Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav světových dějiny BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav světových dějiny

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE František Ročeň

Rodina Španielova v Jaroměři za první světové války Spaniel family in Jaroměř during The First World War

Praha 2012

Vedoucí práce: doc. PhDr František Stellner, Ph.D.

Tímto bych rád poděkoval odbornému vedoucímu této práce panu doc. PhDr. Františku Stellnerovi, Ph. D. za jeho věcné připomínky a rady.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně, že jsem řádně citoval/a všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 24. května 2012

…………………………………. František Ročeň

Abstrakt Tato bakalářská práce se týká studia každodennosti v českých zemích během první světové války. Zaměřuje se na východočeské město Jaroměř, jakožto na konkrétní region, na jehož příkladu analyzuje dopady války na české obyvatelstvo. Jedná se o sondu do dějin české každodennosti, opírající se zejména o svědectví jaroměřské občanky Marie Španielové a o kroniku jaroměřského politika a umělce Václava Pácalta. Studie se zaměřuje na problematiku mobilizace lidských zdrojů, pobytu válečných zajatců, konkrétně specifikuje obtíže se zásobováním a všeobecným nedostatkem prohlubujícím se během války. Zabývá se také loajalitou Jaroměře k Rakousko-Uhersku a celkově vlivem války na morálku občanů. Dopad války na civilní obyvatelstvo názorně dokazuje na příkladu Španielovi rodiny.

Klíčová slova Jaroměř, každodennost, první světová válka, hospodářství, regionální dějiny.

Abstract This bachelor work is about the study of everyday life in the Czech lands during the first world war. The work is centred on East Bohemian town Jaroměř and it analyse the war effects on population living in the Czech lands. The study is based on memories of jaroměř citizen Marie Španielová and chronicle of Václav Pácalt, jaroměř politician and artist. The main interests is concentrated on economy, general mobilization, temporary stay of prisoners of war, supply difficulties and general lack of basic commodities. It proofs the war effects on civilian life on the example of Španiel family.

Keywords Jaroměř, everyday life, the first world war, economy, regional history.

Obsah

Úvod……………………………………………………………………………………………………..7 1. Mobilizace v roce 1914………………………………………………………………………..........12 2. Zajatci, ranění a epidemie…………………………………………………………………………17 2.1 Ruští zajatci v životě Jaroměřských……………………………………………………18 2.2 Ranění a epidemie……………………………………………………………………….22 3. Hospodářství v Jaroměři za první světové války………………………………………………..24 3.1 První válečné měsíce v Jaroměři……………………………………………………….26 3.2 Výkazní lístky…………………………………………………………………………..29 3.3 Obecní prodejny…………………………………………………………………………31 3.4 Výpravy na venkov…………………………………………………………………….34 3.5 Obyvatelstvo ztrácí na váze……………………………………………………………36 4. Otázka loajality a cesta k převratu……………………………………………………………….38 4.1 Jaroměř a její oddanost k trůnu…………………………………………………………39 4.2 Jaroměřské divadlo a jeho přínos městu za první světové války……………………..42 4.3 Rok 1918 a cesta k samostatnému státu československému………………………….44 5. Převrat……………………………………………………………………………………………..48 Závěr………………………………………………………………………………………………….52 Seznam použitých pramenů a literatury……………………………………………………………….56

Rodina Španielova v Jaroměři za první světové války

František Ročeň

Úvod První světová válka je pro české dějiny jedním z nejklíčovějších období. Její dopad znamenal pro mnohé evropské země zánik. Mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko se rozpadlo na tzv. nástupnické státy, včetně samostatného Československa. Jaroměř nemohla být svědkem přímých vojenských střetů, ale jako město v těsném sousedství pevnosti Josefov a vzdálené přibližně dvě stě kilometrů západně od hranic tehdejší Ruské říše, pocítila tíhu světového požáru mnohem intenzivněji než mnohá jiná česká města. K vnitřnímu vývoji českých zemí v předvečer jejich samostatnosti bylo napsáno dle mého soudu dostatečné množství vědeckých publikací. Kupříkladu práce historiků Zdeňka Jindry a Ivana Jakubce1. Dnešní badatel zabývající se studiem českých zemí za světové války se nutně musí také seznámit s prací profesora Ivana Šedivého, který svůj výzkum na tomto poli zesumarizoval ve své knize Češi, české země a velká válka 1914–19182. Ve své práci mapuje vývoj v českých zemích v oblasti hospodářství, národnostní apod., neopomíjí ani situaci na bojišti, a je tedy pro studium první světové války v Předlitavsku cennou pomůckou. V neposlední řadě je nutno zmínit i knihu Česká společnost 1848 – 1918 Otty Urbana.3 Přesto pozornost většiny badatelů dodnes poutají především válečné operace a politika, jako například československý exil, legionáři apod. Dnešnímu badateli však, zkoumajícímu vnitřní vývoj v českých zemích, způsobuje problém nedostatečné množství pramenů a zdrojů, paměti účastníků apod., což v případě studia konkrétního regionu platí dvojnásobně. Nicméně prameny, které máme k dispozici, jsou snadno dostupné. Zejména proto, že v období první republiky mnoho pamětníků vydávalo své paměti knižně, kupříkladu jaroměřský rodák Václav Pácalt, o kterém bude ještě řeč. Toto vydávání vzpomínek na světovou válku bylo mnohdy vzpjato s oslavami výročí založení republiky. Situace v zázemí byla pro vznik samostatného Československa vůbec klíčovou. První světová válka přinesla do historiografie nový termín „válečná ekonomika“4, ve které můžeme považovat civilisty jako součást armády bojující na polích a továrnách, zajišťující pěšákům na frontě výzbroj a stravu, bez níž by se žádná válka neobešla. Životní standart civilistů, těchto vojáků v zázemí, nutně ovlivňuje jejich produktivitu a výkonnost a tudíž se musí odrazit i na 1

JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, od počátku industrializace do konce habsburské monarchie, Karolinum, Praha 2006. 2 ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a velká válka 1914–1918. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. 3 URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, Praha 1982. 4 JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, s. 397.

7


František Ročeň

bojišti. Bez výzkumu a analýzy života v zázemí se tedy nemůžeme při studiu první světové války obejít. Klíčovými prameny pro tuto práci jsou rukopisy Marie Španielové, dcera jaroměřského cínaře Františka Španiela5, a dílo jaroměřského rodáka, politika a umělce Václava Pácalta. Marii Španielovou zastihla válka na dovolené v Paříži, kam odjela za bratrem Františkem Španielem. Zde byla po vyhlášení války jako cizinec pocházející z nepřátelské země zatčena a odeslána do městečka Argenton, odkud byly ženy propuštěny až v listopadu 1914.6 Muži zůstali internováni až do roku 1918, kdy vstoupili do československých legií, včetně bratra Františka. Vzhledem k tomu, že Marie Španielová přijela do Jaroměře až na počátku zimy 1914, musel jsem se při studiu počátků války v tomto regionu obejít bez jejího svědectví. Její zajetí ve Francii není vzhledem ke stanovenému cíli této práce nosné. Své zážitky z Velké války předala dnešním generacím ve formě tří ručně popsaných sešitů ve formátu A5, každý v rozsahu 120 - 140 stran. Tyto tři deníky nesou názvy: „Zápisky z mého zajetí ve Francii 1914“, „Zápisky ze světové války 1914 – 1915“ a „ Zápisky ze světové války 1915 – 1918“. Každý jednotlivý zápisek uvádí datum, je tedy snadné vysledovat v jakých intervalech autorka své zážitky a události zapisovala. Mnohdy je mezi zápisky až dvoutýdenní prodleva, kupříkladu léto 1917 postihuje pouze šest zápisků. Na druhé stráně jsou první dva roky války obsáhnuty až s neobvyklou pečlivostí. Na otázku, proč je mezi druhým a třetím deníkem takový rozdíl, jsem bohužel nenalezl odpověď. Zřejmě tento fakt způsobil stereotyp válečného života v zázemí a autorka již v pozdějších letech války nepovažovala některé události za hodné zaznamenání. Marie Španielová se ve svých pamětech zaměřuje na problémy postihující nejen ji samotnou, ale celou obec. Velikou pozornost věnuje zejména geometrickému růstu cen potravin a nedostatku běžného spotřebního zboží za války. Z textu je však patrné, že její deníky byly určeny pro osobní potřebu a mnohá fakta důležitá pro badatele uvádí pouze okrajově, například kulturní život, nálada obyvatelstva a jeho vztah k válce. Všeobecně se její záznamy shodují i s ostatními prameny. Deníky Marie Španielové jsou součástí mého osobního archivu, neboť se jedná o mého přímého předka, a tudíž nebyly nikdy zarchivovány. Dalším důležitým pramenem je dílo Václava Pácalta. Tento jaroměřský rodák, politik a umělec se ihned od počátku války jal sbírat různý dokladový materiál, kterým doplňoval své

5

Praděd František Španiel i děd Jan Španiel celý život pracovali jako cínaři. Otec František Španiel pracoval jako cínař a rytec skla a kovu, jehož obchod zásoboval v oné době celý Královédvorský okres, jehož byla Jaroměř součástí. K osobě sochaře a rytce Otakara Španiela, staršího bratra Marie Španielové viz KÁRA, Lubor, Otakar Španiel, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1954. 6 ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky z mého zajetí ve Francii 1914, osobní archiv autora.

8


František Ročeň

zápisky z let 1914 – 1918. Ty vydal až roku 1933 pod názvem „Jaroměř za světové války“7. Jeho kniha má formu pouhé kroniky chronologicky vypisující strohé události. Jeho přínos pro badatele však spočívá v tom, že zachycuje reakce a náladu obyvatelstva, na rozdíl od výše zmíněných pramenů a celkově se jedná o nejobsáhlejší zdroj, z něhož jsem čerpal při práci na všech kapitolách této práce. On sám svůj vlastní názor na monarchii v kronice nezmiňuje. Z některých odstavců je však patrný jeho antimilitaristický postoj a tudíž nesouhlas s válkou jako takovou. Události vypsané v jeho knize se v mnohém shodují se zápisy městské rady i Marie Španielové, můžeme tedy Václava Pácalta označit za důvěryhodný zdroj informací. Obdobnou knihou, jakou je Pácaltova kronika, se může pyšnit kupříkladu i město Pardubice od Františka Váchy.8 Václav Pácalt byl v říjnu 1918 zvolen předsedou místního Národního výboru. I tato část dějinného vývoje je obsažena v jeho knize a tudíž mi bylo umožněno díky němu zmapovat i události v Jaroměři během a po převratu. Hlavní nevydané prameny jsem vytěžil ve Státním okresním archivu Náchod9. Zde jsou k dispozici přehledně zpracované a do knih svázané zápisy ze zasedání městské rady a obecního zastupitelstva města Jaroměř. Přestože jiné písemné prameny týkající se města Jaroměř v období první světové války v archivu nejsou, jedná se o velmi objemný materiál několika svazků. Avšak listy zde zůstaly neočíslované a vzhledem k jejich množství je obtížné přesně vymezit jejich rozsah na počet stran. Každý zápis uvádí soupis přítomných a datum dne schůze. Ty se konaly nepravidelně, někdy zastupitelstvo i obecní rada zasedaly dvakrát do týdne, někdy se radní nesešli celý týden. Důvod zřejmě hrálo množství problémů nutných k vyřešení a jejich důležitost. Zápisy jsou psány ručně v českém jazyce, jsou velmi dobře čitelné, a jednotlivé body zasedaní řadili zasedající do článků. Z nich jsem vybíral články zabývající se problémy s aprovizací, mobilizací, situací zajatců a nemocemi zavlečených do města uprchlíky. Zápisy týkající se kupříkladu jistého občana, který po městu žádá, aby si mohl oplotit pozemek a jim podobné, nejsou pro moji studii nosné, a tudíž jsem jich nevyužil. Pro analýzu vývoje Jaroměře v letech 1914 – 1918 je nemožné opominout i jejího nejbližšího souseda, od roku 1948 již součást města, pevnostní městečko Josefov. Vnitřní vývoj této obce dostatečně popsal Cyrill Šterba ve svém díle „Z pamětí města Josefova, od doby praehistorické až do samostatnosti státu československého“10. Můžeme říci, že ze všech použitých pramenů je ten jeho nejpodrobnější. Dovídáme se z něho téměř všechna důležitá fakta potřebná k utvoření si vlastní představy o životě českého člověka v 7

PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, naklad. musejní komise Jaroměř, 1933. VÁCHA, František, Pardubice za světové války, Městský osvětový sbor, 1937. 9 Jaroměř je od roku 1960 součástí náchodského okresu. 10 ŠTĚRBA, Cyrill. Z pamětí města Josefova, Josefov 1926. 8

9


František Ročeň

dobách Velké války. Kulturní život, zásobování, nálada obyvatelstva apod. Vzhledem k tomu, že veškeré zmínky o nařízeních a předpisech státu podtrhuje vlastním ironickým někdy až výslovně kritickým komentářem, můžeme říci, že jeho postoj k Rakousko-Uhersku je dosti nepřátelský.11 Kritice podrobuje například dobový tisk, srovnává zprávy z jednotlivých novin se svou vlastní zkušeností a osobitým způsobem usvědčuje noviny ze lživých zpráv.12 Bohužel díky jeho přílišné vyhraněnosti vůči mocnářství nemohu jeho knihu bez výhrad brát jako důvěryhodný zdroj informací, přestože se v mnohém shoduje s ostatními výše uvedenými autory. Faktem však zůstává, že po dobu svého studia života v Jaroměři během první světové války jsem nenarazil na občana, o kterém bych mohl bez pochyby napsat, že byl vskutku loajální vůči monarchii. Musel jsem se tedy vzdát záměru srovnat postoj Cyrilla Štěrby s osobou oddanou mocnářstí.13 Dalším důležitým pramenem pro tuto práci byly sborníky dokumentů týkajících se vnitřního vývoje v českých zemích za první světové války vydané Státním ústředním archivem roku 1996. Celé dílo vyšlo v pěti svazcích, jeden svazek pro jeden rok. Dokumenty jsou psány z valné části německy a bez některých z nich by se tato práce nemohla obejít. Například zpráva okresního hejtmanství Dvora Králové o situaci a náladě obyvatelstva v okrese po vyhlášení mobilizace nebo výzva českého místodržitelství k upisování první válečné půjčky ze 14. listopadu 1914. Za zmínku také stojí vynikající práce katolického kněze Antonína Knappa, který roku 1887 napsal velice podrobnou knihu o městě Jaroměř, od prvních písemných zmínek až do druhé poloviny devatenáctého století. I přesto, že se jeho dílo přímo nedotýká mnou vytyčeného období, je pro dnešního badatele velmi cenným zdrojem informací, zejména pro studium fungování českého města ve středověku a novověku.14 Tyto výše zmíněné prameny a zdroje jsem doplnil dobovým tiskem, Národní politika, Národní listy nebo jaroměřským týdeníkem Pokrok. Ve své práci se pokusím při využití uvedených pramenů zanalyzovat život ve městě Jaroměř za první světové války. Obdobnou práci vypracoval již roku 2001 pro Rakovnický historický sborník Jan Černý, jehož téma zní Nové Strašecí v době první světové války. Bohužel jeho studie nemá žádný vědecký cíl bádání a jedná se tudíž o pouhý soupis událostí a faktů. Mou práci je nutno chápat jakožto sondu do každodennosti českého obyvatelstva v letech 1914 – 1918. Opřel jsem se o materiály Marie Španielové a Václava Pácalta, tedy o 11

Není divu, neboť jeho kniha vyšla roku 1926 a jeho text je tedy poznamenán názory, který se tehdy oficiálně na adresu Habsburské monarchie oficiálně vyjadřovaly. 12 Kupříkladu v době epidemií zavlečených do Jaroměře a Josefova zajatci a uprchlíky obviňuje Štěrba tisk z úmyslného uvádění nižšího počtu obětí z řad civilního obyvatelstva. 13 Loajalitě jaroměřských obyvatel se podrobně věnuji v kapitole Otázka loajality a cesta k převratu. 14 KNAPP, Antonín, Paměti Jaroměře nad Labem, nákladem královského věnného města Jaroměře, 1887.

10


František Ročeň

typické představitele českého měšťanstva na sklonku Rakousko-Uherska. Na jejich konkrétním příkladu mám v úmyslu postihnout problematiku zátěže a dopadu válečných událostí na osoby, které nebojovaly se zbraní v ruce, nicméně válečné události dosti významně ovlivnily jejich životy. Bohužel z naší rodiny již nezbyl nikdo, kdo by mi mohl ústním podáním přiblížit charakter a život Marie Španielé. Musel jsem se tedy spokojit výhradně s písemnou pozůstalostí. Zaměřím se na problematiku mobilizace lidských zdrojů a jejich odjezdu na bojiště, pobyt válečných zajatců, zejména Rusů, kteří byli umísťováni v zajateckém táboře v Josefově. Obsáhnu problémy se zásobováním a zejména všeobecný nedostatek prohlubující se během války. Dále se budu zabývat problematikou loajality Jaroměře k Vídni a celkově vlivem války na morálku občanů. Neopominu ani průběh politického převratu v říjnu 1918 a následné působení jaroměřského národního výboru až do jeho rozpuštění. Dopad tohoto všeho na civilní obyvatelstvo názorně předvedu na příkladu Španielovi rodiny a dokážu tím to, co nemělo před první světovou válkou obdoby. Civilní obyvatelstvo denně trpí a strádá v důsledku vojenských střetů, konajících se desítky kilometrů od jejich bydliště.

11


1.

František Ročeň

Mobilizace v roce 1914 Během měsíce, od sarajevského atentátu do 26. července 1914, se v monarchii zřídka

našel někdo, kdo by předvídal vypuknutí světové války.15 Většina jaroměřské veřejnosti byla přesvědčena, že Srbsko se vídeňskému ultimátu buď podvolí, nebo že na poslední chvíli zasáhne do sporu jako mocný arbitr Rusko.16 Dne 25. července proletěla obcí fáma, že se Srbsko ultimátu podvolilo. „V předvečer vypuknutí války rozšířila se po městě zpráva, že prý Srbsko ultimatum přijalo.“17, vzpomínal Zdeněk Lahulek-Faltys, toho času zdravotní důstojník 98. pěšího pluku v Josefově. Nicméně ještě tentýž den na večer měl, podle Štěrby, dorazit na velitelství pluku oficiální telegram oznamující vyhlášení částečné mobilizace, přestože Lahulek-Faltys uvádí, že o mobilizaci se dozvěděl až druhý den ráno, 26. července.18 Ten den byla také mobilizace oznámena veřejnosti v novinových zprávách a černožluté vyhlášky svolávaly do zbraně všechny příslušníky vojska až do stáří 42 let, což znamenalo muže náhradní zálohy a nováčky ročníků 1893, záložníky a náhradní záložníky ročníků 1882 – 1889 a příslušníky domobrany ročníků 1872 – 1881. Toto ukvapené a přehnané jednání způsobilo zmatek, neboť se v jediný den sešlo v Jaroměři na tisíce mužů.19 Prezentační komise nestihla takové množství mužů odbavit, a tak se prezentace protáhla až na několik dnů. Palčivým problémem bylo narychlo opatřit pro mužstvo ubytování. Zdálo se, jako by válka přišla z nenadání, jako blesk z čistého nebe, a městská a vojenská správa na ni nebyla připravena, což také nebyla a obě instituce musely improvizovat. Mnoho branců tedy první noci strávilo potupně na lavičkách, protože nemělo kam složit hlavu. Naštěstí konflikt propukl v létě, a tak alespoň netrpěli zimou. Místo na spaní pro vojsko bylo nakonec vyřešeno. Krom kasárny, byla větší část posádky ubytována v budově chlapecké a průmyslové školy. Průmyslová škola byla přemístěna do staré budovy dívčí školy a dívčí škola spolu s chlapeckou byla smrsknuta do nedávno dostavěné nové budovy dívčí školy. Kuchyně měli vojáci postaveny v parku u struhy. Obdobné problémy s ubytováním mužstva měla všechna 15

MICHEL, Bernard, Smrt dvouhlavého orla, Praha, 1994, s. 33., k první světové válce a celkově její roli ve dvacátém století viz HOBSBAWM, Eric, Věk extrémů, Praha, 1998, s. 31 – 63. 16 ŠTĚRBA, Cyrill, Paměti města Josefova, str. 218. K atentátu na následníka trůnu viz SKŘIVAN, Aleš, Sarajevo, 28. červen 1914 in Historický obzor, č. 7/8, roč. 5, 1994, s. 146 – 150, také EFMERTOVÁ, Marcela, České země v letech 1848 – 1918, Praha, 1998, s. 130. K osobě Františka Ferdinand d´Este viz URBAN, Otto, František Josef I., Praha, 1991, s. 263 – 277. 17 NEDOROST, Libor, Češi v první světové válce. 1. díl, Mým národům, Praha 2006, str. 177. 18 Protože 25. červenec, den kdy císař František Josef I. podepsal rozkaz k částečné mobilizaci osmi armádních sborů, připadal na sobotu, začala být mobilizace prováděna až od pondělí 27. července. Dne 28. července vyhlásilo mocnářství válku Srbsku. Úplná mobilizace byla vyhlášena 31. července. 19 Přesný počet není znám. Cyrill Štěrba uvádí přibližný počet 20 000 mužů, povolaných do Josefova a Jaroměře, str. 220. Tento údaj však zůstává nepotvrzen.

