Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Rigorózní práce Společné jmění manželů
Konzultant: Prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. Prosinec 2010
Mgr. Kateřina Pavlová
1
„Prohlašuji, ţe jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně za pouţití zdrojů a literatury v ní uvedených.“
……………………………… Mgr. Kateřina Pavlová
2
OBSAH: I. Úvod ........................................................................................................................................ 5 II. Základy vývoje právní úpravy majetkového společenství manţelů ...................................... 8 1.
VZNIK OBECNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU 1811 ....................................................................8
2.
ZÁKON O PRÁVU RODINNÉM 1949 ..........................................................................................11
3.
OBČANSKÝ ZÁKONÍK 1964 ........................................................................................................14
4.
PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA..........................................................................................................18
III. Obecná charakteristika společného jmění manţelů ............................................................ 20 1.
MANŽELSKÉ MAJETKOVÉ PRÁVO ..............................................................................................20
1.1.
Právní úpravy manželských majetkových vztahů v Evropě ....................................................22
1.1.1.
Snahy o integraci v rámci EU ..........................................................................................24
1.2.
Základní majetkový režim ......................................................................................................26
1.3.
Majetkové společenství manželů a soudní praxe ..................................................................27
1.4.
Právní podstata majetkového společenství manželů.............................................................29
2.
VZNIK SJM ..................................................................................................................................31
3.
PŘEDMĚT SJM ............................................................................................................................36
3.1.
Obecné úvahy a významy ......................................................................................................36
3.2.
Zdroje SJM .............................................................................................................................38
3.3.
Právní úprava SJM .................................................................................................................42 MAJETEK (AKTIVA) SJM ...................................................................................................43
4. 4.1.
Způsoby nabytí do společného jmění manţelů ......................................................................47
4.1.1.
Nabytí na základě smlouvy ............................................................................................47
4.1.2.
Nabytí na základě jiné skutečnosti .................................................................................53
4.2. 5. 5.1.
Společné jmění a pojištění .....................................................................................................57 ZÁVAZKY SJM (PASIVA) .............................................................................................................59 Právní úprava před 1.8.1998 ..................................................................................................59
5.2 Právní úprava od 1. 8. 1998 do současnosti .................................................................................60 5.3 SJM a výkon rozhodnutí ..............................................................................................................63 6.
VÝLUČNÝ MAJETEK ....................................................................................................................67
6.1.
Obecné výklady ......................................................................................................................67
6.2.
Zdroje výlučného majetku......................................................................................................69
6.3 Správa výlučného majetku ...........................................................................................................73 6.4 Podílové spoluvlastnictví manţelů ...............................................................................................73
3
7.
SPRÁVA SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ ..................................................................................75
7.1 Správa peněţních prostředků uloţených na bankovních účtech ..................................................83
IV. Modifikace zákonného rozsahu SJM .................................................................................. 85 1.
SMLUVNÍ MODIFIKACE ..............................................................................................................89
1.1 Rozšíření rozsahu společného jmění manţelů .............................................................................89 1.2 Zúţení rozsahu společného jmění manţelů ..................................................................................91 1.3 Změna doby vzniku společného jmění manţelů ..........................................................................95 1.4 Změna zákonné úpravy správy společného jmění manţelů .........................................................96 1.5 Předmanţelská smlouva ...............................................................................................................97 2.
MODIFIKACE SOUDNÍM ROZHODNUTÍM .................................................................................99
V. Zánik a vypořádání SJM .................................................................................................... 102 1.
ZÁNIK SJM ZA TRVÁNÍ MANŽELSTVÍ .......................................................................................102
2.
ZÁNIK SJM V DŮSLEDKU ZÁNIKU MANŽELSTVÍ .....................................................................103
3.
HOSPODAŘENÍ DO VYPOŘÁDÁNÍ ZANIKLÉHO SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ ...................107
4.
VYPOŘÁDÁNÍ SJM ...................................................................................................................109
4.1 Vypořádání dohodou manţelů ...................................................................................................110 4.2 Vypořádání rozhodnutím soudu .................................................................................................113 4.2.1.
Podmínky pro vypořádání SJM soudem a obecné otázky řízení ..................................114
4.2.2.
Předmět vypořádání.....................................................................................................115
4.2.3.
Ocenění vypořádávaného jmění ..................................................................................116
4.2.4.
Vnosy a zápočty ............................................................................................................117
4.2.5.
Výše podílů každého z manželů ...................................................................................119
4.3. 5.
Vypořádání zákonnou domněnkou ......................................................................................122 ČLENSKÝ PODÍL V BYTOVÉM DRUŽSTVU ................................................................................123
VI. Závěr ................................................................................................................................. 129 Seznam pouţité literatury ....................................................................................................... 131 Resumé.................................................................................................................................... 136 Anglický název práce, klíčová slova ...................................................................................... 138
4
I. Úvod Rodina je základní společenskou jednotkou, která je chráněna zákonem, neboť její společenský význam je nezastupitelný. Ţádoucím předpokladem, nikoli však jednoznačnou podmínkou, vzniku rodiny je manţelství. I kdyţ v dnešní době je snad častější zakládání rodin bez oddacího listu. Podmínky vzniku manţelství, jeho vznik, zánik a funkce, které má plnit, jsou upraveny zákonem o rodině. Manţelství je trvalé ţivotní společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem předepsaným způsobem, jehoţ hlavním cílem je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. Očekává se, ţe manţelé budou společně ţít, povedou společnou domácnost, zaloţí rodinu, budou společně vychovávat děti a po dobu společného ţivota si budou vzájemnou oporou. Uzavřením manţelství se ţivot jednotlivce podstatně změní, člověk jiţ není samostatná jednotka odpovědná pouze sama za sebe, ale přebírá odpovědnost za druhého manţela a případně i za děti. Manţelství je vedle ţivotního společenství muţe a ţeny také významným právním institutem, který je upraven celou řadou právních norem, kterým se manţelé vstupem do manţelství podrobují, aniţ by si to příliš uvědomovali. Uzavřením manţelství manţelé neztrácejí nic ze svého dosavadního právního postavení, jen jejich budoucí právní vztahy jsou podrobeny jiţ jinému právnímu reţimu a vztahuje se na ně zvláštní právní úprava. Tato zvláštní právní úprava se týká především majetkových a závazkových vztahů jak mezi manţely samotnými, tak i mezi manţely a třetími osobami. V této rovině se manţelství projevuje formou legálního nebo smluvního systému majetkového společenství, jehoţ smyslem je především vyloučení moţnosti narušení osobního vztahu konkurencí individuálních zájmů manţelů vyplývajících z jejich různých majetkových a výdělečných moţností.1 Přesto většina snoubenců otázku budoucích majetkových vztahů opomíjí zváţit, touto otázkou se nezabývá a z toho pak plyne mnoho problémů a nedorozumění. To vyplývá jednak z podceňování závaţnosti těchto otázek a jednak z neznalosti právní úpravy širokou veřejností. Podcenění této problematiky můţe vést ke zcela zbytečným rozporům, které se vyostří zpravidla během případného rozvodu manţelství a často přetrvávají i dlouhou dobu po něm. Těmto sporům však mohli manţelé snadno předejít, kdyby předem zvaţovali i tuto 1
Hrušáková, M., Fiala, J. Několik úvah nad institutem majetkových vztahů mezi manţely. Právník, 1991, č.2.
5
majetkoprávní stránku uzavření manţelství. Právní úprava majetkových vztahů mezi manţely modifikuje obecnou úpravu vlastnického práva a závazkového práva obsaţenou v občanském zákoníku. V oblasti vlastnického práva tato zvláštní právní úprava manţelských majetkových vztahů zavádí specifický typ spoluvlastnictví, které je bezpodílové. Kaţdý manţel je vlastníkem celé věci, je však omezen stejným právem druhého manţela. V oblasti závazkového práva mají závazky manţelů vůči třetím osobám povahu závazků solidárních, manţelé tedy ručí za závazky společně a nerozdílně. Právní řád podřazuje majetkové vztahy mezi manţely i vztahy mezi manţely a třetími osobami pod speciální právní normy. Soubor těchto právních norem pak nazýváme manţelské majetkové právo.2 Manţelským majetkovým právem se rozumí úprava veškerých majetkových vztahů, k jejichţ vzniku došlo po uzavření manţelství. Manţelé však mají moţnost zákonnou úpravu společného jmění manţelů smluvně modifikovat. Důvodem této speciální právní úpravy je posílení trvalosti, stálosti, stability, pevnosti a jednoty manţelských vztahů, kdy zvláštní právní úprava posiluje prvky vzájemné pomoci, rovnoprávnosti a ekonomické solidarity manţelů. Naopak jejím cílem je potlačit přílišné prosazování individuálních zájmů jednoho z manţelů na úkor manţela druhého. Manţelé mají povinnost vzájemně si pomáhat a tuto povinnost konkretizuje zákon o rodině v podobě vzájemné vyţivovací povinnosti. Manţelé jsou si ve svých právech zcela rovni a platí zásada, ţe oba manţelé mají právo na majetek nabytý za trvání manţelství, nezávisle na tom, kdo je po právní stránce vlastníkem tohoto majetku a na čí jméno byl majetek nabytý. V kaţdodenním ţivotě si manţelé většinou majetkoprávní důsledky svých úkonů vůbec neuvědomují a svému jednání nepřikládají právní význam, o to větší je pak ale jejich překvapení při soudním jednání o vypořádání společného jmění manţelů. Zákonná úprava majetkových vztahů mezi manţely by měla vycházet především z historických, národních, kulturních i právních tradic a zvyklostí daného národa a současně odpovídat i aktuálním společenským poţadavkům. Tato práce, jak vyplývá jiţ z jejího názvu, je věnována majetkoprávním vztahům mezi manţely. Jejím cílem je analyzovat a zhodnotit specifickou právní úpravu týkající se majetkových vztahů jak mezi manţely navzájem, tak i mezi manţely a třetími 2
Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999, s.45.
6
osobami. Tato problematika vstupuje do našich ţivotů okamţikem uzavření manţelství a končí mnohdy aţ mnoho let po zániku manţelství. Vzhledem k obsáhlosti a komplikovanosti této problematiky je v podstatě nemoţné, aby se manţelé v těchto otázkách orientovali, coţ často vede k neshodám a nedorozuměním mezi nimi. Přitom se s touto problematikou prakticky setkáváme kaţdodenně ve svých ţivotech. To je také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala danou problematiku jako téma své práce. Práce je vedle úvodu a závěru rozdělena do čtyř základních kapitol, ve kterých se zabývám hlavními obsahovými otázkami daného tématu. Kromě druhé kapitoly věnované historickým souvislostem a vývoji institutu společného jmění manţelů, jsem se nejdříve ve třetí kapitole zabývala pojmem společné jmění manţelů obecně, jeho vznikem, předmětem, rozsahem a správou, tato část je evidentně částí nejobsáhlejší. Ve čtvrté kapitole věnuji pozornost způsobům modifikace společného jmění manţelů a moţnostem odklonu od zákonné úpravy. A konečně pátá kapitola je věnována zániku společného jmění manţelů a způsobům jeho vypořádání. V jednotlivých kapitolách je vţdy nejprve pojednáno o dané problematice obecně, poté je pozornost zaměřena na řešení konkrétních případů. Převáţná část práce je věnována současné právní úpravě a řešení konkrétních situací, ale zabývám se v ní i zhodnocením současné právní úpravy a úvahami de lege ferenda.
7
II. Základy vývoje právní úpravy majetkového společenství manželů 1. VZNIK OBECNÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU 1811 Majetkové manţelské právo bylo mnohem více neţ jiné právní oblasti ovlivněno převáţně právem zvykovým, přesto nelze popřít i vliv práva římského. Hodnocení vlivu římského práva na manţelské majetkové právo ale není v literatuře jednoznačné. Například M. Stieber o vlivu římského práva na úpravu majetkových vztahů mezi manţely nehovoří vůbec,
3
naproti tomu J. Blaţke uvádí, ţe majetkové právo
manţelské v evropských právních řádech bylo ve svých základních zásadách pod silnějším vlivem římského práva proto, ţe v této oblasti byla právní úprava dílem zákonodárství světského, zatímco osobní práva manţelská od středověku aţ do nejnovějších dob byla upravována zákonodárstvím církevním.4 Podle J. Blaţkeho základem právní úpravy majetkových vztahů mezi manţely v Obecném občanském zákoníku byla zásada odděleného majetku manţelů a modifikovaný dotální systém. První pokusy o kodifikaci občanského práva spadají jiţ do doby vlády Marie Terezie tedy do první poloviny 18. století. Nejednotnost a roztříštěnost právních úprav majetkových vztahů bránila dalšímu vývoji monarchie. Proto byla jmenována komise, která měla za úkol vytvořit „Codex Theresianus Universalis“ jako soubor dosavadních právních předpisů včleněných do jednoho zákona. Toto dílo však očekávání nesplnilo, jelikoţ mělo podobu spíše učebnice práva neţ zákoníku. Bylo tedy vráceno pověřené komisi k přepracování, ke kterému došlo aţ za vlády Josefa II. kdy také došlo k vydání významného Manţelského patentu, který přesunul pravomoc rozhodování manţelských sporů na státní soudy.5 Nakonec byl v roce 1786 vydán první díl Všeobecného občanského zákoníku, ve kterém se jiţ objevily výsledky Josefínských reforem. Zákoník byl po smrti Josefa II. dokončen zkušebně uveden v platnost. Dne 1.6.1811 byl vyhlášen za Všeobecný zákoník občanský.
3 Stieber, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vydání. Praha: Typus, 1930,s. 88 an. a 172 an. 4 Blaţke, J. Majetkové právo manţelské. Sborník studií z občanského práva. Praha: Orbis, 1953, s.223 an. 5 Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo, historie,současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o.,2003, s.68 an.
8
Všeobecný zákoník občanský představoval první moderní kodex občanského práva na našem území. O jeho vysoké kvalitě svědčí i fakt, ţe aţ na drobné úpravy u nás platil aţ do roku 1950. Tento zákoník jiţ upravoval i rodinné právo a to v §44-§136. Vycházel z nerovnoprávného postavení mezi muţem a ţenou, muţ byl hlavou rodiny, a proto řídil domácnost, určoval společné bydliště, zastupoval manţelku plně soudně i mimosoudně a ta byla plně podřízena jeho moci, musela mu pomáhat a plnit jeho nařízení. Naproti tomu měl povinnost manţelku ţivit a ručil za všechny vzniklé závazky, i kdyţ manţelka například nakoupila bez vědomí či svolení manţela, její jednání ho zavazovalo. Také ve vztahu k dětem byl muţ nadřazen. Měl vůči dětem tzv.otcovskou pravomoc, která trvala aţ do zletilosti dítěte. Pokud se provdala nezletilá dcera, přešla sice pod moc svého manţela, ale co se majetku týče zůstala aţ do své zletilosti pod pravomocí otcovskou. Jestliţe dítě nemělo otce, muselo mít poručníka, kterým mohl být aţ do roku 1915 pouze muţ. Po tomto roce jím jiţ mohla být i ţena, ovšem jen ţena váţená a schopná poručnictví vykonávat. U vdané ţeny byl nutný ještě i souhlas jejího manţela. Nerovnoprávnost ţen se projevovala ve všech oblastech tehdejší společnosti, proto ji nalezneme i v právní úpravě majetkových vztahů mezi manţely. Panoval zde princip odděleného majetku. Kaţdý z manţelů měl svůj majetek a kaţdý nabýval majetek výhradně jen pro sebe. V případných pochybnostech se mělo za to, ţe vlastnictví nabyl muţ. Vedle principu odděleného majetku umoţňoval Obecný zákoník občanský, aby si manţelé smluvně zaloţili majetkové společenství pod názvem společenství statků. Majetek manţelů netvořil tedy v této době majetkovou jednotu a případnou právní nejistotu řešila právní domněnka, ţe manţelka svěřila manţelovi, jako svému zákonnému zástupci, správu svého jmění. Tato právní domněnka se ale netýkala nemovitostí, majetku nabytého mimo manţelství (dědictví), ani věcí určených k osobní potřebě manţelky. V naléhavých případech mohla být tato správa jmění manţelky manţelovi odňata. Jak jiţ bylo uvedeno, Obecný občanský zákoník umoţňoval vedle principu odděleného majetku také smluvní modifikaci majetkového společenství tzv. společenství statků, které nevznikalo přímo ze zákona, ale bylo potřeba uzavřít smlouvu formou notářského zápisu. Smlouva určovala, jaký majetek bude do společenství patřit,
9
kdo ho bude spravovat a další podobná ustanovení. Po skončení manţelství došlo opět k rozdělení majetku. Společenství se nemuselo vztahovat na veškerý majetek, pokud tomu ale tak bylo, bylo třeba podle zákona odečíst před rozdělením majetku všechny dluhy bez výjimky. Týkalo-li se společenství jen jmění přítomného nebo budoucího, bylo třeba odečíst jen dluhy uţité ke prospěchu společného statku. Smluvené společenství statků nezakládalo manţelům ţádné podíly, nedá se tedy hovořit o obdobě podílového spoluvlastnictví. Vztahovalo se jen na dobu trvání manţelství a bylo nevypověditelné. Za závazky ze společných statků ručili oba manţelé společně a nerozdílně. Manţelství mohlo být právně ukončeno za ţivota obou manţelů rozlukou (moţnost právního ukončení manţelství), pro katolíky byla však aţ do roku 1919 zakázána, těm byl povolen jen rozvod od stolu a loţe, který nezpůsobil zánik manţelství, ale pouze umoţnil, ţe manţelé spolu nemuseli nadále ţít. Teprve po skončení 1.světové války a vzniku samostatného Československa upravila tzv. manţelská novela (rozlukový zákon) moţnost zániku manţelství za ţivota obou manţelů bez ohledu na jejich vyznání. Po celou dobu platnosti této právní úpravy se počet rozluk pohyboval na minimální hranici. Bylo tomu tak hned z několika důvodů. Významnou roli zde měl stále vliv církve na manţelství, ale především postavení ţen v manţelství a společnosti. Ţena byla na manţelovi závislá nejen ekonomicky, muţ byl přece hlavou rodiny a ona musela poslouchat, nehledě na to, ţe rozlukou by se dostala do obtíţné sociální situace a i její společenské postavení by tím velmi utrpělo. Rozlukový zákon, jak byla manţelská novela běţně nazývána, zaváděl i fakultativní církevní sňatek, coţ znamenalo, ţe snoubenci měli na výběr, zda jej uzavřou v kostele a nebo na okresním úřadě. Novela do značné míry omezila konfesní prvky manţelského práva zrušením řady překáţek kanonického původu a povolením rozlučitelnosti manţelství. Celkově můţeme tento zákon č. 320/1919 Sb. hodnotit jako nejvýznamnější zásah do rodinného práva za celé období předmnichovské republiky.6 Byla snaha rovněţ sjednotit úpravu manţelského majetkového práva, a to na principu
6
Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo, historie,současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o.,2003,s.75 an.
10
společného majetku manţelů, který platil na Slovensku, avšak ani tento záměr se nepodařilo prosadit.7
2. ZÁKON O PRÁVU RODINNÉM 1949 Poválečný vývoj Československa byl velmi sloţitým obdobím. Poválečná změna ekonomických podmínek ţivota společnosti s sebou přinesla i tento nový zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb., který vstoupil v účinnost 1. 1. 1950. Ve srovnání s předchozí právní úpravou se jednalo o zásadní změnu právního reţimu majetkových vztahů mezi manţely. Zákonem o právu rodinném byl do československého práva zaveden institut zákonného majetkového společenství manţelů. Zavedení tohoto institutu bylo odůvodněno tím, ţe o získaný majetek se zaslouţili oba manţelé, ať uţ proto, ţe oba byli výdělečně činní nebo tím, ţe výdělečná činnost jednoho manţela byla uskutečnitelná jen za přímé či nepřímé pomoci druhého manţela (většinou ţena pečující o děti a domácnost).8
Podle § 22 tohoto zákona, jmění, jehoţ nabude kterýkoli
z manţelů v době trvání manţelství vyjma toho, čeho nabude dědictvím nebo darem, a toho, co slouţí jeho osobním potřebám nebo výkonu jeho povolání, tvořilo jeho získaný majetek.9 Získaným majetkem byl tedy právě majetek nabytý jinak neţ darem a dědictvím, majetek neslouţící osobní potřebě jednoho z manţelů a výkonu povolání, byl jím i výnos ze samostatného majetku, předměty slouţící vybavení domácnosti (nábytek, koberce, obrazy) a vlastně všechny majetkové přírůstky. Rozsah majetkového společenství vyplýval za zákona a zahrnoval jen majetek nabytý za trvání manţelství v době účinnosti tohoto zákona, tj. od 1.1.1950, a to i kdyţ bylo manţelství uzavřeno jiţ před tímto datem. Majetek nabytý před účinností tohoto zákona do majetkového společenství tedy zahrnován nebyl. Pokud jde o správu společného majetku, tak obvyklou správu mohl vykonávat kaţdý z manţelů samostatně, ale u záleţitostí, které tuto obvyklou správu přesahovaly, potřeboval souhlas druhého manţela. Manţelům však bylo zákonem umoţněno upravit si rozsah a správu majetkového společenství odlišně od zákona, a to nejprve dohodou Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s.,2005, s.440. 8 Pokorný, M., Holub, M., Bičovský,J. Společné jmění manţelů. Praha: Linde Praha, a. s. 2000, s. 25 9 Dvořák, J. a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007,s.40 7
11
provedenou formou soudního zápisu a později formou zápisu notářského. Věřitel jen jednoho z manţelů se mohl uspokojovat i na majetku patřícím do majetkového společenství manţelů, na dohodu se mohli manţelé odvolávat jen v případě, ţe dohoda byla věřiteli známa. Judikatura neumoţnila, aby věřitel jen jednoho manţela uspokojil svou pohledávku sráţkami ze mzdy manţela druhého. To bylo odůvodněno tím, ţe nárok manţela na plat není ještě jměním náleţícím do majetkového společenství, protoţe se ještě nejedná o získaný majetek. Aby manţel předešel nebezpečí, ţe společné jmění bude zdevastováno v důsledku chování druhého manţela, mohl soud poţádat o zrušení majetkového společenství. Rozhodnutí soudu ovšem záleţelo pouze na jeho uváţení. Závaţným důvodem pro zrušení majetkového společenství mohlo být lehkováţné chování druhého manţela hrozící utracením společného jmění či dokonce způsobující ohroţení uspokojování potřeb rodiny, nebo i jen přechodné odloučení manţelů.10 Většina výkladů týkajících se majetkového společenství manţelů byla velmi podobná dnešnímu pojetí této problematiky. Například záměna majetku, který patří jen jednomu z manţelů za majetek jiný byla pouze změnou hospodářské povahy a nikoliv rozmnoţením majetku, proto tento majetek byl stále ve vlastnictví jen jednoho z manţelů. Dále věc movitá nabytá z části z majetku samostatného a z části z majetku společného byla nabyta do majetkového společenství obou manţelů. Nebo přístavba domu, který je v samostatném majetku jen jednoho z manţelů, ze společných prostředků není nová věc, ale přístavba se stává součástí jiţ existující věci, a proto nedojde ke změně vlastnického práva. Zánik majetkového společenství byl spojen se zánikem manţelství, docházelo k němu tedy v případě smrti jednoho z manţelů, prohlášení manţelství za neplatné nebo v případě rozvodu. Zde se ale setkáváme ještě s jedním zvláštním případem zániku majetkového společenství a to je zbavení svéprávnosti manţela. Po zániku majetkového společenství tímto způsobem platila přiměřeně ustanovení o spoluvlastnictví. Soud vypořádal majetkové společenství tak, aby si podíly obou manţelů byly rovny. Do společného majetku se mělo vrátit vše, co z něj bylo vynaloţeno na majetek samostatný, a naopak manţelé mohli při vypořádání poţadovat vše, co ze svého samostatného majetku vynaloţili na společné jmění. Podíly při vypořádání být vţdy stejné nemusely. 10
Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Praha: Orbis, 1978, s. 22.
12
Manţel, který byl rozvodem nevinný mohl ţádat o stanovení jiného podílu, mohl ţádat i o sníţení podílu druhého manţela na majetku, o jehoţ nabytí se nezapříčinil nebo jen nepatrnou měrou. Při určení míry se přihlíţelo i k péči o děti a společnou domácnost. Tím mělo být zabezpečeno, aby se ocenila osobní péče o rodinu a domácnost a to bez ohledu na to, zda byla vykonávána vedle svého peněţitého příspěvku ze zaměstnání nebo místo něj.11 Autoři komentáře k zákonu o právu rodinném zaujali stanovisko, ţe zákonné majetkové společenství manţelů nelze ztotoţňovat s tzv. koakvizicí dřívější slovenské právní úpravy, která byla podle nich majetkovým společenstvím jen pro případ zániku manţelství a rozvodu a tedy neměla ţádné právní účinky během trvání manţelství. Naproti tomu důvodová zpráva k novému zákonu o právu rodinném připustila, ţe zákon sice zavádí novou instituci, která má však svou obdobu v tzv. koakvizci.12 Zákon silně vychází ze sovětského pojetí rodinného práva, jelikoţ jeho návrh vypracovala na základě smlouvy o právní pomoci s Polskem smíšená československopolská komise, a tak se náš zákon aţ na pár výjimek shodoval s polským zákonem o právu rodinném. Přinesl do úpravy rodinných vztahů celou řadu změn. Rodinné vztahy měly být zaloţeny na principech lidově demokratického zřízení. Tímto zákonem došlo k vyčlenění právní úpravy rodinných vztahů z práva občanského, a tím k vytvoření nového právního odvětví práva rodinného. Konečně došlo ke sjednocení předpisů rodinného práva pro celé území Československa. Byla odstraněna nadřazenost manţela jako hlavy rodiny. Vznikl nový institut zákonného majetkového společenství mezi manţely, který tvořil veškerý majetek nabytý kterýmkoli z manţelů za trvání manţelství jak je uvedeno výše. Tento institut byl zaveden jen pro českou část republiky. Tato nová právní úprava odstranila rozlišování mezi rozvodem a rozlukou a upravila moţnost zániku manţelství za ţivota obou manţelů pod jednotným názvem rozvod manţelství. Jedná se o definitivní zrušení manţelství výrokem soudu. Úprava rozvodu byla poměrně přísná. Přestoţe jej právní úprava umoţňovala, pokládala ho za společensky neţádoucí jev, kterému se snaţila v mezích moţností zabránit. Touto úpravou se snaţili vést snoubence k tomu, aby si sňatek předem pečlivě uváţili a odhodlali se k němu jen tehdy, pokud jsou zde dány potřebné předpoklady pro zaloţení 11 12
Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Praha: Orbis, 1978, s. 23. Komentář k zákonu o právu rodinném. Praha: Orbis, 1954, s.90.
13
trvalého svazku. Soud mohl manţelství zrušit rozvodem, jestliţe mezi manţely nastal hluboký a trvalý rozvrat (kvalifikovaný rozvrat), zároveň zjišťoval vinu na tomto rozvratu a nemohl vyslovit rozvod manţelství proti vůli výlučně nevinného manţela. Zde ale v praxi docházelo k tomu, ţe provinivší se manţel jednoduše opustil společnou domácnost a zaloţil jinde novou rodinu i bez rozvodu. Tím docházelo ke vzniku tzv. mrtvých manţelství a právní úprava pozbývala zamýšleného efektu. Z tohoto důvodu došlo k novelizaci zákona o právu rodinném. Nemoţnost rozvést manţelství proti vůli výlučně nevinného manţela byla zmírněna tak, ţe bylo moţné povolit výjimečně i rozvod proti vůli výlučně nevinného manţela, pokud manţelství, které bylo hluboce a trvale rozvráceno, jiţ delší dobu neplní svůj společenský účel. Tato právní úprava platila aţ do 31.3.1964, kdy nabyl účinnosti dosud platný občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.).
3. OBČANSKÝ ZÁKONÍK 1964 Právní úprava majetkových vztahů mezi manţely byla v roce 1964 vyňata ze zákona o rodině a přesunuta do občanského zákoníku, kde ji nalezneme dodnes. Občanský zákoník z roku 1964 dřívější právní úpravu majetkových vztahů mezi manţely nepřevzal, ale podstatně ji změnil. Manţelské majetkové vztahy vyjádřil v nové právní formě bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Jednalo se o nový institut občanského práva, který byl autory nové právní úpravy hodnocen velmi kladně. Na rozdíl od spoluvlastnictví podílového, byla tato forma spoluvlastnictví manţelů koncipována jako bezpodílová. Zvolená právní úprava měla nejlépe vyjadřovat stálost, jednotnost a stabilitu manţelského svazku, ve kterém má muţ i ţena stejná práva i stejné povinnosti. Měla nejlépe odpovídat skutečnosti, ţe v manţelství se oba manţelé přičiňují o nabytí společného majetku podle svých sil, schopností a moţností tím, ţe jsou výdělečně činní, nebo i tím, ţe jeden z manţelů podporuje výdělečnou činnost toho druhého péčí o společnou domácnost a děti a vytvářením rodinného zázemí. Tato změna právní úpravy je v novějších pracích hodnocena nejen jako dramatická, ale i značně problematická.13 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 46.
13
14
Pojmovým znakem bezpodílovosti se spoluvlastnictví manţelů podstatně odlišuje od spoluvlastnictví podílového. U podílového spoluvlastnictví vyjadřuje podíl míru účasti spoluvlastníka na společné věci, na rozdíl od spoluvlastnictví bezpodílového, kde není míra účasti vůbec vyjádřena, a to ani podílem, ani jiným způsobem. Spoluvlastníky jsou zde manţelé, kteří ţijí ve společném spotřebním ţivotě, proto takové vymezení míry účasti není třeba. V bezpodílovém spoluvlastnictví manţelů bylo podle zákona vše, co mohlo být předmětem osobního vlastnictví. Patřilo tam vše, co bylo nabyto některým z manţelů za trvání manţelství, s výjimkou věcí získaných darem nebo dědictvím, věcí slouţících, podle své povahy, osobní potřebě některého z manţelů nebo výkonu povolání jednoho z nich. Pro určení těchto věcí nestačila jen povaha dané věci, ale věc musela skutečně slouţit osobní potřebě nebo výkonu povolání jednoho z manţelů. Nestačil tedy pouze fakt, ţe by věc k tomuto účelu mohla slouţit. Dále byl z bezpodílového spoluvlastnictví vyloučen i majetek, který nabyl jeden z manţelů jiţ před uzavřením manţelství. Do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patřily proto především příjmy z pracovního poměru, příjmy ze sociálního zabezpečení, také odměny a honoráře umělců, úspory vzniklé za trvání manţelství, peněţité a věcné výhry v loteriích a jiných soutěţích. Podmínkou bylo pouze to, ţe věc byla získána z poctivého zdroje, věci získané trestnou činností proto nikdy nemohly být součástí bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Výjimkou byly příjmy manţela z náhrady škody na zdraví, jako je bolestné a ztíţení společenského uplatnění, protoţe se jednalo o právo na odškodnění úzce spjaté s osobou poškozeného a s jeho individuálními potřebami, které vznikly v souvislosti s utrpěnou zdravotní újmou. Pokud se jednalo o mzdu za vykonanou práci, dospěla soudní praxe k závěru, ţe do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patřila teprve aţ vyplacená a převzatá mzda, nikoli pouze nárok na ni, který nemohl být předmětem osobního vlastnictví, a proto nemohl být předmětem ani bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Přitom nebyly v praxi soudů pochybnosti o tom, ţe na rozdíl od předchozí právní úpravy do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patří celá vyplacená mzda, nikoli snad jen ta
15
část, která zůstala po uspokojení osobních potřeb toho manţela, o jehoţ mzdový nárok jde.14 Práva a pohledávky do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů nepatřily, coţ je značný rozdíl oproti současné právní úpravě. Pokud vznikly za trvání manţelství a v souvislosti s bezpodílovým spoluvlastnictvím, bylo třeba je vypořádat analogicky dle ustanovení §149 a 150. Práva a závazky netvořily tedy předmět bezpodílového spoluvlastnictví, přesto se vypořádávaly při zániku tohoto majetkového společenství podle zásad platných pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Vedle společných dluhů vzniklých za trvání manţelství, ze kterých byli oba manţelé zavázáni společně a nerozdílně, existovaly i dluhy jen jednoho z manţelů. Mohlo jít například o dluh manţela jako dědice, ale také případ, kdy jen jeden z manţelů uzavřel smlouvu o půjčce.15 Manţel odpovídal za splnění závazku celým svým majetkem, tedy svým výlučným majetkem, tak i majetkem spadajícím do bezpodílového spoluvlastnictví, jelikoţ i k němu měl zavázaný manţel vlastnické právo. Podmínkou však bylo, aby závazek vznikl za trvání manţelství. Zánik bezpodílového spoluvlastnictví manţelů byl spjat se zánikem manţelství. Za trvání manţelství docházelo k zániku bezpodílového spoluvlastnictví jen zcela výjimečně, a to v případě, byla-li ohledně předluţeného majetku jednoho z manţelů nařízena likvidace, nebo byl-li rozsudkem soudu v trestním řízení uloţen trest propadnutí majetku některého z manţelů. K zániku bezpodílového spoluvlastnictví manţelů mohlo, za trvání manţelství, dojít také soudním rozhodnutím, avšak jen ze závaţných důvodů. Zejména jestliţe by další trvání bezpodílového spoluvlastnictví odporovalo tzv. pravidlům socialistického souţití. Tím měl zákonodárce na mysli především nevhodné chování jednoho z manţelů, který nakládá se společným majetkem nehospodárně, nebo se o nabývání společného majetku vůbec nepřičiňuje, ačkoliv je to v jeho schopnostech a moţnostech. I takto zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manţelů mohlo být opět obnoveno, ale pouze rozhodnutím soudu a jen na návrh některého z manţelů s tím, ţe se jiţ neobnovovaly předešlé majetkové vztahy mezi manţely, ale toto rozhodnutí dopadalo jen na vztahy vzniklé v budoucnu.
Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007,s.43. 15 Dvořák, J., Winterová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manţela. Právní praxe, 1999, č. 9. 14
16
Se zánikem manţelství bezpodílové spoluvlastnictví manţelů zanikalo vţdy, ať jiţ se jednalo o zánik manţelství smrtí jednoho z manţelů, prohlášením některého z manţelů za mrtvého nebo rozvodem. Při zániku manţelství rozvodem pak docházelo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi bývalými manţely. Zákon sice stanovil, ţe podíly obou manţelů, na společném majetku, jsou stejné, ale zároveň umoţňoval soudu, aby při vypořádávání přihlédl k tomu, jak se kaţdý z manţelů přičinil o nabytí a udrţení společného majetku a také vzal zřetel k péči o děti a společnou domácnost. Přihlédnutí k těmto skutečnostem pak mohlo vést k určení rozdílné velikosti majetkových podílů bývalých manţelů. V právní teorii i praxi se dovozovalo, ţe právo na vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manţelů se nepromlčuje s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva. První novelizace týkající se majetkových vztahů mezi manţely byla provedena zákonem č. 131/1982 Sb. Byla jím zavedena nevyvratitelná právní domněnka vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manţelů za situace, kdy nedošlo k vypořádání do 3 let od rozvodu manţelství. Výlučným vlastníkem movitých věcí se stal ten z bývalých manţelů, který je uţíval a ohledně nemovitostí a ostatních věcí se bývalí manţelé stali podílovými spoluvlastníky s rovnými podíly. Další novelizace byla provedena zákonem č. 509/1991 Sb., který jiţ umoţnil manţelům, aby si mohli smluvně
změnit rozsah bezpodílového spoluvlastnictví.
Manţelé si mohli dohodou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúţit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, nebo si mohli vyhradit vznik bezpodílového spoluvlastnictví aţ ke dni zániku manţelství. Mohli si také odlišně od zákona upravit správu společného majetku. S touto moţností souvisela i úprava odpovědnosti za závazky vzniklé za trvání manţelství. Stále platilo, ţe věřitel se mohl domáhat uspokojení své pohledávky i z majetku společného, avšak s výjimkou situace, kdy se jednalo o pohledávku vzniklou jen jednomu z manţelů, kteří mají dohodou zúţen rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Předpokladem ovšem bylo, ţe obsah dohody byl věřiteli znám. Právní moţnosti modifikací rozsahu společného majetku rozšířily jak majetkovou samostatnost, tak současně i samostatnou majetkovou odpovědnost kaţdého z manţelů.16
16
Dvořák, J., Winterová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manţela. Právní praxe, 1999, č. 9.
17
4. PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA
Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 91/1998 Sb. přinesla mnoho zásadních změn do právní úpravy majetkových vztahů mezi manţely. Jednou z těch nejzásadnějších bylo nahrazení institutu bezpodílového spoluvlastnictví manţelů institutem společného jmění manţelů. Společné jmění manţelů představuje právní formu manţelského majetkového společenství a současně je i základním a nejdůleţitějším institutem manţelského majetkového práva, do kterého se řadí i mnoho dalších institutů, jako například nájem bytu manţelů, dědění apod. Platný občanský zákoník jiţ neoznačuje společné jmění manţelů jako formu bezpodílového spoluvlastnictví vedle spoluvlastnictví podílového. Se vznikem tohoto nového právního institutu společného jmění se řešila otázka vzájemného vztahu dřívějšího institutu bezpodílového spoluvlastnictví s novým institutem společného jmění. Nahrazuje nový institut ten předchozí, nebo jde o zcela nový pojem, který nemá s tím dřívějším nic společného? Na poloţenou otázku jednoznačně odpověděla právní praxe, která dovodila, ţe společné jmění manţelů shodně jako dříve bezpodílové spoluvlastnictví představuje právní formu manţelského majetkového práva, avšak nejednalo se o pouhou změnu názvosloví, nýbrţ i o změnu obsahovou. Vztahem těchto dvou institutů se zabýval i Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, ţe se jedná o dva rozdílné instituty, a to pojmenováním, předmětem, rozsahem, obsahem i zánikem.17 Změny, které nová právní úprava přinesla lze bezpochyby hodnotit jako zásadní, přesto vnitřní obsahovou propojenost s předchozí právní úpravou majetkových vztahů mezi manţely nelze přehlédnout. Zákonodárce se zřejmě nechal inspirovat legislativním návrhem publikovaným v roce 1996 v Právní praxi jako návrh budoucího občanského zákoníku.18 Podle tohoto návrhu manţelé měli mít společné jmění, do kterého měl být zahrnut jak majetek, tak i závazky. Zahrnutí závazků do společného jmění manţelů představuje další významnou změnu dosavadní právní úpravy, stejně jako zahrnutí věcí slouţících k výkonu povolání jen jednoho z manţelů. Nová právní úprava také vytvořila větší prostor pro smluvní autonomii manţelů, měli moţnost změnit rozsah společného
17 18
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Ddo 1803/2000, Právní rozhledy, 2003, č. 6, s. 307. Koncepce nového civilního kodexu. Právní praxe, 1996, č.5-6
18
jmění či vyhradit zcela nebo z části vznik společného jmění ke dni zániku manţelství mimo věcí tvořící obvyklé vybavení domácnosti, coţ je nově zavedený pojem. Nově je pak také upravena moţnost snoubenců uzavřít tzv. předmanţelskou (svatební) smlouvu, kterou se upravují majetkové vztahy do budoucna. Dále byla zakotvena právní domněnka, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství, spadají do společného jmění, pokud není prokázán opak.
