Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Juvenilia Territorialia

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií

Juvenilia Territorialia V.

Praha 2012

Juvenilia Territorialia (Sborník prací absolventů bakalářského studia IMS FSV UK)

V.

editor: Jiří Vykoukal

redakce: Michaela Kůželová

Praha 2012

1

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti Tato publikace je vydána v rámci projektu „Inovace bakalářského studijního oboru Mezinárodní teritoriální studia na Institutu mezinárodních studií FSV UK ve spojení s rozvojem praktických dovedností studentů a pedagogů“ (CZ.2.17/3.1.00/32154) Všechna práva vyhrazena. Publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována nebo šířena v žádné formě bez souhlasu vydavatele.

Vydala Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií U Kříže 8, 158 00 Praha 5 Grafická úprava a tisk Reprostředisko UK MFF Sokolovská 83, 186 75 Praha 8 © Institut mezinárodních studií UK FSV, 2012

ISSN 1802-2766 2

OBSAH

Editorial Jiří Vykoukal ....................................................................................................... Role atomové bomby v zahraniční politice Spojených států amerických v době korejské války Jitka Štěpánová .................................................................................................... Uplatnění Reaganovy doktríny v Afghánistánu v době sovětské okupace Klára Šimčíková ................................................................................................... Spojené štáty a Izrael: A Special Relationship? Zahraničná politika USA voči Izraelu v rokoch 1956–1973 Katarýna Strýčková ............................................................................................. Příčiny úspěchu proizraelské lobby ve Spojených státech Jakub Záhora ....................................................................................................... Porovnanie jadrovej politiky posledných dvoch amerických administratív George W. Busha a Baracka Obamy Katarína Svitková ............................................................................................... Prítomnosť ilegálnych imigrantov v USA: navrhované riešenia a ich dôsledky Tatiana Hořavová ............................................................................................... Nejaktivnější období britské Kampaně za jaderné odzbrojení Barbora Langmajerová ....................................................................................... Protestní hnutí roku 1968 ve Velké Británii Tomáš Hrabal ..................................................................................................... Diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii Anna Kimelová .................................................................................................... Obraz Commonwealthu ve Velké Británii v letech 1991–2011 Jana Růžičková .................................................................................................... Reflexe španělské občanské války v díle Ernesta Hemingwaye a George Orwella Martina Macáková ............................................................................................ Bibliografie .............................................................................................................. Jmenný rejstřík .......................................................................................................

5

7 37

79 113

143

177 213 257 293 337

377 401 423

3

4

Editorial Jiří Vykoukal Pátý svazek sborníkové řady Juvenilia Territorialia zahrnuje v  zásadě dva silné teritoriální bloky zaměřené na Spojené státy americké a Velkou Británii. V prvním případě jsou to příspěvky zabývající se americkou zahraniční politikou, a to jednak ve vztahu ke dvěma významným konfl iktům období studené války (korejská válka a sovětská intervence v Afghánistánu), jednak ve vztahu k Izraeli (bilaterální vztahy v  letech 1956–1973 a  působení proizraelské lobby v  USA), a  konečně z  hlediska srovnání jaderné politiky v  době prezidentských administrativ George W. Bushe a Baracka Obamy. Poslední studie se soustřeďuje na koncepční možnosti a limity řešení ilegální imigrace. Britský blok zastupuje spíše vnitřní problematika, a  to jednak v  podobě příspěvků věnovaných protestnímu hnutí roku 1968, kampani za jaderné odzbrojení a současné debatě o zavedení Bill of Rights. Mimo vlastní ostrovy pak směřuje studie o současných interpretacích Commonwealthu. Americký a britský pohled pak spojuje poslední studie srovnávající přístup Ernesta Hemingwaye a  George Orwella ke španělské občanské válce. Všechny publikované příspěvky jsou upravené verze bakalářských prací obhájených na  Institutu mezinárodních studií UK FSV v  rámci studijního oboru Mezinárodní teritoriální studia.

