UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOSOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ETNOLOGIE. Kamila Kubošová. Oděvní kultura Íránu Ženský oděv a jeho změny od Islámské revoluce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOSOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ETNOLOGIE

Kamila Kubošová Oděvní kultura Íránu Ženský oděv a jeho změny od Islámské revoluce Iranian Dress Culture Women’s Dress and its Change after the Revolution DIPLOMOVÁ PRÁCE 2008

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Irena Štěpánová, CSc.

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Praze, květen 2008 ………………………………… podpis

ABSTRAKT Tématem této práce je oděvní kultura Íránu, se zaměřením na ženský městský oděv a jeho vývoj po Islámské Revoluci 1979. Vývoj oděvu po Islám Revoluci byl silně ovlivněn politickými zásahy. Jedna část mé práce je věnovaná chronologickému soupisu událostí, které ovlivnily vývoj odívání žen. Popisuji také jednotlivé části oděvu nošeného na veřejnosti a zkrášlování těla, jako je líčení a plastické operace. Stěžejní částí mé práce tvoří úvahy o roli zahalení ve společnosti. V závěru práce představuji názory a postoje Íránek k tématu povinného zahalení.

Ráda bych touto cestou poděkovala své vedoucí práce paní Doc. PhDr. Ireně Štěpánové za otevřenost a shovívavost a svému učiteli perštiny panu ing. Hamídovi Zargarímu.

Obsah Úvod

1

1. Vzhled ženy na veřejnosti

6

1.1 Základní součásti oděvu

10

1.1.1 Čádor

10

1.1.2 Mantela

13

1.1.3 Hedžáb

14

1.1.4 Šalívar

17

1.1.5 Dáman a lebas

18

1.1.6 Paltó, kot a žáket

18

1.1.7 Kafš

19

1.2 Krášlení obličeje

22

1.2.1 Líčení

22

1.2.2 Účesy

25

1.2.3 Plastické operace

26

2. Role zahalení

29

2.1 Oděv – nástroj změny

29

2.2 Ćádor – oděv revoluce

31

2.3 Čádor – prostředek k účasti na veřejném životě

35

2.4 Źena jako objekt

36

3. Vliv politických změn na vývoj oděvu

39

3.1 Osmdesátá léta

41

3.2 Cesta k reformám

47

3.3 Reformní období

48

4. Současná situace

52

4.1 Zásahy policie proti badhedžábí

53

4.2 Názory mladých městských žen

56

Závěr

65

English summary

68

Informační zdroje

70

Obrazová příloha

81

Úvod V dnešní době se objevuje mnoho prací – knih, článků, dokumentů… – týkajících se problematiky tzv. „islámského světa“. Nedá se však o všech říci, že by byly založeny na dobrých podkladech, spíše se jedná o kombinaci emocí, omílání polopravd a mýtů. Téma „žena v islámu“ je pro Západ velice lákavé, romantizované (ať už pozitivně či negativně), pulty knihkupectví často plní knihy s dramatickými názvy a srdceryvným obsahem. Ale málokdy se pátrá po skutečných příčinách, skutečných problémech a jejich řešeních. Tato práce je skromným etnografickým příspěvkem k poznání reálného postavení ženy v Íránu na základě popisu kultury oděvu a jeho proměny coby indikátoru sociálně-politických změn. Odívání v regionu obsahovalo vždy silnou symboliku, bylo a je znakem tradice, změny, úspěchu či ponížení. Všechny revoluce v Íránu měly jeden společný znak – jejich přímým následkem byla změna zevnějšku. Tento rys má pro Íránce neobyčejnou váhu. Základním principem íránské kultury je rozdělení života na sféru vnitřní (bāten) a sféru vnější (zāher). Všechno, co je opravdu důležité se odehrává ve sféře vnitřní. Vnější svět lze připodobnit k divadelní hře, patří k němu systém ustálených komplimentů a ztvárnění očekávané role – tá‘ruf. Cílem těchto her je ochránit vnitřní svět. Samozřejmě neopomenutelným prostředkem k dobrému ztvárnění své role patří vzhled, který prizmatem tohoto můžeme nazvat maskou. Oděv se stává se hranicí vnitřního a vnějšího, individuálního a společenského. To co mě přivedlo ke zpracování tohoto tématu, je otázka vztahu politických změn k oděvu a úvahy nad významy zahalení. V Íránu byl a je oděv využíván jako prostředek k udržení moci. Oděv je předmětem národní hrdosti a zároveň může být vnímán jako znak zpátečnictví. Pro věřící ženy je islámský oděv znakem svobody. Jiné ženy v něm vidí symbol útlaku. Tato rozporuplnost mě zaujala a ve své práci jsem se pokusila popsat více úhlů pohledu. Cílem mé práce není hodnotit dění týkající se oděvu, ale obeznámit čtenáře s různými úhly pohledu na oděv a vzhled žen v Íránu po Islámské revoluci. Nicméně nedá se dedukovat bez indukce, proto nosnou část práce tvoří výčet a popis oděvů a doplňků, který uvádím v patřičných sociálně kulturních a

případně i politických souvislostech. Kvůli nedostatku přístupné aktuální literatury a kvůli větší dynamice a flexibilitě jsem používala zdrojů z internetu, který jsem také použila ke kontaktování a komunikaci s ženami a dívkami žijícími v Íránu. Mezi mé zdroje patřilo i sledování diskuse na stránkách iranmania.com, jež slouží především ke komunikaci s íránskou diasporou a proto je v ní vedle perštiny také používána angličtina. Přispěvatelky zde diskutují o kráse, péči o tělo a o odívání. Tato diskuse je volná, počet stálých přispěvatelek je přibližně dvacet, diskusi sleduje a příležitostně do ní přispívá podstatně vyšší počet osob. Pro svou práci jsem čerpala jak z článků uveřejněných na webových stránkách ženských organizací (www.badjens.com, iranianfeminists.com, které se věnují situaci žen v Íránu, a www.wluml.org, www.nisaa.com, ve kterých najdeme články o muslimských ženách obecně) tak i z prací přístupných na webových stránkách univerzit. Mnoho užitečných informací nalezneme na stránkách W.O. Beemana, přednášejícího na Brownské Univerzitě. Dalšími zdroji pro mou práci byly novinové články popisující historické události. U každé použité informace jsem pečlivě hledala původní zdroj a verifikovala její pravdivost i z jiných pramenů. Zjistila jsem, že toto téma je velmi lákavé a na internetu lze najít mnoho článků, které účelově zkreslují situaci v závislosti na tom, kdo je jejich autorem a jaké cíle sleduje. Nejvíce jsem čerpala z článků psaných samotnými Íránci (http://www.iranian.com, http://www.roozonline.com, http://www.parstimes.com , http://www.iranchamber.com, http://www.mehrangizkar.net). Dále jsem využila server flickr.com, kde lze nalézt fotoarchívy věnované Íránu a jeho obyvatelům. Bohužel, přestože se učím perštinu druhým rokem, kvůli velké odlišnosti psané a mluvené podoby jazyka nečerpám přímo z persky psaných zdrojů. Většina organizací a informačních serverů však své příspěvky překládá do angličtiny s ohledem na, jak již jsem zmínila, početnou diasporu. Některé postřehy jsem čerpala ze svého padesátidenního pobytu v Teheránu v roce 2003. Mým dalším zdrojem byly vědecké databáze Univerzity Karlovy, především články z časopisu Middle East Raport. Knižní publikace, které by se věnovaly odívání žen v Íránu, je poměrně 1

komplikované sehnat. Trh je sice zaplaven publikacemi o islámském oděvu, ale íránská specifika jsou v nich zmíněna pouze okrajově, hlavní pozornost je věnována arabským oděvům. Svou práci jsem rozčlenila do čtyř částí. V první z nich se věnuji vzhledu žen na veřejnosti. Popisuji zde, jaké oblečení žena může nosit, opouští-li soukromí domu a vydává se do ulic města. Nejprve se věnuji zahalení v obecné rovině, pak následuje popis jednotlivých oděvních součástí, největší pozornost jsem zaměřila na oděvy pro Írán typické – čádor, mantelu a hedžáb. Abych se vyhnula časté chybě, že je pozornost zaměřena na to, čím je region zvláštní a exotický, a která může u čtenáře vyvolat mylný dojem světa na hony vzdáleného tomu našemu, neopomněla jsem, alespoň ve stručnosti popsat oděvy, které se výrazně neliší od oděvů nošených v Evropě. K oděvu neoddělitelně patří i péče o obličej, proto tuto část doplňuji informacemi o líčení, o tradičních, ale stále používaných, kosmetických přípravcích a účesech. Nelze opomenout, plastické operace, které se staly pro Írán fenoménem. Zmínka o nich před nedávnem probleskla i českými medii, veřejnost však byla s tímto faktem obeznámena velmi povrchně a všechna media opakovala stejnou chybnou, značně zjednodušenou, interpretaci. Třetí část mé práce je zaměřena na vliv politického dění na vývoj oděvu, zmiňuji projevy politiků týkající se oděvu a reakce žen na tyto komentáře. Jedná se o chronologický popis jednotlivých událostí, prosazování zahalení silou i následné demonstrace. z důvodu ohrožení mladé republiky byla kontrola oděvu přiřazena správě vnitřní bezpečnosti. Íránsko-irácká válka přiostřila poměry v celé zemi, oděv z toho nevyjímaje. Od počátku devadesátých let můžeme sledovat velmi pozvolné uvolňování poměrů. Během války žili lidé ve stálém strachu, strach nahánějící byl především způsob, jakým řešila vládnoucí skupina jakékoli nepokoje a jak se vypořádávala se svými oponenty. Teprve během funkčního období pragmatického presidenta Alího Akbara Hašemí Rafsandžáního dochází k uvolňování poměrů, skutečné reformní období je spojeno s presidentem Sajídem Muhammadem Chatamím. V tomto období začaly ženy a dívky výrazně 2

měnit svůj oděv, přidávaly barvy, zužovaly střihy, do módy se dostal styl tong – oděv přiléhavý k tělu. Dívky změnily způsob vázání šátku. Jako pokrývka hlavy byla dostatečná i čepice či kšiltovka. Změny v ženském oděvu vyburcovaly politiky k akci. Ájatolláh Sajjíd Alí Chameneí vyzval skupinu mladých návrhářek k vytvoření vhodné alternativy k módním oděvům inspirovaných západními trendy. Poslední oddíl se zabývá událostmi minulého roku, kdy došlo kle dvěma větším policejním zásahům proti nevhodně oděným ženám a mužům. V této části čerpám převážně z výpovědí přispěvatelek na diskusním serveru. Dívky se svěřovaly nejen se svými zkušenostmi, ale také názory. Většina respondentek pochází z Teheránu a patří do věkové skupiny od dvaceti do třiceti let. Proto je má práce zaměřena na oděv mladých městských žen. Tato skupina je sjednocená výchovou, které se jí dostalo od islámské republiky. Jsou to ony, mladé městské ženy a dívky, které jsou nositelkami změny. Město obecně vzato je ohniskem změn, je spojnicí Íránu s vnějším světem. Oděv je zde vystaven působení vnějších vlivů, ale přestože přijímá mnohé prvky, používá je svým vlastním způsobem. Dívky se také v této části vyjadřují k oděvům, které jsou ze strany státu pokládány za vhodné. V této skupině, mě věkově blízké, jsem nejsnadněji navázala kontakty a získala respondenkty pro svou práci. Chtěla bych zde zmínit, že jsem si vědoma toho, že mé respondentky nemusí plně reprezentovat celou společnost, proto poslední část je věnovaná názorům mladých městských žen střední společenské vrstvy. Úskalím vedení diskuse na internetovém fóru je to, že diskusi navštíví pouze ten, který se o dané téma zajímá a přispěje pouze tehdy, má-li co říci. Ovšem po policejních akcích proti nevhodně oděným ženám a mužům bylo toto téma aktuální a nějakým způsobem se týkalo většiny obyvatel Teheránu. Do diskuse tedy přispěli i lidé, kteří by jinak tuto diskusi nevyhledali. Abych tuto chybu eliminovala, kontaktovala jsem ženy i přes tematicky odlišné diskuse. Cílem mé práce bylo seznámit čtenáře s různou koncepcí oděvu, s jeho změnami za posledních třicet let. Se zásahy politiků do jeho vývoje a v neposlední řadě seznámit s názory, těch, pro které je každodenní 3

realitou.

4

1 Vzhled ženy na veřejnosti Vzhled žen na veřejnosti je nejviditelnější rys muslimských společností. Podle sociologa Jeana Duvignauda se v dobách krizí stává z ženského těla „objekt“ skrze který se zle upnout k tradicím1. Ženy jako by nevlastnily svá těla, jako by byly pouhým nástrojem ideologie. Oděv, který nosí, není už „jen“ prostředkem k zahalení a zahřátí, ale může se stát symbolem jednoty národa, vlasti nebo náboženské sounáležitosti. Ženský šat je „štítem“ kterým se muslimské společnosti brání „kulturní kontaminaci“. A substantial literature now argues that women are often singled out as the bearers of their culture’s authenticity and are made to serve as boundary markers2 Na ženy jakožto na matky budoucí generace, jsou kladeny velké nároky. Jsou to ony, ženy, kdo svým potomkům zprostředkovává základní kulturní vhled. Ovšem tradiční rodinné zřízení je však za posledních několik desetiletí ohroženo. Ekonomická situace si často žádá druhý příjem, ženy odchází do zaměstnání. Také sílí vliv západní kultury, která se díky svému ekonomickému zázemí a technickému pokroku stává stále vlivnější. Ve jménu záchrany tradiční rodiny se ženy občas stávají „zajatkyněmi“ patriarchálních ideologií. Může docházet k symbolickému ztotožnění ženy a národa a tím k nárostu kontroly žen. Nelze však opomenout zmínit, že většina žen nosí tradiční zahalení ze své vlastní vůle a přesvědčení. Nejenže se s výše uvedenými názory se ztotožňují, ale tvoří velké procento jejích zastánců. Tyto ženy-havranky organizují demonstrace na podporu zahalení, podepisují petice a píší články, ve kterých zdůvodňují potřebu zahalení. Politicky je také žádoucí vyvolat pocit ohrožení, v našem případě morálky žen, a v rámci její „ochrany“ omezit veřejné působení žen. Tím nejen dochází ke kontrole poloviny populace, kterou ženy tvoří, ale skrze ně i k omezení a kontrole zbytku společnosti. 1

Abraham: Každá pomoc marná, Závoj a džíny Vyšehrad Praha 2003 Nira Yuval-Davis and Floya Anthias, Woman, Nation, State, London: Macmillan, 1989

2

5

V Íránu je problematika odívání žen odlišná, než v jiných muslimských zemích. Tlak, kterému jsou ženy vystaveny, nevychází zevnitř společnosti, ale shora. Nejdůležitějším faktorem je téměř třicetiletá existence Islámské republiky řízené sborem duchovních podle Chomejního dogmatu velaját-e faqíh. Kde je ženám státem nucena podoba odívání. Ženský oděv je pod dohledem státních institucí, jakou je např. policie. Častým omylem je domněnka, že v Íránu existuje o podobě odívání zákon. Můžeme se s ní setkat jak na stránkách denního tisku, tak i ve vědeckých publikacích, které nejsou primárně zaměřeny na Írán, ale věnují se ženskému muslimskému oděvu obecně. Pravdou je, že v současné době je sice podoba tohoto zákonu zpracovávána, ale doposavad nevstoupil tento zákon v platnost, jsou ohledně něj spory, lze jej pokládat za protiústavní, není tedy vůbec jisté, zda kdy jakákoliv jeho podoba bude schválena. V Íránu platí, že by v odívání mělo být dbáno určitých pravidel, zahalení vlasů u žen, dlouhé rukávy a nohavice kalhot u obou pohlaví (u žen může být i sukně), na jejichž dodržování dohlíží vedle policie dobrovolnické sbory basídžů (nírúj-e moqávmat-e basídž – síla mobilizace odporu). Z těchto důvodů je postoj k islámskému zahalení odlišný od zemí, kde je s hedžábem (islámským zahalením) spojeno náboženské smýšlení a identifikace se skupinou, kde hedžáb může representovat odpor společnosti například vůči kontaminaci západní kulturou. Íránu je tlak „shora“, oděv nereprezentuje hodnoty společnosti, jako v předchozím případě, ale moc vládnoucí skupiny. Samozřejmě ani v tomto ohledu nelze paušalizovat, existují (společenské, etnické nebo náboženské) skupiny, pro které je hedžáb na politické situaci zcela nezávislý, ženy těchto skupin se zahalovaly i během platnosti vyhlášky o zákazu hedžábu vydané Rézou Chánem v roce 1936. Takovou skupinou jsou například konzervativně smýšlející obchodníci – bazarí. Pro bazarí je věcí cti dávat najevo své vyznání. Jejich ženy a dcery by chodily zahalené, i kdyby oděvní pravidla státem nebyla požadována. Většina mladé městské populace však nemá k zahalení vztah, jejich rodiče do Islámské revoluce většinou nosili stejné módní oděvy, jako se tehdy nosily v Evropě, těžko potom za hedžábábem hledat propojení s tradicí. Írán je sice oficiálně islámskou republikou, ale z pohledu každodenního 6

života, je městská populace značně sekularizovaná. Jiné poměry nalezneme pochopitelně na venkově, kde ke společenským změnám dochází mnohem pomaleji. Návrat k hedžábu, jaký můžeme sledovat v současné době třeba v Turecku a Egyptu, se v Íránu nemohl uskutečnit, protože byl národu (především ženám, které jej nosí) vnucen. Přijetí hedžábu, každodenní součástí života, nebylo tedy spontánní, ale jak uvidíme v následujících částech. Hedžáb je úzce propojen s současným íránským státním zřízením. Dobře tuto skutečnost ilustruje příhoda, která se stala Azar Nafísí autorka autobiografické knihy „Reading Lolita in Tehran“3, když její se její pětiletá dcera doslechla o úmrtí ájatolláha Chomejního, běžela ihned k oknu a volala: „mum, mum imam did not die, women are still wearing scarfs“4 Why is that, when people were free in thir choice of clothes under the Shah’s regim women and girls used to favour the hijab, while the regime in the Islamic Republic has totaly failed to impose its choice of covering on women even by force?5 Islámský oděv má být prostý a cudný. V období bezprostředně po Islámské revoluci byla žena „odženštěna“ oděvem, který popíral jakékoli ženské křivky. Pro úplnost je třeba zmínit, že mužský oděv podléhá podobným regulacím, jako oděv ženský. Muži by měli, podobně jako ženy, nosit dlouhé nohavice a rukávy. Ani u nich by oděv neměl být tong – na tělo. Oděvy obou pohlaví by měly být spíše nenápadné. Například u nošení typicky mužského doplňku – kravaty je situace podobná jako s ženským zahalením. Neexistuje žádný zákon nebo vyhláška, která by nošení kravat přímo zakazovala, ale přesto není nošena, ačkoli byla zcela běžnou součástí šatníku. Kravata, podobně jako nedostatečné zahalení u žen je symbolem nesouhlasu s vládnoucím režimem. Kravata je v rétorice zastánců islámského oděvu hodnocena stejně jako ženský evropský oděv, je ztotožňována s kapitalismem a prohnilostí Západu. Aby čest ženy ani 3

Nafisi Azar: Reading Lolita in Tehran, New York Times 2003 Nafisi Azar Imagination as Subversion: Narrative as a Tool of Cicic Awareness,Muslim Women and the Politics o Participation 1997 5 Ganji.:Notes on the Repression of Women in Iran, ISIMReview, Vol. 20, 2007 4

7

koncentrace muže nebyla narušena, měly být oděvy volné, splývavé. Oděv měl smazat hranice mezi „ženou“ a „občanem ženského pohlaví“. Měl ženy zrovnoprávnit s muži, učinit je partnery a nikoli objekty touhy. „Woman hood will no longer be so problematic, the borders of a woman’s freedom will be not a problem anymore. Her hijab will not be a problem. Instead, she will be a human being armed with knowledge (…) then being a woman will not be her tool anymore.“6 Írán, který je islámskou republikou, se k hodnotám prostoty a cudnosti hlásí. Ačkoli neexistuje, jak již jsem zmínila výše psaný zákon o odívání osob na veřejnosti, docházelo a dochází se strany státu k zásahům proti tomu, co neodpovídá soudobým představám o islámském oděvu. Ty se samozřejmě v průběhu času měnily, stejně tak i oděv. Revolučním oděvem byl čádor, jeho alternativou byl volný dlouhý kabát – kot doplněný šátkem – hedžábem. Na konci 90. let nastalo v Íránu uvolnění společenských norem a pravidel, snad proto, že se dostaly do puberty silné porevoluční ročníky a vláda si uvědomila, že představují potencionální rebely7, z viditelných rysů této celospolečenské nálady byla změna v odívání, a protože více jsou pravidly odívání svázány ženy, lze ji dobře pozorovat právě na oděvu žen.

