Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií. Slabá církev? Jeden pokus o obnovu katolických farností v Čechách

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií

Slabá církev? Jeden pokus o obnovu katolických farností v Čechách

vypracoval : PhDr. Radek Tichý, 2011

školitel: prof. PhDr. Jiří Kabele, PhD.

Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně a použil pouze uvedených pramenů a literatury.

V Praze dne 1. 3. 2011

Radek Tichý

2

Obsah: 1

Úvod ................................................................................................................................... 6

(kontexty) 2

Celkový pohled na katolickou církev v ČR ..................................................................... 11 2.1 Počty praktikujících.................................................................................................. 15 2.2 Posvátné rituály ........................................................................................................ 17 2.2.1 Iniciační svátosti............................................................................................... 18 2.2.2 Svátost manželství............................................................................................ 20 2.2.3 Svátost pomazání nemocných a pohřeb ........................................................... 22 2.2.4 Svátosti – shrnutí.............................................................................................. 23 2.3 Posvátné osoby......................................................................................................... 25 2.4 Posvátná shromáždění .............................................................................................. 29 2.5 Shrnutí ...................................................................................................................... 31

3

Vybrané obnovné programy v české církvi ve druhé polovině 20. století....................... 34 3.1 Teologie obnovy....................................................................................................... 34 3.2 Obnovné programy v české církvi po II. vatikánském koncilu................................ 36 3.3 Diecézní programy obnovy po r. 2000..................................................................... 39

4

Slučování farností............................................................................................................. 45 4.1 Co se skrývá pod pojmem slučování farností........................................................... 45 4.2 Arcidiecéze pražská.................................................................................................. 47

5

Střípky z Francie .............................................................................................................. 52 5.1 Základní představení ................................................................................................ 52 5.2 Důvody a cíle procesu .............................................................................................. 55 5.3 Koncepce nových farností........................................................................................ 57 5.4 Aktéři procesu .......................................................................................................... 59 5.5 Den „D“ – okamžik sloučení farností ...................................................................... 61 5.6 Redukce bohoslužeb ano či ne? ............................................................................... 64 5.7 Výsledky................................................................................................................... 65 5.8 Shrnutí ...................................................................................................................... 67

(deskripce) 6

Jak se mluví a píše o procesu obnovy a o slučování ........................................................ 69 6.1 Metodologická poznámka ........................................................................................ 69 6.2 Důvody a cíle procesu .............................................................................................. 70 6.3 Aktéři procesu .......................................................................................................... 76 6.4 Rozhodování v biskupské radě................................................................................. 86 6.5 Výběr farností pro zrušení a pro zachování ............................................................. 88 6.6 Den „D“ – okamžik sloučení.................................................................................... 99 6.7 Redukce bohoslužeb ano či ne? ............................................................................. 103 6.8 Námitky vůči slučování.......................................................................................... 108

3

6.9 Změna? ................................................................................................................... 109 6.9.1 Sloučení farností jako změna?........................................................................ 109 6.9.2 Sloučení farností jako obnova? ...................................................................... 111 6.10 Výsledky................................................................................................................. 112 6.11 Shrnutí .................................................................................................................... 116 (interpretace) 7

Slučování farností jako teritoriální změna ..................................................................... 118 7.1 Místo, teritorium a farnost...................................................................................... 119 7.2 Slučování farností................................................................................................... 121 7.3 Shrnutí .................................................................................................................... 130

8

Organizační změna......................................................................................................... 131 8.1 Invence ................................................................................................................... 133 8.2 Organizační rozhodování ....................................................................................... 134 8.3 Inovace ................................................................................................................... 137 8.4 Důvody nerealizace pastorační změny................................................................... 139 8.5 Shrnutí .................................................................................................................... 148

9

Rekapitulace a diskuse ................................................................................................... 149 9.1 Rekapitulace ........................................................................................................... 149 9.1.1 Cíle obnovy a jejich naplnění......................................................................... 149 9.1.2 Srovnání české a francouzské zkušenosti....................................................... 151 9.2 Diskuse ................................................................................................................... 152 9.2.1 Organizační změna a organizační ideologie................................................... 153 9.2.2 Příliš mnoho obnov na jednu církev?............................................................. 155 9.2.3 Sekularizace ................................................................................................... 157

10

Závěr............................................................................................................................... 162

11

Přílohy ............................................................................................................................ 167 11.1 Příloha 1 – Mapa katolických diecézí v České republice....................................... 167 11.2 Příloha 2 – Grafy ke kapitole č. 2........................................................................... 168 11.3 Příloha 3 – Směrnice pro slučování farností Diecéze královéhradecké ................. 171 11.4 Příloha 4 – Dekret o sloučení farnosti Řevnice...................................................... 194 11.5 Příloha 5 Oznámení o sloučení farnosti Petrovice u Rakovníka............................ 195

12

Resumé ........................................................................................................................... 196

13

Seznamy ......................................................................................................................... 198 13.1 Seznam zkratek ...................................................................................................... 198 13.2 Seznam obrázků ..................................................................................................... 198 13.3 Seznam tabulek ...................................................................................................... 198

4

14

Prameny a zdroje dat ...................................................................................................... 200 14.1 Tištěné a elektronické prameny a data ................................................................... 200 14.1.1 Prameny a data týkající se Arcidiecéze pražské............................................. 200 14.1.2 Texty týkající se ostatních diecézí v ČR ........................................................ 202 14.1.3 Dokumenty týkající se Francie....................................................................... 204 14.1.4 Ostatní ............................................................................................................ 205 14.2 Vlastní rozhovory................................................................................................... 206 14.3 Kvantitativní data ................................................................................................... 206

15

Citovaná literatura .......................................................................................................... 208

5

1 Úvod U příležitosti loňského 44. světového dne sociální komunikace prohlásil Mons. Paul Tighe z vatikánské rady pro sociální komunikaci, že „i když farnost byla v minulosti považována za něco geograficky limitovaného, dnes je možné o ní přemýšlet jako o něčem univerzálnějším, kde kněz, který chce sdílet své myšlenky, může oslovit lidi žijící v nejrůznějších koutech světa“.1 Jedná se o jeden dalších příspěvků k diskusi trvající v katolické církvi nejméně 50 let o tom, že tradiční pojem farnosti je třeba promyslet novým způsobem, neboť dnes přestává plnit svůj účel – shromažďovat místně příslušné věřící do jediné náboženské obce. „Již desetiletí a stále znovu je ohlašována smrt farnosti. Před padesáti lety tomu tak bylo, protože nebyla dostatečně misionářská. Před pětadvaceti lety, protože se neadaptovala tváří v tvář mobilitě lidí a jejich rytmu života. Dnes (…) protože nejsme schopni udržet síť zděděnou z minulých dob.“2 Také v publikacích věnujících se pastorační situaci katolické církve v naší zemi nalezneme jak argumenty pro oslabení role farností v životě církve, tak texty, které tento požadavek považují za nehorázný.3 Jestliže v samotné církvi je farnost zpochybňována, pro sociologii, zdá se, je téměř nezajímavá. Nahlédneme-li do některé přehledové učebnice sociologie náboženství (např. Nešpor, Lužný 2007, Dillon 2003, aj.), zjistíme, že zlatý věk sociologie farnosti a farních praktik byl v polovině dvacátého století. Od té doby postupně převládla sociologie nových náboženských hnutí, neviditelného náboženství, případně návratu náboženství na pole světové politiky. Knihy českých autorů vydané v posledních letech tento trend reflektují: kromě učebnic a příruček 4 nalezneme právě témata nových náboženských hnutí,5 působení náboženství na veřejné scéně,6 či náboženské specificity české společnosti,7 v nichž se mluví o nízké institucionalizované a vysoké alternativní religiozitě.

1

Viz zprávu La vocazione del sacerdote? Essere un comunicatore ze dne 8. 7. 2010 na webu h2onews.org (http://www.h2onews.org/italiano/1-Interviste/224445816-la-vocazione-del-sacerdote-essere-uncomunicatore.html; naposledy navštíveno 23. 8. 2010). 2

Redakční zpráva serveru Catho.be Faut-il balayer la paroisse ze dne 14. 7. 2010 o knize Bobineau, O., Borras, A., Bressan, L. 2010. Balayer la paroisse? Une institution catholique qui traverse le temps. Paris: Desclée de Brouwer na adrese: http://catho.be/index.php?id=155&id_news=6424 (naposledy navštíveno 23. 8. 2010). 3

Příkladem prvního z nich může být úvodník květnového časopisu Getsemany od Jana Spousty (2010), příkladem druhého texty českého pastorálního teologa Aleše Opatrného (např. 2005b: 30). 4

Např. knihy Zdeňka R. Nešpora, Dušana Lužného a Davida Václavíka.

5

Např. monografie Zdeňka Vojtíška, Davida Václavíka či Marie Hruškové.

6

Např. publikace vydávané brněnským CDK.

7

Např. publikace Petra Fialy, Davida Václavíka či Dany Hamplové.

6

Současná katolická církev v Evropě je popisována jako slabá, a to právě díky svému farnímu zakotvení: „Teritoriální instituce měly obzvláště velké nesnáze přizpůsobit se populačním přesunům, kterými evropské společnosti prošly, když se nejen industrializovaly, ale i urbanizovaly. Z masového přesunu obyvatelstva se historické církve už nikdy docela nevzpamatovaly.“ (Davieová 2009: 170) V tomto kontextu mne samozřejmě zaujalo, že se v českých diecézích mluví o náboženské obnově, a to dokonce o obnově právě farností, že tedy církev má program, jak zvrátit postupující sekularizaci a institucionální erozi. Dnes už pro sociology není ničím zajímavým, co bylo před čtyřiceti lety novinkou, že náboženství ze společnosti nemizí, a naopak je přítomno nejen v životech jednotlivých lidí, ale i ve veřejném dění. Ovšem že nejen alternativní, ale i tradiční organizovaná forma víry nabírá nový dech a to dokonce i v srdci „zvláštního případu Evropy“, to se mi zdálo jako téma hodné badatelského zájmu. Navíc proces změny je výbornou laboratoří pro výzkum, neboť bezprostředněji poskytuje datový materiál zahrnující ideologie, fungování rozhodovacích mechanismů, distribuci pravomocí, způsoby investování se, typy konfliktů či kooperací a podobně. Výsledkem mého zaujetí je předkládaná práce: jejím tématem je reformní proces v českých katolických diecézích v prvním desetiletí 21. století, představující pokus o náboženskou obnovu vedenou „shora“, při níž dochází ke spojování farností, které se má stát prostředkem pro jejich úspěšnější fungování, pro vytváření identitotvorných společenství věřících pomáhajících jim žít život víry i víru aktivně předávat. Prvním impulsem vedoucím k tomuto tématu pro mne bylo setkání s reformními procesy v arcidiecézi ve francouzském Lyonu. Zde jsem se během svého studijního pobytu v roce 2004 v rámci svých výzkumných sond setkal s kněžími a věřícími mluvícími o tom, že díky spojení farností, změně ohniska pastorační práce a velkému zapojení laiků začínají mít mnohem „dynamičtější“, „živější“ a početnější farnosti. Protože jsem věděl, že podobný proces s cílem restrukturalizovat farnosti a obnovit je probíhá také v Česku, začal jsem se o dění v Lyonu a později také v Čechách zajímat podrobněji. Má disertační práce byla také původně koncipována jako práce komparační, podle projektu jsem chtěl srovnávat dění v několika českých diecézích s několika diecézemi francouzskými. Ovšem již záhy se ukázalo, že výzkum procesu je třeba provádět mnohem podrobněji, než jsem čekal, že jen oficiální materiály diecézí jsou značného objemu, že je třeba do více farností jezdit opakovaně a ptát se mnohem většího okruhu lidí a že na poměrně malé lokalitě lze nalézt velkou rozmanitost. Tři uskutečněné návštěvy ve Francii bohužel nestačily na to, aby se kvalita sesbíraných dat vyrovnala kvalitě dat z České republiky. Dokonce v samotné České republice jsem byl nucen

7

kvůli náročnosti a podrobnosti výzkum omezit na mnohem menší okruh, na tzv. Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské. Ten se – přes jisté drobné výjimky – týkal především farností mimo hlavní město, tedy ve Středních Čechách, k pražským farnostem vedení diecéze přistupovalo poněkud jiným způsobem. A tak se z ambiciózního plánu na srovnání českého a francouzského katolicismu stala poměrně úzká případová studie pokusu o obnovu církevních obcí ve Středních Čechách, přičemž poznatky, které jsem získal o jiných diecézích v Česku, jsou v celé práci úměrně využity a zjištění ze Středních Čech lze samozřejmě do určité míry zobecnit na další české diecéze. Jsem přesvědčen, že přes toto značné zúžení původního výzkumného záměru jsou výsledky mé studie relevantní (byť samozřejmě částečnou) výpovědí o současné katolické církvi v Čechách. Mimo jiné proto, že, pokud je mi známo, zatímco ve zmíněné Francii se těmto restrukturalizačním procesům věnuje jistá pozornost mezi sociálními vědci, 8 v Česku o ní pojednávají pouze studentské práce: jedna z nich představuje shrnutí dokumentů vydaných k procesu obnovy farností v Arcidiecézi pražské (Janíková 2008), druhá se týká strukturálního vývoje ve dvacátém století téže diecéze na základě diecézních katalogů (Koronthály 2008), třetí představuje případovou studii slučování farností ve vikariátu Jičín v Diecézi královéhradecké (Hrdlička 2009). Má vlastní diplomová práce (Tichý 2006b) se týkala situace ve dvou francouzských diecézích a její text je částečně využit i v této disertaci. Předkládanou práci je možné rozdělit do tří velkých částí. První z nich je jakýmsi kontextuálním úvodem. Tvoří ji kapitola kvantitativním způsobem představující situaci náboženských praktik v katolické církvi v České republice na přelomu tisíciletí, kdy diecéze začaly uskutečňovat své obnovné programy. Je zde ukázáno, jak se církev i po několika letech stabilizace v demokratickém režimu a po opadnutí prvotní polistopadové euforie potýkala s úbytkem věřících a zájemců o klasickou farní nabídku jako je výuka náboženství či udílení svátostí a svátostin. Následující kapitola přináší stručný přehled obnovných programů katolické církve v Česku po Druhém vatikánském koncilu, doplněný o katolickou teologii obnovy, takže je zřejmé, že zkoumaný koncept pokusu o náboženské oživení není něčím úplně novým ani ojedinělým. Další kontextuální kapitola přibližuje, o co se z církevněprávního a administrativního hlediska jedná při slučování farností a pak podrobněji popisuje chronologii slučování v Arcidiecézi pražské doplněnou o kvantitativní charakteristiky

8

Např. Mercator 1997, Muller, Bertrand 2002, Béraud 2006, či Bobineau, O., Borras, A., Bressan, L. 2010. Balayer la paroisse? Une institution catholique qui traverse le temps. Paris: Desclée de Brouwer.

8

jednotlivých vikariátů. Poslední uvozující kapitola se týká srovnatelných obnovných procesů ve Francii, které, jak bylo zmíněno výše, byly jistou inspirací k mému výzkumu v Česku, přestože nakonec nebylo možné provést plnohodnotné srovnání. Další část, tvořená jedinou kapitolou, má především deskriptivní charakter. Jsou zde představeny hlavní zjištění z výzkumu, tedy to, jak o procesu obnovy farností a o jejich slučování mluví a píší věřící, kněží a vedení diecéze, a co bylo možné pozorovat při opakovaných návštěvách farností. Pro potřeby této práce jsem provedl celkem 23 rozhovorů s kněžími, 38 s věřícími a 10 se starosty, opakovaně navštívil farnosti ve třech mimopražských vikariátech Arcidiecéze pražské a vždy po jednom vikariátu z diecéze Plzeňské a Olomoucké. Bližší metodologie terénního výzkumu je součástí této kapitoly. Data jsou prezentována především formou citací opatřených nezbytným komentářem a jsou seřazena logicky od důvodů a cílů obnovy, přes způsob zapojení aktérů a systém rozhodování ve vedení diecéze, okamžiku slučování farností, plánů na redukce bohoslužeb, až po aktérské interpretace výsledků procesu. Třetí část představuje interpretaci získaných dat ze dvou hlavních pohledů – sociologie teritoriality a sociologie organizace. Pohled sociologie teritoriality se zaměřuje především na aspekt slučování farností, na souvislost změn s mobilitou a na konstrukci kostela jako místa identity. Kapitola využívající sociologii organizační změny se týká obnovného procesu jako změny ve způsobu pastorace. Na základě teoretických konceptů je pozornost věnována invenci, její produkci, jejímu organizačnímu přetavování v inovaci a charakteristikám aktérů, které tento proces poznamenaly. V kapitole nazvané Rekapitulace a diskuse je k přehlednému shrnutí výsledků připojen rozbor širších otázek týkajících se zejména vztahu českého katolicismu a procesu sekularizace. Závěrečná kapitola pak ještě jednou, poněkud esejističtější formou, sumarizuje veškeré poznatky. Na závěr tohoto úvodu bych rád poděkoval všem, kterým vděčím za pomoc při psaní této práce, totiž své rodině a zvláště pak svému školiteli prof. Jiřímu Kabele, PhD. a své kolegyni Barboře Spalové, PhD., kteří mé texty opakovaně četli, kritizovali a navrhovali alternativní interpretace, ale také mne ve psaní podporovali. Děkuji oponentům tohoto textu připraveného pro malou obhajobu, doc. Dušanovi Lužnému a prof. Josefu Kandertovi, za velmi podnětné a konstruktivní posudky, na něž jsem při nynějším dopracovávání textu bral zřetel. Děkuji též

9

Grantové agentuře UK za udělený grant, z nějž byla financována část této disertační práce,9 evropským institucím za pobytová stipendia ve Francii, Arcibiskupství pražskému a České biskupské konferenci za poskytnutá data a v neposlední řadě všem kněžím a věřícím, kteří mi dali nahlédnout do života svých farností.

9

Jedná se grant „Identita a náboženské instituce v České republice“, GA UK č. 7025/2007.

10

„Statistika není způsob, kterým měří Bůh.“ (Benedikt XVI.)

2 Celkový pohled na katolickou církev v ČR10 V této kapitole je představen jeden celkový pohled na situaci katolické církve v České republice, který umožní pochopit výchozí pozici, která předcházela pokusům o reformu v některých diecézích. Text je založen na interních datech katolické církve zachycujících tzv. úkony duchovní správy v letech 1997 – 2005,11 což jsou statistické údaje o věřících v církvi a jejich některých náboženských praktikách. Analyzovaná data umožňují synchronní i diachronní pohled na církev: Lze díky nim ukázat určité vývojové trendy i rozdíly mezi lokalitami (diecézemi) v Česku.12 Katolická církev po celém světě je dělena do správních celků nazvaných diecéze, v jejichž čele stojí biskup. Několik diecézí tvoří dohromady tzv. církevní provincii, v České republice máme

dvě:

českou,

která

zahrnuje

diecéze

pražskou,

plzeňskou,

litoměřickou,

královéhradeckou a českobudějovickou, a moravskou s diecézemi olomouckou, brněnskou a ostravsko-opavskou.13 Každá diecéze se dělí na malé správní útvary – farnosti neboli církevní obce v čele s knězem-farářem. Ve venkovských oblastech farnost zahrnuje zpravidla několik obcí, větší města jsou naopak často rozdělena na několik farností. Právě ve farnostech se odehrává podstatná část každodenního života církve – zde se věřící shromažďují k pravidelným bohoslužbám, zde jsou vedeny matriky do nichž se zanáší křty, svatby, pohřby. A do farností je také každoročně zaslán dotazník, do kterého farář vyplňuje odhady průměrného počtu věřících na bohoslužbách, počet udělených svátostí, počet a typy bohoslužeb, odhady počtů dětí na náboženství i množství lidí, kteří se ve farnosti nějak angažují. Tyto dotazníky sbírají jednotlivá biskupství, předávají na tzv. biskupskou konferenci 14 která údaje dále odesílá do Vatikánu pro sestavení tzv. Katolické ročenky. 15

10

Kapitola je přepracovaným textem publikovaným původně jako Tichý (2008).

11

Data jsou k dispozici od r. 1994, ovšem do roku 1997 značně nekompletní. Data za rok 2004 bohužel chybí. O data aktuálnější, za pozdější roky, jsem sekretariát biskupské konference opakovaně, ale marně žádal. 12

Výhodou sledovaného období 1997–2005 je předpokládaná stabilita církve po popřevratové euforii počátku 90. let.

13

Pražská a olomoucká jsou arcidiecézemi, tzn. jejich biskup, metropolita, stojí v čele církevní provincie.

14

Biskupská konference je orgán zastřešující biskupy a diecéze zpravidla v jedné jazykové oblasti. V ČR existuje Česká biskupská konference sdružující všechny biskupy z českých a moravských diecézí. 15

Kniha, která každoročně přináší údaje o věřících, kněžích, biskupech a vybraných svátostech ve všech zemích.

11

Analýza těchto dat za Českou republiku v letech 1997 – 2005 je základem pro představení situace katolické církve u nás. Analyzovaná data jsou podrobná a obsahují velké množství informací, spokojíme se nyní s deskripcí nejzajímavějších charakteristik katolické církve, s popisem vývoje některých ukazatelů v čase a se srovnáním západní a východní části České republiky. Jako analytickou úroveň jsem z praktických důvodů zvolil právě církevní provincie. Budou-li v této kapitole používána slova Čechy a Morava, bude se jimi myslet česká a moravská církevní provincie.16 Důležitým metodologickým nástrojem této kapitoly je pojem „praktikujícího“. Studie o soudobé religiozitě (pro Česko např. Hamplová 2000, Nešpor 2004, Hamplová 2008) ukazují, že ačkoli se lidé hlásí k určitému náboženství nebo dokonce ke konkrétní náboženské skupině, zdaleka to neznamená, že mají také příslušné náboženské představy, ani že víru této skupiny praktikují. Zde analyzovaná data nejsou s to postihnout náboženské představy, zato se komplexně věnují (vybraným) náboženským praktikám. Protože základní katolickou praktikou je návštěva nedělní bohoslužby, označuji ve svém příspěvku jako „praktikujícího“ jedince zahrnutého církevní statistikou do odhadů pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb. Jsem si vědom toho, že učinit základem analýzy – byť dílčí – současného katolicismu tento typ praktiky, zavání zpátečnictvím. Dnes totiž není úplně jasné, co to znamená být (dobrým) katolíkem – chodit na bohoslužby, platit desátky, posílat děti na náboženství, číst katolický tisk? Lidé, kteří se za katolíky považují a kteří jsou za ně považováni samotnou církví, často vykazují jen jednu z uvedených charakteristik, což znemožňuje provést analýzu à la Gabriel Le Bras (viz Nešpor, Lužný 2007: 87-88). Ovšem jestliže jsou regulérní farní praktiky na jednu stranu zpochybňovány jako jediný nástroj výzkumu, na druhou stranu se připouští užitečnost tohoto typu analýzy v zemích, kde dosud nebyla provedena (Hervieu-Léger 2006). Přestože tedy přehled založený na datech o tradičních farních praktikách zdaleka nevyčerpává současný český katolicismus, a to ani jeho nábožensko-pastorační oblast (zcela mimo zůstává oblast ekonomiky, vzdělávání, sociálněcharitativních aktivit či politiky v širším slova smyslu, což jsou všechno oblasti katolicismu inherentní17), je pro jisté seznámení se situací farností užitečný.

16

Jejich hranice je patrná z mapky v příloze 1.

17

Viz spor o Zákon o církvích 3/2002 Sb. (Tichý 2006: 83).

12

Jsem si též vědom možných námitek vůči věrohodnosti analyzovaných dat. Samotný dotazník vyplňovaný faráři je standardním výzkumnickým nástrojem, který je podobně používán například ve velkém výzkumu náboženských skupin ve Spojených státech Faith Communities Today vedeném badateli Hartfordského institutu pro náboženský výzkum.18 Kdo však trochu zná situaci katolických farářů a jejich stesky na neustálou přetíženost povinnostmi, ten nepochybuje, že dotazník podobného typu není vyplňován s přesností, jakou by si žádal pozitivistický sociolog. Zřejmě lze věřit údajům, které jsou také zapisovány do matrik, tedy počtům křtů, biřmování, svateb a pohřbů. Jako rozhodně orientační odhady je ovšem třeba chápat údaje o počtech věřících na bohoslužbách, o počtech bohoslužeb, o počtech dětí na náboženství nebo o množství lidí zapojených v modlitebních skupinách.19 Další potíží je, že pravdivost údajů z dotazníků nikdo později neověřuje, ani že není jasné jakým způsobem a zejména s jakou pečlivostí probíhá digitalizace a agregace dat z dotazníků. Nejistotu ohledně věrohodnosti dat ilustruje Tabulka 1: Tabulka 1: Průměrná účast na nedělních bohoslužbách v jednotlivých diecézích 1995-2005. Česká provincie

1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2005

Moravská provincie

PH

PZ

LT

HK

ČB

OL

O-O

BN

celkem

34 839 34 839 41 798 39 686 39 452 37 355 37 358 35 253 40 294 39 847

11 772 10 460 11 772 12 324 11 859 12 753 12 032 11 565 11 952 10 889

11 828 12 000 11 926 15 452 14 997 15 728 15 028 11 257 14 173 12 478

69 792 72 314 36 561 50 380 43 347 40 764 41 890 39 444 39 752 39 825

29 026 27 240 26 453 28 833 30 397 29 510 30 639 28 576 29 198 28 075

206 905 121 106 121 106 120 261 121 156 115 804 117 505 113 858 109 004 106 032

79 378 73 919 79 714 75 496 78 008 76 946 76 147 76 007 70 630

111 400 109 647 109 840 100 055 121 369 110 055 109 850 97 150 105 802 102 835

475 562 466 984 433 375 446 705 458 073 439 977 441 248 413 250 426 182 410 611

Zdroj: Úkony duchovní správy 1995-2005. Zkratky diecézí: PH – pražská, PZ – plzeňská, LT – litoměřická, HK – královéhradecká, CB – českobudějovická, OL – olomoucká, O-O – ostravsko-opavská (založena roku 1996 odštěpením od olomoucké arcidiecéze), BN – brněnská.

Jak je vidět z tabulky, počty praktikujících se v jednotlivých diecézích mezi některými roky mění až o několik tisíc. Například by podle těchto údajů muselo v brněnské diecézi v roce 1999 najednou přibýt více než 20 000 praktikujících, z nichž by ovšem církev o polovinu do roka opět přišla! Stejně tak by muselo ve farnostech ve Východních Čechách (hradecká diecéze) mezi roky 1996 a 1997 nejdříve více než 35 000 věřících zmizet, pak se najednou

18

Viz webové stránky tohoto výzkumu: fact.hartsem.edu (naposledy navštíveno 18. 5. 2008).

19

Lze předpokládat, že faráři menších farností, kde je situace přehlednější jsou schopni tyto odhady udělat lépe než faráři farností, kam chodí několik set věřících. V těchto aktivitách zároveň není vyžadována pevná docházka, takže odhad přesného počtu se stává téměř nemožným.

13

necelých 14 000 opět objevit, aby o rok později zase 7 000 zmizelo! Lze jen obtížně věřit, že praktikující katolíci takto masově církev opouštějí a zase se vracejí, či takto masově umírají a místo nich nastupují masoví konvertité. Výkyvy v údajích jsou pravděpodobně způsobeny chybou ve vyplnění a/nebo zpracování dotazníků. Přesto lze i z takto slabých dat určit jisté trendy: Např. praktikujících jak v Čechách, tak na Moravě ubývá, v Čechách je praktikujících o více než polovinu méně než na Moravě, nejméně praktikujících je v plzeňské a litoměřické diecézi, nejvíce naopak v diecézi olomoucké a brněnské, atp. V tomto smyslu základních trendů budu s daty pracovat v této kapitole také já. Data je navíc možné chápat nikoli přísně jako věrný obraz církevní reality, ale spíše jako obraz církevní konstrukce reality. Čísla vyplňovaná kněžími do dotazníků mluví o tom, jak faráři vidí své farnosti a jak chtějí, aby je viděli jejich nadřízení – biskupové. Zajímal jsem se o to, jak se s každoročně s sbíranými daty v církvi nakládá, zda mají vliv na rozhodování a na církevní strategii. Tyto údaje byly totiž například jedním z podkladů pro tzv. Plenární sněm katolické církve v ČR, jehož cílem bylo formulovat priority pro současnou situaci v naší zemi. Na můj dotaz 20 mi ovšem člen biskupské rady pražské arcidiecéze a člen plenárního sněmu odpověděl, že na sněmu se data k žádné podrobné analýze současné situace církve nepoužila a tedy neměla vliv ani na podobu přijatého sněmovního dokumentu. Podobně v diecézi slouží údaje z dotazníků spíše jako doplňující podklad pro některá drobnější rozhodnutí týkající se farností, než pro celkovou a dlouhodobou strategii celé diecéze. Zároveň tato data nemají vliv na odměny (ať už ekonomické či symbolické) jednotlivých farářů a podle slov člena biskupské rady je tedy nepřesnost ve vyplňování dána spíše nedbalostí, než snahou přikrášlovat realitu, protože „se v zásadě ví, že podle těchto dat se nic nerozhoduje. Všechny dotazníky jsou v neoblibě, a tedy ‚když to musím vyplnit, tak tam něco napíšu, vždyť je to jedno, stejně to nikdo nečte‘.“ Zabývat se podrobněji pozicí dat ve struktuře organizace církve a jejich použitím však přesahuje možnosti této kapitoly.

V textu často používám kromě absolutních údajů také relativní počty vztažené k množství praktikujících. Jako praktikující jsou – jak už bylo uvedeno výše – definováni věřící zahrnutí do průměrné návštěvnosti při nedělních bohoslužbách (viz Tabulka 1).

21

Je velmi

pravděpodobné, že církevní obřady nebo výuku náboženství žádají i lidé, kteří nejsou praktikující. Proto není možné například poznatek o tom, že na 1000 praktikujících připadá 116 účastníků výuky náboženství, interpretovat jakoby 116 lidí z 1000 praktikujících na náboženství přímo chodilo. Relativní počty slouží zejména k porovnání Čech a Moravy při odstínění vlivu rozdílného množství praktikujících.

20

Pomocný orgán biskupa, podrobněji viz část 6.4.

21

V této kapitole jsou jako katoličtí věřící chápáni lidé, kteří se hlásí (ve Sčítání lidí, domů a bytů či v reprezentativních výzkumech) ke katolické církvi.

14

2.1 Počty praktikujících Při sčítání lidu v roce 2001 se Církvi římskokatolické přihlásilo celkem 2,7 milionu občanů České republiky, což představuje asi 27 % obyvatel. Přepočteno na církevní provincie se v Čechách ke katolicismu hlásí asi 20 %, kdežto na Moravě 37 % obyvatel. Relativně nejhůře je na tom s 12 % přihlásivších se k církvi (162 tis. obyv.) litoměřická diecéze zahrnující Severní Čechy a zejména značnou část Sudet, naopak nejlépe Arcidiecéze olomoucká se 41 % (570 tis.) obyvateli. V témže roce byla ovšem průměrná účast na nedělních bohoslužbách 441 248 věřících, což představuje 16 % z těch, kdo se ke katolicismu přihlásili ve sčítání a pouhá 4 % ze všech obyvatel České republiky. Počty věřících a praktikujících v české a moravské církevní provincii zobrazuje tabulka 2: Tabulka 2: Počty věřících a praktikujících (v tisících), absolutní a relativní údaje. Počet obyvatel 2001 Počet katolických věřících 2001 Počet katolických praktikujících 2001 Počet katolických praktikujících 2005

česká provincie 6 148 100 % 1 218 20 % 137 2% 131 2%

moravská provin. 4 082 100 % 1 523 37 % 304 7% 279 7%

Celkem 10 230 100 % 2 741 27 % 441 4% 411 4%

Zdroj: SLDM 2001 a ÚDS 2001 & 2005.

Tabulka 2 pouze potvrzuje známou věc, že na Moravě se ke katolické církvi nejen hlásí více lidí, ale že zde také znatelně více lidí navštěvuje nedělní bohoslužby a to přesto, že je zde méně obyvatel než v Čechách. I v novém tisíciletí pokračuje pokles počtu katolických praktikujících, i když v procentním zastoupení se to – pro jejich již tak malý počet – neprojevilo. Katolická církev provedla v roce 1999 a 2004 tzv. sčítání návštěvníků bohoslužeb.22 Při všech nedělních mších23 18. dubna 200424 měli všichni přítomní věřící vyplnit krátké dotazníčky, zjišťující věk, pohlaví a ekonomickou aktivitu.25 Výsledky tohoto sčítání shrnuje tabulka 3:

22

Provedeno bylo též v roce 2009; data z tohoto sčítání mi však (mimo Arcidiecéze pražské) nebyla poskytnuta.

23

Včetně bohoslužeb „s nedělní platností“, které jsou dnes především z nedostatku kněží přesunuty na sobotu.

24

Jednalo se o druhou neděli velikonoční a např. sociolog Jan Spousta v anketě Katolického týdeníku soudí, že to mohlo nepříznivě ovlivnit počet účastníků v kostele, neboť předchozí víkend (Velikonoce) se účastnili hned několika obřadů (Macháně 2004).

25

Za malé děti tyto dotazníky vyplňovali jejich rodiče.

15

Tabulka 3: Demografické charakteristiky účastníků sčítání v katolických kostelích. Pražská arcidiecéze 1 2 1999 – ÚDS 1999 – sčítání * 2005 – ÚDS

2004 – sčítání

2009 – sčítání

počet praktikujících počet praktikujících počet praktikujících počet praktikujících Muži Ženy výdělečně činní průměrný věk počet praktikujících

34 633

14 594

38 278

15 292

37 905

13 940

Česká provincie 146 675 130 065 131 114 127 477 51 313 79 164 45 370 48,9

100% 40% 60% 36%

Moravská provincie 300 030 298 505 279 497 277 969 105 462 172 507 87 490 46,4

100% 38% 62% 31%

Celkem 458 073 414 539 410 616 405 446 156 775 248 671 132 860 47,2

100% 39% 61% 33%

Zdroj: Sčítání návštěvníků bohoslužeb 1999 & 2004 & 2009, ÚDS 1999 & 2005. * Pro rok 2004 nejsou data „úkony duchovní správy“ k dispozici. Pozn: V pražské arcidiecézi: 1 = celá arcidiecéze; 2 = mimopražské vikariáty

Sčítání účastníků katolických bohoslužeb potvrzuje poznatky známé z velkých kvantitativních šetření (Hamplová 2000: 42; Spousta 1999: 77): Bohoslužeb se účastní spíše ženy než muži, spíše lidé starší než mladší. Průměrný věk obyvatel ČR byl v roce 2001 podle sčítání obyvatel 38,3 roku – katoličtí praktikující jsou průměrně asi o deset let starší než zbytek populace.26 S tím souvisí také fakt, že mezi sečtenými účastníky bohoslužeb je značně nižší podíl ekonomicky aktivních než činí celorepublikový průměr – podle SLDM 2001 je to 51 % obyvatel. Tato skutečnost však může být zapříčiněna kromě vyššího věku katolíků navíc větším počtem dětí v katolických rodinách. 27 Zároveň je také z tabulky 3 možné porovnat počty praktikujících odhadnuté faráři a reálně sečtené při bohoslužbách konkrétní den. Vezmeme-li v úvahu, že údaje z úkonů duchovní správy mohou být z důvodu popsaného výše mírně nadhodnocené a že data ze sčítání jsou naopak částečně podhodnocená,28 je shoda mezi těmito dvěma údaji poměrně značná. Oba typy dat také shodně ukazují základní trend: úbytek katolických praktikujících v Česku.29 V Pražské arcidiecézi, kterou se ve své práci zabývám podrobněji, situace není tak jednoznačná, neboť zde mezi roky 1999 a 2004 došlo k nárůstu

26

Nejvyšší průměrný věk je v diecézi plzeňské (54,5), dále českobudějovické (50,6) a královéhradecké (49,1). Naopak nejnižší je v pražské (46,1) a olomoucké arcidiecézi (46,4) a v brněnské diecézi (46,4). 27

O větším počtu dětí v rodinách věřících svědčí data ze sčítání obyvatel: „Ženy hlásící se k některému náboženskému vyznání mají zpravidla ve všech věkových skupinách počet dětí vyšší, než ženy bez vyznání. (…) Vyšší plodnost v každém věku je nejvíce patrná u žen, hlásících se k římskokatolickému vyznání.“ (Vliv národnosti…) 28

Viz výše pozn. 24.

29

Opačný typ zjištění přinesly Dana Hamplová a Blanka Řeháková (2009). Na základě výzkumů ISSP podle nich od počátku devadesátých let praktikujících neubývá, návštěvu kostela alespoň jednou za měsíc deklaruje stále asi 10 % dotázaných. Toto číslo se ovšem netýká pouze katolíků; údaje o návštěvnosti navíc bývají v šetřeních obvykle poněkud nadhodnocené (viz např. Hadaway, Marler 1998). Skutečnost podhodnoceného či nadhodnoceného deklarování návštěvnosti bohoslužeb by bylo jistě zajímavým tématem vzhledem ke konceptu české tzv. plaché zbožnosti.

16

návštěvníků bohoslužeb, a to nejen v samotné Praze, ale též v mimopražských farnostech. V dalším období je možné mluvit o stagnaci, spíše než o poklesu návštěvníků praktikujících. Základní organizační jednotkou katolické církve je farnost. Podle definice kanonického práva je to zpravidla územně vymezená skupina věřících v čele s farářem.30 Pro nedostatek kněží některé farnosti nemají vlastního faráře a kněz spravuje farností několik. V roce 2005 existovalo v České republice téměř 2 780 farností, z nichž bylo 1 620 (58 %) v českých diecézích. Počty věřících v těchto farnostech, kteří přicházejí na nedělní mši, variují od méně než deseti až po více než tisíc. 31 Tabulka 4 zobrazuje průměrné počty praktikujících ve farnostech v jednotlivých diecézích. Tabulka 4: Průměrný počet praktikujících v katolických farnostech 1999-2005. 1999 2000 2001 2002 2003 2005

Praha

Plzeň

ČB

HK

LT

105 108 99 93 105 123

33 35 33 32 33 153

84 82 85 79 82 80

97 91 94 89 89 90

34 36 34 26 32 29

Česká * provincie 71 71 69 64 68 95

Brno

OL

O-O

270 244 243 215 234 227

267 265 269 261 252 251

266 283 279 276 274 257

Moravská * province 267 264 264 250 254 245

*

Celkem 145 143 142 134 138 151

Zdroj: Úkony duchovní správy 1999-2005, vlastní výpočty. * Vážený průměr.

Protože je na Moravě větší počet věřících než v Čechách a zároveň menší počet farností než v Čechách, je zřejmé, že se moravské farnosti těší o mnoho většímu počtu věřících než české. Nárůst průměrného počtu věřících ve farnostech v r. 2003 a 2005 v pražské a zejména v r. 2005 v plzeňské diecézi je způsoben nikoli masivními konverzemi ke katolicismu, ale reformou struktury diecézí, kterou se zabývá tato práce.

2.2 Posvátné rituály Nejdůležitějšími rituály v katolické církvi jsou tzv. svátosti, v nichž se věřící individuálně i jako obec setkávají s Bohem a jeho mocí. V průběhu historického vývoje se ustálilo svátostí sedm: křest, biřmování, eucharistie, zpověď, pomazání nemocných (dříve známé jako „poslední pomazání“), manželství a kněžství. Monopol na vykonávání svátostných rituálů mají kněží, i když tento monopol prochází v současnosti zajímavými změnami (viz Tichý

30

Viz CIC kán. 515 a 517. O definici farnosti viz část 4.1.

31

Například při sčítání návštěvníků bohoslužeb v dubnu 2004 přesáhly počet 1000 věřících v pražské arcidiecézi farnosti Praha-Kobylisy a Praha-Lhotka. Méně než 5 věřících se sešlo ve Praskolesech, Dolních Hbitech, Chvatěrubech, Nelahozevsi, a Bezdědicích.

17

2007a). Většina svátostí plní zároveň funkci přechodových rituálů. Ve farnostech, tedy v lokálních církevních komunitách, jsou zpravidla udělovány všechny svátosti kromě kněžského svěcení.32 Protože zpověď je svou povahou soukromá a nikoli veřejná, nesbírá o ní církev statistické záznamy. V této části se tedy budu věnovat svátostem křtu, biřmování, eucharistie, svatby, pomazání nemocných a také pohřbu, který nepatří mezi svátosti, ale mezi tzv. svátostiny.33

2.2.1 Iniciační svátosti Křest, biřmování a eucharistie jsou podle katolické teologie tzv. iniciačními svátostmi, které představují uvedení do křesťanského života a jsou také významnými přechodovými rituály.34 Historickým vývojem došlo k tomu, že křest bývá udělován zpravidla malým dětem v krátkém období po narození, k prvnímu svatému přijímání pak přistupují děti, na začátku školního věku, zhruba mezi 6 – 8 rokem, svátost biřmování se v poslední době udílí na prahu dospělosti. Tato posloupnost ovšem nepředstavuje jediný způsob vykonávání iniciačních rituálů. V případě křtu v dospělým konvertitům jsou všechny tři iniciační svátosti uděleny v jeden okamžik.35

32

I když varieta udílených svátostí značně závisí na konkrétní farnosti a na její svátostné poptávce i schopnosti církevní hierarchie tuto poptávku uspokojit. Nově se ve farnostech udílejí také svěcení ženatých mužů na jáhny, což je nižší stupeň svátosti svěcení (po dlouhá staletí vyhrazeného pouze celibátním mužům) a sociologicky představuje jakýsi hybrid mezi klerikem a laikem (srov. Béraud 2006: 76). 33

Mimo svátostí existují v katolické církvi ještě tzv. svátostiny, což jsou rituály, které mají menší posvátnou účinnost než svátosti, neboť na rozdíl od nich nepůsobí samy o sobě (v teologickém slovníku „ex opere operato“), ale mají posvátné účinky pouze věří-li v ně příjemce. Kromě pohřbu patří mezi svátostiny zejména žehnání (mimo jiné také žehnání rodičů dětem). 34

Ve smyslu Van Gennepova (2004[1960]) pojetí rituálů přechodu z jedné sociální skupiny do druhé: křest představuje rituál inkorporace, uvedení dítěte do světa (Van Gennep 2004: 54), eucharistie (v podobě prvního svatého přijímání, nikoli jako pravidelného každodenní či každotýdenní slavení) přechod v rámci komunity věřících mezi plnohodnotné členy (Bales 2005: 5), biřmování jako přechod z adolescence do dospělosti (Austin 2004: 153). 35

Například v roce 2005 bylo 1 196 křtů (5 % křtů) uděleno žadatelům starším 14 let, přičemž byl tento počet vyšší v Čechách (690; 7 % všech křtů) než na Moravě (506; 4 %).

18

Tabulka 5: Iniciační svátosti v české a moravské provincii 1997-2005: absolutní počty a počty na 1000 praktikujících.

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2005

česká 11 279 88 11 108 76 11 159 80 10 873 80 10 283 75 9 986 79 10 149 75 9 718 74

křest moravská 17 134 56 16 455 55 16 046 50 15 605 51 14 825 49 14 431 50 13 977 48 13 950 50

celkem 28 413 66 27 563 62 27 205 59 26 478 60 25 108 57 24 417 59 24 126 57 23 668 58

první svaté přijímání česká moravská celkem 4 373 12 041 16 414 34 39 38 4 423 11 645 16 068 30 39 36 4 901 10 975 15 876 35 35 35 4 150 11 788 18 919 36 39 43 4 586 11 462 16 048 33 38 36 3 356 10 004 13 360 27 35 32 3 071 9 121 12 192 23 31 29 2 557 7 320 9 877 20 26 24

česká 2 063 16 2 621 18 2 291 16 2 201 16 2 429 18 1 790 14 2 237 17 1 784 14

biřmování moravská celkem 5 956 8 019 20 19 5 767 8 388 19 18 4 468 6 759 14 15 5 713 7 914 19 18 5 509 7 938 18 18 4 063 5 853 14 14 4 404 6 641 15 16 4 204 5 988 15 15

Zdroj: Úkony duchovní správy 1997-2005, vlastní výpočty.

Z tabulky 5 je zřejmé několik skutečností. Za prvé nejpopulárnější z iniciačních svátostí je křest. Počet prvních svatých přijímání je oproti němu zhruba (méně než) poloviční a počet biřmování asi čtvrtinový. Za druhé jsou katolické iniciační rituály častější na Moravě než v Čechách. Podíváme-li se ovšem na relativní čísla vztažená k počtu praktikujících, pak situace není tak jednoznačná: křty jsou častější v Čechách než na Moravě, naopak první svatá přijímání na Moravě a v případě biřmování je situace vyrovnaná. Dále je zřejmé, že rituálních iniciačních praktik v katolické církvi ubývá. Od roku 1997 nejvíce poklesl počet lidí, kteří přistupují k prvnímu svatému příjímání (o třetinu), dále počet biřmování (o čtvrtinu) a nakonec křtů (o necelou pětinu). Na Moravě je pokles (s výjimkou prvního svatého přijímání) výraznější než v Čechách. Ke svátosti křtu je možné ještě uvést věkové složení křtěných osob, které zůstává v průběhu let zhruba konstantní. Cca 80 % křtěných jsou nemluvňata do jednoho roku, cca 15 % děti ve věku od 1 do 14 let a zbývajících 5 % mládež a dospělí nad 14 let. Na Moravě je podíl nemluvňat do jednoho roku výrazně vyšší (86 %) než v Čechách (74 %). Křty lidí starších 14 let vypovídají o konverzi ke katolicismu, která je důsledkem svobodného rozhodnutí. Relativně nejvyšší je počet těchto konverzí v pražské (10 % křtů nad 14 let), plzeňské (9 %) a litoměřické diecézi (9 %). Zajímavé je také srovnání počtu dětí křtěných do 1 roku věku s počtem živě narozených dětí v ČR. Podíl křtů dětí do 1 roku se v této perspektivě neustále snižuje, tj. je vzhledem k živě narozeným je katolicky křtěno stále méně a méně dětí: Jestliže

19

v roce 1997 připadalo na 100 živě narozených dětí 31 křtů dětí do 1 roku věku, pak v roce 2001 to bylo 28 a v roce 2005 již jen 23 křtů.36 Popsané skutečnosti je možné vysvětlit několika hypotézami, které je vhodné uvést, přestože je není možné ověřit přímo z dat samotných. Fakt, že na Moravě je kladen větší důraz než v Čechách na to, aby pokřtěné děti přistoupily k prvnímu svatému přijímání, může souviset s tradičním folklórem, který na Moravě na rozdíl od Čech tento náboženský rituál doprovází. Zadruhé výrazný pokles počtu biřmování oproti počtu křtů i oproti počtu prvních svatých přijímání může souviset s tím, že příjemci prvních dvou svátostí jsou především děti, za které rozhodují rodiče, kdežto biřmování přijímají lidé na počátku adolescence či dospělosti, kdy je vliv jejich věřící rodiny podstatně zeslaben, či kdy se jedinec dokonce proti vlastní rodině (a její víře) vymezuje. Zároveň křest i první svaté přijímání vykonává farář, kdežto kvůli biřmování je třeba pozvat biskupa, případně se za biskupem dostavit do centra diecéze, což jsou náklady, které pravděpodobně také na počty udílení této svátosti působí. Je-li vykonávání iniciačních katolických rituálů známkou tradičnosti, pak střední generace, která vodí své děti k prvnímu svatému přijímání je na Moravě o něco tradičnější než v Čechách. Mladá generace v „biřmovacím“ věku je stejně ne-tradiční v Čechách i na Moravě. Velmi pozoruhodný je fakt, že v českých diecézích je relativně více křtů než na v diecézích moravských. Této skutečnosti bude věnována pozornost na závěr sub-kapitoly o svátostech.

2.2.2 Svátost manželství Slavení svatby je důležitým přechodovým rituálem, který existoval dávno před příchodem křesťanství. Katolická církev však od vrcholného středověku postupně prosadila na místo únosů žen či domácích a lidových obřadů formální veřejný rituál, důsledkem čehož bylo mimo jiné alespoň symbolické zrovnoprávnění žen s mužem, neboť jejich „ano“ mělo stejnou váhu (viz Klapisch-Zuberová 1999: 248).37 V Českém kontextu je významné, že od roku 1992 mají stejnou právní platnost sňatky uzavřené u duchovních registrovaných církví stejně jako sňatky na úřadě.38 V datech, která se týkají sňatků v katolické církvi, jsou zahrnuty jak svatby, kterými vzniká manželství i občansky, tak také církevní „zplatnění“ občansky již existujících manželství, která předtím nebyla uzavřena v kostele.

36

Tento údaj bohužel není možné srovnat na úrovni církevních provincií, neboť správní členění používané ČSÚ se nekryje se správní strukturou církve . 37

Nešpor (2010: 37) pro český venkov klade zcírkevnění sňatku až do raného novověku.

38

Podle zákona 3/2002 patří právo oddávat vlastními duchovními mezi tzv. zvláštní práva a náleží pouze církvím a náboženským společnostem registrovaným podle druhého stupně (někdy se místo registrace 2. stupně používá pojem akreditace), před několika lety přitom proběhla diskuse o opětovném zavedení povinných civilních sňatků (Hrdina 2004: 128).

20

Tabulka 6: Svatby v katolické církvi 1997-2005. Absolutní počty, počty na 1000 praktikujících a podíl svateb mezi katolíky

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2005

česká provincie na 1000 z toho abs. praktikují mezi cích katolíky 2 583 20 68% 2 506 17 65% 2 588 18 66% 2 615 19 63% 2 375 17 63% 2 386 19 62% 2 463 18 61% 2 284 17 60%

moravská provincie na 1000 z toho abs. praktikují mezi cích katolíky 5 241 17 85% 5 157 17 82% 5 319 17 83% 4 967 16 80% 4 535 15 80% 4 616 16 78% 4 385 15 77% 4 165 15 75%

abs. 7 824 7 663 7 907 7 582 6 910 7 002 6 848 6 449

celkem na 1000 praktikují cích 18 17 17 17 16 17 16 16

z toho mezi katolíky 80% 76% 78% 75% 75% 73% 72% 70%

Zdroj: Úkony duchovní správy 1997-2005, vlastní výpočty.

Tabulka 6 ukazuje, že sňatků uzavřených v katolických kostelích a kaplích ubývá, a to dokonce i relativně – ubývá jich tedy rychleji, než praktikujících katolíků. Na Moravě je úbytek (tak jako v případě křtů a biřmování) výraznější než v Čechách. V absolutním pohledu je v moravské církevní provincii asi dvojnásobný počet katolických svateb než v provincii české. Při relativním pohledu vztaženém k počtu praktikujících je tomu ovšem obráceně. Zajímavým údajem je také poměr sňatků, ve kterých jsou oba snoubenci katolicky pokřtěni, ke sňatkům katolíka s partnerem nepokřtěným, případně pokřtěným v jiné církvi.39 Z uvedené tabulky je vidět, že podíl sňatků mezi katolíky je nižší v Čechách než na Moravě a neustále klesá v obou církevních provinciích. Zajímavé je porovnání katolických sňatků s demografickými údaji o sňatečnosti v České republice. Na 1 000 obyvatel připadalo v České republice v roce 2005 5 sňatků – na 1 000 praktikujících katolíků v témže roce ovšem 16 sňatků! Takovéto výše republiková sňatečnost nikdy nedosáhla! 40 Z relativního počtu církevních svateb porovnaného s relativním počtem sňatků v ČR celkově lze vyvodit, že katoličtí praktikující dávají stále přednost tradičnímu manželství před dnes běžně rozšířeným společným soužitím a/nebo že svatbu v kostele mají ze značné části také lidé, kteří nejsou praktikující. O tomtéž svědčí také rostoucí počet sňatků, ve kterých je jeden z partnerů nepokřtěný.

39

Aby bylo možné uzavřít sňatek v katolické církvi, je nezbytné, aby alespoň jeden ze snoubenců byl v této církvi pokřtěn.

40

Nejvyšší sňatečnost byla podle údajů Českého statistického úřadu v r. 1920 – na 1 000 obyvatel tehdy připadalo 14 sňatků.

21

2.2.3 Svátost pomazání nemocných a pohřeb Svátost pomazání nemocných je rituál, který se používá v případě vážné nemoci, špatného zdravotního stavu v důsledku vysokého stáří nebo při umírání. Francouzský sociolog Francois-André Isambert (1976) na pokoncilní proměně této svátosti z „posledního pomazání“ na „pomazání nemocných“ ukazuje proces, který nazývá „vnitřní sekularizací katolicismu“. Rituál, který dříve představoval boj církve s ďáblem o duši umírajícího, dnes vyjadřuje doprovázení a podporu společenství jednoho ze svého středu. Podle Isambertovy weberiánské analýzy se jedná o typický příklad deritualizace, demytologizace a racionalizace církevního učení a liturgie, kdy se církev vzdává vlastního symbolického univerza a nahrazuje je sekulárním. Tabulka 7: Pomazání nemocných a katolické pohřby 1997-2005. Absolutní počty a počty na 1000 praktikujících. pomazání nemocných Česká moravská celkem 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2005

absolutně na 1000 praktikujících absolutně na 1000 praktikujících absolutně na 1000 praktikujících absolutně na 1000 praktikujících absolutně na 1000 praktikujících absolutně na 1000 praktikujících absolutně na 1000 praktikujících absolutně na 1000 praktikujících

20 224 138 20 449 146 21 729 160 20 356 149 20 148 160 20 953 155 21 441 164

51 870 173 55 475 174 62 443 205 53 831 177 54 125 188 54 651 188 54 350 194

72 094 161 75 924 166 84 172 191 74 187 168 74 273 180 75 604 177 75 791 185

česká 15 349 119 14 722 100 14 326 102 13 429 99 13 052 95 12 874 102 12 729 94 11 477 88

pohřby moravská 19 414 64 18 636 62 18 184 57 18 115 60 17 447 57 17 061 59 16 951 58 16 155 58

Celkem 34 763 80 33 358 75 32 510 71 31 544 72 30 499 69 29 935 72 29 680 70 27 632 67

Zdroj: Úkony duchovní správy 1997-2005, vlastní výpočty.

Tabulka 7 ukazuje, že jako jediné z analyzovaných svátostí jsou počty pomazání nemocných v čase stabilní, vzhledem ke klesajícímu počtu praktikujících jejich množství dokonce vzrůstá. Na Moravě se pomazání nemocných koná více než v Čechách a to v absolutním i relativním pohledu. Isambertovo tvrzení o „zkomunitnění“ této svátosti potvrzuje také fakt, že pouze asi třetina jich je udělována individuálně, zatímco dvě třetiny jsou slouženy více nemocným najednou při společné bohoslužbě. Relativní zvyšování udílení této svátosti je možné vysvětlit různými hypotézami. První z nich je zvyšování popularity této svátosti, která teprve pozvolna (zejména po 40 letech komunisty zakonzervovaném životě církve) vchází do povědomí jako svátost nemocných, nikoli umírajících. Jinou hypotézou může být stárnutí církve. Bohužel z dostupných dat není možné potvrdit ani hypotézu o stárnutí církve, natož její souvislosti s počtem svátostných pomazání nemocných. Mezi lety 1999 a 2004 byl věk katolíků sice zjišťován, ale souhrnné údaje za Českou republiku o proměně věkové struktury nejsou dispozici. V plzeňské diecézi se věk účastníků bohoslužeb zvýšil

22

(Výsledky sčítání 2004), zatímco v pražské arcidiecézi snížil (Koronthály 2004: 11). Z těchto nekonkrétních údajů za dvě diecéze nemůže být vyvozen žádný obecnější závěr.

Počet pohřbů v katolické církvi v České republice se snižuje, a to větší rychlostí než ubývá praktikujících věřících. To je s největší pravděpodobností způsobeno postupným snižováním počtu

lidí

socializovaných

v náboženském

prostředí

(ať

už

praktikujících

nebo

41

nepraktikujících), pro které je pohřeb v kostele důležitý. V čase konstantní je dvoutřetinový podíl pohřbů do země, na Moravě je o něco vyšší než v Čechách. Počet katolických pohřbů se snižuje i vzhledem k počtu úmrtí v České republice. Zatímco v roce 1997 měla katolický pohřeb téměř třetina zemřelých, o osm let později to byla již jen čtvrtina.42

2.2.4 Svátosti – shrnutí Na závěr je uvedena tabulka ještě jednou shrnující relativní počet rituálů vzhledem k počtu praktikujících v roce 2005: Tabulka 8: Počty udělených svátostí v roce 2005 na 1000 praktikujících. 2005 česká provincie moravská provincie CR

křty 74 50 58

1. sv. př. 20 26 24

biřmování 14 15 15

svatby 17 15 16

pomazání 164 194 185

pohřby 88 58 67

Zdroj: Úkony duchovní správy 2005, vlastní výpočty.

Z uvedené tabulky vyplývá, že nejčastější rituální praktikou v současné katolické církvi je (samozřejmě mimo mše svaté a zpovědi) pomazání nemocných. Tato svátost se od ostatních uvedených v tabulce liší – lze ji totiž přijmout vícekrát za život a neplní funkci přechodového rituálu. A tak nejčastějším „jednorázovým“ rituálem je pohřeb, po něm teprve křest. Tato struktura udílení svátostí velmi pravděpodobně souvisí s věkovou strukturou příslušníků katolické církve. Otázku, proč je v Čechách relativně více křtů, církevních svateb a církevních pohřbů než na Moravě a naopak proč je na Moravě relativně (a v tomto případě i absolutně) více prvních svatých přijímání a pomazání nemocných, je podle mého názoru možné zodpovědět dvěma způsoby. První z nich zní: Moravští praktikující jsou liknavější než čeští, a tedy nestojí tolik o svatbu v kostele, ani tolik nedávají křtít svoje děti. Druhý způsob odpovědi by mohl vypadat takto: Čeští nepraktikující jsou méně „zásadoví“ než moravští, a přestože

41

Nicolas de Bremond d’Ars na analýze finančních darů církvi u příležitosti přechodových rituálů ukazuje, že lidé dávají tím více, čím více nejistoty životní přechod představuje. Co do výše darů za svátosti a svátostiny ve Francii jednoznačně vedou pohřby – míra nejistoty a očekávání od Boha je zde totiž mnohem vyšší, než v případě svatby či křtu (Bremond d’Ars 2006: 104–110).

42

Statistiku úmrtí v ČR viz data ČSÚ.

23

nechodí do kostela, chtějí v kostele mít svatbu i křest svých dětí. První možnost, která by znamenala, že lidé, kteří sami pravidelně navštěvují nedělní bohoslužby, nemají zájem o katolickou svatbu ani o křest svých dětí, je velmi nepravděpodobná. Pravděpodobnější je druhá varianta, že totiž v Čechách jsou nepraktikující, kteří stojí o to, aby jejich dítě bylo pokřtěno nebo aby měli svatbu v kostele. Tito nepraktikující žadatelé o svátosti jsou jistě i na Moravě, ovšem velmi malý počet praktikujících v českých diecézích způsobuje, že je zde o tolik vyšší počet křtů vztažený právě k počtu praktikujících. Podobně je tomu také se svatbou, čemuž odpovídá fakt, že v Čechách je vyšší podíl svateb pokřtěné/ho s (katolicky) nepokřtěným/ou.43 Vysvětlit relativně vyšší počet pohřbů v Čechách než na Moravě je možné obdobným způsobem – totiž poukazem na velmi nízký počet praktikujících. Lidé, kteří žádají o křesťanský pohřeb, aniž jsou praktikující, se s jistotou vyskytují v Čechách i na Moravě. V Čechách ovšem nízký počet aktivních katolíků způsobuje, že relativní počet katolických pohřbů narůstá. K tomu je třeba ještě přičíst fakt, že průměrný věk praktikujících katolíků v českých diecézích je o dva a půl roku vyšší než na Moravě. Proč se ovšem stejná situace (totiž nepraktikující žadatelé o svátosti) neopakuje také v případě prvního svatého přijímání a pomazání nemocných? Podle mého názoru je to tím, že se v tomto případě jedná o rituál vysloveně náboženský, který není možné „přeložit“ do nenáboženské podoby. Lidé mohou žádat křest dítěte, protože prostě narození nového života je tak velkou událostí, že vyžaduje přechodový rituál a vítání občánků jim připadá trapné. Mohou nechat křtít dítě a spokojit se s pověrou, že ho pak nebudou bolet zuby, aniž by pro ně skutečně žádali věčný život v katolickém nebi. Podobně o svatbu v kostele mohou lidé stát z estetických místo náboženských důvodů. To neplatí ani v případě prvního svatého přijímání ani v případě biřmování nebo pomazání nemocných. Na těchto „sekulárně-společensky neatraktivních“ svátostech se projevuje, že v moravských diecézích je střední (vede své děti k prvnímu svatému přijímání) a starší (přijímá pomazání nemocných) generace praktikujících v tradiční institucionální podobě nábožensky aktivnější než věřící v Čechách. Mladá generace (na prahu dospělosti ve věku vhodném k biřmování) je, jak už bylo poznamenáno výše, stejně málo aktivní v západní jako ve východní části České republiky.

43

Poptávka po církevních obřadech ze strany nevěřících a nepraktikujících samozřejmě vede k úvahám, jak této skutečnosti využít pro šíření víry. Viz např. Opatrný 2005b.

24

2.3 Posvátné osoby Jak bylo řečeno výše, monopol na vykonávání svátostných rituálů mají v katolické církvi kněží.44 Kněžské svěcení se podle současného kanonického práva uděluje ve třech stupních: jáhenském, kněžském a biskupském. Biskupové jako nástupci Kristových apoštolů jsou suverénními vůdci svých diecézí, kněží jsou jejich pomocníky vykonávajícími konkrétní pastorační práci. Podle Pierra Bourdieu (s DeMartin, 1982) nemůže být žádná sociologie náboženství kompletní bez statistiky kněží. Zde je: Tabulka 9: Katoličtí kněží v české a moravské církevní provincii 1997–2009. Absolutní a relativní počty. pražská diec. diecéz.

česká provincie

celkem

moravská provincie

z toho diecéz. abs.

rel.

celkem

z toho diecéz. abs. rel.

počet duchovních MKČR

celkem

celkem

z toho diecéz. abs.

rel.

1997

803

585

5,1

850

585

1,9

1 653

1 170

3,9

2 898

1998

810

549

4,3

831

572

1,9

1 641

1 121

3,4

2 998

1999

820

565

4,5

919

650

2,0

1 739

1 215

3,6

3 298

2000

841

577

4,5

923

654

2,1

1 764

1 231

3,6

2 462

2001

196

2002

900

620

4,8

904

644

2,1

1 804

1 264

3,8

2 428

873

574

5,1

950

676

2,3

1 823

1 250

4,0

2 542

2003

166

975

647

5,3

954

685

2,3

1 929

1 332

4,2

2 592

2005

166

972

603

5,0

950

693

2,5

1 922

1 296

4

2 754

2006 2007

174 171

2008 2009

142 143

Zdroj: Úkony duchovní správy 1997–2005, MKČR, Výroční zpráva Arcibiskupství pražského 2001 – 2009, vlastní výpočty.

Jak je vidět z tabulky, počet kněží v Čechách i na Moravě je zhruba vyrovnaný. Pro účely této práce je zajímavější uvažovat o kněžích diecézních, tj. těch, kteří nejsou v klášterech, ale věnují se (zpravidla) praktické pastoraci ve farnostech. 45 Dále budu tedy v této kapitole pojmem kněz rozumět pouze diecézního kněze. Diecézních kněží je na Moravě o něco málo

44

Pro přesnost je třeba dodat, že křest může v nebezpečí smrti žadatele udělit každý a že svátost manželství si podle jednoho pojetí snoubenci udělují navzájem a kněz zde pouze asistuje. Přesto vždy existuje předpoklad kněze jako řádného udělovatele těchto svátostí. Viz CIC. 45

Je zřejmé, že někteří řeholní kněží se také věnují farní pastoraci, ať už to odpovídá charakteru řehole (např. premonstráti) nebo jsou jim farnosti svěřovány z nedostatku diecézních kněží. Z dat, která jsou k dispozici, je však velmi obtížné extrahovat řeholní kněze, kteří se věnují farní pastoraci, stejně tak jako je na druhou stranu velmi obtížné určit, kteří diecézní kněží se pastoraci nevěnují, protože působí například jako úředníci na biskupství, nebo studují v zahraničí.

25

více než v Čechách, ovšem při srovnání s počtem praktikujících mají věřící více kněží k dispozici v české provincii. Počet kněží v moravských diecézích konstantě stoupá, v českých kolísá. Kolísavost je pravděpodobně dána nestabilním počtem nově svěcených kněží i odchody kněží ze služby a dále příjezdy a odjezdy kněží ze zahraničí (zejména ze Slovenska a Polska), kteří do České republiky přicházejí „na misie“.46 Stejně jako v případě počtu praktikujících jsou v tabulce uvedeny také počty diecézních kněží přímo v Arcidiecézi pražské. Zde jejich počet na rozdíl od české provincie jako celku či od Moravy klesá. Konečně zajímavé je ještě srovnání počtu kněží evidovaných církví s počtem katolických duchovních evidovaných Ministerstvem kultury ČR. Ten je totiž zhruba o polovinu vyšší. Je to pravděpodobně dáno tím, že pro ministerstvo uvádí církev jako duchovní také další osoby, které nejsou kněžími, ale církev využívá možnosti zaplatit je ze státního rozpočtu (jáhny, řeholnice, laické tzv. pastorační asistenty). Jiným důvodem může být, že s nedostatkem kněží někteří z nich znásobují úvazky, které jsou pak z finančních důvodů vykazovány také pro ministerstvo kultury. Tabulka 10: Věková struktura kněží pražské arcidiecéze 1996-2002. věková kategorie 20-39 let 40-59 let 60-79 let 80-99 let Celkem

1996 21 % 26 % 42 % 11 % 100 %

1999 23 % 27 % 38 % 12 % 100 %

2002 28 % 31 % 31 % 10 % 100 %

Zdroj: Katalog pražské arcidiecéze 1997, 2000, 2003.

Bohužel nejsou k dispozici údaje o věkové struktuře kněží v celé České republice, tento nedostatek supluje alespoň tabulka 10 zobrazující věkové složení kněží (diecézních i řeholních) působících v pastoraci v pražské arcidiecézi. Z ní je vidět, že věkový průměr pražských a středočeských kněží se snižuje. O podobném trendu v na Jižní Moravě mluví také Jiří Mikulášek (2005), o situaci v jiných diecézích bohužel není nic veřejně známo.

46

V Pražské arcidiecézi působilo v roce 2002 37 zahraničních kněží, v roce 2005 50 zahraničních kněží. Dvě třetiny z nich byly z Polska, zbytek ze Slovenska, Španělska, Itálie, Vietnamu, Německa a USA.

26

Tabulka 11: Situace diecézních kněží: Počet věřících na kněze, počet nedělních bohoslužeb na kněze, počet farností na kněze a průměrná rozloha spravovaného území jedním knězem. věřící 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2005

220 267 248 236 221 220 209 217

česká provincie nedělní farnosti mše 3,3 3,3 4,0 3,3 3,7 3,5 3,6 3,4 3,3 3,2 3,6 3,5 3,2 3,1 3,3 2,7

km

2

89,5 95,4 92,7 90,8 84,5 91,2 81,0 86,9

věřící 521 525 489 465 473 425 425 403

moravská provincie nedělní farnosti mše 3,9 2,0 3,7 2,1 3,2 1,8 3,0 1,8 3,1 1,8 2,7 1,7 2,9 1,7 3,0 1,7

km

2

46,0 47,1 41,4 41,2 41,8 39,8 39,3 38,8

věřící 370 398 377 357 349 331 320 317

celkem nedělní farnosti mše 3,6 2,7 3,8 2,7 3,4 2,6 3,3 2,5 3,2 2,5 3,1 2,5 3,1 2,4 3,1 2,1

km

67,8 70,7 65,3 64,4 62,7 63,4 59,5 61,2

Zdroj: Úkony duchovní správy 1997-2005, vlastní výpočty.

Jak je vidět z tabulky, v českých diecézích připadá na jednoho kněze méně lidí něž na Moravě, ale zároveň jsou tito farníci rozprostřeni na daleko větším území. Kněží v Čechách také mají na starosti více farností (a tedy více technicko-administrativních a ekonomických úkolů), s čímž souvisí vyšší počet nedělních mší. Situace kněží na Moravě je o něco optimističtější: méně farností, menší území, méně bohoslužeb s větším počtem věřících. A díky zvyšujícímu se počtu kněží se v moravských diecézích situace vyvíjí ještě příznivěji. Nejhorší situace panovala do roku 2003 v plzeňské diecézi: Před jejich sloučením připadalo na jednoho kněze téměř sedm farností na celkovém území více než 170 km2. V roce 2005 měli nejméně farníků kněží z litoměřické diecéze – průměrně 144 na kněze, v olomoucké diecézi jich měli tentýž rok téměř čtyřikrát více – 559. V České republice existují dva semináře, v nichž se na kněžskou dráhu připravují bohoslovci. Těch ovšem rapidně ubývá. Zatímco v roce 1998 bylo v pražském a olomouckém semináři v pěti ročnících 265 bohoslovců (z toho 175 určených pro moravskou provincii), v roce 2005 jich bylo jen 134 (90 pro moravské diecéze) a na počátku roku 2009 dokonce 83 (63 pro moravské diecéze).47 Za užitečné považuji ještě stručně zmínit situaci dalších osob typických pro katolickou církev. V České republice se trvale snižuje počet řeholních sester, a to rychleji než počet praktikujících. Zatímco v roce 1998 jich bylo v 2 250, o sedm let později pouze 1 757. Počet tzv. trvalých jáhnů naopak velmi pozvolna stoupá.48 V roce 1998 jich bylo 127, v roce 2005 již 163. Tento pomalý nárůst je s velkou pravděpodobností způsoben mimo jiné tím, že „stav“ trvalého jáhna byl v církvi znovuzaveden teprve nedávno a zároveň není úplně jasné, jaká je,

47

Nejméně bohoslovců měly v roce 2005 diecéze plzeňská a litoměřická – každá v pěti ročnících pouze 3 bohoslovce. Nejlépe na tom byla s dvaatřiceti bohoslovci opět diecéze olomoucká.

48

Trvalí jáhnové jsou muži, kteří jsou sice ženatí, ale mají přitom první stupeň svěcení – jáhenství. Pomáhají kněžím v pastoraci zejména kázáním, výukou, sloužením bohoslužeb slova a některých svátostí či svátostin (křty, svatby, pohřby). Jáhenskou službu vykonávají většinou při zaměstnání.