5

6

Role atomové bomby v zahraniční politice Spojených států amerických v době korejské války Jitka Štěpánková

Úvod Vývoj, zkoušky a následné použití atomové bomby na konci druhé světové války měly zcela zásadní dopad na další světový vývoj. Američané objevili do té doby nejničivější zbraň, kterou lidstvo kdy poznalo a která takřka okamžitě měnila mocenské postavení Spojených států amerických ve světě. Zároveň však objevili prostředek, který jim měl, alespoň jak doufali, umožnit ovlivňovat budoucí politické uspořádání, a to především na evropském kontinentě. Podobné naděje vkládal do bomby, ještě před jejím úspěšným použitím, například americký ministr zahraničí James F. Byrnes, ministr války Henry L. Stimson nebo i sám prezident Franklin D. Roosevelt.1 Po  shození atomových pum a  zjištění jejích účinnosti, která překračovala původní odhady, byli američtí státníci připraveni využít této vojenské zbraně i  jako prostředku v  diplomatickém vyjednávání. I  když prezidenta Trumana, nástupce Franklina D. Roosevelta v Bílém domě, atomová zbraň děsila, byl si vědom výhody, kterou Američanům monopol na  jadernou zbraň poskytoval. Tři sta divizí Rudé armády v Evropě sice stále zaručovalo Sovětům převahu v konvenčních ozbrojených silách, ovšem ničivá síla atomové bomby dokázala tuto nevýhodu alespoň z  části kompenzovat. Americká vláda doufala, že právě pomocí hrozby jadernou zbraní by si mohla na SSSR vymoci určité ústupky. Stalin se diplomatického tlaku USA obával a jako obranu před ním ještě více posílil a upevnil svoji pozici nesmlouvavého a  neústupného vůdce komunistického státu.2 I  přes to však představitelé Trumanovy administrativy tvrdili, že atomovými výhružkami dokázali ovlivnit chování Sovětského svazu v poválečném období. Historikové ovšem na  podobná prohlášení pohlížejí většinou velmi skepticky a  dodnes vedou debaty o  skutečné roli, kterou vlastně jaderná zbraň na  počátku studené války sehrála. Právě objasnění role atomové zbraně v  prvním „horkém“ konfliktu studené války, tedy v korejské válce, je i cílem této studie. V tomto směru si lze klást některé zásadní otázky. I  když Američané jadernou zbraň v  korejské válce na bitevním poli nepoužili, měla i tak vliv na průběh celého konfliktu? Jaký byl vlastně důvod toho, že tato moderní a nepochybně vysoce účinná zbraň nebyla ve válce využita? Proměnila se atomová zbraň z čistě vojenské zbraně na politickou 1 Martin J. Sherwin, „The Atomic Bomb and the Origins of the Cold War: U.S. Atomic-Energy Policy and Diplomacy, 1941–1945“, The American Historical Review 78, č. 4 (říjen 1973): 947. 2 David Holloway, Stalin a bomba: Sovětský svaz a jaderná energie 1939–1956 (Praha: Academia, 1994), 179–204.

