UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav etnologie
SONDA DO PROBLEMATIKY NEMANŽELSKÝCH DĚTÍ V ČECHÁCH NA ZÁKLADĚ PRŮZKUMU VYBRANÝCH CÍRKEVNÍCH MATRIK PANSTVÍ KOSTELEC NAD ČERNÝMI LESY Z LET 1785 - 1873 Rigorózní práce
Vypracovala: Mgr. Vanda Bayerová Vedoucí rigorózní práce: Doc. PhDr. Ludmila Sochorová, CSc. Datum odevzdání: únor 2009
Na tomto místě bych ráda poděkovala paní doc. PhDr. Ludmile Sochorové, CSc. za odborné vedení mé diplomové práce, za její čas a nezištnou pomoc a radu. Dále patří můj dík i pracovníkům SOA Praha a v neposlední řadě také členům Ústavu etnologie FF UK.
Prohlašuji, že jsem rigorózní práci zpracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.
V Praze dne 31. 1. 2009
………………………………………..
OBSAH 1. ÚVOD……………………………………………………………………...……….…s. 1 - 4 2. PRAMENY A LITERATURA……………………...………………………….……..s. 5 - 9 3. TERMINOLOGIE A FRAZEOLOGIE……………………………………...…….s. 10 – 12 4. PROBLEMATIKA V ŠIRŠÍCH SOUVISLOSTECH……..............................................s. 13 4.1 Předmanželský sex……………………………………………………………...…s. 13 - 16 4.2 Svobodné matky a nemanželské děti……………………………………..…….…s. 16 - 22 4.3 Infanticidium …………………………………………………………………...…s. 22 - 24 4.4 Populační teorie a politika……………..…………………………………..............s. 24 - 27 4.5 Překážky v uzavření sňatku…………………..........................................................s. 27 - 30 4.6 Nekřtěné děti, aborty a infanticidium v lidových představách……………….……s. 30 - 31 4.7 Obecný statistický přehled..………………….……..……………………..............s. 32 - 36 5. PRÁVO…………………………………………………………………………………..s. 37 5.1 Zákoníky a zákony……………………….…….…………………….............……s. 38 - 41 5.2 Zvykové právo…………………………….........................................................…s. 41 - 43 5.3 Pranýř………………………………………….......................................................s. 43 - 44 5.4 Smolné knihy…………………………...…........................................................…s. 45 - 46 6. CÍRKEV………………………….…………...............................................................…s. 47 6.1 Teorie a praxe…………………………….……………………………………......s. 48 - 50 6.2 Církevní právo……………………………………………………………..............s. 51 - 52 7. LÉKAŘSTVÍ…………………………………………….......................................…..…s. 53 7.1 Antikoncepce ……………………………...………............................................…s. 53 - 56 7.2 Aborty……………...……………………………………………………………...s. 57 - 60 7.3 „Animatio“………………………………….......................................................…s. 60 - 61 7.4 Porodní báby………………………………........................................................…s. 61 - 62 8. NALEZINCE A JEJICH CHOVANCI…………………..........................................s. 63 - 64 8.1 Systém péče o matku a dítě………………………..............................................…s. 65 - 68 8.2 Praktická péče o odložené dítě………………………………………….............…s. 68 - 70 8.3 Pěstouni…………………..…………………………..........................................…s. 70 - 71 9. EXCERPCE MATRIK…………………………………..……………………. ………..s. 72 9.1 Matriky…………………………………………………………………………….s. 72 - 75 9.2 Farnosti Konojedy a Oleška…………………………………………….………....s. 75 - 80 9.3 Statistický přehled získaných dat………………………………………………...s. 80 - 105 10. ZÁVĚR………………………………………………………….…………...…s. 106 - 108 RESUMÉ….………………………………………..………………………...………..….s. 109 POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA………………………………….........…s. 110 - 116 PŘÍLOHA………………………………………………………………………..…s. 117 - 118
1. ÚVOD Téma nemanželských dětí a svobodných matek zajisté patří do zorného úhlu více skupin badatelů v humanitních vědních oborech. V prvé řadě historiků, archivářů, etnologů (kulturních a sociálních antropologů), sociologů, demografů nebo badatelů v gender history. Každý vědec by se jistě na tuto problematiku díval ze svého hlediska vystudovaného odborníka ve zvýše zmíněných vědách. Předkládaná rigorózní práce nebude výjimkou. Mojí snahou zde bylo skloubit pohled (historické) etnologie a historické demografie. Téma nemanželských dětí a svobodných matek je sice marginálním fenoménem v historii, přesto se alespoň k částečnému zpracování tématu rozhodlo více, hlavně zahraničních, autorů. V českém prostředí se setkáváme spíše s dílčími pracemi, např. výzkum matričních záznamů v jedné lokalitě, pohled na infanticidium z hlediska právního dopadu, pohled na situaci odložených dětí apod. V drtivé většině případů se jedná o články v odborných periodikách. I ve větších etnografických monografiích se setkáme se stranou či dvěmi na toto téma, někdy nás autor odbude odstavcem nebo se nezmíní vůbec. V obecných historických pracích toto téma také nebývá rozpracováno do většího rozsahu. Hlavní příčiny menšího zájmu badatelů o výzkum sexuálního chování našich předků, nemanželský a předmanželský sex, antikoncepční a abortivní praktiky, vidím v těžké dostupnosti či neexistenci konkrétních údajů o těchto jevech a jejich důsledcích. Z větší části byly znalosti předávány ústně v ženské komunitě a ani snaha sběratelů a etnografů 19. a začátku 20. století nezabránila ztrátě důležitých informací, pokud ovšem již sám autor a samotní informátoři při sběru nepodléhali autocenzuře. Předkládaná rigorózní práce se skládá ze dvou částí. V první části se zabývám teoretickými otázkami. Nemám v úmyslu vytvořit vyčerpávající monografii na vytyčené téma, jedná se mi o první náhled na věc, seznámení s prameny a literaturou a s charakteristikou hlavních bodů. Jistě by bylo možné navázání a případného rozšíření v pozdějších studiích – minimálně analýza tisíců matrik ve stovkách farností by zaměstnala badatele na mnoho let. Snažila jsem se o komparaci poznatků, které je možné pro rozsah rigorózní práce vytěžit a využít. Druhá část rigorózní práce je zaměřena na praktický výzkum. Jedná se o excerpci z matrik farnosti Konojedy1 a Oleška2 nedaleko Kostelce nad Černými Lesy v letech 1785 až 1873. Mým cílem
1
SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 1. (1785-1825) SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 2. (1785-1848) Nučice SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 3. (1785-1869) Prusice SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 4. (1785-1859) Vejžerky, Komorce SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 5. (1795-1826) Voděrady SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 6. (1785-1853) Oplany
1
se stalo vytěžení zkoumaných matrik, snaha získat co největší počet dat a informací potřebných k popisu fenoménu svobodných matek, jejich nelegitimních dětí, jejich biologických otců, pozdější legitimizace, informace o kmotrech, sociální příslušnosti (věk, stav) všech zúčastněných. Zvolené období 18. a 19. století nejlépe vyhovuje pro mou práci, protože nevyžaduje složitější heuristiku a literatura k tématu je poměrně dobře dostupná. Také výběr pramenů, matrik, byl podmíněn snadnou dostupností a především celistvostí matriční řady. Zvolené období je také příhodné pro zkoumání přerodu společnosti od osvícenského absolutismu, přes vypjaté období napoleonských válek, přes zdánlivě klidnou předbřeznovou dobu až po přelomový rok 1848 a 60. léta 19. století, která se již nesou ve více občanském a liberálním duchu. Teritoriální vymezení je také nasnadě, hlavně z důvodu mého dlouhodobějšího zaměření na českou etnologii a historii, jsem zvolila území českých zemí (s drobným srovnáním s ostatními evropskými zeměmi). Farnosti Konojedy a Oleška byly vybrána nejen kvůli snadné dostupnosti matrik (SOA Praha), ale i z hlediska polohy farnosti, kde se předpokládá, že blízkost Prahy bude snižovat nemanželské porody (těhotné měly větší možnost úniku do pražské porodnice a utajení celé nemilé situace, než ženy z odlehlejších teritorií). Dalším důvodem byl i zemědělský charakter farností, kde se dá předpokládat stabilní skladba obyvatelstva. SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 7. (1826-1873) SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 8. (1826-1869) Voděrady SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 1. (1785-1825) SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 2. (1785-1848) Nučice SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 3. (1785-1869) Prusice SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 4. (1785-1859) Vejžerky, Komorce SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 5. (1795-1826) Voděrady SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 6. (1785-1853) Oplany SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 7. (1826-1873) SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 8. (1826-1869) Voděrady 2
SOA Praha, matrika křtěných Oleška 1. (1785-1805) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 1., Krymlov (1785-1825) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 1., Brník (1785-1847) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 2. (1806-1847) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 3., Krymlov (1826-1865) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 4. (1848-1867) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 1. (1785-1805) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 1., Krymlov (1785-1825) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 1., Brník (1785-1847) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 2. (1806-1847) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 3., Krymlov (1826-1865) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 4. (1848-1867)
2
Práce je rozdělena do třiceti kapitol a podkapitol. Pro snadné rozdělení tématu v celé jeho šířce bylo zvoleno hledisko věcné. Ačkoliv se nejedná o ideální rozčlenění, zdá se mi nejjednodušší a srozumitelné. Nicméně nám ze zkoumaného fenoménu vystupují některé hlavní, a nejsnadněji viditelné, roviny. Jedná se o rovinu právní, církevní a lékařskou. Proto byly seřazeny do kategorií s menšími subkategoriemi. Další kapitoly byly psány spíše všeobecně s úmyslem dokreslit celou situaci. Jako poslední byla zařazena kapitola teoretické části o institucionální péči o ilegitimní děti se snahou zachytit přechod od neorganizovaného řešení problému k prvním krůčkům na poli státní péče. Poslední velkou kapitolou je hodnocení a výstup z mého zkoumání matrik. Kapitola Terminologie a frazeologie je pojata etnologicky, resp. etnograficky. Na začátku je jistě důležité představit názvosloví týkající se zkoumané skupiny v jeho velké rozmanitosti. Z toho nám i vyplývá, že pokud měla společnost tolik výrazů pro nemanželské děti, svobodné matky apod., jistě nešlo o podružné téma. Kapitola Problematika v širších souvislostech má být povšechným úvodem do zkoumané oblasti. Důraz je kladen na obecnější popis, na hledání kontaktních bodů v různém prostředí 18. a 19. století a na vytyčení podstatných trendů. Ačkoliv na první pohled mohou jednotlivé kapitoly působit nesourodě, podle mého názoru je třeba zmíněné oblasti tohoto fenoménu popsat, protože bez vynechání jednoho okruhu by pohled nezůstal nezkreslen. Dalším důvodem je přirozeně také fakt, že jednotlivé kapitoly (především kapitola Nekřtěné děti, aborty a infanticidium v lidových představách) by byly jinak nezařaditelné, a protože je tato práce z velké části pojímaná etnologicky, tato kapitola by citelně scházela. V podkapitole Statistika je hlavním cílem konfrontovat jednotlivé statistické údaje získané z historických a demografických zdrojů. Kapitola Právo se zaměřuje na sledování právního vývoje s ohledem na studovaný předmět. Po obecnější podkapitole Zákony a zákoníky následují detailnější podkapitoly s názvem Zvykové právo a Pranýř. Zde je záměrem podrobnější pohled na situaci svobodných matek nejen z pohledu „velkých“ zákonů, ale spíše z pohledu menší society a v neposlední řadě i samotné nešťastné aktérky. Podkapitola Smolné knihy je víceméně doplňková s důrazem na popis a význam výborného pramene v této oblasti. Tato kapitola byla zařazena i kvůli demonstraci konkrétního případu ze smolných knih. Kapitola Církev je relativně nejkratší. Kromě výčtu pramenů a jejich stručné charakteristiky, kromě nástinu nejpodstatnějších církevních teorií, idejí i do praxe uvedených imperativů, je zařazena i kapitola Církevní právo. Tato kapitola v podstatě konkuruje kapitole Překážky v uzavření sňatku, přesto jsem si dovolila rozdělení na zmíněné dvě části.
3
Kapitoly nejsou zdaleka totožné, každá je psána z jiného zorného úhlu (politika, právo a církev). Lékařství je s touto problematikou natolik spjaté, že si tato skupina vyžádala čtyři podkapitoly. V první podkapitole Antikoncepce jsem se snažila shromáždit poznatky o kontracepčních metodách našich předků s důrazem na ukázání regionálních odlišností (popř. podobností) a na celospolečenském rozšíření těchto praktik. V následující podkapitole Aborty bylo také mou snahou nejen zdokumentovat abortivní prostředky po celý novověk, ale i prezentovat jejich hojné praktikování. Ani pro antikoncepci ani pro aborty nelze najít jasný časový předěl (s výjimkou moderně vyráběných prostředků začátku 20. století). Podkapitola „Animatio“ se mi zdála důležitá pro dokreslení dobového lékařského myšlení a příklad spolupráce lékařů, vykonavatelů soudní praxe a církevních činitelů spojených v boji proti nemanželskému plození a jeho následkům. Podkapitola Porodní báby má představit i nejčastější „spoluvinice“ při užívání antikoncepce a při pomoci u abortů. V poslední kapitole Nalezince a jejich chovanci jsem se pokusila, jak bylo výše zmíněno, o zachycení vývoje institucionální péči o ilegitimní děti a o krátkou charakteristiku pěstounů. Kapitola Excerpce matrik je sepsána z větší části na základě mého praktického výzkumu. Dvě kapitoly Matriky a Farnosti Konojedy a Oleška byly zařazeny jako podstatné pro osvětlení celého výzkumu, představení pramene a oblasti výzkumu. Kapitola Získaná data se zabývá zveřejněním a zhodnocením výsledků mého výzkumu.
4
2. PRAMENY A LITERATURA Pramenná základna ke studiu postavení dítěte a ženy v minulosti je velmi široká. V těchto větších souborech můžeme hledat i marginálnější problémy jako právě ilegitimní potomky, svobodné matky, odložené děti a infanticidium. Lze nalézt i zmínky o abortech, antikoncepci a sexuálním chování. Početnou skupinou jsou prameny normativní povahy. Právě ty nám mohou ženu přiblížit v konfliktních situacích jejího života, např. předmanželský sex, konkubinát, nemanželské dítě, infanticidium, cizoložství apod. Nejsnadněji jsou přístupné velké (celozemské, městské apod.) zákoníky a právní předpisy. V českých zemích jsou nejlepším příkladem Práva městská Pavla Kristiána z Koldína. Z pozdějších celozemských zákoníků: Constitutio Criminalis Ferdinandea, Codex Austriacus, Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1769, Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 platný s novelizacemi po celé trvání rakouské monarchie. Podstatné mohou být i selské řády a hospodářské instrukce, poddanské řády nebo rychtářské artikule, které vycházely v edici Archiv český. V neposlední řadě jsou to smolné knihy přibližující jednotlivé soudní procesy a dávající nám možnost nahlížet do osudů nešťastných dívek a matek. Církevní prameny mají hlavní základnu v traktátech, kázáních, papežských bulách, výnosech z koncilů, církevních nařízeních, zpovědních zrcadlech a v obecně teologických spisech. Nemálo informací se dohledá například v aktech arcibiskupských a biskupských kanceláří, v době reformace v aktech administrátorů utrakvistické konzistoře. Významnými církevními prameny jsou matriky. Objevují se v našem prostředí od 16. století, jen torzovitě, a ke konci 18. století již najdeme souvislé řady pro většinu tehdejších farností. Matriky jsou důležité pro statistiku nemanželských dětí, pro statistiku předmanželského sexu (těhotné nevěsty) a těchto záležitosí v širších souvislostech, a celkově pak pro studium struktur venkovského a městského prostředí (věk a sociální skladba svobodných matek, kmotrů ilegitimních dětí, jména dětí, pozdější legitimizace apod.). Detailněji jsou matriky jako cenný demografický a sociologický pramen popsány v kapitole 9.1 Matriky. Ke skupině církevních pramenů se dají přidružit i spisy didaktické, z velké části psané duchovními. Pedagogické a výchovné spisy 19. století jsou většinou všeobecné. Klade se důraz na správnou výchovu dívky, aby se předcházelo pozdějším pokleskům, které nejdou vzít zpět. Detailně se ovšem autoři nevyjadřují k sexuálnímu chování nebo k jeho následkům v podobě nemanželského dítěte. Informací k našemu tématu tedy mnoho nenajdeme,
5
výchovné spisy pro dívky se věnují hlavně praktické stránce života – oblékání, hygiena, péče o zdraví, dále umění vést domácnost, příprava pro šťastné a naplněné manželství a mateřství. K lékařské problematice náleží od středověku herbáře a lékařské knihy. Poučné bude zaměřit pozornost i na knihy „k babení“, hojněji vydávané od 18. století. Pro ilustraci poslouží i modernější porodnické a gynekologické publikace 19. století. Lidová abortiva a kontracepční praktiky se předávaly ústní tradicí, ale díky pozdější práci etnografů byly alespoň částečně zaznamenány. V neposlední řadě se můžeme obrátit na prameny soukromé povahy – korespondenci, deníky, memoáry apod. Také pohled do námětů krásné literatury, divadelních her nebo písní a balad lidových i umělých nám ukáže dobové vnímání tohoto fenoménu. Literaturu je možné rozdělit do několika skupin. Základními zdroji jsou slovníky.3 Velkou skupinou jsou práce etnografické, etnologické a antropologické. Klasické etnografické práce jsou vynikajícím pramenem k poznání zvyků a obyčejů svobodné mládeže, pomohou odhalit situaci svobodných matek a jejich dětí, dobrým zdrojem mohou být i při studiu lidových léčiv, v tomto případě antikoncepčních a abortivních prostředků.4 O infanticidiu a léčení neplodnosti nebo o antikoncepci, o ženě-matce a výchově dětí v globálním měřítku se obšírně rozepisuje J. Vlach.5 K antropologickým publikacím patří kniha M. Stingla, která nám pomůže sledovat sexualitu na více světadílech a donutí nás ke srovnání.6 Kulturně-historická je kniha S. K. Neumanna,7 která je opravdu obsáhlá, a kde lze nalézt materiály k abortům, antikoncepci a infanticidiu. Mnoho textu je také věnováno kupodivu prostituci jako by se snad ženy v minulosti tímto povoláním živily hromadně. Je potřeba si ale dát pozor na politické zabarvení některých pasáží, zvláště od 19. století. Kniha je ale přesto přínosná, zvláště kvůli své celistvosti. Další velkou kategorií jsou historické práce. Vývojem populace v evropském prostoru
3
Ottův slovník naučný. Praha 1888-1908., Obrátil, K. J.: Kryptadia III. Praha 1999 a další. Dačicko, Slavonicko, Telčsko. Vlastivěda moravská. Brno 2005. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl I., II., III. Praha 2007. Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. , Moravskotřebovsko, Svitavsko. Vlastivěda moravská. Brno 2002. Jindřich, J.: Chodsko. Praha 1956. Štika, J. – Stolařík, I.: Těšínsko. 3. díl. Šenov u Ostravy 2001., Adámek, K.: Lid na Hlinecku. Praha 1900., Kubín, J. Š.: České Kladsko. Praha 1926., Šebestová, A.: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Brumovice 2001., Dufek, J.: Naše Horácko. Jindy a nyní. Praha 1893., Pardubicko, Holicko a Přeloučsko. Díl 2. Praha 1903-1904., Slovensko. Praha 1901., Čečetka: Od kolébky do hrobu. Praha 1900. Jakouběová, V.: Jak jde život, aneb narození, svatba, smrt. Turnov 2004., Drobil, E.: Jihočeské dítě. České Budějovice 1927., Robek, A. – Vařeka, J.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. Řada A. České Budějovice 1987. Vyhlídal, J.: Naše Slezsko. Praha 1903. 5 Vlach, J.: Dítě ve zvycích a mravech národův. Praha 1915., Vlach, J.: Žena ve zvycích a mravech národův. Praha 1913. 6 Stingl, M.: Sex v pěti dílech světa. Brno 2006. 7 Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. 4
6
se věnuje Livi Bacci.8 Dozvíme se nejen demografické údaje, ale hlavně o determinantách způsobujících populační změny, např. stravování, nemoci, migrace atd. K výborným knihám, které patří do kategorie historické i demografické, je Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy.9 Jedná se o opravdu komplexní studii a čtenář díky ní získá základní přehled v tomto okruhu problematiky. Kniha je spíše zaměřena na situaci v Evropě, popř. ve Francii, ale i srovnání s ostatními zeměmi je pro začátečníka v oboru důležité. K dalším autorům, kteří se věnují rodině v širších souvislostech, patří J. Goody.10 V knize malého formátu představí vývoj evropské rodiny od antického Říma po současnost. Najdeme zde i pasáže o nesezdaných soužitích, nemanželských a odložených dětech a o přístupu našich evropských předků k těmto skupinám. Situací v českém prostředí z hlediska historie rodiny se zabývá J. Klabouch.11 Otázkám lásky a sexuality se věnují knihy L.Otis-Coura a R L.Moruse.12 Oba dva autoři se dívají na sexualitu z pohledu historika a spíše ukazují jednotlivé jevy v sexuálním, partnerském a manželském životě člověka od středověku do novověku. Také zde najdeme odstavce o nemanželských a odložených dětech a o konkubinátu. Při troše dobré vůle by se do jedné skupiny prací daly zařadit publikace N. Ohlera, M. Rheinheimera, R. van Dőlmena a J. Delumeaua.13 Všichni čtyři historikové patří k těm, kteří se snaží pohlížet na minulost nejen jako na „vysoké dějiny“, ale především na historii malých lidí, lidí často na okraji společnosti. K těm patří bezesporu i nelegitimní děti a neprovdané matky. Z českého prostředí vystupují práce I. Heroldové, D. Tinkové, A. Velkové a M. Lenderové.14 Práce Tinkové se přímo zabývají problematikou svobodných matek a nemanželských dětí a infanticidiu a jsou nepochybně i výborným zdrojem literatury na toto téma, i když autorka má hlavní těžiště výzkumu ve Francii a v Toskánsku. Heroldová podává ve svém článku informace k proměně české poddanské rodiny před a po josefínských 8
Livi Bacci, M.: Populace v evropské historii. Praha 2003 Horská a kol.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990. 10 Goody, J.: Proměny rodiny v evropské historii. Praha 2006. 11 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. 12 Morus, R. L.: Světové dějiny sexuality. Díl 2, 3. Praha 1969., Otis-Cour, L.: Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha 2002. 13 Ohler, N.: Umírání a smrt ve středověku. Praha 2001., Delumeau, J.: Hřích a strach. Praha 1998, Dőlmen van, R.: Bezectní lidé. Praha 2003., Rheinheimer, M.: Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450-1850. Praha 2003. 14 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981., Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě napříč staletími. Pardubice 2003., Tinková, D.: Předcházet či trestat? Problém infanticidia v osvícenské společnosti. In: ČČH 1. Praha 2003., Tinková, D.: Ilegimita a „nová ekonomie života“ v osvícenské Habsburské monarchii. In: HD 27. Praha 2003. s. 139., Tinková, D.: Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha 2004., Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. 9
7
reformách, setkáme se zde se zásadními body, které mohly později vést k nárůstu počtu nemanželských dětí. Kniha M. Lenderové je vynikajícím shrnutím tematického okruhu „dítě v 19. století“. Kapitoly o početí, narození, lékařské péči, o dětech odložených, usmrcených i nemanželských patří k těm stěžejním pro náš záměr seznámit se blíže s touto oblastí. K publikacím, které nás nasměrují k dalšímu studiu ženské problematiky, patří B. Kopičková, A. Šubrtová a J.Englová.15 Práce se zabývají zmapováním pramenné základny, Kopičková středověké, Šubrtová středověké a raněnovověké a Englová 19. století. Ke studiu sociálních dějin lze použít články A. Klause a V. France.16 Klausův článek se věnuje dětství ve středověku, konkrétně jsou přínosné pasáže o animatiu a abortech. Franc je autor 19. století, ve svém spisku nabádá společnost k lepší péči o odložené děti a detailně popisuje jejich neutěšenou situaci v jeho době. Je proto skvělým zdrojem informací o postavení odložených dětí v českých zemích v 19. století. K sociologické literatuře patří publikace autorské dvojice Machačová – Matějček.17 K právním dějinám je dobré se seznámit s brilantním dílem K. Malého.18 Je sice obsáhlé, ale jedná se o jeden z nejlepších titulů potřebných k pochopení vývoje české justice. Ke knihám, které nám umožní vhled do života obyčejného člověka v minulosti patří ty od J. Francka, V. Šindeláře a J. Horny.19 Horna věnuje velkou část knihy popisu pranýřů, ale v prvních kapitolách nalezneme, jak se který přečin trestal, a jaké přečiny dostaly odsouzené na pranýř. Bylo jich pochopitelně mnoho, mezi nimi i delikty cizoložství a infanticidia. Autoři Francek a Šindelář nám předkládají práce založené hlavně na excerpci ze smolných knih. Seznámíme se tak blíže s jednotlivými kriminálními případy, tedy i s cizoložstvím a infanticidiem. Z lékařské oblasti nám poslouží např. knihy K. Malého a M. Hurycha.20 Kniha Malého z přelomu 19. a 20. století je podstatná pro zjištění antikoncepčních metod tohoto období. Hurych se obrací více do minulosti a přináší nám abortivní a antikoncepční recepty shromážděné z herbářů a dalších pramenů k lidovému léčitelství. Obsažnými knihami je Fándlyho Zelinkár, Čižmárovy Dějiny lékařství a Strackova Krev ve víře… atd., 15
Englová, J.: Žena devatenáctého století v dokumentech. Ústí nad Labem 2003., Kopičková, B.: Historické prameny k studiu postavení ženy v české a moravské středověké společnosti. Práce HiÚ ČAV. Praha 1992., Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. 16 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. , Klaus, A.: K sociálním dějinám dětství ve středověku. In: HD 15. Praha 1991. 17 Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002. 18 Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. 19 Horna, R.: Pranýř. Praha 1941., Šindelář, V.: Hrdelní příběhy táborské. Písek 2003., Francek, J.: Zločin a sex v českých dějinách. Praha 2000., Francek, J.: Zločin a trest v českých dějinách. Praha 1999. 20 Hurych, M.: Kdo pije vlčí mléko aneb, jak se léčilo za starodávna. Praha 2005., Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922.
8
která se pohybuje na pomezí popisu lidového léčitelství, pověrečných praktik a lidové víry.21 Poslední ale ne nejméně důležitou je skupina příspěvků z demografie a historické statistiky. K úvodu do problematiky je výhodné otevřít knihu kolektivu autorů o dějinách českých obyvatel.22 Je velmi čtivá a tak čtenáře nenásilnou formou poučí nejen o dějinách oboru, ale především o změnách, kterými naše populace procházela. Kapitoly jsou věnovány natalitě, mortalitě, migraci, národnostnímu složení, urbanizaci a také nemanželským porodů a plodnosti žen obecně. Dlouholetým přispěvatelem demografických periodik je historik E. Maur.23 K vysvětlení vývoje názorů na populační politiku se můžeme obrátit na výbornou publikaci A. Šubrtové.24 V periodiku Historická demografie je za léta vydávání bezpočet článků vyjadřujících se k porodnosti, sňatečnosti a úmrtnosti. Nechybí studie o nelegitimních a odložených dětech, o pražské porodnici a nalezinci nebo o infanticidě. Mnohé lze nalézt i v dalších periodikách věnujících se např. městu Praze.25 Jedním z důležitých pramenů demografie jsou matriky, jejich vývoji se věnuje např. E. Maur.26 V popředí místopisných publikací stojí rozsáhlé dílo A. Podlahy.27 Nepochybně vynikajícím pramenem je také Ottův slovník naučný.28 Konkrétně pro Černokostelecko může být doporučena Šimáčkova kniha.29 Pochopitelně nesmíme zapomenout ani na možnosti, které nám nabízí internet.30
21
Fándly, J: Zelinkár. Martin 1980, Čižmár, J.: Lidové lékařství v Československu. Praha, Strack, H. L.: Krev ve víře a pověře lidstva. Praha 1902. 22 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. 23 Maur, E.: Základy historické demografie. Praha 1983. 24 Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. 25 Šubrtová, A.: Kojenecká úmrtnost v Praze v letech 1785-1875 na základě matrik. HD 2. Praha 1968., Fialová, L. – Horská, P.: Novoměstské matriky pražské očima historika sociálních dějin 17. a 18. století. In: Documenta Pragensia XVII. Praha 1998., Turková, M.: Nalezenci v Čechách na konci 19. století. In: Děti, studenti, pedagogové 3. Praha 1993., Fialová, L.: Změny ve vývoji plodnosti v českých zemích za demografické revoluce. HD 15. Praha 1991., Horská, P.. Umělé přerušení těhotenství pohledem historické demografie. In: HD 27. Praha 2003. 26 Maur, E.: Církevní matriky jako historický pramen (se zvláštním zřetelem k historické demografii). In: Sborník archivních prací 1. Ročník XX. Praha 1970. s. 425-457., Maur, E.: Matriky v Čechách a jejich vývoj. In: Zpravodaj pro přátele rodopisu a heraldiky I. Plzeň 1969., Maur, E.: O počátcích a vývoji církevních matrik se zvláštním zřetelem k českým poměrům. In: Historická demografie 3. Praha 1969., Maur, E.: Vývoj matričního zápisu v Čechách. In: Historická demografie 6. Praha 1972. 27 Podlaha, A.: Posvátná místa království českého. Díl I. Praha 1907., Podlaha, A.: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém. XXIV. Praha 1907. 28 Ottův slovník naučný. Praha 1888-1908. 29 Šimáček, F.: Za poznáním města Kostelce n. Č. l. a jeho okolí. Díl I. Kostelec nad Černými lesy 1935. 30 , ,
9
3. TERMINOLOGIE A FRAZEOLOGIE Nelegitimním (nemanželským, ilegitimním) dítětem se rozumí dítě, které se narodilo mimo řádný manželský svazek, myšleno z církevního i právního pojetí. Svobodná matka je žena, která porodila dítě, aniž by se předtím vdala. Nalezenec, jak bude ještě dále vysvětleno, je dítě odložené a posléze nalezené. Dítě osiřelé je dítě zemřelého rodiče nebo obou zemřelých rodičů. Dítě, které se narodilo a poté bylo předáno do péče porodnice nebo jiného ústavu, je dítě odložené. V 19. století se v českém prostředí tyto názvy běžně zaměňují, nalezenec je každé dítě bez rodičů, dítě, které je odkázáno na péči státu, obce nebo pěstounské rodiny. Z lékařských a právních termínů je nutné se zmínit alespoň o abortu a infanticidiu. Abort, česky potrat, je umělý vnější zásah do organismu těhotné ženy s cílem plod usmrtit. Infanticidium je usmrcení, již donošeného a narozeného, dítěte především jeho matkou. V 2. polovině 20. století američtí vědci prosazovali název „neonaticide“,31 přesto se v Evropě i u nás operuje s termínem infanticidium, infanticida. Zdrojů, které se dají využít k sestavení přehledu názvů nemanželského dítěte, svobodné matky, deflorované panny, o jejím svůdci, o abortech, těhotenství a menstruaci, je nepochybně dostatek. Byla by však škoda nevyužít letitou práci K. J. Obrátila32, proto jsem mj. převážně čerpala z jeho slovníku. Vedle pražské a brněnské hantýrky, slangu studentů nebo lidí z podsvětí, je zde možno najít mnoho regionálních výrazů, názvů středověkých i raněnovověkých (z kázání, z postil, z didaktických příruček, z kronik, smolných knih), názvů z různých folklorních sbírek (Čelakovského Mudrosloví a Slovanské národní písně, z děl K. J. Erbena, z děl B. Němcové, z písní Jeníka z Bratřic, z moravských písní sebraných od F. Bartoše a F. Sušila, ze zápisků A. Šebestové), názvů vyexcerpovaných ze známých slovníků (Kottův, Jungmannův, Riegrův, apod.) nebo sebraných Obrátilem osobně. O pojmenování nemanželských dětí máme dostatek informací z historických pramenů, jedná se o zenimče, sebrance, sebránka, panenče, panečnice, o zlého syna, říkalo se, že dítěti otec spadl z lavice. V Kottově slovníku se dočteme o bočkovi, bratru nepravém, napodařileci, neřádněti, panárovi, paňárovi, že se narodil v kopřivách nebo na vrbě, otec se mu zabil věchtovím nebo utopil se mu za kamny nebo v loužích. Ve slovníku J. Velešína se objevuje: dítě poboční, Venušino, kurevské, narozené v kopřivách. U Zikmunda Wintera se objevuje označení cvikýři nebo zemánkové. U Čelakovského se naleznou názvy: dítě z levého boku,
31 32
Tinková, D.: Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha 2004. s. 313. Obrátil, K. J.: Kryptadia I, II, III. Praha 1999.
10
ze zelené krve, v kopřivách narozený, kopřivče, kopřivník, otec se mu v krbu zabil, nepočítal otcův, poctivost za ní běhá, matka měla dobrý rok. Obecně se nemanželským dětem říkalo levoboček, boček, levý syn, panchart, pankhart, pankart, banghart apod. podle německého Pankhart Bankriese (spadlý z lavice). O nemanželských dětech se v Čechách mluvilo jako o klazáněti, prážeti, prážátku (podle místa jeho narození v pražské porodnici), parchantu, panňáru (v západních Čechách), nemanželské dítě pochází ze zelené krve, otec je na hubách (u Humpolce). Na Moravě se objevily výrazy poněkud vulgárnější jako ukurvenec, vykurvenec, uhnanec, uhnalec, hazart, neuvoděnec. Ve Slezsku se užívalo zavitčané, neslubné a kurevské dítě. Na Slovácku se vyskytuje výraz sparchantělina. Na Lašsku se používalo označení vir. Slovensko má bohaté názvosloví pro tyto děti: fagan, faganský, ženinský, počmaga, otěc mu z kapustného koreňa hlavu zlomil, s kapustného hlúba spadol, tomu otca kozel zabil. O označení dívek, které přišly o panenství před svatbou nebo dokonce otěhotněly, nemáme také nouzi. Obecně se používalo, že se nezachovala, podnesla, klesla, zkurvila, spustila, podlehla, zbloudila, přišla o poctivost, o čest, o věneček, o čistotu apod. Výrazy v Čechách byly: dopustilka, dívka si vymkla kotník, z loňského smíchu pláč, vdova suchá, syrová (u Hradce Králové), mít slaměný věneček, udeřila svou čistotou o komín, ztratila krásu, nechodí sama, připálila si fěrtoch, vysloužila si děcko, přinesla si výslužku, stud prodán, život zmrhán. V českém Kladsku se užívalo: skocourovatělá, je dopuštěná, je šejbrouna a bejzounice. Na Moravě se používalo: dopušťalka, nezachovalá, je poctivá od hlavy až po kolena a od hlavy až pod strop, zapomněla se, je trknutá, už je vycuclaná, zmrtvila se, zmrhalena, zmrhaleca (u Prostějova), zmrhalka (u Přerova), zmrhalica (Haná). Někdy je těžké odlišit, zda jde pouze o deflorovanou dívku nebo již o těhotnou nebo dokonce o svobodnou matku. O svobodné matce se pak na Moravě říkalo, že padla s kapustného hlůba, je obalenica, obalenka, závitka. Na Slovácku se říkalo, že taková dívka byla u sv. Antoníčka. Ve Slezsku se říkalo: dopuščalka, přišla o vianek, vienčok, vienok, věneček na pupku nosí. Na Slovensku dívky, které přišly o panenství, se nazývaly nebo se v této souvislosti užívalo úsloví: prespanka, prespanica, prespaná panna, zmrhalena, opantaná, ostudená, z kapustného koreňa hlavu zlomiti, vyslúžila živý mrváň, mala vlasy, vzal je žid (ostříhané vlasy většinou odkupovali židovští vetešníci a kožišníci), ostudená patrí mezi vydaté ale až s druhého konca, poctivá ako vrba pri potoku, ako hrách pri cestě, ztratila partu, nedonosila partu (zdobená stuha na hlavě – odznak panny). V Kottově slovníku také najdeme několik slovních obratů: uhonila si příchovek, narodila se na panně, panna se zkulhala, přivedla se na zmar, šla spíš do kostela než zvonili, dostala se tam, kam nechtěla. 11
Co se týče svůdce (a jeho činu deflorace, popř. oplodnění), také si vysloužil několik regionálních označení: děvečník, proléhati pannu, prespanec, keď si si sobral smotanu, vezmi si i mlieko (Slovensko), neví kudy z konopí (Valašsko), dopušťálek, urval fartúšek červený, ztratil pero, voničku, kosárek, kosířek (Morava), pohanbitel, pannu zmrsknouti (Slezsko), pannu podběhnouti, podskočiti, zkníkati, předěvčiti, vydělal si na kolíbku, ženich na půl kola. Pokud si bral muž ženu již těhotnou (ať to muž věděl či ne) říkalo se, že našel pannu načatou bez věrtele, dostal krávu i s teletem, nese mu ho na fěrtoušku, ženu s příchovkem si vzíti. Co se týká pojmenování menstruace a těhotenství, také v této oblasti je názvů nespočet. Není jistě potřeba uvádět všechny, pouze ty nejznámější. Pro menstruaci se používalo: tok nebo běh ženský, krvavý, přirozený, měsíční, čmýra, čas, čištění, očistky, perioda, červený květ, barva, červené svátky apod. Pro těhotenství je také mnoho výrazů, např.: obtěžkat, mít břicho, buben, být v očekávání, být v tom, být široká, v jiném stavu, čekat, nosit dítě pod srdcem, být samodruhá, bude brzo chovat, být bachratá, tlustá, krátí se jí suknička, fěrtoch, košilka, rostou jí hody, má cestu do Říma, je bachraňa apod. Pro aborty se nám dochovalo daleko méně označení: vyhnaný plod, odchůdce, kule, pomohla si, pomohl(a) jí (porodní bába, doktor), neplodník, nedonosek, výškrabek.
12
4. PROBLEMATIKA V ŠIRŠÍCH SOUVISLOSTECH
4.1 Předmanželský sex Jelikož ztrátu panenství trestalo zvykové, kanonické i civilní právo, celé vesnické společenství si hlídalo tyto poklesky. Podle vrchnostenských instrukcí v 18. stol. se dokonce měly každé čtyři neděle děvečky prohlížet, jestli jsou panny, resp. jestli nejsou gravidní. Prohlídky prováděly porodní báby a zodpovídali rychtář a konšelé.33 Také od raného novověku probíhaly „zkoušky poctivého spaní“, kdy rychtář s radními procházel domy a hledal cizoložníky, které poté odváděl do šatlavy.34 Trest byl nejčastěji pro svobodné milence vymrskání, někdy i z místa bydliště, ale to bývalo spíše výjimečné. Časté bylo udělení pokuty. Nejenom zkouškami poctivého spaní nebo jinými kontrolami dohlížela vrchnost na počestnost poddaných. Ve vrchnostenských instrukcích se objevují i kurióznější nařízení, např. v jedné z konce 17. století se zakazuje poddaným tančit tanec vrták, při kterém se prý muži a ženy k sobě tak necudně tisknou, až z toho několik žen otěhotnělo přímo na tanečním parketu.35 Je neoddiskutovatelné, že mnozí nedodržovali do svatby celibát. Odhaduje se, že na přelomu 18. a 19. století asi 3/4 lidí mělo před svatbou nějakou sexuální zkušenost.36 Samozřejmě muži předčili zkušeností ženy, ty byly daleko přísněji hlídány. Máme ale doklady, že sex po řádném slibu manželství byl tolerován v celém novověku.37 Zajímavým se jeví v souvislosti s představami o mravnosti našich předků výrok jednoho renesančního autora: „Pomlácení jest zábava tak rozpustilá, že skorem žádná panna sobě přes velkonoc své panenství ohlídá.“38 V městském prostředí nebyla situace ohledně předmanželské sexu diametrálně odlišná od situace na venkově. Jedním ze svědectví může být deník Vojty Náprstka z roku 1845. Zde se můžeme dočíst, že styky svobodné pražské mládeže bývaly poměrně volné. U dcer 33
Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 157. 34 Obrátil, K. J.: Kryptadia . Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu. Díl I. Praha 1999. s. 21. 35 Vondruška, V.: Intimní historie od antiky po baroko. Brno 2007. s. 170. 36 Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě napříč staletími. Pardubice 2003. s. 205-227. 37 Horský, J.: Tematika ženy v německé historicko-antropologické literatuře. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 37. 38 Vondruška, V.: Intimní historie od antiky po baroko. Brno 2007. s. 170.
