UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta
DOZORKYNĚ A LÉKAŘKY V KONCENTRAČNÍCH A VYHLAZOVACÍCH TÁBORECH NACISTICKÉHO NĚMECKA
Diplomová práce
2014
Katarína Straková
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta
Diplomová práce
Dozorkyně a lékařky v koncentračních a vyhlazovacích táborech nacistického Německa
Female Overseers and Physicians in the Concentration and Extermination Camps of Nazi Germany
ThDr. Kamila Veverková, Th.D.
Bc. Katarína Straková
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucí práce ThDr. Kamile Veverkové, Th.D. za její trpělivé a pečlivé vedení, za konfrontaci názorů, poskytnutí nových souvislostí a doporučení vhodné literatury. Dále chci poděkovat Židovskému muzeu v Praze za zpřístupnění vzpomínek přeživších obětí. Děkuji také všem vyučujícím Husitské teologické fakulty za to, že mi dali rozhled a přispěli k mému osobnímu rozvoji.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem při tom pouze uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně UK a aby byla používána ke studijním účelům. V Praze dne 28. 4. 2014
Katarína Straková
Anotace Diplomová práce „Dozorkyně a lékařky v koncentračních a vyhlazovacích táborech nacistického Německa“ pojednává o životě a činech těchto žen před a během 2. světové války. Ve své diplomové práci bych se proto ráda zabývala možnými příčinami holocaustu, zamýšlím se nad tím, jak se můžeme z poměrně nedávné minulosti 2. světové války poučit, případně zda jsou nějaké možnosti předcházení podobným událostem. To se pokusím pojmout z hlediska úlohy ženy ve vyhlazovacích táborech, které byly hlavním dějištěm programového vyhlazování Židů a dalších menšin. Zaměřím se na fenomén „zlých žen“ v táborech smrti, tedy nacistek nebo lékařek. Ráda bych se tento typ žen podívala ze sociologického hlediska. Pokud to bude možné, popíšu jejich původ, rodinné zázemí, vzdělání, mezilidské vztahy, chování v táboře a podobně. Klíčová slova Holocaust, dozorkyně, experimenty.
nacistky,
Aufseherin,
Oberaufseherin,
lékařky,
operace,
Annotation Diploma thesis „Female Overseers and Physicians in the Concentration and Extermination Camps of Nazi Germany“ deals with life and deeds of these women before and during World War 2. In my thesis I would therefore like to address the possible causes of the Holocaust, I want to think about what we can learn from the relatively recent past World War 2, or whether there are any possibilities how to prevent similar incidents. It will try to hold on to the women’s role in the extermination camps, which were the main venue of the extermination program of Jews and other minorities. I will focus on the phenomenon of "bad women" in the death camps, thus nazi women or female doctors. I would like to look on this type of women from a sociological point of view. If possible, I will description of their origin, family background, education, interpersonal relationships, behavior in the camp and the like. Keywords Holocaust, Female Guard, Overseer, Nazi, Aufseherin, Oberaufseherin, Doctors, Operations, Experiments.
Obsah: Obsah: ............................................................................................................................. 6 Úvod................................................................................................................................. 8 1. Koncentrační a vyhlazovací tábory .............................................................................. 11 1.1
Koncentrační tábory ..................................................................................................... 11
1.2
Vyhlazovací tábory ....................................................................................................... 12
1.2.1
Rasová politika v socialistickém Německu .....................................................................13
1.2.2
Vybrané koncentrační a vyhlazovací tábory, jejich historie a charakteristika ...............14
1.3
Struktura života v táborech .......................................................................................... 26
2. Žena a Třetí říše .......................................................................................................... 28 3. Ženy ve vedoucích pozicích .......................................................................................... 34 3.1
Příprava a zasvěcení ..................................................................................................... 36
3.2
Práce ........................................................................................................................... 37
3.3
Chování ....................................................................................................................... 39
3.4
Nacistické dozorkyně.................................................................................................... 40
3.5
Aufseherinnen ............................................................................................................. 41
3.5.1
Jenny-Wanda Barkmannová (1922 – 1946) ...................................................................42
3.5.2
Herta Botheová (1921 – 2011) .......................................................................................42
3.5.3
Grete Böseová (1908 – 1947).........................................................................................44
3.5.4
Alice Orlowski (1903 – 1976)..........................................................................................45
3.5.5
Margarete Mewesová (1914 – 1998) .............................................................................47
3.6
Oberaufseherinnen ...................................................................................................... 48
3.6.1
Ruth Closius-Neudecková (1920 – 1948) .......................................................................48
3.6.2
Dorothea Binzová (1920 – 1947)....................................................................................50
3.6.3
Juana Bormannová (1893 – 1945) .................................................................................51
3.6.4
Margot Dreschelová (1908 – 1945)................................................................................52
3.6.5
Irma Greseová (1923 – 1945) .........................................................................................53
3.6.6
Ilse Kochová (1906 - 1967) .............................................................................................56
3.6.7
Klara Kunigová ................................................................................................................57
3.6.8
Johanna Langefeldová (1900 – 1975) ............................................................................57
3.6.9
Maria Mandelová (1911 – 1948) ....................................................................................60
3.6.10
Elisabeth Volkenrathová (1919 – 1945) .........................................................................62
3.7
Lékařky ........................................................................................................................ 63
3.7.1
Karin Magnussenová (1908 – 1997) ...............................................................................65
3.7.2
Herta Oberheuserová (1911 – 1978) .............................................................................68
3.7.3
Gerda Sonntagová (1912 – ?) .........................................................................................73
3.7.4
Margita Schwalbová (1915 – 2002)................................................................................74
4. Rozhovor s Annou Hyndrákovou ................................................................................. 77 5. Diskuse ....................................................................................................................... 80 Závěr ............................................................................................................................. 83 Použité zdroje ............................................................................................................... 84 Seznam příloh ................................................................................................................. 88 Summary ....................................................................................................................... 89 Přílohy ............................................................................................................................ 90
Úvod „Pro krutost stačí nedostatek morálního smyslu a zesurovění každodenním služebním provozem. Dozorci mlátili, mučili a zabíjeli nikoliv proto, že museli, nýbrž proto, že směli.“1 Téma plánovaného vyvražďování určité rasy musí být neustále v živé paměti nás všech, musí být převraceno ze všech stran, abychom měli stále na paměti, jak daleko jsme schopni my lidé zajít. Vinou sociálních sítí, které dnes redukují mezilidské vztahy na mrtvou komunikaci bez sloves a pocitů, může být právě současná doba pro opakování holocaustu, byť snad v jiné míře, náchylná. Lidé přestávají být vnímáni v celku svého bytí, místo toho se pro ostatní stávají jen profilem, souborem určitých informací. Přátelství ve své podstatě pomalu mizí, dnes můžeme kamaráda smazat ze svého života jediným kliknutím myši. Proto se musím ptát: nejsme právě dnes ještě náchylnější k bezmyšlenkovitému vraždění lidských „jednotek“? Kolik z nás by mělo odvahu nenasednout do pomyslného vlaku velitelů židovské genocidy? Kdo z nás by vůbec byl s to rozpoznat ten vlak už od jeho lokomotivy? A kdo by měl odvahu z něj za jízdy vystoupit? Podobné otázky se v této práci pokusím zodpovědět na příkladu žen, které ve zmíněném totalitním vlaku z různých důvodů a v různých kupé seděly. Ivan Klíma ve své předmluvě k českému vydání knihy Rudolfa Hösse „Velitelem v Osvětimi“ formuluje zásadní otázku: „Co se to musí udát, aby se člověk změnil v robota hodícího se k jakékoliv, tedy i k vražedné práci?“2 Právě tuto větu chápu jako motto, které – jak doufám – by mělo být jednotícím pro celý následující text. Jakékoli projevy násilí páchaného ženou jsou obecně méně pochopitelné než ty, které má na svědomí muž. Když dnes čteme zprávy o matkách, které jsou schopné zabít vlastní děti, zůstává nám rozum stát. Žena, coby symbol krásy, mateřství a rodinné pohody, v sobě přece přirozeně nese instinkt ochranářství a starostlivosti. Přesto se v historii i dnes mnoho žen staví do rolí tyranek. Dozorkyně v koncentračních táborech Třetí říše bez mrknutí oka posílaly na smrt ženy a děti, které se často neprovinily ničím
1 2
SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 126. KLÍMA, Ivan. Předmluva k českému vydání knihy Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006, str. 7.
8
jiným než svou rasovou příslušností. Věřily snad tyto „zlé ženy“, že árijský svět bez násilím vyhlazených menšin bude lepším světem pro jejich vlastní děti? V jaké oblasti si můžeme vzít ponaučení ze zjištěných skutečností? Co je příčinou, která vede k tomu, že se z některých lidí stanou vrazi? Je to výchova v rodině, ve školách nebo snad genetické dispozice? Adolf Hitler a mnoho jeho přívrženců pocházelo z ortodoxně katolických rodin, kde se Boží jméno skloňovalo ve všech možných pádech, jenom ne nadarmo. Z jedné takové rodiny vyšel i Rudolf Höss,3 který v roce 1946 ve svých vzpomínkách z vězení v Krakowě napsal: „Mnoho žen se snažilo schovávat své kojence do hromady se svršky. Na to si ti ze zvláštního komanda dávali zvlášť dobrý pozor a ženě pak domlouvali tak dlouho, dokud si nevzala dítě s sebou. (…) Sledoval jsem také, jak ženy, které tušily anebo věděly, co je čeká, v očích smrtelnou hrůzu, ještě posbíraly všechny síly a se svými dětmi žertovaly a pěkně k nim promlouvaly.“4 O několik stránek dál pak hovoří o svém vztahu k rodině, která je pro něj (cituji) „svátostí“. „V ní jsem pevně zakotven. Jí platila moje stálá starost o její budoucnost. Místem našeho domova se měl stát selský dvorec. V našich dětech jsme oba, moje žena i já, spatřovali smysl našeho života. Dát jim dobré vychování pro další život, vytvořit jim silnou vlast, to mělo být naším úkolem životním. Tak i nyní se upírají mé myšlenky hlavně k mé rodině. Co s nimi bude? Tato nejistota ve vztahu k mé rodině je to, co mou nynější vazbu tolik ztěžuje. Svou osobu jsem od samého počátku odepsal – o ni si už starosti nedělám, s tou jsem hotov – ale moje žena, mé děti?“5 Sama za sebe mohu říct, že se s velitelem největšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora v lecčems shoduji, a věřím, že nejsem jediná. Stejně jako on jsem přesvědčena, že děti jsou jediným opravdovým smyslem lidského života a že cílem každého rodiče je dát svým potomkům dobré vychování. Co však může Polský lékař a kriminalista profesor S. Batawia, který s ním měl možnost vést jako psycholog několik mnohahodinových interview, o něm napsal: „Byl jedincem vykazujícím velmi průměrnou inteligenci; od dětství měl vlivem prostředí sklon přijímat životní jevy málo kriticky a ochotně se podřizovat autoritám všeho druhu; lidi takového typu potkáváme velmi často. Byl člověkem do sebe uzavřeným, autistickým a nepochybně vnímavým…. Byl vynikajícím vykonavatelem rozkazů, které obdržel, slepě poslušný vůči nadřízeným a naprosto nekritický ve vztahu ke všem nařízením vlády, vždy hluboce věřil ve správnost všeho, co hlásal Führer, a jako věrný vyznavač hitlerovských idejí, bezmezně oddaný věci, neuvažoval, neviděl nikde problémy, pouze poslouchal a konal shodně rozkazy… Připomínal spíše robota než živého člověka, a tím ideálního občana třetí říše.“ 4 HÖSS, Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006, s. 166. 5 HÖSS, Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006, s. 199. 3
9
rodič udělat pro to, aby se jeho dítě nikdy nemuselo obávat, že nerozpozná dobré od zlého, tak jako se to stalo Rudolfu Hössovi? Ve své diplomové práci se chci zabývat možnými příčinami holocaustu, chci se zamyslet nad tím, jak se můžeme z poměrně nedávné minulosti 2. světové války poučit, případně zda jsou nějaké možnosti předcházení podobným událostem. To se pokusím pojmout z hlediska úlohy ženy ve vyhlazovacích táborech, které byly hlavním dějištěm programového vyhlazování Židů a dalších menšin. Zaměřím se na fenomén „zlých žen“ v táborech smrti, tedy nacistek nebo lékařek. Ráda bych se na tento typ žen podívala ze sociologického hlediska. Pokud to bude možné, popíšu jejich původ, rodinné zázemí, vzdělání, mezilidské vztahy, chování v táboře a podobně. Postupovala jsem deskriptivní a analytickou metodou, obvyklými pro tento způsob práce. Součástí práce je také můj rozhovor s Annou Hyndrákovou, která prošla několika koncentračními tábory a povahu nacistek trefně ilustruje. Odborná literatura, zabývající se tématem dozorkyň a lékařek v koncentračních a vyhlazovacích táborech, je poměrně široká. Vycházela jsem z velké části ze sekundární literatury, která byla o tomto tématu vydána. Velká část zdrojů je cizojazyčná, především v anglickém, ale také v německém jazyce. Při psaní jsem velmi ocenila disertační práci Silke Schäfer nazvanou Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Z jejího bibliografického seznamu je totiž patrné, že vychází z primárních pramenů, ze záznamů výslechů obžalovaných dozorkyň anebo přeživších vězňů. Pro téma lékařek vycházím zejména z knihy Ďáblovi doktoři od americké soudní zapisovatelky Vivien Spitzové, která byla osobně přítomna při Lékařském procesu. Přestože je toto dílo poměrně tendenční a vzhledem k autorčině zkušenosti a původu je třeba ho brát s jistou rezervou, obsahuje zajímavé výpovědi svědků i obžalovaných. Výčet všech dalších důležitých pramenů a odborné literatury uvádím v použité literatuře.
10
1. Koncentrační a vyhlazovací tábory 1.1
Koncentrační tábory Koncentrační tábory v totalitních systémech měly sloužit jako prostředek
k odstranění politických protivníků. Předstupněm těchto zařízení byly zajatecké tábory za Americké občanské války6 a tábory, které zřizovali Britové pro civilní obyvatele Jižní Afriky v Druhé búrské válce7. Jako předvoj koncentračních táborů můžeme chápat i tak zvané „gulagy“, tábory nucených prací. Ty začaly být organizovány v SSSR od roku 1923.8 V letech 1933-1938 pak vidíme tábory na internaci protivládních sil v Rakousku.9 V nacistickém Německu začal být termín „koncentrační tábor“ používán ve třicátých letech k označení vězeňských táborů pro politické odpůrce nacistického režimu, homosexuály, jehovisty, Židy, Romy a jiné pronásledované skupiny. Život v táboře byl běžně doprovázen špatným zacházením, nedostatečnou stravou, nucenými pracemi, lékařskými a jinými experimenty, což způsobovalo vysokou úmrtnost vězňů.
Americká občanská válka (1861-1865) byl ozbrojený konflikt, jenž probíhal na severoamerickém kontinentu mezi státy Unie (dnešními zakladatelskými státy USA) a státy Konfederace (koalice jedenácti amerických států, které se chtěly odtrhnout od Unie). Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka také válkou Severu proti Jihu. Jako příčina války se často uvádí spor o to, zda má být povoleno otroctví, tento výklad je však značně zjednodušený, důvodů byla celá řada. Podstatou většiny z nich bylo to, že Jih usiloval o mnohem větší autonomii jednotlivých států v Unii, se kterou Sever, který prosazoval silnější centrální vládu, nemohl než nesouhlasit. Bezprostřední otázka zrušení otroctví se často přeceňuje. I když se Jih obával, že jeho zrušení bude logickým důsledkem růstu moci vlády ve Washingtonu, otroctví ovšem stálo (ne vždy zcela zřetelně) na pozadí i ostatních rozporů. 7 Búrské války (1880-1902), označované jako války za svobodu, jsou dvě války, které se odehrály mezi jihoafrickými republikami búrských osadníků a Britským impériem, které si je nakonec za cenu těžkých ztrát podrobilo. Druhá búrská válka propukla v roce 1899 poté, co Búrové definitivně odmítli udělit občanství (a tudíž i patřičná občanská práva) Britům, kteří se do země valili od roku 1887, kdy se v ní našla bohatá ložiska zlata. Boje zahájili Búrové poté, co Velká Británie odmítla stáhnout nové vojenské jednotky ohrožující hranice búrských republik. Klasická válka (1899-1900), v níž Britové zpočátku utrpěli několik ostudných porážek, aby se nakonec prosadili díky obrovské materiální a početní převaze, byla nahrazena gerilovou válkou (1900-1902). Tu nakonec Británie vyhrála jen za cenu nasazení téměř 500 000 mužů (celá populace Búrů zahrnovala pouze 85 000 dospělých mužů), obrovských ztrát a použití extrémně brutálních metod (v dnešní době by je mezinárodní právo vyhodnotilo jako válečné zločiny a zločiny proti lidskosti), které značně zdiskreditovaly myšlenku, že Britové přinášejí koloniím civilizaci. Asi nejdiskutovanější byla taktika spálené země a vytváření koncentračních táborů pro téměř všechny búrské obyvatele búrských republik (včetně žen a dětí), což někteří moderní autoři označují vzhledem k podmínkám v nich panujících za jednání s charakterem genocidy. 8 Úplný počátek koncentračních táborů v socialistickém Rusku vidíme už v roce 1917, kdy je začal Lenin organizovat za účelem izolace osob. 9 KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2000, s. 68. 6
11
Například velitel ve vyhlazovacím táboře Treblinka Franz Stangl10 na otázku, kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den, odpověděl: „Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté.“ V roce 1942 začali nacisté realizovat záměr „zničení prací“, kdy vězňové pracovali a priori s cílem smrti. O tom ve své vzpomínce na Osvětim hovoří například bývalá vězenkyně A. S.: „Já jsem předtím samozřejmě chodila na komando a nosila cihly. Dělaly se takové ty nesmyslné práce jenom na ničení lidí, že naložili pět nebo šest cihel – a cihla váží skoro pět kilo - takže to je hrozná zátěž pro někoho, kdo nemůže. A nosily jsme je jen z jednoho místa na druhé a používalo se to vlastně k tomu, aby se ničili vězni.“ 11 V celé Třetí říši bylo vybudováno více než osmdesát takových míst, mezi ty nejhorší bývají řazeny Osvětim, Majdanek, Sobibor nebo Treblinka, tábory, které sloužily také jako vyhlazovací. Během druhé světové války zde bylo internováno zhruba 7,2 milionu osob. V koncentračních táborech se konce války dožilo přibližně 500 tisíc lidí.12
1.2
Vyhlazovací tábory Kromě koncentračních táborů zřizovala SS v okupovaném Polsku tábory, které
sloužily primárně pro hromadné a systematicky řízené vyvražďování lidí. Výlučně vyhlazovací úlohu plnily Belzec, Sobibor, Treblinka a Chelmno, jako tak zvané „továrny na smrt“ ale zčásti fungovaly i koncentrační tábory Osvětim a Majdanek. 13 Nacisté začali tato zařízení organizovat od roku 1941, k největšímu rozvoji však došlo po konferenci ve Wannese 20. ledna 1942, jejímž tématem bylo tak zvané „konečné řešení židovské otázky“.14
Franz Stangl (1908 – 1971) byl policejním dozorcem v zařízeních pro eutanazii a především velitelem vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka. Po válce uprchl do Brazílie, kde byl v roce 1967 zatčen a následně souzen ve Spolkové republice Německo. V roce 1970 byl shledán vinným za spolupodíl na vraždě nejméně 400 000 lidí a odsouzen na doživotí. Krátce nato ve vězení zemřel. 11 Židovské muzeum v Praze, sbírka Rozhovory s pamětníky, 121, s. 12. 12 KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2000, s. 68. 13 BEDÜRFTIG, Friedemann. Třetí říše a druhá světová válka. Praha: Prostor, 2004. 14 KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2001. 10
12
1.2.1 Rasová politika v socialistickém Německu „Tato válka není jen o zachování německého národa, ale je především o tom, které rasy a národy by měly žít v budoucí Evropě. (…) Tato válka tedy musí vyřešit nejen potlačení „černého nebezpečí“ na západě a odstranění bolševické hrozby na východě, ale také základní evropský rasový problém, který prostupuje všemi státy: židovskou otázku. Žid, který má stále pohostinství v naší zemi, je náš nepřítel, i když není aktivně zapojen v bitvě se zbraní v ruce. (…) Z evropského hlediska židovskou otázku nevyřeší emigrace Židů z rasově uvažujících států do jiných zemí. Viděli jsme, že tito emigranti vytvoří pouze nepokoje a podněcují ostatní lidi proti sobě.“15 Rasová politika měla v nacistickém Německu prostoupit celou společnost, tedy jak politickou, tak soukromou sféru života. Nejvýraznější změny postihly soukromý život židovského obyvatelstva.16 Byly definovány precizní předpisy pro jejich rodinný život, zaměstnání, soukromá přátelství, vztah ke společnosti a tak dále.17 Rasová definice židovství byla zavedena v norimberských zákonech,18 vyhlášených 15. září 1935 v Německu. Židovská „rasa“ zde nebyla určována pouze současnou nebo dřívější příslušností dané osoby k židovství, ale také příslušností k židovství jejích rodičů nebo prarodičů, případně manželského partnera.19 Osoba se dvěma židovskými prarodiči byla definována jako poloviční žid, s jedním prarodičem byla čtvrtinovým židem, tak zvaným „židem druhého stupně“. Podle zákona si poloviční židé směli brát jen poloviční židy, čtvrtinoví židé si směli brát i árijce, ale bylo k tomu nutné zvláštní povolení. Pokud měl poloviční žid milostný styk s árijkou, byl odsouzen a uvězněn. Podle říšského sčítání lidu z konce 30. let žilo v Německu přes 300 tisíc úplných Židů, asi 70 tisíc polovičních a 40 tisíc čtvrtinových. 20
MAGNUSSEN, Karin. Rassen- und bevölkerungspolitisches Rüstzeug. Mnichov/Berlín: J.F. Lehmann, 1943, s. 201-203. 16 BOCK, Gisela. Ženy v evropských dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 271. 17 Například: v dubnu 1940 bylo pak vydáno dlouho připravované vládní nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě, které souhrnně řešilo otázku vyloučení Židů z určitých povolání a volených funkcí. Další omezení židovského obyvatelstva se týkala cestování a používání veřejných i soukromých dopravních prostředků. Od roku 1941 zase vznikal seznam potravin a jiného zboží, které se Židům nesměly vydávat a prodávat. 18 Norimberské zákony definují osoby se třemi a více příbuznými židy jako úplné židy, ať už judaismus praktikovali nebo nikoliv. 19 SEEMAN, Richard. Ghetto Litzmannstadt. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2000, s. 11. 20 Britský dokumentární cyklus. Kolaborovali s nacisty (9/12), Židovští míšenci. Velká Británie, 2010. 15
13
Norimberské zákony z roku 1935. [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.moderni-dejiny.cz/].
1.2.2 Vybrané koncentrační a vyhlazovací tábory, jejich historie a charakteristika21 Buchenwald Koncentrační tábor Buchenwald byl vybudován ve středním Německu, nedaleko Výmaru. Byl založen v červenci 1937 a měl pojmout až 8 000 vězňů, navíc zde mělo být ubytováno 13 000 příslušníků SS.22 Už v roce 1938 zde ale bylo registrováno 20 122 zadržených, a celkem táborem prošlo téměř 240 000 vězňů, z nichž 56 000 zahynulo.
Buchenwald. [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.awesomestories.com/].
Šlo o první a největší koncentrační tábor na území Německa. Jedním z hlavních důvodů vzniku tábora Buchenwald bylo poskytnutí levných pracovních sil armádní továrně Wilhelm-Gustoff-Werke sídlící ve Výmaru. Nad vchodem do Buchenwaldu byl nápis „Jedem das seine“, tedy „Každému, co si zaslouží“. Původně zde měli být
21 22
Tábory jsem vybrala na základě využití jejich názvů v této diplomové práci, jsou řazeny abecedně. Utrpení v Buchenwaldu. [Film]. Velká Británie, 2009.