12


František Ročeň

posádková města. V Berouně byl předpokládán denní nástup 2000 mužů, avšak v první mobilizační den se jich ve městě sešlo více než 4000, pro něž nebyly k dispozici ani ubytování ani strava. Mužům z Berouna a blízkého okolí bylo tedy nařízeno vrátit se domů a dostavit se znovu 30. července.20 V Rokycanech byl, obdobně jako v Jaroměři, nedostatek ubytovacích kapacit vyřešen na úkor škol. Lavice byly vyneseny ven ze tříd a namísto nich byla do učeben nastlána sláma.21 Tento počáteční chaos mobilizace si vybíral svou daň. Vojáci ještě ani nevyjeli na frontu a už měli své první padlé. Velitel 9. vozatajské divize spáchal v Josefově sebevraždu.22 V Berouně, kde byl posádkou 88. pěší pluk, spáchal sebevraždu proviantní důstojník.23 V Písku na náměstí ranila jistého praporčíka srdeční mrtvice a jeden zeměbranec se zastřelil.24 Toto nebyl případ Jaroměře. Když opominu počáteční obtíže spojené s ubytováním vojáků, mohu konstatovat, že mobilizace v Jaroměři proběhla v poklidu a úspěšně. Není znám žádný případ, že by se kdokoli v Královédvorském okrese, jehož byla Jaroměř součástí, vzepřel během mobilizačních dnů poslušnosti vůči státu.25 Nejen s ubytováním vojska, ale v pozdějších dnech války i uprchlíků, pomáhali městu občané. Nabízeli nepoužívané prostory, pokoje apod. jako ubikace. Znamenalo to pro ně menší přilepšení, přestože činže, vyplácená buďto městem nebo vojenským erárem, nebyla nijak závratná. Vojenský erár platil soukromníkům částku osmdesáti dvou haléřů26 za ubytování jednoho důstojníka, hostinským jednu korunu dvacet haléřů.27 Například stavitel Václav Velc z Josefova na podzim1914 ochotně přenechal k ubytování haličských uprchlíků ve svém domě celé přízemí a jeden pokoj v prvním patře za 380 korun ročně, splatných v měsíčních splátkách.28 Město si v takovýchto případech vždy ponechávalo možnost od nájemní smlouvy kdykoli odstoupit, což najímatelé po podpisu smlouvy s radnicí nesměli. Václav Pácalt odjel z Jaroměře spolu s rodinou své dcery v červenci 1914 na dovolenou do Dubrovníku. Dne 26. července pobýval s rodinou v Sarajevu: „V šest hodin odpoledne bylo vystřelenou 15 ran z děl. … Dozvěděli jsme se, že ranami z děl byla oznámena mobilizace. Rychle rozhodnuti úprkem jsme spěchali na nádraží 20

WAGNER, Karel, S českým plukem na ruské frontě, Praha 1936, s. 14. NEDOROST, Libor, Češi v první světové válce. 1. díl, Mým národům, Praha 2006, str. 186. 22 Zdeněk Lahulek-Faltys uvádí jako důvod jeho sebevraždy „nepořádky ve skladišti“ in NEDOROST, Libor, Češi v první světové válce. 1. díl, str. 177. 23 WAGNER, Karel, S českým plukem na ruské frontě, Praha 1936, s. 16 – 17. 24 KISCH, Egon Erwin, Vojákem pražského sboru, Praha 1956, s. 11. 25 Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za I. světové války 1914 – 1918, Praha 1993, s. 8. 26 Pro srovnání uvádím, že cena 1 kilogramu mouky se tou dobou pohybovala okolo 60h. 27 In. č. 14, Kn. č. 78, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř 27. 6. 1913 – 29. 4. 1915, Čl. 7, ze dne 2. 9. 1914. 28 Tamtéž, Čl. 3, ze dne 14. 10. 1914. 21

13


František Ročeň

a přes Uhry domů. Na každém nádraží až po Pešť byly vojenské stráže, ohromný nával záložníků a loučících se rodin. … Z Prahy domů – byl to již poslední vlak před zastavení dopravy civilních osob – jsme přijeli 29. července po půlnoci. Jaroměř byla již plná vojska a v mém bytě byl již ubytován důstojník.“29 Dne 24. září 1914 napsal český místodržící kníže Thun předlitavskému ministerskému předsedovi, že celkově mobilizace v českých zemích proběhla „způsobem hodným uznáním“. Kníže dál píše: „… nálada veškerého obyvatelstva byla bezvadná, a jenom v jednotlivých případech došlo k antipatriotickým projevům, které byly potrestány. Odcházející vojáci nadšeně uposlechli výzvy“.30 Jak je možné, že v českých zemích proběhla mobilizace tak hladce? Jedním z důvodů bylo, že veřejnost nevěřila ve vypuknutí skutečné války a většina předpokládala, že se vše vyřeší pouhým zařinčením zbraní. Od sjednocení Německa roku 1871 až do první světové války stály země Evropy několikrát na prahu ozbrojeného konfliktu, nicméně vždy se vše podařilo zažehnat diplomatickým jednáním. Učitel Dominik Tion z obce Bušovice nedaleko Plzně vzpomínal: „Každý měl hrdinství plná ústa, zvláště když každý se domníval, že ráno půjde do kasáren, předloží vojenskou knížku, oni ji prohlédnou, zapíší a pak se zas půjde domů. Všeobecně se myslelo, že vojna dlouho trvat nebude.“31. Druhým důvodem mohl být pocit jisté povinnosti vůči státu, jehož byly české země od roku 1526 nedílnou součástí. V neposlední řadě zde jistě zapůsobil fakt, že válka proti Srbsku se vzhledem k atentátu na následníka trůnu jevila Rakousko-Uherska jako smysluplná. Nesmíme však zapomínat, že hladký průběh mobilizace z valné části umožnila faktická militarizace politického života. Již 25. července 1914 byla uzavřena říšská rada. Ve stejný den byly také uzavřeny všechny zemské sněmy, které tak jen následoval příklad českého sněmu. Byla suspendována některá občanská práva jako svoboda projevu, shromažďování atd. Tím mohl být jakýkoliv protirakouský projev klasifikován jako velezrádný a příslušným způsobem také stíhán.32 Změnu v projevech svého postoje k válce ukázali čeští branci v následujících měsících války. Po těžkých porážkách v Srbsku a na ruské frontě, byla zejména v Čechách již patrná snaha vojáků ostentativně se odlišit od vlasteneckých projevů v německých krajích. Oddíly odcházely na nádraží k odjezdu na frontu s českými prapory v čele, za zpěvu národních písní a slovanské hymny Hej Slované. Kupříkladu dne 23. září 1914 se v Praze při odjezdu 3.

29

PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, naklad. musejní komise Jaroměř, 1933, str. 10. 30 Tamtéž, s. 31. 31 NEDOROST, Libor, Češi v první světové válce. 1. díl, Mým národům, Praha 2006, str. 179. 32 URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 579.

14


František Ročeň

pochodového praporu 28. pěšího pluku, v reakci na výkřiky přihlížejících diváků, aby vojáci nestříleli na Rusy, objevily nad hlavami vojáků bílé šátky.33 Stejně tomu bylo v Jaroměři, kde vojenská hudba hrála odcházejícím vojákům ozdobených červenobílými stuhami písně „Kde domov můj“, „Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok“, Hej Slované“ a „Ať žije mír“. Vojenský ruch Jaroměř a Josefov pochopitelně po mobilizaci neopustil, jakožto město posádkové 98. pěšího a 11. zeměbraneckého pluku. Stále sem rukovali nový branci. Ti, kdo byli odvodovou komisí uznáni za schopné služby, prodělávali následně výcvik. Z fronty byli zase nazpátek dopravováni ranění a nemocní. Po uzdravení byli opět posíláni do pole. Pro ilustraci uvádím několik citátů z deníků Marie Španielové: „Všude jest zde plno vojska, ve škole chlapecké, v průmyslové. V sokolovně lazaret pro raněné a v kasárnách jsou opět rekonvalescenti…Dnes odmašírovaly 1. a 2. setnina 98. pěšího pluku vycvičených nováčků a uzdravených raněných opět do pole, neznámo však zda-li do Haliče neb do Srbska…Stále silný ruch vojenský, cvičí se na cestách v parku, tamtéž za školou vaří se v kotlích menáž pro mužstvo…“.34 Oba české pluky zde setrvaly do léta 1915. Během tohoto roku měnilo RakouskoUhersko posádkovým městům jejich posádky. České pluky odcházely do Uher a do českých měst přicházely pluky maďarské. Aby mohlo být vojska použito v případě potřeby proti místnímu obyvatelstvu, musely být jednotky přesunuty do míst, kde se vojáci a civilisté mohli jen těžko dorozumět. Dne 14. června tedy Jaroměř opustil 98. pěší pluk. Byl přesunut do uherského města Kaposvár. Ten samý den započal do města přijíždět maďarský 39. pěší pluk. 11. zeměbranecký pluk byl odvelen 17. července, a sice do uherské Soproně. Poslední čeští vojáci odešli 24. července: „Dnes odešla ještě poslední setnina naší posádky přímo k Varšavě. Byli to samý Češi. Ozdobeni byli prapory českými, ale šli tak tiše, ani nikdo nepromluvil. Vědí, jaká hrůza je čeká. Jsou zde pouze Maďaři.“.35 Z českých vojáků zde zůstala pouze kancelář domobranecká. Velikým problémem bylo pro mě, jakožto badatele, zjistit, kolik mužů z obou obcí narukovalo do boje. I když zůstává otázkou, kde oněm informacím přišli, zmiňují ve svých pamětech Marie Španielová a Václav Pácalt v zápiscích ze září 1915 několik údajů. „Z jaroměřského obyvatelstva odešlo až dosud okrouhle 1 000 mužů. Na město s necelými 8 000 obyvateli jest to zajisté slušný počet…V předešlé schůzi obecního zastupitelstva 33

Tamtéž, str. 181. ŠPANIELOVÁ, Marie, Vzpomínky na světovou válku, zápisy ze dne 26. listopadu 1914, 23. prosince 1914, 23. ledna 1915. osobní archiv autora. 35 Tamtéž. 34

15


František Ročeň

konstatoval starosta, že 15 členů sboru nalézá se jednak ve službě válečné, jednak bylo při posledních přehlídkách uznáno způsobilými ke službě vojenské. Z Jaroměře odešlo celkem od počátků války k vojsku 857 mužů.“36. Marie Španielová uvádí stejné číslo: „Od počátků války 26/7 1914 a do dnešního dne 1/9 1915 narukovalo z Jaroměře 857 mužů, z nich raněno jest – 88; padlých – 21; zajatých – 60; nezvěstných – 15. V tom nepočítáni jsou 18letí odvedenci, kteří doposud nenarukovali, počtem 36, jakož i ročníky od 42 do 50 roků, jichž jest 186, mimo zřízenců od dráhy, a kteří též ještě nenarukovali.“37. S přihlédnutím k faktu, že se oba autoři shodují, máme k dispozici číslo celkem 857 jaroměřských mužů odešlých v září 1915 na bojiště. Nicméně celkový součet za celou první světovou válku se mi nepodařilo vypátrat, pokud takový ještě v dnešních dnech existuje.

36 37

PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, naklad. musejní komise Jaroměř, 1933, s. 78. ŠPANIELOVÁ, Marie, Vzpomínky na světovou válku, osobní archiv autora.

16


2.

František Ročeň

Zajatci, ranění a epidemie

Během první světové války to již nebyl jen odzbrojený voják nepřítele, kdo byl považován za zajatce. Zatčení a internaci v zajateckých táborech neušli v této válce i civilisté, národnostně příslušející ke znepřátelené mocnosti.38 Zkušenost, s tímto do té doby v Evropě nevídaným postupem, měla i Marie Španielová, když byla počátkem srpna 1914 během své dovolené v Paříži internována v městečku Argenton a propuštěna až koncem roku.39 V Rakousko-Uhersku bylo roku 1916 na 50 zajateckých a internačních táborů.40 Obecně byli ve středoevropské monarchii zajatci rozdělováni podle hodností, vojíni a důstojníci zvlášť. Důstojníci se těšili větší volnosti. Vojíni byli od roku 1915 využíváni k nuceným pracím.41 Josefovský zajatecký tábor sehrál významnou úlohu v životě Jaroměřských občanů během první světové války. Sledovali ruské vojíny při nucených pracích a s ruskými důstojníky běžně přicházely do styku. Spolu s typickým českým rusofilstvím v řadách jaroměřského občanstva působila i lítost k těmto mužům, vzdálených tak daleko od svého domova a mnozí se obávali, aby jejich příbuzní neskončili obdobně jako tito zajatci.42 Marie Španielová si po pohřbu jistého ruského zajatce poznamenala: „Smutné velice jsou pohřby ty, neboť tak vzdáleni domova, rozloučí se nešťastně tyto oběti války se světem. Budiž jim česká země lehkou! Jak daří se as naším vojínům v zajetí? Asi dobře ne.“43. Ubytování bylo v zajateckých táborech různé, převažovaly klášterní, školní a lázeňské budovy. Josefov byl jednou z výjimek, kde zajatci bydleli v dřevených barácích, které si z valné části museli sami postavit. Tento způsob ubytování byl zřejmě způsoben počtem zajatců. Však se také Josefov se svou kapacitou 42 000 míst stal jedním z největších v monarchii.44 Do lázeňské nebo školní budovy by se tolik internovaných nevešlo. Zdali byl Josefov, co do kapacity největším zajateckým táborem, není jisté, neboť fungoval jako roztřiďovací stanice a počet zajatců

38

ZBLOUDILOVÁ, Jitka, Češi v zajetí a zajatci v Čechách in Společná hranice: sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve spolupráci Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a Waldviertel Akademie ve Weidhofenu an der Thaya. Jihočeské muzeum, 2007, s. 9. 39 Španielová, Marie, Zápisky z mého zajetí ve Francii r. 1914 za světové války, osobní archiv autora. 40 ZBLOUDILOVÁ, Jitka, Češi v zajetí a zajatci v Čechách, s. 14. Přesného součtu táborů během první světové války v Rakousko-Uhersku vzniklých a zaniklých jsem se bohužel nedopátral. 41 Tamtéž, s. 14. 42 Rusofilství bylo obecně velice rozšířené nejen mezi Čechy, ale také mezi Slováky, MICHEL, Bernard, Smrt dvouhlavého orla, Praha, 1994. s. 34. 43 ŠPANIELOVÁ, Marie, Vzpomínky na světovou válku, osobní archiv autora. 44 Mezi největší zajatecké tábory patřil také Broumovský se svou kapacitou 30 000 míst, dále Liberecký s kapacitou 23 000 míst a Terezínský s kapacitou 10 000 míst, ZBLOUDILOVÁ, Jitka, Češi v zajetí a zajatci v Čechách, s. 15.

17


František Ročeň

v něm neustále kolísal.45 Mnohé skupiny zajatců se během přesunů z tábora do tábora v Josefově ocitly několikrát a pro nezasvěceného pozorovatele to mohlo činit dojem stále nových a nových zajatců a tudíž úspěch Centrálních mocností. Velitelem každého tábora v monarchii byl důstojník pověřený samotným ministerstvem války. Chod spravovali jemu podřízení důstojníci pro speciální služby jako tlumočník, účetní, proviantní důstojník atd. Zajatcům byl vydáván denní řád. Osazenstvo jedné ubytovny tvořilo zajateckou rotu. Všechny roty jednoho rajonu tvořili zajatecký prapor. Jeden rajon byl tvořen maximálně dvěma tisíci zajatci.46

2. 1

Ruští zajatci v životě Jaroměřských Dne 17. října 1914 dorazil vlakem první transport zajatců, celkem jeden tisíc.

Vozatajské kůlny na předměstí Josefova byly pro ně předělávány na ubikace již od 5. října.47 Úřady varovaly místní občany, aby s žádným zajatcem nepromluvili ani slovo a aby jim nic nepodávali ani nenabízeli. Vojáci měli na každého, kdo by takto učinil, ihned střílet. Koncem měsíce zajatců přibývalo. V první třetině listopadu jich v Josefově pobývalo již na 18 000.48 Na bývalých dělostřeleckých cvičištích za Josefovem si sami ruští vojáci stavěli další ubikace. Dřevěné domky sedmdesát metrů délky a jedenáct metrů šířky. Ruští důstojníci se směli, na rozdíl od vojínů, za doprovodu stráží procházet po obou obcích a třeba i něco s místními vyměnit nebo od nich něco koupit, aby zlepšili úděl svých vojáků. Prodávali odznaky ze svých čepic a mnohdy zhotovovali velmi jemné truhlářské práce. Jeden takový ruský důstojník přišel na nákup do obchodu Františka Španiela, otce Marie Španielové. „Dnes přišel k nám do obchodu v průvodu stráže jeden ruský důstojník ze zajatců a koupil různé věci. Velký, hezký pod jménem Doktor Alexandr Alexandrovič Pavlov. Též lístky (pohlednice) nám podepsal. Dosti dlouho s námi hovořil a bylo mu dobře rozuměti.“.49 Ruští vojíni byli přes den voděni stráží z Josefova do Jaroměře, kde vykonávali různé práce jako například opravy cest. Kvůli jejich přítomnosti ve městě, odsouhlasilo jaroměřské městské zastupitelstvo dětem zákaz vycházení po osmé hodině večerní. Pro učně tento zákaz platil po deváté hodině večerní.50

45

ŠTĚRBA, Cyrill, Z pamětí města Josefova, s. 226. ZBLOUDILOVÁ, Jitka, Češi v zajetí a zajatci v Čechách, s. 15. 47 PÁCALT, Josef, Jaroměř za války světové, s. 19. 48 ŠTĚRBA, Josef, „Paměti města Josefova“, s. 225. 49 ŠPANIELOVÁ, Marie, Vzpomínky na světovou válku, osobní archiv autora. 50 In. č. 14, Kn. č. 78, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř 27. 6. 1913 – 29. 4. 1915, Čl. 9, ze dne 14. 10. 1914. 46