Toto nové ustanovení má význam
především v případě vypořádání společného jmění manţelů. Tolik ve stručnosti charakteristika současné právní úpravy, a to především se zaměřením na základní rozdíly od předchozí právní úpravy majetkových vztahů manţelů účinné do 1.8.1998. Podrobně je současná právní úprava rozvedena dále.
19
III. Obecná charakteristika společného jmění manželů 1. MANŽELSKÉ MAJETKOVÉ PRÁVO Nejdříve se musíme zabývat otázkou, co to vlastně je společné jmění manţelů, co tento institut vlastně představuje a proč existuje. Tento právní institut je zakotven v občanském zákoníku v § 143 a dalo by se o něm hovořit jako o velmi specifickém druhu spoluvlastnictví, které však můţe vzniknout pouze mezi manţely. Je tak vyloučena moţnost vzniku společného jmění například mezi druhem a druţkou nebo mezi osobami stejného pohlaví, i kdyţ byl do českého právního řádu zakotven institut registrovaného partnerství, nelze ustanovení o společném jmění vztahovat na tyto osoby. Manţelství je zcela jasně definováno v zákoně o rodině a můţe vzniknout jen mezi muţem a ţenou. Komplex majetku manţelů má vlastnost velké proměnlivosti a pohyblivosti, proto je nutné právní úpravou zajistit a poskytnout určité jistoty v majetkové sféře jak mezi manţely samotnými, tak i ve vztahu ke třetím osobám. Pro tento specifický soubor právních norem, který upravuje důsledky uzavření manţelství v majetkové sféře mezi manţely navzájem, jakoţ i mezi manţely a třetími osobami, se ujal pojem manţelské majetkové právo.19 Důvodem této zvláštní právní úpravy je především snaha posílit majetkovou jednotu manţelů jak v jejich vzájemném vztahu, tak i ve vztahu ke třetím osobám. Třetí osoby totiţ mnohdy nesprávně povaţují manţele za jeden právní celek (subjekt), společné jmění manţelů ale netvoří jednu právnickou osobu ani jiný právní útvar. Dalším opodstatněným důvodem této specifické právní úpravy majetkových vztahů manţelů představuje i potřeba přiměřené právní ochrany jednoho manţela před manţelem druhým. Naše společnost poţaduje vytvoření takových legislativních zábran, které by vyloučily moţnost zneuţití silnějšího hospodářského postavení jednoho manţela nad druhým a zároveň zdůraznily rovnost mezi manţely a jejich jednotnost. Tato právní úprava usiluje o posílení společných majetkových zájmů obou manţelů, upřednostňuje jejich společné rodinné zájmy před zájmy individuálními, které mohou někdy působit proti duchu manţelského majetkového společenství. Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva-Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, s. 45.
19
20
Zvláštní právní úprava manţelských majetkových vztahů utuţuje i prvky rovnoprávnosti, vzájemné pomoci a ekonomické solidarity mezi manţely.20 Manţelé mají v manţelství stejná práva a stejné povinnosti a vzájemně rovné postavení, tak tomu ale nebylo vţdy. Dřívější právní úpravy poskytovaly více práv manţelovi, který byl hlavou rodiny a převáţným tvůrcem hodnot, zatímco ţena pečovala o domácnost a děti. V současnosti je situace samozřejmě odlišná, dnes mají oba manţelé rovné postavení a oprávnění rozhodovat o společném majetku a závazcích, které na sebe berou a za jejichţ plnění odpovídají. Mezi významné důsledky uzavření manţelství v oblasti majetkových vztahů manţelů patří nepochybně i právní úprava společného nájmu bytu manţely, která uspokojuje jejich trvalé bytové potřeby. Pro úplnost přehledu závaţných právních důsledků uzavření manţelství majetkové povahy nelze přehlédnout právní úpravu dědění. Uzavřením manţelství se manţel stává spolu s dětmi zůstavitele dědicem v I. dědické skupině. Krom těchto důsledků uzavření manţelství lze uvést ještě například získání statusu osoby blízké, zaloţení 1. domněnky při určování otcovství a další. Manţelským
majetkovým
právem
rozumíme
právní
úpravu
veškerých
majetkových vztahů, které vznikají v důsledku uzavření manţelství. V uţším slova smyslu by sem patřily jen majetkové vztahy mezi manţely upravené v občanském zákoníku ke společnému majetku a majetkové vztahy manţelů ve vztahu ke třetím osobám. Pod pojmem manţelský majetkový reţim se rozumí způsob uspořádání majetkových práv a závazků manţelů k majetku, který manţelé vlastní v okamţiku uzavření manţelství, k majetku, který manţelé nabudou společně nebo individuálně za trvání manţelství, i souhrn práv a závazků kaţdého manţela v případě, ţe dojde k zániku manţelství. Tento manţelský majetkový reţim nám určuje, jak jsou rozdělena mezi manţele oprávnění ke společnému majetku, jak se spravují aktiva a pasiva manţelů a jejich vztahy ke třetím osobám. Otázka správy společného majetku je aktuální především za trvání manţelství, naproti tomu otázka rozvrţení aktiv a pasiv je aktuální zejména aţ při zániku manţelství. V rámci manţelského majetkového reţimu rozlišujeme dva jeho základní druhy, a to reţim manţelského majetkového společenství Dvořák,J.a Spáčil,J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha:Aspi,a.s.2007,s.10.
20
21
a nebo reţim oddělených (samostatných) majetků, který u nás ale v čisté podobě nenalezneme. Podstatou manţelského majetkového společenství je existence společného majetku manţelů, k němuţ mají oba shodná práva a povinnosti. Společenství můţe buď zahrnovat veškerý majetek manţelů, včetně toho majetku, který měl kaţdý z manţelů jiţ před uzavřením manţelství (univerzální majetkové společenství) anebo jen část majetku (majetkové společenství omezené) anebo se vztahuje jen na věci nabyté po dobu trvání manţelství. V reţimu oddělených majetků společné jmění manţelů vůbec nevzniká, kaţdý manţel má výlučné vlastnické právo k majetku nabytému za trvání manţelství.
1.1. Právní úpravy manželských majetkových vztahů v Evropě V dnešní době se nelze zabývat a zkoumat právní úpravou majetkových vztahů manţelů izolovaně od ostatních právních úprav majetkových vztahů mezi manţely v jiných evropských státech. Nelze přehlédnout, ţe otázka právní úprava manţelství a rodiny, včetně úpravy manţelských majetkových vztahů v jednotlivých státech Evropy se postupně dostává do popředí zájmu u evropských institucí. Majetkové vztahy manţelů se v mnohém značně odlišují od majetkových poměrů, které vznikají mezi nesezdanými lidmi, proto je třeba jim věnovat zvláštní pozornost. Komunitární právo otázky manţelského majetkového práva zatím jednotně neupravuje a ponechává ho na národním zákonodárství, které je vţdy značně ovlivněno národními tradicemi, zvyky, historií, kulturou, sociálními a jinými podmínkami. Proto se tyto právní úpravy manţelského majetkového práva v jednotlivých státech Evropské unie mnohdy liší. Z tohoto důvodu se v evropských právních úpravách setkáváme s různými typy manţelských majetkových reţimů, které si bývají mnohdy velmi podobné, jindy jsou zcela odlišné. Od evropského kontinentálního práva manţelských majetkových vztahů se značně liší země anglosaského práva (např. Velká Británie). V zemích anglosaského práva nemá uzavření manţelství vůbec ţádný právní dopad na majetkové vztahy manţelů, kaţdému z nich zůstává v jeho vlastnictví to, co jiţ vlastnil před uzavřením manţelství, ale i to,
co teprve nabude během trvání
manţelství bez ohledu na právní důvod nabytí. Zvláštní právní úprava majetkových
22
vztahů mezi manţely zde zcela chybí. Přesto mají manţelé moţnost si sjednat uspořádání svých majetkových vztahů smluvně. Evropské kontinentální právo naproti tomu reţimy manţelského majetkového práva upravuje, včetně moţností jeho modifikace a správy společného majetku. Standardní evropské právní úpravy poţadují, aby právní úprava majetkových vztahů mezi manţely obsahovala alespoň řešení - vzájemného vztahu manţelů ke společnému majetku nabytému za trvání manţelství (zda můţe kaţdý z manţelů spravovat majetek, zatěţovat jej, dále jej zcizovat apod.), určení vlastnického práva k věcem, které kaţdý z manţelů měl jiţ v době před uzavřením manţelství, odpovědnosti manţelů za závazky. Podle způsobu řešení výše popsaných vztahů rozlišujeme dva základní druhy manţelského majetkového reţimu, a to reţim manţelského majetkového společenství, který připouští širokou míru účasti obou manţelů při nabývání společného majetku, při jeho správě i zániku a vedle toho reţim odděleného (samostatného) majetku manţelů. Reţim odděleného majetku manţelů, který posiluje majetkovou svobodu manţelů, jejich vzájemnou nezávislost a individualitu, se můţe jevit jako jednoduší způsob řešení majetkových vztahů. Právní praxe ukazuje, ţe tento typ právní úpravy volí převáţně manţelé, kteří jsou majetkově velmi dobře situovaní, nebo ti, kteří uzavírají v pořadí jiţ několikáté manţelství. Mezi výhody tohoto reţimu řadíme snadnější stanovení odpovědnosti za závazky manţelů, při zániku manţelství nebývají problémy s vypořádáním majetku a závazků apod. Avšak jednoduchost tohoto reţimu je pouze iluzorní a zdánlivá, i tato úprava má řadu nevýhod, mezi které patří například případy, kdy manţelé mají rozdílnou majetkovou úroveň, kdy se manţelka stará o společnou domácnost a děti a přitom nemá ţádný prospěch z pracovní činnosti svého manţela a mnoho dalších. V praktickém ţivotě tento majetkový reţim tak rezolutně většinou nefunguje. I v tomto reţimu nabývají manţelé některé věci společně, a to do podílového spoluvlastnictví. Tendence po celé Evropě se postupně od tohoto reţimu oddělených majetků odklání.
23
1.1.1. Snahy o integraci v rámci EU Tak jako v jiných oblastech i v oblasti majetkových vztahů manţelů se objevují snahy o sjednocení právní úpravy v rámci Evropské unie. Úprava manţelských majetkových reţimů v jednotlivých evropských státech je velmi rozmanitá, coţ neuniklo pozornosti evropských institucí. V současné době sice nehraje rodinné právo hlavní roli v úsilí zaměřeném na politickou a ekonomickou integraci Evropy, přece jen ekonomická a politická integrace si časem vynutí i integraci rodinného práva, nebo alespoň podstatné sladění
rodinněprávních předpisů.21 Zatím se dá hovořit jen o
vzdáleném a připravovaném harmonizačním cíli, který zapříčinil zatím jen doporučení upravit v členských státech EU shodné znaky právního reţimu manţelů. Právní úprava by se tak prozatím omezila jen na některé základní obecné principy základního majetkového reţimu manţelů. Mezi ně můţeme zařadit: 1. Právo manţelů na uzavření manţelské smlouvy, kterou si mohou upravit své majetkové vztahy po dobu trvání manţelství, nebo i pro případ jeho zániku. Stejné právo by měli i ti, kteří do manţelství teprve v budoucnu hodlají vstoupit (předmanţelská smlouva). 2. Svobodný výkon pracovní činnosti. Právo manţela svobodně si zvolit své povolání, a to i bez souhlasu manţela druhého. Z toho vyplývá i právo kaţdého manţela na výlučnou správu příjmů z povolání, jakoţ i majetku slouţícího k podnikání, či jiné jeho výdělečné činnosti. 3. Závazek přispívat k úhradě nákladů spojených s výdaji rodiny. Jednoznačná zásada, ţe manţelé přispívají k úhradě nákladů rodiny a domácnosti, a to poměrně podle svých příjmů, schopností a moţností. Tato zásada vyjadřuje poţadavek vzájemné ekonomické solidarity manţelů. 4. Ochrana rodinného obydlí. Vyjadřuje zásadu, ţe ţádný z manţelů nemůţe svým jednostranným úkonem ohrozit bydlení celé rodiny. Z toho vyplývá odůvodněný poţadavek na společné rozhodování v záleţitostech společného bydlení manţelů a jejich dětí. 5. Ochrana před jednáním druhého manţela. Základní právní reţim by měl obsahovat i taková ustanovení, jeţ by postihla jednání jednoho manţela, která 21
Boele, Woelki, K. Cesta k evropskému rodinnému právu. Právní praxe, 1999, č. 2-3, s. 125.
24
ohroţují zájmy manţelů či rodiny. Toto ustanovení nemá mířit jen na případy, kdy manţel nespravuje řádně společný majetek, ale i na situace, kdy manţel nakládá se svým výlučným majetkem tak, ţe ekonomické důsledky jeho jednání dopadají i na jeho rodinu a mohou mít váţné následky a připravit rodinu o obvyklé příjmy. 22 6. Kompenzace ekonomické a finanční nerovnováhy mezi manţely, k níţ došlo za trvání manţelství v důsledku organizace rodinného ţivota. Je spravedlivé, aby byla zakotvena povinnost manţela, který měl z uspořádání rodinného ţivota ekonomický prospěch, aby se vyrovnal s manţelem druhým. V praktickém ţivotě se jedná o případy, kdy se manţelka věnovala výchově dětí a péči o společnou domácnost, díky čemuţ omezila či ukončila své povolání. Tyto vyjmenované znaky by měly být zakotveny jiţ v základním majetkovém reţimu, a to bez zřetele k tomu, jaký majetkový reţim bude mezi manţely nastolen. Jednalo by se o jednotný majetkový reţim, který by nebyl reţimem obligatorním, ale reţimem smluvním, bylo by tedy pouze na účastnících, jaký majetkový reţim si zvolí, ale tyto výše vyjmenované principy by platily vţdy. Přestoţe se objevují snahy a náměty na sjednocení této právní oblasti, bude to ještě velmi dlouhý a sloţitý proces vzhledem v velkému mnoţství a roztříštěnosti právních úprav manţelských majetkových reţimů v jednotlivých státech Evropy. Zatím není vůbec reálné uvaţovat o zavedení jednotného zákonného majetkového reţimu manţelů v rámci celé Evropské unie, jelikoţ národní zákonné majetkové reţimy jsou velmi specifické a individuální, reagující na historický vývoj kaţdého daného státu a vyjadřující mentalitu a tradice kaţdého národa. Reálnější jsou proto úvahy o vytvoření pouze subsidiárního evropského manţelského majetkového reţimu, který by existoval v kaţdém státě vedle zákonného majetkového reţimu. Jednalo by se první krok směřující ke sjednocování a harmonizaci národních právních úprav. Vypracování modelu evropského manţelského reţimu, který by měl za úkol co nejvíce sblíţit manţelské majetkové reţimy v jednotlivých státech evropského společenství, jakéhosi kompromisního reţimu, představuje podle Rapport final reţim účasti na přírůstcích
22
Dvořák, J. a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007, s.21.
25
majetku (tj. zákonný reţim v Německu).23 Jednalo by se o jakousi kombinaci kontinentální evropské právní úpravy s úpravou anglosaskou.
1.2.
Základní majetkový režim
Majetkové vztahy, které vznikají mezi manţely za trvání manţelství, můţeme dělit do dvou skupin, a to na skupinu první, kterou tvoří majetkové vztahy vznikající při uspokojování potřeb rodiny a hrazení nákladů společné domácnosti dle § 19 zákona o rodině, pod kterou si představíme vztahy a potřeby kaţdodenního rodinného ţivota. Patří sem takové majetkové vztahy, které vznikají v kaţdém manţelství bez ohledu na konkrétní manţelský majetkový reţim, který si manţelé zvolili. A dále máme skupinu druhou, kterou tvoří majetkové vztahy vznikající nad rámec první skupiny. To znamená ty majetkové vztahy, které manţelé nemusejí vynakládat na společnou domácnost a její běţný chod, ale zůstávají jim déle. Právě na tyto majetkové vztahy v plném rozsahu dopadá majetkový reţim, ve kterém to které konkrétní manţelství ţije. První skupina vztahů bývá upravena převáţně zákonem o rodině, za to druhá skupina představuje vlastní obsah manţelského majetkového reţimu. Evropským trendem poslední doby je spíše posilování povinnosti manţelů přispívat na uspokojování potřeb rodiny a společné domácnosti a také zvyšování právní ochrany rodinného obydlí. V české právní úpravě to zakotvuje zákon o rodině ve svých ustanoveních § 18 a následujících, kde je zakotvena zásada rovnosti muţe a ţeny v manţelství, povinnost manţelů ţít spolu, být si věrni, respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Způsob, jakým mají být tyto povinnosti plněny, zákonem stanoven není. Povinnost vzájemné pomoci je bezpochyby realizována i vyţivovací povinností mezi manţely. Manţelé jsou povinni pečovat o uspokojování potřeb rodiny podle svých schopností, moţností a majetkových poměrů, a to buď poskytováním finančních a jiných prostředků, nebo osobní péčí o děti a domácnost, která je postavena na roveň výdělečné činnosti druhého manţela. Úhrada nákladů společné domácnosti představuje především výdaje spojené s úhradou nákladů společného bydlení, elektrické energie, vodného, stočného, plynu, telefonních poplatků, zajišťování různých oprav, náklady 23
Dle Rapport final.
26
spojené se zajištěním základního vybavení domácnosti, dále i náklady spojené s dojíţděním do zaměstnání či školy.24 Pokud jeden z manţelů tyto své povinnosti neplní, je moţno se jich domáhat v řízení před soudem. Jednání jednoho manţela v běţných záleţitostech zavazuje oba manţele společně a nerozdílně, ale o tom aţ v části o správě společného majetku manţelů. Často diskutovaná je otázka vzájemného vztahu manţelského majetkového společenství a vyţivovací povinnosti mezi manţely. Podle soudní praxe jsou to dva rozdílné právní instituty. Ze společných příjmů musí manţelé nejdříve uspokojit potřeby rodiny, tedy povinnosti vyplývající jim ze zákona o rodině a aţ poté mohou uspokojit své osobní potřeby a zájmy. Povinnosti vyplývají z rodinného práva mají vţdy přednost před ostatními majetkoprávními povinnostmi. Některé zahraniční právní úpravy přiznávají zvláštní právní ochranu bydlení rodiny, a to bez zřetele k tomu, který z manţelů je vlastníkem nemovitosti, ve které rodina bydlí. Tato ochrana chrání zájmy rodiny, je velmi důleţitá a lze jen doufat a doporučit, ţe i u nás bude posíleno postavení manţela, který bydlí v nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého manţela. Navrţená změna právní úpravy by mohla spočívat v povinnosti manţela-vlastníka nemovitosti, která slouţí k rodinnému bydlení, vyţádat si souhlas druhého manţela k disponování s danou nemovitostí. Zatím je tato zvláštní ochrana do jisté míry poskytována pouze judikaturou. Například za trvání manţelství se manţelka, která ţije spolu s dětmi odděleně od manţela, nemůţe domáhat toho, aby manţel rodinný domek, který je jejím výlučným vlastnictvím, vyklidil, protoţe v něm ţije bez právního důvodu, jelikoţ oprávnění manţela ţít v rodinném domku za trvání manţelství vyplývá z povinnosti manţelů ţít spolu.25
1.3. Majetkové společenství manželů a soudní praxe Význam soudní rozhodovací praxe se jeví v této oblasti právní úpravy jako mnohem významnější neţ v oblastech jiných, jelikoţ platná právní úprava neobsahuje vţdy naprosto vyčerpávající odpovědi na všechny otázky, které kaţdodenní ţivot
24 25
Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině a předpisy související. 4. vydání. Praha: Linde, 2000, s. 33. Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině a předpisy související. 4. vydání. Praha: Linde, 2000, s. 32.
27
v manţelství přináší. Soudní praxe proto svými jednotlivými rozhodnutími zákon podrobněji vykládá, doplňuje a zároveň dotváří. Zákon z tohoto důvodu ponechává v některých otázkách větší prostor k úvaze soudu, který má posoudit danou konkrétní situaci s jejími individualitami a zvláštnostmi, a následně vydat rozhodnutí, ke kterému bude moţno přihlíţet v dalších obdobných případech v budoucnu. Jako příklad se hodí uvést ustanovení § 143 odst. 1 písm. b), které uvádí, ţe do společného jmění manţelů nepatří závazky, které svým rozsahem přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, které převzal jen jeden z nich bez souhlasu druhého. Zákonodárce zde ponechal soudu prostor pro posouzení otázky přiměřenosti a pro výklad tohoto pojmu. S tímto záměrem zákonodárce lze jedině souhlasit, jelikoţ v dnešní době můţe být ţivotní úroveň, podmínky a poměry natolik rozdílné, ţe nelze postupovat podle obligatorní dikce zákona. Usměrňující a sjednocující roli zde hraje právě soudní praxe, která tento pojem vykládá. S ohledem na četnost a ustálenost soudní judikatury existuje názor, ţe by její závěry měly být vtěleny přímo do textu zákona. Jedná se totiţ o právo vytvořené soudní praxí, které je tak i odbornou veřejností respektováno. Proti tomu stojí ale názor, ţe mnohdy se jedná o natolik známé věci (notoriety), ţe není nutné je přímo do zákona zařazovat. Pro příklad se pozastavíme nad právním osudem uţitků, výnosů nebo příjmů z výlučného vlastnictví jednoho z manţelů. Občanský zákoník tuto otázku nikde výslovně neupravuje. Nabízí se moţnost řešení, která spočívá ve zcela logickém pouţití obecné právní úpravy vlastnického práva, která říká, ţe vlastník věci má právo na její přírůstky a uţitky. Avšak soudní praxe říká něco docela jiného, kdyţ dovozuje, ţe uţitky a výnosy z výlučného majetku jednoho manţela nepatří do jeho výlučného vlastnictví, ale jsou majetkem získaným za trvání manţelství a proto patří do společného jmění manţelů. Jedná se zde o střet mezi zájmy individuálními, tj. zájmy manţela výlučného vlastníka, na jedné straně a zájmy společného vlastnictví manţelů na straně druhé. Lze to chápat jako jistý nedostatek naší právní úpravy, ţe výslovně nestanovuje, ţe uţitky a přírůstky výlučného majetku jednoho z manţelů se stávají předmětem společného jmění manţelů, jelikoţ se jedná o majetek nabytý za trvání manţelství.
28
Obdobných případů, kdy se při řešení určité právní otázky postupuje podle ustálené soudní judikatury, protoţe zákonodárce ţádné jasné stanovisko nezaujal, nalezneme mnohem více. Rozhoduje-li, v otázkách týkajících se společného jmění manţelů, soud, jedná se převáţně o dva okruhy případů. Prvním okruhem jsou případy, kdy zákon soudu přímo ukládá, aby určitým způsobem rozhodl a neponechává mu prostor pro jeho úvahy. Např. začne-li jeden z manţelů podnikat či se stane neomezeně ručícím společníkem ve společnosti, má jeden z manţelů právo podat návrh k soudu na zúţení společného jmění manţelů aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (§148 odst. 2 Obč.Z.). Pokud jsou prokázány zákonem poţadované skutečnosti, soud nemůţe rozhodnout jinam, neţ návrhu vyhovět. Druhým okruhem jsou naopak ty případy, kdy zákon poskytuje soudu prostor pro jeho samostatné zváţení, zda jsou nebo nejsou splněny podmínky pro zúţení společného jmění manţelství či naopak zda důvody, které vedly ke zúţení jiţ pominuly (§ 148 odst. 1, 4 Obč.Z.).
1.4. Právní podstata majetkového společenství manželů Občanskoprávní teorie se jiţ mnohokrát otázkou právní podstaty manţelského majetkového společenství zabývala. Hledání podstaty tohoto institutu se zintenzivní vţdy, kdyţ dojde ke střetu manţelského majetkového společenství s reţimem odděleného majetku manţelů. J. Blaţke formuloval otázku takto: „Souvisí totiţ se závaţným problémem, kdo je vlastníkem majetku manţelům společného. Nepochybné přitom je, ţe nejde o spoluvlastnictví ani o výlučné individuální vlastnictví osobní nebo soukromé.“26 Autoři Komentáře k obecnému občanskému zákoníku zdůrazňovali, ţe při společenství majetku je účelem smlouvy ţivotní společenství manţelů. Společný majetek manţelů není určen podíly, manţelé nemají kaţdý svůj podíl, kterým mohou disponovat. Při hledání odpovědí na tyto otázky si starší česká nauka pomáhala i účelem, pro který je toto majetkové společenství zaloţeno. Diskuse o právní podstatě manţelského Blaţke, J. Majetkové právo manţelské. Sborník studií z občanského práva. Praha: Orbis, 1953, s.262 an. 26
29
majetkového společenství vzrostla po nabytí účinnosti zákona o právu rodinném (č.265/1949 Sb.), který otázky manţelského majetkového práva nově upravil. O právní povaze zákonného majetkového společenství ale nic bliţšího nestanovil, proto bylo k jeho podstatě vysloveno hned několik názorů. První reakce na tento nově vzniklý institut manţelského majetkového společenství byly samozřejmě rázu oslavného, hovořily o jednom z nejvýznamnějších pokroků v oblasti manţelského práva vedle zásady rovnoprávnosti muţe a ţeny.27 Podle J. Blaţkeho vycházelo ustanovení zákonného majetkového společenství i z tehdejšího ţivotního způsobu a názorů pracujících – na nabytí majetku mají zpravidla zásluhu oba manţelé proto, ţe jsou oba výdělečně činní, anebo proto, ţe výdělečná činnost jednoho se můţe plně rozvinout díky práci a péči druhého. Na nabytí majetku má zásluhu nejen ten, kdo přímo vydělává, nýbrţ i ten, kdo s výdělkem hospodaří, dovede jím tak hospodárně hradit náklady na uspokojování potřeb rodiny, takţe majetek vlastně rozmnoţuje. Tuto zásluhu zákon odměňuje a hodnotí stanovením zásadní rovnosti podílů obou manţelů na jmění patřícím do zákonného společenství. Uskutečňuje tak poţadavek skutečné, materiální rovnosti manţelů.28 Tyto souvislosti je nutné si podrobně připomenout a uvědomit k pochopení důvodů vzniku, účelu a významu tohoto právního institutu dřívějšího a zároveň i k porozumění právního institutu společného jmění manţelů platného dnes. Soudní praxe dovodila, ţe manţelství jakoţto dobrovolný a trvalý ţivotní svazek muţe a ţeny, který má slouţit zájmům všech členů rodiny, musí mít majetkové poměry upraveny tak, aby tento svazek ještě více upevňovaly. Právě tento účel měl plnit institut zákonného majetkového společenství, který byl tvořen veškerým majetkem nabytým během manţelství kterýmkoli manţelem. Objevil se i názor, ţe majetkové společenství není spoluvlastnictvím, ale zvláštním rodinněprávním institutem, na který se vztahují předpisy zákona o právu rodinném. Ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví lze uţít přiměřeně při zániku zákonného majetkového společenství.29
Komentář k zákonu o právu rodinném. Praha: Orbis, 1954, s. 90. Blaţke, J. Majetkové právo manţelské. Sborník studií z občanského práva. Praha: Orbis, 1953, s.261 an. 29 Komentář k zákonu o právu rodinném. Praha: Orbis, 1954, s. 92 27 28
30
Převaţoval názor, ţe zákonné majetkové společenství je třeba povaţovat za bezpodílové společenství, které nemá povahu spoluvlastnictví, a to ani ve vnitřním vztahu mezi manţely, ani ve vztahu ke třetím osobám. Toto vymezení se ale dále jeho právní podstatou jiţ nezabývalo. V zákoně nebyl právní charakter majetkového společenství jasně vyjádřen, tak docházelo k debatám a praxi k potíţím. Vzhledem k těmto nejasnostem občanský zákoník z r. 1964 tuto úpravu nepřevzal a vytvořil jasnou právní formu spoluvlastnictví a to bezpodílového. Tato nová koncepce nejlépe odpovídala skutečnosti, ţe v manţelství se přičiňují oba manţelé a to podle svých sil, moţností a schopností. U bezpodílového spoluvlastnictví není míra účasti manţelů vůbec vyjádřena, a to ani podílem, ani jiným způsobem. K právní podstatě bezpodílového spoluvlastnictví manţelů se kriticky vyjádřil M. Jindřich, který tvrdil, ţe tento institut je v rozporu s ustanovením Listiny, neboť neumoţňuje svobodné nabývání vlastnictví jednotlivcem. Okamţikem sňatku totiţ jiţ v zásadě nelze toto právo v plné míře realizovat, protoţe je stanoveno nucené spoluvlastnictví s manţelem. Pokud je moţno nabýt vlastnictví jen se souhlasem jiné osoby, nemá zaručeno právo vlastnit majetek.30 Na závěr této kapitoly lze snad jen konstatovat, ţe manţelské majetkové společenství představuje stabilnější, propracovanější a organizovanější právní stav, neţ který představuje podílové spoluvlastnictví. Společné jmění manţelů netvoří jen určitý předmět, jak je tomu u spoluvlastnictví podílového, nýbrţ soubor majetku a závazků. Ten se v průběhu manţelství rozšiřuje či zuţuje, nicméně stále tvoří určitý celek.31 2. VZNIK SJM Vznik společného jmění manţelů je vázáno na vznik manţelství, vzniká i v manţelství neplatném. Mezi jinými osobami neţ mezi manţely toto majetkové společenství vzniknout nemůţe. Předpokladem vzniku společného jmění manţelů není jejich společné bydlení, ani vedení společné domácnosti či manţelské souţití.32
Jindřich, M. Dohoda o rozšíření nebo zúţení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manţelů v praxi. Právní rozhledy, 1995, č. 1, s. 16. 31 Dvořák, J. a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007, s.52. 32 R 104/67: „ Zrušení společné domácnosti nemá za následek zánik bezpodílového spoluvlastnictví manţelů.“ 30
31
Společné jmění manţelů nemůţe vzniknout bez uzavření manţelství, naopak manţelství můţe ale vzniknout i bez toho, aby vzniklo společné jmění manţelů. V zahraničních právních úpravách se setkáváme s moţností naprosto oddělených majetků, coţ naše právní úprava v čisté podobě nezná. Náš zákon přiznává manţelům moţnost vyhradit si smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vznik společného jmění aţ ke dni zániku manţelství, kromě věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti, tyto věci tvoří tedy společné jmění manţelů vţdy a v kaţdém případě. Pro manţele to má ten majetkový důsledek, ţe za trvání manţelství mají, s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti, jen samostatné výlučné majetky a na věci, které nabyli společně se vztahují ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. V den zániku manţelství se do společného jmění manţelů zahrne jen ten majetek kaţdého manţela, který vyhovuje obecným pravidlům pro jeho zařazení do předmětu společného jmění manţelů, tento majetek pak bude vypořádán. Výjimečně můţe také dojít k situaci, kdy zanikne společné jmění manţelů a přesto manţelství trvá i nadále (např. po prohlášení konkurzu na majetek jednoho z manţelů, udělení trestu propadnutí majetku) nebo k poměrně časté situaci, kdy je zákonný rozsah společného jmění rozšířen či zúţen dohodou manţelů ve formě notářského zápisu. Vedle společného jmění manţelů můţe v manţelství existovat i majetek ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich, nebo majetek, který mají manţelé v podílovém spoluvlastnictví. Uzavření manţelství je podmínkou, bez které nemůţe společné jmění manţelů vzniknout nikdy. Legální definice manţelství uvádí, ţe manţelství je trvalé společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem. Hlavním účelem manţelství je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí (§ 1 ZOR). R. F. Murphy definuje manţelství jako trvalý svazek mezi muţem a ţenou, který partnerům dává vzájemné výhradní sexuální a ekonomické právo a uděluje společenskou totoţnost dětem, které z tohoto svazku vzejdou.33 Manţelství vzniká jen zákonem předepsaným způsobem a za zákonem stanovených podmínek a to před příslušným orgánem pověřeným vést matriky, nebo před orgánem registrované církve. Můţe být uzavřeno jen mezi muţem a ţenou a to jejich vzájemným souhlasným projevem vůle. Česká právní úprava stojí na principu monogamie. Manţelství je rovnoprávným vztahem muţe a ţeny se stejnými právy a 33
Murphy, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon, 1999, s.73 an.
32
povinnostmi. Tato instituce vzniká a zaniká jen zákonem předepsaným způsobem. Manţelství vzniká souhlasným prohlášením muţe a ţeny před příslušným orgánem, ţe spolu dobrovolně vstupují do manţelství. Zápis do matriky má pak jiţ pouze evidenční charakter. Prohlášení o uzavření manţelství musí být učiněno veřejně a slavnostním způsobem za přítomnosti dvou svědků. Veřejnost zastupují svědkové a matrikář. Kromě souhlasného prohlášení o vstupu do manţelství činí snoubenci i další prohlášení, která jsou obsaţena jiţ v dotazníku, který snoubenci vyplňují v tzv. předoddavkovém řízení. Jsou povinni prohlásit ţe: jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manţelství, znají navzájem svůj zdravotní stav, zváţili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání budoucího bydlení a rovněţ musí učinit souhlasné prohlášení o jejich budoucím příjmení. Existuje zde institut předoddavkového řízení, který platí obligatorně jak pro občanský, tak i pro církevní sňatek. Provádí ho matriční úřad a snoubenci jsou zde povinni předloţit stanovené doklady (občanský průkaz, rodný list apod), pouze v případě, ţe bude ţivot toho, kdo chce uzavřít manţelství ohroţen, není třeba tyto doklady předkládat. Manţelství lze uzavřít formou sňatku občanského či církevního. V dnešní době jsou si tyto sňatky rovny. Jsou to dvě rovnoprávné formy uzavírání manţelství. Je jen na vůli snoubenců, kterou formu si zvolí. Právní úprava vymezuje okruh osob, před kterými se manţelství uzavírá: starosta (primátor), místostarosta, pověřený člen zastupitelstva obce, městské části hlavního města Prahy, městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst, které jsou matričním úřadem. Souhlasné prohlášení o uzavření manţelství musí být učiněno v přítomnosti zaměstnance místně příslušného matričního úřadu (matrikáře). Manţelství se uzavírá buď v obřadní síni, nebo na kterémkoli vhodném místě povoleném matričním úřadem. Zákon nevylučuje, aby po provedeném občanském sňatku snoubenci absolvovali ještě i církevní sňatek, avšak tyto dodatečné náboţenské obřady nemají jiţ ţádné právní následky, jde jen o udělení svátosti manţelství, coţ můţe mít význam jen z hlediska dané církve, ale nejsou právně relevantní. Opačný postup, tj. církevní a aţ pak občanský sňatek by neměl své opodstatnění. Takţe byl-li uzavřen církevní sňatek, nelze následně uzavřít občanský. Prohlášení o uzavření manţelství učiní snoubenci před příslušným orgánem
33
církve, a to před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboţenskou společností. Kdo je pověřenou osobou, stanoví vnitřní předpisy církve, které stanoví i způsob obřadu. Aby ke vzniku manţelství opravdu došlo, musí být uzavřeno před církví nebo náboţenskou společností registrovanou podle zákona. Církve registruje Ministerstvo kultury ČR a v současné době je na našem území registrováno 21 církví nebo náboţenských společností. Manţelství uzavřené před jinou neţ státem registrovanou církví vzniknout nemůţe.34 Církevní sňatek můţe být uzavřen aţ poté, kdy snoubenci předloţí oddávajícímu příslušné osvědčení vydané matričním úřadem, od jehoţ vydání neuplynuly víc neţ tři měsíce. V osvědčení je uvedeno, ţe snoubenci splnili všechny poţadavky zákona pro uzavření manţelství. Dle zákona o rodině musí orgán státem registrované církve, před nímţ došlo k uzavření manţelství, doručit protokol o uzavření manţelství s uvedením skutečností podle zákona o matrikách příslušnému matričnímu úřadu a to do tří pracovních dnů od uzavření manţelství. Na základě tohoto protokolu bude vydán oddací list. Aby mohlo být manţelství uzavřeno, musí být splněny určité podmínky:
prohlášení snoubenců, ţe jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření manţelství.
prohlášení snoubenců, ţe navzájem znají svůj zdravotní stav – toto prohlášení je v zákoně především proto, ţe hlavním účelem uzavření manţelství je zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. Má slouţit k tomu, aby si snoubenci tento fakt uvědomili a navzájem se informovali o podstatných zdravotních potíţích jako např. o neplodnosti. Toto prohlášení ovšem nemá za cíl jakkoli omezovat uzavření manţelství ze zdravotních důvodů, ani diskriminovat zdravotně postiţené občany.
prohlášení snoubenců, ţe zváţili úpravu budoucích majetkových vztahů – umoţňuje snoubencům smluvně si upravit své majetkové poměry.
prohlášení snoubenců, ţe zváţili uspořádání budoucího bydlení – i toto prohlášení je deklaratorní povahy a má jen zdůraznit snoubencům, ţe otázku bydlení nelze podceňovat zvláště v případě dalšího rozrůstání rodiny.
prohlášení snoubenců, ţe zváţili hmotné zabezpečení rodiny po uzavření manţelství – zde nutno připomenout, ţe existuje vzájemná vyţivovací povinnost mezi manţely v rozsahu, aby hmotná a kulturní úroveň obou manţelů byla v zásadě stejná.
34
Hrušáková, M. Sňatek a paragrafy. Praha: Computer Press a.s., 2000, s.46.
34
prohlášení snoubenců o příjmení a o příjmení společných dětí – zde mají moţnost si ponechat své dosavadní příjmení, nebo příjmení jednoho z nich se stane jejich společným příjmením anebo spolu s příjmením společným bude jeden z nich uţívat na druhém místě uvádět příjmení předchozí.
povinnost prokázat, ţe předchozí manţelství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.
sňateční věk – uzavřít manţelství je moţné od 18. roku věku, ale dříve je moţné uzavřít manţelství osobám starším 16 let a mladším 18 let na základě povolení soudu, taková osoba uzavřením manţelství nabývá zletilosti, která se neztrácí ani zánikem manţelství, ani prohlášením manţelství za neplatné.
jde-li o osobu postiţenou duševní poruchou – povinnost předloţit rozhodnutí soudu o povolení uzavřít manţelství.
v případě církevního sňatku přicházejí v úvahu další obligatorní poţadavky příslušné církve např. členství obou snoubenců ve stejné církvi, aby byli oba pokřtěni apod.35
Manţelství nevzniká, pokud nejsou dodrţeny tyto zákonem stanovené podmínky, nebo pokud je vynuceno násilím. Pokud bude občan ČR uzavírat manţelství v zahraničí, bude se řídit mezinárodním právem soukromým a procesním, které říká, ţe se forma uzavření manţelství řídí právem místa, kde se manţelství uzavírá. Ale v případě, ţe by se občan ČR nechtěl řídit předpisy dané země, umoţňuje mu zákon o rodině uzavřít manţelství v cizině téţ před zastupitelským úřadem České republiky, který je k tomu oprávněn (konzulární sňatek).36 V takovémto případě je manţelství uzavíráno podle české právní úpravy tj. zákona o rodině před vedoucím zastupitelského úřadu, případně jiným k tomu zmocněným pracovníkem. Dále nesmím opomenout případ, kdy v cizině můţe přijmout prohlášení snoubenců k uzavření manţelství, je-li alespoň jeden z nich státním občanem ČR, kapitán lodi plující pod vlajkou ČR, kapitán letadla registrovaného v ČR a i velitel vojenské jednotky ČR v zahraničí, ale pouze pod podmínkou, ţe je ţivot jednoho ze snoubenců přímo ohroţen, zákon v takovém případě umoţňuje uzavřít manţelství Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1998, s. 57 an. 36 Hrušáková, M. Sňatek a paragrafy. Praha: Computer Press a.s., 2000, s.50. 35
35
jednodušeji bez předloţení jinak potřebných dokladů. Manţelství českých státních občanů uzavřená v zahraničí jsou zapisována do zvláštní matriky, kterou vede Úřad městské části Brno-střed. 3. PŘEDMĚT SJM 3.1.
