starts to dance around the inner circle and sing: This is a story of my pony, Story of my big fat pony, This is a story of my pony, This is what they told me. After this first singing part the leader stops in front of one participant and sings together with this participant the next singing part: Front, front, front my babe (both dancing front to front) Side, side, side my babe (both dancing side to side) Back, back, back my babe (both dancing back to back) Then both of them start to sing the first part again and dance around the inner circle behind each other. After the first singing part both choose one participant (one to one) and dance next to them singing the 2nd part. The process gets repeated until all participants are singing and dancing around in a column. Simon says … Recommended number of participants: at least 6 participants Time: ca. 30 minutes Material: none Needed space: enough space to move around Objective: to move around, breaking up Short instruction: “Simon” tells the other how to move… Description: One participant or the leader starts. He gives an instruction to the other participants, what to do. E.g. “jumping”, “walking ontiptoes”, “sliding on the floor”,

96

“moving like a camel” … The other participants have to do this, but only – and that is the point of the exercise – if he said “Simon says…” If one participant follows the instruction when the leader didn’t say “Simon says…”, or he does not follow an instruction when the leader did say “Simon says”, or he is to slow or he does something wrong, he fails. The participant who gives the instruction can change any time. The participant who can continue the exercises the longest is the winner.

Fruit salad Recommended number of participants: at least 15 participants Time: ca. 15 minutes Material: chairs Needed space: enough space for a circle with chairs Objective: breaking up, dividing the big group into small groups Short instruction: The participants have to change seats quickly when their fruit is called. Description: The participants sit in a chair circle, one participant (at the beginning the leader) stands in the middle of the circle. Every participant gets one fruit; there should be about four to eight participants to each fruit name. The participant in the middle of the circle names a fruit, e.g. apple. All of the participants with the fruit apple have to stand up and find a new seat. The participant in the circle tries to get one of the free seats. So there will be a new person in the middle. This new person calls a fruit again and again these participants have to change seats. The person in the middle can say fruit salad again, and then all participants have to get up and find new seats, or name two or more fruits, so everyone whose fruit was named has to change seats. Variation: Instead of fruits you also can choose similarities. E.g. “All participants who have one sister change seats.”

97

3. Cooperation and Communication -

Methods, which support cooperation and communication free of violence. The group is assigned tasks, which they have to manage together as a team. All participants should participate actively. The objective is to make aware of and to train possibilities of cooperation and communication in a team. The evaluation afterwards is very important, because only then the participants get aware of their “work”.

Group counting Recommended number of participants: at least five participants Time: ca. 10 minutes Material: one chair per person Needed space: inside Objective: breaking up, cooperation Short instruction: without falling from the chairs, the participants have to arrange themselves in order according to certain named criteria. Description: Each participant has to stand on a chair. The chairs can stand in a line or a circle. Now the task is given to arrange themselves in order according to certain named criteria (e.g. body size, age, birthday, size of the shoes, … ) without touching the ground. If one person falls off their chair, the whole group has to start again. It is more difficult if it is forbidden to speak. Evaluation: What worked well during this exercise? Did everyone work? Who was incommunicative? Where is it necessary to learn? What works very well within the group? These questions stimulate the participants to think about the exercise and their mistakes and the facilities of each individual in the group. Chickens, foxes and snakes Recommended number of participants: minimum 15 participants Time: ca. 30 minutes Material: none

98

Needed space: outside Objective: Communication, knowledge of others and cooperation. Short instruction: Three groups try to catch each other Description: The big group gets divided into three small groups: chickens, foxes and snakes. The chickens eat the snake, the snake eats the foxes, and the foxes eat the chickens. Then the leader counts to 3 and let everybody run around chasing after their prey while trying to stay clear of their predators! If a player is caught, then they join their predators group. At the end of the game, the group with the most players wins. Members of each group try to catch its prey without being prey to another. Building a bridge Recommended number of participants: 8 – 20 participants Time: ca. 60 minutes Materials: cardboard, glue, cup, paper, marker pens Needed space: if possible one room per group Objective: to build a bridge in cooperation in a group. To establish confidence among the participants and create a group dynamic Short instruction: Two groups get the task to build a bridge. Description: Two groups are formed. They are given the same task, but are separated in two rooms and only allowed to communicate by writing letters. Their task is to build a bridge out of cardboard that can carry an empty cup. After the planning period, the two groups come together in one room and each starts the construction of the bride from its own side. In the end the leader puts the cup on the bridge for testing the construction. Evaluation: During a joint discussion and analysis of the exercise in front of the whole group, mistakes and lapses during the planning and execution of the exercise can be recognized. Patterns of communication and behavior within the group are revealed as well as the capability and willingness of participants to communicate with external collaborators.

99

Spider web Recommended number of participants: 6 to 8 participants Time: ca. 15 – 30 minutes Material: (climbing) rope Needed space: possible for inside and outside, 2 trees or poles needed to fix the spider web. Objective: Cooperation and communication. Short instruction: The group has to pass the spider web without touching it. Description: With a rope (or a barrier tape) a spider web will be fixed between two trees or poles. The web should have six to eight spaces (depending on the number of participants). The task for the participants is to get the whole group through the web to the other side. But each space can only be used once. If one participant touches the web all participants have to go back to the start side. Evaluation: Discussion with the group about the exercise. E.g. what worked well during the exercise? Did everyone work together? Who did a lot and who maybe did only a little bit? What worked well in the group and what does the group still have to learn? With these questions the participants should start to think about the mistakes and the abilities of themselves and of the others and reflect the exercise. Building a tower Recommended number of participants: at least with 3 participants per group, at least 3 groups Time: ca. 60 minutes Material: per group 10 sheets of white DIN-A4-Paper, one scissor, one glue stick , one ruler, one glue stripe (about 120 cm), one pen, colored paper for the sketch (this is not to be used for building) Needed space: If possible one room per group Objective: to find roles in groups, Cooperation Short instruction: Small groups build a tower with given materials and certain criteria Description: The participants are divided into small groups, each group three to six participants. The task of each group is to build a high and nicely shaped tower with

100

the given materials. The tower should be stable enough to carry a ruler on top of it. The groups have only 20 minutes to build the tower. The participants are allowed to talk to and help each other. Afterwards the height and the creativity of the towers will be rated. The leader also tests the stability of the towers by putting a ruler on the top of the tower. The Tower must not break. Evaluation: First within each group the participants discuss and reflect the exercise. Afterwards all participants meet in the big group and talk about the positive and negative experiences. Possible key questions: Which feelings did you have during the exercise? Did the group work in a team? Was the process useful and effective? How did the participants behave? What did you learn for group work in future? Day of Triffids Recommended number of participants: 20 – 40 participants Time: 1 – 10 hours Material: Crepe paper, matches, (climbing) ropes, scarves Needed space: inside and outside a lot of space Objective: self-control, mental tenacity and teamwork Short instruction: During this exercise small teams get different tasks. All participants of the small groups are blind except one team leader. This leader has to coordinate and help the team. Description: The big group gets divided into small teams each with 5 – 6 participants. The team should be balanced, but it must not be participants which are best friends. In each team the group leader defines one participant as the team leader. It can be very interesting if the team leader is a more silent person, who avoids situations where they are the focus of attention. The exercise can be carried out in very different variations. Just the story of the method can be chosen and different tasks can be used (e.g. spider web). Especially the time should be chosen very carefully to be suitable for the group (e.g. the age of the group participants). To do this exercise for a whole day, the group should be a good team and very self-confident. This is the description of the long method, which lasts a whole day: It starts in the early morning. The teams get together after breakfast and each participant – except the team leader - gets his/her eyes blindfolded (with a scarf). The

101

first task of the team is to get into the room, where everyone meets. All participants sit down and listen to a short “radio drama”: Last night the majority of the inhabitants of our country saw a remarkable phenomenon – the Triffid – in the sky. Unfortunately this phenomenon – the Triffid – caused that this morning most of our citizens became blind. We don’t know how to take it. We are a group of active but blind people. We decided to save as many seeing citizens by transporting them to an isolated island and create a new colony. Hear our call! Each seeing person may take five blind persons along to the island, which could be helpful in the new colony. The seeing person takes these five persons at 10.00 am to the starting point of the island transport. The last helicopter to the island starts at 10.00 am – so be in time. Each group has to have one match and anything you think is necessary. The path to the starting point is marked red. Important notice! Be aware of the Triffid! This phenomenon has become very aggressive! It responds to noises and can kill people within a radius of 5 meters. Therefore it is necessary to be very carefully and move silently! God helps you on our journey! After the “radio drama” the teams get together. The group leader gives the first task to the team leader: before everyone goes outside they have to pack and get dressed, blind. The team leader has to coordinate and help his team. (Notice: if it’s done only for one hour, there is not so much packing. But for the whole day they have to pack something to eat, to drink, blankets …). Up to now only the team leaders are allowed to speak. Each team has to manage the way and perform some tasks. They have to cooperate to manage the task and not to lose anyone. If they lose anyone (that means is he is the last one from the line) the participant dies and stays at the last task station. At any time the “Triffid” can appear and make a sound (the group leader makes this sound by rotating a wire with a weight above the head). As soon as the sound is heard, all participants have to lie on their stomach on the floor and be absolutely silent. They have to crawl away until they can’t hear the sound anymore. But if one team does not manage it, their team loses one participant. The tasks are:

102

Each team has to overcome a distance of 15 meters. They get two ropes which they can use. Now each team has to build a pedestrian bridge to cross a stream. The team has to make a fire and get water to boil. The team leader can help them by telling them what to do. Then all of them get a cup of tea. Suddenly the team leader breaks his leg. The blind team has to carry its team leader until the end of the route (at least 2 km). The last task: of each team has to go into a pond, until the waist. The leader could say that there is no other way.

If there is no pond, any other task can be given. Task one and two can also be put together into one task. The team leaders should be reminded of the time limit because the team has to be at the starting point of the helicopter in time. The moment when the participants get killed by the phenomenon “Triffid” is very important. The team leader has to decide in this moment which participant dies. The track must be challenging, but safe. There should be enough group leaders. At each station there should be at least one to take care for the safety of the blind participants. Because of the last task, the participants should be received with a hot cup of tea and some towels, etc.

4. Conflict awareness and resolution -

Methods, to call the attention of the participants to conflict resolution without violence. The group has to work with various simulated conflicts. The objective is to make aware of and to train possibilities of nonviolent conflict resolutions. The evaluation is significant to make the participants aware of their “work”.

