Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Souběh funkce statutárního orgánu a pracovního poměru za účinnosti NOZ a ZOK

Studentská vědecká a odborná činnost

Kategorie: magisterské studium

Autor: Lukáš Lev Červinka 2014 VII. ročník SVOČ

Čestné prohlášení a souhlas s publikací práce

Prohlašuji, že jsem práci předkládanou do VII. ročníku Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ) vypracoval samostatně za použití literatury a zdrojů v ní uvedených. Dále prohlašuji, že práce nebyla ani jako celek, ani z podstatné části dříve publikována, obhájena jako součást bakalářské, diplomové, rigorózní nebo jiné studentské kvalifikační práce a nebyla přihlášena do předchozích ročníků SVOČ či jiné soutěže.

Souhlasím s užitím této práce rozšiřováním, rozmnožováním a sdělováním veřejnosti v neomezeném rozsahu pro účely publikace a prezentace PF UK, včetně užití třetími osobami.

V Jablonci nad Nisou dne 12. IV. 2014

…………………..……………… Lukáš Lev Červinka

2

Obsah

1. Úvod 2. Úprava do roku 2012 2.1.

Soukromoprávní rozměr 2.1.1. Obchodní vedení a výkon funkce statutárního orgánu 2.1.2. Rozdílnost zájmů statutárního orgánu a společnosti

2.2.

Veřejnoprávní rozměr 2.2.1. Nemocenské pojištění 2.2.2. Daň z příjmů

2.3.

Shrnutí

3. Stav 2012 - 2014 3.1.

Soukromoprávní rovina 3.1.1. Odpovědnost za škodu statutárního orgánu v souběhu

3.2.

Veřejnoprávní rovina

3.3.

Shrnutí

4. Současná situace 4.1.

Absence povolení = zákaz?

4.2.

Co s dosavadními smlouvami?

4.3.

Shrnutí

5. Závěr

3

1. Úvod Je běžným jevem, že statutární orgán zastává v obchodní korporaci rovněž vrcholnou manažerskou funkci. Jedná se přitom o oboustranně výhodný jev, který umožňuje efektivní řízení korporace a zároveň poskytuje osobě zastávající funkci statutárního orgánu benefity plynoucího z jeho statusu zaměstnance. Rekodifikace soukromého práva však zasáhla do bezpočtu právních vztahů, nutí přehodnotit přístup právníků k soukromému právu, ale především zasáhla, resp. především zasáhne, do každodenních životů nepočítaně fyzických, ale též právnických osob. Vliv nového občanského zákoníku (dále jen "NOZ") na fyzické osoby je vcelku medialisovaným faktem, co však zůstává poněkud opomenuto, je jeho vliv na osoby právnické, zvláště pak na obchodní korporace, kde má nově své nezastupitelné místo rovněž i zákon o obchodních korporací (dále jen "ZOK"). Obchodní korporace jsou nuceny mnohdy upravovat své zakládací listiny (případně smlouvy či stanovy etc.) či interní předpisy. Jedním, poněkud nešťastným, dopadem rekodifikace, je též znovunastolení otázky souběhu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru. Píši znovunastolení, jelikož tato otázka byla řešena před několika lety několikrát jak obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, tak i soudy ve správním soudnictví, opět včetně nejvyšší instance, tj. Nejvyššího správního soudu, a to až do okamžiku, kdy, pod mediálním tlakem, zasáhl zákonodárce výslovným zakotvením možnosti souběhu do obchodního zákoníku, a dále úpravou dalších zákonů (zákonu o nemocenském pojištění apod.), čímž jednou provždy ukončil nejistotu jak členů statutárních orgánů, kteří byli současně zaměstnanci obchodních společností, tak i těchto obch. společností samotných. Nebo se alespoň zdálo, že je to jednou pro vždy. Dnes před právníky, a především před statutárními orgány a obchodními korporacemi, leží tento problém opět nevyřešen. Vzbuzuje nejistotu a rozpaky. Jaký je postoj NOZ a ZOK k souběhu funkce statutárního orgánu a zaměstnance? Odpověď nelze poskytnout bez hlubší analýzy problému souběhu, tj. je nutno postupně projít vývojem, jakým souběh v České republice prošel za poslední roky - situaci do novelizací účinných k 1. 1. 2012, stavem mezi rokem 2012 a rekodifikací a až poté se dostat k současnému stavu dle NOZ a ZOK. Je to především proto, že problematika souběhu byla hluboce ovlivněna judikaturou jak obecných soudů, tak soudů ve správním soudnictví, čímž se dostávám k dalšímu bodu, na který se mnohdy zapomíná - nutnost odlišit pohled na souběh z pozice soukromého práva a z pozice práva veřejného, čehož se budu držet i dále v mé práci při procházení jednotlivými obdobími 4

vývoje pohledu na možnost souběhu statutárního orgánu a zaměstance. Musíme totiž odlišovat soukromoprávní aspekt platnosti pracovní smlouvy statutárního orgánu, a možné dopady její neplatnosti na vzájemný vztah mezi korporací a touto osobou, a veřejnoprávní aspekt souběhu, resp. existence pracovní smlouvy, tj. účast na nemocenském, zdravotním a sociálním pojištění a samozřejmě otázku daní z příjmu.