7

zbraň, jak si přáli již Stimson s Rooseveltem? Právě tyto otázky jsou při objasnění role jaderné zbraně v  korejském konfliktu velmi podstatné a  důležité. Je ovšem nutno podotknout, že ať už bylo vnímání zbraně na počátku padesátých let jakékoli, přetrval faktor atomové bomby v myslích politiků během celé studené války a ovlivňoval rozhodnutí amerických prezidentů a státníků dlouho po podepsání příměří v Koreji v červenci roku 1953. Studie mapuje vývoj úvah o atomové bombě v amerických nejvyšších politických a vojenských kruzích a následně hledá odpověď na otázku, zda bylo možné jadernou zbraň reálně využít, či zda měla sloužit pouze k diplomatickým účelům jako prostředek k  odstrašení nepřítele a  donucení ho k  ústupkům. Následující text se pokusí ukázat, že zbraň nebyla v korejském konfliktu reálně využitelná a že hrála roli především na diplomatickém poli. Práce je rozdělena na  dvě delší kapitoly. První část se zabývá vojenskou rolí atomové bomby v  průběhu korejské války, druhá pak politickou rolí této zbraně v konfliktu. Obě tato témata jsou poměrně odlišná, a proto je v práci zvolen dvojí postup, jak otázku role atomové zbraně zkoumat a analyzovat. První kapitola vychází především z  analýzy sekundární odborné literatury a soustřeďuje se zejména na zmapování různých náhledů na jadernou zbraň jakožto možného vojenského prostředku k ukončení korejské války. Konfrontuje a srovnává názory nejen historiků a  sociologů, ale především politiků a  vojenských činitelů, kteří v této době působili v americké administrativě. Dále zkoumá možné důvody, proč se oba američtí prezidenti úřadující v  době korejské války (Harry Truman, Dwight Eisenhower) zdrželi použití atomové zbraně na bitevním poli a přikročili k  takzvané omezené válce. Kapitola mapuje dopady vlastnictví jaderné zbraně na vojenské uvažování aktérů konfliktu a snaží se posoudit jejich relevanci a praktické projevy. Druhá kapitola vychází rovněž především ze sekundární literatury, ale zde analyzované odborné články nejsou pouhým popisem jednotlivých kroků, názorů a událostí v průběhu války, ale jsou rovněž teoretickými studiemi historiků a sociologů, kteří se snaží objasnit případný odstrašující účinek jaderné zbraně na nepřítele v širším kontextu. Podobný dopad jaderných zbraní je vědeckou komunitou dosud široce diskutován, žádný historik však doposud nenabídl interpretaci či teorii, která by dokázala uspokojit oba hlavní názorové tábory. První z těchto táborů reprezentuje například John Mueller, který tvrdí, že jaderné zbraně byly v průběhu studené války irelevantní. Na  druhé straně stojí příznivci názoru, že právě atomovým zbraním vděčíme za období „dlouhého míru“ bez přímého vojenského střetu mezi supervelmocemi, což je kupříkladu John L. Gaddis nebo Elspeth Rostowová. Kapitola však vychází především z názoru amerického experta na zahraniční politiku a občanská práva Mortona H. Halperina, který tvrdí, že atomová zbraň disponuje odstrašujícím potenciálem, ovšem k jeho využití by podle něj bylo zapotřebí splnění tří podmínek (vlastnictví použitelných atomových zbraní, veřejné vyhlášení podmínek použití 8

