Univerzita Palackého v Olomouci Centrum interdisciplinárních studií. Pavel Nováček MYS DOBRÉ NADĚJE

Univerzita Palackého v Olomouci Centrum interdisciplinárních studií

Pavel Nováček

MYS DOBRÉ NADĚJE Partnerství pro rozvoj jako globální environmentální výzva

Olomouc 2003 1

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

© Pavel Nováček, 2003 1. vydání ISBN 80-244-0697-7 2

OBSAH

1. Úvod ................................................................................... 5 2. Globální problémy ............................................................. 10 2.1. Kořeny globální krize .................................................. 13 2.2. Populační problémy .................................................... 18 2.3. Zdravotní problémy .................................................... 22 2.4. Problémy násilí ........................................................... 23 2.5. Nerovnoměrné rozdělení bohatství .............................. 25 2.6. Zdroje ........................................................................ 26 2.7. Ohrožení životního prostředí ....................................... 27 2.7.1. Biodiverzita ...................................................... 27 2.7.2. Tropické deštné lesy ......................................... 28 2.7.3. Desertifikace .................................................... 28 2.7.4. Znečištění atmosféry, změny klimatu ................ 29 3. Udržitelný rozvoj ................................................................ 33 3.1. Hodnotové orientace obyvatel ...................................... 36 3.2. Politický systém .......................................................... 37 3.3. Ekonomický systém .................................................... 37 3.4. Legislativa ................................................................... 40 3.5. Indikátory kvality a udržitelnosti života ....................... 42 4. Globální řízení ................................................................... 49 4.1. Reforma Organizace Spojených národů ....................... 53 4.2. Globální občanské hodnoty ......................................... 65 4.3. Globální ekonomické řízení ......................................... 69 4.3.1. Financování globálního řízení ............................ 73 4.4. Globální bezpečnost .................................................... 78 4.5. Péče o globální společné statky ................................... 83 5. Globální partnerství pro rozvoj .......................................... 86 5.1. Úvod ........................................................................... 86 5.2. Hlavní výsledky projektu ............................................ 90 5.3. „Mys dobré naděje“ ..................................................... 94 5.3.1. Proč by mělo být Globální partnerství pro rozvoj realizováno nyní ............................... 95 3

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

5.3.2. Jaké jsou hlavní motivace Globálního partnerství pro rozvoj ..................... 97 5.3.3. Jaké jsou hlavní cíle Globálního partnerství pro rozvoj .................... 99 5.3.4. Jaké jsou předpoklady pro úspěšnou implementaci ................................................. 101 5.3.5. Jak by mělo být Globální partnerství pro rozvoj implementováno ........................ … 102 5.3.6. Financování rozvoje ....................................... 105 5.3.7. Kdo by měl Globální partnerství pro rozvoj koordinovat ................................... 111 5.3.8. Lekce z historie (příklady úspěšných projektů) ........................ 115 5.3.9. Příklady možných pilotních projektů .............. 121 6. Závěr ............................................................................... 126 7. Přílohy Příloha Příloha Příloha Příloha

1 2 3 4

Příloha 5

Výsledky 1. a 2. kola dotazníku ..................... 129 Stručné zhodnocení výsledků dotazníků ........ 143 Seznam účastníků ......................................... 148 Struktura Národní strategie udržitelného rozvoje Slovenské republiky ........................... 152 Hodnocení pokroku při směřování k udržitelnému rozvoji podle SD Index, ESI a Dashboard SDI; průměrné pořadí ........................................ … 154

8. Literatura ...................................................................... 158

4

ÚVOD

1. ÚVOD

Je třeba říct, že jsme se nenarodili pro jeden kout, ale že celý svět je naší vlastí. Seneca K obnovení rovnováhy, která dnes v našem vztahu k Zemi chybí, potřebuje civilizace jako celek jednu víru – v existenci budoucnosti. Buď můžeme věřit v tuto budoucnost a pracovat na jejím dosažení a udržení, anebo se potácet dále a jednat tak, jako by měl přijít den, kdy už žádné děti nepřevezmou naše dědictví. Al Gore

Žijeme ve zvláštní době. Nedávno skončilo 20. století – doba velkých vědeckých objevů, ale také doba nejkrvavějších válek v historii. Vstoupili jsme do 21. století, do třetího tisíciletí. Americká sonda Pathfinder zkoumala povrch Marsu, ale v ten samý čas milióny lidí hladověly a biosféra se dusila exhalacemi naší civilizace. Dějí se však věci ještě méně pochopitelné. V Severní Koreji, v jedné z posledních bašt tuhého komunistického totalitního režimu, je již řadu let hlad. Mezinárodní společenství posílá humanitární potravinovou pomoc, ale vládci této země jsou podezřelí, že zneužívají potraviny z humanitárních zásilek, aby získali tvrdou měnu na údržbu totalitního politického systému. Ve světě se nenajde síla, která by zasáhla. Možná nikdo nechce, ale možná také nikdo nemůže, protože Severní Korea je suverénní stát. Dál se tedy bude na vlastním obyvatelstvu dopouštět zločinu za zločinem. Co s tím? Nikdo dnes není připraven dát dokonalou odpověď, ale přitom víme, že nesmíme na hledání odpovědi rezignovat. Cítíme, že nestačí jen situaci analyzovat a monitorovat, je třeba hledat řešení problémů, kterým globální společenství čelí a bude čelit. Můžeme my, Češi, Slováci, Středoevropané nějak přispět? Musíme se o to alespoň pokusit. Jinak bychom byli, slovy novináře Jana Urbana, snad největším národem na světě, který se vymlouvá, že je příliš malý, aby se snažil ovlivnit světové dění. Srovnatelně početné nebo menší národy, jako jsou Holanďané, Norové, Švédové, Izraelci a další, dokáží účinně ovlivňovat mezinárodní dění. Obohacují světové dění 5

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

svou aktivní zahraniční politikou, ale také aktivitou stovek nevládních organizací orientovaných environmentálně, na humanitární a rozvojovou pomoc. Tak i my, Středoevropané, přestože jsme byli po čtyři desetiletí pod nadvládou sovětského impéria, můžeme aktivně přispět svou zkušeností. Podle zjednodušeného rozdělení světa na bohatý, industrializovaný Sever a chudý, rozvojový Jih se nalézáme někde mezi těmito dvěma světy. Vyspělé země měly v devadesátých letech tendenci dívat se na nás jako na pokusnou laboratoř, kde se testuje, je-li ekonomická a částečně i kulturní transformace z jednoho systému na druhý možná. Země rozvojové se na nás dívaly spíše s nedůvěrou a podezřením, že chceme ujídat z krajíce rozvojové pomoci, která byla určena jim. Pro stabilitu celého světa je velmi potřebné, aby se ve střední a východní Evropě transformace z totalitního systému a centrálně plánované ekonomiky na systém demokratický a tržní zdařila. Pak bude náš hlas na mezinárodní scéně důvěryhodný, bude mít svou váhu a budeme schopni aktivně své názory prosazovat. Jsme Středoevropané, Češi, potomci československého státu. Naše zkušenost je ovlivněna následujícími faktory: – – –

–

–

geograficky bylo Československo situováno ve středu Evropy; kulturně se zde stýkal Západ s Východem; historicky mělo Československo zkušenost s demokracií mezi dvěma světovými válkami, ale poznalo také čtyři desetiletí „reálného socialismu“; ekonomicky prošlo Československo i oba nástupnické státy transformací z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní; environmentálně bylo naše území v mnoha regionech devastované, v mnoha dalších oblastech poškozené.

Po dlouhodobé izolaci od rodiny vyspělých států nám však hrozí ztráta zdravé sebedůvěry, která se může projevit dvěma extrémy: –

–

6

touhou uzavřít se do sebe, zbytečně se neangažovat kde nemusíme, nebo kde se nás to netýká, a nedat světu šanci, aby odhalil naše případné slabiny; mesiášským komplexem, touhou ukázat světu jak přes všechna příkoří, kterými jsme prošli, jsme to právě my, kdo nalezne lék na bolesti světa a této planety.

ÚVOD

Nejsme pouze Češi, nejsme pouze Středoevropané, ale jsme také a především Evropané. Co umožnilo rozvoj Evropy v minulých staletích? Čím byla specifická vůči ostatnímu světu? Evropskou civilizaci utvářely čtyři zásadní faktory: 1. Základy evropské civilizace jsou postaveny na hodnotách židovství a křesťanství, na řecké filozofii a římském právu; 2. Přetváření evropské krajiny v raném středověku se neslo pod heslem „Ora et labora“ – Modli se a pracuj. Byla tu zřetelná vize a vidění smyslu konání; 3. Od dob římského impéria nebyla v Evropě vytvořena jednotná říše, jako například v Turecku, Rusku, Číně nebo v Japonsku. Diverzita národů se ukazuje být v dlouhodobějším horizontu životaschopnější než velký územní celek s autoritářským režimem. Diverzita národů je zdrojem rozvoje; 4. V 17. století začíná v Evropě průmyslová revoluce, která postupně evropským národům přinesla dominantní postavení ve světě. Jak vypadá situace dnes? S trochou nadsázky lze říci, že Evropu, ale také téměř celý ostatní svět, obývá Homo economicus. Makroekonomické ukazatele jsou sledovány pod drobnohledem a pokles hrubého domácího produktu o desetiny procenta může být příčinou pádu vlády. Přesto Evropa v ekonomické soutěži, zdá se, ztrácí dech a nedokáže ani plně držet krok s technologickým a vědeckým vývojem Spojených, ani konkurovat v tradičních průmyslových odvětvích levné pracovní síle a výkonnosti zemí jihovýchodní Asie. Znamená to, že 21. století bude stoletím pacifické oblasti? Ne nezbytně. Evropa může přijít s kvalitativně novou vizí rozvoje lidského společenství. Takovou vizí by se mohla stát idea udržitelného rozvoje. Evropa i svět totiž nezbytně potřebují změnu kurzu. Nezřízený konzum, umožněný neustálým růstem výroby a reklamou vybičovaný ad absurdum, je výrazem vnitřní prázdnoty. Udržitelný rozvoj je dnes uznáván jako základní globální výzva, před kterou lidské společenství stojí.1 Nebudou-li Evropa a další rozvinuté státy schopny jít příkladem, zcela určitě se nevydají na trajektorii udržitelného rozvoje ani rozvojové země a budou se snažit následovat klasickou industriální cestu rozvoje, jak ji známe z Evropy a severní

1

Millennium Project identifikoval udržitelný rozvoj jako prioritní výzvu mezi patnácti nejdůležitějšími globálními výzvami. (33) 7

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Ameriky 19. a 20. století. Je však naprosto legitimní obava, že takovýto způsob rozvoje, založený především na energii z fosilních paliv, nemůže při více než šesti miliardách lidí biosféra unést. Nemožnost přiblížit se životnímu standardu rozvinutých zemí zase povede v rozvojových zemích k narůstající frustraci a extremismu, ať už náboženskému, politickému, či nacionálnímu. To vyvolá nárůst organizovaného zločinu a mezinárodního terorismu. Důsledkem bude, kromě jiného, vyřazení péče o životní prostředí a především o ekosystémy globálního významu ze seznamu priorit vlád i některých mezinárodních organizací. Levnější a účinnější než řešení důsledků je prevence. Platí to jak v oblasti bezpečnosti, tak v oblasti životního prostředí, respektive environmentální bezpečnosti (environmental security). Světový summit o udržitelném rozvoji v jihoafrickém Johannesburgu (2002) proto přijal tzv. iniciativu „partnerství pro rozvoj“. Již před konáním summitu bylo ohlášeno 220 partnerských, většinou bilaterálních projektů, v celkové hodnotě 235 miliónů dolarů. Během summitu bylo přijato dalších šedesát partnerských projektů, které jdou nad rámec klasické rozvojové pomoci. To však není dostatečné. V Johannesburgu se zřetelně projevilo, že není prozatím vůle k zásadnějším změnám, které by napomohly implementaci udržitelného rozvoje. Proto většina přímých účastníků i pozorovatelů hodnotí summit jako zklamání. V oblasti, která je velmi těsně spojena s životním prostředím a udržitelným rozvojem, v boji s chudobou, přijal summit jen velmi vágní závazky (například snížení počtu obyvatel, kteří nemají přístup k pitné vodě a hygienickým zařízením na polovinu do roku 2015), a přijatých 280 partnerských projektů představuje jen „kapky v moři“, které nebudou stačit na zásadní změnu. V této práci se proto soustřeďuji na rozpracování myšlenky tzv. Globálního partnerství pro rozvoj, které by nespočívalo v rozptýlených projektech, ale v soustředěném, masívním a cíleném úsilí, jež by v průběhu několika následujících desetiletí mohlo vést ke zlepšení situace v rozvojových zemích, a tím i ke snížení hrozeb vyplývajících z tzv. globálních environmentálních problémů. Inspirací pro Globální partnerství pro rozvoj byl Marshallův plán, v Evropě úspěšně implementovaný na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, a také deset let starý návrh bývalého viceprezidenta Spojených států Alberta Gorea na tzv. „globální Marshallův plán“. Rozpracování ideje Globálního partnerství pro 8

ÚVOD

rozvoj jako možného řešení environmentálních i dalších globálních problémů bylo uskutečnitelné díky tomu, že jsem mohl tento projekt zahájit a po tři roky vést v rámci tzv. Millennium Project.2 Tato práce tedy stručně analyzuje existující globální, nejen environmentální problémy, charakterizuje udržitelný rozvoj jako základní globální výzvu současnosti a slibnou koncepci řešení globálních problémů a zabývá se také hlavními náměty a návrhy na tzv. globální řízení (global governance), bez kterého nebude záchrana životního prostředí planety (a zejména tzv. globálního dědictví lidstva – global commons) reálná. Především však tato práce prezentuje a diskutuje hlavní výsledky tříletého projektu „Global partnership for development“, který jsem zpracovával pro Millennium Project, koordinovaný Americkou radou Univerzity Spojených národů. Pokud tato práce napomůže tomu, aby Česká republika (případně další středoevropské země, které se stávají novými dárci rozvojové pomoci) aktivně ovlivňovala řešení globálních problémů v rozvojových zemích prostřednictvím strukturovaného, efektivního, environmentálně orientovaného a finančně dostatečně zajištěného programu zahraniční rozvojové pomoci, splnila svůj účel.

2

Millennium Project je mezinárodní síť více než 1200 prognostiků, vědců, podnikatelů, politiků a zástupců nevládních organizací z více než 50 zemí. Zabývá se světovými trendy, rozvojovými ohroženími a příležitostmi. Má 15 tzv. výzkumných uzlů (research nodes) v různých regionech světa. Každoročně publikuje zprávu State of the Future. Více informací lze nalézt na www.millennium-project.org nebo www.stateofthefuture.org. 9

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

2. GLOBÁLNÍ PROBLÉMY

Zájem o globální problémy se rozvíjel ve světě intenzivně od počátku 70. let, kdy se objevily některé celosvětové krizové situace (zejména ropná krize v roce 1973), nebo se již existující problémy vyhrocovaly a stávaly se viditelnějšími (problémy hladu, chudoby). Byly publikovány zprávy laděné velmi pesimisticky, jako např. první zpráva Římskému klubu (Meadows, Meadows, Randers, 1972), navrhující jako jedinou možnost pro budoucí vývoj světa tzv. nulový růst. Naproti tomu jiní autoři obhajovali svůj optimismus a víru ve veliké možnosti vědy a nových technologií (Kahn, Briggs-Bruce, 1972). Největší popularity dosáhl na poli výzkumu globálních problémů Římský klub – volné sdružení ekonomů, politiků, ekologů a dalších odborníků, založené italským průmyslníkem Aureliem Pecceiem. Historii, práci a ideje Římského klubu popsal A. Peccei v autobiograficky laděné knize The Human Quality (1977). Za tři desetiletí byla Římskému klubu adresována řada zpráv, jež se zabývají buď globálními problémy a stavem světa všeobecně (Meadows, Meadows, 1972; Mesarovič, Pestel, 1974; Laszlo, Biermann, 1977; Hawrylyshyn, 1980 aj.), nebo se soustřeďují na jeden nebo na skupinu významných globálních problémů (Tinbergen, 1975; Gabor, Colombo, King, 1976; De Montbrial, 1979; Botkin, Elmandjra, Malitza, 1981 aj.). Římskému klubu byly zpočátku adresovány ambiciózní počítačové modely světa, postupně však docházelo k přechodu ke zprávám orientujícím se více na sociální problematiku a lidské aspekty globálních problémů (King, A., Schneider, B, 1991). Kromě prací pro Římský klub vznikla během třiceti let řada dalších prací, orientovaných na vypracování globálních modelů rozvoje lidstva. Často citovaný byl model Bariloche (Herrera, 1976), zpracovaný argentinskými vědci. Je orientovaný na uspokojení základních potřeb v rozvojových zemích, a některé vlády těchto zemí jej použily jako podklad pro své národní strategie rozvoje. V. Leontief (1977) zpracoval model budoucnosti světové ekonomiky pro potřeby OSN. Je zde učiněn pokus o rozpracování nového mezinárodního hospodářského řádu (vychází ze 3. zprávy pro Římský klub – Tinbergen, 1975). Parikh a Rabar (1981) zpracovali pro IIASA (Institute for Int. Applied System Analysis) studii Food for All in Sustainable World. 10

GLOBÁLNÍ PROBLÉMY

Podíleli se na ní také tři českoslovenští vědci (z oboru ekonomiky výživy, racionalizace a řízení zemědělství a aplikované kybernetiky). Global 2000 (1980) je dnes známé a citované dílo, i když často rozporně hodnocené (pro koncepci trilateralismu – nutnosti intenzifikace vztahů hlavně mezi USA, západní Evropou a Japonskem). Během tří let zkoumali vybraní vědci (mnozí z nich jsou autory dřívějších globálních projektů – Meadows, Forrester, Botkin, King,…) vývojové trendy v oblasti obyvatelstva, přírodních zdrojů a životního prostředí. Autoři docházejí k závěrům, že svět bude v roce 2000 „ještě lidnatější, znečištěnější, ekologicky ještě nestabilnější a poruchami ještě zranitelnější“, nebudou-li přijata potřebná opatření. Vyzývají k nové éře spolupráce a vzájemných závazků.3 V roce 1987 se objevila pravděpodobně dosud nejvýznamnější zpráva zabývající se globálními, zejména ekologickými problémy. Ve světě je známá jako Our Common Future (Naše společná budoucnost) nebo také Brundtland Report (podle norské ministerské předsedkyně Gro Harlem Brundtlandové, jež vedla mezinárodní Komisi OSN pro životní prostředí a rozvoj, která zprávu připravila). (134) Na jejím vypracování se podílelo téměř tisíc vědců a politiků, řada z nich z rozvojových zemí.4 Vlastní komise byla tvořena dvaceti třemi zástupci vědeckých a politických institutcí. Velký přínos zprávy spočívá v jejím chápání naší planety jako jediného světa (jediného pro bohaté i chudé, pro rozvinuté i rozvojové země), ve kterém všichni máme svůj díl odpovědnosti za jeho osud. Vyzývá k zabezpečení udržitelného rozvoje na Zemi (sustainable development), k vytvoření spravedlivějšího hospodářského systému a ke změně v organizačních a právních systémech. Celá zpráva vyúsťuje ve volání po společné akci. Vydáním závěrečného dokumentu naštěstí vše neskončilo a začala vznikat střediska pro Naši společnou budoucnost s posláním hlavně koordinačním a propagačním. V roce 1990 se v Bergenu (Norsko) konala evropská konference na vládní i nevládní úrovni o tom, jak je možné nasměrovat lidské společenství k udržitelnému rozvoji za účasti všech lidí planety.

3

Tento tým vedl Gerald O. Barney, který po ukončení projektu založil „Institute for 21st Century Studies“ (přejmenovaný v r. 1993 na „Millennium Institute“) a věnuje se této problematice dodnes.

4

Bohužel ani jeden z tehdejšího Československa. 11

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

V červnu 1992 byla v brazilském Rio de Janeiro uspořádána konference OSN o životním prostředí a rozvoji „Summit Země 92“. Tím byly vlastně aktivity následující vydání publikace „Naše společná budoucnost“ završeny. Šlo o konferenci s nejreprezentativnějším zastoupením, jaká byla do té doby uspořádána. Zúčastnili se jí zástupci 178 členských zemí OSN, 114 států vyslalo své nejvyšší představitele (prezidenty nebo šéfy vlád). Československou delegaci vedl ministr federální vlády, předseda Federálního výboru pro životní prostředí Josef Vavroušek.5 Kromě oficiální vládní konference se v tutéž dobu v jiné části města konala konference nevládních organizací „Global Forum“. Význam nevládních organizací a hnutí je dnes tak velký, že nejvýznamnější státníci, včetně tehdejšího prezidenta USA George Bushe, si nemohli dovolit takovéto setkání ignorovat. Názory na dosažené výsledky vládní konference se velmi různí. Faktem je, že pět přijatých dokumentů je výsledkem úporných jednání a několik měsíců před začátkem celá akce vypadala na veliký neúspěch.6 Nicméně, úmluvu o změně klimatu podepsalo 153 států, úmluvu o ochraně biologické diverzity také 153 států. Dalším přijatým dokumentem je „Deklarace z Ria o životním prostředí a rozvoji“ (původně to měla být Charta Země, ale nebyla přijata; Deklarace z Ria je kompromisním materiálem). Nejdůležitějším výsledem konference je Agenda 21 – akční plán, jehož uskutečnění by měly v blízké budoucnosti zajistit jednotlivé státy. Agenda 21 se především zabývá jednotlivými oblastmi životního prostředí v globálním měřítku (ochrana atmosféry, biodiverzita, zdroje vod, lesů, využití pevninských zdrojů, boj s desertifikací, zemědělství, rozvoj venkova, toxické chemikálie a různé typy odpadů včetně radioaktivních aj. – celkem 40 tematických okruhů). Tento dokument má za cíl oslovit nejen vlády a parlamenty, ale i nevládní organizace, mládež, představitele samospráv apod. Odhaduje se, že realizace Agendy 21 by vyžadovala finanční zdroje ve výši 125 miliard dolarů ročně. Pátým dokumentem, který byl v Riu přijat, jsou „Zásady obhospodařování lesů“.

5

Prezident Václav Havel tehdy zůstal doma kvůli parlamentním volbám a premiér Čalfa odmítl naši delegaci vést.

6

Podobně jako o deset let později při přípravě Summitu o udržitelném rozvoji v jihoafrickém Johannesburgu.

12


V roce 1992 vzbudily pozornost dvě významné publikace, týkající se globální problematiky: Společná publikace manželů Meadowsových a Randerse „Beyond the Limits“ (Překročené hranice, 82) hodnotila dvě desetiletí vývoje ve světě a porovnala je s prognózami uvedenými v první zprávě pro Římský klub „Limity růstu“. Senátor a pozdější viceprezident Spojených států, Albert Gore, vydal knihu Earth in Balance (Země v rovnováze, 36), která vyúsťuje v závěr, že jen zásadní změna hodnotových orientací a myšlení ve vztazích člověka a přírody může zachovat přijatelnou kvalitu životního prostředí na Zemi. Příčiny dnešního kritického stavu hledá Gore ve všech sférách společnosti, v politice, historii, vědě, ekonomice, psychologii i náboženství. Práce je rozdělena do tří hlavních částí – Ohrožená rovnováha, Hledání rovnováhy, Boj o rovnováhu. V této knize Albert Gore navrhl „globální Marshallův plán“, který inspiroval náš projekt „Globální partnerství pro rozvoj“.

2.1. Kořeny globální krize Co je příčinou stavu, který můžeme směle nazvat globální krizí? Po všechna staletí a tisíciletí až do dneška jsme vystaveni svobodné volbě mezi dobrem a zlem. Jsme schopni činit věci dobré a krásné. Ale stejně tak v sobě neseme schopnost činit věci zlé, jak jsme mohli vidět v Evropě během války v bývalé Jugoslávii. Není třeba si dělat iluze, že toto nebezpečí navždy potlačí kultura a civilizace: Když válka skončila, zjistilo se, že jediné prostředky, které civilizované, vědecké a křesťanské státy nepoužily, bylo mučení a kanibalismus. A to jen proto, že jejich užitek byl pochybný. W. Churchill Zánik antiky a říše římské by nám měl posloužit jako varovný předobraz dnešního stavu. Pro Řím byl na sklonku jeho slávy typický konzumní životní styl, kosmopolitní společnost (ve smyslu tehdy známého světa), eroze hodnotových orientací, útěk elit z měst na venkov.7 Především křesťanství tehdy dokázalo převzít a zachránit to pozitivní 7

Blíže tuto problematiku rozpracovává ve své studii Na zlomu času Lubor Kysučan. (75) 13

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

ze zanikajícího Říma. Křesťanství tehdy také dokázalo obrátit na svou víru barbary (pojem „barbar“ není myšlen pejorativně, jedná se o označení cizince), kteří zaplavili Řím. Kdyby se to nepodařilo, asi by křesťanství zaniklo, nebo by se přinejmenším ohnisko jeho působení muselo přesunout jinam. V tehdejším Římě však proti nebezpečí rozkladu nevznikla žádná účinná aktivita, žádná obrana. V dnešním světě přece jen tisíce nevládních organizací a občanských iniciativ bijí na poplach a snaží se o „změnu kursu“. Nepovede-li se to, není asi důvod, proč by západní, euroamerická civilizace neměla dopadnout stejně jako slavné říše v minulosti.8 Je chyba, že historikové analyzují obvykle izolované události minulosti a neptají se, proč se určitá událost stala. Měli by být schopni vypracovat studie, za jakých podmínek může dojít ke krizovým situacím, jichž bychom se měli vyvarovat. Americký futurolog Alvin Toffler (140) píše, že naše civilizace postavila své chápání pokroku na třech idejích, které nás dovedly ke krizi: 1. Je správné vykořisťování a vláda nad přírodou. 2. Lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru (Darwin) se přenáší i do společenského chápání (nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší). 3. Dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva. Je pozoruhodné, kolik lidí, a nejen v současnosti, se domnívalo, že příčinou nebo jednou z příčin krizových situací je to, co velmi často především politici předkládají občanům jako žádoucí cíl – totiž blahobyt: Ale když prací a spravedlností stát zmohutněl, mocní králové byli válkou zdoláni, divoké kmeny a velké národy mocí podmaněny, když Kartágo, sok římského panství, bylo od kořene vyhlazeno, když všechna moře i pevniny jim byly otevřeny – tehdy začalo štěstí řádit a všechno převracet. Těm, kdo námahy, nebezpečí, nejisté a obtížné doby lehce snášívali, staly se klid a bohatství, jindy tak žádoucí, břemenem a neštěstím. Gaius Sallustinus Crispus (86 – 35 př. Kr.) 8

Jacob Bronowski (9) k tomu poznamenává: Člověk bude stoupat dál, ale jeho vzestup možná nepovede západní civilizace, jak ji známe. Teď právě jsme na vahách dějin. Budeme-li shledáni lehkými, vytvoří příští krok někdo jiný. Nemáme žádné záruky, jako je neměli Asyřané, Egypt a Řím.

14


Blahobyt až dosud vždy přinášel polarizaci společnosti na bohaté a chudé. Je tomu tak i dnes a situace je pravděpodobně nejvyhrocenější v dějinách. Propast mezi bohatými a chudými dnes nabývá nových, netradičních forem a můžeme rozlišit alespoň dva druhy bohatství, které oddělují majetné a nemajetné: a) bohatí a chudí ve smyslu hmotném nebo finančním; b) ti, kteří mají, a ti, kteří nemají přístup k informacím. Blahobyt vede také k nerozhodnosti politických elit i národů a neschopnosti přijmout rázná, třeba i bolestivá opatření, která by však zabránila budoucím otřesům s mnohem horšími následky. To se ukázalo na neschopnosti mezinárodního společenství zabránit válkám v Somálsku a v bývalé Jugoslávii, genocidě ve Rwandě apod.9 Jaké bude „období důsledků“ v první polovině 21. století? Robert D. Kaplan vykresluje ve svém vynikajícím eseji Přicházející věk anarchie (63) naše vyhlídky takto: Základní faktory ovlivňující vývoj jsou ekologická vyčerpanost, kulturní a rasové kolize, geografická podmíněnost a proměny podoby války. Místem, kde se negativní působení těchto faktorů projevuje dnes nejzřetelněji, je Afrika, resp. oblast Guinejského zálivu. Tato část planety nabízí děsivý obraz chudoby, nemocí a vyčerpaných zdrojů. Je to region rozpadajících se národních států a mezinárodních hranic, rozmáhající se zločinnosti a permanentních kmenových válek. Za této situace vystupuje jako skutečné strategické nebezpečí nekontrolovatelný výbuch kriminální anarchie. Takový vývoj možná očekává zbytek Afriky a Třetího světa. V těchto extrémně těžce ovladatelných zemích pak tlaky neústí v totalitarismus, ale v rozpad sociálních struktur a v „kulturu pouličních válečníků“, jako například v Somálsku.

9

Není to nic nového. V roce 1936 napadl Winston Churchill britskou vládu za neschopnost připravovat se na Hitlerův útok slovy: „Tato vláda se prostě nedokáže rozhodnout nebo přimět ministerského předsedu, aby tak učinil. Proto pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k nerozhodnutosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v rozbředlosti, silní v bezmoci… Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období jejich důsledků.“ Ještě stručněji a úderněji to vyjádřil James Truslow Adams v Americkém eposu: „Praktikové se vzdali idealismu ve prospěch blahobytu a připravili nás o obojí.“ 15

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Přes kontinenty se přeženou vlny nepřehledných konfliktů bez jasného schématu, což pro Západ znamená, že nebude existovat žádná zjevná, jednoduše definovatelná hrozba, jakou byl komunismus nebo nacismus. Takovýto vývoj však může vést jen k diskreditaci ideálů demokracie a k volání po silném autoritativním vládci. Za hlavní příčinu vyhrocení světové krize ve 20. století, ústící do obrovské vlny násilí (především do dvou světových válek), považuje Paul Johnson, autor knihy Dějiny 20. století (60), mravní relativismus: Marx popsal svět, jehož hybnou pákou je ekonomický zájem. Pro Freuda byla rozhodující silou motivace sexuální. Oba předpokládali, že náboženství, onen pradávný impuls hýbající jednotlivci i davem, je a odjakživa byl pouhou smyšlenkou. Třetí z této trojice velkých německých myslitelů, kteří se v 19. století snažili vysvětlit lidské chování, Friedrich Nietzsche, byl též ateista... Náboženskou víru nahradí světská ideologie. Ti, kdo kdysi zaplňovali řady totalitního duchovenstva, se stanou totalitními politiky. Vůle k moci zrodí nový druh mesiáše, který nebude omezen žádnými náboženskými zásadami a bude s neukojitelnou chutí chtít vládnout lidstvu. Konec starého řádu a svět potácející se bez průvodce relativistickým vesmírem byl přímou výzvou gangsterským státníkům, aby se objevili na scéně. Jejich vystoupení na sebe nedalo dlouho čekat. Pokud přineslo 20. století tolik bídy a utrpení, znamená to, že lidstvo postupně degeneruje a chová se stále hůře? Pravděpodobně ne. Oproti předkům máme jen mnohem větší možnosti ovlivňovat své okolí. A máme také mnohem větší zodpovědnost, kterou ne vždy jsme schopni přijmout. To lze dokumentovat na příkladu, jak člověk v historii ovlivňoval své prostředí. Před 40 000–15 000 lety byl člověk lovec a sběrač plodin a své okolí příliš neovlivňoval. Používal primitivní nástroje, využíval oheň. Pak, před 15 000–10 000 lety, se postupně stal člověk nomádem a také pastevcem. Své prostředí již ovlivňoval v regionálním rozsahu. Docházelo k nadměrnému využívání pastvin a k jejich následné degradaci. Lidé museli migrovat, hledat nová území, docházelo k bojům mezi kmeny. Avšak když člověk své pastviny zničil, odešel a krajina měla dostatek času se zregenerovat. 16


Před 10 000–8 000 lety nastala obrovská změna. Lidé začali shromažďovat, uskladňovat a sít zrní některých rostlin, začali budovat trvalá obydlí, především v teplých oblastech s úrodnými, sprašovými půdami. Nastala zemědělská (neolitická) revoluce. Tehdy už docházelo ke zničení rozsáhlých oblastí. Řekové, Féničané i Římané zdevastovali podstatnou část oblasti Středozemního moře, především v důsledku odlesnění rozsáhlých území, ale i jejich nadměrným využíváním pro pastvu, rozrušením drnového fondu a následnou vodní a větrnou erozí půdy až na skalní podloží. Kvůli intenzívnímu zavlažování byla ve starověku zdevastována oblast dnešní Palestiny a Izraele, ale také rozsáhlé oblasti na území dnešního Libanonu, Sýrie, Jordánska, Iráku a Iránu. Ve středověku byla odlesněna a kultivována evropská krajina. Území České republiky dnes tvoří přes třicet procent lesních porostů, v raném středověku to bývalo více než devadesát procent. Obdobný proces proběhl na území dnešních Spojených států po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. K dalšímu kvalitativnímu zlomu došlo před 300 lety s vynálezem parního stroje. Začíná éra průmyslové revoluce. Člověk se naučil ve velkém využívat energii fosilních paliv a mnohonásobně zvýšil svoji sílu. Spotřeba přírodních zdrojů a energie roste od té doby exponenciálně. A exponenciální růst v sobě skrývá velké nebezpečí. Například spotřeba energie stoupá v posledních šedesáti letech o 3–4 procenta ročně. Doba zdvojnásobení spotřeby energie je tedy 17–23 let. Exponenciální růst je v prostorově ohraničeném systému (jakým planeta Země je) z dlouhodobého hlediska neudržitelný. A především exponenciální růst spotřeby surovin a energie, ale také exponenciální růst počtu obyvatel, přináší v posledních desetiletích velmi vážné problémy, týkající se stavu a vývoje kvality životního prostředí nejen v lokálním a regionálním, ale také v globálním rozsahu. Člověk tedy po celou dobu své existence prostředí ovlivňoval. Pozitivně i negativně a stále narůstající měrou. Díky vědě a technickému rozvoji máme podstatně větší možnosti než naši předkové, které však dosud nejsou, zdá se, vyváženy větší mírou odpovědnosti a také předvídavosti. Oproti minulým generacím ale dnes máme více zkušeností a informací. V tom je naše šance.

17

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Zmíníme se stručně a bez nároku na úplnost o hlavních globálních problémech, abychom si dokumentovali, proč svět potřebuje alternativní vize budoucího rozvoje.10

2.2. Populační problémy Dnes žijí na Zemi 6,3 miliardy lidí. V zemích západní Evropy dosahuje hustota obyvatel hodnoty až 300 obyvatel na km2. Populace je zde dnes stabilizována a prakticky neroste, někde dokonce klesá a také stárne. Stále větší procento tvoří lidé v postproduktivním věku a pro stát je stále obtížnější poskytovat odpovídající sociální a zdravotní zajištění. V rozvojových zemích, to znamená v zemích chudých, neindustrializovaných, žije přes osmdesát procent světové populace. Hustota obyvatel v těchto zemích není obvykle nijak vysoká – několik desítek obyvatel na km2. Statistika však někdy klame. V Egyptě dnes žije přes 60 miliónů obyvatel a doba zdvojnásobení je pouhých 30 let. Takový trend by nás měl znepokojit. Přepočítáme-li počet obyvatel a velikost země na hustotu, vyjde nám pouze šedesát obyvatel/km2. Jenže obdělávatelné půdy je v Egyptě pouhých 2,5 %. Pokud přepočítáme počet obyvatel ne na celé území Egypta, ale jen na kultivovanou půdu, vyjde nám hustota 2 300 obyvatel/km2. Na rozdíl od rozvinutých zemí je populace v rozvojových zemích velice mladá, většina lidí je ve věkových kategoriích předpro duktivního věku. A protože v rozvojových zemích žijí čtyři pětiny obyvatel, můžeme říci, že i celkově je lidstvo „mladé“, s největším zastoupením v předproduktivních kategoriích. To znamená velmi podstatnou věc. Je nás dnes necelých šest miliard, ale i kdybychom

10

Tvorba vizí budoucího rozvoje neznamená předpovídání budoucnosti, ale identifikování budoucích rozvojových příležitostí a ohrožení. Americký futurolog Roy Amara (1) již v roce 1981 definoval možnosti a cíle tzv. studií budoucnosti ve třech bodech: 1. budoucnost se nedá předvídat; 2. budoucnost není predeterminovaná; 3. budoucnost je ovlivnitelná, třeba nepatrně, našimi individuálními volbami. A teolog Jiří Skalický (124) k tomu dodává: K dnešní futurografii je třeba přidat futurosofii s prorockým nábojem. Výsledkem musí být něco víc, než jen série scénářů. V konečném důsledku nám musí futurosofie pomoci odhalit smysl a cíl našeho života, našeho konání a směřování, musí nám dát výhled až na konečné vyústění lidského příběhu na Zemi.

18


mohli zařídit, aby od této chvíle každý rodičovský pár na světě měl maximálně dvě děti a ne více, vyšplhá se počet lidí v příštích dvaceti letech na osm miliard. Nejsilnější populační ročníky jsou dnes ty nejmladší. A jak budou dorůstat do produktivního věku, bude počet obyvatel narůstat, i kdyby nikdo neměl více než dvě děti. Protože v rozvojových zemích budou mít lidé v průměru více než dvě děti, odhaduje se, že počet obyvatel v první polovině 21. století naroste ne na osm, ale přibližně na 10–15 miliard. Co vede lidi v rozvojových zemích k tomu, že mají více dětí? Předně v chudých rozvojových zemích není sociální, zdravotní a důchodové zajištění. Pokud tedy někdo onemocní nebo zestárne, je odkázán jen na pomoc nejbližší rodiny. Rodiče věří, že budou-li mít více dětí, mají větší šanci, že se některé z nich o ně bude schopno postarat. Dalším faktorem je levná dětská pracovní síla. Většina lidí pracuje v zemědělství (často 80–90 procent populace) a děti jsou velmi levnou pracovní silou. Nechodí do školy, pracují na poli. Sex je jedním z mála dostupných potěšení pro chudé a nezaměstnané. Chudí lidé obvykle přežívají ze dne na den a nemají moc smyslu pro uvažování a odpovědnost v dlouhodobějším horizontu. Svou roli, velice významnou, hrají samozřejmě náboženské a kulturní důvody. Někde žena, aby naplnila poslání matky, měla by přivést na svět alespoň čtyři, pět dětí. Jinde je vyžadováno, aby přivedla na svět syna nebo syny. Stojíme před zásadní otázkou: můžeme a chceme regulovat nárůst populace na Zemi? Již v roce 1824 vyslovil britský duchovní Malthus pozoruhodnou hypotézu: Lidská populace se neliší od populací rostlin a živočichů, jež mají tendenci růst geometrickou řadou (exponenciálně), zatímco produkce potravy roste řadou aritmetickou (lineárně). Jestliže člověk dobrovolně nezabrzdí svou schopnost reprodukce, přemnoží se a uplatní se vnější zábrany – hlad a válka. Zdůrazněme klíčové slovo dobrovolně. Z živočišné říše jediný člověk může dobrovolně regulovat svou reprodukci, a vyhnout se tak bolestivým vnějším zábranám – epidemiím, hladu, válce apod. Předpokládejme, že regulace nárůstu populace je žádoucí. Jak toho dosáhnout? Jistě ne diktátorskými, totalitními metodami. Krátkodobě to může fungovat, dlouhodobě určitě ne. To je, obávám se, případ Číny. Když měla Čína miliardu obyvatel, dala si za cíl 19

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

zastavit nárůst populace na 1,2 miliardy lidí. To se jí do značné míry podařilo za cenu velmi tvrdých ekonomických opatření vůči rodičům, kteří mají více než dvě děti, a především prosazováním potratů. I kdybychom nehodnotili morální stránku věci, můžeme předpokládat, že při budoucím přechodu Číny z totalitního politického systému na demokratický může dojít k populačnímu výbuchu. Tlak budí protitlak. Existuje však demokratický způsob, jak omezit růst světové populace. Je jím ekonomický rozvoj. Ve všech zemích, které se pozvedly z bídy a dosáhly hrubého domácího produktu přibližně 1000 USD/obyvatele (podle parity kupní síly), se populační nárůst zlomil a situace se stabilizovala. Není to nelogické. Jakmile je stát bohatší, začíná fungovat zdravotní a sociální zajištění, lidé ve stáří nejsou odkázáni jen na péči rodiny a mohou pobírat nějaký důchod. Méně lidí je potřeba v zemědělství, více jich pracuje v průmyslu a především ve službách. Životní úroveň se zvyšuje a obyvatelé už nebojují jen o přežití a zajištění nejzákladnějších životních potřeb. Děti začínají chodit do školy a rodiče chtějí jim i sobě nabídnout něco víc než jen přežívání. Začínají si uvědomovat, byť je to poněkud paradoxní, že si nemohou dovolit mnoho dětí, chtějí-li jim umožnit důstojný život. Dříve ta šance nebyla prakticky vůbec, nyní je. Ne však pro deset dětí, ale pro dvě či tři. Křivka populačního nárůstu rychle klesá. Zbývá odpovědět kardinální otázku. Jak to udělat, aby čtyři pětiny lidstva měly šanci dojít k ekonomické prosperitě? Vidíme, jak je v naší zemi současná ekonomická transformace složitá, a to patříme globálně jednoznačně mezi 20 procent privilegovaných a bohatých obyvatel této planety. Navíc, kde na takový rozvoj vzít zdroje? Pětina světové populace spotřebovává osmdesát procent nerostných zdrojů, devadesát procent energetických zdrojů a produkuje podobné množství odpadů. To vede již dnes k závažnému poškození životního prostředí, jak dále ukážeme. Jak zajistit udržitelný a životnímu prostředí přátelský rozvoj pro čtyři miliardy lidí? Nad tím se pokusíme zamyslet v následujících kapitolách. Jedno je jisté: Bude to muset být kvalitativně odlišný způsob rozvoje od toho, jakým prošla v posledních dvou stoletích Evropa a severní Amerika. S počtem obyvatel na Zemi je spojována také otázka potravinové zabezpečenosti. Uživí planeta lidstvo? Zatím je potravin dost, jsou však zoufale nerovnoměrně produkovány a distribuovány. Proto se někde potraviny ničí, aby ceny neklesaly (v lepším případě je stát 20


vykupuje a ve formě potravinové pomoci je poskytuje potřebným regionům)11, jinde lidé trpí akutní podvýživou. Do budoucna však je situace velmi nejistá. Od padesátých let jsme byli schopni zvyšovat potravinovou produkci díky mechanizaci, chemizaci, genetickému šlechtění odrůd. Říkalo se tomu „zelená revoluce“, a potravin opravdu třicet let přibývalo rychleji než lidí na Zemi. To však nemůže jít do nekonečna. Spotřeba pesticidů se od padesátých do poloviny osmdesátých let zvýšila dvaatřicetkrát, spotřeba umělých hnojiv devětkrát, plocha zavlažovaných polí dvakrát. To už zopakovat nepůjde. Jednak je to energeticky nesmírně náročné. A i kdybychom dnes do půdy sypali více a více pesticidů nebo umělých hnojiv, výnosy se podstatně nezvýší. Půda je již chemicky promořená.12 Dvakrát se už stalo (v 70. a v 80. letech), že při klimaticky nevydařeném roce se celosvětově urodilo méně obilovin, než by bylo třeba k pokrytí potřeb obyvatel i při rovnoměrném rozdělení. A to je varující. Se zajímavým podnětem přišel Lester Brown, bývalý ředitel amerického Worldwatch Institute. Jak se industrializuje a ekonomicky rozvíjí Čína, je schopna nakupovat na světových trzích stále více obilovin. Čína má 1,3 miliardy obyvatel a pouze 0,1 ha orné půdy na obyvatele. To je nejméně na světě. Milióny tun úrodné spraše splavují každý rok čínské řeky do moře. (To je způsobeno jednak přírodními faktory – ne nadarmo se známý čínský veletok jmenuje Žlutá řeka, ale i antropogenními faktory, především mohutnou vodní a větrnou erozí půdy způsobenou intenzivním zemědělstvím). Čína bude brzy schopna skoupit většinu potravinových přebytků na světě. Státy jako Kanada, USA, Austrálie, evropské země, ale i Argentina a další pak raději prodají své přebytky za tvrdou měnu Číně, než by je poskytovaly v rámci rozvojové pomoci bezplatně nebo na velmi rizikový úvěr nejchudším zemím. Prosperita Číny tak může nepříznivě způsobit hlad v jiných, chudých a finančně nesolventních regionech.13

11

Mezi exportéry potravin patří také Indie, kde trpí podvýživou milióny lidí.

12

To byl i případ československého zemědělství koncem osmdesátých let.