13
z úřednických rodin se prý dokonce předpokládalo, že budou svolnější, protože byly bez vzdělání a bez velkého věna, a tak se snažily upoutat potenciální nápadníky.39 O sexu se v rodině nemluvilo, děti nebyly poučeny, předpokládalo se, že je vrstevníci nebo třeba „uvolněnější“ čeleď poučí, popř. že si udělají vlastní úsudek. Ani o příchodu menstruace se mezi matkou a dcerou nevedl dialog. Většinou se tato událost odbyla matčiným konstatováním, že „teď už jsi dospělá“, „už si musíš dávat pozor na muže“ apod. Jestliže se v rodině těmto tématům vyhýbali, o to více se zřejmě probíraly mezi dospívajícími, často až vulgárně a bez zbytečného studu (viz K. J. Obrátil).40 Na venkově prý byli ale obecně mladí lidé více poučeni o sexu než obyvatelé měst.41 Na Těšínsku byly předmanželské styky mládeže tolerovány. Pro české i německé obyvatelstvo Horního Slezska se staly zkušební noci běžnou praxí. Noci ve středu a v sobotu byly zasvěceny právě těmto „záletům“. Pro bohaté selské synky nepřipadala v úvahu návštěva děvčete v pátek, pátky totiž byly vyhrazeny dělnické mládeži. Těchto akcí se mohl zúčastnit jen dospělý mladík, který si vyžádal souhlas své vrstevnické skupiny.42 Na Slovácku byly jako vhodné dny k noční návštěvě ustanoveny středy, soboty a neděle.43 Záleželo ale především na benevolenci rodičů, co svým dcerám povolí. Bývalo zvykem, jako i jinde, že pár měsíců před svatbou se na mladé snoubence již hledělo jako na manžele. Každá dívka tedy získala před svatbou zkušenosti, které se zdály jejím rodičům akceptovatelné, pouze jim radili, aby si „dávali pozor“. Že se to často nepovedlo, svědčí zprávy o dvou až třech dětech, které si ženich a nevěsta vedou k oltáři.44 V některých případech si pár pořídil děti natruc rodičům, doufajíc, že dostanou snadněji požehnání. Ačkoliv byla podle všeho míra tolerance na Slovácku vysoká, snažili se mladí lidé zůstat neposkvrnění až do svatby. V převážné většině případů se pozornost v tomto směru zaměřovala na dívky, ale někdy se stalo, že se rozneslo po vesnici, že jeden z mladíků přišel o panictví. Ten si musel sundat z klobouku kosárek nebo voničku a říkalo se o něm, že „už nechodí pod voničkou“. Jako ženich se pak později oženil bez rozmarýny a jen „na půl kola“.45 Děvče ze Slovácka, které přišlo o panenství, už nechodilo k muzice, když dokonce otěhotnělo, nechodilo
39
Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 215. Obrátil, K. J.: Kryptadia . Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu. Díl I., II., III. Praha 1999. 41 Paulová Růžičková, E.: Jak rozřešíme pohlavní otázku? Praha 1922. s. 8. 42 Štika, J. – Stolařík, I.: Těšínsko. 3. díl. Šenov u Ostravy 2001. s. 126. 43 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 675. 44 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 479. 45 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 478. 40
14
se svobodnými do kostela ke zpovědi, ale čekalo ve skupině vdaných žen.46 Pomstu na jejím svůdci provedla její sestra nebo kamarádka. Ta mu veřejně strhla z klobouku kosířek47 na znamení, že se ví o jeho činu. V okolí Uherského Brodu dospívaly zřejmě dívky brzo, protože už od 14 let jim matky na noc zvaly mládence z vesnice. Na „přístku“ se chodívalo v úterý, čtvrtek, sobotu a neděli. Tito mládenci starší 18 let se sešli v hospodě, kolem osmé až desáté se odebrali k děvčatům, kde celou noc popíjeli alkohol a bavili se.48 Zřejmě takřka zbytečný byl zvyk, kdy starosta čtyřikrát za rok kontroloval, jestli nejsou chlapci na záletech. Jestliže si dívky užívaly svobody a zábavy od 14 let, mnoho času takto vesele nestrávily, protože sňateční věk dívek byl na Uherskobrodsku velmi nízký – svatba se odehrála mezi 15. a 17. rokem. Slečna přes dvacet už byla stará a prý bývalo větší hanbou být „stará neprovdaná“ než se stát o několik let dříve svobodnou matkou.49 Na Hané chodívali mládenci „za galánkú“ jen ve čtvrtek a v sobotu. V okolí Brna zase jen ve středu a v sobotu,50 pokud by někdo přišel v pátek či neděli, bylo by to považováno za faux pas. Na Valašsku se pravděpodobně předmanželský styk netoleroval, ale samozřejmě k němu docházelo, jen ve vší tajnosti, aby se rodiče nic nedozvěděli. Je tedy vidět patrný rozdíl mezi zdejšími zvyklostmi a zvyklostmi v ostatních regionech Moravy, kde byl mladý pár v noci v jedné místnosti s dalšími členy rodiny, kteří je ignorovali. Na Hlinecku probíhala zkouška panenství pomocí rostliny řimbaby. Ta se rozemlela na prášek a když se dalo dívce přivonět, neměla kýchnout, když kýchla, byl to důkaz, že už není panna.51 V téže oblasti se jedla routa ve vinném octě proti smilnění.52 Na Chodsku chodili svobodní mládenci za dívkami na návštěvu ve středu a v sobotu. J. Jindřich zaznamenal v této souvislosti říkanku: „V půndělí chodí volat chtivý, tředa – je třeba, v pátek – chodí nazpátek, sobotička zlatá, každým se k svý mjilý šmatlá.“53 Od konce 18. století dochází u vyšších vrstev (především v německých zemích) k odlišnému vnímání vztahů a manželství, je snaha uzavřít sňatek s milovanou osobou.54
46
Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 479. Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 479. 48 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 479. 49 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 482. 50 Obrátil, K. J.: Kryptadia. Díl I. Praha 1999. s. 17-18. 51 Hurych, M.: Kdo pije vlčí mléko aneb, jak se léčilo za starodávna. Praha 2005. s. 116. 52 Hurych, M.: Kdo pije vlčí mléko aneb, jak se léčilo za starodávna. Praha 2005. s. 118. 53 Jindřich, J.: Chodsko. Praha 1956. s. 110. 54 Saurer, E.: Reglementovaná láska. Církevní a státní zákazy sňatku v předbřeznové habsburské monarchii. 47
15
Naproti tomu je zde významný rozpor, protože velkému počtu „obyčejných“ obyvatel je ztížena možnost uzavřít manželství díky překážkám obsaženým v civilním i kanonickém právu. V našich zemích se ke konci 19. století hlásí o slovo nová generace s progresivními názory (např. Omladina apod.), které se týkají nejen politického a kulturního života. V proudu myšlenek na zrovnoprávnění mužů a žen ve společnosti, na zlepšení postavení některých sociálních skupin apod. se také objevují názory na tzv. volnou lásku. Samozřejmě že tyto ideály příslušely městským intelektuálům, navíc levicového zaměření. Jednalo se však o první vlaštovky budoucích změn v sexuálním chování obyvatelstva. Jeden ze zastánců „volné lásky“ a zrovnoprávnění manželských a nemanželských dětí kritizuje ostrakizaci svobodných matek takto: „ …avšak bez našeho přičinění každoročně ve vsi bude pár kleslých děvčat, a když pak všichni obyvatelé vesničtí, od faráře až do nejmladšího pasáka, předstihují se v hrubostech proti takovému ubohému tvoru, přišel pro nás socialisty okamžik dokázati skutkem, že ta posmívaná, nikterak neklesla v naší úctě, a nabídnouti jí veškerou pomoc, již co žena, co mladá matka a místo hledající potřebuje.“55
4.2 Svobodné matky a nemanželské děti Nemanželský původ byl po dlouhá staletí celoživotním stigmatem. Mít manželský původ bylo důležité nejen z hlediska cti a váženosti ve společnosti, v naději na dědictví, ale především byl legitimní původ vyžadován v pracovní sféře a v kariérním postupu. Vysvědčení o „manželském loži“ se požadovalo při přijímání do cechu, na studia, do učení, při nástupu na úřednické místo, při vstupu na řeholní a duchovní dráhu. Přikládalo se i k žádosti o uzavření manželství. Podstatnou roli v životě ilegitimního dítěte hrálo i rodinné zázemí. Nebylo jednoduché vyrůstat jen s matkou, často logicky v neutěšených materiálních podmínkách. Nezanedbatelná je samozřejmě i úloha muže-otce v rodině a ve výchově. Podle doposud publikovaných prací ale víme, že jen menší část svobodných matek se svým dítětem (dětmi) žila sama a odloučeně od širší rodiny, na kraji společnosti. V případě správnosti statistik týkajících se tohoto jevu by se jednalo o příliš početnou skupinu ostrakizovaných žen (v 19. století průměrně 10%-30% ilegitimních dětí, o něco méně svobodných matek s úvahou, že někdy na jednu ženu připadlo In: Existuje středoevropský model manželství a rodiny? Sborník z mezinárodního sympozia Praha 24.-25. listopadu 1994. Praha 1995.s. 31-45. 55 Gumplowicz, A.: Manželství a volná láska. Praha 1904. s. 27.
16
více dětí). V každodenním životě byl samozřejmě každý případ individuální, ale dá se nalézt několik modelových situací, v jakých poměrech svobodná matka žila svůj další život. První skupina žen, které otěhotněly před svatbou, nezaznamenaly v podstatě rozdíl, jestli vstoupily do manželství jako panny či nikoliv. Otec jejich dítěte byl s nimi v kontaktu a souhlasil se svatbou (svatba již byla domluvena), ke které došlo za krátký čas, a dítě se narodilo jako manželské, i když jen několik měsíců po svatbě. Předpokládá se, že tento model byl velmi častý a okolím byl až na výjimky tolerován. V druhém případě dívka porodila nemanželské dítě, ale biologický otec se k dítěti znal a během několika měsíců či let po porodu došlo ke svatbě a legitimizaci potomka či potomků. Tato situace také nebývala výjimečná a k jejímu rozšíření dochází zejména od konce 18. století v souvislosti se ztíženou možností uzavírání sňatků (viz též kap. Překážky v uzavření sňatku a kap. Církevní právo). Do roku 1781, než byl vydán patent o zrušení nevolnictví, byla povinnost snoubenců žádat o povolení k sňatku vrchnost. Ve většině případů bylo pravděpodobně uděleno. Překážka se mohla vyskytnout v případě špatné finanční situace, k žádosti o povolení sňatku bylo třeba složit stanovenou taxu. Pak mohlo dojít k tajnému sňatku a novomanželé poté uprchli na jiné panství, kde je cizí vrchnost mohla přijmout, aniž by viděla výhostní list.56 Vrchnost se jistě nebránila dalšímu rozšíření počtu pracovních sil. Další překážkou mohlo být příbuzenství mezi mladými lidmi. Objevily se i případy bigamie, kdy muž na jiném panství měl manželku a děti, ale prakticky žil s jinou ženou. Od středověku jsou známa i tzv. volná manželství, kdy se manželé dohodli na neoficiální odluce a každý poté žil a plodil s jiným partnerem.57 Jedním z důvodů, proč musela svobodná matka čekat na uzavření manželství se svým partnerem, mohla být i neúměrně dlouhá vojenská služba, zvláště v první polovině 19. století. Ženit se nemohli muži, které čekala vojenská povinnost, ale jistě se stávalo, že než byl muž odveden, porodila mu partnerka jedno či více dětí. S takovými případy se setkáváme v matričních záznamech až do 60. let 19. století. U tovaryšů se zase muselo čekat na odbytí povinného vandru. Snaha státu po vydání zákonu o povinnosti konsensu směřovala ke stabilizaci situace v manželských záležitostech, byla zde viditelná snaha o řízení partnerského a sexuálního života obyvatel. Úsilí státního nařízení směřovalo i k omezení sňatečnosti a plodivosti lidí „na okraji“ - tedy tuláků, žebráků nebo i potulných umělců a dalších z nejnižších sociálních vrstev 56
Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 164. 57 Kopičková, B.: Manželské spory žen pozdního středověku v protokolech ústředních církevních úřadů v Praze. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 59.
17
jako byli podruzi, služebnictvo nebo tovární dělníci.58 Bohužel to mělo účinky spíše opačné, kdy se velká skupina obyvatelstva jednoduše konsensu nedomohla, ale žila jako ostatní sezdané páry. Proto nás ani nepřekvapí, že muži a ženy blížící se hranici třiceti let, spolu intimně žili i s přirozenými následky. Jelikož byla tato skupina dočasných konkubinátů jistě početná, netrestali se mladí rodiče nijak přísnou ostrakizací. Další skupinou svobodných matek byly ženy žijící v trvalém partnerském svazku, konkubinátu, s malou nadějí na uzavření sňatku s otcem svých dětí právě z výše uvedených příčin. Jestliže se až 50% svobodných matek, které se později vdaly, se vdalo za biologického otce svého dítěte,59 nemalé procento svobodných matek se sice nedočkalo svatby, ale žili společně s otcem dětí jako skutečná rodina. Nejčastěji se tato forma, dlouhodobého či dokonce celoživotního konkubinátu, vyskytovala u nejnižších sociálních vrstev obyvatelstva, u čeledi a podruhů,60 v době masivní industrializace a urbanizace měst rovněž v dělnickém prostředí, kdy dochází k vědomému uvolnění sociální kontroly. Zdá se také, že v těchto sociálních skupinách docházelo k odstranění stigmatizace ilegitimních dětí.61 U respektování dlouhodobého konkubinátu hrála roli i velká migrace obyvatelstva, jestliže do nového bydliště přišel pár s dětmi, kteří se představili jako manželé, okolí to akceptovalo a nebyl důvod ptát se na pravost svazku. Praktikování volného soužití dokládají prameny jako soudní spisy se stupnicemi trestů nebo pravidelné prohlídky svobodných dívek ve službě. U skupiny podruhů a čeledě se objevovaly konkubináty ze sociálních důvodů.62 Další skupinou byly ženy, které opravdu zůstaly s dítětem samy bez partnera. Nejčastějším důvodem byla neochota muže vzít na sebe zodpovědnost za své skutky. Velice pravděpodobně se jednalo o muže ženaté, o nadřízené dívek, o muže zavázané celibátu. Mohli to být i muži, kteří se do dívčina bydliště dostali jen na krátkou dobu, např. potulní umělci, tuláci, vojáci, mladíci na zkušené. Asi ojedinělé byly případy, kdy žena (katolička) otěhotněla s mužem s defavorizované vrstvy obyvatelstva, např. s Židem. Není také nepravděpodobné, že některé děti byly počaty v důsledku adulteria či incestu. Jistě se i mnoho dětí narodilo v důsledku znásilnění, nechvalně známé bývalo drancování a znásilňování nepřátelskými armádami. Často se také v soudních spisech objevují příběhy zneužitých služek, děveče nebo 58
Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 164. 59 Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě a dětství napříč staletími. Pardubice 2003. s. 205-227. 60 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 157. 61 Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002. s. 119. 62 Heroldová, I.: Proměny vesnické poddanské rodiny a rodinné obřadnosti v Čechách na přechodu od feudalismu ke kapitalismu. In: Lid a lidová kultura národního obrození. Roztoky u Prahy. 1983. s. 42.
18
dokonce sirotků, tedy skupin, které se jen obtížně bránily nejen fyzické, ale hlavně mocenské převaze pachatele.63 Mnohá nemanželská početí byla i schválně naplánována. Mohlo se jednat o snahu mladých lidí zrealizovat či uspíšit sňatek, na který se rodiny snoubenců dívali s nelibostí. V dalších případech se mohlo jednat o vypočítavost a kalkul chudé ženy, která doufala, že pokud porodí nemanželské dítě například selskému synovi, ten ji přijme za manželku a ona si zlepší hmotné zabezpečení a povznese se ve vesnické hierarchii. Toto jednání ale bylo samozřejmě riskantní. V případě porodu nemanželského dítěte se mnohdy stávalo, že „padlá“ dcera byla svým otcem (poručníky atd.) vyděděna a přišla i o poslední možnost lepšího zajištění. V pozemkových knihách lze najít zápisy o „zabrání pro nemravný život“, kde bývaly svobodné matky označeny písmenem Ω (omega) na důkaz, že spadly až na samé dno a je jimi opovrhováno jako posledními členy společnosti.64 Očima současníka se zdá zákon z roku 1816 těžko pochopitelný. Tento zákon zakazoval adopci nelegitimního dítěte vlastním otcem, jestliže byl muž ženatý s jinou ženou. Až za dlouhých sto let (rok 1914) to již zákon umožnil, ale opět s pro nás nelogickou výhradou. Muž mohl své dítě adoptovat, pokud neměl v současném manželství vlastní manželské dítě.65 Dívky, které zůstaly doma s dítětem, to samozřejmě neměly lehké, od rodičů a dalších příbuzných si vyslechly mnoho urážek a nadávek. Bývalo ale pravidlem, že „milosrdný“ čas vše napravil a když se ve vesnici tato událost přestala vnímat tak palčivě, odpustili postupně i rodiče.66 Podle záznamů v gruntovních knihách nebo v podobných soupisech obyvatel, kde se zaznamenávaly i svobodné dcery s dítětem jako součást domácnosti, víme, že se nejednalo o marginální druhy soužití ve sféře širší rodiny. Mnohdy ale dívka neunesla hanbu a tlak okolí a rozhodla se (byla donucena) porodit dítě v městské porodnici a poté odložit do nalezince (sirotčince). Před vznikem těchto ústavů se praktikovalo odkládání k vratům kostela, kláštera nebo na frekventované místo s nadějí, že se dítěte někdo ujme. Extrémním případem bylo infanticidium (viz níže). Patrně menší část žen s dítětem byla vyhnána od rodiny i příbuzných a byla nucena vést život tulačky a žebračky. V těchto případech zřejmě často řešila nepříznivé okolnosti odložením nebo usmrcením dítěte a tak k živoření, žebrotě nebo prostituci matky docházelo v menší míře.
63
Heroldová, I.: Proměny vesnické poddanské rodiny a rodinné obřadnosti v Čechách na přechodu od feudalismu ke kapitalismu. In: Lid a lidová kultura národního obrození. Roztoky u Prahy. 1983. s. 42. 64 Grulich, J.: Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. až 18. století. České Budějovice 2008. s. 252. 65 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 233. 66 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 466.
19
Ve vesnickém prostředí se nemanželská těhotenství přísně sledovala a když dívka otěhotněla, bylo žádoucí najít viníka a v případě, že byl muž svobodný a nebyly zde jiné vážné komplikace, byl donucen komunitou ke sňatku. Též nebyl vyloučen sňatek svobodné matky s mužem, kterému nevadilo přijmout s novou ženou i její dítě. Přibližně polovina provdaných svobodných matek si vzala cizího muže a to do několika let po porodu.67 Mohlo se jednat o vdovce s dětmi, kteří hůře sháněli nevěsty, nebo o jinak znevýhodněné, např. majetkově. Svatba svobodné matky se samozřejmě odlišovala od svatby panny. Nebývala tak veselá a hojně navštívená, byla snaha ji uspořádat spíše tišší a nenápadnou. Nevěsty – svobodné matky se „vdávaly na půl kola“, „se slaměným věncem“ apod. Neměly na hlavě věnec jako odznak panenství, ale byl jim připevněn na rameno, stejně jako vdovám.68 Na Svitavsku se při svatebním obřadu sledovalo, zda má nevěsta na hlavě věneček otevřený (tedy poškozený) či zavřený a z toho se usuzovalo na panenství nevěsty.69 Na Brněnsku na svatbu „padlé“ dívky mládež přinesla do kostela kolébku.70 Po rozšíření zvyku nošení svatebních šatů bílé barvy, byla tato barva u vdavek svobodným matkám odepřena.71 Ve Slezsku se při svatbě v kostele nepodávala hořící svíce vdově a „nezachovalé“ nevěstě.72 Při svatbě, kde nebyl důvod podezřívat nevěstu z nepoctivosti, se mohla ale také náhodou odhalit ztráta panictví u družby. Ten měl podat nevěstě hořící svíčku obtočenou rozmarýnem nebo myrtou. Když mu svíce zhasla, přítomní poznali, že již není poctivý mládenec.73 Po odchodu ze svatebního obřadu v kostele se mohli ženichovi přátelé převléknout do maškar, např. „těhotná milenka“ nebo „zavržená milenka s dítětem“, a na ženichovi se za všeobecného veselí požadovalo zaplacení odškodného. Tyto maškary se mohly objevovat i na svatební hostině.74 Svobodným matkám se dostalo mnoho označení (viz výše), nejpříhodnější bývá „závitka“nebo „obalenica“ podle zavinutí hlavy do šátku. Svobodná matka, často již v době těhotenství, podstoupila neradostný zvyk čepení „nezachovalé“. Odejmutí atributů panenství – prostovlasost, copy, pentle, věneček apod. – nahradil způsob úpravy hlavy a účesu vdaných 67
Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě a dětství napříč staletími. Pardubice 2003. s. 205-227. 68 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 679. 69 Moravskotřebovsko, Svitavsko. Vlastivěda moravská. Brno 2002. s. 389. 70 Obrátil, K. J.: Kryptadia. Díl I. Praha 1999. s. 25. 71 Dačicko, Slavonicko, Telčsko. Vlastivěda moravská. Brno 2005. s. 352. 72 Vyhlídal, J.: Naše Slezsko. Praha 1903. s. 88. 73 Vyhlídal, J.: Naše Slezsko. Praha 1903. s. 88. 74 Moravskotřebovsko, Svitavsko. Vlastivěda moravská. Brno 2002. s. 390.
20
žen-matek. Ačkoliv od josefských reforem bylo čepení nepovinné, ve vesnické tradici se udrželo po celé 19. století, na Slovensku do 20.století. Z dalších omezení, které svobodnou matku postihly, byly zákazy jít někomu za kmotru, možnost zákazu církevního pohřbu při neprojevení pokání apod. Tyto zákazy se od začátku 19. století vytrácí i z venkovského prostředí. Stejně jako svatba hrál i křest a úvod v životě společnosti důležitou roli. I na tomto poli nacházíme rozdíly v zacházení se svobodnou matkou a jejím nelegitimním dítětem a v zacházení se „standardní“ matkou. Nemanželské děti byly samozřejmě křtěny, to byl imperativ církve a doby, jen s některými odchylkami. Kromě jiného matričního zápisu v kolonce „lože“ a v kolonce „otec“, bývala jiná praxe i ve výběru jména křtěnce. Často kněz vybíral jméno sám podle kalendáře, a tak jestliže na den narození připadlo jméno neobvyklé, znamenalo to pro dítě vlastně celoživotní trápení. Nevšední jméno mohl kněz udělit i sám na důkaz ilegitimizace, protože se všeobecně vědělo, že pokud má někdo neobvyklé jméno, nebude to z obyčejných důvodů. Ve Slezsku se praktikoval tento zvyk nedávat dětem nelegitimním obvyklá jména. Křtěnec dostal jméno toho světce či světice, který měl svátek ten den, kdy se křtěnec narodil. Uvádí se např. Spiridion, Pantaleon, Emerich, Pudenciana, Germana, Dysmas, Priska atd.75 Jinde ale bylo přece jen nejčastější dávání jména novorozenci po kmotrech. Kmotrovství nelegitimnímu dítěti se přijímalo a bylo chápáno jako pověstný „schůdek do nebe“. Na Slovensku se říkalo, že takovéto kmotrovství přináší štěstí.76 Na Hlinecku se kmotrovi pak všechno daří.77 Na Pardubicku ale překvapivě lidé neradi slibovali kmotrovství nemanželského dítěte. Mnohokrát dítě donesla ke křtu jen porodní bába, kmotři se nedostavili a jen se nechali zapsat do matriky v zastoupení.78 V drtivé většině případů mělo nemanželské dítě za kmotry obyvatele svého bydliště jako jiní novorozenci, někdy dokonce i více osob a výše postavených.79 Při úvodu, který čekal každou rodičku, již taková tolerance ve venkovské společnosti nepanovala. Jistě se hledělo na nevinné nemluvně jinak než na jeho „padlou“ matku. Tridentským koncilem byl úvod svobodné matky nepřípustný, ale v běžné praxi se odehrával i kvůli víře v šestinedělky ovládané a ovládající nečisté síly. Úvod, tzv. černý úvod nebo úvod prespanky apod., byl ale z evidentních příčin odlišný. Ženy blízké rodičce provedly doma 75
Vyhlídal, J.: Naše Slezsko. Praha 1903. s. 116. Slovensko. Sborník statí věnovaných kraji a lidu slovenskému. Praha 1901. s. 96. 77 Adámek, K.: Lid na Hlinecku. Praha 1900. s. 39. 78 Pardubicko, Holicko a Přeloučsko. Díl 2. Praha 1903-1904. s. 40. 79 Ve středočeských matrikách 18. století jsem se setkala s případy vesnic, kdy za kmotra v 80%-90% případech chodil místní rychtář a to bez zjevného rozlišení podle legitimity. 76
21
jakýsi improvizovaný rituál, který měl být později završen v kostele. Příhodná příležitost se naskytla v době úvodu jiné, řádně vdané, ženy. Svobodná matka se zařadila do skupiny žen a s nimi pak obešla oltář.80 Kde byl úvod svobodné akceptován, byl přinejmenším odlišen barvou svíčky, kterou nesla matka, svobodná měla černou svíčku.81 V některých případech šla rodička na úvod sama a brzy ráno, aby nikoho nepotkala, jindy s ní šla alespoň porodní babička, která v kostele sama vykonala rituál úvodu.82 Po úvodu chodila rodička ke zpovědi, aby začala „nový“ život s pokáním a odpuštěním.
4.3 Infanticidium Větší množství dokladů o zacházení s nechtěnými dětmi máme z antického Řecka. Výmluvná jsou slova Plútarchova: „Nezáleželo jen na otci, zda chce vychovat narozené dítě, ale musel je přinést na určité místo, kde byli shromážděni nejstarší z cechů. Důkladně si ho prohlédli a pokud bylo silné a dobře urostlé, určili, aby se vychovalo, a poukázali mu jeden z devíti tisíc přídělů. Pokud však bylo slabé a špatně rostlé, nechali ho hned hodit do tzv. apothetai – hlubokých propastí pod Taygetem, protože se domnívali, že člověk, který už z matky má slabé a útlé tělo, musí být na obtíž sobě i státu. Z toho důvodu ženy též koupou děti po porodu ne ve vodě, ale ve víně, aby se vyzkoušel jejich zdravotní stav, neboť říkají, že epileptické nebo jinak nemocné děti ve víně omdlévají, ale zdravé nabudou ještě větší zdatnosti a síly.“83 Také dodnes slavný a citovaný Aristoteles vyjádřil názor týkající se tohoto tématu: „Pokud jde o pohození nebo zachování novorozeňátek, má být pravidlem, že se nemá vychovávat přebytečný počet, novorozeňátko se nemá pohodit, neboť v tomto případě je plození dětí omezeno na určitý počet. Když však mají manželé dostat ještě jedno dítě nad tento počet, je třeba vyhnat plod, dokud ještě nezačal cítit a žít, protože na existenci pocitů a života záleží určení dovoleného a nedovoleného.“84 V novověku v českých zemích se podle dochovaných materiálů odehrálo bezpočet zabití novorozenců. Na hodně se jich vůbec nepřišlo, vše probíhalo v přísné tajnosti, ale přesto si 80
Melkesová, M.: ADHIBERI SOLENT, QUI COMPATRESVOCANTUR. Kmotrovství ve venkovském prostředí raného novověku na základě výzkumu chýnovské farnosti. In: Historická demografie 27. Praha 2003. s. 117. 81 Obrátil, K. J.: Kryptadia. Díl I. Praha 1999. s. 25. 82 Obrátil, K. J.: Kryptadia. Díl I. Praha 1999. s. 26-27. 83 Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 514 . 84 Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 514 .
22
můžeme v soudních protokolech přečíst o neštěstí některých dívek a žen. Jelikož bylo nemanželské početí nemyslitelné a bylo trestáno soudně (cizoložství, smilstvo) i společensky (vyřazení ze společnosti, ostuda), měly ženy velký zájem se tohoto problému zbavit. Pokud se zjistilo, že žena připravila o život své dítě, nejdříve mohla tvrdit, že jej porodila již mrtvé nebo že zemřelo krátce po porodu. Ve většině případů a po lékařském (nebo babickém) ohledání mrtvolky se později přiznala, že dítě sprovodila ze světa sama ze zoufalství nebo k tomu byla dohnána rodinou nebo otcem dítěte. Ohledání rodičky spočívalo v zjištění stavu rodidel a přítomnosti mléka v prsou. V 70. letech 17. století uveřejňoval články K. Rayger o ověřování klinických diagnóz pitevním nálezem, zde se zrodil i nápad na plicní zkoušky jako důkaz mrtvorozenosti.85 Důkaz o tom, že se dítě narodilo živé a teprve poté bylo usmrceno, podávala metoda zvaná pneumonální nebo lumbální docimasie. Plíce novorozeněte se ponořily do vody a pokud vyplavaly, byl to důkaz, že dítě mělo plíce naplněné vzduchem, tedy že po narození žilo. Tato praxe ale byla později lékaři zpochybňována, že nadnesení plic můžou způsobovat plyny tvořící se při rozkladu těla nebo vzduch vdechnutý matkou (či jinou přítomnou osobou) do plic dítěte při snaze dítě umělým dýcháním oživit.86 Okolo poloviny 19. století se zavedla u soudu praxe, kdy se bral větší ohled na rozpoložení rodičky a na její hormonální výkyvy, dnes bychom řekli laktační psychóza, a často byly ženy i z tohoto důvodu osvobozeny nebo se jim zmírnil trest. Infanticidium nebylo často těžké prokázat, protože zoufalé ženy ještě v šoku po porodu tělíčka velmi naivně schovávaly ve stodolách, staveních, v lese, na zahradě, v kaluži, v hnoji, ve studních, ale házely je i do rybníků, záchodů, latrín nebo například prasatům, o kterých se vědělo, že vše sežerou. Pokud se při soudním procesu ani po mučení nepřiznaly k vraždě, byly souzeny pouze pro mravnostní delikt. Pokud byla dokázána vražda, byla žena (do konce 17. století) zahrabána zaživa a srdce jí bylo probodeno kůlem, později byla sťata a poté zahrabána a probodena kůlem. Byly známy i případy, kdy žena byla vymrskána z města pro potrat, nebo obdržela výprask na pranýři za zatajení porodu mrtvého dítěte. U soudu se i dohledávalo, kdo jí mohl být při abortu nebo infanticidě nápomocen. Tito komplicové pak mívali mírnější tresty, hlavně věznění v šatlavě, nucené práce nebo několik hodin strávených na pranýři. Nejčastějšími matkami „vražedkyněmi“ byly venkovské ženy, děvečky, služky, po nástupu industrializace také dělnice, šičky apod. Jejich průměrný věk se pohyboval od 20 do 30 let.
85 86
Niklíček, L. – Stein, K.: Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha 1985. s. 81. Tinková, D.: Předcházet či trestat? Problém infanticidia v osvícenské společnosti. In: ČČH 1. Praha 2003.
23
I v 19. století k infanticidiu docházelo, ale prameny o tomto okruhu zločinů mluví často protichůdně. Někteří badatelé se shodují, že díky lepší státní péči o nechtěné děti se tato provinění pomalu vytrácejí. Pamětníci, kteří nám zanechali své vzpomínky, jsou zase naopak znepokojeni velkým počtem infanticidií ve své době.
4.4 Populační teorie a politika Politické zřízení a hospodářské poměry novověké Evropy předurčovalo panovníky a vrchnost k hlídání si počtů svých poddaných, kalkulovat s jejich pracovní a vojenskou silou. Po třicetileté válce bylo obyvatelstvo střední Evropy těžce zdecimováno nejen přímou fyzickou účastí ve válce, ale i epidemiemi, vzrůstající chudobou, drahotou a neschopností rychle zahladit válečné stopy v hospodářství. Tato situace se stala živnou půdou pro různé spekulace ohledně lidské síly. S tím v 17. století souvisely časté úpravy robotních patentů, vydávání vrchnostenských instrukcí apod. Po pomalé konsolidaci poměrů přichází „osvícené“ 18. století, které také rádo počítalo zemědělské a vojenské síly, ovšem hlavně na té centralistické úrovni. Vzrůstající důvěra ve vědu a lidský rozum dala vzniknout mj. i tzv. populační politice. V Rakousku byli hlavními představiteli J. J. Becher, P. W. von Hornigk a W. von Schröder. Jejich cíl byl jasný – lidnatý stát, produktivita práce a čilý obchod. Rakouská ekonomická škola hlásala, že „populační růst je v přímé úměrnosti k prosperitě.“87 Kritizovali celibát a bránění uzavření sňatků, pro zvýšení natality byli ochotni prosazovat i přistěhovalectví. Ve Francii došly pokusy merkantilistů tak daleko, že souhlasili s vyššími daněmi pro svobodné, s finanční podporou manželům a nátlakem na obyvatelstvo, aby hojně uzavíralo manželství. Významným představitelem tzv. populacionistické školy byl J. H. G. Justi, který měl významný vliv na tereziánskou a josefínskou politiku. Mottem populacionistů bylo, že „…měřítkem síly států je kvalita a počet obyvatel…“88 Ačkoliv v té době byly již zaceleny rány způsobené třicetiletou válkou a dokonce se mohlo zdát, že obyvatel je již více než je snesitelné, přesto populacionisté prosazovali zvýšení počtu obyvatel. Z tohoto pohledu také byli proti omezování sňatků u nižších vrstev obyvatelstva. Justi nesouhlasil s církví a jejím 87 88
Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. s. 102. Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 118.
24
kanonickým právem s přísnými překážkami sňatku. Justi také kritizoval praktiky vrchnosti, které se na omezování sňatečnosti rovněž významně podílely. J. H. G. Justi požadoval, aby se stát sám ujal záležitostí souvisejících s uzavíráním manželství, a podporoval sňatečnost (a tedy i natalitu) a rovněž hmotnou podporou novomanželům.89 Dá se s trochou nadsázky říci, že proklamované názory populacionistické školy urychlily vývoj na konci 18.století, které je známé mnohými patenty Josefa II. Bylo zřejmé, že pro potřebný hospodářský vývoj jsou stávající podmínky jako nevolnictví, málo mobilní pracovní síly pro vznikající manufakturní a tovární výrobu atd. vážnou brzdou v rozvoji monarchie. Pozitivní věc, kterou s sebou přinášel populacionismus byl zájem o „lid“, nízké vrstvy obyvatelstva, kterých bylo podle urbariálních smluv v roce 1789 až 60 %.90 Zvýšený zájem státu o zdravotní stav obyvatelstva, hygienické podmínky, zájem o rozvoj obchodu a řemesel a obecně zlepšení životních podmínek nemajetných vrstev mohl být jistě ku prospěchu. Dalšímu proudu populacionistů nešlo jen o prostý nárůst počtu obyvatelstva. Zajímala je též kvalita lidského jedince. Někteří v tom samozřejmě spatřovali opět ekonomické a vojenské výhody, jiní byli vedeni svým sociálním cítěním, např. J. Melič a J. D. John, kteří se zaměřili na pomoc a podporu chudých a zanedbaných rodiček, které podle nich mohly sami jen těžko přivést na svět kvalitního jedince. Osvícenské nadšení z růstu počtu lidí skončilo počátkem 19. století. Nejen tíživá situace v Evropě napoleonských válek, ale i nové problémy v podobě neukotvené migrující tovární nebo námezdní chudiny hlavně ve městech, dávaly prostor novým teoriím. Na začátku 19. století nastává pokles sňatečnosti i natality, sňateční věk se zvyšuje a dochází ke stabilizaci západoevropského typu rodiny.91 Dalo by se konstatovat, že pokusy státu o regulaci nupciality a natality se zmírňují po velkých otřesech jako jsou válečné konflikty a epidemie, např. za napoleonských válek. Zanedlouho se opět vynořily názory na nutnost omezení porodnosti vrstvy bezzemků a průmyslové chudiny. Pražský lékař Antonín Hain navrhoval právě taková usměrnění. Doporučoval odkládání sňatků hlavně u tovaryšů, nádeníků a všech těch, kteří neměli stálý a dostatečně velký příjem. Jeho úsudek korespondoval se třetím proudem populačního myšlení, který se chtěl vypořádat s „přebytky“92, tedy opět zákaz nebo ztížení založení rodiny nemajetným vrstvám. To nepochybně nebylo nic nového, po celé 18. století prameny vypovídají o vědomém
89
Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 119-120. Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. s. 107. 91 Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. s. 112. 92 Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. s. 114. 90
25
usměrňování sňatečnosti a porodnosti vrchností, která praktikovala zákazy přijímání a usazování podruhů z jiných panství, zákazy stavět domů a chovat dobytek.93 Důležitým
myšlenkovým
proudem
v souvislosti
s populačními
teoriemi
byl
malthusianismus. Jeho duchovním otcem byl Thomas Robert Malthus, anglický pastor, který roku 1798 vydal svůj slavný spis „An Essay on the Principles of Population“.94 Malthus se zabýval řešením vymýcení chudoby ze světa a jako důležitý, takřka stěžejní, krok v tomto boji mu připadala nutnost omezení porodnosti. Po studiu hospodářských poměrů v Evropě dokonce vypočetl, že v roce 2000 bude jen v Evropě přes 50 miliard lidí.95 Půda nebude schopná lidi uživit a v důsledku toho očekával tvrdý boj o potraviny a těžko představitelnou bídu a hlad. Jako jediné řešení navrhoval regulaci porodnosti. Vyzýval současníky, aby vstupovali do manželství co nejpozději (a měli co nejméně dětí) a do té doby dodržovali přísný celibát. Apeloval na mravnost a zdrženlivost každého jednotlivce. Když s touto teorií vyšel na veřejnost, vyvolalo to poměrně velký rozruch, ačkoliv už před ním si s touto teorií zahrávali např. někteří národohospodáři. Malthus mj. šokoval větami: „Člověk narozený v již obsazeném světě, nemůže-li být vyživován svými rodiči a nemá-li společnost zapotřebí jeho práce, nemá právo požadovat ani nejmenší díl potravy a fakticky je přebytečný. Na velké hostině přírody není pro něho prostřeno. Příroda mu velí odejít a sama přiloží ruku k dílu, aby její rozkaz byl vykonán, jestliže on se nemůže utéci k útrpnosti některých hodovníků…“96 Toto bylo nakonec ze spisu vypuštěno. Hlavní dopad Malthusovy doktríny se projevil v rakouské monarchii.97 Do té doby bylo plození poddaných vyžadováno (viz výše), státu se nepříčil nárůst levných pracovních či vojenských sil. Od začátku 19. století, právě v duchu malthusiánství, nastává změna v sňatkových poměrech. Začala komplikace uzavírání manželství, vyžadovala se mj. ekonomická soběstačnost ženicha, fyzická i mravní způsobilost k manželství, posunula se hranice plnoletosti atd., a věk snoubenců se začal postupně zvyšovat. V prvních desetiletích 19. století věk snoubenců při vstupu do manželství dosahuje do té doby nejvyšších hodnot – blíží se hranici 30 let věku.98 Malthusiánství mělo přirozeně odpůrce i příznivce. Zcela logicky se ozývaly hlasy, že „právo žít a dát lidský život je nejpřirozenější, nejstarší a nejposvátnější ze všech lidských
93
Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. s. 115. Morus, R. L.: Světové dějiny sexuality 3. Praha 1969. s. 29. 95 Morus, R. L.: Světové dějiny sexuality 3. Praha 1969. s. 30. 96 Horská, P. a kol.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990. s. 318. 97 Morus, R. L.: Světové dějiny sexuality 3. Praha 1969. s. 31. 98 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 160. 94
26
práv.“99 Část společnosti si uvědomovala alarmující rozměry chudoby, na druhou stranu se nikdo nechtěl omezovat ve svém manželském životě. Malthusova představa o takřka celibátní společnosti se nemohla stát skutečností. Proto vzniklo neomalthusiánství s mírnějšími požadavky. To upustilo od kázání o „čistém“ životě a začalo spíše prosazovat regulování porodnosti prostřednictvím antikoncepčních metod. Tato teorie v Evropě i v českých zemích zapouští kořeny od konce 19. století. Podle statistických dat je demografická situace na přelomu 19. a 20. století již důkazem záměrné a uvědomělé regulace porodnosti.