zbraní v omezené válce a situace vyžadující nukleární útok). Bude zkoumáno, zda tyto podmínky byly během korejské války naplněny, a zda tedy podle Halperinovy teorie, mohlo dojít k odstrašení nepřítele a ke konečnému podepsání příměří právě díky jaderným zbraním. Pomocí porovnání chování politiků a  států v  různých historických okamžicích a za různých okolností je možné napsat obecnější studii o dopadu jaderných zbraní na mezinárodní diplomacii. Další kapitola této práce je založena převážně na podobných článcích z odborných časopisů, popisující odstrašující roli jaderných zbraní, její počátky, vývoj a samozřejmě také pochybnosti, které teorii odstrašení obklopují. Samotná korejská válka hraje v těchto teoreticky pojatých studiích spíše marginální roli. Teoretické koncepty argumentující ve  prospěch odstrašující role jaderných zbraní bylo však možno aplikovat na první „horký“ konflikt studené války a měly tudíž pro tuto práci svůj dosti zásadní přínos. Mezi nejdůležitější koncepty použité v  této práci patří zmíněná teorie Mortona H. Halperina, kterou popsal ve své práci Nuclear Weapons and Limited War.3 Vojenská role atomových zbraní Korejská válka byla a je pro mnohé historiky a politiky vůbec nejdůležitějším konfliktem studené války. Její průběh ovlivnil nejen další zahraniční a vnitřní politiku Spojených států amerických, ale také celkový vývoj vztahu obou supervelmocí – USA a SSSR. Podle Roberta Jervise, jednoho z historiků, který tezi o důležitosti korejské války zastává, to byla právě tato válka, která pro další roky určila podobu a  charakteristické rysy bipolárního soupeření.4 Zatímco před korejskou válkou vztah USA a SSSR provázela vysoká míra rizika možného konfliktu mezi oběma zeměmi a tedy i velká hrozba globálního střetu, po korejské válce se k těmto jevům přidaly další faktory – navyšování obranných rozpočtů, výraznější rozmístění vojsk obou táborů v  Evropě, citelnější vnímání role sovětsko-čínského bloku ze strany USA, přesvědčení, že omezené války představují to největší nebezpečí, i  závazek k boji proti komunismu na celém světě.5 Tímto způsobem byla korejská válka vnímána mnoho let po svém ukončení, nicméně v době vypuknutí konfliktu v roce 1950 ji tehdejší státníci na  Západě viděli jako první krok Sovětského svazu ke  světové dominanci, často srovnávaný s chováním Německa a Japonska ve třicátých letech 20.  století. Sovětský souhlas s  útokem Severní Koreje na  Korejskou republiku na  jihu poloostrova byl vnímán jako zkouška amerického odhodlání bránit svět před šířením komunismu pod vedením Sovětského svazu, přičemž americká admi3 Morton H. Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, The Journal of Conflict Resolution 5, č. 2 (červen 1961): 146–66. 4 Robert Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, The Journal of Conflict Resolution 24, č. 4 (prosinec 1980): 563. 5 Ibid., 564.

9

nistrativa počítala s tím, že jakékoli intenzivnější zapojení SSSR do probíhajících bojů by automaticky znamenalo třetí světovou válku.6 V této době byl totiž koncept omezené války při existenci nukleárních zbraní v  arzenálu obou zemí v  podstatě neznámým pojmem. Útok z června roku 1950 byl od počátku chápán jako lokální vojenský střet, předcházející možné budoucí generální vojenské ofenzivě Sovětského svazu.7 Korea se proměnila v „rozhodující ideologické bitevní pole“8. Ač byl Korejský poloostrov mimo obranný perimetr Spojených států, který americký ministr zahraničí Dean Acheson vymezil ve svém projevu z ledna 1950 a který kopíroval linii od Aljašky, přes Aleutské ostrovy, Japonsko a souostroví Rjúkjú až po Filipíny,9 požádaly Spojené státy i přes to, již den po útoku, o schválení rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by agresi odsoudila a která by poskytla vojskům vyslaným na pomoc Korejské republice záštitu mandátu OSN.10 Dá se říci, že reakce americké strany byla adekvátní míře vnímané hrozby. I když byla americká veřejnost proti zapojení USA do bojů a do prezidentské kanceláře začaly přicházet dopisy žádající, aby se USA konfliktu neúčastnily, prezident Truman se rychle rozhodl podpořit jihokorejská vojska.11 V podstatě okamžitě se také začalo jednat o  použití atomových zbraní k  zastavení komunistického postupu. Otázka nasazení těchto zbraní v konfliktu s sebou však přinášela od počátku více otázek než odpovědí. Problematické bylo vnímání podobného kroku spojenci Spojených států, především Velkou Británií a Francií, i morální zábrany lidí, kteří měli o jejich nasazení rozhodovat. To se týkalo především tří členů speciální komise národní bezpečnostní rady (National Security Council, NSC) vytvořené v roce 1949 – ministra obrany, ministra zahraničí a ředitele komise pro atomovou energii (Atomic Energy Commission, AEC), kteří měli v podobných otázkách radit prezidentovi, který by následně učinil konečné rozhodnutí.12 Další problém ale představovaly i technické aspekty použití atomových zbraní, jelikož Američané v této době neměli k dispozici bombardéry, které by doletěly z USA až do Koreje. V případě útoku by tedy bylo třeba využít zahraniční vojenské základny, které v této době (mimo základny 6 Marc Trachtenberg, „A ,Wasting Asset‘: American Strategy and the Shifting Nuclear Balance, 1949–1954“, International Security 13, č. 3 (zima 1988–1989): 18. 7 Morton H. Halperin, „The Korean War“, in The Use of Force: MilitaryPpower and International Politics, eds. Robert J. Art a Kenneth N. Waltz (Lanham: Rowman & Littlefield Publishers Inc., 2004), 185. 8 Arnold A. Off ner, Another Such Victory: President Truman and the Cold War, 1945–1953 (Stanford: Stanford University Press, 2002), 348. 9 „Speech on the Far East by Dean Acheson, January 12, 1950“, http://teachingamericanhistory. org/library/index.asp?document=1612 (staženo 21. 4. 2011). 10 Karel Durman, Popely ještě žhavé I. – Velká politika 1938–1991: Světová válka a nukleární mír 1938–1964 (Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004), 322–23. 11 Ibid., 322. 12 Roger M. Anders, „The Atomic Bomb and the Korean War: Gordon Dean and the Issue of Civilian Control“, Military Affairs 52, č. 1 (leden 1988): 5.

10

ve  Velké Británii), ještě ve  velké většině nebyly na  podobné operace připraveny.13 Problematický byl také faktor obav z  případné odvety směrované pravděpodobně proti západní Evropě a Japonsku a vedené Sovětským svazem, který již v té době, podle tehdejších odhadů, disponoval arsenálem čítajícím deset až dvacet atomových bomb.14 Posledním, ale pravděpodobně nejdůležitějším aspektem, který stál v cestě v použití atomových zbraní v počátcích války, byly vojenské strategické plány vedení války proti nepříteli. Tyto vojenské plány totiž počítaly s nasazením bomb přímo proti největší hrozbě – Sovětskému svazu. Podobné plány existovaly již od léta 1945 a byly průběžně dále rozšiřovány a přepracovávány. Jedno však měly společné – atomová bomba v nich hrála ústřední roli a celý případný útok na SSSR závisel právě na jejím použití.15 Podle amerického diplomata George Kennana potřebovali američtí vojenští plánovači najít po konci druhé světové války nového soupeře, na nějž by se ve své činnosti zaměřili. Sovětský svaz, který z války vyšel jako druhá největší mocnost na světě, byl ideálním cílem. Právě z těchto důvodů američtí stratégové zpodobňovali Sovětský svaz jako nesmírně nepřátelskou zemi, která byla schopna hrozivých činů.16 Sám George Kennan volal v roce 1946 po střízlivějším pohledu na povahu a pravé úmysly Sovětského svazu. Jeho známý Dlouhý telegram o osmi tisících slovech však zároveň přispěl k definitivnímu opuštění poněkud naivního optimismu některých politiků vůči Stalinovi a jeho politice a ke ztrátě posledních zbylých nadějí v možnost užší poválečné americko-sovětské spolupráce. Kennan sice svými názory ovlivnil vznik politiky zadržování, později však s ohledem na vývoj světového dění a americké zahraniční politiky obviňoval některé politiky ze špatné interpretace svých myšlenek a z jejich následného propagandistického využití. 17 I když Kennan věřil, že Sovětský svaz představoval pro Američany nebezpečí, kritizoval velmi nepřátelský a agresivní postoj americké administrativy znemožňující jakoukoli formu spolupráce se Sověty. Winston Churchill naopak podněcoval Trumana k  ještě důraznější politice vůči Příprava obnášela především prodloužení, rozšíření a  zpevnění ranvejí a  pojezdových drah na vybraných letištích. Dále bylo také zapotřebí dopravit na místo jednotky zvláštních speciálně vycvičené pro manipulaci s  atomovými bombami a  tým techniků. Nutné bylo i  vybudování zvláštních oddělených skladů pro jaderné komponenty. Více Ken Young, „No Blank Cheque: Anglo-American (Mis)Understanding and the Use of the English Airbases“, The Journal of Military History 71, č. 4 (říjen 2007): 1140; Harry R. Borowski, „A Narrow Victory: The Berlin Blockade and the American Military Response“, Air University Review (červenec–srpen 1981), http://www.airpower.maxwell.af.mil/airchronicles/aureview/1981/jul–aug/borowski.htm (staženo 13. 10. 2010). 14 Michio Kaku a  Daniel Axelrod, To Win A  Nuclear War: The Pentagon’s Secret War Plans (Boston: South End Press , 1987), 62. 15 Ken Young, „US ,Atomic Capability’ and the British Forward Bases in the Early Cold War“, Journal of Contemporary History 42, č. 1 (leden, 2007): 118. 16 George Kennan, The Nuclear Delusion: Soviet-American Relations in Atomic Age (New York: Pantheon, 1982), 220. 17 Ibid., 218–23. 13

11

SSSR. Churchill varoval Spojené státy před hrozící válkou se Sovětským svazem, která měla podle něj vypuknout do sedmi až osmi let, a nabádal amerického prezidenta k podniknutí preventivních kroků.18 Plány na  preventivní i  preemptivní napadení Sovětského svazu existovaly již od konce druhé světové války.19 První seznam možných cílů byl například sestaven již 3. listopadu 1945.20 Tyto úvahy vycházely z předpokladu, že Sověti měli v úmyslu zaútočit na Spojené státy.21 Jelikož v sovětské ideologii hrála myšlenka světové revoluce a konce kapitalismu stále podstatnou roli, pociťovali Američané ze strany Sovětského svazu hrozbu pro vlastní bezpečnost. Připočteme-li k této obavě strach Evropy z postupné expanze SSSR na západ a z technického rozvoje země, který se pozorovatelům mohl zdát velmi rychlým a úspěšným, 22 bylo vcelku pochopitelné, že se Američané myšlenkou preventivního útoku zabývali. Pro americké vojenské stratégy, koncipující hypotetické vojenské plány zaměřené proti SSSR, byla úvaha založená na principu „nejlepší obrana je útok“ vcelku logickým závěrem. Generál Orvil Anderson shrnul toto uvažování jednoduše: „Pokud chcete předejít útoku, zaútočte.“23 Truman ovšem podobné návrhy odmítal se slovy, že je pošetilé myslet si, že „válka může být zastavena jinou válkou ... válce se nedá zabránit ničím jiným, než mírem“.24 I přes nesouhlas některých politiků se však stal koncept preventivní války důležitou součástí americké vojenské strategie a každý rok byl vytvořen nový vojenský plán, který s  touto možností počítal. Atomové zbraně se přitom staly pilířem těchto plánů. Podle armádních velitelů, stratégů, ale i některých vědců a intelektuálů, měli Američané využít svého jaderného monopolu proti nepříteli dříve, než i on objeví tajemství jaderných zbraní.25 Po tom, co Sověti v srpnu roku 1949 poprvé úspěšně odzkoušeli svoji vlastní atomovou bombu, byl však jaderný monopol ztracen, získaná sebedůvěra se rozplynula a  vojenská rovnováha nejen v  Evropě narušena. Strach z útoku na Spojené státy tedy přirozeně ještě vzrostl.

Viz například Marc Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 9. Preemptivní válka je vedena státem k zastrašení nepřítele nebo k předejití napadení vlastního území, přičemž s útokem protivníka se počítá jako s víceméně nevyhnutelným. Preventivní válka je vedena z  důvodu ochromení nepřítele představujícího potenciální hrozbu. Konkrétní plány útoku nepřítele však v tomto případě nejsou známy nebo vůbec neexistují. 20 Holloway, Stalin a bomba, 267. 21 Kennan, The Nuclear Delusion, 220. 22 Americká CIA předpokládala, že se Sovětům nepodaří zkonstruovat atomovou bombu minimálně do poloviny roku 1953. První sovětský atomový test 29. srpna 1949 (o kterém se ale Trumanova administrativa dozvěděla až 21. září a celý svět pak o dva dny později, když Truman oznámil zjištění americké vlády v prohlášení k americké veřejnosti) tedy vyvolal šok a zděšení. 23 Gian P.  Gentile, „Planning for Preventive War 1945–1950“, Joint Force Quarterly 8, č. 24 (2000): 68, http://www.ndu.edu/inss/Press/jfq_pages/1424.pdf (staženo 6. 5. 2009). 24 Ibid., 73. 25 Marc Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 8. 18 19

12

Ačkoli měli Američané nad Sověty v počtu atomových zbraní převahu (na konci roku 1949 atomový arzenál USA čítal 235 bomb)26 a ačkoli v této době Sověti nedisponovali žádným vojenským zařízením, které by mohlo atomovou bombu dopravit až na území Spojených států, Marc Trachtenberg věří, že Američané okamžikem detonace sovětské bomby ztratili nad Sovětským svazem psychologickou vojenskou převahu a výhodu, kterou jim atomový monopol poskytoval.27 Podle něj se americké „okno příležitosti“ zavřelo a  nastalo období americké vojenské slabosti. Šance se naopak naskytla Sovětskému svazu, a jelikož Američané věřili v komunistický plán ovládnutí světa, obávali se, že s příchodem korejské války nastala první fáze uskutečnění tohoto plánu. K americkým obavám přispěla i analýza CIA z podzimu 1950, která tvrdila, že období americké vojenské slabosti již nastalo a mělo by vyvrcholit v roce 1952.28 Jelikož koncept omezené války v atomovém věku nebyl znám a Američané vnímali ztrátu nukleárního monopolu jako bezprostřední hrozbu své vlastní bezpečnosti, snažili se globálnímu konfliktu zcela vyhnout, a proto neprovokovat nepřítele. Po  vypuknutí korejské války se nesmírně obávali propuknutí přímého konfliktu mezi USA a  SSSR, který by byl vyvolán sovětským útokem a  který by mohli Američané prohrát.29 V případě podobného scénáře by došlo na převedení doposud hypotetických strategických vojenských plánů útoku proti Sovětskému svazu za použití jaderných zbraní na plány operační. V  době začátku korejské války byl takovým plánem Shakedown. Tento plán, známý také pod označením Off tackle, byl vytvořen v prosinci roku 1949 a soustředil se hlavně na obranu západní Evropy.30 Hlavním těžištěm plánu byl nukleární útok na  průmyslová centra Sovětského svazu a  na  jeho největší města, přičemž USA by mohly nasadit asi tři sta jaderných zbraní.31 I  z  tohoto důvodu bylo nasazení atomových zbraní v Koreji problematické a u řady čelných vojenských představitelů nezískalo velikou podporu. V roce 1949 si totiž náčelníci generálního štábu (Joint Chiefs of Staff, JCS) nechali vypracovat zprávu, která měla analyzovat efekt atomového útoku na  sedmdesát sovětských měst. Zpráva, zpracovaná komisí vedenou generálporučíkem H. R. Harmonem z vojenského letectva, vyvolala v květnu roku 1949 zneklidnění. Podle ní by totiž plánovaný útok nepřinesl sovětskou kapitulaci, nezničil by komunismus ani by vážněji neohrozil moc sovětského vedení.32 I když by měl útok vážné dopady na sovětský průmysl a znamenal by smrt asi 2,7 milionu lidí, nezlomil by vůli obyvatelstva k odporu a naopak by napomohl sovětské protiamerické propagandě a vedl by k mobilizaci obyvatel a jejich většímu odhodlání bojovat Young, „US ,Atomic Capability’“, 132. Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 11. 28 Ibid., 16. 29 Anders, „The Atomic Bomb and the Korean War“, 2. 30 Young, „US ,Atomic Capability’“, 132. 31 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 74. 32 Ibid., 60. 26 27