2. Úprava do roku 2012 2.1. Soukromoprávní rozměr Již na počátku 90. let se ukázal být souběh funkcí statutárního orgánu a zaměstnance problematickým. Jedním z prvních zásadnějších rozsudků, k souběhu se vztahující, byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, publ. pod č. 13/1995 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Vrchní soud stanovil výklad možného souběhu, resp. definoval okolnosti, za kterých souběh není možný a způsobuje absolutní neplatnost pracovní smlouvy, která byla se statutárním orgánem uzavřena. Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlý dopad na obchodněprávní prostředí, a na množství judikatury odkazující se k tomuto rozsudku, na bezmála celou následující dekádu. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí došel k závěru, že výkon funkce jednatele není druhem práce dle §29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (dále jen "ZP 65")1 a tudíž se neřídí tímto zákonem, ale společenskou smlouvou obchodní společnosti. Díky tomu není možno uzavřít pracovní smlouvu na výkon činností, které by měl dle společenské smlouvy (a zákona) vykonávat jednatel a jakákoli taková pracovní smlouva bude smlouvou absolutně neplatnou. V tomto okamžiku se tedy dostáváme k základní otázce a to sice, co je či není obsahem výkonu funkce jednatele, potažmo statutárního orgánu obecně, jelikož přestože se jednotlivé případy většinou týkaly jednatelů společností s ručením omezeným, dají se vztáhnout rovněž i na jiné statutární orgány, poněvadž problematika souběhu se týká těch aspektů statutárních orgánů, které jsou společné pro všechny typy obchodních společností - zařazení obchodního vedení, konflikt zájmů zástupce a zastupovaného, záměr a úmysly jednotlivých stran apod.

2.1.1. Obchodní vedení a výkon funkce statutárního orgánu V mnoha případech se jednatelé u soudů bránili tvrzením, že obsahem výkonu funkce statutárního orgánu je zastupování společnosti navenek, zatímco obchodní vedení je možno 1

Zk. č. 65/1965 Sb.

5

vykonávat v pracovněprávním vztahu, jelikož na něho se již činnost jednatele nevztahuje 2, avšak Nejvyšší soud ČR se opakovaně ve své judikatuře proti tomuto názoru ohrazuje: "výkon funkce jednatele, jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti, svým obsahem představuje obé, tedy jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. V obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným. Tomu ostatně odpovídají i ustanovení § 9 odst. 1 a § 27 odst. 5 zák. práce 3, která výslovně hovoří o tom, že statutární orgán provádí právní úkony směrem dovnitř společnosti (činí právní úkony v pracovněprávních vztazích jménem zaměstnavatele, provádí jmenování a odvolání do funkcí, jež se tímto způsobem obsazují)."4 Takováto interpretace soudů nadále znemožňovala vykládat statutární orgán jen jako representanta společnosti navenek, ale naopak výslovně podtrhovala jeho význam a nezastupitelnou úlohu rovněž v samotném řízení společnosti, což sice nikterak neodporovalo běžné praxi, avšak de facto to znemožňovalo uzavírání pracovních smluv se statutárními orgány na manažerské pozice, resp. na výkon obchodního vedení.

2.1.2. Rozdílnost zájmů statutárního orgánu a společnosti Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98 nastolil další problematickou otázku, a to sice, že "pro posouzení platnosti citované pracovní smlouvy je významné posouzení otázky, zda žalobce (tj. jednatel, pozn. autora) mohl za žalovanou podepsat pracovní smlouvu, kterou žalovaná uzavírala právě s žalobcem.", jelikož " z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce5, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, lze analogicky dovodit, že také v případě, jedná-li statutární orgán jménem společnosti, nemůže za společnost jednat tehdy, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.". Nejvyšší soud sice negeneralisuje, jelikož zdůrazňuje nutnost brát v zřetel okolnosti každého jednoho případu a posoudit, zda zájmy statutárního orgánu byly v rozporu se zájmy zastupované společnosti či nikoli, jedním dechem však dodává, že vzhledem k povaze pracovní smlouvy, kde se střetávají dva protichůdné zájmy, tj. zájem zaměstnance

2

Příkladem je možno uvést spor vedený před Nejvyšším soudem pod sp. značkou 21 Cdo 963/2002, kde se v rozsudku ze dne 15. 1. 2003 konstatuje: " Dovolatel však nesprávně vychází z toho, že citovaná rozhodnutí (výše citované rozhodnutí Vrchní soudu v Praze, sp. zn. 6 Cdo 108/92 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999 pod pořadovým č. 63, pozn. autora) zohledňují jen činnost jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezením „navenek“, a dovozuje, že jednatel může mít uzavřenu pracovní smlouvu na výkon funkce „obchodní vedení společnosti“.". 3 Zk. č. 74/1994 Sb. Dále v textu uvádím jako "ZP 94". 4 Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2003. 5 ZP 65.