27

2

či jaká by měla být jeho funkce a identita v rámci církevní organizace (Opatrný 2001: 95105). Na pastorační práci se podílejí také vyučující náboženství ve školách či ve farnostech, kteří mají od biskupa tzv. kanonickou misi, tedy formální pověření předávat jménem instituce její věrouku.49 Počet těchto tzv. katechetů se od roku 1998 pohybuje kolem dvou tisíc a má spíše klesající tendenci. Značnou kolísavost počtů katechetů způsobuje pravděpodobně také dobrovolnický charakter jejich zapojení se do pastorace a finanční závislost na jiném zaměstnání. Nově jsou v církvi zaměstnáváni jako „duchovní“ placení z rozpočtu Ministerstva kultury také laici na pozice tzv. pastoračních asistentů, kterým jsou svěřovány administrativní či některé pomocné pastorační úkoly ve farnostech. V roce 2004 v Arcidiecézi pražské pracovalo tímto způsobem 45 laiků, v roce 2007 již 99 a v roce 2009 dokonce 127 pastoračních asistentů. Tento významný nárůst je hodný pozornosti, neboť zaměstnávání laiků v církvi umožňuje přesouvat na ně některé povinnosti a úkoly kněží. Zároveň však z pouhých dat není zřejmé, zda se jedná o věřící, kteří byli již v církvi angažováni a jejichž vztah se pouze formalizoval, nebo zda možnost uzavření zaměstnaneckého poměru přivádí k práci pro církev i ty, kteří by dobrovolnické pozice neobsadili. Velmi důležitá je také existence farních pastoračních a ekonomických rad, které se v průběhu devadesátých letech postupně začaly zakládat. Jejich funkcí je být poradním orgánem faráře a i když nemají rozhodovací pravomoci, jsou příležitostí pro aktivní angažmá laiků ve farnostech. Podle Petra Hrušky (2009: 119) byly na území české provincie v roce 2006 pastorační rady ve 290 farnostech, což představuje 61 % obsazených farností a asi 18 % všech farností.50 Zajímavé je porovnat situaci v Čechách a na Moravě vztaženou k počtu praktikujících: Tabulka 12: „Posvátné osoby“ na 1000 praktikujících v r. 2005. 2005 česká provincie moravská provincie

diecézní kněží 5,0 2,5

řeholnice 4,8 3,6

trvalí jáhnové 0,7 0,3

katecheté 5,5 3,8

Zdroj: Úkony duchovní správy 2005, vlastní výpočty.

Jak ukazuje tabulka 12, české diecéze jsou relativně bohatší na všechny typy „posvátných osob“ katolické církve. Tato statistika samozřejmě nezachycuje všechny způsoby angažování se v církvi v pastorační, charitativní či volnočasové oblasti nebo při provozu farností od oprav

49

Více o laicích, kteří svým formálním pověřením od biskupa a pastorační činností přestávají být laiky a nestávají se kněžími, viz Tichý (2007a).

50

Procento z celkového počtu farností je přibližné, neboť tento počet Hruška neuvádí a byl tedy převzat z roku 2005 z dat z Úkonů duchovní správy. Podle Hrušky byly pastorační rady i v některých farnostech spravovaných excurrendo.

28

a úklidu přes hudbu až po asistenci při obřadech. Naznačuje ovšem to, co popsali američtí sociologové náboženské racionální volby (Stark, Finke 2000) totiž vztah mezi velikostí skupiny a intenzitou náboženského závazku. Malá skupina je schopnější vytvořit hustou síť interakcí a lépe integrovat jedince a posílit jeho náboženský závazek a mobilizovat ho k náboženské aktivitě. Naopak s velikostí skupiny se zvyšuje pravděpodobnost černých pasažérů a schopnost mobilizace skupiny je nižší.

2.4 Posvátná shromáždění Podíváme-li se na to, jak se katoličtí věřící shromažďují, je zřejmé že žádný způsob shromažďování není tak úspěšný jako setkávání na nedělních mších. Mezi tradiční činnosti ve farnosti patří mimo udílení svátostí také výuka náboženství. Tak jako klesá počet účastníků bohoslužeb, klesá také počet dětí na náboženství. Jejich počet klesá ovšem ještě rychleji. Zatímco v roce 1997 chodilo na náboženství v České republice více než 87 tisíc dětí školního věku, v roce 2001 jich bylo 78 tisíc a v roce 2005 pouze něco málo přes 59 tisíc! Pokles školních dětí na náboženství je rychlejší než celkový počet praktikujících, a tak zatímco v roce 1997 na tisíc praktikujících připadalo 201 dětí na náboženství, v roce 2001 to bylo pouze 185 a v roce 2005 jen 144. Jak odpovídá celkové situaci, na náboženství chodí více dětí na Moravě než v Čechách a to jak absolutně, tak relativně (přepočteno na počet praktikujících). Většina z těchto katechizovaných dětí má výuku náboženství ve škole (v r. 1997 to bylo 80 %; v r. 2005 77 %), z drtivé většiny církevní.51 Daleko menší skupinu představují děti, které na náboženství docházejí přímo na fary (v r. 1997 20 %, o osm let později 23 %). V Čechách se ovšem škola – fara postupně pomalu vyrovnává (v r. 2005 bylo docházelo náboženství na farách 41 % katechizovaných dětí). Výuka se koná v poměrně malých skupinách (v roce 2005 v Čechách průměrně 8 dětí, na Moravě 11; v Čechách připadá průměrně jedna skupina na farnost; na Moravě 4).

51

Podle Výroční zprávy církevního školství za rok 2005 (dostupné na internetu: http://skolstvi.cirkev.cz/?menu=4&text=3; naposledy navštíveno 17. 5. 2008) bylo v České republice ke 31. 12. 2005 96 církevních škol a školských zařízení, z toho 14 mateřských škol, 21 základních škol, 18 gymnázií, 14 odborných středních škol, 5 vyšších odborných škol. Podle téže zprávy navštěvovalo tyto školy v roce 2005 cca 15 000 dětí a studentů, školská zařízení 18 000 dětí a studentů.

29

Tabulka 13: Skupiny náboženství a modlitební skupiny 1997 – 2005. Absolutní údaje a počty na 1000 praktikujících. náboženství předškoláci česká morav. 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2005

náboženství školáci česká morav.

náboženství středoškoláci česká morav.

abs rel abs rel abs rel abs rel abs rel abs rel abs rel abs

1 203 9 1 987 14 1 549 11 1 413 10 1 434 10 1 764 14

2 119 7 2 131 7 2 063 6 2 137 7 2 113 7 1 896 7

21 911 171 20 333 139 20 539 147 19 832 146 19 187 140 17 746 141

65 397 215 62 360 208 62 707 197 61 716 203 59 306 195 55 753 194

2 643 21 2 643 18 2 751 20 3 306 24 3 478 25 2 984 24

1 335

1 663

14 820

44 335

rel

10

6

113

159

6 657 22 5 943 20 5 640 18 5 336 18 5 720 19 5 056 18

skupiny mládež

skupiny dospělí

morav.

česká

morav.

česká

3 434

3 905 27 3 705 26 4 249 31 3 975 29 4 678 37 6 234 46 5 510

8 928 30 8 800 28 8 110 27 7 685 25 7 363 26 8 396 29 7 866

8 565 58 9 034 65 8 844 65 9 032 66 11 464 91 12 023 89 11 535

10 431 35 12 362 39 12 729 42 13 316 44 14 847 52 15 902 55 16 715

26

42

28

88

60

Zdroj: Úkony duchovní správy 1997–2005, vlastní výpočty.

O výuku náboženství pro mládež je menší zájem než o výuku pro děti. Skupinky o něco větší než skupinky dětí (v Čechách průměrně 10, na Moravě 13 účastníků), jsou pouze v každé páté farnosti. 50 % výuky se v roce 2005 odehrávalo na farách, 49 % na středních školách a pouze 1 % na učilištích. Zajímavý je relativně vyšší počet středoškoláků – účastníků náboženství v Čechách než na Moravě. Možné vysvětlení je podobné jako vysvětlení zájmu o první svaté přijímání a biřmování: Zatímco na náboženství ve školním věku docházejí děti, protože je k tomu vedou rodiče, mladí lidé v pubertálním věku musejí být motivováni zájmem vlastním. Případ biřmování i náboženství školáci-středoškoláci naznačuje, že současná katolická církev v České republice „puberťáky“ příliš zaujmout nedokáže. Na druhou stranu počet účastníků náboženství pro středoškoláky zůstává – na rozdíl od katechismu pro děti – zhruba konstantní i přes celkový pokles praktikujících. Znamená to, že se církev pomalu učí, jak víru předávat mládeži? Pro roky 2003 až 2005 existují také údaje z Ústavu informací ve vzdělávání 52 o celkovém počtu žáků mateřských, základních a středních škol. Podle těchto údajů dětí ve školách (od mateřské po střední) ubývá. Bohužel pro roky 2003 i 2004 údaje o náboženství

52

Viz www.uiv.cz (naposledy navštíveno 17. 7. 2008).

30

chybí; dopočítáme-li však jejich odhady podle okolních let 2002 a 2005, zjistíme, že dětí na výuce náboženství ubývá rychleji, než dětí ve školách obecně.53 O něco málo úspěšnější něž náboženství pro mládež jsou skupiny pro mládež. Částečně pravděpodobně nahrazují právě výuku náboženství, ale nejde v nich především o předávání církevní nauky, nýbrž o společné modlení, sdílení se i o pořádání akcí, zkrátka o prožitek malé sociální skupiny. Neformální modlitební skupiny zpravidla nejsou věkově ohraničené, takže v nich lze nalézt studenty středních škol i pracující vysokoškoláky. Počet účastníků v průběhu let roste, v roce 2005 se v takovýchto skupinách scházelo téměř 14 tisíc mladých lidí. Průměrná skupina měla roce 2005 11 členů a mládež se scházela průměrně v 50 % farností. Podobně jako skupiny mládeže podporuje církev také skupiny dospělých. Mají podobnou náplň jako ty pro mládež, tedy modlitbu, společné povídání o víře a o problémech a událostech běžného života, praktickou participaci na životě farností či organizaci akcí pro rodiny svých členů. Počet členů takovýchto společenství neustále vzrůstá, a to dokonce absolutně: V roce 1998 jich bylo necelých 19 tisíc, v roce 2001 již více než 22 tisíc a v roce 2005 dokonce více než 28 tisíc. Tento nárůst účastníků je ještě výraznější ve srovnání s klesajícím počtem praktikujících. Na tisíc praktikujících navštěvovalo skupinu dospělých v roce 1998 průměrně 43 účastníků; o sedm let později to bylo již 69 což představuje třetinový nárůst. Průměrná velikost skupin se konstantně pohybuje okolo dvanácti lidí a zatímco v roce 1998 bylo takové společenství v každé druhé farnosti, v roce 2005 připadalo na průměrně na jednu farnost jedno společenství.

2.5 Shrnutí Pohled na kvantitativní údaje vypovídá o situaci, v níž se nacházejí katolické diecéze v České republice, které se rozhodují pro obnovné procesy. Nevypovídají nic o působení církve ve školách, v nemocnicích, v armádě a ve vězení či v médiích, dozvídáme se z nich však alespoň částečně o situaci ve farnostech: Katoličtí praktikující v Česku jsou spíše ženy, spíše staršího věku, spíše nejsou výdělečně činní. Přestože dávno opadla vlna polistopadové euforie z katolicismu, katolických praktikujících na přelomu století nadále ubývalo – svědčí o tom jak

53

V roce 2002 připadalo na 1 000 žáků mateřských škol 13 dětí chodících do náboženství pro předškoláky, v roce 2004 to bylo 11 dětí. V roce 2002 připadalo na 1 000 žáků základních škol 74 katechizovaných školáků, v roce 2004 to bylo o čtyři méně. V roce 2002 chodilo na náboženství 15 středoškoláků ze středoškoláků, o dva roky jen 13.

31

výsledky pravidelných dotazníkových šetření mezi faráři, tak data ze sčítání účastníků bohoslužeb. Celková situace kněží není nijak hrozivá, početně jsou stabilizovaní a minimálně v Praze a v Brně se jejich věková struktura omlazuje. Vzhledem k mizivým počtům bohoslovců je ovšem otázka, zda kněží nezačne brzy rapidně ubývat a pražská arcidiecéze je příkladem již započatého ubývání. Tento úbytek by byl ještě více zřetelný, nebýt výpomoci kněží-misionářů ze zahraničí. Přestože věřících na jednoho kněze nepřipadá mnoho, jsou rozptýleni na velkém území, které jsou kněží nuceni objíždět. Starají se také o několik farností zároveň. Situace se obrací – zatímco kdysi církev bojovala proti mnohoobročnictví kněží, dnes jim nové úkoly a funkce přidává. Zatímco dříve byli kněží vedeni k tomu, aby setrvávali na svých farách a ve svých farnostech a dodržovali stabilitas loci,54 dnes je farářský úřad neodmyslitelně spojen s mobilitou. Všech tradiční katolických přechodových rituálů ubývá. Nejčastěji vykonávaným je v současnosti pohřeb. Křtů, svateb a pohřbů je v Čechách relativně více než na Moravě, což lze vysvětlit zájmem o tyto rituály ze strany nepraktikujících. Církev je tedy i pro část společnosti, která se s ní a s jejím učením (například s povinností nedělní účasti na mši) neztotožňuje cele, institucí schopnou nabídnout adekvátní přechodové rituály. Je-li jejich funkcí usnadnění přechodu z jedené sociální pozice do druhé, pak lze z počtů těchto rituálů usuzovat, že nejobtížnější změnu představuje smrt, menší narození a nejmenší sňatek. Zároveň však svátosti, které dnes neplní funkci světských přechodových rituálů – tedy první svaté přijímání a biřmování – ukazují skutečnou míru důležitosti tradičních katolických obřadů pro lidi, kteří dnes chodí do kostela. Na Moravě je střední generace v tomto smyslu o něco tradičnější než v Čechách. Mladá generace je však stejně málo tradiční v obou částech republiky. Z porovnání počtu prvních svatých přijímání a biřmování se ukazuje, že církev nedokáže dostatečně zaujmout mladé lidi přecházející z puberty do adolescence. O tomtéž svědčí také prudký pokles počtu účastníků náboženství – středoškoláků oproti školákům. Významným faktem je vyšší (a rostoucí) počet účastníků mládežnických modlitebních skupin oproti počtu účastníků středoškoláckého náboženství – svědčí o posunu validace víry směrem od institucionálního ke komunitárnímu. Obdobně je významný růst počtu účastníků modlitebních společenství pro dospělé.

54

Viz např. Lemaitre (2002: 447).

32

Důležitým zjištěním je relativně vyšší množství nábožensky aktivních osob v českých diecézích než v katolíky více zalidněné Moravě – ať už se jedná o oficiální církevní postavy (řeholnice, jáhny, kněze, učitele náboženství) nebo o mládež docházející na výuku náboženství nebo účastníky modlitebních skupin. Církev, která je v Čechách ve výraznější menšině než na Moravě, se zřejmě dokáže lépe vyhnout černým pasažérům a motivovat k náboženské aktivitě.

33

Chlubí se kazatel svému příteli: „Naše církev právě prošla největším obrozením za posledních 20 let.“ „Kolik vám přibylo věřících?“ – „Ani jeden. Naopak, 500 nám ubylo.“ (A. de Mello)

3 Vybrané obnovné programy v české církvi ve druhé polovině 20. století V předchozí části jsem věnoval dostatek prostoru kvantitativnímu pohledu na katolickou církev v Česku. Nyní se pokusme o letmý pohled na obnovné programy, které se v české církvi v posledních desetiletích odehrávaly a odehrávají. Nejprve je stručně představena teologie obnovy církve, po té jsou vyjmenovány některé obnovné programy z pokoncilní doby a na závěr je pozornost věnována současným diecézním programům reformy farností.

3.1 Teologie obnovy Následující část je důležitá proto, aby bylo zřejmé, že myšlenka obnovy katolické církve v České republice na počátku nového tisíciletí nespadla z nebe, ale že koncepce obnovy jsou součástí celkového církevního pohledu na katolicismus a jsou podrobně rozpracovány přímo teologií, v níž jsou aktéři církevního života více či méně formováni. V eklesiologii (teologii zabývající se církví) již od středověku existuje zásada „Ecclesia semper reformanda“, neboli církev se potřebuje neustále obnovovat. Z historie 20. století je možné připomenout reformní impulsy vedené jak shora (heslo papeže Pia X. „omnia restaurare in Christo“, svolání 2. vatikánského koncilu papežem Janem XXIII. mající za cíl „zdnešnit církev“55 či impulsy pontifikátu Jana Pavla II.56), tak zdola (např. liturgické hnutí,57

55

Zahajovací řeč papeže Jana XXIII. na koncilu zněla: Úkolem koncilu je, aby „byl poklad křesťanské víry účinněji uchováván a hlásán (…), přičemž církev musí přihlížet k novým formám života v moderním světě, které otvírají katolickému apoštolátu nové cesty (…). Je třeba obnovit klidnou a důstojnou věrnost učení Církve v jeho celku a ve vší podrobnosti. Křesťanský, katolický a apoštolský duch celého světa očekává skok vpřed ve smyslu hlubšího vniknutí do učení Církve a formování svědomí v naprosto věrné a dokonalé shodě s autentickým učením.“ (Wiltgen 2007: 15–16).

56

Je možné uvést mnoho příkladů, ze závěru pontifikátu zejména impulsy spojené s přechodem do nového tisícletí v dokumentech Tertio millennio adveniente a Novo millennio ineunte. Celkově bývá pontifikát Jana Pavla II. hodnocen jako pokus o obnovu církve, která navazuje na protireformaci (tj. posílení papežství, tradiční morálky, tradiční koncepce kněžství, snaha zabránit sekularizaci, apod.; viz Mayeur 2000: 143). 57

Hnutí rozvíjející se v první polovině 20. stol. především v Německu a Rakousku, ale také ve Francii a usilující o obnovu tehdy ještě latinské bohoslužby tak, aby účast věřících nebyla pouze pasivní, ale uvědomělá a aktivní (viz např: Fouilloux 1990: 212–215).

34

katolická akce, 58 charismatická obnova, 59 hnutí My jsme církev, 60 a další). Trvalá potřeba obnovy má několik důvodů. Především odpovídá, podle významného teologa Yvese Congara (1994 [1950]), Božímu plánu se stvořením, neboť svět na počátku nebyl stvořen v konečném stavu, ale jako něco, co se vyvíjí. Nehotovost světa je tak prostorem pro lidskou svobodu, která může na Boží plán odpovědět a spolupracovat s ním. I církev patří mezi oblasti, v nichž je člověku dána příležitost, aby uplatnil své schopnosti a účastnil se na Božím díle. Za druhé, a s prvním bodem to neoddělitelně souvisí, je církev skutečností božsko-lidskou. Bible o ní mluví jako Kristově těle, což znamená, že je vytvářena nejen shromážděním lidí, ale především působením Ducha svatého (Nicolas 1985: 640–645). Pro teologii obnovy církve z toho vyplývá nutnost respektování neměnného Božího vkladu i proměnlivé lidské složky závisející na společenském vývoji.61 K lepšímu pochopení je možné parafrázovat výrok II. vatikánského koncilu o liturgii – a byl to právě koncil, který Congarovu teologii obnovy vtělil do oficiálních dokumentů církve: „Život církve obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co neodpovídá povaze evangelia, nebo jestliže zastaraly. Struktury je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením.“ 62 Zulehner a Heller (1998) při provádění reformy mluví o dvojím pokušení: nedostatečné blízkosti lidem nebo nedostatečné blízkosti Bohu.

58

Soubor hnutí katolické mládeže ve Francii vznikající na sklonku 20. let 20. století, nejznámější je „Hnutí křesťanské zemědělské mládeže“ a „Hnutí křesťanské dělnické mládeže“. Cílem hnutí katolické akce bylo žít intenzivnější náboženský život, obrana církve před sekularizací a snaha (znovu)přivést k aktivní víře ostatní mladé z daného sociálního prostředí (viz Le Goff, Rémond 1992: 236–241). 59

V katolické církvi se začalo na sklonku šedesátých let na amerických univerzitách, rozšířilo se do farností a do Evropy. Klade důraz na působení Ducha svatého v životě křesťana a na tzv. charismata, nadpřirozené duchovní dary a na emocionální prožívání víry (viz např. Bord, Faulkner 1983).

60

Hnutí rakouského a německého původu, které se zformovalo v roce 1995/96 okolo petice určené církevní hierarchii a požadující mj. překlenutí propasti mezi laiky a kleriky, spolurozhodování místní církve při obsazování biskupství, kněžské svěcení žen a zdobrovolnění celibátu, méně církevně-právní regulace a více hlásání radostné zvěsti, aj. (Kohl 2005). 61

Tak to nalézáme například v řeči papeže Jana XXIII. na zahájení Druhého vatikánského koncilu: „Aby takové učení zasáhlo rozmanitá stádia lidské činnosti, jež se týkají jednotlivců, rodin, společenského života, je především zapotřebí, aby se Církve v žádném případě neodvracela od posvátného dědictví pravdy, přejatého od otců; současně se také musí zaměřovat na současnost, na nové životní podmínky a formy, přítomné v dnešním světě, jež přeci otevřely nové cesty katolickému apoštolátu.“ (Jan XXIII 1965). 62

Text koncilového dokumentu zní: „Liturgie totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie nebo jestliže zastaraly.“ Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum koncilium, čl. 21 (Dokumenty… 1995: 140–141).

35

Tuto teologii reformy by zřejmě podepsala většina katolických teologů, ačkoli se mezi sebou liší podle toho, zda má obnova postupovat přes božské k lidskému, nebo přes lidské k božskému. Mezi první je zřejmě možné zařadit například Josepha Ratzingera, podle něhož (1994 [1991]: 94, 98) „nutné reformy nespočívají v tom, že svou církev vždy znovu modelujeme na správnou míru, sami ji vynalézáme, ale v tom, že stále znovu odstraňujeme své vlastní pomocné konstrukce ve prospěch světla, jež přichází shůry, jež je i příchodem čisté svobody (…) Nepotřebujeme církev více lidskou, ale více božskou a pak se stane též skutečně lidskou. A proto všechno, co vytvoří v církvi lidé, musí uznat svůj služebný charakter a ustoupit tomu, co je podstatné.“ Mezi druhé například Hanse Künga, který mluví o nutnosti přiblížit se tomu, co si přejí lidé, totiž opětovnému aggiornamentu, kolegialitě papeže s biskupy, ekumenismu a otevření se modernímu světu (Küng 2000). Jednotlivé teologie obnovy na sebe samozřejmě narážejí a jsou předmětem vzájemné kritiky.63 Důležité však je, že teologie obnovy je inherentní součástí eklesiologie a má nacházet cesty k tomu, aby se v souladu s katolickou teologií jako celkem církev „stávala tím, čím je“. Toto stručné představení slouží k tomu, aby bylo zřejmé, že koncepty obnovy místní církve, které budu na dalších stránkách analyzovat, nejsou stavěny na zelené louce, ale jsou živeny eklesiologií, která se díky teologické formaci více či méně stává intelektuálním habitem biskupů a kněží a případně též laiků.

3.2 Obnovné programy v české církvi po II. vatikánském koncilu Na prvním místě je třeba zmínit liturgickou reformu, která mohla být jako jedna z mála pokoncilních změn uskutečňována i v komunistickém Československu a která představovala definitivní převládnutí češtiny nad latinou v bohoslužbách a – velmi nepřesně řečeno – zcivilnění a zkrácení všech katolických obřadů. Její důležitou součástí byla také obnovená teologie bohoslužby, kterou nyní neslaví především kněz, ale shromážděná obec jako celek. Podle postřehu českého pastorálního teologa A. Opatrného v jedné diskusi 64 se jednalo o výraznou skutečnost, neboť již samotná realizace nového bohoslužebného uspořádání pomohla české církvi v 70. letech – odříznuté od světové teologie – novým, pokoncilním a tedy synodálnějším či komunitnějším způsobem chápat sama.

63

Z faktu, že papežem Benediktem XVI. se v roce 2005 stal Joseph Ratzinger, se zdá, že v oficiálním vedení církve převažuje postoj poněkud nepřesně označovaný jako konzervativní. Připomeňme také, že Hansi Küngovi byla naopak odňata kanonická mise opravňující k výuce katolické teologie na katolických školách. 64

Jedná se o diskusi, která následovala po přednášce Klemense Richtera přednesené na KTF UK 25. 5. 2009 na téma Vztah církve a liturgie. Příspěvek k recepci II. vatikánského koncilu.

36

Jiným typem obnovy, který bychom neměli opomenout, bylo tzv. Desetiletí duchovní obnovy. Jeho autory byli v druhé polovině osmdesátých let kněží Tomáš Halík a Petr Piťha a vyhlásil je v roce 1987 kardinál Tomášek. Každý rok (poprvé 1988) byl věnován jednomu národnímu světci a jednomu tématu, 65 přičemž desetiletí vrcholilo v roce 1997 miléniem mučednické smrti svatého Vojtěcha. Ambicí toho programu bylo obnovit nejen církev, ale přinést nabídku pro tehdejší komunismem stále ještě decimovanou společnost jako celek, „mělo [to] být něčím, co církev nabere z pokladu své historické zkušenosti i z duchovních hodnot, které jsou jí svěřeny, a osloví tím celý národ, všechny lidi dobré vůle“ (Halík 1997: 257). Reflexe zainteresovaných aktérů se však v závěru desetiletí v roce 1997 shodly, že tento program ve skutečnosti nepřinesl nic. Za všechny citujme Jana Jandourka (1997: 272): „Místo velkolepého programu, který měl podle otců zakladatelů proniknout do každé farnosti a každé rodiny a obnovit i osobní život jednotlivce, skončilo všechno několika poutěmi, pár vydanými brožurkami a sterilními článečky v Katolickém týdeníku. Ekumenický přesah se neuskutečnil vůbec, necírkevní část společnosti o Desetiletí zřejmě ještě vůbec neví.“ Jandourek, podobně jako ostatní, také analyzuje, proč program – podle všech skvěle vymyšlený – nepřinesl ovoce. Jeho hypotézy jsou následující: obnova byla určena všem, takže nakonec neoslovila nikoho, v církvi chyběli intelektuálové, vybraní světci neměli úctu zdola, a proto se nestali výraznými symboly, a konečně sametová revoluce přišla příliš brzy, takže Desetiletí bylo převálcováno celkovou transformací společnosti. Za zmínku stojí, že závěr desetiletí byl překryt s programem světové církve zaměřeným na přípravu na velké milénium roku 2000. Zdá se ale, že tato příprava, používající podobné prostředky jako desetiletí (tématické roky, poutě, tématické brožurky) nezanechala, podobně jako Desetiletí, v české církvi výraznější stopy.66 Značná obnova církve nastala – aniž by ji někdo předem plánoval – přirozeně po pádu komunismu. Byli jmenováni biskupové na uprázdněné stolce, teologické fakulty obnovily svoji činnost, řeholní řády vystoupily z ilegality, začala fungovat charita, výuka náboženství, vznikla církevní média a církevní vydavatelství. Ve farnostech i v diecézích zahájily činnost ekonomické a pastorační rady a diecéze vytvořily specializovaná střediska pro práci s jednotlivými kategoriemi věřících (rodiny, mládež, katecheze, senioři, …). Církev se dostala do škol, nemocnic, občanského sektoru, vězení i armády, byla jí také navrácena část majetku.

65

Např. rodina, výchova a vzdělání, práce a společenská odpovědnost, víra a modlitba, aj.

66

Podle Aleše Opatrného (2003) je třeba diferencovat: Zatímco putování do Říma v jubilejním roce mělo pro jednotlivé účastníky značný význam, příprava jubilea a jeho realizace zde v Česku život církve nijak výrazně neovlivnila.

37

Přesto, že v církvi existuje mnoho kritiků porevolučního vývoje, je nesporné, že fungování, aktivity i význam katolické církve ve společnosti jsou po pádu komunismu nesrovnatelné se situací před rokem 1989 (viz Duka, Badal 2009). Na Desetiletí duchovní obnovy měl navázat Plenární sněm katolické církve v ČR. Ten svolali čeští a moravští biskupové dekretem, v němž se říká, že sněm má rozvinout „závěry II. vatikánského koncilu, totiž přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti podle "znamení časů" (Mt 16,3), aby tak církev lépe odpovídala na touhy a hledání našich současníků.“ 67 Sněmovní proces začal nejprve prostřednictvím tzv. sněmovních kroužků, v nichž se scházeli věřící, kteří měli zájem diskutovat nad tématy, jež jim předkládala přípravná komise. Církevních kroužků vzniklo v průběhu šesti přípravných let několik set, což představuje mobilizaci asi jednoho až dvou procent praktikujících.

68

Zápisy ze

sněmovních kroužků byly centrálně shromažďovány a analyzovány, ale neměly prakticky žádný přímý vztah k samotnému zasedání sněmu. To se uskutečnilo ve dvou fázích, nejprve v roce 2003 nad dokumentem vypracovaným přípravnou komisí.69 Účastníky sněmu, kteří se mohli k připravovanému textu vyjadřovat, byli biskupové, jejich nejbližší spolupracovníci (generální a biskupští vikáři), představitelé teologických fakult a kněžských seminářů a zástupci řeholí, kněží z diecézí a laiků. Na sněmu byli přítomni také experti k jednotlivým probíraným tématům, hlasování o textu dokumentů však bylo vyhrazeno pouze biskupům. Mezi prvním a druhým zasedáním bylo vytvořeno osm komisí, které měly na základě připomínek z prvního zasedání zpracovat závěrečný dokument sněmu, jehož text byl v průběhu připomínkován biskupy i všemi členy sněmu a pak diskutován a schválen na druhém zasedání v roce 2005. Schválený text byl Vatikánem potvrzen v roce 2007. 70 Po skončení sněmovního procesu převládla v reflexích v církvi spíše kritika smysluplnosti několikaletého snažení a to dokonce i od biskupů. Případné kladné hodnocení bylo jedním dechem doprovázeno negativy: Částečná mobilizace laiků ve sněmovních kroužcích nebyla

67

Dekret o svolání plenárního sněmu ze dne 5. 7. 1997, dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=16 (naposledy navštíveno 8. 7. 2009). 68

Kardinál Vlk (2005) v rozhovoru s Petrem Příhodou říká, že kroužků bylo šest až sedm set. Pokud by kroužků bylo 650 a v každém z nich 8 účastníků, pak by to představovalo 5 200 účastníků celkem, což je 1,2 % z 411 000 praktikujících sečtených v roce 2004. Podle Kirschnera (2003) se kroužků zúčastnilo 10 000 lidí, tedy asi 2,4 % praktikujících. 69

Přípravná komise byla tvořena šesti sekcemi, každé z nich předsedal jeden biskup. Přípravný materiál, který komise připravila, Instrumentum laboris, je, stejně jako zápisy z činnosti přípravné komise k dispozici na internetu: snem.cirkev.cz (naposledy navštíveno 8. 7. 2009). 70

Život a poslání křesťanů v církvi a ve společnosti (2007).

38

dále nijak využita a navíc mnohým přinesla frustraci ze zbytečné práce (Matěna 2001, Zajíc 2005). Do procesu se nepodařilo zapojit kněze (Vlk 2005) a podle Duky (2006) byl sněm dokonce nepřijatelný pro některé diecéze jako celky. Jestliže první setkání v roce 2003 bylo hodnoceno superlativy jako příklad toho, že v církvi je možné opravdu bratrské společenství a otevřené sdílení i odlišných názorů a to i napříč posty a hierarchickými vrstvami, o to horší byly dojmy ze setkání v roce 2005 („rezignace, skepse a bezradnost“ – Anketa… 2005; „jalová jednota, pasivita biskupů“ – Halík 2006). Rozporné bylo též bezprostřední hodnocení dokumentu, který ze sněmu vzešel (Anketa… 2005). Hojně se mluvilo o tom, že na sněm navážou diecézní synody. Dnes, šest let od skončení sněmu a čtyři roky od potvrzení dokumentu Vatikánem se nezdá, že by se v nějaké diecézi místní synoda chystala. Tak jako byla sněmu alespoň v začátku věnována značná publicita (viz rešerše článků na sněmovních stránkách), o závěrečném dokumentu, který se měl stát chartou české církve na počátku 21. století, nebylo slyšet vůbec. Nezdá se, že by plenární sněm měl pro katolickou církev v ČR nějaké hmatatelné důsledky. Jak je zřejmé z tohoto krátkého přehledu, diecézní programy obnovy, kterými se zabývá tato práce a které představím v dalších odstavcích, nejsou prvními obnovnými pokusy katolické církve v Česku – a jistě ani posledními, neboť Ecclesia semper reformanda. Záměrně byla navíc vynechána tzv. obnovu zdola, vznikající nezávisle na vedení církve mezi věřícími v podobě hnutí, farních aktivit, malých společenství, apod. Při pohledu na dosavadní obnovné pokusy je zajímavé všimnout si toho, že zatímco procesy, kterými česká církev reagovala na podněty zvenčí (v tomto přehledu se jednalo o adaptaci na koncil či na postkomunistickou transformaci společnosti), jsou hodnoceny kladně i záporně, programy obnovy vycházející zevnitř české církve a předem deklarované a naplánované jako obnova (zde Desetiletí duchovní obnovy a plenární sněm), jsou hodnoceny jednoznačně jako nedotažené do konce, s nevyužitým potenciálem a minimálním efektem na fungování církve.

3.3 Diecézní programy obnovy po r. 2000 Ještě v průběhu sněmovního procesu, začaly některé diecéze v České republice vyhlašovat svoje vlastní diecézní impulzy k obnově či ke komplexnějšímu reformnímu programu. I když jednotlivé diecéze fungují samostatně, objevují se v České republice tyto procesy více méně ve stejnou dobu. V roce 2001 vyhlásil obnovný plán pro svou diecézi plzeňský biskup, ve stejném roce biskup královéhradecký a o rok později arcibiskup pražský. Nejoblíbenějším nástrojem je vyhlašování tematických roků či priorit na jednotlivé roky (podobně, jako tomu

39

bylo při Desetiletí duchovní obnovy). 71 Na zvolené téma se v daném roce měla soustředit větší pozornost kněží i věřících při běžném fungování farností (např. v kázáních, článcích ve farních časopisech, …) a mimoto se pořádaly specifické akce přesahující farní každodennost, které měly zaměření roku podtrhnout – například poutě, konference, přednášky, výstavy, atd. V rámci těchto diecézních obnovných programů došlo také ke slučování farností. Chronologický přehled obnov, tematických roků a slučování farností je uveden v tabulce. Jsou v ní uvedeny pouze relevantní diecéze, schází tedy diecéze českobudějovická, litoměřická a ostravsko-opavská, kde se o žádném programu obnovy nemluvilo.

71

Tradice jubilejních roků spojených s kulatým letopočtem sahá v katolicismu do roku 1300, tradice mimořádných jubilejních roků spojených s určitou událostí či tématem do 17. století.

40

Tabulka 14: Chronologický přehled obnovných procesů diecézí v ČR a slučování farností Praha 1997 1999 2001

2002

Plzeň Hradec Olomouc zahájení sněmovního procesu (práce sněmovních kroužků), konec Desetiletí duchovní obnovy

Na biskupské radě se poprvé mluví o budoucím procesu. Pastorační priority: Písmo, péče o Biskup vyhlašuje diecézní pastorační kněžská povolání, sídliště, modlitební (obnovný) plán. společenství. Biskup vyhlašuje obnovný proces. Probíhají setkání s kněžími.

Brno

Biskup vyhlašuje sedmiletý pastorační plán. téma roku: Eucharistie první zasedání plenárního sněmu

2003

2004

2005

2006

Probíhají setkání biskupa s kněžími, diskuse o obnově. sloučeny některé pražské farnosti

Biskup vyhlašuje záměr slučování farností. téma roku: farnost a vikariát

téma roku: Maria první jednání o slučování farností s kněžími

vyhlášeny body obnovy farností: pokání, Písmo, modlitba, společenství; vzniká směrnice pro sluč.

téma roku: Kristus naděje Evropy; vikariáty

téma roku: společenství místní církve kněžská rada schvaluje zrušení 110 farností, vzniká směrnice pro slučování

téma roku: rodina

první slučování (zrušeno 22 mimopražských farností)

jednorázové sloučení farností v celé diecézi (zrušeno 160 farností)

první slučování (zrušeny 3 farnosti)

téma roku: farnost vzniká metodický pokyn pro slučování

v celosvětové církvi: rok eucharistie druhé (a poslední) zasedání plenárního sněmu další slučování (zrušeno 36 mimopražských farností) další slučování (zrušeno 66 mimopražských farností)

téma roku: oživení vlastní víry a jejího předávání

téma roku: Služba v církvi

téma roku: farnost

téma roku: Bible slučování (zrušeno 61 farností)

téma roku: diecéze

dokument plenárního sněmu schválen Svatým Stolcem a knižně vydán 2007

2008

další slučování (zrušeno 18 mimopražských farností)

2009

další slučování farností (zrušeno 67 mimopražských farností)

tři priority pro život farností: zapojení nových farníků, vzdělávání ve farnosti, probuzení touhy po dětech v celé republice: rok sv. Václava; v celosvětové církvi: rok sv. Pavla (2008/09) téma roku: evangelizace téma roku: Bible a vlastní posvěcení téma roku: Bible slučování (zrušeno 41 farností) v celosvětové církvi: rok kněží (2009/10) téma roku: svědčení o Kristu této společnosti

téma roku: katecheze slučování (zrušeno 33 farností)

téma roku: víra

téma roku: sv. Pavel slučování (zrušeno 22 farností)

41

téma roku: diecéze

Protože do tabulky nelze vměstnat vše, podívejme se ještě na příklady některých diecézí – jak v nich obnova probíhá a zejména, co se skrývá za vyhlášením tematických roků. Diecéze královéhradecká Počínaje rokem 2002 byl biskupem každý rok vydán pastorační plán, ve kterém byla zhodnocena situace v diecézi po uplynutí roku předešlého a pro jednotlivé cílové skupiny (mládež, senioři, …) navrženy aktivity. Každý rok se také konala odborná konference, na níž zazněly příspěvky relevantní pro téma tohoto roku. Kupříkladu v prvním roce sedmiletého cyklu se kromě zmíněné konference a dalších doprovodných akcí jako 72 koncerty, přednášky, atd. konal tzv. eucharistický kongres v katedrále, téma eucharistie se mělo pravidelně objevovat v diecézním měsíčníku, ve farnostech se měly konat 73 eucharistické adorace a na eucharistii mělo být zaměřeno i vzdělávání ve farnostech. 74 Podobně v posledním roce zaměřeném na evangelizaci, byla v Hradci opět konference (tentokrát na téma ateismus), a mimo to probíhala akce s názvem „Týden vzájemného poznání a porozumění“, skrývající ve skutečnosti tzv. městské misie s cílem šířit 75 křesťanskou víru. V roce 2004 se také začalo se slučováním farností, které ještě stále pokračuje. Arcidiecéze olomoucká Na sklonku roku 2004 vyhlásil arcibiskup rok farnosti a s přednáškami „Jak si biskup představuje farnost“, objížděl farní rady shromážděné po vikariátech. Farnosti v diecézním časopise představovaly to, co se jim daří, arcibiskupství v tomtéž časopise navrhovalo, které konkrétní aktivity by mohly farnosti ještě zavést, aby se naplnila 76 arcibiskupova vize. Arcibiskup pak vikariáty objížděl ještě jednou, aby zjistil, nakolik farnosti jeho vizi uskutečňují. V roce 2006 arcibiskup vyhlásil rok arcidiecéze jako pokračování roku farnosti. Hlavním smyslem bylo posílit vztah věřících k celku diecéze a proto se jako aktivity konaly hlavně poutě do centra diecéze, Olomouce, kde byla možnost navštívit kromě katedrály také biskupství či sídlo charity. Zároveň byl uspořádán ve zlínské sportovní hale Den arcidiecéze, kde se biskup setkal se zástupci všech farností. Pro rok 2007 nebylo vyhlášeno jedno centrální téma a rok také nenesl žádný název, ale arcibiskup rozhodl o třech pastoračních úkolech, které měly být zrealizovány v každé farnosti: hledání nových spolupracovníků pro zajištění běžného života farnosti, uspořádání farního vzdělávacího programu, a povzbuzení věřících k touze po dětech. Pastorační rady pak musely odevzdat na biskupství výkaz vzdělávací akce, kterou ve farnosti uspořádaly, a její hodnocení. Rok 2008 byl vyhlášen jako rok Bible a aktivitami, které ho charakterizovaly, byly: diecézní pouť do Izraele, soutěž pro děti s biblickou tématikou či publikace praktických námětů pro práci s Písmem. Je samozřejmostí, že každý rok byl vyhlášen pastýřským listem. Diecéze plzeňská V roce 2001 biskup pastýřským listem zahájil přípravu pastoračního plánu diecéze. V roce 2002 měla užší vybraná skupina diskutovat způsob obnovy diecéze, ale diskuse se nakonec neuskutečnila. V roce 2003 byl uspořádán konzultační seminář se zájemci

72

Eucharistický kongres je zpravidla několikadenní akce zaměřená modlitbami, bohoslužbami a přednáškami na téma eucharistie. 73

Viz Duka (2002).

74

Šíření víry.

75

Jednalo se více-méně o týdenní festival v Hradci Králové, zahrnující koncerty, promítání křesťanských filmů, přednášky, diskuse na školách i zastavování kolemjdoucích na ulicích s cílem oslovit církevní nabídkou co nejvíce lidí. 76

Např. mluvil li arcibiskup o tom, že ve farnosti nesmí chybět dobrá komunikace, navrhlo arcibiskupství a v diecézním časopise prezentovalo nápady, jak udělat dobrou vývěsku včetně rad kde získat vhodné obrázky i jak dlouhé by měly být vyvěšené texty.

42

z řad kněží a pastoračních pracovníků, z něhož vzešla úzká pracovní skupina, která měla obnovu připravit. Zároveň byl vyhlášen tematický rok s důrazem na farnost a vikariát. Prakticky se to mělo projevit uspořádáním tzv. vikariátních dnů, podobně také o rok později. Na přelomu roků 2004/05 došlo k hromadnému sloučení farností v diecézi, které mělo připravit „půdu pro hlubší pastorační proměny“.

Zajímavé je, že nedošlo k propojení procesů diecézních obnov a plenárního sněmu, přestože probíhaly ve stejnou dobu a nominálně jim šlo o stejnou věc – o obnovu života katolické církve v Česku. Ve sněmovním dokumentu nalezneme pasáž (čl. 153–164) o potřebě reformy pastorace a restrukturalizace diecézí v situaci, kdy není možné udržet stávající síť farností a kdy je třeba rozvíjet tzv. kategoriální pastoraci přizpůsobenou jednotlivým cílovým skupinám. Ovšem v diecézních pastýřských listech či dokumentech obnovy chybí odkazy na plenární sněm a na to, co jím bylo definováno jako důležité pro obnovu církve v České republice.77 Ve všech diecézích, i přes jejich vzájemnou nezávislost, nalezneme témata obnovy značně podobná. Nejčastěji se objevují: společenství-farnost (ve všech pěti diecézích), Bible (ve čtyřech diecézích) a šíření víry (ve třech diecézích78). Z příkladů tří diecézí je však zřejmé, že vyhlášení a realizace témat jednotlivých roků je v jednotlivých diecézích rozdílná a že impulsy vydané biskupstvím mohou být ve farnostech vymahatelné (viz olomoucká diecéze a vzdělávání ve farnostech), tak také nemusí zanechat žádnou stopu (viz plzeňská diecéze). Skutečně realizované prostředky obnovy jsou v diecézích dost podobné – pastýřské listy, poutě, vikariátní či diecézní dny – a představují prvky patřící tradičně ke katolicismu. Pro úplnost dodejme, že v roce 2005 došlo v některých diecézích ke kumulaci dvou témat (mimo diecézních priorit papež vyhlásil rok eucharistie) a v roce 2008 v některých diecézích nalezneme témata dokonce tři: Česká biskupská konference stanovila rok sv. Václava (u příležitosti výročí 1 100 let od jeho narození) a papež (v červnu 2008) zahájil rok sv. Pavla (2 000 let od narození). Kumulace symbolů v podobě jednotlivých témat roku majících mobilizovat věřící vede k otázce po jejich vzájemné interakci a případné devalvaci nebo

77

Odkaz na sněm nalezneme v pastýřském listu brněnského biskupa a v pastýřském listu pražského arcibiskupa, oba z roku 2004. Brněnský biskup k roku zaměřenému na rodinu píše: „V uplynulých letech určovalo pastorační zaměření Desetiletí duchovní obnovy, poté příprava na milénium a jeho prožívání, ještě později zase příprava na Plenární sněm katolické církve. Mnohdy jste tento důraz cítili jen okrajově, a tak přinesl užitek pouze těm nemnohým farnostem, skupinám či jednotlivcům, kteří jej přijali za svůj. Nyní, když se sněmovní práce přesouvají do komisí, vás všechny vybízím k tvořivé spolupráci na prožití dvou roků, které se mají dotknout každého z nás. Příští rok prožijme jako rok rodiny, po něm následující rok 2005 jako rok farnosti.“ (Cikrle 2003) Diecézní rok rodiny tak navazuje na (z biskupova pohledu) nepovedený sněmovní proces a má být aktivizací různých skupin věřících okolo daného tématu. Pražský arcibiskup v pastýřském listu o obnovném procesu diecéze jen poznamenává, že „náš proces obnovy farností tedy probíhá paralelně s pracemi sněmu“ (Vlk 2004). 78

Včetně pražské, i když tento bod nebyl „vyhlášen“, je přítomen v diskursu, viz další kapitola.

43

naopak umocnění účinku. Příkladem strategie slaďování vlastních priorit s impulsy přicházejícími z Vatikánu je pražská arcidiecéze. V roce 2005 diecézní body obnovy a celocírkevní téma rétoricky propojuje („náš program je papežovým slovem umocněn“ – biskupův článek v ACAP 2005/1) a vytváří aktivity typu přednášky, podněty pro vikariátní konference a diskuse ve farnosti a aktivity ve farnosti, které zahrnují obě roviny, což není příliš obtížné, neboť eucharistie, tj. mše sv. (Vatikán) s Biblí, modlitbou, pokáním i společenstvím (diecézní témata) souvisí. Podobně v roce 2008 využívá roku sv. Pavla (Vatikán), aby podpořila četbu Bible (diecézní téma). V hradecké diecézi bylo téma eucharistie stanoveno jako diecézní priorita ještě o tři roky dříve, než je vyhlásil papež. V roce 2005, kdy bylo diecézním tématem „služba v církvi“, se v pastoračním plánu sice uvádí, že letošní „přihlíží k Roku eucharistie vyhlášeným papežem Janem Pavlem II“ (Duka 2005), na připravovaných aktivitách pro jednotlivé cílové skupiny se to však, až na doporučení kněžím, aby se seznámili s dokumentem, jímž byl rok eucharistie oznámen, neprojevilo. Pokud se tedy témata celé církve daří sladit s tématy diecézními, tím lépe, pokud ne, přednost je dána diecézním. V rámci obnovných programů diecézí probíhá také rozsáhlé slučování farností. Co toto slučování formálně znamená, tomu se věnuje následující kapitola.

44

„Farnost je jako vesnická studna ke které přicházejí všichni žízniví obyvatelé vesnice.“ (Jan XXIII.)79

4 Slučování farností Než se pustím do detailní prezentace a interpretace procesu obnovy farností, je třeba ještě několik vysvětlujících odstavců. Nejdříve uvádím nezbytné minimum kanonického práva, kterým se chod církve včetně slučování řídí, a po té detailněji prezentuji přehledovou chronologii procesu v pražské arcidiecézi.

4.1 Co se skrývá pod pojmem slučování farností Kodex kanonického práva z roku 1983 (CIC) farnost definuje jako „určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři“ (CIC kán. 80 515 § 1).

Sociální geografové kladou důraz na zásadní rozdíl této nové definice od definice kodexu předchozího – z roku 1917: „Území jakékoli diecéze je rozděleno na určité územní části, každé je přidělen vlastní kostel s vymezeným lidem, jehož vlastní rektor, jakoby vlastní pastýř, je ustanoven správcem pro potřeby péče o duše. (...) Tyto části diecéze se nazývají farnosti.“ (Codex 81 iuris canonici 1934[1917]: kán. 216 § 1 a 4)

Podle nového práva je farnost definována nikoli jako území s vlastním kostelem, ale jako společenství. Kodex z roku 1983 dodává, že „farnost má zpravidla územní charakter“ (CIC kán. 518), a farnost tak nadále zůstává teritoriálně zakotvenou institucí. Avšak je to nyní komunita, která konstituuje teritorium a nikoli obráceně (Muller, Bertrand 2002: 52). Skupina francouzských sociálních geografů píšících pod pseudonymem Paul Mercator dokonce tvrdí, že právní redefinice farnosti v sobě skrývá tichou revoluci, neboť právě ona umožnila

79

Takto a podobnými slovy bývá parafrázován výrok papeže Jana XXIII. (viz například dokument Jana Pavla II. Christifideles laici); přesnou citaci se mi ovšem nepodařilo nalézt.

80

Jak je u církevních dokumentů zvykem, z důvodů různých vydání nebude odkazováno pomocí stran, ale odstavců, v případě Kodexu kanonického práva kánonů a paragrafů. 81

V originále: „Teritorium cuiuslibet diocesis dividatur in distinctas partes territoriales; unicuique autem parti sua peculiaris ecclesia cum populo determinato est assignanda, suusque peculiaris rector, tanquam proprius eiusdem pastor, est praeficiendus pro necessaria animarum cura. (...) Partes diocesis de quibus in § 1 sunt paroeciae.” Překlad autor.

45

restrukturalizaci diecézí a slučování farností, ve kterém farnost přestává být „věčná“, ale stává se „trvalou“ či „udržitelnou“ (Mercator 1997: 9–10). Důraz na společenství, který nacházíme v církevním právu, nalézáme také v diecézních konceptech obnovy (viz předchozí kapitola). Kodex kanonického práva dále stanovuje, že „jedině diecéznímu biskupovi přísluší zřizovat, rušit nebo měnit farnosti, a biskup nezřídí nebo nezruší farnost, ani ji značně nezmění bez projednání v kněžské radě“ (CIC kán 515 § 2).

Proces vnitřní restrukturalizace diecézí a slučování farností tedy není veden z Vatikánu a netýká se celé republiky. Vychází vždy od biskupa a týká se jen jedné diecéze nezávisle na diecézích okolních. Samozřejmě, že ve skutečnosti biskupové díky kontaktům zejména v rámci biskupské konference nejednají totálně nezávisle a vzájemně neformálně ovlivňují své strategie v diecézích. Avšak formálně se jedná o nezávislé procesy, což se také projevuje na různých provedeních slučování. Povinnost konzultovat změny farností v kněžské radě82 ukazuje, že farnosti mají či mají mít skutečně „trvalý charakter“ a není možné je měnit „jen tak“. Podobné ustanovení platí také například o překládání farářů, jejichž funkce také „vyžaduje trvalost“ (CIC kán. 522).83 Kodex dále stanovuje, aby v každé farnosti byla ekonomická rada, vytvořená z farníků, která má faráři pomáhat ve správě majetku. Pokud je potřeba, umožňuje právo ustanovit také pastorační radu, která má poradní hlas pro otázky pastorace. Církevní právo tedy přikazuje určitý podíl věřících na chodu farnosti, zodpovědnost a rozhodnou autoritu má však vždy kněz. Farnost je církevním (CIC 515 § 3), ale i světským právem (zák. 3/2002 Sb.) chápána jako právnická osoba. Sloučení farností tak představuje sloučení několika právnických osob, tj. zrušení některých a zachování jedné, jejíž teritorium je (někdy i mnohonásobně) rozšířeno o území oněch zrušených přičleněných farností. Majetek sloučených farností přechází na nástupnickou „maxifarnost“ včetně pohledávek a závazků. Sloučení farností znamená zároveň

82

Pomocný orgán pro řízení diecéze tvořený kněžími, asi z poloviny volenými a z poloviny jmenovaným na dobu pět let. Biskup je povinen řídit se názorem kněžské rady pouze v několika stanovených otázkách, ta má jinak pouze poradní hlas. 83

Proto jsou kněží ve farnostech často jmenováni pouze jako administrátoři, tj. dočasní správci, aby je bylo snazší překládat podle potřeby. Pro jednoduchost budou však v této práci všichni kněží, spravující farnosti, označováni jako faráři.

46

sloučení účetnictví, evidence majetku a matrik (knihy pokřtěných, oddaných a pohřbených) a archivu. Pokud je nová farnost, jak to také v nemálo případech bylo, vytvořena z farností, které dosud kněz spravoval excurrendo, pak sloučení neznamená péči o méně budov (kostelů, kaplí, far), lidí a majetku. Ovšem místo několika evidencí, stačí vést jednu. Kostely zrušených farností přestávají být farními a stávají se tzv. filiálními, tj. přidruženými. Nemusí v nich být křtitelnice (CIC kán. 858), nemusí v nich být uchovávána nejsvětější svátost (CIC kán. 934 § 1) ani pravidelně sloužena bohoslužba. Redukce bohoslužeb sice se slučováním farností přímo nesouvisí, ovšem změna statutu kostela z farního na filiální ji může nepřímo způsobit. Před samotným sloučením bylo třeba provést inventarizaci majetku, smluvních závazků a daňových povinností slučovaných farností a ověřit, zda souhlasí zápisy v listech vlastníků katastrálního úřadu s rejstříkem církevních právnických osob na ministerstvu kultury. 84 Sloučení farností se uskutečnilo dekretem (rozhodnutím) biskupa. Příklady dekretu, rozhodnutí uveřejněné v diecézním úředním věstníku a diecézní směrnice stanovující všechny administrativní povinnosti při slučování farností jsou v přílohách (č. 3 – 5).

4.2 Arcidiecéze pražská Protože se Arcidiecézí pražskou ve své práci zabývám podrobněji než diecézemi ostatními, podívejme se nyní podrobněji na chronologii procesu. Tato diecéze, nejstarší ze všech na území České republiky, má svou dnešní podobu až od roku 1993, kdy byla vytvořena plzeňská diecéze (její území předtím zahrnovala právě diecéze pražská s budějovickou a litoměřickou). Podle Katalogu pražské arcidiecéze z roku 2003, tedy rok před tím, než slučování farností začalo, připadalo na 38 223 praktikujících 85 celkem 222 kněží, kteří spravovali 378 farností rozčleněných do 14 vikariátů. Pouze ve 139 farnostech ovšem kněz sídlil, ostatní byly spravovány na dálku, tzv. excurrendo, kněz do nich dojížděl z vedlejších farností. V čele arcidiecéze stojí arcibiskup s pětičlennou biskupskou radou, kterou mimo něj tvoří dva pomocní biskupové, generální vikář a biskupský vikář pro pastoraci. Chronologie slučování v diecézi je uvedena v tabulce 15.

84

Viz Duka 2004b.

85

Toto číslo nepochází z Katalogu pražské arcidiecéze 2003, ale ze Sčítání návštěvníků bohoslužeb 2004.

47

86

Tabulka 15: Slučování farností v pražské arcidiecézi 2004-2009 počet praktikujících 2004 rok

vikariát abs.

2002 2003 1.1.2004

k obyv.

ke katol.

počet farností před sloupo čením sloučení

průměrný počet praktik. ve farnosti

prům.poč.prak.k obyv.

zrušených

po sloučení

I.

II.

I.

II.

I.

II.

I.

II.

pohyb počtu praktikujících 04 - 09

85 %

14

94

61

6

1%

0%

47,8

49,7

66 %

67 %

8%

51,4

63 %

66 %

-1 %

Vyhlášen obnovný proces Setkání biskupů s kněžími, diskuse o obnově Rakovník

375

1%

9%

26

4

2004

Vyhlášeny prostředky obnovy: pokání, Písmo, modlitba, společenství; setkání biskupů s kněžími, diskuse o obnově Diskuse o hranicích nových farností – kněží v rámci jednotlivých vikariátů; vybrané farnosti připravují jednoroční pastorační plány

2005

podíl žen

před sloučením

2004 1.1.2005

prům. věk praktik.

Kolín

1 270

1%

8%

28

5

82 %

45

254

254

30

1%

2%

52,2

Zřízení personálních farností (akademické a polské)

1.1.2006

Podřipsko

840

1%

7%

22

4

82 %

38

210

145

28

1%

1%

46,9

48

65 %

65 %

-8 %

1.1.2006

St. Boleslav

1 324

2%

9%

23

7

70 %

58

189

140

35

1%

1%

49,2

51,8

62 %

64 %

-19 %

2006 1.7.2006

Vytvořen statut farní expozitury Beroun

1 184

1%

9%

28

4

86 %

42

296

147

46

1%

2%

45,4

48,6

59 %

62 %

2%

1.7.2008

Vlašim

2 378

7%

16 %

27

10

63 %

88

238

207

94

3%

9%

49,6

49,5

62 %

59 %

-18 %

1.1.2009

Kladno

1 490

1%

8%

24

7

71 %

62

213

248

33

0%

1%

44,6

51,3

58 %

63 %

-15 %

1.7.2009

Benešov

1 657

3%

9%

23

7

70 %

72

237

203

44

2%

3%

49,5

53,9

62 %

59 %

-1 %

1.7.2009

Jílové

1 348

2%

10 %

22

8

64 %

61

169

123

48

2%

2%

44,1

50,5

58 %

58 %

11 %

1.7.2009

Příbram

3 028

5%

16 %

31

11

65 %

98

275

270

72

5%

5%

50

49,3

60 %

61 %

12 %

14 955

2%

10 %

232

67

71 %

64

223

205

56

1%

2%

48,5

50,3

61 %

61 %

-8 %

Σ mimopražské v. I. pražský

6 512

21

16

24 %

310

407

519

323

41,4

47,4

54 %

60 %

-4 %

II. pražský

5 357

27

19

30 %

198

282

370

34

41,5

41

59 %

64 %

2%

III. pražský

6 972

18

18

0%

387

387

587

IV. pražský

4 314

20

16

20 %

216

270

564

151

43,6

49,5

59 %

62 %

8%

23 155

86

69

20 %

269

336

513

275

43,7

47,6

59 %

60 %

2%

Σ pražské vikariáty

47

62 %

4%

Zdroj: Sčítání návštěvníků bohoslužeb 1999, 2004 a 2009, vlastní výpočty. Do vikariátů jsou zahrnuty jen farnosti, které prošly sloučením a nebyly začleněny do jiných vikariátů. Vysvětlivky: I.=zachované farnosti; II.=zrušené farnosti.

86

Rozdíl součtu počtu farností a počtu praktikujících za jednotlivé typy vikariátů v této tabulce a údaje uvedené v předchozím odstavci tvoří farnosti z slučovaných vikariátů, které však nebyly sloučeny.

V roce 2002 začal pražský arcibiskup obnovný proces tím, že pozval kněze na setkání ohledně možností reformy farní pastorace a obnovy diecéze. Setkání se uskutečnila po vikariátech na závěr roku 2002 a v roce 2003 na Svaté Hoře a v Praze.87 Během roku 2003 byly zrušeny některé duchovní správy ve vnitřní Praze 88 a k 1. 1. 2004 sloučeny farnosti ve vikariátu Rakovník, kde byly z původních šestadvaceti vytvořeny farnosti čtyři. V dubnu 2004 byli kněží opět pozváni na podobná diskusní setkání o obnově na Svatou Horu:89 „Na programu, kromě zprávy o současném stavu vývoje tohoto procesu, budou tentokrát témata zabývající se prostředky, o které by se obnova farních společenství měla opírat. V 90 souznění s apoštolským listem ‚Novo millennio ineunte‘ se jedná o následující témata: pokání (…), Boží slovo (…), modlitbu (…), sdílení.“ (ACAP 2004/4 č.9)

V tomto pozvání se poprvé objevily čtyři body, jejichž naplnění mělo vést k obnově farností v diecézi. V druhém pololetí roku 2004 biskupská rada vybrala 14 farností (jednu z každého vikariátu, zpravidla tu, kde sídlil vikář), které měly za pomoci odborné firmy připravit tzv. pastorační plány na jeden rok.91 Témata kněžských dnů92 ve školním roce 2004/05 byla také věnována jednotlivým bodům obnovy propojeným s tématem roku eucharistie vyhlášeným papežem. K 1. 1. 2005 byly sloučeny farnosti ve vikariátu Kolín, v pololetí se konalo ještě jedno půldenní setkání s vybranými kněžími z venkova týkající se slučování. V roce 2006 byly sloučeny farnosti ve třech dalších vikariátech a byl také formálně vytvořen statut farní expozitury, který mohou získat zrušené farnosti. Jedná se o jakýsi pokus zachovat částečnou identitu a autonomii bývalým farnostem v rámci nových velkých farních celků. V roce 2007 byl farářům distribuován materiál „Obnova farnosti – ohlédnutí a inspirace“ (příloha ACAP 2007/4). K 1. 7. 2009 bylo provedeno poslední sloučení ve vikariátech Jílové, Benešov a Příbram, neboť biskupská rada chtěla stihnout sloučení v celé diecézi ještě před očekávaným

87

11.-13.11.2002 kněží vikariátů Příbram, Benešov, Vlašim; 25. – 27.11. 2002 kněží vikariátů Beroun, Rakovník, Kladno, Podřipsko; 3.–5.12.2002 kněží vikariátů Stará Boleslav, Kolín, Jílové; 28. – 30. 1. 2003 kněží z okrajů Prahy a 17. – 19. 2. 2003 kněží z vnitřní Prahy; 2. 6. 2003 jáhni celé diecéze a kněží, kteří dříve nemohli; 4. – 5. 9. 2003 vikáři.

88

Jak bylo zmíněno v úvodu, má práce se týká především mimopražských farností.

89

3. – 5. 5. 2004 kněží vikariátů Vlašim, Rakovník, Jílové; 24. – 26. 5. 2004 vikariáty Příbram, Kolín, Kladno, Podřipsko; 31. 5. – 2. 6. 2004 kněží vikariátů Benešov, Beroun, Stará Boleslav; 13. – 15. 9. kněží I. a III. pražského vikariátu; 11. – 13. 10. 2004 kněží II. a IV. pražského vikariátu.

90

List Jana Pavla II. k zakončení jubilejního roku 2000 ze 6. 1. 2001. Dostupné na [http://tisk.cirkev.cz/dokumenty/novo-millennio-ineunte-apo-tolsky-list-jana-pavla-ii-na-zaver-jubilejniho-roku2000.html]

91

Jednalo se o firmu věnující se mj. teambuildingům, personalistice, školení manažerů, personálním auditům, apod.

92

Pravidelná půldenní setkávání kněží celé diecéze s biskupy (asi 2x – 4x za rok), na kterých se formou přednášky probírají duchovní témata i praktické otázky ze života diecéze.

49

přijetím rezignace pražského arcibiskupa ze strany Svatého Stolce. 93 V roce 2010 došlo k výměně arcibiskupa; na tuto skutečnost není v práci brán zřetel, neboť slučování farností i vlastní sběr dat byly ukončeny dříve. Za uváděnou dobu, tedy od roku 2003 do roku 2009 se počet farností v Arcidiecézi pražské snížil z 378 na 142.94 Podíváme-li se na chronologii slučování, je zřejmé, že se děje od vikariátů s nejméně početnými farnostmi k vikariátům lidnatějším. Vikariát Rakovník je praktikujícími zabydlen jednoznačně nejméně. Ve 24 farnostech se k bohoslužbám scházelo méně věřících, než jinde ve farnosti jedné. Ve zrušených farnostech se nacházelo průměrně pouze 6 praktikujících. A i ve farnostech, které byly vybrány jako nástupnické, se v neděli sešlo kolem šedesáti praktikujících, což je v jiných vikariátech průměrný počet věřících ve zrušených farnostech. Po Rakovníku následují ve slučování vikariáty s větším počtem věřících ve farnostech absolutně i na jednu (původní) farnost. Jak je vidět z tabulky, při stanovování termínu sloučení, nehrál počet věřících roli jedinou. Podle vyjádření kancléřky Arcibiskupství pražského, proběhlo sloučení podle toho, „jak se kněží ve vikariátu rychle dohodli“ – myšleno mezi sebou, jak se farnosti sloučí. Mimo to bylo ovšem třeba, aby jejich dohodu schválilo arcibiskupství.95 Do hry vstoupily také další faktory, jako například záměr radikálně změnit mapu celého vikariátu,96 nedořešené majetkové vztahy nebo disciplinární potíže s některými duchovními.97 Z tabulky je zřejmé, že počet věřících hrál roli také v tom, které farnosti budou zrušeny a které zachovány jako nástupnické a z kolika původních farností se bude nová „maxifarnost“ skládat. Zachovány zůstaly početné farnosti, zrušeny farnosti početné méně. Ovšem představa, že zrušeny byly farnosti, kde už žije jen pár „babiček“, datům neodpovídá – věřící zrušených a zachovaných farnosti se liší pouze počtem, rozdíly v genderu či věku mezi nimi

93

Pražský arcibiskup rezignoval z důvodu dovršení předepsaného věku v květnu 2009; v okamžiku přijetí jeho rezignace Vatikánem, končí funkční období také celé biskupské radě, která proces vedla. Papež však rezignaci přijal až v únoru 2010 a do té doby (resp. do dubna 2010, kdy se funkce ujal nový arcibiskup) fungovala biskupská rada v nezměněné podobě. 94

Viz Katalog pražské arcidiecéze 2003 a Výroční zpráva arcibiskupství pražského 2009. Uvedená čísla zahrnují také pražské farnosti, kde ke masivnímu slučování nedošlo.

95

Tak například biskupská rada rozhodla, že návrh připravený kněžími z kladenského vikariátu je třeba přepracovat. Viz Zápis ze studijního dne biskupské rady ze dne 19. 5. 2005.

96

Uvažovalo se např. o zrušení vikariátu Jílové.

97

Ve vikariátu Příbram jeden kněz několik let odmítal opustit faru. Jeho revolta proti přeložení však nebyla zapříčiněna slučováním.

50

nejsou. Ve vikariátech byly zrušeny průměrně čtyři pětiny farností, tam, kde byly farnosti lidnatější, o něco méně. Největší novou farností je Kolín ve stejnojmenném vikariátu, který „pohltil“ dohromady třináct farností. Celkový počet praktikujících v tomto „třinácteráku“ je něco málo přes 400, tj. podobně jako v původní nesloučené farnosti Vlašim, zároveň ovšem více, než v celém vikariátu Rakovník. Naopak nejmenším počtem původních farností, z nějž byla nová farnost vytvořena, jsou dvě, takové farnosti nalezneme zejména ve vikariátu Příbram; některé z farností byly dokonce ponechány nesloučené. Slučování v pražské arcidiecézi dokresluje i mapka – viz obrázek číslo 1. Zde stojí za to všimnout si jedné zvláštnosti: ve vikariátu Jílové byla farnost Pyšely přičleněna k farnostem Jílové a Jirčany, s nimiž nesousedí. Vrátím se k tomu později, při prezentaci pravidel pro přičleňování farností. Obrázek 1: Mapa slučování farností v mimopražských vikariátech Arcidiecéze pražské.

Zdroj: Sčítání návštěvníků bohoslužeb v pražské arcidiecézi 2004 (pro Rakovník údaje z r. 1999).

51

„Pravidelné střídání mše a bohoslužby slova není dlouhodobě plným řešením, je to v podstatě nouzové opatření, které – jak ukazují francouzské zkušenosti – farní obec nebuduje, ta se spíš léty vytrácí.“ (Zápis ze studijního dne biskupské rady Arcidiecéze pražské)

5 Střípky z Francie

5.1 Základní představení Jak bylo řečeno v úvodu, setkání s reformami diecézí ve Francii bylo pro mne jednou z inspirací pro zájem o podobné dění v Česku. Původního plánu na komparativní práci jsem se byl nucen z důvodů jiné úrovně dat v Česku a ve Francii a nekompatibilní metodologie vzdát, avšak za smysluplné pokládám připojení alespoň několika poznatků. Vlastní data jsem pořídil při svých návštěvách v Lyonské arcidiecézi v roce 2004 a v diecézi Saint-Étienne v roce 2006 (jedná se o celkem 8 rozhovorů s kněžími a 8 rozhovorů s laiky), které jsem doplnil výzkumnou stáží v Paříži v roce 2006. Částečně jsem výsledky analýzy sesbíraných dat publikoval ve své diplomové práci na KTF UK (Tichý 2006). Mapa francouzských diecézí byla naposledy překreslena v roce 2002, kdy byly církevní obvody pokud možno značně přizpůsobeny státním. Nyní tedy v kontinentální Francii najdeme 95 diecézí v 16 církevních provinciích. V roce 1989 bylo ve Francii 38 000 farností, v roce 2002 pouze 19 133 (z toho 3 863 nových farností). V průběhu 13 let tak došlo k proměně 22 730, tedy více než poloviny všech farností ve Francii. První diecéze uskutečnila novodobé slučování v 70. letech. V 80. letech reorganizace proběhla v šesti diecézích. V první polovině devadesátých let přibylo dalších sedm a v druhé polovině devadesátých let dvacet pět diecézí (Marsaux 2002: 4). Je důležité uvést, že slučování farností jde na mnoha místech Francie ruku v ruce se slučováním obcí, které tak čelí vylidňování venkova a zároveň získávají nárok na větší objem finančních dotací. Jak se zdá, proces se lépe uskutečňuje na venkově než ve městě. V 1990 nebyly v rámci přípravy podkladů pro francouzskou biskupskou konferenci městské diecéze – na rozdíl od venkovských – schopny restrukturalizaci vůbec reflektovat. V lyonské diecézi reforma proběhla pouze na venkově (viz níže) a v Saint-Étinne se v rámci reflexí opakovaně objevuje, že to, co se daří uvést do života na venkově, se daří méně ve městě. Z tohoto důvodu se v této i příští kapitole při popisu procesu v saintétiennské diecézi soustředím především na její venkovské farnosti.

52

Podle Jackyho Marsauxe (2002: 9), který pro francouzskou biskupskou konferenci vytvořil zprávu o procesech v diecézích, existují v zásadě tři způsoby realizace reorganizace. Prvním z nich je udržení starých farnosti, ale podpora spolupráce mezi nimi, případně vytvoření mezifarních souborů. Tímto směrem se vydaly například diecéze v Bordeaux nebo v Arrasu. Druhým – nejčastěji realizovaným způsobem – je zrušení starých a vytvoření nových farností. Existují různé způsoby, jak reorganizaci prakticky provést: některé diecéze vytvoří všechny farnosti najednou, jiné postupně. Třetím způsobem podle Marsauxe – který ovšem uskutečnila pouze diecéze v Poitiers – je ustavení tzv. lokálních komunit (communautés locales), které jsou založeny nikoli na územní strukturaci, ale na skupinách laiků. Podívejme se podrobněji přímo na diecéze Saint-Étienne a Lyon. V první z nich se od listopadu 1994 do října 1996 konal takzvaný synodní proces. Nejednalo se o kanonickou synodu, protože biskup – podle rozhovoru s místním generálním vikářem – nechtěl být vázán jejími rozhodnutími, ale o proces, během něhož byly pracovním skupinám věřících posílány dotazníky, a konala se tzv. lokální shromáždění. Pomocí dotazníků měli věřící ve farnostech, v řeholích a církevních hnutích promýšlet otázku, jak na základě oficiálních dokumentů konkrétně oživit misionářský charakter církve.98 Během dvou let synodního procesu se třikrát opakoval postup: dotazníky pracovním skupinám – jednání lokálních shromáždění – vypracování orientačních schémat (Raymond, Lacroix 1999: 15), jednalo se tedy o podobný systém, jako v případě Plenárního sněmu katolické církve v ČR. Produktem saintétiennského sněmovního procesu se stal v roce 1996 padesátistránkový dokument diecézních Orientací, jakýsi diecézní pastorační plán, který vytyčil 4 hlavní témata: solidárnost a vzájemná zodpovědnost (včetně charity), která je chápána jako nástroj přítomnosti církve ve společnosti, dále společenství, služby v církvi a formace.99 Orientace jsou zároveň teologií i normami života v diecézi s určitou právní závazností. V rámci kapitoly o společenství je představena idea nových farností, jejich struktury a vedení. V září roku 1997 byl vyhlášen tzv. rok služeb, jehož cílem byla reflexe o ministeriích v církvi vedená podobným způsobem jako synodní proces. Souběžně s tím začalo vyjednávání biskupské rady a kněžské rady o nových farnostech. V říjnu roku 1998 bylo oficiálně oznámeno vytvoření nových farností a za půl roku, o letnicích 1999, se konala diecézní slavnost k jejich ustavení – na místo 244 bylo

98

Jednalo se o koncilní dekret Ad gentes a o encykliku papeže Pavla VI. Evangelii nuntiandi.