The house of my dreams Recommended number of participants: at least 5 participants Time: ca. 60 minutes 103

Material: a big paper (e.g. wrapping paper, Flip chart paper), Pens (at least for each participant one), scissors (one per group), glue stick (one per group) Needed space: If possible one room per group Objective: Cooperation, Communication, make a decision together Short instruction: The group creates a house together and everyone should be happy with it. Description: The first task for each single participant is to paint their personal house of their dreams (including rooms, garage, playing grounds, etc.) on a paper. Everyone can do their own design; there should be no limits to the imagination of the participants. After about 15 minutes each participant presents their house to the whole group. Afterwards the big group will be divided into small groups (about three - to five participants per group). The new task is to create one house out of their personnel houses within about 15 minutes. It is important that the participants work only with scissors and glue – not with pens. They have to cut parts of the personal houses and put them together on one big paper (in one big house). Of each personal house should be the same amount of parts in the big house and everyone has to be happy with the decisions. Afterwards the next task can be to create one big house for the whole group. Parts from the houses of the small groups have to be cut and put together to a big house. And again all participants have to be happy with the result. Evaluation: First the participants are asked to say if they would move into the house or not. The leader should inquire the reasons for their decisions. Afterwards the group work will be evaluated, first the work in the small groups and then also the work in the big group. What worked well in this exercise? Did everyone work? Who did a lot of work and who maybe only a little bit? What worked well in the group and what does the group still have to learn? Was it easier to work in the big group or in the small group? TV Debate Recommended number of participants: 10 – 20 participants Time: 1 hour Material: 3 chairs Needed space: any

104

Objective: to avoid real conflict, to find solutions together, leading different opinions to one representative opinion Short instruction: Two small groups agree on one opinion to a topic and two chosen representative’s debate about it and try to find a compromise. Description: The group is divided into two small groups. Each group discusses a topic and decide which opinions they want to represent, therefore they should make some notes, e.g. on the advantages and disadvantages of the topic. Everyone should be happy with the opinion. They discuss for about 15 – 25 minutes. Then each group chooses a representative to debate with the representative of the other team. Their task is to find a compromise. A moderator is necessary for the debate, this should be the adult leader or in a group with older youngsters it can be a participant. The other participants are spectators and don’t speak during the debate. Evaluation: After the debate there should be a reflection with all participants. First they should think and talk about the discussion in the small groups. How was it to discuss the topic and to agree on an opinion to be represented during the debate? Did everyone join in the discussion actively? Was the group able to listen to the opinions of each participant and consider it in the discussion? Then they should talk about the debate with the representatives. The representatives should say how they felt in the position. Was it easy to speak for their team? What was difficult? The spectators should say what they noticed while watching the debate. Did they feel that they had been well represented by their representative? What could they do better in the discussion in the small groups, so the representative can represent the opinion of the group better? Game without rules Recommended number of participants: According to the chosen sport Time: ca. 30 minutes Material: According to the chosen sport Needed space: According to the chosen sport Objective: To instill the idea of the necessity for rules and laws within a group. Short instruction: The group plays some collective sport (football, rugby, basketball) without rules. They have to create their own rules.

105

Description: Get the group to play a collective sport (football, rugby, basketball) with this difference: there are no rules; each person plays as he wants. The group has to create rules they all agree with and which are helpful for the game to work.

5. Evaluation: -

Methods to reflect single exercises or the trainingas a whole. The aim is to encourage self and group reflection, as well as to evaluate the methods and the training. Intensive evaluation is especially essential for methods of the training topic four and five.

Talking stick Recommended number of participants: any Time: ca. 4 – 10 minutes, depending on the number of participants Material: one object (wooden stick, ball, e.g.) Needed space: enough space for a chair circle Objective: evaluation of a seminar, workshop, exercise, e.g. Short instruction: The person with the object can speak (e.g. say his/her opinion about the seminar ...) Description: The participants sit in a circle. In order to speak they must ask for the stick, and only speak when in possession of it. Each participant can say his/her opinion about the seminar/exercise (what he/she liked, what he/she didn’t like, how he/she felt, e.g.), afterwards he/she passes the object on. The other participants only listen and don’t comment the statements. To prevent any comments all participants can write their statements on a piece of paper in advance. It allows each person to think before speaking. It calms the atmosphere in a situation of conflict. It permits the listening of other people's views.

106

107

PŘÍLOHA II.

 II.1. Přepis odpovědí respondentů rozhvoru k případové studii č. 1 a)

Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move it? Této dívky si člověk hned všimne, je velmi výrazná, a když jsem ji poznala, tak i velmi silná. Je zřejmé, že člověk s takovou postavou to nemá mezi svými vrstevníky úplně jednoduché. Ona však byla celý víkend v pohodě, usměvavá a sama ze sebe si uměla udělat legraci. Po první víkendové akci, jsem ji nijak výrazně nereflektoval. Uvědomuji si však, že bylo nevhodné ji např. umístit na pokoj s dívkami, které se hádaly. Často se k hádce přidal, když na tom neměla prakticky žádný zájem. Vzhledem k jejím fyzickým dispozicím, jsem nečekal, že by byla nějak výrazně sportovně zaměřená, ale věřil jsem, že si to jistě vynahradí v intelektuální oblasti. Již od zahájení projektu bylo zřejmé, že je výřečná a komunikace s ostatními ji nedělá problém. Její projev netrpěl žádnou významovou prázdnotou. Po prvním společně stráveném víkendu jsem ji vnímala především jako upravenou mladou slečnu, která je vcelku smířená, že se vzhledově dosti liší od svých vrstevníků. Velmi dbá na svůj zevnějšek. Nepřehlédnutelná je však i její bystrost, pozornost a inteligence. Byla od začátku pro mě velmi nečitelná. Působila svým vzhledem a vystupováním jako suverénní, dominantní a svérázná, nicméně po pár rozhovorech na první víkendovce bych ji od té doby charakterizovala jako velmi hodnou a často nejistou mladou slečnu. Nerada se zapojovala do skupinových akcí, zejména těch, při kterých musela vyvinout nějakou fyzickou aktivitu – na druhou stranu se snažila při úkolech, které nebyly fyzicky náročné, nebo při kterých nehrál roli časový limit.

b)

Vynikala podle vás v nějaké oblasti již na začátku projektu Move It? Byl/a v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? To, v čem viditelně předstihovala ostatní, jsem již naznačila v otázce první. Její pohodové rozpoložení, neustálý úsměv na rtech, smysl pro humor a sebevědomí je to, v čem je výrazně jiná než ostatní děti a právě vzhledem k její postavě, považuji tyto aspekty za ty, díky kterým vynikala již na začátku. Ze začátku vždy tíhla ke kompromisu a věřím tomu, že spoustu věcí odkoukala od Venduly4. Také byla od začátku mimořádně snaživá. Nevzdávala se předčasně,

4

Vendula Vojáková – vedoucí

108

vždy se snažila daný úkol dodělat do konce. Záleželo jí na tom, aby její odvedená práce byla co nejlepší. V tomto případě bych si dovolila tvrdit, že to, čím tato dívka vynikala nad ostatními, byl její „selský“ rozum a inteligence. Na její věk mi přijde dost inteligentní, tento názor na ni se nezměnil. Je kliďas, dokáže spoustu věcí brát s nadhledem, někdy reaguje až takovou „lidovou moudrostí“, která není jejímu věku příliš vlastní. Byl na ní zpočátku také vidět ostych kvůli jejímu vzhledu (nadváze). c)

V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? Jako největší a nejvýraznější změnu vnímám to, že našla odvahu k tomu, aby mnoho věcí alespoň vyzkoušela a nebála se jich. Na začátku projektu, jak jsem již řekla, působila velmi vyrovnaně, sebevědomě a smířeně. V průběhu sportovních aktivit (lanové centrum), však bylo vidět, že má se svou postavou trápení a že se nechce před ostatními ztrapňovat, respektive se bála, že bude k posměchu ostatním. Postupem času, však tento strach do jisté míry odbourala a mnoho věcí zkusila (paintball) a byla pak spokojená a pyšná sama na sebe. V tomto směru se zvedlo její sebevědomí. Myslím si, že se příliš nezměnila, je stále přátelská a pohodová. Je to extrovert, který je hodně založený pro rodinný život, pro dosti velkou rodinu. Mám-li však jmenovat alespoň jednu výraznou změnu, řekla bych, že posílily její vyjednávací schopnosti v rámci kompromisu. Vnitřně je určitě víc v pohodě, díky projektu rozšířila řady svých kamarádů, se kterými se stýká i mimo víkendové akce. Znatelná je také změna sebevědomí ve sportovních aktivitách. Změnu jsem zaznamenala v tom, nakolik si ostatní připustí k tělu. Dříve se spíš neúčastnila, nebo přihlížela… dnes je na ní vidět radost, že se s ostatními vidí, může si popovídat a poobjímat se. Přestože stále nemá potřebu jakkoliv se zviditelňovat, pozoruji na ní větší jistotu a pohodu při interakci s ostatními dětmi (zjistila, že se jí za její vzhled nikdo nevysmívá).

d)

Čemu/komu by jste tyto změny připsaly? Odpovědi na tuto otázku se shodují. Domníváme se, že velký podíl na všech těchto změnách má nový kolektiv, díky kterému poznala, že lidé si nehledají přátele podle toho, jak kdo vypadá. To, že zapadla do kolektivu a našla si kamarády, se kterými tráví svůj volný čas, byl jeden z našich cílů, takže jistou zásluhu na tom nese také tým vedoucích, kteří se snažili vždy jít dětem tím nejlepším příkladem, což se povedlo.

109

e)

Kdyby jste měli u každého z účastníků říct jednu, pro vás nejvýznamnější změnu, jaká by to byla? Jako nejpodstatnější změnu vnímám posílení sebevědomí. Ne jako změnu, ale spíš velkou zásluhu nese v tom, že komunikovala i s těmi, se kterými měli ostatní problémy a nerozuměli si. Právě její empatie a bezprostřední komunikace, otevřela nové cesty k přátelství a řešení problémů nejednomu z dalších účastníků projektu. Během uplynulého roku se z této dívky stala sebevědomá slečna, to považuji za nejvýraznější změnu.

f)

Jak byste stručně charakterizovala každého z účastníků projektu nyní? Charakteristika se neliší od té původní. Stále je to silná, sebevědomá a veselá slečna. Co se však změnilo, je to, že si v průběhu projektu zkusila mnoho nových věcí a přesvědčila se o tom, že je taky dokáže. Pokud bych to měl shrnout, domnívám se, že jí vcelku „nic nechybělo“. Jen se nikdy moc nedostala do přírody s cizími lidmi, kteří by pro ni a pro ostatní udělali nějaký program, který by jí ukázal, že volný čas se dá trávit mnoha způsoby.

 II.2. Přepis odpovědí respondentů rozhvoru k případové studii č. 2 a)

Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move it? Když jsem ji poprvé viděla v Domašově, působila na mě sympaticky. V paměti mi utkvěla také tím, že se často snažila být středem pozornosti a k tomu ji napomáhala Bára5, která se také neustále předvádí a dělá vše pro to, aby se na ni náhodou nezapomnělo, jinak se neprojevovala nijak zvlášť nápadně. Do projektu se dostala až v polovině, na čtvrtý víkendový pobyt. Měl jsem proto obavy, zda zapadne mezi již vytvořenou partu. Když jsem viděl to „vykulené“ děvče na nádraží, trochu jsem se polekal, hlavně jsem se jí nemohl hned věnovat, tuto práci za mě však okamžitě převzali ostatní vedoucí a později děti ve vlaku. Zaujalo a velmi potěšilo mě to, že už ve vlaku se s ní děti začaly bavit tak, jakoby ji znaly odjakživa. Působila vylekaně z nových tváří, ale tohoto pocitu se velmi rychle a zbavila. Do

projektu

nastoupila

v jeho

polovině,

takže

měla

složitější

situaci,

aby se s ostatními dětmi skamarádila a zapadla do už celkem zaběhnutého kolektivu. 5

Účastnice projektu

110

Zvládla to velmi dobře, byla přizpůsobivá, nicméně ne nijak zdrženlivá, působila na ostatní, že je fajn, takže ji vzali mezi sebe snadno. b)

Vynikala podle vás v nějaké oblasti již na začátku projektu Move It? Byl/a v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Opravdu si neuvědomuji, zda by dělala, či uměla něco, čím by mě zaujala. Snad jen tím, že místo toho, aby se soustředila na to, co dělá a jak to dělá, se soustředí především na to, jak u toho vypadá, což její pozornost od daného úkolu odpoutá natolik, že je schopna úkol vyřešit. Ostatní děti k tomuto také inklinují, ovšem v zápalu plnění úkolu rychle zapomenou kontrolovat, to jak v daných situacích vypadají. Tato slečna se od toho tak snadno odpoutat nedokázala. Vynikala v oblékání a malování. Také v tom, že o ničem nikdy nepřemýšlela, jednodušší pro ni bylo se zeptat a nemyslet. Nedokážu říct, v čem vynikala nebo vyniká dnes – působí na mě klidně, nežene se nikdy moc do popředí všeho dění, je spíš raději pozadu a pozoruje věci z povzdálí. Nicméně na druhou stranu si vytvořila kolem sebe užší okruh lidí a dokonce jednu „lásku“, což připisuji asi jakési potřebě přilnout k někomu… těžko ale soudit, je pro mě dodnes trochu nečitelná.

