UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Právnická fakulta

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta

Jitka Čeřovská

Pojem a druhy směnek Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Marie Zahradníčková CSc. Katedra obchodního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): duben 2014

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne

Jitka Čeřovská

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce, JUDr. Marii Zahradníčkové, Csc., za odborné vedení mé práce a za cenné rady a podněty, které mi v průběhu tvorby práce poskytla.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 1.

2.

3.

4.

5.

Vývoj směnky a směnečného práva ....................................................................... 8 1.1.

Vývoj směnky .................................................................................................... 8

1.2.

Vývoj směnečného práva ................................................................................... 9

1.3.

Vývoj směnečného práva v Čechách ............................................................... 11

Současná právní úprava směnečného práva ....................................................... 13 2.1.

Prameny směnečného práva a vztahy mezi nimi ............................................. 13

2.2.

Směnečná přísnost ............................................................................................ 17

Pojem směnky ........................................................................................................ 20 3.1.

Definice směnky............................................................................................... 20

3.2.

Pojmové znaky směnky.................................................................................... 21

3.3.

Forma směnky .................................................................................................. 24

Druhy směnky ........................................................................................................ 25 4.1.

Vlastní směnka ................................................................................................. 26

4.2.

Cizí směnka ...................................................................................................... 26

4.3.

Směnky s redukovaným počtem účastníků ...................................................... 27

4.3.1.

Směnka na vlastní řad výstavce ................................................................ 28

4.3.2.

Zastřená směnka vlastní ............................................................................ 30

4.3.3.

Cizí směnka na řad směnečníka ................................................................ 32

4.3.4.

Zastřená směnka vlastní na vlastní řad ..................................................... 32

4.4.

Komisionářská směnka .................................................................................... 33

4.5.

Blankosměnka .................................................................................................. 34

4.6.

Domicilovaná směnka ...................................................................................... 38

Funkce směnky a její hospodářský význam ........................................................ 40 5.1.

6.

Platební směnka ............................................................................................... 40

5.1.1.

Směnka pro soluto – placení směnkou ..................................................... 41

5.1.2.

Směnka pro solvendo – placení prostřednictvím směnky ........................ 41

5.2.

Zajišťovací směnka .......................................................................................... 42

5.3.

Použití směnky v souvislosti se spotřebitelskými úvěry .................................. 44

Náležitosti směnky ................................................................................................. 48

6.1.

Náležitosti směnky obecně ............................................................................... 48

6.2.

Podstatné náležitosti směnek............................................................................ 48

6.2.1.

Směnečná klauzule ................................................................................... 50

6.2.2.

Platební příkaz, platební slib ..................................................................... 52

6.2.3.

Jméno směnečníka .................................................................................... 55

6.2.4.

Údaj splatnosti .......................................................................................... 57

6.2.5.

Platební místo ........................................................................................... 62

6.2.6.

Jméno remitenta ........................................................................................ 65

6.2.7.

Datum a místo vystavení směnky ............................................................. 67

6.2.8.

Podpis výstavce......................................................................................... 69

Závěr .............................................................................................................................. 71 Seznam zkratek ............................................................................................................. 73 Seznam použité literatury a pramenů ......................................................................... 74 Resumé ........................................................................................................................... 79 Abstract – The concept and types of bill of exchange ............................................... 81 Klíčová slova/Key words .............................................................................................. 83

Úvod Směnka patří mezi instituty, jež můžeme označit za tradiční součást našeho právního řádu. Během posledního století však směnka na našem území prošla několika velice odlišnými etapami svého vývoje, resp. svého hospodářského využití. V předválečném Československu se směnka těšila velké oblibě. Byla běžným nástrojem obchodních i jiných vztahů a jejímu fungování byla věnována náležitá pozornost nejen ze strany odborné veřejnosti, ale taktéž ze strany veřejnosti laické. K dramatickému obratu však došlo počátkem 50. let minulého století. Socialistická ideologie ze směnky učinila nežádoucí kapitalistický nástroj, v důsledku čehož došlo ke značné ztrátě obecného povědomí nejen o základních principech fungování směnky a zacházení s ní, ale i o její existenci vůbec. Směnka se tedy stala téměř neznámým právním institutem. K překonání tohoto stavu pak došlo až po roce 1989. Tehdy se směnka opět dostává „na scénu“, když se do praxe postupně vrací jako osvědčený platební, úvěrový a zajišťovací prostředek. Je však třeba poznamenat, že návrat k používání směnky byl velice pozvolný, protože laická veřejnost se v důsledku minulého režimu dívala na směnku zpočátku s nedůvěrou a považovala ji za rizikový institut, kterému je lépe se vyhnout. Dnes však již můžeme říci, že směnky představují neodmyslitelnou součást naší ekonomiky, přičemž jejich užívání je součástí každodenní obchodní praxe i běžného občanského života. V této souvislosti jsem se se směnkou poprvé setkala i já, přičemž mě nesmírně zaujala, což mě přivedlo nejen k tomu, abych se směnce začala intenzivněji věnovat, ale právě i k sepsání této práce. Cílem této diplomové práce je charakterizovat směnku a vymezit její základní vlastnosti, podat výklad o tom, v jakých podobách se směnka vyskytuje a jaké má funkce, a analyzovat její náležitosti. Z tohoto pohledu je stěžejní částí práce kapitola 6., která se věnuje právě rozboru základních náležitostí směnky, a to jak směnky vlastní, tak směnky cizí. Mým cílem však není jen shrnutí znalostí a požadavků kladených na směnku, nýbrž se budu snažit také předkládat rozporná stanoviska soudů a předních směnečných odborníků, a zamyslet se nad jejich správností či nesprávností. Stranou neponechám ani vlastní úvahy nad předmětnou problematikou.

6

Práce vychází z právního stavu účinného k 1. dubnu roku 2015.

7

1. Vývoj směnky a směnečného práva 1.1.Vývoj směnky Směnka je institutem s dlouhou historií, o čemž svědčí fakt, že její původ lze hledat již ve 12. století. Vznik směnky je spojen s rozvojem obchodu v severoitalských městech a s masovými přesuny peněz, resp. drahých kovů, které byly vyvolány především křižáckými válkami probíhajícími na Blízkém východě. Rozměry obchodních transakcí mezi jednotlivými severoitalskými městy, dále po Evropě i na Blízký východ si z důvodu bezpečného transferu peněz vyžádaly potřebu převádět pohledávky mezi jednotlivými obchodníky, ale i jinými osobami, aniž by bylo nutné nakládat při tom se skutečnými penězi. Tatáž potřeba vznikla i z důvodu měnové roztříštěnosti, která byla často navíc umocňována zákazem vývozu místní měny a která značně omezovala obchod. Východiskem se stala listina, jež měla určité charakteristiky směnky, jak ji známe dnes, a jež se označovala jako cambium. V praxi tato listina fungovala tak, že obchodník, který cestoval do cizího města nebo státu, složil určitou částku v hotovosti u zvláštního poskytovatele finančních služeb, tzv. kampsora. V této listině se kampsor zavázal, že ve stanoveném platebním místě obchodníkovi složenou částku v cizí měně vyplatí buď sám či prostřednictvím svého obchodního partnera (také kampsora), a to na příkaz obchodníka (remitenta) a později i jiné osoby, kterou obchodník určil na směnce. V takovém závazku můžeme vypozorovat základní charakteristiky vlastní směnky, v níž se výstavce zavazuje zaplatit určitou peněžitou sumu v konkrétním platebním místě. Ve 13. století začali kampsoři vedle této „vlastní“ směnky vydávat zvláštní, samostatnou listinu s charakterem průvodního dopisu, který byl určen obchodnímu partnerovi. V něm kampsoři obchodního partnera vyzývali, aby za ně obchodníkovi vyplatil ve směnce stanovenou sumu. Význam těchto průvodních dopisů pomalu stoupal, protože vymezovaly podmínky placení přesněji než samotná vlastní směnka, až nakonec vlastní směnky předčily a ty pomalu přestaly být vydávány. Tyto původně průvodní dopisy začaly být označovány jako směnky vydané či tažené (litterae tractae) a daly vzniknout směnce cizí označované také jako „trata“. Ta definitivně vznikla

8

tehdy, když soudy začaly uznávat odpovědnost výstavce za zaplacení částky tou osobou, které byl adresován příkaz zaplatit směnečnou sumu. V následujících etapách vývoje směnky vznikl institut akceptu, tedy prohlášení osoby, jíž byl příkaz výstavce určen (směnečník), že se zavazuje směnku proplatit, a institut indosamentu (rubopisu), tj. prostředku, který umožňuje převod směnky. Přibližně v 18. století byl vývoj směnky v jejích základních znacích uzavřen.1

1.2. Vývoj směnečného práva V raných fázích svého vývoje byla směnka regulována pouze místním zvykovým právem. Postupem času však vyvstala potřeba standardizace instrumentu směnky a transformace zvykového práva do psaných norem. První snahy o písemné zachycení směnečného práva se datují do 14. století, kdy se v jednotlivých městech či státech začaly objevovat první směnečné řády. Rozsáhlejší právní normy upravující směnky pak vznikaly postupně od 17. století (např. Francie – první úprava směnek obsažena v Ordonance de commerce z roku 1673). Výsledkem takového vývoje však byla roztříštěnost právních úprav směnky, které se od sebe lišily stát od státu, v některých státech navíc dokonce i město od města (za velice názorný příklad lze považovat existenci 56 směnečných zákonů na území dnešního Německa2). A právě roztříštěnost právní úpravy směnek se stala problémem, protože nevyhovovala potřebám mezinárodního obchodu, který vyžadoval univerzální prostředek, jehož povaha by se překročením hranic jednotlivých států zásadním způsobem neměnila. V reakci na výše zmíněnou potřebu se v 19. století objevují první snahy o unifikaci směnečného práva. Prvními iniciátory sjednocování právní úpravy směnek se staly německé státy a Rakousko, když roku 1847 svolaly směnečnou konferenci v Lipsku. Na této konferenci byl přijat Směnečný řád, který byl přejímán do jednotlivých účastnických států. Protože však jimi byly pouze německé státy a Rakousko, panoval

Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1-3. ISBN 978-7400-402-5 2 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 119. ISBN 978-80-7400-515-2 1

9

v Evropě i nadále nesoulad mezi jednotlivými úpravami směnečného práva, mezi nimiž dominovalo směnečné právo německo-rakouské, francouzské a anglosaské. Prvního významnějšího pokroku v unifikaci směnečného práva dosáhla Konference v Haagu konaná mezi lety 1910 a 1912. Na této konferenci byl zpracován Jednotný směnečný řád, který do značné míry sladil francouzské a německo-rakouské směnečné právo. Vzniklé dílo však nedosáhlo očekávaného výsledku, a to vzhledem k četným výhradám států k ustanovením přijatého dokumentu a vzhledem k vypuknuvší první světové válce, jež negativně ovlivnila přijímání Jednotného směnečného řádu v jednotlivých státech. Na konferenci v Haagu navázala svou aktivitou Společnost Národů. Její činnost v této oblasti vyvrcholila v roce 1930 uspořádáním Konference o sjednocení směnečného práva v Ženevě. Na této konferenci byly přijaty tři Úmluvy, a to: 1) Úmluva o jednotném zákonu směnečném, jejímž základem, jakož i základem celé unifikace jsou její dvě přílohy - Jednotný zákon směnečný a výhrady smluvních stran; 2) Úmluva o střetu zákonů, jež upravuje kolizní směnečné právo; a 3) Úmluva o směnečných poplatcích, která se zabývá vybranými otázkami poplatkového práva směnečného. Ženevské konference se zúčastnilo 31 států a jejím aktivním účastníkem bylo i Československo – na práci na úmluvách se podílel významný český právní vědec v oblasti obchodního práva prof. Karel Hermann-Otavský. Úmluvu o jednotném zákonu směnečném podepsalo pouze 26 států (mezi nimi i Československo) a ratifikovalo ji 19 států (mezi nimi už Československo chybělo a doposud chybí i Česká republika). Z těchto čísel by se jistě dalo usuzovat, že ženevská unifikace směnečného práva nebyla toliko úspěšná. Opak je ale pravdou – úspěch se dostavil – Ženevské úmluvy představují teritoriálně převažující úpravu směnečného práva. Je tomu tak proto, že výčet zemí spadajících do ženevského směnečného systému je ve skutečnosti o mnoho vyšší, než výčet zemí, které Ženevské úmluvy ratifikovaly.

10

Další státy totiž podepsaly úmluvy později a navíc existují země, které nejsou účastníky Ženevských úmluv či které Ženevské úmluvy pouze podepsaly, aniž by je ratifikovaly, a přesto z nich vycházejí, protože úmluvy implementovaly do svých právních řádů. To je případ i České republiky. K implemetaci Ženevských úmluv však nepřistoupila skupina států angloamerického právního systému, jejichž směnečné právo se v tom důsledku liší od toho kontinentálního. Důvodem byla především neochota konzervativních právních systémů akceptovat formálnější kontinentální úpravu směnečného práva a také těmto zemím neznámé rozlišování mezi směnkou a šekem.3 O překonání rozdílů mezi anglo-americkou a kontinentální úpravou směnečného práva se pak pokusila Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), a

to

v 80.

letech

20.

Století.

UNCITRAL

vypracoval

návrh

Úmluvy

o mezinárodních směnkách, jejíž ratifikace byla všem členským státům OSN doporučena Valným shromážděním OSN dne 9. 12. 1988. Tato úmluva však prozatím nevstoupila ani v platnost, doposud totiž nebyly splněny podmínky její platnosti, a to ratifikace alespoň 10 členskými státy OSN.4

1.3. Vývoj směnečného práva v Čechách Na našem území byla směnka poprvé písemně regulována patentem Marie Terezie z roku 1763. Tímto patentem byl zaveden Směnečný řád pro celé území tehdejšího Rakouska a rovněž jím byly zřízeny směnečné a obchodní soudy v Praze, Brně a Opavě, jejichž úkolem bylo vymáhat směnečné závazky a tím naplňovat Směnečný řád v praxi. Na území Rakouska ovšem nešlo o první směnečný řád, skutečné prvenství patří směnečnému řádu z roku 1717. Ten sice platil pouze na území Dolního Rakouska, nikoliv v českých zemích, je však základem již zmíněného Směnečného řádu z roku 1763.

Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 120. ISBN 978-80-7400-515-2 4 UNCITRAL. [online]. [cit. 21.2.2015]. Dostupné z: https://treaties.un.org/pages/LONViewDetails.aspx?src=LON&id=545&chapter=30&lang=en 3

11

Směnečný řád z roku 1763 se na našem území používal do té doby, kdy byl na konferenci v Lipsku (jíž se účastnilo i Habsburské soustátí) přijat Směnečný řád. Ten byl v Čechách zaveden císařským patentem č. 51/1850 ř. z. a ač prošel mnoha novelizacemi,

platil

až

do

zániku

Rakouska

-

Uherska

v roce

1918.

Následně byl též přejat i do československého právního řádu, přičemž v jeho rámci platil v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Na Slovensko a do Podkarpatské Rusi byl naopak přejat dosavadní uherský zákon směnečný z roku 1876. K překonání tohoto právního dualismu v oblasti směnečného práva v Československu došlo v roce 1928, a to zákonem směnečným č. 1/1928 Sb. z. a n., který byl přijat dne 13. 12. 1927 a který v sobě reflektoval návrh Jednotného směnečného řádu vzniklého na Haagské konferenci. Po Ženevské konferenci, jejímž účastníkem bylo i Československo, se i přes četné snahy nepodařilo ratifikovat Ženevské úmluvy (tento stav trvá dodnes), ani nedošlo k jejich implementaci do československého právního řádu. Ženevské směnečné právo si tedy muselo na počátek svého působení na českém území počkat, a to do roku 1941. Tehdy došlo pod tlakem okupačních sil k přijetí vládního nařízení č. 111/1941 Sb., kterým byl na protektorátním území zaveden Jednotný směnečný řád. Jednotný směnečný řád vycházel z německého směnečného zákona z roku 1934, jenž byl implementací právě ženevského Jednotného zákona směnečného. Na Slovensku dochází k implementaci ženevské úpravy zákonem Slovenského štátu č. 255/1941 Sl. z., takže se opět objevuje dualismus směnečného práva. Po roce 1945 se situace komplikuje tím, že obnovení právního pořádku v Československu (dekretem prezidenta republiky č. 30/1945 Sb.) znamená v případě směnečného práva respektování protektorátní i slovenské úpravy směnek a rovněž platnost nezrušeného předválečného zákona č. 1/1928 Sb. z. a n. Problémy vznikající z nejednoznačnosti právní úpravy směnečného práva v poválečném Československu odstranil až zákon č. 191/1950 Sb. ze dne 20. 10. 1950, zákon směnečný a šekový, který zrušil zákon č. 1/1928 Sb., vládní nařízení č. 111/1941 Sb. i zákon č. 255/1941 Sl. z. Zákon směnečný a šekový byl v roce 1992 převzat do právního řádu ČR, přičemž platí dodnes.

12

2. Současná právní úprava směnečného práva 2.1. Prameny směnečného práva a vztahy mezi nimi Základním pramenem směnečného práva je zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (ZSŠ), který nabyl účinnosti 1. 1. 1950 a který byl do právního řádu České republiky recipován ústavním zákonem České národní rady č. 4/1992 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Ačkoliv je zákon směnečný a šekový jednou z našich nejstarších právních norem, je obecně velice oceňován. Např. Kovařík jej považuje za jednu z našich nejzdařilejších právních norem v oblasti soukromého práva, když jej označuje jako zákon „velmi kvalitní, stručný, nikoliv kazuistický a přitom pamatující na všechny podstatné situace, nebo alespoň umožňující výklad v otázkách, kde výslovná úprava obsažená není.“5 ZSŠ má takové vlastnosti díky tomu, že do našeho právního řádu implementuje výsledky Ženevské konference, tj. Jednotný zákon směnečný a Úmluvu o střetech zákonů,6 které vznikly ve spolupráci tehdejších předních odborníků na směnečné právo. V tomto smyslu si dovolím konstatovat, že s ohledem na dobu, ve které ZSŠ vznikl, je až s podivem, že jej Národní shromáždění schválilo právě v „ženevském znění“ a že nebyl spíše zatížen ideologickými prvky socialismu. Konečně, v souvislosti s tím, že ZSŠ vychází z Ženevských úmluv, je vhodné podotknout, že v oblasti práva směnečného a šekového je naše právní úprava sladěna s právními úpravami zahraničními (a to nejen těmi evropskými), což je v mezinárodním směnečném a šekovém styku velká výhoda. Nepochybným důkazem výše zmíněné kvality ZSŠ je počet jeho novelizací, které jsou pouze tři. Poprvé byl ZSŠ novelizován zákonem č. 29/2000 Sb., zákon o poštovních službách. Tato novela se nijak nedotkla věcné stránky právní úpravy směnek; jde spíše o novelu technickou, v jejímž rámci došlo k terminologickému

Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 16. ISBN 978-7400402-5 6 Ustanovení odpovídající svým obsahem této úmluvě jsou od 1. 1. 2014 vlivem rekodifikace soukromého práva součástí zákona o mezinárodním právu soukromém, do té doby se však nacházely právě v ZSŠ, a to v ustanoveních čl. I § 91 – 98 ZSŠ. 5

13

přizpůsobení ZSŠ zákonu o poštovních službách.7 Druhá novelizace byla provedena zákonem č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a některými souvisejícími předpisy. Tato novela upravuje důsledky insolvenčního řízení na směnečné vztahy, konkrétně zakládá a konkretizuje právo postihu majitele směnky v případě, že je ohledně majetku směnečníka či výstavce vydáno rozhodnutí o úpadku nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku.8 Poslední a svým rozsahem největší zásah do ZSŠ byl proveden zákonem č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém (ZMPS). ZMPS zrušil čl. I část IV ZSŠ (čl. I § 91 až 98 ZSŠ), která upravovala mezinárodní právo směnečné, resp. kolizní právo. Nově se tedy ustanovení o kolizním právu směnečném nachází právě v ZMPS.9 Zvláštností ZSŠ je jeho atypické uspořádání. Zákon je rozdělen do tří článků, přičemž každý z nich je paragrafován vždy od § 1, takže některá čísla paragrafů v zákoně nalezneme třikrát, většinu však dvakrát. Při odkazování na zákon je tedy nutné dbát na to, aby byl kromě paragrafu uveden též článek, jehož je daný paragraf součástí. Důvodem takového uspořádání ZSŠ je snaha o důsledné oddělení právní úpravy směnek a právní úpravy šeků provedené za účelem vyloučení dojmu, že jde jen o dvě podskupiny jednoho cenného papíru, mezi nimiž není podstatný rozdíl.10 Pokud se jedná o samotné uspořádání ZSŠ, první článek obsahuje ustanovení o směnkách (§ 1 až 90), druhý upravuje šeky (§ 1 až 68) a třetí se věnuje některým otázkám společným pro směnky i šeky (§ 1 až 11). Pokud se jedná o charakter ZSŠ, jde o ryze kogentní normu. Tento závěr je obecně uznávaný, když např. Kotásek říká: „Zákon směnečný a šekový je zcela jistě kogentní normou, která umožňuje odchylky jen tam, kde je to výslovně uvedeno.“11 K této problematice dále uvádí Kovařík: „I když o tom není v zákoně přímo zmínka, vyplývá z celého jeho pojetí, že jde o právní normu přísně závaznou a formální.“12