4.5 Překážky v uzavření sňatku Překážky v uzavření poddanských sňatků se objevují již od 16. století. Vrcholí však ke konci 17. století, podobně i v následujících dvou stoletích trvají překážky pro uzavření manželství a to nejen pro poddané před rolem 1781 ale i po něm. Zvláště po třicetileté válce byla situace „na trhu s pracovní silou“ špatná, vrchnost potřebovala robotující a každý úbytek v důsledku odchodu na jiné panství za snoubencem byl nežádoucí. Ve vrchnostenských kancelářích se vedly tzv. knihy o mezipanských sňatcích, kdy si panstvo evidovalo, kolik lidí se oženilo mimo panství a kolik naopak přibylo.100 Složité bylo se oženit či provdat za osobu z jiného panství, složité bylo i provdání se do města. Snoubenec z města musel odejít na venkov jako poddaný nebo alespoň slíbit, že jeho děti budou poddané příslušnému patrimoniu.101 Překvapivé problémy mohly nastat, i když byli partneři ze stejné vesnice. Některé oblasti příslušely do hegemonie významných a zámožných šlechticů, jiné vesnice byly naopak rozdrobené mezi více vrchností. Tím pádem i snoubenci ze sousedních domů, byli nuceni žádat o dovolení. Postižené touto praxí byly i sociálně zranitelné skupiny jako vdovy nebo sirotci. Vdova, provdaná na jiné panství, mohla být z vůle jejího pána vrácena zpět. Sirotci pak měli povinnost několik let pracovat na panském, než jim bylo dovoleno mít svatbu.102 Praxe tedy byla následující, snoubenci podali ohlašovací lístek do vrchnostenské kanceláře, složili příslušnou taxu a pokud jim svatba byla povolena, kněz v příslušné farnosti
99
Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. s. 123. Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 81-82. 101 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 81-82. 102 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 81-82. 100
27
vyvěsil ohlášky. Ohlášky měly být veřejně proneseny v kostele při nedělní bohoslužbě, aby se případně mohly ozvat osoby, které by znaly překážky. Po listopadu 1781, kdy byl uveden v platnost patent o zrušení nevolnictví, je možnost uzavřít manželství i s osobou z jiného panství nebo z města. Podával se pouze ohlašovací lístek u vrchnosti a to bezplatně. V tom samém roce, na základě tolerančního patentu, mohli v manželství vstoupit osoby katolického a evangelického vyznání. V následujícím roce byla zrušena závaznost zásnub a v dalším roce 1783 vyšel manželský patent Josefa II. Ten delegoval manželské spory před civilní soudy, tak tedy skončil monopol církve v manželských záležitostech, který trval od 10. století.103 Vytvořila se tak státní a církevní dvojkolejnost překážek v uzavření sňatku. Po roce 1800 se mohli státní zaměstnanci ženit pouze pokud dosáhli určitého postavení a platu. Učitelé se oženili, až pokud spravovali vlastní školu.104 Po roce 1815 nejenom u nás, ale i v německých a rakouských zemích, dochází k výraznému omezení sňatečnosti nejnižších vrstev. Po roce 1815 se např. ve Vídni vztahuje povinnost žádat o konsens na 60%-70% snoubenců.105 Od roku 1815 byl uzákoněn požadavek udělení konsensu, souhlasu, k sňatku. Výjimka platila pro šlechtu, úředníky, profesory, magistry, advokáty, majitele domů a statků, mistry a majitele továren.106 V potvrzení se uvádělo, jestli je žadatel schopen dosáhnout příjmu, kterým by uživil rodinu, jestli je zdravotně a mravně způsobilý mít rodinu atd. Bylo třeba přiložit potvrzení o bydlišti, o docházce na hodiny náboženství, potvrzení o souhlasu vrchnosti.107 Od roku 1848 tyto konsensy vydávaly obecní úřady, dokud nebyla o dvacet let později povolení zrušena.108 Ačkoliv neexistovalo žádné právně podložené nařízení, které by znemožňovalo uzavřít manželství, bývalo v praxi časté, že nebyly jednoduše přijímány ohlašovací lístky.109 Postup byl dokonce takový, že se ohlašovací lístky měly vydávat jen sedlákům, samostatným řemeslníkům a majitelům domů. Lístky se měly vydat na pouhé oznámení jen láníkům a čtvrtláníkům, ostatním až po důkladném vyšetření majetkových poměrů.110
103
Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 120-121. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl II. Praha 2007. s. 936. 105 Saurer, E.: Reglementovaná láska. Církevní a státní zákazy sňatku v předbřeznové habsburské monarchii. In: Existuje středoevropský model manželství a rodiny? Sborník z mezinárodního sympozia Praha 24.-25. listopadu 1994. Praha 1995.s. 31-45. 106 Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 269. 107 Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 269. 108 Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 270. 109 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 164. 110 Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl II. Praha 2007. s. 936. 104
28
Ještě v roce 1852 byl podán návrh na uzákonění zabránění sňatku nemajetným osobám, vyloučeni měli být z tohoto zákazu majitelé realit, mistři a osedlé obyvatelstvo. Zákon nebyl uveden v působnost.111 O zákazu uzavřít manželství při výkonu vojenské služby již byla řeč. Podobná omezení platila i u četníků a finanční stráže. V armádě mohla být nejdříve jen 1/3 (poté 1/2) ženatých mužů.112 Názorný příklad trvalého tlaku na prosazení většího omezení poddanské sňatečnosti můžeme demonstrovat na jihočeských panstvích. Po celé 18. a 19. století máme doloženy snahy jihočeských hejtmanů o omezování sňatků chudiny. Již v roce 1720 je znám nejstarší doklad ze schwarzenberského panství.113 V roce 1771 a poté v roce 1820 jde o úsilí táborského hejtmana. Ve dvacátých letech 19. století se konala anketa zabývající se sňatečností. Většina krajů žádala zákaz sňatku nemajetných osob a to hlavně žebráků, tuláků apod. Omezeni měli být podruzi, čeleď a tovární dělníci. Kraje budějovický a bydžovský žádaly dokonce zákaz uzavření manželství všem námezdně pracujícím.114 V roce 1840 se spojily všechny tři jihočeské kraje ve snaze prosadit návrh na omezení sňatečnosti vesnické chudiny, v konkrétních případech mělo rozhodovat obecní zastupitelstvo. Není tedy divu, že na přelomu 18. a 19. století vykazují kraje budějovický a táborský nejvyšší počet nemanželských dětí.115 Ve zprávě budějovického hejtmana z roku 1775 se uvádí, že značné procento nemanželských porodů je nejenom v důsledku horší možnosti uzavírat manželství, ale i přítomností vojenských posádek.116
Společné překážky pro církevní i civilní zákonodárství (viz též kap. Církevní právo): duševní choroba, nedospělost (podle Koldínova zákoníku dospělost u mužů 18 let, u žen 15 let, podle Občanského zákoníku z roku 1811 byla dospělost mužů od 24 let, u žen 15 let)117, impotence, pokrevenství, švagrovství, stávající svazek manželský, vyšší kněžské svěcení, řeholní sliby, rozdílné náboženství či nedostatek společného křesťanského náboženství, únos, zločin proti platnému manželovi nebo manželce (cizoložství, vražda). Pro církev to byly dále překážky: duchovní příbuzenství, zákonné příbuzenství, veřejná mravopočestnosti. Překážky
111
Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl II. Praha 2007. s. 936. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl II. Praha 2007. s. 936. 113 Robek, A. – Vařeka, J.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. Řada A. České Budějovice 1987. s. 125. 114 Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl II. Praha 2007. s. 936. 115 Robek, A. – Vařeka, J.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. Řada A. České Budějovice 1987. s. 126. 116 Robek, A. – Vařeka, J.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. Řada A. České Budějovice 1987. s. 135. 117 Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl II. Praha 2007. s. 936. 112
29
pouze pro rakouské civilní právo: nesvéprávnost, spoluvina na rozloučení sňatku, odsouzení při vojenské službě.118 Rakouské právo rozlišovalo více druhů překážek, např. překážku vylučující (impedimenta dirimentia) a zakazující (impedientia, prohibentia). Zjišťovalo se, zda nevznikne manželství pouze dovolené (matrimonium licitum) nebo vznikne-li manželství platné (matrimonium ratum, validum). Rozlišovalo se tedy, jestli je manželství platné nebo pouze dovolené, ale ne platné. Překážky se dále dělily na absolutní, které v žádném případě nejdou odstranit a svazek nemůže být nikdy platný a překážky relativní, které jdou odstranit dispensem. Dalšími překážkami byly: přirozené (imp. iuris divini sive naturalie) a pozitivní (imp. iuris humani), známé (imp. notoria, manifesta), kdy se ověřovaly soudem nebo svědectvím 5 – 7 osob, a tajné (imp. occulta). Poslední rozlišenou dvojící překážek byly veřejné (imp. iuris publici), které byly záležitostí soudu, a soukromé (imp. iuris privati), které spadaly pod církevní záležitosti.119
4.6 Nekřtěné děti, aborty a infanticidium v lidových představách S nekřtěnými dětmi, zabitými novorozenci a s aborty se setkáme v rámci víry v duše zemřelých, v revenanty a v démonologii. Mrtvé plody nebo i děti byly porodní bábou (nebo matkou, sestrou) zakopány na konci zahrady, v sadu nebo jinde poblíž stavení a jelikož nebyly pokřtěny a ležely v neposvěcené půdě, po nocích prý plakaly.120 Jejich pláč se měl údajně ozývat z velkého množství míst. Takzvaná „zahubenčata“, tedy dušičky zabitých novorozeňat či kojenců, měla dávat znamení, kde jsou jejich ostatky zakopány, pláčem nebo malým plamínkem, který se ukazoval v poledne a o půlnoci.121 „Zahubenčata“ se měly lidem zjevovat na polích v pravé poledne nebo navečer. Lidé se jich neměly bát a měly jim hodit nějaký kus oděvu či látky, protože duše dětí byly prý nahé a sháněly oděv.122 Od Uherského Brodu pochází pověra, že pokud by měli prstíčky těchto nešťastných dětí zbojníci, stali by se neviditelnými123 – pro zbojníky jistě užitečná vlastnost. Poměrně 118
Ottův slovník naučný. Praha 1888 – 1908. Ottův slovník naučný. Praha 1888 – 1908. 120 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 697. 121 Čižmár, J.: Lidové léčitelství v Československu. Praha. s. 123. 122 Čižmár, J.: Lidové léčitelství v Československu. Praha. s. 123. 123 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 674. 119
30
drastické pověry zlodějů byly rozšířeny na území Německa. Zloděj nemohl být chycen při krádeži v domě, pokud si svítil svíčkou s přidanými vnitřnostmi nenarozeného dítěte. V domě se nikdo neměl probudit a svíčka také nemohla nedopatřením zhasnout. Proti probuzení okrádaných lidí měl pomoc prst nenarozeného dítěte. Dále byla v německých zemích rozšířena pověra o neviditelnosti kriminálníka způsobenou bedničkou s usušenými ostatky nenarozeného plodu.124 V Bavorsku se neviditelnost zařídila díky prstům nekřtěňátek. Neviditelnost a také nepolapitelnost při zločinu se také dala získat díky snědení kousků z devíti srdcí nenarozených dětí, hlavně se preferovaly plody mužského pohlaví.125 Také ve skandinávských zemích převažovala víra v magickou moc srdce nenarozeného dítěte.126 Podobné varianty lidových představ nacházíme po celé Evropě. Na Balkáně se vysoce cenil malíček z nenarozeného plodu nebo svíčka z krve mrtvě narozených dvojčat a sádla bílého psa. Kdo také něco podobného pozře, uvidí skryté poklady.127 Obecně se věřilo, že se nepokřtěný plod nebo děťátko změní po smrti v bludičku a láká do bažin noční chodce. Říkalo se jim „ohnivá děťátka“ nebo „světlušky“. Žádaly po kolemjdoucích křest, bludička se měla vysvobodit, pokud byla pojmenována, když jí bylo přiděleno jméno.128 „Záhubenčata“ prý svým matkám užírala srdce a připravovala bezesné noci.129 Některé matky se svých mrtvých nepokřtěných dětí bály, děti se měly vracet a škodit lidem, kteří se na nich provinili. Zemřelé nepokřtěné dítě se nemohlo samozřejmě dostat do nebe, ale přebývalo prý na zelené louce.130 Tyto nešťastné dušičky nepoznaly na onom světě ani radost ani žal, vyskytovaly se v jakémsi neutrálním prostředí. Patronkou mrtvě narozených dětí je sv. Anna.131
124
Starck, H.L.: Krev ve víře a pověře lidstava. Praha 1902. s. 71. Starck, H.L.: Krev ve víře a pověře lidstava. Praha 1902. s. 85. 126 Starck, H.L.: Krev ve víře a pověře lidstava. Praha 1902. s. 71. 127 Starck, H.L.: Krev ve víře a pověře lidstava. Praha 1902. s. 81. 128 Čižmár, J.: Lidové léčitelství v Československu. Praha. s. 124. 129 Čižmár, J.: Lidové léčitelství v Československu. Praha. s. 123. 130 Čižmár, J.: Lidové léčitelství v Československu. Praha. s. 245. 131 Čižmár, J.: Lidové léčitelství v Československu. Praha. s. 272. 125
31
4.7 Obecný statistický přehled Podchytit statisticky některé zkoumané fenomény je samozřejmě obtížné. V českých zemích se vznik a rozvoj statistiky datuje od 20. let 19. století, ale statistiky, které by disponovaly přesnou výpovědní hodnotou, máme až od druhé poloviny 19. století. Pro zjištění statistických údajů z předchozích období se musíme spolehnout na jednotlivá zpracování matričních záznamů z ukázkových farností, na rozbory tereziánských sčítání, soupisů podle víry nebo katastrů. V podstatě každý demograf (historik) přichází s jinými údaji, které lze při troše dobré vůle přetvořit do ideálního průměru. Přesto jsou tato čísla poměrně nepřesná. Počty nemanželských dětí mají v této skupině největší vypovídací hodnotu, statistiky o předmanželském sexu a abortech mají daleko do přesnosti. Odhady odložených dětí se mohou od konce 18. století stávat přesnějšími. Statistiku k infanticidiu do poloviny 19. století jsem bohužel nenalezla. Žádný demograf si netroufne zveřejnit a prohlásit svoje data za správná, vše je udáváno jen přibližně. Také proto se v jednotlivých pramenech údaje hodně liší. Pokusím se tato data postavit vedle sebe s nadějí, že prokážou alespoň zásadní vývojové trendy. Největší statistickou skupinou jsou nemanželské děti. Nejstarší data máme z 18. století, kdy se udává, že v českých zemích bylo asi 5% těchto dětí.132 V druhé polovině 18. století bylo ve vesnických farnostech nemanželských dětí průměrně 2%-3%. V Plzni jsou odhady vyšší, v letech 1750-1799 až 10%.133 Ve Francii tato čísla byla o hodně nižší – méně než 1% v první polovině 18. století, 1,2% v polovině 18. století a 2,1% ke konci 18. století. To bylo velmi málo ve srovnání s ostatní Evropou (3%-5%).134 Možná nízká čísla nemanželských dětí ve Francii potvrzují domněnku L. Henryho a C. Lévyho, že od konce 17. století klesal počet narozených dětí i v katolické Francii i v kalvínské Ženevě v důsledku používání antikoncepčních a abortivních metod.135 O století později ve francouzském prostředí je nelegitimních dětí již nesrovnatelně více a od 80. let 19. století počet těchto dětí velmi stoupá.136 Na našem území se pohybuje odhad počtu nemanželských dětí od konce 80. let 18. století do začátku století kolem 5%.137 Poté nastává prudký nárůst. Jeden z názorů je, že na přelomu 132
Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 172. Horská a kol.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990. s. 308. 134 Horská a kol.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990. s. 303. 135 Horská a kol.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990. s. 302. 136 Bebel, A.: Žena v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Praha 1896. s. 96. 137 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 164. 133
32
18. a 19. století se počet nemanželských porodů pohybuje mezi 20%-25%.138 Podle jiného zdroje se počty nemanželských dětí zvyšují až od 20. let 19. století a dosahují hodnot 15%17%. V letech 1810-1840 se udává počet kolem 14%, v roce 1880 11% a v roce 1930 12%.139 Z toho vyplývá, že se počty po celé 19. století vlastně příliš nemění. Jiná situace je v oblastech s německým etnikem. Z prací zahraničních historiků a demografů je patrné, že v alpských zemích byl počet nelegitimních dětí nejvyšší v Evropě a blížil se 40%. To se přičítá ztížené situaci při uzavírání sňatků v pasteveckých horských oblastech.140 V českých zemích je u německého etnika až 30% nelegitimních dětí. Známe data ke stavu v severozápadních Čechách (tehdejší okresy Karlovy Vary, Aš, Cheb, Kadaň, Sokolov), v roce 1800 se uvádí 8%, v 1840 22%, poté se čísla drží kolem poslední hodnoty.141 Z jiné oblasti, středních Čech, z berounského kraje, byla vypočtena tato procenta: rok 1800 3%, rok 1840 10%, v dalších letech procenta nepřekročí 7%.142 Toto nízké množství nelegitimních dětí se vysvětluje polohou Berounska u Prahy. Gravidní svobodné ženy zřejmě odcházely do Prahy, kde své děti porodily a odložily. Další údaje, které máme k dispozici pro Čechy, jsou podobné jako celoplošné předešlé, v letech 1831-1840 je to 14%, 1841-1850 14,9%, 18511860 15%, 1861-1870 15,3%, 1871-1880 12,1%, 1881-1890 12,8%, 1891-1899 13,8%.143 Praha měla ve statistikách o nelegitimních dětech výlučné postavení. Lze přijmout hypotézu, že ve městech bylo nemanželských dětí vždy více než na venkově a to ze dvou důvodů: služebné a jinak zaměstnané dívky v Praze přišly snáze do jiného stavu a poté zde již zůstaly, přicházely sem gravidní svobodné ženy porodit a poté zde lépe hledaly obživu. Figurovala zde jistě i snaha ztratit se v anonymním velkoměstě. Od roku 1701 můžeme na Novém Městě pražském zaznamenat velký nárůst nemanželských dětí na 15%, 1741-1750 26% a 1751-1760 22%.144 Vzhledem k činnosti pražské porodnice a nalezince jsou zde v 19. století čísla ilegitimních dětí nesmírně vysoká. Pražský průměr v letech 1785-1875 byl 13,4%, s připočtením okrsku sv. Apolináře se již vykazuje 26,2%. Samostatný sv. Apolinář má neuvěřitelných 86,8%, po něm následují okrsky sv. Haštala (21,6%) a sv. Františka (18,7%), nejméně porodů nelegitimních dětí se odehrálo v Židovském městě, jen 5,1%.145 V roce 1869
138
Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě a dětství napříč staletími. Pardubice 2003. s. 205-227. 139 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 174. 140 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 174. 141 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 208. 142 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 210. 143 Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 269. 144 Fialová, L. – Horská, P.: Novoměstské matriky pražské očima historika sociálních dějin 17. a 18. století. In: Documenta Pragensia XVII. Praha 1998. s. 193-194. 145 Šubrtová, A.: Kojenecká úmrtnost v Praze v letech 1785-1875 na základě matrik. HD 2. Praha 1968. s. 50.
33
se v Praze narodilo 47,2% ilegitimních dětí. V roce 1870 to bylo 41,8% nemanželských dětí.146 V 80. a 90. letech 19. století se v Praze rodilo 44%-49% těchto dětí. V roce 1894 byl počet dětí manželských a nemanželských skoro vyrovnaný (50,8% manželských a 49,2% nemanželských novorozenců).147 Na jižní Moravě, tradiční religiozní oblasti, bylo nemanželských dětí méně než v ostatních moravských regionech. V letech 1881-1890 je to 5,8%, 1891-1900 6,7%, 1901-1910 6,1%.148 Ještě několik údajů k úmrtnosti nelegitimních dětí. Od konce 18. století býval počet zemřelých nelegitimních dětí odhadován na dvojnásobek úmrtnosti kojenců legitimních. Kolem poloviny 19. století se kojenecká úmrtnost pohybovala okolo 25%, nemanželských dětí u své matky zemřelo asi 30%, dětí odložených až 60%.149 V roce 1870 se úmrtnost manželských kojenců odhaduje okolo 10%-12%, nemanželských kojenců zemřelo až 24%.150 Na přelomu 19. a 20. století byla mortalita nelegitimních dětí až o 30% vyšší než u dětí manželských.151 O svobodných matkách je daleko méně informací než o jejich dětech. Na přelomu 18. a 19. století v českých zemích zhruba 8% žen vstupovalo do manželství s dítětem.152 Na přelomu 18. a 19. století se svobodných matek později vdalo asi 30%. Asi polovina z nich si vzala biologického otce svého dítěte. Ty, které si braly pravého otce svého dítěte, se vdávaly průměrně do několika let. Ostatní se vdaly přibližně do 10 let od narození dítěte.153 V letech 1901-1910 mělo na Slovácku přibližně 21% neprovdaných žen dítě. Na zbývajícím moravském území to bylo přibližně 19%-20% a v Čechách 26%.154 V Ottově slovníku naučném najdeme statistiku legitimizovaných dětí v Čechách v 80. let 19. století. V roce 1886 se jedná o 26,31%, v roce 1887 29,26%, roku 1888 29,29%, roku 1889 29,82%.155 Na přelomu 19. a 20. století v severozápadních Čechách asi 38% dětí bylo legitimizováno před
146
Havránek, J.: Demografický vývoj Prahy v druhé polovině 19. století. In: Pražský sborník historický 1969–1970. Praha 1970. s. 81-82. 147 Turková, M.: Nalezenci v Čechách na konci 19. století. In: Děti, studenti, pedagogové 3. Praha 1993. s. 41. 148 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 812. 149 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 12. 150 Havránek, J.: Demografický vývoj Prahy v druhé polovině 19. století. In: Pražský sborník historický 1969–1970. Praha 1970. s. 81-82. 151 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 210. 152 Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě a dětství napříč staletími. Pardubice 2003. s. 205-227. 153 Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě a dětství napříč staletími. Pardubice 2003. s. 205-227. 154 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 812. 155 Ottův slovník naučný. Praha 1888-1908. Heslo „Čechy“.
34
svatbou.156 Na jižní Moravě bylo dětí v letech 1901-1910 legitimizováno asi 28%, v té samé době v Čechách asi 38%.157 Předpokládá se, že okolo 70%-75% žen získalo sexuální zkušenost za svobodna. Pro 18. století se udává mezi 20%-30% těhotných nevěst.158 Na přelomu 18. a 19. století přibližně 30% nevěst otěhotnělo 2-3 měsíce před sňatkem.159 Když bychom se ptali v jak velké míře a od kdy byla přítomna vědomá regulace porodnosti, dostalo by se nám velmi vyhýbavých a nepřesných odpovědí. Tato problematika se dá v podstatě studovat jen z výpočtů četnosti porodů žen v manželství. Podle většiny expertů se dá hovořit v našich zemích o takové regulaci, která se projeví v sumárních statistikách, od 70. let 19. století. Právě v těchto letech došlo k výraznému snížení natality, která se přičítá mj. i záměrné regulaci porodnosti.160 U středních a vyšších vrstev se dá předpokládat vědomé omezování porodnosti od poloviny 19. století.161 Ženy z těchto sociálních kruhů se snažily v průměru porodit 2-3 děti. V roce 1910 již hovoří čísla jednoznačně. Ženy nerodily až do 40 a více let svého věku, jak bylo dřív běžné. Polovina všech potomků, kteří vzešly z manželství, se narodila do 5 let po svatbě.162 V dalších letech manželství se již rodilo méně dětí. Ve Francii byly podle některých odborníků projevy uvědomělé regulace porodnosti patrny již po roce 1740.163 Statistiky infanticidia nemohou být samozřejmě přesné, nikdo ani nedokáže odhadnout kolik těchto činů zůstalo neodhaleno, kolik jich bylo klasifikováno jako přirozené úmrtí nebo naopak kolik přirozených úmrtí soud označil jako infanticidium. Před Pražským apelačním soudem bylo odsouzeno k smrti za infanticidium v letech 1740-1750 22 žen, v 1751-1760 10 žen, v 1761-1770 10 žen, v 1771-1780 2 ženy a v letech 1780-1784 1 žena.164 Můžeme se dále opírat jen o oficiální soudní statistiky 2. poloviny 19. století. V rakouské monarchii v letech 1870-1879 tvořilo infanticidium1,84% ze všech trestních činů proti zdraví a životu. Z vražd obecně pak 18,42% připadá právě na infanticidium. V Ottově slovníku naučném najdeme statistiku, kolik případů bylo v letech 1870-1879 odsouzeno pro tento zločin: na 100 000 obyvatel v Rakousku 0,287, v Sasku 0,289, v Bavorsku 0,405, v Prusku 0,446, 156
Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 208. Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 812. 158 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 168. 159 Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Dítě a dětství napříč staletími. Pardubice 2003. s. 205-227. 160 Fialová, L.: Změny ve vývoji plodnosti v českých zemích za demografické revoluce. HD 15. Praha 1991. s. 183. 161 Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002. s. 112. 162 Dějiny obyvatelstva českých zemích. Praha 1998. s. 169-170. 163 Horská a kol.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990. s. 338. 164 Tinková, D.: Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha 2004. s. 379. 157
35
v Bádensku 0,639, ve Francii 0,941.165 Z toho můžeme jen usoudit, že v Předlitavsku byl tento delikt méně častý než v ostatních, hlavně německých, zemích. Ve Francii bylo mezi lety 1830-1880 před soudem projednáváno 8563 vražd novorozenců, z toho 75% vražedkyň bylo venkovských žen.166
165 166
Ottův slovník naučný. Praha 1888-1908. Heslo „Dítě“. Bebel, A.: Žena v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Praha 1896. s. 131.
36
5. PRÁVO Ve způsobu sociální i justiční kontroly a trestních postihů za mravnostní delikty, tedy i mimomanželská těhotenství a porody, patřily Čechy do okruhu těch evropských zemí, které byly velmi přísné. V průběhu 16. a 17. století dochází ke zvýšení kriminalizace těchto zločinů. Nejspíše vzhledem k reformaci a tradici staršího germánského práva bývají muži i ženy stíháni stejně.167 Na rozdíl od katolických zemí jako Francie či Itálie, kde byla společnost shovívavější k mužskému cizoložství a kde se na nelegitimní děti nehledělo s takovým despektem jako v našem středoevropském prostoru. Také nebyly nelegitimní děti a jejich matky tak ostrakizovány jako u nás. České země ještě v polovině 18. století tedy zřejmě patří k těm zemím, kde panovaly kruté represe za nemanželský sex a porod, a které se tak smutně odlišují například od poměrů v románských zemích. V Anglii až do roku 1754 se běžně uzavíraly neformální a tajné sňatky a z těchto soužití narozené děti byly z církevního úhlu pohledu bastardi.168 Z toho vyplývá, že v takové společnosti byla zřejmě nelegitimnost tak běžná, že ani nedocházelo k přílišné kriminalizaci. V Anglii také mohla svedená žena v 18. století označit u soudu otce dítěte a ten byl uvězněn.169 Ve Francii se od roku 1556 měla těhotná žena přihlásit a oznámit jméno otce, který je veden soudem k zodpovědnosti.170 Vražda novorozence je ale klasifikována jako trestný čin vraždy po celé Evropě, i když s rozdílnou škálou trestů. Ale i v této oblasti byly rakouské země pozadu, když se až v posledních desetiletích 18. století výrazněji prosazuje snaha tomuto deliktu předcházet změnou zákonodárství a zaváděním institucionální péče o matku a dítě.
167
Tinková, D.: Ilegimita a „nová ekonomie života“ v osvícenské Habsburské monarchii. In: HD 27. Praha 2003. s. 139. 168 Goody, J.: Proměny rodiny v evropské historii. Praha 2006. s. 96. 169 Goody, J.: Proměny rodiny v evropské historii. Praha 2006. s. 97. 170 Goody, J.: Proměny rodiny v evropské historii. Praha 2006. s. 96.
37
5.1 Zákoníky a zákony Jedním z prvních známých křesťanských zákoníků na našem území byly tzv. Břetislavova dekreta z roku 1039. Zde se objevuje zákaz vyhánění plodu a tento čin je označen jako „nejhorší zločin všech zločinů“.171 Je zřejmé, že zákoníky celého středověku i raného novověku jsou zaměřeny na udržení monogamní rodiny a na pronatalitní politiku. Psané právo bylo vlastně kompromisem mezi tradicí římského práva, kanonickým právem a právem zvykovým (obyčejovým). V českých zemích jsou nejlepším příkladem ochrany plodu v raném novověku Práva městská z roku 1579 Pavla Kristiána z Koldína. V Koldínově zákoníku ze 16. století se píše: „Také zabíjí ta, kteráž plod z sebe vyhání aneb týž plod jakýmž pak koli způsobem v sobě udušuje a mrtví, též která do záchodu, do studnice aneb jinam svůj plod mece a hází.“172 Je důležité si uvědomit, že ani existence psaných zákoníků nezaručovala stejnou právní a soudní praxi pro všechny obyvatele. Nemám teď na mysli rozdíl mezi svobodnými a poddanými, ale rozdíly které panovaly na jednotlivých panstvích. Vrchnost v podstatě potvrzovala konečný trest, takže jestliže na jednom panství je např. cizoložství trestáno cejchem a vymrskáním z města nebo obce, na druhém panství je trestem jen pranýř. Stupnice trestů za smilstvo a cizoložství byla ale všude stejná – povinnost oženit se, vězení, sehnání z gruntu, pardus, pranýř, cejch, vypovězení a nucené práce.173 V případě abortu nebo infanticidy pak byl trest samozřejmě daleko krutější – stětí, zahrabání do země zaživa a probodení kůlem. Snaha zlepšit situaci svobodných matek vedla k oslabování represe za smilstvo a cizoložství. Od 50. let 18. století se prakticky přestávají vést soudní procesy s osobami podezřelými ze smilnění. Od roku 1743 mohla jinak bezúhonná těhotná svobodná děvčata získat „vysvědčení o mravech“.174 To jim mělo zvýšit šanci na sňatek a na urovnání vztahů se zaměstnavateli nebo v rodině. Marie Terezie vydává v roce 1755 patent, kterým nařizuje, aby se napříště takové případy projednávaly soukromně a aby mohl být trestán ten, který vyzradí tajemství těhotné ženy, nepomůže jí nebo dokonce jí bude slovně či tělesně ubližovat.175 171
Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 12. 172 Francek, J.: Zločin a trest v českých dějinách. Praha 1999. s. 181. 173 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 157. 174 Tinková, D.: Předcházet či trestat? Problém infanticidia v osvícenské společnosti. In: ČČH 1. Praha 2003. s. 52. 175 Tinková, D.: Předcházet či trestat? Problém infanticidia v osvícenské společnosti. In: ČČH 1. Praha 2003.s.52
38
Zůstává ovšem otázkou, jak tento patent vešel do každodenní praxe. Zvláště když si připomeneme, co svobodná matka leckde prožívala až do 20. století. V roce 1768 byl vydán trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana. Ačkoliv měl nahradit starší zákoníky Ferdinanda III. a Josefa I, které již nevyhovovaly nově se rodící osvícenské společnosti, přesto v Theresianě zůstávají kruté tresty jako čtvrcení nebo zahrabání zaživa.176 Byl také zpřesněn postup při tortuře. Ta se měla použít v případě činů, za které byl trest smrti, tedy i za vyhánění plodu a infanticidium. Mučilo se palečnicemi, šněrováním rukou, natahováním na žebřík nebo pálením těla. Mělo se mučit jen 15 minut, nesměli být mučeny osoby mladší 14 let, starší 60 let, duševně nemocní, těžce nemocní nebo těhotné ženy.177 Zrušení těchto nelidských donucovacích prostředků se odehrálo až v roce 1776. Za pozdějších tereziánských a josefínských reforem bylo vydáno několik zákonů či patentů upravujících záležitosti nemanželských dětí a svobodných matek. V roce 1783 byl uveden v platnost Patent o právu manželském, který sice přenechal manželství v kompetenci církve, ale spory byly převedeny pod státní jurisdikci.178 Dalším byl Patent o dědické posloupnosti v roce 1786. Pro praktickou stránku vykonávání trestů na provinilcích je důležitý Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně Josefa II. z roku 1787. Ze zákoníku jasně vyplývá snaha delikventa spíše vychovat, „nelámat nad ním hůl“. Je zrušeno kruté středověké mučení, sekání údů a podobné tělesné tresty.179 Zůstává vypalování cejchů, pranýř a bití. Z josefínského zákoníku vyplývají i další zlepšení postavení svobodné matky. Ta už neměla být trestána, nemusela nosit čepec, nemanželské děti byly v majetkovém právu postaveny na roveň dětem manželským.180 Toto zlepšení situace svobodné matky, ale bylo spíše jen teoretické a posléze byly dokonce některé výnosy zrušeny. V roce 1802 bylo vůbec rovnoprávné postavení legitimních a nelegitimních dětí zrušeno.181 Také tresty pro matky „vražedkyně“ se za osvícenských reforem zmírňují. Za vraždu manželského dítěte je doživotní trest, za vraždu dítěte nemanželského je trest vězení 10 – 20 let. Ženy, které se uchýlily k abortu, mohly jít do žaláře na 6 – 12 měsíců. Porodní báby, které by provozovaly potratářství, se měly dostat do vězení na 1 – 5 let, ale pokud těhotné ženě ublížily na zdraví,
176
Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. s. 159. Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. s. 160. 178 Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. s. 148. 179 Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. s. 163. 180 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 162. 181 Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: ČL 3. Roč. 68. Praha 1981. s. 164. 177
39
mohl je stihnout trest vězení 5 – 10 let.182 Trestné bylo samozřejmě jakékoliv navádění nebo pomoc při abortu, stíhaný byl i prodej abortivních bylin. V roce 1811 je vydán Všeobecný občanský zákoník, který vydržel v platnosti dlouhá desetiletí. Po roce 1848 následovaly některé úpravy, novelizace a i neuskutečněné změny. Právní vývoj 19. století není zdaleka jednoduchý a ani není třeba v rámci této práce se snažit ho detailně popsat. Pro záležitosti nemanželských dětí a infanticidia jsou důležité dva právní předpisy – trestní zákon z roku 1852 a trestní řád 1873 Rakouského občanské zákoníku.183 Nemanželské děti svobodné ženy, vdovy nebo rozvedené ženy nejsou zařazeny do jedné kategorie. Vdovy a rozvedené chrání tzv. kritická doba početí, která byla stanovena 100-300 dní. Jedná se samozřejmě o ochranu ženy v případě, že rozvedený manžel nechce uznat dítě narozené po rozvodu. U vdovy se jedná o to samé, pohrobek může být zapsán jako manželské dítě. Je pozoruhodné, že se v těchto případech počítá i s jedenáctiměsíčním těhotenstvím! Pokud jde o svobodnou matku, nestačí aby otce nahlásila na matrice. Otec se musí sám přihlásit. Jestliže nechce dítě uznat, matka si může na pomoc přizvat dva svědky, kteří dosvědčí jejich poměr v kritické době.184 Úsměvná je možnost otcovy obrany, že dítě není jeho. Má u soudu předložit použitý kondom na důkaz, že se chránil před nechtěným početím. Nemanželské dítě nesmí mít jméno po otci, ale po matce za svobodna (v případě vdovy má tedy jiné jméno než ona), náboženství, státní a domovskou příslušnost získává dítě po matce.185 Žena nemůže po bývalém milenci požadovat náhradu za ztrátu panenství, pouze v některých případech jí musí hradit pobyt v porodnici a zotavení v šestinedělí.186 Trestní zákoník samozřejmě věnoval této problematice mnoho paragrafů. Aspoň některé nejdůležitější: § 125 – kdo sexuálně zneužije osobu dostane trest těžkého žaláře 5-10 let, při ublížení na zdraví 10-20 let a v případě úmrtí doživotní žalář. § 139 – infanticidium – u nemanželského dítěte těžký žalář 10-20 let, při opomenutí pomoci 5-10 let. § 144 – za vyhnání plodu žalář od 6 měsíců po dobu 5 let. § 147 – za vyhnání cizího plodu je sazba 1-10 let těžkého žaláře. § 149 – při odložení dítěte je rozhodující místo odložení a tedy posouzení, jestli dítě mohlo či nemohlo přežít, sazba je 6 měsíců až 10 let. § 339 – pokud neprovdaná žena porodí bez přítomnosti příslušné osoby (lékař, porodní bába, asistentka), musí hned ohlásit porod na příslušném místě (např. obecní úřad) nebo tamtéž donést mrtvý plod či dítě.
182
Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 14. 183 Hojka, F.: O nemanželských dětech. Praha 1894. s. 42. 184 Hojka, F.: O nemanželských dětech. Praha 1894. s. 21-22. 185 Hojka, F.: O nemanželských dětech. Praha 1894. s. 29. 186 Hojka, F.: O nemanželských dětech. Praha 1894. s. 31.
40
Trest je v rozmezí 3-6 měsíců žaláře. § 506 – pokud někdo svede jinou osobu pod příslibem manželství, pohybuje se sazba v rozmezí 1-3 měsíců.187 Legitimizace dítěte probíhala formou sňatku nebo v případě zletilosti dítěte žádostí ke krajskému soudu. Tyto záležitosti poté řešil poručenský soud.188 V platnosti tyto zákony zůstávají v podstatě do konce monarchie a i nová republika se na základě zákona o právní kontinuitě o ně opírá.
5.2 Zvykové právo Zvykové nebo obyčejové právo se charakterizuje jako soubor právních pravidel, které se dodržují a respektují bez nařízení zákonodárných institucí. Je nutný obecný souhlas a porozumění dané společnosti či zainteresované skupiny. Je složité odlišit, zda trest vykonaný na „padlé“ dívce (těhotné či nikoliv), byl pouze v rámci městského zákonodárství nebo v rámci kanonického práva nebo nakonec zvykového práva. Jednalo se o obtížně rozkódovatelný celek, často šlo pouze o veřejné pokání, jindy byla veřejná pohana nebo pranýř v rámci většího trestu, v nejhorším případě při infanticidiu či abortu šlo o předehru k vykonání trestu stětí nebo probodení srdce kůlem a zahrabání za živa. Jedná se tedy o soustavu zvyklostí, které mohou původně pocházet z více právních zdrojů. Protože by bylo zbytečné přeformulovat následující výstižný text, dovolím si dlouhou citaci o trestání padlých dívek za Marie Terezie ze „Zápisků Jana rytíře Jeníka z Bratřic“: „Jakmile se na ni proneslo, že obtěžkala, musela ji hned bába ze špinavých hadrů neb lavičníků ušitým čepcem čepiti, a ona ubohá první neděli neb svátek v tom čepci, v ruce černou svíčku držíc, před vraty kostelními stát a ke každému z obce okolo ní do kostela chodícímu ta slova ve verši říkati: Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila. K větší potupě stál za ní biřic s velkým karabáčem, jímž tu ubohou, přenešťastnou osobu ihned přes záda šlehnul, když ona ze studu ta slova neb verš jasně a zřetelně nevyslovila. Nebylo jí také povoleno ten den do kostela vkročiti, nýbrž musela před kostelem tak dlouho stát, až se služby boží skončily. A pak zase, když lidé z kostela šli, opět volat: Vítám vás slovem božím, kam
187 188
Hojka, F.: O nemanželských dětech. Praha 1894. s. 31-35. Hojka, F.: O nemanželských dětech. Praha 1894. s. 42.