14
internováni především političtí vězni, později sem však byli transportováni také Židé, Romové, homosexuálové nebo váleční zajatci.23 Vězni si tábor doslova vystavěli kolem sebe, začali výstavbou budov, úpravou táborových cest, stavbou strážních věží nebo oplocením tábora. Server valka.cz uvádí: „Pracovalo se denně 14-16 hodin za nelidských podmínek a za naprostého nedostatku potravin (v této době byla denní dávka potravin pro jednoho vězně následující: 1/2 kg chleba, půl polévkové lžíce marmelády, 15 gramů margarínu a 1 litr teplého jídla, většinou míchaný tuřín s bramborami) a v naprosté většině také bez jakýchkoliv pracovních pomůcek.“24 Prvním velitelem Buchenwaldu byl od 13. července 1937 Karl Koch,25 který byl v roce 1942 převelen do koncentračního tábora Majdanek v Polsku. Později byl obviněn z finančních machinací a zpronevěry a soudem SS byl odsouzen k smrti a 3. dubna 1945 popraven. Na místo Kocha v Buchenwaldu nastoupil v roce 1942 Hermann Pister,26 který byl po válce odsouzen k trestu smrti, ale zemřel před jeho vykonáním. V červenci roku 1942 se v Buchenwaldu začala organizovat mezinárodní odbojová skupina, ale vzhledem k velkému počtu udavačů z řad vězňů se její činnost rozvíjela jen pozvolna. Ve stejné době také byla založena táborová ochrana (něm. Lagerschutz) složená z vězňů, přičemž mnozí z nich využívali svého zařazení k ilegální činnosti a dávali se k dispozici odbojové skupině.27 Dva dny před osvobozením tábora byl tlampačem vyhlášen signál „výstraha před nepřítelem“. Někteří vězni se odhodlali k ozbrojené akci28 proti příslušníkům SS, během několika hodin obsadili všechny důležité strážní věže a velení v táboře přebral Táborový výbor.
Utrpení v Buchenwaldu. [Film]. Velká Británie, 2009. KRIRGEL, Kurt. KL Buchenwald. In: Valka.cz. [online] 2.11.2004. [cit. 2014-04-16] Dostupné z: [http://www.valka.cz/clanek_10822.html]. 25 Karl-Otto Koch (1897-1945) bojoval v 1. světové válce, přežil zajatecký tábor a obdržel několik vyznamenání, za všechna jmenujme Železný kříž druhé třídy. Velel koncentračním táborům Columbia v berlínském Tempelhofu, krátce působil jako velitel polského tábora Majdanek, dále v Sachsenhausenu a v Buchenaldu. Komandem SS byl popraven zastřelením. 26 Hermann Pister (1885 –1948) byl SS Oberführer („starší vůdce“) a velitel koncentračního tábora Buchenwald od 21. ledna 1942 do dubna 1945. 27 KRIRGEL, Kurt. KL Buchenwald. In: Valka.cz. [online] 2.11.2004. [cit. 2014-04-16] Dostupné z: [http://www.valka.cz/clanek_10822.html]. 28 Výzbroj vězňů tvořilo: 91 pušek s 2.500 náboji, 1 kulomet s 2.000 náboji, 16 granátů, 20 pistolí, 200 zápalných lahví a asi 150 bodných a sečných zbraní. 23 24
15
Tábor byl osvobozen 13. dubna 1945 americkými jednotkami. O dva dny později Buchenwald navštívil generál Pattron29 a symbolicky tak ukončil osvobození buchenwaldských vězňů. Americká armáda vystavěla v Buchenwaldu polní nemocnice a ošetřovala nemocné vězně. Belzec První z vyhlazovacích táborů byl postaven
nedaleko
městečka
Belzec
v jihovýchodní části lublinské oblasti, blízko hranice Generálního gouvernementu s částí Polska okupovanou Sovětským svazem. Na počátku roku 1940 jej Němci původně založili jako židovský pracovní tábor, jehož vězňové měli budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Na konci roku byl však uzavřen. Téměř po roce, dne 1. listopadu 1941,
Belzec. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [www.holocaust.cz].
zde v rámci tzv. Akce Reinhard30 vznikl vyhlazovací tábor. Na jeho výstavbě se nejdříve podíleli obyvatelé Belzece, brzy je ale nahradili Židé z blízkých ghett. Velitelem se stal Christian Wirth,31 který sbíral zkušenosti již ve vyhlazovacím programu eutanazie.32
George Smith Patton ml. (1885 – 1945) byl čtyřhvězdičkový generál armády Spojených států amerických. Jeho 3. americká armáda, které za 2. světové války velel, osvobodila mimo jiné západ a jihozápad Čech. 30 Operace Reinhard (něm. Aktion Reinhardt nebo Einsatz Reinhardt) představovala kódové označení pro nacistický plán vyvraždit Židy žijící v polském Generálním gouvernementu. Většina badatelů se domnívá, že akce byla pojmenována po hlavním koordinátorovi tzv. „konečného řešení“ Reinhardu Heydrichovi. Operace začala v březnu 1942 a pro její potřeby byly zřízeny tři vyhlazovací tábory; Belzec, Sobibór a Treblinka – všechny na území, které náleželo do předválečného Polska. Během asi půldruhého roku, kdy tyto tábory fungovaly, v nich nacisté zavraždili více než 1,5 miliónů Židů a některých dalších etnik (Treblinka asi 800–900 tisíc, Belzec 434–600 tisíc, Sobibór asi 200–250 tisíc). Začátkem roku 1943 přestal fungovat tábor Belzec, který přežili jen dva vězni, a do listopadu 1943 oba zbývající tábory. V Sobiboru a Treblince si vězni využívaní na chod tábora a „zpracování“ transportů uvědomili, že zrušení táborů znamená jejich smrt a povstali. Věděli, jak dopadli vězni z Belzce, kteří byli v souvislosti se zrušením tábora kompletně vyhlazeni. Podařilo se utéct mnoha desítkám z nich. Tábory byly následně zahlazeny a půda oseta či osázena. Operace Reinhard tímto skončila. 31 Christian Wirth (1885 – 1944) byl SS Sturmbannführer Waffen-SS za druhé světové války. Roku 1931 se stal členem NSDAP, 1933 vstoupil do SA a 1939 do SS. 29
16
Rozlohou i podobou odpovídal ostatním táborům Akce Reinhard, Treblince a Sobibóru. Měl však jen dvě části: administrativní a vyhlazovací. Nejprve byly v táboře tři plynové komory. Všechny dveře byly opatřeny gumovým těsněním, aby plyn, který vyráběl motor o 250 koňských silách umístěný v boudě vedle objektu (zařízení vymyslel velitel Ch. Wirth na základě exkurze v Chelmnu), neunikal ven. Na konci února 1942 byly komory připraveny ke zkoušce, k níž byli přivezeni Židé z města Lubycza Królewska. A dne 17. března 1942 přijel první transport Židů z Lublinu. Během prvních čtyř týdnů činnosti tábora - od 17. března do poloviny dubna 1942 - zde bylo zavražděno 30 000 Židů z lublinského ghetta, 15 000 ze Lvova a dalších 35 000 z ghett v lublinské oblasti a východní Haliče. Celkem bylo v táboře Bełżec během sedmi měsíců zavražděno 600 000 lidí, většinou Židů a také několik tisíc Romů.33 Osvětim Osvětim byla založena v roce 1940 na příkaz Říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Jeho výstavbou byl v květnu pověřen Rudolf Höss, který později vybudoval také pobočný likvidační tábor v Březince. Původně
měla
Osvětim
sloužit
jako
koncentrační tábor pro polské politické vězně, později také pro sovětské válečné zajatce.34 Dne 14. června 1940 sem byli dopraveni první vězni, šlo o 720 Poláků. Podle údajů zde v té době stálo dvacet zděných budov,
Osvětim. [cit. 2014-02-19] Dostupné z: [www.holocaust.cz].
Program eutanazie označuje systematické vraždění duševně nemocných a jinak postižených pacientů v německých ústavech. Eutanazie probíhala v utajení, dokonce i bez opory v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně postižených dětí, z nichž bylo do roku 1945 - většinou smrtící injekcí - zavražděno zhruba 5 až 10 tisíc. Bezprostředně po útoku na Polsko bylo na obsazených územích a v Pomořansku povražděno zhruba 10 tisíc pacientů. Program eutanazie byl přísně tajný a byl označován jako T4 (podle berlínské adresy své centrály: Tiergartenstraße 4). Celkem existovalo v Německu šest středisek, v nichž byli pacienti vražděni v plynových komorách vydávaných za sprchy. Do září 1941 bylo takto usmrceno zhruba 70 - 90 tisíc lidí, které speciálně vybraní lékaři označili jako lebensunwerte - tedy nehodné života. 33 Belzec. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/belzec]. 34 BAUER, Yehuda. Úvod. KULKA, Erich. Útěk z tábora smrti. Praha: XYZ, 2011, s. 10-11. 32
17
z toho čtrnáct přízemních a šest poschoďových. Kromě toho zde byla centrální kuchyně a několik hospodářských budov. Ještě v tomtéž roce zde bylo postaveno také krematorium s márnicí.35 Podle různých odhadů bylo v Osvětimi usmrceno 1,2 až 1,6 milionu lidí. Osvětim se stala symbolem nacistického konečného řešení židovské otázky, symbolem nelidskosti a genocidy. Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v polském Krakově odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf Höss, po něm zde v tomto roce bylo souzeno ještě čtyřicet dalších pachatelů. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 - 1966 odsouzeno dalších dvaadvacet Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.36 Ravensbrück Ravensbrück byl jediným velkým
nacistickým
v Německu
určeným
pro
Byl
ženy.
táborem výhradně
situován
asi
devadesát kilometrů severně od Berlína,
nedaleko
lázeňského
města Fürstenberg. Veliteli tábora byli Max Koegel (do léta 1942) a Fritz Suhren (do května 1945). Mužské stráže, které v táboře vykonávaly také
administrativní
Ravensbrück. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [www.holocaust.cz].
funkce,
doplňovalo 150 dozorkyň. V letech 1942 - 1943 probíhal v Ravensbrücku výcvik budoucích dozorkyň, které se posléze měly přesunout do dalších koncentračních táborů. Tímto kurzem prošlo 3500 žen.
KREJČOVÁ, Helena. Muž, který miloval Osvětim. HÖSS, Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Praha: Nakladatelství Academia, 2006, s. 246-7. 36 ŠTĚPKOVÁ, Tereza, Růžena BRÖSSLEROVÁ (VOGLOVÁ) a Petr BEDNAŘÍK. Osvětim In: Holocaust.cz. [online]. 26.7.2013 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/auschwitz]. 35
18
Ženy v Ravensbrücku byly vražděny střelbou do týla, nebo byly usmrcovány fenolovými injekcemi. Začátkem roku 1945 zde byla postavena také plynová komora. Jejími oběťmi se stalo přes 2200 žen.37 Mezi léty 1939 a 1945 prošlo Ravensbrückem téměř 132 000 žen a dětí, 1 000 mladistvých děvčat a 20 000 mužů.38 Z celkového počtu zahynulo 92 000 obětí.39 O apelech v Ravensbrücku píše bývalá vězenkyně Nina Jirsíková: „Je pět hodin ráno. Stojíme před blokem v řadách, čekáme na dozorkyni a mrzneme. Co do množství, jsem oblečena asi jako v civilu zjara, když je krásně. Mráz stoupá, už je 20 stupňů a bude ještě víc – někdy bylo i 30 pod nulou. Stojíme – pohyb zakázán – je ještě tma. Stojíme na udupaném sněhu v dřevácích. Sníh nás drobně zasypává, chvílemi nám jej poryvy větru metají do tváří. Minuta je dost dlouhá doba – stojíme. Kam v šeru dohlédnu, vidím stejnou hradbu z živých těl mrznoucích jako já. Ani se na ně nechci dívat. Zrak přeskočí na střechu baráku, pokrytou sněhem – přes ni na známý ostnatý drát na zdi – za ní přečnívá několik vršků, chudých boroviček. Svítá. Moje borovičky jsou zřetelnější. Vidím jejich obrysy proti šedému nebi. Zrak se upíná zoufale k čemukoli, co na chvíli tě odvede od vlastního křehnoucího těla. (…) V ledové lastuře těla zní písně o domově – jako vzdálený věčný hukot moře v ulitách škeblí dávno v moři vyrvaných a odumřelých. A tak v mrznoucím těle nám pracuje, jaksi odděleně od pocitu těla, laterna magika o domově – zjevují se nám věci absurdní a tak neuvěřitelné jako kafemlejnky, šálky na kávu, knihy, květiny v okně. Vidím se v ulicích Prahy – a jdu tím milovaným městem, v poslední čtvrthodině apelu – má zmrzlá skořápka tu stojí, již bez mého vnitřního účastenství. Stojíme, ještě stojíme – vedle mne mrzne kamarádka, podíváme se na sebe, omrzlými ústy se na sebe usmějeme – poznám jí v očích, že byla také doma. Já v Praze, ona ve Varšavě…“40 Součástí tábora Ravensbrück byl také tak zvaný Bunkr, nebo také Zellenbau.41 Jednalo se o dvoupatrovou budovu místního vězení, které bylo vystavěno v roce 1939 vedle Appelplatzu a obsahovalo 78 cel.42 FEDOROVIČ, Tomáš. Ravensbrück. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/ravensbrueck]. 38 JIRSÍKOVÁ, Nina. Ravensbrück. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 3. 39 FEDOROVIČ, Tomáš. Ravensbrück. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/ravensbrueck]. 40 JIRSÍKOVÁ, Nina. Ravensbrück. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 4. 41 Obrázek budovy Zellenbau je obsažen v příloze. – s. 90. 37
19
Sachsenhausen Sachsenhausen byl koncentrační tábor, který se nacházel na území severního Německa, asi 35 kilometrů od centra Berlína.43 Hlavní tábor měl formu velikého trojúhelníku,
jejž
bylo
možné
kontrolovat
z jednoho bodu, centrálně umístěné vstupní věže „A“,44
Sachsenhausen. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [www.holocaust.cz].
což mělo symbolizovat absolutní moc SS. Původně se počítalo s kapacitou 10 000 vězňů, těsně před válkou bylo ale jasné, že určená kapacita nestačí, a proto se přistoupilo k výstavbě dalších domů, čímž byla ale striktně geometrická forma tábora narušena. Sachsenhausen nespadal do kategorie vyhlazovacích táborů typu Osvětim a podobně. I přesto se zde ale uskutečnila řada hromadných vražd. Původně
se
střílelo
v příkopu
vyhloubeném speciálně pro tento účel. Aby se tento proces zefektivnil a aby příslušníci SS nepřišli do přímého kontaktu s obětí a zabránili případné panice, bylo vystavěno roku 1941 v tzv. průmyslovém dvoře (něm. Industriehof) zvláštní zařízení
Genickschussanlage. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [ipklaeden.dyndns.org].
(něm. Genickschussanlage). Zde byl příslušník SS převlečený za lékaře a předstíral vyšetření vězně, který se poté postavil k měřičské lati, u níž byl zezadu střelen dírou z druhé místnosti do zátylku. K největší vraždě v táboře došlo na podzim roku 1941, kdy bylo tímto způsobem usmrceno během několika týdnů asi 10 000 sovětských zajatců. SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Technischen Universität Berlin: Berlín, 2002, s. 48. 43 FEDOROVIČ, Tomáš. Sachsenhausen. In: Holocaust.cz. [online] 7.8.2011 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: [http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/sachsenhausen]. 44 Obrázek vstupní věže je obsažen v příloze. – s. 91. 42
20
Roku 1942 byl pak v těsné blízkosti postaven vylepšený typ, nazvaný „Stanice Z",45 tentokrát i s pecemi a zvukově odizolovanými stěnami. Uvnitř nové budovy se od roku 1943 nacházela i menší plynová komora, sloužící k testování tzv. Cyklonu A, který byl na rozdíl od Cyklonu B tekutý a byl v místnosti na oběti rozprašován. Přesný počet obětí plynové komory zůstává zatím neznámý, v porovnání s Genickschussanlage nebyla ale používána rozhodně tak často a v takovém rozsahu. Sobibór Vyhlazovací tábor Sobibór byl vybudován začátkem března 1942 nedaleko stejnojmenné obce a
železniční
stanice
Obersturmführera
Sobibór.
Richarda
Pod
Thomally46
vedením se
na
výstavbě podíleli místní obyvatelé spolu s několika desítkami Židů z blízkých ghett. V dubnu 1942 byl na místo velitele povolán Franz Stangl, který měl za úkol výstavbu tábora dokončit podle vzoru tábora Belzec.47 Rozloha
tábora
Sobibór
byla
přibližně
Sobibór. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [www.holocaust.cz].
400 x 600 metrů. Celkový prostor pak byl rozdělen na tři části:48
administrativní část (Tábor I), kde se nacházela železniční rampa o délce dvaceti vagónů a ubytovny pro Němce a Ukrajince;
"přijímací" část (Tábor II), kde se deportovaní museli svléknout, nechat si ostříhat vlasy a odevzdat cenné předměty;
vyhlazovací část (Tábor III) – zde se nacházely plynové komory, hromadné hroby a ubytovny pro židovské vězně.
FEDOROVIČ, Tomáš. Sachsenhausen. In: Holocaust.cz. [online] 7.8.2011 [cit. 2014-04-15]. Dostupné z: [http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/sachsenhausen]. 46 Richard Thomalla (1903 – 1945) byl německý nacistický válečný zločinec, SS-Hauptsturmführer, člen NSDAP a SS, architekt vyhlazovacích táborů Treblinka, Belzec a Sobibor. Byl zastřelen 12. května 1945 v Jičíně příslušníky sovětské NKVD. 47 Sobibor. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.holocaust.cz/cz/history/camps/sobibor]. 48 Sobibor. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.holocaust.cz/cz/history/camps/sobibor]. 45
21
Každá plynová komora v Sobibóru měla rozlohu asi 16 metrů čtverečních a kapacitu asi 160 až 180 osob. Vstupovalo se do nich z prostranství před budovou, ale každá měla ještě jeden východ, jímž byla vytahována mrtvá těla. Když byla dokončena výstavba tábora a plynových komor, na otestování jejich funkčnosti bylo přivezeno asi 250 Židů - převážně žen - z blízkého tábora Krychów. Po třech měsících chodu tábora, koncem července 1942, se zjistilo, že kapacita plynových komor, tedy asi 600 lidí najednou, nestačí a že je nutné vybudovat další prostory. Činnost Sobibóru byla až do září 1942 zastavena a ke stávajícím třem plynovým komorám byly přistavěny ještě tři nové. Kapacita se tím zvýšila na 1200 osob, které mohly být usmrceny najednou. Židé byli do Sobibóru deportováni nejen z Generálního gouvernementu, ale také ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie. Celkem bylo v táboře Sobibór zavražděno asi 250 000 lidí. Jedenáct z důstojníků SS, kteří v táboře pracovali, bylo po válce obviněno a mezi 6. zářím 1965 a 20. prosincem 1966 stanuli před soudem v Hagenu. Franz Stangl byl v roce 1970 soudem v Düsseldorfu odsouzen na doživotí. 49 Stutthof Stutthof byl koncentrační tábor na severu Polska, poblíž svobodného města Gdaňsk, a byl vystavěn nežádoucími polskými zajatci.50 Po ukončení výstavby začal fungovat jako zajatecký tábor pro nežádoucí osoby z řad polské inteligence a Židů. Oficiálně byl veden jako zvláštní tábor SS. V roce 1941 byl Stutthof oficiálně
Stutthof. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [holocaust.cz].
přejmenován na koncentrační, nicméně sloužil jako vyhlazovací. Až do roku 1942 byli mrtví převáženi na polský hřbitov Zaspa. Jak tábor rostl, musely být mrtvoly spalovány v táboře na hranicích, od roku 1942 v nově postaveném krematoriu. V tomto roce také Sobibor. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.holocaust.cz/cz/history/camps/sobibor]. 50 FEDOROVIČ, Tomáš. Stutthof. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/stutthof]. 49
22
začaly přesuny do tábora Stutthof z jiných koncentračních táborů. Na začátku roku 1943 došlo k největšímu rozšíření. Plocha tábora měla zpočátku rozlohu 12 hektarů, v roce 1944 byla rozloha desetinásobná. Koncem války měl tábor 39 poboček v okolí. V té době zde bylo vězněno asi 25 000 lidí a stejné množství i v pobočných táborech. Táboru postupně veleli Max Pauly51 a Paul Werner Hoppe.52 Vězně střežilo 3000 členů SS a ukrajinských pomocných sil. Jakmile se z východu začala přibližovat sovětská armáda, bylo nařízeno vězně z tábora evakuovat. V lednu 1945 byli posláni na tzv. „pochody smrti“ do táborů uvnitř Německa. Během února a března bylo dále evakuováno asi 1500 převážně židovských žen po moři směrem k Německu, ovšem spojenecké bombardování neozbrojených lodí způsobilo, že do cíle dorazila jen hrstka vězeňkyň. Stutthof byl osvobozen 9. května 1945 jako poslední koncentrační tábor. V průběhu jeho existence zde bylo uvězněno až 110 000 lidí a přibližně 65 000 jich zde zahynulo.53 Treblinka Treblinka patřila mezi vyhlazovací tábory Akce Reinhard. Byla vybudována v severovýchodní řídce obydlené části Generálního gouvernementu na trase Varšava - Białystok, v blízkosti stávajícího trestního tábora, který byl založen v roce 1941. Práce na výstavbě tábora začaly na přelomu května a června 1942 a již 22. července téhož roku byl tábor dokončen.
Treblinka. [cit. 2014-01-25] Dostupné z: [holocaust.cz].