6

na co nejlepších pracovních podmínkách, samozřejmě včetně co nevyšší mzdy, a zájem zaměstnavatele, který směřuje k co nejvýhodnějšímu nastavení pracovněprávního vztahu pro jeho osobu, je nezbytně nutné předpokládat, že "rozdílnost zájmů smluvních stran při sjednávání pracovní smlouvy zpravidla vylučuje, aby za organizaci (zaměstnavatele) sjednala a podepsala pracovní smlouvu tatáž osoba - budoucí pracovník (zaměstnanec), která je druhým účastníkem takové pracovní smlouvy."6. Tento problém sice přímo nezasahuje do souběhu jako takového, avšak neoddělitelně s ním souvisí, a do značné míry jej možná i přesahuje, jelikož je nezanedbatelné množství obchodních společností, ve kterých je statutární orgán tvořen jedinou osobou. V takové situaci by pak nebylo možné, aby statutární orgán uzavřel se sebou samým pracovní smlouvu, nezávisle na tom, zda-li by souběh možný byl či nikoli, nezávisle na tom, jaký druh práce by měl vykonávat. Situace však není tak jednoznačná a absolutní, jak by se mohlo zdát. Jak jsem již uvedl výše, Nejvyšší soud zdůraznil, že je nutno přistupovat ke každému případu samostatně a nelze uplatnit jedno rozhodnutí na všechny možné situace. Pravdou však je, že vzhledem k přístupu ZP 65 k neplatnosti pracovních smluv, kde jasně převažuje absolutní neplatnost, a i tato vada by jí byla stižena, se může zdát riziko, které každý statutární orgán a každá obchodní společnost ponese, jako nepřiměřené.

2.2. Veřejnoprávní rozměr Vztah soukromého a veřejného práva je otázkou, na niž hledají právníci odpověď již po staletí. I v našem případě má tento faktor nemalý vliv, jelikož jak bude z následující části této práce patrné, právě vztah veřejného práva k právu soukromému, a naopak, bude rozhodující pro určení postoje veřejného práva k souběhu funkcí statutárního orgánu a zaměstnance. Veřejnoprávní rovina problematiky souběhu nespočívá v otázce vzájemných nároků statutárního orgánu a společnosti, ale především v otázce zapojení statutárního orgánu do systému nemocenského pojištění. A samozřejmě ani otázka daně z příjmu nemůže zůstat stranou.

6

21 Cdo 11/98.

7

2.2.1. Nemocenské pojištění Systém nemocenského pojištění slouží k ochraně práv především zaměstnanců, z čehož vyplývá návaznost účasti v tomto systému na pracovněprávní vztahu fyzické osoby7. V tomto duchu přistupovaly k této problematice rovněž i soudní orgány či orgány státní správy, které podmiňovaly nárok na plněné ze systému nemocenského pojištění platnou pracovní smlouvou. Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 3 Ads 119/2010 odkazuje ve věci platnosti pracovní smlouvy ve vztahu k souběhu na konstantní judikaturu obecných soudů, resp. zvláště na judikaturu Nejvyššího soudu8. Obecné soudy, jak již bylo napsáno výše, nepovažují výkon činnosti statutárního orgánu za druh práce dle zákoníku práce a pracovní smlouva uzavřená na výkon takovéhoto druhu práce je tedy stižena absolutní neplatností9. Ve výše zmíněném rozsudku NSS potvrdil rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci, ve kterém nebyly jednateli společnosti přiznány dávky nemocenského pojištění, jelikož „nebyl dle §2 odst. 1 písm. a) zk. č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců účasten nemocenského pojištění jako zaměstnanec v pracovním poměru.“10 Tento svůj závěr NSS opřel právě o výše zmíněnou judikaturu obecných soudů, dle které pracovní poměr nevznikl. Otázkou však zůstává, zda-li soukromoprávní neplatnost pracovní smlouvy automaticky znamená i stejný dopad do oblasti práva veřejného, resp. zda-li veřejné právo musí bez dalšího akceptovat soukromoprávní neplatnost smlouvy a její dopad rovněž do práva veřejného. Je nutné si uvědomit, že soukromé a veřejné právo jsou dvě samostatná odvětví, ač se samozřejmě v určitých aspektech stýkají, proto neplatnost úkonu (jednání) v právu soukromém nemusí mít stejně negativní vliv na právní vztahy v právu veřejném.11 Ve vztahu k nemocenskému pojištění si je nutno uvědomit, že se jedná především o ochranu ústavního práva osob na sociální zabezpečení12 a ochranu důvěry osob, že jsou účastny nemocenského pojištění. V tomto ohledu je tedy nezbytné brát na zřetel především úmysly stran a jejich dobrou víru, „přičemž toto jejich přesvědčení či očekávání se zpravidla projeví zejména odváděním měsíčních záloh pojistného na nemocenské pojištění.“13 7