Obecné úvahy a významy
Při úvahách o předmětu a rozsahu společného jmění manţelů se musíme neodmyslitelně zabývat otázkou, jaký majetek by měl spadat do tohoto majetkového společenství a jaký by měl naopak zůstat mimo něj ve výlučném vlastnictví manţelů. I zákonodárce se touto otázku musí zabývat, z hlediska zamýšleného účelu společného jmění manţelů, a dobře zváţit, zda se přikloní k variantě, která znamená širší rozsah společenství, tím bude posilovat společné a solidární prvky v manţelství, nebo zda se raději přikloní k větší majetkové samostatnosti manţelů, čímţ přispěje k jejich majetkové nezávislosti. K odlišnému zákonnému vymezení předmětu společného jmění manţelů v jednotlivých právních řádech vedou rozdílné historické tradice, zvyklosti i kultura jednotlivých států. Přesto nacházíme v evropských právních řádech mnoho shodných prvků. Evropské právní úpravy kontinentálního typu, které majetkové společenství manţelů upravují, shodně vycházejí z myšlenky, ţe majetek nabytý před uzavřením manţelství zásadně do majetkového společenství manţelů nevchází a zůstává ve výlučném vlastnictví kaţdého manţela.37 I zde ale samozřejmě existují výjimky, například právní úprava nizozemská, která zakotvuje univerzální majetkové společenství manţelů velmi široce. V této právní úpravě platí, ţe předmět majetkového společenství manţelů tvoří veškerý majetek i závazky, které manţelé nabyli za trvání manţelství jakoţ i ty, které nabyli ještě před uzavřením manţelství. Změnit či upravit to manţelé mohou smlouvou. Můţeme hovořit o určité pluralitě majetků, kdy zde existuje trojí masa majetků a to majetek společný, výlučný majetek manţela a výlučný majetek manţelky. V praxi se 37
Dvořák, J. a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007, s.56.
36
mezi těmito majetky kaţdodenně uskutečňují nejrůznější přesuny, které se následně promítají do rozsahu těchto majetkových mas. Individuální majetkové zájmy jednoho manţela nemusí být vţdy v souladu se společnými majetkovými zájmy obou manţelů. Přesto během fungujícího manţelství netvoří tyto majetkové přesuny zpravidla problémy, ty nastávají aţ v okamţiku zániku společného jmění manţelů s jeho následným vypořádáním, kdy vyvstává poţadavek na zákonodárce, aby nastolil spravedlivý způsob jak stav majetkových mas narovnat. Přesnému vymezení předmětu společného jmění manţelů věnuje právní praxe značnou pozornost, důvodem je hned několik významů, které tato úprava má: Na prvním místě je to význam vlastnický, který odpovídá především na otázku, do které majetkové masy konkrétní majetek patří a určuje obsah práv a povinností vlastníka. Důleţitým významem je význam pro ochranu práv třetích osob, který je velmi důleţitý pro věřitele manţelů, aby věděl, jaký majetek můţe postihnout nařízeným výkonem rozhodnutí. Je rozhodné, zda majetek spadá do společného jmění manţelů či je ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů. Protoţe vzájemné majetkové vztahy nebývají z pohledu třetích osob jednoznačné, stanoví náš právní řád vyvratitelnou právní domněnku, ţe majetek manţelů nabytý za trvání manţelství se pokládá za společný, pokud není prokázán opak. Zařazení takovéto nebo obdobné právní domněnky do občanského zákoníku bývá v evropských úpravách pravidlem. Dalším neopomenutelným významem je význam trestněprávní, odborníci z této oblasti práva se dlouho neshodovali v posuzování právních důsledků, které nastanou, pokud jeden z manţelů zbaví druhého moţnosti společnou věc uţívat a disponovat s ní. V souvislosti s výkladem trestného činu krádeţe jeden názor dovozoval, ţe cizí věc, která jedině můţe být předmětem krádeţe, je věc náleţící zcela nebo zčásti jiné osobě neţ pachateli, tedy to můţe být i věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví. Lze mít za to, ţe se to vztahuje i na bezpodílové spoluvlastnictví.38 Druhý názor ale zastává myšlenku, ţe věc ve společném jmění manţelů není věcí cizí, a proto nemůţe být předmětem trestného činu krádeţe spáchané druhým manţelem. Současná právní praxe je jednoznačně přiklání k závěru, ţe věc, která je předmětem společného jmění manţelů,
38
Trestní právo hmotné. 3. vydání. 2. díl. Zvláštní část. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 56.
37
nemůţe být předmětem trestného činu krádeţe spáchaného druhým manţelem.39 V neposlední řadě má právní úprava majetkových vztahů mezi manţely také význam procesněprávní, a to z hlediska aktivní a pasivní legitimace. Podle konstantní judikatury je kaţdý z bezpodílových spoluvlastníků samostatně oprávněn k podání ţaloby na vydání neoprávněně zadrţované věci z bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Toto právo má obdobně i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví jiţ zaniklo, ale ještě nebylo vypořádáno.40 Ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manţelů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu můţe domáhat také jen jeden z manţelů, i kdyţ s tím druhý manţel nesouhlasí.41 V soudním řízení platí zásada, ţe účastník, který tvrdí, ţe určitá věc je ve společném jmění manţelů to musí dokázat, tedy leţí na něm důkazní břemeno. Na účastníkovi, který tvrdí, ţe určitá věc je ve společném jmění manţelů, leţí důkazní břemeno, ţe věc byla nabyta za trvání manţelství, pokud se toto nabytí prokáţe a druhý z manţelů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností. To platí i v případě, ţe stavbu započal jeden z manţelů před uzavřením manţelství, stavebně však byla dokončena aţ za trvání manţelství.42
3.2.
Zdroje SJM
V okamţiku vzniku společného jmění manţelů je toto společenství prázdné, jak na straně aktiv, tak na straně pasiv. Začíná se plnit aţ postupně, společným ţivotem manţelů. Obecně platí, ţe majetek nabytý úplatně jedním nebo oběma manţely za trvání manţelství vchází do jejich majetkového společenství. Existují výjimky z uvedeného pravidla, které stanoví zákon. Jinak je tomu ale u bezúplatného nabytí majetku, obecně platí, ţe bezúplatně nabytý majetek do společného jmění manţelů nespadá. Právní úprava odpovídá předpokládané vůli dárce, podle které věci darované či zděděné do majetkového společenství manţelů neřadíme. V případě nemovitého daru, pokud byli ale obdarováni oba manţelé společně, získají věc do podílového
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 T 120/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 366/99. 41 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 555/2002. 42 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004. 39 40
38
spoluvlastnictví, nikoli do jmění společného.43 Platná úprava zkrátka nepřipouští, aby věci zděděné či darované vstoupily do společného jmění manţelů, ani v případě kdy k tomu vůle dárce i obdarovaných směřuje. Zahraniční právní úpravy zastávají téměř vţdy opačné řešení této problematiky darování manţelům. De lege ferenda lze jen doporučit, aby evropské legislativní přístupy ohledně reţimu majetku manţelům darovaného či zděděného pronikl i do budoucí úpravy majetkových vztahů mezi manţely v českém občanském zákoníku.44 Majetkové společenství manţelů se za trvání manţelství naplňuje z mnohých zdrojů, uveďme si pro přehlednost nejprve tři základní skupiny zdrojů: -
z výkonu ze závislé činnosti nebo z podnikatelské činnosti manţela
-
z výnosů společného majetku
-
z majetku nabytého prostřednictvím těchto zdrojů.
Podle ustálené soudní judikatury do společného jmění manţelů patří i přírůstky a výnosy z výlučného majetku jednoho z manţelů, na rozdíl od závazků týkajících se výlučného majetku jednoho manţela, které do společného jmění nespadají, coţ se nemusí zdát jako spravedlivý přístup. Pro představu například pokud má jeden z manţelů nemovitost-byt ve svém výlučném vlastnictví a bude ho za trvání manţelství pronajímat, výnos neboli nájemné bude patřit do společného jmění manţelů, přičemţ ale veškeré závazky, které mu z tohoto majetku poplynou budou patřit jen do jeho výlučného vlastnictví.45 Coţ je naprosto nelogické, protoţe pokud by předmětný byt prodal, byl by tento výnos neboli kupní cena bytu pouze jeho výlučným majetkem. Přírůstky a výnosy by měly být povaţovány za součást věci hlavní a tudíţ i náleţet vlastníku věci hlavní. I Kdyby se přírůstky následně staly samostatnou věcí, měly by nadále zůstat ve vlastnictví vlastníka věci hlavní. Jediné řešení této zapeklité situace shledávám ve smlouvě o zúţení společného jmění manţelů, která má však také svá úskalí (viz dále). Podobně je to i s úroky, kdy soudní praxe zastává názor, ţe i úroky z výlučných finančních zdrojů jednoho manţela patří do společného jmění, tento názor zdá se být
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 116/96. Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007, s. 61. 45 Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 15/97 43 44
39
velmi tvrdý a lze pochybovat o jeho správnosti. Úroková míra většinou nepřevyšuje míru inflace, a proto nelze hovořit o výnosu, ale spíše pouze o prostředku ke zmírnění znehodnocování peněz. Uloţené finanční prostředky na účtu u banky by měly patřit i s úroky jen jejich výlučnému vlastníku. Má to i mnoho dalších těţko řešitelných dopadů, např. jeden z manţelů si za peníze našetřené v době před uzavřením manţelství koupí nemovitost, ale peníze vybere z účtu aţ v době trvání manţelství, tudíţ k nim přibyla byť sebemenší částka jako úroková míra, půjde jiţ o nemovitost pořízenou ze společných prostředků, společný je zde úrok, coţ je výnos nabytý za trvání manţelství a proto se dovozuje, ţe tento výnos je jiţ manţelům společný.46 Zdá se, ţe není spravedlivé aby ten, kdo uloţí své výlučné peníze na účet v bance, byl v horším postavení neţ ten, kdo své výlučné finanční prostředky investuje. Tento dosavadní přístup také naprosto ignoruje ustanovení § 121 Obč.zákoníku, z něhoţ vyplývá, ţe úroky jsou příslušenstvím pohledávky a příslušenství náleţí vţdy vlastníku věci hlavní. Tedy i úroky by měly patřit jen majiteli účtu. Proto neshledávám tuto právní úpravu jako zrovna šťastnou a nemohu se s jejími závěry ztotoţnit. Společné jmění manţelů se dále naplňuje také z těchto zdrojů: -
mzda a vůbec jakákoliv odměna za práci v různých formách )včetně mimořádných odměn, prémií apod.) podrobněji v kapitole Majetek(aktiva) SJM
-
nemocenské dávky placené při pracovní neschopnosti, jelikoţ mají nahradit chybějící pracovní mzdu
-
důchodové dávky všech druhů, včetně sociálních dávek
-
příjmy z členství v druţstvech
-
odměny z dohod o pracovní činnosti, a provedení práce
-
odměny a honoráře umělců, příjmy z nakladatelských smluv. Obrazy, sochy a jiná díla umělců nepatří do společného jmění manţelů, ale odměna za ně vydaná jiţ ano.
-
odměny za vynálezy, autorská díla apod.
-
různé částky vyplacené v souvislosti s pracovním zařazením, odstupné, zvláštní přídavky, příspěvky apod.
46
výhry ze sázek, her a loterií, ale i z jiných slosovatelných akcí např.tombola,
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 798/2004
40
vţdy zde rozhoduje okamţik výhry, ne pouze zakoupení losu -
pojistná plnění z pojistných smluv zpravidla také spadají do společného jmění manţelů, zde je rozhodující, kdy došlo k pojistné události bez ohledu na to, kdy byla pojistná smlouva uzavřena. Pojistnou událostí vznikl nárok na pojistné plnění tomu, na koho znělo pojištění, a vyplacením došlo k nabytí vlastnictví vyplacené částky a to do společného jmění manţelů. Došlo-li však k pojistnému plnění v souvislosti se škodou vzniklou za trvání manţelství na výlučném majetku jen jednoho z manţelů, nelze toto peněţité plnění jiţ zahrnout do společného jmění manţelů, jelikoţ se jedná o finanční kompenzaci škody, která je určena k odstranění následků škody na výlučném majetku jednoho z manţelů. O pojištění ve vztahu ke společnému jmění manţelů podrobněji dále.
-
u částek vyplacených jako náhradu škody je nutné rozlišit jakou škodu má toto plnění nahradit, jestliţe nahrazuje příjem, který by do společného jmění patřil, musí tam patřit i náhrada. Jde-li o ztrátu na výdělku v případě poškození zdraví je to vlastně náhrada mzdy případně jiného výdělku, proto přichází do společného jmění manţelů náhrada za léčebné náklady, náhrada ztráty na důchodu a jiné druhy náhrady škody při poškození zdraví. Naopak náhrady osobní povahy jako je náhrada za ztíţení společenského uplatnění a náhrada bolestného do společného jmění manţelů nepatří právě s ohledem na svou ryze osobní povahu. Pokud jde o náhradu věcné škody při poškození či zničení věci, připadá náhrada škody vlastníku poškozené věci. Tedy pokud se hradí škoda na věci, která je ve výlučném vlastnictví jen jednoho manţela patří tato náhrada pouze jemu. Náhrada je totiţ určena na reparaci škody na věci, která je pouze v jeho vlastnictví, škoda vznikla jen jednomu z manţelů, proto si druhý manţel nemůţe tuto náhradu nárokovat.
-
u bezdůvodného obohacení je třeba uváţit, jaký druh majetku byl dotčen, jestli výlučný majetek jednoho z manţelů či majetek ve společném jmění, bezdůvodné obohacení se vydává tomu, na jehoţ úkor k obohacení došlo.
-
peníze získané půjčkami jsou peníze nabyté v zásadě do společného jmění manţelů, i kdyţ došlo k nabytí jen jedním z nich47. Ochrana druhého
Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manţelů. Praha: Linde, a.s., 2000, s. 89 an.
47
41
z manţelů je obsaţena v ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, podle kterého do společného jmění manţelů nenáleţí závazky, které přijal jen jeden z manţelů bez souhlasu druhého a jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů. Toto ovšem souvisí se správou společného jmění manţelů, o které se píše v kapitole III. a její podkapitole 7. Do majetkového společenství manţelů připadá jakékoli rozmnoţení majetku manţelů. Lze uvést ještě další způsoby nabývání majetku do společného jmění manţelů, ale mám za to, ţe výše uvedený výčet prezentuje nejčastější způsoby, se kterými se lze setkat v běţném ţivotě a se kterými se nejčastěji setkává soudní praxe při řešení otázek souvisejících s vypořádáním společného jmění manţelů. V soudní praxi se ovšem objevuje nemálo případů, kdy je posouzení otázky, zda majetek spadá do společného jmění či do výlučného majetku sporné. Spornou otázkou, kterou se zabýval Nejvyšší soud ČR, byla transformace práva osobního uţívání pozemku na bezpodílové spoluvlastnictví manţelů v případě, ţe dohoda o zřízení práva osobního uţívání pozemku byla uzavřena jen jedním manţelem a to před vznikem manţelství, avšak registrována byla aţ za trvání manţelství. Nejvyšší soud dospěl k závěru, ţe příslušný pozemek se v důsledku transformace práva osobního uţívání pozemku na právo vlastnické nestal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manţelů.48
3.3.
Právní úprava SJM
Pojmem jmění se obecně označuje souhrn penězi ocenitelných majetkových hodnot patřících určité osobě (aktiv), a to po odečtení penězi ocenitelných majetkových hodnot, které tato osoba dluţí jinému (pasiv). Z takto chápaného pojmu jmění vychází i občanský zákoník, kdyţ v ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) pojednává nejprve o majetku (aktiva společného jmění), zatímco ve stejném ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) hovoří o závazcích (pasiva společného jmění)49. Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2988/99. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s., 2005, s. 382.
48 49
42
Lze tedy konstatovat, ţe podle platné právní úpravy tvoří předmět společného jmění manţelů: a) majetek (aktiva) nabytý některým z manţelů nebo jimi společně za trvání manţelství s výjimkou: -
majetku získaného dědictvím nebo darem,
-
majetku nabytého jedním z manţelů za majetek náleţící do výlučného vlastnictví tohoto manţela,
-
věcí, které podle své povahy slouţí osobní potřebě jen jednoho manţela,
-
věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manţelů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manţelství anebo jemuţ byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka; b) závazky (pasiva), které některému z manţelů nebo oběma manţelům společně vznikly za trvání manţelství s výjimkou závazků:
- týkajících se majetku, který náleţí výhradně jednomu z nich, - jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, které převzal jen jeden z nich bez souhlasu druhého.
4. MAJETEK (AKTIVA) SJM Společné jmění manţelů je na straně aktiv tvořeno majetkem vymezeným v ustanovení § 143 odst. 1 písm. a), pojem majetku zákon v tomto paragrafu ale blíţe nevymezuje, co si pod ním tedy máme představit? Pojem majetku pouţitý v různých částech občanského zákoníku nemá vţdy jednotný obsah. V širším významu jím lze rozumět soubor všech věcí, majetkových práv i majetkových závazků čili soubor aktiv a pasiv určitého subjektu, tedy splývá pojem majetku a jmění. Jindy zákon vyuţívá uţšího významu, čímţ se rozumí majetkem jen soubor věcí a majetkových práv bez zřetele na majetkové závazky. Lze proto přijmout výklad, ţe majetkem se pro účely společného jmění manţelů rozumí věci, majetková práva (pohledávky), jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi. Aby se pak majetek stal předmětem společného jmění manţelů, musí být nabytý jedním nebo oběma manţely za trvání manţelství. Někteří autoři řadí k majetkovým právům i práva věcná (věcná břemena) a práva závazková (uţívací právo). Věcná břemena by však patrně do společného jmění
43
manţelů spadat neměly. Právo odpovídající věcnému břemeni nemůţe být samostatně součástí společného jmění manţelů, nemůţe svědčit oběma manţelům. Na rozdíl od společného nájmu bytu manţely platné právo obdobný reţim u věcných břemen neupravuje a ze zákona nelze jeho přípustnost dovodit. Je-li tedy ve prospěch jednoho z manţelů zřízeno v době trvání manţelství osobní věcné břemeno, jde jen o jeho osobní právo, bez ohledu na to, ţe věc můţe podle její povahy zpravidla uţívat i druhý z manţelů. Osobní věcné břemeno lze zřídit i ve prospěch obou manţelů, nejde však o manţelům společné právo a v případě zániku společného jmění manţelů patrně nebude moţno zrušit věcné břemeno ve prospěch některého z bývalých manţelů jinak neţ dohodou. Vznikne-li za trvání manţelství věcné břemeno ve prospěch nemovitosti, která spadá do společném jmění manţelů, anebo naopak věcné břemeno tuto nemovitost zatěţující, můţe se jeho existence projevit jen v ocenění dotčené nemovitosti. Zkrátka bude-li s vlastnickým právem k nemovitosti ve společném jmění spojeno věcné břemeno, nepřichází v úvahu v případě zániku společného jmění jeho vypořádání, ale bude i nadále svědčit tomu, kdo bude vlastníkem panující nemovitosti. To platí i v případě, ţe nemovitost ve společném jmění manţelů bude věcným břemenem zatíţena, nejde tu o závazek, který by byl součástí společného jmění. Právo odpovídající věcnému břemeni není samostatně převoditelné, přičemţ převoditelnost práva bývá povaţována za jeden z předpokladů pro jeho zařaditelnost do společného jmění manţelů.50 Můţeme se setkat i s následujícím dělením předmětu společného jmění manţelů na tři základní kategorie předmětů v právním smyslu a to: a) věci b) jiná majetková práva, především pohledávky a jiné penězi ocenitelné hodnoty (např. obchodní podíl) c) závazky (dluhy) Ustanovení § 143 určuje zákonný rozsah předmětu společného jmění manţelů, který lze ale modifikovat smlouvou manţelů uzavřenou ve formě notářského zápisu nebo rozhodnutím soudu (o tom pojednáno dále). Předmětem společného jmění manţelů můţe být zpravidla vše, co bylo předmětem dřívějšího bezpodílového spoluvlastnictví manţelů, proto i za účinnosti jiţ nové právní úpravy manţelských majetkových vztahů 50
Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2006.
44
lze přihlíţet k většině soudní judikatury, která se vyjadřuje k předmětu bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. 51 Podrobnější zmínku zaslouţí problematika odměny za práci jako předmětu společného jmění manţelů. Málokterá sloţka vzbuzuje takovou pozornost a tolik dohadů. Tato sloţka patří i dnes k hlavním a nezastupitelným zdrojům společného jmění manţelů. Současná právní úprava společného jmění manţelů se liší od té předchozí právní úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manţelů především v tom, ţe zahrnuje i majetkové pohledávky. To vzbudilo otázky nad tím, zda nová právní úprava umoţňuje zařadit do předmětu společného jmění manţelů jiţ samotný nárok na mzdu. Zařazení či nezařazení práva na mzdu do předmětu společného jmění manţelů má význam i při nařízeném a prováděném výkonu rozhodnutí, jímţ se věřitel domáhá uspokojení své pohledávky z majetku manţela, který není osobním dluţníkem. Můţe být právo na mzdu postiţeno věřitelem, který vede výkon rozhodnutí pro pohledávku za druhým manţelem? Odpověď zní, ţe právo na mzdu netvoří ani za účinnosti nové právní úpravy předmět společného jmění manţelů, ten tvoří aţ vyplacená mzda. Exekuci k vymoţení pohledávky vůči povinnému nelze nařídit a provést sráţkami ze mzdy jeho manţelky.52 Dle rozsudku R 42/72, který je velmi významný v oblasti manţelského majetkového práva a to především v otázce předmětu společného jmění manţelů, do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patří teprve vyplacená a převzatá mzda, nikoliv pouze nárok na ni, který nemůţe být předmětem osobního vlastnictví, a tím ani předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manţelů. Tento mzdový nárok nemůţe být proto ani postiţen výkonem rozhodnutí pro vymoţení pohledávky věřitele jen druhého z manţelů. Přitom není v soudní praxi pochybností o tom, ţe do bezpodílového spoluvlastnictví manţelů patří celá vyplacená mzda, nikoliv snad jen ta část, která zůstala po uspokojení osobních potřeb toho manţela, o jehoţ mzdový nárok jde, jelikoţ tento názor se v právní praxi jiţ v minulosti také objevil. Do bezpodílového spoluvlastnictví řadíme především příjmy z pracovního poměru (kam patří i odměny a honoráře umělců, příjmy z nakladatelských smluv, odměny za vynálezy a autorská díla, odměny za dobré pracovní výsledky, prémie, stipendia apod.), příjmy z členství v druţstvech a příjmy ze sociálního zabezpečení, ale také i naturální odměnu za práci. Přesto, ţe to není v zákoně nikde výslovně upraveno, předmětem společného 51 52
R 42/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1642/2004
45
jmění manţelů se podle konstantní judikatury stávají i výnosy z výlučného majetku jen jednoho z manţelů (jak jsem jiţ naznačila výše). Tento závěr, který je pro mě osobně dosti šokující, s sebou přináší zásadní dopady. Například jiţ výše zmiňovaná otázka nájemného z nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manţelů s sebou přináší další otázky, jako například zda jiţ pohledávka (nárok) na výplatu nájemného tvoří předmět společného jmění manţelů a zda ji můţe tedy vymáhat po nájemci i druhý z manţelů? Právní praxe dovozuje závěr, ţe je tomu podobně jako u mzdy tak, ţe samotná pohledávka ještě do společného jmění manţelů nepatří, proto ji druhý z manţelů po nájemci vymáhat nemůţe. Do společného jmění manţelů patří opět aţ vyplacený výnos (nájemné). Z toho vyplývá opět nelíbivý závěr, ţe pokud mi nájemník nebude platit nájemné, jen já jako výlučný vlastník nemovitosti mohu svou pohledávku vůči němu vymáhat, ale jakmile se mi to podaří, tak jiţ vyplacené nájemné bude patřit i druhému manţelovi, přestoţe na jeho vymáhání se podílet nemůţe. Další otázka, která se v této souvislosti přímo nabízí zní – lze část nebo i celé obdrţené nájemné investované zpět do věci (domu) ve výlučném vlastnictví jednoho manţela povaţovat při případném vypořádání za vnos ze společného majetku do výlučného majetku jen jednoho z manţelů, který by bylo nutno při zániku manţelství rozvodem vypořádávat? Zákon nám odpověď na tuto otázku opět nedává, proto je moţné jen dovozovat, ţe tomu tak, doufejme, není. Jelikoţ se jedná o vnos do věci, která je sice ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manţelů, ale jejíţ výnos obohacuje společné jmění manţelů, proto povaţuji za správný názor, ţe nezbytné a uţitečné náklady, které jsou z uţitků a výnosů věci zpět do této věci investovány, nemají být při případném vypořádání
společného jmění nahrazovány. Toto však neplatí pro tzv.
přepychové náklady, které nejsou vůbec nutné, nezbytné ani uţitečné. Do společného jmění manţelů ale nepatří věci, které by byly získány protiprávně, předmětem společného jmění manţelů se tedy nestávají věci, které by jeden z manţelů nabyl krádeţí, podvodem a jinými trestnými činy nebo jako odměnu za ně. Je nutné si uvědomit, ţe kaţdý z manţelů je úplným vlastníkem celé věci, která náleţí do společného jmění manţelů a je ve svém vlastnickém právu omezen jen stejným vlastnickým právem svého manţela. Projeví se to například při vypořádání nemovitosti manţelů, která je součástí společného jmění. Manţel, kterému připadne daná nemovitost, nenabývá vlastnické právo, protoţe to jiţ má, ale jen druhý z manţelů
46
o své vlastnické právo přichází.
4.1.
Způsoby nabytí do společného jmění manţelů
Nabývat do vlastnictví lze obecně podle ustanovení § 132 Obč. zákoníku na základě různých právních důvodů jako je smlouva kupní, darovací a jiné, děděním, rozhodnutím státního orgánu či na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Způsob nabývání děděním stejně jako darováním je zákonem výslovně vyloučen ze způsobů nabývání do společného jmění manţelů. Na základě toho lze učinit závěr, ţe majetek nabytý bezúplatně, byť za trvání manţelství, do společného jmění manţelů zásadně nespadá a to bez ohledu na vůli dárce či zůstavitele, v takovém případě nabývají manţelé do podílového spoluvlastnictví. Do společného jmění manţelů je tedy nabyt majetek nabytý zásadně úplatně a to jedním nebo oběma manţely za trvání manţelství kromě výjimek stanovených zákonem. Jiné skutečnosti, na základě kterých dochází k nabytí vlastnictví jsou například zhotovení věci, výstavba či vydrţení. Jednotlivými skutečnostmi se budeme podrobněji zabývat dále.
4.1.1. Nabytí na základě smlouvy Občanský zákoník uvádí ve svém ustanovení § 132 odst. 1 jako typické smluvní důvody nabytí vlastnického práva smlouvu kupní a darovací. Nejde přitom samozřejmě o uzavřený výčet všech nabývacích smluvních titulů, ale pouze o typické a nejčastější druhy smluv, kterými dochází k převodu vlastnického práva. U nabytí smlouvou do společného jmění manţelů lze vyloučit smlouvu darovací vzhledem ke znění § 143 Obč. Z., naopak nejčastějším typem smluv, na základě kterých dochází k nabývání majetku do společného jmění manţelů jsou smlouvy kupní, o obou těchto typech podrobněji pojednáme dále. Nesmíme zapomenout na smlouvy pracovní, na základě kterých nabývají manţelé mzdu, která je za trvání manţelství součástí společného jmění. Nabývá-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví k této věci aţ
47
okamţikem jejího převzetí (tradice). Právní úprava § 133 odst. 1 Obč.Z. k nabytí vlastnictví vyţaduje právní důvod (smlouva) a právní způsob nabytí (převzetí věci). Jelikoţ se jedná o právní úpravu dispozitivní, mohou si účastníci smlouvy dohodnout i jiný okamţik nabytí vlastnictví. K převzetí věci můţe dojít různými způsoby, a to buď předáním věci z ruky do ruky (hmotné odevzdání) nebo distančně (převzetí zásilky na poště). Můţe nastat i situace, kdy nabyvatel vlastnického práva k věci, má věc u sebe jiţ před uzavřením smlouvy z jiného právního důvodu (nájmu či výpůjčky) a domluví se s převodcem, ţe věc bude mít nadále jako vlastník. Můţe dojít i k opačné situaci, kdy si převodce po dohodě s nabyvatelem ponechá věc, kterou mu smlouvou prodal u sebe jako její nájemce. V úvahu přichází i symbolické převzetí u věcí většího mnoţství, větší velikosti či věcí uzamčených například ve skladu, převod vlastnictví je zde dovršen předáním klíče od skladu či automobilu nabyvateli. V běţném ţivotě dochází často i k situaci, kdy dojde nejprve k faktickému převzetí věci a teprve poté k zaplacení kupní ceny, k převodu vlastnictví dochází aţ zaplacením kupní ceny za zboţí, typicky při samoobsluţném prodeji. Pro zařazení či nezařazení věci do společného jmění manţelů je rozhodný okamţik nabytí vlastnického práva, nikoliv jen uzavření smlouvy nebo jen převzetí věci či jen zaplacení kupní ceny. Věc tedy bude patřit do společného jmění manţelů i v případě, ţe smlouva byla platně uzavřena jedním z manţelů jiţ před vznikem manţelství, ale k nabytí vlastnictví došlo aţ za jeho trvání. Stejně tak je to i v případě, kdy je součástí smlouvy uzavřené před vznikem manţelství odkládací podmínka, která se splnila aţ za trvání manţelství a to přesto, ţe byla kupní cena zaplacena jiţ před sňatkem, neboť k nabytí vlastnictví došlo aţ splněním dané odkládací podmínky. Podle mého názoru, by daná věc do společného jmění manţelů patřit ale neměla, jelikoţ byla pořízena jen z výlučných prostředků jednoho manţela, coţ je zákonem stanovená výjimka, jeţ vylučuje danou věc ze společného jmění manţelů přesto, ţe byla nabyta za trvání manţelství. V běţném ţivotě se také často setkáváme s koupí na splátky a výhradou vlastnictví aţ k okamţiku splacení celé kupní ceny, tedy zaplacením poslední splátky. Pokud tato poslední splátka byla zaplacena za trvání manţelství ze společných prostředků, stává se daná věc součástí společného jmění manţelů a to bez ohledu na to, ţe většina splátek byla zaplacena jiţ před uzavřením manţelství, tedy z výlučných
48
prostředků jen jednoho z manţelů. Je tomu tak proto, ţe posledních několik splátek, nebo i jen jedna jediná, byla zaplacena za trvání manţelství, tedy jiţ ze společných prostředků manţelů a takto nabytá věc patří vţdy do společného jmění bez ohledu na rozsah pouţitých prostředků ze společného jmění manţelů. Ta skutečnost, ţe věc byla pořízena převáţně z výlučných prostředků jen jednoho z manţelů se projeví aţ při případném vypořádání společného jmění manţelů. Jedině pokud by kupující manţel pouţil na všechny splátky prokazatelně jen svých výlučných prostředků, a to i na splátky splatné aţ za trvání manţelství, potom by kupovaná věc patřila pouze jemu, jelikoţ věci získané výměnou za věc nebo z výtěţku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manţelů, jsou nadále ve výlučném vlastnictví tohoto manţela.53 K nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě obligatorní písemné smlouvy dochází vkladem do katastru nemovitostí, jde-li o nemovitost, která podléhá evidenci v katastru nemovitostí. U stavby, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, se nabývá vlastnictví okamţikem účinnosti smlouvy. Při převodu vlastnického práva k pozemku je však nutný vklad do katastru nemovitostí vţdy. Pro zjištění zda nemovitost patří do společného jmění manţelů je rozhodující den účinnosti vkladu. Jestliţe účinky vkladu nastanou aţ po uzavření manţelství, stane se nemovitost součástí společného jmění manţelů. V případě, kdy je návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podán příslušnému katastrálnímu úřadu před uzavřením manţelství jedním z manţelů, pak se stane vlastníkem nabyté nemovitosti výlučně jen on. Situace kdy jeden z manţelů nabyl nemovitost před uzavřením manţelství, ale závazek zaplatit kupní ceny mu trvá nadále i po uzavření manţelství, z čehoţ plyne, ţe bude zřejmě zaplacena jiţ ze společných prostředků manţelů, nezakládá vlastnické právo druhého manţela k dané nemovitosti. Závazek zaplatit kupní cenu do společného jmění nepatří, protoţe vznikl jednomu z manţelů jiţ před uzavřením manţelství. K vynaloţení společných prostředků na výlučný majetek jednoho z manţelů se přihlédne opět aţ při zániku manţelství a jeho vypořádání. Jestliţe je účastníkem kupní smlouvy o převodu nemovitosti jen jeden z manţelů, podává návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí také pouze on sám a také bude do katastru nemovitostí zapsán vkladem jako vlastník jen on sám, avšak druhý manţel se také stává vlastníkem koupené nemovitosti, přestoţe nebyl účastníkem 53
R 42/72 a R 74/73
49
dané kupní smlouvy. To ovšem neplatí v případě, ţe mají manţelé zúţený rozsah společného jmění či v případě, ţe k nabytí nemovitosti byly pouţity jen výlučné prostředky druhého manţela. Nabudou-li manţelé kupní smlouvou nemovitost za cenu podstatně niţší neţ je cena obvyklá (například od rodičů jednoho z nich), budou zapsáni do katastru nemovitostí oba manţelé, jelikoţ katastrální úřad nemá právo přezkoumávat výši a přiměřenost kupní ceny. V minulosti se objevil i názor, ţe pokud je uzavřena kupní smlouva mezi rodiči a jejich ţenatým (vdaným) dítětem za úplatu značně menší neţ činí obvyklá cena postoupené věci, ta část nabývané věci, která převyšuje vyplacenou cenu rozmnoţuje pouze samostatný majetek manţela (potomka) a ta část krytá zaplacenou cenou spadá do majetkového společenství manţelů.54 Coţ je názor velmi zajímavý a zdá se být i spravedlivý, jelikoţ je zřejmé, ţe rodiče chtějí vţdy zvýhodňovat své dítě a jen kvůli němu nepoţadovali cenu obvyklou, druhý manţel se s ním jen takříkajíc „sveze“. Ale přesto podle zákonné úpravy, pokud manţelé pouţili na zaplacení té výhodnější kupní ceny společné prostředky, bude nemovitost patřit do společného jmění manţelů. Pokud by se to rodičům nezdálo správné, měli by dítěti (jednomu z manţelů) věc raději darovat. Soudní praxe dospěla k závěru, ţe pokud byla kupní cena pořizované věci zaplacena zcela z výlučných prostředků jednoho z manţelů, avšak kupujícími byli oba manţelé a oba při uzavírání kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění manţelů, pak se tato věc stává předmětem společného jmění manţelů.55 Dle rozsudku Nejvyššího soudu platí, ţe jsou-li účastníky smlouvy o převodu nemovitosti na jedné straně manţelé, je třeba, aby odstoupení od této smlouvy bylo adresováno oběma manţelům a aby se projev vůle odstoupit od smlouvy dostal do dispozice kaţdého z nich, jinak nemohou nastat účinky odstoupení a to proto, ţe pro bezpodílové spoluvlastnictví (dnes společné jmění manželů) je charakteristické, že jeho subjekty, jimiž se mohou stát jen manželé, nemají ve vlastnickém právu kvantitativně určen podíl na společné věci (na podílu věci). Spoluvlastníci - manželé mají k věci
54
Blaţke, J. Majetkové právo manţelské. Sborník studií z občanského práva. Praha: Orbis, 1953, s. 223
an. 55
R 49/01 a Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1658/98
50
(podílu věci) stejná práva a povinnosti jako individuální vlastník, avšak s tím rozdílem, že vykonávají všechna tato práva a povinnosti společně, aniž by míra jejich účasti na takovém výkonu vlastnického práva byla vymezena podíly. Z této koncepce úpravy vyplývá zvláštnost, že ve vztahu ke třetím osobám je každý z bezpodílových spoluvlastníků (manželů) vlastníkem celé věci (celého podílu věci), omezeným stejným vlastnickým právem druhého bezpodílového spoluvlastníka (manžela). Vlastnické právo tak svědčí oběma manželům společně a nedílně, což v hmotněprávní oblasti má za následek to, že právní úkony třetích osob, týkající se společné věci (podílu věci), musejí mít adresáty v obou spoluvlastnících (manželech). To znamená, že splnění povinnosti vyplývající z hmotněprávního úkonu, jehož smysl tkví v tom, že adresátovi zprostředkovává okolnost, že někdo jiný uplatňuje určité subjektivní právo, jímž zasahuje do jeho dosavadního právního (majetkového) postavení, musí směřovat vůči oběma manželům, protože zasahuje do právního postavení každého z nich ve vztahu k celé věci (celému podílu). Uložení hmotněprávní povinnosti jen jednomu z bezpodílových spoluvlastníků není způsobilé vyvolat právní účinky i ve vztahu ke druhému bezpodílovému spoluvlastníku.56 Zvláštní pozornost je právní praxí věnována otázce darování, a to jak darování některému z manţelů, oběma manţelům či darování mezi manţely navzájem. Jedná se o bezúplatné právní úkony, proto jsou zde nastolena přísnější a obezřetnější pravidla. Dle ustanovení § 143 Obč.Z. nepatří dary do společného jmění manţelů. Stejně jako dědictví i dar patří vţdy do výlučného vlastnictví obdarovaného. Ale jak je tomu v případě, kdy chce dárce darovat věc oběma manţelům? Ze současné kogentní právní úpravy vyplývá, ţe věci, které manţelé nabyli za trvání manţelství darem netvoří předmět společného jmění manţelů, ale předmět podílového spoluvlastnictví. Darování oběma manţelům do jejich společného jmění tedy není moţné, ani v případě, ţe to byla vůle dárce, naše právní úprava to nedovoluje. Darovaná věc se tedy vţdy stane předmětem podílového spoluvlastnictví. Dárce mnohdy svoji vůli komu má dar patřit výslovně nevyjadřuje. Pro posouzení toho, kdo je obdarovaný je rozhodující vůle dárce, zda chtěl darovat věc jen jednomu z manţelů či oběma. Na úmysl dárce lze usuzovat obvykle jen podle okolností, za kterých k darování došlo. Povaha darované věci není ve většině případů rozhodná (zda věc můţe slouţit potřebám 56
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3005/99
51
oběma manţelům či jen jednoho z nich).