Čl. I § 45 ZSŠ Čl. I § 43 odst. 2 písm. b) a c) a § 44 odst. 6 ZSŠ 9 § 31 a § 93 a násl. ZMPS 10 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 13. ISBN 9787400-402-5 11 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 20. ISBN 80210-2855-6 12 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 16. ISBN 9787400-402-5 7 8

14

Jisté pochybnosti do tohoto závěru vnáší ustanovení čl. 1 § 37 odst. 4 ZSŠ, který v souvislosti s odlišností kalendáře místa vystavení směnky a platebního místa říká: „Ustanovení tohoto článku nelze užít, vyplývá-li z doložky na směnce nebo z jinakých údajů na ní, že tu byl úmysl věc upravit odchylně.“ Pokud v této situaci využijeme doslovného jazykového výkladu, je možné dospět k závěru, že všechna ustanovení článku I, o němž čl. I § 37 odst. 4 ZSŠ mluví, jsou dispozitivní. Za použití výkladu systematického s využitím § 2 odst. 2 NOZ však dospějeme k názoru, že dispozitivnost se týká pouze samotného § 37 čl. 1 ZSŠ a nikoliv celé směnečné úpravy. K tomuto názoru mne navíc vede mé přesvědčení o tom, že pokud by se dispozitivnost měla týkat celého článku I ZSŠ a nikoliv pouze jeho § 37, zákonodárce by takto zásadní věc pravděpodobně formuloval v jiné části zákona, než právě u úpravy rozdílných kalendářů místa vystavení a místa platebního, což je v tomto ohledu problematika velice podružná. Dalším pramenem směnečného práva je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (NOZ), který upravuje cenné papíry (část první, hlava IV, díl 4, §514 a násl.) a jejich převod (část třetí, hlava II, díl 3, oddíl 2, pododdíl 6, § 110313 a 110414). NOZ je dle svého § 9 odst. 2 ve vztahu k ZSŠ (jakož i ke všem ostatním předpisům v oblasti soukromého práva) obecným předpisem (lex generalis), jenž se použije subsidiárně v případě, že ZSŠ určitou otázku směnečných vztahů neupravuje, a to v rozsahu, v jakém ji ZSŠ neupravuje. Z toho plyne, že ZSŠ je vůči NOZ v postavení lex specialis a úprava v něm obsažená se na směnečné vztahy použije přednostně. V některých případech je však situace zcela opačná a je to právě ZSŠ, který ve vztahu k NOZ vystupuje jako lex generalis. Jedná se např. o ustanovení § 1103 odst. 2 NOZ, které v souvislosti s převodem vlastnictví cenného papíru na řad odkazuje na úpravu rubopisu obsaženou v ZSŠ. Další odkazy na úpravu ZSŠ nalezneme též v § 1897 odst. 2 NOZ a v § 1946 NOZ, když oba zmíněné paragrafy odkazují opět na propracovanou úpravu rubopisu v ZSŠ.15 ZSŠ ovšem není obecným předpisem pouze ve vztahu k NOZ, ale i ve vztahu k jiným právním předpisům, jako je např. zákon č. 307/2000 Sb., Na směnky se vztahují pouze odst. 2 a 3 tohoto ustanovení § 1104 NOZ upravuje převod vlastnického práva k zaknihovanému cennému papíru – na směnky se z důvodu jejich obligatorně písemné povahy (vyplývá z čl. I § 1 bod 1 ZSŠ pro směnku cizí a z čl. I § 75 odst. 1 ZSŠ pro směnku cizí) nevztahuje 15 § 1897 odst. 2 NOZ odkazuje na úpravu rubopisu v ZSŠ v souvislosti s postoupením smlouvy na řad a § 1946 NOZ v souvislosti s převodem poukázky na řad. 13 14

15

zákon o zemědělských skladních listech a zemědělských veřejných skladech, který na ZSŠ odkazuje v § 7 odst. 4 a § 8. NOZ překlenul dosavadní neshody o tom, jaký právní předpis byl před jeho účinností ve vztahu k ZSŠ předpisem obecným, což byla v minulosti otázka velice sporná a teorie na ní nahlížela nejednotně. V úvahu přicházely zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Z tohoto „klání“ nakonec vyšel vítězně občanský zákoník, k němuž se přiklonil Vrchní soud svým rozsudkem ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 5 Cmo 189/99, když judikoval, že „obecnou úpravu směnečných závazkových vztahů je nutno hledat jen v občanském zákoníku.“ Toto rozhodnutí je však po účinnost NOZ již obsoletní a bezvýznamné. Dalšími zákony, které se vztahují ke směnečnému právu, jsou již zmíněný zákon č. 91/2012 Sb., zákon o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ) a zákon č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních. ZMPS obsahuje právní normy kolizního směnečného práva, OSŘ upravuje postup při vymáhání práv ze směnky u soudu, a zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje řízení o umoření listin. Určitou specifickou a dílčí úpravu směnečného práva představuje také zákon č. 145/2010 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (ZSÚ). Tento zákon upravuje použití směnky k placení či zajištění spotřebitelského úvěru, přičemž takové využití směnky je relativně nově, konkrétně od 1. 1. 2014 absolutně zakazuje.16 Z tohoto pohledu je také zajímavé, že ZSÚ je jediným právním předpisem, který přímo hovoří o funkcích směnky, tj. o funkci platební a zajišťovací.17 Vedle zákonných zdrojů jsou v oblasti směnečného práva velice významná i rozhodnutí soudů vyšších instancí. Ačkoliv naše právo nemá precedenční povahu, rozsudky vyšších soudů jsou užitečným nástrojem nalézání obsahu práva v otázkách, které nejsou výslovně upraveny zákonem či pokud jde o hraniční případy zákonem popsaných jednání. V oblasti směnečného práva lze vzhledem k dlouhodobě ustálené zákonné úpravě užívat i starší judikaturu, což je velká výhoda. 16 17

Blíže k této tématice viz. kapitola 5.3. K funkcím směnky viz. kapitola 5

16

Pramenem českého směnečného práva není žádná mezinárodní smlouva, protože, jak bylo uvedeno již v kapitole 1. 3., Česká republika doposud neratifikovala Ženevské úmluvy a nic nenasvědčuje tomu, že by tak měla v úmyslu učinit, i když vyloučit to samozřejmě nelze. I přesto u nás Ženevské úmluvy mají významnou roli, protože jsou základem ZSŠ (viz. výše) a slouží také jako interpretační pomůcka ZSŠ. Pokud se jedná o evropské právo, resp. právo EU, oblast směnečného práva jím není upravována. Směnečné vztahy nepodléhají ani působnosti nařízení Řím I. a Řím II.18 Důvodem neangažovanosti EU v této oblasti je existence Ženevských úmluv, které v EU hrají roli sjednotitele směnečného práva jednotlivých členských států. Mnohé členské státy EU totiž Ženevské úmluvy ratifikovaly19 a ty, které tak neučinily, je ve většině případů alespoň implementovaly. Evropská úprava je tedy téměř dokonale sladěná, a to aniž by EU byla nucena jakkoliv zasahovat prostřednictvím svých právních norem.

2.2. Směnečná přísnost V souvislosti s charakterem právní úpravy směnek se velice často hovoří o tzv. směnečné přísnosti. Pojem směnečná přísnost představuje souhrn charakteristik směnečného práva – obsahem tohoto pojmu jsou jednotlivé konkrétní projevy směnečného práva, které se více či méně vyznačují určitou mírou přísnosti ve vztahu k adresátům směnečně právních norem. Směnečná přísnost se projevuje ve dvou rovinách, a to v oblasti práva hmotného (tzv. materiální směnečná přísnost) a v oblasti práva procesního (tzv. formální směnečná přísnost). Důsledkem směnečné přísnosti je mimo jiné označení směnek jako cenných papírů abstraktních (v nich nemusí být uvedena kauza) a nesporných (kauza se neprokazuje v občanském soudním řízení). Směnečné vztahy jsou z jejich působnosti výslovně vyloučeny – viz. čl. 1 bod 2 písm. d) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) a čl. I bod 2 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). 19 Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Itálie, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Švédsko – UNCITRAL. [online]. [cit. 27. 2. 2015]. Dostupné z: https://treaties.un.org/pages/LONViewDetails.aspx?src=LON&id=545&chapter=30&lang=en 18

17

Materiální směnečná přísnost spočívá především ve stanovení náležitostí směnky (čl. I § 1 a čl. I § 75 ZSŠ), bez jejichž uvedení nelze daný projev vůle považovat za platnou směnku, lze ji však spatřovat i ve stanovení poměrně krátkých lhůt pro uplatnění postihových práv vůči nepřímým směnečným dlužníkům, kratších promlčecích lhůt (čl. I § 70 ZSŠ) či povinnosti zaplatit za určitých okolností směnečnou sumu ještě před splatností směnky (čl. I § 43 ZSŠ).20 Formální směnečná přísnost umožňuje směnečnému věřiteli rychlejší vymáhání směnečných nároků v soudním řízení. Směnečné nároky lze v jejím důsledku vymáhat ve zkráceném soudním řízení bez účasti stran, jehož výsledkem je směnečný platební rozkaz (§ 175 OSŘ). Vydání směnečného rozkazu je pak podmíněno pouze předložením směnky, o jejíž pravosti není důvod pochybovat.21 Takto směnečnou přísnost pojímá většina současných českých odborníků na směnečné právo. Od většiny se však odchyluje Kotásek.22 Ten sice směnečnou přísnost také rozděluje na formální a materiální, těmto pojmům však přiřazuje odlišný význam než ostatní autoři. Pod pojem formální směnečné přísnosti Kotásek řadí především požadavky na obsah směnky, striktní lhůty, předepsané zachovací úkony a možnost domoci se plnění ze směnky skrze zrychlené řízení. Materiální směnečnou přísnost pak Kotásek spatřuje ve vyloučení některých námitek směnečných dlužníků (čl. I § 17 ZSŠ23) a ve skutečnosti, že obsah směnečného závazku se řídí výhradně listinou, přičemž není možné vzít v potaz okolnosti, které stojí mimo listinu. K posledně zmíněnému významu pojmu materiální směnečné přísnosti tak, jak ji pojímá Kotásek: skutečnost, že se obsah směnečného závazku řídí výhradně listinou, přičemž není možné vzít v potaz okolnosti, které stojí mimo listinu, v zásadě znamená, že v případě sporu o výklad směnečné listiny rozhoduje obvyklý smysl směnečného prohlášení a nikoliv cíle a záměry účastníků směnečného závazku. Důvod tohoto Dědič, J., Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektum, 1994, s. 60. ISBN ISBN 80-854-3198-X Dědič, J., Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektum, 1994, s. 60. ISBN ISBN 80-854-3198-X 22 Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 10. ISBN 97880-7357-965-4 23 Jedná se o tzv. „námitky z vlastních vztahů“ – ten, kdo je žalován ze směnky, nemůže vůči majiteli směnky činit námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, přičemž výjimka se vztahuje na případy, kdy majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. 20 21

18

postupu osvětlil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4497/2009, ve kterém se vyjádřil v tom smyslu, že „při výkladu směnečných právních úkonů je přitom třeba přihlížet k povaze směnky jako cenného papíru, jehož základní funkcí je jednoduchá převoditelnost na další osoby. Právě s ohledem na oběžnou funkci směnky nelze na jejím nabyvateli požadovat, aby si ověřoval okolnosti jejího vystavení. Protože nabyvatel směnky má k dispozici pouze směnku jako takovou, lze při výkladu směnky brát v potaz pouze směnečnou listinu a jiné okolnosti zohlednit jen tehdy, pokud by musely být známy každé třetí osobě.“ Kotásek24 v rámci svého odlišného chápání směnečné přísnosti dále upozorňuje na to, že pojem směnečná přísnost spojená s výše uvedenými charakteristikami je v současné době spíše zavádějícím termínem. V této souvislosti argumentuje tím, že ačkoliv je např. právní úprava dluhopisů obdobně přísného charakteru jako právní úprava směnek (vznik dluhopisů je taktéž podmíněn uvedením všech zákonem stanovených formálních náležitostí a co více, dluhopisy nelze emitovat volně a v případě zájmu o jejich registraci musí listina splňovat zvláštní technické požadavky), nehovoří se v souvislosti s nimi o žádné „dluhopisové přísnosti.“ Směnečnou přísnost Kotásek považuje za pojem, jehož použití bylo oprávněnější spíše v minulosti, kdy s nezaplacením směnky byly spojovány přísné následky jako např. okamžité zatčení dlužníka či zabavení jeho majetku. Z mého pohledu je pojem směnečná přísnost pro označení charakteru směnečného práva pojmem oprávněným. Nelze totiž pominout, že jakékoliv zanedbání v otázce uplatnění směnečných nároků či při jejich odporování může vést ke značné újmě, a to zejména v případě nedostatečné kvalifikace ve směnečné problematice. Směnečné právo bych tedy skutečně označila za přísné.

Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 21. ISBN 80210-2855-6 24

19

3. Pojem směnky 3.1. Definice směnky ZSŠ, jemu předcházející zákonné úpravy směnky ani Ženevské úmluvy, resp. Jednotný zákon směnečný definici směnky neposkytují a toto vymezení tak ponechávají teorii, popř. judikatuře. Tohoto úkolu se zhostilo velké množství odborníků na směnečné právo, proto v odborné literatuře nalezneme mnoho různých definic směnky, více či méně podobných. Kupříkladu přední československý odborník na směnečné právo, prof. JUDr. Švamberg, směnku definuje jako „cenný papír mající zákonem předepsaný obsah, v němž výstavce se buďto sám přímo zavazuje, že zaplatí druhé osobě určitou peněžitou částku, anebo přikazuje třetí osobě, aby zaplatila druhé osobě určitou peněžitou částku.“25 Velmi podobnou definici směnky uvádí Kotásek, který říká, že směnka je „listinný cenný papír se zákonem předepsaným obsahem, v němž výstavce buď sám slibuje, že zaplatí druhé osobě určitou peněžitou částku (vlastní směnka), anebo platit určité osobě přikazuje (cizí směnka).“26 Další definici směnky nabízí např. Kovařík, jenž směnku označuje jako „cenný papír vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určité osoby (směneční dlužníci) zavazují majiteli směnky zaplatit v místě a čase vyplývajícím z listiny částku směnkou určenou s tím, že jde o závazky přímé, bezpodmínečné, nesporné a abstraktní.“27 Zcela odlišně, než výše uvedení autoři, definici směnky pojala Marčanová, která ji charakterizuje tak, že vypočítává její jednotlivé znaky jako cenného papíru. Její definice je pak následující: „Směnky jsou cennými papíry hlavními, obligačními, vždy převoditelnými, a tudíž obchodovatelnými, byť jen neveřejně, jejichž převoditelnost nesmí emitent vyloučit ani omezit, vydávanými individuálně, konstitutivními, zásadně soukromými (vydání veřejných není vyloučeno), zpravidla cirkulačními (v rektaformě

25

Švamberg, G.: Naše jednotné směnečné právo. Praha: Palásek a Kraus, 1941, s. 23. ISBN 80-854-3143-

2. Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 33. ISBN 80210-2855-6 27 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 51. ISBN 9787400-402-5 26

20

ukládacími), spíše úvěrovými, ale s ohledem na možnost volného určení délky doby splatnosti i platebními.“28 K těmto vlastnostem Marčanová přidává ještě abstraktnost a listinnou podobu směnky. Poslední výše uvedená definice, na rozdíl od těch ostatních, velmi dobře shrnuje všechny pojmové znaky směnky, kterým se budu věnovat v následující podkapitole.

3.2. Pojmové znaky směnky Směnka je v prvé řadě věcí ve smyslu § 489 NOZ. Práva spojená se směnkou však nejsou pouze absolutně majetkového (věcně právního) charakteru, ale i charakteru relativně majetkového (závazkově právního). Proto pokud se jedná o dispozici se směnkou, je nutné odlišovat nakládání s ní jako s věcí na straně jedné a jako se zvláštním závazkovým majetkovým právem na straně druhé. Z hlediska věcně právního může vlastník směnky s listinou libovolně disponovat a na směnku např. cokoliv připsat nebo ji zcela zničit. Z hlediska závazkově právního je však v případě zájmu získat proti této listině určité plnění nutné postupovat v souladu se zákonem, případně se smlouvou.29 Směnka patří do rodiny cenných papírů. Cenný papír je definován jako „listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že je po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést.“30 Směnka musí mít vždy povahu listinného cenného papíru, což vyplývá z čl. I § 1 bod 1 ZSŠ pro směnku cizí a z čl. I § 75 bod 1 ZSŠ pro směnku vlastní. Z uvedeného tedy plyne, že směnka nemůže existovat jako zaknihovaný cenný papír a ani není možná ústní forma směnečných úkonů. Ačkoliv si pod pojmem listinného cenného papíru představíme především závazek zachycený na papíře, k pořízení směnky lze využít i jakýkoliv jiný hmotný podklad, který je schopen zachytit směnečný text – při tom je však nutné vzít v potaz trvalost takového podkladu a možnost prezentace směnečného textu. V této souvislosti byly Dědič, J. a kol. Právo cenných papírů a kapitálového trhu. 1. vydání. Praha: Prospektum, 2000, s. 130, ISBN 80-7175-084-0 29 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 5 Cmo 74/2001, publikovaný v SR č. 1/2002, s. 16 30 § 514 NOZ 28

21

za platné uznány směnky napsané např. na paragonu či ubrousku 31 a dokonce i na víku dřevěné krabičky od doutníků.32 Směnka nemusí být tvořena pouze jedním listem papíru. Pokud onen jeden list, na kterém je vyjádřen směnečný závazek, již nestačí k dalším zápisům, může být plocha směnky rozšířena tzv. přívěskem (allonge). Nutnost rozšíření plochy směnky je obvykle vyvolána zejména v případě delší řady rubopisů umístěných na rubu směnky. ZSŠ přívěsek upravuje jen okrajově v čl. I. § 13 odst. 1 ZSŠ, aniž by se podrobněji věnoval tomu, jak má přívěsek vypadat či jaký charakter má ve vztahu ke směnce. Tyto otázky vyjasnila judikatura, když stanovila, že „přívěsek ke směnce podle § 13 odst. 1 zákona směnečného a šekového není část směnečné listiny jen graficky oddělená. Přívěsek je původně samostatný list papíru, dodatečně k dřívější směnečně listině pevně připojený. Jde o nejprve samostatné, ohraničené hmoty, následně pevně spojené, nikoli jen přiřazené.33 Právě z výše uvedeného lze dovodit základní vlastnosti přívěsku, kterými jsou původní samostatnost, hmotná ohraničenost a spojení se směnkou. Pro směnku je charakteristická vazba práva v ní inkorporovaného na konkrétní hmotný podklad, tj. na listinu. Směnečná pohledávka (nárok na peněžité plnění) je tak neoddělitelně spjata s listinou, do níž je vtělena, což v důsledku znamená, že bez předložení směnky nelze uplatnit směnečná práva v ní obsažená34 a zároveň že zanikne-li směnka, zaniká i do ní vtělená pohledávka.35 Tato vlastnost ze směnky činí cenný papír dokonalý. Vazba směnky na listinu však není absolutní, protože dle čl. I § 90 odst. 1 ZSŠ lze směnku při ztrátě nebo zničení listiny umořit, tedy nahradit ji rozhodnutím soudu. Směnka je cenným papírem hlavním, není tedy vydávána pro uplatnění práva z jiného cenného papíru a existuje nezávisle na jiných právních vztazích. Podle povahy inkorporovaného práva je směnka cenným papírem obligačním, který ztělesňuje Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 17. ISBN 97880-7357-965-4 32 Osterreichchische Gerichtshalle sv. 17 str. 13, citovaný v Švamberg, G.: Naše jednotné směnečné 31

právo. Praha: Palásek a Kraus, 1941, s. 27. ISBN 80-854-3143-2 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. 5 Cmo 385/95, publikovaný v SR č. 5/1996, s. 127 34 Kopáč, L. Směnky a směnečné právo. Praha: Prospektum, 1992, s. 7. ISBN 80-85431-43-2 35 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 27. ISBN 978-80-7201-716-4 33