c)

V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? Zprvu se velmi kamarádila s Bárou, která je ráda středem pozornosti, a ony dvě jsou si v mnoha věcech podobné. V současné době u ní za největší změnu vnímám to, že si lépe uvědomuje, jak hloupě se někdy chová tím, že se zviditelňuje před ostatními. Začlenění bylo úžasné, zkrátka zapadla. Byl to takový chybějící charakter v naší skupině dětí. Nemohu hovořit ani tak o změnách, spíš začala rozvíjet své nevědomě schopnosti. Při aktivitách se snaží, se správnou motivací, podporou a směrováním, by byla schopná dosáhnout mnoha věcí. Má potenciál na kvalitní vývoj.

d)

Čemu/komu by jste tyto změny připsaly? V tomto případě bych zásluhu připsala novému kolektivu, do kterého se dostala. Je to kolektiv evidentně typově zcela jiných lidí, než se kterými se potkávala a trávila čas. Vliv našeho týmu na její osobu vnímám jako minimální, zapracovali jsme v oblasti přemýšlení. Domnívám se, že jsme jí ukázali, že nejen problémy, úkoly, ale také spousta přirozených věcí, se kterými se potkáváme denně v běžném životě, mají mnohdy snadná řešení, jen se člověk musí zamyslet. Více přemýšlí.

e)

Kdyby jste měli u každého z účastníků říct jednu, pro vás nejvýznamnější změnu, jaká by to byla?

111

Odpovědi na

tuto

otázku

zazněli

již

výše

v textu.

Za

nejvýznamnější

a nejpodstatnější změnu považujeme to, uvědomění si, že bez přemýšlení a snahy, se jí nebude dařit a to, jak vypadá u jednotlivých, úkolů nebo v různých situacích, není důležité, za důležitý považujeme výsledek a to, jakou cestou k tomu výsledku člověk dospěje. f)

Jak byste stručně charakterizovala každého z účastníků projektu nyní? Uvědomí-li si, že její zevnějšek není jediný a dostačující prostředek k řešení životních

situací

či

navazování

mezilidských

vtahů,

udělá

velký

krok

ke smysluplnému fungování do budoucího života. Velmi bude záležet na tom, k jaké skupině lidí, se přidá na střední škole, jestli k těm „správným“, nebo k těm „oblíbeným“. V tomto případě nebudeme hovořit o inteligenčním potenciálu, ale při správném vedení a motivaci, si je schopna najít pro ni a její okolí vhodné a uspokojivé místo ve společnosti.

 II.3. Přepis odpovědí respondentů rozhvoru k případové studii č. 3 a)

Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move it? Vnímala jsem ji jako hodně šikovnou slečnu, která má s podobnými aktivitami zkušenosti. Což také vysvětluje její vůdcovské tendence v průběhu her a úkolů. Úžasná, chytrá slečna, se spoustou zkušeností ze Skautu. Již od začátku ochotná pomoci nejslabším a nejmladším členům skupiny Dospělejší než ostatní účastníci, velmi inteligentní. V kolektivu na mě působí neprůbojně a tiše, jakmile však příležitost soutěžit, něco tvořit či vymýšlet, stává se z ní vůdčí typ (pravděpodobně vlastnost získaná vedením skautek) Od prvního víkendu působí jako „pohodářka“, která se nehádá, nešíří pomluvy, je pro každou srandu. Tímto pozitivním přístupem si na jednu stranu získala všeobecnou oblíbenost, na druhou stranu se k nikomu nedokázala velmi přiblížit – svěřit se nebo mít nějakou důvěrnější kamarádku mezi ostatními. Byla prostě se všemi zadobře.

b)

Vynikala podle vás v nějaké oblasti již na začátku projektu Move It? Byl/a v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Vůdcovství je to, v čem vynikala nad všemi ostatními naprosto bezkonkurenčně. Je jednou z nejstarších členů, kteří jsou do projektu zapojení. Ví, jak to na podobných akcích chodí a neméně dobře si představuje svůj život do budoucna. Její pomoc, je mnohokrát neocenitelná. Považuji ji za ideálního člověka, který je schopen vést a pracovat s dětmi. 112

Inteligentní, schopná, tvořivá, vlastnosti bych ve spojitosti s touto slečnou jistě neopomenula. Po pár víkendech jsem zpozorovala, že chce být velmi dobrá ve všech soutěžích a aktivitách, které jsme dětem připravili, a často také opravdu byla jedna z nejlepších, nebo úplně ta nejlepší ze všech. Ať už se soutěžilo v rychlosti, obratnosti, nebo když musela namáhat hlavu – všechno se jí dařilo a všichni ji obdivovali. Nicméně když pak v jedné z mnoha aktivit selhala – za selhání považovala to, že byla průměrná, nebo když něco vzdala (např. se vrátila z lanových překážek, protože se bála výšky), tak z toho byla smutná, nezapojila se do dalších věcí, nebavila se. c)

V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? Se začátkem projektu byla ve spoustě věcí velmi schopná, vedla skupinu, což jí pochopitelně dodávalo sebevědomí a někdy až moc. Bylo však vidět, že jsem si toho nevšimla jen já, ale i ona a sama několikrát uznala, že si uvědomuje, že má tendence během her a aktivit ostatní lidi vést a nedá jim dostatek prostoru k tomu, aby se i oni projevili. Nechci to uvádět jako primární změnu, ale považuji za důležité upozornit na to, že ona sama si uvědomuje, jak asi působí na ostatní členy skupiny během aktivit, že jí není lhostejné to, jak na to ostatní reagují. Velká změna nastala ve chvíli, kdy si našla staršího přítele a začala se distancovat od zálib a aktivit, které vykonávala. Dalo by se říct, že si našla jiný zájem a ostatní odsunula na druhou kolej. Nevšimla jsem si žádné výrazné změny. Velké změny se u ní za rok neudály, což připisuji hlavně tomu, že byla jedním z nejstabilnějších článků kolektivu. Přesto se za rok ukázala nejen jako dobrá parťačka, ale také jako citlivá duše, která nejspíš touží spíš než po obdivu po vlídném přijetí.

d)

Čemu/komu by jste tyto změny připsaly? To, že slečna začala přemýšlet nad svým chováním, nad tím jak působí na ostatní, bych přisoudila z části také práci, kterou jsme jako organizátorský tým vedoucích odvedli. Snažili jsme se vybírat takové hry, ve kterých si každý najde svou roli, ale zároveň se naučí pracovat v týmu a týmově uvažovat. Jak jsem již řekla, tato dívka si uvědomila, že nemůže zastávat všechny role najednou a dala prostor ostatním, aby si i oni našli tu svou roli v týmu. Nemalý podíl na situaci má samozřejmě také věk.

e, f)

Kdyby jste měli u každého z účastníků říct jednu, pro vás nejvýznamnější změnu, jaká by to byla? V odpovědích na poslední dvě otázky se kolegové shodují v tom, že tato dívka, je velmi pozorná vůči svému okolí, je pro ni důležité, jak ji vnímají druzí lidé

113

a nečiní ji problém pomoci druhým. Její vůdčí schopnosti se dají považovat za pozitivum, ovšem v případě, že bude mít na paměti, že jsou kolem ní i ostatní. Je třeba dát jí příležitost, stejně jako je třeba, aby ona příležitosti využila a rozvíjela se dál, má veliký potenciál k tomu, aby rozdávala moudrost a radost mezi mladé lidi. Působí velmi příjemně a přátelsky, je přemýšlivá a rozvážná, už od začátku byla krok před ostatními a tento náskok si udržela. Veškeré chyby, které v komunikaci s ostatními udělala, si velmi rychle uvědomila a zapracovala na sobě tak, že se již chyby neopakovaly. Je snaživá a nenechává věci náhodě. Její chování je přímé, čímž se od ostatních také rapidně lišila.

 II.4. Přepis odpovědí respondentů rozhvoru k případové studii č. 4 a)

Jak jste ji vnímali na začátku projektu Move it? Pamatuji si ji jako soutěživou slečnu, která veškeré aktivity prožívala a chtěla vyhrávat. Nelze si ji nevšimnout, jelikož neustále dělá vše pro to, aby se na ni náhodou nezapomnělo. Ve mně zanechala dojem velmi výrazné, upovídané, manipulativní slečny, s touhou být středem pozornosti. Je velmi pěkná, což ji napomáhá v manipulaci s lidmi. Vystihuje ji přísloví „ kam vítr, tam plášť“ Nemohu říct, že bych si ji pamatoval již ze začátku projektu, neprojevila se až tak výrazně, že by mi utkvěla hned v paměti. Co si však uvědomuji dobře je to, že si nikdy s ničím nedělala starosti, ničím se netrápila, když se jí něco nepovedlo, nebo jí někdo zkritizoval, vždy to jen okomentovala tím, „ hm, máš pravdu…“ a šla dál. Ne, že by to hodila za hlavu, jen to prostě kolem ní tak prošlo. Umí se pochválit a je ráda, když je chválena a obdivována ostatními, proto mnohdy říká spoustu hezkých věcí, které ovšem nejsou vůbec pravdivé. Byla hned na prvním setkání jedna z hovornějších, hodně se vyptávala (někdy ne příliš vybíravým způsobem) ostatních dětí na to, kde žijí, s kým žijí…“mapovala“ terén. Měla jsem z ní pocit, že lehce kalkulovala, s kým je pro ni výhodné se kamarádit – buď podle toho, jaké má kdo možnosti, koho zná, jaké nosí oblečení… nebo chtěla kamarádit s těmi, vedle kterých by vypadala lepší/hezčí

b)

Vynikala podle vás v nějaké oblasti již na začátku projektu Move It? Byl/a v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Shoda odpovědí nastala i v tomto případě. Vyniká ve schopnosti květnatě hovořit i o maličkostech, mnohdy svůj projev doplní o teatrální vystoupení, aby pobavila. 114

Ačkoli o sobě tvrdí, že je hloupá, má v sobě určitou inteligenci a důvtip. V poslední době se kamarádí se slečnou, pro kterou je velmi důležité to, jak vypadá, což není cizí ani jí, v této oblasti se vzájemně doplňují. Dalo by se říct, že v celé skupině působí za módní guru, ke které si ostatní dívky chodí pro rady. Byla od začátku veselá, řečná. Chtěla hodně vyhrávat. Taky bylo hodně znát, že chce dobře vypadat – módní oblečení, doplňky… ráda se líbí. Mezi dětmi taky ráda roznášela „zaručené zprávy“ o tom, co se kde událo, kdo kde byl, kdo koho zrovna „miluje“… A byla velmi kritická k ostatním lidem. Řekla bych, že vynikala právě svou výřečností, kterou koneckonců vyniká stále. c)

V čem a jaké u ní vnímáte největší změny? U této dívky si zrovna neuvědomuji žádné výrazné změny. Naučila se poslouchat a to především v situacích, kdy hovoří někdo jiný. Vydrží naslouchat, a teprve potom danou věc okomentuje. Také vidím změny ve spolupráci s ostatními v týmu. Pomalu začíná věřit víc sobě než ostatním, bojuje sama se sebou, ale dělá pokroky. Snad si uvědomila, že je důležité věřit sama sobě a až poté se spolehnout na ostatní. Není tak slovně agresivní na ostatní, jak tomu bylo na začátku projektu. Umírnila se a víc přemýšlí, než promluví. Pro mě nejvýznamnější změna je asi ta, že zjistila, že na každém může být něco krásné, a nemusí to být nutně značkové oblečení. Vidím, že se ráda baví se všemi, bere teď ostatní děti jako „parťáky“ a umí dnes i pochválit/ocenit druhé, což předtím vůbec nedělala.

d)

Čemu/komu by jste tyto změny připsaly? Velkou práci odvedla především ona sama. Když jedeme na víkend, tak jsou na ní znatelné malé pokroky v chování. Působí to na nás tak, že v každém prostředí se chová jinak. Když je ve škole, chová se jinak, než když je doma s babičkou, nebo na návštěvě u tatínka, nebo když jede s námi na výlet. Naučila se, jak se chovat k „naší“ skupině dětí a nám vedoucím. Dodržuje daná pravidla a snaží se. Jakmile však víkend s Move It skončí, začne se chovat úplně jinak. Opravdu působí tak, že aby mohla spokojeně „proplouvat“ životem, musí zvládat víc způsobů, jak s lidmi mluvit, jak se k nim chovat. Neumí si vytvořit osobu „JÁ“ a jako „JÁ“ vystupovat v jakoukoli denní dobu, jakýkoli den v týdnu a měsíc v roce, jelikož tento postoj by byl náročný a v mnoha případech by nedosáhla toho, co chce. Nemůžeme tedy říct, že máme jako tým vedoucích na změnách v chování této slečny výrazný podíl, ale jistě jsme na její zmatenou, stále se hledající osobnost zapůsobili. Alespoň z části si uvědomuje, že je důležité poslouchat, nejprve přemýšlet a až poté hovořit.