Max Pauly (1907 – 1946) byl SS Standartenführer a mezi zářím 1939 a srpnem 1942 byl velitelem koncentračního tábora Stutthof. Po válce byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a 8. října 1946 oběšen Albertem Pierrepointem. 52 Paul-Werner Hoppe (1910 – 1974) velel koncentračnímu táboru Stutthof od září 1942 do dubna 1945. V dubnu 1946 byl v Holsteinu zatčen britskou armádou a vězněn ve Skotsku. Odtud byl po čase převezen do Saska a měl být vydán polským soudům. Ze saského vězení ale utekl a vydal se do Švýcarska, kde žil tři roky pod falešnou identitou, než se vydal zpět do Německa. Tady ho 17. dubna 1953 znovu zatkli a odsoudili k trestu odnětí svobody. V roce 1960 byl propuštěn. 53 FEDOROVIČ, Tomáš. Stutthof. In: Holocaust.cz. [online] 26.9.2011 [cit. 2014-01-25]. Dostupné z: [http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/stutthof]. 51
23
Treblinka byla skutečná továrna na smrt – ihned po výstupu z vlaku šli lidé do plynové komory. Žádné tetování, žádné baráky s dřevěnými palandami, žádné vši, ani těžká práce. Od začátku byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1000 až 2000 osob. První transporty přijely do Treblinky z varšavského ghetta. Mezi 23. červencem a 21. srpnem 1942 zde bylo zavražděno 254 000 Židů z Varšavy a 112 000 z ostatních částí varšavské oblasti. Z radomské oblasti 337 000 a z Lublinu a okolí 35 000 Židů. Z oblasti Białystoku sem bylo deportováno přes 107 000 lidí, převážně v období od listopadu 1942 do ledna 1943. Ze Slovenska přišlo 7000 Židů, kteří byli nejprve vězněni v polských ghettech, a v Treblince zahynuli v létě a na podzim roku 1942. Z Terezína přijelo v září a říjnu 1942 deset transportů s 18 000 lidmi. V březnu a dubnu 1943 bylo do Treblinky deportováno zhruba 11 tisíc Židů z Makedonie a Thrákie, území nově připojených k Bulharsku. Na konci března přijelo též 2800 Židů ze Soluně. Zahynulo zde také na 2000 Romů. Celkový počet zavražděných v Treblince se odhaduje na 870 000. V letech 1959 až 1969 byl na místě tábora vybudován památník, který má podobu hřbitova. Na stovkách kamenných náhrobků jsou napsána jména zemí a oblastí, odkud oběti pocházely. 54
Symbolický hřbitov na místě bývalého vyhlazovacího tábora, 2001. (Foto: M. Stránský). [cit. 2014-02-25] Dostupné z: [holocaust.cz]
ŠTĚPKOVÁ, Tereza. Treblinka. In: Holocaust.cz. [online] 5.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/treblinka]. 54
24
Jak bylo zmíněno, hlavní skupinou obětí vyhlazovacích táborů byli nejen Židé, ale i menšinové skupiny jako cikáni, komunisté, homosexuálové, nebo třeba i Svědkové Jehovovovi nebo „politicky neúnosní“ váleční zajatci. Ti všichni sem byli dopravováni deportačními vlaky z celé Evropy. Jak uvádí Bedürftig ve svém lexikonu,55 ti, kteří transporty přežili, byli po příjezdu do vyhlazovacího tábora „selektováni“: práceschopní zůstali prozatím naživu, ostatní byli určeni k likvidaci v plynových komorách. První skupina vězňů byla přidělována ke komandům na odstraňování mrtvol nebo na jiné práce v táboře, v Osvětimi, Majdanku a dalších táborech museli pracovat pro zbrojní firmy nebo podniky provozované přímo jednotkami SS. Slovenský Žid Adolf Burger ve své knize Ďáblova dílna56 vzpomíná na svůj pobyt v Sachsenhausenu, kam byl v květnu 1944 přesunut z Osvětimi, aby se podílel na „operaci Bernhard“, při níž vězňové padělali bankovky (britské libry a americké dolary) a další tiskoviny jako například dokumenty. Nacisté se snažili postupně co nejvíce zefektivnit proces vyhlazování - šetřit náklady, počet lidí zapojených do procesu a podobně, ale chtěli také učinit vraždění snesitelnějším. Šlo jim o to oddělit oběť od vraha (při masovém střílení docházelo k srdcervoucím scénám, oproti tomu vraždění v plynových komorách bylo maximálně odosobněno). Hromadné vraždění se uskutečňovalo několika způsoby. Buď hromadným střílením, plynováním v pojízdných vozech nebo v plynových komorách. Mohlo by se zdát, že nacisté byli ve vymýšlení metod zabíjení důmyslní a neobyčejně vynalézaví. Podle mého názoru jim ve skutečnosti nejvíce pomohla jejich zbabělost; místo aby své protivníky odstranili tváří v tvář, dávala si většina z nich záležet na tom, aby v okamžiku smrti svých obětí viděla nanejvýš jejich zátylek. Pomineme-li všeobecně známé plynování ve speciálních pecích, hovoří některé zdroje například o metodě „konzervování sardinek“. Zde si ještě živí lidé si lehali do hrobů jako sardinky srovnané v konzervě. Teprve pak byli zastřeleni. Autorem této techniky byl generálporučík Frydrick Jeckeln, jenž ji aplikoval při masakru na konci září 1941 v kyjevském Babím Jaru, kde bylo zavražděno 33 tisíc Židů. Zpráva o události se donesla k Heinrichu Himmlerovi, jenž poté nakázal tímto způsobem vyčistit od Židů pobaltské státy.57 BEDÜRFTIG, Friedemann. Třetí říše a druhá světová válka. Praha: Prostor, 2004. BURGER, Adolf. Dáblova dílna. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1991, s. 95-255. 57 Britský dokumentární cyklus. Kolaborovali s nacisty (12/12), Viktor Arajs. Velká Británie, 2010. 55 56
25
Velitel vyhlazovacího táboru Treblinka Franz Stangl při soudním procesu, který se konal mezi 13. březnem a 22. prosincem 1970, na otázku „Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den?“ odpověděl: „Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3 000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během čtrnácti hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté.“58 Stangl byl odsouzen na doživotí. Termínu „vyhlazovací tábor“ se začalo užívat až po druhé světové válce, sami nacisté se snažili všemožně maskovat jejich skutečné určení.59
1.3
Struktura života v táborech Wolfgang Sofsky rozděluje svět koncentračních a vyhlazovacích táborů na tři
oblasti: společnost vězňů v hromadných blocích, elitu vězeňských prominentů a personál dozorců a správy SS.60 Hovoří o tom, že i přes tlustou hranici mezi personálem a vězni existovala v táborech jakási „šedá zóna“, v níž fungovala kolaborace, protekce a korupce. To dokládá mnohá literatura založená na výpovědích svědků. Sofsky píše: „Mocenské centrum zvýhodnilo menšinu vězňů a učinilo z ní svůj pomocný oddíl. Principem zastupování se oběť proměnila ve spolupachatele, a setřela tím hranici mezi personálem a vězni.“61 Nicméně hlavní moc přesto náležela personálu SS, který určoval táborová pravidla a měl v podstatě neomezenou moc zabíjet. Koncentrační tábory byly zpočátku spravovány jednotkami SA, Všeobecnou SS a občas také policií, později měla jejich organizaci v rukou výhradně Všeobecná SS, která byla podřízená Theodoru Eickemu.62 Od roku 1936 byly tyto jednotky oficiálně označovány jako SS Totenkopfverbände (svazy smrtihlavů SS).63
ŠTĚPKOVÁ, Tereza. Treblinka. In: Holocaust.cz. [online] 5.9.2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/treblinka]. 59 http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhlazovací_tábory_nacistického_Německa, 2009. Převzato 10.1.2012 60 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 107. 61 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 107. 62 Theodor Eicke (1892 – 1943) byl vrchním velitelem Totenkopfverbände a stal se hlavním velitelem koncentračního tábora v Dachau. Je autorem hesla „Arbeit macht Frei“, které se objevilo nad vchodem mnoha koncentračních táborů. 63 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 108. 58
26
Věková struktura dozorců v koncentračních táborech byla v době začátku jejich kariéry zhruba mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Motivy vstupu mladých mužů do oddílů SS byly většinou velmi prosté a s politickým přesvědčením neměly mnoho společného. Někteří viděli v SS možnost k sociálnímu vzestupu do řad důstojníků, aniž by měli jinde nezbytné vzdělání. Pro jiné šlo o šanci osamostatnit se od rodičů, a SS jim nabízela jistý příjem. Další skupinu pak mohl lákat vojenský život. Průměrný věk příslušníků SS Totenkopf postupně klesl z 23,2 v roce 1936 na 20,7 v roce 1938.64 Ženské stráže byly hromadně známé jako SS-Helferin, tedy pomocnice SS. Nikdy nenosily vojenské hodnosti rovnocenné s mužskými příslušníky SS. Úrovně v rámci SSHelferin byly následující:
64
Chef Oberaufseherin
Oberaufseherin
Aufseherin
Lagerführerin
Erstaufseherin
Rapportführerin
SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 109.
27
2. Žena a Třetí říše Jak
bylo
zmíněno,
klíčovou
myšlenkou nacistické ideologie byla rasová politika,
která
měla
prostoupit
celou
společnost. Němci se zkrátka měli naučit myslet rasově. Stejně to platilo vůči ženské otázce. Pokud se tu a tam v nějakém projevu na stranických sjezdech hovořilo o ženách, hovořilo
se
o
nich
v podstatě
výlučně
v kontextu s mateřstvím. Zároveň se pojem „žena“ nikdy nevztahoval na všechny ženy, ale pouze na rasově zdravé Němky.65 V roce 1930 rozdělil Hitlerův budoucí ministr zemědělství Darré66 ženy do čtyř skupin podle jejich
Plakát nacistické propagandy. [cit. 2013-1125] Dostupné z: [vi.sualize.us].
hodnoty, přičemž mateřství by se podle něj mělo podporovat pouze u té nejhodnotnější vrstvy žen. Ideální žena měla být podle nacistů statná venkovanka, která obdělávala zemi, byla fyzicky zdatná a opálená z venkovních prací. Takovým ženám se mělo rodit více dětí – silných dětí – než těm, které žily ve městech.67 Městskou kulturu nacisté naopak odsuzovali jako slabost, nazývali ji „asfaltovou kulturou“, často byla akronymem pro židovský vliv.68 Chceme-li se zabývat postavením ženy ve Třetí říši, není překvapující téměř úplná nepřítomnost emancipace žen. Jisté feministické tendence se zde sice
BOCK, Gisela. Ženy v evropských dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 271. Richard Walter Darré (1895 – 1953) byl německý nacistický agrární politik. V roce 1930 vstoupil do NSDAP a navrhl její první agrární program. Stal se propagátorem ideje „krve a půdy“ (Blut und Boden), součásti nacistické ideologie zaměřené k získání rolnictva. Roku 1933 působil jako říšský a pruský ministr zemědělství a výživy, říšský vůdce rolnictva. Později se stal šéfem rasového a osidlovacího úřadu SS. Roku 1942 byl zbaven funkcí pro neshody s Hitlerem. V norimberském procesu byl odsouzen na 7 let, předčasně propuštěn roku 1950. 67 RUPP, Leila J. Mobilizing Women for War: German and American Propaganda. Princeton: Princeton University Press, 1978, s.45-6. 68 KOONZ, Claudia. The Nazi Conscience. Cambridge: The Belknap Press of Harvard University Press, 2003, s. 59. 65 66
28
vyskytovaly,69 byly ale širší veřejností úspěšně ignorovány. Žena měla předem danou roli hospodyně a matky, jakákoli snaha o politickou emancipaci byla podle NSDAP70 nežádoucí, a to ve prospěch rodiny a muže. Německá žena byla charakterizována jako nesobecká, spolehlivá, věrná a obětavá.71 V nacistické ideologii bylo pevně zakořeněné přesvědčení o tom, že rozdělení rolí na základě pohlaví je dáno přirozeností a vyšším řádem přírody. Při shromáždění Nacionálně socialistické ligy žen72 představil Adolf Hitler73 postoje národního socialismu: „A oba (muž i žena, pozn.) se proto musí vzájemně respektovat, když vidí, že každý se věnuje úkolu, který mu Příroda a Prozřetelnost stanovila. A tento respekt bude nezbytně plynout z takového oddělení rolí každého.“74 Tato úvaha je podle mého názoru klíčová ve snaze o pochopení manželek a družek nacistických velitelů. Směrem k ženám lze totiž tento výrok zjednodušeně přeložit jako „cokoliv se bude dít, hleď si svého a nepleť se do věcí, po kterých ti nic není“. Podle toho, co následovalo v příštích letech, se totiž zdá, že Přírodou a Prozřetelností měl Hitler na mysli pouze sám sebe.
Členky NSDAP sdružené kolem časopisu Die deutsche Kämpferin (Německá bojovnice) od počátku existence nacistické strany upozorňovaly na to, že zjednodušovat funkci žen na plození a výchovu dětí je špatné. Nacistická aktivistka Irmgard Reichenau šla ještě dál, když zaslala dopis Adolfu Hitlerovi, v kterém požadovala zpřístupnění veřejných funkcí ženám. Německé bojovnice však se svým konceptem rovnosti neuspěly a byly zesměšňovány jako „nacistické feministky“. 70 NSDAP, Národně socialistická německá dělnická strana (něm. Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei), označovaná také jako nacistická strana, vznikla počátkem roku 1920 coby krajně pravicové politické uskupení. Po většinu její existence byl jejím předsedou Adolf Hitler, který v Německu zavedl nacistickou totalitu. V roce 1945 byla nacistická strana Mezinárodním vojenským tribunálem během Norimberského procesu prohlášena za zločineckou organizaci. 71 Tuto myšlenku formuloval Adolf Hitler na stranickém sjezdu v Norimberku v roce 1934. 72 Nacionálně socialistická liga žen (něm. Nationalsozialistische Frauenschaft, zkráceně NS-Frauenschaft) byla odnoží nacistické strany a byla určená výhradně ženám. Byla založena v říjnu 1931 jako fúze několika nacionalistických a nacionálně-socialistických ženských asociací. Od února 1934 až do konce druhé světové války v roce 1945 vedla NS-Frauenschaft Gertruda Scholtz-Klink (1902-1999). 73 Adolf Hitler (1889 – 1945) byl německý nacistický politik, vůdce NSDAP. Začátkem roku 1933 ho tehdejší prezident Paul von Hindenburg jmenoval německým kancléřem, od března téhož roku byl Hitler vybavený diktátorskými pravomocemi. V roce 1934 se stal hlavou státu. Jakožto „Vůdce“ (něm. Führer) vybudoval v Německu militaristický totalitní stát, byl odpovědný za genocidu některých skupin obyvatelstva, zejména holokaust Židů, likvidaci postižených a pronásledování dalších skupin osob. Svou agresivní politikou zprvu dosahoval územní zisky a ústupky jiných států, roku 1939 však napadením Polska vyvolal světovou válku, v níž Německo roku 1945 utrpělo porážku. 74 KRATOCHVÍL, Jan. Neonacistky a ženy Třetí říše. Nový Prostor. Březen 2012, č. 393. Dostupné z: [http://www.novyprostor.cz/clanky/393/neonacistky-a-zeny-treti-rise.html]. 69
29
Jan Kratochvíl ve svém článku75 také trefně interpretuje další rovinu Hitlerova vyjádření. „Nacistický stát se snažil svojí politikou ženy vytlačit do prostoru rodiny, zatímco veřejná sféra a politika měla být určena výhradně mužům,“ uvádí a pokračuje: „Ženám byly zcela zapovězeny jakékoli vyšší funkce v nacistickém stranickém aparátu a oficiálně pro ně například byla zakázaná povolání soudkyň a advokátek. To, že by se ženy radši měly věnovat plození dětí, naznačovaly i kvóty na německých univerzitách, jejichž horní hranice pro přítomnost dívek byla stanovena na 10 %.“ Ženy se sice mohly organizovat v ženských nacistických organizacích, ale jejich význam nebyl velký. Příhodně to lze znázornit faktem, že nejvýše postavená žena v Třetí říši, vůdkyně Nacionálně socialistické ligy žen Gertrud Scholtz-Klinková,76 nebyla podřízená přímo Hitlerovi, ale měla nad sebou mužského nadřízeného jako jakýsi „mezičlánek“ mezi ní a Vůdcem. Existují různé pohledy na postavení ženy ve společnosti Třetí říše. Jeden směr reprezentuje německá historička Gisela Bocková,77 která zkoumala sterilizaci a eugenickou politiku v předválečném nacistickém Německu. Bocková je toho názoru, že ženy ve Třetí říši byly do jisté míry šikanovány systémem národního socialismu. 78 Proti ní stojí Claudia Koonzová79, která kritizovala nadšení, s jakým Němky podporovaly nacisty. Tvrdí, že německé matky, třebaže byly německou politikou umístěny do soukromé sféry k rodinnému krbu, hrály významnou roli při udržování zdání domova. Svým mužům, zapojeným do masových vražd a války, dávaly klamný pocit stability.80
KRATOCHVÍL, Jan. Neonacistky a ženy Třetí říše. Nový Prostor. Březen 2012, č. 393. Dostupné z: [http://www.novyprostor.cz/clanky/393/neonacistky-a-zeny-treti-rise.html]. 76 Gertrud Scholtz-Klinková (1902 – 1999) byla horlivá nacistka, vůdkyně Nacionálně socialistické ligy žen. Měla šest dětí. 77 Gisela Bocková (nar. 1942) je německou historičkou a profesorkou novověkých dějin na Freie Universität Berlin. Studovala ve Freiburgu im Breisgau, Berlíně, Paříži a Římě. Přednášela mimo jiné v Essenu, Bernu a Basileji. Dlouhodobě působila na Evropském univerzitním institutu ve Florencii, na univerzitě v Bielefeldu a na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Zabývá se především novověkými dějinami západní Evropy, vývojem lidských práv, otázkami nacionálního socialismu, rasismu, rasové politiky a holocaustu, dějinami politického a sociálního myšlení a v neposlední řadě ženskou problematikou v novověku. 78 BOCK, Gisela. Racism and Sexism in Nazi Germany. BRIDENTHAL, Renate. When Biology Became Destiny: Women in Weimar and Nazi Germany. New York: Monthly Review Press, 1984, s. 271-296. 79 Claudia Koonzová (nar. 1940) je americkou historičkou zabývající se nacistickým Německem. Ve svém díle se zabývá se zejména rolí žen během éry nacismu. 80 KOONZ, Claudia. Mothers in the Fatherland: Women, the Family and Nazi Politics. New York: St. Martin‘s Press, 1987. 75
30
Osobně si myslím, že na obou názorech leží část pravdy. Soudím, že ženy mohly být do jisté míry „oběťmi“ v době před založením rodiny. V následujících odstavcích se pokusím ukázat některé skutečnosti způsobující tlak na německé ženy, které chtěly založit rodinu. Společnost v té době mimo jiné prostupovala takřka všudypřítomná kontrola výběru partnerů, důležitá byla čistokrevnost německé rasy. V momentě, kdy už ale žena měla „úředně schválené“ děti a za manžela nacistického velitele, platí zde podle mě více stanovisko Claudie Koonzové, která ve své studii píše: „Označit ženy za bezmocné, nebo dokonce nevinné, je scestné. Ženy umožňovaly existenci vražedného státu ve jménu obavy, kterou definovaly jako mateřskou. Skutečnost, že ženy fakticky nenesly žádnou odpovědnost za vydávání příkazů z Berlína, je nezbavuje skryté spoluúčasti při jejich vykonávání.“81 Podle Koonz, a já s ní v tomto souhlasím, árijské ženy, zejména matky, byly nepřímo zodpovědné za nacistický teror a genocidu milionů lidských obětí. Kult matky „Prvořadé místo pro ženu je uprostřed její rodiny. Nejnádhernější úkol, který žena může splnit, je darovat svému národu dítě.“ Joseph Geobbels (říšský ministr propagandy a lidové osvěty) Úkolem, ale hlavně povinností ženy, bylo porodit a vychovat co nejvíce dětí. Měla tím významnou zásluhu na rozšíření árijské rasy.82 Každé dítě, které přivedla na svět, bylo soubojem, jejž svedla pro bytí a nebytí svého národa. K tomu byly ženy motivovány také legislativně. Jaromír Tauchen ve své práci83 uvádí několik významných bodů:
KOONZ, Claudia. Mothers in the Fatherland: Women, the Family and Nazi Politics. New York: St. Martin‘s Press, 1987, s. 8. 82 V programu NSDAP z roku 1920 je pouze jediná zmínka, která se věnuje ženám. Je obsažena bodě 21 a vztahovala se právě na ochranu ženy jako matky: „úkolem státu je zvýšení zdraví národa prostřednictvím ochrany matky a dítěte.“ 83 TAUCHEN, Jaromír. Žena v právním řádu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, č. 1, s. 81-86. Dostupné z: [https://www.academia.edu/2638039/Zena_v_pravnim_radu_Treti_rise]. 81
31
Nastávající matka nesměla být zaměstnána, pokud by byl podle lékařského posudku ohrožen její život či život jejího dítěte.
Byla-li
zaměstnána,
nebylo
jí
dovoleno
vykonávat manuálně těžké práce, přijít do styku s látkami
ohrožující
její
zdraví
či
pracovat v nebezpečných provozech.
Šest týdnů po porodu dítěte se nemohla matka vrátit do zaměstnání; pokud matka dítě kojila, prodloužil se tento zákaz až na 12 týdnů.
Po celou dobu těhotenství a ještě čtyři měsíce
Fotka nacistické propagandy. [cit. 2013-11-25] Dostupné z: [wikipedia.org].
po porodu nemohl dát zaměstnavatel matce výpověď.
Matka pobírala po dobu, kdy jí z důvodu mateřství nebylo umožněno vykonávat výdělečnou činnost finanční částku dosahující výše jejího průměrného platu, a matka tak neutrpěla žádnou finanční ztrátu a mohla se bez existenčních potíží věnovat plně svému dítěti. (Ze všech finančních dávek poskytovaných státem byly pochopitelně vyloučeny etnicky i eugenicky méněcenné osoby.)
Od roku 1938 bylo matkám s větším počtem dětí navíc udělováno vyznamenání zvané Čestný kříž německé matky,84 které mělo symbolizovat jejich čestné místo uprostřed národního společenství, podobně jako například Železný kříž udělovaný vojákům. Kříž za mateřství s nápisem „dítě šlechtí matku“ mohly získat pouze německé, dědičně zdravé matky, pokud byly tohoto ocenění hodny. Vyznamenání bylo udělováno ve třech stupních:
bronzový - za čtyři nebo pět dětí
stříbrný - za šest nebo sedm dětí
zlatý - za osm a více dětí obdržela matka zlatý kříž
Návrhy na udělení tohoto vyznamenání podával starosta obce nebo místní skupinový vůdce NSDAP. Od roku 1942 byl Čestný kříž německé matky slavnostně udělován u příležitosti Dne matek, ze kterého udělala nacistická propaganda národní svátek. Matky, které byly takto vyznamenány, měly např. přednost ve frontách Kříže byly udělovány 12. srpna k příležitosti narození Hitlerovy matky a vždy druhou neděli v květnu (mateční neděle), první byl udělen roku 1939. Matkám, které kříž obdržely, bylo při přehlídkách na ulici příslušníky Hitlerjugend salutováno za službu Německu. 84
32
v obchodech s potravinami. Matkám, které porodily více než deset dětí, se dostala ještě zvláštní pocta mít pro své desáté dítě za kmotra Vůdce, což v případě chlapce znamenalo, že při křtu dostal jméno Adolf.85 Všechna opatření státu zároveň doprovázela striktní rasová kontrola. Výhodné půjčky rodinám byly například podmíněny podstoupením testů dědičnosti a ty ženy, které nevyhovovaly rasovým měřítkům nebo byly jakkoli postižené, čekal vynucený potrat či sterilizace.86 To vše se dělo s cílem zachovat čistou německou rasu, krev, které náležela německá země. Říšské ministerstvo vnitra dokonce vypracovalo opatření proti „manželstvím škodícím národu“. V roce 1935 vešly v platnost dva zákony o zákazu manželství; zákon na ochranu krve a zákon o zdravém manželství. Zákon na ochranu krve zakazoval manželství mezi Židy, černochy, Romy a osobami s německou krví. Jako hanobení rasy se však považovaly také mimomanželské vztahy. Zákon o zdravém manželství zakazoval manželství mezi rasově zdravými a nemocnými. O tom, zda je či není manželství „žádoucí pro národní společenství“ rozhodovali oddávající úředníci, řádně proškolení v „genetické a rasové péči“. V případě, že úředník zamítl žádost o uzavření manželství, byl ženich s nevěstou nahlášen úřadu pro sterilizaci k přezkoumání.87 Hitlerova vláda chtěla držet také kontrolu nad rozmnožováním obyvatelstva. Cílem nacistického státu bylo zvyšování kvality rasy, v rozmnožování měla tedy kvalita nahradit kvantitu. Nařízení ministerstva znělo „heslo nezní ‚děti za každou cenu‘, ale ‚co největší množství dětí ze zdravé německé rodiny‘“.88 V roce 1935 byl do zákonu o sterilizaci vložen odstavec o potratu z eugenických důvodů. K těmto potratům došlo celkem u 30 000 žen. „Německá žena je slunce, které svítí na rodinný krb. Má zůstat hodna úcty a nestát se rozkoší a hříčkou cizích ras; národ má zůstat ryzí a čistý, to je Vůdcův nejvyšší cíl,“ napsal nacistický teoretik a ideolog Curt Rosten ve své knize ABC nacionálního socialismu, která vyšla v roce 1936.89 TAUCHEN, Jaromír. Žena v právním řádu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, č. 1, s. 81-86. Dostupné z: https://www.academia.edu/2638039/Zena_v_pravnim_radu_Treti_rise. 86 KRATOCHVÍL, Jan. Neonacistky a ženy Třetí říše. Nový Prostor. Březen 2012, č. 393. Dostupné z: http://www.novyprostor.cz/clanky/393/neonacistky-a-zeny-treti-rise.html [Převzato dne 11. 1. 2014] 87 BOCK, Gisela. Ženy v evropských dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 272. 88 Tamtéž. 89 Podle SIGMUNDOVÁ, Anna. Ženy nacistů. Praha: Brána, 2000, s. 12. 85
33
3. Ženy ve vedoucích pozicích Ženy, které pracovaly uvnitř systému nacistických koncentračních táborů, byly považovány za dozorkyně a říkalo se jim Aufseherinnen.90 Pracovaly v těch částech koncentračních a vyhlazovacích táborů, kde byly vězněny ženy. V táborech byly Aufseherinnen zaměstnávány jako vedoucí bloků. Pokud měl do ženského tábora vstoupit mužský člen SS (velitel, vedoucí tábora, vedoucí práce nebo lékař), měl být obvykle doprovázen některou z Aufseherinnen.91 Většinu žen, jež se nějakým způsobem podílely na konečném řešení židovské otázky, bychom mohli charakterizovat jako „průměrné“. Pocházely často z vyšší střední třídy a z venkovského prostředí. Většinou byly svobodné, měly ukončené pouze základní vzdělání.92 Britská novinářka Sarah Helmová ve svém článku93 pro The Sunday Times uvedla, že bývalí sousedé a vrstevníci některých nacistických dozorkyň na ně po skončení války vzpomínali jako na milé a přátelské dívky, které nebyly ničím výjimečné a rozhodně nejevily žádné známky krutosti. Vzhledem k povaze jejich budoucích zaměstnání lze ale předpokládat, že byly velmi ambiciózní. Domnívám se, že to byla právě jejich zdánlivá obyčejnost a nevýraznost, která přiměla tyto (většinou) mladé dívky přidat se k jediné organizaci, která v té době nabízela ženám nějaké uplatnění. Je vcelku pochopitelné, že si tyto ženy v koncentračních táborech s bičem v ruce kompenzovaly přehlížení okolím nebo nedostatečné uznání ve svých dosavadních civilních životech, přičemž hnacím motorem byla pravděpodobně hlavně touha po moci a uplatnění. Brown trefně připomíná také privilegované životní podmínky a především možnost kariérního postupu, který byl v době Třetí říše pro ženu téměř nedosažitelný.94
BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 16. 91 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 178. 92 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 16. 93 HELM, Sarah. The Nazi guard's untold love story. The Sunday Times [online]. 2007 [cit. 2014-02-28]. Dostupné z: [http://www.thesundaytimes.co.uk/sto/news/world_news/article69034.ece]. 94 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 237. 90
34
Nábor dívek začal od roku 1943, kdy německé pracovní služby vyzvaly ženy a dívky od sedmnácti do pětačtyřiceti let věku, aby začaly pracovat na velikosti Říše. Zpočátku byla ženská stráž tvořena z velké části dobrovolnicemi. V roce 1944 vydalo ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu nařízení k mobilizaci pro totální válku, jejímž hlavním propagátorem byl říšský ministr propagandy Joseph Goebbels.95 Tato mobilizace zahrnovala nucený odvod všech továrních pracovníků v Říši, práce se tak stala závazná pro všechny způsobilé civilisty. Ženy z vyšších a vyšších středních tříd se mohly zejména díky svým financím této povinnosti vyhnout, ostatní nikoliv. Od roku 1944 bylo nutné, aby všechny ženy mezi sedmnáctým a pětačtyřicátým rokem pracovaly ve prospěch německého národa. Nicméně existovaly i případy, kdy službu jako Aufseherinnen vykonávaly i ženy mimo tento věkový rozsah. Časem se stala celkem běžnou praxe, kdy byly ženy z továren násilně odváděny a zastrašovány, aby se staly součástí pomocných sil v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Pro mnohé z žen to zkrátka byla otázka „buď / anebo“, kdy dostaly na výběr: „Dnes pro tebe máme práci, která není fyzicky náročná. Pokud ji nechceš,
skončíš
jako
ten,
kdo
odmítá
pracovat
a
budeš
v táboře
spolu
s práceneschopnou chátrou.“96 Zde je třeba připomenout fakt, že koncentrační tábor byl vlastně „strašným světem ve strašném světě“. Uvnitř táborů fungovala unikátní pravidla, jež naší civilizací nemohou být nikdy pochopena. Jak je zřejmé z díla Ericha Kulky,97 z pozice dozorce v táboře smrti se prakticky nedalo vyvléknout. Kulka v knize Útěk z tábora smrti vypráví o SS-Unterscharführerovi Viktoru Pestekovi,98 který pomohl utéct židovskému vězni Vítězslavu Ledererovi99 z Osvětimi. Paul Joseph Goebbels (1897 – 1945) byl jeden z nejvyšších nacistických představitelů a válečný zločinec, byl říšským ministrem propagandy, zmocněnec pro vedení totální války, říšský velitel domobrany a jeden z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Hitler jej ve své závěti určil svým nástupcem ve funkci říšského kancléře, jímž byl jeden den. Byl znám svým zapáleným, energickým slovním projevem a přesvědčivým antisemitismem. 96 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 16. 97 KULKA, Erich. Útěk z tábora smrti. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. 98 Viktor Pestek (1918 nebo 1924 - 8. října 1944) byl SS-Unterscharführer (resp. SS-Rottenführer) nasazený jako dozorce v koncentračním táboře Osvětim-Březinka, který odtud spolu s vězněm Vítězslavem Ledererem utekl. Později se chtěl do Osvětimi vrátit, aby osvobodil ještě Renée Neumanovou, židovku, do níž se zamiloval. Při pokusu o návrat do tábora byl chycen a následně popraven. 99 Vítězslav Israel Lederer (1904 - 1972) byl jeden z židovských uprchlíků z koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Za svobodného života se aktivně zapojil do odbojového hnutí, spolupracoval také 95
35
Z textu je patrné, že nacističtí dozorci byli v táborech svým způsobem „vězněni“, podobně jako vězni samotní (pochopitelně se zásadním rozdílem v životních podmínkách v podobě syté stravy, pohodlného noclehu, fyzicky nenáročné práce a možnosti dovolené100). Pokud by se táborový dozorce rozhodl tuto svou činnost z jakýchkoli důvodů ukončit, byl by poslán na frontu, kde ho čekala téměř jistá smrt.