22

subjektivní závazkové právo na zaplacení směnečné sumy. Protože vydání směnky je předpokladem vzniku práv z ní plynoucích, je směnka cenným papírem konstitutivním. Směnka je dále cenným papírem individuálně emitovaným. Vznik směnky je totiž vždy vyvolán konkrétní potřebou mezi jednotlivými osobami. Tato vlastnost ze směnky činí cenný papír, který nelze imobilizovat36 ani místo něj vydat hromadnou listinu.37 Další charakteristickou vlastností směnky je její převoditelnost (čl. I § 11 ZSŠ), což je vlastnost, která zároveň zajišťuje obchodovatelnost směnky, byť pouze neveřejnou. Platí, že všechny směnky jsou neomezitelně převoditelné. Lze sice připustit, aby strany směnečného závazku převod směnky zakázaly vzájemnou dohodou, ta je však způsobilá zabránit převodu směnky pouze z části – faktickému převodu směnky dohoda o její nepřevoditelnosti nezabrání, avšak ten, kdo jedná v rozporu s takovou dohodou, porušuje své smluvní povinnosti, takže mu z takového jednání může vyplynout povinnost nahradit škodu dle § 2913 odst. 1 NOZ.38 Převoditelnost směnky je upravena čl. I § 11 ZSŠ, z něhož vyplývá, že každá směnka je převáděna rubopisem (indosament), a to i pokud nebyla vystavena na řad (nebylo na ní výslovně uvedeno, že má být placeno na řad určité osoby), což je její zákonná forma. Pokud však výstavce na směnce uvede slova „nikoliv na řad“ či doložku stejného významu (tzv. rektadoložka), je převáděna cessí (čl. I § 11 odst. 2 ZSŠ). Významným znakem směnky je také její abstraktnost. Ta se projevuje tím, že ke vzniku směnky postačí splnění zákonem předepsaných formálních požadavků, aniž by bylo vyžadováno uvedení jejího hospodářského důvodu (kauzy). I kdyby ten byl na směnce vyznačen, nemá na existenci směnky žádný vliv, pokud ovšem není na směnce uveden takovým způsobem, který je způsobilý vyvolat její neplatnost. Směnka je dále závazkem nesporným. Nespornost směnky se projevuje při uplatňování směnečných práv, když věřitel nemusí při předkládání směnky k placení ani při jejím případném vymáhání prokazovat nic jiného než to, že je jejím vlastníkem. Oprávněný vlastník má tedy zásadně právo na vyplacení směnky a je to právě dlužník, § 2413 NOZ § 524 NOZ 38 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1-3. ISBN 978-7400-402-5 36 37

23

který se musí proti tomuto nároku případně bránit – důkazní břemeno je v tomto ohledu přeneseno na dlužníka, a je jen na něm, aby vznesl námitky vůči směnečným nárokům. Abstraktnost a nespornost směnky spolu úzce souvisejí a v té nejobecnější rovině tvoří společně s dalšími projevy podstatu směnečné přísnosti (rigor cambialis).39

3.3. Forma směnky Cenné papíry mohou mít dle § 518 NOZ formu cenného papíru na doručitele (nazývané au porteur papíry), na řad (ordre papíry) a na jméno (papíry au nom či rektapapíry). Směnka však může být vydána pouze jako cenný papír na řad nebo na jméno, přičemž platí, že je zákonným cenným papírem na řad, a to i pokud to na ní není výslovně uvedeno (čl. I § 11 odst. 1 ZSŠ). Směnka se stává cenným papírem na jméno v případě, že je opatřena tzv. rektadoložkou, tj. doložkou „nikoli na řad.“ Základním rozdílem mezi směnkou ve formě cenného papíru na řad a ve formě cenného papíru na jméno je odlišný způsob převodu práv a povinností ze směnky, přičemž jak již bylo zmíněno v kapitole 3.2., pokud je směnka cenným papírem na řad, je převáděna rubopisem, zatímco pokud je cenným papírem na jméno, převést ji je možné pouze cessí dle § 1103 odst. 3 NOZ. Směnka naopak nemůže být vydána jako cenný papír na doručitele, který je charakteristický tím, že neuvádí jméno věřitele (takže k výkonu práv z něj je oprávněn každý, kdo tento cenný papír předloží dlužníkovi), a to z toho důvodu, že dle čl. I § 1 bod 3 a čl. I § 75 bod 5 ZSŠ je jméno toho, komu má být placeno, podstatnou náležitostí směnky.

39

Ke směnečné přísnosti blíže viz. kapitola 2.2.

24

4. Druhy směnky Platné směnečné právo v České republice i zavedená praxe znají pouze dva druhy směnek, a to směnky cizí a směnky vlastní, přičemž tyto směnky se od sebe liší především dvěma základními znaky – odlišným počtem účastníků směnečného vztahu a formulací projevu vůle výstavce.40 Směnce cizí se ZSŠ věnuje v čl. I § 1 – 74, směnka vlastní je pak upravována čl. I § 75 – 78 ZSŠ. Tento na první pohled zřejmý nepoměr mezi obsáhlostí právní úpravy směnky cizí a směnky vlastní může vyvolávat mylný dojem o tom, že směnce vlastní je ze strany ZSŠ věnována pouze minimální pozornost. Ve skutečnosti tomu tak není, protože čl. I § 77 ZSŠ stanoví, že pokud to neodporuje povaze směnky vlastní, platí pro ni taxativně vyjmenovaná ustanovení daná pro směnku cizí. Takové řešení přitom není vůbec neobvyklé, setkat se s ním můžeme např. i v britské právní úpravě směnek, tj. v Bills of Exchange Act.41 Skutečnost, že ZSŠ upravuje primárně směnku cizí, však v žádném případě neznamená, že by tato směnka byla hierarchicky nadřazena směnce vlastní. Preference právní úpravy cizí směnky má důvody pouze historické (cizí směnka měla v minulosti větší praktický význam než směnka vlastní, která byla využívána jen minimálně) a legislativně technické (tvůrci ZSŠ nechtěli v návaznosti na jeho předlohu, tj. ženevský Jednotný zákon směnečný, zákon zbytečně rozšiřovat o další text).42 V praxi jsou některé směnky označovány zvláštními názvy (např. blankosměnka, směnka komisionářská, domicilovaná, zastřená směnka vlastní, směnka na vlastní řad výstavce apod.). Takové zvláštní názvy však nevyjadřují, že se jedná o další druhy směnek, nýbrž pouze označují některé specifické, zákonem předvídané situace či okolnosti, za nichž směnka vznikla, přičemž druhově půjde zásadně o směnku cizí nebo směnku vlastní. I když tyto směnky nejsou samostatným druhem směnek, bude Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 28. ISBN 978-80-7201-716-4 Srov. např. sec. 89 Bills of Exchange Act 42 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 33. ISBN 80210-2855-6 40 41

25

o některých z nich dále pojednáno, protože jde o hojně využívané a velice významné instituty.

4.1. Vlastní směnka Zjednodušeně řečeno je směnka vlastní určitou variantou dlužnického úpisu.43 Podstatou směnky vlastní je totiž bezpodmínečný slib výstavce směnky zaplatit směnečnému věřiteli určitou peněžitou sumu.44 Směnku vlastní na první pohled rozpoznáme podle charakteristického výrazu „zaplatím.“ Vlastní směnka má ve své základní podobě pouze dva účastníky, a to výstavce a věřitele (remitenta). Výstavce je přímým dlužníkem z této směnky, když se svým podpisem zavazuje zaplatit směnku při její splatnosti.

4.2. Cizí směnka Směnka cizí, velmi často označovaná též jako „trata“,45 představuje platební příkaz, jímž výstavce přikazuje46 osobě ve směnce uvedené (směnečníkovi), aby zaplatil určitou peněžitou částku remitentovi, tedy osobě, na jejíž řad či jíž má být placeno. Charakteristickým znakem směnky cizí, podle kterého ji lze jednoduše rozeznat, je platební příkaz ve znění „zaplaťte.“ Cizí směnka má ve své základní podobě tři účastníky, a to (jak již bylo naznačeno výše) 1) výstavce (označován též jako trasant), který má postavení nepřímého, tzv. postižního dlužníka, 2) směnečníka (označován též jako trasát), který je od okamžiku přijetí (akceptace) směnky jejím přímým dlužníkem, a 3) remitenta jakožto osobu, které či na jejíž řad má být zaplacen směnečný peníz. Dlužno dodat,

Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 41. ISBN 80210-2855-6 44 Srov. čl. I § 75 bod 2 ZSŠ 45 Toto označení však není synonymem směnky cizí. Jde o širší pojem, který zahrnuje nejen směnku cizí, ale také šeky. V této práci však budu používat výraz „trata“ pro cizí směnku, a to účelem snadnějšího rozlišení směnky cizí od směnky vlastní. 46 Srov. čl. I § 1 bod 2 ZSŠ 43

26

že směnečník se stává účastníkem směnečných vztahů až přijetím směnky, do té doby není směnkou vázán a je tedy dlužníkem pouze latentním. Ve srovnání se směnkou vlastní se trata pro oprávněného jeví jako výhodnější, protože remitentovi dává k dispozici dva dlužníky – směnečníka jako dlužníka přímého (hlavního) a výstavce jako dlužníka nepřímého (dle čl. I § 9 ZSŠ výstavce odpovídá za přijetí a zaplacení směnky). I kdyby tedy směnka nebyla směnečníkem přijata (akceptována) či proplacena, může se remitent obrátit se svými nároky na výstavce, proti kterému může uplatnit tzv. postih pro neplacení či nepřijetí směnky podle čl. I § 43 a násl. ZSŠ. Dalším nesporným pozitivem směnky cizí (tentokráte z pohledu výstavce) je skutečnost, že výstavce může jejím prostřednictvím disponovat se svou pohledávkou za směnečníkem, a to tak, že mu přikáže zaplatit remitentovi částku, která odpovídá této pohledávce. Tímto způsobem se lze vyhnout dvojímu placení – tj. nejprve splacení pohledávky mezi směnečníkem a výstavcem a následně pohledávky mezi výstavcem a remitentem. Namísto toho je realizována jen jedna platba, a to platba směnečníka remitentovi.

4.3. Směnky s redukovaným počtem účastníků Jak již bylo uvedeno, směnka vlastní má ve své základní podobě dva účastníky (výstavce a remitenta), směnka cizí pak má účastníky tři (výstavce, směnečníka a remitenta). Za určitých okolností je však možné, aby byl počet účastníků směnečných vztahů fakticky snížen. Tím není myšleno, že by snad některý z účastníků směnky chyběl (v tom případě by směnka byla neplatná, a to vzhledem k nesplnění všech jejích podstatných náležitostí). Jde o to, že některý z účastníků směnečného vztahu na směnce zaujme více pozic, přičemž jedna z nich bude vždy pozice výstavce.47 Takové redukce směnečných účastníků jsou možné pouze u směnky cizí,48 přičemž však platí, že nikoliv Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 60. ISBN 97880-7357-965-4 48 U směnky vlastní by redukce účastníků vedla k tomu, že by výstavce byl zároveň i remitentem, takže by se směnkou zavazoval zaplatit sám sobě, což je zjevně nesmyslné. Proto s touto variantou nepočítá samozřejmě ani ZSŠ. 47

27

všechny teoreticky možné varianty redukované cizí směnky lze považovat za přípustné. ZSŠ uznává za platné pouze dvě varianty směnky cizí s redukovaným počtem účastníků, a to směnku na vlastní řad výstavce (upravuje čl. I § 3 odst. 1 ZSŠ) a zastřenou směnku vlastní (upravuje čl. I § 3 odst. 2 ZSŠ). Naopak za nepřípustné jsou považovány cizí směnka na řad směnečníka a po nedávném překlenutí odborných polemik i zastřená směnka vlastní na vlastní řad.

4.3.1.

Směnka na vlastní řad výstavce

Směnka na vlastní řad výstavce je nejfrekventovaněji využívanou redukovanou směnkou.49 Jedná se o cizí směnku, kterou výstavce sám sebe označuje za remitenta.50 V takové směnce výstavce přikazuje směnečníkovi, aby směnečnou sumu zaplatil jemu samotnému. Osoba výstavce a remitenta tedy v tomto směnečném vztahu splývá. Z formálního hlediska má výstavce dvě možnosti, jak sám sebe označit za remitenta. Buď může své jméno uvést na místě určeném pro remitenta, nebo do směnky zahrne doložku „na řad můj vlastní,“ popř. „na řad náš vlastní,“ pokud jde o právnickou osobu.51 Problematickou se jeví situace, kdy se na směnce objeví doložka znějící „na vlastní řad,“ neboť ta otvírá prostor teoretickým polemikám o tom, zda je směnka s touto doložkou platná, a to s ohledem na skutečnost, že z této doložky nemusí být úplně jasné, čí řad je jí vlastně myšlen, tj. zda řad výstavcův či směnečníkův. Nejvyšší soud ČR se v této souvislosti přiklonil k neplatnosti směnky, a to ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006. Tento závěr však nebyl přijat kladně, a to nejen ze strany části odborné veřejnosti,52 ale též ze strany samotného Nejvyššího soudu, jehož Kolegium se přiklonilo k opačnému názoru, když toto rozhodnutí nakonec ani neschválilo k uveřejnění ve Sbírce rozhodnutí

Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an. Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 30. ISBN 978-80-7201-716-4 51 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo cenných papírů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 128. ISBN 978-807-4005-152 52 Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an.; obdobně i Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 60 - 61. ISBN 978-80-7357-965-4 49 50

28

a stanovisek, byť tak bylo příslušným senátem Nejvyššího soudu ČR navrženo.53 Toto rozhodnutí navíc nenásleduje ani pozdější judikatura. Např. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 12 Cmo 512/2008, dovodil závěr opačný, tj. konstatoval platnost směnky vystavené s údajem remitenta „na řad vlastní.“ Já sama se přikláním k názoru Vrchního soudu v Praze. Doložka „na vlastní řad“ mi nepřipadá nejednoznačná a chápu ji tak, že výstavce touto formulací míní (resp. označuje za remitenta) sám sebe a nikoliv směnečníka. Pokud by tomu totiž bylo opačně, přikazoval by výstavce směnečníkovi, aby zaplatil směnečnou sumu sám sobě, což je z mého pohledu nepravděpodobná a dosti nesmyslná varianta. Protože však judikatura našich soudů není v této otázce zcela sjednocena, doporučila bych účastníkům směnečných vztahů, aby se při označování remitenta ve směnce na vlastní řad doložce „na vlastní řad“ vyhnuli a namísto toho použili doložku „na řad můj vlastní,“ jejíž text nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že směnka má být zaplacena na řad výstavce. Směnka na vlastní řad výstavce je charakteristická tím, že ke vzniku povinnosti směnečníka zaplatit směnečnou sumu dochází, stejně jako u směnky cizí, až akceptací směnky. V případě, že k akceptaci nedojde, není ze směnky nikdo zavázán – výstavce sám sobě neodpovídá.54 Vcelku nezvyklé je postavení výstavce směnky na vlastní řad výstavce. Ten se na tomtéž směnečném vztahu podílí jednak jako nepřímý dlužník (pokud jde o jeho pozici jako výstavce), a jednak jako směnečný věřitel (pokud jde o jeho pozici jakožto remitenta) a tedy majitel směnky. Tato skutečnost však s sebou přináší nezanedbatelné praktické problémy. Nejvýraznějším z nich je trvání směnečného závazku remitenta takové směnky i po jejím převodu.55 Remitent v takovém případě zůstává novému majiteli směnky zavázán jako výstavce této směnky, který dle čl. I § 9 odst. 1 ZSŠ odpovídá za zaplacení směnky v případě, že směnečnou sumu nezaplatí směnečník, přičemž z této situace není efektivního úniku. K vyloučení své odpovědnosti za zaplacení směnky nemá remitent k dispozici žádný směnečně právní nástroj, jediné, Kolínek, J. Platnost směnky cizí na řad vlastní. Epravo.cz [online]. [cit. 11.3.2015]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/platnost-smenky-cizi-na-rad-vlastni-95600.html?mail 54 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo cenných papírů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 128. ISBN 978-807-4005-152 55 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 30. ISBN 978-80-7201-716-4 53

29

co v této věci může učinit, je sjednání mimo směnečné dohody, jejímž obsahem bude právě vyloučení odpovědnosti za zaplacení směnky. Taková dohoda však remitenta nedokáže před uplatněním směnky vůči jeho osobě ochránit zcela absolutně.56 Velmi zajímavou otázkou je u směnky na vlastní řad výstavce přípustnost rektadoložky znějící např. „nikoliv na řad můj vlastní.“ Teorie57 se většinou shodně přiklání k názoru o nepřípustnosti rektadoložky, zrovna tak i já. Z čl. I § 3 odst. 1 ZSŠ lze jazykovým výkladem dovodit, že směnka na vlastní řad výstavce může být vydána pouze jako cenný papír na řad, nikoliv na jméno. Proto je možné říci, že směnka na vlastní řad výstavce nemůže být vydána jako rektasměnka a pokud by byla, činilo by ji to neplatnou. K tomuto formálnímu důvodu nepřípustnosti rektadoložky na směnce na vlastní řad výstavce Kovařík přidává ještě důvod věcný, když říká: „Jestliže by výstavce a zároveň majitel směnky měl ji převádět, pak při indosaci je nahrazen jen jako majitel směnky a zůstává zavázán jako nepřímý dlužník, to je jako výstavce a navíc i jako indosant. Pokud by se ovšem taková směnka převáděla obecně právním postupem, pak by nový subjekt nahradil dosavadního účastníka ve všech jeho funkcích a tedy přenesla by se na něj i odpovědnost sobě samému, což je zjevně nesmyslné.“58

4.3.2.