99

Dokument je velmi pečlivě pedagogicky zpracován, jsou v něm graficky zvýrazněny různé úrovně a závažnosti textu, apod.

53

vytvořeno 29 farností. Největší nová farnost čítá 29 kostelů. V průběhu roku 1999 měly být definitivně sloučeny matriky a účty farností a biskup nové farnosti navštívil, aby zde slavil inaugurační bohoslužbu (Décret episcopal 1999: 6). V roce 2006, deset let po ukončení synodního procesu, byly všechny nové farnosti požádány, aby napsaly reflexi o tom, co se v jejich fungování změnilo, co se daří, a co naopak ne. V lyonské arcidiecézi skončila synoda v roce 1993 a vznesla požadavek, aby byly „prostudovány možnosti reorganizace venkovských farností“ (Balland 1997: 5). V roce 1996 proběhly konzultace kněží z farností, kterých se měla reorganizace týkat. V srpnu 1997 vydal lyonský arcibiskup Jean Balland šestnáctistránkový pastýřský list, kterým zahájil proces reorganizace venkovských částí diecéze, tedy arcijáhenství Rhône-Vert a Roannais. Tento list byl distribuován do farností spolu s dotazníkem, který měli vyplnit věřící ve skupinkách nebo samostatně. Dotazník se zabýval třemi okruhy – farnost jako taková, přítomnost farnosti ve světě (včetně charity), společenství. Součástí každého tématu bylo představení církevního učení a otázky k reflexi. V únoru 1998 byl do farností rozeslán druhý dotazník, doplněný o syntézu odpovědí na první dotazník, která shrnuje, co se ve farnostech daří, a co ne. Druhý dotazník měl připravit půdu pro sloučení farností, neboť se zabýval spoluprací farnosti s okolními obcemi, blízkostí konkrétním lidem či uspořádáním vedení farnosti. Součástí dotazníku byl také dvoulist s konkrétními návrhy na vytvoření nových farností v rámci konkrétního vikariátu, ke kterým se měli věřící vyjádřit. V prosinci 1999 vydal lyonský arcibiskup dokument „Budoucnost farních komunit arcijáhenství Rhône-Vert a Roannais“ (Balland 1999), kterým byla ukončena fáze konzultací a začala dvoukroká fáze vlastního slučování: Nejprve měly být vytvořeny farní soubory, z funkčních souborů pak nové farnosti (ibid.: 21). První soubory farností vznikly v roce 2000, první nové farnosti v roce 2001. Farnosti tedy nebyly vytvořeny najednou, ale postupně, poslední z nich až v roce 2004. O tom, kdy bude ze souboru farností vytvořena nová farnost, rozhodovaly samy farnosti. První mezi farnostmi začaly fungovat novým způsobem až po aktu administrativního sloučení. Naopak poslední z ustavených farností se pokusily uvést charakteristiky nových farností v život již ve stadiu farních souborů a administrativní akt měl být poté stvrzením zdárně vykonané společné práce. Každá nová farnost při příležitosti svého vzniku slavila slavnostní „křestní“ bohoslužbu, které předsedal biskup. Popsaná restrukturalizace se týkala pouze venkovských částí arcidiecéze. Z celkem 376 farností jich bylo vytvořeno 39. Největší nová farnost pohltila 19 starých farností, nejmenší pouze 2. V roce 2000 dal lyonský arcibiskup impuls k tomu, aby se pokračovalo v restrukturalizaci diecéze také v městských a

54

příměstských farnostech přímo v Lyonu. Měla začít – podobně fáze předtím – společnou reflexí prostřednictvím dotazníku. Ovšem nový arcibiskup, kardinál Barbarin, který nastoupil po zemřelém Louis-Marie Billé v roce 2002, proces restrukturalizace městských farností zastavil.100 Periodizace celého procesu restrukturalizace v diecézích Lyon a Saint-Étienne tedy vypadá následovně: Tabulka 16: Chronologie restrukturalizace diecézí Saint-Étienne a Lyon 1993 – 2006. diecéze Saint-Étienne 1993 1994 1996

arcidiecéze Lyon ukončení diecézní synody

zahájení synodního procesu diecézní slavnost na ukončení synodního procesu, promulgace diecézních orientací

konzultace kněží k procesu restrukturalizace

1997

zahájení roku služeb

1998

biskup vyhlašuje úmysl vytvoření nových farností jednání o nových hranicích farností v biskupské a kněžské radě vyhlášení vytvoření 29 nových farností; výběr 29 farářů, informace věřícím

1999

pastýřský list arcibiskupa Ballanda na zahájení procesu první dotazník syntéza prvního dotazníku, konkrétní varianty slučování, druhý dotazník

diecézní slavnost k ustavení nových farností

promulgace dokumentu právně ustanovujícího nové farnosti a způsob jejich organizace biskupem Billé

ustavení všech týmů a rad v nových farnostech 2000 2001 2003 2006

vytvoření prvních souborů farností vznik prvních nových farností vznik posledních nových farností reflexe po deseti letech od ukončení synodního procesu

5.2 Důvody a cíle procesu Důvody

vedoucí

obnovným

procesům

francouzských

diecézí

zahrnujících

jejich

restrukturalizaci jsou popsány jak v dokumentech týkajících se celé francouzské církve (l’Église, communion missionaire z r. 1990 a Les nouvelles paroisses z roku 2002), tak v dokumentech týkajících se jednotlivých diecézí, v nichž reforma proběhla. Uvedení důvodů, které charakterizují negativní stav, z něhož pramení nutnost reformy, je většinou doprovázeno také popisem cílů, k nimž celý proces směřuje. Mezi socio-kulturními důvody, které vedly k reformě farní správy ve Francii, bývá na prvním místě uváděna proměna venkova, který se vylidňuje a díky přejímání městského stylu života ztrácí svůj svébytný charakter (L’Église… 1991: 125). Ve vesnických farnostech chybějí

100

Podle rozhovoru s ředitelem komunikačního oddělení lyonského arcibiskupství.

55

věřící, takže farnost nemůže rozvíjet všechny funkce, které má mít. S proměnou venkova souvisí celková proměna vnímání prostoru díky rostoucí mobilitě. Prostor navíc odráží nové sociální rozvrstvení společnosti (uváděn je příklad chudinských čtvrtí na předměstích; Marsaux 2002: 6) a na tyto proměny stará struktura farností nedokáže reagovat. Druhým sociálním důvodem pro slučování farností je snižující se počet kněží. Restrukturalizace má za cíl přizpůsobit počet farností počtu farářů.101 Zároveň jim má – pomocí redukce bohoslužeb – poněkud ulehčit práci. V dokumentech k transformaci různých diecézí lze ovšem nalézt také pozitivní důvody, někdy označované jako teologické (např. L’Église… 1991: 127), které jsou vlastně cíli, k nimž reforma směřuje. Patří mezi ně zejména nutnost proměny farností, které – ze značné části kvůli sociálním podmínkám popsaným výše – nesplňují eklesiologická a kanonická kritéria. Farnosti musí být skutečná společenství a nikoli jen územní jednotky (Marsaux 2002: 6), je třeba, aby se přiblížily definici církve z konstituce Lumen gentium, aby byly místy svatosti a misie (L’Église, … 1991: 129). Nová farnost má podle diecézních Orientací ze Saint-Étienne efektivněji vytvářet blízké vztahy v jednotlivých částech farnosti, která tak má být společenstvím společenství. Zároveň má reforma za cíl vyvážit strukturu farností v diecézi tak, aby i diecéze tvořila communio (farních) společenství (ibid: 130). Dalším cílem je přizpůsobit farní struktury tak, aby lépe umožnily aktivní participaci laiků, jak ji vyžadují koncilní a pokoncilní dokumenty (Marsaux 2002: 8). Součástí procesu reformy bylo v mnoha diecézích nové promýšlení služeb v církvi, a to zejména vzájemná pozice kněze-faráře, jáhna a laiků. Základní dokument lyonské diecéze, kterým byl proces uveden v život, totiž pastýřský list lyonského arcibiskupa Ballanda (1997: 6–7), uvádí tři okruhy otázek či „nejasností“ v životě farností a diecéze, které jsou motorem procesu: uskutečnění spolupráce všech na životě farnosti, otázka životaschopnosti farností a konečně změna společnosti, v níž se křesťané stali menšinou. Dokument dále explicitně formuluje dva pozitivní cíle procesu: „1. objevit a podpořit život a misii farnosti v současnosti“ a „2. utvořit stabilní a životaschopné farní celky“. Rozhovory uskutečněné s faráři a farníky ukazují, že za těmito obecnými důvody se i v Lyonu skrývají důvody sociální a demografické: „Podle mého názoru jsou dva momenty, které motivují k reorganizaci farností. Prvním z nich je fakt, že je méně křesťanů a že farnosti, tak jak jsou definovány církví, jako společenství věřících, jsou dnes příliš malé a nemají prostředky, aby byly skutečnými farnostmi. (…) Chybí kněží, chybí křesťané. (…) A druhý důležitý důvod je ten, že farnosti tak, jak jsou utvořeny ve Francii,

101

Jacky Marsaux (2002: 7) uvádí příklad jedné francouzské diecéze, která v roce 1995 zredukovala počet farností z 507 na 64. „O dva roky později bylo 13 nových farností bez vlastního faráře.“

56

jsou spojeny s teritoriálním rozdělením a misií, které vycházelo z vize předmoderní, rurální společnosti.“ 102 V diecézi Saint-Étienne byla restrukturalizace součástí širšího procesu obnovy diecéze, který měl za cíl „žít lépe naše křesťanské poslání v realitě dneška“ (Orientations… 1996: 3). Uváděným důvodem proměny farní sítě byl úbytek a stárnutí kněží a potřeba zefektivnit jejich práci. Cílem byla celková obnova farností, vytvoření „malých společenství, která budou mít blízko k chudým“ (Raymond, Lacroix 1999: 15) a která budou zároveň vytvářet společenství farní a diecézní.

5.3 Koncepce nových farností Po představení základních cílů obnovy se podívejme na koncepce farností ve dvou zkoumaných diecézích, jejichž vypracování bylo součástí synodního období před samotným slučováním a které jsou prezentovány v diecézních dokumentech. V diecézi Saint-Étienne je klíčovou perspektivou uvažování o nových farnostech podle diecézních Orientací společenství společenství (communion des communautés). Diecéze má být společenstvím nových farností (Orientations… 1996: 22–23); farnosti jsou konkrétním místem realizace společenství základních společenství. Zvláštními základními společenstvími jsou tzv. „relé“103 – jsou to místa, kde křesťané slaví liturgii, modlí se, hlásají víru, praktikují diakonii. „Relé“ mají být nástrojem blízkosti církve konkrétním lidem, věřícím nebo hledajícím. Ačkoli to v textu není řečeno explicitně, „relé“ vlastně nahrazují původní farnosti. (Přestože „relé“ může vzniknout i tam, kde původní farnost nebyla, nebo může zahrnout více starých farností.) Důležitá je následující skutečnost: „relé“ nejsou pouze detašovaná pracoviště farnosti. Nová farnost existuje plně v každém ze svých „relé“ ať už jsou v centru města nebo na vzdáleném okraji, ať jsou malé nebo velké.“ (ibid: 24) Tato formulace, která připomíná formulaci koncilní konstituce Lumen gentium o vztahu univerzální a partikulární církve,104 byla použita pravděpodobně proto, aby se žádná z bývalých farností necítila zhrzená nebo méněcenná. Podobně kladl v rozhovoru generální vikář diecéze důraz na fakt, že nové farnosti nejsou uspořádány centralizovaně, aby se žádná z bývalých farností necítila jako periferie. Vedení farnosti je svěřeno knězi spolu s pastoračním týmem (équipe pastorale), který podle kanonického práva zahrnuje další kněze a také jáhny a laiky (srov. CIC kán 517). Kněz je

102

Rozhovor s farářem z Neuville.

103

V originále je použito slovo relais, které nemá český ekvivalent. Bez překládání ho tedy přebírám v české podobě a uvádím s uvozovkami jako „relé“.

104

Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 26. (Dokumenty… 1995: 63).

57

moderátorem tohoto týmu, je pro něj ovšem dále používán pojem farář (Orientations… 1996: 25). Členové týmu jsou vybráni knězem-moderátorem a na tři roky dostávají od biskupa formální pověření pro svou službu. Pastorační tým se má starat o devět oblastí pastorace: liturgie a svátosti, katecheze dětí, katechumenát a křesťanská formace, školy, mladé rodiny s dětmi, nemocní a handicapovaní, péče o čtvrti chudých, laický apoštolát, komunikace (Équipes… 1998: 5).105 Za každou oblast je zpravidla zodpovědný jeden člen pastoračního týmu, který sám vede tým spolupracovníků v dané oblasti (např. katechety).106 Ve farnosti existuje ještě farní pastorační rada volená ze zástupců jednotlivých „relé“ a skupin ve farnosti (např. katecheté, týmy starající se o přípravu liturgie, apod.), která má poradní charakter. Farní ekonomická rada je složena z ekonomických zástupců „relé“. V jednotlivých „relé“ mají být 3 až 5 členné „týmy ‚relé‘“, navržené společenstvím a jmenované farářem na čtyři roky. Jejich úkolem je zajišťovat život místního společenství zejména v následujících oblastech: charita, spolupráce se základními společenstvími, duchovní doprovázení, informační služba a služba přijetí, výuka náboženství, pohřby, svátosti, nedělní liturgie.107 Nedělní mše má mít vždy celofarní charakter, ať už je slavena v jakémkoli kostele farnosti. Dokument preferuje shromáždění všech k jedné eucharistii před bohoslužbami slavenými v jednotlivých „relé“ (bývalých farnostech). Bohoslužba slova nahrazující nedělní mši sv. má být slavena bez podávání svatého přijímání. To má za účel zvýšit hodnotu celofarní eucharistie a zároveň zdůraznit roli Božího slova při setkávání křesťanů (Orientatnions… 1996: 28). V několika farnostech byl zaveden systém tzv. otáčivých bohoslužeb – nedělní mše nejsou stabilně na jednom místě, ale během měsíce se střídají tak, aby v každém kostele byla mše v neděli či sobotu alespoň jednou za měsíc. V lyonském dokumentu L’avenir des communautés paroissiales z roku 1999, který je podle jednoho z farářů „chartou, kterou nosíme všude s sebou“, jsou farnosti charakterizovány na základě koncilních dokumentů a kodexu kanonického práva jako buňky diecéze, společenství věřících. Sloučení farností nemá vést ke vzdálení církve ze života lidí a nad přítomností církve v blízkosti konkrétním lidem je třeba naopak bdít. Farnost je vedena knězem farářem nebo

105

Srov. Équipes et conseils dans la paroisse nouvelle (1998: 5).

106

Dnes je v diecézi asi 160 laických animátorů farností pověřených kanonickou misí, z toho 140 placeno (většinou na poloviční úvazek).

107

Členové týmu – laici – nevysluhují svátosti, ale připravují k jejich přijetí nebo pouze podávají základní informace a zajišťují komunikaci s tím, kdo na svátosti připravuje a kdo je udílí. Podobně neslouží nedělní bohoslužby, ale mají na starosti jejich přípravu.

58

knězem moderátorem, který spolupracuje s týmem kněží, jáhnů, řeholníků nebo laiků ve farnosti pověřených službou ve farnosti. Tento tým pastorační animace má být tvořen třemi až šesti členy, jejichž službou je „povolávat ostatní křesťany ke službě, zajišťovat dialog a sdílení ovoce jednotlivých činností“ (Baland: 1999: 11). Členové týmu, kteří mají „disponovat skutečnou autoritou“, jsou vybráni farářem na tři roky. Jejich volbu musí potvrdit farní pastorační rada; členové týmu pak dostávají od biskupa formální pověření. Ve farnosti se má angažovat více laických pastoračních animátorů, spolupracovníků, kteří – ať už členové týmu pastorační animace nebo ne – jsou zodpovědní za různé služby ve farnosti jako katecheze, pastorace v nemocnicích, doprovázení hnutí, práce s mládeží apod. Dokument počítá také s existencí modlitebních společenství, která vytvářejí „relé“ – místa blízkosti. „Relé“ se nemají snažit, aby obsáhla celý život farnosti, ale aby byla svědky blízkosti církve. Ve farnosti má existovat také farní pastorační rada, která má bdít nad evangelností farního života, hledat možná zlepšení a navrhovat praktická řešení problémů. V radě mají být zastoupeny různá geografická a sociální prostředí, skupiny ve farnosti, církevní hnutí a podobně. Členové jsou voleni jako zástupci jednotlivých vesnic, skupin, hnutí a jejich mandát je tříletý. Farní ekonomická rada má být tvořena třemi až šesti lidmi vybranými farářem. Jednou za rok se má konat farní shromáždění, kam jsou zváni všichni farníci a které má být místem společné modlitby, reflexe i místem společného slavení (ibid.: 19). Restrukturalizace v Lyonu s sebou přináší redukci nedělních bohoslužeb. Protože však všechny původní farnosti stojí o to, aby se eucharistie slavila u nich, řeší to drtivá většina nových farností stejným otáčivým systémem jako některé farnosti v Saint-Étienne.

5.4 Aktéři procesu O tématu aktérů procesu slučování farností ve francouzských diecézích je na základě rozhovorů či dokumentů možné říci velmi málo, proto využiji především sekundární literatury, zejména výzkumů týkajících se synod ve francouzských diecézích. Synody jsou totiž jednak samy o sobě momenty obnovy a jednak buď spontánně ústí, anebo záměrně předchází reorganizacím farní struktury (Itcania 1997: 189); tak tomu bylo také ve zkoumaných diecézích Lyon a Saint-Étienne. Pozornost většiny autorů věnujících se synodám se točí víceméně kolem dvou až tří témat: presynodální fáze, samotné synody a výsledků synod. Presynodální období je nejčastěji

59

realizováno pomocí dotazníků a skupin reflexe, podobně jako v diecézi Saint-Étienne či v diecézi v Lyonu před samotnou reorganizací farní sítě. Zde jsou masivně zapojeni laici108 a podle Bréchona (1997: 163-165) a Mimiaguea s Périerem (1997: 177) má tato fáze tyto významy: (1) laikům je dán prostor, aby se mohli vyjádřit, (2) mobilizace masy věřících sloužící také k zamezení ovládnutí procesu angažovanými laiky, kteří sami sebe považují za mluvčí církve, (3) test této mobilizace, a (4) materializace synodálního procesu. Při samotné synodě jsou vybrána pouze bezproblémová témata. Ta, v nichž nauka církve nekoresponduje s všeobecným veřejným míněním, jsou eliminována. 109 Bernard Goudet (1997: 226–228) si všímá toho, kdo a jak mluví. Podle něj jsou ti, kdo budou mluvit, předem vybráni a svou roli integrují do hierarchické struktury církve: Laici nemají možnost vyjádřit se k diskusi v registru znalosti, a to ani svého oboru, je jim ponechán pouze registr socioemotivní, tj. mají „vydávat svědectví“ o tom, jak jsou rádi, že se účastní synody a jak jim poznávání rozmanitosti v církvi pomáhá překonat jejich omezený pohled. Kněží na synodě vystupují jako biskupský aparát (povzbuzují shromáždění) nebo jako animátoři shromáždění (udělují slovo). A konečně biskupové rozvíjejí registr znalostí, mluví autoritativně, přičemž jsou zaštítěni ne tolik teologickou znalostí, jako především charismatem instituce. Z výsledků synod si povšimněme snad jen toho, že mimo impulsu, kterým je synoda pro nové aktivity a případnou reorganizaci diecéze, všichni autoři upozorňují na posílení autority biskupa. On je totiž ten, kdo má poslední slovo, a on schvaluje text závěrečního dokumentu a slavnostně jej promulguje. Podle Raymonda Courcyho (1997: 303) totiž biskupům na vedení jejich diecézí dnes již nestačí tradiční autorita a potřebují „charismatickou auru“, která by jim umožnila získat legitimitu. Té podle něj dosahují právě synodním procesem, který svolávají, řídí a uvádějí v život. Zajímavé je, že podobně se vyjadřovali sociologové pracující pro diecézi Lyon, když komentovali proces restrukturalizace diecéze. Uvádím též relevantní příklad z rozhovoru s farářem z diecéze Lyon:

108

Mimiague a Périer (1997: 175) uvádějí příklad diecéze Bordeaux, kde se z 80 000 rozdaných dotazníků vrátilo 28 000, přičemž vedení diecéze by za úspěch považovalo již 10 000.

109

Bréchon (1997: 160) uvádí příklad synody v Grenoble, kde nebylo jednáno o církevním zákazu předmanželského sexu, a přesto se v závěrečném textu synody objevilo, že „budeme se starat o doprovázení párů, které spolu žijí ještě před manželstvím v jejich případné cestě víry“.

60

R: Byl názor laiků brán v potaz? P. G.: „Samozřejmě, věřící hlasovali, s kterou farností by chtěli vytvořit novou farnost. S kým byste šli, na prvním místě. Dobře s takovou a takovou obcí. A pak na druhém místě.“ (…) R. T.: Říkal jste, že jste měli různé možnosti. Proč došlo nakonec ke sloučení sedmi farností? P. G.: „Protože arcibiskup tak rozhodl. Jednu chvíli to vypadalo, že bude osm, pak zase šest. Začali jsme na sedmi, skončili jsme na sedmi.“ (farář ve Vaugneray) --„Ano, laici byli konzultováni, ale ne moc, pouze pár, a nenechali jsme se ovlivnit jejich názorem. Moc sestupuje seshora.“ (sociolog, který vypracovával situační studii před slučováním v Lyonu) --„Rok služeb, to byl nástroj připravení věřících na chystané změny a zároveň vyhnutí se veřejné debatě o hranicích nových farností.“ (sociolog zaměstnaný na biskupství)

První dvě citace se týkají diecéze Lyon, dvou fází dotazníkových konzultací věřících před vytvořením mezifarních souborů a sloučením, třetí se týká diecéze Saint-Étienne, dotazníkových konzultací věřících během tzv. „roku služeb“ mezi vyhlášením diecézních Orientací a sloučením nových farností. Vlastní data, která by umožnila závěry ohledně rolí aktérů, jsou natolik chudá, že nelze dělat větší závěry. Citace ovšem zapadají do interpretace synodních procesů ve francouzských diecézích tak, jak je popisují sociologové: laikům a kněžím byl dán prostor, ale veškerá rozhodovací moc přesto zůstala v rukou biskupů.

5.5 Den „D“ – okamžik sloučení farností V diecézi Saint-Étienne byly všechny farnosti sloučeny k jedinému datu. Idea nových farností byla prezentována již v diecézních Orientacích v roce 1996, slučování bylo oficiálně oznámeno v roce 1998 a do farností byl zaslán informační leták. Věřícím, kteří měli tvořit novou farnost, připadl úkol vybrat pro ni patrona a jméno – aby totiž nebyla žádná ze starých farností poškozena, neměla nová farnost nést jméno patrona žádné z nich. Jméno nové farnosti tvořila kromě jména svatého patrona také geografická charakteristika, například „Farnost svatého Tomáše v údolí říčky Gier“. O letnicích 1999 se konala ve městě SaintÉtienne celodiecézní slavnost, na kterou byli pozváni všichni věřící a na níž biskup vyhlásil ustanovení nových farností. Dekret, kterým se ruší „všechny farnosti naší diecéze“, byl vydán k tomuto datu. K témuž datu byl do všech nových farností jmenován nový farář, došlo tedy k masivním přesunům kněží. Zároveň byli pro nové farnosti jmenováni členové pastoračního týmu, který tvořili kněží ve farnosti a dva až šest vybraných laiků. Pro každého věřícího byl připravený barevný dvoulist formátu A4 na křídovém papíře, kde byla mapka diecéze složené z nových farností, mapka nové farnosti s vyznačenými starými farnostmi, krátké povídání o 61

patronu farnosti, kontakt na duchovního správce a čas a místo slavnostní inaugurace farnosti (viz obrázek). Těchto dvoulistů podle generálního vikáře diecéze vydala 26 000. V průběhu roku 1999 pak ještě biskup navštívil každou novou farnost, kde slavil její inaugurační bohoslužbu. V lyonské arcidiecézi probíhalo sloučení postupně v letech 2001 – 2004. Farnosti, které měly být sloučeny, však již nějakou dobu před tím (minimálně několik měsíců) fungovaly jako tzv. farní soubor, který měl již jednoho kněze jako moderátora a jeden tým pastorační animace sloužený z kněží z daných farností a z několika laiků. Podobně jako v Saint-Étienne dostala nová farnost nové jméno a nového patrona, který nebyl patronem žádného kostela. S novým jménem zřejmě souvisí označování slavnostní bohoslužby, na kterou přijel biskup a při níž byla nová farnost ustavena, jako bohoslužby „křestní“. V rozhovorech se věřící i kněží často vraceli právě k této úvodní bohoslužbě. Ta se uskutečnila buď v největším kostele nové farnosti, nebo dokonce mimo kostel (např. ve školní tělocvičně), aby se mohli zúčastnit všichni věřící. Během mše byly používány nejrůznější symboly, které měly zvýraznit přechod od několika farností k jedné (obrazy kostelů patřících do farnosti, fotografie farníků, svíce zastupující rušené farnosti, atd.) Respondenti zdůrazňovali, že se na přípravě mše podíleli lidé ze všech starých farností, spolupracovali varhaníci, lokální sbory, ti, kdo chystali výzdobu, lidé, kteří měli na starosti následné občerstvení, apod. V některých případech slavnostní bohoslužbě také předcházel doprovodný program v podobě koncertu či výstavy. Věřící pak měli za úkol napsat do diecézního časopisu „svědectví“ o vzniku nové farnosti. Podle rozhovoru s jedním z kněží je výroční den vytvoření nové farnosti dodnes příležitostí ke slavení – bohoslužbě, koncertu, apod. Na závěr uvádím své výpisky z nejnadšenějšího ze svědectví v diecézním časopise Église a Lyon: „Dlouhé týdny přípravy na slavnost. Misijní týden – přednášky o svatém Augustinovi a symbolice jednotlivých kostelů. Pouliční evangelizace, pozvánky, setkání v městském divadle (káva, svařené víno, výstava o jednotlivých kostelích, hnutích a službách – panely a video). Divadlo dětí a mládeže. Modlitební bdění jako příprava na společný život, slavnostní jídlo (mnoho lidí). Procesí organizované skauty, piknik, děkovná mše.“ (Jacqueline Mandy, farnost St Augustin en Beaujolais, Église a Lyon N° 2002 (4): 74-75)

Protože se ve francouzských diecézích odehrálo sloučení farností několik let (příp. měsíců) před mým vstupem do terénu, nemohl jsem provést pozorování a byl jsem odkázán na rozhovory a studium dokumentů. Za důležité považuji, že v tehdejších dokumentech i v rozhovorech pořízených s odstupem času je sloučení farností vždy prezentováno jako připravená slavnost, jako vzor festivity pro život nových farností, zahrnující spolupráci

62

věřících z rušených farností, návštěvu biskupa, setkání všech. Takto má být sloučení farností chápáno. Podobně „svědectví“ lyonských farností publikovaná v diecézním časopise mají povzbudit farnosti, které slučování teprve čeká a zároveň přimět věřící, aby si – píšíce tuto veřejnou reflexi – uvědomili spíše pozitivní než negativní stránky slučování. Obrázek 2: Leták nové farnosti St Martin en Ondaine v diecézi Saint-Étienne.

63

5.6 Redukce bohoslužeb ano či ne? Ve zkoumaných francouzských diecézích bylo slučování farností redukcí bohoslužeb doprovázeno automaticky. Na mši musí do jiné vesnice dojíždět i věřící, kteří měli dosud bohoslužbu ve svém kostele. Podle některých názorů jim tento fakt nečiní potíže, neboť „když si jedou koupit rohlík nebo noviny, jedou stejně vždycky autem“. Faráři povzbuzují věřící ze vzdálenějších míst k zorganizování spolujízdy autem, to se však téměř míjí účinkem ať už pro neochotu těch, kdo mají auto, nebo těch, kdo nechtějí jezdit „s někým“. Především starší věřící se tak na bohoslužbu mimo svou vesnici často nedostanou: „Spolujízda je možná pro zvláštní příležitosti, ale ne pravidelně.“ (reflexe 10 let po té)110 Tento aspekt však zároveň ukazuje, jak se důsledky procesu liší místo od místa, neboť ve farnosti Saint Chamond v diecézi Saint-Étienne – podle rozhovoru s farnicemi – zorganizovali mikrobus, kterým „všechny babičky a dědečky z kopců sváží do údolí“. Příznačné je, že na zvony na věži místních kostelů se v této farnosti nově nezvoní při začátku mše, ale v okamžiku nástupu do mikrobusu. „V zásadě konstatujeme, že slavení neděle je živější. Skutečnost dojíždění na mši do sousedních vesnic umožnila setkání, vytvoření vztahů mezi křesťany z různých obcí a přitáhla pozornost na vzájemné přijímání se (všichni jsme střídavě příjímání a sami 111 přijímáme).“ (reflexe 10 let po té)

Uvedená citace shrnuje všechny porůznu uváděné kladné zkušenosti s redukcí mší. Bohoslužby jsou festivnější, došlo k propojení sborů a lidí participujících na přípravě, takže účastnit se mše „dodává elán mládí“. Setkávání s jinými, navazování nových vztahů bývá spojováno s formulacemi „vyjití ze svého světa“, „otevření se“. Poslední část citace se týká poměrně hojně zavedeného řešení v diecézi Saint-Étienne i v Lyonu, totiž systému točivých bohoslužeb. Nedělní bohoslužby (často se jedná o mši v sobotu večer a dvě mše v neděli dopoledne) tedy nejsou vždy na stejném místě, ale pokaždé někde jinde, věřící mají předem k dispozici rozpis, ve kterém kostele bude kdy mše. Toto řešení vychází vstříc touze věřících, aby v „jejich“ kostele byla nedělní mše svatá alespoň jednou za měsíc. Navíc, podle citace, určitým způsobem posiluje solidaritu mezi společenstvími z jednotlivých obcí, neboť všichni jsou jednou za měsíc hostiteli a všichni musí několikrát za měsíc na mši dojet. Na druhou stranu je faktem, že tento způsob – navzdory názoru, vyjádřeném například v rozhovoru

110

4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Régis d’Argental.

111

Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez.

64

s diecézním sociologem, že se vše mění a lidé si musí na měnící se časy bohoslužeb neděli od neděle zvyknout tak, jako si zvyknou na změnu jízdního řádu – vyžaduje značnou námahu pro orientaci v aktuálním pořadu bohoslužeb a vede také k tomu, že na bohoslužby, které nejsou ve vlastní obci, se prostě nejde. V reflexích po deseti letech od vyhlášení diecézních orientací v Saint-Étienne, se k tomuto vyjádřilo nemálo farností: „Rotace mší destabilizuje i ty nejvěrnější, včetně kněží.“

112

„Velké množství farníků nedojíždí, zvykli si, více méně dobře, na tento nový rytmus – mše 113 jednou nebo dvakrát za měsíc.“

V rozhovorech kněží zdůrazňovali, že nedojíždění není záležitostí pouze starších, kteří cestovat nemohou, ale také těch, kdo dají přednost sledování mše sv. v televizi. Zejména věřící z větší obce nejsou často ochotni dojet na bohoslužbu – pokud se neslouží u nich, ale v menší vesnici. 114 Jako reakce na nedostatky otáčivých bohoslužeb některé farnosti ve vesnicích v okolí Lyonu zavádějí alespoň jednu sobotní a jednu nedělní mši ve stále konstantní dobu s tím, že ostatní se po vesnicích střídají.

5.7 Výsledky Pro tuto část využívám matriálu diecéze Saint-Étienne, v němž jsou shromážděny reflexe jednotlivých nových farností týkající hodnocení deseti let od vyhlášení diecézního programu obnovy (1996–2006). Reflexe jsou velmi stručné, všechny farnosti je musely vměstnat na dvě strany A4 a tyto dvě stránky v několika případech představují syntézu reflexí jednotlivých farníků či skupin ve farnosti. Například ve farnosti Saint-Enemond se reflexe zúčastnilo individuálně či ve skupinách (katecheté, liturgický tým, biblická skupina, apod.) 250 osob. Forma nebyla zřejmě pevně stanovena – redakce jednotlivých farností značně variují, nejčastěji je ovšem text strukturován podle čtyř bodů diecézní obnovy, totiž solidarita, společenství, formace a služby. Úplně nejčastějším tématem, které nechybí v reflexi snad žádné farnosti, jsou nedělení bohoslužby. O nich jsem se zmínil již výše a zde jen tedy zopakuji, že sloučení farností přineslo redukci počtu bohoslužeb a sytém jejich rotování. Věřící ve farnostech na jednu

112

4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.

113

Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Saint Jacques du Haut Forez.

114

Srov. 4 priorités à vivre ensemble, reflexe farnosti Paroisse Sainte Claire en Forez.

65

stranu oceňují nový a slavnostnější charakter bohoslužeb, zapojení lidí z různých obcí při přípravě a větší počet lidí přítomných v kostele. Toto hodnocení je zároveň doprovázeno steskem na to, že celkově pravidelně praktikujících ubylo, protože nemohou či nejsou ochotní dojíždět do jiných obcí. Druhou nejčastěji zmiňovanou oblastí jsou vztahy, což odpovídá tomu že communauté byla stanovena jako jedna z os obnovy: „S novou farností přišlo víc vztahů, nové společenství mezi lidmi i mezi původními farnostmi“ (Farnost Saint-Vincent-en-Lignon)

Otevřenost, communio, nová přátelství jsou nejčastěji používaná slova. Navazování nových vztahů je popisováno nejčastěji v souvislosti s dojížděním na bohoslužby do jiných kostelů, ale také s pořádáním akcí společně pro celou novou farnost. Pouze v jedné farnosti přiznávají, že „byla konstatována větší otevřenost vůči ostatním, rozšíření vztahů, i když každý zůstává navzdory všemu navázán na svou původní farnost“ (Farnost Saint-Claire-en-Forez). Třetí nereflektovanější oblastí je solidarité, široce chápaná charitativní či diakonická služba, také na počátku definovaná jako osa diecézní obnovy. Zde ovšem mnohem více než kladné zkušenosti převažují náměty na vylepšení. Nedostatky jsou vnímány ve dvou rovinách: organizovaná služba potřebným v dané lokalitě a (zejména duchovní) péče o nemocné ve vlastní farnosti, kterou má na starosti skupina dobrovolníků: „Křesťané, kteří individuálně nebo ve skupinách navštěvují nemocné, handicapované, fyzicky sešlé nebo osamělé a kteří jim umožňují přijímat eucharistii, jsou příliš často bez prostředků – je pro ně stále těžší a těžší získat údaje o těch, kdo by potřebovali jejich návštěvu.“ (Farnost Saint-Claire-en-Forez)

Uvedená citace svědčí o další potíži, která je zmíněna několika farnostmi, totiž nedostatečná komunikace v nové velké farnosti na úrovni běžného sdělování informací i šířeji chápaná jako prostředek vytváření společenství. Farnosti se při slučování snažily udržet také určitou míru lokální blízkosti pomocí toho, co nazývaly „relé“, tedy služby kontaktu či místa kontaktu v původních farnostech. Také tato oblast je v reflexích popisována jako ne úspěšně rozvinutá: „Nezříkat se rozvíjení života církve v každém relé, abychom se vyhnuli tomu, že vše bude koncentrováno v Boën. Například: Organizovat zkoušky zpěvu v každé původní farnosti a najít prostředky, jak pozvat nové obyvatele těchto míst.“ (farnost Saint-Vincent-enLignon)

66

Tato a podobné citace naznačují, že nové farnosti se – navzdory rotaci bohoslužeb – centralizují. Je to dáno přirozeně tím, že v centru sídlí farář případně další kněží, farní kancelář, matriky, apod. A také tím, že o práci dobrovolníků v místech původní farnosti, připravených „přijmout a naslouchat“ lidem hledajícím kontakt s církví, není ze strany místních obyvatel zájem: „Úžasné množství energie umožnilo zrození této služby… tak málo využívané.“ (Farnost Sainte-Claire-en-Forez) A konečně je významně reflektovaným tématem větší zapojení laiků do pastorace. Téma služeb v církvi bylo také jedním z centrálních témat obnovy a při sloučení farností byli biskupem zároveň jmenováni laici do pastoračních týmů a tak institucionalizována jejich služba v církvi. „Laici se více zapojují, přijímají více zodpovědností, ale také si odnášejí šrámy z boje.“ (farnost Saint-Paul-en-Forez-Donzy)

V souvislosti s aktivitou laiků jsou v některých případech zmiňovány dva nedostatky: je jich málo a stále titíž, takže bylo by třeba povolat ke službě více „z masy konzumentů“,115 a bylo by třeba docenit službu kněží.

5.8 Shrnutí Vzhledem k dále popisované situaci v českých diecézích je vhodné upozornit na následující: Obnovné procesy ve francouzských diecézích jsou iniciovány biskupy, vedeny shora a probíhají několik let. Jejich součástí je slučování farností jako nástroj a zároveň projev vytváření větších společenství mezi věřícími, která tak mohou lépe plnit funkce, které jsou diecézními dokumenty od farností vyžadovány. Cílem procesu je přizpůsobení fungování farností nové demografické situaci včetně jejich spojování, posílení ubývajících společenství a větší aktivizování laiků. Zajímavý je posun od koncepce farnosti jako společenství věřících ke koncepci farnosti jako „společenství společenství“. Slučování farností se děje až po několik let probíhajícím „synodním procesu“, neboli jakémsi strukturovaném vyjednávání ohledně priorit pro diecézi případně pro jednotlivé farnosti, do něhož jsou zapojeni také laici a který mimo jiné slouží k racionalizaci a akceptaci plánovaných změn jako nezbytných. Samotný okamžik sloučení je příležitostí pro oslavu, přechodový rituál, který sami věřící nějakou dobu připravují, který se odehrává za účasti vedení diecéze a jehož pozdější reflexe je požadavkem

115

Farnost Sain-Joseph-des-Bords-de-Loire.

67

publikace v diecézním časopise usměrněna do pozitivního vyznění. Součástí reformy je také radikální redukce bohoslužeb a zavedení tzv. otáčivého systému, v němž se bohoslužby slaví každý týden v jiném kostele ve farnosti. Tento systém vede na jednu stranu k posílení přináležitosti k farnosti u aktivních věřících, sbližuje obyvatele původně samostatných farností a buduje jejich vzájemnou solidaritu, na druhou stranu vede k celkovému snížení počtu praktikujících. Rysem procesu je také větší aktivizace věřících, neboť okamžik vytvoření nových farností je příležitostí pro jejich formální jmenování biskupem v tzv. týmech pastorační animace, v nichž jsou jim oficiálně svěřeny zodpovědnosti za různé úseky života farnosti. Biskup pak vedení farností svěřuje nikoli pouze knězi-faráři, ale právě těmto týmům složených z kněží a laiků.

68

„Jestliže odmítáš můj chrám, můj obřad a onu prostou venkovskou cestu jen proto, že předmět ani smysl jejich výpovědi neumíš zachytit slovy, potom ti řeknu, aby sis především zametl před vlastním prahem. Jsou přece případy, že neexistují slova, abys mě mohl udivit jejich hlukem.“ (Antoine de Saint Exupéry)

6 Jak se mluví a píše o procesu obnovy a o slučování V této části se věnuji tomu, jak je slučování farností a obnovný proces diecézí popisován v rozhovorech s farníky, faráři a biskupy, v textech, které produkuje vedení diecéze, a také tomu, co jsem mohl pozorovat při svých návštěvách ve farnostech. Těžiště prezentace je soustředěno na pražskou arcidiecézi, na ostatní diecéze je upozorňováno pouze v několika málo případech.

6.1 Metodologická poznámka Data jsem získával z několika zdrojů: Prvním z nich byly texty publikované vedením diecéze na internetu, v tisku, v diecézním zpravodaji (veřejném periodiku určeném věřícím), v diecézním věstníku (interním periodiku určeném především kněžím). Druhým byly interní zápisy biskupské rady, pořízené vždy jedním z jejích členů, které mi byly pro akademické účely laskavě poskytnuty, a zápisy z pravidelných měsíčních vikariátních schůzí kněží ze tří mimopražských vikariátů za roky 2004–2009, které pořizuje vikář či jeden z kněží. Další data byla získána přímo z terénu. U příležitosti slučování farností jsem navštívil téměř všechny farnosti jednoho vikariátu pražské arcidiecéze a mluvil jsem s kněžími, věřícími, starosty obcí a uskutečnil několik pozorování. Vikariát byl vybrán tak, abych mohl farnosti navštívit před samotným sloučením i po něm. Po roce jsem se do sloučených farností tohoto vikariátu vrátil a pokusil se kontaktovat všechny, s nimiž jsem v předchozí fázi pořídil rozhovory. Obdobně jsem učinil po dalším roce. Kromě toho jsem učinil několik návštěv a rozhovorů ve farnostech dalších mimopražských vikariátů a rozhovory se členy biskupské rady. V pražské arcidiecézi jsem také e-mailem kontaktoval všechny faráře, jejichž farnosti v dané době prošly sloučením a kteří byli e-mailem dostupní, s několika dotazy a požádal je o písemnou odpověď. Ty z nich, kteří odpověděli, jsem pak kontaktoval znovu se žádostí o osobní rozhovor. Kvůli srovnání jsem se vypravil také do jednoho vikariátu v plzeňské diecézi, kde sloučení farností proběhlo hromadně a o několik let dříve, a také do farností v jednom vikariátu olomoucké arcidiecéze, kde se naopak žádné slučování nekonalo. Vstupy do terénu byly uskutečněny především v letech 2006 – 2008, některé doplňkové rozhovory pak v roce 2009 a 2010.

69

Protože data z Arcidiecéze olomoucké v této kapitole nakonec využita nebyla, pocházejí rozhovory od celkem 20 kněží, 33 laiků a 7 starostů obcí z pražské a plzeňské diecéze. Rozhovory byly zahajovány vždy nejprve obecnou otázkou o životě a fungování farnosti, pak jsem se ptal na slučování farností a později také – pokud se toto téma neobjevilo dříve na respondentovu vlastní koncepci obnovy farního života. Asi třetina respondentů byla dotazována opakovaně a při těchto pozdějších rozhovorech jsem – kromě toho, že mne samozřejmě zajímaly změny od posledního setkání – podle návodu Michela Croziera (2000 [1970]: 167–168) žádal o vyjádření k mým vlastním postřehům a interpretacím. Dalším zdrojem dat přímo z farností byly terénní poznámky z uskutečněných návštěv, farní časopisy, případně informace umístěné na webových stránkách diecézí a farností. Metodickým nástrojem byla analýza textů tak, jak ji chápe kritická diskursivní analýza: „Cílem diskursivní analýzy je v tomto pohledu ne jen analýza diskursu jako takového, ale analýza vztahů mezi diskursem a ne-diskursivními prvky sociálna, za účelem dosažení lepšího pochopení těchto komplexních vztahů.“ (Fairclough 2005: 924)

Podle návodu kritické diskursivní analýzy jsem si při zkoumání řádu organizačního diskursu, kterým kritická diskursivní analýza na rozdíl od Foucaulta myslí „partikulární kombinaci rozličných diskursů, žánrů a stylů“ (ibid: 925), všímal především vztahu výpovědí, pozice aktérů ve struktuře církve a chronologie produkce textů. V prezentaci a ve struktuře jednotlivých kapitol tedy rozlišuji úroveň jednotlivých hierarchických stupňů v církvi – laici, kněží (z nich jsou podle potřeby vyčleněni okrskoví vikáři) a biskupové. Jako „biskupy“ označuji pro jednoduchost také členy biskupské rady, která je biskupovým nejbližším orgánem, i když její členové jsou v některých případech pouze kněžími. Tato kapitola je rozčleněna podle logických témat, která se obnovy farností a jejich spojování týkají, tedy: smysl procesu, jeho aktéři, volby farností, samotný okamžik sloučení, rušení bohoslužeb, námitky proti slučování a konečně výsledky procesu. Na tuto deskriptivní kapitolu navazují kapitoly interpretační, využívající sociologii prostoru a sociologii geografie a kapitola věnovaná diskusi.

6.2 Důvody a cíle procesu Deklarované důvody (proč obnova farností probíhá) a cíle (k čemu má směřovat) vypovídají o tom, jaký má být smysl celého procesu. Zde se budu zabývat zamýšlenými důvody

70

a důsledky procesu, nezamýšlené důsledky rozeberu v části týkající se aktérských interpretací (části 6.9 a 6.10). Důvody obnovy jsou nejvíce rozpracované na úrovni biskupů. Hlavním důvodem je podle nich „neutěšená situace“, která byla již v roce 1999 charakterizována klesajícím počtem kněží a jejich vysokým věkem, značným množstvím budov, které je nutné spravovat, a malým počtem věřících. Tyto momenty se pak různě opakují v dalších textech produkovaných členy biskupské rady, přičemž vždy je zmíněn nízký počet kněží a nízký počet věřících. V zápise z jednání biskupské rady z roku 2002 mimo jiné čteme: „Pro lokality, kde farnost existuje formálně, ale není schopna plnit úkoly farnosti (existuje zde kostel, občas nebo každou neděli se slaví bohoslužby, místní společenství však představuje počtem členů, stářím a schopnostem „svaté zbytky Izraele“, ale nikoli živoucí buňku organismu církve), neexistuje vize, jak zde má vypadat adekvátní styl života církve, který by nebyl trvalou improvizací nebo jen doprovázením ke smrti; chybí i terminologické označení takových míst. Slavení eucharistie je pro křesťanskou obec (farnost) konstitutivní; pravidelné bohoslužby každou neděli ovšem již teď nejsou a nebudou ve všech nyní existujících „de iure“ farnostech možné; i tam, kde jsou, nestačí samy o sobě k rozvoji života farnosti; střídání mší a bohoslužeb slova je jen částečným řešením – pro rozvoj života je to málo, a má-li být konkrétní obec skutečně farností, je to pro ni také málo a neodpovídá požadavkům misie. Rozvinuli jsme (většinou, ne vždy) katecheze dětí, méně už katecheze dospívajících a prakticky jsme nerozvinuli katecheze a vzdělávání dospělých s výjimkou přípravy katechumenů a přípravy na sňatek; Co lidem nabízíme? Problém eschatologické očekávání v konkurenci stávajícího dobrého bidla. (…) Proces obnovy je šancí ke změně stylu pastorace a prožívání přináležitosti na venkově; jinak půjde jen o změnu razítek a účetních výkazů. Tím víc je ale zřejmé, že jde o úkol komplexní a dlouhodobý, protože styl života se mění těžko, na venkově ještě hůře a v 116 oblasti zbožnosti snad nejhůře.“ (Zápis ze studijního dne biskupské rady 5. 9. 2002)

Demografické složení praktikujících (včetně jejich „schopností“) je i zde uvedeno na prvním místě. V lokalitách, kde je situace zvlášť pesimistická, se dále přidávají další problémy: celkové skomírání dění ve farnosti a redukce veškeré farní aktivity na nedělní bohoslužby, přičemž i jejich počet je nutné (vzhledem k počtu kněží nebo věřících) redukovat, neexistence systematického předávání víry (tj. katecheze) ani věřícím, natož nevěřícím, neexistence vize ani jazyk pro její vytváření. Hlavním důvodem restrukturalizace diecéze, která je biskupskou radou od začátku chápána jako širší obnovný proces, je fakt, že farnosti s malým počtem farníků jsou tak jako tak odsouzeny k zániku (současná pastorace jako „doprovázení ke smrti“). Uvedenou situaci ještě více rozvíjí rozhovor se členem biskupské rady v diecézním

116

Zápisy ze studijních dnů biskupské rady jsou pořizovány přímo některým ze členů rady, podobně zápisy z vikariátních konferencí jsou pořizovány některým z přítomných kněží (nejčastěji vikářem nebo sekretářem vikariátu).

71

měsíčníku (Slavík 2006b: 2): Stávající síť farností je zastaralá („byla vytvořena, jak to potřeboval císař Josef II“) a neodpovídá socio-geografickým změnám (vylidňování venkova). Redukce života farností na nedělní bohoslužby je pak dědictvím komunistického útlaku. Přes tuto rozvinutou koncepci je však třeba zmínit, že nejčastěji (např. v pastýřském listě z roku 2004 či v článcích ve Zpravodaji pražské arcidiecéze) členové biskupské rady vystačí s důvodem ubývání kněží, případně věřících. Mluví-li o procesu vikáři nebo faráři, uvádějí stejné důvody jako biskupové: nedostatek kněží a zastaralost farní sítě, která neodpovídá současné demografické situaci. I oni zmiňují Josefa II., a fakt, že počet kněží klesá. Přitom na ubývající počet duchovních kladou faráři větší důraz než na zastaralost organizace. Jeden z kněží ještě zmiňuje jako důvod rostoucí mobilitu věřících, která umožňuje rozšířit teritorium stávajících farností. Výpovědi laiků se týkají pouze administrativního slučování farností a jediným důvodem, který uvádějí, je nedostatek kněží; o jiném důvodu žádný z věřících nemluví. K těmto aktérským konstrukcím církevní reality možná stojí za to připomenout, že zatímco podle statistik kněží v pražské diecézi skutečně ubývá, ale nestárnou, a naopak jejich průměrný věk klesá, s praktikujícími věřícími to tak jednoznačné není. I jejich průměrný věk klesá a v některých farnostech se jejich počet skutečně snižuje, v jiných ale naopak roste, takže celkově je počet praktikujících v Arcidiecézi pražské stabilizovaný a to i mimo Prahu (vše viz 2. kapitola). Podobně jako důvody, jsou také cíle, k nimž má proces směřovat, nejvíce rozpracovány biskupy. Kromě málo říkajícího „nalézt efektivní pastorační styl, který odpovídá našim možnostem i cílům, pro které církev existuje,“ (ACAP 2002/9) 117 se ovšem v roce 2003 poprvé objevuje charakteristika pomocí tří (resp. čtyř) tradičních „realizací“118 církve, nejprve v zápise ze studijního dne biskupské rady, z něhož se později dostává do diecézního úředního věstníku (určeného kněžím) i diecézního zpravodaje (určeného věřícím). Tyto charakteristiky se pak objevují ve většině článků psaných biskupy na dané téma, uvedená citace je z pastýřského listu z roku 2004:

117

Na texty publikované v úředním věstníku Acta curiae archiepiscopalis Pragensis bude odkazováno nikoli klasickou bibliografickou citací, ale pouze číslem věstníku, příp. číslem textu. Tyto texty bývají často nepodepsané a jejich autory jsou buď členové biskupské rady nebo pracovníci arcibiskupství. 118

Dolista 2000a: 79-80, ale též Benedikt XVI. 2006: čl. 25)

72

„Hlavním naším cílem je utvářet farnost jako soběstačnou (duchovně i hmotně), životaschopnou komunitu (společenství), která naplňuje čtyři základní funkce církve, jimiž jsou: - vydávání svědectví – to je úkol trvalý a společný všem farníkům, je to také trvalý úkol jednoho každého pokřtěného jednotlivce; - slavení liturgie – je to činnost výchozí i vrcholná této malé buňky církve, jíž farnost je; - služba prokazovaná nemocným, potřebným a jakkoli slabým, a to i mimo okruh věřících; - vytváření společenství, takže farnost se stává čím dál víc místem, kde se lidé vědomě shromažďují kolem vzkříšeného Krista a vzájemně se obdarovávají sdílením jeho darů; to je základní charakteristika církve na všech úrovních. Dalším úkolem je obroda života vikariátů (…). Kromě toho jde i o zřetelnější zakotvení farnosti ve společnosti a o spolupráci farnosti a místní samosprávy.“ (Pastýřský list arcibiskupa; Vlk 2004)

Hlavním cílem tedy je vytvoření farnosti jako společenství – v citaci se slovo společenství vyskytuje dokonce dvakrát. Tento cíl není nijak překvapující, odpovídá kodexové definici farnosti a důrazu, který na církev jako společenství položil Druhý vatikánský koncil. Jako první realizace církve, která se má projevit ve farnosti, je to, co bývá označováno tradičně pojmem martyria, nově evangelizace. První místo i připomínka, že se jedná o úkol pro „každého pokřtěného“, odpovídá snahám katolické církve přelomu tisíciletí obnovit misijní činnost v Evropě a získat k aktivnímu náboženskému životu „matrikové věřící“ i dosud nepokřtěné. Důraz na „novou evangelizaci“ Evropy nalezneme na úrovni vedení celosvětové církve, 119 v dokumentech evropských biskupských konferencí, 120 v programech tzv. nových hnutí v katolické církvi 121 a projevila se i jako cíl, k němuž má směřovat obnovný proces v pražské diecézi. Druhou realizací církve je leiturgia, bohoslužebná činnost. V úryvku je jí věnována pouze stručná zmínka a z předchozích citací víme, že biskupské radě vadí, že je život farností redukován pouze na toto. Třetí místo zaujímá diakonie, tj. služba charitativního typu, která je českou církví vnímána jako věc, která se daří. 122 V jiných textech123 se také

119

Autorem pojmu „nová evangelizace“ je papež Jan Pavel II., chtěl jím vyjádřit nutnost znovu získat pro křesťanství národy kdysi pokřtěné, které se však od křesťanství odvrátily. Viz např. jeho apoštolská adhortace Ecclesia in Europa (2003): „Opakuji ti, Evropo, tobě, která stojíš na počátku třetího tisíciletí: Vrať se sama k sobě. Buď sama sebou! Znovu objev svůj původ! Oživ své kořeny! V průběhu staletí jsi přijala poklad křesťanské víry. Ta je základem tvého společenského života…“ (čl. 120). V současnosti viz také vytvoření nové Papežské rady pro novou evangelizaci Evropy v červnu 2010 http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13003 (naposledy navštíveno 6. 6. 2010). 120

Viz např. Francouzská biskupská konference. 2003 [2001]. Pozvat současnou společnost k životu z víry. Dopis francouzským katolíkům. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství. 121

Novou evangelizací se zaštiťuje např. aktivita „Zlatá Praha“ pořádaná hnutím Dílo Mariino známějším pod názvem Focolare. Viz např. http://tisk.cirkev.cz/z-domova/zlata-praha-nova-evangelizace.html (naposledy navštíveno 17. 7. 2008).

122

Viz např. Duka, Badal (2009: 55–57).

123

Např. ACAP 2003/12.

73

mluví o tom, že společenství musí být „ekonomicky soběstačné“. I po vydání nového kodexu se tak vrací podmínka ekonomického zajištění pro zřízení farnosti, která byla obsažena ve starém církevním právu. Před rokem 1983 muselo totiž pro zřízení farnosti existovat beneficium, z něhož by byla farnost financována.124 I nyní je finanční zabezpečení nutné, je však zprostředkováno společenstvím. Se způsoby realizace církve souvisí také cíl nenápadně připojený v závěru úryvku, totiž zlepšit postavení církve ve společnosti na lokální úrovni. Jedná se o paralelu deprivatizačních snah katolické církve v ČR na celostátní úrovni (viz Tichý 2006). Ve vyjádřeních členů biskupské rady nalezneme další deklarované cíle procesu, resp. slučování farností, totiž zjednodušení administrativy: „Očekávaným přínosem této změny bude přehlednější administrativa a tím i určitá úleva kněžím spravujícím toto území. Jistě tato změna neřeší problém evangelizace a misie na Rakovnicku, může však pastýřům přinést možnost věnovat se o něco více pastoraci a budování životaschopných společenství křesťanů. (…) Hlavní smysl procesu obnovy našich farností je tedy vytvořit i formální podmínky k obrácení a nastartování nového žádoucího vývoje.“ (ACAP 2004/1)

V citaci textu, který v interním diecézním věstníku doprovází první sloučení farností ve vikariátu Rakovník, je uveden smysl slučování farností v rámci obnovného procesu: zjednodušení administrativy, které se má stát základem pro celkové změny ve farnostech popsané výše. Podobně uvažovali i na plzeňském biskupství, kde nejprve sloučili farnosti a pak „doufali“ v uskutečnění pastoračních změn.

125

Konečně posledním cílem nejen

slučování, ale celého obnovného procesu je „změna smýšlení“: „Hlavním smyslem tohoto procesu – jak je od samého začátku zdůrazňováno – je změna smýšlení a v důsledku toho nacházení nových cest pro evangelizace ve farnostech.“ (arcibiskup; ACAP 2004/09 č. 1) „Cílem je změna smýšlení kněží, aby si hlouběji a víc uvědomovali, že sami bez laiků dokážou málo.“ (arcibiskup; Vlk nedat.)

Změna smýšlení, obrácení, neboli metanoia je novozákonní pojem znamenající „odložení navyklého chování a začátek změny, odklonění se od sobeckého zaměření a dání se do služeb Pánu, každé rozhodnutí, které nás nějakým způsobem přiblíží a přizpůsobí Božímu životu“

124

Codex iuris canonici 1934[1917]: kánon 1415.

125

„Během roku se pak diskuse o restrukturalizaci, částečně asi i díky hrozícímu přechodu na podvojné účetnictví, rozběhla poměrně svižně. Proto jsme se rozhodli, že do konce roku bude uskutečněna první, více méně administrativní fáze restrukturalizace. Ta, jak doufáme, připraví půdu pro pozdější druhou fázi, ve které by se restrukturalizace měla dotáhnout již v kontextu procesu hlubší pastorační proměny.“ (Radkovský, Hruška 2005: 66)

74

(De Fiores, Goffi 1999: 600). V tomto smyslu je tento pojem používán také v souvislosti s obnovou farností, neboť v pastýřském listě arcibiskup připomíná, že „uskutečňování tohoto plánu znamená odpovídat na Ježíšovu výzvu: Změňte své smýšlení“ (Vlk 2004). V uvedených úryvcích má být změna smýšlení provedena obecně a příslušníci církve mají vzít věc evangelizace za své, za druhé se obrácení týká zejména kněží, kteří mají přizvat laiky k zodpovědnosti za farnost a farní aktivity. K výzvám ke změně smýšlení v rámci procesu se ještě vrátím v následující části o aktérech procesu. Okrskoví vikáři mluví o těchto cílech obnovného procesu: „Je to jeden z dalších kroků, které nám pomůžou odbourat „Potěmkinovy vesnice“. Tím nemíním jen administrativu, myslím také na nás, kněze, abychom se obraceli na věřící s prosbou o pomoc a více angažovali biřmované bratry a sestry ve spolupráci a odpovědnosti za předávání víry.“ (vikář, 38 let; Masařík 2007: 2) „Pro správce farností sloučení však znamená nejen velké odbřemenění v administrativní oblasti, ale především ohromnou výzvu začít vytvářet širší jednotnou farní rodinu, která mnohem náležitěji ukazuje přítomnost křesťanů v dnešní středočeské společnosti.“ (vikář, 47 let; Bulín 2007: 2) „Tady jde vlastně o tu změnu smýšlení těch lidí, aby jednak třeba i, já nevím, lidi z malé vesnice uměli překročit stín vlastní stávající farnosti, prostě když to není v našem kostelíčku, tak my nikam nejdeme. No ale pak se nemůžete divit, že tu mši budete mít jen jednou za měsíc. A naopak aby zase jako ta (sídelní) velká farnost byla schopna jako vidět kousíček dál.“ (vikář, 43 let)

Jedná se tedy o tytéž cíle, které uvádějí biskupové: Přiblížit se realitě, zbavit se administrativní zátěže, vytvořit společenství (zde je použit pojem rodina, který ještě více zdůrazňuje, že charakteristikou obnovených farností mají být blízké vztahy126) a mobilizovat věřící laiky, zviditelnit církev v lokální společnosti, změnit smýšlení. Vikáři, stejně jako biskupové, slučování farností neustále zasazují do kontextu obnovy diecéze, jejímž cílem jsou „životaschopné farnosti“.127 Kněží, které jsem v rámci výzkumu dotázal, ani laici ze slučovaných vikariátů, o cílech procesu nemluví. Stručně zmiňují nežádoucí stav (důvody: nedostačující počet kněží), ale o žádoucím stavu (cíle) mlčí.

126

Přední český pastorální teolog Aleš Opatrný však metaforu rodiny pro farnost odmítá s tím, že početná farnost nikdy tak intimní vztahy, jaké jsou možné v rodině, vytvořit nemůže (Opatrný 2001: 77). O rodině jako metafoře vztahů v katolické církvi ze sociologického pohledu viz Neitz (1987: 124–145) či Hervieu-Léger (2003: 205).

127

Na možnou námitku, že do diecézního zpravodaje (z něhož jsou převzaty dvě první citace) se vikáři nebudou vyjadřovat jinak, než jejich přímí nadřízení, biskupové, lze odpovědět, že podobně mluvili vikáři také v rozhovorech, které jsem s nimi osobně pořídil.

75

*** Smysl procesu je rozpracován nejvíce členy biskupské rady. Podle nich se jedná o přechod od situace farní sítě neodpovídající sociogeografickým a demografickým trendům a nutného zániku málo početných farností k vytvoření životaschopných farních celků vykazujících určité znaky, mezi nimiž vyniká vztahy provázané společenství. S tím souvisí zbavení se administrativní zátěže a ulehčení práce málo početným kněžím, mimo jiné mobilizací laiků. Kněží sdílejí smysl obnovy představovaný biskupy částečně: všichni uvádějí stejné důvody, ale o cílech procesu mluvili pouze okrskoví vikáři. Věřící v rozhovorech mluvili pouze o snižujícím se počtu kněží jako jediném důvodu, cíle obnovy se v rozhovorech s laiky nevyskytly vůbec. Hierarchie znalostí invence tak dokonale kopíruje hierarchickou strukturu církve.

6.3 Aktéři procesu V této části se zaměřím na to, jak byly v rozhovorech a textech týkajících se slučování farností popisovány úlohy jednotlivých typů aktérů v rámci procesu. Citace – výsledky srovnávací analýzy jsou prezentovány v následujících tabulkách. Kvůli formátování a místu není bohužel možné uvádět zdroje citací. Je však pravidlem, že výroky biskupů byly publikovány nejčastěji v pastýřských listech či článcích v časopisech, výroky kněží a laiků zazněly při rozhovorech, které jsem osobně pořizoval. Tabulky jsou tři a každou z nich je možné číst jak po sloupcích, tak po řádcích. V první tabulce jsou uvedeny příklady, jak se mluví o roli biskupů (resp. členů biskupské rady) a to biskupy samotnými, kněžími i laiky. Druhá tabulka se týká role kněží a třetí role laiků. Za tabulkami je uveden stručný komentář.

76

Tabulka 17: Aktéři procesu 1 – biskupové jak mluví o úloze biskupů biskupové "Arcibiskup sám rozhodne" o návrzích zdola.

jak mluví o úloze biskupů kněží Jsou jim předloženy varianty návrhů na slučování. My jim to říkáme, to můžeš desetkrát jim napsat, a stejně si to udělaj všechno, jak chtěj. Napíšou dekrety a udělejte si to, jak chcete, poperte se s tím, jak chcete.

"Pro tento rok uvedený program trvá a žádám, abychom ho ještě intenzivněji uskutečňovali."

"To rozhodující slovo pak maj třeba oni."

"Na začátku procesu obnovy farností bylo rozhodnutí kardinála Vlka."

Že to opravdu nechtějí dělat od stolu, že napíšou dekrety, s nikým se nebaví a podobně. Často se vytýkalo, že biskupové jsou támhle někde v paláci a nevidí, co se děje ve farnostech, to není pravda.

"Pan kardinál, inspirován apoštolským listem Novo millennio ineunte, stanovil čtyři základní témata nezbytná pro obnovu farností."

"Generální vikář rozhodl." "Generální vikář řek': 'Ne!' a sebral z vikariátu kněze."

"Arcibiskup, případně jeho spolupracovníci, duchovní správci sice mohou stanovit cíle, metodický postup."

Když se o tom třeba nějak mluvilo i před dvěma lety nebo před třemi, tak třeba i (setkání) vikářů, kterého jsem se účastnil, tak tam byla vlastně taková vize, kterou nastínili naši biskupové."

"Samozřejmě větší nároky jsou kladeny na ty, kdo jsou v církvi pověřeni službou, od dobrovolných spolupracovníků a spolupracovnic ve farnostech přes pastorační asistenty a asistentky, jáhny, kněze až po biskupy. Tito totiž, každý podle míry své odpovědnosti, musí koordinovat toto úsilí ke společnému cíli." "Biskupská rada vyhodnotila proces a stanovila postupné cíle do dalších let."

jak mluví o úloze biskupů laici Praktikují "necitlivý direktivní přístup, který se však zříká zodpovědnosti: 'Nařizuji vám, abyste to udělali tak a tak! --- Máte problémy? Tak si je vyřešte sami!' "

"Biskupové nás pověřili na těch vikariátech." "Už dva roky, nám slibují, že už to jistojistě bude."

Zve na setkání

Setkali se s kněžími na Svaté Hoře,

"Vést kněze k výměně zkušeností."

"Vnímal jsem to jako určitou snahu naslouchat těm lidem, který přec jenom v tom žijou."

Po setkáních na sv. Hoře stanovila body

"Na Svaté Hoře nám řada biskupů byla schopna naslouchat."

"Jak se uvádí, že slučování bylo s kněžími projednáno, to je také výmysl. Projednáno to bylo, ale stylem, že jim bylo oznámeno, co bude, aniž by s tím mohli cokoliv udělat."

"Podporovat, kontrolovat" body ze sv. Hory. "Je třeba dále připomínat „4 kroky ze Sv. Hory“ a při vizitacích se adresně ptát na jejich realizaci."

"Pan kardinál nám často, skoro třikrát připomínal, snažte se získat spolupracovníky."

Připravit materiály pro vikariátní konference Dát do nich 4 body ze sv. Hory "Dozrál čas, že některé vybrané aktivní farnosti povedeme k tomu, aby připravovaly své pastorační plány. Budeme jim v tom nápomocni."

"Mně moc pomohlo, když nás povzbudili, některé faráře, Abychom vytvořili nějaký projekt práce, která by byla nejprve na rok, a nebo potom i na dlouhou dobu. A myslím si, že nám v tom pomáhali."

Vybrat farnosti, kterých se to bude týkat "To pochopitelně neznamená, že by se vedení diecéze snad domnívalo, že je vše již zřejmé; naopak, je třeba i nadále spolu se všemi kněžími a jáhny, ale i laiky, hledat cesty ke sdílení víry v naší situaci."

Na setkání s farností vysvětluje věřícím, co to vlastně obnáší

Má se přesvědčit, "nakolik je celá záležitost známá obcím".

Při návštěvě farnosti kontroluje, "jestli jsme s tím seznámeni".

"Abychom tento program zvládli, není možné, aby proces obnovy farností byl dílem jednotlivce, ale musí na něm pracovat tým."

77

Tabulka 18: Aktéři procesu 2 – kněží jak mluví o úloze kněží biskupové

jak mluví o úloze kněží kněží

jak mluví o úloze kněží laici

"Abychom tento program zvládli, není možné, aby proces obnovy farností byl dílem jednotlivce, ale musí na něm pracovat tým." "Tyto věci vám sděluji, protože proces obnovy je naším společným dílem a jedním ze čtyř bodů, které jsme si před rokem stanovili, je sdílení. " "Při setkáních s kněžími jsme společně došli k závěru…" " (…) společně vypracovaný plán obnovy (…)." "Je pravda, že jste se na něm každý z vás od jeho začátku v roce 2002 přímo podílel." "Těchto výsledků by nemohlo být dosaženo bez spolupráce kněží a jáhnů a dalších zainteresovaných činitelů." "Takové dílo obnovy není ovšem možné úspěšně uskutečnit bez kněží a bez jejich aktivní účasti v tomto procesu od samého počátku." "Samozřejmě větší nároky jsou kladeny na ty, kdo jsou v církvi pověřeni službou, od dobrovolných spolupracovníků (…), jáhny, kněze až po biskupy. Tito totiž, každý podle míry své odpovědnosti, musí koordinovat toto úsilí ke společnému cíli." "Jsou pozváni k jednání na Svatou Horu"

"My jsme měli taková přípravná setkání kněží na Svaté Hoře, tam bylo třeba 20, 30 kněží na tři dny s biskupy a tam se vlastně hledalo."

"Děkuji vám kněžím, kteří jste se zúčastňovali rozhovorů a prací na společném díle obnovy " "Dát kněžím prostor, aby mohli sdělit, jak oni v terénu vidí situaci svých farností a církve u nás."

"A hlavně teda tam šlo i o snahu vytvořit společenství i mezi kněžími a biskupy, protože tam to musí taky někde začít, nejenom že si něco biskup vymyslí a faráři řeknou jéé co mě zase otravuje. (…) A vzájemný poznání, vytvoření společenství, tak aby bylo opravdu společenstvím mezi těmi kněžími."

"Mezi hlavní odpůrce slučování patří často sami faráři."

"Je potřeba ocenit zájem o tento proces ze strany kněží i jáhnů, ochotu o něm diskutovat a přinášet podněty." "Důležitou skupinou kněží při realizaci započatého programu obnovy jsou okrskoví vikáři." "Ujišťuji vás, že návrh na slučování farností se vždy rodí zdola v příslušném vikariátu." "Rozhodnutí měla být projednávána na vikariátních konferencích s příslušnými duchovními správci."

"Hodně věcí záleželo opravdu na vikáři." "Pan vikář si sednul, vzal si mapku a v podstatě do tý mapičky začal hledat variant." Jsou pověřeni biskupy, aby "na vikariátních konferencích především to probírali, hledali různý modely. (…) Zvažovali jsme… ." "Do tohoto mapování jsme byli přizváni tedy i jako kněží z různých vikariátů." "Dohadovalo se to na vikariátních konferencích." "Návrhy jsme připravovali na vikariátní konferenci." "Samozřejmě na vikariátních konferencích je tato problematika široce traktována." "Bylo fakt možný do toho vstoupit a možný jako diskutovat."

"Prosím, abyste se k těmto informacím vrátili, a tak si to, co nám tolik leží na srdci, zpřítomnili a přijali za své." Je třeba "získat a přesvědčit věřící – kněze nevyjímaje". S dalšími kroky "budete seznámeni v příštích ACAP".

"Kde se to upeklo? To by mne taky zajímalo. Asi na vikariátní konferenci."

"Jak se uvádí, že slučování bylo s kněžími projednáno, to je také výmysl. Projednáno to bylo, ale stylem, že jim bylo oznámeno, co bude, aniž by s tím mohli cokoliv udělat."