§2 odst. 1 zk. č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zk. nem56“). Připomenout lze rozsudky sp. zn. 21 Cdo 963/2002, 21 Cdo 737/2004. 9 Jde-li o případ, na který se vztahuje zk. práce účinný do 31. 12. 2006, poté již se bude jednat o neplatnost relativní dle zk. č. 262/2006, zákoník práce (dále jen „ZP“). 10 3 Ads 119/2010. 11 „S úkony z hlediska soukromého práva absolutně neplatnými mohou být ve veřejném právu spojeny s účinky, jako by se jednalo o úkony platné.“ – usnesení NSS sp. zn. 6 Ads 136/2012 ze dne 31. 7. 2013. 12 Čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 13 6 Ads 136/2012. 8

8

Veřejné právo by proto v tomto ohledu mělo hledět především na faktický stav než-li na splnění formalistických podmínek soukromého práva. „Sám zákon č. 187/2006 Sb.14chrání fakticitu pracovního poměru, oproti jeho právní bezvadnosti, respektive tedy fakticitu výkonu závislé činnosti již tím, že mezi osoby účastné nemocenského pojištění (podle § 5 odst. a) bodu 15.) řadí i „osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jejich vznik“ (obdobně tak činil i předchozí zákon č. 54/1956 Sb. v §2 odst. 2).“15 I přes výše uvedené argumenty orgány státní správy i orgány ve správním soudnictví soustavně popírají účast jednatelů zaměstnaných v souběhu v systému nemocenského pojištění na základě závěrů obecných soudů o neplatnosti pracovní smlouvy.

2.2.2. Daň z příjmů Nyní bych se rád alespoň krátce věnoval otázce daňové a to především proto, že orgány v daňovém řízení došly k zcela odlišné praxi a zcela odlišnému výkladu dopadu soukromoprávní neplatnosti úkonu (jednání) do veřejného práva, než jaký jsem rozebíral výše. Generální finanční ředitelství ve svém stanovisku č. 327 ze dne 23. 2. 2011 zdůraznilo, že "daňové řízení je ovládáno mimo jiné zásadou materiální pravdy (§ 8 odst. 3 DŘ), kdy správce daně vychází ze skutečného obsahu právního úkonu ve všech jeho souvislostech", tím mimo jiné dalo najevo, že soukromoprávní neplatnost smlouvy nemá přímý dopad do oblasti veřejného práva, resp. do oblasti daňové. Odkázal též i na rozsudek NSS, který tento výklad podporuje: "Provádí-li (...) daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky (jak je tomu například v generální klausuli v ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů), může mít i neplatný právní úkon plnohodnotné daňověprávní účinky."16 Generální finanční ředitelství tak podporuje názor, který oponuje ustálené judikatuře při výkladu dopadu soukromoprávní neplatnosti smlouvy na oblasti veřejného práva.

2.3. Shrnutí Před rokem 2012, kdy vstoupilo v účinnost několik novel vztahujících se k souběhu (novela obchodního zákoníku, zákona o nemocenském pojištění apod.), se jak obecné soudy, 14

Zákon o nemocenském pojištění (dále jen „zk. nem06“). 6 Ads 136/2012. 16 7 Afs 130/2009 ze dne 2. 12. 2010. 15