57
Projev vůle není většinou výslovný ani se
nevyjadřuje vţdy písemně, tak tomu musí být jen u darování nemovitosti. V případě movitých darů často dochází k tomu, ţe jsou ihned přejímány například při svatbě a pak se těţko usuzuje, kdo byl dle vůle dárce obdarovaný. Řešení spočívá v podrobném zjištění všech okolností předání a převzetí daru. De lege ferenda lze jen doporučit, zda by nebylo vhodné upravit právní úpravu takovým způsobem, aby bylo moţné uzavřít darovací smlouvu, v níţ budou manţelé vystupovat jako obdarovaní a věc se následně stane součástí jejich společného jmění. Pokud je vůle dárce taková, ţe chce věc darovat oběma manţelům a zároveň se jedná o majetek nabytý za trvání manţelství, lze jen těţko chápat, proč se nemůţe stát součástí společného jmění manţelů. Lze odkázat i na ustanovení § 143a Obč.Z., které také umoţňuje manţelům různé přesuny majetku a smluvní úpravy společného jmění na základě jejich svobodné společné vůle. Mohou si smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu zúţit či rozšířit zákonný rozsah společného jmění manţelů, v rámci těchto smluv také dochází k majetkovým přesunům, které ale za darování povaţovány nejsou, přestoţe se často o darování jedná. Co se týče darování mezi manţely navzájem, tak to je moţné pouze v případě, ţe se jedná o darovanou věc, která patří do výlučného vlastnictví jednoho z manţelů, nebo je z jeho výlučných prostředků pořízena. Obdobně je to kupních smluv mezi manţely. Jen v tomto případě lze hovořit o daru v právním smyslu. Dary mezi manţely, kdy darovaná věc pochází ze společného jmění manţelů, případně byla pořízena, byť jen z části, ze společných prostředků není ve skutečnosti ţádným darem. Přece nelze někomu darovat něco, co mu stejně jiţ patří. Nabytá věc přece nemůţe být v jakémsi smíšeném vlastnictví podle toho, kolik prostředků se na ní vynaloţilo z prostředků výlučných a kolik ze společných. Podobný stav můţe nastat snad jedině v případě, ţe jeden z manţelů získá dědictvím polovinu nemovitosti do svého výlučného vlastnictví a tu druhou polovinu později dokoupí ze společných prostředků, to pak patří polovina nemovitosti do jeho výlučného majetku a ta druhá polovina do společného jmění manţelů. V běţném ţivotě si manţelé často kupují dárky k narozeninám, Vánocům, Valentýnovi, výročí apod. Pokud je cena darované věci přiměřená majetkovým 57
R 42/72
52
poměrům konkrétního manţelství, není zde nutný souhlas druhého manţela k jejímu zakoupení. Kupující manţel zde vystupuje v rámci svého oprávnění jednat v běţných záleţitostech i jménem druhého. O správě majetku podrobněji aţ v další kapitole. Je-li darovaná věc pořízena ze společných prostředků (např. mzda), jedná se o věc patřící do společného jmění manţelů, takţe se vlastně vůbec o dar nejedná. Jinak je to ale v případě věcí, které slouţí k osobní potřebě jen jednoho z manţelů. Věci slouţící podle své povahy k uspokojování potřeb jen jednoho z manţelů jsou totiţ ze společného jmění manţelů vyloučeny, a to jiţ v okamţiku koupě se daná věc stává výlučným majetkem toho z manţelů, jehoţ osobní potřebě má slouţit. Pojem věc osobní potřeby není nikde přesně definovaný a je třeba ho vykládat obezřetně a podle okolností konkrétního případu. Zřejmě sem nepatří velmi drahé předměty, jako jsou drahé šperky, koţichy atd. ale je to třeba posuzovat vţdy podle konkrétního případu, jelikoţ pojem „drahé“ znamená pro kaţdou rodinu něco úplně jiného. Je třeba vţdy přihlédnout k povaze uţívané věci a k jejímu účelu a určení. Do této skupiny věcí můţe za určitých podmínek patřit i dopravní prostředek, např. automobil, který slouţí jednomu z manţelů ve spojení například z vesnice do města, aby mohl dojíţdět za prací, nákupy, kulturou apod. Slouţí k této osobní potřebě jednoho manţela, samozřejmě je zde také nutné přihlédnout ke společenskému a sociálnímu postavení dané rodiny, k jejímu celkovému počtu automobilů atd.
4.1.2.
Nabytí na základě jiné skutečnosti
Kromě nabývání majetku smlouvou se můţe společný majetek manţelů rozrůstat i na základě jiných skutečností, a to na základě zákona, na základě rozhodnutí státního orgánu, vydrţení, zhotovení nové věci, draţby, přírůstku a dalších. Co se týká rozhodnutí státního orgánu, máme tím na mysli rozhodnutí soudu či správního orgánu, které má konstitutivní povahu, tedy vlastnictví zakládá, nikoli pouze deklaruje. Rozhodnutím státního orgánu o nabytí do vlastnictví se vlastnictví nabývá buď dnem, který je v rozhodnutí stanoven, není-li stanoven, tak dnem právní moci rozhodnutí. Jedná se zejména o rozhodnutí soudu:
53
-
při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142) a rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manţelů (§ 149 an.) nejde ale o rozhodnutím ve smyslu § 132 Obč.Z., neboť se nejedná o nabytí nové věci, ale pouze o zánik vlastnických práv k věci ostatních spoluvlastníků a to v obou případech.
-
při zpracování cizí věci (§ 135b), kdo v dobré víře zpracoval cizí věc na novou a jeho podíl na věci je větší, stává se vlastníkem dané věci, pokud jsou ale podíly na věci stejné, rozhodne o vlastníkovi věci soud, ten bude rozhodovat i v případě, ţe zde chyběla dobrá víra zpracovatele, a to o navrácení v předešlý stav či vydání věci. Takto nabytá věc se stává součástí společného jmění manţelů. Specifická je právní úprava u vytvoření děl uměleckých, kdy tato díla dle autorského zákona do společného jmění nepatří, ale částka získaná z jejich prodeje jiţ ano.
-
při zřízení neoprávněné stavby na cizím pozemku (§ 135c) můţe soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout o odstranění stavby, pokud by to však nebylo účelné přikáţe soud neoprávněnou stavbu do vlastnictví vlastníkovi pozemku a to za náhradu. Pokud pozemek patří do společného jmění manţelů, připadne tam rozhodnutím soudu i tato stavba. Přitom není rozhodné, z jakých prostředků byla hrazena náhrada. V případě, ţe by byla hrazena pouze z výlučných prostředků jednoho manţela, tato skutečnost by se projevila aţ při případném vypořádání společného jmění manţelů.
Při rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání tak, ţe se věc stane výlučným vlastnictvím jednoho ze spoluvlastníků je nutné se zabývat otázkou, zda se tato věc stává součástí společného jmění manţelů tohoto bývalého spoluvlastníka a jeho manţela, nebo nestává a připadá jen do jeho výlučného majetku. Přestoţe je tato otázka dosti sporná, přiklonila bych se spíše k názoru, ţe nově nabyté podíly do společného jmění manţelů nevcházejí, ale patří do výlučného vlastnictví manţelabývalého spoluvlastníka. Pokud bylo na vyrovnání podílů plněno ze společných prostředků manţelů, jde o vynaloţení společných prostředků na výlučný majetek jen jednoho z manţelů a projeví se to opět aţ při případném vypořádání společného jmění manţelů.
54
Občanský zákoník ve svém ustanovení § 134 umoţňuje nabytí vlastnictví vydrţením. Vydrţecí doba činí pro movité věci 3 roky a pro nemovité 10 let. Jsou-li manţelé oprávněnými drţiteli a v dobré víře po celou tuto dobu, nabývají vlastnické právo k vydrţené věci oba manţelé a vydrţená věc se tak stává součástí společného jmění manţelů. K této problematice se vyjádřil i Ústavní soud, který zaujal názor, ţe vydrţení není uvedeno mezi výjimkami v ustanovení § 143 a proto stane-li se oprávněný drţitel věci jejím vydrţitelem, stane se tato věc součástí společného jmění manţelů, jestliţe ţije vydrţitel v trvajícím manţelství za současné existence společného jmění. Pokud by ale došlo k vydrţení části sousedního pozemku připojovaného vydrţitelem k pozemku, jenţ má ve svém výlučném vlastnictví, připadne tato vydrţená část pozemku, neschopná být samostatným pozemkem, do výlučného vlastnictví manţela vydrţitele.58 Nejvyšší soud konstatoval, ţe není moţné, aby věc náleţící do společného jmění manţelů během doby od jeho zániku do jeho vypořádání vydrţel pro sebe jeden z manţelů.59 Zhotovená neboli nově vytvořená věc oběma manţely nebo i jen jedním z nich se stává součástí společného jmění manţelů a to okamţikem jejího zhotovení. Teď nemáme na mysli umělecká díla dle autorského zákona, která podléhají speciální právní úpravě a součástí společného jmění manţelů se nestávají, pouze prostředky z jejich případného prodeje obdrţené by se předmětem společného jmění staly. Zabývejme se nově zhotovenou věcí v podobě výstavby. Vlastnictví ke stavbě nelze ale odvozovat od vlastnictví pozemku, jelikoţ stavba není součástí pozemku a proto můţe mít jiný právní osud i jiného vlastníka neţ pozemek, na kterém je postavena. Vlastnictví nové stavby náleţí vţdy stavebníkovi, nikoli stavební firmě, která na základě smlouvy se stavebníkem stavbu provádí. Stavba patří od samého počátku stavebníkovi, i kdyţ stavitel (stavební firma) dodává materiál a pracovníky.60 Z ustálené soudní judikatury vyplývá, ţe vznik stavby jako věci nelze spojovat jen s jejím stavebním dokončením. Stavba vzniká okamţikem, kdy je jednoznačně patrno dispoziční řešení jejího prvního nadzemního podlaţí (pokud nejde o některou ze speciálních staveb, např. stavbu podzemní). V případě, ţe stavba počala vznikat ještě v době před uzavřením manţelství, ale dokončena byla aţ za jeho trvání, je právě tento Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manţelů. 1. vydání. Praha: Linde, 2000, s.70 an. Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2986/2000 60 R 16/74 58 59
55
okamţik velmi důleţitý a rozhodný. Jestliţe byla stavba před uzavřením manţelství vybudována minimálně do stádia, v němţ je jiţ nezaměnitelným způsobem individualizována (kdy je jednoznačně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí), lze zhodnotit, ţe za trvání manţelství byla jen dokončena jiţ existující věc. V tomto případě stavba do společného jmění manţelů nepatří. Naproti tomu kdyby stavba nebyla v době uzavírání manţelství ještě do tohoto stádia dostavěna a byla dokončena aţ za trvání manţelství, tak by jiţ do společného jmění manţelů patřila. Touto otázkou, která je před soudy často řešena se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabývaly jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud ČR a – s odkazem na § 27 písm. l) katastrálního zákona – shodně dovodily, ţe pro posouzení okamţiku vzniku stavby jako věci je rozhodný ten okamţik, v němţ je stavba vybudována minimálně do takového stádia, od něhoţ všechny další stavební práce směřují jiţ k dokončení takto druhově a individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je jiţ jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v Právních rozhledech č. 4/1994, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998, nebo rozsudek téhoţ soudu sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru, svazku 14, pod č. C 1008).61 Z mnohosti pro příklad uváděné judikatury je jasně patrné, jak často je tato otázka vlastnického práva v praxi řešena. V případě, ţe by manţelé na dokončení stavby, která je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich, pouţili za trvání manţelství společných prostředků, tato skutečnost by se projevila aţ při případném vypořádání společného jmění manţelů, ale na vlastnictví k dané stavbě by to nic nezměnilo. Obdobně jako v případě stavby rodinného domku to bude zřejmě s vlastnictvím bytu či nebytového prostoru. Pokud bude v době uzavření manţelství rozestavěn takovým způsobem, aby ho bylo moţno povaţovat za jiţ existující do společného jmění manţelů patřit nebude. Bude-li však do tohoto stádia dostavěn aţ po uzavření manţelství, jiţ se součástí společného jmění manţelů stane. Za jiţ existující rozestavěný byt v právním smyslu se povaţuje: místnost nebo soubor místností určených v souladu se stavebním povolením k bydlení, pokud je rozestavěn v domě, který je alespoň 61
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 820/2003
56
v takovém stupni rozestavěnosti, ţe je jiţ navenek uzavřen obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Navíc takový byt musí být stavěn na základě smlouvy o výstavbě podle zákona o vlastnictví bytů. Stejně jako s rozestavěným bytem to bude i s nebytovým prostorem.62 Společné jmění manţelů se dále rozšiřuje o přírůstky a výnosy jak ze společného, tak z výlučného majetku manţelů. Jedná se o přírůstky v podobě věcí i o přírůstky v podobě finančních výnosů. O tom pojednáno jiţ výše.
4.2.
Společné jmění a pojištění
Význam pojištění neustále v ţivotě kaţdého z nás stoupá, proto se nelze nezabývat otázkou dopadů pojištění do sféry vzájemných majetkových vztahů manţelů. Uzavření pojistných smluv lze charakterizovat jistým prvkem prozíravosti, zodpovědnosti a předvídavosti, účelem těchto smluv je poskytnout pomoc v určitých nepříjemných ţivotních situacích ve formě peněţitého plnění, které má nahradit či alespoň zmírnit určitou majetkovou ztrátu. Pojistná plnění náleţí zpravidla také do společného jmění manţelů, rozhodným okamţikem je zde ale doba vzniku pojistné události ne datum uzavření pojistné smlouvy. Pokud by ale došlo k pojistnému plnění v souvislosti se škodou vzniklou na výlučném majetku jen jednoho z manţelů, nelze spravedlivě poţadovat, aby se toto plnění stalo součástí společného jmění manţelů, i kdyţ ke škodě došlo za trvání manţelství. V tomto případě se totiţ jedná o finanční kompenzaci škody, která je určena k odstranění následků škody vzniklé na výlučném majetku jednoho z manţelů a proto i pojistné plnění bude náleţet pouze výlučnému vlastníkovi poškozené věci. Plnění je proto vypláceno vlastníkovi věci bez ohledu na to, z jakých zdrojů bylo pojistné hrazeno, pokud by bylo hrazeno i ze společných prostředků obou manţelů, tato skutečnost by byla zohledněna aţ při případném vypořádání společného jmění manţelů. Současná právní praxe se i dnes, za účinnosti jiţ nové právní úpravy společného jmění manţelů, řídí výkladem vztahu pojištění a bezpodílové spoluvlastnictví manţelů, který podává průlomový R 42/72. Podle něj i za současné právní úpravy patří do společného jmění manţelů i plnění ze smlouvy pojistné, pokud bylo za trvání 62
Baudyš, P. Katastr a nemovitosti. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 134.
57
manţelství ve prospěch kteréhokoliv z manţelů realizováno. Jednotlivé pravidelné platby pojistného, které jsou za trvání manţelství ze společného majetku na osobní pojištění jednoho z manţelů placeny nelze povaţovat při vypořádání jako náklady vynaloţené ze společného na osobní majetek manţela. Peníze byly za trvání manţelství spotřebovány se souhlasem obou manţelů a k hodnotě takto získané bude třeba přihlíţet při vypořádání společného jmění manţelů. Současná pojistná praxe vychází z toho, ţe pojistnou smlouvu můţe uzavřít kterýkoliv z manţelů a to i bez souhlasu druhého. To vyplývá z faktu, ţe smluvní svoboda není uzavřením manţelství ani jeho existencí dotčena. Závazek vyplývající pro manţela z uzavřené pojistné smlouvy lze povaţovat za závazek přiměřený majetkovým poměrům manţelů, proto není k uzavření takové smlouvy třeba souhlasu druhého manţela a tudíţ je tento závazek součástí společného jmění manţelů a zavazuje oba manţele společně a nerozdílně. A to i přesto, ţe tento závazek platit pojistné můţe být v mnohých případech poměrně vysoký, záleţí na typu zvoleného pojištění a dnes je nabídka pojistných produktů opravdu pestrá. Budeme-li hovořit o pojištění ţivotním, právní nauka i praxe shodně vycházejí z toho, ţe rozhodující je z jakých zdrojů je pojistné placeno. Pokud je placeno výhradně z výlučných zdrojů pojištěného manţela, připadne i pojistné plnění v případě pojistné události do jeho výlučného vlastnictví. Jsou-li naopak k úhradě splátek pojistného pouţity i společné prostředky obou manţelů, stane se pojistné plnění součástí společného jmění manţelů. Ke stejnému závěru lze dospět i v případě pojištění úrazového. Zde pojistné vyplacené v případě pojistné události nemá povahu
náhrady škody (jak je tomu
v případech bolestného a ztíţení společenského uplatnění, kdy tyto dávky jsou ryze osobní povahy, a proto do společného jmění manţelů zásadně nepatří) ale jde o plnění sdílející stejný právní osud, jako kterákoliv jiná majetková hodnota nabytá za trvání manţelství. K hrazení pojistných plateb ze společných prostředků se při vypořádání společného jmění manţelů přihlíţí jen v případě, ţe tyto platby byly mimořádně vysoké. V některých zahraničních právních úpravách se však setkáváme s odlišnou právní úpravou, kdy výnos z ţivotního pojištění nebývá vţdy zařazen do společného majetku
58
manţelů, nýbrţ jen do výlučného majetku manţela, v jehoţ prospěch bylo pojištění sjednáno.
5. ZÁVAZKY SJM (PASIVA)
5.1.
Právní úprava před 1.8.1998
Podle právní úpravy, která u nás platila do 1.8.1998 byly majetkové vztahy manţelů upraveny formou bezpodílového spoluvlastnictví. V té době mohlo být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manţelů pouze to, co mohlo být předmětem vlastnictví tj. pouze věci v právním smyslu. Tím pádem práva (pohledávky) a závazky do bezpodílového spoluvlastnictví zásadně nepatřily. Přesto se ale při zániku manţelství vypořádávaly
a
to
podle
obecných
zásad
pro
vypořádání
bezpodílového
spoluvlastnictví. Závazky a práva (pohledávky) manţelů se řídily obecnou právní úpravou závazkových vztahů, pokud se závazek týkal společných věcí, odpovídali za něj oba manţelé solidárně. Pokud by manţelé tento společný závazek nesplnili, mohl věřitel vést výkon rozhodnutí jak na výlučný majetek kaţdého z nich, tak na majetek společný, který byl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud byl závazek sjednán (uzavřen) jen jedním z manţelů a netýkal se společných věcí, stal se dluţníkem právě jen tento manţel (smlouva o půjčce, smlouva o úvěru). Jelikoţ Nejvyšší soud judikoval, ţe k převzetí ručitelského závazku jedním z manţelů není potřebný souhlas druhého manţela. Pokud uzavírá jen jeden z manţelů smlouvu o úvěru a ve smlouvě vystupuje jako dluţník jen on sám, je z této smlouvy zavázán a oprávněn právě jen on a k její platnosti není třeba souhlasu druhého manţela.63 K tomu více dále v podkapitole 7.
63
Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 398/2005 a 29 Odo 162/2005
59
5.2 Právní úprava od 1. 8. 1998 do současnosti Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 91/1998 Sb. přinesla mnoho zásadních změn do právní úpravy majetkových vztahů mezi manţely. Jednou z těch nejzásadnějších bylo nahrazení institutu bezpodílového spoluvlastnictví manţelů institutem společného jmění manţelů. Předmětem společného jmění manţelů se nově staly i pohledávky a závazky manţelů. Vznikla celá řada moţností modifikace zákonného rozsahu společného jmění manţelů na základě shodné vůle manţelů, která s sebou ale přináší i mnoho pochybností o tom, zda konkrétní věc do společného jmění manţelů patří či nepatří. Pro zmírnění těchto pochybností, nejistoty a také pro posílení právní ochrany třetích osob byla zavedena vyvratitelná právní domněnka, která stanoví, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří společné jmění manţelů, pokud není prokázán opak. Občanský zákoník tedy v ustanovení § 143 nově řadí do společného jmění manţelů i závazky, které některému z manţelů nebo oběma manţelům společně vznikly za trvání manţelství. Platí, ţe tyto závazky patří do společného jmění manţelů, plní je tedy oba manţelé společně a nerozdílně (solidárně), pokud závazek převzali oba manţelé společně, nebo jen jeden z manţelů, ale se souhlasem druhého. Z povahy solidární odpovědnosti vyplývá, ţe manţelé odpovídají za splnění závazku společně a nerozdílně a to veškerým společným majetkem, který tvoří předmět společného jmění manţelů, ale i majetkem výlučným v osobním vlastnictví kaţdého z nich. 64 Závazky, které do společného jmění manţelů zásadně nepatří jsou: a)
závazky, které se týkají výlučného majetku jen jednoho z manţelů ( např. smlouva, která se týká nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho manţela);
b)
závazky, jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, které převzal jen jeden z manţelů bez souhlasu druhého.
Posouzení o jaký druh závazku se jedná, jestli patří do společného jmění manţelů či nikoliv je v praxi často dosti problematická a ošemetná otázka, která se mnohdy jen obtíţně posuzuje, přestoţe odpověď na ni má velký význam jak pro manţele samotné, Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. Občanské právo hmotné 1, 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s. 2005. s. 387
64
60
při zániku manţelství a následném vypořádání společného jmění manţelů, tak pro věřitele, kteří se domáhají splnění závazku. U závazků, které převzal jen jeden z manţelů bez souhlasu manţela druhého je rozhodující, zda převzatý závazek přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, nebo tuto míru přiměřenosti zachovává. Pokud závazek nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, patří tento závazek do společného jmění manţelů, tedy zavazuje solidárně oba manţele, i přesto, ţe byl převzat pouze jedním manţelem bez souhlasu druhého. Pokud ale závazek míru přiměřenosti přesahuje a zároveň tu chybí souhlas druhého manţela s jeho převzetím, potom tento závazek do společného jmění manţelů nespadá. Zásadní význam vyřešení této otázky spočívá v tom z jakého majetku můţe být tato pohledávka věřitele uspokojena. Pokud se jedná o případ kdy zůstává míra přiměřenosti závazku zachována, tak přestoţe jeden z manţelů převzal závazek bez souhlasu druhého manţela, spadá takto převzatý závazek do společného jmění manţelů a ručí za něj oba manţelé solidárně a proto je závazek moţno uspokojit nejen ze společného majetku manţelů, z výlučného majetku manţela, který závazek převzal ale i z výlučného majetku druhého manţela, který závazek neuzavřel. To vyplývá z dikce, ţe oba manţelé ručí za splnění závazku společně a nerozdílně. K čemuţ zastávám opět negativní přístup, jelikoţ se domnívám, ţe výlučný majetek a to například majetek nabytý dědictvím či darem je výlučným majetkem jednoho z manţelů právě proto, aby byl „nedotknutelný“, aby patřil pouze jednomu z manţelů bez ohledu na to, jaké závazky vznikají za trvání manţelství, aby to byla jakási forma jistoty zabezpečení jednoho z manţelů i pro případ, ţe by manţelé z nějakého důvodu přišli o majetek společný. Proto by měl za splnění závazku ručit ten manţel, který závazek převzal svým výlučným majetkem nebo pokud by se jednalo o závazek společný, tak s ohledem na zásadu ekonomické solidarity, by bylo moţno tento závazek uspokojit i ze společného jmění manţelů, coţ je dost velký výraz solidarity a k naplnění této zásady to bohatě stačí. Za společný závazek, který přijmou oba manţelé společně by tedy měli manţelé ručit společně a to společným jměním, za závazek, který přijme jen jeden z manţelů se souhlasem druhého by měl ručit ten z manţelů, který jej převzal svým výlučným majetkem a zároveň společným jměním manţelů. To je ovšem pouze můj osobní názor, se kterým se zákonodárce, bohuţel, neztotoţňuje.
61
V opačném případě, kdy závazek uzavřený jen jedním z manţelů bez souhlasu druhého manţela míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů přesahuje, lze závazek uspokojit pouze z výlučného majetku manţela, který jej uzavřel a ze společného jmění manţelů. Je zřejmé, ţe ze společného jmění je moţno pohledávku věřitele uspokojit vţdy, coţ také není zrovna „fér“, jelikoţ do společného jmění patří obvykle převáţná část veškerého majetku manţelů a tímto způsobem můţe celá rodina doplatit na neuváţený a nezodpovědný přístup jednoho z manţelů. Je zjevné, ţe rozdíl mezi těmito dvěma případy není tak zásadní, jak by snad měl být. Podle mého názoru, pokud přijme manţel závazek bez souhlasu druhého a tento závazek navíc přesahuje míru majetkovým poměrům manţelů, proto také do společného jmění nespadá, jak jsme jiţ zkonstatovali, neměl by být tento závazek hrazen ze společného jmění manţelů, nýbrţ jen z výlučného majetku manţela, který jej převzal, jelikoţ druhý manţel o jeho převzetí nevěděl, převzít jej ani nechtěl, tento závazek ani nepatří do společného jmění a zavazuje jen manţela, který jej uzavřel, tak proč má být hrazen ze společného jmění? Podle mého názoru by měl proto být hrazen buď jen z výlučného majetku manţela, který závazek převzal anebo pouze z jeho dílu na společném jmění manţelů, který by mu připadl při zániku společného jmění a jeho vypořádání. Shledávám v tomto přístupu nedostatečnou ochranu jak manţela, tak celé rodiny před nezodpovědným a lehkomyslným jednáním druhého z manţelů. S argumentací, ţe si má kaţdý dobře promyslet s kým uzavře sňatek a před tím jej co nejlépe poznat samozřejmě souhlasím, přesto se domnívám, ţe se nikdy předem nedá předpokládat do jaké situace nás ţivot zavede, jaké překáţky nám připraví, ani jakým způsobem se budeme snaţit je překonat, to nemůţeme s jistotou odhadnout ani sami u sebe, natoţ u druhého člověka. Zákon stanovil kritérium majetkové přiměřenosti pro zařazení závazku do společného jmění manţelů. Zabývejme se tedy otázkou, co je to ta majetková přiměřenost, jak poznat či podle čeho určit, který závazek ještě je majetkově přiměřený a který uţ není? Na tyto otázky se objevují dvě protichůdné odpovědi. Podle první se míra přiměřená majetkovým poměrům posuzuje podle společenské vrstvy, do které dané manţelství patří. Tento názor je starší povahy a do jisté míry je jiţ překonaný, jelikoţ je zřejmé, ţe by posuzování majetkové přiměřenosti závazku podle sociální vrstvy manţelů bylo spíše v zájmu věřitele, který by měl tím pádem určité objektivní vodítko, aby mohl například podle povolání dluţníka lépe odhadnout, zda je závazek
62
přiměřený. Toto hledisko je ale velmi nepřesné, těţko posuzovat přiměřenost závazku podle příjmů ze zaměstnání, jelikoţ zde hraje roli ještě spousta dalších kritérií. Proti tomu stojí druhý názor, ţe se majetková přiměřenost musí posuzovat podle majetkových poměrů daného konkrétního manţelství. Majetkovými poměry rozumíme zejména rozsah majetku ve společném jmění manţelů, hospodářskou situaci manţelů, majetkové moţnosti daného manţelství. Přiměřenost je nutné hodnotit podle okolnosti konkrétního případu.65 Při výkladu pojmu majetkové přiměřenosti by se mělo přihlíţet také k účelu, ke kterému měl převzatý závazek slouţit a komu měl slouţit, čili kdo měl ze vzniklého závazku převáţně prospěch. Určitě by bylo vhodné posuzovat odlišně případy kdy měl převzatý závazek slouţit odůvodněným a běţným potřebám celé rodiny (např. zajištění bydlení) anebo kdy měl slouţit výlučně potřebám jen jednoho z manţelů za účelem uspokojení jeho osobních potřeb jako jeho koníčků a zábavy (např. luxusní automobil, golfová výbavy apod.), které vůbec nesouvisí s uspokojováním potřeb rodiny.
5.3 SJM a výkon rozhodnutí Jelikoţ předmětem výkonu rozhodnutí můţe být jak závazek společný oběma manţelům, který je součástí společného jmění, tak i závazek jen jednoho z manţelů, který součástí společného jmění není, tak vyvstává otázka, kdy a za jakých podmínek můţe být výkonem rozhodnutí postiţen majetek tvořící společné jmění manţelů. V rámci výkonu rozhodnutí je třeba bedlivě rozlišovat nařízení výkonu rozhodnutí a jeho vlastní provedení, coţ jsou dva odlišné úkony, které bývají mnohdy zaměňovány. Platí totiţ, ţe pokud byl ohledně určitého majetku nařízen výkon rozhodnutí ještě to zdaleka neznamená, ţe ohledně tohoto majetku bude také i proveden. O nařízení výkonu rozhodnutí soud totiţ zpravidla rozhoduje bez jednání a bez slyšení povinného. Při nařízení exekuce proto soud nemůţe zkoumat, zda navrţený způsob výkonu rozhodnutí pro vymoţení např. peněţitého plnění skutečně postihuje majetek tvořící společné jmění manţelů povinného a jeho manţela, nebo zda jde o majetek, který do společného jmění manţelů nepatří. Soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí 65
Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2003, s. 350
63
vychází ze zákonného vymezení rozsahu společného jmění manţelů. Při nařízení výkonu rozhodnutí se často stává, ţe je výkon rozhodnutí nařízen i na majetek, který předmětem vlastního výkonu rozhodnutí být nemá a ani nemůţe, jelikoţ k tomuto majetku má právo třetí osoba, které výkon rozhodnutí nepřipouští. Jenţe při pouhém nařízení výkonu rozhodnutí se takovéto skutečnosti nezkoumají, protoţe by bylo nutné mnohdy provádět dalekosáhlé dokazování a to by mohlo zmařit výkon rozhodnutí. Proto se veškeré tyto skutečnosti, které samotnému výkonu rozhodnutí brání dokazují aţ po nařízení výkonu rozhodnutí. Proto zákon připouští, aby byl výkon rozhodnutí nařízen i na věci, ke kterým má právo třetí osoba a toto právo výkon rozhodnutí nepřipouští, zejména právo vlastnické či spoluvlastnické. Pokud je výkon rozhodnutí ohledně takové věci nařízen, můţe se dotčená třetí osoba domáhat vyloučení věci z výkonu rozhodnutí a to vylučovací (excindační) ţalobou.66 Totéţ platí i pro společné jmění manţelů. Z judikatury ale vyplývá, ţe tato vylučovací ţaloba nemůţe být úspěšná, pokud vymáhaná pohledávka vznikla sice za trvání manţelství a jen jednomu z manţelů, ale ještě před uzavřením smlouvy o zúţení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manţelů.67 Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíţí ke smlouvě, kterou byl zúţen zákonem stanovený rozsah společného jmění manţelů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Na ochranu práv třetích osob zákon stanoví podmínku, ţe k takové smlouvě manţelů lze přihlíţet pouze v případě, ţe byl její obsah třetí osobě (věřiteli) znám. Manţelé se mohou vůči jiné osobě odvolat na smlouvy uvedené v § 143a Obč.Z. jen tehdy, jestliţe je jí obsah smlouvy znám. Z tohoto ustanovení mimo jiné vyplývá, ţe oprávněnému můţe být obsah smlouvy znám jen za předpokladu, ţe taková smlouva existovala jiţ v době vzniku vymáhané pohledávky. Zda byl jiné osobě znám obsah smlouvy o zúţení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manţelů zkoumá soud ke dni vzniku vymáhané pohledávky. Okolnost, ţe třetí osoba obsah takovéto smlouvy znala či mohla znát v době zahájení vykonávacího řízení, není jiţ vůbec významná.68
Dvořák, J.a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha:Aspi,a.s.2007, s.95. 67 R 85/05 a Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1389/2003 68 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 279/2003, Soudní judikatura 2004, č. 3. 66
64
Podle ust. § 262a odst. 2 o. s. ř. platí: „Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.“ A dále podle novelizovaného ustanovení § 255 odst. 2 o. s. ř. s účinností od 01.01.2001 platí, ţe : „Jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty nebo práva patřící do společného jmění manželů, je účastníkem řízení, pokud jde o tyto majetkové hodnoty, i manžel povinného.“ Toho bude moţné výkonem rozhodnutí postihnout bez existence exekučního titulu proti němu samotnému a to jen na základě exekučního titulu proti jeho manţelovi. Nařízení a provedení výkonu rozhodnutí upravuje § 262a o. s. ř., který říká, ţe: „(1) výkon rozhodnutí na majetek patřící do SJM lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik SJM až ke dni zániku manželství. (2)Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah SJM o majetek, který patřil do SJM v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.“ Avšak jak jiţ bylo řečeno, to ţe výkon rozhodnutí byl nařízen na majetek spadající do společného jmění manţelů k vymoţení závazku, který do společného jmění nepatří, ještě neznamená, ţe tento majetek musí být výkonem rozhodnutí téţ postiţen. Zákon vychází z toho, ţe právo druhého manţela k majetku patřícímu do společného jmění je právem, které výkon rozhodnutí zásadně nepřipouští (zřejmě s výjimkou případů uvedených v § 262a odst. 2 o. s. ř.), a proto umoţňuje druhému manţelovi podat vylučovací (excindační) ţalobu v případech uvedených v ust. § 267 odst. 2 o. s. ř. § 267 o. s. ř. :
65
„(1) Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. (2)Obdobně podle odstavce 1 se postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství 79) nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě.“ Z věcí ve vlastnictví povinného se výkon rozhodnutí netýká těch, které nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodin nebo k naplnění svých pracovních úkolů. Pokud dluţník nemá ţádný výlučný majetek, ze kterého by mohl věřitelovu pohledávku uspokojit a druhý manţel úspěšně uplatnil vylučovací ţalobu, má věřitel ještě další moţnost, jak uspokojit svou pohledávku a to podáním návrhu na prohlášení konkurzu na dluţníka. Prohlášení konkurzu na majetek jednoho z manţelů je jedním ze dvou způsobů zániku společného jmění manţelů za trvání manţelství. V rámci konkurzního řízení dojde k zániku společného jmění a jeho vypořádání. Z té části majetku, která ve vypořádání připadne dluţníkovi bude moţno pohledávku věřitele uspokojit. Ale jak to bude v případě, kdy pohledávka převyšuje hodnotu vypořádacího podílu. Ze zákona není jasně zřejmé, zda bude v tomto případě moţno pohledávku uspokojit z celého majetku ve společném jmění manţelů bez ohledu na právo druhého manţela. Za závazky, které nepatří do společného jmění odpovídá povinný manţel jak svým výlučným majetkem, tak i společným majetkem, který je předmětem společného jmění manţelů. Tento majetek, který je předmětem společného jmění manţelů patří celý
66
kaţdému z manţelů a je omezen pouze stejným právem druhého manţela. V souladu s touto zásadou bychom ale došli k šokujícímu závěru, ţe v případě konkurzního řízení v případě předluţení jednoho z manţelů, by měl být veškerý společný majetek zahrnut do konkurzní podstaty a věřitel by z něj byl uspokojen. Druhému manţelovi by tak ze společného jmění nezbylo nic. Proti tomuto výkladu zákona stojí i logická úvaha proč by tedy nešlo celý společný majetek postihnout jiţ při výkonu rozhodnutí a proč by existovala moţnost druhého manţela podat vylučovací ţalobu na vyloučení své části majetku, kdyţ by nakonec takto vyloučený majetek byl stejně zahrnut do konkurzní podstaty. Proto se zdá nejpříhodnější závěr, ţe i v konkurzním řízení má nedluţný manţel moţnost podat vylučovací ţalobu na vyloučení majetku ve výši svého vypořádacího podílu, ale pokud takovou ţalobu nepodá, bude postiţen celý majetek ve společném jmění.
6. VÝLUČNÝ MAJETEK
6.1.
Obecné výklady
Kaţdý z manţelů má zpravidla kromě společného majetku také svůj majetek výlučný. K výlučnému majetku manţela nemá druhý manţel ţádná práva, jako například majetek uţívat, spravovat a nakládat s ním s výjimkou případů, kdy k tomu byl zmocněn anebo kdy se jedná o běţnou záleţitost ve smyslu § 21 zákona o rodině. Přináší-li ovšem výlučný majetek uţitky a výnosy, tyto jiţ do společného jmění patří, coţ je podrobněji rozebráno ve třetí podkapitole. Přestoţe výnosy plynoucí z výlučného majetku jednoho z manţelů tvoří součást společného jmění, závazky, které jsou se zdrojem těchto výnosů spjaty do společného jmění nepatří. Nad absurdností této úpravy jsem se pozastavovala jiţ výše. O tom zda majetek patří do výlučného či do společného majetku rozhoduje především zdroj a doba jeho nabytí. Výlučný majetek je nabytý zpravidla nezávisle na společném majetku, a to například dědictvím, darem, majetek získaný před uzavřením manţelství apod. Výjimku tvoří věci slouţící osobní potřebě jednoho z manţelů, které jsou sice nabývány ze společných příjmů, tedy ze společného majetku manţelů, ale
67
přitom patří do výlučného majetku manţela, jehoţ osobním potřebám slouţí. V této souvislosti se soudní praxe zabývala otázkou, zda hodnota těchto věcí musí být při vypořádání společného jmění nahrazena a dospěla k závěru, ţe ano, ale pouze pokud se jedná o věci mimořádně vysoké hodnoty, podrobněji viz dále. Úvahy na téma, zda by měla právní úprava upřednostňovat společný majetek manţelů na úkor jejich výlučného majetku jsou poměrně časté i aktuální. Zákonem č. 91/1998 Sb. byl ještě o něco více upřednostněn společný majetek manţelů na úkor výlučného, kdy zákonodárce nově zařadil do společného jmění manţelů i věci slouţící jednomu z manţelů k výkonu jeho povolání. Těţko říci, zda tato změna byla prospěšná, já se spíše přikláním k záporné odpovědi, jelikoţ věci slouţící k výkonu povolání jednoho z manţelů by měly být raději ve výlučném vlastnictví tohoto manţela, a to pro případ, ţe by došlo k rozvratu manţelství a zániku společného jmění, aby byl tento manţel schopen nadále se ţivit, vykonávat své povolání a zabezpečit své ţivotní potřeby a nebyl svých pracovních pomůcek zbaven či nucen vyplácet za to, ţe si je můţe ponechat finanční částku druhému manţelovi. Pro právní reţim věcí, které slouţily výkonu povolání manţelů do 31.07.1998 a tím pádem nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manţelů, platí, ţe tyto věci se součástí společného jmění manţelů nestávají. Pokud dojde při vypořádání společného jmění manţelů před soudem ke sporu, zda je věc součástí společného jmění manţelů či nikoliv, coţ se stává dosti často, leţí důkazní břemeno na tom účastníkovi, který tvrdí, ţe určitá věc je ve společném jmění manţelů, aby prokázal, ţe věc byla nabyta za trvání manţelství, pokud se toto nabytí prokáţe a druhý z manţelů tvrdí opak, tedy ţe věc do společného jmění nespadá, bude na něm, aby to prokázal. Pokud není prokázán opak, má se za to, ţe majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří společné jmění manţelů (§ 144 Obč.Z. v platném znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leţí na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.69
69
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2615/2004
68
6.2.