18


František Ročeň

Z počátku byli ruští zajatci hlídáni rakouským plukem Deutschmeister, po jeho přeložení do Chebu byl v lednu 1915 nahrazen maďarským plukem, který se k zajatcům chovali velmi brutálně, což vzbuzovalo nelibost mezi místním občanstvem sympatizujícího s Rusy. Následující událost je výmluvná. Na náměstí Boženy Němcové v Josefově se ruský zajatec shýbl pro ohryzek ležící na zemi. Maďar na stráži k němu určený mu za tento přečin rozbil hlavu kolbou ručnice. Hned na to se kolem seběhly místní ženy a daly Maďarovi důkladně na pamětnou. Žádné vyšetřování ani tresty pro strážného ani pro kolemjdoucí ženy z toho nebylo.51 Místní vojenský velitel měl plno práce s pacifikací Maďarů, ať už se jednalo o rvačky s českými vojáky, nebo vandalismus, kdy si vojáci z Uher udělali z místního hřbitova hřiště, a výsledkem bylo tucet rozbitých pomníků. Pokud chtěl někdo zajatým Rusům něco darovat, musel svůj dar odevzdat veliteli tábora. Nebylo toho však mnoho, co by obyvatelstvo mohlo zajatcům věnovat. Rusům se například nesměli dávat cigarety, knihy apod. Přesto jim občanstvo knihy půjčovalo a darovalo cigarety na černo. Jistý profesor z řemeslnické školy jim knihy půjčoval a Václav Pácalt mu za tímto účelem některé kusy ze své knihovny pravidelně dodával.52 Zkušenost s tím, jak bylo nebezpečné zajatcům něco darovat, měla jistá jaroměřská občanka, jak píše Marie Španielová: „Dozor u zajatců ruských v Josefově stále přísně střežen. Nikdo nesmí jim ničeho dáti. Včera hodila paní Teichmannová nějaké cigarety a hned stráž ji sebrala a zaveden (byl) protokol. Byla ji dána pokuta pouze peněžní, ale u mnoha případů byli osoby trestány vězením.“.53 Jak vysoká ona peněžní pokuta byla, Marie Španielová neuvedla. Ruští zajatci měli nevalné stravování. Dostávali teplou vodu přezdívanou polévka a mořské ryby velmi pochybné jakosti. Zajatci si se svolením úřadů postavili na jaře 1915 vlastní pekárnu, kde si směli péci chléb.54 Důstojníci jim museli shánět ve městě suroviny na pečení sami a z vlastních prostředků. Toto je velmi jímavá ukázka toho, jak důstojníkům záleželo na svých mužích. Pochopitelně to nestačilo. Mnoho těchto carských vojáků zemřelo podvýživou nebo na následky nemocí.55 Jejich pohřby vynikaly pro místní občany svou zvláštností a novotou. Josefovský truhlář Josef Beneš byl za tímto účelem pověřen úkolem zhotovovat vojenskému eráru pro zajatce prosté černé rakve bez křížku, náklady na každou rakev hradil vojenský erár, samotnou práci vykonával truhlář zadarmo. Samotné pohřby probíhaly takto: Zajatecká hudba hrála na vypůjčené nástroje Modlitbu od Dmitrije

51

ŠTĚRBA, Josef, Paměti města Josefova, s. 226. PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, str. 29. 53 ŠPANIELOVÁ MARIE, Vzpomínky na světovou válku, osobní archiv autora. 54 Tamtéž. 55 K počtu zemřelých Rusů v Josefově viz podkapitola Mír v Brestu-Litevském. 52

19


František Ročeň

Štěpanoviče Bortnjanskijeho.56 Po té zpíval mužský sbor pohřební píseň a po jejím skončení byla rakev se zemřelým nesena na márách za křížem před hřbitov. Zde vykonal pop poslední obřady a po otčenáši byl zesnulý přenesen na hřbitov, kde byl uložen mezi své druhy. Ruské pohřby byly vyprovázeny stráží a civilisté měli omezený přístup podle situace na frontě. Když se monarchii dařilo, směli průvod vyprovázet blízko rakve, když slavili úspěch Rusové, mohli jen z dálky přihlížet. Jímavé byly ruské pohřby během Velikonoc. Místo truchlozpěvů byly zpívány cestou veselé velikonoční paschální zpěvy jako milý pozdrav z domoviny. Jak již bylo řečeno výše, občané Jaroměře s těmito zesnulými zajatci velmi soucítili: „V Josefově stále umírá mnoho Rusů a sice v nemocnici kamž přivezeni jsou zranění již z bojiště a též i ze zajatých z baráků. Každý takový pohřeb doprovází vždy mnoho lidí. Rusové mají svoji kapelu a doprovází ubohé tyto lidi k poslednímu odpočinku. Cestou i u hrobu pěkně zpívají žalmy a hrají.“.57 V dubnu 1915 došlo k prvním případům útěku zajatců. Rusové projevovali svou nelibost s poměry panujícími v zajateckém táboře různými způsoby, a proto vyrostla u jejich tábora dvanáct metrů vysoká věž osazená ozbrojenou stráží. V březnu 1916 bylo definitivně obyvatelstvu zakázáno navštěvovat pohřby ruských zajatců. Tábor, v němž byli ruští vojáci drženi, byl navrch obehnán prkenným plotem, aby bylo kolemjdoucím znemožněno nakukovat dovnitř. Dne 16. prosince 1915 dorazila do Josefova ruská kněžna Jašvilovová v doprovodu důstojníků neutrálních zemí.58 Prošla se zajateckým táborem, prohodila několik slov se zajatci a zúčastnila se pohřbu zemřelého zajatce. Její doprovod rozdal mezi zajatce vozík cigaret a ruské hudbě hrající při pohřbech věnovala kněžna na pozvednutí úrovně nástrojů 2 000 korun. Při loučení s vojenskými hodnostáři v jezdeckých kasárnách, podávala kněžna všem pravici. Když došla až k veliteli strážního oddílu zajateckého tábora, pravila hlasem plným opovržení: „Tomu ruky nepodám, ten toho hoden není.“59 Patrně si na něj Rusové stěžovali. Údajně je měl v táboře všemi možnými způsoby tyranizovat. V únoru 1916 bylo na vojenském velitelství v Josefově rozhodnuto postavit zde zemřelým ruským zajatcům monumentální pomník60. Jeho výstavba byla svěřena do rukou samotným Rusům. „Nákladem zde dlících zajatých důstojníků postaven byl na tak zv. ruském hřbitově pomník, na který přispěli také někteří ruští vojáci. Se stavbou pomníku započalo se 56

Ruský skladatel žijící v letech 1751 – 1825. ŠPANIELOVÁ, Marie, osobní archiv autora. 58 Bližší informace o identitě kněžny a o její cestě jsou neznámé. O její návštěvě se zmiňuje pouze Cyrill Štěrba, s. 234 – 235. V ostatních pramenech chybí. 59 ŠTĚRBA, Josef, Paměti města Josefova, str. 235. 60 Samotný důvod vedoucí k rozhodnutí postavit zajatcům pomník není znám. Důvodem mohla být snaha vyjádřit před veřejností úctu k zesnulým nepřátelům či zabránit nařknutí, že vojenský erár projevuje malý zájem o zajatce. Jedná se však o mé vlastní dohady, které nemohu doložit. 57

20


František Ročeň

v červenci 1916….Suškin a Dobrovolski zhotovili původně tři modely, z nichž poslední byl po schválení zdejší vojenské správy použit. Materiál k pomníku daroval vojenský erár z pevnostních hradeb. Na pomníku pracovali krom samotných autorů návrhu dalších 25 vojáků, zedníků a kameníků.“. 61 Dne 17. prosince 1916 byl o deváté hodině ranní pomník odhalen a posvěcen, při čemž byla civilní veřejnost vyloučena. Pomník byl vytvořen z betonu nákladem 4 800 korun, vysoký devět metrů, široký pět metrů. Marie Španielová velice přesně a výmluvně popsala onen monumentální pomník, což je dalším důkazem jejího zájmu o dění mezi zajatými Rusy: „(Pomník)Představuje strmou skalinu, která vrcholí v jednoduchém kříži, pod ním v jeskyňce je trním korunovaná hlava zmučeného Krista. Pod skalinou klečí v pokoře ženská postava, vlast padlých, klaníc se v úctě a vroucnosti postavě ruského bohatýra o meč opřeného, dějinám Ruska. Na zadní straně pomníku leží veliká rozevřená kniha, do níž jeden roztomilý andílek zapisuje, zatímco druhý čte nápis na skalinu připevněný; to je myšlenka historie války. Pod křížem na přední straně čteme rusky: „Jan 15.-13. - Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“62 Na zadní straně pomníku andělíček čte: „Kéž budoucí pokolení u věčné památce v srdcích svých zachová upomínku na ty, kteří ve velké evropské válce položili život svůj za císaře a vlast.“. Pod knihou je napsáno: „Postaveno ruskými vojáky roku 1916.“ Památník se dochoval do dnešních dnů a dodnes stojí na vojenském hřbitově v Josefově, jako vzpomínka na zemřelé ruské zajatce. Koncem roku 1917 bylo v Josefově 14 500 zajatců.63 Tou dobou již bolševické Rusko jednalo s Ústředními mocnostmi o uzavření separátního míru.64 Po konečném podpisu mírové smlouvy v Brestu-Litevském 3. března 1918 počali Rusové město opouštět. Již 19. března opustili Josefov důstojníci, kteří chtěli před odjezdem darovat knihovnu, kterou si sami pořídili, tělovýchovné jednotě Sokol, ale bylo jim to zamítnuto. Do konce léta 1918 odjeli všichni ruští zajatci. Zůstaly zde po nich hroby a prázdné baráky. I přesto, že jsem věnoval mnoho času bádání nad tím, kolik Rusů zemřelo v Josefově po dobu jejich zajetí, definitivnímu číslu jsem se nedopracoval, pokud takové vůbec existuje. Marie Španielová uvádí, že od počátku války až do 15. ledna 1917 zemřelo v Josefově 693 Rusů. K tomu můžeme přičíst informaci Cyrilla Štěrby, že v prvním pololetí roku 1918 jich zemřelo 195.65 Celkem tedy 888. Stále nám však chybí číslo za rok 1917. I kdybychom se ho však dohledali, 61

ŠPANIELOVÁ, Marie, osobní archiv autora. Tamtéž, str. 244. 63 ŠTĚRBA, Josef, Paměti města Josefova, str. 251-252. 64 HORČIČKA, Václav, Rakousko-Uhersko a mírová jednání se Sovětským Ruskem 1917 – 1918 in Historický obzor, č. 1/2, roč. 10, 1999, s. 16 – 22. 65 Tamtéž, s. 257. 62

21


František Ročeň

bylo by těžké je porovnávat s celkovým počtem zajatců, neboť jak již bylo výše řečeno, tábor fungoval jako roztřiďovací komise a tudíž počet Rusů ve městě neustále kolísal. V ostatních pramenech zmíněných v úvodu této práce není zmínka o počtu zemřelých zajatců. Zůstává otázkou, kde Španielová a Šterba k počtu zemřelých přišli. Z pamětí jak Španielové, tak i Pácalta a Štěrby jsou více než patrné jejich sympatie k Rusům. Jejich životy však jejich přítomnost v Josefově nijak nezlepšila. Pro obchod rodiny Španielů mohl občasný příchod ruských důstojníků na nákupy znamenat jen nepatrné přilepšení.

2. 2 Ranění a epidemie Obyvatelstvo se muselo potýkat i s nemocemi. Dne 4. září přijel do Josefova první vlak s raněnými vojáky, celkem 2000 raněných a nemocných z ruského bojiště, někteří z nich byli nakaženi úplavicí a neštovicemi. Krom do nemocnice byli ranění a nemocní ošetřováni v místní Sokolovně, která se po dobu války přeměnila na lazaret.66 Ti, na které se již nedostalo místo, byli převezeni do jiných měst. Z nádraží byli ranění odváženi v automobilech, kočárech i hasičským vozem. Obsluhu vozů vykonávaly dámy z Červeného kříže, sanitní vojíni, nejvíce však hasiči z Jaroměře, Josefova a Smiřic. Vojáci a lékaři žvýkali jako ochranu proti úplavici směs tabáku a česneku. Zřejmě díky vodovodu, zavedenému v Josefově roku 1912, nedošlo k rozšíření nemocí mezi obyvatele. Ani v Jaroměři nedošlo k většímu propuknutí epidemie. V listopadu se v tzv. „Pekingu“, dělnické kolonii v Josefově, objevily dva případy cholery.67 Nemocní byli umístěni v jaroměřské nemocnici a jejich dvacet spolubydlících v karanténní stanici, která byla zřízena z okresní stravovny. Byly učiněny ihned přípravy, aby se nemoc nemohla šířit. Všude byla nařízena nejpřísnější čistota. Ve všech obchodech muselo být umyvadlo, mýdlo, ručníky a podlaha měla být denně vytírána. Provedená opatření zabránila šíření. Nicméně pravidelně v průběhu války nakazili zajatců či ranění z fronty větší či menší počet civilistů. Většinou onemocněly celé rodiny, například rodina Skálova, jejíž dcera Marie zavlekla do rodiny choleru po té, co si hrála s kouskem uhlí z nádraží, na kterém vystupovali zajatí Rusové. Průměrně lidé v sobě chovali bakterie čtrnáct dní. Existovaly však i delší případy, jako výše zmíněná Marie Skálová, která strávila v nemocnici přesně sto dní, propuštěna byla počátkem dubna 1915.68

66

In. č. 14, Kn. č. 78, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř 27. 6. 1913 – 29. 4. 1915, Čl. 12, ze dne 21. 10. 1914. 67 PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, str. 23. 68 PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1915, naklad. Pokrok; Praha 1930, str. 168.

22


František Ročeň

Velmi nepříjemnou epizodou pro Jaroměř byla tyfová nákaza trvající od dubna do konce května 1915. Skvrnitý tyfus je infekční onemocnění, přenášené vší, blechou a klíštětem, jehož příznaky jsou horečka, zimnice, třesavka, bolesti těla a zejména vyrážka rodící se na hrudníku a dále postupující na končetiny. Při neléčené formě následuje kóma a smrt. Do města přišlo 5. dubna 1915 na sto rodin polských uprchlíků židovského vyznání, mezi nimiž bylo několik nakaženo skvrnitým tyfem. Prvním nakaženým byl zdejší povozník, který uprchlíkům odvážel věci z nádraží. Jeho dům byl prohlášen za karanténu. Nikdo nemohl dům, po příští tři týdny opustit. 26. dubna přišel na radnici c. k. zemský zdravotní rada se sdělením, že z haličských uprchlíků bydlících tou dobou ve městě bylo deset osob stižených tyfem a dvě osoby podezřelé, vyjímaje výše zmíněného povozníka.69 Městská rada instruovala občany vyhláškou, jak se zachovat při hubení hmyzu, zejména vší, hlavních přenašečů této nemoci. Vyhláška také doporučovala nosit hedvábné spodní prádlo a dodržovat čistotu. Dále bylo Správě Veřejné knihovny nařízeno zastavit půjčování knih, kvůli přenosu bacilů. Obyvatelstvu zamořených domů bylo městskou radou zakázáno chodit do zaměstnání. Polští židé byli oholeni, ostříháni, což bylo proti jejich náboženskému předpisu, vykoupáni a podezřelé případy vsazeny do karantény. Pro nemocí již nakažené byly nákladem okresu vystavěny dva obytné domy na zahradě městské nemocnice, jeden dům pro nemocné, druhý pro rekonvalescenty. Všichni ostatní uprchlíci byli z dosavadních ubikací vystěhováni a přemístěni do pronajatého hotelu Betlém v Žírči. Pronájem platilo město, nicméně v souladu se zákonem o epidemických nemocech ze dne 14. dubna 1913 byly tyto výdaje propláceny Jaroměři státem.70 Povozník, první nakažený jaroměřský občan, měl pohřeb 1. května o půl osmé večer. Noviny Národní politika uváděli ve svém ranním vydání 1. května 1915 jen 15 případů skvrnitého tyfu pro celé Čechy a to za celý týden od 18. do 24. dubna.71 Podle Václava Pácalta tomu tak nebylo: „…případů tyfu…je zde už 27. V Josefově bylo více než 80 případů.“.72 Dne 21. května byla tyfová nákaza prohlášena za zaniklou. K dalším případům již nedošlo.

69

In. č. 14, Kn. č. 78, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř, ze dne 26. 4. 1915. 70 Tamtéž, ze dne 29. 4. 1915. 71 Národní politika, 1. 5. 1915, roč. 33, vydání pro Prahu, autor neznámý, s. 5. 72 PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1915, str. 173.

23


3.

František Ročeň

HOSPODÁŘSTVÍ V JAROMĚŘI ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Jedním ze základních rysů první světové války byla rozsáhlá mobilizace

ekonomických zdrojů válčících zemí a přechod na válečné hospodářství. Vstupy do výroby, výroba samotná i přerozdělování komodit a materiálu bylo podřízeno vítězství ve válce. Fronta byla více než kdykoli před tím svázána se zázemím a jedno bez druhého nemohlo fungovat. Nejlepší ekonomickou adaptabilitu měly na počátku války Francie a Německo.73 Rakousko-Uhersko bylo naopak po všech stránkách, a zejména po té hospodářské, na válku naprosto nepřipraveno. Neměli bychom zapomínat, že většina jeho území se stále ještě nacházela ve fázi přechodu od agrárního v průmyslový stát, výjimku tvořily pouze české země, Dolní Rakousy a Vorarlbersko. Historik Zdeněk Jindra v tomto smysl napsal: „V Době, kdy se ekonomické síly a dynamickému rozvoji států přikládala značná váha, byl takovou situací silně zpochybněn i status Rakousko-Uherska jako velmoci.“74. Vídeň se snažila získat co největší kontrolu nad ekonomikou, jinými slovy centrálně řídit celý proces výroby a spotřeby. Ivan Šedivý v této souvislosti hovoří o tzv. státním socialismu v Předlitavsku.75 Uzavření říšské rady znemožnilo jakoukoli parlamentní kontrolu válečné hospodářské politiky i její případné ovlivňování jinými národy monarchie, konkrétně Čechy.76 Na německé straně si byli vědomi nebezpečí, které by plynulo ze zhroucení jejich jihovýchodního spojence. Již v září 1914 uzavřely obě mocnosti dohodu, v níž se Vídeň zavazovala napodobit německou organizaci válečného hospodářství. Prvním výsledkem této smlouvy bylo

zřízení

Válečného

obilního

ústavu

ve Vídni.77

Rakousko-uherský

obhospodařovací systém se však zdaleka nevyrovnal říšskoněmeckému, neboť ustavičně váznul. Ve Vídni často prováděli opatření nejednotně v celé monarchii, což činilo její byrokratický aparát mnohokolejným a nepřehledným.78 Výsledkem bylo teritoriálně, národně a sociálně nespravedlivé přerozdělování nejen potravin, ale v podstatě všech komodit. Druhá polovina roku 1916 znamenala obrat k horšímu. Následkem průměrných žní, nedostačujícího dovozu potravin z Uher a výpadku dovozu z Rumunska se rakouské hospodářství nalézalo na 73

ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914–1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 207. JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, s. 390. 75 ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a Velká válka 1914 – 1918, s. 207. 76 JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, s. 404. 77 JINDRA, Zdeněk, Ekonomický úpadek habsburské monarchie v závěrečné fázi první světové války: Ze zpráv německého zplnomocněnce ve Vídni v letech 1916-1918. I. díl, in: Československo a střední Evropa v meziválečném období, Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica 3, 1994, Studia Historica XL., red. Jaroslav Pátek, Praha 1996, s. 29. 78 Tamtéž, s. 32. 74

24


František Ročeň

začátku roku 1917 prakticky již ve stádiu přibývajícího nedostatku. Surovinová a potravinová situace se až do podzimu 1918 neměnila, spíše se stávala s každým přibývajícím měsícem hrozivější. V posledním roce války bylo zemědělství a zásobování těch nejzákladnějších potravin nejslabším článkem válečného hospodářství monarchie. Historik Ivan Šedivý rozdělil hospodářský vývoj v Předlitavsku během první světové války do čtyř fází: 1) Krize roku 1914, průmysl se těžko vyrovnává s náhlým odchodem pracovní síly na frontu, nedostávají se vagóny pro uhelný průmysl, zemědělství již v prvních dnech války zaznamenává krizi spojenou s odvodem tažných zvířat. Odliv pracovních sil a nedostatek zásob odesílaných na frontu vyvolává prudký nárůst cen zboží. 2) Válečná konjunktura let 1915 – 1916, přetrvává nedostatek surovin, mnoho firem však díky státním zakázkám ožilo79, stavební průmysl participoval na budování nouzových objektů, např. nemocnice. S nedostatkem železničních vagónů však stále stagnují živnosti např. kamenické, sklářské apod. Úroda byla zabavena státem, projevuje se nedostatek pracovních sil a píce. 3) Obtíže hospodářství, počátek krize 1916 – 1917, krizový nedostatek surovin, zvýšení daní a zavedení nových, prudký nárůst cen, inflace, nedostatek pracovních sil a stop stav veškeré výstavby. 4) Hospodářský rozvrat roku 1918, projevují se naplno všechny faktory předchozích let. Rostlinná výroba klesá o 50% oproti době míru, průmysl nemá z čeho vyrábět, nadále roste inflace a ceny zboží, mnoho podniků musí při výrobě improvizovat, např. využití kopřiv v textilním průmyslu.80 Profesor Zdeněk Jindra periodizuje válečnou ekonomiku v monarchii obdobně do čtyř fází jako Ivan Šedivý. První fáze začíná mobilizací a končí zimou 1914, kdy je vystřídána válečnou konjunkturou. Během tohoto období zažívá celé hospodářství otřes způsobený stagnací a poklesem výkonnosti v řadě odvětví. Perspektiva dlouhé války, potíže se zásobováním, nedostatečná výroba munice i zbraní a surovinový problém přinutily Vídeň k přehodnocení úlohy ekonomiky ve válce po vzoru Německa. To vedlo v průběhu let 1915 – 1916 k úplné restrukturalizaci národního hospodářství pro válečné účely. Válečná konjunktura, které tímto krokem postihla řadu odvětví, nastolila na čas jistou rovnováhu mezi potřebami armády a možnostmi výroby. To však mělo znamenat dlouhodobý problém, neboť takovéto

hospodaření

pochopitelně

odčerpávalo

všechen

kapitál

na

ekonomicky

neproduktivní vojenské účely. Konec tohoto období můžeme označit vojenskopolitickými neúspěchy a ránami osudu Rakousko-Uherska, Brusilovova ofenziva na východě, vyčerpávající bitva na Soči, vstup Rumunska do války, atentát na Stürgkha a smrt Františka 79

Například plzeňská Škodovka podstatně v průběhu války rozšiřovala své zisky. URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 584. 80 ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a Velká válka 1914–1918, s. 222 – 223.