9

tak soudy ve správním soudnictví, sjednotily v jedné konstantní judikatuře a to sice, že souběh funkce statutárního orgánu a zaměstnance není možný, pokud je v pracovněprávním vztahu vykonávána činnost, kterou má vykonávat osoba jakožto statutární orgán, přičemž do okruhu těchto činností spadá nejen zastupování společnosti navenek, ale rovněž působení uvnitř společnosti - obchodní vedení. Díky tomuto výkladu pak byly všechny pracovní smlouvy osob vykonávajících funkce statutárních orgánů absolutně neplatné a to až do nového zákoníku práce z roku 2006, resp. do usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 200817. V této souvislosti je však třeba připomenout rozsudek NS 21 Cdo 11/98, ve kterém NS konstatoval, že "sama okolnost, že nebyla platně uzavřena pracovní smlouva však ještě neznamená, že organizaci (zaměstnavateli) nemůže vzniknout povinnost peněžitého plnění vůči fyzické osobě. Není-li totiž platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro organizaci (zaměstnavatele) s jeho souhlasem pracovat, vznikne tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, kde oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce.". Předchozí citaci uvádím nejen proto, že rozptyluje jakékoli obavy ohledně nutnosti vracet poskytnutou mzdu v případě konstatování neplatnosti pracovní smlouvy, ale také proto, že fakticita pracovněprávního vztahu, a nikoli jeho formalistické pojetí, je pojem, s kterým by mělo operovat veřejné právo. Výše jsem rozebíral otázku účasti na nemocenském pojištění a otázku daňovou. V prvém případě byl kladen důraz na formální aspekty, tj. platnost pracovní smlouvy, nehledě na fakt, zda-li zde existoval či nikoli jakýkoli faktický pracovněprávní vztah, očekávání jeho účastníků a jejich dobrá víra, v případě druhém bylo naopak operováno s fakticitou vztahu a byla respektována zaběhnutá praxe obchodních společností a jejich ekonomické potřeby vyvěrající z obchodního prostředí, kterému tvrdý formalismus nikdy neprospíval.

3. Stav 2012 - 2014 1. 1. 2012 vstoupilo v účinnost několik novel, které do značné míry změnily podmínky, dle kterých se mělo nahlížet na problematiku souběhu. Jednalo se především o novelu obchodního zákoníku, zákona o nemocenském pojištění a zákona o daních z příjmů.

17

Pl. ÚS 83/2009.

10

3.1. Soukromoprávní rovina Novela obchodního zákoníku zk. č. 351/2011 Sb. výslovně v § 66d zakotvila možnost souběhu funkce statutárního orgánu a zaměstnance18. Tímto krokem chtěl zákonodárce ukončit výklad soudů, který souběh neumožňoval a který se čím dál více ukazoval být neudržitelným a pro praxi zbytečně formalistickým. Obchodní společnosti, s cílem zefektivnit svou správu, volaly po uvolnění podmínek pro souběh jak v pracovním, tak obchodním právu, čemuž bylo ze strany zákonodárce vyhověno nejprve novým zákoníkem práce19, poté výše uvedenou novelou obchodního zákoníku, která, jak již bylo napsáno, výslovně umožnila souběh funkcí, čímž otevřela dveře nejen souběhu samotnému, tj. možnosti vykonávat činnost jednatele v pracovněprávním vztahu, ale též usnadnila výklad souběhu, resp. jeho dopadu, v oblasti práva veřejného, tj. zejména pokud šlo o účast v systému sociálního, nemocenského a zdravotního pojištění.

3.1.1. Odpovědnost za škodu statutárního orgánu v souběhu Jednou z nejdůležitějších otázek souběhu je, v jakém režimu bude posuzována odpovědnost za škodu statutárního orgánu, který zároveň v souběhu vykonává činnosti, které náleží do oblasti tohoto orgánu, v pracovněprávním vztahu, tj. zda-li bude odpovídat dle obchodního zákoníku či dle zákoníku práce. Odpovědí je - dle obou zmíněných režimů. Jakožto zaměstnanec bude za své jednání standardně odpovědný dle zákoníku práce, přičemž zároveň bude za totéž jednání odpovědný jakožto statutární orgán z titulu nedodržení své povinnosti péče řádného hospodáře dle §66d odst. 2 obchodního zákoníku20. Jak totiž upozorňují JUDr. Ing. Dana Trezziová a JUDr. Jaroslav Škubal v časopisu Práce a mzda, "při delegaci obchodního vedení musí statutární orgán postupovat s péčí řádného hospodáře. To znamená, že jednatel(é) nebo členové představenstva musejí vždy důkladně zvážit, zda osoba, na kterou hodlají obchodní vedení společnosti delegovat, má schopnosti, znalosti a zkušenosti pro jeho řádný výkon. Součástí péče řádného hospodáře je navíc i vhodná následná kontrola výkonu obchodního vedení ze strany pověřené osoby. (...) Pokud bude pověřen obchodním vedením vykonávaným v pracovněprávním vztahu přímo jednatel nebo člen 18

„§66d Pověření obchodním vedením (1) Statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného. Tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem." 19 Zk. č. 262/2006 Sb. 20 "(2) Při pověření obchodním vedením podle odstavce 1 zůstává nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, stanovená tímto zákonem za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře."