13

Podrobně se tímto tématem zabývá knížka Lestera Browna Who Will Feed China? (12). 21

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

2.3. Zdravotní problémy Zdraví, tzn. fyzická i duševní pohoda, jsou nezbytné pro kvalitní a spokojený život. Zdraví sice není nejvyšší hodnotou, ale stačí, abychom strávili týden v nemocnici, a pro naše myšlení se uzdravení stává ústředním tématem. Ve světě dodnes řádí nemoci, kterých se Evropa zbavila v pozdním středověku. V Africe, jižní a jihovýchodní Asii a v Latinské Americe se vyskytuje cholera (ta se objevila ve druhé polovině 90. let také v Rusku a Rumunsku), malárie, tyfus, žlutá zimnice, lepra a další nemoci. Přitom tyto nemoci lze vymýtit, nebo alespoň potlačit. Například lepra, nebo-li malomocenství, sužuje dodnes asi tři milióny lidí. Je-li nemoc podchycena v prvním stadiu (světlé, necitlivé skvrny na kůži), stačí na uzdravení léky v hodnotě šesti amerických dolarů. Pokročilejší stadia vyžadují pobyt v nemocnici a jsou dražší, ale i ta jsou léčitelná. Nedostatek peněz, léků a předsudky lidí v postižených oblastech však brání tuto dnes léčitelnou nemoc na konci 20. století vymýtit. Obyvatelé rozvinutých zemí mají odlišné problémy – nemoci oběhového systému, nemoci z nadváhy, degenerativní poruchy, nádorová onemocnění a také úrazy. Jen v České republice zahyne pouze při automobilových nehodách ročně 1 300 lidí, 6 000 lidí je těžce zraněno, téměř 30 000 lidí je zraněno lehce. Samostatnou kapitolou je dobrovolné ničení si zdraví požíváním jedů – drog, alkoholu, kouření. Na alkohol a cigarety by měla být uvalena zvláštní daň, ze které by se platila léčba onemocnění způsobených těmito jedy. Proč by abstinent či nekuřák měl přispívat na léčbu někoho, kdo si vědomě a dobrovolně léta poškozuje zdraví?14 Smutným příkladem nemoci společné oběma regionům je AIDS. V roce 1995 bylo na světě 4,7 miliónu lidí infikováno virem HIV. Množství nových případů AIDS je také rekordní – téměř dva milióny. Celosvětově na AIDS zemřelo jen v roce 1995 1,7 miliónu lidí. Množství nově hlášených případů HIV se od roku 1991 zdvojnásobilo. Demografové odhadují, že v roce 2010 sníží AIDS střední délku života v Zambii ze 66 na 33 let, v Zimbabwe ze 70 na 40 let, v Keni ze 68 na 40 let a v Ugandě z 59 na 31 let! Vše, co bylo v Africe v posledním století dosaženo díky lékařské péči, může být ztraceno. 14

Kuřáci a konzumenti alkoholu by se nejspíše bránili argumentem, že přispívají dostatečně formou vysoké spotřební daně, která je na tyto produkty uvalena.

22


AIDS je také příkladem dilematu, který před námi stojí. Dnešní lékařská věda dokáže pomoci zmírnit utrpení, pozastavit nemoc, když už ne vyléčit. Je to však drahé. AIDS dosud nelze vyléčit, ale jen péče o pacienta stojí ročně tři čtvrtě miliónu korun. Dokud je pacientů deset, nebo sto, není to pro společnost neřešitelný problém. Ale co když jich budou desetitisíce? Uvolníme polovinu státního rozpočtu na léčbu? A co lidé v rozvojových zemích, kde jsou postižených milióny a státy jsou chudé, o zkorumpovaných a lhostejných vládních elitách nemluvě?15

2.4. Problémy násilí Kde se v člověku bere touha vládnout, dobývat, podmaňovat? Naprostou většinu svého vývoje byl člověk lovcem, a přístup lovce máme takříkajíc v genech (alespoň mužská část populace). Sledujeme-li mistrovství světa ve fotbale, chování hráčů a fanoušků v hledišti (ale i doma u televizorů) připomíná s trochou nadsázky válečný stav. Sportovní soutěživost je však ještě dobrý ventil na vybití agresivity. Člověk – lovec se od zvířat liší zásadním způsobem. Zvířata brání svá teritoria, ale souboje končí jen velmi výjimečně smrtí slabšího a téměř neexistují souboje, které by byly obdobné způsobu válčení a boje mezi lidmi navzájem. Od konce druhé světové války do začátku osmdesátých let došlo ke 130 vojenským konfliktům, kterých se zúčastnilo 81 zemí. Když připočteme konflikty od roku 1980 do dneška, je to dohromady přes pět set konfliktů.16 Na zbrojení se ročně vydávalo ve druhé polovině osmdesátých let 1000 miliard dolarů. Dnes je to 780 mld. USD. Největší armády mají Čína, Rusko a Spojené státy. V první desítce nejpočetnějších armád však překvapivě následují Indie, Irák, Vietnam, severní Korea, Egypt, Pakistán, jižní Korea. Jedná se (s výjimkou jižní Koreje) o země chudé a zpravidla nedemokratické. Tyto, ale i další rozvojové země 15

Proto logicky především nejpostiženější státy Afriky tlačí západní farmaceutické firmy k tomu, aby dodávaly léky za přijatelnou cenu, která by odpovídala kupní síle místních obyvatel.

16

Po pádu komunismu probíhá na světě ročně 25–30 válečných konfliktů. Za válečný konflikt je považován takový střet, při kterém ročně zahyne tisíc a více lidí. 23

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

vydávají na zbrojení ohromné částky. Jestliže Spojené státy věnují na zbrojení něco kolem pěti procent ze státního rozpočtu, pak u některých rozvojových totalitních zemí je to třicet i více procent. Takový stát se samozřejmě chová bezohledně nejen vůči vlastnímu obyvatelstvu, ale i vůči přírodě a přírodním zdrojům. Tropické lesy jsou bezohledně káceny, suroviny rabovány a vyváženy, jen aby byly devizy na nákup nejmodernějších dostupných zbrojních systémů. Dnes naštěstí bezprostředně nehrozí velký globální vojenský konflikt. Ve světě se však rozhořely desítky lokálních a regionálních konfliktů, vedených často lehkými pěchotními zbraněmi, a světové společenství neví, jak na ně reagovat. Příkladem může být Somálsko, území bývalé Jugoslávie, konflikty na území bývalého Sovětského svazu, Rwanda, Burundi, Zair atd. Spojené státy mají pravdu, když odmítají hrát roli světového četníka, přesněji řečeno „hasiče požárů“.17 Násilí se neděje jen ve válkách. Dnešní národní státy čelí stále větší síle organizovaného zločinu. Ten je spojen zpravidla s obchodováním s narkotiky, v němž má svůj hlavní zdroj příjmů (i když zdaleka ne jediný). Světový obchod s drogami dnes představuje částku 500 miliard dolarů. To je téměř třicetkrát více, než je současný státní rozpočet naší republiky. Organizovaný zločin je schopen korumpovat vysoké státní a politické představitele, a je tak hrozbou pro samotné demokratické fungování států. Mezi násilí je třeba zařadit také pohrdání lidskými právy a jejich nedodržování. Státy, kde funguje demokratický politický systém, jsou zatím v menšině. Statisíce jsou lidí pro své názory v žalářích, milióny lidí žijí nedůstojným způsobem – lžou a učí lhát své děti, aby přežily. Bohužel demokratické státy toto příliš často přehlížejí, pomůže-li to byznysu.18

17

I když nyní, těsně po válce v Iráku, nelze říci, jaké postavení USA ve světě zaujmou a jak budou jednotlivé regiony reagovat. Vojenská síla USA je bezkonkurenční, tím spíše však narůstá odpor, aby právě Spojené státy byly „světovým četníkem“.

18

Viz např. čilé obchodní styky Francie s Irákem za vlády Saddáma Husajna.

24


2.5. Nerovnoměrné rozdělení bohatství Na mezinárodních fórech, jako např. na Konferenci o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro v r. 1992 a následně v roce 1997, dochází k následující při, která nemá řešení: Bohaté státy obviňují rozvojové země, že se populace množí příliš rychle. Rozvojové státy obviňují bohaté, že spotřebovávají příliš mnoho zdrojů, a podkopávají tak možnost budoucího rozvoje chudých států. Naše planeta je bohatá na zdroje, ale ty jsou velmi nerovnoměrně a nespravedlivě rozdělovány. Například průměrný Kanaďan má pětsetkrát větší spotřebu energie než Etiopan. Na světě dnes žije 450 lidí, jejichž majetek představuje hodnotu vyšší než jednu miliardu dolarů. Někteří mají těch miliard více, ale to není podstatné. Těchto 450 lidí vlastní dohromady jmění, které je stejné jako jmění čtyřiceti pěti procent populace s nízkými příjmy. Jinak řečeno, 450 lidí vlastní stejný majetek jako tři miliardy méně šťastných obyvatel této planety. Lze namítnout, že za to mohou tržní pravidla, a kdo podle nich dobře hraje, má se dobře. Trh však není cílem sám o sobě, ale vždy jen prostředkem. A způsobuje-li takovéto disproporce, musí být regulován, jinak budeme jeho otroky. Neexistují jen obrovské disproporce mezi bohatstvím jednotlivých zemí, ale i uvnitř těchto zemí. Ve Spojených státech, které mají 275 miliónů obyvatel, žije 35 miliónů pod hranicí chudoby. V rozvojových zemích je to horší. Střední třída, která by společnost stabilizovala, neexistuje nebo je velmi slabá. Jestliže rozdíl mezi příjmy horních dvaceti procent populace je v porovnání se spodními dvaceti procenty populace v rozvinutých zemích 6:1 až 8:1, v rozvojových zemích je to mnohem více. Nejvíce v Brazílii, a to 31:1. Pokud bychom porovnávali např. horních a spodních pět procent populace, šly by rozdíly do několikasetnásobků. To vede obvykle k frustraci a hněvu neprivilegovaných. Bohatí pak žijí za ostnatými dráty, najímají strážné, pro děti jezdí do školy zásadně autem.19 Ještě horší je, že tato situace se zdá být bezvýchodnou, protože trh nevytvoří dostatek pracovních příležitostí. Milióny lidí jsou nepotřebných, nikdo o ně nestojí. Matka Tereza z Kalkaty, když byla otázána, co považuje za nejzávažnější světový problém, prohlásila „být nežádoucí“. Člověk, který vyrůstá v bídě s pocitem, že není milován a není na tomto světě vítán, trpí nejvíce.

19

Takovýto obraz denní reality nabízí především jihoamerická velkoměsta. 25

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

2.6. Zdroje Energetické a surovinové zdroje dnes čerpáme rychle a ve velkém množství. Naše průmyslová civilizace je postavena především na využívání fosilních paliv – uhlí, ropy, plynu. Odhaduje se, že světové zásoby ropy vydrží asi padesát let, zásoby plynu dvě století a zásoby uhlí přes dvě stě let. Během několika desetiletí, maximálně století, si budeme muset vystačit jen s obnovitelnými zdroji. Využití atomové energie je možné, ale velmi problematické. Vždy je tu potenciální riziko havárie (díky lidskému faktoru; lidé, na rozdíl od techniky, vždy mohou chybovat). Neví se, co s odpadem, jaderné elektrárny jsou drahé, jejich životnost je omezená a náklady na zakonzervování elektrárny po skončení životnosti se podle amerických zkušeností rovnají 130 procentům nákladů na výstavbu elektrárny (včetně nákladů na trvalé uložení vyhořelého paliva). Hlavně však v globálním měřítku nejsou řešením. I uran je neobnovitelným zdrojem a svět nikdy nebude mít prostředky, aby postavil desetitisíce jaderných elektráren, nutných na pokrytí rostoucích energetických požadavků lidstva. Skutečným řešením je šetřit a přejít na obnovitelné zdroje. Šetřit neznamená utahovat si opasky, ale přejít z primitivních a plýtvavých technologií na moderní a úsporné. Obdobně jsme na tom se surovinami. Zásoby zlata, rtuti, mědi, cínu, ale také vápence, kaolínu apod. jsou omezené, konečné. Před třiceti lety varovali autoři první zprávy pro Římský klub, Denis a Donella Meadowsovi, že při nezměněných trendech budou od roku 1972 zásoby zlata vyčerpány za 11 let, rtuti za 13 let, stříbra za 16 let, ropy za 31 let atd. Nestalo se tak. Avšak zpráva varovala před neudržitelnými trendy a v tom podstatném pravdu měla – nemůžeme neobnovitelné a vyčerpatelné zdroje čerpat do nekonečna. Proč se však zásadně mýlila v datech, kdy budou zdroje vyčerpány? U většiny zdrojů byla objevena nová významná ložiska. Byly vynalezeny nové, úspornější technologie. V rozvinutém světě se začalo se surovinami více šetřit, u mnohých se uplatnila jejich recyklace.20 Řada surovin byla nahrazena jinými materiály. Např. plasty vytlačily používání některých kovů, výkonnější optická vlákna nahradila měděné kabely

20

Rok po vydání zprávy, v roce 1973, vypukla ropná krize, která přiměla západní svět více šetřit.

26


v oblasti telekomunikací apod. A konečně, rozvinuté země vybudovaly již svou materiální infrastrukturu a víceméně ji budou pouze udržovat. Např. Holanďané už nechtějí stavět další dálnice, železnice, přístavy, letiště. Chtějí se uplatnit ve sféře nemateriálních služeb (peněžnictví, obchody, informační technologie, ...), které jsou nejnáročnější na získávání a zpracování informací, ale které jsou také nejziskovější. V první polovině 21. století bude docházet ke sporům a pravděpodobně i regionálním válkám o zdroje, které jsou nevyčerpatelné a obnovitelné. Příkladem je voda. Blízký východ, severní Afrika nebo vnitrozemí Austrálie velmi trpí nedostatkem vody. Kdyby bylo v oblasti Mrtvého moře v Izraeli nebo v Údolí smrti ve Spojených státech více vláhy, nebyla by tam poušť, ale lesy.

2.7. Ohrožení životního prostředí Životní prostředí člověka je ta část světa, se kterou je člověk ve vzájemném působení. 2.7.1. Biodiverzita Můžeme uvažovat o čtyřech druzích rozmanitosti života. O genové diverzitě, která je záležitostí molekulární biologie a genetiky, o druhové diverzitě, která je nejznámější (zachování existence druhů rostlin a živočichů), ekosystémové diverzitě (ochrana ekosystémů, které tvoří prostředí pro výskyt druhů, například mokřady) a konečně o kulturní diverzitě (zachování rozmanitých lidských kultur, včetně tzv. přírodních národů, jako je kultura amazonských indiánů, australských domorodců – aboriginals nebo afrických Pygmejů). Odhady celkového počtu druhů živočichů na Zemi kolísají mezi 3–50 milióny. Popsáno bylo pouze 1,7 miliónu druhů. Především mezi bezobratlými jsou milióny druhů, které dosud nikdo neviděl, nestudoval, nepopsal. V rostlinné říši je známo asi 350 000 druhů, a o mnoho více jich existovat asi nebude. Přibližně desetina rostlinných druhů je však existenčně ohrožena. Podle některých odhadů (možná nadnesených) by mohla do roku 2100 zmizet z povrchu zemského polovina rostlinných a živočišných druhů. Můžeme uvést alespoň tři důvody, proč je biodiverzita důležitá: 1. Etický důvod – nemáme právo ničit nebo ohrožovat ostatní formy života. 27

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

2. Ekologický důvod – rostliny a živočichové jsou jako živá složka ekosystémů pro jejich fungování a pro uchování života na Zemi nezbytné. 3. Ekonomický důvod – biodiverzita je dosud nedoceněným přírodním zdrojem, který je však životně důležitý pro šlechtění nových zemědělských plodin a zvířat a pro rozvoj perspektivních průmyslových odvětví, jako je např. farmaceutický průmysl, průmysl potravinářský, textilní, chemický, rozvoj biotechnologií atd. Zastavme se ještě u kulturní diverzity. Dnes euroamerická kultura dominuje nad většinou ostatních kultur. Snaží se ji vzdorovat islámská civilizace a do jisté míry také hispánská a čínská kultura. Avšak ať jsme v New Yorku, v Moskvě, na Sahaře, v Indii, v Brazílii nebo na Václavském náměstí, všude jsme vystaveni působení reklamy západní společnosti, která zdůrazňuje úspěch, vydělávání peněz a hédonistický způsob života. 2.7.2. Tropické deštné lesy Lesy jsou nejproduktivnější přírodní ekosystémy a zabírají 33 procent povrchu pevnin (nepočítáme-li území Antarktidy). Nejohroženější jsou ale tropické deštné lesy. Celosvětově pokrývají jen šest procent povrchu Země, ale žije v nich čtyřicet procent všech živočišných a rostlinných druhů. Můžeme je považovat za plíce planety, produkují zhruba třetinu kyslíku a pohlcují oxid uhličitý. Dnes tyto lesy rychle mizí, ročně nenávratně ztratíme asi 130 tisíc km2 jejich rozlohy, tj. velikost bývalého Československa. Celkově jsme již přišli zhruba o čtyřicet procent světových tropických lesů.

2.7.3. Desertifikace Pouště pokrývají 28,5 procenta povrchu pevniny, pokud mezi ně nepočítáme i pouště polární, jako je území Antarktidy či Grónska. Mělo by nás znepokojovat, že rozsah pouští roste. Vůbec nejhorší situace je v oblasti Sahelu. Nové pouště však pravděpodobně vzniknou v místech dříve netypických. Např. na jihovýchodě Brazílie je vysoké riziko desertifikace v důsledků kácení amazonských pralesů a menšího množství vláhy, která se dostává na periférii. Třetina dnes kultivovatelné pevniny je ohrožena postupem pouští. Důvodem je nevhodné obdělávání půdy, nadměrná pastva, kácení 28


stromů a křovin na palivové dříví, ničení tropických deštných lesů a změny klimatu. Během posledního století ubylo zemědělství deset miliónů km2 obdělávané půdy, především v Africe a na Dálném východě. 2.7.4. Znečištění atmosféry, změny klimatu Znečištění vody a ovzduší patří mezi nejviditelnější, bezprostředně měřitelné způsoby ohrožení životního prostředí člověka. V sedmdesátých a osmdesátých letech se mluvilo zejména o kyselých deštích. Ty vznikají především spalováním nekvalitního, sirnatého, hnědého uhlí. Nejhorší situace byla v Evropě v tzv. černém trojúhelníku – na severu Čech a přilehlém území Polska a bývalého východního Německa. A protože znečištění ovzduší nerespektuje hranice států, podíleli jsme se prokazatelně na okyselování skandinávských jezer, kde místní rybáři přicházeli o práci. Od konce osmdesátých let se situace v celé Evropě zlepšuje. Rozvinuté státy mají prostředky na využití moderních technologií, instalaci odlučovačů, odsiřovačů a čističek. Jenže řada rozvojových států napodobuje náš industriální způsob rozvoje se zastaralými technologiemi (obvykle je tam vyvážejí rozvinuté státy). Zřetelné stopy působení kyselých dešťů jsou znát v Číně, Indii, Nigérii, Jihoafrické republice, Argentině, Venezuele, Mexiku a v dalších státech. Skleníkový efekt Skleníkový efekt vzniká působením skleníkových plynů, mezi něž patří především oxid uhličitý, metan, oxidy dusíku, freony a některé další plyny.21 Tyto látky, jsou-li uvolňovány do atmosféry, dělají přesně to, co sklo ve skleníku – propouštějí viditelnou část slunečního záření, ale toto záření, které se po dopadu na zemský povrch mění na dlouhovlnné tepelné záření, není propuštěno zpět do kosmického prostoru. Pokud dojde ke globálnímu oteplení o 2–4 stupně Celsia, začnou tát ledovce a začne se postupně zvyšovat hladina oceánu.22 Ostrovy

21

Někdy jsou však jako hlavní viník skleníkového efektu uváděny vodní páry v atmosféře.

22

Ve skutečnosti je ústup ledůvců měřitelný již dnes – např. ve vysokohorských oblastech, v kanadské Arktidě nebo v Antarkdidě. 29

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

v Tichomoří a v Karibské oblasti budou zaplaveny a lidé přijdou o svůj domov. Desítky světových velkoměst leží na pobřeží oceánů nebo moří a budou ohroženy. Desítky miliónů lidí žijí v deltě řek, kde díky náplavám jsou úrodné půdy. Zvedne-li se hladina jen o půl metru, začne migrace do vnitrozemí a nezastaví se na hranicích států (např. v Bangladéši; v Evropě by se měly změny citelně dotknout především Holandska). V důsledku změny cirkulace vzdušných proudů budou některé oblasti sušší, jiné vlhčí. Některé oblasti budou teplejší (takto by byly ohroženy ekosystémy severské tundry), jiné chladnější. Je paradoxní, že při globálním oteplení by se silně ochladilo ve Velké Británii. Teplý Golfský proud by se pravděpodobně odklonil směrem na severozápad a klima ve Velké Británii by bylo obdobné podmínkám ve střední části Norska. Ozónová díra Vážným světovým nebezpečím pro lidstvo je stále tzv. ozónová díra. Ve stratosféře, ve výšce 18–20 km, obepíná naši planetu vrstva se zvýšenou koncentrací ozónu. Ten chrání Zemi a živé tvory na ní před nadměrnou koncentrací ultrafialového záření. Bylo zjištěno, že freony, uvolněné například z chladících směsí mrazících zařízení nebo hnacích plynů ve sprejích, stoupají vzhůru do stratosféry a tam se vysoce reaktivní fluór a chlór uvolňují ze svých vazeb a reagují s ozónem. Vznikají oxidy chlóru a fluóru a obyčejný kyslík. Ozón je zničen. Freony stoupají do stratosféry několik let, spíše desetiletí (odhaduje se 15–50 let). To znamená, že i kdybychom dnes všichni přestali používat freony, situace se po několik dalších desetiletí pouze nebude zhoršovat. Dnešní problémy s ozónovou dírou jsou způsobeny našimi aktivitami před 15–50 lety. V případě narušování ozónové vrstvy jednaly snad poprvé v dějinách národy rychle a účinně, a do r. 2005 bude výroba a používání freonů celosvětově zastavena. Opět tu však narážíme na rozpor mezi rozvinutým Severem a rozvojovým Jihem. Bohaté státy mají knowhow a mohou si dovolit technologie, které používání freonů nahradí. Rozvojové země tyto technologie nevlastní a na domácí výzkum a vývoj nemají lidské ani finanční kapacity. Stále tedy není jisté, podaří-li se závazky tzv. Montrealského protokolu z roku 1987 naplnit a výrobu a používání freonů globálně zastavit. Rezignovali jsme ve svém výčtu globálních problémů samozřejmě na celou řadu dalších akutních výzev dneška nebo blízké budoucnosti. 30


Je to například růst měst, kdy největší velkoměsta nebo souměstí mají kolem dvaceti miliónů obyvatel. Města dnes rostou především v rozvojových zemích. Jestliže v roce 1960 byl největším městem New York, v r. 2000 byl na sedmém místě. Londýn, který byl v r. 1960 druhý, se propadnul na 27. místo. Naproti tomu Mexiko City bylo v roce 1960 na patnáctém místě, nyní je s více než dvaceti milióny obyvatel na prvním místě. Sao Paulo bylo sedmnácté, dnes je s 19 milióny obyvatel druhé. Přitom severoamerické město s pouze jedním miliónem obyvatel denně spotřebuje 800 000 tun vody, 2000 tun potravin, vyprodukuje 2000 tun odpadů a spálí 12 500 tun paliv, ze kterých zůstane 1200 tun popílku. Rozvojové země nejsou schopny ve městech vybudovat dostatečně hustou infrastrukturu (vodovodní rozvody, kanalizaci, elektřinu, dopravní obslužnost, o školách a zdravotnických zařízeních nemluvě). Tyto neuspokojivé podmínky mají samozřejmě vliv na kriminalitu, masovou nezaměstnanost, agresívní chování. A z venkova proudí do měst další lidé, které půda neuživí a kteří doufají, že ve městě získají obživu. Nezmínili jsme se o problému nezaměstnanosti a smysluplného využívání volného času. Nezaměstnanost do šesti, sedmi procent ještě může být považována za zdravou, existuje konkurence v pracovních příležitostech. Jenže vyspělé evropské státy mají často nezaměstnanost nad deset nebo i patnáct procent, a to už stát neúměrně zatěžuje (podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky) a vyvolává patologické sociální jevy. V rozvojových zemích jsou nezaměstnány nebo nedostatečně zaměstnány desítky procent obyvatel. Někteří pracují mimo oficiálně sledovaný ekonomický sektor. A jiní lidé pracují ilegálně denně 10 až 15 hodin, bez registrace, bez pojištění, za nepatrnou mzdu nebo jen za prostředky na přežití. Především v jihovýchodní Asii jsou takto zaměstnávány a využívány děti. Nezmínili jsme se ani o možné expanzi člověka do vesmíru (a jejích předpokládaných pozitivních i negativních důsledcích), i když v nejbližších desetiletích asi jen do blízkého kosmického prostoru. Při dostupných technologiích by už dnes bylo možné vybudovat celá satelitní města na oběžné dráze (ale také na moři či na dně oceánů). Nerozebírali jsme rozvojové příležitosti, ale také rizika a hrozby tzv. „biologické časované bomby“. Zmínili jsme se dříve o revoluci neolitické, revoluci průmyslové, mohli bychom mluvit o současné revoluci vědecko-technické jako vyšším stupni revoluce průmyslové. 31

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Co dál? Revoluce biologická? Biologicky orientovaná odvětví, jako biotechnologie, genetické inženýrství, lékařské vědy a psychologie, by mohly naznačit směr vývoje lidstva ve 21. století. Zprávy o úspěšném klonování ovcí a dokonce primátů jsou velkou výzvou. Budeme klonovat lidi? Umíme domýšlet důsledky?23 Chci závěrem zmínit ještě jeden problém. Lze jej nazvat útěky z reality. Mezi prostředky takových útěků z reality patří drogy, gamblerství, útěky před životem do pseudonáboženských sekt. Ale může sem patřit i počítačová virtuální realita. Brzy se budeme moci „jako by“ procházet tropickým pralesem, lézt na Everest, hrát tenis ve Wimbledonu... To není samo o sobě špatné a pro výukové nebo výcvikové účely či pro rekreaci to může být vynikající. Hrozí však riziko zotročení a útěku do světa, který je „jako by“.24

23

Nedávná předčasná smrt první klonované ovce Dolly by měla poněkud mírnit naše očekávání a také zde bychom se měli řídit „principem předběžné opatrnosti“.

24

Naše nejistoty můžeme formulovat slovy básníka T. S. Eliota: Kde je život, který jsme ztratili žitím? Kde je moudrost, kterou jsme pozbyli znalostmi? Kde je znalost, která se vytratila v informaci?

32

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

3. UDRŽITELNÝ ROZVOJ Stejně jako v historii panovníci přiměli svou zemi, aby budovala něco, co přesahuje přítomnost a bezprostřední zájem (jako například gotické katedrály, architektonický skvost Taj Mahal v Indii apod.), tak i dnes potřebujeme vizi, která nás pozvedne nad krátkodobou spotřebu a konzum, po kterém nic trvalého (kromě odpadu) nezůstává. Podle Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (134) představuje udržitelný rozvoj (sustainable development) naději i reálnou šanci uspokojit potřeby současnosti, aniž by byly ohroženy potřeby budoucích generací. V nejširším smyslu je strategie udržitelného rozvoje zaměřená na prosazování harmonie mezi lidskými jedinci a lidstvem a přírodou. Za propracovanější považuji pozdější definici Josefa Vavrouška (150): Udržitelný rozvoj, resp. udržitelný způsob života má usilovat o ideály humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy každého jedince a jeho odpovědností vůči jiným lidem a přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím25. Je tedy zřejmé, že udržitelný rozvoj nebo způsob života neaspiruje na to, stát se všeobsáhlou vizí, novým „náboženstvím“, které vyřeší všechny problémy světa. Udržitelný rozvoj znamená: – Požadavek, aby všichni lidé na Zemi mohli uspokojit své (alespoň základní) potřeby. Za základní potřeby můžeme považovat jídlo, nezávadnou vodu, oděv, bydlení a možnost opatřovat si tyto potřeby důstojným způsobem, tedy prací. Můžeme sem zařadit i právo člověka na zdravé životní prostředí. – Požadavek, aby i budoucí generace lidí mohly uspokojovat své potřeby a žít důstojným životem přinejmenším do té míry, v jaké

25

Radikálněji definoval udržitelný rozvoj Jan Topercer (in Nováček, P., Mederly, P., 1996): Udržitelný rozvoj je cílený proces změn v chování lidské společnosti k sobě samé i ke svému okolí (krajině a jejím zdrojům), směřující ke zvyšování současného i budoucího potenciálu uspokojování potřeb lidí i příslušníků fauny, s ohledem na možnosti (limity) krajiny a jejích zdrojů. 33

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

–

–

–

to bylo dopřáno nám. V historii si různé skupiny obyvatel postupně prosazovaly svá práva. Ať už to byli otroci, nevolníci, později různé etnické skupiny, ať už to bylo prosazení demokracie jako práva většiny, ale později také naopak důraz na práva menšin vůči možnému diktátu většiny, práva žen apod., vždy došlo k uznání těchto práv po střetu, ať už násilném nebo nenásilném. Poprvé v historii začínáme uvažovat o uznání práv generací, které teprve přijdou a nemohou se tedy obhajovat a prosazovat samy. Požadavek na rovnováhu mezi svobodami a právy jednotlivce na jedné straně, a jeho odpovědností na straně druhé. A to nejen odpovědností vůči druhým, ale i vůči přírodě. Požadavek na respektování práv ostatních živých bytostí. Je to výzva, která před námi v minulosti nestála, resp. kterou jsme si při „dobývání“ světa nepřipouštěli. Máme několik možností, jak na tuto výzvu reagovat: a) nadále uplatňovat právo silnějšího, dobývat svět a stavět se do role „pána tvorstva“; b) stát se zodpovědnými správci této planety a podle svých možností o živou i neživou přírodu pečovat; c) považovat ostatní bytosti za sobě rovné (pohled přísně biocentrický). Požadavek učení se z budoucnosti a přijetí principu předběžné opatrnosti. Musíme si osvojit učení založené nejen na zkušenostech získaných v minulosti, ale také na předvídání možných důsledků našich dnešních činností.

Jsme tedy konfrontováni se závažnými globálními problémy a existuje vize demokratické alternativy k dnešní koncepci neustálého ekonomického růstu, vize udržitelného rozvoje. Máme tři možnosti volby, jak se zachovat. Za prvé můžeme problémy podceňovat a bagatelizovat. Někteří lidé věří, že situace není vážná a není třeba se znepokojovat. Hrozbu skleníkového efektu považují za vědecky nedostatečně prokázanou a vyžadují čas na další měření a výzkumy. Vyčerpání neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů neuznávají a jsou přesvědčeni, že v pravý čas nějak najdeme tu správnou náhradu. Tento přístup znamená, že není třeba reagovat, můžeme dál pokračovat v dosavadním ekonomickém růstu. Pokud ekonomický růst zpochybníme, ohrožujeme prý dosažení prosperity a uspokojování materiálních tužeb obyvatel této planety. 34

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

Za druhé můžeme uznat vážnost problémů, ale rezignovat na jejich řešení. Tento přístup je velmi rozšířený. Obáváme se katastrofy, ale nevěříme, že bychom proti ní mohli sami něco udělat. Zůstáváme pasívní, „svěřujeme se osudu“, stáváme se, třeba nevědomě – fatalisty. Nebo v horším případě reagujeme podle hesla „Užij dne“ a „Po nás potopa“. Ztrácíme tak pud sebezáchovy a především se chováme velmi krutě vůči budoucím generacím. Za třetí je možné pokusit se aktivně o pozitivní změnu dnešních nepříznivých trendů prosazováním udržitelného rozvoje, resp. udržitelného způsobu života. Nevíme, jaká je šance na úspěch. Ale i kdyby byla šance jen jednoprocentní, stojí za to se o ni pokusit. Nejsme tolik odpovědni za konečný výsledek, jako za své úsilí a námahu. Pro formulování a prosazování udržitelného rozvoje jsou klíčové čtyři základní faktory: • hodnotové orientace obyvatel; • politický systém; • ekonomický systém; • legislativa. Vycházíme z předpokladu, že nezbytnou a zásadní podmínkou udržitelného rozvoje je demokratický politický systém a tržní hospodářství. Demokracie a tržní hospodářství, dva základní pilíře fungování společnosti, musí být chráněny právním řádem, a ten je utvářen a ovlivňován hodnotovými orientacemi obyvatel. Vidíme, že ve světě demokratický politický systém a tržní hospodářství dobře fungují v nemnoha státech. Uchytily se tam, kde bylo lidem dopřáno delší období politické stability, prosperity a materiální zajištěnosti. Tváří v tvář globálním a regionálním krizím poznáváme, že demokracie a trh jsou jevy křehké, zranitelné a snadno ohrozitelné. Frustrace chudých, především z neindustrializovaných regionů, pramenící z neúspěšných snah o zlepšení životních podmínek, velmi podporuje egoistické a zkorumpované jednání vládnoucích elit. Populace se stává pozitivně naladěnou na hledání vnějšího viníka, např. industrializovaných zemí a jimi prosazovaného mezinárodního hospodářského pořádku. V takovém prostředí se daří ideologiím, které slibují, že vyřeší všechny problémy – s trochou násilí a osvíceného diktátorství. To se však snadno mění v diktaturu „tvrdou“, ultrapravicovou či ultralevicovou, ať už s ideologií komunistickou, nacionalistickou, fundamentalisticky náboženskou, nebo třeba i „ekologickou“. 35

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Pro udržitelný způsob života je tedy nezbytný demokratický politický systém (parlamentní demokracie s postupně narůstajícími prvky demokracie participativní a s důrazem na otevřenou, občanskou společnost s vysoce rozvinutým neziskovým sektorem) a tržní hospodářství (které upřednostňuje fungování společnosti podle obecných pravidel a principů před účelovým přidělováním prostředků či výhod lidmi, kteří těmito prostředky disponují).

3.1. Hodnotové orientace obyvatel Za nejpodstatnější, ale také ze základních faktorů nejobtížněji definovatelné, můžeme považovat hodnotové orientace lidí. Ty předurčují fungování politického, ekonomického i právního systému a zpravidla se mění v průběhu dlouhých časových období (desítky až stovky let). V souladu s idejemi udržitelného způsobu života bychom měli usilovat o to, aby dnešní kořistnický vztah k přírodě byl nahrazen vědomím sounáležitosti s přírodou, posedlost kvantitativním růstem by měla být nahrazena důrazem na kvalitativní rozvoj lidské společnosti, preferování krátkodobých zájmů by mělo být vyváženo respektováním dlouhodobých zájmů a rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech by měla být eliminována rozvojem participativní demokracie spojující přednosti reprezentativní demokracie se samosprávou (volně upraveno podle J. Vavrouška; 149). Zdá se, že ve vyspělých západních zemích dochází u mladší generace, která nepoznala válku a strádání, k posunu hodnotových orientací směrem k hodnotám postmateriálním.26 Je však otázkou, mohou-li se naše hodnotové orientace posunovat žádoucím směrem v relativně krátkém časovém horizontu. Negativně se mohou hodnotové orientace a chování obyvatel změnit rychle. Příkladem je řada válečných konfliktů současnosti. S hledáním příkladů pozitivní změny je to těžší, ale i ty se dají najít. Např. v minulém století bylo ve Spojených státech běžné otroctví. Dnes je samozřejmě něco takového nepřijatelné. Stojí tedy za to o pozitivní změny hodnotových orientací obyvatel usilovat. 26

Tomuto tématu se věnuje podrobně např. Hana Librová ve své knize Pestří a zelení. (80) Pravděpodobně jako první se tomuto tématu věnoval R. Inglehart. (57)

36

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

3.2. Politický systém Vliv demokratického a totalitního systému na vývoj společnosti jsme viděli v rozdělené Evropě v průběhu čtyř desetiletí po druhé světové válce. Totalitní politický systém, který nepřipouštěl kritiku, a neměl tudíž zpětnou vazbu, zkolaboval. Demokracie je podle filosofa Erazima Koháka (71) „v dějinách lidstva řídký a přechodný jev, který především představuje pokus o přijetí osobní odpovědnosti za věci obecné. Fungující demokracie předpokládá vyšší občanské vědomí: ochotu a schopnost všech občanů vzít v potaz nejen svá vlastní přání, nýbrž i potřeby a dobro celku.“ Přesto demokratický politický systém se všemi svými nedostatky, zdánlivou neefektivností a střetáváním se protichůdných zájmů, je to nejlepší, co zatím známe. Parlamentní demokracie zabraňuje monopolu moci, což je nesmírně důležité. Zároveň však není zcela imunní vůči potenciálnímu zneužití zmanipulovaným davem a existuje tu také riziko zneužívání moci menšinami specialistů, profesionálních politiků, majících do jisté míry monopolizovaný přístup k informacím a monopolizované právo rozhodovat. Jedním z možných přístupů, jak toto nebezpečí eliminovat, je participativní (účastnická) demokracie. Jedná se o způsob vlády, kdy veřejnost v jednotlivých případech rozhoduje (nebo se alespoň na rozhodování podílí) sama. Účast na rozhodování byla dříve problematická proto, že nebylo možné zajistit fyzickou přítomnost občanů na určitém místě v daný čas. To však přestává platit díky ohromnému rozvoji telekomunikací a počítačových sítí. Dnes je technicky možné, aby se obyvatelé města, regionu, státu a případně i nadnárodních uskupení zúčastnili prostřednictvím komunikačních prostředků jednání a rozhodování o problémech, které se jich dotýkají. Rozvoj telekomunikací a vstup společnosti do informačního (postindustriálního) věku tedy umožňují a podporují rozvoj participativní demokracie.

3.3. Ekonomický systém Ekonomie se snaží odhalit zákony, jimiž se řídí hospodářská činnost lidí ve společnosti. Jestliže se hodnotové orientace lidí mění v dlouhodobém horizontu, pak ekonomické prostředí (podmínky) 37

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

se mohou měnit relativně rychle. Je-li politická vůle změnit ekonomické chování společnosti, podniků i jednotlivců pomocí ekonomických nástrojů, dotkne se tato změna velice zásadně celé společnosti a ovlivní její vývoj. Vedle klasických ekonomických škol se rozvíjí nový směr, environmentální ekonomie, který se snaží reagovat na případy selhání trhu, jako jsou tzv. externality – neschopnost ocenění přírodních zdrojů, ekonomické kalkulace znečištění apod. Aspiruje také na to, najít vhodnější ukazatele měření životní úrovně a kvality života, než je hrubý domácí produkt (HDP), který pouze oceňuje peněžní toky v ekonomice.27 Nejvýznamnějším ekonomickým nástrojem při prosazování udržitelného rozvoje bude přijetí ekologické daňové reformy.28 Ekologická daňová reforma by se v prvé řadě týkala zdanění paliv

27

Indikátory kvality a udržitelnosti života zmiňujeme v následujícím oddílu.

28

Je to nástroj klíčový a komplexní, ale zdaleka ne jediný. Existuje celá sada ekonomických nástrojů životního prostředí. Podle klasifikace Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) lze ekonomické nástroje rozdělit do následujících skupin: a) poplatky za znečišťování životního prostředí (poplatky za znečišťování ovzduší, poplatky za vypouštění odpadních vod, poplatky za ukládání odpadů na skládky, poplatky za spalování odpadů, poplatky za hluk, administrativní, resp. místní poplatky); b) poplatky za využívání přírodních zdrojů (poplatky za odběry podzemní vody, poplatky za odběry povrchových vod, odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, poplatky za odnětí pozemků plnících funkci lesa, úhrady z dobývacího prostoru a vydobytých vyhrazených nerostů, poplatky za kácení dřevin); c) uživatelské poplatky (poplatky za spotřebu látek poškozujících ozónovou vrstvu, poplatky za užívání vybraných umělých hnojiv a pesticidů, poplatky za používání tašek z umělých hmot apod.); d) úlevy (v placení poplatků); e) daně (daně k ochraně životního prostředí, komunální daně); f) daňové úlevy (v rámci daně z přidané hodnoty, v rámci spotřebních daní, v rámci daní z příjmu, v rámci silniční daně, v rámci daně z nemovitostí, v rámci daně dědické a darovací); g) sankční platby (pokuty, přirážky); h) finančm) ní podpory (granty, dotace a dary ze státního rozpočtu nebo z účelových fondů, výhodné půjčky, garance úvěrů); i) depozitně refundační systémy (zálohování, recyklační poplatky); j) obchodovatelná emisní povolení; k) environmentální pojištění; l) zelené fondy.

38

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

a energií. Dnes se cena fosilních paliv rovná prakticky jen nákladům na jejich vyrubání a distribuci (plus spotřební daň). Měli bychom však platit minimálně za tři další položky: za čerpání neobnovitelného zdroje (a tím ochuzování budoucích generací), tzv. daň z uhlíku (spalováním uhlí se do ovzduší dostává oxid uhličitý, nejvýznamnější skleníkový plyn) a daň za poškozování životního prostředí (včetně dlouhodobých záborů půdy při těžbě uhlí a následné rekultivace). Při zdanění fosilních paliv, ale i dalších neobnovitelných zdrojů, by jejich cena významně vzrostla. To by však bylo kompenzováno zlevněním pracovní síly (mohla by se snížit daň z příjmu a daň z přidané hodnoty). Proto tedy název ekologické daňová reforma – stát by na daních nevydělal ani neprodělal, celková výše daňových odvodů by zůstala stejná. Zdražily by se neobnovitelné zdroje, zlevnila by se především pracovní síla (to by mělo pozitivní vliv na zaměstnanost, především v zemích s vysokou nezaměstnaností). Mohly by se však zlevnit i obnovitelné energetické zdroje. Pokud by prostředky vybrané za čerpání neobnovitelných zdrojů byly investovány do výzkumu, vývoje a rozvoje obnovitelných zdrojů, jejich technické parametry i cenová dostupnost by se radikálně zlepšily. Podle Zdeňka Štěpánka (osobní sdělení)29 tak jako při dosažení hrubého domácího produktu v hodnotě 1000 USD/obyv./rok (podle parity kupní síly) nastává tzv. demografický zlom a do té doby rostoucí populace se stabilizuje, tak podle zkušeností z nejrozvinutějších zemí nastává při dosažení 8000–10 000 USD/obyv./rok tzv. environmentální zlom. Jedná se o příklon obyvatel k nemateriálním hodnotám (poté, co materiální byly v podstatné míře nasyceny), dochází ke změně legislativy ve prospěch ochrany životního prostředí, kvalita života je vnímána komplexněji, nejen jako růst materiální spotřeby. Toto by tedy mohla být zásadní šance pro Evropu i svět – vybřednutí z bludného kruhu rostoucí výroby a spotřeby v ryze materiálním smyslu. Je však možné, aby většina států dosáhla HDP ve výši 8000 – 10 000 USD/obyv./rok? Vydrží ekosystémy planety takovou zátěž a vydrží nám energetické a surovinové zdroje? Jedním z dílčích řešení je rychlé a důsledné prosazování efektivních technologií. Podle autorů publikace Faktor 4 (153) je

29

Doc. Ing. Zdeněk Štěpánek, CSc. je environmentální ekonom, v současné době působí jako děkan Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. 39

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

možné dosáhnout velmi brzy čtyřnásobného snížení spotřeby surovin a energie při zachování dnešního komfortu. Amory Lovins mluví dokonce o možnosti desetinásobného snížení surovinové a energetické náročnosti. V sedmdesátých letech se v Československu vypracovaly studie o tom, jak poroste spotřeba energie v důsledku zavádění velkých sálových počítačů. Dnes stojí na našich stolech v kancelářích mnohonásobně výkonnější počítače, vyžadující jen zlomek energetické spotřeby tehdejších počítačů. Pro revoluci efektivnosti a přechod na udržitelný rozvoj bude klíčových příštích třicet až padesát let. Otázka tedy nestojí: ekonomika, nebo životní prostředí. Je možné dosáhnout syntézy a symbiózy ekonomiky a ekologie, které obě vycházejí ze stejného slovního základu – starořeckého „oikia“ – a znamenají péči o domov, o hospodářství. V případě ekonomiky o hospodářství lidské společnosti, u ekologie jde o hospodářství přírody. V této souvislosti citujme postřeh Denise Meadowse, spoluautora knih Limity růstu (81) a Překročení mezí (82): V politice a ekonomice máme bohatý slovník na to, že jeden vítězí nad druhým (což můžeme pozorovat ve sdělovacích prostředcích), ale nedokonalý pro lásku a vítězství obou stran. Předpokládáme, že má-li jeden vyhrát, musí druhý nezbytně prohrát. Jedním z principů udržitelného rozvoje však je pozitivní přístup, tedy že všichni mohou vyhrát. Obdobně americký ekolog E. P. Odum (105) říká: V přírodě se vztahy vyvíjejí během vývoje od parazitismu k mutualismu (vzájemné spolupráci).