Zdroje výlučného majetku
Samotné uzavření manţelství nemá samozřejmě ţádný vliv na vlastnická práva existující jiţ před uzavřením manţelství. Kaţdý z manţelů tak má ve svém výlučném vlastnictví to, co vlastnil jiţ před uzavřením manţelství. Nicméně i za trvaní manţelství a existence společného jmění, mohou vzniknout vlastnická práva pouze jednomu z manţelů. Taxativní výčet situací, kdy i za trvaní manţelství nabývá vlastnictví jen jeden z manţelů obsahuje ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) Obč.Z. Jedná se především o majetek získaný darem, dědictvím či majetek nabytý jedním z manţelů za majetek náleţící do výlučného vlastnictví tohoto manţela, dále věci slouţící svou povahou osobní potřebě jen jednoho z manţelů a věci vydané jednomu z manţelů na základě právních předpisů o restituci ať jiţ proto, ţe věc měl ve svém vlastnictví před uzavřením manţelství nebo jde o právního nástupce původního vlastníka. Mezi jednotlivé případy výlučného majetku tedy řadíme: a)
Majetek s ohledem na dobu jeho nabytí – majetek nabytý jedním z manţelů před uzavřením manţelství. Kaţdý z manţelů si zachovává vlastnické právo ke všemu majetku, se kterým do manţelství vstupuje.
b)
Zákon vylučuje z předmětu společného jmění manţelů majetek nabytý darem nebo dědictvím. Přestoţe se jedná o majetek nabytý za trvání manţelství, do společného jmění nespadá a je vţdy součástí výlučného majetku jednoho z manţelů. Toto pravidlo vychází jiţ historicky ze zdůvodnění, ţe druhý manţel se o takto nabytý majetek nijak nezaslouţil a proto zde neplatí princip ekonomické solidarity mezi manţely.
U
dědění se jedná zpravidla o přesun majetku v rámci biologické rodiny a u darování je důleţitá vůle dárce, o čemţ viz výše. c)
Věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manţelů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manţelství nebo jemuţ byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Jedná se především o úpravu provedenou zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1997 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zákon. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
69
Do výlučného vlastnictví by mělo připadnout i plnění, které bylo vyplaceno na základě nařízení vlády č. 165/1997 Sb., o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým reţimem, zákon č.39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněţní částky příslušníkům čs.zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 aţ 1945, zákon č.212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravuji některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněţní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboţenských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnuti jednorázové peněţní částky příslušníkům čs. Zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 aţ 1945. K tomuto lze přiřadit prostředky vyplacené v rámci odškodněni občanů totálně nasazených za druhé světové války či prostředky vyplacené poškozeným a jejich dědicům za škody na zdraví vzniklé v souvislosti se vstupem a pobytem sovětských vojsk na našem území.70 d)
Věci, které podle své povahy slouţí osobní potřebě jen jednomu z manţelů. Jedná se o věci, které podle své povahy a charakteru slouţí osobním potřebám jen jednomu z manţelů, a to bez ohledu na to, z jakých zdrojů byly pořízeny. I kdyţ byly pořízeny ze společných prostředků a za trvání manţelství, zákon je ze společného jmění vyjímá právě s ohledem na jejich osobní povahu. Do této kategorie věcí patří zejména osobní prádlo, oděvy, obuv, kosmetika apod. Soudní praxe dovodila, ţe se musí jednat o věci, které jednak svou povahou jsou schopny slouţit osobní potřebě, jednak těmto účelem také skutečně slouţí, a to výlučně jen jednomu z manţelů (nesmí slouţit oběma manţelům) a za splnění těchto podmínek pak věc do společného jmění manţelů nepatří. Výklad, který by
Dvořák, J.a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007, s. 102.
70
70
připouštěl názor opačný by byl v rozporu se zákonem. Pokud by šlo o věc, která není obvyklé osobní povahy a má mimořádně vysokou hodnotu jako například drahocenný šperk, koţich apod. měl by manţel, který tyto věci získal za trvání manţelství nahradit to, co bylo vynaloţeno ze společného majetku na jeho majetek výlučný. Je to jediná výjimka, kdy můţe manţel koupit věc ze společných prostředků do svého výlučného vlastnictví, v jiných případech to není moţné, a to ani se souhlasem druhého manţela. V právní úpravě platné do 1.8.1998 byly ve výlučném vlastnictví i věci slouţící jen jednomu z manţelů k výkonu jeho povolání a to včetně podnikání. Po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/1998 Sb. však i věci slouţící jednomu z manţelů pro výkon jeho povolání do společného jmění manţelů patří. Věci slouţící osobní potřebě je nepochybně uţší pojem neţ věci slouţící k výkonu povolání, i kdyţ soudní praxe určitě najde i takové věci, které slouţí osobní potřebě manţela a zároveň k výkonu jeho povolání. e) Ze společného jmění manţelů je dále vyloučen majetek nabytý jedním z manţelů za majetek náleţící do jeho výlučného vlastnictví. Nejedná se o nabytí nového majetku ani o rozmnoţení stávajícího majetku, nýbrţ jen o určitý druh záměny. Nabytý majetek se rozumí všechny modality nabytí vlastnického práva včetně jeho směny. Hodnota nově nabyté věci není při směně ve vztahu k hodnotě věci původní rozhodující. Výlučné vlastnictví jednoho z manţelů k dané věci zůstane nedotčeno bez ohledu na to, zda směnou obdrţí manţel věc vyšší či naopak niţší hodnoty neţ byla věc původní. Věci získané výměnou za věc, nebo z výtěţku prodeje této věci, která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů jsou i nadále výlučným majetkem tohoto manţela.71 V praxi ve většině případů jde o získání věci za částku obdrţenou prodejem věci ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů. Zde je nutno zaměřit pozornost na touto směnou získané finance, neboť způsob nakládaní s nimi rozhoduje, zda dojde k nabytí věci do společného jmění či do výlučného vlastnictví jednoho z manţelů. Platí zde totiţ zásada, ţe při nabytí věci z prostředků alespoň z 71
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2457/2004
71
části ze společného jmění i z výlučného majetku některého z manţelů se věc stává součástí společného jmění, a to bez ohledu na poměr prostředků pouţitých ze společného a z výlučného majetku. Pokud se finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů spojí i s finančními prostředky společnými (byť i jednou korunou), nelze učinit závěr, ţe nová věc byla koupena za finanční prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů, neboť uţ se jedná o prostředky společné. Nejčastěji dochází k tomu, ţe utrţené prostředky jsou uloţeny na účet, kde se nacházejí i finanční prostředky společné (např. mzda jednoho z manţelů). Potom ani v tom případě, ţe by pořizovací cena nové věci byla shodná či dokonce menší neţ hodnota věci původní, nelze tuto nově nabytou věc řadit do výlučného majetku. Tento závěr lze učinit prakticky jen v případě, ţe peníze byly přechovávány odděleně od ostatních finančních prostředků manţelů a poté byla za ně koupena nová věc. I kdyby ale byly prostředky získané prodejem věci ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů uloţeny na zvláštní samostatný, pro tento účel zřízený účet, situaci to neřeší, jelikoţ by se tak opět spojily prostředky ve výlučném vlastnictví s prostředky společnými v podobě úroku. Jelikoţ na tento učet by byl nepochybně připisován úrok, coţ jsou jiţ finanční prostředky nabyté za trvaní manţelství, a proto patřící do společného jmění manţelů. Došlo by tak opět k „promíchání“ prostředků patřících do společného jmění s prostředky ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů, a tím ke znemoţnění identifikace peněz z tohoto účtu. f) Předmětem majetkového společenství manţelů dále nejsou práva osobnostní, z práv majetkových to nejsou ta, která jsou neoddělitelně spojena s osobou jednoho z manţelů, typicky se jedná o právo na bolestné a ztíţení společenského uplatnění. To, ţe jsou majetková práva neoddělitelně spjata s osobou znamená, ţe právo nemůţe být postoupeno, takţe zaniká nejpozději smrtí dané osoby, z tohoto hlediska nepatří do společného jmění ani práva odpovídající věcnému břemeni. Dále práva autorská, jsou práva ryze osobností povahy a nejsou proto součástí společného jmění. Výnosy z těchto práv však jiţ součástí společného jmění
72
jsou. Autorské odměny či výnosy se však stanou součástí společného jmění jen v případě, ţe byly vyplaceny za trvání manţelství. Pokud tedy autor určitého díla dílo nepřevedl za úplatu na jiného, je stále jeho výlučným vlastníkem, v takovém případě lze jen poţadovat to, co ze společného manţel-autor vynaloţil na vytvoření daného díla.
6.3 Správa výlučného majetku Správa majetku ve společném jmění manţelů je upravena ustanovením § 145 Obč.Z. ale tou se budeme zabývat aţ v následující podkapitole. Teď se zaměříme na správu majetku výlučného, kterou vykonává kaţdý z manţelů samostatně, pokud nemá druhý z manţelů zvláštní zmocnění a nebo se nejedná o běţnou záleţitost dle § 21 zákona o rodině. Zmocnění druhého manţela se provádí formou smlouvy příkazní dle § 724 a násl. Obč.Z. Situace, kterou naše právní úprava neupravuje, snad jen prozatím, je ta, kdyţ manţel nakládá se svým výlučným majetkem v rozporu se zájmy rodiny, řádně s ním nehospodaří, nerozmnoţuje ho odpovídajícím způsobem a správu majetku zanedbává. Zákon pouze předpokládá, ţe manţel bude nakládat se svým výlučným majetkem zodpovědně, rozmnoţovat ho tak, aby z jeho výnosů měla prospěch celá rodina, jelikoţ o výnosy se rozmnoţí i společné jmění manţelů, s opačnou situací však nepočítá. V některých zahraničních úpravách platí, ţe dojde k soudnímu převodu správy majetku, který je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manţelů, na manţela druhého v případě, ţe manţel - výlučný vlastník trpí duševní poruchou nebo v případě, kdy zájmy rodiny jsou v nebezpečí. Lze jen doufat, ţe zákonodárce se bude v budoucnu zabývat i těmito moţnými situacemi.
6.4 Podílové spoluvlastnictví manţelů Kromě majetku patřícího do společného jmění manţelů a majetku, jeţ je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manţelů, můţe za trvaní manţelství existovat i podílové spoluvlastnictví obou manţelů, proto si také zaslouţí malou zmínku. Ve většině případů 73
se jedná o majetek nabytý manţely společně ještě před uzavřením manţelství, coţ je v dnešní době, kdy snoubenci vedou často společnou domácnost ještě před sňatkem, poměrně častý případ. Soud tedy proto musí při rozhodování o případném vypořádání společného jmění manţelů důsledně rozlišit, které věci byly manţely nabyty sice společně (tedy z prostředků obou), ale ještě před vznikem manţelství. Například pokud si partneři pořídí společně (ze společných prostředků) dům či byt ještě před uzavřením manţelství, je tento v jejich podílovém spoluvlastnictví, kdy vlastnictví kaţdého z nich je vyjádřeno určitým podílem, většinou ve výši jedné poloviny, ale můţe být i jiný. Dalším moţným způsobem nabytí majetku do podílového spoluvlastnictví manţelů je darování, o tom jsme jiţ pojednali výše, zde jen pro shrnutí. V případě, ţe dárce chce darovat věc oběma manţelům, stane se daná věc předmětem jejich podílového spoluvlastnictví, nikdy součástí společného jmění. Darovat věc manţelům do jejich společného jmění totiţ není moţné. Pro posouzení toho, kdo je obdarovaný je rozhodující vůle dárce, zda chtěl darovat věc jen jednomu z manţelů či oběma. Na úmysl dárce je moţné lze usuzovat obvykle jen podle okolností, za kterých k darování došlo. Pokud se týká darování mezi manţely navzájem, můţe manţel darovat druhému pouze ze svého výlučného majetku. Manţel tak můţe darovat určitý podíl ze svého výlučného majetku druhému z manţelů, a tím se manţelé stanou podílovými spoluvlastníky věci, která dříve byla jen výlučným vlastnictvím jednoho z nich (dárce). To bývá časté například za situace, kdy na údrţbu nemovitosti ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manţelů jsou investovány prostředky nabyté za trvání manţelství, tedy prostředky společné. Tímto darováním odstraňují manţelé problémy s případným vypořádáním společného jmění, bezdůvodným obohacením či sloţitým dokazováním výše investic vynaloţených ze společného majetku na výlučný majetek jen jednoho z manţelů. Nelze však darovat věc pořízenou byť jen z časti ze společných prostředků, neboť taková věc je automaticky součástí společného jmění manţelů a proto ji nelze druhému z manţelů darovat, jelikoţ ji jiţ vlastní.
74
7. SPRÁVA SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Vlastník věci je oprávněn věc drţet, uţívat, poţívat její plody a uţitky a nakládat s ní, ve vlastnickém právu je obsaţeno i právo věc spravovat. Předmětem společného jmění manţelů jsou ale věci, které patří oběma manţelům a oba manţelé k nim mají stejné vlastnické právo omezené jen stejným právem druhého z manţelů. Je proto nutné vymezit jakým způsobem bude realizována správa majetku, který je součástí společného jmění manţelů. Cílem je umoţnit oběma manţelům, aby se mohli na správě společného majetku podílet, ale zároveň ochránit majetkové zájmy jednoho z manţelů před neuváţenými kroky manţela druhého, coţ se ovšem, dle mého názoru, v naší právní úpravě zcela nezdařilo. Správa společného jmění manţelů by měla slouţit jak zájmům obou manţelů, tak i celé společné domácnosti rodině. Zůstává otázkou zda by konkrétní právní úprava správy společného jmění manţelů měla posilovat a upevňovat vzájemné vztahy mezi manţely a tím prosazovat spíše jejich společné zájmy, anebo naopak zakotvovat větší rozhodovací samostatnost a nezávislost manţelů. Manţelé mají ke společnému majetku stejná práva a povinnosti, proto dle § 145 Obč. Z. majetek, jenţ tvoří společné jmění manţelů uţívají a udrţují oba manţelé společně. Obvyklou správu společného majetku tedy vykonává kaţdý z manţelů samostatně, ale v ostatních záleţitostech je nutný souhlas druhého z manţelů, jinak by byl právní úkon neplatný. Podle dřívějšího znění občanského zákoníku z r. 1964 se jednalo o neplatnost absolutní, to znamená, ţe nebylo třeba se jí dovolávat, jelikoţ nastala automaticky ze zákona. Ke zmírnění této úpravy došlo zákonem č. 131/1982, kdy byla zavedena neplatnost relativní, té se musí druhý manţel dovolat v tříleté promlčecí lhůtě. Co si ovšem představit pod pojmem obvyklá správa a co pod pojmem ostatní záleţitosti? To je třeba vykládat dle soudní praxe a judikatury, jelikoţ zákon výklad těchto pojmů nepodává. Obvyklou správou majetku se rozumí veškerá činnost, která souvisí s řádnou péčí o něj. Rozsah této činnosti není dán a souvisí vţdy s konkrétní věcí. Je-li například předmětem správy nemovitost, vyţaduje se k její řádné správě nejen její pravidelná údrţba, ale i placení daně z nemovitosti, případně placení pojištění apod. Podle J. Blaţkeho je správa hospodářsky účelné vyuţití majetku. Rozsah obvyklé správy přesahují takové úkony, jimiţ se mění podstata majetku nebo se sniţuje jeho
75
hodnota podstatným způsobem.72 Obsah obvyklé správy majetku zákon tedy nevymezuje, a proto bude při posuzování této otázky vţdy záleţet na okolnostech konkrétního případu a na povaze a účelu daného právního úkonu. Dnešnímu pojmu „obvyklá správa“ majetku dříve předcházel pojem „běţná záleţitost“, jedná se o pojmy obsahově shodné a ani dřívější pojem „běţná záleţitost“ zákon blíţe nespecifikoval. Dle ustanovení § 21 zákona o rodině je manţel oprávněn zastupovat druhého manţela v jeho běţných záleţitostech, zejména přijímat za něho běţná plnění. Jednání jednoho manţela při obstarávání běţných záleţitostí rodiny zavazuje oba manţely společně a nerozdílně. S výjimkou případů, kdy druhý manţel toto jednání platně vyloučil a třetí osobě je to známo. Při zastupování druhého manţela jedná manţel jako zástupce ze zákona, aniţ by potřeboval zvláštní plnou moc.73 Za obvyklou správu se povaţují záleţitosti, které jsou při hospodaření s věcí běţné a obvyklé, většinou se jedná o záleţitosti pravidelně se opakující a očekávané (placení nejrůznějších pravidelných poplatků), především náklady vynaloţené na údrţbu a provoz, na opravu věci a jiné nutné výdaje spojené s uţíváním věci. Pod obvyklou správou si tedy můţeme představit úkony, které zajišťují běţný chod domácnosti a základní ţivotní potřeby členů rodiny. Při posuzování toho, co je běţnou záleţitostí je třeba přihlíţet ke konkrétním majetkovým poměrům manţelů, ale i k obvyklým zvyklostem, které se samozřejmě v průběhu času mění a vyvíjí v závislosti na rozvoji celé společnosti a ţivotní úrovni dané země. Na kaţdé manţelství nelze aplikovat stejná měřítka obvyklé správy (běţných záleţitostí). Lze se shodnout na tom, ţe u většiny manţelství prodej automobilu není běţnou a obvyklou správou majetku, ale tzv. ostatní záleţitostí, která obvyklou správu majetku jiţ přesahuje a proto je třeba k jejímu uskutečnění souhlasu druhého manţela, jinak hrozí neplatnost právního úkonu. Existují však i manţelství, u kterých, vzhledem k četnosti těchto majetkových přesunů, je prodej automobilu běţnou správou a souhlasu druhého manţela tu pak není třeba. Dále třeba i poskytnutí daru ve výši 20 tisíc korun českých můţe být dnes jiţ pro většinu dobře situovaných manţelství obvyklou a běţnou záleţitostí, přesto se najdou i tací, pro
Blaţke, J. Majetkové právo manţelské. Sborník studií z občanského práva. Praha: Orbis, 1953, s. 223 an. 73 Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině a předpisy související. 4. vydání. Praha: Linde, 2000, s. 35. 72
76
které to běţná záleţitost nebude v ţádném případě. Z těchto příkladů je jasně patrné, ţe je vţdy nutné hodnotit konkrétní případy individuálně. Za ostatní záleţitosti, které nelze zahrnout do obvyklé správy společného majetku povaţujeme především takové záleţitosti, které zakládají dlouhodobá práva či závazky, nebo zakládají nabytí či naopak zbavení se věci výrazné hodnoty. Většinou sem patří i uzavření nájemní smlouvy či zrušení smluv, které se týkají práv k nemovitostem (např. výpověď z nájmu bytu). Právní úkony týkající se převodu nemovitostí nelze za obvyklou správu zásadně povaţovat v ţádném případě. Právní úkon, který vyvolává věcně právní dispozici s nemovitým majetkem náleţejícím do společného jmění manţelů, je úkonem, jenţ ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 Obč. Z. přesahuje obvyklou správu tohoto majetku, a proto je nezbytné, aby s takovou dispozicí souhlasil i druhý manţel. Občanský zákoník ani jiný právní předpis pro takový souhlas nestanoví ţádnou formu, takţe souhlas můţe být učiněn v jakékoliv právně relevantní formě, z níţ bude zřejmý projev vůle druhého manţela, resp. jeho souhlas s takovou dispozicí. Souhlas tedy můţe být učiněn písemně, ústně, před zamýšleným úkonem, případně i dodatečně po jiţ učiněném úkonu, anebo i mlčky (konkludentně), je-li podle chování dotčeného manţela jeho souhlas seznatelný. Pokud by ale tyto podmínky takto daného souhlasu splněny nebyly, pak zpravidla bude takový právní úkon postiţen (relativní) neplatností ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 ve vztahu k ustanovení § 40a Obč. Z.74 Mezi manţely převládá konkludentní jednání dle zásady - kdo mlčí, souhlasí. Postačí i dodatečný konkludentní souhlas, který se projevuje pouze tím, ţe manţel nevznese v promlčecí lhůtě námitku neplatnosti právního úkonu. Avšak mlčení druhého manţela nemůţe být povaţováno za souhlas v případě, ţe manţel o právním úkonu vůbec netuší. Je na manţelovi, aby vyslovil včas svůj nesouhlas s dispozicí se spolčeným majetkem a dovolal se relativní neplatnosti. Pro shrnutí platné právní úpravy si rozdělíme správu společného jmění manţelů na: a)
Správu společného jmění manţelů, kterou můţe vykonávat kaţdý z manţelů samostatně a to bez souhlasu druhého z manţelů, tj. obvyklou správu. ( § 145 odst. 1)
74
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 1043/2007
77
b)
Správu společného jmění manţelů, ke které je nutný souhlas obou manţelů, tj. správa záleţitostí, které obvyklou správu jiţ přesahují. Formu ani dobu udělení souhlasu druhým manţelem zákon nestanovuje. Proto, jak jsme jiţ zkonstatovali výše, můţe být souhlas udělen i mlčky a i dodatečně, za souhlas se povaţuji i pouze to, ţe se manţel nedovolá relativní neplatnosti ve stanovené promlčecí lhůtě. V této souvislosti lze jen doporučit třetím osobám, se kterými je určitá smlouva uzavírána jen jedním z manţelů, velkou opatrnost a v případě kdy si nebudou zcela jisti, zda se jedná ještě o obvyklou správu společného jmění manţelů či nikoliv, bude vhodné raději přímo poţadovat souhlas i druhého manţela (nejlépe písemný), aby se ten pak nemohl dovolávat neplatnosti dané smlouvy, pokud by ji uzavřel jen jeden z manţelů bez vědomí či vůle druhého.
c)
Zvláštní právní úprava správy společného jmění manţelů platí pro případy podnikání a to za pouţití alespoň z části majetku tvořícího společné jmění manţelů. Občanský zákoník stanoví ve své ustanovení § 146, ţe společný majetek manţelů můţe jeden z nich pouţít k podnikání, ale je k tomu potřeba souhlasu druhého z manţelů, který musí být dán jiţ k prvnímu pouţití společných prostředků k podnikání. K dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním jiţ souhlasu druhého manţela není třeba. To znamená, ţe právo spravovat tento majetek pouţitý k podnikání má podnikající manţel pak nadále i bez souhlasu druhého manţela. Podle judikatury to však neznamená, ţe by podnikající manţel měl právo tento majetek nadále výlučně uţívat či výlučně rozhodovat o jeho dalším uţití k jiným účelům neţ bylo původně druhým manţelem odsouhlaseno. To, ţe manţel souhlasí s tím, aby druhý manţel podnikal a pouţil k tomu prostředky ze společného jmění manţelů nelze vykládat tak, ţe podnikající manţel můţe s těmito prostředky nadále libovolně nakládat. Souhlas směřuje totiţ ke konkrétní podnikatelské činnosti a ke konkrétnímu účelu, který nemůţe podnikající manţel svým výlučným rozhodnutím měnit.75
75
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/2003
78
Z příslušného ustanovení občanského zákoníku vyplývá, ţe podnikání jednoho z manţelů za poţití společného majetku či jeho části se povaţuje vţdy za úkon, který obvyklou správu přesahuje, a proto takový úkon vyţaduje souhlas druhého z manţelů. Pokud tento manţel souhlas s pouţitím společného majetku nebo jeho části k podnikání neudělí a podnikající manţel společné prostředky přesto pouţije, má moţnost dovolat se relativní neplatnosti tohoto úkonu. V platném občanském zákoníku není ale upravena situace, kdy se manţelé nedohodnou o způsobu uţívání a správy společného majetku. V této souvislosti mohou vznikat různé spory ohledně rozsahu a způsobu uţívání majetku, ohledně investic do společného majetku a nakládání s ním. V dříve platné právní úpravě bylo ustanovení, které zakládalo právo manţela obrátit se na soud v případě, ţe mezi manţely dojde k neshodě
o
právech
a
povinnostech
vyplývajících
z jejich
bezpodílového
spoluvlastnictví, avšak v současném občanském zákoníku shodné či obdobné ustanovení jiţ nenajdeme, coţ nepochybně zkomplikovalo a zbytečně znepřehlednilo situaci. Můţeme jen dovozovat, ţe přestoţe výslovná právní úprava chybí, je soud oprávněn rozhodovat spory, které by vznikly v souvislosti se správou společného jmění manţelů. K soudnímu rozhodnutí ohledně správy společného jmění manţelů dochází v praxi nejčastěji v situacích, kdy společné jmění manţelů jiţ zaniklo rozvodem manţelství, avšak ještě nedošlo k jeho vypořádání. Této problematice bude věnována podrobněji aţ V. kapitola. Dalším ustanovením, které v platném českém občanském zákoníku chybí je takové ustanovení, které by určitým způsobem upravovalo situace, kdy jeden z manţelů nemůţe z váţných a odůvodněných příčin vykonávat řádně správu majetku a to ani výlučného. Jedná se pro příklad o situaci, kdy manţel vykonávající správu váţně onemocní, nebo se dokonce pohřešuje apod. To jsou situace, kdy by byl přesun oprávnění spravovat společný i výlučný majetek do rukou druhého z manţelů opodstatněný a ţádoucí. Na rozdíl od naší právní úpravy se s takovou úpravou v jiných státech můţeme setkat. Dále bych se chtěla podrobněji zabývat problematikou uzavírání úvěrových, kupních smluv a smluv o půjčce ve vztahu ke společnému jmění manţelů, jelikoţ to je v dnešním běţném ţivotě dosti častá záleţitost. Velmi mě překvapil závěr judikatury, která dospěla k názoru, ţe k uzavírání těchto smluv není nutný souhlas druhého
79
manţela, jelikoţ se nejedná o dispozice se společným majetkem manţelů, neboť smlouvou získané prostředky při uzavírání takovéto smlouvy ve společném jmění manţelů ještě být nemohou. Dle rozsudku Nejvyššího soudu uzavře-li za trvání manţelství a společného jmění manţelů smlouvu o půjčce jako dluţník jen jeden z manţelů, nepotřebuje k tomu, a to ani v případě, ţe nejde o běţnou záleţitost, souhlas druhého manţela. Oprávněn a zavázán z takové smlouvy je pouze ten z manţelů, který ji jako dluţník uzavřel. Není přitom rozhodné, ţe peníze, které byly takto získány, se za podmínek § 143 Obč. Z. staly společným jměním manţelů nebo ţe byly pouţity na zaplacení kupní ceny věci, jeţ se stala jejich společným jměním. K závazku manţela z takové smlouvy by bylo ve vztahu mezi manţely moţno přihlédnout jen v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manţelů. Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhoţ u závazků, které jsou podle § 143 odst. 1 písm. b) Obč. Z. excesem z míry přiměřené majetkovým poměrům manţelů, se nesouhlasící manţel nemůţe domáhat jejich neplatnosti podle § 145 odst. 2 Obč. Z., protoţe se nejedná o závazky nesouhlasícího manţela ani o závazky tvořící součást společného jmění, a proto nesouhlasící manţel není takovým závazkem přímo dotčen.76 Obdobně je tomu i u smluv úvěrových, kdy Nejvyšší soud judikoval, ţe ustanovení § 145 odst. 1 Obč. Z. týká se právě nakládání s majetkem, který je součástí společného jmění manţelů. Tedy jde zejména o věci, které manţelé jiţ vlastní. Nedotýká se tedy právních úkonů jednoho či druhého manţela obecně. Vztahuje se jen na úkony, které se váţou k věcem, které jiţ součástí společného jmění manţelů jsou. Jde-li o jiné neţ běţné právní úkony týkající se těchto věcí, je nutný souhlas druhého manţela. V tomto případě jde o smlouvu úvěrovou, kterou je sledován cíl teprve získat finanční prostředky. Tyto prostředky při uzavření smlouvy tedy ještě v majetku manţelů být nemohou. Aţ po čerpání úvěru stanou se věci za úvěr pořízené součástí společného jmění manţelů. Tyto právní úkony tedy reţimu § 145 odst. 1 Obč. Z. nepodléhají, a proto je moţno úvěrovou smlouvu uzavřít platně i jen jedním manţelem, jednajícím vlastním jménem. Z toho ostatně vychází i judikatura, která neříká, zda jde či nejde v případě půjčky o běţnou záleţitost, ale právě říká, ţe nejde o nakládání se společným
76
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 373/2007
80
majetkem.77 Z odůvodnění těchto závěrů mimo jiné vyplývá, ţe by nebylo moţné, aby tomu bylo jinak, jelikoţ obchodní styk musí být nějakým způsobem chráněn a nemůţe stát na nejistých základech, kdy by byl vţdy poţadován souhlas druhého manţela a vzhledem k značně rozdílným sociálním podmínkám jednotlivých rodin lze jen velmi těţko stanovit nějaký finanční limit, nad který by byl jiţ souhlas druhého z manţelů nutností. Soudní praxe povaţuje i směnečné závazky za závazky při kterých nejde o dispozici se společným majetkem a to ani pro případ, ţe by směnka nebyla uhrazena. Proto k závaznosti podpisu směnky jedním z manţelů není nutný souhlas druhého manţela. Společný majetek manţelů nemusí být totiţ nesplněním směnečného závazku dotčen, neboť i za trvání manţelství mohou mít manţelé nějaký majetek i ve svém výlučném vlastnictví a dluhy ze směnky by mohly být uhrazeny z něho. Zde jde pouze o obecné konstatování, aniţ se musí taková situace vţdy vyskytnout. Zda manţel, který směnku podepsal a směnečný závazek tím převzal má nějaký výlučný majetek zjišťováno nebývá, neboť to prý není významné. Důleţité je, ţe taková moţnost zde vůbec je představitelná. Mimoto je nutno poukázat na ustanovení § 147 Obč.Z., které přímo počítá s pohledávkami proti jen jednomu z manţelů a pro tento případ připouští jejich uspokojení i ze společného majetku.78 S těmito závěry se nemohu ztotoţnit, není přece spravedlivé, aby směnka, kterou podepíše jen jeden z manţelů bez vědomí a souhlasu druhého mohla být uspokojena ze společného jmění manţelů, na které tvrdě vydělává i druhý manţel. Argument, ţe není moţně, aby jeden z manţelů trvale kontroloval jakékoli právní úkony druhého manţela není dostatečný. Doporučovala bych stanovit nějakou přiměřenou finanční hranici, od které by byl nutný vţdy souhlas druhého manţela a to jak při uzavírání smluv úvěrových, kupních, o půjčce, tak i u přebírání směnečných závazků, anebo alespoň moţnost dovolat se relativní neplatnosti. Jelikoţ se sice nejedná ještě o dispozici se společným majetkem, ale jistě se jedná o závazek, který zavazuje společné jmění manţelů a tedy dopadá podstatnou měrou i na majetek druhého z manţelů. A v neposlední řade je třeba zmínit uzavírání kupních smluv. Zde je nutné rozdělit obchodní vztah na dva případy, a to na případ, kdy je jeden z manţelů na straně Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2005, Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 5 Cmo 604/94 78 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Cmo 735/95. Právní rozhledy , 1997, č. 4, s.212. 77
81
prodávajícího a na případ, kdy je na straně kupujícího. V prvním případě, kdy manţelé prodávají věc, která je součástí společného jmění manţelů a kupní smlouvu uzavírá jen jeden z manţelů, je snad právní úprava poměrně jasná, a to taková, ţe pokud se nejedná o obvyklou správu je zde nutný souhlas druhého z manţelů, pod hrozbou relativní neplatnosti. Zkrátka jeden z manţelů nemůţe prodat věc, která spadá do společného jmění bez souhlasu druhého, pokud nejde o běţnou záleţitost. Ve druhém případě, kdy je jeden z manţelů na straně kupujícího je situace o něco sloţitější. Podle soudní praxe, opět jako v předchozích uvedených případech, není kupní smlouva povaţována za dispozici se společným majetkem, neboť kupní smlouvou věc teprve do společného jmění manţelů vstoupí. Kupující manţel tedy nepotřebuje k platnosti kupní smlouvy souhlas druhého manţela, a to ani v případě, kdy nejde o běţnou záleţitost. Dovolání se relativní neplatnosti tedy nepřichází v úvahu. Z kupní smlouvy je oprávněn a zavázán pouze ten manţel, který ji uzavřel. I kdyby koupě drahého nádobí nebyla posouzena jako běţná záleţitost ve smyslu ustanovení § 145 odst. 1 Obč. Z. nelze kupní smlouvu, kterou má být věc teprve získána do společného jmění manţelů povaţovat za právní úkon týkající se společné věci. Jestliţe tuto smlouvu uzavřel jen jeden z manţelů, je z něho zavázán nebo oprávněn jen on sám. Nepřichází v úvahu dovolání se neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 40a, § 145 odst. 1 Obč. Z.79 Tento názor opět sdílet nemohu, jelikoţ pokud se kupní cena platí z prostředků společných a zároveň nejde o záleţitost obvyklou, můţe se druhý manţel dovolat relativní neplatnosti, vţdyť jde o dispozici se společnými finančními prostředky, které jsou součástí společného jmění manţelů, takţe jde tím pádem o dispozici se společným jměním a k tomu, pokud přesahuje obvyklou správu, se souhlas druhého manţela vyţaduje. Sdílím právní názor, ţe pokud jeden z manţelů uzavře kupní smlouvu, vznikne oběma manţelům společně závazek zaplatit kupní cenu a společně jim vznikne právo na nabytí věci do vlastnictví. Závazek zaplatit kupní cenu by ale do předmětu společného jmění nepatřil, pokud by byl nepřiměřený ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b).80
79 80
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 177/97 Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Systém právních informací Aspi, 2000
82
Peněţní prostředky jsou přeci nepochybně předmětem společného jmění manţelů, proto není dán ţádny důvod, proč by se ně neměl vztahovat § 145 Obč. Z. Jediným důvodem je zřejmě ochrana třetích osob, které s jedním z manţelů danou smlouvu uzavírají. Jinak by musely zkoumat zda je dán souhlas s pouţitím společných prostředků druhým manţelem, aby neriskovaly, ţe se pak druhý manţel bude dovolávat relativní neplatnosti úkonu. Platnou judikaturou jsou tedy pouze účelově chráněny třetí soby a to na úkor druhého manţela, coţ nelze povaţovat za správné. Důvodem tohoto výkladu je tedy zřejmě ochrana právní jistoty třetích osob a obchodní styk jako takového. Právní úkon se povaţuje za platný, dokud se ten, kdo je k tomu oprávněn relativní neplatnosti nedovolá. Pokud se oprávněná osoba dovolá relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od samého počátku (ex tunc). Toto dovolání se neplatnosti můţe být učiněno v různých formách, například ţalobou u soudu, námitkou v rámci obrany proti uplatněnému nároku v řízení před soudem i mimosoudně. K tomu, aby nastaly účinky relativní neplatnosti je nezbytné, aby její uplatnění došlo druhému účastníkovi.81
7.1 Správa peněţních prostředků uloţených na bankovních účtech Peníze, jsou hlavním zdrojem příjmů kaţdého z nás, peníze vyděláváme, půjčujeme, darujeme, spoříme a zkrátka neustále s nimi manipulujeme a hospodaříme. Peníze jsou z pohledu práva věcmi, a proto se na ně aplikují ustanovení občanského zákoníku. Jsou také předmětem společného jmění manţelů a podléhají obecným předpisům o správě společného jmění manţelů. Všechny peníze, které za trvání manţelství vyděláme jsou součástí společného jmění manţelů, coţ si mnoho lidí vůbec neuvědomuje a proto se často setkáváme s výroky typu : „ Jsou to moje peníze, které neustále utrácíš. To je moje auto, to já ho koupil za své těţce vydělané peníze!“ apod. Lidé, kteří nemají právnické znalosti si ve většině případů vůbec neuvědomují, ţe to, co vydělají patří oběma manţelům naprosto stejnou měrou. Kaţdý občan má právo si zaloţit účet u banky a ukládat na něj peníze. Zde existují dva protichůdné názory na to, zda to lze podřadit pod správu společného majetku či 81
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2940/2007
83
nikoli. Jeden názor říká, ţe jde o obvyklou správu majetku a proto není k uzavření účtu potřeba souhlasu druhého manţela. Druhý dospěl k závěru, ţe otevření účtu u banky jedním manţelem nelze povaţovat za správu společného majetku a proto zde nelze pouţít ustanovení § 145 Obč.Z. Ať se přikloníme ke kterémukoliv názoru výsledek bude stejný – kaţdý manţel si můţe bez souhlasu druhého manţela účet u banky zaloţit. Dostáváme se k zcela paradoxnímu závěru a to, ţe ačkoliv jsou finanční prostředky na bankovním účtu společné oběma manţelům, jelikoţ jsou součástí společného jmění manţelů, můţe s účtem disponovat jen ten manţel, který ho zaloţil, jen on je majitelem účtu a je oprávněn s ním nakládat, provádět výběry, udělovat příkazy, účet zrušit apod. přesto, ţe se jedná o prostředky oběma manţelům společné.82 Pro banku je důleţitý ten z manţelů, který účet zaloţil, tedy majitel účtu a zda jsou i finanční prostředky na daném účtu výlučně v jeho vlastnictví banku nezajímá. Ustanovení občanského zákoníku se tak dostávají do kolize s bankovními předpisy, které zde však, pro svou speciální povahu, mají přednost. Zajímavé řešení našly některé zahraniční úpravy, které umoţňují bankám vést manţelům společný účet s dispozičním oprávněním kaţdého manţela samostatně. Oba manţelé jsou tak povaţováni za solidární věřitele i dluţníky a oba mají k účtu přístup. Další významnou výhodou je ta skutečnost, ţe v případě smrti jednoho z manţelů nemusí druhý vyčkávat neţ skončí dlouhosáhlé dědické řízení, aby mohl prostředky pouţít. Nevýhoda bývá spatřována v tom, ţe jeden z manţelů můţe celý účet vybrat (souhlas druhého z manţelů není nutný), aniţ by porušil bankovní předpisy. Coţ však můţe, dle naší bankovní úpravy, nastat také, v případě, ţe majitel účtu disponuje s prostředky na účtu zcela neomezeně a to i přesto, ţe tyto prostředky nejsou pouze jeho výlučným vlastnictvím, ale má k nim vlastnické právo i druhý z manţelů. I u nás lze uvaţovat o vedení společného účtu, který by byl veden na oba manţela společně, aby byli oba jeho majiteli. Předpokladem zde ale je, aby veškeré finanční operace ohledně společného účtu vykonávali oba manţelé společně, coţ by byl v praxi asi problém, kdyţ by si jeden z manţelů bez souhlasu druhého nemohl vybrat z účtu ţádné peníze či zaplatit v obchodě platební kartou. Proto také není tento typ účtů v praxi bank častý. Další moţností je poskytnutí druhému manţelovi dispoziční právo k nakládání s prostředky na účtu. Tyto osoby, které mají dispoziční oprávnění jsou 82
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2793/2006
84
pouze nositeli tohoto práva, ale samy pohledávku u banky nemají, tu má jen majitel účtu - on je oprávněný ze závazkového vztahu k bance, má za bankou pohledávku na výplatu z účtu. Úskalí představuje i situace, kdy manţel účet přečerpá v rozmezí bankou povoleném, vznikne mu tak závazek tento dluh zaplatit. A tento závazek se stává součástí společného jmění manţelů a tím jeho následky dopadají i na druhého manţela, který ovšem s účtem disponovat nemohl. Jde o závazek solidární, za jehoţ splnění odpovídá i druhý z manţelů, přesto nelze připustit situaci, ţe by banka mohla jen na základě svého vlastního rozhodnutí uspokojit svou pohledávku z účtu druhého manţela, který je u ní zaloţen, ale musela by postupovat standardním právním postupem. Sloţitý můţe být případ, kdy na účet manţela přicházejí i jeho výlučné prostředky. Pak je velkým problémem dokázat, ţe do společného jmění nepatří. Jelikoţ peníze jsou věci zaměnitelné, nelze je tedy individualizovat, je na manţelovi, aby ve sporu prokázal jejich původ a důvod jejich nabytí. V této souvislosti je nutné si také připomenout, ţe i úroky jsou příjmem za trvání manţelství, proto pokud by k výlučným finančním prostředkům jednoho z manţelů byly připisovány úroky, jedná se o výnosy z výlučného majetku a ty do společného jmění manţelů patří. Proto situace, kdy si jeden z manţelů zaloţí zvláštní bankovní účet, kam si uloţí své výlučné finanční prostředky, které získal například z dědictví, ho stejně zcela neochrání, jelikoţ k těmto prostředkům budou na účet připisovány úroky a ty jiţ budou součástí společného jmění manţelů.