115

e)

Kdyby jste měli u každého z účastníků říct jednu, pro vás nejvýznamnější změnu, jaká by to byla? Naučila se naslouchat. Pochopila, že není jen ona.

f)

Jak byste stručně charakterizovala každého z účastníků projektu nyní? Často sebestředná, vyžadující pozornost. Ona pozornost opravdu potřebuje, způsob jakým si o ni říká, není nejšťastnější, ale jinak jí to nejde. Je to živel, který potřebuje pevnou ruku, která ji ovšem často někam vyvede, pohladí a pohrozí. Je velmi fixovaná na otce, soužití s babičkou ji nedělá dobře. Je jako pejsek, který se ne svou vinou octl v útulku. Je spoutaná, potřebovala by víc péče v těch naprosto obyčejných věcech, jako je například povídání si s někým o starostech, jet na výlet, něco poznat. Po roce jsem na ní zaznamenala změnu, která se sice neprojevuje vždy, ale ve většině situací mi připadá dnes mírnější v soudech ostatních lidí, řekla bych, že více zvažuje, co komu (a jak) řekne. Podle mého názoru se celkově umírnila, stále je veselá a upovídaná, ale zdá se mi vlídnější.

 II.5. Přepis odpovědí respondentů rozhvoru k případové studii č. 5 a)

Jak jste ho vnímali na začátku projektu Move it? Byl zmatený, nechápavý, duchem nepřítomný. Vcelku nic ho netrápilo, žil si ve vlastním světě, ale ochotně se vždy do všeho zapojil, ačkoli herní principy nebo pravidla, ho nikdy moc netrápily. Sledoval ostatní, jak hru hrají, a pak je napodoboval. Byl velmi tichý, nijak se neprojevoval, inteligenčně za ostatními pokulhává. Vnímám ho jako toho, který se podle mého názoru změnil od základu. Na první víkend přijel kluk, který stěží řekl souvislou větu, často nechápal význam toho, co děláme, nedokázal se s nikým normálně bavit – ani s dětmi, ani s vedoucími. Nešetřil sprostými slovy. Nechápal souvislosti. Podle mě vůbec nevěděl, jakého projektu se účastní, prostě mu někdo řekl, že pojede, tak jel. A tak to s ním na prvních víkendech také bylo. Někdo mu řekl, ať něco udělá, tak to udělal, nebo neudělal, protože to nepochopil. Za kamarády považoval asi jen skupinku děvčat, se kterými chodil kouřit cigarety. Nemluvil moc ani s nimi.

b)

Vynikal podle vás v nějaké oblasti již na začátku projektu Move It? Byl v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Neuvědomuji si nic, v čem by vynikal, připadalo mi to i tak, že nechce v ničem vynikat, že nepotřebuje ukázat, že je v něčem dobrý.

Nemohu tedy říct, 116

že by v něčem vynikal, mohu však říct, čím se výrazně lišil od ostatních dětí, dlouho mu trvalo věci pochopit. Dělalo mu potíže pochopit hru, ale jakmile v průběhu hry zjistil, co je vlastně jejím úkolem, dokázal vymyslet nějaký „zlepšovák“, jak hru vyhrát. Ostatní ho však většinou neposlouchali, nedokázal svou myšlenku předat dál. Postupem času, se to zlepšilo, a když z něj nikdy nebude přirozený vůdce, ostatní by si od něj mohli nechat poradit. Jako velkou výhodu nad ostatními vnímám jeho sílu. Na svůj věk je celkem velký a silný.

c)

V čem a jaké u něho vnímáte největší změny? Za největší pokrok a změnu, považuji to, jak změnil svůj přístup v komunikaci, nejen s ostatními dětmi, ale i s vedoucíma. Naučil se vnímat a poslouchat, zapojit se do her. Dovoluji si říct, že ho přestala bavit jeho póza, že ho nic nebaví a že je vše hloupost. Naučil se výlety si užít na maximum. Podařilo se nám ho motivovat k tomu, aby si víkendy užil a měl zájem na ně jezdit. V uplynulém roce si nenechal ujít žádnou z akcí, baví ho program a rád se podívá na místa, kde nikdy nebyl a s největší pravděpodobností, by se na ně asi nikdy nepodíval, jelikož má mnoho sourozenců a jeho rodina se na výlety z různých důvodů nevydává. Takže to, že se nechal motivovat, že se pro akce nadchl natolik, to považuji za největší změnu, jelikož na začátku, vypadal dost rezignovaně. Za velký pokrok u něj považuji to, jak se zapojil do kolektivu, jak změnil způsob komunikace, když chce, je schopen vymyslet celkem dobré věci. Někdy na mě působí dost zásadově, což v jeho případě považuji za pozitivum. Víkend od víkendu se stával sociálnější bytostí. Dnes už mluví se všemi, to, co říká, má hlavu a patu – přemýšlí nad tím, co říká a proč to říká – to dřív vůbec neuměl. Zapojuje se do všech her a aktivit – ne proto, že mu to někdo řekne, ale proto, že sám chce a že zjistil, že ho to baví. Občas dokonce sám něco navrhne. Z toho všeho vyplývá taky podle mě – pro mě – nejvýznamnější změna, že si daleko víc důvěřuje, ve všem, co dělá, nebo co řekne.

d)

Čemu/komu by jste tyto změny připsaly? Čemu tuto změnu přisuzujeme? Především tomu, že se dostal mezi nové lidi, uviděl, jak žijí a fungují jeho vrstevníci, co dělají a jaké mají zájmy. Tím, že začal jezdit s námi, byl „nucen“ s nimi trávit čas a nějak s nimi vycházet, proto se domníváme, že ho změnily děti. My jsme velmi rádi, že se mu naše akce líbí, a že má chuť na ně

117

jezdit, kdyby tomu bylo naopak, to působení vrstevníků na jeho osobu, by nebylo tak silné. Jde vidět, že každá další akce ho posune o kus dál. Všechny

tyto

změny

připisuji

jednoznačně

tomu,

že

během

projektu

(podle mě poprvé v životě) pocítil podporu, slyšel pochvalu, byl povzbuzený – několikrát, opakovaně. Podle toho, jak na první takové povzbuzující momenty reagoval, jsem přesvědčena, že se s takovým přístupem ještě nikdy nesetkal. e)

Kdyby jste měli u každého z účastníků říct jednu, pro vás nejvýznamnější změnu, jaká by to byla? Je těžké říct nejvýraznější změnu, působí na mě tak, že udělal velký pokrok ve spoustě věcí. Celkově se zlepšil. Ohromné zlepšení ve spolupráci ve větším kolektivu, v řešení konfliktů, v mezilidské komunikaci. Je u něj vidět, že se snaží přemýšlet. K mnoha věcem nepřistupuje tak lhostejně, jako zprvu.

f)

Jak byste stručně charakterizovala každého z účastníků projektu nyní? Je to kluk, který se občas vyskytne myšlenkami mimo realitu, ale když chce, dokáže se bavit a mít dobré nápady. Co mu nejvíce chybělo, byl kontakt s lidmi, tedy socializace, tu jsme mu nabídli a on této příležitosti skvěle využil.

 II.6. Přepis odpovědí respondentů rozhvoru k případové studii č. 6 a)

Jak jste ho vnímali na začátku projektu Move it? Osobně jsem ji vnímala jako velmi upovídanou dívku, neschopnou poslouchat vedoucí, nebo ostatní děti. Působila na mě i rozmazleně. Často byla protivná a nadávky pro ni byly běžné slovo. Byla to typická potížistka. Všechno pro ni byl problém, ráda vyvolávala hádky a v ničem si nevěřila. Při zmínce jejího jména, bylo klasickou odpovědí „ já jsem to nebyla“ Působila na mě, že je až nepříjemně aktivní. Současně však energicky. V komunikaci působí, že všechno zná, všechno ví. Za velmi negativní u ní považuji její náladovost, kterou se již naučila z velké části ovládat. Už na začátku se mi jevila jako živel, který nedokážeme zkrotit. Hádavá, často sprostě nadávala, někdy se dokonce pouštěla do rvaček s kamarádkami. Na druhou stranu se často smála, chtěla u všeho být, ve středu dění i středem pozornosti. Od začátku se snažila získat si přízeň všech vedoucích, být oblíbená u nich i u všech dětí.

118

b)

Vynikal podle vás v nějaké oblasti již na začátku projektu Move It? Byl v něčem viditelně lepší než ostatní? Vyniká v něčem teď? Jako pozitivum, kterým se lišila od většiny dětí, u ní shledávám to, že jí nečinilo problém, mluvit nahlas před ostatními, již v době, kdy nikoho neznala. Všiml jsem si jejího nadšení, které považuji za něco, čímž vynikala nad ostatními. Když se pro něco nadchla, snažila se to dotáhnout do konce. Byla aktivní, aktivně se zapojovala do programu. To, v něčem vynikala, tak to byla asi na začátku velká sociální neobratnost – snažila se s každým vyjít, ale svou snahu navenek projevovala tak nešťastným způsobem (hloupé poznámky, hlučnost, přehnané reakce …), že nakonec byla často buď pro smích, anebo s ní prostě ostatní nechtěli kamarádit.

c)

V čem a jaké u něho vnímáte největší změny? Za největší změnu považuji to, že se do jisté míry zklidnila, když je mnohdy nejhlučnější, už ví, kdy má mlčet. Naučila se poslouchat. Pro mě nejpodstatnější změna je ta, že dnes nemusí být za každých okolností středem pozornosti a přitom se dokáže radovat z toho, když se daří někomu jinému. Ohromně se změnila, jde vidět, že se snaží nejednat tolik impulzivně a víc o svém chování a jednání přemýšlí. Nebyla zvyklá moc poslouchat a evidentní bylo, že vždy dostala, co chtěla, což však u nás nebylo přijatelné. Také ji, se nám podařilo motivovat natolik, že nevynechala žádnou akci a obvykle je teď ona ta, které vždy křičí na ostatní „ticho, mluví vedoucí, bude hra“. Zklidnila se, dokáže se ovládat a změnila svůj slovník, také pochopila, že je třeba poslouchat. Při dobrém přístupu je nekonfliktní.

d)

Čemu/komu by jste tyto změny připsaly? Změny připisujeme nejen projektu a působení vedoucích na její osobu, ale také prostředí, které díky projektu poznala. Tato dívka vyžadovala individuální péči, opravdu nastaly situace, kdy jsme jako vedoucí museli zakročit, vzít si ji stranou a popovídat si s ní o tom, co se stalo, co udělala, nebo co řekla. V mnoha případech si totiž ani své chování neuvědomovala. I ostatní děti ji daly značně najevo, že to jak se chová, se jim nelíbí.

e)

Kdyby jste měli u každého z účastníků říct jednu, pro vás nejvýznamnější změnu, jaká by to byla? Největší změnou je způsob, jakým vystupuje před ostatními. Děti ji neměly rády, ona to poznala, uvědomila si své chyby a začala se chovat lépe k ostatním lidem. Dokáže se ovládat a nemá jako dřív potřebu, vyvolávat konflikty.

f)

Jak byste stručně charakterizovala každého z účastníků projektu nyní?