3.4. Legislativa Již ve starověku napsal Herakleitos, že lid by měl bojovat za zákony obce, jako by to byly její hradby. Kvalitní právní úprava je jedním z předpokladů udržitelného rozvoje a zásada odpovědnosti státu je nesmírně důležitá. Při ochraně životního prostředí a přírodních zdrojů lze očekávat narůstání konfliktů mezi tradičním chápáním vlastnického práva a mezi principy udržitelného rozvoje. Definice vlastnictví jako neomezeného panství nad věcí už v moderní společnosti neplatí. Jak tvrdí Eva Kružíková a Václav Mezřický z Ústavu pro ekopolitiku (in Nováček, 40

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

P., Mederly, P., 1996), vlastnictví má být využíváno k prospěchu širšího celku, nemá sloužit výlučným zájmům majitele. V této souvislosti bude třeba rozvíjet teorii ekologické funkce vlastnictví. Nikdo není suverénním pánem nad přírodními zdroji, jež má ve vlastnictví. Vlastnické právo musí být vykonáváno tak, aby nedocházelo k ohrožení či poškození životního prostředí a přírodních zdrojů. Zejména to platí, pokud se jedná o ochranu tzv. životodárných systémů, jako jsou mokřady, lesní ekosystémy, orná půda atd. V oblasti práva životního prostředí pro nás bude velkou výhodou vstup do Evropské unie. Především v letech 2000–2002 proběhlo intenzívní slaďování našich právních norem s normami EU, což je pro Českou republiku jednoznačně pozitivní. Po vstupu do EU budeme také pod větším tlakem důsledně přijaté legislativní normy dodržovat.30 Gro Harlem Brundtlandová, předsedkyně Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (134), přirovnává přechod na udržitelný způsob rozvoje k neolitické a industriální revoluci. Šlo by tedy o třetí nejvýznamnější transformaci v dějinách lidstva. Udržitelný rozvoj chápe Brundtlandová jako alternativu ke koncepci postindustriální společnosti, která je orientována technologicky a týká se především rozvinutých zemí Severu. Podobně mluví o „revoluci trvalé udržitelnosti“ manželé Meadowsovi v knize Překročení mezí (82). Vstřícného přístupu se občas, alespoň proklamativně, dočkáme od nejvlivnějších politiků. V r. 1988 prohlásila Margaret Thatcherová koncept udržitelného rozvoje za úhelný kámen politiky vlády jejího Veličenstva a tvrdila, že se nebude diskutovat o tom „zda“, nýbrž „jak“.31 O svém hlubokém zájmu o životní prostředí a udržitelný rozvoj přesvědčil knihou Země na misce vah (36) bývalý senátor a později viceprezident Spojených států Albert Gore.

30

Nebudou se tedy moci opakovat kuriózní situace „specifického českého přístupu“, jako v případě vodního zákona, který byl přijat v r. 1973 a novelizován byl v roce 2001. V sedmdesátých letech patřil tento zákon v Evropě k nejprogresivnějším, jenže z něj bylo postupně uděleno 2200 vyjímek!

31

Podobně George Bush st. V době, kdy byl prezidentem Spojených států, prohlásil: „Budu vaším prvním ekologickým prezidentem.“ To se nestalo skutkem, a jeho syn a současný prezident USA George Bush ml. je často pro svou (anti) ekologickou politiku kritizován (např. odstoupení od závazků vyplývajících z tzv. Kjótského protokolu o omezení emisí skleníkových plynů). 41

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Je naděje, že se některé země vážně vydají na cestu směřování k udržitelnému rozvoji? Nejsou rizika této neprobádané cesty příliš vysoká a neskončí vše ve slepé uličce? Šance na úspěch určitě existuje. Možná, že „známky naděje“, pozitivní příklady, nepřijdou od nejmocnějších států, jejichž chování je velmi setrvačné a mění svoji politiku těžko a pomalu, ale spíše od států sázejících na odvahu a tvůrčí potenciál svých občanů (např. Holandsko, skandinávské státy, Izrael). Nebylo by to v historii poprvé: Největší evropskou mocností novověku se nestalo Španělsko, jemuž spadly do klína takřka zadarmo nesmírné poklady zlata a stříbra z latinsko-amerických držav, ale naopak chudá a ve své době nevýznamná Anglie a Nizozemí, jež vsadily na obchodní odvahu, technickou vynalézavost a průmysl. Podobně z mocných asijských veleříší založených na dobývání a ovládání zůstaly jen archeologické vykopávky, zatímco nejpronásledovanější oběť jejich expanze – židovský národ, který v dějinách přežíval jedině díky své duchovní kultuře a intelektuální vynalézavosti, dodnes obohacuje světovou civilizaci. Rovněž v soudobém světě největší úspěch zaznamenávají státy, jejichž ekonomika se opírá především o intelektuální potenciál (např. Japonsko a Nizozemí, skandinávské státy, Rakousko, Švýcarsko). Lubor Kysučan Slabost dnešních vůdců není v jejich osobních kvalitách, ale v důsledku rozkladu institucí, na kterých závisí moc. Alvin Toffler

3.5. Indikátory kvality a udržitelnosti života Abychom mohli vyjádřit pokrok při směřování k udržitelnému rozvoji, ať už na úrovni globální, národní či regionální, potřebujeme vytvořit indikátory, které by co nejvěrněji kvalitu a dlouhodobou udržitelnost života odrážely. Jedná se vlastně o vytvoření alternativního ukazatele k hrubému domácímu produktu (HDP).32 Dosud je ve veřejném diskursu používán hrubý domácí produkt jako měřítko

32

Podrobněji jsme se problematikou indikátorů kvality a udržitelnosti života zabývali s P. Mederlym a J. Topercerem v samostatných příspěvcích. (83, 84, 85)

42

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

blahobytu. HDP byl ale původně vytvořen za jiným účelem – nalézt indikátor ekonomické aktivity, který by mohl být využíván při tvorbě makroekonomické stabilizační politiky. HDP vyjadřuje objem fyzických toků „kapitálu, průmyslového zboží, služeb, surovin a zemědělského produktu“ (19). HDP není dobrým měřítkem kvality a udržitelnosti života zejména z následujících čtyř důvodů: (a) HDP nebere do úvahy hodnotu práce v domácnosti, (b) nebere do úvahy efekt distribuce bohatství a příjmu na blahobyt jednotlivých lidí, (c) ignoruje pokles blahobytu v důsledku ničení životního prostředí a (d) považuje mylně „obranné výdaje“ za příspěvek k blahobytu (např. odstranění škod po havárii ropného tankeru je tak započítáno jako příspěvek k HDP). Herman Daly a John Cobb jr. (19)33 zdůrazňují, že klíčový problém představuje stanovení mezí růstu: mezí růstu spotřeby zdrojů v přepočtu na jednoho obyvatele, mezí růstu četnosti populace a mezí růstu nerovnosti. Trvale udržitelná je taková ekonomika, jejíž rozsah se nachází pod hranicí ekologické únosnosti (carrying capacity) ekosystému. HDP je schopen měřit expanzi ekonomiky, nikoliv její kvalitu. Potřebujeme proto vyvinout nové indikátory kvality života a jeho udržitelnosti. Této výzvě se věnovali několik let Herman Daly a John Cobb jr. (19) Vypracovali souhrnný index, který nazvali „Index udržitelného ekonomického blahobytu“ (Index of Sustainable Economic Welfare – ISEW) a testovali jej na příkladu Spojených států. Později byl ISEW vypracován jinými autory také pro Velkou Británii, Německo a následně i pro další státy. Index udržitelného ekonomického blahobytu je indikátorem založeným na osobní spotřebě, upravené s ohledem na faktory vztahující se k sociálnímu blahobytu (welfare) a kvalitě životního prostředí. Když byl ISEW vypočítán ve Velké Británii pro období 1950–1990, ukázalo se, že „udržitelný ekonomický blahobyt“ (na jednoho obyvatele) vzrostl pouze nepatrně (o 3 %), zatímco HDP vzrostl o 130 %. ISEW je založen, podobně jako HDP, na měření osobní spotřeby v ekonomice. Nicméně v řadě věcí se od konvenčního způsobu měření odlišuje.

33

Herman Daly je bývalý ekonom Světové banky, dnes působí jako profesor na University of Maryland. Je zajímavé, že svoji nejvýznamnější publikaci, „For the Common Good“, napsal společně s teologem Johnem Cobbem jr. 43

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Jedná se především o: – započítání nákladů v důsledku poškození životního prostředí a znehodnocení přírodních zdrojů (přírodního kapitálu); – započítání změn v rozdělení příjmů, odrážejících skutečnost, že dolar v kapse navíc znamená pro chudé více, než pro bohaté; – hodnotu práce v domácnosti, která je také započítána, aby odrážela tyto nepeněžní užitky v ekonomice (přispívá tedy k vyšší hodnotě ISEW, bez ní by propast mezi ISEW a HDP byla ještě větší). Rostoucí příjmy obyvatel jsou ve zvyšující se míře pohlcovány krytím environmentálních a sociálních nákladů. Některé faktory nejsou trhem vůbec brány v úvahu (ničení přírodních zdrojů, kvalita ovzduší,...), takovéto položky není možné si „koupit“. Tyto důvody vedly autory ISEW k pokusu (a domnívám se, že velmi zdařilému) vyvinout nové indikátory, které by lépe a komplexněji odrážely stanovení udržitelného blahobytu (sustainable welfare), než je to možné při užití hrubých ekonomických výstupů. Na úrovni globálního ekonomického řízení by se ISEW nebo podobný komplexní ukazatel mohl stát klíčovým indikátorem stavu světa, regionů i jednotlivých států. Takový alternativní ukazatel k HDP by ovlivnil miliardy každodenních rozhodnutí obyvatel této planety, a představoval by tak klíčový faktor pro změnu kursu naší civilizace. Lidský rozvoj je pojmem, který se stal známým zejména v důsledku každoročního publikování Zprávy o lidském rozvoji – Human Development Report (dále HDR) pod záštitou Rozvojového programu Organizace spojených národů (UNDP). Pro měření úrovně lidského rozvoje byl vyvinut tzv. Human Development Index – index lidského rozvoje (dále HDI).34 Autorem myšlenky je nositel Nobelovy ceny za ekonomii profesor Amartya Sen. Index je součástí HDR od r. 1990 a stal se jedním z hlavních politických nástrojů na úrovni OSN. Úkolem HDI je vyjádřit dosažený stupeň lidského rozvoje v jednotlivých členských zemích OSN prostřednictvím jediného ukazatele, který by umožňoval srovnání všech zemí. Index by měl být jednoduchý a zároveň by měl zohledňovat nejdůležitější oblasti lidského rozvoje. Je zřejmé, že pro takový cíl bylo třeba najít silné zjednodušení – byla přijata konstrukce lidského rozvoje jako kombinace možností žít dlouhý a tvořivý život s dostatečným vzděláním a přiměřenou životní úrovní.

34

Více informací lze nalézt na http://hdr.undp.org

44

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

HDI je konstruován podle tří základních rozvojových oblastí a čtyř hlavních ukazatelů: • délka života: ukazatel – očekávaná délka života při narození • dosažené vzdělání: ukazatele – míra gramotnosti dospělého obyvatelstva, kombinovaná míra zápisu na školy I.–III. stupně • životní úroveň: ukazatel – reálný hrubý domácí produkt na obyvatele podle parity kupní síly. Výsledný index je vyjádřen na základě průměru dílčích indexů podle uvedených tří oblastí a může dosáhnout teoretické hodnoty 0–1, přičemž s rostoucí hodnotou indexu úroveň lidského rozvoje stoupá. Úroveň lidského rozvoje je velmi rozdílná v různých světových regionech. Jestliže v Evropě, Severní Americe a některých jiných zemích (Japonsko, Austrálie, Nový Zéland) se hodnoty HDI pohybují nad 0,80 (státy s nejvyšší úrovní lidského rozvoje jsou Norsko, Švédsko, Kanada, Belgie a Austrálie), v rozvojových zemích zejména subsaharské Afriky je hodnota indexu nižší než 0,30 (nejnižší úroveň lidského rozvoje mají Sierra Leone, Niger, Burundi a Mozambik). Na podnět konference UNCED probíhá od r. 1995 v rámci Komise OSN pro udržitelný rozvoj (UN CSD) speciální indikátorový program. (146) V letech 1995–96 se rozvíjel metodologický rámec indikátorů udržitelného rozvoje. Do tohoto procesu se zapojilo více významných mezinárodních a vědeckých institucí (UNEP, UNDP, Světová banka, OECD, WHO, IUCN, WRI aj.) – výsledkem byl materiál “Indicators of Sustainable Development, Framework and Methodologies (tzv. Blue Book)”, vydaný v roce 1996. Celkem bylo navrženo 134 indikátorů ve čtyřech skupinách – sociální (41), ekonomické (23), environmentální (55) a institucionální (15). V „Modré knize“ jsou uvedené metodické listy pro jednotlivé indikátory (obsahují např. základní popis, definici, určení metod měření). V letech 1997–99 proběhla tříletá fáze testování indikátorů ve 22 zemích, zaměřená na analýzu vhodnosti výběru indikátorů a schopnosti jednotlivých zemí indikátory sledovat a vyhodnocovat. Proces byl ukončen v prosinci 1999, a třebaže se ukázal jako velmi užitečný, objevily se rozdíly v přístupu jednotlivých zemí k vyhodnocování ukazatelů, jakož i požadavky na modifikaci indikátorů vzhledem k národním zvláštnostem. Užitečnost sestaveného souboru indikátorů se ukázala především na národní úrovni rozhodování, potvrdila se však velká obtížnost sestavení hodnotícího systému indikátorů harmonizovaného na mezinárodní úrovni (k čemuž přistupuje také 45

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

velmi různorodý stav informačních databází, jejich hodnověrnosti a úrovně informačních struktur a technologií v jednotlivých zemích světa). Na jedné straně se například ukázalo, že seznam indikátorů by bylo vhodné doplnit také o další oblasti, na druhé straně se objevily požadavky, aby výsledný seznam indikátorů byl kratší, adresnější, pragmatičtější a flexibilní. Na základě výsledků testování indikátorů udržitelného rozvoje a práce speciální skupiny odborníků byl v roce 2000 navržen nový „základní“ soubor (Core Set) 57 indikátorů. Byly zachovány čtyři hlavní dimenze (aspekty) udržitelnosti rozvoje – sociální (18 indikátorů), ekonomická (14), environmentální (19) a institucionální (6 indikátorů). Další důležitou oblastí činnosti UN CSD a spolupracujících organizací (zejména EUROSTAT) byl proces zkoumání možností integrování indikátorů udržitelnosti (1999–2000). Výsledky jsou shrnuty ve dvou zprávách – „The Relationship Between Indicators of Sustainable Development“ a „Report on the Aggregation of Indicators of Sustainable Development“, kde jsou popsány současné přístupy v této oblasti ve světě a možnosti jejich využití pro tvorbu integrovaného indexu udržitelného rozvoje. Na základě výše uvedeného základního souboru indikátorů byl v rámci komise OSN v r. 2000–2001 vypracován tzv. „Panel trvalé udržitelnosti“ (UN CSD Dashboard of Sustainability) pro celkem 170 zemí světa. Výsledný index trvalé udržitelnosti je vypočítán ze 45 indikátorů, přičemž všechny indikátory mají stejnou váhu. Indikátory jsou rozdělené do čtyř výše uvedených oblastí – environmentální (11 indikátorů), sociální (18), ekonomické (13) a institucionální (3 indikátory). Kromě celkového indexu jsou vyjádřené také indexy čtyř hlavních oblastí udržitelného rozvoje. Na mezinárodní úrovni se tedy zatím nepodařilo sestavit index z 57 indikátorů doporučených UN CSD. Velkou výhodou UN CSD Dashboard je jeho výpočet pro 170 zemí (i když pro hodně zemí je dostupnost údajů nedostatečná), názornost a výborné grafické vyjádření formou modelu (je možné realizovat porovnaní jednotlivých zemí a sledovat vztahy mezi indikátory), jakož i výpočet dílčích indexů pro čtyři oblasti všeobecně akceptované jako hlavní aspekty udržitelnosti. Naopak sporné je zařazení většího množství indikátorů do ekonomické oblasti a nedostatečný počet indikátorů v institucionální oblasti, jakož i celková neproporčnost 46

UDRŽITELNÝ ROZVOJ

indikátorů v rámci uvedených čtyř oblastí. Stejně tak se jeví nevýhodou rozptýlenost zdrojů údajů a otázka jejich pravidelného vyhodnocování pro dostatečný počet zemí. Jiné indikátorové programy na mezinárodní úrovni Kromě UN CSD se věnují problematice rozvojových ukazatelů a indikátorů kvality života další světové organizace. K nejvýznamnějším současným vyvíjeným metodickým postupům a zdrojům informací v této oblasti patří zejména: •

výzkumné programy Světové banky – vypracování konceptu tzv. „čistých úspor“ (genuine savings), pravidelné vyhodnocování rozvojových indikátorů včetně rozsáhlé údajové databáze (World Development Indicators);

•

Rozvojový program OSN (UNDP) – pravidelné vydávání ročenky ”Human Development Report” (od r. 1990), vyhodnocování známého Indexu lidského rozvoje (Human Development Index);

•

Odbor ekonomických a sociálních záležitostí OSN – (UN DESA) – vývoj konceptu SEEA (Systém integrovaného environmentálního a ekonomického účetnictví) jako nástroje na integraci environmentálních zájmů do ekonomické politiky – obsahuje soubor indikátorů souvisejících s udržitelným rozvojem;

•

jiné databáze OSN – FAO – Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAOSTAT – statistická databáze), WHO – Světová zdravotnická organizace, UNESCO;

•

IUCN – koncept blahobytu národů (Well-being of Nations) – vytvoření komplexního indexu blahobytu na základě dvou subsystémů, přičemž každý z nich je rozdělen do pěti oblastí (lidé – zdraví a demografie, bohatství, vědomosti a kultura, společnost, rovnost, ekosystémy – krajina, voda, vzduch, druhy a geny, využívání zdrojů);

•

Evropská unie – EUROSTAT – Systém ukazatelů environmentálního tlaku (Environmental Pressure Indices) – komplexní systém deseti „politických oblastí“ (znečištění ovzduší, klimatická změna, ztráta biodiverzity, pobřežní zóny, degradace ozónové vrstvy, degradace zdrojů, rozptyl toxických látek, problémy urbanizovaného prostředí, odpady, znečištění vody). 47

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Celkový index (policy performance index) je pravidelně vyhodnocován na základě systému 60 indikátorů (environmental pressure indicators), 10 sub-indikátorů, tří hlavních indikátorů (environmentální, sociální a ekonomická „výkonnost“);

48

•

World Economic Forum, Yale Center for Environmental Law and Policy – v r. 2001 byl na Světovém ekonomickém fóru představen Environmental Sustainability Index (ESI). ESI se skládá z 5 složek vypovídajících o stavu životního prostředí a jeho zatížení, závislosti a citlivosti člověka vůči vnějším vlivům, ale také o sociální a institucionální kapacitě zemí a zapojení do mezinárodní spolupráce. Každá složka je charakterizována několika indikátory, a ty jsou vypočítány podle základních proměnných (celkem 22 indikátorů a 67 proměnných). Hlavním výstupem ESI je výpočet celkového indexu pro 122 zemí a dílčích indexů pro hlavní složky environmentální udržitelnosti;

•

OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – vývoj „Core set of indicators” – systém indikátorů dlouhodobě sledovaných v členských státech OECD (hospodářské, sociální, environmentální, nověji také indikátory udržitelného rozvoje), „Sectoral indicators” – doprava, energetika, zemědělství;

•

Světový ústav zdrojů (World Resources Institute) vydává ročenku ”World Resources” (ve spolupráci s UNDP, UNEP a Světovou bankou) – poskytuje hodnocení podmínek a trendů světového vývoje a zahrnuje základní databázi členěnou podle několika kapitol (základní ekonomické indikátory, obyvatelstvo a lidský rozvoj, využití země a sídla, výživa a zemědělství, lesy, biodiverzita, energie a zdroje, voda a rybolov, atmosféra a klima).

GLOBÁLNÍ ŘÍZENÍ

4. GLOBÁLNÍ ŘÍZENÍ Dvacáté století bylo stoletím násilí a bezpráví – dvě světové války, komunismus, fašismus, později projevy ekologické krize, organizovaného zločinu ... Ale bylo to také století úžasných vědeckých objevů, emancipace a zrovnoprávnění lidí v mnoha částech světa. V rozvinutém světě se vyvíjela občanská společnost, tedy společnost občanů, kteří jsou schopni a ochotni brát odpovědnost za správu společných věcí do svých rukou a podílet se (participovat) na řízení, resp. sebeřízení společnosti. Stále více však pociťujeme, že pro 21. století chybí zřetelná vize dalšího rozvoje, na které by se svět postupně sjednocoval. Ano, všichni se bojíme, říká Josef Bronowski (9), bojíme se o svou sebedůvěru, o budoucnost, o svět. To už s sebou přináší lidská představivost. Ale všichni lidé, všechny civilizace, neslo vpřed právě jejich zaujetí pro cíl, který si vytýčili. Autoři zprávy Naše globální sousedství (72) tvrdí, že neklid posledních desetiletí není nepodobný tomu, jenž provázel vzestup islámu ve století následujícím po smrti Prorokově, evropskou kolonizaci Ameriky po r. 1492, počátek průmyslové revoluce v 18. století a vznik soudobého mezinárodního systému ve 20. století. Rodí se nová kvalita. Zmínili jsme se o vizi rozvoje pro 21. století – vizi udržitelného rozvoje, respektive udržitelného způsobu života. Společně s mnoha dalšími sdílím přesvědčení, že před námi stojí ještě další zásadní výzva – přechod od světového pořádku založeného na síle jednotlivých národních států ke globálnímu řízení. Velké ideje přicházely a prosazovaly se v určitých zlomových okamžicích. Ať už to bylo např. založení Spojených států amerických, zrušení otroctví tamtéž, založení Organizace spojených národů po druhé světové válce, nebo obnova Evropy a Japonska za pomoci Marshallova plánu. Je třeba mít odvahu k velkým vizím a být na ně připraveni. Je nesmírně důležité, aby změny, které přijdou, probíhaly evoluční cestou, nikoliv cestou revoluční. Zrádnost revoluční cesty vyjádřil jasně Joseph Conrad v románu Před očima Západu: Při skutečné revoluci nevystupují do popředí ti nejlepší. Násilné revoluce se nejprve zmocní omezení fanatikové a tyranští pokrytci. Potom přijdou na řadu domýšliví intelektuálové, kteří 49

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

to nikam nedotáhli. Z těch se pak stávají vůdcové a náčelníci (srovnej s příkladem Slobodana Miloševiče v Jugoslávii a Radovana Karadžiče v Bosně – pozn. P. N.). Jistě jste si všimli, že jsem vynechal pouhé darebáky. Na počátku mohou stát i lidé zásadoví a spravedliví, ušlechtilí a věrní, nesobečtí a inteligentní, ale hnutí se jim vymkne z rukou. Nejsou to vůdcové revoluce. Jsou to její oběti: oběti znechucené, rozčarované, často i špatného svědomí. Groteskně zrozené naděje, zkarikované ideály – tak se definují úspěchy revoluce. Učit se být rozumnými správci Země je naším údělem. A to předpokládá globální řízení.35 Samuel P. Huntington, ředitel Institutu strategických studií Harvardovy univerzity, ve své kontroverzně přijímané knize Střet civilizací a přetváření světového pořádku (56) říká, že svět je a bude rozdělen na několik mocenských center, resp. civilizací, které spolu budou soupeřit o moc a dominantní postavení: Po skončení studené války nepůjde vývoj k všeobecné liberální demokracii (jak se domnívá americký sociolog Francis Fukuyama v publikaci Konec historie a poslední člověk; 27 – pozn. P. N.), ale porostou konflikty mezi jednotlivými civilizacemi. V budoucnosti vzroste důležitost civilizační identity a svět bude z velké míry ovlivňován interakcemi mezi sedmi či osmi civilizacemi. Patří mezi ně západní křesťanská, konfuciánská, japonská, islámská, hindská, slovansko-ortodoxní, latinskoamerická a možná africká. V současnosti však světu dominuje především rozdělení na industrializované, rozvinuté státy Severu a neindustrializované, rozvojové státy Jihu. A státy Jihu, tzv. „Třetí svět“, je velice kulturně, ekonomicky i politicky nesourodá skupina.36 Díky zaostalosti a chudobě i dalším faktorům se v některých státech dostávají k moci 35

Jsem o tom přesvědčen navzdory současnému vývoji, kdy OSN je spíše souborem „sólistů“ – států prosazujících vlastní zájmy. Spojené státy se rozhodly v boji proti terorismu nespoléhat na OSN, ale na ad hoc vytvářené „koalice ochotných“.

36

Proto se dříve vyčleňoval samostatně „Třetí svět“ – rozvojové státy s bohatými přírodními zdroji a „Čtvrtý svět“ – rozvojové státy bez bohatých přírodních zdrojů. Dnes se od takového členění spíše ustupuje, protože takové označení působí pejorativně.

50


lidé, které nelze nazvat jinak než barbary v tom nejpejorativnějším smyslu. Typickým a ne ojedinělým příkladem je bývalý ugandský diktátor Idi Amin.37 Takové režimy jsou pro globální řízení smrtelným nebezpečím. Ale právě kvůli nim je globální řízení a omezení státní suverenity nezbytné. Nelze zavírat oči nad tím, že milióny lidí trpí, s odkazem, že jde o vnitřní záležitost suverénního státu. Problémem globálního řízení je to, že politici se cítí ještě méně odpovědni občanům než na úrovni lokální, regionální nebo státní. V minulosti bylo řízení a právo téměř výlučně ve sféře národních zájmů. Systém národních států funguje 400 let, a byl to především systém rovnováhy koloniálních mocností. Ve druhé polovině 20. století pak existoval umělý bipolární systém Východ – Západ. Demokracie byla definována především ve smyslu úlohy národní vlády a oblastních samospráv a vynucování vlády zákona bylo vnímáno jako povinnost národní justice. To již nestačí. Dnes je nejzřetelnějším trendem globalizace (vytváření „globální vesnice“), doprovázená individualizací a atomizací společnosti. Ani Spojené státy dnes nejsou schopny kontrolovat pohyb své měny. A samozřejmě také ekologické problémy (úbytek ozónu, skleníkový efekt, ekologičtí uprchlíci, ...) přispívají k nezbytnosti řešení na globální úrovni. Efektivní globální řízení (předpokládající např. příjmy z výběru globálních daní) se zdá být v současnosti nereálné, je tu pouze ochota k dílčímu drobnému vylepšování stávajícího systému. Z historického pohledu došlo ke vzniku globálního řízení bez přítomnosti globálních institucí. Např. určité globální řízení bylo do jisté míry zajištěno nadvládou impérií, především britského impéria. Takové řízení bylo ve své době politicky stabilní. Jak ale uvádí Komise pro globální řízení (72), „dnes se pojmu globalizace používá především pro vyjádření transformace světové ekonomiky. Globalizace se však dotkla i dalších, méně nevinných činností – obchodu s drogami, terorismu a obchodu s jaderným materiálem. Finanční liberalizace, jež podle všeho vytvořila svět bez hranic, pomáhá také mezinárodním zločinům a způsobuje chudším zemím četné problémy“. 37

Idi Amin, zvaný „řezník z Kampaly“, vlastníma rukama zabil několik set lidí, včetně manželky a syna. Byl pravděpodobně rituálním kanibalem. Za jeho vlády přišlo v Ugandě o život půl miliónu lidí. Navzdory těmto skutečnostem se stal také předsedou Organizace africké jednoty. Dožil v klidu v Saudské Arábii. 51

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Globální řízení bývá vnímáno jako vztah mezi vládami. To však nestačí. Globální řízení musí zahrnout i aktivitu nevládních organizací, občanských hnutí, církví, nadnárodních korporací, akademické obce a hromadných sdělovacích prostředků. Globální správa věcí musí být založena na principu rovnosti, demokracie a utváření občanské společnosti. Vznik globální občanské společnosti odráží schopnost a vůli lidí podílet se na rozhodování o své vlastní budoucnosti. Základním kamenem dnešních mezinárodních vztahů je suverenita. Ve vztahu ke globálním společným statkům je však nutné suverenitu omezit, nebo ji vykonávat kolektivně. Nejzávažnější hrozby národní suverenitě a územní celistvosti mají dnes velmi často vnitřní, ne vnější kořeny (tribalismus v afrických státech, tyranské režimy apod.). Proto je třeba upravit chápání suverenity tak, aby práva jednotlivců, občanů, byla vyvážena s právy státu a zájmy národů byly vyváženy se zájmy globálního společenství. Historik A. Toynbee (144) prohlásil, že v atomovém věku se národní suverenita rovná masové sebevraždě. Národní či státní suverenita představuje až příliš často záminku úzkého egocentrismu vůdců, kteří chrání především své pozice. Abychom dosáhli přijetí globální odpovědnosti a z toho vyplývajícího globálního řízení, budeme potřebovat vedení, které bude schopno vidět za horizont nejbližšího volebního období a také za horizont nejbližší státní hranice. Potřebujeme vedení, které bude iniciativní, ne pouze reaktivní (reagující jen na již nastalé události), které bude schopné inovativního učení (učení se ze scénářů možných budoucností), ne jen učení se z minulých zkušeností. Nadějí pro osvícené vedení ke globálnímu řízení je nastupující generace. Alespoň generace mladých Evropanů neprožila válku (pomineme-li zdrcující výjimku – bývalou Jugoslávii), žije v materiální zajištěnosti a nese v sobě menší zátěž starých křivd. Má hlubší smysl pro globální solidaritu než generace minulé. Na mnoha místech planety lidé vyrůstají v nesrovnatelně horších podmínkách. Globální řízení nebude dobře fungovat dříve, dokud státy nedosáhnou uspokojivé materiální úrovně, infrastruktury a vzdělanosti. Šancí na pozitivní změnu je idea globálního Marshallova plánu, resp. Globálního partnerství pro rozvoj, kterému se budeme věnovat podrobněji. Jestliže se nepřizpůsobíme správně globální vesnici, budeme litovat, že jsme kdy vynalezli civilizaci. A. Toynbee 52


4.1. Reforma Organizace Spojených národů Svět potřebuje střed a důvěru, že je tento střed pevný; jediným důvěryhodným kandidátem je OSN. Zahraniční výbor kanadské Dolní sněmovny Hlavním favoritem pro globální řízení je OSN. A to i přes všechny nedostatky a chyby, za které bývá oprávněně kritizována. Organizace spojených národů měla od počátku jeden velký handicap – zrodila se do světa rozděleného na dva nepřátelské bloky, které mezi sebou vedly studenou válku. Zakladatelé (51 států) plánovali OSN jako hlavní nástroj světového společenství pro prosazování globálního ekonomického a sociálního pokroku a dosažení vyšší životní úrovně ve větší svobodě (Charta OSN) pro všechen lid světa. Charta OSN byla vyhlášena jménem světového lidstva: My, lid Spojených národů... OSN byla zamýšlena jako společná tribuna a ústřední instituce globálního řízení občanů této planety. Lidé však nikdy plně nenabyli dojmu (právě kvůli bipolárně rozdělenému světu), že OSN je jejich. Neztotožnili se s ní a ona jim nepatřila. Patřila spíše vládám států, které ji využívaly a zneužívaly pro prosazování vlastních cílů. Byla nástrojem uplatňování národních zájmů. I dnes, po více než padesáti letech, chápou lidé i vlády OSN jako instituci, která patří sama sobě a svým vlastním úředníkům. I úředníci OSN však byli v prvních letech zapáleni pro vizi globálního řízení, s postupujícími léty se však začal do OSN vkrádat pocit marnosti, ztráty iluzí a s tím související korupce. Příliš mnoho pracovníků dnes nemá potřebu vize a poslání. Je to pochopitelné, protože např. jen dojednání souhlasu v definici „útočného činu“ trvalo vyjednavačům přes dvacet let. Organizace spojených národů přesto dosáhla za padesát let řady úspěchů. Nejvýznamnějším z nich je proces dekolonizace. Díky ní se počet členů OSN zvýšil z 51 v roce 1945 na 113 v roce 1963. Dnes je v OSN zastoupeno 192 států. Mezi další úspěchy patří omezování konfliktů, pokrok v prosazování lidských práv, mořské právo a výsledky velkých světových konferencí k různým otázkám – od postavení žen až k životnímu prostředí a udržitelnému rozvoji. Mezi významné úspěchy patří také některé programy OSN, zaměřené na konkrétní projekty. Jedná se například o UNICEF – Dětský fond OSN, UNHCR – Úřad vysokého 53

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

komisaře OSN pro uprchlíky aj. Úspěchů dosáhla OSN také v oblasti zemědělství (FAO – Organizace pro potraviny a výživu), zdravotnictví (WHO – Světová zdravotnická organizace), meteorologie (WMO – Světová meteorologická organizace) a práce (ILO – Mezinárodní organizace práce). Hlavním neúspěchem a nedostatkem je to, že zakládající státy neobdařily OSN pravomocemi, jež by se dotkly národní suverenity, hlavní pravomoci zůstávají členským zemím. V současnosti je OSN přebyrokratizovaná a neefektivní. Spojené státy, které platí největší příspěvky (hradí 25 % rozpočtu OSN), dluží přes miliardu dolarů a odmítají ji splatit, dokud se OSN nezačne reformovat v účinnější instituci. Ozývají se dokonce názory, že by Organizace spojených národů měla být zrušena, aby uvolnila místo nové instituci. Debatu o budoucí podobě OSN pravděpodobně urychlí také nedávná krize kolem války v Iráku. Existují čtyři možnosti, jak se vůči OSN chovat: 1) rezignovat a dát od ní ruce pryč; 2) usilovat o prosazení zásadní reformy; 3) usilovat jen o drobné, kosmetické změny; 4) podporovat pouze některé akce OSN a na ty vázat své příspěvky. Za nejlepší považuji kombinaci druhého a čtvrtého přístupu. Dnes přichází do OSN více než polovina finančních prostředků z příspěvků významných západních států ve formě dobrovolných dotací. Proto může být selektivní podpora projektů velmi účinným nástrojem, který napomůže prosazení reformy. Z celkem 192 členů OSN přispívá 15 nejbohatších do celkového rozpočtu organizace ve výši 1,555 mld. USD dohromady částkou 1,275 mld. USD. Ostatních 169 členů se mezi sebou dělí o zbylých 280 miliónů.38 38

Tyto údaje jsou však bez bližšího vysvětlení poněkud zavádějící. V důsledku pravidla, podle něhož musí každý členský stát platit alespoň 0,01 % řádného rozpočtu a žádný nemusí platit více, než 25 %, je pravděpodobné, že pro nejmenší a nejchudší země je břemeno příspěvku těžší a v údajích na hlavu někdy i vyšší než pro země nejbohatší. Např. Sv. Tomáš a Princův ostrov platí 0,01 % řádného rozpočtu OSN, což je příspěvek na OSN vyjádřený jako procento národního důchodu ve výši 0,2511; Spojené státy platí 25 % řádného rozpočtu OSN, což je příspěvek na OSN jako procento národního důchodu ve výši 0,0076 %; u Bangladéše je to 0,01 % rozpočtu OSN a 0,0007 % z národního důchodu.

54


Ti, kdo poskytují nejvyšší finanční příspěvky, mají tendenci se chovat, jako by byli v rozpočtových záležitostech oprávněni ke zvláštním výsadám. V roce 1985 Olaf Palme39 navrhoval, aby byl stanoven strop pro příspěvek kteréhokoli členského státu. Tento strop byl pod 25 % celkových příjmů OSN. Palmeho návrh byl odmítnut Spojenými státy, přesněji Reaganovou administrativou, která si chtěla udržet v OSN vliv, jenž si výší příspěvků mohla do jisté míry kupovat. Přes všechny zmíněné nedostatky je třeba říci, že OSN nedisponuje příliš velkými prostředky. Pokud by se měla přetvořit v orgán efektivního globálního řízení, bude muset naopak disponovat podstatně větším rozpočtem a bude muset mít vlastní příjmy, získávané jakousi „globální daní“, aby nebyla závislá jen na příspěvcích členských zemí (které mají často špatnou platební morálku). Dnes běžný rozpočet OSN (rozpočet na udržování aparátu a na dlouhodobé činnosti) činí asi 1,25 mld. USD. To je hodně, ale více peněz se vynakládá např. jen na činnost požárního sboru v New Yorku. Běžný rozpočet OSN by finančně nepokryl ani 12 hodin celosvětových zbrojních výdajů – jinak řečeno, celoroční světové výdaje na zbrojení by vystačily k financování rozpočtu OSN na sedm a půl století. Celý systém OSN, tj. OSN se všemi odbornými organizacemi a programy, zaměstnává asi 52 000 lidí.40 39

Švédský premiér, který později zemřel na následky atentátu. Atentátník dodnes nebyl dopaden.

40

Strukturu OSN tvoří šest hlavních orgánů: 1. Valné shromáždění (General Assembly) – jsou v něm zastoupeny všechny členské státy OSN. 2. Rada bezpečnosti (Security Council) – tvoří ji 5 stálých členů (Čína, Francie, Ruská federace, Velká Británie a USA) a 10 nestálých členů, z nichž je každý rok Valným shromážděním voleno pět na dobu dvou let. 3. Ekonomická a sociální rada (Economic and Social Council) – je tvořena 54 členy OSN volenými Valným shromážděním. 18 členů Rady je voleno každý rok na dobu tří let. 4. Poručenská rada (Trusteeship Council) – je složena z těch členů OSN, kteří spravují poručenská území, dále z členů Rady bezpečnosti a dostatečného počtu dalších členů zvolených Valným shromážděním, aby byl zajištěn rovnocenný poměr mezi zeměmi majícími a nemajícími poručenská území. 5. Mezinárodní soudní dvůr (International Court of Justice) – je složen z 15 nezávislých soudců zvolených Valným shromážděním a Radou bezpečnosti na období devíti let. Každé tři roky se obmění třetina soudců. 55

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Manévrovací prostor generálního tajemníka je malý i v rámci Sekretariátu. Členské země na jedné straně hovoří o efektivnosti a úsporách, na straně druhé se ale zdráhají, když mají ztratit místa obsazená svými státními příslušníky. OSN není světovou vládou, nemá pravomoci svrchovaného státu, nemá dokonce ani pravomoci ustanovit si svou agendu. Je pouze nástrojem v rukou „rady guvernérů“. OSN je tak odrazem světových záležitostí a jejich aktérů. Kritika a volání po reformě OSN musí tedy být také voláním po reformě politiky členských států OSN vůči této organizaci. Návrhy na reformu OSN Potřeba zásadní reformy OSN je všeobecně uznávaným faktem. Otázkou je, jaká bude vůle států světa reformu realizovat a vzdát se části své národní suverenity. Díky „nezasahování“ zůstávají dnes nepotrestány zločiny států páchané vůči vlastním lidem a vůči životnímu prostředí. Pak se někdy role „světového četníka“ ujmou Spojené státy, což ale může přinést veliké napětí nejen mezi tzv. kulturně civilizačními okruhy (56), ale také v rámci euro-americké civilizace.41 Právě státy, které nemají čisté svědomí (resp. jejich vládcové), se budou globálnímu řízení bránit nejvíce. Je proto možné uvažovat o dvou- či více rychlostní struktuře globálního řízení. Podle schopnosti a ochoty přijmout a uplatňovat určité lidské hodnoty, lidská práva, principy tržního chování, způsoby chování na mezinárodní scéně apod., by státy měly přístup k výhodám plynoucím 40

(pokračování) 6. Sekretariát (Secretariat) – sestává z generálního tajemníka, schváleného Valným shromážděním na základě doporučení Rady bezpečnosti, a potřebného počtu úředníků. Valné shromáždění, Rada bezpečnosti a Ekonomická a sociální rada (ECOSOC) se člení na desítky vlastních komisí, pracovních skupin, výborů apod. (v rámci ECOSOC např. pracuje Komise pro udržitelný rozvoj – Commission on Sustainable Development). Kromě šesti hlavních orgánů má OSN specializované orgány, programy, fondy a jiná autonomní tělesa zajišťující operační činnosti. Součástí systému OSN je také skupina Světové banky (World Bank Group), kam patří, kromě jiného, Mezinárodní banka pro rekonstrukci a rozvoj (International bank for Reconstruction and Development) a Mezinárodní asociace pro rozvoj (International Development Association).

41

Toto se velmi zřetelně ukázalo během nedávné války v Iráku.

56


z globálního řízení, jako jsou např. projekty a investice plynoucí z multilaterální či bilaterální rozvojové pomoci. Z českých představitelů se nad reformou OSN systematičtěji zamýšleli tři politici: Václav Havel, zesnulý ministr životního prostředí Josef Vavroušek a člen Komise pro globální řízení, bývalý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Václav Havel (38, 39) považuje za vhodné, aby se Valné shromáždění jednou podobalo jakémusi parlamentu světa. Rada bezpečnosti by se mohla stát hlavním ohniskem operativního rozhodování. Podmínkou je, že stálými členy budou, vyváženěji než dnes, nejlidnatější a nejvlivnější státy světa, reprezentující různé kontinenty a civilizační okruhy, případně i některá integrovaná seskupení států, sledující společnou zahraniční politiku. Mohla by být zřízena jednotka, schopná zasáhnout proti agresorům, jakož i stálé jednotky dozírající na udržování míru, tedy jednotky spíše policejního typu. Na OSN by měl jednou nějakou mikroskopickou částkou svého výdělku přispívat co nejpřímější cestou každý obyvatel planety, aby bylo jasné, že tuto organizaci si zřídilo lidstvo samo pro sebe. Václav Havel přemýšlí o OSN, která nebude organizací rozdělených národů a především rozdělených států, ale organizací spojených občanů světa, který je ohrožen a který lze zachránit jen spojením všech lidských sil. Josef Vavroušek se pokusil o vytvoření alternativního modelu OSN, který přednesl na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro v r. 1992 a který publikoval v knížce Threats without enemies (112). Vavroušek však nenašel pro svůj návrh doma politickou podporu a v dalších aktivitách mu zabránila tragická smrt pod lavinou v Západních Tatrách na jaře r. 1995. Podle Josefa Vavrouška OSN reaguje na vynořující se problémy vytvářením nových komisí a programů. To však postupně vedlo k tomu, že bylo vytvořeno příliš mnoho různých institucí v rámci OSN, jejichž aktivity jsou jen minimálně propojeny a koordinovány. Existující struktura OSN se tak stala neefektivní a příliš drahou. Výsledkem je, že nyní převládá názor žádné nové instituce v OSN. Je tedy vhodné pokusit se vytvořit novou, více decentralizovanou strukturu OSN. Budoucí struktura OSN by měla být tvořena čtyřmi specializovanými subsystémy, které by zvýšily efektivitu OSN, aniž by došlo k vytvoření vysoce centralizované byrokracie s monopolem moci. 57

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Těmito čtyřmi subsystémy jsou: a) bezpečnostní systém OSN, jehož cílem by bylo prosazování řešení mezinárodních konfliktů mírovou cestou, byl by řízen Radou bezpečnosti OSN; b) ekonomický systém OSN, který by podporoval vyvážený globální ekonomický rozvoj prostřednictvím vhodných finančních, obchodních a jiných opatření prováděných Ekonomickou radou OSN; c) sociální systém OSN, který by se soustředil na podporu kultury, vzdělání, zdravotní péče, sociální zajištěnosti a podobných aktivit realizovaných prostřednictvím Sociální charty OSN; d) environmentální systém OSN, který by se soustředil na ochranu a obnovu přírody obecně a na životní prostředí člověka zvláště. Environmentální systém by byl řízen Radou pro životní prostředí OSN. Každý z těchto čtyř specializovaných pilířů by měl být autonomní, protože se koncentrují na rozdílné aspekty udržitelného rozvoje naší planety. Současně by však měly úzce spolupracovat, protože reálné problémy spolu také navzájem jeden s druhým souvisí. Tento návrh je evoluční, ne revoluční, protože bezpečnostní systém OSN již existuje, ekonomické a sociální otázky jsou v kompetenci ECOSOC, a tedy pouze environmentální systém je zcela novým návrhem. Tento návrh nové struktury OSN by absorboval většinu existujících orgánů, programů a komisí OSN (environmentální systém by absorboval např. Program OSN pro životní prostředí – UNEP, Komisi OSN pro udržitelný rozvoj – UN CSD aj.). Požadavek decentralizovat systém aktivit OSN, aby byla zvýšena efektivnost na základě znalosti situace regionálních poměrů, vedla Josefa Vavrouška k návrhu „druhotné“, regionální struktury OSN (primární je odvětvová struktura OSN). Tato sekundární struktura by měla být organizována na kontinentálním nebo regionálním základě. Za základ mohou sloužit existující regionální komise OSN, jejich počet by však měl být zvýšen. (Dnes existuje pět regionálních komisí OSN: Ekonomická komise pro Evropu – ECE, Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibskou oblast – ECLAC, Ekonomická a sociální komise pro Asii a oblast Tichého oceánu – ESCAP, Ekonomická komise pro západní Asii – ECWA a Ekonomická komise pro Afriku – ECA). Měla by existovat Komise OSN pro Afriku, Evropu, severní Ameriku, jižní Ameriku a Karibskou oblast, pro východní Asii, pro 58


západní Asii, pro Australasii a pro Antarktidu. Každá z těchto komisí by pokrývala čtyři principiální odvětvové oblasti: bezpečnost, ekonomiku, sociální věci a životní prostředí, které korespondují s primární strukturou OSN. Primární a sekundární struktura OSN by tedy vytvořily maticovou strukturu, která by umožnila reagovat na globální důsledky specifických problémů, stejně jako na jejich regionální aspekty (viz tab. 1). Tab. 1: Hlavní oblasti spolupráce mezi dvěma navrženými strukturami systému OSN: Primární struktura

Sekundární struktura


Poslání obecně

Systém OSN pro Afriku

Systém OSN pro Evropu

Globální systém OSN

Bezpečnostní systém OSN

Africká bezpečnost

Evropská bezpečnost

Globální bezpečnost

Sociální systém OSN

Africký sociální a kulturní rozvoj a zdravotní péče

Evropský sociální a kulturní rozvoj a zdravotní péče

Globální sociální a kulturní rozvoj a zdravotní péče

Ekonomický systém OSN

Africký ekonomický rozvoj

Evropský ekonomický rozvoj

Globální ekonomický rozvoj

Environmentální systém OSN

Africká ochrana přírody a obnova životního prostředí

Evropský ochrana přírody a obnova životního prostředí

Globální ochrana přírody a obnova životního prostředí

Obecné poslání Globální systém OSN

Udržitelný rozvoj v Africe

Udržitelný rozvoj v Evropě

Planetární udržitelný rozvoj

Josef Vavroušek považoval za nezbytné posílit čtvrtý (environmentální) pilíř navrhovaného systému OSN. Měla by být vytvořena Světová organizace OSN pro životní prostředí (UN World Environment Organization – UN WEO), která by koordinovala environmentální aktivity na globální úrovni. Tato organizace by mohla vycházet z již existující struktury dnešního Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). Návrh na zřízení UN WEO již dnes není, domnívám se, tolik aktuální, protože jeho poslání do značné míry naplňuje Komise OSN pro udržitelný rozvoj (UNCSD). 59

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Komise OSN pro globální řízení (72) přišla s řadou návrhů. Mezi nejpodstatnější návrhy týkající se reformy OSN patří následující: •

•

• •

•

•

• • • •

•

•

•

60

V Radě bezpečnosti by měla být vytvořena nová skupina pěti „trvalých“ členů, kteří by působili až do další revize, konané okolo roku 2005. Pět stálých členů Rady bezpečnosti (Čína, Francie, Rusko, USA a Velká Británie) by se mělo dohodnout, že ustoupí od užívání práva veta, kromě okolností, jež mají podle jejich mínění výjimečnou a prvořadou povahu. Valné shromáždění by mělo prosadit práva svých členů schvalovat rozpočet OSN a přidělovat příspěvky. Valné shromáždění by mělo být oživeno jako univerzální fórum světových národů a jeho program by měl být omezen a racionalizován. Poručenská rada by měla dostat nový mandát: vykonávat správu globálních společných statků (dříve vykonávala správu poručenských území). Před každoročním zasedáním Valného shromáždění by mělo být svoláváno Fórum občanské společnosti (sdružující zástupce významných nevládních organizací, podnikatelské komunity, církví apod.). Mezinárodní občanská společnost by měla mít k dispozici nové „Petiční právo“. ECOSOC by měl být zrušen (resp. transformován v Ekonomickou radu bezpečnosti). UNCTAD (Komise OSN pro obchod a rozvoj) a UNIDO (Organizace OSN pro průmyslový rozvoj) by měly být zrušeny. Je třeba radikálně zlepšit proceduru jmenování generálního tajemníka; jmenování by mělo být omezeno na jediné období v délce sedmi let. Je třeba důsledně uplatňovat opatření Charty OSN sloužící k tomu, aby země, jež neplní své finanční závazky, byly zbaveny hlasovacího práva. Výměry pro rozpočet OSN by měly být upraveny tak, aby OSN nebyla závislá na příliš velkém příspěvku z jakékoliv jednotlivé země. Reforma OSN musí odrážet změněné skutečnosti, včetně rostoucí schopnosti globální občanské společnosti přispívat ke globálnímu řízení.