1.1 Základní součásti oděvu Následující část své práce věnuji popisu jednotlivých kusů soudobého městského oděvu, pro získání představy, z jakého oblečení může žena, vychází-li ven ze svého bytu, vybírat. Oděv, který nosí žena v soukromí, ať již svém vlastním nebo na návštěvě, není nikterak omezen a státní složky do něj nemohou zasahovat. Zaměřím se tedy pouze na viditelné svrchní oblečení. 6

Shahidian : The Iranian Left and the „Woman Question“ in the Revolution of 1978-79, International Journal of Middle East Studies, Vol. 26, No. 3, pp. 276, 1987 7 Frouzová M. „Ženy tu chtějí všechno ovládnou“ aneb ženy v Íránu, Závoj a džíny, Vyšehrad 2005 pp128

8

1.1.1 Čádor Čádor je typickým íránským ženským oděvem. Čádor je nejčastěji půlkruhová látka o poloměru výšky osoby, která jej nosí, takže ji halí doslova „od hlavy k patě“. Slovo čádor kromě oděvu také označuje stan a to ať už nomádský nebo turistický. Někteří Íránci žertem tvrdí, že jméno tohoto oděvu vzniklo na základě podobnosti mezi nomádským stanem a siluetou ženy do čádoru oděné, spíše však lze usuzovat, že původní význam zřejmě označoval veliký kus látky. Čádor je nošen tak, že se jeho střední část přehodí přes temeno hlavy a volné cípy se přidržují pod bradou rukou. Evropankám se může zdát, že čádor znemožňuje ženám svobodný pohyb, protože permanentně blokuje jednu ruku8, potřebuje-li ji žena použít, může si přidržet čádor zuby. Čádory neměly a nemají žádná zapínání. Dnešní, a to zdaleka ne všechny, jsou alespoň vybaveny gumičku, kterou se společně se sponkami připevní k hlavě. Barva čádoru je nejčastěji černá, ale v některých regionech může být nahrazena i jinými barvami nebo i vzorovanými textiliemi. Výběr může být, kromě vkusu, určován i cenou látek (například v roce 2003 byl trh zaplaven levnou čínskou metráží krémové barvy s černým tištěným vzorem). Pro chudší části měst a venkov může být finanční aspekt zásadní. Čádor bývá spojován s tureckým vlivem a v některých oblastech se téměř nenosí (Gílán, Mazándarán, Kurdestán, Balúčistán). Na vesnicích a v provinčních městech tvoří čádorí (ženy, které jako svůj svrchní oděv nosí čádor) většinu. Ve větších městech je počet čádorí nižší, jejich početnost se liší region od regionu. V kulturních centrech Íránu, jako je Teherán, Šíráz a Esfahán, nosí čádor především starší ženy a mashabí – „tradičně věřící“, jako jsou například již zmíněné rodiny bazarí. Čádorí nemusí nutně být známkou toho, že žena která je do něj zahalená je hluboce 8

Frouzová M. „Ženy tu chtějí všechno ovládnout“ aneb ženy v Íránu, Závoj a džíny, Vyšehrad 2005

9

věřící. Mezi „tradičně věřící“ rodiny, jak je sami Íránci nazývají, patří i ti, kteří se stali „tradičně věřícími“ až po Islámské revoluci, kdy demonstrace víry byla žádoucí a často umožňovala postup na vyšší posty. Čádorí mohou tedy být také ženy, jejichž rodinní příslušníci nebo ony samy zastávají nějakou funkci ve státní správě. Podobně se ani příbuzná duchovního nemůže oblékat neislámsky. U obou skupin, jak u zaměstnanců státní správy, tak u duchovních, by nevhodným oděvem jejich příbuzných mohla být ohrožena nejen dobrá pověst, ale i společenské postavení. Z výše uvedeného vyplývá, že čádor může také být indikátorem sociální příslušnosti jeho nositelky. Odkazuje buďto na vlivné příbuzné, nebo na zcela opačnou stranu hierarchické škály, na chudší konzervativnější složku společnosti. Čádory těchto skupin se však liší kvalitou materiálu a nelze si je tedy splést. Existují luxusní černé čádory, které při určitém úhlu dopadu světla odhalí černě vyšívané nebo vetkávané vzory květin a ornamentů. Čádory nosí také dívky, jestliže si chtějí vyjít s přítelem a nechtějí budit pozornost. Skýtá ženám a dívkám anonymitu a dá se říct i respekt. Ženy jimi dávají najevo, že nechtějí být rušeny, vymezují si jimi vlastní prostor. V této souvislosti stojí za zmínku, že v Íránu je kolem každé ženy i v davu „bublina“ intimního prostoru, do které cizí muž nesmí vkročit. U čádorí je respektován větší prostor než u žen, které čádor nenosí. Čádor také poskytuje ženám pohodlí. Dává možnost se realizovat a přitom se nestát otrokem módních trendů. Dává ženám možnost být hodnoceny na intelektuální rovině a ne jak jsou často hodnoceny jako objekty fyzické krásy jak je tomu v západních zemích. Moderním věřícím ženám dovoluje nosit lehké sportovní oblečení a přitom se mohou cítit v bezpečí před zvědavými zraky. Ostatní ženy jej využívají, jdou-li na nějakou slavnost nebo večírek a nechtějí se u hostitele převlékat do vhodnějšího oděvu. Mimo veřejnost žena nemusí být zahalena a může si zvolit oděv, který sama pokládá za vhodný pro tu kterou příležitost. Některé ženy ve smíšené 10

společnosti zůstávají zahalené, jiné si sundají třeba jen šátek. Většina mladých lidí z městského prostředí střední a vyšší vrstvy se neostýchají obléknout se do stejného oblečení, jako nosí jejich vrstevníci v Čechách. U dívek to můžou být třeba i minisukně s tričkem s krátkým rukávem. Čádor zcela plní funkci požadovaného zahalení, tím umožňuje variabilitu oděvu, který je pod ním nošen. Tak se žena může obléknout krátký top, který by jinak byl nedostatečný. Čádor je tedy vhodným svrchním oděvem při přemísťování na soukromé oslavy, aniž by se pak žena (nebo spíše dívka) co jej nosí, musela pak převlékat do vhodného oděvu. V létě jsou nošeny čádory z lehkých syntetik, v chladnějších ročních obdobích pak z bavlněného plátna a sukna. Méně častou verzí čádoru je čádor-e arabí – arabský čádor, jehož střih připomíná dlouhý rovný kabát. Výhodou tohoto typu jsou rukávy, které umožňují pohodlné nošení. Přes snahy módních návrhářů a doporučení ze strany představitelů státu se této podoba čádoru velmi nerozšířila. Nejčastější stále zůstává půlkruhová podoba čádoru, která je pro Írán tak typická.

1.1.2 Mantela Mantela je oděv, který lze nosit nejen pod čádorem, ale i samostatně s šátkem jako svrchní oděv. Slovo mantela pochází z francouzského slova manteau, které značí kabát nebo plášť. V íránském pojetí se jedná o košili, jejíž délka kolísá mezi koleny a, u těch nejodvážnějších, okrajem hýždí. Také rukávy mantel mají rozmanitou délku, na státních úřadech a ve svatostáncích je požadovaná délka k zápěstí, ale na ulicích se setkáme i s rukávy kratšími, sahajícími jen po loket. I střihově mohou být mantely pestré. Volné, rovně střižené jednoduché, lze říci unisexové, košile v průběhu času od Islámské revoluce vystřídaly vypasované mantely, které zvýrazňují ženské křivky, některé (ženy) je nosí tak upnuté, že se jim na poprsí, pochopitelně schovaným pod tričkem, rozvírají knoflíčky a na pozadí se jim rýsují okraje kalhotek.9 Tento způsob nošení mantel se 9

Frouzová M. „Ženy tu chtějí všechno ovládnout“ aneb ženy v Íránu, Závoj a džíny, Vyšehrad 2005 pp 135

11

jmenuje tong. Vedle toho že se v tong stylu dívky cítí více přitažlivé, dávají jím zároveň najevo svůj nesouhlas s režimem. Jsou ve své podstatě rebelkami. Tento nádech nebezpečí a „nezákonného“ chování zvyšuje atraktivitu tohoto stylu. Nejčastěji mají mantely zapínání vpředu a klasický košilový límeček, lze ovšem spatřit i jiné typy výstřihů, například inspirované balúčskými oděvy nebo mantely, které místo límce mají jen stojáček. Ani střih nemá závaznou formu, jak jsem již dříve uvedla, většinou jsou mantely vpředu rozstřižené se zapínáním na knoflíky, ale stejně tak může mít mantela formu polokošile. Veliké oblibě se těší rozparky, rafinovaná zdrhovadla, která řasí látku. V pase mívají mantely dekorativní šňůrky z korálků, které se uvazují dozadu, čímž se zdůrazní pas. Mantely bývají převážně z bavlněné látky nebo nemačkavé směsi syntetika a bavlny, méně často z hedvábí. Mezi nejčastější barvy patří černá, odstíny béžové, hnědá a bílá. Tyto barvy jsou duchovními považovány za vhodné pro svou nevýraznost. Na ulicích spatříme i jiné barvy, v roce 2003, kdy jsem Írán navštívila, byly v módě pastelové tóny, jako je bledě modrá, růžová a zelenkavá. Převažují jednobarevné mantely, ale to neznamená, že by vzory byly zakázány, časté jsou proužky a drobné vzory. Mantely mohou být dekorovány také výšivkou, nejčastěji umístěnou na lemy rukávů a oblasti výstřihu.

1.1.3 Hedžáb Hedžáb, vnímaný jako oděv, je součást oděvu většiny muslimských žen. Často bývá slovo hedžáb vztahováno pouze na zahalení vlasů u žen, ale arabské slovo hedžáb má i širší význam, znamená „zakrytý“ a neodkazuje tedy pouze k zahalení temene a šíje. Proto se v některých článcích se slovem hedžáb setkáme ve významu „islámského oděvu“ jako celku, tj. s cudně zakrytým tělem, kromě obličeje a rukou. V přeneseném širším významu hedžáb znamená kulturní koncept chování na veřejnosti a také vnitřní čistoty a skromnosti. Třetí možností, jak chápat slovo hedžáb, je, 12

jak už jsem zmínila, překrytí temene hlavy a šíje. V tomto zúženém smyslu jej zde také použiji já. Opět musím zmínit nejcudnější variantu hedžábu vhodnou pro státní instituce a svatá místa. K uvázání této podoby hedžábu může být použito jak rúsarí, tak i šálu (viz. níže). Hedžáb se váže tak, že nezakrytý zůstává pouze ovál obličeje, hedžáb by měl halit jak čelo, tak i výstřih mantely. Jako hedžáb může sloužit již výše zmíněný čádor, většinou však je i pod ním nošen šátek – rúsarí, který brání sklouznutí čádoru z hlavy. Rúsarí lze nosit i samostatně. Slovo rúsaí je složenina ze dvou slov předložky rú – znamenající „na“ a podstatného jména sar – „hlava“. Přes široký význam tohoto slova je rúsarí nejčastěji používáno pro čtvercový šátek. Šátek rúsarí se nosí přepůlený a uvázaný pod bradou, nebo méně často v týlu (tento způsob nemusí být policií a basídži tolerován jako dostatečné zahalení). Velikost šátku se od roku 1979 zmenšovala, nyní u některých žen kryje pouze temeno hlavy, takže vlasy, pokud splývají na záda, jsou viditelné. Jsou–li cípy šátku delší, nemusí se uvazovat, ale stačí je pouze přehodit přes ramena. Dalšími oděvními částmi, které lze využít jako hedžáb, jsou elegantní šály – šálgar (šálgardan) nebo jen krátce šál. Šály mohou být také různě široké, od velmi úzkých po takové, do kterých se dá zabalit celá horní polovina těla. Váží se stejně jako rúsarí, pod bradou, nebo se volně přehodí přes jedno nebo obě ramena. Ženy, které si přejí být zahalené opravdu cudně, si šál ovinou těsně kolem hlavy a krku a za pomoci špendlíků připevní tak, že část šálu jim sahá až po prsa a zakrývá tak celý dekolt. Protipólem této úzkostlivě cudné verze je nosit šál přes temeno hlavy pouze volně položený, na každé straně se splývajícími díly. Varianta, která se uplatnila především ve státních institucích, je označována příznačným jménem hedžáb-e madrasí – školní hedžáb (nebo také arabský – hedžáb-e arabí), protože je součástí školních uniforem. Hedžáb-e 13

madrasí je ve své podstatě kukla s límcem, která halí i ramena. V zimním období vymění mnoho dívek rúsarí za flísové čepice a pletené kloboučky – kalá. V současnosti funkci hedžábu může zastat i kapuce třeba od mikiny nebo čepice s kšiltem, ještě před necelými deseti roky by toto nebylo společností (a basídži)akceptovatelné jako dostatečné zahalení. Ovšem i v tomto případě záleží na tom, co představitelé státu považují za tolerovatelné. Přestože čepice byly za posledních několik let běžně nošené ve funkci hedžábu, proběhl koncem prosince roku 2007 policejní zátah proti tomuto laxnímu přístupu k hedžábu. Rozhlasem, televizí i billboardy byly ženy nabádány k tomu, aby pod zimními čepicemi nosily zároveň i rúsarí, nebo volily teplejší typy šálů. Materiál hedžábu je většinou volen tak, aby neklouzal po vlasech, hedvábí – abríšam se používá hlavně v surové podobě. Nejčastěji jsou šátky z bavlny – panbe nebo z její směsi. Barvám a vzorům se meze nekladou, oproti ostatnímu oděvu, který bývá většinou jednobarevný, v tlumených odstínech, hýří šátky nejdivočejšími kombinacemi barev. Stále však převažuje univerzální černá barva. V Íránu jsou prodejny, které se specializují pouze na prodej hedžábů. Rozmanitost barev a vzorů se může zdát téměř bez hranic. Setkat se můžeme s károvanými, geometrickými, květinovými či abstraktními vzory, proužky, vyšívaným rostlinným motivem i s hedžáby z poloprůhledných materiálů. Šátky mohou být zakončeny třepením i na třásně navázanými korálky. Na hedžáb ženy kladou velký důraz. Lépe než na jiném kusu oděvu mohou na něm projevit svou osobnost, aniž by pohoršovaly okolí. Své rozpoložení mohu dát najevo nejen barvou šátku, ale i způsobem jeho uvázání. Nepřejí-li si být rušeny, mohou si šátek uvázat více do obličeje a jakoby se před světem schovat. Hedžáb-e madrasí, který je více oficiální pokrývkou hlavy a součástí školních uniforem a oděvů státních úřednic, možnost volby barvy neskýtá. Z valné většiny bývá černý, častá je i námořnická modř, hnědá a různé od14

stíny béžové. U uniforem dívek mladšího školního věku bývá jeho barva také růžová.

1.1.4 Šalívar /šalvar Kalhoty šalívar nebo šalvar mají v Íránu dlouhou tradici. Kalhoty byly (a jsou) součástí některých tradičních oděvů íránských etnik, byly nošeny společně s kratšími sukněmi nebo ve funkci spodního prádla i pod dlouhými šaty. V současné době ve městech mohou být nošeny kalhoty samostatně doplněné pouze mantelou. Krátce po Islámské revoluci bylo záhodno, kvůli útokům na „nemravně“ oděné ženy, nosit široké kalhoty. V současné době se můžeme setkat téměř s jakýmkoliv typem kalhot, omezena je pouze délka. Ve státních institucích je požadováno nejpřísnější zahalení „od hlavy k patě“ a kalhoty by tedy měly sahat minimálně ke kotníkům. Na ulicích panuje větší volnost, kalhoty musí stále být dlouhé, ale protože není přesně specifikováno jak, můžeme vidět třeba i dívky v capri kalhotách. Tak jako u nás jsou nejčastějším typem kalhot džíny, škála střihů se v podstatě neliší od nabídky, která je u nás. Mohou být rovně střižené, nebo zvonové. Dívky z Teheránu se snaží oblékat co nejmoderněji. Přes satelitní televizi a internet sledují trendy na Západě, takže nepřekvapí ani kalhoty stylu „hip hop“ nebo v současné době módní úzké leginy. I barevná škála je stejná jako u nás, převládá džínová modrá, béžová a černá.

1.1.5 Dáman a lebas Místo kalhot si žena může obléci sukni – dáman. Tuto variantu volí však méně žen. Kalhoty jsou praktičtější a modernější částí oděvu. Stejně jako u kalhot platí, že minimální délka by měla být alespoň do poloviny lýtek, ale i za tuto délku mohou být ženy pokárány a pokutovány policií. Podle nepsaných pravidel by měla podobně jako kalhoty sahat až ke kotníkům. Ve své podstatě je délka (a neprůhlednost materiálu) jediným 15

omezením. V některých regionech nosí ženy sukně dlouhé pouze po kolena, ale přestože jsou tradiční oděvy povoleny, za hranicemi regionu by se mohly jejich nositelky setkat s pohoršením, ve větších městech se s nimi tedy téměř nesetkáme. Šaty – lebas, ve městech nejsou časté, ale můžeme se s nimi setkat v jižní části Teheránu, která je chudší a kde sídlí převážně venkovští přistěhovalci. Nejvíce se s šaty setkáme na venkově. U některých etnik, jako jsou Bachtiárové a Kaškájové jsou šaty nejčastějším ženským oděvem a mají své pro to které etnikum specifické střihy. Ženy šaty doplňují spodními sukněmi a nebo kalhotami.