3.1
Příprava a zasvěcení Doba školení ženských stráží se v průběhu války měnila. Trénink začínal jako
dobře organizovaná příprava, později byl stále stručnější, až se nakonec stal v podstatě zcela nahodilým.101 Původně měl program pro vzdělávání stráží trvat tři až šest týdnů a měl být rozdělen zhruba do tří částí: ideologické školení, systematické pokyny a praxe. Důležitou součástí výcviku byl příkaz potlačit jakékoli náznaky sympatie k vězňům. Theodor Eicke řekl: „Kdokoli projeví sebemenší známku soucitu k nepřátelům státu, musí zmizet z našich řad. Pro slabochy tu není místo.“102 Jako prostředek pro udržení odstupu dozorkyní k vězňům bylo nejvíce používáno jejich ponižování, které bylo také nejúčinnější. Podle výpovědi Anny Hyndrákové103 a dalších svědků neměli vězni v táborech k dispozici dostatek vody, myli se jen občas, často museli jíst na zemi holýma rukama a přinejmenším dvakrát denně stáli dlouhé apely.104 Vězenkyně K. G. vzpomíná na svůj první den v Osvětimi: „Katka Vintrová105 šla první den po blocích a musely jsme jít z bloku ven. Samozřejmě se strašným křikem, my jsme vůbec nevěděly, co od nás chtějí. Na schodech do bloku jsme se skoro udupaly. Mezi dveřmi stála esesačka a kopala každého, kdo chtěl jít zpátky, protože jsme vůbec nevěděly, co od nás chtějí. Katka nám vysvětlila, že každé ráno a večer budeme stát apel. Řekla nám, že nás budou počítat, když přijdeme z práce, s několika odbojovými organizacemi na Plzeňsku, např. s 28člennou skupinou „Plzeňák 28“ ze Zbraslavi. Po útěku se pokusil zprávu o poměrech v Osvětimi dostat k Mezinárodnímu červenému kříži. Tento plán ale nevyšel. Až do konce války se pohyboval v českém odboji. 100 Pokud si táborový příslušník SS vybral dovolenou, byl povinen během ní neustále hlásit svou přesnou polohu. 101 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 17. 102 Utrpení v Buchenwaldu. [Film] Velká Británie, 2009. 103 Viz níže v kapitole Rozhovor s Annou Hyndrákovou. 104 Apel v koncentračních táborech fungoval jako nástup vězňů ke sčítání a kontrole, probíhal na tzv. Appellplatzu. 105 Vintrová byla v Osvětimi na bloku číslo 9 Raportschreiberin, tedy písařka.
36
nás budou počítat a ráno, než půjdeme do práce, nás budou počítat. Tak jsme se dozvěděly, co je apel. Ze začátku, než se to zaběhlo, jsme několik dní ani nejedly. Když jsme poprvé šly do práce, když jsme se vracely z práce, tak začali nám dávat chleba, takový komisárek, myslím, že vážil kilo. Takový černý chléb to byl, obalený v pilinách. Z toho nejdřív ukrojili krajíc asi jeden centimetr silný, ostatní rozdělili na čtyři díly a ty tvořily jednu porci; čtyři tenké krajíčky byly jedna porce. Jednu kostku margarínu dělili na dvanáct porcí; dvanáctinu čtvrtkilové kostky margarínu.“106 Významným aspektem ženských školících programů byla také jejich militaristická povaha. Cvičenkyně byly ubytované v kasárnách, nosily uniformy včetně uznávaných insignií, účastnily se denních cvičení, a musely respektovat vojenské hierarchie hodností. Zdůrazňována byla poslušnost, která byla zaměňována s loajalitou – ke skupině, k vládě, a především k nacistické ideologii a k Třetí říši.107 Po celou dobu trvání výcviku byly uchazečky neustále podrobovány přísné vojenské disciplíně, velmi podobné té, kterou absolvovaly jejich mužské protějšky. 108 Tresty byly ukládány i za drobné přestupky v průběhu tréninku. Disciplína a chování byly pevně usměrňovány a kontrolovány do nejmenšího detailu.109 Tresty pro Aufseherinnen zahrnovaly celodenní služby (tzn. denní a noční), práce venku (zejména během zimy nebo nepříznivého počasí), a dokonce i pětadvacet ran přes hýždě (trest, kterému byli vystavováni také vězni).110
3.2
Práce Většina žen v koncentračních táborech pracovala jako dozorkyně. Jejich práce
zahrnovala hlídání vězňů a prosazování táborových pravidel. Dozorkyně strážily vězenkyně na cestě do jejich práce a z práce, dohlížely na ně i při práci, nebo kontrolovaly tábor během apelu. Jejich úkolem nebylo vykonávat jakékoli práce nebo údržbu v táboře.
Židovské muzeum v Praze, sbírka Rozhovory s pamětníky, 834, s. 10-11. SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: Koncentrační tábor. s. 115. 108 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 17. 109 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 122. 110 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 240. 106 107
37
Primární povinností nacistických strážců v koncentračních táborech bylo udržet kázeň mezi vězni. Nicméně práce ženských dozorkyň byla poněkud odlišná od práce dozorců mužských. Kupříkladu ženám nebyly vydávány pistole ani jiné automatické zbraně. Tento zákaz však nebyl vždy zcela striktně dodržován. Některé poválečné výpovědi tvrdí, že Aufseherinnen držely nežádoucí zbraně. Takové svědectví podala například přeživší vězenkyně Dora Szafranová v průběhu konání tribunálu za válečné zločiny o dozorkyni Irmě Greseové. „Měla pistoli, ale používala spíše jezdecký bičík,“ vypověděla tehdy dvaadvacetiletá Szafranová o způsobu, kterým Greseová vězně týrala. „Byla jednou z mála příslušnic SS, které měly povolení držet zbraň.“111 Zvláště pravděpodobné je držení zbraní ženami během pochodů smrti, kdy bylo riziko útěku vězňů vyšší.112 Ženám byly zpravidla přiděleny gumové biče, některé ženy byly také vycvičeny jako psovodi (něm. hundsfuhrerinnen). Himmler věřil, že oproti mužům byly ženské vězenkyně více vyděšené, a byly tak poslušnější ke štěkání psů. Hundsfuhrerinnen dohlížely na péči a výcvik svých psů, kteří byli určeni k hlídání vězňů během práce.113 Aufseherinnen byly zodpovědné za dozor nad správou disciplinárních přestupků. Nejčetnější tresty, které byly na vězních vykonávány, zahrnovaly srážení přídělu potravin, dlouhé stání,114 izolaci, tělesné tresty, mučení a smrt. V roce 1940 vydal říšský vůdce SS Heinrich Himmler rozkaz, který zakazoval, aby Aufseherinnen vězně bičovaly na vlastní pěst. Místo toho měly být tělesné tresty na vězních vykonávány pouze v přítomnosti hlavního dozorce. Toto nařízení však nebylo vždycky dodržováno, vyskytovaly se případy, kdy se Aufseherin přímo podílela na správě tělesných trestů. V případě sabotáže, útěku, nebo spiknutí, byli vězni odsouzeni k smrti. Nicméně, na rozdíl od mužských táborů, kde se tyto popravy konaly veřejně, a vyžadovala se přítomnost celého tábora, popravy v ženském Ravensbrücku byly skrytou záležitostí. Drtivá většina poprav se konala War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. In: BergenBelsen [online]. 1999 [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialProsecutionCase/Trial_013_Szafran.html]. 112 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 20. 113 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 20. 114 Němci tento trest označovali jako Strafstehen. Vězeň musel stát v pozoru, aniž by věděl, jestli trest bude trvat několik hodin nebo dokonce dnů. 111
38
bezprostředně u táborové stěny nebo uvnitř „střílecí chodby“ u bunkru. Zde byli vězni stříleni z bezprostřední blízkosti do týla. Střelbu měl vykonávat vždy mužský dozorce, nikdy žena. Jen málo žen bylo ve věznici v Ravensbrücku usmrceno oběšením. Zde je třeba poukázat na to, že ne všechny dozorkyně v koncentračních a vyhlazovacích táborech byly dobrovolnice. Některé byly naverbovány proti své vůli prostřednictvím pracovních úřadů nebo byly získány z válečného průmyslu. Takové ženy ve svých předchozích životech často vykonávaly těžkou práci a služba v koncentračním táboře, o níž měly většinou lživé informace, jim slibovala vysoký plat za menší námahu.115 Například Aufseherin Grete Böseová, o níž budu podrobněji hovořit níže, byla do koncentračního tábora vyslána svým zaměstnavatelem. „Dne 28. srpna 1944 poslal Grete Böseovou její zaměstnavatel (automobilová společnost Continental, pozn.) do Ravensbrücku, aby tam získala vzdělání jako Aufseherin.“116 Mnohá svědectví hovoří o tom, že ani tyto tzv. odvedence nelze zcela zbavit odpovědnosti za události holocaustu. Francouzská etnoložka Germaine Tillionová, jež byla od roku 1943 vězněna v Ravensbrücku, napsala o tom, jak se většina nových dozorkyní se svou rolí sžila: „Jedna malá dvacetiletá Aufseherin, která byla zpočátku neznalá správných táborových pravidel, a když vězně omylem předběhla, omluvila se mu, potřebovala přesně čtyři dny na to, aby přijala požadované způsoby. A to i přesto, že to pro ni byl zcela nový způsob chování. Průměrná doba, během níž nováčci přijali novou roli za svou, byla jeden nebo dva týdny, nanejvýš měsíc.“117
3.3
Chování Od té doby, kdy byly stráže za svou krutost směrem k vězňům odměňovány,
byla v táboře na denním pořádku brutalita, která se stala v chování většiny strážců běžnou. Daniel Patrick Brown uvádí,118 že některé Aufseherinnen v průběhu své služby neprojevovaly nadměrnou krutost ani zřejmé kariérní ambice, a většina z nich tak SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 119-120. SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 185. 117 SMITH, Roger. Women and Genocide: Notes on an Unwritten History. Oxford: Oxford University Press, 1994, s. 322. 118 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 19. 115 116
39
zůstala na základní úrovni po celou dobu svého pobytu v koncentračním táboře. Také proto se tyto ženy výrazněji nezapsaly do pamětí přeživších vězňů nebo vysokých úředníků.119 Některé sociálně psychologické a historické studie ukazují, že skupiny pachatelů často spadají do určitých kategorií. Pouze malé procento bylo kruté, a stejně malá skupina byla nadmíru ochotná a nápomocná k vězňům; drtivá většina tvořila jakýsi střední proud. Chování dozorců bylo z velké části přímo úměrné výcviku, který absolvovali, a životním podmínkám, jimž byli uvnitř táborů vystaveni. V jistém smyslu byli dozorci sami vězněni, byli poddáni totalitní organizaci. Skutečnost, že členové strážních jednotek žili v kasárnách, nosili uniformy, podléhali denním a služebním plánům a byli vystaveni výcviku, který byl spojen se všemi poníženími a šikanami kasárenského života,120 vytvářela bezpochyby velký tlak na jejich psychiku. Je pravděpodobné, že spolu s uniformou dozorci zjednodušeně řečeno přicházeli o své morální vědomí, pokud nějaké měli. Rozumně se jeví úvaha Wolfganga Sofského o strachu a bezmoci, které většina příslušníků SS v koncentračních táborech zažívala a které je zároveň pobízely přenášet své nutkání odplaty na vězně.121 Wolfgang Sofsky píše: „Koncentrační tábor tak byl úmyslně konstruován jako dvojitá totální organizace: na jedné straně příslušníci vojenského svazku, kteří byli současně personálem vězeňského tábora, a na druhé straně vězni, kteří představovali terč pomsty a nenávisti. Takový řetězec násilí vycházel ze struktury samotné instituce. To, co školitelé a představení činili nižším šaržím SS, pak tito mohli v různých formách činit vězňům, což je promyšlený organizační a psychický mechanismus, jímž se tábor odlišuje od jiných totalitních organizací.“122
3.4
Nacistické dozorkyně Většinou šlo o nevzdělané, nevyzrálé a lehce ovlivnitelné dívky a ženy, které
získaly neomezenou moc v místech, kde na lidském životě nezáleželo. Často přicházely Kimberly Partee ve své studii „Evil or Ordinary Women: the Female Auxiliaries of the Holocaust“ trefně upozorňuje na nevědeckost tohoto pozorování, podle ní se jedná pouze o představy Daniela P. Browna, autora tvrzení. 120 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 124. 121 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 124. 122 SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006, s. 125. 119
40
z Ligy německých žen,123 jediné organizace, do které nacistický režim organizoval dívky a mladé ženy. Tato Liga byla před válkou paradoxně zaměřena na výchovu dívek jako budoucích matek a manželek, během války také zdravotních sester. Jak již bylo uvedeno, nacistický režim obhajoval patriarchální společnost, bránil ženám ve vyšším vzdělání a vytlačoval je z veřejného života. Koncentrační tábory byly jednou z mála možností, kde se mohly realizovat.124 Během 2. světové války sloužilo v nacistických koncentračních táborech kolem 3000 žen.125 Jejich počet nelze přesně odhadnout, jelikož s postupem války se záznamy vedly čím dál ledabyleji. Jako priorita bylo jednoznačně vyžadováno více akce a méně dokumentace.126
3.5
Aufseherinnen Aufseherinnen byly ženské stráže v nacistických koncentračních táborech. Pro
mnoho vězenkyň představovaly naprosto nový typ ženy. Například německá protinacistická aktivistka Lina Haagová127 popsala svůj dojem z jejich příjezdu do ženského tábora v Lichtenburgu takto: „Tyto ženy kolem nás kroužily jako šedí vlci. Vidím tento nový ideální typ německé ženy poprvé. Některé z nich jsou prázdné, jiné mají ve tváři brutalitu. Pohybují se dlouhými kroky v šedých uniformách tam a zpět, jejich hlasité příkazy pronikají nádvořím, často je doprovázejí velcí vlčáci. Jsou fantastické a děsivé, nelítostné a pravděpodobně mnohem nebezpečnější než brutální SS kati, protože jsou to ženy. Jsou to vůbec ženy? Pochybuji o tom. Mohou to být pouze bytosti, bytosti s šedou košilí a se stejnými instinkty, nástrahami a celou zuřivostí jako jejich psi.“128
Sdružovala dívky podle věku od 10 do 14 let, od 14 do 18 let a později i od 18 do 21 let. Do války byla Liga zaměřena na vzdělávání, hlavně ve směru výchovy dívek jako budoucích matek a manželek. Během války se zde ženy připravovaly i na roli zdravotních sester, pomáhaly ale i při germanizaci, tedy výuce německého jazyka. Vykonávaly sbírky oblečení, návštěvy zraněných vojáků v nemocnicích apod. 124 BENEŠ, Pavel. Zlo v sukních. Epocha. 2013, č. 15, s. 39. 125 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 27-234. 126 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 25. 127 Lina Haag (1907-2012) byla německá protinacistická aktivistka, členka hnutí mládeže Komunistické strany Německa. V roce 1927 se provdala za komunistu Alfreda Haaga, s nímž byla po nástupu Hitlera k moci zadržena a vězněna. 128 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 75. 123
41
3.5.1 Jenny-Wanda Barkmannová (1922 – 1946) Jenny-Wanda
Barkmannová
se narodila pravděpodobně v roce 1922. Dětství prožila v německém Hamburgu a v roce 1944 se stala Aufseherin
v ženské
části
koncentračního tábora Stutthof na severu Polska. Zdejší vězenkyně prý brutálně týrala, některé až k smrti. Podílela se také na selekcích vězňů
Jenny-Wanda Barkmann. [cit. 2014-03-26] Dostupné z: [nekropole.info].
určených ke zplynování. Když se přiblížila sovětská armáda, Barkmannová ze Stutthofu uprchla. V květnu 1945 byla zatčena, když chtěla odejít z vlakového nádraží v polském Gdaňsku, byla uvězněna a obžalována v procesu Stutthof. Poté, co byla shledána vinnou, prohlásila: „Život je opravdu radost, a potěšení jsou obvykle krátká.“ V necelých pětadvaceti letech byla Barkmannová veřejně oběšena na kopci poblíž Gdaňsku 4. července 1945.129 3.5.2 Herta Botheová (1921 – 2011) Herta Botheová je ve výčtu nacistických dozorkyň zajímavou postavou. Je totiž jednou z těch, které byly propuštěné z vězení dříve a dožily se stáří. Narodila se 3. ledna 1921 v německém městečku Teterow v Mecklenburgu. V šestnácti letech pracovala u svého otce v obchodě se dřevem. O rok později, v roce 1939, se stala členkou Ligy německých dívek.130 Od srpna 1940 Herta Bothe. [cit. 2014-03-26] Dostupné z: do
konce
září
1942
absolvovala
školení
[wikipedia.org].
v nemocnici, aby se stala zdravotní sestrou. V polovině října, ve svých jedenadvaceti Female Guards in Nazi Concentration Camps. Na: Fold3 [online]. 2011 [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: [http://www.fold3.com/page/286092756_female_guards_in_nazi_concentration/]. 130 Female Guards in Nazi Concentration Camps. Na: Fold3 [online]. 2011 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: [http://www.fold3.com/page/286092756_female_guards_in_nazi_concentration/stories/#32450/]. 129
42
letech, byla asi na deset nebo dvanáct dní povolána do Ravensbrücku jako Aufseherin. Poté byla přemístěna do Stutthofu nedaleko Gdaňsku, kde zůstala až do svého převelení do Brombergu koncem července 1944. Dne 21. ledna 1945 byl zdejší tábor evakuován a Botheová spolu s vězni a ostatními dozorci absolvovala pochod smrti nejprve do Oranienburgu, následně do Bergen Belsenu, kde pracovala od 1. března 1945. 131 Měla tu na starost šedesát vězněných žen.132 Do tábora Bergen Belsen vstoupila 15. dubna 1945 spojenecká armáda, jejíž vojáci přinutili Botheovou a další dozorkyně uklízet mrtvoly vězňů do masových hrobů přilehlých k hlavnímu táboru. Později v rozhovoru vzpomínala, že při tom nesměli nosit rukavice ani masky, a proto se velmi bála nákazy tyfem. Vzpomínala, že mrtvoly byly tak prohnilé, že když byly odstraňovány, odpadávaly ruce a nohy od zbytku těla. Kromě toho vypověděla, že i vyhublá těla byla stále ještě velmi těžká, což jí způsobilo značné bolesti zad.133 Emily Bryantová v rozhovoru Sian Waltersové pro BBC Radio 4 dne 17. srpna 1999 o Hertě Botheové vypověděla: „Je zajímavá, protože zůstala a pomáhala spojencům vyčistit tábor od těl. Nenapadlo ji, že byla součástí trestního systému, který tam fungoval, a bude nést odpovědnost za své činy.“134 Botheová
byla
zatčena
a odvezena do vězení v Celle. Dne 17. září 1945 stanula před soudem
[Herta Botheová (vpravo). [cit. 2014-03-26] Dostupné z: [bergenbelsen.co.uk].
War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. The Trial Defence - Evidence for the Defendant Herta Bothe [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_058_Bothe.html]. 132 Female Guards in Nazi Concentration Camps. In: Fold3 [online]. 2011 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: [http://www.fold3.com/page/286092756_female_guards_in_nazi_concentration/stories/#32450/]. 133 Female Guards in Nazi Concentration Camps. In: Fold3 [online]. 2011 [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: [http://www.fold3.com/page/286092756_female_guards_in_nazi_concentration/stories/#32450/]. 134 JENKINS, Marilyn. The Legacy of Alice Waters. YouWriteOn, 2009, s. 78. 131
43
v Lüneburgu. O dva měsíce později byla odsouzena k desetiletému trestu odnětí svobody. Za dobré chování byla propuštěna již 21. prosince 1951. 135 Vdala se a žila na severovýchodě Německa pod jménem na Herta Langeová.136 V rozhovoru z roku 2009 říká: „Jestli jsem udělala chybu? Nemyslím si. Jsem si skoro jistá, že mohu říci, že jsem chybu neudělala. Chybou bylo, že to byl koncentrační tábor. Já jsem tam ale musela jít, protože kdybych tam nešla, skončila bych tam jako vězenkyně.“137 Ohledně data jejího úmrtí není úplně jasno. Některé zdroje uvádějí, že zemřela v roce 2000.138 Vzhledem k tomu, že ještě v roce 2009 poskytla rozhovor, je pravděpodobnější názor jiných pramenů, které datují její smrt až do roku 2011. 3.5.3 Grete Böseová (1908 – 1947)139 Narodila se 9. května 1908 v německém Elberfeldu a vyučila se jako zdravotní sestra. Od roku 1940 pracovala v Hannoveru v německé automobilce Continental, jejíž zaměstnance tvořili převážně lidé z východní Evropy. Dne 28. srpna 1944 poslal Grete Böseovou její zaměstnavatel do Ravensbrücku, aby tam získala vzdělání jako Aufseherin. Tuto funkci zde vykonávala od září 1944 do prosince 1944 nebo ledna 1945.
