UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra teologické etiky a spirituální teologie

Jiřina Vaňková

VÝZNAM SVÁTOSTI SMÍŘENÍ PRO MRAVNÍ ŽIVOT ČLOVĚKA

Bakalářská práce

Vedoucí práce: ThLic. Mgr. Jaroslav Lorman, Th.D

Praha 2012

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

Bibliografická citace Význam svátosti smíření pro mravní život člověka [rukopis] : bakalářská práce / Jiřina Vaňková ; vedoucí práce: Jaroslav Lorman. -- Praha, 2012. -- 48 s.

Anotace Bakalářská práce „Význam svátosti smíření pro mravní život člověka“ si klade za cíl teoreticky zpracovat základní pojmy, týkající svátosti smíření ve vztahu k mravnímu jednání člověka. Práce je členěna do čtyř kapitol a kromě teoretické části obsahuje i část praktickou, která je koncipována jako dotazníkový průzkum a jeho následné kritické vyhodnocení. První tři kapitoly si kladou za cíl teoreticky rozebrat základní témata spojené s mravním jednáním člověka (mravnost, svědomí) a se svátostí smíření (hřích, vina). Čtvrtá kapitola se věnuje vyhodnocení dotazníkového šetření, jehož stěžejním cílem bylo zjistit, zda svátost smíření nějakým způsobem ovlivňuje mravní jednání člověka.

Klíčová slova mravní život, svědomí, hřích, svátost smíření

Annotation The thesis "The Meaning of Sacrament of Reconciliation for the Life of a Moral Man" deals with essential theoretical terms concerning the sacrament of reconciliation in relation with ethical behaviour of a man. The thesis is divided into four chapters and besides the theoretical part it also includes a practice questionnaire and its evaluation. The first three chapters look into main topics related to the ethical behavour of a man (morals and conscience) and to the sacrament of reconciliation (sin and consequences). The fourth chapter

evaluates the questionnaire, the aim of which was to find out if the sacrament of reconciliation affects the ethical behaviour of a man in any way.

Keywords

Počet znaků (včetně mezer): 72 564

Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce ThLic. Mgr. Jaroslavu Lormanovi, Th.D. za věnovaný čas, metodické vedení a odborné rady. Také bych ráda poděkovala Evě Pavlíkové, Ph.D. za pomoc s tvorbou dotazníkového šetření. Závěrem děkuji P. ThDr. Františku Haškovi in memoriam za duchovní vedení v průběhu psaní této práce.

Obsah ÚVOD...................................................................................................................7 1. Mravní život....................................................................................................9 1.1 Mravní svědomí..............................................................................................9 1.2 Morálka v životě každého z nás/ Morální hodnoty.......................................13 2. Svátost smíření ............................................................................................15 2.1 Vývoj svátosti smíření - biblický a historický aspekt ................................15 2.2 Hřích ............................................................................................................22 2.2.1 Hřích v Bibli ............................................................................................22 2.2.2 Definice hříchu ........................................................................................24 3. Svátosti smíření a mravní život člověka.....................................................27 3.1 Mravní jednání člověka ..............................................................................27 3.2 Význam svátosti smíření pro mravní život člověka ....................................29 4. Výzkum – význam svátosti smíření.............................................................32 4.1 Úvod..............................................................................................................32 4.2 Vyhodnocení dotazníků................................................................................33 4.3 Celkové hodnocení výsledků výzkumu........................................................37 ZÁVĚR..............................................................................................................40 Seznam literatury..............................................................................................41 Přílohy................................................................................................................44

ÚVOD Přijímání svátosti smíření je nedílnou součástí života každého katolíka. „Co je tedy svátost smíření? Je to osobní setkání milosrdného Boha s hříšníkem, který prosí o odpuštění.“ 1 Tato svátost je častěji než jiné svátosti předmětem různých úvah, diskusí, ale i mnohých nedorozumění. Jedná se také o svátost, která nepochybně ovlivňuje morální postoje a z tohoto důvodu jsem se rozhodla zabývat se ve své bakalářské prácí významem svátosti smíření pro mravní život člověka. Práce je členěna do čtyř kapitol, ve kterých je nejprve důkladně teoreticky analyzována problematika mravního života a svátosti smíření. V prvních dvou kapitolách se práce zaměřuje na otázku mravního jednání, svědomí, definice hříchu, i historického, a teologického vývoje svátosti smíření. Nejpodstatnější částí práce je třetí kapitola, která se pokouší nalézt význam svátosti smíření na mravní život člověka. Poslední kapitola je koncipována jako praktická část bakalářské práce, která pomocí dotazníkového průzkumu mapuje mínění o svátosti smíření, včetně významu této svátosti pro osobní mravní vývoj člověka. Pro účely této práce jsem využila dostupnou literaturu k daným tématům. Čerpala jsem výhradně z literatury v českém jazyce, neboť v současné době máme v češtině k dispozici díla například H.Webera, G. L. Müllera či A. 1

Augustyn, Józef. Svátost smíření: inspirace nejen pro zpovědníky. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 7.

7

Anzebachera, ve kterých jsou reflektována daná témata. Z českých teologů jsem čerpala například z publikací Jiřího Skoblíka. Pro potřeby této práce jsem také využila Katechismus katolické církve, dokumenty II. vatikánského koncilu i Dokumenty Mezinárodní teologické komise.

8

1. Mravní život 1.1.

Mravní svědomí

„Svědomí je úkon praktického rozumu (osvíceného vírou), kterým člověk hodnotí skutek (úkon) podle shody nebo neshody s mravním pravidlem.“2 Svědomí člověku ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Posuzuje také každou volbu člověka tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, jeli špatná. Svědomí posuzuje naše jednání před vykonáním skutku – v době rozhodování, volby, při vykonávání skutku – máme možnost jednání zanechat, a po vykonání skutku – cesta k nápravě špatného skutku či radost z vykonání dobrého. Dosvědčuje vztah k nejvyššímu dobru – k Bohu. „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho neustále vybízí k tomu, aby druhé skutečně miloval, konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce… Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem… Svědomí nejtajnější střed a svatyně člověk, v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Proto je nutné, aby každý člověk byl dostatečně usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí a řídil se jím, aby slyšel hlas Boha, který k němu promlouvá.“3

2

, Katechismus katolické církve., Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 450. GS 16.

3

9

Svědomí je vnitřní prožitek morálky, je to reakce člověka na mravní principy a normy. Svědomí zahrnuje poznávací procesy, hodnotící momenty a emocionální komponenty. Weber chápe svědomím celek morálních představ člověka. Vědomosti o dobru a zlu, o úkolech a zákazech, ale také citové postoje získal v průběhu života.4 Nejprve si ujasníme dva základní pojmy, jejichž význam je podobný, ne však stejný. Jedná se o mravnost a morálnost. Mravnost, mravný znamená obsahový aspekt, nikoli aspekt svědomí.5 Morálnost, morální znamená čistou shodu jednání se svědomím, nezávisle na obsahu, který je motivem. 6 V této kapitole se pokusím více přiblížit pojem svědomí, mravní svědomí. Budu pojednávat o tom, co určuje, jaké jednání bude svědomí vyžadovat, a zároveň co určuje, které jednání bude morální. Chápání svědomí se v průběhu dějin různě vyvíjelo. Uvědomění si jevu svědomí lze pozorovat už ve starověkém Babyloně (znepokojení nad chybným jednáním) či v Indii (neviditelný bůh, který přebývá v nitru). Sokrates hovoří o nechuti při vzpomínce na špatný čin, Seneka mluví o hlídači a pozorovateli dobra a zla v člověku a Filón Alexandrijský o Božím vkladu do člověka.7 V tradici morální teologie hrál velkou roli výklad Aristotela, který Aristoteles v souvislosti s rozlišením teorie a praxe rozlišil na teoretický a praktický rozum. Teoretický rozum vychází z toho, co je zvláštní, neobvyklé, proměnné, a vystupuje k všeobecnému, a tak dosahuje teoretického poznání. 4

Weber, H. Všeobecná morální teologie. Praha, Zvon,Vyšehrad, 1998, s. 173. Anzenbacher, Arno. Úvod do filozofie, Praha, SPN, 1991, s. 223. 6 Tamtéž. 7 Srov. Skoblík, J., Přehled křesťanské etiky.Praha:Karolinum,1997, s. 30. 5

10

Jeho cílem je pravda.8 Oproti tomu praktický rozum vychází z všeobecného – od pravdy a dobra, a toto všeobecné vztahuje na jedinečné situace, ve kterých člověk jedná. Praktický rozum klade otázku: Co mám dělat zde a teď? Jeho koncem je začátek jednání.9 Arno Anzenbacher ve svém Úvodu do filosofie uvádí, že termín praktický rozum lze ve spojitosti s etikou nazvat svědomím.10 První ucelenou nauku o svědomí předložil Tomáš Akvinský, který tvrdí, že svědomí je aplikací znalostí na určitou situaci. Člověk, který jedná proti svému svědomí ničí svůj mravní život v jeho kořeni, ze kterého plyne svobodná odpovědnost člověka a jeho nasměrování k Bohu. Svědomí bezpodmínečně zavazuje. Kdo jedná proti vlastnímu svědomí, jedná proti tomu, co osobně rozpoznal jako Boží vůli, což znamená, že hřeší. Je proto nezbytné, aby člověka jednal v sousledu se svým svědomím. Opatrný také popisuje, že na svědomí můžeme nahlédnout ze dvou stran, a to jako schopnost pozorovat vlastní činy a jako projev hodnotové škály, kterou má člověk. Opatrný se také zmiňuje o tom, že svědomí lze pozorovat i u duševně nemocných lidí, čímž poukazuje na jeho univerzalitu.11 V základní rovině je proto svědomí považováno za nadosobní schopnost rozpoznat dobro a zlo, které nemá svůj původ v člověku, ale přesto, jak uvádí Allmen, vyrůstá ze srdce, což je nejhlubší složka lidské osobnost. 12 Kant ve svém díle Metaphysik der Sitten uvádí, že svědomí patří k podstatě člověka, aby byl schopen rozlišovat mezi dobrem a zlem.13 Biblické inspiraci konceptu svědomí dominuje učení apoštola Pavla.Ten mluví o svědomí v souvislosti s odměnou za konání dobra a trestu za konání 8