Uvedené návrhy mají jedno společné – volání po tom, aby reformované OSN bylo svěřeno více pravomocí, bez nichž je efektivní globální řízení nerealistické. Svěřené pravomoci však musí být pod účinnou kontrolou členských zemí a musí být vyváženy adekvátně zvýšenou mírou odpovědnosti vůči členským zemím a občanské společnosti jako celku. Nabízí se tu analogie s vývojem Evropské unie. Po válce Winston Churchill podporoval ideu Spojených států evropských, ale trvalo půl století, než se Evropské společenství (resp. Evropská unie) vyvinulo do dnešní podoby. A proces není zdaleka u konce. Považuji za vhodné vzít za základ úvah na reformu OSN návrh Josefa Vavrouška. Jde o pohled zvenčí, hledící přitom na OSN jako na systém, který je třeba změnit, ne jen měnit jednotlivé prvky systému. Dnešní reprezentace členských zemí OSN jsou nerovnoprávné v tom smyslu, že představitelé totalitních států nemohou být reprezentanty demokratického rozhodování. Jiří Dienstbier tvrdí, že různé národy žijí v různém historickém čase. To je příklad bývalé Jugoslávie, ale je to také příklad války Severu proti Jihu, kde zahynulo 20 % populace Spojených států. To se však mění. Dnes nejsou státy jako Karolína a New York v konfliktu, protože žijí ve stejném historickém čase (jsou na srovnatelném stupni vývoje). To je výzva pro globální řízení – aby se státy dostaly do pokud možno stejného historického času. Pak by bylo možné prosadit některé životně důležité principy efektivního globálního řízení. Bude potřebné zavést především klasickou dělbu moci (moc zákonodárná, výkonná, soudní) a ve všech případech odpovědnost někoho vůči někomu (např. exekutiva vůči parlamentu). Pokud na národní úrovni jeden z bodů tohoto trojúhelníku nefunguje, je celý systém nestabilní. Obdobně to platí i na globální úrovni. Funkci jakéhosi globálního parlamentu by mohlo plnit Valné shromáždění. Problém však bude s mandáty. Členských zemí OSN jsou dnes téměř dvě stovky. Je ale nereálné, aby měl stejnou váhu hlas např. zástupce Číny s 1,3 miliardy obyvatel a zástupce Estonska s 1 miliónem obyvatel. Podobně není reálné přidělit váhu či počet hlasů podle velikosti území nebo podle ekonomické výkonnosti země. Dnes platí, že ekonomicky silné země mají při prosazování svých zájmů neoficiálně větší váhu než ostatní země, zejména kvůli větším finančním příspěvkům do pokladny OSN. To však musí být změněno. Bude nejspíše třeba hledat řešení, které by přidělilo určitý počet hlasů jednotlivým regionům. Dnes existuje pět regionálních komisí 61

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

OSN. J. Vavroušek navrhuje zvýšení počtu regionů na osm. I to je však málo. Např. Afrika je velký a nesourodý kontinent. Je velký rozdíl mezi arabskými státy severní Afriky, subsaharskou Afrikou a jižní Afrikou. V subsaharské Africe je velký rozdíl mezi východní a západní Afrikou. Při vyčleňování regionů by měly být brány v úvahu geografická poloha a přírodní podmínky, ale také ukazatele ekonomické vyspělosti a kulturní a náboženské orientace regionu. Domnívám se proto, že osm regionů není dostačující a jejich počet by měl být zvýšen na následujících patnáct regionů: jižní Amerika, střední Amerika (včetně Mexika), severní Amerika, Arabský region, rovníková Afrika, jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland, Tichomoří, jižní a jihovýchodní Asie, Rusko se středoasijskými zeměmi – bývalými členy Sovětského svazu, Čína a Mongolsko, Japonsko a jižní Korea (perspektivně celá Korea), východní Evropa, Evropská unie a ostatní nečlenské státy západní Evropy, rozsáhlé pusté oblasti (Antarktida, příp. i Grónsko42 a Arktida). I tyto celky jsou stále velmi nesourodé, a proto by struktura OSN měla jít ještě o jedno patro níže a v rámci regionů by měly být vytvořeny subregiony (v rámci regionu „západní Evropy“ by mohl existovat např. skandinávský subregion). Inspirativním příkladem dílčí decentralizace v rámci OSN je struktura Fondu pro globální životní prostředí (Global Environment Facility – GEF). Je založena na systému obvodů, který má skloubit zastupitelství s efektivitou. GEF má přes 100 členských států, jeho předsednictvo však jen 32, přičemž každý z nich zastupuje jeden volební obvod. Rozvojové země mají 16 obvodů, průmyslové země 14 obvodů a východní Evropa 2 obvody. Noví členové se připojují ke stávajícím obvodům. Dokumentace je zasílána všem členským zemím. Každý zastupitelský obvod určuje svůj vlastní proces konzultací a rozhodování. Na subregiony by měly navázat státy – členské země OSN. I zde narazíme na řadu obtíží. Některé státy mají potíže definovat se jako národ. Jsou to například africké státy, ale také třeba Ukrajina. Ve velkých státech jako Rusko žíjí desítky národností a stovky etnických skupin. Mohl by tedy existovat např. sibiřský subregion OSN, na který by byli přímo napojeni Jakuti, Burjati a další sibiřské národy. Obdobná situace existuje v Číně a v dalších velkých státech.

42

Území Grónska dnes spravuje Dánsko.

62


Tyto regiony a subregiony by na rozdíl od národních států byly nové, proto posilování regionální integrace vyžaduje čas, politické odhodlání i vytvoření právního a institucionálního rámce. Přes všechny obtíže ale lze očekávat, že se bude vývoj ubírat tímto směrem a že dnes převážně ekonomická seskupení, jako je EU, ASEAN, NAFTA, MERCOSUR aj., jsou zárodky budoucích funkčních nadnárodních regionů. V jiných regionech, jako např. v jižní Africe a na Středním východě by se mohla společná správa vzácných zdrojů (vody) stát počátečním impulsem pro regionální spolupráci. Neuspějeme-li, stanou se tato místa v první polovině 21. století ohniskem konfliktů. S problémem dělení pravomocí (mezi úroveň globální, regionální, subregionální, státní, až po úroveň regionální v rámci státu a místní komunitu) souvisí i postavení etnických a národnostních skupin, které se dnes do OSN „nevejdou“. Jsou to např. Kurdové. Početný národ (25 miliónů lidí), který má smůlu, že žije na území několika (obvykle vzájemně znesvářených) států – především Turecka, Sýrie, Iráku. Asi není reálná šance, aby získali vlastní stát. Měl by jim však být v rámci OSN přidělen zvláštní statut s možností participace ve Valném shromáždění a v dalších orgánech. OSN by pak měla usilovat o vytvoření autonomní oblasti s možností přeshraniční spolupráce, kde by byly respektovány historická a kulturní specifika i ekonomicky důstojné podmínky života Kurdů. Objevuje se tedy spíše více otázek než odpovědí. Právě proto je ale nejvyšší čas hledat a prosazovat efektivní formy globálního řízení. Valné shromáždění OSN by mělo být jakýmsi globálním parlamentem, i když jeho utváření a způsob zastoupení občanů této planety nedokážeme nyní blíže definovat. Tento „parlament“ by měl mít za úkol pracovat na globální ústavě – na minimu zásadních a společných hodnot a pravidel přijatelných pro národy a občany planety.43 Měl by mít možnost schvalovat zákony, týkající se globálního řízení, včetně ustavení tzv. globální daně.

43

Na konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro byla snaha přijmout Chartu Země – zárodek první celoplanetární „ústavy“. To se nepodařilo, byl přijat pouze právně nezávazný dokument „Deklarace z Ria“. Následujících deset let pracovala mezinárodní nevládní organizace Earth Council na novém návrhu „Charty Země“, která měla být schválena na Světovém summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu, ale ani zde dokument přijat nebyl. 63

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Valné shromáždění OSN by mělo mít možnost schvalovat nasazení vojenských jednotek OSN při dodržování přijatých pravidel globálního řízení a při předcházení nebo řešení konfliktů (nicméně je pravděpodobné, že tuto pravomoc si dlouhou dobu ještě podrží pouze Rada bezpečnosti). Co se týče globálních „zákonů“ a postavení nevládních organizací, podnikatelských komunit apod. v tomto procesu, může určitě jako dobrá inspirace posloužit procedura přijatá v rámci Evropské unie při přijímání „evropských“ zákonů. Návrh připraví Evropská komise. Rozhodovací pravomoc má Rada ministrů členských států, která musí nejprve předlohu zákona konzultovat s Evropským parlamentem. Poté je konzultován Ekonomický a sociální výbor (ten má 189 členů zastupujících ekonomické a sociální partnery: odborová hnutí, svazy zaměstnavatelů a spotřebitelů,...). Po těchto konzultacích učiní Rada ministrů konečné rozhodnutí a zákon přijme či odmítne. Poté, co byl zákon vydán, musí být uplatňován ve všech členských zemích. Ještě citlivější než globální „zákonodárná moc“ bude ustavení „globální exekutivy“, tedy orgánu výkonného globálního řízení. Nejlogičtějším by nejspíše bylo, aby „předsedou globálního řízení“ se stal generální tajemník OSN. I dnes jeho postavení a práci dominují politické funkce, a ne pouze úloha hlavního správního úředníka OSN. Je ovšem životně důležité, aby OSN dokázala systematicky vyhledávat kandidáty na špičkové profesionální a morální úrovni, a ne hledat pouze člověka, který je přijatelným kompromisem pro všechny zájmové skupiny. Jeho náměstky, či „místopředsedy globálního řízení“, by mohli být vedoucí představitelé čtyř odvětvových pilířů, uvedených ve Vavrouškově návrhu (bezpečnostní systém OSN, ekonomický systém OSN, sociální systém OSN, environmentální systém OSN). Jednotlivými „ministry globálního řízení“ by pak byli představitelé patnácti regionů OSN. Nejednalo by se tedy o ministry ve smyslu národních vlád, kdy každý odpovídá za určitý resort. Zde by každý „ministr“ reprezentoval určitý region a řízení jednotlivých odvětví by bylo svěřeno úředníkům o stupeň níže – tedy vedoucím představitelům odborných orgánů OSN, tj. komisí, programů, organizací (např. Světová zdravotnická organizace, Komise pro udržitelný rozvoj atd.). Ti by pro reprezentanty regionů – „ministry“ – připravovali agendu pro globální řízení. Obdobným způsobem by mohla fungovat OSN v regionech. Vedoucí regionálního orgánu OSN by byl na globální úrovni „ministrem“, na regionální úrovni však „předsedou regionálního řízení“. Jeho 64


„místopředsedy regionálního řízení“ by byli vedoucí představitelé čtyř odvětvových pilířů na regionální úrovni. Jednotlivými „ministry regionálního řízení“ by byli představitelé subregionů, příp. přímo představitelé (nebo pověření zástupci) států. V oblasti „zákonodárné moci“ a kontrolní pravomoci (Valné shromáždění) by tedy měl přímé zastoupení každý stát, v oblasti exekutivy by struktura byla více hierarchizována. Představitel třetího bodu trojúhelníku globálního řízení, moci soudní, již existuje. Je jím Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Je otázkou, má-li zůstat počet nezávislých soudců na čísle patnáct, má-li být jejich funkční období devět let s obměnou třetiny soudců každé tři roky atd. To by ale v celkové reformě OSN a vytváření struktury globálního řízení neměl být zásadní problém. Podstatnější je, aby Mezinárodní soudní dvůr zůstal opravdu nezávislým tělesem a aby jeho rozhodnutí byla respektována. Přesněji, aby jeho rozhodnutí byla vymahatelná.

4.2. Globální občanské hodnoty Globální občanské hodnoty můžeme považovat za základní předpoklad, úhelný kámen fungujícího globálního řízení. Kvalitu globálního řízení bude podmiňovat několik faktorů, mezi nimi především přijetí globální občanské etiky. Je potřebné dosáhnout přijetí a respektování několika zásadních hodnot, schopných sjednotit jednotlivce všech kulturních, politických, náboženských a filozofických směrů. To se může zdát na první pohled nereálné, ale jde o uskutečnitelný cíl. Anglický filozof a publicista C.S. Lewis44, když uvažuje o obecné platnosti tzv. zákona přirozenosti, píše: Dá-li si někdo tu práci a bude srovnávat mravní naučení třeba starých Egypťanů, Babylóňanů, Hindů, Číňanů, Řeků a Římanů, bude překvapen, jak se podobají vzájemně, ale i mravním naučením našim. Nesporně univerzální hodnotou je vůle ke (hledání) smyslu života, pravděpodobně dokonce hodnotou prvotní a všem lidským bytostem společnou. 44

C. S. Lewis tyto úvahy rozvádí ve svém díle „K jádru křesťanství“ (79). Systematicky se globální etikou zabývá Hans Küng, např. v dílech „Světový étos projekt“ (73) a „Prohlášení ke světovému étosu – Deklarace parlamentu světových náboženství“. (74) 65

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Veškeré lidstvo je schopno postavit se za základní hodnoty úcty k životu, svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti, vzájemné úcty, péče a solidárnosti. Je to životně důležité pro přežití a rozvoj lidského společenství. Přijetí občanských hodnot a etických pravidel na globální úrovni znamená prosazení globální občanské etiky, vyjadřující určitá základní práva a povinnosti sdílené všemi občany a podporované institucemi. Komise pro globální řízení (72) jmenuje a charakterizuje hodnoty, jejichž přijetí a respektování je nevyhnutelným předpokladem smysluplného globálního řízení: –

–

–

–

–

–

66

Úcta k životu: úcta k životu a z ní vyplývající nenásilí jsou základem pro globální řízení. Násilí proti osobám je popřením vrozené důstojnosti všech lidských bytostí. Kultura násilí (a kultura smrti, jak před ní varuje papež Jan Pavel II. – pozn. P.N.) vyústila ve ztrátu úcty k lidskému životu. Svátost života je pojmem, který sdílejí lidé všech vyznání – stejně jako světští humanisté. Svoboda: Všechny lidské bytosti jsou zrozeny rovné v právu na lidskou důstojnost a mají právo na jisté základní svobody – definovat a vyjadřovat svou vlastní identitu, vybrat si formu víry, vydělávat si na živobytí, být osvobozeny od perzekuce a útlaku. Mezi základní lidské svobody patří ještě svoboda projevu, svoboda tisku a volební právo... Vedle života je svoboda tím, čeho si lidé nejvíce váží. Spravedlnost a rovnoprávnost: rovnoprávnost není totožná s trváním na rovnosti, vyžaduje však rozhodné úsilí omezit hrubé nerovnosti. Rovnoprávnost je nutno respektovat i ve vztazích mezi současnou generací a generacemi budoucími. Princip mezigenerační rovnoprávnosti podpírá strategii udržitelného rozvoje. Tolerance: je nezbytným předpokladem mírových vztahů v jakékoli společnosti. Vzájemná úcta nabízí základ pro to, aby pluralitní společnost byla nejen stabilní, ale i schopna cenit si své různosti a nechat se jí obohacovat. Vzájemná péče: kvalita života ve společnosti hodně závisí na tom, zda její členové uznávají povinnost pečovat o své sousedy. Instinkty péče a soucitu jsou impulsem humanitárních akcí a ochoty dělit se s těmi, kdo jsou nějak znevýhodněni. V globálním sousedství musí mít instinkt péče globální dosah. Zásadovost: je základem důvěry. Hromadící se důkazy o podvodech a korupci všech druhů mezi osobami ve vysokém postavení


ve veřejném životě i v soukromém sektoru význam morální zásadovosti podtrhují. Korupce, sahající od podplácení přes prodej důvěrných informací k praní špinavých peněz, je formou sociálního znečištění, jež oslabuje demokratické řízení. Na těchto základních hodnotách stojí globální občanská etika. Aby kromě podpory popsaných hodnot mohla být vytvořena globální etika, jež bude stejnou měrou platit pro všechny, je třeba vytvořit soustavu společných práv a povinností. Lidé by měli mít povinnost: zvažovat dopad své činnosti na bezpečnost a blahobyt druhých45. Postupem času by mohl tyto závazky ztělesnit závažnější mezinárodní dokument – globální Charta občanské společnosti. Jeden z „otců zakladatelů“ Spojených států, Thomas Jefferson, považoval za nezadatelná práva americká i všelidská život, svobodu a hledání štěstí. Prezident Roosevelt obhajoval ve svém projevu ke Kongresu 6. 1. 1942 čtyři druhy svobody: • první je svoboda slova a projevu – všude na světě; • druhá je svoboda každého člověka vyznávat Boha po svém – všude na světě; • třetí je vysvobození z nouze, zajišťující v každé zemi zdravý mírový život všem obyvatelům – všude na světě; • čtvrtá je vysvobození ze strachu, což znamená všesvětové omezení zbrojení do takové míry a v takovém rozsahu, aby žádný stát nebyl schopen spáchat hmotný útok na žádného souseda – nikde na světě. Tržní hospodářství se ve vyspělých zemích opírá především o hrubý domácí produkt, často nesprávně interpretovaný jako ukazatel kvality života občanů. Je proto třeba identifikovat podrobněji klíčové hodnoty, jejichž prosazování by podpořilo lepší mezilidské vztahy, úctu k přírodě, k vlastnímu zdraví, k poctivé práci. Obecně můžeme říci, že jde o hledání hodnot slučitelných s udržitelným způsobem života.

45

Můžeme dodat „a také na živou i neživou přírodu“. Svobody a závazky, resp. povinnosti by tedy měly být vždy pečlivě vyváženy, např. právo svobody slova předpokládá respektování práva nebýt urážen. 67

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Josef Vavroušek (149) se pokusil o rámcové vymezení klíčových hodnot dnešní industriální společnosti, které stimulují vznik globálních a regionálních problémů (hodnoty typu A), a k nim se pokusil přiřadit alternativní hodnoty, které by byly slučitelné s trvale udržitelným způsobem života (hodnoty typu B): 1. Vztah člověka k přírodě A. Kořistnický vztah k přírodě. B. Vědomí sounáležitosti s přírodou. 2. Vztah lidského individua ke společnosti A. Jednostranný důraz na individualismus a soutěživost (typický pro „reálný kapitalismus“). Jednostranný důraz na kolektivismus (typický pro „reálný socialismus“). B. Vyvážený důraz na jednotlivce a kolektiv, doplnění soutěživosti kooperací. 3. Vztah k toku času a smyslu dějin A. Posedlost ideou kvantitativního růstu. B. Důraz na kvalitativní rozvoj lidské společnosti. 4. Vztah ke smyslu vlastního života A. Hédonistická orientace na konzumní způsob života. B. Důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných. 5. Vztah ke svobodě a odpovědnosti A. Jednostranný důraz na lidská práva a svobody, eroze vědomí spoluodpovědnosti za běh věcí. B. Rozvoj lidských práv a svobod při respektování vědomí odpovědnosti, která je s nimi spojena. 6. Vztah k úrovni našeho poznání A. „Pýcha rozumu“ spočívající v jednostranném důrazu na racionalitu a v přeceňování rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí lidí i jejich schopnosti předvídat a usměrňovat budoucí vývoj. B. Opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti. 7. Vztah k vlastnímu životu A. Odcizení člověka vlastnímu životu, oslabení pudu sebezáchovy a zpětných vazeb umožňujících korigovat nesprávné nebo neúspěšné jednání. B. Obnovení pudu sebezáchovy lidí. 68


8. Vztah k budoucím generacím A. Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými, život na úkor budoucích generací. B. Respektování dlouhodobých důsledků lidských činností. 9. Vztah k odlišným názorům a jiným civilizacím A. Netolerance k názorům jiných, ideologická, náboženská, rasová či jiná nesnášenlivost a snaha o řešení problémů silou. B. Vzájemná tolerance, snaha o vcítění se do situace občanů jiných zemí, řešení problémů jednáním. 10. Vztah k věcem společným A. Rezignace na spolurozhodování o společných záležitostech. B. Rozvoj participativní demokracie spojující přednosti reprezentativní demokracie se samosprávou. Podle Josefa Vavrouška budoucnost zřejmě do značné míry závisí na tom, jak vysoko na žebříčku svých individuálních a skupinových systémů hodnot umístíme hodnoty typu B a do jaké míry v sobě potlačíme hodnoty typu A. Je to závod s časem. Přitom změna hodnotových orientací vyžaduje čas, a podle Stanislava Hubíka (55) je značně setrvačná, mění se co nejpomaleji a revoluce v hodnotových orientacích probíhá „neslyšně“ (Nietzsche), ačkoliv je tou nejpřevratnější revolucí.

4.3. Globální ekonomické řízení Lidé nežijí jen chlebem, ale naše civilizace až dosud nebyla schopna ho poskytnout všem. Bergier, Pauwels Rozdíly mezi bohatými a chudými se propastně zvětšují a vzniká napětí, které hrozí, že uvrhne celé regiony do chaosu a násilí. Pokud 450 světových miliardářů (v amerických dolarech) vlastní stejný majetek jako tři miliardy lidí žijících v chudobě, děje se něco špatně. Lze říci, že se hraje podle pravidel mezinárodního hospodářského pořádku. Tím spíše je však důvod tento pořádek změnit, jak už to před čtvrt stoletím navrhoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Jan Tinbergen. (138) Rozdíly mezi obyvateli uvnitř rozvojových zemí jsou ještě markantnější. Úzká elita má často jediný cíl – maximalizovat svoje zisky 69

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

za jakoukoliv cenu. Chybí stabilizující prvek – střední třída. Chudí odmítají dál fatalisticky snášet svůj úděl. Kultura násilí se lavinovitě šíří ve městech západní Afriky, jižní a střední Ameriky i v některých městech jihovýchodní Asie. Situace je o to komplikovanější, že lidé tu obvykle nejsou ochotni chovat se podle obecných principů demokratického soužití, které nikomu nestraní, naopak bují klientelismus a korupce. Zhruba polovina rozpočtu autonomních oblastí, spravovaných Palestinci, zmizela. Tyto prostředky přišly z Evropy i od jiných světových sponzorů. Zatímco pásmo Gazy se stále více proměňuje ve špinavé smetiště a palestinské hospodářství skomírá, politici si dávají stavět luxusní vily a jezdí v přepychových limuzínách. (Lidové noviny, 21. 7. 1997) Problém korupce a chudoby46 není zdaleka jediným, který si vynucuje nějakou formu globálního ekonomického řízení. Mezinárodní obchod s drogami dnes určuje stav ekonomik nemalého počtu zemí (Kolumbie, Kambodža,...) Hodnota tohoto obchodu ročně převyšuje 500 miliard USD, a dosahuje tak roční hodnoty mezinárodního obchodu potravinami. Z ilegálního i legálního obchodu se zbraněmi, z likvidace a vyvážení odpadu a z obchodování s „bílým masem“ (prostituce) se stal velký globální byznys, na jehož kontrolu a zvládnutí národní státy nestačí. Stále větší podíl světové ekonomiky připadá na nadnárodní korporace, které se uplatňují především v oblasti telekomunikací, informací, multimédií, automobilové výroby, bankovnictví a dalších finančních služeb. Operují na mnohonárodním základě a obvykle jde o soukromé společnosti. Přesunem výrob z jedné země do druhé jsou schopny unikat přísnější legislativě, je-li třeba. V ekonomickém smyslu jsou nadnárodní korporace, respektive nadnárodní monopoly (a případně také nadnárodní organizovaný zločin) skutečnými vládci mezinárodní scény. Nepodléhají státní moci a v jejich prospěch hraje i pokračující liberalizace a deregulace světového obchodu. Na světě dnes existuje přes 40 000 nadnárodních korporací. Pod jejich kontrolu spadá jedna třetina všech aktiv soukromého sektoru a jejich obrat dosahuje šesti biliónů USD.

46

Sociolog Pavol Frič mluví o tzv. korupční symbióze elit. (osobní sdělení)

70


Díky nadnárodním korporacím rostou celosvětové zahraniční investice rychleji než obchod. Bylo tedy potřebné vytvořit soustavu konkurenčních pravidel pro celosvětovou soutěž. To je úkolem a posláním Světové obchodní organizace (WTO), zřízené v polovině devadesátých let. Ještě radikálněji se situace vyvíjí na trhu cenných papírů. V minulých letech došlo k explozi investic do cenných papírů, prováděných institucionálními investory – pojišťovnami, penzijními fondy a investičními společnostmi. V oblasti financí mají národní hranice nepatrný význam. Vzhledem k tomu, že se dnes finance přelévají z jednoho konce světa na druhý elektronicky, je možné přesunout neomezené částky během okamžiku. To byl i problém Mexika v devadesátých letech – během několika hodin byly ze země staženy miliardy dolarů spekulativního kapitálu, a měna padla. Je tedy nezbytné vyvinout na globální úrovni efektivní nástroje řízení. Základy globálního ekonomického řízení lze vysledovat už v počátcích druhé světové války. Tehdy se severoameričtí a britští odborníci začali zabývat vytvořením soustavy mezinárodních institucí na podporu poválečného ekonomického ozdravění, plné zaměstnanosti, svobodného obchodu a ekonomické stability. UNRRA, Brettonwoodské instituce, Všeobecná úmluva o clech a obchodu a Marshallův plán umožnily položit základy pro nejrychlejší a nejtrvalejší expanzi mezinárodní ekonomiky v dějinách. Dnes je mimořádně vhodná příležitost připravit další stupeň přechodu na globální ekonomické řízení v oblastech, kde národní státy nemohou obstát. Po pádu komunismu je totiž většina bývalých socialistických zemí i rozvojových zemí připravena přistoupit k liberalizaci trhů, podpoře a ochraně soukromých investic a obecně k přijetí principů demokracie a tržního hospodářství. Mělo by tedy být založeno globální fórum, jehož posláním by bylo řízení v oblasti ekonomické, ale také sociální a ekologické tak, jak jsme se o tom zmínili v oddílu o reformě OSN (Vavrouškův návrh čtyř pilířů OSN). Komise pro globální řízení (72) navrhuje, aby k základním mezinárodním veřejným statkům, jež by měly zajišťovat globální ekonomické řízení, patřily systémová finanční stabilita, vláda zákona, infrastruktura a investice, společné normy pro váhy, míry a čas, péče o životní prostředí, ochrana globálních statků, zajištění nezbytného rámce opatření k prosazování udržitelného rozvoje, spravedlnost a sociální soudržnost. 71

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Takto postaveným cílům se dá těžko něco vytknout vyjma jediného – jsou málo konkrétní (např. sociální soudržnost). Na globální úrovni není možné ponechat tržní systém jakémusi samovývoji. Ani na národní úrovni to nefunguje. Podle Josefa Vavrouška (osobní sdělení) je tržní ekonomika založena na čtyřech předpokladech: 1) 2) 3) 4)

funguje tam, kde je volný pohyb kapitálu (peněz); vyžaduje volný pohyb zboží; vyžaduje volný pohyb pracovní síly (lidí); vyžaduje konkurenční prostředí, kde všichni mají stejnou šanci se prosadit.

Řekněme, že první podmínka – volný pohyb kapitálu – je v současnosti splněna. Splnění druhé podmínky – volného pohybu zboží – je problematické (například problém dotací a celních bariér v obchodování se zemědělskými produkty), ale realizovatelné. Zato třetí podmínka – volný pohyb pracovní síly – je prakticky nesplnitelná. Vidíme, jak se země západní Evropy uzavírají přílivu imigrantů a jak rostou xenofóbní nálady. Volný pohyb pracovní síly je možný jen mezi zeměmi relativně stejně vyspělými, např. v rámci Evropské unie. Čtvrtá podmínka – konkurenční prostředí – opět není splněna, „pravidla hry“ dnes citelně ovlivňují monopoly (především nadnárodní monopoly). Je otázkou, je-li z environmentálního hlediska dobré usilovat o naplnění druhé podmínky – volného pohybu zboží. Možnost volného pohybu zboží by měla být, ale prostřednictvím ekonomických nástrojů by mělo být omezeno nesmyslné, neekologické převážení surovin a polotovarů na obrovské vzdálenosti.47 Nemožnost naplnit čtyři předpoklady globální tržní ekonomiky opět svědčí o potřebě přijmout určitou formu globálního ekonomického řízení. Lze konstatovat, že ekonomicky silné země, které mají hlavní slovo v nadnárodních organizacích (Světová banka, Mezinárodní měnový fond, OSN,...), prosadily, aby se na mezinárodní scéně hrálo podle pravidel, která především vyhovují jim, které znají a ovládají. 47

Americká ekonomka Hazel Henderson k tomu říká: „Měli bychom si vyměňovat recepty, ne koláče.“ Tedy vyměňovat si můžeme know-how, naopak převoz surovin a zboží by měl být omezen (resp. cena za dopravu by měla být zreálněna započítáváním nákladů na životní prostředí).

72


A ony samy také tato pravidla porušují, je-li to pro ně výhodné. Guy Arnold (2) upozorňuje, že rozvinuté státy dovážejí z rozvojových zemí suroviny, aniž by na ně uvalily clo. Jestliže ale rozvojové země zpracují suroviny a zemědělské produkty, což nejvíce ekonomicky produkt zhodnocuje, jsou cla na takový vývoz uvalena, protože by jinak konkuroval zboží vyrobenému v Evropě, Japonsku, USA a dalších rozvinutých zemích. Obchod je regulován tarify (cly), proto rozvinuté země neuvalí clo na suroviny, ale na zpracované zboží. Proto by součástí globálního ekonomického řízení a globálního „Marshallova plánu“ (resp. Globálního partnerství pro rozvoj) mělo být zrušení těchto tarifů, aby byly rozvojové země povzbuzeny zpracovávat své suroviny na zhodnocené výrobky. Přitom by asi rozvinuté země neměly být tlačeny k tomu, aby se vzdaly v nadnárodních organizacích (OSN, Brettonwoodské instituce) svých pravomocí, protože prosazení takových návrhů by bylo nereálné. Rozhodovací pravomoci by měly postupně získávat až ty země, které by přijaly závazky globálního řízení a dosáhly by pozice rozvinuté země (např. podle příspěvků odváděných do globálních rozvojových fondů). Dělit se o pravomoci a odpovědnost je možné až mezi vyspělými a rovnoprávnými partnery. Na druhou stranu by nejrozvinutější země měly mít už dnes odvahu přiznat rozvojovým, avšak ekonomicky silným státům větší váhu a přizvat je k větší odpovědnosti v rámci nadnárodních institucí. Mezi deseti největšími světovými ekonomikami na základě parity kupní síly jsou Čína, Indie, Brazílie a Rusko, následovány s nevelkým odstupem Mexikem, Indonésií a Korejskou republikou. Přesto se žádná z nich nepodílí na skupině G7 (v současnosti je Rusko osmým členem – pozn. P. N.), v Brettonwoodských institucích jsou všechny nedostatečně zastoupeny poměrem hlasů ve vztahu ke svým populacím a ekonomické váze. (72)

4.3.1. Financování globálního řízení Vizi financování globálního řízení podrobně ve své zprávě rozpracovala Komise pro globální řízení (72). Stále se rozšiřuje propast mezi finančními požadavky programů OSN a penězi, jež jsou k dispozici prostřednictvím tradičních kanálů. Mělo by se začít se zakládáním praktických schémat globálního financování kon73

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

krétních projektů OSN. Pro financování by mělo být přijato několik obecných principů: 1) za užívání některých společných globálních zdrojů by se platilo na čistě ekonomickém základě s použitím tržních nástrojů; 2) bylo by správné, aby celé břemeno nedopadlo na malé množství průmyslových zemí, ale aby bylo rozprostřeno, i když s prvkem progresivity; 3) bylo by užitečné, kdyby nové systémy příjmů nenahrazovaly domácí daně či poplatky, ale představovaly dodatečné zdroje. Protože daně nejsou populární, bylo by možné místo nich zavést uživatelské poplatky, jež mezi uživatelem a službou zajistí přímější spojení než zdaňování a vládní výdaje. Každý systém globálního zdanění vyžaduje identifikaci objektu daně. Jedním z návrhů je daň či poplatek za devizové obchody. Návrhy na takovou daň předložil již před čtvrt stoletím americký profesor James Tobin, laureát Nobelovy ceny. Jejich podstatou nejsou jenom – a už vůbec ne především – příjmy, avšak nutnost zlepšit efektivitu největšího globálního trhu – devizových obchodů. Tam se odehrává velké množství spekulativního obchodování, jež je příliš krátkodobé na to, aby odráželo základní ekonomické faktory. Variantou Tobinova návrhu je počítačově založená síť devizových operací, jež by prostřednictvím uživatelských poplatků získávala pro spravující organizaci proud příjmů. Tento mechanismus, navržený prof. Rubenem Mendezem, by obešel nutnost sledovat jednotlivé transakce. Podle jiného návrhu by mohlo být daňovou základnou zdanění nadnárodních společností. Ve světě, kde je stále více společností vskutku globálních, nemá příliš smysl identifikovat daňové domény v úzkém národním smyslu. Myšlenka poplatků za používání globálních společných statků má širokou odezvu pro svůj důraz na zachování zdrojů a ekonomické efektivity i z politických a příjmových důvodů. Komise pro globální řízení (72) navrhuje zvážit možnost zavedení několika uživatelských poplatků: –

–

74

doplatku k letence za používání stále více vytížených leteckých drah a vybírání malého poplatku (několika USD) za každý mezinárodní let; poplatku za námořní dopravu po oceánech, odrážející potřebu kontroly znečištění oceánů a udržování mořských cest otevřených


–

–

– –

všem legitimním uživatelům a speciálního poplatku za zanechání netoxického odpadu v mořích; uživatelského poplatku za oceánské rybaření (ne pobřežní), odrážející tlaky na mnohá loviště ryb a náklady na výzkum a dohled; speciálních uživatelských poplatků za činnost v Antarktidě, jako např. rybaření, aby bylo zachování zdrojů financováno na základě faktu, že kontinent je součástí společného dědictví lidstva; parkovacích poplatků pro geostacionární satelity; poplatků za uživatelská práva k elektromagnetickému spektru.

Má-li být globální řízení účinné a efektivní, bude třeba jednou přistoupit k nějaké formě globálních daní. Vždyť už dnes např. náklady na mírové operace stoupají, a zejména roste počet těchto operací. Zdanění letenek, parkovací poplatky za geostacionární satelity apod. jsou dobrým začátkem, ale samy o sobě nestačí. Je žádoucí, aby se jednou každý obyvatel planety podílel nějakým, třeba nepatrným, způsobem na globální dani ať už přímou formou daně z příjmu, nebo např. odvodem malého procenta daně z přidané hodnoty do „globální pokladny“. Posílil by se tím pocit, že globální instituce jsou také naše (podobně jako státní instituce) a globální řízení by rovněž bylo vystaveno větší pozornosti a kontrole ze strany občanů. Globální úroveň by byla vhodná pro prosazení globální daňové reformy a ekologických daní. Ekologická daňová reforma a ekologické daně jsou těžko prosaditelné na národní úrovni. Zdanění paliv a surovin by při otevřených hranicích a liberalizovaném obchodu vedlo k tomu, že by se nakupovalo za hranicemi, v zemi, která dosud tato opatření nepřijala. Tzv. ekologické daně by mohly být uplatněny na globální úrovni především vůči nadnárodním korporacím. Aby však nebyly korporace trvale znevýhodněny, je konečným cílem prosazení ekologických daní ve všech zemích, z nichž by se malá část odváděla na globální úroveň. Prvním krokem je tzv. uhlíková daň – zdanění fosilních paliv, které především produkují skleníkové plyny. Uhlíkovou daň již zavedla většina států Evropské unie. Dalším krokem je zdanění ostatních neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů (např. formou zvýšení spotřební daně), které by už ovšem muselo být kompenzováno snížením daně z příjmu a daně z přidané hodnoty. Zdražily by se tak suroviny a zlevnila by se pracovní síla, což by 75

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

vedlo k podpoře zaměstnanosti. Dále by neměly být zdaňovány úspory, ale zmíněné energetické a surovinové zdroje. Je to jednak dobré ze sociálního hlediska, jednak to stimuluje investice. Z vybraných globálních daní by, kromě mnoha jiných věcí, měl být podporován výzkum a rozvoj využívání obnovitelných energetických zdrojů (především s ohledem na rozvojové země) a subvencování prodloužené životnosti výrobků. Z daní by také měly být financovány konkrétní projekty. Aparáty globálních institucí by měly mít určeno maximální přípustné procento na svou režii (jak to bývá stanoveno například u řady humanitárních nevládních organizací). Fungování globálních institucí by mělo být „environmentálně přátelské“. Shodneme-li se na potřebě globální daně, jak by měla být realizována? Dnes si při zdanění představujeme především tok peněz do státní pokladny. Daně by však měly plynout na nadnárodní úroveň (Evropská unie, OSN,...), ale samozřejmě také na úroveň subnárodní – za účelem rozvoje regionů a obcí. Inspiraci lze najít v daňovém systému Spojených států. Pokud bychom federální vládu USA považovali za jakousi „globální vládu“, vypadá celkový systém daní následovně: Na federální úrovni jsou vybírané daně a poplatky jediným zdrojem příjmů. Asi padesáti procenty se na nich podílí daň z příjmu a kolem dvaceti procent odvody ze zisku. Hlavním zdrojem příjmu jednotlivých států unie je daň z prodeje. Dále jsou to daň z příjmu, daně ze zisku, daně z majetku, dědická daň, darovací daň a poplatky za udělení různých licencí. Jednotlivé státy také dostávají příspěvek z federální pokladny a z hospodaření státních podniků. Příspěvky z federální pokladny jsou cílené a unie je může podmiňovat. Okresy, města a vesnice vybírají místní daň, přičemž největším zdrojem příjmu je všeobecná majetková daň – tvoří asi polovinu všech příjmů místních správ. Také se vybírá daň z prodeje a opět poplatky za licence a povolení. Na místní úrovni je zdrojem příjmu také pomoc ze státní pokladny a příjmy z obhospodařování komunálních služeb. Daně jsou někdy duplicitní, protože federální i státní vláda může uvalovat daň na tutéž věc. Velká část získaných příjmů unie jde na záležitosti obrany, na zdravotnictví, vzdělání, sociální péči a programy vytváření pracovních příležitostí, dále na činnost federálních úřadů, na dopravu a spoje. Státy a místní správy pokrývají mnohem širší oblast než unie. 76


Státy hradí sociální péči, školy, silnice a vyrovnání dluhu. Místní správy věnují prostředky na vzdělání, sociální péči a silnice. Ve městech podstatnou část výdajů tvoří financování policie a požární ochrany. Na všech úrovních se vybírají daně zvlášť. O tom, jak se daně využijí, rozhodují volené orgány, takže voliči mají možnost ve volbách ovlivnit využití daní. (Podle Lidových novin, 9. 8. 1997: V USA rozhodují o daních voliči) V rámci globálního řízení je navrhováno posílení významu Brettonwoodských institucí, které je však podmíněno reformou jejich rozhodovacích struktur (hlasovací síla států nebo regionů by měla být určena podle údajů o HDP založených na paritě kupní síly). Především by měla být posílena úloha Mezinárodního měnového fondu, protože rozvojová pomoc bude pro řadu zemí ještě po mnoho let hlavní způsob, jak uniknout pasti nízkých příjmů, nízkých úspor a nízkých investic. Těžce zadluženým rozvojovým zemím je třeba umožnit radikální snížení dluhu, ovšem za přijetí podmínek globálního řízení (např. prostřednictvím navrhovaného Globálního partnerství pro rozvoj). Ekonomická síla velkých nadnárodních společností je dnes srovnatelná nebo větší, než ekonomické možnosti středně velkých rozvinutých států typu Belgie, o ekonomikách rozvojových zemí nemluvě. Proto je nutné, aby státy, ale i instituce regionálního (Evropská unie,...) a globálního (OSN) řízení chránily veřejnost prostřednictvím účinné antitrustové a konkurenční politiky. Podobně jako na státní úrovni, tak i na globální úrovni bude ekonomika pro úspěšné fungování globálního řízení rozhodující. Ekonom Kenneth Boulding už v roce 1966 napsal: Hlavní mírou úspěchu ekonomie vůbec není produkce a spotřeba, nýbrž povaha, rozsah, kvalita a složitost celkové kapitálové zásoby, včetně stavu lidských těl a myslí zapojených do tohoto systému. „Stav lidských těl a myslí“, nebo-li lidský kapitál, je v nejrozvinutějších zemích vnímán na stejné rovině důležitosti jako finanční kapitál a přírodní kapitál (který představují dostupné přírodní zdroje a kvalita životního prostředí). Globální ekonomické řízení bude jednou vystaveno velmi zásadnímu problému, který si národní státy zatím nepřipouštějí (nebo nechtějí připustit). Materiální blahobyt, jak jej dnes chápeme, není realizovatelný pro většinu obyvatel planety. Přitom reklama, ale také vládní představitelé rozvinutých i rozvojových zemí navozují iluzi, že dosažitelný je. Roste očekávání obyvatel, a čím jsou lidé chudší, 77

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

tím více doufají a věří v lepší budoucnost. Frustrace z neschopnosti či nemožnosti cíle dosáhnout rodí politický nebo náboženský militantní extrémismus a terorismus. Přechod k industriální a konzumní společnosti byl i na Západě těžký, násilný a poznamenal utrpením několik generací. Jak by vypadal obdobný vývoj dnes v rozvojových zemích, kdy na planetě žije více než šest miliard lidí, neobnovitelné zdroje jsou ze značné míry vyčerpány a biosféra vážně poškozena? Jako alternativu k této neradostné vizi jsme zmínili ideu udržitelného rozvoje. Žádné propracovanější a demokratické alternativy si nejsme vědomi.

4.4. Globální bezpečnost Ve dvacátém století se odehrály dvě nejkrvavější a nejrozsáhlejší války v historii a po několik desetiletí druhé poloviny 20. století určovala světové dění válka studená. Po pádu komunismu jsme postupně s údivem zjišťovali, že svět není bezpečnější. Nehrozí sice bezprostředně jaderný konflikt globálního rozsahu, zato se rozhořela řada regionálních konfliktů. Po padesáti letech opět zuřila válka v Evropě. Bezpečnost bude v globálním řízení hrát klíčovou roli, zejména v případech regionálních krizí. Je možné, že se svět ocitá na pokraji nových závodů v získávání zbraní hromadného ničení. Nových závodů ve zbrojení by se mohly zúčastnit i nestátní subjekty – drogové syndikáty, politická hnutí, teroristické skupiny. V období studené války byla situace nebezpečná, ale poměrně přehledná. To už neplatí. Po rozpadu Sovětského svazu odešlo do zahraničí mnoho špičkových vědců a pravděpodobně i jaderného materiálu. V posledních letech se každoročně odehrávalo 25–30 válečných konfliktů.48 Mezi lety 1945–1989 zemřelo ve válkách 23 miliónů lidí. Pouze tři týdny v tomto období se nikde na Zemi nevedla válka. Dnes zodpovídá pět stálých členů Rady bezpečnosti za 86 % zbraní dovážených do rozvojových zemí. Riziko úmrtí v rozvojových zemích následkem špatné výživy a onemocnění je 33 krát větší než riziko smrti ve válce (podle údajů United Nations Development

48

Za válečný konflikt je považován ozbrojený střet, kde počet úmrtí za rok přesáhne jeden tisíc.