11

představenstva (tedy v případě souběžného výkonu funkcí), domníváme se, že bude v případě určitého pochybení pověřené osoby vždy možné zpochybnit, že byla následná kontrola ze strany jednatele nebo člena představenstva (té samé osoby) řádná. Z tohoto důvodu tak může být daný jednatel či člen představenstva prakticky odpovědný podle obchodního zákoníku za své vlastní jednání z titulu zaměstnance – byť z důvodu nedostatečné kontroly, tedy porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře podle obchodního zákoníku."21

3.2. Veřejnoprávní rovina Rovněž v oblasti veřejného práva došlo ke změnám, které korespondovaly s těmi, které zákonodárce učinil v oblasti práva soukromého. Souběh tak nejenže měl být pro příště umožněn, což samo o sobě mělo dopad i do veřejného práva, drželi-li bychom se judikatury NSS z předcházejících let, ale rovněž mělo být do jisté míry zrovnoprávněno postavení statutárního orgánu s postavením zaměstnance. Novela zákona o nemocenském pojištění22 zařadila v §5 písm. a), bodu 16. a 18. do okruhu osob účastných na nemocenském pojištění rovněž jednatele a členy představenstev, novela zákona o daních z příjmů srovnala doposud odlišné odvody na veřejnoprávní pojištění a díky tomu rovněž i výši základu daně. Další změny byly např. i v novele zákona o sociálním pojištění.

3.3. Shrnutí Od roku 2012 se situace ohledně souběhu funkce statutárního orgánu a zaměstnance diametrálně změnila. Zásluhu na tom měla především změna obchodního zákoníku, která výslovně umožňovala výkon obchodního vedení v pracovněprávním vztahu, což víceméně legalisovalo stávající praxi, kdy bylo až do této doby snahou souběh využívat a zároveň minimalisovat rizika plynoucí z absence jeho podpory v zákoně. Tato změna v soukromém právu, spolu s novelami výše uvedených právních předpisů v oblasti veřejného práva, vedla zvláště k zapojení statutárních orgánů do systému sociálního zabezpečení, což ve svém důsledku posílilo ochranu práv osob vykonávajících funkce v těchto orgánech.

21

TREZZIOVÁ, Dana; ŠKUBAL, Jaroslav: Souběh funkcí. Práce a mzda. 2012, roč. 2012, č. 1, 34 - 37. In: [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.mzdovapraxe.cz/archiv/dokument/doc-d36392v46161p1soubeh-funkci/. 22 Zk. nem06.

12

4. Současná situace Od 1. 1. 2014 nabyla účinnosti rekodifikační vlna soukromého práva, řeč je nyní o NOZ a ZOK. V této souvislosti se znovu otevřela otázka souběhu funkcí statutárního orgánu a zaměstnance, jelikož nová úprava již neobsahuje žádnou paralelu dřívějšího § 66d. obchodního zákoníku. Samotný tento fakt mnohé právníky vede k závěru, že souběh znovu není možný23, a mnohé obchodní korporace k nejistotě ohledně postavení jejich vrcholného managementu.

4.1. Absence povolení = zákaz? Pročítáme-li NOZ či ZOK, musíme mít na paměti, že se jedná o právní úpravu soukromého práva favorizující přirozenoprávní ideje. Příklon k neformálnosti, důraz na úmysl stran, ochranu dobré víry a samozřejmě v neposlední řadě na autonomii vůle. Tyto principy, duch nové úpravy, nejsou jen vedlejšími interpretačními nástroji, ke kterým se uchýlíme, když již nemáme žádnou jinou alternativu, ve skutečnosti jsou jejím základem, který musíme brát v potaz při výkladu nejen každého z nemála paragrafů nové úpravy, ale, ač se to možná zdá poněkud nezvyklé, rovněž při výkladu těch paragrafů, které v nové úpravě nenalezneme, resp. té matérie, kterou se zákonodárce rozhodl ponechat neupravenou. Jak správně poukazuje Bohumil Havel: "Platí a platila ústavní zásada legální licence (co není zakázáno, je dovoleno)."24 I zde musíme pamatovat mimo jiné na § 2 odst. 2 NOZ, který říká, že "Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona (...)." Samotná absence výslovného povolení souběhu tak neznamená nic jiného, než že se zákonodárce rozhodl tuto otázku ponechat na volném uvážení osob, přičemž toto uvážení, resp. možnost upravit si vzájemné vztahy, je případně omezeno pouze kogentními ustanoveními NOZ či ZOK. Otázkou tedy je, existuje kogentní úprava v těchto předpisech, která by se dostávala do rozporu s možností souběhu funkcí statutárního orgánu a zaměstnance?