Srov. Anzenbacher, A. Úvod do filozofie. Praha: SPN, 1991, s. 233. Anzenbacher, A., Úvod do filozofie. Praha: SPN, 1991, s.235. 10 Tamtéž. 11 Tamtéž. 12 Allmen, J., J., Biblický slovník, s. 45. 13 Matuška,J. P., Zpověď. Olomouc, 2008, s.20. 9

11

zla. Jinými slovy můžeme říci, že ten člověk, který koná dobro, je od vládní moci chválen a princip odměny a trestu pak působí v souladu s jeho svědomím. Každý člověk se podřizuje vlastní vnitřní podstatě – svému svědomí. Dobro a zlo je vymezeno souladem s Boží vůlí. Na základě biblických textů lze usoudit, že svědomí je pro Pavla subjektivní veličinou, je závislé na Bohu a je umocněno jeho silou a milostí. 14 Úsudek svědomí je vepsán Bohem do srdce (Římanům1,15). Apoštol Pavel vnímá vážnost svědomí a vyzdvihuje ho, ale také ho vnímá střízlivě. Nad svědomím stojí Boží slovo a boží láska, stejně jako Boží milost, na kterou je odkázán a ze které žije. Lze říci, že svědomí v Pavlově podání netvoří autonomní autoritu a neztotožňuje se s Bohem. Nese v sobě znamení lidské slabosti.15 Novotný uvádí, že se díky tomu křesťan podřizuje vládní moci, a to ne z toho úhlu pohledu, že ji vnímá jako vnější moc, ale uznává a vnímá vnitřní autoritu toho, co sám v sobě chápe jako Boží vůli.16 V podobném duchu také Dufour ve svém slovníku uvádí, že přímý úmysl, který je vedený pevným přesvědčením, přivádí ke klidnému svědomí, a proto také křesťan zachovává poslušnost vůči občanské autoritě nejen ze strachu před trestem, ale kvůli a pro své svědomí, protože víra poukazuje na to, jak je daná moc ve službách Boha.17 V současnosti je náhled teologů na svědomí nejednotný. Jiří Skoblík říká, že „současná doba vkládá do pojmu svědomí vnímání hodnot, vnitřní poznání, vědomí povinnosti, odpovědnost, mravní cítění nebo základ vlastního já, takže užít slova svědomí vyžaduje připojit ihned vysvětlení, co se jím míní.“18 Helmut Weber je zastáncem scholastického pojetí, uvádí však dodatek, že „je ovšem jej třeba doplnit. Chybí v něm pro svědomí zvlášť 14

Srov. Weber,H. Všeobecná morální teologie. Praha:Zvon, Vyšehrad, 1998, s.194-195. Tamtéž s. 195. 16 Novotný,A. Biblický slovník, s.1032. 17 Dufour ,L. X. Slovník biblické teologie, s. 491. 18 Skoblík, J., Přehled křesťanské etiky. Praha: Karolinum, 1997, s. 30. 15

12

charakteristický jev emocionálního dotčení.“19 Tomuto požadavku odpovídá filosofický slovník Waltra Buggera, kde uvádí „svědomí v širším slova smyslu znamená schopnost lidského ducha poznat mravní hodnoty, příkazy a zákony, v užším smyslu pak jejich užití na vlastní jednání, které máme bezprostředně provést. Je to vnitřní instance, jež zcela osobním, nepřeslechnutelným způsobem člověku oznamuje, co má dělat a co nedělat … před činem vyslovuje svůj soud … po činu pak jako moc chválící či soudící… Působivým svědectvím moci svědomí je mravní lítost.“20 Mravní kvality každého z nás jsou v podstatě kvalitami naší vůle. Ve vztahu k našemu svědomí se rozhodujeme o tom, zda-li je to dobré či špatné. Ve filosofickém slovníku Géralda Durozoije samostatnost či nezávislost svědomí charakterizována jako „životní postavení jedince nebo skupiny, kteří se řídí mravním zákonem uloženým zvenku.“21 1.2 Morálka v životě každého z nás/ Morální hodnoty Náboženství a morálka nejsou shodné pojmy. A přesto je náboženství jedním z hlavních opěrných bodů morálních institucí. Náboženství je vyjádřením vztahu k mimolidské skutečnosti, kterou křesťan prožívá. Morálka je systém regulativů lidského jednání, který je založen na rozlišování správného a nesprávného a schopnosti v těchto kategoriích prakticky jednat. Dobro je to, co těší a uspokojuje, co odpovídá našim tužbám a naplňuje je. Dobro je to, co je dokonalé a žádoucí. Nejvyšší princip dobra je bytí.

19

Weber, H. Všeobecná morální teologie. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1998, s. 172. Brugger,W. Filosofický slovník. Praha. Naše vojsko,1994, s. 424. 21 Durozoi, G. A kol. Filosofický slovník. Praha:EWA Edition, 1994, s. 107. 20

13

S morálkou se v našem životě setkáváme ve dvou vzájemně se prolínajících rovinách. Jeden úhel pohledu nám uvádí etiku coby reflexi základních pravidel lidského jednání a soužití. Druhý aspekt je individuální a pojí se s hledáním smyslu našeho života, životního štěstí a s hodnotovou orientací v životě vůbec. V první rovině může mít mravnost podobu nezbytného plnění společenských konvencí tak, abychom se nepodrobili společenskému odsouzení a posuzování, anebo získali nějakou výhodu. Může mít také podobu osvojených zvykových způsobů jednání a chování, které si běžně ani neuvědomujeme. Tato funkce morálky pomáhá zajistit základní fungování lidské společnosti. Charakteristickým příkladem tohoto úkolu morálky mohou být tradované normy, které nás vyzývají k ohleduplnosti, k soucitu, k laskavosti k druhým. Někdy takto usměrňované jednání a chování můžeme označit pojmem slušnost. Obvykle příliš nevyžadujeme zdůvodnění těchto norem, protože spontánně vycítíme, že jsou důležité pro společnost, tedy i pro nás – jako součást společnosti. Plnění těchto pravidel nabývá podoby zvyku, často je propojeno s etikou. Člověka, který navenek splňuje všechny dané normy, nemusíme ještě řadit mezi mravně silné osobnosti. Může mravně selhat v nějakých extrémních situacích či v situaci pro něj nové, v níž nelze mechanicky uplatnit stereotypy chování a osvojených mravních pravidel. Ve druhé rovině je morálka chápána jako uvědomělé usilování o mravní zdokonalování při hledání smyslu života a životní orientace vůbec. Když jsme se rozhodli konat dobro, klademe si otázku, v čem spočívá, jaká jsou jeho kritéria, jaké hodnoty jsou nejdůležitější a jaká je jejich posloupnost. Ve svém životě se velmi často dostáváme do různých situací, které řešíme instinktivně, na základě okamžitého impulsu. Má-li se však jednat o odpovědné jednání, ve 14

kterém přebírá člověk odpovědnost nejen za své okolí, ale také za své sebezdokonalení, je třeba se impulzivnímu rozhodování vyhýbat. Je nutné si uvědomit, že nahodilé jednání může mít důsledky, které jsou vážně hodnoceny veřejným míněním ale i našim svědomím, a to ihned či s odstupem času. Mravní výchova tedy není možná bez konkrétních hlavních zásad.

2. Svátost smíření 2.1 Vývoj svátosti smíření - biblický a historický aspekt Následující podkapitola se zabývá vývojem svátosti smíření, a to jak z historického, tak především z biblického pohledu. Jak uvádí P. Alfons J. Skowronek

22

náznaky svátosti smíření můžeme nalézt

již ve Starém Zákoně, kde se jednalo spíše o otázku niterného obrácení či kulticko-rituální kající praxi, jako kupříkladu: „Kněží, opásejte se k naříkání, kvílejte, sluhové oltáře, vejděte, nocujte v žíněných suknicích, sluhové mého Boha, neboť dům vašeho Boha je zbaven obětních darů a úliteb. Uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění, shromážděte starší, všechny obyvatele země do domu Hospodina, svého Boha, a úpějte k Hospodinu.“23 Otázku smíření samozřejmě řeší Nový zákon, a to zejména postava Jana Křtitele, který navazuje na proroky a vyzývá k pokání: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“

24

Po Janu Křtiteli přichází Ježíš Kristus, který

22

Sborník: Umění zpovídat. O svátosti smíření z pohledu různých disciplín. Např. Joel 1,13-14. 24 Mk 1, 4 23

15

odpouští hříchy a tuto moc, která přísluší jen Bohu,25 předává Petrovi26 a celé církvi27. Evangelium sv. Jana nám výše zmíněné připomíná ve dvacáté kapitole: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“28 Prvotní církev používala jako prosbu o odpuštění například modlitbu Otčenáš. Tato modlitba obsahuje prosbu o odpuštění: „ a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ Tato prosba zároveň představuje vyznání, protože ten, kdo se modlí za odpuštění, zároveň vyznává, že se něčím provinil, čili zhřešil.