78


Program – UNDP). Válka tedy může být – a také bývá – viděna jako východisko z problémů přežití. Rozmáhá se kultura násilí.49 Na podporu kultury násilí, resp. na zbrojení, jdou v rozvojových zemích (vzhledem k výkonnosti tamních ekonomik) prostředky, které představují několik desítek procent státního rozpočtu. Např. částka, kterou v 90. letech dala Indie na nákup 20 letounů MIG 29, by bývala stačila uhradit výlohy na základní vzdělání 15 miliónů dívek, které nyní nechodí do školy. Nigérie si dopřála 80 britských tanků, za něž mohla imunizovat 2 milióny dětí a uhradit antikoncepční prostředky pro 17 miliónů rodin. Irán zaplatil za dvě ruské ponorky tolik, že by to stačilo na nákup základních léků pro celou zemi. Bývalý ředitel UNDP James Speth konstatoval: Přítomnost jednotek OSN v Somálsku stála loni dvě miliardy dolarů. Kdyby se bývala před několika lety investovala stejná částka do ekonomiky, nemuselo ke krizi vůbec dojít. Může přijít doba, kdy svět bude rozdělen na prosperující a relativně bezpečnou část, obehnanou nějakým ochranným štítem, do níž by patřila většina západní a střední Evropy, východní Asie a severní Amerika, a na větší část zbídačelých teritorií bez stabilních vlád, kam by patřila velká území v Africe, Střední Východ, jižní Asie a možná i části střední a jižní Ameriky. Tomu je třeba čelit podporou demokratické transformace všude tam, kde se tato příležitost objeví. A není možné tuto podporu ukončit a rodící se demokracie opustit po oznámení prvních, demokraticky získaných volebních výsledků. Jinak hrozí návrat k nestabilitě a chaosu, jako se to stalo v Angole či na Haiti. Zárodky rodících se demokracií by měly být podpořeny v rámci globálního „Marshallova plánu“, resp. Globálního partnerství pro rozvoj. Svůj díl na bující kultuře násilí v řadě rozvojových zemí mají i velmoci a ty státy, které si velmocenské ambice činí. Tím, že podporovaly zkorumpované vládce při plném vědomí jejich zkorumpovanosti, nesou podstatný díl viny. Obdobně to platí o bankách, které kryjí nečistě získané finanční zdroje a perou peníze obchodníků s drogami nebo jiných zločinců. Vinu nesou také obchodní společnosti průmyslového světa, protože neobstály ve svém poslání řídit se etickými obchodními praktikami.

49

Papež Jan Pavel II. mluví o „kultuře smrti“. Ta se ovšem týká i rozvinutých zemí – násilí v televizi apod. 79

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Klíčovým pojmem pro prosazování míru na Zemi je bezpečnost. Ta už zdaleka není chápána pouze ve vojenském smyslu, ale spíše jde o složité proplétání ekonomických, sociálních, politických, vojenských, ale také environmentálních aspektů.50 Od 17. století byla mezinárodní bezpečnost definována z hlediska potřeb přežití národa. Bezpečnost znamenala ochranu státu – jeho hranic, obyvatel, institucí a hodnot – před vnějším útokem. Pojem státní suverenity v bezpečnostních záležitostech často sloužil jako opodstatnění vytvářet mocné národní vojenské systémy a realizovat opatření hrubě omezující občanská práva a svobody. V současnosti se objevují nové, dříve neznámé problémy, vznikající z ohrožení zemských životodárných systémů, extrémní ekonomické nouze, šíření lehkých konvenčních zbraní, z terorizování civilního obyvatelstva domácími mocenskými boji a z hrubého porušování lidských práv. Komise pro globální řízení (72) rozlišuje čtyři druhy bezpečnosti: •

Kolektivní bezpečnost – je postavena na myšlence, podle níž se členové určité skupiny vystříhají použití síly mezi sebou navzájem a přitom se zaváží k obraně kteréhokoliv člena skupiny napadeného vnějšími silami. Je především vojensky zaměřena. Z takto pojaté kolektivní bezpečnosti bychom mohli pro budoucnost odvodit globální kolektivní bezpečnost, která by byla zaštítěna a garantována společnými vojenskými silami OSN. Státy účastny globální kolektivní bezpečnosti by mohly omezit vlastní výdaje na zbrojení a soustředit se na budování všeobecné bezpečnosti.

•

Všeobecná bezpečnost – zdůrazňuje změnu současného vojensky založeného pojmu bezpečnosti. Je založena na spolupráci, budování důvěry, průhlednosti, postupném odzbrojení a konverzi, demobilizaci a demilitarizaci.

•

Lidská bezpečnost – při tomto přístupu jsou středem zájmu sami lidé a lidská bezpečnost se zabývá ani ne tak zbraněmi, jako základní lidskou důstojností. V pojmu lidské bezpečnosti je zahrnuta ochrana před chronickými hrozbami, jako např. před hladem, nemocemi a represemi, i před náhlými a zhoubnými

50

Ve Spojených státech, v Atlantě, působí US Army Environmental Institute, který se zabývá environmentálními aspekty vojenských konfliktů a rozpracovává pojem „environmentální bezpečnost“ (environmental security).

80


rozvraty denního života. Bezpečnost lidí je nutno považovat za cíl stejné důležitosti jako bezpečnost států; státy nemohou být dlouho bezpečné, nejsou-li bezpeční jejich občané. •

Bezpečnost planety – úbytky lesních ploch a pokles biologické diverzity mění některé ze základních rovnováh v přírodě, nutných pro lidský život a blahobyt, například cyklus uhlíku, proces fotosyntézy, vodní cyklus, systémy produkce potravy a genetické zdroje. Nemůžeme čekat, až budou vědecké důkazy negativních vlivů komplexní, a je proto nutné přijmout princip předběžné opatrnosti. Tento typ bezpečnosti bychom mohli také nazvat environmentální bezpečnost (environmental security).

K dnešnímu ohrožení životního prostředí a životodárných systémů došlo na mnohem nižší úrovni populace a lidské činnosti, než jaké budou existovat v období, které nás teprve čeká. Světová populace přesáhne v polovině 21. stol. devět miliard. Proto je nezbytná „revoluce efektivnosti“ v rozvinutých i rozvojových zemích (zde především transferem moderních a environmentálně přátelských technologií).51 V situacích, kdy je ohrožena bezpečnost lidí, by mělo mít mezinárodní společenství povinnost zasáhnout, a to ve spolupráci s nevládními humanitárními organizacemi (Červeným křížem apod.). Hlavní příčinou většiny konfliktů je chudoba. Konfliktům lze předcházet odstraňováním chudoby, poskytnutím věrohodné naděje na lepší budoucnost. To by mělo být posláním globálního „Marshallova plánu“, který by se tak stal účinnou prevencí proti násilným řešením. Nasazení mezinárodních vojenských sil by mělo být uskutečněno až při bezprostředním ohrožení bezpečnosti lidí. Složitou otázkou bude právo nebo dokonce povinnost OSN jednat v případech, kdy uvnitř států dochází k rozsáhlému porušování bezpečnosti lidí a kdy v případě zásahu dojde k narušení principu národní suverenity. Státy, které budou chtít využívat výhod globálního řízení, by měly uznat možnost takovéto intervence. Podle Komise pro globální řízení (72) se preventivní strategie globálního společenství musí nejdříve zaměřit na fundamentální

51

Ve Spojených státech by bylo možné uspokojit veškerou potřebu energie bez významných změn životního stylu nebo kvality života při 55 % úspoře (podle odhadů Amory Lovinse, ředitele Rocky Mountains Institute; osobní sdělení). 81

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

politické, sociální, ekonomické a ekologické příčiny konfliktů. Jejich zmírňování je dlouhodobě nejefektivnějším způsobem předcházení konfliktům. Cílem OSN při jejím založení před více než půl stoletím bylo vytvoření takových sociálních a ekonomických podmínek, za nichž by mohly vzkvétat mír a bezpečnost. Dnes by tyto podmínky mohlo zaručit omezení národní suverenity a existence nadnárodních bezpečnostních sil. Velkou překážkou včasných preventivních akcí je to, že vlády mají v demokratických zemích potíže přesvědčit lidi o potřebě podpory riskantních operací bez jasných důkazů o humanitární katastrofě. Je stále těžší získat podporu národních vlád pro mezinárodní intervenci, existuje-li riziko ztrát na životech. Když jsou tyto důkazy k dispozici, je již obvykle pozdě na prevenci.52 Komise pro globální řízení (72) navrhla zřízení Dobrovolnického sboru OSN pro zajištění bezpečnosti na globální úrovni. Má-li být Dobrovolnický sbor efektivní, musel by si získat na mezinárodní scéně respekt. Respekt získá Dobrovolnický sbor tehdy, bude-li elitně vycvičen, špičkově vystrojen a vyzbrojen, bude-li mít k dispozici nejmodernější technologii a prokáže schopnost rozhodného provedení akce. Rozhodne-li se OSN pro jeho zřízení, nesmí zůstat napůli cesty a musí mu dát i potřebnou politickou a finanční podporu, jinak bude jeho smysluplnost zpochybňována a preventivní vliv na potenciální agresory minimalizován. OSN v současnosti nemá možnost okamžitého nasazení dobře vycvičené jednotky. Bylo by třeba založit malou „ochrannou jednotku“ OSN, která by byla rekrutována generálním tajemníkem a dána k dispozici Radě bezpečnosti. Počet této jednotky by byl striktně omezen a nepřesahoval by 10 000 lidí. Takováto jednotka rychlého nasazení by ovšem byla velmi ochromena, kdyby měla být vydána na milost nejistým národním příspěvkům a věčnému problému nedoplatků. Dobrým argumentem pro existenci Dobrovolnického sboru OSN jsou slova prezidenta Roosevelta, pronesená v roce 1944: Policista by nebyl příliš efektivní, kdyby poté, co byl svědkem toho, jak se do domu vloupal zločinec, musel odejít na městskou policii 52

Jedním z výsledků neschopnosti včasné reakce je rostoucí počet politických, náboženských, ale také ekologických uprchlíků. Jestliže počátkem 80. let existovalo ve světě 20 miliónů lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, je to nyní kolem 100 miliónů uprchlíků.

82


a svolat zasedání k vydání zatykače, na jehož základě by teprve bylo možno onoho zločince zatknout. Velkým bezpečnostním problémem je vývoz zbraní. Týká se to všech pěti stálých členů Rady bezpečnosti i dalších, především ekonomicky rozvinutých států. Hlavním nákupcem zbraní je tak zvaný Třetí svět. Nezodpovědné a nedemokratické vlády jsou schopny drancovat své přírodní zdroje (tropický prales, neobnovitelné suroviny,...) a držet své obyvatelstvo v bídě, jen aby měly dostatek prostředků na moderní zbraně. V roce 1993 byl založen Registr OSN konvenčních zbraní. Je nutné mnohem důsledněji dodržovat to, aby zbraně nebyly dodávány do zemí, které jsou zapojeny do agresívních vojenských operací nebo které vůči svému obyvatelstvu porušují lidská práva. Utajovaný obchod se zbraněmi navíc zpřístupňuje zbraně velkého kalibru teroristům, obchodníkům s drogami a dalším neformálním ozbrojeným skupinám. Bezpečnost lidí vyžaduje, aby svět začal aktivně čelit kultuře násilí v každodenním životě.

4.5. Péče o globální společné statky Na světě existuje kategorie statků, které si z podstaty věci nemohou přivlastnit národní státy, protože to jsou statky globální povahy. Mezi globální společné statky řadíme atmosféru, blízký kosmický prostor, oceány za hranicí národní jurisdikce a globální životodárné systémy. Je v zájmu lidstva, včetně budoucích generací, abychom našli způsob globální správy těchto statků. Je např. nezbytné mít nástroje k zabránění nadměrného a dlouhodobě neudržitelného výlovu ryb z moří a oceánů. Podobně státy, které dnes nemají přístup do vesmíru, požadují, aby byl blízký kosmický prostor „společným dědictvím“ lidstva a aby byla založena Agentura OSN pro vesmír (UN Space Agency), která by kontrolovala aktivity ve vesmíru a přerozdělovala užitky z těchto aktivit. Existuje pevný vztah mezi antropogenním tlakem na životní prostředí a chudobou. Chudí lidé např. budou kácet poslední zbytky stromů a keřů ve svém okolí, aby si mohli rozdělat oheň, na kterém uvaří jídlo a který je v noci ochrání před zimou. Chudé země jsou také nejzranitelnější vůči přírodním katastrofám (zemětřesení, záplavy, sopečná činnost, epidemie, sucho,...). Přírodní katastrofy 83

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

nerespektují národní hranice, a opět se tu ukazuje potřeba globálního řízení a vzájemné pomoci. Jako preventivní opatření by působilo přijetí pojištění proti přírodním katastrofám. V rozvinutých zemích je obvykle většina škod způsobených katastrofami kryta pojištěním. Chudé země si „luxus“ pojištění u mezinárodních pojišťovacích ústavů buď nemohou dovolit, nebo pojištění nepřikládají prioritní důležitost. Proto stojí za úvahu, zda-li by tuto finanční zátěž na sebe neměly vzít instituce globálního řízení (nejspíše OSN, která by náklady kryla z výnosů globálních daní). V souvislosti se změnami klimatu bude narůstat četnost i intenzita přírodních katastrofických jevů (hurikány, povodně,...), a to i na místech, kde tyto jevy byly v historii neznámé, nebo velmi neobvyklé. Proto bude význam takového pojištění narůstat. Protože se na skleníkovém efektu (který je příčinou globálních klimatických změn) dosud nejvíce podílely průmyslové státy, mohly by být na pojištění získány prostředky z uhlíkové daně, uvalené na spalování fosilních paliv. Na globální úrovni již dnes existují platné smlouvy (nebo smlouvy, které ještě musí projít procesem ratifikace), týkající se atmosféry, oceánů, ohrožených druhů, Antarktidy a obchodu s toxickým odpadem. Přesto je nejbezprostřednějším úkolem globálního řízení omezit nadměrné využívání společných přírodních zdrojů. Komise pro globální řízení (72) upozorňuje, že neexistují jasná vlastnická práva, ani kolektivní povinnosti péče o společné zdroje. Přesto představují společné statky nejenom tragédii, ale i velikou příležitost – třeba nerealizovaný potenciál využívání energie hlubinných proudů, hydroponie a kosmického výzkumu a průzkumu. Mezi prvními všeobecně uznanými společnými statky lidstva (global commons) se stal celý kontinent – Antarktida. Smlouva o Antarktidě je považována za kvalitní, co se týče zajištění péče o ochranu tamní přírody, ale není udržitelné, aby zemím, které nesplňují technologická kritéria, byl odmítán podíl na užitcích mezinárodní spolupráce v této oblasti. Jiné statky, které mají globální charakter, ale jsou dnes ve správě národních států, by mohly být „vykoupeny“ od těchto států nebo ze soukromého vlastnictví do globálního vlastnictví, resp. globálních společných statků. Nebo by mohly zůstat ve státním či soukromém vlastnictví, ale podléhaly by globální správě, včetně financování, a národní suverenita by v těchto případech byla omezena. Jedná se např. o sibiřskou tajgu, Galapágy, amazonský deštný les a další globálně významné ekosystémy. 84


Bylo by možno jít ještě dále a dohodnout se, že za globální statek či globální zájem lidstva považujeme i stabilitu dlouhodobě problémových regionů. Například oblast, kde žijí Kurdové (tj. především východní část Turecka a přilehlá území Iráku a Sýrie) je ohniskem nestability, ohrožení životního prostředí, pašování drog, bídy. Rozvoj, výstavba infrastruktury a příliv investic by mohly přijít z globálních zdrojů (prostřednictvím globálního „Marshallova plánu“, resp. Globálního partnerství pro rozvoj), což by bylo výhodné i pro zmíněné státy. Pokud by existovala reálná šance, že tato oblast vyvázne z permanentní chudoby a začne prosperovat, a pokud by národní státy byly ochotny udělat vstřícný krok přiznáním statutu autonomní oblasti s možností samosprávy a respektováním kulturních tradic a specifik Kurdů, mohlo by jít o přijatelný kompromis a východisko z dnešní neřešené situace. Spravováním globálních společných statků by měla být pověřena Poručenská rada OSN. Tato rada je jedním ze šesti hlavních orgánů OSN, která sehrála nezastupitelnou a vysoce pozitivní roli v procesu dekolonizace po válce. Nyní je její původní poslání završeno. Poručenské radě by tedy mohl být poskytnut mandát pro výkon správy nad globálními společnými statky (72). Měla by se stát hlavním fórem pro problematiku globálních společných statků, včetně správy smluv o životním prostředí v oblastech změny klimatu, biodiverzity, vesmíru a mořského práva.

85

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

5. GLOBÁLNÍ PARTNERSTVÍ PRO ROZVOJ 5.1. Úvod V průběhu historie se několikrát objevily myšlenky, které, pokud byly realizovány, se staly katalyzátorem dalekosáhlých pozitivních změn. V 19. století britský kapitál napomohl významným způsobem rozvoji ekonomiky Spojených států. Po druhé světové válce tzv. Marshallův plán, známý také jako Program evropské obnovy, ukázal, jak může velkolepá vize ovlivnit budoucnost společnosti (blíže viz Infobox 1). Bývalý viceprezident Spojených států, Albert Gore, přišel s myšlenkou nového, globálního Marshallova plánu. Podle něj by mezi hlavní cíle takového plánu měly patřit: • • • • • •

záchrana životního prostředí planety; stabilizace populace na Zemi; podpora technologií přátelských životnímu prostředí; zlepšení ekonomických norem a ukazatelů pro hodnocení vlivu na životní prostředí; vytvoření nové generace mezinárodních dohod; vytvoření programu pro globální ekologické vzdělávání.

Středoevropský výzkumný uzel projektu Millennium (Central European Node of the Millennium Project), který působí při Centru pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, inicioval samostatnou studii, která by tuto ideu rozpracovala. Studie sestávala z dvoukolového dotazníku a následných interview s politiky, zástupci nevládních organizací, představiteli akademické sféry a dalšími. Cílem studie bylo prozkoumat možnosti prosazení a efektivní realizace takového plánu. Podle dřívějších výzkumných prací projektu Millennium je v současnosti nejdůležitější globální výzvou prosazování a směřování k udržitelnému rozvoji. Vzhledem k tomuto faktu a vzhledem k tomu, že „globální Marshallův plán“ by mohl být zaměňován za Marshallův plán z roku 1948, jsme se rozhodli studii nazývat „Globální partnerství pro rozvoj“.

86

GLOBÁLNÍ PARTNERSTVÍ PRO ROZVOJ

Infobox 1: Marshallův plán V době, kdy válkou zdevastované národy Evropy čelily hladu a ekonomickým krizím, navrhly Spojené státy velkorysou pomoc s cílem dosažení politické stability a zdravé světové ekonomiky. Dne 5. června 1947, ve slavnostním proslovu na Harvardově univerzitě, vyzval tehdejší ministr George C. Marshall americký lid k pomoci při obnově ekonomické infrastruktury Evropy. (46) Marshall navrhl, aby evropské státy samy vytvořily programy pro rekonstrukci, které by Spojené státy pomohly realizovat. Plán měl dva hlavní cíle: zabránit šíření komunismu do západní Evropy a stabilizovat mezinárodní řád tak, aby by byl příznivý k rozvoji politických demokracií a tržních ekonomik. Evropská reakce na Marshallův projev byla rychlá a pozitivní. Šestnáct přizvaných zemí (všechny, kromě Sovětského svazu a zemí pod jeho vlivem) přijalo pozvání a setkalo se v Paříži v červenci 1947. (47) Administrativa prezidenta Trumana navrhla legislativní rámec celého projektu. Výsledná Smlouva o ekonomické spolupráci (Economic Cooperation Act) z roku 1948 umožnila obnovu zemědělské a průmyslové produktivity. Díky úspěchu celé akce získal v roce 1953 generál Marshall Nobelovu cenu míru, což se do té doby žádnému profesionálnímu vojákovi nepodařilo. (46) V průběhu čtyř let, kdy byl Marshallův plán realizován, uvolnil americký kongres 13,3 miliardy amerických dolarů na obnovu Evropy. Spojené státy díky plánu získaly dobré obchodní partnery a spolehlivé spojence. V krátkodobém horizontu Marshallův plán odstranil rozšířenou chudobu a odvrátil hrozbu vážné ekonomické deprese. V dlouhodobém horizontu umožnil západoevropským státům obnovit se a udržet si ekonomickou a politickou nezávislost. Tento plán také položil základy dalším formám mezinárodní spolupráce, jako byl vznik Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), Severoatlantické aliance (NATO) a dnešní Evropské unie. (47) 5. června 1972, v den 25. výročí vyhlášení Marshallova plánu, promluvil na Harvardově univerzitě tehdejší západoněmecký kancléř Willy Brandt. Na památku Marshallova plánu a jako výraz vděku německého lidu Brandt oznámil vytvoření Německého Marshallova fondu Spojených států (The German Marshall Fund of the United States). (50)

87

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Historie Marshallova plánu může být shrnuta následovně: – Vítěz druhé světové války napomohl, prostřednictvím velkorysé pomoci, zabránit hladu mezi lidmi žijícími ve válkou poničených oblastech. Kromě toho vítěz války co nejrychleji eliminoval devastaci území způsobenou válkou a začal ihned s ekonomickou rekonstrukcí. – Vítěz války včlenil, ne vyčlenil, bývalého nepřítele, Německo, do tohoto plánu. – Toto zabránilo opakování celosvětové ekonomické deprese, která probíhala v období 1929 až 1931. – Marshallův plán také položil základy, souběžně s programem rekonstrukce, pro evropské sjednocování a pro pevné transatlantické partnerství. (50)

Infobox 2: Globální Marshallův plán Něco jako Marshallův plán, nebo globální Marshallův plán, je naléhavě potřeba. Potřebujeme plán, který kombinuje velkorysou, dlouhodobou a pečlivě zacílenou finanční pomoc rozvojovým zemím. Stejně tak potřebujeme provést transfer technologií chudým zemím, které musí dosáhnout udržitelného ekonomického pokroku. Potřebujeme také celosvětový program zaměřený na stabilizaci populace a závazné úmluvy mezi industrializovanými a neindustrializovanými zeměmi, které by pomohly urychlit přechod chudých zemí na způsob rozvoje, který je přátelský vůči životnímu prostředí. Globální Marshallův plán se musí, stejně jako jeho předchůdce, zaměřit na strategické cíle a podporovat akce a programy, které odstraní hlavní překážky, jež v současnosti brání zdravému fungování světové ekonomiky. Nová ekonomika nesmí vyčleňovat ze svého fungování celé regiony, ale naopak je musí vtáhnout. Strategické uvažování je však zbytečné bez konsensu, a zde může být opět původní Marshallův plán inspirativní. Historici nám připomínají, že by plán selhal, pokud by země přijímající pomoc nesdílely stejný ideologický pohled, nebo přinejmenším neměly blízko ke stejným myšlenkám a hodnotám. Jak se stává vítězství západních demokratických principů stále zřejmějším, bude globální Marshallův plán reálnější.

88


Svět učinil tři důležité volby: Za prvé, že demokracie je preferovanou formou politické organizace na této planetě; za druhé, že modifikované tržní hospodářství je preferovanou formou ekonomické organizace; a za třetí, že většina jednotlivců se cítí být součástí vskutku globální civilizace. Diverzita národů a lidí velmi komplikuje model pomoci využitý tak úspěšně v Evropě. Plán, který by sloužil jako katalyzátor změny na udržitelnou společnost by měl být vždy navrhnut se zřetelem na regionální specifika a se strategiemi šitými na míru každému regionu. Jednou z největších překážek globálního Marshallova plánu je požadavek, aby rozvinuté ekonomiky prošly samy zásadní transformací. Nový plán bude vyžadovat, aby bohaté národy poskytly peníze pro transfer environmentálně příznivých technologií rozvojovému světu, pomohly dosáhnout stabilizované populace a nových vzorců udržitelného ekonomického pokroku. Dnes samozřejmě nemohou Spojené státy samy poskytnout hlavní finanční prostředky pro globální ozdravný program a nemohou zjevně samy učinit zásadní rozhodnutí. Finanční zdroje musí přijít také z Japonska, Evropy a z bohatých států exportujících ropu. Světové úsilí na záchranu životního prostředí musí být organizováno podle strategických cílů, které zároveň představují důležité změny a dovolují nám poznat, měřit a hodnotit náš pokrok při směřování k těmto cílům. Pět strategických cílů musí vést naše úsilí při záchraně globálního životního prostředí. Prvním strategickým cílem by měla být stabilizace světové populace. Opatření by měla být navrhována tak, aby vytvořila podmínky nezbytné pro tzv. demografický přechod – historickou a dobře dokumentovanou změnu z dynamické rovnováhy vysoké porodnosti a vysoké úmrtnosti na stabilizovanou rovnováhu nízké porodnosti a nízké úmrtnosti. Druhým strategickým cílem by měl být rychlý vývoj environmentálně vhodných technologií. Tyto technologie by měly být zvlášť zaměřeny do oblasti energetiky, dopravy, zemědělství, stavebnictví a zpracovatelského průmyslu. Nové technologie je nutné zpřístupnit urychleně všem zemím.

89

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Třetím strategickým cílem by měly být komplexní a důsledné změny v ekonomických „pravidlech hry“, podle kterých měříme dopad našich rozhodnutí na životní prostředí. Čtvrtým strategickým cílem by mělo být vyjednání a schválení nové generace mezinárodních dohod. Pátým strategickým cílem by mělo být ustavení plánu pro globální vzdělávání a životní prostředí. Tento plán by měl mít zastřešující cíl – vytvořit, zvláště v rozvojovém světě, takové sociální a politické podmínky, které by přispěly ke vzniku dlouhodobě udržitelných společností. To zahrnuje spravedlnost, včetně spravedlivého přístupu k vlastnictví půdy, respektování lidských práv, přiměřenou výživu, zdravotní péči, přístřeší, gramotnost obyvatel a také větší politické svobody, participaci a transparentnost. Albert Gore: Země na misce vah (36)

5. 2. Hlavní výsledky projektu Tato kapitola shrnuje hlavní poznatky dvoukolového dotazníku a dvaceti interview s experty (celkem se zúčastnilo projektu 80 lidí ze 20 zemí). Pokrok při směřování k udržitelnému rozvoji ve všech regionech světa je jedním ze současných klíčových globálních témat. Stejně jako Marshallův plán pomohl v polovině 20. století obnovit válkou zničenou Evropu, podobný plán uskutečněný na globální úrovni by mohl pomoci rozvojovým zemím směřovat rychleji k udržitelnému rozvoji. Země, které byly obnoveny po 2. světové válce, měly tradici podnikatelského ducha a průmyslového rozvoje, a proto finanční a technická pomoc těmto zemím způsobila dramatické zlepšení situace ve velmi krátké době. Většina rozvojových zemí tuto tradici podnikání a industriálního vývoje nemá. Proto úsilí bude muset být mnohem větší a komplexnější, než tomu bylo v případě Marshallova plánu. Potřebujeme společnou platformu pro bohaté a chudé národy světa k vytvoření partnerství, které by zahrnulo všechny aktéry globalizace. Studie „Globální partnerství pro rozvoj“ (GPR) prozkoumala proveditelnost, pravděpodobnost realizace a priority takového konceptu. 90


Globální výzkumný panel projektu Millennium navrhl a vyhodnotil otázky, týkající se principů a uskutečnitelnosti takového programu, a prozkoumal možnosti efektivních politik a implementace prostřednictvím interview s politiky, zástupci nevládních organizací, zástupci podnikatelské komunity a akademické sféry v různých regionech planety. Studie identifikovala jako hlavní motiv pro implementaci Globálního partnerství pro rozvoj zlepšení životního prostředí ve prospěch lidstva, zajištění globálního spravedlivého a mírového rozvoje, zlepšení předpokladů neindustrializovaných zemí pro rozvoj a ustanovení globálních politických pravidel odpovídajících věku globalizace. Nejníže hodnocenými motivy pro uskutečnění takového programu byla kupodivu náprava historických křivd a omylů (kolonizace, levná pracovní síla v rozvojových zemích apod.) a vyvarování se zastaralých a životnímu prostředí škodlivých průmyslových technologií. Pokud by byly k dispozici finanční prostředky, nejvíce žádoucím dlouhodobým cílem by bylo vykořenění extrémní chudoby a nebezpečných nemocí, stejně jako integrace ekologického a ekonomického rozvoje. Nejdůležitějšími a přitom uskutečnitelnými projekty pro takové partnerství jsou zejména ekologicky orientované zemědělství, které by snížilo spotřebu vody a energie, mezinárodní kulturní, vzdělávací a vědecké výměny, přístup k informačním technologiím, zvláště internetu, a imunizační programy. Bylo navrženo, aby Globální partnerství pro rozvoj bylo financováno na základě zdanění nadnárodních korporací. (Toto bylo považováno za velmi důležité, avšak nepravděpodobné.) Zdanění užívání některých společných globálních zdrojů, mezinárodní uhlíková daň nebo obchodovatelná emisní povolení pro CO2 byly dalšími navrženými možnostmi, jak GPR financovat. Studie identifikovala pět skupin zemí, které by hrály rozdílné role: – Vysoce rozvinuté země, jako jsou Spojené státy, Kanada a Japonsko, by měly poskytovat finanční prostředky, školení expertů, vzdělávací a technické programy. – Skupina zemí tzv. „vynořujících se dárců rozvojové pomoci“ (emerging donor countries), jako je Česká republika, Polsko nebo Jižní Korea, by měly být začleněny do výměny expertů, vzdělávacích programů a studentských/učitelských výměn ve velkém měřítku a také do technických programů rozvojové pomoci. 91

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

–

–

–

Země s vážnými ekonomickými problémy, zejména země subsaharské Afriky, by měly být příjemci masivní finanční pomoci a byly by také místem pro programové experimenty rozvojové pomoci. Země s velmi vysokým počtem obyvatel, jako Čína či Indie, by měly být místem pro programové experimenty a měly by být začleněny do vzdělávacích programů. Tyto země by také měly přijmout jednostranné závazky nebo regionální dohody týkající se politik udržitelného rozvoje. Země bohaté na zdroje, jako je Saudská Arábie, by měly participovat jako donoři přímé finanční pomoci a přímých zahraničních investic.

Klíčové předpoklady pro úspěšnou implementaci Globálního partnerství pro rozvoj představují především: • respektování lidských práv a mezinárodního práva v zemích příjemce pomoci (hodnoceno jako největší důležitost, ale nejmenší pravděpodobnost realizace); • projekty, které jsou dostatečně dlouhodobé a intenzívní, aby přispěly k podstatné změně (hodnoceno nejvýše podle kritéria důležitosti i pravděpodobnosti realizace). Organizace Spojených národů a její agentury byly identifikovány jako nejvhodnější instituce pro koordinaci programů Globálního partnerství pro rozvoj. Mezinárodní nevládní organizace, jako Oxfam, Lékaři bez hranic a další, by měly pracovat pod záštitou OSN. Účinek jejich práce bývá přímý, viditelný a dokáží dosáhnout nízkých režijních nákladů. Je důležité poukázat na úspěchy podobných projektů nebo iniciativ, které by pomohly politikům rozhodnout se implementovat Globální partnerství pro rozvoj. Některé příklady „příběhů úspěchu“ citované Globálním výzkumným panelem: – Marshallův plán, který poprvé ukázal, že široce pojatý mezinárodní rozvojový projekt může být úspěšný; tento plán se tak odlišuje od početných „partnerství“, která jsou dnes často vyhlašována, jsou však neefektivní. – Podpora z fondů Evropské unie, která přispěla k modernizaci, ekonomickému rozvoji a posílení demokracie ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. – Lékaři bez hranic (v oblasti zdravotnictví). 92


– – – –

–

„Stabilizační fond“ pro Polsko v roce 1990 a odpuštění části dluhů Polsku a Bulharsku počátkem devadesátých let. Mezinárodní iniciativy Rotary klubu, jako je vakcinace proti obrně. Vývoj nových obilných odrůd s vysokým výnosem pro Indii v šedesátých letech minulého století. Den Země (který odstartoval celosvětové hnutí; Den Země ztělesňuje transformaci vágního konceptu na lokální, konkrétní aktivity po celém světě). Dohoda o ochraně ohrožených druhů ve Spojených státech, která přeměnila obecný koncept do jednoduché vize ochrany druhů.

Účastníci přišli s dalšími náměty: – Není možný udržitelný rozvoj, aniž by byl změněn přístup lidí k okolnímu světu, přírodě a především k druhým lidem. – Je nezbytné rozpracovat a prosadit Globální partnerství pro rozvoj, aby se pomohlo rozvojovým zemím vyhnout se chybám, které učinily rozvinuté země v procesu industrializace. – Hlavní překážky nejsou svázány s finančními zdroji, ale s politickými a institucionálními bariérami. Politické překážky se týkají donorských zemí, zatímco institucionální překážky se týkají mezinárodních organizací, jako je OSN, a také zemí přijímajících pomoc. Další bariérou je nedostatek infrastruktury. Ale hlavní překážkou Globálního partnerství pro rozvoj je prosazování zájmů světových velmocí, jako USA, Evropská unie, Rusko a Čína, v různých regionech světa. – Vlády rozvojových zemí by měly co nejdříve vytvořit „udržitelnou atmosféru“ pro přilákání investic (jako jsou demokratické reformy, podpora občanské společnosti, respektování mezinárodního práva a samozřejmě také rozhodný boj s korupcí a úplatkářstvím). – Ve zvláštních situacích, když chudoba v některých zemích dosahuje alarmující úrovně a ohrožuje samotné přežití populace, nemělo by být poskytnutí pomoci v rámci „globálního Marshallova plánu“ nějak podmíněno. Nicméně, obecně řečeno, souhlasím, že by země přijímající pomoc měla akceptovat podmínky týkající se dodržování lidských práv a mezinárodního práva. – Pro donory je velmi důležité znát kulturní a náboženské tradice příjemce. Podmínky pomoci musí být velmi přesně definovány a musí být jasné pro příjemce i dárce pomoci. – Ti, kteří koordinují distribuci zdrojů, by měli do procesu zahrnout také občany země příjemce, kteří znají místní podmínky. 93

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

– –

–

–

–

–

–

–

–

Požadované závazky by měly být založeny na respektování kultury příjemce. Ustanovení některých společných komisí se zdá být nezbytné pro dosažení dohody. Korupce je aktivita, na které se podílejí obě strany; zkorumpovaní příjemci mohou zdroje zneužít, a na straně dárce mohou být „darovány“ věci nebezpečné, o čemž příjemci nevědí. Myslím, že návrh na Globální partnerství pro rozvoj je příliš obecný. V této fázi by návrh podpořil mezinárodní byrokracii a málo by pomohl rozvoji místních kvalifikovaných odborníků. V jihovýchodní Evropě „Pakt stability“ vyhlásil jistý druh „Partnerství pro rozvoj“. Spousta schůzek, konferencí, projektů, ale málo peněz; 2,4 miliardy dolarů byly přislíbeny donory, ale ve skutečnosti šlo o mnohem menší částku. Podnikatelské příležitosti potáhnou ekonomiky k udržitelnému rozvoji. Tlaky vyčerpání zdrojů vytvoří nové podnikatelské příležitosti, které přirozeně povedou k velké ekonomické reorganizaci. Spolupráce chudých a bohatých zemí je velmi citlivá záležitost. Příklady úspěšné spolupráce jsou velmi důležité a informace o těchto příkladech by měla být rozšířena v zemi příjemce. Udržitelný rozvoj pro bývalé země „Třetího světa“ by měl být dobře připraven na úrovni vlády a veřejného mínění; podmínky pro uskutečnění Globálního partnerství pro rozvoj se nyní zdají být velmi příznivé. Nicméně, jistý druh experimentu v malém měřítku by byl užitečný dříve, než bude spuštěn „globální Marshallův plán“. Partnerství v privátním sektoru, která mají obrovský potenciál v oblasti lidských, technologických a finančních zdrojů, budou rozhodující pro dosažení úspěšného udržitelného rozvoje. Je dobré chápat Globální partnerství pro rozvoj jako osvícenou vizi pro lidstvo na prahu 3. tisíciletí. Před velkými krizemi se vždy objevily velké myšlenky, ale je velmi důležité tyto myšlenky uskutečnit.

5.3. „Mys dobré naděje“ Když se portugalský navigátor Bartolomeo Diaz plavil v roce 1488 kolem jižní Afriky, otevřel pro Evropu novou cestu do Indie. Nejjižnější cíp afrického kontinentu, který je třeba obeplout, byl pojmenován Mys dobré naděje. Podobně jsme doufali, že Světový summit o udržitelném rozvoji v roce 2002 v jihoafrickém Johannesburgu (49) by 94


se mohl stát nadějí pro pozitivní a demokratickou změnu, která by zvrátila současné nepříznivé globální rozvojové trendy. Stejně jako byl Program evropské obnovy pojmenován „Marshallův plán“ podle jeho hlavního architekta, návrh hlavních principů Globálního partnerství pro rozvoj, které navazuje na 280 dílčích partnerských projektů přijatých v Johannesburgu, by se mohl stát „Mysem dobré naděje“ pro rozvojové i rozvinuté země. Svět dnes potřebuje především naději, že je možné řešit všechny akutní globální problémy. Mezi nejvážnější patří následující: – Násilí ve světě, včetně hrozeb regionálního nukleárního konfliktu, terorismus, organizovaný zločin, pohrdání lidskými právy, militantní náboženský fanatismus a národnostní a etnická nesnášenlivost. – Populační růst v rozvojových zemích a nadměrná spotřeba energie a surovin v rozvinutých zemích. – Nerovnoměrné a nespravedlivé rozdělení bohatství, které vede k eskalaci napětí v rozvojových zemích a k napětí mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi. – Poškozování životního prostředí, které zahrnuje ztrátu biodiverzity, včetně kulturní diversity, odlesňování, desertifikaci, nedostatek vody, degradaci půdy, znečištění atmosféry a klimatické změny. – Neefektivnost nadnárodních politických a ekonomických nástrojů a institucí. Koncept udržitelného rozvoje, formulovaný v roce 1987 Světovou komisí pro životní prostředí a rozvoj a diskutovaný světovými politiky v Rio de Janeiro v roce 1992, reaguje na tyto problémy. Ale podle Komise OSN pro udržitelný rozvoj nebylo účelem Světového summitu o udržitelném rozvoji nebylo znovu formulovat cesty k udržitelnosti, jak to učinila Agenda 21, ale posílit implementaci udržitelného rozvoje a zhodnotit také nové trendy, které nastaly v devadesátých letech. Cílem následujícího textu tedy je pokusit se načrtnout vizi směřování k udržitelnému rozvoji, který by byl dosažitelný pro všechny, prostřednictvím Globálního partnerství pro rozvoj. 5.3.1. Proč by mělo být Globální partnerství pro rozvoj realizováno nyní Existují přinejmenším tři dobré důvody pro uskutečnění Globálního partnerství pro rozvoj: 1. Před čtrnácti lety, s kolapsem komunismu, zvítězila liberální demokracie. To však neznamenalo „konec historie“, jak se 95

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

domníval Francis Fukuyama (27), ale objevily se nové hrozby. Samuel Huntington (56) píše o možném budoucím střetu civilizací. V důsledku zhroucení komunismu poklesly globální vojenské výdaje v polovině devadesátých let z původních 1000 miliard USD/rok na 650 miliard USD/rok. Byl formulován návrh využít ušetřené peníze jako „mírovou dividendu“, ze které by se platil boj s chudobou a investovalo do zlepšení životního prostředí. Dřívější komunistické země však spotřebovaly peníze na transformaci centrálně plánované ekonomiky na tržní ekonomiku. Během devadesátých let rozvojová pomoc nevzrostla, ale naopak poklesla, zvláště ve Spojených státech. Tento pokles pomoci jen zvýšil frustraci obyvatel v rozvojových zemích. Některé „známky naděje“ indikující možné zlepšení trendu jsou nyní viditelné ve středoevropských zemích, které se stávají „nově se vynořujícími dárci“ v oblasti rozvojové pomoci a spolupráce (společně s Jižní Koreou a pobaltskými státy bývalého Sovětského svazu). 2. Pouze před třemi lety lidstvo vstoupilo do nového století a tisíciletí. Tento přechod v sobě obsahoval psychologický náboj „nového začátku“. Gerald O. Barney, autor zprávy Global 2000 (4), píše: „Změnit náš způsob života si vyžádá prozíravost, čas a obrovské množství energie. Ne energie, která pochází z uhlí, plynu, ropy nebo jaderného paliva, ale duchovní energie, které by bylo dost na to, aby změnila myšlení více než šesti miliard lidí na této planetě.“ V současnosti se zdá být výhoda „magického čísla letopočtu“ téměř ztracena. Jsme však zatím stále na počátku třetího milénia, takže výzva nového začátku stále platí. Dne 3. 11. září 2001 změnil zbabělý teroristický útok svět, nebo přinejmenším západní svět. Lidstvu bylo připomenuto, že pokud skupiny lidí zůstávají dlouhodobě v bídě a na pokraji společnosti, frustrace z neúspěchu zlepšit podmínky svého života je vede k hledání vnějšího nepřítele. Násilné činy spáchané agresivními nacionalisty nebo militantními náboženskými skupinami, byly reakcí na tohoto domnělého vnějšího viníka. Stejně jako u jiných případů, i zde je prevence levnější než řešení důsledků – a toto je třetí, avšak nejdůležitější důvod pro uskutečnění nového „globálního Marshallova plánu“.

96


5.3.2. Jaké jsou hlavní motivace Globálního partnerství pro rozvoj Globální výzkumný panel projektu Millennium jako hlavní motivaci Globálního partnerství pro rozvoj uvádí potřebu zlepšit životní prostředí. Zlepšení životního prostředí bude ku prospěchu celému lidstvu, ale především vylepší rozvojové příležitosti rozvojových zemí. Vysokou motivací je také potřeba lidské solidarity. Na druhé straně, pokud nebude Globální partnerství pro rozvoj realizováno, existuje nebezpečí, že se země rozvinutého Severu stanou „ghettem bohatých“. Tomáš Akvinský se zastával chudých, když napsal, že „bohatství majetných patří podle přirozeného práva chudým“. V roce 1968, když během velkého hladomoru zemřely v africké Biafře dva milióny dětí, připevnil hlavní rabi Izraele, Meir Lau, na dveře budovy izraelského parlamentu nápis. Na něm byl dodatek k deseti Božím přikázáním, aby zdůraznil, že utrpení Afriky se týká celého světa. Dodatek zněl: „Nezabiješ bližního svého, ani v Africe.“ Pokud lidé v chudých regionech nemají naději na lepší budoucnost ve vlastní zemi, velké migrační vlny zaplaví okolní země. To bude umocněno růstem tzv. ekologických uprchlíků, zejména v důsledku klimatických změn a zvýšení hladiny oceánů. Proto je v zájmu naší vlastní bezpečnosti využít znalosti a technologie k tomu, abychom napomohli prosperitě i v ostatních zemích světa dříve, než se lidé v těchto zemích stanou uprchlíky a sociálními případy v západních zemích. (64) Slovy jezuitského kněze Tomáše Špidlíka „dvacáté století se svými dvěma světovými válkami přinejmenším diskreditovalo fašismus a komunismus, a ty už nebudou v budoucnu hrozbou. Hrozba nicméně spočívá v nespravedlivém rozdělení světového bohatství, které může způsobit nepokoje, ale může také iniciovat naše úsilí o nápravu situace“. (129) V roce 1999 Michael Gorbačov napsal: „Abychom v budoucnu zajistili naši vlastní bezpečnost, musíme usilovat o zajištění budoucnosti pro chudé tohoto světa. Víra v to, že nás neohrozí bída miliard lidí ve světě je stejně pošetilá, jako byla neochota připustit, že bolševický systém je nereformovatelný. Během času by sociální nespravedlnost diskreditovala kapitalismus stejně, jako absence svobody diskreditovala socialismus… Pokud tyto skutečnosti nevezmeme v potaz a nebudeme na ně reagovat, udržitelnost 97

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

globálního systému bude ohrožena. Proto musíme změnit naše chování, stejně jako jsme je změnili po skončení studené války. Musíme odstranit zdi, které oddělují budoucnost od přítomnosti.“ Po druhé světové válce Marshallův plán pomohl zabránit šíření komunismu v Evropě. Dnes hlavní hrozbu představuje terorismus, extrémní nacionalismus a náboženská nesnášenlivost. Velkorysá pomoc může eliminovat určité hrozby, například působení nacionalistických vojenských skupin v Kosovu nebo hrozby terorismu v Afghánistánu, Somálsku či Iráku. Ivajko Znepolski, balkánský profesor filosofie, varuje před nadměrným optimismem po vojenském vítězství na Balkáně, když příčiny krize nebyly odstraněny. Říká: „Může se stát, že válka skončí formálním vítězstvím, které však zapříčiní pokračování agónie postižených zemí a vrhne stín na integrační proces Evropy.53 Je proto nezbytné zaútočit také na kořeny nacionalismu – ekonomickou zaostalost, duchovní i materiální chudobu a pocit odmítnutí a izolace.“ Globální partnerství pro rozvoj je zisková investice do naší společné budoucnosti. Je to příklad tzv. „win-win“ strategie (strategie, kde každý získá), která přinese dvojí užitek: • Pomůže řešit současné globální problémy (chudobu, devastaci životního prostředí apod.). • Pomůže využít energii miliónů lidí, kteří v současnosti nemají šanci rozvinout svůj tvůrčí potenciál. Hlavní motivací Globálního partnerství pro rozvoj je tedy pomoci lidem rozvinout jejich tvůrčí potenciál. Můžeme pouze spekulovat, kolik tvořivé energie bylo ztraceno kvůli smrti šesti miliónů Židů během holocaustu. A můžeme také jen spekulovat, kolik ztrácíme kvůli tomu, že stovky miliónů lidí na planetě musí věnovat veškerou svoji energii na boj o přežití. Před lidstvem stojí na počátku 21. století dvě velké výzvy: • Možnosti využití moderní vědy (pronikání do vesmíru, genetické inženýrství, biotechnologie, nanotechnologie, nové zdroje energie atd.); • Udržitelný rozvoj, který také zahrnuje vykořenění chudoby a šanci pro všechny rozvíjet a uplatnit své schopnosti. 53

V obdobné situaci – formální vojenské vítězství, avšak pokračující agónie země pramenící ze sporů náboženských a kmenových vůdců – se dnes dost možná nachází Irák.