41
pak to dítě složím? Až v posledních letech za panování Marie Terezie, když Josephus, její syn, spolupanovati počal, přestaly tyto nelidské, ano tyranské tresty,…“189 Pokud na Šumavě a v jižních Čechách chtěly příbuzné a přítelkyně svedené dívky přimět muže k odpovědnosti, upekly pečivo ve tvaru dítěte (mohlo se jednat i o bochník zabalený v šátku), jednalo se o tzv. „rodeník donešnej“.190 V případě mužova přijmutí rodeníku, se přiznával k otcovství a tím pádem k odpovědnosti. Ještě do začátku 20. století bývali cizoložníci trestáni svou obcí nejrůznějšími potupnými tresty. Bývali přivázáni slaměnými povřísly u stromů u kostela a po skončení bohoslužby ještě poděkovali za zasloužený trest (případ z Kroměřížska z roku 1872).191 Jinde byli hříšníci namazáni kolomazí, posypáni peřím a poté honěni po vesnici. Jindy byli donuceni dělat opovrhované práce, např. pást obecní husy nebo uklízet a vyvážet nepořádek.192 Pokání pro mladíka přistiženého u děvčete v noci na jižní Moravě bývalo mírnější, měl poté platit za celou hospodu.193 Pro děvčata bývaly tresty za ztracení čistoty také pasivní, např. pověšení slaměného věnce na vrata statku, kde žila.194 Pokud ženy z vesnice poznaly, že dívka ztratila panenství, přišly ji čepit. Ostříhaly jí hlavu a zavinuly do „kontule“.195 Když měla jít svobodná dívka k úvodu, nevkročila do kostela, ale stála před vraty a říkala: „Já jsem se nezachovala.“ Poté dostala malý kousek svíčky. Po první světové válce už svobodné matky k úvodu ani nešly.196 V jižních Čechách stáli původně na pranýři oba viníci. Muž v housličkách a žena v trdlici.197 Také se hluboko do druhé poloviny 19. století udržela tradice, že muž hrál na veřejném prostranství (u kostela) na housle a žena předla.198 Na Hlinecku si samozřejmě také hlídali nemanželský sex. Po odhalení byli viníci dáni do sochora a nesměli k muzice. V okolí Svratouchu na Vysočině byly dívce ostříhány vlasy a byla natřena kolomazí. V celé oblasti pak dívka stála v době bohoslužby před kostelem a musela volat: „Já jsem se zkurvila.“199 Po první světové válce se i na venkově uvolňuje morálka, sociální kontrola se vytrácí, obecně se obyvatelstvo sekularizuje a individualizuje. Byla snaha zachovat panenství nevěst, 189
Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 69-70. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl I. Praha 2007. s. 616. 191 Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 70. 192 Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Praha 1968. s. 219. 193 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 479 . 194 Štika, J. – Stolařík, I.: Těšínsko. Díl 3. Šenov u Ostravy 2001. s. 126. 195 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 687. 196 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 673. 197 Robek, A. – Vařeka, J.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. Řada A. České Budějovice 1987. s. 135. 198 Robek, A. – Vařeka, J.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. Řada A. České Budějovice 1987. s. 136. 199 Adámek, K.: Lid na Hlinecku. Praha 1900. s. 165-166. 190
42
ale v žádném případě se takto intimní věc už nedostala na veřejnost, natož aby se očekával komentář ostatních členů společnosti.
5.3 Pranýř Pranýř je historiky chápán jako způsob středověkého trestání. V našich zemích je ale jeho „zlatou érou“ 15.-18. století. Rozšíření pranýřů v Čechách se datuje po roce 1200. Objevuje se i v tzv. Břetislavových statutech nebo v Kosmově kronice, ale častější zmínky pochází až ze 14. století.200 Pranýřování plnilo dvojí funkci – tvář odsouzeného byla zveřejněna a zároveň se zařadil mezi „bezectné“ lidi už jen pouhou přítomností na tomto potupném místě. Ztráta cti byla velmi obávaná věc, takto deklasovaný člověk měl zaražen přístup k určitým profesím, úřadům, ale hlavně přestával být plnoprávným členem své komunity v jakémkoliv smyslu. Trest pranýřováním byl vyměřen za prvé jako hlavní, za druhé jako vedlejší trest, který plnil funkci zostření trestu. Také řada tělesných trestů (pardus, cejchování, sekání údů, uší, nosu atd.) se vykonávala právě u pranýře. U pranýře končila většina „zločinců“, pranýřování v podstatě obsáhlo drtivou většinu deliktů. Tímto způsobem, ať jako hlavním nebo přidruženým, se trestala vražda, krádež, napomáhání krádeži či zloději, prodej a držení kradeného, urážky na cti, pomluvy, zneužití úřední moci, křivé svědectví, podvody, vojenské delikty apod.201 Velkou skupinou pranýřovaných byly samozřejmě i lidé odsouzení za smilstvo a obecně za přečiny proti mravopočestnosti. Odsouzenci byli pro lepší rozlišení trestu a pro vzbuzení většího posměchu oblečeni do masek, které měly mj. symbolizovat způsob trestu. Říkalo se pak, že stojí na pranýři „s ozdobou“. Ženy, které se dopustily smilstva stávaly u pranýře se slaměným věncem s kohoutím peřím. Pokud následovalo vymrskání z města byla přidána i metla do ruky jako symbol budoucího trestu. Symbolické bylo i držení obnaženého meče na zdůraznění, že odsouzenec propadl hrdlem. Tak tomu bývalo právě v případech žen usvědčených z infanticidia. Později ženy držívaly černou svíci (někde žlutou – barva neřesti a degradace) na znamení spáchání smilstva nebo vyhnání plodu.202 Dívky, které se prohřešily mimomanželským stykem s následky, stávaly u pranýře také se svící, se slaměným věncem,
200
Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 16. Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 30-35. 202 Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 67. 201
43
jinde s housličkami (dřevěný nástroj, který po zavření dvou částí sevřel člověku krk a ruce). Je zaznamenáno, že ve Skutči byla padlá dívka oblečena ještě do žlutých šatů.203 Dívky také musely zpívat píseň o „dopuštění se“:
U kostela stála, na housličky hrála: „Vítám vás do kostela, já jsem se dopustila, vítám vás slovem božím, kam já ty housle složím? Složím-li před děvečky, budou se mi smát všecky, složím-li před mládence, řeknou mi: škoda věnce. Složím-li před pacholky, Vysmějou se mi holky, Složím-li před pajmámy, Řeknou mi: dobře na ni!“204
Pranýře začaly být odstraňovány v tereziánské době v souvislosti s reformou soudnictví. Za Josefa II. pak vešlo v platnost nařízení o odstranění všech zbylých pranýřů. Místo toho je zavedeno tzv. potupné lešení - stejná funkce, jiný vzhled. Je sice snaha, v rámci nového osvícenského pojetí individua, zbavit tento způsob trestu účelu potupy a ponížení a nahradit ho jen možností zveřejnění tváře a totožnosti odsouzeného, přesto je zřejmá úloha ztráty cti. Ve většině zemí byl trest pranýřování, resp. vystavení na potupném lešení, zrušen až v roce 1848.205
203
Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 38. Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 69. 205 Horna, R.: Pranýř. Praha 1941. s. 26. 204
44
5.4 Smolné knihy Smolné knihy jsou vynikajícím pramenem nejen z hlediska statistiky, ale především pro poznání mentality tehdejšího obyvatelstva. Smolné knihy, na něž byla pozornost historiků zaměřena již před sto lety, jsou obohacující i pro jiné vědy než klasickou historii, např. pro regionální historii či mikroregionalistiku, kulturní, právní, správní a sociální dějiny. Z ostatních oborů můžeme jmenovat psychologii, sociologii, filologii a také etnologii. Vzhledem k velkému počtu již zeditovaných smolných knih se stává stále snazší i pro etnology a antropology z tohoto druhu pramenů čerpat. Právě pro etnology a antropology je přínosem studium mezilidských vztahů, rodiny, intimního života a v neposlední řadě obecněji struktur venkovského či městského prostředí. Smolné knihy, jakožto záznamy ze soudního přelíčení, jsou přirozeně vhodné i jako příspěvek ke studiu nemanželských styků, abortů a infanticidy. Není samozřejmě snadné, ani dostatečně průkazné, sestavit statistiku výskytu výše zmíněných deliktů. Lze se jen spokojit s obecnějšími závěry. Víme, že nelze jednoznačně konstatovat, jestli bylo „hříšnější“ venkovské prostředí nebo městské. Zdá se ale pravděpodobné, že ve městě byly více než na venkově frekventované abortivní praktiky a odkládání nemanželských dětí. Ve venkovském prostředí naopak častěji docházelo k infanticidiu, nebo alespoň podle smolných knih jich bylo více vypátráno a odsouzeno. Také je možné, že v informovanějším městském prostředí se nechtěná těhotenství řešila včas pomocí abortivních metod, na venkově nešťastné dívky mnohdy měsíce netušily o svém stavu nebo naivně doufaly, že se vše nějak vyřeší. Nemělo by význam v této práci uvádět jednotlivé soudní případy, ale bylo by jistě dobré alespoň demonstrovat klasický případ.206 V říjnu 1728 našel fišmistr Václav Vovčička z Písku při výlovu rybníka dětskou mrtvolku, na krku byl připevněn provaz s kamenem. Dítě bylo odneseno na místní hřbitov a ohledáno doktorem. Ten podle protokolu konstatoval, že „…dítě bylo úplné, bez vad, se všemi proporcemi, avšak nebyla odstraněna pupeční šňůra. Kolem krku bylo ovinuto lůžko neboli nalezený pajšl a pokud dítě přišlo na svět mrtvé, mohlo to být zaviněno od těch mnohých neřádů v mateřském lůně“.207
Poměrně brzy se našla podezřelá devatenáctiletá Terezie
Pražská, která nezapírala, že je matkou mrtvého dítěte, ale odmítala vraždu. Terezie pracovala jako děvečka u paní hraběnky v Drhovli. Dále přiznala, že otcem dítěte byl purkrabský písař Jan. Obviněná řekla, že dítě se narodilo mrtvé, protože zdvíhala těžké konve. Po porodu byla 206 207
Šindelář, V. – Pešta, J.: Hrdelní příběhy. Praha 2006. s. 102-112. Šindelář, V. – Pešta, J.: Hrdelní příběhy. Praha 2006. s. 103-104.
45
vylekaná, něco jí našeptávalo, ať novorozeně hodí do rybníka, kde ho ryby snědí a vše zůstane utajeno. Sama prý netuší, proč to udělala, nebyla zřejmě při smyslech. Terezie byla také ohledána místní porodní bábou, která potvrdila podle mléka v prsou, že dívka nedávno rodila. Další expertízu doplnili doktoři, kteří prohlásili, že se dítě narodilo živé. Celý případ byl předán apelačnímu soudu, kde se rozhodlo, že Terezie má být vyslýchána na mučidlech – šněrování rukou neboli vazba, palečnice a tažení za sucha. Terezie ani při mučení nepřiznala, že by své dítě zabila a trvala na porodu mrtvého dítěte. Proto musela být omilostněna. Přesto jí trest neminul, za smilstvo jí byl vyměřen trest šest neděl nucených prací v železech.208 Takových případů by se dalo dohledat desítky. Chudá služka nebo děvečka často po delším přemlouvání povolí intimní sblížení svému pánovi, jeho synovi nebo jinému muži ze svého okolí. Když přijde do jiného stavu, z mužů se stanou zbabělci a zapírají poměr mezi nimi. Dívka je buď na tuto situaci úplně sama (když slouží daleko od domova) nebo se snaží najít podporu a pomoc u své matky nebo sestry. Právě ty jí často doporučí, jak se dítěte zbavit. Když těhotná dívka zareaguje dříve, vyhledá pomoc i porodní báby, bylinkářky nebo jiné ženy, která je známá svými abortivními zákroky. Mnohdy však své těhotenství nepozná nebo je již pozdě. Když poté často nečekaně porodí, neví si ve své situaci rady a ještě v šoku po porodu se může dopustit násilného činu.
208
Šindelář, V. – Pešta, J.: Hrdelní příběhy. Praha 2006. s. 102-112.
46
6. CÍRKEV Církev a její učení jsou bezpochyby velké determinanty duchovního světa lidí od zakořenění křesťanství v raném středověku do našich časů. Nejen že raněstředověká církev prosadila nové morální hodnoty a zásady, ale hlavně si stále více činila monopol na určité události v životě člověka, hlavně se jednalo o určení sedmi svátostí. Církev tedy stále více postupem staletí zasahovala i do jurisdikce. První důležitá ustanovení byla tzv. Břetislavova dekreta z roku 1039. Zde se objevují první křesťanské zásady i v manželském právu.209 Dalším důležitým souborem nařízení kanonických autorit bylo Gratianovo Decretum (u nás od roku 1158), zařazené do Corpus iuri canonici. To bylo chápáno jako základní součást západního církevního práva až do roku 1917, kdy byl vydán nový Kodex kanonického práva.210 Církevní soudy měly pravomoc soudit kromě věcí duchovních a sporů jejích kleriků, také oblast manželského práva. Velkou změnou bylo pak v 19. století přesun oblasti manželských záležitostí od kanonického práva pod státní jurisdikci. Do roku 1868 byl potřeba k uzavření sňatku i tzv. politický konsensus, tzn. souhlas orgánů veřejné správy.211 V prostředí ovlivněném malthusiánskými teoriemi, ale bylo poměrně těžké toto povolení získat (doklad o příjmu, o schopnosti uživit rodinu, o fyzické a mravní způsobilosti atd.). Právní úpravy kolem poloviny 19. století (několikrát nastala změna) byly vlastně přepracované kanonické předpisy, vznik manželství spadalo pod církev, spory, rozvody či rozluky byly přináležející civilním soudům.212 V roce 1870 vešel v platnost tzv. interkonfesní zákon, který dovoloval občanům nehlásit se k žádné církvi. To znamenalo nejen změny v manželském právu, ale i v uzavírání sňatků před civilními orgány nebo změny ve vedení matrik. Pro katolickou většinu ale platily církevní zákony týkající se manželství až do roku 1949.
209
Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. s. 31. Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 16. 211 Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. s. 241. 212 Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. s. 242. 210
47
6.1 Teorie a praxe Církevní prameny mají hlavní základnu v traktátech, kázáních, papežských bulách, výnosech z koncilů, církevních nařízeních, zpovědních zrcadlech a v obecně teologických spisech. Nedá se říci, že bychom se nedopátrali církevního postoje k této problematice, je jen otázkou, jak rozlišit teorii a praxi. Jistě všeobecně známé jsou prohřešky duchovních, kteří (ač v povinném celibátu) žili v konkubinátu a zanechali po sobě nemálo potomků. Samostatnou kapitolou by mohly být farské kuchařky, které v mnohých případech neobstarávaly pouze farářovu domácnost, jak se můžeme dozvědět z dobových pramenů. Za farské kuchařky se dávaly najímat ženy s ne zrovna dobrou životní perspektivou a její služba také nebyla zřejmě často záviděníhodná. V okolí nezískaly mnoho sympatií a ženský kolektiv je mezi sebe těžce přijímal. „Kněžská kuchařka bude po smrti čertova kobyla“, zaznamenal Šimon Lomnický z Budče jako lidové pořekadlo.213 Situace v klášterech byla nejspíše podobně pokrytecká, jak popisuje německý literát Johann Fischart (asi 1550-1590): „Denní zkušenost nás učí, že svatá církev římská chce raději strpět, když její milé svaté sestřičky v klášterech si jako jeptišky nebo bekyně vyhánějí plod lektvary a léčivy, dříve než porodily nebo také zločinně zaškrcují, když byl donesen na světlo“. Rozšířené průpovídky prý také bývaly: „V klášterních zdech se ozývá více dětského křiku než žalmů“ a „Ženský klášter bez porodní stolice je selský dvorec bez chléva“.214 Nakolik tato tvrzení měla reálný základ nebo byla více ovlivněna antiklerikálními náladami, nedokážu posoudit. Jisté je, že vztahy kněžích s ženami (i formou dlouhodobého partnerství) bývaly poměrně časté. Pokud se na to přišlo, nebyl trest pro kněze krutý, jednalo se hlavně o zákaz styku s dotyčnou ženou.215 Zachycená situace v ženských klášterech se může vysvětlit i tím, že do kláštera byly zavírány dívky, které za svobodna otěhotněly. Mohl to být pro ně trest nebo jediná možná budoucnost, když šance na sňatek se nezdála pravděpodobná, také to mohla být snaha dívku schovat před veřejností po dobu porodu a šestinedělí. V teoretické rovině se církev obecně shodla na ochraně duše nového malého křesťana, tedy všechny činnosti jako kontraceptivní a abortivní metody (nebo dále incest, cizoložství, sodomie atd.) se neslučovaly s církevním právem a morálkou a šlo o těžké hříchy všech zainteresovaných osob. Ne všichni teologové a kněží proklamovali stejné názory, i když v tom základním se samozřejmě shodovali – je třeba tyto hříchy vymýtit. S tím souvisí i 213
Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 699. Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 703. 215 Kopičková, B.: Manželské spory žen pozdního středověku v protokolech ústředních církevních úřadů v Praze. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 59. 214
48
předpisy o povolených polohách milostného aktu, který se měl konat jen v manželství a za účelem zplození potomka. Postižené děti, nenormální průběh těhotenství nebo překvapivě narození dvojčat byly důsledky právě tohoto nemravného počínání. Někteří duchovní, zvláště ti dogmatičtější, nepřipouštěli jakékoliv preventivní bránění početí, dokonce pro ně byl hřích i coitus interruptus, např. někteří husitští kazatelé nebo sám Jan Kalvín. Nejradikálnější byl o pár století předtím kanonista Huguccia († 1210), který hlásal, že bez hříchu není ani manželský sex.216 Tento názor byl i některými jeho současníky považován za scestný, ale všeobecně se zakořenilo odsouzení „sexu pro zábavu“. V Husových kázáních se objevují připomínky i k abortům, např.: „Ti, kdo způsobují potrat, jsou vrahové tehdy, když zárodek nabyl tvaru a má duši, a ne dříve“.217 Domnívá se, že by se o těchto věcech nemělo kázat, aby lidé nebyli motivováni k podobným činům. V reformačním hnutí 16. století bylo odmítnuto smilstvo jako takové, byl požadavek stejného řádu pro všechny – bohaté i chudé, muže i ženy, klérus i laický stav.218 Puritánští kněží se vydali na dráhu pronásledovatelů veškerého smilstva a založili u svých farníků hluboko zakořeněné prudérní představy a chování, které jsou někdy patrny dodnes v anglosaských zemích. Na druhou stranu, protože se v protestantském prostředí nepovažuje manželství za jednu ze svátostí, a manželství se zde vnímá spíše jako smlouva, jako svazek citový a hospodářský, se církevní pohled na manželství neetabloval jako jediný možný prostor pro sexuální záležitosti. Je více než pravděpodobné, že v českých zemích se za reformace na případné poklesky nehledělo tak přísně. Z této doby se nám dochovalo označení dětí, které byly očividně počaty před svatbou – „brzák a ranuše“.219 U sňatků v husitském prostředí stačilo uzavření manželství pouze veřejně ohlásit, jelikož nebyl církevní obřad podle Bible opodstatněný.220 Českým bratrům je potřeba přiznat šíření mnoha pozitivních myšlenek. Jako jedni z prvních začali dítě vnímat jako plnoprávného člena rodiny, zajímali se o jeho názory a duševní vývoj. Z toho logicky pramení i výborná pedagogická tradice (J. A. Komenský a další). V katolických zemích byl jedním ze zlomů v nazírání na manželství, konkubinát, nemanželské děti atd. Tridentský koncil. Na koncilu se uzákonila přednost církevního sňatku před světskými manželskými sliby. Tak v podstatě dochází (nejen v našich zemích) 216
Otis-Cour, L.: Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha 2002. s. 85. Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 17. 218 Otis-Cour, L.: Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha 2002. s. 91. 219 Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 20. 220 Kolářová-Císařová, A.: Žena v hnutí husitském. Praha 1915. s. 182. 217
49
k dvojkolejnosti partnerských svazků. Lidé dávají přednost slibům, které nemusí být často ani se souhlasem rodičů, před svědky, církev považuje za manžele jen církevně oddané osoby. Tím se samozřejmě drasticky zvyšuje počet nelegitimních dětí z církevního pohledu. V 16. století se mění i pohled na panenství. Panenství se chápalo jako „sociální definice“.221 Pokud dívka přišla o panenství již po příslibu manželství, mohla být ještě soudem uznána za pannu a tím pádem si zachovat stále stejnou šanci při výběru dalšího manžela. Od 17. století je panenství chápáno již hlavně z fyziologického hlediska. Pojem „čistota“ byl chápán v dobových (před 17. stoletím) konotacích jako čistota od obžerství a opilství a bývala to neřest připisována mužům. Od 30. let 17. století se „čistota“ vztahuje k panenství, k čistotě dívky atd.222 V pobělohorské době církevní tlak na obyvatelstvo v rámci protireformace sílí. Je kladen důraz na mravnost a bezhříšný život. V barokních kázáních je přirozeně toto téma poměrně časté. Katolická církev zvolila cestu neustálého apelu „na lepší stránku“ svých oveček. Některá kázání byla ovšem z dnešního pohledu zaměřená velmi protižensky, objevuje se např. podrobné líčení rozkladu ženského těla po smrti,223 aby se mladíkům znechutil tělesný kontakt s dívkami. Kněží se rozhořčují nad sňatky vdovců a vdov nebo nad předmanželským sexem a rychlou svatbou, která má maskovat těhotenství. Klade se důraz na naprostou poslušnost podřízených (otci, církvi, státu). Není divu, že v této atmosféře dosáhla společenská degradace svobodných matek a jejich dětí vrcholu. Konec 18. století je poznamenán výraznými změnami v oblasti filozofie, hospodářství i společenského uspořádání. Někteří historici hovoří o „první sexuální revoluci“, umožněné sekularizací, individualizací, kapitalizací a monetarizací společnosti.224 Přes veškeré změny si katolická církev zachovává svůj názor na tuto problematiku neměnný hluboko do 20. stol. V současnosti existuje v katolické církvi několik frakcí s různou měrou tolerance, ale pochopitelně skoro sto let stojí církve a její názory v našem ateistickém prostředí na okraji zájmu.
221
Horský, J.: Tematika ženy v německé historicko-antropologické literatuře. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 37. 222 Horský, J.: Tematika ženy v německé historicko-antropologické literatuře. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 37. 223 Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 23. 224 Tinková, D.: Ilegimita a „nová ekonomie života“ v osvícenské Habsburské monarchii. In: HD 27. Praha 2003. s. 136.
50
6.2 Církevní právo Součástí církevního neboli kanonického práva je podrobné rozpracování manželských práv a zásad. Hlavním a důležitým souborem nařízení kanonických autorit bylo již zmíněné Gratianovo Decretum, které bylo doplňováno dalšími papežskými výnosy. Na konci 16. století bylo Decretum zařazeno do Corpus iuri canonici.225 To bylo chápáno jako základní součást západního církevního práva až do roku 1917, kdy byl vydán nový Kodex kanonického práva.226 Za další základ kanonického práva pro naše země jsou považovány Knihy čtyř sentencí Petra Lombardského z 12. století. Z něj vycházeli i ostatní teologové, např. Tomáš Akvinský, Alexandr Halepský, Duns Scotus, William Ockham, John Wickleff, Jan Hus nebo Jakoubek ze Stříbra. Podle teologů se církevní právo členilo na právo božské a právo lidské. Právo lidské (ius humanum) se dále dělilo na právní zásady užívané u všech národů (ius gentium) a na civilní právo, které si korigovaly jednotlivé státy.227 Církev si od středověku postupně podmaňovala větší část manželského a rodinného života, např. zásnuby, ohlášky, oddavky, překážky, zápovědi, neplatnost, rozvod, rozluka a další.228 Rokem 1215 by se dala počítat historie „kladení“ překážek sňatku. V tomto roce kanonické právo zavedlo ohlášky, tedy veřejné ohlášení budoucího sňatku. Cílem ohlášek bylo zjistit, zda se snoubenci mohou vzít, zda se někdo nepřihlásí s připomínkami k legitimitě manželství. Z hlediska božského práva byly nejdůležitější překážky (impedimenta dirimentia): trvající manželství, nedostatečný věk, impotence, příbuzenství v přímé linii 1. stupně. Dalšími překážkami byly: duchovní příbuzenství, tzn. vztah mezi křestními a biřmovacími kmotry a jejich kmotřenci, a překážka švagrovství. Švagrovstvím se mínilo příbuzenství s pobočnými příbuznými manžela až do 7. stupně. Církevní právo znalo dokonce i tzv. ilegitimní švagrovství, které vzniklo v důsledku mimomanželské soulože (tedy jinak naprosto pokrevně i afinně nepříbuzní lidé), toto platilo také do 7. stupně.229 Díky těmto překážkám v podstatě docházelo k navázání příbuzenství s tak velkým množstvím lidí, že již nikdo ani nemohl zaznamenat, s kým je či není příbuzný. V případě nejčastějších sňatků lidí z blízkého okolí
225
Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 63. Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 16. 227 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 66. 228 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 64-65. 229 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 65-66. 226
51
(jedna obec, panství) se tyto překážky jeví jako absurdní a nemohly být tedy důsledně dodržovány. Překážky vcházely v platnost z rozhodnutí jednotlivých církevních orgánů, což mělo vliv na udělování tzv. dispensací, které do roku 1888 uděloval papež, následně příslušní biskupové.230 Dispens se zpravidla neuděloval osobám s biskupským svěcením, při zabití manžela, při příbuzenství v přímé linii a v poboční linii 1. stupně. Z toho vyplývá, že mohl být povolen např. sňatek prarodiče a vnuka nebo bratra se sestrou, protože zákaz nebyl zahrnut v božském právu.231 Dispens se uděloval v naléhavých případech, kdy již došlo k předmanželskému sexu, kdy šlo o legitimizaci konkubinátu, u žen se mohlo jednat o nepřítomnost věna, chudobu vdovy, nemoc nebo postižení snoubenců, dále „přezrálý věk“ (nad 24 let). Dispens se uděloval i v případě tzv. angustia loci, tedy v osamocených oblastech, kde byl výběr partnera značně ztížen. Také se dispens mohl udělit v případech opakovaných žádostí nebo v případě již pokročilých svatebních příprav.232
230
Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 66. Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 66. 232 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 66. 231
52
7. LÉKAŘSTVÍ
Významných a vlastně jedním z mála pramenů k lékařské části této problematiky mohou být lékařské knihy a herbáře. Mohlo by se zdát, že v této literatuře najdeme mnoho praktických rad ohledně početí, porodu, ale i kontraceptiv a abortiv. Bohužel se toho mnoho ani otevřeně nemohlo psát z obavy, aby se tyto poznatky nerozšířily mezi obyčejné lidi, kteří by pak mohli „upadnout do hříchu“. Hlavně Tridentský koncil v roce 1564 vydal cenzurní poučení „Index librorum prohibitorum“. Přesto z české pramenné základny můžeme čerpat např. z knížek Mistra Křišťana z Prachatic, ze spisů Mikuláše z Bystrého, z „Herbáře“ Jana Černého, z „Naučení babám pupkořezným“ Mikuláše Klaudyána, ze „Zahrádky růžové žen plodných“ Matouše Filomatea Dačického. Ale velká pozornost byla samozřejmě věnována odstranění neplodnosti a zdárnému průběhu porodu a obecně gynekologickým nemocem. Od začátku 19. století lékařských knih a příruček přibývá. Ale stejně jako předchozí tituly se nezmiňují o antikoncepčních a abortivních praktikách, pouze lze nalézt konstatování, že se tyto věci stávají, ale není vhodné je detailně popisovat. K nejpoužívanějším knihám 19. století patřily od J. Strenga „Kniha babictví ku prospěchu žen babictví se učících“ z roku 1859, V. Vyšína „Babictví, učená kniha o porodnictví pro báby porodní“ z roku 1888, od V. Rubešky „Porodnictví pro babičky“ a další.233
7.1 Antikoncepce Snaha předejít početí užitím antikoncepce je také prastará. Některé techniky by samozřejmě před dnešními odborníky neobstály, některé naopak mají platnost dodnes. Ačkoliv nebylo po staletí vyřešeno tajemství oplození, přesto některé nejpoužívanější antikoncepční metody (např. coitus interruptus) mají pravdivý základ. Například účinky citrónové šťávy nebo kyseliny mléčné jsou známy tisíce let.234 Od doby starého Egypta je znám předchůdce kondomu a pesaru. Spoléhání na magické předměty a zaříkávadla se těšilo oblibě v každé kultuře.
233 234
Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 25-26. Slámová, B.: Příspěvek k historii kontracepčního hnutí a kontracepčních metod. Praha 1937. s. 3.
53
Už ve starověkém Egyptě se používal mech napuštěný medem či olejem.235 Nejstarší zpráva se dochovala z 19. století př. Kr., v té se mluví o krokodýlím trusu, který vytváří v ženských orgánech nepříznivé prostředí pro spermie a tím je zabíjí. Na stejném principu byla založena metoda ve staré Indii, zde se aplikoval sloní trus. Ve starověkém Egyptě se dále užíval látkový nebo vlněný tampon napuštěný kvašeným akátovým výtažkem. Z tuku a medu se také vyráběly vaginální čípky s extraktem z granátových jablek, který obsahuje přírodní hormon estrogen. Funkci nitroděložních tělísek splňovaly malé kamínky nebo voskové zátky.236 V Mezopotámii se jako bariérová antikoncepce používala kulička uhnětená z medu a mandlí.237 První soustavnější doklady o antikoncepci máme z antického Říma. Je velmi pravděpodobné, že podobné či snad dokonce stejné metody praktikovaly ženy řecké i římské. Z této kulturní oblasti se také zřejmě předávaly informace po generace a zakotvily i v křesťanském středověkém a novověkém prostředí. Jako nitroděložní tělísko se používala slonovinová spirálka. Z dalších prostředků jsou nám známy tampony napuštěné olivovým olejem, medem, cedrovou pryskyřicí nebo citrónovou šťávou. Mužská antikoncepce se vyskytovala ve formě primitivních kondomů – plátěných návleků.238 Ve starém Římě byly antikoncepční prostředky hojně rozšířeny. Takřka se považovalo za povinnost, aby si ženy z vyšších vrstev hlídaly vznik nechtěného těhotenství. Od tohoto období byla známa souvislost mezi menstruací a možností početí. Tuto možnost antikoncepce například popsal a prosazoval Soranus z Efesu. Představa ale byla poněkud mylná. Za nejrizikovější dobu z hlediska koncepce bylo považováno pár dní před menstruací a pár dní po ní. Dnešní medicína již ví, že opak je pravdou. Další možností byly nejrůznější bylinné výplachy pochvy po sexuálním styku, zavádění primitivních pesarů nebo používání látek, které stahovaly děložní hrdlo, např. kamenec, běloba nebo šťáva z granátových jablek.239 V anglosaských zemích se dávala přednost plátkům citronu a houbám v octovém nálevu.240 Oblíbené v celé Evropě byly také nejrůznější amulety. V našich zemích bylo nejčastější používání nejrůznějších bylinných přípravků, odvarů, mastí nebo výplachů. Hluboko do 20. století se také věřilo, že kojení je spolehlivá antikoncepce. Rozšířenou antikoncepční technikou byl coitus interruptus. Jelikož naši předci přikládali magii a pověrám velkou váhu, všeobecně rozšířena byla různá zaklínadla a 235
Janiš, K.: Z dějin sexu a erotiky. Hradec Králové – Trutnov 2004. s. 66. Vondruška, V.: Intimní historie od antiky po baroko. Brno 2007. s.9. 237 Vondruška, V.: Intimní historie od antiky po baroko. Brno 2007. s.8. 238 Vondruška, V.: Intimní historie od antiky po baroko. Brno 2007. s.9. 239 Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 515. 240 Janiš, K.: Z dějin sexu a erotiky. Hradec Králové – Trutnov 2004. s. 67. 236
54
průpovídky, kvetl také obchod s nejrůznějšími amulety (často s kostí z lasičky) apod. Rozšířená byla víra v pití kravské moči nebo vody s nastrouhanými jeleními parohy. Ženě se po styku doporučovalo rychle zvednout a sedmkrát poskočit dozadu.241 Oblíbená byla metoda pití vody, ve které si kovář chladil nástroje. Když se delší dobu popíjela, byla prý velmi účinná. Podle názorů současných odborníků je to pravděpodobné, protože ženy ve vodě vlastně přijímaly kovy a jejich sloučeniny, které skutečně zabraňují plodnosti. Bohužel většinou ženu sterilizují navždy. V Lapidáři vodňanského rukopisu ze 14. století se uvádí, že výborným antikoncepčním a také abortivním prostředkem je jaspis.242 V českém Kladsku se pilo svařené blíže nespecifikované koření natrhané na hřbitově.243 Pozoruhodnou byla i víra v pojídání slunečnic.244 Na Slovácku byly používány primitivní mechanické prostředky. V oblasti Pomoraví bylo nejrozšířenější užití obyčejného hadříku (jako kondomu).245 Ženy také spoléhaly na plodné a neplodné dny. Bohužel přesně naopak než jak to udává dnešní medicína (za nejrizikovější období z hlediska otěhotnění se považovaly dny před a po menstruaci). Početí se dále bránily pitím odvaru z chvojky nebo dlouhým kojením.246 Na Moravě se také věřilo na antikoncepční účinky rozmarýnu s vínem.247 Vyloženě z oblasti pověr je doporučení sníst červy z jablka šípkové růže. V Bosně se požití červů z šípkové růže naopak považovalo za prostředek proti neplodnosti. Ze skupiny lidových pověr je také zvyk prováděný před svatbou, kdy budoucí nevěsta, která nechtěla hned po svatbě děti, měla hodit zavřený visací zámek do studně.248 Jelikož se často nerozlišovaly prostředky abortivní a kontracepční, máme dochovány zprávy všeobecné. Proto jsou detailněji kontraceptiva zmiňována i v kapitole o abortech. Přesné rozlišení a popsání ochranných prostředků máme samozřejmě díky lékařské literatuře249 druhé poloviny 19. století. Nejčastější praktikou zůstává coitus interruptus. Druhým prostředkem je kondom, vyráběný z kaučuku nebo rybích měchýřků. Není moc spolehlivý, protože se prý často trhá.250 Jelikož se původně kondomy dovážely z Francie, kde se vyráběly z nejjemnějších střev mladých ovcí, dostalo se jim názvu „francouzská
241
Vondruška, V.: Intimní historie od antiky po baroko. Brno 2007. s.12-13. Hurych, M.: Kdo pije vlčí mléko aneb, jak se léčilo za starodávna. Praha 2005. s. 202. 243 Kubín, J. Š.: České Kladsko. Praha 1926. s. 41. 244 Kubín, J. Š.: České Kladsko. Praha 1926. s. 75. 245 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II. Praha 1922. s. 479. 246 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II. Praha 1922. s. 489. 247 Šebestová, A.: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Brumovice 2001. s. 178. 248 Hurych, M.: Kdo pije vlčí mléko aneb, jak se léčilo za starodávna. Praha 2005. s. 175. 249 Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922. 250 Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922. s. 115. 242
55
střívka“.251 Poprvé se kondom objevil v roce 1564, kdy jej zhotovil italský lékař Gabriele Fallopio. Kondom byl vyroben z lněného plátna napuštěného olejem, anorganickou solí a dezinfekcí.252 Původní Fallopiův záměr byla snaha zabránit dalšímu šíření syfilisu. Od 17. století se datují další pokusy, jak kondomy zefektivnit a zkvalitnit, úspěšné byly zejména pokusy s ovčíma nebo prasečíma střívkama, ale teprve od poloviny 19. století, kdy byl kondom vyráběn již z gumy, můžeme hovořit o „moderním kondomu“. Kondomy se přinejmenším do první světové války používaly opakovaně, uživatel měl sadu na údržbu kondomů, které se praly a poté sušily a pudrovaly na speciálním nástavci. Za poměrně nespolehlivý prostředek byla považována levantinská hubka.253 Byla obetkána hedvábnou nití, která po zasunutí do pochvy zůstala venku a umožnila houbičku po styku vyndat. Za jeden z nejlepších prostředků byl označován tzv. irigátor („vymývačka“).254 Nádoba, která pojala až půldruhý litr vody, byla zakončena kaučukovou trubičkou se skleněným nebo gumovým koncem. Jak název napovídá, sloužil irigátor k vymývání pochvy po styku. Jako novinka k nám z Německa přišel v 80. letech 19. století pesar. Byl vynalezen již v roce 1838, ale teprve v roce 1881 byl natolik vylepšen, že mohl být distribuován na trh.255 Jako jedna z možností antikoncepce se také považovala jiná než „normální“ poloha při styku. Prý nebylo možné otěhotnět v pozici „ze strany“. Doporučované také bylo silné zakašlání nebo skákání po styku ve snaze vypudit sperma ven.256 Velkou módou konce 19. století a začátku 20. století se staly nejrůznější prostředky proti početí, ať už se jednalo o mastičky, vodičky, čípky nebo prášky. Není potřeba zdůrazňovat, že byly neúčinné a navíc mohly poškodit zdraví uživatelek, resp. uživatelů. V Čechách se zákazu prodeje mj. dočkaly tzv. pastilky či rozpustná pesaria.257 Byly vyrobeny ze „žíravé a svěravé“ hmoty a zaváděly se asi 10 min. před souloží. Ačkoliv měly jen porušit strukturu ejakulátu, poškodily i děložní sliznici, byly proto shledány zdravotně závadnými a zakázány.
251
Morus, R. L.: Světové dějiny sexuality 3. Praha 1969. s. 36. Vondruška, V.: Intimní historie od antiky po baroko. Brno 2007. s.16-17. 253 Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922. s. 116. 254 Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922. s. 117-118. 255 Morus, R. L.: Světové dějiny sexuality 3. Praha 1969. s. 36. 256 Sládek, J.: Ochrana před pohlavními chorobami a těhotenstvím. Praha 1928. s. 27. 257 Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922. s. 117. 252
56
7.2 Aborty Ačkoliv před tímto faktem mnozí zavírali a zavírají oči, je zřejmé, že provádění abortů bylo a je rozšířené po celém světě. Každé etnikum mělo své osvědčené recepty a postupy v závislosti na svých kulturních, sociálních, náboženských apod. systémech. Jelikož znalosti abortiv nejsou samozřejmě „vymožeností“ posledních století, dá se předpokládat, že stejné či podobné recepty se vyskytovaly v každé kultuře (přirozeně např. s ohledem na rozdílnost ekosystému). Ačkoliv nebyl znám detailní průběh těhotenství a vývoj plodu až do 20. století, přesto se leccos dalo zjistit na základě empirického pozorování. Nejvíc používaná proto byla mechanická destrukce plodu a rostlinné prostředky v nejrůznější úpravě a kombinaci a také s různými výsledky. Na těchto několika příkladech se dá nejlépe ilustrovat používání podobných abortiv nebo alespoň podobné směřování v hledání ideálních prostředků. Ve starověkém Egyptě si ženy pomáhaly od nechtěného těhotenství pepřem a odvarem z vavřínu. Arabky v Alžíru popíjely nápoj z teplého mléka s medem a jakýmsi práškem.258 V staroíránské Avestě se uvádí: „ Pokud má někdo poměr s děvčetem, které je nebo není pod poručnictvím, které je nebo není zasnoubeno, a přivede je do jiného stavu, nemá si děvče z hanby před lidmi uměle vyvolávat měsíčky pitím vody nebo rostlinnými prostředky. Pokud to děvče dělá, dopouští se smrtelného hříchu. Pokud má někdo poměr s děvčetem…a přivede jej do jiného stavu, nemá děvče z hanby před lidmi poškozovat plod života svého. Pokud tak učiní, uvádí oba rodiče, sebe i otce, do hříchu, škodu činí oběma rodičům a oba musí být za ublížení poškozeného potrestáni, neboť se vědomě dopustili viny. Pokud má někdo poměr s děvčetem…a přivede jej do jiného stavu, a to děvče řekne: Tento muž zplodil to dítě a muž na to řekne: Hleď nalézt stařenu a zeptej se jí na radu, a když děvče nalezne stařenu a optá se jí na radu a stařena jí přinese prostředek z konopí…nebo nějaký jiný bylinný plod vyhánějící plod a řekne: Tímto zabij to dítě, a když potom děvče usmrtí plod života svého, potom stejně jsou vinni muž, děvče i stařena.“259 Jak vysvítá z dochovaných materiálů byly aborty ve starověkém Řecku a Římě poměrně rozšířené. Lékař Soranus z Efesu, který žil na počátku 2. st. po Kr., nám zanechal toto vysvětlení: „Názory na používání abortivních prostředků jsou různé. Jedni je zavrhují, odvolávajíce se na Hippokratova slova, že nikdy nepředepíše vyhánějící prostředek, a potom dále uvádějí, že úkolem lékařského umění je udržovat a zachraňovat díla přírody. Jiní abortiva připouštějí s výhradami, nikdy například v takových případech, kdy se smrt plodu požaduje, 258 259
Vlach, J.: Žena ve zvycích a mravech národův. Praha 1913. s. 70-74. Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 370.
57
neboť jde o cizoložství nebo o starosti o rozkvět, ale naopak vždy, když při porodu hrozí nebezpečí, že je buď malá děloha a porod se nemůže uskutečnit nebo se v krčku dělohy vytvořily novotvary či trhliny nebo se vyskytla jiná porodní překážka. Podle toho se řídí i jejich názory na používání ochranných prostředků proti početí. V souladu s nimi pokládáme i my za bezpečnější bránit početí, než usmrcovat plod.“260 Plod nebyl ještě považován za plnohodnotnou lidskou bytost a tak byl uměle vyvolaný potrat tolerován více než pozdější zabití novorozence. Zdá se, že nutnost vyvolávat si aborty ženy nezastrašily ani přísné zákazy používání abortivních prostředků, které se v Římě objevily okolo roku 200 po Kr. Byly stanoveny i kruté tresty – vyhnanství nebo těžká práce v dolech. Přes všechno zastrašování se Římanky k tomuto zoufalému aktu uchylovaly z několika důvodů – strachu z porodu, strachu ze ztráty krásy nebo ze snahy dodržet společenskou normu vyšších vrstev mít jedno až dvě děti. Našim slovanským předkům nebyly aborty ničím neznámým. Ty byly poměrně časté, ale že se nebraly jako „denní chléb“ svědčí nálezy archeologů. Archeologové našli na pohanských i křesťanských slovanských sídlištích pečlivě pochované zbytky nenarozených dětí, které byly uloženy ve vlastních kamenných schránkách.