IV. Modifikace zákonného rozsahu SJM Ve většině evropských zemí právní řád poskytuje manţelům moţnost se od zákonné úpravy manţelského majetkového společenství odchýlit, manţelé mají moţnost zákonnou úpravu společného jmění manţelů určitým způsobem modifikovat či ji zcela vyloučit a přizpůsobit tak manţelský majetkový reţim vlastním potřebám. Pokud by právní řád tuto moţnost neposkytoval, musela by všechna uzavřená manţelství dodrţovat striktně zákonný manţelský majetkový reţim, od kterého by se nemohla odchýlit, coţ je v dnešní době velmi těţko představitelné, jelikoţ potřeba smluvní svobody a prosazování individuálních zájmů stále stoupá. To je také důvod,
85
proč mnoho párů dnes manţelství neuzavírá vůbec a ţije raději v mimomanţelském svazku. Kdyţ se podíváme do minulosti, tak občanský zákoník z roku 1964, který upravoval tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví manţelů, ţádnou jeho modifikaci nepřipouštěl. Od zákonné úpravy manţelských majetkových vztahů se tedy nebylo moţno odchýlit, jelikoţ právní úprava majetkových vztahů manţelů byla striktně kogentní, a to i přesto, ţe dle dřívější právní úpravy, tedy dle zákona o právu rodinném z roku 1949, smluvní modifikace majetkového společenství manţelů jiţ existovala a spolehlivě fungovala téměř patnáct let. Tehdy nový občanský zákoník veškeré tyto smluvní majetková společenství zrušil a nastolil kogentní právní úpravu. Tento postoj zákonodárce souvisel zřejmě se socialistickou koncepcí práva, která cíleně směřovala k potlačení soukromého vlastnictví, individuálních zájmů a smluvní svobody občanů.83 Byla to přísnější právní úprava, která potlačovala svobodnou vůli občanů a prosazovala rigidní právní úpravu, společné vlastnictví a solidaritu, coţ souviselo s politickou situací tehdejší doby. Tato přísná a striktní právní úprava trvala aţ do roku 1992. Změnu této právní úpravy přinesla aţ novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991, která jiţ připouští moţnost manţelů modifikovat rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, a to dohodou o zúţení či rozšíření zákonného rozsahu. Zákon připouští i dohodu manţelů ohledně správy bezpodílového spoluvlastnictví i moţnost vyhradit si vznik bezpodílového spoluvlastnictví ke dni zániku manţelství. Došlo tedy k významnému posílení smluvní svobody v oblasti manţelských majetkových vztahů. Tato novela se nechala inspirovat jiţ zmiňovaným zákonem o právu rodinném z roku 1949, který platil dříve, jiţ před striktní a rigidní úpravou občanského zákoníku z roku 1964. Dohody manţelů o modifikaci zákonného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví musely být uzavírány formou notářského zápisu. Další novela byla provedena zákonem č. 91/1998 Sb. a ta obsah smluv, kterými docházelo k modifikaci společného jmění manţelů ještě podrobněji specifikovala a vyřešila nejrůznější interpretační otázky, které do té doby jiţ vznikly. Tato právní úprava u nás platí dodnes a podle ní, můţe být společné jmění manţelů rozšířeno,
83
Dvořák, J.a Spáčil, J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007,
s.156.
86
zúţeno, můţe být upravena správa společného jmění odlišně od úpravy zákonné a manţelé si mohou i vyhradit vznik společného jmění manţelů aţ ke dni zániku manţelství. O všech těchto moţných modifikacích společného jmění pojednáme podrobněji dále. V souvislosti s výkladem ustanovení § 143a Obč.Z., který moţné modifikace společného jmění manţelů upravuje se nabízí otázka, zda manţelé mohou měnit zákonný rozsah společného jmění i opakovaně. V rámci evropské kontinentální právní úpravy se setkáváme s dvěma názory, první je více benevolentní a smluvní svobodu staví do popředí a druhý vyţaduje více formálnosti a do popředí staví především stabilitu, jistotu a trvalost manţelských majetkových vztahů. První přístup zastává například právní úprava česká a německá. Umoţňuje manţelům modifikovat zákonný rozsah společného jmění, a to i opakovaně a nevyţaduje k tomu ţádný souhlas či schválení úředního orgánu ani nestanovuje minimální moţnou lhůtu mezi jednotlivými modifikacemi zákonného rozsahu. Jedinou podmínkou je forma notářského zápisu. I u nás se však lze setkat s názorem, ţe z ustanovení § 143a Obč.Z. vyplývá, ţe manţelé mohou rozšířit či zúţit rozsah společného jmění právě jen jednou, coţ zastánci tohoto názoru opírají o gramatický tvar sloves „rozšířit nebo zúţit“, která jsou v příslušném ustanovení pouţita. Pokud by měl zákonodárce na mysli opakované modifikace zákonného rozsahu jistě by uţil slovesa ve tvaru „rozšiřovat či zuţovat“. V opačném případě je velký prostor pro spekulativní časté proměny, coţ není ţádoucí a narušuje to právní jistotu.84 S tímto názor se však nelze ztotoţnit. Znamenalo by to, ţe manţelé mohou modifikovat zákonný rozsah společného jmění jen jednou, coţ je absolutně v rozporu s autonomií vůle a smluvní svobodou. Také to odporuje účelu, pro který tato moţnost určité modifikace vůbec vznikla. Účelem je přece poskytnout manţelům určitou moţnost přizpůsobit majetkový reţim svým individuálním potřebám a zájmům i případným změnám jejich sociální situace. Druhý přístup ke změně manţelského majetkového reţimu je mnohem více formální a vyţaduje nejen úřední schválení takové dohody (většinou soudem), ale stanoví i minimální moţnou lhůtu, po které lze opakovanou změnu majetkového reţimu učinit. S takovouto formálnější a méně benevolentnější právní úpravou se můţeme setkat například ve Francii či v Nizozemsku. Klade se důraz především na trvalost, 84
Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manţelů. Praha: Linde, 2000, s. 49.
87
jistotu a stabilitu manţelských majetkových vztahů. Zde se setkáme i s poţadavkem zveřejnění takovýchto modifikací zákonného rozsahu manţelského majetkového společenství, a to z důvodu zvýšené ochrany věřitelů. Dokonce existuje i tzv. registr manţelských smluv, coţ je veřejně přístupný registr, kam se všechny takovéto modifikační smlouvy zapisují. Slouţí třetím osobám, aby měli moţnost předem zjistit jak jsou uspořádány majetkové poměry v konkrétním manţelství. Vzhledem k zásadě, ţe účinky smluvní modifikace lze vůči třetím osobám uplatnit pouze v případě, ţe je obsah takovýchto smluv třetím osobám znám, řeší tento veřejný registr celkem úspěšně případný problém s dokazováním, zda byla třetí osoba s obsahem smlouvy seznámena, nebo ji mohl být z nějakého důvodu obsah smlouvy znám či nikoliv. Pokud je smlouva o modifikaci zákonného rozsahu společného jmění manţelů zapsána ve veřejném registru manţelských smluv, nemusí v případném sporu před soudem manţelé dokazovat, zda byl obsah smluv třetím osobám znám, jelikoţ registr je veřejný a kaţdý se s ním můţe a má seznámit. Toto řešení povaţuji za celkem úspěšné, jelikoţ nejen zvyšuje právní ochranu třetích osob, ale zároveň i usnadňuje manţelům dokazování související s tím, zda byl obsah dohody manţelů věřiteli znám či nikoliv. I v naší právní úpravě by byl podobný veřejný registr vítán. V evropských právních úpravách se také setkáme s tím, ţe ještě větší právní ochrana je poskytnuta třetím osobám tehdy, je-li jeden z manţelů obchodníkem. V takovém případě musí být změna zákonné právní úpravy zapsána a publikována i v obchodním rejstříku, coţ má také své logické odůvodnění a lze na tento poţadavek pohlíţet pozitivně. Co se týká stanovení minimální moţné lhůty mezi jednotlivými modifikacemi je dosti spornou problematikou. Na jedné straně to posiluje poţadavek stability manţelských majetkových vztahů a přináší to určitý prvek jistoty třetím osobám, ale na druhé straně je to značné omezení pro manţele samotné a připravuje je to o moţnost reagovat flexibilně na změnu jejich potřeb a sociální situace a zároveň je to určité omezení smluvní svobody.
88
1. SMLUVNÍ MODIFIKACE Manţelé mohou smlouvou ve formě notářského zápisu modifikovat zákonnou úpravu společného jmění manţelů ve třech různých směrech, a to : -
změnou v rozsahu společného jmění manţelů (rozšíření či zúţení),
-
změnou doby vzniku společného jmění manţelů,
-
změnou zákonné úpravy správy společného jmění.
Jednotlivé tyto způsoby podrobněji probereme dále, se zaměřením na jejich problematické otázky.
1.1 Rozšíření rozsahu společného jmění manţelů Manţelé mohou smlouvou rozšířit či zúţit stanovený rozsah společného jmění manţelů, a to jak u majetku a závazků, které jiţ patří do společného jmění, tak i u majetku a závazků, které nabudou teprve v budoucnu, vţdy však s právními účinky ex nunc vzhledem k zákazu retroaktivity. Předmětem těchto smluv mohou být i jednotlivé věci či závazky.85 Tyto smlouvy jsou vyjádřením společné vůle manţelů a jelikoţ jsou právním úkonem, musejí být učiněny svobodně, váţně, určitě a srozumitelně. Manţelé mají ze zákona danou moţnost rozšířit společné jmění manţelů i o věci, které do společného jmění dle zákona nespadají, jako například o dary, dědictví, věci, které měli jiţ v době před uzavřením manţelství apod. Manţelé musí toto rozšíření učinit vţdy smlouvou ve formě notářského zápisu, aby měla smlouva povahu veřejné listiny, coţ je vzhledem z závaţnosti dopadů těchto smluv opodstatněný poţadavek. Smlouva je samostatným právním titulem, který s sebou nese právní následky v podobě změny v osobě vlastníka a na jejímţ základě vloţí katastrální úřad vlastnické právo k nemovitosti i pro druhého manţela do katastru nemovitostí. Pokud bude předmětem smlouvy nemovitost, která je výlučným vlastnictvím jen jednoho z manţelů a ten ji smlouvou o rozšíření zahrne do společného jmění manţelů, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Tak tomu ale nebylo vţdy, do účinnosti novelizace
85
Dvořák, J.a Spáčil, J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007,
s.165.
89
občanského zákoníku, tedy do 1.8.1998, platila právní úprava vztahující se k ustanovení § 143 v jiné podobě, ke které se vyjádřil i Krajský soud v Brně: „Ustanovení § 143a Obč.Z. umožňuje manželům, aby si dohodou upravili své majetkové společenství jinak, než je uvedeno v ustanovení § 143 Obč.Z. Jde o dohodu, která upravuje režim nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví, jako určitého institutu, event. vyloučení z něho, aniž by sama o sobě byla právním titulem pro změnu v osobě vlastníka. Z toho důvodu také tuto dohodu, i kdyby upravovala režim nabytí nemovitostí, není možno zapsat do katastru nemovitostí. Tento fakt lze dovodit nejen z toho, že ustanovení § 149a Obč.Z. upravující nabytí účinnosti dohody mezi manžely, pokud se týká nemovitostí, až vkladem do katastru, na ustanovení § 143a Obč.Z. skutečně neodkazuje, ale zejména z ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., které předpokládá zápis konkrétního právního úkonu, s nímž je spojen vznik, změna či zánik stávajícího právního vztahu, tj. vlastnického práva určitého vlastníka k určité nemovitosti. Zapsat do katastru lze proto až konkrétní právní úkon, kterým jeden z manželů, popř. oba, nabývají za trvání manželství věc, která by jinak - nebýt dohody podle ustanovení § 143a Obč.Z. - byla předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, nebo naopak předmětem výlučného vlastnictví jednoho z manželů.“ Tento soud vyjádřil svůj názor i v dalším případě, kde shrnul: „Dohoda podle § 143 Obč.Z. není právním titulem pro změnu v osobě vlastníka. Takovou dohodu, i kdyby upravovala režim nabytí nemovitostí, není možno zapsat do katastru nemovitostí. Vložit lze až vlastnické právo na základě konkrétního právního úkonu, který jeden z manželů, případně oba, nabývají za trvání manželství věc, která by jinak, nebýt dohody dle § 143a Obč.Z., byla předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, nebo naopak předmětem výlučného vlastnictví jednoho z manželů.86 Toto však platilo jen dle dřívější právní úpravy, dnes jiţ znějí příslušná ustanovení jinak a smlouvy manţelů dle ustanovení § 143a Obč.Z. jsou samostatným právním titulem, který pokud se týká nemovitosti, podléhá zápisu do katastru nemovitostí. Vyvstává zde otázka, zda tyto majetkové hodnoty pocházející z výlučného vlastnictví jednoho z manţelů, o které bylo společné jmění manţelů smlouvou rozšířeno, lze povaţovat za vnos do společného jmění manţelů, který je nutné v případě zániku společného jmění manţelů vypořádat. Odpověď bude zřejmě kladná, a to dle obecných zásad pro vypořádání společného jmění manţelů, neboť tyto určité věci se 86
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 35 Ca 52/94 a sp.zn. 35 Ca 50/94.
90
staly součástí celé „masy“ věcí, která tvoří společné jmění manţelů a tato je pak jako celek povaţována a vypořádána. V praxi k rozšiřování zákonného rozsahu společného jmění manţelů nedochází příliš často, většinou je to však v případech, kdy, pro ilustraci, například manţelka vlastní určitou nemovitost jiţ v době před uzavřením manţelství, tím pádem se i v manţelství bude jednat o její výlučný majetek, který však vyţaduje značnou údrţbu a správu. Je třeba průběţného financování běţných oprav, úprav a údrţby, coţ je ve většině případů uskutečňováno ze společných prostředků obou manţelů a tím se dostáváme do typické situace, kdy manţel těţce nese, ţe „jeho“ tvrdě vydělané peníze jsou vynakládány na výlučně manţelčinu nemovitost a o tom, s jakou ochotou se bude osobně podílet vlastnoruční prací na údrţbě dané nemovitosti netřeba hovořit. Proto pak dochází k tomu, ţe manţelka raději rozšíří společné jmění manţelů i o tuto nemovitost a tím vyřeší dané neshody. Byl to jen jediný praktický příklad pro ilustraci a představu, obdobných či velmi rozdílných můţe být celá řada.
1.2 Zúţení rozsahu společného jmění manţelů Zúţením společného jmění manţelů se rozumí, ţe majetek a závazky, které by dle zákonné úpravy tvořily předmět společného jmění manţelů, se smlouvou manţelů uzavřenou formou notářského zápisu z jeho předmětu vyjímají a stávají se výlučným vlastnictvím některého z manţelů. Ohledně těchto vyřazených majetkových hodnot pak platí obecný vlastnický právní reţim. Při uzavírání smlouvy o zúţení společného jmění mají manţelé dvě moţnosti. První moţností je, ţe ze společného jmění vyloučí jen určité konkrétní majetkové hodnoty, a to buď ty, které jsou jiţ předmětem společného jmění nebo i ty, které nabudou teprve v budoucnu. A druhá moţnost představuje zúţení společného majetku v maximálním moţném rozsahu, tj. aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (tzv. generální zúţení). Ve větším rozsahu jiţ zúţení není moţné, naše právní úprava nepřipouští reţim oddělených majetků, minimální hranicí jsou proto věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, které tvoří předmět společného jmění manţelů vţdy. Po zániku společného jmění manţelů k věcem, které netvoří obvyklé
91
vybavení společné domácnosti, musí následovat jejich vypořádání, jinak se na ně bude i nadále vztahovat právní reţim věcí patřících do společného jmění manţelů.87 V tomto případě je tedy třeba kromě uzavření smlouvy o zúţení společného jmění, která musí být ve formě notářského zápisu, ještě provést vypořádání zbylého majetku (toho, který netvoří obvyklé vybavení společné domácnosti) a to buď dohodou, rozhodnutím soudu či právní domněnkou vypořádání. K tomuto tématu se blíţe vyjádřil i soudce Nejvyššího soudu České republiky JUDr. František Balák v článku K diskuzi o zúţení společného jmění manţelů: „ Zásadní otázkou je, nakolik může být smlouva o zúžení SJM současně i smlouvou o vypořádání. Jistěže není vyloučeno, aby se účastníci současně se zúžením SJM dohodli na vypořádání věcí, o které bylo jejich SJM zúženo. Není pochyb, že zúžení SJM a vypořádání SJM jsou samostatné právní instituty. Zúžení SJM současně představuje částečný zánik SJM a zásadně předchází vypořádání SJM. Vypořádání věcí náležících do SJM pak sestává ze dvou nezbytných na sebe navazujících částí či fází, resp. kroků: 1. určení výlučného vlastníka do SJM již nepatřícího majetku, 2. majetkového vyrovnání, resp. stanovení tzv. vypořádacího podílu mezi účastníky. Zatímco tzv. generální zúžení SJM není ani z části jeho vypořádáním. Vyloučení jedné věci (např. nemovitosti) ze SJM se současným určením jednoho z manželů výlučným vlastníkem je již vedle zúžení i počátkem vypořádání SJM. Aby však mohlo být toto vypořádání pokládáno po formální stránce za ukončené, musí mezi manžely dojít k dalšímu kroku – k ujednání o vyrovnání, tj. zda ten, kdo věc nabývá do výlučného vlastnictví, bude druhému za to povinen něco plnit nebo nebude plnit nic. V případě dohodnuté povinnosti k plnění, by měl být uveden jeho rozsah a doba, kdy se tak stane. V druhém případě je třeba uvést, že na vyrovnání podílů nebude nic hrazeno. Nestane-li se tak, nelze považovat vztah manželů k takové věci za uzavřený a vypořádaný.88 Nemohu souhlasit s tím, že dohodou o zúžení SJM o určitou část jmění , v níž je ujednáno, že se jejím výlučným vlastníkem stává jeden z manželů, aniž by bylo uvedeno, zda a popř. co za to uhradí druhému manželovi, je již ze SJM vyloučený majetek vypořádán.“ Pokud jeden z manţelů na základě dohody o zúţení společného jmění nabyl určitou věc pořízenou však ze společných prostředků do svého výlučného vlastnictví, při pozdějším vypořádání společného jmění se tyto společné prostředky vynaloţené na 87 88
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1476/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1725/2006.
92
danou věc musí vypořádat jako investice společně vynaloţené na výlučný majetek manţela – vlastníka věci.89 Na základě shora uvedeného lze tedy jen vřele doporučit ve smlouvě o zúţení společného jmění manţelů, která se týká konkrétních věcí vţdy uvést: 1. o jakou konkrétní věc se společné jmění zuţuje, 2. kdo z manţelů se stává jejím výlučným vlastníkem a 3. zda se takto určený výlučný vlastník zavazuje, ţe na vyrovnání druhému manţelovi uhradí určitou částku, nebo ţe se dohodli, ţe na vyrovnání nebude nic hrazeno. Tím se poměrně úspěšně předejde následným případným sporům, které by při vypořádání společného jmění manţelů mohly vzniknout. Pokud mají manţelé smlouvou zúţeno společné jmění aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, nabývá pak kaţdý z manţelů majetkové hodnoty do svého výlučného vlastnictví a pokud nabývají společně, tak jedině do podílového spoluvlastnictví. Je třeba se pozastavit nad pojmem „věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti“, protoţe zákon jej blíţe nevymezuje a nápadně připomíná pojem „obvyklé vybavení domácnosti“, který je pouţit v ustanovení § 322 odst. 2 písm. a) o.s.ř., který upravuje výkon rozhodnutí. Obsah těchto dvou velmi podobných pojmů totiţ není shodný. Pojem dle ustanovení občanského soudního řádu, který se vztahuje k věcem, které jsou vyloučeny z výkonu rozhodnutí je obsahově mnohem uţší neţ pojem vztahující se ke společnému jmění manţelů. Pod tímto pojmem se rozumí věci slouţící nezbytné potřebě povinného a členů jeho rodiny k uspokojování jejich potřeb a to jen těch, které lze hodnotit jako základní.90 Soustřeďme se teď ale na pojem „věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti“, který je pouţit ve vztahu ke společnému jmění manţelů a jeho zúţení. Pod tímto pojmem je třeba rozumět zejména nábytek, elektrické spotřebiče, nádobí a vůbec veškeré obvyklé vybavení bytu či domu, které slouţí k uspokojování potřeb rodiny a jejích členů, s ohledem na obvyklý standard ve společnosti a bez ohledu na movitost konkrétní rodiny. Přesto se však domnívám, ţe je třeba vţdy zohlednit i subjektivní hledisko, zejména konkrétní majetkovou situaci manţelů.
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2406/2004. Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 180/2003.
89 90
93
Aby se manţelé mohli úspěšně smlouvy o zúţení společného jmění dovolat vůči třetím osobám – věřitelům, je nutné splnit dvě podmínky. První je, ţe daný závazek vznikl aţ po uzavření smlouvy o zúţení a druhá je, ţe obsah smlouvy je třetím osobám znám. Důkazní břemeno při případném soudním sporu leţí na manţelech. Pokud není některá z podmínek splněna, můţe věřitel uspokojit svou pohledávku jako by smlouvy o zúţení vůbec nebylo. Proto je vhodné při vzniku závazku do smlouvy včlenit, alespoň zmínku o tom, ţe se věřitel s obsahem smlouvy o zúţení seznámil, nebo pokud je právní úkon činěn ústně, zajistit si přítomnost další osoby jako svědka, aby se manţelé při případném soudním sporu nedostali do důkazní nouze a unesli své důkazní břemeno.91 Pokud by manţelé uzavřeli smlouvu o zúţení společného jmění aţ po vzniku pohledávek, nemůţe taková smlouva mít na právní vztahy věřitele ţádný vliv. Smlouva o zúţení tedy nemá na pohledávku věřitele ţádný vliv, pokud vznikla aţ po uzavření daného závazku.92 Manţelé však nemohou ţádnou smlouvou měnit své podíly na společném jmění manţelů. Jelikoţ oba manţelé jsou vţdy vlastníky celé věci a toto vlastnické právo je pouze omezeno stejným právem druhého manţela. Nelze hovořit o vlastnických podílech, proto se také dříve společné jmění manţelů nazývalo bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Tedy ţádné podíly manţelů na majetku ve společném jmění neexistují a nelze proto hovořit o modifikaci výše podílů na jiný poměr. Touto smlouvou nelze modifikovat ani práva osobnostní povahy, jelikoţ ta nejsou a ani nemohou být předmětem společného jmění manţelů. Smlouvou uzavřenou dle ustanovení § 143a lze však sjednat dohodu o výţivném pro rozvedenou manţelku, tato část smlouvy ale aţ do rozvodu manţelství nemůţe nabýt účinnosti. Do budoucna lze jen doufat a v rámci úvah de lege ferenda doporučit, aby zákonodárce reagoval na stále aktuálnější potřebu připustit mezi manţely i právní reţim oddělených majetků, jelikoţ v dnešní době jsou lidé stále opatrnější a ke svým partnerům nedůvěřivější, o svůj majetek se bojí a nechtějí se o něj dělit, coţ často vede aţ k tomu, ţe manţelství neuzavřou raději vůbec. Proto by právní reţim oddělených majetků mohl částečně jejich obavy zaţehnat a počet uzavíraných manţelství by snad opět o něco stoupl. Vlasáková, L., Kříţová, V. Modifikace rozsahu SJM a odpovědnost manţelů za závazky. Ad Notam, 2004, č.3. 92 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1389/2003. 91
94
Je třeba se na závěr opět zamyslet nad tím, kdy k uzavření této smlouvy nejčastěji v praxi dochází a jaké to má v běţném ţivotě dopady. Někdy uzavření smlouvy o zúţení společného jmění můţe být druhým manţelem chápáno jako projev nedůvěry, neúcty či dokonce zrady a to často vyvolává pocit tzv. zadních vrátek a dojem, ţe manţelství není myšleno dostatečně váţně a „aţ do smrti“. Tato negativní reakce bývá obvyklá také proto, ţe lidé, kteří se nezabývají právnickou problematikou nespatřují v dané úpravě manţelských majetkových vztahů jisté zjednodušení či usnadnění případných sporů, nebo dokonce ochranu vlastního majetku, ale naopak to chápou pouze jako lstivý útok na svou osobu ze strany druhého manţela. Přitom smlouva o zúţení společného jmění manţelů má mnohdy naopak ochranný charakter v tom smyslu, ţe například pokud jeden z manţelů podniká, chrání touto smlouvou druhého manţela i děti, před svým případným neúspěchem, dluhy, věřiteli či exekucemi, coţ si málokdo uvědomuje. Smlouva o zúţení by v tomto případě ochránila majetek druhého manţela.
1.3 Změna doby vzniku společného jmění manţelů V manţelství, zejména pokud trvalo dlouhou dobu a manţelé získali určitý majetek, můţe existovat sloţitý pletenec vzájemných majetkových vztahů, které je nutno při jeho zániku vypořádat, coţ by v takové situaci bylo nejen časově, ale i finančně dosti nákladné. Díky této smlouvě, která odkládá vznik společného jmění manţelů aţ ke dni zániku manţelství se takovému sloţitému majetkovému stavu dá předejít, a tím případné budoucí vypořádávání společného jmění manţelů velmi zjednodušit. Jedná se o odloţení vzniku společného jmění manţelů aţ ke dni zániku manţelství, coţ není úplně přesné a správné vyjádření, jelikoţ společné jmění manţelů vzniká, ale jeho předmět je omezen jen na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Má to ten majetkový důsledek, ţe manţelé během manţelství mají své samostatné výlučné majetky a věci, které nabyli manţelé společně mají v podílovém spoluvlastnictví. Tato smlouva umoţňuje budoucím manţelům (snoubencům) upravit předem své majetkové vztahy, ale účinnosti nabývá aţ uzavřením manţelství. Jiná situace však
95
nastává, uzavřou-li tuto smlouvu manţelé, kteří jiţ mají majetek ve společném jmění nad rámec obvyklého vybavení společné domácnosti. V takovém případě by bylo nejspíš třeba uzavřít nejdříve smlouvu o zúţení společného jmění, aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a aţ pak uzavřít smlouvu o odloţení vzniku společného jmění ke dni zániku manţelství. V den zániku manţelství se právní reţim samostatných majetků manţelů změní. Výlučným majetkem kaţdého manţela zůstane jen to, co nespadá do předmětu společného jmění manţelů dle ustanovení § 143 (majetek nabytý před uzavřením manţelství, dary, dědictví, restituce atd.) a ostatní majetek, který vyhovuje obecné úpravě společného jmění manţelů, se stává jeho součástí.
Následuje vypořádání
společného jmění.
1.4 Změna zákonné úpravy správy společného jmění manţelů Správou společného jmění manţelů jsem se jiţ podrobně zabývala ve III. kapitole a její 7. podkapitole, kde jiţ bylo vše podstatné řečeno. V tomto oddíle si tedy ještě jednou dovolím ve stručnosti shrnout to nejpodstatnější se zaměřením na smluvní modifikaci zákonné úpravy správy společného jmění manţelů. Občanský zákoník stanoví, ţe majetek, který je předmětem společného jmění manţelů spravují manţelé společně. Obvyklou správu tohoto společného majetku můţe vykonávat kaţdý z manţelů samostatně, ale v ostatních případech, které obvyklou správu majetku přesahují, je nutný souhlas obou manţelů, jinak by byl právní úkon neplatný. Tato ustanovení Občanského zákoníku však nemají kogentní povahu, a proto si manţelé mohou smlouvou ve formě notářského zápisu upravit správu společného majetku odlišně podle svých individuálních představ a potřeb. Této moţnosti mohou vyuţít jiţ snoubenci, kteří teprve chtějí manţelství uzavřít, s tím, ţe smlouva nabude účinnosti aţ uzavřením manţelství. Pokud jde o účinky takové smlouvy vůči třetím osobám, lze odkázat na výklad o zúţení společného jmění manţelů smlouvou, tedy manţelé se mohou smlouvy vůči třetím osobám dovolat pouze tehdy, je-li obsah smlouvy třetím osobám znám. V jiných zemích se můţeme setkat s různými variantami úpravy správy společného majetku, například správa vykonávaná zásadně oběma manţely společně,
96
kde jsou oprávnění i povinnosti manţelů ke společnému majetku stejné, ale všechny úkony ohledně společného majetku musí činit oba manţelé společně, coţ v praxi činí značné potíţe, jelikoţ k právnímu úkonu nestačí pouhý souhlas druhého z manţelů, nýbrţ se vyţaduje společné jednání manţelů a v případě písemné smlouvy i podpisy obou. V praxi to bývá značně problematické a krkolomné, ale na druhou stranu výhodou je, ţe ţádný z manţelů nemůţe uzavřít právní úkon bez souhlasu druhého. Dalším typem, se kterým se lze ve světe setkat je oddělená správa, kde kaţdý manţel spravuje pouze svůj výlučný majetek a majetek, který sám za trvání manţelství nabyl. Zde se často objevují spory o to, kdo který majetek získal a komu jeho správa vlastně přísluší a také je kritizováno, ţe tato úprava jen prohlubuje individualistický přístup mezi manţely. Dalším typem je správa vykonávaná kaţdým manţelem samostatně, kde kaţdý z manţelů vykonává správu společného majetku samostatně bez souhlasu druhého. Druhý z manţelů musí tyto právní úkony respektovat, coţ vyţaduje značnou dávku tolerance a vzájemné důvěry. Existují dvě odlišná odvětví tohoto typu, dle hranic a omezení, která pro ně zákon stanoví:
a) zákonodárce omezuje výkon správy
kaţdého manţela ke společnému majetku tím, ţe taxativně vyjmenovává právní úkony, ke kterým je zapotřebí vţdy souhlasu druhého z manţelů. S touto variantou se lze setkat ve Francii či v Belgii. b) zákonodárce omezuje výkon správy kaţdého manţela ke společnému majetku jen na správu běţnou a obvyklou, ke které se souhlas druhého z manţelů nevyţaduje, avšak k záleţitostem, který tuto správu jiţ překračují se jiţ vyţaduje, a to pod sankcí relativní neplatnosti, které se můţe druhý z manţelů dovolat. S touto variantou se lze setkat v Polsku, ve Švýcarsku či u nás.
1.5 Předmanţelská smlouva Zákon č. 91/1998 Sb. který přinesl významnou novelizaci zákona o rodině i občanského zákoníku, ve kterém nově upravil manţelské majetkové právo ve formě společného jmění manţelů, zavedl také právo muţe a ţeny, kteří chtějí vstoupit do manţelství, upravit smlouvou své budoucí majetkové vztahy v manţelství. Předmanţelská smlouva, nebo také svatební či rodinná smlouva upravuje budoucí
97
majetkové vztahy snoubenců, kteří se chystají uzavřít manţelství. Jedná se o smlouvu s odkládací podmínkou – uzavření manţelství, aţ tímto okamţikem nabude smlouva účinnosti. Pokud je obsahem předmanţelské smlouvy úprava vlastnických práv k nemovitostem, k zápisu těchto skutečností do katastru nemovitostí nemůţe dojít před uzavřením manţelství. Tato smlouva zakládá právo muţe a ţeny, kteří chtějí vstoupit do manţelství, upravit své budoucí majetkové vztahy obdobným způsobem, kterým mohou manţelé modifikovat jiţ vzniklé společné jmění manţelů za trvání manţelství. Avšak tato smlouva můţe být uzavřena jen před vznikem manţelství. Po svobodném a úplném souhlasném prohlášení muţe a ţeny, ţe spolu vstupují do manţelství, učiněném před příslušným orgánem, jiţ nemůţe být předmanţelská smlouva uzavřena, pak přichází v úvahu jiné druhy smluv, kterými jsme se zabývali výše. Stejně jako v předchozích uvedených typech smluv musí být dodrţena forma notářského zápisu a obsahem smlouvy mohou být jen věci a závazky, které mohou tvořit předmět společného jmění manţelů. Rozdíl od předchozích smluv spočívá v tom, ţe lze upravit rozsah majetku a závazků jen do budoucna – pro futuro. I předmanţelská smlouva můţe mít podobu jak smlouvy o zúţení či rozšíření budoucího společného jmění manţelů, smlouvy o výhradě vzniku budoucího společného jmění manţelů ke dni zániku manţelství, tak i smlouvy o úpravě zákonné správy budoucího společného jmění. Zatímco náleţitosti nutné k uzavření manţelství upravuje zákon o rodině, náleţitosti této smlouvy jsou upraveny jednak jako náleţitosti smluv obecně v obecných ustanoveních občanského zákoníku, a jednak i v ustanovení § 143a) Obč.Z. Manţelství a předmanţelská smlouva jsou dva různé právní úkony, které na sebe sice vzájemně navazují, avšak případná neplatnost jednoho z nich nemá vliv na platnost druhého. Jedná se o dvě samostatné a různé právní skutečnosti, upravené v různých právních předpisech. Obecně a ve většině případů platí, ţe kdo má způsobilost k uzavření manţelství, má i způsobilost k uzavření předmanţelské smlouvy. Naopak osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům, nemohou uzavřít manţelství, ani předmanţelskou či jinou smlouvu. V případě nezletilých osob, které poţádaly soud o povolení k uzavření manţelství a soud jim vyhověl, lze předpokládat, ţe tyto osoby jsou způsobilé i k uzavření předmanţelské smlouvy. Coţ dovozuji z ustanovení § 9 Obč.Z., které říká, ţe nezletilé osoby mají způsobilost jen k těm právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Ale
98
k této situaci v praxi často nedochází, pokud se jiţ stane, ţe nezletilí ţádají soud o povolení k uzavření manţelství, většinou se otázkou budoucích majetkových vztahů nezabývají. Na smlouvu předmanţelskou je třeba v průběhu manţelství pohlíţet shodně jako na ostatní smlouvy o modifikaci zákonného rozsahu společného jmění manţelů. Naskýtá se otázka co se stane s předmanţelskou smlouvou pokud snoubenci nakonec sňatek neuzavřou vůbec či jeho uzavření odloţí na pozdější dobu. Zákon totiţ neupravuje v jakém časovém období před uzavřením manţelství má být smlouva uzavřena, ani do jaké doby od podpisu smlouvy má být sňatek uzavřen. Uzavře-li účastník předmanţelské smlouvy nakonec sňatek s jinou osobou, smlouva zaniká pro nemoţnost plnění. Pokud snoubenci odloţí sňatek aţ na pozdější dobu, smlouva je platná i nadále, jelikoţ je uzavřena ve formě notářského zápisu, a proto ji lze změnit či zrušit opět jen stejnou formou. Pokud se tak však nestane, je smlouva stále platná, i kdyţ od jejího vzniku uběhlo delší časové období. Ve smlouvě lze však stanovit, ţe manţelství bude v určité lhůtě uzavřeno a jen za splnění této podmínky bude smlouva účinná. 2. MODIFIKACE SOUDNÍM ROZHODNUTÍM Od roku 1998 zákon připouští moţnost, aby ke zúţení zákonného rozsahu společného jmění manţelů došlo i rozhodnutím soudu. Do tehdejší právní úpravy platné od roku 1964, která připouštěla soudní rozhodnutí, kterým se bezpodílové spoluvlastnictví zrušovalo zcela, významně zasáhla novelizace provedená zákonem č. 91/1998 Sb., která umoţnila kaţdému z manţelů podat návrh k soudu na zúţení společného jmění manţelů a úplné zrušení společného jmění vypustila. Aby soud mohl rozhodnout o zúţení společného jmění manţelů, musí být splněny následující předpoklady – musí zde buď existovat váţné důvody, nebo oprávnění k podnikání jedním z manţelů či postavení jednoho z manţelů jako neomezeně ručícího společníka obchodní společnosti. Otázkou je, co je povaţováno za váţné důvody? Nepochybně to budou ty důvody, které vedly dle dřívější právní úpravy ke zrušení bezpodílového
spoluvlastnictví
manţelů
rozhodnutím
soudu,
jako
například
nehospodárné nakládání se společným majetkem na úkor rodiny (zejména nezletilých
99
dětí), nebo skutečnost, ţe se jeden z manţelů o nabytí společného majetku nepřičiňoval a manţelé spolu ani neţili, nemohli se dohodnout o společném hospodaření, a proto nebyl dán ţádný důvod, aby měli společný majetek, anebo pokud byl jeden z manţelů omezen či zbaven způsobilosti k právním úkonům. Vţdy je však podstatná a rozhodující úvaha soudu, která musí být přiměřená a náleţitě odůvodněná. Zákon však přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo moţno usuzovat na to, kdy jde o závaţné důvody pro zúţení. Nelze ani pro kaţdou v úvahu přicházející situaci stanovit jasná pravidla, proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda o takové závaţné důvody jde, jen je-li to úvaha zjevně nepřiměřená.93 Dalšími důvody ke zúţení společného jmění manţelů soudem jsou pokud jeden z manţelů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Smyslem § 148 odst. 2 Obč.Z. je ochrana toho z manţelů, jenţ nepodniká. V případě, ţe by podnikali oba manţelé, byla by jeho smyslem ochrana jednoho manţela vůči případným negativním důsledkům podnikání druhého manţela, jemuţ se dostává stejné ochrany. Z toho vyplývá, ţe manţel, který návrh na zúţení společného jmění manţelů k soudu podá, svou ţalobou podle § 148 Obč.Z. spíše sleduje, aby preventivně zabránil eventuálním neblahým důsledkům podnikání ţalovaného manţela.94 Současná právní úprava jiţ tedy úplné zrušení společného majetku manţelů soudem nepřipouští, připouští pouze jeho zúţení, a to aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, k čemuţ dochází právní mocí rozsudku. Velmi diskutovanou a spornou se jeví otázka, zda soud můţe zúţit společné jmění manţelů v jiném rozsahu neţ jen na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Ustanovení § 148 odst. 1 Obč. Z. stanoví: „Soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti,“ z čehoţ někteří autoři vyvozují závěr, ţe soud nemá moţnost rozhodnout jinak neţ stanoví zákon a zúţit společné jmění manţelů v nějakém jiném rozsahu, ale musí vţdy zúţit zákonný rozsah společného jmění manţelů právě aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Jiní autoři naopak zastávají názor, ţe text zákona nevylučuje ani výklad opačný, tedy, ţe rozsah zúţení společného jmění 93 94
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2211/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 174/1998.