98


Lidé, kteří v minulých stoletích neměli v Evropě budoucnost, odpluli do Ameriky a zde začali budovat „zemi zaslíbenou“. Jednoho dne snad právě potomci dnešních chudých, nevzdělaných a odmítnutých budou schopni dát lidskému společenství nový impuls, směr a cíl. 5.3.3. Jaké jsou hlavní cíle Globálního partnerství pro rozvoj Globální výzkumný panel projektu Millennium identifikoval vykořenění extrémní chudoby a nebezpečných nemocí jako hlavní cíl pro budoucnost. Podle publikace Světové banky „World Development Indicators“ (136) „šestina světové populace produkuje 78 % zboží a služeb a získává 78 % světového příjmu (v průměru sedmdesát amerických dolarů denně). Tři pětiny světové populace v 61 nejchudších zemích získávají jen šest procent světového příjmu, to je méně než dva dolary za den. Avšak jejich chudoba je ještě vážnější. Zatímco ve vyspělých zemích umírá sedm dětí z tisíce před dosažením pátého roku věku, více než devadesát dětí z tisíce umírá v chudých zemích“. Jak dokážeme překlenout tyto obrovské a stále se zvětšující rozdíly v příjmech, které se pak odrážejí v sociálním postavení a životní úrovni? Budou národy světa schopny spolupracovat na snížení chudoby? Na počátku devadesátých let definovala Světová banka Rozvojové cíle pro rok 2005 (Development Goals for 2015) následovně: snížit na polovinu množství lidí žijících v chudobě a těch, kteří mají hlad; snížit na polovinu počet lidí, kteří nemají přístup k nezávadné pitné vodě; dosáhnout základního vzdělání pro všechny a dosáhnout rovnosti přístupu pohlaví ke vzdělání; snížit o tři čtvrtiny úmrtnost matek při porodu a snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do pěti let věku; zastavit šíření HIV/AIDS a dosáhnout naopak snižování počtu nakažených, poskytnout pomoc dětem, které osiřely v důsledku AIDS, a zlepšit životní podmínky 100 miliónů lidí žijících ve slumech. Mezinárodní rozvojová pomoc v oblasti životního prostředí má za cíl zajistit implementaci národních strategií udržitelného rozvoje ve všech zemích do roku 2005 tak, aby současné trendy vyčerpávání přírodních zdrojů mohly být zastaveny k r. 2015 na národní i globální úrovni. Existují cíle, které můžeme chápat jako základní a akceptovatelné napříč různými kulturami. Jsou to: eliminace násilí proti ženám, podpora základního vzdělání a řemesel, vykořenění některých 99

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

nemocí (lepra, dětská obrna apod.) a eliminace dalších přenosných nemocí, stejně jako přístup k nezávadné vodě pro všechny. Mezi další důležité rozvojové cíle patří výstavba infrastruktury (především dopravy a telekomunikací), efektivní veřejná správa a vytváření střední třídy, která představuje stabilizující prvek společnosti. Mezi významné rozvojové cíle patří také efektivní a environmentálně přátelské technologie a podpora výzkumných a vývojových kapacit. Jedním z klíčových cílů rozvojové pomoci, a zároveň předpokladem pro začlenění země do Globálního partnerství pro rozvoj, je vybudování efektivního a spolehlivého statistického úřadu, který by poskytoval aktuální a věrohodná data, jež by byla kompatibilní se světovými databázemi (Světová banka, UNDP). Příjemce pomoci musí být ochoten zavázat se ke sběru a vyhodnocování pravdivých a ověřitelných dat, ze kterých je možné sestavit rozvojové trendy v dané zemi. Zpráva panelu „Financování pro rozvoj“ (58) definovala čtyři základní úkoly, které má mezinárodní rozvojová spolupráce. Tyto role jsou následující: • Pomoci při počátečních fázích rozvoje; • Pomoci při humanitárních katastrofách a krizích; • Ochrana zásob globálních veřejných statků; • Pomoc při ozdravných programech po finančních krizích. Podle panelu „Financování pro rozvoj“ (Financing for Development) by měli dárci svoji pomoc lépe koordinovat prostřednictvím společného, soustředěného přístupu. V minulosti se velké rozvojové programy orientovaly především na obnovu nebo budování materiální infrastruktury. Marshallův plán byl specificky zaměřen na ekonomickou rekonstrukci materiálně devastované Evropy. V rámci Nového údělu (New Deal) F. D. Roosevelta bylo v USA investováno 10,5 miliardy dolarů do veřejně prospěšných projektů. Výsledkem bylo 8,5 miliónu nových pracovních míst, bylo postaveno 122 000 veřejných budov, 77 000 nových mostů, mnoho nových silnic, 40 000 kilometrů kanalizačních a odvodňovacích vedení a dále byly budovány parky, hřiště a vodní nádrže. (61) Cílem Globálního programu pro rozvoj by mělo být pomoci zemi příjemce dosáhnout úrovně, kdy se stane atraktivní pro soukromé investory a kdy bude zajištěna schopnost této země vést se zahraničními investory korektní vyjednávání. Proto jsou prioritou investice do rozvoje lidských zdrojů. Jinými slovy jde o sdílení informací a znalostí 100


v oblasti vzdělávání, veřejné správy a rozvoje občanského sektoru. Jedná se vlastně o podporu „ekonomiky s nenulovým součtem“, kde bohatství se sdílením nezmenšuje, ale zvyšuje. V závěrečné fázi by Globální partnerství pro rozvoj mělo pomoci vytvořit pojišťovací fond, ze kterého by byly investorům hrazeny případné ztráty v důsledku politické nestability, případně jiných rizik. Další rozvoj země pak může být lépe financován z prostředků soukromého kapitálu. Existuje velká rozmanitost rozvojových cílů, které se v jednotlivých zemích liší. Abychom mohli hodnotit kvalitu a udržitelnost života a identifikovat správné rozvojové cíle v různých zemích a regionech světa, potřebujeme mít k dispozici odpovídající indikátory a souhrnný Index kvality a udržitelnosti života. Tomu jsme se stručně věnovali v kapitole o udržitelném rozvoji. Postavení jednotlivých států podle tří metodik měření kvality a udržitelnosti života udává příloha 5. Projekt Millennium vyvíjí v současnosti „Index stavu budoucnosti“ (33), který by umožnil hodnotit globální rozvojová ohrožení a příležitosti ve výhledu několika příštích let. 5.3.4. Jaké jsou předpoklady pro úspěšnou implementaci Globálního partnerství pro rozvoj Existují předpoklady, které musí být splněny, aby mohlo být Globální partnerství pro rozvoj úspěšné. Marshallův plán byl úspěšný, protože „na rozdíl od ostatních zahraničních rozvojových programů měl definovatelný, měřitelný a dosažitelný cíl“. (145) Ačkoliv byla Evropa po válce v ruinách, státy měly dobře vyvinuté politické a ekonomické instituce, vzdělanou a kvalifikovanou populaci a silnou touhu obnovit, co válka zničila. Dnes potřebují rozvojové země investice do vzdělání a školené lidi, aby zvýšily lidský kapitál, který by byl schopen přilákat soukromé investory. V roce 1998 Světová banka (135) hodnotila efektivnost zahraniční pomoci – jinými slovy: co funguje, co ne a proč. Konstatovala, že pouze země s rozvinutým systémem dobrého vládnutí a zdravou sociálně-ekonomickou politikou jsou schopny efektivně využít přicházející finanční zdroje. V těchto případech pak pomoc vykazuje vysoce uspokojivé výsledky. Podle Globálního výzkumného panelu projektu Millennium je nejdůležitějším předpokladem úspěšné implementace Globálního partnerství pro rozvoj „respektování lidských práv a mezinárodního práva v zemi příjemce“. Nicméně respondenti zároveň k této 101

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

podmínce přiřadili velmi malou pravděpodobnost realizace. Předpoklad, že „projekty by měly být dostatečně intenzívní a dlouhodobé, aby přispěly k zásadní změně“, byl hodnocen jako velmi důležitý a zároveň velmi pravděpodobný. Dalším předpokladem úspěšného Globálního partnerství pro rozvoj je respektování principů demokracie a svobodného tržního hospodářství. Transparentnost a dostupnost informací jak ze země příjemce, tak i dárce, by měly být garantovány. Navíc, země příjemce pomoci by měla být schopna poskytovat data, která jsou považována za důležitá při hodnocení procesu rozvoje. Stejně tak obyvatelé země přijímající pomoc by měli mít snadný přístup, například prostřednictvím Internetu, k zahraničním údajům a informacím. Projekty Globálního partnerství pro rozvoj by měly být založeny více na kontraktech a vzájemné spolupráci a závislosti, než na rozvojové pomoci. Tyto kontrakty by měly být slučitelné s udržitelným rozvojem a měla by být zajištěna aktivní účast lidí ze země přijímající pomoc. Finanční prostředky, které bude projekt Globálního partnerství pro rozvoj schopen získat, nebudou pravděpodobně dostatečné k tomu, aby mohl být implementován celosvětově najednou. Proto bude nejspíše muset být zpočátku vybráno několik zemí, kde se projekt rozběhne jako první. V průběhu času by se tyto první země měly stát „katalyzátorem změny“. To znamená, že by se měly postupně transformovat z příjemce pomoci na „vynořujícího se dárce pomoci“. Jedním z předpokladů pro začlenění do Globálního partnerství pro rozvoj by tedy měla být ochota těchto zemí stát se později, po dosažení určitě úrovně hrubého domácího produktu, dárcem pomoci. Tento závazek by měl být minimálně morálním, ne-li přímo legislativním závazkem. Takto bude zajištěno, že budou k dispozici prostředky pro rozvoj v dalších zemích a regionech, což povede k šíření prosperity. Dobrým příkladem z minulosti je vytvoření „The German Marshall Fund of the United States“ (viz Infobox 1). 5.3.5. Jak by mělo být Globální partnerství pro rozvoj implementováno Každá země, která splňuje základní předpoklady (viz předchozí oddíl) a nedosahuje úrovně hrubého domácího produktu 5000 USD/ osobu/rok (podle parity kupní síly), by měla být možným kandidátem pro začlenění do projektu. 102


Důraz by měl být kladen na nejchudší země, ale vyloučeny by neměly být ani bohatší země, které mají předpoklady stát se brzy „vynořujícím se dárcem pomoci“ a později plným dárcem pomoci. Globální partnerství pro rozvoj by mělo sestávat ze dvou fází. V první, krátkodobé fázi, by mělo být pomoženo zemi (nebo regionu), aby se vymanila z krize a stabilizovala se situace. První fáze by měla trvat omezenou dobu, například čtyři roky, což je stejné období jako trvání Marshallova plánu. Druhá, dlouhodobá fáze, by měla zemi pomoci stát se středně rozvinutou, s HDP kolem 5000 USD/osobu/rok, kde je již uspokojivě rozvinuto podnikatelské prostředí a aktivity a kde investice, především ze soukromého kapitálu, mohou proudit do země. Konečným cílem Globálního partnerství pro rozvoj by mělo být dosažení prahu udržitelného rozvoje, kdy HDP je ve výši přibližně 8–10 000 USD/osobu/rok. Celá druhá fáze vyžaduje nejenom ekonomické změny, doprovázené případně politickými změnami, ale také sociální a kulturní změny. Tyto sociální a kulturní změny se objeví ve formě změněného postavení žen, zrušení dětské práce, rozvoje podnikatelského prostředí a kultury, posílení etického prostředí, které eliminuje korupci atd. Tyto sociální a kulturní změny jsou dlouhodobým úkolem a mohou trvat snad dvě generace, tedy asi čtyřicet let. Implementace Globálního partnerství pro rozvoj v dané zemi by měla sestávat ze čtyř etap: 1. Země pouze získává pomoc, která je zaměřena na uspokojení základních potřeb – výživy, zdravotní péče a základního vzdělání. 2. Země přijímající pomoc vytváří vlastní fondy pro domácí využití. Vytvoření těchto fondů přinese zdroje pro investice ve vlastní měně a na vlastním území. (Podobným způsobem fungoval Marshallův plán). 3. Země přijímající pomoc je schopna vytvářet zdroje pro mezinárodně prospěšné projekty, ale v omezeném rozsahu. Tyto investice by opět byly realizovány na vlastním území a ve vlastní měně. Například země s tropickým deštným lesem by mohla splácet část svého zahraničního dluhu prostřednictvím „výměny dluhu za přírodu“ (debt for nature). To znamená, že část dluhu by byla splacena prostřednictvím péče o ekosystém globálního významu (deštný les) ve vlastní měně, na vlastním území a s využitím domácí pracovní síly. 103

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

4. Dřívější příjemce pomoci se stává dárcem pomoci. Toto se týká zemí, jejichž hrubý domácí produkt přesáhl 5000 USD/osobu/ rok a země tak vytváří finanční zdroje, které mohou být investovány v jiných zemích. Tyto čtyři etapy mohou být děleny do následujících konkrétních kroků: Etapa 1: • Začátek pilotního projektu a studie proveditelnosti • Strategie projektu • Zaměření na uspokojení potřeb k přežití: výživa, pitná voda, přístřeší • Zaměření na uspokojení základních potřeb: vzdělání, zdravotní péče, zlepšení postavení žen Dosažení demografického prahu a HDP ve výši cca 1000 USD/ osobu/rok; porodnost a úmrtnost jsou stabilizovány na nízké úrovni, základní životní potřeby jsou uspokojeny. Etapa 2: • Vytváření efektivní veřejné správy na národní i místní úrovni • Sběr dat a jejich statistické vyhodnocování • Podpora malého a středního podnikání • Pomoc při budování infrastruktury (zejména v oblasti energetiky, dopravy a telekomunikací) Dosažení demokratického prahu a HDP ve výši cca 3000 USD /osobu/rok; stát je schopen garantovat dodržování lidských práv, sociální a zdravotní pojištění, zdravotní péči a další služby jsou na uspokojivé úrovni. Etapa 3: • Rozvoj země nebo regionu pokračuje s významnou podporou zahraničních soukromých investic • Země je schopna plně a rovnoprávně participovat v mezinárodním obchodu • Země se stává „nově se vynořujícím dárcem“, přestává být čistým příjemcem pomoci Dosažení podnikatelského prahu a HDP ve výši cca 5000 USD /osobu/rok; existují příznivé podmínky pro podnikatelské aktivity a pro rozvoj nevládního, neziskového sektoru, rozvíjí se občanské iniciativy.

104


Etapa 4: • Země se stává plně rozvinutou, lidé mohou rozhodovat svobodně o svém životě a mohou rozvíjet svůj tvůrčí potenciál. Země se vydala na cestu směřování k udržitelnému rozvoji. Dosažení prahu udržitelného rozvoje a HDP ve výši cca 8–10 000 USD/osobu/rok; pozornost je zaměřena více na kvalitu a udržitelnost života, než na materiálně orientovaný ekonomický růst.

5.3.6. Financování rozvoje Ve světě, kde se podnikání stále více stává globálním, nemá velký význam spojovat daně pouze s národní úrovní. Globální výzkumný panel projektu Millennium ohodnotil „Zdanění nadnárodních společností“ jako velmi důležitý zdroj financování Globálního partnerství pro rozvoj, zároveň však s velmi nízkou pravděpodobností realizace. Nicméně tato „velmi nízká pravděpodobnost realizace“ se může v průběhu času změnit. V říjnu 1999 kanadská společnost Environics International provedla průzkum veřejného mínění. Bylo dotazováno 25 tisíc lidí z dvaceti zemí, a ukázalo se, že dva ze tří respondentů si přejí, aby podniky překročily hranici svého tradičního poslání (vytváření zisku, placení daní, zaměstnávání lidí a dodržování zákonů) a začaly přispívat k řešení širších sociálních problémů. (41) Dnes nadnárodní společnosti operují bez ohledu na národní hranice a využívají výhod pramenících z různých politických a ekonomických systémů v jednotlivých zemích. Výsledkem těchto rozdílů je, že 800 miliard dolarů skončí každý rok v tzv. daňových rájích. „Poplatky za užívání některých společných globálních zdrojů“, „Mezinárodní uhlíková daň“ a „Obchodovatelná emisní povolení s CO2“ byly identifikovány jako důležité globální finanční zdroje. Implementace Globálního partnerství pro rozvoj bude vyžadovat hodně peněz. Ale je třeba si uvědomit, že implementace tohoto plánu není jen o penězích, stejně jako úspěch Marshallova plánu nebyl jen o penězích. Marshallův plán byl něco mnohem víc než jen otázka peněz. Jeho výjimečnost spočívala v důrazu na kooperativní plánování a akci. Každý z příjemců Marshallova plánu musel připravit návrh, jak budou peníze rozděleny a utraceny… Marshallův plán nám nezanechal pouze obnovenou Evropu, ale také velkolepý příklad kooperativního přístupu pro řešení mnoha dalších výzev, před kterými lidstvo stojí. (114) 105

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Podobně James C. Warren Jr. prohlásil: „Mezi koncem 2. světové války a začátkem Evropského programu obnovy Spojené státy utratily 15 miliard dolarů na nekoordinovanou pomoc a obnovu v Evropě s tím, že výsledky nebyly téměř viditelné. Zima v letech 1947–48 způsobila neočekávaně vážnou krizi. Na druhé straně koncentrace promyšlených a strukturovaných programů, kterou nazýváme Marshallův plán, převýšila mírně celkovou sumu 13 miliard dolarů, a to přineslo výsledky, ze kterých celá Evropa dlouhodobě těžila. A byl zde ještě jeden klíčový rozdíl: stupeň „morální autority“. (151) Je těžké odhadnout, kolik peněz bude třeba k implementaci Globálního partnerství pro rozvoj, ale částku můžeme přibližně odvodit z dílčích kalkulací, které provedly agentury OSN a další organizace. Podle odhadů OSN by poskytnutí přístřeší, pitné vody a alespoň jednoho jídla denně pro dvě miliardy lidí, jejichž denní příjem je menší než jeden dolar, stálo přibližně 13 miliard dolarů ročně. Dětský fond OSN (UNICEF) odhaduje, že zajištění základního vzdělání pro všechny by stálo asi sedm miliard dolarů ročně po dobu alespoň deseti let. Pro srovnání, je to částka, kterou každý rok Američané utratí za kosmetiku nebo Evropané za zmrzlinu. Mark Hergsgaard (43) cituje Jeremy Leggetta, když tvrdí: „Cena za záchranu dvou třetin Amazonského pralesa je tři miliardy dolarů, podle odhadů z roku 1989. Zrušte výrobu šesti bombardérů „Stealth“, a máte stejnou částku.“ Světová banka odhaduje, že splnění rozvojových cílů do roku 2015 (viz oddíl 5.3.) bude vyžadovat asi padesát miliard dolarů. Další tři až čtyři miliardy dolarů by byly třeba ročně na humanitární pomoc a dvacet miliard dolarů na péči o globální společné zdroje (na rozdíl od pěti miliard dolarů ročně vyčleňovaných dnes). Prevence je vždy efektivnější a levnější než náprava škod. Globální partnerství pro rozvoj by bylo, kromě jiného, účinnou prevencí proti terorismu a pašování drog. Pokud mají lidé šanci na prosperitu a vyhlídky na lepší budoucnost pro sebe a své děti, pravděpodobnost nalezení mírových řešení problémů se zvyšuje. Odhaduje se, že světový obchod s drogami představuje 500 miliard dolarů ročně, organizovaný zločin celkem představuje 2000 miliard dolarů ročně. Světové výdaje na zbrojení nyní činí 780 miliard dolarů a průměrný hrubý globální produkt převyšuje 6000 USD/osobu/rok. Teroristický útok na Twin Towers v New Yorku stál americké pojišťovací společnosti 40–70 miliard dolarů. Ekonomičtí poradci 106


Senátu státu New York publikovali zprávu, která uvádí, že v důsledku útoku se celkový hrubý domácí produkt Spojených států snížil o 639 miliard USD (a toto číslo nezahrnuje škody v dalších zemích).54 Předpokládejme, že by implementace Globálního partnerství pro rozvoj stála ročně 400–500 miliard USD po dobu 20–40 let. Mezi návrhy, jak by bylo peníze možné získat, patří: – 182 členských zemí Mezinárodního měnového fondu platí ročně členské poplatky. Tyto poplatky jsou určovány na základě relativní ekonomické výkonnosti jednotlivých zemí a celkem představují 195 miliard dolarů ročně. Navrhujeme, aby jedno procento této částky bylo vyčleněno na Globální partnerství pro rozvoj. OSN učinila v minulosti podobné doporučení, aby 0,7 % HDP vyspělých zemí bylo vyčleněno pro rozvojovou pomoc.55 – Před třiceti lety James Tobin, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, navrhl daň nebo poplatek za zahraniční devizové operace. Základ jeho návrhu nespočívá ani tak v potřebě získat finanční prostředky, jako spíše v nutnosti zlepšit efektivnost zahraničních devizových transakcí, které jsou dnes největším globálním trhem. Toto zahrnuje velký podíl spekulativního obchodování. Tobinova daň ve výši 0,1 % by mohla přinést ročně finanční zdroje ve výši 100–200 miliard dolarů. (41) – Paul Johnson (61) píše, že bez daně z příjmu by Spojené státy nemohly hrát aktivní roli v mezinárodní politice a nemohly by čelit nerovnostem v rámci americké společnosti. Dnes jde většina federálních výdajů na zdravotní péči, vzdělání, sociální péči, vytváření pracovních míst, administrativní správu a budování infrastruktury (zejména dopravy a komunikací). Toto by mohl být dobrý model i pro globální úroveň s tím, že výdaje na administrativu by byly striktně limitovány určitým procentem z celkové částky. Ve Spojených státech byly federální daně zaváděny nebo výrazně zvyšovány v dobách vojenského ohrožení (např. 1. světová válka). Dnes představuje analogickou situaci boj s terorismem na globální úrovni. Některé země by mohly jít příkladem a zavést na svém území globální daň dobrovolně, další země by snad následovaly. 54

Náklady na přípravu a provedení útoku stály Al Kajdu podle všech odhadů 0,5 –1 milión amerických dolarů.

55

Tento závazek plní jen Norsko, Dánsko, Švědsko a Holandsko. Spojené státy poskytují pouze 0,1 % HDP, Česká republika zatím 0,02 % HDP. 107

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

–

–

–

–

Myšlenka globální daně, která by byla využita pro Světový rozvojový fond (World Development Fund), byla diskutována v Global Futures Bulletin. (35) „Všechny země by přispívaly jedním procentem z HDP do tohoto fondu. Všechny země by byly donory, ačkoliv některé by byly čstými donory a jiné by byly čistými příjemci z tohoto fondu. Fakt, že všechny země přispívají do fondu znamená, že všechny by také mohly participovat na rozhodování, jak budou prostředky využity. Vzorec rozdělování může být založen např. na úrovni chudoby, úrovni dostupných zdrojů apod. Čerpání prostředků z fondu by bylo svázáno s podmínkami, jako jsou demokratické reformy, transparentnost, řádné účetnictví, participace místních občanských organizací, lidská práva, pozemková reforma, efektivnost státního úřednického aparátu, snížení výdajů na zbrojení, svoboda tisku, genderová rovnost, ochrana životního prostředí atd. Určité procento z tohoto fondu by bylo vyčleněno na krizovou pomoc a na odpuštění dluhů. Hlasování by mohlo být založeno na principu jeden hlas pro jednu zemi, nebo na komplexnějším systému, který by dával větší váhu největším donorům.“ Podobná globální dani, ale snadněji realizovatelná, je idea poplatků za užívání společného dědictví lidstva (global commons). Přineslo by to užitek z hlediska ochrany zdrojů, ekonomické efektivnosti, tak i vytváření finančních zdrojů. Jedná se o poplatek za mezinárodní leteckou dopravu, poplatek za oceánskou námořní dopravu a za ukládání netoxického odpadu na dně moří, uživatelský poplatek za oceánské rybaření, uživatelský poplatek za aktivity v Antarktidě, parkovací poplatky pro geostacionární satelity a poplatky za uživatelská práva pro využití elektromagnetického spektra. Měli bychom také snížit environmentálně škodlivé dotace. Mark Hergsgaard, když píše o Globálním zeleném údělu (viz. Infobox 4), odhaduje, že vlády států nyní vydávají 500–900 miliard dolarů ročně na dotace, které jsou ve svých důsledcích škodlivé životnímu prostředí a které by raději měly být využity ve prospěch rozvojových zemí. Oficiální rozvojová pomoc (Official Development Aid – ODA) 22 členských zemí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), které jsou členy Výboru pro rozvojovou pomoc (Development Assistance Committee – DAC), tvoří 56 miliard dolarů za rok (což je 0,2 % jejich HDP). Kdyby členské země DAC zvýšily

108


–

svou pomoc na úroveň předepsanou OSN (0,7 % HDP), zvýšila by se částka o 100 miliard dolarů ročně. Neřešitelnou zátěží je pro rozvojové země jejich dluh, jehož celková částka již dosahuje 2500 miliard dolarů. O částečném odpuštění dluhů se dnes hodně diskutuje ve Světové bance, Mezinárodním měnovém fondu, v OSN, stejně jako v mnoha dalších mezinárodních organizacích a kampaních. Například kampaň za odpuštění dluhů Jubilee 2000 získala 24 miliónů podpisů. Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Pařížský klub věřitelů slíbili odpustit dluhy největším zemím ve výši 100 miliard dolarů, ale jen malá část byla opravdu realizována. Jeffrey Sachs (119) na pražské konferenci Forum 2000 navrhl odpustit alespoň 200 miliard dolarů. Jen africké dluhy dosahují částky 300 miliard dolarů, Nigérie sama dluží 30 miliard dolarů. Zadlužená země často nedokáže pokrýt ani splácení úroků a například Zambie v devadesátých letech utratila na splácení dluhu každý rok 35 krát více než na celý systém vzdělávání. Odpuštění dluhů samo o sobě není řešením. V minulosti si neodpovědné vlády půjčovaly peníze na pochybné projekty a na zbrojení. Není záruka, že by se situace neopakovala, když vezmeme v úvahu nedemokratický charakter a vysokou míru korupce vlád mnoha zemí přijímajících pomoc. Výsledkem by mohlo být další plýtvání penězi, nehledě na pravděpodobné spory zemí o to, komu a kolik by z dluhu mělo být odpuštěno. Odpuštění dluhu se nicméně může stát vhodnou příležitostí pro pokus o „prolomení“ státní suverenity rozvojových zemí v pozitivním slova smyslu. Mám tím na mysli možnost odpustit část dluhu pod podmínkou zahájení dlouhodobých environmentálních, sociálních a vzdělávacích programů, které by mohly pomoci především chudým. Albert Gore (36) cituje Toma Lovejoye ze Smithsonian Institute ve Washingtonu, D.C., který přišel s myšlenkou odpuštění dluhů výměnou za přírodu. Znamená to, že zemi, která je zadlužena, nebude dluh nebo jeho část odpuštěna, ale věřitelé souhlasí, aby část dluhu země splatila ve vlastní měně financováním různých rozvojových projektů, na kterých se obě země dohodnou. Příkladem může být odpuštění části dluhu Brazílii a využití prostředků pro projekty, které by pomohly zachránit Amazonský tropický les, který je nenahraditelný pro fungování biosféry. Proč by tato myšlenka nemohla být rozšířena na oblast vzdělání a zdravotní péče, rozvoje venkovských oblastí apod.? 109

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

–

–

Jeffrey Sachs (119), který spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), navrhuje založení zvláštního fondu, který by motivoval velké farmaceutické firmy, aby vyvinuly a vyráběly léky proti tropickým nemocem. Firmy by z fondu nezískaly nic na vlastní vývoj léků, ale pokud by např. investovaly do léčení malárie, měly by garantovánu určitou míru prodeje za stanovenou cenu, která by byla z fondu pro rozvojové země dotována (protože v rozvojových zemích je kupní síla příliš malá a lidé by si nákup léků nemohli dovolit). Často diskutovaným zdrojem financování rozvoje jsou prostředky věnované dosud na zbrojení. Před pádem komunismu svět ročně utratil za zbraně přes 1000 miliard dolarů. V roce 1995 tato částka klesla na 650 miliard dolarů, zejména díky omezení zbrojních programů v bývalých komunistických zemích. Od té doby se výdaje na zbrojení opět zvyšují a nyní dosahují 780 miliard dolarů ročně. (Po válce v Iráku a v souvislosti s bojem proti terorismu tato částka ještě vzroste, především kvůli USA, kde roční rozpočet na obranu dosáhne astronomické částky 400 miliard dolarů/rok.) Dnes by však mohly být vojenské rozpočty sníženy především v rozvojových zemích tak, že by se státy místo zbrojení mohly pojistit proti případnému napadení. Globální komise pro financování OSN (The Global Commission to Fund the United Nations) podporuje ustavení Agentury OSN pro bezpečnostní pojištění (UN Security Insurance Agency), která by ve spolupráci s Radou bezpečnosti byla schopna členským zemím garantovat bezpečnost proti vnějšímu nepříteli. (41)

Všechny tyto příklady možného financování Globálního partnerství pro rozvoj jasně ukazují, že existuje dostatek finančních prostředků pro takový plán. Schází však zatím kolektivní vůle využít těchto prostředků k dobrým cílům. Financování Globálního partnerství pro rozvoj by mohlo být relativně snadné, pokud by bylo úspěšně realizováno několik rozvojových projektů v rámci tohoto programu, které by myšlence Globálního partnerství pro rozvoj získaly kredit. Dokonce i taková organizace jako Hamas, bojující za nezávislou Palestinu násilnými prostředky a teroristickými útoky, nestrádá nedostatkem peněz. Tato organizace získává podporu od Palestinců alespoň částečně také proto, že realizuje některé sociální, zdravotní a vzdělávací projekty. Podobně Usáma bin Ládin financoval některé sociální programy v Afghánistánu, aby získal podporu domorodců a bezpečný úkryt. Když tyto organizace jsou schopny získat dostatek 110


zdrojů od saudských, iránských a palestinských emigrantů, není důvod, proč by svět neměl být schopen nalézt prostředky pro programy, které nabízí životaschopnou alternativu ke světu chudoby. Měly bychom mít na paměti, že právě chudoba a zoufalství jsou častou příčinou násilných pokusů o změnu.

5.3.7. Kdo by měl Globální partnerství pro rozvoj koordinovat Respondenti Globálního výzkumného panelu projektu Millennium nejčastěji identifikovali OSN jako nejvhodnějšího kandidáta pro koordinaci Globálního partnerství pro rozvoj, zvláště Poručenskou radu (Trusteeship Council). Světová banka, Světová zdravotnická organizace (WHO), Program OSN pro životní prostředí (UNEP), Komise OSN pro udržitelný rozvoj (UN CSD) a Organizace OSN pro zemědělství a výživu (FAO) byly také zmiňovány jako možní koordinátoři. Poručenská rada získala výbornou pověst díky úspěšné dekolonizaci, za kterou byla odpovědná, a za úspěšné spravování území, která jí byla svěřena. Komise pro globální řízení (72) navrhla v roce 1995 pro Poručenskou radu nové poslání: správcovství společného dědictví lidstva (global commons), čímž je míněna Antarktida, moře a oceány mimo jurisdikci národních států a blízký kosmický prostor. Podle Adriana Popa, účastníka Globálního výzkumného panelu, „Poručenská rada jako koordinátor Globálního partnerství pro rozvoj není vhodné řešení. Poručenská rada byla ustavena s cílem pomoci vládám nově nezávislých zemí na jejich cestě k nezávislosti a efektivnímu řízení země. Poslání Poručenské rady bylo završeno v roce 1994, kdy Rada bezpečnosti ukončila poručenskou správu posledních jedenácti území – Pacifických ostrovů spravovaných Spojenými státy. Všechna poručenská území získala samosprávu nebo nezávislost, buď jako samostatné státy, nebo tím, že se spojila s okolními nezávislými zeměmi. Tím prakticky Poručenská rada vyčerpala své poslání.“ Protože Poručenská rada vyčerpala své původní poslání, měla by být buď zrušena, nebo by ji měla být přidělena další mise. Proto může být považována za jednoho z kandidátů na koordinování Globálního partnerství pro rozvoj. Jinou možností je vytvořit novou agenturu v rámci systému OSN. Dobrým příkladem úspěšného a efektivního rozvojového fondu je Globální fond pro životní prostředí (Global Environmental Facility – GEF). GEF je administrován prostřednictvím tripartitní úmluvy 111

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

mezi Programem OSN pro životní prostředí (UNEP), Programem OSN pro rozvoj (UNDP) a Světovou bankou. Poskytuje financování globálních environmentálních programů ve čtyřech oblastech: ochrana ozónové vrstvy; snížení emisí skleníkových plynů a zlepšení energetické efektivnosti; ochrana mezinárodních mořských a sladkovodních zdrojů; ochrana biodiversity. GEF je podporován donorskými zeměmi, což však nesnižuje jejich financování klasické rozvojové pomoci. Podobně by mohl být ustanoven Globální fond obnovy (Global Recovery Fund), který by koordinoval Globální partnerství pro rozvoj. Globální fond obnovy by měl fungovat jako horizontální organizace (umbrella organization – „deštníková“ organizace), koordinující a financující různé projekty přijaté do struktury Globálního partnerství pro rozvoj. Aby se stalo Globální partnerství pro rozvoj úspěšným, potřebujeme, na rozdíl od mnoha bilaterálních a multilaterálních rozvojových programů, definovatelný, měřitelný a dosažitelný cíl, jaký měl Marshallův plán. Koordinující organizace, ať už to bude Globální fond obnovy, Poručenská rada, nebo někdo jiný, by měla být odpovědnou za vytvoření komplexního plánu ze škály různých námětů, návrhů a projektů. Marshallův plán může opět sloužit jako inspirace (131): „Jeden z faktorů, který odlišuje Marshallův plán od jeho předchůdců je, že Marshallův plán byl PLÁN. Protože dřívější, více ad hoc orientované projekty, zaměřené spíše na humanitární pomoc, měly malý vliv na evropskou obnovu, byl přijat odlišný, koherentní přístup. Tento nový přístup znamenal soustředěný a koordinovaný program s jasně stanoveným cílem. Tím byla obnova Evropy, definovaná jako zvýšení zemědělské a průmyslové produkce, obnova stabilní měny, zdravého rozpočtu a financí a podpora mezinárodního obchodu mezi účastnickými zeměmi i mezi nimi a zbytkem světa.“ Koordinační orgán Globálního partnerství pro rozvoj by měl pracovat jako fond, ve spolupráci se státy, nevládními organizacemi a soukromými společnostmi. Tito aktéři by mohli přicházet s návrhy projektů, které by odpovídaly struktuře Globálního partnerství pro rozvoj. Pokud by tato podmínka byla splněna, mohli by představitelé projektu obdržet finanční prostředky potřebné pro realizaci projektu, nebo by mohli, ve spolupráci s koordinačním orgánem, hledat partnery pro financování a realizaci projektu. Světová banka by mohla být stálým zdrojem příjmu Globálního fondu obnovy, protože na rozdíl od jiných těles OSN není svázána podmínkou dosáhnout konsenzus. Další možné finanční zdroje byly diskutovány v předchozím oddílu. 112


Struktura koordinačního orgánu by mohla být založena na návrhu struktury reformované OSN, který byl prezentován Josefem Vavrouškem, federálním ministrem životního prostředí, v roce 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro (viz. oddíl 4.1.1. a tab. 1). Tabulka 2: Modifikovaná struktura koordinačního orgánu Globálního partnerství pro rozvoj (GPR) by mohla vypadat následovně: Primární struktura



Poslání obecně

Systém GPR pro Afriku

Systém GPR pro Evropu

Globální systém GPR

Bezpečnostní systém GPR

Africká bezpečnost

Evropská bezpečnost

Globální bezpečnost

Sociální systém GPR

Africký sociální a kulturní rozvoj a zdravotní péče

Evropský sociální a kulturní rozvoj a zdravotní péče

Globální sociální a kulturní rozvoj a zdravotní péče

Ekonomický systém GPR

Africký ekonomický rozvoj

Evropský ekonomický rozvoj

Globální ekonomický rozvoj

Environmentální systém GPR

Africká ochrana přírody a obnova životního prostředí

Evropský ochrana přírody a obnova životního prostředí

Globální ochrana přírody a obnova životního prostředí

Obecné poslání globální systém GPR

Udržitelný rozvoj v Africe

Udržitelný rozvoj pro Evropu

Planetární udržitelný rozvoj

Příklady možné agendy pro: Bezpečnostní systém – odminování území; jednotky pro udržování míru (Peace keeping), včetně zvláštních sil OSN pro ochranu skladišť, zdravotnických zařízení aj. v rámci Globálního partnerství pro rozvoj; program Zbraně za rozvoj (Weapons for Development), kdy dochází k dobrovolnému odzbrojení civilistů výměnou za potraviny; budování infrastruktury apod.; zdravotní jednotky (Health Keeping Troops) složené z vojenských lékařů a doprovodného personálu, kteří pracují určitou dobu v terénních podmínkách rozvojové země a pomáhají tak chudým, zároveň nacvičují práci ve ztížených podmínkách atd. 113

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Sociální systém – veřejná správa; vzdělávací a zdravotnické programy, včetně popularizace Globálního partnerství pro rozvoj v zemích přijímajících i poskytujících pomoc (semináře, programy ve sdělovacích prostředcích a veřejných slyšeních – tzv. public hearings). Ekonomický systém – investice a jejich zprostředkování; transfer technologií; odpuštění dluhu; fundraisingové aktivity. Environmentální aktivity – výměna dluhů za přírodu; boj s desertifikací, odlesňováním; ochrana vodních zdrojů; klimatické změny; programy biodiversity atd. Regiony (nebo kontinenty) by měly být děleny na subregiony, státy a oblasti v rámci státu nebo regionů přijímajících pomoc. Například státy subsaharské Afriky by mohly být děleny na subregiony podle území kmenových společenství. Dárcovské státy, např. skandinávské, se mohou zaměřit na vybrané příjemce projektů v rámci Globálního partnerství pro rozvoj, kteří by korespondovali s bilaterální pomocí. Koordinační orgán Globálního partnerství pro rozvoj by mohl fungovat na podobných principech jako podnikatelské subjekty. Mohl by mít výkonné manažery a správní radu, která by byla složena ze zástupců agentur OSN a nevládních organizací. Společně by manažeři pod vedením správní rady stanovovali strategické cíle, schvalovali projekty a jejich hodnocení. Mohla by být ustavena také „dozorčí rada“, ve které by byli reprezentováni donoři a sponzoři, včetně států, soukromého sektoru a mezinárodních organizací, snad na základě jejich finančního příspěvku. „Dozorčí rada“ by kontrolovala efektivnost vynaložených prostředků a získané výsledky. Koordinační orgán by stanovoval (např. na základě Světových indikátorů rozvoje – World Development Indicators a Indexu kvality a udržitelnosti života) rozvojové priority a překážky procesu směřování k udržitelnému rozvoji. Soustředil by se na vyjednávání s partnery a na koordinaci akcí pro dosažení stanovených cílů. Proto by měl mít k dispozici finanční fond (Globální fond obnovy), který by však nemusel pokrývat veškeré náklady plánovaných projektů. Jiným zdrojem financování ve specifických oblastech, např. zdravotnické (třeba při dotování léků proti tropickým nemocem), by zůstala Světová zdravotnická organizace. Koordinační orgán Globálního partnerství pro rozvoj by pomohl nalézt pojišťovací společnost (nebo by část rizik mohl nést vlastní Globální fond obnovy), která by soukromým investorům učinila rizika 114


projektu v zemi příjemce akceptovatelnými. Vedl by jednání s agenturami OSN, se Světovou bankou a se státy (donory i příjemci), s nadnárodními organizacemi a s nevládními organizacemi. Především by však garantoval zajištění prvotřídních vyjednavačů pro zemi příjemce. V počátku by mělo pravděpodobně Globální partnerství pro rozvoj jen omezený počet pilotních projektů a hospodařilo by s omezenými zdroji. Cílem těchto několika prvních let by bylo naučit se využívat prostředky efektivně pro koordinovanou a účinnou akci. „Velké peníze“ by mohly přijít později, snad z budoucí globální daně, Tobinovy daně nebo z jiného finančního zdroje. V první řadě je však nezbytné získat důvěru a dokázat, že Globální partnerství pro rozvoj je schopno přinést lepší výsledky než mnohá předchozí partnerství.

5.3.8. Lekce z historie (příklady úspěšných projektů) Z minulosti známe příklady úspěšných rozvojových projektů. Nejúspěšnějším a nejslavnějším je Marshallův plán, ale Globální výzkumný panel projektu Millennium identifikoval další příklady (viz Příloha 1). Marshallův plán měl svého předchůdce. Po 1. světové válce byl budoucí prezident USA Hoover úspěšný jako předseda Amerického výboru pro poválečnou pomoc Belgii, střední Evropě a Rusku. Sovětský spisovatel Maxim Gorkij mu napsal děkovný dopis, ve kterém stálo: „Zachránil jste tři a půl miliónů dětí a pět a půl miliónů dospělých před smrtí.“ Program evropské obnovy nese jméno generála George C. Marshalla, ale obrovskou zásluhu na tomto projektu, stejně jako na dalších odvážných vizích, má tehdejší americký prezident Truman. Měl schopnost prosazovat své vize i navzdory svým politickým oponentům a převládajícímu veřejnému mínění, pokud byl přesvědčen, že má pravdu (viz Infobox 3). Dalším úspěšným rozvojovým programem (na národní úrovni) byl Nový úděl (New Deal) prezidenta Franklina Roosevelta. Byl zahájem v roce 1930 s cílem oživit americkou ekonomiku a vyvést ji z deprese. Nový úděl inspiroval Marka Hergsgaarda, autora knihy Earth Odyssey (43), k návrhu environmentálně orientovaného Globálního zeleného údělu (Global Green Deal) – viz Infobox 4. V Evropě je rozšiřování Evropské unie dobrým příkladem postupného rozšiřování „ostrovů pozitivní změny“. Evropská unie 115

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

pomohla Španělsku, Portugalsku, Řecku a Irsku na jejich cestě k prosperitě a demokracii. V současné době v to samé doufají země střední a východní Evropy a pobaltské státy bývalého Sovětského svazu. Dříve chudé Irsko poskytuje dnes významnou rozvojovou pomoc chudším zemím. Podobně příslib budoucí prosperity a politické stability by měl být závazkem pro země bývalého komunistického bloku, které by měly začít pomáhat chudším zemím a napomoci tak dalšímu šíření pozitivních změn. V Brazílii tzv. plán Real (The Real Plan) pomohl snížit chudobu o třicet procent pouhé dva roky po jeho nastartování v roce 1994. Bohužel globální finanční krize zničila podstatnou část jeho úspěchů. (135) Slibný „příběh úspěchu“ (success story) selhal a změnil se ve ztracenou příležitost. Dalším příkladem promarněné šance, tentokrát na globální úrovni, je neúspěch tzv. „mírové dividendy“ (Peace Dividend). Příklad „příběhu úspěchu“, který se stal ztracenou příležitostí kvůli nedostatku politické vůle můžeme najít také v oblasti technologie. Nejsilnější raketa, která byla dosud zkonstruována, Saturn 5, schopná vynést posádku kosmické lodi na Měsíc, byla postavena pouhých sedm let po sestrojení první, jednoduché rakety. To ukazuje, jak velkého pokroku může lidstvo dosáhnout, když se soustředí na konkrétní a jasný cíl (a to se netýká jen technologie). Raketa Saturn 5 však nikdy nebyla využita, protože americký Kongres neschválil výdaje na pokračování a celý projekt byl opuštěn. Těchto několik příkladů ukazuje, že národy či lidstvo jako celek je schopno odvážných vizí a že je v našich silách realizovat smělé projekty. Bohužel, někdy schází politická vůle a prozíravost. Dnes čelíme akutním výzvám – především boji s chudobou a ochraně přírodních zdrojů Země. Tyto výzvy jsou bezprecedentní zejména z hlediska jejich globálního rozsahu. Ve 20. století se objevili velcí státníci, kteří byli schopni realizovat odvážné vize na národní či kontinentální úrovni. Teprve budoucí generace budou moci zhodnotit, jestli na počátku 21. století jsme byli schopni přeměnit velké výzvy v „příběhy úspěchu“, nebo jestli se naopak díky nedostatku naší prozíravosti a politické vůle změnily ve „ztracenou naději“.