29

Jinými slovy, aby dosáhli prvotní křesťané odpuštění, bylo nutné, aby si nejprve odpustili navzájem a byli pokorní, jak je uvedeno v Listu Koloským: „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jak Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ 30 Nejstarší svědectví z doby pobiblické je z 2. století a jedná se o sbírku Hermův pastýř. V té se uvádí o pokání jedenkrát za život a z odpuštění není vyjímán žádný hřích, ani odpad od víry či cizoložství. Kupříkladu: Za ty všechny jsem se modlil k Pánu, protože se smiloval nade všemi, nad nimiž je vysloveno jeho jméno, a poslal k nám, kteří jsme proti němu zhřešili, anděla obrácení, obnovil našeho ducha a obnovil náš život, ač jsme byli porušeni a neměli naději na život.“

31

Jen neochota k pokání je důvod k tomu, že nedojde

k odpuštění hříchů.

25

Srov. Mk 2,7. Srov. Mt 16,19. 27 Srov. Mt 18,18. 28 J 20,23. 29 Srov. Nový biblický slovník. Návrat domů, 1996. 30 Kol 3,13. 31 Spisy apoštolských otců, s. 259. Kalich, 2004. 26

16

Biskup Cyprián (258) podle Finkenzellera

32

upřesňuje rozdělení hříchů

na všední a těžké. Ve svém díle se zabývá otázkou pochopení pokání. Hřích těžký odlučuje od eucharistického stolu a církevního společenství. Hřích před křtem se odpouští křtem. Formu pokání stanovuje biskup, ke smíření dochází vkládáním rukou na hříšníka. Biskupova pravomoc se odvolává na Mt 16 a 18. Hříšník mohl být exkomunikován ze společenství Božího lidu až do doby, než se obrátil33. Trest za hříchy měl různou podobu, postačovaly modlitby, půst, almužny a konání dobrých skutků, či další prvky pokání jako je lítost, obrácení, veřejné vyznání a dočasné vyloučení ze společnosti eucharistie. Začínají se také vytvářet rity kajících úkonů, které se například stávají součástí liturgie, která obsahuje vyznání vin a přijetí dlouhodobého stavu pokání, dostiučinění a smíření vkládáním biskupových rukou. Ve 3. století se také ale začíná koncepce pokání západní církve odlišovat od církve východní. Západní koncepce oceňuje zadostiučinění a napravení kajícníka. Východ i Západ dlouhodobě praktikoval povinnost vyznání se laikovi, což trvalo od dob rané církve až do 16. století. „V rané církvi vystupoval zpovědník při obřadu pokání jako přímluvce, který s hříšníkem solidárně nese jeho vinu. Proto nebylo bezpodmínečně nutné, aby byla vina vyznána knězi. Příslib odpuštění mohl vyslovit i laik.“

34

Pro veřejné

pokání existoval seznam těžších hříchů, ze kterých se vyznávalo biskupovi. Ten hříšníka zařadil mezi penitenty, takže měl zvláštní liturgický i právní statut. Nikde nelze dohledat modlitbu nebo absoluci, která by se týkala odpuštění pro jednotlivce. Ze seznamů hříchů se časem vyčlenily jako velmi závažné tři hříchy: idolatrie – tj. uctívání cizích bohů nebo model, vražda a cizoložství. Hříšník 32

Srov. Finkezeller, J. Dějiny svátosti pokání. 1985. Srov. 1K 5,11-13, 34 Grün, A.: Svátost smíření. KNA, 2010. s. 20-21. 33

17

vyznal a uznal svůj hřích biskupovi a začal nosit oděv pokání spolu s dalšími znaky hříšníka, kterými například bylo sypání popela na hlavu, dodržování přísného půstu, oplakávání hříchů, či dlouhé modlení. Doba pokání bývala různě dlouhá, podle závažnosti hříchů. Tedy od celoživotního, až po čtyřicetidenní, které končí v době postní na Zelený čtvrtek. V patristickém období přetrvával názor, že hříchy jsou odpuštěny církví působením Ducha svatého. „ Klement Alexandrijský radí křesťanům, aby vyhledali zkušeného duchovního vůdce a jemu se vyznali ze svých hříchů. Ten se pak za ně bude u Boha přimlouvat a stát při nich. Origenes mluví o lidech obdařených Duchem, kteří mají moc odpouštět hříchy, a tvrdí, že mají-li tyto dary Ducha, jsou také kněžími, i když nejsou nositeli žádných církevních hodností.

35

Napravený hříšník se stává až do konce života druhořadým

křesťanem, který má určitá omezení, například doživotní zákaz manželského soužití, či určitého povolání. Z tohoto důvodu lidé pokání odkládali až na konec života, tedy jako přípravu na smrt. Ve čtvrtém až šestém století začínají být pro pokání používány církevní kánony. Jsou přísnější, a to proto, aby byly potlačeny nepravosti, které se do církve dostávaly ve chvíli, kdy bylo křesťanství přijato za státní náboženství Římské říše.36 Pokání bylo stále možné jen jedenkrát za život, duchovní ale byli z tohoto pokání vyloučeni. Byli totiž potrestáni přísněji, a to konkrétně sesazením ze své funkce, což v této době bylo považováno za ekvivalentní pokání. Naděje na Boží milosrdenství nebyla nikomu upírána. Vložením rukou biskupa na hříšníka jsou započaty tři kroky nového typu pokání. Vyznání hříchů bylo neveřejné, což postačilo k určení míry pokání. Kajícníci jsou vyloučeni od eucharistie, přijímání a přinášení darů. Jsou oblečeni do kajícího 35 36

Tamtéž s. 16. Josef Finkenzeller: Z dějin svátosti pokání,Diakonia 1983/2, s. 24.

18

šatu a mají vyhrazené místo v kostele. Podle trestu je doba pokání různě dlouhá a může být až doživotní. Kající proces je ukončen vložením rukou biskupa, nebo jím pověřeným knězem, a smířením s církví. Kající proces býval ukončen na Zelený čtvrtek. Přísnost pokání měla za následek, že se lidé snažili pokání vyhnout, a tak se často stávalo, jak již bylo zmíněno, že je vykonali až před smrtí. Východní církve měly několik tříd kajícníků. Dělili se na slyšící, plačící a stojící. Počátkem 6. století, díky iroskotským mnichům, došlo k zavedení nové praxe, kterou bylo soukromé vyznání hříchů s rozhřešením. Tyto obce měly vlastní vývoj, a to díky zeměpisné uzavřenosti. Soukromé pokání se postupně stalo jedinou formou pokání v latinské církvi. V Evropě došlo k rozšíření této praxe během 6. až 10. století. Tato změna probíhala s obtížemi a odporem většiny církve, řešil ji například synod v Toledu v roce 589. “ 37 Postupně tak dochází k pozvolnému zániku veřejné zpovědi. Po prosazení tajné zpovědi požadovaly místní církve právními směrnicemi častější, či pravidelnou zpověď. 38 Na přelomu tisíciletí nastává změna, kdy se pokání koná až po rozhřešení. Tato praxe je až do dnešní doby. K této změně došlo proto, že se stávalo, že se kajícník často pro rozhřešení ke knězi nevrátil. Zpovědníci mohou používat knihy pokání (libri poenitentiales), kde jsou uvedeny sazby pokání za hříchy. Také se mění doba pokání z dlouhého na kratší a intenzívnější. Kde není možný z různých důvodů půst a noční bdění, je povoleni nahradit jej například almužnou apod. Jako forma pokání se prosazuje modlitba a začíná se objevovat také peněžité a zástupné pokání. Tedy placení někomu, kdo pokání vykoná za hříšníka. Způsob zástupného pokání se míjí účinkem, protože chybí vůle 37 38

Srov. Josef Finkenzeller: Z dějin svátosti pokání,Diakonia 1983/2, s. 25. Srov. Tamtéž..