V renesanční Evropě se podle některých seznamů dalo napočítat na 250 abortivních prostředků. Nejčastěji se samozřejmě jednalo o odvary z různých bylin nebo o koupele a napařování v horké vodě. Těmi drastičtějšími byly jiné prostředky – mechanické vyhánění plodu. Ženy se ze zoufalství uchylovaly ke šlapání na břicho, tlučení kameny, skákání ze schodů, nepřiměřeně těžké práci nebo se prý i dvě těhotné ženy praly, čekajíc, že obě potratí. Časté bylo pouštění žilou, klystýry nebo hladovění.261 Další možnost byla se svěřit zkušenější ženě (místní „odbornici“), která používala dlouhé ostré nástroje. V západní Evropě existoval důmyslný nástroj, asi 19 cm dlouhý, v pouzdře byla skryta dlouhá jehla, která se vysouvala až v matčině těle.262 Jinak se ovšem dal zneužít každý ostrý dlouhý nástroj (nechvalně známé pletací jehlice či jehlice do klobouku). V našich zemích se první zmínka o konkrétní abortivní bylině objevila v českých glosách v zápisech Alberta Bohema ze 13. století. Ten se zmiňuje o bojínku lučním (Phleum pratense). Jan Černý ve svém Herbáři uvádí úctyhodný výčet bylin určených pro ženy: řimbaba, polej, mateřídouška, černobýl, saturejka, vratič, bedrník, chvojka klášterská,
260
Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 515. Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Praha 1999. s. 111. 262 Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 654 . 261
58
dobromysl, rojovník nebo jalovec. Tyto abortivní byliny byly podle něj nejúčinnější: ožajka větší, chvojka klášterská, saturejka nebo jalovec. Saturejka se měla svařit s vínem nebo rozdrtit a smíchat s rojovníkem, do těchto směsí se měly namáčet tampony a poté zavádět.263 Na celém našem území bylo praktikováno pití vína s odmočenými rezavými hřebíky, užívání modré skalice, odvarů z chvojky klášterské, námele264 nebo pití svěcené vody a poté účast na mši svaté. Za magickou rostlinu byl považován česnek, není divu, že se objevuje i mezi abortivy (v Herbáři Mattioliho a Tadeáše Hájka z Hájku.). Fungoval buď v sedací česnekové lázni nebo nakuřováním česnekovou vodou. Tento způsob nejen „vytahoval čmýru“, ale i mrtvý plod.265 Protichůdnou informaci podával Hippokrates a jeho žáci, který česnek naopak považoval za prostředek k udržení plodu.266 Na Těšínsku se pro vyvolání potratu svářely jalovčinky, rozmarýn, máta peprná, slezová růže nebo přeslička plavuň. Tyto odvary se užívaly jednak vnitřně, ale i jako koupele.267 Na jižní Moravě a na Slovensku se těšila největší popularitě chvojka klášterská. Dále prý fungovaly odvary ze šafránu ve víně se skořicí, odvary z námele a kořene pivoňky (recepty z okolí Hodonína, Luhačovic, Uh. Hradiště a Uh. Brodu). Obecně rozšířené v této oblasti byly odvary z hluchavek a barvínku, z černobýlu, konvalinky a slezové růže. Následovaly pepř namočený v kořalce, destilát z rozmarýnu nebo šafrán a rozmarýn v mléce.268 V Kladsku si ženy, když „nepřišel červený touš“, svařily přesličku nebo kopytník
269
a ještě teplý nápoj
popíjely. Na Chodsku se pro vyvolání umělého potratu používal černobýl, chvojka a šafrán.270 Ve známé slovenské bylinkářské a léčitelské příručce Zelinkár z konce 18. století od Juraje Fándlyho se uvádí několik receptů pod názvem „ako napraviť ženský čas“.271 Fándly doporučuje tři hrsti borůvek svařit s čistým bílým vínem, poté scedit a přidat rozemletý šafrán a pít několik dní za sebou. V dalším receptu se objevují také borůvky a šafrán, dále skořice a voda z ředkve, to vše zamíchat a pít teplé. V dalších doporučeních se objevuje saturejka, routa, prášek z bobkového listu, bedrníku a muškátového květu a máty, to vše se mělo popíjet ještě ráno v posteli.272 Pod názvem „ako vyhnať mrtvý plod“ doporučuje Fándly zeměžluč 263
Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 27. 264 Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922. s. 113. 265 Hurych, M.: Kdo pije vlčí mléko aneb, jak se léčilo za starodávna. Praha 2005. s. 196. 266 Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. s. 563. 267 Štika, J. – Stolařík, I.: Těšínsko. 3. díl. Šenov u Ostravy 2001. s. 175. 268 Moravské Slovensko. Díl I., sv. II, část II. Praha 1922. s. 674. 269 Kubín, J. Š.: České Kladsko. Praha 1926. s. 75. 270 Jindřich, J.: Chodsko. Praha 1956. s. 128. 271 Fándly, J.: Zelinkár. Martin 1980. s. 231-235. 272 Fándly, J.: Zelinkár. Martin 1980. s. 231-235.
59
nebo odvar z kořene jasence bílého.273 U Juraje Fándlyho, který byl mj. kněz, také najdeme následující varování: „Ty, čo toto čitaš a prečtané využívaš na užitok svoj alebo onych, musíš si zapamätať a úzkostlivo dodržať, že všetko, čo vyháňa moč, kameň a ženské mokrosti, vypudzuje zo života aj plod, živý alebo mrtvý, a postielku. Preto ak chceš dať užívať túto bylinu, dobře a múdro si to rozvaž, aby si si nevzal na svedomie dušu nevinného dieťaťa a aby si ani svoju dušu nezahubil“.274 Krev jako zvláštní tekutina hrála v lidových receptech důležitou roli. Při nedostavení se menstruace se doporučovalo vypít vodu s krví té dívky, která menstruovala poprvé (mohla to být i voda, ve které byla prána znečištěná košile). Na bázi kontaktní magie fungoval další návod na vyvolání menstruace, žena se mohla obléci do košile potřísněnou čerstvou menstruační krví dívky s menarché.275 Do oblasti magických praktik také patřil pokyn, jestliže novomanželé nechtěli mít hned děti. Stačilo dát kousek nevěstiny košile s menstruační krví do visacího zámku, zamknout a hodit do studně.276 Inzeráty na nejrůznější chemické abortivní prostředky přelomu 19. a 20 století se objevují v dobovém tisku např. jako „prostředky na úpravu čmýry nebo ženského či měsíčního běhu“. Výmluvné je pasáž v knize Ze ženského hnutí Terézy Novákové z roku 1910: „….pak chodí kolem nás podobných vražednic na tisíce a statisíce ze všech vrstev od chudé služky a dívkydělnice, až po královny našich nejvyšších a nejzámožnějších společenských kruhů.“277
7.3 „Animatio“ Rozsáhlé debaty se v odborných kruzích vedly i o tom, kdy vlastně duše vstoupí do plodu (animatio), což bylo důležité pro pozdější hodnocení hříchu nebo pro trest u civilního soudu. Od okamžiku oduševnění plodu se na vykonaný trestný čin nahlíží jako na homicidium.278 Po Tridentském koncilu, kdy se vytyčil termín „limbus“, stoupá strach ze smrti nepokřtěných dětí, které by tak nemohly vstoupit do ráje. Z toho pramenila i obava, aby se ženy svých novorozenců nezbavily před pokřtěním.279 273
Fándly, J.: Zelinkár. Martin 1980. s. 239-241. Fándly, J.: Zelinkár. Martin 1980. s. 240. 275 Starck, H.L.: Krev ve víře a pověře lidstava. Praha 1902. s. 38. 276 Starck, H.L.: Krev ve víře a pověře lidstava. Praha 1902. s. 49. 277 Horská, P.. Umělé přerušení těhotenství pohledem historické demografie. In: HD 27. Praha 2003. s. 232. 278 Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 29. 279 Delumeau, J.: Hřích a strach. Praha 1998. s. 307. 274
60
Již Aristoteles, z kterého medicínská praxe pak vycházela po dlouhá staletí, uvádí, že duše vchází do mužského plodu 40. den, kdežto do ženského až 90. den.280 Hippokrates stanovil hranici oduševnění na 45. den od početí. V 7. stol. žijící Theodor z Canterbury píše, že za uměle vyvolaný potrat během prvních 40 dní se pyká jednoročním církevním trestem, po uplynutí 40 dní je však trest již jako za vraždu.281 Neuvádí se, jestli rozlišoval mezi mužským a ženským plodem. Na našem území se vyjádřil k této problematice například Matouš Filomateus Dačický ve svém díle z roku 1574. Ten považoval za přesnější těhotenství rozdělit do tří etap – první je do 18. dne (semeno), druhá do 45. dne (plod) a od 45. dne (nemluvně). Jeho předchůdce, Mikuláš Klaudyán, nemá v této problematice jasný názor. Podle něj animatio proběhne někdy v období druhého, třetího nebo čtvrtého měsíce. Všeobecně se později v lékařských kruzích ustálil názor, že animatio proběhne mezi 35. až 45. dnem od početí, nejpozději však 60. den. Od 18. století nacházíme propracovanější studie na toto téma. Doba těhotenství se rozlišuje na tři období (z hlediska potratu) – „eflux“ je potrat hned z počátku těhotenství, „expulsio“ je potrat do třetího měsíce a „abortus“ je potrat od třetího do sedmého měsíce gravidity. Lékař J. F. Löw z Erlsfeldu v roce 1725 pak uvádí také tři období – porod zralého plodu je „partus perfektum“, porod nezralý je „praematurus foetus“ a potrat („abortus“) je porod života neschopného plodu, hranici přežití stanovuje na sedmý měsíc.282 Tato hranice sedmi měsíců se již velmi blíží současným lékařským názorům (ne ovšem z hlediska určení oduševnění plodu).
7.4 Porodní báby Těhotenství, porod a péče o novorozence a rodičku byla vždy oblast ovládaná ženami. Od konce 18. století sice dochází k maskulinizaci a medikalizaci porodnictví, přesto i v následujícím století patří porodní babičky k hlavním osobám při těchto událostech. V každé oblasti byla jedna či více zkušených babiček, které měly důvěru svých klientek, a které byly velmi často vyhledávány i v případě potřeby řešení neplánovaného těhotenství. Většina bab chápala složitou situaci nešťastných žen a snažila se jim pomoci. Tak byly porodní báby 280
Klaus, A.: K sociálním dějinám dětství ve středověku. In: HD 15. Praha 1991. s. 133. Klaus, A.: K sociálním dějinám dětství ve středověku. In: HD 15. Praha 1991. s. 133. 282 Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech k předstatickému období. In: HD 15. Praha 1991. s. 31. 281
61
vtahovány do událostí, které pro ně ne vždy skončily dobře. V těchto případech (podání kontraceptivních a abortivních prostředků, asistence u infanticidia) se vždy pohybovaly za hranicí zákona a to ve všech dobách. V soudních procesech figurovaly jako odbornice, svědkyně i jako spolupachatelky. Svědectví podávaly v případech podezření na infanticidium (zda se dítě narodilo mrtvé či nikoliv) a působily při ohledání obžalované (důkaz o panenství, o porodu apod.). Pokud byly usvědčeny jako spolupachatelky hrozil jim trest v rozmezí peněžitých pokut (za podání abortiva), pranýře, vymrskání z města, nucených prací, zakázání činnosti nebo vězením od jednoho roku do pěti let (za úmrtí v důsledku zanedbání péče, za napomáhání při infanticidiu).283 V průběhu 19. století zřejmě přibývá „zásahů proti přírodě“. Některé zkoušené porodní báby si z této pomoci ženám udělaly poměrně slušnou živnost. Hlavně od druhé poloviny 19. století se v dobovém tisku setkáváme s inzeráty, které naznačují, co báby nabízejí. Jeden klasický: „Dámy naleznou radu i pomoc u pí. N. N. , praktické porodní babičky od roku 1870 v XY ulici. Ku přání byt i zaopatření. Mlčenlivost zaručena.“ Potrat u „andělíčkářky“ stál prý 15-20 zl., u lékaře až 50 zl.284 Ne úplně ojedinělé byly případy, kdy se porodní babičky v případě narození postiženého dítěte uchýlily k odložení dítěte do sněhu, udušení, neposkytnutí nutné péče apod. Zcela určitě žádná z nich výše uvedené věci nedělala ráda, byla si vědoma možnosti právního postihu a určitě se jí to příčilo i jako věřící osobě. Přesto zřejmě tváří v tvář zoufalství nešťastné ženy nebyla schopna pomoc a radu odmítnout. Od roku 1914 byla porodní asistentka povinna hlásit každý porod nemanželského dítěte, aby bylo novorozeně pod kontrolou a nemohlo tak snadno a tajně docházet k infanticidě nebo odložení dítěte. Veřejným poručníkem se stal soud a dítě bylo zapsáno do tzv. poručenského katastru.285
283
Ve smolných knihách jsem se setkala i s trestem smrti. To bylo však ojedinělé. Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 76. 285 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. s. 233. 284
62
8. NALEZINCE A JEJICH CHOVANCI Nezáviděníhodný osud odložených nemanželských (ale i manželských) dětí je v každé době a v každé zemi. Dnes se evropské země mohou pyšnit poměrně propracovaným systémem péče o takto „handicapované“ děti. Jak dlouho a bolestivě se rodilo dnešní pojetí péče o tyto děti a také kolik z nich to zaplatilo životem, zdravím nebo nešťastným osudem, se jen těžko odhadne. Tato problematika se v Evropě samozřejmě řešila už od raně středověkých dob v souvislosti s kladením důrazu na křesťanskou morálku.286 Od 16. století se ve všech větších městech objevují nalezince, poměrně pozdě ve Vídni (1784), v Brně (1772), v Olomouci (1780) a v Praze (1776). Pochopitelně se k tomuto problému vyjadřují zákony i v islámském světě.287 Pro současného příslušníka citlivé západní civilizace byla zarážející situace v Číně. Cestovatelé z 19. století přinesli toto svědectví: „V čelnějších městech čínských viděti jest z rána v ulicích povozy, tažené pěti voly. Kočí dává zvoncem znamení, že vůz do ulic vjíždí. Matky přicházejí a házejí do vozu děti své, buď živé nebo usmrcené. Odtud zavezou je do nalezince, mrtvé hned pochovají, živé vychovávají na státní útraty.“288 Právě v rámci křesťanských ideálů (a nedostatku státních institucí) se stávaly hlavně kláštery po staletí odkladištěm novorozenců. V době osvícenských reforem a nového pohledu na lidskou bytost se starosti o zranitelné ujímá státní aparát. Díky záznamům vedeným v evropských nalezincích se může dohledat, kolik dětí asi bylo od začátku 18. století průměrně odsouzeno k životu nalezence.289 Obecně se dá z těchto čísel vyvodit, že právě od poloviny 18. století se počet dětí zvyšuje po celé Evropě. V polovině 19. století žilo v evropských nalezincích už více než 460 000 dětí.290 Zvlášť alarmující jsou čísla z Milána 19. stol., kde se počet odložených dětí odhaduje až 1/3 všech novorozenců.291
286
První nalezinec fungoval v Miláně od roku 787 po Kr. Další např. v Lublani od roku 1041, Padově od roku 1097, ve Florencii od roku 1362. 287 Turecký civilní kodex (8. kap.): „Nalezenci, ony nešťastné plody zločinu nebo bídy, mají právo na soucit lidstva. Každý kdo nalezne dítě buďsi před prahem moši nebo domu vůbec, u veřejné koupelny, na silnici nebo jinde, jest povinen jemu dobročinnost prokázati. Jestliže dítě v nebezpečí, jest moslemínova svatá povinnost, aby dítě k sobě do domu vzal a o ně všemožně pečoval. In: Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 8. 288 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 9. 289 Už v 19. stol. se objevují polemiky o správném termínu „nalezenec“. M. Červinková-Riegrová ve svém díle Ochrana chudé a opuštěné mládeže argumentuje: „Kdežto ve Francii děti nalezené jmenují opuštěnými, u nás děti opuštěné, které nalezeny nebyly, nalezenými“. V této kapitole se přesto přidržím v té době všeobecně rozšířeného termínu „nalezenec“, ačkoliv se tím bude rozumět dítě nalezené i opuštěné. 290 Rheinheimer, M.: chudáci, žebráci a vaganti. Praha 2003. s. 68. 291 Rheinheimer, M.: chudáci, žebráci a vaganti. Praha 2003. s. 68.
63
Neutěšený stav odložených dětí nebyl lhostejný českým obrozeneckým ženám. Jistě patřilo k dobrému tónu té doby, aby se měšťanka vlasteneckých kruhů zabývala filantropií. Ale nebyly to jen planě pronášené promluvy v rámci tehdejší vlastenecké rétoriky. Obrozenecké dámy skutečně vyvíjely praktickou činnost ve sbírkových akcích, osvětových přednáškách, návštěvách ústavů apod. Jedny z nejvýznamnějších osobností byly Marie Riegrová-Palacká a její dcera Marie Červinková-Riegrová. Ta vydává v roce 1894 publikaci Ochrana chudé a opuštěné mládeže a v roce 1888 O nalezencích v Čechách.292 Její kolegyně, která se také zabývala otázkou opuštěných dětí, Kamila Hrušková, v roce 1897 na prvním sjezdu českoslovanských žen měla přednášku na toto téma, kde vytyčila další potřebné kroky. Rok poté byla podána petice zemskému sněmu, ve které dámy požadovaly zlepšení poměrů dětí do 6 let. Mělo se zvýšit finanční ohodnocení pěstounek a dítě mělo být vybaveno lepším prádélkem. Byl i požadavek na zavedení dozoru nad pěstouny.293 Roku 1898 vznikl Ústřední spolek žen českých, kde K. Hrušková působila v lidumilném odboru. V roce 1899 a 1901 spatřily světlo světa i další dvě petice podobného obsahu. V roce 1902 sepisuje Ústřední spolek žen českých čtvrtou petici, která je vlastně shrnutím předešlých petic. V prvním bodě se píše o nutnosti zásobení dětí prádélkem. V druhém bodě je zmínka o zvýšení odměn pěstounkám. Třetí bod obsahuje požadavek organizace dozoru žen nad pěstounkami. Čtvrtý bod požaduje zvýšení zemské ochrany nad dítětem do 18 let. V posledním pátém bodě se objevuje požadavek na zvláštní a přednostní ochranu dětí nemocných a handicapovaných.294 Jejich práce pro zlepšení podmínek takto znevýhodněných dětí byla jistě účinná. Jestliže ke konci 19. století se objevuje kritika na nedostatečnou péči, na málo míst v ústavech a malou finanční podporu této oblasti, po roce 1900 je v českých zemích 19 útulků pro osiřelé, opuštěné, mravně zpustlé děti. V roce 1913 již funguje 114 útulků, sirotčinců a „ochranoven“ (20 okresních, 36 obecních, ostatní jsou církevní a spolkové).295 Dámy z Ústředního spolku žen českých daly jasně najevo, že pochopily, kterým směrem by se měla péče o opuštěné děti ubírat – že jen dostatečná a důsledná výchova a ochrana může přetrhnout koloběh, kde „lidé na okraji společnosti“ plodí další jim podobné lidi.
292
Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 44. 294 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 48. 295 Dvořák, J.: Zřizování útulků pro těhotné, rodičky, nedělky a kojence v praxi. Praha 1914. s. 20-21. 293
64
8.1 Systém péče o matku a dítě Přístup k péči o opuštěné nemanželské děti (resp. i děti manželské ale nechtěné a proto odložené) se dá v Evropě rozdělit na dvě skupiny – země protestantské a země katolické. V protestantských zemích se zohledňuje situace matky a dítěte, proto se dbá na vypátrání otce. Většinou je odhalený otec poté donucen si svedenou ženu vzít za manželku, popř. musí se finančně podílet na výživě dítěte. Jestliže je otec z jakýkoli důvodů nadále neznámý, přebírá finanční zodpovědnost za matku a dítě její obec. Naproti tomu stojí systém v katolických zemích, kde se zavrhuje pátrání po otci a jestliže se dobrovolně nepřihlásí, uniká i zodpovědnosti za vzniklou situaci. Tento systém obsahuje ještě dva podsystémy – italský a francouzský.296 V Itálii se nepátralo ani po matce, fungovaly zde v klášterech tzv. torny (otáčecí koše, věže).297 Byly prý hojně využívány. Francouzský způsob odkládání dětí vyžadoval – ne vždy ji samozřejmě zjistil - znát totožnost matky (to platí i pro české země). Bude jistě užitečné si připomenout rozdílnosti systémů péče o odložené děti v českých zemích, Francii, Rusku, Španělsku, Německu, Anglii a Švýcarsku. V posledních třech zmiňovaných zemích se kladl důraz na legitimizaci dítěte. Byly zde zrušeny nalezince a byla snaha podporovat děti na jiných základech než na jednostranné institucionální péči.298 V Anglii fungoval systém zvaný Boarding out Committees, kdy se komise snažila dítě umístit do náhradní rodiny. Podobné komise pracovaly i v Rusku, Německu, Itálii a Holandsku.299 Ve Francii dítě zůstávalo u pěstounů do 6 let, poté se ho ujal řemeslník nebo rolník, který ho živil a šatil na své vlastní náklady, posílal ho do školy a zajistil mu možnost se vyučit. Od 12 do 21 let u něj dospívající zůstává a svou prací mu splácí jeho předchozí péči. V Rusku byly děti u pěstounky (kojné) do 6 let. Pak byly předány ústavu, kde bylo zajištěno i jejich vzdělání. Dívky byli pod státním dozorem do 18 let a chlapci do 21 let. Při odchodu do životu dostávali peníze do začátku. Situace ve Španělsku byla opravdu pozoruhodná. Zdejší odložené (nalezené) děti automaticky získaly nejnižší šlechtický titul, aby byly zbaveny doživotní stigmatizace. Protože jejich výchova a vzdělání probíhaly v klášterech, mnoho chovanců si pak zvolilo řeholní život.300
296
Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 9. Předchůdce dnes propagovaných a „znovu vynalezených“ baby-boxů. 298 Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. s. 7-8. 299 Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. s. 11. 300 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 32. 297
65
České země v průběhu 19. stol. jistě patřily k nejvyspělejším částem rakouské monarchie. Je proto až zarážející, na jak nízké úrovni byla péče o sirotky, resp. o nalezence, děti opuštěné nebo odebrané rodičům. Nejlepším dokladem je dobový spisek V. France301. Vzhledem k datu vydání (1884) předpokládám, že nepopisuje pouze situaci kolem tohoto data, ale jistě jde o dlouhodobější pozorování. Zmiňuje se také, že některé zákony a předpisy platí od roku 1810, resp. 1811. V raném novověku fungovalo v Praze devět špitálů.302 Náš nejznámější a nejstarší ústav, Vlašský špitál, ujímající se mj. svobodných rodiček, vznikl v roce 1602. Byla to náboženská a charitativní instituce italské kolonie na Malé Straně.303 Působnost se neomezovala jen na určité kategorie potřebných, obecně se zde pečovalo o chudé a nemocné. V roce 1776 byl císařským reskriptem připojen nalezinec s porodnicí. Kvůli nedostatku místa ve Vlašském špitále byly v letech 1777 až 1789 zprovozněny prostory ve Šporkově paláci, přičemž kapacita byla 20 rodiček a 120 nalezenců.304 Mezi lety 1789 a 1805 nastala v jeho činnosti pauza v důsledku josefínských reforem.305 V roce 1789 byl otevřen „porodní dům“ u sv. Apolináře.306 Zdejší kapacita byla 30 rodiček a 903 nalezenců.307 V letech 1787 až 1803 v Praze na Malostranském náměstí byl v provozu soukromý ústav pro chudé rodičky, který založil a také vedl dr. J. Melič.308 Během josefínských reforem byla snaha centralizovat péči o opuštěné, nalezené a osiřelé děti. V roce 1785 vydává české gubernium cirkulář o hmotném zabezpečení těchto dětí.309 Velmi důležitá byla jednání o tzv. Doneckově plánu. Jednalo se o rušení starých a zakládání nových nemocnic a ústavů za josefínských reforem. Doneck se celkem nesmyslně domníval, že ošetřovaní lidé budou mít na zaplacení výloh a dokonce navrhoval nepřijímat děti zadarmo do nalezince. Na to muselo reagovat gubernium, že bída v Praze je tak velká, že nikdo nemá peníze na ošetření a že nepřijímání dětí by jen vedlo k infanticidě. Doslovně gubernium uvedlo:„Vojenská posádka v Praze má na svědomí, že otec nemanželského děcka je většinou neznám a ani dvacátá těhotná dívka nemůže ničím na své zaopatření přispět…“310
301
Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. Petráňová, A.: Vznik a počátky prvních pražských nemocnic. In: Kniha o Praze. Praha 1962. s. 133. 303 Pavlicová, S.: Žena a její postavení v písemnostech Vlašského špitálu. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 169. 304 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 6. 305 Pavlicová, S.: Žena a její postavení v písemnostech Vlašského špitálu. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 173. 306 Petráňová, A.: Vznik a počátky prvních pražských nemocnic. In: Kniha o Praze. Praha 1962. s. 133. 307 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 7. 308 Niklíček, L. – Stein, K.: Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha 1985. s. 124. 309 Dolenský, J.: Dějiny pražského školství v letech 1860 – 1914. Sv. I. Praha 1920. s. 501-502. 310 Petráňová, A.: Vznik a počátky prvních pražských nemocnic. In: Kniha o Praze. Praha 1962. s. 135. 302
66
Pražská porodnice v druhé polovině 19. století průměrně ošetřila asi 3000 žen ročně. Přibližně 41% byly pražské matky a 58% matky z venkova. 88% rodiček se živilo jako služky (v 37% šlo o pražské služky, 50% byly venkovské služky).311 Nejvíce matek docházelo do Prahy z okresů karlínského, benešovského, hořovického, příbramského, českobrodského a smíchovského.312 Nepřekvapí, že z hlediska profese převažovaly ženy, které se živily v Praze a okolních městech (např. Smíchov, Karlín) jako služky. Výmluvné jsou i následující údaje. Přibližně 1/4 matek, rodících v zemské porodnici, se zde také narodila a byla odložena. A odhadem 50% lidí, kteří se někdy ocitli v káznici, trestnici apod., také spatřili světlo světa v zemské porodnici.313 Z porodnice se do nalezince dostalo asi 2000-2700 dětí ročně. A přibližně 3000 dětí pocházelo zvenčí. Nalezinec přijímal děti i z nemocnic, blázinců nebo trestnic.314 Proměny počtu odložených dětí popsala M. Červinková – Riegrová: „Pozoruhodno jest, že přírůstek v nalezinci nebývá v souvislosti se větší nebo menší návštěvou porodnice, nýbrž klesá a vzrůstá dle toho, jaké jsou výdělky, jaká cena potravin a jaké poměry a bída v lidu.“315 Těhotná žena se dostavila do zemské porodnice316 asi osm až čtrnáct dní před očekávaným porodem. Byla přidělena do své platové třídy (od nejlepší třídy se samostatným pokojem po neutěšené podmínky bezplatného oddělení). Bezplatný pobyt v nemocnici byl umožněn ženám v Praze narozeným nebo zde aspoň 10 let bydlícím.317 Po porodu se dítě i matka přesunuly do blízkého nalezince, kde spolu zůstaly ještě asi osm dní. Poté rodička dítě odevzdala a sama zde zůstala ještě přibližně čtyři neděle, aby kojila jiné děti (kterým matka zemřela nebo je nemocná apod.). Z této povinnosti se mohla vyplatit taxou 15 zl. Ačkoliv byla možnost porodit anonymně a porodnice měla i jeden tajný vchod (v roce 1881 zrušeno tajné oddělení porodnice)318, jedním z velkých nedostatků tohoto systému byla podle V. France319 nutnost prokázat se v porodnici domovským listem nebo čelední knížkou (do roku 1854 nebylo nutné se prokazovat domovskými listy)320. To bylo nutné kvůli výlohám za porod a ošetření matky i dítěte a také kvůli pozdější možnosti dítě do domovské obce dopravit. Správa ústavu své služby poskytuje zdarma jen nemajetným ženám a proto se 311
Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. s. 13-14. Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 18. 313 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 13. 314 Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. s. 13-14. 315 Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. s. 14. 316 V. Franc používá slovo „porodinec“. Budu se ale držet dnešního výrazu „porodnice“. 317 Tinková, D.: Ilegimita a „nová ekonomie života“ v osvícenské Habsburské monarchii. In: HD 27. Praha 2003. s. 167. 318 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 10. 319 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 17. 320 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 10. 312
67
dotáže na úřadu domovské obce na majetkové poměry ošetřované. Je pak jen otázkou času, kdy se celá záležitost stane veřejným tajemstvím. Z tohoto důvodu se těhotné ženy obávají zajít do porodnice a vlastně se tak de facto otevřeně nechat zostudit. Gravidní ženy, které se nechtěly vystavit zveřejnění, inklinovaly k extrémnímu řešení. V dobovém tisku (podle V. France)321 se objevovaly prý skoro každý den zprávy o nálezu dětské mrtvolky a výzvy po vypátrání „krkavčí matky“. I když matky chtěly, aby jejich děti přežily, a odebraly se proto rodit do porodnice, paradoxně jim nemusely prokázat nejlepší službu. V 19. století se obecně kojenecká úmrtnost pohybovala mezi 25% až 35%.322 Úmrtnost nemanželských dětí byla bezpochyby ještě o několik procent vyšší. Mortalita v porodnici a nalezinci dosahovala otřesných parametrů. Uvádí se, že na konci 18. století zemřelo až 90% kojenců do jednoho roku. Krátce před polovinou 19. století se situace přece jen zlepšila – úmrtnost se pohybovala okolo 60%.323 V 50. a 60. letech 19. století dosahovala úmrtnost dětí narozených v pražské porodnici přesto až 66%. Od 80. let se mortalita snížila pod 10%.324 Vedle nedostatečné hygieny, přirozené mortality novorozenců a přeplněností prostor se na tom nemalou měrou podílel fakt, že zemská porodnice sloužila pro praxi mediků a porodních babiček.
8.2 Praktická péče o odložené dítě Novorozenec byl pár dní po narození předán pěstounům, u nichž měl být dalších šest let. Do roku 1873 bylo dítě v pěstounské péči do věku deseti let, od tohoto roku již jen šest let svého života.325 Při odchodu z nalezince každý kojenec obdržel dvě košilky a dvě pleny. V případě že pěstouni byli z venkova, obdrželi 15 kr. za každou míli.326 Pěstounce bylo vypláceno po dobu jednoho roku 6 zl. měsíčně, druhý rok 4 zl., od třetího do šestého roku 3 zl. měsíčně.327 Jestliže dítě přežilo první rok, dostali pěstouni za odměnu 10 zl., po dalších
321
Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 10. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1998. s. 181. 323 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 12. 324 Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. s. 16-17. 325 Turková, M.: Nalezenci v Čechách na konci 19. století. In: Děti, studenti, pedagogové 3. Praha 1993. s. 43. 326 Dolenský, J.: Dějiny pražského školství v letech 1860 – 1914. Sv. I. Praha 1920. s. 503-505. 327 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 20. 322
68
pěti letech 9 zl.328 Ve venkovské péči klesla mortalita dětí od více než 20% k 10% v druhé polovině 19. století.329 Paradoxně se vyplácená částka snižovala se vzrůstajícími potřebami dítěte. Ačkoliv se můžeme jen dohadovat, jak toto nařízení fungovalo v praxi, bylo možné v případě nemoci dítě odvézt k bezplatnému ošetření do pražské nemocnice.330 Pravděpodobně ale velká vzdálenost od Prahy a asi i nemožnost opustit hospodářství a ostatní děti na delší dobu znemožňovaly pěstounům tuto eventualitu využít. Jistě si umí každý představit, jak péče pěstounky musela vypadat, jestliže jí byl vyplácen jen takový malý obnos. Dítě bylo nuceno od útlého věku pracovat v domácnosti a hospodářství, aby aspoň částečně vrátilo pěstounům peníze za svou výživu. Ačkoliv na způsob péče a zacházení s dětmi měly dohlížet místní orgány a to obecní úřad, farní úřad, okresní hejtmanství, četnictvo a obecní, obvodní, městští a zeměpanští lékaři331, často prý své poslání neplnili svědomitě.332 Nejčastěji bylo špatné zacházení s dítětem nahlášeno anonymem (předpokládá se sousedem), jen v 10% to příslušné úřady prověřovaly.333 Nedá se ale generalizovat, jistě se našly dobré a spolehlivé pěstounky, které dítě měly rády a nechtěly se s ním po šesti letech rozloučit. Také dítě si bezpochyby zvyklo na pěstounskou rodinu a jakkoliv s ním třeba zacházeli nevybíravě, přece jenom k nim přilnulo. Jen málo dětí mělo štěstí, že si je pěstouni ponechali. Museli totiž pak dítě živit sami bez nároku na úhradu a drtivá většina rodin pocházela z velmi skrovných poměrů a byla ráda, že uživí vlastní děti. Pokud by si dítě převzala vlastní matka, měla jí být vyplácena státní subvence. Jednalo se ale jen o 2/3 částky, kterou dostávali cizí vychovatelé. První rok matka obdržela 4 zl. měsíčně, druhý rok 2,67 zl., třetí a čtvrtý rok pak 2 zl.334 Pokud se novorozence neujali pěstouni, dítě zůstávalo v nalezinci do 6 let a poté přecházelo do sirotčince, kde zůstalo do 15 let svého věku, kdy končí státem zajištěná institucionální péče.335 Děti byly od pěstounů vraceny do oddělení pro větší děti, kde se také mohly vzdělávat a vyučit řemeslu. Dívky odtud odcházely do služby a při odchodu dostaly příspěvek na věno 30 zl. V roce 1854 přechází nalezinec ze státní správy do správy zemské. Nešťastným rokem pro 328
Dolenský, J.: Dějiny pražského školství v letech 1860 – 1914. Sv. I. Praha 1920. s. 503-505. Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 22. 330 Dolenský, J.: Dějiny pražského školství v letech 1860 – 1914. Sv. I. Praha 1920. s. 504-505. 331 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 40-41. 332 V. Franc uvádí jako hlavní důvod malé finanční ohodnocení. Tamtéž s. 26. 333 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 40-41. 334 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 21. 335 Tinková, D.: Ilegimita a „nová ekonomie života“ v osvícenské Habsburské monarchii. In: HD 27. Praha 2003. s. 169. 329
69
chovance se stal rok 1873, kdy se věková hranice z 10 let snížila na 6 let. Starší děti byly tedy od tohoto roku příslušné do své domovské obce.336 V ústavu byly rozlišovány tři třídy. Do I. třídy patřily malé odložené děti, do II. třídy „děti zvenčí“, tzn. děti dočasně přivezené z jiných institucí jako nemocnice, vězení atd. nebo děti z ulice přivedené policií. Do III. třídy náležely děti starší 6 let, které čekaly na předání do své domovské obce.337 Po dovršení šesti let dítěte jej tedy pěstouni odvezli do Prahy do „červeného domu“338, odtud putovalo do kláštera Milosrdných sester v Karlíně (vlastně pobočka zemského nalezince) a poté tzv. postrkem do domovské obce.339 V roce 1883 došlo k pozitivní změně v přepravě dětí do domovských obcí. Do té doby bylo dítě vystaveno hanbě, ponížení a špatnému zacházení, protože se právě díky tzv. postrku dostalo do společnosti tuláků, kriminálníků a podobných existencí. Od roku 1883 zůstalo v klášteře Milosrdných sester boromejek v Karlíně, kde si jej pak vyzvedli zástupci jeho domovské obce. V obci se mohla přihlásit rodina, která by se dítěte ujala, ale nebyl to častý jev, proto bylo dítě nejčastěji umístěno do obecní pastoušky, kde pomáhalo s pasením. Často se ale muselo živit žebráním po obci a okolí. Někdy se také mohli nejmajetnější obyvatelé vsi domluvit na střídavé výživě dítěte, ale nebývalo to pravidlem a v podstatě záleželo jen na jejich libovůli, co dítěti dají či ne. Není nutné jistě zdůrazňovat, že dítěti se dostávalo nadávek a pošklebků v nemalé míře. Je až nepředstavitelné, co takto malé dítě (od 6 let) muselo vydržet. Není se proto čemu divit, že později utíkaly a dostaly se tak do začarovaného kruhu od narození degradovaného jedince bez větší šance na zlepšení situace a zařazení do normální společnosti.