Zastřená směnka vlastní

Zastřená směnka vlastní je směnkou cizí, ve které výstavce sám sobě přikazuje zaplatit určitou peněžitou částku remitentovi. V této směnce tedy splývá osoba výstavce a směnečníka. Zastřená směnka vlastní se velice podobá skutečné směnce vlastní. Ostatně „označení zastřené vlastní směnky má svůj původ ve skutečnosti, že vystavením této Faktickému uplatnění směnky vůči remitentovi dohoda o vyloučení odpovědnosti za zaplacení směnky dle čl. I § 9 odst. 1 ZSŠ nezabrání, nicméně tomu, kdo takto v rozporu s dohodou jedná, může z takového jednání vyplynout povinnost nahradit škodu dle § 2913 odst. 1 NOZ, neboť porušuje své smluvní povinnosti. 57 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 103. ISBN 9787400-402-5; obdobně i Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 64. ISBN 978-80-7357-965-4 58 Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 39. ISBN 978-80-7400-361-5 56

30

směnky trasant simuluje emisi vlastní směnky - sám ji vystavuje a sám se stává hlavním směnečným dlužníkem.“59 Podstatným rozdílem mezi směnkou vlastní a zastřenou směnkou vlastní však je, že zatímco u směnky vlastní se výstavce stává přímým dlužníkem již předáním směnky majiteli, u zastřené směnky vlastní se jím stává až akceptací směnky.60 Do té doby je výstavce v souladu s čl. I § 9 odst. 1 ZSŠ pouze dlužníkem nepřímým. K podobě akceptu směnky: akcept musí být vyjádřen dalším podpisem výstavce na směnce (tentokráte jakožto směnečníka). Pokud se výstavce na směnku podepíše pouze jednou, tj. v pozici výstavce, je směnka sice platná, ale ještě není akceptovaná.61 Důsledkem opomenutí přidání druhého podpisu výstavce je pak nejen skutečnost, že výstavce je pouze nepřímým dlužníkem, nýbrž může dojít i ke ztrátě postižních práv ze směnky zmeškáním stanovených lhůt.62 Pokud se jedná o označení výstavce za směnečníka, Kovařík63 uvádí, že je nutné, aby se jméno výstavce jakožto směnečníka vyskytovalo i v rubrice směnečníka, neboť jméno směnečníka je dle čl. I § 1 bod 3 ZSŠ povinným údajem a nelze jej nahradit jinými doložkami. Stejný názor zastává i Chalupa64, který navíc dodává, že podmínka výskytu jména výstavce v rubrice určené směnečníkovi je splněna i tehdy, kdy se v této kolonce nachází byť i jen odkaz na výstavce vyjádřený např. formulací „směnečníkem jest výstavce“. Použití této směnky považuji pro účastníky směnečného vztahu za mnohem vhodnější než použití směnky na vlastní řad výstavce, a to z toho důvodu, že zde je na první pohled jasné, v jakém postavení se účastníci nacházejí a zároveň zde žádný účastník směnky nevystupuje v rozporné pozici dlužníka a zároveň v pozici věřitele, takže při indosaci takové směnky věřitel nemusí řešit problémy s tím spojené.65

Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 103 - 104. ISBN 978-7400-402-5 61 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 129. ISBN 978-80-7400-515-2 62 Srov. čl. I § 53 ZSŠ 63 Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 38. ISBN 978-80-7400-361-5 64 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 13. ISBN 80-7201570-2 65 Viz. kapitola 4.3.1. 59 60

31

4.3.3. Cizí směnka na řad směnečníka Podstatou této směnky je příkaz výstavce, aby směnečník zaplatil peněžitou sumu sám sobě – dochází tedy k totožnosti směnečníka a remitenta. Tato směnka však není platnou směnkou, což vyplývá z uzavřeného charakteru výčtu možných variant snížení počtu účastníků směnečného vztahu v ZSŠ (uzavřenost výčtu pak vyplývá z kogentního charakteru ZSŠ). Čl. I § 3 ZSŠ totiž uvádí, že směnka může znít na vlastní řad výstavce a že ve směnce může být jako směnečník udán sám výstavce. Tím je však úprava případných redukcí účastníků směnečného vztahu vyčerpána. Nikde v ZSŠ není uvedeno, že by směnka mohla být vystavena na řad směnečníka.66

4.3.4. Zastřená směnka vlastní na vlastní řad Zastřená směnka vlastní na vlastní řad je směnka cizí, v níž je výstavcem, směnečníkem i remitentem jedna a táž osoba. Jedná se tedy o směnku cizí s jedním účastníkem. Tato směnka v sobě kombinuje směnku na vlastní řad výstavce a zastřenou směnku vlastní, které ZSŠ dovoluje, zároveň však obsahuje nedovolenou cizí směnku na řad směnečníka. A právě z důvodu, že se v této směnce vyskytuje též směnka nepřípustná, ji nelze považovat za směnku platnou. Tento závěr dovodila judikatura67 a zastávají ho i naši přední odborníci na směnečné právo.68 Mezi nimi už nechybí ani Chalupa, který donedávna platnost takové směnky uznával, 69 nakonec však svůj názor přehodnotil.70

Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an. Kupř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1995, zp. zn. 5 Cmo 699/95, publikovaný v SR č. 4/1996, s. 89 an.; obdobně i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, zp. zn. 5 Cmo 417/97, publikovaný v časopise Právní praxe v podnikání č. 7-8/1998, s. 43 an. 68 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 104. ISBN 9787400-402-5; Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 66. ISBN 978-80-7357-965-4 69 Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an. 70 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 51-52. ISBN 807201-570-2 66 67

32

4.4.Komisionářská směnka Komisionářská směnka je upravována čl. I § 3 odst. 3 ZSŠ, který stanoví, že směnku lze vystavit na účet třetí osoby. Tato směnka je opět směnkou cizí, nejedná se o samostatný druh směnky – označení „komisionářská“ vyjadřuje pouze určitý specifický vztah mezi směnečnými účastníky. Podstatou této směnky je, že výstavce (komisionář) vystavuje směnku svým jménem, ale na účet třetí osoby (komitenta), takže označený směnečník pak tuto směnku akceptuje a vyplatí ji na účet komitenta. Mezi výstavcem a třetí osobou vzniká komisionářská smlouva71 dle § 2455 an. NOZ, čímž zdánlivě dochází k rozšíření počtu účastníků směnečného vztahu. Tak tomu však není, postavení účastníků směnky ani jejich vzájemné právní vztahy se nijak nemění, ale faktickým (zastřeným) účastníkem právních vztahů krytých směnkou bude třetí osoba, na jejíž účet výstavce vydá směnku.72 Skutečnost,

že

se

jedná

o

komisionářskou

směnku,

většinou

vyplyne

z tzv. zúčtovací doložky, která označuje třetí osobu, na jejíž účet má být placeno. Taková doložka bude obvykle znít „směnku zúčtujte s panem A. B.“ Jak je vidno, z obsahu této doložky nemůže být osobě nezúčastněné na směnce úplně zřejmé, na čí pohledávku má být směnka zúčtována. Takové znění je však voleno záměrně a vyhovuje hlavnímu účelu komisionářských směnek, kterým je zastření vzájemných právních vztahů mezi jednotlivými účastníky směnky a utajení osoby pravého výstavce.73 Zúčtovací doložka je však pouze fakultativní a účastníci směnečného vztahu se mohou rozhodnout ji neuvádět vůbec a učinit tak směnku nerozeznatelnou od směnky cizí v jejím základním modelu. V našem právním prostředí se komisionářská směnka vyskytuje poměrně zřídka, přičemž nejčastěji ji lze hledat v bankovní praxi. V tomto prostředí je modelovou situací případ, kdy směnečníkem je banka dlužníka, který je ve směnce označen jako komitent. Banka směnku akceptuje (akceptaci lze podmínit splněním podmínek vyplývajících Odtud také pochází označení komisionářské směnky. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 105. ISBN 9787400-402-5 73 Tamtéž 71 72

33

ze smlouvy o otevření akreditivu) a na účet dlužníka – komitenta – zaplatí směnečný dluh.74

4.5. Blankosměnka Ačkoliv blankosměnka patří mezi jeden z nejzajímavějších institutů směnečného práva, ZSŠ se k ní staví velice minimalisticky, když její úpravě věnuje pouze jedno ustanovení (ustanovení čl. I § 10 ZSŠ), které navíc neříká nic o její podstatě, nýbrž se věnuje pouze námitkám směnečného dlužníka v případě, že blankosměnka nebyla vyplněna tak, jak bylo ujednáno. I tato kusá úprava však stačí k dovození jak možnosti vydat platnou blankosměnku, tak i základních znaků takové směnky. Úprava všech ostatních otázek s ní souvisejících, včetně její definice, však již připadá teorii a judikatuře. Ani blankosměnka, stejně jako směnky redukované a směnka komisionářská, není samostatným druhem směnky. V případě blankosměnky se vždy jedná buď o směnku cizí, nebo o směnku vlastní, která je specifická tím, že není vyplněna v plném rozsahu. Tato směnka obsahuje bílá místa,75 do kterých mají být později doplněny další údaje, a to údaje především charakteru podstatných náležitostí směnky, ale i údaje vedlejší. De facto se tedy jedná o jakýsi zárodek budoucí směnky – ještě nejde o směnku plnohodnotnou, tou se listina s bílými místy stane až doplněním posledního nevyplněného údaje, a to i v tom případě, že ten není podstatnou náležitostí směnky.76 Důvod vzniku blankosměnky je třeba hledat v oblasti obchodních vztahů. Právě tam vzniká nejčastěji potřeba vystavit směnku (především za účelem zajištění jiného závazku) ještě před tím, než jsou známy všechny skutečnosti, které jsou nutné pro její platnost.77 Účastníci v tom případě vydají směnku s bílými místy a zároveň uzavřou dohodu o vyplňovacím právu směnečném, která nabyvatele blankosměnky opravňuje

Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 52. ISBN 80-7201570-2 75 Odtud slovo výraz blanko/bianco směnka – blanc/bianco = bílý 76 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 116. ISBN 9787400-402-5 77 Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 75. ISBN 978-80-7400-182-6 74

34

k tomu, aby do listiny za stanovených podmínek doplnil předem stanovené náležitosti. Právě až vyplněním bílých míst na listině vznikne směnka s účinky ex tunc.78 Vyplňovací právo je zvláštním, neodvolatelným právem majitele blankosměnky, které může vzniknout pouze smlouvou, resp. dohodou mezi směnečnými účastníky, jejímž obsahem je ujednání o rozsahu a způsobu vyplnění blankosměnky. Protože tuto smlouvu ZSŠ podrobněji neupravuje (pouze se o ní zmiňuje v čl. I § 10), je nutné na ni hledět jako na smlouvu inominátní, což se projeví i v tom, že může být uzavřena v jakékoli formě včetně formy konkludentní.79 Vyplňovací právo je s blankosměnkou pěvně spjato, a to tak, že mezi nimi existuje akcesorická vazba, takže vyplňovací právo nemůže vzniknout bez blankosměnky, sdílí její osud (nemůže se dostat do rukou jiné osoby, než blankosměnka – je převoditelné pouze s převodem blankosměnky) a nemůže ji přežít. Toto právo zaniká nejčastěji konzumací, přičemž okolnost, jaký je poměr vyplnění ke smluvní dohodě, není vůbec významná – není rozhodné, zda bylo vyplňovací právo využito v souladu či v rozporu s dohodou účastníků. Právo vyplnit směnku je zkonzumováno i v tom případě, když majitel vyplní do směnky méně, než by měl.8081 Vyplňovací právo zaniká též z důvodu vzdání se tohoto práva, následnou nemožností výkonu tohoto práva (např. při ztrátě a zničení blankosměnky) a uplynutím času za předpokladu, že vyplňovací právo bylo ujednáno na určitou dobu.82 Vyplňovací právo by mělo být vykonáno v souladu se smlouvou směnečných účastníků, nicméně vyplní-li majitel blankosměnku odlišně od ujednání o jejím vyplnění, není z tohoto důvodu směnka neplatná.83 Blankosměnku určuje několik pojmových znaků, které lze dovodit právě z čl. I § 10 ZSŠ. V prvé řadě musí blankosměnka obsahovat alespoň jeden podpis.

Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 138. ISBN 978-80-7400-515-2 79 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, publikovaný v C 1534 80 V tom případě se hovoří o tzv. podvyplnění směnky 81 Kovařík, Z. Vznik, podstata a zánik práva vyplnit blankosměnku. Právní rozhledy č. 1/2007, s. 10 an. 82 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 123. ISBN 9787400-402-5 83 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. 5 Cmo 125/98, publikovaný v SR č. 4/1999, s. 126a 78

35

Nejčastěji půjde o podpis výstavcův, postačující je však i podpis směnečníkův (označován jako blaknoakcept) či podpis směnečného rukojmího (avalisty).84 Nutností dále je, aby neúplná listina byla určena za směnku, resp. aby z textu neúplné listiny bylo patrné, že je určena k tomu, aby se z ní v budoucnu stala úplná směnka. Kovařík zastává názor, že aby došlo ke splnění této podmínky, blankosměnka „bude muset obsahovat alespoň torzo směnečného prohlášení, zejména nutně bude obsahovat slovo směnka.“85 S tímto prohlášením se však zcela neztotožňuji. Dle mého názoru nelze vyloučit, aby listina byla určena za směnku i jinými způsoby, než právě označením slovem „směnka.“ Jedním z těchto způsobů může být např. opatření listiny doložkou znějící „K této listině je ve smyslu čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb. ujednáno vyplňovací právo.“86 Touto doložkou lze jistě listinu identifikovat jako předstupeň budoucí směnky, a to aniž by bylo potřeba označit listinu ještě slovem „směnka.“ V souvislosti s určením listiny za směnku je sporné, zda ke vzniku blankosměnky postačuje pouhý podpis výstavce na jinak prázdném listu papíru. Judikatura tento spor zatím nevyřešila, a to vzhledem k tomu, že praxe se s takovou směnkou zpravidla nesetkává. Směnečná teorie87 se přiklání spíše k názoru, že pouhý podpis na jinak čisté listině ke vzniku blankosměnky nestačí, protože že z podepsaného bílého listu papíru není patrné určení listiny jako směnky. Odlišný názor má však kupř. Chalupa, který uvádí, že samotný podpis na listině je také blankosměnkou, nicméně za předpokladu, že existuje dohoda o jejím vyplnění.“88 Já sama se přikláním k většinovému názoru. Souhlasím s tím, že z podepsaného bílého listu papíru nemůže být vyvozováno určení listiny jako směnky, tudíž není naplněn pojmový znak blankosměnky a tak blankosměnka vůbec nevznikne.

Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 102. ISBN 97880-7357-965-4 85 Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 76. ISBN 978-80-7400-182-6 86 Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 102. ISBN 97880-7357-965-4 87 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 117. ISBN 9787400-402-5; obdobně i Dědič, J. a kol. Právo cenných papírů a kapitálového trhu. 1. vydání. Praha: Prospektum, 2000, s. 130, ISBN 80-7175-084-0 88 Chalupa, R. Blankosměnka v podnikatelské praxi. Právní rádce č. 4/1999, příloha, str. 4 84

36

Je-li naplněna podmínka spočívající v určení listiny za směnku, nechává ZSŠ zcela na vůli účastníků, do jaké míry bude blankosměnka vyplněna – počet bílých míst není omezen, stejně tak není omezeno ani množství vyplněných údajů. Blankosměnka je dále charakteristická tím, že je vědomě neúplná, tj. z úmyslu směnečných účastníků v ní zatím chybí některá náležitost směnky, přičemž nemusí jít pouze o náležitost podstatnou, nýbrž se může jednat i o fakultativní směnečnou doložku, byť toto v praxi nebude tolik obvyklé.89 Pokud z úmyslu účastníků na blankosměnce záměrně chybí pouze fakultativní doložka, může být pro případné další majitele ještě nedoplněné směnky obtížné rozeznat, že se jim dostala do rukou právě blankosměnka, a to proto, že na první pohled bude tato listina vyvolávat dojem hotové směnky se všemi náležitostmi potřebnými pro její platnost. Obdobný problém může nastat v případě, kdy chybějícím údajem na blankosměnce bude např. údaj o splatnosti takové směnky, neboť v případě chybějící splatnosti se uplatní zákonná fikce, že je směnka splatná na viděnou.90 Nepoučený nový účastník směnky tedy může lehce nabýt dojmu, že původní účastníci směnky údaj nevyplnili proto, aby dali příležitost zákonné fikci splatnosti na viděnou. Posledním znakem blankosměnky je pak udělení vyplňovacího práva, o kterém již bylo pojednáno. Blankosměnky představují nesporně výhody, nicméně jsou s nimi spojena i určitá rizika, a to především pro směnečného dlužníka, který předáním blankosměnky jejímu nabyvateli ztrácí možnost jakkoliv se směnkou disponovat a kontrolovat tak její vyplnění. Proto je nezbytné, aby účastníci směnečného vztahu dbali zvýšené opatrnosti a sjednali přesné a nesporné podmínky realizace vyplňovacího práva. Za účelem snížení rizika vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou bude také vhodné sjednání depotních blankosměnek91 či omezení převoditelnosti blankosměnky.92

Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 102 - 103. ISBN 978-80-7357-965-4 90 Srov. Čl. I § 2 odst. 2 ZSŠ 91 Jedná se o směnky, které nemají být zůstat v úschově prvního majitele, aniž by byly obchodovány. 92 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 96-97. ISBN 807201-570-2 89

37

4.6. Domicilovaná směnka Domicilovaná neboli umístěná směnka je upravena stručným ustanovením čl. I § 4 ZSŠ, přičemž ani v tomto případě nejde o zvláštní druh směnky – domicilovat lze jak směnku cizí, tak směnku vlastní. Podstata směnečného domicilu tkví v tom, že se zvláštní doložkou znějící nejčastěji „splatno u“ směnka učiní splatnou u třetí osoby. Domicilace má dvojí význam – jednak upřesňuje platební místo a jednak označuje osobu, která má provést úhradu směnečného dluhu (tzv. domiciliát či umístěnec). Ačkoliv domiciliát fakticky plní povinnosti ze směnky, není účastníkem směnečného vztahu, je pouhým prostředníkem, skrze kterého směnečný dlužník proplácí směnečnou sumu. Vůči této osobě tedy účastníkům směnky nevznikají žádné směnečné nároky a zároveň domiciliát nemá žádných nároků vůči směnečným účastníkům. Jinak tomu však většinou je z pohledu obecného závazkového práva, kde typicky mezi směnečným dlužníkem

a

domiciliátem

existuje

příkazní

smlouva

dle

§

2430

NOZ,

jejímž předmětem je obstarání úhrady směnečného dluhu z prostředků směnečníka.93 Domiciliátem může být jakákoliv fyzická nebo právnická osoba odlišná od směnečného dlužníka, která je právně způsobilá, resp. svéprávná. Domiciliátem může být i výstavce cizí směnky,94 indosant, směnečný rukojmí, čestný příjemce a dokonce i remitent.95 Nejčastěji je však domiciliátem banka směnečného dlužníka. K domicilaci směnky jsou oprávněni pouze někteří směneční

účastníci,

a to konkrétně výstavce směnky a směnečník. Směnečník však může směnku domicilovat pouze při akceptu a za předpokladu, že směnku již nedomiciloval

Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 128 - 129. ISBN 978-7400-402-5 94 Výstavce vlastní směnky jím být nemůže, protože ten je zároveň i směnečným dlužníkem. 95 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 505/2004, [online]. [cit. 13. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/VSOL7Cmo505/2004 93

38

výstavce96. Jinak je tomu u blankosměnky, u které by v rámci vyplňovacího práva mohl o umístění směnky rozhodnout každý její majitel.97 Význam

domicilované

směnky

spočívá

především

v tom,

že

umožňuje

bezhotovostní zaplacení směnečné sumy, které je praktické především v případě, že směnka zní na vyšší částku. V některých případech je navíc bezhotovostní úhrada směnečné sumy i nutná. Typicky půjde o situace, kdy je směnečná suma vyšší než částka 270.000 Kč, což je částka, která je dle § 4 odst. 1 zákona č. 242/2004 Sb., zákon o omezení plateb v hotovosti, nejvyšší přípustnou kvantitativní hranicí hotovostních plateb mezi týmiž dvěma subjekty v rámci jednoho platebního dne.

Srov. čl. I § 27 odst. 1 ZSŠ Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 128 - 129. ISBN 978-7400-402-5 96 97

39

5. Funkce směnky a její hospodářský význam Jak již bylo uvedeno ve výkladu o historickém vývoji směnek, směnka původně sloužila ke směně měn a k bezpečnému transportu peněžních prostředků na delší vzdálenosti. V současné době však směnka plní naprosto odlišné funkce. Těmi hlavními jsou funkce platební (uhrazovací) a zajišťovací. Ostatní funkce směnky (funkce úvěrová a úložná) jsou funkcemi spíše doplňkovými, proto se jimi v této kapitole nebudu blíže zabývat. O tom, v jaké konkrétní funkci bude směnka vystupovat, rozhoduje dohoda směnečných účastníků, která je označována jako směnečná smlouva. Směnečnou smlouvu lze v průběhu oběhu směnky měnit, takže listina, která byla prvotně využívána např. jako zajišťovací nástroj, se se změnou účastníků směnky může stát nástrojem platebním.98 Úvodem této kapitoly je také vhodné zmínit, že směnky s platební, jakož i směnky se zajišťovací funkcí, mají zvláštní právní režim odlišný od obecného režimu směnky, a to i přesto, že neexistuje jejich zvláštní úprava v ZSŠ. Tento zvláštní právní režim je odrazem specifičnosti takových směnek a vyvěrá z teorie, zvyklostí a judikatury.

5.1. Platební směnka Pokud směnka plní funkci platební, nazýváme ji platební směnkou. Platební funkci má směnka v případě, že účelem jejího vystavení je úhrada příčinné (kauzální) pohledávky. Platební funkce směnky se pak projevuje ve dvou formách – placení směnkou (směnka pro soluto) nebo placení prostřednictvím směnky (směnka pro solvendo).

Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 26 - 27. ISBN 80-210-2855-6 98

40

5.1.1. Směnka pro soluto – placení směnkou „Směnka pro soluto je směnka, která představuje protiplnění za poskytnuté plnění.“99 Věřitel tuto směnku získává jako náhradní protiplnění namísto peněz – směnka tedy plní funkci platidla a proto se v této souvislosti hovoří o placení směnkou. Pokud se jedná o právní důsledky placení směnkou, platí, že okamžikem, kdy je věřiteli směnka předána,100 zaniká původní závazkový vztah (kauzální vztah) a je nahrazen (substituován) vztahem směnečným.101 Zjednodušeně řečeno, původní pohledávka a původní dluh okamžikem předání směnky zaniknou a namísto nich vznikne pohledávka směnečná, takže účastníci původního závazkového vztahu se stanou účastníky směnečnými. Ve své podstatě má tedy předání směnky povahu privativní novace dle § 1902 NOZ. Závěrem je potřeba zmínit, že nutným předpokladem placení směnkou je dohoda věřitele a dlužníka o tomto způsobu úhrady dluhu.102

5.1.2. Směnka pro solvendo – placení prostřednictvím směnky Druhou a v praxi daleko častěji užívanou variantou platební směnky je směnka pro solvendo, která slouží jako platební nástroj (jejím prostřednictvím se platí za poskytnuté plnění). Placení prostřednictvím směnky se uskutečňuje dohodou účastníků určitého právního vztahu o tom, že věřitelova pohledávka bude uspokojena tím, že mu bude proplacena směnka. V tomto případě (na rozdíl od směnky pro soluto) nedochází k zániku kauzálního vztahu – směnečný a kauzální vztah zde existují paralelně vedle sebe, a to až do doby, kdy bude směnka uhrazena. Pak zanikají oba. V takové případě se hovoří o kumulativní novaci.103

Chalupa, I., Reiteman, D. Cenné papíry. Základy soukromého práva IV. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 131. ISBN 978-80-7400-542-8 100 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 5 Cmo 426/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/2009, s. 148 101 Tyto právní důsledky ze směnky pro soluto činí směnku substitutivní. 102 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1994, sp. zn. 5 Cmo 150/1993 citovaný v Kovařík, Z. Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 75-76. ISBN 978-80-7357-5304 103 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 58. ISBN 9787400-402-5 99

41

Existence dvou právních vztahů však neznamená, že dlužník ze směnky a současně z kauzálního vztahu musí plnit dvakrát. Ochranu dlužníka před tím, aby na něm bylo vyžadováno duplicitní plnění, poskytuje § 1909 NOZ, který stanoví, že „použil-li dlužník ve shodě se smlouvou jako prostředek placení směnku, nemá vystavení směnky vliv na trvání peněžitého dluhu, ale věřitel může na dlužníku požadovat plnění dluhu, jen nemohl-li dosáhnout splnění ze směnky; pokud však věřitel splnění dosáhl, považuje se dluh za splněný již vystavením směnky.“ Pokud by vznikla pochybnost o tom, zda je směnka vystavena pro soluto či pro solvendo, bude na místě uplatnit ustanovení § 1902 NOZ, z jehož druhé věty104 vyplývá, že by se v takovém případě směnka považovala za směnku pro solvendo.

5.2. Zajišťovací směnka Vůbec nejčastěji se u nás objevují směnky se zajišťovací funkcí, tj. zajišťovací směnky.105 Jak je zřejmé již z názvu, zajišťovací směnka není vydávána proto, aby byla při splatnosti uhrazena, nýbrž proto, aby věřiteli poskytla jistotu, že jiný, směnkou zajištěný závazek, bude splněn. Zajišťovací směnka funguje na následujícím principu: pokud bude zajištěný závazek ze strany dlužníka uhrazen, odpadne důvod zaplatit směnečnou sumu; naopak pokud zajištěný závazek nebude uhrazen řádně a včas, vznikne věřiteli právo, aby dosáhl uspokojení ze směnky. Až v případě neuhrazení zajištěného závazku tedy směnka získává funkci platební a pozbývá funkci zajišťovací.106 Zajišťovací směnka nepatří mezi typické zajišťovací závazky, a to proto, že pohledávka vtělená do zajišťovací směnky není ani subsidiární ani akcesorická (což jsou základní znaky zajišťovacích závazků). Tyto vlastnosti zajišťovací směnka postrádá, neboť je jednak fakticky uplatnitelná bez ohledu na stav zajištěné pohledávky (tj. bez ohledu na to, zda zajištěná pohledávka již dospěla či nikoliv) a jednak § 1902 NOZ: „Dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. Může-li však dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.“ 105 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 28. ISBN 80-210-2855-6 106 Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 54. ISBN 978-80-7400-182-6 104

42

existenčně nezávislá na zajištěné pohledávce (takže i když je zajištěný závazek splněn, směnka zůstává platnou a povinnost zaplatit směnečnou sumu z hlediska směnečně právního i nadále existuje).107 V praxi se můžeme setkat s případy, kdy směnečný věřitel vymáhá zároveň dluh ze zajištěného závazku i dluh směnečný. Tím nastává situace, kdy vedle sebe existují dva exekuční tituly vyplývající z jediné pohledávky. Proti duplicitnímu uplatňování jedné pohledávky se velice tvrdě staví Hrabec,108 který tvrdí, že takový postup je v rozporu s dobrými mravy a zakládá bezdůvodné obohacení, pročež by mu měla být odepřena soudní ochrana. Naopak např. Kovařík109 (a dává mu za pravdu i Nejvyšší soud České republiky)110 zastává názor opačný, když poukazuje na to, že právě z povahy zajišťovací směnky jakožto závazku neakcesorického a nesubsidiárního vyplývá možnost uplatňovat oba dva nároky, a to i souběžně. Takový závěr je samozřejmě velice nepříznivý pro dlužníka, a to i přesto, že ten má právo bránit se dvojímu plnění v případném řízení o výkon rozhodnutí.111 Pro dlužníka je problematický také případ, kdy zajištěnou pohledávku sice uspokojí, ale věřitel i přesto zajišťovací směnku indosuje a nový majitel směnky pak požaduje úhradu směnečné sumy. Zatímco v případě zmíněném v předchozím odstavci se dlužník povinnosti zaplatit podruhé většinou vyhne, v této situaci to není až tak běžné. Dlužník má sice na svou obranu k dispozici kauzální námitky, nicméně aby je mohl uplatnit, musí dle čl. I § 17 ZSŠ prokázat, že majitel směnky jednal při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka, což je velice obtížné, ne-li nemožné. Obraně proti výše uvedené situaci však mohou značně pomoci preventivní opatření jako je uvedení zajišťovací doložky na směnce či domluva ohledně vrácení zajišťovací směnky dlužníkovi poté, co bude zajišťovaná pohledávka uhrazena. Chalupa, R. Zajišťovací směnka. 1. vydání. Praha: Linde, 2009, s. 48 - 51. ISBN 978-80-7201-756-0 Hrabec, J. Legalita a legitimita dvou exekučních titulů při zajištění směnkou. Právní rádce, č. 11/2010, s. 11-14 109 Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 57 an. ISBN 978-80-7400182-6 110 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný v SR č. 7/2003, s. 238; obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2406/2007, [online]. [cit. 19. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/32Cdo2406/2007 111 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný v SR č. 7/2003, s. 238 107

108

43

Závěrem bych uvedla, že zajišťovací směnky jsou jednoznačně upřednostňovány před směnkami platebními. Důkazem toho může být rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 5 Cmo 5/2008, v němž soud uvádí, že „nevyplývá-li z dokazování jednoznačně, zda byla mezi remitentem a směnečným dlužníkem dohodnuta platební nebo zajišťovací funkce směnky, je nutno vyjít z toho, že tuzemské směnky ve velké převaze plní funkci zajištění. Platební funkce směnky, pro menší pravděpodobnost takového použití směnky, musí být prokázána spolehlivě.“

5.3. Použití směnky v souvislosti se spotřebitelskými úvěry Velice zajímavou a v poslední době často diskutovanou tématikou je použití platebních a zajišťovacích směnek u spotřebitelského úvěru. Jak již bylo uvedeno v kapitole 3.1., tuto problematiku upravuje zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ZSÚ), který byl přijat k provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.112 ZSÚ ve svém původním znění stanovil, že spotřebitelský úvěr je možné splatit či jeho splacení zajistit právě směnkou, a to za předpokladu, že budou zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěr sjednává.113 Tento stav byl ovšem zrušen zákonem č. 43/2013 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, který výše uvedené využití směnky u spotřebitelských úvěrů absolutně zapověděl, když změnil znění § 18 ZSÚ, jehož odst. 1 nyní stanoví: „Ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek.“ Stejně je vyloučeno i použití směnky ke splnění nebo zajištění splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, ve které se sjednává zprostředkování spotřebitelského úvěru.114 Přestože platnost takto použité směnky ve výsledku není tímto ustanovením dotčena (pokud listina splní všechny náležitosti stanovené ZSŠ, je platnou směnkou bez ohledu ZSÚ však v našem právním řádu není první právním předpisem, který použití směnky v souvislosti se spotřebitelskými úvěry upravuje. Tím byl zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl nahrazen právě ZSÚ. 113 § 18 zákona č. 145/2010 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru v původním znění 114 Srov. § 18 odst. 3 ZSÚ 112

44

na okolnosti jejího vydání), věřitel, popřípadě zprostředkovatel budou spotřebiteli odpovídat za jakoukoliv škodu vzniklou jim porušením této povinnosti.115 Stejně tak se vystavují riziku veřejnoprávní sankce v podobě pokuty až do výše 20 mil. Kč.116 Důvodem této koncepční změny se stala především situace na trhu s nebankovními spotřebitelskými úvěry, kde věřitelé velice často zneužívali spotřebitelovu neznalost v oblasti směnek a směnečného práva ke svému vlastnímu prospěchu. Nejhojnějším prohřeškem věřitelů se stalo vyplňování podepsané blankosměnky v rozporu s vyplňovacím právem. Věřitelé si často počínali tak, že spotřebitele nechali podepsat blankosměnku, ve které nebyla vyplněna směnečná suma. Spotřebitel tak podepsal směnku s nejasnou částkou zajištění, kterou následně neseriózní věřitel vypsal (v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu) v neúměrně vysoké částce. Neméně časté byly také případy osamostatnění zajišťovací směnky od hlavního závazku převodem směnky na třetí osobu, která, nehledě ke splacení dluhu původnímu věřiteli, následně po spotřebiteli vyžadovala opětovné plnění.117 Ačkoliv variant řešení výše zmíněných problémů bylo několik,118 vláda se nakonec rozhodla Parlamentu, resp. Poslanecké sněmovně předložit návrh absolutního zákazu využití směnek u spotřebitelských úvěrů, což odůvodnila takto: „Používání směnky coby zajišťovacího instrumentu předpokládá poměrně rozsáhlou míru znalosti relevantní právní úpravy, což je podmínka, kterou běžný spotřebitel nesplňuje. Vzhledem k problémům, které stávající znění ZSÚ pro spotřebitele přineslo, a vzhledem k pochybnostem že

nejefektivnější

o účinnosti a pro

jiných

spotřebitele

zvažovaných

variant

nejsrozumitelnější

je

analýza směnky

ukazuje, zajišťující

spotřebitelský úvěr zcela zakázat, aby jich v budoucnu nebylo zneužíváno. Zákaz používání směnek a šeků je také v souladu s legislativou EU, protože z bodu 9 Srov. § 18 odst. 2 a 3 ZSÚ Srov. § 20 odst. 1 písm. d) a § 20 odst. 5 písm. a) ZSÚ 117 Důvodová zpráva k zákonu č. 43/2013 Sb. [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupná z: https://www.beckonline.cz 118 Dalšími zvažovanými variantami řešení zmíněných problémů byly: 1) ponechání možnosti splatit či zajistit úvěr směnkami za současné regulace rizikových blankosměnek (zavedení písemné formy dohody o vyplňovacím právu a povinnost předání kopie této dohody spotřebiteli povinnost rektadoložek), 2) ponechání možnosti splatit či zajistit úvěr směnkami za současné regulace směnek jako takových (zákaz indosace a zachování kauzálních námitek, regulace užití blankosměnek viz. bod 1), povolení užití pouze směnek vlastních). (Viz. Důvodová zpráva k zákonu č. 43/2013 Sb. [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupná z: https://www.beck-online.cz). 115 116

45

preambule Směrnice 2008/48/ES vyplývá, že s používáním směnek a šeků ve vztahu ke spotřebitelům se nepočítá.“119 Zastávám názor, že absolutní zákaz použití směnky ke splacení či zajištění splacení spotřebitelského úvěru je poněkud radikálním řešením. Je sice nesporné, že tato úprava přináší mnoho výhod (např. vyčištění trhu od neférových praktik, zvýšení důvěry na trhu, zlepšení postavení spotřebitele v rámci směnečného práva), nicméně je třeba pohlédnout i na druhou stranu. Absolutní zákaz použití směnky ke splacení či zajištění splacení spotřebitelského úvěru některým spotřebitelům, a to zejména těm, kteří nebudou schopni či ochotni nabídnout věřiteli jiné zajištění, zavře cestu k potřebným peněžitým prostředkům; poctivý věřitel pak v důsledku tohoto zákazu přijde o část svých příjmů. Z mého pohledu by bylo možné přistoupit k této problematice méně přísně a přesto tak, aby to spotřebitele dostatečně ochránilo. Inspiraci by v tomto smyslu nebylo nutné hledat nijak daleko – stačí se podívat na fungující model našich rakouských sousedů, jejichž zákon o ochraně spotřebitele se k užití směnek ve vztazích mezi podnikateli a spotřebiteli staví tak, že užití směnek je obecně zakázáno, ledaže se jedná o směnky opatřené rektadoložkou, kde zároveň podnikatel vystupuje jako remitent.120 Ochrana spotřebitele je v rakouském právním prostředí zesílena ještě tím, že podnikateli je v případě vystavení směnky v rozporu s tímto přepisem uložena pokuta a v případě, že se toho spotřebitel dovolá, i povinnost uhradit spotřebiteli, který nezákonnou směnku zaplatil, částku do výše postižní sumy (důkazní břemeno je v tomto ohledu přeneseno na podnikatele – aby mu tato povinnost nebyla uložena, musel by dokázat, že spotřebitel zaplacením směnky uhradil pohledávku, jež existovala i beze směnky).121 Jak již bylo naznačeno, pokud by směnka byla vystavena v rozporu s § 18 ZSÚ, nebyla by, pokud by splňovala veškeré podstatné náležitosti směnky, neplatná, Důvodová zpráva k zákonu č. 43/2013 Sb. [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupná z: https://www.beckonline.cz 120 Srov. § 11 odst. 1 rakouského zákona o ochraně spotřebitele (Konsumentenschutzgesetz, BGBl. Nr. 140/1979) (Viz. Kotásek, J. Směnka ve spotřebitelských vztazích. [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: http://is.muni.cz/el/1422/jaro2006/MV838Zk/um/1250607/1_Spotrebitelske_smenky_komparace.pdf 121 Srov. § 11 odst. 2 rakouského zákona o ochraně spotřebitele (Konsumentenschutzgesetz, BGBl. Nr. 140/1979) (Viz. Kotásek, J. Směnka ve spotřebitelských vztazích. [online]. [cit. 20. 3. 2015]. Dostupné z: http://is.muni.cz/el/1422/jaro2006/MV838Zk/um/1250607/1_Spotrebitelske_smenky_komparace.pdf) 119

46

přičemž takový závěr lze dovodit z abstraktní povahy směnečných závazků.122 Vystavení směnky ZSÚ však spotřebiteli zakládá právo uplatnit vůči věřiteli kauzální námitku nepřípustného důvodu směnky, když toto právo vyplývá právě z porušení ZSÚ.123 Vzhledem k tomu, že neplatnost směnky v případě porušení zákazu používat směnky ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nenastává, musely být do ZSÚ logicky přidány jiné „sankce,“ které by věřitele přesvědčily k dodržování předmětného zákazu. Těmi jsou jednak povinnost nahradit spotřebiteli škodu vzniklou vystavením směnky za účelem splacení či zajištění splacení spotřebitelského úvěru, a jednak pokuta až do výše dvaceti milionů korun. V souvislosti s povinností nahradit škodu vyvstává otázka, zda takovýto nárok spotřebiteli přísluší bez dalšího za každé situace, tj. zda působí absolutně již z titulu zákonného vyloučení použití směnek. Ačkoliv nepochybuji o tom, že snahou zákonodárce bylo prostřednictvím nové právní úpravy užití směnek v souvislosti se spotřebitelskými úvěry dosáhnout co nejvyšší ochrany spotřebitele, kloním se k názoru, že nikoliv. Není pochyb o tom, že nároku na náhradu škody se spotřebitel bude muset domáhat cestou samostatného civilního řízení. V něm však neplatí zákonitosti směnečného řízení (tj. především nespornost nároků), když jedním z nutných předpokladů k přiznání nároku spotřebitele na náhradu škody bude prokázání, že spotřebiteli vznikla skutečná škoda (břemeno tvrzení i důkazní je na spotřebiteli jakožto na žalobci). V této souvislosti je však možné položit si otázku, jaká skutečná škoda spotřebiteli vznikne např. v případě, že spotřebitel musí věřiteli plnit ze směnky, která jinak koresponduje s obecně právní (kauzální) pohledávkou, takže není ničím jiným než jejím pouhým odrazem? Dle mého názoru žádná. Proto se domnívám, že nelze kategoricky tvrdit, že nemůže nastat obhajitelná situace, kdy spotřebiteli nebude možno z důvodu porušení § 18 ZSÚ přiznat nárok na náhradu škody. Tuto otázku však zodpoví až relevantní a ustálená judikatura soudů.

Právě abstraktnost způsobuje, že pokud je směnka vydána se všemi zákonnými náležitostmi, je platná bez ohledu na hospodářský důvod (kauzu) závazku. 123 Sadecký, L. Směnka a spotřebitelský úvěr. Právní rozhledy č. 2/2013, s. 51 an. 122

47

6. Náležitosti směnky 6.1. Náležitosti směnky obecně Pokud jde o obsah směnky, je nutné důsledně odlišovat obsah, který směnka pod sankcí neplatnosti musí mít, tj. podstatné náležitosti, a další obsah, jehož přítomnost na směnce není z hlediska její platnosti nutná, tj. nepodstatné náležitosti. Zatímco podstatné náležitosti směnek jsou v ZSŠ výslovně uvedeny, úprava nepodstatných náležitostí v ZSŠ není pravidlem. Nepodstatnými náležitostmi tak mohou být jednak zápisy, které směnečné právo explicitně předvídá (fakultativní doložky), a jednak zápisy, které směnečné právo neupravuje vůbec (vedlejší doložky). Zatímco fakultativní doložky mají vliv na směnečně právní vztah, protože ZSŠ s nimi spojuje určité právní následky, vedlejší doložky nezasahují do směnečného vztahu jako takového – mají pouze evidenční, orientační nebo obecně právní význam, když jejich smyslem je zejména informovat účastníky o určitých skutečnostech anebo založit jiný právní vztah než vztah směnečný, tj. vztah obecně právní.124 Problematika nepodstatných náležitostí však překračuje zaměření mé práce, proto o ní nebude více pojednáno.

6.2. Podstatné náležitosti směnky V úvodu této kapitoly bych ráda uvedla, že podstatné náležitosti směnky cizí a směnky vlastní směnky jsou sice rozdílné, rozdíly mezi nimi jsou však takového charakteru, že je možné pojednat o nich současně. Proto tak v následujících odstavcích učiním, přičemž v případech, kde se jednotlivé náležitosti směnek cizích a směnek vlastních liší významněji, provedu jejich komparaci. Obsahové náležitosti směnky cizí upravuje čl. I. § 1 ZSŠ v osmi bodech. Obdobně tak u směnky vlastní činí čl. I § 75 ZSŠ, přičemž počet těchto bodů je sedm.

Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 75. ISBN 9787400-402-5 124

48

Náležitostmi směnky cizí jsou: 1) označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyce, ve kterém je tato listina sepsána 2) bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu 3) jméno toho, kdo má platit (směnečníka) 4) údaj splatnosti 5) údaj místa, kde má být placeno 6) jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno 7) datum a místo vystavení směnky 8) podpis výstavce. Náležitosti směnky vlastní se od náležitostí směnky cizí liší pouze v bodě 2) a 3), přičemž bod dvě je u směnky vlastní představován bezpodmínečným slibem zaplatit určitou peněžitou sumu a bod tři chybí úplně. Všechny ostatní náležitosti, tj. body 1), 4), 5) 6), 7) a 8), se shodují. K výše uvedeným náležitostem směnky je však třeba poznamenat, že nikoliv všechny z nich jsou náležitostmi podstatnými (tj. náležitostmi, které na listině musí být uvedeny, aby se jednalo o platnou směnku), neboť, jak vyplývá z ustanovení čl. I § 2 a § 76 ZSŠ, směnka je nemusí obsahovat všechny. Naopak, některé náležitosti nemusí být ve směnce uvedeny vůbec, resp. mohou ze směnky pouze nepřímo vyplývat, a to proto, že ZSŠ se s jejich absencí vyrovnává prostřednictvím domněnek či fikcí, jež nalezneme v čl. I § 2 odst. 2, 3 a 4 a § 76 odst. 2, 3, a 4 ZSŠ. Náležitostí, která ve směnce vlastní i cizí může chybět úplně, je údaj splatnosti. Místo, kde má být placeno a místo vystavení směnky pak nemusí ze směnky cizí ani vlastní vyplývat přímo, tj. může být odvozeno od eventuálních jiných místních údajů ve směnce. Zcela nepominutelnými, tj. podstatnými náležitostmi směnky cizí jsou tedy pouze tyto náležitosti: 1) označení, že jde o směnku pojaté do vlastního textu listiny, 2) bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu, 3) jméno toho, kdo má platit, 4) jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, 5) datum vystavení směnky a 6) podpis výstavce. Podstatnými náležitostmi směnky vlastní jsou pak: 1) označení, že jde o směnku pojaté do vlastního textu listiny, 2) bezpodmínečný slib zaplatit určitou 49

peněžitou sumu, 3) jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, 4) datum vystavení směnky a 5) podpis výstavce. Ze systematických důvodů však na tomto místě pojednám o všech základních náležitostech směnky uvedených v čl. I. § 1 a § 75 ZSŠ.