19

hříšníka obrátit se. „V období rozkvětu vrcholné scholastiky je mínění, že rozhřešení neshlazuje hříchy; má spíše jiné účinky: smíření s církví nebo odpuštění časných trestů za hříchy. Teprve koncem 13. století se spolu s rozlišením dokonalé a nedokonalé lítosti prosadil názor, že i menší lítost ve spojení s rozhřešením může shladit hříchy. Tuto nauku později převzal Tridentský koncil a při ní zůstává dodnes. 39 Čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 vydává ve své 21. kapitole směrnici, která ujednocuje četnost zpovědi – věřící má povinnost přistoupit ke zpovědi alespoň jedenkrát za rok, a to o Velikonocích. „Hlavním motivem pro toto kázeňské opatření bylo pravděpodobně přání „obsáhnout“ co nožná nejširší obec věřících.“ 40 Tridentský koncil na svém 14. zasedání 25. listopadu 1551 odsuzuje mylné názory reformátorů. „Také debata o pokání a svátosti nemocných byla poměrně rychle ukončena. 14. sezení z 25. listopadu hájilo v devíti naukových kapitolách a 15 kánonech o pokání nutnost ušní zpovědi, soudní charakter rozhřešení a zadostiučinění: dekret o svátosti nemocných, kterou Luther považoval pouze za obřad, trval na jejím svátostném charakteru.“ 41 Koncil se odvolává na J20, 22n a učí, že „svátost pokání je svátost ustanovená Kristem na odpuštění hříchů spáchaných po křtu.“42 Koncil rozhodl o nutnosti vyznání všech smrtelných hříchů, které byly spáchány po křtu. Dalším tématem, projednávaným na tomto koncilu je lítost, její druhy, pojetí, síla a význam pro působení svátosti. Koncil zdůrazňuje nutnost vyznat ve svátosti pokání mimo lehkých hříchů také všechny hříchy těžké (smrtelné). Koncil reagoval na protestantské teology a hájil individuální zpověď. Během 16. století se 39

Srov. Tamtéž., s. 26. Umění zpovídat, str. 82. 41 Jedin, H.: Malé dějiny koncilů. Česká katolická charita, Praha, 1990. s. 73. 42 Srov. Josef Finkenzeller: Z dějin svátosti pokání, Diakonia 1983/2,s. 26. 40

20

v kostelech také objevuje zpovědnice nahrazující zpovídání v oltářním prostoru. Velký vliv na rozvoj svátostného života má biblické a liturgické hnutí, což se projevilo na II. vatikánském koncilu. „Svátosti smíření se týká požadavek zřetelnějšího vyjádření její povahy a účinku43, který spočívá v odpuštění od Boha a smíru s církví. V současnosti se volá po výraznějším znamení a účasti veřejnosti, která hříšníkovi pomáhá s láskou, příkladem a modlitbou. 44 Přesto, že se koncil svátostí smíření nezabýval do hloubky, poukázal na ekleziologický aspekt odpuštění hříchu. Připomněl, že když kajícníci dostávají odpuštění od Boha, zároveň se smiřují s církví. Kněz jako správce svátosti smiřuje hříšníka s Bohem a církví. V roce 1972 byly Kongregací pro nauku víry vydány směrnice pro udělování hromadného svátostného rozhřešení. Tyto směrnice umožňují udělovat hromadné rozhřešení v nebezpečí smrti bez předchozího vyznání. Směrnice je podmíněna tím, že musí být schválena biskupskou konferencí a kajícník je povinen osobní vyznání doplnit později. Ve směrnici Ordo Paenitentiae jsou uvedeny obvyklé i nové formy pokání - nabízí tři možnosti, jak tuto svátost slavit - první je individuální vyznání a rozhřešení, druhá spočívá ve společné kající bohoslužbě a jednotlivém vyznání a rozhřešení, a třetí je rozhřešení více kajícníků najednou bez individuálního vyznání.

45

Nově

se navíc zaujímá stanovisko ke kajícím bohoslužbám, které se rozšířily po II. vatikánském koncilu. Je vydáno upozornění na nebezpečí zaměňování slavení svátosti pokání a kající bohoslužby.

2.2 Hřích 43

SC 72. Skoblík, J. Nova et vetera pro zpovědníkya. Dostupné z . Cit. 16. 2. 2012. 45 Srov. Giglioni, P.: Svátosti Krista a církve. KNA, 1996. s. 116-117. 44

21

2.2.1 Hřích v Bibli Fenomén hříchu je v Bibli často zmiňován a existuje pro něj mnoho výrazů. Tato podkapitola se pokusí interpretovat hřích na základě dostupné teologické literatury. Pokud se zaměříme na Starý zákon, nesmíme opomenout problematiku prvotního hříchu,46 jedná se totiž o jeden ze základních příběhů, který nám osvětluje původ zla ve světě.47

Prvotní hřích bývá dnešními teology

interpretován jako porušení a převrácení obrazu Boha v člověku. Člověk se staví na místo Boha a chce za něho rozhodovat o otázce dobra a zla, čímž odmítá svou závislost na Stvořiteli. Tento spor je mimo jiné potrestán vyhnáním z ráje a vyplývají z něho důsledky, které ovlivnily celé lidstvo až do dnešní doby. Prvním z důsledků je změna postoje člověka k Bohu. „ I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě“48. Bůh reagoval tak, že člověka pokáral, odsoudil, proklel a vyhnal. Musíme si ovšem uvědomit, že touto reakcí nedošlo ke změně postoje Boha k člověku, postoj zůstal nadále stejný, charakteristický Boží láskou. To tedy znamená, že ačkoliv je hřích jednostranný, tedy jeho příčina je v člověku, jeho důsledky jednostranné rozhodně nejsou. Bůh nemůže hřích tolerovat, protože by tím popřel sám sebe, čili smysl svého stvořitelského díla. Pád člověka má trvalé následky pro celé lidstvo. Ovšem postavení hříšného člověka je od začátku doprovázeno také nadějí, protože nakonec je to sám Bůh, který udělá první krok k usmíření – což je možné vidět na příběhu poslání Abraháma. Hřích poznamenává celé dějiny Izraele. Například Exodus 32 vypráví příběh o klanění se zlatému teleti a tento příběh dokazuje stejný postoj Boha 46

Gn3 Bible a morálka. Biblické kořeny křesťanského jednání. KNA. 2010. 48 Gn 3,8. 47

22

k Izraelcům jako v případě provinění Adama a Evy. Hříchem se ve větší části zabývají ve svých kázáních i proroci. V prorocké literatuře můžeme pozorovat, že hříchy jsou obvykle charakterizovány v návaznosti na Desatero. Prorocké hnutí ovšem také přispělo k prohloubení pochopení viny a hříchu mezi lidem a to například prosazováním názoru, že každý nese odpovědnost za to, co činí. To znamená, že někteří proroci, například Jeremiáš či Ezechiel 49, definitivně odmítli kolektivní vinu a obrátili pozornost k nejvnitřnějšímu nitru člověka – k srdci. „ Hřích se totiž měří nejen vnějšími projevy, ale především postojem srdce.“50. Z hlediska Nového zákona je hřích nejčastěji používán jako selhání před Bohem, které vychází ze zlé vůle člověka. Hřích vyžaduje odpuštění. Odpuštění ze strany Boha je nezasloužený dar. Toto odpuštění se ovšem není podmínkou toho, aby člověk odpouštěl, což dokazuje Matoušovo evangelium: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“

51

Jedinou podmínkou odpuštění je tedy schopnost člověka

odpustit druhému člověku. Jednotlivé knihy Nového zákona nám dokazují, že služebníkem, který přišel osvobodit člověka od hříchu, je Ježíš z Nazaretu. Synoptická evangelia se shodují v tom, že Ježíš je především s hříšníky, aby jim zvěstoval odpuštění hříchů

52

, poté kritizuje pokrytectví těch, kteří se

domnívají, že jsou zadobře se Zákonem, ale mají zlé srdce. Na závěr překvapivě dochází k odhalení Božího milosrdenství k hříšníkům, což Ježíš dokazuje jednak svým slovem, ale především svými činy. 53

49

Jer 3,17; 6,7; 9,25; Ez 36,26. AUGUSTYN, J.:Svátost smíření. Karmelitánské nakladatelství, 2001, s.33. 51 Mt 6,14-15. 52 Mk 2,17 53 Srov. Lk 7,36 n. 50

23

Pro Janovo evangelium je typický výraz „hřích světa“ 54. Tímto spojením, dle dostupných výkladů Nového zákona, myslí evangelista něco víc, než zvláštní hříchy „Mluví o tajemné skutečnosti, která je plodí: je to moc nepřátelská Bohu a jeho království. S ní se Ježíš dostává do rozporu. Toto nepřátelství se projevuje odmítnutím světla. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.55 Podle Jana je toto nepřátelství způsobeno Satanem56, kterému propadá každý, kdo zhřeší. „Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, až každý, kdo zhřeší, je otrokem hříchu.“57 Skutky Satana plodí nenávist ke světlu a k pravdě, a tím tedy ke Kristu i k Otci, čímž dojde až k usmrcení Božího Syna. Tato zdánlivá porážka je ve skutečnosti vítězství. Na tomto vítězství mají účast i Ježíšovi učedníci. Teologií hříchu se specifickým způsobem zabývá i svatý Pavel. Pavel odlišuje od sebe slovo hřích jako hamartia a hřích jako hříšné skutky paraptoma. Nepodceňuje dosah hříšných skutků, ale jde za ně dál, až k jejich počátku. To znamená, že apoštolovi Pavlovi záleží na tom, aby popsal původ a účinky hříchu v každém člověku. Podle Pavla vstoupil hřích do světa neposlušností prvního člověka a od této chvíle vládne hřích nad všemi lidmi, což je poznatelné z lidské smrtelnosti: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“

58

Ojedinělost Pavlova pojetí hříchu tkví tedy v tom, že hříšnost

člověka není ovlivněna jen jeho aktuálním prohřešením, ale je mu dána dědičně. Člověk je tedy předurčen k hříšnosti a nemůže se jí nikterak vyhnout. 54