8.3 Pěstouni Pěstounské rodiny si nalezence určitě nebraly jen z nezištné křesťanské lásky a milosrdenství. Ačkoliv by se zdálo, že státní finanční subvence na dítě byla jen malá, přesto se našel poměrně velký počet rodin, pro které byl i tento obnos zajímavý. Původně se pěstounkami stávaly pražské ženy (konec 18. stol.), později se těžiště přesouvá do mimopražských chudých okresů. Tehdejší okresy, kde se hůře sháněla možnost přivýdělku
336
Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 285. Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 9-11. 338 Zemská porodnice. Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 28. 339 Turková, M.: Nalezenci v Čechách na konci 19. století. In: Děti, studenti, pedagogové 3. Praha 1993. s. 44. 337
70
pro ženu s rodinou, byly černokostelecký, hořovický, uhlířsko-janovický, vožický, dolnokralovický, vlašimský, táborský, pelhřimovský, pacovský a ledečský.340 Na Horácku si ženy také braly nalezence, aby si přilepšily. V posledních desetiletích 19. století jich v každé vesnici bývalo prý až deset, průměrně 3-5 na jednu obec.341 Jelikož děti pocházely z porodnic v Brně nebo Vídni, dostalo se jim označení „brně“ nebo „vídně“.342 V jiných okresech se podle známé pražské porodnice, říkalo dětem „práže, prážátko“.343 Za zmínku určitě stojí situace vesnice Bulánky v černokosteleckém okrese.344 Dokladem o „podnikání ve velkém“ jsou čísla ošetřovaných dětí v letech 1875-1884, kdy obec Bulánka se svými 270 obyvateli má na výchovu 420 nalezenců. Obec Bulánka se nachází v mnou zkoumané farnosti Oleška. Tato čísla jsou zajímavá také z jiného důvodu. Podle tehdejších předpisů se musela žena, mající zájem o pěstounskou péči, prokázat několika potvrzeními. Jednalo se o vysvědčení od farního (později obecního) úřadu se zápisem jejího jména, příjmení, vyznání, bydliště, stavu, počtu vlastních dětí, data posledního porodu, majetkových poměrů a hmotného zázemí rodiny.345 Také se mělo ohlídat, aby v rodině nebyly víc než dvě cizí děti. Z předchozích čísel vyplývá, že to nebylo vždy dodržováno a zřejmě se dávala přednost umístění dítěte do rodiny než striktnímu dodržování předpisů. Překvapivě často také prý pěstounky spoléhaly na to, že po pár měsících si pro dítě přijde jeho biologická matka nebo že aspoň pošle peněžitý dar. Matka se totiž už v porodnici dozvěděla, ke komu se její dítě dostane na výchovu a také si ho mohla kdykoliv vyžádat.346 Pěstouni ale matčinu totožnost neznali. Na její návštěvu v drtivé většině případů čekali marně.347
340
Turková, M.: Nalezenci v Čechách na konci 19. století. In: Děti, studenti, pedagogové 3. Praha 1993. s. 43. Dufek, J.: Naše Horácko. Jindy a nyní. Praha 1893. s. 149. 342 Dufek, J.: Naše Horácko. Jindy a nyní. Praha 1893. s. 147. 343 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 12. 344 Turková, M.: Nalezenci v Čechách na konci 19. století. In: Děti, studenti, pedagogové 3. Praha 1993. s. 43. 345 Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství ? Praha 2006. s. 284. 346 Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903. s. 12. 347 Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. s. 25 341
71
9. EXCERPCE MATRIK
9.1 Matriky Termínem „matrika“ (matrica, matricula, Matrik, Matrikel) se označuje úřední kniha pro potřeby právní evidence se zápisy jmen osob a jejich vybraných osobních údajů podle zaměření dané matriky, např. matriky kleriků, matriky univerzitních studentů, matriky vojenské a v neposlední řadě nejrozšířenější matriky křtů, sňatků a úmrtí. Církevní (katolické) matriky, na které jsem se zaměřila, jsou úřední knihy vedené pověřenými duchovními, nejčastěji faráři, ale mohli to být i pověření laici. Církev měla přirozenou potřebu evidovat udělení svátostí ve spravované oblasti. Postupným vývojem se církevní matriky (libri ecclesiastici, libri parochiales, Kirchenbőcher) oddělily do tří samostatných částí: matriky pokřtěných nebo narozených (matrica baptizatorum, matrica nativitatis, Taufbuch, Geburtsbuch), oddaných (matrica copulatorum, matrica matrimonium, Trauungsbuch) a zemřelých (matrica mortuorum, matrica defunctorum, Sterbebuch, Sterbematrik). První matriky se objevily na středověkých univerzitách pro evidenci studentů. Roku 1137 se na lateránském koncilu klérus usnesl, že by bylo potřebné zavést evidenci udělených svátostí. Zavádění matrik křtů, sňatků a úmrtí se datuje až mnohem později – v románských zemích od 15. století a v českých zemích až dokonce v 16. století v souvislosti s reformací a protireformací. Tridentský koncil v roce 1563 se usnesl na povinnosti vést matriky sňatků.348 Koncil na svém čtyřiadvacátém zasedání rozhodl, že farář má mít knihu, „do níž zapíše jména snoubenců a svědků a den a místo uzavření sňatku“.349 Původně si pravděpodobně do roku 1550 faráři nevedli žádné údaje. Po ekonomické stránce spravoval farnost volený „kostelník“ a farář si své příjmy za udělení některé ze svátostí zapisoval do misálu. Dokladem o uzavření sňatků byly svatební smlouvy, dokladem o úmrtí byly právně ošetřené testamenty.350 Křestní matriky byly zavedeny až v roce 1566 v souvislosti se snahou evidovat kmotrovství. Nejstarší matrika oddaných na našem území se objevuje v Jáchymově v roce 1531 a v témže městě v roce 1546 i matrika křestní. Jedná se ale o naprostou výjimku.351 348
Rameš, V.: Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha 2005. s. 364-365. Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. s. 272 350 Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. s. 272. 351 Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. s. 272. 349
72
Opakovaná nařízení vést matriky ukazují na fakt, že zavádění matrik do praxe bylo dlouhodobějšího rázu. Olomoucká synoda v roce 1591 vydává jedno z těchto nařízení a v roce 1605 i pražská synoda. Římský rituál (Rituale Romanum) z roku 1614 předepisuje formulář matričního zápisu. Tento rituál také stabilizoval povinnost vést tři oddělené knihy na zápisy křtů, sňatků a úmrtí. Toto rozdělení se ovšem nedodržovalo, zápisy byly původně vkládány do jedné knihy, tzv. matrika trojitá (matricula tripartita).352 V letech 1624 – 1667 seděl na arcibiskupském stolci kardinál Arnošt z Harrachu, který uskutečnil rozsáhlou církevní reorganizaci, tolik poničenou za třicetileté války. Změny se týkaly samozřejmě i matrik jako důležitého úředního dokumentu církevní správy. Přibližně tedy od 30. let 17. století jsou matriky na našem území všeobecně vedeny.353 V roce 1685 pražská synoda nařídila duchovním vést matriky osobně.354 Vedení matrik se v té době vyznačovalo velkou nejednotností. Zápisům panovala latina, méně často byla používána němčina nebo čeština. Zápis v matrice se prováděl větnou formou, po celé šířce strany. Mnozí faráři si zvolili jistou formu zápisu, kterou dodržovali, někteří dávali přednost záznamům do rubrik.355 V matrice křtěných se měl zapisovat den křtu, jméno dítěte, jména a bydliště rodičů a kmotrů. V matrice oddaných se mělo zapisovat jméno ženicha, stav, bydliště, jeho zaměstnání, popř. jméno otce. U nevěsty jméno, stav, bydliště, jméno otce nebo předchozího manžela. U svědků se zapisovala jména a bydliště. V matrice zemřelých se uvádělo jméno a bydliště zemřelého a den úmrtí. Věk a příčina úmrtí byla často vynechána nebo určena velmi přibližně. Teprve patent z roku 1714 nařizuje lékařské ohledání a stanovení příčiny smrti odborníkem.356 Obecně lze říci, že zápisy byly velmi stručné a často neúplné, kdy chyběly základní důležité informace. V době tereziánských a josefínských reforem se změny dočkaly i matriční zápisy. Pro tereziánskou politiku byla velmi důležitá přesnější evidence ve statistice obyvatel, v daňové statistice a ve vojenství. Rokem 1770 začíná éra zásahů do vedení matrik. V tomto roce dochází k úpravě záznamů o nemanželských dětech (nezaznamenání otců nemanželských dětí). V roce 1771 se objevují v matrikách čísla domů evidovaných obyvatel (předtím se psala jména „po chalupě“), což velmi přispívá k přehlednosti nejen v tehdejší době, ale i pro dnešní badatele. Teprve patent Josefa II. v roce 1784 nařídil oddělit jednotlivé řady matrik a vést je
352
Rameš, V.: Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha 2005. s. 364-365. Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. s. 273. 354 Maur, E.: Vývoj matričního zápisu v Čechách. In: Historická demografie 6. Praha 1972. 355 http://www.ceskearchivy.cz. Státní oblastní archiv v Třeboni. Matriky římskokatolické církve. 356 http://www.ceskearchivy.cz. Státní oblastní archiv v Třeboni. Matriky římskokatolické církve. 353
73
skutečně odděleně.357 Tento patent z 20. 2. 1784 je rozhodující pro následující desetiletí, neboť došlo k formální úpravě matrik a zavedení formulářů s předtištěnými rubrikami, které se v podstatě udržely do dnešní doby. Počínaje rokem 1790 měli správci matrik pořizovat indexy k matričním zápisům, toto nařízení ale nebylo vždy dodržováno nebo nebyl index pořízen pečlivě a není tedy možné se na jejich správnost spoléhat. Matriky byly také v roce 1784 uznány veřejnými listinami a měly být vedeny v německém jazyce. Po 2. polovině 19. století to již záleželo na správci duchovní obce, jaký jazyk si zvolí.358 Praxe ale byla zřejmě jiná, neboť matriky do konce 18. století mají nejčastěji rubriky předepsané latinsky a často i samotný zápis je v latinské formě. Začátkem 19. století se na českém území zápisy v matrikách i předepsané rubriky objevují v českém jazyce. V dalších desetiletích již převládá v naprosté většině čeština. Důležitým mezníkem ve vývoji matrik na našem území bylo i nařízení z roku 1799, aby faráři pořizovali pololetně dva opisy matrik a posílali je vikářům, kteří je po kontrole odevzdali konzistoři. Hned příští rok 1800 byl počet opisů snížen na jeden, který se měl vyhotovovat jednou ročně. Tato forma kontroly a archivace zůstala zachována po celých 150 let až do 1. 1. 1950, kdy vešel v platnost nový matriční zákon.359 Přesnější matriční rubriky předepisovaly pro zápis o sňatku: datum, číslo domu, křestní jméno a jméno ženicha a nevěsty, jejich náboženství, stáří a stav, svědkové uváděli jméno, příjmení a stav. Následovaly vlastnoruční podpisy. V matrice zemřelých se uvádělo číslo domu, datum úmrtí, jméno a příjmení zemřelého, jeho náboženství, stáří, příčina smrti. Ve formuláři pro zápis o křtu360 se nacházely rubriky: datum křtu (dies babtisimi, Datum der Taufe), někdy i datum narození (dies nativitatis, Geburtsdatum, ), číslo domu, křestní jméno dítěte (nomen infantis, Name des Kindes), pohlaví dítěte (genus, partus, Geschlecht), náboženství, původ (legitimita), jména rodičů (nomen patris, matris) a kmotrů (nomen levans), dále jméno křtícího kněze (nomen baptisantis, Name des Täufers), jméno porodní asistentky (nomen obstetricis, Name der Hebamme).361 V roce 1794 se mají připojovat zápisy o panství a rodičích nevěsty a matky křtěného dítěte. Od začátku 19. století se objevují jména rodičů (a jejich zaměstnání) ženicha a nevěsty a také u rodičů křtěného dítěte (tedy jména prarodičů). Od roku 1825 se mělo do předepsané
357
Rameš, V.: Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha 2005. s. 364-365. Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. s. 273. 359 Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. s. 273. 360 Rameš, V.: Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha 2005. s. 364-365. 361 http://www.ceskearchivy.cz. Státní oblastní archiv v Třeboni. Matriky římskokatolické církve. 358
74
kolonky vyplňovat i jméno porodní asistentky.362 V letech 1840 a 1850 ještě dochází k přesnější úpravě matriční rubrikatury s podrobnou legendou. Po roce 1848, kdy dochází k reorganizaci správy – zrušení patrimoniální správy a nahrazení kraji, podkraji a okresy atd. v matričním záznamu tedy dochází ke změně v údajích o místě bydliště.363 Upřesnění záznamů od 40. let 19. století ale byly pouze menšího charakteru a znamenaly jen marginálnější změny ve vývoji matričního zápisu. Občanské matriky vznikly v roce 1868, kdy byla uzákoněna možnost uzavírat i civilní sňatek. Matriky měly vést magistráty a okresní hejtmanství, od roku 1870 se tedy vyskytují i civilní (občanské) matriky rodné, oddací a úmrtní.364
9.2 Farnosti Konojedy a Oleška Farnosti Konojedy a Oleška se nacházejí přibližně 30 km východně od Prahy, v dnešním Středočeském kraji, nedaleko od Kostelce nad Černými Lesy. První historicky doložitelná zmínka o existenci Konojed se datuje k roku 1352, kdy zde stál dřevěný kostel sv. Václava s farou a farní školou.365 Kostel byl do roku 1623 utrakvistický, poté již pochopitelně katolický. Další zmínka o obci se vztahuje k roku 1416, kdy konojedský statek s tvrzí vlastnil pan Kuneš z Konojed, který roku 1420 převzal jeho syn Jan z Konojed. V 16. století drželi Konojedy páni z Postupic. Jedním z nejvýznamnějších dalších vlastníků do třicetileté války byli Slavatové z Chlumu366 a páni ze Smiřic.367 Po bitvě na Bílé hoře a habsburské konsolidaci poměrů Konojedy kupují Liechtensteinové, kteří celé velké území na východ od Prahy drží až do první světové války. Třicetiletá válka, kdy se zde celkem pětkrát švédská vojska přehnala, pochopitelně zanechala výrazné stopy na zdejší krajině a obyvatelstvu. Důkazem, že vylidněná krajina potřebovala nové pracovní síly, může být nařízení hejtmana O. Christa z roku 1691, aby byli šatlavou potrestáni, ti mladí mužové, kteří se nechtěli ženit.368
362
http://www.ceskearchivy.cz. Státní oblastní archiv v Třeboni. Matriky římskokatolické církve. http://www.ceskearchivy.cz. Státní oblastní archiv v Třeboni. Matriky římskokatolické církve. 364 Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. s. 273. 365 http://www.konojedy.cz 366 Pešta, J.: Encyklopedie českých vesnic. Díl I. Střední Čechy a Praha. Praha 2003. s. 115-116. 367 Kopecký, O. – Klimeš, J.: Konojedy slovem i obrazem. Konojedy 2004. 368 Hodinář, K. – Klíma, V.: Kronika města Kostelce nad Černými Lesy obecně Černý Kostelec zvaného. Kostelec nad Černými Lesy 1912. s. 202. 363
75
V roce 1674 měla farnost Konojedy s dalšími obcemi či osadami Oplany, Komorce, Výžerky, Nučice a Prusice pouze 186 obyvatel. V roce 1800 se počet obyvatel zvýšil na 400 osob. V roce 1843 celá farnost (tedy Konojedy, Nučice, Výžerky, Oplany, Prusice) čítala na 1579 lidí a v roce 1880 již 1981 lidí.369 Podle sčítání v roce 1782 stálo v Konojedech 38 domů, v Nučicích 31 domů, v Oplanech 20, ve Výžerkách 18 a v Prusicích 14 domů. V roce 1880 pak v Konojedech 102 domů, v Nučicích 78, ve Výžerkách 50, V Oplanech 65 a v Prusicích 35 domů.370 Současný podoba názvu Oleška je mladšího data, původně se obci říkalo Olešec, Volešec, Wolesecz, Olešky, Volešky, Olešek, Volešek atd. K obci a farnosti Oleška také patří nedaleké osady Bulánka, Krymlov, Králka a Brník. Doložitelná historie této oblasti začíná za vlády Slavníkovců. Po jejich vyvraždění se dostal kraj do držení královské komory. Poté nastává dlouhé období střídání menších lenních pánů, např. pánové z Náchoda.371 Jméno obce Oleška se poprvé objevuje v pramenech k roku 1348. V tomto roce byl dosazen na arcibiskupský stolec Arnošt z Pardubic, který nechal zhotovit tzv. knihu stvrzovací, kde je zmíněna právě Oleška.372 První zmínky o faře v Olešce spadají do 14. století. Poté byla zdejší farnost spravována černokosteleckými faráři. V roce 1787 byla v Olešce zřízena lokalie a v roce 1854 byla povýšena na faru.373 Téměř celé 16. století spravují tuto oblast Slavatové z Chlumu a z Košumberka. Od Slavatů zdejší panství zakoupili ke konci 16. století Smiřičtí ze Smiřic, kteří v Kostelci nad Černými Lesy vybudovali rodinné sídlo. Po bitvě na Bílé hoře a po habsburské konsolidaci poměrů v zemi kupuje černokostelecké panství za velmi výhodnou cenu místodržící Karel z Liechtensteinu. Liechtensteinové pak spravují toto panství až do konce 1. světové války. Podle záznamů z roku 1782 byl počet domů v Olešce 52 v Brníku 11.374 Za třicetileté války byla zdejší krajina velmi zpustošena, přehnala se zde několikrát švédská vojska v čele s Bannerem. V roce 1639 byly skoro všechny vesnice vypáleny a obě farnosti a jejich okolí zůstalo po mnoho let skoro pusté. Samozřejmě se zde ještě objevily další problémy související s válkou, např. chudoba a epidemie. V 18. století Černokostelecko zasáhly další války, v roce 1742 se zde přehnalo pruské vojsko. V roce 1744 se odehrál druhý 369
Kopecký, O. – Klimeš, J.: Konojedy slovem i obrazem. Konojedy 2004.
370
Kopecký, O. – Klimeš, J.: Konojedy slovem i obrazem. Konojedy 2004. Ottův slovník naučný. Praha 1888-1908. 372 http://www.oleska.cz/historie/ 373 Podlaha, A.: Posvátná místa království českého. Díl I. Praha 1907. s. 134-137. 374 Šimáček, F.: Za poznáním města Kostelce nad Černými Lesy a jeho okolí. Díl I. Kostelec nad Černými Lesy 1935. s. 142. 371
76
vpád pruské armády, kdy nejdříve přijelo 16 000 mužů a posléze až 40 000 mužů.375 Posléze na zdejší kraj dolehla i tzv. sedmiletá válka. Ani velký hladomor v roce 1770 - 1771 se Konojedům a Olešce nevyhnul. Na začátku 19. století pak napoleonské války spojené nejen s přímou konfrontací s válečnou vřavou, ale i ostatní následky válečných konfliktů jako drahota, neúroda, epidemie a ztráta movitého majetku v důsledku státního bankrotu. Roku 1806 propukla na Černokostelecku epidemie skvrnitého tyfu zavlečeného polskými vojáky.376 V roce 1814 byla v Kostelci nad Černými Lesy ubytována i část ruské armády.377 Roku 1835 sužovala zdejší obyvatele epidemie „hlavničky“ a cholery. V polovině 19. století pak bouřlivé události kolem roku 1848, kdy z Prahy uprchlo do Kostelce přes 300 lidí.378 V roce 1853 na místní obyvatele dolehla velká neúroda a s ní související drahota. Roku 1866 si vybrala své oběti nejen prusko-rakouská válka ale i celozemská epidemie cholery.379
Po reorganizaci státní správy v polovině 19. století patřily farnosti do okresu Kostelec nad Černými Lesy. Ke konci 19. století spadala pod hejtmanství Žižkov, okresní samospráva a pošta se nacházela v Říčanech.380 Krajina na Černokostelecku je převážně kopcovitá, na jihu více zalesněná, na severu má více zemědělský charakter. Nadmořská výška se pohybuje v rozmezí 300 – 500 m n. m. Půda je úrodná, jen někdy bývá nedostatek vláhy. Hlavní pěstované plodiny byly žito, oves, ječmen, brambory, pšenice, cukrovka a pícniny. Vyhlášené na vývoz bylo prý peckovité ovoce. Zdejší oblast nebyla průmyslově rozvinuta, nacházela se zde obyčejná (většinou domácká) výroba hospodářských a stavebních potřeb.381 V Kostelci nad Černými Lesy se nacházel pivovar, továrna na hliněné zboží a kamna, pletárna, hrnčířské dílny, protože v okolí se nacházel jemný jíl.382 Na Černokostelecku se v 15. a 16. století těžilo stříbro (ve Stříbrné Skalici), ještě v 17. a 18. století byla snaha zdejší vrchnosti těžbu udržet, ale nakonec dolování
375
Černokostelecký kalendář. Kostelec nad Černými lesy 2005. Černokostelecký kalendář. Kostelec nad Černými lesy 2005. 377 Hodinář, K. – Klíma, V.: Kronika města Kostelce nad Černými Lesy obecně Černý Kostelec zvaného. Kostelec nad Černými Lesy 1912. s. 207. 378 Hodinář, K. – Klíma, V.: Kronika města Kostelce nad Černými Lesy obecně Černý Kostelec zvaného. Kostelec nad Černými Lesy 1912. s. 208. 379 Černokostelecký kalendář. Kostelec nad Černými lesy 2005. 380 Ottův slovník naučný. Praha 1888-1908. 381 Království české. Svazek I. Střední Čechy. Praha 1907. s.109-111. 382 Království české. Svazek I. Střední Čechy. Praha 1907. s. 111-113. 376
77
ustává.383 V letech 1842 – 1844 se objevily marné pokusy o dolování uhlí u Přistoupimi, Kšel, Nouzova, Nučic a Výžerek.384 Obchodní síť zde nebyla příliš rozvinuta. Na trhy se docházelo do Kostelce nad Černými Lesy a do Českého Brodu, obě městečka obdržela trhová práva již na konci středověku. Hlavním odběratelem vyprodukovaných plodin, produktů z výkrmu domácího zvířectva a z podomácku zhotovených výrobků byla přirozeně Praha. Praha byla i lákadlem pro nemajetné dívky, které do města odcházely za prací jako služky, švadleny nebo dělnice do továren. Sociální skladba tedy odpovídala průměrné zemědělské lokalitě, bez většího průmyslu nebo těžby, tzn. v obci několik sedláků, nejvíc početně zastoupeni domkáři a chalupníci, z nemajetných vrstev jsou na prvním místě podruzi, nádeníci a čeledíni. Dále jsou zde také zastoupena nejdůležitější řemesla jako švec, zedník, kovář, kolář, krejčí apod. V nejmenším počtu jsou zastoupena ostatní „nezemědělská“ povolání jako šenkýř, hajný, učitel. Zvlášť jižní část Černokostelecka by se dala označit za chudší a nerozvinutou část středních Čech. Častým přivýdělkem bylo i pěstounství. Tato oblast patřila k nejčastějšímu ubytování odložených dětí z pražské porodnice. Zajímavá z hlediska zkoumaného fenoménu je poznámka, že až do roku 1904 bývala v Černém Kostelci od 15. 5. do 15. 7. konána velká vojenská cvičení pražské posádky „se všemi stinnými stránkami života táborového“.385 Farností Oleška procházela po roce 1821 od východu na západ silnice Kutná Hora – Praha.386 Jinak byla síť komunikací podle současníků ještě na počátku 20. století nedostatečná a nebylo např. spojení s Říčany nebo Jílovým. Roku 1845 byla zprovozněna železniční dráha Pardubice – Praha přes Český Brod, čímž byl do té doby významnější Kostelec nad Černými Lesy odsunut, naopak menší a chudší Český Brod začal vzkvétat.387 V roce 1901 byla uvedena do provozu železniční dráha tzv. kolínsko-čerčanská.388
Co se týče případů infanticidia a abortů (smilstva, cizoložství apod.) na Černokostelecku, informace můžeme najít v soudních protokolech, které byly zlomkovitě zveřejněny.389 podle dochovaných archivních materiálů rozhodl v roce 1669 zámecký hejtman ve třech případech 383
Království české. Svazek I. Střední Čechy. Praha 1907. s. 111. Šimáček, F.: Za poznáním města Kostelce nad Černými Lesy a jeho okolí. Díl I. Kostelec nad Černými Lesy 1935. s. 144. 385 Království české. Svazek I. Střední Čechy. Praha 1907. s.111-113. 386 Šimáček, F.: Za poznáním města Kostelce nad Černými Lesy a jeho okolí. Díl I. Kostelec nad Černými Lesy 1935. s. 143. 387 Šimáček, F.: Za poznáním města Kostelce n. Č. l. a jeho okolí. Díl I. Kostelec nad Černými lesy 1935. s. 144. 388 Království české. Svazek I. Střední Čechy. Praha 1907. s.109-111. 389 Černokostelecký kalendář. Kostelec nad Černými lesy 2005. 384
78
„mravních poklesků“. Marie Stromová byla za smilstvo potrestána 14-ti denním vězením a její svůdce Jan Sak, který se dobrovolně přiznal, si ji musel vzít za manželku. V druhém případě měla Kateřina Harečková za poklesek stát v neděli po celou mši s rozsvícenou svící. Ve třetím případě bylo Dorotě Vokounové nařízeno stát v sobotu jednu hodinu v kruhu u pranýře a poté měla být vyhnána z města.390 V roce 1671 byla popravena dcera mlynáře, Anna Řehořová, z Nouzova za vraždu svého dítěte. V roce 1694 se projednával případ Markéty Soběslavské z Nové Vsi, podezřelé z infanticidia a následného zahrabání dítěte do hnoje. Pátrání, zda dítě bylo mrtvě či živě narozené, nemělo výsledku. Roku 1722 byla shledána vinnou Rozina Černá z Voděrad, že „zahubila neřádně nabytý plod“. Byla sťata a v hrobě jí bylo srdce probodeno kůlem. V roce 1723 se odehrál výslech Kateřiny Čížkové z Tehovce, která byla obviněna z vraždy svého dítěte. Podstoupila čtyři stupně mučení – vazba, palečnice, suché tažení a oheň. Nešťastná žena se ke všemu záhy přiznala. Po vynesení rozsudku byla sťata mečem. Její svůdce Václav Diviš ze Ždánic byl uvězněn na šest týdnů.391 V roce 1742 se v případu Anny Vlachové nejednalo o infanticidu, ale o obvinění kosteleckého polesného Tomáše Berneta, který se provinil svedením a přivedením Vlachové do jiného stavu. Bernet byl posléze osvobozen. V roce 1745 byla Kateřina Dolejšová ze Žernovky podezřelá ze zabití vlastního dítěte. Byla mučena šněrováním a palečnicí a to půl hodiny a poté ještě 25 minut. Obviněná Dolejšová několikrát omdlela, ale k vraždě se nepřiznala. Tvrdila, že dítě se již mrtvé narodilo. Vzhledem k nedokázání viny byla osvobozena, ale pro „tělesné obcování“ byla odsouzena k nuceným pracím na šest neděl.392 V roce 1754 proběhnul výslech na mučidlech kvůli infanticidě – vazba, palečnice, tažení bez ohně, celkem 12 minut – obviněné Evy Kořínkové, která se k obvinění nepřiznala.393 Výsledek není znám. V roce 1753 byl Jan Veselý odsouzen apelačním soudem k celoroční práci v poutech a okovech za smilstvo a zabití dítěte. V témže roce byli odsouzeni Václav Zelenka a jeho švagrová Držková za „krveprznění“, dvojnásobné cizoložství a podezření z úmyslného abortu. 390
Černokostelecký kalendář. Kostelec nad Černými lesy 2005. Hodinář, K. – Klíma, V.: Kronika města Kostelce nad Černými Lesy obecně Černý Kostelec zvaného. Kostelec nad Černými Lesy 1912. s. 205. 392 Hodinář, K. – Klíma, V.: Kronika města Kostelce nad Černými Lesy obecně Černý Kostelec zvaného. Kostelec nad Černými Lesy 1912. s. 205. 393 Hodinář, K. – Klíma, V.: Kronika města Kostelce nad Černými Lesy obecně Černý Kostelec zvaného. Kostelec nad Černými Lesy 1912. s. 205. 391
79
Zelenka si měl odsedět jeden rok ve vězení, Držková dva roky. Roku 1757 se konal výslech Veroniky Brabcové z Olešky, která měla spáchat infanticidium. Přiznala se, že dítě nezplodila s manželem, ale s jejich pacholkem. Výsledek procesu není bohužel znám.394
9.3 Statistický přehled získaných dat
Farnost Konojedy
Děti
celkem – 440 nemanželských dětí z 5742 zapsaných křtěnců do matrik (7,66 %) chlapců – 244 (55,58 %) dívek – 195 (44,41 %) bezejmenné děti – 14 (3,18 %) bez určení pohlaví – 1 (0,22 %) mrtvě narozené nebo záhy zemřelé – 12 (2,72 %) dvojčata – 4, tj. 8 dětí (1,81 %)
Počty pokřtěných dětí:
1785 – 1790…..251 křtěných (9 nemanž.) = 3,58 % nemanželských dětí 1791 – 1795…..240 křtěných (6 nemanž.) = 2,5 % nemanželských dětí 1796 – 1800…..333 křtěných (8 nemanž.) = 2,4 % nemanželských dětí 1801 – 1805…..369 křtěných (14 nemanž.) = 3,79 % nemanželských dětí 1806 – 1810…..354 křtěných (28 nemanž.) = 7,9 % nemanželských dětí 1811 – 1815…..343 křtěných (22 nemanž.) = 6,41 % nemanželských dětí 1816 – 1820…..366 křtěných (33 nemanž.) = 9,01 % nemanželských dětí 1821 – 1825…..370 křtěných (28 nemanž.) = 7,56 % nemanželských dětí 1826 – 1830…..350 křtěných (48 nemanž.) = 13,71 % nemanželských dětí 1831 – 1835…..398 křtěných (37 nemanž.) = 9,29 % nemanželských dětí 1836 – 1840…..349 křtěných (29 nemanž.) = 8,3 % nemanželských dětí 394
Černokostelecký kalendář. Kostelec nad Černými Lesy 2005.
80
1841 – 1845…..390 křtěných (40 nemanž.) = 10,25 % nemanželských dětí 1846 – 1850…..423 křtěných (33 nemanž.) = 7,8 % nemanželských dětí 1851 – 1855…..386 křtěných (20 nemanž.) = 5,18 % nemanželských dětí 1856 – 1860…..309 křtěných (32 nemanž.) = 10,35 % nemanželských dětí 1861 – 1865…..241 křtěných (31 nemanž) = 12,86 % nemanželských dětí 1866 – 1873…..270 křtěných (22 nemanž.) = 8,14 % nemanželských dětí
Mužská jména: Josef – 55 (23,4 %), Václav – 52 (22,12 %), František – 44 (18,72 %), Jan – 39 (16,59 %), Matěj – 20 (8,51 %), Antonín – 11, Alois – 2, Jakub – 2, Jiří – 2, Emanuel – 1, Filip – 1, Hynek – 1, Karel – 1, Matyáš – 1, Tomáš – 1, Pavel – 1, Urban – 1, Vojtěch - 1
Ženská jména: Anna – 51 (26,7 %), Marie – 44 (23,03 %), Kateřina – 31 (16,23 %), Barbora – 25 (13,08 %), Magdalena – 9, Alžběta – 8, Františka – 7, Veronika – 6, Dorota – 3, Josefa – 2, Antonie – 1, Apolonia – 1, Lidmila – 1, Petronilla – 1, Terezie – 1
Měsíc narození: leden – 44 (10 %), únor – 35 (7,95 %), březen – 51 (11,51 %), duben – 35 (7,95 %), květen – 49 (11,13 %), červen – 31 (7,04 %), červenec – 31 (7,04 %), srpen – 31 (7,04 %), září – 37 (8,4 %), říjen – 30 (6,81 %), listopad – 32 (7,27 %), prosinec – 34 (7,72 %)
Pravděpodobný měsíc koncepce: leden – 30 (6,81 %), únor – 32 (7,27 %), březen – 34 (7,72 %), duben – 44 (10 %), květen – 35 (7,95 %), červen – 51 (11,59 %), červenec – 35 (7,95 %), srpen – 49 (11,13 %), září – 31 (7,04 %), říjen – 31 (7,04 %), listopad – 31 (7,04%), prosinec – 37 (8,4 %)
V matrikách křtěných farnosti Konojedy z let 1785 – 1873 bylo zapsáno 440 nemanželských křtěnců z celkového počtu 5742 pokřtěných dětí, tj. 7,66 % nemanželských porodů. Chlapců bylo 55,58 % a dívek bylo 44,41 %. Bezejmenných dětí, ale s určením pohlaví, bylo zaznamenáno 14, bez určení pohlaví pouze 1 dítě. Mrtvě narozených nebo záhy zemřelých bylo uvedeno 12. Z vícečetných porodů se objevila pouze dvojčata a to ve 4 případech. Do roku 1805 se počty nelegitimních dětí pohybují do 4 %, po roce 1806 pozvolna stoupají k 10 %, aby se v letech 1826 – 1830 přiblížily až 14 %. Následující roky se opět procenta pohybují okolo 10 %, výjimkou jsou roky 1861 – 1865, kdy počty nemanželských dětí atakují 81
hranici 13 %. Nejnižší porodnost byla ve farnosti Konojedy v letech 1791 – 1795. Obecně se porodnost zvyšuje po roce 1831, nejvyšších hodnot dosahuje v letech 1846 – 1850. Z mužských jmen, která obdrželi nelegitimní křtěnci, výrazně vede čtveřice jmen Josef, Václav, František a Jan. Z ženských jmen byla preferována jména Anna, Marie, Kateřina a Barbora. Z netradičních mužských jmen můžeme poukázat na Emanuela a Urbana, z ženských jmen na Apolonii a Petronillu. K narození nelegitimních dětí docházelo nejčastěji v lednu, březnu a květnu. To znamená, že doba koncepce se dá přibližně odhadnout (při předpokladu normálního devítiměsíčního dokonaného těhotenství) na měsíce duben, červen a srpen. V těchto teplých měsících se nevyskytují delší postní období, naopak jsou naplněny zemědělskou aktivitou, která mohla odvádět mládež na delší čas z dohledu rodičů a ostatních příbuzných.
Kmotrové
celkem kmotrů – 771 zjištěný sociální původ - 771 jméno po kmotrovi (kmotře) – 224 dětí (50,9 %) bez zapsaných kmotrů – 18 (4,09 %) křtila porodní bába „v čas potřeby“ – 2
Sociální příslušnost: soused – 225 (29,18 %), domkář – 69 (8,94 %), gruntovník – 51 (6,61 %), svobodný/á – 38 (4,92 %), chalupník – 31 (4,2 %), sedlák – 31 (4,2 %), nádeník – 27 (3,5 %), obyvatel – 25 (3,24 %), revírník – 19 (2,46 %), mlynář – 15, šenkýř – 15, rychtář – 14, zedník – 14, výminkář – 13, měšťan – 12, podruh – 12, kovář – 11, kostelník – 10, tkadlec – 10, učitel – 10, kolář – 9, myslivec – 9, krejčí – 8, sluha – 8, švec – 7, hospodyně z fary – 5, podučitel – 5, sudí – 5, šafář – 5, hajný – 4, hospodský – 4, děvečka – 3, tesař – 3, čeledín – 2, hudebník – 2, mládenec – 2, kameník – 2, krupař – 2, porodní bába – 2, rolník – 2, stárek – 2, truhlář – 2, adjunkt – 1, bednář – 1, děkan – 1, farář- 1, fořt – 1, handlíř – 1, holič – 1, inspektor – 1, invalid – 1, kamnář – 1, kominík – 1, komisař – 1, koželuh – 1, kramář – 1, obuvník – 1, pachtýř – 1, pekař – 1, písař – 1, poklasný – 1, praktikant – 1, ranhojič – 1, školní dohlížitel – 1, vahař – 1, vdova – 1, voják – 1, zelinář – 1
Celkem jsem v matrikách křtěných farnosti Konojedy v letech 1785 – 1873 u 440 nelegitimních dětí zjistila 771 kmotrů a i jejich sociální původ (profesi). Více než polovina 82
pokřtěných nelegitimních dětí obdržela u křtu jméno po svém kmotrovi a to po kmotrovi stejného pohlaví. Nejčastěji měly děti dva kmotry a to muže a ženu, často také manželskou dvojici. Pouze 18 dětí nemělo zapsáno kmotry, není zde ale zápis, zda byly tedy pokřtěny či nikoliv. Protože to jsou často děti bezejmenné, ale přesto zapsané v matrice, dá se předpokládat, že byly pro časovou tíseň pokřtěny osobou, která se vyskytovala nejblíže a zápis o křtu je dodatečný. Ve dvou případech je výslovně napsáno, že novorozenec byl pokřtěn porodní bábou „v čas potřeby“. Také 10 zápisů, kde figuruje jako kmotr kostelník, a 1 kmotr-farář, ukazuje na ne zcela normální průběh křtu. Ze zjištěné sociální příslušnosti zapsaných kmotrů zřetelně vystupuje skupina sousedů (necelých 30 %), poté následují domkáři a gruntovníci. Poměrně malý je oproti očekávání počet sedláků (4,2 %). Z málo frekventovaných profesí jsou zastoupeni např. ranhojič a handlíř.
Matka
Zjištěná sociální příslušnost matky – 365 osob Sociální příslušnost (uvedené povolání rodičů svobodné matky): nádeník – 82 (22,46 %), domkář – 53 (14,52 %), podruh – 31 (8,49 %), soused – 28 (7,67 %), sedlák – 21 (5,75 %), výminkář – 16 (4,38 %), chalupník – 15 (4,1 %), děvečka – 12 (3,28 %), gruntovník – 10, služka – 10, kovář – 9, krejčí – 6, tesař – 6, tkadlec – 6, zedník – 6, skoták – 5, bednář – 4, revírník – 4, sluha – 4, obyvatel – 3, osoba padlá – 3, rychtář – 3, řezník – 3, hospodský – 2, hrobař – 2, kolář – 2, mlynář – 2, pasíř – 2, truhlář – 2, dělník – 1, hajný – 1, krčmář – 1, myslivec – 1, poklasný – 1, preclíkář – 1, sladovník – 1, solař – 1, svobodná – 1, šenkýř – 1, učitel – 1, vojačka – 1, žebrák - 1
nežijící otec matky (tedy prarodič křtěného dítěte) – 148 (33,63 %) jen matka (tedy také nemanželského původu) – 16 (3,63 %) nalezenec – 3 vdova – 22 (5 %)
Bydliště matky: celkový počet zjištěného bydliště matek – 351 stejná farnost s rodiči – 151, bydliště u rodičů (stejné č. p.) – 131, jiná farnost – 69 z celkového počtu 351 svobodných matek jich ve stejné farnosti bydlelo 43,01 %, ve stejném č. p. 37,32 %, v jiné farnosti 19,65 % 83
celkem ve stejné farnosti – 282 (80,34 %)
Věk matky (přibližný věk při křtu dítěte): celkem zjištěný věk – 83 osob 17 let – 1, 18 let – 1, 19 let – 1, 20 let – 3, 21 let – 1, 22 let – 7, 23 let – 7, 24 let – 11, 25 let – 9, 26 let – 6, 27 let – 6, 28 let – 6, 29 let – 4, 30 let – 3, 31 let – 3, 32 let – 1, 33 let – 3, 34 let – 5, 35 let – 1, 37 let – 2, 39 let – 1, 42 let – 1
průměrný věk matky – 26,68 let nejčastější věk matky – 24 – 28 let
Opakované nemanželské porody: počet opakovaných porodů – 145 (32,95 %) 45 matek porodilo 2 nemanželské děti, z toho se posléze vdalo za jejich otce 15 (33,33 %) 9 matek porodilo 3 nemanželské děti, z toho se posléze vdaly za jejich otce 3 (33,33 %) 3 matky porodily 4 nemanželské děti, z toho se posléze vdaly za jejich otce 2 (66,66 %) 2 matky porodila 5 nemanželských dětí, z toho se posléze vdala za jejich otce 1 (50 %) 1 matka porodila 6 nemanželských dětí, z toho se posléze vdala za jejich otce 1 (100 %)
mezi svobodnými matkami bylo 24 sesterských párů, tj. 48 žen, dále dvě sesterské trojice, tj. 6 žen
Celkem se dala zjistit sociální příslušnost 365 matek., tzn. uvedené povolání rodičů, v drtivé většině případů otce. Nepočetnější skupinu představují nádeníci, poté domkáři a podruzi. Sedláků bylo zapsáno necelých 6 %. Z méně frekventovaných povolání můžeme uvést např. hrobaře, učitele a vojačku. Ve třech případech je dokonce zapsáno u původu svobodné matky „osoba padlá“. Přibližně 33 % rodiček již nemělo otce. Necelá 4 % rodiček znalo pouze svoji matku, byly tedy také nemanželského původu. Ve třech případech se dokonce jednalo o nalezence. Pouze 5 % svobodných matek mělo status vdovy, všechny ostatní nebyly nikdy provdané. Celkově bylo možno zjistit u 351 svobodných matek jejich bydliště. Ve stejné farnosti jako jejich rodiče bydlelo i 43 % svobodných matek ve stejném čísle popisném dokonce 37 % z celkového počtu. Přes 80 % svobodných matek pocházelo či mělo bydliště v době porodu a křtu dítěte ve farnosti Konojedy. Necelých 20 % žen udalo jako místo bydliště a původu jinou než konojedskou farnost.
84
Věk rodiček nemanželských dětí mohl být zjištěn pouze u 83 osob a to díky dodatečným sňatkům, kdy v oddací matrice je uváděn věk snoubenců. Nejmladší ženě v době porodu nelegitimního dítěte bylo 17 let a nejstarší 42 let. Nejčastěji ženy rodily své děti mezi 24. a 28. rokem života, průměrný věk byl 26 a půl roku. Při zjišťování četnosti opakovaných nemanželských porodů se ukázalo, že téměř 1/3 dětí měla nemanželské sourozence. Nejčastěji porodily ženy 2 děti, posléze se vdalo za jejich otce 33 %. Devět žen porodilo tři nemanželské děti, svatbu oslavilo také 33 % žen. Čtyři nemanželské děti měly pouze tři matky – 66 % se později vdalo. Dvě matky porodily 5 nemanželských dětí a jedna z nich uzavřela manželství s jejich otcem. Největší počet dětí měla svobodná žena se 6 dětmi, i ta se později vdala a jejich otec je legitimizoval. Mezi svobodnými matkami bylo 48 sester po dvojicích a dvě sesterské trojice.
Otec
přihlášení se k otcovství – 121 (k 27,5 % dětem se přihlásil jejich otec) pozdější legitimizace – 96 (z 121 dětí, ke kterým se jejich otec přihlásil, bylo později legitimizováno 79,33 %) z celkového počtu pokřtěných nemanželských dětí bylo později 21,81 % legitimizováno jejich otci
stejná farnost otce i matky – 64 (60,95 %) jiná farnost než matka – 41 (39,04 %)
Sociální příslušnost otce: voják – 31 (26,72 %), čeledín – 9 (7,75 %), domkář – 9 (7,75 %), nádeník – 9 (7,75 %), myslivecký mládenec – 7 (6,03 %), služebný – 6 (5,17 %), švec – 6 (5,17 %), gruntovník – 4, kovář – 4, mlynář – 4, soused – 4, zedník – 4, chalupník – 2, krejčí – 2, podruh – 2, zámečník – 2, cestář – 1, dělník – 1, fořt – 1, hudebník – 1, invalida – 1, kramář – 1, obuvník – 1, obyvatel – 1, rolník – 1, tesař – 1, zahradník - 1
Věk otce (přibližný věk při křtu dítěte): celkem zjištěný věk – 83 osob 18 let – 1, 19 let – 2, 20 let – 2, 21 let – 4, 22 let – 6, 23 let – 5, 24 let – 10, 25 let – 3, 26 let – 5, 27 let – 4, 28 let – 6, 29 let – 4, 30 let – 4, 31 let – 3, 32 let – 2, 33 let – 4, 34 let – 2, 35 let – 2, 36 let – 3, 37 let – 3, 38 let – 2, 39 let – 2, 40 let – 1, 41 let – 1, 44 let – 1, 48 let - 1 průměrný věk otce – 28,39 let 85
nejčastější věk otce – 22– 28 let
Z celkového počtu 440 zapsaných nemanželských dětí do konojedských matrik v letech 1785 – 1873 pouze u 121 se vyskytuje zápis o totožnosti jejich otce, tzn. 27,5 % dětí, ke kterým se jejich otec přihlásil. Jestliže se otec již přihlásil, pak v necelých 80 % případů se také oženil s matkou dítěte a dítě tak dodatečně legitimizoval. Z celkového počtu nemanželských dětí bylo později legitimizováno ale pouze necelých 22 %. Ve více než 60 % pocházel otec nemanželského dítěte z farnosti Konojedy. Necelých 39 % otců mělo domovskou příslušnost v jiné farnosti, což je pochopitelné vzhledem k profesi (sociálnímu původu) přihlášených otců. S necelými 27 % stojí v čele vojáci, následují čeledíni, domkáři a nádeníci. Z ojedinělých profesí můžeme jmenovat hudebníka, kramáře a invalidu. U žádného z mužů nebylo v matrikách poznamenáno, že se jedná o vdovce, sirotka nebo nemanželské dítě. Z celkového počtu otců se podařilo zjistit věk u 83 osob a to na základě zápisů v oddacích matrikách farnosti Konojedy. V době narození/křtu nelegitimního dítěte bylo nejmladšímu otci 18 let a nejstaršímu 48 let. Průměrný věk otců byl 28 let, nejčastěji se stali rodiči mezi 22. a 28. rokem života.