6.2.1. Směnečná klauzule První ze zákonných požadavků na obsah směnky, tj. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána (označovaný jako směnečná klauzule), je shodný jak pro směnku cizí, tak pro směnku vlastní.125 Tento požadavek v sobě zahrnuje nejen příkaz označit listinu za směnku, ale také zakotvuje listinou podobu směnky a zapovídá jazykovou různorodost směnky. K platnosti směnky je tedy třeba přítomnosti listiny, na které bude slovo směnka v určitém jazyce a na určitém místě. Protože o listinné podobě směnky již bylo pojednáno v kapitole 3.2., budu se dále zabývat pouze problematikou označení listiny za směnku a problematikou jazyka směnky. Kovařík říká, že požadavek na to, aby listina byla označena za směnku, je výjimkou z obecného pravidla, že listinu určuje její obsah a nikoliv její označení.126 Takové tvrzení však nelze pojímat zjednodušeně. Směnku směnkou nečiní pouze její označení za směnku, nýbrž i její obsah, protože musí splňovat veškeré požadavky kladené na ni zákonem – listina, jež by byla za směnku označena, ale neobsahovala by ostatní zákonné náležitosti, nebude směnkou platnou. K označení listiny za směnku je nutné použít slovo „směnka.“ Vyloučena jsou obdobná označení jako „směnečný závazek“ nebo „směnečná listina“ a v případě směnky cizí i „trata.“ Požadavku zákona na označení směnky však neodporují výrazy upřesňující charakter směnky, jako jsou např. „vistasměnka“ a „solasměnka“ či sousloví Čl. I § 1 bod 1 a § 76 bod 1 ZSŠ Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 78. ISBN 9787400-402-5 125 126

50

„vlastní směnka“ nebo „cizí směnka.“127 ZSŠ trvá na tom, aby slovo „směnka“ bylo umístěno přímo v textu listiny. Slovo „směnka“ tedy nemůže být uvedeno samostatně (např. v nadpise) – to by způsobilo neplatnost směnky. V rámci textu listiny pak bude nejvhodnější zahrnout slovo „směnka“ do platebního příkazu v případě směnky cizí nebo platebního slibu v případě směnky vlastní. Pokud se týká velikosti a stylu písma slova „směnka“, jeho odlišnost ke zbytku textu směnky nemá vliv na její platnost.128 ZSŠ požaduje, aby označení listiny za směnku, tj. slovo „směnka“, bylo totožné s jazykem, v němž je směnka sepsána. Celý základní text směnky musí být ve stejném jazyce. „Nepřichází tak v úvahu, aby část směnky byla v jazyce jednom a část druhá v jazyce jiném, případně, že by text směnky přecházel postupně z jednoho jazyka do druhého.“129 Zákon v tomto ohledu netrvá na češtině, směnka může být vyhotovena v jakémkoliv existujícím jazyce, přičemž účastníci nejsou v jeho výběru nijak limitováni. Specifickým případem je vystavení vícejazyčných směnek (směnka je vyhotovena v jednom jazyce a na téže listině je přeložena do jiného/ých jazyka/ů), které je však možné považovat za platné pouze tehdy, kdy má celý směnečný text úplné znění alespoň v jednom jazyce, přičemž z něj jasně vyplývá, že má přednost před jiným zněním. Verze ostatních překladů proto mohou být nekompletní, protože nemají žádné právní účinky.130 Požadavky zákona na jazykovou jednotu se netýkají místních a vlastních jmen – ty je možné používat v originále, a to i v případě, že mají v jazyce směnky svůj ekvivalent. Na směnce v českém jazyce tedy bude možné označit platební místo jako Řím i jako Rome či uvést jméno remitenta jako John Stone i jako Jan Kamenný. Stejně tak se jednotnost jazyka netýká vedlejších doložek umístěných na směnku až po její emisi

127

Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 37. ISBN 978-80-7201-716-

4 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, publikovaný v C 1893 129 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 427/2009, publikovaný v C 9482 130 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 79. ISBN 9787400-402-5 128

51

(akcept, indosament, aval), které v jiném jazyce být uvedeny mohou a neplatnost směnky to nezpůsobí.131

6.2.2. Platební příkaz, platební slib Cizí směnka musí obsahovat bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu,132 součástí textu vlastní směnky pak musí být bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu.133 Právě tyto náležitosti spolu s označením listiny za směnku představují jádro směnky, protože uvádí, o co v předmětné listině vlastně jde, tj. co je její podstatou.134 Platební příkaz u směnky cizí a platební slib u směnky vlastní musí být formulován tak, aby z něj bylo zřejmé, že se přikazuje, resp. slibuje zaplacení peněžité sumy. Formulace platebního příkazu (jímž výstavce přikazuje směnečníkovi zaplatit remitentovi ve směnce uvedenou peněžitou sumu) na směnce cizí bude obvykle znít „zaplaťte“, vyloučeny však nejsou ani jiné výrazy nevzbuzující pochybnost o tom, že jde o příkaz (např. „přikazuji zaplatit“). V tomto ohledu však soudní praxe akceptuje i takové formulace, které z čistě gramatického pohledu nejsou příkazem. Např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 802/2010 konstatoval, že „z použité formulace za tuto směnku zaplatíte je zřejmé, že směnka platební příkaz obsahuje. Uvedené výstavcovo prohlášení (bez zřetele k tomu, zda je gramaticky správné) z obsahového hlediska odpovídá požadavkům ustanovení čl. I. § 1 bodu 2 směnečného zákona a v daných souvislostech jej nelze chápat jinak, než jako vyjádření příkazu výstavce, aby označený směnečník zaplatil (za směnku) stanovenou částku.“ Překážkou platnosti směnky není ani zdvořilostní formule typu „laskavě zaplaťte“

Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 63 - 64. ISBN 80-210-2855-6 132 Čl. I § 1 bod 2 ZSŠ 133 Čl. I § 75 bod 2 ZSŠ 134 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 38. ISBN 978-80-7201-7164 131

52

Nepřípustné však budou formulace „za tuto směnku daruji“ či „za tuto směnku vydám“.135 Pokud se jedná o směnku vlastní, platebního slib (kterým se výstavce zavazuje zaplatit remitentovi na směnce uvedenou peněžitou sumu) je nejčastěji vyjadřován ve znění „zaplatím“ či „slibuji zaplatit“. Nelze vyloučit ani použití stejně hodnotné dikce, ta je však, alespoň v českém jazyce, těžko představitelná. V souvislosti s formulací platebního příkazu ve směnce cizí i platebního slibu ve směnce vlastní je nutné uvést, že platební příkaz i platební slib, stejně jako i ostatní části směnky, musejí být prosty jakékoliv podmínky, přičemž nerozhoduje, zda jde o podmínku rozvazovací či odkládací, splnitelnou či nesplnitelnou, objektivní či subjektivní. Uvedení podmínky, vyjádřené např. „zaplatím až“ či „zaplaťte když“, způsobuje neplatnost směnky. Snaha podmínit směnečný závazek však nemusí být vždy bezvýsledná. Vyloučené totiž nejsou mimo směnečně ujednané podmínky, které jsou vázány na okamžik uplatnění směnky. Taková mimo směnečné ujednaná podmínka sice nemá vliv na existenci ani obsah směnečného závazku, umožňuje však věřiteli uplatnit relativní námitku nesplnění podmínek pro uplatnění směnky.136 Platební příkaz a platební slib musejí dále směřovat k zaplacení určité peněžité sumy, tzv. směnečného penízu. Suma určená k úhradě musí být peněžitá, vystavení směnky na jiné než peněžité plnění (např. zlato či jiné zboží, cenné papíry) je zcela vyloučeno. Tato peněžitá suma musí být určitá – ze směnky musí zcela jasné, kolik se má za směnku při její splatnosti zaplatit. Z důvodu neurčitosti směnečné sumy tak neobstojí směnka, ve které je při určení směnečné sumy odkazováno na jiný vztah slovy např. „zaplatím tolik, kolik Vám dlužím“ ve směnce vlastní či „zaplaťte tolik, kolik mi dlužíte“ ve směnce cizí. Obdobně nelze platně přikazovat či slibovat ani zaplacení takové částky, kterou bude majitel směnky požadovat, případně částky, která bude v možnostech směnečníka. Konečně, neplatná bude také směnka,

Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 11. ISBN 80-7201570-2 136 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 39. ISBN 978-80-7201-7164 135

53

v níž výstavce přikáže či slíbí zaplatit ekvivalent částky stanovené v jiné měně, např. 1000 EUR v české měně.137 Peněžitá suma může být na směnce uvedena slovy či čísly, případně oběma způsoby. V případě, že je směnečná suma na směnce uvedena jak slovy, tak čísly a tyto částky se neshodují, platí suma vyjádřená slovy, a to bez ohledu na to, zda je vyšší nebo nižší než suma uvedená čísly.138 V případě, kdy je směnečná suma uvedena jen vícekrát slovy nebo jen vícekrát čísly, bude platit ta z nich, která je nejnižší.139 Požadavek určitosti se vztahuje i na měnu peněžité sumy. Měnou může být jakákoli existující měna. Pokud je však ve směnce uvedena měna, která v den jejího vystavení již neexistuje, není směnka platná. Soudy České republiky touto otázkou zabývaly v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní republiky a tím i československé koruny (Kčs). Tehdy se i po měnové odluce, ke které došlo 8. 2. 1993, vyskytovalo mnoho směnek znějících na Kčs, což však vyvolávalo spory o platnosti takových směnek. Soudy dovodily, že platnosti směnky nebude na újmu fakt, že směnka byla v Kčs vydaná před 8. 2. 1993, protože tato měna do té doby existovala.140141 Naopak směnky vystavené na Kčs po 8. 2. 1993 nejsou směnkami platnými, protože neexistující měna nesplňuje požadavek určitosti peněžité sumy ve smyslu ustanovení čl. I. § 1 bod 2 ZSŠ.142 Na směnce musí být uvedena pouze jedna měna, jinak by šlo o směnku neplatnou – kolize dvou či více měn není v zákoně, na rozdíl od kolizí částek, řešena. Zákon však pamatuje na situaci, kdy je peněžitá suma udána druhem peněz (např. „koruna“), který má stejné označení, avšak odlišnou hodnotu v místě vystavení (koruna česká) a v místě platebním (koruna švédská). V takovém případě se má dle čl. I § 41 odst. 4 ZSŠ

137

Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 40. ISBN 978-80-7201-716-

4 Čl. I § 6 odst. 1 ZSŠ Čl. I § 6 odst. 2 ZSŠ 140 Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 5 Cm 51/94, publikovaný v SR č. 3/1995, s. 67 an. 141 Pro platbu směnečné sumy se pak použila pravidla přepočtu peněžitých závazků vyjádřená v § 1 odst. 1 zákona č. 246/1993 Sb., o oddělení měn, podle něhož závazky vyjádřené v korunách československých se v poměru jedna k jedné přepočítávají na koruny české. 142 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995, sp. zn.. 5 Cmo 527/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1996, s. 176 138 139

54

(uplatnitelného i na směnku vlastní dle § 77 odst. 1 ZSŠ) za to, že měnou směnky je druh peněz místa platebního. Jak již bylo uvedeno v kapitole 6.1.1., je nezbytně nutné, aby směnka byla vyhotovena celá v jednom jazyce, přičemž pravidlo jednotného jazyka směnky se vztahuje i na měnu směnečné sumy. Nejvyšší soud ČR řešil případ, kdy na směnce sepsané v českém jazyce byla měna označena jako „swiss franks“. Tuto směnku pak Nejvyšší soud prohlásil za neplatnou, když judikoval, že jazyková jednota směnky je narušena také v případě, kdy je měna směnečné sumy označena výrazem, kterým se označuje v cizím jazyce. Pokud by v konkrétním případě byla směnečná suma

označena

pouze

mezinárodně

uznávaným

ISO

kódem

„CHF“,

popř. jako „švýcarský frank“, byla by jazyková jednota směnky zachována a listina by tak byla platnou směnkou.143

6.2.3. Jméno směnečníka Jméno toho, kdo má platit, tj. jméno směnečníka, je podstatnou náležitostí pouze směnky cizí.144 Směnka vlastní tuto náležitost vzhledem ke své podstatě (výstavce sám se zavazuje, resp. slibuje zaplatit remitentovi směnečný peníz) neobsahuje. Směnečník je osobou, bez níž není směnky cizí, neboť právě na něho směřuje příkaz výstavce k zaplacení směnky. Přímým účastníkem směnky, resp. přímým směnečným dlužníkem se však směnečník stává až akceptací směnky (do té doby je dlužníkem latentním). Údaj o směnečníkovi je vedle údaje o remitentovi jedinou podstatnou náležitostí směnky, která musí být uvedena v zákonem přesně stanovené podobě – směnečník musí být označen jménem. Proto je nepřípustné, aby směnečník byl ve směnce označen zprostředkovaně, tj. odkazem na svou funkci (senátor za Prahu 9), vztah k určité osobě (univerzální dědic Jana Kounického) nebo věci (vlastník domu nacházejícího se v ulici Jamská čp. 52, Kladno) apod. Z tohoto pravidla však existuje jedna výjimka, kterou je Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 427/2009, publikovaný v C 9482 144 Čl. I § 1 bod 3 ZSŠ 143

55

případ zastřené směnky vlastní.145 V ní směnečník může být označen odkazem na výstavce, k tomu je však nutné, aby tento odkaz byl uveden v rubrice určené pro označení směnečníka a nikoliv pouze u údaje výstavce. Právě tím bude splněna náležitost uvedení směnečníka, neboť jméno výstavce uvedeno bude. Pokud se jedná o identifikaci směnečníka, je-li směnečníkem fyzická osoba, k jejímu označení je nezbytné uvést alespoň její příjmení, je-li směnečníkem osoba právnická, postačí uvedení jejího názvu včetně dodatku charakterizujícího její právní formu.146 Uvedení dalších údajů o směnečníkovi (typicky bydliště a rodné číslo či sídlo a IČ) ZSŠ nevyžaduje, tento postup však lze jen doporučit. Nejenže tyto údaje vhodně identifikují klíčového účastníka směnky, ale také umožňují zachovat platnost směnky v případě, že v ní není uvedeno platební místo. Čl. I § 2 odst. 3 ZSŠ totiž stanoví, že chybí-li ve směnce zvláštní údaj, platí, že místo uvedené u směnečníka je místem platebním. Protože ZSŠ nestanoví, s jakou přesností mají být jméno nebo název směnečníka na směnce určeny, k platnosti směnky není potřeba, aby byl směnečník označen správným či úplným jménem nebo názvem. Postačí, aby byl údaj směnečníka určitý do té míry, aby nebylo možné pochybovat o jeho identitě.147 Taktéž uvedení neexistujícího, zcela smyšleného směnečníka platnost směnky za předpokladu, že směnka je jinak formálně dokonalá, neohrožuje.148 V takovém případě je však vyloučena akceptace směnky – směnku může přijmout jen označený směnečník,149 takže pokud ten neexistuje, není nikdo, kdo by směnku akceptoval. Směnka tak nebude mít žádného přímého dlužníka a remitent se bude muset se svými nároky obracet pouze na nepřímé dlužníky. Za neplatnou je však nutné považovat listinu, která obsahuje takové označení směnečníka, ze kterého vyplývá, že osoba, která je v této listině uvedena jako Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 13. ISBN 80-7201570-2 146 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 40. ISBN 978-80-7201-7164 147 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 3. 1995, zp. zn. 5 Cmo 387/94, publikovaný v SR č. 2/1996, s. 31 148 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 88. ISBN 9787400-402-5 149 Srov. čl. I § 21 ZSŠ 145

56

směnečník, směnečníkem být nemůže.150 Typicky půjde o případy, kdy je z označení směnečníka zřejmý nedostatek jeho právní osobnosti, na což je možné poukázat např. v případě, že je směnečníkem „obecní úřad“. Směnečníků může být i více, ovšem mohou být ze směnky zavázáni pouze kumulativně, nikoliv alternativně. Příkaz tedy nesmí za směnečníka označovat buď jednoho, nebo druhého směnečníka, nýbrž musí směřovat na všechny bez rozdílu.151 Jméno směnečníka se pak obvykle umisťuje do levého dolního rohu líce směnky, přičemž platí, že osoba tam uvedená je považována za směnečníka i tehdy, když tak není výslovně označena.152

6.2.4.Údaj splatnosti Údaj splatnosti, který vymezuje okamžik, kdy je možné požadovat zaplacení směnečné sumy, je jedinou náležitostí směnky cizí153 i směnky vlastní154, která nemusí být na směnce uvedena vůbec – v tom případě totiž dle čl. I § 2 odst. 2 a § 76 odst. 2 ZSŠ platí, že směnka je splatná na viděnou. Na rozdíl od místa platebního a místa vystavení směnky tedy o splatnosti nemusí být na směnce vůbec žádná zmínka. Je ovšem zjevné, že stanovení doby splatnosti je pro účastníky směnky prvořadě důležité a tak by nemělo být opomíjeno. Ode dne splatnosti směnky je nutné odlišit platební den, tj. den, ve kterém má být směnka řádně zaplacena. Tyto dny nemusí být totožné – směnky splatné v sobotu, neděli nebo ve svátek budou mít platební den v nejbližší pracovní den.155

Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 13. ISBN 80-7201570-2 151 Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 16. ISBN 978-80-7400-361-5 152 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 5 Cmo 657/1998, citovaný v: Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 19. ISBN 978-807357-530-4 153 Čl. I § 1 bod 4 ZSŠ 154 Čl. I § 75 bod 3 ZSŠ 155 Čl. I § 72 odst. 2 a § 77 odst. 1 ZSŠ 150

57

Pokud se směneční účastníci rozhodnou stanovit splatnost směnky výslovně, jsou vázáni taxativním výčtem možných způsobů uvedení splatnosti. Tento taxativní výčet provádí čl. I § 33 odst. 1 ZSŠ, přičemž ten se vztahuje jak na směnky cizí, tak i na směnky vlastní.156 Dle tohoto ustanovení je možné vystavit směnku splatnou 1) na viděnou (vistasměnka), 2) na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnka), 3) na určitý čas po datu vystavení (datosměnka), 4) nebo na určitý den (fixní směnka). Směnka vystavená s jakoukoliv jinou dobou splatnosti je dle odst. 2 zmíněného ustanovení neplatné, což potvrzuje i judikatura.157 K jednotlivým druhům směnek co do jejich splatnosti: Směnky se splatností na viděnou (vistasměnky) jsou směnky, ve kterých buďto není splatnost uvedena (jak vyplývá z již zmíněných ustanovení čl. I § 2 odst. 2 a § 76 odst. 2 ZSŠ), nebo ve kterých je splatnost explicitně stanovena doložkami ve znění např. „na viděnou“, „při předložení“, „kdykoliv“ či jinými obdobnými doložkami.158 Vistasměnka se stává splatnou při jejím předložení (tzv. prezentaci) směnečnému dlužníkovi.159 Splatnost je tak v rukou majitele směnky – ten může směnku předložit k placení v kterýkoliv jím vybraný pracovní den160, aniž by byl nucen dlužníka předem o tom informovat. Dlužník je tedy zcela podřízen věřitelově vůli a nikdy si nemůže být předem jist, kdy má být připraven splnit svůj závazek. Zákon tuto nejistotu alespoň částečně reguluje, když majiteli směnky ukládá povinnost předložit směnku k placení ve lhůtě jednoho roku od jejího vystavení.161 Tato lhůta je však pouze podpůrná, neboť platí, že výstavce ji může zkrátit nebo prodloužit (indosant ji může pouze zkrátit).162 Dalším prvkem zvyšujícím dlužníkovu jistotu je pak zákonem dovolené určení, že směnka nesmí být předložena k placení před určitým dnem. Ani v tomto případě se dlužník nejistoty nezbaví úplně (jednoroční lhůta pro předložení směnky Čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/1998, citovaný v Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 21. ISBN 97880-7357-530-4 158 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 100. ISBN 9787400-402-5 159 Čl. I § 34 odst. 1 a § 77 odst. 1 ZSŠ 160 Čl. I § 72 odst. 1 a § 77 odst. 1 ZSŠ 161 Čl. I § 34 odst. 1 a § 77 odst. 1 ZSŠ 162 Čl. I § 34 odst. 1 a 2 a § 77 odst. 1 ZSŠ 156 157

58

k placení začíná běžet od stanoveného dne163), nicméně může si být jist alespoň ohledně toho, dokdy nebude nucen zaplatit. Směnka splatná na určitý čas po viděné (tzv. lhůtní vistasměnka) je směnka, jejíž splatnost nastává uplynutím určité lhůty uvedené ve směnce, která začíná běžet od data přijetí směnky směnečníkem164 (směnka cizí)/předložení směnky výstavci k viděné165 (směnka vlastní) či od data protestace směnky166 (směnka cizí i směnka vlastní). Tyto směnky do jisté míry zmírňují tvrdost klasických vistasměnek – tím, že mezi předložením směnky k přijetí či k viděné a jejím zaplacením musí uběhnout určitá lhůta (ta nesmí být kratší než jeden den167), je dlužníkovi poskytnut čas na přípravu plnit dle směnky. Příkladem lhůtní vistasměnky je směnka se splatností určenou „za měsíc po viděné“.168 Protože úprava splatnosti lhůtní vistasměnky se u směnky cizí a směnky vlastní mírně liší, budu se jimi zabývat odděleně. Začněme splatností lhůtní vistasměnky v případě směnky cizí. Ta se řídí datem přijetí směnky nebo datem jejího protestu169, tj. lhůta do splatnosti začíná běžet ode dne přijetí směnky směnečníkem (to musí být učiněno do jednoho roku ode dne vystavení směnky, ledaže výstavce tuto lhůtu zkrátí či prodlouží – indosant může tuto lhůtu pouze zkrátit170) či ode dne protestu majitele směnky. To, zda lhůta začne běžet ode dne přijetí či ode dne protestu směnky, se odvíjí od toho, co se stane v případě, kdy majitel směnku předloží k přijetí směnečníkovi. V tomto smyslu mohou nastat tři situace: 1) Směnečník směnku odmítne přijmout – v tom případě je třeba učinit protest pro nepřijetí171, přičemž právě od něho začne běžet lhůta do splatnosti.