116


Infobox 3: Trumanova doktrína Od čtyřicátých do počátku šedesátých let zdanění v USA ve vztahu k HDP bylo nejvyšší v historii, takže vláda měla dostatek finančních prostředků podporovat a posilovat demokratický svět (zvláště Evropu), který čelil hrozbě sovětského expanzionismu. Truman byl prvním americkým politikem, který si uvědomoval, že USA jsou schopny fyzicky a finančně chránit svět nejen v časech války, ale i v časech míru. 12. března 1947 prezident Truman vyhlásil „Trumanovu doktrínu“: „Věřím, že politikou Spojených států musí být podpora svobodných lidí, kteří vzdorují pokusům o podmanění ze strany ozbrojených menšin, nebo z vnějších tlaků.“ 12. prosince 1947 Truman předložil Kongresu návrh „Programu evropské obnovy“, který předpokládal výdaje ve výši 17 miliard dolarů. Na počátku měl plán v USA mnoho odpůrců, ale celou záležitost usnadnil Stalin. Brutální komunistický puč 25. února 1948 v Československu pomohl tomu, že Kongres schválil sérii výdajů na zahraniční pomoc. Celý projekt se pak stal nejúspěšnějším počinem svého druhu v historii. Trumanovým velkým přáním bylo „učinit, aby Palestinská poušť rozkvetla“. V říjnu 1949 prohlásil, že by si přál, aby „Mezopotámské údolí, s americkou pomocí, získalo úrodnost Rajské zahrady (Garden of Eden), kde by mohlo žít třicet miliónů lidí“. Mluvil také o tom, že „údolí řeky Zambezi v Africe by mohlo být kultivováno tak, že by bylo srovnatelné s údolím řeky Tennessee“. Jedinou věcí, které je nezbytné dosáhnout, je zpřístupnit naše „know-how“ lidem v těchto regionech. Truman opakovaně zdůrazňoval, že „Amerika nemůže zůstat zdravá a šťastná ve světě, kde milióny lidí hladoví“. Po svém volebním vítězství zahrnul do svého inauguračního projevu v lednu 1949 nečekaně „Čtvrtý bod“. V jeho programu pro „mír a svobodu“ se zavázal „zahájit takový program, ve kterém by vědecké úspěchy a průmyslový pokrok byly poskytnuty ve prospěch pomoci zaostalým zemím“. Byl prvním státníkem, který věnoval pozornost velikým rozdílům mezi bohatými a chudými částmi světa a stále opakoval: „Více než polovina lidstva žije v podmínkách, které se blíží utrpení.“ A byl také prvním státníkem, který s tím něco udělal.

117

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Považoval „Čtvrtý bod“ za nejdůležitější politickou záležitost během svého pobytu v Bílém domě. Na tiskové konferenci se svěřil, že tento „Čtvrtý bod“ promýšlel od doby, kdy se začal rodit Marshallův plán. „Čtvrtý bod“ (The Fourth Point) – globální Marshallův plán – se měl stát čtvrtým pilířem Trumanovy zahraniční politiky. Prvními třemi pilíři byly OSN, NATO a Marshallův plán pro Evropu. Původní částka pro rozvojovou pomoc činila 34,5 miliónu dolarů. V roce 1952 se rozpočet pro rozvojovou pomoc zvýšil na 147,9 miliónu dolarů. Velkorysé příspěvky nepřicházely jen od vlády, ale také od řady velkých korporací. Na počátku roku 1953 pracovalo 2445 amerických techniků ve 35 zahraničních zemích. „Čtvrtý bod“ měl svou „prodlouženou ruku“ v bilaterálních dohodách o rozvojové pomoci. Částky věnované americkou vládou se zvyšovaly po celá padesátá a šedesátá léta, v . 1970 již celková roční částka dosáhla 150 miliard dolarů. Od té doby však americká rozvojová pomoc začala klesat. Toto je pravděpodobně největším aktem národní velkorysosti v historii lidstva. Nicméně během tohoto altruistického období se začaly světem šířit antiamerické nálady. Truman se spokojil s židovsko-křesťanským přístupem, že ctnost je sama sobě odměnou. Trumanovou typickou reakcí na nepříznivé výsledky průzkumů veřejného mínění bylo: „Rád bych věděl, jaké by bylo Ježíšovo učení, kdyby je neustále přizpůsoboval tehdejšímu veřejnému mínění Židů… Průzkumy nejsou důležité. Co je důležité je pravda a nepravda, a političtí vůdci, kteří silou ducha, čestnosti a víry ve spravedlnost vytvářejí epochy v historii lidstva.“ Volně upraveno podle P. Johnsona: Dějiny amerického národa (61)

118


Infobox 4: Globální zelený úděl Někteří environmentalisté navrhují, že závody mezi USA a Sovětským svazem v šedesátých letech o to, kdo bude první na Měsíci, by mohly sloužit jako model pro současný „závod“ – úsilí o záchranu Země. Je to dobrý nápad, a nejen proto, že díky vesmírnému soutěžení máme obrázky modré planety, které revolučním způsobem změnily porozumění lidstva sobě samému a jeho místu ve vesmíru. Závody o první přistání na Měsíci ukázaly, jak jasný cíl a termín jeho dosažení mohou koncentrovat dostupné prostředky a podnítit nadšení lidí. Také to demonstrovalo něco, o čem se dnes příliš nemluví – že některé velké veřejné výzvy nemohou být ponechány volnému působení tržních sil. Vlády musejí sehrát ústřední, vůdčí úlohu. Jiným modelem je Nový úděl prezidenta Franklina Roosevelta, zahájený ve třicátých letech s cílem vyvést americkou ekonomiku z deprese. Nakonec, environmentální krize je také především ekonomická výzva a Nový úděl pomohl překonat nejtěžší ekonomickou zkoušku moderní americké historie. Současné problémy, které ohrožují globální ekonomiku, jsou překvapivě podobné těm, které řešil Nový úděl ve třicátých letech. Základním úkolem Nového údělu bylo obnovit dostatečnou ekonomickou poptávku investicemi do sociální sféry. Politika Nového údělu zvýšila kupní sílu obyvatel tím, že garantovala minimální mzdu dělníků a právo stávkovat za vyšší mzdu. Dále toho bylo dosáhnuto prací pro nezaměstnané na veřejně prospěšných projektech placených vládou, poskytnutím podpor v nezaměstnanosti po dobu, než si nezaměstnaný najde práci a ustavením univerzálního penzijního plánu pro důchodce, známého jako „Sociální zajištění“ (Social Security). Na začátku Nový úděl přerozděloval přebytky bohatství společnosti. Přesouval část bohatství od majetných, kde nebylo produktivně využito, směrem k chudým a pracujícím třídám. Utrácení těchto přebytků zvýšilo celkovou poptávku a společně s obrovským nárůstem zbrojních výdajů během 2. světové války vytáhlo ekonomiku z deprese a umožnilo nebývalou prosperitu v padesátých a šedesátých letech. Proč neoživit politiku Nového údělu, ale environmentálně zaměřenou a s globálním dosahem? Program by se mohl jmenovat Globální zelený úděl (Global Green Deal). V maximální možné

119

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

míře by spoléhal na mechanismy tržních sil, ale s tím, že „pravidla provozu“ by stanovovala vláda, která by tržní síly přinutila respektovat životní prostředí a nepoškozovat je. Zejména musí vlády reformovat daně, dotace a národohospodářské účetní systémy tak, aby trh byl schopen zohlednit (internalizovat) environmentální hodnoty. Vlády by také měly zvýšit veřejné investice, aby pomohly rodícím se průmyslovým odvětvím, jako je např. výroba solární energie, dosáhnout komerční životaschopnosti. V šedesátých letech takto pomohly stabilní zakázky Pentagonu „nastartovat“ výrobu a využívání počítačů a v 90. letech učinila Clintonova administrativa totéž, když přiměla celý federální úřednický systém přejít na používání recyklovaného papíru. Pokud by např. celý vládní systém, který používá sedm miliónů automobilů, přešel z klasických vozů na vozy elektrické nebo poháněné vodíkem, pomohl by vytvořit tržní poptávku po „environmentálně přátelských“ automobilech, poptávku, které by se následně soukromý kapitál přizpůsobil… Tento posun k environmentálně přátelským technologiím by byl silným příkladem pro Čínu, Indii, Brazílii a další rozvojové země, jejichž účast na globální péči o životní prostředí je nezbytná. Pokud by například v Číně byly instalovány efektivní technologie v energetickém systému, mohla by být snížena spotřeba energie až o padesát procent. V krátkodobém horizontu musíme urychlit změny již existujících technologií tak, aby byly efektivnější a environmentálně přátelské. Musíme také pomoci učinit tyto technologie dostupnými na celé planetě, což konkrétně znamená, že Sever musí pomoci přenést tyto technologie na Jih. Ve střednědobém horizontu musí být stabilizován růst populace jak na Jihu, tak na Severu, a nadměrná spotřeba, která je nyní obvyklá na Severu i mezi elitami Jihu, musí být omezena. Ve střednědobém až dlouhodobém horizontu bude pravděpodobně kapitalistický systém transformován tak, že neustálá expanze materiální výroby, spotřeby a produkce odpadů nebude již ústředním rysem systému. Rozvoj, ne růst musí být naše motto. Mark Hergsgaard: Earth Oddyssey (43)

120


5.3.9. Příklady možných pilotních projektů Globální partnerství pro rozvoj je natolik komplexní, že musí být implementováno postupně, krok za krokem. Uvádíme tři příklady typů pilotních projektů, které by mohly vést k zahájení programu Globálního partnerství pro rozvoj. 1. Udržitelné Kosovo (územní pilotní projekt) Po padesáti letech míru a po pádu komunismu ve střední a východní Evropě se na Balkánu opět rozhořela válka. Ve jménu nacionalismu byly spáchány kruté zločiny, a bude trvat velmi dlouho, než jejich důsledky budou zahojeny. Po 2. světové válce se také zdálo, že mezi Němci a Francouzi (a dalšími oběťmi nacismu) bude nenávist přetrvávat po generace. Ale díky Marshallovu plánu byly tyto dvě země schopny dlouhodobě spolupracovat, a dokonce se staly motorem evropského sjednocování. Tak se také po válce na Balkánu objevila myšlenka, že velkorysá pomoc od mezinárodního společenství a trvalá prosperita by mohly pomoci obnovit nejen infrastrukturu, ale také mezilidské vztahy. Finančník a filantrop George Soros navrhl „Marshallův plán pro Balkán“. Mezinárodní komunita se dohodla na tzv. Paktu stability (Stability Pact) a bylo přislíbeno 2,4 miliardy dolarů. Nakonec však toto číslo bylo podstatně nižší a projekt také nebyl dostatečně koordinován. Proto neměl šanci být podobně úspěšný jako Marshallův plán před 55 lety. Pilotním projektem Globálního partnerství pro rozvoj by se mohlo stát např. vypracování Národní strategie udržitelného rozvoje pro Kosovo a jeho následná implementace (Kosovo uvádíme jako příklad, další „case study“ by mohl být např. projekt na Východním Timoru, nejmladším členském státu OSN s pouhými 800 000 obyvatel). Kosovo je nyní spravováno s pomocí mezinárodní komunity, jedná se o relativně malé území (11 000 km2 a 2,5 miliónu obyvatel), takže takový projekt by nebyl ani ekonomicky, ani politicky tak náročný, jako projekt obnovy pro celý Balkán. Pokud by byl projekt v Kosovu úspěšný, pomohl by nám získat zkušenosti pro implementaci dalších „pilotních projektů“ v jiných částech světa, například ve Východním Timoru, v Palestině, Kašmíru, Salvádoru, Nikaragui, Afghánistánu, Iráku, v Jihoafrické republice a především v zemích subsaharské Afriky. 121

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Při vytváření Národní strategie udržitelného rozvoje pro Kosovo by se mohlo využít zkušeností s úspěšným projektem udržitelného rozvoje Slovenska. Úloha přípravy projektu a zpracování národní strategie udržitelného rozvoje by mohla být svěřena Univerzitě v Prištině. (Struktura Národní strategie udržitelného rozvoje Slovenské republiky je uvedena v příloze 4.) Kvůli tažení proti terorismu je dnes velkým kandidátem na obdobu Marshallova plánu také Irák a Afghánistán. Situace v Iráku a jeho budoucí uspořádání je prozatím (květen 2003) velmi nepřehledné. Co se týče Afghánistánu, v lednu 2002 se v Tokiu sešla konference, na které donorské země přislíbily poskytnout pomoc pro obnovu Afghánistánu ve výši pěti miliard dolarů. Nicméně účastníci konference vyjádřili obavy, že by peníze mohly být promrhány v důsledku korupce. Proto premiér Afghánistánu Kharzaí slíbil, že výdaje afghánské vlády budou podrobeny auditu mezinárodně uznávané společnosti. Takovýto závazek by měl být požadován i v souvislosti s dalšími rozvojovými projekty v jiných regionech a zemích. 2. Vymýcení dětské obrny (projekt uspokojení základních potřeb) Podle Jeffreyho Sachse (119) umírá zbytečně každý rok osm miliónů lidí, především dětí, protože není k dispozici 25 miliard dolarů, které by byly třeba na očkování proti léčitelným nemocem. Některé nemoci, jako např. malárie, nemohou být úplně vymýceny, mohou ale být podstatně omezeny. Existují však nemoci, které by mohly být plně vymýceny. Existuje také konkrétní příklad, že to možné je. V sedmdesátých letech Světová zdravotnická organizace (WHO) zahájila kampaň za vymýcení pravých neštovic. Byla to vlastně válka proti této nemoci s logistickým zajištěním, strategií a zejména s politickou vůlí mezinárodního společenství tuto válku přivést do vítězného konce. V roce 1979 byly pravé neštovice opravdu prohlášeny za vymýcené a od té doby nebyl žádný výskyt zaznamenán. V současnosti jsou vzorky pravých neštovic pouze v laboratořích USA a Ruska.56

56

V souvislosti s válkou v Iráku se však hojně spekulovalo o tom, že se mohly vzorky pravých neštovic dostat do rizikových zemí a hrozí nebezpečí, že budou použity jako biologická zbraň. Doplácíme tak na neochotu obou velmocí pravé neštovice definitivně zničit.

122


Určitá nemoc může být vymýcena, pokud jsou splněny následující podmínky: • nejsou zvířecí přenašeči nebo hostitelé; • je to klinicky dobře rozlišitelná nemoc; • je znám čas, který uplyne od infekce po první příznaky nemoci; • epidemie se šíří pomalu; • nehrozí opakovaný výskyt u člověka; • existuje vysoce účinná vakcína. Takovéto předpoklady jsou splněny u spalniček a obrny. Ale u obrny je pouze jedno procento případů zjevné, 99 % má skrytou formu. Proto je nezbytné naočkovat nejen populaci v epicentru výskytu, ale také populaci celých regionů nebo států. Je škoda, že od vymýcení pravých neštovic mezinárodní společenství nenašlo dostatek politické vůle a finančních prostředků na boj s dalšími nemocemi. Vymýcení obrny by bylo vhodným kandidátem pro pilotní projekt Globálního partnerství pro rozvoj z oblasti zdravotnictví. Kromě Světové zdravotnické organizace se zabývá dlouhodobě vymýcením dětské obrny také nevládní organizace Rotary International. Úspěšná realizace takového projektu by pomohla výrazně zlepšit současnou situaci v oblasti preventivní medicíny a zdraví v rozvojových regionech. 3. Podpora počítačové gramotnosti a užívání Internetu v rozvojových zemích Tato je příklad projektu, ve kterém by se mohl angažovat soukromý sektor a nadnárodní společnosti. V celé Africe je méně serverů, poskytujících připojení na Internet, než v centrální části New Yorku, Manhattanu. V Somálsku existuje 0,2 uživatelů Internetu na 10 000 obyvatel, v Etiopii je to 1,1 uživatelů na 10 000 obyvatel. V řadě zemí je Internet nevítaný host, protože šíří svobodu slova a projevu. Proto v mnoha rozvojových zemích podléhá cenzuře, jako například v Laosu, Barmě, Vietnamu, Severní Koreji a Saudské Arábii. V Barmě je pouze 1 uživatel Internetu na 50 000 lidí. V Laosu je dohromady jen tisíc uživatelů Internetu a tito lidé jsou převážně cizinci a vládní úředníci. Internet je velkou výzvou pro oblast vzdělání. Může zpřístupnit informace i vzdělání mnoha lidem v rozvojových zemích. Nicméně má v sobě také potenciální nebezpečí zvýšení propasti mezi chudými a bohatými částmi světa. 123

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Japonsko mělo v úmyslu zásobovat masivně rozvojový svět svými počítači v rámci rozvojové pomoci. Taková pomoc ale může být kontraproduktivní pro lidi, kteří jsou negramotní a nemají zkušenost ani s telefonem. Proto na summitu představitelů G8 v Okinawě Japonci nabídli, že vynaloží 15 miliard dolarů na výcvik počítačových expertů (v průběhu pěti let), kteří budou učit obyvatele rozvojových zemí využívat počítače a Internet. V rozvojových zemích je však problémem také infrastruktura. Na mnoha místech není k dispozici telefon nebo jiné připojení k Internetu, a také náklady na užívání telefonní linky jsou pětkrát vyšší než v Evropě nebo v Severní Americe. V mnoha rozvojových zemích je pružnějšímu šíření telekomunikačních sítí bráněno státními monopoly. Rozvinuté země by si měly být vědomy, že pokud rozvojová pomoc není komplexní, obsahuje v sobě četná nebezpečí. Levné a snadné připojení k Internetu musí být dostupné všem, nejen univerzitním studentům a dalším „privilegovaným“ lidem. Humanitární a rozvojové projekty se nesmí stát příčinou nerovností v rozvojových zemích. Je proto žádoucí přijmout systém, ve kterém připojení počítače na síť v rozvinutých zemích by bylo zdaněno malou částkou, a z této daně nebo poplatku by se hradily náklady na zavádění Internetu v rozvojových zemích. Obyvatel rozvinuté země by tedy platil poplatek např. ve výši podle odebraných e-mailů nebo podle času stráveného na Internetu. Soukromí investoři by mohli pomoci vybudovat nezbytnou infrastrukturu telefonních linek podle BOT systému (build – operate – transfer: postav – provozuj – předej). Tento systém zavedl Gordon Wu v jihovýchodní Asii při stavbě dálnic. Pracuje následovně: soukromá firma postaví dálnici, pak po jistý čas, který byl stanoven ve smlouvě, vybírá mýtné. Když se investice plus dohodnutý zisk firmě vrátí (čas je opět specifikován ve smlouvě), předá dálnici státu. Tak země posílila zdarma nebo velmi levně svoji infrastrukturu nezbytnou pro rozvoj. Soukromá firma na tom získá také, zvláště když je schopna projekt realizovat rychle a efektivně. Populace z toho má taktéž užitek, protože může dálnici využívat. Existuje tu však velké riziko, zejména týkající se možné politické nestability a politických tlaků. Ustanovení pojišťovacího fondu (v rámci Globálního partnerství pro rozvoj) by mohlo toto riziko eliminovat. Vytváření spravedlivých podmínek pro šíření Internetu v rozvojových zemích vyžaduje obtížná politická vyjednávání. Nejlepší metodou může být „metoda cukru a biče“. S některými nedemo124


kratickými zeměmi dohoda v blízké budoucnosti nebude možná, proto bude muset být přijata „vícerychlostní struktura“ šíření internetové gramotnosti. Je nezbytné mít k dispozici prvotřídní profesionální vyjednavače v rámci Globálního partnerství pro rozvoj. Tito vyjednavači by hráli obdobnou roli jako vyjednavači UNIDO57 v dobách, kdy bývalé kolonie získávaly nezávislost a bylo třeba těmto zemím pomoci při vyjednávání obchodních podmínek a při dojednávání zahraničních investic se soukromými podnikateli. Data o využívání Internetu v rozvojových zemích byla získána z článku Markéty Černouškové (18)

57

United Nations Industrial and Development Organization – poskytovala rozvojovým zemím kvalitní vyjednavače při dojednávání podmínek se silnými soukromými investory. 125

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

6. ZÁVĚR Existuje mnoho překážek, které budou bránit implementaci Globálního partnerství pro rozvoj, ale tou nejvýznamnější je nedostatek vůle. Tarja K. Halonen, prezidentka Finska, to vyjádřila na Miléniovém summitu v New Yorku v září 2000 následovně: „Známe fakta. Víme, co chceme. Víme, jak toho dosáhnout. Vše co potřebujeme, je vůle to udělat.“ (34) Dá se předpokládat, že proti novému „globálnímu Marshallovu plánu“ bude velká opozice. Ale to potkalo všechny velké sociální projekty v historii. Například Franklin Roosevelt se stal ve třicátých letech mezi americkou vyšší společenskou vrstvou nenáviděným mužem kvůli Novému údělu. Marshallův plán zpočátku také neměl mezi americkou veřejností podporu a vyžadoval od politiků prozíravost a odvahu, aby jej prosadili navzdory veřejnému mínění. Jednou z překážek implementace Globálního partnerství pro rozvoj je minulá negativní zkušenost s některými rozvojovými programy. Jde zejména o zneužití finančních prostředků, korupci a využití kapitálu pro jiné účely, než bylo dohodnuto. Na straně dárců pomoci se jedná o tzv. „únavu z pomoci“ (aid fatuque). „Americké fondy měly pomoci najít práci nezaměstnaným vojenským vědcům v Rusku, ale 63 % z celkové částky bylo utraceno Američany na realizaci programu, jeho kontrolu a poradenskou činnost. Ruské instituce si také ponechaly část peněz.“ (16) K samotným vědcům se tedy dostala asi čtvrtina prostředků, a to šlo o relativně jednoduchý projekt. Dalším problémem je velká kulturní, politická a ekonomická diverzita regionů a kulturně-civilizačních okruhů dnešního světa. Slovy Samuela Huntingtona (56): „Rozdíly chování v rámci kulturně-civilizačních okruhů i mezi nimi vyplývají z: a) pocitu nadřazenosti (a někdy méněcennosti) vůči lidem, kteří jsou vnímáni jako odlišní; b) strachu a nedostatku důvěry v druhé; c) obtížné komunikace s nimi jako výsledku jazykových rozdílů a rozdílů ve společenském chování; d) nedostatku obeznámenosti s předpoklady, motivacemi, sociálními vztahy a sociálním chováním jiných lidí.“ 126

ZÁVĚR

Aby se stalo Globální partnerství pro rozvoj úspěšným, musí být velké úsilí věnováno popularizaci a snad i reklamě tohoto programu. Marshallův plán měl zvláštní „Informační program“ ve svém ústředí v Paříži, s tiskovou kanceláří, oddělením dokumentárního filmu, rozhlasovou sekcí, fotografickou sekcí, oddělením pro přípravy výstav a sekcí pro výzkum veřejného mínění. Cílem bylo získat pozornost a sympatie veřejnosti. Dnes jsou velmi žádoucí v televizi „události v přímém přenosu“. Stačí se podívat na popularitu nejrůznějších „her na přežití“, kde skupiny lidí jsou vysazeny na pustý ostrov nebo musí žít společně v malém bytě, a diváci „živě“ sledují, jak se vyvíjejí události a vztahy mezi lidmi. Televizní společnosti jako CNN nebo WETV by mohly od počátku monitorovat některé projekty, jako je např. vymýcení dětské obrny, a přinášet „živé“ informace, jak na různých místech světa projekt probíhá. Část zisků z vysílání by mohla jít na podporu vlastního projektu, ale hlavním ziskem by bylo získání pozornosti veřejnosti.58 Ve Francii na začátku devadesátých let ministr školství společně s hvězdou pop-music iniciovali mezi školáky sběr rýže pro hladovějící děti v Somálsku. Projekt získal pozornost sdělovacích prostředků a pomohl nejen získat několik set tun rýže pro somálské děti, ale zvýšil významně povědomí mezi francouzskou populací o situaci v Somálsku. OSN používá některé známé sportovce jako „velvyslance OSN“ při podpoře různých humanitárních a rozvojových projektů (takovým velvyslancem OSN je např. tenistka Martina Hingisová). Mohli bychom najít desítky a snad stovky dalších příkladů, jak sdělovací prostředky, politici, umělci a sportovci mohou pomoci získávat peníze. Co je však důležitější, pomáhají získat pozornost a sympatie veřejnosti, což by v programu Globálního partnerství pro rozvoj nemělo být opomenuto. Lidé různých kultur a národů jsou stále více závislí jeden na druhém v rozvoji svých komunit i států. To se odrazilo i v názvech známých a uznávaných zpráv – Naše společná budoucnost (134), Pro společné dobro (19), Naše globální sousedství (72) apod.

58

Televize WETV je hrazena z rozvojových programů skandinávských zemí, Holandska, Švýcarska a Rakouska, pod vedením kanadských rozvojových organizací IDRC a CIDA. WETV získala vysílací práva na programy OSN a připravila např. seriál „Etické tržní hospodářství“. 127

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Nesmíme si zvyknout na to, že milióny lidí na světě žijí v nouzi a nesmíme vzdát úsilí o nápravu. S chudobou je třeba bojovat a společně bychom měli usilovat o život na Zemi, který je kvalitní a dlouhodobě udržitelný. V hlubším smyslu jsou všechny formy života na Zemi spojeny a jsou na sobě vzájemně závislé. „Víme, že Země je produktem cesty, která započala před patnácti miliardami let výbuchem tvořivé energie. Víme, že lidé a všechny formy života na Zemi jsou těsně spojeni prostřednictvím genetické informace. Všichni jsme příbuzní a všichni závisíme jeden na druhém prostřednictvím komplexních bio-geo-chemických cyklů Země.“ (4)

128

PŘÍLOHY

7. PŘÍLOHY

129

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

130

PŘÍLOHA 1

Příloha 1 AC UNU Millennium Project – Středoevropský výzkumný uzel Globální partnerství pro rozvoj – Výsledky 1. a 2. kola dotazníku

ČÁST 1 1. Jaké by mohly být motivace pro realizaci Globálního partnerství pro rozvoj? V této otázce se Vás ptáme na motivace, které by mohly pomoci prosazení a realizaci programu. Níže je zmíněno několik příkladů. Ohodnoťte je, prosím, a přidejte vlastní náměty. Při hodnocení použijte následující stupnici: 5 – jednoznačně klíčová motivace 4 – může být důležitou motivací 3 – možná motivace 2 – spíše by vedlo ke snížení atraktivnosti programu 1 – byl by to důvod k opuštění programu

MOŽNÉ MOTIVACE

Důležitost

Zlepšit životní prostředí ve prospěch lidstva

4,60

Zlepšit rozvojové alternativy pro rozvojové země

4,16

Lidská solidarita

3,91

Nebezpečí, že se Sever stane „ghettem bohatých“ (obklopeným mořem frustrace a hněvu, pod tlakem imigračních vln apod.)

3,50

Poskytnout pocit sebedůvěry a důstojnosti (ti, kteří mají dostatek sebedůvěry jsou obvykle velkorysí a tolerantní vůči druhým)

3,18

Napravit historické „křivdy“ (kolonizace, levná pracovní síla, dovoz energie a surovin)

3,09

MOTIVACE NAVRŽENÉ RESPONDENTY Zajistit mírový a spravedlivý globální rozvoj

4,23

Prevence možných konfliktů mezi Severem a Jihem i v rámci těchto regionů (bohatí by měli ve vlastním zájmu předcházet násilným konfliktům v chudších částech světa). Nejistota ohledně charakteru možných konfliktů ve 21. století

4,14

131

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Potřeba globálních politických pravidel ve věku globalizace

4,05

Zajistit trvalá a udržitelná rozvojová partnerství, založená na rovnosti a vzájemném respektu mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi

4,05

Udržování míru na lokální a globální úrovni

3,91

Zajištění přežití lidstva

3,86

Zlepšit zapojení podnikatelského sektoru při naplňování cílů udržitelného rozvoje

3,82

Snížení propasti mezi bohatými a chudými zeměmi

3,77

Porozumění environmentálním problémům národními vládami

3,77

Posílení pocitu globální odpovědnosti za všechny formy života

3,71

Podpořit principy globální tolerance a univerzální etiky

3,64

Rozvoj společné infrastruktury (informace, finance, doprava)

3,59

Neudržitelný rozvoj by mohl podnítit násilí (ekoterorismus, rabování, válka pro vzácné přírodní zdroje, růst počtu ekologických uprchlíků)

3,57

Vtažení soukromých firem a korporací do procesu rozvoje

3,55

Spolupráce mezi vládami a sílící občanskou společností

3,50

Duchovní pokrok (transformace) lidstva

3,14

Potřeba nadnárodní autority, která prosadí omezení národní suverenity

2,64

2. Pokud by byly k dispozici finanční prostředky, jaké by měly být, podle Vašeho názoru, nejvhodnější dlouhodobé cíle projektu? Jasným zastřešujícím cílem je pokrok při směřování k udržitelné a soucitné společnosti. Zhodnoťte, prosím, následující seznam cílů, které by mohly být s projektem spojeny a určete důležitost těchto cílů. Použijte následující stupnici: 5 – zásadní, musí být začleněn jako cíl projektu 4 – důležitý 3 – užitečný 2 – není příliš blízký zásadním cílům 1 – kontraproduktivní 132

PŘÍLOHA 1

MOŽNÉ MOTIVACE

Důležitost

Vymýtit extrémní chudobu a nejnebezpečnější nemoci

4,55

Zachránit globální životní prostředí

4,39

Podpořit ekologicky příznivé technologie

4,25

Poskytnout lepší přístup k efektivním a environmentálně příznivým technologiím

4,09

Soustředit se na globální a akutní regionální ekologické problémy

3,91

Založit světový program pro ekologické vzdělávání

3,89

Stabilizovat světovou populaci

3,82

Posílit výzkum a rozvojové kapacity v rozvojových zemích

3,82

Zaměstnat lidi (kteří představují nejcennější zdroj země)

3,70

Snížit napětí mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi

3,66

Podnítit změnu ekonomických norem pro hodnocení vlivů na životní prostředí

3,64

Odstranit obtíže, které brání ekonomickému rozvoji

3,59

Ustanovit vzájemně výhodné podmínky obchodu

3,48

Obnovit infrastrukturu

3,41

Vytvořit novou generaci mezinárodních dohod

3,28

Podpořit vytvoření střední vrstvy (která je stabilizujícím prvkem společnosti)

2,93

CÍLE NAVRŽENÉ RESPONDENTY Integrovat ekologický a ekonomický rozvoj

4,23

Globální prevence, eliminace a odstranění chudoby (první kritický krok – úplné odpuštění dluhů Třetímu světu)

4,14

Vytvoření ekonomických podmínek, které by podporovaly udržitelný rozvoj

4,09

Podpořit vzorce udržitelné výroby a spotřeby

4,00

Rozetnout bludný kruh ekonomického růstu, populačního růstu a poškozování životního prostředí, kterou jsou spolu spojeny

3,95

Přijmout právní nástroje ochrany životního prostředí

3,95

Povzbudit a podporovat hnutí svépomoci na místní úrovni (např. sázení stromů, ochrana vzácných stanovišť)

3,82

Vytvořit silné mezinárodní (regionální a globální) instituce, které by monitorovaly pokrok i neúspěchy směřování k udržitelnému rozvoji (ne jen hodnocení stavu životního prostředí)

3,82

133

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Přijmout ekonomické nástroje ochrany životního prostředí

3,82

Podpořit vzdělání a vědomí o univerzálních lidských právech

3,82

Podpořit rozvoj nových partnerství mezi různými globálními aktéry

3,77

Zajistit vtažení různých aktérů a především veřejnosti do procesu směřování k udržitelnému rozvoji

3,73

Hledat hodnoty slučitelné s udržitelným způsobem života

3,70

Snížit produkci odpadů

3,68

Chránit lokální kulturní a náboženské tradice

3,65

Povzbudit jednotlivce k odpovědnějšímu přístupu k životu

3,64

Vyzkoušet nové cesty ke spolupráci

3,59

Zajistit vtažení podnikatelského sektoru do procesu směřování k udržitelnému rozvoji

3,52

3. Pokud by cíle z otázky č. 2 byly stanoveny, jaká by byla úloha rozdílných skupin zemí v projektu? Různé regiony světa mohou participovat různými způsoby: jako finanční dárci, jako zprostředkovatelé informací a know-how, jako místa pro testování nových typů projektu, jako příjemci pomoci atd. Posuďte následující typy zemí a zhodnoťte, jaký by mohl být jejich příspěvek: A – vysoce rozvinuté země, jako jsou Spojené státy, Japonsko a Kanada B – vynořující se dárci pomoci, jako je Česká republika, Polsko a Jižní Korea C – země v hlubokých ekonomických potížích, jako země subsaharské Afriky D – země s vysokým počtem obyvatel, jako je Čína a Indie E – země bohaté na zdroje, jako je Saudská Arábie Ohodnoťte, prosím, každý návrh vzhledem ke každému typu zemí, přidejte vlastní návrhy a použijte následující stupnici: 5 – Uvedený způsob participace je zcela vhodný 4 – Uvedený způsob participace je vhodný 3 – Uvedený způsob participace je diskutabilní 2 – Uvedený způsob participace je nevhodný 1 – Uvedený způsob participace je nemožný 134

PŘÍLOHA 1

MOŽNÁ PARTICIPACE

A

B

C

D

E

Přímá finanční pomoc

4,86

3,73

1,63

2,63

4,21

Programy technické pomoci

4,76

4,11

1,94

3,19

3,36

Místo pro testování nových typů projektů

3,21

3,77

4,16

4,31

3,24

Příjemci velkého objemu finanční pomoci

1,84

2,50

4,62

3,64

2,06

PARTICIPACE NAVRŽENÁ RESPONDENTY Školení expertů

4,81

4,43

2,30

3,02

3,60

Vzdělávací programy

4,76

4,43

2,86

3,95

3,45

Výměny učitelů a studentů ve velkém měřítku

4,62

4,43

3,29

3,86

3,62

Mírové (peace keeping) operace

4,60

3,67

2,30

3,50

3,43

Přímé zahraniční investice

4,50

3,52

1,55

2,90

4,09

Bilaterální a regionální dohody podporující udržitelný rozvoj

4,45

4,18

2,76

3,91

3,73

Řízení (management) projektů

4,40

3,89

2,56

3,50

3,00

4. Možné projekty pro přijímající země/regiony a jejich důležitost Existuje řada typů projektů, které mohou být zemi příjemce užitečné. Doplňte, prosím, seznam vlastními návrhy a ohodnoťte míru užitečnosti projektu pro příjemce a pravděpodobnost realizace takového projektu. Užitečnost 5 – vysoce užitečné 4 – užitečné 3 – obecně pozitivní, ale musí být doprovázeno dalšími akcemi 2 – má pozitivní i negativní důsledky 1 – kontraproduktivní, nadělá více škody, než užitku Pravděpodobnost realizace 5 – téměř jisté 4 – pravděpodobné 3 – stejně pravděpodobné, jako nepravděpodobné 2 – nepravděpodobné 1 – téměř nemožné 135

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

PROJEKTY PRO ZEMĚ PŘIJÍMAJÍCÍ POMOC Rozvinout a podporovat ekologicky orientované zemědělství, které sníží spotřebu vody, energie a dalších materiálových toků

Užitečnost Pravděpod.

4,38

3,65

Začlenit environmentální náklady do ekonomického ocenění zdrojů a výrobků

4,12

3,59

Imunizační programy

4,05

4,20

Zvýšit národní a mezinárodní úsilí vybudovat komunity, které by se staly modelem pro udržitelný ekonomický rozvoj

4,00

3,59

Pokračovat v podpoře rodinného plánování formou dotování a distribuce antikoncepčních prostředků a podporovat programy, které zlepší zdravotní péči, sníží kojeneckou úmrtnost, zlepší gramotnost a začlení ženy do ekonomiky

3,95

3,94

Trojúhelníky spolupráce (donorská země poskytne finanční podporu, vynořující se dárcovská země poskytne levnější kvalifikovanou pracovní sílu a rozvojová země je příjemcem pomoci)

3,90

3,53

Zavést daně nebo poplatky za aktivity poškozující životní prostředí s tím, že výnosy budou využity na dotování environmentálně bezpečných technologií

3,83

3,41

Ustavit mezinárodní technologickou banku, dotovanou příspěvky donorů, která by pomáhala zavádět „zelené technologie“ v environmentálně méně pokročilých zemích

3,79

3,06

Humanitární programy pro případy katastrof a pojištění rozvojových zemí u mezinárodních pojišťovacích společností

3,74

3,12

Veřejně prospěšné práce (např. sázení a údržba zeleně…)

3,66

3,71

Vytvořit instituce pro účinnější globální ochranu životního prostředí

3,63

3,12

Vytvořit (prostřednictvím UNEP, WTO a jiných mezinárodních organizací) mezinárodní týmy, které by definovaly podmínky, standardy a opatření nezbytná pro přijetí environmentálních politik (daňové pobídky, zavádění ochranných známek apod.)

3,63

3,53

136

PŘÍLOHA 1

Vytvořit obchodovatelná emisní povolení, která regulují globální emisní limity zemí nebo průmyslových odvětví

3,21

3,53

Prosazovat politiku, která snižuje nároky na cestování, jako je podpora místních výrob a rozvoj komunikačních technologií

3,20

2,94

Adopce na dálku

2,95

3,18

Snížit dotace na environmentálně škodlivé aktivity

4.41

3,28

Podpořit mezinárodní kulturní, vzdělávací a vědecké výměny

4,32

4,00

Zprostředkovat přístup k informačním technologiím – Internetu

4,14

4,06

Identifikovat mezinárodní projekty, na kterých se mohou podílet podle své kompetence jak bohaté, tak chudé země

4,10

3,56

Podporovat aktivity spravedlivého obchodu (fair trade)

4,05

2,89

Zavést systémy environmentální statistiky, indikátorů a účetnictví

3,95

3,89

Hodnocení zemí při jejich směřování k udržitelnému rozvoji (hodnocení konkrétních aktivit, které by pak mohly sloužit jako příklad)

3,91

3,83

Speciální programy pečující o kulturní dědictví

3,86

3,17

Vytvořit programy, které by zabránily „úniku mozků“ z rozvojových zemí

3,86

2,94

Podpořit přímé zahraniční investice v nejméně vyspělých zemích

3,68

3,06

PROJEKTY NAVRŽENÉ RESPONDENTY

137

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

ČÁST 2 1. Co považujete za klíčové předpoklady úspěšné implementace Globálního partnerství pro rozvoj? Uvádíme několik předpokladů a prosíme o jejich zhodnocení podle následující stupnice: Důležitost 5 – jednoznačně klíčový předpoklad 4 – může být důležitým předpokladem 3 – může být předpokladem, ale nemusí 2 – nedůležité 1 – nemá vůbec žádný význam Pravděpodobnost, že taková situace nastane během příštích deseti let 5 – téměř jisté 4 – pravděpodobné 3 – může se stát, a nemusí 2 – nepravděpodobné 1 – téměř nemožné PŘEDPOKLADY PRO ÚSPĚŠNOU IMPLEMENTACI


Dodržování lidských práv a mezinárodních dohod v zemích přijímajících pomoc

4,45

2,90

Projekty, které jsou dostatečně dlouhodobé a intenzívní, aby přispěly k zásadní změně v rozvoji

4,41

3,69

Fungující demokracie v zemích přijímajících pomoc

4,27

3,26

Aktivní spoluúčast nevládních organizací (NGOs) v zemích přijímajících pomoc

4,18

3,84

2. Jaké jsou na globální úrovni možné zdroje financování Globálního partnerství pro rozvoj? Během světové konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro (1992) byly požadavky rozvojových zemí pro implementaci „Agendy 21“ 125 miliard dolarů ročně (0,35 % hrubého světového produktu). V sedmdesátých letech nositel Nobelovy ceny za ekonomii Jan Tinbergen, a později OSN, navrhli poskytovat ročně 0,7 % HDP 138

PŘÍLOHA 1

z rozvinutých zemí zemím rozvojovým prostřednictvím bilaterální a multilaterální rozvojové pomoci. Tyto návrhy nebyly realizovány. Můžete pomoci identifikovat možné zdroje financování Globálního partnerství pro rozvoj ne na národní, ale na mezinárodní úrovni? Ohodnoťte, prosím, uvedené příklady (případně přidejte další) s použitím následující stupnice: Důležitost zdroje 5 – zásadní, musí být začleněn jako finanční zdroj 4 – velká důležitost 3 – střední důležitost 2 – nedůležité 1 – kontraproduktivní Pravděpodobnost, že zdroj bude využit 5 – téměř jisté 4 – pravděpodobné 3 – stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné 2 – nepravděpodobné 1 – téměř nemožné ZDROJE FINANCOVÁNÍ GPR


Zdanění nadnárodních společností

4,09

2,84

Poplatek (daň) za užívání společných globálních zdrojů (příplatek za letenku na mezinárodních letech, oceánská doprava, rybaření v Antarktidě, parkovací poplatky za geostacionární satelity,…)

4,05

3,00

Mezinárodní uhlíková daň a/nebo obchodovatelná emisní povolení s CO2

4,05

3,33

Daň nebo poplatek za devizové transakce (Tobinova daň)

3,77

2,89

Přímá globální daň (každý člověk by měl přispívat malou částkou v závislosti na svém příjmu)

3,68

2,37

Zdanění reklamy nadnárodních společností

3,44

3,00

Počítačově řízená síť devizových transakcí, kde se bude zprostředkující agentuře odvádět uživatelský poplatek (obměna Tobinovy daně podle návrhu R. Mendeze)

3,29

2,94

139

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

3. Kdo by měl koordinovat Globální partnerství pro rozvoj? Navzdory všem kontroverzím, týkajícím se efektivnosti OSN, je tato organizace pravděpodobně nejlepším kandidátem na koordinaci Globálního partnerství pro rozvoj. V rámci existující struktury je asi Poručenská rada nejvhodnější pro svou vynikající pověst v rozvojových zemích, kterou získala v procesu dekolonizace a při spravování poručenských území. Můžete navrhnout další kandidáty v rámci nebo i vně struktury OSN? Nejčastěji respondenti identifikovali jako nejlepšího kandidáta pro koordinaci Globálního partnerství pro rozvoj Organizaci Spojených národů. Zde jsou vybrané odpovědi: –

–

–

–

–

–

Nevidím jiného kandidáta, který by mohl koordinovat Globální partnerství pro rozvoj, než OSN. Je zřejmé, že Poručenská rada OSN je nejvhodnější orgán. Komise OSN pro udržitelný rozvoj by měla koordinovat Globální partnerství pro rozvoj. Nejlepší by bylo sestavit koordinační skupinu složenou z reprezentantů klíčových mezinárodních organizací a nevládních organizací. V rámci OSN je nutné zainteresovat WHO, UNEP, HABITAT a FAO pro jejich úlohu při směřování k udržitelnému rozvoji. Poručenská rada OSN je nejvhodnější zastřešující orgán. Spojené státy mají největší zkušenost, jak navrhnout a realizovat Marshallův plán. Zainteresování USA by mobilizovalo činnost bank, podniků a dalších aktérů globálního dění… OSN může prosadit jinou část úkolu, především co se týče účasti zemí a všeobecného přijetí projektu. Nevládní organizace by také měly mít své nezastupitelné místo. Současná OSN není nejlepším kandidátem. OSN připomíná spíše přebujelou byrokratickou strukturu, než efektivní společenství schopné řešit reálné problémy světa. Nejlepším kandidátem je radikálně reformovaná OSN ve spolupráci se sítí významných nevládních organizací. Existuje mnoho potíží, pokud chceme mít jednotnou koordinaci takového plánu. Spíše potřebujeme společnou agendu, kterou globální instituce, se svými rozdílnými silnými a slabými stránkami, mohou realizovat společně. Mezinárodní charitativní organizace, jako je Oxfam, Lékaři bez hranic (Médecins sans Frontieres) apod. jsou dobrými kandidáty.

140

PŘÍLOHA 1

–

Tyto organizace mají velké zkušenosti při boji s chudobou a rozvojovými problémy na globální úrovni. Teoreticky by mohlo být několik mezinárodních organizací, které by se orientovaly na získávání prostředků (fundraising) a jejich efektivní distribuci na potřebné projekty. To by fungovalo pod záštitou OSN, která by dělala pravidelné audity, aby byla zachována morální a fiskální integrita. Tyto organizace by měly mít stanovené transparentní režijní náklady.