V té době onemocněla
tyfem a byla až do poloviny března 1945 nezpůsobilá
Grete Böse. [cit. 2014-03-26] Dostupné z: [rowdiva.com].
k službě. Jak vypověděla, po svém uzdravení zaregistrovala zhoršení táborových podmínek, podle ní v táboře v té době bylo okolo 14 000 vězenkyň.140
War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. First Belsen Trial Aufseherin Herta Bothe/Lange [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Staff/Staff.asp?CampStaffID=43&Submit=View]. 136 CLARE, Raymond. Nazi She-Devils. In: Mirror.co.uk. [online]. 2005. [cit. 2014-04-05] Dostupné z [http://www.mirror.co.uk/news/uk-news/nazi-she-devils-566055]. 137 Filmed in 2009, Bergen-Belsen extermination camp SS Aufseherin Herta Bothe, was still defiant. [Videoklip] 2009. Dostupné z: [https://www.youtube.com/watch?v=cj5CZmfvkU8] 138 War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. First Belsen Trial Aufseherin Herta Bothe/Lange [online]. [cit. 2014-04-05]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Staff/Staff.asp?CampStaffID=43&Submit=View]. 139 Její jméno má několik variant, uvádí se také Boese, Böseln a Bösen. 140 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 185. 135
44
Grete Böseová měla za úkol držet pohromadě pracovní komanda (něm. Arbeitskommando), k čemuž jako prostředek využívala bití vězenkyň. Od ní také údajně pochází výrok: „Pokud nemohou pracovat, nechte je zemřít.“ Po válce byla 3. února 1947 v Hamburgu odsouzena k trestu smrti. Její právní zástupce, který obhajoval také Dorotheu Binzovou (viz dále), v odvolací žádosti o milost píše: „Odsouzená Böseová byla do Ravensbrücku poslána ke konci války proti své vůli a na selekcích se podílela pouze po dobu tří měsíců. Skutečnost, že tyto selekce zahrnovaly také výběr vězňů pro plynové komory, je pro ni osobní katastrofou. Vzhledem k tomu, že přišla do tábora tak pozdě, nemůže mít žádnou spojitost s tím, co se tam dělo v předchozích letech a ani nevěděla, co se dělo za jejího pobytu v Ravensbrücku. V táboře zastávala funkci Aufseherin s velmi omezeným množstvím úkolů. Proto prosím, aby byl rozsudek smrti změněn na trest odnětí svobody.“141 Verdikt byl ale 31. března 1947 potvrzen a Grete Böseová byla 2. května v 9:55 byl v Hamelnu oběšena.142 3.5.4 Alice Orlowski (1903 – 1976) Alice v několika
Orlowski
byla
koncentračních
německou
táborech
dozorkyní
v okupovaném
Polsku. Narodila se 30. září 1903 v Berlíně jako Alice Elisabeth Ellingová.143 Svůj výcvik pro budoucí činnost zahájila v roce 1941 v německém koncentračním táboře Ravensbrück. V říjnu 1942 byla Alice Orlowski vybrána, aby se stala jednou z dozorkyň v táboře Majdanek. Spolu se svou kolegyní
Hermine
Braunsteinerovou
se
staraly
o pravidelné plynování žen, které k plynovým komorám
Alice Orlowski. [cit. 2014-03-26] Dostupné z: [wikipedia.org].
SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 185. 142 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 184. 143 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 185. 141
45
dopravovaly nákladní vozy. Aby co nejefektivněji využily kapacitu komory, vyplňovaly údajně volný prostor zbylými dětmi, jež naházely na hlavy žen připravených k usmrcení. Alice Orlowski často čekala na příjezd transportů. Podle poválečných svědectví nově přivezené vězenkyně švihala bičem, zvláště pak přes oči. V Majdanku byla potom povýšena na post vedoucí komanda určeného k třídění majetku uloupeného vězňům (tomuto komandu se říkalo „Kanada“). Jako dozorkyně SS měla pod sebou asi stovku žen, které rozdělovaly jednotlivé kusy; od hodinek a brýlí, přes kožešiny, kabáty, až po zlato, šperky nebo peníze. Později, po evakuaci tábora, byla převelena do koncentračního tábora KrakówPłaszów. Odtud byla začátkem roku 1945 zařazena do pochodu smrti směřujícího do Osvětimi-Birkenau. Během něj Orlowski poněkud přehodnotila své chování a z kruté a sadistické ženy se stala lidštější osoba. O pár týdnů později, při pochodu z Osvětimi do Vladislavi, se starala o co největší pohodlí vězňů a dokonce spala vedle nich na zemi, nosila vodu žíznivým. Historikové spekulují, co stálo za příčinou změny jejího přístupu. Někteří se domnívají, že vycítila brzký konec války a obávala se, že bude souzena jako válečný zločinec. Po skončení války v květnu 1945 byla v Ravensbrücku, kam se ještě na posledních pár měsíců vrátila jako dozorkyně, zajata sovětskými vojsky a odvezena před soud. Obviněna byla při procesu Osvětim v roce 1947 v polském Krakově, kde byla odsouzena k doživotnímu trestu. Po deseti letech, tedy v roce 1957, ji však z vězení propustili. V roce 1975 byla však znovu zadržena a souzena v Düsseldorfu při třetím procesu Majdanek, rozsudku se ale nedožila, neboť roku 1976 ve svých třiasedmdesáti letech zemřela.144
BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 185. 144
46
3.5.5 Margarete Mewesová (1914 – 1998) Narodila se 14. února 1914 ve Fürstenbergu u Mecklenburgu.
Po
dokončení
základní
školy
byla
zaměstnána jako chůva a pomocnice v domácnosti v rodině lesníka, později získala místo v továrně na čokoládu. V roce 1936 odešla z Fürstenbergu a pracovala v muniční továrně Fürstensee.145 Kromě toho byla také členkou Deutschen Arbeitsfront (DAF).146 V srpnu 1939 se stala Aufseherin v koncentračním táboře Ravensbrücku, kde zůstala až do ledna 1943. Jejím úkolem bylo spolu s dalšími třemi Aufseherinnen dohlížet na
Margarete Mewes. [cit. 2014-03-25] Dostupné z: [jtajchert.w.interia.pl]
skupinu dvaceti až čtyřiceti vězenkyň, které vykonávaly práce mimo tábor. Do dubna 1945 pak zastávala funkci Aufseherin v Zellenbau, bunkru, který sloužil jako ravensbrücké vězení. Německá umělkyně Isa Vermehrenová, která v bunkru strávila devět měsíců, později u soudu sdělila, že obžalovaná Mewesová byla pracovitá a neúplatná, neodsuzovala vězně, ale zacházela s nimi slušně. Vermehrenová dokonce Mewesové během soudního procesu veřejně poděkovala za její přívětivost. Margarete Mewesová při výslechu prohlásila: „Nemám na sobě žádnou vinu. Tak bezvýznamný člověk jako já nemůže nést žádnou odpovědnost za zločiny, které mně byly zcela lhostejné.“147 Na prvním hamburském procesu o Ravensbrücku byla 3. února 1947 odsouzena k desetiletému trestu odnětí svobody, za vzorné chování však byla propuštěna již 26. února 1952.148 Po propuštění se přestěhovala do oblasti Hameln, později Körbecke, kde našla práci jako servírka. V srpnu 1968 se provdala a vedla všední život. Zemřela na konci roku 1998.149 Margarete Mewes. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://de.wikipedia.org/wiki/Margarete_Mewes]. 146 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 186. 147 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 186. 148 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 186. 145
47
3.6
Oberaufseherinnen Oberaufseherinnen byly přímo podřízené veliteli tábora (něm. Lagerführer)
a táborovým vedoucím (něm. Lagerkommandanten). Kromě jiného měly za úkol řešit problémy Aufseherinnen, přebírat jejich hlášení a v případě potřeby udílet sankce s hlášením spojené. Pouze ve velmi zvláštních případech byla hlášení přeposílána táborovému vedoucímu, který rozhodl o případném trestu. 3.6.1 Ruth Closius-Neudecková (1920 – 1948) Ruth Closius-Neudecková se narodila 5. července 1920 v polské Vratislavi, pocházela z etnicky německé rodiny. Vyučila se mzdovou účetní. Začátkem července 1944 zahájila svůj výcvik na táborovou vedoucí v Ravensbrücku. Svou neochvějnou brutalitou vůči vězenkyním brzy zapůsobila na své nadřízené a již koncem července povýšila na blokovou vedoucí (něm. Blockführerin) bloku číslo 27, kde měla odpovědnost za více než sem set vězenkyň. V táboře se brzy stala známou jako jedna z nejkrutějších dozorkyň.150 Bývalá
francouzská
vězenkyně
Geneviève
Ruth Neudeck. [cit. 2014-03-25] Dostupné z: myxnews.com].
de Gaulle-Anthoniozová151 po válce vypověděla, že viděla Ruth Neudeckovou pomocí ostré hrany lopaty podříznout hrdlo jednomu z vězňů.152 Funkci Blockführerin vykonávala do začátku prosince 1944, poté byla až do 5. ledna 1945 ze zdravotních důvodů v pracovní neschopnosti. Následně se na deset dní stala vedoucí kriminálního bloku.
Margarete Mewes. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://de.wikipedia.org/wiki/Margarete_Mewes]. 150 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 207. 151 Geneviève de Gaulle-Anthonioz (1920 – 2002) byla neteř generála Charlese de Gaulle a členka francouzského odporu. V polovině roku 1943 byla zatčena a vězněna nejprve ve Francii, 2. února 1944 byla deportována do Ravensbrücku. 152 GAULLE-ANTHONIOZ, Geneviève. The Dawn of Hope: A Memoir of Ravensbrück. New York: Arcade Publishing, 1999, s. 33. 149
48
V polovině ledna 1945 byla nadporučíkem Johannem Schwarzhuberem153 převelena do vyhlazovacího tábora Uckermark154 nedaleko Ravensbrücku. Zde se stala táborovou vedoucí a osobně se podílela na selekci a plynování pěti tisíc žen a dětí. Jako vedoucí měla pod sebou pět Aufseherinnen, mezi nimi byly Elfriede Mohnekeová, Margarete Maria Rabeová, Grete Naumannová a Herta Schultzová. Od poloviny února byla ve službě v koncentračním táboře Barth,155 odkud během rozpuštění tábora 28. dubna 1945 utekla. Později byla zajata a vězněna, zatímco britská armáda zkoumala obvinění proti ní. V dubnu 1948 byla při třetím běhu procesu Ravensbrück v Hamburgu obviněna z vraždy a týrání spolu s dalšími členkami SS. Zpočátku se obhajovala tvrzením, že v Ravensbrücku vězenkyně do plynových komor pouze doprovázela, ale nepodílela se na selekcích. Později přiznala, že zdejší vězenkyně bila bičem. Dokonce sama komentovala své chování slovy: „Nemohla jsem vězně bít rukou, všichni byli zavšivení.“ Ve své žádosti o milost se pak odvolávala na svůj „mladý věk a nezkušenost“.156 Později se tehdy osmadvacetiletá bývalá dozorkyně SS ve své výpovědi přiznala ke všem obviněním. Britským soudem byla shledána vinnou a 29. července 1948 v 9 hodin157 byla oběšena ve vězení v německém Hamelnu.158
Johann Schwarzhuber (1904 - 1947) byl německý nadporučík (SS-Obersturmführer) a důstojník v mužském táboře ve vyhlazovacím táboře Treblinka. V lednu 1945 se stal důstojníkem v Ravensbrücku, kde působil až do rozpuštění tábora v dubnu téhož roku. Po válce byl souzen a navzdory své žádosti o milost byl 3. května 1947 oběšen. 154 Uckermark byl zřízen jako internační tábor pro problémoé dívky od 16 do 21 let, které byly později přesunuty do Ravensbrücku. V lednu 1945 byl Uckermark přeměněn na vyhlazovací tábor pro nemocné ženy a ženy starší 52 let. 155 Barth byl podtábor koncentračního tábora Ravensbrück a byl umístěn v blízkosti města Barth (dnes okres Vorpommern-Rügen). Tábor byl vytvořen, aby poskytl potřebnou a levnou pracovní sílu pro leteckou společnost Ernst Heinkel Flugzeugwerke. 156 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 207. 157 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 207. 158 První písemné zmínky o městě Hameln pocházejí z 9. století. Kolem roku 1200 se stal Hameln jedním z prvních měst Hannoverského království. Stal se hanzovním městem, po třicetileté válce se postupně přeměnil v pevnost. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci bylo ve městě vězení pro politické vězně, homosexuály a Židy. Za druhé světové války byl Hameln bombardován, po válce zde byla zřízena vojenská základna britské armády. 153
49
3.6.2 Dorothea Binzová (1920 – 1947) Narodila
se
16.
března
1920
v Templinu
v německé rodině střední vrstvy. Navštěvovala soukromou školu a Oberlyzeum. Studium ukončila ve svých patnácti letech a krátce se živila jako služebná. Tato práce Dorotheu Binzovou ale nenaplňovala, a tak se 26. srpna 1939 přihlásila k SS a 1. září byla coby devatenáctiletá poslána do Ravensbrücku, aby zde podstoupila trénink na strážkyni. Jako taková potom sloužila pod Emmou Zimmerovou,
Johannou
Langefeldovou
nebo
Marií
Mandelovou. Pracovala v různých částech tábora, mimo jiné také v kuchyni nebo v prádelně. Později se dostala
Dorothea Binz. [cit. 2014-03-25] Dostupné z: [bokladan.nu].
také k dohlížení na mučení a zabíjení vězňů. V srpnu 1943 se Binzová stala zástupkyní hlavní dozorkyně. Měla na starosti školení více než stovky ženských dozorců, mezi její „žákyně“ údajně patřila například Ruth Closius-Neudecková. Podle svědectví některých přeživších se rozhostilo hrobové ticho, když Dorothea Binzová přišla na Appellplatz. Na vodítku prý měla německého ovčáka, v ruce nosila bič a dokázala v krátkém čase ukopat vybranou vězenkyni k smrti. Během své služby v táboře údajně navázala i milostný vztah s důstojníkem SS Edmundem Bräuningem, s nímž prý chodila na romantické procházky táborem a pozorovala při tom týrání vězenkyň. 159 Dorothea Binzová uprchla z Ravensbrücku během pochodu smrti, 3. května 1945
byla
zajata
Brity
v Hamburgu
a
uvězněna
v táboře
Recklinghausen
v Buchenwaldu.160 Spolu s dalšími členy SS byla souzena britským soudem ve věci Ravensbrücku. Přiznala jen část obvinění. Její advokát napsal v žádosti o milost následující: „Obžalovaná se na bití vězňů pouze podílela, avšak žádný z nich nepřišel o život. Trest smrti oběšením se tedy jeví jako příliš vysoký. Jako jediná ze všech obviněných se cítí vinnou. SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 181. 160 BROWN, Daniel Patrick. The Camp Women: the Female Auxiliaries who Assisted the SS in running the Nazi Concentration Camp System. Atglen: Schiffer Military History, 2002, s. 42. 159
50
Proto vás prosím, aby byl tento otevřený a upřímný postoj, který vytváří dobrý dojem na lavici svědků, považován za polehčující okolnost. Obžalovaná se do pozice Aufseherin dostala v mladém věku pouhých devatenácti let a jak potvrdili někteří svědci, skutky popsané v obžalobě vzhledem ke svému mládí ani nemohla naplnit, a to zejména později jako zástupkyně Oberaufseherin. Žádám vás, abyste v obžalované viděli také mladou dívku, která sice velmi pochybila, ale přesto si nezaslouží rozsudek trestu smrti.“161 Dorothea Binzová byla nakonec za spáchání válečných zločinů byla 3. února 1947 odsouzena k smrti a 31. března 1947 v Hamelnu popravena.162 3.6.3 Juana Bormannová (1893 – 1945) Narodila
se
10.
září
1893
v Birkenfelde
v Německu. Zřejmě byla hluboce věřící, misijní práci ale vzdala a v létě 1938 se připojila k SS. U poválečného soudu vypověděla, že si chtěla vydělat více peněz.163 Nejprve
sloužila
v koncentračním
táboře
v Lichtenbergu, odkud se přesunula do Ravensbrücku, a tam měla držet dozor nad pracovní skupinou vězenkyň. Byla jednou z těch, které byly v březnu 1942 převeleny jako stráže do polské Osvětimi.
Juana Bormann. [cit. 2014-03-26] Dostupné z: [wikipedia.org].
Bormannová byla nízkého vzrůstu, měřila něco málo přes sto padesát centimetrů, navzdory tomu byla nesmírně krutá. Měla ve zvyku z rozmaru bít vězně anebo na ně vypouštět svého německého ovčáka, kterému říkala „Velký zlý vlčák“.164 Koncem roku byla přesunuta do tábora Birkenau jako Aufseherin, pracovala zde pod velením Marie Mandelové, Margot Dreschelové anebo Irmy Greseové. Podle výpovědí svědků se zde podílela na selekcích vězňů do plynových komor, ona sama to
SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 181. 162 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 180. 163 FIELDING, Steven. Pierrepoint: A Family of Executioners. Londýn: John Blake Publishing, 2008. 164 ARBELAITZ, Karmel. Lefties. Bloomington: iUniverse, 2012, s. 42. 161
51
však během výslechu 12. října 1945 popřela: „U těchto selekcí jsem nikdy nebyla. Byla jsem přítomna při ranních a večerních appelech, ničem jiném.“ 165 V roce 1944 se přemístila do tábora v Hindenburgu a v březnu 1945 absolvovala poslední přesun do Bergen Belsenu.166 Později byla Bormannová uvězněna a vyslýchána armádou, soudili ji na tribunálu týkající se Bergen Belsenu, který se konal v Lüneburgu mezi 17. zářím a 17. listopadem 1945. Na základě svědectví přeživších byla shledána vinnou a odsouzena k trestu smrti oběšením. Byla popravena Albertem Pierrepointem 13. prosince 1945 v 10:38.167 3.6.4 Margot Dreschelová (1908 – 1945) Margot Elisabeth Dreschelová168 se narodila 17. května 1908. Před válkou pracovala v kanceláři, 31. ledna 1941 dorazila do Ravensbrücku, kde absolvovala výcvik a stala se Aufseherin. Její školení vedla Oberaufseherin Johanna Langefeldová (viz níže) a Dreschelová brzy povýšila na SS-Rapportführerin. Dne 27. dubna 1942 byla vybrána k transferu do nově vzniklého koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Svou činnost zde zahájila v srpnu téhož roku, jakmile byla uvedena do provozu ženská část tábora. V Birkenau pracovala pod Marií Mandelovou a také jako úzká spolupracovnice doktora Mengeleho,169 zároveň měla na starosti všechny kanceláře v Osvětimi. Podle svědectví přeživších byla vulgární, hubená a ošklivá. Mnoho z nich také po válce dosvědčilo její nechvalně známé brutální bití. V doktorském plášti a bílých rukavicích se také účastnila vnitřních selekcí vězenkyň. Ukrajinské vězenkyně, sestry Hermannovy, po válce vzpomínaly na chování Dreschelové takto: „Jednoho dne přišla se svým obrovským policejním psem a nařídila nám, ať se svlečeme. Všem nám vzala boty a my jsme hodiny stály v pozoru úplně nahé. Žádná z nás si nemyslela, že přežije, plynová
Podle War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Juana Bormann) [online]. [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_031_Bormann.html]. 166 FIELDING, Steven. Pierrepoint: A Family of Executioners. Londýn: John Blake Publishing, 2008. 167 FIELDING, Steven. Pierrepoint: A Family of Executioners. Londýn: John Blake Publishing, 2008. 168 Některé zdroje používají varianty Drechsel, Drexler. 169 SS Female Overseers in Auschwitz. In: Degob: National Committee for Attending Deportees [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://degob.org/index.php?showarticle=2018]. 165
52
komora se zdála nevyhnutelná.“ Podle nich se Dreschelová spolu s doktorem Mengelem podílela na selekcích žen a dětí do plynových komor.170 Dne 1. listopadu 1944 odešla do koncentračního tábora Flössenburg jako Oberaufseherin, aby zde školila nově narukované dozorce. V lednu 1945 byla převelena zpět do Ravensbrücku, odkud v dubnu 1945 uprchla před osvobozeneckými vojsky. V květnu 1945 ji na cestě z Pirny do Budyšínu poznalo několik bývalých vězňů z Osvětimi a Dreschelová byla předána ruské vojenské policii. Odsoudili ji k trestu smrti a v květnu nebo v červnu 1945 byla v Budyšínu popravena oběšením.171 3.6.5 Irma Greseová (1923 – 1945) Jedná
se
zřejmě
o
jednu
z nejznámějších
nacistických dozorkyň, byla to také nejmladší žena, která byla ve 20. století podle britského práva odsouzená k trestu smrti. Byla oběšena 13. prosince 1945 vedle dalších dvanácti vězňů, na nichž ten den kat Albert Pierrepoint vykonal trest smrti.172 Irma Grese se narodila v rodině zemědělského dělníka 7. října 1923 ve městě Wrechen nedaleko Pasewalku. Její rodiče, Alfred a Bertha Greseovi, měli kromě ní ještě další čtyři děti. Když bylo Irmě třináct let, její matka spáchala sebevraždu a otec se krátce na to znovu oženil. Podle své sestry Heleny, která byla v roce 1945
Irma Grese. [cit. 2014-03-27] Dostupné z: [wikipedia.org].
vyslýchána u soudu britskou armádou, nebyla Irma nijak výrazně inteligentní ani sebevědomá. Uchvátila ji nacistická ideologie a ona vstoupila proti vůli svého otce do Ligy německých dívek.173 V roce 1938 jako patnáctiletá skončila školu, krátkou dobu pracovala na farmě, později také jako prodavačka.174 Následně pracovala dva roky v nemocnici, toužila stát
SS Female Overseers in Auschwitz. In: Degob: National Committee for Attending Deportees [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://degob.org/index.php?showarticle=2018]. 171 SS Female Overseers in Auschwitz. In: Degob: National Committee for Attending Deportees [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://degob.org/index.php?showarticle=2018]. 172 FIELDING, Steven. Pierrepoint: A Family of Executioners. Londýn: John Blake Publishing, 2008. 173 JONES, Phillip E. Quickly to Her Fate. Railegh: Lulu, 2010. 170
53
se zdravotní sestrou.175 Posléze ji Úřad práce poslal pracovat do mlékárny. Podle své výpovědi před poválečným soudem se v roce 1942 znovu pokoušela stát se sestrou v nemocnici, ale byla stejným úřadem poslána do Ravensbrücku a stala se dozorkyní.176 V březnu 1943 se přemístila do Osvětimi-Birkenau, kde povýšila na Oberaufseherin. Měla zde na starost například pracovní komando, které přinášelo do tábora kameny na opravu cest, dozorovala také pracovní skupinu spravující zahradu v SS části Osvětimi. V prosinci 1943 vystřídala Elisabeth Volkenrathovou v balíkové kanceláři, kde se cenzurovala pošta. Od května do prosince 1944 pak byla přidělena do C-lágru v Birkenau, kde měla pod sebou asi šest Aufseherinnen na dvacet až třicet tisíc vězňů v osmadvaceti blocích. „Běžná ubytovací kapacita by byla zhruba jednu až tři stovky lidí na blok, já jsem jich ale do každého bloku musela brát až tisíc, protože tábor byl přeplněný,“ řekla Greseová při výslechu a dodala: „V některých blocích byla lůžka dost velká, že se na jednom vyspalo i pět lidí, ale ve většině budov nebyly ani postele, ani palandy.“177 K trestání vězňů v Osvětimi používala především bič, ale také vycházkovou hůl. „Bič byl vyrobený z celofánu v táborové tkalcovské továrně. Byl to velmi lehký bič, ale když jsem s ním někoho uhodila, muselo to bolet. Po osmi dnech tyto biče velitel Kramer zakázal, ale my jsme je přesto používali,“ řekla Greseová. Na otázku, při jakých příležitostech a z jakého důvodu vězně bila, odpověděla: „Zpočátku jsem nepoužívala nic, ale později, když se počet vězňů v C-lágru zvýšil a vězni odmítali poslouchat mé příkazy, dokonce i ty nejbanálnější, jsem musela. Každý den jsem řešila případy krádeží, jako například jídla z kuchyně a dalších. Na začátku měl každý vězeň dvě deky, ale když se tábor více zalidnil, musel mít každý pouze jednu. Zjistili jsme, že vězni deky trhají a dělají si z nich nejrůznější věci, jako boty, bundy a podobně. Dala jsem jasný rozkaz, aby byly všechny věci vyrobené z dek The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Irma Grese). In: War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_036_Grese.html#IrmaGrese]. 175 FIELDING, Steven. Pierrepoint: A Family of Executioners. Londýn: John Blake Publishing, 2008. 176 The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Irma Grese). In: War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_036_Grese.html#IrmaGrese]. 177 The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Irma Grese). In: War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_036_Grese.html#IrmaGrese]. 174
54
okamžitě vráceny, nic se ale nevrátilo. Proto jsem nařídila kontrolu všech bloků a také osobní prohlídky vězňů. To byly příležitosti, kdy jsem používala svůj bič.“ Irma Greseová nosila kromě biče také zbraň. Přeživší Dora Szafranová dosvědčila, že Greseová zastřelila dvě vězenkyně, které se během selekce pokoušely vylézt oknem ven, to ale obžalovaná popřela: „Nikdy jsem na žádného vězně nestřílela. Měla jsem u sebe pistoli v posledních měsících kvůli partyzánům, ale nebyla nabitá, měla jsem ji pouze pro osobní ochranu. Na vězně jsem nikdy nevystřelila, střílela jsem pouze sportovně do vzduchu při oslavě Nového roku.“ Greseová byla v Osvětimi přezdívaná jako „krásná bestie“, „blonďatý anděl z Osvětimi“ nebo „hyena z Osvětimi“. Dne 18. ledna 1945 se vrátila do Ravensbrücku, v březnu pak byla transferována do Bergen Belsenu, kde ji v polovině dubna zatkla britská armáda.178 Byla obžalována na tribunálu k Bergen Belsenu a za zločiny proti lidskosti byla odsouzena k testu smrti oběšením. Irma Greseová ničeho nelitovala. Podle záznamů si před smrtí ve své cele zpívala nacistické písně. Její poslední slova patřila katovi, který měl vykonat popravu: „Rychle!“179 Byla popravena 13. prosince 1945 ve 12:01 Albertem Pierrepointem. Ten údajně špatně vypočítal pokles těla a vaz se nezlomil okamžitě, takže se Greseová nakonec po třech minutách udusila.180
FIELDING, Steven. Pierrepoint: A Family of Executioners. Londýn: John Blake Publishing, 2008. SS Female Overseers in Auschwitz. In: Degob: National Committee for Attending Deportees [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://degob.org/index.php?showarticle=2018]. 180 EGER, Christopher. Irma Grese Beast of Auschwitz. Dostupné z: [https://suite.io/christophereger/10x27m]. 178 179
55
3.6.6 Ilse Kochová (1906 - 1967) Nacistka a členka NSDAP Ilse Kochová (rozená Köhlerová) byla manželkou velitele koncentračního tábora Buchenwald Karla Otto Kocha.181 Kochová se narodila 22. září182 1906 v německých Drážďanech jako dcera továrníka. Na základní škole byla údajně známá jako milé a veselé děvče. V patnácti letech začala studovat účetnictví, čímž se později nějaký čas živila. V roce 1932, kdy jí bylo šestadvacet let, vstoupila do NSDAP, a o dva roky později potkala svého životního partnera Karla
Ilse Koch. [cit. 2014-03-27] Dostupné z: [dailymail.co.uk].