100
manţelů můţe být i menší a to z toho důvodu, ţe v příslušném ustanovení je stanoveno – soud můţe – coţ lze vykládat tak, ţe pokud soud můţe zúţit aţ na tyto věci, můţe přeci zúţit i v menším rozsahu. Soud můţe o zúţení společného jmění manţelů rozhodnout jedině na návrh některého z manţelů. Pokud návrhu vyhoví, je pak nutné vypořádat to, o co bylo společné jmění zúţeno. Pozastavme se ještě nad tím, jaké účinky má zúţení společného jmění manţelů soudním rozhodnutím vůči třetím osobám. Lze uvaţovat o analogickém pouţití § 143a Obč.Z., ve kterém je stanoveno, ţe manţelé se mohou obdobné smlouvy úspěšně dovolat jen v případě, ţe je její obsah třetím osobám znám. Jenţe v tomto daném případě se jedná o soudní rozhodnutí a ne o smlouvu, a pokud by to zákonodárce takto poţadoval, proč by to výslovně nestanovil. Zdá se, ţe příhodnější řešení je takové, ţe zúţení společného jmění manţelů soudem má vůči třetím osobám stejné účinky jako mívalo jeho zrušení, tj. jeho účinky se prosadily, i kdyţ třetí osoby o něm nevěděly.95 Do roku 1998 existovala moţnost zrušit společné jmění manţelům soudním rozhodnutím zcela, samozřejmě jen za splnění určitých podmínek, ale dnes jiţ to moţné není a zůstává jen otázkou proč. Zřejmě opět z důvodů posílení manţelského pouta a vedení společné domácnosti, kdy věci tuto domácnost tvořící musí být předmětem společného jmění manţelů vţdy. Jestli tato změna právní úpravy naplňuje poţadovaný a očekávaný účel lze těţko posoudit.
95
Dvořák, J.a Spáčil, J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007, s.174.
101
V. Zánik a vypořádání SJM 1. ZÁNIK SJM ZA TRVÁNÍ MANŽELSTVÍ Existence společného jmění manţelů je vázána na existenci manţelství, bez manţelství vzniknout a existovat nemůţe. Je to jen dočasné uspořádání majetkových vztahů mezi manţely, které zaniká nejpozději smrtí jednoho z nich. Zaniká však vţdy se zánikem manţelství a jen ve vyjmenovaných případech můţe zaniknout i za trvání manţelství. Za trvání manţelství zaniká společné jmění manţelů jen v zákonem stanovených případech, a to ve dvou:
1. prohlášením konkurzu na majetek jednoho z manţelů
podle insolvenčního zákona, a to okamţikem, kdy usnesení o prohlášení konkurzu bylo zveřejněno na úřední desce soudu. 2. rozsudkem soudu o uloţení trestu propadnutí majetku dle ustanovení § 66 odst.4 Tr.Z. některému z manţelů, kdy k zániku společného jmění manţelů dojde dnem, kdy rozsudek nabude právní moci. Společné jmění zaniká však i v případě, ţe soud uloţí trest jen částečného propadnutí majetku. Propadnutí majetku však nepodléhají prostředky a věci, které jsou nezbytné k uspokojování základních ţivotních potřeb odsouzeného, nebo osob, o které je odsouzený povinen ze zákona pečovat, řadíme sem například potraviny, oděvy, základní vybavení domácnosti apod. I v tomto případě je nutné učinit vypořádání, které ale v tomto případě probíhá mezi manţelem odsouzeného na straně jedné a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových na straně druhé. Zánik společného jmění manţelů v tomto případě chrání druhého manţela, jelikoţ trestem propadnutí majetku není postiţen veškerý společný majetek, který tvoří předmět společného jmění manţelů, nýbrţ jen ta část majetku, která po vypořádání připadne manţelovi – odsouzenému. Po zániku společného jmění manţelů za trvání manţelství (jen v uvedených dvou případech) nabývají manţelé majetek do svého výlučného vlastnictví, a pokud by nabývali majetek společně, stali by se podílovými spoluvlastníky.
102
2. ZÁNIK SJM V DŮSLEDKU ZÁNIKU MANŽELSTVÍ Výše vyjmenované způsoby zániku společného jmění manţelů byly jen dvě výjimky, kdy zaniká společné jmění za trvání manţelství, jinak obvykle společné jmění manţelů zaniká se zánikem manţelství. K zániku manţelství dochází smrtí jednoho z manţelů, prohlášením jednoho manţela za mrtvého nebo rozvodem manţelství. Jelikoţ manţelství je trvalý svazek mezi muţem a ţenou, je nejpřirozenějším způsobem jeho zániku smrt jednoho z manţelů. Smrt musí vţdy konstatovat lékař a následně vydat úmrtní list. Na roveň smrti je postaveno prohlášení manţela za mrtvého. Za mrtvou můţe osobu prohlásit jedině soud na základě tomu nasvědčujících okolností. Zde je třeba podotknout, ţe některé dřívější právní úpravy rozlišovaly mezi prohlášením za mrtvého a prohlášením za nezvěstného. V případě prohlášení manţela za nezvěstného neměla tato skutečnost automaticky za následek zánik manţelství, ale bylo moţné jednodušším způsobem dosáhnout zrušení manţelství soudem.96 Česká právní úprava oba právní instituty prohlášení za mrtvého i za nezvěstného spojuje, takţe manţelství zanikne prohlášením za mrtvého také z důvodu nezvěstnosti. Manţelství zaniká dnem, kdy rozhodnutí soudu nabude právní moci. Jestliţe se následně zjistí, ţe osoba prohlášená za mrtvou je stále naţivu, soud své rozhodnutí zruší. Této osobě se obnovují veškerá práva a povinnosti, výjimku však můţe tvořit manţelství. Zaniklé manţelství se jiţ neobnoví, jestliţe manţel toho, kdo byl prohlášen za mrtvého, uzavřel jiţ manţelství nové. To platí zřejmě i pro společné jmění manţelů. Pokud se tedy manţelství neobnoví, došlo k zániku společného jmění manţelů dnem, kdy rozhodnutí soudu o prohlášení manţela za mrtvého nabylo právní moci. V opačném případě však společné jmění manţelů trvá i nadále. Zákon však neřeší otázku, zda k obnovení původního manţelství dochází ex tunc nebo ex nunc, tedy jako by ţádná pauza vůbec nenastala, anebo jestli se manţelství obnovilo aţ po právní moci rozsudku o zrušení prohlášení za mrtvého. Tato otázka je přitom velmi podstatná jak pro určení otcovství dětí narozených po dobu existence rozsudku prohlášení za mrtvého, tak i pro majetkové vztahy mezi manţely. Někteří autoři zastávají názor, ţe k obnově manţelství sice dochází aţ po právní moci
96
Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo, Masarykova univerzita 1998.
103
rozhodnutí o zrušení prohlášení za mrtvého, ale se zřetelem k povaze věci jde o účinnost obnovy ex tunc, jako kdyby k prohlášení za mrtvého nedošlo. Pokud jde o společné jmění manţelů, s obnovením manţelství dochází k obnově manţelského jmění ex tunc.97 Je otázka, co se stane s právními úkony, které učinil jeden z manţelů v době, kdy byl druhý z manţelů povaţován a prohlášen za mrtvého a k nimţ bylo potřeba i jeho souhlasu. Vzhledem k principu právní jistoty a jeho zachování, je zřejmě nutné trvat na tom, ţe provedené právní úkony jsou platné i nadále. Dalším způsobem zániku společného jmění manţelů se současným zánikem manţelství, je rozvod manţelství. Rozvod manţelů je jediný způsob zrušení manţelství za ţivota manţelů. Naše právní úprava zná tři způsoby rozvodu manţelství, a to rozvod sporný, nesporný (neboli také rozvod smluvený či rozvod dohodou) a ztíţený. Kterému z těchto tří způsobů podlehne konkrétní rozvod určitého manţelství, záleţí na vzájemných vztazích mezi manţely a na jejich schopnosti se vzájemně dohodnout na porozvodovém uspořádání. Sporný rozvod je případ, kdy manţelé nejsou schopni se dohodnout. A kdyţ uţ se shodnou na rozvodu samotném, tedy oba se rozvést chtějí, neshodnou se na porozvodovém uspořádání jejich vzájemných vztahů. Dle § 24 odst. 1 zákona o rodině soud můţe manţelství na návrh některého z manţelů rozvést, jestliţe je manţelství tak hluboce a trvale rozvráceno, ţe nelze očekávat obnovení manţelského souţití, bere přitom v úvahu příčiny rozvratu manţelství. Z uvedeného vyplývá, ţe na rozvod není právní nárok, jelikoţ soud sice můţe, ale není povinen. Musí zde být prokázána existence kvalifikovaného rozvratu, tj. tak hlubokého, ţe nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Naznačuje, ţe moţnost smíření mezi manţely jiţ zřejmě není moţná. V tomto případě soud můţe rozvést manţelství i bez souhlasu druhého manţela. Soud bere v úvahu také příčiny rozvratu manţelství. Nejde o zjišťování viny na rozvratu, jelikoţ tyto příčiny mohou být jak subjektivního (např. porušování manţelských povinností), tak objektivního charakteru (např. neplodnost). Zjištění příčin přesto můţe mít hmotněprávní důsledky, zejména při rozhodování soudu o vyţivovací povinnosti k rozvedenému manţelovi, nebo v souvislosti s vypořádáním společného jmění manţelů atd. Tyto příčiny mají ale zásadní význam při uplatnění tzv. tvrdostní klauzule (viz dále). 97
Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manţelů. 1. vydání. Praha: Linde, 2000, s.158.
104
Dalším způsobem je rozvod tzv. nesporný (neboli rozvod dohodou či smluvený). Jde o způsob rozvodu zaloţeném na vzájemné dohodě manţelů o rozvodu manţelství i o porozvodovém uspořádání. Nemusejí se zde zjišťovat příčiny rozvratu manţelství, coţ je jistě dostatečnou motivací k tomuto způsobu rozvodu. Musejí zde být ale splněny určité podmínky, které stanoví ustanovení § 24a zákona o rodině :
manţelství trvalo alespoň jeden rok – minimální délka je stanovena zřejmě proto, aby se předešlo ukvapeným a nerozváţným rozvodům,
manţelé spolu nejméně šest měsíců neţijí ve společné domácnosti (coţ neznamená, ţe nemohou ţít ve společném bytě, ale ţe nevedou společnou domácnost ve smyslu společného hospodaření) a
druhý z manţelů se k návrhu na rozvod manţelství připojí – i v tomto případě se jedná o řízení sporné, proto návrh na rozvod (v podobě ţaloby) podává i zde jen jeden z manţelů a druhý se k návrhu připojí, coţ je samostatný procesní úkon, který můţe učinit jak v okamţiku podání ţaloby, tak i kdykoli v průběhu řízení.
Při splnění těchto podmínek existenci rozvratu manţelství jiţ není třeba soudu prokazovat. Manţelé jsou však povinni soudu předloţit: a) Písemné smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a smlouvu o případné vyţivovací povinnosti mezi rozvedenými manţely. Podpisy na těchto smlouvách musejí být úředně ověřeny. Do majetkových vztahů patří především společné jmění manţelů, ale i další vzájemné majetkové vztahy např. podílové spoluvlastnictví. Jelikoţ společné jmění manţelů zaniká aţ právní mocí rozsudku o rozvodu, musí být tato smlouva uzavřena s odkládací podmínkou. Soud by se v tomto případě neměl zabývat obsahem těchto smluv a ponechat jej pouze na vůli manţelů. Pouze pokud se jedná o rozvod manţelství s nezletilými dětmi, soud k tomu musí alespoň částečně přihlédnout. b) Pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Výhodou smluveného rozvodu je komplexní řešení všech vzájemných porozvodových vztahů. Je ale zřejmé, ţe tento způsob rozvodu je moţný jen v případech, kde jiţ došlo ke zklidnění vzájemných vztahů a emocí mezi manţely a jiţ zde nepřetrvávají nepřekonatelné negativní emoce, naopak zde převládá racionální
105
myšlení. Posledním způsobem rozvodu je tzv. ztíţený rozvod neboli rozvod s tvrdostní klauzulí. I kdyţ jsou splněny podmínky pro rozvod manţelství, byla prokázána existence jeho tzv. kvalifikovaného rozvratu, soud přesto manţelství nerozvede, jsou-li splněny podmínky tvrdostní klauzule. Tato klauzule představuje zpřísnění moţnosti rozvodu, spočívající ve zvýšené ochraně manţela, který s rozvodem nesouhlasí a jemuţ by rozvodem byla způsobena zvlášť závaţná újma. Zákon o rodině tzv. ztíţený rozvod definuje v ustanovení § 24b takto: „Návrhu na rozvod, s nímž nesouhlasí manžel, který se na rozvratu manželství porušením manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud nevyhoví, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství.“ 98 Všechny tyto podmínky zde musí být splněny. Co se rozumí pod pojmem zvlášť závaţná újma, bude záviset na výkladu a posouzení soudu. Další otázkou je, co si představit pod pojmem mimořádné okolnosti, lze sem zařadit např. těţké onemocnění. Ale ani tato ochrana manţela, který s rozvodem nesouhlasí, nemůţe být absolutní, protoţe nelze ţádného z manţelů nutit, aby setrval v manţelství proti své vůli. Proto zde platí, ţe pokud byly splněny všechny podmínky pro rozvod dle § 24 ZOR a manţelé spolu neţijí po dobu delší neţ tři roky, soud manţelství rozvede (§ 24b odst.2 ZOR). Podle mého názoru bylo zavedení tvrdostní klauzule motivováno především změněnými ekonomickými podmínkami v naší společnosti a zvýšenou potřebou chránit ekonomicky slabšího manţela, ve většině případů ţeny, které dlouhodobou péčí o děti a domácnost ztratily svou odbornost a jen těţko najdou své uplatnění. V soudní praxi se s ním ale setkáme spíše výjimečně. Manţelství zanikne i tehdy, je-li soudem prohlášeno za neplatné. Manţelství je neplatné, jestliţe je uzavřeno ţenatým muţem či vdanou ţenou, mezi předky a potomky, mezi sourozenci, nezletilými staršími šestnácti let bez povolení soudu, osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům nebo stiţenou duševní poruchou, která by měla za následek zbavení způsobilosti k právním úkonům bez povolení soudu. Ve všech těchto případech vysloví soud neplatnost manţelství i bez návrhu. Toto rozhodnutí má konstitutivní charakter a jeho účinky nastávají ex tunc. V tomto případě manţelství 98
Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině a předpisy související, 4. vydání. Linde Praha 2000. s.45
106
existovalo, a to aţ do rozhodnutí soudu (byť se poté povaţuje za vůbec neuzavřené), vzniklo proto společné jmění manţelů, které nyní zaniká. Jiná je však situace tam, kde manţelství vůbec nevzniklo (např. proto,ţe manţelství uzavírala osoba mladší 18 let, došlo k donucení snoubence fyzickým násilím nebo nebyly dodrţeny podmínky pro vznik manţelství, a proto soud rozhodne o neexistenci manţelství a zde se jedná pouze o manţelství zdánlivé (non matrimonium) a pokud neexistovalo, nemohlo existovat ani společné jmění manţelů.
3. HOSPODAŘENÍ DO VYPOŘÁDÁNÍ ZANIKLÉHO SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Mezi zánikem manţelství a tedy zánikem společného jmění manţelů a jeho následným vypořádáním můţe uplynout delší doba, coţ se stává zvláště v případech, kdy manţelé podají návrh na vypořádání společného jmění manţelů k soudu a řízení probíhá mnohdy i řadu let. V průběhu této doby jsou oba manţelé oprávněni majetek uţívat, spravovat, nakládat s ním a to v praxi zpravidla způsobuje spory a komplikace. Jelikoţ nejsou dána ţádná konkrétní ustanovení o nakládaní s majetek v této době, je třeba pouţít analogicky ustanovení o společném jmění manţelů, s výjimkou, ţe do masy společného jmění manţelů není jiţ nabýván ţádný další majetek. Výnosy, které ze společného jmění manţelů nadále plynou (např. nájemné ze společné nemovitosti, úroky na bankovních účtech apod.) však budou společné i nadále, dokud nedojde k vypořádání. Do společného jmění přijde i vše, co představuje ekonomický ekvivalent věci ve společném jmění jako například kupní cena, náhrada škody či pojistná suma týkající se věci v zaniklém společném jmění manţelů. Zaniklá masa společného jmění manţelů se jiţ nerozmnoţuje ani neroste, můţe se jen udrţovat, nabývat přírůstkem a obměňovat se ekonomicky. I nadále oba bývalí manţelé uţívají věci v zaniklém společném jmění manţelů společně. Tyto věci se opotřebovávají, spotřebovávají, ale také udrţují. Je třeba společně vynakládat prostředky na tyto věci, pokud jde o uţívání a údrţbu. 99 Do vypořádání se tedy na majetkových vztazích mezi manţely nic nemění, oba 99
Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manţelů. 1. vydání. Praha: Linde, 2000, s.161 a násl.
107
manţelé mají stejný nárok na majetek patřící do společného jmění, na jeho uţívání i na výnosy z něj plynoucí. Touto otázkou se jiţ mnohokrát zabýval i Nejvyšší soud, kdyţ stanovil, ţe bývalý účastník společného jmění manţelů nemůţe zcela vyloučit druhého z uţívání věci, která dosud nebyla vypořádána, o výjimce lze uvaţovat jen v případě, kdy by manţelé měli dvě věci slouţící stejnému účelu (např. dva byty).100 A v této situaci má pak kaţdý z manţelů právo podat k soudu ţalobu na vydání neoprávněně zadrţované věci, která je součástí společného jmění manţelů (podrobněji viz dále). Toto právo má obdobně i v době, kdy společné jmění manţelů jiţ zaniklo, avšak dosud nebylo vypořádáno.101 Otázkou, zda se bývalý manţel můţe domáhat vydání bezdůvodného obohacení druhého manţela, který společnou věc uţívá výhradně sám, případně i brání v jejím uţívání druhému z manţelů se jiţ Nejvyšší soud také nejednou zabýval a dospěl k závěru, ţe kaţdý z manţelů je i nadále vlastníkem celé věci, přičemţ jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého manţela. Stejně jako za trvání společného jmění manţelů v rámci uţívání společných věcí nemůţe jeden z manţelů poţadovat na druhém, aby mu nahradil škodu, kterou způsobil na společném majetku, nebo aby vydal to, oč se obohatil oproti druhému z uţitků ze společné věci, nemůţe uplatnit stejné nároky do doby, neţ je společné jmění manţelů vypořádáno. Tyto nároky nelze řešit dříve neţ společně s vypořádáním. Má-li bývalý manţel právo uţívat celou věc v nevypořádaném společném jmění manţelů, byť omezené stejným právem druhého manţela, nemůţe mu ani výhradním uţíváním věci vznikat bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem uţívání je jeho vlastnictví k celé věci.102 I po zániku manţelství v době do vypořádání společného jmění manţelů je nezbytný souhlas obou jiţ bývalých manţelů k právním úkonům přesahujícím obvyklou správu majetku náleţícího stále do společného jmění. Z toho tedy vyplývá, ţe kaţdý z bývalých manţelů je samostatně oprávněn k podání ţaloby na vyklizení nemovitosti, která je ve společném jmění manţelů a nebyla dosud vypořádána. Nelze se proto domnívat, ţe pokud bývalý manţel nedal souhlas k podání ţaloby na vyklizení bytu, není ţalobce (druhý z manţelů) aktivně legitimován k vedení sporu.103 Obdobné právo
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2263/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 366/99 102 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2594/2008 103 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 555/2002 100 101
108
má kaţdý z bývalých manţelů i k podání ţaloby na vydání neoprávněně zadrţované věci, která je součástí dosud nevypořádaného společného jmění manţelů. Domáhá-li se jeden z bývalých manţelů proti třetí osobě vydání věci, kterou druhý z bývalých manţelů převedl na třetí osobu neoprávněně (neplatnou kupní smlouvou), nelze povinnost vydat danou věc ţalobci vázat na vrácení kupní ceny. Pokud tedy například jeden z bývalých manţelů prodá bez vědomí a souhlasu druhého automobil, který patří do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manţelů, je kupní smlouva neplatná, avšak této neplatnosti se musí druhý z bývalých manţelů dovolat, a to například ţalobou na vydání neoprávněně zadrţované věci. Vydání automobilu však nemůţe být vázáno na vrácení kupní ceny, neboť ţalobce nebyl účastníkem kupní smlouvy a kupní cenu nepřevzal, takţe ţádné bezdůvodné obohacení nezískal. Bývalý manţel – ţalobce tedy nebyl účastníkem smlouvy a nejedná se proto o vzájemně podmíněné plnění. Vrácení zaplacené kupní ceny představuje tak jen samostatný závazek toho bývalého manţela, který cenu převzal, aby nedošlo k bezdůvodnému obohacení na jeho straně.104 V tomto období se bývalí manţelé mohou dohodnout na uţívání jednotlivých věcí, coţ ovšem komplikuje, ţe v tuto chvíli manţelé nevědí komu, která věc po vypořádání připadne. Proto je v jejich nejlepším zájmu se na tom společně dohodnout a zkrátit tím toto nejisté období na co nejkratší časový úsek. 4. VYPOŘÁDÁNÍ SJM Po zániku společného jmění manţelů je potřeba majetek, který tvořil společné jmění vypořádat. Vypořádáním společného jmění se rozumí jeho rozdělení mezi manţely, tj. jak majetku, tak i závazků, které do společného jmění spadaly v den jeho zániku.105 Vypořádává se právě ta masa majetku, která tvořila součást společného jmění v daný okamţik zániku, ale zároveň má kaţdý manţel právo na náhradu investic, tedy toho, co ze svého výlučného majetku vynaloţil na majetek společný (o tom podrobněji dále). Den zániku společného jmění manţelů má rozhodující význam pro určení jeho
104 105
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 366/99 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1.díl. 4.aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 397
109
rozsahu. Ke dni zániku společného jmění se také posuzuje faktický stav majetku, jeho cena se však posuzuje ke dni rozhodnutí soudu o vypořádání.106 Vypořádáním se vlastnické právo nezřizuje, nenabývá a nejde o ţádný převod ani přechod, protoţe kaţdý z manţelů byl vlastníkem veškerého majetku tvořícího společné jmění manţelů. Vypořádáním se pouze určuje, který majetek zůstane ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů, a který ve výlučném vlastnictví druhého. Manţel, kterému majetek nepřipadne, pouze ztrácí své vlastnické právo, které měl a manţel, kterému majetek připadne nic nového nezískává, pouze neztrácí.107 To vyplývá z toho, ţe oba bývalí manţelé měli vlastnické právo k celému majetku, který tvořil společném jmění manţelů omezené jen stejným právem druhého manţela. Vypořádat společné jmění manţelů po jeho zániku je moţno v zásadě třemi způsoby, z nichţ nejideálnějším řešením je vţdy shodná vůle obou účastníků, tedy dohoda o vypořádání (§ 150 odst. 1 Obč.Z.). Pokud jsou však představy účastníků o způsobu vypořádaní rozdílné, obrátí se většinou na soud, který společné jmění vypořádá svým rozhodnutím (§ 150 odst. 3 Obč.Z.), a to dle zásad uvedených v občanském zákoníku. Pokud však nedojde ani k dohodě, ani k podání ţaloby na vypořádání k soudu, tak potom nastane vypořádání ze zákona neboli zákonnou domněnkou (§ 150 odst. 4 Obč.Z.). K vypořádání dochází i v případě, ţe došlo ke zúţení společného jmění manţelů smlouvou nebo rozhodnutím soudu. K vypořádání můţe dojít některým z výše uvedených způsobů, případně i jejich vzájemnou kombinací.
4.1 Vypořádání dohodou manţelů Zákon umoţňuje bývalým manţelům vypořádat své vzájemné majetkové vztahy dohodou, která respektuje jejich individuální zájmy a potřeby, mimoto je i vyjádřením autonomie vůle a smluvní svobody. Tento způsob vypořádání shledávám jako nejšťastnější, jelikoţ dává manţelům pocit, ţe činí své vlastní rozhodnutí a volbu, přestoţe musejí dospět k určitému kompromisu. Také je to projev jejich značné vyspělosti a racionálního uvaţování, kdy se jim přes všechny neshody podaří najít určitý kompromis a nepoškodit tak vzájemný vztah ještě mnohem více. Zvyšuje se tím i 106 107
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 629/2000 Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manţelů. Praha: Linde, 2000, s.168
110
šance, ţe spolu budou schopni bývalí manţelé komunikovat i do budoucna bez větších problémů a záště, coţ je především v případě, kdy mají nezletilé děti obrovská výhoda pro všechny zúčastněné. Do roku 1982 se musela dohoda o vypořádání týkat veškerého majetku, který tvořil společné jmění manţelů pod hrozbou neplatnosti této dohody. Dohoda o vypořádání jen části společného majetku byla tedy naprosto vyloučena. Pokud manţelé zapomněli do takové dohody zahrnout byť jen jedinou vidličku, byla tato dohoda neplatná. To se po roce 1982, naštěstí, změnilo a dnes je jiţ moţné uzavřít dohodu o vypořádání týkající se libovolné části společného majetku. Do roku 1998 nebyla ani stanovena ţádná zvláštní forma pro dohodu o vypořádání. Proto dohoda manţelů mohla být učiněna ústně, písemně, ale i konkludentně. To dnes jiţ ovšem neplatí a je vţdy striktně poţadována písemná forma dohody o vypořádání společného jmění manţelů. Pokud do společného jmění patří i nemovitost, nabývá dohoda účinnosti aţ vkladem do katastru nemovitostí, a to vzhledem k tomu, ţe vlastnictví k nemovitostem se nabývá vkladem do katastru nemovitostí a tudíţ dohoda je účinná aţ tímto vkladem a ne jen uzavřením platné smlouvy. Nepostačí, je-li ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění manţelů uzavřena dohoda týkající se nemovitosti, ale je třeba v této lhůtě podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitosti, jinak uplynutím této lhůty nastanou podmínky pro vypořádání dle zákonné domněnky a nemovitost se stane podílovým spoluvlastnictvím bývalých manţelů.108 Při uzavírání dohody o vypořádání se manţelé nemusejí drţet ţádných zásad a mají naprostou smluvní volnost. Jen ustanovení § 150 odst. 2 Obč.Z. výslovně omezuje smluvní volnost ve vztahu k právům věřitelů, tedy třetích osob, jeţ nejsou účastníky dohody o vypořádání společného jmění (těmi jsou jen bývalí manţelé) tak, ţe jejich práva nemohou být dohodou dotčena. Pokud by tyto práva třetích osob dotčena byla, je jinak platná dohoda ve vztahu k věřitelům neúčinná. Zejména v těch případech, kdy manţelé uzavřou dohodu, v jejímţ důsledku jednomu z manţelů připadne veškerý majetek, zatímco druhý manţel nezíská nic. Takové vypořádání můţe podstatně ztíţit uspokojení práv věřitele tam, kde jeho dluţníkem je právě ten manţel, který nezískal ţádný majetek. Věřitel je za podmínek uvedených v § 42a Obč.Z. oprávněn odporovat právním úkonům, které dluţník učinil, v tomto případě tedy dohodě o vypořádání 108
R 44/2000
111
společného jmění manţelů.109 V ostatních případech, kde práva věřitelů dotčená nejsou, není dán důvod, aby nerovnost podílů manţelů na vypořádání byla nějakým způsobem postihována, pokud vypořádání odpovídá jejich svobodné vůli. Dohoda manţelů o vypořádání společného jmění manţelů, kterou jeden z účastníků nebude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho, není neplatná pro rozpor s § 150 Obč.Z.110 Dohoda však musí být dostatečně určitá, aby byla platná. Pokud se manţelé například dohodli na rozdělení „nábytku, nádobí a knih“ jednou polovinou, lze i takto souhrnně označené věci povaţovat za dostačující specifikaci, naopak část dohody, která by se týkala „zbývajícího vybavení bytu“ by činila dohodu účastníků v této části neplatnou pro neurčitost. Speciální dohodu o vypořádání společného jmění manţelů upravuje zákon o rodině ve svém ustanovení § 24a, který na rozdíl od vypořádání jiţ zaniklého společného jmění poţaduje její uzavření jiţ v době před rozvodem manţelství. Předloţení této dohody soudu je jedním z předpokladů pro rozvod manţelství dle § 24a ZoR. Uzavření písemné dohody o vypořádání s úředně ověřenými podpisy manţelů, kterou si manţelé upraví své vzájemné majetkové vztahy, a to pro dobu po rozvodu manţelství včetně otázky společného bydlení a případně i otázky vyţivovací povinnosti, je jednou z podmínek pro nesporný rozvod. Tedy pro rozvod, kde nebude nutné před soudem zjišťovat příčiny rozvratu manţelství, ale soud manţelství rozvede po předloţení této dohody o vypořádání a po splnění dalších podmínek stanovených pro rozvod manţelství dle § 24a ZoR. Dohoda nabude účinnosti samozřejmě aţ pravomocným rozsudkem soudu o rozvodu manţelství. Pokud by součástí společného jmění byla i nemovitost, v této části nabude dohoda účinnosti aţ vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. Soud obsah takové dohody nezkoumá ani neschvaluje, omezí se jen na její konstatování, aniţ by posuzoval její věcnou správnost, coţ bývá ovšem často kritizováno z toho hlediska, ţe po rozvodu manţelství dle § 24a ZoR. pak bývají tyto dohody záměrně napadány pro svou neplatnost z důvodu neurčitosti či jiných vad. Podle judikatury je dohoda manţelů o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená před zánikem společného jmění manţelů, která představuje jednu Knappová M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1.díl. 4.aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 400 110 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 726/99 109
112
z podmínek pro nesporný rozvod (neboli rozvod dohodou) bez zjišťování příčin rozvratu, účinná jedině v tom případě, ţe o rozvodu manţelství bylo rozhodnuto dle § 24a ZoR., neboť jen ve spojení s tímto typem rozvodu, zaloţeném na dohodě manţelů, je zákonem dovolena.111 V ostatních případech je tato dohoda uzavřená před zánikem společného jmění neplatná a je třeba ji uzavřít aţ po jeho zániku, neboť občanský zákoník stanoví v § 149 odst. 1, 2: „ Zanikle-li společné jmění manželů, provede se vypořádání.“ Domnívám se, ţe by bylo vhodné umoţnit manţelům uzavřít platně takovouto dohodu v případě jakéhokoliv rozvodu. Tím by se opět rozvádějícím manţelům prohloubila moţnost, se co nejdříve domluvit na tak zásadní otázce, jako jsou jejich majetkové vztahy po rozvodu bez ohledu na to, zda splní i všechny ostatní podmínky pro rozvod dle § 24a ZoR.
4.2 Vypořádání rozhodnutím soudu Nedojde-li k vypořádání společného jmění manţelů dohodou, rozhodne na návrh některého z manţelů soud. Kaţdý z bývalých manţelů má právo ve tříleté lhůtě počítané od zániku manţelství podat návrh na vypořádání společného jmění soudem. V průběhu těchto tří let, musí být návrh v podobě ţaloby podán u soudu, soud však nemusí v této lhůtě rozhodnout.112 Po marném uplynutí tříleté lhůty nastává zákonná domněnka vypořádání. Soud není návrhem účastníků na způsob vypořádání vázán, jelikoţ je povinen se řídit určitými pravidly, podle kterých se vypořádání provádí: -
soud musí určit výši podílů kaţdého manţela na společném jmění (podíly manţelů jsou zásadně stejné aţ na výjimky)
-
soud musí zohlednit zásluhy kaţdého manţela při nabývání společného majetku, aby mohl stanovit odpovídající výši jeho podílu
-
soud musí přihlíţet k potřebám nezletilých dětí
-
soud musí stanovit jasná pravidla pro výpočet tzv. zápočtů – kaţdý manţel má právo poţadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaloţil na společný
111 112
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 257/2001 Knappová M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1.díl. 4.aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 402
113
majetek, a povinnost nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloţeno na jeho výlučný -
soud musí zajistit dostatečnou právní ochranu třetích osob (věřitelů)
4.2.1. Podmínky pro vypořádání SJM soudem a obecné otázky řízení Podmínkou pro vypořádání společného jmění manţelů soudem je podání návrhu v podobě ţaloby na vypořádání společného jmění k soudu, a to ve tříleté lhůtě od zániku manţelství. Ţalobu je oprávněn podat kterýkoli z bývalých manţelů. Soud provede vypořádání jen těch majetkových hodnot, které účastníci řízení učiní předmětem vypořádání, to znamená, ţe soud sám nezjišťuje, který majetek je součástí jejich zaniklého společného jmění. Bývalý manţelé tedy mohou ohledně části jejich společného majetku uzavřít dohodu o vypořádání, ohledně další části podat návrh na vypořádání k soudu a zbylou část ponechat na vypořádání zákonnou domněnkou. Povinnost soudu ze své vlastní iniciativy zjišťovat, co vše do vypořádávaného majetku patří, platila jen do roku 1982. Zákon tehdy umoţňoval jen dva způsoby vypořádání, a to dohodou manţelů nebo rozhodnutím soudu na návrh některého z manţelů. K vypořádání mohlo dojít kdykoliv po zániku manţelství a nebyla pro něj stanovena ţádná lhůta. Proto se vypořádání muselo týkat všeho majetku, který do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manţelů náleţel v době jeho zániku.113 V návrhu musí být uvedeny všechny majetkové hodnoty, které účastníci chtějí vypořádat, dále důkazy, které doloţí, ţe uvedené majetkové hodnoty jsou součástí zaniklého společného jmění a konečný návrh, vyjadřující navrhovatelem poţadovaný způsob vypořádání, s tím, ţe tímto konečným návrhem soud není vázán. Řízení o vypořádání společného jmění manţelů je řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách postavení jak navrhovatele, tak odpůrce. Kaţdý z účastníků má právo označovat majetek, který je třeba vypořádat, a přesto se nejedná o vzájemnou ţalobu. Ani zpětvzetí ţaloby není moţné bez souhlasu obou účastníků, jelikoţ za navrhovatele je třeba povaţovat obě strany sporu, a proto zpětvzetí návrhu , učiněné jen jednou z nich, nemůţe vést bez souhlasu druhé strany k zastavení řízení. 114 113 114
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 684/2004
114
Z odůvodnění rozsudku soudu musí být zřejmé, jak soud dospěl k danému způsobu vypořádání, jaké důkazy a úvahy ho k tomu vedly. Jednotlivé věci, které jsou přiděleny jednomu z účastníků musí být přesně popsány a určeny, především v případě věcí nemovitých se vyţaduje přesné označení dle § 5 katastrálního zákona. Finanční částku, kterou jeden z účastníků je povinen vyplatit druhému na vyrovnání podílů je třeba přesně specifikovat a stanovit způsob, jakým soud k této částce dospěl. Rozsudek o vypořádání společného jmění manţelů je závazný jen pro účastníky, práva třetích osob jím nejsou dotčena. Řízení o vypořádání společného jmění manţelů bývá jedním z nejtěţších a nejsloţitějších soudních řízení, jeţ se zpravidla neobejde bez rozsáhlého dokazovaní včetně znaleckých posudků a
zkoumaní odborných otázek. Proto také bývá pro
účastníky finančně a časově značně náročné. I při pečlivém zkoumání provedených důkazů a důsledném uplatnění zákonných zásad pro vypořádání, nelze nikdy rozhodnutím soudu absolutně spravedlivě společné jmění vypořádat, neboť ne na všechny moţnosti a ţivotní situace můţe zákon pamatovat a je pak na soudci, aby uváţlivě tyto situace posoudil a jeho rozhodnutí tak obstálo nejen z hlediska zákona, ale i z hlediska zásad obecné spravedlnosti.
4.2.2. Předmět vypořádání Podle dřívější právní úpravy byly předmětem vypořádání společného jmění manţelů všechny majetkové hodnoty, které tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manţelů a soud měl povinnost sám zjišťovat, co do tohoto jmění patří a následně všechny tyto majetkové hodnoty vypořádat. To dnes jiţ neplatí, manţelé si nemusejí zvolit jen jediný způsob vypořádání, ale všechny tři dnes platné způsoby vypořádání mohou libovolně kombinovat. Podá-li bývalý manţel návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto návrhem vázán, co do rozsahu, avšak není vázán navrţeným způsobem vypořádání mezi bývalé manţely.115 Důkazní břemeno leţí na účastníkovi, který tvrdí, ţe určitá věc je součástí společného jmění manţelů a je tedy na něm, aby prokázal, ţe věc byla nabyta za trvání manţelství. Pokud se mu toto tvrzení podaří prokázat, avšak druhý účastník tvrdí 115
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2433/99
115
odlišné skutečnosti, které věc ze společného jmění vylučují, bude důkazní břemeno na něm, aby tyto skutečnosti prokázal. Co se týče vypořádání věcí, je podmínkou, aby věci v době rozhodování soudu existovaly a v době zániku společného jmění manţelství tvořily jeho součást. Pokud jeden z bývalých manţelů určitou věc, která tvoří součást společného jmění manţelů v mezidobí mezi zánikem společného jmění a jeho vypořádáním prodá či daruje (v rozporu s § 145 Obč.Z.) bez souhlasu druhého, jde o relativně neplatný právní úkon. Proto soud vychází z toho, ţe je při vypořádání nutno i takovou věc do společného jmění zařadit a vypořádat tím způsobem, ţe věc přikáţe tomu účastníkovi, který ji neplatně prodal a měl tedy z prodeje uţitek. Zde nutno mít na paměti, ţe je jedná o neplatnost relativní a té je nutno se dovolat. Pokud by ovšem šlo o dispozici platnou, tj. věc by byla prodána či darována se souhlasem druhého účastníka, pak by jiţ nešlo tuto věc do společného jmění zařazovat. Podle povahy právního úkonu by pak do společného jmění šlo zahrnout jen peněţní částku nebo jinou věc, která byla za věc původní získána.116 V rámci vypořádání společného jmění se vypořádávají i práva a závazky, které tvoří jeho součást. Na společných dluzích se účastníci podílejí zásadně ve stejném poměru, v jakém se podílejí na společném majetku.117
4.2.3. Ocenění vypořádávaného jmění Nezbytnou podmínkou pro vypořádání společného jmění je zjištění ceny jednotlivých majetkových hodnot. Hodnota věci se zjišťuje, buď shodným prohlášením účastníků nebo, pokud se neshodnou, znaleckým posudkem, který vypracuje soudem ustanovený znalec. Při stanovení ceny se vţdy vychází z ceny věci obvyklé v daném místě a v dané době rozhodování soudu, která vyjadřuje aktuální trţní hodnotu. Při vypořádávání společného jmění manţelů je třeba vycházet ze stavu věci v době jeho zániku, avšak z ceny věci v době prováděného vypořádání. Stavem věci rozumíme její stáří, kvalitu, míru opotřebení apod. Tento stav je velmi důleţitý pro následné ocenění, 116 117
R 42/72 Dvořák, J.a Spáčil, J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007, s. 213.