25


František Ročeň

Josefa I. Zimu 1916 – 1917 až do léta 1918 charakterizuje sestupný vývoj válečné konjunktury a postupné vyčerpávání surovinových a potravinových zdrojů, které bylo pro vládu i armádu stále těžší a těžší nahrazovat. Čtvrtou fázi, léto a podzim 1918, označuje Zdeněk Jindra za dobu krajní nouze, kdy centrální vláda již není schopna zásobovat obyvatelstvo potravinami, ani zásobovat bojující armádu.81 Předlitavské hospodářství nebylo brzy po vypuknutí války schopno produkovat výrobky v dostatečném množství. K tomu, aby vůbec mohla monarchie fungovat, musela svým občanům garantovat aspoň ty nejzákladnější potraviny, jako mouku, chléb, brambory apod. K tomu sloužili přídělové lístky, zavedené v monarchii na jaře 1915. S postupem války přibyly lístky i na obuv, petrolej, šatstvo a další spotřební zboží. Smutné však bylo, že ani to, na co měli občané se svými lístky nárok, nebylo mnohdy k dostání. Tato neschopnost státního aparátu zajistit občanům v době války to nejzákladnější životní minimum definitivně podkopala autoritu Vídně v českých zemích.82

3.1

První válečné měsíce v Jaroměři V září 1914 se v Jaroměři započalo se sklizní cukrovky a již tehdy byly pociťovány

potíže spojené s válkou. Odvody způsobily nedostatek pracovní síly. K tomu byli navíc rolníkům odvedeni koně a zrekvírovány vozy, což sklizeň velmi ztížilo. Občanstvo toto neslo velmi nelibě. Václav Pácalt píše: „… lidé reptají již nyní, ačkoliv každá kritika jest co nejpřísněji zakázána.“.83 V říjnu započaly ceny některých potravin stoupat. Ještě na počátku září stálo na jaroměřském trhu ovoce dvě až čtyři koruny, v září bylo prodáváno již za devět korun. Cena ovoce stoupla plošně v celém Předlitavsku, kupříkladu ve Vídni ovoce podražilo již druhý den války o 50 – 60 %.84 Ceny obilí se však stále ještě držely v předválečné normě okolo 35 korun za jeden hektolitr.85 Na válku je třeba peněz a mocnářství tedy koncem listopadu 1914 vyzvalo svoje občany k první válečné půjčce. Každý občan mohl státu zapůjčit určitý obnos. Tato první válečná půjčka měla být splatná v roce 1930 s pěti procentním úrokem. Podle Marie Španielové upsaly jaroměřské peněžní ústavy státu 40 000 korun, soukromníci 113 000 korun, jednotlivci 32 800 korun, sama obec Jaroměř upsala 10 000 korun.86 O původu těchto 81

JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, od počátku industrializace do konce habsburské monarchie s. 401 – 406. 82 FEJTÖ, Francois, Rekviem za mrtvou říši, Academia, Praha, 1998, s. 122 – 123. 83 PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, s. 17. 84 LEITL, František, Mé vzpomínky na plzeňskou aprovizaci in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1915, str. 242. 85 Tamtéž, s. 25. 86 ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora.

26


František Ročeň

informací však nepíše. Národní politika v první den upisování na válečnou půjčku napsala: „Válečná půjčka je devizou všech. Neobyčejně příznivé podmínky, vysokou úrokovou míru a značný kapitálový zisk poskytuje nová půjčka. Avšak ještě více nutká vlastenecké vědomí, veliký jednomyslný rys, jenž ovládá přítomnost, kapitál a veliké masy k přihrádkám peněžních ústavů…“.87 V průběhu první světové války vyzvalo mocnářství své občany celkem k osmi válečným půjčkám. První válečné vánoční trhy byly ještě dost živé. Obchodníci s hračkami, zlatníci, cukráři a pekaři si na špatné zisky stěžovat nemohli. Zřejmě na tom mělo částečně svůj podíl vyplácení podpor ženám narukovaných. Václav Pácalt píše: „… mnohá z nich opravdu neví, jak se s penězi zachází. V den vyplácení podpor mají se vždy cukráři a výčepníci likérů dobře.“88 Koncem roku 1914 však není pro obyvatelstvo situace ještě zdaleka tak tíživá, jako v nadcházejících letech. Marie Španielová uvedla: „… jest zde dosti klidno a nebýti zde tolik vojska a raněných, kteří vypravují o hrůzách války, skoro i hrozném tom boji bychom ani nevěděli.“89. Válku připomínali občanstvu jen odvody, ranění a zajatci. V lednu 1915 nastala v Jaroměři nouze o mouku. Chlebové mouky byl také nedostatek a od 1. února přestali po úředním zákazu v rámci úspor pekaři péci bílé pečivou, přestože po dobu války došlo několikrát k odhalení pekařů, kteří potajmu bílé pečivo pekli a prodávali ho na černém trhu za přemrštěné ceny.90 Ministerstvo vyučování vydalo 13. ledna výnos adresovaný všem školním radám v zemi, aby byli žáci poučeni o snaze nepřátelských zemí vyhladovět Rakousko-Uhersko. Z tohoto důvodu mělo být povinností každého co nejvíce šetřit s potravinami a zejména s chlebem. Děti z nižších ročníků musely toto poučení opsat, přinést domů, nechat podepsat od rodičů a přinést zpátky do školy. Městská rada se 13. ledna usnesla, že se vzhledem k „pohnuté době“ nebudou konat žádné taneční zábavy.91 Věc pochopitelná, avšak na druhou stranu neměla valný vliv na morálku obyvatelstva. Přesto nebyla během války nouze o dobrosrdečné lidi, kteří často na vlastní náklady a ve svém volném čase pomáhali obětem války. Například jaroměřské sdružení dam se rozhodlo pomoci chudým z nouze o stravu a od 4. ledna 1915 vařilo pro chudou školní mládež a rozdávalo polévku s chlebem. Denně se vařilo pro zhruba čtyři sta dětí. Náklady byly hrazeny z dobročinných sbírek. Jaroměř v tomto ohledu předběhla Prahu, kde byla první veřejná 87

Národní politika, 16. 11. 1914, roč. 32, autor neznámý, s. 4. PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, str. 29. 89 ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora. 90 O černém trhu se opakovaně zmiňují Štěrba, Pácalt i Španielová. K černému trhu za první světové války viz ŠEDIVÝ, Ivan, Češi…, s. 256. 91 PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1915, str. 37. 88

27


František Ročeň

vývařovna pro chudé otevřena až 14. srpna 1916.92 V řadě českých měst fungovaly takovéto kuchyně, kupříkladu v Pardubicích fungovaly tři.93 Josefovští dobrovolní hasiči zase z vlastní vůle pomáhali po dobu války Červenému kříži při dopravě a ošetřování raněných vojínů. Továrník Josef Etrich sám nesl náklady na školní stravovnu, kde se stravovaly i děti jeho dělníků z Hořenic94. Nedostatek mouky dolehl i na armádu. Každý voják fasoval nyní pouze jeden bochník chleba na čtyři dny, dříve byl jeden chleba na dva dny. Na místo druhého chleba obdrželi peníze a museli si ho koupit sami. Bohužel většina vojáků se mohla k pekaři dostavit až po službě, a to na večer, kdy byl všechen chleba zpravidla vyprodán. Na druhém válečném trhu konaném 8. února 1915 nebyl k dostání už ani jeden pytel obilí. V březnu 1915 vyvěsil obecní úřad na popud okresního hejtmanství vyhlášku, v níž úředníci žádali, aby se lidé vzdali velikonoční pomlázky, neboť se při ní velmi plýtvá potravinami. Nařízení to bylo samozřejmě opodstatněné, ale podle Václava Pácalta valného účinku na morálku obyvatel nemělo. Se skřípajícím a ustavičně váznoucím zásobováním se Rakousko-Uherska snažilo nalézt všemožné náhražky za nedostatkové zboží, například bavlnu a čaj. Jistý rakouský učenec jakýmsi záhadným experimentem přišel na to, že z kopřivových vláken lze zpracováním zhotovit obstojnou tkaninu na uniformy. Jaroměřští vojáci se tedy v celém širém okolí města pídili za kopřivami a přinesli jich k další práci do města leckterou otep. Jiný samozvaný národohospodář objevil „dokonalou“ náhradu za čaj a to v podobě suchého listí jahodníku a ostružníku. Školní mládež snesla tohoto smetí z okolních lesů mnoho kilogramů. Ruští zajatci na hřbitově a v sadech na podzim hrabajíce suché listí se smáli, že hrabou „austriánský“ čaj.95 Toto usušené listí se úředně zasílalo jisté ústředně. Co se s ním dělo pak, není jisté. Nouze byla nejen o bavlnu a čaj. Dle vyhlášky, vyvěšené 20. dubna 1915, měl být, vzhledem k nedostatku krmiva, vepřový dobytek vykrmován obsahem žaludku čerstvě zabitého dobytka. Obsah žaludku se měl, dle vyhlášky smíchat s čerstvou hovězí krví, s krmnou moučkou, plavenou křídou, solí a dvěma kilogramy otrub. Společenstvo řezníků bylo okresním hejtmanstvím vyzváno, aby chovatelům vepřového dobytka čerstvé obsahy žaludků zabitých zvířat levně přenechávali. Podle slov jednoho místního řezníka: „…by snad bylo nejlépe krmiti tím toho pana vynálezce.“.96Toto hledání náhražek probíhalo během války téměř ve všech bojujících státech, zejména pak u Ústředních mocností, které byly navíc poznamenány hospodářskou blokádou států Dohody. 92

ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a Velká válka 1914–1918, s. 260. VÁCHA, František, Pardubice za světové války, Pardubice, 1937, s. 30 – 31. 94 Obec vzdálená od Jaroměře necelé tři kilometry. 95 ŠTĚRBA, Cyrill, Paměti města Josefova, str. 233. 96 PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois, Domov za války 1915, str. 172. 93

28


3.2

František Ročeň

Výkazní lístky Na počátku roku 1915 došla vídeňská vláda k závěru, že šetrné zacházení

s potravinami může zaručit pouze ona a je tedy třeba přesně vymezit, na kolik potravin bude mít každý občan nárok. Na jaře byly tedy zavedeny výkazní lístky o spotřebě chleba a mouky. Dne 24. února 1915 zaslalo okresní hejtmanství městské radě místodržitelskou vyhlášku, kterou byly veškeré zásoby obilí a mlýnských výrobků dočasně dány pod zámek, aby mohly zjišťovací komise přesně zjistit, kolik má každý uschováno zásob.97 „Úmysl našich nepřátel nás vyhladověti musí býti každým způsobem zmařen……Tímto cís. nařízením dávají se pod zámek dnešním dnem až na další ustanovení veškeré zásoby obilí (pšenice, žita, ječmene, ovsa a kukuřice), jakož i mlýnské výrobky (mouky, krupice, krup apod.) … Ode dneška nesmějí se uzavřené zásoby bez povolení úřadu ani zpracovati, spotřebovati nebo zkrmiti, ani zciziti……Každý jest povinen pečovati o uschování svých zásob. Kdo svévolně nakládá s uzavřenými zásobami mimo stanovené výjimky nebo kdo jedná proti povinnosti uschovati je, naděje se přísného trestu.“.98 Od 1. do 3. března chodila po městě zjišťovací komise, skládající se ze čtrnácti důvěrníků převážně z řad učitelstva, k nimž přidělilo město třináct členů obecního zastupitelstva. Komise navštívila všechny byty i skladiště a sepisovala zásoby mouky a obilí. Každý musel, ještě před návštěvou komise, své zásoby sepsat a zvážit a komisi při jejím příchodu vše správně nahlásit. Pro lepší organizaci byla Jaroměř rozdělena na třináct okresů. Ke každé části byl jmenován jeden důvěrník a k němu přidělen zastupitel. K urychlení práce, neboť soupis zásob měl být již 5. března na okresním hejtmanství, byli povoláni ještě mladší úředníci. Veškerého druhu obilí bylo napočítáno 208 014 kilogramů, což pro město mělo vystačit na dva a čtvrt měsíce, veškerých druhů mouky bylo 173 422 kilogramů, což mělo vydržet do příštích žní, čili zhruba do 1. srpna 1916.99 Soupis byl dokončen 3. března a ještě téhož dne dopraven panem radním Václavem Hejnou do Dvora Králové, kde bylo s pochvalou konstatováno, že Jaroměř dodala soupis potravin jako první město z okresu. Dne 18. března chodila komise po druhé a kontrolovala v domácnostech již přihlášené zásoby. Účel soupisu byl obyvatelstvu známý, podle výše zásob vypočítávaly aprovizační úřady, na kolik výkazních lístků bude mít v následujících měsících každá domácnost nárok. Nicméně účel svůj onen soupis v důsledku nesplnil, neboť lidé ze strachu z budoucnosti přiznávali

97

In. č. 14, Kn. č. 78, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř 27. 6. 1913 – 29. 4. 1915, Čl. 2, ze dne 24. 2. 1915. 98 PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois, Domov za války 1915, str. 39. 99 In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř 8. 5. 1911 – 12. 8. 1918, Čl. 3, ze dne 8. 3. 1915.

29


František Ročeň

někdy až směšně nízký počet zásob a zbytek jednoduše doma před komisí uschovali.100 Navíc si podle tehdejších svědků, počínala ona komise velmi liberálně, neboť ji tvořili civilisté, kteří nebyli pro válečné úsilí nijak nadšeni, jak napsala Marie Španielová. Chléb a mouka se začaly prodávat na výkazní lístky ode dne 11. dubna 1915: „Na základě §§ 4 a 6 nařízení veškerého ministerstva ze dne 26. 3. 1915, čís. 75 ř. z., nařizuje se takto:Ode dne 11. dubna 1915 smí se v obcích……dodávati spotřebitelům pouze na úřední výkazní lístek o spotřebě chleba a mouky. Mouky rozumí se v tomto nařízení z obilí získané výrobky všeho druhu (mouka, krupice, kroupy a pod.), vyjma otruby. A chlebem bílý chléb, černý chléb a necukrovaný suchar (suchar z vody)……“101. Nařízení vešlo v platnost v den oznámení, tj. 26. 3. 1915. Tyto výkazní lístky o spotřebě chleba a mouky, pro něž se vžilo označení „chlebenky“ a „moučenky“, byly vydávány jako týdenní nebo denní výkazy, každý lístek byl určen pro jednu osobu a jakékoli převádění již vydaného lístku na osobu jinou bylo přísně zakázáno. Účelem bylo zabránit přesahující míru spotřeby mlýnských výrobků a jejich hromadění. Plný týdenní výkaz obsahoval padesát šest, zmenšený týdenní výkaz čtyřicet dva a denní výkaz šest ústřižků. Za jeden ústřižek bylo možno pořídit dvacet pět gramů mouky nebo třicet pět gramů chleba, nebo jednu housku. Namísto mouky bylo možno obdržet též i jiné mlýnské výrobky jako krupici, kroupy apod., ovšem ve stejné gramáži jako mouku. „Chlebenky“ byly jaroměřským občanům vydávány na třech místech, tzv. chlebových kancelářích. V zadním sále městské knihovny pro občany bydlící na a v okolí náměstí, kde bydlela i Španielova rodina, v prázdném obchodě u Emlarů pro Pražské předměstí a v taktéž prázdném obchodě u Bubnu čp. 13 pro Jakubské předměstí.102 V poslední den volného prodeje chleba a mouky, 10. dubna, bylo již v chlebových kancelářích rušno, avšak občané se chovali velice spořádaně.103 Nebylo tomu tak všude, kupříkladu v hlavním městě monarchie byla situace zcela odlišná. Podle Národní politiky byly v poslední den volného prodeje ve Vídni pekařské krámy doslova „obléhány“ lidmi, kteří se chtěli ještě na poslední chvíli zásobit.104

100

Podle Marie Španielové panovala mezi občany obava, jak budou po mobilizaci mužů a tažných zvířat žně roku 1915 probíhat. 101 PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1915, str. 169. 102 In. č. 14, Kn. č. 78, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř 27. 6. 1913 – 29. 4. 1915, zápis ze dne 7. 4. 1915. 103 ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora. 104 Národní politika, 11. 4. 1915, roč. 33, autor neznámý, s. 4.

30


František Ročeň

Takzvané „chlebenky“ nadělaly z počátku pořádný zmatek. Zvláště proto, že řadě lidí nebyla zpočátku vůbec jasné, zda jde o skutečné platidlo či pouze o poukaz.105 Jedni měli za to, že chleba dostanou za lístek bez peněz. Výkazní lístky přitom pouze zaručovaly nárok držitele na daný výrobek, který musel prodávajícímu po předložení lístku zaplatit. Vojáci se velmi divili, když jim pekaři nesměli bez lístku chleba prodat. Humánním a dobročinným spolkům bylo umožněno vydat chléb a mouku bez výkazu, ovšem pouze po předložení listiny opatřenou razítkem spolku. Do mouky na onen „chléb“ se tou dobou mleli hnědé boby, vikev a peluška, smíchaná s ovsem. Již 14. dubna 1915 se deputace místního dělnictva domáhala na radnici zvýšení chlebových dávek. Městská rada se tedy usnesla oficiálně zažádat c. k. okresní hejtmanství o zvýšení chlebových dávek pro tuto vrstvu obecenstva. Zamítavá odpověď přišla teprve v prosinci spolu s nařízením až z c. k. ministerstva vnitra snížit předepsanou váhu chleba a zákazem dále péci drobné pečivo z máslového a kvasnicového těsta.106 Dne 19. října, při rozdávání chlebových lístků, se na mnoho lidí nedostalo, což způsobilo veliký poprask. Stalo se to zřejmě nějakým nedopatřením, které obyvatelstvu nebylo vysvětleno. O necelé dva měsíce později byla C. k. místodržitelstvím v Praze zmenšena porce chleba ze sto čtyřiceti na sto dvacet šest dekagramů a péci drobné pečivo jako rohlíky a housky bylo zakázáno, začalo se dávat přednost kvantitě, před kvalitou. Obyvatelstvo mělo také brzy zjistit, že lístky budou mnohdy bezcenné. Potraviny často nebyly vůbec, a tak mnoho lidí vracelo v aprovizačních kancelářích nevyužité lístky. Tato situace byla charakteristická pro celé Předlitavsko. Kupříkladu již v květnu 1915 ze tří set pražských pekařů peklo jen dvacet. Krámy ostatních byly zavřené.107 Františka Stoklásková, dcera mlynáře z moravského Újezdu, ve svých pamětech k roku 1915 uvedla: „V roce 1915 začínal v Újezdě a okolí hlad. Zásobování bylo velmi špatné, sotva dvakrát za rok přišla do obce mouka. Tuky a cukr vůbec ne. Lidé se živili jen bramborami, chleba bylo málo a byl špatný.“108.