119

Je to v podstatě hodná dívka, která byla zvyklá, že dostane, co chce, na to však u ostatních dětí narazila. Hodně na sobě zapracovala, snaží se. Nastanou situace, kdy se dokáže rychle a zbytečně urazit, ale jen zřídka, je kamarádská a komunikativní. Vnímám u ní mnoho změn, především v komunikaci, poslušnosti, ohleduplnosti. Je jednou z těch, kteří podle mě za rok prošli největší změnou. Dnes vyniká velkou vlídností k ostatním, je daleko více pokorná, spíše než že se hádá, dnes ostatní usmiřuje.

120

Příloha III.  III. 1. Přepis rozhovoru s účastníkem výzkumu č. 1 Víš něco o původu PP, víš, z jakého důvodu jsi v PP své babičky? -

Jo, tak to vím úplně přesně do puntíčku. Mamka čekala Nelču, moji mladší sestru, vůbec o mě nejevila zájem, měla pořád jen tu Nelču, to byl její miláček, tak mě prostě na vysvědčení, na první vysvědčení šoupla k babičce a jsem u ní tak nějak do teď.

-

Takže Ty máš ještě mladší sestru?

-

Jo, já mám ještě mladší sestru, která normálně žije s mamkou, je mamčin miláček, Einstein a který teď nastoupil do 1. Třídy a já jsem prostě s babičkou a jsem spokojená, protože mně je s ní líp.

-

Vídáš sestru?

-

Jo sem tam. Já tam někdy zajdu

-

Vycházíte spolu?

-

Jo, když neotravuje tak jo.

-

Kolik má roků?

-

Hm, sedm.

-

A nemrzí Tě to?

-

Tak dřív mě to mrzelo, třeba když jsem byla ještě mladší, v druhé, třetí třídě, tak to ještě jo. Pak jsem si uvědomila, že je mi líp u babičky a teď už je to v klidu.

-

Takže dalo by se říct, že to vnímáš spíše pozitivně?

-

Jo.

-

A kdybys měla vzpomenout na naši první „víkendovku“ s MOVE ITem, tak jak jsi vnímala ty lidi kolem sebe?

-

Byl to Domašov, byla jsem poprvé taková vynervovaná, já jsem tam nikoho neznala, někteří už se znali navzájem, ale pak jsme prostě začali zjišťovat, že se přes někoho známe, že to je taková ta velká pavučina a druhá „víkendovka“ už byla úplně v pohodě, to už jsme se bavili všichni.

-

Vnímala jsi ty lidi spíš jako nové vrstevníky, nebo sis uvědomovala, že vás spojuje jedna velká věc a to je to, že jste z pěstounských rodin? 121

-

To šlo úplně mimo mě.

-

Takže jsi toto vůbec neregistrovala?

-

Ne. Tak třeba na druhé „víkendovce“, jsme se o tom začali tak nějak bavit, ale ta první byla spíš vyloženě seznamovací, „oťukávací“ a tohle jsme neřešili.

-

Říkáš, že na druhé víkendovce, jste se o tom začali bavit, tak jak jsi to vnímala, jaký jsi z toho měla pocit?

-

Tak já jsem třeba ve škole jediná, kdo žije tak nějak s babičkou a tam, jsem si připadala, jako že nejsem sama, kdo má takové problémy, jako že nejsem jediná.

-

Vadilo Ti nějak bavit se s těma ostatníma o tom?

-

Ne. Brala jsem to tak, že to máme stejné.

-

Do jaké míry si pamatuješ na rodiče?

-

Takže tátu jsem viděla asi třikrát v životě a z toho dvakrát u soudu a jednou přijel a dal mi počítač, který byl úplně „vykuchanej“ a protože on je ve vězení, protože neplatil alimenty a po celé republice má nějaké problémy a všechno se to tak nějak hromadí, tak toho si moc nepamatuju. Ale mamku tu jo, tu jsem viděla teď před čtyřmi dny.

-

S mamkou tedy jsi v kontaktu?

-

Jsem, ale zase to nepřeháním, jako třeba když jsem tam jezdila každý víkend a spala jsem tam a tak.

-

Teď už to tak není? A co Vánoce dala Ti mamka nějaký dárek?

-

Ne není. Jo dárek mi dala, dostala jsem 200 korun.

-

Od babičky jsi k Vánocům dostala notebook a od mamky 200 korun?

-

Jo, ona je totiž líná dělat, ale teď musela začít, protože má nějaké dluhy všude.

-

Sestra už chodí do školy?

-

Jo teď začala chodit do první třídy v Dubu nad Moravou.

-

Představ si situaci, kdybych Ti teď dala tu moc, že můžeš cokoli změnit, změnila bys něco, nebo bys vše nechala tak jak to je teď?

-

Tak třeba co se týče babičky a mě a toho našeho vztahu, tak tam bych neměnila nic, to jsem naprosto spokojená, ona je taková „ulítlá“ prostě a vyhovuje mi to tak jak to je a možná mamku bych odstěhovala na konec

122

České republiky, protože ta mě pořád otravuje, abych k nim přijela, a to se zase nelíbí mně, ale to je všechno, já jsem spokojená, jak jsem u babičky a vyhovuje mi to. -

Takže celou tuto situaci, soužití s babičkou bys ohodnotila jak?

-

Vnímám ho pozitivně, samozřejmě bych brala byt 2+1, kde bych měla vlastní pokoj.

-

S babičkou vycházíte dobře, máte dobrý vztah?

-

Tak samozřejmě, že se někdy pohádáme, ale to jsou většinou hlouposti.

-

V situaci, kdy bys mohla něco změnit, tak bys měnila spíš vztah s matkou?

-

Jo, protože to je pořád „tak přijeď, Nelinka, Tě chce vidět,…“ a to stejně opadne tak, že když tam přijedu, tak Nelča jde někam pryč

-

za kamarádkou a není tam.

 III. 2. Přepis rozhovoru s účastníkem výzkumu č. 2 -

Víš, z jakého důvodu jsi v PP?

-

Protože, mama se o mě nestarala a tak mě dali k babičce, která už se o mě starala.

-

To víš od koho, to Ti řekla babička, nebo mamka, nebo teta? Nebo si to tak myslíš?

-

No to mi řekla babička, ale já jsem se to tak spíš sama dozvěděla.

-

Můžeme tedy říct, že sis to spíš domyslela podle toho, jak vypadala situace doma?

-

Jo, tak.

-

Přesné důvody, proč jsi u babičky, nevíš? Víš jen to, že se o Tebe mamka nestarala, tak jsi šla k babičce?

-

Jo.

-

Jak dlouho jsi u babičky?

-

Ono je to tak na přeskáčku, protože ve 3 letech jsem byla ještě u mamy, pak se to nějak zvrtlo, tak jsem byla u babičky, potom jsem zase byla u mamy, pak zase u babičky a nějak od těch 11, 12 let jsem u babičky.

-

Teď je Ti kolik let? 123

-

14 let.

-

Takže už dva roky v kuse jsi u babičky?

-

Ano.

-

Tvoje první víkendovka s MOVE ITem byla která?

-

Ta pátá, jak jste byli už podruhé v Domašově.

-

Jak jsi vnímala ty lidi kolem úplně poprvé, jak na Tebe působili?

-

No jako úplně v pohodě lidi, nevypadali, že mají nějaký problém, že se chovají úplně normálně.

-

Takže, když jsi je viděla poprvé, vnímala jsi to, že jsou ostatní také z pěstounských rodin, napadlo Tě to? Nebo jsi tomuto faktu nepřihlížela, brala jsi je spíše jako své vrstevníky, nové kamarády?

-

Ne, jakože mně to vůbec nevadilo, že jsou z těch pěstounských rodin, já jsem

-

je spíš brala jako kamarády, jako kohokoli jiného, ale ptala jsem se potom některých, jestli jsou na tom stejně, nebo podobně.

-

Takže jste to spolu řešili?

-

No jen jsem se ptala, jaké mají oni problémy a oni se ptali zase mě.

-

Povídáte si teda o tom?

-

No teď už ne, ale před tím, na začátku jo.

-

Jaký byl Tvůj pocit po této debatě, po tom, co jste se o tom bavili společně? Byl pro Tebe spíše příjemný, nebo ses o tom už dál bavit nechtěla?

-

No já jsem právě pochopila, že někteří jsou na tom i daleko hůř a že já jsem na tom tak nějak normálně, že já jsem na tom ještě dobře, že na tom nejsem ještě tak hrozně moc špatně.

-

Domníváš se tedy, že jsou mezi vámi v projektu i děti, které jsou na tom z Tvého pohledu hůř?

-

Jo.

-

Jsi v nějakém kontaktu s rodiči?

-

No s tátou ne, protože toho neznám, vůbec si ho nepamatuju, protože to bylo

-

na diskotéce, co oni spolu něco měli, jako mama s tátou. Oni se potom vůbec nevídali, a když jsem se narodila, tak jsem ho vůbec neviděla, a potom jsem šla za tátou, ten si mě pak adoptoval a ten bydlí v Praze, s tím si teď jen volám tak jednou za rok a jinak s mamou se vidím skoro každý den, ona k nám chodí na návštěvy a je to nesnesitelný.

-

Takže s mamkou v kontaktu jsi?

-

Jo, ale byla bych radši, kdyby k nám mamka nechodila, nedělá mi to dobře.

124

-

Ten tatínek, který je v Praze, je tatínek, který si Tě adoptoval, ale není to Tvůj biologický otec?

-

Jo, mého biologického otce neznám.

-

Maminka k vám chodí na návštěvu za Tebou?

-

Ne, ona tam chodí hlavně kvůli sestře, kdyby tam nebyla sestra, tak by tam nechodila, protože ví, že já ji v lásce moc nemám.

-

Tvá sestra je také v pěstounské péči babičky?

-

Jo.

-

Kolik vás je dohromady sourozenců?

-

Dva.

-

Dvě sestry a obě jste v pěstounské péči u babičky?

-

Jo.

-

Mamka žije kde?

-

Nevím.

-

Ty se tedy o mamku vůbec nezajímáš?

-

No já bych asi i věděla, kde bydlí, jenže ona se pořád někde stěhuje a tak.

-

Maminka tedy nemá v péči ani jednu z vás?

-

Ne, nemá.

-

Tvé sestře je kolik roků?

-

Sestra má 8 let.

-

Je v pěstounské péči ze stejného důvodu jako Ty? Mamka se o ni nechtěla starat?

-

Jo ze stejného důvodu.

-

Sestra zná svého otce?

-

Jo ona ho zná a vídá se s ním.

-

Kdybych Ti řekla, že v tuto chvíli dostáváš ode mě moc, která Ti umožní změnit vše, co chceš, Využila bys ji k tomu něco změnit?