Jan 1,29. Jan 3,19 – 20. 56 Jan 8,44. 57 Jan 8,34. 58 Řím 5,12. 55

24

Na druhou stranu je nezbytné si uvědomit, že Pavlovi nejde o nějakou teologickou spekulaci o původu hříchu, ale pokouší se na pozadí hříchu vyložit význam dopadu Ježíšova vykupitelského činu. 59 2.2.2 Definice hříchu Hřích člověka provází celými dějinami od stvoření světa, až do dnešní doby, jen jeho pojetí se v průběhu dějin mění. V dnešní době se podle mého názoru význam slova hřích vysvětluje jako něco na jednu stranu nemravného, na druhou stranu ale také jako něco, co se zlehčuje, zesměšňuje. V minulosti byl hřích pojímán zcela odlišně než dnes. „Hřích nebyl totiž jen neškodným porušením nějakého nahodilého morálního kodexu, který vytvořili utlačovaní a frustrovaní středověcí klerikové. Pro naše předky „hřích“ označoval model života, který byl jednoduše zhoubný. Ničil a rozvracel rodiny, přátelství, štěstí, pokojnou mysl, nevinnost, lásku, bezpečí, přirozenost a především naše spojení se Stvořitelem. Vytrhával nás z náležitého místa ve světě, vyvolával chaos, všechno pokřivoval, deformoval a všude šířil utrpení a bolest… Hřích byl jako vir, jenž všude dokázal proniknout, takže i když život šel dál, neodpovídal jeho běh našim představám. Takový život měl vždy nějaké smítko v oku; představoval ustavičnou bolest, jako když vás tlačí bota; měl v sobě připomínku temného tajemství, kterého se ne a ne zbavit.“60 Hřích byl tedy něčím, s čím nechtěli mít naši předci nic společného, co je děsilo a považovali jej za něco velmi nebezpečného, a to především proto, že hřích měl na naše předky konkrétní negativní dopad. Podle Katechismu katolické církve61 je hřích provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí. Hřích je také přestupek proti pravé lásce k Bohu a 59

Srov. Porsch, F.: Mnoho hlasů – jedna víra, Zvon, 1993, s. 142. Graham Tomlin, Sedm hlavních hříchů, Karmelitánské nakladatelství, 2009, s.10. 61 Katechismus katolické církve., Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 463. 60

25

bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Katechismus také definuje hřích jako urážku Boha, která poškozuje společenství s církví. 62 Teologický slovník

63

definuje hřích jako svobodné, existenciálně radikální

rozhodnutí proti Boží vůli, zjevené v řádu přirozenosti a milosti a ve zjevení skrze slovo. Jako přestupek nelze brát pouze aktivní vlastní čin, ale člověk může hřešit i pasivním chováním nebo spoluúčastí na hříchu druhých. Hříchy lze jednoduše rozdělit podle jejich závažnosti na smrtelné a všední. Za smrtelný hřích bývá považováno provinění v důležité oblasti, které je učiněno s plným vědomím a zcela dobrovolně.

64

Takovýto hřích fatálně kazí

vztah člověka k Bohu, odvádí nás od Boha a obecně ničí lásku v srdci člověka, což samozřejmě způsobuje i hřích všední. O všedním hříchu hovoříme tehdy, pokud není zcela naplněna některá z výše uvedených charakteristik těžkého hříchu – například pokud člověk nejedná zcela dobrovolně. Důsledkem smrtelného hříchu, jak napovídá jeho pojmenování, může být i věčná smrt. Lehký hřích nemá tak fatální důsledky, ale musíme si uvědomit, že i tento hřích kazí vztah člověka k Bohu a navíc, pokud je lehkých hříchů v lidském životě až příliš mnoho, zvyšují naši dispozici k hříchu těžkému. 65 Dle Helmuta Webera

66

je toto zjednodušené rozdělení neefektivní, protože se v něm ztrácí

důraz na vnitřní, osobní rozhodnutí člověka zhřešit, které se odehrává v jeho nitru. Další problém vidí také ve věcném určení obsahu hříchů, protože závažnost obsahu je rozdílná například u vloupání do banky a u drobné krádeže v obchodě. Dále také zmiňuje problematiku mnohovrstevnosti hříchů. Hřích není jen přestoupení, nebo porušení pravidel, ale jsou to především zhoubné návyky. Už ve Starém zákoně čteme, že není dobře člověku 62

Tamtéž, s. 369. RAHNER, K., VORGRIMLER, H.: Teologický slovník, Vyšehrad, 2009, s. 132-133. 64 KKC, 2001, čl. 1857. 65 Srov. KKC, 2001, čl. 1863. 66 Weber, H.: Všeobecná morální teologie, Zvon, 1998. s. 296 – 297. 63

26

samotnému. Také Ježíš navazuje na Starý zákon, když připomíná bohaté hostiny s přáteli probíhající v klidu a radosti. Tato analogie připomíná rozdíly mezi dobrem a zlem. Mnohým lidem dnešní doby přijde zatěžko, mají-li hovořit o hříchu a vině. Jsou ještě schopni vnímat své chyby a selhání, když přestoupí nějaký zákon resp. předpis, nebo když ubližují jiným lidem. Co ale často chybí, je vědomí, že se to nějak dotýká i Boha. Uvědomování si chyb a selhání jde mimo náboženskou oblast, protože jejich víra v Boha jako Pána je slabá, nebo ji vůbec nemají. Často už nespojují Boha se svým vlastním životem. Podle křesťanského zjevení není zlý skutek pouze prohřeškem proti nějakému pravidlu nebo předpisu, ale také proti Bohu a jeho svatosti. 67

3. Kapitola 3.1 Mravní jednání člověka V této kapitole se budeme zabývat mravním jednáním člověka. Mravní jednání závisí podle H. Webera

68

na dvou základních věcech – na momentu

svobody a na smýšlení. „Svobodou jako podmínkou morálky se dnes myslí 67 68

Katechismus katolické církve., Karmelitánské nakladatelství, 2001. s. 463 – 464. Weber, H.: Všeobecná morální teologie, Zvon, 1998. s. 221.

27

přednostně svoboda vlastní cesty.“69 Je ovšem otázkou, zda existuje absolutní svoboda člověka a zda vůbec není svoboda člověka ovlivňována nejrůznějšími vlivy, například prostředím, ve kterém žije či genetickými dispozicemi. Biblické pojetí svobody zdůrazňuje svobodu jako dar od Boha a to ve smyslu daru chtít dobro. 70 S pojmem svoboda též velmi úzce souvisí problematika tzv. základního (životního rozhodnutí) rozhodnutí – optio fundamentalis. Základní podmínkou pro toto rozhodnutí je právě svobodná vůle člověka, kterou se ovšem myslí neutrální postavení vůči dobru a zlu. 71 Jedná se o rozhodnutí, které se odehrává v hlubinné dimenzi člověka a předchází jakýmkoliv dalším dílčím rozhodnutím, na druhu stranu účinek základního rozhodnutí roste právě s těmito dílčími rozhodnutími. „ Dobrý skutek, i když je jednorázový, míří do budoucnosti, má v sobě jistou tendenci k opakování a je zárodkem trvalého postoje nebo návyků. Některé skutky nás připravují na budoucnost intenzivním způsobem. Sem patří rozhodnutí, která stojí na začátku nějaké životní etapy a ve srovnání s jinými rozhodnutími mají základní význam.“72 Pojem smýšlení lze také nahlížet z více hledisek. Většinou záleží na posouzení, zda se smýšlení odráží ve výsledném činu, anebo zda je čin nezávislý na smýšlení člověka. Podle Webera je podstatné rozlišit pohled jednajícího člověka a pohled člověka, který je daným jednáním postižen.

73

Dalším problematickým bodem v náhledu na pojem smýšlení může být otázka obsahu smýšlení. Co je správné a co je nesprávné smýšlení? „ Tady lze odkázat na mnohé, uvést se však dají tři druhy smýšlení, jež mohou platit jako zvlášť

69

Tamtéž, s. 224. Tamtéž s. 233. 71 Tamtéž, s. 242. 72 Skoblík, J.: Přehled křesťanské etiky, Karolinum, 2004, s. 109. 73 Tamtéž, s. 258. 70

28

ústřední a jež by mohly být spojeny s každým jednáním a chováním: smýšlení pravdivosti, lásky a úcty k Bohu.“ 74 Nepřímou součástí jednání člověka jsou také normy jednání. „ Normy jsou měřítka, podle nichž máme utvářet a orientovat své chováni.“75 Bible v tomto významu hovoří spíše o příkazu nebo zákonu. Slovo norma se do etiky dostalo až v 19. století. „ Norma je zde definována jako výraz rozumového řádu, který umožňuje člověku zaměřit se svobodně k dobru. Stanovuje hranice jeho svobodě a klade na ni požadavky.“76 Normy můžeme tedy chápat jako měřítka, podle kterých máme utvářet a orientovat svoje chování. Jedná se tedy o konkrétní aplikaci všeobecných principů jako například všeobecně známého zlatého pravidla – nedělej druhému nic, co bys nechtěl, aby dělal tobě.“77 Normy mají za úkol vždy chránit určité hodnoty a dobra, a aby toto bylo možné splnit, je nutné normy vždy vykládat a správně užívat. Na druhou stranu většina norem ovšem podléhá změnám. Některé normy nemohou za změněných podmínek pomáhat chránit hodnoty, pro které byly původně určeny. Je nutné si ale uvědomit, že i přesto, že se normy mění a musí měnit, není možné nikdy žádné normy zrušit, aniž bychom je nenahradili lepšími. Musíme také rozlišovat, zda se jedná o normy právní, mravní či sociologické. Například, když dojde v některé zemi k politickému převratu, je vždy nutné nechat v platnosti původní zákony, a to do té doby, než budou přijaty zákony nové. Což dokazuje situace v České republice v roce 1989. Existují ovšem normy, pro které platí, že je nelze měnit, a to proto, že chrání takové základní hodnoty, že bychom při jejich změně či zrušení ohrozili podstatu bytí člověka. Mezi takovéto normy můžeme řadit například Desatero. Obecně nelze tedy říci, 74

Tamtéž, s. 259. Život z víry, Teologická fakulta JČU, 2005, s. 67. 76 Tamtéž s. 67. 77 Srov. Tob 4,15 nebo Lk 6,31. 75

29

že normy jsou něco nepotřebného, jsou totiž nutné pro život společnosti. A přesto, že většina z nich podléhá změnám a úpravám, nemůžeme si myslet, že kvůli tomu je nemusíme respektovat a řídit se jimi. Musíme si totiž uvědomit, že i když se některá norma změní, její podstata zůstává stejná. „ Pojem norma velmi často necháváme na etice a morální teologii. Setkáváme se s ním také v mnoha jiných oborech a všedních disciplínách.“ 78 To znamená, že bychom si měli dávat pozor, v jakém kontextu je slovo norma použito.