Kocha, za nějž se v roce 1936 provdala.183 Ještě tentýž rok se stala dozorkyní v koncentračním táboře v Sachsenhausenu, v roce 1937 se pak se svým mužem přesunula do Buchenwaldu, kde se po několika letech dostala na pozici Oberaufseherin. Měla pod sebou dvaadvacet Aufseherinnen a stovky vězenkyň. Kochovi žili v rodinném domě v bezprostřední blízkosti tábora, Ilse prý často využívala internované vězně na pomocné práce v domácnosti.184 Část pramenů hovoří o tom, že se v tomto domě po válce našly suvenýry185 vyrobené z tetované lidské kůže, kterou Ilse sbírala a za tím účelem zabíjela vězně. Je otázka, do jaké míry lze taková tvrzení pokládat za relevantní a do jaké míry jsou jen dílem poválečné propagandy. Pravdou je, že za to byla americkým vojenským tribunálem souzena a v roce 1947 odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody. Velmi brzy ji však na rozkaz vojenského správce americké zóny, generála Luciuse Claye, propustili. Diskutovalo se totiž, zda skutečně nechala zabíjet lidi kvůli sběru tetování. Její propuštění vyvolalo negativní ohlas a Ilse Kochová byla v roce 1949 znovu zatčena a souzena za zabití německých vlastenců. V roce 1951 byla opět odsouzena k doživotnímu vězení. Dne 1. září 1967 spáchala v bavorské cele sebevraždu.186
Není jasný měsíc narození, září uvádím podle: Utrpení v Buchenwaldu. [Film] Velká Británie, 2009. Některé zdroje hovoří o tom, že Ilse svého manžela poznala až v Sachsenhausenu, kde pracovala jako sekretářka. 184 Utrpení v Buchenwaldu. [Film] Velká Británie, 2009. 185 Například stínidla na lampy. 186 Ilse Koch. In: Valka.cz. [online] 4.2.2005. [cit. 2014-04-26] Dostupné z: [http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/88211#88211]. 182 183
56
3.6.7 Klara Kunigová Klara Kunigová bývá označována jako „bílá vrána“,187 jelikož byla jednou z těch přívětivějších dozorkyní. Stala se jí v polovině roku 1944 a sloužila v Ravensbrücku. O jejím životě nejsou známy žádné podrobnosti. Hlavní dozorce tábora jen vypověděl, že byla příliš zdvořilá a příliš laskavá k vězenkyním, což vedlo k jejímu následnému propuštění z táborové služby v lednu 1945. Její osud od té doby není znám, některé zdroje hovoří o tom, že patrně zahynula v únoru 1945 během spojeneckého bombardování Drážďan zápalnými pumami.188 3.6.8 Johanna Langefeldová (1900 – 1975) Johanna Langefeldová působila jako Aufseherin a Oberaufseherin v nacistických koncentračních táborech v Lichtenburgu, v Ravensbrücku a v Osvětimi. Narodila se 5. března 1900 v západoněmeckém městě Kupferdreh u Essenu v oblasti Porýní. Její rodiče jí dali luteránskou výchovu. V roce 1924 se odstěhovala do Mülheimu an der Ruhr a provdala se za Wilhelma Langenfelda. Po dvouletém manželství ovdověla a zůstala na výchovu jejich malého syna sama.189 Dne 30. září 1937 vstoupila k NSDAP a od 1. března 1938 pracovala jako Aufseherin v Lichtenburgu, kde se z ní po roce stala Oberaufseherin. V květnu 1939 se přesunula do Ravensbrücku a byla zde aktivní jako Oberaufseherin až do 23. března 1942.190 V Ravensbrücku se stále častěji dostávala do konfliktů se svými nadřízenými, zejména s podplukovníkem Maxem Koegelem.191 Patrně zejména jeho přičiněním byla Langefeldová převelena do Osvětimi. Zde zůstala šest měsíců, v říjnu 1942 se kvůli neshodám s Rudolfem Hössem vrátila zpět do Ravensbrücku.
BENEŠ, Pavel. Zlo v sukních. Epocha. 2013, č. 15, s. 38. BENEŠ, Pavel. Zlo v sukních. Epocha. 2013, č. 15, s. 38. 189 Některé zdroje uvádějí, že otěhotněla až dva roky po smrti jejího manžela s jiným mužem, kterého opustila ještě v těhotenství. 190 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 179. 191 Max Koegel byl podplukovník (SS-Obersturmbannführer) a velitel tábora (Lagerkommandant) koncentračních táborů Majdanek, Ravensbrück a Flossenbürg. 187 188
57
Německá
komunistka
Margarete
Buber-Neumannová,192
jež
byla
v Ravensbrücku vězněna pět let až do osvobození, popsala Langefeldovou jako jednu z těch zlomených žen, které souží těžký pocit viny.193 Podle Neumannové měla soucit nad polskými politickými vězenkyněmi a těmi, které byly donuceny účastnit se lékařských experimentů (viz pokusy se sulfanilamidem a transplantační experimenty v oddíle 3.7 Lékařky), pročež byla v dubnu 1943 zatčena a z Ravensbrücku propuštěna. Nacistický soud ve Vratislavi ji později zprostil obvinění pro nedostatek důkazů. Johanna Langefeldová se pak i se svým synem přistěhovala ke své sestře do Mnichova a pracovala v bavorské výrobní společnosti BMW.194 Dne 20. prosince 1945 ji zatkla americká armáda a Langefeldová byla vyslýchána v Hamburgu v rámci prvního ze sedmi soudních procesů týkajících se Ravensbrücku. Odtud ji převezli do Ludwigsburgu a v září 1946 byla vydána polské justici. Připravovala se na soud v Krakově proti SS personálu v Osvětimi, avšak 23. prosince 1946 se jí podařilo z vězení uprchnout a od té doby žila nelegální život v Polsku. Vzhledem k relativně dobrému zacházení s polskými vězni v koncentračních táborech se jí dostalo pomoci od polských pracovníků věznice.195 Po útěku se ukrývala v klášteře a pracovala v soukromém domě. V roce 1958 se ilegálně vrátila se zpět do Německa za svým synem a sestrou a v lednu 1975196 zemřela v Augsburgu.197 Johanna Langefeldová není úplně jednoznačnou postavou. Na mašinérii koncentračních táborů měla svůj podíl, na druhou stranu se často snažila některým vězenkyním jejich životy v táboře alespoň zčásti usnadnit. Několik přeživších o ní při poválečných výsleších hovořilo velmi pozitivně.
Margarete Buber-Neumannová (1901 – 1989) byla německá komunistka a novinářka, která prošla sovětskými i německými koncentračními tábory. V Ravensbrücku byla vězněná v letech 1940 až 1945 a jako vězenkyně zde vykonávala pozici písařky v kanceláři Langefeldové. 193 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 179. 194 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 179. 195 ZABOREK, Dariusz. Kobiety Ravensbrück. In: Wysokie obcasy [online]. 26.12.2011, 10.1.2012 [cit. 201403-29]. Dostupné z: [http://www.wysokieobcasy.pl/wysokieobcasy/1,53662,10856128,Kobiety_Ravensbr%C3%BCck.html?as=2&startsz=x]. 196 Některé zdroje uvádějí jako rok úmrtí 1974. 197 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 179. 192
58
Například Polka Urszula Winska prohlásila: „Byla jedinou osobou uvnitř personálu SS, u níž nemusíme držet v paměti jen tu černou stránku. Langenfeldová měla na vězně pozitivní vliv.“ Česká přeživší Dagmar Hájková dokonce uvedla, že „Langefeldová měla největší zásluhu na tom, že funkce v samosprávě většinou obsazovaly politické trestankyně.“198 Na druhou stranu byla Langefeldová silně antisemitsky smýšlející. Její nenávist vůči
Židům
byla
obrovská.
Rakouská
vězenkyně
Johanna
Sturm,
jež
byla
v koncentračních táborech od roku 1938, vyprávěla o události, kdy Langefeldová nechala uprostřed léta uzavřít stovky židovských vězenkyň v budově bloku bez jídla a pití. Německá bývalá vězenkyně Bertha Teegeová ve svém svědectví na šestém procesu o Ravensbrücku v roce 1948 rovněž uvedla, že se Langefeldová přímo podílela na selekci žen určených ke zplynování.199
HEIKE, Irmtraud. Johanna Langefeld - Die Biographie einer KZ-Oberaufseherin. WerkstattGeschichte. Ergebnisse Verlag, 1995, č. 12, s. 15. Dostupné z: [http://www.werkstattgeschichte.de/werkstatt_site/archiv/WG12_007-019_HEIKE_KZOBERAUFSEHERIN.pdf]. 199 HEIKE, Irmtraud. Johanna Langefeld - Die Biographie einer KZ-Oberaufseherin. WerkstattGeschichte. Ergebnisse Verlag, 1995, č. 12, s. 15. Dostupné z: [http://www.werkstattgeschichte.de/werkstatt_site/archiv/WG12_007-019_HEIKE_KZOBERAUFSEHERIN.pdf]. 198
59
3.6.9 Maria Mandelová (1911 – 1948) Maria Mandelová sehrála v období holocaustu velkou roli. Byla jednou z nejvýše postavených žen ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau a předpokládá se, že dala příkazy k zabití více než půl milionu židovských a cikánských vězenkyň, včetně dětí.200 Narodila se 10. ledna 1912 v rakouské obci Münzkirchen. Byla nejmladší ze čtyř dětí v ševcovské rodině. V roce 1947 ve své cele napsala: „Moje dětství a mladická léta byly to nejkrásnější v mém životě.“201 V polovině října 1938 se připojila k personálu tábora v Lichtenburgu a 15. května 1939 byla spolu
Maria Mandel. [cit. 2014-03-27] Dostupné z: [wikipedia.org].
s dalšími dozorkyněmi převelena do nově otevřeného koncentračního tábora v Ravensbrücku. Zde od září 1939 do července 1940 pracovala (stejně jako později její kolegyně Oberaufseherin Dorothea Binzová) jako Aufseherin v Zellenbau, tedy místním vězení.202 V Ravensbrücku Mandelová velmi rychle zapůsobila na své nadřízené a v červnu 1942 se stala SS-Oberaufseherin. V táboře dohlížela na plnění denních úloh, kontrolovala práci ženských stráží a udělovala tresty, jakými bylo bití nebo bičování.203 Dne 7. října 1942 se Maria Mandelová přesunula do Osvětimi, kde vystřídala Oberaufseherin Johannu Langefeldovou204 a stala se ženskou velitelkou přímo podřízenou veliteli tábora Rudolfu Hössovi. Měla kontrolu nad všemi ženskými oddíly v osvětimském táboře, měla absolutní moc nad všemi svými podřízenými i nad vězenkyněmi. Velmi si oblíbila dozorkyni Irmu Greseovou, kterou povýšila na vedoucí tábora maďarských žen v Birkenau. Female Guards in Nazi Concentration Camps. In: Fold3 [online]. 2011 [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: [http://www.fold3.com/page/286092756_female_guards_in_nazi_concentration/] 201 "Bestie z Osvětimi" - o svých obětech mluvila jako o pokusných králících. In: Česká televize [online]. 24.1.2012 [cit 2014-04-12] Dostupné z: [http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/161738-bestie-zosvetimi-o-svych-obetech-mluvila-jako-o-pokusnych-kralicich/]. 202 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 180. 203 Female Guards in Nazi Concentration Camps. Na: Fold3 [online]. 2011 [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: [http://www.fold3.com/page/286092756_female_guards_in_nazi_concentration/] 204 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 180. 200
60
Maria Mandelová budila strach u zdejších vězenkyň. Často například stála u brány do Birkenau a hleděla na vězenkyně, přičemž kterákoli z nich se na ni ohlédla, byla usmrcena. V příštích dvou letech se sama podílela na selekcích. Často si vybrala nějaké „své“ Židy, které chtěla uchránit od plynové komory. Když ji po čase omrzeli, poslala je na smrt. Zvláštní potěšení pak měla při výběru dětí, které pošle do plynu. Během svého pobytu v Osvětimi poslala na smrt zplynováním přibližně půl milionu žen a dětí. Maria Mandelová milovala klasickou hudbu, v Osvětimi velmi podporovala tamní ženský orchestr. Ten zaměstnávala hraním při apelech, při oslavách dozorců, ale také při příjezdu nových transportů, které mířily přímo do plynových komor. Tyto ženy hrály také během selekcí nemocných, kteří byli separovaní od těch práceschopných.205 Za svoji službu získala Mandlová nacistický válečný kříž.206 V listopadu 1944 ji převeleli do pobočného tábora Mühldorf u Dachau a na její místo v Osvětimi nastoupila tehdy pětadvacetiletá Elisabeth Volkenrathová. Když válka v květnu 1945 končila, Mandelová uprchla z Dachau do hor v jižním Bavorsku, nedlouho poté se vrátila do svého rodného Münzkirchenu. Dne 10. srpna 1945 ji zatkla americká armáda. Po výslechu bylo konstatováno, že jde o ženu velmi inteligentní a velmi oddanou své práci v táborech. O rok později byla Mandelová předána polským úřadům a v roce 1947 stanula před soudem v Krakově, kde byla 22. prosince 1947 odsouzena k trestu smrti. Na toaletách v krakovském vězení se Maria Mandelová omluvila bývalé vězenkyni a políbila jí ruku.207 Byla pověšena 24. ledna 1948, její poslední slova byla „Ať žije Polsko!“208
Maria Mandel. In: Auschwitz [online]. [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: [http://www.auschwitz.dk/Women/Mandel.htm] 206 "Bestie z Osvětimi" - o svých obětech mluvila jako o pokusných králících. In: Česká televize [online]. 24.1.2012 [cit 2014-04-12] Dostupné z: [http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/161738-bestie-zosvetimi-o-svych-obetech-mluvila-jako-o-pokusnych-kralicich/]. 207 SS Female Overseers in Auschwitz. In: Degob: National Committee for Attending Deportees [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://degob.org/index.php?showarticle=2018]. 208 Female Guards in Nazi Concentration Camps. Na: Fold3 [online]. 2011 [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: [http://www.fold3.com/page/286092756_female_guards_in_nazi_concentration/] 205
61
3.6.10 Elisabeth Volkenrathová (1919 – 1945) Narozená 5. září 1919 v městečku Schonan v německé části Slezska. Před válkou pracovala v kadeřnickém salonu a v roce 1939 byla povolána k výkonu národní služby. O dva roky později se připojila k SS a byla poslána do Ravensbrücku, aby se stala Aufseherin. Měla na starost venkovní pracovní komando. „Starala jsem se, aby vězni neutekli a aby dělali svou práci,“ řekla později majoru Munroovi během výslechu na tribunálu k Bergen Belsenu.209 V březnu 1942 ji poslali do Osvětimi, kde Elisabeth Volkenrath. [cit. 2014-03-
dohlížela na oddělení, kde vězenkyně opravovaly 29] Dostupné z: [wikipedia.org]. vězeňské uniformy.
V srpnu 1942 byla vyslána jako dozorkyně do Birkenau, kde se až do září 1944 starala o asi třicetičlenné oddělení balíkových zásilek. „Všechny balíky, které přišly od příbuzných vězňů nebo od Červeného kříže, měly být otevřeny a následně distribuovány dotyčným osobám,“ uvedla Volkenrathová ve své výpovědi. „Měla jsem také na starosti rozdělování chleba vězňům. Chodili ke mně blokoví starší z celého tábora, většinou s jedním nebo dvěma dalšími vězni, a vyzvedli si příděl chleba pro svůj blok.“210 Později byla převelena zpět do Osvětimi I, kde dozorovala pracovní tábor. Podle svědectví přeživších se zde Volkenrathová přímo podílela na selekcích a posílala vězenkyně do plynových komor. Byla také známá pro své časté bití vězenkyň do obličeje. „Je pravda, že jsem ženy fackovala,“ přiznala později při procesu. Svědkyně Věra Fischerová vypověděla, že ji Volkenrathová uhodila do tváře tak silně, že musela strávit tři týdny v nemocnici, to však obžalovaná popřela.211
The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Elisabeth Volkenrath). In: War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_032_Volkenrath.html]. 210 The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Elisabeth Volkenrath). In: War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_032_Volkenrath.html]. 211 The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Elisabeth Volkenrath). In: War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_032_Volkenrath.html]. 209
62
Na základě svědectví přeživší Nettie Stoppelmanové naopak přiznala, že vězňům odebírala jídlo a cigarety: „Ano, ale jenom když měli vězni více, než bylo povoleno. Nepamatuji si, že bych někdy někomu vzala cigatery, ale jídlo, chléb a další věci jsem brala a rozdělovala je mezi další vězně. Více jídla měli u sebe většinou ti, kteří pracovali v kuchyni. Měli zde dostatek jídla, na rozdíl od jiných vězňů, proto jsem jim jídlo brala.“ Dne 18. ledna 1945 se vydala na pochod smrti do Bergen Belsenu, kam dorazila 5. února. Zde několik dní pracovala jako Oberaufseherin, posléze ale onemocněla a z nemocnice se vrátila 22. března a do Bergen Belsenu přijela krátce nato spojenecká armáda.212 V dubnu 1945 byla zatčena britskou armádou a stanula před soudem v procesu Bergen Belsen. Byla odouzena k smrti a 13. prosince 1945 oběšena Albertem Pierrepointem.
3.7
Lékařky O fenoménu lékařů uvnitř koncentračních a vyhlazovacích táborů by bylo
možné napsat samostatnou diplomovou práci. Já se zde tohoto tématu dotknu jen okrajově, uvedu pouze ženské nacistické lékařky a experimenty či praktiky, na nichž se tyto ženy podílely. SS začala zaměstnávat zdravotníky v roce 1930. Organizovala je do malých jednotek pod velením místních příslušníků SS. V polovině roku 1930 zaměstnávali 350 zdravotníků na plný úvazek. Kolem roku 1935 sloužili lékaři SS v každém koncentračním táboře, o rok později byli zapojeni do programu eutanazie pro fyzicky a duševně choré.213 V koncentračních táborech bylo pro zdravotnické účely vyhrazeno zvláštní oddělení, kde pracovali lékaři a zdravotní sestry, nemocniční personál často tvořili i vyškolení vězni.
The Trial (Defence - Evidence for the Defendant Elisabeth Volkenrath). In: War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialDefenceCase/Trial_032_Volkenrath.html]. 213 Utrpení v Buchenwaldu: Ilse Koch, Buchenwaldská bestie [DVD]. Velká Británie, 2009. 212
63
Hippokratova přísaha Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asklépia a Hygieiu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat. Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího. Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít). Žádné ženě nedám prostředek k vyhnání plodu. Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění. Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, co trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí. Do všech domů, kam vstoupím, budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo svou praxi ve styku s lidmi uvidím a uslyším, co se nesmí sdělit, to zamlčím a uchovám v tajnosti. Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.
64
3.7.1 Karin Magnussenová (1908 – 1997) Karin Magnussenovou řadím do oddílu mezi lékařky, i když se vlastně nejedná ani tak o lékařku, jako o vědkyni a bioložku. Byla to vědecká pracovnice v Institutu Kaisera Wilhelma, který se v době Třetí říše zabýval antropologií, lidskou dědičností a eugenikou. Byla známá především svou studií různě barevných očí (heterochromia iridis), k níž využívala vzorky duhovek z očí
osvětimských
vězňů
koncentračních
táborů
dodávaných Josefem Mengelem.214 Magnussenová se narodila v roce 1908 v Brémách jako dcera malíře a keramika Waltera Magnussena.
Karin Magnussen. [cit. 201404-02] Dostupné z: [estherlederberg.com].