23

"Nová právní úprava účinná od 1. ledna 2014 bohužel neobsahuje výslovnou úpravu souběhu funkcí. Tím se právní úprava fakticky vrátí do období před 1. lednem 2012, kdy výslovná úprava souběhu funkcí také chyběla a nahrazovala ji proto judikatura. (...) V zájmu právní jistoty a předvídatelnosti se v současné době proto kloníme k názoru, že souběhy s účinností od 1. ledna 2014 nebudou přípustné." (KRATOCHVÍLOVÁ, Eva; KŘIVÁNEK, Vladimír: A opět souběh funkcí: Od 1. ledna znovu s nejistotou!. In: [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.samak.cz/email/hotnews9.html) 24 HAVEL, Bohumil: 92537. GLOSA O SVOBODĚ. CO SE STARÝMI SOUBĚHY? A JAK S NOVÝMI?. [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-snovymi-92537.html.

13

Jde-li o samotný výkon určitých činností statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu, nenalezneme žádnou úpravu, která by tuto možnost zapovídala. Ve své podstatě není ani zakázána možnost, aby smlouva o výkonu funkce byla uzavřena v režimu pracovního práva, samozřejmě s výhradami kogentních ustanovení, zvláště o odpovědnosti, povinnosti péče řádného hospodáře apod. Tím se dostávám k dalšímu možnému problému - odpovědnosti statutárního orgánu. Je evidentní, že ustanovení o odpovědnosti statutárního orgánu dle ZOK jsou kogentní a proto nelze omezit odpovědnost statutárního orgánu tím, že by byla jeho odpovědnost posuzována dle zákoníku práce. Jak jsem však již zmínil výše, statutární orgán v souběhu odpovídá jak dle zákoníku práce jakožto zaměstnanec, tak dle obchodního zákoníku, dnes NOZ a ZOK, jakožto statutární orgán. Povinnost jednat s péčí řádného hospodáře tak případným souběhem není nikterak omezena. Poslední možnou překážkou by byl zákaz delegovat určité činnosti, které by měl vykonávat statutární orgán, na jinou osobu, resp. umožnit jejich výkon v jiném režimu, než-li v režimu smlouvy o výkonu funkce. Takovýto zákaz by však nejen šel proti duchu nové úpravy, která dává osobám větší prostor pro úpravu vlastních práv a povinností, ale fakticky by výrazně omezila corporate governance25.

4.2. Co s dosavadními smlouvami? Jednou z otázek je, jak se postavit k současným smlouvám, které byly uzavřeny za starého obchodního zákoníku, tj. před rekodifikací. Aniž bych jakkoli ustupoval od svého názoru, že souběh bude i nadále možný, musím konstatovat, že tato otázka s tím vůbec nesouvisí. NOZ v § 3028 odst. 3 jasně praví, jak se k takovýmto smlouvám, potažmo k právům a povinnostem, máme postavit. Právní poměry vzniklé před účinností rekodifikace se řídí právními předpisy dosavadními, ledaže by odporovaly kogentním ustanovením NOZ či ZOK, k čemuž jsem se však již vyjádřil výše.

25

"Úprava dalšího vnitřního dělení správy není podle mého statusové povahy, protože jinak bychom kromě výše řečeného popřeli podstatu corporate governance. Je zde prostor pro autonomii vůle. Nejsou tedy v regulaci § 3041 NOZ." (HAVEL, Bohumil: 92537. GLOSA O SVOBODĚ. CO SE STARÝMI SOUBĚHY? A JAK S NOVÝMI?. [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-sestarymi-soubehy-a-jak-s-novymi-92537.html.)

14

4.3. Shrnutí Co je nutné si uvědomit v souvislosti s rekodifikací soukromého práva je fakt, že se jedná o úpravu na přirozenoprávních základech. Není jejím cílem upravit vše, ale naopak upravit nutné minimum a zbytek ponechat na vůli stran. Je pravdou, že otázka souběhu není nyní upravena, což však neznamená, že se vracíme zpět před rok 2012, kdy upravena rovněž nebyla a judikatura souběh neumožňovala. Je nutné si uvědomit, že došlo k velkému posunu jak v právu soukromém, tak v právu veřejném. Soudní orgány proto při interpretaci a aplikaci NOZ a ZOK nemohou opominout nejen principy, na kterých stojí tato úprava, ale rovněž evidentní úmysl zákonodárce souběh umožnit, jak je patrno z předpisů upravujících nemocenské pojištění, zdravotní pojištění atp., které nebyly nikterak v souvislosti s rekodifikací upraveny směrem k zákazu souběhu.