4. Příklady úspěšných projektů („success stories“) Marshallův plán (Program evropské obnovy) ukázal, jak může být grandiózní vize úspěšně převedena na konkrétní akci. Snad by bylo možné nalézt další příklady – investice do výstavby železnice a následný rozvoj Severní Ameriky, nebo investice do kosmického výzkumu. V obou případech se investice rovnaly přibližně jednomu procentu hrubého domácího produktu Spojených států, investice do Programu evropské obnovy (Marshallova plánu) se po dobu čtyř let rovnaly dvěma procentům HDP. Můžete identifikovat další příklady úspěšných projektů, které se staly katalyzátorem významných pozitivních změn? Respondenti identifikovali některé úspěšné projekty a přidali doplňující komentáře, z nichž vybíráme: –

–

– – – –

Zjevným příkladem takového projektu je industrializace v Anglii 18. století. Většina světové ekonomiky je odvozena právě od tohoto jevu, s následným obrovským zvýšením HDP, které znamenalo lepší životní úroveň, především v materiální oblasti. Průmyslová revoluce také demonstruje ekologické a sociální nebezpečí náhlého a vysokého ekonomického růstu. Zásobování venkovských oblastí pitnou vodou a sanitární programy v Peru, Kolumbii a středoamerických zemích v šedesátých a sedmdesátých letech. Nový úděl F. D. Roosevelta. Rozvoj informačních technologií, i když ten přinesl jak pozitivní, tak negativní stránky. Investice do železnic a následný rozvoj Severní Ameriky není příkladem úspěchu – co genocida původní populace a jejich kultury? Stát Kerala v Indii – chudý stát, ale s efektivní sociální politikou eliminující chudobu, negramotnost a nemoci. 141

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

–

–

– – – –

–

–

Grameen Bank v Bangladéši, která nabízí malé půjčky (microcredits) pro zemědělce, řemeslníky a maloobchodníky, které umožní i chudým obyvatelům začít s podnikáním. Evropská unie – podpora z fondů EU přispěla k modernizaci, ekonomickému rozvoji a posílení demokracie v jihoevropských zemích (Španělsku, Portugalsku a Řecku). Lékaři bez hranic v oblasti lékařství a zdravotní péče. „Stabilizační fond“ pro Polsko v devadesátých letech a částečné odpuštění dluhů Polsku a Bulharsku v tomtéž období. Vzdělávací programy pro bývalé socialistické země v období transformace (ekonomika, management, veřejná správa). Mezinárodní iniciativy Rotary International (vakcinace proti dětské obrně). Vyšlechtění nových odrůd obilí v Indii v šedesátých letech. Den Země (který inicioval celosvětové hnutí; Den Země je příkladem převedení vágního konceptu na populární a inspirující poslání. Nicméně následné aktivity nebyly tak specificky orientovány jako Marshallův plán). Smlouva o ochraně druhů (Endangered Species Act) ve Spojených státech, která krystalizovala vágní koncept do jednoduché vize ochrany druhů.

142

PŘÍLOHA 2

Příloha 2 AC UNU Millennium Project – Středoevropský výzkumný uzel Globální partnerství pro rozvoj – stručné zhodnocení výsledků dotazníků V minulosti se objevila několikrát myšlenka, která, pokud byla realizována, se stala katalyzátorem dalekosáhlých změn. Bývalý viceprezident Spojených států, Albert Gore, přišel v roce 1992 (ještě jako senátor za stát Tennessee) s myšlenkou „globálního Marshallova plánu“. Hlavní cíle takového plánu by podle Gorea byly: – – – – – –

zachránit životní prostředí planety; stabilizovat lidskou populaci; podporovat environmentálně přátelské technologie; zlepšit ekonomické normy a indikátory k hodnocení vlivu na životní prostředí; vypracovat novou generaci mezinárodních dohod; zahájit programy pro globální ekologické vzdělávání.

Středoevropský výzkumný uzel projektu Millennium (který pracuje při Centru pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze) navrhl rozpracovat tuto ideu prostřednictvím dvoukolového dotazníku a prozkoumat možnosti efektivních politik a implementace prostřednictvím interview s politiky, reprezentanty nevládních organizací atd. v různých zemích a regionech. Podle dřívějších studií projektu Millennium je největší globální výzvou „Jak dosáhnout udržitelného rozvoje pro všechny“. Proto nazýváme naši studii „Globální partnerství pro rozvoj“. ČÁST 1 Prvního kola dotazníku Globálního partnerství pro rozvoj se zúčastnilo 47 respondentů ze 17 zemí, kteří identifikovali potenciálně efektivní aktivity pro dosažení rozumného a udržitelného rozvoje. Respondenti hodnotili důležitost motivací, cílů, potenciálního začlenění a typů vhodných projektů pro země příjemce. Zde jsou výsledky:

143

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Otázka č. 1: Co považujete za hlavní motivaci Globálního partnerství pro rozvoj? (Stupnice důležitosti: 5 – bezpochyby klíčová motivace; 1 – důvod program vůbec nerealizovat) Nejvyšší ocenění získala motivace „Zlepšit životní prostředí ve prospěch lidstva“ (4,6) a „Zlepšit rozvojové alternativy pro rozvojové země“ (4,16). K našemu překvapení nejnižší ohodnocení získala motivace „Napravit historické křivdy (kolonizace, levná pracovní síla), a vyhnout se tak zastaralému, environmentálně škodlivému způsobu industrializace“ (3,09). Respondenti navrhli některé další motivace, které byly hodnoceny ve 2. kole. Nejvyšší ohodnocení získaly motivace „Zajistit globální spravedlivý a mírový rozvoj“ (4,23) a „Potřeba globálních pravidel ve věku globalizace“ (3,77). Otázka č. 2: Pokud by byl k dispozici dostatek finančních prostředků, jaké by byly podle Vašeho názoru nejvhodnější dlouhodobé cíle projektu? (Stupnice důležitosti: 5 – zásadní důležitost, musí být začleněno jako cíl projektu; 1 – kontraproduktivní cíl) Nejvyšší ohodnocení získal cíl „Vykořenit extrémní chudobu a nejvíce nebezpečné nemoci“ (4,55). Cíl „Stabilizovat světovou populaci“ se umístil až na sedmém místě (3,82). Respondenti nepovažují za příliš důležitý cíl „Vytvořit novou generaci mezinárodních dohod“ (3,28). Navrhli také některé další cíle, které byly hodnoceny ve 2. kole. Nejvyšší ohodnocení získaly cíle „Integrovat ekologický a ekonomický rozvoj“ (4,23) a „Plně odpustit dluhy rozvojovým zemím“ (4,14). Otázka č. 3: Pokud by cíle byly stanoveny, jaká by byla role různých typů zemí? (Stupnice důležitosti: 5 – deklarovaný způsob začlenění je plně vyhovující; 1 – deklarovaný způsob začlenění je nemožný) Podle hodnocení respondentů vysoce rozvinuté země jako např. USA, Kanada a Japonsko by měly poskytovat „Přímé finanční dotace“ (4,86), „Školení expertů“ (4,81) a „Programy vzdělávací a technické pomoci“ (4,76). 144

PŘÍLOHA 2

Nově se objevující dárci jako Česká republika, Polsko nebo Jižní Korea by měli poskytovat „Školení expertů“ (4,43), „Vzdělávací programy a studentské a učitelské výměny ve velkém měřítku“ (4,43) a „Programy technické pomoci“ (4,11). Země v hlubokých ekonomických potížích, jako jsou země subsaharské Afriky, by měly být „Příjemci velké finanční pomoci“ (4,62) a také by měly být „Místem pro experimentální programy“ (4,16). Země s velmi početnou populací, jako Čína a Indie, by měly být „Místem pro experimentální programy“ (4,31), měly by být začleněny do „Vzdělávacích programů“ (3,95) a měly by „Podporovat regionální dohody a politiky směřující k udržitelnému rozvoji“ (3,91). Země bohaté na zdroje, jako je Saudská Arábie, by měly participovat jako dárci „Přímé finanční pomoci“ (4,21) a „Přímých zahraničních investic“ (4,09). Otázka č. 4: Potenciální projekty pro země nebo regiony přijímající pomoc, jejich důležitost a pravděpodobnost realizace. (Stupnice důležitosti: 5 – vysoce prospěšné; 1 – kontraproduktivní, nadělá více škody než užitku; Stupnice pravděpodobnosti realizace: 5 – téměř jisté; 1 – téměř nemožné) Podle respondentů nejdůležitější a také nejpravděpodobnější je „Rozvíjet a podporovat ekologicky orientované hospodářství, které sníží spotřebu vody a energie“ (důležitost 4,38; pravděpodobnost 3,65). Další projekty hodnocené jako velmi důležité a s dobrou pravděpodobností realizace jsou: „Podpora mezinárodních kulturních, vzdělávacích a vědeckých výměn“, „Zprostředkování přístupu k informačním technologiím – Internetu“ a „Imunizační programy“. Respondenti zmínili v průběhu 1. kola také některé obecnější náměty a komentáře. Následující komentáře považujeme za nejzajímavější: –

–

Definice udržitelného rozvoje Brundtlandové přinesla více zmatků než řešení. Jak mají být např. definovány lidské potřeby? Jaký je časový rámec (kolik generací)? Sovětští školáci se sedmdesát let učili o negativním vlivu amerického „Marshallova plánu“ na rozvoj západních demokracií. Chci tím říci, že spolupráce chudých a bohatých zemí je velmi delikátní záležitost. Příklady úspěšné spolupráce jsou velmi důležité a informace o nich by měly být šířeny v zemích přijímajících pomoc. 145

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

–

–

–

–

–

Návrh je vcelku dobrý. I když v této fázi se spíše zdá, že podpoří mezinárodní byrokracii a už méně vytváření a rozvoj místních kvalifikovaných odborníků. Název „Marshallův plán“ je charismatický. Marshallův plán poprvé demonstroval široce zaměřený mezinárodní rozvojový projekt, který byl úspěšný, na rozdíl od četných „partnerství“, která jsou nyní velmi hojná, ale obvykle nefungují. Začlenění žen do monetární ekonomiky v tradičních společnostech by bylo kontraproduktivní a zničilo by strukturu a stabilitu rodiny, jak můžeme vidět v jihovýchodní Asii. Ekonomický rozvoj povede k udržitelnému rozvoji. Je to nedostatek zdrojů, který vytváří nové podnikatelské příležitosti, které se přirozeně objevují v dobách velké ekonomické reorganizace. Nebude skutečného udržitelného rozvoje, pokud nedosáhneme vnitřní transformace lidské mysli, změny přístupu ke světu, přírodě a především k druhým lidem.

ČÁST 2 Druhého kola dotazníku se zúčastnilo 25 respondentů z 15 zemí. K hodnocení byly předloženy čtyři otázky, které pomohou lépe formulovat ideu Globálního partnerství pro rozvoj. Otázka č 1: Jaké jsou podle Vašeho názoru klíčové předpoklady pro úspěšnou implementaci „Globálního partnerství pro rozvoj“? (Stupnice důležitosti: 5 – bezpochyby klíčový předpoklad; 1 – nemá vůbec žádný význam; Stupnice pravděpodobnosti: 5 – téměř jisté; 1 – téměř nemožné) Podle respondentů je nejdůležitější podmínkou „Respektování lidských práv a mezinárodního práva v zemích přijímajících pomoc“ (4,45), ale současně tato podmínka byla hodnocena nejníže, co se týče pravděpodobnosti realizace (2,90). Vysokou důležitost, stejně jako pravděpodobnost realizace, získala podmínka „Projekty dostatečně dlouhodobé a intenzívní, aby přispěly k zásadní změně“ (hodnocena na druhém místě v důležitosti i pravděpodobnosti realizace).

146

PŘÍLOHA 2

Otázka č. 2: Jaké jsou na globální úrovni potenciální zdroje financování Globálního partnerství pro rozvoj? (Stupnice důležitosti: 5 – zásadní, musí být začleněno jako finanční zdroj; 1 – kontraproduktivní; Pravděpodobnost, že zdroj bude možné využít: 5 – téměř jisté; 1 – téměř nemožné) Respondenti hodnotili jako nejdůležitější „Zdanění nadnárodních korporací“ (4,04), ale zároveň s velmi malou pravděpodobností realizace (2,84). Jako velmi důležitý byl identifikován také „Poplatek (daň) za užívání některých společných globálních zdrojů“ (důležitost 4,05; pravděpodobnost 3,00) a „Mezinárodní uhlíková daň a/nebo obchodovatelná emisní povolení na CO2 (důležitost 4,05; nejvyšší hodnocená pravděpodobnost 3,33). Otázky č. 3, 4: viz Příloha 1

147

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Příloha 3 AC UNU Millennium Project – Středoevropský výzkumný uzel Globální partnerství pro rozvoj – seznam účastníků 1. Abdullayev Kamran M. 2. Abramia Gia 3. Ambros Ladislav 4. Azam Ikram R.M. 5. Babayev Shadid 6. Bartelmus Peter 7., 8. Bertolin Silvia Bosello Francesco 9. Bino Murad Jabay 10. Charles Wasikama T. M. 11. Dark Ken 12. Diesendorf Mark 13. Ejigu Mersie 14. Feltmate Blair W. 15. Florescu Elizabeth 16. Foundation for the Future 17. Fukan Josef 18. Glenn Jerome C. 19. 20. 21. 22.

Gordon Theodore J. Green Stephen Heredea Tudor Hohoš Ladislav

23. Huba Mikuláš 24. Ira Vladimír 25. Jaimes Tanya 26. Jammal Jamal 148

Center for International Studies Baku, Republic of Azerbaijan Center for Environmental Research Tbilisi, Georgia Parlament Slovenské republiky Bratislava, Slovenská republika The Pakistan Futuristics Foundation and Institute Islamabad, Pakistan NewCond Business Baku, Azerbaijan Republic Wuppertal Institute Wuppertal, Germany Fondazione Eni Enrico Mattei Venezia, Italy INWRDAM, Jubiena, Jordan NDP/African Futures Abidjoun, Ivory Coast University of Reading Whiteknights, England Institute for Sustainable Futures Sydney, Australia Partnership for African Environmental Sustainability, Washington, D.C., USA YMG Sustainable Development Funds Toronto, Canada AC/UNU Millennium Project Washington, D. C., USA Bellevue, Washington, USA Praha, Česká republika AC/UNU Millennium Project Washington, D. C., USA Vero Beach, Florida, USA Eastern Regional Office, London, UK Moneasa, Romania Univerzita Komenského Bratislava, Slovenská republika Geografický ústav SAV Bratislava, Slovenská republika Geografický ústav SAV Bratislava, Slovenská republika Futurist, World Future Society Bethesda, USA Buffalo, New York, USA

PŘÍLOHA 3

27. Jiang Sun

Yangzhou Municipal Environment Protection Bureau 4, Yangzhou, China 28. Johnson Alyssa Product Development, Caribbean Alliance for Sustainable Tourism, San Juan, Puerto Rico 29. Jusheng Jiang The Chinese Academy of Tropical Agricultural Sciences, Danzhou City Hainan Province, China 30. Kerimov Fuad National Institute for Economic Studies Baku, Azerbaijan 31. Kerimov Makhmud Radiation Research Institute National Academy of Sciences Baku, Azerbaijan Republic 32. Klincová Světlana Bratislava, Slovenská republika 33. Klinec Ivan Prognostický ústav SAV Bratislava, Slovenská republika 34. Kohlhaas Michael Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung, Berlin, Germany 35. Kysučan Lubor Masarykova univerzita Brno, Česká republika 36. Lapo Peter The Belarusian State University Library Minsk, Republic Belarus 37., 38. Lither Barbara Quality Brokerage Services, Inc. Lesperance Ann Bellevue, Washington, USA 39. Lloyd Bruce South Bank University, London, UK 40. Mannermaa Mika Futures Studies Mannermaa Ltd. Piispanristi, Finland 41. Mantilla de Ardila Amparo Fundación Gamma Idear, Colombia 42. Masini Eleonora Barbieri Faculty of Social Sciences, Gregorian University, Rome, Italy 43. Mederly Peter Regioplán, Nitra, Slovenská republika 44. Mesjasz Czeslaw Cracow University of Economics Kraków, Poland 45., 46. Moldan Bedřich, Centrum pro otázky životního prostředí Rynda Ivan Univerzita Karlova, Praha, Česká republika 47. Molina Claudia María Restrepo Buenos Aires, Argentina 48. Mureithi Leopold UNDP/African Futures Abidjoun, Ivory Coast 49. Muresan Liviu European Institute for Risk Security and Communication Management Bucharest, Romania 50. Navarro Alejandro Monge Tranexco, Miami, Florida, USA 51. Nikolajew Vadim Strategic Studies, Berlin, Germany 52. Nováček Pavel Centrum pro sociální a ekonomické strategie FSV UK a Centrum interdisciplinárních studií UP, Praha, Olomouc, Česká republika 149

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

53. Nuriyev Farhad 54. 55. 56.

57. 58. 59.

60. 61. 62. 63. 64. 65. 66. 67.

68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76. 77.

150

Azerbaijan State News Agency in Russian Federation Oravec Josef Bratislava, Slovenská republika Perelet Renat System Analysis – Academy of Science Moscow, Russia Pop Adrian Institute for Political Studies of Defense and Military History Bucharest, Romania Popescu Liliana Civic Education Project Romania Bucharest, Romania Puentes-Markides Cristina Pan American Health Organization Washington, D. C., USA Poyyamoli G. Reader School of Ecology and Environmental Sciences, Pondicherry University Pondicherry, India Pozzi John Global Resource Bank Manager Rambousková Hana Fulbright Commission Praha, Česká republika Ramieri Emiliano Fondazione Eni Enrico Mattei Venezia, Italy Raut Swati UN Sustainable Development for the South, Atlanta, Georgia, USA Rusko Miroslav Bratislava, Slovenská republika Sall Alioune UNDP/African Futures Abidjoun, Ivory Coast Sava Ionel Nicu The „Manfred Worner“ Euro-Atlantic Association, Bucharest, Romania Shaeer Kamal Zaki Mahmoud Development Research and Technological Planning Center Building Cairo, Egypt Shovkoplias Natalia Ukraine Steinmüller Karlheinz Gelsenkirchen, Germany Sungurov Alexander St. Petersburg Center of Humanities and Political Science Strategy, Russia Svoboda Josef University of Toronto Mississauga, Canada Šimonovský Filip Liběchov, Česká republika Thálová Lydie Brno, Česká republika Valach Milan Masarykova univerzita Brno, Česká republika Vidaeus Lars Environmental Department Washington, D. C., USA Wagener Karl Council on Environmental Quality Hartford, USA Wei Dong UNESCO Representative Office to China Beijing, China

PŘÍLOHA 3

78. Wiedmann Thomas

79. Yaping Ye 80. Zavala Alfonso

VDI – Technology Center Future Technologies Division Düsseldorf, Germany Ecological Society of China Beijing, China Mc Lean, Virginia, USA

151

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Příloha 4 Struktura Národní strategie udržitelného rozvoje Slovenské republiky (Projekt byl koordinován Regionálním environmentálním centrem a financován Programem OSN pro rozvoj a Ministerstvem životního prostředí Slovenské republiky) Kulturní a historické aspekty udržitelného rozvoje • Osídlení, sídelní rozvoj, sídelní identita • Kulturní a historické souvislosti a přírodní prostředí • Kulturní a sociální aktivity • Výchova a vzdělání • Politický a sociální systém Sociální aspekty udržitelného rozvoje • Demografické trendy ve vztahu k udržitelnému rozvoji společnosti • Zdravotní stav populace a zdravotní politika • Sociální problémy a sociálně-patologické jevy • Sociální postavení specifických skupin ve společnosti • Menšiny se zvláštním zřetelem na romskou populaci • Hodnotové preference a spotřební vzorce chování • Index lidského rozvoje Ekonomické aspekty udržitelného rozvoje • Ekonomická situace podle základních ekonomických ukazatelů • Struktura ekonomiky a její hlavní odvětví • Ekonomika, ekonomické nástroje a jejich vztah k udržitelnému rozvoji Environmentální aspekty udržitelného rozvoje • Litosféra, reliéf – geologické podmínky a přírodní zdroje • Atmosféra – klimatické podmínky a zdroje • Hydrosféra – hydrologické podmínky a zdroje • Pedosféra – půdní podmínky a zdroje • Biosféra – biotické podmínky a zdroje • Člověk jako součást životního prostředí – environmentální rizikové faktory 152

PŘÍLOHA 4

Institucionální aspekty udržitelného rozvoje • Vybrané institucionální nástroje pro implementaci udržitelného rozvoje • Charakteristika současného stavu institucí Syntéza výchozích podmínek • Mezisektorová analýza současné situace • Analýza silných a slabých stránek, příležitostí a ohrožení (SWOT analýza) • Výchozí scénář udržitelného rozvoje – současné trendy budou pokračovat Strategie udržitelného rozvoje • Klíčové body a priority udržitelného rozvoje 1. Cíle udržitelného rozvoje 2. Kulturní a historická oblast 3. Sociální oblast 4. Ekonomická oblast 5. Environmentální oblast 6. Institucionální oblast • Scénář udržitelného rozvoje • Mezinárodní aspekty udržitelného rozvoje • Regionální aspekty udržitelného rozvoje • Plán implementace národní strategie udržitelného rozvoje • Současné předpoklady pro implementaci udržitelného rozvoje – podpůrné procesy a trendy • Struktura plánu úloh a termínů („Akční plán“) pro realizaci strategie udržitelného rozvoje

153

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

Příloha 5 Hodnocení pokroku při směřování k udržitelnému rozvoji podle SD Index, ESI a Dashboard SDI; průměrné pořadí Země

Dashboard SDI61

Průměrné pořadí

SD Index59

ESI60

2 4 1

1 4 1

1 2 9

1,3 3,3 4,0

1 2 3

Finsko Švédsko Norsko

4 5 6

Švýcarsko Rakousko Dánsko

5 6 11

5 8 10

4 3 5

4,7 5,7 8,7

7 8 9

Německo Kanada Francie

10 3 14

15 3 13

10 30 12

11,7 12,0 13,0

10 11 12 13

Austrálie Holandsko Spojené státy Japonsko

13 9 19 15

7 12 11 22

23 28 19 17

14,3 16,3 16,3 18,0

14 15 16

Slovensko Španělsko Velká Británie

24 18 21

18 25 16

14 18 24

18,7 20,3 20,3

17 18 19

Nový Zéland Island Maďarsko

7 31

6 9 21

50 35 15

21,0 22,0 22,3

20 21 22

Litva Česká republika Uruguay

17 33 26

23 29 14

27 8 33

22,3 23,3 24,3

23 24 25

Lotyšsko Portugalsko Kostarika

16 30 27

32 20 26

38 40 41

28,7 30,0 31,3

59

Mederly, P., Nováček, P., Topercer, J. (2002): How to Measure Progress Towards Sustainability. The Sustainable Development Index. Futures Research Quaterly, Volume 18, No 2, p. 5 – 24

60

Samuel-Johnson, K., Esty, D., C. et al. (2000): 2001 Environmental Sustainability Index. An Initiative of the Global Leaders of Tomorrow Environment Task Force. World Economic Forum. YALE Center for Environmental Law and Policy. YALE University.

61

UN Commission for Sustainable Development (2001): Highly Aggregated Sustainable Development Indices. Consultative Group on Sustainable Development Indicators. IISDnet http://esl.jrc.it/envind/dashbrds.htm

154

PŘÍLOHA 5

26 27 28

Panama Irsko Itálie

35 8 20

34 17 37

31 76 44

33,3 33,7 33,7

29 30 31

Slovinsko Kuba Mauricius

25 34 53

24 35 46

55 36 6

34,7 35,0 35,0

32 33 34

Polsko Bělorusko Chorvatsko

28 41 37

58 56 39

21 11 34

35,7 36,0 36,7

35 36 37

Chile Estonsko Řecko

38 22 23

31 27 41

43 64 58

37,3 37,7 47,7

38 39 40

Argentina Paraguay Bulharsko

32 45 40

19 54 59

74 32 47

41,7 43,7 48,7

41 42 43

Srí Lanka Brazílie Kolumbie

83 44 48

51 28 36

20 85 79

51,3 52,3 54,3

44 45 46

Rusko Turecko Peru

61 73 68

33 70 38

71 22 60

55,0 55,0 55,3

47 48 49

Jižní Afrika Albánie Belgie

59 39 12

45 76 78

62 54 80

55,3 56,3 56,7

50 51 52

Moldávie Rumunsko Venezuela

54 52 58

60 79 47

56 39 69

56,7 56,7 58,0

53 54 55

Dominikánská rep. Bolívie Jamajka

55 76 43

72 30 87

53 75 51

60,0 60,3 60,3

56 57 58

Ekvádor Arménie Thajsko

72 71 87

44 48 74

67 68 29

61,0 62,3 63,3

59 60 61

Gruzie Jižní Korea Ukrajina

36 51 60

93 109

92 48 26

64,0 64,0 65,0

62 63 64 65

Izrael Uzbekistán Mexiko Salvádor

29 56 47 66

53 90 73 82

114 52 86 59

65,3 66,0 68,7 69,0

155

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

78 46 106

69 42

61 95 66

69,5 70,0 71,3

Honduras Čína Malajsie

82 67 70

64 107 52

72 46 100

72,7 73,3 74,0

72 73 74

Mongolsko Botswana Kazachstán

63 84 62

50 40 89

110 103 77

74,3 75,7 76,0

75 76 77

Nikaragua Singapur Fidži

98 49 -

43 65 55

93 125 107

78,0 79,7 81,0

78 79 80

Kirgistán Egypt Libanon

57 95 65

97 67 108

94 89 78

82,7 83,7 83,7

81 82 83

Tunisko Makedonie Guatemala

64 42 81

83 99 61

108 116 118

85,0 85,7 86,7

84 85 86

Azerbajdžán Nepál Gabun

79 108 94

68 66 49

119 101 133

88,7 90,7 92,0

87 88 89

Alžírsko Jordánsko Ghana

89 93 100

101 95 63

87 90 117

92,3 92,7 93,3

90 91 92

Maroko Irán Indonésie

97 88 102

88 104 85

96 99 97

93,7 94,3 94,7

93 94 95

Filipíny Papua-Nová Guinea Sýrie

85 96 104

111 62 105

88 128 84

94,7 95,3 97,7

96 97 98

Vietnam Barma Kamerun

101 128 110

113 75

81 70 121

98,3 99,0 102,0

99 100 101

Indie Bangladéš Namibie

103 107 69

92 98 -

111 106 140

102,0 103,3 104,5

102 103 104 105

Tanzánie Pákistán Turkmenistán Súdán

127 124 80 112

94 84 106

98 113 134 105

106,3 107,0 107,0 107,0

156

66 67 68

Tádžikistán Trinidad Zimbabwe

69 70 71

PŘÍLOHA 5

106 107 108

Senegal Keňa Saudská Arábie

111 138 90

86 81 120

136 115 127

111,0 111,3 112,3

109 110 111

Středoafrická rep. Uganda Lesotho

125 137 109

57 80 -

163 130 123

115,0 115,7 116,0

112 113 114

Omán Zambie Libye

86 134 92

96 117

146 120 142

116,0 116,7 117,0

115 116 117

Pobřeží slonoviny Kuvajt Benin

115 77 108

115 102

122 164 150

118,5 118,7 120,0

118 119 120

Laos Malawi Mali

129 117 131

91 71

112 158 165

120,5 122,0 122,3

121 122 123

Togo Nigérie Mosambik

119 118 140

100 116 77

151 139 157

123,3 124,3 124,7

124 125 126

Irák Rwanda Burkina-Faso

113 122 123

114 103

141 149 160

127,0 128,3 128,7

127 128 129

Kongo Spojené arab. emiráty Madagaskar

121 99 126

112

137 162 155

129,0 130,5 131,0

130 131 132

Zaire Etiopie Gambie

132 142 116

118 -

131 143 153

131,5 134,3 134,5

133 134 135

Niger Kambodža Haiti

130 139 143

110 121

169 135 147

136,3 137,0 137,0

136 137 138

Burundi Jemen Angola

144 120 145

119 -

152 161 138

138,3 140,5 141,5

139 140 141

Mauretánie Afghánistán Guinea

114 135

122 -

170 168 156

142,0 145,0 145,5

142 143 144 145

Guinea-Bissau Čad Sierra Leone Eritrea

133 141 136 146

-

167 159 171 166

150,0 150,0 153,5 156,0

157

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

LITERATURA 1. Amara, R. (1981): Hĺadanie vymedzenia a hraníc výzkumu budúcnosti. In: Prognostické informácie 4/1986. Kabinet teórie vedy a prognóz. Bratislava 2. Arnold, G. (1985): Aid and the Third World. The North/South Divide. Robert Royce Limited. London 3. Barney, G. O. (1980): The Global 2 000 Report to the President. Pergamon Press. Oxford 4. Barney, G. O., Blewett, J., Barney, K. R. (1993): Global 2000 Revisited. Millennium Institute. Arlington 5. Black, M. (2002): No-nonsense Guide to International Development. New Internationalist Publications Ltd. Oxford 6. Botez, M., Celac, M. (1983): Global Modelling… Without Models? Theory, Methodology and Rhetoric in World Modelling. In: Technological Forecasting and Social Change 2, p. 122–160 7. Botkin, J. W., Elmandjra, M., Malitza, M. (1981): No Limits to Learning. Bridging the Human Gap. Pergamon Press. Oxford 8. Brandt, W. (1980): North-South: A Programme for Survival. The Report of the Independent Commission on International Development Issues. Pan Brook Ltd. London 9. Bronowski, J. (1985): Vzestup člověka. Odeon. Praha 10. Brown, L. R. et al. (2002): State of the World. W. W. Norton and Company. New York 11. Brown, L. R. et al. (2001): State of the World. W. W. Norton and Company. New York 12. Brown, L. R. (1996): Who Will Feed China? W.W. Norton and Company. New York 13. Brzezinski, Z. (1993): Bez kontroly. Victoria Publishing. Praha 14. Capra, F. (1982): The Turning Point. Simon and Schuster. New York 15. Caring for the World (1990): A Strategy for Sustainability. IUCN/UNEP/WWF. Gland 16. Christian Science Monitor, 24.2.1999 17. Corson, W. H., editor (1990): The Global Ecology Handbook. Beacon Press. Boston 18. Černoušková, M.: Rozdělení světa na připojené a nepřipojené. In: Lidové noviny. 5.8.2000 19. Daly, H., Cobb, B. J. (1989): For the Common Good. Beacon Press. Boston 158

LITERATURA

20. Dedijer, S. (1984): The Global System. Intelligent Systems, Development Stability and International Security. Futures 2, p. 18 – 37. Oxford 21. De Montbrial, T. (1979): Energy the Countdown: A Report to the Club of Rome. Pergamon Press. Oxford 22. Dickenson, J. P. et al. (1984): A Geography of the Third World. Methuen. New York 23. Duvigneaud, P. (1988): Ekologická syntéza. Academia. Praha 24. Ehrlich, P. R. (1968): The Population Bomb. Ballantine Books. New York 25. Etkins, P., Hillman, M., Hutchinson, R. (1992): The Gaian Atlas of Green Economics. Anchor Books. New York 26. Friends of the Earth Europe (1995): Towards Sustainable Europe – Summary. Slovenská verzia. STUŽ/SR. Bratislava 27. Fukuyama, F. (1989): The End of History and the Last Man. Avon Books. New York 28. Gabor, D., Colombo, N., King, A. (1976): Beyond the Age of Waste. Science Technology and the Management of Natural Resource, Energy, Materials and Food. New York 29. Garrett, M. J. (1990): National 21st Century Studies. Model for an Effective Approach. Futures 5/90, p. 339–354 30. Garrett, M. J., Barney, G. O. (1988): Handbook for 21st Century Studies. Volume 1: Team Building and Related Activities. Institute for 21st Century Studies. Arlington 31. Gasset, O. (1993): Vzpoura davů. Naše vojsko. Praha 32. Glenn, J. C. (1989): Future Mind: Artificial Intelligence. Acropolis Books Ltd. Washington, D. C. 33. Glenn, J. C., Gordon, T. J., eds. (1997, 1998, 1999, 2000, 2001, 2002): State of the Future. The Millennium Project. The American Council for the United Nations University. Washington, D. C. 34. Glenn, J. C., Florescu, E., Gordon, T. J. (2001): Analysis of the United Nations Millennium Summit Speeches. Army Environmental Policy Institute. Atlanta 35. Global Futures Bulletin No. 79. Institute for Global Futures Research. Earlville. Australia 36. Gore, A. (1994): Země na misce vah. Argo. Praha 37. Halaxa, P., Fukan, J. (1999): Česká republika a zahraniční pomoc. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Volonté. Praha 38. Havel, V. in: Lidové noviny, 5. 2. 1992 159

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

39. Havel, V. in: Lidové noviny, 11. 9. 1992 40. Hawrylyshyn, B. (1980): Roadmaps to the Future: Towards More Effective Societies. Pergamon Press. Oxford 41. Henderson, H. (1999): Beyond Globalization. Shaping a Sustainable Global Economy. Kumarian Press. West Hartford 42. Herrera, A. (1976): Catastrophe or New Society. International Development Research Centre. Ottawa 43. Hertsgaard, M. (1998): Earth Odyssey. Around the World in Search of Our Environmental Future. Broadway Books. New York 44. Horejsek, J. (1994): Historické mezníky jako indikátory vývoje lidské společnosti. In: Nováček, P. (editor): Lidské společenství na prahu 21. století. Sborník přednášek. Ediční středisko Univerzity Palackého. Olomouc. str. 26–30 45. http://hdr.undp.org 46. http://lcweb.loc.gov/exhibits/marshall/mars0.html 47. http://lcweb.log.gov/exhibits/marshall/mars14html 48. http://lcweb.loc.gov/exhibits/marshall/m41.html 49. http://www.johannesburgsummit.org 50. http://www.nara.gov/exhall/featured-document/marshall/ marshall.html 51. http://www.weforum.org 52. Huba, M. (1997): Východiska pre hĺadanie stredoeurópskej dimenzie trvalo udržateĺného rozvoja. In: Nováček, P. (editor): Perspektivy udržitelného způsobu života. Sborník přednášek. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc. str. 113–119 53. Huba, M., Ira, V. (1994): Vztah medzi produktivitou, stabilitou a sustainabilitou na príklade urbánnej krajiny. Mscr., 50 pp. 54. Huba, M., Nováček, P., eds. (2000): The World Perceived by the Heart of Europe. Palacký University Press. Olomouc 55. Hubík, S. (1989): K otázce východisek etiky životního prostředí. In: Filozofický časopis, 5/89, s. 677–690 56. Huntington, S. P. (1996): The Clash of Civilization and the Remaking of World Order. A Touchstone Book. New York 57. Inglehart, R. (1977): Dějiny 20. století. (History of the Twentieth Century) Rozmluvy. Praha 58. International Conference on Financing for Development (2002): www.un.org/esa/ffd 59. Ivanička, K. (1988): Synergetika a civilizácia. Veda. Bratislava 60. Johnson, P. (1991): Dějiny 20. století. Rozmluvy. Praha 160

LITERATURA

61. Johnson, P. (1997): A History of the American People. Weidenfeld and Nicolson, London 62. Kahn, H., Briggs-Bruce, B. (1972): Thinks to Come. Thinking About the Seventies and Eighties. New York 63. Kaplan, R. D.: The Coming Anarchy. The Atlantic Monthly. February 1994 64. Kapuscinski, R.: Chudoba a planetární solidarita. In: Hospodářské noviny, 16. 5. 1997 65. Kára, J. (1997): Summit Země II, Mscr. Praha 66. Kauffman, S. (1995): Home in the Universe. The Search for the Laws of Selforganization and Complexity. Oxford University Press. New York 67. Kennedy, P. (1996): Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500–2000. Nakladatelství Lidové noviny. Praha 68. Kidron, M., Segal, R. (1991): The New State of the World Atlas. A Touchstone Book. New York 69. King, A., Schneider, B. (1991): První globální revoluce. Bradlo. Bratislava 70. Klinec, I. (2003): Na prahu civilizácie Tretej vlny. Futurologické reflexie 1991– 2002. IRIS. Bratislava 71. Kohák, E. (1993): Filosofické poznámky na námět ekologie II. In: Nováček, P., Vavroušek, J. (editoři): Lidské hodnoty a trvale udržitelný způsob života. Sborník přednášek. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc. str. 101–105 72. Komise pro globální řízení (1995): Naše globální sousedství. Rada pro mezinárodní vztahy. Praha 73. Küng, H. (1992): Světový étos projekt. Archa. Zlín 74. Küng, H. (1997): Prohlášení ke světovému étosu – Deklarace parlamentu světových náboženství. Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 75. Kysučan, L. (1997): Na zlomu času. Devět zastavení na konci starověku a druhého tisíciletí. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc 76. Laszlo, E., Biermann, J. (1977): Goals for Mankind: A Report to the Club of Rome on the New Horizonts of a Global Community. Dutton. New York 77. Lean, G. Hinrichsen, D., Markham, A. (1990): Atlas of the Environment. Prentice Hall Press. New York 78. Leontief, V. (1977): The Future of the World Economy. Oxrford University Press. New York 161

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

79. Lewis, C. S. (1993): K jádru křesťanství. Návrat. Praha 80. Librová, H. (1994): Pestří a zelení. Veronica, Hnutí Duha. Brno 81. Meadows, D. H., Meadows, D. L., Randers, J. (1972): The Limits to Growth. Universe Books. A Potomac Associates Book. New York 82. Meadows, D. H., Meadows, D. L., Randers, J. (1992): Beyond the Limits. Chelsea Green Publishing Co. Vermont 83. Mederly, P., Nováček, P., Topercer, J. (2001): The Sustainable Development Index. In: Glenn, J., C., Gordon, T., J.: 2001 State of the Future. American Council for the United Nations University. Washington, D. C. (pp. 66–70) 84. Mederly, P., Nováček, P., Topercer, J. (2002): How to Measure Progress Towards Sustainability. The Sustainable Development Index. Futures Research Quaterly, Volume 18, No 2, p. 5–24 85. Mederly, P., Nováček, P., Kreidl, M., Topercer, J. (2002): Kvalita a udržitelnost života v České republice. In: Potůček, M. a kol.: Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Gutenberg. Praha 86. Mesarovič, M., Pestel, E. (1974): Mankind at the Turning Point. Dutton. New York 87. Miklós, L. a kol. (1986): Ekologický generel SSR. UEBE CBEV SAV. Bratislava 88. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (2002): Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období let 2002–2007. Praha 89. Moldan, B., editor (1993): Konference o životním prostředí a rozvoji. Rio de Janeiro, 3.–14. června 1992. Dokumenty a komentáře. Management Press. Praha 90. Moldan, B., Hák, T., Kolářová, H. (2002): K udržitelnému rozvoji České republiky – vytváření podmínek. Centrum Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí. Praha 91. Moll, P. (1991): From Scarcity to Sustainability. Verlag Peter Lang. Frankfurt a. M. 92. Myers, M. (1990): The Gaia Atlas of Future Worlds. Anchor Books. New York 93. Naisbitt, J. (1984): Megatrends. Warner Books. New York 94. Naisbitt, J., Aburdenová, P. (1992): Megatrendy 2 000. Bradlo. Bratislava 95. Naisbitt, J. (1997): Megatrends Asia. A Touchstone Book. New York 96. Nováček, P., Huba, M. (1994): Ohrožená planeta. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc 162

LITERATURA

97. Nováček, P., Mederly, P. a kol. (1996): Strategie udržitelného rozvoje. Vydavatelství G plus G. Praha 98. Nováček, P., Huba, M. (1995, 1996): Šok z prosperity. Čítanka z globální problematiky. I.–III. díl. Vydavatelství Univerzity Palackého, Spoločnosť pre trvalo udržateĺný život. Olomouc, Bratislava 99. Nováček, P., Huba, M., Mederly, P. (1998): Ohrožená planeta na prahu 21. století. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc 100. Nováček, P. (1999): Křižovatky budoucnosti. Směřování k udržitelnému rozvoji a globálnímu řízení. G plus G. Praha 101. Nováček, P. (2000): A Sustainable Future for the Czech Republic: Transition and Human Values. Foresight/vol. 02, No. 03, June 2000, pp. 313–321 102. Nováček, P. (2001): Third Transition. Towards Sustainable Development and Global Governance. Palacký University Press. Olomouc 103. Nováček, P. (2001): Do We Need a Global „Marshall Plan“? Futures Research Quaterly, Spring 2001, Vol. 17, No. 1, p. 61–67 104. Nováček, P., Mederly, P. (2002): Global Partnership for Development. American Council for the United Nations University, Millennium Project, Central European Node. Palacký University Press. Olomouc 105. Odum, E. P. (1977): Základy ekologie. Academia. Praha 106. Parikh, K. S., Rabar, F. (1981): Food for All in a Sustainable World. The IIASA Food and Agriculture Program. Laxenburg 107. Peccei, A. (1980): Čelovečeskije kačestva. Progress. Moskva 108. Porritt, J. (1992): Zachraňme Zemi. Brázda. Praha 109. Potůček, M. a kol. (2001): Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Gutenberg. Praha 110. Potůček, M. a kol. (2002): Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Gutenberg. Praha 111. Potůček, M. a kol. (2003): Putování českou budoucností. Gutenberg. Praha 112. Prins, G., editor (1993): Threats without Enemies. The Global Security Programme. Earthscan. London 113. Ramphal, S. (1992): Our Country, The Planet. Island Press. Washington 114. Reuss, H. S. in: Menges, C. C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed. University Press of America. Lanham 163

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

115. Roberts, P. (1977): SARU–76, Global Modelling Project. Research Report No. 19. UK. Department of Environment and Transport. London 116. Ružička, M., Miklós, L. (1982): Landscape Ecological Planning (LANDEP) in the Process of Territorial Planning. Bratislava, Ekológia (ČSSR), 1, 3: p. 297–312. 117. Ružička, M. (2000): Krajinnoekologické plánovanie – LANDEP I. (Systémový prístup v krajinnej ekológii). Biosféra. Nitra 118. Ružička, M. (2003): Systémová ekológia. Biosféra. Nitra 119. Sachs, J. D. (2000) in: Forum 2000 Conference Proceedings. Forum 2000 Foundation. Prague 120. Samuel-Johnson, K., Esty, D. C. et al. (2000): 2001 Environmental Sustainability Index. An Initiative of the Global Leaders of Tomorrow Environment Task Force. World Economic Forum. YALE Center for Environmental Law and Policy. YALE University. 121. Sborník konference (1997, 1998, 1999, 2000, 2001): Forum 2000. Praha 122. Seager, J. (1990): The State of the Earth Atlas. A Touchstone Book. New York 123. Schumacher, E. F. (1974): Small is Beautiful. Sphere Books Ltd. London 124. Skalický, K. (1996): Za naději a smysl. Zvon. Praha 125. Stanners, D., Bourdeau, P., eds. (1995): Europe´s Environment – The Dobříš Assessment. European Environment Agency, Copenhagen 126. Starke, L. (1990): Signs of Hope. Oxford University Press. Oxford 127. Svoboda, J. (1997): Na prahu třetí transgrese. (Úvaha o směru a smyslu evoluce). 3. výroční přednáška k poctě J. L. Fischera. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc 128. Svoboda, J., Nováček, P. (2002): Rozhovory od Bakerova jezera. Na hranici reality, meta-reality a fikce. Atelier IM. Luhačovice 129. Špidlík, T. (1991): K vyšším věcem jsem se narodil. Alverna. Praha 130. Štěpánek, Z. (1997): Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc 131. Tarnoff, C., in: Menges, C. C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed. University Press of America. Lanham 132. Teilhard de Chardin, P. (1989): Vesmír a lidstvo. Vyšehrad. Praha 164

LITERATURA

133. The Report of the South Commission (1990): The Challenge to the South. Oxford University Press. Oxford 134. The World Commission on Environment and Development (1987): Our Common Future. Oxford University Press. Oxford 135. The World Bank (1998): World Development Report. Washington, D. C. 136. The World Bank (2000): World Development Indicators. Washington, D. C. 137. The Worldwatch Institute (2003): State ot the World 2003. W. W. Norton and Company. New York 138. Tinbergen, J. (1975): Reshaping the International Order. Rotterdam 139. Toffler, A. (1972): Future Shock. Pan Books. London 140. Toffler, A. (1980): The Third Wave. Bantam Books. New York 141. Toffler, A. (1990): Powershift. Bantam Books. New York 142. Toffler, A., Toffler, H. (1996): Vytváření nové civilizace. In: Nováček, P., Huba, M.: Šok z prosperity. Čítanka z globální problematiky. III. díl. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc. str. 265–280 143. Toffler, A., Toffler, H. (1993): War and Antiwar. Survival at the Dawn of the 21st Century. Warner Books. New York 144. Toynbee, A. J. (1985): A Study of History. (Abridgement of Volumes I–X). Oxford University Press. Oxford 145. Trisko, R. C. in: Menges, C. C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed. University Press of America. Lanham 146. UN Commission for Sustainable Development (2001): Highly Aggregated Sustainable Development Indices. Consultative Group on Sustainable Development Indicators. IISDnet http://esl.jrc.it/envind/dashbrds.htm 147. UN Economic and Social Council, Commission on Sustainable Development Acting as the Preparatory Committee for the World Summit on Sustainable Development (2002): Implementing Agenda 21. Report of the Secretary–General 148. Vavroušek, J. (1990): Životní prostředí a sebeřízení společnosti. Institut řízení. Praha 149. Vavroušek, J. (1992): Životní prostředí a lidské hodnoty. Vesmír, 2/92, s. 85–86 150. Vavroušek, J. (1993): Perspektivy lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života. In: Nováček, P., Vavroušek, J. (editoři): Lidské hodnoty a trvale 165

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

udržitelný způsob života. Sborník přednášek. Vydavatelství Univerzity Palackého. Olomouc. str. 91–100 151. Warren, J. C. in: Menges, C. C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed. University Press of America. Lanham 152. Weiner, J. (1990): The Next One Hundred Years. Bantam Books. New York 153. Weizsäcker, E. U. von, Lovins, A. B., Lovins, L. H. (1996): Faktor 4. Ministerstvo životního prostředí ČR. Praha

166

167

MYS DOBRÉ NADĚJĚ

RNDr. Pavel Nováček, CSc.

MYS DOBRÉ NADĚJE Odpovědný redaktor: Hana Dziková Technický redaktor: Monika Reichlová Technická spolupráce: Marian Jahoda Návrh obálky: Iva Perůtková Foto na obálce: Doc. RNDr. Miroslav Vysoudil, CSc. Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci, Křížkovského 8, 771 47 Olomouc Olomouc 2003 www.upol.cz/vup 1. vydání ISBN 80-244-0697-7 168

Univerzita Palackého v Olomouci Centrum interdisciplinárních studií. Pavel Nováček MYS DOBRÉ NADĚJE

Recommend Documents