-

I jo. Asi to, že mama, by k nám už úplně přestala chodit a začal by k nám chodit ten táta pravý.

-

Myslíš toho tátu z Prahy, který si Tě adoptoval, nebo Tvého biologického otce?

-

Ne ten pravý, chtěla bych vědět kdo to je.

-

Takže bys rozpoutala kontakt s mamkou a navázala jej s taťkou. Babička o Tvém biologickém otci něco ví?

-

No ona jen ví, jak se jmenuje a že jeho rodiče mají hospodu na Novém Světě, ale nic jiného neví.

125

-

A Ty máš v plánu tatínka hledat?

-

Měla jsem to v plánu a ono se to pořád nějak odkládalo.

-

Babička Ti na tento Tvůj nápad řekla co?

-

No, že ho klidně můžu hledat, ale že vždy s ní, protože je to prý na Novém Světě nebezpečné.

-

S babičkou máš jaký vztah?

-

No vcelku dobrý, o všem si povídáme i o klucích, prostě o všem, že jí vždycky všechno řeknu.

-

Kolik má babička roků?

-

56 let.

-

To máš mladou babičku. Máte doma i dědečka?

-

Děda, no on nám teď umřel, v květnu.

-

Promiň, omlouvám se, nevěděla jsem to.

-

Ne to je v pohodě, já jsem na to zvyklá, na všechny ty otázky, já už jsem byla i

-

u psychologa kvůli tomu všemu. No a toho pravého, biologického dědu neznám.

-

Takže vy žijete samé „holky“ doma. Babička, Ty a Tvá sestra? S babičkou máš tedy takový vztah, že jí můžeš říct cokoliv?

-

Jo můžu, ona mi vždycky poradí. I s klukama, říká mi třeba vždycky „to udělej, tam s tím běž ven, tamto s ním nedělej, tak co líbali jste se,…“ a takové otázky.

-

To je fajn, já bych se před mou babičkou o těchto věcech styděla mluvit, Ty se nestydíš?

-

Ne vůbec, jen mám někdy strach, když vím, že jí řeknu něco, kvůli čemu vybuchne, tak to jí to raději říkám až tehdy, když mám i nějakou dobrou zprávu, tak jí to říkám zároveň.

-

Hádáte se s babičkou?

-

No, občas jo. Je to hlavně kvůli tomu, že chodím často ven, že jsem venku denně, nebo že chodím pozdě domu, třeba o pět minut, nebo že neví, s kým se bavíme a co děláme venku. Ona si vždycky myslí, že dělám nějaký ty nezákonný věci a tak.

-

Zkoušela jsi někdy babičku přesvědčit o tom, že takové věci neděláš?

-

No právě, ona si to vždycky domyslí, Ty tam děláš toto a toto…

-

Kdybychom měli celou situaci ohodnotit, jak bys to udělala?

-

Já to beru pozitivně, protože pro mě je lepší bydlet s babičkou, než žít s mamou.

-

Můžeme tedy říct, že k mamce máš negativní vztah? Zlobíš se na ni?

126

-

Jo, já nevím, ona už jen když k nám přijde, tak mně přijde taková nechutná, ona prostě dělala věci, které by nikdo neudělal, a já jsem v tom vyrůstala. A když to tak vezmu, tak babička je milionkrát lepší než mama.

-

Kdyby mamka řekla, že se teď o Tebe bude starat, jak bys na tuto informaci reagovala?

-

Nechtěla bych k ní jít. Mamku moc ráda nemám

-

Myslíš, že kdybys bydlela s mamkou, že by Ti dovolila věci, které Ti třeba babička nedovolí?

-

Myslím, že jo, že by mi dovolila o hodně víc věcí než babička, ale mně to nevadí, mám všechno, co si přeju, vždycky se s babičkou nějak domluvím.

 III. 3. Přepis rozhovoru s účastníkem výzkumu č. 3 -

Víš, z jakého důvodu jsi v PP?

-

Jo vím, vím to.

-

Od koho to víš?

-

Od babičky a od sestry.

-

Takže se o tom doma bavíte (bavili jste se o tom)?

-

Jo bavili.

-

A co to tedy bylo za důvod?

-

No já teda nevím, jestli je to pravda, ale prý to bylo tak, že mama měla dluhy, že neměla peníze a řekla babičce, že nás nemůže živit, že nás dá do dětského domova. Na to jí babička řekla, že ne, že budeme u ní, že se o nás postará. Byli jsme u ní asi tři roky, než si zažádala o PP.

-

Takže vy jste nějakou dobu s mamkou žili?

-

Jo, vlastně sestra až do čtvrté třídy a já jsem chodila do školky.

-

Takže máš o 4 roky starší sestru?

-

No je starší o tři roky, ale chodí výš o čtyři ročníky.

-

Obě dvě jste tedy v PP?

-

Ano.

-

Když jsme jeli na první víkendovku do Domašova, vzpomínáš si na to? Znala jsi už někoho před tím?

-

Jo, znala jsem jen Lukáše, znám ho ze školy, jinak nikoho.

-

Takže většina těch lidí pro Tebe byla nová?

-

Ano, byla. 127

-

Jak jsi je vnímala, věděla jsi, že jsou to děti, které taky žijí v pěstounských rodinách, nebo jsi je vnímala jako vrstevníky a nové kamarády?

-

Normálně, jako kamarády a to, že jsou z pěstounských rodin, jsem nevnímala vůbec.

-

Bavili jste se o tom potom někdy, na dalších víkendových akcích?

-

Ne, jo vlastně jednou jsme se o tom bavili, ale jinak jsme to nijak neřešili.

-

Jaký jsi z toho měla potom pocit, z těchto debat?

-

Tak s tou slečnou, se kterou jsem se o tom bavila, mi přišlo, že to máme stejné, ona taky žije s babičkou. Já jsem to měla podobné jako ona, mně taky mama řekla, že jedeme k babičce na prázdniny a až 30. Srpna mamka babičce řekla, že nás nemůže živit a zůstali jsme tam do teď.

-

Takže, když sis mohla s někým popovídat o stejné zkušenosti, jaký jsi z toho měla pocit? Byla jsi ráda, nebo Ti to vadilo?

-

Tak z toho asi není nikdy dobrý pocit, když to…já jsem to nikdy nijak s nikým nesrovnávala.

-

Jsi v nějakém kontaktu se svými rodiči?

-

Jo s mamkou občas, s taťkou vůbec, toho ani neznám, nikdy jsem ho neviděla. Jako babička se s ním zná přes soud, ale já jsem ho nikdy neviděla.

-

Ani bys ho nechtěla poznat?

-

Ne to zase ne, to já bych ho chtěla vidět, já jen vím, že starší o hodně, on je totiž stejná věková kategorie jako babička s dědou.

-

Kolik roků má babička?

-

Babičce je 65 roků.

-

Takže s taťkou vůbec a s mamkou se vidíš jen občas? Myslím, že jsi mi dokonce říkala, že jste byli o prázdninách s mamkou na dovolené, je to tak?

-

Jo, a dokonce včera jsem se od ní vrátila, my jsme u ní byli na Vánoce, ne teda na Štědrý den, ale 26. prosince jsme tam přijeli a včera, jsme odjeli.

-

Jevíš se mi jako člověk, který toho hodně zvládne, který je schopen v mnoha věcech zatnout zuby.

-

Tak víš jak, taky jsem na ni někdy hnusná, protože mě to mrzí, že nás takhle nechala.

-

Uvědomuješ si tedy to, že se k ní někdy nechováš hezky?

-

Jo to si uvědomuji, občas…

-

Je to zapříčiněné pouze tím, že se k vám takhle zachovala?

-

Jo, přesně tak.

-

Kontakt s mamkou je a dá se říct, že se snažíš s ní komunikovat?

128

-

Jo, tak ona je na nás hodná, my to máme spíš tak, že ona je naše babička.

-

Vy to máte naopak? Myslíš, že to mamka takhle taky vnímá?

-

Nevím, já nevím, jak ona to vnímá.

-

Ani ses s ní o tom nikdy nebavila?

-

Ne, ona se o tom nechce bavit. Myslím, že jí to je i líto. Když jsem to jednou zkoušela, se s ní o tom bavit, nebo spíš jsme se hádaly, tak jsem jí řekla, že ona mi nemá právo nic říkat, když mě nechala u babičky. To bylo docela hnusný no, ale … ona se rozbrečela.

-

Sestra už k ní teď skoro vůbec nejezdí, jen na ty Vánoce a já v létě na týden

-

na dovolenou.

-

Mamka jistě přemýšlí nad tím, že čím budete starší a budete mít více povinnosti a zálib, tak že už s ní nebudete v kontaktu tak často jako teď.

-

Ona má teď přítele, který je v pohodě, je hodný, mám ho ráda.

-

Mamka s tím přítelem v současné době žije?

-

Jo, oni jsou na vesnice u Nového Jičína, Ostravsko.

-

Má mamka zaměstnání?

-

Jo, pracuje v pojišťovně.

-

Její přítel také pracuje?

-

Jo, ten pracuje v Tatře.

-

Kdyby nastala situace a mamka přišla s návrhem, že se o vás bude starat.

-

Já bych to nechtěla, ne vůbec, zůstala bych u babičky.

-

Jak vnímáš babičku, sama jsi už řekla, že jí máš spíš jako mamku a mamku jako babičku. Zajímalo by mě, zda vnímáš ten fakt, že babička už je starší osoba.

-

Tak je jasný, že ji nevnímám úplně jako mamku, nebo tak. Ale ona zase nevypadá staře, takže takhle mi babičku nepřipomíná.

-

Já to mám tak, že vím, že bych si s mou babičkou v některých věcech nerozuměla, protože ona byla vychovávaná „starou školou“ a domnívám se, že bych se od ní v mnoha směrech s pochopením nesetkala.

-

Jo, tak to já tak mám s babičkou taky, ale to si myslím, že bych se neshodla ani s rodiči.

-

Po této stránce nepociťuješ žádné nevýhody?

-

Ne, vůbec, já si myslím, že je to lepší u babičky.

-

Představovala sis někdy, jaké by to bylo, kdybys bydlela s mamkou?

129

-

Ne. Já totiž vím, že babička jednou říkala, že když jsme tam ještě bydleli, tak že to tam vždycky nevypadalo hezky, že tam býval „bordel“ a tak. Takže si to asi ani nechci představit, jak by to dopadlo teď.

-

Vzpomínám si, že když jste se vrátili z té dovolené, tak jsi mi říkala, že to bylo strašné, že už bys s mamkou takhle nikam nejela.

-

No to ne, ono to vždycky za chvilku vyprchá.

-

Když jste spolu delší dobu, tak to nedělá dobrotu?

-

Přesně tak. Dovolená na 14 dní, to už ne. Ona chce jet teď v létě do Itálie a já nevím, spíš bych tam jela jen kvůli té Itálii, než kvůli mamce.

-

Jak ji oslovuješ? Mami?

-

Jo, já ji říkám mamo, to ona nemá ráda.

-

Kdybych Ti teď řekla, že máš moc cokoli změnit, využila bys jí a změnila bys něco?

-

Cokoli?

-

Ne, já bych nechala všechno tak jak to je, mně se to líbí tak jak to je, já si myslím, že to je lepší tak, jak to je teď, se sestrou.

-

Sestra je taky spokojená?

-

Jo, je.

-

Kdybych Ti tu moc nabízela, tak bys mi ji vrátila a řekla, že ji nepotřebuješ?

-

Tak asi bych si přála, aby byla babička zdravá, ale na celé situaci bych nic neměnila.

-

Kdybys měla celé toto soužití nějak ohodnotit, shrnout, jak bys to udělala?

-

Bylo by to určitě pozitivní.