3.3

Obecní prodejny Dne 16. září 1916 konečně došlo v Jaroměři ke zřízení obecních prodejen chleba a

mouky. Kupříkladu v Praze a Plzni fungovali již od roku 1915. Do této chvíle kupovali jaroměřští základní potraviny u soukromníků, kteří nebyli zpravidla spolehliví.

105

URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 581. In. č. 15, Kn. č. 79, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř, Čl. 9 a 15, ze dne 9. 12. 1915. 107 URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 581. 108 STOKLÁSKOVÁ, Františka, Paměti ze Žeranovic, Olomouc, 2012, s. 30. 106

31


František Ročeň

V Jaroměři se nacházel sklad mouky pro celý okres Královédvorský. Majitelem skladu byla Aprovizační komise pro obstarávání mouky politickému okresu Dvůr Králové. Jaroměřská aprovizační komise (dále jen A. k.) směla vydávat z tohoto skladu jen tolik mouky, kolik ji A. k. ve Dvoře Králové nařídila. Zpravidla bylo vydáváno jen tolik mouky, kolik bylo vydáno výkazních lístků. Jaroměřská A. k. vydávala mouku soukromým obchodníkům a pekařům k pečení chleba. Úřady po té kontrolovaly, zdali soukromníci skutečně prodávají chléb a mouku na výkazní lístky. I přes kontroly dělala většina obchodníků rozdíly mezi zákazníky: „Před pekařskými krámy stojí 30 – 40 lidí čekají, až bude chléb. Ten konečně jest upečen, dveře krámové i domovní jsou zavřeny; někdo podá čekajícím pár bochníčků a již se hlásí, že chleba není. Je buď napřed zamluven, nebo prodá jej pekař jen tomu, kdo má protekci. A tak je to také s moukou. Několik vyvolených dostane, co žádají, a ostatní nic.“109 Zřejmě z tohoto důvodu bylo toto protekční jednání dlouho úřady přehlíženo, neboť jim vyhovovalo. Obdobnou praxi popisuje ve svých vzpomínkách na plzeňskou aprovizaci jistý František Leitl, který krátce působil v květnu 1915 v obecní prodejně v Jungmannově ulici v Plzni. „Od rána do večera hučela fronta na chodníku… Místnost byla malá a pouštělo se sem jen po několika lidech. Policisté střežili vchod. Každý dostal na moučné a chlebné lístky poukázku na mouku a vyšel ven do skladu, kde se postavil do nové fronty a když přišla na něj řada, dostal mouku… Lidé nadávali, když jsme vyvěsili tabuli s oznámením, že nic není, že zásoby došly, aby přišli až zítra.“.110 František Leitl dál píše: „Byl jsem tehdy velmi rozhořčen, když jsem viděl, jak na různé vizitky a poukazy se musela ze skladu vydávati mouka vysokým hodnostářům… okresní hejtman a posádkový generál dostávali mouku bílou a to bez lístků… Když to viděli obecní úředníci a zřízenci, chodili si pro mouku zadem také. Někdy lístky dali, někdy ne… My mladí odsuzovali jsme toto jednání a bylo nám líto ubohých, vyvrtlých dělnických žen, které dostávaly jen trochu černé mouky, a to ještě přesně na lístky. Jeden z nás stříhal ty lístky, druhý psal poukázky a pokladník vybíral peníze.“.111 Po čtrnácti dnech služby v obecní prodejně byl František Leitl na vlastní žádost přeložen na městský úřad. I když Jaroměř tou dobou stále čekala na své obecní prodejny, zažívala stejné protekční jednání u tamních prodejců.

109

PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1916, str. 173. LEITL, František, Mé vzpomínky na plzeňskou aprovizaci in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1915, str. 243. 111 Tamtéž. 110

32


František Ročeň

Koncem léta 1916 se již situace stala neúnosnou. 14. srpna došlo na náměstí před obchodem jisté paní Skořepové ke rvačce o chléb. K další došlo ve stejnou chvíli před obchodem U Schejbalů. Tentýž den v jednu hodinu odpoledne zahájili dělníci z továrny pana Etricha stávku a sešli se na náměstí, kde požadovali chléb a mouku. Spořádaně došli pro pana starostu Wenkeho a s ním se vrátili na náměstí. Zde bylo několik hodin živě rokováno. Nakonec dodalo hejtmanství na náměstí na večer šest pytlů mouky a několik kusů chleba z městských zásob, které byly během několika chvil rozprodány. Marie Španielová píše: „O chléb je nyní hrozná nouze. Pekařské krámy od časného rána jsou obléhány zástupy lidí… Též o máslo a jest veliká sháňka. Musíme samy choditi do vesnic pro máslo. Sádlo a lůj nejsou vůbec k dostání.“.112 Kupovat jídlo na vesnici bylo velmi riskantní, neboť přenášením potravin se osoba dopustila trestného činu. Vesnické hospodyně měly vše odvádět starostovi obce k přerozdělování. Část měla vždy být odeslána do města. „Jest toho však tak málo co přivezou, že na každou rodinu jest odměřeno ¼ kg másla a to ještě obdržíme snad jednou za půl roku.“.113 První zářijový týden

oznámili zaměstnanci vlakového nádraží nádražnímu

inspektorovi, že o hladu pracovat nemohou a vlaky nevyjedou, dokud nedostanou chléb. Okresní hejtmanství dalo tedy napéci chleba, každý obdržel bochník a vlaky se zase rozjeli. Městská rada konečně zjistila, že situace je neúnosná a ve městě byly zřízeny 16. září 1916 čtyři obecní prodejny a město prodávalo z větší části své zásoby samo, zbytek byl nadále vydáván soukromníkům. Dne 17. září spustily provoz. Přestože od tohoto dne panoval pořádek, nebyly tlačenice a každý dostal za svůj lístek bochníček chleba a půl kilogramu mouky, stýskalo si obecenstvo na špatnou jakost a váhu chleba.114 Na leckterém bochníku scházelo až třináct dekagramů, na mouce osm až deset dekagramů. Město se vůbec po celou válku snažilo pomoci svým občanům v přečkání této tíživé situace. Ještě před zavedením obecních prodejen byly na náměstí 31. srpna rozdávány z městských zásob zdarma brambory, neboť chleba byl nedostatek. V Jaroměři netrpěli pouze nedostatkem chleba, mouky, másla, mléka, vajec, a brambor, ale i piva, vína a kořalky. Když se důstojníci z dělostřeleckého praporu z Pulje, dorazivší do města 3. prosince, ptali v místním pivovaru, jaké množství piva mohou praporu týdně dodávat, odpověď zněla čtvrt hektolitru. Dělostřelci se dali do smíchu, dokud

112

ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora. Tamtéž. 114 In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř, Čl. 3, ze dne 8. 8. 1917, str. 298 – 300. 113

33


František Ročeň

nepochopili, že se nejednalo o vtip.115 Jejich vojáci se o nedostatku potravin brzy na vlastní kůži přesvědčili. K obědu zapražená polévka a slanečky dovezené z Trutnova, večeře neměli žádné.

3.4

Výpravy na venkov Všichni občané cítili, že válka již nemůže trvat dlouho. Z nedostatku masa byly

oficiálně v Čechách zavedeny „bezmasé dny“, pondělí, středa, pátek, a od roku 1916 vešel v platnost také svérázný přídělový systém piva.116 Všechny možné plochy v okolí Jaroměře a Josefova byly zorány. Ruští zajatci v Josefově započali již v únoru 1916 bourat městské hradby, aby byla na jejich místě vysázena oves a brambory. Vojáci chodili po Jaroměři i Josefově dům od domu a spokojili se i s odpadky od jídla. Darované peníze zdvořile odmítali, neboť nebylo možno si za ně cokoli koupit. Vojenská hudba zdejší posádky byla zrušena a její vojáci byli odveleni na frontu bojovat. Všechny travnaté louky během třetího roku války vymizely a byly zorány. Všichni majitelé dosud neobdělaných pozemků byli povinni ohlásit svou neobdělanou půdu na hejtmanství, aby je mohlo někomu k obdělání přidělit. Jaroměřští dělostřelci zorali i vojenské cvičiště, aby tam mohli vysázet brambory. Marie Španielová o problémech se zásobování ve třetím roce války ve svém zápisku ze 7. února 1916 píše: „Mouky máme pomálu. Bílá není skoro k dostání a každý s lístkama běhá, jen aby si někde něco mohl koupit.“.117 V březnu se problémy s aprovizací ještě více prohloubily: „Na šancích v Josefově vše se zorává a půda bude se osévati obilím a bramborami, aby příštím rokem měli jsme toho více, neboť nyní jest již všude citelný nedostatek mouky i brambor. Bílá mouka prý vůbec nebude, jen černá… Pro maso chodím do Heřmanic118, kde je maso snadněji k dostání.“.119 Na venkov jezdily davy občanstva často i dvakrát týdně na vlastní pěst za uhlím, dřívím a potravinami i přesto, že pokuta za přenášení potravin z obce do obce činila až 800 korun. Většinou šlo o výměnný, rolníci měnili s obyvateli města potraviny za šatstvo, kuchyňské náčiní apod. Někteří však chtěli peníze a rozhodně nešlo o zanedbatelné částky. Přestože maximální ceny za obilí byly roku 1916 následující, za 1q žita 40K, pšenice 40K,

115

PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1916, str. 374. Host směl vypít na jedno posezení pouze jednu sklenici piva. Na kolik posezení má však host denně nárok už přídělový systém nepamatoval, čehož někteří vtipálci pochopitelně zneužívali. I to však ustalo, když se začalo vařit pivo z nejrůznějších náhražek. Ke zkušenostem všedního dne za války viz URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 579 – 589. 117 ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora. 118 Vesnice vzdálená zhruba dva kilometry od Jaroměře. 119 ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora. 116

34


František Ročeň

ječmene 37K, někteří venkované prodávali na černém trhu 1q obilí za 600 – 800 K.120 Úřady věděly, že černý trh nelze zarazit a občané by bez něho stejně nepřežili, takže chycený „prodavač“ byl pouze pokutován a prodával vesele dál. Tzv. „batohové zásobování“ se až nebývale rozmohlo na jaře 1918 a právě to, zachránilo mnoho městských rodin před absolutním hladem.121 Díky úřední výsadě, že nesmí být tento druh zabíjen pro maso, přišla během válečných let do módy koza domácí. Téměř každá rodina, která si ji mohla dovolit, chovala kozu, neboť péče o ni byla relativně nenáročná a především byl ve třetím roce války katastrofální nedostatek mléka. Zima 1916 – 1917 byla z válečných let vůbec tou nejkrutější. Po městě mizely leckteré ploty a méně důležité trámy na půdách díky topné krizi. Spousta stromů v Tegetthoffových sadech padla, aby nahradila nedostatkové uhlí. V některých případech bylo zjištěno, že lidé rozštípali postele, jen aby sebe a své děti zahřáli. 10. února 1917 klesla teplota až na mínus dvacet stupňů celsia. Městu Jaroměři se povedlo získat 120 tun uhlí ke zlepšení údělu svých občanů. Poukázky na něj vydávala městská strážnice, 50 kilogramů pro rodinu. Těchto 120 tun však bylo ihned rozprodáno a další zázračné získání uhlí navíc se městu již tuto zimu nepodařilo. Od ledna 1917 byly do adresáře výdajových lístků přidány i „petrolejenky“, neboť Rakousko-Uhersko vedlo válku s Rumunskem, od kterého dováželo před válkou petrolej. Postup pro nákup petroleje byl následující. Občan zašel na strážnici, kde obdržel lístek na petrolej. S lístkem šel domů za domácím, aby mu na lístek potvrdil, že nemá v bytě zavedeno elektrické osvětlení ani plyn. Po té znovu na strážnici, kde dostal poukaz k prodeji na čtvrt kilogramu petroleje. Mnohdy se však stávalo, že než to člověk celé stihl oběhat, byl všechen petrolej vyprodán. Většina lidí, včetně rodiny Španielovy, muselo po večerech svítit svíčkami. Pro nedostatek svítiva bylo státem na čtyři dny v týdnu zakázáno osvětlovat v obchodech výkladní skříně: „Místodržitelským nařízením ze dne 25. listopadu 1916 č. 202.592/K zakázáno jest v neděli, v pondělí, ve středu a v pátek, tedy po čtyři dny v týdnu, reklamní osvětlování výkladních skříní a reklamní osvětlování vůbec… nařízení to vstoupilo v platnost dne 23. listopadu 1916.“122 Toto nařízení se pochopitelně dotklo i obchodu rodiny Španielů, i když mnohem více je tížila situace na drahách, ta komplikovala chod jejich živnosti nejvíce, neboť vlaky byly 120

Tamtéž. URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 431 – 432. 122 ŠPANIELOVÁ, Marie… osobní archiv autora. 121

35


František Ročeň

pochopitelně používaný přednostně armádou. Nechali si tedy materiál a suroviny, jako tmel a sklo, posílat po menších částkách poštou, nebo si pro něj jezdili povozem sami do Hradce Králové, někdy až do Prahy.

3.5

Obyvatelstvo ztrácí na váze Od 1. června 1917 bylo na lístky i maso. Čtyřčlenná rodina měla nárok na jeden

kilogram masa týdně, tj. čtvrt kilogramu masa na osobu, přičemž dle vyhlášky „osoba“ znamenala starší pěti let. Jeden občan tedy ve shrnutí měl od úřadů týdně k ukojení hladu nárok na jeden kilogram a dvacet šest dekagramů chleba, někdy sotva poživatelného, půl kilogramu černé, někdy ztuchlé, ovesné mouky, čtvrt kilogramu masa, pokud na něho zbylo. Vládní aprovizace se zakládala na improvizaci a fungovala z týdne na týden.123 Lidé z nouze ani nečekali na konec září a již v srpnu sklízeli nezralé ovoce. Vojáci a děti přelézali ploty a kradli nezralé hrušky a jablka rovnou ze stromů. Došlo na případy předčasného vyrytí pozdních brambor a to i přes přísný zákaz úřadů. Plošně v celém Předlitavsku došlo v posledním roce války k nebývalému nárůstu drobné kriminality u osob dosud bezúhonných, ženy, děti, mladiství. Obyvatelstvo dělalo vše, aby zajistilo alespoň minimální přísun potravin pro sebe a své rodiny.124 Celkový obraz strádání jaroměřského občanstva dokládá následující událost: „Včera odpoledne (29. července 1917) jedna žena, jménem Půrová, matka čtyř dítek, jejíž muž jest na vojně, po cestě ze hřbitova čtyřikrát slabostí z hladu klesla k zemi. Naposled klesla u kasáren, odkudž ji vojáci na nosítkách odnesli do měšťanského špitálu. Přítomný, asi osmiletý, její chlapec pravil s pláčem: „Když my se nikdá nenajíme.“ 125 Po předchozí tvrdé zimě se město snažilo ze všech sil zásobit své obyvatele topivem. Již v létě 1917 zakoupilo dříví a přes zimu 1917 – 1918 jej prodávalo. Kolem sochy Panny Marie, stojící ve středu náměstí, bylo srovnáno několik set metrů. Pařezy, polena atd. Prodáváno bylo na váze, pro čtyřčlennou rodinu padesát kilogramů, pro vícečlennou rodinu sto kilogramů. I přes toto gesto bylo město občany kritizováno. Lidem se nelíbilo, že obec dřevo kupovala na metry, a nyní ho prodávala na váze, takže mnoho vydělala. Pravdou však bylo, že v této době bylo pro město nezbytné zásobit pokladnu všemi možnými způsoby. V létě 1918 došlo na jaroměřsku k úplnému zhroucení trhu. Živnostníci přestali za své zboží požadovat peníze, za které již nebylo možno ničeho koupit, a požadovali po zákaznících

123

JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, s. 431. Tamtéž, s. 432. Ke vzrůstu kriminality v řadách českého občanstva za první světové války viz ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země, s. 258, 266 - 267. 125 PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, str. 152. 124

36


František Ročeň

aprovizaci. Stejně tak i Španielův obchod: „O vše jest nedostatek…někteří obchodníci nechtějí za své zboží peníze nýbrž potraviny, jako máslo, mouku, sádlo apod.… i my požadujeme za naše zboží aprovizaci.“.126 Tato výše zmíněná pestrá škála nedostatků postihnuvší Jaroměř, a spolu s ní celé Předlitavsko, měla za následek radikalizaci občanstva. Ve dnech 17. – 18. ledna 1918 proběhla v podstatě živelná rakouská generální stávka. Stávkující požadovali zlepšení životního minima a okamžité uzavření míru.127 Stávkové hnutí se lavinovitě přeneslo do i českých zemí. Dne 21. ledna probíhaly na jaroměřském náměstí dělnické projevy. Mezi řečníky vystoupil zástupce za stranu národně sociální, i řečník za stranu sociálně demokratickou. Projevy byly pronášeny ve prospěch brzkého míru a proti avizovanému snížení moučné a chlebové dávky. Na závěr vystoupil starosta Wenke. Pravil, že cítí s dělnictvem a s veškerým lidem všechnu bídu. Deputace dělnictva předala starostovi rezoluci, v níž požadovala: 1) demokratizační změny všech volebních řádů, 2) úpravy dosavadních zásobovacích poměrů a 3) uzavření brzkého a čestného míru, spolu s žádostí, aby se zástupce obce zúčastnil odevzdání této rezoluce okresnímu hejtmanství. Ještě téhož dne se obecní zastupitelstvo Jaroměře, na návrh zastupitele Františka Krista, pod onu rezoluci podepsalo. Starosta Josef Wenke skutečně s onou rezolucí druhý den odcestoval na okresní hejtmanství a rezoluci zde odevzdal.128 Jako jistý druh odpovědi byly 27. ledna chléb a mouka vydávány ve zmenšených dávkách, a to čtvrt kilogramu na osobu týdně. Při tom byly již dost hlučné výstupy. Ženy reptaly hlasitě. Kritizovaly panující poměry tak, jak by se ještě v roce 1915 nikdo neodvážil. Zásadní zhoršení podmínek většiny obyvatelstva spolu s národní radikalizací vytvářelo výbušnou směs, jejíž první projevy se v Jaroměři výrazněji projevily 1. Máje 1918.

126

ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora. ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a Velká válka 1914–1918, s. 320. 128 In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř 8. května 1911 – 12. srpna 1918, ze dne 21. 1. 1918, str. 334 – 335. 127

37


4.