3.2 Význam svátosti smíření pro mravní život člověka V této podkapitole se pokusíme formulovat význam svátosti smíření na morální vývoj člověka. Význam svátosti smíření bývá většinou chápán jen z hlediska odpuštění viny kajícníkovi. To je ovšem velmi omezený pohled. Max Kašparů

79

uvádí,

že mnohem důležitější je vidět v této svátosti uzdravení tří základních vztahů – vztahu k Bohu, vztahu k církvi a v neposlední řadě vztahu k sobě samému. Svátost smíření by se tedy podle něho měla nazývat spíše svátostí uzdravení. Tím, že člověk zhřeší, nezpůsobuje zranění jen sám sobě, ale většinou zraňuje druhé. Na takováto zranění člověk odpovídá hříchem

80

, povětšinou tím, že

odpovídá na křivdu novou křivdou. A tím dochází k šíření hříchu. Proto je podstatná formulka v modlitbě Páně: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům.“ Je také nesprávné domnívat se, že svátost smíření zastává funkci jakéhosi soudu, který nutí hříšníka přiznat se ke spáchaným hříchům a přijmout 78

Weber H., Všeobecná morální teologie, Zvon 1998, s. 92. Kašparů, M.: Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky. Cesta. Brno, 2002. s. 64. 80 Srov. Tamtéž, s. 67. 79

30

odpovědnost za své provinění. Jak již bylo naznačeno, jde především o akt smíření. Raymond Moloney SJ

81

popisuje zápas o smíření ve třech úrovních.

Jedná se o smíření s lidmi, protože hříšným chováním ubližujeme především bližním. Dále se jedná o smíření se sebou samým – každý hřích znamená připomenutí naší ubohosti a nedokonalosti. Proto každý toužíme po vnitřním pokoji, tedy po životě bez hříchu. V neposlední řadě musí být pro nás stěžejní smíření s Bohem. Pro každého věřícího člověka musí být vztah s Bohem na prvním místě. Pokud je tento vztah přerušen, musíme si uvědomit, že pokud se s Bohem neusmíříme, nepocítíme vnitřní pokoj. Člověk si musí uvědomit, že jedině on je odpovědný za své chyby, ovšem z těchto chyb nás dokáže osvobodit jedině Ježíš a víra v něho. Podaří-li se nám přijmout za své jeho odkaz a dary které nám zanechal, nepochybně se před námi otevře prostor pro účinnější působení ve světě. V neposlední řadě by v aktu pokání měl člověk najít sílu k obrácení. P. Aleš Opatrný

82

tuto tezi demonstruje na příkladu člověka, který se po letech smíří

s Bohem. „ Tento člověk je rád, že se oddělil od svých hrubších hříchů a že našel odvahu, důvěru, světlo, které ho vedly ke smíření. Čím víc poznává Krista, čím déle žije v kontaktu s Bohem, tím více vidí, jak vlastně by měl jeho život vypadat, a tak se také stává poučenějším a jeho svědomí kultivovanějším.“83 Jakým způsobem tedy formuje svátost smíření mravní život člověka? Dle mého názoru je nejpodstatnějším přínosem svátosti smíření skutečnost, že nutí člověka obrátit se, přiznat svoje chyby, povznést se nad křivdy, které mu život 81 Augustyn, J., Opatrný A., Umění zpovídat. O svátosti smíření z pohledu jiných disciplín, Karmelitánské nakl. s. 22-24. 82 Opatrný, A.: Dvě úvahy o svátosti pokání. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském. 1993. 83 Tamtéž, s. 6.

31

uštědřil a s plnou důvěrou v Boha a s pokorou žádat o odpuštění. Pokud člověk dokáže pokorně přiznat svoje pochybení, nutně se to musí odrazit v jeho postoji k ostatním lidem, se kterými se každodenně potkává. Na tyto lidi pak zákonitě může svým dobrým příkladem působit, a tím nedat šanci k rozšiřování zla, tedy k hříšnému chování. Svátost smíření v sobě také obsahuje dva protipóly. Na jedné straně se jedná o ryze soukromou záležitost mezi Bohem a hříšníkem, na straně druhé má svátost jednoznačný společenský charakter, když je to právě církev, která prostřednictvím této svátosti dokazuje, že její podstatou je především být společenstvím hříšníků.

84

Podstatu účinku svátosti smíření na mravní jednání

člověka vystihl dokonale papež Jan Pavel II.85: „ Nejcennější ovoce milosti přijaté ve svátosti pokání spočívá v samotném usmíření s Bohem. Takové usmíření s Bohem má podobně za následek jiná usmíření, která léčí stejné množství rozkolů působených hříchem.“

4. Výzkum – význam svátosti smíření 4.1 Úvod 84

Srov. Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia, Zvon. České katolické nakladatelství, Praha, 1996, s. 79 – 80. 85 Tamtéž, s. 80.

32

Praktická část této bakalářské práce navazuje na předchozí teoretické zpracování zásadních témat týkajících se svátosti smíření. Jejím cílem je zmapovat mínění o svátostí smíření a jejím významu pro osobní mravní růst člověka. Pro účel takovéhoto výzkumu jsem zvolila rozsáhlé dotazníkové šetření. Respondenti odpovídali písemně celkem na čtyřicet čtyři otázek, průzkum probíhal průběžně od února do září 2011. Zmíněný dotazník se konkrétně skládá z pěti částí, které na sebe úmyslně navazují. První část obsahuje třináct otevřených otázek a jejím cílem bylo především přivést dotazované k zamyšlení se nad otázkou svátosti smíření, například jakým způsobem prožívali první zpověď, zda vůbec chodí ke zpovědi, či jaké pocity po zpovědi zažívají. Druhá část zkoumá osobní rovinu zpovědi. Respondenti se měli zamyslet nad tím, jak by se dal definovat pojem hřích, jaký osobní postoj k tomuto pojmu zaujímají. Třetí část otázek se pokouší zhodnotit, jakým způsobem se jednotliví respondenti na svatou zpověď připravují. Poslední dvě části obsahují celkem devatenáct otázek, které jsou zaměřeny na vnímání svědomí, viny a trestu. Jsem si vědoma, že uvedený dotazník, který je uveden v této práci v příloze č. 1, je poměrně dosti obsáhlý, nicméně se domnívám, že pro účely mého výzkum je rozsáhlost otázek nezbytná. Při sestavování dotazníku jsem kladla důraz na propojení jednotlivých otázek, pomocí čehož jsem chtěla docílit hlubšího vhledu respondentů do zkoumaného tématu. Všichni dotazovaní strávili nad dotazníkem poměrně dlouhou dobu, takže si troufám říci, že odpovědi řádně promysleli a tudíž je můžeme považovat za relevantní z pohledu kvality výzkumu. Dotazníky jsem rozdávala osobně ve svém okolí, popřípadě jsem je na požádání zasílala via email. Celkový počet respondentů je 25 osob ve věkovém rozmezí 25 – 82 let. 33

4.2 Vyhodnocení dotazníků K vyhodnocení dotazníku jsem zvolila jen nepatrnou část otázek z dotazníkového šetření. Dotazník byl s tím záměrem sestavován, takže obsahuje i otázky, které pro výsledné hodnocení nejsou tolik podstatné. Pro vyhodnocení nám postačí následující otázky: Jak jste se dostala k víře? Kolik let chodíte ke zpovědi? Máte se svátostí smíření spojené negativní pocity a prožitky? Probíhá vaše zpověď většinou tak, že vyznáte hříchy, dostanete nějaké poučení, uložení skutku pokání a rozhřešení, nebo je vaše zpověď vedena formou rozhovoru, kdy očekáváte i duchovní vedení? Co si vybavíte pod pojmem hřích? Jak a podle čeho poznáte hřích? Je hřích skutečnost, která vám ve vašem osobním životě vadí? Má pro vás význam dělení hříchů na lehký a těžký? Myslíte si, že se svátost smíření odráží v mravním životě lidí? Jakou váhu přikládáte svátosti smíření ve vztahu ke hříchu? Věnujete denně nějaký čas krátkému zpytování svědomí nebo se „zpytujete“ až před svátostí smíření? Můžete prosím vlastními slovy definovat svědomí? Setkal/a jste se v životě se situací, že nějaký čin byl mravně špatný, ale Vy jste ho za hřích nepovažoval/a? V této kapitole budou tedy reflektovány výsledky mého dotazníkového šetření. •

Otázka č. 1: Jak jste se dostala k víře?

Většina respondentů se k víře dostala díky své rodině (rodičům i prarodičům, manželovi/manželce), dva respondenti se k víře dostali díky svědectví svých známých a přátel, jeden muž se k víře dostal „po hlubokém

34

prožitku při rekonvalescenci po operaci očí“ a jedna mladá žena dokonce díku studiu na FF UK. Jedna respondentka je nevěřící. •

Otázka č. 7: Kolik let chodíte ke zpovědi?