„Jako první krok bylo získat samotný faráře“ "My jsme byli vyzváni k tomu, aspoň teda ještě ne úplně všichni kněží, zatím to jsou teda spíš vikáři a několik dalších, abysme teda jako vytvářeli i takovej jakoby pastorační plán farnosti." "To znamená kontaktovat třeba i středočeský kraj nebo prostě ty, který jako ty sponzory jednotlivý a nějak je ujistit, že teda to přijde na to pravý místo, kam to bylo domluveno, ne že to přijde někam jinam. Takže poměrně toho bude dost." "Psalo se o tom do farního zpravodaje."

"Že by o tom pan farář informoval. Mně se právě zdá, že ne, ale nevím.

"Tady jsem to jen lehce ohlásil."

"Tak jako já nevim jak to farář říkal, jestli to říkal veřejně."

"Abyste o něm různým způsobem informovali své věřící, třeba na vývěskách, rozhovory či besedami o něm apod."

"Vlastně rok před tim jsme už dávali takový jakoby tichý hlášky do oběhu."

"Je pravda, že na té farní radě jsme to měli, ale bylo to prezentovaný tak, že takovej je návrh." „Před rokem zhruba nám pan farář říkal, že se to chystá.“

"Duchovní správci měli se svými farnostmi projednat slučování a připravit věřící na příslušné změny s vysvětlením důvodu tohoto procesu"

"Bude to určitě tak nějak potřebovat získat pro to i aspoň některé ty věřící. (…) Získat spolupracovníky v těch farnostech a možná i přenesení nějaké té spoluzodpovědnosti právě na "Farář nezná názor lidí, bylo třeba to trochu víc prodiskutovat" ty věřící."

Připravují a vyhotovují pastorační plány farností.

"… jak vás o tom jistě vaši duchovní správci informovali." "Úkolem všech kněží působících ve farnosti bylo seznámit s tímto programem věřící a společně jej uskutečňovat."

"Vybízejte jednotlivé věřící i rodiny k osobním modlitbám na tento úmysl." "Prosím (…) abychom tento proces nesli spolu, za něj se modlili. (…) Prosím (…) abyste se za tento pokračující proces obnovy nepřestávali modlit."

"Vnímat osobně tuhle věc jako věc, za kterou by se měl jako i ten farář modlit."

78

"Obnovu může praktikovat jen obnovený duchovní."

Tabulka 19: Aktéři procesu 3: laici jak mluví o úloze laiků biskupové "Aktéry obnovy farností jsou všichni katolíci a katoličky v naší arcidiecézi, jimž leží na srdci osud farností a církve." "Abychom tento program zvládli, není možné, aby proces obnovy farností byl dílem jednotlivce, ale musí na něm pracovat tým." "Samozřejmě větší nároky jsou kladeny na ty, kdo jsou v církvi pověřeni službou, od dobrovolných spolupracovníků a spolupracovnic ve farnostech přes pastorační asistenty a asistentky, jáhny, kněze až po biskupy. Tito totiž, každý podle míry své odpovědnosti, musí koordinovat toto úsilí ke společnému cíli." "Očekáváme, aby ste se (…) ochotně a aktivně se do procesu zapojili podle míry svých darů." "Nežádám slepou poslušnost, ale vědomou a aktivní tvůrčí spolupráci na společném díle." "Věřím, že pochopíte a vezmete za svůj veliký úkol, že skrze vás i v těch obcích a vesnicích, kde již nebude „sídlit farní úřad“, bude církev i nadále žít." Je třeba "získat a přesvěčit věřící pro tyto cíle". Jsou informováni svými kněžími; Mají "samozřejmě právo na informace". „Lidé nejsou připravení.“

jak mluví o úloze laiků kněží jak mluví o úloze laiků laici "I když tento proces, a to je třeba říci, taky není jenom věcí kněží, tady pokud by to "Na obnově farností se nepodílím, pouze to sleduji." bylo jenom věcí těch farářů, tak vlastně to bude velkej neúspěch." "Očekávali bychom, že zástupci z řad laiků budou mít možnost se těchto "Často diskutovali ve farní radě i v plénu." vikariátních setkání pravidelně účastnit."

"Jo, je prostě pro ně je obrovskej problém pochopit, že to jako to má smysl." "Lidi to nevědí, těm je to putna." "Lidi už byli bombardovaný." "Objevilo se to třeba i nejenom pro tu pastorační radu, kde jsou teda zástupci těch laiků, ale několikrát se o tom psalo do farního zpravodaje, takže i můžem říct, že ta farnost je do toho i nějakým způsobem vtažená."

"My jsme se ptali, co to obnáší." "Takhle po té administrativní stránce to ty lidi nezajímá." "No já myslím, že jsme se o to jako farníci ani tolik moc nezajímali. (…) Ty lidi v těch farnostech o tom moc nevědí. Co se od nich očekává. Nebo kam to směřuje."

"Očekáváme (…) abyste byli otevření pro podněty a informace, které vám duchovní správce přináší" "V tom není třeba teď vymýšlet něco nového, to [4 body ze Sv. Hory] je potřeba začít krok za krokem trpělivě uskutečňovat." "Věřím, že tato nelehká rozhodnutí přijmete a že vás zmobilizují k vyšší angažovanosti pro Pána a jeho království" "Očekávám, že s důvěrou ponesete i obtíže, které proces může přinášet." "Netrvejme na tom, na co jsme byli zvyklí od mládí, nelpěme na svém vlastním myšlení a představách." "Co očekáváme od vás, věřících farníků? Abyste se především za tento proces obnovy našich farností pravidelně modlili" "Ale na výzvu Kristovu změnit své smýšlení odpovězte v duchu, jak vám to biskup konkretizuje." "Skutečná obnova farnosti znamená zejména vnitřní obnovu každého člena farnosti. To podstatné pro tento proces se musí odehrát a stále odehrávat uvnitř lidských srdcí" "Každý, kdo usiluje žít upřímně svou víru a rozvíjet ji, už přispívá. Každý, komu leží na srdci osud církve u nás a modlí se za ni, čte Písmo, žije s Pánem a snaží se o jednotu srdcí ve farnosti, již pracuje pro obnovu farností. (…) To jsou ohniska obnovy." "Je důležité udržovat pravidelné spojení s vaším knězem a informovat ho o všech událostech." "Zaznamenali jsme bouřlivé reakce."

"To, co já tady z okolí znám, tady v podstatě žádná diskuse nebyla."

"Mně to připadne, tak aby ten farník do toho nějak moc nemá možnost mluvit. Nemůžu říct, že bych možnost měl. Je pravda, že na té farní radě jsme to měli, ale bylo to prezentovaný tak, že takovej je návrh. Na druhou stranu to chápu, protože lidi jinak do toho budou krafat." Diskutují na webu

"Ne každý to asi v té první fázi přijme."

"Hlavně nás zajímá, jestli sem nějakej ten kněz bude jezdit."

"Ani moc nebránili, že jejich farnost už nebude farností samostatnou." "To, že jejich farní kostelíček se stal „pouze“ filiálním při zachování četnosti bohoslužeb, je zase příliš nevykolejilo."

"Můžem bejt rádi, že teda je tu aspoň ta nedělní mše." "Mám odtud dobré známé a tak vím, že místní farníci plakali, když se dozvěděli o rozhodnuti pana kardinála."

"Pustit do diskuse laiky? - Tam není vo čem diskutovat, do sousední farnosti je nesmysl spadat jo, tady nebylo co diskutovat."

"My se můžeme akorát modlit." "Tady jde vlastně o tu změnu smýšlení těch lidí."

"Svým obrácením se můžeme podílet na obnově našeho společenství."

Psali petice a dopisy biskupům

79

Na prvním místě si všimněme role biskupů, resp. biskupské rady (tabulka 17). Na nich je rozhodnutí o zahájení procesu o jeho cílech a prostředcích realizace, svolání setkání s kněžími na Svaté Hoře či rozhodnutí o konkrétním sloučení farností. Biskupové seznamují se svou vizí kněze i věřící, připomínají ji, ale také kontrolují a vyhodnocují úspěšnost procesu. V rámci tohoto procesu biskupové vedou kněze, připravují pro ně materiály, a určují, co mají kněží dále dělat. Pojmy, jimiž laici, kněží i sami biskupové popisují činnost biskupů v rámci procesu, jsou slovesy manažerské práce. Kněží a laici navíc zmiňují dva aspekty tohoto managementu: totiž ochotu naslouchat kněžím a zároveň suverenitu konečného rozhodnutí, které není vázáno vyslechnutými názory. Biskupové velmi často mluví o procesu obnovy jako o společném díle biskupů a kněží (několikrát též laiků). Píší, že bez spolupráce farářů by obnova nebyla možná. V textech lze najít sedm okruhů působení kněží v rámci procesu (tabulka 18). Prvním z nich jsou pobyty na Svatého Hoře, kde se duchovní společně poprvé setkali nad tématem obnovy diecéze. 128 Kněží zde „diskutují, přinášejí podněty, hledají“. A snaží se navazovat bližší vztahy mezi sebou i s biskupy neboli „vytvořit společenství“. Jednání na Svaté Hoře se objevují téměř v každém článku či v každém rozhovoru na téma obnovný proces v pražské diecézi. Zdá se, jakoby takovéto setkání bylo něčím, na co je třeba neustále upozorňovat, něčím naprosto nesamozřejmým. Druhým okruhem aktivity kněží jsou jednání na vikariátních konferencích, kde se mluví o slučování konkrétních farností v daném vikariátu. I zde se „diskutuje, dohaduje, traktuje, zvažuje, probírá, připravuje“. Jednání konference připravuje vikář, který také návrhy předkládá na biskupství, kněží sami přenechávají konečné rozhodnutí biskupům. Člen biskupské rady v této souvislosti píše, že „návrh na slučování farností se vždy rodí zdola v příslušném vikariátu“. Tato formulace svědčí o tom, že pro biskupy jsou „dole“ kněží. Farníci, které bychom „dolů“ v hierarchii církve intuitivně zařadili, jsou úplně vyloučeni. Jednání a diskuse kněží, ať už na Svaté Hoře, či na vikariátních konferencích, nejsou zmiňována laiky; pokud ano, tak pouze okrajově a nejistě („asi na vikariátní konferenci“). Laici o nich buď nevědí, anebo jim nepřikládají takovou důležitost jako biskupové a kněží, kteří o nich mluví skutečně obšírně.

128

Uskutečnili se v zimě 2002–03 a pak ještě jednou v létě 2004.

80

Další aktivitou kněží v rámci procesu je praktická realizace některých podmínek a důsledků sloučení – inventarizace majetku, dokladů a smluvních vztahů, převod majetku, bankovních účtů, matrik a archivů, podkladů pro případné doklady pracovněprávní agendy ve farnostech, sjednocení účetnictví, podání daně z převodu nemovitosti, oznámení změn na příslušných úřadech (zejm. finančního) či u sponzorů. Tuto aktivitu, „na kterou všichni nadáváme“ (vikář, 47 let) zmiňují pouze kněží, laici ani biskupové ji v rozhovorech nereflektují. Generální vikář Arcidiecéze pražské vydal v roce 2004 směrnici, podobně biskup Diecéze královéhradecké (Duka 2004b), a o rok později také biskup Diecéze brněnské (Cirkle 2005), v nichž jsou všechny administrativní povinnosti faráře vypočítány. Pražská směrnice má bez příloh 11 stran, hradecká 12 stran (viz příloha 3 této práce) a brněnská 2 strany. Ze všech dokumentů je zřejmé, že nejvíce náročnou prací tohoto typu je pro faráře inventarizace majetku a dále, že značnou část agendy vyřídí také úředníci biskupství (zejm. oznámení do rejstříků církevních právnických osob MK ČR, orgánu státní správy na úseku památkové péče, katastrálnímu úřadu, případně soudu), o nichž se ale jako o aktérech v rámci rozhovorů mluví velmi sporadicky. Čtvrtou, naopak rozsáhle popisovanou oblastí je informování věřících. Zde se vyskytují zajímavé rozdíly ve formulacích: zatímco biskupové používají kondicionál či imperativ a mnoho synonym (kněží by měli/mají „informovat, seznámit, projednat, vysvětlit“ proces věřícím), kněží o tomtéž mluví v oznamovacím způsobu a z jejich vyjádření je zřejmé, že informací nebylo příliš. Formulace „lehce jsem to oznámil,“ či „dávali jsme tiché hlášky do oběhu,“ neznačí masivní informační kampaň. A i když někteří kněží naopak mluví o tom, že informací bylo dost (články ve farním časopise, rozhovory na pastorační radě, …) laici tuto skutečnost v rozhovorech zpochybňují a nejsou si vůbec jistí, zda jim kněží něco říkali.129 Důležité je, že kněží podle (pokynů) biskupů nemají s věřícími o této problematice diskutovat. Což také, dle vlastního vyjádření, ale i dle vyjádření laiků, nedělají. Přenos informace má být a je jednosměrný.

129

Tak mluví např. farníci ve farnosti, kde farář vyjadřuje uspokojení nad množstvím informací, které věřícím dal, mimo jiné upozorňuje na články ve farním časopise. V měsíčníku této farnosti se půl roku před sloučením objevila jedna věta, že se slučování nestihlo a odkládá se. Měsíc před sloučením je sloučení zmiňováno v rámci reportáže z návštěvy arcibiskupa, na toto téma se farníci arcibiskupa zeptali. Při sloučení vychází článek psaný farářem o tom, že se sloučení uskutečnilo a o obnovném smyslu procesu. Od té doby se o sloučení ani obnova v časopise nijak neprojevila, nepočítáme-li upozornění na letáky s výkladem Bible k dispozici, což by odpovídalo jednomu z deklarovaných prostředků obnovy farností.

81

Pátou aktivitou kněží je příprava farního pastoračního plánu. Šestou je pak modlitba za proces, neboť biskupové neustále připomínají, že se jedná o duchovní akci. Sedmou aktivitou – v tomto případě spíše „pasivitou“ – kněží je nechat se formovat, nechat se získat a přesvědčit pro cíle procesu, seznamovat se aktivitami v diecézi a s postupným vývojem obnovy. Podíváme-li se podrobněji na to, jak kněží a biskupové popisují aktivity vikářů, farářů a kaplanů během procesu, zjistíme, že formulace jsou často uvedeny tím, jak biskupové tyto aktivity kněžím umožňují: dávají jim prostor (pro vyjádření názoru na Svaté Hoře), vedou je (k vytvoření pastoračního plánu farnosti), nařizují (projednat slučování na vikariátní konferenci, informovat věřící), atd. Z rozhovorů se zdá, že kněží, jako aktéři procesu, jsou vlastně vykonavatelé toho, co určí biskupové, a realizují se pouze v prostoru, který biskupové vymezí. V textech je ovšem zároveň patrné, že biskupové rétoricky pracují na tom, aby vytvořili dojem společné práce a nerovnost mezi kněžími a biskupy poněkud zahladili. Příkladem je následující úryvek: Po setkáních s vámi na Svaté Hoře jsme stanovili pro současnost následující duchovní a pastorační program: pokání, bez něhož je jakákoli obnova v církvi nemyslitelná; Boží slovo, bez jehož slyšení a zvěstování se žádné evangelizační dílo v církvi neobejde; modlitbu, bez níž nelze mluvit o duchovním životě křesťana; sdílení, bez něhož víra jednotlivců slábne. (arcibiskup, ACAP 2005/01) „Jak dále ve farnostech realizovat „4 body ze Sv. Hory“ (pokání – modlitba – Písmo – sdílení)? Jak podporovat? Jak kontrolovat?“ (Zápis ze studijního dne biskupské rady, červen 2004)

Uvedené úryvky (a bylo by možné představit další) jsou formulovány tak, jakoby čtyři body – čtyři prostředky pro obnovu farností v diecézi – byly stanoveny po druhém kole130 setkání s kněžími na Svaté Hoře, tj. jakoby faráři svými diskusemi k formulaci čtyř konkrétních bodů obnovy přispěli. Přitom se ovšem tyto body objevily již v pozvánce na setkání, poprvé v dubnu 2004 (ACAP 2004/4 č. 9; první setkání druhého kola se uskutečnilo v květnu 2004). Navíc v rozhovoru jeden člen biskupské rady přímo říká, že „pan kardinál, inspirován apoštolským listem Novo millennio ineunte, stanovil čtyři základní témata nezbytná pro obnovu farností. Těmito tématy jsou… [atd.].“ (člen biskupské rady, Slavík 2006b)

Témata tedy vznikla ještě před druhým kolem „svatohorských setkání“ a byla inspirována nikoli rozhovory s kněžími, ale vatikánským dokumentem. Vyjádření, která jsou později

130

První kolo se uskutečnilo v zimě 2002–03.

82

uváděna zejména v diecézním věstníku určeném kněžím a která jsou formulována jakoby kněží měli podíl na tvorbě diecézního pastoračního programu, lze interpretovat jako diskursivní práci, kterou se vedení diecéze snaží splnit jeden ze svých úkolů, totiž „získat pro obnovu kněze“, dát jim pocítit, že na něm mají účast a že jsou aktéry s určitým vlivem. Podobně jsou biskupy rétoricky mezi aktivní aktéry procesu zařazováni také věřící laici. Členové biskupské rady vyjadřují naději, že se laici zapojí „vědomě, ochotně, aktivně“. V textech nalezneme tři typy laických úloh v rámci procesu. „Co očekáváme od vás, věřících farníků?“ ptá se v pastýřském listu arcibiskup a hned odpovídá: „Abyste se především za tento proces obnovy našich farností pravidelně modlili.“ (Vlk 2004) Modlitba je podle biskupů první a hlavní činností, jíž mají laici k obnově farností přispět. 131 K tomu se přidává požadavek vnitřní osobní obnovy, neboli změny smýšlení, konverze. V této oblasti se biskupové shodují s kněžími i věřícími, přičemž slovní spojení můžeme se „akorát modlit“, použité laiky, naznačuje, že to je podle nich jediný možný způsob přispění k procesu.132 Druhou úlohou laiků je podle biskupů „přijetí nelehkých rozhodnutí“, které vedení církve učinilo, nesení obtíží a nelpění na zažitých zvyklostech farnosti a na vlastních představách. Víceméně totéž od laiků očekávají i kněží a z rozhovorů lze usoudit, že jsou příjemně překvapeni, že se to laici jejich očekávání plní („ani se moc nebránili“). Někteří laici s přijetím zániku vlastní farnosti skutečně neměli větší problém, a říkali, že se sloučením vůbec nic nezmění. Typická formulace „můžem bejt rádi, že…“ vyjadřuje vděčnost, že alespoň něco podstatného z původní farnosti, totiž nedělní mše, zůstane zachováno, a zároveň nemožnost účastnit se procesu jinak než pasivně. Dalším požadavkem biskupů je opět spíše „pasivita“, totiž „otevřenost pro podněty, ochota nechat se informovat“. Kněží o tomtéž říkají, že laici informovaní určitým způsobem jsou (viz aktivity kněží), jeden z nich ovšem přiznává, že nevědí nic. Někteří laici vypráví, jak se po informacích o procesu pídili, ale zároveň říkají, že většinu ostatních věřících proces nezajímá. Biskupové jiný směr komunikace než od hierarchie k laikům nepřipouští („v tom není třeba

131

Na možnou námitku, že výzva k modlitbě není nic mimořádného v žánru, jakým je pastýřský list, lze odpovědět poukazem na několik posledních listů českých a moravských biskupů týkajících se bioetiky, ale také třeba návštěvy papeže Benedikta XVI. v ČR, v nichž výzvy k modlitbám věřících nenajdeme.

132

Což samozřejmě nijak nesnižuje význam modlitby v životě věřících.

83

vymýšlet nic nového, to je potřeba začít krok za krokem trpělivě uskutečňovat“). Také kněží mluví o tom, že diskuse s laiky nebyla, neboť nemá smysl. V konstatování jednosměrnosti komunikačního procesu jsou laici zajedno: do slučování nemají možnost mluvit. Reakce na toto faktické vyloučení ze skutečné aktivity na procesu je různě přijímána od akceptace/rezignace zmíněné výše („můžem bejt rádi“ – starší žena, kostelnice), přes chápavou nespokojenost („nemám možnost do toho mluvit, měl bych mít, ale chápu, že krafat by pak chtěl každej“ – muž středního věku, člen farní rady) přes aktivismus a snahu věci měnit (Klimeš 2005, Klimeš 2006). Dostáváme se ke čtvrté aktivitě laiků v rámci procesu a tím je vyjadřování nespokojenosti a protest. Biskupové a kněží o něm mluví sporadicky, jeho příkladem je internetová diskuse k rozhovoru se členem biskupské rady na webových stránkách arcibiskupství či petice, kterou biskupovi proti slučování zaslala jedna z farností (viz Klimeš 2006).133 V souvislosti s pozicí laiků v rámci obnovného procesu je také možné ptát se po roli farních pastoračních rad, představujících platformu vyjednávání věřících a kněží o fungování farnosti, aktivitách, akcích či vizi. Petr Hruška, který pastoračním radám věnoval svou disertaci, však konstatuje, že v rámci obnovného procesu pražské arcidiecéze se s nimi nijak explicitně nepočítalo (Hruška 2009: 121). Dokonce ani v rozhovorech, které jsem s kněžími a věřícími uskutečnil, nezaujaly farní rady žádné specifické místo kromě několika zmínek o tom, že kněz členy farní rady informoval o chystaném slučování. Zdá se tedy, že úloha farních pastoračních rad nijak nevybočila z rámce vymezeného laikům – totiž nechat se informovat. V této souvislosti možná stojí za to upozornit ještě na jeden Hruškův postřeh (ibid: 129–143): Jednotlivé diecéze české provincie podle něj vypracovaly stanovy pastoračních rad podle vzoru přejatého z Diecéze plzeňské, která jako vzor použila stanovy z řezenské diecéze.134 Srovnáním jednotlivých verzí dochází Hruška k závěru, že oproti německé předloze byla v plzeňských stanovách posílena role faráře na úkor autonomie rady, které však přibyly úkoly a odpovědnosti bez patřičných pravomocí. V dalším kroku, v pražské verzi, byla paleta úkolů

133

Diskuse na stránkách arcibiskupství byla po čase zrušena s odůvodněním, že ji „nevyžaduje pastorační prospěch věřících“. To, že petice nejsou církevními představenými dobře přijímány, je známo. V nedávné době se to potvrdilo při jmenování litoměřického biskupa Posáda pomocným biskupem v Českých Budějovicích, s čímž část litoměřických diecezánů nesouhlasila (viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=17&action=2&node_id=5110&article_id2=5110; naposledy navštíveno 13. 8. 2010). V uvedeném případě ovšem arcibiskupství na petici týkající se slučování farností zareagovalo písemnou odpovědí, vliv na změnu procesu však petice neměla. 134

Stanovy farních pastoračních rad vyhlašuje diecézní biskup a jsou platné pro pastorační rady ve všech farnostech.

84

poněkud omezena ve prospěch víceméně jediného z nich, totiž poradního, a opět byla posílena role faráře; zároveň však stabilizována role rady v případě dočasně chybějícího kněze. Obecně menší role pastoračních rad a laiků v jejich rámci v Arcidiecézi pražské oproti plzeňské předloze či dokonce německému vzoru se možná podepsala také na jejich opomenutí v rámci procesu obnovy farností. Jak již bylo zmíněno výše, za pozornost stojí výzvy ke „změně smýšlení“, které pocházejí od biskupů a kněží. Změnit smýšlení mají především laici (k tomu je vybízejí biskupové a kněží), ale také kněží (k tomu je vyzývají biskupové): obrátit se mají tedy vždy ti druzí, postavení v hierarchii církve na nižší příčce. Změna smýšlení, konverze, metanoia, obrácení, pokání… Společenské vědy si všímají proměny „lidské stránky“ tohoto – dle biblického jazyka – vstoupení člověka do vztahu s Bohem či jeho obnovení, a mluví o radikální změně osobnosti, zahrnující proměny symbolického univerza (Snow, Machalek 1984: 169–170). Psychologie náboženství popisuje tři fáze procesu pokání: v první fázi se jedná o sebe-konfrontaci a přiznání viny, ve druhé sebekontrolu a zanechání hříchu, ve třetí sebeobětování, neboli usmíření a sjednocení s Bohem (Bergin 1994). Důležitá je především první fáze, v níž dochází ke ztrátě dosavadních jistot a vstupu na neznámý terén (Skoblík 2004) a k „navození pocitu zbožné závislosti“ (Říčan 1999). Výzvy ke změně smýšlení a k obrácení se objevují v náboženském kontextu ve vlastním smyslu slova, tj. „žít upřímně svou víru“, „modlit se, číst Písmo, žít s Pánem“ (Slavík 2006b), tak také v kontextu procesu restrukturalizace diecéze: „Netrvejme na tom, na co jsme byli zvyklí od mládí, nelpěme na svém vlastním myšlení a představách. Ale na výzvu Kristovu změnit své smýšlení odpovězte v duchu, jak vám to biskup konkretizuje.“ (arcibiskup, pastýřský list; Vlk 2004)

Biskupové mluvící o obrácení tak primárně náboženským pojmem legitimizují a zdůrazňují požadavek akceptace vlastního receptu na obnovu diecéze, poslušnosti a přijetí hierarchie rozhodování v církvi. Laici jsou jako aktivní tvůrci procesu obnovy zcela vyloučeni, kněží mají pouze tolik prostoru, kolik jim biskupové poskytnou a již toto „přizvání“ je popisováno jako něco mimořádného. Systémem zapojení jednotlivých aktérů – přes deklarace o společném díle všech – diecézní proces obnovy farností obnovuje (reprodukuje) přísně hierarchickou strukturu církve, v níž je moc centralizována v rukou biskupů a v níž jsou laici z jakékoli moci vyloučeni.

85

6.4 Rozhodování v biskupské radě Následující část je psána na základě zápisů ze studijních dnů biskupské rady a individuálních rozhovorů se dvěma členy biskupské rady. Rozhovory nebyly nahrávány, protože si to dotazovaní nepřáli, bezprostředně po interview jsem však pořídil terénní poznámky s pokusem rozhovor co nejlépe zrekonstruovat. Během rozhovorů se několikrát objevilo upozornění: „tohle si nepište“, nebo: „tohle nikde nepublikujte“. Pokusil jsem se tedy text zpracovat tak, aby zůstal objektivní a sdělil všechny potřebné informace a zároveň abych jednak neporušil anonymitu členů máločetné biskupské rady a jednak přímo necitoval pasáže, kde jsem byl požádán o diskrétnost. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí citace z jednoho ze dvou zmíněných rozhovorů. Biskupská rada je pomocný orgán biskupa, který se pravidelně schází k poradě ohledně vedení diecéze. Členy jsou kromě arcibiskupa také generální vikář (jakýsi výkonný ředitel diecéze) a biskupští vikáři (jakoby náměstci pro jednotlivé oblasti pastorace – školství, charita, kněží, střediska, …). K obměně generálního vikáře došlo v roce 2000, současného stavu biskupská rada doznala v roce 2002, kdy přibyl nově jmenovaný pomocný biskup. V době mého zkoumání v letech 2006 – 2009 měla tedy biskupská rada pět členů. Kromě pravidelných setkání se několikrát za rok konají tzv. studijní dny, na nichž je pozornost soustředěna nikoli provozní záležitosti, ale na specializované otázky. Právě na těchto studijních dnech, které se přirozeně týkají také jiných témat, byl také vypracován několikaletý koncept obnovy farností jako na jedné straně restrukturalizace farní sítě a na straně druhé pastorační program, s cílem náboženské obnovy katolických obcí ve Středních Čechách, potažmo v Praze. Téma restrukturalizace se poprvé objevilo v zápise z roku 1999, fakticky ale proces začal v roce 2002. Toto načasování podle rozhovorů souvisí zřejmě s faktem, že nový generální vikář byl již rok a půl ve funkci a „našel odvahu se do toho pustit“, druhým uváděným spouštěcím momentem byl blížící se termín povinného zavedení podvojného účetnictví ve farnostech. Slučování mělo za cíl redukovat počet církevních právnických osob, pro které by bylo podvojné účetnictví od roku 2004 povinným. Z rozhovorů i zápisů je zřejmé několik charakteristik rozhodování o obnovném procesu na půdě biskupské rady. Stručně je vyjmenujme:

86

Za prvé bylo nejdříve nastoleno téma reorganizace farní správy, která nevyhovuje současné socio-demografické realitě, a teprve později se objevil nápad pojmout celou záležitost jako několikaletou duchovní obnovu. „Říkal jsem, že by se s tím měla svést nějaká změna pastoračního stylu práce, že to není jenom administrativní věc, což samozřejmě všichni odsouhlasili.“ Vše pod heslem: „Forma pastorace na českém venkově: jak má vypadat? Co proto udělat?“ – Tím odůvodněna restrukturalizace farností. Ta není příčinou, ale důsledkem změn. (Zápis ze studijního dne biskupské rady 24. 4. 2002)

Druhé citaci je třeba rozumět následovně: Nalezli jsme způsob, jak odůvodnit restrukturalizaci farní sítě, totiž myslet a mluvit o celkově reformě pastorace, jejíž je slučování pouhou součástí. Také z chronologie procesu (část 4.2) je vidět, že nejprve proběhlo první sloučení farností (k 1. 1. 2004), ale teologie farností i teologie obnovy farností byla definována až o několik měsíců později. Za druhé byla vykonána určitá teologicko-pastorační práce na koncepci obnovy farností pro účely studijních dnů, přestože nesystematizovaná. Čerpala mimo jiné také ze zkušeností z podobných procesů v zahraničí. Vznikla například teologie obnovené farnosti a byly stanoveny kroky, které by k obnově měly vést. Výsledky této práce nebyly ovšem plně využity a rozvinuty ani samotnými členy biskupské rady. Částečně se promítly do náplně diskusních setkání s kněžími na Svaté Hoře a do několika textů v katolickém tisku, přesto však: „Arcibiskup pustil do světa heslo obnova farností, aniž vysvětlil, co to je.“ „Měli jsme ještě nějaká setkání, kde jsme vymysleli nějaké věci a byly to bohatýrský věci, tři pastýřský listy, témata, z toho se prakticky nic neuskutečnilo.“ „Arcibiskup nikdy nedefinoval cíle obnovy.“

Obnova, její smysl a náplň byla vytvářena za pochodu, v průběhu procesu. Některé prvky byly spuštěny, aniž byly podloženy teoreticky, a naopak jiné, teoreticky promyšlené, nespatřily světlo světa. Za třetí biskupská rada definovala čtyři kroky, jejichž uskutečnění by mělo vést k duchovní obnově (jednalo se o pokání, četbu Písma, modlitbu a vytváření společenství). Nebyl však vytvořen pracovní postup či konkrétní plán, jak tyto kroky uskutečňovat: „Byl vytvořen manuál pro administrativní sloučení farností. A podobně měl vzniknout také manuál pro duchovní stránku procesu. To se ale nikdy neudělalo.“

87

Za čtvrté, jedním z důvodů, který je v rozhovorech uváděn jako klíč k pochopení dvou bodů předchozích, je nedůslednost v přidělování kompetencí spojených s procesem obnovy. „Suma sumárum, personálně naprosto nedovybaveno. Prostě tady nebyl nikdo, kdo by měl tuto záležitost na starosti a naplno se jí věnoval.“ „Několikrát jsem se ptal, jaká je moje úloha v procesu a nedostal jsem nikdy odpověď.“ „Jakoby stačilo, že se to probralo. Jo, Hospodin řekl a stalo se (smích).“ „Uvažovalo se o nějakém týmu, který by to měl na starosti, o synodální podobě toho všeho, jenže…“

Nejistota ohledně kompetencí v samotné biskupské radě, nevytvoření plánovaného týmu, který by se procesem zabýval, nekontrolování plnění a samotné neplnění stanovených úkolů jsou další charakteristiky rozhodování o procesu obnovy farností na úrovni biskupské rady. Celkově je možné shrnout: Restrukturalizace farností byla jedním z mnoha témat, kterým se biskupská rada v pražské arcidiecézi věnovala. Proces se připravoval několik let, v biskupské radě pro něj byly hledány teologické podklady i inspirace ze zahraničí. Bylo rozhodnuto o začlenění administrativního sloučení farností do širšího duchovního procesu obnovy farností, avšak u tohoto rozhodnutí víceméně zůstalo. Obnova byla rozhodnuta, vyhlášena, zahájena, ale byla rozpracovávána za pochodu, částečně, bez načasování, rozdělení kompetencí, dostatečné reflexe. Na úrovni biskupské rady se zůstalo víceméně u prvotního impulzu bez jeho dotažení do konce.

6.5 Výběr farností pro zrušení a pro zachování V této části bych se chtěl podrobněji zabývat tím, proč byly pro sloučení vybrány zrovna ty farnosti, které byly vybrány. O této volbě mluví biskupové a kněží, laici nikoli. Ti ovšem mluví o fungování svých farností a proto kritéria pro volbu farností prezentovaná biskupy a kněžími, doplním několika příklady zrušených farností, jak jsou právě laiky popisovány. Na závěr části je připojen ještě graficky zobrazený příklad slučování farností ve vikariátu Jílové. Připravit konkrétní návrh vytvoření nových farností, o kterém biskupové nakonec rozhodli, měli duchovní správci na vikariátních konferencích. Z rozhovorů vyplývá, že v některých případech existovalo více variant, jeden farář například mluvil o otázce, zda bývalé okresní město a sídlo vikariátu se dvěma kostely rozdělit na dvě farnosti s tím, že by k jedné z nich byly připojeny obce ležící na západ a k druhé obce ležící na východ, anebo zda učinit jednu farnost centrální. Kněží z jiných vikariátů naopak říkali, že sloučení se udělalo „přirozeně“ (tj.

88

bez variant) podle území všech farností, které každý farář v té době spravoval (k tomu více viz příklad slučování farností ve vikariátu Jílové v závěru této části). V textech biskupů nebo v rozhovorech s kněžími nalezneme tato kritéria pro zachování farnosti: přítomnost kněze, existence fary, která by se mohla stát zázemím pro aktivity farnosti, přirozené centrum oblasti, kam se sjíždějí lidé z okolních obcí. Kritérii pro stanovení hranic nových farností jsou pak přirozená spádovost a dobrá dopravní dostupnost pro kněze. Úplně nejčastěji je jako kritérium pro zachování jmenována „životaschopnost“ farnosti, mluví o ní členové biskupské rady, okrskoví vikáři i řadoví kněží. Životaschopnost je také kritériem pro zařazení farností do typologií, z nichž jednu vytvořil pro biskupskou radu jeden její člen a druhá se objevila ad hoc v rozhovoru s jedním farářem: Nedatovaný dokument biskupské rady Další pokračování obnovy: • • • •

„privilegovaná místa“, která mají sílu a úkol vyzařovat do okolí „tradiční místa“, kde je dlouhodobě nutný dostatečný pastorační servis „střediska života“ v odumírajících oblastech místa, která necháme přirozeně skonat

farář, 35 let – rozhovor: • •

Je tady řada míst, který jsou buď úplně mrtvý, anebo to spočívá v tom, že ty lidi přijdou do kostela a zase odejdou, žádnej jinej život tam není. Druhou věcí jsou místa, kde aspoň něco se dělo a kde lidi jsou velký patrioti, a je otázka, co v tom je opravdu jako živá víra, a co v tom je takovej jakejsi místní nacionalismus.

V obou případech typologie se jedná o škálu život – smrt, používání těchto pojmů je nápadné i v dalších textech, snad souvisí s tím, že v teologii je farnost často označována jako „buňka“ a církev jako „živý organismus“. 135 Metafora organismu, života a umírání, se pro vývoj sociálních skupin samozřejmě používá nejen v teologii, ale pro vedení církve má chápání „vegetativního“ fungování církve důležité důsledky – odumírání buněk a jejich nahrazování novými je v organismech přirozenou věcí, a povinností toho, kdo o organismus pečuje, je dokonce neživé části odstraňovat, aby organismus jako celek nezatěžovaly. Takovéto chápání církve a její správy racionalizuje fakt, že „místa necháme přirozeně skonat“ nikoli jako pastorační (manažerský) neúspěch, ale samozřejmou a racionální strategii. Rušení farností je příležitostí pro posílení vybraných „životaschopných“ obcí stejně, jako je odumírání buněk pouze vytvářením prostoru pro nové. Vyjadřuje to explicitně odpověď člena biskupské rady

135

Srov. např. Jan Pavel II. 1996[1988]: čl. 25; KKC čl. 786–796; pastýřský list pražského arcibiskupa k obnově farností (Vlk 2004).

89

na petici farnosti proti zrušení: „Kroky jsou připravovány s nadějí, kterou má sadař, který – chce-li zvýšit výnos ve svém sadu – musí v určitých obdobích provádět i nutný řez a čištění.“ (Slavík 2006a) Co konkrétně je pojmem životaschopnost a život myšleno, není z uvedených textů úplně jasné. Kritéria, která biskupská rada stanovila, totiž mimo bohoslužby také předávání víry, charitativní činnost, existence bezprostředních vztahů a ekonomická soběstačnost, jsou používána ve smyslu cíle, k němuž mají sloučené farnosti směřovat. V uvedených typologiích je známkou života aktivní, ne povrchní víra (druhá citace), ale schopnost jejího předávání (první citace). Ostatní typy míst (v jiných textech označeny jako farnosti „fiktivní“, „formální“, „umírající“, „existující pouze na papíře“) nemají nárok na to být samostatnou farností, což ale neznamená, že v nich nebudou žádné náboženské aktivity („pastorační servis“). Jakékoli aktivity samy o sobě ovšem na zachování farnosti nestačí (viz druhá citace). Základní podmínka životaschopnosti je ale vyjádřena v následující citaci: „Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti. Jestliže někde na nedělní mši chodí sedm nebo deset lidí, tak to není farnost schopná samostatného života, který by se dál rozvíjel. Obyvatelstvo stárne a ubývá, a to není záležitost jen Západních Čech, ale i mnoha středočeských vesnic.“ (člen biskupské rady; Opatrný 2004)

Podmínkou životaschopnosti farnosti je tedy počet věřících. Ten je v konečném důsledku podle uvedené citace z rozhovoru se členem biskupské rady kritériem zachování či zrušení farnosti. A zdá se, že počet je společným jmenovatelem i ostatních kritérií, uvedených výše: „Tam, kde farář bydlí, tak tam skutečně zpravidla vzniká i teda jako nějaká ta sídelní farnost, protože už to obsazení tam, kam je farář biskupem poslán – on je zase posílá na nějaký ty větší místa.“ (vikář, 43 let)

Vyšší počet věřících je důvodem, aby byl v obci kněz, jehož přítomnost je pak jedním z kritérií pro rozhodnutí o nezrušení farnosti. Jak bylo naznačeno, v některých vikariátech proběhlo sloučení prostě tak, že sídelní farnost faráře zůstala zachována a všechny obce, do kterých dojížděl (byly spravovány takzvaně excurrendo), byly k sídelní farnosti přičleněny. Je-li v obci kněz, vyplývá z toho, že fara není pronajata a může být tedy využívána pro farní aktivity – což je dalším jmenovaným kritérium. „Ty varianty se týkaly spíše toho, že hledáme taky, kolik vlastně těch smysluplných míst jakoby udělat. Nejenom teda, kolik by bylo potřeba, ale kolik jsme schopni personálně obsadit. (…) Jaký by byl asi takovej katastrofickej scénář co do počtu kněží na vikariátě, v kolika lidech bychom to byli schopni teda nějakým způsobem aspoň trochu smysluplně zvládnout, abychom mohli mluvit o životaschopných farnostech.“ (vikář, 43 let)

90

I zde se objevuje termín životaschopná farnost, ovšem její zárukou není podle okrskového vikáře počet věřících, ale „aby to kněží zvládali“, s čímž mimo jiné souvisí výše zmíněný požadavek dopravní dostupnosti pro stanovení hranic. Vytvářet nové velké farnosti jako nesídelní a spravované odjinud (excurrendo), je samozřejmě nekoncepční. A tak jestliže byl klíčovým kritériem pro rozhodování o zrušení farností v předchozí citaci počet věřících, zde je důležitý počet kněží, jím se řídí nejvyšší možný počet nových farností a tedy zprostředkovaně to, která farnost bude zachována a která zrušena. Shrňme: Hlavním kritériem při slučování farností jsou počty. Množství věřících je hlavním kritériem pro zachování či zrušení konkrétní farnosti, počet farníků se promítá do přítomnosti kněze a to do existence fary využitelné pro aktivity farnosti. Počet věřících je také pro biskupskou radu zárukou „živosti“ a „životaschopnosti“, která se dále projeví nepovrchní náboženskou vírou a schopností víru předávat. Mimo počet věřících je pro rušení či zachování farností důležitý počet kněží tak, aby mohli smysluplně vykonávat pastoraci. Uvedená kritéria doplňme tím, jak popisy fungování tří vesnických farností, které sloučením přestaly samostatně existovat a byly přičleněny k farnosti městské. Farnost A Poprvé připomínaná v roce 1397, obnovená 1857, nachází se 14 km od hranice Prahy a je tvořena čtyřmi vesnicemi, ve kterých podle Katalogu pražské arcidiecéze 2003 žilo celkem 3 214 obyvatel, z toho polovina v sídle farnosti. Mimo farního kostela s bohoslužbou v neděli a ve čtvrtek, je v sousední vesnici ještě kostel filiální, kde se koná bohoslužba s nedělní platností v sobotu odpoledne. Podle katalogu se zde při SLDM v roce 2001 ke katolické církvi přihlásilo 445 (tj. 14%) občanů. V roce 2001 odhadl farář počet praktikujících celkem na 30, v roce 2004 na 45. Při sčítání návštěvníků bohoslužeb v roce 1999 bylo sečteno 44 účastníků nedělní bohoslužby ve farním kostele s průměrným věkem 42 let, na jaře 2004 52 účastníků s průměrným věkem 37 let (filiální kostel se sobotní mší zahrnut není). V roce 2001 byly ve farnosti uděleny 2 křty dětí do jednoho roku, v roce 2004 tři křty dětí stejné věkové kategorie. Díky blízkosti Prahy se do obcí tvořící farnost stěhují rodiny s malými dětmi, což se také projevuje na bohoslužbách (kázání je z části vždy pro děti, což přitahuje i rodiny ze sousedních farností) a na rozrůstání tzv. manželského společenství, které se nakonec kvůli velikosti muselo rozdělit na dvě skupiny. Farní kostel je opravený a vymalovaný, obec do něj

91

kvůli krádežím instalovala bezpečnostní mříž. Kněz ve farnosti bydlel naposledy v roce 1979, od té doby je farnost spravována z města, s nímž byla nyní sloučena. Na faře bydlí rodina s malými dětmi, která se stará o farní zahradu, rediguje společný měsíčník pro několik farností, organizuje společenství rodin. Děti na náboženství ovšem jezdí do města a farníci se v městské farnosti, jíž se při sloučení stali součástí, účastní různých dalších aktivit (biblické hodiny, sborový zpěv, atd.) Všichni dotázaní farníci mluví o tom, že jejich farnost je „živá“: „A teďko, jak říkám, tady převládaj ty mladý. Oni tady mají i manželský setkání. Tady mají ty společenství, pálej tady i čarodějnice a takový, před Vánocema, setkání s dětma na zahradě na tom bejvalym hřbitově. Oni se skutečně držeji.“ (místní pamětnice) „No, řekla bych, že tady ta farnost docela žije.“ (varhanice, 23 let) „Je to živý v neděli, v neděli se nás schází hodně a pak se nedokážem rozejít, si vykládáme před tím kostelem třeba hodinu, dvě. Děti si tady hrajou, taky díky kněžím, sešli se tady úplně skvělí, dneska páter před kázáním vezme plyšáky, nejdřív děckám řekne dětský kázáníčka a pak jim rozdá ty hračky a možná se rozkřiklo, že to tady je pro děti.“ (farnice, 35 let) „Máme to tady tak zavedený, že když má někdo svátek nebo narozeniny, tak mu všichni v tom kostele jako popřejeme. Máme to v kalendáři zapsaný, kdo má co, takže jako je to hezký. A ty starý to zvlášť potěší, že si na ně vzpomenem.“ (kostelnice, 68 let)

Ve všech výpovědích je kladen důraz na růst počtu farníků (o kterém svědčí též statistiky) a zejména na přítomnost mladých rodin s dětmi, na jejich vzájemné vztahy, z nichž ovšem nejsou vyloučeni ani staří farníci (narozeninová přání). To vše je pro farníky známkou živosti. A porovnáme-li jejich výpovědi s nároky, které na živou farnost kladou biskupové, pak dojdeme k závěru, že Farnost A těmto nároků zřejmě dostála: je místem společenství (kostelnice mluví o „partě“), má „misijní vyzařování“ (neustále přibývají věřící), praktikuje diakonii (nezapomíná na staré) a dokáže sehnat finanční podporu obce na opravu kostela. Přes to, že se tedy jedná o „živou farnost“, nebyla zachována jako farnost samostatná, ale byla v rámci procesu zrušena a přičleněna k farnosti městské vzdálené 10 km. Obrázek 3: Farnost A se loučí se svým knězem. Léto 2007.

92

Farnost B Kostel je poprvé uváděn v r. 1388 jako filiální, roku 1857 byla obnovena samostatná farnost. Nachází se 30 km od hranic Prahy, je tvořena třemi vesnicemi, ve kterých podle Katalogu pražské arcidiecéze 2003 žije celkem 1620 obyvatel, z nichž se 182 (tj. 11 %) při SLDM 2001 přihlásilo ke katolické církvi. V roce 2001 farář odhadl počet praktikujících na 10, taktéž v roce 2004. V roce 1999 bylo při sčítání účastníků sečteno 8 žen s průměrným věkem 73 let. O pět let později bylo při sčítání přítomno stejně žen, jen průměrný věk se o tři roky zvýšil. Ani v roce 2001, ani v r. 2004 nebyl udělen žádný křest. Farnost byla v rámci reorganizace vikariátu sloučena s toutéž maloměstskou farností jako Farnost A, město je od Farnosti B vzdáleno 9 km. Bohoslužby s nedělní platností se v době mých návštěv konaly v sobotu odpoledne, fara byla pronajatá, ale nájemci netvořili součást farnosti. Kněz ve farnosti bydlel naposledy v roce 1978. Kromě sobotních bohoslužeb, kterých se víceméně pravidelně účastnilo několik starých žen, žádná aktivita ve farnosti nebyla. Při bohoslužbách nebyl varhaník ani ministranti. Jediná praktikující rodina s malými dětmi z obce na mši dojížděla do města (s ním byla později farnost sloučena), protože jim nevyhovovala „nedělní“ mše v sobotu. Obec přispívala na opravu fasády kostela ročně několik (desítek) tisíc, byla ovšem rozbitá okna i pletivo v nich, takže interiér kostela znečišťovali ptáci. Na zimu se využívala malá kaple, v níž se dalo zatopit. O kostel pečovala pětasedmdesátiletá kostelnice, ostatní ženy jí v tom nepomáhaly. „Kostel je obrovský, M. N. říkal „jako kráva“, pan P. „jako katedrála“. Oprýskané zdi zvenčí, uvnitř působí hrozně zanedbaně, ošuntěle. Po stranách dřevěné oltáře s elektrickými svíčkami, obrazy, sochy svatých. V pěti prvních lavicích na pravé straně byly zpěvníky a polštářky pod zadek. Pouze tam, nikde jinde.“ (terénní deník) RT: A tady je takhle vás takhle se scházíte v tomhle počtu? Teda, jak jsem tady viděl? Kostelnice: Ano. RT: A jak dlouho už? Nebo dřív vás bylo víc? Kostelnice: No, když, dokud neumřeli, víte, no, umřou, jsou starý a umřou. (…) A co je taky špatnýho, a jsou tady lidi, věřící, že se nezpovídaly dvacet třicet let. To je formalita, to je zvyk, no prostě poslouchaj a neslyší a viděj a neviděj, jak je to v Písmu, to je škoda. (kostelnice, 75 let)

Farnost B, která byla přičleněna ke stejnému městu jako Farnost A, zřejmě patří mezi místa, o nichž člen biskupské rady prohlásil, že je „necháme přirozeně skonat“. Kostelnice, která jediná vyjadřuje aktivní vztah ke kostelu péčí o něj, mluví o beznaději této farnosti, ve které je jediným vývojem postupné umírání návštěvnic bohoslužeb. Tři roky po sloučení farností byly

93

v kostele každotýdenní sobotní bohoslužby zrušeny, kněz nyní přijíždí odsloužit mši jednou za měsíc, ovšem pouze v „zimní“ kapli, neboť loď kostela se využívá jako diecézní depozitář. Atmosféru ve farním kostele před sloučením dokresluje obrázek. Obrázek 4: Šest žen před začátkem bohoslužby v kostele ve Farnosti B, léto 2006.

Farnost C Poprvé je farnost připomínána r. 1358, naposledy trvale obnovena roku 1766. Nachází se 35 km od hranice Prahy a je tvořena pěti vesnicemi, ve kterých podle Katalogu pražské arcidiecéze 2003 žije celkem 1 113 obyvatel, z toho třetina v sídle farnosti. Podle katalogu se při SLDM v roce 2001 ke katolické církvi přihlásilo 258 (tj. 23 %) občanů. V roce 2001 odhadl farář počet praktikujících celkem na 25, taktéž v roce 2004. Při sčítání návštěvníků bohoslužeb v roce 1999 bylo sečteno 19 účastníků mše s průměrným věkem 50 let, na jaře 2004 36 účastníků s průměrným věkem 49 let. V roce 2001 byly ve farnosti uděleny 2 křty z toho jeden dítěti do jednoho roku a jeden dospělému, v témže roce byl mimo dospělého

94

novokřtěnce biřmován ještě jeden člověk.136 V roce 2007 se jeden z farníků začal připravovat pro službu trvalého jáhna. Ve farnosti nebydlí kněz již dlouhou dobu a v různých obdobích se střídalo místo, odkud byla farnost spravována. Fara zde není, v sousední farnosti je fara pronajatá. Aktivní farníci ovšem během 90. let založili nadaci, díky níž byl kostel kompletně opraven („jako z cukru“, jak se vyjádřil farář). Ve farnosti se také s přípravou na plenární sněm začal scházet sněmovní kroužek, jehož animátor se sněmu dokonce zúčastnil jako delegát. Tento kroužek se po skončení sněmovního procesu transformoval do biblické skupiny a neformálně plní také funkce farní pastorační rady. Náboženství zde učí jedna farnice, děti za ní docházejí domů. Bohoslužby jsou zde jednou za týden, hraje při nich varhaník a jsou také ministranti. „My nejsme jako taková nějaká farnost, aby byla průbojná nebo to, ale myslím si, že je tady takovej hezkej duch. Jsou tady ty starý lidi, jsou tady ty mladý lidi. Je tady cejtit taková soudržnost. (…) Když tu měl někdo výročí, tak jsme se snažili třeba nějakým dárkem, aby každý pocítil, že jako na něj myslíme.“ (kostelnice, 40 let) „Musím říct, že, že teda to přineslo takový oživení do farnosti, že se tam utvořila taková skupina lidí, kteří se teda začali víc zajímat o dění v církvi, jsme probírali všechny ty texty, který byly určený ke sněmu. Taky se podařilo v rámci toho kroužku, získat takových, dejme tomu různý generace, od čtrnácti po sedmdesát.“ (animátor sněmovního kroužku, 61 let) „Je tady živá farnost: lidé se baví, pozdraví se spolu. Taky nám pomáhají, opečovávají nás. Prostě se zajímají, pohlídají dítě, teď nám jedna paní poslala jahody.“ (mladí manželé, kteří se nedávno přistěhovali)

Z rozhovorů s farníky je znát, že si na své farnosti cení především společenství, vztahů, a blízkosti, ke které přispělo setkávání sněmovního kroužku, ale která je dána již jejich malým počtem. Diakonia je zde na stejné úrovni jako ve Farnosti A, farníci byli schopni prostřednictvím nadace opravit kostel a konají se zde rovněž katecheze (předávání víry). Také tato farnost byla v rámci reorganizace zrušena a přičleněna k městu vzdálenému 12 km. Specifické je, že s tímto městem neměla dosud žádné kontakty, a i když se střídala místa, odkud sem kněz dojížděl, vždy to bylo odjinud než z onoho města. Podle vyjádření kněží z vikariátu byly tato a sousední (také zrušené) farnosti při slučování oříškem: „To jsou farnosti, který v podstatě teď už o zhruba 10 let jsou takový, jako bych řek plonkový, jo, to tahleta oblast je taková jako s otazníkem a různě se to řešilo, částečně spadaly do toho města, pak částečně do tohohle, pak částečně ještě jinam, jednu dobu se spravovaly od nás a teď samozřejmě v tom byla diskuse komu se vlastně tenhleten díl přidělí. Protože ono odevšad je to vlastně nějak jako daleko a přitom to nejsou místa, kde

136

Za dospělé jsou statistikou označeni lidé nad 14. let. V případě křtu dospělého se biřmování udílí ihned po křtu.

95

by třeba se dala snadno udělat jako centrální farnost jo, špatná dostupnost, poměrně málo lidí, nebo tam není fara, nebo něco. Takže to byl zase otazník, kterej se řešil, nakonec se vyřešil tak, že vlastně největší část spadne do toho města, tzn. dělá to za ním takovou kometu, takovej jako vocas, což samozřejmě ty lidi zase vnímaj jako nešikovný, ale ňák to řešit musíme.“ (farář, 35 let)

Kněz uvádí všechna používaná kritéria zvažovaná pro zachování či zrušení farnosti: počet lidí, existence přirozeného centra, spádovost, vzdálenost, využitelná fara, přítomnost kněze. Řešení, které bylo nakonec zvoleno, se nelíbí ani věřícím ani kněžím. Hlavním důvodem pro jeho volbu, tj. pro málo organické připojení některých farností z oblasti (včetně Farnosti C) k městu, byl nakonec počet kněží: „Jaký by byl asi takovej katastrofickej scénář co do počtu kněží na vikariátě. V kolika lidech bychom to byli schopni, teda nějakým způsobem aspoň trochu smysluplně, zvládnout“ (vikář, 43 let)“. Semi-exkurz: slučování vikariátu Jílové u Prahy Uvedené informace ohledně kritérií pro rozhodování na úrovni kněží a biskupů o zrušení či zachování farnosti velmi dobře dokresluje následující příklad. Vikariát Jílové vytvořený při restrukturalizaci vikariátů pražské arcidiecéze po vzniku plzeňské diecéze v roce 1993 (Koronthály 2008: 37) zahrnoval 26 farností až do současného slučování farností v roce 2009, kdy bylo vytvořeno nových farností pouze 8. Na následujících mapkách (obrázky 6 – 9) je zobrazen stav před slučováním, dvě z variant, které přicházely v úvahu, a výsledná podoba. Mapy jsou doplněny relevantními citacemi zejména ze zápisů z vikariátních porad, na nichž místní kněží připravovali návrhy, o nichž biskupská rada nakonec rozhodla. Obrázek 5: Správa farností ve vikariátu Jílové těsně před sloučením (r. 2008)

96

Obrázek 6: Návrh na restrukturalizaci vikariátu Jílové dle kněží na vikariátě, r. 2006 „Diskutována problematika restrukturalizace našeho vikariátu: obecně: lidé dnes příliš nepociťují příslušnost k farnosti…, mimo nedělní mše sv. požadují i jiné aktivity ve farnosti…, pro mnoho lidí není problém dojíždět jinam…, v naší oblasti mimo určitého úbytku věřících je v současné době obrovská výstavba a příliv nových rodin, které je nutno oslovit… navrženo několik možností: nejvíce komunikačně vzdálené farnosti přiřadit k sousedním vikariátům a vytvořit nové sídlo vikariátu v Říčanech…“ (zápis z vikariátní schůze, červen 2006)

Obrázek 7: Návrh na restrukturalizaci vikariátu Jílové dle kněží na vikariátě, r. 2008 „Nejdůležitější důvody, proč zachovat tento vikariát, jsou: - Vikariát není jen pouhou formální organizační jednotkou, ale fakticky plní svůj účel. - Kněží se pravidelně a v hojném počtu scházejí nejen k bratrskému posezení, ale i pravidelnému vzdělávání, přednáškám, duchovní formaci. - Dobrá časová dostupnost kněží mezi jednotlivými farnostmi a možnost vzájemného zastoupení. - Neustálé přibývání velkého počtu obyvatel. Velká výstavba. - Velmi blízká mentalita lidí, kteří mají v této lokalitě své bydlení a dojíždí za prací do Prahy a přilehlých částí. - Při posouzení hranic vikariátu je třeba brát v úvahu zvláště tyto ekonomické a sociální podmínky, nikoli geografický tvar. (zápis z vikariátní schůze duben 2008)

Obrázek 8: Výsledek sloučení farností vikariátu Jílové (r. 2009) „Uvažovalo se o tom, že by se zrušil, ale kněží jsou proti tomu, je to spíš než kvůli pastoraci, kvůli tomu, že se kamarádi rádi scházej – takhle jsme to ohodnotili.“ (pracovnice arcibiskupství) „Jsou tam farnosti, které spolu nesousedí, nakonec se to nějak sloučilo, tak jak to chtěli ti kněží, kam kdo jezdí. Už bylo málo času a muselo se to nějak udělat.“ (člen biskupské rady) „Lidi z Kostelecký farnosti měli vazbu na Řičany, protože tam je přece jenom větší farnost, je tam kaplan, že jo a maj tam různé aktivity, tak to udělali takhle, že mně teda dali Pyšely, ale nechali to rozdělený.“ (farář farnosti Jílové)

97

Abych zbytečně neopakoval výše řečené, omezím komentář na několik stručných bodů: 1. Ačkoli těsně před sloučením existovalo formálně 26 samostatných farností, pouze v osmi z nich sídlil kněz, zatímco ostatní byly spravovány excurrendo (obr. 5). Značná část farností byla sloučena právě podle toho, kam který kněz už nějaký čas jezdil (obr. 8). Je tedy možné mluvit o slučování podle zavedenosti, historicity, které se udělalo „přirozeně“, což v sobě samozřejmě skrývá již výše uváděný důvod dopravní obslužnosti, neboť dříve uprázdněné farnosti byly kněžím postupně přidávány tak, aby do nich duchovní mohli pohodlně dojíždět. 2. Pro nesourodý tvar toho vikariátu se v biskupské radě začalo uvažovat o jeho úplném zrušení. Místní kněží nejprve chtěli této představě vyhovět (obr. 6), ovšem později zaujali úplně opačnou strategii a požadovali rozšíření vikariátu (obr. 7). 3. Hlavím důvodem uváděným kněžími pro zachování vikariátu je jeho „fungování“, tj. vzájemné přátelské vztahy mezi kněžími, dále podobná mentalita obyvatel okolí Prahy. 4. Dvě farnosti byly ponechány nesloučené (obr. 8), jedna z nich přitom byla dosud neobsazená a ani návrhy kněží s ní původně nepočítaly. Důvodem je, že „pro mega farnosti jsou potřeba mega faráři“ (varhanice, 40 let), neboli pro stárnoucí kněze je tedy nutné mít k dispozici malé farnosti, kde mohou ještě s užitkem působit, protože na velké celky by jim síly nestačily. Oproti počátkům slučování farností, kdy byly vytvářeny výhradně velké farnosti, je tak zde patrný jistý posun v koncepci slučování. 5. Farnost Pyšely byla přičleněna k farnosti Jílové u Prahy, s níž nesousedí. Jedná se o výsledek několika faktorů. V předchozím období byla spravována nejprve z Říčan a po té z farnosti Týnec nad Sázavou, z benešovského, tj. sousedního vikariátu, proto také oba dva návrhy kněží počítají s jejím vyčleněním z vikariátu Jílové. Podle jiného návrhu, zde nezachyceného, tentokrát z biskupství, měla být součástí farnosti Jílové u Prahy, a to spolu s mezilehlou farností Kostelec u Křížků. Kvůli dlouholeté správě z Říčan (zahrnující také spolupráci při práci s dětmi, aj.) však byl nakonec Kostelec u Křížků připojen k Říčanům, přičemž Pyšely zůstaly odříznuty. V případě Kostelce i Pyšel se tak jasně projevuje důvod sloučení na jednu stranu na základě zavedenosti (spolupráce Kostelec – Říčany, nestabilita správy Pyšel) a zároveň na strunu druhou na základě možnosti vytváření společenství věřících (Kostelec byl přičleněn na základě tohoto; Pyšely byly přičleněny navzdory tomu, že kontakty s centrem nové farnosti zůstanou omezené).

98

*** Rozhodování o tom, kterou farnost zrušit či zachovat se odehrává na vikariátních konferencích, definitivní slovo má však biskup. Kněží i biskupové uvádí různá kritéria pro rozhodování, především „životaschopnost“. Zrušeny byly farnosti, označovány jako „mrtvé“, v nichž se mimo nedělních bohoslužeb pro pár věřících nic neděje a u kterých vedení diecéze, kněží ani věřící rozvinutí náboženského života nepředpokládají. Zrušeny ovšem byly i farnosti, které splňují kritéria obnovené farnosti, v nichž věřících přibývá a které samy sebe jako živé rozhodně chápou. Příklady farností, které byly zrušeny, i způsob mluvení o jednotlivých kritériích rozhodování ukazuje, že nejdůležitějším kritériem pro volbu zda farnost zachovat či zrušit, byl počet věřících, kteří ji tvoří, a počet kněží, kteří by ve farnostech mohli působit. Kritérii pro konkrétní přičlenění jednotlivých farností je dopravní dostupnost, ale též zavedenost jejich správy excurrendo – tedy dosavadní kontakty a spolupráce.

6.6 Den „D“ – okamžik sloučení V souvislosti se sloučením mohly ve farnostech nastat tři typy změn: První z nich bylo pouze administrativní sloučení, čas bohoslužeb a kněz, který je sloužil, se nezměnili. Druhým typem byla mimo administrativní sloučení také změna kněze; čas bohoslužeb zůstal stejný. A konečně se kromě administrativního zániku farnosti změnil kněz i čas nedělní bohoslužby. Podle sdělení věřících byla restrukturalizace alespoň někde ohlašována již nějaký čas dopředu a znovu byla připomenuta týden či dva před termínem sloučení, zvlášť v případě doprovázeném změnou kněze či času mše. Do několika farností jsem se jel podívat na průběh nedělních mší, které bezprostředně předcházely a bezprostředně následovaly po sloučení. Zajímalo mne, zda a jak se sloučení, případně změna kněze či času bohoslužby projeví, kdo o čem bude mluvit, zkrátka co se bude dít. Na ukázku vybírám citaci ze svého terénního deníku z farnosti označené v předchozí části jako Farnost C, která byla sloučením přičleněna k městu vzdálenému 12 kilometrů, s nímž zatím neměla nikdy nic společného. Tamní farář až dosud spravoval farností pět a měl v nich nedělní bohoslužby v sobotu odpoledne, v neděli dopoledne a v neděli odpoledne. Sloučení pohltilo celkem farností sedm a faráři tak přibyly dvě mše, které byly slouženy původně v neděli dopoledne. Výsledkem bylo přesunutí nedělních bohoslužeb ze dvou přičleněných farností na sobotu odpoledne a těch ze soboty na pátek. Uvedené zápisy jsou ze dvou

99

nedělních mší: první, před sloučením, ještě v neděli dopoledne s odcházejícím knězem, druhá, po sloučení, již v sobotu podvečer s novým knězem. Poslední mše před sloučením: V kostele asi dvacet lidí. Během bohoslužby o slučování žádná zmínka, až v ohláškách po informacích o náboženských svátcích a památkách následujícího týdne kněz říká: „Jak bylo ohlášeno, dochází ke slučování farností, což s sebou nese určité změny, takže zdejší farnost bude patřit pod město. A mše tady už nebude v neděli, ale v sobotu večer v 18 hodin. Pán s vámi…“ avšak než stačí začít závěrečné požehnaní, vybíhá z lavice vedoucí biblického (dříve sněmovního) kroužku a předává mu zabalený dárek, tiskne ruku a děkuje. Kněz: „Tak na nějakém zástupu možná, někdy…Pán s vámi!“ dokončuje závěrečné požehnání a po převléknutí v sakristii plaše mizí z kostela, aniž se s ním věřící stihnou pořádně rozloučit. Ti si pak ještě vykládají před kostelem. První mše po sloučení: Šest minut před začátkem bohoslužby přichází nový farář, resp. farář města, se kterým byla farnost sloučena, a jde hned do sakristie. Přicházejí další lidé, celkem se jich s knězem sešlo patnáct, od cca dvaceti let po důchodový věk. Po zahájení mše znamením kříže kněz stručně říká: „Vítám vás na mši v dobu neobvyklou pro vás, ale i pro mne, k tomu se ještě vrátíme. Na úvod bych se rád představil, jsem administrátor z farnosti z města… Zamysleme se nad sebou a litujme svých hříchů,“ pokračuje hned bohoslužba úkonem kajícnosti obvyklým způsobem až do ohlášek. „Ještě vás potrápím. Jak už jsem říkal, scházíme se v neobvyklou hodinu. Slučování se plánovalo dva roky dopředu, ani jsem nevěřil, že to bude. Mělo to být původně tak, že tu měl kněz zůstat. Nevím, co jste si řekli s paterem. No ale jsme jedna farnost až od Prahy. Kdyby každý chtěl mši v neděli, tak se to vůbec nedá stihnout. Pater v zimě jezdil po kluzkých serpentinách. Tady je to po hezké silnici, alespoň něco.“ Pak vysvětluje, že ve farnosti je jáhen, takže se jim v sobotu večer bude střídat mše s bohoslužbou slova. A že ve farnostech, které má již z dřívější doby, se schází osmdesát lidí, takže není možné pořad bohoslužeb měnit. Již prý obětoval jiný kostel, kde se „nedělní bohoslužba“ přesouvá ze soboty na pátek. „Neznám vaše možnosti, byla by škoda to tu zavírat, byl jsem tady na praxi před deseti lety. Kostel byl mnohem zchátralejší, teď je krásně opravený. Lilie mě málem skolily, ale já je mám rád, já jsem je sháněl, ale jen na zahrádkách. Můžeme se dohodnout na nějaké změně, ale není kam manévrovat. Ve vikariátu je tolik a tolik farností. Očekávat pomoc odjinud není možné. Je to tak, jak to je, Pánu Bohu poručeno. Na dveře kostela jsem připevnil cedulku, máte tam kontakty.“ A ohlášky dál pokračují přehledem liturgických památek a svátků na příští týden. Po skončení mše se kněz připojuje ke kroužku lidí, kteří si o změnách povídají v kostele. Kostelnice vypadá skutečně ztrhaně a smutně, říká faráři, že jsou přes týden schopni někam si dojet, ale že by chtěli, aby alespoň jednou za týden mše zůstala zachována, že se považují za živé společenství a že je pro ně moc důležité, aby se sešli v sobotu nebo v neděli. Kněz na to odpovídá, že se vzájemně politují, že on je také lituje, je to velká změna a on chápe, že to pro farníky není jednoduché. A dodává, že pro něj je to také změna. Starší ženy kývají hlavou, že chápou i ony jeho. A kromě toho další velká změna, totiž střídání mší s bohoslužbami slova. S tím souvisí, že již není možné dopředu zapisovat intence – úmysly, na které se má mše sloužit, protože střídání je nepravidelné. „Měli jsme v sakristii kalendář, do kterého se intence

100

zapisovaly,“ říká kostelnice. „Tak to můžete zrušit, to už tady nebude potřeba,“ odpovídá 137 suše farář. Kněz dále odmítá návrhy věřících na to, aby alespoň jednou za čas byla mše opět v neděli ráno s tím, že střídání časů bohoslužeb odradí ty, kdo chodí nepravidelně: „Jednou se netrefí, podruhé se netrefí a už v životě nepřijdou.“ Pak se povídání přesune ven před kostel. „Ještě mi prozraďte, kde berete ty nádherný tlustý, velký svíce,“ ptá se kněz kostelnice a povídají si o nákupu bohoslužebných potřeb. Kněz oceňuje, „že tady fungujete tak samostatně“. Také se mluví o tom, že varhaník v sobotu nebude moct jezdit hrát. Jeden pán připomíná, že přesun bohoslužby z neděle na sobotu postihl jiné kostely již dříve a „taky byli zvyklí na dopoledne, no a deset let už je to tam v sobotu odpoledne“. Farníci ještě přemýšlejí, zda by se nějak nedal zařídit návrat kněze, který ze zdravotních důvodů odešel před třemi lety do důchodu. A farář se pak již loučí. „Přišel ses podívat, jak mne budou kamenovat?“ ptá se mě, protože rozhovor s ním jsem pořizoval v předchozím týdnu. Chvíli se bavíme a on se pak loučí s tím, že musí jet: „Já už mám hlavu jako střep!“ Věřící se ještě chvíli baví před kostelem o tom, co o slučování kde četli nebo slyšeli, o tom, jak to kněží mají těžké a jak situaci změnit. „Můžeme být rádi, že máme mši alespoň v sobotu.“ A společně přemýšlejí o tom, čím kdo vyplní prázdné nedělní dopoledne.

První důležitý poznatek je, že o slučování se téměř nemluví. V kostelích, kde se neměnil čas bohoslužeb ani kněz, kněží o sloučení mluvili tak jako v popisovaném případě – pouze v ohláškách po mši. Jeden například událost sloučení zakomponoval do dějin diecéze od sv. Vojtěcha (celá diecéze jako jedna farnost) přes Josefa II. (vrchol budování farností) až do dnešního dne (opět se slučuje). Jiný vystačil s jednou větou, totiž že se „všechny naše farnosti a farnůstky spojují do velkých celků“. I v popisované farnosti se o slučování mluví minimálně Co se sloučením vlastně děje, nikdo neříká. Absence jakýchkoli informací od odcházejícího faráře padá zřejmě na vrub jeho plachosti, o které mne v rozhovorech přesvědčovali laici i kněží z vikariátu. 138 Ale i při příchodu nového kněze, faráře nové velké farnosti, je jediným tématem změna času bohoslužby. To je samozřejmě ten nejviditelnější a také nejbolestnější důsledek sloučení. Způsobuje, že administrativní změna se stává skutečným „přerodem“, jak jej popisuje Kabele (1998). Ukazuje se totiž, že nedělní bohoslužba není jen setkáním konkrétní komunity

137

Věřící mohou požádat kněze, aby odsloužil mši na zvláštní úmysl, zpravidla za menší obnos. Tato možnost se běžně využívá například ve výroční den úmrtí rodičů či partnera, svatby, nebo při nějakých životních obtížích. Úmysly se podle místních zvyklostí dopředu zapisují do intenční knihy, aby kněz věděl, za co má být mše sloužena. V bohoslužbě slova chybí podstatný prvek mše – proměňování, zpřítomnění Kristovy oběti na kříži, a intence v tomto případě tedy není možná. Mešní intence a stipendia upravuje CIC, kán. 945–958.

138

Všichni se shodli na jeho nekomunikativnosti. I na jiné bohoslužby přicházel pár minut před začátkem a mizel hned po skončení. Nedělní kázání, kterých jsem se zúčastnil, se skládala ze tří až pěti vět a trvala maximálně pár minut.