Vystudovala botaniku, zoologii a geologii na univerzitě v Göttigenu, následně složila státní zkoušku pro výuku biologie na střední škole. Poté krátce vyučovala na střední škole v Hanoveru.215 Během studia na vysoké škole vstoupila do Národně-socialistického německého svazu studentů216, a v roce 1931, tedy ve svých třiadvaceti letech, se stala členkou NSDAP. Stala se také vůdkyní Ligy německých dívek a členkou Národně socialistické ligy učitelů.217 Později začala působit ve zmíněném Institutu Kaisera Wilhelma v Berlíně. Magnussenová byla vynikající bioložkou a navíc byla příslušnicí NSDAP, což byla
LEDERBERG, Esther. Eugenics: Karin Magnussen. In: Esther M. Zimmer Lederberg Memorial Website. [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://www.estherlederberg.com/Eugenics%20%28CSHL_List%29/Karin%20Magnussen.html]. 215 LEDERBERG, Esther. Eugenics: Karin Magnussen. In: Esther M. Zimmer Lederberg Memorial Website. [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://www.estherlederberg.com/Eugenics%20%28CSHL_List%29/Karin%20Magnussen.html].s 216 Národně-socialistický německý svaz studentů (něm. Nationalsozialistischer Deutscher Studentenbund - NSDStB) vznikl v roce 1926 jako odnož NSDAP. Cílem bylo integrovat národně socialistický světonázor do vysokého školství a akademického života. 217 Národně socialistická liga učitelů (něm. Nationalsozialistische Lehrerbund, NSLB) vznikla 21. dubna 1929 a skončila svou aktivitu v roce 1943. Mělo jít o společné úsilí všech osob, které se cítily být učiteli nebo tak chtěli být vnímányy, a to bez ohledu na jejich vzdělání. V červenci 1935 byla NSLB sloučena s existující organizací lektorů, aby společně vytvořily Národně socialistickou ligu německých lektorů (něm. Nationalsozialistischer Deutscher Dozentenbund, NSDDB). 214
65
kombinace zvyšující její hodnotu.218 Byla silně rasově (zejména antisemitsky) orientovaná, ve své studii s názvem „Rasové a populačně politické nástroje“ (Rassen- und bevölkerungspolitisches Rüstzeug) píše: „Biolog nesmí být omezený pouze na svůj úzký obor, ale musí být vybaven svými vědomostmi jako stoupenec rasového myšlení. Má být podněcován pro další výzkum a získávání nových poznatků. Pouze tehdy, když znalost rasy začne být všeobecně považována za samozřejmost, může dojít k užší specifikaci činností.“219 Institut Kaisera Wilhelma (dále KWI-A) byl zvláště důležitý pro Třetí říši, která jej finančně významně podporovala. Jedním z financovaných projektů byl výzkum dědičného určení vývoje barvy očí jako základ pro rasu a rodový původ testovaných.220 Experiment byl zaměřený na vyšetřování abnormality u lidí s různě barevnýma očima, a tohoto bádání se účastnila i Magnussenová, která se v květnu 1943 stala výzkumnou asistentkou Otmara Freiherr von Verschuera.221 Karin Magnussenová zkoumala například různě barevné oční duhovky rodiny Sintiových ze severního Německa. Členové této rodiny byli pro tento účel nejdříve dopraveni do KWI-A a vyfotografováni, poté byli deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde na výzkumu částečně pokračoval Dr. Mengele, jenž při této práci používal mimo jiné také hormonální látky. Tyto bolestivé zákroky měly často za následek hnisání očí a slepotu obětí. Mengele přislíbil, že v případě úmrtí vězňů pošle Magnussenové oči obětí pro další výzkum a hodnocení. V berlínském KWI-A pracovala Magnussenová asi do jara 1945. Po skončení 2. světové války se přestěhovala zpět do rodných Brém a pokračovala ve výzkumu. V roce 1949 publikovala svou práci „O vztazích mezi barvou duhovky, histologickým rozdělením pigmentu, a pigmentací oční bulvy lidského oka“ (Über die beziehungen LEDERBERG, Esther. Eugenics: Karin Magnussen. In: Esther M. Zimmer Lederberg Memorial Website. [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://www.estherlederberg.com/Eugenics%20%28CSHL_List%29/Karin%20Magnussen.html]. 219 MAGNUSSEN, Karin. Rassen- und bevölkerungspolitisches Rüstzeug. Mnichov/Berlín: J.F. Lehmann, 1943, s. 5. 220 SCHMUHL, Hans-Walter. Grenzüberschreitungen. Das Kaiser-Wilhelm-Institut für Anthropologie, menschliche Erblehre und Eugenik 1927–1945. Göttigen: Wallstein Verlag, 2005, s. 370. 221 Prof. Otmar Freiherr von Verschuer (1896 – 1969) byl německý biolog a eugenik, zabývající se především rasovou hygienou a výzkumem dvojčat. Před válkou byl lektorem dědičné patologie na univerzitě v Berlíně a v roce 1951 získal profesuru genetiky člověka na univerzitě v Münsteru. Po druhé světové válce se baron von Verschuer stal respektovaným vědcem. Navzdory svým kontaktům s nacisty se neztratil z vědecké komunity. 218
66
zwischen Irisfarbe, histologischer Pigmentverteilung und Pigmentierung des Bulbus beim menschlichen Auge).222 Během Lékařského procesu v Norimberku v roce 1946 byla Magnussenová společně se svým bývalým spolupracovníkem z KWI-A Otmarem Verschuerem ve vážném podezření za spáchání zločinu během války. V září téhož roku je Manfred Wolfson223 oba navrhl k zatčení. Nakonec však bylo vydáno rozhodnutí k pokračování německé lékařské vědy a stíhání těchto trestných činů bylo zastaveno.224 V roce 1950 Magnussenová učila na dívčí střední škole v Brémách. Pracovala jako studijní poradkyně a vyučovala biologii. Údajně byla považována za oblíbenou učitelku, která vedla zajímavé hodiny biologie. Její studentky mohly například zkoumat živé a mrtvé králíky z jejího chovu. Až do roku 1964 měla Magnussenová ve vědeckých časopisech publikované eseje. V srpnu 1970 odešla do důchodu. I ve stáří ospravedlňovala nacistickou rasovou ideologii. V roce 1980 v rozhovoru s genetikem Benno Müller-Hill poznamenala, že norimberské zákony nešly dostatečně daleko. Do poslední chvíle také popírala, že by Mengele zabíjel děti kvůli jejím vědeckým studiím. Zároveň popřela, že by věděla o trestných činech, které se odehrávaly v táborech smrti, odkud jí byl dodáván „lidský materiál“ pro výzkum. V roce 1990 se Magnussenová přestěhovala do domova důchodců. Zemřela coby devětaosmdesátiletá v únoru 1997 v Brémách.225
SCHMUHL, Hans-Walter. Grenzüberschreitungen. Das Kaiser-Wilhelm-Institut für Anthropologie, menschliche Erblehre und Eugenik 1927–1945. Göttigen: Wallstein Verlag, 2005, s. 490. 223 Manfred Wolfson (1923 – 1987) byl americko-německý sociolog, který se zabýval nacionálním socialismem. Je známý především svým výzkumem zachránců pronásledovaných Židů. Pro tento účel se v letech 1965 až 1967 v Německu vyptával zhruba čtyřiceti náhodně vybraných jedinců, z nichž někteří riskovali své životy. 224 SCHAFT, E. Gretchen. From Racism to Genocide: Antropology in the Third Reich. Illinois: University of Illinois Press, 2004, s. 222-3. 225 LEDERBERG, Esther. Eugenics: Karin Magnussen. In: Esther M. Zimmer Lederberg Memorial Website. [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: [http://www.estherlederberg.com/Eugenics%20%28CSHL_List%29/Karin%20Magnussen.html]. 222
67
3.7.2 Herta Oberheuserová (1911 – 1978) Nacistická lékařka Herta Oberheuser je jednou z nejdiskutovanějších ženských lékařek v historii Třetí říše, ne-li v historii světa vůbec. Během
holocaustu
působila
táboře
Ravensbrück,
kde
v koncentračním se
podílela
na
experimentování na lidech, po válce se však po krátkém pobytu ve vězení vrátila ke své praxi a živila se jako rodinná lékařka. Narodila se 15. května 1911 v Kolíně nad Rýnem.
V Bonnu
a
Düsseldorfu
studovala
medicínu, kterou dokončila v roce 1937. Od roku 1935
byla
členkou
Ligy
německých
dívek,
Herta Oberheuser. [cit. 2014-04-02] Dostupné z: [wikipedia.org].
v červenci 1937 se pak stala členkou NSDAP a členkou nacistické asociace lékařů (NSÄrztebundes). V prosinci 1940 získala titul specialisty na kožní a pohlavní nemoci. O rok později se dobrovolně přihlásila jako táborová lékařka do koncentračního tábora Ravensbrück, kde zůstala až do června 1943.226 Během svého pobytu v Ravensbrücku se pod vedením doktora Karla Gebhardta účastnila několika lékařských, především sulfanilamidových227 a transplantačních experimentů (viz níže). Po opuštění Ravensbrücku pracovala jako chirurgická asistentka v nemocnici v Hohenlychenu, kde zůstala až do konce války. Neměla žádný výrazný přínos vědecké práci, přesto měla důležitou funkci. Při výslechu po válce vypověděla, že o událostech v táboře nevěděla anebo že si již více nevzpomíná, zároveň se stále znovu odvolávala na své medicínské postavení. „Brala jsem to jako svou povinnost, a zároveň doufala, že tam jako žena budu schopna pomoci. Pacientům jsem poskytovala také terapeutickou péči ve shodě s běžnými lékařskými předpisy. Jako žena v nelehké situaci jsem udělala vše, co jsem udělat mohla.“228
SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 126. 227 Sulfanilamid, nebo také sulfanilamid, je syntetická antimikrobiální látka, která regeneruje svaly a nervy, ale zároveň ničí játra a špatně se rozpouští v moči. 228 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 126. 226
68
Norimberský lékařský proces zrekonstruoval prokazatelné skutečnosti a Herta Oberheuserová zde byla v říjnu 1946 spolu s dalšími třiadvaceti muži uznána vinnou. Rozsudek zněl: „Vykonávání lékařských experimentů na válečných zajatcích a civilistech z okupovaných zemí bez souhlasu zkoumané osoby. Podílela se na vyvražďování lidí v koncentračních táborech. Obžalovaná je také vinna ze zločinů proti lidskosti.“229 Velmi jí přitížil její bývalý spolupracovník, doktor Rolf Rosenthal, který vypověděl, že viděl, jak Herta podává nemocným injekce. „Několikrát jsem viděl, jak doktorka Oberheuserová podává vězňům benzínové injekce. Využívala k tomu 10ccm injekční stříkačku, jejíž obsah aplikovala do žíly na ruce. Výsledkem byla akutní srdeční smrt, pacient se vzepjal, a pak se náhle zlomil a zhroutil. Od doby, kdy byla injekce podána, trvalo zhruba tři až pět minut, než pacient zemřel, přičemž byl až do poslední chvíle plně při vědomí. Doktorka Oberheuserová mi sdělila, že benzínovou injekci aplikuje u vězňů, kteří trpí závažnou nemocí a nemohou být vyléčeni,“230 řekl Dr. Rosenthal. Na základě prokázané realizace sulfanilamidových experimentů a transplantací kostí, svalů a nervů byla Oberheuserová dne 20. srpna 1947 odsouzena k trestu odnětí svobody na dvacet let. Po sedmi letech byla za dobré chování propuštěna. Poté se prosadila jako lékařka v severoněmeckém městě Stocksee u Plönu v Holštýnsku. Po protestech pracovní skupiny bývalých vězňů z Ravensbrücku a pod tlakem ze strany mezinárodního tisku musela svou lékařskou praxi uzavřít. V květnu 1965 se přestěhovala do Bad Honnefu. Herta Oberheuserová zemřela 24. ledna 1978.
ČTK. 'Doktorka' Oberheuserová: Žena, ktorá v Ravensbrücku týrala deti. [online] 13.5.2011. [cit. 201404-19] Dostupné z: [http://spravy.pravda.sk/svet/clanok/238580-doktorka-oberheuserova-zena-ktorav-ravensbruecku-tyrala-deti/]. 230 SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 127. 229
69
Sulfanilamidové experimenty Od 20. července 1942 do září 1943 byly v Ravensbrücku prováděny experimenty se sulfanilamidy, aby se zjistila jejich účinnost. Poranění byla infikována bakteriemi, jako jsou Streptokok, Clostridium perfringens a Clostridium tetani. Oběh krve byl přerušen svázáním krevních cév na obou koncích rány, aby byl vytvořen stav podobný tomu na bojišti. Zranění vojáci na frontě totiž neustále umírali na infekce, které jim působil cizí předmět v těle. Generálové chtěli vědět, jak lidské tělo na různé předměty reaguje a kdy je ještě možné vojáka zachránit. Infekce byla léčena sulfanilamidy a dalšími látkami, aby se prozkoumala jejich účinnost. Experimentů se sulfanilamidem se podrobilo patnáct mužů a šedesát polských žen. Ženy byly rozděleny do pěti skupin po dvanácti vězenkyních. 231 Pro tyto pokusy byly vybrány pouze zdravé osoby, nikdo se nepřihlásil dobrovolně. Vivien Spitzová232 ve své knize Ďáblovi doktoři uvádí, že v souvislosti s těmito experimenty svědčily později před soudem v Norimberku čtyři polské ženy.233 Svědkyně Kusmierczuková, která byla v Ravensbrücku vězněna od podzimu 1941, vypověděla, že po operaci v rámci sulfanilamidových pokusů se u ní objevila silná infekce a rána se definitivně zahojila až v červnu 1944. Kusmierczuková před soudem uvedla, že měla trvalé zdravotní problémy. Byla zároveň jedinou osobou, která sérii experimentů přežila. Další svědectví přišlo od Dr. Zofia Maczka, která v Ravensbrücku působila jako pracovnice rentgenu. Během výslechu uvedla případ polské dívky Kurowska, u které uměle vyvolali gangrénu, načež jí noha zčernala a napuchla. Byla několik dní ošetřována, poté byla umístěna na pokoj č. 4, kde strávila několik dní v bolestech a nakonec zemřela.234 Herta Oberheuserová nařídila, aby obětem experimentů nebyl podáván žádný léčebný prostředek ani žádný morfin k utlumení bolesti.235 Svědkyně Karolewska, na níž se prováděly pokusy s regenerací kostí, svalů a nervů, v Norimberku vypověděla: SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 181. Vivien Spitz (nar. 1924) je členkou Akademie profesionálních stenografů při Národním sdružení zapisovatelů. V letech 1946-1948 působila jako soudní zapisovatelka při norimberských procesech s válečnými zločinci, mimo jiné také v procesu s lékaři. 233 SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 182. 234 SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 183. 235 SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 183. 231 232
70
„Byla jsem na pokoji a postěžovala si svým spoluvězeňkyním, že jsme byly operovány za velmi nevhodných podmínek a že nás nechali na lůžkách bez náležité péče. Musela to zaslechnout německá sestra, která seděla na chodbě. Ta totiž vešla do pokoje a nařídila nám, abychom vstaly a oblékly se. Odpověděly jsme, že nemůžeme uposlechnout jejího rozkazu, protože máme velké bolesti a nemůžeme chodit. Německá sestra se pak vrátila s doktorkou Oberheuserovou. Dr. Oberheuserová nám řekla, ať se oblékneme a jdeme do převlékárny. Oblékly jsme se, jelikož jsme ale nedokázaly jít normálně, musely jsme ne jedné noze doskákat až na operační sál. Musely jsme odpočívat po každém poskočení. Dr. Oberheuserová nikomu nedovolila, aby nám pomohl. Do místnosti, v níž se operovalo, jsme dorazily zcela vyčerpány. Dr. Oberheuserová nám v tu chvíli nařídila, že se máme vrátit, protože nám obvazy toho dne nebudou vyměněny. Nedokázala jsem jít po svých, jedna z vězenkyň, na jejíž jméno si již nevzpomínám, mi ale pomohla dokulhat zpět do pokoje.“ Herta Oberheuserová ve svém čestném prohlášení uvedla, že mezi její povinnosti patřilo vybrat mladé a zdravé polské vězně, aby pomáhali při chirurgických procedurách a poskytovali pooperační péči. Vypověděla, že zhruba patnáct až dvacet těchto vězňů bylo zároveň podrobeno těmto experimentům od konce roku 1942 do 1943.236 Regenerace kostí, svalů a nervů a experimenty s transplantacemi kostí Od září 1942 do prosince 1943 zde byly prováděny také pokusy v zájmu německých ozbrojených sil. Šlo o studie regenerace kostí, svalů a nervů a experimenty s transplantacemi kostí z jedné osoby na druhou. Části kostí, svalů a nervů byly odstraňovány bez použití anestetik. V důsledku těchto operací trpěly oběti intenzivními bolestmi, zmrzačením a trvalou invaliditou. Pokusy
regenerace
kostí,
svalů
a
nervů
probíhaly
paralelně
se
sulfanilamidovými experimenty a podstoupila je stejná skupina patnácti až dvaceti polských vězenkyň v Ravensbrücku.
SPITZ, Vivien. Doctors from Hell: The Horrific Account of Nazi Experiments on Humans. Sentient Publications, 2005, s. 116. 236
71
Tyto experimenty v praxi vypadaly tak, že byly z těl vězňů vyňaty části velkých kostí, nohy byly v kyčlích odříznuty, a odděleny byly i paže s lopatkami. Nacističtí lékaři potom vypreparovali svaly a nervy od zdravých vězňů a pokoušeli se je transplantovat do těl jiných. Většina těchto experimentů končila smrtí, ti, kteří náhodou přežili, byli doživotně invalidní.237 V rámci experimentů s kostmi se prováděly tři druhy operací: fraktury kostí, transplantace kostí a kostní štěpy.
Fraktury kostí. Na operačním stole byly holenní kosti obou nohou na několika místech zlomeny kladivem, což mělo za následek omezenou hybnost.238
Transplantace kostí. Jednalo se většinou o amputace celých končetin. Nohy se oddělovaly v místě kyčelního kloubu, paže byly amputovány i s lopatkou. Končetiny od jedné osoby pak byly transplantovány osobně jiné.
Kostní štěpy. Zde byly vybraným vězenkyním odebírány malé kousky kostí. Dr. Maczka ve svém svědectví hovořila o vězenkyni Krystyně Dabské, jíž byly odebrány malé kousky lýtkové kosti a na jedné noze také okostice.239 Vana s oddělenými končetinami vězenkyň. [cit. 2014-04-19] Dostupné z: [http://www.pbs.org/wgbh/nova/ holocaust/experisiden04.html].
Vzpomínka Niny Jirsíkové240 na Ravensbrück o těchto experimentech hovoří poměrně sugestivně: „Začalo to v roce 42 na polském bloku. (…) Bylo odvedeno asi osm žen a dívek na revír. Proč, nevěděl nikdo a ani ty, které z nás byly na revíru, nepřišly s nimi SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 158. SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 160. 239 SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 160. 240 Jirsíková lékařské experimenty výtvarně zdokumentovala, obrázek „Ravensbrück – králíčci“ je obsažen v příloze. – s. 92. 237 238
72
do styku. Zmizely tajemně, a zmizet na revíru nemohlo znamenat nic dobrého. Bylo nám těžko z toho hrozného neznámého, co se zas na nás chystá. Vybrali si ženy zdravé a silné. (…) Pak se roznesla zpráva, že dotyčné leží na oddělené místnosti a jsou voženy na operační sál. Pak jedna zemřela. Důvod neznámý. Čekaly jsme, že tak tiše odejdou jedna po druhé, a my se ani nedovíme, co bylo příčinou jejich konce. Zemřely pak ještě asi dvě. Ostatní se pak vracely na blok s nohama zafačovanýma a v dlahách. Dostaly berle a tím to končilo. (…) Říkaly jsme jim „králíčci“. To už se vědělo, že jim na revíru přerážejí kosti, hlavně holení. Ta hrůza – na živém mladém těle přerážet kosti. Pak tyto kosti zase zcelovali, nějakou nově vynalezenou náhražkovou hmotou. (…) Ty smutné paní posedávaly pak na jarním sluníčku kolem bloku. Se srdcem stísněným jsme je pozorovaly. Sedaly tam k pláči bezmocné, vyčerpané a zmučené, znetvořené údy položeny na písku lágrovky. Bože kochany, jaks mohl dopustit…“241 Experimenty se svaly podle výpovědi doktora Fritze Fischera probíhaly tak, že byla vězenkyním chirurgicky naříznuta vnitřní strana stehna, odkud byl odebrán sval. Rána byla zašita, po týdnu opět otevřena a odebrala se další část svalu.242 Polská vězenkyně Dr. Zofia Maczka dosvědčila: „Experimenty se svaly sestávaly z řady operací uskutečňovaných vždy na stejném místě v horní či spodní části nohy. Při každé další operaci byly z nohy odebírány stále větší části svalu. Při jedné z nich voperovali do svalu malý kousek kosti.“ Při jiných operacích byly odebírány části nervů.243 Tyto pokusy vedl Karel Gebhardt. Role Oberheuserové spočívala v tom, že vybírala mladé a zdravé polské vězenkyně, asistovala při všech chirurgických procedurách a poskytovala operovaným pooperační péči. 3.7.3 Gerda Sonntagová (1912 – ?) Gerda se narodila 5. listopadu 1912 jako Weyandová a byla to německá gynekoložka. Dne 21. července 1941, po dokončení studií, se ve Fürstenbergu provdala za doktora Waltera Sonntaga, jehož posléze následovala do Raevnsbrücku. Jemu také dělala obhájkyni při prvním ze série procesů Ravensbrück. Proč ona sama nebyla
JIRSÍKOVÁ, Nina. Ravensbrück. Praha: Národní muzeum, 2013, s.5. SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 159. 243 SPITZ, Vivien. Ďáblovi doktoři. Praha: BB/art, 2009, s. 160-1. 241 242
73
formálně obviněna, není jasné. Po popravě manžela si vzala zpět své rodné jméno. O jejím životě po válce však nejsou žádné zprávy.244 3.7.4 Margita Schwalbová (1915 – 2002) Margita Schwalbová byla slovenská židovská pediatrička a spisovatelka. Byla vězněná v Osvětimi, po válce dokončila studium medicíny na Univerzitě Karlově v Praze a vybudovala si úspěšnou kariéru jako dětská lékařka. Narodila se 29. září 1915 v Liptovskom Mikuláši jako nejmladší ze čtyř dětí. Po maturitě na gymnáziu v roce 1933 začala studovat medicínu na Lékařské fakultě Margita Schwalbová. [cit. 2014-04-15] Dostupné z:
Univerzity Komenského v Bratislavě, v roce 1938 ji ale kvůli [www.snk.sk]. židovskému původu vyloučili. Na jaře 1942 byla převezena do sběrného tábora Patrónka v Bratislavě, kam byli shromažďováni židovští vězni. Odtud ji později deportovali do Osvětimi.245 Tady se dostala na revír, táborovou nemocnici, kde se jako zdravotní sestra snažila podle možností pomáhat ostatním vězenkyním, které na ni proto vzpomínaly ještě dlouho po válce. Například česká vězenkyně K. G. ji zmiňuje ve své vzpomínce: „My jsme tam přišly v březnu, a když jsme neměly co jíst, tak jsme chodily na revír prosit o tablety, abysme měly v žaludku aspoň tablety. Tam byla lékařka Manci Schwalbová — žije v Bratislavě. Já jsem ji prosila, jestli by mi nedovolila si aspoň dva tři dny odpočinout. Ona mi to dovolila, já jsem zůstala na revíru. Ta pomáhala, kde mohla. Ona byla medička a tam dělala lékařku. My židovky jsme nesměly chodit na revír, ale tehdy mě tam ještě vzala. Časem přišly Němky esesačky, zase z Ravensbrücku, měly uniformu jako ošetřovatelky, byla tam oberschwester Erika. Ta přišla na blok a ptala se, kdo má být operovaný na apendix. Já jsem ani nevěděla, co to je, a myslela jsem si, že to je příležitost udělat tomu konec a přihlásila jsem se. Představ si, že mě potom vzali. Ráno pro nás přišli a několik nás z revíru odvedli do mužského lágru. My jsme nevěděly, co
SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Berlin: Technischen Universität Berlin, 2002, s. 127. 245 ĎURANOVÁ, Ľudmila. Detská kardiologická a prozaička Margita Schwalbová. Knižnica. Červenec, srpen 2013, č. 7-8, s. 66. Dostupné z: [http://www.snk.sk/swift_data/source/casopis_kniznica/2013/jul_august/66.pdf]. 244
74
s námi budou dělat. Ta cesta, to bylo něco hrozného. Auschwitz je kraj samé bláto a močály. Jak jsme to ušly… My jsme neměly boty, ale takové holzpantinen, dřeváky a v tom se nedalo chodit tak, že se zdvihaly nohy, musely se jen tak šoupat v tom bahně. Když tě esesák zezadu kopl a spadla jsi do bahna, tak ses z toho musela dostat, abys mohla jít dál. Jenže tam každá ztratila ty dřeváky a už jsi šla bosa. Došly jsme do toho lágru, neptej se, jak jsme vypadaly, tvář a všechno samé bahno. Přišly jsme na revír, musely jsme si svléct šaty a najednou, že mě budou operovat apendix, že jsem se na to hlásila. Operoval mě polský lékař, nějaký profesor Wasilevski. A.L.: Skutečně ti vyndal slepé střevo? K.G.: Ano. Byli při tom myslím studenti. A.L.: To byl vězeň? K.G.: Vězeň, samozřejmě. Po operaci mi řekl: „Dolů ze stolu.“ — Ale já jsem nemohla, tak pak mě vzali na taková nosítka a vezli nás zpátky do ženského lágru na revír. Za týden přišla kontrola, nějaký lékař nebo profesor, jmenoval se von Bodmann. Já jsem tam byla týden, měla jsem ještě stehy, ale on řekl: „Už může jít pracovat.“ — Když odešel, Manci si mě tam ještě asi tři dny nechala, ale potom už jsem musela jít na lágr.“246 Jiná vzpomínka patří vězenkyni A.S. „Manci Schwalbová pracovala na revíru frauenlageru a patřila k těm lékařkám, které maximálně, pokud mohly, tak vězňům pomáhaly. Já hlavně mám vzpomínku na ni v tom, že nám dodávala materiál, obvazový materiál. Obvazy, gázu, vatu, hypermangan a vaselinu. A my jsme toho využívaly k tomu, že večer po odejití esesáků z tábora k nám na blok chodily ty, které měly hluboké hnisavé rány, které tam byly velmi běžné a ty rány jsme jim ošetřovaly. Tedy tvrdě, protože se nic jiného dělat nedalo, vytrhly jsme hnis, daly jsme gázu s hypermanganem, na to vaselinu a obvázaly. Ale skutečně se ty rány hojily a vlastně se tím ty ženy zachránily. Kdyby byly šly na revír, tak bylo nebezpečí, že by šly do plynu a kdyby jim to zůstalo, bylo nebezpečí, že je to odsoudí k smrti. Já si vzpomínám na jednu holčičku patnáctiletou, která měla díru v hlavě. Uprostřed hlavy jí hnisalo a měla tam hlubokou díru. A tím postupným ošetřováním se nám podařilo, že se ta rána vyčistila, že se ta rána uzavřela a že se ta holka zachránila. To
246
Židovské muzeum v Praze, sbírka Rozhovory s pamětníky, 834, s. 14.
75
je jedna z mých nejhezčích vzpomínek právě na to, jak jsme zachránily takové mladé krásné děvče, které by jinak nebylo přežilo.“247
247
Židovské muzeum v Praze, sbírka Rozhovory s pamětníky, 121, s. 28-29.