 III. 4. Přepis rozhovoru s účastníkem výzkumu č. 4 -

Bydlíš doma společně s babičkou a tátou?

-

No, taťka má kousek od nás přítelkyni, asi tak pět minut a ta má dvě starší dcery, starší než já, no a tak já k nim chodím třeba na víkendy, nebo tak, nebo když babička a jede někam pryč, někam za rodinou, tak jdu k tátovi, nebo jezdíme na hory.

-

Táta s vámi tedy nebydlí, bydlíš pouze Ty a babička. Máte i dědečka? 130

-

Jo, bydlím s babičkou a dědu nemáme, ten umřel před dvěma roky.

-

Jak dlouho už jsi u babičky?

-

Od deseti, ne od jedenácti. Bylo mi jedenáct, když jsem přišla.

-

Teď je Ti kolik let?

-

Teď je mi 14, v srpnu mi bude 15.

-

Víš, z jakého důvodu bydlíš s babičkou?

-

Jo vím. Mamka s taťkou měli společnou firmu a mamka mu tam hodně věcí vytunelovala, tak šli oba do vězení a my jsme neměli s bráchou kam jít, tak nás dali k dědovi a babičce.

-

U babičky tedy bydlíš ještě s bratrem?

-

No teď už ne, on potom odešel.

-

Bratrovi je kolik roků?

-

Bratrovi bude za asi čtyři dny 18 let.

-

Kam odešel?

-

No já nevím, kdy to bylo. On byl u babičky myslím necelé dva roky, mu se to potom nějak nelíbilo, hrozně se hádali, no a tak v tu donu se mamka zrovna vracela z vězení a tak si ho vzala k sobě.

-

Ty jsi zůstala u babičky sama?

-

No jako i s dědou, jenže ten potom umřel, takže teď jsme s babičkou samy.

-

S bratrem se vídáváš?

-

Jo. Vídáváme se.

-

Pamatuješ si na naši první společnou víkendovku?

-

Jo, pamatuju, bylo to v Domašově, na téma Asterix a Obelix.

-

Věděla jsi již předem nějaké bližší informace o tomto projektu, myslím tím teď především to, jaké děti sem pojedou?

-

Jo, nám říkala sociální pracovnice, že to budou děti z pěstounských rodin a hlavně moje spolužačka Hanka, se kterou už chodím do třídy asi pět let, mi říkala, že tam jede taky. Já jsem si to myslela, že pojede, protože ona je taky z pěstounské rodiny, tak jsme si řekly, že pojedeme spolu. A zhruba jsme věděly, co tu asi bude za lidi.

-

Když už jsi tedy jela do Domašova, tak jsi tušila, že vás nejspíš všechny bude spojovat to, že jste z pěstounských rodin?

131

-

Jo věděla.

-

Když jsme byli v Domašově, bavila ses s ostatními o jejich rodině, o tom, jak to mají doma oni a z jakého důvodu, jsou v PP?

-

Jo, bavili jsme se o tom, hodně jsme se ptali, kdo má co za problém, nebo tak.

-

S kým ses o tom bavila, když jsi tu ještě nikoho moc neznala, i s lidmi, které jsi viděla poprvé?

-

No my jsme tak třeba seděli a někdo se zeptal někoho, teda většinou já, u koho bydlí a potom už všichni začali a všichni začali říkat ten svůj příběh, že už jsme potom o sobě věděli, kdo kde bydlí a tak.

-

Měla jsi z těchto rozhovorů dobrý pocit, byla jsi ráda, že jste i to tak řekli?

-

Jo byla, protože jsem si říkala, že jsem asi jediná, kdo má takový problém a potom tady jsem zjistila, že to vlastně je celkem normální.

-

Myslíš, že vás to třeba víc spojilo mezi sebou?

-

Jo, myslím, že jo.

-

Považuješ je za kamarády? Našla sis v rámci projektu nové přátele?

-

Jo, jsem moc ráda, že jsem sem jela.

-

Když se vrátím k tátovi, on šel do vězení ve stejnou dobu jako mamka?

-

Ne, mamka šla první, ta šla na pět let a rok jsme byli sami s taťkou.

-

Tobě v té době bylo kolik roků?

-

Když mamka šla do vězení tak mi bylo … ty jo… já nevím, sedm let?

-

Už jsi chodila do školy?

-

Jo, to jsem začala chodit do první třídy. A mamku nám teda vzali a my jsme bydleli s taťkou. Pak taťka věděl, že taky bude muset jit do vězení, protože oni tu firmu spoluvlastnili, takže oni za to mohli oba. No a to nám tenkrát taťka řekl, že budeme muset jit k babičce a pak, že až se vrátí, tak si nás vezme. No a tak my jsme to s bráchou obrečeli, ale pak jsme si řekli, že tam půjdeme spolu, že zase budeme spolu, tak že tam půjdeme. Jenže my jsme babičku do té doby neznali, my jsme ji nikdy neviděli a ona nás taky ne.

-

Vy jste do osmi let neviděli babičku?

132

-

Ne, oni se totiž s taťkou hrozně pohádali v době, kdy jsem se já narodila.

-

Tvému bratrovi tedy bude teď 18 a Tobě bude 15? Takže vy jste od sebe tři roky. V té době tedy Tobě bylo 8 let a bratrovi 11?

-

Jo, no a než já jsem se narodila, tak se taťka s babičkou hrozně pohádali, nejspíš kvůli mé mamce, takže babička vůbec nevěděla, že jsem se narodila, to ona potom zjistila od nějaké kolegyně, od nějaké zdravotní sestry se teda dozvěděla, že má nějakou vnučku. No a potom, jsme k ní začali chodit na návštěvy, abychom si na ni zvykli, a pak už jsme tam zůstali.

-

Dalo by se tedy říct, že jsi do 8 let neznala babičku?

-

No jen nevlastní babičku, jako mamku naší mamky. Naše mamka je totiž z dětského domova, ale babička nás bere za vlastní, tak tu jsme znali.

-

Babička, u které tedy teď bydlíš, je otcova mamka, tu jste neznali a až v době, kdy měl jít táta do vězení, jste si na ni začali zvykat?

-

Jo, chodili jsme k ní na návštěvu a pak nás tam taťka přestěhoval.

-

Jak dlouho byl taťka ve vězení?

-

Dva a půl roku.

-

Takže teď už je zpět a normálně funguje, chodí do práce?

-

No, dřív měl firmu na ty počítače, ale to má už teď zakázané dělat, takže teď doučuje matematiku a hlavně má s kamarádem obchod s kolama

-

a tam pracuje jako servisní technik. A to ho strašně baví.

-

Všechny tyto informace si pamatuješ z doby, kdy jsi byla malá, nebo ses pak o tom ještě s někým bavila? Bavila ses o tom třeba někdy s tátou?

-

Jo sním taky, ale pamatuju si to, když jsem byla malá.

-

Přišel za Tebou někdy táta, aby Ti vysvětlil, proč jde do vězení?

-

No já jsem se ho ptala, proč je ve vězení mamka, tak nám to vysvětlil, potom, když tam šel, tak jsme se ho taky ptali a pak, když už byl ve vězení, tak jsme se ptali i babičky.

-

Když šla mamka do vězení, tak jsi to taky oplakala?

-

Jo taky, taky mi to bylo líto.

-

S mámou to máš tedy teď jak?

133

-

No s mamkou to mám tak… já nevím, no já nevím jak to mám s mamkou. Ne, že bych ji neměla ráda, mám ji ráda, ale tak jako taky se s ní vídám, ale na tak často jako s tátou.

-

Myslíš, že ona se s Tebou nechce vidět?

-

No já nevím, to je takový, já nevím, jestli ona chce.

-

Musíš si o to říct sama, že ji chceš vidět, nebo ona zavolá babičce…?

-

No to ne, to ona spíš zavolá mně, ať se zeptám babičky, protože oni spolu nějak nevychází.

-

Babička ji nemá ráda?

-

No to taky ne. Tak babička mi to dovolí, ona mi to dovolí, nijak mi nazakazuje se s ní nebo s bráchou vidět. Jako já ji mám ráda, ale že bych ji nějak potřebovala vidět. Tak dvakrát do měsíce se vidíme, ale že bych ji potřebovala vidět pořád, to ne.

-

Tvůj bratr s mámou vychází dobře?

-

Jo, asi jo.

-

Kdybych Ti teď dala moc, jejíž pomocí bys mohla cokoli změnit, utvořit si věci podle toho, jak Ty bys je chtěla mít. Změnila bys něco, využila bys té moci?

-

No asi jo, trochu.

-

Co by to bylo?

-

Já bych úplně nejvíc chtěla, ale to určitě není možný, já bych chtěla, abychom bydleli všichni, jako já, taťka, ta jeho přítelkyně i ty její dvě dcery, potom někde babička, nebo jako že by babička bydlela v to svém bytě a já s taťkou tam.

-

Ty s tátovou přítelkyní vycházíš dobře?

-

Jo, úplně.

-

A s babičkou vycházíš jak?

-

No, občas se pohádáme, ale jinak jako jo, dobře.

-

Myslíš, že kdybys byla u táty s jeho přítelkyní, že by Ti táta dovolil víc věcí než babička. Je na Tebe babička přísná?

-

No jak v čem. Taťka je taky přísný, ale každý asi něco. Třeba babička mi dovolí víc, nebo taťka víc, … já nevím. Táta třeba chce, abych se víc

134

učila, to babička sice taky, ale babička mi dovolí třeba víc počítač a to taťka zase nemá rád, když jsem moc na notebooku nebo takhle. -

Zní to, jako bys chtěla mít všechny pod jednou střechou, protože každý dovolí něco a v konečné fázi, bys měla vše, co bys chtěla.

-

Jo, jo, ale chtěla bych, aby byli všichni pohromadě.

-

Kdybys měla možnost jít k tátovi, tak bys k němu šla bydlet spíš, než za mamkou?

-

Jo asi jo, k mamce bych nešla. Jako tak na víkend bych za ní jezdila, ale bydlet bych s ní asi nechtěla, kontaktu s ní se nebráním, ale jednou za měsíc by mi nevadilo se s ní vidět. Kdybych ale mohla, chtěla bych bydlet s tátou.

-

Jakou známku bys dala této situaci, ve které žiješ, jak bys ji ohodnotila?

-

Jako všechno až do teď? Dala bych jí trojku, je to taková zlatá střední cesta.

 III. 5. Přepis rozhovoru s účastníkem výzkumu č. 5 -

Víš, proč bydlíš s babičkou? Víš, proč jsi v PP?

-

No protože já jsem měl mamu, jako o na mě za každou blbost mlátila a tak já jsem to řekl bábě a šel jsem tam.

-

Babička je máma mámy, nebo maminka od táty?

-

Ne, to je od tatu mama.

-

Tatínek bydlí s vámi?

-

Jojo, bydlí taky s námi v Topolanech.

-

Jak vycházíš s taťkou a babičkou?

-

S taťkou v pohodě, s bábou taky. Se všema.

-

Nejdřív jsi tedy bydlel s mamkou?

-

Jo no, tam byly problémy. Já jsem měl jít asi do děcáku a babička si mě vzala.

-

Kolik Ti v té době bylo let?

-

8 let.

-

A teď máš kolik roků, 15?

-

Ne, už mám 16.

135

-

Ty jsi byl na první víkendovce s MOVE ITem kde?

-

První moje byl Domašov.

-

Pamatuješ si ji?

-

Ani ne? Jo trošku jo.

-

Uvědomoval sis, že vlastně i ty ostatní děti, co tam jely, jsou taky v PP, že taky žijí s babičkou a dědou?

-

To jsem právě vůbec nevěděl. Já jsem znal jen právě Markétu a ještě jednu, to už z dřívějška od sestry, ale jinak ostatní vůbec, nevěděl jsem vůbec nic.