101

protkané blízkými vztahy, ale také privilegovanou realizací farnosti a garancí smysluplnosti sedmého dne v týdnu. Uvedená citace i mé rozhovory s farníky svědčí o tom, že farnost, realizovaná při nedělní bohoslužbě, není účelovou institucí, jejíž proměna zúčastněné nezasahuje. Naopak o změně, kterou farníci prožívají, platí, že „ohrožení sociálního útvaru je porozuměno současně jako bytostnému ohrožení zahrnutých osob“ (Kabele 1998: 307). Přesun bohoslužby z nedělního dopoledne má v očích věřících celou řadu předpokládaných důsledků ohrožujících společenství (staří lidé po tmě v sobotu večer nebudou chodit, mše bude bez varhaníka, bude nutné vyjednat nový termín pro scházení biblického kroužku139) i jednotlivce (nesmyslnost neděle bez ranní mše, střídání mší a bohoslužeb slova a nejistota ohledně intencí). Obavy z budoucnosti vyjadřuje prosba, aby alespoň sobota v místním kostele zůstala zachována – svědčí o tom, že si farníci nejsou jisti, zda za chvíli nebude zrušena i tato bohoslužba. První mše po sloučení se odehrává v prostoru, kdy je starý řád farnosti, rituálu a posvátného času zvnějšku ukončen, zůstává po něm vakuum (jak vyplnit nedělní dopoledne) a je ustavován řád nový. V rozhovoru farníků s novým farářem se setkáváme s jádrem přerodu totiž s „utkáním se s bytostnou ztrátou“. To probíhá ve fázích, jež Kabele (1998: 308) přebírá od KüblerRossové: popření – agrese (hledání viníků) – vyjednávání (klamné naděje) – deprese – usmíření. První fázi, popření, v uvedené citaci nenalezneme a není možné potvrdit ani vyvrátit, zda se odehrávala před tím. V rozhovoru farníků s novým knězem také chybí hledání viníků, věřící z toho, že se jejich bývalá farnost již nebude scházet v neděli, určitě neobviňují nového kněze. Ten se naopak v průběhu celého setkání staví na stejnou stranu jako jeho noví farníci – na stranu poškozených: i on musí na nové místo v nový čas, musí ujet kilometry, které by si jinak ušetřil, zkrátka „není to pro něj jednoduché“. Vyjednávání (další fáze „utkání se“) se odehrává částečně s nevyjádřeným protivníkem (přemítání o možnosti, jak by bylo možné zařídit návrat bývalého kněze, nyní nemocného), částečně s novým farářem (aby byl čas bohoslužeb na nedělní dopoledne vrácen alespoň občas), který přece jen nepříznivý vývoj může zvrátit – vždyť to byl on, kdo nastavil konkrétní podobu nového řádu. Nevím, zda v analyzovaném setkání můžeme mluvit přímo o depresi, ale rezignace je určitě vyjádřena větou „můžeme být alespoň rádi, že…“, se kterou se věřící rozcházejí.

139

Dosud to byl právě sobotní večer.

102

Ještě jednou je třeba upozornit, že hlavním námětem rozhovoru farníků s novým farářem byl přesun bohoslužby z neděle na sobotu a nikoli změna kněze nebo sloučení farností. V ostatních kostelích, které jsem v době sloučení navštívil a kde ke změně pořádku bohoslužeb nedošlo, jsem podobnou diskusi nepozoroval. Je tomu tak proto, že zatímco změna „hlavičky“ farnosti nebo jejího území není přerodem, změna či zrušení nedělní bohoslužby ano? Ještě dramatičtější diskusi – než v mnou popisované Farnosti C – líčí ovšem psycholog Jeroným Klimeš. Ve sloučené farnosti Líbezníce u Prahy věřící napsali nesouhlasný dopis arcibiskupovi, a dočkali se dokonce návštěvy arcibiskupova zástupce,140 který jim měl situaci objasnit. Farnosti se zde „pouze“ slučovali, k jiným změnám nedošlo, a přece se farnost mobilizovala. Z textů je ovšem znát, že to, co – kromě provedení celého procesu (nebyli s ním seznámeni) – líbeznickým farníkům vadilo nejvíce, bylo právě nebezpečí redukce bohoslužeb (viz Klimeš 2005; Klimeš 2006). Za nejzajímavější zjištění z celého momentu sloučení farností pak považuji fakt, že toto sloučení, případně umocněné radikálními změnami kněží a času bohoslužeb, není doprovázeno rituálem, který by pomohl změnu překonat. Při běžném střídání farářů biskup, či jeho zástupce, obvykle předsedá bohoslužbě, na níž ke střídání dochází, odcházejícímu knězi děkuje a nového uvádí v úřad. Bohoslužba má slavnostní ráz, shromáždí se celá farnost, po mši následuje pohoštění. Zde chybí biskup, slavnostnost i pohoštění. Když jsem se na to ptal jednoho z členů biskupské rady, odpověděl mi: „To je pravda. Prostě nikdy nebyl stanoven nositel úkolu.“ Nepřítomnost slavnosti při takto významné změně je o to překvapivější, když si uvědomíme, že to byla právě katolická církev, která měla na přechodové rituály jednotlivců i skupin na našem území téměř tisíc let monopol.

6.7 Redukce bohoslužeb ano či ne? Jak je vidět z předchozích odstavců, pro věřící jsou z celého procesu obnovy farností a jejich slučování nejdůležitější změny týkající se bohoslužeb. V deklarovaných cílech procesu se o snižování počtu mší nemluví a bezprostředně po sloučení nikde bohoslužba úplně zrušena nebyla, dokonce i přesun, popsaný v předchozí části, byl výjimečnou záležitostí. Přesto se chci v následujících odstavcích alespoň stručně zabývat tím, jak k rušení mší přistupuje kromě laiků zejména vedení diecéze, kněží a také samospráva míst, kterých se to týká.

140

Generálního vikáře.

103

Všichni dotázaní starostové obcí, ve kterých byla farnost zrušena, mluvili o tom, že by o zachování bohoslužeb stáli: „Věřící mají nárok na to, aby se měli kde scházet, aby prostě si to vyslechli, stejně jako když tady bude stranická buňka, tak ať se schází stranická buňka.“ „Já se domnívám, že pokavaď je něco využíváno, tak že je to lepší. Že tam občas někdo zajde a podívá se, jestli tam někdo třeba nevnikl, nezcizil tam něco a podobně.“ „Když se to zavře a ty lidi nebudou jezdit do toho kostela, tak se to tam nebude udržovat. A tím mi zase pustne nějaká část obce.“

Důvodem podpory bohoslužeb se strany starostů je především zajištění péče o objekt – o dominantu obce ale také snaha zajistit věřícím občanům „uspokojení jejich náboženských potřeb“. Podobně jako starostové, jichž se situace netýká osobně, reagovali věřící z míst, k nimž byly nové farnosti přičleněny a kterých jsem se ptal na rušení bohoslužeb ve sloučených kostelích s malým počtem věřících: „Já jako z města, to bych… já bych to viděl jako malér. Jak by k tomu ti dva lidé třeba tři lidi, kteří tam přijdou rádi a s velikou jaksi pokorou, jak by k tomu přišli, aby tam... nemají možnost.“ (bývalý varhaník, 81 let)

Laici, kterých se to přímo netýká, považují zachování bohoslužeb za důležité zejména kvůli dotčeným, ale také kvůli tomu, že „pak by tam všechno skončilo“. Že věřící o zachování bohoslužeb přímo ve vlastním kostele stojí, je jasné. Zajímalo mne ale, zda o možnosti jejich rušení přemýšlení. „Zvlášť pro ty starší je složité si představit, že by tady jednou nemusela být mše, zatím to ty kněží stíhají sem dojíždět, ale pokud jich bude ubejvat nebo pokud to jednoduše nebudou stíhat, tak nakonec to bude tak, že my budem muset naopak někam dojet do toho města. A pro ty starší je to mnohdy problém, ne třeba jen zdravotní, ale to už ten pocit, že někam budem muset jít, tak to radši nepůjdem.“ (člen farní rady, 40 let) „To říkal pan farář, že se můžem i dožít toho, že pro nás pošlou nějakej mikrobus a svezou ty babky do města do kostela. A pak nás potom rozvezou. Že třeba ani nebude možný jako jezdit sem. To bude hrůza.“ (kostelnice, 75 let.)

V rozhovorech všichni upozorňují na obtíže týkající se starších farníků, kteří se nejenom nebudou moci dopravit do jiné obce, ale především nebudou chtít: kromě zdravotních obtíží jsou příliš vázáni na svůj kostel. Zároveň je však typické, že všichni s možností redukce bohoslužeb počítají a mají připravené propracované koncepce toho, jak se situace bude řešit (dojížděním, svážením auty, autobusem, …). A konečně, je zřejmé, že kněží na možnost

104

definitivního rušení bohoslužeb věřící upozorňují. Všichni kněží, kterých jsem se dotazoval, o tom mluví jako o reálné budoucnosti. Zde je ukázka: „Do budoucna přijdou asi jako chvíle, kdy my lidem tu bohoslužbu vezmem, protože těch kněží bude míň a míň, a to je bude bolet. (…) No, hodně vnímám takový jako liturgický hledisko, a to je zase můj soukromej postoj, totiž že je otázkou, jestli je smysluplný, když mám třeba v neděli čtyři bohoslužby za sebou a fakticky to vypadá tak, že prostě bohoslužbu skončíš, naskakuješ do vozu a mizíš, a na ty lidi máš maximálně pět minut. Jestli tohle opravdu vede k nějakýmu životu a jestli by nebylo smysluplnější jako na ty lidi opravdu mít třeba hodinu po tý mši, bavit se s nima, pracovat s nima i za cenu, že další bohoslužbu prostě zrušit. Ale je to velká otázka, jo, jestli to takhle je správný nebo není, to se v podstatě teprv bude ukazovat. Takže ty lidi prostě, pro ně je ta bohoslužba opravdu klíčová a je pro ně většinou jediným životem v církvi.“ (kaplan, 35 let)

V citacích je vidět, že se s redukcí bohoslužeb počítá. Zároveň je zřejmé, že si kněží uvědomují, jak jsou věřící na nedělní mše ve vlastním kostele vázáni a že proti sobě stojí dvě možnosti: redukovat pastoraci na bohoslužby, anebo redukovat bohoslužby a ztratit případně nějaké věřící. Touto druhou cestou se vydali v jedné farnosti v plzeňské diecézi, kde radikálně snížili počet bohoslužeb. Farníci ze zrušených obcí vnímají, že kněží ve farnosti „dělají to, co nemohli dělat ty předtím, protože ty na to neměli absolutně čas“ (kostelník ze zrušené farnosti), například farní kafe po bohoslužbě, a vůbec se snaží, aby „pastorace a to setkávání bylo pestřejší než jenom ta eucharistická, jenom mšová“ (farář z farnosti plzeňské diecéze). Na nový program do hlavního místa velké farnosti však ze sloučených obcí nikdo nejezdí. V obci, kde bohoslužby přestaly konat úplně a kde byl kostel předán do obecní správy, to věřící kněžím neodpustili a do kostela již vůbec nechodí, případně občas dojedou někam úplně jinam. Kaplan ve výše uvedené citaci, ale i laici spojují redukci bohoslužeb s počtem kněží. Podobně mluví i okrskoví vikáři a členové biskupské rady: „Rozšířenou obavu, že sloučením farností končí pastorační odpovědnost církve za zde žijící lidi, anebo že přímým důsledkem toho bude omezení počtu bohoslužeb, je třeba odmítnout a energicky vyvracet.“ (ACAP 2004/1) „Naše obnova znamená, že tam, kde dosud byla slavena mše sv., bude i dál.“ (arcibiskup; Vlk, nedat.) „Slučování farností v našem vikariátu proběhlo asi před dvěma lety a znamenalo sloučení malých farností do jedné velké. Pro vikariát a konkrétně pro samotné kněze to znamenalo úlevu hlavně v administrativě, včetně účetnictví a daňových povinností. V žádném případě se slučování farností neodrazilo v duchovním životě věřících a ve službě kněze ve sloučených farnostech.“ (vikář vikariátu Stará Boleslav; Procházka 2007) „Redukce bohoslužeb není daná tím procesem, ale to je daný spíše personálním stavem kněží. Pokud těch kněží bude méně, tak bude těch mší svatých taky méně. Takže není možné to uchovat do nekonečna.“ (vikář, 43 let)

V rozhovorech uveřejněných ve Zpravodaji pražské arcidiecéze oslovení okrskoví vikáři, jejichž vikariáty prošly slučováním, tvrdí, že sloučení farností nevedlo k rušení mší. Podobně také členové biskupské rady mluví o tom, že sloučení farností „neznamená zavření kostelů“. 105

Jako důvod redukce bohoslužeb se vždy uvádí klesající počet kněží. Tak to také zdůvodňují dotázaní laici. Je ovšem třeba připomenout, že laici chápou ubývající počet kněží jako jediný důvod restrukturalizace farností. Pro laiky rušení farností zkrátka s rušením mší automaticky souvisí. O tom, že za rušením bohoslužeb je vlastně pouze snižující se počet kněží, by svědčila i data. Ve vikariátu, v němž se nachází výše popisovaná „Farnost C“, v níž došlo k přesunu mše z neděle na sobotu, bylo před sloučením celkem 22 mší v neděli, 9 mší v sobotu odpoledne „s nedělní platností“ a 23 mší ve všední dny. Po sloučení, kdy z vikariátu odešel jeden kněz, bylo v neděli 20 mší, v sobotu 10 mší a ve všední dny 23 mší.141 Ovšem další rok byl do vikariátu poslán nový kněz a počet bohoslužeb i jejich časy se opět vrátily do původního stavu před sloučením. Zajímavá je rovněž i první z uvedených citací, totiž výzva členů biskupské rady kněžím, kteří jsou v interním diecézním věstníku upozorňováni, aby „energicky vyvraceli“ obavy věřících z možného ubývání mší. To by totiž mohlo znamenat, že obě dvě věci spolu skutečně souvisejí. A skutečně – již v roce 2002 se na studijním dnu biskupské rady mluví o tom, že „nemá-li být reorganizace duchovní správy (slučování farností) pouze administrativní záležitostí a má-li mít svou plnou eklesiologickou náplň, potom by měla být doprovázena i změnou způsobu chápání a organizování bohoslužeb tak, aby sloučením ‚administrativně vytvořená‘ velká farnost se chápala skutečně jako celek, který tvoří nikoliv ‚zdánlivé farnosti‘, ale menší skupiny, které ví a zažívají, že patří k celku.“ (Zápis ze studijního dne biskupské rady, 2002) „Je nutno také lidem říkat, že bohoslužby nebudou zajišťovány ve stávajícím rozsahu.“ (Zápis z vikariátní schůze, březen 2006) „Pan kardinál: Mluvit o přítomnosti Ježíše Krista nejen v eucharistii, ale i v případě, že není kněz přítomen, vést lidi k další formě setkávání se s Bohem – bohoslužba slova, modlitba sv. růžence nebo křížová cesta. Sv. Lukáš říká: Bůh je uprostřed vás. Je důležité formovat věřící k těmto úkolům.“ (Zápis z vikariátní schůze, listopad 2007)

V první citaci je vidět, že se s redukcí bohoslužeb počítá vlastně jako s logickým důsledkem v rámci vytváření „společenství“ jedné velké farnosti, což souhlasí i s úvahami citovaného kaplana o smysluplnosti velkého počtu mší pro malé skupinky věřících. O tomtéž také svědčí i uvažování biskupské rady, které bylo citováno výše – totiž že některá místa je třeba „nechat přirozeně skonat“. Fakt, že se zároveň o rušení mší na biskupské radě mluví a počítá se s ním,

141

Na žádném místě, kde by předtím bohoslužba byla, mše zrušena nebyla. Na jednom místě byla ve všední den zrušena (v neděli zachována), na jednom ze soboty přesunuta na pátek, a na dvou z neděle přesunuta na sobotu.

106

že jsou kněží nabádáni, aby obavy věřících vyvraceli a sami biskupové (a po nich i vikáři) zdůrazňují, že rušení mší a slučování spolu nesouvisí, je třeba číst jako rétorickou práci, která má podpořit přijetí první fáze obnovného procesu u věřících, totiž administrativní sloučení, ve kterém přestává existovat samotná farnost. Ovšem za nějaký čas sloučení farností napomůže případnému rušení bohoslužeb. Bude ho totiž možné odůvodnit tím, že „jsme přece jedna farnost“. Časový prostor, který odděluje rušení farností a rušení bohoslužeb má zakrýt tuto souvislost tak, jako prodleva mezi darem a protidarem zakrývá ekonomickou povahu daru. Druhá citace z každoměsíční porady kněží jednoho vikariátu tuto skutečnost potvrzuje. Třetí citace pochází taktéž z pravidelné měsíční porady kněží tentokrát jiného vikariátu. Podle arcibiskupa se mají věřící naučit setkávat s Kristem jinde než při mši, k níž je třeba kněz, ale také při jiných typech bohoslužby, která se obejde bez kněze, protože se předpokládá, že stávající počet mší nebude možné zachovat. Kněží se k rušení bohoslužeb neuchylují s lehkým srdcem. Na vikariátní schůzi bylo opakovaně připomínáno ještě devět měsíců po sloučení, že v popisované „Farnosti C“ farníci „těžce nesou přesun mše z neděle na sobotu“. Zápisy z jednání biskupské rady i vikariátních konferencí svědčí o upřímných pastoračních snahách a nesnadném lavírování mezi malým počtem věřících a značným počtem budov, malým počtem kněží a velkými územími, která je třeba spravovat. *** Redukce bohoslužeb do „procesu obnovy farností“ patří. Jeho cílem deklarovaným biskupskou radou jsou početné farnosti tvořící „jedno společenství“, které se realizuje mimo jiné právě na bohoslužbě (viz poslední uvedená citace). V současné fázi je kladen důraz na to, aby redukce bohoslužeb s procesem obnovy nebyla spojována, ale do budoucna se s ním počítá ze strany biskupů, kněží i samotných věřících. Zatímco laici o redukci mší mluví vždy s velkou lítostí („to by byla hrůza“; „to bych viděl jako malér“), kněží ji popisují suše, jako holou nutnost, jako věc nepříjemnou, ale samozřejmou („nedá se to dělat jinak“; „není možné to uchovat do nekonečna“; „my lidem tu bohoslužbu vezmem a to je bude bolet“). Biskupové, pokud netvrdí, že bohoslužby zůstanou zachovány, o jejich ubývání mluví optimisticky, jako o kroku, který povede k vytvoření jednoho farního společenství.

107

6.8 Námitky vůči slučování V předchozí části jsem psal o tom, že věřícím na slučování nejvíce vadí redukce bohoslužeb. V rozhovorech s laiky i s kněžími se objevují – i když poněkud sporadicky – další námitky proti slučování. První z nich se týká ztráty identity: „Někteří kněží namítají, že prostě právě ty živý centra, nebo živý, třeba tam kde je 30 lidí a něco aspoň trošku dělaj, takže tim, že jim vezmeš jakoby symbolickou hlavičku, takže je to poškodí, a že je to v jejich činnosti utlumí, místo aby je to povzbudilo.“ (farář, 35 let) „Celých 40 let komunismu stála na naší vesnici fara, kde nebydlel kněz. Všichni neřekli oné nejhezčí budově na vesnici jinak než fara. Měli jsme svou faru bez kněze, kde úřadoval červený kříž a část budovy sloužila jako skladiště farnímu úřadu. Potom přišla "obnova". Nový farář faru prodal a my jsme ztratili kus své vlastní identity. Po celou dobu komunismu jsme snili o tom, jak zde bude zase někdy kněz. Dnešní administrátoři, vikáři a biskupové došli k názoru, že po nich už nikdo schopnější nepřijde. Nebude nikdy žádná nová evangelizace a nové misie takového druhu, jako kdysi, aby se zaplnily fary a kostely které nová církev vyprázdnila.“ (Příspěvek diskutujícího Jaroslava ze dne 5. 6. 2006 142 v internetové diskusi na serveru apha.cz )

V první citaci a zejména v opravě přeřeknutí se opět projevuje, že kritériem živosti farnosti je počet věřících. Důležité ale je, že nejen „někteří kněží“, ale především laici na některých místech nesouhlasí s tím, že společenství v jejich kostele již nebude farností. Typickým příkladem je historicky významné sídlo, které bylo přičleněno k městu teprve nedávno vyrostlému na průmyslu a které – co do kulturních kořenů – nemůže se zrušenou farností soupeřit. Pro podobné případy bylo arcibiskupem umožněno zřizovat tzv. farní expozitury (viz část 4.2), které měly věřícím poskytnout jistou autonomii v rámci nové velké farnosti, měly být vedeny laikem „moderátorem“ a tzv. kostelním výborem s podobnou úlohou, jakou mají pastorační rady. Takovéto expozitury však nikde nevznikly. Kromě „hlavičky“ je možné uvést ještě jeden příklad rušení symbolické výbavy místa: V jednom místě naříkala stará kostelnice nad tím, že po zrušení farnosti kněz z kostela odvezl Nejsvětější svátost, která je největším symbolem Boží přítomnosti, pro věřící dokonce Boží přítomností samotnou. 143 V druhé z citací je pak přítomná ještě jedna námitka, totiž slučování farností jako výraz rezignace na misijní budoucnost církve, jako „likvidace“ (tak zní název příspěvku), která je

142

Tato internetová diskuse byla generálním vikářem záhy zrušena s odůvodněním, že ji nevyžaduje pastorační potřeba věřících.

143

Hostie proměněné při mši v Tělo Kristovo se uchovávají v kostele ve zdobené skříňce označené červeným světlem, které se říká svatostánek. Kristus, přítomný v kostele v Nejsvětější svátosti, je tak pro věřící objektem modlitby par excellence. Podle CIC (kán. 934 a n.) musí být Nejsvětější svátost ve farním kostele, ve filiálních být pouze může.

108

o to horší, že farnost přečkala „celou dobu komunismu“. Evangelizace a misie je při tom jedním z cílů obnovy, definovaných biskupskou radou. Další námitky proti slučování jsou ekonomického rázu. Farníci mají především obavu z toho, jak bude po sloučení naloženo s financemi vybranými v jejich kostele („První, co mě napadlo, že třeba když se tady udělá jednou za měsíc koncert, tak vlastně nevím, na co ty peníze půjdou, jestli půjdou na nás.“ – varhanice, 23 let). V různých farnostech věřící mluví o tom, že se „musí pohlídat“, aby zejména peníze dárců byly použity na zamýšlený účel a nerozpustily se ve financích nové velké farnosti. V nových farnostech je sice sloučeno účetnictví, pro jednotlivé bývalé farnosti jsou však často zřízeny pod-účty, které mají zmíněné obavy rozptýlit. Ekonomické námitky kněží jsou jiného druhu, mluví o ekonomických výhodách malých chudých farností. Nejen že při větším počtu málo vynášejících firem (farností) jsou vyšší odpočty od daňového základu, ale také – podle kněží – s tučnějším kontem jedné velké farnosti klesá pravděpodobnost získání dotací. Zajímavé je, že o těchto ekonomických námitkách kněží jsem se nikdy nedozvěděl přímo, ale vždy zprostředkovaně od jiných kněží s komentářem, že se jedná o „prapodivné“ či „úsměvné“ důvody. Odmítání ekonomických aspektů restrukturalizace jako nepatřičných připomíná Bourdieouvu (1998) koncepci koexistence dvojí pravdy v církvi, přičemž ta ekonomická je zakrývána. V případě restrukturalizace církve tato koncepce neplatí tak docela, protože ekonomická soběstačnost farností je vyžadována explicitně. Přesto jsou však ekonomické námitky vnímány jako nepatřičné, když se mluví o náboženské obnově.

6.9 Změna? V úvodní části této kapitoly (06.2) mne zajímalo, jaký je oficiální smysl obnovného procesu a slučování farností. Zde se zabývám tím, jak kněží a laici interpretují proces, co říkají nikoli o tom, co má být, ale o tom, co je. V této části se ptám jak je hodnocena skutečnost slučování, v následující kapitole se věnuji výsledkům procesu.

6.9.1 Sloučení farností jako změna? V následující citaci jsou uvedeny typické výpovědi o slučování farností seřazené podle příslušnosti ke „stavu“ v církvi:

109

Biskupové: „Většina farností, které byly rozhodnutím arcibiskupa včleněny do nových celků, má počáteční zmínky o své existenci již v polovině 14. století, farnost Děkov je dokonce tradována již k roku 1037. Téměř u všech však rovněž najdeme v análech i zmínky o jejich opětovném obnovování v polovině 19. století: je tedy zřejmé, že v průběhu času také tyto farnosti zanikaly. Co současná organizační změna znamená? Již shora zmíněný historický poukaz svědčí, že se současnou změnou neděje nic, s čím by církev neměla dějinně zkušenost. Také tím nedochází k pastorační revoluci, neboť rozsah pastorační péče se touto úpravou na rakovnickém vikariátu vlastně nemění.“ (ACAP 2004/1) Vikáři: „V našem vikariátu se slučování farností teprve chystá, takže zkušenosti s ním nemáme zatím žádné. Samozřejmě se o tom hovoří, je nám to slibováno a doufáme, že to přinese administrativní zjednodušení. V každém případě bude uspořádání více odpovídat reálnému stavu. Po stránce pastorační se tím prakticky nic nezmění, takže věřím, že to nebude činit vnitřní potíže ani věřícím.“ (vikář vikariátu Příbram; KRINK 2008) Kněží: „Sloučení už tu bylo dlouho, těch mejch pět farností už deset let funguje společně, Vánoce, Velikonoce se slavily společně. Lidí se to prakticky nedotkne. Ti budou chodit do kostela tak, jak chodili. Už deset let v nich budujeme vědomí, že jsme jedna farnost, když je nějaká slavnost, jede se do města. Prostě patriotistické vědomí je soustavně podkopáváno.“ (farář, 47 let) „Administrativa byla dříve vedena pro každou farnost odděleně a nyní jen jedna; podvojné účetnictví, dříve pro každou farnost a z toho plynoucí náklady, když farnost nemá účetní gratis – v současnosti je jedno účetnictví.“ (farář, 37 let) Laici: „Nevím, jestli je to nějaká změna, když sem kněz jezdí jen jednou za tejden. Maximálně dvakrát. Ale pro nás to změna nebude, naopak si myslím, že to je jenom formální, teda z mýho pohledu. U nás to vlastně funguje stejně. (farnice zrušené farnosti, 50 let)

Kněží poměrně často mluví o tom, že změnou, která nastala po sloučení farností, je zjednodušení administrativy a tedy snížení transakčních i ekonomických nákladů. Kromě tohoto prvku – a pokud se nejedná o laiky z farností, kde došlo k redukci bohoslužeb (viz část 6.7) – ovšem všichni mluví podobně: Sloučením farností se de facto nic nemění. Arcibiskup v článku v diecézním věstníku argumentuje historickým kontextem, v němž se sloučování farností jeví jako běžná činnost církve. Kněží a laici zase poukazují na fakt, že díky spravování farností excurrendo jsou jednotlivé obce propojeny osobou jednoho kněze již delší dobu: některé akce (poutě, výuka náboženství, slavnostní bohoslužby) jsou pořádány pro všechny kostely dohromady, farní rada funguje na základě zastoupení členů všech farností spravovaných knězem, existuje finanční solidarita mezi jednotlivými obcemi a někde bylo dokonce již sloučeno účetnictví. Z rozhovorů s laiky „pamětníky“ v různých obcích vyplývá, že největším přelomem v biografii farnosti byl odchod kněze, který ve farnosti působil dlouhou dobu (někdy až několik desítek let), a který byl posledním sídelním farářem. Od odchodu posledního „našeho pana faráře“ nastává období častého střídání kněží, kteří navíc do obce pouze dojíždějí, takže sloučení farností se jeví jako skutečně pouhá formalita – společenství již dávno nemá vlastního kněze a „spadá jinam“.

110

6.9.2 Sloučení farností jako obnova? Zatímco v případě sloučení farností všichni svorně říkají „nic se neděje“, není situace ohledně interpretace širšího obnovného procesu, do něhož je slučování chronologicky i rétoricky zařazeno, jednoznačná. V případě biskupské rady se to, co má být, kryje s tím, co je. Podobně je tomu v případě okrskových vikářů: „No tak třeba je vůbec potřebný říci, že tohleto slučování farností, že je součástí takového programu nebo procesu obnovy farností. Protože nejde vlastně o nějaký administrativní akt, ale jde spíš o tu obnovu farností jako takovou. (…) Jde o vytvoření takovýdlech životaschopných jakoby farních celků. Nejde teda jen o nějakej administrativní akt. Takže proto tedy ten celý název proces obnovy farností.“ (vikář, 43 let)

Uvedená citace byla v rozhovoru s vikářem jakýmsi refrénem, který se po několika odstavcích vysvětlování vždy vracel, vikář měl potřebu neustále připomínat, že se jedná o duchovní, obnovný proces. Podobně mluvili také další okrskoví vikáři, slučování farností je podle nich součástí diecézní obnovy, která probíhá víceméně smysluplným způsobem. Jiná je situace v případě farářů: „Jedná se o duchovní obnovu? – Ale prosím vás, kněží kážou tak, jak kázali, věřící chodí do kostela tak, jak chodili, je to normální formalita. Vždyť běžná pastorace je obnova duchovního života. Je to jako s tím slavným sněmem, co nám řekli, to už víme.“ (farář, 47 let) „O obnově nelze mluvit, slučování nemůže být obnova.“ (kaplan, 31 let)

Na rozdíl od biskupů a vikářů, mluvili faráři a kaplani o tom, že se při sloučení farností jedná pouze o administrativní změnu, že o duchovní obnově nelze mluvit. A že celý proces prezentovaný vedením diecéze žádnou obnovu nepřinese. Svou skepsi vysvětlovali s poukazem na předešlé obnovné pokusy v české církvi (Desetiletí duchovní obnovy, sněmovní proces), při nichž snaha prohloubit náboženský život věřících a přivést do církve nepraktikující vyšla naprázdno. Laici v rozhovorech mluví pouze o slučování farností a o jeho důvodu, nezmiňují jeho cíle a ani nemluví o širší obnově, k níž má slučování přispět (viz část 6.2). Charakteristická je odpověď jednoho aktivního věřícího, který dokonce dálkově studuje teologii a připravuje se na službu trvalého jáhna: „Nikdo s námi nemluvil o tom, že to má být proces duchovní obnovy.“ ***

111

Dvakrát ve dvou významech se mluví o tom, že se nic neděje, že nenastává žádná změna. Jednou se to týká slučování farností a zde jsou vikáři a biskupové na tuto neměnnost hrdí – znamená, že „pastorační servis“ zůstává zachován. V druhém významu tak mluví kněží o duchovní obnově diecéze, jíž je slučování pouhou fází. Zde nezaznívá hrdost, ale skepse. Kromě toho, že nevěří v „oficiální“ obnovné procesy, jsou skeptičtí také ke konkrétní aplikaci prvků obnovy stanovené biskupstvím. Aktérské interpretace obnovného procesu ukazují na hierarchii v církvi. Dělící čára nevede – tak, jako v sakramentální teologii a eklesiologii – mezi biskupy a kněžími, ale mezi kněžími, kteří zastávají úřad okrskových vikářů a kněžími, kteří jsou faráři či kaplany. Diskurs vedení diecéze o obnově církve je internalizován pouze těmi prvními. Druzí jej znají, ale internalizace neproběhla úspěšně. Neplatí ovšem, že by se kněží přibližovali laikům – ti diskurs obnovy vůbec neznají a slučování farností s obrodou křesťanského života nijak nespojují.

6.10 Výsledky S odstupem několika let po sloučení mne zajímalo, jak se vytvoření velkých celků podle kněží a věřících projevilo na fungování farností a jak je realizována obnova vytyčená arcibiskupstvím. Respondentů, v jejichž obcích jsem sledoval slučování, jsem se tedy ptal na to, co je nového, co se od vytvoření jedné velké farnosti změnilo. Výpovědi jsou strukturovány podle cílů, k nimž měla obnova směřovat, tj. ulehčení práce farářům, vytváření „životaschopných společenství“, projevující se šířením víry, službou, slavnostní bohoslužbou a aktivizace laiků. Nejčastěji uváděným výsledkem sloučení farností je již výše zmíněná redukce administrativních úkonů vyžadovaných od kněží: „Na 90 % je hotová administrativní fáze, odbřemenění farářů, místo pěti deníků vyplňují jen jeden.“ (člen biskupské rady) „Jako kladný výsledek je třeba označit zjednodušení účetnictví – tedy místo pěti či šesti deníků, výkazů a dalších účetních záležitostí stačí pouze vše v jednom vyhotovení, byť s narostlým obsahem.“ (farář, 61 let) „To administrativní ulehčení je taky podvod. Farnosti mi sice sloučili, ale biskupství po mně chce ve výkazech údaje za všechny bývalé farnosti jednotlivě.“ (farář, 40 let)

112

Četnost, s jakou je tento výsledek slučování uváděn okrskovými vikáři, faráři i laiky, svědčí o jeho významnosti. Jak je vidět z poslední citace, ani on není sdílen úplně všemi. Významným cílem procesu bylo vytváření početnějších společenství věřících, než jsou malé skupiny navštěvujících bohoslužby v jednotlivých kostelích. Následující citace se týkají právě tohoto: „Proces obnovy farnosti nám v této naší cestě [v přesunu důrazu na místní společenství a ve sjednocování atd.] velmi pomohl.“ (vikář vikariátu Podřipsko; Ptáček 2007; 1,3 roku od sloučení) „Větší vzájemné poznávání při akcích, které se konají ve farním kostele – přijedou i ti, kteří by dříve v žádném případě nezavítali.“ (farář, 37 let; 2,5 roku od sloučení) „Lidi ze vzdálené bývalé farnosti by sem nejeli, ani kdyby to bylo vedle, protože pro ně je to dost daleko a tady zase tolik akcí nemáme, protože tady je to taky slabší.“ (farář, 74 let, 1 rok od sloučení) „Je to, a byl i dříve, problém účasti na společných akcích pro celou farnost typu den matek, mikulášská besídka. V poměrně malé míře se podařilo ‚přimět k účasti‘ v centru farnosti na postní duchovní obnově několik farníků z jiných, původně samostatných farností. Je to běh na dlouhou trať. Problém je i v tom, že farníci se řadí většinou mezi starší generaci a ti mají problém, jak se dostat mimo "svůj" kostel.“ (farář, 61 let; 3,5 roku od sloučení) „Lidé příliš nepřijali formální směřování k nějakému duchovnímu centru. To bude proces na desetiletí. Co se týká bodů obnovy, tak podobně – přes některé prvky, jako je duchovní obnova před Vánocemi atd., začlenění v homiliích a myslím při pouti, se zvlášť situace nijak nezměnila a body nenašly nijak zvláštní začlenění.“ (farář, 35 let; 2 roky od sloučení) „Není tady už provinční myšlení, že jsme malinká farnost, jsme větší celek, takže máme větší rozhledy a větší možnosti.“ (farník, 57 let, 1 rok od sloučení) „Kam jezdíte v neděli na bohoslužby?“ – „Já jsem zkoušela jezdit do města na půl desátou, nebo zase naše děti na devátou jezděj na Dobříš. Někdy jsem byla i na Příbrami, když tam byla ta slavnost. Nebo do Počápel, tam je to v osm hodin. Jako zjišťujeme si, kde co je. A kamarádka jezdí do Jince.“ – „Takže to není tak, že patříte k městu, tak automaticky jezdíte do města?“ – „Ne“. – „A máte pocit, že tvoříte jednu velkou farnost?“ – „Ne. Víme, že máme pana faráře z města, ale jinak asi ne.“ (kostelnice, 40 let; 1 rok od sloučení) „Farní aktivity ve městě pro mládež nebo seniory jsou ohlašovány, ale nabídka není využita. První rok po sloučení byly velikonoční obřady pouze ve městě, byl to záměr, aby se všichni sjeli. Ale bylo to obtížný, kostel není na takový počet věřících dimenzovaný, bylo to fyzicky náročný. Letos už byly velikonoce zase i u nás.“ (farník, 61 let; 2 roky od sloučení)

Uvedené citace svědčí o tom, že výsledkem sloučení farností v omezené míře skutečně je vytváření vědomí jednoho společenství. Na druhou vypovídají o tom, že se tak neděje

113

jednoznačně, masivně a rychle. O tom, že místní kostel a lidé okolo něj zůstávají přednější než nový velký celek, svědčí i neznalost dění na jiných místech patřících do sloučené farnosti. V rozhovorech se ale objevuje předpoklad, že vytváření jedné farnosti nejen na papíře, ale ve skutečnosti, potrvá mnohem delší dobu, než jsem svými návštěvami a rozhovory zachytil. Zvláštním případem je sloučení farností, při němž došlo k redukci bohoslužeb. Přestože rušení bohoslužeb se v okamžiku slučování dělo pouze okrajově, je důležité se jím zabývat, protože do budoucna se s ním počítá. Ve farnosti, v níž došlo k přesunutí bohoslužeb z nedělního rána na sobotní večer, byl znát jednoznačný důsledek: úbytek praktikujících. „Věřící těžko nesou, že již nemají možnost mše sv. v neděli a na rozdíl od ostatních společenství ve farnosti si ještě ‚nezvykli‘ na bohoslužbu slova, kterou zde má střídavě jáhen: účast na ní je poloviční. Rovněž sobota pro lid venkova není ideální.“ (zápis z vikariátní schůze 17. 4. 2007)

O úbytku věřících mluví jak kněží, tak laici. V sobotu večer, za tmy, se starší lidé bojí vycházet, jiní chtějí slavit přímo neděli, a proto raději jedou do jiného kostela, jen když je mše v nedělní dopoledne. Mimo to některým nevyhovuje bohoslužba slova, která je „méně hodnotná“ než mše, takže také volí jiný kostel. Důležité je, že věřící z obcí, kde došlo ke změně či zrušení nedělní bohoslužby, nejezdí na mše automaticky do kostelů ve své nové velké sloučené farnosti. Dalším, i když méně zřetelným efektem redukce bohoslužeb je určité utužení společenství v daném místě: „Když bylo svěcení vody, křídy a kadidla, tak jsme to dovezli paní odvedle a zůstali jsme tam na kafe.“ (kostelnice, 40 let)

Farníci si všímají lidí, kteří do kostela přestávají chodit, a snaží se jim prostřednictvím prostých přátelských a sousedských kontaktů alespoň částečně zprostředkovat dění v církvi a vztah s místním společenstvím. Dalším cílem obnovy bylo větší angažmá a uvědomělá činnost laiků, kteří měli převzít zodpovědnost právě za lokální společenství. „Ta obnova je především o zapojení farníků do života farnosti, což se moc hezky řekne, ale pak narážíš na to, že ty lidi mají svoji rodinu, nějaký svoje zaměstnání, nakonec potřebujou i peníze…“ (farář, 33 let) „Že máme zapojovat laiky, to víme dávno, to musíme dělat ve vlastním zájmu, abychom přežili.“ (farář, 47 let)

114

V žádném z rozhovorů ať už s kněžími nebo s laiky se neobjevilo, že by sloučení farností přímo vedlo k většímu formálnímu angažování laiků ve farnostech, že by se věřící oficiálně mobilizovali pro svoje místní společenství či celou farnost, že by se utvořily například kostelní výbory nebo že by byli zaměstnáni noví pastorační asistenti. Počet pastoračních asistentů v pražské arcidiecézi sice kontinuálně a významně roste (viz část 2.3), ovšem bez jakékoli souvislosti s reformním procesem. Ve farnostech, kterými jsem se zabýval podrobně, sloučení farností dokonce ani nevedlo k přetvoření pastorační či ekonomické rady (ve smyslu např. kooptace věřících z přifařených obcí) a to buď proto, že z věřící z těchto obcí propojených službou dojíždějícího kněze se rad účastnili již před sloučením, anebo proto, že farní rada existuje pouze nominálně, ale ve skutečnosti se nesetkává. Dalšími cíli obnovy bylo zlepšení fungování farností v oblastech předávání víry, služby potřebným a ekonomické soběstačnosti, cesta k tomu měla vést přes četbu Písma, pokání a modlitbu věřících. Protože je v kvalitativním výzkumu mlčení stejně důležité jako mluvení, je třeba všimnout si toho, že kromě zmíněné dimenze společenství kněží ani laici o žádných dalších prvcích ani výsledcích obnovy nemluví. Několikrát jsem se na „body obnovy“ výslovně zeptal. Pak kněží i laici vyjmenovávali aktivity, které by bylo možné klasifikovat do jednotlivých kategorií. Žádná ze jmenovaných činností však nebyla iniciována na základě procesu obnovy a kněží říkali, že by se „dělaly, i kdyby žádná obnova nebyla vyhlášená“ (farář, 35 let). Podobně zápisy z vikariátních schůzí svědčí o tom, že kněží jsou schopni klasifikovat farní program tak, jak to požadují jejich nadřízení na biskupství, tj. podle čtyř bodů obnovy, ale že to samo o sobě ještě neznamená nový pastorační styl. *** Hlavním výsledkem slučování farností je podle aktérů zjednodušení a snížení administrativní práce kněží. Dalším důležitým výsledkem je postupné sjednocování věřících tvořících nyní jednu velkou farnost. To jako reálný cíl vnímá velká většina těch, s nimiž jsem mluvil, přestože zatím není zdaleka naplněn. Z ostatních cílů se v rozhovorech objevilo ještě větší zapojování věřících, které se však děje nezávisle na vyhlášeném obnovném programu i slučování farností. Jiné cíle, definované biskupskou radou, se v bilančních rozhovorech o výsledcích procesu spontánně vůbec neobjevují.

115

6.11 Shrnutí V následujících kapitolách se budu věnovat interpretaci zde představených dat, nyní ještě jednou podávám jejich stručné shrnutí: Proces obnovy farností v pražské arcidiecézi a podobné procesy v jiných českých diecézích, jejichž součástí je také reorganizace farní sítě, mají podle biskupů, kteří k nim dávají podněty, za cíl podpořit náboženský život věřících rozptýlených v malých společenstvích po velkém území. Nový způsob pastorace má spočívat nikoli v plošné péči o celé území diecéze, ale v soustředění se na vybraná místa, kde věřící vytvoří plnohodnotné farnosti schopné předávat víru, starat se o potřebné, vzájemně se podporovat blízkými vztahy a případně nebýt ve všem závislí na práci kněží, jichž nadále ubývá. Menší počet farností měl také snížit transakční náklady organizace, především kněží zodpovědných za finance, správu majetku, matriky apod. Na rozdíl od rozvinuté koncepce členů biskupské rady a okrskových vikářů, řadoví faráři, kaplani a věřící mluvili pouze o nutnosti měnit farní síť z důvodu nízkého počtu kněží a věřících. Faráři také odmítají považovat slučování farností za součást pastorační obnovy, věřící koncepci obnovy vůbec neznají. Idea obnovného procesu vznikla na biskupské radě, přičemž se jednalo jen o jedno z témat, kterým se vedení diecéze na svých pravidelných poradách zabývalo. Rozhodování se v tomto řídícím grémiu, podle jeho členů, dělo za pochodu, s ne vždy vyjasněnými cíli a kompetencemi, a aniž by se některá rozhodnutí dotáhla do konce. V diskursu všech hierarchických vrstev je však úloha biskupů jednoznačně popisována jako úloha managementu. Biskupové sice vykonali určitou diskursivní práci na tom, aby zejména kněží vnímali proces jako společné dílo všech, ovšem ze studia dat je zřejmé, že úkolem kněží bylo víceméně naplňovat cíle definované vedením diecéze a úkolem laiků pak přijmout změny, které je čekaly, a podporovat dění svou modlitbou. Konkrétní podobu restrukturalizace navrhovali okrskoví vikáři s místními kněžími, jimi byla předkládána na biskupství, kde byla schvalována. Kritériem pro zachování či zrušení farnosti je tzv. „životaschopnost“, za níž se skrývá především počet věřících, který je také společným jmenovatelem ostatních uváděných kritérií. Spojování konkrétních farností se dělo nejčastěji na základě „zavedenosti“ dosavadní správy a na základě geografické dostupnosti kostelů pro dojíždějící kněze.

116

V rámci obnovného procesu se počítá také s postupnou redukcí počtu bohoslužeb kvůli nízkému počtu kněží, ale také kvůli vytváření skutečně jednotných společenství v nově zformovaných farnostech. Je zajímavé, že všichni s touto skutečností víceméně počítají, i když se o této skutečnosti oficiálně nemluví. Přitom rušení bohoslužeb je pro věřící samozřejmě nejobtížnějším prvkem celého procesu. V okamžiku slučování se ve farnostech nedělo nic specifického – kromě míst, kde právě docházelo ke změnám týkajících se rozvržení mší; prožívání této skutečnosti věřícími mělo některé rysy utkání se s bytostnou ztrátou. Za zajímavé zjištění lze rozhodně považovat skutečnost, že rušení a rozšíření farností není doprovázeno žádným specifickým rituálem ani návštěvou biskupa. Důležitým zjištěním konečně je, že různí aktéři hovoří o tom, jak se při procesu obnovy „nic neděje“. Členové biskupské rady a vikáři mluví v tom smyslu, že se věřící nemusí důsledků procesu nijak obávat. Faráři a věřící zase v tom smyslu, že se sloučením v životě jejich farností jen málo co změnilo. Po několika letech je nejčastěji uváděným dočasným výsledkem celého procesu redukce administrativních úkonů kněží spravujících farnosti. Dále pak je to postupné vytváření jednoho společenství z věřících ze sloučených farností, k němuž se však směřuje velmi pozvolna a ne ve všech farnostech. V případě redukce bohoslužeb je také jako výsledek sloučení farností uváděno snížení počtu praktikujících.

117

„V takovém našem katolickém kostele máš po celý boží den něco, mše, modlení, nešpory nebo aspoň ty obrazy a sochy; můžeš si tam kdykoliv zaskočit, ochladíš se a porozjímáš ˗ k tomu ale pasuje, když je venku jako v peci. Proto máte nás katolíky v končinách teplejších; to asi dělá ten stín a chládek ve chrámech Páně.“ (Karel Čapek)

7 Slučování farností jako teritoriální změna Celá dlouhá předchozí kapitola představovala popis toho, jak o procesu obnovy farností mluví lidé, kterých se týká ˗ především členové biskupské rady, kněží a věřící ˗ se střídmým komentářem především doplňujícím kontext. V této a následující kapitole je představena možná interpretace získaných dat. V této kapitole k ní využiji poznatky sociální geografie či antropologie a sociologie prostoru, a důraz tedy bude kladen na skutečnost slučování, rušení a rozšiřování farností. V následující kapitole pak bude interpretačním nástrojem sociologie organizace a budeme se soustředit na obnovný proces jako celek. Poměrně často se odvolávám na předchozí kapitolu, která pro interpretaci představuje východisko. Náboženské společnosti je sice možné chápat jako skupiny, které člověka z prostoru vydělují a „jsou nezávislé na místě, kde se člověk nachází, a odvíjejí se od jeho jiných charakteristik“ (Halbwachs 2010: 195), na druhou stranu zkoumání vztahu víry a prostoru má svou tradici. Pro antropologii to je například téma náboženské poutě a poutního místa (viz např. Eade, Sallnow 1991 nebo Bowie 2008), pro současnou sociologii vztah mobility a náboženských praktik (Le Bras; Isambert a Terrenoir; 144 Hervieu-Léger 2003: 100–101), pro samotnou teologii třeba téma sakrální architektury (např. Kopeček 2003 či monotematické číslo revue Salve 4/04). Sociální geografie zdůrazňuje charakter farností jako specifických teritoriálních institucí (Mercator 1997: 13), a proto může být velmi užitečné prozkoumání jejich proměn jako proměn teritoria. Nyní nejprve stručně představím, co znamená chápat farnost jako teritorium, a poté se budu věnovat otázce, jak z tohoto úhlu pohledu rozumět slučování farností.

144

Le Bras, Gabriel: Studie z náboženské sociologie (1955–1956); Isamber a Terrenoir: Atlas praktikování katolického náboženství ve Francii (1980) – viz Nešpor, Lužný (2007: 88).

118

7.1 Místo, teritorium a farnost V teorii se rozlišuje fyzický prostor od místa či teritoria a případně krajiny. Prostor představuje fyzickou, hmotnou realitu, která ovšem není bez vztahu ke společnosti, neboť „skupina, zasazená do nějakého prostoru, jej mění ke svému obrazu, ale zároveň se podřizuje a přizpůsobuje hmotným věcem, které jí odolávají“ (Halbwachs 2010: 167). Jako místo a teritorium se označují prostorové sociální konstrukce, přičemž místo je chápáno jako bod, který má silný symbolický náboj, jasnou identitu, kondenzuje historii i sociální skutečnost a plní funkci identifikace, blízkosti a vztahovosti, a teritorium jako území, které místa seskupuje a síťuje (Di Méo, Buleón, 2005: 87). Pojmem krajina se označuje zakoušení, obraz či uspořádávání skutečnosti propojující pohledy funkčního a morálně-estetické (Gibas 2007: 14). Vzhledem k mému tématu slučování farností je nejužitečnějším konceptem právě teritorium (farnost jako konstruované území) a místo (kostel jako místo identity), případně fyzický prostor (kostel a jeho vybavení jako materiální skutečnosti). Duální vztah sociální skupiny neexistuje samozřejmě jen k fyzickému prostoru, ale též k teritoriu, jeho kolektivní reprezentaci, která je spíše abstraktní, prožívaná, pociťovaná (Di Méo, Buleón, 2005: 87): sociální aktéři a sociální útvary čerpají svou identitu z teritoria a zároveň tím, že z něj a jeho historie vybírají pouze to nejužitečnější pro vlastní mobilizaci (Di Méo 1998: 55), jej permanentně rekonstruují, přičemž investování se aktérů je nezbytné, aby teritorium nepřestalo existovat (ibid.: 298). Charakter teritoria, podobně jako běžné sociální instituce, tedy také zahrnuje objektivní dimenzi, která utváří lidské jednání, identitu a vědomí (Yorgarson 2002: 451), a která je díky svému vtištění do fyzického prostoru silnější než v případě jiných institucí (Di Méo, Buleón, 2005: 111). Teritorium díky tomu představuje pro společnosti výrazný prvek stability, protože bez teritoriální reference by vůbec nemohly existovat (srov. Halbwachs 2010: 226). Díky tomu je také možné mluvit o neoddělitelném vztahu sociálního a prostorového. V tom smyslu, že se sociální vztahy jakoby přetiskují do fyzického prostoru, v němž potom prostorové hierarchie a opozice nejen reprezentují hierarchie a opozice sociální, ale také usnadňují jejich přijetí aktéry a tedy sociální reprodukci (Bourdieu 1998 [1993]: 249–256). Z odborné literatury vyplývá, že tak jako v současné společnosti slábnou všechny sociální instituce (Dubet 2002), tak také teritorium působí na konstrukci identity stále slaběji. Tento proces začal oddělením místa bydliště a pracoviště, byl posílen demokratizací školy umožňující vyjít z teritoriálního determinismu, současnou svobodou a mobilitou (Masson119

Lefranc 2002: 130) a završuje se působením masových médií (Virilio 1984), takže každé dnešní teritorium je pouze parciální, transitorní a ne zcela jednoznačné (Masson-Lefranc 2002: 137). Kromě toho je dokonce možné mluvit o mizení míst a vytváření ne-míst (nonlieux), což jsou prostředí „bez symbolického vyjádření identity, vztahů i historie: jako příklad uveďme letiště, dálnice, anonymní hotelové pokoje, veřejnou dopravu… Nikdy v dějinách si ‚nemísta‘ neosobovala tolik prostoru“ (Augé 1992 cit. překl. dle Bauman 2002: 165). Kostely samozřejmě tradičně představují místa: kondenzují víru i životní příběhy lidí předcházejících i současných generací, skrze rituály, ale též skrze posvátné předměty i uspořádání kostela obnovují vztah k Bohu i k druhým, posilují identitu těch, kdo je navštěvují; v nich se rodí a obnovuje společenství, spoluvytvářejí to, co je považováno za domov. Nemálo autorů si všímá tradiční organizace prostoru kolem kostela (Augé 1992: 98), který se tak stává středem vesnice (Courcy 1999: 23), zejména kostelní zvonice funguje jako nástroj identifikace s místem i pro ty, kdo bohoslužby nenavštěvují (Mercator 1997: 15). Tradiční farnost pak představuje teritorium, území naplněné významem, sdružující ty, kdo žijí (a skrze farní hřbitovy obklopující kostely a zádušní bohoslužby také žili) v jeho hranicích, kdo k sobě patří, kdo tvoří náboženskou obec. Skutečnost, že farnosti pokrývají totalitu prostoru, vyjadřuje, že církev se kryje s celou společností (Hervieu-Léger 1999: 118). Hierarchie teritorií – od farností, přes vikariáty, diecéze, až po provincie – odpovídá hierarchickému uspořádání církevní organizace (Muller, Bertrand 2002: 47). Jestliže je takto popisována farnost tradiční, o té současné se naopak píše, že ztrácí svůj charakter přirozené obce (Hervieu-Léger 2003: 112), že kvůli mobilitě přestává být jediným teritoriem, které konstituuje náboženskou identitu věřících (Garelli 1999: 47), a že je spíše místem diverzity a rozmanitosti než sjednocení (Courcy 1999: 34). Věřící se angažují spíše ve specializovaných náboženských centrech, zaměřených na Písmo, rodinu či modlitbu, než v samotných farnostech, ze kterých vycházejí (Garelli 1999: 52). Stejně tak kněží, objíždějící několik obcí a věnující se mimofarním úkolům v diecézi, se vyvazují z blízkosti, kterou farnost kdysi představovala (Mercator 1997: 135). Poutnická religiozita (Hervieu-Léger) je charakteristická občasným praktikováním víry na místech s velkým náboženským nábojem spíše než v běžných farnostech a fenomén believing without belonging (Davie) vypovídá o tom, že k náboženské víře není třeba příslušnost ke komunitě, natož ke komunitě teritoriálně zakotvené.

120

7.2 Slučování farností Co tedy v tomto kontextu znamená slučování farností? V následujících odstavcích se zabývám otázkou mobility, rušení farností jako projevu opouštění církevního nároku na celek společnosti a zejména vzestupem teritorií při současné degradaci míst. Začněme tématem mobility, která představuje základní charakteristiku současnosti a s níž se počítá také v případě nových farností: „Moje idea je, aby se lidé snažili být více mobilní. Aby nemusel mít kněz tři bohoslužby, ale jen jednu dopoledne a aby lidé pobyli společně a zůstali o hodinku déle třeba na katechezi, které je velmi třeba. Věřící jsou totiž takto pohromadě jen jednou za týden. Katechezi pak nemusí vést kněz, ale i schopný laik nebo pastorační asistent. Lidé dnes jezdí za prací, za vzděláním, za kulturou a sportem či k lékaři. Taková je každodenní realita valné většiny obyvatel diecéze. Proč by nemohli dojet i na bohoslužbu? Uvědomuji si, že to závisí na tom, jestli mají auto, protože v neděli autobusy moc nejezdí a dopravní obslužnost vesnic v pohraničí je hodně špatná. Ale mohou si navzájem pomoci a například se svážet.“ (biskup Diecéze plzeňské; Radkovský 2006a)

Principem sloučených farností je nebo do budoucna rozhodně má být mobilita, a to nikoli mobilita kněží objíždějících farnosti, ale mobilita věřících, kteří se dopraví na bohoslužbu nebo jinou farní akci. V rozhovorech o fungování farností je téma dojíždění přítomno značným způsobem; zde jsou ukázky z rozhovorů s věřícími, kteří mají ve své obci kostel s pravidelnými nedělními bohoslužbami: (1) „Jezdíme do města na všechny aktivity ve všedním dni, teda myslím ty farní. Dětské mše doprovázíme na kytaru, společenství, zpívání, to je všechno v městě. A neděle střídáme jak zrovna je potřeba. Někdy se sborem zpíváme někde po okolí.“ (farnice, 35 let; mluví o vzdálenosti 8 km) (2) „K nám do vesnice do kostela téměř nechodím, někdy jdu do vedlejší farnosti, někdy do Prahy, někdy jsem někde úplně jinde, někdy jdu na školní mši.“ – „Je to jiné, jít někam jinam?“ – „Není to žádná extra změna, nic extra závratnýho, mše jako mše.“ (farnice, 16 let, mluví o min. vzdálenosti 7 km) (3) „Naše farnost pomalu vymírá, starý lidi umíraj, mladý nepřicházej. Myslím si, že je to dané tím, že máme mši ráno v osm hodin. Ti mladší jedou do sousedního městečka, tam je to v 11 hodin, každý sedne do auta, takže nás tady ubývá. Přes léto je nás víc, když jsou tu Pražáci, ale nemáme dorost, kdežto v městečku, tam je hodně mladejch.“ (farnice, 54 let; mluví o vzdálenosti 3 km) (4) „Manžel jezdí s dětma, mají svoji firmu v Hostomicích. Já jezdím na Kladno a děti jezděj do Berouna do školy, do Prahy a ten jeden je taky zaměstnanej v Praze a ten druhej v Hostomicích, takže všichni jezdíme pryč. RT: A je to rozdíl, jet do práce nebo za zábavou, anebo jet do kostela? Kdyby tady nebyly bohoslužby? Jedem tam nebo tam, ale máme ten svůj kostel, to je strašně důležitý, jo, jakože jednou pojedu na Příbram, jednou pojedu do Berouna, ale tak jako nevím, kam patřím, to je takový… (…) když chceme něco navíc, o svátcích, tak si tam dojedeme, není problém, ale máme rádi, že to je naše neděle, že je to náš kostel. (…) My sem patříme, my jsme tu měli svatbu, měli jsme tu děti všechny pokřtěný, děti tu měly první svatý přijímání, maminka a rodiče tady měli pohřeb, tak to je prostě a tak to ale má bejt. Proto se vždycky

121

budeme snažit, aby to tady pořád zůstalo zachovaný.“ (kostelnice, 40 let; jedná se o vzdálenosti 12 – 33 km) (5) „Oni třeba ty lidi jako nechtěji, to není jako že by je druzí nechtěli vzít [a svézt autem], to ne. Ty lidi spíš řeknou: To já už nikam nepůjdu. My jsme říkali už dřív jedné pani a ona říkala: ‚Ale ani né.‘ Jako, že už se jí nikam nechce. (…) Jsou lidi, který nejezdí nikam. Ono od nás bez auta tady není nikam jiný spoj.“ (kostelnice, 40 let)

To, že ve velkých městech, kde je farností několik, lidé praktikují svou víru nezávisle na kanonickém domicilu, 145 je zřejmé. Uvedl jsem tolik citací, abych alespoň trochu nastínil rozmanitou podobu mobility v současných farnostech také ve Středních Čechách: od střídání kostelů podle aktuální potřeby, dojíždění na bohoslužby kvůli vyhovujícím podmínkám, sezónnímu praktikování chatařů a chalupářů až po výraznou preferenci vlastního kostela. Mobilita ve slučovaných farnostech není tedy jen záležitostí budoucnosti, k níž je třeba se dopracovat, ale je věcí přítomnosti, o čemž svědčí nejen první dvě citace, v nichž je střídání bohoslužebných míst něčím naprosto neproblematickým. Zároveň je ale zřejmé (z citace 4), že pracovní mobilita i dojíždění na bohoslužby jinam („o svátcích“) nemusí nutně znamenat menší vázanost na kostel ve vlastní obci, který zůstává místem rodinných kořenů víry. Pátá citace pak vypovídá o tom, co se objevuje v nemálo rozhovorech a textech věřících, kněží i biskupů, že zejména starší lidé – kterých není mezi praktikujícími málo – jsou z této možnosti vyloučeni. Výsledky odborných studií zabývajících mobilitou této tak často vyjadřované zkušenosti odpovídají, přičemž zdůrazňují jednak strukturovaný charakter generace seniorů, jednak značnou schopnost obstarat si potřebné záležitosti spíše pěšky než prostřednictvím auta a jednak odhad, že budoucí generace starších lidí bude mobilní o něco více (Schmeidler 2009: 53–55). Zygmunt Bauman (2000) právě míru mobility používá jako novodobý indikátor pozice v sociální struktuře. Jeho koncepce je složitější a zahrnuje kromě mobility osob také mobilitu informace a kapitálu, ale zhruba řečeno, čím vyšší pozice na sociálním žebříčku, tím vyšší mobilita: Elity žijí globálním způsobem, jsou jakoby mimo prostor, velmi snadno se kamkoli dopraví a nejsou vázány na konkrétní místo. Oproti tomu nižší vrstvy společnosti jsou na lokalitu vázány a nemohou se z ní hnout, nemají prostředky (ekonomické, sociální, mentální) pro mobilitu potřebné a tak se mohou jen dívat, jak jim globalizující se svět v pohybu ujíždí pod nohama. Použijeme-li tuto optiku na slučování farností, pak se církev tím, že favorizuje

145

Jako domicil se v kanonickém právu označuje trvalá lokalita pobytu, v níž je každý katolík příslušný do určité farnosti.

122

mobilní před imobilními, byť by se jednalo o menšinu, rozhodla dát přednost sociálně lépe situovaným před těmi, kdo jsou na Baumanově sociálním žebříčku umístěni níže. V logice neoddělitelného vztahu sociálního a teritoriálního tradiční farnost znamenala překrytí církve s celkem společnosti. Naopak vytváření velkých sloučených celků může být interpretováno jako uznání skutečnosti, že církev se s celkem společnosti nekryje. Farní síť samozřejmě nadále pokrývá celé území, není žádná obec, která by nepatřila do nějaké farnosti, ale přesto slučování znamená, že některé lokality, v nichž do této doby měla církevní právnická osoba své sídlo, mění z hlediska církve svůj status a že církev do nich bude investovat menším nebo alespoň jiným způsobem: „Jako základní myšlenku pro venkov propaguji: opusťme představu celoplošné obsluhy arcidiecéze a pokusme se postupně nastolovat koncept rozvoje životaschopných (sloužících a víru šířících) center. (…) Čili nejen verbálně, ale na úrovni rozhodování se rozloučit s ideou celoplošné pastorace.“ (nedatovaný dokument pro jednání biskupské rady Další pokračování Obnovy farností, pravděpodobně z r. 2004) „Budeme-li chtít získat či zachovat vše, nejspíš vše ztratíme.“ (vikář, 38 let) „Myslím, že začal nevyhnutelný proces stahování se do centrálních míst, ať se nám to líbí či nikoli.“ (kaplan, 35 let) „Proces je některými nazýván ústup z pozic.“ (farář, 47 let)

Neboli: přestože i po sloučení farností jsou de iure všechna místa pokrytá církevní správou a přestože de facto již před sloučením v těchto farnostech kněz nesídlil delší dobu, sloučení farností je momentem, kterému se rozumí jako opouštění určitých míst – a tomu je zase možné rozumět jako teritoriální institucionalizaci opuštění nároku na obsáhnutí celé společnosti. 146 Nejedná se o změnu zanedbatelnou, neboť, jak píše Maurice Halbwachs, prostorové zakotvení církve jí pomáhá utvrdit se v tom, „že zatímco všechno ostatní se změnilo, ona sama se nijak nezměnila“ (Halbwachs 2010: 223). Halbwachs má na mysli především skutečnost, že církev pomocí kapliček, Božích muk, křížových cest aj. přetváří prostor tak, aby reprezentoval místa, v nichž vznikla. Jeho postřeh lze ale také vztáhnout na slučování farností: ponechání farní sítě beze změny, objíždění stále všech kostelů i kvůli pár věřícím, používání několika razítek farních úřadů byť nefungujících farností, odesílání výkazů za několik právnických osob, to vše by církvi pomohlo udržet dojem, že ona vydrží sekularizační tlaky, že brány pekelné ji nepřemohou, že zdárně přestála komunismus a zdárně

146

Mimoto viz též diskurs o katolické církvi jako jedné z menšin, např. Sedláček Kamil: Tomáš Halík: Církve by měly svoje postavení menšiny chápat jako výzvu, Ekumenické noviny 16. 1. 2010, dostupné na: http://www.ekumenickenoviny.cz/article/20100116/tomas-halik-cirkve-by-mely-svoje-postaveni-mensinychapat-jako-vyzvu/index.html, nebo Kašparů, Max: Prohlasme se menšinou. 2. 1. 2010, dostupné na: http://www.faraklobouky.cz/clanky/max-kasparu.htm aj.

123

přestojí postmodernitu, že zkrátka nepotřebuje změnu. Dvě následující citace – vyjadřující opačné postoje – ilustrují toto chápání slučování jako výrazu hlubších změn uvnitř církve, přičemž pro jednoho z kněží je to změna špatným směrem, pro druhého naopak jediným možným. „Až nastane náboženská obroda, budou se muset farnosti opět rozdělovat. Celé slučování vidím v praxi jenom jako velice provizorní řešení určitého nastalého problému.“ (farář, 34 let) „Pouhá údržba stávajícího stavu by byla asistovanou smrtí církve. Musíme se pokusit otočit tento vývoj a z církve, která se snaží pouze držet a bránit stávající pozice, se snažit učinit společenství, které poroste a bude mít misijní vyzařování.“ (člen biskupské rady; Slavík 2006)

V předchozí kapitole v části věnované cílům procesu (část 6.2) bylo zřejmé, že samotné sloučení farností bylo vedením diecéze argumentováno jako součást širších změn, jako první krok v rozsáhlejší pastorační reformě. Explicitně to vyjádřil biskup plzeňské diecéze, když řekl, že „restrukturalizace, jak doufáme, připraví půdu pro druhou pozdější fázi (…) hlubší pastorační změny“ (Radkovský, Hruška 2005: 66).147 Z jistého sociologického úhlu pohledu je skutečně možné označit teritoriální změnu jako jediný možný počátek změn v organizaci takto silně teritoriálně zakotvené. Podle Pierra Bourdieu (1998 [1993]: 252) má totiž zapsání sociálních struktur do struktur fyzického prostoru za následek jejich velkou setrvačnost a nemožnost měnit sociální struktury jinak, než pomocí přesídlení. Tedy, chtít po kněžích a věřících, aby tvořili církevní společenství novým způsobem, je – dle tohoto přístupu – velmi obtížné beze změny teritoria farností, tj. bez toho, aby věřící a kněží byli alespoň symbolicky přesídleni do nových obcí. V jedné z uvozujících kapitol (v části 4.1) jsem upozornil, že podle sociálních geografů je to na základě současné církevně-právní definice komunita, která konstituuje teritorium, nikoli obráceně. Z toho, jak je veden proces slučování, je vidět, že je to na jednu stranu skutečně komunita, která konstituuje teritorium (farnosti jsou pouze tam, kde je – podle slovníku biskupské rady – „životaschopné společenství“), ale zároveň že je to teritorium, které konstituuje komunitu, protože sloučení farností má věřícím z různých obcí pomoci tato větší, „životaschopná“ společenství tvořit. Takto chápané, rychlé, řekli bychom surové, sloučení farností má své opodstatnění jako šoková terapie, která více než výmluvně komunikuje, že život církve v malých, na velkém území rozptýlených komunitách, již déle není možný.

147

Celá citace viz část 6.2 pozn. pod čarou 126.