Sňatek (přibližná doba od narození/křtu dítěte ke sňatku jeho rodičů): celkem 95 sňatků, rodiče 21,59 % nemanželských dětí později vstoupili do manželství a 78,51 % přihlášených otců později vstoupilo do manželství s matkou jejich nemanželského dítěte, resp. dětí
za měsíc – 3, za 2 měsíce – 7, za 3 měsíce – 8, za 6 měsíců – 5, za 1 rok – 13, za 1,5 roku – 11, za 2 roky – 5, za 2,5 roku – 6, za 3 roky – 3, za 3,5 roku – 2, za 4 roky – 6, za 4,5 roku – 2, za 5 let – 1, za 5,5 roku – 3, za 6 let – 4, za 7 let – 4, za 8 let – 1, za 9 let – 5, za 10 let – 1, za 12 let – 4, za 16 let - 1
sňatek do půl roku – 23 (24,21 %) sňatek do roka – 36 (37,89 %) sňatek do 2 let – 52 (54,73 %) sňatek do 4 let – 69 (72,63 %) sňatek do 6 let – 79 (83,15 %) průměrná doba od křtu dítěte ke sňatku jeho rodičů – přibližně 3 roky
86
Podařilo se mi objevit v konojedských matrikách z let 1785 – 1873 pouze 95 sňatků svobodných matek , tzn. že jen 21 % svobodných matek vstoupilo po porodu svého nemanželského dítěte do manželství. Přibližně 78 % přihlášených otců později uzavřelo sňatek s matkou svého nelegitimního dítěte. V necelé čtvrtině případů se sňatek odehrál do půl roku od křtu dítěte. Do roka již asi 38 % párů mělo svatbu. Do šesti let se svatby dočkalo přes 83 % svobodných matek, které se po porodu nemanželského dítěte vůbec vdaly. Nejkratší doba čekání na svatbu byla méně než jeden měsíc a jeden měsíc, nejpozdější svatba se konala za 16 let od narození nemanželského dítěte. Průměrná doba od křtu dítěte ke sňatku jeho rodičů byla 3 roky. Za první model můžeme považovat situaci, kdy se svobodné ženě okolo 26 let narodí v březnu nebo květnu nemanželské dítě (početí v červnu a srpnu). Pokud je to chlapec obdrží u křtu jméno Josef nebo Václav (konojedský kostel je zasvěcen Sv. Václavu), pokud jde o děvče pak obdrží jméno Anna nebo Marie. V polovině případů získá křtěnec jméno po kmotrovi či kmotře, kteří jsou v matrice uvedeni jako sousedi. Svobodná matka je dcerou nádeníka nebo domkáře a její otec pravděpodobně ještě žije. Matka bydlí v konojedské farnosti a patrně i v domě svých rodičů. V druhém modelu zůstává výše popsané totožné, jen s jednou změnou a to, že se přihlásí u křtu a je zapsán do matriky otec dítěte. Otci je okolo 28 let, je vojákem a je také z konojedské farnosti stejně jako matka dítěte. Pokud se již otec přizná ke svému dítěti s největší pravděpodobností později uzavře manželství s matkou dítěte. Stane se tak přibližně okolo dvou let po narození dítěte, do šesti let od narození nemanželského dítěte byla šance na legitimizaci skoro 80 %.
Farnost Oleška Děti
celkem – 329 nemanželských dětí z 3296 zapsaných křtěnců do matriky (9,98 %) chlapců – 161 (48,93 %) dívek – 162 (49,24 %) bezejmenné děti – 7 (2,12 %) bez určení pohlaví – 6 (1,82 %)
87
mrtvě narozené nebo záhy zemřelé – 26 (7,90 %) dvojčata – 8, tj. 16 dětí (4,86 %)
Počty pokřtěných dětí:
1785 – 1790…..171 křtěných (4 nemanž.) = 2,33 % nemanželských dětí 1791 – 1795…..154 křtěných (3 nemanž.) = 1,94 % nemanželských dětí 1796 – 1800…..183 křtěných (4 nemanž.) = 2,18 % nemanželských dětí 1801 – 1805…..197 křtěných (7 nemanž.) = 3,55 % nemanželských dětí 1806 – 1810…..177 křtěných (9 nemanž.) = 5,08 % nemanželských dětí 1811 – 1815…..166 křtěných (11 nemanž.) = 6,62 % nemanželských dětí 1816 – 1820…..178 křtěných (9 nemanž.) = 5,05 % nemanželských dětí 1821 – 1825…..232 křtěných (20 nemanž.) = 8,62 % nemanželských dětí 1826 – 1830…..205 křtěných (26 nemanž.) = 12,68 % nemanželských dětí 1831 – 1835…..255 křtěných (34 nemanž.) = 13,33 % nemanželských dětí 1836 – 1840…..273 křtěných (39 nemanž.) = 14,28 % nemanželských dětí 1841 – 1845…..266 křtěných (40 nemanž.) = 15,03 % nemanželských dětí 1846 – 1850…..271 křtěných (39 nemanž.) = 14,39 % nemanželských dětí 1851 – 1855…..207 křtěných (27 nemanž.) = 13,04 % nemanželských dětí 1856 – 1860…..163 křtěných (23 nemanž.) = 14,11 % nemanželských dětí 1861 – 1867…..219 křtěných (34 nemanž) = 15,52 % nemanželských dětí
Mužská jména: Jan – 42 (26,25 %), Josef – 38 (23,75 %), Václav – 34 (21,25 %), František – 28 (17,5 %), Matěj – 5, Karel – 4, Jakub – 2, Tomáš – 2, Alois – 1, Antonín – 1, Filip – 1, Jiří – 1, Pavel – 1
Ženská jména: Marie – 48 (30 %), Anna – 44 (27,5 %), Kateřina – 29 (18,12 %), Barbora – 18 (11,25 %), Alžběta – 7, Františka – 4, Aloisie – 2, Wilhelmina – 2, Antonie – 1, Apolena – 1, Josefa – 1, Magdalena – 1, Mariana – 1, Terezie – 1
Měsíc narození: leden – 36 (10,94 %), únor – 38 (11,55 %), březen – 29 (8,81 %), duben – 28 (8,51 %), květen – 26 (7,9 %), červen – 38 (11,55 %), červenec – 19 (5,77 %), srpen – 13 (3,95 %), září – 24 (7,29 %), říjen – 20 (6,07 %), listopad – 21 (6,38 %), prosinec – 33 (10,03 %) 88
Pravděpodobný měsíc koncepce: leden – 20 (6,07 %), únor – 21 (6,38 %), březen – 33 (10,03 %), duben – 36 (10,94 %), květen – 38 (11,55 %), červen – 29 (8,81 %), červenec – 28 (8,51 %), srpen – 26 (7,9 %), září – 38 (11,55 %), říjen – 19 (5,77 %), listopad – 13 (3,95 %), prosinec – 24 (7,29 %)
Celkově jsem napočítala v křestních matrikách z farnosti Oleška v letech 1785 – 1867 329 nemanželských dětí. Všech pokřtěných dětí z této farnosti za stejné období bylo 3296. Průměrně se rodilo v Olešce, Brníku, Krymlově a Bulánce za 82 zkoumaných let 9,98 % nelegitimních dětí. Chlapců bylo pokřtěno 48,93 % a dívek 49,24 %. Sedm dětí nedostalo jméno, protože byly s největší pravděpodobností pouze nahlášeny na faru po úmrtí. Šest novorozenců nemělo zapsáno ani pohlaví. V necelých 8 % zápisů se objevil křížek na znamení, že dítě zemřelo při porodu nebo krátce po něm. Za zkoumaných 82 let se narodilo pouze osm ilegitimních dvojčat, tzn. asi 5 %. Do roku 1800 se narodilo okolo 2 % nemanželských dětí, do roku 1826 se průměr drží do 6 %, poté začíná nelegitimních dětí prudce přibývat, po roce 1830 se již dostáváme na 13 %, do roku 1867 počty kolísají mezi 13 % a 15 %. Nejméně se ilegitimních dětí narodilo mezi lety 1791 až 1795 (1,94 %), nejvíce po roce 1860 (15,52 %). Nejnižší porodnost byla v letech 1785 – 1790 a nejvyšší v letech 1836 – 1840. Jména nemanželských křtěnců se nevymykala tehdejším zvyklostem. U chlapců se tradičně
těšily popularitě jména jako Jan, Josef, Václav a František, z dívčích jmen
převažovala Marie, Anna, Kateřina a Barbora. Jak je napsáno v odstavci o kmotrech, asi 44 % pokřtěných dostávalo jméno po kmotrech. Za jedinou zvláštnost by mohlo být považováno pojmenování dvou děvčátek Wilhelmina, vysvětlení je však jednoduché, Wilhelmina se jmenovala farská hospodyně, která byla několikrát požádána za kmotru. Nejvíce porodů proběhlo od prosince do června, letní a podzimní měsíce jsou méně frekventované. Z těchto údajů by se dalo přibližně určit, v jakých měsících docházelo k největšímu počtu koncepcí. Jde spíše o odhady, nelze pochopitelně zjistit, které děti byly přenošené, které naopak nedonošené. Jestliže budeme pracovat s ideálním dokonaným devítiměsíčním těhotenstvím, zjistíme, že nejčastěji docházelo k mimomanželské koncepci v březnu, dubnu, květnu a poté v září. Nejméně koncepcí připadá na listopad a prosinec a nejvíce na květen a září. Z toho se dá usuzovat na větší zdrženlivost v chladnějších měsících a v obdobích církevních půstů, naopak na větší příležitosti k setkávání v jarních teplejších měsících a v září, když polevovala letní sklizňová aktivita. 89
Kmotrové
celkem kmotrů – 584 zjištěný sociální původ - 568 jméno po kmotrovi (kmotře) – 145 dětí (44,07 %) bez zapsaných kmotrů – 8 křtila porodní bába „v čas potřeby“ – 5
Sociální příslušnost: domkář – 150 (26,4 %), sedlák – 108 (19,01 %), chalupník – 55 (9,68 %), gruntovník – 25, podruh – 23, tesař – 21, soused – 15, učitel – 14, krejčí – 13, nádeník – 13, šenkýř – 12, výminkář – 11, kovář – 9, švec – 9, kolář – 8, obyvatel – 8, krupař – 6, bednář – 5, farská hospodyně – 5, porodní bába – 5, rychtář – 5, rolník – 4, řezník – 4, tkadlec – 4, cihlář – 3, kostelník – 3, košař – 3, myslivec – 3, voják – 3, mlynář – 2, revírník – 2, šafář – 2, dělník – 1, hajný – 1, hrnčíř – 1, hudebník – 1, invalid – 1, měšťan – 1, mydlář – 1, obuvník – 1, pachtýř – 1, poklasný – 1, stárek – 1, starosta – 1, truhlář – 1, zahradník – 1, zedník – 1
Celkem 584 kmotrů bylo zapsáno v příslušné kolonce matriky křtěných. Pouze v osmi případech dítě nemělo žádné kmotry, tudíž bylo pravděpodobně křtěno bezprostředně po porodu přítomnou osobou. V pěti případech, které byly také naléhavé, křtila dítě porodní bába. Pokud křest proběhl za předepsaných regulí nebyla porodní bába kmotrou. Kmotři byli v drtivé většině případů dva, většinou se jednalo o muže a ženu, někdy byly i manželé. Ve 44 % případů dítě u křtu obdrželo jméno po jednom z kmotrů, vždy stejného pohlaví, nenašla jsem případ, že by např. děvče Františka mělo za kmotra Františka. Ve většině případů byli kmotři vybíráni ze stejné nebo alespoň podobné sociální vrstvy. Pouze mírně byli preferováni sedláci (okolo 19 %), ačkoliv rodičky pocházely z nižší, např. domkářské vrstvy. Nejčastěji zastoupení byly domkáři, sedláci, chalupníci, gruntovníci a podruhové, což představuje přibližné sociální složení farnosti. Při třech křtech byl vybrán kostelník, což může ukazovat na problém s hledáním kmotra (neochota ostatních, časová tíseň apod.). Také kmotra farská hospodyně v pěti případech může značit podobnou situaci. Pravidelným jevem, pokud byl přihlášen otec dítěte, bylo hledání kmotrů ve stejné profesi, např. tři kmotři cihláři nebo vojáci jako otec dítěte (viz výše).
90
Matka
Zjištěná sociální příslušnost matky – 283 osob Sociální příslušnost (uvedené povolání jejích rodičů): domkář – 83 (29,32 %), nádeník – 58 (20,49 %), podruh – 33 (11,66 %), sedlák – 23 (8,12 %), výminkář – 15 (5,3 %), chalupník – 12 (4,24 %), invalida – 5, kovář – 5, tesař – 4, dohazovač – 3, kolář – 3, krejčí – 3, sluha – 3, tkadlec – 3, zedník – 3, baráčník – 2, dělník – 2, gruntovník – 2, hajný – 2, mydlář – 2, obyvatel – 2, šenkýř – 2, švec – 2, učitel – 2, děvečka – 1, krupař – 1, měšťan – 1, poklasný – 1, revírník – 1, rychtář – 1, řezník – 1, soused – 1, žebrák – 1
nežijící otec matky (tedy prarodič křtěného dítěte) – 56 (19,78 %) jen matka (tedy také nemanželského původu) – 10 (3,53 %) sirotek – 6 (2,12 %) vdova – 6 (2,12 %) manželka – 2 (0,7 %)
Bydliště matky: celkový počet zjištěného bydliště matek – 307 stejná farnost s rodiči – 103, bydliště u rodičů (stejné č. p.) – 136, jiná farnost – 68 z celkového počtu 307 svobodných matek jich ve stejné farnosti bydlelo 33,55 %, ve stejném č. p. 44,29 %, v jiné farnosti 22,14 % celkem ve stejné farnosti – 239 (77,85 %)
Věk matky (přibližný věk při křtu dítěte): celkem zjištěný věk – 45 osob 18 let – 1, 19 let – 2, 20 let – 4, 21 let – 1, 22 let – 2, 23 let – 4, 24 let – 4, 25 let – 1, 26 let – 4, 27 let – 6, 28 let – 5, 29 let – 2, 30 let – 3, 31 let – 1, 33 let – 1, 34 let – 2, 37 let – 1, 40 let – 1 průměrný věk matky – 25,5 let nejčastější věk matky – 26 – 28 let
Opakované nemanželské porody: počet opakovaných porodů – 128 (38,9 %) 39 matek porodilo 2 nemanželské děti, z toho se posléze vdalo za jejich otce 9 (23,07 %) 11 matek porodilo 3 nemanželské děti, z toho se posléze vdaly za jejich otce 4 (36,36 %) 3 matky porodily 4 nemanželské děti, z toho se posléze vdaly za jejich otce 2 (66,66 %) 1 matka porodila 5 nemanželských dětí 91
mezi svobodnými matkami bylo 21 sesterských párů, tj. 42 žen, dále dvě sesterské trojice, tj. 6 žen, nejpočetnější byla jedna sesterská pětice mezi svobodnými matkami byly 4 dvojice matky s dcerou, tj. 8 žen
U 284 svobodných matek bylo zapsáno, z jaké vrstvy pochází, resp. jaké vykonává její otec povolání. Nejčastěji, a to v necelých 30 %, se jednalo o domkáře. Druhé nejčastější povolání, přes 20 %, byl nádeník. Následuje podruh s 12 %. Ostatní profese jsou zastoupeny spíše v jednotlivých případech, nejzajímavější byl dohazovač, měšťan, učitel a žebrák. Toto rozložení sociálního původu matky odpovídá přibližně i složení běžného obyvatelstva farnosti, v menšině jsou jenom např. sedláci, kterých je asi 8%, v běžné populaci farnosti Oleška jich bylo více. Necelým 10 % rodiček již zemřel jejich otec, také dalších 10 žen nemělo otce, neboť byly nemanželské (v příslušné kolonce je tedy zapsána pouze jejich matka). Sirotci (zapsáno sirotci z pražské porodnice) jsou zastoupeni šestkrát. Šest žen bylo vdovami a dvakrát se vyskytl zápis manželka. Celkově se z matričního zápisu dalo vyčíst u 307 osob bydliště. Svobodných matek bydlelo ve stejné farnosti 33,55 % jako jejich rodiče, ve stejném č. p. dokonce 44,29 % rodiček. Úhrnem tedy až 78 % svobodných matek patřilo do farnosti Oleška. Z jiné farnosti pocházelo 22,14 % žen, ve většině případů se jednalo o služky a děvečky, které se z nezjistitelných důvodů nevrátily rodit domů, ale pravděpodobně i s dítětem zůstaly v Olešce. U 45 matek se dal zjistit věk (z matriky oddací při zápisu o jejich dodatečné svatbě) při narození dítěte. Průměrný věk žen při porodu byl 25,5 let. Nejčastěji rodily mezi 26 a 28 lety. Nejmladší rodičce bylo 18 let a nejstarší 40 let. Poměrně komplikované, ale ne nemožné, bylo zjištění faktu, kolikrát ženy porodily nemanželské dítě. Ve většině případů se jednalo o jeden porod. Dětská úmrtnost byla vysoká a tak nebylo výjimkou, že po smrti dítěte mohla žena bez větších obtíží hledat ženicha a nemilé okolnosti s nemanželským porodem se jí podruhé vyhnuly. Přesto skoro ve 40 % případů šlo o opakovaný porod nelegitimního dítěte. Dvě nemanželské děti porodilo 39 matek, tzn. přes 30 % vícenásobných matek mělo dvě nemanželské děti. Z těchto 39 žen se posléze vdalo za otce svých dětí 23 %. 11 matek porodilo 3 ilegitimní děti, tzn. asi 8 % žen z vícenásobných matek porodilo tři děti. Z těchto matek se posléze vdalo za jejich otce asi 36 %. Výjimečné jsou případy tří matek, které porodily 4 nemanželské děti, 2/3 se poté vdaly. Jedna matka porodila dokonce pět nelegitimních dětí, nepodařilo se mi nalézt, že by se později vdala, to ovšem neznamená, že tak nemohla učinit např. na jiné faře. 92
Mezi svobodnými matkami bylo 21 sesterských párů, dále dvě sesterské trojice, ojedinělá byla jedna sesterská pětice. Dále jsem mezi svobodnými matkami napočítala čtyři dvojice matek s dcerou. Některé rodily opravdu o generaci, jiné v rozmezí několika let, dcera jako svobodná a matka jako vdova.
Otec
přihlášení se k otcovství – 81 (k 24,62 % dětem se přihlásil jejich otec) pozdější legitimizace – 59 (z 81 dětí, ke kterým se jejich otec přihlásil, bylo později legitimizováno 72,83 %) z celkového počtu pokřtěných nemanželských dětí bylo později 17,93 % legitimizováno jejich otci
stejná farnost otce i matky – 53 (65,43 %) jiná farnost než matka – 19 (23,45 %)
vdovec – 2 (2,46 %) sirotek – 3 (3,7 %) jen matka (tedy také nemanželského původu) – 3 (3,7 %)
Sociální příslušnost otce: nádeník – 17 (20,98 %), voják – 17 (20,98 %), domkář – 11 (13,58 %), podruh – 7 (8,64 %), čeledín – 4, dělník – 4, invalida – 2, krejčí – 2, soused – 2, švec – 2, chalupník – 1, kolář – 1, kovář – 1, krejčí – 1, mlynářský stárek – 1, myslivecký mládenec – 1, ovčák – 1, pastýř – 1, sedlák – 1, skoták – 1, sluha – 1, tkadlec – 1, truhlář – 1
Věk otce (přibližný věk při křtu dítěte): celkem zjištěný věk – 45 osob 20 let – 1, 21 let – 2, 22 let – 1, 23 let – 2, 24 let – 1, 25 let – 5, 26 let – 2, 27 let – 6, 28 let – 4, 29 let – 5, 30 let – 2, 31 let – 3, 32 let – 2, 33 let – 4, 35 let – 2, 36 let – 1, 40 let – 1, 44 let – 1
průměrný věk otce – 28,5 let nejčastější věk otce – 27– 29 let
93
Přibližně k jedné čtvrtině nemanželských dětí se přihlásil jejich otec. Asi 73 % dětí bylo později legitimizováno jejich otci, kteří se nechali zapsat do matriky křtěných. Z toho vyplývá, že jen zhruba 18 % dětí ze všech nemanželsky narozených ve farnosti Oleška v letech 1785-1867 bylo legitimizováno. Přihlášení otcové pocházeli ze 65 % ze stejné farnosti jako matka dítěte. Pokud se jednalo o vojáky i ti často udávali za své bydliště tuto farnost. Dá se usuzovat, že jestliže dítě bylo vojáka z jiné farnosti, ten se nepřihlásil, ať už z jakýchkoliv důvodů. Nejčastější profesí, kterou muži uvedli, byl nádeník, stejný počet vojáků, pak domkář a podruh. Ostatní profese odpovídají složení vsi v zemědělské oblasti. Věk otců, zjištěný ze zápisů v oddací matrice, jsem zkoumala na 45 osobách. Průměrný věk muže při narození dítěte byl 28,5 let. Nejčastější věk se pohyboval od 27 let do 29 let. Nejmladšímu otci bylo 20 let a nejstaršímu 44 let. Dva muži byli v době sňatku vdovci. Tři muži neměli rodiče, byli zapsáni jako sirotci z pražské porodnice. Tři další muži znali jen svou matku, byli tedy také nemanželského původu.
Sňatek (přibližná doba od narození/křtu dítěte ke sňatku jeho rodičů): celkem 48 sňatků, rodiče 14,58 % nemanželských dětí později vstoupili do manželství a 59,25 % přihlášených otců později vstoupilo do manželství s matkou jejich nemanželského dítěte, resp. dětí.
za měsíc – 3, za 3 měsíce – 7, za 6 měsíců – 5, za 1 rok – 6, za 1,5 roku – 5, za 2 roky – 3, za 2,5 roku – 2, za 3 roky – 2, za 3,5 roku – 4, za 4 roky – 3, za 4,5 roku – 1, za 5 let – 1, za 6 let – 2, za 7 let – 1, za 8,5 roku – 1, za 10 let – 1, za 11,5 let – 1
sňatek do 3 měsíců – 10 (20,83 %) sňatek do půl roku – 15 (31,25 %) sňatek do roka – 21 (43,75 %) sňatek do 2 let – 29 (59,18 %) sňatek do 4 let – 40 (81,63 %) průměrná doba od křtu dítěte ke sňatku jeho rodičů – 2,5 roku
Pro zjištění dalších vyhlídek svobodných matek na uzavření sňatku se mi ve zkoumané skupině objevilo 48 párů. V drtivé většině případů sám farář vepsal do matriky křtěných do kolonky jména dítěte poznámku o pozdějším sňatku, popř. legitimizaci. V některých případech tak bylo pouze zapsáno, že se jeho matka provdala, nebyly zapsány další údaje a
94
v oddací matrice jsem zápis o svatbě nenašla. Svatba se tedy pravděpodobně odehrála v jiné farnosti, což je takřka nemožné nalézt. Rodiče 14,58 % ze všech zjištěných nemanželských dětí ve farnosti později vstoupili do manželství. Přes 60 % přihlášených otců později vstoupilo do manželství s matkou jejich nemanželského dítěte, resp. dětí. Jen tedy okolo 40 % přihlášených a zapsaných otců do matriky se k dětem a jejich matce z dnes už neznámých důvodů později nehlásilo a nechtělo nebo nemohlo děti legitimizovat svatbou. Ze vzorku 48 svateb, u kterých známe bezpečně datum svatby a známe i data narození nemanželských dětí snoubenců, můžeme zjistit za jak dlouho se přibližně svatba od křtu odehrála. Přibližně třetina rodičů nelegitimního dítěte stihlo svatbu do půl roku. Svatbu do roka uzavřelo až 44 % párů a do dvou let již necelých 60 % rodičů nemanželských dětí oslavilo svatbu. Přes 80 % svateb se odehrálo do čtyř let. Průměrná doba od křtu dítěte ke svatbě jeho rodičů byla 2,5 roku. Tento průměr velmi zvyšují čtyři svatby, které se realizovaly od sedmi do skoro dvanácti let. V oddací matrice se v poznámkovém aparátu nevyskytovaly zápisy o nemanželských dětech, snoubenci byli většinou uvedeni jako svobodní (jen několik případů jako vdovec a vdova). Na ukázku jeden svatební zápis395 (z 10.1.1859) v poznámce: 1. odpovědní list od ouřadu černokosteleckýho dto ….. 2. křestní list ženicha od zdejší fary dto ….. 3. křestní list nevěsty….. 4. vysvědčení z náboženství pro ženicha ….. 5. vrchnoporučenské povolení k sňatku manželskému pro nezletilou nevěstu ….. 6. dispens od slavné konzistoře pro ženicha 7. reverzi ženicha i nevěsty 8. ohlašující list od pastorátu ….. 9. ohlášky byly: 1.,2. a 6. ledna 1859
Za první modelovou můžeme považovat situaci, kdy se ženě okolo 25 let v zimních měsících (početí na jaře) narodilo nemanželské dítě. Otec dítěte se nepřihlásil a nevíme, jestli se žena vdala. Rodička pocházela z farnosti Oleška a její otec byl domkář. Dítě dostalo při
395
SOA Praha, matrika oddaných Oleška 4. (1848-1867)
95
křtu jméno Jan, Josef nebo Marie, Anna. Za kmotry šli muž a žena, jeden z kmotrů byl z domkářské rodiny a druhý ze selské. Je pravděpodobné, že dítě se jmenuje po jednom z kmotrů. Za druhou modelovou situaci můžeme vzít ženu také okolo 25 let, z farnosti Oleška, domkářského původu. Je pravděpodobné, že žena má sestru, která porodila také nemanželské dítě. Okolnosti s kmotry a dobou početí je stejná. V tomto případě se ale otec dítěte přihlásí, je mu mezi 27 až 29 lety, je nádeník nebo voják a pochází také z farnosti Oleška. Do tří let se páru narodí ještě jedno dítě a záhy spolu oslaví svatbu a děti tím legitimizují.
Farnosti Konojedy a Oleška Děti
celkem – 769 nemanželských dětí z 9038 zapsaných křtěnců do zkoumaných matrik (8,5 %) chlapců – 405 (52,66 %) dívek – 357 (46,42 %) bezejmenné děti – 21 (2,73 %) bez určení pohlaví – 7 (0,91 %) mrtvě narozené nebo záhy zemřelé – 38 (4,94 %) dvojčata – 12 (3,12 %)
Počty pokřtěných dětí:
1785 – 1790…..422 křtěných (13 nemanž.) = 3,08 % nemanželských dětí 1791 – 1795…..394 křtěných (9 nemanž.) = 2,28 % nemanželských dětí 1796 – 1800…..516 křtěných (12 nemanž.) = 2,32 % nemanželských dětí 1801 – 1805…..566 křtěných (21 nemanž.) = 3,71 % nemanželských dětí 1806 – 1810…..531 křtěných (37 nemanž.) = 6,96 % nemanželských dětí 1811 – 1815…..509 křtěných (33 nemanž.) = 6,48 % nemanželských dětí 1816 – 1820…..544 křtěných (42 nemanž.) = 7,72 % nemanželských dětí 1821 – 1825…..602 křtěných (48 nemanž.) = 7,97 % nemanželských dětí 1826 – 1830…..555 křtěných (74 nemanž.) = 13,33% nemanželských dětí
96
1831 – 1835…..653 křtěných (71 nemanž.) = 10,87 % nemanželských dětí 1836 – 1840…..622 křtěných (68 nemanž.) = 10,93 % nemanželských dětí 1841 – 1845…..656 křtěných (80 nemanž.) = 12,19 % nemanželských dětí 1846 – 1850…..694 křtěných (72 nemanž.) = 10,37 % nemanželských dětí 1851 – 1855…..593 křtěných (47 nemanž.) = 7,92 % nemanželských dětí 1856 – 1860…..472 křtěných (55 nemanž.) = 11,65 % nemanželských dětí 1861 – 1873…..730 křtěných ( 87 nemanž) = 11,91 % nemanželských dětí
Mužská jména: Josef – 93 (23,53 %), Václav – 86 (21,77 %), Jan – 81 (20,5 %), František – 72 (18,22 %), Matěj – 25, Antonín – 12, Karel – 5, Jakub – 4, Alois – 3, Jiří – 3, Tomáš – 3, Filip – 2, Emanuel – 1, Hynek – 1, Matyáš – 1, Pavel – 1, Urban – 1, Vojtěch – 1
Ženská jména: Anna – 95 (27,06 %), Marie – 92 (26,21 %), Kateřina – 60 (17,09 %), Barbora – 43 (12,25 %), Alžběta – 15, Františka – 11, Magdalena – 10, Veronika – 6, Dorota – 3, Josefa – 3, Aloisie – 2, Antonie – 2, Terezie – 2, Wilhelmina – 2, Apolena – 1, Apolonia1, Lidmila – 1, Mariana – 1, Petronilla – 1
Měsíc narození: leden – 80 ( 10,45 %), únor – 73 (9,54 %), březen – 80 (10,45 %), duben – 63 (8,23 %), květen – 75 (9,8 %), červen – 69 (9,01 %), červenec – 50 (6,53 %), srpen – 44 (5,75 %), září – 61 (7,97 %), říjen – 50 (6,53 %), listopad – 53 (6,92 %), prosinec – 67 (8,75 %)
Pravděpodobný měsíc koncepce: leden – 50 (6,53 %), únor – 53 (6,92 %), březen – 67 (8,75 %), duben – 80 (10,45 %), květen – 73 (9,54 %), červen – 80 (10,45 %), červenec – 63 (8,23 %), srpen – 75 (9,8 %), září – 69 (9,01 %), říjen – 50 (6,53 %), listopad – 44 (5,75 %), prosinec – 61 (7,97 %)
V matrikách křtěných ve farnostech Konojedy a Oleška z let 1785 – 1873 bylo pokřtěno celkem 9038 novorozenců, z toho bylo 769 křtěnců nemanželského původu, tj. 8,5 %. Chlapců bylo přes 52 % a dívek přes 46 %. Nepojmenovaných dětí bylo 21, u 7 dětí nebylo zapsáno ani pohlaví. O mrtvě narozené nebo záhy zemřelé se jednalo v 38 případech. Za období 1785 – 1873 se narodilo pouze 12 (tj. 24 křtěnců) nemanželských dvojčat, jiné vícečetné porody nebyly zapsány. Do roku 1806 se procento nemanželských porodů drželo pod 5 %, do roku 1825 kolem 97
8 %, po roce 1826 je možné zaznamenat výrazný nárůst přes 13 %, který se v následujících období mírně snížil, přesto se procenta nemanželských dětí pohybují okolo 11 % a 12 %. Po roce 1831 se zvýšila obecná natalita, výjimkou je interval 1851 – 1855, kdy se narodilo nejen méně manželských dětí, ale i procento nemanželských porodů se přechodně snížilo. Nejnižší legitimní i nelegitimní porodnost byla zaznamenána v letech 1791 – 1795. Období 1851 – 1855, které se v konojedských a olešských matrikách ukázalo jako období s nižší manželskou i nemanželskou porodností než předchozí a následující desetiletí, můžeme snad vysvětlit změnami v habsburské monarchii po roce 1848, např. zrušení poddanství, změnou atmosféry ve společnosti – bachovský absolutismus, nebo konečně na místní úrovni, tzn. v roce 1853 přišla velká neúroda i s obvyklými následky jako jsou drahota, neschopnost splácet dědické podíly, obtížné shánění věna, menší zaměstnanost, větší náchylnost podvyživeného obyvatelstva k onemocnění atd. Ve zkoumaných lokalitách dostávali ilegitimní chlapci při křtu nejčastěji jména Josef, Václav, Jan a František, dívky jména jako Anna, Marie, Kateřina a Barbora. Tedy zvyk dávat v některých oblastech nemanželským dětem neobvyklá jména, se ve zdejší lokalitě nepotvrdilo. Nejčastějšími měsíci porodu nemanželských dětí byly leden, únor, březen a červen. To odpovídá jako měsícům koncepce duben, květen, červen a srpen. Nejedná se o překvapivé zjištění, teplé jarní měsíce po dlouhé zimě a období velikonočních půstů dávaly víc příležitostí k milostným setkáním. Nejméně porodů se uskutečnilo v červenci, srpnu, říjnu a listopadu. Nejnižší počty koncepcí vykazují měsíce leden, únor, říjen a listopad. Zde opět můžeme hledat příčiny nejen v chladném počasí, většímu nedostatku jídla a naopak větší nemocnosti, ale také v cyklu liturgického roku.
Kmotrové
celkem kmotrů – 1355 zjištěný sociální původ - 1339 jméno po kmotrovi (kmotře) – 369 dětí (47,98 %) bez zapsaných kmotrů – 26 (3,38 %) křtila porodní bába „v čas potřeby“ – 7
Sociální příslušnost: soused – 240 (17,92 %), domkář – 219 (16,35 %), sedlák – 139 (10,38 %), chalupník – 86 (6,42 %), gruntovník – 76 (5,67 %), nádeník – 40, svobodný/á – 38, 98
podruh – 35, obyvatel – 33, šenkýř – 27, tesař – 24, učitel – 24, výminkář – 24, krejčí – 21, revírník – 21, kovář – 20, rychtář – 19, kolář – 17, mlynář – 17, švec – 16, zedník – 15, tkadlec – 14, kostelník – 13, měšťan – 13, myslivec – 12, farská hospodyně – 10, krupař – 8, sluha – 8, porodní bába – 7, šafář – 7, bednář – 6, rolník – 6, hajný – 5, podučitel – 5, sudí – 5, hospodský – 4, řezník – 4, voják – 4, cihlář – 3, děvečka – 3, hudebník – 3, košař – 3, stárek – 3, truhlář – 3, čeledín – 2, invalid – 2, kameník – 2, mládenec – 2, obuvník – 2, pachtýř – 2, poklasný – 2, adjunkt – 1, děkan – 1, dělník – 1, farář – 1, fořt – 1, handlíř – 1, holič – 1, hrnčíř – 1, inspektor – 1, kamnář – 1, kominík – 1, komisař – 1, koželuh – 1, kramář – 1, mydlář – 1, pekař – 1, písař – 1, praktikant – 1, ranhojič – 1, starosta – 1, školní dohlížitel – 1, vahař – 1, vdova – 1, zahradník – 1, zelinář – 1
Z celkové počtu 1355 kmotrů se dal určit původ či profese u 1339 osob. V drtivé většině případů se ke křtu nelegitimního dítěte dostavili do kostela dva kmotři, většinou muž a žena, často v příbuzenském vztahu. Bez zapsaných kmotrů zůstalo pouze 26 dětí, sedm novorozenců bylo pokřtěno porodní bábou v rychlosti po porodu. Přibližně 48 % křtěnců obdrželo jméno po jednom z kmotrů, chlapci po muži, dívky po ženě. Nejčastější jako sociální původ, stav, profese bylo uvedeno soused či sousedka v necelých 18 %, následují domkáři a sedláci. Z nejprestižnějších povolání můžeme zmínit 13 měšťanů, děkana, komisaře a inspektora. Farská hospodyně, kostelník a farář byli kmotři jedině ve 24 případech, což neukazuje na ztíženou situaci v hledání kmotrů pro nemanželské dítě (necelá 2 %). Větší množství profesí z lesní správy pouze dokládá polohu Konojed a Olešky v blízkosti rozsáhlých smíšených lesů a tudíž i běžného styku se zaměstnanci vrchnostenské správy.
Matka
Celkem – 769 osob Zjištěná sociální příslušnost matky – 648 osob Sociální příslušnost (uvedené povolání jejích rodičů): nádeník – 140 (21,6 %), domkář – 136 (20,98 %), podruh – 64 (9,87 %), sedlák – 44 (6,79 %), výminkář – 31, soused – 29, chalupník – 27, sluha/služka – 17, kovář – 14, děvečka – 13, gruntovník – 12, tesař - 10, krejčí – 9, tkadlec – 9, zedník – 9, invalida – 5, kolář – 5, obyvatel – 5, revírník – 5, skoták – 5, bednář – 4, rychtář – 4, řezník – 4, dělník – 3, dohazovač – 3, hajný – 3, osoba padlá – 3, šenkýř – 3, učitel – 3, baráčník – 2, hospodský – 2, hrobař – 2, mlynář – 2, mydlář – 2, pasíř –
99
2, poklasný – 2, švec – 2, truhlář – 2, žebrák – 2, krčmář – 1, krupař – 1, měšťan – 1, myslivec – 1, preclíkář – 1, sladovník – 1, solař – 1, svobodná – 1, vojačka – 1,
nežijící otec matky (tedy prarodič křtěného dítěte) – 204 (26,52 %) jen matka (tedy také nemanželského původu) – 26 (3,38 %) sirotek – 6 (0,78 %) nalezenec – 3 (0,39 %) vdova – 28 (3,64 %) manželka – 2 (0,26 %)
Bydliště matky: celkový počet zjištěného bydliště matek – 658 stejná farnost s rodiči – 254, bydliště u rodičů (stejné č. p.) – 267, jiná farnost – 137 z celkového počtu svobodných matek jich ve stejné farnosti bydlelo 38,6 %, ve stejném č. p. 40,57 %, v jiné farnosti 20,82 % celkem ve stejné farnosti – 521 (79,17 %)
Věk matky (přibližný věk při křtu dítěte): celkem zjištěný věk – 128 osob 17 let – 1, 18 let – 2, 19 let – 3, 20 let – 7, 21 let – 2, 22 let – 9, 23 let – 11, 24 let – 15, 25 let – 10, 26 let – 10, 27 let – 12, 28 let – 11, 29 let – 6, 30 let – 6, 31 let – 4, 32 let – 1, 33 let – 4, 34 let – 7, 35 let – 1, 37 let – 3, 39 let – 1, 40 let – 1, 42 let - 1
průměrný věk matky – 26,5 let nejčastější věk matky – 22 – 28 let
Opakované nemanželské porody: počet opakovaných porodů – 273 (35,5 %) 84 matek porodilo 2 nemanželské děti, z toho se posléze vdalo za jejich otce 24 (28,57 %) 20 matek porodilo 3 nemanželské děti, z toho se posléze vdaly za jejich otce 7 (35 %) 6 matek porodilo 4 nemanželské děti, z toho se posléze vdaly za jejich otce 4 (66,66 %) 3 matky porodily 5 nemanželských dětí, z toho se posléze vdala za jejich otce 1 (33,33 %) 1 matka porodila 6 nemanželských dětí, z toho se posléze vdala za jejich otce 1 (100 %)
mezi svobodnými matkami bylo 45 sesterských párů, tj. 90 žen, dále 4 sesterské trojice, tj. 12 žen, nejpočetnější byla jedna sesterská pětice mezi svobodnými matkami byly 4 dvojice matky s dcerou, tj. 8 žen 100
Z celkového počtu 769 zápisů svobodných matek se dal určit sociální původ, profese jejich otce u 648 osob. Nejčastěji bylo poznamenáno nádeník a domkář, menší skupinou jsou podruzi, sedláci, výminkáři, chalupníci a sousedé. Další zaměstnání jsou zastoupena spíše jednotlivě. Přes 26 % rodiček již nemělo žijící otce. Necelá 4 % žen bylo také nemanželských, což nepotvrzuje hypotézu, že ilegitimní jedinci inklinovali také k „uvolněnějším mravům“. Spíše by se mohlo zdát, že naopak zkušenost s nemanželským původem vedla tyto osoby k zodpovědnějšímu chování nebo k větší obezřetnosti při výběru partnera apod. Vdov a manželek bylo z celkového vzorku pouze zanedbatelné procento. U počty 658 osob se dalo zjistit bydliště. Ve farnostech Konojedy a Oleška žilo skoro 80 % rodiček. Ve stejném č. p. jako jejich rodiče dokonce přes 40 %. Přes 20 % žen porodilo nemanželské děti ve zkoumaných farnostech, ačkoliv mělo bydliště jinde. Údaj o 80 % „domácích“ rodiček a srovnatelnými procenty nelegitimních dětí s jinými českými regiony neukazuje na zvýšený odchod těhotných žen do Prahy, kde by hledaly pomoc a obživu, případně se chtěly uchránit ostudy ve vesnické prostředí. Nejmladší svobodnou rodičkou byla dívka v 17 letech, nejstarší rodička překročila o dva roky čtyřicítku. Nejčastěji ženy rodily své nelegitimní děti ve věku 22 let až 28 let, to samozřejmě odpovídá i věku rodiček v manželství. Průměrný věk svobodné matky byl 26 let, což není nikterak nízký věk a nekoresponduje s představou velmi mladých děvčat, které svou nezkušeností a neznalostí lidské sexuality „upadly do neštěstí“. Jednalo se tedy o dospělé ženy, zralé na mateřství, které přirozeně hledaly partnerství se všemi jeho složkami. Z celkového počtu 769 nelegitimních dětí se 273 dětí narodilo svobodným matkám, které porodily více než jedno nemanželských dětí, tzn. 35,5 % dětí mělo také nelegitimní sourozence. Přes 70 % matek s více nemanželskými porody, mělo „pouze“ dvě děti. Nejvíce dětí, tj. šest, měla pouze jedna žena, která se posléze vdala za jejich otce, který se od začátku k dětem hlásil. Všeobecně můžeme říct, že matky s více nemanželskými porody neměly větší šanci na sňatek, dá se říci, že je to srovnatelné s matkami jednoho dítěte. Dohromady 90 žen patřilo do sesterské dvojice, v níž obě sestry porodily nelegitimní dítě. Do sesterské trojice patřilo 12 žen, výjimkou je jedna sesterská pětice. Čtyři dvojice tvořily matky s dcerou, obě rodičky nelegitimních dětí.