Doba docházení ke zpovědi se v odpovědích pohybovala v rozmezí od 1,5 roku do 70 let. Dva z respondentů u zpovědi nebyli nikdy. •

Otázka č. 9: Máte se svátostí smíření spojené negativní pocity a prožitky?

Třetina respondentů odpověděla stručně NE, třetina zase ANO a u ostatních dotazníků se objevila souhlasné odpovědi, které zahrnovaly slova jako stres, tréma, pocit zahanbení, studu apod. Nejzajímavější odpověď byla tato: „Prožívala jsem vždy hřích jako něco negativního.“ •

Otázka č. 13: Co si vybavíte pod pojmem hřích?

Všichni respondenti se shodli v tom, že hřích je rozhodně něco špatného, každý tomuto pojmu přiřadil jinou charakteristiku: selhání, vykolejení, urážka Boží lásky, hnus, zrada lásky, zlo, svobodná volba zla apod. Další odpovědí: vědomé porušení Božího zákona (= „nakopnutí Boha“), to, co se nesmí, vše proti Desateru, provinění vůči Bohu, sobě i druhým, prohřešek proti mravnosti. •

Otázka č. 14: Jak a podle čeho poznáte hřích?

35

Téměř všichni dotazovaní uvedli souvislost se svědomím (odpověď: podle svědomí), někteří hřích poznají podle vnitřního neklidu a smutku, velmi zajímavá mi připadá myšlenka: ztrácím pevnou půdu pod nohama. •

Otázka č. 15: Je hřích skutečnost, která vám ve vašem osobním životě vadí?

Všichni uvedli jednoznačnou odpověď ano, v odpovědích se objevily dodatky jako například: ze všeho nejvíc, samozřejmě – je to příčina všeho zla, vadí mi v prožívání křesťanského života, ano, ale zároveň mi pomáhá prožít Boží lásku při odpuštění. •

Otázka č. 17: Má pro vás význam dělení hříchů na lehký a těžký?

Valná většina potvrdila souhlas s otázkou stručným ano, nejvíce mě zaujala odpověď: Lehký hřích je podle mě zklamání Pána, těžký hřích, to už je zrada. •

Otázka č. 19: Myslíte si, že se svátost smíření odráží v mravním životě lidí?

U této otázky se objevily velmi rozporuplné odpovědi, například snad ano, pokud ji vykonávají řádně, tak ano, měla by. Vesměs se ale jednalo o pozitivně laděné odpovědi. •

Otázka č. 21: Jakou váhu přikládáte svátosti smíření ve vztahu ke hříchu?

36

Odpovědi na tuto otázku vyzněly jednoznačně – všichni účastníci dotazníkového šetření jsou přesvědčeni, že svátost smíření má obrovskou úlohu, co se týče vztahu ke hříchu. Jedna respondentka, která se přiznala, že je nevěřící, uvedla zápornou odpověď, kterou považuji v rámci výzkumu za poměrně důležitou: Nemyslím si – prostě to nedovedu – vyzpovídat se, přijmout rozhřešení a mít pocit, že jsem něco odčinila.

•

Otázka č. 24: Věnujete denně nějaký čas krátkému zpytování svědomí nebo se zpytujete až před svátostí smíření?

V této otázce se všichni shodli na tom, že by velmi rádi věnovali každý den alespoň chvíli zpytování svědomí, ale prozatím se jim to z jistých důvodů nedaří. Většina z nich se tady zpytování svědomí věnuje jen v rámci přípravy na svátost smíření. •

Otázka č. 25: Můžete prosím vlastními slovy definovat svědomí?

V odpovědích na tuto otázku lze nalézt shodu v názoru, že svědomí je jakýsi náš vnitřní hlas, který nám dal Bůh a který nám říká, co děláme špatně a co bychom dělat neměli. Odpovědi byly velmi podobné, kupříkladu: hlas Boží v nás, mravní hlas uložený do lidské duše Bohem, vnitřní rádce na cestě k dobru, hlas uvnitř, který reflektuje moje konání a myšlení. •

Otázka č. 29: Setkal/a jste se v životě se situací, že nějaký čin byl mravně špatný, ale Vy jste ho za hřích nepovažoval/a?

37

Každý z dotazovaných se alespoň jednou v životě s touto situací setkal, bohužel ne všichni svoji odpověď konkretizovali. Jeden z respondentů uvedl toto: Například, když jsem nedávno četl v Katolickém týdeníku o umělém oplodnění. Jedna mladá dívka zase uvedla: Ano, ale je to podle mého názoru jen bludné svědomí, tedy sebeklam a nedostatečné poznání.

4.3 Celkové hodnocení výsledků výzkumu Cílem dotazníkového průzkumu bylo zmapovat vliv svátosti smíření na mravní život člověka. Průzkum ukázal na dva důležité aspekty. Většina respondentů pravidelně a dlouhodobě přijímá svátost smíření, což je pro náš cíl podstatné. Druhým aspektem jsou pocity, které při přijímání této svátosti prožívají. Na jedné straně se jedná o pocity pozitivní, jako například úleva, odpuštění a radost. Na druhé straně ale někteří dotazovaní uvedli, že s touto svátostí mají spojené především negativně laděné pocity. Hlavní roli v těchto pocitech hraje provinilost, obavy z následků hříchu a stud svěřit se knězi. Dotazovaní často přiznali, že mají problém svěřit se se svými problémy, které se většinou pochopitelně týkají jejich osobního života.

38

Účelem otázek 14, 15, 16 a 18 bylo nalézt odpovědi na otázku chápání hříchu v dnešní době. Všichni respondenti vnímají hřích jako špatnost, selhání, zlo, provinění proti Bohu, prohřešek proti mravnosti apod. S jistotou tedy můžeme říci, že hřích je považován za negativní aspekt v životě křesťana. Dotazovala jsem se také, zda a podle čeho účastníci dotazníkového průzkumu hřích poznají. Téměř všichni ve svých odpovědích uvedli pojem svědomí, který bohužel většina z nich blíže nespecifikovala. Tuto situaci jsem předpokládala, proto jsem během tvoření dotazníkových otázek záměrně do dotazníku zařadila otázku č. 30, která vede respondenty k pokusu o vysvětlení pojmu svědomí. Dotazovaní se společně shodli v názoru, že svědomí je cosi jako náš vnitřní hlas, který nám daroval Bůh a který má za úkol naznačit nám, co děláme špatně a čeho bychom se měli vyvarovat. Svědomí tak můžeme označit za nedílnou součást člověka, která silně ovlivňuje reflexi jeho vlastních činů. Na otázku, zda je hřích skutečnost, která jim vadí v jejich osobním životě, všichni jednoznačně odpověděli ano, a dodávali například, že jim brání v prožívání křesťanského života a je příčinou všeho zla. Překvapivě se objevila i odpověď, že hřích člověku napomáhá prožít Boží lásku prostřednictvím aktu odpuštění. Z dotazníku také vyplynulo, že problematika hříchu je pro dotazované velkým tématem k zamyšlení. Další otázky se zabývají svátostí smíření a především vlivem této svátosti na život člověka. Odpovědi na otázku č. 20 – myslíte si, že se svátost smíření odráží v mravním životě lidí? – dle mého názoru dokazují, že většina dotazovaných má velký problém se slovním spojením mravní život. Zdá se, že každý z nich pod tímto rozumí něco jiného. Na druhou stranu se ale všichni domnívají, že svátost smíření má pozitivní vliv na mravní život člověka. Z otázky č. 22 vyplynulo, že mnozí dotazovaní teoreticky chápou vztah svátosti smíření ke hříchu, ovšem nejsou schopni tuto skutečnost, aniž by si to 39

uvědomovali, správně prakticky uchopit. Mám tím na mysli zejména dopad přijmutí svátosti smíření na běžný život člověka. Je tedy pochopitelné, že všichni vidí významnou roli svátosti smíření ve vztahu ke hříchu, a zároveň mnozí z nich přiznali, že jejich představy o účincích této svátosti jsou leckdy zkreslené a neúplné. Přesto, že všichni pravidelně přijímají svátost smíření, na otázku zpytování svědomí, odpovídali tak, že bohužel nemají v každodenním životě dostatečný prostor na pravidelné zpytovaní a tudíž se mu věnují jenom v rámci přípravy svátost smíření. Pokud bychom měli celkově zhodnotit výsledky tohoto dotazníkového šetření, neměli bychom opomenout následující zjištění. Všichni dotazovaní se shodli v tom, že Bůh dal člověku jako nástroj pro hodnocení správného a nesprávného jednání svědomí. Dále si všichni respondenti uvědomují, že hřích je skutečnost, která negativně ovlivňuje lidský život a že je tedy nutné, aby člověk přijal svátost smíření, prostřednictvím které se mu dostane odpuštění. Z odpovědí všech účastníků ale především vyplynulo, že nejvíce záleží na tom, jakým způsobem naloží člověk s účinky přijaté svátosti smíření. Někteří dotazovaní připustili, že přijímají svátost smíření jako něco samozřejmého, a tedy jako něco, co je v jejich dalším životě příliš neovlivňuje. Domnívám se, že tito lidé nedokážou správně využít účinky této svátosti a většinou přijímají svátost smíření z pouhé zvyklosti a setrvačnosti. Z dotazníků také jednoznačně vyplynulo, že tento problém se netýká jen omezené věkové skupiny, ale vyskytuje se jak u mladších lidí, tak i u seniorů. Pro potvrzení či vyvrácení tohoto tvrzení by bylo ovšem třeba většího počtu respondentů. Na druhou stranu je podle odpovědí některých účastníků možné konstatovat, že někteří lidé považují svátost smíření za hlavního činitele jejich mravního života. Přijaté odpuštění, kterého se jim prostřednictví svátosti smíření dostává, je pro ně impulzem k lepšímu mravnímu životu. Nicméně si ovšem musíme 40

uvědomit, což také vyplynulo z odpovědí, že každý člověk si pod pojmem mravní život představuje trochu něco jiného.