1.1.6 Páltó, kot a žáket Zimním svrchním oděvem bývají pláště – páltó nebo kabáty – kot. Mladé ženy nosí také sportovní bundy – žáket. Opět se musím navrátit k prosincovému zátahu policie proti nevhodně oblečeným ženám, žákety byly prohlášené za nevhodný typ oděvu. V 90. letech byly paltó nejčastěji pánského střihu. S poženšťováním siluety ke konci 90. let se objevily elegantní projmuté polokabáty. V současné době nabízí íránský trh stejné zboží jako u nás. Íránský oděvní průmysl zaniká, na trh se dostává levný import z Turecka a Číny. V současné době je v Evropě poměrně módní a žádaný tak zvaný „etno“ styl, turečtí návrháři se snaží vyhovět poptávce a vnést do módy tradiční turecké nebo i perské prvky. Vytváří tedy takové oděvy, které my považujeme za inspirované určitým tradičním oděvem, často tím stírá hranice mezi původními střihy a motivy dekorací a vlastní návrhářovou invencí. Nezřídka se tak stává, že tyto uměle vytvořené „etno“ motivy jsou zahrnuty a použity v oděvech samotných etnik, kterými byli návrháři inspirováni. Přes tuto „evropskou okliku“ se tyto oděvy dostávají zpět do Íránu jako módní vlna. Některé motivy převzaté od íránských etnik nebo navazující na bohatou textilní historií jsou velmi oblíbené a v oděvních doplňcích byly kontinuálně přítomny. Peršané (a Peršanky) jsou velkými patrioty, jsou hrdí na svou kulturní minulost.

16

1.1.7 Kafš Obuv, kterou Íránky nosí, se v zásadě neliší od obuvi nabízené u nás. Do konce 90. let bylo považováno za pohoršující, když žena neměla dostatečně dlouhé ponožky – džuráb, nebo také měla-li silonové ponožky tělové barvy, zcela skandální pak mohlo být nošení obuvi na bosou nohu. Ale uvolnění pravidel řádného odívání se nevyhnulo ani této sféře. V současné době není tedy ničím neobvyklým vidět dívky v letním období jen v páskových sandálech. S otevřením obuvi začala být věnována větší pozornost dekoraci chodidel, u mladých žen se už moc nesetkáme s tradičním barvením hennou, v současnosti je ke zkrášlování používáno laku na nehty, nošeny jsou prstýnky a řetízky. Za pomyslný protipól k sandálům by mohly být považovány mokasíny, které nosí především starší populace a konzervativně smýšlející ženy. Z ostatní uzavřené obuvi dávají mladé ženy přednost sportovním a sportovně elegantním botám. Ale ani sportovní obuv po Revoluci nebyla žádoucí, tato obuv byla malou rebelií proti poměrům, kterou si ženy dovolily, v osmdesátých a začátkem devadesátých let se jejich nošením vystavovaly nebezpečí, že budou konfrontovány s basídži nebo jinými ochránci mravnosti. Taková to obuv budila nelibost a strhávala na ženu, která v nich chodila, nežádoucí pozornost. Dnes tenisky íránská města doslova zaplavily. Nejen proto, že už to není provokace nosit takovéto „západní“ boty, ale také proto, že se ženy chtějí cítit pohodlně. „Stupeň emancipace ženy se pozná podle výše jejích odpadků – čím nižší, tím emancipovanější,“ tvrdila slavná německá feministka Alice Schwarzerová. Sportovní obuv je mezi mladou generací nejčastější typ obuvi. Jak mi řekla jedna z mých respondentek: „je „in“ být „sporty““10. Pro společenské příležitosti, jako je večírek, oslava narozenin nebo piknik, nosí ženy boty na vysokém podpatku. Některé ženy nosí boty na vysokém podpatku i během všedního dne. Často, a to může překvapit, pro všední den obouvají lodičky čádorí. Tím se bohaté čádorí liší od čádorí 10

Záměrně zde používám anglického slova „sporty“, s tímto stylem pod stejným názvem setkáváme i u nás

17

chudších vrstev, dávají svou často nepohodlnou obuví najevo: „já nemusím chodit rychle a daleko“ jinými slovy: „já nemusím pracovat“. Boty jsou hned po šátku nejdůležitější částí oblečení. Správnou volbou obuvi může žena podtrhnout vyznění svého oděvu. Zdálo by se, že zimní obuv nemůže být pohoršivá, kvůli chladu kryje celé chodidlo a většinou i kotník, nebo lýtko. Žena tedy nevystavuje ani kousek nahé kůže, přesto byla zimní obuv při prosincovém policejním zátahu jedním z bodů, na které byla pozornost zaměřena. Vysoké boty – kozačky se „z ničeho nic“ staly pohoršující obuví. Jejich nošení přes kalhoty, jak si vyžaduje móda posledních dvou let, bylo prohlášeno za neislámské. Pokud ženy chtějí tento typ obuvi nosit, musí přitom dodržet požadovanou délku kalhot (tj. po kotníky) a tudíž kalhoty nosit přes boty, nikoli naopak. Ovšem tato akce neměla valných výsledků a s kombinací kalhot zastrčených do vysokých bot se stále běžně setkáme. V této kapitole jsme si vyjmenovali základní typy viditelného oblečení vhodného pro pohyb na veřejnosti. Oděv v Íránu je silně omezen normami, které určuje stát. Politickému vlivu na oděv se budeme věnovat v následující části. Popsali jsme si, jaké svrchní oděvy může žena kombinovat a v jakých formách se v současnosti s těmito oděvy můžeme setkat. Větší pozornost jsem věnovala oděvům, které jsou pro Írán typické. Ostatní oděvy, jako jsou kalhoty, sukně a svrchníky nebylo třeba popisovat tak zevrubně, protože podléhají módě rychleji než oděvy spojené se zahalením necudných, tabuizovaných, partií těla a také proto, že se v podstatě neliší od zboží nabízeného, většinou i stejnými výrobci, u nás. Íránky si vyvinuly vlastní styl, který je unikátní a specifický pouze pro Írán. Hlavní rozdíl nošeného oděvu proti jiným muslimským zemím je v tom, že v Íránu je podoba oděvu daná a ve městech kontrolovaná nikoli společností samou, nýbrž představiteli státu. Většina žen se s těmito pravidly vnitřně neidentifikuje a snaží se je „obcházet“, zároveň jejich okolí takovéto chování schvaluje. Společenské normy a normy dané státem se rozchází. Mnoho mladých žen balancuje na hranici zakázaného a 18

tolerovatelného. Tyto rozpory se odráží v podobě nošeného oděvu, což jej činí specifickým. Tento styl je vytvářen z výše popsaných oděvních součástí, které, ač se to nemusí zdát, skýtají bezpočet variací.

1.2 Krášlení obličeje 1.2.1 Líčení Péče o fyzickou schránku má v Íránu dlouhou tradici, my se zaměříme na obličej, kterému je věnována snad největší pozornost. Líčení po Islámské revoluci bylo prohlášeno za nežádoucí, zdůrazňováno bylo, že žena má být posuzována podle své osobnosti a nikoli podle toho, jak vypadá. Proto líčení a jakékoli jiné zkrášlování, nošení výrazných šperků a barevných šátků, bylo považováno za čin, který má upoutat pozornost mužů. Jaký jiný motiv by mohly ženy jinak k líčení mít? Nenalíčené tváře měly po revoluci kontrastovat s nalíčenými ženami buržoazie, které, symbolizovaly zkaženost šáhova režimu a kolaboraci se Západem. Dříve než přikročíme k jednotlivým tradičním kosmetickým prostředkům, měli bychom se seznámit s ideálem ženské krásy, který byl po staletí opěvován básníky a znázorňován na miniaturách. Tento ideál v sobě nesl kontrast mezi tmavými vlasy a bledou pletí, ve které se černaly velké mandlové oči. Za krásné bylo považováno husté na kořeni nosu srostlé obočí, malý nevýrazný nos (u Íránek poměrně neobvyklý) a rudé úzké rty. Krásu ženy zvýrazňovala znaménka krásy, která podtrhávala bledost pleti. Tento ideál se za posledních několik desítek let změnil, ale některé představy byly tak hluboce zakořeněné, že přetrvávají dodnes. Například touhu po malém nosu dobře ilustruje vysoký počet plastických operací, jak uvedu níže. Ale ohledně obočí a úzkých rtů není postoj tak jednoznačný. Neopomenutelnou roli zde hraje zábavní průmysl, ve kterém jsou za krásné považovány plné rty Angeliny Jolie a Jennifer Lopez. Tyto filmové idoly jsou Íránkám (a Íráncům) známy. Státní televize vysílá podobně jako kina s některými cenzurovanými částmi. Filmy, které nejsou uvedeny v běžných kinosálech, jsou promítány ve filmových klubech. V programech filmových 19

klubů jsou stejné filmy, jako u nás, jsou v nich k vidění jak filmy evropské produkce a tak také americké snímky. Mimo to téměř na každé střeše najdeme úplné hejno satelitních přijímačů. V současnosti jsou filmy dostupné ke stažení také na internetu. Mladí Íránci jsou tedy s hvězdami filmového nebe a jejich „dokonalými rysy“ dobře obeznámeni. K nalíčení očních linek se donedávna používal (a některé ženy jej stále používají) sorme – černý prášek, který se rozpouští v mandlovém oleji. Složení sorme se lokálně mohlo lišit, většinou se používaly jemně rozemleté saze z různé kombinace dřev, pálené mandle nebo drcený antimon. Kvalitnější sorme se vyrábělo (a stále vyrábí) z tepelně upravované dřeně parůžků srnců. Linka se nanášela štětečky na spodní i horní víčko oka. Podobnou směsí se dobarvovalo i obočí. Sorme lze stále zakoupit v obchodech s bylinnými léčivy a přírodními přípravky. K bělení tváře sloužily různé pleťové masky z jogurtu a mléka, bělícím maskám a krémům se souhrnně říkalo sefídáb. Růžový prášek – gaze se používal jako tvářenka, vyráběl se ze sušeného a rozdrceného lišejníku. Henna je asi nejrozšířenější a nejpoužívanější z tradičních kosmetických přípravků, používá se nejen k barvení, ale i k oživení vlasů, dodává jim lesk a zabraňuje jejich vypadávání. Henna je používána především starší generací k překrytí šedin. Aby bylo dosaženo kýženého výsledku, mísí se henna s jinými ingrediencemi, přidává se citrónová šťáva nebo uvařená káva. Hennou lze dosáhnout na bílých vlasech barvy oranžové až tmavě měděné, u tmavých vlasů jsou výsledkem použití henny teplé, kaštanové odlesky. Muži je henna také velmi často používána k péči o vousy a knír. V některých oblastech se používá i ke zdobení kůže ornamenty a k barvení nehtů. Vedle henny se k péči o vlasy používal vývar z lístků z keře sedr druhu jujuba, jujubové listy jsou bohaté na vitamíny. Proto není divu, že se sedru v íránském kosmetickém průmyslu stále používá jako přísada do šampónů a vlasových balzámů. Stejně tak je stále přidáván do průmyslově 20

vyráběné kosmetiky další z tradičních pěstících přípravků – goláb – růžová voda. Obsahují ho především mýdla a pleťové vody. Kromě toho, že se setkáme s těmito přísadami v kosmetických výrobcích, lze je zakoupit v obchodech s bylinnými léčivy a přírodními přípravky surovém stavu. Běžně jsou k dostání i v zemích, s vyšším počtem imigrantů íránského původu. Použití líčení mimo soukromé prostory prožilo svoji obrodu na konci devadesátých let, kdy, jak jsme viděli, došlo k celkovému uvolnění norem ve společnosti, za vlády Chatámího. Vedle zmírnění pravidel svoji roli hrálo i to, že v létě roku 1999 parlament přijal vyhlášku usnadňující import kosmetických výrobků. Většina kosmetických výrobků pochází ze sousedních zemí, z Turecka a Pákistánu, značná část kosmetiky je dovážena z Číny. Vedle nich nalezneme na trhu produkty jako je Nivea, Schwarzkopff a řadu dalších značek. I u žen, které se nepoužívají líčidla, je patrná péče, kterou obličeji věnují. Málokdy narazíme na ženu nebo dívku, které by neměly nějakým stylem upravené obočí. Ještě lze poměrně často potkat dívky, a nemusí to být jen ty konzervativně oblečené, které zachovávají věrnost srůstajícímu obočí, při bližším pohledu je však patrné, že jde o záměr a že jsou oba konce obočí pečlivě vytrhané. Stále častější, a vnímáno jako modernější, je vytrhávat si i chloupky na kořeni nosu a vytvořit tak dva tenké oblouky. Mnoho žen si maluje oční linky, podstatně méně jich používá řasenku, protože mají přirozeně tmavé řasy. U dívek a žen světlejší pleti patří ke každodennímu líčení i tvářenka a růž na rty. Ženy a dívky, které se snaží vypadat přitažlivě a „sexy“, kromě úzkých mantel zvýrazňujících postavu, využívají i široké škály líčidel, které trh nabízí. Pro takové ženy je pak ranní líčení kár-e sacht – těžká práce. Používají nejprve vrstvu sjednocovacího make-upu, potom kombinaci stínů na oči, konturovací tužku na oči, na rty a také na, do úzkých linek vytrhaného, obočí. Posledním krokem je nanesení růže na tvář, domalování úst rtěnkou a završení líčení řasenkou. Oblíbené barvy očních stínů jsou především odstíny růžové a 21

zlatavé. Podstatně více žen než u nás používá rtěnku – setkáme se s celou paletou barev od vínové po růžovou.

1.2.2 Účesy V péči o vzhled bychom neměli opomenout účesy. Může se zdát zbytečné popisovat účesy, když ženy na veřejnosti musí chodit s hlavou zahalenou do šátku. Ještě začátkem devadesátých let tomu tak bylo, šla-li žena ven ze svého domu, musela si uvázat šátek velmi pečlivě, aby jí nebyl vidět ani pramen vlasů. O deset let později je situace úplně jiná, ženy a dívky nosí lehké poloprůhledné šátky, nebo úzké šály, které kryjí pouze temeno. Navíc i způsob, jakým ženy šátky nosí, dovoluje spatřit, jak mají vlasy upravené. Kromě toho bychom neměli opomenout to, že v soukromých prostorách ženský oděv nebyl, kromě rodinných tradic, ničím omezen. Vedle kosmetických přípravků k péči o obličej se do Íránu dostaly barvy na vlasy. Mezi dívkami se rozšířilo odbarvování pomocí chlórových barev na vlasy. Jakýmsi znamením modernity se mezi mladými ženami a dívkami staly světlé proužky. Je to velmi rozšířený trend, který pronikl i do tradičně vedených rodin. Dokonce i v rodině hodžatoesláma (vysoce postaveného duchovního), u kterého jsem byla na návštěvě, jsem zjistila, že jeho dcera má také odbarvené proužky. Podobným trendem, jako jsou světlé proužky, je ofina. Ofina byla dlouhou dobu něčím nemyslitelným, ale v současné době už není ničím neobvyklým. I ostatní střihy, jako jsou krátké vlasy, mikádo nebo polodlouhé vlasy s prostřihy nejsou už nic překvapujícího.

1.2.3 Plastické operace Vedle péče o krásu pomocí kosmetických přípravků se zkrášlují ženy a také muži pomocí plastické chirurgie. Nejedná se jen o ojedinělé případy chirurgických zásahů, posledních pět let se plastické operace staly, navzdory finančním nákladům, častým jevem. Nejvíce je chirurgicky 22

zmenšován nos, teprve potom v početnosti následují operace spadlých víček a face lifting. „Je to jako choroba,“ napsala do diskusního klubu Golí, „skoro všichni mí kamarádi mají nové nosy, je to jako soutěž mezi dívkami, která bude hezčí.“ Plastická chirurgie není výsadou pouze bohatých, když jsem navštívila Bandar-e Anzalí, malé městečko, překvapila mě dívka z rybářské rodiny tím, že se těší, že místo daru ke svatbě jí rodiče zaplatí plastickou operaci nosu. V článcích evropského tisku je tento fenomén zdůvodňován tím, že íránské ženy jsou nuceny chodit zahalené, ale to je mylná představa, podíváme-li se na to, jak ženy mohou chodit a chodí oblékané. V rozporu s tím je také fakt, že plastické operace nosu podstupuje více mužů než žen. Podle názoru některých doktorů hraje svoji roli status a soutěžení. „Some even wear nose plasters as a status symbol without actually having had the operation.“11 Mladí lidé, kteří plastické operace podstupují, si myslí, že íránské nosy jsou moc velké a nevzhledné, zdá se jim, že vypadají moc přísně. „Krásné jsou malé nosíky, i ženy z miniatur měly takové,“ vysvětlovala Širín, proč chce „nový nos“. Většina mužů a žen k sobě není tak upřímná, veliká část z nich ospravedlňuje své rozhodnutí podstoupit plastickou operaci nějakým zdravotním důvodem. Podle jednoho teheránského plastického chirurga „They all come with the excuse that they have had an accident, that they have breathing problems, that they have a deviation inside,“12 dle jeho zkušenosti spadá většina operovaných do věkové skupiny mezi dvaceti a třiceti lety. Pravděpodobně se pacienti stydí projevit svou malichernost. V hodnotovém žebříčku má krása poměrně vysoké místo, leč v rámci konceptu ta´ārof (koncept ustálených zdvořilostních frází) by nebylo slušné obtěžovat lékaře něčím tak „bezdůvodným“. I lékaři se na tomto konceptu 11

Tait, Vanity and boredom fuel Iran's nose job boom, 2005, http://www.guardian.co.uk/iran/story/0,12858,1478562,00.html 12 Tait Vanity and boredom fuel Iran's nose job boom, 2005, http://www.guardian.co.uk/iran/story/0,12858,1478562,00.html

23

podílí, oni neprovádí „jen“ zkrášlující operace, oni zase pomáhají svým pacientům volně dýchat. Přestože si obě dvě strany si uvědomují pravý stav věcí, ta´ārof jim nedovoluje vystoupit z těchto rolí, bylo by to považováno za hrubost. Plastické operace jsou v Íránu velmi oblíbené, jedním z důvodů je, že to, co je „západní“ je moderní. Na utvoření představy, jak vypadají ženy a muži na Západě, má největší vliv opět zábavní průmysl. Je třeba podotknout, že právě ve filmovém prostředí jsou plastické operace běžnou záležitostí. Ženy přicházejí do klinik plastické chirurgie s požadavky, že chtějí mít noc jako Jennifer Lopez nebo Nicole Kidman. Tento trend přišel do Íránu z jedné z největších íránských diaspor, z města filmu, z Los Angeles (Íránci rádi město nazývají Los Teherán, protože jde o jedu z největších íránských diaspor) městu rádi. Nelze v této souvislosti opomenout, že mnoho tamních lékařů plastické chirurgie jsou původem právě Íránci. Jako by se tím uzavíral kruh. Dalším motivem je, že fyzická krása v íránské kultuře hraje velmi důležitou roli. Íránci ve svém pojetí vnitřního a vnějšího světa zdůrazňují především vnitřní, duchovní, svět, ale neopomínají ani vnější stránku života. Velmi jim záleží na tom, co si o nich myslí druzí, snaží se na ně udělat dobrý dojem a to i svým vzhledem, který reprezentuje jejich hodnoty „na první pohled“ a pomáhá jim ztvárnit požadovanou roli. „Všechny vnější a zjevné jevy maskují skrytou, vnitřní realitu.“13 Tím také chrání svůj vnitřní svět, protože jakákoli chyba zevnějšku je chápána jako prasklina, kterou se dá vniknout do vnitřního chráněného světa. Masovost trendu operačních úprav obličeje je daná tím, jak jsem již uvedla, že je symbolem modernity a vysokého statusu. Obličeji je věnována velká pozornost, dívky jej zušlechťují pomocí kosmetických přípravků a líčidel. Využívány jsou možnosti zkrášlení obličeje plastickými operacemi. Líčení jednotlivých dívek se velmi liší, 13

Hanuliak, J.: Dualismus v Íránu, ústav etnologie FF UK 2006

24

ale lze nalézt některé sjednocující rysy. Souhrnně by se dalo říct, že Íránky používají podstatně více make-upu než české dívky. K dennímu líčení patří oční linka, rtěnka a tvářenka. Íránky tráví péčí o svou krásu poměrně dost času, je věcí cti být na veřejnosti upravená, i u konzervativních žen, které odmítají líčení, je patrné, že o svůj vzhled pečují. Krása je v Íránu velmi ceněná a proto se jí Íránky snaží dosáhnout a pěstovat ji všemi dostupnými prostředky.

2. Role zahalení

Chceme-li se zaměřit na současný íránský ženský oděv, dostáváme se do spletité sítě vztahů a významů. Írán je země s pestrou etnickou skladbou a bohatými regionálními tradicemi, vedle toho se oděvy liší napříč společenskými vrstvami. Neopomenutelné jsou také varianty odpovídající dané společenské příležitosti. Podíváme-li se na souhrn událostí, které se do Islámské revoluce „točily“ okolo odívání žen, nemůže nám uniknout, jak velká pozornost byla a stále je tomuto tématu věnována. Vezmeme-li v potaz, kolik financí stát vynakládá nejen na propagandu „správného“ oděvu, ale i na restrikce „nevhodně“ oděných, zjistíme, že tento problém sahá daleko hlouběji a hraje podstatně důležitější roli, než by se na první pohled mohlo zdát.

2.1 Oděv – nástroj změny Demonstrování změny vzhledem, oděvem je jednou z kulturních univerzálií, ať se již jedná o změny týkající se jednotlivce, jako jsou přechodové rituály, nebo změny týkající se celé společnosti. V souvislosti s naším tématem můžeme zmínit například sousední Turecko v průběhu reforem Kemala Ataturka. Nošení hedžábu téměř ze dne na den začalo být považováno za zpátečnické a barbarské. Ataturk o ženách, které se vyhýbaly setkání s cizími muži nebo si došlo-li k němu, halily tvář, řekl: „can the mothers and daughters of a civilized nation 25

resort to this kind of strange behaviour and retur to barbarous times?“14 Oděv žen byl nedílnou součástí modernizace Turecka. A také jejím nástrojem. Podobně tomu bylo i v Íránu během vlády Rézy Chána, který také využil ženský oděv pro svou politickou propagandu. V roce 1936 zakázal šáh ve své vyhlášce nošení hedžábu, čímž ovlivnil život všech tradičně založených žen (to znamená téměř celého venkova). Tento zákaz je v podstatě nutil chodit na veřejnost, podle jejich názoru, nedostatečně a nemravně oblečené. Ani násilí na „nevhodně“ oděných ženách nebylo plodem Islámské revoluce. Ženy, jež neuposlechly šáhovy vyhlášky, byly na veřejnosti leckdy i za použití síly zbavovány šatů. Teprve po druhé světové válce se ženy mohly konečně obléci, jak chtěly. Some women dug their veils out of their wardrobes, and those who not left their homes since 1936 to avoid pubick unveilig found an opportunity to appear in pubic.

15

Toto svědčí nejen o silné tradici zahalování v Íránu, ale i o tom, že ženský oděv sloužil a slouží k demonstrování politických poměrů. Za šáha měl demonstrovat prozápadní moderní postoj a konec zpátečnictví, pro Islámskou republiku představuje celospolečenské přihlášení se k hodnotám islámu. Creating „a woman in line with the ideology”-whether the ideology is Bolshevism, secularism, Kemalism, Reza Shah’s brand of authoritarianism, or fundamentalist Islam – has always been part of the state-building project of authoritarian elistes.16 Žádné změny nejsou tak patrné jako změna oděvu, jejíž výsledky jsou očividné a lze ji uskutečnit téměř okamžitě. Domnívám se, že v obou přípa14

Matt Cherry, „When a Muslim Nation Embraces Secularism,“ Humanist, may 2002:22 Shahidian , The Iranian Left and the „Woman Question“ in the Revolution of 1978-79, International Journal of Middle East Studies, Vol. 26, No. 3, pp. 276, 1987 16 Ganji, Notes on the Repression of Women in Iran, ISIMReview, Vol. 20, pp35, 2007 15

26

dech zásahů do odívání, ať již šáhovského, nebo porevolučního, šlo o snahu ukázat, že se poměry opravdu změnily. Oděv zastupoval všechny změny, kterých bylo dosaženo, a byl jakýmsi viditelným vyvrcholením reforem. Zároveň také odváděl pozornost od ostatních problémů, které revoluce nevyřešila.

2.2 Čádor – oděv revoluce Během Islámské revoluce byl čádor použit jako její symbol. Když černě oděné ženy zaplavily ulice a volaly po změně, bylo vnímání čádoru jako projevu solidarity s revolucí nasnadě. Čádor se stal „vlajkou revoluce“. Čádor viditelně sjednotil dav žen, mohl skrývat různé pohnutky, mohl vyjadřovat sounáležitost, odpor k šáhovu režimu nebo jen poskytoval anonymitu a pocit bezpečí protestujícím ženám. Bylo by ale chybou vnímat čádor pouze jako revoluční „uniformu“. Jednou z hnacích sil revoluce byli obchodníci sílící střední vrstvy. Jejich prestiž je založena na demonstrování hodnot, kterými jsou rodina a tradice (a z ní plynoucí náboženské založení). Díky těmto hodnotám obstojí navzdory měnícím se poměrům. Jejich dcery a ženy byly vychovány k muslimským hodnotám, čádor pro ně byl a je nedílnou součástí jejich každodenního života. V průběhu Revoluce byl čádor, vedle symbolu islámské obrody, užit ve své podstatě také jako štít. V Íránu i v období šáhova režimu si ženy uchovaly „nedotknutelnost“, pro cizího muže je nevhodné neznámou ženu přímo oslovit, natož s ní přijít do fyzického kontaktu. Čádor tuto společenskou distanci ještě zvyšuje. Pro šáhovy gardy bylo obtížné násilně zakročit proti davu žen. Zde považuji za nutné zmínit, že pozdější útoky na evropsky oblečené ženy byly vedeny především ženami a že i nedávný policejní zásah proti badhedžábí byl také v tomto směru korektní, protože zadržení prováděly ženy – dobrovolnice (v doprovodu policistů)nebo podstatně méně často samy policistky. Porušení tohoto společenského pravidla bývá přísně postihováno. Demonstrující ženy sice čádor neuchránil před útoky, ale domnívám se, že nebýt konceptu „nedotknutelnosti“ žen, byly by zásahy proti demonstrantkám ještě brutálnější. 27

Důvodů k ad hoc šikanování „nevhodně“ oblečených žen po Islámské revoluci je více. Jedním z nich bylo, že revoluční „uniforma“ setřela jakékoli třídní rozdíly nebo je setřela alespoň zdánlivě. Ženy, které na uniformní čádor nepřistoupily, tím mimoděk (nebo i záměrně) dávaly najevo poměry, ze kterých pochází, a tím nesolidárnost se zbytkem populace. Za šáha oděv podtrhoval sociální nerovnost, ve které proti sobě stály ženy buržoazie a ženy, pro které proklamovaná rovnost s muži byla pouze teorií. Dalo by se říct, že evropsky oblečené ženy byly po revoluci v podstatě „trestány“ za těžkou sociální situaci, ve které se nacházela většina žen. Byly snadnou obětí pro dav, který hledal viníka. Islamic modesty of women may activate cross-class alliance among the man. (…) Generaly, one of the pillars of populist consensus is to create the fiction of a harmonous and homogenous national community by projecting division and dissent to the „outside“ and by leading nonconformist conationals as dangerous aliens.17 Oděvem se lidé identifikují se skupinou. Zlost, kterou vyvolal šáhův režim, se tak obrátila proti každému, kdo svým oděvem mohl budit zdání loajality s šáhem nebo prozápadním proudem. Tento proud, ač jeho příznivci stáli často také v opozici proti šáhovi, budil pocit ohrožení. Írán se navracel „ke kořenům a tradicím“ a vše, co do tohoto rámce nespadalo, bylo „cizácké“ a tudíž nepřátelské. Na podobné postoje narazíme i ve zcela jiném kulturním okruhu, ve zcela jiné době, následující ukázka se vztahuje k Francouzské revoluci. Téměř celá bezezbytku by se použít téma, kterému se v této stati věnujeme: Na znamení toho, že jednou provždy skončily se starým řádem, se rebelanti chopili módy jako ideologické propagandy nové éry. Příslušnost k osvobozující vlně pokroku vyjadřovali 17

28

Kandiyoti, D. Betone Beijing, Muslim Women and Politics of Participation, 1997

„lidovými“ oděvy a všechny, kdo setrvávali u nádhery a hedvábí označovali za nepřátele revoluce.18 Západní ženy v revoluční rétorice zosobňovaly zlo, zklamaly jako manželky i matky. Rétorika namířená proti těmto ženám byla a často stále je, dosti nevybíravá. Použiji tedy stejných tendenčních slov, která negativní postoje dobře ilustrují. Západní trend teď ohrožoval i íránskou kulturu. Evropsky oděné ženy byly „přenašečky infekce“ západního materialismu. Ochrana žen před neblahými cizími vlivy začala symbolizovat ochranu celé íránské společnosti, bez ochranného „štítu“ zahalení by ženy byly vystavené nebezpečí a skrze ně i celá společnost. V tradičním muslimském chápání je vůle žen slabá na to, aby odolala „lákadlům“ Západu. Šejtán – ďábel v íránském oproti evropskému pojetí není zosobněné zlo, ale má podobu pokušitele. Ženy jsou, stejně jako byly po staletí vnímány v křesťanském světě, slabé bytosti, a tudíž snadným terčem vábení na scestí. A proto bylo nutné proti jakékoli „kontaminaci“ rázně zakročit. Nutno říci některé ženy tento názor přejaly za svůj a velmi aktivně jej prosazovaly. Následující citace z článku Lisy Taraki se vztahuje na islámskou kulturu jako celek, ale navzdory íránským specifikám, domnívám se, se hodí i pro naše téma. Islamist discourse on women is a discourse of resistance.19 Podle tendenčních názorů v ohrožení nebyly jen rodiny těchto evropsky oblečených žen, ale morálka společnosti jako celku protože takto oděné ženy využívají své sexuality k dosažení vlastních cílů, a tím rozrušují celý systém hodnot. Na materiální podstatu hodnot těchto evropsky oblečených žen poukazoval i Chomejní: A woman who copied the European style of dress and make-up commanded more respect and admiration from most other 18

Fukai: Moda dějiny odívání 18., 19. a 20 století, Slovart 2003 Bratislava, Pp136 Taraki , Islam is the solution: Jordanian Islamist and dilemma of the ‘modern woman’, The British Journal of Sociology, Vol. 46, No. 4 (Dec., 1995), pp. 643-661, 1995 19

29

women than those who didn’t. The value system was based on the material.20 „Thus, women who refuse to don the hejab and 'flaunt their naked bodies in the streets' are denounced as 'corrupt, seditious, dangerous and destructive of public honour and chastity.“21 Skrze zábavní průmysl a evropské nebo americké časopisy mohly mnohé Íránky získat dojem, že západní kultura degraduje status ženy na symbol lidské sexuality. Některé ženy, které odsuzují omezování svých práv a svobod, se zároveň staví kriticky k ponížení žen v materialistické konzumní kultuře. Chomejní ve svém projevu k ženskému shromáždění ve městě Qomu, a potom ještě několikrát ve svých projevech, použil tohoto přirovnání pro ženy napodobujících západní kulturu: This is not the role of women; this is the role of a doll.22 Samy ženy nechtějí být vnímány pouze jako sexuální objekty, ale právě nucená asexuální podoba oděvu je na sexuální objekty degraduje. Čádor nepřináší ženám rovnost s muži, ba právě naopak. Zahalení je nutné, protože ženy jsou sexuálními objekty. Povinnost zahalení upírá ženám jejich vlastní rozum a odhad toho co je a co není vhodné.

2.3 Čádor – prostředek k účasti na veřejném životě Neměli bychom čádor vidět pouze jako politickou zbraň, je třeba si uvědomit, že povinnost zahalení usnadnila účast mnohých žen ve veřejných sférách. Před Islámskou revolucí na ulicích menších měst nebyl k vidění 20

Khomeini , The position of women from the viewpoint of imam Khomeini, The Institute for Compilation and Publication of Imam Khomeini’s Works, Teheran 2001 1982/12 21 Afshar, Women, State and Ideology in Iran, 1988 www.wluml.org/english/pubs/rtf/dossiers/dossier3/D3-10-iran.rtf 22 Khomeini, The position of women from the viewpoint of imam Khomeini, The Institute for Compilation and Publication of Imam Khomeini’s Works, Teheran 2001 1979/3/6

30

takový počet žen jako dnes. „Before the revolucion, religious parents would not let their girl even go to school for fear they would be dishonored,“ said Parvaneh Rashidi, a Teheran schoolteachet, „now they have no trouble letting their daughters go anywhere.“23 Čádor a jiné islámské oděvy umožnily ženám z věřících rodin samostatně, bez doprovodu někoho z příbuzných, participovat na veřejném životě, aniž by jejich čest byla vystavena nebezpečí. Čádor se nám může zdát značně omezující, ale na druhou stranu stát nezakazuje ženám zúčastňovat se společenského života, tak jak se děje například v Pákistánu, Jemenu a Saúdské Arábii, kde ani dostatečný oděv ženám nedovoluje participovat na veřejném životě. Do jisté míry toto platí i pro Turecko a Egypt; „Many women use their new attire as a means of mobility rather than seclusion.“24 Tím, že se, třebaže ne legislativně, stal islámský oděv povinností všech žen, se ze společnosti měly vymýtit jakékoliv sexuální podtexty. Čádor vymezoval ženě soukromý prostor a přitom jí umožnil volný pohyb mimo domov. Na jedné straně ji ze společnosti vyděloval, ale zároveň ji do ní integroval a usnadňoval účast ve veřejných sférách. Je třeba říci, že ženy, které dříve využívaly své ženství v evropských oděvech, pokračují ve svých praktikách i v oděvech islámských. Napětí mezi ženou a mužem nebylo čádorem vymýceno, pouze se zaměřilo na jiné části těla. Zahalení poskytlo prostor pro fantazii a provokativní náznaky, jako je „nedopatřením“ rozepnutý knoflíček mantely v oblasti prsou, „náhodné“ rozvázání drdolu následované „nechtěným“ sklouznutím šátku. Čádor neučinil ve společenském kontaktu rovnítko mezi pohlavími, usnadnil však vzájemnou komunikaci. Ženy zůstaly ženami, muži 23

Beeman , Iranian Women’s Situation has Improved under Islamic Republic http://www.brown.edu/Departments/Anthropology/publications/Iranwomen.htm 24 Leila Ahmed Women and Gender in Islam: Historical Roots of a Modern Debate (New Haven. Conn.: Yale Univ. Press);Deniz Kandiyoti, „Gendering the Modern: On Missing Dimensions in the Study of Turkish Modernity,“ in Rethinking the Project of Modernity in Turkey, ed. Sibel Bozdogan and R. Kasaba (St. Louis, Mo.: Whasington Univ. Press)

31

muži.

2.4 Žena jako objekt Důležitost role ženského oděvu může mít kořeny v tom, že v Íránu, podobně jako po staletí v Evropě, byly ženy často „objektem“, který demonstroval status toho, (ke) komu žena patřila. Nebyla to jen kvalita oděvu a šperků, nebo počet žen (více než jednu manželku si mohl dovolit málokdo), ale i způsob zahalení a cudnost ženy reprezentovaly poměry rodiny. Zahalení žen symbolicky demonstrovalo jejich přivlastnění. Závoj dával všem jasně na vědomí, že ta, která jej nosí, patří mezi zakázané. Vnímání ženy jako objektu dlouhou tradici nejen v islámu, ale i v íránské kultuře.25 Jean Dugvignaud tvrdí, že muži zejména v dobách krizí dělají z ženského těla „objekt“, skrz který se upínají k tradicím. Protiřečící se může zdát tvrzení Leily Ahmed, že ženy byly v Íránu po celá staletí posuzovány jako objekty na základě fyzické krásy. Základní rolí žen v íránské kultuře podle ní bylo potěšit muže a krása byla jedním z prostředků. Na veřejném životě se žena mohla podílet pouze skrze muže, jehož pozornost si udržovala skrze svou atraktivitu. Zahalení do čádoru navíc nezakrývalo ženu celou, nechával jí nezakrytý obličej, jemuž ženy mohly věnovat pozornost a péči. Íránské ženy prokázaly vynalézavost, jak zahalení využít ve svůj prospěch, zahalení z nich udělalo tajnosnubné fantazii provokující krásky. Já se však domnívám, že Ahmed roli žen jako objektů touhy příliš přeceňuje, v ší´itském pojetí islámu nalezneme velmi kladný vztah k ženám, jakožto moudrým a bohabojným lidem, vedle členek rodiny Proroka, se úctě těší sestra imáma Rézy Fátima, pochovaná v již zmiňovaném svatém městě Qomu. Uznávanou a respektovanou ženskou rolí je pro Íránce role matky a ochránkyně domova, vnitřního soukromého světa. V rodinném životě jsou ženy aktivní a vlivné, jsou to právě ony, kdo drží příbuzné pohromadě.26 Muži 25

Ahmed, Women and Gender in Islam, New Haven: Yale University Press, 1992 Hegland, Political Roles of Iranian Village Women, MERIP Middle East Report, No. 138, Women and Politics in Middle East (jan.-feb.,1986), 1986 26

32

utvářejí aliance mezi rodinami, ale jsou to ženy, kdo tyto vazby udržuje. O tom, že ženy nebyly pasivní a živě se zajímaly o veřejný život, svědčí i to, jak rychle a organizovaně se byly schopné a ochotné mobilizovat v průběhu Islámské revoluce. To bychom však překročili rámec této práce, více k tomuto tématu nalezneme v článku Political Roles of Iranian Village Women od Mary Elaine Hegland. Ženy podle mě nebyly vnímány muži pouze jako objekty, na druhou stranu tento přístup k nim není neopomenutelný. Pravdou ale je, že péče o tělesnou schránku, která může být důsledkem výše zmíněného, jako je líčení a zdobení těla, má v Íránu dlouhou tradici, která byla posilována ztvárněním na miniaturách a líčením krásy žen v poezii, například v knize Sedm princezen od Nizámího.27 Ovšem je třeba mít na paměti, že péče o zevnějšek není vlastní pouze ženám, také muži si upravují obočí, barví fousy a třeba v počtech plastických operací obličeje mohou směle s dívkami soupeřit. Péče o vzhled patří k íránské kultuře. „Správný“ oděv, kterým se po Revoluci roku 1979 stal čádor a jiné varianty islámského oděvu, je důležitý z mnoha příčin. Krátce po vzniku republiky demonstroval změnu poměrů a návrat k hodnotám islámu. Později oděv představoval udržení těchto hodnot, i za použití násilí, a dával najevo, kdo je u moci. Ženy, které tuto skutečnost svým oděvem nerespektovaly, byly často pokládány za nebezpečné pro mravní a hodnotový systém celé společnosti, západně oblečené ženy vnášely do společnosti napětí. Oděv po revoluci přestal být soukromou záležitostí. Čádor nelze vnímat jen negativně, není jen prostředkem kontroly nad ženami. Značnou částí společnosti byl přijat dobrovolně, věřícím ženám a ženám z tradičně založených rodin nebo oblastí umožnil bez doprovodu opustit domovy a podílet se na veřejném životě. Oděv hraje v Íránu důležitou roli, vzhled reprezentuje každého jedince, svým oděvem můžeme dát najevo nebo skrýt své názory. Je využíván jako nástroj změny a zároveň demonstruje její završení. Oděv vymezuje 27

Nizámí, Sedm princezen, Melantrich Praha 1952

33

intimní prostor. Dává ženám soukromí uprostřed rušné ulice. Čádor ženy ze společnosti vyčleňuje, ale zároveň jim umožňuje na společenském životě participovat. Některé ženy vnímají čádor jako oděv, který je osvobozuje z diktátu módy, který jim umožňuje být hodnoceny ne podle svého vzhledu, ale podle svých dovedností a schopností. Pomocí čádoru se pokoušejí vymanit z role objektu, avšak čádor je s rolí ženy velmi spojen, všichni vědí, že se pod ním skrývá žena, čádor pak nemůže zcela plnit desexualizační funkci. V Íránu je podoba oděvu kontrolována státem, tento fakt ubírá čádoru na jeho potenciálu. V očích některých žen je tím degradován jen na jeden z vhodných oděvů. 3. Vliv politických změn na vývoj oděvu V této části se zaměříme na zásahy do podoby oděvu ze strany státu. Írán je teokratický stát, v jeho čele stojí představitelé íránského šíitského islámu, Isná´ašarí´i, mulové. Íránské zákony vycházejí z šarí´i. Islámský stát nesmí tvořit zákony, smí jen tradovaný šar´ vykládat v duchu požadavků doby.28 Proto, ani pokud jde o ošacení žen, není výklad zákonu jednoznačný, vyžaduje po ženách pouze cudnost, co však je za tuto cudnost považováno, není specifikováno a tak se můžeme setkat s jeho různými výklady. Roku 1981, byl k ústavě Íránské islámské republiky připojen dodatek, který dává duchovenstvu značné pravomoci při výkladu islámského práva. V tomto dodatku stojí, že soudní rozhodnutí mohou být založena i na fetvách, právních dobrozdáních, vydaných klérem. Fetvy se mohou týkat všech stránek lidského života, oděv z toho nevyjímaje. Ve své podstatě získalo duchovenstvo právo výkladu toho, co je správné. Nepřekvapí tedy, že správné podle většiny z nich bylo pouze to „islámské“, v ženském oděvu se tím správným stala cudně zahalená žena, ve volných splývavých šatech nepříliš výrazných barev.

28

Kropáček, Duchovní cesty islámu, Vyšehrad Praha 2003

34

Pro íránskou vládnoucí vrstvu je nutné zachoval systému zdání legality. Íránská islámská republika je postavena na přihlášení se k islámu a s tím související přijetí šarí´i, islámského práva. Podle Gandžiho je v současnosti je situace taková, že zůstává málo sfér, které by tuto skutečnost demonstrovaly. I já sama jsem se přesvědčila, během mého pobytu, že se návštěvníci mešity, kdykoli jsme ji navštívili (pátek nevyjímaje) dali snadno spočítat. Ani azán, volání k modlitbě, tak typický pro islámské země, v íránských městech neuslyšíte. Tedy pokud se nenacházíte přímo u nějaké státní instituce. Absence azánu, nízká účast na modlitbách právě nesvědčí o náboženském založení obyvatel Íránu. Dalším příkladem je, Že ani bankovní systém v Íránu není v souladu s šarí´ou. Ta zakazuje lichvu, ale peněžní ústavy v Íránu běžně s úroky pracují, často vyššími než jsou úroky v kapitalistických zemích. A takových skutečností je celá řada, které přímo popírají islámskost státního zřízení Íránské Islámské Republiky. Poslední co dokazuje islámskost systému je právě zahalení žen. The Islamic Republic’s regime makes women wear the hijab by force so that, one, the country is considered Islamic and, two, there can be a justification for continued rule by the vali-ye faqih (supreme Islamic jurist).29 Pozornost věnovaná ženskému oděvu pod tímto úhlem pohledu nabývá více politických rozměrů. Je nejen nástrojem sociální kontroly, ale také prostředkem k udržení moci. Před volbami role ženského oděvu se ještě zesílí. Zastánci tvrdé islámské linie vedou kampaň namířenou proti badhedžábí a využívají všechny prostředky, mimo jiné i policii. Dávají tím najevo moc, kterou disponují. Ukazují, že povinnosti, které plynou z jejich funkcí, zastávají svědomitě a že se snaží íránskou spolčenost uchránit před mravním pokleskem. Stejnou metodu, ale obrácenou na ruby, použil ve volbách roku 2005 Rafsandžaní. Jako agitátorky pro svou kampaň si najal badhedžábí.

29

Ganji A.Notes on the Repression of Women in Iran,ISIMReview, Vol. 20, 2007 pp34

35

Ženský oděv je součástí politických strategií. Politikové se k němu vyjadřují a ovlivňují jeho podobu. Oděv se proměňoval v závislosti na měnících se sociopolitických podmínkách. Krátce po revoluci byly ženy ve výběru svého oděvu značně omezeny. Od Islámské revoluce ale uplynulo již téměř třicet let, za tu dobu se šatník Íránek částečně změnil a vytříbil se typický íránský styl, pro který je typické již zmíněné balancování na hraně mezi dovoleným a zakázaným. Odráží se v něm rebelantství proti vládnoucímu režimu.

3.1 Osmdesátá léta Protišáhovské povstání, které bylo později pojmenované Islámská revoluce, kompletně změnilo veřejný život. Oděv, jako jeho neviditelnější a nejsnáze změnitelná část, se nevyhnul zájmu nových politických vůdců. Mezi první vyhlášení týkající se oděvu patří projev ze dne 7. března 1979, kdy ájatolláh Chomejní vystoupil před tisíci účastníky shromáždění v městu Qomu. Ve svém projevu zdůraznil, že ženy nesmí být vyloučeny z trhu práce, ale do svých zaměstnání jsou povinny chodit řádně (tj. islámsky) oblečené.30 Druhého dne se konaly oslavy mezinárodního Dne žen, zpráva o Chomejního vyhlášení povinnosti zahalení v zaměstnání dav shromážděných žen pobouřila a oslavy se změnily v demonstraci proti tomuto rozhodnutí. Protestující studentky opustily půdu teheránské university a jedna jejich část se vydala k úřadu premiéra Bázargána a druhá k ministerstvu spravedlnosti. V ulicích se k nim přidávali další demonstrantky a demonstranti, takže jen před domem premiéra museli pásdáráni (Pásdárán-e Enqeláb-e Eslámí – útvar Íránské revoluční gardy) rozhánět shromáždění čítající asi 15 000 lidí, během kterého utrpělo mnoho žen poranění. Mimo to byly protestující ženy fyzicky napadány také sympatizanty zahalení. Následující dny se v hlavním městě probíhaly další demonstrace, které kritizovaly povinnost zahalovat ženy pod šátky. K potlačení nepokojů byli povoláni pásdáráni za pomoci dobrovolnických sborů basídžů (nírúj-e moqávmat-e basídž – síla mobilizace odporu). Hned 10. března se pokusil 30

Missaghi, Right to choose, 2000 http://www.iranian.com/History/2000/March/Women/index.html

36

premiér Bázargán uklidnit situaci prohlášením, že Chomejního výrok byl chybně interpretován a že islámský oděv není povinný. Přes toto prohlášení byl nadále stovkám žen znemožněn přístup do zaměstnání, pokud nebyly náležitě oblečeny. Mnohé byly dokonce na základě nedostatečnosti zahalení propuštěny. Protesty proti povinnosti zahalení nebyly jen ženskou záležitostí, jak byly předkládány evropskými novináři. Hedžáb symbolizoval nový řád – šarí´u, nelze proto za cíle demonstrací považovat pouze zrušení povinnosti zahalení, ale je třeba jej nahlédnout v plné šíři jeho významů. Hedžáb byl jen zástupným problémem, především byly tyto demonstrace protišarí´atské, pod tímto zorným úhlem není tedy překvapující četná účast mužů. V brzké době v řadách demonstrantek začaly přibývat i ženy v čádorech a hedžábech, které, ač samy šarí´atské zákony dodržovaly, protestovaly proti nesvobodě a brutálnímu způsobu, kterým se vláda vypořádala s demonstranty. Boj proti hedžábu se stal bojem proti rostoucí despocii. Transparenty hlásaly vedle hesel týkajících se zahalení „svoboda si neklade podmínky“, „pryč s diktátorstvím“ a „svobodu a rovnost“. Když začaly demonstrace proti zahalování, většina ženských organizací k nim zaujala odmítavý postoj a demonstrant (k)y oficiálně nepodpořila. Tento zdánlivě nepochopitelný důvod se ukázal být pragmatickým krokem. Po úspěšném završení Revoluce, kdy ženské pomoci nebyli již třeba, byla otázka ženských práv odsunuta do pozadí. Aktivistky ženských hnutí se obávaly, že by se mohlo stát, že ženy budou vyzvány, aby se opět vrátily k osvědčeným rolím matek a manželek a příležitost na změnu postavení žen bude nenávratně ztracena. Proto bylo nutné, aby hnutí zůstalo jednotné a silné, neoslabené ani roztříštěním mezi zastánkyně a oponentky zahalení, ani opozicí proti novému režimu, když pod rouškou (doslovně i obrazně) nového státního zřízení mohly požadovat zásadní změny ve svém postavení. Přijetím zahalení vyhověly společenské náladě a tím si usnadnily cestu k participaci ve veřejných sférách. Tábor stoupenců šari´i a důsledného dodržování islámské cudnosti, 37

označoval protestující za „agenty SAVAKu“, „Americké kolaboranty“ a „rozvratníky morálky“. Nezahalené ženy pak za „prostitutky“, „Páhlavího děvky“ a podobně. Na proti-demonstracích zaznívaly požadavky tvrdého zásahu proti porušování zákona (nedostatečného zahalení). Ti, kdož s islámským zahalením nesouhlasili, byli označováni za úhlavní nepřátele mladého státu. Proti-demonstranti tvrdili, a v tom se nemýlili, že hlavním důvodem k demonstracím není hedžáb. Hlavní důvody spatřovali ve snaze zmařit úspěch Revoluce. Tvrdili, že ženy jsou využívány v proamerickém spiknutí. Povinností Íránského lidu je tomu učinit přítrž a ochránit republiku. „Disciplinary forces, you should implement the law. And we support you!“ Hijab is a necessity for our religion. Those who deny it are our enemy.“31 Rétorika někt zahalení erých duchovních tyto názory podporovala. Montezzá Motahharí zdůraznil potřebu hedžábu slovy: The disgraceful lack of the hijab in Iran before the revolution …is a product of the corrupt Western capitalist societies. It is one of the results of the worship of money and the pursuance of sexual fulfilment that is prevalent amongst western capitalists.“32 Vládou použitá síla při potlačení výše zmíněných demonstrací dávala všem svým oponentům najevo, kdo v zemi skutečně vládne. V rozhovoru s Orianou Fallaci, který se konal 12. září 1979, projevil ájatolláh Chomejní velikou víru v islámské cítění íránského lidu. Na otázku, zda je nezbytné, aby ženy, které se mimo jiné také aktivně podílely na revoluci, byly ukryté podle starého zvyku pod čádorem. 31

Tisdall, A dress-coded message, 2007 http://commentisfree.guardian.co.uk/simon_tisdall/2007/04/dress_code.html Marshall, Iranian Revolution Turned Against Women Who Supported It, The McGill Daily McGill University http://www.peak.sfu.ca/the-peak/95-2/issue5/iran.html 32

38

Odpověděl: If we tell the people to come out and demonstrate their approval for Islamic dress, whether the chador or some other form, out of our population of 35 million, 33 million would come out. What right do you have to stop them? What kind of dictatorship is this you want to impose on the women? Secondly, we do not say a woman has to wear a specific type of dress, particulary in cases of women your age (addressing Oriana Fallaci, 50 years old journalist) there are no specifications. We are concerned mainly with the younger women who when they make up and dress up draw hordes of young men after them. It is these women we are stopping.33 Přesto necelý rok na to, v červenci 1980, vyhlásil ájatolláh Chomejní enqeláb-e edarí, administrativní revoluci, která od žen (každého věku) vyžadovala nošení hedžábu v kancelářích všech státních úřadů. Zároveň s tím požádal prezident Baní Sadr ženy, aby vyhověly požadavku boje proti západní konzumní kultuře34, a demonstrovaly loajalitu svým oděním. „Khomeini regime in Iran signated out westernaized elite women as most dangerous bearers of moral decay“

35

Tyto kroky a prohlášení o potřebě hedžábu a o nebezpečí šíření morálního úpadku skrze ženy, které nenosí oděvy západního typu, ve své podstatě legalizovalo pokračující násilí na ženách, jež se neztotožnily s názory představitelů státu ohledně oděvu a které výzvy k zahalení neuposlechly. Tyto ženy se stávaly terči nejen nadávek a vulgarismů, ale i kamenů. Vystavovaly se nebezpečí fyzických útoků, jako je bití a tahání za 33

Khomeini, The position of women from the viewpoint of imam Khomeini, The Institute for Compilation and Publication of Imam Khomeini’s Works, Teheran 200128-12-79 34 Gheytamchi, Chronology of Events Regarding Women in Iran since the Revolution of 1979, 2001 http://findarticles.com/p/articles/mi_m2267/is_2_67/ai_63787338 35 Taraki, Islam is the solution: Jordanian Islamist and dilemma of the ‘modern woman’, The British Journal of Sociology, Vol. 46, No. 4 (Dec., 1995), pp. 643-661, 1995

39

vlasy. Útočníky byly považovány za podřadné zkažené bytosti, které si nezaslouží úctu, jako by nebyly lidmi. Za neuposlechnutí nebyla považována pouze absence hedžábu či nevhodná výrazná barva šatů (byť splňovaly požadované zahalení), ale třeba i jakákoli forma líčení a nošení šperků. Některé ženy, zapálené pro Islámskou revoluci a její „vlajku“ – černý čádor, se samy rekrutovaly jako ochránkyně veřejné mravnosti – basídžky. Tyto ženy zastavovaly oděvní „hříšnice“ na ulicích a nenechaly je pokračovat v cestě, dokud se neupravily nebo dokud je nepředaly policii. Přitom jim hrubě strhávaly šperky a snažily se smýt líčidla a slovně je zastrašovaly. Přestože ájatolláh Chomejní v roce 1978 pro tisk vyjádřil názor, že není nutné, aby ženy nosily pouze čádor a že si ženy mohou zvolit jakýkoliv oděv, pokud jim skýtá dostatečné zahalení a pokud nosí hedžáb,36 se jediným oděvem vhodným k nošení na veřejnosti se stal právě čádor, tmavých barev, černé, hnědé a námořnické modré. Zahalení mimo domov muselo být důsledné. V roce 1983 byl přijat Zákon o islámských trestech, podle kterého měla být žena, která vyjde na veřejnost nedbale zahalená, potrestána 74 ranami bičem. Aby bylo dohlédnuto na dodržování správného zahalení, do té doby bylo trestání nevhodně oblečených žen vlastní iniciativou jednotlivců, byla několik měsíců na to zřízena speciální hlídka, která v ulicích měst vykonávala tuto službu. Íránsko-irácká válka (1980–88) vedla v nárůstu radikalizace bezpečnostních složek. Kromě otevřené války s Irákem mohlo hrozit nebezpečí i zevnitř státu a to vedlo k omezení svobod. Koncept defá-je moqaddas – svaté obrany legitimizoval rostoucí radikalizaci a brutální metody i ve věcech vnitřní bezpečnosti. Válka také dala moc některým extrémním frakcím, které se podílely na kontrole společnosti. Poměry se přiostřily ve všech sférách života, oděv nevyjímaje. 36

Khomeini, The position of women from the viewpoint of imam Khomeini, The Institute for Compilation and Publication of Imam Khomeini’s Works, Teheran 200128/12

40

3.2 Cesta k reformám Od počátku devadesátých let můžeme sledovat velmi pozvolné uvolňování poměrů. Během války žili lidé ve stálém strachu nejen kvůli válce samotné, strach nahánějící bylo především to, jakým způsobem zacházela vládnoucí skupina se svými oponenty. Teprve na začátku devadesátých let došlo znovu k několika demonstracím proti povinnému zahalení, které byly však za pomoci pásdáránů rozehnány. Organizátorky a některé účastnice byly zatčeny, část z nich i uvězněna. Roku 1993 bylo zadrženo a potrestáno přes 100 000 osob pro nedodržení islámského oděvu, počet trestů byl natolik vysoký, že prezident Alí Akbar Hašemí Rafsandžání v televizním vysílání v červnu 1993 kritizoval kampaň „ochránců idejí revoluce“. Tři roky po té byla basídži napadena i jeho dcera, Fáeze Hašemí. Důvodem k jejímu napadení bylo, že jela v džínových kalhotách (ačkoli ostatní oblečení splňovalo požadavky povinného zahalení) městem na kole. Fáeze Hašemí byla o několik měsíců později zvolena poslankyní v madžlesu (parlamentu), ironické je, že právě ono napadení basídži jí přineslo kromě sympatií voliček i jejich hlasy, a tak toho roku získala největší počet hlasů ze všech kandidátů. Ve svém úřadu pak začala podporovat sportovní aktivity žen (Fáeze Hášemí byla prezidentka Rady zemí islámské sportovní solidarity, vice prezidentka Íránského národního olympijského výboru a členka Rady islámské republiky pro ženské sporty) a s tím související rozvoj sportovního oděvu, který by nejen splňoval požadavky zahalení, ale zároveň ani nebránil dobrým sportovním výkonům. V listopadu roku 1996 byla do Londýna vyslána mise, jejímž cílem bylo Západu lépe představit Írán a jeho hodnoty. Jednou vyslankyní byla také dcera prezidenta Rafsandžáního. Během svého pobytu upozornila také na to, že všeobecně platné nošení skromného oděvu v její vlasti snížil počet napadených a znásilněných žen.37 Totalita režimu snížila kriminalitu jako celek a lze také namítnout, že k poklesu počtu přepadení mohly vést i 37

41

Mayer A., E., Aberrant Islams and Errat Daughters, 1997

tvrdé šarí’atské tresty za znásilnění, ale nejsou to jen tato fakta, která snížila počet ženských objetí. Výše trestu pachatele od spáchání trestního činu neodradí, naopak leckdy. Role čádoru, tedy není zanedbatelná, čádor dodává ženám vážnost a respekt a tím ženy chrání. Její oděv musel splňovat všechny požadavky na cudné zahalení, a přesto se Londýnské veřejnosti představila jako elegantní krásná žena.

3.3 Reformní období K větším změnám v oděvu došlo během funkčního období prezidenta Sajída Muhammada Chátamího, který si v předvolebním boji svými reformními názory získal velikou podporu především mezi voličkami. Od jeho zvolení do funkce prezidenta roku 1997 do roku 2005 (Chátamí byl znovu zvolen v roce 2001) se uvolňovala společenská pravidla. V roce 1997 došlo ke změně zákona, článek 638, týkající se zločinů proti veřejné morálce, říká: „Ženy, které vyjdou na veřejnost bez šarí’atského zahalení budou odsouzeny k 10 dnům až 2 měsícům vězení, nebo k zaplacení pokuty 50 až 500 tisíc rijálů.“38 Čímž došlo ke zmírnění trestů nedostatečného oděvu. Vězení a pokuta představují trest podstatně mírnější, než trest sedmdesáti čtyř ran bičem, který změně zákonu předcházel. Ženy pozvolna začaly experimentovat s přidáváním barev a zkracováním a zužováním oděvu. Používání líčidel zašilo svou obrodu, vedle společenských důvodů k tomu přispělo přijetí vyhlášky v roce 1999, která otevřela íránský kosmetický trh pro import. Ženy začaly používat líčidla i mimo soukromou sféru. Po roce 2001 přišly „do módy“ plastické operace, častý fenomén nejen mezi ženami. Prezident Chátamí byl za svou laxnost ohledně dodržování muslimského oděvu častokrát kritizovaný zastánci „tvrdé“ islámské linie. V reakci na 38

Arshadi, Islamic Republic of Iran and Penal Codes, http://www.iran-bulletin.org/political_islam/punishmnt.html

42

kritiky přednesl názor, že vláda ani policie by neměly být zatahovány do sporů mezi zastánci přísného islámského zahalení a stoupenci nových oděvních trendů. „Jedním dechem“ s tím však označil chování a odívání mladých za jak nemravné tak neomluvitelné39. V podstatě odsuzoval nově bující trend, ale zároveň odmítl proti němu cokoli podniknout. O tom, jak trend zkrášlování, zkracování a zužování oděvu ve městech sílil, svědčí to, že v roce 2004 v novinách proběhla výzva policejního prezidenta Mohammeda Báqra Qalíbafí, ve které žádal ženy, aby se neoblékaly „jako modelky“, protože tím snižují svojí důstojnost. Dále pro agenturu IRNA dodal, že tato „úchylka“ nemůže být řešena obyčejným policejním zásahem. Police pod jeho vedením podnikla v Teheránu sérii zadržování nedostatečně oděných žen. Výsledek, který se záhy dostavil, byl zcela opačný, než Qalíbafa předpokládal. Mnoho žen, které byly do té doby umírněné a nosily dostatečně cudné šaty, natolik rozzuřil postup policie, že vyšly do ulic oděné stejně jako ony „modelky“. Tento postup vysvětlovala Parisa v diskusním klubu na serveru iranmania40 : „Když takto chodí oblečená malá část žen, může je policie zadržet a potrestat, bude-li tak oblečená každá pátá žena, co budou moct dělat? Pozatýkají celý severní Teherán?“41 Přes všechny výroky o „nekompromisním“ potrestání „všech“ nevhodně oblečených žen, se policejní zásah ukázal být velmi mírným. Zastavovány byly převážně ty nejodvážněji oblečené mladé ženy, v capri kalhotách, těsných mantelách a s šátky halícími sotva drdoly. „Some women appear in the streets half a millimetre from breaking the Islamic dress code,"42 U některých zadržených žen by výše uvedená slova Ahmada Chátamího byla více než eufemistická, protože u nich hranice cudného islámského 39

http://www.badjens.com/newsclips.html

40

http://www.iranmania.com/chat/women_chating_page=2 41 V severní Teherán je rezidentní čtvrť bohatých Teheránců 42 http://www.despardes.com/Fashion/news/jul04/iran-what-women-can-wear-jul12.html

43

oděvu byly již dávno překročeny. Podle mluvčího ministerstva spravedlnosti není žádný rozdíl mezi badhedžábí, ženou, která je špatně zahalená, a ženou, která nemá hedžáb vůbec. Zákrok policie proti takovým ženám považuje tudíž správný.43 I ostatní vládní činitelé se pustili proti tomuto nebezpečnému trendu do boje. Zahra Shoja’í, poradkyně prezidenta Chátamího pro ženské záležitosti, označila ve svých projevech čádor za "nejhonosnější národní oděv Íránek,"44 který by ženy měly nosit s hrdostí. Televize začala vysílat diskuse věnované tématu odívání, rozhovorů se účastnili jak představitelé duchovenstva, tak specialisté na módu i někteří z „lidu“. Všichni, pochopitelně (televize je státní), svorně hájili přísné pojetí zahalení, i když již ve volnější formě, než byla ta z osmdesátých let. Prezentovaná představa „správného“ oděvu měla podobu volných dlouhých kalhot nebo sukně doplněné po kolena dlouhou mantelou a větším rúsarí – šátkem, halícím vlasy i krk. Diskutována byla i barevná škála, jako žádoucí se ukázaly decentní tlumené barvy. Ájatolláh Sajjíd Alí Chameneí se pokusil řešit vzniklou situaci kreativně. Protože měl pochopení pro to, že dívky chtějí změnu odívání, vyzval skupinu studentek z Hamedánu, aby navrhly sérii módních oděvů, pro kterou by čerpaly z dlouhé textilní tradice své vlasti. Inspiraci jim nabízely jak historické prameny, tak oděvy etnických skupin žijících na území Íránu, jejich motivy a střihy měly použít v nových kontextech a neotřelých kombinacích. Cílem bylo dát vzniku čistě íránského národního oděvního stylu. Tuto snahu nelze nazvat revitalizací, nedošlo k přerušení této oděvní tradice, vždy byla živá v íránském oděvu, nebo alespoň jeho částech. "Of course, I do not say that the design of this outfit must return to 500 years ago, not at all," Ayatollah Khamenei 43

http://www.mehrangizkar.net/english/archives/000034.php Hughes, Women in Iran – A look at President Khatami’s first year in office, 1998 http://www.uri.edu/artsci/wms/hughes/khatami.htm 44

44

told students in Hamedan Province, adding that it was "fine" to "change your hairstyle, to wear a different outfit, and change the way you are walking… But do it yourself, and do not follow (European and American trends)."45 O uvolňující se náladě v odívání svědčí i to, že v roce 2000 proběhla parlamentem diskuse, zda jeho členky jsou povinny nosit čádor, nebo zda je i jiný islámský oděv dostatečný. V srpnu roku 2004 přednesli konzervativci své návrhy “národního” kostýmu a návrh zákona o reformě národního odívání. Výhody “národního” oděvu měly být i ekonomického směru, podpořila by se tím domácí výroba a snížil dovoz oděvů. Národní oděv by také potřel rozdíly mezi sociálními třídami, Írán by se tím odpoutal od kopírování Západu a dal by tím najevo svou morální převahu nad ním. Předkládaný návrh zákona nebyl schválen a byl vrácen k přepracování. Ještě téhož roku se každoroční oslavy dne studentů změnily v demonstraci proti teokracii a jejímu vnějšímu projevu – povinnému zahalení. Studenti vyšli do ulic s transparenty, které označovaly čádor za vězení pro ženy a hlásaly: “pryč s šátky a teokracií”. Protestující studenti tím chtěli dát najevo své rozčarovaní nad tím, že Chátamího reformy nebyly tak zásadní, jak před volbami sliboval. Blížící se prezidentské volby, které se konaly v roce 2005, přinesly další vlnu uvolnění i ve stylu odívání. Například bývalý prezident Rafsandžaní, jehož voličská základna je tvořena vyšší vrstvou, pro svou kampaň použil “badhedžábí”, ženy na hranici porušení islámského oděvu. Agitaci pro něj vedly mladé ženy v těsných mantelách a průhledných šátcích s výrazným make-upem. Oblečení agitátorek mělo voliče ujistit, že plánované reformy nebudou jen pouhým slovem. Jedna z agitujících dívek, dvaadvacetiletá Tahere, svěřila na diskusním serveru své pochybnosti o celé kampani, “já to dělám pro peníze, Rafsandžaní je (jako bývalý prezident) zodpovědný za tuto situaci, tak proč by pravidla odívání měnil?“. S nástupem Mahmúda Ahmedínežáda reformní politika skončila.

45

Peterson , Covered head to toe in silk and color, 2005, http://www.csmonitor.com/2005/0413/p12s02-wome.html

45

4. Současná situace V nedávné době opět do českých médií prorazily zprávy o oděvu íránských žen. Všechny se točily kolem policejních zátahů na nevhodně oblečené dívky. Jeden ze zátahů Teheránské policie proti badhedžábí se udál loni (2007) v dubnu. Byl poměrně nečekaný. Ženy si již navykly na uvolněné společenské standarty ohledně oděvu. I méně odvážné si trochu zkrátily své mantely a začaly chodit v letních sandálech naboso. S komplikacemi se tedy setkaly i dívky, které se oblékají celkem střídmě, při kontrolách byla pečlivě zkoumána délka nohavic a rukávů. Mladá generace zastává k zahalování různé postoje, pro některé je čádor neodmyslitelnou součástí každodenního oděvu, pro jiné je obtížnou nutností. Ačkoli se názory různí, mají leccos společného. Celou Íránskou společnost spojuje princip vnitřního (bāten) a vnějšího (zāher), nejsou to jen státem daná pravidla, které vytváří tak velké rozdíly mezi oděvem domácím a veřejným. Volba oděvu, ať již islámského, nebo méně islámského, dává ženám pocit kontroly nad situací. Dalším jednotícím rysem je fakt, že všichni lidé mladší třiceti let byli vychováni v duchu islámské republiky a povinnost zahalení pro ně byla a pro mnohé je žitou realitou, v praxi se s odlišným pojetím oděvních tabu většina mladých nesetkala. Jak se jednotlivé názory dívek a mladých žen liší rozebereme podrobněji v následující části této kapitoly. V poslední kapitole se budeme věnovat módě, která byla schválena jako vhodná. Vláda se snaží podpořit návrháře, kteří nehledají inspiraci v západních trendech, ale kteří navrhují v souladu s prosazovanými oděvními pravidly. Cílem není poskytnout alternativu v odívání, ale také podpořit vlastní textilní průmysl. Je třeba říci, že někteří návrháři se neztotožňují s kontrolou oděvu, ale přesto jejich návrhy splňují požadavky vládnoucí vrstvy.

4.1 Zásahy policie proti badhedžábí Téměř každý rok, po tom co se oteplí a teploty přesáhnou třiceti

46

stupňů, podniká policie kontroly odívání. V uplynulých letech tyto kontroly byly velmi mírné, v podstatě policisté ženy upozorňovali na nedostatečnost zahalení, ale většinou z toho nevyvozovali žádné důsledky. Dubnový zásah policie překvapil nejen svým rozsahem, ale také přísností. Byl zaměřen především proti ženám, ale tentokrát mu neunikli ani, převážně mladí, muži. Ti se většinou provinili tím, že měli oblečená trička s krátkými rukávy nebo měli módní účesy. I oni se museli zpovídat ze svého nemuslimského chování. Mnoho mužů a žen bylo na ulicích zastaveno a konfrontováno s policií. Většinou se tato setkání obešla bez zatýkání a „oděvní zločinci“ odcházeli jen s napomenutím. Evidence o nich a jejich přečinech byla pečlivě archivována a při případné recidivě se přikročí k přísným trestům. Policie se pokusila o celkový bojkot badhedžábí, pod pohrůžkou pokut vyzvala taxikáře a majitelé kaváren, aby neposkytovali služby ženám, které nebudou řádně oblečené. Také obchody, které nevhodné oblečení prodávaly a neodstranily jej z výloh, byly soudně zavřeny. Aby ochránili veřejnou morálku, napomínali policisté necudně oblečené ženy na rušných ulicích a náměstích, vedle toho probíhaly kontroly správného oděvu i v metru a na silnicích. Tresty byly za porušení oděvních pravidel odstupňované. Pokud prohřešek nebyl až tak závažný a dal se napravit na místě například tím, že si ženy upravily šátek nebo smyly make-up, bylo jim dovoleno pokračovat bez dalších komplikací. Byly-li prohřešky vážnějšího rázu nebo se ženy zdráhaly vyplnit výzvy policistů, aby se pořádně zahalily, byly legitimovány a dostaly napomenutí, při kterém musely písemně stvrdit dokument, ve kterém se zavazovaly slibem, že se prohřešek nebude opakovat. Pokud zadržená osoba tento dokument nepodepsala, nadále kladla odpor nebo se odmítala legitimovat, byla odvezena na stanici, kde byla pořízena fotodokumentace spáchaného trestného činu a na základě ní musela být zaplacena pokuta. Podle tiskového mluvčího Teheránské policie Mehdího Ahmadího, bylo během prvního dne dubnového zátahu zadrženo pouze 117 žen, a dalších 1347 bylo napomenuto, všechny tyto postihy byly uděleny za nevhodné odívání na 47

veřejnosti. Terčem policejního zásahu byli především mladí lidé, leč mezi napomenutými se objevily i ženy ve věku kolem padesáti let, což svědčí o důkladnosti kontrol oděvu. Tresty postihu při tomto zásahu byly nižší, ale zato napomenutí bylo udíleno i za drobné detaily oděvu. Podle rádia Fardá (rádio Svobodná Evropa) v průběhu následujících deseti dní dostalo policejní varování za nevhodný oděv na 10 000 žen. To, že policie napomínala ženy v capri kalhotách a oblečených do pouze po okraj hýždí sahajících mantelách a že nabádá ženy, aby si řádně upravily pokrývku hlavy, by nebylo nic neobvyklého. Ale tento rok se objevily i případy, kdy byly napomenuty ženy, přestože měly dostatečně dlouhou jak mantelu tak i kalhoty. Důvod k tomu zavdaly krátké sportovní ponožky, které končí těsně pod kotníkem. Ofina, která se za poslední tři roky poměrně rozšířila, a výrazné sluneční brýle byly také zahrnuty mezi oděvní prohřešky. Bezdůvodné mnohým ženám připadaly výtky proti mantelám bez rukávu, pod kterými však byla blůza, která dlouhé rukávy měla. Osmadvacetiletá Názíne, která nikdy neměla problémy s policií a podle svých slov se vždy oblékala spíše střízlivěji, byla také policií zastavena. Pokárali ji za velké moderní sluneční brýle a za výrazné líčení, jak policistka nazvala její oční linky. Co ji však šokovalo nejvíc, bylo to, že ji policistka požádala, aby se posadila, protože chtěla vědět, kam budou kalhoty sahat v této pozici. Názíne sice nebyla pokutovaná, ale byla nucená podepsat dokument, ve kterém se zavazovala, že upozornění akceptovala a více se nedopustí podobného přestupku, potom teprve byla propuštěna. Mezi další přečiny, na které se policie při dubnovém zátahu zaměřila, patřila např. hlasitá hudba, neobvyklé účesy a chození na veřejnosti v doprovodu psa, který je částí současného íránského kléru považován za nečisté zvíře. Předseda nejvyššího soudu ájatolláh Mahmúd Hašemí Šahrúdí dopředu varoval a vyzýval policejní složky k mírnosti: „Hauling women and young

48

people to the police station will have no result except social harm.“46 Přesto se na Youtube.com objevilo několik videí, kde ženy byly napadeny basídžkami a brutálně nuceny k nástupu do policejního vozu. Takovéto násilné chování ze strany basídžek a policie bylo však podle názoru dívek z diskuze spíše výjimkou. K mé narážce na video podotkla jedna z nich: „agresivní nejsou jen ženy, co provádějí kontrolu.“ Většinou zůstalo pouze u slovních střetů. Zadržení a napomínání nedostatečně oblečených žen prováděly pouze ženy, policistky, nebo basídžky v doprovodu policistů. Alespoň v tomto ohledu probíhal zásah korektně.

4.2 Názory mladých městských žen Postoje mladé generace k islámskému oděvu a povinnosti zahalení nejsou jednotné. To co sjednocuje tuto skupinu, je fakt, že byli vychováni v duchu islámských hodnot, že se prakticky nesetkali během svého života s jinou alternativou, se kterou měla zkušenost generace jejich rodičů, kteří zažili poměry před Islámskou revolucí. Jak prohlásil v rozhovoru pro rádio Fardá sociolog Sajíd Pajvandí: “Všichni mladí lidé, kteří vyrostli v Íránu, a jsou mladší 35 let, byly vychováni vzdělávacím systémem, který pod nátlakem propagoval Islámskou kulturu a hodnoty,"47 Skutečnost, že hodnoty byly současné mladé generaci vnucovány, může být důvodem, proč se nyní tato generace neztotožňuje s hodnotami, které hrály tak důležitou roli v průběhu Islámské revoluce. Neopomenutelná část dívek je věřící a proto nosí čádor, přesto nejsou schopné pochopit, proč stát zasahuje do tak osobních věcí, jako je oděv. Třiadvacetiletá čádorí Farah, k tomuto tématu řekla: “sama jsem se rozhodla nosit čádor, nikdo mě k tomu nenutil, ale vláda nemůže mít právo prosazovat svou vůli v něčem tak osobním, jako je oděv, je to jako by lidem přikazovali, co mají jíst.” 46

Hiro, Dress code rebels, 2007 http://commentisfree.guardian.co.uk/dilip_hiro/2007/04/dress_code_rebels.html Esfandiari, Iran: Police Forcibly Disperse Women’s Rights Protest In Tehran, 2006, http://www.rferl.org/featuresarticle/2006/06/b80b8cee-f7b7-44f3-8822-84c508c1e24e.html 47

49

„S oděvem je to jako s modlitbou,“ domnívá se Mardžan „vynucená modlitba není modlitba a nedělá člověka muslima, stejně tak oděv nezmění to co je pod ním, je tedy zbytečné někomu nutit jeho podobu. To, že musíme nosit šátky, z nás nedělá muslimskou společnost.“ Většina žen a dívek narozených až po Islámské revoluci se shoduje v názoru, že by lidé měli mít právo si vybrat, jestli se chtějí veřejně svým oděvem k islámu přihlásit, nebo ne. Oděv patří do sféry lidského života, kterou těžko lze zcela kontrolovat, je to něco, co musí být přijato dobrovolně, když oděv jakožto viditelný rys lze snadno potírat. Těžko ovlivnitelný je způsob kontroly nošení oděvu; oděv formálně může splňovat požadavky, ale forma, jakou je nošen, zůstává stále individuální. “Občas, když si v předsíni uvazuji šátek, tak si připadám jako pokrytec,“ svěřila mi své pocity Mardžan. Podobné pocity s ní sdílí mnoho dalších dívek. Ne všechny dívky vnímají nutnost zahalení tak negativně. Dívky této generace vyrostly ve společnosti, ve které byl islámský oděv každodenní realitou, velké množství z nich jej přijímá jako fakt, který je daný. Sice hledají nové varianty toho, jak se obléci, ale pohybují se v podstatě stále v rámci toho, co je v Íránu tolerováno, nebo jen mírně za touto hranicí. Azade a Parvín, se kterými jsem se setkala v Damašku, kde byly na prázdninách bez doprovodu svých příbuzných mohly se tedy obléknout, jak chtěly. Ale překvapivě se od íránského ideálu správného oděvu příliš nevzdálily. Přestože byl horký letní večer, měly obě dívky na sobě dlouhé kalhoty, košile byly sice kratší, než je v jejich vlasti dovoleno, ale měly dlouhé rukávy. Dokud byly na veřejnosti, nesundávaly ani šátky, které jim tak tak sklouzávaly z hlavy. Na mou otázku mi Azade odpověděla: „Lidé by si o nás mohli myslet něco nepěkného, kdybychom, přestože jsme Íránky, neměly hedžáb.“ V soukromí, když nás pozvaly na večeři k sobě do svého apartmánu, se dívky převlékly do „domácího“ oděvu, přiléhavých triček s krátkými rukávy a krátkých kalhot, které jim byly v horkém počasí pohodlnější. Pojetí vnitřního (bāten) a vnějšího (zāher) světa, které je charakteristické pro Íránskou kulturu, se projevuje i rozdílností 50

„domácího“ oděvu, který je vymezen pro vybranou společnost, a oděvu veřejného, kde žena nemůže kontrolovat, s kým přijde do styku. „V krátkých kalhotách bych se necítila venku tak pohodlně, každý by mě mohl okukovat,“ uzavřela rozhovor Parvín. Samozřejmě propastný rozdíl mezi těmito dvěma styly je také dán tím, že stát určuje, co žena smí a co nesmí nosit na veřejnosti, ale domnívám se, že mnohé ženy by tento zvyk praktikovaly i bez zmíněných omezení. Jiný pohled na povinné zahalení přináší studentka žurnalistiky Behtan. Pro ni je islámský oděv formou pracovní uniformy, na kterou je zvyklá, „více než omezení v odívání mě zajímá třeba omezení svobody slova. Navíc je to pohodlné,“ říká s úsměvem, „nemusím si lámat hlavu, co si vezmu na sebe“. Také mnoho dalších dívek, které jsem oslovila s žádostí o rozhovor o módě a oblečení, mi odpovědělo, že neví, jestli mi budou schopny pomoci, protože tomuto tématu nevěnují moc velkou pozornost. Ve své podstatě mi dubnový zásah policie pomohl k nasbírání informací. Rozproudil totiž diskuzi na diskusním serveru a já se mohla snáze seznámit s jejich názory. Dívky, které do té doby samy sebe nepokládaly za nějaké rebelky v odívání, byly překvapeny. Ženy zahalené v čádorech v doprovodu policistů zastavovaly všechny ženy, které jen v náznaku dávaly najevo svou ženskost a krásu. Přestože se diskutující ženy o odívání zajímají pouze okrajově, chtějí se cítit pohodlně a také, samozřejmě, vypadat také hezky. „Já nenosím lehký šátek proto, že bych se snažila být co nejvíc přitažlivá, ale proto, že ve velkém bavlněném šátku je mi vedro, copak to nechápou?“ rozhořčovala se nad postupem policie Lále. Dívky nechtějí vypadat všechny stejně, přejí si dát najevo svým oděvem i svou osobnost a také, možná především, nechtějí být beztvarými „batmany“, jak nazývají čádorí. Stát nabízí jisté alternativy čádoru, ale ani s těmito oděvy nejsou dívky plně spokojeny. Společenská norma se rozchází s normami, které předkládá stát. „Oblečení, které nám je předkládáno jako správné, naprosto nevyhovuje mladým lidem, jako jsem já,“ napsala jedna z dívek diskutujících v internetovém klubu o odívání48, „oděvy, které chtějí, abychom 48

51

http://www.iranmania.com/chat/women_chating_page=5

nosily, se hodí jen pro staré.“ „Je mi šestnáct let, je to doba mého mladí, měla bych se radovat a místo toho jsem navlečená jak vesnická babka, která chová zášť ke kráse a radosti,“ stěžovala si další dívka. Dívky a mladé ženy, nechápou, proč by měly nosit jen tmavé, nebo naopak bledé nevýrazné barvy, proč je jim upíráno oblékat se, tak jak by si přály. „Jestliže Bůh chce, abychom nosily pouze černou, a nevnesly do života žádnou barvu, tak proč nám dal květiny?“ pokračovala ve svých úvahách šestnáctiletá dívka. V tom se shoduje i s íránskou módní návrhářkou Mahlou Zamání, „černá je barva smutku a truchlení, věřím tomu, že ženy se cítí deprimovány jednoduše kvůli tmavým barvám, které nosí.“49 Mahla Zamání je jednou z návrhářek, která dostává vládní zakázky. Její salon Lotus navrhl a vyrobil například uniformy pro personál Íránských aerolinek, nebo sérii oděvů vhodných pro zaměstnankyně státních úřadů a bank. Cílem její práce je modernizovat tradiční perské oděvy a učinit je nositelnými i v rušných městských ulicích. Jak poznamenala v rozhovoru pro Channel NewsAsia, už nejezdíme na oslech a koních, ale autobusem, metrem a v letadlech, už proto je vývoj oděvu nezbytný.50 Při pohledu na šaty, které navrhla, je patrný krok od černého beztvarého čádoru k jemným tvarům a zdobnosti. Výrazné vzory látek nebo vyšívání podtrhují luxusní nádech šatů. „Všechny ženy se rády oblékají elegantně a Íránky nejsou žádnou výjimkou“.51 Přestože jsou její oděvy dávány za příklad vhodné alternativy čádoru, Mahla Zamání neschvaluje některé postoje státu a zásahy do stylu odívání. Podle ní přirozený vývoj oděvu nemůže být určován politiky. “Má práce je znamením uvolnění. Myslím si, že by měli nechat volbu (odívání) na lidech. A nikdy by se neměli snažit vracet čas zpět."52 Propast mezi oděvem, který je požadován ze strany státu a oděvem, který je v Íránu skutečně nošen, se rozšiřuje. O to méně věnují mladí lidé 49

Arami, Fashioning a new Iranian revolution, 2003, http://thescotsman.scotsman.com/index.cfm?id=108132003 50 Saberi, Iranian designer wants to reach the world with her creations, 2006, http://www.channelnewsasia.com/stories/middleeast/view/199959/1/.html 51 Arami, Fashioning a new Iranian revolution, 2003, http://thescotsman.scotsman.com/index.cfm?id=108132003 52 Magez, Femmes d'Iran - La vie en noir, http://www.iranfocus.com/french/modules/articles/article.php?id=19

52

pozornost názorům a výzvám politiků. V rétorice kleriků je špatné odívání označováno za nemoc, jejímuž šíření ve společnosti je třeba zabránit. Od Islámské revoluce uplynulo již dvacet devět let a „léčba“ se přes všechny snahy minula účinkem. Ba naopak, kroky, které stát podniká, tato dvě pojetí od sebe stále více vzdalují. Dr. Amanolláh Moqadam, přednášející sociologii na Teheránské univerzitě, se domnívá, že zásahy do odívání mají dokonce opačný efekt: „V reálu to povede ke střetům. Ani dřívější restrikce nepřinesly žádné ovoce. Dnes tedy můžeme vidět takovéto chování mezi dívkami a mladými lidmi nejen v severní části města, ale také v jižní (chudší a celkově konzervativnější) jej lze více či méně spatřit. Myslím, že nejenže zásah nepřinese žádné výsledky, ale dokonce se domnívám, že bude mít efekt zcela opačný."53 „Lidé neposlechnou přání mravného oděvu proto, že nesouhlasí s postoji vlády, která je o to nejen žádá, ale vynucuje si to silou, je to taková tichá rebelie proti představitelům státu. Vyjádření nesouhlasu s poměry. Tento trend pronikl i na velice tradiční místa, jako je třeba Qom (politicky a nábožensky nejdůležitějších míst v zemi a to především díky mešitě Hazrat-e Masume a s ní spojené náboženské univerzitě)“ vysvětlila mi Zahra, proč podle ní trend zkracování a zužování tolik sílí. Z diskusních fór se dá tušit, že poslední dubnové dny byla nálada v Teheránu jiná než jindy, lidé se cítili více semknutí sounáležitostí. Vzájemně se na ulicích varovali a upozorňovali na policejní hlídky. Omíd popisovala situaci, kdy se na rušné obchodní třídě nějaká žena pokusila o útěk policejní hlídce: „podařilo se jí vytrhnout policistce a dala se na útěk davem, ten se před ní rozevřel, ta čádorí, co ji stíhala, toto štěstí neměla, dříve než se prodrala skupinou lidí, byla tamta dívka již pryč.“ Veřejností proběhl názor, že oděv již dávno neohrožuje národní 53

Esfandiari , Iran: Police Forcibly Disperse Women’s Rights Protest In Tehran, 2006, http://www.rferl.org/featuresarticle/2006/06/b80b8cee-f7b7-44f3-8822-84c508c1e24e.html

53

bezpečnost, a proto by zodpovědnost za dodržování oděvních pravidel neměla spadat pod pravomoci bezpečnostních složek, ale oděv jakožto kulturní fenomén a záležitosti se ho týkající by měly patřit do kompetence ministerstva kultury. Obávám se však, že politická role islámského oděvu je natolik důležitá, že se možnosti její razantní kontroly nebudou vládnoucí vrstvy jen tak vzdát.

4.3 Festival módy O tom, že se představitelé státu snaží najít i jinou cestu jak v Íránu prosadit „zdravější podobu“ oděvu svědčí, že se koncem ledna roku 2007 uskutečnil festival Žena mé vlasti za účelem představení korektních oděvů, které by mohly tvořit tolik žádanou alternativu k čádoru a nebyly přitom na hranici „slušnosti“ jako mantely. Celý festival byl soutěží o nejlepší model, který pak byl vyhlášen oděvem roku. „Proper clothing is the most important sign of the culture and civilization of a society. Therefore we should make the utmost efforts for the design and production of suitable Iranian and Islamic dress styles,“54 vysvětlovala poslání patronka festivalu Farahnáz Qandfurúší, vládní poradkyně pro ženské záležitosti. Dále zmínila, že ženy mají právo na pestrost oděvních stylů, vystavované šaty mají být novou alternativou k západním oděvům, které používají krásu ženského těla jako zbraň. Na místo toho se festival pokusil najít a představit variaci oděvů, který navrátí ženám důstojnost. “Šla jsem se tam podívat, abych věděla, co je tedy, vedle čádoru, vhodný oděv, ale to, co jsem tu viděla, by vůbec nevyhovovalo mému aktivnímu životu,“ kritizovala festival osmatřicetiletá Fahíme, podle jejíhož názoru většina nabízených oděvů patřila spíše mezi oděvy pro společenské příležitosti, jen málo jich bylo „použitelných“ pro život v rušném velkoměstě. Pro každou situaci je vhodný jiný oděv, „jako by návrháři nepočítali s tím, že v něčem musíme chodit do práce a do školy,“ 54

http://www.payvand.com/news/07/jan/1248.html

54

rozčilovala se jiná návštěvnice festivalu. Pozitivní ohlasy, které jistě festival měl, nebyly tak výrazné, nabízených oděvů se zastávaly především ženy, které oděvní pravidla neporušují. Oděvy předváděné na festivalu se u veřejnosti nesetkaly a větší odezvou, „myslím, že festival nabízel opravdu hezké oděvy, ale to, že jsou státem schválené, jim dělá špatnou reklamu,“ vysvětlovala Parisa. Skupiny, které svým oděvem nejvíc „ohrožují“ společnost, o festival velký zájem neprojevily. Jednou z návrhářek, které se festivalu zúčastnily, byla také Mahla Zamání. Představila svou luxusní kolekci šatů, inspirovanou šaty a dekoracemi qadžárovského a sáfijovského období, v některých jejích oděvech je patrné, že se inspirovala i tradičními oděvy etnik, která nalezneme na území Íránu. Zcela zřetelné jsou balúčské motivy na vyšívání, nebo vrstvení látek tak, jak to dělají bachtijárové. Přesto, že se cílem bylo navrhnout oděvy pro současný moderní svět, potýká se řada salónů s již zmíněným problémem, že ne všechny nabízené oděvy jsou praktické. „Nápad lépe představit tradiční oděvy je úžasný, ale pro každodenní shon jsou takové oděvy nešikovné,“ kritizovala oděvy Mahly Zamání třicetiletá Anúše. Vedle toho, že oděvy jsou nepohodlné, nelíbí se dívkám, že čerpají z arabské módy. Cítí se být Íránkami, a mají pocit, že arabský oděv je jim stejně cizí jako oděv evropský. Připadá jim zvláštní nabádat k vymanění se z cizích vlivů a řešit to přijetím něčeho jiného.“Íránky vždy měly veliký cit pro módu, přestože jim je diktováno, co si mají oblékat, pomalu na svém oděvu pracovaly a vyvinuly styl, který je unikátní a zcela typický pro Írán. Přesto se stát snaží uměle vytvořit čistě „íránský styl“ a k tomu hledá inspiraci mimo jiné v arabském světě, není to absurdní?“ Jediné co je s arabským světem spojuje je náboženství, ale i v něm pociťují jistou výjimečnost, protože většina arabského světa se hlásí k sunně, zatímco Íránci patří k šía’itům. Lze tedy říct, že náboženství je spojuje pouze s malou částí arabského světa. Doklady této výjimečnosti můžeme spatřit i v plném zahalení, přestože je tradiční íránský čádor v mnoha ohledech nepraktický, setkáme se jen zřídka s jeho, co se týče nošení, pohodlnější variantou – čádorem 55

arabským (čádor-e arabí), který

má na rozdíl od tradičního čádoru rukávy. Navíc cizí západní módu jako inspiraci si vybraly ženy samy, cizí arabská móda jim je překládána. Evropská mentalita je v mnoha ohledech Íráncům bližší, nežli arabské pojímání světa. Výsledkem je, že íránská móda v sobě snoubí prvky moderního západního oděvu s tradičním íránským vrstvením oděvu a řasením šálu. Za volebního období prezidenta Chátamího získaly ženy pocit, že oděvní pravidla není třeba dodržovat tak striktně, jako musely v uplynulých letech. O to větším překvapením byl pro ně velký dubnový zásah roku 2007. Neočekávaný byl rozsah i přísnost pořádkových sil. Mladá generace byla vychována v duchu islámské republiky, ale jejich názory se liší. Státní regulace oděvu je vnímána v této generaci převážně negativně. Mnohým dívkám připadá, že možnosti kreativity oděvu jsou vyčerpány, podoba oděvu, kterou požaduje stát, jim připadá nemoderní a nepraktická pro současný aktivní život. Stát tedy podporuje hledání nových oděvních trendů, které by byly alternativou k západní módě.

56

Závěr Tématem uvedené práce byla kultura současného íránského ženského oděvu, ve své práci jsem se zabývala popisem oděvu nošeného na veřejnosti. Mým cílem bylo pokusit se o střízlivý pohled na současný oděv Íránek. Dnes, kdy je Íránu kvůli geopolitickým „hrám“ věnována zvýšená pozornost, objevují se v novinách a časopisech články zmiňující i „zákon o odívání“ a ilustrují svá tvrzení fotografiemi žen v čádoru. Po své návštěvě Íránu v roce 2003 jsem shledala, že íránský městský oděv má více variant a podob. Íránský ženský oděv má jedinečnou podobu, která je dána tím, že ačkoli je městská populace spíše sekularizovaná, musí být žena kvůli pravidlům daných vládnoucí vrstvou islámsky zahalená. Ženy, které k zahalení nemají vnitřní přesvědčení, se snaží co nejvíce oděv přizpůsobit západním módním trendům, které znají z televize a internetu. Díky tomu, že společenská norma se rozchází s normou požadovanou státem, mohou dívky takto experimentovat, aniž by utrpěly sociální újmu. Specifičnost moderního íránského oděvu tady spočívá v balancování na hraně toho, co je povolené. Tento styl se stal inspirací pro západní návrháře, v roce 2005 a 2006 byly v Evropě módní dlouhé košile s korálkovými šňůrami vycházející právě z íránského oděvu. Íránská osobitost stylu se také odráží v podobě, jakou jsou přejaté oděvní díly integrovány do stávajícího oděvu. Ilustrovat život Íránek jen fotografiemi čádorí je velmi jednoduchý způsob jak upoutat pozornost, leckdy znuděného západního čtenáře, v jehož očích pak získává Írán podobu nejen politického nepřítele, ale také nepřítele kulturního. V předložené práci jsem se kromě popisu oděvu zaměřila i na výčet historických událostí od Islámské revoluce roku 1979, které různými způsoby ovlivňovaly veřejně nošené oděvy. Popisuji vyhlášky, které se týkaly oděvu, a reakce žen na ně. Mým zájmem bylo především poskytnout více úhlů pohledu na íránský ženský oděv. Zabývala jsem se otázkou, proč hraje ženský oděv ve společnosti a politice tak důležitou roli, jaké jsou jeho skryté významy, kdo a proč nosí které typy ošacení.

57

Jak již jsem zmínila v úvodu své práce, potýkala jsem se s otázkou validity zdrojů, protože většina z nich byla na internetové bázi. Veškeré faktické informace jsem se snažila ověřit u více zdrojů, jejich skutečnou platnost jsem kontrolovala jak u zdrojů íránských tak mimo íránských. Samozřejmě jsem si vědoma, že oficiální íránské zprávy mohou být do určité míry zkresleny a stejně tak informace z evropských a amerických zdrojů mohou být mylně interpretovány. Cílem novinářů často bývá donést senzaci, proto jsem používala z těchto článků pouze faktické informace, případně jsem citovala z uvedených rozhovorů, pokud byly uveřejněny spolehlivými informačními agenturami, jako jsou BBC a Reuters. Čerpala jsem také z článků, jejichž autoři byli Íránci, kteří jsou na internetu velmi aktivní. Mnoho z jejich stránek je přístupná i v angličtině. Tyto stránky jsou sledovány a překládány do angličtiny Íránci žijícími mimo svou vlast. Zohlednila jsem i články ženských a feministických organizací. Také jsem vycházela z vlastního výzkumu, jak z terénního výzkumu, který jsem uskutečnila v roce 2003 v Teheránu, tak následnou komunikací se skupinou patnácti respondentek a také, často mnou řízenou, diskusí na serveru iranmania.com, do které pravidelně přispívalo dvacet dívek ve věku mezi dvaceti a třiceti lety. Tato diskuse byla v průběhu mého výzkumu navštěvována větším počtem žen, které přispívaly a vyjadřovaly se k jednotlivým tématům méně, než stálé přispěvatelky. Během obou policejních zásahů zmíněných ve čtvrtém oddílu, kdy téma bylo aktuální, se počet příspěvků rapidně zvýšil. Komunikačním jazykem diskuse byla z počátku převážně perština a angličtina byla pouze okrajová, ale během mého výzkumu se poměr jazyků posunul ve prospěch angličtiny, hlavně krátce po policejních akcích, kdy o informace o dění v Íránu byl ze zahraničí větší zájem. Kvůli profilaci přispěvatelské skupiny jsem svou práci zaměřila na mladou městskou generaci (v seznamu literatury je připojen i seznam respondentek), která je mi blízká. Také tato generace je do jisté míry sjednocena tím, že vyrůstaly v islámském zřízení. Většina z nich nemá přímou zkušenost s jiným typem oděvu pro veřejnost, než je ten, který je státem dovolen. Domnívám se, že kdyby stát přestal kontrolovat oděv, nebyla by pozorovatelná tak velká změna. Íránci oddělují vnitřní a vnější 58

život, takže přestože nosí v domácnosti a na návštěvách oděvy západního typu, oděv, v kterém chodí do města má jiná pravidla, myslím, že mnoho dívek by se necítilo pohodlně v oděvech s krátkými rukávy, ztrácely by tím pocit kontroly nad situací. Domnívám se, že tato práce může posloužit k nastínění situace týkající se ženského oděvu nošeného na veřejnosti v Íránu, ale myslím si, že toto téma by si zasloužilo další, hlubší zpracování. Během svého bádání jsem narazila na některá velmi zajímavá témata, jako jsou sociální a regionální aspekty. Pozornost by mohla být zaměřena na systém integrování výpůjček do stávajícího oděvu.

59

Summary Iranian clothing was always strongly symbolic, and always was and even currently is an expression of tradition, change, success or degradation. All revolutions had one thing in common – their direct consequence was the change of clothing. This change of appearance may seem of little significance, but for the Iranian people this has great importance. The question I focused on in my thesis was why is it that socio-political change is first manifested in the appearance of the Iranian people, especially women, even before these are fully implemented and appearant in other aspects of the Iranian life. I have structured my thesis into four sections. In the first section, I describe the clothing, make-up and physical appearance that is expected of a woman in public. The second section of my thesis focuses on the influence politics and legal regulations had on women’s clothing and women’s reactions to these. In the third and fourth sections I explore both my theoretical view and the views of Iranian women I surveyed on the reasons for the important role clothing plays in the society, and why does even the state pay so much attention to the women’s apparance. My thesis focuses on the cloting of women in cities, for all changes are significantly faster and sooner apparent in cities than in the conservative countryside. It is from the cities that changes are spread throughout the country. Cities also connect Iran to outside world and are therefore under the influence of other cultures. Although the clothing style of Iranian women absorbs and incorporates foreign elements, these are taken out of the original context and used in new unique ways.

60

Přílohy

61

Zdroje Vědeckké databáze: Ahmed L.:

Women and Gender in Islam, New Haven: Yale University Press, 1992

Bean L. L.:

The Women Beneath the Chador, Family Planning Perspectives, Vol.11, No. 3 (may-jun., 1979) pp. 202-203, 1979

Beeman W. O.:

Iranian Women’s Situation has Improved under Islamic Republic http://www.brown.edu/Departments/Anthropology/publicatio ns/Iranwomen.htm

Ebadi S.:

Iran Awakening: A Memoir of Revolution and Hope,NewYork 2006

Eshghipour K.:

The Islamic Revolution!s Impact on the Legal and Social Status of Iranian Women http://web.archive.org/web/20020312225752/http://www.nes l.edu/intljournal/vol3/iran.htm

Cherry M. :

„When a Muslim Nation Embraces Secularism,“ Humanist, may 2002

Fukai:

Moda dějiny odívání 18., 19. a 20 století, Slovart 2003 Bratislava

Ganji A.:

Notes on the Repression of Women in Iran, ISIMReview, Vol. 20, 2007

Gheytamchi E.:

Chronology of Events Regarding Women in Iran since the Revolution of 1979, 2001 http://findarticles.com/p/articles/mi_m2267/is_2_67/ai_6 3787338

Hanuliak J.:

Kultura odívání mladých žen v současném Teheránu, Opus Arabicum, Praha pp. 19-24 Dualismus v Íránu, ff UK 2006

Hegland M.E.:

Political Roles of Iranian Village Women, MERIP Middle East Report, No. 138, Women and Politics in Middle East (jan.-feb.,1986), 1986

Hughes D. M.:

Women in Iran – A look at President Khatami’s first year in office, 1998 http://www.uri.edu/artsci/wms/hughes/khatami.htm

Kandiyoti D. :

Betone Beijing, Muslim Women and Politics of Participation, 1997

62

Khomeini R.:

The position of women from the viepoint of iama Khomeini, The Institute for Compilation and Publication of Imam Khomeini’s Works, Teheran 2001

Kian- Thiebaut A.: Political and Social Transformations in PostIslamist Iran, Middle East Raport, No. 212, Pushing the Limits: Iran’s Islamic Revolution at Twenty (Autumn, 1999) pp. 12-16, 1999 Kropáček L.:

Duchovní cesty islámu, Vyšehrad Praha 2003

Marshall T.:

Iranian Revolution Turned Against Women Who Supported It, The McGill Daily McGill University

Mayer A., E. :

Aberrant Islams and Errat Daughters, 1997

Mernissi F.:

The Veil and the Male Elite A Feminist Interpretation of Women's Rights in Islam, 1991 http://www.cscs.umich.edu/~crshalizi/reviews/veil-andthe-male-elite/

Nafisi A.:

Imagination as Subversion: Narrative as a Tool of Cicic Awareness,Muslim Women and the Politics o Participation 1997

Shahidian H.:

The Iranian Left and the „Woman Question“ in the Revolution of 1978-79, International Journal of Middle East Studies, Vol. 26, No. 3, pp. 276, 1987

Stillman Y. K.: Costume as Cultural Statement: the Esthetics, Economics and Politics of Islamic Dress, 1992 Taraki L.:

Islam is the solution: Jordanian Islamist and dilemma of the ‘modern woman’, The British Journal of Sociology, Vol. 46, No. 4 (Dec., 1995), pp. 643-661, 1995

Yuval-Davis N. a Anthias F. Woman, Nation, State, London: Macmillan, 1989 http://www.mazandaranmiras.ir/ Iranian Cultural Heritage Organisation

Stránky feministických organizací: Abraham:

Každá pomoc marná, Závoj a džíny Vyšehrad Praha 2003

Afshar H.:

Women, State and Ideology in Iran, 1988 www.wluml.org/english/pubs/rtf/dossiers/dossier3/D3-10iran.rtf

Frouzová M.

„Ženy tu chtějí všechno ovládnou“ aneb ženy v Íránu, Závoj a džíny, Vyšehrad 2005

63

Ghassemi N.:

Women and Double Standards , 2006 http://irwomen.com/news_en_cat.php?newsid=10

Islamic Dress Code Sharq Newspaper 04-08-2004 http://www.badjens.com/newsclips.html Historical Perspectives On Islamic Dress http://www.womeninworldhistory.com/essay-01.html Protest Against Officials' Indifference Toward Violations of the Islamic Dress Code Sharq Newspaper 08-04-2004 http://www.badjens.com/newsclips.html Festival to select Iran's women's dress of the year http://www.payvand.com/news/07/jan/1248.html21-01-2007 http://www.peacewomen.org/news/Iran/Demonstrations.html http://payvand.com/news/ www.nisaa.com www.iranianfeminists.com Íránské servery: Asayesh G.:

This curtain of cloth, 2001 http://www.iranian.com/Features/2001/December/Contra/ind ex.html

Dadpay A. :

Dress Code – Dirty tricks, 2006 http://www.iranian.com/Shorts/2006/may2006.html#24

Dastgir M.:

Tehran Police Clashes with Women, 2007 http://www.roozonline.com/english/archives/2007/05/00474 5.php

Fassihian D:

My lemon yellow roosari, 1999 http://www.iranian.com/Features/1999/December/Roosari/in dex.html

Ghassemi L.:

Eyebrow Nation, 2003 http://www.iranian.com/Diaspora/2003/August/Eyebrow/

Hafezi P.:

Iranian students heckle Khatami, 2004 http://iranpoliticsclub.net/club/viewtopic.php? t=67&sid=933d1e87fd92dd191289bf631495cf76

Kashani M. :

A Dark Year for Iranian Women, 2006 http://www.roozonline.com/english/archives/2006/12/00092 6.php

Kashkooli R.:

Don't arrest me just because I'm beautiful, 2006 http://www.iranian.com/Women/2006/June/Collective/index. html

Kar M.:

No Hejab or Bad Hejab, 2005

64

http://www.mehrangizkar.net/english/archives/000034.php La Motte G.:

Iran's Parliament Debates National Dress Code, 2004 http://www.parstimes.com/news/archive/2004/voa/dress_cod e.html

Magez C.:

Femmes d'Iran - La vie en noir http://www.iranfocus.com/french/modules/articles/article .php?id=19

Massoume P.:

A Brief History of Women’s Movements in Iran http://www.iranonline.com/History/women-history/4.html The rise and fall of a talented woman, 2000 http://www.iranian.com/Features/2000/October/Faezeh/inde x.html Cosmetics, Styles & Beauty Concepts in Iran, 2001 http://www.iranchamber.com/culture/articles/cosmetics_be auty.php

Missaghi P.:

Right to choose, 2000 http://www.iranian.com/History/2000/March/Women/index.ht ml

Mohammadi M.:

Contemporary Fashion, Islamic Ideology, and the Ambiguities of Identity http://www.gozaar.org/template1_en.php?id=513

Namakydoust A.: Covered in messages, The veil as a political tool, 2003 http://www.iranian.com/Women/2003/May/Veil/index.html Namazie M.:

Hejab ban?, 2004 http://www.iranian.com/Namazie/2004/July/Ban/index.html

Nemati A.:

Red lipstick - no rules, no pre-conditions, 2003 http://www.iranian.com/AzamNemati/2003/January/Red/index .html

Nik-Ahd M.:

Over and under the veil, 2006 http://www.iranian.com/Women/2006/September/Study/index. html

Pangia J.:

Iranian women = Bad Hijab, 2007 http://www.bloggernews.net/16434

Pouladi F.:

Iran police swoop on slipping headscarves, 2007 http://www.iranfocus.com/modules/news/article.php? storyid=10986

Saffari E.:

Women Arrested Over Islamic Attire, 2007 http://www.roozonline.com/english/archives/2007/04/00393 7.php

Salimi K.:

The Police Demonstrates its Power by Attacking Women, 2007

65

http://www.roozonline.com/english/archives/2007/04/00388 8.php Iran's fashion police put on a show of chadors to stem west's cultural invasion, 2006 http://www.iranfocus.com/modules/news/article.php? storyid=7910 12th June demonstrations http://jadi.civiblog.org/blog/_archives/2006/6/12/202640 1.html, 12-06-2006 Prices at Local Costumes Exhibit Exorbitant http://www.iran-daily.com/1383/2225/html/art.html 01-03-2005 New Hijab Plan Launched http://www.iran-daily.com/1386/2823/html/national.htm, 22-04-2007 Iranian Police Warns Women Not to Dress Up Like "Models http://iranvajahan.net/cgi-bin/news.pl? l=en&y=2004&m=08&d=09&a=2, 09-08-2004 Ahmadinejad – Fasion Victim! http://www.iran-resist.org/article2019, 03-05-2006 Iran: tightening of dress code for women - Feminist Daily News Wire http://findarticles.com/p/articles/mi_m2872/is_3_29/ai_1 07121984, 27-05-2003 http://www.mehrangizkar.net/english/archives/000034.php 11-11-2005 http://www.parstimes.com/news/ http://www.iranfocus.com/modules/news/ http://tehranavenue.com http://www.iranian.com, http://www.roozonline.com http://www.mehrangizkar.net) články tiskových kanceláří: Arami P.:

Fashioning a new Iranian revolution, 2003 http://thescotsman.scotsman.com/index.cfm?i

Arshadi Z.:

Islamic Republic of Iran and Penal Codes http://www.iranbulletin.org/political_islam/punishmnt.html

Bollag B.:

Conservative Dress Fosters Liberal Views on Campus http://chronicle.com/weekly/v46/i44/44b00201.htm

66

d=108132003

Esfandiari G.:

Iran: Police Forcibly Disperse Women’s Rights Protest In Tehran, 2006 http://www.rferl.org/featuresarticle/2006/06/b80b8ceef7b7-44f3-8822-84c508c1e24e.html Iran: Tehran Police Renew Campaign To Combat 'UnIslamic' Dress, 2006 http://www.rferl.org/featuresarticle/2006/4/39BB154C-649 D-4E2B-9950-75D00ABD4AC4.html Dress-Code Crackdown Continues Despite Criticism, 2007 http://www.rferl.org/featuresarticle/2007/05/5b6c5853f4e4-4303-84e5-0b1557f23996.html

Esler G.:

Iran's electoral handshake test, 2005 http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_corre spondent/4104144.stm

Böll H.:

Iranian Presidential Election 2005 http://www.boell.de/downloads/nahost/IranAnalysisPreside ntialElection.pdf

Fathi N.:

Hundreds of Women Protest Sex Discrimination in Iran, 2005 http://www.nytimes.com/2005/06/12/international/middleea st/13womencnd.html? ex=1276228800&en=1c5ad6e46e545f53&ei=5088&partner=rssnyt &emc=rss

Haeri S.:

Authorities Refused Iranian Women Demonstrations, 2004 http://www.iran-pressservice.com/ips/articles-2004/march/women_demos_stopped_ 8304.shtml

Hardy R.:

Iran: The pressure for change, 2002 http://news.bbc.co.uk/2/low/in_depth/world/2002/islamic_ world/2159316.stm

Harrison F.:

Tehran Crackdown in Iran over dress codes, BBC News, 2007 http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6596933.stm Wealthy Iranians embrace plastic surgery, 2006 http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/5391910.stm Iran police move into fashion business, 2007 http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6213854.stm

Hiro D.:

Dress code rebels, 2007 http://commentisfree.guardian.co.uk/dilip_hiro/2007/04/d ress_code_rebels.html

Lindemann G.:

Wealthy Iranians take on plastic surgery, 2006 http://blog.mybodypart.com/wealthy-iranians-take-onplastic-surgery.html

67

Maile Ch.:

Fashion and the treatment of women in Iran, 2005 http://www.downtownexpress.com/de_89/fashionandthetreatm ent.html

Nazila F.:

A rite of spring in Iran: fashion crackdown, 2007 http://www.iht.com/articles/2007/04/26/news/tehran.php

Peterson S.:

Covered head to toe in silk and color, 2005 http://www.csmonitor.com/2005/0413/p12s02-wome.html

Saberi R.:

Iranian designer wants to reach the world with her creations, 2006 http://www.channelnewsasia.com/stories/middleeast/view/1 99959/1/.html

Sanati K.:

Dress Code Row Another Ahmadinejad Failure, 2007 http://ipsnews.net/news.asp?idnews=37543

Steel J.:

Sport and the scarf, 2005 http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/4511680.stm 09-12-2005

Szymanski T.:

Faezeh Hashemi-Daughter of Reform World Press Rewiew Vol. 47 No. 4, 2000 http://www.worldpress.org/Mideast/1385.cfm

Tait R.:

Vanity and boredom fuel Iran's nose job boom, 2005 http://www.guardian.co.uk/iran/story/0,12858,1478562,00. html

Tam S.:

Nose Plastic Surgery Becomes a Hot Trend in Iran, 2005 www.fashiongates.com/magazine/Nose-Plastic-Surgery-inIran-13-05-05-68051.html

Tisdall S.:

A dress-coded message, 2007 http://commentisfree.guardian.co.uk/simon_tisdall/2007/0 4/dress_code.html

Parliament proposes Iranian national dress http://www.dailytimes.com.pk/default.asp? page=story_19-8-2004_pg4_11 Cosmetics And Toiletries in Iran http://www.euromonitor.com/Cosmetics_And_Toiletries_in_I ran Iran Dress Code Law Raises Concern http://www.foxnews.com/story/0,2933,196349,00.html, 21-05-2006 What women can wear? Iran's hottest issue http://www.despardes.com/Fashion/news/jul04/iran-whatwomen-can-wear-jul12.html, 13-07-2007 Iran police step up crackdown on unIslamic dress http://www.reuters.com/article/worldNews/idUSBLA66590320

68

070716?pageNumber=2, 16-07-2007 Iran: nose job nation http://www.smh.com.au/news/beauty/iran-nose-jobnation/2007/06/06/1181089118575.html, 06-06-2007 Ostatní: Dahl F. a Firouz C.: Modest in dress, rich Iranians pay for nice noses, 2007 http://www.smgr.org/health/healthinfo/reutershome_top.cf m?fx=article&id=36866 Farhi F.:

The contending discourses on women in Iran http://www.twnside.org.sg/title/iran-cn.htm

Nafisi Azar:

Reading Lolita in Tehran, New York Times 2003

Nizámí J.:

Sedm princezen, Melantrich Praha 1952

Rumeurs d’un nouveau code vestimantaire raciste en Iran www.irb-cisr.gc.ca/en/research/rir/? action=record.viewrec&gotorec=425895 Responses to Information Requests, 14-08-2003 http://www.iran-resist.org/article2106 La Femme Irannienne occupe les pensees de nos mollahs!, http://www.iran-resist.org/article2053, 10-05-2006 The Iranian Revolution http://www.cyberessays.com/History/120.htm Kurdish women

http://almashriq.hiof.no/general/600/640/646/costumes_of _the_Levant/kurdish.html

Iranian designers seek chic in Islamic dress http://living.oneindia.in/insync/chic-islamicdress-120707.html Iran: Women on Trial for Peaceful Demonstration http://hrw.org/english/docs/2007/02/27/iran15416.htm, 27-02-07 Women's rights and dress codes http://www.keesings.com/breaking_history/middle_east/ira n_womens_rights_and_dress_codes_pub_30_may_2007/iran_wom ens_rights_and_dress_codes_-_full_text Ladies Clothes in Iran www.irantrip.com/Iran_Clothes.htm Activists Arrested for Protesting Discriminatory Laws http://hrw.org/english/docs/2007/02/27/iran15416.htm

69

katalog butique Lotus http://www.lotus-journal.com/english.htm katalog butique Hejabiran http://hejabiran.com/ video o plastických operacích http://beta.muxlim.tv/video/XCXiD8JAavE http://www.peak.sfu.ca/the-peak/95-2/issue5/iran.html http://www.learningpartnership.org/partners/iran www.muslimbig.com/.../ArticleImages/women_1.gif 06-07-2007 není-li uvedeno jinak, všechny internetové zdroje jsou platné ke dni 28.2. 2008 seznam respondentek: Golí ?? středoškolská studenka Širín ?? středoškolská studenka Parisa ?? studenka umění Názíne 28, učitelka Behtan ??, studentka žurnalistiky Mardžan 29, na mateřské dovolené Pravín 25, studenka, otec ve státní správě Azade 25, studentka Farah 23, čádorí Omíd ??, studentka Fahíme 38 administrativní pracovnice Anúše 30, z rodiny bazarí Alie ?? Tahere 27 Fátima ?? Zahra ?? Lále ?? Paíze ?? Kolí 23 Choršíd 31 Parastu 22 Marzí 14 Máhí Tešne 25, úřednice Leila esfahanyzadeh 27, studentka psychologie

70

Čádory

2. Vzorované čádory

1. rúsárí a čádorí

4. čádor-e arabí, jeans, Irúsárí 3. obuv bez ponožek

71

Mantely a hedžáby

5. školní uniformy-volné mantely,

6. vhodný oděv pro práci na státním úřdě

hedžáb-e madrasí

8.mantela s kapucou, šál, rúsárí 7. mantela, šál

72

9. capri, mantela bez rukávů šál

10.teplá mantela jako svrchník

11. mantely, šál

12. barevná verianty mantely

73

13. badhedžábí, přiléhavé mantely, obarvené proužky

15. badhedžábí, nezahalené vlasy, krátké mantely

74

14. badheždábí, mantela a šál

16. úzký šál

17. rúsárí, obarvené proužky

18. rúsárí

19. hedžáb-e madrasí

20. badhedžábí leginy, šaty

75

21. pestré šály

oblečelí

22. žáket, páltó a kalá

23. žáket, jeans, rúsárí a šál

24. žáket, páltó a jeans

76

Líčení a plastiky

25. kár-e sacht, ofina, šál

27. klasické obočí

28. Plastika nosu

29. Plastika nosu

77

26. kár-e sacht, proužky,

Návrhy salónů na vhodný oděv

30. oděv inspirovaný kaškáji, turkménský šperk

32. módní kreace

78

31. módní kreace

33. aplikace inspirovaná baluči

1. oblečení v soukromí

2. na výletě v přírodě dívky často odklájí hedžáb

3. obchody nabízí výběr „západních“ oděv

79