101
Otec
přihlášení se k otcovství – 202 (k 26,26 % dětem se přihlásil jejich otec) pozdější legitimizace – 155 (ze 202 dětí, ke kterým se jejich otec přihlásil, bylo později legitimizováno 76,73 %) z celkového počtu pokřtěných nemanželských dětí bylo později 20,15 % legitimizováno jejich otci
stejná farnost otce i matky – 117 (57,59 %) jiná farnost než matka – 60 (29,7 %)
vdovec – 2 (0,99 %) sirotek – 3 (1,48 %) jen matka (tedy také nemanželského původu) – 3 (1,48 %)
Sociální příslušnost otce: celkem zjištěn sociální původ – 195 osob voják – 48 (24,61 %), nádeník – 26 (13,33 %), domkář – 20 (10,25 %), čeledín – 13, podruh – 9, myslivecký mládenec – 8, švec – 8, sluha – 7, soused – 6, dělník – 5, kovář – 5, mlynář – 5, gruntovník – 4, zedník – 4, chalupník – 3, invalida – 3, krejčí – 3, zámečník – 2, cestář – 1, fořt – 1, hudebník – 1, kolář – 1, kramář – 1, obuvník – 1, obyvatel – 1, ovčák – 1, pastýř – 1, rolník – 1, sedlák – 1, skoták – 1, tesař – 1, tkadlec – 1, truhlář – 1, zahradník - 1
Věk otce (přibližný věk při křtu dítěte): celkem zjištěný věk – 128 osob 18 let – 1, 19 let – 2, 20 let – 3, 21 let – 6, 22 let – 7, 23 let – 7, 24 let – 11, 25 let – 8, 26 let – 7, 27 let – 10, 28 let – 10, 29 let – 9, 30 let – 6, 31 let – 6, 32 let – 4, 33 let – 8, 34 let – 2, 35 let – 4, 36 let – 4, 37 let – 3, 38 let – 2, 39 let – 2, 40 let – 2, 41 let – 1, 44 let – 2, 48 let - 1
průměrný věk otce – 28,5 let nejčastější věk otce – 24– 29 let
Přes 26 % nemanželských dětí mělo oproti ostatním výhodu, že jejich otcové se k nim při narození/křtu přihlásili, tedy 202 mužů se nechalo zapsat do matriky. V případě přihlášení otce byla naděje na pozdější uzavření sňatku přes 76 %. Ovšem souhrnný počet
102
legitimizovaných dětí se pohybuje pouze okolo 20 %. Přihlášení otcové byli v zanedbatelném množství zapsáni jako sirotci, vdovci nebo také nemanželského původu. Necelých 58 % přihlášených otců pocházelo z farností Konojedy a Oleška. Skoro 30 % přišlo do zkoumaných farností z jiné oblasti. U ostatních nebylo bydliště zaznamenáno. U 195 osob byla možnost se dozvědět, z jaké sociální skupiny pochází či jakou vykonávají profesi. Dominují vojáci s ¼, poté přibližně stejně nádeníci a domkáři, menší skupinou byli čeledíny a podruhové. Ostatní zaměstnání byla zastoupena spíše jednotlivě. Z výše postavených ve vesnické hierarchii vyčnívá jen jeden sedlák a jeden fořt. Věk přihlášených otců se dal zjistit pouze v případě, že se později oženili a byli zapsáni do oddacích matrik studovaných farností. Jednalo se o 128 osob, které určili rozpětí mezi 18 lety a 48 lety. Průměrný věk otců byl 28 let. Nejčastěji se jim narodily nemanželské děti mezi 24 a 29 lety. Opět můžeme konstatovat, že se nejednalo o žádné nezkušené mladíčky, kteří by si vůbec nebyli vědomi své zodpovědnosti. Samozřejmě nemůžeme všeobecně soudit podle vzorku 128 otců, kteří navíc ukázali svoji zodpovědnost a mravní kvality. Většině mužů, kteří se v matriční evidenci neobjevili, mohlo být výrazně méně let nebo naopak srovnatelně s výše popsanými a průměrný věk otce by příliš neposunuli ani dolů ani nahoru.
Sňatek (přibližná doba od narození/křtu dítěte ke sňatku jeho rodičů): celkem 143 sňatků, rodiče 18,59 % nemanželských dětí později vstoupili do manželství a 70,79 % přihlášených otců později vstoupilo do manželství s matkou jejich nemanželského dítěte, resp. dětí.
za měsíc – 6, za 3 měsíce – 22, za 6 měsíců – 13, za 1 rok – 19, za 1,5 roku – 16, za 2 roky – 8, za 2,5 roku – 8, za 3 roky – 5, za 3,5 roku – 6, za 4 roky – 9, za 4,5 roku – 3, za 5 let – 2, za 6 let – 9, za 7 let – 5, za 8 roku – 1, za 9 let – 6, za 10 let – 2, za 12 let – 5, za 16 let - 1
sňatek do 3 měsíců – 28 (19,58 %) sňatek za půl roku – 13 (9,09 %) sňatek za rok – 19 (13,28 %) sňatek za 2 roky – 24 (16,78 %) sňatek za 4 roky – 28 (19,58 %) sňatek po více než 4 letech – 34 (23,77 %)
sňatek do 3 měsíců – 28 (19,58 %) sňatek do půl roku – 41 (28,67 %) 103
sňatek do roka – 60 (41,95 %) sňatek do 2 let – 84 (58,74 %) sňatek do 4 let – 112 (78,32 %) průměrná doba od křtu dítěte ke sňatku jeho rodičů – 3 roky
V obou zkoumaných farnostech se vdalo 143 svobodných matek a vzalo si otce svých dětí, kteří se přihlásili u křtu dítěte, tzn. skoro 71 %. Ze souhrnného počtu všech svobodných matek se svatby dočkalo pouze 18 %. Asi 1/5 svateb se stihla uskutečnit do 3 měsíců od křtu, do roka vdalo 42 % rodiček a více než polovina po uplynutí 2 let. K 80 % sňatků se odehrálo do 4 let. Svatby do 10 let nebyly ojedinělé, rekord drží svatba po 16 letech od křtu nemanželského dítěte. Přesto průměrná doba od křtu dítěte ke svatbě jeho rodičů byla 3 roky. Musíme si uvědomit, že každý termín svatby je propočten pro jednotlivé dítě, v případě opakovaných porodů, kde figurovali tedy stejní rodiče, se jedná o více sourozenců, např. první dítě se dočkalo svatby svých rodičů po 10 letech, ale poslední bylo jen roční apod. Dlouhé intervaly od křtu ke svatbě se objevují v případech, kdy dvojice rodičů plodila děti, dalo by se říci bez ohledu na to, zda jsou manželé či nikoliv (meziporodní intervaly 2 – 3 roky).
Za první modelovou situaci můžeme pokládat příběh ženy, které se narodí nemanželské dítě v lednu nebo v březnu (početí v dubnu a v červnu). Svobodné matce je 26 až 27 let a žije v konojedské nebo olešské farnosti, ale spíše v jiném domě než její rodiče. Její otec ještě je stále naživu a je nádeníkem nebo domkářem. Novorozenec dostane u křtu mužská jména jako Josef, Václav nebo Jan, z ženských jmen pak Anna, Marie nebo Kateřina. Polovina křtěnců získá jméno po kmotrovi. Kmotři udají jako své profese (postavení) soused nebo domkář. Otec dítěte je neznámý. V druhém případě je otec nelegitimního dítěte známý (pouze 20 % případů) a zapsaný v matrice v kolonce „otec“. Muži je 28 až 29 let, bydlí spíše v konojedské a olešské farnosti. Nejspíše je voják nebo nádeník a domkář. Má snahu si matku dítěte vzít za ženu a dítě tak legitimizovat. To se pravděpodobně stane okolo tří let věku dítěte a do té doby zplodí ještě jedno či více dětí. Tyto dvě modelové situace jsou pouze orientační, aby bylo snazší si představit život svobodné matky a jejího dítěte. Data, která jsou excerpovaná z matrik, jsou pouze „suchá“ čísla, která nám nedovolí nahlédnout do jejich životního příběhu. Přesto i přes poměrně málo informací lze sestavit (podle největšího procentuelního zastoupení) profil svobodné matky a
104
případně i otce nemanželských dětí na ve venkovských farnostech Konojedy a Oleška v letech 1785 – 1873. Získaná procenta ohledně křtů nemanželských dětí se nevymykají z normálu, který byl v soubornějších demografických a sociologických publikacích naznačen.396
Zjištěný věk
rodičů nemanželských dětí byl ovšem vyšší, než se dalo předpokládat (oba rodiče se blížili 30 letům). Také pozdějších svateb se odehrálo méně (pouze 1/5). Vyšší věk rodičů ukazuje na ztíženou možnost uzavírání sňatků, zvláště po roce 1815. Rovněž vzrůstající procenta ilegitimních dětí po tomto roce to mohou verifikovat. Na druhou stranu hovoří fakt, že pouze 20 % křtěnců se dočkalo svatby svých rodičů a jen 70 % přihlášených otců se odhodlalo ke svatbě. Za předpokladu, že by hlavními překážkami sňatku byly politické a církevní zákazy, očekávala bych vyšší procenta přihlášených otců (zde pouze 26 %), kteří sice mohli utrpět dočasnou ztrátu prestiže v obci, ale pokud byl všeobecně známý fakt příčiny nemožnosti uzavřít manželství, nemuselo se jednat o přílišnou ostudu a opovržení. Vesnická společnost sice viděla a komentovala poklesek mladých lidí, ale uvědomovala si, že objektivní příčiny neumožňují rychlou nápravu poměrů.
396
např. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1998.
105
10. ZÁVĚR Moje rigorózní práce nebyla založena na rozsáhlém výzkumu, přesto si dovolím zhodnotit stav zkoumaného tématu. První část mé práce spočívala ve vyhledávání pramenů a literatury k nastolenému jevu ve snaze tyto poznatky konfrontovat. Existuje dostatek dílčích prací, ale zatím neexistuje souborné pojednání, které by mohlo být přehledem vývoje postavení svobodných matek a nemanželských dětí v novověku na našem území. Studium postavení svobodných matek a jejich dětí je přitom pro dnešní dobu velmi atraktivní v důsledku zvýšeného zájmu o „historii každodenního života“, mikrohistorii„ gender“ problematiku a „historii dítěte“, jejichž rozvoj se ve středoevropském prostoru odstartoval po roce 1989 ve snaze dohnat západní trend posledních desetiletí. Prameny a literatura by se daly rozdělit do několika skupin. V první skupině mohou být ty, kde by nějaké informace mohly být, ale nejsou, např. lékařské knihy nebo některé etnografické monografie. Z toho by se dalo při rychlém a povrchním soudu vyvodit, že se zkoumané jevy vyskytovaly v tak malé míře, že ani nestály autorům za zmínku. Další skupina informací pochází z pramenů, které např. antikoncepci a aborty připouštějí, ale ve velmi omezené míře, postoj např. některých etnografických prací. Poslední skupina vypovídá o takřka neuvěřitelném rozšíření všeho výše popsaného počínání. Jedná se o prameny jako např. kázání, vzpomínky a postřehy pamětníků, zápisky dobových pozorovatelů nebo některé etnografické publikace (Moravské Slovensko). Nelze jednoznačně zhodnotit, nakolik jsou dobové výpovědi pravdivé a jestli my je dnes vidíme stejnou optikou jako zainteresovaní aktéři. Máme věřit výroku J. Fischart z 2. poloviny 16. století, že „…denní zkušenost nás učí, že svatá církev římská chce raději strpět, když její milé svaté sestřičky v klášterech si jako jeptišky nebo bekyně vyhánějí plod lektvary a léčivy, dříve než porodily nebo také zločinně zaškrcují, když byl donesen na světlo“? Nebo o pár století později větě Terézy Novákové:„….pak chodí kolem nás podobných vražednic na tisíce a statisíce ze všech vrstev…“, která narážela na rozšířené abortivní počínání žen přelomu 19. a 20. století? Nebo je pravdivý povzdech V. France o téměř každodenních zprávách v novinách o nálezu mrtvého novorozence v 2. polovině 19. století? Tyto výroky jsou možná přehnané, ale i z jiných zdrojů vyplývá, že otázky antikoncepce, abortivních praktik a neplánovaného porodu nemanželského dítěte řešily ženy minulých století velmi často. Je tedy propastný rozpor mezi linií hlásanou oficiálními autoritami minulosti a každodenní praxí žen 18. a 19. století? Nebo je to jen další podpůrný argument pro názor, že
106
toto počínání žen bylo tak časté a zároveň těžko odhalitelné, že ani tvrdé zastrašování a represe nezajistily snížení počtu jednotlivých případů? Přikláněla bych se k názoru, že konflikt mezi oficiálním a utajeným životem mnoha žen byl velmi výrazný. Velké množství materiálů o nemanželských dětech, abortech a infanticidiu nemůžeme získat, protože prostě ani nevznikly. Běžné byly opravy v matričních záznamech při dodatečném sňatku a legitimizaci potomka. Více informací se nám dochovalo ze šlechtického prostředí, z něhož jsou všeobecně známé postupy při utajení porodu nemanželského dítěte a jeho následné umístění do cizí rodiny, legitimizace a přijetí jména adoptivní rodiny. Touto praxí se nám ze statistik ztrácí velké množství nemanželských dětí s mizivou nadějí na jejich odhalení. Velkým problémem je i sledování potratovosti žen v minulosti. Nelze samozřejmě ani náznakově, natož jednoznačně, určit, kolik se uskutečnilo přirozených nebo umělých abortů. V případě infanticidia jsme také na tenkém ledě, neschopni odhadnout kolik se jich odehrálo a kolik jich zůstalo utajeno. Nám známé případy jsou tedy nejspíš jen pověstnou „špičkou ledovce“. O to zřetelněji vyvstává domněnka, že nemanželských dětí, abortů a infanticidií bylo v 18. a 19. století daleko větší procento, než bychom si troufli odhadnout. Druhá, tedy praktická, část mé rigorózní práce spočívala ve zpracování matrik ve vybraných středočeských farnostech Konojedy a Oleška. Zaměřila jsem se na vyhledání křtů nemanželských dětí. Mojí snahou bylo zjistit co nejvíce informací o křtěném dítěti, jeho matce, kmotrech, popř. o přihlášeném otci. V neposlední řadě jsem se též zaměřila na pozdější legitimizaci dětí a pozdější svatbu jeho rodičů. Sledovala jsem také, jestli některé matky opakovaně rodily ilegitimní děti a jestli v některých rodinách nedocházelo k nemanželským porodům u více sester. Jak jsem již naznačila v předchozí kapitole, nenalezla jsem výrazně překvapující fakt ani ohledně nelegitimních dětí ani jejich rodičů. Jedině bych snad polemizovala s některými zastánci názoru, že ve venkovském prostředí byla sociální kontrola tak účinná, že k nemanželským porodům skoro nedocházelo a pokud ano, tak byl svůdce ženy donucen společností ke sňatku. Pouhých 20 % (a 70 % přihlášených otců, kteří vstoupili do manželství s matkou
svého
nemanželského
dítěte)
legitimizovaných
dětí
s touto
představou
nekoresponduje. Spíše se přikláním k názoru, že mnoho dětí vzniklo ze „zakázaných“ vztahů, kdy se otec dítěte nemohl přihlásit, jestliže nechtěl být trestán, nejen soudní mocí, ale především veřejným míněním (např. vztahy zaměstnavatelů a podřízených, manželská nevěra apod.). Nejednalo se pravděpodobně příliš často o náhodné styky s muži procházejícími zkoumanými obcemi (např. příslušníci potulných zaměstnání, vojáci při tažení apod.).
107
Shrneme-li získaná data můžeme také konstatovat, že do roku 1800 se přihlášení otcové dají počítat na prstech jedné ruky. V kolonce „otec“ se nejednou setkáváme s farářovým zápisem pater caret. Po roce 1810 přihlášení přibývá, ale nejpodstatnější nárůst vidíme po roce 1830. Také po roce 1830 zaznamenáváme větší množství svobodných matek, které rodily vícekrát. Konojedské a olešské matriky z let 1785 až 1873 naznačily jistý vývoj zkoumaného jevu. Přibližně do roku 1820 rodily ženy jedno nemanželské dítě a otcové se málokdy přihlásili ke svému potomku. Od 20. let 19. století přibývá žen s více nelegitimními dětmi, ale i s otci, kteří vystoupili z anonymity a často také napravili společenské postavení svobodné matky a jejích dětí sňatkem. Svoji práci nepovažuji za vyčerpávající příspěvek k popsanému fenoménu, je zde stále mnoho možností jak pokračovat a rozšířit zkoumanou tematiku.
108
RESUMÉ The tittle of this dissertation is The Probe into Probleme of illegitimated Children in Czech on the Basis of Research selected ecclesiatistic Registers on Dominion Kostelec nad Černými Lesy between 1785 and 1873. This study presents one of the most prodigies in the family life of our ancestors. The first theoretical part is composed of ten chapters with more subchapters. The second chapter is about archive materials and literature by czech and foreign authors. The third chapter consists in description of historical and ethnological names of illegitimated children, their mothers, their fathers and abortus, pragnancy etc. The next essay talks about prenuptial sex, possibility of meeting young single people, opinions their parents and rural society on, for example, virginity. The fourth chapter is generally about illegitimated children and their parents, their nuptial and reasons of their positions in the society. The next essay consists in description of crime of the past – infanticide. The subsequent theme is about natality theories, especially malthusianism. The succeed part is about obstruction of weding for unwealthy rural and municipal people. The next chapter is specially ethnological and folkloral. This is called The unbaptisted children, abortus and infanticide in the folk traditions. At the end of the fourt part of my study there are statistical dates. The fifth part consists in descriptions of acts and legislations, pillory and books of crimes in connection of illegitimated children, single mothers, abortus and infanticide. The subsequent extensive parts are called The Church and succeed The Medicinal (subchapters are about contaceptives, abortus, animatio, accoucheuses). The comprehensive chapter is about foundlings, development of foundling hospitals and situation of single mothers in asylum. The small essay is about foster-mothers. The practical part of my dissertation is contained in excerption of register of baptism and nuptials. I found illegitimated children and I try of description their social origin, social origin their single mother and father, parents wedding, parents age, childrens names and month of conceive, childrens godfather and godmother etc. The registers originate from rectories Konojedy and Oleška in the Středočeský region between 1785 and 1873.
109
POUŽITÉ PRAMENY SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 1. (1785-1825) SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 2. (1785-1848) Nučice SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 3. (1785-1869) Prusice SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 4. (1785-1859) Vejžerky, Komorce SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 5. (1795-1826) Voděrady SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 6. (1785-1853) Oplany SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 7. (1826-1873) SOA Praha, matrika křtěných Konojedy 8. (1826-1869) Voděrady SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 1. (1785-1825) SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 2. (1785-1848) Nučice SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 3. (1785-1869) Prusice SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 4. (1785-1859) Vejžerky, Komorce SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 5. (1795-1826) Voděrady SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 6. (1785-1853) Oplany SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 7. (1826-1873) SOA Praha, matrika oddaných Konojedy 8. (1826-1869) Voděrady SOA Praha, matrika křtěných Oleška 1. (1785-1805) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 1., Krymlov (1785-1825) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 1., Brník (1785-1847) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 2. (1806-1847) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 3., Krymlov (1826-1865) SOA Praha, matrika křtěných Oleška 4. (1848-1867) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 1. (1785-1805) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 1., Krymlov (1785-1825) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 1., Brník (1785-1847) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 2. (1806-1847) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 3., Krymlov (1826-1865) SOA Praha, matrika oddaných Oleška 4. (1848-1867)
110
POUŽITÁ LITERATURA Černokostelecký kalendář. Kostelec nad Černými lesy 2005. Československá vlastivěda. Díl III. Lidová kultura. Praha 1968. Český Brod a okolí. Český Brod 1975. Dačicko, Slavonicko, Telčsko. Vlastivěda moravská. Brno 2005. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1998. Království české. Svazek I. Střední Čechy. Praha 1907. Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Díl I., II., III. Praha 2007. Městská útulna pro dítky žebravé, toulavé neb bez přístřeší. Praha 1906. Moravské Slovensko. Díl I, sv. II, část I, II. Praha 1922. Moravskotřebovsko, Svitavsko. Vlastivěda moravská. Brno 2002. Ottův slovník naučný. Praha 1888 - 1908. Pardubicko, Holicko a Přeloučsko. Díl 2. 1903-1904. Slovensko. Sborník statí věnovaných kraji a lidu slovenskému. Praha 1901. Abramsová, L.: Zrození moderní ženy. Evropa 1789-1918. Praha 2005. Bakule, F. K.: Žena a její kouzlo. Praha Bayerová, A.: Žena lékařkou. Lékařská kniha, věnovaná péči o zdraví a léčbě nemocí se zvláštním ohledem na ženské a dětské nemoci, pomoc ku porodu a ošetřování dítek. Praha 1907. Bebel, A.: Žena v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Praha 1896. Borneman, E.: Encyklopedie sexuality. Praha 1993. Čečetka, J.: Od kolébky do hrobu. Praha 1900. Červinková – Riegrová, M.: O nalezencích v Čechách. Praha 1888. Čižmár, J.: Lidové lékařství v Československu. Praha Delumeau, J.: Hřích a strach. Praha 1998. Dolenský, J.: Dějiny pražského školství v letech 1860-1914. I. svazek. Praha 1920. Dokoupil, L. – Fialová, L. – Maur, E. – Nesládková, L.: Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17. a 18. století. Praha 1999. Drobil, E.: Jihočeské dítě. Črty povahopisné, kulturní a národopisné. České Budějovice 1927. Dufek, J.: Naše Horácko. Jindy a nyní. Velké Meziříčí 1893. Dőlmen van, R.: Bezectní lidé. Praha 2003. Dvořák, J.: Poměry nalezinectví a sirotčenství v Království českém. Praha 1903.
111
Dvořák, J.: Zřizování útulků pro těhotné, rodičky, nedělky a kojence v praxi. Praha 1914. Englová, J.: Žena devatenáctého století v dokumentech. Ústí nad Labem 2003. Fándly, J: Zelinkár. Martin 1980. Fiala, Z.: Pomocné vědy historické. Praha 1963. Fialová, L.: Sňatkový věk obyvatelstva Starého Města pražského v 19. století. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 175-183. Fialová, L.: Změny ve vývoji plodnosti v českých zemích za demografické revoluce. In: Historická demografie 15. Praha 1991. s. 143-189. Fialová, L. – Horská, P.: Novoměstské matriky pražské očima historika sociálních dějin 17. a 18. století. In: Documenta Pragensia XVII. Praha 1998. s. 191-204. Franc, V.: O nalezencích v Čechách. Český Brod 1884. Francek, J.: Chlumecké hrdelní příběhy. Praha 1993. Francek, J.: Zločin a sex v českých dějinách. Praha 2000. Francek, J.: Zločin a trest v českých dějinách. Praha 1999. Fůrová, M. – Tomková, S.: Nejstarší matriky kostela sv. Tomáše na Malé Straně. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 163-167. Goody, J.: Proměny rodiny v evropské historii. Praha 2006. Grulich, J.: Populační vývoj a životní cyklus venkovského obyvatelstva na jihu Čech v 16. až 18. století. České Budějovice 2008. Grulich, J.: Venkovská žena v období raného novověku (16. – 18. století). In: Česko-slovenská historická ročenka 2001. Brno 2001. Gumplowicz, L.: Manželství a volná láska. Praha 1904. Havránek, J.: Demografický vývoj Prahy v druhé polovině 19. století. In: Pražský sborník historický 1969–1970. Praha 1970. s. 70-105. Heroldová, I.: Proměny vesnické poddanské rodiny a rodinné obřadnosti v Čechách na přechodu od feudalismu ke kapitalismu. In: Lid a lidová kultura národního obrození. Roztoky u Prahy 1983. s. 37-48. Heroldová, I.: Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm. In: Český lid 3, roč. 68. Praha 1981. s. 155-168. Hlaváček, I. – Kašpar, J. – Nový, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1994. Hodinář, K. – Klíma, V.: Kronika města Kostelce nad Černými Lesy obecně Černý Kostelec zvaného. Kostelec nad Černými Lesy 1912. Hojka, F.: O nemanželských dětech. Praha 1894. Horna, F.: Pranýř. Praha 1941. 112
Horská, P. – Kučera, M. – Maur, E. – Stloukal, M.: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha 1990. Horská, P.: Umělé přerušení těhotenství pohledem historické demografie. In: Historická demografie 27. Praha 2003. s. 225-242. Horský, J.: Tematika ženy v německé historicko-antropologické literatuře. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 31-40. Hurlbutt, M. E.: Sociální péče o jednotlivce v Praze. Přehled sociálních zařízení Velké Prahy. Praha 1920. Hurych, M.: Kdo pije vlčí mléko aneb jak se léčilo za starodávna. Praha 2005. Jakouběová, V.: Jak jde život, aneb narození, svatba, smrt. Turnov 2004. Janiš, K.: Z dějin sexu a erotiky. Hradec Králové – Trutnov 2004. Jindřich, J.: Chodsko. Praha 1956. Kellerová, M.: Děti nemanželské. Praha. Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962. Klabouch, J.: Politický konsens k manželství v Čechách. Praha 1960. Klabouch, J.: Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo). Praha 1967. Klaus, A.: K sociálním dějinám dětství ve středověku. In: Historická demografie 15. Praha 1991. s. 123-140. Kolářová-Císařová, A.: Žena v hnutí husitském. Praha 1915. Kopecký, O. – Klimeš, J.: Konojedy slovem i obrazem. Konojedy 2004. Kopičková, B.: Historické prameny k studiu postavení ženy v české a moravské středověké společnosti. Práce HiÚ ČAV. Praha 1992. Kopičková, B.: Manželské spory žen pozdního středověku v protokolech ústředních církevních úřadů v Praze. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 57-65. Krejčíková, J. – Krejčík, T.: Základy heraldiky, genealogie a sfragistiky. Praha 1987. Kreuz, P.: Ženy v trestně a trestněprávních případech před městským soudem Starého Města pražského v letech 1548-1560. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 101-112. Kubín, J. Š.: České Kladsko. Nástin lidopisný. Praha 1926. Lenderová, M.: K hříchu i k modlitbě. Praha 1999. Lenderová, M. – Rýdl, K.: Radostné dětství?. Praha 2006. Lenderová, M. – Jiránek, T. – Doušová, H.: Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19. století. 1. díl: Dějiny hmotné kultury. Praha 2001. Lengyelová, T. (ed.): Žena a právo. Bratislava 2004. Livi Bacci, M.: Populace v evropské historii. Praha 2003. 113
Luxová, A.: Problém infanticidy ve vzorku trestanek v ženské trestnici v Řepích. In: Historická demografie 29. Praha 2005. s. 139-200. Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002. Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997. Malý, K.: Žena, její krása a život pohlavní. Praha 1922. Maur, E.: Církevní matriky jako historický pramen (se zvláštním zřetelem k historické demografii). In: Sborník archivních prací 1. Ročník XX. Praha 1970. s. 425-457. Maur, E.: Matriky v Čechách a jejich vývoj. In: Zpravodaj pro přátele rodopisu a heraldiky I. Plzeň 1969. Maur, E.: O počátcích a vývoji církevních matrik se zvláštním zřetelem k českým poměrům. In: Historická demografie 3. Praha 1969. Maur, E.: Vývoj matričního zápisu v Čechách. In: Historická demografie 6. Praha 1972. Maur, E.: Základy historické demografie. Praha 1983. Melkesová, M.: ADHIBERI SOLENT, QUI COMPATRESVOCANTUR. Kmotrovství ve venkovském prostředí raného novověku na základě výzkumu chýnovské farnosti. In: Historická demografie 27. Praha 2003. s. 63-122. Morus, R. L.: Světové dějiny sexuality. Díl 2, 3. Praha 1969. Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004. Neumann, S. K.: Dějiny ženy. Praha 1999. Niklíček, L – Stein, K.: Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha 1985. Obrátil, K. J.: Kryptadia. Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu. Díl I., II., III. Praha 1999. Ohler, N.: Umírání a smrt ve středověku. Praha 2001. Otis-Cour, L.: Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku. Praha 2002. Paulová Růžičková, E.: Jak rozřešíme pohlavní otázku? Praha 1922. Pavlicová, S.: Žena a její postavení v písemnostech Vlašského špitálu. In: Documenta Pragensia XIII. Praha 1996. s. 169-174. Pešta, J.: Encyklopedie českých vesnic. Díl I. Střední Čechy a Praha. Praha 2003. Petráňová, A.: Vznik a počátky prvních pražských nemocnic. Kniha o Praze. Praha 1962. Plánička, F.: Od pranýře k popravišti. Klatovy 1937. Podlaha, A.: Posvátná místa království českého. Díl I. Praha 1907. Podlaha, A.: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém. XXIV. Praha 1907. Rameš, V.: Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha 2005. 114
Rheinheimer, M.: Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450-1850. Praha 2003. Robek, A. – Vařeka, J.: Jihočeská vlastivěda. Národopis. Řada A. České Budějovice 1987. Saurer, E.: Reglementovaná láska. Církevní a státní zákazy sňatku v předbřeznové habsburské monarchii. In: Existuje středoevropský model manželství a rodiny? Sborník z mezinárodního sympozia Praha 24.-25. listopadu 1994. Praha 1995. s. 31-45. Slámová, B.: Příspěvek k historii kontracepčního hnutí a kontracepčních metod. Praha 1937. Skupnik, J.: Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. In: Panoráma biologické a sociokulturní antropologie, (edd.) J. Malina. Brno 2002. Sládek, J.: Ochrana před pohlavními chorobami a těhotenstvím. Praha 1928. Srb, V.: 1000 let obyvatelstva českých zemích. Praha 2004. Stingl, M.: Sex v pěti dílech světa. Brno 2006. Strack, H. L.: Krev ve víře a pověře lidstva. Praha 1902. Šebánek, J. – Fiala, Z. – Hledíková, Z.: Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984. Šebestová, A.: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Brumovice 2001. Šimáček, F.: Za poznáním města Kostelce n. Č. l. a jeho okolí. Díl I. Kostelec nad Černými Lesy 1935. Šindelář, V. – Pešta, J.: Hrdelní příběhy. Praha 2006. Šindelář, V.: Hrdelní příběhy táborské. Písek 2003. Štika, J. – Stolařík, I.: Těšínsko. 3. díl. Šenov u Ostravy 2001. Šubrtová, A.: Dějiny populačního myšlení v českých zemích. Praha 2006. Šubrtová, A.: Kojenecká úmrtnost v Praze v letech 1785 – 1875 na základě matrik. In: Historická demografie 2. Praha 1968. s. 45-57. Šubrtová, A.: Kontracepce, aborty a infanticida v pramenech v předstatistickém období. In: Historická demografie 15. Praha 1991. s. 9-46. Tichá, Z. (edd.): Lékařské knížky Mistra Křišťana z Prachatic z mnohých vybrané. Praha 1975. Tinková, D.: Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha 2004. Tinková, D.: Ilegimita a „nová ekonomie života“ v osvícenské Habsburské monarchii. Problém svobodných matek a nemanželských dětí mezi sociální kontrolou a sociální péčí na prahu občanské společnosti. In: Historická demografie 27. Praha 2003. s. 133-172. Tinková, D.: Předcházet či trestat? Problém infanticidia v osvícenské společnosti. In: Český časopis historický, č. 1. Praha 2003. s. 27-69.
115
Tóth, G. I.: Manželství, láska a děti v rolnické rodině 18. století. In: Dějiny a současnost č. 1, Praha 1993. s. 17-19. Turková, M.: Nalezenci v Čechách na konci 19. století. In: Děti, studenti, pedagogové 3. Praha 1993. Ulrich, K.: Prostituce v Evropě. Praha 1925. Velková, A.: Nemanželské děti ve venkovské společnosti na přelomu 18. a 19. století. In: Jiránek, T. – Kubeš, J.(edd.): Dítě napříč staletími. 2. pardubické bienále 4.-5. dubna 2002. Pardubice 2003. s. 205-227. Velková, A.: Proměny venkovské společnosti v letech 1700-1850. In: Český časopis historický, roč. 105, Praha 2007. s. 809-857. Velková, A.: Výzkum sociální mobility na příkladu generace narozené v letech 1791-1800 na panství Šťáhlavy. In: Historická demografie 27. Praha 2003. s. 173-224. Vlach, J.: Dítě ve zvycích a mravech národův. Praha 1915. Vlach, J.: Žena ve zvycích a mravech národův. Praha 1913. Vodáková, A. – Vodáková, O.: Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme ? Praha 2003. Vondruška, V.: Intimní historie od antiky do baroka. Brno 2007. Vrhel, F.: Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Brno 2002. Vyhlídal, J.: Naše Slezsko. Praha 1903. Winter, Z.: Z rodiny a domácnosti staročeské. Praha 1922.
116
PŘÍLOHA GRAF 1 výsečově zobrazuje procentuální podíl manželských a nemanželských dětí. Nemanželských dětí je vyznačeno 8,5 %. Graf 1 je vytvořen pro období 1785 – 1873 ve farnostech Konojedy a Oleška na Černokostelecku.
GRAF 2 je také výsečový. Zachycuje sociální původ svobodné matky ve farnostech Konojedy a Oleška v letech 1785 – 1873. Jedná se vlastně o v matrice křtěných zapsanou profesi otce rodičky. Nejpočetnější jsou nádeníci, poté domkáři, následují podruzi, sedláci, výminkáři a sousedé. Ve výseči „ostatní“ jsou povolání zastoupena převážně jednotlivě.
GRAF 3 nám zobrazuje sociální původ přihlášených otců. Všichni muži byli zapsáni v letech 1785 – 1873 ve farnostech Konojedy a Oleška. Nejpočetnější jsou vojáci, následují nádeníci, domkáři, čeledíni a podruhové. Další, nerozlišená, povolání jsou zastoupena převážně jednotlivě.
GRAF 4a, 4b se skládá ze dvou výsečových grafů se stejným zkoumaným jevem. První graf zobrazuje mužská jména nelegitimních dětí, přidělených jim u křtu, ve farnostech Konojedy a Oleška v letech 1785 – 1873. Druhý graf zobrazuje ženská jména ve stejných farnostech za stejné období.
GRAF 5 ilustruje na dvanácti sloupcích, v kterých měsících nejčastěji docházelo k početí nelegitimních dětí ve farnostech Konojedy a Oleška v letech 1785 – 1873. Názorně vidíme, že nejfrekventovanější měsíce byly duben a červen. Nejméně koncepcí připadá na listopad.
GRAF 6 je výsečový graf, který zobrazuje šest skupin rozdělených podle let, kdy došlo ke sňatku svobodné matky a otce nemanželského dítěte v Konojedech a Olešce v letech 1785 – 1873. Nejčastěji došlo k uzavření manželství do jednoho roku, další velkou skupinu tvořily páry, které se vzaly do dvou let od křtu (narození) jejich nelegitimního dítěte. Nejméně párů se vzalo za více než čtyři roky. Údaje do 3 měsíců, do 6 měsíců, do 1 roku, do 2 let, do 4 let, za více než 4 roky chápeme jako intervaly do 3 měsíců, od 3 měsíců do 6 měsíců, od 6 měsíců do 1 roku, od 1 roku do 2 let, od 2 let do 4 let a všechny sňatky po 4 letech. V příslušných kapitolách najdeme větší rozlišení jednotlivých období i jednotlivými počty.
117
GRAF 7 je sloupcový graf se šestnácti ukazateli vývoje v porodnosti nemanželských dětí ve farnostech Konojedy a Oleška v letech 1785 – 1873. Celé toto období bylo rozděleno na pětiletá období s výjimkou posledního, to je čtrnáctileté. Poslední interval nemá jistě takovou vypovídací hodnotu jako předešlá období, bylo však zvoleno pouze z nutnosti. Pro období 1861-1873 již nejsou k dispozici ve Sbírce matrik v SOA Praha všechny matriky pro obě farnosti. Na grafu názorně vidíme, že k prvnímu nárůstu nemanželských porodů dochází v období po roce 1806. Po roce 1826 je již nárůst výrazný. Podobná procenta nemanželských porodů se dále drží až do konce sledovaného období, pouze v letech 1851-1855 počet nemanželských porodů mírně klesl.
GRAF 8 je sloupcový. Graf ukazuje poměr mezi manželskými a nemanželskými porody ve farnostech Konojedy a Oleška v letech 1785 – 1873.
118
PŘÍLOHA
Nemanželské děti 8,5 % Manželské děti 91,5 %
GRAF 1 – Poměr manželských a nemanželských dětí za celé zkoumané období
Nádeník - 21,6 % Domkář - 20,98 % Podruh - 9,87 % Sedlák - 6,79 % Výminkář - 4,78 % Soused - 4,47 % Ostatní - 31,51 %
GRAF 2 – Sociální původ svobodné matky
Voják - 24,61 % Nádeník - 13,33 % Domkář - 10,25 % Čeledín - 6,66 % Podruh - 4,61 % Ostatní - 40,5 %
GRAF 3 – Sociální původ otce
Josef - 23,53 % Václav - 21,77 % Jan - 20,5 % František - 18,2% Matěj - 6,32 % Ostatní - 9,62 %
GRAF 4a – Mužská jména
Anna - 27,06 % Marie - 26,21 % Kateřina - 17,09 % Barbora - 12,25 % Alžběta- 4,27 % Ostatní - 13,1 %
GRAF 4b – Ženská jména
90 80 70 60 50 40 30 20 10
GRAF 5 – Pravděpodobný měsíc koncepce
I. XI
. XI
X.
. IX
II.
VI
I. VI
. VI
V.
III . IV .
II.
I.
0
Sňatek do 3 měs. - 19,58 % Sňatek za 6 měs. - 9,09 % Sňatek za rok 13,28 % Sňatek za 2 roky - 16,78 % Sňatek za 4 roky - 19,58 % Sňatek za více než 4 roky 23,77 % GRAF 6 – Doba od křtu nemanželského dítěte ke sňatku jeho rodičů
1861-1873 1856-1860 1851-1855 1846-1850 1841-1845 1836-1840 1831-1835 1826-1830 1821-1825 1816-1820 1811-1815 1806-1810 1801-1805 1796-1800 1791-1795 1785-1790 0
20
GRAF 7 – Počet nemanželských dětí
40
60
80
100
1861-1873 1856-1860 1851-1855 1846-1850 1841-1845 1836-1840 1831-1835 1826-1830 1821-1825 1816-1820 1811-1815 1806-1810 1801-1805 1796-1800 1791-1795 1785-1790 0
200
400
GRAF 8 – Poměr manželské a nemanželské porodnosti
600
800