Čl. I § 34 odst. 2 a § 77 odst. 1 ZSŠ Čl. I § 35 odst. 1 ZSŠ 165 Čl. I § 78 odst. 2 ZSŠ 166 Čl. I § 35 odst. 1 a § 78 odst. 1 ZSŠ 167 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 100. ISBN 9787400-402-5 168 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 68. ISBN 80210-2855-6 169 Čl. 35 odst. 1 ZSŠ a § 78 ZSŠ 170 Čl. I § 23 ZSŠ 171 Čl. I § 44 odst. 1 ZSŠ 163 164

59

2) Směnečník směnku přijme a zároveň uvede datum přijetí – tímto datem začne běžet lhůta do splatnosti. 3) Směnečník směnku přijme, ale datum přijetí neuvede – v tom případě je třeba učinit protest pro nedatované přijetí172, přičemž právě od něho pak opět začne běžet lhůta do splatnosti. Pokud by protest v tomto případě nebyl učiněn, platí, že k přijetí došlo v poslední den lhůty určené pro předložení směnky k přijetí.173 Jestliže u lhůtní vistasměnky v případě směnky cizí běží lhůta do splatnosti od data přijetí směnky směnečníkem, potom u lhůtní vistasměnky v případě směnky vlastní, kde předložení k přijetí není možné, musí běžet ode dne předložení směnky dlužníkovi (tj. výstavci) k viděné.174 Lhůta pro předložení vlastní směnky dlužníkovi k viděné je stejně dlouhá jako lhůta pro akceptaci směnky cizí – tedy roční od vystavení směnky, pokud nebyla v souladu výstavcem nebo některým z indosantů stanovena lhůta jiná.175 Počátek běhu lhůty do splatnosti směnky vlastní se pak řídí stejnými pravidly jako počátek běhu lhůty do splatnosti směnky cizí (viz. bod 1) – 3) předchozího odstavce), rozdíl je pouze v tom, že záleží na tom, zda je směnka opatřena doložkou o vidování a toto je datováno či nikoliv. Obdobně jako u lhůtní vistasměnky je stanovena doba splatnosti směnky vystavené na určitý čas po datu vystavení (tzv. datosměnky). Doba splatnosti je zde určena taktéž lhůtou, ta však běží ode dne vystavení směnky. Datosměnku je možné rozeznat podle formulace doby splatnosti znějící např. „za měsíc od vystavení této směnky“ či „za 60 dní od vystavení této směnky“.176 Zmíněná lhůta může být určena podle dnů (není možné stanovit lhůtu kratší, tedy v hodinách či například jako půl dne177), týdnů, půlměsíců, měsíců, let či jejich zlomků od data vystavení, přičemž počítání lhůt upřesňuje čl. I § 36 ZSŠ a jejich běh upravuje čl. I § 73 ZSŠ.178 Protože datum splatnosti musí dopadat na jediný konkrétní den, není přípustné, aby splatnost

Čl. I § 25 odst. 2 ZSŠ Čl. I § 35 odst. 2 ZSŠ 174 Čl. I § 78 odst. 2 ZSŠ 175 Čl. I § 78 odst. 2 ZSŠ 176 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2002, s. 69. ISBN 80210-2855-6 177 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98. ISBN 9787400-402-5 178 Tato ustanovení jsou použitelná i na vlastní (dato)směnku – viz. čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ 172 173

60

datosměnky

byla

stanovena

doložkou

znějící

„během/do

60

dnů

od vystavení této směnky“179 – z této formulace lze dovodit, že směnka se může stát splatnou v kterýkoliv den od jejího vystavení. V současné době se datosměnky netěší přílišné oblibě a tak se s nimi v praxi setkáme pouze zřídka. Příčinou je jejich uživatelská nekomfortnost – datum splatnosti je nutné vypočítat, což s sebou nese i možnost chyb. Proto praxe upřednostňuje tzv. fixní směnky, u nichž je datum splatnosti na první pohled jasné.180 Splatnost fixních směnek (tj. směnek se splatností na určitý den) totiž nastává v konkrétním dni, který je na směnce přesně určen (z toho důvodu jsou nazývány též směnkami denními či precizními). Takový den nemusí být určen pouze uvedením přesného data („31. 3. 2015“), ale i jiným dostatečně specifickým způsobem, tj. např. tak, že konkrétní den je stanoven opisem (např. „na Štědrý den 2015“, „první středu v březnu roku 2015“ či „v poslední den měsíce března 2015“ apod.).181 Formulací „směnka může být vystavena na určitý den“ ZSŠ de facto stanoví, že nejmenší a zároveň největší možnou časovou jednotkou pro určení splatnosti fixních směnek je právě den. Je tedy nepřípustné, aby splatnost těchto směnek byla určena konkrétněji, tj. na hodiny či minuty. „Směnka se splatností stanovenou s přesností vyšší než na dny (tj. směnka splatná v určitou hodinu, popř. v jinak vymezené části konkrétního dne), je bez dalšího směnkou neplatnou.“182 Den splatnosti určený na fixní směnce může být totožný se dnem vystavení směnky.183 Nevýhodu však v takovém případě představuje fakt, že dochází k omezení doby pro předložení směnky k placení, protože směnka je splatná pouze v řádu několika hodin zbývajících do konce příslušného platebního dne.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 80/1996, citované v Kovařík, Z. Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 72. ISBN 978-80-7357-530-4 180 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 139. ISBN 978-80-7400-515-2 181 Chalupa, I., Reiteman, D. Cenné papíry. Základy soukromého práva IV. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 150. ISBN 978-80-7400-542-8 182 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2162/2010, publikovaný v C 10507 183 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 7 Cmo 174/2005, [online]. [cit. 29. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/VSOL7Cmo174/2005 179

61

6.2.5.Platební místo Ve směnce cizí, jakož i ve směnce vlastní musí být udáno místo, kde má být placeno.184 Nejde však o bezpodmínečně nutnou náležitost směnky, platební místo lze podpůrně určit z jiných místních údajů na směnce. U směnky cizí je tímto údajem místo uvedené u směnečníka (dle čl. I § 2 odst. 3 ZSŠ platí, že není-li zvláštního údaje, je místem platebním místo uvedené u jména směnečníka), u směnky vlastní je pak tímto údajem buďto místo vystavení směnky (dle čl. I § 76 odst. 3 ZSŠ platí, že není-li zvláštního údaje, je platebním místem místo vystavení směnky) nebo místo uvedené u výstavce (dle čl. I § 76 odst. 4 ZSŠ platí, že pokud není udáno místo vystavení směnky, je jím místo uvedené u výstavce). Pokud však směnka tyto podpůrné údaje neobsahuje, nejde o směnku platnou. Předpokladem pro to, aby platební místo uvedeno být nemuselo, je tedy to, že je uvedeno místo u směnečníka na směnce cizí a místo vystavení nebo místo u výstavce na směnce vlastní. Platební místo musí být uvedeno dostatečně jasně a určitě, přičemž platí, že platební místo je udáno na směnce s dostatečnou určitostí, je-li uvedeno alespoň označením obce či města.185 Nejvyšší soud dokonce označil za přípustné platební místo uvedené výrazem „Česká republika“.186 V konkrétním případě (směnka vlastní s platebním místem „v České republice“ a místem vystavení „v Plzni-jih“) uvedl, že ač je místo placení uvedeno příliš obecně jako „Česká republika“, ve směnce lze najít určitý údaj místa vystavení, který je v intencích čl. I § 76 odst. 3 ZSŠ způsobilý upřesnit údaj o místě placení tak, že je ze směnky nakonec jasné, kde má k placení dojít. Proto směnka není neplatná pro neurčitost. S tímto názorem však nesouhlasím, neboť z jazykového výkladu čl. I § 76 odst. 3, jakož i § 2 odst. 3 ZSŠ187 lze dovodit, že nutnost hledat platební místo „jinde“ vyvstává teprve tehdy, kdy platební místo není na směnce uvedeno vůbec. Pokud tedy místo platební uvedeno je, tak jako ve zmiňovaném případě, čl. I § 76 odst. 3 či § 2 odst. 3 ZSŠ nelze aplikovat. Čl. I § 1 bod 5 a § 75 bod 4 ZSŠ Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 5 Cmo 551/96, publikovaný v SR č. 2/1999, s. 56 186 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4497/2009, publikovaný v C 8733 187 Ačkoliv se judikát dotýká směnky vlastní, je analogicky použitelný i pro směnku cizí, neboť podpůrné určení místa placení se u směnky cizí určuje stejným způsobem, liší pouze tím, že se dovozuje od místa uvedeného u směnečníka. 184 185

62

Zmíněné rozhodnutí je o to více podivující, že Nejvyšší soud sám v předchozím rozsudku ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004 uvedl, že „chybí-li na směnce údaj platebního místa, pak směnečný zákon v článku I. § 2 odst. 3 a § 76 odst. 3 vymezuje podpůrně jeho stanovení. Je však třeba zdůraznit, že tzv. zákonné platební místo přichází v úvahu pouze tehdy, „není-li zvláštního údaje“, tedy tehdy, není-li na příslušné listině o platebním místě uvedeno nic. V žádném případě nemůže toto zákonné platební místo zhojit nedostatek směnky spočívající v neurčitosti takovou listinou vymezeného platebního místa.“ Údaj platebního místa může být ve směnce vymezen nejen přímo („splatno v Mladé Boleslavi“), ale také zprostředkovaně, tj. odkazem na údaj místa vystavení směnky či bydliště nebo sídla účastníka směnečného vztahu („splatno v místě vystavení“), a to za předpokladu, že tento místní údaj je v textu směnky uveden. Možnost zprostředkovaného označení platebního místa přitom vychází ze skutečnosti, že platební místo nemusí být dle ZSŠ označeno svým jménem.188189 Platebním místem může být jakékoliv existující místo na Zemi, musí však být pouze jedno.190 Za přípustné tedy nelze považovat kumulativní či alternativní uvedení platebního místa jako např. „splatno v Praze a/nebo Liberci“. Bez dalšího je dle judikatury191 přípustné také upřesnění platebního místa prostřednictvím více geografických údajů. Určení platebního místa tedy může vypadat takto: „Splatno v ČR, Pardubickém kraji, obci Lipoltice čp. 155. Platnosti směnky není též na překážku, když místo, které je na směnce uvedeno jako místo platební, existuje na více území. V této souvislosti Nejvyšší soud v případě, kdy zkoumal platnost směnky, v níž byl jako platební místo uveden „Kostelec“ prohlásil, že „uvedením názvu obce je platební místo

Srov. čl. I § 1 bod 5 a § 76 bod 4 ZSŠ, které jako náležitost směnky označují údaj místa, kde má být placeno a nikoliv název či jméno místa, kde má být placeno. 189 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vyd. Praha: Linde, 2006, s. 15. ISBN 80-7201570-2. 190 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 140. ISBN 978-80-7400-515-2 191 Viz. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 40/96, publikované v SR č. 10/1998, s. 261 an. 188

63

směnky nepochybně vymezeno dostatečně určitým způsobem, a to bez zřetele k tomu, zda případně existuje více obcí stejného názvu.“192 Jakkoliv je možné, aby platebním místem bylo i bydliště či sídlo remitenta193, velké diskuse vyvolala otázka přípustnosti označení platebního místa slovy např. „splatno v sídle remitenta“. Problematické totiž je, že tuto doložku lze interpretovat tak, že sídlem remitenta je jakékoliv sídlo jakéhokoliv budoucího remitenta, což je v rozporu se zásadou neměnnosti platebního místa – to by se v důsledku této doložky měnilo s každým převodem směnky. Toto označení bylo některými soudy odmítáno a směnka byla z důvodu neurčitosti platebního místa považována za neplatnou.194 Jinými soudy pak byla potvrzena platnost směnky.195 Od roku 2007 se v rozhodovací praxi ustálil názor o přijatelnosti označení platebního místa jako „sídlo remitenta“ s tím, že bylo judikováno, že tímto označením se myslí sídlo prvního věřitele, tedy místo formálně neměnné. Podmínkou ale je, aby adresa sídla remitenta byla na směnce skutečné zapsána.196 V souvislosti s platebním místem je třeba zmínit i domicilované směnky, tj. směnky, které jsou učiněny splatnými u třetí osoby (na směnce bude v takovém případě uvedeno zpravidla „splatno u…“).197 Význam domicilu tkví mimo jiné v tom, že zpřesňuje platební místo směnky, proto je zjevné, že by s ním měl být v souladu. Pokud není, stává se směnka neplatnou pro neurčitost.198 Zajímavou otázkou je pak problematika uvedení časových údajů u místa platebního, popř. u domiciliátu. Nejvyšší soud ČR posuzoval platnost směnky s údajem platebního místa „Brno, Rosická č. 1, I. Patro, dv. č. 1“, na který navazoval časový údaj

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009, [online]. [cit. 26. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/29Cdo3106/2009 193 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 5 Cmo 74/2001, publikovaný v SR č. 1/2002, s. 16 194 Viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/2007, s. 116 195 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 19/2007, s. 722 196 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 19/2007, s. 722 197 Blíže viz. kapitola 5.6. 198 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.6.1999, sp. zn. 9 Cmo 160/99, citovaný v Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 21. ISBN 978-80-7357-530-4 192

64

„9,00 – 16,00 hod“. Ačkoliv směnky se splatností přesnější než den považuje naše konstantní judikatura za neplatné (viz. kapitola 6.2.4.), časový údaj uvedený u

platebního

místa

Nejvyšší

soud

považuje

za

neškodný,

a

to

proto,

že z hodinového omezení provozní doby platebního místa „jednoznačně plyne, že účelem tohoto údaje nebylo omezit splatnost směnky jen na část konkrétního dne, nýbrž vymezit dobu, po kterou je možné předložit v platebním místě směnku k placení.“199 Jinak škodlivý časový údaj je tedy v pořádku v případě, že je uveden u místa platebního, resp. domiciliátu.

6.2.6.Jméno remitenta Nenahraditelnou a tudíž nepominutelnou náležitostí směnky cizí i směnky vlastní je uvedení jména toho, komu nebo na jehož řad má být placeno.200 Tato osoba, nazývaná jako remitent, je prvním směnečným věřitelem oprávněným k výkonu směnečných práv i k další dispozici se směnkou. Tím, že ZSŠ trvá na uvedení jména remitenta, je vyloučena možnost, aby směnka měla formu cenného papíru na doručitele, proto údaj remitenta nelze nahradit doložkou „na majitele“ či „na doručitele“. Většinou kladně však teorie201 přistupuje k alternativní doložce na doručitele znějící např. „Zaplatím/zaplaťte panu Liboru Bukovinskému nebo majiteli“, neboť ji vnímá jako jakousi rekapitulaci indosovatelnosti směnky a nikoliv jako doložku způsobující neurčitost v údaji remitenta. Shodný postoj k této problematice zaujímá i rakouská a německá judikatura.202 Proti přípustnosti alternativní

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2162/2010, publikovaný v C 10507 200 Čl. I § 1 bod 6 a § 75 bod 5 ZSŠ 201 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 47. ISBN 978-80-7201-7164; obdobně též Švamberg, G.: Naše jednotné směnečné právo. Praha: Palásek a Kraus, 1941, s. 35. ISBN 80-854-3143-2. 202 Kapfel, H. Handkommentar zum Wechselgesetz, 1969, str. 39, Boumbach/Hefermehl. Wechselgesetz und Scheckgezetz, 1997, str. 113 in Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 44. ISBN 978-80-7357-965-4 199

65

doložky na doručitele se však staví judikatura česká, která směnku s touto doložkou označuje za neplatnou pro neurčitost.203 K označení remitenta v souladu se ZSŠ postačí uvedení jeho jména (pokud jde o fyzickou osobu) či názvu (pokud jde o právnickou osobu). „Další údaje, které tento údaj doprovázejí (adresa, sídlo, rodné číslo, identifikační číslo a jiné), jsou vedlejšími doložkami na směnce a mají význam jen pomocný. Uplatní se jen v případě, kdyby sám údaj jména k průkazu legitimace směnečného věřitele nedostačoval, zejména v případě, kdyby se ke směnce hlásilo více osob stejného jména.“204 I v tomto případě platí, stejně jako u směnečníka, že údaj remitenta není možné určit zprostředkovaně. Výjimku představuje situace, kdy výstavce směnky určí za remitenta sám sebe, tj. kdy bude vystavena směnka na vlastní řad výstavce. Takový odkaz se vyjádří doložkou znějící např. „remitentem jest výstavce“, či „na řad výstavce“, takže náležitost uvedení jména remitenta bude splněna, neboť jméno výstavce na směnce uvedeno bude. V této souvislosti je nutné uvést, že protože směnku na vlastní řad lze vystavit pouze jako směnku cizí, remitent nemůže být uveden zprostředkovaně ve směnce vlastní. Platnosti směnky není na škodu, že remitent uvedený ve směnce je smyšlený a neexistuje. Neexistence remitenta se však projeví tím, že nebude možné vykonat práva ze směnky vyplývající, neboť není-li remitenta jako věřitele směnky, není osoby, která by k tomu byla legitimována.205 ZSŠ nevylučuje ani pluralitu remitentů. Dovolenost směnky s více věřiteli potvrzuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 21. 11. 1996, sp. zn. 5 Cmo 466/95, ve kterém Vrchní soud uvedl, že „je-li udáno více remitentů, nejde o směnku neplatnou a pokud jeden z více remitentů předloží směnku, může právo z ní vykonat.“

Usneseni Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 9 Cmo 240/1997, citovaný v Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 26. ISBN 978-80-7357-530-4 204 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2000 sp. zn. 5 Cmo 342/2000, publikovaný v SR č. 4/2001, s. 123 205 Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 89. ISBN 9787400-402-5 203