5. Závěr Souběh funkce statutárního orgánu a zaměstnance není důležitý jen z hlediska tradičního, kdy funkce manažerská, tj. funkce generálního ředitele apod., v očích veřejnosti zvyšuje důležitost statutárního orgánu a jeho význam, ale též z důvodů efektivního řízení a správy obchodní korporace. Korporace vždy usilovaly o možnost souběh využívat a nejinak tomu bylo, a je, u samotných osob ve funkcích statutárních orgánů. Právní předpisy nikdy souběh jako takový výslovně nezakazovaly, avšak soudní orgány již od začátku 90. let svou konstantní judikaturou vyslovovaly zamítavý postoj k této problematice. Opíraly se především o ustanovení zákoníku práce z roku 1965, později o zákoník práce z roku 1994, dle kterého nebyl výkon činností jednatele, potažmo statutárního orgánu, druhem práce a tudíž nemohl být vykonáván v pracovněprávním vztahu. Nutno přiznat, že judikatura jak obecných soudů, tak soudů ve správním soudnictví, v této otázce vykazovala až pozoruhodně vysokou jednotnost a konzistentnost. Nelze ani popřít, že vzhledem k tehdy platným a účinným právním předpisům, jak práva soukromého, tak práva veřejného, měl tento výklad svou vnitřní logiku a byl jedním z možných názorů, výkladů dané problematiky. Postupem času, v souvislosti s modernizací našeho právního řádu a jeho uvolňováním od formalismu a striktnosti minulých desetiletí, začalo být na souběh nahlíženo poněkud odlišně. Nejen zákonodárce, ale rovněž soudní orgány26, uznaly, že souběh je pro hospodářský život 26

Usnesení NSS 6 Ads 136/2012 ze dne 31. 7. 2013.

15

obchodních korporací nezbytností. Po roce 2012, kdy došlo k rozsáhlým změnám ve prospěch souběhu, se stal souběh funkce statutárního orgánu a zaměstnance běžným nejen de facto, ale rovněž i de iure. Novou vlnu nejistoty přinesla až rekodifikace soukromého práva. Otázky, jak to bude nadále se souběhem či co s dosavadními smlouvami, se v obchodních korporacích rozšířily jako epidemie a doposud nebyly dostatečně uspokojivě a především veřejně zodpovězeny. Mnoho odborníků proto radí sázet na jistotu, jelikož se domnívají, že jsme se vrátili zpět před rok 2012, kdy je otázka souběhu čistě v rukou soudních orgánů a záleží na nich, jestli jej umožní nebo nikoli. Já si dovolím s tímto postojem nesouhlasit. Jak již bylo uvedeno výše, nesmíme zapomínat na zásadu legální licence, na změny, kterých bylo od roku 2012, resp. 2011, dosaženo a které nebyly jen jedním paragrafem v obchodním zákoníku. Tyto změny jsou celospolečenské a žádný soud je nemůže ignorovat. Rozumím postoji některých obchodních korporací, které chtějí mít stoprocentní jistotu, že rozhodnou-li se i nadále pro souběh, nepostaví se k tomu soudy stejně, jako před rokem 2012. Nedokážu říct, jaké stanovisko zaujmou soudní orgány, jelikož doposud se žádný soudní orgán s touto otázkou vypořádávat dle nové úpravy nemusel, o čem jsem však bytostně přesvědčen je, že ten, kdo bude vycházet ze současné právní úpravy, její vnitřní logiky a principů, na kterých je celý náš právní řád postaven, nemůže dojít k jinému závěru, než že souběh funkcí statutárního orgánu a zaměstnance je možný.

16

Zdroje: Právní předpisy zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (ZP 65), zákon č. 74/1994 Sb., zákoník práce (ZP 94), zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ZP), zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (zk. nem56), zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (zk. nem06), zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (a jeho novela zk. č. 351/2011 Sb.), zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (NOZ), zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích (ZOK).

Judikatura Ústavní soud Pl. ÚS 83/2009 ze dne 12. 3. 2008.

Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 963/2002 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 737/2004 ze dne 17. 8. 2004.

Nejvyšší správní soud sp. zn. 7 Afs 130/2009 ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010 ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 6 Ads 136/2012 ze dne 31. 7. 2013.

Vrchní soud v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21. 4. 1993.

Články HAVEL, Bohumil: 92537. GLOSA O SVOBODĚ. CO SE STARÝMI SOUBĚHY? A JAK S NOVÝMI?. [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-osvobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-s-novymi-92537.html, 17

KRATOCHVÍLOVÁ, Eva; KŘIVÁNEK, Vladimír: A opět souběh funkcí: Od 1. ledna znovu s

nejistotou!.

In:

[online].

[cit.

2014-04-05].

Dostupné

z:

http://www.samak.cz/email/hotnews9.html, TREZZIOVÁ, Dana; ŠKUBAL, Jaroslav: Souběh funkcí. Práce a mzda. 2012, roč. 2012, č. 1, 34

-

37.

In:

[online].

[cit.

2014-04-05].

Dostupné

http://www.mzdovapraxe.cz/archiv/dokument/doc-d36392v46161p1-soubeh-funkci/.

Další Stanovisko Generálního finančního ředitelství č. 327 ze dne 23. 2. 2011.

18

z: