UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií

Bc. Zdeněk Chlupáč

Regionální strany v politickém systému České republiky

Diplomová práce

Praha 2015

Autor práce: Bc. Zdeněk Chlupáč Vedoucí práce: PhDr. Petr Jüptner, Ph.D.

Rok obhajoby: 2015

1

Bibliografický záznam CHLUPÁČ, Zdeněk. Regionální strany v politickém systému České republiky. Praha: 2015. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, 2015. 178 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Petr Jüptner, Ph.D.

Abstrakt Český stranický systém lze označit za relativně mladý v porovnání s jinými, především poté západoevropskými stranickými systémy. I přesto v něm ale můžeme v současné době identifikovat celou řadu regionálních stran. Tomu, jak přesně poznat, které politické subjekty patří do skupiny regionálních stran v kontextu České republiky a které nikoliv se věnuje tato práce. Stejně tak přináší i analýzu postavení těchto formací v rámci českého politického systému. Teoretická část práce se věnuje vymezením pojmu „regionální strana“. Přináší v této souvislosti několik rozdílných teoretických přístupů, které se definováním zmíněného výrazu zabývají, a následně se věnuje aplikaci definice regionální strany na případ České republiky. V analytické části práce, která je případovou studií, je nejprve vymezen okruh českých regionálních stran. Poté následuje analýza těchto subjektů a to prostřednictvím oficiálních dokumentů těchto stran, jakými jsou jejich stanovy, politický program atd., dále statistických údajů vedených v databázích ústředních orgánů státní správy České republiky a také polostrukturovaných rozhovorů vedených se členy vybraných regionálních formací. Pozornost je věnována především těmto jevům: okolnosti vzniku vybraných regionálních stran, dále rozsah jejich působnosti, volební strategii a politickou agendu.

Abstract Czech party system can be described as relatively young compared to other, especially western European party systems. However in these days we can identify a number of regional parties inside it. This work answers the question how we can accurately identify which political entities belong to the group of regional parties in the context of the Czech Republic and which not. Likewise, it brings analysis of the position of these kinds of formations in the Czech political system. The theoretical part deals with the definition of "regional party". It brings several different theoretical approaches, which deal with the definition of that term, and then examines the application of the definition of regional parties to the case of the Czech Republic. In the analytical part, which is a 2

case study, there is defined circuit of Czech regional parties. After that it is presented comprehensive analysis of these subjects on base of official documents of these parties, such as their articles of association, political program etc., as well as statistical data kept in the databases of central government authorities of the Czech Republic and interviews with members of selected regional formations. Particular attention is paid to these phenomena: the circumstances of creation of selected regional parties, as well as their scope, electoral strategy and political agenda.

Klíčová slova Český stranický systém, kraj, krajské volby, politický systém, region, regionální strany, relevance politických stran, zastupitelstvo kraje

Keywords Czech party system, political system, region, regional elections, regional parties, relevance of political parties, Regional Councils,

Rozsah práce: 242 565 znaků s mezerami.

3

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla použita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

Zdeněk Chlupáč

V Praze dne: 15. 5. 2015

4

Poděkování Na tomto místě bych velmi rád poděkoval svému vedoucímu diplomové práce, panu doktorovi Jüptnerovi, za jeho užitečné rady, podněty a čas, který mě a mé práci věnoval. Zároveň děkuji všem členkám a členům vybraných regionálních stran, kteří byli ochotni účastnit se mého výzkumu.

5

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut politologických studií

Projekt diplomové práce

Regionální strany v politickém systému České republiky

Autor: Bc. Zdeněk Chlupáč Obor: Politologie Akademický rok: 2012/2013 Vedoucí práce: PhDr. Petr Jüptner, Ph.D.

6

Úvod do problematiky, její aktuálnost a význam Definování pojmu „regionální strana“ se podle jednotlivých zainteresovaných autorů od sebe značně liší. Mnoho z nich nehovoří o regionálních stranách jako o samostatné kategorii politických stran, ale vymezuje společnou kategorii pro strany etnické a regionální [více viz např. Mareš 2003b]. Jiní autoři řadí oba subjekty do kategorií samostatných [např. Klingemann, Hoffebert 2000]. Definic toho, co regionální strana je a co je pro její existenci nejpodstatnější, můžeme rovněž najít hned několik; např. český politolog Maxmilián Strmiska deklaruje, že každý teritoriálně-politický systém sdílí vlastní teritoriální a politickou identitu, odlišnou od identit jiných teritoriálně-politických systémů, a že musí být schopen tuto identitu přiměřeně vyjadřovat a reprodukovat… podobně i každá politická strana musí mít určitou politickou (politicko-organizační) identitu, jíž vyjadřuje a reprodukuje…Regionální stranu neurčuje tedy pouze její regionální elektorát, substátní operační prostor (a/nebo modus operandi), nýbrž primárně její zřetelně vyjádřená regionální identita a s ní spjatá regionální legitimace. Tato identita a legitimace předurčují- samozřejmě nikoli výlučně- roli strany ve stranickém systému [Strmiska, M. 2003]. Jinou definici nabízí americký politolog Dawn Brancati, podle něhož jsou regionální strany politickými subjekty, které se účastní a vítězí ve volbách pouze v jednom regionu dané země…Vzhledem k tomu, že se účastní voleb (na jakékoliv úrovni) pouze v jednom regionu, přirozeně tendují k zaměření svých agend na problémy týkající se daného regionu… Stojí tak (tyto strany) v jasném kontrastu ke stranám celostátním [Brancati, D. 2008]. Tato vymezení regionálních politických stran jsou jen jedna z mnoha. V mé práci budu jednotlivé definice analyzovat a aplikovat je na český politický systém. Problematice regionální politiky, popřípadě regionálních stran v České republice se věnovalo již několik autorů [mj. Strmiska 2003, Mareš 2003b], avšak v žádné práci jsem nenalezl odkaz na reálné volební výsledky jednotlivých regionálních stran. Právě touto relací se bude zabývat má práce. Vzhledem k výsledkům posledních voleb, zejména poté do zastupitelstev krajů a ziskům některých regionálních politických uskupení v nich, se rozhodně nejedná o téma marginální. To dokládá i následující příklad: ve volbách do zastupitelstev krajů v roce 2012 získaly regionální strany v Libereckém kraji přes 40% hlasů, což jim vyneslo 23 mandátů (ze 45 možných), včetně postu hejtmana.

7

Cíl práce

Má diplomová práce má následující cíle: 1) jasně vymezit a definovat pojem regionální strana, za účelem jeho reflexe v českém stranickém systému 2) analyzovat postavení regionálních stran v politickém systému České republiky.

Metody práce

Jako výzkumnou metodu pro svou práci jsem zvolil jednu z kvalitativních metod a to případovou studii. Předmětem mého výzkumu je postavení regionálních politických stran v českém stranickém systému, případem samotným poté participace výše zmíněných politických subjektů na volbách do zastupitelstev obcí v letech 2006 a 2010, a volbách do zastupitelstev krajů v letech 2008 a 2012. Při podrobnějším zkoumání mnou vybraného případu využiji i další z kvalitativních metod: polostrukturovaný rozhovor, pomocí kterého budu zjišťovat např. okolnosti vzniku regionální stran. Postupy a typ zdrojů

Při své práci plánuji použít několik typů zdrojů. Úvodní teoretická část bude vycházet hlavně z české i zahraniční odborné literatury (viz níže) a z existujících vědeckých prací s podobným tematickým zaměřením. Mimo odborných textů dále využiji také data týkající se voleb poskytnutá Českým statistickým úřadem a relevantních článků v médiích. V neposlední řadě budu také vycházet z vlastních dat, jež získám za pomoci polostrukturovaných rozhovorů s představiteli jednotlivých regionálních stran a analýzou internetových stránek vybraných regionálních stran.

Předpokládaná struktura, v bodech i textově

Předpokládaná struktura práce: Po úvodu do tématu mé práce bych chtěl následně za pomoci odborné literatury zpracovat jednotlivé definice pojmu „regionální strana“ a vysvětlit rozdíly oproti ostatním typům stran; tedy jasně vymezit hranice mnou zkoumaného subjektu.

8

V další části se budu věnovat genezi a vývoji regionálních politických stran od vzniku samostatné České republiky v roce 1993 až do současnosti. Analyzuji data dostupná k jednotlivým volbám od roku 1993 do roku 2012, přičemž si budu všímat změn počtu regionálních politických stran od roku 1993 do současnosti a proměny jejich role v jednotlivých obdobích. Následně přikročím k analýze postavení významných regionálních politických stran v rámci politického systému České republiky. Zjistím, které případy voleb mají pro daný typ stran největší prioritu, tzn. ve kterých volbách se chtějí strany primárně zapojit do politické soutěže (budu tedy zkoumat úspěšnost a četnost výskytu regionálních politických stran ve volbách do Senátu ČR, do Poslanecké sněmovny ČR, do Evropského parlamentu, ve volbách do zastupitelstev krajů a v komunálních volbách). Domnívám se, že vzhledem k povaze regionálních politických stran budou pro ně stěžejní volby do zastupitelstev krajů a volby komunální. Tuto hypotézu však budu muset ověřit. Ve svém výzkumu zohledním zejména několik posledních, pro regionální strany relevantních voleb, a to volby do zastupitelstev obcí v letech 2006 a 2010, a zejména pak volby do zastupitelstev krajů v letech 2008 a 2012. Na užším vzorku regionálních politických stran budu tedy za pomoci kvalitativních metod zkoumat: 1) okolnosti vzniku jednotlivých regionálních politických stran 2) jejich strukturu 3) složení členské základny. Předpokládaná osnova práce: 1. Úvod- teoretické zakotvení 2. Regionální strana 2.1. Rozdílné přístupy k vymezení regionálních stran 2.2. Definice pojmu „regionální strana“ a její aplikace na český stranický systém 3. Historický vývoj regionálních stran v ČR 4. Regionální strany v ČR 4.1. Případová studie vzorku regionálních politických stran 4. 2. Regionálních strany ve volbách 4.3. Vymezení primárního účelu regionálních stran v ČR 5. Závěr

9

Seznam odborné literatury: Základní zdroje

BALÍK, Stanislav (2009): Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada BARŠA, P., STRMISKA, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. BRANCATI, Dawn (2008): The Origins and Strengths of Regional Parties. British Journal of Political Science BRANCATI, Dawn (2005): Pawns Take Queen: The Destabilizing Effects of Regional Parties in Europe Constitutional Political Economy; Jun2005, Vol. 16 Issue 2 COHEN, Michael Lawrence (2008): Behavioral Expectations, Voter Perceptions and Regional Parties; Conference Papers- Midwestern Political Science Association. 2008 Annual Meeting COPUS, C. (2004): Party Politics and Local Government. Manchester: Manchester University Press. ČMEJREK, Jaroslav (2010): Demokracie v lokálním politickém prostoru: specifika politického života v obcích ČR. Praha: Grada ČMEJREK, Jaroslav (2003): Lokální a regionální politické stranictví v ČR. In: III. Kongres českých politologů, Praha-Suchdol 5.-6.9.2003, s. 271-280. Praha: Česká společnost pro politické vědy. DRULÁK, Petr a kol. (2005): Jak zkoumat politiku. Praha: Portál FIALA, P., HLOUŠEK, V. (2003); Stranický systém České republiky. In Fiala, P., Herbut, R. a kol.: Středoevropské systémy politických stran. Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, s. 13-54. HELLER, William B. (2002): Regional Parties and National Politics in Europe: Spain's estado de las autonomias, 1993 to 2000. Comparative Political Studies JOLLY, Seth Kincaid (2004): European Integration and the Riseof Regional Parties. Conference Papers- Midwestern Political Science Association. 2004 Annual Meeting, Chicago KEMP, R. (1999): Local Government Election Practices: A Handbook for Public Officials and Citizens. Jefferson: McFarland

10

KLINGEMANN, H.-D., Hofferbert, R. I. (2000): The Capacity of New Party Systems to Channel Discontent: A Comparsion of 17 Formerly Communist Polities. Central European Political Science Review. Vol. 1, Number 2, pp. 6-30 LANKINA, T.V., HUDALLA, A., WOLLMANN, H. (2008): Local governance in Central and Eastern Europe: comparing performance in the Czech Republic, Hungary, Poland and Russia. New York: Palgrave Macmillan MAREŠ, M. (2003a): Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury MAREŠ, M. (2003b): Etnické a regionální subjekty ve stranickém systému České republiky. Středoevropské politické studie, roč. V, č. 2-3 SARTORI Giovanni (2005): Strany a stranické systémy. Brno: CDK SPRINGEROVÁ, Pavlína (2010), Analýza vývoje a činnosti moravistických politických subjektů v letech 1989–2005. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury STRMISKA, M. (2002): A Study on Conceptualisation of (Etno)Regional Parties. Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 2-3. STRMISKA, M. (2003): Regionální strany, teritoriální rozrůzněnost a stranickopolitický pluralismus. Středoevropské politické studie, roč. V, č. 2-3 STRMISKA, M. (2005): Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus: pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních stranických soustav. Brno: AP STRMISKA, M. (2012): Regionální stranická soutěž ve víceúrovňových uspořádáních: nové přístupy, nová agenda výzkumu? Evropská Volební Studia. 2012, Vol. 7 ZIEGFELD Adam W. (2004): Why Do Regional Parties Emerge? Conference Papers American Political Science Association, 2004 Annual Meeting, Chicago ZIEGFELD, Adam W. (2004): Regionalism, Party Building, and Rule of Law: Explaining the Strength of Regional Political Parties in India. Conference PapersAmerican Political Science Association; 2007 Annual Meeting

Internetové zdroje: Internetové stránky Českého statistického úřadu, věnované výsledkům voleb: www.volby.cz Internetové stránky jednotlivých regionálních politických stran

11

Obsah Úvod............................................................................................................................................ 14 1. Cíle výzkumu a postup bádání ............................................................................................. 16 2. Teoretická východiska ......................................................................................................... 16 3. Metody a typy zdrojů .......................................................................................................... 19 4. Struktura práce.................................................................................................................... 20 1. Teoretické ukotvení výzkumu regionálních stran .............................................................. 22 1.1. Obecná teorie politické strany ......................................................................................... 22 1.1 .1. Definice politické strany ........................................................................................... 22 1.1.2. Vznik politických stran ............................................................................................... 27 1.1.3. Organizační typy politických stran ............................................................................ 28 1.1.4. Funkce a cíle politických stran................................................................................... 28 1.2. Teoretické vymezení regionu ........................................................................................... 29 1.2.1. Definice regionu ........................................................................................................ 29 1.3. Koncept stranických rodin ................................................................................................ 31 1.3.1. Koncept konfliktních linií a jeho význam pro stranickou soutěž ............................... 31 1.3.2. Stranické rodiny......................................................................................................... 32 1.4. Teoretické vymezení regionálních stran .......................................................................... 34 1.4.1. Přístupy k vymezení regionální strany ...................................................................... 34 1.4.2. Geneze regionálních stran......................................................................................... 38 1.4.3. Regionální, etnické a regionalistické strany .............................................................. 40 1.4.4. Přístupy ke klasifikaci regionálních stran v rámci konceptu stranických rodin ......... 41 1.5. Relevance regionálních stran ........................................................................................... 43 1.6. Regionální strany v Evropě ............................................................................................... 44 1.6.1. Historický vývoj regionálních stran v Evropě ............................................................ 44 1.6.2. Regionální strany v západní Evropě .......................................................................... 45 1.6.3. Regionální strany ve střední a východní Evropě ....................................................... 46 1.7. Problematika aplikace konceptu regionálních stran na případ České republiky ............. 48 1.7.1. Pojem region v kontextu České republiky ................................................................. 48 1.7.2. Aplikace definice regionálních stran pro případ České republiky ............................. 50 2. Regionální strany v České republice ................................................................................... 55 2.1. Klasifikace sporných subjektů .......................................................................................... 55 2.2. Vymezení regionálních stran působících na území České republiky ................................ 61 2.3. Vznik a vývoj regionálních stran v České republice .......................................................... 65 12

2.4. Regionálních strany ve volbách ........................................................................................ 67 2.4.1. Regionálních strany ve volbách na celostátní úrovni ................................................ 68 2.4.2. Regionálních strany ve volbách na substátní úrovni ................................................. 72 2.4.2.1. Krajské volby 2000 ............................................................................................. 74 2.4.2.2. Krajské volby 2004 ............................................................................................. 76 2.4.2.3. Krajské volby 2008 ............................................................................................. 77 2.4.2.4. Krajské volby 2012 ............................................................................................. 78 2.4.2.5. Shrnutí účinkování regionálních stran v krajských volbách 2000- 2012 ............ 80 2.5. Relevantní regionální strany v politickém systému České republiky ............................... 83 3. Atributy českých regionálních stran ................................................................................... 85 3.1. Vymezení zkoumaného vzorku ........................................................................................ 85 3.2. Zlínské hnutí nezávislých .................................................................................................. 88 3.3. ALTERNATIVA ................................................................................................................... 92 3.4. Severočeši.cz .................................................................................................................... 95 3.5. Starostové pro Liberecký kraj ........................................................................................... 99 3.6. Východočeši ................................................................................................................... 103 3.7. Jihočeši 2012 .................................................................................................................. 107 Závěr......................................................................................................................................... 111 1. Aplikování definice regionálních stran v kontextu České republiky.................................. 111 2. Analýza postavení regionálních stran v České republice .................................................. 112 2.1. Geneze regionálních stran a aplikace Strmiskovy typologie ...................................... 112 2.2. Organizační struktura ................................................................................................. 115 2.3. Teritoriální působnost ................................................................................................ 117 2.4. Volební strategie ........................................................................................................ 118 2.5. Programový profil....................................................................................................... 121 2.6. Pozice regionálních stran v politickém systému České republiky .............................. 122 3. Perspektiva regionálních stran v České republice ..............Chyba! Záložka není definována. Summary:................................................................................................................................. 126 Seznam literatury a zdrojů ..................................................................................................... 127 Seznam tabulek a grafů .......................................................................................................... 135

13

Úvod V České republice se s regionálními stranami setkáváme o poznání později, než v případě celé řady západoevropských států1 (např. Velké Británie, Španělska, Itálie). Zatímco v západní Evropě můžeme evidovat zástupce skupiny regionálních stran přinejmenším od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v České republice lze nalézt první formace tohoto typu až v druhé polovině devadesátých let. Tato skutečnost je však zapříčiněna především tím, že rovněž samotný český stranický systém jako celek je nepoměrně mladší, než stranické systémy států západní Evropy. Český stranický systém se začal formovat po pádu komunistického režimu, tzn. po roce 1989. Po rozpadu Československa v roce 1993 hrály prim jak na celostátní, tak na substátní úrovni výhradně celostátní politické strany, doplněny především na komunální úrovni o nezávislé kandidáty a lokální uskupení. Regionální strany se na území České republiky v tomto období de facto nevyskytovaly (i když je některými autory do této skupiny stran řazeno Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS), které však svou povahou přísluší spíše do kategorie regionálně-etnických či etnických stran). Zlom nastal až v roce 2000, kdy byly instalovány nové vyšší územní samosprávné celky˗ kraje a spolu s nimi došlo k zavedení voleb do zastupitelstev těchto krajů. V souvislosti s tímto novým typem voleb můžeme v České republice registrovat vzrůstající počet politických formací, které se ve svém politickém programu orientují zejména na témata vztahující se k určitému regionu respektive kraji, v němž působí. Nicméně je třeba zdůraznit, že nárůst takovýchto subjektů v České republice byl skutečně velmi pozvolný, s výjimkou období před posledními krajskými volbami. Právě náhlý „boom“ regionálních uskupení před volbami do zastupitelstev krajů v roce 2012 je příčinou toho, že v současné době lze o České republice hovořit jako o jedné z „velmocí“ z hlediska počtu regionálních stran (dosud posledních voleb do zastupitelstev krajů se účastnilo hned 19 regionálních politických formací, přičemž pěti z nich se dokonce podařilo dosáhnout na křesla v zastupitelstvech příslušných krajů2). V posledních letech kontinuálně stoupá popularita (mezi voliči) politických stran a hnutí, které se svou agendou zaměřují výhradně na regionální úroveň. V posledních krajských volbách v roce 2012 dokonce získalo několik regionálních formací mandáty 1

Myšleno z hlediska politického, nikoliv geografického.

2

Jednalo se o celkem pět různých krajů.

14

v zastupitelstvech příslušného kraje a rovněž v komunálních volbách v roce 2014 si regionální formace na své konto připsaly nemalé množství zastupitelských křesel. Zástupce regionálních politických subjektů nyní nalezneme rovněž v obou komorách Parlamentu České republiky. České politické strany s celostátní působností reagovaly na stoupající význam regionálních formací a snaží se s nimi kooperovat jak na celostátní, tak i na substátní úrovni (příkladem budiž spolupráce ANO 2011 a Východočechů či Severočechů.cz, TOP 09 a Starostů pro Liberecký kraj nebo Suverenity a Jihočechů 2012 atd.). Spolu s popularitou a významem regionálních stran vzrůstá rovněž jejich politický vliv a v návaznosti na to logicky také počet. Je tedy zjevné, že skupina regionálních stran v České republice prochází v současné době fází „rozsáhlého vývoje“ a představuje tak nanejvýše aktuální a zajímavé téma, které si zaslouží, aby mu byla věnována náležitá pozornost. Je smutnou skutečností, že ačkoliv v současné době zažívají české regionální strany „boom“, nelze říci, že by se jednalo o téma, které by bylo náležitě reflektováno nejen ze strany široké veřejnosti, ale ani ze strany akademické obce. Můžeme nalézt jak celou řadu prací, zabývajících se celostátní a lokální úrovní, příslušnými stranickými systémy i jednotlivými stranami, jež na těchto úrovních působí. Textů, které pojednávají o regionálních stranách v České republice po teoretické stránce, tedy vymezují to, jaká kritéria musí politický subjekt splňovat, aby ho bylo možné zařadit do skupiny regionálních stran, není mnoho (výjimku tvoří např. práce českých politologů Maxmiliána Strmisky [Strmiska 1998, Strmiska 2003, Strmiska 2005] aj., či Miroslava Mareše [Mareš 2003b]). Prací, jež by se věnovaly konkrétním subjektům, spadající do této stranické skupiny je poté ještě méně. V této souvislosti tak můžeme spatřovat velký neprobádaný prostor. Tato diplomová práce má ambice pomoci v ujasnění klasifikace regionálních stran působících na území České republiky a přispět do politologického bádání novým pohledem na postavení regionálních politických formací v Českém politickém systému, a na politické formace z této stranické skupiny vůbec. Zároveň doufám, že tento text alespoň částečně zaplní dosud ještě ne zcela zmapovaný prostor a následně podnítí další diskuzi na toto aktuální téma.

15

1. Cíle výzkumu a postup bádání Předkládaná diplomová práce Regionální strany v politickém systému České republiky si stanovuje dva základní cíle: 1) jasně vymezit a definovat pojem regionální strana, za účelem jeho reflexe v českém politickém systému. Za pomoci odborné literatury nejprve analyzuji již existující definice regionálních stran a poté aplikuji tyto teorie na případ České republiky. 2) analyzovat postavení regionálních stran v politickém systému České republiky. V souvislosti s naplněním tohoto cíle nejprve vymezím, které politické subjekty, působící na území České republiky je možné, dle nastavených kritérií, zařadit mezi regionální strany. Dále provedu, na základě dostupných statistických údajů, rozbor performance českých regionálních stran ve volbách a následně budu zjišťovat, zda existují na území České republiky relevantní regionální politické formace, případně na jaké úrovni (celostátní či substátní). Tímto způsobem vymezím, které regionální strany je možné v současné době považovat za relevantního politického aktéra a na které úrovni. Takto vybraný vzorek poté podrobím detailnějšímu rozboru, přičemž budu zkoumat okolnosti vzniku vybraných regionálních stran, jejich organizační strukturu, jaká je jejich členská základna (případně zdali mají nějaké zvláštní typy členství), jaká je jejich strategie ve volbách a jaký je jejich programový profil (např. zda se jedná o tzv. single issue party či nikoliv, atd.).

2. Teoretická východiska Přestože problematika politických stran a stranických systémů patří ke stěžejním tématům politologie a ta jim také věnuje dostatečnou pozornost a výzkumný prostor, studium regionálních stran bylo, až do doby nedávno minulé, mimo sféru zájmů hlavní politologické obce. Toto téma bylo považováno spíše za okrajové a až do osmdesátých let minulého století měl výzkum regionálních, popř. regionálně-etnických stran převážně trojí podobu: 1) monografické publikace o jednotlivých regionálních formacích (bez ambicí širší komparace) 2) regionální strany představovaly vedlejší badatelský předmět studia etnickonacionalistických či subnacionalistických fenoménů (např. „etnického extremismu“, „etnického radikalismu“) 3) určitá pozornost byla regionálním stranám věnována v v souvislosti s utvářením systémů politických stran v minulosti v raných fázích demokratizace 16

Širší teoreticko-metodologická báze výzkumu regionálních stran ale nebyla soustavně rozvíjena, což se negativně projevilo mj. sníženou schopností analyzovat do hloubky nejen vnitřní mechanismy jejich fungování, ale také vnější aspekty jejich působení, včetně rozboru jejich pozice a role v daném stranicko-politickém uspořádání. [Strmiska 1998, 5] Primární

příčinou

tohoto

„nezájmu“

byla

skutečnost,

že

v hlavním

západoevropském prostoru nehrály tyto politické subjekty příliš velkou roli. Z hlediska východoevropského prostoru (tzn. i z perspektivy České republiky) je nevšímavost vůči regionálním stranám zcela pochopitelná, uvědomíme-li si, že až do konce osmdesátých let nelze v dané oblasti hovořit o svobodných volbách respektive volné politické soutěži. Až na počátku devadesátých let můžeme zaznamenat jisté zvýšení zájmu o problematiku regionálních politických stran. Jedním z faktorů, které v tomto procesu hrály významnou roli, byl rozpad východního (komunistického) bloku, což s sebou přineslo mj. i znovuobnovení svobodné soutěže politických stran v příslušné geografické oblasti. Tím pádem mohly být na uvedeném území konečně oficiálně zakládány nové politické strany a to i takové, které svým programem cílily na určitý region v rámci státu. Dalším faktorem, který byl příčinou vzrůstajícího zájmu o regionální subjekty, byla zvyšující se relevance některých regionálních stran, např. severoitalských lig. „Fenomén Lombardské ligy a následně Ligy Severu si vynutil v rámci studia regionálních stran a hnutí vskutku bezprecedentní pozornost, která se neomezovala pouze na italskou politologii a sociologii.“ [Strmiska 1998, 6] Hlavními příčinami zvýšeného zájmu o regionální strany byl jednak vznik a vývoj států, které vykazovaly více než jednu úroveň politické soutěže a vzrůstající relevance regionálních politických formací. Výzkumu regionálních stranických soustav či politickým stranám s přívlastky regionální, regionalistické, etnoregionalistické, autonomistické či nacionalistické se věnovala celá řada politických vědců. Ze zahraničních autorů mohu jmenovat například Alfreda Stepana [Stepan 2003], který se zabýval teoretickým rámcem regionálních stran, Lievena De Wintera [De Winter 1998], jenž vypracoval komparativní analýzu západoevropských regionálních respektive etnoregionálních stran, Adama Ziegfelda [Ziegfeld 2003] a Dawna Brancatiho [Brancati 2007], věnující se regionálním stranám v obecné rovině, nebo skupinu autorů, kteří se věnovali klasifikaci této skupiny politických stran v rámci konceptu stranických rodin např. Klaus von Beyme [Beyme 17

1982], Hix, Lord [Hix, Lord 1997], Huri Türsan [Türsan 1998], Régis Dandoy [Dandoy 2010]. Z českých autorů si zaslouží být jmenován na prvním místě Maxmilián Strmiska [mj. Strmiska 2003a, 2003b, 2005]. Ten se ve svých pracích zabývá nejen konceptem regionálních stran po teoretické stránce, ale zároveň přináší pohled na danou problematiku v perspektivě některých evropských zemí; zkoumá regionální strany např. ve Velké Británii a Irsku, Španělsku, Itálii [mj. Strmiska 2003]. Dalšími českými autory, zabývajícími se problematikou regionálních stran jsou např. Petr Fiala [např. Fiala 2003b], Miroslav Mareš [např. Mareš 2003b] nebo Jaroslav Čmejrek [mj. Čmejrek 2003]. Jak je patrné z předcházejících řádků, tomu, jak vymezit regionální strany či problematice regionálních stran obecně se věnovala celá řada autorů zahraničních i českých. Definic regionálních stran lze tedy v odborné literatuře nalézt celou řadu. Ne každou z nich je ale vhodné aplikovat na konkrétní případ České republiky. Je zde totiž nebezpečí, že zvolíme-li špatně, bude docházet k misinterpretaci a za regionální stranu označíme i takovou politickou formaci, která do této skupiny stran ve skutečnosti nepatří. Je tedy velmi důležité vybrat odpovídající přístup k definování regionálních stran v České republice a bedlivě se řídit nastavenými parametry. Učiníme-li tak, můžeme vymezit nejen to, které politické subjekty působící na území České republiky je možné mezi regionální strany zařadit, ale v návaznosti na to také zkoumat charakteristické znaky těchto formací a jejich roli v českém politickém systému. Odborný základ pro teoretickou část mého výzkum, tedy pro formulaci definice regionálních stran, působících na území České republiky mi poskytly především práce Brancatiho [Brancati 2005; 2007], Chhibbera a Kollmana [Chhibber, Kollman 2004], Ziegfelda [Ziegfeld 2003] a zejména poté Strmisky [Strmiska 1998; 2003a, 2003b, 2005a]. Zatímco o vymezení regionálních stran a jejich definičních znacích bylo napsáno hned několik odborných prací, stejně jako o konkrétních regionálních stranách např. v Itálii, Španělsku či Velké Británii, regionálním stranám v České republice byla v minulosti věnována pozornost pouze sporadicky. Výjimku tvořily zpravidla práce o tzv. etnickém („moravistickém“) křídle těchto formací, o kterém pojednávali např. Springerová [Springerová 2010] a Mareš [Mareš 2003a]. Proto jsem v této části svého výzkumu de facto nemohl čerpat data z odborné literatury a byl jsem odkázán především na vlastní výzkum.

18

3. Metody a typy zdrojů V první, teoretické části mé práce, ve které se zabývám vymezením regionální (politické) strany a následně aplikací tohoto pojmu na případ České republiky budu vycházet zejména z odborné literatury vztahující se k tomuto tématu. Za tímto účelem využiji publikací a článků autorů, zabývajících se problematikou regionálních stran, např. Brancati [Brancati 2007], Mareš [Mareš 2003b], Stepan [Stepan 2003], Strmiska [Strmiska 1998, 2003a, 2005a aj.], Ziegfeld [Ziegfeld 2003] aj. Jako výzkumnou metodu analytické části práce jsem zvolil jeden z přístupů kvalitativního výzkumu, konkrétně jedinečnou případovou studii. Tu lze obecně charakterizovat jako detailní studium jednoho nebo několika mála případů, přičemž odbornou definici nalezneme např. v knize „Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích“: „Jedná se o studium případu, který je zkoumán jen pro jeho vnitřní povahu, pro jeho jedinečnost. Nezajímá nás proto, že bychom jeho prostřednictvím usilovali o poznání obecnějšího fenoménu nebo přispěli k vývoji abstraktních teoretických konstrukcí… Zásadní charakteristikou tohoto typu případových studií je tedy jejich úsilí o celostní a hluboké porozumění komplexním fenoménům bez ambice přispět k prohloubení poznání o fenoménech jiných. [Kořan 2008, 34] Tuto výzkumnou metodu považuji za pro mou práci nejvhodnější, neboť umožňuje podrobně prozkoumat jedinečnost zkoumaného fenoménu (v tomto případě českých regionálních stran), detailně popsat a vysvětlit jeho jednotlivé aspekty, takže můžeme dojít k takovému typu objasnění, jehož při zkoumání týchž objektů v hromadném souboru nelze dosáhnout. Výhodou metody je možnost hlubokého poznání podstaty případu, nevýhodou omezenost zobecnitelnosti výsledků. [Průcha; Walterová; Mareš 1995, 177] Oblast této studie je poté logicky vymezena okruhem regionálních stran působících na území České republiky. V druhé části práce jsem využil několik různých typů zdrojů. Provedl jsem analýzu oficiálních dokumentů vybraných regionálních stran, tzn. jejich politického programu, stanov těchto stran, tiskových prohlášení, informací uvedených na jejich oficiálních webových stránkách atd. Dále jsem podrobně zpracoval statistické údaje týkající se volební performance vybraných regionálních stran vedené Českým statistickým úřadem a databázi politických stran a politických hnutí evidovanou Ministerstvem vnitra ČR. Vedle těchto zdrojů jsem využil také poznatky získané z polostrukturovaných rozhovorů vedených mezi autorem této práce a členy vybraných 19

regionálních formací, které měly sloužit pro doplnění některých nedostupných informací (např. počet členů jednotlivých stran) a lepší orientaci ve zkoumané problematice. Scénář polostrukturovaných rozhovorů je v příloze této práce. V souvislosti s výzkumem regionálních stran působících na území České republiky se zaměřuji zejména na regionální úroveň, která je pro tyto strany jednoznačně nejdůležitější. O celostátní úrovni se samozřejmě zmiňuji také, všímám si ale zejména forem spolupráce mezi regionálními a celostátními stranami, neboť na této úrovni se s regionálními stranami de facto nesetkáváme. Účinkování regionálních stran na komunální úrovni se rovněž věnuji pouze okrajově, neboť tato úroveň je v České republice velmi specifická, spletitá a rozsáhlá. Analýza performance regionálních stran na této úrovni respektive ve volbách do zastupitelstev obcí by tak vydala na celou novou odbornou práci.3

4. Struktura práce Má práce je členěna do pěti základních kapitol. První, úvodní kapitola má za úkol uvést čtenáře do tématu, představit mu cíle mé práce, teoretická východiska výzkumu, použitou metodologii a strukturu práce. Druhá kapitola se věnuje vymezení regionálních stran po teoretické stránce. V jejím úvodu nejprve prezentuji několik klasických i moderních přístupů k definování pojmu politická strana, uvádím, jaké jsou její odlišnosti od jiných společenských uskupení (např. zájmových skupin, společenských hnutí, lobbyistických skupin atd.) a zmiňuji se o tom, jaké jsou její funkce. Dále analyzuji pojem region, který hraje velmi důležitou roli při samotném zkoumání konkrétních politických stran a rozhodování o tom, zda spadají do skupiny regionálních stran. Za pomoci odborné literatury také formuluji definice obou výše zmíněných pojmů pro účely této práce. Následně pojednávám o konceptu stranických rodin a představuji koncept konfliktních linií, z kterého vychází někteří z autorů typologie stranických rodin, např. Klaus von Beyme. Poté prezentuji několik přístupů k vymezení regionálních stran dle různých autorů, zabývajících se tímto fenoménem a poukazuji na to, v čem se od sebe jednotlivé definice liší. Navazuji pojednáním o vzniku regionálních stran a představuji typologii geneze regionálních stran, jejímž autorem je Maxmilián Strmiska. Dále poukazuji na rozdíly mezi regionálními stranami, etnickými stranami a regionalistickými stranami, neboť tyto skupiny bývají často ztotožňovány či řazeny do stejné stranické rodiny a 3

Viz zdůvodnění v kapitole 2.4.1., str. 67.

20

následně se věnuji problematice zařazení regionálních stran v rámci modelu stranických rodin. V další podkapitole vymezuji, které politické strany lze v rámci určitého politického systému považovat za relevantního politického aktéra a na základě jakých parametrů. Posléze pojednávám o historickém vývoji regionálních stran v Evropě a popisuji rozdíly mezi západní Evropou a střední a východní Evropou, které můžeme v tomto procesu spatřovat. Kapitolu uzavírám shrnutím toho, jaká kritéria musí splňovat politická formace působící na území České republiky, aby mohla být zařazena do skupiny regionálních stran. Ve třetí kapitole se věnuji vymezení toho, které konkrétní politické subjekty působící na území České republiky lze zařadit do skupiny regionálních stran. V úvodu této části se zmiňuji o několika formacích, jejichž zařazení do uvedené skupiny může být sporné. Popisuji, jak jsem při jejich klasifikaci postupoval a uvádím, k jakému závěru jsem v jejich případě dospěl. Dále předkládám výčet všech českých regionálních stran a zmiňuji několik zajímavých fenoménů, které s tímto typem politických uskupení souvisejí. Následně přibližuji vznik a vývoj regionálních politických formací vyskytujících se na území České republiky. Poté se věnuji performanci regionálních stran ve volbách, přičemž se zaměřuji zejména na krajské volby, kterými se zabývám velmi podrobně. Kapitolu uzavírám shrnutím toho, na které úrovni je v České republice možné nalézt relevantní regionální formace. Čtvrtá část mé práce se věnuje několika konkrétním regionálním formacím působícím v České republice. V úvodu této kapitoly vymezuji, které regionální strany budou nadále předmětem mého výzkumu, a svůj výběr zdůvodňuji. Na základě vytyčených kritérií jsem dospěl k množině šesti regionálních politických formací, které podrobuji podrobné analýze. Zaměřuji se zejména na okolnosti jejich vzniku (v této souvislosti využiji již zmíněné typologie regionálních stran dle způsobu jejich geneze, jejímž autorem je Maxmilián Strmiska), jejich organizační strukturu (jaké jsou organizační složky jednotlivých stran a jaká je jejich členská základna), teritoriální rozsah jejich působnosti, strategii ve volbách a programový profil těchto stran (jaká témata se objevují v jejich politických programech, zda se jedná o tzv. „single issue parties“ či nikoliv, jaká je jejich pozice na ose levice-pravice aj.). Závěr mé práce je věnován rekapitulaci a sumarizaci získaných poznatků a zhodnocení výzkumu.

21

1. Teoretické ukotvení výzkumu regionálních stran Pojem „regionální strana“ jako takový není nijak nepochopitelný. Vysvětlit ale, co se pod tímto označením přesně skrývá a jakou politickou stranu můžeme dát do korelace s tímto slovním spojením, není tak jednoduché, jak by se mohlo zprvu zdát. Jsou to právě sémantické možnosti tohoto pojmu, tedy eventualita jeho různých výkladů a s tím spojené nejasnosti, jež by mohly být příčinou obtíží při výzkumné části této práce. Tohoto problému bych se chtěl vyvarovat, a proto se vysvětlením pojmu „regionální strana“ podrobně zabývám. Abych mohl výše zmíněný výraz důkladně prozkoumat, považuji za správné nejprve se blíže zabývat výkladem jednotlivých částí, z kterých se sousloví regionální (politická) strana skládá. Těmito částmi jsou: „politická strana“ a „region“. Specifikace a pochopení těchto pojmů jsou dle mého názoru zcela nezbytné ke správnému uchopení následujícího výzkumu.

1.1. Obecná teorie politické strany Prvním pojmem, který tematicky ohraničuje dané téma, je politická strana. Počátky moderních politických stran můžeme nalézt v druhé polovině 19. století v souvislosti s rozšiřujícím se volebním právem.4 Pokusy vymezit, co to politická strana je, často narážejí na překážky v podobě sociálně-kulturních a historických specifik jednotlivých zemí. Tyto odlišnosti se vcelku pochopitelně odráží i v samotné podobě, organizační struktuře a zájmech jednotlivých politických formací (jiné typy politických stran tak nalezneme v Evropě, jiné v Africe, Americe, Asii atd.). Rovněž nelze říci, že politické strany jsou pouze všechny subjekty, které jsou v této právní formě příslušně zaregistrovány. Abychom porozuměli tomu, co se pod výrazem „politická strana“ přesně skrývá a jaké jsou její charakteristické znaky a odlišnosti od jiných společenských skupin, je třeba se zabývat samotnou definicí politické strany jako takové. 1.1 .1. Definice politické strany

V prvé řadě je nutno podotknout, že politická věda nedisponuje žádnou obecnou definicí politické strany, která by byla všeobecně uznána za nezpochybnitelně a absolutně platnou. Dosud formulované definice totiž nejsou zcela uspokojivé, neboť každá z nich pomíjí určitý aspekt politické strany, případně podle ní nelze dostatečně od 4

Jedná se pouze o počátky moderních politických stran, rozhodně ne o moderní politické strany jako takové.

22

sebe odlišit politické strany a jiné společensko-politické skupiny, eventuálně ji nelze vztáhnout na všechny současné či již neexistující politické strany. „Jakýmsi ideálem, hledaným v politické vědě je obecná definice politické strany, jež by vyčerpávajícím způsobem vyjádřila fenomén politické strany a současně byla platná ve všech situacích a nebyla časově ani geograficky podmíněná.“ [Fiala, Strmiska 2008, 28] Takový ideál však dosud není. Tohoto stavu si byla a je vědoma většina autorů zabývajících se politickými stranami a stranickými systémy a řada z nich proto přichází s vlastní definicí politické strany. Problematikou obecné teorie politických stran se mj. zabývali i někteří z „velikánů“ politické vědy např. Aron, Duverger, Sartori, von Beyme, Ware, Weber, z českých politologů pak např. Novák. Předtím, než se budu věnovat samotným definicím jednotlivých autorů, je třeba připomenout, že politické strany jako takové prošly dlouhým a významným vývojem. Fenomén politické strany je totiž časově a rovněž geograficky podmíněn, přičemž jsou obě tyto determinanty na sobě závislé. [Fiala, Strmiska 2008, 18] Současná podoba politických stran má tak pramálo společného s tím, jak vypadaly strany v minulém století a tedy s tím, jak je znali a chápali tzv. „klasikové“ politické vědy (což činí jisté problémy při komparaci jednotlivých definic). Fenomény, které sloužily klasickým autorům jako základ pro jejich definici politické strany, tudíž mají jen velmi málo společného se současnými moderními politickými stranami. Takovéto „klasické“ definice tak slouží z dnešního hlediska spíše jako reprezentativní příklad. Nyní se již budu věnovat konkrétním definicím. Nejprve se v krátkosti zmíním o tzv. klasických definicích politických stran a poté budou následovat tzv. definice moderní. Edmund Burke v druhé polovině 18. století definoval politickou stranu jako seskupení lidí, kteří se spojují, aby společnými silami prosazovali národní zájem, a to na základě principu, na kterém se všichni shodují.

[Fiala, Strmiska 2008, 18-19]

Z tohoto vymezení je zjevné, že Burke kladl důraz zejména na jakési obecné dobro (v originálu national interest) pro blaho státu, v jehož zájmu strany jednají. Naproti tomu Joseph Schumpeter přisoudil stranám spíše egoistické zájmy5 a vymezil politickou stranu jako skupinu lidí, jejíž členové se sdružují za účelem zisku politické moci. [Fiala, Strmiska 2008, 18-19] Podobně nahlížel na politickou stranu i Max Weber, který ji charakterizoval jako dobrovolně vytvořenou skupinu s cílem poskytnout svým představitelům moc uvnitř skupin a aktivním členům (ideové nebo materiální) možnosti 5

Schumpeter ve svém díle Kapitalismus, Socialismu a Demokracie kritizuje Burkeovu definici politických stran a odmítá jeho představu, že strany jednají v zájmu obecného dobra.

23

prosazení věcných cílů nebo dosažení osobních výhod nebo obojího zároveň. [Fiala, Strmiska 1998, 23] Weber chápe tedy politickou stranu jako uskupení se společnými zájmy, zdůrazňuje dobrovolnost členů a touhu jejích členů po moci. Raymond Aron v polovině šedesátých let napsal, že „strany jsou více či méně organizovaná dobrovolná uskupení, která vyvíjejí víceméně stálou činnost, a ve jménu jistého pojetí obecného společenského zájmu usilují o to, aby samy nebo v koalici převzaly funkce vlády.“ [Aron 1993, 64] Dále bych mohl jmenovat mnoho dalších klasických definic význačných autorů, např. Epsteina, Lowensteina či Neumanna, ty výše zmíněné však dle mého názoru jako přiklad postačí. Pokud tedy shrneme základní charakteristiky, které se v „klasických“ definicích politických stran vyskytují, jsou to tyto: jedná se o organizovanou skupinu osob, která chce prosadit nějaký svůj zájem/obecné dobro, k čemuž má posloužit získání politické moci. Jednu z nejcitovanějších definic moderních politických stran nabízí věhlasný italský politolog Giovanni Sartori ve svém díle Strany a stranické systémy. Jedná se o tzv. minimální definici, v níž Sartori vymezuje politickou stranu jako „jakoukoliv politickou skupinu identifikovanou pomocí oficiálního názvu, která se představuje ve volbách a je schopna umístit své kandidáty prostřednictvím voleb (svobodných nebo ne) do veřejných úřadů.“ [Sartori 2005, 72] Tato definice je velmi obecná a právě díky své obecnosti má potenciál zahrnout všechny typy politických stran bez časového a geografického omezení. Na druhou stranu je to právě tato obecnost, která snižuje její vypovídající hodnotu. Další z význačných politologů, Klaus von Beyme, se přímému vymezení politické strany ve svých pracích snažil vyhýbat, avšak jak uvádí Fiala se Strmiskou, lze jej v jeho pracích přeci jen nalézt. Pro potřeby jím vytvořené učebnice definoval von Beyme politické strany jako „společenské organizace, které si navzájem konkurují ve volbách, aby získali podíl na vládní moci.“ [Fiala, Strmiska 1998, 27] Český profesor politologie Miroslav Novák nabízí ve své knize Systémy politických stran hned několik definic politické strany. Oproti předchozím autorům si všímá i dalšího charakteristického prvku, kterým je politický program či ideologie. Ta má podle Nováka výraznou roli při formování stanovisek politické strany. V první ze svých definic vymezuje Novák politickou stranu jako „trvalou organizaci, uspořádanou od celostátní až k místní úrovni, která se ve jménu určitého ideologického programu (projektu) snaží sama nebo v rámci koalice dobýt a vykonávat moc, a za tím účelem vyhledává lidovou podporu.“ [Novák 1997, 23] Druhá Novákova definice je mnohem stručnější a dala by se označit, následujíc Sartoriho příkladu, za minimalistickou. Novák 24

v tomto případě vymezuje politickou stranu jako „organizaci, která se snaží mobilizovat občany okolo politického programu, aby dosáhla politické moci.“ [Novák 1997, 24] Velmi podobnou definici, jako Novák (1) předložil i jiný český politolog Michal Kubát, který napsal, že „politickou stranou rozumíme instituci, která disponuje stálou centrální a lokální organizační strukturou, má svoji ideologii nebo program, a která usiluje o dobytí (vykonávání a udržení) moci, a to ve volbách či jinými metodami.“ [Kubát 2004, 225] Můžeme si všimnout, že hlavními vlastnostmi, přisuzovanými politologickými autory moderním politickým stranám jsou rozvinutá organizační struktura, politický program či ideologie, snaha o zisk politické moci a účast ve volbách. Vytvoření všeobecně platné obecné definice politické strany je velmi důležité, neboť jsou to právě specifické definiční příznaky, které nám umožňují jasně odlišit politické strany od ostatních společenských skupin, jakými jsou například zájmové a nátlakové skupiny, odbory, svazy zaměstnavatelů, nejrůznější komory, společenská hnutí, lobbyistické skupiny aj. Také pro některé z těchto skupin totiž platí většina výše uvedených znaků příslušejícím politickým stranám (např. dobrovolnost, společné zájmy členů…). Na základě prosté zkušenosti víme, že jisté rozdíly mezi oběma typy těchto subjektů jsou. Určit jaké nám ale pomůže právě jasné vymezení jednotlivých uskupení. Maurice Duverger spatřoval hlavní rozdíl mezi politickou stranou a zájmovou skupinou v tom, že prvně jmenované uskupení se snaží moc získat a následně ji i vykonávat, zatímco druhé se snaží zejména na moc působit. [Duverger 1969] Dalším rozdílem mezi uvedenými skupinami je to, že politické strany reprezentují širší paletu zájmů, než zájmové skupiny (i když toto kritérium rozhodně neplatí absolutně; namátkou lze uvést například tzv. single issue parties). Dle Kopečka [Kopeček 2005, 11] a Strmisky s Fialou [Fiala, Strmiska 1998, 37-38] jsou nejspolehlivějším kritériem, jak odlišit zájmovou skupinu od politické strany volby. Zatímco politické strany vstupují do politické soutěže s cílem zisku mandátů a následné realizace programových cílů, zájmové skupiny se voleb neúčastní. Strmiska s Fialou v zápětí dodávají, že zájmové skupiny do voleb nesmí vstupovat jako celek, z čehož však implicitně vyplývá, že jednotliví představitelé zájmových skupin se voleb účastnit mohou. [Fiala, Strmiska 1998, 37-38] Podobné obtíže, jaké zaznamenáváme při pokusu odlišit politické strany od zájmových skupin, vyvstanou i v případě diferenciace politických stran od politických hnutí. Politickému hnutí je zpravidla přisuzována volnější organizační struktura a na rozdíl od politické strany by nemělo být jeho primárním účelem zvolení vlastních členů 25

do vládních úřadů (prvotním cílem hnutí by mělo být přesvědčit občany případně státní orgány, aby věnovali pozornost věcem, na které je hnutí zaměřeno a stran těchto záležitostí podnikli patřičná opatření). Realita je však od teorie poněkud odlišná. Mnoho politických formací se cíleně vyhýbalo a vyhýbá označení „strana“ ve svém názvu a nahrazovalo/nahrazuje jej např. výrazy „hnutí“, „fórum“, „unie“, „společenství“ aj. Tímto počinem se snaží zdůraznit svůj širší politicko-společenský rozměr a rovněž se distancovat od „nálepky“ strana, která může být určitou částí společnosti vnímána negativně.6 Tento fenomén „antistranictví“ je v českém politickém prostředí velmi dobře patrný zejména v posledních letech. Právní otázku existence a fungování politických hnutí v České republice řeší zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, který oběma subjektům stanovuje stejné podmínky. Jak je patrné z předcházejícího textu, definic toho, co přesně je politická strana, můžeme v politické vědě nalézt celou řadu. Při snaze definovat politickou stranu naráží politologové stále na jeden a ten samý problém: pokud bude definice příliš obecná, hrozí, že bude zahrnovat příliš mnoho subjektů, které ve skutečnosti politickou stranou nejsou. Na druhé straně, pokud bude definice příliš specifická, může dojít k pravému opaku: pomyslným sítem neprojde subjekt, který zcela bezpochyby politickou stranou je. Pokusíme-li se předkládané teze jednotlivých politických vědců analyzovat a nalézt mezi nimi pomyslný průsečík, lze pro účely této práce předložit následující definici politické strany: 1) Politické strany jsou dobrovolné a otevřené organizace s trvalou strukturou 2) Členy těchto uskupení pojí nějaké společné zájmy/ ideje 3) Představitelé politických stran formulují své zájmy či ideje do politického programu/sdílí určitou ideologii 4) Strany usilují o získání a výkon politické moci, čehož se snaží dosáhnout tím způsobem, že prostřednictvím voleb dosadí své představitele do vládních úřadů

6

Toto platí zejména v české společnosti, kde je na slovo strana nahlíženo v kontextu bývalého komunistického režimu a vlády jedné strany KSČ. Nálepky strana a stranický jsou tak určitou částí společnosti vnímány značně pejorativně.

26

Tyto čtyři charakteristiky samozřejmě nezahrnují veškeré aspekty politických stran. Pro potřeby této práce je však dle mého názoru toto vymezení politických stran dostačující. 1.1.2. Vznik politických stran

Někteří autoři se domnívají, že podaří-li se uspokojivě odpovědět na otázku, za jakým účelem a za jakých podmínek vznikaly politické strany, bude mnohem jednodušší odpovědět na to, proč vlastně existují.7 K otázce vzniku politických stran tak existuje celá řada studií. Tato problematika se rozděluje na dva základní tematické okruhy: 1) vznik politických stran jako nového historického fenoménu; 2) vznik politických stran v již existujících (stranicko-) politických systémech. [Fiala, Strmiska 1998, 50-53] Začátky politických stran jsou obvykle spojovány s vzrůstajícím vlivem parlamentu a s rozšiřováním volebního práva (nutno ovšem připustit, že se nejednalo o vždy nutné podmínky geneze). Je však zcela zřejmé, že pro možné etablování politických stran musí být také odpovídající institucionální prostředí (což dokládá např. vznik systému politických stran po pádu komunistického režimu v Československu). Genezí moderních politických stran se zabýval např. Maurice Duverger, který rozdělil strany podle místa jejich vzniku˗ mimo parlament či na půdě parlamentu, na strany, jež vznikly interně8 (parlamentní původ) a ty, jež vznikly externě9 (mimoparlamentní původ). Tato Duvergerova (institucionální) koncepce bere však v potaz především organizační strukturu stran. Liší se tak od přístupu modernizačního, který spojuje vznik stran s politickým, ekonomickým a sociálním vývojem Evropy a přístupu funkcionalistického, jenž reflektuje spjatost původu strany s jejími funkcemi. K nejrozšířenějším koncepcím vzniku politických stran bezesporu patří koncept tzv. konfliktních linií (cleavages) vypracovaný Seymourem Martinem Lipsetem a Steinem Rokkanem (viz níže), který objasňuje rovněž proměny stranicko-politických systémů západoevropských zemí v průběhu 20. století. [Kopeček 2005, 13-14]

7

Tuto tezi uplatňuji i v souvislosti s regionálními stranami působícími na území České republiky.

8

Skupina poslanců vytvořila politickou stranu na základě stejného smýšlení, popř. toho, že pocházeli ze stejného regionu. Typicky takto vznikaly konzervativní a liberální strany v 19. století. 9

Průkopníky tohoto typu stran byly hlavně socialistické strany, jež fungovaly jako politická reprezentace dělnictva.

27

1.1.3. Organizační typy politických stran

Duverger zavedl do politické vědy rozlišení mezi stranami kádrovými a stranami masovými, které vychází z již zmíněného prostředí jejich původu. Kádrové strany historicky představovaly jakési uzavřené „elitní“ poslanecké kluby, které neusilovaly o vytvoření početnější stranické základny. Masové strany se naproti tomu snažily vybudovat silnou stranickou instituci a vyznačovaly se nejen početnější členskou základnou, ale hlavně propracovanou organizační strukturou a fungujícím stranickým aparátem. Některé z tohoto typu stran se postupně od šedesátých let 20. století přetransformovaly v tzv. catch-all (neboli univerzální) strany. V současné době lze identifikovat ještě jeden typ stran a to tzv. strany kartelové, které se zaměřují spíše než na organizované členství a formální strukturu na získávání státních dotací a přístup do sdělovacích prostředků. [Kopeček 2005, 14- 17] 1.1.4. Funkce a cíle politických stran

Budeme-li se bavit o funkcích a cílech politických stran, je nutné důsledně rozlišovat povahu samotného politického systému, v kterém strany operují, protože ten výrazně ovlivňuje oba výše zmíněné komponenty. Vcelku pochopitelně mají politické strany působící v demokratických systémech zcela jiné zájmy, než strany v systémech nedemokratických. V této práci se budu věnovat pouze vymezením funkcí stran v demokratických systémech, neboť do této kategorie spadá i zkoumaný politický systém České republiky. Tématice funkcí a cílů politických stran je věnováno v odborné politologické literatuře mnoho prostoru. I v náhledu na tento fenomén jsou však závěry jednotlivých badatelů značně nesourodé. Jednotlivé koncepty podrobněji rozebírají např. Strmiska s Fialou v knize Teorie politických stran. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s mou prací se jedná spíše o okrajové téma, uvádím pouze několik základních a obecných přístupů k tomuto tématu, které jsou shrnuty v následující tabulce. Tabulka 1: Funkce politických stran Funkce/autor George Brunner Michal Klíma Klaus von Beyme 1 Integrační funkce Sjednocování zájmů Vymezení cíle (ideologie a pragmatika) 2 Výběr vedení Integrační úloha Artikulace a agregace společenských zájmů 10 3 Výkon panství Politická socializace Mobilizace a socializace občanů v systému 11 4 Kontrola panství Mobilizace Rekrutování elit a funkce vytváření vlády 5 Organizace vlády Zdroj: autor na základě Teorie politických stran [Fiala, Strmiska 1998, 62-65] 10

Tuto funkci naplňují strany, které ve volbách zvítězili a podílí se na exekutivě.

11

Tuto funkci plní vládní opozice.

28

S funkcemi politických stran pochopitelně velmi úzce souvisí i jejich cíle. Ty můžeme rozdělit do dvou základních kategorií a to na cíle ideologické a cíle realistické. Všechny politické strany však mají společnou snahu o: A) maximalizaci hlasů, B) maximalizaci úřadů C) realizaci vlastního politického programu. [Kubát 2004, 240]

1.2. Teoretické vymezení regionu Regionální strana, jak již vyplývá z jejího názvu, vztahuje svou existenci k nějakému teritoriálnímu útvaru.12 Abychom pochopili, o jakou územní jednotku se jedná a co o dané straně vypovídá, je třeba si nejdříve definovat pojem „region“. Druhým zkoumaným pojmem v této části práce je tedy region, přičemž na něj budu nahlížet především z perspektivy politické geografie. Stejně tak, jako je problematické definovat výše zkoumaný výraz politická strana, existuje i několik přístupů k vymezení regionu. 1.2.1. Definice regionu

Výraz region pochází z latinského slova regio, kterého se užívalo jako označení spravovaného kraje, ale také hranice či světové strany. Pojem region jako takový má široké sémantické možnosti. Lze jej definovat z hlediska fyzické geografie, sociální geografie, demografie, ekonomické struktury13, infrastruktury, životního prostředí, z hlediska historického, kulturního, administrativního, institucionální14 atd.[Čmejrek 2008, 28-29] V odborné literatuře můžeme nalézt celou řadu definic regionu. Za výchozí, velmi obecnou, můžeme považovat například tuto profesora Josefa Bartoše. „Region je dnes i v mezinárodním měřítku chápán, i když s některými odlišnostmi podle zemí a oborů, jako obecný název pro menší územně ohraničené jednotky určitého většího prostorového nebo územního celku, tj. světa, světadílů a jednotlivých zemí. Toto nejširší pojetí je však ve společenských vědách většinou specifikováno a zúženo na označení tzv. středně velikých územně rozložených a vymezitelných jednotek uvnitř států, tedy na jednotky s rozlohou menší než stát a větší než jednotlivé lokality a základní sídelní a 12

Touto relací se budu detailněji zabývat níže, v části věnované definování pojmu regionální politická strana. 13

Zohledňují ekonomické aspekty- např. tržní vztahy, ekonomickou závislost, pracovní trh.

14

Soubor institucionálních struktur s omezenou autonomií, jež jsou však závislé na administrativě vyššího správního celku.

29

správní jednotky – obce. Záleží potom na vědním nebo praktickém oboru, zda je touto jednotkou nějaká přírodní krajina či ekosystém nebo je to určitá teritoriální skupina či lidská pospolitost…“ [Bartoš 1996, 127] Britský politolog Michael Keating zdůrazňuje, že problematika regionu je význačným tématem v lidské geografii. Samotný význam tohoto slova se neustále proměňuje, neboť je trvale ovlivňován otázkami ekonomickými (výrobní vztahy), kulturními (např. odlišný jazyk, dialekty) a otázkami identity. Termín region je dle Keatinga bezpochyby teritoriální ohraničení, ale zároveň obsahuje místo pro mnoho funkčních procesů: „… je to také institucionální systém, ať již ve formě regionální vlády či jako souboru institucí, působících na daném teritoriu. Může ustanovit sebe sama jako aktéra státní a vnitřní politiky.“ [Keating 1997, 383] V jiné své práci Keating uvádí, že: „regiony mohou být definovány čistě topografickými termíny, ale obvykle je na ně nahlíženo v širších ekonomických, sociálních a politických souvislostech. Ekonomický funkcionalismus poskytuje jeden způsob pohledu na region, a to buď jako homogenní výrobní prostor nebo jako soubor navzájem propojených výrobních systémů. Kulturní kritéria nám mohou dát jinou definici. Politický region může být definován jako "politický prostor", jehož obyvatelé mají smysl pro teritoriální identitu, a ve kterém jsou otázky posuzovány v závislosti na jejich dopadu na region.“ [Keating 2001, 6] V dalším svém díle doplnil Keating, že region je možné definovat také na základě vymezení k jinému územnímu celku: „region je geografický prostor, který je svým rozsahem menší, než státní celek, ale zároveň je větší než celek lokální…“ [Keating 2004] Další přístup k vymezení regionu nabízí členění tzv. NUTS.15 Jedná se územní celky vytvořené Evropskou unií pro statistické účely Eurostatu (statistického úřadu EU), jež mají sloužit k efektivnímu porovnání a analýze ekonomických ukazatelů, statistickému

monitorování,

přípravě,

realizaci

a

hodnocení

regionální

politiky členských států EU a rozdělování financí ze strukturálních fondů. V odborné literatuře se kromě označení regionu jako substátní jednotky můžeme setkat také s regionem multinárodním. V tomto textu bude výraz region odkazovat výlučně na politický význam tohoto pojmu (viz Keating˗ politický region), jakožto na stupeň státní správy bezprostředně

15

Nomenclature des Unites Territoriales Statistiques/Nomenclature of Units for Territorial StatisticsNomenklatura územních statistických jednotek. Rozdělení: NUTS 1= území celé ČR, NUTS 2= regiony, NUTS 3= kraj, LAU 1 (dříve NUTS 4)= okres, LAU 2 (dříve NUTS 5)= obec. [ČSÚa]

30

spadající pod národní úroveň vlády. Analyzujeme-li výše zmíněné definice, lze pro účely této práce definovat pojem region takto: 1) jedná se o geografický prostor, který je menší než státní celek (tedy substátní/subnárodní útvar), jehož je součástí, ale zároveň větší, než celek lokální (jedná se tedy o mezistupeň mezi centrální a lokální mocí) 2) region má vlastní institucionální politický systém, který je však závislý na institucionálním systému vyššího celku 3) obyvatelstvo daného teritoriálně vymezeného celku, na základě etnické, kulturní či historické sounáležitosti, popřípadě na základě jejich kombinace, sdílí určitou (specifickou) teritoriální identitu.

1.3. Koncept stranických rodin Součástí studia politických stran a stranických systémů je i klasifikace politických stran do určitých skupin na základě koherence jejich charakteristických znaků. Pro takto vytvořené skupiny „příbuzných“ politických formací jsou užívána označení jako např. rodina politických stran, duchovní rodina či stranicko-politický tábor. Tyto „stranické rodiny“ lze zjednodušeně vymezit jako společenství či soubory ideově si blízkých, spřízněných formací. Vazba mezi těmito formacemi ovšem nemusí být výlučně genetické či „historické” povahy, nýbrž může se jednat též o novou „spřízněnost volbou”. [Fiala, Strmiska 2001] Autorem jednoho z nejznámějších přístupů k vymezení stranických rodin je Klaus von Beyme. Jeho práce, jež ovlivnila mnoho dalších politických vědců, vychází z Rokkanovy teorie konfliktních linií. Proto se domnívám, že je zcela nezbytné tento koncept alespoň stručně představit. 1.3.1. Koncept konfliktních linií a jeho význam pro stranickou soutěž

Během 19. a 20. století můžeme v Evropě zaznamenat rozsáhlou transformaci politických stran. Prostředkem, jak tyto změny vhodně uchopit může být např. koncepce konfliktních linií spojená se jménem norského politologa Steina Rokkana. Rokkan tvrdí, že každý politický střet může produkovat konfliktní linii (cleavage). Tato konfliktní linie rozděluje členy daného sociálního systému na části, což se odráží v rozdělení členů a příznivců mezi různé politické strany [Hloušek 2002, 398] Západoevropské společnosti se štěpily v průběhu dvou dlouhotrvajících revolucí a to revoluce národní a revoluce průmyslové. Jejich vliv na politiku bylo možné sledovat ve dvou dimenzích˗ teritoriální a funkcionální. 31

Národní revoluce odstartovala budování národa respektive vytváření moderních národů. S ním souvisel vývoj státních center, vůči kterým se začaly vymezovat mnohdy specifické regionální subkultury. Druhým rozměrem této revoluce bylo soupeření vznikajícího silného státu s církví o dominantní postavení. Průmyslová revoluce s sebou přinesla kromě industrializace také vznik nových společenských struktur a s tím samozřejmě nové sociální konflikty. Vyvolala bezprecedentní proces urbanizace Evropy. Zvyšoval se politický a ekonomický význam měst, což pochopitelně vyvolalo odpor ze strany venkovského obyvatelstva. Došlo rovněž ke změně ekonomiky, která začala být založena na soukromém kapitalistickém podnikání a námezdní práci. V důsledku řady protichůdných zájmů vznikl velmi silný rozpor mezi zaměstnavateli a zaměstnanci neboli mezi vlastníky a pracujícími. [Hloušek 2002, 398-400] Tyto čtyři konflikty (viz tabulka č. 2) se v evropské společnosti vyvíjely v dlouhodobě působící konfliktní linie. Vedle těchto linií můžeme samozřejmě identifikovat i další, nicméně tyto čtyři lze označit za nejrozšířenější a nejdůležitější. [Kopeček 2005, 20] Níže zmíněné struktury konfliktních linií byly postupně transformovány do struktury politických stran. [Hloušek 2002, 399] Tabulka 2: Národní a průmyslová revoluce a konfliktní linie Teritoriální dimenze

Funkcionální dimenze

Národní revoluce

konfliktní linie centrum-periferie

konfliktní linie církev-stát

Průmyslová revoluce

konfliktní linie město-venkov

konfliktní linie vlastníci-pracující

Zdroj: autor na základě [Hloušek 202: 398]

1.3.2. Stranické rodiny

V souvislosti s vymezením stranických rodin jsou nejčastěji uváděny dvě úzce provázané charakteristiky, na jejichž základě můžeme hovořit o stranické spřízněnosti. První z nich je původ stran, tedy vliv analogických historicko-společenských okolností, za nichž se strany zrodily. Konfliktní linie založené na reprezentaci zájmů určitého společenského segmentu zapříčinily podobně orientované strany v různých částech Evropy. S tím se pojí druhý aspekt, kterým je podobnost jejich ideově-programového profilu. [Kopeček 2005, 30-31] Přestože v průběhu předcházejících několika desetiletí se evropské společnosti výrazně měnily, což se promítlo do jisté míry oslabením

32

stranických ideologií a jejich sbližováním, je stále možné na základě předchozích dvou kritérií rozdělit jednotlivé politické strany do stranických rodin. Jeden z nejuznávanějších konceptů stranických rodin můžeme nalézt v knize Klause von Beymeho „Politické strany v západních demokraciích“16. Autor v ní analyzoval politické strany západní Evropy a následně vymezil deset stranických rodin, o kterých hovořil jako o duchovních rodinách. Tyto skupiny byly vytvořeny na základě doby, kdy historicky vznikaly, přičemž bylo zohledněno i působení konfliktních linií17 identifikovaných Steinem Rokkanem a jejich proměna v čase. Prvořadý byl však pro von Beymeho princip ideologie (proto také používal označení duchovní rodiny). Zmíněnými stranickými rodinami jsou tyto: 1) liberální a radikální strany 2) konzervativní strany 3) dělnické (sociálnědemokratické a socialistické) strany 4) regionální a etnické strany 5) agrární strany 6) křesťanští demokraté 7) komunisté 8) extrémní pravice 9) ekologické strany [Hloušek, Kopeček 2010, 16] Beymeho koncept „duchovních“ rodin byl inspirací pro mnoho dalších autorů. Paul Lewis na základě Beymeho práce zkonstruoval vlastní model pro strany západní, střední a východní Evropy, v němž vyčlenil následujících sedm skupin politických stran: 1) nástupnické komunistické strany 2) sociální demokraté 3) liberálové a protržně orientovaní konzervativci 4) etnické formace 5) agrárníci 6) křesťanští demokraté 7) tradicionalističtí konzervativci a nacionalisté [Hloušek, Kopeček 2010, 17]

16

Parteien in westlichen Demokratien.

17

Centrum vs. periferie, stát vs. církev, město vs. venkov, vlastníci-pracující.

33

Z českých autorů se problematikou stranických rodin zabýval např. Lubomír Kopeček [Kopeček 2005], který vymezil stranické rodiny na základě klasického pravolevého socioekonomického členění politického spektra. Podle něj lze identifikovat tyto stranické rodiny: na levici sociální demokraty, rodinu komunistických stran (či radikálně levicové strany), zelené a na pravici křesťanské demokraty, konzervativce, liberály a dále značně heterogenní skupinu krajně pravicových stran. Mimo poté stojí skupina etnických a regionálních stran, kterou lze na pravolevé ose jen velmi obtížně zařadit. Stranou jsou také další strany, jež nelze zařadit do žádné stranické rodiny, např. monotematické formace. [Kopeček 2005, 31]

1.4. Teoretické vymezení regionálních stran Ústředním termínem mnou předkládané práce je „regionální (politická) strana“ a je tedy nezbytné tento pojem patřičně definovat. Stejně, jako v případě politických stran obecně, ani v případě regionálních stran nelze nalézt žádné všeobecně platné a uznávané vymezení regionálních stran. Proto jsem se rozhodl analyzovat díla autorů, zabývajících se touto problematikou a poukázat na podobnosti a distinkce v jejich definicích. Regionální strany představují specifický fenomén v široké oblasti výzkumu politických stran a stranických systémů. Často bývají dávány do souvislosti, potažmo zaměňovány, s etnickými stranami, regionalistickými stranami či se stranami etnoregionalistickými. Není však příliš šťastné řešení a priori ztotožňovat regionální strany se stranami etnickými či regionalistickými, neboť, jak si za chvíli ukážeme, každá z těchto skupin má své charakteristické atributy, díky kterým se výrazně odlišuje od zbylých dvou. Z tohoto důvodu budu brát v úvahu pouze definice autorů tyto skupiny oddělující. 1.4.1. Přístupy k vymezení regionální strany

Pro regionální politické strany je logicky, jak již napovídá jejich název, zcela klíčový teritoriální aspekt. Teritoriální vymezení je sice možné považovat za jeden z hlavních charakteristických znaků regionálních stran, nikoliv však za znak jediný. Tento fakt je dobře patrný např. v textech českého politologa Maxmiliána Strmisky, jenž se problematikou regionálních stran dlouhodobě zabývá. V jeho pracích můžeme nalézt hned několik definic regionálních politických stran, které výše zmíněné tvrzení reflektují. [např. Strmiska 1998, 2005a] Rovněž uvádím několik definic jiných autorů, pro možnost komparace a širší úhel pohledu na zkoumanou problematiku.

34

První z předkládaných definic, jejímž autorem je španělský politický vědec Isidre Molas, má svůj původ již na konci sedmdesátých let minulého století. Je poměrně obecná, neboť odráží pouze geografickou rovinu řešeného fenoménu. Molas zkoumal politické strany, které působily na jiné (nižší) než státní úrovni. Ve svých pracích nehovoří přímo o regionálních stranách jako takových, ale politické subjekty, jejichž základní prostor komunitární solidarity se teritoriálně odlišuje od prostoru komunitární solidarity státu, označil jako tzv. Partidos Ámbito no Estatal ˗ Strany nestátního rámce (zkráceně PANE). Strany nestátního rámce jsou postaveny do opozice proti stranám státního rámce (celostátním). [Dvořák 2012, 12] Dle tohoto vymezení se de facto může jednat o kterékoliv strany, jež mají svůj operační prostor menší než státní celek (koncept tedy může zahrnovat i strany multiregionální či subregionální ˗ lokální), Molas však pojem PANE vztahuje zejména na strany působící v jednotlivých španělských regionech, tedy regionálního charakteru. I jiní autoři kladou při vymezení regionálních stran důraz na jejich teritoriální aspekt, reflektují však i další faktory. Dawn Brancati se domnívá, že působí-li určitá politická strana pouze v jednom regionu z X možných (představující absolutní počet obvodů, v nichž volba probíhá, tedy státní celek), jednoduchou úvahou dospějeme k závěru, že rovněž elektorát této strany musí být determinován hranicí daného regionu. Regionální strany tak mohou být rovněž definovány jako politické formace, ucházející se o zisk ve volbách pouze v jednom regionu určitého státu. Vzhledem k tomuto teritoriálně ohraničenému prostoru se jeví jako vysoce pravděpodobné, že jejich agenda bude odrážet především problémy aktuální v daném regionu. Stojí tak jednoznačně v kontrastu oproti stranám celostátním, které se snaží zvítězit v každém z X regionů, což formuje i jejich agendu. [Brancati 2007] V podobném smyslu se nese i vymezení Adama Ziegfelda, který označuje regionální strany za tzv. strany „jednoho regionu“. Pokud má nějaká strana být pouze stranou „jednoho regionu“ znamená to podle Ziegfelda, že musí splňovat následující tří kritéria: a) omezit vlastní politické vyhlídky pouze na jeden region b) čerpat podporu výhradně z jednoho regionu c) její politika má jen jednu cílovou skupinu (obyvatele daného regionu).18 [Ziegfeld 2003, 13] 18

Ziegefeld označuje jednotlivé znaky jako contestation, success, message, tedy rozpor, úspěch a zpráva.

35

Velmi podobné definice, které regionální strany vymezují de facto pouze na základě jejich volební účasti a zisků, nalezneme např. v dílech Alfreda Stepana, jenž regionální strany definuje jako: „politické strany, které získávají téměř všechny své hlasy v rámci federace v jedné její jednotce nebo geografickém prostoru“ [Stepan 2003, 22], či Pradeepa Chhibbera a Kena Kollmana, kteří za regionální strany považují: „politické formace, jež se účastní voleb a získávají hlasy pouze v menším množství regionů, států, provincií nebo obvodů, než je jejich absolutní počet.“ [Chhibber, Kollman 2004, 171-172, 225] Proti takovýmto vymezením se staví český politolog Maxmilián Strmiska, který se domnívá, že takto konstruované definice jsou příliš široké a tím pádem nedostačující. Dle jeho názoru vymezují totiž ne výlučně regionální strany, ale všechny strany s necelostátní volební strategií, s víceméně regionalizovanou volební základnou a operačními zdroji. [Strmiska 2005a, 13] V jeho definicích tak můžeme identifikovat i další charakteristické znaky, které by měly výše zmíněné problémy eliminovat. Ústřední roli ve Strmiskových definicích hraje taktéž teritorium (region)

19

,

jakožto prostor, ohraničující nejen elektorát strany (voličská základna daného politického subjektu), ale také prostor, jehož zájmy má daný politický subjekt prosazovat˗ strana tedy profiluje své cíle tak, aby oslovila voličstvo pouze v jednom z X „volebních kolbišť“, představující dohromady celý stát. Regionální stranu však neurčuje pouze její regionální elektorát a substátní operační prostor, ale primárně její zřetelně vyjádřená teritoriálně-politická (regionální) identita a s ní spjatá regionální legitimace. Jsou to právě tyto veličiny, identita a legitimace, které hrají velkou roli v určení postavení a role strany v daném stranickém subsystému. [Strmiska 2005a, 11] Lze rovněž předpokládat, že každý regionálně-politický útvar má vlastní specifickou regionálně-politickou identitu, která se liší od identit jiných regionálněpolitických jednotek, přičemž daný útvar musí být schopen tuto identitu vyjadřovat a reprodukovat. Stejně tak lze předpokládat, že i každá politická strana má svou vlastní politicko-organizační identitu, kterou vyjadřuje a reprodukuje. Předcházející vymezení podtrhuje a doplňuje následující definice stejného autora: „Regionální strany lze nejlépe vymezit jako samostatné stranicko-politické formace regionální obedience, jejichž ideově-programová i organizační identita, stejně jako jimi používané (a s jejich

19

Dle Strmisky musí mít každá definice regionálních stran z logiky jejich povahy v patrnosti teritoriální aspekt.

36

identitou spjaté) zdroje politické legitimace a volební mobilizace mají regionální charakter.“ [Strmiska 2003a, 10-11] Vedle teritoriálního ohraničení a regionální identity si Strmiska všímá i dalšího podstatného znaku regionálních stran˗ jejich organizační samostatnosti respektive nezávislosti. Regionální strany nejsou stranami celonárodními (a není tomu ani naopak), ale stranami substátními. Je třeba je tedy striktně odlišovat jednak od celostátních politických

stran

a

dále

také

od

regionálních

poboček

celonárodních

(či

supraregionálními) politických stran. Odlišení regionálních stran v politicko-stranickém systému na celostátní úrovni není problematické. Lze tak učinit jak podle kvalitativních tak zejména podle kvantitativních měřítek (velikost voličské základny, zastoupení v zákonodárním sboru atd.). Na úrovni regionu se však kvantitativní rozdíly mezi jednotlivými uskupeními stanou nezřetelné. Proto musíme dát pozor zejména na odlišení regionálních stran od regionálních poboček a odnoží celostátních stran. Regionální „filiálky“ totiž nelze považovat za regionální strany v pravém slova smyslu, neboť jsou „podřízeny“ ideově-programové identitě mateřské celostátní strany (existují zde patrné vazby mezi mateřskými stranami a jejich regionálními odnožemi). [Strmiska 2003a] Hlavní rozdíl mezi regionálními stranami a regionálními pobočkami celostátních stran je ten, že prvně jmenované se mohou ucházet o přízeň voličů jako samostatné operační jednotky v kterémkoliv volebním klání, které se jim nabízí, zatímco druhé nikoliv. Je třeba si také uvědomit, že by bylo nesprávné považovat regionální strany za jediného možného reprezentanta substátních stran. Vedle nich totiž existují na substátní úrovni také multiregionální a subregionální či lokální politické formace. Co

tedy

vyplývá

z předcházejících

řádků?

Je

zcela

jednoznačné

a

neoddiskutovatelné, že regionální strany se vždy vážou k nějakému teritoriálnímu útvaru, regionu (na tomto faktu se také valná většina autorů zabývajících se problematikou regionálních politických stran shoduje). Tento celek (region), můžeme označit za esenciální jednotku regionálních politických stran. Regionální stranu ovšem neurčuje pouze její teritoriální vymezení, s ním spjatý regionální elektorát a subnárodní operační prostor. Její důležitou součástí je i nezpochybnitelná regionální (teritoriálněpolitická) identita. Regionálními stranami tedy v žádném případě nemohou být strany celostátní, ani jejich pobočky. Na základě podrobné analýzy odborné literatury tedy můžeme konstruovat definici regionální strany pro účely této práce. Při tomto postupu jsem vycházel především z prací Maxmiliána Strmisky [např. Strmiska 1998, Strmiska 2003a Strmiska 37

2005a], protože jeho vymezení regionálních stran je dle mého názoru nejkonkrétnější a oproti ostatním autorům klade Strmiska maximální důraz na to, aby při jeho aplikaci pomyslným sítem neprošel žádný subjekt, který ve skutečnosti regionální stranou není. Na základě Strmiskovy práce jsem zkonstruoval pracovní definici regionální strany pro účely této práce, z které nadále budu vycházet. Tato nastavená kritéria musí příslušný subjekt splňovat, aby mohl být zařazen do skupiny regionálních stran. 1) teritoriální vymezení, které je menší než úroveň celostátní, ale zároveň větší než lokální 2) organizační autonomie 3) teritoriálně ohraničený elektorát 4) ideově-programová identita a s ní spjatá politická legitimace má regionální charakter 1.4.2. Geneze regionálních stran

Tradičně je na regionální politické strany nahlíženo jako na produkt regionálně založeného sociálního štěpení.20 Dle této teorie vznikly regionální strany převážně za účelem reprezentace určitých regionů, které mají unikátní zájmy, jež nemohou být uspokojeny žádnou z existujících politických stran. Primárně tak představovaly produkt střetu mezi centrem a periferií. [např. Brancati 2007; Rokkan, Lipset 1967] Zrod těchto stran bývá v Evropě dáván do souvislosti s utvářením moderního státu a národa (19. století), jenž vyvolal reakci nejrůznějších periferních skupin (Skotové, Irové, Baskové, Katalánci aj.). Nicméně až do konce sedmdesátých let dvacátého století můžeme registrovat jen velmi málo voličsky úspěšných regionálních stran. Vzestup subjektů z této stranické skupiny můžeme sledovat až v posledních dvou desetiletích dvacátého století. Svou roli v tomto trendu sehrála i evropská integrace, jež oslabila dosavadní primát národních států. [Hloušek, Kopeček 2010, 235-236] Pro potřebu klasifikace regionálních stran vypracoval Strmiska typologii tohoto typu politických formací na základě způsobu jejich vzniku.21„Tyto modely umožňují lépe pochopit a posoudit příčiny a souvislosti heterogenity regionálních stran (respektive formací, jež lze podle uplatněné definice mezi regionální strany zařadit) a s touto heterogenností spjatých různých vlastností těchto stran.“ [Strmiska 2005a, 10] 20

Regional-based cleveages.

21

Daný model regionálních stran můžeme poprvé nalézt v kapitole: Pojetí regionálních a etnických stran v knize Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989 (2003). Později tuto typologii Strmiska doplňuje a prezentuje v knize Regionální strany stranické systémy a teritoriálně-politický pluralismus (2005).

38

Tato typologie vymezuje šest základních modelů regionálních stran, přičemž některé skupiny mají ještě několik podskupin. Na tomto místě je nutné podotknout, že sám autor považuje danou typologii za základní a nikoliv konečnou (což se projevilo např. doplněním její verze z roku 2003 v roce 2005). Pro potřeby této práce (ukázat možné způsoby vzniku regionálních politických stran v České republice) však představuje tento koncept dostatečnou odbornou oporu. Tabulka 3: Typologie geneze regionálních stran dle Strmisky A. 1

A. 2.

B.

C. 1.

C. 2.

C. 3.

Regionální strana, jež vznikla a vyvíjela se jakožto „čistá“, autentická, autonomistická strana, jako „strana teritoriální obrany", vzešlá z konfliktu centrum vs. periferie. Regionální strana, jež vznikla z odštěpené frakce autentické (autonomistické) regionální strany- při zachování existence původní strany Regionální strana, jež se vyvinula z neúspěšné „celonárodní"/celostátní strany (resp. z jejího jádra či dominantní frakce) Regionální strana, jež představuje produkt regionalizace a osamostatnění jednotlivé regionální pobočky anebo frakce celostátní strany (při zachování existence příslušné mateřské celostátní strany, včetně jejích-alespoň některých- regionálních poboček) Regionální strana, vzniklá v důsledku všeobecné regionalizace/fragmentace anebo rozkladu celostátní strany (zahrnující úplný zánik mateřské strany) Regionální strana představující výsledek regionalizace/ osamostatnění všech poboček necelostátní strany (s přetrváním mateřské strany v neregionální sféře či sférách)

D. 1.

Regionální strana vzešlá z regionalizace a z osamostatnění jednotlivé filiálky (popřípadě regionalizované frakce) multiregionální (tedy nikoliv celostátní) strany

D. 2.

Regionální strana vzniklá v důsledku všeobecné regionalizace/fragmentace multiregionální strany (zahrnující úplný zánik mateřské strany)

D. 3.

Regionální strana představující výsledek regionalizace a osamostatnění všech regionálních poboček multiregionální strany (s pokračující existencí mateřské strany v neregionální sféře)

E.

Regionální strany pocházející z transformace subregionální či lokální stranicko-politické formace či formací

F.

Regionální, či spíše kvaziregionální strana, jež „regionální" charakter získala dodatečně a v důsledku zásadní proměny teritoriálněpolitického uspořádání, resp. státních hranic (rozdělení či anexe daného území/regionu, sloučení různých teritoriálních útvarů v rámci nového státu atp.), vyvolané exogenními faktory

Zdroj: autor dle [Strmiska 2005a, 10]

Jak je patrné z předcházející tabulky, z hlediska svého původu mohou být regionální strany značně heterogenní uskupení, což se samozřejmě odráží i v jejich vlastnostech, postavení a roli v rámci jednotlivých regionálních stranických systémů. 39

1.4.3. Regionální, etnické a regionalistické strany

Poté, co jsem podrobně analyzoval několik definic regionálních stran a pojednal o jejich vzniku, nyní vyložím to, proč je vhodné rozlišovat mezi regionálními, etnickými a regionalistickými stranami a upozorním na nejvýraznější rozdíly mezi danými typy politických formací. Etnické strany si lze, velmi zjednodušeně, vymezit jako politické strany, jejichž ideologicko-programová identita je primárně orientována na určité etnikum, které je zároveň hlavním zdrojem jejich politické legitimace a volebního potenciálu. Ústředním cílem etnických politických stran je, vcelku logicky, obhajoba specifických, etnicky vymezených, zájmů. Etnické strany prezentují samy sebe jako zastánce určité etnické kategorie s vyloučením ostatních kategorií, což je také ústředním bodem jejich mobilizační strategie.

22

[např. Strmiska 2003a, 14; Brancati 2007, 138; Chandra, Metz

2002, 5] Dané etnikum přitom může být v rámci určitého teritoriálního celku dominantní i minoritní. Regionální strany mohou být samozřejmě stranami etnickými, a velmi často také jsou, a naopak, avšak otázka etnicity pro ně není prvořadá (v ústředí jejich zájmů není obhajoba určité etnické skupiny, ale prospěch obyvatelstva určitého území bez ohledu na jeho etnickou příslušnost).23 Jako etnicko-regionální strany můžeme označit například podskupinu v rámci regionálních stran či etnických stran, není však vhodné obě skupiny stran ztotožňovat a přisuzovat regionálním formacím a priori určité etnické zájmy (či naopak), jak se tomu často děje. Stejně tak, jako bychom měli rozlišovat etnické od regionálních stran, je vhodné rozlišovat i mezi „regionálními“ a „regionalistickými“ stranami. Ač velmi podobná, tato označení nelze považovat za synonyma. Termín regionalistický vytyčuje „primárně určitý projekt teritoriálně-politické (re)organizace či teritoriální obrany, jehož je příslušná strana nositelem, a v této souvislosti určité pozice (či úseku) v kontinuu integrace-separace.“ [Strmiska, 2005a: 8] Hlavním cílem regionalistických politických stran je propagace autonomie/nezávislosti či naopak přidružení určitého území (nutno dodat, že takovéto cíle může mít samozřejmě také strana celostátní), o čemž v souvislosti s některými regionálními stranami nemůže být ani řeč. Samozřejmě se vyskytují i takové regionální strany, které propagují určité formy autonomie/přidružení daného regionu (příkladem mohou být např. některé španělské a britské regionální 22

Tato definice je pro účely této práce dostačující, avšak stejně jako v případě regionálních stran, ani etnické strany nemají žádnou všeobecně platnou definici. 23

Vit definice regionálních stran, kapitola 1.4.1., str. 35-39

40

strany), ale nelze tyto vlastnosti přisuzovat automaticky všem příslušníkům dané skupiny. Regionální strany tedy nemusí být nezbytně etnické, regionalistické, náboženské a vice versa. Často sice můžeme registrovat různé kombinace uvedených typů stran, zejména v oblastech s vysokou koncentrací určitých homogenních skupin, odlišujících se od majoritní společnosti. Dle mého názoru je však jednoznačně chybné ztotožňovat a nerozlišovat regionální, etnické a regionalistické strany, případně je řadit do stejné stranické rodiny. 1.4.4. Přístupy ke klasifikaci regionálních stran v rámci konceptu stranických rodin

Regionální politické strany představují specifický fenomén v rámci studia politických stran a stranicko-politických systémů. Jejich zařazení v rámci konceptu stranických rodin představuje nanejvýše obtížný metodologický úkol, který nenabízí jednoznačné východisko. Klasifikace regionálních stran podle jednotlivých politických vědců, zabývajících se danou problematikou, se od sebe značně liší. Nastíním tedy alespoň některé možné přístupy k řešení tohoto problému. Mnoho autorů, mezi nimi např. Beyme [Beyme 1982], Hix, Lord [Hix, Lord 1997], Türsan [Türsan 1998], Dandoy [Dandoy 2010], nehovoří o regionálních stranách jako o samostatné kategorii politických stran, ale vymezuje společnou kategorii pro strany regionální, etnické a regionalistické. Jiní autoři naopak vyčleňují pro regionální politické strany samostatnou stranickou skupinu, jako např. Strmiska [Strmiska 1998, 2002, 2005], Brancati [Brancati 2007], Klingemann a Hoffebert [Klingemann, Hoffebert 2000]. Tyto koncepty nyní rozeberu podrobněji. Někteří autoři zahrnuli regionální strany do skupiny „etnoregionalistických“ stran. Türsan tento typ stran definovala jako politické formace vyznačující se nacionalismem založeným na etnickém rozlišování (resp. na exkluzivní etnické identitě) a na teritoriálních nárocích uplatňovaných ovšem v rámci existujících států, přičemž tyto formace lze charakterizovat jako „etnické podnikatele”. [Fiala, Strmiska 2002] Obsahově de facto stejné definice nabízejí i např. Muller-Rommel: „Etnoregionalistické strany odkazují na zájmy geograficky koncentrovaného periferního menšiny, která se snaží změnit pořádek a někdy i demokratický pořádek národního státu požadováním uznání její kulturní identity.“ [Muller-Rommel 1998, 19] a Régis Dandoy: „Etnicko-regionální strany jsou politické strany hájící zájmy specifické komunity na konkrétním území.“ [Dandoy 2010]. Jen mírně se od jejich závěrů odlišuje De Winter, 41

který navíc přisuzuje této skupině politických stran snahu o reorganizaci existující struktury národní moci ve směru větší autonomie nebo decentralizace.24 [De Winter 1998, 204] Ztotožňování regionálních stran se stranami etnickými, případně regionalistickými s sebou však nese mnohá úskalí, která jsou podrobněji rozebrána v podkapitole 1.4.3, v níž se věnuji problému rozlišení regionálních, regionalistických a etnických stran V opozici proti výše zmíněné skupině badatelů stojí autoři, kteří striktně trvají na oddělení typu etnických stran od regionálních stran. Do této skupiny patří např. Klingemann a Hoffebert [Klingemann a Hoffebert 2000; 13], Hloušek a Kopeček [Hloušek, Kopeček 2010; 236] a Strmiska. [např. Strmiska 1998, 2003a] Posledně jmenovaný navíc vyčleňuje samostatnou kategorii i pro regionalistické strany. Na půli cesty mezi oběma skupinami autorů se nachází Hix a Lord, kteří hovoří v souvislosti se zeměmi Evropské unie o tzv. regionalistické rodině, přičemž konstatují, že označení regionalistický v sobě obsahuje různorodou směs etnických, lingvistických, substátněnacionalistických, autonomistických, separatistických a iredentistických skupin.[Mareš 2003] Problémy se vyskytnou nejen při pokusu klasifikovat regionální strany v rámci konceptu stranických rodin, ale rovněž při jejich zařazení stran z této „duchovní rodiny“ v rámci pravo-levé osy politického spektra, neboť se regionální politické formace nachází podél celé její šíře. Jisté řešení nabízí v tomto směru již zmiňovaný Klaus von Beyme. Ten ve své práci uvádí, že etnické a regionální strany, které mají v rámci svého regionu hegemonní postavení, inklinují spíše k pravicové orientaci a v příslušném regionu se chovají jako tzv. catch-all strany. Naopak v případě, že se v daném regionu vyskytuje více relevantních politických stran, regionální či etnické strany se posouvají na pomyslné pravo-levé ose spíše do leva. Beyme zohledňuje také vyspělost příslušného regionu a konstatuje, že v průmyslově rozvinutějších oblastech inklinují regionální strany spíše k levici, zatímco v tradičních a rurálních oblastech směřují spíše k pravici [Beyme 1984]. Je tedy patrné, že ideologické elementy, které jsou klíčové pro křesťanskodemokratické, liberální či sociálnědemokratické politické strany hrají u regionálních stran často pouze doplňkovou roli. [Hloušek, Kopeček 2010, 237]

24

Odkaz na konflikt centrum vs. periferie.

42

1.5. Relevance regionálních stran Stejně jako jiné politické strany, ani regionální strany nemohou operovat ve vakuu, ale jsou součástí institucionálně ustaveného regionálního stranicko-politického systému. Systém politických stran lze definovat jako souhrn politických aktérů a jejich vzájemných interakcí v daném institucionálním a sociálně-politickém uspořádání. Z tohoto vymezení je možné logicky odvodit, že regionální stranický systém by měl představovat souhrn (regionálních) politických stran a jejich vzájemných interakcí v příslušném regionálním institučním rámci a sociálně-politickém prostředí. [Strmiska 2005a, 14] Oproti celostátnímu stranickému systému si však můžeme (a musíme) všimnout určitých odlišností na regionální stranické úrovni (např. v počtu operačních jednotek, povaze interakcí mezi nimi aj.). Součástí každého stranického systému jsou samozřejmě všechny politické strany působící na daném teritoriu, ale jen některé z nich mají pro daný stranický systém význam (je možné je považovat za relevantního politického aktéra, z pohledu tohoto systému). Jakým způsobem lze určit, které strany to jsou? Pro definování relevance politické strany je zásadní práce italského politologa Giovanniho Sartoriho Strany a stranické systémy. Sartori zastával názor, že za relevantní strany nelze považovat prostě všechny strany v daném stranickém systému. Proto stanovil dvě kritéria, pomocí kterých je možno rozhodnout, zda je daný politický subjekt v rámci příslušného stranického systému relevantní, či nikoliv. Těmito kategoriemi jsou tzv. koaliční25 a vyděračský26 potenciál. [Sartori 2005] Koaliční potenciál má každá strana, která se již někdy za dobu své existence účastnila procesu vytváření koalice nebo alespoň mohla být za potencionálního koaličního partnera pokládána (roli nehraje jen velikost dané strany, ale i např. ideologická přijatelnost). Z logiky věci vyplývá, že se toto kritérium týká pouze prosystémových stran. Naopak vyděračský neboli opoziční potenciál mají typicky antisystémové strany, s nimiž žádná jiná strana za běžných okolností nebude vyjednávat o vládě, avšak svým chováním ovlivňují taktiku politické soutěže (respektive prosystémových stran). Pokud strana nemá koaliční ani vyděračský potenciál, je považována v daném systému za irelevantní. [Sartori 2005] Uvažujeme-li, s ohledem na předchozí text, možnosti výskytu relevantních regionálních stran, naskýtají se nám v zásadě tři základní eventuality (třetí alternativu

25

Coalitional potential

26

Blackmail potential

43

uvádím

pro

teoretickou

úplnost,

nicméně

ji

lze

považovat

za

vysoce

nepravděpodobnou): 1) relevantní regionální strany působí pouze v regionálních stranických systémech 2) relevantní regionální strany působí na celostátní i regionální úrovni 3) relevantní regionální strany působí pouze na celostátní úrovni. Možné jsou samozřejmě i různé kombinace výše zmíněných možností, kdy např. některé relevantní regionální strany působí pouze na regionální úrovni, zatímco jiné na celostátní i regionální úrovni.27 [Strmiska 1998: 14] V této souvislosti Strmiska rozlišuje politické strany účastnící se celostátní i regionální (substátní) volebně-politické soutěže, které označuje jako „víceúrovňové“, a ty, které usilují o mandáty pouze v jedné z výše uvedených úrovní, tedy „jednoúrovňové“.

1.6. Regionální strany v Evropě 1.6.1. Historický vývoj regionálních stran v Evropě

Z hlediska evoluce regionálních stran v Evropě můžeme hovořit o celkem třech etapách. Vzhledem k rozdílnému vývoji západní a střední a východní Evropy, v souvislosti se dvěma světovými válkami a následnými událostmi, zejména tzv. studenou válkou, je pochopitelné, že se jednotlivé fáze v obou geografických celcích od sebe mírně liší. První fázi lze označit jako „primární genezi“ regionálních stran. Časově spadá do druhé poloviny 19. století, kdy docházelo k utváření moderních západoevropských společností a je de facto stejná pro oba výše uvedené územní celky. Do popředí se dostávala městská centra a společnosti, což vyvolalo negativní ohlas zejména periferních skupin (např. Skotové, Irové, Bretonci, etnické menšiny ve Španělsku, minoritní etnika v Rakousku˗Uhersku aj.). Jejich snahou bylo prosadit své zájmy jak legálními prostředky na parlamentní půdě, tak za použití násilí (konfliktní linie centrum vs. periferie). [Hloušek, Kopeček 2010, 235] Za konec této fáze bychom mohli označit období mezi první a druhou světovou válkou. Druhá etapa vývoje regionálních stran by se dala charakterizovat jejich ústupem z politické scény. Nazval jsem ji proto „utlumení“. Důvody, proč se regionální strany ocitly v druhé polovině 20. století v marginálním postavení, jsou v kontextu západní a 27

Regionální a celostátní strany (případně jejich „filiálky“) samozřejmě mohou působit i na lokální úrovni.

44

střední a východní Evropě různé, přičemž svou roli v této věci sehrály oba celosvětové válečné konflikty a události s nimi spojené. V oblasti bývalého východního bloku došlo po druhé světové válce k potlačení všech politických stran vyjma prorežimních, čímž byl zcela zdevastován soutěživý stranický systém a de facto zabráněno jeho vývoji.28 Naproti tomu v západní Evropě byla špatná pozice regionálních stran způsobena jednak úspěšnou pacifikací či utlumením působení periferních skupin, ale také, v několika případech, dovedením zápasu za své požadavky do zdárného konce v podobě získání národních autonomie (to se podařilo např. Norům nebo Irům). Tyto důvody jsou mj. příčinou toho, že můžeme až do konce sedmdesátých let evidovat v Evropě jen velmi málo voličsky úspěšných regionálních politických uskupení.[Hloušek, Kopeček 2010, 235] Třetí fází je tzv. „obnovení“ či „znovuzrození“ regionálních stran neboli geneze moderních regionálních stran. Ve střední a východní Evropě nastává tato etapa mnohem později, než v Evropě západní a to ze zcela pochopitelných důvodů, uvedených výše. Regionální

strany

se

nejprve

dostávají

z útlumu

a

v důsledku

výrazného

regionalizačního trendu a oživení některých malých národních hnutí v Evropě jejich počet a význam v tomto období obecně roste. [Kopeček 2005, 39-40] Vzhledem k faktu, že první dvě stádia vývoje regionálních stran v Evropě jsou časově i typologicky v západní i střední a východní Evropě velmi podobná, rozhodl jsem se zaměřit svou pozornost zejména na třetí etapu, tedy na fázi vzniku moderních regionálních stran. 1.6.2. Regionální strany v západní Evropě

Ke vzniku moderních regionálních stran dochází v západní Evropě již v druhé polovině dvacátého století, tedy mnohem dříve, než u nás a v regionu střední a východní Evropy obecně. Vzhledem k různorodosti institucionálních systémů i historické tradici představuje v současné době skupina západoevropských regionálních stran značně specifickou a heterogenní entitu a to nejen z ideo-programového hlediska, ale také z hlediska jejich geneze.29 [Strmiska 1998] Pro názornost uvádím několik konkrétních příkladů vzniku regionálních stran v některých západoevropských zemích.

28

Neuvažujeme-li různé ilegální protirežimní organizace.

29

Podrobněji se této problematice věnuje např. Maxmilián Strmiska, který analyzuje vybrané regionální formace v státech západní Evropy.

45

Ve Španělsku se institucionální báze pro činnost regionálních stran a pro fungování regionálních stranických systémů vytvářela postupně, především ale již v první polovině osmdesátých let, v souvislosti s naplňováním ambivalentní koncepce decentralizace španělského státu prostřednictvím ustavováním autonomních regionů. V Itálii, přes její zjevnou regionální disparitu (markantní rozdíl mezi bohatým severem a chudým jihem ve všech ekonomických ukazatelích) se regionální strany začaly prosazovat o něco později, než ve Španělsku. Nejvýznamnější z italských regionálních stran byla beze sporu Liga Severu, představitel tzv. „nového“ regionalismu devadesátých let dvacátého století (i když její původ lze vysledovat až do konce osmdesátých let). [Strmiska 1998, 42-44]. V případě Velké Británie regionální strany převážně reflektují specifickou etnicko-politickou situaci, ať již se jedná o Severní Irsko, kde se dlouhou dobu nepodařilo prosadit se relevantním britským stranám, o Skotsko s fenoménem Skotské národní strany (SNP), či o Wales (Plaid Cymru). [Strmiska 1998, 119-149]. Stejně jako jsou rozdílné okolnosti vzniku jednotlivých regionálních stran, jiná je i jejich motivace a požadavky. Některé strany, jako například Švédská lidová strana ve Finsku hájí kulturní identitu dané menšiny, avšak nepožadují změnu státoprávního uspořádání. Jiné, jako např. nacionalistické strany na Korsice chtějí, aby jejich region měl zvláštní autonomní postavení, další požadují větší míru autonomie prostřednictvím transformace stávajícího unitárního státu na federaci (italská Liga Severu), či směřují k secesi (Skotská národní strana).[Hloušek, Kopeček 2010, 236] 1.6.3. Regionální strany ve střední a východní Evropě

Situace ve střední a východní Evropě je z hlediska utváření a vývoje regionálních stran oproti západní Evropě velice odlišná. Na počátku dvacátého století byl region střední Evropy z pohledu národnostního složení velmi heterogenní a národně-teritoriální mozaika mimořádně pestrá. Před rokem 1918 byly státy nacházející se v tomto regionu etnicky velmi různorodé a národnostní menšiny v nich tvořily až třetinu obyvatel (Polsko, Československo). Daná situace se samozřejmě promítla i do stranického složení jednotlivých států a působily zde desítky stran, které měly v popředí zájmu právě etnickou (etnicko-regionální) tématiku. „Obecně měla ve struktuře konfliktních linií v podmínkách středoevropských zemí velký a v některých případech zcela klíčový význam konfliktní linie centrum-periferie. V tomto ohledu se střední

46

Evropa výrazně lišila od většiny států západní Evropy. Tam byla témata navázaná na tuto linii už zpravidla minulostí.“ [Hloušek, Kopeček 2005, 433] Utváření stranických systémů států střední a východní Evropy samozřejmě výrazně ovlivnily obě světové války a s nimi spojené přesuny obyvatelstva a změny státních center. Po první světové válce zůstaly význam a konfliktnost linie centrum˗periferie

zachovány,

ovšem

v trochu

pozměněné

podobě

způsobené

geopolitickou proměnou střední a východní Evropy. Masivní přesuny v průběhu druhé světové války a posuny hranic však podruhé v krátké době zásadně změnily etnickou tvář Evropy. Pacifikačně a někdy i asimilačně působila i následná éra komunistického režimu.[Hloušek, Kopeček 2010, 238-240] Totalitní politický režim, nastolený ke konci čtyřicátých let zahubil spolu s politickou svobodou i pluralismus politických stran a až do konce osmdesátých let i možnost existence a vývoje (nejen) regionálních stran a regionálních soustav politických stran. Počátek třetí fáze vývoje regionálních politických stran ve střední a východní Evropě přichází až s pádem východního bloku (tedy přibližně o dvě desetiletí později, než v západní Evropě). S koncem totalitního komunistického režimu mohlo dojít k obnově svobodné soutěže politických stran a tedy ke vzniku a rozvoji kompetitivních stranicko-politických systémů. Také v kontextu střední a východní Evropy představuje skupina regionálních stran značně heterogenní entitu. V České republice byl vývoj stranicko-politického systému v počáteční fázi výrazně ovlivněn subjekty, které se profilovaly v kontextu moravské periferní identitární mobilizace. Jejich vliv sice postupem času upadal, ale do současnosti existují jako marginální subjekty. [Mareš 2003a, 22] Nejvýznamnější stranou, reprezentující tuto větev, bylo bezesporu Hnutí za samosprávnou demokraciiSpolečnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS), které požadovalo autonomii pro „zemi Moravskoslezskou“. [Mareš 2003a, 43] Podobně laděné strany, tedy strany spjaté s určitým etnikem, můžeme evidovat i v dalších státech střední a východní Evropy.30 Otázkou ovšem je, nakolik se jedná o politické strany, které je ještě možné zařadit mezi etnicko-regionální strany a nakolik se jedná o politické strany čistě na bázi etnické. Typickými příklady takovýchto formací jsou formace reprezentující např. maďarskou minoritu na Slovensku (např. Maďarská občanská strana), v Rumunsku (např.

30

Např. strany reprezentující maďarské etnikum na Slovensku (MOS, MKDH, SMK) či v Rumunsku (UDMR), polské etnikum v Litvě (LLRA) či v České republice (Coexistentia-Soužití).

47

Demokratický svaz Maďarů v Rumunsku) či Chorvatsku (Demokratické sdružení chorvatských Maďarů) nebo polskou menšinu v Litvě (Volební akce Poláků na Litvě).

1.7. Problematika aplikace případ České republiky

konceptu

regionálních

stran

na

1.7.1. Pojem region v kontextu České republiky

V případě České republiky je problematické jednoznačně rozhodnout, který územní celek můžeme označit jako region, neboť vymezení stanovené zákonem je příliš vágní. Česká republika je unitárním státem, který je rozdělen na 14 samosprávných krajů, 76 okresů a 6253 obcí třech typů31. [ČSÚb] Vedle tohoto vnitřního členění jsou na jejím území i tzv. NUTS I-III a LAU I-II, tedy územní jednotky vymezené pro potřeby Eurostatu.32 Zajímavým paradoxem je, že na území České republiky existují dva druhy územních celků, které jsou označovány jako kraje. Prvním typem je 14 samosprávných krajů odpovídajících členění NUTS III. Jedná se o vyšší územní samosprávné celky (VÚSC), které ustanovuje ústavní zákon č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Druhým typem je 7 tzv. „historických“ krajů33, jakožto územních jednotek ustanovených zákonem č. 36/1960 Sb. o územním členění státu, v novelizovaném znění. Zrušení těchto sedmi „druhých“ krajů již bylo v parlamentu několikrát navrhováno, avšak doposud k němu nebylo přikročeno. Budu-li však nadále v této práci používat označení kraj, bude se jednat pouze o prvně jmenovaný typ, tedy vyšší územně samosprávné celky. V legislativě České republiky řeší problematiku regionů zákon č. 248/2000 Sb. o podpoře regionálního rozvoje. V jeho první části je stanoveno, že regionem se pro účely tohoto zákona rozumí „územní celek vymezený pomocí administrativních hranic krajů, okresů, správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem, správních obvodů obcí s rozšířenou působností obcí nebo sdružení obcí, jehož rozvoj je podporován podle tohoto zákona“. Dále tento zákon vytyčuje tzv. „regiony soudržnosti“, které odpovídají úrovni NUTS II. Těchto regionů je v ČR osm a jsou vymezeny takto: a) Praha (vymezený územím hlavního města Prahy) b) Střední Čechy (území Středočeského kraje) 31

Obce s rozšířenou působností (III. typu), Obce s pověřeným obecním úřadem (II. typu) a Obce (I. typu). 32

Viz výše kapitola 1.2.1., str. 30

33

Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Východočeský, Severočeský, Jihomoravský, Severomoravský.

48

c) Jihozápad (území Jihočeského a Plzeňského kraje) d) Severozápad (území Karlovarského a Ústeckého kraje) e) Severovýchod (území Libereckého, Královéhradeckého a Pardubického kraje) f) Jihovýchod (území Jihomoravského kraje a kraje Vysočina) g) Střední Morava (území Olomouckého a Zlínského kraje) h) Moravskoslezsko (území Moravskoslezského kraje). [Zákon č. 248/2000 Sb.] Profesor Čmejrek v souvislosti s vymezením regionu na území ČR píše ve své knize Obce a regiony jako politický prostor, že za regiony lze pokládat jak jednotky odpovídající vymezení tzv. NUTS II, tak i NUTS III34. [Čmejrek 2008, 29] Na základě předcházejícího textu se kloním spíše ke druhé variantě, neboť kraje ve smyslu NUTS III dle mého názoru lépe splňují podmínky mnou předkládané definice (viz kapitola 1.2.1), zejména její druhý a třetí bod. Oba typy územních celků (NUTS II, NUTS III/kraje) zajisté představují jakýsi mezistupeň mezi celostátní a lokální úrovní, avšak pro kraje jakožto regiony hovoří již zavedený institucionální politický systém. Problematicky se může pro kraje jevit splnění bodu 335 výše zmíněné definice, neboť nové rozdělení VÚSC v případě některých krajů nerespektuje historické hranice (např. kraj Vysočina a Jihomoravský kraj), a tak se obyvatelstvo se stejnou teritoriální identitou může vyskytovat ve dvou sousedních krajích zároveň. Můžeme si rovněž položit otázku, zdali bychom nenašli na území České republiky jiné územní jednotky, které by lépe splňovaly kritéria předkládané definice regionu. V úvahu přichází např. tzv. historická území, tedy Čechy, Moravu a Slezsko. Tyto celky sice asi nejlépe naplňují podstatu bodu 3 výše zmíněného vymezení, ovšem postrádají odpovídající institucionální zázemí (bod 2). Stejně na tom jsou i tzv. „historické“ kraje z roku 1960, přestože bychom i v jejich případě mohly najít prvek sdílené teritoriální identity spíše než v případě nově vymezených krajů.

34

14 jednotek odpovídajícím krajům= Hlavní město Praha, Středočeský kraj, Jihočeský kraj, Plzeňský kraj, Karlovarský kraj, Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj, Jihomoravský kraj, kraj Vysočina, Olomoucký kraj, Zlínský kraj, Moravskoslezský kraj. 35

Obyvatelstvo daného teritoriálně vymezeného celku, na základě etnické, kulturní či historické sounáležitosti, popřípadě na základě jejich kombinace, sdílí určitou (specifickou) teritoriální identitu.

49

Tabulka 4: Možná pojetí regionu v kontextu České republiky Kraje (VÚSC)

Kraje (historické)/Nuts II

Praha

Praha Střední Čechy (území Středočeského kraje)

Středočeský kraj Jihočeský kraj Plzeňský kraj Karlovarský kraj Ústecký kraj Liberecký kraj Královéhradecký kraj Pardubický kraj Kraj Vysočina Jihomoravský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj Moravskoslezský kraj

Historické 36 země

Jihozápad (území Jihočeského a Plzeňského kraje) Severozápad (území Karlovarského a Ústeckého kraje)

Čechy

Severovýchod (území Libereckého, Královéhradeckého a Pardubického kraje) Jihovýchod (území Jihomoravského kraje a kraje Vysočina) Střední Morava (území Olomouckého a Zlínského kraje) Moravskoslezsko (území Moravskoslezského kraje)

Morava

Slezsko

Zdroj: autor

Pro kraje (VÚSC) jakožto základní operační teritoriální jednotky regionálních politických stran hovoří krom výše uvedených argumentů také volební geografie, neboť krajské volby se příznačně konají v každém z krajů samostatně. Rovněž rozdělení obvodů při volbách do Poslanecké sněmovny ČR kopíruje hranice krajů. Za zmínku stojí také fakt, že obtíže s vymezením regionu na území České republiky nebudou zcela jistě mít anglicky mluvící političtí badatelé, protože kraj se do anglického jazyka překládá jako „region“, krajské volby poté jako „regional elections“, krajská rada „regional council“, atd. [viz např. Brancati 2007] Na základě uvedených skutečností jsem dospěl k závěru, že definici regionu v případě České republiky nejlépe odpovídá současných 14 samosprávných krajů. Jako teritoriálně vymezený prostor, v kterém působí regionální politické strany tak můžeme, v případě České republiky, označit kraje. 1.7.2. Aplikace definice regionálních stran pro případ České republiky

Na základě analýzy odborné literatury jsem ve své práci představil několik možných přístupů k vymezení regionálních stran. Je však nezbytné zamyslet se nad tím, 36

Vymezení jednotlivých historických zemí nacházejících se na území České republiky ve skutečnosti nekopíruje přesně hranice krajů, ale je prochází územím některých z nich. V tabulce je příslušný kraj zařazen podle toho, kde leží jeho větší část (přičemž Vysočina je rozdělena napůl mezi Čechy a Moravu). Pro úplnost dodám, že část Moravy zasahuje i na území Jihočeského, Pardubického kraje a Moravskoslezského kraje.

50

kterou z výše uvedených definic je možné a také vhodné použít v souvislosti s vymezením regionálních subjektů působících na území České republiky (tedy která z uvedených definic je nejlépe přenositelná na případ České republiky). Ve všech mnou uvedených definicích regionálních stran hraje klíčovou roli teritoriální hledisko, a proto je třeba mít důležitost tohoto aspektu na paměti i v souvislosti se zkoumáním regionálních formací v České republice. Ve vytyčení dalších charakteristických znaků regionálních stran se však jednotlivé teorie značně liší. Rozdílné nastavení kritérií pro určování regionálních stran zapříčiňuje, že mezi jednotlivými politickými vědci vznikají rozpory, kdy podle teoretického konceptu jednoho autora lze určitou politickou stranu označit za regionální, ale podle konceptu druhého autora nikoliv. Rozhodnutí o tom, který politický subjekt patří do skupiny regionálních stran, a který ne se tak mohou diametrálně lišit. Vliv výběru určité teorie regionálních stran37 na rozhodnutí, zda lze vybraný subjekt zařadit mezi regionální formace, bych chtěl demonstrovat na následujících příkladech. První ukázkou je komparace rozdílných přístupů ke klasifikaci politické strany, která působí současně v několika krajích, v nichž rovněž kandiduje v krajských volbách, přičemž tyto kraje jsou od sebe z geografického hlediska značně vzdálené (např. kraje Karlovarský, Jihočeský a Moravskoslezský apod.). Dle vymezení Isidreho Molase by bylo možné, na základě uvedených skutečností, takovýto subjekt zařadit do skupiny regionálních stran (respektive PANE), jelikož jeho „komunitární solidarita“ se nepochybně liší od „komunitární solidarity“ státu. [Dvořák 2012] Ke stejnému závěru dospějeme, budeme-li na tento subjekt nahlížet podle teorie Chhibbera a Kollmana [Chhibber, Kollman 2004], neboť strana ve volbách do zastupitelstev krajů kandiduje v menším počtu obvodů, než je jejich absolutní počet v ČR. Uvedenou formaci by tedy dle parametrů, vytyčených na základě těchto dvou definic bylo možné prohlásit za regionální. Nastavíme-li však kritéria dle teorií regionálních stran Brancatiho [Brancati 2007], Ziegfelda [Ziegfeld 2003] či Stepana [Stepan 2003], dojdeme k přesně opačnému závěru. Zkoumaný subjekt totiž působí ve více než jednom regionu příslušného státu (ČR), což odporuje základním parametrům regionální strany vytyčených na základě konceptů Brancatiho, Ziegfelda a Stepana. To znamená, že podle parametrů nastavených dle teoretických prací těchto autorů se o regionální subjekt nejedná.

37

Vycházím z teorií prezentovaných v kapitole 1.4.1. této práce, str. 34-37

51

Druhým příkladem je přístup ke klasifikaci takové politické strany, která působí v několika regionech současně a rovněž v nich kandiduje v krajských volbách, avšak tyto regiony spolu geograficky sousedící (např. kraje Královéhradecký a Pardubický či Ústecký a Liberecký atd.). Dle teorií Molase a Chhibera s Kollmanem posuzovanou stranu opět zařadíme mezi regionální (viz předchozí příklad). Ke stejnému závěru dospějeme i v případě, že budeme daný subjekt nahlížet dle Stepanova konceptu. Územní celky, v rámci nichž strana působí, spolu totiž sousedí a je tedy v této souvislosti možné považovat je za jeden geografický prostor na severozápadě respektive východě Čech. Naopak Brancatiho ani Ziegfeldova kritéria pro vymezení regionální strany ani tento subjekt nesplňuje, protože kandiduje v krajských volbách ve více než jednom kraji (obvodu). Příkladů rozdílné klasifikace politických stran, kdy podle jedné teorie je vybraný subjekt regionální stranou a podle druhé není, bychom mohli samozřejmě nalézt mnohem více. Pro demonstraci tohoto rozporu jsou však, dle mého názoru, dva výše uvedené případy naprosto dostačující. Tato ukázka rozdílné klasifikace jednotlivých politických stran rovněž poukázala na slabé stránky některých teorií. Jedná se o jejich přílišnou obecnost a tedy i o nebezpečí, že pomyslným „sítem“ filtrujícím regionální strany od ostatních projde i takový subjekt, který ve skutečnosti regionální politickou formací není. Při rozhodování, které subjekty působící na území České republiky lze zařadit mezi regionální strany, a které nikoliv, jsem se rozhodl vycházet primárně pouze z jedné definice, abych předešel výše zmíněným potížím s klasifikací jednotlivých subjektů. Touto definicí je logicky definice formulovaná pro účely předkládané práce.38 Na tomto místě připomenu charakteristické znaky regionálních stran dle uvedené definice: a) teritoriální vymezení menší než úroveň celostátní, ale větší než lokální b) organizační autonomie politického subjektu c) regionálně ohraničený elektorát d) ideově-programová identita strany a s ní spjatá politická legitimace má regionální charakter Uvedené parametry musí politický subjekt, jenž působí na území České republiky splňovat, aby ho bylo možné považovat za regionální stranu. Po aplikaci prvního bodu definice je možné z celkové sumy všech politických formací vyskytujících se na území

38

Viz kapitola 1.4.1. str. 38.

52

České republiky eliminovat nejen všechny politické strany s celostátní působností (např. parlamentní strany a strany s celostátní sítí poboček, soustřeďující svou pozornost na všechna volební klání)39, ale také politické subjekty, soustřeďující se naopak pouze na lokální úroveň, tj. na komunální volby. V této souvislosti bych se chtěl zmínit o volbách do Senátu ČR. Vzhledem k nastavení systému těchto voleb, kdy je o každém uchazeči o senátorské křeslo hlasováno pouze v jednom volebním obvodě (části regionu), nevidím účast kandidáta některé politické strany jako skutečnost, na jejímž základě by příslušná strana a priori nemohla být považována za stranu regionální. Druhý parametr definice eliminuje ze zbývajícího „balíku“ především všechny substátní pobočky politických stran. Na základě třetího kritéria můžeme ze zbývajících subjektů vyřadit všechny politické formace, jejichž působnost ve volbách a s ní spjatá volební podpora překračuje hranice jednoho regionu. Tím pádem je možné vyloučit všechny multiregionální strany, tzn. strany, které působí v několika regionech naráz (kandidují ve volbách ve více než jednom regionu). Zatímco první tři charakteristiky regionálních stran jsou z hlediska výkladu poměrně dobře uchopitelné, problémy mohou nastat v souvislosti s posledním bodem definice a jeho aplikací na politické formace v České republice a k nim vázané teritoriální jednotky. V případě etnicky heterogenních států, např. Velké Británie, Španělska, Belgie aj. lze oprávněně tvrdit, že obyvatelstvo některých oblastí (např. Skotsko, Irsko, Wales ve Velké Británii, Katalánsko, Baskicko ve Španělsku a Vlámsko, Valonsko v Belgii) sdílí specifickou společnou regionálně-politickou identitu, která je jiná, než regionálně-politická identita obyvatelstva ostatních územních celků ve stejném státě. Její podstatou je příslušnost k určitému etniku a vzájemnou odlišnost podtrhuje i skutečnost, že jednotlivé regiony mnohdy mají i jiný dorozumívací či dokonce úřední jazyk. Tato fakta logicky reflektují i politické strany, operující na příslušném území a přizpůsobují se jim. Česká republika je naproti tomu považována za národnostně homogenní stát40 a etnicko-regionální strany se u nás přílišné popularitě 39

To ovšem a priori neznamená, že tento subjekt nemůže kandidovat v celostátních volbách. Teoreticky se samozřejmě může vyskytovat politický subjekt, který bude např. ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR kandidovat pouze v jednom ze 14 krajů. 40

Při sčítání lidu v roce 2001 se k české národnosti přihlásilo 9 249 777 obyvatel, což představovalo 90,42% z celkového počtu. Další 380 474 tj.3,72% obyvatel se přihlásilo k národnosti moravské a 10 878 tj. 0,11% k národnosti slezské. Největší minoritu představovali Slováci s 193 190 tj. 1,89%. Naproti tomu v roce 2011 se k české národnosti přihlásilo „jen“ 6 711 624 obyvatel, tedy 64,31% z celkového počtu, k moravské 521 801 tj. 5,00%, slezské 12 214 tj. 0,12%. Největší menšinu tvořili opět příslušníci slovenské národnosti s 147 152 tj.1,41%. Osob, hlásících se k některé z dalších národnostních menšin, bylo přibližně stejně, jako před deseti lety. Největším rozdílem oproti sčítáním lidu v roce 2001 tak bylo 2

53

netěší.

Zaměříme-li se na výsledky všech voleb probíhajících na území České

republiky, nezbývá nám než konstatovat, že etnické respektive etnicko-regionální politické strany se v českém stranickém systému vyskytují minimálně a většinou mají takovéto politické formace marginální podporu veřejnosti.[Volby.cz] Jedinou výjimkou v dvaadvacetileté historii českého státu byla HSD-SMS, jakožto vůdčí protagonista moravského politického hnutí. Ve světle těchto poznatků považuji za více než pravděpodobné, že v případě České republiky představuje pojem teritoriálně-politická identita něco trochu odlišného, než v případě výše zmíněných, národnostně heterogenních států. V souvislosti s českými regiony tento výraz odkazuje spíše na sdílené (společné) zájmy obyvatelstva příslušného regionu, které se mohou týkat nejrůznějších oblastí, např. sociální, ekonomické, kulturní aj. A právě na tyto požadavky reagují regionální politické strany působící v daném regionu, které jim přizpůsobují svou agendu a snaží se hájit zájmy (nejčastěji ekonomické či sociální) obyvatelstva tohoto regionu. Shrneme-li předcházející poznatky, týkající se vymezení regionálních stran, dospějeme k následujícímu závěru: regionální strana v kontextu České republiky je takový politický subjekt, který má necelostátní působnost, je zcela nezávislý na jiných politických formacích, ve volbách působí pouze v jednom regionu (tzn. má stranickou organizaci pouze v jednom regionu) a hájí především zájmy obyvatelstva tohoto regionu, což se patřičně odráží v politickém programu daného subjektu.

642 666 obyvatel, tedy 25,32%, kteří svou národnost b roce 2011 neuvedli (oproti 172 827- 1,67% v roce 2001). Z těchto údajů je patrné, že národnostní strukturu České republiky lze považovat i nadále za homogenní.

54

2. Regionální strany v České republice 2.1. Klasifikace sporných subjektů Parametry, které musí určitý politický subjekt splňovat, aby ho bylo možné zařadit do skupiny regionálních stran v České republice, byly jasně nastaveny v předchozí části. Je ale nutno poznamenat, že i tak lze mezi českými politickými formacemi nalézt takové, jejichž příslušnost mezi regionální strany je diskutabilní. Nyní bych chtěl tedy pojednat o některých politických uskupeních, jejichž zařazení či nezařazení do skupiny regionálních stran v České republice se může na první pohled jevit jako sporné. Z tohoto důvodu bych rád vysvětlil, v čem spočívá „problematičnost“ těchto subjektů a také jak jsem při jejich klasifikaci postupoval. Nejčastěji se jedná o politické formace, které jsou na pomezí vytyčených parametrů a je tedy nutné podrobit jejich „regionální obedienci“ hlubšímu zkoumání. Některé z těchto stran např. v krajských volbách kandidují pouze v jednom kraji, ale mimo toto volební období jsou aktivní i v dalších krajích, popřípadě působí jen ve dvou sousedících krajích, ve kterých se také účastní voleb (je zde tedy eventualita, že tyto dva kraje lze chápat jako jeden region). Rovněž se může jednat o formace, které mají dominantní (vedoucí) organizaci v jednom kraji a v několika dalších mají jen menší pobočky, které se často věnují výhradně komunální úrovni. Otázkou také je, jakým způsobem nahlížet na formace, kterým v jisté fázi jejich vývoje příslušelo označení regionální, ale postupně svou působnost rozšířily, čímž se z nich staly strany multiregionální či celostátní, nebo ji naopak zúžily a nadále existují pouze jako strany lokální (komunální). První problematickou politickou formací, z hlediska její klasifikace, je uskupení Doktoři (za uzdravení společnosti). Tato strana působí především v Karlovarském kraji, kde sbírala v minulosti volební úspěchy, ale aktivní je také v Jihočeském, Jihomoravském kraji a Zlínském kraji.[Doktoři] Doktoři (za uzdravení společnosti) tedy operují na menším území, než představuje státní celek, avšak působí ve více než jednom kraji. Zmíněné územní jednotky jsou od sebe geograficky natolik vzdálené, že v tomto případě nelze uvažovat o tom, že by se potenciálně mohlo jednat o jeden region. Nepovažuji rovněž za možné, aby obyvatelstvo jmenovaných teritoriálních celků sdílelo nějakou společnou regionálně-politickou identitu (regionální zájmy), na které by strana mohla reagovat ve své politické agendě. Ideově-programová identita a s ní spjatá politická legitimace Doktorů (za uzdravení společnosti) tedy očividně nemá regionální charakter. Vzhledem k faktu, že Doktoři (za uzdravení společnosti) působí pouze 55

v regionální sféře, avšak ve více krajích najednou, jedná se nikoliv o regionální stranu, ale multiregionální. Další ne zcela jednoznačnou formací, z hlediska jejího zařazení mezi regionální strany, je Strana pro otevřenou společnost. Toto uskupení je velmi aktivní zejména v Libereckém kraji (dosahuje v něm dlouhodobě zajímavých volebních výsledků), kde původně také vzniklo a nyní zde má také své sídlo41[SOS]. V tomto kraji, jako jediném, také Strana pro otevřenou společnost postavila svou kandidátku v krajských volbách v roce 2012. [Volby.cz] Na základě pouze těchto informací bychom mohli dojít k závěru, že se jedná o regionální subjekt. Celá věc má však několik háčků. Předně v letech 2000, 2004 a 2008 kandidovala Strana pro otevřenou společnost v krajských volbách nejen v Libereckém kraji, ale také v Královéhradeckém kraji v rámci koalice s Volbou pro město a Evropskými demokraty a samostatně také v kraji Plzeňském. Členové této strany rovněž kandidovali v posledních komunálních volbách (rok 2014) v obcích nacházejících se na území následujících krajů: Liberecký, Královéhradecký, Vysočina, Jihomoravský, Olomoucký, Moravskoslezský a Zlínský. [Volby.cz] V uvedených krajích má také Strana pro otevřenou společnost své místní organizace. Ve světle těchto skutečností nepovažuji za pravděpodobné, že by ideově-programová a organizační identita Strany pro otevřenou společnost měla specifický regionální charakter a proto jsem ji ve svém výzkumu mezi regionální strany nezahrnul. Z předcházejících řádků je totiž patrné, že se, stejně jako v případě Doktorů (za uzdravení společnosti), jedná o stranu multiregionální, se zaměřením především na komunální úroveň. Opravdu velmi obtížné bylo rozhodnutí o příslušnosti či nepříslušnosti mezi regionální strany v případě Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst. Dle oficiálních údajů působí toto uskupení celkem ve třech krajích ČR: v Karlovarském, Ústeckém a na komunální úrovni také v kraji Libereckém42, což by jej na první pohled ze zkoumané skupiny vyřazovalo. [HNHRM] Musíme však vzít v potaz, že tyto tři kraje (VÚSC) leží na západě respektive severu České republiky, přičemž na sebe geograficky navazují. Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst tedy de facto omezuje svou působnost pouze na oblast severních a západních Čech. Dle několika definic regionálních stran (např. Brancatiho [např. Brancati 2007], Stepana [Stepan 2003], Chhibbera a Kollmana [Chhibber, Kollman 2004]) by toto uskupení bylo možné mezi 41

Dle oficiální databáze MVČR měla však Strana pro otevřenou společnost mezi léty 2003 – 2013 své sídlo v Olomouci. 42

Dle NUTS II. členění kraj Severočeský a část kraje Západočeského.

56

regionálních strany zařadit, dle jiných zase ne (např. Ziegfeld [Ziegfeld 2003]). Miroslav Mareš se k problému klasifikace Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst v roce 2003 vyjádřil takto: „Přestože se HNHRMO v podstatě omezuje svoji působnost na část severních Čech, není tento region přesně ohraničen (za určitých okolností by za něj snad bylo možné označit Šluknovsko) a hnutí deklaruje svůj zájem o rozvoj obcí a regionů obecně, což jeho charakteristiku jako strany z etnoregionální rodiny problematizuje.“ [Mareš 2003a, 225] Nicméně pro posuzování jednotlivých případů v mé práci jsou směrodatná kritéria nastavená na základě definice předložené v kapitole 1.4.1. respektive 1.7.2. V případě Karlovarského, Ústeckého a Libereckého kraje nejsou dostatečné podklady pro to, abychom o těchto třech krajích dohromady mohli hovořit jako o jednom regionu, jehož obyvatelstvo má společné regionálními zájmy (což by bylo možné, pokud by se jednalo např. pouze o Ústecký a Liberecký, jelikož dohromady tvoří „historický“ kraj Severočeský). Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst tedy splňuje první dva parametry vymezené zmíněnou definicí43, avšak na druhých dvou „ztroskotává“44. Na základě těchto argumentů se kloním k závěru, že i v případě Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst se jedná o stranu nikoliv regionální, ale multiregionální. Za určitou výjimku oproti ostatním zmíněným subjektům lze označit politické uskupení Východočeši. Tato formace sice působí hned ve dvou krajích, kromě Královéhradeckého kraje, kde je jádro její činnosti, je aktivní také v kraji Pardubickém, přesto jsem ale se rozhodl ji do skupiny regionálních stran zařadit, a to z následujících důvodů. První dva body definice Východočeši bez diskuzí splňují. V dalších dvou bodech hovoří v jejich prospěch, jakožto regionální strany, geografické hledisko. Dva výše uvedené kraje, v kterých formace působí, spolu sousedí, nacházejí se na východě Čech, v hranicích teritoriálního celku NUTS II a historického Východočeského kraje. Pole působnosti Východočechů lze tedy označit jako „východočeský“ region. Navíc je v politickém programu Východočechů jasně patrný odkaz na „východočeskou“ regionálně-politickou identitu.[VČ] Východočeši totiž deklarují, že budou usilovat o obnovení Východočeského kraje a tedy o „opětovné spojení Královéhradeckého a

43

a) teritoriální vymezení menší než úroveň celostátní, ale větší než lokální b) organizační autonomii politických subjektů

44

c) teritoriálně ohraničený elektorát d) ideově-programová identita a s ní spjatá politická legitimace má regionální charakter

57

Pardubického kraje do jednoho efektivního a perspektivního celku.“ [VČ] Závěr, že Východočeši mezi regionální strany patří, je tedy podepřen pádnými argumenty. Mezi strany, které v určité fázi svého vývoje do skupiny regionálních stran spadaly, ale postupem času rozšířily či naopak zúžily svou působnost a v současné době již regionálními stranami nejsou, patří např. Změna, Volba pro město a Věci Veřejné. Těchto stran se moje práce dotkne jen okrajově, neboť de facto již nejsou předmětem mého výzkumu. Nicméně považuji za nutné jejich existenci neignorovat, alespoň stručně se o nich zmínit a pokusit se zachytit procesy, kterými postupem času prošly. Politické hnutí Změna založil v půlce roku 2012 liberecký politik a ekolog Jan Korytář, který je stále jeho nejvýraznější osobností (hlavně v Libereckém kraji). Hnutí původně cílilo především na voliče na Liberecku. [Změna] V této prvotní fázi bychom o zařazení Změny mezi regionální formace mohli uvažovat. V roce 2012 už ale kandidovalo Politické hnutí Změna v krajských volbách spolu se Stranou zelených a nezávislými kandidáty nejen v Libereckém kraji (pod názvem Změna pro Liberecký kraj), ale také v Královéhradeckém kraji (Změna pro Královéhradecký kraj). Po těchto volbách se Změna rozhodla rozšířit svou působnost i do dalších krajů a v roce 2013 postavila své kandidátky pro volby do Poslanecké sněmovny ČR ve všech čtrnácti krajích (v některých z nich v rámci koalice s mnoha dalšími stranami např. s Klíčovým hnutím, hnutím Zelení aj). [Volby.cz] Dle dostupných údajů dnes můžeme v České republice evidovat celkem 9 poboček Politického hnutí Změna. [Změna] Již od přelomu let 2012 a 2013 je tedy diskuze o zařazení této formace mezi regionální strany bezpředmětná, což dokládají i informace o této straně na oficiálních stránkách ministerstva vnitra ČR, kde je uvedeno v kolonce Statutární orgán a způsob jednání: Celostátní rada, za kterou jedná předseda [MVČR].

Tento údaj také naznačuje

odpověď na otázku, zdali se v případě Politického hnutí Změna jedná spíše o stranu multiregionální nebo celostátní, i když pro vyřčení tohoto soudu by bylo potřeba provést širší průzkum. Dalším politickým uskupením, které bylo možné v určité fázi jeho vývoje označit za regionální je Volba pro město. Tato strana vznikla již v roce 1998 a po celou dobu své existence se zaměřuje především na substátní politiku. Od svého počátku je Volba pro město velmi aktivní zejména v Královéhradeckém kraji, respektive v Hradci Králové, kde má také své sídlo. [VPM a] V její počáteční fázi lze jistě uvažovat o zařazení této strany mezi regionální formace, vzhledem k její omezené teritoriální působnosti na Královéhradecký kraj. Nicméně v roce 2004 kandidovala Volba pro 58

město v krajských volbách kromě Královéhradeckého kraje45 i v kraji Jihočeském46 a fakt, že se účastnila voleb ve dvou geograficky vzdálených regionech je v rozporu s vymezenými definičními znaky regionálních stran. V následujících dvou krajských volbách však Volba pro město postavila svou kandidátku pouze v Královéhradeckém kraji˗ v roce 2008 v koalici Volba pro kraj spolu se Stranou za otevřenou společnost a o čtyři roky později v rámci Koalice pro Královéhradecký kraj s KDU-ČSL a HDK.[Volby.cz] Na základě těchto informací bychom mohli uvažovat o jejím opětovném zařazení do skupiny regionálních formací. Proti tomu ale stojí skutečnost, že Volba pro město působila a stále působí v mnoha regionech na komunální úrovni, což podtrhuje i vyjádření jejího předsedy Martina Dvořáka ke komunálním volbám v roce 2010: „Do komunálních voleb 2010 jdeme přesto opět ve více jak 70 městech a obcích v celé republice, tradičně nejvíce zástupců vysíláme v královehradeckém kraji, ale máme svoje želízka i v Praze, Budějovicích a řadě dalších míst.“ [Volba pro město b] V současné době má Volba pro město své organizace kromě Hradce Králové mj. také v Praze, Českém Krumlově, Děčíně, Hořicích, Jičíně aj. [VPM a] a mezi regionální strany ji pochopitelně řadit nelze. Typickým příkladem strany, která za dobu své existence prošla dlouhým a „bouřlivým“ vývojem jsou Moravané. Jedná se o „nástupnickou“ stranu moravistických formací např. Hnutí za samosprávnou demokracii- Společnost pro Moravu a Slezsko47 aj.48, které představovaly variantu ztělesnění moravského periferního protestu. [Hloušek 2005, 443] Strana HSD-SMS byla úspěšná na přelomu devadesátých let49, i když v této fázi dle používané definice čistě regionální stranou nebyla (odkazovala sice na specifickou moravskou identitu, ale působila v mnoha regionech ČR, mj. například i v Praze, což nastaveným parametrům odporuje). Její popularita ale rychle upadala, strana se štěpila na nejrůznější názorové frakce, mezi nimiž probíhalo tření (které se ale ve straně objevovalo již od jejího samého počátku a postupně kulminovalo). V roce 1994

45

V rámci koalice Volba pro kraj spolu se Stranou pro otevřenou společnost a Evropskými demokraty.

46

Samostatně.

47

HSD-SMS.

48

A mnoha dalších stran, např. Moravské národní strany, Hnutí samosprávné Moravy a Slezsko– Moravské národní sjednocení Českomoravské strany středu, Hnutí samosprávné Moravy a Slezska. 49

V roce 1990 získalo HSD-SMS 10,03% hlasů do České národní rady a také o dva roky později překročilo HSD-SMS pětiprocentní hranici znamenající vstup do České národní rady. Po vzniku samostatné České republiky 1. 1. 1993 tak jeho členové zasedli v nově utvořené Poslanecké sněmovně ČR.

59

HSD-SMS změnilo název na Českomoravskou stranu středu (ČMSS), načež část jejích členů odešla a založila nové „moravské“ politické subjekty. V dalších volbách do Poslanecké sněmovny ČR bylo možné evidovat hned dva subjekty50, hlásící se k myšlence moravské sounáležitosti, avšak oba dva ve volbách zcela propadly. Nicméně oba z nich spadaly do skupiny etnicko-regionálních stran, neboť nejen odkazovaly na specifickou moravskou identitu, ale tento fakt podtrhly také tím, že kandidovaly pouze v Jihomoravském a Severomoravském kraji.51 [Volby.cz] I nadále však pokračovaly přesuny členů mezi stranami, zakládání nových formací apelujících na „moravismus“, ať již z nacionalistického nebo regionalistického hlediska. V roce 1998 kandidovala ve volbách do PS ČR ve dvou výše uvedených krajích Moravská demokratická strana. V krajských volbách 2000 můžeme evidovat opět několik „moravských“ subjektů a stejně tak o čtyři roky později. Situace se víceméně ustálila až roku 2005, kdy sloučením několika moravistických subjektů vznikla nová strana Moravané. [Moravané] Bez hlubšího zkoumání bychom mohli vynést závěr, že Moravané jsou regionální či etno-regionální stranou, neboť odkazují na specifickou (moravskou) identitu, logicky spjatou s historickou zemí Morava. Pokud se ale podíváme na jejich performanci ve volbách zjistíme, že kromě „moravských“ krajů kandidují i např. v kraji Pardubickém, Jihočeském či na Vysočině. [Volby.cz] Dle definice, podle níž jednotlivé politické subjekty posuzuji, se tedy nejedná o stranu regionální, ale spíše jde o stranu multiregionální nebo ještě lépe o stranu etnickou. Je tedy pochopitelné, že jsem Moravany do své práce nezahrnul, stejně tak jako strany, z nichž vzešly. Příkladem strany, která se z lokální politické formace přes regionální postupně vyvinula až v celorepublikovou, v tomto případě dokonce až v parlamentní stranu jsou Věci Veřejné. Na svých oficiálních webových stránkách strana uvádí, že vznikla v roce 2001 [VV], nicméně zaregistrována byla Ministerstvem vnitra ČR 22. 7. 2002 [MV ČR]. Ve svých počátcích Věci veřejné působily jen jako komunální strana v MČ Praha 1. Na přelomu let 2005 a 2006 rozšířily Věci veřejné svou činnost i do dalších částí Prahy a poté do přilehlého okolí (v této fázi jejich vývoje lze zvažovat zařazení Věcí veřejných do skupiny regionálních formaci, s rozsahem působnosti v regionu Praha a Středočeský kraj). V následujících letech Věci Veřejné expandovaly i do dalších částí 50

Moravská národní strana-Hnutí slezskomoravského sjednocení a Hnutí za samosprávnou Moravu a Slezsko- Moravské národní sjednocení. 51

Jednalo se o víceúrovňové regionální strany, neboť kromě regionální úrovně působily i na úrovni celostátní.

60

České republiky a v roce 2009 postavily do voleb do Evropského parlamentu vlastní kandidátku ve všech čtrnácti krajích České republiky52.[VV] Následovala krátká epizoda Věcí veřejných v Poslanecké sněmovně ČR (2010-2013) a strmý pád z vrcholné politické scény, zapříčiněný několika skandály a názorovými rozpory uvnitř strany. Nicméně i v současné době strana nadále existuje a několik jejích členů je dokonce v dolní komoře Parlamentu ČR53, do níž se dostali na kandidátní listině Úsvitu přímé demokracie (v PS jsou také členy jeho poslaneckého klubu). Politických subjektů, jejichž náležitost do skupiny regionálních stran je při nejmenším diskutabilní, lze zajisté nalézt na území České republiky mnohem více, než jsem zde uvedl. Cílem předcházejícího textu bylo především pokusit se nastínit proces rozhodování o zařazení či nezařazení některých „sporných“ subjektů mezi skupinu regionálních stran a tento postup náležitě zdůvodnit. Dále jsem chtěl nastínit možný vývoj některých regionálních stran a v neposlední řadě bylo mým záměrem předejít možným dohadům, zda jsem ve svém výčtu regionálních stran působících na území České republiky nějaký subjekt neopomenul.

2.2. Vymezení regionálních stran působících na území České republiky Výše v této práci jsem nastavil parametry, které musí politická formace splňovat, aby ji bylo možné označit jako regionální a poté jsem demonstroval možná úskalí, která souvisejí s klasifikací potencionálních regionálních stran. Nyní tedy nezbývá než určit, které konkrétní politické formace působící na území České republiky lze do skupiny regionálních stran zařadit. Jako výchozí bod svého výzkumu jsem zvolil rok 2000, neboť v tomto roce se poprvé uskutečnily volby do zastupitelstev krajů. Právě instalaci tohoto druhu voleb je možné označit za jednu z příčin vzestupu počtu regionálních uskupení v České republice. Počínaje výše uvedeným rokem jsem tedy podrobil české politické strany analýze a posuzoval, za pomoci prezentované definice, zda lze daná politická uskupení zařadit do skupiny regionálních stran či nikoliv. V následující části je možné nalézt výčet konkrétních politických subjektům, které mezi regionální strany na území České republiky prokazatelně patří. Samozřejmostí je, že všechny politické formace, jež jsou v seznamu uvedeny, splňují všechny čtyři parametry vytyčené na základě předkládaného vymezení regionálních 52

V tuto chvíli se již rozhodně o regionální stranu nejednalo.

53

Jedná se o Olgu Havlovou, Karla Pražáka a Davida Kádnera.

61

stran. Příslušné formace působí pouze na území vymezeném hranicemi kraje/regionu a jako celek se účastní výhradně substátních voleb.54 Od lokálních formací55 je odlišuje především to, že se rozhodly kandidovat jako celek v krajských volbách, ať již v rámci nějaké volební koalice či samostatně (postavily do voleb vlastní stranickou kandidátní listinu, na níž nicméně mohou být i nestraníci či příslušníci jiných politických stran), což se náležitě projevuje i v jejich politickém programu.56 Strany z této skupiny jsou prokazatelně spjaté s krajem/regionem, v kterém působí, reflektují zájmy jeho obyvatelstva a tato sounáležitost je velmi často podtrhnuta i tím, že svým názvem odkazují na daný kraj či region.57 Vzhledem k faktu, že jsem se snažil zmapovat regionální subjekty na území České republiky během celého patnáctiletého období (od roku 2000) je zcela pochopitelné, že do mého výzkumu budou zahrnuty i formace, které již v současné době neexistují. Od roku 2000, kdy se v České republice uskutečnily první krajské volby, můžeme regionálních politických subjektů evidovat téměř tři desítky. Konkrétně se jedná o tyto (v abecedním pořadí): ALTERNATIVA, Akce za zrušení Senátu, Česká strana selského rozumu, Demokratická regionální strana, Evropská strana důstojného stáří, Folklór i společnost, Helax- Ostrava se baví, JIHOČEŠI 2012, Liberecká unie pro sport a zdraví, NESPOKOJENÍ OBČANÉ!, Nezávislá volba, Nová budoucnost pro Liberecký kraj, „Občané městu, město občanům“, PATRIOTI, Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu, Severočeši.cz, Správný směr, Starostové pro Liberecký kraj, Starostové pro občany, Strana svobodného severu, Strana venkova-spojení občanské síly, Středočeši2012.cz, za Morální Očistu Regionu, Východočeši, Zlínské hnutí nezávislých. ZVUK 2012. V následující tabulce jsou regionální formace rozděleny podle toho, v kterém kraji působily či působí.

54

Jedná se o volby krajské a komunálních, v některých případech strana nominuje svého kandidáta i do senátních voleb v obvodu, který spadá do příslušného regionu. 55

Lokální uskupení působí jen na místní úrovni a účastní se pouze voleb do zastupitelstev obcí.

56

Tato podmínka není splněna v případě, že do krajských voleb vstupuje jen několik kandidátů příslušné politické strany, avšak pouze na kandidátních listinách jiných politických subjektů, zatímco „domovská“ strana samotná se voleb neúčastní a soustředí se výhradně na komunální úroveň. 57

Např. Nová budoucnost pro Liberecký kraj, Starostové pro Liberecký kraj, Středočeši2012.cz, Zlínské hnutí nezávislých

62

Tabulka 5: Rozložení regionálních stran v České republice podle krajů

Kraje

Strany

Středočeský

Strana venkova-spojení občanské síly, Středočeši2012.cz

Jihočeský Plzeňský

JIHOČEŠI 2012 Akce za zrušení Senátu

Karlovarský

ALTERNATIVA

Ústecký

Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu, Evropská strana důstojného stáří, Severočeši.cz, NESPOKOJENÍ OBČANÉ!, "Občané městu, město občanům"

Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský

Demokratická regionální strana, Strana svobodných severu, Starostové pro Liberecký kraj, Unie pro sport a zdraví, Nová budoucnost pro Liberecký kraj, Česká strana selského rozumu VÝCHODOČEŠI, PATRIOTI VÝCHODOČEŠI Starostové pro občany Folklór i společnost Nezávislá volba Zlínské hnutí nezávislých, Správný směr, ZVUK 2012, za Morální Očistu Regionu, Hnutí odborníků za zlínský kraj Helax- Ostrava se baví

Zdroj: autor na základě [Volby.cz], odborné literatury a vlastního výzkumu

V souvislosti s českými regionálními stranami bych rád zmínil i dva zajímavé fenomény. Prvním z nich je „životnost“ tohoto typu politických subjektů. Jak dokládá graf č. 1., pouze jedna třetina českých regionálních stran se krajských voleb účastnila více než jednou58 (sluší se ovšem dodat, že v roce 2012 kandidovalo v krajských volbách hned 12 nových subjektů, kterým dosud šance na opakování jejich účasti dána nebyla). Je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné, pokusit se najít nějaký charakteristický znak či vzorec, podle kterého by bylo možné určit, jaké regionální formace vstupují do krajských voleb opakovaně, a které se naopak své druhé performance nedočkají. Lze pouze konstatovat, že všechny subjekty, kterým se podařilo získat ve volbách mandáty v krajském zastupitelstvu, v následujících volbách vždy znovu kandidovaly. Nemůžeme ale už tvrdit, že strany s vyššími zisky (např. 3,5% - 4, 9%) mají tendenci kandidovat opakovaně, což popírá např. Akce za zrušení senátu,59 ani že regionální strany s nižšími 58

Jedná se o tyto subjekty: ALTERNATIVA, Demokratická regionální strana, Folklór i společnost, Liberecká unie pro sport a zdraví, NESPOKOJENÍ OBČANÉ!, Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu, Severočeši.cz, Starostové pro Liberecký kraj, Zlínské hnutí nezávislých. 59

V roce 2000 získala Akce za zrušení Senátu 3, 98% hlasů v Budějovickém kraji a v dalších krajských volbách již nekandidovala.

63

volebními zisky se naopak voleb do zastupitelstev krajů účastní pouze jednou, čemuž odporuje např. Folklór i společnost.60 Graf 1: Poměr regionálních stran účastnících se krajských voleb pouze jednou /několikrát

9

Regionální strany, které v krajských volbách kandidovaly pouze jednou

18

Regionální strany, jež se krajských voleb účastnily několikrát

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Druhým fenoménem, o kterém bych se chtěl v souvislosti s regionálními politickými subjekty působícími na území České republiky zmínit, je antipatie spousty z nich k tzv. „stranictví“. Nemalé množství regionálních formací ve svých názvech používá raději označení hnutí, aktiv, unie či sdružení a proti pojmu strana se staví odmítavě. Tohoto jevu si všiml mj. i Miroslav Mareš, který ve svém článku Etnické a regionální subjekty ve stranickém systému České republiky napsal: „V českém prostředí se tento typ subjektů (regionální strany; pozn. autora) navíc alespoň částečně propojil s proudem tzv. nepolitické politiky, resp. s požadavky na opuštění ideologičnosti a „stranickokracie“, které nacházejí odezvu u poměrně velké části veřejnosti (obdobné subjekty se však vyskytují i v zahraničí, jako příklad je možné zmínit např. Arbeitsgemeinschaft Bremen, které působilo na zemské parlamentní úrovni v devadesátých letech).“ [Mareš 2003b] Jako typický příklad fenoménu antistranictví či antipatie ke stranám může posloužit uskupení Východočeši, které na vymezení vůči politickým stranám dokonce postavilo svůj volební slogan, jenž zní: „Nejsme politická strana, jsme Východočeši!“.[Východočeši]

60

V roce 2008 získalo uskupení Folklór i společnost v Jihomoravském kraji 61 hlasů (0,01%) a přesto se účastnilo i voleb 2012, v kterých si polepšilo na 579 hlasů (0,16%).

64

2.3. Vznik a vývoj regionálních stran v České republice Jak již bylo řečeno, jako výchozí bod svého výzkumu jsem zvolil rok 2000 a první krajské volby v České republice, nicméně nelze úplně opomenout ani časový úsek před tímto datem. Od vzniku samostatné České republiky až do zavedení voleb do zastupitelstev krajů neměly potenciální regionální strany de facto prostor pro uspokojení svých ambicí. Jedna možnost, která se jim naskýtala, byla účast v celostátních volbách, tj. ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR. V nich však byly, vzhledem k nastavení volebního systému, jejich šance na zisk mandátů mizivé.61 Na celostátní úrovni tak již od prvních voleb do Poslanecké sněmovny ČR sbíraly úspěchy (a poslanecká křesla) pouze strany celorepublikové, i když se jejich složení a počet v průběhu času mění. [Volby.cz] Případné regionální strany tedy byly de facto odsouzeny stát stranou hlavního politického dění a své ambice mohly uspokojit pouze prostřednictvím komunálních, ve výjimečných případech senátních voleb. Druhou možností regionálních stran, jak do zavedení krajských voleb uspokojit své politické ambice, tak byla účast ve volbách do zastupitelstev obcí v příslušném regionu. Z praktického hlediska se však nejeví jako nejlepší varianta, aby se některá strana zabývala problematikou celého regionu (kraje), pokud je jejím cílem ucházet se o mandáty pouze v zastupitelstvu konkrétní obce či města (tedy pouze v jednom obvodu tohoto regionu). Jako o poznání výhodnější se zdá soustředit pozornost především na problémy a zájmy obyvatel daného města/obce, v kterém se subjekt uchází o hlasy, a nikoliv na záležitosti celého kraje. Z tohoto pohledu se nejeví jako příliš výhodné vytvářet v uvedeném období regionální politické strany, neboť ze zaměření na celý region (kraj) neplyne daným formacím žádný „benefit“.62 Můžeme tedy předpokládat, že převážně z těchto důvodů lze na české politické scéně do roku 2000 zaregistrovat výhradně strany celostátní a lokální, výjimečně multiregionální. Regionální strany se v uvedeném období v českém politickém systému de facto nevyskytovaly. Situace se v tomto směru změnila na počátku roku 2000, kdy byly vytvořeny nové vyšší územní samosprávné celky neboli kraje a spolu s nimi byly zavedeny také volby do nově zřízených zastupitelstev krajů. 63 Vzhledem k faktu, že tyto 61

Viz podkapitola 2.4.1. str. 68-71

62

Dokladem tohoto jevu je např. i Zlínské hnutí nezávislých, které v roce 1998 kandidovalo pouze ve Zlíně (bylo tedy lokální politickou stranou) a po instalaci voleb do zastupitelstev krajů se transformovalo na stranu regionální a kandidovalo v krajských volbách ve Zlínském kraji. 63

Volby do krajských zastupitelstev se konají podle zákona č. 130/2000 Sb.

65

volby probíhají v každém ze čtrnácti krajů zvlášť, dostaly politické strany, zaměřené svým programem na určitý kraj/region jedinečnou šanci výrazněji ovlivnit politické dění v příslušném teritoriálním celku. V souvislosti s těmito změnami se samozřejmě zvýšila motivace k zakládání tohoto typu politických stran. Instalace krajů a krajských voleb v České republice tak měla mj. za následek i genezi nových regionálních politických subjektů. Regionálním stranám však trvalo poměrně dlouho prosadit se i na krajské úrovni. Asi nejlépe zdokumentoval situaci regionálních stran v České republice na přelomu tisíciletí politolog Miroslav Mareš, který v roce 2003 napsal ve svém článku Etnické a regionální subjekty ve stranickém systému České republiky toto: „Etnické a regionální strany jsou v rámci celého stranickopolitického systému v ČR marginální. I pokud tyto strany pojmeme jako celek, nelze je v současnosti označit za systémotvorné. Větší relevanci měly pouze po prvních svobodných volbách v červnu 199064.“ [Mareš 2003b] Na přelomu tisíciletí vskutku nic nenasvědčovalo tomu, že by regionální strany měly hrát významnější roli na celostátní nebo na substátní úrovni.65 Např. v prvních dvou krajských volbách, v letech 2000 a 2004, se formacím z této stranické skupiny vůbec nedařilo, když do krajských zastupitelstev pronikl pouze jeden jejich zástupce, Zlínské hnutí nezávislých. V roce 2000 jsme mohli v krajských volbách napočítat pouze 5 regionálních subjektů, což byla přibližně desetina všech kandidujících stran (12,2%). O čtyři roky později jsme regionálních formací vstupujících do krajských voleb mohli evidovat 8 (14,5% z celkového počtu stran), ovšem hned 5 z nich bylo nových. Dalších krajských voleb, v roce 2008, se účastnilo 5 nových regionálních formací, přičemž celkem bylo stran z této skupiny znovu 8 (13,3% z celkového počtu stran). Za dosud nejzajímavější krajské volby, z pohledu vzniku regionálních formací, můžeme zcela jistě označit ty dosud poslední v roce 2012. Jednak kandidovalo s přehledem nejvíce regionálních formací v dosavadní historii krajských voleb a to 19 (20,4% z celkového počtu stran), ale také se těchto voleb účastnilo hned 12 nových regionálních subjektů. Z předchozího cyklu tak „přežilo“ hned 7 regionálních stran. V těchto volbách byly také

64

Odkaz na HSD-SMS.

65

Stranou ponechme úroveň lokální, která je velmi specifická a více než stranická příslušnost zde hrají roli sociální vazby a vzájemné vztahy mezi obyvatelstvem.

66

subjekty ze zmíněné skupiny jednoznačně úspěšnější, než v minulosti.66 Působením regionálních stran ve volbách se podrobně věnuji v dalších dvou podkapitolách. Graf 2: Podíl regionálních stran na celkovém počtu subjektů kandidujících v krajských volbách 100

93

90 80 70

60

55

60

Celkový počet kandidujících subjektů

50 41 40

Regionální uskupení

30 20

19 5

8

0 Rok 2000

Rok 2004

10

8

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

2.4. Regionálních strany ve volbách V České republice můžeme celkem evidovat šest typů voleb. Jedná se o volbu prezidenta České republiky, volby do Evropského parlamentu, do Poslanecké sněmovny ČR, do Senátu ČR, do zastupitelstev krajů a do zastupitelstev obcí. V této části práce budu analyzovat účinkování regionálních stran ve výše uvedených typech voleb, přičemž také uvedu, jaké jsou podmínky kandidatury v těchto volbách. Nastavená kritéria performance mají totiž velký vliv na to, jaké subjekty do voleb vstupují a také na jejich složení. Detailně se zaměřím zejména na volby do zastupitelstev krajů, protože jsou jednoznačně nejvhodnější pro sledování vývoje volebních výsledků regionálních stran, a to z následujících důvodů. Předně se krajských voleb účastní největší počet regionálních stran ze všech výše uvedených typů67, tím pádem je potenciální zkoumaný vzorek nejširší, co se týče jeho rozsahu. Každá regionální strana rovněž kandiduje pouze v prostoru, ke kterému se váže její ideově-programová identita, což jí umožňuje maximálně využít svůj volební potenciál. V neposlední řadě při tomto druhu voleb nejsou regionální formace znevýhodňovány svou teritoriálně ohraničenou (regionální) působností, jako tomu je např. při volbách do Poslanecké sněmovny ČR či do Evropského parlamentu. Krajské volby jsou rovněž vhodnější k provádění výzkumu 66

Podrobněji podkapitola 2.4.2.4., str. 78-79

67

Soupeřit s nimi v tomto ohledu mohou pouze komunální volby.

67

regionálních stran než komunální, neboť při druhých jmenovaných kandidující subjekty kladou důraz zejména na lokální nikoliv regionální témata a regionální strany v nich, v některých případech, nevystupují jako celek, ale spíše jako „samostatné jednotky“.68 2.4.1. Regionálních strany ve volbách na celostátní úrovni

Prezident České republiky byl oficiálně až do roku 2012 volen nepřímo Parlamentem ČR na společné schůzi obou komor v tajném hlasování. V březnu 2012 byl schválen ústavní zákon č. 71/2012 Sb. a následně předpis č. 275/2012 Sb., zákon o volbě prezidenta republiky. Dle tohoto zákona může podat kandidátní listinu nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů, anebo občan, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky. [Zákon č. 275/2012 Sb.] Od ledna roku 2013 tak volí hlavu českého státu přímo občané. Do volby prezidenta republiky regionální strany de facto nezasahují. Při dosud jediné volbě v roce 2013 bylo jedinou aktivitou, kterou jsme ze strany regionálních formací mohli zaznamenat, otevřené prohlášení jejich představitelů vyjadřující podporu některému z prezidentských kandidátů.69 Volby do Evropského parlamentu na území České republiky upravuje zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů. Kandidátní listiny pro volby do Evropského parlamentu mohou podávat politické strany a politická hnutí, které jsou registrované na Ministerstvu vnitra podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, jejichž činnost nebyla pozastavena, a jejich koalice. Každá politická strana, politické hnutí a koalice může podat pouze jednu kandidátní listinu. Pokud politická strana nebo politické hnutí podávají kandidátní listinu samostatně, nemohou již být součástí koalice. Každá politická strana nebo politické hnutí může být součástí pouze jedné koalice. Kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině. Politické strany, politická hnutí a jejich koalice mohou na svoji kandidátní listinu navrhnout i kandidáty, kteří jsou členy jiné politické strany nebo politického hnutí, anebo jsou bez politické příslušnosti. Členství v politické straně není podmínkou 68

Příkladem mohou být např. Severočeši.cz. V komunálních volbách můžeme evidovat jejich lokální organizace, např. Severočeši.cz- Most, Severočeši.cz – Litoměřice, Severočeši.cz – Košťany aj., které při nich fungují de facto nezávisle jedna na druhé. 69

Např. tehdejší předseda Starostů pro Liberecký kraj Martin Půta a jejich místopředseda Jan Farský v lednu 2013 vyjádřili na oficiálních webových stránkách strany svou podporu Karlu Schwarzenbergovi. Také Jihočeši 2012 a Zlínské hnutí nezávislých uveřejnily na svém webu prohlášení, že podporují ve druhém kole prezidentské volby Karla Schwarzenberga. Naproti tomu členové strany Severočeši.cz se pokusili získat pro prezidentskou volbu Jana Švejnara (ovšem neúspěšně).

68

kandidatury ani pro státní občany České republiky ani pro občany jiných členských států EU. [MVČR b] Volby do Evropského parlamentu probíhají v jednom celorepublikovém volebním obvodě, což znamená, že regionální strany nemohou uplatnit své největší „zbraně“˗ agendu zaměřenou na regionální témata a apel na teritoriálně-politickou (regionální) identitu voličstva. Tento typ voleb evidentně dosud zůstává mimo sféru zájmů regionálních formací, neboť žádná z nich se do Evropského parlamentu prosadit nepokoušela (ani samostatně ani v rámci koalice). [Volby.cz] Lze předpokládat, že na vině je jednak obecný nezájem regionálních formací o tyto volby (respektive o evropskou problematiku) a rovněž samotný volební systém, který je pro tento typ stran značně limitující. Podrobná úprava voleb do Poslanecké sněmovny ČR je obsažena v zákoně č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, prováděcí vyhlášce Ministerstva vnitra č. 233/2000 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 212/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 243/1999 Sb. a zákona č. 204/2000 Sb., a vyhlášce Ministerstva financí č. 396/2003 Sb. Podmínky pro podávání kandidátní listiny jsou v tomto případě de facto stejné, jako v pro volby do Evropského parlamentu, tzn. mohou je podávat jen politické strany a hnutí řádně registrované MV ČR, jejichž činnost nebyla pozastavena a jejich koalice. [MVČR c] Od prvních voleb do Poslanecké sněmovny ČR v roce 1996 až do těch dosud posledních v roce 2013 se žádné regionální politické straně, jež do těchto voleb nominovala samostatnou kandidátní listinu, nepodařilo získat v celostátním měřítku více než 5% nezbytných pro vstup do dolní komory Parlamentu ČR.70 [Volby.cz] Nastavená celostátní hranice je pro regionální uskupení značně limitující a de facto znamená jejich „odsouzení“ k neúspěchu. Musíme si totiž uvědomit, že zatímco hlasování probíhá ve čtrnácti obvodech, regionální strany působí pouze v jednom z nich. Tento fakt se odráží v přístupu regionálních formací ke zmíněným volbám. Za celou dobu konání voleb do Poslanecké sněmovny ČR tak můžeme evidovat pouze dva případy, kdy se do nich regionální strana rozhodla nominovat vlastní kandidátní 70

Nebo 10% v případě, že kandidují v rámci koalice dvou stran, 15% pro koalici tří strana a 20% pro koalici čtyř a více stran.

69

listinu.71 Došlo k tomu shodně v roce 2006 a konkrétně se jednalo o strany Folklór i společnost (kandidovala pouze v Jihomoravském kraji) a Helax- Ostrava se baví (kandidovala pouze v Moravskoslezském kraji). Kandidaturu těchto subjektů si však lze spíše než jako cokoliv jiného vyložit jako jistou formu recese či snahy o sebezviditelnění, neboť ani jedna z nich nemohla ani pomýšlet na zisk mandátů˗ první jmenovaná formace získala pouze 574 hlasů (0,01%) a druhá 1 375 (0,02%). To, že regionální politické formace jako celek obvykle nevstupují do voleb do dolní komory Parlamentu ČR, ovšem neznamená, že zde pro jejich členy není prostor, jak se daných voleb zúčastnit. V tomto kontextu můžeme pozorovat zajímavý jev, jakým je kandidatura příslušníků regionálních politických uskupení v těchto volbách na kandidátních listinách jiných politických stran (zpravidla celostátních). Jak ale dokládá níže přiložená tabulka, v níž jsou zaznamenány počty členů regionálních formací účastnících se voleb do Poslanecké sněmovny ČR na kandidátních listinách jiných politických stran, nejedná se o nijak „masový“ jev, ale spíše o výjimky. Tabulka 6: Počet členů regionálních stran na kandidátních listinách pro volby do PS ČR Volby do Poslanecké sněmovny ČR 1996-1998

Kandidátní listina: regionální strana (počet kandidátů)

Kandidátní listina: regionální strana (počet kandidátů)

Kandidátní listina: regionální strana (počet kandidátů)

Kandidátní listina: regionální strana (počet kandidátů)

Kandidátní listina: regionální strana (počet kandidátů)

X

X

X

X

X Sdružení nezávislých: Zlínské hnutí nezávislých (2)

X

2002

2006

X

X

X Strana zelených: Unie pro sport a zdraví (2) SNK Evropští demokraté: Unie pro sport a zdraví (1)

2010

TOP 09: Starostové pro Liberecký kraj (5)

Suverenita - blok Jany Bobošíkové, strana zdravého rozumu: Severočeši.cz (3)

2013

TOP 09: Starostové pro Liberecký kraj (6) Strana soukromníků: Starostové pro Liberecký kraj (1)

ANO 2011: Severočeši.cz (6)

X

SNK Evropští demokraté: Zlínské hnutí nezávislých (1)

X

X

OBČANÉ. CZ: ALTERNATIVA (8)

X

ANO 2011: Východočeši (3)

KDU-ČSL: ALTERNATIVA (1)

HLAVU VZHŮRU volební blok: Jihočeši (7)

Zdroj: autor na základě Volby.cz

Přestože počet kandidujících příslušníků regionálních stran ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR není nijak velký, několik členů regionálních politických formací v dolní komoře parlamentu ČR v současné době zasedá.72 Konkrétně se jedná o 71

Nutno podotknout, že obě kandidátky byly z valné většiny tvořeny osobami bez stranické příslušnosti.

72

Na základě výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2013.

70

tyto poslance: Bronislav Schwarz a Vlastimil Vozka (oba členové strany Severočeši.cz, zvoleni do PS ČR na kandidátce ANO 2011 v Ústeckém kraji), Martina Berdychová (Východočeši, ANO 2011 v Královéhradeckém kraji) a Jan Farský (Starostové pro Liberecký kraj, TOP09 v Libereckém kraji). Tabulka 7: Členové regionálních stran v Poslanecké sněmovně ČR

Volby do Poslanecké sněmovny ČR 1996-2006

Jméno; Jméno; Jméno; Jméno; strana, za kterou strana, za kterou strana, za kterou strana, za kterou kandidoval/a; kandidoval/a; kandidoval/a; kandidoval/a; stranická příslušnost stranická příslušnost stranická příslušnost stranická příslušnost X X X X

2010-2013

Jan Farský SLK za TOP 09

Václav Horáček SLK za TOP 09

2013-?

Jan Farský SLK za TOP 09

Martina Berdychová Východočeši za ANO 2011

Bronislav Schwarz Severočeši za ANO 2011

Vlastimil Vozka Severočeši za ANO 2011

Zdroj: autor na základě Volby.cz

Volby do horní komory Parlamentu ČR upravuje zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, prováděcí vyhláška Ministerstva vnitra č. 233/2000 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška Ministerstva financí č. 396/2003 Sb. [MVČR d] Kandidáty pro volby do Senátu ČR mohou registrovat politické strany, politická hnutí, které jsou registrované na Ministerstvu vnitra podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, jejichž činnost nebyla pozastavena, a koalice, a to pouze prostřednictvím zmocněnce. Nezávislý kandidát podává přihlášku k registraci sám. [MVČR d] Ve volbách do Senátu ČR mají regionální strany, respektive jejich členové teoreticky snazší pozici pro získání mandátů, než v dosud uvedených typech voleb. Senátní volby totiž probíhají v jednomandátových volebních obvodech73 a oproti volbám do Evropského parlamentu a Poslanecké sněmovny ČR při nich odpadá nutnost překročit celostátní uzavírací klauzuli, která je jinak pro regionální formace značně limitující. V horní komoře Parlamentu ČR můžeme v současné době napočítat celkem tři senátory (z celkových 81), kteří do ní byli zvoleni za některou regionální stranu.

73

Celkem jich je 81. Každé dva roky se konají volby v jedné třetině volebních obvodů.

71

Jedná se o místopředsedu Starostů pro Liberecký kraj Jiřího Voseckého, člena Severočechů.cz Jaroslava Doubravu a za Severočechy.cz kandidující Alenu Dernerovou, která však není členkou uvedené strany a je evidována jako nestranička. [Volby.cz] Na volby do Senátu ČR je však nutno pohlížet v širší perspektivě, neboť vykazují jistou míru personalizace.74 Musíme tedy vzít v potaz, že v některých případech voliči hledí spíše na osobní kvality kandidáta, než na jeho stranickou příslušnost, která tak může být marginální. I přes dílčí úspěchy několika členů regionálních stran ve volbách do Poslanecké sněmovny či do Senátu je z výše předloženého textu jasně patrné, že v celonárodním politickém měřítku nelze o regionálních politických formacích hovořit jako o relevantních politických aktérech a jejich postavení v uvedených typech voleb je spíše marginální. 2.4.2. Regionálních strany ve volbách na substátní úrovni

Ve volbách do zastupitelstev krajů a zastupitelstev obcí je pozice regionálních stran velice odlišná oproti volbám do Poslanecké sněmovny ČR a do Evropského parlamentu. Ze své podstaty mají totiž regionální formace nejvyšší šanci uspět právě v prvně jmenovaných typech voleb, neboť mohou apelovat na specifickou teritoriálněpolitickou identitu voličů na daném území, tzn. zaměřit se pouze na určitý teritoriálně vymezený prostor, v němž působí. Krajské a komunální volby bývají tradičně řazeny k tzv. volbám druhého řádu, 75 které se od voleb prvního řádu76 liší především chováním voličů. Dlouhodobě při nich lze pozorovat tendence volit rozdílně oproti volbám do Poslanecké sněmovny a také menší ochotu voličů vůbec se dostavit k volebním urnám. Vládní strany se v krajských a komunálních volbách obecně těší menší podpoře a otvírá se tak prostor jednak pro strany opoziční, ale také pro neparlamentní aktéry, tím pádem i pro regionální strany. [Eibl a kol. 2009, 146] Volby do zastupitelstev obcí upravuje zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, prováděcím předpisem je vyhláška č. 59/2002 Sb., o provedení některých ustanovení 74

„Senátní volby mají na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny významně vyšší míru personalizace, což se projevuje i ve volebním chování místních elektorátů. Zvláště to platí v případě analýzy politické orientace voličů obcí, kde se lze setkat i s vlivem tzv. sousedského efektu.“ [Bubeníček 2005, 10] 75

Stejně jako volby do Senátu či Evropského parlamentu.

76

Do Poslanecké sněmovny.

72

zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [MVČR e] Dle výše uvedeného zákona mohou v komunálních volbách podávat kandidátní listinu tzv. volební strany. Volební stranou mohou být registrované politické strany a politická hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena, koalice politických stran a politických hnutí, nezávislí kandidáti, sdružení nezávislých kandidátů, sdružení politických stran a/nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů. [ČESKO: Zákon č. 491/2001 Sb.] Podmínky kandidatury v komunálních volbách jsou tedy nastaveny odlišně, oproti např. volbám do Poslanecké sněmovny nebo do zastupitelstev krajů, v kterých mohou podávat kandidátní listiny pouze politické strany a hnutí, registrované MV ČR a jejich koalice. Volby do obecních zastupitelstev představují v České republice velmi specifický druh voleb (v chování voličů při nich můžeme spatřovat drobnou paralelu s volbami do Senátu ČR).77 V komunálních volbách totiž mají pro voliče často mnohem větší význam osobnost a personální kvality jednotlivých kandidátů, než jejich stranická příslušnost (zejména v menších volebních obvodech). Velkou roli hrají ve volbách do zastupitelstev obcí také sociální vazby a vzájemné sympatie/antipatie. Tradičně dosahují v těchto volbách vysokých zisků nezávislí kandidáti, jejich sdružení a místní uskupení. Nastíněné sociální aspekty se mohou projevit nejen při samotném hlasování, ale i po něm, např. při utváření vládnoucích koalic. Volby do zastupitelstev krajů upravuje předpis č. 130/2000 Sb., zákon o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a prováděcí vyhláška č. 152/2000 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [MVČR e] Kandidátní listiny v těchto volbách mohou podávat, stejně jako při volbách do Poslanecké sněmovny ČR a do Evropského parlamentu, pouze registrované politické strany a politická hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena, případně jejich koalice. [MVČR e] Tato podmínka má značný dopad na podobu kandidátních listin jednotlivých kandidujících subjektů. Jak již bylo řečeno, voleb do zastupitelstev krajů se mohou účastnit jen ty subjekty, které splňují všechny náležitosti politických stran a hnutí dle zákona č. 424/1991 Sb. Nicméně v krajských volbách se tradičně chtějí ucházet o mandát i jedinci, kteří nejsou členy již existující politické strany ani hnutí a ani nechtějí do žádné z nich vstoupit (chtějí si udržet svou „politickou 77

V tom smyslu, že mnohdy jsou pro voliče rozhodující spíše osobní kvality každého z kandidátů než stranická příslušnost, případně deklarovaný politický program.

73

nezávislost“), tzv. nezávislí kandidáti nebo jsou členy politické formace, která se krajských voleb neúčastní (k tomu samozřejmě dochází i při volbách do Evropského parlamentu či Poslanecké sněmovny ČR, ovšem nikoliv v takové míře, jako se tomu děje při krajských volbách). Tito jedinci nejčastěji uzavírají nějakou formu dohody o volební spolupráci s některou existující a v krajských volbách kandidující politickou formací a v daných volbách figurují na její kandidátní listině, přestože nejsou členy této formace (jsou evidováni jako Bez politické příslušnosti nebo pod hlavičkou své mateřské strany). Že se nejedná o nikterak výjimečný počin, dokládají následující údaje: v krajských volbách v roce 2012 se mezi kandidujícími subjekty nevyskytoval žádný, na jehož kandidátní listině by, v alespoň jednom kraji, nefiguroval nejméně jeden kandidát bez politické příslušnosti. Z celkových 93 kandidujících subjektů dokonce v 48 případech tvořili kandidáti bez politické příslušnosti na kandidátní listině většinu a lze evidovat i takové subjekty, které byly složeny pouze z kandidátů bez politické příslušnosti (např. Balbínova poetická strana) nebo svou „nestranickost“ deklarovaly přímo ve svém názvu (např. Sdružení nestraníků). [Volby.cz] Stejně, jako pro volby do Poslanecké sněmovny ČR i pro volby do zastupitelstev krajů je zákonem stanovena uzavírací klauzule pro vstup do skrutinia, a to 5%. Ovšem v tomto případě je zde jeden velice podstatný rozdíl˗ zmíněná hranice je totiž identická pro politické strany, politická hnutí i jejich koalice. [ČESKO: Zákon č. 130/2000 Sb.] Tento fakt tedy „nahrává“ tvorbě koalic. Ke krajským volbám šli čeští voliči poprvé v listopadu 2000. Od té doby se tyto volby opakovaly třikrát, v letech 2004, 2008 a 2012. Je ovšem nutno zmínit skutečnost, že ačkoliv je vyšších územních samosprávných celků čtrnáct, voliči se účastní krajských voleb pouze ve třinácti krajích, protože Praha má specifické postavení s ohledem na ostatní celky.78 Na následujících stránkách se budu věnovat tomu, jak si regionální strany vedly v jednotlivých krajských volbách. 2.4.2.1. Krajské volby 2000

V prvních krajských volbách, 12.˗ 13. listopadu 2000, jsme mohli mezi kandidujícími subjekty evidovat pouze 5 regionálních stran. Z jejich pohledu však tyto volby nelze označit za příliš úspěšné, neboť na zastupitelská křesla dosáhl pouze jeden 78

Zastupitelstvo hlavního města Prahy je současně také zastupitelstvem krajským a primátor Prahy je tedy zároveň i krajským hejtmanem. Volby do tohoto orgánu se konají vždy současně s volbami do obecních zastupitelstev, nikoliv tedy v době konání ostatních krajských voleb a mají tím pádem jinou periodicitu, která je posunuta o dva roky oproti volbám do zastupitelstev ostatních krajů. [Švec 2010, 187]

74

subjekt z této skupiny. Jednalo se o Zlínské hnutí nezávislých, které obdrželo 11,59% hlasů a získalo šest křesel v zastupitelstvu Zlínského kraje. V následujících povolebních jednáních se navíc zvoleným představitelům Zlínského hnutí nezávislých povedlo uzavřít dohodu s ODS a Čtyřkoalicí, a společně tyto tři strany vytvořily vládnoucí koalici ve Zlínském kraji. Žádné další regionální straně se v těchto volbách nepodařilo získat potřebných 5 % platných hlasů, které zajišťují vstup do zastupitelstev. Několik z nich tuto metu alespoň atakovalo, přičemž nejblíže byla Demokratická regionální strana se 4,32 % hlasů, následovaná Libereckou unií pro sport a zdraví se 4,02 % a Akcí za zrušení Senátu s 3,98 %. Zisky jednotlivých regionálních stran jsou zaznamenány v přiložené tabulce. Celkově se krajské volby v roce 2000 nesly ve znamení souboje velkých parlamentních stran, kterému jasně dominovala ODS, následovaná KSČM, Čtyřkoalicí a ČSSD. Regionální strany v nich dohromady získaly pouze 6 mandátů z celkových 675, což představovalo necelé jedno procento (0,89%). Tabulka 8: Regionální strany v krajských volbách 2000

Krajské volby 2000 79

Kraje (počet mandátů) Středočeský (65) Budějovický (55) Plzeňský (45)

Akce za zrušení Senátu (6 092- 3.98%)

Karlovarský (45) Ústecký (55) Demokratická regionální strana (4 685- 4.32%) Liberecká unie pro sport a zdraví (4 356- 4.02%) Strana svobodného severu (1 832- 1.69%)

Liberecký (45) Královéhradecký (45) Pardubický (45) Jihlavský (45) Brněnský (65) Olomoucký (55)

Zlínské hnutí nezávislých (19 685-11,59%)

Zlínský (45) Ostravský (65) Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

79

Červeně zvýrazněné strany překročily pětiprocentní hranici pro vstup do krajského zastupitelstva a dosáhly tak na zastupitelská křesla. V případě, že je subjekt zvýrazněn zelenou barvou, jedná se o koalici.

75

2.4.2.2. Krajské volby 2004

V pořadí druhé volby do zastupitelstev krajů se uskutečnily 5. ˗ 6. 11. 2004. Regionálních formací, které do těchto voleb nominovaly vlastní kandidátní listinu, bylo stejně jako o čtyři roky dříve, tedy 5. Další 3 regionální formace se rozhodly účastnit se voleb v rámci koalice. Jednalo se Libereckou unii pro sport a zdraví, která se pro volby spojila s dalším regionálním subjektem Demokratickou regionální stranou, a Zlínské hnutí nezávislých, které se rozhodlo pro sestavení společné kandidátní listiny se Sdružením nezávislých kandidátů. Ani tento krok však nepomohl Zlínskému hnutí nezávislých zopakovat předchozí volební úspěch a uvedená koalice se ziskem 4,69% zůstala mimo pozice zajišťující mandáty v zastupitelstvu kraje. Právě tři posledně jmenované subjekty, tedy Zlínské hnutí nezávislých, Liberecká unie pro sport a zdraví a Demokratická regionální strana byly i jedinými regionálními stranami, které kandidovaly v obou krajských volbách (v letech 2000 i 2004). Zbylé 2 formace buď zanikly, nebo se rozhodly voleb se neúčastnit. Na druhou stranu můžeme v roce 2004 evidovat 5 nových regionálních formací. Ani jedné z regionálních stran se v krajských volbách v roce 2004 nepodařilo získat pro své reprezentanty post v krajském zastupitelstvu ani samostatně, ani v rámci koalice. Všechny zastupitelské mandáty si rozdělily „tradiční“ parlamentní80 politické strany (v čele s ODS), další celostátní politické strany81 a nezávislí kandidáti. V roce 2004 tedy nic nenasvědčovalo tomu, že by regionální strany mohly nějakým způsobem výrazněji promluvit do politického dění v České republice skrze krajské volby.

80 81

ODS, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL (několikrát v rámci koalice), US-DEU ED, SZ, SOS

76

Tabulka 9: Regionální strany v krajských volbách 2004

Kraje (počet mandátů)

Krajské volby 2004 Strana venkova-spojení občanské síly (2 4030.86%)

Středočeský (65) Jihočeský (v roce 2000 Budějovický) (55) Plzeňský (45) Karlovarský (45) Ústecký (55)

Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu (5 213- 3.19%) Evropská strana důstojného stáří (4 230- 2.59%)

Liberecký (45)

Liberecká unie pro sport a zdraví a Demokratická regionální strana (4 420- 4,25 %)

Královéhradecký (45) Pardubický (45) Vysočina (v roce 2000 Jihlavský) (45) Jihomoravský (v roce 2000 Brněnský) (65) Olomoucký (55) Zlínské hnutí nezávislých a SNK Sdružení nezávislých kandidátů (6 787-4,69%) Správný směr (2 886- 1, 99%)

Zlínský (45)

Helax- Ostrava se baví (312- 0, 11%)

Moravskoslezský (v roce 2000 Ostravský) (65) Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

2.4.2.3. Krajské volby 2008

Krajské volby, konající se 17.˗ 18. října 2008, by se již z pohledu regionálních stran daly označit za úspěšné, ba dokonce za průlomové. Přestože v nich kandidoval stejný počet regionálních formací, jako ve volbách předchozích, tedy 8, dopadly celkově tyto subjekty o poznání lépe. Hned třem stranám, jež do voleb postavily vlastní kandidátní listinu, se podařilo přehoupnout přes pětiprocentní hranici a získat tak mandáty v zastupitelstvu příslušného kraje. Konkrétně se jednalo o „ALTERNATIVU PRO KRAJ“ v Karlovarském kraji (získala 5 mandátů), Severočechy.cz v kraji Ústeckém (8 mandátů) a Starosty pro Liberecký kraj v kraji Libereckém (7 mandátů). V rámci koalice se Starosty a nezávislými uspělo ve Zlínském kraji i Zlínské hnutí nezávislých (2 mandáty). Do krajských zastupitelstev se v roce 2008 dostali reprezentanti celkem čtyř regionálních politických formací. Žádná z těchto stran se ale nestala součástí vládnoucí koalice a všechny tak stanuly v opozici. Proces utváření krajské rady však v jednom případě regionální uskupení svým způsobem přeci jen ovlivnilo. V Ústeckém kraji podpořil „velkou“ koalici ČSSD a ODS přeběhlík ze strany Severočechů.cz Mirko 77

Bernas, přestože se jeho straničtí kolegové rozhodli zaujmout místo v opozici. Celkově získaly regionální strany v krajských volbách v roce 2008 22 mandátů, což je v porovnání s celkovým množstvím 675 mandátů spíše mizivé množství (3,26%). Jistý posun kupředu to však přeci jen byl. Tabulka 10: Regionální strany v krajských volbách 2008

Kraje (počet mandátů)

Krajské volby 2008

Středočeský (65) Jihočeský (55) Plzeňský (45) Karlovarský (45)

"ALTERNATIVA PRO KRAJ" (8 228- 9,94%) Severočeši.cz (31 910- 13,20%) Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu (7 431- 3,07%) NESPOKOJENÍ OBČANÉ! (2 571- 1,06%)

Ústecký (55)

Starostové pro Liberecký kraj (17 878- 13,78%) Unie pro sport a zdraví (5 711- 4,40%)

Liberecký (45) Královéhradecký (45) Pardubický (45) Vysočina (45) Jihomoravský (65)

Folklór i společnost (61- 0,01%)

Olomoucký (55) Starostové a nezávislí a Zlínské hnutí nezávislých (19 505- 10,08%)

Zlínský (45) Moravskoslezský (65) Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

2.4.2.4. Krajské volby 2012

Pokud jsem označil krajské volby v roce 2008 z pohledu regionálních stran za vcelku úspěšné, volební klání o čtyři roky později nelze nazvat jinak než naprosto zlomové. Nejen, že 12. -13. října 2012 kandidovalo doposud nejvíce regionálních stran v krátké historii voleb do krajských zastupitelstev, ale formace z výše uvedené skupiny v nich navíc dosáhly neobvykle vysokých zisků. Mezi kandidujícími stranami jsme mohli zaznamenat 19 regionálních formací, což je více než dvojnásobný nárůst oproti předchozím volbám. Logicky tak přibylo velké množství nových stran, konkrétně jich bylo 12, mezi nimi např. Jihočeši 2012, Východočeši, Patrioti aj. Kandidovala rovněž valná většina (7 z 8) regionálních stran, jež se účastnily voleb předešlých. Celkem pěti regionálním stranám se podařilo získat posty v zastupitelstvech krajů, přičemž všech pět do voleb postavilo samostatné kandidátní listiny. Jihočeši 2012 78

byli v Jihočeském kraji třetí, když porazili mj. i parlamentní ODS, přičemž jim zisk 14,57% hlasů vynesl 9 mandátů. V kraji Karlovarském uspěla ALTERNATIVA, která si připsala 4 mandáty. V Ústeckém kraji připadlo třetím Severočechům.cz za zisk 12,02% 9 mandátů a v Královéhradeckém kraji získali Východočeši 7,69%, což jim vyneslo 4 mandáty. Jednoznačně nejúspěšnější ale byly regionální strany v kraji Libereckém, kde získaly dohromady více než čtvrtinu všech hlasů. Nejlépe si vedli Starostové pro Liberecký kraj, kterým zisk 22, 21% hlasů zajistil vítězství ve volbách, 13 mandátů v krajském zastupitelstvu a jejich předsedovi, Martinu Půtovi, post hejtmana. Po volbách se Starostové pro Liberecký kraj dohodli na sestavení vládnoucí koalice se Změnou pro Liberecký kraj, kterou tvořily Strana zelených spolu se Změnou. Celkově si v krajských volbách v roce 2012 připsaly regionální strany na své konto 39 mandátů, což představovalo 5,77% z celkových 675. Tabulka 11: Regionální strany v krajských volbách 2012

Kraje (počet mandátů)

Krajské volby 2012

Středočeský (65)

Středočeši2012.cz (2 801- 0,80%)

Jihočeský (55)

JIHOČEŠI 2012 (27 972- 14,57%)

Plzeňský (45) Karlovarský (45)

ALTERNATIVA (4 837- 6,70%) Severočeši.cz (25 617- 12,02%) Koalice SNK ED a SZSP (7 751- 3,63%) NESPOKOJENÍ OBČANÉ! (4 118- 0, 93%) "Občané městu, město občanům" (1 144- 0, 53%)

Ústecký (55)

Starostové pro Liberecký kraj (28 763- 22,21%) Nová budoucnost pro Liberecký kraj (3 249- 2,50%) Česká strana selského rozumu (2 213- 1, 70%)

Liberecký (45)

VÝCHODOČEŠI (12 577- 7,69%) PATRIOTI (6 496- 3,97%)

Královéhradecký (45)

Koalice České strany regionů a Východočechů (4 981- 3, 20%) Starostové pro občany (7 322- 4, 46%) Folklór i společnost (579- 0,16%) Nezávislá volba (5 520- 3, 12%) Koalice ZHN a Doktoři (za uzdravení společnosti)= Lékaři a odborníci za ozdravení kraje (4 855- 2,59%) ZVUK 2012 (4 049- 2, 16%) za Morální Očistu Regionu (2 293- 1, 22%) Hnutí odborníků za Zlínský kraj (2 048- 1,09%)

Pardubický (45) Vysočina (45) Jihomoravský (65) Olomoucký (55)

Zlínský (45)

Moravskoslezský (65) Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

79

2.4.2.5. Shrnutí účinkování regionálních stran v krajských volbách 2000- 2012

V souvislosti s účinkováním regionálních stran v krajských volbách jsem podrobně sledoval především dva základní ukazatele˗ počet kandidujících regionálních subjektů a jejich volební výsledky respektive to, kolik se jim podařilo získat mandátů v zastupitelstvech

příslušných

krajů.

V prezentovaných

tabulkách

je

podrobně

zaznamenáno, které regionální formace se účastnily jednotlivých voleb a jaké byly jejich zisky v příslušných volbách. Dále je v nich zaznamenáno, zda do daných voleb strana nominovala samostatnou kandidátní listinu nebo společnou spolu s dalším politickým subjektem. Vzhledem k tomu, že podmínky kandidatury v krajských volbách nijak neznevýhodňují volebním koalice, jako je tomu např. ve volbách do PS ČR, je poněkud překvapující, že v absolutní většině případů dosud vstupovaly regionální strany do voleb samostatně a nikoliv v rámci koalice.82 Následující tabulka ukazuje, kolik procent získaly všechny regionální politické formace dohromady v krajských volbách v rámci jednotlivých krajů. Tabulka 12: Procentuální zisky všech regionálních stran příslušného kraje v jednotlivých krajských volbách83

Kraje Středočeský Jihočeský (v roce 2000 Budějovický) Plzeňský

Krajské volby Krajské volby Krajské volby Krajské volby 2000 2004 2008 2012 0% 0.86% 0% 0,80% 0% 0% 0% 14,57% 3.98% 0% 0% 0%

Karlovarský

0%

0%

9,94%

Ústecký

0%

5,78%

17,33%

10,03 0% 0% 0% 0% 0%

4,25% 0% 0% 0% 0% 0% 4,69% 1, 99% 0, 11%

18,18% 0% 0% 0% 0,01%

Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina (v roce 2000 Jihlavský) Jihomoravský (v roce 2000 Brněnský) Olomoucký Zlínský Moravskoslezský (v roce 2000 Ostravský)

11,59% 0%

10,08% 0%

6,70% 13,48% 3,63% 26,41% 11,66% 3, 20% 4, 46% 0,16% 3, 12% 2,59% 4,47% 0%

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

82

Pokud by se například spojily všechny regionální strany v posledních krajských volbách ve Zlínském kraji, dosáhly by na potřebných 5% a získaly by několik mandátů v zastupitelstvu tohoto kraje. 83

Procentuální zisky značené zelenou barvou znamenají, že si jej připsala regionální strana, jež ve volbách vystupovala v koalici spolu s jinou (neregionální) politickou stranou.

80

To, nakolik byly hlasy získané jednotlivými regionálními formacemi v krajských volbách proměněny na mandáty v zastupitelstvech příslušných krajů, ukazuje následující graf. Graf 3: Mandáty získané regionálními stranami na základě výsledků v krajských volbách 14

13

12 10

9

9

8 8

7 6

6

5 4

4

4 2 2 0 2000

2004

2008

2012

Akce za zrušení Senátu ALTERNATIVA Česká strana selského rozumu Demokratická regionální strana Evropská strana důstojného stáří Folklór i společnost Helax- Ostrava se baví Hnutí odborníků za zlínský kraj JIHOČEŠI 2012 Liberecká unie pro sport a zdraví NESPOKOJENÍ OBČANÉ! Nezávislá volba Nová budoucnost pro Liberecký kraj Občané městu, město občanům PATRIOTI Sdružení pro zdraví,sport a prosperitu Severočeši.cz Správný směr Starostové pro Liberecký kraj Starostové pro občany Strana venkova-spojení občanské síly Strana svobodných severu Středočeši2012.cz VÝCHODOČEŠI za Morální Očistu Regionu Zlínské hnutí nezávislých ZVUK 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Z předchozího textu, tabulek a grafů je jasně patrné, že jsme mohli při v pořadí třetích a čtvrtých krajských volbách pozorovat výraznou změnu ve volebním chování nezanedbatelné části voličů, kteří se od zavedených celostátních stran částečně obrátili ke stranám substátním respektive regionálním. To se do jisté míry odrazilo i ve složení krajských zastupitelstev, zejména po posledních volbách. Zatímco v prvních dvou případech (2000 a 2004) bylo možné charakterizovat krajské volby de facto jako souboj největších parlamentních stran pouze přenesený z celostátní na regionální úroveň, v roce 2008 a hlavně poté v roce 2012 do něj výrazně promluvily i regionální formace. V níže přiloženém grafu je počet mandátů získaných regionálními stranami v jednotlivých krajských volbách. Můžeme si všimnout, že v roce 2008 došlo k výraznému nárůstu mandátů pro regionální strany oproti volbám minulým a v roce 2012 byly tyto zisky ještě téměř zdvojnásobeny

81

Graf 4: Vývoj zisků mandátů regionálních stran v krajských volbách 45 40

39

35 30 25 22

20

Počet mandátů

15 10 5

6

0 Rok 2000

0 Rok 2004

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Neobvykle prudkého nárůstu volebních zisků regionálních politických subjektů v posledních dvou krajských volbách si všimli i politologové a někteří z nich se tímto fenoménem začali podrobněji zabývat ve svých pracích. Například Daniel Čermák provedl podrobnou analýzu krajských voleb 2012 a své závěry zveřejnil v článku Změny voličského chování ve volbách do krajských zastupitelstev 2012. Dle jeho názoru se tyto volby vyznačovaly dvěma zásadními momenty. Prvním z nich byl volební úspěch KSČM a druhým, pro mou práci mnohem podstatnějším, byl nemalý nárůst hlasů a získaných mandátů pro regionální politické strany a koalice, jichž byly součástí. Čermák se domnívá, že úspěch regionálních formací mohl souviset se skutečností, že nebyly spojovány s problematickými korupčními a jinými kauzami, reagovaly ve svých volebních programech na nálady ve společnosti, distancovaly se od „starých pořádků“ a rozhodly se zamezit korupci např. zprůhledněním veřejných zakázek. Zároveň regionální formace kladly důraz na problémy svého kraje a nesoustředily se pouze na celostátní témata. [Čermák 2012, 15] Z výše uvedených informací tedy vyplývá, že postavení regionálních stran v Českém politickém systému doznalo v posledním desetiletí značné změny. Nejčastěji je jejich vzestup dáván do korelace s odklonem voličů od „tradičních“ politických stran v souvislosti se skandály členů těchto stran či nespokojeností voličů s jejich dosavadní politikou (viz Čermák 2012). Nicméně to, zda bude tento vzrůstající trend pokračovat či nikoliv ukážou až další krajské volby v roce 2016.

82

2.5. Relevantní regionální strany v politickém systému České republiky Politická uskupení mohou v rámci politického systému působit na celostátní či substátní úrovni nebo pochopitelně na obou současně. Nejinak tomu je samozřejmě i v České republice. Otázkou ale je, na které z těchto úrovní a zda vůbec, bychom mohli na území Českého státu najít relevantní regionální strany. Abychom byli schopni zodpovědět tuto otázku, musíme nejprve nastavit parametry, podle kterých lze určit, které regionální strany působící na území České republiky je možné označit za relevantního politického aktéra. Až poté můžeme zkoumat, na které úrovni (celostátní/substátní) se v českém politickém systému takové formace vyskytují. Výše ve své práci jsem představil Sartoriho vymezení relevantní politické strany,84z kterého nyní budu vycházet. [Sartori 2005] V kontextu České republiky je tedy možné za relevantní regionální stranu na celostátní/regionální úrovni možné označit takovou, která má v rámci příslušného stranického systému, ve kterém působí, koaliční nebo vyděračský potenciál. Prostřednictvím analýzy regionálních politických formací jsem zjistil, že se v České republice nevyskytuje žádná regionální strana, která v současné době disponuje vyděračským potenciálem. Budu se tedy snažit nalézt takové regionální formace, které mají na celostátní nebo regionální úrovni koaliční potenciál. V případě České republiky lze hovořit o regionální straně jako o relevantním politickém aktérovi na celostátní úrovni, pokud jako celek kandidovala ve volbách do PS ČR, získala v nich poslanecký mandát a mohlo o ní tedy být potenciálně uvažováno jako o možném koaličním partnerovi. Z podrobné analýzy volebních výsledků regionálních stran, působících na území České republiky již víme, že žádný takovýto subjekt není. Na regionální úrovni lze označit za stranu s koaličním potenciálem ty regionální strany, které jako celek kandidovaly v krajských volbách a již alespoň jednou v nich získaly mandát do zastupitelstva příslušného kraje. Tyto strany se poté potenciálně mohly podílet na tvorbě krajské vládní koalice, neboť byly pro ostatní zainteresované subjekty akceptovatelným koaličním partnerem. Takovýchto stran lze nalézt hned několik.

85

Ve své práci jsem rovněž prezentoval obecnou teorii možného výskytu relevantních regionálních stran v rámci určitého politického systému.86 V této teorii jsou vymezeny celkem tři eventuality. Na základě podrobné analýzy shromážděných a dosud uvedených informací o regionálních subjektech jsem zjišťovat, která z prezentovaných 84

Viz str. 43

85

Této problematice se věnuji v další části mé práce.

86

Viz str. 43-44

83

možností odpovídá konfiguraci výskytu relevantních regionálních stran v České republice. Na konci tohoto šetření jsem dospěl k tomuto závěru: na celostátní úrovni nelze regionální strany v České republice považovat za relevantní politické aktéry, neboť do celostátních voleb ani do následného sestavování vlády nijak výrazně nepromlouvají.87 Naopak na regionální úrovni mají regionální politické formace v některých krajích určitý vliv jak na průběh volebního klání, tak i na následné formování příslušných krajských vlád. Na regionální úrovni tedy lze některé regionální strany považovat za relevantního politického aktéra. Porovnáme-li výsledky šetření s představenou teorií, dojdeme k zjištění, že ze tří možností výskytu relevantních regionálních stran v politickém systému se v případě České republiky jedná o první variantu, neboť relevantní regionální subjekty můžeme na uvedeném území evidovat pouze na regionální úrovni (v regionálních stranických systémech).

87

Za možnou výjimku lze považovat působení regionálních stran ve volbách o Senátu ČR Jedná se však pouze spíše o výjimky, o jedince, kteří jakožto kandidáti regionálních stran (členové příslušné strany nebo i nezávislí kandidáti -typicky se jedná o silné osobnosti se vztahem k regionu, kde kandidují) zvítězili v senátních volbách v příslušném obvodu. V současné době však nelze uvažovat o nějaké „expanzi“ příslušníku regionálních stran v Senátu ČR.

84

3. Atributy českých regionálních stran 3.1. Vymezení zkoumaného vzorku V následující kapitole budu podrobněji analyzovat konkrétní regionální strany působící na území České republiky. V této souvislosti budu zkoumat zejména okolnosti spojené s jejich vznikem, jejich organizační strukturu, teritoriální rozsah působnosti, volební strategii v krajských volbách, jaký je jejich programový profil a kam je možné tyto subjekty zařadit na pravo-levé ose politického spektra. Rozsah práce logicky nedovoluje zahrnout do bádání všechny regionální formace vyskytující se v českém politickém systému.88 Z tohoto důvodu jsem přikročil k zúžení okruhu subjektů, s nimiž budu nadále pracovat. Tento výběr je založen na následujících kvalifikačních kritériích: 1) Politický subjekt musí vyhovovat definičním znakům regionální strany dle výše předložené definice89 2) V regionálním stranickém systému, ve kterém daná regionální strana působí, ji musí být možné považovat za relevantního politického aktéra 3) Jedná se o regionální stranu, která je v současné době stále aktivní První kritérium je logické a výčet všech regionálních stran působících (ať již v minulosti nebo nyní) na území České republiky, které ho splňují lze nalézt v podkapitole 2.1.2. (str. 63). Druhou podmínkou je, aby byl daný politický subjekt v rámci regionálního stranického systému, ve kterém se vyskytuje, relevantním politickým aktérem. Toto kritérium bylo nastaveno proto, že některé regionální formace v krajských volbách dosahují zisku jen několika stovek hlasů a jejich vliv na příslušný regionální stranický systém je pouze marginální.90 Poslední parametr je nastaven z toho důvodu, protože by bylo v současné době velmi obtížné, ne-li přímo nemožné, získat o formacích, které již neexistují, aktuální informace. Na základě druhého z výše uvedených kritérií je možné rozdělit regionální strany působící na území České republiky do dvou skupin. Do první skupiny spadají ty regionální formace, kterým se nikdy během jejich existence nepodařilo v krajských volbách překročit pětiprocentní uzavírací klauzuli91 a získat tak minimálně jeden 88

Regionálních stran jsme na území České republiky od roku 2000 mohli evidovat 27, jejich kompletní výčet lze nalézt na str. 63. 89

Viz definice regionální strany pro účely této práce, kapitola 1.4.1./1.7.2.

90

Nicméně tyto formace mohou být samozřejmě relevantním politickým aktérem například na lokální úrovni. 91

Ani samostatně, ani v rámci volební koalice.

85

mandát v zastupitelstvu příslušného kraje. Tyto politické subjekty jsou samozřejmě součástí regionálního stranického systému, ve kterém působí, avšak z pohledu tohoto systému je nikdy nebylo možné považovat za relevantního politického aktéra. Takovýchto subjektů je mezi regionálními stranami většina. Typicky se jedná o politické formace s menší členskou základnou, které se od lokálních uskupení velmi často odlišují především tím, že přebírají kromě lokálních témat i regionální a účastní se krajských voleb.92 Výčet těchto regionálních stran je uveden v tabulce níže, přičemž jsou od sebe barevně odlišeny subjekty, které v současné době existují, jejichž činnost byla pozastavena a které již byly zrušeny. Tabulka 13: Nerelevantní regionální strany

93

Akce za zrušení Senátu

NESPOKOJENÍ OBČANÉ!

Strana svobodných severu

Česká strana selského rozumu

Nezávislá volba

Demokratická regionální strana

Nová budoucnost pro Liberecký kraj

Evropská strana důstojného stáří

“Občané městu, město občanům“

Středočeši2012.cz Strana venkova-spojení občanské síly Unie pro sport a zdraví

Folklór i společnost

PATRIOTI

za Morální Očistu Regionu

Helax- Ostrava se baví

Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu

ZVUK 2012

Hnutí odborníků za zlínský kraj

Správný směr

Liberecká unie pro sport a zdraví

Starostové pro občany

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Druhá, o poznání méně početná skupina, zahrnuje ty regionální strany, které již někdy ve své historii pokořily nastavenou pětiprocentní hranici pro vstup do zastupitelstev krajů94 a jejichž členové následně zasedli v zastupitelstvu příslušného kraje. Takovýchto subjektů se vyskytlo od roku 2000 (tedy od počátku instalace krajských voleb v České republice) na území České republiky celkem šest a všechny jsou v současné době stále aktivní. Konkrétně se jedná o tyto politické formace: ALTERNATIVA, Jihočeši 2012, Severočeši.cz, Starostové pro Liberecký kraj, Východočeši a Zlínské hnutí nezávislých. Tyto subjekty můžeme (nebo jsme mohli) rovněž v rámci regionálního stranického systému, v němž působí, označit za relevantní politické aktéry. Počet mandátů, které uvedená šestice stran získala v jednotlivých krajských volbách je uveden v grafu č. 5.

92

Lze tedy říci, že mají oproti lokálním uskupením větší (regionální) politické ambice.

93

Posuzováno z pohledu regionální úrovně; Zeleně vyznačené jsou strany, které v současné existují, modře ty, které mají pozastavenou činnost a oranžově ty, které jsou již zrušeny. 94

Samostatně nebo v rámci volební koalice.

86

Graf 5: Zisk mandátů vybraných regionálních stran v krajských volbách

13

14 12 9

10

9

8 7

8 6 5

6

4

4

4 2 2 0 Rok 2000

Rok 2004

Rok 2008

Rok 2012

Zlínské hnutí nezávislých

ALTERNATIVA

Severočeši.cz

Starostové pro Liberecký kraj

Jihočeši 2012

Východočeši

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Regionální politické formace zařazené do druhé skupiny se podílí (nebo se v minulosti podílely) na formování krajské politiky, ať již v krajské vládě či v opozici. Mají tak pochopitelně mnohem větší vliv, jak na regionální stranický systém, ve kterém působí, tak na celý český politický systém, než strany z první skupiny. Na následujících řádcích postupně představuji všech šest regionálních formací, vybraných na základě výše vymezených kritérií. Seřazeny jsou popořadě (chronologicky) podle toho, v kterých krajských volbách získaly svůj první mandát v zastupitelstvu příslušného kraje.

87

3.2. Zlínské hnutí nezávislých Zlínské hnutí nezávislých95 bylo zaregistrováno Ministerstvem vnitra ČR 21. května 1998. [MV ČRa] Působí ve Zlínském kraji a je jedinou regionální politickou formací v České republice, která kandidovala ve všech čtyřech volbách do zastupitelstev krajů. Dle prohlášení uvedeného na oficiálních webových stránkách Zlínského hnutí nezávislých, strana vznikla „z přesvědčení, že vedle politických stran by mělo veřejně působit i společenství nezávislých osobností, s možností ovlivňovat veřejné záležitosti. Toto politické hnutí nabízí alternativu všem, kteří nedůvěřují existujícím stranickým principům, ale nechtějí být jen pasivními komentátory dění kolem nás. Je založeno na jednoduché organizaci a principech důvěry, slušnosti a nezávislosti na stávajících politických stranách i zájmových skupinách.“ [ZHN] Zlínské hnutí nezávislých původně nevzniklo jako uskupení s regionální obediencí, ale jako lokální (komunální) formace, působící pouze ve městě Zlín. Tento fakt dokládá mj. i skutečnost, že v roce 1998 v komunálních volbách kandidovalo Zlínské hnutí nezávislých pouze ve Zlíně, tzn. v jediné obci jednoho ze čtyř okresů Zlínského kraje. V ostatních třech okresech (Kroměříž, Uherské hradiště a Vsetín) se tento subjekt voleb vůbec neúčastnil. [Volby.cz] V regionální formaci se Zlínské hnutí nezávislých postupně transformovalo, když rozšiřovalo svou působnost i za hranice města Zlína a zaměřilo se i na témata týkající se celého Zlínského kraje (v roce 2000 již Zlínské hnutí nezávislých kandidovalo v krajských volbách v celém Zlínském kraji). Tento postupný přechod z komunální na regionální úroveň potvrdil i předseda Zlínského hnutí nezávislých pan František Petr v rozhovoru vedeném s autorem této práce ve Zlíně 28. 4. 2015 [Petr, 28. 4. 2015]. Hlavní důvody, proč se Zlínské hnutí nezávislých odhodlalo k tomuto přechodu, byly dle jeho slov dva. „Prvním byla snaha rozšířit náš vliv na celý kraj, druhým důvodem byly finance, kterých se točí na kraji více.“ [Petr, 28. 4. 2015] Analýzou dostupných informací, týkajících se okolností vzniku Zlínského hnutí nezávislých, jakožto regionální politické formace bylo zjištěno, že tato formace pochází z transformace lokální stranicko-politické formace v regionální a z pohledu Strmiskovy typologie regionálních stran, dle způsobu jejich vzniku, tedy spadá do kategorie E. [viz Strmiska 2005a, 10] Dle rejstříku politických stran a politických hnutí vedeným Ministerstvem vnitra ČR nejsou organizační jednotky Zlínským hnutí nezávislých ustavovány [MV ČR a] a

95

Zkratka ZHN

88

není o nich zmínka ani ve stanovách Zlínského hnutí nezávislých. [ZHN- stanovy] Nejvyšším orgánem Zlínského hnutí nezávislých je členská schůze, kterou tvoří všichni členové strany. Mezi její pravomoci patří: volba představenstva, schvalování stanov a programových cílů hnutí, schvalování a projednávání zprávy dozorčí rady o hospodaření i dodržování stanov, volba členů orgánů hnutí. Je usnášeníschopná, sejde-li se ve stanovenou hodinu nadpoloviční většina členů. Závěry jsou platné, hlasuje-li pro ně nadpoloviční většina přítomných. Nesejde-li se do půl hodiny po zahájení nadpoloviční většina, je členská schůze usnášeníschopná při jakémkoliv počtu přítomných, ale v tomto případě jsou závěry platné, vysloví-li se pro ně dvoutřetinová většina přítomných. Statutárním orgánem Zlínského hnutí nezávislých je pětičlenné představenstvo, které jedná dle závěrů členské schůze a vytváří podmínky pro jejich plnění. Jménem tohoto statutárního orgánu jednají předseda a místopředseda. Na dodržování stanov a plnění závěrů z členské schůze dohlíží tříčlenná dozorčí rada, která plní i další úkoly, např. revizní, rozhodčí, smírčí, kontroluje financování strany aj. Členem Zlínského hnutí nezávislých se může stát každý občan ČR starší osmnácti let, který respektuje jeho stanovy za předpokladu, že ho schválí představenstvo strany. Více viz stanovy Zlínského hnutí nezávislých [Zlínské hnutí nezávislých]. V současné době má Zlínské hnutí nezávislých 10 registrovaných členů. [Petr, 28. 4. 2015] Zlínské hnutí nezávislých na svých webových stránkách jasně deklaruje pouze regionální ambice a svou účast na jiné, než substátní úrovni razantně odmítá: „Zlínské hnutí nezávislých vzniklo především se snahou ovlivňovat činnost samosprávných orgánů města Zlína. Nechceme se účastnit voleb do Parlamentu nebo Senátu, přestože by nás k tomu registrace u ministerstva vnitra opravňovala…“ [Zlínské hnutí nezávislých] Předseda Zlínského hnutí nezávislých František Petr se v souvislosti s teritoriální působností uvedené formace vyjádřil, že ambice na rozšíření působnosti i za hranice Zlínského kraje jeho strana nemá a nikdy neměla. [Petr, 28. 4. 2015] Toto tvrzení podtrhuje i fakt, že Zlínské hnutí nezávislých dosud nikdy nepostavilo svého kandidáta do senátních voleb a rovněž ani jeden z jeho členů se dosud nepokusil získat poslanecký mandát (např. na kandidátní listině jiného politického subjektu). Voleb do Poslanecké sněmovny ČR nebo do Evropského parlamentu se Zlínské hnutí nezávislých neplánuje účastnit ani v budoucnu. [Petr, 28. 4. 2015] Jeden případ, kdy se Zlínské hnutí nezávislých zapojilo i do jiných než komunálních nebo krajských voleb však evidovat můžeme. Stalo se tak v roce 2014, kdy v doplňovacích volbách do Senátu ČR konaných 10.˗ 11. ledna 2014 Zlínské hnutí nezávislých podpořilo kandidátku STANU Zuzanu 89

Zdráhalovou-Lapčíkovou, což jeho předseda František Petr okomentoval těmito slovy: „Naše Zlínské hnutí nezávislých s paní Lapčíkovou spolupracuje dlouhodobě, již v několika volbách, proto podpora její kandidatuře je naprosto logická. Když bude i za nás v Senátu, bude to úspěch našeho hnutí i celého Zlínska.“ [STAN] Jak jsem již uvedl, jiných než krajských a komunálních voleb se Zlínské hnutí nezávislých dosud neúčastnilo. V krajských volbách kandidovalo Zlínské hnutí nezávislých celkem čtyřikrát. Nejlepšího výsledku dosáhlo hned při své první účasti v roce 2000, kdy nominovalo do voleb samostatnou kandidátní listinu a získalo 6 krajských mandátů. Do všech následujících voleb již vstupovalo Zlínské hnutí nezávislých jako člen volební koalice; roku 2004 se Sdružením nezávislých kandidátů, 2008 se Starosty a nezávislými a 2012 s Doktory za uzdravení společnosti. Podobného úspěchu, jako při své první performanci ale již nedosáhlo, nicméně v roce 2008 se Zlínskému hnutí nezávislých podařilo získat alespoň dvě křesla v zastupitelstvu Zlínského kraje (jeho koaliční partner STAN získal 3 mandáty), ve zbylých dvou volbách ale vyšlo, z hlediska zisku mandátů, zcela naprázdno. Graf 6: Poměr zisků hlasů a mandátů Zlínského hnutí nezávislých v krajských volbách 14 12

11,59%

10,08% v rámci koalice se STAN

10 8

6

6

4,69% v rámci koalice s SNK

4

2

2

0

2,59% v rámci koalice s Doktory za uzdravení společnosti

Procentuální zisk Počet mandátů

0

0 Rok 2000

Rok 2004

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Předseda Zlínského hnutí nezávislých František Petr uvedl v souvislosti s účinkováním této formace v krajských volbách, že ve všech třech případech, kdy šla jeho strana do voleb společně s dalším politickým subjektem, byly důvody, proč tak učinila především pragmatické. Dle jeho slov si představitelé Zlínského hnutí nezávislých uvědomovali náročnost volební kampaně, především potom po finanční stránce, a proto uvítali možnost podílet se na ní spolu s dalším politickým subjektem (čímž se výrazně zredukovaly náklady). Hlavním důvodem pro vytvoření volební koalice tak byla, ve všech třech případech (krajské volby 2004, 2008, 2012), otázka 90

financí. S partnery z let 2004 a 2008 (SNK, STAN) vázaly navíc Zlínské hnutí nezávislých, dle jeho předsedy, „tradiční (osobní) dobré vztahy“, což byl také jeden z důvodů vzájemné spolupráce. Více viz [Petr, 28. 4. 2015]. Analyzujeme-li složení kandidátních listin Zlínského hnutí nezávislých či koalice, jejíž bylo členem, zjistíme následující: při volbách 2000 a 2012 byli členové Zlínského hnutí nezávislých na kandidátních listinách pro krajské volby doplněni pouze osobami bez politické příslušnosti. V roce 2004 byli na kandidátce, krom výše zmíněných dvou skupin, také 3 zástupci SNK a v roce 2008 vypadala kandidátní listina z pohledu stranické příslušnosti takto: Bez politické příslušnosti (40 kandidátů), Zlínské hnutí nezávislých (4), "Nezávislí starostové pro kraj" (3), Unie svobody - Demokratická unie (2), SNK ED (1). [Volby.cz] Podíl členů a nečlenů na kandidátních listinách Zlínského hnutí nezávislých (případně kandidátních listinách koalic, v rámci nichž kandidovalo) v krajských volbách ukazuje následující tabulka. Tabulka 14: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Zlínského hnutí nezávislých

96

Krajské volby 2000 Krajské volby 2004 Krajské volby 2008 Krajské volby 2012 Zlínské hnutí nezávislých počet %

členové nečlenové členové nečlenové členové nečlenové členové nečlenové 8 42 4 46 4 46 8 40 16% 84% 8% 92% 8% 92% 16,67% 83,33%

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Programové cíle Zlínského hnutí nezávislých dle jeho stanov jsou velmi obecné a zní: Otevřenost; Dialog a dohoda; Stabilizovaný tým a Konkrétní program97.[ZHNstanovy] V návaznosti na poslední z uvedených cílů nemá Zlínské hnutí nezávislých žádný všeobecný politický program, ale snaží se v jednotlivých volbách vždy akcentovat ty problémy, které považuje za nejaktuálnější a ty se poté snaží řešit. V současné době jsou podle jeho předsedy nejzávažnější problémy Zlínského kraje tyto: průmysl, nezaměstnanost a infrastruktura. [Petr, 28. 4. 2015] Na otázku „jak se Zlínské hnutí nezávislých staví k současnému postavení regionů z hlediska jejich pravomocí?“ odpověděl jeho předseda takto: „Na toto téma neproběhla u nás žádná debata. Určitě bychom ale kraje ponechali.“ [Petr, 28. 4. 2015]

96

Zeleně zvýrazněná data označují, že Zlínské hnutí nezávislých nominovalo do příslušných krajských voleb společnou kandidátní listinu spolu s dalším politickým subjektem. 97

„Volební prohlášení stran byla vesměs obecná a nikdo neodpovídá za uskutečnění přijatých programových cílů. Proto chceme formulovat konkrétní volební program a o jeho naplňování podávat pravidelnou zprávu občanům města.“ [ZHN- stanovy]

91

Dle vyjádření pana Petra patří Zlínské hnutí nezávislých v rámci politického spektra spíše mezi pravicové subjekty, avšak pro jeho členy je prioritou být prospěšní veřejnosti. [Petr, 28. 4. 2015]

3.3. ALTERNATIVA Politická strana ALTERNATIVA98 byla zaregistrována Ministerstvem vnitra 2. dubna 200899 a působí v Karlovarském kraji. [MV ČRa] webových

stránek

„navázala

ALTERNATIVA

na

Dle jejích oficiálních

veřejné

aktivity

několika

karlovarských občanů, kteří se zapojovali do veřejného dění zejména na Karlovarsku.“ [ALTERNATIVA] Dle vyjádření jejího manažera a spoluzakladatele Jiřího Kotka: „ALTERNATIVA vznikla jako strana volebního typu. Jedná se o občanskou iniciativu – vytvoření volební platformy pro zapojení nezávislých osobností, aktivistů a členů menších politických souznívajících stran a hnutí do komunální a regionální politiky, případně jako souputník do vyšších volebních struktur (PS PČR, Senát, EU).“ [Kotek 22. 4. 2005] Pan Kotek dále uvedl, že hlavními důvody pro vznik této formace byly: a) vymezení se proti politice (programatice) některé jiné strany/jiných stran, což doplnil následujícím komentářem: „Celkové působení parlamentních stran, jejich mocenské koalice od Parlamentu, přes kraje až do obcí a měst, jejich korupční a klientelistický systém (mafiánský). Paralyzoval úřady, policii, státní zastupitelství… ALTERNATIVA je občanskou alternativou proti těmto dnes systémovým praktikám.“ b) „korupční problém s následným dopadem do decimovaného rozpočtu (1/3 veřejných investic propadá v korupčních profitech) je motivem pro podobné volební alternativy v regionech vytvářet regionální segmenty a ty pak integrovat do republikové mozaiky – v tom idea společného propojení.“ [Kotek 22. 4. 2005] Na základě těchto informací je patrné, že ALTERNATIVA nevznikla ani se nevyvinula z žádné jiné politické strany, ale že vznikla a vyvíjela se jakožto „čistá“, autentická, autonomistická strana, jako „strana teritoriální obrany", vzešlá z konfliktu centrum vs. periferie. To znamená, že v rámci Strmiskovy typologie spadá do kategorie A. 1. [viz Strmiska 2005a, 10] Základním článkem ALTERNATIVY je základní sněm (ZS), v němž se sdružují členové strany v rámci mikroregionu, obce, města či městské části. Středním článkem je 98

Zkratka ALTERNATIVA

99

Původně se tato formace jmenovala ALTERNATIVA PRO KRAJ. Současný název nese od 26. 3. 2009.

92

poté krajský sněm (KS), ve kterém se sdružují členové v rámci kraje. Každý z těchto článků strany má svojí radu (3-9 osob, ale pouze lichý počet). Nejvyšším orgánem každého článku strany je shromáždění. Nejvyšším orgánem strany je Celostátní sněm, což je shromáždění členů strany. Tento orgán přijímá usnesení, např. zásadní politické a programové dokumenty, volí Radu, předsedu a místopředsedu strany. Rada strany je výkonným orgánem strany, jež rozhoduje o jednotlivých krocích strany směřujících k naplnění programových cílů, vzniku a zániku ZS a KS, všech otázkách strany, které nejsou svěřeny jinému orgánu nebo článku strany. Rozhodčí a revizní orgán strany přezkoumává a kontroluje činnost strany, zpracovává zprávy o řešených případech, které předkládá Radě strany. Více viz [Alternativa- stanovy] K dnešnímu dni má obslužný správní a výkonný aparát ALTERNATIVY 5 lidí. [Kotek 22. 4. 2015] Dle manažera ALTERNATIVY Jiřího Kotka je „ALTERNATIVA schopna svým pojetím poskytnout formální podmínky pro zapojení v jiných místech a regionech“ [Kotek 22. 4. 2015], což naznačuje i jiné, než jen regionální ambice této formace. Na svých oficiálních webových stránkách strana deklaruje, že „není zahleděna pouze do svého regionálního hnízda, ale velmi významně svým působením směřuje ke spojení osobností roztroušených v jiných regionech České republiky, které se potýkají se současným politickým a společenským marasmem, korupcí morálních i majetkových hodnot. Proto intenzivně komunikuje v Čechách i na Moravě také s dalšími subjekty, které mají obdobná východiska a pohnutky…“.[Alternativa]. Jiné, než pouze regionální politické ambice členů ALTERNATIVY dokumentuje i skutečnost, že v řádných senátních volbách v roce 2010, měla strana svého zástupce. Byl jím již zmíněný Jiří Kotek100, který mj. kandidoval i ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2013, jako číslo 5 na kandidátce KDU-ČSL. ALTERNATIVA jako celek poté KDU-ČSL oficiálně podpořila,101 neboť je dle jejího vyjádření „nositelkou tradičních křesťanských, konzervativních a morálních hodnot respektovaných v civilizované evropské společnosti, které by měly být pilířem občanské společnosti. Mimo jiné argumenty: Účast KDU-ČSL v Parlamentu je nezbytnou pro obhajobu a prosazování základní morálních hodnot a občanských svobod.“ [Alternativa] ALTERNATIVA jako celek se dosud nikdy neúčastnila jiných voleb, než těch do zastupitelstev krajů či zastupitelstev obcí. Jiří Kotek ovšem uvedl, že jeho strana

100

Kotek kandidoval v obvodě č. 1– Karlovy Vary, avšak neúspěšně.

101

Vyjádření na webových stránkách ALTERNATIVY a v Karlovarských radničních listech z 2. 10. 2013

93

uvažuje o tom, že by v budoucnu mohla kandidovat i ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR či do Evropského parlamentu, „a to v kooperaci s dalšími politickými subjekty (podpora, doplnění kandidátky,…)“ [Kotek 22. 4. 2015] Zmíněných krajských voleb se ALTERNATIVA účastnila celkem dvakrát102, pokaždé jako samostatný subjekt a v obou případech se ji podařilo získat několik mandátů v zastupitelstvu Karlovarského kraje. V prvních volbách, v roce 2008, ji téměř 10% hlasů vyneslo 5 mandátů, o čtyři roky později získala 6,70% a 4 mandáty. Graf 7: Poměr zisků hlasů a mandátů ALTERNATIVY v krajských volbách 12 9,94%

10 8

6,70%

6

Procentuální zisk

5 4

4 2

Počet mandátů

ALTERNATIVA nekandidovala

0 Rok 2000

Rok 2004

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Přestože v obou případech nominovala ALTERNATIVA do krajských voleb samostatnou kandidátní listinu, její manažer pan Kotek uvedl, že obecně se jeho strana nebrání spolupráci ve volbách s necelostátní ani s celostátní politickou stranou, ovšem za podmínek kompatibility programových cílů a vzájemné výhodnosti spolupráce [Kotek 22. 4. 2015] O tom, že ALTRENATIVA v minulosti již spolupracovala s jinými politickými subjekty svědčí i fakt, že na kandidátních listinách této strany pro volby do zastupitelstev krajů byli vždy členové ALTERNATIVY jednoznačně v menšině (viz. tabulka č. 15). V roce 2008 vypadala kandidátní listina ALTERNATIVY (PRO KRAJ) z pohledu stranické příslušnosti kandidátů takto: "ALTERNATIVA PRO KRAJ" (3 kandidáti), Bez politické příslušnosti (35), SNK ED (6), NEZÁVISLÍ DEMOKRATÉ (3), Unie svobody - Demokratická unie (1). O 4 roky později bylo její složení následující: ALTERNATIVA (4), Bez politické příslušnosti (39), NEZÁVISLÍ DEMOKRATÉ (1),

102

V letech 2008 a 2012.

94

OBČANÉ. CZ (1). [Volby.cz] Podíl členů a nečlenů na kandidátních listinách ALTERNATIVY v uvedených krajských volbách je zaznamenán v následující tabulce. Tabulka 15: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách ALTERNATIVY

ALTERNATIVA počet %

Krajské volby 2008 členové nečlenové 3 45 6,25% 93,75%

Krajské volby 2012 členové nečlenové 4 41 8,89% 91,11%

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Politický program ALTERNATIVY se výrazně vymezuje vůči korupčnímu jednání nejen uvnitř krajských struktur103, ale také na celostátní úrovni.

Rovněž

manažer této formace Jiří Kotek považuje korupci a její nedostatečné potírání za největší problém v Karlovarském kraji. [Kotek 22. 4. 2015] V rámci svého (krajského) politického programu klade ALTERNATIVA důraz také na zdravotní péči, zkvalitnění infrastruktury,

bezpečnost,

podporu

malého

a

středního

podnikání,

sociální

problematiku, školství, veřejnou správu a cestovní ruch. [ALTERNATIVA], což koresponduje s oblastmi, které uvedl její manažer jakožto nejvíce problematické v rámci Karlovarského kraje. Problematikou současného nastavení pravomocí regionů se ALTERNATIVA v současné době nezabývá. [Kotek 22. 4. 2015] ALTERNATIVA na svých oficiálních webových stránkách uvádí, že je stranou s liberálně konzervativními ideologickými kořeny. Dle vyjádření jejího manažera tato formace patří na pravo-levé ose politického spektra spíše k pravici. [Kotek 22. 4. 2015]

3.4. Severočeši.cz Politický subjekt Severočeši.cz104 byl zaregistrován Ministerstvem vnitra ČR 14. dubna 2008 a působí v Ústeckém kraji. [MV ČRa]. Myšlenka na založení Severočechů.cz ale vyvstala už v roce 2007, po úspěchu Sdružení Mostečané Mostu v komunálních volbách 2006. U vzniku Severočechů.cz tak stáli dva partneři˗ kromě již zmíněného Sdružení Mostečané Mostu105 také bytová družstva organizovaná v rámci

103

Např. známá tzv.„losovací“ kauza, na kterou upozornili právě členové Alternativy. Viz [ČT24]

104

Zkratka S.cz

105

Sdružení Mostečané Mostu je stále existující lokální uskupení soustředící se výhradně na komunální politiku. Nejedná se o politickou stranu ani hnutí dle zákona č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Toto reflektují i stanovy tohoto subjektu, v nichž je uvedeno že: „Sdružení Mostečané Mostu je otevřené, dobrovolné a nepolitické společenství lidí, kterým život ve městě Most není lhostejný… Svým přispěním k řešení komunální problematiky jsou připraveni prosadit a uvést v život poslání a cíle sdružení… Působnost sdružení a těžiště jeho aktivit je na území okresu Most, zejména pak ve městě Most.“ [Sdružení Mostečané Mostu] Nicméně dle zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do

95

severočeské rady bytových družstev SČMBD. 106 Zde byly vytvořeny základní myšlenky a cíle, základ volebního programu, název apod. Velmi rychle se ke straně začali připojovat zástupci malých měst a obcí, regionálních organizací a spolků. Na oficiálních webových stránkách Severočechů.cz je uvedeno, že: „Politické hnutí Severočeši.cz vzniklo z potřeby změnit poměry v Ústeckém kraji107. Jedinou šancí, jak věci změnit, je zúčastnit se voleb, uspět a splnit vlastní volební sliby,“ [Severočeši.cz] Lukas Wünsch, předseda ZO Severočeši.cz Litoměřice prohlásil, že hlavní důvody vzniku této formace původně nesouvisely s úrovní regionální, ale s úrovní lokální (Severočeši.cz se tedy v regionální stranu postupně transformovali z lokální politické formace). Motivací pro založení Severočechů.cz byla také snaha jejich zakladatelů vymezit se vůči politice (programatice) některé jiné strany/stran. [Wünsch, 6. 5. 2015]. Na základě uvedených skutečností je tedy jasné, že Severočeši.cz jsou příkladem regionální formace, která pochází z transformace subregionálních či lokálních stranicko-politických formací a v rámci Strmiskovy typologie je tedy zařadíme do kategorie E. Dle stanov Severočechů.cz jsou základním regionálním článkem této formace tzv. základní organizace (ZO), které musí mít nejméně 5 členů. Každá základní organizace má svůj výbor, předsedu, místopředsedu a jednatele. Základní organizace se sdružují do okresních organizací (OO), které jsou organizačně-řídícím orgánem pro všechny základní organizace na území daného okresu. Rovněž každá okresní organizace má

svůj

výbor,

předsedu,

místopředsedu

a

jednatele.

Nejvyšším

orgánem

Severočechů.cz je valná hromada, skládající se z pověřených delegátů ZO, členů předsednictva, členů kontrolní komise, členů rozhodčího výboru a osob pověřených předsednictvem. Valná hromada volí členy předsednictva, kontrolní komise a rozhodčího výboru, projednává a schvaluje stanovy hnutí, výroční zprávu hnutí i všech jeho složek, rozhoduje o zániku hnutí a o výši členských příspěvků. Statutárním orgánem Severočechů.cz je předsednictvo, které zodpovídá za fungování hnutí v období mezi valnými hromadami. Pro realizaci veškerých administrativně-organizačních záležitostí mohou Severočeši.cz zřídit svou ústřední kancelář. Na dodržování stanov i dalších schválených interních materiálů dohlíží kontrolní komise, která vedle těchto činností kontroluje také hospodářskou a správní činnost. Rozhodčím orgánem je zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů může Sdružení Mostečané Mostu kandidovat v komunálních volbách. 106

např. SBD Krušnohor.

107

Strana se velmi kriticky staví zejména k ODS a ČSSD. (pozn. autora)

96

rozhodčí výbor. Pro realizaci odborných činností může předsednictvo Severočechů.cz ustanovit odbornou komisi, stejně tak může ustanovit mediální komisi, jež odpovídá za mediální politiku této formace. Více viz stanovy Severočechů.cz [Severočeši]. V současné době mají Severočeši.cz 79 členů. [Schwarz, 7. 5. 2015] V době svého vzniku neměli Severočeši.cz ambice působit mimo hranice Ústeckého kraje. Dle vyjádření jejich člena Lukase Wünsche ale v současné době takovéto ambice mají a chtěli by rozšířit svou působnost i na celostátní úroveň. [Wünsch 6. 5. 2015] Na otázku: „Mají Severočeši.cz jako celek ambice kandidovat v budoucnu i ve volbách do Poslanecké sněmovny či do Evropského parlamentu?“, odpověděl výše zmíněný toto: „Možná ano; souvisí to s možnou spoluprací s jinými (podobnými) hnutími (pak by přicházely v úvahu Parlamentní volby.“ [Wünsch 6. 5. 2015] V krajských volbách kandidovali Severočeši.cz doposud dvakrát, v letech 2008 a 2012. Pokaždé do těchto voleb nominovali samostatnou kandidátní listinu a v obou případech se jim podařilo získat dostatečný počet hlasů pro vstup do zastupitelstva Ústeckého kraje. Poprvé jim 13,2% hlasů přineslo 8 zastupitelských mandátů, podruhé stačilo 12,02% hlasů na mandátů 9 (viz graf č. 8). Graf 8: Poměr zisků hlasů a mandátů Severočechů.cz v krajských volbách 13,2%

14

12,02%

12 10

8

9

8

Procentuální zisk

6

Počet mandátů

4 2

S.cz nekandidovali

0 Rok 2000

Rok 2004

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Přestože v obou případech kandidovali Severočeši.cz v krajských volbách samostatně a nikoliv v rámci koalice, pouze ve druhém případě měli členové této formace na kandidátní listině většinu. Zatímco v roce 2012 byli členové Severočechů.cz doplněni pouze o kandidáty bez politické příslušnosti, o 4 roky dříve byli na kandidátce i členové následujících politických stran: KDU-ČSL (3 kandidáti), Unie pro sport a 97

zdraví (3), KSČM (2), NEZÁVISLÍ DEMOKRATÉ (2), HNHRM (1), Strana důstojného života (1). [Volby.cz] Podíl členů a nečlenů Severočechů.cz v krajských volbách ukazuje tabulka č. 16. Tabulka 16: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Severočechů.cz

Severočeši.cz počet %

Krajské volby 2008 členové nečlenové 10 50 16,67% 83,33%

Krajské volby 2012 členové nečlenové 43 17 71,67% 28,33%

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Několik úspěchů si Severočeši.cz, respektive jejich zástupci připsali také ve volbách do Senátu ČR. V roce 2010 byl v obvodě č. 31– Ústí nad Labem zvolen do horní komory Parlamentu ČR člen tohoto hnutí Jaroslav Doubrava a ve stejném roce se na kandidátce Severočechů.cz dostala do Senátu ČR v obvodě č. 4– Most i Alena Dernerová, ovšem jakožto kandidátka bez politické příslušnosti. Neúspěšně se pokoušeli získat senátorské křeslo v roce 2012 v obvodě č. 6– Chomutov Jan Micka a v obvodě č. 32– Teplice Petr Pípal. Dva členy Severočechů.cz můžeme nalézt v současné době i v Poslanecké sněmovně ČR. Jedná se o poslance Bronislava Schwarze a Vlastimila Vozku. Oba dva byli do sněmovny zvoleni v roce 2013 na kandidátní listině ANO 2011 v Ústeckém kraji [Volby.cz] Dle oficiální stránky Severočechů.cz na sociální síti Facebook je ideologií hnutí jeho volební program, kterým hájí zájmy a požadavky občanů v oblastech bezpečnosti, dopravy, zdravotnictví, životního prostředí a bydlení, sociální, kultury, sportu a vzdělanosti. Volební program této formace je tradičně tvořen tak, že občané Ústeckého kraje zašlou Severočechům.cz anketní lístky se svými náměty, připomínkami a přáními, ti je analyzují a přizpůsobí jim svou agendu. [S.cz b] Vyjádření některého ze členů Severočechů.cz k problematice současného vymezení pravomocí regionů se mi přes veškerou snahu bohužel nepodařilo získat. Severočeši.cz naprosto jasně deklarují svou „neideologičnost“: „Nejedná se o politický subjekt s vyprofilovanou ideologií. Není tedy ovlivněn levicovostí či pravicovostí a není určen ani příslušností k náboženské či společenské skupině.“. [S.cz b] Tento postoj je rovněž deklarován přímo ve stanovách Severočechů.cz, v nichž je napsáno, že „odmítají dělení politického spektra na strany a politiku- pravicové, levicové či středové. Hnutí bude vždy realizovat věcnou a neideologickou

98

politiku…“.[S.cz] Na pravo- levé ose politického spektra tedy Severočechy.cz nelze zařadit.

3.5. Starostové pro Liberecký kraj Politický subjekt

Starostové

pro

Liberecký

kraj108

byl

zaregistrován

Ministerstvem vnitra ČR 10. dubna 2008 [MV ČRa], tedy přibližně půl roku před krajskými volbami v témže roce, a jak napovídá jeho název, působí v Libereckém kraji. Jedná se o seskupení starostů a dalších komunálních politiků, kteří chtějí společnými silami změnit a zlepšit život v Libereckém kraji. [SLK] V souvislosti se vznikem Starostů pro Liberecký kraj napsal na webových stránkách zmíněné formace její bývalý předseda Martina Půta109 následující: „politické hnutí Starostové pro Liberecký kraj vznikli v roce 2008 jako regionální politické hnutí. Naším cílem bylo od počátku ovlivňovat fungování Libereckého kraje. Bez kraje totiž nemůže dobře fungovat řada věcí, které se přímo dotýkají života obyvatel našich měst a vesnic. Bez dobře fungujícího kraje nemohou být opraveny důležité silnice, nebudou tady kvalitní střední školy a dostupná nemocniční péče a sociální služby.“ [Martin Půta, 5. 10. 2012, SLK] Toto vyjádření naznačuje hned dvě věci: zaprvé, že Starostové pro Liberecký kraj vznikli jakožto nová politická formace s cílem teritoriální obrany a zadruhé, že motivací pro vznik Starostů pro Liberecký kraj byla snaha podílet se na politickém rozhodování v Libereckém kraji. Tuto domněnku potvrdil v rozhovoru vedeném s autorem této práce i člen Starostů pro Liberecký kraj a jejich lídr pro komunální volby 2014 v Liberci Michal Hron: „Starosty pro Liberecký kraj založila roku 2008 skupina tehdejších starostů obcí Libereckého kraje kolem Martina Půty, dalo by se říci úspěšných starostů… Primárním cílem bylo působit pouze v Libereckém kraji a uspět v krajských volbách….“ [Hron, 27. 4. 2015] Na základě uvedených skutečností respektive vyjádření obou citovaných pánů je tedy jasné, že v případě Starostů pro Liberecký kraj se dle Strmiskovy typologie jedná o regionální stranu typu A. 1., neboť tato formace vznikla a vyvíjela se jakožto „čistá“, autentická, autonomistická strana, jako „strana teritoriální obrany". Základním orgánem Starostů pro Liberecký kraj je sněm, kterého se mohou účastnit všichni členové této formace, její příznivci a zastupitelé zvoleni na její

108

Zkratka SLK

109

V současné době Martin Půta již není členem Starostů pro Liberecký kraj. Z této formace v březnu 2014 vystoupil a stal se členem STANU. Nicméně i nadále zůstává s tímto uskupením v kontaktu.

99

kandidátní listině. [Hron, 27. 4. 2015] Sněm volí a odvolává předsedu, stanovuje počet místopředsedů (nejvýše čtyři) a dalších členů představenstva, sestavuje kandidátní listinu do krajského zastupitelstva, volí a odvolává členy dozorčí rady, rozhodcovského a smírčího výboru, schvaluje zprávu o činnosti představenstva a zprávu o hospodaření hnutí. Statutárním orgánem Starostů pro Liberecký kraj je představenstvo, skládající se z pěti členů včetně předsedy110 a místopředsedy. S hlasem poradním se mohou zúčastnit jednání představenstva také předseda rozhodcovského a smírčího výboru, předseda dozorčí rady a ostatní členové hnutí, přičemž předseda má pravomoc přizvat další hosty. Kontrolním a revizním orgánem strany je dozorčí rada, která dohlíží na hospodářskou a správní činnost na příslušné úrovni. Rozhodčím a smírčím orgánem, jenž rozhoduje ve sporech mezi členy, orgány a organizačními jednotkami Starostů pro Liberecký kraj je rozhodcovský a smírčí výbor. Hnutí má také poradní orgány, což jsou odborné komise, komise představenstva a dále kluby zastupitelů na všech úrovních, jejichž členy mohou být nejméně tři zastupitelé zvolení za hnutí. Více viz [SLK– stanovy]. V současné době mají Starostové pro Liberecký kraj 60-70 registrovaných členů. [Hron, 27. 4. 2015] Jak již bylo uvedeno výše, v době svého vzniku neměli Starostové pro Liberecký kraj jiné než pouze regionální ambice (s teritoriálním rozsahem vymezeným hranicemi Libereckého kraje) a dle slov jejich člena Michala Hrona ani do budoucna neuvažují o rozšíření své působnosti za hranice Libereckého kraje. Pan Hron v tomto kontextu dále uvedl, že Starostové pro Liberecký kraj rovněž nemají jako celek ambice účastnit se v budoucnu voleb do Poslanecké sněmovny ČR či do Evropského parlamentu (jedině snad zprostředkovaně přes STAN). [Hron, 27. 4. 2015] Starostové pro Liberecký kraj dosud kandidovali v krajských volbách dvakrát, v letech 2008 a 2012, přičemž v obou případech do nich nominovali samostatnou kandidátní listinu. V prvním případě získali 7 mandátů, ve druhém dokonce mandátů 13 a stali se nejen vítězem voleb v Libereckém kraji, ale také po volbách utvořili vládnoucí koalici společně s uskupením Změna pro Liberecký kraj (tvořenou SZ, nestraníky a Změnou).111

110

Předseda SLK je jeho nejvyšším reprezentantem. Dále je možné zvolit čestného předsedu, který je zvolen sněmem za zásluhy a sněmů se účastní jako host s hlasem poradním. Čestný předseda hnutí nemusí být členem SLK. 111

Nyní je však tato koalice již minulostí. Rozpadla se v listopadu 2014 poté, co spory uvnitř koalice vyvrcholili odchodem čtyř členů Změny. SLK poté uzavřelo dohodu o spolupráci s ČSSD, čímž stoupl počet členů koalice ze dvou na tři.

100

Graf 9: Poměr zisků hlasů a mandátů Starostů pro Liberecký kraj v krajských volbách 25

22,21%

20 13,78%

15

13 Procentuální zisk

10 5

Počet mandátů

7

SLK nekandidovali

0 Rok 2000

Rok 2004

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

K možnosti kooperace Starostů pro Liberecký kraj ve volbách s jiným politickým subjektem se vyjádřil již zmíněný Michal Hron takto: „Před krajskými volbami 2012 se uvnitř SLK vedl velký spor, jestli do nich jít s TOPkou (TOP 09; pozn. autora) nebo bez TOPky. Nakonec se prosadil názor bez TOPky, jehož hlavním zastáncem byl pan Canov (1. místopředseda SLK; pozn. autora). Nyní je již tedy tato otázka vyřešena. Ve volbách jsme bez TOPky uspěli, vyhráli jsme je a TOPka se sem ani nedostala (pozn. autora, myšleno zastupitelstvo Libereckého kraje).112 Kdybychom v roce 2014 v komunálních volbách šli s někým, tak se nabízela maximálně TOPka nebo KDU (KDU-ČSL; pozn. autora), ale nakonec jsme šli znovu sami a docela jsme uspěli. Teď již probíhají debaty o volbách 2016 (krajských volbách; pozn. autora) a otázka, že bychom šli s někým ani nepřišla na přetřes. Spíše půjdeme znovu jako samostatná jednotka, vzhledem k minulým zkušenostem.“ [Hron, 27. 4. 2015] Na základě tohoto prohlášení lze usoudit, že Starostové pro Liberecký kraj dosud nemají v otázce volební kooperace s jinou politickou stranou zcela jasno. Nicméně v krajských volbách již k jisté formě spolupráce přikročili. V obou případech, kdy se Starostové pro Liberecký kraj účastnili krajských voleb, byla totiž jejich kandidátní listina doplněna o celou řadu nestranických kandidátů, přičemž v roce 2008 na ní byl také jeden člen ODS a o 4 roky později jeden člen Mimoňské obrody. [Volby.cz] Podíl členů a nečlenů na kandidátních listinách Starostů pro Liberecký kraj v krajských volbách ukazuje tabulka č. 17.

112

TOP 09 získala ve volbách do zastupitelstva Libereckého kraje 3,52%. Nedostala se tedy přes hranici 5% a nezískala žádné křeslo v zastupitelstvu Libereckého kraje.

101

Tabulka 17: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Starostů pro Liberecký kraj

Starostové pro Liberecký kraj počet %

Krajské volby 2008 členové nečlenové 20 27 42,55% 57,45%

Krajské volby 2012 členové nečlenové 26 24 52% 48%

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Přestože je ve stanovách Starostů pro Liberecký kraj deklarováno, že působí především v Libereckém kraji, politické ambice některých členů této formace v určitém smyslu přesahují hranice uvedeného územního celku. Dokladem toho je např. úspěšná kandidatura jejich člena Jiřího Voseckého v senátních volbách 2014 v obvodu č. 4– Česká Lípa, či kandidatura členů Starostů pro Liberecký kraj ve volbách do Poslanecké sněmovny v letech 2010 a 2013 na kandidátních listinách jiných politických subjektů.113 [Volby.cz] V senátorských volbách 2012 Starostové pro Liberecký kraj podpořili v obvodu č. 35– Jablonec nad Nisou spolu s TOP 09 kandidátku STANU Soňu Paukrtovou. [SLK] Nicméně to, že Starostové pro Liberecký kraj jsou především regionálním politickým subjektem, dokládá i následující událost: v březnu 2014 vystoupil ze Starostů pro Liberecký kraj jejich dosavadní předseda a hejtman Libereckého kraje Martin Půta a následné se stal členem hnutí STAN.

114

Rozhodl se

totiž „vstoupit do vysoké politiky“ tzn. pokusit se uplatnit i na celostátní politické scéně. [Šebelka 2014] Politický program Starostů pro Liberecký kraj pro krajské volby 2012 vycházel z těchto pěti základních tezí: Odpovědné hospodaření Libereckého kraje bez dalšího zadlužování; Průhledné a zodpovědné rozhodování Libereckého kraje; Liberecký kraj vstřícný ke svým obyvatelům; Obnova majetku Libereckého kraje; Odstranění škod na majetku kraje způsobených povodní v roce 2010. [SLK] Na tyto spíše obecné koncepty navázali Starostové pro Liberecký kraj dalších 8 konkrétnějších tematicky zaměřených bodů- Hospodaření a rozvoj kraje; Transparentní kraj a spolupráce s obcemi; Doprava; Sociální politika a zdravotnictví; Školství a sport; Životní prostředí, zemědělství, lesnictví; Kultura, památky a cestovní ruch a Bezpečnost a záchranný integrovaný systém. [volební program pro krajské volby 2012- SLK] Dle vyjádření Michala Hrona mají z uvedených okruhů v současné době prioritu zejména obnova infrastruktury respektive stavu silnic 2. a 3. třídy, které jsou v důsledku povodní silně poškozeny, což 113

Viz str. 70-71

114

Zákony ČR neumožňují jedinci být ve více než jedné politické straně současně.

102

způsobuje obtíže i v dalších oblastech, např. v provozování veřejné dopravy. Na druhém místě je poté zdravotnictví. Problematikou vymezení pravomocí regionů se v současné době Starostové pro Liberecký kraj hlouběji nezabývají. [Hron, 27. 4. 2015] Starostové pro Liberecký kraj se nehlásí k žádné konkrétní ideologii, ani se jako celek nestaví na levici, pravici či do středu politického spektra. Michal Hron řekl ohledně zařazení Starostů pro Liberecký kraj na ose levice-pravice toto: „SLK jsou jako celek význační tím, že nemají žádnou ideologii, že jsou regionální strana. Pokud by to ale mělo být statisticky, podle názorů jednotlivých jedinců, kteří ve straně jsou tak se dá říci, že jsou SLK liberálně laděná formace, spíše konzervativní, takže středo-pravicová. Ale jsme výrazně antikomunistická strana, uvědomujeme si minulost, a co zde komunisti napáchali. Obecně je tabu jít do koalice s komunistama, i když jsem zaznamenal, že někde je ta skrytá podpora komunistů.“ [Hron, 27. 4. 2015]

3.6. Východočeši Politické uskupení Východočeši115 bylo zaregistrováno Ministerstvem vnitra ČR 31. května 2012, tedy přibližně čtyři měsíce před krajskými volbami v témže roce. „Název hnutí je odvozen od vize kandidátů, která spočívá v obnovení Východočeského kraje, tedy v opětovném spojení Královéhradeckého a Pardubického kraje do jednoho efektivního a perspektivního celku.“[Východočeši] Východočeši dle vlastního vyjádření sází na nezávislé osobnosti z Královéhradeckého kraje a vyznačují se polovičním zastoupením žen na své kandidátce. Na svých webových stránkách nezastírají, že je finančně sponzoruje hnutí ANO 2011: „Jediným, naprosto otevřeně deklarovaným a snadno doložitelným zdrojem financování je podpora od hnutí ANO 2011.“ [Východočeši]

V této

souvislosti

působí

poněkud

rozporuplně

vyjádření

místopředsedkyně Východočechů paní Martiny Berdychové: „Naší obrovskou výhodou je nezávislost. Rozhodujeme se vlastním rozumem, nikoliv pod tlakem politických stran a jejich aparátů…“ [Berdychová, 10. července 2012; Východočeši] Předseda Východočechů Milan Maček uvedl, že Východočeši vznikli z celostátní politické strany, konkrétně z SNK ED. [Maček, 29. 4. 2015] Tento fakt je podložen i údaji získanými z databáze Českého statistického úřadu, neboť např. Milan Maček figuroval na kandidátní listině SNK ED (jakožto člen této strany) v komunálních volbách 2010 ve městě Borohrádek, a stejně tak místopředsedkyně Východočechů Martina Berdychová kandidovala v roce 2010 v komunálních volbách za SNK ED 115

Zkratka VČ

103

(jakožto členka této strany) v obci Holovousy. [Volby.cz] Dle vyjádření pana Mačka důvody vzniku Východočechů nesouvisely s regionální úrovní, ale s úrovní celostátní. „Jádro Východočechů tvoří bývalí členové SNK ED. Důvodem našeho vystoupení bylo spojení SNK ED s VV, s kterým jsme v našem regionu kategoricky nesouhlasili. To byl impuls k založení vlastní strany.“ [Maček, 29. 4. 2015] Dalším motivačním prvkem pro založení Východočechů bylo i vymezení se proti politice (programatice) některé jiné strany/stran: „Kromě vize podporovat vše co přispěje k ekonomické stabilitě a rozvoji regionu, bylo a je stále našim cílem vnést do politiky odpovědnost, slušnost a morálku. Připomenu jen, že v době rozhodnutí založit naše hnutí, jsme byli svědkem řady korupčních afér a nechutných scén arogantních protagonistů parlamentního divadla.“ [Maček, 29. 4. 2015] Shrneme-li předcházející údaje, dospějeme k závěru, že Východočeši představují produkt regionalizace a osamostatnění jednotlivé regionální pobočky anebo frakce celostátní strany, v tomto případě SNK ED. Vzhledem k faktu, že se jednalo o regionalizaci a osamostatnění pouze jedné „filiálky“ této strany, zatímco samotná SNK ED na celostátní úrovni i její ostatní regionální pobočky zůstaly zachovány, spadají Východočeši v rámci Strmiskovy typologie do kategorie C. 1. Základním článkem Východočechů na okresní úrovni116 jsou kluby, tvořené nejméně třemi členy. Nejvyšším orgánem klubu je valná hromada, která v případě, že je počet klubu větší než 15, volí radu klubu. Orgány Východočechů na centrální úrovni jsou poté sněm, řídící rada, smírčí výbor, kontrolní a revizní komise. Statutárním orgánem je řídící rada, za níž jedná předseda. Rozhodčím orgánem této formace je Smírčí výbor, který rozhoduje ve sporech mezi jejími členy, orgány a je oprávněn podávat závazný výklad stanov. Kontrolní a revizní komise kontroluje hospodářskou a správní činnost Východočechů. Více viz [Východočeši- stanovy] Kromě řady sympatizantů, kteří plní funkci odborných poradců ve všech důležitých oblastech života, registrují v současné době Východočeši 18 členů. [Maček, 29. 4. 2015] V době svého vzniku neměli Východočeši ambice působit i za hranicemi Královéhradeckého a Pardubického kraje (Východočeského regionu). Nicméně dle vyjádření pana Mačka mají Východočeši v budoucnu ambice rozšiřovat svou působnost i na úroveň celostátní. „Naší představou je vytvořit v budoucnu Českou stranu regionů (značka je již registrována), která by sdružovala regionální strany, jako jsou Jihočeši, Severočeši, Jihomoravané a pod.“ [Maček, 29. 4. 2015] Východočeši tedy nezastírají, 116

Rozumí se území okresu. Na okresní úrovni může vzniknout pouze jeden klub.

104

že mají ambice kandidovat v budoucnu i ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR či do Evropského parlamentu, a to v koalici s dalšími politickými subjekty. [Maček, 29. 4. 2015] Krajských voleb se Východočeši účastnili pouze jednou, v roce 2012, a to v Královéhradeckém a Pardubickém kraji. V Královéhradeckém kraji, v kterém postavili Východočeši do voleb samostatnou kandidátní listinu, se jim podařilo překročit pětiprocentní hranici a získat 4 mandáty v zastupitelstvu Královéhradeckého kraje. V Pardubickém kraji šli do voleb Východočeši spolu s Českou stranou regionů. Tato volební koalice však obdržela pouze 3,2% hlasů, což na zisk zastupitelských křesel nestačilo. V souvislosti s účastí Východočechů v krajských volbách jejich předseda Milan Maček uvedl, že jeho strana se nebrání spolupráci ve volbách s necelostátní ani s celostátní politickou stranou [Maček, 29. 4. 2015] Graf 10: Poměr zisků hlasů a mandátů Východočechů v krajských volbách v Královéhradeckém kraji 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0

7,69%

4

Počet mandátů

VČ nekandidovali Rok 2000

Rok 2004

Procentuální zisk

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Zajímavým faktem je, že v Pardubickém kraji nebyl na kandidátní listině, jejíž součástí byli i Východočeši, jediný jejich člen. V Královéhradeckém kraji tvořili podstatnou většinu na kandidátní listině Východočechů kandidáti bez politické příslušnosti a členové uvedené formace byli v minoritě. [Volby.cz] Podíl členů a nečlenů

na

kandidátní

listině

Východočechů

v krajských

volbách

2012

v Královéhradeckém kraji je zaznamenán v tabulce č. 18. Tabulka 18: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Východočechů v Královéhradeckém kraji

Východočeši počet %

členové 8 16,33%

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

105

Krajské volby 2012 nečlenové 41 83,67%

Spolupráci mezi ANO 2011 a Východočechy dokumentují kromě přiznaného finančního sponzoringu i další skutečnosti. Například již zmíněná bývalá kandidátka na post hejtmana Královéhradeckého kraje a místopředsedkyně Východočechů Martina Berdychová figurovala, jako členka Východočechů, na třetím místě kandidátní listiny ANO 2011 ve volbách do PS ČR v roce 2013.117 Ve volbách získala poslanecký mandát a ve sněmovně je členkou poslaneckého klubu ANO 2011. Pavel Plzák, který v krajských volbách 2012 kandidoval za Východočechy jako kandidát bez politické příslušnosti, se v roce 2013 dostal do dolní komory Parlamentu ČR rovněž na kandidátní listině ANO 2011, ovšem již jako člen ANO 2011. Volby do Senátu ČR prozatím zůstaly mimo sféru zájmů Východočechů a žádný z jejích členů v nich doposud nekandidoval. [Volby.cz] Hlavními body politického programu Východočechů jsou, dle jejich oficiálních webových stránek, boj proti korupci a protekci, snaha snížit zadlužování kraje a náklady na administrativu, podpořit tvorbu pracovních míst a zavést porodné ve výši 10 000 Kč na dítě, zlepšit situaci v dopravě a ve zdravotnictví v rámci Královéhradeckého a Pardubického kraje, podporovat projekty směřující ke zlepšení ekologické situace v kraji a v rámci oblasti cestovního ruchu podporovat jednotnou propagaci východních Čech jako celku. [Východočeši] Milan Maček označil jako oblasti, které považuje jeho formace za nejvíce problematické v rámci Královéhradeckého kraje, a na které se tedy bude především soustředit, hospodaření kraje, školství, infrastrukturu, zdravotnictví a nepříznivý demografický vývoj. [Maček, 29. 4. 2015] V souvislosti se současným nastavením kompetencí regionů pan Maček uvedl, že Východočeši jsou pro posílení pravomocí regionů a dodal: „Jednou z našich programových priorit je jiné zemské uspořádání. Současné rozdělení krajů považujeme z hlediska velikosti našeho státu za nepřiměřené a z pohledu nákladů drahé. (Dle našeho názoru bylo tehdy cílem, vytvořit politické trafiky pro uspokojení politických soukmenovců). Naši představu podporuje i neznalost a špatná orientace občanů cizích států. Kdo z občanů EÚ zná například kraj Vysočina? Severomoravský, Jihomoravský a stejně tak Jihočeský je pro orientaci lepší. Větší celek má zároveň i větší váhu při prosazování svých zájmů. 10 mil. obyvatel má dnes řada světových měst.“. [Maček, 29. 4. 2015]

117

Spolu s ní figurovali na kandidátní listině ANO 2011 v Královéhradeckém kraji pro volby do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2013 i další 2 její spolustraníci: předseda Východočechů Milan Maček a jejich člen Václav Víška.

106

Východočeši se otevřeně nehlásí k žádné ideologii a jejich předseda se v souvislosti se zařazením této formace na pravo-levé ose politického spektra vyjádřil, že jeho stranu nelze dle uvedené klasifikace přesně zařadit. [Maček, 29. 4. 2015]

3.7. Jihočeši 2012 Politický subjekt Jihočeši 2012118 byl zaregistrován Ministerstvem vnitra ČR 8. prosince 2011. [MV ČRa] Jedná se o iniciativu, ve které se soustřeďují především lidé, kteří se již úspěšně angažovali a angažují ve správě veřejných záležitostí, podnikatelé, osobnosti kulturního, sportovního i jiného veřejného života Jihočeského kraje. [JIH12] Dle vyjádření člena Jihočechů 2012 JUDr. Luboše Průši nevznikli Jihočeši 2012 z jiné politické strany, nicméně při jejich zrodu hrálo klíčovou roli také několik jedinců, kteří již za sebou měli politickou minulost v jiných stranách: „Iniciativa vzešla z bývalých členů ODS119, kteří vystoupili z ODS a ze strany starostů obcí ze severního okraje Jč.kraje120.“ [Průša, 22. 4. 2015] Průša dále uvedl, že motivací pro vznik Jihočechů 2012 byla jednak snaha podílet se na politickém rozhodování v regionu obecně a dále také více určitých problémů, které se týkaly Jihočeského kraje, jež následně specifikoval: „netransparentní zadávání zakázek koalicí ODS a ČSSD na úrovni Jč. kraje, špatné řízení regionálního rozvoje nedostatečný důraz na rozvoj okrajových a strukturálně postižených částí kraje a absence rozvojové strategie kraje.“ [Průša, 22. 4. 2015] Pokud by iniciativa k založení Jihočechů 2012 vzešla výhradně ze strany bývalých členů ODS, bylo by možné domnívat se, že Jihočeši 2012 spadají způsobem svého vzniku pod variantu C., konkrétně pod C. 1. Strmiskovy typologie. Tak tomu ale nebylo, neboť jistou roli při vzniku Jihočechů 2012 sehráli i další osoby, které v ODS nebyli. Na základě získaných informací jsem tak dospěl k závěru, že Jihočeši 2012 vznikli a vyvíjeli se jakožto „čistá“, autentická, autonomistická strana, jako „strana teritoriální obrany". Tím pádem odpovídají variantě A. 1. Strmiskovy typologie regionálních stran. [Strmiska 2005a, 10] V případě Jihočechů 2012 nejsou organizační jednotky ustavovány. Nejvyšším orgánem této formace je Shromáždění členů, které tvoří jak členové strany, tak registrovaní příznivci.121 Výkonným orgánem Jihočechů 2012 je Rada,122 která plní 118

JIH 12

119

např. Luboš Průša- člen ODS 1998-2009, Michal Doktor- člen ODS 1991-2011

120

např. Pavel Hroch- starosta obce Kovářov

121

Osoby, které nejsou členy JIH 12, ale mají zájem podílet se na jeho činnosti nebo jej podporovat a souhlasí s jeho programovým směřováním˗ cíli strany.

107

veškerou agendu. Jihočeši 2012 mohou zřídit i tzv. grémium, jež tvoří poslanci, senátoři a krajští zastupitelé, zvolení na jejich kandidátní listině nebo v rámci volební koalice, jejíž jsou Jihočeši 2012 součástí. Toto grémium plní pouze roli konzultační, avšak bez jeho stanoviska nemůže Rada projednávat záležitosti související s postupem či pozicí hnutí v samosprávných a zastupitelských orgánech obcí, kraje i státu. Statutárním orgánem Jihočechů 2012 je předseda. Rozhodčím orgánem, který urovnává spory mezi členy, registrovanými příznivci a jednotlivými orgány hnutí je Rozhodce. Kontrolní funkci, tedy dohled nad stranickým hospodařením, zastává Revizor. Sekretář hnutí vystupuje jménem Jihočechů 2012 v pracovněprávních, majetkových a hospodářských vztazích. Více viz stanovy Jihočechů 2012. [JIH12] Jihočeši 2012 mají v současné době přibližně 40 registrovaných členů a kolem 50 registrovaných příznivců. [Průša, 22. 4. 2015] Na svých oficiálních webových stránkách Jihočeši 2012 prohlašují, že mají pouze regionální ambice. [JIH12] Rovněž jejich lídr pro krajské volby 2012 Luboš Průša uvedl, že Jihočeši 2012 neměli a nemají ambice rozšiřovat svou působnost i za hranice Jihočeského kraje. Dle jeho slov také nezvažují kandidaturu ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR či do Evropského parlamentu, ale nevylučují podporu některé ze středopravých stran na celostátní úrovni, která by měla stejné hodnoty jako oni. [Průša, 22. 4. 2015] Krajských voleb se Jihočeši 2012 účastnili pouze jednou, a to v roce 2012. V rámci kraje se umístili na třetím místě se ziskem 14,57% hlasů, což jim vyneslo 9 mandátů v zastupitelstvu Jihočeského kraje (viz graf č. 11). Přestože do těchto voleb nominovali Jihočeši 2012 samostatnou kandidátní listinu, na svých webových stránkách deklarují, že jsou „hnutím s velkým koaličním potenciálem, který je v podstatě omezen jen shodou nad věcným řešením problémů“. Jediné výjimky, s nimiž kooperaci vylučují, představují KSČM a politici, kteří „selhali při správě veřejných záležitostí či preferují vlastní zájmy před zájmy veřejnosti“. [JIH12] Toto prohlášení potvrdil i člen Jihočechů 2012 pan Průša, který uvedl, že jeho strana se nebrání spolupráci ve volbách s necelostátní ani s celostátní politickou stranou. [Průša, 22. 4. 2015]

122

Rada má vždy 8 členů- jeden člen z každého okresu Jihočeského Kraje, za statutární město České Budějovice 2 a okres České Budějovice 2 členové.

108

Graf 11: Poměr zisků hlasů a mandátů Jihočechů 2012 v krajských volbách 16

14,57%

14 12 9

10 8

Procentuální zisk

6

Počet mandátů

JIH 12 nekandidovali

4 2 0 Rok 2000

Rok 2004

Rok 2008

Rok 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Do krajských voleb v roce 2012 sice Jihočeši 2012 postavili samostatnou kandidátní listinu, ta se však skládala především z kandidátů, kteří nebyli členy této formace. Krom členů Jihočechů 2012 na ní figurovali také kandidáti bez politické příslušnosti (32 kandidátů) a členové jiných politických formací Občané pro Budějovice (7) a Tábor 2020 (2). [Volby.cz] Podíl členů a nečlenů na kandidátní listině Jihočechů 2012 v uvedených krajských volbách je zaznamenán v tabulce č. 19. Tabulka 19: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Jihočechů 2012

Jihočeši 2012 počet %

Krajské volby 2012 členové nečlenové 18 41 30,51% 69,49%

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Voleb do Senátu ČR se dosud nikdo ze členů Jihočechů 2012 neúčastnil, avšak hned 7 členů tohoto subjektu kandidovalo ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR roku 2013 na kandidátní listině Hlavu vzhůru- volební blok. [Volby.cz] Jeden z kandidujících Jihočechů 2012 Pavel Pavel okomentoval své rozhodnutí takto: „Pro svou účast na kandidátce pro volby do poslanecké sněmovny mám přirozený logický důvod. Současné ‚zkamenělé strany‘ zavedly naší zem do nezáviděné pozice a samy se poměrně dost proflákly. Myslím si, že vlna regionálních hnutí iniciované osobnostmi, které voliči léta místně znají a respektují je reálnou šancí pro českou politiku. Pro politiku s jistotou stability, slušnosti a nelhané naděje na prosperitu naší země do budoucna.“ [Pavel Pavel, JIH12]

109

Politický program Jihočechů 2012 reflektuje především následující témata: hospodaření Jihočeského kraje; dopravní infrastruktura; zdravotnictví, sociální služby a vzdělávání; ekologická témata; podpora ekonomického rozvoje menších obcí. Dále obsahuje i vyjádření Jihočechů 2012 k některým celostátním problémům, jako jsou např. zvyšování daní, rozpočtové určení daní, reforma vysokého školství a redukce pošt. [JIH 12] Luboš Průša označil jako nejzávažnější problémy Jihočeského kraje v současné době školství, infrastrukturu, regionální rozvoj, nedostatečnou podporu podnikání a oborů s vysokou přidanou hodnotou. [Průša, 22. 4. 2015] K otázce současného vymezení pravomocí regionů se Průša vyjádřil takto: „Jihočeši 2012 se domnívají, že regiony v současné podobě již ztratily smysl: regiony v podobě, do které je dostali jejich představitelé za posledních 6 let, postrádají smysl. V podstatě jen přerozdělují finance a působí jako údržbáři stávajícího majetku a jejich představitelé rozdělují dotace všem, které potkají, aby byli opět zvoleni. Nepřinášejí žádné rozvojové impulsy a vize. Navíc ve státní správě znamenají KÚ jeden stupeň navíc (oproti dřívějším okresním úřadům), který je daleko od obcí. Kraje jsou nevýkonným odkladištěm různých politiků, celostátní úroveň politiků je ráda, že takové odkladiště má, protože tím si zajišťují, že nemusí o své posty příliš bojovat.“ [Průša, 22. 4. 2015] Jihočeši 2012 na svých oficiálních webových stránkách deklarují, že svým smýšlením spadají do středu politického spektra. „Naše hnutí se považuje za regionální uskupení ve středu politického spektra…“ [JIH 12] Již zmíněný Luboš Průša toto prohlášení potvrdil, ovšem dodal, že Jihočeši 2012 se řadí v rámci politického spektra sice do středu, ale spíše napravo, než nalevo. [Průša, 22. 4. 2015]

110

Závěr Práce si v úvodu kladla dva základní cíle: zaprvé jasně vymezit a definovat pojem

regionální strana, za účelem jeho reflexe v českém stranickém systému, a zadruhé analyzovat postavení regionálních stran v politickém systému České republiky. Kvůli přehlednosti a systematičnosti je závěr rozdělen do tří částí. První část se týká prvního z výše uvedených cílů. Je v ní shrnut postup a závěry, ke kterým jsem v souvislosti s tímto cílem dospěl. Podobně druhá část souvisí s cílem druhým. Pojednává o zjištěních, která jsem v souvislosti s naplněním tohoto cíle učinil a sumarizuje, jaká je v současné době pozice regionálních formací v politickém systému České republiky. Třetí část se věnuje možné perspektivě regionálních stran na území České republiky.

1. Aplikování definice regionálních stran v kontextu České republiky Prvním cílem je aplikování definice regionálních stran na případ České republiky V této souvislosti je třeba soustředit se především na správnou volbu teoretického konceptu regionálních stran, z něhož budeme vycházet. Zvolíme-li špatnou variantu je zde nebezpečí, že při aplikaci vybrané definice na případ České republiky budou zahrnuty mezi regionální subjekty působící na českém území i takové, které jimi ve skutečnosti nejsou. Toho jsem se snažil vyvarovat, a proto jsem představil několik různých teorií regionálních stran a poukázal na přednosti a úskalí každé z nich. Následně jsem formuloval definici regionální strany, ze které jsem nadále ve své práci vycházel. Tato definice byla zkonstruována na základě vymezení regionální strany českého politologa Maxmiliána Strmisky a reflektuje specifičnost regionálních stran působících na území České republiky. Na základě uvedené definice je možné mezi regionální strany v České republice zařadit takové politické subjekty, které splňují tyto parametry: působí v hranicích jasně vymezeného teritoriálního celku, jenž je menší než území celé České republiky (celostátní úroveň), ale zároveň je větší než hranice jedné obce (lokální úroveň); jsou nezávislé na jiných politických subjektech (tzn. nejedná se o pobočky jinýchcelostátních/multiregionálních politických stran); jejich elektorát je ohraničen hranicemi určitého regionu (tzn. daný subjekt se neúčastní voleb, jež se konají za hranicemi kraje, ke kterému se váže jeho ideově programová identita); jejich ideově-programová identita a s ní spjatá politická legitimace má regionální charakter (politický program reflektuje především zájmy obyvatelstva příslušného regionu).

111

2. Analýza postavení regionálních stran v České republice Druhý cíl výzkumu je analyzovat postavení regionálních stran v politickém systému České republiky. V souvislosti se splněním tohoto cíle jsem podrobněji zkoumal některé aspekty vybraných regionálních stran a zjišťoval, co o daných formacích vypovídají. Toto šetření přineslo několik zajímavých poznatků, a proto je v následující části závěru shrnuji. 2.1. Geneze regionálních stran a aplikace Strmiskovy typologie

V souvislosti s genezí vybraných regionálních stran (Zlínské hnutí nezávislých, ALTERNATIVA, Severočeši.cz, Starostové pro Liberecký kraj, Východočeši, Jihočeši 2012) jsem zkoumal jednak dobu jejich vzniku a dále okolnosti, za kterých se tak stalo. Zaměříme-li se na to, kdy došlo ke vzniku jednotlivých zkoumaných subjektů, lze mezi nimi považovat za výjimku Zlínské hnutí nezávislých. Vznik tohoto uskupení totiž spadá již do konce devadesátých let minulého století (rok 1998), zatímco ostatních pět subjektů bylo zaregistrováno Ministerstvem vnitra ČR až mnohem později, konkrétně na přelomu první dekády jednadvacátého století (rozmezí let 2008-2012)123. [MV ČR a] Při zkoumání období vzniku uvedených formací si můžeme všimnout jednoho zajímavého faktu, a to že většina ze zkoumaných subjektů vznikla v roce, kdy se konaly krajské volby. Konkrétně se jedná o ALTERNATIVU, Severočechy.cz, Starosty pro Liberecký kraj a Východočechy. Ani Jihočeši 2012 nejsou dobou své registrace MV ČR příliš daleko od data konání prvních krajských voleb, kterých se účastnili. Tato skutečnost naznačuje, že existuje jistá korelace mezi genezí regionálních stran a konáním krajských voleb. Tím spíše, že kandidátní listiny pro krajské volby je možné podávat nejpozději 66 dnů přede dnem konání voleb [MV ČR f] a formace, o nichž je řeč, nejsou datem svého založení této lhůtě příliš vzdáleny.124 Na základě těchto údajů nemůžeme přímo říci, že zkoumané regionální strany vznikly za účelem účastnit se krajských voleb (i když jejich cílem performance v krajských volbách nepochybně byla). Nicméně tento vztah nezpochybnitelně ukazuje důležitost krajských voleb pro tyto regionální formace. Výjimku v tomto případě představuje Zlínské hnutí nezávislých, což je ale logické, vzhledem k faktu, že se na svém počátku profilovalo jako komunální subjekt. 123

Konkrétní data jsou uvedena v podkapitolách věnovaných představení jednotlivých regionálních stran (3.2. - 3.7.). 124

Uvažujeme-li, že doba mezi jednotlivými krajskými volbami je čtyři roky, spadají uvedené subjekty dobou svého vzniku do její poslední čtvrtiny.

112

Tabulka 20: Korelace mezi vznikem regionálních stran a jejich účastí v krajských volbách

Strana Zlínské hnutí nezávislých ALTERNATIVA Severočeši.cz Starostové pro Liberecký kraj Východočeši Jihočeši 2012

Datum registrace MV ČR

První performance v krajských volbách

21. 5. 1998

12.˗ 13. listopadu 2000

2. 4. 2008 14. 4. 2008

17.˗ 18. října 2008 17.˗ 18. října 2008

10. 4. 2008

17.˗ 18. října 2008

31. 5. 2012 7. 12. 2011

12. -13. října 2012 12. -13. října 2012

Zdroj: autor na základě vlastního výzkumu

Datum založení regionální strany nám však neřekne téměř nic o jejích vlastnostech. Na druhou stranu znalost okolností vzniku určité regionální formace je z hlediska určení jejích vlastností mnohem přínosnější. O tom je přesvědčen mj. také Strmiska, který ve své práci píše v této souvislosti toto:„Je zřejmé, že k regionální straně lze dospět různým způsobem, a že curriculum těchto stran hraje nezanedbatelnou roli při vysvětlování jejich vlastností a s těmito vlastnostmi souvisejícího postavení a role (popřípadě souboru rolí) daných stran v příslušné stranicko-politické soustavě či soustavách.“ [Strmiska 2005a, 9-10] Z pohledu mé práce jsou tedy mnohem důležitější podmínky, za kterých ke zrodu daných regionálních formací došlo, než konkrétní datum, kdy se tak stalo. Strmiska pro klasifikaci regionálních stran konstruoval jejich typologii, dle způsobu geneze dané formace.125 Shrneme-li údaje ohledně vzniku jednotlivých regionálních formací prezentované v této práci a podrobíme- li je analýze, dojdeme k následujícímu závěru: ze šesti zkoumaných subjektů celkem tři, ALTERNATIVA Starostové pro Liberecký kraj a Jihočeši 2012, spadají do kategorie A. 1., tedy mezi regionální formace, jež vznikly a vyvíjely se jakožto autentické, autonomistické strany, jako „strany teritoriální obrany“. Další dva subjekty, Zlínské hnutí nezávislých a Severočeši.cz, způsobem svého vzniku patří do kategorie E., tedy mezi regionální strany pocházející z transformace subregionální či lokální stranicko-politické formace či formací. Jeden subjekt, konkrétně Východočeši, spadá do kategorie C. 1., v níž jsou zařazeny ty regionální strany, jež představují produkt regionalizace a osamostatnění jednotlivé regionální pobočky anebo frakce celostátní strany (při zachování existence

125

Viz kapitola 1.4.2., str. 38-39

113

příslušné mateřské celostátní strany, včetně jejích (alespoň některých) regionálních poboček). Zbylé 3 kategorie zůstaly „neobsazené“. Graf 12: Model vybraných regionálních stran dle způsobu jejich geneze

ZHN, S.cz

ALTERNATIVA, SLK, JIH 12

VČ

A. 1

A. 2.

B.

C. 1.

C. 2.

C. 3.

D. 1.

D. 2.

D. 3.

E.

F. Zdroj: autor na základě vlastního výzkumu

Příčin, proč vznikají nové regionální strany, je mnoho a mohou být různého charakteru. Některé z regionálních formací byly založeny, protože jejich zakladatelé chtěli touto formou řešit nějaké konkrétní regionální problémy nebo se vymezit vůči určité politické straně respektive její politice. Impulsem pro vznik dalších stran mohl být také všeobecný zájem určité skupiny lidí podílet se na politickém rozhodování v příslušném regionu. Některé politické formace, které v současné době spadají do skupiny regionálních stran, mohly původně působit pouze na celostátní či lokální úrovni a svůj regionální charakter získaly dodatečně, takže jejich vznik nemusel přímo souviset s regionální úrovní. Na základě uvedených zdrojů jsem provedl šetření, které se týkalo důvodů vzniku vybraných regionálních stran. Závěry, ke kterým jsem došel, jsou shrnuty v grafu č. 13.

114

Graf 13: Důvody vzniku vybraných regionálních stran Motivace pro vznik strany nesouvisela s regionální úrovní, ale s úrovní celostátní.

9%

Motivace pro vznik strany nesouvisela s regionální úrovní, ale s úrovní lokální.

18% 9%

Impulzem pro vznik strany byl jeden konkrétní problém na regionální úrovni

9% 18%

Impulzem pro vznik strany bylo více určitých problémů, které se týkaly našeho regionu Motivací pro vznik strany byla snaha podílet se na politickém rozhodování v regionu obecně Motivací pro vznik strany bylo vymezení se proti politice (programatice) některé jiné strany/stran

37%

Jiný důvod

Zdroj: autor na základě vlastního výzkumu

2.2. Organizační struktura

V souvislosti

s organizační

strukturou

Zlínského

hnutí

nezávislých,

ALTERNATIVY, Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 jsem zkoumal to, jaké jsou jejich organizační jednotky (pokud je ustanovují), dále jaké jsou jednotlivé orgány těchto subjektů a jak mají mezi sebou rozděleny funkce, kolik mají členů a jaké jsou jejich pravomoci. Dále jsem také zjišťoval, kolik mají tyto regionální formace registrovaných členů, popřípadě registrovaných příznivců, sympatizantů atd. (pokud mají tyto typy „členství“). Ne každá z šestice vybraných formací zřizuje organizační jednotky˗ ustanovuje je pouze polovina z nich. Jinak se organizační struktura těchto subjektů navzájem příliš neliší a de facto kopíruje určitý „vzorec“, pouze s rozdílnými názvy jednotlivých orgánů. Vzájemné odlišnosti tedy nalezneme jednak v názvech a početním složení jednotlivých orgánů a především v tom, jestli dané formace mají i „zvláštní typy“ členství (např. „Čestný předseda“, „Sympatizanti“ a „Registrovaní členové“) nebo orgánů (např. poradní orgány, mediální komise). Oproti celostátním stranám je organizační struktura zkoumaných regionálních stran obecně jednodušší (srovnáme-li ji např. s organizační strukturou ODS či TOP 09). [MV ČR a] Výsledky šetření týkajícího se organizační struktury Zlínského hnutí nezávislých, ALTERNATIVY, Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 jsem pro snadnější orientaci v této problematice zpracoval do tabulky č. 21.

115

Tabulka 21: Orgány vybraných regionálních uskupení Strana Zlínské hnutí nezávislých

Nejvyšší orgán Členská schůze (všichni členové)

ALTERNATIVA

Severočeši.cz

Starostové pro Liberecký kraj

Východočeši

Celostátní sněm

Statutární orgán Představenstvo (5 členů)

Manažer

Kontrolní orgán Rozhodčí orgán Dozorčí rada (3 členové)

Rozhodčí a revizní orgán strany

Valná hromada (delegáti ZO, předsednictvo, Kontrolní Předsednictvo Rozhodčí výbor kontrolní komise, komise (7 členů) (3 členové) rozhodčí výbor, (3 členové) osoby pověřené předsednictvem) Sněm Představenstvo Rozhodcovský a (všichni členové, (5 členůsmírčí výbor příznivci strany, předseda+ jeden Dozorčí rada (min. 5 členů, zastupitelé zvoleni místopředseda za (min. 3 členové) přičemž na kandidátní každý okres Lib. menšina nemusí listině SLK) kraje) být členy SLK) Kontrolní a Řídící rada Smírčí výbor Sněm revizní komise (min. 3 členové) (min. 3 členové) (min. 3 členové)

Shromáždění (všichni členové a registrovaní příznivci)

Jihočeši 2012

Předseda

Revizor

Rozhodce

Organizační jednotky

Další orgány/typy členství

Nejsou ustavovány

Základní sněm Krajský sněm

Základní článek: základní sněm Střední článek: krajský sněm Rada sněmů strany Výkonný orgán: Rada (3-9 členů)

Místní úroveň: základní organizace (5+ členů) Okresní úroveň: okresní organizace

Odborné komise (min. 4 členové); Mediální komise; Správně-administrativní: Ústřední kancelář;

Nejsou ustavovány

Poradní orgány (min. 3 zastupitelé zvoleni za SLK); Čestný předseda

Okresní kluby (min. 3 členové)

Sympatizanti (poradní funkce)

Nejsou ustavovány

Výkonný orgán: Rada (8 členů1 z každého okresu Jihočeského kraje, statutární město České Budějovice 2, okres České Budějovice 2) Poradní orgán: Grémium (poslanci a senátoři zvolení na kandidátce JIH 12 bez ohledu na členství); Sekretář; Registrovaní členové

Zdroj: autor na základě stanov jednotlivých stran, databáze politických stran a hnutí MV ČR [MV ČR a]

Z pohledu početnosti členské základny jsou mezi zkoumanými subjekty diametrální rozdíly. Na základě počtu jejich členů, je můžeme rozdělit do dvou kategorií. Do první skupiny zařadíme ty formace, které mají velmi malou (dalo by se říci až minimální) členskou základnu, čítající pouze pár jedinců (ALTERNATIVA, Východočeši, Zlínské hnutí nezávislých). Naopak strany spadající do druhé skupiny mají registrovaných členů několikanásobně více (Jihočeši 2012, Severočeši.cz, Starostové pro Liberecký kraj). Ani jeden ze zkoumaných subjektů se však svou členskou základnou, co do velikosti, nemůže vůbec měřit s většinou celostátních politických stran.126 Počet registrovaných členů jednotlivých zkoumaných uskupení je uveden v grafu č. 14. 126

Pro porovnání uvádím počet členů jednotlivých celostátních politických stran k 23. 8. 2013. KSČM: 51 000 členů, KDU-ČSL: 31 968 členů, ČSSD: 22 748 členů, ODS: 21 601 členů, TOP 09: 3 600 členů, SUVERENITA: 1 500 členů, ZELENÍ: 1 333, ANO: 884 členů + 7 165 sympatizantů, VV: 840 členů, STRANA SVOBODNÝCH OBČANŮ: 576 + 1007 příznivců, ÚSVIT: 9 členů + 4 500 příznivců. [Smlsal, 2013]

116

Graf 14: Počet registrovaných členů 79 80

60-70

70

40 (+cca 50 registrovaných příznivců)

60 50

Zlínské hnutí nezávislých ALTERNATIVA Severočeši.cz Starostové pro Liberecký kraj

40 18

30 20

10

10

Východočeši Jihočeši 2012

5

0 Zdroj: autor na základě vlastního výzkumu

2.3. Teritoriální působnost

Teritoriální

působnost

Zlínského

hnutí

nezávislých,

ALTERNATIVY,

Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 je pochopitelně ohraničena hranicemi regionu (kraje), ve kterém daná formace působí. Otázkou ale zůstává, jaký byl původně zamýšlený rozsah teritoriální působnosti těchto formací, tzn. v jakém prostoru chtěli jejich zakladatelé usilovat o zastupitelské mandáty v době jejich geneze. V této souvislosti vyvstává rovněž otázka, jestli se od doby vzniku těchto subjektů záměry jejich představitelů ohledně teritoriální působnosti dané formace změnily, či nikoliv. Některé regionální strany soustředí svou pozornost po celou dobu své existence výhradně na témata, která se bezprostředně týkají příslušeného regionu a tím pádem mají ambice se účastnit pouze necelostátních voleb (krajských, případně komunálních). Jiné naopak mají i celostátní ambice, takže se snaží postupně začleňovat do svého politického programu i „širší“ témata a posunout působnost své strany i za hranice příslušného

kraje

(např.

zakládáním

stranických

poboček

v jiných

krajích,

prostřednictvím spolupráce se stranami z jiných regionů či s celostátními stranami atd.). Při výzkumu, zaměřeném na teritoriální působnost výše zmíněných regionálních formací bylo zjištěno, že žádná z nich neměla v době svého vzniku ambice působit i za hranicemi regionu, s nímž je spjatá její ideově-programová identita. Lze mezi nimi ale nalézt formace, které mají ambice rozšířit svou teritoriální působnost i za hranice příslušného regionu. Konkrétně se jedná o Severočechy.cz a Východočechy. Tento fakt ukazuje dva rozdílné protipóly regionálních stran v Českém politickém systému. První 117

skupinou jsou regionální strany, které neplánují rozsah své působnosti rozšiřovat o další územní celky. Dá se tedy předpokládat, že jsou s daným rozsahem spokojeny, nebo že jim v jeho rozšíření brání určité překážky. Druhý pól představují ty regionálním formace, jež se snaží hledat cesty, jak přenést své politické aktivity i za hranice regionu, ve kterém již v současné době působí. 2.4. Volební strategie

Ohledně volební strategie Zlínského hnutí nezávislých, ALTERNATIVY, Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 jsem zjišťoval, jakou taktiku volily tyto subjekty ve volbách do Evropského parlamentu, obou komor Parlamentu ČR a ve volbách do zastupitelstev krajů (komunální volby jsem z výše uvedených důvodů ponechal stranou127). Jak jsem již uvedl výše, voleb do Poslanecké sněmovny ČR či do Evropského parlamentu se ani jedna z vybraných regionálních formací (jako celek) dosud neúčastnila.128 V souvislosti s touto skutečností jsem tedy zjišťoval, jestli tyto formace mají ambice účastnit se dvou uvedených typů voleb či nikoliv (tato otázka tedy souvisí s problematikou rozšiřování teritoriální působnosti). Tři z šesti zkoumaných stran takovéto ambice nemají (Zlínské hnutí nezávislých, Starostové pro Liberecký kraj a Jihočeši 2012). Naopak Východočeši takovéto ambice mají a plánují se uvedených voleb účastnit v koalici s dalšími politickými subjekty. [Maček, 29. 4. 2015] Severočeši.cz poté zvažují svou kandidaturu ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR. [Wünsch 6. 5. 2015].

Poslední ze

zkoumaných subjektů, ALTERNATIVA, ambice na kandidaturu ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR či do Evropského parlamentu spíše má. [Kotek 22. 4. 2015] Voleb do Senátu ČR se účastní pouze jednotliví kandidáti (samozřejmě pod hlavičkou určitého politického subjektu), nikoliv tedy celé strany. Přístup regionálních stran, respektive jejich členů k tomuto druhu voleb se velmi liší.129 ALTERNATIVA, Severočeši.cz a Starostové pro Liberecký kraj své zástupce v těchto volbách již měli (Severočeši.cz a Starostové pro Liberecký kraj dokonce mají i svého senátora), naopak Zlínské hnutí nezávislých, Východočeši a Jihočeši 2012 nikoliv.

127

Viz Úvod k této práci str. 20, a také podkapitola 2.4.2. str. 72-73

128

Voleb do Poslanecké sněmovny ČR se nicméně účastnilo několik členů regionálních stran na kandidátních listinách jiné politické strany, viz podkapitola 2.4.1., str. 70- 71 129

Účinkování jednotlivých regionálních formací ve volbách do Senátu ČR je shrnuto v podkapitolách 3. 2. – 3. 7., které jsou věnovány prezentaci každého ze zkoumaných subjektů.

118

Performance v krajských volbách je pro regionální strany stěžejní, a proto jsem jejich účinkování v tomto druhu voleb analyzoval podrobněji. Zlínskému hnutí nezávislých patří v souvislosti s krajskými volbami hned dva primáty. Zaprvé je jedinou politickou formací z vybraného vzorku, která se účastnila všech voleb do zastupitelstev krajů v ČR, a zadruhé Zlínské hnutí nezávislých jako jediné dosud kandidovalo v krajských volbách v koalici s jiným politickým subjektem. Zbylých pět subjektů do zmíněných voleb vždy nominovalo samostatnou kandidátní listinu (viz tabulka č. 22). Tabulka 22: Volební strategie regionálních stran Strana

Krajské volby 2000

Krajské volby 2004 koalice s: Sdružení nezávislých kandidátů

Krajské volby 2008

Zlínské hnutí nezávislých

samostatná kandidátní listina

ALTERNATIVA

X

X

Severočeši.cz

X

X

Starostové pro Liberecký kraj

X

X

Východočeši

X

X

X

Jihočeši 2012

X

X

X

koalice s: Starostové a nezávislí samostatná kandidátní listina samostatná kandidátní listina samostatná kandidátní listina

Krajské volby 2012 koalice s: Doktoři za uzdravení společnosti samostatná kandidátní listina samostatná kandidátní listina samostatná kandidátní listina samostatná kandidátní listina samostatná kandidátní listina

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Na základě údajů uvedených v předchozí tabulce je zcela zřejmé, že vybrané regionální strany ve valné většině případů preferují možnost nominovat do krajských voleb vlastní, samostatnou kandidátní listinu. Otázkou ovšem je, jestli je to spíše shoda aktuálních okolností nebo jestli zmíněné regionální formace nominaci společné kandidátní listiny s jiným politickým subjektem striktně odmítají. V této souvislosti jsem tedy zkoumal, jaký je postoj Zlínského hnutí nezávislých, ALTERNATIVY, Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 k možnosti volební spolupráce s jinou politickou formací. Z tohoto šetření vyplynulo, že se uvedené formace kooperaci s jinými politickými subjekty nebrání (ovšem několik z nich předem vyloučilo eventuální spolupráci s komunisty). Výjimku v tomto směru představují pouze Starostové pro Liberecký kraj, kteří v této otázce dosud nemají zcela jasno. Do dalších krajských voleb ale půjdou velmi pravděpodobně jako samostatná jednotka. Jako další jsem zjišťoval, jaký byl podíl členů Zlínského hnutí nezávislých/ ALTERNATIVY/Severočechů.cz/Starostů pro Liberecký kraj/Východočechů/Jihočechů 2012 a nečlenů na kandidátních listinách uvedených formací ve volbách do 119

zastupitelstev krajů, případně jací kandidáti (kromě členů uvedených stran) na nich figurovali. Analyzuje-li podrobně složení kandidátních listin šesti zkoumaných subjektů pro volby do krajských zastupitelstev, všimneme si následující skutečnosti: žádná z těchto kandidátních listin se neskládá pouze ze členů uvedených formací, ale je vždy doplněna o určitý počet osob bez politické příslušnosti, případně o členy dalších politických stran. Vzhledem k faktu, že tyto regionální formace většinou nemají příliš širokou členskou základnu,130 je nominace „nečlenů“ logickým vyústěním jejich snah o maximalizaci šancí na zisk zastupitelských mandátů (čehož se snaží dosáhnout prostřednictvím nominace vyššího počtu kandidátů odpovídajících kvalit). Procentuální podíl členů a nečlenů na kandidátních listinách vybraných regionálních formací je zaznamenán v následujícím grafu. Graf 15: Procentuální podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách vybraných regionálních formací 100% 90%

92%

92% 93,75%

84%

91,11% 83,33%

83,33%

80%

83,67%

71,67%

70% 57,45%

60% 50%

69,49%

52% 48%

42,55%

40%

členové nečlenové

28,33% 30,51%

30% 16,67%

20% 16% 8%

10%

8%6,25%

16,67% 8,89%

16,33%

ZHN ALT. S.cz SLK VČ JIH 12 ZHN ALT. S.cz SLK VČ JIH 12 ZHN ALT. S.cz SLK VČ JIH 12 ZHN ALT. S.cz SLK VČ JIH 12

0%

Krajské volby 2000

Krajské volby 2004

Krajské volby 2008

Krajské volby 2012

Zdroj: autor na základě [Volby.cz]

Jak ilustruje předchozí graf, v podílu členů a „nečlenů“ na kandidátních listinách Zlínského hnutí nezávislých, ALTERNATIVY, Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 nalezneme značné rozdíly. Největší počet „nečlenů“ na „kandidátkách“ mají logicky formace s nejmenší členskou základnou a naopak. V dlouhodobém horizontu však můžeme u těchto uskupení sledovat trend

130

Viz str. 117, graf č. 14.

120

zvyšování počtu „vlastních“ kandidátů (členů) vstupujících do krajských voleb. Největší „skok“ učinili v tomto směru Severočeši.cz, u kterých počet členů kandidujících v posledních krajských volbách výrazně převyšoval počet ostatních kandidátů. Ze zkoumaných subjektů na tom byli stejně pouze Starostové pro Liberecký kraj. U zbylých čtyř formací tvořili jejich členové na kandidátních listinách v krajských volbách 2012 minoritu. Nejvíce se poté na kandidátních listinách uvedených regionálních stran vyskytovali osoby bez politické příslušnosti, přičemž příslušníci jiných politických subjektů se na nich objevovali spíše sporadicky.131 2.5. Programový profil

Regionální strany bývají tradičně považovány za reprezentanta tzv. periferie, který se vymezuje vůči centru132 a požaduje zvýšení pravomocí příslušného regionu či dokonce určitou formu jeho autonomie. Tento předpoklad se však v souvislosti s vybranými regionálními stranami nepotvrdil. Ze zkoumaných subjektů jsou pro posílení pravomocí regionů pouze Východočeši.133 Naopak Jihočeši 2012 se ke krajům staví značně skepticky.134 Ostatní formace se otázce vymezení pravomoci regionů v současné době nevěnují. Na základě podrobné analýzy politických programů Zlínského hnutí nezávislých, ALTERNATIVY, Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 jsem zjistil, že každá z těchto formací klade důraz na trochu jinou sociálně-politickou oblast. V politických programech uvedených subjektů se nejčastěji objevují následující témata: infrastruktura, zdravotnictví, školství. Zajímavou výjimkou jsou v tomto směru Severočeši.cz, kteří konkrétní politický program nemají a svůj volební program sestavují na základě anketních lístků vyplněných občany Ústeckého kraje. Z pohledu ideologické orientace se od sebe zkoumané regionální formace značně liší. Zatímco ALTERNATIVA se otevřeně hlásí k liberálně konzervativním ideologickým kořenům, některé další formace přímo uvádějí, že nemají žádnou

131

Přesné složení kandidátních listin, dle stranické příslušnosti, je možné nalézt u každé formace v podkapitolách 3.2˗ 3.7. 132

Viz kapitola 1.3.1.

133

Viz podkapitola 3. 6., str. 106

134

Viz podkapitola 3. 7., str. 110

121

ideologii, např. Severočeši.cz,135 Starostové pro Liberecký kraj. Nejčastěji se ale mezi zkoumanými subjekty vyskytují takové, které se k otázce své ideologické příslušnosti nijak nevyjadřují (Zlínské hnutí nezávislých, Východočeši, Jihočeši 2012). V souvislosti

s politickým

profilem

Zlínského

hnutí

nezávislých,

ALTERNATIVY, Severočechů.cz, Starostů pro Liberecký kraj, Východočechů a Jihočechů 2012 jsem také zjišťoval, jaké je postavení těchto stran na pravo-levé ose politického spektra. Závěry mého šetření lze nalézt v níže přiloženém grafu. Graf 16: Zařazení vybraných regionálních formací na pravo-levé ose politického spektra Levice Spíše levice

S.cz

JIH 12

Střed

ZHN, ALTERNATIVA

SLK, VČ

Spíše pravice Pravice Naši stranu nelze na pravo-levé ose politického spektra přesně zařadit Nedokážu posoudit Jiná možnost

Zdroj: autor na základě vlastního výzkumu

2.6. Pozice regionálních stran v politickém systému České republiky

Ve světle informací uvedených v této práci, jež se týkají Zlínského hnutí nezávislých,

ALTERNATIVY,

Severočechů.cz,

Starostů

pro

Liberecký

kraj,

Východočechů a Jihočechů 2012 je patrné, že tyto subjekty tvoří dohromady značně heterogenní entitu. V jednotlivých tematických okruzích je sice možné vždy najít několik formací, které vykazují stejné či podobné znaky, avšak nelze nalézt dvě takové, které by vykazovaly stejné atributy ve všech zkoumaných oblastech. Ukazuje se tedy, že ačkoliv se jedná o strany ze stejné stranické rodiny, každá z nich se svou povahou liší od těch ostatních. Na základě podrobné analýzy výsledků vybraných voleb, jež se uskutečnily na území České republiky od roku 2000 jsem dospěl k závěru, že regionální strany můžeme považovat za relevantního politického aktéra v českém politickém systému 135

Ideologií hnutí je jeho volební program, kterým hájí oprávněné zájmy a požadavky občanů v oblastech bezpečnosti, dopravy, zdravotnictví, životního prostředí a bydlení, sociální, kultury, sportu a vzdělanosti. [S.cz b]

122

pouze na úrovni regionální (respektive substátní), avšak nikoliv na úrovni celostátní. Na té v České republice hrají prim celostátní politické strany. Nicméně některé regionální subjekty s nimi na této úrovni určitým způsobem kooperují a jejich členové tak pozvolna pronikají i do obou komor Parlamentu České republiky. V této souvislosti můžeme spatřovat silné vazby mezi některými regionálními formacemi a celostátními stranami. Jedním z takových případů je relace Východočechů a ANO 2011. Východočeši na svých oficiálních webových stránkách otevřeně přiznávají finanční sponzoring ze strany ANO 2011, několik členů této formace figurovalo na kandidátní listině ANO 2011 pro volby do Poslanecké sněmovny ČR, jejich místopředsedkyně je členkou poslaneckého

klubu

uvedeného

politického

hnutí

a

na

některých

v Královéhradeckém kraji společně vystupují členové obou subjektů.

136

akcích

ANO 2011

spolupracovalo při volbách do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2013 také se Severočechy.cz.137 Jistou formu spolupráce na celostátní úrovni můžeme vysledovat i mezi TOP 09 a Starosty pro Liberecký kraj138. V souvislosti s posledně jmenovanou formací vyvstává otázka, jakým způsobem se vyvinou její vztahy se Starosty a nezávislými, kam „přestoupil“ bývalý předseda a lídr Starostů pro Liberecký kraj Martin Půta. Na regionální úrovni jsou vazby mezi celostátními a regionálními subjekty mnohem hůře identifikovatelné a spolupráce ve volbách není tak častá. Vysvětlení je zcela nasnadě. Zatímco na celorepublikové úrovni se regionální strany jako celek voleb neúčastní (což motivuje jejich členy s celostátními politickými ambicemi ke spolupráci s celostátními subjekty, na jejichž kandidátních listinách se mohou ucházet o posty v Poslanecké sněmovně ČR), na regionální úrovni kandidují jak celostátní, tak regionální formace. To znamená, že obě skupiny usilují o zisk stejných mandátů.139 Jedinou možnost vzájemné kooperace, která připadá ve světle těchto skutečností v úvahu, tak představuje sestavení společné kandidátní listiny. V minulosti jsme byli svědky této formy spolupráce například u Zlínského hnutí nezávislých a Starostů a

136

Jedná se např. o akce ANO: „Káva s poslanci a senátory“, kterých se účastní i místopředsedkyně Východočechů, Martina Berdychová. 137

Na kandidátní listině ANO 2011 figurovali 3 členové Severočechů.cz.. Podrobněji se spolupráci mezi celostátními a regionálními stranami věnuji na str. 70-71. 138

Viz str. 70-71

139

V tomto případě tedy nelze předpokládat, že by některý z aktérů voleb podporoval svého přímého konkurenta.

123

nezávislých.140 Na základě provedeného výzkumu je ale možné konstatovat, že si regionální formace v krajských volbách vybírají nejčastěji jako své „partnery“ nezávislé kandidáty,141 kteří poté figurují na jejich kandidátních listinách. Ze strany celostátních politických stran můžeme najít podporu regionálních formací na této úrovni velmi sporadicky. Výjimku představovalo např. hnutí ANO 2011, které v roce 2012 v krajských volbách veřejně podpořilo již zmíněné Východočechy a hnutí za Morální očistu regionu (M.O.R.). Tato podpora ale byla umožněna především tím, že se ANO 2011 voleb do zastupitelstev krajů neúčastnilo a dané formace pro něj tedy nepředstavovaly přímé konkurenty. [viz Hympl 2012]. Vzhledem k faktu, že na celorepublikové úrovni se regionální strany de facto nevyskytují a působí výhradně na úrovni substátní, dospěl jsem k závěru, že dle Strmiskovy terminologie [Strmiska 2005a, 15] v České republice působí především „jednoúrovňové“ regionální strany, tedy takové, které usilují o zisk mandátů pouze na jedné z výše uvedených úrovní (substátní). Ve světle předložených informací o regionálních stranách nezbývá než konstatovat, že z hlediska konfigurace celostátních a regionálních stran se v případě České republiky jedna o toto uspořádání: v celostátní aréně působí, jako relevantní aktéři, pouze celostátní strany, v regionálních arénách působí současně celostátní a regionální strany či jejich odnože [viz Strmiska 2003b].

3. Perspektiva regionálních stran v České republice Je nepravděpodobné, že by v případě zachování stávající podoby volebních systémů do Poslanecké sněmovny ČR a do Evropského parlamentu hrály v budoucnu regionální strany na celostátní úrovni výraznější roli, než jakou mají doposud. Oproti tomu na regionální úrovni respektive v krajských volbách je jejich šance na získání zastupitelských mandátů a tím pádem i politického vlivu mnohem větší. Z údajů uvedených v této práci vyplývá, že si jsou této skutečnosti regionální subjekty dobře vědomy a přizpůsobily se jí.142 Na regionální úrovni můžeme rovněž v posledních letech sledovat růst popularity regionálních formací mezi voliči, s kterou pochopitelně souvisí i vzrůstající politický vliv těchto subjektů. Z pohledu regionální úrovně tedy regionální strany představují stranickou skupinu s velkým potenciálem a bude zajímavé 140

Viz podkapitola 3. 2., str. 88-91

141

Osoby bez politické příslušnosti.

142

Což odráží neúčast (až na 2 výjimky) regionálních stran ve volbách do dolní komory Parlamentu ČR a do Evropského parlamentu a naopak stoupající počet subjektů z této stranické rodiny účastnících se voleb do zastupitelstev krajů.

124

pozorovat, jestli bude nastavený trend pokračovat. Odpověď na tuto otázku přinesou volby do zastupitelstev krajů v roce 2016. Pokud budeme přemítat nad možnostmi dalšího směřování regionálních stran působících na území České republiky, musíme se nejprve zamyslet nad několika zásadními otázkami. První z nich je, jestli bude i nadále klesat popularita celostátních stran v regionech, a hlavně jakým tempem.143 Pokud ano, otevíral by se prostor pro další politické subjekty a z toho by mohly těžit i regionální strany. Druhá otázka je určena pro regionální subjekty a zní, jestli bude těm úspěšným stačit jejich regionální politický vliv, nebo zdali se některé z nich v budoucnu nepokusí proniknout i na jiné (multiregionální/celostátní) úrovně. Takovéto ambice byly během tohoto výzkumu u několika regionálních formací již odhaleny (např. u Severočechů.cz či Východočechů). V této souvislosti je možná také eventualita odchodu pouze několika nejvýraznějších představitelů těchto subjektů, jako se tomu stalo například u Starostů pro Liberecký kraj. V tomto případě bude velmi zajímavé sledovat, jak si nadále povede tato formace bez svého dlouholetého předsedy a nejvýraznější osobnosti Martina Půty. Třetí otázka souvisí tak trochu s druhou a zní, jestli regionální formace odolají „nebezpečí pohlcení“ respektive „vábení“ ze strany některých celostátních politických stran (příklad začlenění Východočechů do ANO 2011 se přímo nabízí). Odpovědi na některé z těchto otázek bude možné přinést až za nějaký čas a představují tak možný směr dalšího výzkumu regionálních stran působících na území České republiky.

143

Přestože postavení regionálních formací posiluje, stále je množství mandátů, jež v krajských volbách získaly spíše mizivé, ve srovnání s celkovým počtem (39 z 675 mandátů v roce 2012).

125

Summary: At the beginning of this thesis, I have defined two primary goals. The first one was to define a regional party and apply the resulting definition on the case of the Czech Republic. The second goal of this work was to analyze the status of regional parties in the political system of the Czech Republic In the context with the first goal, I focused primarily on the correct choice of the theoretical concept of regional parties. It is necessary to be very careful with deciding which subject is a regional party in the Czech Republic and which is not. That is why I introduced several different theories of regional parties and pointed out the advantages and pitfalls of each of them. After that I formulated a definition of regional parties on which I build on. To fulfil the second of the goals, I had to clearly define which political entities operating in the Czech Republic belongs to the group of regional parties. I did this with the help of the above mentioned definition. Then I found out at which level of the government these entities exist, how they are successful in the elections and whether it can be found at least one among those who can be marked as a relevant political actor. I analysed the elections results and found out that regional parties can be regarded as a relevant political actor only at the regional or municipal (subnational) level. At the national level, “traditional” political parties play a key role in the Czech Republic. However, certain regional entities cooperate with them in some way and some politicians from regional parties gradually penetrate into the Senate or to the Chamber of Deputies of the Czech Republic. Then I chose a few of regional parties (based on qualification criteria) and focus on them. I analyzed several phenomena associated with selected regional parties. At this stage, mine springs of information were mainly official documents of these parties, such as their political programs, statutes and press statements, statistical data recorded by central government authorities (Czech Statistical Office database, and database of political parties and political movements of the Ministry of Interior of the Czech republic) and semi-structured interviews with representatives of the selected regional parties. I focused on for example: circumstances of their foundation (for this purpose, I used the typology of the genesis of regional parties whose author is Strmiska), the extent of their territorial field of activity, their organizational structure, strategy in elections and what is their program profile.

126

Seznam literatury a zdrojů Internetové zdroje ověřeny k 10. 05. 2015 A) Monografie

ARON, Raymond. Demokracie a totalitarismus. Brno: MUB, 1993. ISBN: 80-7108064-0 BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2908-4 BARŠA, Pavel; STRMISKA, Maxmilián. Národní stát a etnický konflikt. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-52-6 BEYME, Klaus. Parteien in westlichen Demokratien. Munchen: Piper, 1984. ISBN: 3492-00545-4 BUBENÍČEK, Václav. Metodika analýz voleb v komunitních studiích. In Bubeníček, V.; Čopík, J.; Hajný, P.; Kopřiva, R.; Neumanová, T. (Eds.) Obce jako aktéři politického procesu: komunitní studie regionálních politických systémů a problematika metodiky jejich zpracování. Praha: Provozně ekonomická fakulta České zemědělské univerzity v Praze, 2005 CABADA, Ladislav; Kubát, Michal a kol. Úvod do studia politické vědy Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-63-7 COPUS, Colin. Party Politics and Local Government. Manchester: Manchester University Press, 2004: ISBN 0-7910-6635-2 ČMEJREK, Jaroslav: Demokracie v lokálním politickém prostoru: specifika politického života v obcích ČR. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3061-5 ČMEJREK, Jaroslav: Obce a regiony jako politický prostor. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-87197-00-4 De WINTER, Lieven. Conclusion. A comparative analysis of the electoral, office and policy success of ethnoregionalist parties. In De WINTER, Lieven, TURSAN, Huri. Regionalist parties in Western Europe. London: Routledge, 1998. ISBN 0-415-16437-0 DRULÁK, Petr a kol. Jak zkoumat politiku. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367385-7 DUVERGER, Maurice. Political parties: Their organization and activity in the modern state. London. Methuen: distributed in the USA by Barnes & Noble, 1969. ISBN 0416683207

127

EIBL Otto, HAVLÍK Vlastimil, KYLOUŠEK Jakub, PINK Michal. Krajské volby 2008. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury Masarykovy univerzity v Brně, 2009. ISBN 978-80-7325-187-1 EPSTEIN, Leon D. Political parties in Western Brunswick: Transaction Books, 1980. ISBN 0-87855-716-4

democracies.

New

FIALA, Petr, HLOUŠEK, Vít. Stranický systém České republiky. In FIALA, P., HERBUT, R. a kol.: Středoevropské systémy politických stran. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003. ISBN 80-210-3091-7 FIALA, Petr – MAREŠ, Miroslav. Evropské politické strany. Brno: MUB, 2001. ISBN: 80-210-2741-X. FIALA, Petr – MAREŠ, Miroslav – SOKOL, Petr. Eurostrany: Politické strany na evropské úrovni. Brno: Barrister and Principal, 2007. ISBN: 978-80-870-29-05-3. FIALA, Petr – STRMISKA, Maxmilián. Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal, 1998. ISBN: 80-85947-31-5. HLOUŠEK, Vít. Střední Evropa. In. STRMISKA, Maxmilián (eds). Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, 2005. ISBN: 80-7367-038-0. HLOUŠEK, Vít, KOPEČEK, Lubomír. Střední Evropa. In. STRMISKA, Maxmilián (eds). Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, 2005. ISBN: 80-7367-038-0. HLOUŠEK, Vít, KOPEČEK, Lubomír. Politické strany: původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN 978-80-247-3192-6 CHHIBBER Pradeep, KOLLMAN Ken. The Formation of National Party Systems: Federalism and Party Competition in Canada, Great Britain, India, and the United States. Princeton University Press2004 .ISBN: 9780691119328 KEATING, Michael. The invention of regions: political restructuring and territorial government in Western Europe" Environment and Planning C: Government and Policy 15(4), str. 383 – 398. 1997 KEATING Michael. Governing cities and regions: territorial restructuring in a global age. In. ALLEN J. Scott (ed.) Global City Regions. Oxford University Press, 2001. ISBN KEATING, Michael. Regions and Regionalism in Europe. Cheltenham: Edward Elgar Publishing, 2004. ISBN: 1-84376-127-0. KOPEČEK, Lubomír. Politické strany a stranické systémy ve srovnávací a teoretické perspektivě. In. STRMISKA, Maxmilián (eds). Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, 2005. ISBN: 80-7367-038-0. 128

KOŘAN, Michal. Jednopřípadová studie. In: DRULÁK, Petr a kol. Jak zkoumat politiku. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-385-7 KUBÁT, Michal. Političtí aktéři. In. Úvod do studia politické vědy.: CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal a kol. 2004. ISBN 80-86432-63-7 LANKINA, Tomila. Local governance in Central and Eastern Europe: comparing performance in the Czech Republic, Hungary, Poland and Russia. Houndmills, Basingstoke, Hampshire; New York : Palgrave Macmillan, 2008. ISBN 0-230-50036-6 MAREŠ, Miroslav (ed). Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003a: ISBN 80-7325-026-8 MULLER-ROMMEL, Ferdinand. Ethnoregionalist parties in Western Europe. Theoretical considerations and framework of analysis. In De WINTER, Lieven, TURSAN, Huri. Regionalist parties in Western Europe. London: Routledge, 1998. ISBN 0-415-16437-0 NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran: Úvod do jejich srovnávacího studia Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. ISBN 80-85850-22-2 PRŮCHA Jan, WALTEROVÁ Eliška, MAREŠ Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-029-4 SARTORI, Giovanni. Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu. Brno: CDK, 2005. ISBN: 80-7325-062-4 SPRINGEROVÁ, Pavlína. Analýza vývoje a činnosti moravistických politických subjektů v letech 1989–2005. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. ISBN: 978-80-7325-239-7 STRMISKA, Maxmilián. Regionální strany a stranické systémy. Brno: CDK, 1998. ISBN: 80-85959-32-1. STRMISKA, Maxmilián: Pojetí regionálních a etnických stran. In Mareš, Miroslav: Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2003a. ISBN 80-7325-026-8 STRMISKA, Maxmilián. Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně politický pluralismus: Pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních stranických soustav. Brno: AP, 2005a. ISBN: 80-902652-5-1. STRMISKA, Maxmilián (eds). Politické strany moderní Evropy: Analýza stranickopolitických systémů. Praha: Portál, 2005b. ISBN: 80-7367-038-0. VODIČKA, Karel – CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky: historie a současnost Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-893-7

129

B) Odborné články BARTOŠ, Josef. Pojetí regionu v historiografii. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica Historoca 27- 1996. Dostupné z: http://publib.upol.cz/~obd/fulltext/HIST27/Historica27_12.pdf BRANCATI, Dawn. The Origins and Strengths of Regional Parties. British Journal of Political Science. Cambridge University Press. 2007. Dostupné z: http://brancati.wustl.edu/Brancati_BJPS.RegionalParties.pdf BRANCATI, Dawn. Pawns Take Queen: The Destabilizing Effects of Regional Parties in Europe Constitutional Political Economy; 2005. Dostupné z: http://link.springer.com/article/10.1007%2Fs10602-005-2233-7#page-2 COHEN, Michael. "Behavioral Expectations, Voter Perceptions and Regional Parties" Paper presented at the annual meeting of the MPSA Annual National Conference, Palmer House Hotel, Hilton, Chicago, IL, Apr 03, 2008 Dostupné z: ČMEJREK, Jaroslav. Lokální a regionální politické stranictví v ČR. In: III. Kongres českých politologů, Praha- Suchdol 5. -6. 9. 2003, s. 271-280. Praha: Česká společnost pro politické vědy, 2003. DANDOY, Régis. Ethno-regionalist parties in Europe: a typology. Perspectives on Federalism, Vol. 2, issue 2, 2010. Dostupné z: http://www.onfederalism.eu/attachments/074_download.pdf FIALA, Petr – STRMISKA, Maxmilián. Pojetí stranicko-politických rodin v postkomunistickém středoevropském a východoevropském kontextu. In: Středoevropské politické studie. roč. III, č. 4, 2001. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=61 FIALA, Petr – STRMISKA, Maxmilián. Etnické strany, zájmové skupiny a etnické minority. In: Středoevropské politické studie. roč. IV, č. 4, 2002. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=1 HLOUŠEK, Vít. Koncept konfliktních linií v západní politické vědě. In: Politologický časopis. č. 4, 2002. Dostupné z: http://www.politologickycasopis.cz/cz/archiv/2002/4/ CHANDRA, Kanchan ˗ METZ, Daniel. A New Cross-National Database on Ethnic Parties, Working Paper, Annual Meeting of the Midwestern Political Science Association April 24-27, 2002. Dostupné z: http://www.duke.edu/web/licep/5/chandrametz/chandra-metz.pdf). JOLLY, Seth Kincaid: European Integration and the Rise of Regional Parties. Conference Papers- Midwestern Political Science Association. 2004 Annual Meeting, Chicago KEATING, Michael. The invention of regions: political restructuring and territorial government in Western Europe, Environment and Planning C, 15, 383-398, 1997.

130

KLINGEMANN, H.-D., Hofferbert, R. I. The Capacity of New Party Systems to Channel Discontent: A Comparsion of 17 Formerly Communist Polities. Central European Political Science Review. Vol. 1, Number 2, 2000. pp. 6-30 LIPSET, Martin Seymour – ROKKAN, Stein. Cleavage Structures, Party Systems, and Voters Alignments: An Introductions. 1967 Dostupné z: http://www.u.arizona.edu/~mishler/LipsetRokkan.pdf MAREŠ, Miroslav. Etnické a regionální subjekty ve stranickém systému České republiky. Středoevropské politické studie, roč. V, č. 2-3, 2003b. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=156 STEPAN, Alfred. Federalism, Multi-National states, and Democracy: A Theoretical Framework, The Indian Model, and a Tamil Case Study, Dostupné z: www.colombia.edu/~as48/Selected%20Problems%20in%20Democracy%20and%20De mocratization_files/Stepan%20Tamil%20Case%20Study.pdf STRMISKA, Maxmilián: A Study on Conceptualisation of (Etno)Regional Parties. In: Středoevropské politické studie, roč. IV, č. 2-3. 2002. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=40 STRMISKA, Maxmilián: Regionální strany, teritoriální rozrůzněnost a stranickopolitický pluralismus. In: Středoevropské politické studie, roč. V, č. 2-3. 2003b. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=163 STRMISKA, Maxmilián: Regionální stranické soustavy, teritoriální pluralismus a výzkum stranických systémů. In: Politologický časopis 2/2004, 2004. s. 123-133 STRMISKA, Maxmilián: Regionální stranická soutěž ve víceúrovňových uspořádáních: nové přístupy, nová agenda výzkumu? In: Evropská Volební Studia. 2012, Vol. 7 Dostupné z: http://volebnistudia.cz/rocnik-2012/cislo-1/ ŠVEC, Kamil. (2010). Analýza voleb do krajských zastupitelstev v roce 2008 v kontextu teorie koalic a srovnání s volbami v roce 2000 a 2004. Acta Politologica, Vol. 2, No. 2, s. 186-204. ISSN 1803-8220. ZIEGFELD, Adam W.: Why Do Regional Parties Emerge? Conference Papers American Political Science Association; Annual Meeting, Chicago, 2004. ZIEGFELD, Adam W.: Regionalism, Party Building, and Rule of Law: Explaining the Strength of Regional Political Parties in India. Conference Papers- American Political Science Association; Annual Meeting, Chicago, 2007. C) Dokumenty, legislativa, primární zdroje ČESKO. Zákon č. 424/1991 Sb. ze dne 2. října 1991 o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Dostupný z: http://www.psp.cz/docs/laws/1991/424.html ČESKO. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb., 515/2002 Sb., 319/2009 Sb., 71/2012 Sb. a 98/2013 Sb. ze dne 16. prosince 1992. 131

Dostupný z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html ČESKO. Ústavní zákon č. 347/1997 Sb. ze dne 3. prosince 1999 o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Dostupný z: http://www.psp.cz/docs/laws/1997/347.html ČESKO. Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 273/2001 Sb., zákona č. 37/2002 Sb., zákona č. 230/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 320/2009 Sb. a zákona č. 222/2012 Sb. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=344 ČESKO. Předpis č. 248/2000 Sb. ze dne 29. června 2000 o podpoře regionálního. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?r=2000&cz=248 ČESKO: Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 230/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 283/2005 Sb., zákona č. 320/2009 Sb. a zákona č. 222/2012 Sb. a zákona č. 275/2012 Sb. Dostupný z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2001-491 ČESKO: Zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?o=3&t=344 ČESKO. Zákon č. 275/2012 Sb. ze dne 18. července 2012 o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky). Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=275&r=2012 Český statistický úřad a): Vymezení územních jednotek NUTS v ČR pro potřeby statistické a analytické a pro potřeby EU [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/vymezeni_uzemnich_jednotek_nuts_v_cr_pro_potreb y Český statistický úřad b): Změny oproti minulé verzi ÚIR [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/rso.nsf/i/zmeny_oproti_minule_vezi_uir Český statistický úřad c): Sčítání lidu[online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/sldb/domov Ministerstvo vnitra ČR a): Seznam politických stran a hnutí [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/seznam-politickych-stran/Default.aspx Ministerstvo vnitra ČR b): Informace o podmínkách kandidatury ve volbách do Evropského parlamentu na území České republiky[online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/informace-o-podminkach-kandidatury-ve-volbach-doevropskeho-parlamentu-na-uzemi-ceske-republiky.aspx Ministerstvo vnitra ČR c): Podávání kandidátních listin pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2013 [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/podavani-kandidatnich-listin-pro-volby-do-poslaneckesnemovny-parlamentu-ceske-republiky-v-roce-2013.aspx Ministerstvo vnitra ČR d): Informace o podmínkách kandidatury ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: 132

http://www.mvcr.cz/clanek/informace-o-podminkach-kandidatury-ve-volbach-do-senatuparlamentu-ceske-republiky-64172.aspx Ministerstvo vnitra ČR e): Všeobecné volby do zastupitelstev obcí [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/vseobecne-volby-dozastupitelstev-obci.aspx Ministerstvo vnitra ČR f): Informace o podmínkách kandidatury ve volbách do zastupitelstev krajů konaných ve dnech 12. a 13. října [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: http://www.mvcr.cz/soubor/priloha-c-10-informace-o-podminkachkandidatury-zk-pdf.aspx. Volby.cz: Český statistický úřad- výsledky voleb a referend: [online]. [cit./vid. 10.května 2015] Dostupné z: www.volby.cz

D) Periodika, média, tiskové zprávy ČT24. Soud potvrdil pokutu půl milionu za karlovarskou lisovačku. ČT24 9. 1. 2010. [online]. [cit./vid. 10. května 2015]. Dostupné z WWW: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/78328-soud-potvrdil-pokutu-pul-milionu-zakarlovarskou-losovacku/ HYMPL, Josef. Babiš sám do krajských voleb nejde, podporuje ale malá hnutí. Týden. 19.9.2012. [online]. [cit./vid. 10. května 2015]. Dostupné z WWW: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/babis-sam-do-krajskych-voleb-nejde-podporuje-alemala-hnuti_246170.html#.VVPQuY7tmko ŠEBELKA, Jan. Hejtman Půta vstupuje do vysoké politiky. Nechce být užvaněný všeználek. iDNES.cz. 28. 3 2014. [online]. [cit./vid. 10. května 2015]. Dostupné z WWW: http://liberec.idnes.cz/puta-hejtman-starostove-stan-gazdik-canov-predseda-farskykalousek-top-09-1lp-/liberec-zpravy.aspx?c=A140328_085403_liberec-zpravy_ddt SMLSAL, Matěj. Malé strany zažívají před volbami boom. K Babišovi i Okamurovi vstupují tisíce lidí. Ihned.cz. 23.8.2013. [online]. [cit./vid. 10. května 2015]. Dostupné z WWW: http://domaci.ihned.cz/politika/c1-60469150-male-strany-predcasne-volby-boombabis-hnuti-ano-okamura-usvit-prime-demokracie

E) Internetové zdroje, webové stránky institucí, politických stran Alternativa: http://alternativaprovolby.cz/ Doktoři (za uzdravení společnosti): http://www.doktoriprolidi.cz/ Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst: http://www.hnhrm.cz/ Jihočeši 2012: http://www.jihocesi2012.cz/ Moravané: http://www.moravane.cz/ Občanská demokratická strana: http://www.ods.cz/ Politické hnutí Změna: http://www.zmena.cz/ Severočeši.cz: a) http://www.severocesi.cz/ 133

b) https://www.facebook.com/pages/Severo%C4%8De%C5%A1icz40/149298041760090?sk=info&tab=page_info Sdružení Mostečané Mostu: http://www.mostecane.cz/ Starostové a nezávislý: http://www.starostove-nezavisli.cz/ Starostové pro Liberecký kraj: http://www.starostoveprolibereckykraj.cz/ Strana pro otevřenou společnost: http://www.stranaos.com/ TOP 09: http://www.top09.cz/ Věci veřejné: http://www.veciverejne.eu/ Volba pro město: a) http://www.volbapromesto.cz/ b) http://www.martindvorak.cz/ Východočeši: http://vychodocesi.com/ Zlínské hnutí nezávislých: http://www.zhn-zlin.cz/ F) Bakalářské a diplomové práce Dvořák, Pavel. Regionální politické strany ve Španělsku a stát autonomií. Praha, 2012. 103s. Diplomová práce (Mgr.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Katedra západoevropských studií. Vedoucí diplomové práce doc. Michel Perottino, Ph.D

G) Osobní komunikace HRON Michal. Polostrukturovaný rozhovor s členem SLK. 27. dubna 2015 [cit. 201504-27]. KOTEK Jiří. Polostrukturovaný rozhovor s členem ALTERNATIVA. 22. dubna 2015 [cit. 2015-04-22]. MAČEK Milan. Polostrukturovaný rozhovor s členem Východočechů. 29. dubna 2015 [cit. 2015-04-29]. PETR František. Polostrukturovaný rozhovor s členem Zlínského hnutí nezávislých. 28. dubna 2015 [cit. 2015-04-28]. PRŮŠA, Luboš. Polostrukturovaný rozhovor s členem Jihočechů 2012. 22. dubna 2015 [cit. 2015-04-22]. SCHWARZ, Bronislav. Severočeši.cz- výzkum [elektronická pošta]. Message to: [email protected]. 7. května 2015 19:08:21 [cit. 2015-05-07]. Osobní komunikace. WÜNSCH, Lukas. Polostrukturovaný rozhovor s členem Severočechů.cz. 6. května 2015 [cit. 2015-05-06]. 134

Seznam tabulek a grafů Seznam tabulek Tabulka 1: Funkce politických stran ........................................................................................... 28 Tabulka 2: Národní a průmyslová revoluce a konfliktní linie ..................................................... 32 Tabulka 3: Typologie geneze regionálních stran dle Strmisky ................................................... 39 Tabulka 4: Možná pojetí regionu v kontextu České republiky ................................................... 50 Tabulka 5: Rozložení regionálních stran v České republice podle krajů .................................... 63 Tabulka 6: Počet členů regionálních stran na kandidátních listinách pro volby do PS ČR ........ 70 Tabulka 7: Členové regionálních stran v Poslanecké sněmovně ČR .......................................... 71 Tabulka 8: Regionální strany v krajských volbách 2000 ............................................................ 75 Tabulka 9: Regionální strany v krajských volbách 2004 ............................................................ 77 Tabulka 10: Regionální strany v krajských volbách 2008 .......................................................... 78 Tabulka 11: Regionální strany v krajských volbách 2012 .......................................................... 79 Tabulka 12: Procentuální zisky všech regionálních stran příslušného kraje v jednotlivých krajských volbách........................................................................................................................ 80 Tabulka 13: Nerelevantní regionální strany ................................................................................ 86 Tabulka 14: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Zlínského hnutí nezávislých .......... 91 Tabulka 15: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách ALTERNATIVY ........................... 95 Tabulka 16: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Severočechů.cz .............................. 98 Tabulka 17: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Starostů pro Liberecký kraj ......... 102 Tabulka 18: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Východočechů v Královéhradeckém kraji ........................................................................................................................................... 105 Tabulka 19: Podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách Jihočechů 2012 ............................ 109 Tabulka 20: Korelace mezi vznikem regionálních stran a jejich účastí v krajských volbách ... 113 Tabulka 21: Orgány vybraných regionálních uskupení ............................................................ 116 Tabulka 22: Volební strategie regionálních stran...................................................................... 119

Seznam grafů Graf 1: Poměr regionálních stran účastnících se krajských voleb pouze jednou /několikrát ...... 64 Graf 2: Podíl regionálních stran na celkovém počtu subjektů kandidujících v krajských volbách ..................................................................................................................................................... 67 Graf 3: Mandáty získané regionálními stranami na základě výsledků v krajských volbách ....... 81 Graf 4: Vývoj zisků mandátů regionálních stran v krajských volbách ....................................... 82 Graf 5: Zisk mandátů vybraných regionálních stran v krajských volbách .................................. 87 Graf 6: Poměr zisků hlasů a mandátů Zlínského hnutí nezávislých v krajských volbách........... 90 135

Graf 7: Poměr zisků hlasů a mandátů ALTERNATIVY v krajských volbách ........................... 94 Graf 8: Poměr zisků hlasů a mandátů Severočechů.cz v krajských volbách............................... 97 Graf 9: Poměr zisků hlasů a mandátů Starostů pro Liberecký kraj v krajských volbách .......... 101 Graf 10: Poměr zisků hlasů a mandátů Východočechů v krajských volbách v Královéhradeckém kraji ........................................................................................................................................... 105 Graf 11: Poměr zisků hlasů a mandátů Jihočechů 2012 v krajských volbách........................... 109 Graf 12: Model vybraných regionálních stran dle způsobu jejich geneze ................................ 114 Graf 13: Důvody vzniku vybraných regionálních stran ............................................................ 115 Graf 14: Počet registrovaných členů ......................................................................................... 117 Graf 15: Procentuální podíl členů/nečlenů na kandidátních listinách vybraných regionálních formací ...................................................................................................................................... 120 Graf 16: Zařazení vybraných regionálních formací na pravo-levé ose politického spektra ...... 122

Seznam příloh Příloha č. 1: Scénář polostrukturovaného rozhovoru Příloha 2.: Přepis rozhovoru s předsedou Zlínského hnutí nezávislých panem Františkem Petrem Příloha č. 3: Přepis rozhovoru s předsedou ALTERNATIVY Ing. Jiřím Kotkem Příloha č. 4: Přepis rozhovoru s členem Severočechů.cz panem Lukasem Wünschem Příloha č. 5: Přepis rozhovoru s členem Starostů pro Liberecký kraj RNDr. Michalem Hronem Příloha č. 6: Přepis rozhovoru s předsedou Východočechů panem Milanem Mačkem Příloha č. 7: Přepis rozhovoru s členem Jihočechů 2012 JUDr. Lubošem Průšou

136