František Ročeň

Otázka loajality a cesta k převratu v Jaroměři Pojem „loajalita“ je v případě Rakousko-Uherska těžko specifikovatelný. Jeho

slovanská část obyvatelstva se zákonitě během první světové války musela dostávat do jakéhosi konfliktu dvou loajalit, tj. věrnosti k trůnu proti věrnosti k národu. Je však velmi těžké určit, do jaké míry byli čeští občané skutečně oddáni trůnu či nikoli. Většina těch, kteří během války skutečně sympatizovali s monarchií, se k ní již po válce v samostatném Československu nijak veřejně nehlásili, je tedy těžké nalézt nějaký pramen, kde by se někdo otevřeně přiznával k podpoře Rakousko-Uherska. Osobně jsem během svého výzkumu žádný takový neobjevil. Výjimku tvoří úřady městské samosprávy, které během války opakovaně vyjadřovali Vídni svou věrnost. Tyto však nemůžeme brát pro výzkum loajality českého národa k trůnu jako bernou minci, neboť úřady byly na státu závislé a jejich činnost byla mocenským aparátem sondována. Nicméně mnoho městských zastupitelstev bylo ještě během války baštou doznívajícího staročešství a u některých z nich můžeme brát jejich projevy loajality vůči Vídni za upřímné, například pražský magistrát v čele se starostou Karlem Grošem.129 Dle mého soudu, nejrozšířenějšími myšlenkovými proudy v českých zemích v předvečer první světové války byly austroslavismus a tradiční české slovanství.130 V případě toho druhého není negativní postoj vůči rakouské monarchii nijak překvapivý. V případě tzv. „austroslavistů“ je situace poněkud složitější. Vídeňská monarchie poskytovala českým občanům dostatečně veliký vnitrostátní trh chráněný cly pro jejich průmyslové a zemědělské produkty. Dále zajišťovala dobré dopravní tepny s přístupem k moři, s možností obchodního pronikání na Balkán a Blízký východ a v neposlední řadě, život v druhém největším a druhém nejlidnatějším státě evropského kontinentu.131 Jejich životní standart byl vysoký a jako „austroslavisté“ si vážili Rakousko-Uherska jakožto garanta existence českého národa před rozpínavými sousedy ze západu a východu. Nicméně roku 1914 propukla první světová válka a s ní stále větší závislost politická, vojenská a hospodářská na Německu, nepříznivá situace na bojišti a celkový nedostatek zejména topiva a základních potravin. Navíc byla omezena

129

ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a velká válka, s. 205. Slovanství nelze zaměňovat s panslavismem, STELLNER, František, Slovanství v české a ruské společnosti v první polovině 19. století in Historický obzor, č. 9/10, roč. 15, 2004, s. 210. Opravdový panslavismus, totiž idea spojení Slovanů Rakousko-Uherska s carským Ruskem za účelem jediného státu, v českých zemích nebyl nikdy masovou záležitostí. Už z toho důvodu, že Petrohrad hluboce pohrdal všemi nepravoslavnými Slovany. MICHEL, Bernard, Smrt dvouhlavého orla, s. 25. 131 2 Rakousko-Uhersko bylo se svou rozlohou 676 615 km druhým největším státem Evropy po Ruské říši a se svými 52 799 000 obyvateli druhým nejlidnatějším evropským státem po Německu. 130

38


František Ročeň

občanská práva a české podniky rychle upadaly z nedostatku pracovních sil a surovin nezbytných k výrobě. Vídeň je svým západním partnerem tlačena do celní unie, před čímž, jak se „austroslavisté“ domnívali, je měla monarchie chránit. Z těchto důvodů byli nuceni měnit svůj postoj k mocnářství z kladného na záporný, přičemž politické a vojenské úspěchy československé emigrace je nutily připustit si myšlenku možnosti samostatného státu. Válka měla na loajalitu českých zemí k Vídni zdrcující vliv. Nemohu pochopitelně vyloučit, že i přes nesnáze života v zázemí válčícího státu se mezi českými obyvateli Předlitavska vyskytovaly osoby nadále sympatizující s monarchií. Dle mého soudu, to však byl právě světový konflikt, který v Jaroměři nadobro vykořenil veškeré zbytky loajality k vídeňskému dvoru.132 Cílem této kapitoly je analyzovat z dostupných pramenů otázku loajality obce Jaroměř k habsbursko-lotrinské monarchii. Zde mi byla velice nápomocna kniha historika Františka Černého, mapující historii divadelního života v Jaroměři.133 Jak ještě uvidíme, divadlo sehrálo za první světové války a zejména v cestě k převratu roku 1918 v Jaroměři podstatnou úlohu. Od ledna 1918 započal vycházet v Jaroměři regionální týdenník Pokrok, jehož exempláře jsou dnes k dispozici k nahlédnutí v Národní knihovně v Praze. Pro zjištění politického smýšlení obyvatel v posledním roce války jsou tyto noviny velice cenným pomocníkem.

4.1

Jaroměř a její oddanost k trůnu Podle slov Václava Pácalta byla většina jaroměřského obyvatelstva k monarchii ne

zcela loajální. Dokládá to na příkladu z devadesátých let 19. století, kdy po zrušení Badeniho jazykových nařízení134 vyšlo do jaroměřských ulic téměř celé občanstvo města a páni radní se od té doby ostentativně neúčastnili dynastických slavností.135 Přesto žilo v Jaroměři několik Čechů nadšených pro válku a pro císaře, ať už z vypočítavosti nebo ze skutečné loajality a na druhé straně Němci, velmi tolerantní a shovívaví k Čechům. Jako příklad uvádím následující událost z jara 1915:

132

Přesto, že podle Václava Pácalta se o loajalitě k Vídni nedalo v Jaroměři mluvit již před válkou. PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, naklad. musejní komise Jaroměř, 1933, s. 8. Jeho kniha, která vyšla až v období první republiky, může však být v tomto směru ovlivněna oficiálním československým postojem k Rakousko-Uhersku i Habsburskému rodu. Více k postoji první československé republiky k Habsburskému rodu viz ŽUPANIČ, Jan, Habsburkové ve 20. století in Historický obzor, č. 1/2, roč. 17, 2006, s. 2 – 9. 133 ČERNÝ, František, Divadelní život v Jaroměři v letech 1819 – 1918, Academia, 2004. 134 Vládní nařízení z roku 1897 zrovnoprávnila v úředním styku český a německý jazyk. Ztroskotala pro odpor německé části populace. 135 PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, naklad. musejní komise Jaroměř, 1933, s. 8.

39


František Ročeň

Na svátek Josefa slavil jmeniny lékař jaroměřského oddělení rekonvalescentů, rodem Němec.136 V hostinci „U Matýsků“ uspořádal oslavu na svou počest a pozval na ni několik místních poddůstojníků a pohostil je. Večer se hodně pilo a zpívalo. Atmosféra byla příjemná, až do té doby, dokud se nezačalo zpívat česky. V ten okamžik vstal jeden z přítomných důstojníků a zakazoval zpívat česky. „Jeden šikovatel se tomu opřel a řekl mu, že 98. pluk je český a že mohou zpívati také česky, zejména když napřed zpívali německy. Nesmějí-li ale zpívati česky vůbec, že mohou odejítí a také skutečně odešli. Německý lékař vstal a řekl důstojníkovi zakazujícímu český zpěv, že on si je sem pozval a že souhlasí s tím, aby zpívali také česky.“137 Nepomohlo to, neboť poddůstojníci již odešli a bylo po zábavě. Přitom onen důstojník, zakazující český zpěv, byl Čech jménem Rýdl138. Cyrill Štěrba píše, že ke dni 23. října 1915 bylo v Josefově uvězněno „přes sto žen, většinou za rusofilské řeči a většinou na základě udání“.139 Dne 20. února 1916 byla v časopise „Okres“ otištěna tato noticka: „Pozor na ústa. Máme důkazy v rukou, že ve městě našem více lidí zabývá se částečně ze msty, z uličnictví, za peníze a ze sportu anonymním udáváním. Proto pozor na lidi kolem sedící a ve společnosti naslouchající. Jsou již částečně známí.“.140 Tyto informace však samy o sobě neznamenají, že by oni anonymní udavači či čeští důstojníci zakazující český zpěv, byli nutně lidé skutečně oddaní monarchii. Mnohem větší roli zde pravděpodobně hrála vypočítavost a lidská zlomyslnost, jak uvádí časopis Okres.141 Se vzrůstající aktivitou českého exilu, legionářů a Maffie se rovnoměrně zvyšovala nevraživost úřadů vůči všem projevům českého vlastenectví a vůči sympatiím k nepřátelským mocnostem. Jaroměř nebyla výjimkou. Zejména maďarská posádka si v tomto směru počínala velmi důkladně. Občan Josef Matějka byl 25. ledna 1916 v josefovském hostinci insultován Maďary, neboť měl v klobouku anglickou obchodní značku. Místní důstojníci a jejich manželky tou dobou nosívali kovový odznak připevněný na oděvu s nápisem „Gott, strafe England“142. Jistý nadporučík šel se skupinkou přátel na podzim roku 1914 směrem z Jaroměře do Josefova kolem dělnické kolonie Čerychových továren. Tam si hrála skupinka dětí. Nadporučík zaslechl jedno z dětí pronést slova „německý pes“. Udal tuto záležitost na c. k. 136

Jméno onoho lékaře není známo. PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois; Domov za války 1915, s. 40-41. 138 Nezaměňovat s jaroměřským radním panem Jindřichem Rýdlem. 139 ŠTĚRBA, Cyrill, Paměti města Josefa, s. 289. 140 Regionální časopis Okres ukončil roku 1918 svou činnost. Jeho exempláře se do dnešních dnů bohužel nedochovaly. Ona poznámka pochází z knihy Václava Pácalta, který si ji z časopisu Okres opsal do svých poznámek, PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války in ŽIPEK, Alois, Domov za války 1916, s. 33. 141 Tamtéž. 142 „Bože, ztrestej Anglii“. 137

40


František Ročeň

zemské školní radě a přisuzoval ji neloajální činnosti zdejšího učitelského sboru. Následující vyšetřování zjistilo, že dotyčným buřičem byla žákyně josefovské obecní školy Věra Kaválková. Každý měsíc od té doby muselo ředitelství školy do Prahy zasílat úřední zprávy o školním a mimoškolním mravním prospěchu této žákyně.143 Náměstek jaroměřského starosty lékař Vojtěch Paul nastoupil v únoru 1916 dovolenou na neurčitou dobu, neboť byl uvržen pod policejní dozor. Jeho bratr byl totiž zajat na východní frontě a úřady zjistily, že si i po bratrově zajetí, spolu dopisovali. To by samo o sobě problémem nebylo, korespondenci však zprostředkovala jistá firma v Bukurešti, která byla policií označena za rusofilskou. Psaní, která V. Paul tedy od bratra dostával, byla zabavena a přelepena nápisem „Polizeilich überprüft“. Z tohoto důvodu nechtěl Vojtěch Paul nadále působit jako veřejný činitel. O této delikátní události není zmínka ani v zápisech ze zasedání městské rady ani obecního zastupitelstva. V únoru 1916 pouze Paulovo jméno ze seznamu přítomných mizí, aby se znovu z čista jasna objevilo koncem roku 1916, na zasedání obecního zastupitelstva 4. prosince 1916, již ne jako náměstek jaroměřského starosty ale jako řadový zastupitel.144 Z tohoto můžeme usuzovat, že byl policejní dozor nad ním odvolán. Korespondence se zajatci v Rusku nebyla nezákonná do té doby, dokud cenzura neodhalila nějaké protistátní, např. rusofilské, jednání. Nejen bratr V. Paula, ale i několik dalších jaroměřských rodáku bylo v Rusku zajato. Kupříkladu bratr Marie Španielové učitel Oldřich Španiel. Dále syn jaroměřského zvěrolékaře Zdenek Šlampa byl internován v Kazani, kde působil jako kuchař pro inženýry pracující na stavbě přístavu. Dalším zajatcem byl také jaroměřský učitel Zdeněk Štěrba. Jak stojí v jeho dopisech adresovaných domů, po svém zajetí se stal, díky své znalosti ruštiny, účetním v sýrárně s platem jednoho rublu denně, pak byl zahradníkem, ponocným, čeledínem u koní, lepičem tapet. V březnu 1916 korespondence utichla a další zprávy nejsou. K posílení

morálky

a

loajality

občanů

k režimu

docházelo

roku

1916

k přejmenovávání ulic a náměstí. Oproti předválečné praxi byla užívána jména žijících osob, jejichž souhlas bylo zapotřebí získat.145 Kupříkladu náměstí Boženy Němcové v Jaroměři bylo přejmenováno na Náměstí císaře Františka Josefa I., park na Sady arcivévody Karla

143

ŠTĚRBA, Cyrill, Paměti města Josefova, s. 223. O dalších osudech žákyně Věry Kaválkové prameny mlčí. In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř, ze dne 4. 12. 1916. 145 KOVÁŘ, Daniel, Světová válka a názvy veřejných prostranství na Českobudějovicku In Česká společnost a první světová válka, České Budějovice 1999, s. 78. Ivan Šedivý píše, že jako odborný garant vhodnosti místa se na schvalovacím procesu podílelo i ministerstvo veřejných prací, viz poznámky in ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a velká válka, s. 388. 144

41


František Ročeň

Františka Josefa, atd.146 Jména tato se však nevžila a po pádu monarchie zanikla úplně. Morálku mohl podpořit snad jen brzký konec války, nebo alespoň větší příděly potravin. Je pochopitelné, že vzhledem k hrozícím trestům bylo pro jaroměřské občany velice nebezpečné hovořit o svých skutečných názorech na monarchii. Jedno z míst, kde nalézali určitou posilu pro své protiválečné postoje, bylo divadlo.

4.2

Jaroměřské divadlo a jeho přínos městu za první světové války Nejstarší doklad o českém divadle v Jaroměři pochází z května 1819.147 Téměř o sto

let později, na počátku 20. století, fungovaly v Jaroměři dva ochotnické divadelní soubory, Divadelní ochotnický soubor Máj (dále jen Máj) a Dramatický odbor Sokola Vrchlický (dále jen Vrchlický).148 Oba divadelní spolky mobilizace ochromila. Nebylo místa ke zkoušení, v Sokolském domě, kde zkoušel Vrchlický, byl zřízen lazaret, mužské členstvo bylo mobilizováno a každý se s přibývajícími měsíci války snažil spíše opatřit si aprovizaci než hrát. Snahu obnovit divadlo navzdory těžké životní situaci zrodila až v druhé polovině války potřeba unést a přežít válečná léta. První vlaštovka, signalizující obnovu kulturního dění ve městě, byla návštěva tří herců Národního divadla 6. prosince 1915 do Josefova se hrou Schönherrova Ďáblice. Vítali je městští hodnostáři a město připravilo pohoštění z lahůdek, o kterých se v té době mohlo většině lidí jen zdát. Dne 24. listopadu 1915 nařídilo c. k. ministerstvo vnitra rozpuštění české obce sokolské a svazu slovanského sokolstva, toto rozhodnutí poznamenalo i soubor Vrchlický, jakožto součást České obce sokolské.149 Tou dobou se česká oficiální politika pohybovala bez širších a hlubších ambicí do budoucna a onen krok ministerstva vnitra v ní nijak výrazně nerezonoval. Přesto postavení jednoho ze symbolů národa mimo zákon bylo jen dalším krokem k odcizení českého národa od monarchie. I přesto, pět měsíců po oficiálním rozpuštění Sokola, obnovuje soubor svou činnost, nikoli bez problémů. V Jaroměři se dne 4. června 1915 konala první veliká oslava válečných úspěchů po zpětném dobytí Přemyšlu a druhá ve dnech 23. a 24. června téhož roku po znovudobytí Lvova. Po pádu Přemyšlu vyzývala městská rada velikými plakáty občanstvo 146

In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř od 8. 5. 1911 do 12. 8. 1918, Čl. 4, ze dne 13. 3. 1916. Ke změnám docházelo i v samotné Praze. Josefovské náměstí, dnešní Náměstí republiky, bylo v roce 1916 přejmenováno na Náměstí Františka Josefa I., dnešní Náměstí Jana Palacha bylo přejmenováno na Náměstí císařovny Zity in LAŠTOVKA, Marek, LEDVINKA, Václav, Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských prostranství, I. díl, Praha 1998, s. 15. 147 Krameriusovy císařské královské vlastenské noviny, 29. 5. 1819, roč. 31, autor neznámý, s. 86. 148 ČERNÝ, František, Divadelní život v Jaroměři v letech 1819 – 1918, s. 341. 149 ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a velká válka, s. 173. O rozpuštění české obce sokolské neinformuje žádná z tehdejších periodik.

42


František Ročeň

k hojné účasti na této oslavě.150 Předseda souboru Vrchlický Arnošt Kalina se nemohl smířit s tím, že ti, kdo spolkovou činnost oživili, se zúčastnili výše zmíněných oslav. Z tohoto důvodu se již nechtěl v souboru angažovat, své funkce se po obnově souboru již nezhostil, a do konce života se již divadelním prknům vyhnul.151 Tento Kalinův postoj je však v porovnání s historickými fakty nespravedlivý, neboť účast na oslavách vojenských úspěchů monarchie byla povinná.152 Samotný soubor Vrchlický se však brzy sám veřejně postavil proti mocnářství, jak ještě bude řeč. S novým předsedou Aloisem Filipem prošel soubor rok 1916 v poklidu. V onom třetím roce války hrál Vrchlický pouze politicky nezávadné hry jako například Tiché jubileum Josefa Šmahy nebo V londýnské mlze od Charlese Haddona Chamberse. Zlom přinesl rok 1917, kdy Vrchlický uvádí Jiráskovu Vojnarku, čímž se veřejně přihlašuje k autorovi, který jako první v témže roce podepsal památný Manifest českých spisovatelů, politický a myšlenkový zlom. V srpnu téhož roku zavítal do Jaroměře královéhradecký ochotnický spolek Klicpera, aby zde sehrál Tylovu a Škroupovu hru Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. Velice emotivním okamžikem bylo, když celé publikum ve stoje zpívalo Kde domov můj. Jaroměřští zde vůbec poprvé veřejně demonstrovali své protirakouské postoje. V posledním roce války uvedl Vrchlický tolik her, jako dosud nikdy předtím. Celkem 19 v rozmezí leden až říjen, například Šrámkovo Léto nebo Jiráskovu M. D. Rettigovou, která měla veliký ohlas. Hra byla uváděna titulkem „Na počest čestného měšťana Jaroměře – Aloise Jiráska“, v němž byl místními spatřován tribun domácího národního hnutí.153 Alois Jirásek byl 12. listopadu 1917 obecním zastupitelstvem jmenován čestným občanem města Jaroměř.154 Podíl souboru Vrchlický na vzniku touhy jaroměřských po samostatném státě je nepochybný. Druhý jaroměřský soubor Máj byl po delší námaze obnoven roku 1916. Oproti Vrchlickému se jednalo o velice skromnou činnost, soubor vystupoval pouze na večírcích.155

150

In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř, ze dne 2. 6. 1915. 151 ČERNÝ, František, Divadelní život v Jaroměři v letech 1819 – 1918, s. 342. 152 Marie Španielová píše ve svém zápisku ze dne 8. srpna 1917, že na oslavu dobytí Varšavy musel být každý dům ozdoben dynastickými prapory a hostince navíc ještě prapory říšskými. Kdo by tak neučinil, byl by pokutován. Autorka se však nezmiňuje, kdo by onu pokutu vyměřoval a kdo vůbec kontroloval onu povinnost vyvěsit prapory. 153 ČERNÝ, František, Divadelní život v Jaroměři v letech 1819 – 1918, s. 349. 154 In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, Zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř 8. 5. 1911 – 12. 8. 1918, Čl. 3, ze dne 12. 11. 1917. 155 ČERNÝ, František, Divadelní život v Jaroměři v letech 1819 – 1918, s. 341.