76
4. Rozhovor s Annou Hyndrákovou Anna Hyndráková, rozená Kovanicová, se narodila v roce 1928 v židovské rodině. Stejně jako velká část ostatních Židů žijících v meziválečném Československu, také ona a její rodina byli plně asimilováni s českým prostředím, a proto pro ně vzrůstající antisemitismus a zaváděná protižidovská opatření představovaly velký šok. V roce 1942 byla Anna s rodiči transportována do Terezína. Tam na ně již čekala těhotná sestra Truda s manželem. V létě 1944 pokračovali Kovanicovi do rodinného tábora v Osvětimi, kde zůstali několik měsíců. Jako jediné Anna Hyndráková. [cit. 2014-26-04] Dostupné z: [http://www.myjsmetonevzdali.cz/].
z celé rodiny se Anně podařilo projít selekcí, byla vybrána na práci. Krátce pracovala v ženském táboře v Osvětimi, poté ji převezli do koncentračního tábora
v Christianstadtu. Spolu se dvěma kamarádkami utekla z pochodu smrti, dívky však byly po několika dnech dopadeny a znovu poslány do tábora Niesky a pak Görlitz v Sasku. Tam Annu také zastihl konec války.248 V rozhovoru, který mi laskavě poskytla 22. dubna 2014 v 10:00 a který se týká zejména života v koncentračních táborech a chování nacistických dozorkyň, v podstatě utvrzuje obrázek Aufseherinnen, který se rýsuje celým dosavadním textem. „Byly to mladé ženské, naprosto nevzdělané, primitivní, které najednou dostaly uniformu a moc, a tu využívaly,“ říká Anna Hyndráková.
Anna Hyndráková. In: My jsme to nevzdali. [cit. [http://www.myjsmetonevzdali.cz/pametnici/anna-hyndrakova]. 248
77
2014-26-04]
Dostupné
z:
Za války jste zřejmě moc informací o masovém vyvražďování nedostávali. Věděli o Osvětimi v Terezíně? Určitě byli lidé, kteří to věděli, ale my ne. K vám „terezínským“ se prý v rodinném táboře v Osvětimi chovali ještě celkem slušně. Je to pravda? To nevím, kde jste četla. Moc tomu nevěřte. V ženském táboře to potom bylo horší, to ano. To bylo vůbec nejhorší, tam jsem byla asi čtrnáct dní. V rodinném táboře jsme byli necelý půlrok, počítali jsme s tím, že půjdeme do plynu. Esesačky tam žádné nebyly, tam byli jenom muži. Žádní beránci. Když vypršela ta půlroční lhůta (to jsme věděli, že tam budeme půl roku, protože jsme na začátku podepisovali takové kartičky, kde bylo napsáno, že jsme tam na půl roku na Sonderbehandlung (zvláštní zacházení, pozn.), to znamená „jít do plnu“), k velkému překvapení jsme nešli do plynu, ale udělali selekci zbytku prosincového a našeho květnového transportu. Jednoho dne nás svolali a šli jsme k selekci. Potom jste se dostala do ženského tábora v Osvětimi. Tam už byly ženské dozorkyně? Ano. To bylo za celou tu dobu vůbec to nejhorší, co jsem zažila – kromě loučení s rodiči. Tam bylo hodně naschválů. Například ty apely. Samozřejmě, všude se stály apely, ale tam byly mimořádně dlouhé. Ať bylo jakékoliv počasí. Jeden apel jsme například musely klečet. Apely byly tak dlouhé, že jsme třeba potřebovaly na záchod, ale nesměly jsme. Takže se každý vyčůral pod sebe, což bylo nepříjemné a ponižující. Myslím, že o to jim hlavně šlo. Bydlely jsme v takových kójích, které byly čtvercové, asi dva krát dva metry. A v té jedné kóji nás bylo deset a musely jsme se tam vejít. Nesměly jsme chodit po bloku, jen jsme byly namačkané v těch kójích jako sardinky. Jednou nám dali do každé kóje plný lavor polévky, ale bez lžic. Takže jsme to chlemtaly rukama a to těm esesačkám dělalo strašně dobře. Co byly ty esesačky zač? Byly to mladé ženské, naprosto nevzdělané, primitivní, které najednou dostaly uniformu a moc, a tu využívaly. V těch blocích nebyla voda, ta byla jenom v umývárně. A když jsme tam jednou za čas směly (byly to jenom takové žlaby a vodovodní kohoutky), zvedly jsme nohy do toho žlabu a ony lítaly kolem, mlátily nás a řvaly: „Židovské svině!“ Když jsme se nemohly umýt, byly jsme „špinavé židovky“, a když jsme se umyly, byly jsme „židovské svině“. To jsou moje největší vzpomínky na esesačky z ženského tábora. Potom nás převezli do Christianstadtu. To bylo, a to vím teprve od nedávna, největší zbrojařské centrum Třetí říše. Tam se o nás první dny vůbec nikdo nestaral. Tři dny tam nebyl vůbec žádný dozor. Ale ty tři dny jsme také nedostaly nic jíst, takže zas taková pohoda to 78
nebyla. Potom nastoupily. Tam byla velitelka, která se jmenovala Pohlová. Doktorka byla naše, jmenovala se Paula Elisonová, a to byla skvělá ženská. Pomohla, kde to šlo. Esesačky v Christianstadtu, to byly holky od osmnácti do dvaceti let, jen o málo starší než já. Oni je vytáhli odněkud z fabriky a dali jim moc. To by musela být silná osobnost, aby se tomu nepoddala. Některé se chovaly jakž takž a některé se zase vyžívaly v tom cynismu. Pamatuji si na jednu, které jsme říkaly Esmeralda. To byla zřejmě prostitutka, aspoň se to o ní říkalo. Ale na nás nebyla zlá, dokonce nám ze svého ešusu rozdávala svoji porci, protože ty esesačky měly samozřejmě jiné jídlo než my. Ta Pohlová, to byla sadistka. V celku můžu říct, že se esesačky chovaly hůře než muži. Jestli to byl tlak na ně nebo jestli to bylo dobrovolné, to já nevím. Existují případy, kdy se dozorce skamarádil s některým z vězňů. Měla jste někdy možnost s některou esesačkou navázat bližší vztah? Já jsem uměla německy jen to, co jsem měla odposlouchané. Ale já jsem se ani nikdy o nic takového nesnažila. Co bychom si řekly? Měly všechny dozorkyně u sebe hůl nebo bič nebo jinou zbraň? Některé ano, některé zase ne. Vás osobně některá z nich uhodila? Já jsem dostala od Lagerälteste přes hubu takovou, že jsem tři dny neslyšela a myslela jsem si, že mi prasknul bubínek. Občas jsem dostala takhle klackem nebo holí nebo tak, ale jinak ne. O čem jste si povídaly s ostatními vězenkyněmi během dne? Ženské hodně vykládaly recepty, jak se co vaří. Já jsem tam byla s kamarádkou a znaly jsme vzájemně svoje rodiny, tak jsme si malovaly, jak budeme spolu po válce bydlet a budeme mít nábytek z ohoblovaného namořeného dřeva a bleděmodré záclonky s bílými puntíčky. Povězte mi o receptech, neměly jste potom ještě větší hlad, když jste si ta jídla představovaly? Ne, to ne. My jsme s tou kamarádkou jenom poslouchaly, protože jsme neuměly vařit. Ale starší ženské se třeba dohadovaly, jestli se dávají do svíčkové brusinky nebo marmeláda, někdo zase vařil košer… Po válce vyšla taková kuchařka, ve které jsou ty recepty zaznamenané. Jak ovlivnila zkušenost z koncentračních táborů vaši víru? Já jsem žádnou víru neměla. Naopak mě ta zkušenost utvrdila v tom, že když by se Pán Bůh mohl dívat na vraždění neviňátek, tak o takového já nestojím.
79
5. Diskuse V závěrečné části své práce bych ráda diskutovala důvody, proč se ženy propůjčovaly hrůznému systému, který zamýšlel vyhladit všechny nepohodlné menšiny. Z textu vyplývá, že ve většině případů zkrátka neměly na vybranou. Jak jsem již nastínila, existovaly ženy, které vstoupily do koncentračního tábora cíleně, aby se staly dozorkyní. To je třeba případ Ilse Kochové, která sice nevkročila do tábora na vlastní žádost, ale následovala tam svého manžela, nicméně své působení v Buchenwaldu si vyloženě užívala a byla za to doživotně odsouzena. Její syn Uwe Köhler, pro kterého prý jeho matka nebyla „Buchenwaldskou bestií“, po válce sdělil: „Když jsem za ní přišel do vězení a mluvil jsem s ní, vždycky jsem se vyhýbal zmínkám o válce. Ale ona sama toto téma řešila, popírala svou vinu, a říkala, že byla obětí zrady. Nechtěl jsem tyto otázky diskutovat podrobněji, protože bylo jasné, že je to pro ni bolestivé. Chtěl jsem doufat, že po dvaceti letech ve vězení bude propuštěna. Nejsem přesvědčen o tom, že je nevinná. Ale mám pocit, že v systému koncentračních táborů bylo mnoho lidí, kteří nemohli odolat. Matka byla zachvácena hysterií doby.“249 Můžeme se dohadovat, co by bylo, kdyby si Ilse nevzala Karla Kocha, jednoho z nejvýše postavených mužů koncentračních táborů Třetí říše. Kdyby byla vzdělanější, jinak vychovávaná, zkrátka kdyby se narodila jindy a jinde. Takové spekulace jsou ale zbytečné. Důležité je, že se svou funkcí zacházela, jako by šlo o její životní poslání a zjevně do ní vložila veškerou energii. Příběh Kochové je jeden z těch nejstrašlivějších ve výčtu všech uvedených dívek a žen. Mladá Kochová, novomanželka a matka, nechala své děti vyrůstat v těsné blízkosti koncentračního tábora, kde se hromadně vraždili lidé. Nenapadá mě pro ni jiný přívlastek než „pomýlená a hloupá“. Zamýšlet se nad tím, jak se k uvedeným skutečnostem postavit, je pro mě osobně jednou z nejtěžších věcí v životě. Na jednu stranu (která je jednoznačně viditelnější a přirozenější) chce člověk tyto ženy odsoudit jako nelidské bestie. A u žen typu Ilse Kochové to patrně ani jinak nejde. V textu jsem uvedla výpověď svědkyně Germaine Tillion, která hovořila o tom, že dozorkyně „potřebovala přesně čtyři dny na to, aby přijala požadované způsoby“. Přirozeně vyvstává argument, že když už se ženy do
Karl and Ilse Koch. In: Persona.rin.ru. [cit. 2014-04-27] Dostupné z: [http://persona.rin.ru/eng/view/f/0/36635/karl-and-ilse-koch]. 249
80
takové pozice dostaly jaksi „proti své vůli“, mohly projevit alespoň skrytý vzdor tím, že by se k vězňům chovaly vlídněji. Dalším důvodem vstupu do vedoucí pozice v koncentračním táboře, byly – jak vidíme například u Juany Bormannové – peníze. To je podle mého názoru snad ještě horší, než zmíněná „zapálenost“ Ilse Kochové. To, že je člověk (tentokrát bez ohledu na pohlaví) ochoten týrat a zabíjet nevinné oběti kvůli jakkoli tučnému honoráři, je jedním z nejvíce alarmujících faktů, které v době holocaustu vyvstaly na povrch. „Chcete-li mě posuzovat, nebuďte se mnou, ale ve mně,“ napsal kdysi Adam Mickiewicz. Zdá se mi, že tato věta je trefným vystižením druhé, méně viditelné strany jedné mince. Je velice komplikované soudit, co jsme nezažili. Dokud nebudeme postaveni do konkrétních situací tak, jako tomu bylo u jmenovaných dozorkyň, můžeme pouze spekulovat. Mnoho vyjmenovaných žen v člověku vzbuzuje určitou lítost, která je pochopitelně neuctivá vůči přeživším šoa. Přesto tento aspekt nemůžeme pominout. Existovaly případy, kdy dívky v podstatě neměly na výběr. Například Grete Böseová. Anebo Herta Botheová, která byla až do své smrti upřímně přesvědčená o tom, že chybu neudělala. Můžeme ji samozřejmě odsoudit, na druhou stranu je třeba v jistém smyslu ocenit odvahu vyslovit něco, co se tolik příčí lidskému chápání, nahlas. Ona pojmenovala to, o čem bychom se jinak mohli jenom dohadovat. A sice, že pud sebezáchovy je ve vypjatých situacích pro člověka mnohem silnější, než jakýkoliv morál. Proto je Herta Botheová ve výčtu bývalých nacistek jistě zajímavou osobou. Nechci tvrdit, že by měla být nějak výrazně opěvovaná, to rozhodně ne. Ale její postoj je v důsledku vlastně mnohem lidštější, než kdyby se pokrytecky kála a myslela si své. Ze životopisů Botheové a dalších dozorkyň (Irma Greseová, Elisabeth Volkenrathová atd.) vidíme patrně nejčastější faktor, který měl vliv na jejich chování během války, a sice jejich mladý věk. Většině z nich bylo kolem dvaceti let, když se dostaly do svých funkcí. Ony svým způsobem „spadly“ do propracovaného a svým způsobem geniálně promyšleného systému koncentračních táborů, dostaly na starost chaos, který měly uspořádat, do ruky bič a uniformu, což jim přirozeně dávalo pocit moci. Najednou si mohly beztrestně vybít všechny své komplexy z předchozího života.
81
Využití právě tak mladých osob bylo od Říše velmi taktické. Dvacetiletý člověk je plný ideálů, touhy po změně světa, má obrovský elán a nadšení k činu, a zároveň je poměrně snadno manipulovatelný. Je pochopitelné, že v momentě, kdy dostane příležitost a především moc nějakým způsobem měnit své okolí (v domnění, že se jedná o změnu k lepšímu), vrhne se do toho po hlavě a bez rozmyslu. Co nemůžeme opomenout, je skutečnost, že většina z nacistických dozorkyň (alespoň o kterých je známo) pocházela z mnoha sourozenců – jak bylo v té době obvyklé a dokonce žádoucí. Domnívám se, že právě to mohlo způsobit jejich zakomplexovanost, touhu vyniknout mezi ostatními. Můžeme říci, že lidé z více dětí jsou většinou zvyklí se přizpůsobovat, dělat kompromisy a jsou také většinou poslušní. Pro ilustraci, dozorkyně v Bergen Belsenu po osvobození na příkaz amerických vojáků odklízely mrtvá těla vězňů. Dělaly to, protože jim to bylo přikázáno, ne proto, že chtěly nebo že by dokonce toužily odčinit své činy. Byly zkrátka zvyklé poslouchat a bylo jim jedno, koho. V kombinaci s nízkou inteligencí jsou jejich osudy vcelku pochopitelné. Na závěr chci říci, že stejně jako tyto ženy nemůžeme litovat, nemůžeme je ani zcela odsoudit, i když si uvědomuji, že je velmi těžké na této hraně vybalancovat. Nechť je nám historická skutečnost holocaustu zkušeností, z níž se poučíme a ve vypjaté situaci zvolíme správně, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
82
Závěr Závěrem bych měla vyhodnotit odpovědi na otázky, které jsem si vytyčila v úvodu. Je jasné, že existuje více důvodů, proč se z některých jedinců stanou kruté figury. Pochopitelně určité sklony k násilí v sobě každý takový člověk musí mít zakódované. Domnívám se však, že hlavní roli zde hraje výchova, ať už doma nebo ve škole. Nechci parafrázovat Jeana Jacquese Rousseaua a tvrdit, že člověk se rodí jako nepopsaný list a výchova jako jediná může za všechno zlo světa. Pravdou ale je, že na rodičích leží největší díl odpovědnosti. Pokud dá rodič dítěti pocítit veškerou svou lásku, pokud bude se svým dítětem otevřeně komunikovat, může ve spolupráci s učitelem dekódovat nějaký abnormální projev násilí v jeho zárodku a případně ho včas usměrnit. Samozřejmě toto tvrzení neplatí zákonitě, ve většině případů je to ale podle mě platné. Víme, že pro bývalé dozorkyně nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů šlo mnohdy o šanci, jak nalézt uplatnění. Také víme, že takový tábor byl uzavřeným světem s vlastními pravidly a my do tohoto světa nemůžeme vsazovat dnešní morální principy. Je také celkem pravděpodobné, že většina dozorců v táboře otupěla. Když člověk několik let nevidí nic jiného než smrt, ponižování, týrání a tresty, jeho vědomí tomu logicky přivykne. Vzhledem k dostupnosti odborné literatury soudím, že hlavní přínos mojí práce je ve zprostředkování daných informací českému čtenáři. Snažila jsem se téma zpracovat bez výraznějšího citového zabarvení a s minimem soudů. Zároveň jsem chtěla trochu vstoupit do uvažování a motivů dozorkyň, které se v nějaké míře podílely na genocidě Židů a dalších nepohodlných skupin. Tím jsem způsob zpracování, jak doufám, odlišila od těch bulvárnějších, které se občas vyskytnou v českých médiích.
83
Použité zdroje Odborné publikace BOCK, Gisela. Ženy v evropských dějinách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. FIELDING, Steven. Pierrepoint: A Family of Executioners. Londýn: John Blake Publishing, 2008. HÖSS, Rudolf. Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006. JONES, Phillip E. Quickly to Her Fate. Railegh: Lulu, 2010. KOONZ, Claudia. The Nazi Conscience. Cambridge: The Belknap Press of Harvard University Press, 2003. KREJČOVÁ, H. Muž, který miloval Osvětim. HÖSS, R. Velitelem v Osvětimi (stránky 247248). Praha: Nakladatelství Academia, 2006. KLÍMA, I. Zpráva o průmyslovém vraždění. HÖSS, R. Velitelem v Osvětimi (stránky 5-15). Praha: Academia, 2006. MAGNUSSEN, Karin. Rassen- und bevölkerungspolitisches Rüstzeug. Mnichov/Berlín: J.F. Lehmann, 1943. RUPP, Leila J. Mobilizing Women for War: German and American Propaganda. Princeton: Princeton University Press, 1978. SEEMAN, R. Ghetto Litzmannstadt. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2000. SCHAFT, E. Gretchen. From Racism to Genocide: Antropology in the Third Reich. Illinois: University of Illinois Press, 2004. SCHMUHL, Hans-Walter. Grenzüberschreitungen. Das Kaiser-Wilhelm-Institut für Anthropologie, menschliche Erblehre und Eugenik 1927–1945. Göttigen: Wallstein Verlag, 2005. SIGMUNDOVÁ, Anna. Ženy nacistů. Praha: Brána, 2000. SMITH, Roger. Women and Genocide: Notes on an Unwritten History. Oxford: Oxford University Press, 1994. SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006. SPITZ, Vivien. Doctors from Hell: The Horrific Account of Nazi Experiments on Humans. Sentient Publications, 2005.
84
Beletrie ARBELAITZ, Karmel. Lefties. Bloomington: iUniverse, 2012. BAUER, Y. (2011). Úvod. KULKA, E. Útěk z tábora smrti (stránky 10-11). Praha: XYZ. BURGER, Adolf. Ďáblova dílna. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1991. FRANKL, Viktor. A přesto říci životu ano. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 1996. GAULLE-ANTHONIOZ, Geneviève. The Dawn of Hope: A Memoir of Ravensbrück. New York: Arcade Publishing, 1999. JENKINS, Marilyn. The Legacy of Alice Waters. YouWriteOn, 2009. JIRSÍKOVÁ, Nina. Ravensbrück. Praha: Národní muzeum, 2013. Internetové zdroje Belzec. In: Holocaust.cz [online]. 26.9.2011. Dostupné z: [http://holocaust.cz/cz/history/camps/belzec]. LEDERBERG, Esther. Eugenics: Karin Magnussen. In: Esther M. Zimmer Lederberg Memorial Website. [online]. Dostupné z: [http://www.estherlederberg.com/Eugenics%20%28CSHL_List%29/Karin%20Mag nussen.html]. Maria Mandel. In: Auschwitz [online]. [cit. 2014-03-25]. Dostupné z: [http://www.auschwitz.dk/Women/Mandel.htm]. Vyhlazovací tábory nacistického Německa In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San
Francisco
(CA):
Wikimedia
Foundation,
2009.
Dostupné
z:
[http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhlazovací_tábory_nacistického_Německa]. Ich konnte nicht auf die Auswertung eines so wertvollen Materials verzichten: Augen aus Auschwitz: Das Kaiser-Wilhelm-Institut für Anthropologie und der Fall Karin Magnussen.
In: Die
Welt [online].
Axel
Springer
SE,
2001.
Dostupné
z:
[http://www.welt.de/print-welt/article471248/Ich-konnte-nicht-auf-dieAuswertung-eines-so-wertvollen-Materials-verzichten.html]. Nejčastější otázky o holocaustu. In: Židovské muzeum Praze [online]. [cit. 2013-07-27]. Dostupné z: [http://www.jewishmuseum.cz/cz/czfaq.htm]. Margarete Mewes. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001. Dostupné z: [http://de.wikipedia.org/wiki/Margarete_Mewes].
85
War Crimes Trials - Vol. II The Belsen Trial. 'The Trial of Josef Kramer and Forty Four Others'. In: BergenBelsen [online]. 1999. Dostupné z: [http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/Trial/TrialProsecutionCase/Trial_013_Szafra n.html]. ZABOREK, Dariusz. Kobiety Ravensbrück. In: Wysokie obcasy [online]. 10.1.2012. Dostupné z: [http://www.wysokieobcasy.pl/wysokieobcasy/1,53662,10856128,Kobiety_Ravensbr%C3%BCck.html?as=2&startsz=x]. Časopisy BENEŠ, P. (Červenec 2013). Zlo v sukních. Epocha, stránky 37-40. ĎURANOVÁ, Ľudmila. Detská kardiologická a prozaička Margita Schwalbová. Knižnica. Červenec, srpen 2013, č. 7-8. Dostupné z: [http://www.snk.sk/swift_data/source/casopis_kniznica/2013/jul_august/66.pdf]. KRATOCHVÍL, Jan. Neonacistky a ženy Třetí říše. Nový Prostor. Březen 2012, č. 393. Dostupné z: [http://www.novyprostor.cz/clanky/393/neonacistky-a-zeny-tretirise.html]. HEIKE, Irmtraud. Johanna Langefeld - Die Biographie einer KZ-Oberaufseherin. WerkstattGeschichte. Ergebnisse Verlag, 1995, č. 12, s. 15. Dostupné z: [http://www.werkstattgeschichte.de/werkstatt_site/archiv/WG12_007019_HEIKE_KZ-OBERAUFSEHERIN.pdf] BOCK, Gisela. Racism and Sexism in Nazi Germany. BRIDENTHAL, R. When Biology Became Destiny: Women in Weimar and Nazi Germany (stránky 271-296). New York: Monthly Review Press, 1984. TAUCHEN, J. Žena v právním řádu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi (stránky 8186). 2008. Encyklopedie BEDÜRFTIG, F. Třetí říše a druhá světová válka. Praha: Prostor, 2004. KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2000. KOLEKTIV AUTORŮ. Všeobecná encyklopedie Universum. Praha: Odeon, 2001.
86
Diplomové a jiné práce SCHÄFER, Silke: Zum Selbstverständnis von Frauen im Konzentrationslager. Das Lager Ravensbrück. Technischen Universität Berlin: Berlín, 2002. PARTEE, Kimberly. Evil or Ordinary Women: the Female Auxiliaries of the Holocaust. 2010. Dostupné z: [http://www.inter-disciplinary.net/wpcontent/uploads/2011/04/parteeepaper.pdf]. Filmy, televizní dokumenty Utrpení v Buchenwaldu. [Film]. Velká Británie, 2009. Kolaborovali s nacisty (12/12), Viktor Arajs [Film]. 2010. Kolaborovali s nacity (9/12) [Film]. 2010.
87
Seznam příloh Příloha č. 1: Vstupní věž tábora Sachsenhausen (obrázek). Příloha č. 2: Zellenbau (obrázek). Příloha č. 3: Transplantace kostí, svalů a nervů (obrázek).
88
Summary Diploma thesis „Female Overseers and Doctors in the Concentration and Extermination Camps of Nazi Germany“ deals with life and deeds of these women before and during World War 2. In my thesis I would therefore like to address the possible causes of the Holocaust, I want to think about how we can from the relatively recent past World War 2 learn, or whether there are any options to prevent similar incidents. It will try to hold on to the role of women in the extermination camps, which were the main venue of the program extermination of Jews and other minorities. I will focus on the phenomenon of "bad women" in the death camps, thus nazi women or female doctors. I would like this type of women looked at from a sociological point of view. If possible, a description of their origin, family background, education, interpersonal relationships, behavior in the camp and the like. It is clear that there are more reasons why some individuals become a cruel figure. Of course, some tendencies to violence inside each and every one must be encoded. I believe, however, that the main role is played by education, whether at home or at school.
89
Přílohy Příloha č. 1: Zellenbau (obrázek).
Zellenbau. [cit. 2014-24-04] Dostupné z: [http://www.panoramio.com/photo/61686101].
90
Příloha č. 2: Vstupní věž tábora Sachsenhausen (obrázek).
Věž „A“. [cit. 2014-04-24] Dostupné z: [wikipedia.org]
91
Příloha č. 3: Transplantace kostí, svalů a nervů (obrázek).
Ravensbrück - králíčci. JIRSÍKOVÁ, N. Ravensbrück. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 40.
92