116
avšak je třeba vycházet z cen odpovídajících (podle obecně závazných cenových předpisů či vývoje cen věcí) cenám platným v době rozhodování soudu o vypořádání. Je tomu tak proto, aby nebyl jeden z bývalých manţelů neoprávněně zvýhodněn či znevýhodněn oproti druhému, jelikoţ ceny věcí (např. nemovitostí, automobilů) kolísají podle poptávky a nabídky, sociální situace, jejich stáří, opotřebení a dalších okolností. U oceňování cen věcí movitých zpravidla problém nebývá, účastníci se na ceně většinou shodnou, jelikoţ movité věci nebývají tak zásadní poloţkou v jejich vypořádání a tím ušetří čas i peníze za znalecké posudky. Cena movitých věcí by měla vyjadřovat částku, za kterou by bylo moţno si stejnou či obdobnou věc pořídit. Například stejně starou ledničku, stejných či podobných uţitných vlastností ve stejném technickém stavu. Vychází se z domněnky, ţe účastník musí vynaloţit nějakou konkrétní částku, aby si věc, jeţ zůstala po vypořádání druhému účastníkovi mohl obstarat. U oceňování nemovitostí to tak snadné jiţ nebývá, jelikoţ nemovitost většinou tvoří nejpodstatnější hodnotu vypořádávaného společného jmění, na jejíţ ceně se účastníci nejsou schopni shodnout, a proto je zpravidla zapotřebí určit cenu znaleckým posudkem. Měla by to být tzv. obvyklá cena nemovitosti, tedy cena, za kterou lze nemovitost ve stavu a v době, kdy došlo k zániku společného jmění realizovat na trhu s nemovitostmi v dané oblasti v době rozhodování soudu.118 Cena by měla být tvořena nabídkou a poptávkou po nemovitostech tohoto druhu v daném místě a době.
4.2.4. Vnosy a zápočty Co si představit pod tímto pojmem nejlépe charakterizuje ustanovení § 149 odst. 2 Obč. Z., které stanoví, ţe kaţdý manţel má právo poţadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaloţil na společný majetek, a povinnost nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloţeno na jeho ostatní majetek. Jedná se tedy o přesuny mezi majetkem společným, náleţícím do společného jmění, a výlučnými majetky manţelů. K těmto přesunům dochází v běţném ţivotě opravdu často, aniţ bychom si to příliš uvědomovali. Například pokud si manţelka nakoupí oblečení, šperky, boty a kosmetiku ze společných prostředků (tj. např. z výplaty) tyto věci se stávají jen jejím 118
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 629/2000
117
výlučným vlastnictvím, jelikoţ se jedná o věci osobní potřeby. Nákup věcí osobní potřeby se ale za investice ze společného jmění do výlučného majetku jen jednoho z manţelů nepovaţuje, jelikoţ by bylo velmi zdlouhavé, neefektivní a často i nemoţné tyto skutečnosti prokazovat a vypořádávat u soudu. Při vypořádání společného jmění se neprojeví ani investice z výlučného majetku do společných potřeb rodiny, jako je financování chodu společné domácnosti nebo společné dovolené, či investice do věci ve společném jmění, která však ke dni jeho zániku jiţ ve společném jmění nebyla.119 Musí se tedy vţdy jednat o investice do společné věci, která ke dni zániku společného jmění existuje, a proto se vypořádává. Obvyklou investicí z výlučných prostředků do společného jmění je pořízení věci z části z prostředků společných a z části z prostředků výlučných. Kaţdá věc nabytá byť jen z části z prostředků ze společného jmění se automaticky stává jeho součástí. To, co bylo na koupi věci vynaloţeno z výlučných prostředků je pak ale nutno nahradit, přičemţ se přihlíţí k částce, která byla z výlučných prostředků investována, k opotřebení věci a k její současné hodnotě. Jednou z nejčastějších investic ze společného jmění do výlučného majetku jednoho z manţelů je oprava či rekonstrukce nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jednoho z manţelů. Zde pak nastává základní problém s odstupem času zjistit a doloţit jaká byla výše těchto investic, z jakých zdrojů byly tyto pouţité investice a kdo co udělal svépomocí, kdo co komu zaplatil apod. Moţným řešením je pouţít rozhodnutí Nejvyššího soudu, které sice řeší investice do nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, ale je pouţitelný i pro tento případ. Dle Nejvyššího soudu vzniká vlastníku nemovitosti prospěch v rozsahu, v němţ se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaloţených investic), a to k okamţiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci.120 Komplikovanost a těţkopádnost provedení těchto zápočtů je zřejmá. Dalším případem vynaloţení nákladů ze společného majetku na majetek jednoho z manţelů jsou případy, kdy jeden z manţelů nabyl dědictvím do svého výlučného vlastnictví majetek s povinností vyplatit dědické podíly ostatním dědicům, a tyto podíly
119 120
R 42/72 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 355/2001
118
byly vyplaceny za společných prostředků obou manţelů. K tomu je nutno při vypořádání také přihlédnout. To, co bylo vynaloţeno ve prospěch některého z manţelů, avšak nikoli na jeho majetek, nemůţe být předmětem zápočtů. Platí-li manţel výţivné na dítě z předchozího vztahu, nejde o částky vynaloţené na jeho majetek, a proto nelze takto vynaloţené částky započíst. Toto platí i o částkách vynaloţených na věci osobní potřeby, platbách na pojištění jednoho z manţelů, částkách zaplacených na pokutách či náhradě škody, částkách vynaloţených k úhradě běţných povinností a povinností vyplývajících ze zákona (vyţivovací povinnost).121 Cílem zápočtů je navrátit do společného majetku vše, co bylo investováno na výlučný majetek jednoho z manţelů. Ačkoliv se jedná o určitý druh pohledávky, přesto nepodléhá nárok na provedení zápočtu promlčení. Avšak pokud není nárok na vypořádání vzájemných investic uplatněn ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manţelů, nastupuje vypořádání právní domněnkou a tím je jiţ soudní vypořádání vyloučeno. Je patrné, ţe značné potíţe nastávají při snaze vypočítat výši zápočtů, jelikoţ zákon nestanoví, jak tento výpočet provést. Situaci dosti komplikuje zejména to, ţe v praxi bývá obtíţné zjistit s odstupem let zda, v jaké výši, z jakého důvodu a kdy byly náklady vynaloţeny a zda se jedná o náklady vynaloţené na společné jmění či na výlučný majetek jednoho z nich.
4.2.5. Výše podílů každého z manželů Při vypořádání společného jmění manţelů se zásadně vychází z toho, ţe podíly obou manţelů na společném majetku jsou stejné. Existují ovšem výjimky, kdy lze podíly manţelů určit i v jiném poměru, přihlíţí se při tom především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se který z manţelů přičinil o nabytí a udrţení společného majetku a k tomu, jak se který z manţelů staral o rodinu, děti a společnou domácnost. Půjde zejména o případy, kdy jeden z manţelů za trvání manţelství buď vůbec nepracoval, zejména kdyţ se vyhýbal poctivé práci, počínal si nezodpovědně k rodině, Dvořák, J.a Spáčil, J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007, s. 223
121
119
nestaral se o její potřeby, způsobil škodu, která musela být za trvání manţelství uhrazována, a druhý manţel na jejím způsobení neměl ţádnou vinu, nebo konečně, kdyţ i z jiných důvodů bylo zjištěno, ţe manţel se o nabytí společných věcí nezaslouţil nebo zaslouţil jen v míře podstatně menší.122 Okolnost, ţe kaţdý z manţelů má jiné předpoklady pro výdělečnou činnost, nevede k nerovnosti podílů, ani samotná skutečnost, ţe jeden z manţelů nemůţe pracovat, ačkoli by chtěl k nerovnosti podílů nevede. V těchto případech se přihlíţí i k tomu zda a jak se nepracující manţel staral o rodinu, děti a společnou domácnost. Dalším důvodem pro sníţení podílu jednoho z manţelů můţe být například skutečnost, ţe manţel utrácí velké mnoţství peněz za alkohol, drogy, gamblerství či jiné neřesti, ale i aktivity jinak zcela nezávadné jako jsou nákladné sportovní „koníčky“ a aktivity, které podniká manţel sám bez druhého manţela. Naopak důvodem pro zvýšení podílu jednoho z manţelů mohou být jeho mimořádné zásluhy o nabytí společného majetku. K této situaci judikatura uvádí jen jeden případ, a to případ kdy jeden z manţelů je světově úspěšný sportovec, který vyvíjí značné úsilí, aby získal toto postavení a tomu odpovídající nadstandardní příjmy.123 Z uvedeného příkladu však nelze dovozovat, ţe neobvykle vysoké příjmy dosaţené v důsledku neobvyklého úspěchu a vynaloţení neobvyklého úsilí jednoho z manţelů automaticky znamenají nestejný poměr podílů manţelů na společném jmění. Tak tomu rozhodně není. Kaţdý případ musí být posuzován dle svých konkrétních a specifických hledisek a nelze pouţít ţádné obecné pravidlo. Pro upřesnění, i u jiţ uvedeného případu světově úspěšného sportovce je totiţ nutné přihlédnout také k těţší rodinné situaci manţelky, která musí pečovat o společnou domácnost a děti sama, snášet relativní osamění, podporovat manţela v jeho sportovním úsilí, být mu oporou a snášet všechna příkoří s tím spojená. Ta skutečnost, ţe manţelé jiţ spolu neţijí ve společné domácnosti a hospodaří odděleně, nemá za následek zánik společného jmění manţelů, ani na jeho existenci nemá ţádný jiný vliv. Nelze proto dovodit, ţe věci nabyté jedním z manţelů nepatří do společného jmění manţelů jen proto, ţe byly získány v době, kdy manţelé jiţ nevedli společnou domácnost. Tato skutečnost můţe případně jen ovlivnit velikost podílu kaţdého z manţelů zejména z hlediska přičinění o nabytí a udrţení společného majetku,
122 123
R 70/65 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2433/99
120
avšak není automaticky důvodem pro stanovení rozdílných podílů na jejich společném majetku.124 Při stanovování výše podílů kaţdého z manţelů na společném majetku je třeba zohlednit i potřeby nezletilých dětí svěřených do výchovy jednomu z manţelů. V praxi se tyto potřeby nezletilých dětí zohledňují ale spíše při stanovování toho, která konkrétní věc bude přikázána manţelovi, který pečuje o děti, neţ při stanovování výše podílů. Je třeba přihlíţet k povaze věci z hlediska její účelnosti, vyuţitelnosti a upotřebitelnosti. Je zřejmé, ţe například dětský kočárek či postýlku soud přiřkne tomu z manţelů, který má dítě v péči a ne druhému z manţelů, kterému by dané věci nebyly k ničemu. Proto přihlédnutí k potřebám nezletilých dětí nemusí vţdy nutně znamenat zvýšení podílu toho z manţelů, kterému byly děti svěřeny do výchovy. V souvislosti s touto problematikou je nutné ještě připomenout, ţe soud by se měl vţdy také zabývat otázkou, zda předmětné věci nejsou přímo majetkem dětí (počítač, jízdní kolo,mobilní telefon apod.), jelikoţ takové věci nesmí být do vypořádání zahrnuty. K důvodům rozpadu manţelství se při stanovení výše podílů zásadně nepřihlíţí, avšak v krajních případech judikatura nevylučuje, aby i k těmto skutečnostem bylo výjimečně přihlédnuto. Praxe nepřihlíţí ani okolnosti rozvodu, a pečlivě váţí, zda při nich nevznikly nějaké momenty morálně tak silné, ţe by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při vypořádání přihlédnuto.125 Rozvod manţelství s určením viny jednoho z manţelů na rozpadu manţelství by zřejmě dnes jiţ k ničemu dobrému nepřispěl. Jedině snad pro nevinného manţela, který se na rozpadu manţelství nepodílel by to mohla být určitá morální satisfakce. Otázkou však zůstává, zda nevinný manţel vůbec existuje, jelikoţ rozpad manţelství je vţdy částečná vina obou manţelů. Určení viny jednoho z manţelů mělo svůj význam dříve v historii, kdy se rozvod manţelství povaţoval za něco společensky nepřijatelného a ostudného. V dnešních společenských podmínkách tomu tak ale jiţ není, dnes jiţ ţije většina párů v nesezdaném či homosexuálním souţití a není to ţádná ostuda či handicap, ale obvyklý standard. Ani rozvedená manţelství dnes jiţ netvoří výjimku, ba naopak spíše pravidlo, coţ je dosti smutné, nicméně je tomu tak. Téměř nikoho dnes nezajímají důvody rozvodu manţelství, ani čí to byla vina, proto není třeba, aby soudy tuto vinu jednoho z manţelů vyslovovaly. Soudní praxe stejně ukázala, ţe i dříve soudy 124 125
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1342/2002 Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manţelů. Praha: Linde, 2000, s.201
121
většinou vyslovovaly vinu na rozpadu manţelství stejnou měrou oběma manţelům, protoţe v mnoha případech bylo velmi obtíţné určit vinu jednoznačně.126
4.3.
Vypořádání zákonnou domněnkou
Posledním moţným způsobem vypořádání je vypořádání nevyvratitelnou právní domněnkou. Tento způsob je nejjednodušší, jelikoţ bývalí manţelé nemusejí dělat vůbec nic a po uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění manţelů nastane automaticky tento způsob jeho vypořádání. Ustanovení § 150 odst. 4 Obč.Z. stanoví: „Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.“ Tento způsob vypořádání zavedla aţ novela občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. účinná od 1.4.1983. Jedná se o nevyvratitelnou právní domněnku, a proto nastupuje automaticky bez ohledu na vůli bývalých manţelů či jejich případný omyl ohledně běhu a trvání této lhůty. Domněnka nastupuje i v případě, ţe návrh na vypořádání společného jmění manţelů byl u soudu podán po uplynutí tříleté lhůty od jeho zániku, a to jen v důsledku nesprávného vyznačení data právní moci rozsudku o rozvodu manţelství.127 Jsou-li podmínky pro uplatnění nevyvratitelné domněnky splněny, stane se movitá věc předmětem výlučného vlastnictví a věci nemovité se stávají předmětem podílového spoluvlastnictví se stejnými podíly spoluvlastníků, bez ohledu na to, kdo je uţívá.128 Katastr
nemovitosti
samozřejmě
ţádnou
změnu
vlastnictví
nemovitosti
automaticky nezapíše. K tomu je třeba po uplynuti lhůty doloţit rozsudek o rozvodu
Dvořák, J.a Spáčil, J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007, s. 233 127 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1057/2003 128 Dvořák, J.a Spáčil, J.Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s. 2007, s. 239 126
122
manţelství, neplatnosti manţelství nebo zúţení společného jmění s doloţkou právní moci a nejlépe souhlasné prohlášení manţelů, ţe se ţádné řízení o vypořádání u soudu nevede ani nedošlo k jiné dohodě o vypořádání společného jmění. V případě nesoučinnosti druhého manţela by pak, dle mého názoru, mohlo postačit vedle uvedeného pravomocného rozhodnutí soudu i sdělení příslušného soudu, ţe ţaloba na vypořádání společného jmění manţelů nebyla podána. Význam této právní domněnky je jednoznačně v potřebě nastolení právní jistoty ohledně společného majetku bývalých manţelů i ohledně jejich práv a závazků. Vypořádání zákonnou domněnkou je závazné jak pro účastníky samotné, tak pro třetí osoby, které jsou povinny jej respektovat a nemohu se pro němu nijak bránit.
5. ČLENSKÝ PODÍL V BYTOVÉM DRUŽSTVU Pokud vznikne jednomu z manţelů za trvání manţelství právo na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu, pak vznikne kromě společného nájmu druţstevního bytu manţely i jejich společné členství v bytovém druţstvu. Toto společné členství v bytovém druţstvu můţe vzniknout jedině mezi manţely, mezi jinými osobami je vyloučeno. Pro vznik společného členství je podstatné, aby jednomu z manţelů vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu, samotné sloţení členského vkladu ke vzniku společného členství nestačí. Jiná situace je ovšem ta, pokud vznikne jednomu z manţelů právo na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu ještě před uzavřením manţelství, tedy jeden z manţelů byl členem druţstva jiţ před uzavřením manţelství. Uzavřením manţelství pak sice vznikne společný nájem druţstevního bytu manţely, avšak společné členství v bytovém druţstvu tu nevzniká. Členem bytového druţstva je pouze ten manţel, kterému právo na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu vzniklo v době před uzavřením manţelství, a tomu také ex lege náleţí členský podíl a práva a povinnosti s ním spojená. Pokud za trvání manţelství dojde k úplatnému převodu členského podílu, tj. manţelé koupí členský podíl v bytovém druţstvu, pak vznikne společný nájem druţstevního bytu manţely a současně i společné členství manţelů v bytovém druţstvu.
123
Členský podíl v bytovém druţstvu zde pak tvoří součást společného jmění manţelů. To platí naprosto shodně i v případě bezúplatného převodu členského podílu, tj. darování členského podílu v bytovém druţstvu manţelům za trvání manţelství. Ustanovení Obč.Z. které říká, ţe do společného jmění manţelů nepatří majetek získaný za trvání manţelství darováním se zde nepouţije, jelikoţ tomu brání kogentní právní úprava o vzniku společného členství manţelů v bytovém druţstvu. Je tedy naprosto lhostejná vůle dárce, jelikoţ kogentní právní úprava zde má přednost. V případě dědění je to tak, ţe pokud jeden z manţelů nabude dědictvím členský podíl v bytovém druţstvu, pak tento členský podíl náleţí pouze do jeho výlučného vlastnictví a společné členství manţelů v bytovém druţstvu nevzniká, je tedy pouze on jeho výlučným členem a vzniká zde pouze společný nájem druţstevního bytu. Vše výše uvedené ovšem platí pouze za předpokladu splnění zákonné podmínky společného souţití manţelů (§ 703 odst. 3 Obč.Z.). Z výše uvedeného je patrné, ţe na vypořádání členského podílu v bytovém druţstvu, i kdyţ je součástí společného jmění manţelů, se nepouţijí zcela shodná pravidla pouţívaná při vypořádání společného jmění manţelů. Se zánikem manţelství následně zaniká i společné členství manţelů v bytovém druţstvu a společný nájem druţstevního bytu. Poté je nutné vypořádání společného členského podílu, který náleţí do společného jmění manţelů. Na rozdíl od společného jmění manţelů však společné členství manţelů v druţstvu nezaniká ex lege samotným zánikem manţelství, ale je tu třeba ještě další právní skutečnosti, a to buď dohody bývalých manţelů nebo rozhodnutí soudu. Právo společného nájmu druţstevního bytu nelze vypořádat samostatně, jelikoţ toto právo je neoddělitelně spjato s členským podílem v bytovém druţstvu. Jak uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ČR právo společného nájmu bytu manţely není majetkovým právem samostatně vypořadatelným jako součást společného jmění manţelů. Přitom v právní teorii ani soudní praxi není pochyb o tom, ţe ani po rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manţely není (společné) právo nájmu bytu manţely, o které jeden z rozvedených manţelů v důsledku takového rozhodnutí přišel, předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manţelů. V tomto ohledu není rozdílu mezi právem společného nájmu bytu manţely a právem společného nájmu druţstevního bytu manţely. Nedohodnou-li se rozvedení manţelé o nájmu bytu,
124
soud na návrh jednoho z nich rozhodne, ţe se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manţelů bude byt dále uţívat jako nájemce. Nabyl-li práva na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu jeden z rozvedených manţelů před uzavřením manţelství, zanikne právo společného nájmu bytu rozvodem a právo byt uţívat zůstane tomu z manţelů, který nabyl práva na nájem bytu před uzavřením manţelství. V ostatních případech společného nájmu druţstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manţelé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakoţ i o tom, kdo z nich bude jako člen druţstva dále nájemcem bytu.129 V lepším případě se bývalí manţelé (společní členové druţstva) dohodnou, kdo z nich bude nadále výlučným členem druţstva a nájemcem druţstevního bytu. Je zde ale malý zádrhel, a to ten, ţe takovou dohodu nelze platně uzavřít jiţ před rozvodem manţelství, jelikoţ zákon striktně hovoří o dohodě rozvedených manţelů. Dalo by se však polemizovat nad tím, zda lze platně uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí v podobě dohody dle § 24a ZOR o vypořádání vzájemných majetkových vztahů manţelů pro dobu po rozvodu, ve které se manţelé mají mimo jiné dohodnout i o právech a povinnostech společného bydlení. Lze usuzovat, ţe uzavření takovéto smlouvy vyloučeno není. Dalším typem dohody, která by snad mohla být v takových případech platně uzavřena je smlouva o zúţení společného jmění manţelů, kterou by se společné členství manţelů v bytovém druţstvu přeměnilo na výlučné členství jen jednoho z manţelů. Společné jmění manţelů můţe být dle zákona zúţeno, a to maximálně aţ na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Ţádné omezení ohledně členského podílu zde není stanoveno, a proto lze vyvozovat, ţe i takovou smlouvou můţe být za trvání manţelství členský podíl v bytovém druţstvu přiřčen do výlučného vlastnictví jednoho z manţelů. Další moţností je vyhradit vznik společného jmění manţelů zcela nebo jen zčásti aţ ke dni zániku manţelství. Pokud se však bývalí manţelé nedohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným nájemcem předmětného bytu a zároveň výlučným členem bytového druţstva, rozhodne o tom na návrh jednoho z nich soud. Do doby takového pravomocného rozhodnutí soudu jsou však oba bývalí manţelé stále společnými členy bytového druţstva zavázáni vůči němu oba rovným dílem. Tomu z nich, který se pak nestane
129
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 460/2005
125
výlučným členem bytového druţstva a výlučným nájemcem bytu, náleţí část hodnoty členského podílu. Je tedy nutné provést vypořádání hodnoty členského podílu. Vyvstává otázka jak ocenit a ohodnotit členský podíl v bytovém druţstvu a s ním spojená členská práva a povinnosti. Touto otázkou se soudní praxe jiţ nejednou zabývala a nakonec dospěla k závěru, ţe hodnota členského podílu se stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, za kterou by bylo moţné převést členský podíl v dané době a místě. Nastává ale další sporná a zásadní otázka, a to ta, k jakému dni se zjišťuje cena obvyklá? Ke dni zániku společného jmění manţelů, ke dni vypořádání podílu nebo ke dni zániku společného členství bývalých manţelů v druţstvu? V soudní judikatuře lze nalézt rozhodnutí podporující všechny výše uvedené varianty. Nejvyšší soud se však jiţ odklonil o té varianty, ţe při oceňování hodnoty členského podílu se vychází z hodnoty podílu ke dni zániku společného jmění manţelů. Jiţ se odklonil i od varianty, ţe se vychází ze stavu členského podílu v době zániku společného členství bývalých manţelů v druţstvu a z ceny odpovídající době vypořádání. I tento názor se dnes jiţ jeví jako nesprávný. Pro určení hodnoty členského podílu v bytovém druţstvu se vychází vţdy z ceny obvyklé ke dni zániku společného členství bývalých manţelů v bytovém druţstvu.130 Tedy rozhodným dnem je den zániku společného členství, nikoli den zániku společného jmění manţelů či den jeho vypořádání. V řízení o vypořádání společného jmění manţelů se obecně vychází ze stavu vypořádávaného majetku ke dni zániku společného jmění manţelů, avšak z ceny odpovídající době jeho vypořádání. Toto pravidlo vychází z toho, ţe teprve řádným vypořádáním dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k dané věci a teprve tímto okamţikem s věcmi můţe ten z manţelů, kterému jsou přikázány do jeho výlučného vlastnictví volně nakládat bez ohledu na vůli druhého bývalého manţela. A proto i cena věci musí vycházet z ceny dosaţitelné v době, kdy se vypořádání provádí. U členského podílu v bytovém druţstvu toto však neplatí. Zde se uplatňuje pravidlo, ţe ten z bývalých manţelů, kterému připadl členský podíl v bytovém druţstvu, ať uţ na základě dohody či na základě rozhodnutí soudu, můţe s tímto podílem a s právy s ním spojenými libovolně nakládat od okamţiku zániku společného členství.
130
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2244/99
126
Proto je třeba při oceňování členského podílu vyjít ze stavu věci i ceny obvyklé v době zániku společného členství bývalých manţelů v bytovém druţstvu.131 Tomu bývalému manţelovi, který nebude nadále členem bytového druţstva a nájemcem druţstevního bytu náleţí náhrada odpovídající ceně jeho části členského podílu. Co kdyţ ale bývalý manţel, který se stal výlučným členem bytového druţstva a zároveň výlučným nájemcem bytu nebude mít dostatek finančních prostředků na vyplacení odpovídající hodnoty jeho části podílu? V řízení o vypořádání společného jmění manţelů by se tento problém dal snadno řešit prostřednictvím majetkových přesunů v rámci celkového vypořádání. Nejen z tohoto důvodu vyvstává úvaha nad tím, zda by nebylo na místě sloučit tyto dvě řízení dohromady. Jednoznačně by se tím ušetřilo mnoho problémů a se členským podílem by pak bylo nakládáno jako s jakoukoli jinou majetkovou hodnotou v rámci společného jmění a platila by pro něj pak i zákonná domněnka vypořádání. V současné době, kdy členský podíl v bytovém druţstvu není podřazen obecnému reţimu zrušení a vypořádání společného jmění manţelů vznikají značné komplikace, a to nejen v souvislosti s naplněním zákonné domněnky vypořádání. Právní účinky zákonné domněnky vypořádání se projeví po uplynutí třech let od zániku manţelství ve vztahu ke společnému členskému podílu bývalých manţelů tak, ţe členský podíl zůstane i nadále společný, akorát přestane náleţet do společného jmění manţelů a stane se předmětem podílového spoluvlastnictví manţelů. Pak platí, ţe podíly obou manţelů jsou stejné a nebude jiţ moţno stanovit rozdílné podíly bývalých manţelů, ale lze poţadovat vţdy jen hodnotu jeho poloviny. Pokud stále společné členství manţelů trvá, lze podat ţalobu dle § 705 odst. 2 Obč.Z. na určení, který ze společných členů bude i nadále výlučným členem druţstva a výlučným nájemcem druţstevního bytu. Následně by se mělo provést vypořádání hodnoty členského podílu, a to buď dohodou nebo rozhodnutím soudu na návrh jednoho z bývalých manţelů. Pokud tento návrh na vypořádání podá ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manţelů, můţe ţádat i stanovení různých podílů, po uplynutí této lhůty a nastolení zákonné domněnky vypořádání společného jmění jiţ můţe poţadovat jen vypořádání v reţimu podílového spoluvlastnictví s rovnými podíly účastníků. Toto právo se v uvedeném případě promlčuje v obecné promlčecí lhůtě tří let, která počne 131
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 2063/2008
127
běţet od okamţiku, kdy nastaly účinky zákonné domněnky vypořádání společného jmění manţelů.132 Hodnota členského podílu nemůţe být vypořádána dříve, neţ rozhodnutí soudu o zániku společného členství a určení výlučného člena bytového druţstva nabude právní moci. Proto judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, ţe v takovém případě se můţe manţel, který se nestal členem druţstva, po uplynutí této lhůty domáhat na druhém manţelovi, aby mu vyplatil polovinu hodnoty členského podílu. O vypořádání hodnoty členského podílu lze rozhodnout aţ po zrušení práva společného nájmu bytu a společného členství manţelů v druţstvu, jelikoţ do té doby není zřejmé, kdo se stane výlučným členem druţstva a výlučným uţivatelem bytu, a tak nemůţe být ani určeno, který z manţelů má platit kompenzaci druhému.133
132 133
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 590/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 775/2007 a sp.zn 22 Cdo 5384/2007
128
VI. Závěr
Z celé této práce zjevně vyplývá fakt, ţe instituce manţelství prochází v dnešní době a v naší civilizaci váţnou společenskou krizí. Neustále se sniţuje počet uzavíraných sňatků a zkracuje se i doba jejich trvání. Stále však podstatná většina populace alespoň dočasně ve svazek manţelský vstoupí, a tím se dostane do oblasti působnosti právních norem upravujících vztahy mezi manţely. Problematika těchto vztahů se dotýká v podstatě kaţdého. A to buď přímo tím, ţe v manţelství ţije či ţil, nebo nepřímo tím, ţe v takovém svazku sice nikdy neţil, ale při svých právních úkonech se někdy setkává s protistranou, která má manţela či manţelku. Tímto i na jeho právní vztahy dopadají zákonné úpravy týkající se vztahů mezi manţely. Je tedy zjevné, ţe se nikdo těmto právním vztahům zcela nevyhne a mají dopad na kaţdého z nás. Proto podstatná většina občanskoprávních sporů se dotýká otázek vztahů mezi manţely. Jedná se například o řízení o rozvod manţelství, o výţivné rozvedeného manţela, o zrušení společného nájmu bytu, o vypořádání společného jmění manţelů, o zúţení společného jmění manţelů apod. Jedná se ovšem i o další druhy sporů, kde je alespoň jeden z účastníku ve stavu manţelském. To nutí soud minimálně vyhodnotit, zda předmětná pohledávka je pohledávkou společnou oběma manţelům či nikoliv, zda je nutný souhlas druhého manţela s vedením sporu, jestliţe se jedná o společnou pohledávku spadající do společného jmění a druhý manţel v řízení nevystupuje a obdobné případy. Soud hraje v těchto sporech značnou roli, jelikoţ mnoho sporů je důsledkem neznalosti účastníků dané problematiky, kdy účastníci ani sami přesně nevědí, na co mají ze zákona nárok a na co nikoliv. Proto soudce má moţnost při důkladné znalosti dané problematiky v rámci pokusu o smírné řešení sporu účastníkům vysvětlit i aspekty hmotněprávní, podpořit tato tvrzení judikaturou a na základě toho navrhnout smírné řešení. Je zcela jisté, ţe tato práce problematiku majetkových vztahů nevyčerpává zcela, jelikoţ se jedná o problematiku natolik rozsáhlou, ţe nebylo moţné ji v jedné práci o daném rozsahu zcela pojmout. Jedná se proto stručný přehled a charakteristiku institutu
129
společného jmění manţelů se zaměřením na některé problematické otázky, jako je například nedostatečná ochrana jednoho z manţelů před závazky druhého. Přestoţe by se na první pohled mohlo zdát, ţe výlučný majetek jednotlivých manţelů je dostatečně chráněn moţností modifikace zákonného rozsahu společného jmění manţelů například dohodou o zúţení, nelze s tímto názorem souhlasit. Ze zákona jednoznačně vyplývá, ţe na takovou dohodu se lze odvolat jen tehdy, je-li její obsah věřiteli znám jiţ při vzniku pohledávky. Pokud však manţelství jiţ neplní svou funkci a manţelé ţijí odděleně, je více neţ pravděpodobné, ţe zavazující manţel tuto modifikaci věřiteli neoznámí a druhý z manţelů nemá o právních úkonech zavazujícího manţela ani tušení. Proto se manţel ochrany svých práv nedovolá, a to ani přes zamýšlenou ochranu svých práv provedenou zúţením společného jmění. Východiskem a řešením by mohl být návrh, objevující se v nové kodifikaci občanského zákoníku, jeţ předpokládá existenci veřejného rejstříku, kam by byly povinně zapisované předmanţelské smlouvy a manţelské smlouvy. Takový veřejný seznam manţelských smluv existuje například v Německu. Ze zásad platných i pro jiné veřejné rejstříky by pak ochrana slabšího manţela i třetích osob vyplývala přímo z existence tohoto rejstříku. Třetí osoby by tak měly moţnost ověřit si vţdy před vznikem závazkového vztahu majetkové poměry druhé strany. Naše současná právní úprava týkající se manţelství a rodiny je roztříštěna do několika zákonů, a to do zákona o rodině, kde najdeme upraveny vztahy rodinněprávní, do občanského zákoníku, který upravuje majetkoprávní vztahy mezi manţely, do občanského soudního řádu, kde nalezneme procesní otázky samotného soudního řízení. Vhodnější a přehlednější by bylo sjednocení celé dané problematiky do jednoho kodexu, k čemuţ by mohlo dojít v rámci připravované rekodifikace občanského zákoníku, kdy by rodinné právo mělo být vráceno zpět do občanského zákoníku.134 Nezbývá tedy jen doufat, ţe uvedené legislativní snahy dospějí brzy ke zdárnému konci a odborná i laická veřejnost se dočká moderního, přehledného a srozumitelného občanského zákoníku, který nahradí dosavadní zastaralý a mnohokrát novelizovaný zákoník.
134
Eliáš Karel, Havel Bohumil. Osnova Občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Pzeň: Aleš Čeněk, 2009.
130
Seznam použité literatury Právní předpisy
I. -
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 301/2000 Sb., zákon o matrikách, jména a příjmení ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 120/2001 Sb., zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti ve znění pozdějších předpisů
II. -
Komentáře Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Systém právních informací Aspi, 2000
-
Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Linde, 2003
-
Holub, M., Nová, H. Zákon o rodině a předpisy související. 4. vydání. Praha: Linde, 2000
-
Komentář k zákonu o právu rodinném. Praha: Orbis, 1954
-
Švestka, Spáčil, Štenglová, Hulmák. Komentář k občanskému zákoníku. Praha: C.H. Beck, 2009.
III.
Monografie
-
Baudyš, P. Katastr a nemovitostí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003
-
Bičovský, J. Bezpodílové spoluvlastnictví manţelů. Praha: Orbis, 1978
-
Blaţke, J. Majetkové právo manţelské. Sborník studií z občanského práva. Praha: Orbis, 1953
-
Dvořák, J. a Spáčil, J. Společné jmění manţelů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha: Aspi, a.s., 2007
-
Eliáš Karel, Havel Bohumil. Osnova Občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních korporacích. Pzeň: Aleš Čeněk, 2009.
-
Hrušáková, M. Sňatek a paragrafy. Praha: Computer Press a.s., 2000
131
-
Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 1998
-
Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s., 2005
-
Malý, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a.s.,2005
-
Murphy, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon, 1999
-
Pokorný, M., Holub, M., Bičovský,J. Společné jmění manţelů. Praha: Linde Praha, a. s. 2000
-
Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999
-
Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2006
-
Stieber, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vydání. Praha: Typus, 1930
-
Trestní právo hmotné. 3. vydání. 2. díl. Zvláštní část. Praha: Codex Bohemia, 1997
-
Veselá, R. a kol. Rodina a rodinné právo, historie,současnost a perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, s.r.o.,2003
IV. -
Odborné články Boele, Woelki, K. Cesta k evropskému rodinnému právu. Právní praxe, 1999, č. 2-3
-
Dvořák, J., Winterová, A. K právní odpovědnosti za závazky druhého manţela. Právní praxe, 1999, č. 9
-
Hrušáková, M., Fiala, J. Několik úvah nad institutem majetkových vztahů mezi manţely. Právník, 1991, č.2
-
Jindřich, M. Dohoda o rozšíření nebo zúţení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manţelů v praxi. Právní rozhledy, 1995, č. 1
-
Koncepce nového civilního kodexu. Právní praxe, 1996, č.5-6
-
Vlasáková, L., Kříţová, V. Modifikace rozsahu SJM a odpovědnost manţelů za závazky. Ad Notam, 2004, č.3
132
V.
Judikatura 1. Rozhodnutí soudů ČR
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Ddo 1803/2000
-
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 T 120/2001
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 366/99
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 555/2002
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2615/2004
-
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 116/96
-
Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 15/97
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 798/2004
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2988/99
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1642/2004
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1658/98
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3005/99
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2986/2000
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 820/2003
-
Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 398/2005
-
Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 162/2005
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1389/2003
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 279/2003
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2457/2004
-
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 1043/2007
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/2003
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 373/2007
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2005
-
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 5 Cmo 604/94
-
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Cmo 735/95
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 177/97
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2940/2007
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2793/2006
-
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 35 Ca 52/94
-
Rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 35 Ca 50/94
133
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1476/2000
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1725/2006
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2406/2004
-
Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 180/2003
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1389/2003
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2211/2004
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 174/1998
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2263/2004
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2594/2008
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 555/2002
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 629/2000
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 726/99
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 257/2001
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2433/99
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 629/2000
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 355/2001
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1342/2002
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1057/2003
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 460/2005
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2244/99
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 2063/2008
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 590/2003
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 775/2007
-
Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 5384/2007 2. Stanoviska a rozhodnutí publikovaná ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
-
R 104/67
-
R 42/72
-
R 74/73
-
R 49/01
134
-
R 16/74
-
R 85/05
-
R 44/2000
-
R 70/65
135
Resumé As the subject for my viva work I have chosen married couples´ shared ownership, because I believe that this issue is very current, its legal regulations insufficient and currently completely inappropriate, and also this topic concerns all of us. The goal of my work is to assess the existing legal regulations of property relations between spouses, to point out to some of their imperfections, and to try to at least outline the appropriateness of a different solution to the problems that occur in connection with these legal regulations. This topic seems very current to me because it influences every-day lives of all of us and not many fully realize all consequences of our current legal regulations for married couples´ shared ownership when concluding marriage. On the other hand, those who are fully aware of them do not conclude marriage at all, or they will try to modify their future property relations between spouses in the form of prenuptial and marriage agreements, by which they modify the legal scope of married couples´ shared ownership. The work is divided into six elementary main chapters, which further include under-chapters and sections. At the very beginning there is a short introduction into the history and development of the legal regulations of married couples´ shared ownership, then follows the characteristic of the term married couples´ shared ownership with focus on its origin, end and contents. Attention is given to the great amendment of the Civil Code carried into effect by Act No. 91/1998 Coll., which has brought many changes into the legal regulations of married couples´ shared ownership. The next chapter deals with the options to modify the legal scope of married couples´ shared ownership, its advantages and potential shortcomings. The next main chapter deals with the end and settlement of married couples´ shared ownership, which is a very extensive issue and it is very often and very long the subject in our Civil Courts. Here I have tried to outline how to orientate oneself in such extensive property, which the married couple has acquired during their many-year marriage, the method to best settle this in a way that each obtains to which they are entitled by law and to make sure that both parties are satisfied given the situation. Towards the end of the work I took the liberty of summarizing most of the substantial conclusions which may be made, most of the potential imperfections, and I have expressed my hope that in future the current 136
inappropriate state of our legal regulations concerning married couples´ shared ownership changes for the better. It is hoped that I have been able to adequately summarize and assess the legal regulations of property relations between spouses, using technical literature as well as judicature and make certain conclusions.
137
Anglický název práce, klíčová slova společné jmění manţelů - married couples´ shared ownership manţelství – marriage zánik manţelství - end of marriage rozvod - divorce majetkové vypořádání - property settlement majetek - property
138