43


4.3

František Ročeň

Rok 1918 a cesta k samostatnému státu československému Posledního dne roku 1917 se budoucí předseda jaroměřského Národního výboru

Václav Pácalt zúčastnil kázání mladého katechety Rudolfa Typlta v kostele sv. Mikuláše: „Uvedl (Rudolf Typlt) slavnou minulost našeho národa, mluvil o jeho bezměrné oběti za nynější války jak na statcích, tak na krvi a životě. Zmínil se o parlamentu, o zářně budoucnosti naší, o metě, k níž spějeme „k samostatnému státu československému.“.156 Fakt, že Rudolf Typlt na veřejném kázání otevřeně mluvil o samostatném československém státu, je výmluvný. Dokazuje nám jisté politické uvolnění, které postihlo monarchii s příchodem císaře Karla, neboť takto hovořit by bylo ještě v roce 1916 velice nebezpečné.157 Je také důkazem radikalizace české společnosti, která již na počátku roku 1918 nevidí svou budoucnost závislou na vídeňském trůnu. Ještě tentýž měsíc proběhla v Jaroměři dělnictvem organizovaná hladová demonstrace, avšak naprosto spořádaná. Ivan Šedivý píše, že od počátku roku do října 1918 došlo v Čechách při 93 demonstracích k násilnostem, byli napadáni veřejní činitelé, plundrovány obchody apod.158 Toto nebyl případ Jaroměře. Městští a obecní zastupitelé nebyli jaroměřskými chápáni jako nepřátelé, neboť sama radnice v posledním roce války sama vybízí a svolává občany k protirakouským manifestacím, například v dubnu 1918. Na počátku onoho měsíce rakousko-uherský ministr zahraničí Ottokar Czernin přednesl k vídeňské městské radě projev, který znamenal nejen jeho politický pád, ale měl také za následek úplnou radikalizaci české společnosti.159 Jak psala Národní politika ve vydání ze dne 14. dubna 1918, hrabě Czernin ve svém projevu „…vinil český národ z velezrady a hlavně jich vůdce v cizině, že jsou příčinou prodlužování války.“.160 Jako reakci na onen projev zorganizoval tajný výbor Maffie dne 13. dubna ve Smetanově síni Obecního domu v Praze tzv. národní přísahu. Novinové stránky se bělely prázdnými místy po cenzurních zásazích, kupříkladu Národní politika ze dne 14. dubna. Přesto, že v jaroměřském týdenníku Pokrok byly ve vydání ze dne 19. dubna také vybílené odstavce, mnoho odvážných statí zůstalo: „Chceme volně dýchat ve svém samostatném státě, chceme si sami vládnouti, chceme býti doma pány … Očekáváme šťastnější budoucnost v samostatném státě československém.“.161

156

PÁCALT, Václava, Jaroměře za světové války, s. 163. K osobě císaře Karla I. a jeho snahám o usmíření národů monarchie viz GALANDAUER, Jan, Karel I. - poslední český král, Praha, 1998. 158 ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země a velká válka, s. 320. 159 KVAČEK, Robert, První světová válka a česká otázka, Praha, 2003, s. 122 – 123. 160 Národní politika, 14. 4. 1918, roč. 33, autor neznámý, s. 1. 161 Pokrok – Lidový orgán českého Polabí, 19. 4. 1918, autor neznámý, s. 1. 157

44


František Ročeň

Během dubna byly na několika místech v Čechách připravovány veliké oslavy prvního máje, které měly posloužit jako manifestace českých a slovenský národnostních i sociálních požadavků. Jaroměř nebyla výjimkou. Do Španielova obchodu dorazil 27. dubna městským zastupitelstvem natištěný leták, vyzývající občany k účasti na prvomájové manifestaci, která se měla v českých zemích stát všeobecným požadavkem českých a slovenských národnostních i sociálních požadavků. Dne 1. května od půl deváté ráno proudily davy jaroměřských do Růžové ulice, kde bylo shromaždiště průvodu. Po deváté hodině se průvod odebral městem až k viaduktu v Husově třídě a zabočil k Sokolskému domu, vedle něhož byla na letním cvičišti postavena tribuna. Mezi řečníky byl i poslanec za stranu národně sociální Josef Netolický. Na závěr vystoupil starosta Josef Wenke, který přečetl text národní přísahy a všichni přítomní zvednutou rukou přísahali věrnost národu. Na to zazněly národní hymny a za zpěvu „Bývali Čechové“ se obecenstvo pokojně rozcházelo. Jaroměř do té doby nezažila tak dojemnou a velkolepou slavnost.162 Levicový týdenník Pokrok o prvomájové manifestaci napsal: „Oslava 1. Máje v Jaroměři shromáždila všechen lid z Jaroměře, Josefova a okolí do východiště průvodu v Růžové ulici, kde se sešlo téměř 4 000 lidí … chceme mír, mír uzavřený demokraciemi všech národů na základě sebeurčení. Pryč s válkou.“, novinový článek se po té obrací poněkud jiným směrem, „Zaveďte 8hodinovou dobu pracovní. Dejte lidu jeho práva … Český stát bude státem socialistickým … Ať žije proletariát … Žádáme naprostou rovnoprávnost žen v životě společenském …“.163 Obdobné oslavy zažila i Praha: „To nebyla již obvyklá výroční oslava květnová, co včera zažila naše milovaná Praha … to byl mohutný, gigantický manifest celého národa, vědomého cíle i své síly.“.164 O tom, že se Vídeň již dlouhodobě uchází o separátní mír se západními mocnostmi, nepřímo informoval nejen českou veřejnost dne 12. dubna 1918 Paříží uveřejněný dopis Karla I., ve kterém císař Francii ujišťuje, že bude všemi prostředky podporovat její nárok na „spravedlivé“ navrácení Alsaska-Lotrinska na úkor Německa, pokud bude přistoupena k mírovým jednáním. Mír v Brestu-Litevském a následný mír s Rumunskem znamenal pro monarchii novou vlnu optimismu a ministr zahraničí ujišťoval Berlní o rakouské loajálnosti. Vláda se snažila bránit a nadále udržet Rakousko-Uhersko.165 V květnu 1918 ohlásil ministerský předseda Předlitavska Ernst von Seidler zřízení tzv. krajských vlád, zavedených

162

PÁCALT, Václava, Jaroměře za světové války, s. 175. Pokrok – Lidový orgán českého Polabí, 3. 5. 1918, s. 1. 164 Národní politika, 2. 5. 1918, roč. 33, autor neznámý, s. 1. 165 URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 625 - 626. 163

45


František Ročeň

19. května 1918.166 Čechy měly být rozděleny na dvanáct krajů, z nichž sedm mělo být českých, čtyři německé a České Budějovice měly být rozděleny na dvě správní části. Kraje neměly podléhat místodržitelství v Praze, nýbrž přímo Vídni.167 Mezi jaroměřským občanstvem zavládlo rozhořčení. Všechny politické strany v Jaroměři uspořádali protestní setkání v sále jaroměřské Sokolovny a obecní zastupitelstvo sepsalo protestní nótu, kterou zaslalo do Vídně ministerskému předsedovi: „Stranickým zřízením krajských vlád …… vychází se vstříc jedině a výhradně přáním německých nacionálů, sledujícím vyloučiti z části země úplně jazyk český …… Vládní jednání toto musí buditi však v každém příslušníku národa Českého obavu v nedělitelnost našeho království, na historických i právních podkladech spočívající …… obecní zastupitelstvo protestuje se vším důrazem proti roztržení nedílného království Českého….“168. V létě 1918 se ve městě plném euforie ze zářné budoucnosti konalo první válečné veřejné cvičení sokolské. Další událostí předznamenávající samostatný stát byla návštěva předsedy České strany socialistické169 Václava Klofáče za doprovodu poslance Karla Exnera dne 1. září 1918. Jaroměřští dál pasivně očekávali příchod samostatného státu. V Berlíně i Vídni bylo již tou dobou jasné, že další pokračování ve válce je beznadějné. Poslední rozpočtová debata v rakouské říšské radě, zahájená 1. října 1918, se v podstatě změnila v demonstraci destruktivních postojů a v plném světle ukázala, do jaké míry již rozklad mocnářství pokročil. Po vydání císařova manifestu „Mým věrným národům rakouským“ ze dne 16. října 1918 zavládla v Jaroměři deprese. Návrh, proklamující federalizaci Rakousko-Uherska, předkládal spolkové přebudování říše, přičemž Čechy měly být rozděleny na český a německý stát. Na císařovu obranu musíme dodat, že tento návrh opisoval skutečné národnostní rozložení v Čechách a sám panovník byl pod silným tlakem německé části obyvatelstva Předlitavska. Podnět, který by kdykoli předtím alespoň vyvolal seriózní úvahy, upadl již v počátku, protože trhal historicko-právní strukturu Předlitavska.170 Novou energii a optimismus nalilo jaroměřským prohlášení Národního výboru v Praze ze dne 19. října, odmítající císařův manifest, který byl obecně v celé monarchii přijímán velice chladně, až s otevřeným

166

Národní politika, 3. 5. 1918, roč. 33, autor neznámý, s. 1. Tyto oktroje byly plánovány již v době Clam-Martinicovy vlády na jaře 1917. URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 627. 168 In. č. 62, Kn. č. 122, Státní okresní archiv Náchod, zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř, ze dne 10. května 1918, Čl. 2, str. 349 – 353. 169 Jednalo se o Českou stranu národně sociální, která se od dubna 1918 přejmenovala na Českou stranu socialistickou, od roku 1926 Československá strana národně socialistická. K osobě Václava Klofáče a jeho podílu na vzniku samostatného Československa viz VONDRA, Roman, Osobnosti české minulosti – Václav Klofáč 1868 – 1942 in Historický obzor, č. 7/8, roč. 20, 2009, s. 181 – 184. 170 URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 637. 167

46


František Ročeň

nepřátelstvím.171 Federalizace však začala být v následujících dnech realizován, když byla jako parlamentní orgán předpokládaného spolkového státu ustavena německorakouská Národní rada a 25. října došlo k jmenování nové rakouské vlády.172 Dne 27. října odpověděl rakouský ministr zahraničí173 na americkou mírovou nótu jednoznačným přijetím všech podmínek, jejichž splněním podmiňoval americký prezident Woodrow Wilson vstup do vyjednávání o příměří a míru. Celá česká veřejnost pochopila význam této kapitulace po svém a spontánně začala proklamovat samostatný československý stát. Dne 28. října dorazil do Jaroměře na poštovní úřad telegram oznamující, že je pod vlajkou bílo-modro-červenou. Převzetí moci se uskutečnilo ve vnitrozemí českých zemí ve dnech 29. – 31. října 1918 bez vážnějších konfliktů.174

171

MICHEL, Bernard, Smrt dvouhlavého orla, Praha 1994, s. 195. Nový ministerský předseda Heinrich Lammasch chtěl původně vytvořit kabinet z reprezentativních zástupců jednotlivých Národních rad, jednal v tomto smyslu mimo jiné i s Karlem Kramářem. Na všech stranách byl odmítnut. URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 638. 173 Shodou okolností se jednalo o ministra zahraničí Gyula Andrássyho mladšího, syna kdysi proslulého tvůrce dualismu. 174 URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, s. 641. 172

47


5.

František Ročeň

Převrat Během války se Jaroměřští naučili zbrkle nevěřit všem zprávám. Teprve, když se

objevily na význačných místech vyhlášky potvrzující skutečnost, Rakousko-Uhersko kapituluje a byl vyhlášen československý samostatný stát, a na radnici zavlály československé barvy, vypukly pravé bouře nadšení. Při oslavách 28. října 1918 došlo ke spojení obyvatelstva s českou částí josefovské vojenské posádky, která se ochotně přidala k lidu. Také odpor na úředních místech proti nové republice byl mizivý. Převzetí moci proběhlo poměrně snadno. Rakouské úřady s početným českým úřednictvem ochotně předaly moc národnímu výboru. Čeští důstojníci pod vedením poručíka Slabého hned první den odstranili německé důstojníky ze všech funkcí, složili slib věrnosti a nabídli své služby nově vznikajícímu jaroměřskému národnímu výboru. Ve městě bylo rušno po celou noc. Hostince byly přeplněny, každý se radoval a zpíval. Následující den 29. října přinesl týdenník Pokrok otištěné provolání Národního výboru v Praze československému lidu: „Občané, zachovejte klid a dbejte všech pokynů Národního výboru.“.175 Někde existovaly národní výbory již od srpna 1918, jinde, například v Jaroměři, se zakládaly až v den zpráv z Prahy, 28. – 29. října.176 Dopoledne se konala sokolská schůze, na které bylo rozhodnuto utvořit ze všech mužských členů Národní obranu, ozbrojit se, nevycvičené vycvičit ve zbrani a zahájit pravidelnou hlídkovou službu k udržení klidu a kázně ve městě a okolí. Radnice i domy byly ozdobeny britskými, francouzskými, americkými, italskými prapory, především pak českými a slovanskými trikolorami. V pět hodin odpoledne byla zahájena v kanceláři okresního výboru volba předsednictva národního výboru. Po delší debatě bylo usneseno zřídit tři odbory a sice, vojenský, aprovizační a rekviziční. Václav Pácalt byl zvolen předsedou Okresního národního výboru. Předsedou vojenského odboru byl zvolen náčelník Podkrkonošské župy sokolské Karel Skalský.177 Hned při prvním zasedání národního výboru byla vedena rozsáhlá debata o úkolech, které by měl tento orgán plnit. Nejdůležitější místo patřilo otázkám vojenským a mocenskému zabezpečení státního převratu. Okamžitě bylo nařízeno, aby čeští vojáci a sokolové převzali strážní službu, která by znemožnila rozkrádání vojenského majetku, k čemuž již docházelo v josefovských armádních skladech. Václav Pácalt si v tomto smyslu povzdechl: „Bohužel naši čeští vojáci nepochopili plně své povinnosti a neuvědomili si, že všechen majetek 175

Pokrok – Lidový orgán českého Polabí, zvláštní vydání, 29. 10. 1918, autor neznámý, s. 1. KÁRNÍK, Zdeněk, Malé dějiny československé, 1867 – 1939, Praha 2008, s. 45. 177 FRAJDL, Jiří, Národní výbor v Jaroměři v roce 1918 in Minulostí Jaroměře I., Sborník příspěvků k dějinám města, vydal Městský národní výbor v Jaroměři a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově, 1968, s. 106. 176

48


František Ročeň

bývalého rakouského státu se stal majetkem naším, jinak by se nemohli rozutéci od skladišť s obrovskými zásobami všeho druhu anebo dokonce je rozkrádati.“.178 Náčelník Sokola se úspěšně zhostil organizace bezpečnostní služby v celé Podkrkonošské župě. Již tímto činem se dostal národní výbor v Jaroměři do popředí, neboť zasahoval do otázek, které přesahovaly jeho vlastní region. Před veřejností vystoupil s prohlášením, otištěném ve zvláštním vydáním týdenníku Pokrok, že „…přejímá všechnu prozatímní moc v okresu do svých rukou a prohlašuje, že učinil všechna vhodná opatření pro bezpečnost a výživu občanstva.“.179 K zajištění tohoto úkolu byla provedena mobilizace všech příslušníků Sokola. Situace v Jaroměři byla velmi intenzivně ovlivňována vývojem událostí v Josefově. Radikalizace jaroměřského obyvatelstva se poměrně lehce přenesla na posádku v Josefově a rozhodné kroky českých vojáků proti rakouskému důstojnictvu působily zpětně na nálady jaroměřských. V Josefově se konala 28. října ve večerních hodinách oslava nově vzniklého státu, které se zúčastnilo asi 3 000 osob z města i okolí. K nim se přidalo i mnoho českých vojáků. Také 29. října proběhla ve městě manifestace za svobodu československého státu. Měla vliv na stále váhající a nejisté rakouské a maďarské důstojníky. Ve večerních hodinách se k davu přidala i část maďarských vojáků. Národní výbor v Jaroměři v tom viděl nejlepší záruku, že tato jednotka nevystoupí proti novému režimu.180 Zvýšená pozornost však byla věnována rakouské části posádky v Josefově. Posádkoví velitelé byli proslulí svým negativním postojem ke všemu českému a z jejich strany stále hrozilo nebezpečí. Jejich poměr k novému státu se projevil velmi záhy. Když demonstranti z Jaroměře chtěli sundat z budovy velitelství rakouský státní znak, dal generál vyhlásit pohotovost dvou setnin maďarských vojáků a vyhrožoval střelbou do lidu. Teprve když vojáci odepřeli poslušnost, byl velitel donucen ustoupit.181 Když pak jaroměřský národní výbor dostal od českého mužstva a některých důstojníků zprávy, že se generál chystá překazit státní převrat v Josefově, k čemuž chce užít část maďarského mužstva a německých vojáků ze Štýrska, rozhodl se obsadit Josefov vojensky. Národní výbor vyhlásil 1. listopadu v 10 hodin dopoledne mobilizaci příslušníků Sokola. Současně byla vyrozuměna i posádka v Hradci Králové. Byla požádána o podporu a v případě nutnosti i o vyslání oddílu dělostřelectva. Během krátké doby se v Jaroměři shromáždilo více než 500 mužů. Byli vyzbrojeni ze skladů

178

PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války, s. 210 – 211. Pokrok – Lidový orgán českého Polabí, zvláštní vydání, 30. 10. 1918, autor neznámý, s. 1. 180 FRAJDL, Jiří, Národní výbor v Jaroměři v roce 1918 in Minulostí Jaroměře I., Sborník příspěvků k dějinám města, vydal Městský národní výbor v Jaroměři a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově, 1968, s. 111. 181 Z pramenů je známo pouze příjmení onoho velitele. Byl jím jistý generál Leskotshek. Jeho zástupce pak jistý plukovník Niemetz. 179

49


František Ročeň

jaroměřské posádky.182 Současně byla ke generálovi vypravena deputace, která žádala, aby se velitel dobrovolně vzdal své funkce. Průběh jednání byl však urychlen ozbrojenou demonstrací: „Důstojníci převzali setniny i čety a prapor vytáhl do Josefova k velkému úžasu občanstva, které nemělo tušení o chystané akci a divilo se velmi, kde se vzalo najednou tolik ukázněného českého vojska, které pevným krokem za zpěvu sokolských písní táhlo městem. Byl to opravdu pohled malebný. Sokolové v krojích, vojáci v různých uniformách, civilisté, všichni se zbraní na rameně, vedeni důstojníkem a Sokolem. Před Josefovem nabity zbraně a protože mezitím došla zpráva, že není potřeba se obávati branného odporu, vtáhla národní obrana do Josefova a postavila se v šiku před budovou velitelství, kde bylo předávání úřadu v plném proudu.“.183 Národní obrana se pak rozešla do svých domovů, pouze setnina 200 mužů zůstala v Josefově po celou noc na stráži. V týdenníku Pokrok bylo ve třetím zvláštním vydání z 2. listopadu pak oznámeno veřejnosti, že generál Leskotschek a plukovník Niemetz byli odvoláni. Na místním velitelství v Josefově od té doby úřadoval vždy jeden člen národního výboru. Místním velitelem byl po čase ustanoven podplukovník Karel Dufek.184 Maďarským a německým vojákům byl umožněn okamžitý odjezd. Rakouská posádka, která mohla ohrozit klidný chod převratových dnů, se rozpadla. Národní obrana převzala veškerou strážní službu. Vedle ochrany zásob v Josefově a v Jaroměři bylo třeba zajistit také broumovský zajatecký tábor, kde byl značný státní majetek. Konečně se jaroměřský národní výbor ujal iniciativně i úkolu obsazovat postupně zněmčená území a ochraňovat nové státní hranice. To byl úkol, který dalekosáhle přesahoval význam národního výbor v Jaroměři a stavěl orgán do úrovně vyšší regionální instituce. Vojenský oddíl jaroměřského národního výboru společně s oddílem dobrovolníků z Náchoda obsadil 29. listopadu město a nádraží Teplice nad Metují. Německý Volkswehr byl po několika menších incidentech odzbrojen. S úspěchem byl také obsazen broumovský zajatecký tábor, kde byl zachráněn mnohamiliónový státní majetek před možným rozkradením.185 Pod velitelstvím národní obrany, které spadalo pod pravomoc národního výboru v Jaroměři, patřila celá oblast Podkrkonošské župy. Byla z důvodů organizačních rozdělena

182

ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války, osobní archiv autora. Tímto zápisem končí deník Marie Španielové na poslední straně. Je možné, že existuje pokračování, nicméně není k dispozici a je s nejvyšší pravděpodobností ztraceno. 183 PÁCALT, Václav, Jaroměř za světové války, s. 216. 184 Pokrok – Lidový orgán českého Polabí, zvláštní vydání, 2. 11. 1918, autor neznámý, s. 1. 185 FRAJDL, Jiří, Národní výbor v Jaroměři v roce 1918 in Minulostí Jaroměře I., Sborník příspěvků k dějinám města, vydal Městský národní výbor v Jaroměři a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově, 1968, s. 108.