-

Těšil ses na společný víkend, potom i na ty další?

-

No já jsem se trochu bál, jestli tam nebude nuda, měl jsi obavy, ale nakonec to dopadlo celkem dobře.

-

Když jsi tedy odjížděl na první víkend s MOVE

ITem, tak jsi vůbec

nevěděl, že se potkáš s lidmi, kteří mají doma podobnou situaci, že vás vzájemně propojuje pěstounská péče. -

No ne, netušil.

-

Bavil ses o tom s někým, když už jsi mezi nimi měl kamarády?

-

Ani ne, právě že vůbec.

-

Jak ses tedy dozvěděl, že oni žijí v pěstounských rodinách stejně jako Ty?

-

No to mi právě říkala bába, že tam jezdí taky ty děti, co jsou v pěstounské péči, tak takhle jsem se to dozvěděl.

-

S ostatníma ses o tom tedy nikdy nebavil?

-

Tak jako, oni třeba řekli sami, že bydlí někde u prarodičů, nebo tak, ale já jsem neměl tendence se s nimi o tom bavit, vůbec právě.

-

Když už teď víš od babičky a i od kamarádů, jak to mají oni, že jejich situace je podobná, jak to teď vnímáš, jak to na Tebe působí?

-

Tak jako jo dobrý, v pohodě, dá se to.

-

Našel sis tu nějaké kamarády, se kterými se vídáš i mimo naše víkendové akce?

-

Jo, našel, já je hodně potkávám venku. V Topolanech nikdo nebydlí, ale v Olomouci se občas potkáme.

-

Jezdíš s námi rád, baví Tě to tady?

-

Jo, já se sem i těším, některý soutěže mě baví, některý zase ne.

-

S tátou se tedy vidíš každý den, protože s vámi bydlí, jak to máš s mámou, taky ji vídáš?

-

No ona už je teď jako celkem v pohodě, takže za ní třeba na víkendy jezdím.

136

-

Co to znamená, že už je teď celkem v pohodě?

-

Jako, že už se ke mně chová normálně, takže k ní jezdím na víkend, pak jedu v neděli domů, někdy se vidíme i každý den u školy, jak je tam vodí, tak se potkáme.

-

Kolik máš sourozenců?

-

Tři

-

Ti bydlí kde?

-

Ti bydlí s mamkou.

-

Máma má přítele? Bydlí s ním?

-

No, má. Oni bydlí spolu i s ostatními sourozenci v Olomouci.

-

Představ si, že od této chvíle máš tu moc změnit úplně cokoli, co Ti nevyhovuje, cokoli, co bys chtěl mít jinak než je to teď. Využil bys této moci?

-

Já bych to nechal všechno tak jak je, já nic nepotřebuju, doma dobrý, kamarádi dobrý.

-

S babičkou vycházíš jak?

-

Jo s babičkou vycházím

-

Jak oslovuješ babičku, babi nebo bábo?

-

No jak kdy, já jí spíš říkám bábo, to mě naučil Kubin (jeho kamarád, už když jsem byl malý, tak mi říkal, že jí mám říkat bábo.

-

Je dobře, že jsi tak spokojeny, kdyby řekl někdo mně, že můžu cokoli změnit, tak bych toho zřejmě využila…

-

Já bych nic neměnil, já jsem spokojený.

-

Kdybys měl oznámkovat svůj současný průběh života, školu, rodinu, kamarády, zkrátka celou situaci, jakou bys dal známku?

-

Za 1 (okamžitá odpověď), já jsem spokojený.

 III. 6. Přepis rozhovoru s účastníkem výzkumu č. 6 -

Víš, z jakého důvodu jsi v PP?

-

Vím, protože maminka se mě zřekla a nechtěla semnou bydlet.

-

Kolik Ti v té době bylo roků?

-

No to mohlo být tak v těch deseti letech, kdy se ozvala naposledy.

-

Nyní je Ti kolik roků?

137

-

Teď je mi 15. Jako někdy jí vidím, někdy mi napíše.

-

Takže s mamkou udržujete kontakt?

-

Jo, tak jednou za dva roky, sem tam. Je to takové nestálé, to kdy přijede.

-

Mamka nebydlí v Olomouci?

-

Ne, bydlí v Pardubicích. Ona jezdí, jen když něco chce, vlastně jen pro peníze od dědy.

-

Ty bydlíš s dědečkem a mamka si k vám jezdí pro peníze?

-

Jo, ona když potřebuje tak si dojede a děda jí dá peníze prostě.

-

Telefonujete s mamkou spolu?

-

Ne, vůbec, vidím ji, jen když přijede, kdyby nepřijela, tak ji nevidím.

-

A co tatínek?

-

O taťkovi nic nevím, a když jsem se o tom bavila s dědou, tak mi řekl, že ani mamka sama neví, kdo je můj táta, protože ještě než jsem se narodila, tak mamka na rok zmizela, někam po republice a nikdo o ní nic nevěděl. Děda mi pak řekl, že během toho roku, co byla pryč se hodně scházela s bezdomovci.

-

Pamatuješ si na první víkendovku, víš, která to byla?

-

Domašov nad Bystřicí.

-

Když jsi přijela na první víkendovku , přemýšlela jsi nad tím, že ostatní děti, které tam jsou, jsou také z pěstounských rodin, nebo jsi je spíš registrovala jako své vrstevníky a nad tímto jsi vůbec nepřemýšlela?

-

Já jsem to brala tak, že všichni máme nějaký problém, kvůli kterému tam jsme, nikdo tam není jen tak, jakože všichni máme něco svého, a že jsme si tímhle všichni rovni. Potom se začali objevovat lidi, kteří nás spojovali, zjistili jsme, že máme společné známé.

-

Jak ses mezi těmito dětmi cítila, dělalo Ti to nějaké potíže, nebo naopak ses cítila dobře?

-

Já jsem se cítila úplně normálně. Třeba mezi dětmi ve škole se cítím, jakože mám nějaký „handicap“. Mezi těmihle dětmi se cítím, že jsme si všichni stejní. V tom jednom smyslu.

-

Myslíš v tom smyslu, že bydlíš s dědou?

-

Jo, mně se kvůli tomu někdy i smáli. Kdežto tady jsme v tomhle všichni stejní.

-

Víš důvod, kvůli kterému s Tebou mamka nechtěla bydlet?

-

Ne, to vůbec nevím. To neví vůbec nikdo, ani děda to neví. Já jsem se ho ptala několikrát, proč semnou nebydlí, proč mě třeba nechala u dědy a on mi nikdy neodpověděl, že třeba by to věděl. On to sám neví. Ani sociálka to nezjistila, nikdo. Ona nikomu neřekla důvod, proč udělala, to co udělala.

138

-

Kdybych Ti teď dala moc, pomocí které bys mohla cokoli změnit, že bys měla moc udělat některé věci jinak, podle sebe. Využila bys této moci.

-

No, možná bych s tou mamkou chtěla bydlet asi, to bych změnila.

-

Takže Ty kdybys mohla, tak se nastěhuješ k mamce?

-

Jo

-

Myslíš, že by byl děda rád, že budeš bydlet s mamkou?

-

No dědeček udržuje kontakt s mamkou jen kvůli mně a kvůli mému tříletému bráškovi.

-

Ty máš ještě tříletého bratra?

-

Jo, on bydlí s ní v Pardubicích. Takže děda udržuje kontakt s mamkou jen proto, abych se viděla s bráškou. Jinak na mamku totálně zanevřel, ona ho zklamala, protože ani babičce na pohřeb nepřišla, své mamince, takže tohle ho hodně mrzí. Takže jen kvůli nám sourozencům je to takhle udělaný, že se sem tam ukáže.

-

Jak se jmenuje Tvůj bratr?

-

Ondra. Taky ještě vím od babičky, že se během toho, co jsem už bydlela u babičky s dědou, narodilo mamce další mimino, které ale šlo rovnou k adopci a babička s dědou ho ani neviděli. Já bych ho chtěla najít, protože mám informace o tom, že žije v Olomouci

-

Kdybys měla celou tuto situaci nějak ohodnotit, oznámkovat, jako ve škole, jak by to asi vypadalo?

-

Tak já to vnímám podle toho, že když jsem byla u mamky, tak ona po mně začala bezdůvodně křičet, z nervů, takže já myslím, že můžu být ráda, za to že jsem vůbec s dědou, takže takový ten průměr, tu trojku.

-

Ty si tedy pamatuješ, jaké to bylo, když jsi bydlela s mamkou?

-

No, ještě když jsme se stýkaly, tak jsem k ní třeba jezdila na víkendy, ale to časem nějak vymizelo úplně.

-

Ty by ses tedy přes to všechno, co jsi zažila, k mamce nastěhovala, kdybys mohla?

-

Jo, asi nejspíš jo.

139

Příloha č. IV. Věc: Žádost o souhlas

Dobrý den, jmenuji se Pavla Jahodová a v současné době studuji 2. ročník navazujícího magisterského programu

Charitativní

a

sociální

práce

zde

v Olomouci

na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého. Od loňského roku jsem aktivně zapojena do projektu pro děti v pěstounských rodinách „MOVE IT“, který je s mým studiem úzce propojený. V rámci mého studia píši diplomovou práci, jejímž cílem je zjistit stav vzájemné komunikace nejen mezi sociálními pracovníky a dětmi, ale také mezi dětmi, pěstouny a sociálními pracovníky a ze získaných informací, se pokusit vyhodnotit doporuční pro práci sociálních pracovníků. Téma mé práce zní „Úskalí

pěstounské

péče

prarodičů

v souvislosti

s budoucím

začleněním

dětí

do společnosti.“ K tomu, abych mohla práci úspěšně napsat a veškeré informace v ní obsažené byly validní, potřebuji pomoc Vašeho dítěte, jelikož se domnívám, že bych nenašla kompetentnějšího člověka, který by o životě v pěstounské péči věděl víc, než právě ono. Chtěla bych s dětmi, které mě již díky projektu dobře znají, udělat krátký rozhovor, ke kterému potřebuji Váš souhlas. Ujišťuji Vás, že veškeré informace v tomto průzkumu jsou anonymní, nikde nebudou uvedena jména a veškéré údaje budou použity pouze v diplomové práci. Jednotlivé

kroky

jsou

konzultovány

s vedoucí

diplomové

práce

paní

PhDr. Ivanou Knausovou Ph,D. Velice by mi Vaše dítě při práci pomohlo, domnívám se, že mezi mou osobou a dětmi panují harmonické a přátelské vztahy, proto Vás ujišťuji, že pokud by dítě nebo Vy se spoluprácí nesouhlasilo, bude jeho, popřípadě Vaše rozhodnutí plně respektováno. Spolupráce Vás i dětí, je naprosto dobrovolná.

140

Má práce by mohla posloužit jako materiál pro práci sociálních pracovníků. Všechny děti, které se účastní akcí projektu MOVE IT, dnes již akce pod vedením Velké Medvědice, jsem o svém záměru informovala. Prosím o Vaše písemné vyjádření a podpis, aby vše bylo korektní. V případě nejasností či otázek, Vám velmi ráda odpovím na telefonním čísle: 776 01 86 12. Popřípadě můžete kontaktovat mou vedoucí práce PhDr. Ivanu Knausovou na adrese [email protected] Pokud si budete přát písemné prohlášení od vedoucí práce, velmi ráda Vám ho poskytnu. Mnohokrát Vám děkuji za Váš čas, pochopení a spolupráci Pavla Jahodová

Souhlasím/ nesouhlasím s tím, aby se mé dítě ………………………………. podílelo na průzkumu , který je součástí diplomové práce Pavly Jahodové.

V Olomouci dne …………………….

_____________________________ Podpis

141

142