66

6.2.7.Datum a místo vystavení směnky Další náležitostí společnou směnkám cizím i vlastním je datum a místo jejich vystavení.206 Ačkoliv jsou tyto náležitosti uvedeny téměř ke konci zákonného výčtu náležitostí směnky, v praxi, resp. ve směnečných formulářích však jimi zápisy na směnce obvykle začínají. Datum vystavení směnky je náležitostí, kterou směnka musí obsahovat vždy. Absence data vystavení má za následek absolutní neplatnost směnky, jelikož zákon v případě, že tento údaj chybí, nepřichází s žádným náhradním řešením tak jako v případě data splatnosti. „Datum vystavení směnky lze na směnce vyznačit libovolným způsobem (slovy, arabskými či římskými číslicemi, popř. i zažitými zkratkami), vždy se však musí jednat o údaj určitý a pojmově možný.“207 Určitost data vystavení je zachována, pokud to je určeno dnem, měsícem a rokem.208 Sporná je však otázka, zda je z hlediska platnosti směnky možné uvést datum vystavení s přesností vyšší než na dny (tj. na hodiny, popř. minuty). Např. Chalupa209 zastává názor, že takovýto údaj nezpůsobuje neplatnost směnky, neboť je svým charakterem doplňkovým a upřesňujícím údajem, který žádným způsobem neovlivňuje výkon práv směnečného věřitele. Naopak Kotásek210 v této souvislosti uvádí i opačnou argumentaci, kterou podpírá rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 5 Cmo 13/97. V tomto případě soud judikoval, že „směnka, kde splatnost je určena tak, že je splatná určitého dne v určitou hodinu, je neplatná dle čl. I § 33 odst. 2 ZSŠ.“ Zmíněný judikát se sice nedotýká přímo data vystavení určeného s přesností na hodiny, nicméně protože dle Kotáska je nutné klást na datum vystavení stejné nároky jako na údaj splatnosti směnky, lze jeho závěr Čl. I § 1 bod 7 a § 75 bod 6 ZSŠ Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009, [online]. [cit. 28. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/29Cdo3106/2009cz 208 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 142. ISBN 978-80-7400-515-2 209 Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006, s. 22. ISBN 80-7201570-2 210 Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 47. ISBN 97880-7357-965-4 206 207

67

vztáhnout i na případ data vystavení. Dle mého názoru je však Kotáskova argumentace kladení stejných nároků na údaj splatnosti a datum vystavení nesprávná, protože zatímco v případě data splatnosti směnky zákon taxativně vymezuje možnosti jeho určení211 (přičemž nejkonkrétněji ho lze učit právě dnem), u data vystavení tak nečiní – nepožaduje uvedení nejvýše dne vystavení. Proto se, stejně jako Chalupa, domnívám, že hodinu vystavení lze chápat jen jako vedlejší údaj, který v případě uvedení na směnce nezpůsobí její neplatnost. Pokud se jedná o požadavek na to, aby bylo datum vystavení možné, tomu

nevyhovuje

jednak

uvedení

nesprávného,

resp.

neexistujícího

data,

tj. např. 31. dubna 2014, a jednak uvedení data předcházejícího splatnosti směnky.212 Naopak přípustné je uvedení data, které je shodné s datem splatnosti.213 Datum vystavení může být ve směnce uvedeno pouze jedno, v opačném případě by směnka byla neplatná z důvodu neurčitosti. Na platnost směnky však nemá vliv, je-li datum vystavení nepravdivé. Za splnění podmínky možnosti data vystavení je tedy antidatace i postdatace připuštěna.214 Pokud se jedná o místo vystavení, platí pro něj zásady uvedené u platebního místa. Lze tedy odkázat na kapitolu 6.2.5 co do určitosti, přesnosti, existence a plurality místa vystavení. Neuvedení místa vystavení ještě nemá, stejně jako neuvedení platebního místa, za následek neplatnost směnky. O směnce, ve které nebylo uvedeno místo vystavení totiž platí, že byla vystavena v místě uvedeném u výstavce.215 Nutností však je, aby v případě absence údaje u místa vystavení bylo na směnce uvedeno místo u jména výstavce, jinak bude směnka neplatná.

Čl. I § 33 odst. 1 ZSŠ Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 45 - 47. ISBN 978-80-7357-965-4 213 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 7 Cmo 174/2005, [online]. [cit. 28. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/VSOL7Cmo174/2005 214 Chalupa, R. Základy směnečného práva. 2. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 48. ISBN 978-80-7201-7164 215 Čl. I § 2 odst. 4 a § 76 odst. 4 ZSŠ 211 212

68

6.2.8.Podpis výstavce Text každé směnky, tj. jak směnky cizí, tak směnky vlastní, uzavírá podpis výstavce. Jde zároveň o posledně zákonem vyžadovanou náležitost směnky.216 ZSŠ sice nepožaduje uvedení jména výstavce či jiných údajů o něm, nicméně protože jeho identifikace je pro směnečné účastníky vzhledem k jeho postavení (v případě směnky vlastní je výstavce přímým dlužníkem, v případě směnky cizí je dlužníkem nepřímým), velice důležitá, není obvyklé, aby tyto údaje ve směnce chyběly. Výstavcův podpis je jedinou podstatnou náležitostí směnky, která musí být na směnku vepsána vlastnoručně – jeho nahrazení mechanickými prostředky nepřichází v úvahu.217 Podpis výstavce by se měl nacházet pod směnečným textem tak, aby byla zřejmá souvislost tohoto podpisu s textem směnečného příkazu či slibu.218 Všechny výše uvedené náležitosti směnky jsou totiž právě výstavcovými doložkami, a to bez ohledu na to, zdali je učinil on sám nebo třetí osoba s jeho souhlasem, proto taky musí být kryty jeho podpisem. Nachází-li se podpis výstavce nad jakýmkoliv jiným povinným údajem, je směnku třeba považovat za neplatnou.219 Stejně jako u všech ostatních osob na směnce uvedených není z hlediska platnosti směnky nutné, aby podepsaný výstavce skutečně existoval či aby jeho podpis byl pravý nebo jej skutečně zavazoval (např. pokud směnku podepíše nezletilec) – v takovém případě sice směnka nebude mít přímého či nepřímého dlužníka, ale na platnost směnky tato skutečnost nemá vliv.220 V souvislosti s ne/pravostí výstavcova podpisu je třeba zmínit přelomové rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, rozsudek ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, kterým soud v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí nižších soudů označil Čl. I § 1 bod 8 a § 75 bod 7 ZSŠ § 516 odst. 2 NOZ a contrario - nahrazení vlastnoručního podpisu mechanickými prostředky je možné pouze u zastupitelných cenných papírů, což směnka není. 218 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 4 Cmo 229/2002, [online]. [cit. 28. 3. 2015]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/VSOL4Cmo229/2002 219 Takto u údaje směnečníka Vrchní soud v Olomouci v rozsudku uvedeném v předchozí poznámce č. 226 220 Čl. I § 7 ZSŠ 216 217

69

za nositele důkazního břemene ohledně pravosti výstavcova podpisu žalobce. Z rozhodnutí plyne následující: „popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného

na

směnce)

na

žalobci,

který

směnku

k

důkazu

předložil

a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok.“ Ačkoliv toto rozhodnutí naráží na vehementní odpor soudů nižších stupňů221, já osobně v něm spatřuji spíše pozitiva. Znalecké posudky osvědčující ne/pravost podpisů výstavců nyní budou jako důkaz navrhovat a hradit právě žalobci, což je snad odradí podpisy na směnce falšovat. Co se týká formy podpisu výstavce, pokud jde o fyzické osoby, postačuje, že se na směnku podepíší způsobem, který odpovídá jejich obvyklému podpisu. Podpis nemusí být čitelný, nemusí obsahovat ani úplné jméno a příjmení či tituly podepsané osoby. Pokud je výstavcem právnická osoba, bude mít podpis nejméně dvě složky. V prvé řadě je třeba uvést, kdo je výstavcem směnky (jméno právnické osoby). Tím je sice právnická osoba identifikována, nikoliv však ještě zavázána. K tomu dojde až připojením vlastnoručního podpisu osoby, která je oprávněna za právnickou osobu jednat. Tyto údaje musí být uvedeny kumulativně, neboť v případě uvedení prvního z nich nebude právnická osoba vázána a v případě uvedení pouze druhého z nich bude zavázána fyzická osoba samotná.222

Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 119. ISBN 978-80-7400-515-2 222 Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 22 - 23. ISBN 978-80-7400-361-5 221

70

Závěr Hlavním důvodem volby tématu mé diplomové práce byl můj zájem o směnečně právní problematiku, který ve mně vzbudili jednak vlastní zkušenost se směnkou a jednak doc. Ing. Jiří Havel CSc. během svých poutavých seminářů z předmětu „Směnky“ vyučovaného na Fakultě sociálních věd UK. Na směnkách mě zaujala především na první pohled nezpozorovatelná obtížnost jejich platného vystavení, kterou způsobuje jejich specificky formální právní úprava. Proto jsem se rozhodla, že hlouběji porozumím směnečnému právu a problematice různých druhů směnek a jejich náležitostí, takže když jsem zjistila možnost psát na toto téma diplomovou práci, dlouho jsem se nerozmýšlela. Cílem mé diplomové práce bylo charakterizovat směnku a vymezit její základní vlastnosti, podat výklad o tom, v jakých podobách se směnka vyskytuje a jaké má funkce, a analyzovat její podstatné náležitosti. Za tímto účelem jsem prostudovala literaturu předních českých odborníků na směnečné právo a taktéž četnou judikaturu vztahující se ke směnkám, která má v oblasti směnečného práva velký význam, neboť jej dotváří. V úvodu své práce jsem se věnovala historii směnky a směnečného práva jako celku, a to především s důrazem na mezinárodní aktivity na poli směnečného práva, neboť právě ty významným způsobem ovlivnily podobu naší současné právní úpravy směnek. V dalších kapitolách práce jsem přiblížila a zhodnotila charakter směnečného práva, jednotlivé prameny směnečného práva a vztahy mezi nimi, a definovala a charakterizovala směnku a její jednotlivé druhy. Pozornost jsem věnovala také některým specifickým podobám směnky (tj. redukované, komisionářské a domicilované směnce a blankosměnce), funkcím směnky a problematice použití směnky v souvislosti se spotřebitelskými úvěry. Těžiště mé práce však spočívá v analýze jednotlivých náležitostí směnky uvedených v čl. I § 1 a § 75 ZSŠ, jejichž přítomnost zákon vyžaduje a bez jejichž uvedení není listina platnou směnkou. Z důvodu, abych se byla schopná hlouběji zaměřit na vymezení pojmu směnky a na pojednání o druzích, funkcích a základních náležitostech směnky, však nebylo

71

možné pojednat o jiných zajímavých tématech spojených se směnkou, jako jsou např. fakultativní doložky na směnce, tiskopisy a opisy směnky, rukojemství, promlčení, převod a přechod práv ze směnky, protestace směnky a spousta dalších. Zvolené téma je sice velmi široce zaměřené a předmětné problematice by otevíralo prostor k pojednání, nicméně to by již přesahovalo zaměření této práce, jejímž záměrem bylo soustředit se pouze na nejdůležitější aspekty směnky z hlediska její právní úpravy, druhů, funkcí a podstatných náležitostí. Domnívám se, že cíle mé diplomové práce se mi podařilo dosáhnout. Kromě toho pro mě tato práce představuje skutečný osobní přínos spočívající v hlubším poznání některých aspektů směnky, čehož snad budu moci využít i v mé budoucí praxi.

72

Seznam zkratek C – Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky ČR – Česká republika NOZ – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník OSŘ - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů SR – časopis Soudní rozhledy UK – Univerzita Karlova ZMPS – zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém ZSŠ – zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů ZSÚ – zákon č. 145/2010 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů

73

Seznam použité literatury a pramenů Monografie Dědič, J., Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektum, 1994. ISBN 80-85431-98-X Dědič, J. a kol. Právo cenných papírů a kapitálového trhu. 1. vydání. Praha: Prospektum, 2000, s. 130, ISBN 80-7175-084-0 Chalupa, R. Zajišťovací ISBN 978-80-7201-756-0

směnka.

Chalupa, R. Základy směnečného ISBN 978-80-7201-716-4

1.

práva.

vydání 2.

Praha:

vydání.

Praha:

Linde, Linde,

2009. 2008.

Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2006. ISBN 80-7201-570-2 Chalupa, I., Reiteman, D. Cenné papíry. Základy soukromého práva IV. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 131. ISBN 978-80-7400-542-8 Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo Cenných papírů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 119. ISBN 978-80-7400-515-2 Kopáč, L. Směnky a směnečné právo. Praha: Prospektum, 1992. ISBN 80-85431-43-2 Kotásek, J. Úvod do směnečného práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2855-6 Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012. ISBN 978-80-7357-965-4 Kovařík, Z. Přehled ISBN 978-80-7357-530-4

směnečné

judikatury.

4.

vydání.

Praha,

2010.

Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-7400-402-5 Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-182-6 Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový: komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-361-5 Švamberg, G. Naše jednotné směnečné právo. Praha: Palásek a Kraus, 1941. ISBN 80-854-3143-2

74

Odborné články Hrabec, J. Legalita a legitimita dvou exekučních titulů při zajištění směnkou. Právní rádce, 2010, č. 11, s. 11-14 Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy č. 1/1997, s. 3 an. Chalupa, R. Blankosměnka v podnikatelské praxi. Právní rádce č. 4/1999, příloha, str. 4 Kolínek, J. Platnost směnky cizí na řad vlastní. [online]. [cit. 11.3.2015]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/platnost-smenky-cizi-na-rad-vlastni-95600.html?mail Kotásek, J. Směnka ve spotřebitelských vztazích. Dostupné z: http://is.muni.cz/el/1422/jaro2006/MV838Zk/um/1250607/1_Spotrebitelske_smenky_k omparace.pdf Kovařík, Z. Vznik, podstata a zánik práva vyplnit blankosměnku. Právní rozhledy č. 1/2007, s. 10 an. Sadecký, L: Směnka a spotřebitelský úvěr. Právní rozhledy č. 2/2013, s. 51 an. Právní předpisy zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 307/2000 Sb., o zemědělských skladních listech a zemědělských veřejných skladech zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních Judikatura Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 3. 1995, zp. zn. 5 Cmo 387/94, publikovaný v SR č. 2/1996, str. 31

75

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný v SR č. 7/2003, s. 238 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, publikovaný v C 1534 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, publikovaný v C 1893 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004, publikovaný v C 8182 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006, publikovaný v C 5648 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, publikovaný v C 8149 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2406/2007,[online]. [cit. 19. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/32Cdo2406/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 802/2010, publikovaný v C 10504 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4497/2009, publikovaný v C 8733 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 427/2009, publikovaný v C 9482 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009, [online]. [cit. 26. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/29Cdo3106/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2162/2010, publikovaný v C 10507 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1994, sp. zn. 5 Cmo 150/1993 citovaný v Kovařík, Z. Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 75-76. ISBN 978-80-7357-530-4 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995, sp. zn.. 5 Cmo 527/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1996, str. 176 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1995, zp. zn. 5 Cmo 699/95, publikovaný v SR č. 4/1996, s. 89

76

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1996, sp. zn. 5 Cmo 385/95, publikovaný v SR č. 5/1996, s. 127 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 5 Cmo 466/95, publikovaný v SR č. 2/1997, s. 36 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 5 Cmo 13/97, publikovaný v SR č. 4/1999, s. 126 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 80/1996, citované v Kovařík, Z. Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 72. ISBN 978-80-7357-530-4 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 9 Cmo 240/1997, citované v Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 26. ISBN 978-80-7357-530-4 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, zp. zn. 5 Cmo 417/97, publikovaný v časopise Právní praxe v podnikání, č. 7-8/1998, s. 43 an. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. 5 Cmo 125/98, publikovaný v SR č. 4/1999, s. 126a Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/1998, citovaný v Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 21. ISBN 978-80-7357-530-4 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 5 Cmo 657/1998, citovaný v Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 19. ISBN 978-80-7357-530-4 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 9 Cmo 160/99, citovaný v Kovařík, Z.: Přehled směnečné judikatury. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 21. ISBN 978-80-7357-530-4 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 5 Cmo 189/99, publikovaný v SR č. 2/2000, s. 50 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2000 sp. zn. 5 Cmo 342/2000, publikovaný v SR č. 4/2001, s. 123 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 5 Cmo 74/2001, publikovaný v SR č. 1/2002, s. 16 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/2007, s. 116

77

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 5 Cmo 426/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/2009, s. 148 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 19/2007, s. 722 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 5 Cmo 5/2008, publikovaný v SR č. 12/2008, s. 456 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 12 Cmo 512/2008, In: ASPI [právní informační systém]. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 5 Cmo 551/96, publikovaný v SR č. 2/1999, s. 56 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 4 Cmo 229/2002, [online]. [cit. 28. 3. 2015]. Dostupné z: http://kraken.slv.cz/VSOL4Cmo229/2002 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 7 Cmo 174/2005, [online]. [cit. 28. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/VSOL7Cmo174/2005 Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 505/2004, [online]. [cit. 13. 3. 2015]. Dostupný z: http://kraken.slv.cz/VSOL7Cmo505/2004 Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 5 Cm 51/94, publikovaný v SR č. 3/1995, s. 67 an. Elektronické prameny UNCITRAL: https://treaties.un.org/pages/LONViewDetails.aspx?src=LON&id=545&chapter=30&la ng=en https://treaties.un.org/pages/LONViewDetails.aspx?src=LON&id=545&chapter=30&la ng=en Důvodová zpráva k zákonu č. 43/2013 Sb. Dostupná z: https://www.beck-online.cz Databáze vybraných rozhodnutí soudů České republiky, dostupná z: http://kraken.slv.cz

78

Resumé Tématem této diplomové práce je „Pojem a druhy směnek“. Důvodem výběru tohoto tématu byl můj zájem o směnečnou problematiku, jenž ve mně vzbudily jednak mé vlastní zkušenosti se směnkou a jednak poutavé semináře z předmětu „Směnky“ vyučovaného na Fakultě sociálních věd UK. Cílem této práce je charakterizovat směnku a vymezit její základní vlastnosti, vysvětlit, v jakých podobách se směnka vyskytuje a jaké má funkce, a analyzovat její základní náležitosti. Diplomová práce je členěna do šesti kapitol. První kapitola pojednává o historii směnky. Je rozdělena do tří podkapitol, jenž se zabývají původem směnky a vývojem směnečného práva jak na našem území, tak v mezinárodním měřítku. Druhá kapitola se věnuje současné právní úpravě směnečného práva. Jsou v ní představeny prameny směnečného práva a vztahy mezi nimi a dále nejspecifičtější charakteristika směnečného práva, jíž je směnečná přísnost. Třetí kapitola, která se sestává ze tří podkapitol, definuje pojem směnky, provádí výčet pojmových znaků a nejvýznamnějších charakteristik směnky a zabývá se též formou, ve které je směnka vystavována. Čtvrtá kapitola v šesti podkapitolách charakterizuje dva základní druhy směnek, tj. směnku vlastní a směnku cizí, a zmiňuje některé specifické podoby směnek jako je např. blankosměnka či redukované směnky. Pátá kapitola má dvě části. První z nich představuje základní funkce směnky a podoby směnky v závislosti právě na funkci, kterou zastává. Druhá z nich se pak zaměřuje na použití směnky v souvislosti se spotřebitelskými úvěry. Poslední, šestá kapitola je stěžejní částí diplomové práce. V této kapitole dochází k analýze jednotlivých náležitostí směnky uvedených v čl. I § 1 a § 75 ZSŠ, jejichž

79

přítomnost zákon vyžaduje a bez jejichž uvedení není, až na výjimky, listina platnou směnkou.

80

Abstract – The concept and types of bill of exchange The topic of this thesis is „The concept and types of bill of exchange“. The reason for choosing this topic has been my interest in bill of exchange law, which was awaken by my own experience with a bill of exchange on one hand and by the gripping seminars of subject called „Bills of Exchanges“, which is taught at the Faculty of Social Sciences of the Charles University in Prague, on the other hand. The aim of the thesis is to characterize the bill of exchange and promissory note, to define their basic characteristics, to explain, what kind of them exist and to analyze their basic requirements. The thesis is composed of six chapters. The first chapter discusses the history of bill of exchange and promissory note. It is divided into three sections that deal with the origin and both national and international development of bill of exchange law. The second chapter is devoted to the current legislation of bill of exchange law. It introduces the sources of bill of exchange law and relations between them and the most specific characteristics of the bill of exchange law, which is rigor cambialis. The third chapter, which consists of three sections, defines the concept of bill of exchange and promissory note, provides a list of their features and the most significant characteristics and deals with the form, which the bill of exchange can be issued in. The fourth chapter characterizes two basic kinds of bills, i.e. promissory note and bill of exchange, and mentions some specific forms of bills such as a blank bill or the reduced bills. The fifth chapter has two parts. The first one introduces the basic functions of the bill of exchange and the specific forms of the bill of exchange depending just

81

on the function that it holds. The latter is focused on the use of bill of exchange in connection with a consumer credit. The last, sixth chapter, is a fundamental part of the thesis. It analyzes the bill of exchange requirements set out in the article I section 1 and section 75 of Bill of Exchange and Check Act, presence of which the law requires, and without which a document is not, with few exceptions, a valid bill of exchange.

82

Klíčová slova/Key words Směnka, Směnka vlastní, směnka cizí, náležitosti směnky. Bill of exchange, promissory note, bill of exchange, bill of exchange requirements

83