50


František Ročeň

na 8 okrsků, Česká Skalice, Náchod, Nové Město nad Metují, Smiřice, Dvůr Králové, Opočno, Police a Úpice. Národní výbor v Jaroměři sehrál významnou úlohu při řešení zajatecké otázky. Zajistil nejen zásobování italských, ruských a srbských zajatců, ale pomáhal i při jejich návratu do vlasti. Teprve koncem prosince převzal tuto péči na sebe československý stát. V této době však národní výbor plně řešil všechny otázky hospodářské, sociální a finanční. Po válce logicky vyvstala otázka, jak naložit s těmi, kdo se výrazně provinili proti českému národu, a byli podle tehdejšího smýšlení horlivými přívrženci rakouské monarchie. Národní výbor podal sice několik návrhů na odvolání několika četníků, důstojníků a úředníků z okresního hejtmanství, avšak v těchto otázkách docházelo uvnitř samotného výboru k neshodám, které měly často osobní pozadí. Ukázalo se jiné pojetí tzv. „očisty“ u agrární strany než bylo například u národně socialistické strany a sociálně demokratické, které byly v této otázce značně radikální. Zástupci státoprávní demokracie byli spíše pro mírnější postup, většinou navrhovali pouhé přeložení nežádoucího úředníka. Národní výbory se v nejednom případě postavily proti centrálním úřadům a takové tendence bylo možno pozorovat i v Jaroměři. Z důvodů vnitřních třenic, způsobených snahou jednotlivých stran sledovat vlastní zájmy, a snahou Prahy zavést centralistické řízení státu, byly národní výbory v listopadu 1918 rozpuštěny.186 Praha se obávala o diskreditaci teprve rodícího se státu, budovala centralistický stát a jakékoli formy dvojkolejnosti ve správě byly nevítané. Některým národním výborům Praha ani nedůvěřovala, neboť byly na její vkus příliš radikální.187 Národní výbory se osvědčily jako prozatímní orgány důležité v době převratu, ale jejich přeměna v trvalé orgány státní administrativy byla z výše uvedených důvodů již nemožná. Národní výbory z východních Čech se sice pokusily v Kolíně protestovat proti svému rozpuštění, avšak jejich akce nebyla důrazná a vnitřní rozpory v některých výborech jen urychlily jejich likvidaci.188 Ke kladným stránkám jaroměřského národního výboru patří také péče, kterou věnoval nezaměstnaným osobám, vojákům, kteří se vrátili z fronty a hledali práci. Otázky zásobování obyvatelstva řešil velmi pružně a zamezil rozšíření hladové kalamity, která tak silně vzrostla v posledních dnech rakouské monarchie. Skutečnost, že většina členů národního výboru vykonávala všechnu práci zcela bez nároků na odměnu, nás přirozeně nutí v dnešních dnech jejich činnost ocenit.

186

Vládním výnosem byly národní výbory 7. prosince 1918 rozpuštěny. KÁRNÍK, Zdeněk, Malé dějiny československé, 1867 – 1939, Praha 2008 s. 45. 188 FRAJDL, Jiří, Národní výbor v Jaroměři v roce 1918 in Minulostí Jaroměře I., Sborník příspěvků k dějinám města, vydal Městský národní výbor v Jaroměři a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově, 1968, s. 110. 187

51


František Ročeň

Závěr Konec první světové války posunul českou společnost do zcela nové historické situace. Roku 1918 zde vznikl samostatný stát s vlastním hospodářstvím a vlastní zahraniční politikou. Nová republika se měla dalších dvacet let sama starat o svou bezpečnost v poválečné Evropě, na kterou měla válka ještě dlouho po té neblahé důsledky. Kupříkladu v Německu byla průmyslová výroba vržena zpět až na práh století, v Británii a Francii byl regres vyšší než v následující světové hospodářské krizi v letech 1929 – 1933 a Rusko i Rakousko-Uhersko se ocitly v situaci krajního hospodářského kolapsu.189 Velká válka skončila, ne však všechny války. Čechoslováci museli znovu do uniforem, bránit svůj nově nabitý stát proti Maďarům, usilujícím o revizi mírové smlouvy z Trianonu, a později i proti Polsku. Rány, které „zasadil“ Jaroměři mír, byly děsivé. Aprovizační problémy neskončily s posledním výstřelem a teprve vrcholila pandemie španělské chřipky. Nemoc odplynula až v prvních měsících roku 1919. Černý trh nadále ovládal situaci, neboť přídělový systém jednak nestačil držet obyvatele při životě, hlavně však často selhával, jako za války. Průměrné mzdy byly ubohé a zdražování neustalo.190 Proč byly důsledky války na obyvatelstvo Jaroměře, potažmo celého Předlitavska tak devastující? Již dříve jsem předeslal, že fronta byla víc než kdy jindy propojena se zázemím. Národnostní problémy v monarchii si ve svém důsledku vyžádaly mnohokolejnost byrokratického aparátu. Tím byla silně narušena účinnost a efektivita státní správy, která se velice těžkopádně snažila zajistit bojující armádě potřebné zdroje, ve výsledku na úkor vlastního obyvatelstva. Dále zde měla svůj podíl celková nepřipravenost monarchie na tak rozsáhlý a vyčerpávají konflikt. Země zdaleka nebyla připravena na zdlouhavé posiční boje. Právě statický charakter války klade mnohem větší důraz na hospodářskou adaptabilitu válčící země, která musí velice rychle nahrazovat a doplňovat své zdroje, bez většího vojenského či politického úspěchu. V tom tkví celé jádro problému. Ve světové průmyslové produkci se Rakousko-Uhersko nevyrovnalo ani silně agrárnímu Rusku.191 Jak mohlo tedy obstát v mechanizované válce? 189

JINDRA, Zdeněk, První světová válka, s. 343. Kupříkladu v Praze v prosinci 1918 stál jeden kilogram vepřového masa za 32 korun. O pět měsíců později již za 46 korun. Plat 430 – 650 korun měsíčně byl tou dobou považován za ten lepší. Reálné mzdy, tj. kolik si zaměstnanec mohl za mzdu koupit, poklesly oproti předválečnému roku 1913 o 62 procent. KÁRNÍK, Zdeněk, Malé dějiny československé, 1867 – 1939, s. 90. 191 Ve světové průmyslové výrobě v roce 1913 bylo Rakousko-Uhersko zastoupeno pouhými 3 %. Rusko mělo 6 %, Velká Británie 14 %, Německo 16 % a USA dokonce 36 %. JINDRA, Zdeněk, První světová válka, s. 37. Podíl na této skutečnosti měl fakt, že monarchie byla z většiny stále agrárním státem. JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, s. 390. 190

52


František Ročeň

Poslední válka, v níž hrálo hospodářství určující úlohu, byla válka s napoleonskou Francií, jež se odehrála před sto lety, a tudíž nemohla sloužit jako vzor či návod jak nyní postupovat.192 Faktem je, že žádná z bojujících zemí nemohla mít pojem o konfliktu, do kterého vstupovala. Šlo tedy o to, jak se ta či ona země dokázala s novou realitou vyrovnat. Vídeň se nacházela v začarovaném kruhu. Na jedné straně musela zajistit vše potřebné bojující armádě. Toho však byla schopna pouze na úkor obyvatelstva, které se tím dostalo do fáze celkového nedostatku. Pro hladovějící a strádající obyvatelstvo nebylo pak možné vytvořit odpovídající zázemí pro vojsko a onen nedostatek postihl i jeho. V kapitole věnované hospodářství jsem uvedl všechny důsledky výše zmíněného začarovaného kruhu pro Jaroměř. K dokončení onoho obrazu strádání civilního obyvatelstva je nutné porovnání s jinými českými městy, kupříkladu s východočeskými Pardubicemi. Toto tehdy čtyřiadvaceti tisícové město zaznamenalo obdobný vývoj událostí jako Jaroměř, avšak vzhledem k většímu počtu obyvatel měl nedostatek potravin fatálnější důsledky. Celkem dvakrát muselo v roce 1917 proti hladovým demonstrantům zasahovat vojsko a dvakrát byl nad Pardubice vyhlášen výjimečný stav.193 V Jaroměři došlo do roku 1918 pouze k pár ojedinělým hladovým shromážděním, které proběhly v poklidu a bez větších problémů. Jaroměřské demonstrace v posledním roce války měly pak předně národní a nacionální charakter, například oslavy 1. máje. Navíc měli jaroměřští vzhledem k postavení svého města na mapě mnohem snazší cesty na venkov za aprovizací. Avšak ani postavení venkova nebylo všude snadné. Středočeská obec Nové Strašecí, mající s přidruženou částí Pecínova, téměř tři a půl tisíce obyvatel, byla postižena mobilizací ještě více než Jaroměř, neboť se jednalo o agrární venkov. Sklizeň, již tak narušená odchodem podstatné části mužské populace, byla dále postižena nuceným vývozem obilí z města pro vojsko a město muselo krátce po žních řešit situaci se zásobováním vlastních obyvatel moukou.194 Válečné rekvizice byly pak důsledkem všeobecného hladu, který vyvrcholil na jaře 1918, kdy obyvatelstvo rabovalo okolní statky, a nad obcí byl vyhlášen výjimečný stav. Výjimečný stav nepostihl Jaroměř za celou válku ani jednou i přesto, že jak Marie Španielová tak Václav Pácalt opakovaně píší o chronickém nedostatku a strádání. O důvodech, proč zde nedošlo k žádným sociálním nepokojům, se dá jen čistě spekulovat. Svou roli jistě sehrála josefovská vojenská posádka i maďarská posádka v Jaroměři. Zejména maďarský pluk by jistě jakékoli rabování či výtržnosti již v počátku zastavil, čehož si jaroměřští museli být 192

ŠEDIVÝ, Ivan, Češi, české země …, s. 217. VÁCHA, František, Pardubice za světové války, Městský osvětový sbor, 1937, s. 41 – 42. 194 ČERNÝ, Jan, Nové Strašecí v době první světové války in Rakovnický historický sborník, kolektiv autorů, Rakovník, 2001, s. 32. 193

53


František Ročeň

vědomi. Strach z možného trestu však nemusel nutně být tou hlavní příčinou. Obyvatelé si jistě museli klást otázku, zda by jim nepokoje skutečně zlepšili jejich úděl. Podle Marie Španielové, upínala většina obyvatel zraky k ruské armádě, která na počátku války zaznamenala pronikavé úspěchy. Veškeré naděje na možný konec války, potažmo celé monarchie, vzalo za své prolomením ruské fronty vojsky Ústředních mocností u polské Gorlice na jaře 1915. Tento fakt musel velice podlomit morálku obyvatelstva a ti již do posledního roku války jen pasivně vyčkávali. To dokládá i poněkud pozdní založení národní výboru, dne 29. října 1918, tedy den po převratu. Kupříkladu v Pardubicích byl národní výbor ustaven již čtyři dny před převratem, dne 24. října.195 Otázka, proč jaroměřští tak stoicky přijímaly během války daný stav, zůstane však navždy nezodpovězena. Jedno je však jisté. První světová válka měla naprosto bezprecedentní vliv na civilisty. Pokud mám sumarizovat hlavní poznatky, vyplývající z mojí práce, musím se zaměřit v první řadě na běžnou každodennost a její změny, které přinesla první světová války. Česká střední vrstva, navyklá na určitý životní standart, se musela spokojit se stravou hluboko pod hranicí životního minima, a současně byla nucena, pod pohrůžkou přísných trestů, veřejně projevovat Vídni podporu ve válce, která jim tuto svízelnou situaci přivodila. Osoby dosud trestně bezúhonné byly okolnostmi nuceny nakupovat na černém trhu a v některých případech i krást, buď movité věci, které na venkově měnili za potraviny, nebo ovoce a zeleninu pěstovanou na cizích pozemcích, jen aby měly čím nakrmit sebe a své rodiny. Ani vojákům v zázemí se však nedařilo lépe. Na rozdíl od jejich druhů na frontě jim v Jaroměři a Josefově sice nehrozila smrt z rukou nepřítele, ale hladověli mnohdy hůře než civilisté. Svědectví Marie Španielové a Václava Pácalta jsou plná vojáků žebrajících dům od domu, zejména v posledních dvou válečných letech. Není proto zarážející, že dozvuky let 1914 – 1918 se projevovaly ve větší či menší míře až do dvacátých let.196 Ony životní nesnáze obyvatel měly na postavení monarchie nedozírné následky. Nebyly to národnostní spory, co přimělo občany vyjít do ulic demonstrovat. Nedostatečná aprovizace a hlad doslova rozložily monarchii zevnitř. Určitým specifikem této oblasti, studium každodennosti za první světové války, je rovnoměrné postižení všech skupin obyvatelstva. Rodina žijící na venkově pociťovala pozvolný zánik monarchie obdobně jako lidé žijící ve městě díky rekvizicím, přídělovému systému potravin a jiných komodit a válku provázejícími odvody. Centralizovaný stát zajistil, že každý občan musel přinést do válečného úsilí svůj díl. Tento jev již můžeme dle mého soudu vysledovat v evropských dějinách v každé zemi od zrušení feudalismu, jenž byl 195 196

VÁCHA, František, Pardubice za světové války, Městský osvětový sbor, 1937, s. 105. Zde mám na mysli dozvuky hospodářské, nikoli politické, které trvaly ještě mnohem déle.

54


František Ročeň

počátečním krokem k úplné centralizaci, jakou známe již ve dvacátém století. Fakt, že obyvatelstvo nebylo přímým svědkem válečných událostí, pozbyl platnost. Civilisté se stali neuniformovanými vojáky, jejichž význam v opotřebovávací válce stoupá.

55


František Ročeň

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY

NEVYDANÉ PRAMENY •

Osobní archiv autora:

1. ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války 1914 – 1915, osobní archiv autora. 2. ŠPANIELOVÁ, Marie, Zápisky ze světové války 1915 – 1918, osobní archiv autora. •

Státní okresní archiv Náchod,

1. Zápisy ze zasedání městské rady města Jaroměř 27. 6. 1913 – 29. 4. 1915, Inventární číslo 14, knižní číslo 78 2. Zápisy ze zasedání obecního zastupitelstva města Jaroměř, 8. 5. 1911 – 12. 8. 1918, Inventární číslo 62, Knižní číslo 122.

VYDANÉ PRAMENY •

KÁRA, Lubor, Otakar Španiel, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1954.

•

KISCH, Egon Erwin, Vojákem pražského sboru, Praha, 1956.

•

KNAPP, Antonín, Paměti Jaroměře nad Labem, nákladem královského věnného města Jaroměře, 1887.

•

PÁCALT, Václav, Jaroměř za války světové v letech 1914 – 1918, naklad. musejní komise Jaroměř, 1933.

•

Sborník dokumentů k vnitřnímu vývoji v českých zemích za první světové války 1914 – 1918, I. – V., SÚA Praha 1993 – 1997.

•

Sborník pamětí a vzpomínek účastníků první světové války, redaktor ŽIPEK, Alois, Domov za války 1915, II. díl, naklad. Pokrok, Praha, 1930.

•

Sborník pamětí a vzpomínek účastníků první světové války, redaktor ŽIPEK, Alois, Domov za války 1916, III. díl, naklad. Pokrok, Praha, 1930.

•

STOKLÁSKOVÁ, Františka, Paměti Františky Stokláskové, rozené Potůčkové, dcery drobného rolníka a větrného mlynáře Františka Potůčka ze Žeranovic, nákladem rodiny Potůčků a Stoklásků, Olomouc, 2012.

•

ŠTĚRBA, Cyrill. Z pamětí města Josefova, Josefov, 1926.

•

VÁCHA, František, Pardubice za světové války, Městský osvětový sbor, 1937.

•

WAGNER, Karel, S českým plukem na ruské frontě, Praha, 1936. 56


František Ročeň

DOBOVÝ TISK •

Krameriusovy císařské královské vlastenské noviny, 1819.

•

Národní politika, 1914 – 1918.

•

Pokrok – Lidový orgán českého Polabí, 1918. ODBORNÁ LITERATURA

•

ČERNÝ, František, Divadelní život v Jaroměři v letech 1819 – 1918, Academia, 2004.

•

ČERNÝ, Jan, Nové Strašecí v době první světové války in Rakovnický historický sborník, kolektiv autorů, Rakovník, 2001, s. 25 – 69.

•

EFMERTOVÁ, Marcela, České země v letech 1848 – 1918, Praha, 1998.

•

FEJTÖ, Francois, Rekviem za mrtvou říši – O zkáze Rakousko-Uherska, Academia, Praha, 1998.

•

FRAJDL, Jiří, Národní výbor v Jaroměři v roce 1918 in Minulostí Jaroměře I., Sborník příspěvků k dějinám města, Městský národní výbor v Jaroměři a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově, 1968, s. 103 – 111.

•

GALANDAUER, Jan, Karel I. - poslední český král, Paseka, Praha, 1998.

•

HOBSBAWM, Eric, Věk extrémů – krátké 20. století 1914 – 1991, Argo, Praha, 1998.

•

HORČIČKA, Václav, Rakousko-Uhersko a mírová jednání se Sovětským Ruskem 1917 – 1918 in Historický obzor, č. 1/2, roč. 10, 1999, s. 16 – 22.

•

JINDRA, Zdeněk, Ekonomický úpadek habsburské monarchie v závěrečné fázi první světové války: Ze zpráv německého zplnomocněnce ve Vídni v letech 1916-1918. I. díl, in Československo a střední Evropa v meziválečném období, Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica 3, 1994, Studia Historica XL., red. Jaroslav Pátek, Praha 1996, s. 29 – 60.

•

JINDRA, Zdeněk, JAKUBEC, Ivan, Dějiny hospodářství českých zemí, od počátku industrializace do konce habsburské monarchie, Karolinum, Praha, 2006.

•

JINDRA, Zdeněk, První světová válka, Praha, 1987.

•

KÁRNÍK, Zdeněk, Malé dějiny československé, 1867 – 1939, Praha, 2008.

•

KOVÁŘ, Daniel, Světová válka a názvy veřejných prostranství na Českobudějovicku In Česká společnost a první světová válka, České Budějovice, 1999, s. 77 – 80.

•

KVAČEK, Robert, První světová válka a česká otázka, nakl. Triton, Praha, 2003.

•

LAŠTOVKA, Marek, LEDVINKA, Václav, Pražský uličník, Encyklopedie názvů pražských prostranství, I. díl, Praha 1998. 57


•

František Ročeň

MICHEL, Bernard, Smrt dvouhlavého orla – Rakousko-Uhersko 1916 - 1918, Mladá Fronta, Praha, 1994.

•

NEDOROST, Libor, Češi v první světové válce. 1. díl, Mým národům, Praha, 2006.

•

SKŘIVAN, Aleš, Sarajevo, 28. červen 1914 in Historický obzor, č. 7/8, roč. 5, 1994, s. 146 – 150.

•

STELLNER, František, Slovanství v české a ruské společnosti v první polovině 19. století in Historický obzor, č. 9/10, roč. 15, 2004, s. 208 – 212.

•

ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a velká válka 1914–1918. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001.

•

URBAN, Otto, Česká společnost 1848 – 1918, Praha, 1982.

•

URBAN, Otto, František Josef I., Mladá Fronta, Praha, 1991.

•

VONDRA, Roman, Osobnosti české minulosti – Václav Klofáč 1868 – 1942 in Historický obzor, č. 7/8, roč. 20, 2009, s. 181 – 184.

•

ZBLOUDILOVÁ, Jitka, Češi v zajetí a zajatci v Čechách in Společná hranice, sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve spolupráci Jihočeského muzea v Českých Budějovicích a Waldviertel Akademie ve Weidhofenu an der Thaya. Jihočeské muzeum, 2007, s. 8 – 16.

•

ŽUPANIČ, Jan, Habsburkové ve 20. století in Historický obzor, č. 1/2, roč. 17, 2006, s. 2 – 9.

58

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav světových dějiny BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Recommend Documents