41

Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zabývala mravním jednáním, hříchem a svátostí smíření. Hlavním cílem této práce bylo pokusit se zhodnotit význam svátosti smíření na mravní život člověka. V své práci jsem nejprve uvedla základní teoretická fakta týkající se mravního života, jako například rozlišení významu morální a mravní či vymezení pojmu svědomí. Dále jsem se ve druhé kapitole věnovala historickému a teologickému vývoji svátosti smíření a také jsem za pomoci odborné literatury reflektovala pojem hřích. Snažila jsem se shrnout základní skutečnosti daných témat tak, aby tato bakalářská práce byla srozumitelná a pochopitelná i lidem, kteří se zcela neorientují v církevním prostředí. Stěžejními částmi této práce byly třetí kapitola a dotazníkové šetření. Tyto dvě kapitoly si kladly za cíl zjistit vliv svátosti smíření na mravní život člověka. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že svátost smíření ovlivňuje mravní život člověka pouze v případě, dokáže-li člověk správně uchopit účinky této svátosti.

42

Seznam literatury •

ALLMEN, Jean-Jacques von a kol. Biblický slovník. 2. vyd. Praha: Evangelické nakladatelství, 1991. 360 s.

•

AUGUSTYN,

Józef.

Svátost

smíření:

inspirace

nejen

pro

zpovědníky. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. 93 s. •

AUGUSTYN, Józef, ed. a OPATRNÝ, Aleš, ed. Umění zpovídat: o svátosti smíření z pohledu různých disciplín. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 309 s.

•

Bible a morálka: biblické kořeny křesťanského jednání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 207 s.

•

BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 2006. 639 s.

•

DOUGLAS, J. D., ed. Nový biblický slovník. 2. vyd. Praha: Návrat domů, 2009. 1243 s.

•

DUROZOI, Gérard, ROUSSEL, André a SOKOL, Jan. Filozofický slovník. 1. vyd. Praha: EWA, 1994. 352 s.

• •

FINKENZELLER, Josef. Z dějin svátosti pokání, Diakonia 1983. FISCHER-WOLLPERT, Rudolf. Malý teologický slovník: přehled papežů. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995. 300 s.

•

GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve: souzvuk mezi Bohem a člověkem.

Vyd.

v

KN

1.

nakladatelství, 1996. 183 s.

43

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské

•

GRÜN, Anselm. Svátost smíření. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. 63 s.

•

JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. Vyd. 1. Praha: Triton, 2003. 223 s.

•

JEDIN, Hubert. Malé dějiny koncilů. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990. 146 s.

•

KAŠPARŮ, Jaroslav Max. Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky. Brno: Cesta, 2002. 153 s.

•

Katolická církev. Katechismus katolické církve. Vyd. 2., V Karmelitánském

nakl.

1.

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské

nakladatelství, 2001. 793 s. •

Katolická církev. Papež (1978-2005 : Jan Pavel II.). Reconciliatio et paenitentia: posynodální apoštolská adhortace Jana Pavla II. O smíření a pokání v dnešním poslání církve z 2. prosince 1984. 1. vyd. Praha: Zvon, 1996. 93 s.

•

LÉON-DUFOUR, Xavier et al. Slovník biblické teologie. Vyd. 2. Praha: Academia, 2003. 658 s.

•

MATUŠKA, Peter J. Zpověď: jasno ve svědomí a pokoj v duši. Vyd. 1. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2008. 277 s.

•

OPATRNÝ, Aleš a kol. Credo: úvahy o apoštolském vyznání víry. 3., upr. vyd. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 1995. 66 s.

•

OPATRNÝ, Aleš. Můžeme se ještě změnit?: (aneb o víře pro věřící). Vyd. v KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995. 30 s.

•

PORSCH, Felix. Mnoho hlasů - jedna víra. 1. vyd. Praha: Zvon, 1993. 246 s. 44

•

RAHNER, Karl a VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Vyd. 2., rev., Ve Vyšehradu 1. Praha: Vyšehrad, 2009. 491 s.

•

RYŠKOVÁ,

Mireia.

Doba

Ježíše

Nazaretského:

historicko-

teologický úvod do Nového zákona. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2008. 495 s. •

SKOBLÍK, Jiří. Přehled křesťanské etiky. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1997. 319 s.

•

Spisy apoštolských otců. 3., rev. vyd. Praha: Kalich, 2004. 278 s.

•

TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 143 s.

•

WEBER, Helmuth. Všeobecná morální teologie. 1. vyd. Praha: Zvon, 1998. 366 s

•

Život z víry: překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé (vydala Německá biskupská konference 1995). Vyd. 2. V Českých Budějovicích: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005. 353 s.

Internetové zdroje: •

Skoblík, J. Nova et vetera pro zpovědníkya. Dostupné z .

45

Přílohy Příloha č. 1. Zkrácený soupis otázek k dotazníkovému šetření. Dobrý den, dovoluji si Vás oslovit s žádostí o účast na výzkumu k mojí bakalářské práci. Tématem mojí bakalářské práce je svátost smíření a její působení na mravní život člověka. Následující dotazníkové šetření je anonymní a údaje z něho získané budou použity výhradně k účelům bakalářské práce. Děkuji za spolupráci.

Jiřina

Vaňková Odpovídejte prosím stručně, ale pokud možnost v celých větách. Odpovědi zapisujte k patřičným číslům na přiložený papír. Ještě jednou děkuji. 1. Jak jste se dostal/a k víře? 2.

Jak jste prožíval/a první zpověď?

3. Jaké to pro Vás bylo jít poprvé ke zpovědi? 4.

Jakou zkušenost jste získal/a z první zpovědi?

5. V kolika letech jste se poprvé zpovídal/a? 6. Jak časté byly následující zpovědi? (např. 1x za měsíc, půl rok, rok…) 7. Kolik let chodíte ke zpovědi? 8. Byla ve Vašem životě doba, kdy jste sv. smíření odmítala? 9. Máte se svátostí smíření spojené negativní pocity a prožitky?

46

10. Vybíráte si zpovědníka nebo jdete ke zpovědi tehdy, kdy máte čas a je Vám jedno, kdo právě ve zpovědnici sedí? 11. Probíhá Vaše zpověď většinou tak, že vyznáte hříchy, dostanete nějaké poučení, uložení skutku pokání a rozhřešení, nebo je Vaše zpověď většinou formou rozhovoru, kdy očekáváte i duchovní vedení? 12. Používáte ke zpytování svědomí a zpověď Desatero? 13. Co si vybavíte pod slovem hřích? 14. Jak a podle čeho poznáte hřích? 15. Je hřích skutečnost, která Vám ve vašem osobním v životě vadí? 16. Podle čeho poznáte, z čeho se máte zpovídat? 17. Má pro Vás význam dělení hříchu na lehký a těžký? 18. Morálka – mravnost. Jak chápete tato dvě slova? (nemusíte odpovídat) 19. Myslíte si, že se sv. smíření odráží v mravním životě lidí? 20. Jaký je vztah mezi aktuálně prožívanou mravností a sv. smíření? 21. Jakou váhu přikládáte svátosti smíření ve vztahu ke hříchu. 22. Myslíte si, že je každé mravně špatné jednání hříchem? 23. Co to pro Vás znamená duchovně růst? 24. Věnujete denně nějaký čas krátkému zpytování svědomí nebo se zpytujete až před svátostí smíření? 25. Můžete, prosím, vlastními slovy definovat svědomí? 26. Vnímal/a jste někdy vývoj hříchu ve Vašem svědomí? Máte nějakou konkrétní zkušenost?

47

27. Změnila jste během svého života na nějaké jednání názor? 28. Setkala jste se v životě se situací, že nějaký čin byl mravně špatný, ale Vy jste ho za hřích nepovažovala? 29. Stalo se Vám někdy, že Vás nějaká situace vnitřně zasáhla a vedla k naprosté změně pohledu a smýšlení? 30. Vnímáte ve svém životě rozdílný pohled na hřích? (Dříve těžký, postupem času lehký a nyní daný skutek za hřích vůbec nepovažujete) 31. Vnímáte, že je nutné vychovávat svědomí? 32. Jakou roli v tom má svátost smíření? 33. Považujete za nutné povzbuzení ve zpovědi – můžete uvést příklad? 34. Co cítíte po zpovědi? 35. Vnímala jste někdy, že určitý čin by mohl být hříchem, ale Vy jste to tak necítila, nebo naopak? 36. Vnímáte, že Vám hřích ubližuje? 37. Máte po spáchání hříchu potřebu něco odčinit? 38. Pokud Vám kněz uloží pokání a Vám se zdá mírné, stanovujete si ještě nějaké „své“ pokání? 39. Prožíváte velký stud, když se máte vyznat z hříchů před knězem? 40. Škodí vina svědomí? 41. Máte potřebu vnitřní čistoty?

48