124

Přesídlení se ovšem neuskuteční den ze dne. Teritorium farnosti, tak jako jiné instituce, je závislé na investicích aktérů. Pro pracovníky biskupství, exogenní aktéry (Di Meo 2005: 33), pro něž farnost existuje jako plocha na mapě či kolonka ve formuláři, začíná nová obec existovat okamžikem vstoupení dekretu v platnost. Věřící, aktéři endogenní, rok od sloučení nazývají „svou farností“ jak obec novou, tak také zrušenou. Navštěvují totiž stále stejný kostel tak jako před sloučením a setkávají se stále v malých komunitách bývalých farností; jednou z mála výjimek jsou vánoční či velikonoční obřady, které jsou slaveny pouze ve farním kostele a na které je třeba dojet, či některé společenské a vzdělávací akce a aktivity (biblické hodiny, přednášky, apod.). Faráři patří mezi endogenní aktéry, co se týče velké farnosti jako celku, avšak jen semi-endogenní na mikroúrovni jednotlivých obcí. Každý týden objíždějí několik vesnic kvůli bohoslužbám, připravují na oddavky lidi, kteří mají kanonické bydliště na celém velkém území, při komunikaci s biskupstvím, se samosprávními úřady či při žádostech o dotace vystupují jako statutární zástupci nikoli několika malých farností, které dosud spravovali, ale farnosti jedné. Veškerá tato práce znamená investování do nového teritoria a zřejmě také proto kněží v rozhovorech pořízených již krátkou dobu po sloučení mluví o jedné farnosti. Při pohledu na farnost jako teritorium a na farní kostely jako místa je možné identifikovat dvojí vertikální pohyb: rozšíření některých teritorií, čímž dochází k jejich vzestupu, a zároveň pokles či degradaci některých míst. Sloučení farností samozřejmě znamená rozšíření teritoria některých z nich. S touto skutečností si intuitivně dovedeme spojit kladné asociace: obohacení, rozmnožení, zisk, šíření dobrých zkušeností. „Cílem je postupné vytvoření životaschopných farních společenství, která budou žít plným životem církve (…). Jsme přesvědčeni, že spojováním sil těchto cílů dosáhneme snadněji.“ (člen biskupské rady; Slavík 2006a; podtržení RT) „Na Bílou sobotu je ten kostel narvanej. Nebyl by tak nabitej, pač je to pozdě večer, a místní, to je celá řada starších lidí, by nešli. Ale on ten kostel je plnej, pač tady z toho okolí z těchto kostelů, kde se nic nekoná, ti lidé přijedou.“ (bývalý varhaník ve farnosti, s níž ostatní byly sloučeny, 81 let)

Podle biblického výroku „kdo má, tomu bude přidáno“, který také sociologie zná pod pojmem pravidlo sv. Matouše, je připojení jiných obcí také zpětným potvrzením, že farnost funguje dobře, že je perspektivní, že církev jako celek do ní investuje a hodlá investovat, že je – slovníkem biskupské rady – „privilegovaným místem“ nebo alespoň „střediskem života v odumírající oblasti“ (viz část 6.5). V logice nedělitelného vztahu sociálního a teritoriálního znamená rozšíření území sociální vzestup: Nadále se jméno jen této farnosti a jejího titulárního kostela bude objevovat v církevním katalogu, v rejstříku firem, na razítkách 125

a tiskopisech; ve statistikách vykazovaných touto farností přibude obyvatel, věřících i úkonů duchovní správy. Pozitivní efekt rozšíření teritoria se ovšem netýká pouze obce, v níž farnost sídlí, ale celého území nově sloučených farností – to, co se daří, je nyní možné přivlastnit všem, nenacházíme „mrtvé“, ale jen „životaschopné“ farnosti, kostely s vyššími sbírkami mohou dotovat provoz kostelů, kde se tolik peněz nevybere, v „naší nové farnosti“ je také mládež, byť třeba nechodí do tohoto konkrétního kostela, apod. Můžeme-li to tak říci, sloučení a rozšíření území úspěšných farností tak přináší jakousi nivelizaci daného teritoria, protože vymizely černé díry farností „fiktivních“, „pouze nominálních“, „mrtvých“ a zůstalo pouze souvislé území farností fungujících. Opačným pohybem je ovšem degradace některých míst, totiž kostelů bývalých farností. Symbolicky se jedná o změnu titulu kostela z farního na filiální a o zrušení sídla farního úřadu: „V neděli po Třech králích nám náš kněz oznámil, že o tom sice ještě nevíme, ale již od 1. 1. 2006 nejsme už farnost Líbeznice, ale Odolena Voda. Náš farní kostel se mění ve filiální, fara v depozitář atd. Podle dopisu kardinála Vlka to prý nebude mít vliv na poskytování duchovní služeb. Nicméně ozvaly se hlasy, že to přesto jeden praktický důsledek mít bude. Ve farním kostele je povinnost mít mši v neděli; ve filiálním už ne.“ (farník, 39 let; Klimeš 2005)

Tento symbolický pohyb je doprovázen také pohybem materiálním: z bývalých farních kostelů jsou svezeny předměty s ekonomickou hodnotou (sochy, mešní nádobí) a uloženy v depozitáři v centru nové farnosti, stejně tak je místo připraveno o věci s hodnotou náboženskou, například eucharistii (viz část 6.8). Ve sloučených farnostech tak platí postřeh Pierra Bourdieu (1998 [1993]: 252–254), že centrum farnosti („capitale“) se stává místem kapitálu na úkor ostatních míst, bývalých farních kostelů: „Předtím tam jezdil kněz z jiné farnosti a tamější nový kaplan myslel, že už to máme na starosti my, a my zase nevěděli, že nějaká takováhle obec vůbec existuje, čili najednou tam nebyly tři měsíce žádný bohoslužby. Komunikace kolem zrušení bohoslužeb a předání kostela obci se nepovedla. My nevěděli, že tam někdo chodí, my vůbec nevěděli, že tam nějaké mše byly, ale dostali jsme to pod správu a věděli jsme, že se to předává obci jako budova. Tak kolega odvezl do místního depozitáře nějaký cenný sochy a ještě nějakou skříň, aby to tam prostě nějak nikdo nevykradl a to už byl oheň na střeše, protože ‚on bez našeho dovolení odváží nějaký náš majetek‘. Tady je snaha ochránit majetek svezením do bezpečného místa ale tam je to vnímaný, že ‚oni nám tady něco kradou‘.“ (farář, 46 let)

V obci, o které farář mluví v uvedené citaci, došlo po předání kostela do civilní správy ke dvěma protichůdným jevům. Těch několik věřících, kteří předtím navštěvovali bohoslužby, faráři své nové velké farnosti nemohli zrušení pravidelných mši odpustit a začali jezdit

126

v neděli do úplně jiného města. Naopak obec mobilizovala nejen finanční prostředky na opravu kostela, ale též lidi, kteří do kostela dosud nechodili, a kteří přišli pomoci například s jeho úklidem. Kostel byl v době mé návštěvy využíván jako zkušební místo pro sbor, k občasným bohoslužbám a kulturním akcím. Takovéto předání kostela do správy obce je jednou z možností, která církvi pomáhá řešit situaci vnímaného nadbytku nepotřebných budov.148 Ondřej Cink ve své práci (2001: 43–44) vypočítává několik soudobých možnosti nesakrálního využití bývalého kostela, mezi něž patří kulturní, komerční, společenské, ale též přestavění na bydlení. Profanace kostela ovšem není všemi přijímána: „Je málo kněží, takže se to asi nedá dělat jinak. Ale jsou limity, co je obslužitelný, pak se začne škrtat. Jenže kostel sice zavřete, ale správu majetku pořád máte. A než převést kostely do civilní správy – nikdo to nechce, na galerie nebo koncertní síně obce nemají, podnikatelé to taky nechtěj, a taky co by z toho udělali? Takže lepší je nechat to spadnout.“ (farář, 47 let)

Z hlediska citovaného faráře se jedná samozřejmě pouze o rétoriku, kostely cíleně ponechané pozvolnému zániku patří zřejmě pouze do doby minulého režimu. Ovšem podle již několikrát citovaného Maurice Halbwachse (2010: 221) je kvůli odporu, který reformám klade náboženství vepsané do prostoru, „nutné bořit oltáře starých bohů a ničit jejich chrámy, pokud chceme vymazat z paměti lidí vzpomínku na zastaralou víru“. Aplikovat Halbwachsův poznatek by znamenalo připustit, že jedno velké farní společenství na území sloučených farností nevznikne, dokud nebudou bývalé farní kostely skutečně zavřeny a dokud nebudou všichni věřící zváni na jedinou bohoslužbu do jediného kostela nové farnosti. Protože, jak píše tentýž autor, když je kostel „úplně prázdný, dveře jsou zavřeny a uvnitř jsou jen zdi a netečné předměty, v takových chvílích je společenství rozptýleno“ (ibid.: 219). Jestliže je kostel zavřen a bohoslužby zrušeny, jakoby přestal být místem propojujícím životní cesty lidí a pomáhajícím nacházet smysl života a vykazuje naopak znaky ne-místa (non-lieux), jak mu rozumí Marc Augé (1992): Tak jako se obydlené domy podél transitních cest mění na pouhé fasády, tak také zavřený kostel (přičemž starostové na opravy této fasády rádi finančně přispějí, neboť ona zůstává dominantou obce); tak jako památky podél dálnic nemají jinou existenci než jako nápisy a schematické kresby na hnědých tabulích, tak také náboženský

148

Za zmínku stojí, že se nejedná o novodobou záležitost. První významné předávání kostelů do civilní správy (tehdy ovšem nedobrovolné) lze datovat do doby Josefínských reforem (Cink 2001: 37–38).

127

život v kostelích není zpřítomněn jinak než jako cedule na zamčených dveřích – viz obrázek.149 Obrázek 9: Jediná informace na jinak neoznačeném a zamčeném kostele v jedné obci ve Stř. Čechách.

Intuitivní chápání pravidelně bohoslužebně nevyužívaných kostelů jako ne-míst je ovšem třeba diferencovat. Dokud je kostel možné využívat alespoň k občasným bohoslužbám nebo kulturním akcím, zůstává – pro lokální obyvatele nezávisle na jejich víře – místem identity obce, její bývalé slávy, současných investic a především místem církve a Boha: „Kostel je monumentální, předkové ho chtěli vytáhnout (…) sedláci skládali finanční prostředky (…) snažíme se v rámci našich finančních možností i přispívat na opravu toho kostela. Pořádáme v prostorách kostela, minimálně dvakrát do roka koncert. Já jsem říkal panu faráři, že to přitáhne lidi, kteří by jinak do toho kostela nešli. Mezi námi, je to nábor Boha, když to řeknu, s odpuštěním. V tom prostředí se můžou z nich stát věřící. (…) Všichni ti umělci ctí kulturní prostředí a v tom adventu to berou, působí to na ně, loni to bylo krásně idylický, stylový. Sem tam někdo šel s malým dítětem, tak tam začalo plakat. Ale nikdo si tam nedovolí nějak porušit ty principy toho kostela.“ (starosta v roce 2007)

149

Lepší příklad než tento obrázek uvádí Barbora Spalová ve své disertaci: v únoru na dveřích kostela objevila vybledlý nápis: „Mše svatá se koná: 1. ledna“ (Spalová 2008: 19).

128

V obci, o jejímž kostele starosta mluví, však byly po několika letech každotýdenní bohoslužby zrušeny, pro občasné mše ponechána sakristie a loď kostela přeměněna na jeden z diecézních depozitářů: „Na tento objekt nainstalovali zabezpečovací zařízení, udělali z toho skladiště de facto, uzavřeli kostel, snad údajně probíhají nějaký bohoslužby jenom v sakristii, a de facto tím pádem absolutně ten objekt byl vytržen z dění v obci, my jsme tam dělali pravidelný koncerty. (…) Takže ten kostel už jen tak stojí, trošku něco dělaj se střechou nad hlavní lodí, ta střecha je v havarijním stavu, okna jsou rozbitý, bylo by potřeba nový výplně.“ (tentýž starosta v roce 2010)

Jestliže je kostel definitivně uzavřen nejen pro bohoslužby, ale též pro jiné využití, tehdy se stává skutečně pouhou fasádou. Z uvedených příkladů je vidět, že slučování farností má, co se týče statutu bývalých farních kostelů, nejednoznačné konsekvence. Pro místní věřící může být jednoznačnou a bolestnou degradací místa vyjádřenou na symbolické i fyzické rovině; pro místní, kteří bohoslužby pravidelně nenavštěvují, nemusí ovšem představovat žádnou změnu a kostel pro ně zůstává místem identifikace obce, ale též místem víry a Boha. Z příkladů je ale také zřejmé, že „bořit oltáře starých bohů a ničit jejich chrámy“ znamená sice rozptýlit společenství, ale nikoli automaticky přivést ho do nového, většího. Když se mluví o uzavírání kostelů, je třeba neopomenout fakt, že katolická církev v Česku také staví kostely nové. Tato skutečnost přitom paradoxně nebyla nikdy přímo spojována s „Procesem obnovy farností“. V Arcidiecézi pražské byly po roce 1989 postaveny kostely především v Praze, které se slučování farností nedotklo takovým způsobem, jako mimopražských vikariátů. 150 Ve Středních Čechách bylo v roce 2001 postaveno tzv. Pastorační centrum sv. Tomáše v Dobříši a v r. 2008 tzv. Komunitní centrum sv. Jiljí v Uhlířských Janovicích. Tato centra pod jednou střechou kromě prostoru pro bohoslužbu umožňují také volnočasová a kulturní setkávání i bydlení duchovních. Cílem je, aby se tyto domy staly duchovními středisky nejen pro obec, ale pro široké okolí. Jestliže ve středověku byl kostel a jeho nejbližší zázemí místem sociálního života včetně kultury a ekonomiky a během novověku došlo k omezení jeho funkce na roli striktně náboženskou (Cink 2001: 31– 37; je to možná setrvačnost této výlučnosti, která dodnes způsobuje, že je kostel vnímán

150 Po roce 1989 bylo například v Praze postaveno 5 nových kostelů (1995 ve Strašnicích; 2000 v Kobylisích, 2001 na Jihozápadním Městě, 2004 ve Kbelích a 2007 na Jižním Městě), pro stavbu dalších byly zakoupeny pozemky.151 Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 8 (Viz Dokumenty … 1995: 43).

129

především jaké místo víry bez ohledu na počet věřících), pak nové církevní objekty propojují opět pole náboženské i mimonáboženské. Je skutečně s podivem, že vznik takovýchto center se žádným zásadním způsobem nepromítl do diskursu provázejícího „obnovu farností“.

7.3 Shrnutí Zkoumat slučování farností jako teritoriální změnu znamená brát v úvahu velmi těsný vztah mezi prostorovou a sociální skutečností. Církev si je vědoma nutnosti vnitřních reforem spočívajících v posílení a mobilizaci malých společenství rozptýlených po velkém území a v koncentraci na prostorová i sociální ohniska namísto celku společnosti a celku prostoru. Slučování farností pak představuje symbolické přesídlení farníků do nových komunit, které má umožnit konstrukci identit na základě přináležitosti do početnějších a akceschopnějších společenství. Mobilita věřících, podmínka tohoto posunu, je již značná a projevuje se samozřejmě také v oblasti náboženské praxe. Poutnická religiozita se projevuje postojem „mše jako mše“, neboli dojížděním na bohoslužby kamkoli podle aktuální situace, anebo naopak jako víceméně pravidelné dojíždění jinam na konkrétní bohoslužby podle specifických potřeb. Skutečnost mobility ale neznamená automaticky, že by lokální farnost a místní kostel slabším způsobem konstruovali katolickou identitu pravidelně praktikujících. Naopak, díky malému počtu věřících jsou společenství u kostelů rušených farností značně silná, a tedy působící na identitu těch, kdo je pravidelně navštěvují. Také symbolická degradace kostelů z farních na filiální, projevující se také materiálně, neznamená, že by se z nich stávala místa méně schopná kondenzovat historii a identitu. Pro lidi, kteří do kostela nechodí pravidelně, nepřestává být kostel místem místní identity ani v případě redukce bohoslužeb. Ne-místem se ovšem stává, když v něm není možné ani shromáždění obce náboženské, ani obce profánní.

130

„Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna do trní: trní vzešlo a udusilo je.“ (Evangelium podle Matouše, 13. kapitola)

8 Organizační změna Po kapitole, v níž jsem zkoumané dění v diecézi nazíral očima teritoriálních proměn, je nyní představen další možný směr interpretace získaných dat, při němž jsou využity poznatky sociologie organizace. Zatímco v předchozí kapitole mne zajímalo především samotné slučování farností, nyní se další uvažování týká celého procesu pastorační obnovy, jehož je slučování součástí a jehož realizaci zkoumám jako určitou organizační změnu. Církev sama sebe za běžnou lidskou organizací nepovažuje, naopak deklaruje a obhajuje svou výjimečnost proti zařazování mezi „spolky“ (viz Tichý 2007b) a brání se sociologickým redukcím (Duka 2000, Dolista 2000b). Tuto skutečnost je třeba alespoň stručně upřesnit. Podle vlastní sebedefinice je církev „společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z božsko-lidského prvku. Pro nemalou obdobnost bývá církev srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý a s ním nerozlučný nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla.“ 151 Tento text Druhého vatikánského koncilu je velmi důležitý, neboť je z něj patrné, že zkoumat církev pomocí sociologických nástrojů a konceptů podstatu církve neznásilňuje, pokud se tím netvrdí, že se takovým výzkumem postihuje církev jako teologická veličina. 152 Sociologie náboženství si uvědomuje, že si klade jiné otázky než teologie, a právoplatně si nárokuje možnost takovéhoto vypovídání na základě vlastních paradigmat (srov. Lužný 2010: 343). Na tomto místě je tedy více než předtím třeba připomenout, že nechci psát de una, sancta, catholica et apostolica, o církvi putující, trpící a oslavené, v niž katolíci každý týden vyznávají víru, ale pouze o její „lidské stránce“,153 lépe řečeno o její stránce sociálně-organizační. Neboť církev lze chápat také jako organizaci, nezbytnou pro jakékoli kolektivní jednání (srov. Crozier, Friedberg 2000 [1995]: 136).

152

O spolupráci užitečnosti sociologického vypovídání o církvi z hlediska teologie viz např. Waldenfels (2000: 468–469).

153

Tak zní podtitul Starkovy a Finkeho knihy (2000): Explaining the Human Side of Religion.

131

O co se jedná, lze ukázat na příkladech. V odborné literatuře lze rozlišit mezi „theories of change“ a „theories of changing“ (Poole 2004: 4), neboli mezi zkoumáním organizačních změn jako plánovaných a intencionálních a mezi zkoumáním reakcí organizace a jejího vedení na neplánované a spontánní transformace. Eklesiologii, nauce o církvi, neodpovídá plně ani jeden z přístupů, neboť podle katolického pojetí církev putuje dějinami, v nichž pod vedením Ducha svatého hledá znamení času a na ně odpovídá – někdy též změnami projevujícími se jako změny v organizaci. Protože však byla analyzovaná obnova farností aktéry církve vždy prezentována jako úmysl vedení diecéze, zvolil jsem metodologii první zmíněné kategorie teorií a to, co se v diecézích dělo, chápu jako „plánovanou změnu, která se často projevuje jako úhledné balíky či soubory intervenčních nástrojů vnesených do organizace, aby bylo dosaženo určitých cílů“ (Seo, Putnam, Bartunek 2004: 98). Značná část odborné literatury s tímto přístupem popisuje organizační změnu jako proces, který probíhá v několika stádiích: např. rozmrznutí – pohyb – opětovné zamrznutí (Seo, Putnam, Bartunek 2004: 83); zmatená kreace – kreativní destrukce – fénix povstává (Cule, Robey 2004: 238); vnější tlak – institucionální podnikavci – proces deinstitucionalizace a reinstitucionalizace – dynamika deinstitucionalizace a reinstitucionalizace – reinstitucionalizace – stabilita (Hinings, Greenwood, Reay, Suddaby 2004: 304) aj. Tato schémata kladou důraz na skutečnost, že organizace tendují ke stabilitě a jakákoli změna je vychýlením, deviací z této stability. Z tohoto důvodu bývají uvedená schémata někdy kritizována pro svou statičnost a jiné koncepty oproti nim zdůrazňují, že v současných organizacích probíhá změna kontinuálně a permanentně (např. Greenwood, Hinings 1988, Iedema, Wodak 1999: 7). Teologickému sebepojetí církve zřejmě více odpovídají tyto teorie permanentní změny (viz pravidlo Ecclesia semper reformanda v části 3.1); pro zkoumaný proces je ovšem výhodnější využít přístupy rozlišující jednotlivé momenty či fáze změny, neboť plán obnovy farností byl vedením diecéze koncipován jako proces vedoucí od jednoho stavu ke druhému a navíc tyto přístupy umožňují zaměřit pozornost jak na celek, tak na jeho jednotlivé prvky. Přes jistou újmu teologické celistvosti považuji v této kapitole za užitečné chápat hierarchicky uspořádanou místní církev na území Arcidiecéze pražské, novým způsobem obnovenou po roce 1989, jako organizaci, jejíž vedení se pustilo do realizace organizační změny s cílem zefektivnit fungování organizace a především jejích základních, lokálně ukotvených jednotek. Na základě chronologie procesu změny se tedy nejprve věnuji momentu organizační invence, po té proceduře rozhodování o zahájení reforem a dále zejména samotnému inovačnímu procesu, jehož charakteristikou je investování se aktérů pro organizační změnu, vytvoření

132

trhliny s ustaveným řádem a otevřeností možným cestám vývoje. Kapitola je zakončena obecnějším pohledem na situaci aktérů v církvi, především na skutečnost prožívané provozní vyčerpanosti a strukturální nejistoty, které pravděpodobně přispěly k tomu, že se kněží do pastoračních změn neinvestovali. Tak jako v předchozí kapitole, i zde se často odvolávám na jednotlivé části šesté kapitoly, z nichž interpretace vychází.

8.1 Invence Jako zřejmě první trval na nutnosti odlišit invenci od inovace Joseph Schumpeter (Capitalism, Socialism and Democracy, 1942), přičemž inovace se týká chování aktérů, zatímco invence je nápadem, novou ideou (Misztal 2000: 150). Podle Marche a Simona (1966: 175) se o invenci jedná, když „změna vyžaduje navržení a ohodnocení nových programů práce, které předtím nebyly součástí repertoáru organizace a nemohou být zavedeny jednoduchou změnou pravidel“, s níž by se ve stávajícím organizačním programu počítalo. Norbert Alter (2004: 13) zdůrazňuje vztah invence k větší efektivitě organizace, a tedy její jednoznačně pozitivní charakter. Invence jako počátek organizační změny je tedy ohraničeným momentem v čase a představuje výrazný impulz, nápad, koncept, který přesahuje rámec současných pravidel. Tato definice organizační invence nás vede k otázce, zda o ní můžeme hovořit také v případě obnovy farností a diecézí. Diecézní procesy jsou totiž naplánovány v rámci platného celosvětového církevního práva, které není dotčeno, a změna pastorace také nevybočuje z konceptu Ecclesia semper reformanda. Jestliže však změníme perspektivu ze semper na posledních dvě stě let, z univerzální církve na český prostor a budou-li nás zajímat žitá pravidla fungování církve, pak „změna stylu pastorace a přináležitosti na venkově“, 154 představující „rozloučení se s ideou celoplošné pastorace“155 neboli intencionální vyvazování se ze struktur farní civilizace (Hervieu-Léger 2003), jistou organizační invenci rozhodně představuje. Podněty vedoucí k invenci je zvykem rozdělovat na vnější a vnitřní (např. Seo, Putnam, Bartunek 2004: 77), přičemž jestliže někteří autoři zdůrazňují, že tlak na organizační změnu přichází vždy zvenčí (Hinings, Greenwood, Reay, Suddaby 2004: 307), jiní upozorňují na to, že vztah mezi okolím a organizační změnou není nikdy přímý, ale je vždy mediován definicemi situace aktérů (Silverman 1970: 153). Vnější podněty pro obnovu diecézí

154

Zápis ze studijního dne biskupské rady, 5. 9. 2002.

155

Další pokračování obnovy farností, nedat. dokument biskupské rady, pravděpodobně z r. 2004.

133

představují procesy sekularizace společnosti, mizení venkova, nárůst mobility, vyprazdňování kostelů a úbytek kněží. V typologii již několikrát citovaných autorů (Hinings, Greenwood, Reay, Suddaby 2004: 308), kteří rozlišují mezi tlaky politickými (týkají se ustavených zdrojů a distribuce moci), funkcionálními (změny v technologiích a trzích) a sociálními (fragmentace postojů uvnitř pole, vnucení externích hodnot), se jedná o kombinaci všech tří typů tlaků, neboť – použijeme-li terminologie teorie racionální volby – mění se složení, poptávka i konkurence na náboženském trhu (Nešpor 2004: 28–29). Politickým vývojem jsou od počátku 20. stol. omezovány ekonomické zdroje (Fiala 2007) a církev nejen že kulturu netvaruje, ale je zaplavena heterogenními kulturními vzorci (Hervieu-Léger 2003). Všechny uváděné procesy jsou samozřejmě dlouhodobé a v Česku probíhají několik desetiletí, ovšem definici situace jako vyžadující změnu a organizační invenci je možné v pražské arcidiecézi lokalizovat do biskupské rady do roku 2002 (viz část 4.2), kdy bylo toto řídící grémium již rok a půl stabilizované po významné personální obměně (nový generální vikář), církev v Česku za sebou měla desetiletí postkomunistické „rekonvalescence“ a farnostem reálně hrozily nové transakční náklady v podobě povinného podvojného účetnictví. Protnutí těchto faktorů vedlo k rozhodnutí biskupské rady o nutnosti zahájení obnovného procesu.

8.2 Organizační rozhodování U rozhodnutí, kterým se spouští proces změny a kterým se má invence přetavit v organizační inovaci, se ještě na chvíli zastavme. Rozhodování v organizacích se věnuje značná část sociologické literatury a zabývá se především tím, nakolik je rozhodování racionální záležitostí, kdo rozhoduje či jaké existují tenze mezi rozhodnutím a jeho realizací. Pro analýzu rozhodování ve veřejných organizacích byl vytvořen tzv. model „odpadkového koše“ (Garbage Can Theory, Modèle de la poubelle). 156 Ten předpokládá, že v rozhodování neexistuje přímá souvislost mezi problémem a jeho řešením, ale že v organizaci víceméně nezávisle cirkulují problémy, řešení a aktéři, kteří rozhodují. „Veškeré rozhodování je podobné ‚odpadkovému koši‘, kde jsou typy problémů a řešení odpoutány od aktérů, kteří je vytvořili, a které, když se potkají, dají vzniknout volbě. Každý zkrátka to své hází do ‚odpadkového koše‘ a pak v něm loví, aby zjistil, čemu věnovat pozornost“ (Pelletier 2004).

156

Vytvořen byl v roce 1972 Olsenem, Cohenem a Marchem pro analýzu rozhodování původně na univerzitách. Podle autorů je dobře rozpoznatelný „ve veřejných, vzdělávacích a nelegitimních organizacích“ (Cohen, March, Olsen 1972: 1), ovšem podle nových výzkumů je velmi dobře aplikovatelný na rozhodování velké části organizací (Alter 2004: 51).

134

Některé problémy se tak stávají příležitostí uplatnit připravená řešení, jiné problémy na sebe nabalují řešení, která spouští dalekosáhlé nezamýšlené změny, někteří aktéři se zabývají současně naprosto nesouvisejícími problémy. Typické také je, že shromážděné údaje, které mají rozhodnutí podložit, nejsou ve skutečnosti vůbec využity: „Sbírají informace, které nepoužívají, žádají reporty, které nečtou, rozhodují dříve, než dostali požadované informace.“ (Cohen, March, Olsen 1972, cit. dle Alter 2004: 50) Iracionální rozhodnutí, která vytahování různých problémů a různých řešení z „koše“ produkuje, jsou samozřejmě následně racionalizována. Charles Perrow (1984: 135) uvádí příklad, kdy se na univerzitě řeší otázka odměňování sekretářky, která se nepředvídaně smíchá s jinými problémy, a za několik let vyústí v restrukturalizaci několika kateder. Proces je pak racionálně reinterpretován jako nevyhnutelná modernizace způsobená vnějšími okolnostmi. Podle Norberta Altera (2004: 50– 63) model skvěle vystihuje banalitu, každodennost a rutinu činěných rozhodnutí. V organizaci totiž podle něj platí norma, že ti, kdo mají rozhodovat, rozhodovat musejí, pouze v tom se potvrzuje jejich moc. Podle Michela Croziera (1963: 193) si dokonce vedoucí ověřují vlastní moc pouze v rozhodování o změnách. Tato norma utlačuje, a tedy vedení organizace rozhodnutí přijímá, přičemž neustálý proud rozhodnutí, která je třeba přijímat, problémů, které je třeba rozlousknout a řešení, která je třeba uplatnit, způsobuje, že rozhodování není racionální akcí. Přestože je model odpadkového koše pro studium náboženských organizací doporučován (DiMaggio 1998: 7), z dat, která jsem měl k dispozici, nelze učinit definitivní závěr, že se rozhodování v biskupské radě Arcidiecéze pražské (popsáno je v části 6.4) podle něj jednoznačně děje. Nemálo rysů mu však odpovídá: V následujícím textu jsou vyjmenovány, přičemž citace ze dvou rozhovorů se členy biskupské rady nepředstavují v přísném slova smyslu data pro analýzu, ale mají spíše ilustrativní charakter. 1. Rozhodování je rutinní záležitostí. Biskupská rada se schází pravidelně ke společným poradám o vedení diecéze, přičemž každý z jejích členů rozhoduje samostatně provozní záležitosti také v rámci svých kompetencí. Reorganizace diecéze byla jedním tématem mezi jinými řešenými v rámci studijních dnů biskupské rady a jedním tématem z toho, co všichni členové biskupské rady řeší ve své pracovní náplni. „Nebyl nikdo, kdo by měl tuto záležitost na starosti a naplno se jí věnoval. Některé věci, které šly přese mě, jsem dokončil, některé taky ne – ale já jsem seděl na dvou židlích a měl na starosti diecézní střediska…“

135

2. Řešení hledají své problémy. Různí členové biskupské rady měli ještě před spuštěním představu o nutnosti reformovat styl pastorace v diecézi, nastartování interních diskuzí o reformě farní sítě bylo pro ně příležitostí, jak své koncepce uplatnit. „Měl jsem svůj názor na to, jak proces udělat, ale jeden kolega z biskupské rady mi řekl, že o obnově už několik let přemýšlí, takže by to rád dodělal.“ „Arcibiskup se vlastně chytil toho mého slova, pak ještě někdo se toho chytil a do toho přišlo taky to školení o pastoračních plánech, takže ono se to s tím trošku svezlo.“

Druhá z citací svědčí o dalších dvou charakteristikách, totiž že 3. rozhodnutí jsou odpoutána nejen od problémů a řešení, ale také od aktérů a že se 4. míchají různé problémy. 5. Informace získávané pro kvalifikované rozhodnutí nejsou využity. Biskupská rada se na několika studijních dnech věnovala podobným procesům v zahraničí, konzultovala vikáře a faráře dotčených farností. Výsledná podoba procesu zahraničním modelů zdaleka neodpovídá, názory místních duchovních nebyly vždy respektovány (viz část o aktérech procesu 6.3). 6. Rozhodnutí je přijato, i když cíle a postup nejsou úplně jasné. Nelze říci, že by cíle a kroky obnovy nebyly vůbec definovány, nebyly však rozpracovány podrobněji a nebyli určeni zodpovědní za provedení jednotlivých úkolů. Konečné rozhodnutí činí arcibiskup, jako nejvyšší představitel diecéze, který však není tím, kdo by koncepty vymýšlel. „Arcibiskup pustil do světa heslo obnova farností, aniž vysvětlil, co to je.“ „Arcibiskup nikdy nedefinoval cíle obnovy.“

7. Racionalizace ex post. Nejdříve bylo rozhodnuto restrukturalizovat farní síť, až po té začal vznikat diskurs vysvětlující slučování farností jako jednu z dimenzí obnovy diecéze (viz část 6.3). Po prvním sloučení farností vyprodukovala biskupská rada největší množství textů obnovu vysvětlujících a zároveň ujišťujících, že se „nic neděje“. 8. Rozhodování je rezervováno těm, kdo rozhodují. V části 6.3, věnující se aktérům procesu, bylo dostatečně jasně ukázáno, že rozhodování je vyhrazeno biskupské radě, zatímco kněžím přísluší rozhodnutí vykonávat a laikům seznámit se s ním a přijmout ho. Cílem přiřazení jednotlivých výpovědí a charakteristik k prvkům modelu odpadkového koše není kritika rozhodování v pražské arcidiecézi. Je jím pouze ukázání, že v církvi jsou tak jako v jiných organizacích rozhodnutí vedena omezenou racionalitou a podřízena rutině a organizačním normám. I pro církev tedy proces rozhodování může být chápán jako 136

zahrnující „soubor aktérů v pohybu s nepředvídatelnými vstupy a výstupy z ‚koše‘ (neboli mechanismu rozhodování), často nesouvisející problémy, které mají aktéři ve svých diářích, řešení, která hledají své problémy, náhodná dostupnost vnějších kandidátů přinášejících nová řešení a problémy do procesu rozhodování a konečně nezbytnost ‚vysvětlování‘ výstupů jako racionálních a zamýšlených“ (Perrow 1984: 137).

8.3 Inovace Jak bylo uvedeno výše, invenci, původní nápad a koncept je třeba odlišit od inovace, sociálního procesu, který představuje převedení původního nápadu do skutečné organizační změny. Protože, podle Phillipa Bernouxe (2004: 34), se změna začne uskutečňovat, až když dostatečně silná skupina aktérů pochopí, že nové způsoby jednání jsou možné a žádoucí, a začne o ně projevovat zájem. Podle Norberta Altera (2004: 66–67) je vlastní charakteristikou inovace to, že ji nelze nařídit: „Není možné nadekretovat inovaci. (…) Invence musí být vnímána jako popud, od něhož se inovace může eventuálně rozvinout. A popud nemá nic společného s dekretem.“ Na rozdíl od pouhého administrativního sloučení farností, které bylo realizováno právě arcibiskupovým dekretem, nás tedy zajímá, jak se vytvoření nových celků projevilo v praxi, v pastoraci a v životě farností. Zabývat se inovací jako sociálním procesem samozřejmě znamená všímat si jednání aktérů: „Předpokládáme, že změna je poháněna jednáním jedinců, zejména těch, kteří jsou na vedoucích pozicích a snaží se dosáhnout nového firemního modelu a vytvořit novou organizační formu. (…) Zároveň předpokládáme, že organizace jsou komplexní entity, zahrnující jedince s vlastními cíly, jejichž úmysly mohou být neslučitelné.“ (Cule 2004: 231) Kromě jednání je ovšem třeba všímat si myšlení či věření aktérů, kterým je jednání do určité míry podmíněno a které je také samo jednáním utvářeno. Jestliže někteří autoři (např. Baum, Rao 2004: 223) zdůrazňují, že pro úspěch organizační transformace je nezastupitelná víra manažerů, neméně nezastupitelná je zároveň víra členů organizace: „Inovační akce se opírá o víry. Víry reprezentují sdílený kód umožňující individuím a skupinám angažovat se v procesu šíření inovace víc, než to mohou učinit racionální analýzy.“ (Alter 2004: 39) Neboli, abychom mohli mluvit o inovaci, je třeba, aby se do organizační změny investovali členové organizace. Aby se vůbec mohli investovat, je nutné, aby v cíle inovace uvěřili. Když jsem popisoval, jak definují biskupové, kněží a věřící důvody a cíle procesu (část 6.2) a nakolik je pro ně slučování farností součástí obnovy náboženského života (část 6.9.2), uvedl

137

jsem, že kromě biskupské rady a okrskových vikářů k identifikaci s cíli procesu nedošlo, neboli že běžní faráři v „obnovu“ neuvěřili a nekomunikovali ji věřícím, kteří tak neměli v co uvěřit. Přestože vedení diecéze učinilo určitou diskursivní práci na tom, aby byl proces jako obnova chápán (viz části 6.2 a 6.3), kněží uvěřili pouze v nutnost administrativního sloučení farností, k němuž je zavázalo nařízení arcibiskupa, neuvěřili však v jeho pastorační dimenzi. Logickým důsledkem nevíry je neinvestování se, nepodniknutí žádných kroků ke změně způsobu pastorace, tedy nerealizace inovace. Proto věřící a vlastně i kněží několik let po začátku procesu a formálním vytvoření nových farností říkali, že se v jejich obcích nic nezměnilo (viz část 6.9.1). Máme-li co do činění s inovací, která se dostatečně nerozvinula, je třeba položit si otázku, zda se zde nejedná o to, co se někdy nazývá tzv. dogmatickou inovací, u níž také k transformaci nakonec nedojde a která je navíc typičtější pro organizace, které podléhají silné kolektivní logice (Alter 2004: 89). Charakteristikou dogmatické inovace je, že změna je vnucena a počátečnímu impulsu není ponechána svoboda být přetaven sociálním korpusem organizace. Při dogmatické invenci je apelováno především na loajalitu podřízených v přijetí změny, jsou zakázány protikladné víry či praktiky, přičemž ovšem určité prostředky práce (systém hodnocení, kariérní postupy) a zejména reprezentace vedení zůstávají beze změny (srov. ibid.: 107). Přechod od jednoho řádu ke druhému, včetně nezbytných konfliktů, je řízen vedením organizace a praktiky každodennosti, z nichž se inovace skládá, nejsou v případě dogmatické inovace schopny produkovat smysl. Jedná se v případě pokusu o pastorační reformu v pražské arcidiecézi o dogmatickou inovaci? Jsou zde momenty, které by tomu napovídaly: například apel členů biskupské rady na uvědomělost a loajalitu ze strany kněží a věřících, vyloučení diskuze o cílech i krocích k obnově (obojí viz část 6.3 o aktérech procesu), ponechání řízení změny v rukou těch, kdo řídí diecézi, nebo prožívaná nesmyslnost banálních aktivit spojených s administrativním slučováním (např. když kněží v rámci převodu majetku farností předávali věci sami sobě). Ovšem skutečnost, že nedošlo k žádnému konkrétnímu nařízení, jak má být pastorační změna ve sloučených farnostech prováděna, že nikdo nekontroloval, nakolik faráři koncepci přijímají, a že vedení diecéze kromě definování cíle a úvodních vyjednávaní na Svaté Hoře žádný jiný krok v řízení této změny nepodniklo svědčí o tom, že o dogmatické inovaci, při níž by byla změna vnucena a aktéři by v jejím uskutečňování byli – s nadsázkou řečeno – vedeni za ruku, nemůžeme mluvit.

138

V případě Arcidiecéze pražské máme tedy co do činění s inovací nerealizovanou. „Invence, která se netransformuje v inovaci, která se tedy nestane objektem osvojení ze strany aktérů, nezůstává trvale v sociálním korpusu, do nějž se vepisuje. Není tedy ničím více než pokusem, chvilkovým rozmarem či módou. Je zapomenuta, neboť se jí nepodařilo stát se legitimní praktikou.“ (Alter 2004: 89) Slučování v pražské arcidiecézi trvalo od roku 2004 do roku 2009. Texty, které se věnovaly obnově farností, publikovala biskupská rada masově především od roku 2004 do roku 2006. Chtělo by se nám říci, že po dvou letech dokonce vedení diecéze zapomnělo, že se má konat proces obnovy a pokračovalo pouze v administrativním slučování, o němž ujišťovalo, že se jím „nic nemění“. Není tak docela pravda, že by samotné sloučení nic nepřineslo: pomohlo určitému snížení transakčních nákladů pro farnosti, které nově nemusí spravovat mnohačetnou administrativu nominálních obcí bez věřících. Ovšem k pastorační proměně, která by umožnila – slovy člena biskupské rady – „nedobíhat vlak, ale sedět na mašině“, přece jen nedošlo. Velká většina literatury, která bilancuje vydařenost organizačních změn, uvádí, že jen malou část z nich lze považovat za změny úspěšné. Uváděné procento neúspěšných transformací se nachází nejčastěji okolo 70 % (viz např. Beer, Nohria 2000: 430; Farmer 2008: 1; Burke 2002: 1; Kittnerová 2006: 71), ale jiná publikovaná čísla se pohybují od 40 % po neuvěřitelných 90 % (přehled viz např. Burnes 2009: 2–3). Z této statistiky vyplývá, že jestliže se organizace pustí do reformy, je velmi pravděpodobné, že se její úsilí nezdaří. Jako nejčastější důvod tohoto neúspěchu se uvádí odpor členů organizace k této změně (Maurer 2006: 121), od 50. let vnímaný jako nevyhnutelná součást transformačního procesu, kterou se manažeři musí pokoušet překonat (Sloyan, Ludema : 236). Přestože dnešní přístupy se snaží vidět odpor proti změně jen jako jednu z možných reakcí aktérů (ibid.) a manažerská literatura jej popisuje především jako příležitost (Maurer 1996), statistické údaje svědčí o tom, že nerealizace pastorační inovace katolickou církví z důvodu neinvestice aktérů – kněží – není nic mimořádného. Následující část se věnuje důvodům, které lze za tímto výsledkem identifikovat.

8.4 Důvody nerealizace pastorační změny Odborná literatura věnující se neúspěšným organizačním změnám si všímá různých skutečností: organizační struktury, způsobu řízení změny či povahy rezistence ze strany zaměstnanců. Začněme nejprve způsobem řízení změny: Pro zapojení aktérů musí být cíle transformace definovány jasně a je třeba, aby lidé měli dostatek informací a získali pocit, že změnu kontrolují (Sloyan, Ludema 2010: 241). Mobilizaci aktérů dále napomáhá vědomí určité časové tísně (March, Simon 1966: 185) a je třeba, aby přijetí změny bylo vyjednáno 139

s prestižními hráči (Hinings, Greenwood, Reay, Suddaby 2004: 309), kteří budou napodobováni ostatnímu. Za další, na změnu musí být vyčleněny dostatečné organizační zdroje (March, Simon 1966: 186) a konečně vedení organizace musí ustát tenzi mezi zavedeným řádem a deviací vůči tomuto řádu, kterou inovace představuje (Alter 2004: 39). Co se týče prvního bodu, cíle procesu biskupskou radou definovány byly (viz část 6.2) a úvodní vyjednávání při svatohorských setkáních měla za cíl právě informovanost a mobilizaci kněží. Práce na vtažení kněží se ovšem po zahájení procesu neopakovala a informace byly zprostředkovávány pouze okrskovými vikáři. Co se týče cílů obnovy, existoval stesk přímo členů biskupské rady na skutečnost, že není jasné, co si pod obnovou farností představit (část 6.4), i nejistota vyjadřovaná kněžími, jak realizovat kroky obnovy (část 6.9.2). Druhý uváděný prvek, totiž vědomí časové tísně, v pastorační obnově rozhodně nenacházíme. Biskupská rada naopak opakovaně zdůrazňovala, že proces má být dlouhodobou záležitostí trvající více než deset let. K dalšímu bodu: Slučování farností prezentované jako první krok v pastorační změně začalo ve vikariátu Rakovník, s nejnižším počtem praktikujících věřících, považovaném za pastoračně „odepsaný“, s nejmenšími zdroji. V postupujícím procesu tedy nebylo jaké úspěšné zkušenosti napodobovat. Neboť vikariáty s religiózními, tedy do jisté míry prestižními a na zdroje nejbohatší farnostmi, v nichž by mohla být šance na zavedení některých novinek větší, přišly na řadu jako poslední. V této souvislosti je snad možné připojit ještě negativní zkušenost s předchozím pokusem církve o podobný typ obnovného programu – plenární sněm (viz části 3.2 a 6.9.2). I ta se stala jakýmsi špatným příkladem, činícím aktuální investování kněží ještě obtížnější. Dále, specifické organizační zdroje Arcidiecézí pražskou alokovány nebyly. Měl vzniknout zvláštní tým, který by se pastorační změnou zabýval, ale vytvořen nakonec nebyl (viz část 6.4). Podobný tým vznikl v Diecézi plzeňské, avšak jeho působení zde nebylo příliš úspěšné (Radkovský, Hruška 2005). Za jedinou alokaci zdrojů by v pražské diecézi snad mohla být považována zmiňovaná setkání kněží s biskupem na Svaté Hoře v úplném začátku procesu v letech 2002–2003. Posledním bodem je tenze mezi ustaveným řádem a inovační deviací. Pro pastorační změnu v pražské arcidiecézi bylo charakteristické na jednu stranu tvrzení o nutnosti „měnit smýšlení“ a na druhou stran ujišťování, že se nic neděje (viz části 6.3 a 6.9). Obnova farností 140

podle všech ujištění znamenala, že se nebude přetvářet pořad bohoslužeb, že věřící nemusí měnit své návyky, že zůstane zachováno vše, co bylo dosud, a podobně. O tom, že se nic neděje, mluvilo vedení diecéze, okrskoví vikáři, faráři i sami věřící. Setkáváme se zde tak s jakýmsi „zamazáváním inovační trhliny“, se snahou vyhnout se deviaci, tedy s neuvěřitelným paradoxem, že pastorační změna nakonec spočívá v tom, že se nic neděje. V logice organizační transformace „zamazávání trhliny“ vede jednoznačně udušení inovace v zárodku, invenci nebylo dopřáno, aby rozehrála konflikt s ustaveným řádem, aby byla přetavena sociálním korpusem organizace. Udušení inovace, o kterém snad můžeme mluvit, vychází ze stejného místa jako samotná invence – z vedení diecéze, tj. biskupské rady; a podobně jako invence je přejato okrskovými vikáři. Věřící, kteří také mluví o tom, že se nic neděje, to říkají jakoby s pokrčením ramen, neboť pouze konstatují daný stav věci. Podle Norberta Altera (2004: 74–75) je samozřejmé, že vedení organizace oproti inovační logice prosazuje logiku organizační, tedy snaží se změnu co nejvíce integrovat do organizačních pravidel a jednotlivé fáze a aktéry co nejvíce podřídit institucionalizaci, tedy invenci „dusit“. Ovšem podle tohoto autora má běžný vývoj inovace esovitý průběh, tedy inovační logika, vystřídaná organizační logikou, se má opět dostat ke slovu. V případě Arcidiecéze pražské se zdá, že se inovační logika ke slovu nedostala a zvítězila logika organizační, tedy ponechání všeho co nejvíce v ustaveném řádu. Když se odborná literatura věnuje individuální rezistenci vůči změně, vypočítává především její možné typy. Např. podle Coetsee157 mají reakce na změnu podobu kontinua od agresivní rezistence, která představuje přímo sabotáž, přes pasivní rezistenci, apatii, pasivní podporu a účast až po aktivní oddanost. Reakce kněží v duchovní správě na diecézní koncept o jiném způsobu pastorace se pohybuje nejspíše uprostřed tohoto kontinua, tedy v kategoriích apatie, lhostejnosti a nezájmu. Sama klasifikace ovšem nepředstavuje vysvětlení. V následujících odstavcích je proto představena hypotéza, podle níž kněží zaujali tento postoj z důvodu neexistence zdrojů způsobené jejich provozní vyčerpaností. Nejprve uvádím dvě citace, první je přímo z rozhovoru, druhá je úryvkem z poznámek rozhovoru, v němž farář popisuje spolupráci s kaplanem (jedná se o jiného kaplana než v první citaci), který má kromě práce ve farnosti na starosti dvě církevní školy.

157

Viz Sloyan, Ludema (2010: 264–265).

141

„Že nemám žádné společenství, mi vadí hrozně, to je opravdu deprimující věc. Cejtíš, že jdeš dolů. To je jako když plaveš, a plaveš trochu dýl, tak jako první rok se třeba plave z tý zásoby, kterou jsi měl ze semináře nebo z fakulty. Ale když stojíš v obrovském moři možností a obrovských nároků, podívej se, co všechno by se MĚLO udělat… A když jsi realistou, můžeš jenom kus, teď třeba… Já nevím, dnešní den, já jsem prospěl tady úředníkům: vyplňoval, doplňoval, odpovídal, naplňoval, teď po celém tom dni máš pocit, že si vlastně pro Hospodina neudělal ani ťuk, ani ťuk! Takže nakonec se sám sebe ptáš, jako jestli děláš dost. Ten tlak nebo nárok je poměrně velikej a chtít v tomhle nároku si urvat kus času, to je náročný, jako já sem se naposledy opravdu měl čas pořádně denně se modlit, než sem vstoupil do semináře, OPRAVDU. Nejvíc času na modlitbu bylo PŘED vstupem do semináře, pak jako najednou začalo milion úkolů, toho času je míň a míň a tady v tý farářině, držíš si ráno rozjímání a tečka. Problém navíc je v tom, že opravdu jako každej z nás kněží už dostává úkoly k různým věcem, že pro nás je třeba problém chtít si stanovit že, já nevim, každý první pondělí v měsíci budeme mít společnou reflexi – to je fakticky nereálný. Přestože jsme se o to už pokoušeli, ale prostě je to nereálný. Jenomže, jo, na druhou stranu já se dívám na rodiny a říkám si, do háje, oni na tom nejsou o nic líp, přijdou z práce, doma řvoucí děti a naštvaná manželka a nevypadneš z toho – já sem na tom líp, z tohohle hlediska, jenom vlastně v tý práci jsem furt.“ (kaplan, 35 let) „Pak mi farář popisoval, jak se v závěru školního roku bál, že se jeho kaplan zhroutí, že už to fyzicky nevydrží, že kdykoli přišel domů, tak doslova padnul a spal a několikrát zaspal na mši, takže lidi na něj museli v kostele čekat, což se stalo i na Velikonoce.“ (Úryvek z terénního deníku, červenec 2009)

Uvedl jsem tak dlouhou citaci z rozhovoru, abych ukázal, jak kněží ve farní správě prožívají zápas s množstvím úkolů pastorační a administrativní povahy, které se týkají nejen farnosti, ale také mimofarních povinností v diecézi („úkoly k různým věcem“), které přesahují jejich fyzické možnosti, pracně hledají prostor pro modlitbu a přátelská setkávání a jak každodenní činnosti považují za vyčerpávající a ubíjející. Druhá z citací situaci dokresluje, fyzická vyčerpanost kněze zde není jen prožívaná, ale také se podepisuje na jeho práci. Únava může být jednou z důležitých příčin toho, proč se aktéři odmítají investovat do organizační inovace (Alter 2004: 235–249), neboť investování se do změny je samo o sobě náročné na zdroje a aktéry vyčerpává. U této skutečnosti proto ještě chvíli zůstaňme. Únava a stres kněží patří mezi hlavní zjištění studie, kterou si nechalo v roce 2003 zpracovat Arcibiskupství pražské pod názvem „Časový snímek pracovního týdne vybrané skupiny kněží“. Osm kněží z různých prostředí během sedmi dnů zapisovalo všechny své činnosti do připraveného formuláře; výsledek je zobrazen v tabulce:

142

Tabulka 20: Aktivity kněží dle výzkumu „Časový snímek pracovního týdne vybrané skupiny kněží“. volno pastorace (rozhovory, čas s věřícími, náboženství, akce) mše administrativa, opravy, jednání telefony a přejezdy modlitba, meditace návštěvy kněží plánování a příprava akcí četba, studium celkem

suma 8 kněží,7 dní 16 280 min. 13 810 min. 8 010 min. 6 520 min. 4 720 min. 4 580 min. 920 min. 590 min. 210 min. 55 640 min.

průměr kněz / den 4,8 hod. 4,1 hod. 2,4 hod. 1,9 hod. 1,4 hod. 1,4 hod. 0,3 hod. 0,2 hod. 0,1 hod. 16,6 hod.

relativně 29 % 25 % 14 % 12 % 8% 8% 2% 1% 0% 100 %

Zdroj: Centrum Dohody (2003), vlastní výpočty.

V prvním sloupci jsou uvedeny celkové součty (v minutách) trvání všech aktivit všech osmi kněží během celého týdne zařazených do daných kategorií; v prostředním sloupci je toto číslo převedeno na průměrný počet hodin jednoho kněze během jednoho dne. Uvedená tabulka má samozřejmě značné limity, neboť vzorek kněží není reprezentativní a aktivity se notně liší v běžném pracovním dni a v neděli. Průměr kněz / den tak nepředstavuje žádný reálný údaj. Přesto lze považovat za zajímavé zjištění, že velkou část ve sledovaném týdnu daných kněží tvořilo právě volno. Důležité také je, že pastorační činnost a slavení bohoslužeb dohromady představovaly úplně největší část kněžského dne a že administrativa, opravy kostelů a far nezabíraly tolik času. Dále lze upozornit na mizivý čas na četbu, studium, plánování a přípravu. Pro vysvětlení paradoxního zjištění, totiž prožitku únavy při nemalém volnu, je třeba studii přímo citovat: „Získaná data ukazují, že kněží v řadě případů nemají jasně definovanou hranici mezi prací a odpočinkem. Neobjevila se ani výrazná odpočinková období v průběhu dne, dokonce ani mezi jednotlivými dny v týdnu. V podstatě ve všech případech také zcela chybí aktivní odpočinek, kompenzace pracovních činností a ‚dobíjení‘ energie. (…) Kněží tento problém v několika případech i sami označili – snaží se být k dispozici kdykoli, mít vždy čas na návštěvu. Tím mají pocit velmi roztříštěného dne, nejsou spokojeni s tím, co daný den vykonali, nemají prostor pro plánování, jejich zamýšlené činnosti jsou často přerušovány. (…) [Jsou zřejmé] poměrně časté krátké časové proluky mezi jednotlivými činnostmi, které způsobují únavu a v součtu představují nemalé časové ztráty. (…) Zdá se, že řada akcí je prováděna bez důkladné přípravy a asi i bez následné reflexe. Průběh málo připravené akce je pro kněze náročnější a přináší více stresu a únavy. (…) Ve více případech je sledovatelný přesun zásadně důležitých činností do doby, ve které je zpravidla nízká efektivita práce (například příprava kázání v sobotu pozdě v noci, navíc i ve velmi malé časové dotaci).“ (Centrum Dohody 2003: 3–7)

Volno, které v souhrnných údajích tvoří značnou položku, je tedy ve skutečnosti rozptýleno mezi různé aktivity a na místo toho, aby bylo prostorem pro odpočinek, způsobuje naopak únavu. Výsledek sondy objednané arcibiskupstvím tak potvrzuje to, co se mimoděk objevilo 143

v rozhovorech týkajících procesu obnovy farností: že kněží se subjektivně cítí vyčerpáni, že prožívají den jako roztříštěný a mají pocit, že jsou přetěžováni velkým množstvím úkolů. Jestliže tato „provozní vyčerpanost“, můžeme-li ji takto nazvat, neposkytuje zdroje pro plánování a přípravu běžných aktivit, jak je patrné z tabulky, evidentně neposkytuje zdroje ani pro přípravu a provádění významnějších změn v pastoraci. Jestliže „inovace znamená kreaci aktérů, ale tato kreace je natolik bolestná, že často končí vyčerpáním těchto aktérů“ (Alter 2004: 235), pak v případě procesu obnovy farností je možné uvažovat o tom, že vyčerpání inovaci předběhlo a v případě kněží se podílelo na apatii, neuvěření, neinvestování se a nepředání konceptu obnovy laikům. Konečně je možné uvažovat ještě o důvodech neivestice aktérů ležících ve struktuře církevní organizace. Každá inovace tím, že překračuje zavedený rámec, vytváří nejistoty; a totéž je pozorovatelné v případě procesu obnovy farností. Sociální geografové, kteří zkoumali restrukturalizaci farní sítě ve Francii (Mercator 1997: 35–36), si všímali právě toho, že farnost kdysi představovala místo jistoty; věž kostela symbolizovala obydlí, komunitu, místní život, vztahy přetrvávající celý život. Tyto jistoty jsou restrukturalizací farní sítě bořeny: Otázky po budoucnosti si klade komunita, již tak oslabená malým počtem věřících, ale nejistota podle geografů vzrůstá také u starostů, kteří oceňují faráře jako garanta sociálních vazeb i pro ty, kdo do kostela nechodí, ale nechávají křtít děti a zejména pohřbívat zemřelé. I v českém prostředí byly z rozhovorů s věřícími, které jsem pořídil, patrné obavy a nejistoty spojené se zánikem farnosti, případně rušením bohoslužeb (viz části 6.6 – 6.8). Ale v rozhovorech lze vysledovat ještě jeden typ nejistoty, který se slučováním souvisí pouze částečně a týká se katolické církve právě jako hierarchické organizace jako takové. Jedná se o vzájemné nejistoty mezi jednotlivými vrstvami církve, které ve svých analýzách byrokratických společností popsal Michel Crozier. Zde jsou ukázky z rozhovorů: Bezmoc biskupů vůči kněžím: „Není žádná vymahatelnost, sází se na uvědomělost a svatost, ale kde toto chybí, tak náhradní mechanismus není. Tohle úplně jinak řeší vojna, která musí umět pracovat s blbýma a neschopnýma cestou rozkazu drilu a deprese. Ne, že bych to v církvi chtěl, ale tady ta vynutitelnost není.“ (člen biskupské rady) „Pracovat s kněžími je nejtěžší úkol ve správě diecéze.“ (člen biskupské rady)

144

Bezmoc kněží vůči laikům: „To jsou prostě momenty, který, jako já nemám nástroj, jak ty lidi nutit, jo, já samozřejmě na ně můžu řvát, nebo něco takovýho dělat, takže já prostě nevim, jak ty lidi jako nutit, můžeš dát výzvy, můžeš do těch lidí ťuknout, tu a tam třeba někdo přijde, ale upřímně řečeno jako, je to postavený na tom, že když věřící chtějí, tak začnou něco dělat a když nechtějí, tak můžeš dávat výzvy tam a zpátky…“ (kaplan, 35 let) „V mé farnosti by mohly být i rodiny, ale jezdí raději do sousední farnosti – do kláštera na vzorovou liturgii, než se koukat na jednoho zoufalce.“ (farář, 43 let)

Bezmoc kněží vůči biskupům: „To je největší problém, že faráři nejsou natrvalo, protože biskup tě může kdykoli přeložit, ty něco rozjedeš a on ti řekne: ‚Jdeš jinam,‘ a všechno, cos dělal, přijde vniveč, to už se ti pak nechce vůbec nic začínat.“ (farář, 40 let)

Bezmoc věřících vůči kněžím: „Do budoucna přijdou asi jako chvíle, kdy lidem tu bohoslužbu vezmeme.“ (kaplan, 35 let) „No jaksi je to vůle těch autorit a co my jako můžeme dělat? Hlavně nás zajímá, jestli sem nějakej ten kněz kvůli těm třem, čtyřem babám bude jezdit, nebo jestli budeme jezdit do města.“ (kostelnice, 75 let)

Příslušníci jednotlivých hierarchických vrstev katolické církve představují pro jiné vrstvy zdroj nejistoty: Věřící nemohou ovlivnit, jakého dostanou faráře. Pastorační či ekonomické rady složené z laiků mají pouze poradní hlas, takže kněz může farnost vést bez ohledu na preference věřících. Také z rozhodování o slučování byli laici naprosto vyloučeni a jejich farnost jim najednou zmizela. Sami věřící jsou naopak jistým zdrojem nejistoty pro kněze v duchovní správě. Vylidňující se kostely, mobilita, která umožňuje navštěvovat jinou farnost, kde farář, kostel, společenství či aktivity více vyhovují, to, že náboženská praxe je věcí dobrovolnosti a nikoli povinnosti, klade na kněze velké nároky a drolení farního společenství „pod rukama“ může být zdrojem frustrací. Pro kněze představuje zdroj nejistoty samozřejmě vedení diecéze. Kněží dříve bývali ustanovováni do jedné farnosti natrvalo, dnes bývají často jmenováni pouze jako tzv. administrátoři, tedy dočasní správci, jejichž překládání nevyžaduje tolik kanonickoadministrativních úkonů. 158 Zklamání z opouštění nedokončené práce, na kterou nástupce odmítá navázat, je zkušeností mnoha kněží. Manipulace s finančními prostředky nad určitou částku (v současnosti nad 50 000 Kč) včetně uzavírání smluv přesahujících tento finanční

158

Viz kánony 1740 – 1752 CIC.

145

strop podléhá schválení biskupství a faráři jsou tak ve svých plánech například na pronájmy far, opravy budov apod. nuceni vzdát se svých představ a respektovat, jak skutečnost vidí lidé v centru diecéze. Pole nejistoty představují ale také kněží pro biskupy. Církevně-právně a mravně sice kněze k biskupovi váže slib poslušnosti, zároveň je ale poslušnost ve věcech, které nejsou kanonicky a administrativně postižitelné (jako například právě překládání, finanční hospodaření, správa majetku), jen obtížně definovatelná a vymahatelná. V pastoračních záležitostech jsou tak biskupové vůči kněžím v obdobném postavení, jako kněží k věřícím: mohou zvát, povzbuzovat, vybízet, ale styl výuky náboženství, práci s věřícími, evangelizaci, dokonce ani účast na formačních kněžských dnech zajistit nemohou. Vzájemná nejistota jednotlivých vrstev v církvi skutečně připomíná Crozierovu analýzu byrokratické organizace (viz např. Crozier 1963: 186–193): údržbáři proti dělníkům mistrům, mistři proti údržbářům, ředitelé proti inženýrům atd. Pro Croziera studium nejistot v organizaci představovalo studium moci, neboť moc představuje kontrolu nad zdroji nejistot těch druhých (Crozier 2000 [1964]: 121) a je základní charakteristikou organizace: organizace je nepředstavitelná bez moci, stejně jako moc bez organizace (Crozier 2000 [1970]: 166). Zároveň tato vzájemná nejistota jednotlivých vrstev souvisí s jejich izolací, s centralizací řízení a nadvládou neosobních pravidel (Crozier 1963: 230–233). Že byl obnovný proces i slučování farností vedeno centralizovaným způsobem je popsáno v části 6.3 (o aktérech procesu). Nyní jsou uvedeny citace, vypovídající o jisté izolaci kněží a biskupů. „Kromě toho se také začátkem roku 2003 začala v úzkém diecézním vedení (…) diskutovat myšlenka založení „diecézního pastoračního centra“. (…) Ukazuje se aktuální potřeba konzultovat záměr založení takovéhoto centra ještě šířeji osobně, a to především s kněžími a dalšími do pastorace aktivně zapojenými spolupracovníky. Jak se později ukázalo, nedostatek těchto osobních konzultací dosti ztížil porozumění vlastnímu účelu a smyslu tohoto návrhu a jeho obecnější přijetí či další tvůrčí rozvinutí.“ (Radkovský, Hruška, 2005: 65–66) „Na celodiecézní rovině existují opakované snahy o dlouhodobější pastorační plánování, které se ovšem rychle pouštěly rovnou do vytváření „pastorační strategie“, aniž by pro to byla dostatečně připravena půda, vytvořeny nástroje, uschopněni lidé, přizpůsobeny struktury či zajištěny nutné návazné kroky. Výsledkem je sílící skepse k jakýmkoli pokusům o pastorační plánování ‚shora‘.“ (ibid.: 73) „Na závěr semináře jsme společně dospěli k přesvědčení, že by bylo vhodné ustanovit jakýsi pracovní „tým pro přípravu procesu pastoračního plánování“. (…) Zdá se, že (…) nedostatek osobní komunikace způsobil určitá neporozumění mezi presbyteriem ohledně úkolu tohoto týmu. Je jasné, že o porozumění a přijetí celého záměru ze strany kněží se musíme snažit především, neboť je klíčovým momentem celého procesu.“ (ibid.: 67)

146

Uvedené úryvky, které se týkají procesu v Diecézi plzeňské, byly vybrány, protože výmluvněji než data z Arcidiecéze pražské vypovídají o tom, že pastoračně-reformní snahy vedení diecéze několikrát ztroskotaly na skepsi a odmítnutí ze strany kněží. Vedení v průběhu let pracovalo na bohaté koncepci obnovy, k produkci mnoha dokumentů byly sbírány zkušenosti ze zahraničí, z manažerské literatury i církevních dokumentů (vše viz Radkovský, Hruška 2005, odkud pochází citace výše). Veškeré toto úsilí zůstalo bez odezvy a vedení diecéze bylo víceméně zaskočeno tím, že kněží ve farnostech o jejich grafy, přehledná schémata a pastorační návody nemají zájem, protože ty vznikly za zavřenými dveřmi, byly předloženy jako hotová věc, a celkově se zdají odtržené od života. Představu izolace kněží a biskupů samozřejmě nesmíme přetížit, neboť biskupové mají povinnost navštívit každou farnost nejméně jednou za pět let, setkávají se s kněžími několikrát za rok na kněžských dnech a navštěvují vikariátních schůze (na tyto akce se ovšem kněží nemusí dostavit), jezdí do farností biřmovat, světit zvony, kázat o poutních bohoslužbách a podobně. Přesto jsou kněží v praktickém fungování farností – jak ukázaly též stesky členů biskupské rady na svou určitou bezmocnost – svými pány a jakýkoli pastorační program od nich není vymahatelný. Nízký počet kněží navíc vede k tomu, že se vedení diecéze zdráhá využít i ty nepatrné nápravné prostředky, které má k dispozici, jako je přeložení do nehostinných farností či úplné zbavení služby: „Biskup ví, že to někde moc dobře nefunguje, ale je rád, že má vůbec kým tu farnost obsadit – a tak kněží vědí, že se jim vlastně nemá co stát.“ (člen biskupské rady) Pokud kněží nenavštěvují vikariátní schůze či kněžské dny a dlouhou dobu nepřicházejí se svými představenými do kontaktu, nemusí jim to být vytknuto mimo jiné proto, že tito představení jsou sami pohlceni svými vlastními provozními agendami. *** Zkoumáme-li důvody neivestice kněží do pastorační inovace, lze je nalézt na úrovni vedení diecéze, které především nevyčlenilo na změnu žádné organizační zdroje a invenci samo dusilo paradoxním ujišťováním o zachování stávajícího řádu, na úrovni kněží v duchovní správě, kterým provozní vyčerpanost ztěžuje odstup, reflexi a změnu, a konečně na úrovni církevní struktury, pro niž je charakteristická faktická izolace farářů od vrstvy nadřízených, jejichž pozice je tak oslabena velmi omezenou vymahatelností konkrétní pastorační práce ve farnostech.

147

8.5 Shrnutí Pohlížíme-li na proces obnovy farností optikou organizační změny, pak myšlenka pastorace soustředěné pouze ve vybraných centrech, založené na jisté nezávislosti věřících na ubývajících kněžích, na jejich mobilizaci pro aktivní život víry a jejího předávání ve společnosti, participaci na větších náboženských společenstvích představuje jistou organizační invenci s cílem celkově zefektivnit fungování místní katolické církve. Produkce invence v biskupské radě, řídícím orgánu diecéze, vykazuje podobně jako rozhodování v běžných organizacích znaky omezené racionality, podřízenosti organizačním normám a rozhodovací rutině. K realizaci naplánované inovace však během několika let, které uplynuly od jejího uvedení, zatím nedošlo. Vedení diecéze totiž pro realizaci inovace nevyčlenilo téměř žádné organizační zdroje, diskurs biskupské rady obsahoval paradox ujišťující, že změna nebude představovat žádnou změnu, a konečně kněží neuvěřili v ideu obnovy a do procesu se neivestovali. Za odmítnutím kněží investovat se je možné hledat jejich vyčerpanost danou nasazením ve službě věřícím a nemožností racionálně organizovat čas, což vede k omezené možnosti plánovat a reflektovat samotnou farní každodennost, natož podstatnou změnu způsobu pastorace. Kromě toho jsou kněží dostatečným způsobem izolováni od vedení diecéze, které nemá prostředky vymáhat konkrétní pastorační práci. Členové biskupské rady, pohlceni vlastní provozní agendou, přestali v průběhu let dokonce produkovat diskurs obnovy, takže proces skončil pouze úspěšným administrativním sloučením farností, které však proměnou stylu pastorace doprovázeno není.

148

9 Rekapitulace a diskuse V následující kapitole jsou nejprve ještě jednou rekapitulovány, na základě deskripce i interpretace předchozích kapitol, výsledky procesu obnovy farností v porovnání s cíly stanovenými na počátku. Druhá část kapitoly je věnována diskusi nad vybranými širšími sociologickými otázkami, které lze v souvislosti se zkoumáním současných katolických farností v Čechách položit.

9.1 Rekapitulace 9.1.1 Cíle obnovy a jejich naplnění V části 6.2 byly podrobně představeny cíle procesu reformy farností a způsobu farní pastorace a také skutečnost, že byly detailně tematizovány pouze na úrovni vedení diecéze, v omezené míře mezi okrskovými vikáři a naopak nebyly sdíleny s řadovými faráři a věřícími. V části 6.10 byly prezentovány postoje laiků i duchovních k výsledkům procesu. Nyní jsou tyto výsledky s využitím interpretace sociologie prostoru a sociologie organizace ještě jednou zrekapitulovány. Cílem procesu bylo nové uspořádání farní pastorace: opuštění „mešní obsluhy“ množství malých obcí pokrývajících celé území diecéze a soustředění náboženského života, aktivit i pastoračního úsilí do vybraných obcí. Farnosti s malým počtem věřících, kam zpravidla kněz již nějakou dobu pouze dojížděl, měly být přičleněny k farnostem větším; pastorační úsilí mělo být směřováno – a změna se měla projevit – na posílení vztahů mezi lidmi v původních obcích i v nových velkých celcích, dále ve zvýšení festivity bohoslužeb, v rozvoji aktivit spojených s předáváním víry a ve zvýšení charitativního nasazení farností. Kromě toho měla být posílena role katolických obcí v lokálním společensko-politickém prostředí. Konečně měly být redukovány povinnosti ubývajících kněží jednak snížením počtu administrativních úkonů v souvislosti se sloučením právnických osob a jednak s přerozdělením úloh mezi kněze a laiky ve farnostech. V Arcidiecézi pražské bylo z takto definovaných cílů po skončení poslední fáze slučování, v roce 2009, naplněno jen několik. Počet farností byl během šesti redukován let z 378 na 142 (v Diecézi plzeňské ve stejném období z 232 na 72, v Diecézi královéhradecké z 447 na

149

287159). Formálním a institucionalizovaným způsobem tak byla vyjádřena již nějakou dobu faktická skutečnost, že církev nepokrývá totalitu prostoru a společnosti, ale je schopna soustředit se pouze na vybraná ohniska. Co se týče cíle vytváření společenství, výsledky nejsou jednoznačné. Zrušením některých farností byli věřící jakoby symbolicky přemístěni do nových, větších celků. Ve skutečnosti k malému sblížení lidí z původně samostatných obcí došlo jen na některých místech, zejména tam, kde původní farnosti tvořily díky objíždějícímu knězi již dříve jakousi personální unii; na jiných místech ovšem nic podobného nenastalo. Vztahy mezi lidmi se jistým způsobem utužily v obcích, kde byla zrušena nedělní bohoslužba, v těchto místech se ale zároveň snížil počet praktikujících. Ostatní na počátku definované cíle vyjádřené pojmy liturgia, martyria a diakonia, nebyly později v průběhu procesu nijak podrobněji tematizovány a nelze tedy mluvit o tom, že by zkoumaný reformní proces proměny pastorace vedl k účinnějšímu hlásání víry, slavnostnějšímu slavení bohoslužeb nebo k efektivnější péči o potřebné. Co se týče posledního bodu, je sloučení farností možné z určitého úhlu pohledu chápat dokonce jako krok jdoucí proti diakonii, službě potřebným, neboť opuštění periferií a upřednostnění mobilních před imobilními znamená podle Baumanova

kontinua

upřednostnění

sociálně

lépe

situovaných

před

sociálně

znevýhodněnými. Sloučením právnických osob bylo dosaženo cíle redukce administrativních povinností farářů, i když ty předtím netvořily největší část jejich práce. Vytváření nových farností však nemělo žádný přímý vliv na rozložení alespoň některých kněžských úkolů mezi věřící ani na nový způsob angažování laiků. Naopak praktická realizace procesu reprodukovala hierarchickou strukturu církve s laiky jako s víceméně pasivními klienty. Stejně tak se – alespoň na základě dat – nedá mluvit o naplnění cíle „zřetelnějšího zakotvení farnosti ve společnosti“. Interpretace skutečnosti, proč se Arcidiecézi pražské ze zamýšlených cílů podařilo naplnit pouze sloučení farností a proč nový způsob pastorace nebyl zaveden, byla umožněna pohledem na katolickou církev jako na organizaci pokoušející se uskutečnit organizační změnu. Neúspěch lze vysvětlit na základě tří hlavních důvodů: prvním z nich je špatné řízení změny ze strany vedení diecéze, které na realizaci změny nevyčlenilo žádné specifické zdroje, se slučováním farností začalo od regionů s nejmenšími počty věřících a nejmenšími zdroji, takže nebyl vytvořen „dobrý příklad“ k napodobování, a konečně prezentaci změny paradoxně doprovázelo ujišťováním, že se nebude nic měnit. Druhým důvod spočívá v apatii

159

Ve Východních Čechách slučování ještě pokračuje.

150

kněží vůči nové pastorační koncepci propagované vedením diecéze. Způsobena byla velmi pravděpodobně zkušeností s neúspěchem podobných předchozích reformních programů v církvi a zejména vyčerpaností farářů z běžného provozu, který jim neumožňuje alokovat osobní zdroje na změnu pastoračního stylu. Jako třetí, strukturální důvod, je třeba uvést faktickou izolaci farářů od vedení diecéze a jistou míru vzájemné bezmoci jednotlivých vrstev v církvi, takže jakékoli rozhodnutí v oblasti pastorace není vynutitelné.

9.1.2 Srovnání české a francouzské zkušenosti V jedné z kontextuálních kapitol jsem naznačil, jakým způsobem probíhaly podobné procesy změny pastorace a organizační struktury ve francouzských diecézích. Protože množství a podrobnost dat, ani metodologie jejich sběru neodpovídala datům z České republiky, byl jsem nucen vzdát se plnohodnotné komparace. Přesto však považuji za vhodné upozornit – na základě dat, která jsou k dispozici – alespoň na nejvýraznější podobnosti a rozdíly v realizaci těchto procesů. Nejedná se o hlavní výsledek mé práce, ale spíše o doplňující poznámky. Cíl několikaletého obnovného programu, iniciovaného diecézními biskupy shora, sledoval stejné cíle ve Francii i v Česku: snížením nominálního počtu obcí racionalizovat duchovní správu, redukovat úkoly duchovních, angažovat laiky a podpořit komunitární charakter farností i jejich sociálně-charitativní dimenzi. Ve Francii je k tomu třeba ještě připočíst snahu o udržení lokální zakotvenosti církve i ve zrušených farnostech pomocí sítě tzv. „relé“. Zřejmě nejvýraznější rozdíl mezi českými a francouzskými diecézemi spočívá v míře zapojení laiků. V obou zemích slučování farností předcházelo několikaleté strukturované vyjednávání o prioritách diecéze a jednotlivých obcí, přičemž ve Francii se odehrávalo na úrovni farností za účasti věřících, zatímco v Česku na úrovni kněží během několika setkání s vedením diecéze. V obou zemích o hranicích nové velké farnosti rozhodlo vedení diecéze, ale v Česku byli dotazováni kněží na vikariátních schůzích, ve Francii pak kromě kněží též také laici ve farnostech. Rozdíl v participaci laiků lze nalézt také ve fungování nových farností. Překreslení mapy diecéze bylo příležitostí pro ustanovení nových samosprávných farních struktur tvořených týmy věřících, kteří legitimitu svého působení získali formálním pověřením přímo od biskupa. V Česku slučování farností v některých případech nevedlo ani ke změně ve složení a fungování pastoračních či ekonomických farních rad, které celkově v tomto programu zůstaly opomenuty. Konečně, zatímco věřící z českých farností o „procesu obnovy

151

farností“ mnohdy ani nevěděli, francouzští farníci jej byli po deseti letech schopni kriticky reflektovat. Druhý rozdíl, který je možné i na základě ne zcela souměrných dat uvést, se týká bohoslužeb. Ustavení nové farnosti ve Francii bylo provázeno specifickou mší plnící funkci přechodového rituálu, který svou přípravnou fází i samotnou realizací sloužil k posílení vztahů mezi věřícími z původně samostatných obcí i k materializaci prováděné změny; v Čechách podobný rituál při okamžiku sloučení chyběl. Ve Francii byl také samotným sloučením farností radikálně redukován počet bohoslužeb a zaveden systém jejich střídavého slavení v bývalých farních kostelích. I tato skutečnost učinila vytvoření pouze jedné obce pro věřící reálně zakusitelným, vedla ovšem k poklesu každotýdenního počtu praktikujících. V Česku bylo snižování počtu bohoslužeb vedením diecéze záměrně interpretováno jako nesouvisející se slučováním, přestože ve skutečnosti součástí programu „vytváření jednoho společenství“ z bývalých farností je. Další oblasti procesů, mimo zmíněné role laiků a skutečností souvisejících s bohoslužbami, jsou hodnoceny podobně: Moment společenství je tematizován nejvíce a nejkladněji, o vzdělávání ve víře či sociálně-charitativním angažmá farnosti se nemluví vůbec (Česko) nebo jako o cíli, na němž je třeba i nadále značně pracovat (Francie); udržení lokální blízkosti církve ve zrušených farnostech se nedaří (Francie). Podrobnější srovnání francouzské a české zkušenosti přesahující tyto stručné poznámky, jak bylo mnohokrát uvedeno, bohužel není možné. Na základě dostupných dat však lze uzavřít, že zamýšlené proměny pastorace v několika málo letech nedosáhly plně ani francouzské, ani české diecéze, že však církev ve Francii na cestě za tímto cílem učinila kroky poněkud radikálnější, které se reálně projevily na fungování nových sloučených farností.

9.2 Diskuse Data z uskutečněného výzkumu a jejich analýza před nás staví několik dosud neformulovaných otázek, u nichž je vhodné na chvíli se nyní zastavit. Nejprve se ještě vrátím k organizační teorii a budu se zabývat vztahem organizační ideologie a organizační změny. Za druhé se na základě zařazení zkoumaného procesu do kontextu ostatních obnovných pokusů katolické církve v Česku v nedávných letech budu ptát, zda lze ze zjištěného neúspěchu učinit obecnější závěry. Třetí otázka se týká toho, co pokus o obnovu farností vypovídá vzhledem k sociologické teorii sekularizace. 152

9.2.1 Organizační změna a organizační ideologie Až dosud byla celá zkoumaná skutečnost uvažována tak, jakoby primárním cílem diecézí byla jejich náboženská a pastorační obnova, organizační změnou nový styl pastorace, a jakoby slučování farností bylo nástrojem a krokem na cestě k tomu cíli. V následujících odstavcích se chci ptát, zda není správné poněkud obrátit perspektivu a vnímat jako hlavní záměr vedení diecéze pouhé přizpůsobení organizační struktury reálné socio-demografické situaci, přičemž téma náboženské obnovy a pastorační změny sloužilo jako legitimizační nástroj, umožňující církvi dospět k tomuto cíli. Motivací k položení této otázky je určitá část sociologické literatury, která upozorňuje, že jakákoli změna v organizaci musí být příslušným způsobem legitimizována: „Členové organizace (…) musejí chápat jakoukoli zamýšlenou změnu způsobem, který ‚dává smysl‘, neboli zapadá do určitých revidovaných interpretativních schémat nebo systémů významů. (…) Začátek strategické změny může být viděn jako proces, kde výkonný manažer dává smysl alternativní vizi organizace a zabývá se vyjednáváním sociální konstrukce, která má přispět k akceptaci této vize.“ (Gioia, Chittipeddi 1991: 434). Podle tohoto přístupu je neúčinné měnit samotné struktury, aniž by se pracovalo se systémem hodnot a věr, které strukturu legitimují a který sdílejí aktéři (srov. Hirschhorn 2000: 161). Jeli pro církev „salus animarum suprema lex“ 160 a „společenský organismus církve slouží Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla“ 161 (kurzíva RT), pak nepřekvapí, že organizační změna je prováděna a legitimována náboženským způsobem. Neboli měnit kádry na vedoucích pozicích v církevním prostředí znamená prosit Ducha svatého o správnou volbu biskupa, zřizovat církevní školu znamená přispět k šíření světla Kristova a slučovat obce, rušit a zřizovat právnické osoby znamená dělat náboženskou obnovu. Tento přístup poněkud mění pohled na výše uvedený výčet úspěchů resp. neúspěchů reformního procesu: cílem změny podle něj bylo sloučení farností, tj. přizpůsobení církevní struktury aktuální situaci a snížení ztrát plynoucích z nefunkčního systému což se podařilo. Náboženská obnova byla nezbytným legitimačním aspektem procesu a skutečnost, že se v pastoraci nic radikálního nezměnilo, v tomto případě nesnižuje žádným způsobem provedení organizační změny, které bylo úspěšné.

160

Česky: nejvyšším zákonem je spása duší. Kánon zařazený na až na úplný konec kodexu církevního práva, čímž se naznačuje, že veškeré církevní právo a veškeré jednání tímto právem regulované nemá za cíl nic jiného, než spásu člověka. (CIC 1752). 161

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, čl. 8. (Dokumenty… 1995: 43)

153

Ve prospěch právě uvedené hypotézy restrukturalizace jako primárního cíle a obnovy jako doprovodného diskursu vypovídá v datech několik skutečností: v biskupské radě se nejprve mluvilo o slučování farností a koncept obnovy na ně teprve navázal (viz část 6.4), stejně tak v rámci procesu se věřící nejprve setkali s prvním sloučení farností a až po té byla publikována teologie obnovené farnosti (viz část 4.2). Největší produkce textů o obnově farností spadá do období prvního slučování, kdy se vedení diecéze obávalo, aby se „věřící příliš nebouřili“, v pozdějších letech, po zkušenostech s bezproblémovým průběhem slučování, je textů o obnově již mnohem méně. Konečně hypotézou legitimačního diskursu je možné také vysvětlit, proč kněží (mimo okrskových vikářů) od začátku odmítali o obnově ve spojení se slučováním mluvit (viz část 6.9.2) – protože to považovali pouze za nadbytečnou nadstavbu. Stejným způsobem lze ovšem uvést skutečnosti mluvící proti právě představené hypotéze: První z nich jsou rozhovory s vedením diecéze pořízené několik let po té, co ustala hlavní produkce diskursu obnovy: Rozhovory vždy začínaly dotazem na slučování farností, přičemž odpovědi se vždy okamžitě týkaly obnovného procesu jako celku, s lítostí, že se zdařila pouze jedna část (sloučení), zatímco druhá nikoli (nový způsob pastorace). Rozhovory se členy biskupské rady vypovídají o tom, že se v biskupské radě v počátečním stádiu návrh sloučit farnosti ukázal jako vhodná příležitost pro uplatnění již dříve promýšlené obnovy farností (viz část 6.4), že však každodenní provozní povinnosti jednotlivých členů, kteří diskurs obnovy udržovali, zatlačily psaní, šíření a udržování diskursu obnovy do pozadí, zatímco administrativní slučování dále pokračovalo. Druhým argumentem proti nyní zvažované hypotéze je pohled na dřívější strukturální změny v historii Arcidiecéze pražské, ve 20. století, které ve své práci popisuje Vladimír Koronthály (2008). Je pravda, že síť farností jako celek se v zásadě neměnila, přesto však docházelo ke změnám struktury – zejména k úpravám hranic vikariátů, ale též k rušení či zřizování nových farností, v roce 1993 pak k vyčlenění Diecéze plzeňské. Ze série organizačních změn v posledních sto letech je pouze slučování farností v letech 2004 až 2009 součástí propracované koncepce náboženské obnovy. Dokonce ani oddělení Diecéze plzeňské od Arcidiecéze pražské nebylo nijak nábožensky argumentováno kromě stručné věty v úvodu zřizovací buly „zmiňující duchovní dobro a vedení křesťanů“ (Jan Pavel II. 1993). Pokud tedy v minulosti byla katolická církev schopna uskutečnit změny struktury, aniž by se dovolávala náboženského prvku, nebylo tomu třeba ani nyní. Zkoumanou koncepci obnovy farností tedy není nutné považovat za pouhý obligátní legitimační diskurs.

154

Otázka, zda idea náboženské obnovy farností byla či nebyla pouhou fasádou, která z povahy církve jako duchovního společenství nutně doprovází a legitimuje organizační změnu, je důležitá, neboť mění pohled na úspěšnost či neúspěšnost provedené reformy. Vlastní data z výzkumu je možné interpretovat oběma způsoby. Srovnání s jinými strukturálními reformami však ukazuje, že cíl procesu spočívající v obrodě náboženského života a fungování farností nebyl obligátní ani formální. V dalším textu se proto přidržím svého dřívějšího pojetí zkoumaného procesu jako neúspěšném pokusu o pastorační změnu. To mi navíc umožní rozvinout další bod diskuse o povaze obnov katolické církve vedených shora v posledních letech v Česku.

9.2.2 Příliš mnoho obnov na jednu církev? Nyní bych se rád vrátil k jedné z úvodních kontextuálních kapitol (k části 3.2), v níž jsem ukazoval, že zkoumaný proces obnovy není v církvi v Česku první svého druhu. Zde jsem také uváděl skutečnost, že předchozí podobné pokusy – Desetiletí duchovní obnovy a Plenární sněm katolické církve v ČR – vedené obdobným způsobem, totiž naplánované biskupy a řízené shora dolů, skončily neúspěchem: dnes jsou v církvi hodnoceny jako nedotažené, s nevyužitým potenciálem a minimálním efektem na fungování církve. Upozornil jsem také, že v průběhu diecézních procesů po roce 2000, kterými jsem se zejména na příkladu Arcidiecéze pražské zabýval v této práci, docházelo v některých diecézích ke kumulaci oficiálních konceptů obnovy církve. Nyní je na místě doplnit, že během přípravy tohoto textu se v české katolické církvi objevily další koncepty obnovy: v roce 2007 to byl šestiletý plán mešních kázání, v nichž měli faráři systematickým způsobem probrat základní pravdy katolické věrouky,162 v roce 2010 pak tříletý plán přípravy na jubileum 1150 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. 163 Neustálá produkce impulsů a konceptů obnovy v církvi, přestože – soudě alespoň podle těch minulých, na které jsem měl možnost více upozornit – nevedou ke kýženému cíli, vzbuzuje otázku po jejich interpretaci. Důležitým zjištěním byla skutečnost provozní vyčerpanosti, přetíženosti každodenní agendou a neuspořádanosti programu kněží v duchovní správě, která způsobuje neschopnost odstupu, plánování, reflexe a ve výsledku též znemožňuje změny ve způsobu pastorace. V části

162

Viz úvod a předmluvu k příručce Učící se církev. Šestiletý cyklus tematických homilií. On-line dostupné na http://www.cirkev.cz/res/data/015/001870.pdf (naposledy navštíveno 12. 12. 2010). 163

Pastýřský list, kterým se tento program vyhlašuje, je k nalezení zde: http://katechet.cirkev.cz/jubileum/ (naposledy navštíveno 12. 12. 2010).

155

o rozhodování v diecézi (část 6.4) bylo již také uvedeno, že podobnou skutečnost lze nalézt též na úrovni vedení diecéze: Členové biskupské rady sice rozhodují, ale jedná se o rozhodování přijatá v proudu jiných rozhodnutí, řešení dalších problémů a v rámci individuálních provozních agend jednotlivých aktérů, takže nezbývá prostor pro důslednost v dlouhodobé realizaci přijatých rozhodnutí, která zůstávají naplněna pouze částečně nebo vůbec. Tento jev se velmi pravděpodobně týká též rozhodnutí projednávaných a přijatých na úrovni České biskupské konference, tedy týkající se celé České republiky, kam spadá také vyhlašování zmiňovaných programů duchovní obnovy. Agendy biskupské konference představují pouze další úkoly navíc k těm, které biskupové musí plnit ve svých diecézích. Jedná se o agendy velmi rozmanitého charakteru od jednání se státem o otázce ekonomického narovnání, přes přípravu konkordátu mezi Českou republikou a Svatým stolcem, zaujímání stanovisek k etickým problémům dnešní společnosti, schvalování projektů charity na výstavbu nemocnice v Africe, až po – například – informace o výstavě v jednom z františkánských klášterů.164 Proud úkolů, které řeší představitelé církve, je rychlý a silný, a dlouhodobé globální projekty jsou jím nezřídka „odplaveny“ ve prospěch nových aktuálních požadavkům a každodennosti na úrovni republiky a zejména diecézí. Poměrně časté vyhlašování duchovních obnov či reformních programů, a to i závažnějšího charakteru, je reakcí na tyto neustále nově se objevující impulzy, kterými se biskupové musí zabývat, přičemž rozptýlená pozornost vedení církve ústí do situace, kterou trefně vystihl výrok jednoho z tvůrců obnovy v Diecézi plzeňské o „neustále opakovaných začátcích a nedotažených koncích“.165 Právě představená interpretace příliš mnoha úkolů v církvi a též „příliš mnoha obnov“, u nichž není jasné, zda svůj účinek násobí či vzájemně ruší, přesahuje rámec mnou zkoumané pastorační reformy na úrovni diecézí v prvních letech nového tisíciletí; byla proto zařazena do kapitoly nesoucí název diskuse. Přesto se domnívám, že bylo užitečné pokusit se úvahy rozvinout tímto směrem. Hypotéza „příliš mnoha obnov“ v české církvi by mohla být označena za poněkud pesimistickou a nerealistickou s poukazem na několikrát zmíněnou zásadu Ecclesia semper reformanda, podle níž vyhlašování duchovních obnov a reformních programů patří k podstatě církve. Analýzou kumulace vzájemně se doplňujících i vzájemně si

164

Podrobné informace o agendě České biskupské konference viz tiskové zprávy z jednání na webových stránkách http://tisk.cirkev.cz (naposledy navštíveno 12. 12. 2010). 165

Radkovský, Hruška 2005: 68.

156

konkurujících koncepcí náboženské obnovy jsem nechtěl tvrdit, že církev ve snaze o reformu dělá něco mimořádného. Pouze jsem chtěl poukázat na způsob a výsledky těchto snah a zasadit je kontextu dalších úkolů, kterými se katolická církev v dnešní české společnosti zabývá. Hypotéza církevního „honění mnoha zajíců“, k níž mne širší interpretace sesbíraných dat přivedla, by snad mohla být tématem vhodným pro samostatnou a studii o dnešním (možná nejen) českém katolicismu. Ve své knize o církvi ve Francii Danièle Hervieu-Léger166 dochází k závěru, že církev je pro člověka současné kultury institucí celkově nečitelnou. Tato skutečnost podle něj pramení především z celkového ústupu institucí v dnešní společnosti (Hervieu-Léger 2003: 312), je ovšem umocněna také faktem, že se církev – tak jak se diferencují požadavky věřících i okolní společnosti - snaží alespoň částečně vyhovět všem (ibid: 327), takže tříští síly a stává se terčem kritiky. Podobný závěr by bylo možné učinit i o obnovných pokusech katolické církve v demokratickém Česku, jichž je tolik, že tříští síly, přestávají inspirovat, devalvují, nikdo jim nevěří a nikoho už ani nezajímají.

9.2.3 Sekularizace Jedním z důvodů mého výzkumného zájmu o pastorační reformu byla skutečnost, že byla prezentována jako církevní obnova v době, kdy si odborná literatura všímá jistého rozkvětu individualizované religiozity a poukazuje na pokračující erozi tradičních náboženských organizací. Podle klasické teorie sekularizace, zjednodušeně řečeno, vlivem racionalizace (Max Weber) společenské diferenciace (Talcott Parsons), individualizace (Steve Bruce) a pluralizace (Peter Berger) došlo k poklesu významu náboženských symbolů a institucí ve společnosti a vytlačení náboženství do specializované sféry, což se projevilo mimo jiné poklesem členů hlásících se k němu. Přestože se dnes pojem sekularizace chápe diferencovaněji a této teorii bývá mnohé vyčítáno, zejména její omezená vypovídací hodnota ohraničená (zhruba řečeno) evropským prostorem a institucionalizovanými formami náboženství (další námitky přehledně shrnuje například Wilson 1998), pro účely mé práce o katolicismu v Česku zřejmě není nevhodný. Zvlášť, vezmeme-li v úvahu dimenzi vnitřní

166

Ona sama tuto knihu považuje nikoli za publikaci o katolicismu, ale o proměnách kultury, tak jak jsou pozorovatelné na vztahu ke katolicismu.

157

sekularizace (Isambert 1976), neboli skutečnost, kdy je vnější redukce sociálního vlivu náboženství přijata samotnou skupinou a je jí považována za legitimní.167 Nemálo studií se věnuje procesu vnější sekularizace – v tomto případě spíše „dekatolizace“ – českých zemí, jejíž moderní počátek bývá kladen do 19. století (Fiala 2007, Václavík 2010), s kořeny snad v husitském hnutí168 a hlavními milníky v protikatolickém národně liberálním charakteru obrození, v typu religiozity vůdčích osobností vzniku Československa a převládající komunistické ideologii ve druhé polovině 20. stol. Pro dnešní postkomunistické období je pak charakteristická celková lhostejnost společností, která je více paralyzující než explicitně negativní postoj (Lužný 2008: 199). Mluvit o situaci sekularizace ve vztahu ke katolické církvi v současném Česku tedy znamená brát v potaz omezenou roli této náboženské organizace v naší společnosti, a není to nijak v rozporu s případnými pokusy katolicismu o deprivatizaci (viz např. Tichý 2006a) či s rozkvětem alternativní náboženské scény (Nešpor, Lužný 2008). Co znamenají výsledky plynoucí z mého výzkumu v kontextu sociologie sekularizace, lze naznačit v několika odstavcích. Nejčastěji tematizovaným důvodem pro pastorační změnu byl vedle poklesu počtu kněží především úbytek věřících. Klesající počet návštěvníků bohoslužeb, dosvědčený také statistikami ve druhé kapitole, je jedním ze základních charakteristik sekularizace, která tedy, viděno z tohoto hlediska, stále pokračuje. Projekt pastorační změny, mající mimo jiné za cíl účinnější předávání víry, byl potom reakcí na sekularizaci s úmyslem ji přinejmenším zmírnit. Je možné neúspěšné provedení pastorační reformy a sérii bezzubých impulzů obnovy posledních desetiletí interpretovat jako neschopnost katolické církve sekularizaci čelit? Domnívám se, že k takto jednoznačnému závěru zkoumaná data neopravňují. Můj výzkum se totiž týkal pouze programů vedených shora, zcela stranou zůstaly úmyslně obnovné a eventuelně proti-sekularizační procesy probíhající v církvi formou zdola v podobě hnutí, spontánních akcí věřících, apod. Je však možné formulovat tvrzení takto, Pokud pokračuje sekularizace katolické církve v České republice, není to pouze z důvodů vnějších sekularizačních tlaků, kterým církev čelila v 19. a 20. století, ale děje se tak mimo jiné i kvůli

167

Danièle Hervieu-Léger (2003: 274) tyto dva typy sekularizace popisuje jako po sobě jdoucí: pro vnější sekularizaci je možné pozorovat sekularizaci vnitřní. Podobnou dichotomii, i když ne zamřenou na vnitřní situaci církve, má také Bryan Wilson (česky Václavík 2010: 33-34). 168

Také přední obhájce sekularizační teze, Steve Bruce ve své knize Religion in the Modern World spojuje kořeny evropské sekularizace s reformací (Davieová 2009: 27–28).

158

její vnitřní situaci, charakterizované slabostí vedení (nevymahatelnost pastoračních rozhodnutí) a roztříštěností cílů, provozní vyčerpaností aktérů a neschopností mobilizace zdrojů. Podle britské socioložky Grace Davie je pro evropský prostor typická jistá podoba sekularizace, resp. „jiná podoba náboženskosti“, v níž církve plní tzv. zástupnou funkci (vicarious function). Spočívá v tom, že se „významné množství Evropanů se spokojuje s tím, že ponechává církve a ty, kdo chodí do kostela, aby kolektivní paměť zpřítomňovali i jejich jménem (to je hlavní význam zástupnosti), přičemž si sami více než zpola uvědomují, že v kritických okamžicích svých vlastních individuálních či kolektivních životů mohou být nuceni také z tohoto nahromaděného kapitálu čerpat.“ (Davieová 2009: 32). V mých vlastních zjištěních tomuto konceptu odpovídá zájem starostů o to, aby v jejich obci nehledě na množství věřících byl kostel otevřený pro bohoslužby i pro kulturní akce, a jejich přetrvávající vnímání kostela jako místa víry v Boha i místa lokální identity. Nástrojem kolektivní mobilizace, „čerpáním z nahromaděného kapitálu“ bez ohledu na vyznání občanů, je pak kostel při dnech obce, o poutních slavnostech nebo o půlnočních vánočních mších. Zkoumaný proces reformy je možné na základě konceptu zástupné funkce náboženství interpretovat dvojím způsobem. Zanechání plošné pastorace a koncentrace církve pouze na vybraná území, zavírání máločetných farností a prázdných kostelů, může totiž být posílením sekularizace, neboť pro obyvatele těchto obcí není církev již dostupná ani v těch málo okamžicích, kdy ji v souvislosti se svou religiozitou zástupné funkce vyžadují. Na druhou stranu, v případě, že slučování farností a koncentrace pastorace znamená možnost využívat kostel a služby církve i nadále alespoň příležitostně, nemá to na situaci zástupného náboženství žádný vliv, neboť obyvatelům plně stačí právě toto občasné využití náboženského místa. V souvislosti se slučováním farností je možné také využít zmíněný koncept vnitřní sekularizace, která spočívá v zaplavení církve heterogenním kódovacím systémem (HervieuLéger 2003: 274).

169

Intencionální opouštění geografického prostoru totiž znamená

intencionální opouštění sociálního prostoru – a tedy aktivní přijetí toho, co je sekularizaci vlastní: přesunutí církve z celku společnosti do omezené sféry. Jestliže v procesu sociální

169

Hervieu-Léger (2003) vnitřní sekularizaci francouzského katolicismu ukazuje na několika jevech. Například se může jednat o způsob hledání Boží vůle lidmi nikoli pomocí tradičních katolických pojmů oběti a sebezáporu, ale pomocí konceptů individuální seberealizace.

159

diferenciace církev přišla o vliv na mimo-náboženské složky života lidí, nyní se pro určité sociální skupiny vzdává i své náboženské role. O co se jedná lze opět ukázat na příkladu kostela jako místa a změn, kterými prochází. Novověké omezení funkcí kostela na jedinou – striktně náboženskou (oproti pluralitě funkcí kostela ve středověku) koresponduje s klasickou fází sekularizace. Současné opouštění farností, zavírání kostelů a jejich přeměna na nemísta, je pak vzdáním se i této náboženské role, která jediná jim zbyla. Na druhou stranu stavba nových kostelů v podobě komunitních center sloužících nejen bohoslužebným, ale též volnočasovým a společenským účelům, je v této logice výrazným desekularizačním krokem. Kromě toho slučování farností znamená opouštění těch geografických / sociálních prostorů, které od církve vyžadovaly největší náklady, a naopak soustředění se na ty prostory, kde je sociální život celkově nejbohatší a kde se tedy aktivita církve jeví jako nejslibnější. Na rozdíl od klasické sekularizace, v níž se vypuzování církve dělo z vnějšku a proti její vůli, zde se jedná o intencionální zefektivňující krok: církev opouští malé segmenty společnosti, aby mohla účinněji působit ve větších. O vnitřní sekularizaci by snad také svědčilo, že v pořízených rozhovorech věřící a kněží o církvi vypovídali jako o běžné organizaci: mluvili o strukturách, o právnických osobách, o stavbách, o nadřízených, apod. Téměř vůbec v rozhovorech nenajdeme témata modlitby, svatosti, Božího království. Pokud by toto vypovídalo například o přijetí v devadesátých letech medializované metafory „církve jako spolku“ a o opuštění transcendentního zakotvení církve, pak bylo by se snad dalo mluvit o vnitřní sekularizaci českého katolicismu. K tomu je však třeba uvést dvě poznámky: Za prvé moje výzkumné otázky se týkaly především fungování obcí, slučování farností, receptů na obnovu, apod. Je tedy jen přirozené, že striktně náboženská témata byla v rozhovorech marginální. Za druhé mluvení o církvi jako organizaci není z hlediska církve heterogenní. Církev chápe sebe sama také jako společnost, v níž platí běžná pravidla fungování organizací, pokud tím není popřena její nadpřirozená dimenze. Ta v pořízených rozhovorech samozřejmě popřena není, pouze z praktických důvodů není tematizována. O vnitřní sekularizaci by také mohl vypovídat jeden z důvodů nevydařenosti reformy pastorace, totiž nevymahatelnost pastoračních rozhodnutí na kněžích. Podle Danièle HervieuLéger (2003: 328) lze skutečnost proměny autority ve (francouzské) církvi dobře popsat jako posun od imposer (nucení) k proposer (nabízení), Jacques Lagroye (2006: 133–266) mluví o tomtéž jako přechodu od režimu jistot, v němž jsou pravdy neomylně chráněny a vykládány

160

hierarchií, k režimu svědectví, v němž na důležitosti nabývají nejen producenti, ale též příjemci dané konstrukce reality. Proposer, nabízení, má přitom velmi blízko ke „svádění“, základnímu stavebnímu kameni konzumní kultury a tak by převládnutí tohoto výkonu autority mohlo být považováno za vnitřní sekularizaci, neboť podle výše uvedených autorů se jedná o známku akceptace nového způsobu institucionality církve, která není legitimována seshora, ale zdola. Provedení českého pokusu o obnovu farností kombinuje prvky proposer (například při svatohorských setkáních) a imposer (například ve faktické dělbě práce). Nepřijetí a nerealizaci pastorační obnovy můžeme chápat jako výpověď o tom, že v české katolické církvi již nefunguje mechanismus imposer, ale zároveň ještě nefunguje mechanismus proposer. *** Otázky, vyprovokované zjištěními případové studie pokusu o efektivnější fungování katolických farností a jejich náboženské obnovy, není jednoduché zodpovědět. Přestože česká náboženská scéna jako celek je mnohem pestřejší, co se týče katolicismu, pokračuje na něm i nadále sekularizace. Pokud budeme mluvit o neúspěšném potýkání se církve se sekularizací (což není možné s jistotou, neboť data z výzkumu nepostihují celek života katolické církve), pak v současné době se tak děje na základě nikoli (pouze) vnějších sociálních tlaků, ale také na základě vnitřního stavu církve. Nejednoznačně lze na základě zkoumaného reformního procesu mluvit o vnitřní sekularizaci církve. Redukce a koncentrace pastorační práce církve může představovat smysluplný nástroj směřující proti celkové roztříštěnosti církevních cílů a úkolů, roztříštěnosti, která je zřejmě jednou z příčin současné slabosti českého katolicismu. Pokud se však tato uskutečněná redukce rozsahu působnosti církve nestane nástrojem směřujícím proti zmíněné roztříštěnosti a vyčerpanosti, pokud nebude využita jako příležitost pro mobilizaci zdrojů, pak je rušení farností jen aktivním přijetím sekularizace a jejím pokračováním. Na definitivní zhodnocení bude zřejmě nutné si ještě nějaký čas počkat.

161

10 Závěr Když Ježíš začal veřejně vystupovat, říkal „obracejte se, neboť se přiblížilo Boží království“ (evangelium podle Matouše, 4. kapitola). V řeckém originálu je použit nedokonavý tvar a vykladači Bible z toho odvozují, že cesta obrácení není nikdy plně skončena. Církev, tvořená lidmi na této cestě obrácení, je semper reformanda, putuje dějinami a hledá Boží vůli a podle ní a aktuálních potřeb se neustále obnovuje. Realizovat tedy náboženskou obnovu v církvi není nic mimořádného, patří to k její základní charakteristice, řekli bychom k její náplni práce, přičemž tato obnova se netýká pouze jednotlivců, věřících, ale i církve jako celku a také jejích částí. Zkoumaný proces v českých diecézích do této skutečnosti patří, neboť jeho cílem bylo, aby farnosti fungovaly tak, jak mají, tedy aby byly obcemi, které shromažďují věřící a vytvářejí z nich náboženské společenství. Tento proces je ovšem zároveň zajímavý tím, že představoval jistou koncepci nového způsobu pastorace založeného – na rozdíl od posledních staletí – nikoli na plošném pokrytí území, ale na soustředění se na vybraná místa, na přenesení většího dílu odpovědnosti za fungování církve na věřící, jejichž život v katolických společenstvích se měl stát méně závislý na kněžích a kněžském svátostném zprostředkování. Kněžím se měla při této příležitosti zároveň umožnit racionalizace jejich práce úřednické, administrativní, duchovní i pastorační. Protože síť farností nebyla reformována desítky let a neustále používaný a zastarávající způsob pastorace spočíval v posledních letech zejména v postupném přibírání úkolů kněží po umírajících spolubratrech, koncepce nové pastorace v nově uspořádaných farnostech představuje skutečnou invenci, jejíž význam vyjadřuje definice jednoho z členů biskupské rady pražské arcidiecéze, podle něhož už je v církvi konečně třeba „nedobíhat vlak, ale sedět na mašině“. Ve francouzských diecézích, jejichž reformní programy se staly jistou inspirací pro můj výzkum v Česku a které měly podobné cíle, se slučování farností v rámci obnovy stalo příležitostí pro mobilizaci věřících nejprve ke kolektivní reflexi ohledně stávajícího fungování obcí a následně k převzetí některých zodpovědností a pravomocí ve velkých spojených farnostech. Okamžik sloučení farností byl slaven jako přechodový rituál, v následujících letech znovu zpřítomňovaný. Radikální redukce bohoslužeb a zavedení jejich nepravidelného střídání v různých obcích vedla ke snížení počtu praktikujících a zároveň ke zvýšení angažovanosti těch, kdo pravidelně praktikovat nepřestali. Sloučení farností bylo tedy viditelným a materializovaným momentem proměny pastorační praxe a fungování farností – alespoň tak je situace vykládána s několikaletým odstupem.

162

Opačně je tomu v Čechách. Zde několik let od vyhlášení obnovného programu a od prvního spojování farností nikdo o žádné změně pastorace nemluví. Arcidiecézi pražské a ostatním diecézím, které začaly obdobný proces, se během několika let podařilo radikálně redukovat počet farností (ve zmíněné arcidiecézi v letech 2004–2009 na třetinu), což samo o sobě vyžadovalo nemalý objem práce s evidencí hranic farností, majetku, smluvních vztahů a především s jejich převody z rušených na nástupnické farnosti. Pouhý fakt pospojování existujících právnických osob ubral farářům určité povinnosti se správou několika obcí a zároveň přispěl k jistému mírnému sbližování se věřících z dříve samostatných farností, zejména tam, kde obce již dříve spravoval jeden kněz. Toto postupné sbližování však v odstupu několika málo roků, které od sloučení proběhly, zdaleka neznamená v cílech definované vytvoření jednoho společenství; a samozřejmě nalezneme případy, kdy navzdory vzniku jedné farnosti téměř k žádnému sblížení nedošlo. Další na počátku definované cíle, totiž účinnější předávání víry, nasazení se ve prospěch potřebných a upevnění pozice církve v lokální komunitě, se během procesu zcela vytratily, takže o jejich dosažení nelze mluvit. Důležitým úmyslem reformy bylo také posílit angažovanost laiků ve farnostech a snížit závislost jejich náboženského života na kněžích a změnit jejich faktickou pozici náboženských konzumentů. Pokud platí, že „identita získaná v institucích dnes u jedince nevede k angažování se, ale naopak je to samo angažování se, v němž se identita získává“ (Hervieu-Léger 2003: 314), pak byl tento cíl obnovy pro církev nesmírně důležitý, neboť aktivní zapojení laiků je prostředkem, jak udržet a posílit jejich katolickou identitu. Ovšem způsob, jakým byl proces obnovy farností veden, plně reprodukoval stávající hierarchickou strukturu církve s vrstvou biskupů jako těch, kdo rozhodují, vrstvou kněží jako těch, kdo rozhodnutí vykonávají a vrstvou laiků jako klientů, které je sice správné o dění informovat, ale kteří nemají žádnou praktickou možnost je ovlivnit, a jejichž role zůstává pasivní. Výsledek žádné transformace nelze detailně naplánovat ani plně předvídat a statistické údaje mluví dostatečně jasně o tom, že vydařená reforma je spíše výjimkou než pravidlem. Svoboda inovačního procesu v přeměňování původní invenční myšlenky v sobě totiž také obsahuje možnost její nerealizace. Ke změně způsobu pastorace ve sloučených farnostech v Čechách nedošlo – podle zjištění z výzkumu – z několika důvodů: Reformní proces byl veden shora, iniciován biskupskou radou a byla to ona, kdo především produkoval diskurs obnovy. Ten se dostal skrze okrskové vikáře k farářům, přičemž zatímco první z nich jej interiorizovali, druzí nikoli – a přes faráře se již diskurs obnovy vůbec nedostal k laikům. Byla to vrstva kněží, která neuvěřila v cíle definované biskupskou radou a kromě provedení svěřených úkolů při

163

administrativním sloučení se do obnovy nijak neinvestovala. Cíle reformy a návrhy provedení vytvořené v nejvyšší vrstvě místní církve byly kněžími vnímány jako odtržené od každodenní reality, v níž oni sami žijí a v níž si docela dobře vystačí i bez intervence ze strany svých představených. Přestože teologie i kanonické právo definují postavení biskupa vzhledem ke kněžím metaforou postavení otce vůči synům, faráři na něj ve své každodenní práci pohlížejí spíše jako na nadřízeného, od něhož je v určitých případech dobré držet se co nejdále. Izolaci biskupů a kněží ještě prohlubuje množství provozních agend, které má vedení diecéze na starosti. Kromě toho všeho lze mluvit o jisté bezmoci biskupů vůči kněžím, totiž faktické nevymahatelnosti víceméně jakéhokoli pastoračního konání, k čemuž se přidává skutečnost, že biskup stále méně početné kněze naléhavě potřebuje a tím je vůči nim v ještě slabší pozici. Druhá charakteristika, která se projevila na výsledné nerealizaci obnovného procesu, je neexistence zdrojů způsobená provozní vyčerpaností aktérů. Neustálá dispozice ke službě věřícím, množství úkolů, roztříštěnost každodennosti a osamělost má u farářů jako jeden ze svých důsledků omezený prostor pro běžné plánování, přípravu a reflexi a téměř neumožňuje alokovat zdroje pro významnější změnu tohoto provozu. Tím spíše, že při snižujícím se počtu kněží objem požadavků na práci pro farnosti i pro celek diecéze ze strany biskupů ještě vzrůstá. Zahlcení provozními záležitostmi nalezneme ale také u vedení diecéze, v biskupské radě. Zde došlo k původní invenci a zahájení inovace, ale nebyly alokovány žádné zdroje nutné pro dovedení inovace do konce. Pastorační změna a její realizace byla jen jedním z mnoha řešených problémů, odsouvaným pod tíhou jiných nezbytných úkolů. Konečně vedení diecéze, které obnovu iniciovalo, ji zároveň dusilo neustálým ujišťováním, že nebude představovat žádnou změnu. Toto ujišťování se stalo sebenaplňujícím se proroctvím: žádné dění nenacházíme ani v okamžiku zániku starých farností ani při vzniku nových velkých celků, kdy se celá záležitost odbyla několika větami mezi jinými běžnými ohláškami. A ani po nějakém čase se podle věřících a kněží v životě farností nic neděje, přičemž změna se v některých případech neprojevila ani na složení a fungování farních rad. Pro zkoumaný proces změny farní pastorace byla zpočátku charakteristická velká investice do produkce diskursu obnovy, do vytváření plánů a realizačních kroků; ta však postupně zeslábla, až se nakonec zcela vytratila a ve farnostech se dané koncepty neuplatnily. Podobný průběh je možné nalézt také v předchozích obnovných pokusech české církve: Desetiletí duchovní obnovy či Plenární sněm byly charakterizovány značnými počátečními investicemi a nadšením, které však v průběhu zmizelo, a církvi jakoby došel dech. Výsledek byl v lepším případě poznamenán nulovým efektem na fungování církve, v horším pak rozčarováním

164

a zklamáním zainteresovaných osob. Množství neustále produkovaných, vzájemně se překrývajících a v důsledku devalvujících konceptů obnovy české církve, kterých už je tolik, že jim nikdo nevěří, koresponduje s množstvím úkolů, s nimiž se na národní a diecézní úrovni potýkají biskupové a na úrovni farní kněží. Slabost katolické církve, neschopné vytyčit dosažitelné cíle a úspěšně dokončit započaté procesy, je podle mého názoru způsobena mimo jiné touto celkovou roztříštěností pozornosti, tímto „honěním mnoha zajíců“, je-li možno použít slova přísloví. Důležité je podotknout, že právě proces slučování farností je známkou toho, že se církev chce vyrovnat s neúnosným tříštěním sil při omezeném množství zdrojů, tedy redukovat svůj záběr a soustředit své působení do ohnisek slibujících větší úspěchy. Toto rušení původních farností a vytváření nových se stalo příležitostí prozkoumat vztah praktikování víry a konstrukce náboženského teritoria, resp. místa. V literatuře je dnes jako samozřejmost přijímána skutečnost mobility a poutnické religiozity, která znamená, že věřící pro svůj náboženský život nepotřebují jedno stabilní místo pravidelných praktik nebo naopak že potřebují toto místo svobodně měnit, ba vyžadují, aby jim bylo podle potřeby k dispozici místo umožňující silnou duchovní zkušenost bez jakýchkoli náboženských závazků. Vysoká mobilita v oblasti práce, vzdělání a volného času má skutečně svůj ekvivalent také ve schopnosti dojet si na bohoslužbu či jiné akce spojené s církví. Místo náboženské praxe je věcí svobodné volby stejně jako celkový komplex náboženských postojů, příslušnosti k církvím, obsahu pravd víry, postojů k náboženské autoritě, apod. O svobodnou volbu se jedná i v případě, že místo odpovídá domicilu předepsanému katolickou církví. Svou roli při výběru hraje osobnost kněze, čas bohoslužby, možnosti účasti dětí, ale samozřejmě také fyzická blízkost, rodinné vzpomínky, či předchozí investice. Ovšem jako z faktu obecné náboženské volby nelze automaticky vyvodit skutečnost privatizované víry (Davieová 2009: 179), tak také ze skutečnosti volby místa náboženské praxe nelze automaticky odvodit snížení důležitosti tohoto místa pro náboženský život. Naopak pro ty, kdo do kostela chodí pravidelně, je zejména v malých farnostech, kde se všichni znají, vázanost na kostel značná. Je tomu tak nejen díky malému počtu věřících umožňujícímu silné vztahy, ale též díky vědomí, že záleží na přítomnosti či nepřítomnosti každého jednoho či každé jedné rodiny. O přetrvávající důležitosti kostela jako náboženského místa svědčí i skutečnost, že navzdory možnosti mobility je rušení farností chápáno jako ohrožení identity a rušení nedělních bohoslužeb je prožíváno jako bytostná ztráta. Afinita praktikujících věřících ke kostelu a katolické bohoslužbě vypovídá mimo jiné o vydařené a stále silné socializaci do katolické církve, neboť pouze v jednom případě vedla restrukturalizace farností k volbě nové církve;

165

repertoár uvažovaných možností věřících se vždy pohyboval v rámci oficiálního učení církve a mluvilo se tedy o možnostech zachování mší svatých, místo zavedení vlastních neeucharistických bohoslužeb, o dojíždění za knězem, místo ustavení náhradního nesvěceného pastýře z vlastních řad a podobně. Tyto možnosti byly sice v jednom případě tematizované (Klimeš 2005 a 2006), ale jinak pro věřící celkově nejsou myslitelné, natož uskutečnitelné. Kostely rozptýlené po venkově, samozřejmě zdaleka nenavštěvované tak jako v minulosti, zůstávají i při minimálním bohoslužebném využití místem identity. I z tohoto důvodu mají starostové obcí zájem na tom, aby se v nich scházeli místní věřící a aby byly přístupné také pro konání obecních akcí. Přitom nezávisle na počtu lidí, kteří v kostele navštěvují bohoslužby, tato stavba i pro nevěřící zůstává především místem Boha a místem víry. Zájem představitelů obcí o místní náboženský život připomíná to, co Grace Davie nazývá zástupnou funkcí náboženství, a je určitým potvrzením jejího konceptu specifické evropské podoby víry a vztahu k církvím. Podle této významné socioložky evropské projevy katolicismu tak ustoupily do pozadí, že pro ně není návratu (Davieová 2009: 35). Slabost církve v Evropě bývá v literatuře vysvětlována pluralismem (Berger 1997), proměnou kultury (Hervieu-Léger 2003) či státní podporou snižující konkurenční motivaci pro činnost a vedoucí k líným monopolům (Stark, Finke 2000; viz Froese 2004, pro ČR viz Hamplová 2009: 26–27). Provedení a výsledky „Procesu obnovy farností“ ukazují, že slabost katolické církve v Česku působí mimo jiné také její vnitřní situace. Opouštění nevýhodných a na působení nákladných pastoračních lokalit může být znamením konsolidace této situace; pokud ale ne, pak je pouze příznakem dalšího slábnutí a pokračující sekularizace. Katolická církev sama sebe chápe jako semper reformanda a má ve svém základu zabudováno, že co je slabé, je silné (2. list Korintským, 12. kapitola). Neúspěch jedné nebo několika reforem popsaného typu pro ni nemusí znamenat nic závratného, neboť lze očekávat reformy další. To, že se jeden ze série pokusů o obnovu zdařil jen z části, totiž že nefunkční farnosti zmizely z map diecézí, není malý úspěch. Ovšem úspěchy dalších obdobných pokusů budou záviset mimo jiné na pozornosti, které se jim v samotné církvi skutečně dostane a na koncentraci sil, kterou dokážou vzbudit a na zdrojích, které kvůli nim budou mobilizovány.

166

11 Přílohy

11.1 Příloha 1 – Mapa katolických diecézí v České republice

167

11.2 Příloha 2 – Grafy ke kapitole č. 2. Graf 1: Absolutní počty vybraných svátostí a svátostin v katolické církvi v ČR 1997–2005. 90 80 70 60 50 40 30 20 10

000 000 000 000 000 000 000 000 000 0

křty 1. sv. přijímání biřmování svatby pomazání nemocných pohřby 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Graf 2: Počty vybraných svátostí a svátostin v katolické církvi v ČR na 1000 praktikujících. 1997-2005. 400 350 300 250 200 150 100 50 0

křty 1. sv. přijímání biřmování svatby pomazání nemocných pohřby 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Graf 3: Počty vybraných svátostí v katolické církvi na 1000 ekvivaletních demografických událostí v ČR 350 300

křty do 1 roku na 1000 živě narozených

250 200

svatby v kostele na 1000 sňatků v Č R

150 100

pohřby v kostele na 1000 zemřelých

50 0 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Pozn.: Údaj za rok 2004 je pro v grafech na této straně dopočítán jako průměr let 2003 a 2005.

Graf 4: Počty účastníků skupin v katolické církvi ČR 1997-2005.

168

70 000

náboženství předškoláci

60 000

náboženství školáci

80 000

50 000

náboženství středoškoláci

40 000 30 000

společenství mládež

20 000 10 000

společenství dospělí

0 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Graf 5: Relativní počty (na 1000 praktikujících) účastníků skupin v katolické církvi v ČR 1997-2005. 200 180 160 140 120 100 80 60 40 20 0

náboženství předškoláci náboženství školáci náboženství středoškoláci společenství mládež společenství dospělí 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

Graf 6: Relativní počty (na 1000 žáků příslušných škol v ČR) účastníků skupin v katolické církví v ČR 19972005. Graf 7: Počty účastníků jednotlivých typů skupin 2005. 12

80 70 60

9

11

11

13

11 12

8 Č echy Morava

náboženství školáci

10 0 2002

2003

2004

společenství mládež

20

náboženství středoškoláci

náboženství předškoláci

náboženství středoškoláci

30

náboženství školáci

50 40

12 13

společenství dospělí

náboženství předškoláci

Pozn.: Údaje za rok 2004 a pro výuku náboženství také za rok 2003 je v grafech na této straně dopočítán.

169

Graf 8: Počty „posvátných osob“ v katolické církvi v ČR 1997-2005 2 500 2 000 katecheté

1 500

kněží

1 000

trvalí jáhni 500

seminaristé řeholnice

0 1998

1999

2000

2001

2002

2003

170

2005

11. 3 Příloha 3 – Směrnice pro královéhradecké a příslušné přílohy

B ISKUPSTVÍ

slučování

farností

v Diecézi

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké nám. 35

tel.: 495 063 611

500 01 Hradec Králové

fax: 495 512 850

IČO: 00445134

e-mail: [email protected]

SMĚRNICE PRO SLUČOVÁNÍ FARNOSTÍ OBSAH:

1. 2. 2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 2.5. 3. 3.1. 3.2. 4. 4.1. 4.1.1. 4.1.2. 4.1.3. 4.1.4. 4.2. 4.2.1. 4.2.2. 4.2.3. 4.2.4. 4.2.5. 4.2.6.

Všeobecný popis, terminologie.......................................................................................... 173 Příprava záměru................................................................................................................. 173 Analýza církevně-právních vztahů.......................................................................................173 Vyhodnocení ........................................................................................................................173 Návrh řešení .........................................................................................................................173 Připomínkové řízení .............................................................................................................173 Schéma sloučení...................................................................................................................174 Realizace sloučení............................................................................................................... 174 Příprava podkladů pro vydání rozhodnutí o sloučení...........................................................174 Činnosti potřebné provést po vydání rozhodnutí o sloučení ................................................174 Oblasti, v nichž se realizuje sloučení ................................................................................ 175 Církevně-právní oblast .........................................................................................................175 Rozhodnutí o sloučení farností.............................................................................................175 Rozhodnutí o územním vymezení farností a změnách statutů kostelů ................................175 Farní archiv ..........................................................................................................................175 Mešní závazky a mešní stipendia .........................................................................................175 Civilně-právní oblast ............................................................................................................176 Inventarizace právních vztahů slučovaných farností ...........................................................176 Oznámení o právním nástupnictví .......................................................................................176 Oznámení do rejstříku církevních právnických osob...........................................................176 Oznámení o změně vlastníka kulturní památky ...................................................................177 Oznámení soudu...................................................................................................................177 Ohlášení katastrálnímu úřadu...............................................................................................177 171

4.3. Ekonomicko-majetková oblast.............................................................................................177 4.3.1. Účetnictví a finance..............................................................................................................177 4.3.2. Zaměstnanci slučovaných farností .......................................................................................179 4.3.3. Majetek.................................................................................................................................180 5. Harmonogram slučování z hlediska zainteresovaných osob.......................................... 181 5.1. Okrskový vikář.....................................................................................................................181 5.1.1. Příprava záměru....................................................................................................................181 5.1.2. Realizace sloučení ................................................................................................................181 5.2. Farář / administrátor slučované farnosti...............................................................................181 5.2.1. Příprava záměru....................................................................................................................181 5.2.2. Realizace sloučení ................................................................................................................181 5.3. Farář / administrátor kmenové farnosti ................................................................................182 5.3.1. Příprava záměru....................................................................................................................182 5.3.2. Realizace sloučení po vydání rozhodnutí o sloučení ...........................................................182 Seznam příloh................................................................................................................................. 183

172

1.

Všeobecný popis, terminologie

Slučování farností se provádí v režimu dle CIC a platných zákonů ČR (zejména kán. 121 CIC a zákon č. 3/2002 Sb. v platném znění). Právní konstrukce spočívá v přisloučení jedné nebo více farností (slučované farnosti) k jiné farnosti (kmenová farnost, právní nástupce). Podstatou celého procesu je průběžná právní existence kmenové farnosti před sloučením i po sloučení. Po sloučení se kmenová farnost stává právním nástupcem slučovaných farností. Tato konstrukce umožňuje celý proces rozdělit na část přípravnou, na právní kroky provedené před účinností rozhodnutí o sloučení a kroky provedené po sloučení. Rozsah úkonů potřebných ke zdárnému zvládnutí sloučení farností vyžaduje dostatečný časový prostor, ve kterém se nejprve připraví základní schéma sloučení. Z hlediska pracnosti je limitující zejména inventarizace movitého i nemovitého majetku slučovaných farností. Sloučením dochází k zániku jednoho nebo více subjektů (zanikající subjekt), jemuž předchází jejich zrušení bez likvidace. Majetek zanikajícího subjektu včetně veškerých práv a povinností (např. práva a povinností z uzavřených občanskoprávních smluv, z pracovněprávních vztahů) přechází na kmenovou farnost.

2.

Příprava záměru

2.1.

Analýza církevně-právních vztahů

Vytvoří se popis území, spadajícího pod jurisdikci jednotlivých farností, v terminologii Statistického lexikonu obcí České republiky, tedy ve struktuře obec – část obce – základní sídelní jednotka. Součástí popisu je i přehled kostelů a kaplí bez ohledu na vlastnické vztahy k nim, rovněž zařazených do uvedené struktury, a mapa území, která umožní lepší posouzení spádovosti jednotlivých sídel k stávajícím nebo uvažovaných sídlům farností. provede...................................................................... administrativní odbor

2.2.

Vyhodnocení

Vyhodnocení duchovní správy na určitém místě jako nevyhovující reálným poměrům projednává diecézní biskup s generálním vikářem, biskupskou radou a okrskovými vikáři. Jedním z podkladů pro vyhodnocení struktury duchovní správy je i výsledek analýzy církevně-právních vztahů.

2.3.

Návrh řešení

Jednou z možných forem řešení je slučování farností. Základní schéma sloučení připravuje okrskový vikář a předkládá je generálnímu vikáři.

2.4.

Připomínkové řízení

Základní schéma sloučení prochází těmito připomínkovými místy: • duchovní dotčení sloučením • pastorační a ekonomické rady dotčených farností • administrativně-právní úsek 173

• hospodářsko-finanční úsek

2.5.

Schéma sloučení

Výsledkem je schéma sloučení schválené diecézním biskupem po projednání v kněžské radě (kán. 515 §2 CIC). Schéma obsahuje zejména: seznam kmenových farností seznamy slučovaných farností pro každou kmenovou farnost změny hranic vikariátů změny správy filiálních kostelů, pokud jsou odlišné od změn vyplývajících ze seznamu slučovaných farností • předpokládaný termín účinnosti sloučení (může být rozdílný pro jednotlivé obvody sloučení; v některých případech může dojít k deklarování záměru sloučení bez stanovení přesnějšího termínu)

• • • •

3.

Realizace sloučení

3.1.

Příprava podkladů pro vydání rozhodnutí o sloučení

Po schválení schématu sloučení diecézním biskupem připraví slučované farnosti potřebné podklady pro vydání rozhodnutí o sloučení, a to zejména: • inventarizaci (soupis) účetních dokladů (viz 4.3.1.1.) • inventarizaci (soupis) daňových povinností slučovaných farností včetně příslušných dokladů (srov. 4.3.1.3.) • inventarizaci (soupis) smluvních vztahů všech slučovaných farností včetně příslušných dokladů (srov. 4.2.1.) • inventarizaci (soupis) smluvních vztahů slučovaných farností a z nich vyplývajících závazků v oblasti dotací, grantů a darů (srov. 4.3.1.4.) • zápis o inventarizaci nemovitého, movitého, finančního a nehmotného majetku slučovaných farností podle diecézní směrnice o inventarizaci, součástí inventarizace nemovitého majetku jsou aktuální výpisy z katastru nemovitostí (LV) s vyznačením vlastníka v souladu s Rejstříkem církevních právnických osob (srov. 4.3.3.2., 4.3.3.3., 4.3.3.4.) Výše uvedené podklady (soupisy a zápis) se vyhotoví třikrát – jedno vyhotovení do farního, druhé do vikariátního archivu a třetí vyhotovení předá po jeho zkontrolování a ověření podpisem a razítkem vikariátu okrskový vikář Biskupství královéhradeckému spolu s návrhem na vydání rozhodnutí o sloučení farností. Na biskupství tyto podklady zkontrolují vedoucí příslušných odborů podle svých kompetencí a předají administrativnímu odboru k přípravě písemného rozhodnutí biskupa o sloučení farností. Po prověření úplnosti a správnosti předložených dokladů a odstranění případných nedostatků vydá diecézní biskup rozhodnutí o sloučení farností. provedou .......... farář/administrátor slučované farnosti, okrskový vikář, vedoucí příslušných odborů biskupství, administrativní odbor

3.2.

Činnosti potřebné provést po vydání rozhodnutí o sloučení

Po vydání rozhodnutí o sloučení diecézním biskupem je potřeba provést mimo jiné, dále popsané činnosti, následující úkony:

174

• výpověď účtů slučovaných farností a převedení zůstatků na účet kmenové farnosti ke dni sloučení provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti • k datu sloučení vypracovat za každou slučovanou farnost předávací protokol (podle obecného vzoru předávacího protokolu farnosti zveřejněného jako příloha ACRG 10/2004), který podepíše farář/administrátor slučované farnosti, farář/administrátor kmenové farnosti, příslušný okrskový vikář a zástupce biskupství. Protokol se vypracuje ve čtyřech vyhotoveních, jedno se uloží jako poslední dokument do uzavíraného archivu slučované farnosti, druhé do archivu kmenové farnosti, třetí do archivu vikariátního úřadu a čtvrté do archivu biskupství. Tento protokol se vyhotovuje i v případě, že farář/administrátor kmenové farnosti dosud spravoval slučované farnosti excurrendo. provedou ..................faráři/administrátoři slučované a kmenové farnosti pod dohledem vikáře

4.

Oblasti, v nichž se realizuje sloučení

4.1.

Církevně-právní oblast

Realizace sloučení zahrnuje v církevně-právní oblasti tyto úkony: 4.1.1.

Rozhodnutí o sloučení farností

Podepsané rozhodnutí se zašle vikariátu a kmenové farnosti (právnímu nástupci), na vědomí slučovaným farnostem a věcně příslušným odborům biskupství (zejména právnímu odboru) a zveřejní se v úředním věstníku ACRG. Vzor rozhodnutí je přílohou č. 1. provede...................................................................... administrativní odbor 4.1.2.

Rozhodnutí o územním vymezení farností a změnách statutů kostelů

Podepsané rozhodnutí se zašle vikariátu a kmenové farnosti (právnímu nástupci), věcně příslušným odborům biskupství (zejména právnímu odboru) a případně dalším dotčeným farnostem. Vzor rozhodnutí je přílohou č. 2. Rozhodnutí se doplní mapovým dílem, z něhož bude dostatečně zjevný průběh hranic farností ve vztahu k hranicím katastrálních území a dle možností případně ve vztahu ke stabilním geografickým prvkům (např. řeky, silnice nebo železniční trati). provede...................................................................... administrativní odbor 4.1.3.

Farní archiv

V návaznosti na provedené sloučení se farní archivy slučovaných farností, zejména matriky, knihy intencí, farní kroniky a další dokumenty farnosti neprodleně předají do kmenové farnosti. Od data sloučení se povedou pouze matriky kmenové farnosti. O předání konaném pod dohledem vikáře se provede zápis v rámci předávacího protokolu (viz 3.2.). provedou ..................faráři/administrátoři slučované a kmenové farnosti pod dohledem vikáře 4.1.4.

Mešní závazky a mešní stipendia

Povinnost dostát nesplněným závazkům slučované farnosti v oblasti mešních závazků a mešních stipendií přecházejí s účinností ode dne sloučení na kmenovou farnost. Příslušná dokumentace se 175

s největší pečlivostí neprodleně převede do kmenové farnosti. O předání konaném pod dohledem vikáře se provede zápis do předávacího protokolu (viz 3.2.). provedou ..................faráři/administrátoři slučované a kmenové farnosti pod dohledem vikáře

4.2.

Civilně-právní oblast

Realizace sloučení zahrnuje v civilně-právní oblasti tyto úkony: 4.2.1.

Inventarizace právních vztahů slučovaných farností

Ke dni sloučení se provede inventarizace smluvních vztahů všech slučovaných farností (nájmy, smlouvy o smlouvách budoucích, smlouvy o dílo, smlouvy na dodávky služeb a médií, pojištění všeho druhu, pracovněprávní vztahy atd.) provedou ....................................... farář/administrátor slučované farností ve spolupráci s právním oddělením (nájemní smlouvy) a ekonomickým oddělením (pojištění) 4.2.2.

Oznámení o právním nástupnictví

Přechod práv a povinností ze smluvních vztahů na právního nástupce oznámí písemně příslušný farář (administrátor) partnerům slučovaných farností oznámením podepsaným jím jako statutárním zástupcem kmenové farnosti (= právní nástupce) ve lhůtě do 30 kalendářních dnů od data účinnosti rozhodnutí o sloučení (viz 4.1.1.). V oznámení o právním nástupnictví smluvním partnerům slučovaných farností se zaváže písemně farář/administrátor kmenové farnosti prohlášením, že kmenová (nástupnická) farnost přebírá průkazně doložené písemné závazky a práva slučovaných farností. Na to upozorní příslušného faráře (administrátora) odbor správy majetku biskupství ve spolupráci s právním odborem současně s rozhodnutím o sloučení (vzor upozornění je přílohou č. 3). Vyžaduje-li to povaha smluvního vztahu, zajistí kmenová farnost vyhotovení příslušných dodatků ke smlouvám. Některé tyto dodatky je třeba ve smyslu diecézní směrnice o nakládání s církevním majetkem zaslat rovněž na vědomí Biskupství královéhradeckému. U smluv na dodávky energií, medií a jiných obdobných služeb se zajistí převod ke dni účinnosti rozhodnutí o sloučení a to na právního nástupce, kterým je vždy kmenová farnost. Za tím účelem se provedou k rozhodnému dni odečty měřidel. provede............................................farář/administrátor kmenové farnosti 4.2.3.

Oznámení do rejstříku církevních právnických osob

Na příslušný orgán státní správy (podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech je tímto orgánem Ministerstvo kultury) se odešle ve lhůtě do 10 kalendářních dnů od data účinnosti rozhodnutí o sloučení (viz 4.1.1.) dvakrát stejnopis rozhodnutí o sloučení s průvodním dopisem včetně oznámení změn dalších evidovaných skutečností (vzor oznámení je přílohou č. 4). provede...................................................................... administrativní odbor

176

4.2.4.

Oznámení o změně vlastníka kulturní památky

V souladu s ustanovením zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči se příslušnému orgánu státní správy na úseku památkové péče (pověřený obecní úřad) zašle oznámení o změně vlastníka kulturní památky, a to nemovité i movité. Oznámení se zašle ve lhůtě 30 kalendářních dnů od data účinnosti rozhodnutí o sloučení (viz 4.1.1.), jeho kopie se zašle Národnímu památkovému ústavu v Praze. Vzor oznámení je přílohou č. 5. provede...............................odbor správy majetku (diecézní konzervátor) 4.2.5.

Oznámení soudu

Zašle se bez zbytečného odkladu v případě, že některá ze slučovaných farností je účastníkem soudního řízení. K oznámení příslušnému soudu se přiloží ověřená kopie rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob. provede..................................................................................... právní odbor 4.2.6.

Ohlášení katastrálnímu úřadu

V souladu s ustanovením § 36 odst. 1 vyhl. č. 190/1996 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem se zašle ve lhůtě 30 kalendářních dnů od data účinnosti rozhodnutí o sloučení (viz 4.1.1.) příslušným katastrálním úřadům ohlášení, včetně všech příloh. Na základě tohoto ohlášení katastrální úřad vyznačí změny vlastnických vztahů u příslušných nemovitostí na listech vlastnictví. Vzor ohlášení je přílohou č. 6. provede..................................................................................... právní odbor za součinnosti s příslušným farářem/administrátorem kmenové farnosti

4.3.

Ekonomicko-majetková oblast

4.3.1.

Účetnictví a finance

4.3.1.1.

Inventarizace dokladů

Ještě před vydáním rozhodnutí o sloučení (srov. 3.1.) se provede shromáždění a kompletace veškerých dostupných dokladů slučované farnosti, tj.: • • • •

• • • •

výkazů o hospodaření farností peněžních deníků inventárních seznamů účetních knih (pohledávek, závazků, majetku) včetně účetních dokladů (faktury od dodavatelů, faktury odběratelům, smlouvy na poskytování služeb, výpisy bankovních účtů, doklady o výdajích a příjmech v hotovosti) dokladů o pracovně-právních vztazích (např. pracovní smlouvy, dohody) včetně příslušné agendy kopií všech daňových přiznání smluv o zřízení běžných účtů (včetně vkladních knížek, termínovaných vkladů a cenných papírů) smluv o úvěrech jakéhokoliv druhu

177

• dalších dokladů (např. dokladů týkajících se záručních lhůt a reklamačních řízení po dobu, po kterou lhůty nebo řízení trvají, dokumentace o poskytnutí dotací či grantů, dokladů týkajících se nesplacených pohledávek nebo nesplněných závazků atd.) Sepíše se seznam shromážděných dokladů. Jedno vyhotovení tohoto soupisu se uloží ve farním archivu, druhé se předá vikariátnímu úřadu a třetí vyhotovení se zašle prostřednictvím vikáře, který ho zkontroluje a ověří svým podpisem a razítkem vikariátu, na Biskupství královéhradecké. provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti pod dohledem vikáře 4.3.1.2.

Účetní uzávěrka

Ke dni zániku slučovaných farností: • bude provedena účetní uzávěrka hospodaření slučovaných a kmenové farnosti • budou vypracovány výkazy hospodaření za jednotlivé farnosti • účetnictví bude převedeno na právního nástupce (kmenovou farnost, k níž byla slučovaná farnost přisloučena) – tj. budou převedeny zůstatky účtů, pokladní hotovosti, pohledávky a závazky provedou ..................faráři/administrátoři slučované a kmenové farnosti 4.3.1.3.

Daně

4.3.1.3.1. daň z příjmu právnických osob

Na základě účetní uzávěrky hospodaření slučované farnosti bude (za původní IČ slučované farnosti) zpracováno a podáno daňové přiznání daně z příjmů právnických osob za období, za které byla provedena tato účetní uzávěrka, včetně odvodu této daně, do stanoveného termínu (např. při účinnosti sloučení od 1. 1. tedy do 31. 3. téhož roku). provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti 4.3.1.3.2. daň darovací a dědická

Na základě účetní uzávěrky hospodaření slučované farnosti bude (za původní IČ slučované farnosti) zpracováno a podáno daňové přiznání daně darovací a dědické za období, za které byla provedena tato účetní uzávěrka, do stanoveného termínu (např. při účinnosti sloučení od 1. 1. tedy do 31. 1. téhož roku). provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti 4.3.1.3.3. daň z převodu nemovitosti

V případě, že v okamžiku sloučení je některá ze slučovaných farností stranou prodávající nemovitý majetek nebo stranou oprávněnou ze smlouvy o zřízení věcného břemene a příslušná smlouva je podána s žádostí o povolení vkladu na příslušný katastrální úřad a katastrální úřad vklad povolil, je kmenová farnost jako právní nástupce příslušné slučované farnosti povinna podat nejpozději do konce třetího měsíce počítaného od prvního dne měsíce následujícího po zápisu vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí příslušnému finančnímu úřadu a tuto daň zároveň na základě tohoto vyplněného a podaného přiznání k dani z

178

převodu nemovitostí vypočítat a uhradit (např. dojde-li k zápisu vkladu do katastru nemovitostí dne 10. 3., začne běžet tříměsíční lhůta od 1. 4. a skončí 30. 6.). provede............................................farář/administrátor kmenové farnosti 4.3.1.3.4. daň z nemovitostí

V termínu do 31. 1. roku následujícího po datu zániku slučované farnosti (při účinnosti sloučení od 1. 1. tedy do 31. 1. téhož roku) podá kmenová farnost přiznání k dani z nemovitostí na nemovitosti vlastněné příslušnou slučovanou farností a termínu splatnosti daně příslušnou daň uhradí. provede............................................farář/administrátor kmenové farnosti 4.3.1.3.5. oznámení finančnímu úřadu

Po obdržení dekretu o sloučení se zašle příslušnému finančnímu úřadu (příslušným finančním úřadům) oznámení o zániku daňové povinnosti u slučovaných farností. Vzor tohoto oznámení je uveden v příloze č. 7. provede............................................farář/administrátor kmenové farnosti 4.3.1.4.

Dotace na opravy, granty

Častou podmínkou přiznání dotace, grantu nebo i daru je závazek vlastníka dotčenou věc po určitou dobu nezcizit. Jedná se zejména o příspěvky na opravy movitých a nemovitých památek. Z tohoto důvodu je potřeba provést inventarizaci příspěvků, grantů a darů slučovaných farností za období 5 let před datem sloučení. Kmenová farnost přejímá povinnosti slučované farnosti vůči poskytovateli, zejména povinnost vyúčtovat použité prostředky, archivovat dokumentaci, plnit případný závazek nezcizení atd. provedou ..................faráři/administrátoři slučované a kmenové farnosti 4.3.2.

Zaměstnanci slučovaných farností

Kmenová farnost (právní nástupce) přejímá veškerá práva a závazky týkající se zaměstnanců slučovaných farností a to i zaměstnanců bývalých za období posledních 30 let. 4.3.2.1.

Původní zaměstnavatel (slučovaná farnost) je povinen

Farář/administrátor slučované farnosti je povinen předat tyto podklady: osobní spisy (včetně zápočtového listu od posledního zaměstnavatele) pracovní smlouvy mzdové listy výplatní sáčky nebo sestavy podklady, na jejichž základě byly vypláceny jednotlivé části mzdy (odměny, prémie apod.) evidenční listy důchodového pojištění (zaměstnavatel, na kterého přešly povinnosti po sloučení organizací podle § 249 zákoníku práce, pokračuje v již založených evidenčních listech důchodového pojištění) • přihlášky k sociálnímu (pokud se jednalo o organizaci s méně než 25 zaměstnanci) a zdravotnímu pojištění • čísla účtů, na které zaměstnavatel odvádí mzdu či některé její části • • • • • •

179

• • • •

daňová prohlášení včetně všech potvrzení nutných pro daňové úlevy platové výměry v případě cizinců kopie víz, povolení z úřadu práce a průkazu pojištěnce doklady, na jejichž základě se provádějí srážky ze mzdy (půjčky, pojištění, exekuce apod.)

Dále je povinen oznámit zaměstnanci změnu zaměstnavatele. provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti 4.3.2.2.

Nový zaměstnavatel (kmenová farnost) je povinen

• vystavit dodatek k pracovní smlouvě pro případné změny, např. změna místa výkonu práce apod. (uzavírání nových pracovních smluv nepřichází v úvahu; dojde-li oboustranně mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem k dohodě o potřebě upravit jinak pracovní podmínky vyplývající z platné pracovní smlouvy, přichází v úvahu jen dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení § 36 odst. 1 zákoníku práce) • přihlásit nové zaměstnance u České správy sociálního zabezpečení (přihlásit i kmenovou farnost, pokud už není přihlášena) ve lhůtě do 8 dnů ode dne účinnosti sloučení • přihlásit nové zaměstnance ke zdravotnímu pojištění (přihlásit i kmenovou farnost, pokud už není přihlášena) ve lhůtě do 8 dnů ode dne účinnosti sloučení • oznámit příslušnému finančnímu úřadu, že bude odvádět daň ze závislé činnosti (pokud dosud neodváděl) • v případě nových zaměstnanců – cizích státních příslušníků, u kterých to právní předpisy požadují, požádat u příslušného úřadu práce znovu o pracovní povolení • v případě nových zaměstnanců – cizích státních příslušníků, u kterých právní předpisy nepožadují pracovní povolení, oznámit změnu příslušnému úřadu práce • v případě půjček a exekucí oznámit příslušným subjektům změnu zaměstnavatele provede............................................farář/administrátor kmenové farnosti 4.3.3.

Majetek

4.3.3.1.

Inventarizace majetku

Veškerý majetek slučovaných farností musí být před sloučením náležitě zinventarizován. Inventarizace se provede k datu sloučení podle příslušné diecézní směrnice. 4.3.3.2.

Nemovitosti

Nemovitý majetek přechází ze slučovaných farností na kmenovou farnost rozhodnutím o sloučení. Vyznačení změny vlastníka provede příslušný katastrální úřad na základě ohlášení dle bodu 4.2.6. Jako nezbytný podklad pro ohlášení změny vlastnických vztahů příslušným katastrálním úřadům se v přípravné fázi zajistí aktuální výpisy listů vlastnictví (LV) všech slučovaných farností. Pokud je na některém listu vlastnictví uveden název vlastníka v rozporu s rejstříkem církevních právnických osob, zajistí právní odbor biskupství u příslušného katastrálního pracoviště změnu názvu ještě před sloučením farností. provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti Zvláštním případem jsou kostely, neboť jejich interiéry jsou vybaveny součástmi stavby kulturní povahy. Popis těchto součástí stavby je součástí inventárního soupisu a je zpracován na základě metodického pokynu k rozlišení movitých věcí a součástí stavby (metodický pokyn je přílohou č. 180

8). Soupis součástí stavby, které jsou samostatně evidovanou kulturní památkou, se zpracuje dle platné diecézní směrnice o inventarizaci a jeho stejnopis se přikládá jako příloha k ohlášení změny vlastnictví kulturní památky dle 4.2.4. provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti 4.3.3.3.

Movité věci

Na kmenovou farnost přejde vlastnictví k movitým věcem rozhodnutím o sloučení. Inventarizace movitých věcí se zpracuje dle platné diecézní směrnice o inventarizaci a na základě metodického pokynu k rozlišení movitých věcí a součástí stavby (metodický pokyn je přílohou č. 8). Inventární soupis movitých věcí přecházejících do vlastnictví kmenové farnosti je přílohou předávacího protokolu (viz 3.2.). Soupis movitých věcí, které jsou kulturní památkou, je přílohou k ohlášení změny vlastnictví kulturní památky dle 4.2.4. provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti 4.3.3.4.

Finanční a ostatní majetek

Je součástí komplexní inventury provedené ke dni účinnosti rozhodnutí o sloučení a na kmenovou farnost se převede zápisem v předávacím protokolu (viz 3.2.). provede.......................................... farář/administrátor slučované farnosti

5.

Harmonogram slučování z hlediska zainteresovaných osob

5.1.

Okrskový vikář

5.1.1. Příprava záměru • spolupráce na vyhodnocení duchovní správy v rámci vikariátu (viz 2.2.) • připomínkové řízení základního schématu sloučení (viz 2.4.) 5.1.2.

Realizace sloučení

5.1.2.1.

Před vydáním rozhodnutí o sloučení

• kontrola a ověření soupisů shromážděných podkladů od slučovaných farností a jejich předání s návrhem na vydání rozhodnutí o sloučení na biskupství (viz 3.1., 4.3.1.1.) 5.1.2.2.

Po vydání rozhodnutí o sloučení

• dohled nad řádným provedením předání všech náležitostí slučovaných farností faráři/administrátoru kmenové farnosti, podpis předávacího protokolu (viz 3.2., 4.1.3., 4.1.4.)

5.2.

Farář / administrátor slučované farnosti

5.2.1. Příprava záměru • připomínkové řízení základního schématu sloučení (viz 2.4.) 5.2.2.

Realizace sloučení

5.2.2.1.

Před vydáním rozhodnutí o sloučení

• inventarizace a vypracování soupisů podle 3.1. a 4.3.1.1.

181

• součinnost s právním odborem biskupství při zajištění případné změny názvu slučované farnosti u příslušného katastrálního pracoviště ještě před sloučením farností (viz 4.3.3.2.) 5.2.2.2.

Po vydání rozhodnutí o sloučení

• výpověď účtů slučovaných farností a převedení zůstatků (viz 3.2.) • provedení účetní uzávěrky hospodaření slučované farnosti ke dni zániku slučované farnosti (viz 4.3.1.2.) • podání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob (viz 4.3.1.3.1.) a dani darovací a dědické (viz 4.3.1.3.2.) • provedení inventarizace příspěvků, grantů a darů slučované farnosti (viz 4.3.1.4.) • provedení všech činností souvisejících s povinnostmi zaměstnavatele podle 4.3.2.1. • řádné provedení předání všech náležitostí slučované farnosti faráři/administrátoru kmenové farnosti, podpis předávacího protokolu (viz 3.2., 4.1.3., 4.1.4.)

5.3.

Farář / administrátor kmenové farnosti

5.3.1. Příprava záměru • připomínkové řízení základního schématu sloučení (viz 2.4.) 5.3.2. Realizace sloučení po vydání rozhodnutí o sloučení • oznámení o právním nástupnictví (viz 4.2.2.) • provedení účetní uzávěrky kmenové farnosti ke dni zániku slučovaných farností (viz 4.3.1.2.) • podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí (viz 4.3.1.3.3.) a dani z nemovitostí (viz 4.3.1.3.4.) • oznámení finančnímu úřadu (viz 4.3.1.3.5.) • součinnost s právním odborem při ohlášení katastrálnímu úřadu (viz 4.2.6.) • provedení všech činností souvisejících s povinnostmi zaměstnavatele podle 4.3.2.2. • převzetí závazků a povinností plynoucích z příspěvků, grantů a darů slučované farnosti (viz 4.3.1.4.) • řádné provedení převzetí všech náležitostí od slučované farnosti, podpis předávacího protokolu (viz 3.2., 4.1.3., 4.1.4.)

V Hradci Králové dne 15. října 2004 N.E.: 1813/2004

Mons. Josef Růt kancléř

Mons. Dominik Duka OP biskup královéhradecký

182

Seznam příloh

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)

vzor rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob vzor rozhodnutí o území farnosti a dalších změnách vzor rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob – upozornění na právní nástupnictví vzor oznámení změn na MK ČR vzor oznámení o změně vlastníka kulturní památky vzor ohlášení na katastrální úřad, katastrální pracoviště vzor oznámení o změně daňového subjektu metodický pokyn k rozlišení movitých věcí a součástí stavby

183

B ISKUPSTVÍ

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35

tel.: 495 063 611

500 01 Hradec Králové

fax: 495 512 850

IČO: 00445134

e-mail: [email protected]

V Hradci Králové dne ........... N.E.: ......../.........

ROZHODNUTÍ O SLOUČENÍ CÍRKEVNÍCH PRÁVNICKÝCH OSOB

Na základě § 4, odst. 3 zák. č. 3/2002 Sb., v souladu s oprávněním stanoveným § 1 kán. 381 CIC a § 2 kán. 515 CIC a po projednání v kněžské radě slučuji dle ust. kán. 121 CIC ke dni .................. církevní právnické osoby a) Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, b) Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, c) Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, d) Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, e) Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, (dále jen slučované církevní právnické osoby) s církevní právnickou osobou Římskokatolická farnost ZZZZZZZ se sídlem ............, IČ: .................. (dále jen nástupnická církevní právnická osoba) Tímto sloučením se ruší a zanikají slučované církevní právnické osoby bez likvidace a veškerý jejich majetek – věci, pohledávky a jiná práva, nároky, penězi ocenitelné jiné hodnoty a závazky – přechází na nástupnickou církevní právnickou osobu. Přitom je dodržena vůle zakladatelů a dárců co do určení majetku a plnění závazků a jsou zachována získaná práva. Statutární zástupce nástupnické církevní právnické osoby učiní veškeré úkony související s přechodem jmění slučovaných církevních právnických osob na nástupnickou církevní právnickou osobu. Římskokatolická farnost ZZZZZZZ je tímto sloučením právním nástupcem slučovaných církevních právnických osob. Mons. Josef Růt kancléř

Mons. Dominik Duka OP biskup královéhradecký

184

B ISKUPSTVÍ

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35

tel.: 495 063 611

500 01 Hradec Králové

fax: 495 512 850

IČO: 00445134

e-mail: [email protected]

V Hradci Králové dne ............ N.E.: ....../.......

ROZHODNUTÍ O ÚZEMÍ FARNOSTI A DALŠÍCH ZMĚNÁCH V návaznosti na rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob N.E. ............... stanovím s účinností od ............................, že území Římskokatolické farnosti ......................... zahrnuje území následujících obcí (podle Statistického lexikonu obcí České republiky 1992): obec ................ (ZSJ ............), obec .................. (ZSJ ................................), obec ......................., místní části ............................ a .................................... (ZSJ ......................., ...................), obec ........................................................ Kostel .......................... ve ........................... zůstává nadále farním kostelem Římskokatolické farnosti ...................... S účinností od ................................ se farní kostely .............................. v .............................., ...................................... v ....................................., .................................... v ................................ stávají filiálními kostely Římskokatolické farnosti ............... Matriky, farní archiv a ostatní písemnosti, pokud se nalézají ve farnostech ..................................., ...................................., ............................... a .............................................., se přenesou bez zbytečného prodlení do sídla Římskokatolické farnosti .................................

Mons. Josef Růt kancléř

Mons. Dominik Duka OP biskup královéhradecký

Na vědomí: dotčené vikariáty dotčené farnosti 185

B ISKUPSTVÍ

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35

tel.: 495 063 611

500 01 Hradec Králové

fax: 495 512 850

IČO: 00445134

e-mail: [email protected]

Římskokatolická farnost ..................... ................................ ................................ V Hradci Králové dne ............ N.E.: ......../............... Věc: Rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob – upozornění na právní nástupnictví Vážený pane faráři / administrátore, podle rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob N.E. ...... z .......... došlo s účinností od .......... ke sloučení Římskokatolické farnosti .......... a Římskokatolické farnosti .......... s Římskokatolickou farností .......... Je nutné, abyste jako statutární zástupce Římskokatolické farnosti ......., tj. farnosti, na kterou přešla všechny práva a povinnosti shora uvedených sloučených farností, oznámil písemně právní nástupnictví této farnosti všem dotčeným subjektům, eventuelně s nimi uzavřel dodatky k původním smlouvám. Do oznámení dotčeným subjektům (smluvním partnerům), prosím, nezapomeňte uvést přesný název, IČ, adresu a bankovní spojení Římskokatolické farnosti ............. a přiložte jim kopii výše citovaného rozhodnutí o sloučení. Dále je nutné převést na Římskokatolickou farnost .................... služby související s užíváním nově nabytých nemovitostí (dodávky elektrické energie, plynu apod.). V případě jakýchkoli nejasností se na nás obraťte. S pozdravem

Ing. Jan Doskočil vedoucí odboru správy majetku

186

B ISKUPSTVÍ

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35

tel.: 495 063 611

500 01 Hradec Králové

fax: 495 512 850

IČO: 00445134

e-mail: [email protected]

MINISTERSTVO KULTURY odbor církví Maltézské nám. 1

V Hradci Králové dne .............. N.E.: ..../....

Věc: Návrh na zrušení evidence církevní právnické osoby podle § 26 zák. č. 3/2002 Sb.

Ve smyslu rozhodnutí o sloučení farností N.E. ..../.... ze dne .........., kterým se ruší církevní právnické osoby a) b) c) d) e)

Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........, Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........,

v souladu s § 26 zák. č. 3/2002 Sb. navrhujeme, aby Ministerstvo kultury ČR provedlo výmaz těchto církevních právnických osob uvedených výše pod body a) – e) z Rejstříku církevních právnických osob. Římskokatolické farnosti ......., ......., ......., ......., ......., se ruší bez likvidace s tím, že v souladu s § 26 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. veškerý jejich majetek a závazky přecházejí na církevní právnickou osobu Římskokatolická farnost .......... se sídlem .............., IČ: ........ Mons. Josef Růt kancléř

Mons. Dominik Duka OP biskup královéhradecký

Přílohy: 2x rozhodnutí biskupa o sloučení farností 187

B ISKUPSTVÍ

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35

tel.: 495 063 611

500 01 Hradec Králové

fax: 495 512 850

IČO: 00445134

e-mail: [email protected]

Městský úřad ............ odbor památkové péče ................................ .................................

V Hradci Králové dne .............. N.E.: ..../.... Věc: Oznámení o změně vlastníka kulturní památky

V souladu s ustanovením § 7 odstavce 5 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči ve znění pozdějších změn a doplňků Vám oznamujeme, že na základě rozhodnutí o sloučení některých církevních právnických osob (viz příloha č. 1) došlo s účinností od ........ k přechodu vlastnického práva u nemovitých kulturních památek, včetně některých součástí staveb, které jsou specifikovány v přílohách č. 2 tohoto oznámení. Nemovité kulturní památky jsou uvedeny podle inventárních seznamů sestavených ke dni ....................... Počínaje dnem ............................ je Římskokatolická farnost ........ vlastníkem těchto nemovitých kulturních památek zapsaných u příslušných katastrálních úřadů. Současně s tímto Vám oznamujeme, že na základě výše citovaných rozhodnutí došlo rovněž ke změně vlastníka movitých kulturních památek uvedených v přílohách č. 3 tohoto oznámení. Počínaje dnem ........ je Římskokatolická farnost ........ vlastníkem těchto movitých kulturních památek

Ing. Jan Doskočil vedoucí odboru správy majetku

Přílohy: 1. fotokopie rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob N.E. ................ ze dne ........ 2. seznamy nemovitých kulturních památek a součástí staveb Římskokatolické farnosti ........, Římskokatolické farnosti ........, .... 3. seznamy movitých kulturních památek Římskokatolické farnosti ........, Římskokatolické farnosti ........, .... Na vědomí: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1 188

B ISKUPSTVÍ

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35

tel.: 495 063 611

500 01 Hradec Králové

fax: 495 512 850

IČO: 00445134

e-mail: [email protected]

Katastrální úřad ….............. Katastrální pracoviště ................ ................................ .................................

V Hradci Králové dne .............. N.E.: ..../....

Věc: Ohlášení ve smyslu ust. § 36 odst. 1 vyhl. č. 190/1996 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem ve znění pozdějších změn a doplňků Biskupství královéhradecké tímto ohlašuje, že na základě rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob ze dne ....... č.j. ....... o sloučení Římskokatolické farnosti ....... IČ ........ do Římskokatolické farnosti ....... IČ ............ je počínaje dnem ....... Římskokatolická farnost ....... IČ...................... vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. ....... pro obec ......., kat. úz. ......, na LV č. ....... pro obec a kat. úz. ......, ....... Biskupství královéhradecké tímto zároveň žádá, aby ve smyslu ust. § 36 vyhl. č.190/1996 Sb. byl proveden záznam do katastru nemovitostí a výše uvedené nemovitosti byly označeny na výše uvedených ALV názvem nástupnického církevního subjektu – vlastníka: Římskokatolická farnost ......., IČ......... Mons. Josef Socha generální vikář Vyřizuje: JUDr. Miloslav Franc, vedoucí právního odboru Přílohy: 1. rozhodnutí o sloučení 2. ověřené evidenční listy farností 3. listy vlastnictví v kopiích nebo soupis nemovitostí, jichž se sloučení týká 4. evidenční list Biskupství královéhradeckého – ověřená fotokopie 5. dekret o jmenování biskupa nebo potvrzení o jmenování biskupem královéhradeckým z nunciatury v Praze 6. jmenovací dekret generálního vikáře – ověřená fotokopie 7. podpisový vzor biskupa P.S.: U příloh 4) – 7) včetně, dát katastrálnímu pracovišti odkaz na tyto ověřené doklady již zaslané u změny názvu církevního subjektu – vlastníka v příslušném katastrálním území, kteréžto doklady byly již zaslaly příslušnému katastrálnímu úřadu v minulosti. 189

Hlavička kmenové farnosti

Finanční úřad v ................ odbor správy daní právnických osob .......................................

V ........................ dne ............................... DOPORUČENĚ Č.j.: ..............................

Věc: Oznámení o změně daňového subjektu

Vážení, podle rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob N.E. ...... z .......... došlo s účinností od .......... ke sloučení Římskokatolické farnosti .........., IČ ........ a Římskokatolické farnosti .........., IČ ........................ s Římskokatolickou farností .........., IČ ............ Žádám Vás, abyste provedli potřebné změny ve Vaší evidenci. farář/administrátor farnosti

Příloha: • 1 x kopie rozhodnutí o sloučení 190

B ISKUPSTVÍ

KRÁLOVÉHRADECKÉ

Velké náměstí 35 500 01 Hradec Králové IČO: 00445134

tel.: 495 063 611 fax: 495 512 850 e-mail: [email protected]

METODICKÝ POKYN EKONOMA DIECÉZE pro jednotné rozlišení vybavení interiérů kostelů na věci nemovité (součást stavby) a věci movité z majetkoprávního hlediska Rozlišení věcí na movité a nemovité určuje Občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb. v platném znění v § 119 až § 121 takto: § 119 (1) Věci jsou movité a nemovité. (2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. § 120 (1) Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. (2) Stavba není součástí pozemku. § 121 (1) Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. (2) Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. (3) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Při stanovení, zda se jedná o součást nebo příslušenství nemovitosti, tedy stavby kostela, nebo o samostatnou movitou věc, je třeba aplikovat výše uvedená ustanovení občanského zákoníku. Jako pomůcka pro rozlišení slouží následující přehled: Věci:

N = nemovité (součást stavby)

M = movité

oltáře, mensy:

zděné, kamenné ........................................................................................... N dřevěné, přenosné........................................................................................ M dekorativní prvky (s výjimkou štukových) ................................................. M

kazatelny:

zděné, kamenné, dřevěné pevné.................................................................. N dřevěné závěsné, přenosné, ambony ........................................................... M

křtitelnice:

kamenné pevně spojené se zemí ................................................................. N dřevěné, kovové, jiné přenosné................................................................... M

kropenky:

kamenné spojené s podlahou nebo zdí ........................................................ N závěsné, kovové, porcelánové..................................................................... M 191

lavabo:

kamenné ...................................................................................................... N kovové, přenosné......................................................................................... M

zpovědnice:

vestavěné do zdiva ...................................................................................... N dřevěné, přemístitelné ................................................................................. M

sochy:

kamenné, dřevěné, sádrové, volně přemístitelné, terakota, kašírované ...... M postavníky, lucerny ..................................................................................... M dekorativní součást stavby – konstrukční prvek ......................................... N

reliéfy:

kamenné, štukové, vsazené do zdiva či konstrukčních prvků..................... N dřevěné, keramické, závěsné....................................................................... M

obrazy:

fresky v interiéru, exteriéru ......................................................................... N ostatní všeho typu včetně malby na dřevě, transferované fresky................ M

betlémy:

všeho typu ................................................................................................... M

lavice:

kotvené do pódia zapuštěného v podlaze .................................................... N bankálního typu, součást architektury......................................................... N kotvené do pódia postaveného volně na podlaze ........................................ M chórové a patronátní .................................................................................... M sedes, křesla................................................................................................. M

nábytek:

kredenční skříně tvarované na míru sakristie.............................................. N skříně, paramentní skříně, stolky, abaky, komody, truhly .......................... M

osvětlovací tělesa: závěsné lustry .............................................................................................. M svítidla instalovaná na zdi ........................................................................... N dveře:

všechny typy................................................................................................ N

zámky:

vsazené ve dveřích ...................................................................................... N volně uložené .............................................................................................. M

paramenta:

všechna, baldachýny, prapory, korouhve, antependia ................................ M

pretiosa:

všechna ........................................................................................................ M

svícny:

všechny........................................................................................................ M

varhany:

rozměrné nástroje stavěné dle tvaru kruchty, rozvody vzduchu pod podlahou .................................................................. N malé nástroje, portativy............................................................................... M

vitraje:

zabudované v oknech .................................................................................. N volně uložené nebo instalované .................................................................. M

zvony:

velké nedemontovatelné zvony .................................................................. N demontovatelné, zvonky, cymbály, akordiony ........................................... M 192

zarám

hodiny:

vsazené do zdiva ......................................................................................... N věžní, v sakristii, skříňové, stolní................................................................ M

mříže:

okenní, dveřní, vymezující prostor v interiéru ............................................ N vyjímatelné, dvířka sanktuáře ..................................................................... M

kovové předměty:

závěsná ramena kotvená ve zdivu ............................................................... N závěsná ramena zavěšená ........................................................................... N lampy věčného světla .................................................................................. M

chórová přepážka: dřevěná, kovová .......................................................................................... N vyjímatelná kovaná dvířka .......................................................................... M náhrobníky:

vsazené či přisazené .................................................................................... N volně umístěné, náhrobní kříže, pamětní desky .......................................... M

kachlová kamna:

spojená s komínem ...................................................................................... N dekorativní, volně demontovatelná ............................................................. M

V Hradci Králové dne 15. října 2004 N.E.: ad 1813/2004

Ing. Peter Turoci ekonom diecéze

193

11.4 Příloha 4 – Dekret o sloučení farnosti Řevnice Obrázek 10: Dekret o sloučení farností pověšený na kostelních dveřích ve Všenorech.

194

11.5 Příloha 5 Oznámení o sloučení farnosti Petrovice u Rakovníka Sloučení farností Děkov, Kněževes u Rakovníka, Kolešovice, Panoší Újezd, Rousínov, Senomaty a Slabce s Římskokatolickou farností Petrovice u Rakovníka (v diecézním věstníku Acta curiae Archiepiscopalis pragensis Na základě § 4, odst. 3 zák. č. 3/2002 Sb., v souladu s oprávněním stanoveným § 1 kán. 381 CIC a § 2 kán. 515 CIC a po projednání v kněžské radě sloučil arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk, svým rozhodnutím č.j. 8033/2003 dle ust. kán. 121 CIC ke dni 1. ledna 2004 Římskokatolickou farnost Děkov, Římskokatolickou farnost Kněževes u Rakovníka, Římskokatolickou farnost Kolešovice, Římskokatolickou farnost Panoší Újezd, Římskokatolickou farnost Rousínov, Římskokatolickou farnost Senomaty a Římskokatolickou farnost Slabce s Římskokatolickou farností Petrovice u Rakovníka se sídlem 270 35 Petrovice 31, IČO: 47018542. Tímto sloučením se ruší a zanikají slučované církevní právnické osoby bez likvidace a veškerý jejich majetek – věci, pohledávky a jiná práva, nároky, penězi ocenitelné jiné hodnoty a závazky – přechází na nástupnickou církevní právnickou osobu. Přitom je dodržena vůle zakladatelů a dárců co do určení majetku a plnění závazků a jsou zachována získaná práva. Římskokatolická farnost Petrovice u Rakovníka je tímto sloučením právním nástupcem slučovaných církevních právnických osob. Území této farnosti zahrnuje od 1. ledna 2004 území následujících obcí (podle Statistického lexikonu obcí České republiky 1992): obec Děkov, místní části Děkov, Nová Ves a Vlkov (ZSJ Děkov, Nová Ves, Vlkov), obec Hořesedly (ZSJ Hořesedly), obec Hořovičky, místní části Hokov, Hořovičky a Vrbice (ZSJ Hokov, Hořovičky, Šmikousy, Vrbice), obec Hostokryje (ZSJ Brant, Hostokryje), obec Hřebečníky, místní části Hřebečníky, Novosedly, Šlovice a Újezdec (ZSJ Hřebečníky, Novosedly, Šlovice, Újezdec), obec Hvozd, místní části Hvozd a Žďáry (ZSJ Hvozd, Žďáry), obec Chrášťany, místní část Chrášťany (ZSJ Chrášťany), obec Kněževes (ZSJ Kněževes), obec Kolešovice, místní části Heřmanov a Kolešovice (ZSJ Heřmanov, Kolešovice), obec Krakov (ZSJ Krakov), obec Krakovec, místní části Krakovec a Zhoř (ZSJ Krakovec, Zhoř), obec Lašovice (ZSJ Lašovice, V Lybii), obec Lubná (ZSJ Krčelák, Lubná), obec Malinová (ZSJ Malinová), obec Panoší Újezd (ZSJ Panoší Újezd), obec Pavlíkov, místní části Chlum, Pavlíkov, Skřivaň a Tytry (ZSJ Dolní Chlum, Chlum, Pavlíkov, Skřivaň, Tytry), obec Petrovice (ZSJ Petrovice), obec Příčina (ZSJ Příčina), obec Přílepy (ZSJ Přílepy), obec Řeřichy, místní části Nový Dvůr a Řeřichy (ZSJ Řeřišský Nový Dvůr, Řeřichy), obec Senec (ZSJ Senec), obec Senomaty, místní části Nouzov a Senomaty (ZSJ Nouzov, Senomaty), obec Slabce, místní části Kostelík, Malé Slabce, Modřejovice, Nová Ves, Rousínov, Skupá, Slabce a Svinařov (ZSJ Kostelík, Malé Slabce, Modřejovice, Nová Ves, Rousínov, Skupá, Slabce, Svinařov), obec Svojetín, místní části Svojetín a Veclov (ZSJ Svojetín, Veclov), obec Šanov (ZSJ Šanov), obec Všetaty (ZSJ Všetaty), obec Zavidov (ZSJ Zavidov). Kostel Navštívení Panny Marie v Petrovicích zůstává nadále farním kostelem Římskokatolické farnosti Petrovice u Rakovníka a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Šanově zůstává nadále filiálním kostelem Římskokatolické farnosti Petrovice u Rakovníka. S účinností od 1. ledna 2004 se farní kostely Narození sv. Jana Křtitele v Děkově, sv. Jakuba Staršího v Kněževsi, sv. Petra a Pavla v Kolešovicích, Nanebevzetí Panny Marie v Panoším Újezdě, Narození Panny Marie v Rousínově, sv. Vavřince v Senomatech a sv. Mikuláše v Slabcích a filiální kostely sv. Vavřince v Hořesedlích, Nejsv. Trojice v Hořovičkách, sv. Jana Křtitele v Hvozdu, sv. Jiří v Lubné, sv. Štěpána v Senomatech, sv. Štěpána v Skřivani, Nanebevzetí Panny Marie v Šanově a Všech svatých ve Veclově stávají filiálními kostely Římskokatolické farnosti Petrovice u Rakovníka a filiální kaple sv. Jana Křtitele v Kněževsi, sv. Maří Magdalény v Kostelíku, Nanebevstoupení Páně v Slabcích, sv. Prokopa v Svinařově, sv. Jana Nepomuckého ve Svojetíně a Povýšení sv. Kříže ve Vrbicích se stávají filiálními kaplemi Římskokatolické farnosti Petrovice u Rakovníka.

Zdroj: ACAP 2004/1.

195

12 Resumé My thesis focuses on the renewal programs of Catholic dioceses in the Czech Republic executed in the first decade of the new millennium. The Catholic Church, stabilized after ten years of postcommunist recovery, was experiencing a decline in people attending church and of almost all traditional parish practices. It started programs of parish renewal to deal with this situation of decline and weakness, inspired by similar processes in other countries. My empirical survey concentrates on the Prague diocese where the renewal process was aimed at changing the style of pastoral care from covering the whole territory to the focus on specialized local points, and where also merging of parishes formed part of the process. More specific goals of the process included, by means of creating new bigger parishes, reduction of the priests’ workload and making the believers take more responsibility in the parish life and in proclamation of faith in the contemporary society, enrichment of the celebrations, and improvement of the care for the poor. The first part of the thesis is formed by means of contextual chapters presenting the general situation of catholic practice in the Czech Republic, other recent renewal programs of the Czech Catholic Church, formal administrative dimension of the merging process of parishes, and an example of similar process in French dioceses. The second part consists of the main presentation of the data gathered by analysis of document studies, repeated observations in parishes and repeated interviews with believers, priests and representatives of the local church. The last part brings interpretative chapters using the sociology of space and sociology of organizational change. The analysis shows that the goals of parish renewal program of the diocese of Prague were achieved only partly: The parishes were merged in the periphery of the diocese, which really helps priests in their pastoral and mainly administrative work, and slowly brings believers dispersed in large areas in small groups together in greater communities. But the pastoral part of the change was not done at all: the hierarchical structure was reproduced without engaging more laymen in the practical life of parishes; no evangelization programs, liturgical festivities nor diaconal activities were introduced. Reason of the non-realization of the renewal lies in the lack of resources of the Church where priests are fully absorbed by the everyday work and have no room for change in the style of pastoral care, where the board of the diocese was too isolated from the clergy class that had no power to influence their style of pastoral care, where the diocese leaders did not set aside the organizational resources and because they themselves 196

were too absorbed by their own everyday duties and so they where not able to carry the reform through. When compared, other renewal attempts of the Catholic Church in the Czech Republic after the fall of Communism demonstrate similar symptoms – initial enthusiasm and efforts and subsequent fatigue and inability to complete the program. Extensive launching of many renewal programs leads to their devalvation and increases the fatigue of the Church. The studied renewal program of the parishes of the Diocese of Prague was to tackle the weakness of the Church, but because of this weakness the goals were not fully achieved.

197

13 Seznamy

13.1 Seznam zkratek ACAP – Acta curiæ archiepiscopalis pragensis CIC – Codex iuris canonici, Kodex kanonického práva. 1994 [1983]. Praha: Zvon. ČSÚ – Český statistický úřad EVS – European value survey kán. – kánon KKC – Katechismus katolické církve.1995. Praha: Zvon. MKČR – Ministerství kultury České republiky SLDM – Sčítání lidí, domů a bytů ÚDS – Úkony duchovní správy

13.2 Seznam obrázků Obrázek 1: Mapa slučování farností v mimopražských vikariátech Arcidiecéze pražské. ...... 51 Obrázek 2: Leták nové farnosti St Martin en Ondaine v diecézi Saint-Étienne....................... 63 Obrázek 3: Farnost A se loučí se svým knězem. Léto 2007. ................................................... 92 Obrázek 4: Šest žen před začátkem bohoslužby v kostele ve Farnosti B, léto 2006. .............. 94 Obrázek 5: Správa farností ve vikariátu Jílové těsně před sloučením (r. 2008)....................... 96 Obrázek 6: Návrh na restrukturalizaci vikariátu Jílové dle kněží na vikariátě, r. 2006 ........... 97 Obrázek 7: Návrh na restrukturalizaci vikariátu Jílové dle kněží na vikariátě, r. 2008 ........... 97 Obrázek 8: Výsledek sloučení farností vikariátu Jílové (r. 2009)............................................ 97 Obrázek 1: Jediná informace na jinak neoznačeném a zamčeném kostele v jedné obci ve Stř. Čechách. ......................................................................................................................... 128 Obrázek 10: Dekret o sloučení farností pověšený na kostelních dveřích ve Všenorech........ 194

13.3 Seznam tabulek Tabulka 1: Průměrná účast na nedělních bohoslužbách v jednotlivých diecézích 1995-2005.13 Tabulka 2: Počty věřících a praktikujících (v tisících), absolutní a relativní údaje. ................ 15 Tabulka 3: Demografické charakteristiky účastníků sčítání v katolických kostelích. ............. 16 Tabulka 4: Průměrný počet praktikujících v katolických farnostech 1999-2005. ................... 17 Tabulka 5: Iniciační svátosti v české a moravské provincii 1997-2005: absolutní počty a počty na 1000 praktikujících. ..................................................................................................... 19 Tabulka 6: Svatby v katolické církvi 1997-2005. Absolutní počty, počty na 1000 praktikujících a podíl svateb mezi katolíky...................................................................... 21 Tabulka 7: Pomazání nemocných a katolické pohřby 1997-2005. Absolutní počty a počty na 1000 praktikujících........................................................................................................... 22 Tabulka 8: Počty udělených svátostí v roce 2005 na 1000 praktikujících. .............................. 23 Tabulka 9: Katoličtí kněží v české a moravské církevní provincii 1997–2009. Absolutní a relativní počty................................................................................................................... 25 Tabulka 10: Věková struktura kněží pražské arcidiecéze 1996-2002. ..................................... 26 Tabulka 11: Situace diecézních kněží: Počet věřících na kněze, počet nedělních bohoslužeb na kněze, počet farností na kněze a průměrná rozloha spravovaného území jedním knězem. .......................................................................................................................................... 27 Tabulka 12: „Posvátné osoby“ na 1000 praktikujících v r. 2005............................................. 28

198

Tabulka 13: Skupiny náboženství a modlitební skupiny 1997 – 2005. Absolutní údaje a počty na 1000 praktikujících. ..................................................................................................... 30 Tabulka 14: Chronologický přehled obnovných procesů diecézí v ČR a slučování farností... 41 Tabulka 15: Slučování farností v pražské arcidiecézi 2004-2009............................................ 48 Tabulka 16: Chronologie restrukturalizace diecézí Saint-Étienne a Lyon 1993 – 2006.......... 55 Tabulka 17: Aktéři procesu 1 – biskupové............................................................................... 77 Tabulka 18: Aktéři procesu 2 – kněží ...................................................................................... 78 Tabulka 19: Aktéři procesu 3: laici .......................................................................................... 79 Tabulka 20: Aktivity kněží dle výzkumu „Časový snímek pracovního týdne vybrané skupiny kněží“. ............................................................................................................................ 143

199

14 Prameny a zdroje dat 14.1 Tištěné a elektronické prameny a data

14.1.1 Prameny a data týkající se Arcidiecéze pražské 14.1.1.1 Zápisy ze studijních dní biskupské rady Arcidiecéze pražské a z vikariátních schůzí Zápisy ze studijních dnů biskupské rady 1999 – 2005. Poskytnuto Arcibiskupstvím pražským; archiv autora. Zápisy z vikariátních konferencí čtyř vyžádaných vikariátů 2003 – 2008. Poskytnuto Arcibiskupstvím pražským; archiv autora.

14.1.1.2 Články v ACAP ACAP 2001/4: č. 15 – Setkání s vikáři (č.j. 1250/2001) ACAP 2002/9: č. 16 – Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské (č. j. 5929/2002) ACAP 2002/12: č. 16 – Proces obnovy farností v Arcidiecézi pražské (č. j. 7747/2002) ACAP 2003/6: č. 1 – Úvodní slovo biskupa Malého (č. j. 3913/2003) ACAP 2003/6: č. 6 – Proces obnovy farností – dokončení prvního kroku (č. j. 4063/2003) ACAP 2003/7: č. 3 – Setkání okrskových vikářů (č. j. 5326/2003) ACAP 2003/9: č. 1 – Úvodní slovo arcibiskupa kard. Vlka ACAP 2003/12: č. 7 – Proces obnovy farností arcidiecéze (č. j. 8433/2003) ACAP 2004/1 – Obnova našich farností – první organizační změny (str. 3–4) ACAP 2004/4: č. 3. – Ze zasedání kněžské rady (č. j. 3092/2004) ACAP 2004/4: č. 9 – Proces obnovy farností pražské arcidiecéze (č. j. 3095/2004) ACAP 2004/7-8: č. 3 – Obnova farností – setkání kněží z Prahy (č. j. 5509/2004) ACAP 2004/9: č. 1 – Úvodní slovo (č. j. 6532/2004) ACAP 2004/9: č. 1 – Obnova farností – druhé setkání kněží z Prahy (č. j. 6588/2004) ACAP 2004/12: č. 3 – Rok eucharistie (č. j. 8506/2004) ACAP 2005/1: č. 1 – Úvodník (č. j. 0179/2005) ACAP 2005/6: č. 1 – Úvodník (č. j. 4384/2005) ACAP 2005/6: č. 6 – Ze zasedání Kněžské rady a sboru poradců (č. j. 4391/2005) 200

ACAP 2006/1: č. 1 – Úvodník (č. j. 0260/2006) ACAP 2007/4: č. 10 – Obnova farností – ohlédnutí a inspirace (č. j. 2458 / 2007) ACAP 2008/6: č. 5 – Rok svatého Pavla, biblické hodiny a obnova našich farností (č. j. 3982/2008)

14.1.1.3 Články v Arcidiecézním zpravodaji BULÍN, Libor. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem L. Bulínem. Arcidiecézní zpravodaj, 10: 2–3. On-line dostupné na http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariat-kolin/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). KUČERA, Jaroslav. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem J. Kučerou. Arcidiecézní zpravodaj, 9: 2–3. On-line dostupné na http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariat-kladno/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). MALÝ, Miroslav. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem M. Malým. Arcidiecézní zpravodaj, 6: 2–3. On-line dostupné na http://www.apha.cz/vikariatjilove/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). MASAŘÍK, František. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem F. Masaříkem. Arcidiecézní zpravodaj, 3: 2–3. On-line dostupné na http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariat-benesov/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). OPATRNÝ, Aleš. 2004. Rozhovor s P. Alešem Opatrným o procesu obnovy farností. Arciecézní zpravodaj, 6: 3–4. On-line dostupné na http://ps.apha.cz/res/data/008/001070.pdf (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). PECINOVSKÝ, Josef. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem J. Pecinovským. Arcidiecézní zpravodaj, 5: 2–3. http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariatberoun/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). PETROVIČ, Ján. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem J. Petrovičem. Arcidiecézní zpravodaj, 12: 2–3. http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariatrakovnik/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). PROCHÁZKA, Michal. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem M. Procházkou. Arcidiecézní zpravodaj, 11: 2–3. On-line dostupné na http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariat-stara-boleslav/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). PTÁČEK, Josef. 2007. Vikariáty pražské arcidiecéze. Známe je? Rozhovor s vikářem J. Ptáčkem. Arcidiecézní zpravodaj, 4: 2–3. On-line dostupné na http://www.apha.cz/predstavujeme-vikariat-podripsko/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). SLAVÍK, Michael. 2006b. Obnova farností pokračuje – rozhovor s P. Michaelem Slavíkem, Arcidiecézní zpravodaj, 6: 2. On-line dostupné na http://www.apha.cz/obnova-farnostipokracuje/?date=2010-4-1&textVersion=0 (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). Včetně záloh internetové diskuse k tomu článku na serveru apha.cz, která byla posléze zrušena. 201

VLK, Miloslav. 2004. Informace o projektu obnovy farností. Arcidiecézní zpravodaj, 3. (Přetisk pastýřského listu) Dostupné na http://www.apha.cz/informace-pro-verici-pastyrskylist-kardinala-vlka/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010).

14.1.1.4 Ostatní CENTRUM DODHODY. 2003. Časový snímek pracovního týdne vybrané skupiny kněží. Výsledky studie pro Arcibiskupství pražské. (nepublikováno; poskytnuto Arcibiskupství pražským, archiv autora). Katalog pražské arcidiecéze. Roč. 1996 – 2008. Praha: Arcibiskupství pražské (pro vnitřní potřebu). KLIMEŠ, Jeroným. 2005. Program obnovy farností v praxi. On-line dostupné na http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/filialni.htm (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). KLIMEŠ, Jeroným. 2006. Zrušení farnosti Líbeznice. A další odkazované soubory. On-line dostupné na http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/farnost/ (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). OPATRNÝ, Aleš. 2006. Často bohužel provozujeme fiktivní farnosti (rozhovor). Katolický týdenník, 24. On-line dostupné na http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=4655 (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). SLAVÍK, Michael. 2006a. Dopis Ing. Karlu Stollovi ze dne 14. 2. 2006, odpověď na petici farníků farnosti Líbezníce. On-line dostupné na http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/farnost/slavik_prvni_odpoved.pdf (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). VLK, Miloslav. b.d.v. Rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem o slučování farností. Online dostupné na http://www.volny.cz/farnost-kolin/novinky.htm (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). Farní časopisy vybraných farností. Výroční zprávy Arcibiskupství pražského 2004–2009 a Katechetického střediska Arcibiskupství pražského 2004–2009. Zápisy ze setkání pastoračních rad dostupné na webových stránkách vybraných farností.

14.1.2

Texty týkající se ostatních diecézí v ČR

CIRKLE, Vojtěch. 2004. Pastýřský list otce Vojtěcha o rodině. Čten při všech bohoslužbách na svátek Svaté rodiny v neděli 28. prosince 2003. CIKRLE, Vojtěch. 2005. Metodický postup pro slučování farností v brněnské diecézi. Acta curiae episcopalis brunensis, 10: příloha č. 2.

202

DUKA, Dominik. 2000. Vize farní pastorace v královéhradecké diecézi. In: HOJDA, Jan (ed). Farnost na přelomu století. Teologická reflexe. Svitavy: Trinitas, 10–17. DUKA, Dominik. 2002 – 2008. Pastorační plán královéhradecké diecéze pro rok 2002, 2003, … 2008. On-line dostupné na http://www.diecezehk.cz/pastorace/diecezni-pastoracniplan/archiv (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). DUKA, Dominik. 2004b. Směrnice pro slučování farností. Poskytnuto Biskupstvím královéhradeckým, archiv autora. GRAUBNER, Jan. 2005. Jak si představuji farnost dnes. Olomouc: Matice cyrilometodějská. MATĚNA, Jaromír. 2001. Mé zaměstnání v církvi: ohlédnutí. Getsemany, č. 199. On-line dostupné na http://www.getsemany.cz/node/299 (naposledy navštíveno 18. 7. 2009). RADKOVSKÝ, František. 2004. Pastýřský list k pastoračnímu zaměření roku 2004. On-line dostupné na http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastyrske_listy/2004/pastyrskylist.pdf (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). RADKOVSKÝ, František. 2006a. Pastorační reforma je běh na dlouhou trať. Katolický týdenník, 24. On-line dostupné na http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=4654 (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). RADKOVSKÝ, František. 2006b. Duchovní a pastorační program plzeňské diecéze pro rok 2006. Pastýřský list k začátku roku 2006. On-line dostupné na http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastyrske_listy/2006/pastoracni_program.doc (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). RADKOVSKÝ, František. 2007a. Duchovní a pastorační program plzeňské diecéze pro rok 2007. Pastýřský list k začátku roku 2007. On-line dostupné na http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastyrske_listy/2007/duchovn_a_pastoracni_pr ogram.doc (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). RADKOVSKÝ, František. 2007b. Pastýřský list na zahájení nového církevního roku. On-line dostupné na http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastyrske_listy/2008/Past_list_zahajeni_CR_20 0712.pdf (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). RADKOVSKÝ, František. 2008. Pastýřský list k motu diecéze 2009. On-line dostupné na http://www.bip.cz/STAZENI/DOKUMENTY/pastyrske_listy/2009/Pastyrsky_list_k_mottu_d ieceze_2009.pdf (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). RADKOVSKÝ, František, HRUŠKA, Petr. 2005. Pastorační plánování v Plzeňské diecézi. In DEMEL, Z., SCHLEMMER, K. (eds.) Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný provoz? Být církví misionářským způsobem. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 61–90. webové stránky biskupství a arcibiskupství 203

14.1.3

Dokumenty týkající se Francie

4 priorités à vivre ensemble. Une synthèse des réponses a la consultation diocésaine. Reflexe desetiletého vývoje diecéze od vyhlášení pastoračního plánu, Saint-Étienne: Diocèse de SaintÉtienne, 2006 (nestránkováno). Annuaire du diocèse de Lyon. Katalog lyonské diecéze, ročník 1998. BALLAND, Jean. 1997. L’Avenir des Communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais. Lyon: Archevêché de Lyon. BALLAND, Jean. 1999. L’avenir des communautés paroissiales du Rhône-Vert et du Roannais. Église à Lyon, 21: příloha. Décret épiscopal promulguant les paroisses nouvelles du diocèse de Saint-Étienne. 1999. Chrétiens en marche, 27(336): 3–6. L’Église, communion missionnaire. Le dimanche, la paroisse. 1991. Dokument přijatý na plenárním shromáždění francouzského episkopátu v Lurdech 6. – 12. 11. 1990. Paris: Centurion. Équipes et conseils dans la paroisse nouvelle. Dossier de travaille, Saint-Étienne: Diocèse de Saint-Étienne, 1998. JOATTON, Pierre, Le diocèse aujourd’hui, 2005. Dostupné na http://catholique-saintetienne.cef.fr/rubrique.php3?id_rubrique=19 (naposledy navštíveno 28. 8. 2006). LION, Antoine, SELUCKÝ, Oldřich, Antoine Lion o víře ve Francii, Perspektivy – příloha Katolického týdeníku, 2005, č. 26, dostupné na http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=3336 (naposledy navštíveno 20. 8. 2006). Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme. 2002. Bulletin du secrétariat de la conférence des évêques de France, 7–8: 10–11. Orientations diocésaines. 1996. Dokument pastoračního plánu diecéze Saint Étienne, vyhlášený biskupem Pierrem Joattonem 27. 10. 1996. RAYMOND, Yves, LACROIX, Louis-Marie. 1999. La paroisse nouvelle. Une logique de conversion (rozhovor) Chrétiens en marche, 27 (336): 15–17. ROUET, Albert. b. d. v. Communautés locales. Dokument diecéze Poitiers dostupný na http://www.diocese-poitiers.com.fr/documents/comlocales.html (naposledy konzultováno 28. 8. 2006). Vyplněné dotazníky z procesu slučování farností v arcijáhenství sv. Petra v lyonské diecézi. Uloženy v archivu lyonského arcibiskupství. Nepublikovány. Články o procesu obnovy a především o křestních bohoslužbách nových farností v měsíčníku Église a Lyon, roč. 2000 – 2002. 204

Propagační materiály u příležitosti vytvoření nových farností v roce 1999 v diecézi SaintÉtienne.

14.1.4

Ostatní

Anketa s účastníky druhého zasedání plenárního sněmu. 2005. Katolický týdenník, 30. On-line dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=454 (naposledy konzultováno 13. 7. 2009). BENEDIKT XVI. 2006. Deus caritas est. Praha: Paulínky. On-line dostupné na http://tisk.cirkev.cz/dokumenty/deus-caritas-est.html (naposled navštíveno 12. 8. 2008). Codex iuris canonici. 1934 [1917]. Roma: Typis polyglottis vaticanis. Dokumenty II. vatikánského koncilu. 1995. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství. DUKA, Dominik. 2006. Plenární sněm vypovídá o naší církvi – i o bolestech a únavě. Christnet, 15. 5. 2006, on-line dostupné na http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2583 (naposledy navštíveno 8. 7. 2009). HALÍK, Tomáš. 1997. Anketa – Co podle vašeho názoru dalo desetiletí církvi a co národu? Souvislosti, 31: 257–259. HALÍK, Tomáš. 2006. Pro lidi musíme být partnery v jejich hledání (Původně publikováno v Katolickém týdenníku v dubnu 2006). On-line dostupné na http://www.halik.cz/rozhovory/katolicky_tydenik_duben2006.php (naposledy navtíveno 7. 8. 2009). JAN XXIII. 1965. Alokuce k inauguraci II. vatikánského koncilu Gaudet Mater Ecclesia ze dne 11. 10. 1962. In Enchiridion Vaticanum, 2000, vol. 1, čl. 26–69, 32–55. Bologna: Edizioni Dehoniane. JAN PAVEL II. 1992 [1981]. Familiaris consortio. Praha: Zvon. JAN PAVEL II. 1993. Zřizovací listina [Biskupství plzeňského]. Online dostupné na http://www.bip.cz/informujeme/dokumenty/zakladaci-buly/zrizovaci-listina/ (naposledy navštíveno 12. 12. 2010). JAN PAVEL II. 1996 [1988]. Apoštolský list Christifideles laici. Praha: Zvon. JAN PAVEL II. 2003. Apoštolská adhortace Ecclesia in Europa. Praha: Česká biskupská konference. Katechismus katolické církve. 1999. Praha: Zvon. KIRSCHNER, Jan. 2003. Sněm jako platforma pro dialog. Christnet, 1. 7. 2003. On-line dostupné na http://snem.cirkev.cz/download/2003-ChristNet2.htm (naposledy navštíveno 7. 8. 2009). Kodex kanonického práva. 2004 [1983]. Praha: Zvon. 205

MATĚNA, Jaromír. 2001. Mé zaměstnání v církvi: ohlédnutí. Getsemany, 119. On-line dostupné na http://www.getsemany.cz/node/299 (naposledy navštíveno 8. 7. 2009). PAVEL VI. 1990 [1975]. Evangelii nuntiandi. Apoštolská exhortace o hlásání evangelia. Praha: Zvon. Poselství českých a moravských biskupů všem lidem dobré vůle v České republice k závěru Desetiletí duchovní obnovy. 1997. Online dostupné na http://snem.cirkev.cz/index.html?menu=17 (naposledy navštíveno 6. 7. 2009). SPOUSTA, Jan. 2010. Základní obec budoucnosti. Getsemany, 216, on-line dostupné na: http://www.getsemany.cz/node/2687 (naposledy navštíveno 23. 8. 2010). VLK, Miloslav. 2005. Jak dál po sněmu. Katolický týdenník, 33, příloha Perspektivy, on-line dostupné na http://snem.cirkev.cz/download/Kardinal-pro-Perspektivy-33-05.doc (naposledy konzultováno 8. 7. 2009). Výsledky sčítání. 2004. Zpravodaj plzeňské diecéze, 9, dostupné na: http://www.bip.cz/STAZENI/ZPRAVODAJE/STARE/zp0409.htm (naposledy konzultováno 9. 8. 2009). ZAJÍC, Jiří. 2005. Od podrazů k realitě. Christnet. On-line dostupné na http://snem.cirkev.cz/download/Od-podrazu-k-realite.doc (naposledy konzultováno 5. 7. 2009). Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě. Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR. 2007. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.

14.2 Vlastní rozhovory V pražské arcidiecézi v letech 2006–2010: 3 členové biskupské rady, 15 farářů a kaplanů, 27 laiků, 4 starostové. V plzeňské diecézi v roce 2007: 2 kněží, 6 laiků, 3 starostové. V olomoucké arcidiecézi v roce 2007: 3 kněží, 5 laiků, 3 starostové. V lyonské arcidiecézi a v diecézi Saint-Étienne v letech 2004 a 2006: 8 kněží, 8 laiků.

14.3 Kvantitativní data Počty duchovních 1990–2005 (Ministerstvo kultury ČR). Sčítání návštěvníků bohoslužeb v pražské arcidiecézi 1999. Poskytnuto Arcibiskupstvím pražským. Sčítání návštěvníků bohoslužeb v pražské arcidiecézi 2004. Poskytnuto Arcibiskupstvím pražským.

206

Sčítání návštěvníků bohoslužeb v pražské arcidiecézi 2009. Poskytnuto Arcibiskupstvím pražským. Sčítání lidí, domů a bytů 2001 (Český statistický úřad). Sčítání účastníků bohoslužeb 1999 (Česká biskupská konference). Sčítání účastníků bohoslužeb 2004 (Česká biskupská konference). Úkony duchovní správy 1994–2005 (Česká biskupská konference).

207

15 Citovaná literatura ALTER, Norbert. 2004 [2000]. L‘innovation ordinaire. Paris: Presses Universitaires de France. AUGÉ, Marc. 1992. Non-Lieux. Introduction a une anthropologie de la surmodernité. Paris: Éditions du Seuil. AUSTIN, Gerard. 2004. The rite of confirmation. Anointing with the Spirit. Collegeville: Liturgical Press. BALES, Susan Ridgely. 2005. When I was a child. Children’s interpretations of First Communion. University of North Carolina Press. BAUM, Joel A. C., RAO, Hayagreeva. 2004. Evolutionary Dynamics of Organizational Populations and Communities, in: POOLE, Marshall Scott, VAN DE VEN, Andrew H. (eds.) 2004. Handbook of Organizational Change and Innovation. Oxford – New York: Oxford University Press, 212–258. BAUMAN, Zygmunt. 2000. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta. BAUMAN, Zygmunt. 2002. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta. BEER, Michael, NOHRIA, Nitin. 2000. Breaking the code of change. Boston: Harvard Business School Press. BÉRAUD, Céline. 2006. Le métier de prêtre. Approche sociologique. Paris: Les Éditions de l’Atelier. BERGER, Peter. 1997 [1992]. Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti. Brno: Barrister & Principal. BERGIN, Allen. E. 1994. Psychology and Repentance. Přednáška na Birmingham Young University 4. 10. 1984. On-line dostupné na http://speeches.byu.edu/reader/reader.php?id=270 (naposledy navštíveno 5. 6. 2009). BERNOUX, Philippe. 2004. Sociologie du changement dans les entreprises et les organisations. Paris: Éditions du Seuil. BORD, Richard J., FAULKNER. Joseph E. 1983. The Catholic Charismatics. The Anatomy of a Modern Religious Movement. The Pennsylvania State University Press. BOURDIEU, Pierre. 1998 [1993]. Effets de lieu. In: BOURDIEU, Pierre. La misère du monde. Paris: Éditions du Seuil, 249–262. BOURDIEU, Pierre. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum. BOURDIEU, Pierre, SAINT MARTIN, Monique de. 1982. La sainte famille: L’épiscopat français dans le champ du pouvoir. Actes de la recherche en sciences sociales, 44–45: 2–54.

208

BOWIE, Fiona. 2008. Antropologie náboženství. Praha: Portál. BRÉCHON Pierre. 1997. Synodes diocésains et opinion catholique. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 155–174. BREMOND D’ARS, Nicolas de. 2006. Dieu, aime-t-il argent? Don, piété et utopie sociale chez les catholiques en France. Paris: L’Harmattan. BURKE Wyatt Warner. 2002. Organization change: Theory and Practice. London – Greater Kailash: Sage. BURNES, Bernard. 2009 [1992]. Managing Change. Essex: Pearson Education. CINK, Ondřej. Fenomén kostela a jeho profánní využití. (bakalářská práce) Plzeň: Fakulta humanitních studií. COHEN, Michael D., MARCH, James G., OLSEN Johan P. 1972. A Garbage Can Model of Organizational Choice, in: Administrative Science Quarterly, 17(1): 1–25. CONGAR, Yves. 1994 [1950]. Vera e falsa riforma nella chiesa. Milano: Jaca Book SpA. COURCY, Raimond. 1997. Production d’assemblée et décisions épiscopales dans les diocèses du sud-ouest. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 286–304. COURCY, Raimond. 1999. La paroisse et la modernité: Lieu fondateur et arguments actualisés. Archives de Science Sociales des Religions, 107: 21–39. CROZIER, Michel. 1963. Le phénomene bureaucratique. Paris: Éditions du Seuil. CROZIER, Michel. 2000 [1964]. Pouvoir et organisation. In: CROZIER, Michel. 2000. A quoi sert la sociologie des organisations? Tome 1: Théorie, culture et société. Paris: Éditions Seli Arslan, 115–129. CROZIER, Michel. 2000 [1970]. Sentiments, organisations et systemes. In: CROZIER, Michel. 2000. A quoi sert la sociologie des organisations? Tome 1: Théorie, culture et société. Paris: Éditions Seli Arslan, 162–178. CROZIER, Michel, FRIEDBERG, Erhard. 2000 [1995]. Trente ans plus tard. Organisations et action collective. Notre contribution a l’analyse des organisations. In: CROZIER, Michel. 2000. A quoi sert la sociologie des organisations? Tome 1: Théorie, culture et société. Paris: Éditions Seli Arslan, 130–160. CULE Paul E., ROBEY Daniel. 2004. A Dual-Motor, Constructive Process Model of Organizational Transition. Organization Studies, 25(2): 229–260. DAVIEOVÁ, Grace. 2009 [2002]. Výjimečný případ Evropa. Podoby víry v dnešním světě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

209

DE FIORES, Stefano, GOFFI, Tilo. 1999 [1985]. Slovník spirituality. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství. DI MEO, Guy. 1998. Géographie sociale et territoires. Paris: Nathan. DI MÉO, Guy, BULÉON, Pascal. 2005. L’espace social. Lecture géographique des sociétés. Paris: Armand Colin/VUEF. DiMAGGIO, Paul. 1998. The Relevance of Organization Theory to the Study of Religion. In: DEMERATH, Nicolas Jay, HALL Peter Dobkin, SCHMITT Terry, WILLIAMS Rhys H. (eds.): Sacred Companies: Organizational Aspects of Religion and Religious Aspects of Organizations. New York: Oxford University Press, 7–23. DILLON, Michelle. 2003. Handbook of Sociology of Religion. Cambridge University Press. DOLISTA, Josef. 2000a. Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z eklesiologie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. DOLISTA, Josef. 2000b. Pokus o teologii farnosti – vybraná témata. In: HOJDA, Jan (ed). 2000. Farnost na přelomu století. Teologická reflexe. Svitavy: Trinitas, 49–65. DUBET, François. 2002. Le déclin de l’institution. Paris: Éditions du Seuil. DUKA, Dominik. BADAL, Norbert. 2009. Bílá kniha církve s černou kapitolou. 20 let svobody 1989–2009. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. EADE, John, SALLNOW, John (eds). 1991. Contesting the Sacred. The Anthropology of Christian Pilgrimage. London – New York: Routledge. FAIRCLOUGH, Norman. 2005. Critical Realism Peripheral Vision: Discourse Analysis in Organization Studies: The Case for Critical Realism. Organization Studies, 26(6): 915 – 939. FARMER, Neil. 2008. The Invisible Organization: How Informal Networks Can Lead Organizational Change. Gower Publishing. Faut-il balayer la paroisse? 2010. Redakční zpráva na portále Catho.be ze dne 14. 7. 2010. Dostupné on-line na: http://catho.be/index.php?id=155&id_news=6424 (naposledy navštíveno 23. 8. 2010). FIALA, Petr. 2007. Laboratoř sekularizace. Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. FOUILLOUX, Étienne. 1990. Courants de pensée, piété, apostolat – Le Catholicisme. In MAYEUR et al. (eds).: Historie du Christianisme des origines a nos jours. Díl 12: Guerres mondiales et totalitarismes (1914-1958). Paris: Desclée – Fayard, 116–238. FROESE, Paul. 2004. After atheism. An analysis of religious monopolies in the postcommunist world. Sociology of Religion, 65 (1): 57–75.

210

GARELLI, Franco. 1999. Choix des appartenances et mobilité territoriale des croyants en Italie. Archives de Science sociale des Religions, 107: 41–53. GIBAS, Petr. 2007. Mezi „lokálností“ a „lokalitou“. Vztah k místu na Jenerálce (Praha 6) (bakalářská práce). Praha: Fakulta Humanitních studií. GIOIA, Dennis A., CHITTIPEDDI, Kumar. 1991. Sensemaking and Sensegiving in Strategic Change Initiation. Strategic Management Journal 12(6): 433–448. GOUDET, Bernard. 1997. « Qui parle ? » Approche phénoménologique et analyse des formes et statuts de parole dans une assemblée synodale interdoyennés. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 207–228. GREENWOOD, R. HININGS, C. R. 1988. Organization design types, tracks, and the dynamics of strategic change. Organization Studies, 9 (3): 293–316. HADAWAY, Kirk C., MARLER, P. L. 1998. Did You Really Go To Church This Week? Behind the Poll Data. The Christian Century, May 6: 472–475. Dostupné na http://www.religion-online.org/showarticle.asp?title=237 (naposledy navštíveno 1. 9. 2010). HAMPLOVÁ, Dana. 2000. Náboženství a nadpřirozeno ve společnosti. Sociologické studie 2000(3). Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. HAMPLOVÁ, Dana. 2008. Religiozita dospělých v České republice na počátku 21. století. In: LUŽNÝ, Dušan, NEŠPOR Zdeněk R. a kol. 2008. Náboženství v menšině. Religiozita a spiritualita v současné české společnosti. Praha: Malvern, str. 20–30. HAMPLOVÁ, Dana. 2009. Náboženství v evropském prostoru: cesta k ateismu, nebo detradicionalizované religiozitě? In: HAMPLOVÁ, Dana, ŘEHÁKOVÁ Blanka. Česká religiozita na počátku 3. tisíciletí. Výsledky Mezinárodního programu sociálního výzkumu ISSP 2008 – Náboženství. Sociologické studie 2009(2). Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 17–23. HAMPLOVÁ, Dana, ŘEHÁKOVÁ, Blanka. 2009. Kdo patří do církve? In: HAMPLOVÁ, Dana, ŘEHÁKOVÁ Blanka. Česká religiozita na počátku 3. tisíciletí. Výsledky Mezinárodního programu sociálního výzkumu ISSP 2008 – Náboženství. Sociologické studie 2009(2). Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 30–52. HALBWACHS, Maurice. 2010. Kolektivní paměť. Kritické vydání připravené Gérardem Namerem za spolupráce Marie Jaissonové. Praha: Sociologické nakladatelství. HERVIEU-LÉGER, Danièle. 1999. Le pèlerin et le converti. La religion en mouvement. Paris: Flammarion. HERVIEU-LÉGER, Danièle. 2003. Catholicisme, la fin d’un monde. Paris: Bayard. HERVIEU-LÉGER, Danièle. 2006. Moments de la sociologie du catholicisme. Příspěvek přednesený na semináři EHESS (Paris) Changements dans le catholicisme, XIXe-XXe siècles, 13. 12. 2006. 211

HININGS C. R., GREENWOOD Royston, REAY Trish, SUDDABY Roy. 2004. Dynamics of Change in Organizational Fields. In: POOLE, Marshall Scott, VAN DE VEN Andrew H. (eds.) Handbook of Organizational Change and Innovation. Oxford – New York: Oxford University Press, 304–323. HIRSCHHORN, Larry. 2000 Changing Structure is not Enough. The Moral Meaning of Organizational Design. In. NOHRIA, Nitin, BEER, Michael. Breaking the Code of Change. Harvard Business Press. HRDINA, Ignác Antonín. 2004. Náboženská svoboda v právu České republiky. Praha: Eurolex Bohemia. HRDLIČKA, Michal. 2009. Plán reformy farností v Královéhradecké diecézi (diplomová práce). Praha: Katolická teologická fakulta. HRUŠKA, Petr. 2009. Pastorační rady farností v české církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi. (upravená disertační práce). Praha: Katolická teologická fakulta, dostupné na http://www.farnostcheb.cz/index.php?option=com_docman&task=doc_download&gid=534& Itemid=958 (naposledy navštíveno 20. 8. 2010). IEDEMA, Rick, WODAK, Ruth. 1999. Introduction: organizational discourses and practices, Discourse and Society, 10 (1): 5–19. ISAMBERT, François-André. 1976. La sécularisation interne du christianisme. Revue française de sociologie, 17: 573–589. ITCANIA, Xabier. 1997. Le synode de Bayonne. Entre unité diocésaine et dualité identitaire. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 183-204. JANDOUREK, Jan. 1997. Desetiletí, které trvalo dva roky, Souvislosti, 31: 272–278. JANÍKOVÁ, Anna. 2008. Proces obnovy farnosti v Pražské arcidiecézi (diplomová práce). Praha: Katolická teologická fakulta. KABELE, Jiří. 1998. Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum. KLAPISCH-ZUBEROVÁ, Christiane. 1999. Žena a rodina. In LE GOFF, Jacques (ed.). Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 241–262. KITTNEROVÁ, Dana. 2006. Organizační změny v transformační společnosti z hlediska širšího teoretického rámce. In: ŠUBRT, Jiří. Organizace, rozhodování, řád a změna. Acta Universitatis Carolinae philosophica et historica 1 – 2004 – Studia sociologica XIV. Praha: Karolinum, 69–85. KOHL, Jiří G. 2005. Bilance deseti let hnutí My jsme církev, Getsemany, 165. On-line dostupné na: http://www.getsemany.cz/node/775 (naposledy navštíveno 12. 2. 2009).

212

KOPEČEK, Pavel. 2003. Teologie a současná sakrální architektura. Studia Theologica, 13: 16–23. KORONTHÁLY, Vladimír. 2004. Sčítání návštěvníků bohoslužeb. Zpráva. Interní dokument Arcibiskupství pražského. KORONTHÁLY, Vladimír. 2008. Správa pražské arcidiecéze v letech 1913 – 2006 ve světle katalogů kléru (bakalářská práce). Praha: Katolická teologická fakulta. KÜNG, Hans. 2006. Zapomenutý koncil? Getsemany, 170. On-line dostupné na: http://www.getsemany.cz/node/827 (naposledy navštíveno 15. 8. 2010). LAGROYE, Jacques. 2006. La vérité dans l’Église catholique. Contestations et restauration d’un régime d’autorité. Paris: Belin. LE GOFF, Jacques, RÉMOND, René (eds.). 1992. Histoire religieuse de France. Tome 4 Société sécularisée et renouveaux religieux. Paris: Éditions du Seuil. LEMAITRE, Nicole (ed.). 2002. Histoire des curés. Paris: Fayard. LUŽNÝ, Dušan. 2008. Jsme v menšině a chceme přežít. In: LUŽNÝ, Dušan, NEŠPOR Zdeněk R. a kol. 2008. Náboženství v menšině. Religiozita a spiritualita v současné české společnosti. Praha: Malvern, 195–200. LUŽNÝ, Dušan. 2010. Základy perspektivy sociologie náboženství. In LUŽNÝ, Dušan, VÁCLAVÍK, David. Individualizace náboženství a identita. Poznámky k současné sociologii náboženství. Praha: Malvern, 343–347. MACHÁNĚ, Jiří. 2004. Nad výsledky letošního sčítání. Katolický týdeník, 31. MASSON-LEFRANC, Thomas. 2002. Territoires et identités. In: HOUQUE, Patrick (ed.). Le territoire. Des espaces et des hommes. Maçon, 129–142. MARCH, James G., SIMON, Herbert A. 1966 [1958]. Organizations. New York – London – Sydney: John Wiley & Sons, Inc. MARSAUX, Jacky. 2002. Les nouvelles paroisses. Raisons et enjeux d’une réforme, Documents EPISCOPAT. Bulletin du secrétariat de la Conférence des évêques de France, 2002(10–11): 3–20. MAURER, Rick. 1996. Beyond the Wall of Resistence. Unconvenial Strategies that built support for chage. Austin: Bard Press. MAURER, Rick. 2006. Resistence and Change in Organizations. In: JONES Brenda B., BRAZZEL Michael. The NTL Handbook of Organization Development and Change: Principles, Practices and Perspectives. San Francisco: NTL Institute for Applied Behavioral Science, 121–138.

213

MAYEUR, Jean-Marie. 2000. La papauté après le concile. In MAYEUR et al. (eds): Historie du Christianisme des origines a nos jours. Díl 13: Crises et Renouveau (de 1958 a nos jours). Paris: Desclée – Fayard, 127–147. MERCATOR, Paul. 1997. La fin des paroisses? Recomposition des communautés, aménagement des espaces. Paris: Desclée de Brouwer. MIKULÁŠEK, Jiří. 2005. Situace farností brněnské diecéze očima generálního vikáře. In: NEŠPOR, Petr, OPATŘIL, Pavel (eds.), Farnost, místo pro každého? Brno: Biskupství brněnské, 71–77. MIMIAGUE, Françoise, PERRIER, Henri. 1997. L’enquête synodale du diocèse de Bordeaux. Usages institutionnels d’une technique d’investigation. In.: PALARD, JACQUES (ed.). Le gouvernement de l’Église catholique. Synode set exercise du pouvoir. Paris: Cerf, 175–182. MISZTAL Barbara A. 2000. Informality: Social Theory and Contemporary Practice. London: Routledge. MULLER, Colette, BERTRAND, Jean-René. 2002. Ou sont passés le catholiques? Une géographie des catholiques en France. Paris: Desclée de Brouwer. NEITZ, Mary Jo. 1987. Charisma and Community. Study of Religious Commitment within the Charismatic Renewal. New Brunswick, NJ: Transaction Publisher. NEŠPOR, Zdeněk R. 2004. Ústřední vývojové trendy současné české religiozity. In: NEŠPOR, Zdeněk R. (ed.) Jaká víra? Současná česká religiozita / spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství. Sociologické studie 2004(5). Praha: Sociologický ústav akademie věd České republiky, 21–37. NEŠPOR, Zdeněk R. 2010. Rodina / domácnost jako náboženská skupina v procesu transformace. Lidé města / Urban people 12(1): 31–61. NEŠPOR, Zdeněk, LUŽNÝ, Dušan. 2007. Sociologie náboženství. Praha: Portál. NEŠPOR, Zdeněk, R., VÁCLAVÍK, David a kol. 2008. Příručka sociologie náboženství. Praha: Sociologické nakladatelství. NICOLAS, Jean-Hervé. 1985. Synthèse dogmatique. Fribourg – Paris: Éditions universitaires Fribourg – Beauchesne. OPATRNÝ, Aleš. 2001. Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. OPATRNÝ, Aleš. 2003. Česká církev v pohledu Novo millenio ineunte. In: AMBROS, Pavel et al. Novo millenio ineunte. Velehrad : Refugium Velehrad-Roma. 2003, 28–39. OPATRNÝ, Aleš. 2005a. Farnost – místo pro každého? In: NEŠPOR, Petr, OPATŘIL Pavel (eds.). Farnost – místo pro každého. Brno: Biskupství brněnské, 23–31.

214

OPATRNÝ, Aleš. 2005b. Mohou být setkání s účastníky pohřbů, svateb a půlnočních mší evangelizační nebo pastorační šancí? In DEMEL, Zdeněk, SCHLEMMER, Karl (eds.). Pronikavá změna pastorace, nebo sebezáchovný proces? Být církví misionářským způsobem. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 105–114. PELLETIER, Guy. 2004. De l’anarchie organisée au modele de la poubelle : du côté obscur de la planification et de la décision. Dostupné na http://www.forres.ch/documents/pelletieranarchie.htm (naposledy navštíveno 15. 8. 2008). POOLE, Marshall Scott. 2004. Central Issues in the Study of Change and Innovation. In: POOLE, Marshall Scott, VAN DE VEN Andrew H. (eds.) Handbook of Organizational Change and Innovation. Oxford – New York: Oxford University Press, 3–31. RATZINGER, Joseph. 1994 [1991]. Církev jako společenství. Praha: Zvon. RICHTER, Klemens. Vztah církve a liturgie. Příspěvek k recepci II. vatikánského koncilu. Přednáška přednesená 25. 5. 2009 na KTF UK. ŘÍČAN, Pavel. 1999. K problému sexuální viny. Upravený text přednášky na II. konferenci Diakonie ČCE 27. 3. 1999. Dostupné na http://sweb.cz/RICAN/clanky/05Sexvina.htm (naposledy navštíveno 12. 2. 2009). SEO, Myeong-Gu, PUTNAM, Linda L., BARTUNEK, Jean M. 2004. Dualities and Tensions of Planned Organizational Change. In: POOLE, Marshall Scott, VAN DE VEN Andrew H. (eds.) Handbook of Organizational Change and Innovation. Oxford – New York: Oxford University Press, 73–107. SCHMEIDLER Karel a kol. 2009. Problémy mobility stárnoucí populace. Brno: Novpress. SNOW D., A., MACHALEK, R. 1984. The Sociology of Conversion. Annual Review of Sociology, 10: 167–90. SKOBLÍK, Jiří. 2004. Obrácení – pokání – smíření. Dostupné na http://ktf.cuni.cz/~skoblik/komentare/obraceni_pokani.htm (naposledy konzultováno 1. 2. 2008). SLOYAN Robert M., LUDEMA James D. 2010. That’s not how I see it. How trust in the organization, leadership, process and outcome influence individual response to organizational change. In: PASMORE William A., SHANI Abraham B., WOODMAN Richard W. (eds). Research in Organizational Change and Development. Bingley: Emerald, 18: 233–278. SPALOVÁ, Barbora. 2008. Bůh ví proč. Studie pamětí a režimů moci v křesťanských církvích v severních Čechách (disertační práce). Praha: Fakulta sociálních věd. SPOUSTA, Jan. 1999. České církve očima sociologických výzkumů. In: HANUŠ, Jiří (ed.). Náboženství v době společenských změn. Brno: Masarykova univerzita, s. 73–90. STARK, Rodney, FINKE, Roger. 2000. Acts of Faith. Explaining the Human Side of Religion. Berkeley – Los Angeles – London: University of California Press.

215

TICHÝ, Radek. 2006a. Bojující církev. Analýza požadavků katolické církve vůči českému státu. In TICHÝ, R. (ed.) Miscellanea sociologica 2006, Praha: Fakulta sociálních věd, 67– 94. TICHÝ, Radek. 2006b. Restrukturalizace diecézí ve Francii – inspirace pro českou církev? (diplomová práce). Praha: Katolická teologická fakulta. TICHÝ, Radek. 2007a. Kvazikněžská vrstva? Působení laiků ve francouzských katolických farnostech. Biograf. Časopis nejen pro biografickou a reflexivní sociologii. 43–44: 87–104. TICHÝ, Radek. 2007b. Zvláštní církev? Jak čeští katolíci obhajují svou specifičnost (rigorózní práce). Praha: Fakulta sociální věd. TICHÝ, Radek. 2008. Lidé, skupiny a praktiky v české katolické církvi 1997-2005. Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2008. Pražské sociálně vědní studie. Sociologická řada, SOC-015. VÁCLAVÍK, David. 2010. Náboženství a moderní česká společnost. Praha: Grada Publishing. VAN GENNEP, Arnold. 2004 [1960]. The rites of Passage. London: Routledge. VIRILIO, Paul. 1984. L'espace critique. Christian Bourgois Editeur. Vliv národnosti a náboženského vyznání na plodnost žen. Analýza Českého statistického úřadu, on-line dostupná na: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/880036DA3C/$File/vliv.pdf (naposledy konzultováno 8. 8. 2009). WALDENFELS, Hans. 2000. Kontextová fundamentální teologie. Praha: Vyšehrad. WILSON, Bryan. 1998. The secularisation thesis: Criticisms and rebuttals. In LAERMANS, R., WILSON, B., BILLIET Jaak. Secularisation and Social Integration. Papers on honor of Karel Dobbelaere. Leuven: Universitaire Press, 45–66. WILTGEN, Ralph. 2007. Rýn se vlévá do Tibery. Kronika II. vatikánského koncilu. FrýdekMístek: Michael. YORGARSON, Ethan. 2002. Creating regional identity, moral orders and spatial contiguity. Imagined landscapes of Mormon Americanization. Cultural geographies, 9: 448–466. ZULEHNER, Paul. M., HELLER, Andreas. 1998. Eclesia semper reformanda. Dimensionen einer Theologie der Kirchenreform. In: ZULEHNER, Paul. M., HELLER, Andreas (eds). Kirchenreform. Wien: Verlag Zeitpunkt, 11–20.

216