13

za  režim.33 Pentagon si uvědomil, že by útok nebyl schopen zasadit Sovětskému svazu „rozhodující úder“, a  tím pádem by Sovětům nezabránil v  tolik obávaném vpádu do  západní Evropy, který by podle něj následoval.34 Speciální komise vytvořená Pentagonem ve své zprávě na toto zjištění reagovala a doporučila rozšířit americký arzenál nukleárních zbraní na 400.35 Za těchto podmínek by byly v případě amerického útoku všechny atomové zbraně použity proti Sovětskému svazu, a tudíž bylo nasazení jaderných zbraní v Koreji a později se vstupem Číny do války i  v  Mandžusku chápáno jako plýtvání drahocennou zbraní, které bylo v  očích amerických vojenských činitelů zapotřebí jinde. Generál Omar Bradley se vyjádřil jasně, když řekl, že válka s Čínou by byla „nesprávnou válkou, na nesprávném místě a s nesprávným nepřítelem“.36 Většina amerických vojenských činitelů tedy nechtěla použít atomové zbraně v Koreji, protože za celým konfliktem viděla mimo jiné plán Sovětského svazu donutit Spojené státy k použití těchto zbraní, k vyčerpání svého arzenálu a k přesunu konvenčních jednotek ze západní Evropy, kterou by pak mohli Sověti snáze napadnout. Tento pohled na korejskou válku jako na sovětský tah odvracející pozornost od skutečně zásadních oblastí byl mezi Američany velmi rozšířen. Věřil mu i sám prezident Truman, který vyjádřil své odhodlání zachovat americkou vojenskou přítomnost v  Evropě a  chránit jí před sovětským vpádem.37 I  generál Bradley se stavěl proti použití atomových zbraní v  Koreji, protože by takový útok způsobil, že by Spojené státy nebyly připraveny na  obranu Evropy na  začátku třetí světové války.38 Jervis tvrdí, že to byl právě průběh Korejské války, který měl na svědomí posílení organizace NATO, jeho větší militarizaci a navýšení rozpočtů na obranu evropských států.39 Problém „plýtvání“ atomovými zbraněmi se částečně vyřešil až s první úspěšnou zkouškou taktické atomové zbraně, tedy menšího typu jaderné bomby o  menší ničivé síle, v roce 1951. Použití těchto bomb by neohrozilo zásoby připravené pro plán Shakedown, takže se možnost využití těchto zbraní v  Koreji stala mnohem realističtější a  lákavější. Ministr obrany Robert Lovett si proto vyžádal od  náčelníků generálního štábu studii, která se zabývala možnostmi použití taktických nukleárních zbraní v Koreji.40 Iniciátorem vývoje těchto zbraní byl fyzik J. Robert Oppenheimer, který se podílel už na vývoji atomových bomb svržených v létě 1945 na Japonsko. V jeho přístupu k jaderným zbraním se zrcadlil určitý paradox. Jelikož Gentile, „Planning for Preventive War 1945–1950“, 70. Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 60. 35 Ibid. 36 Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 27. 37 Halperin, „The Korean War“, 186. 38 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 74. 39 Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, 579–80. 40 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 78. 33

34

14

si byl Oppenheimer velmi dobře vědom účinků jaderných zbraní, děsily ho vojenské plány, které stratégové přizpůsobovali dostupnému počtu zbraní. Na začátku roku 1951 čítal americký arzenál na 640 atomových bomb, přičemž 135 z nich mohlo být svrženo na cíle během šesti dnů, v roce 1952 už Spojené státy disponovaly dokonce více než tisícem atomových bomb (toto rapidní navýšení počtu jaderných zbraní přímo vyplynulo z Trumanova příkazu k urychlení výroby zbraní z počátku korejské války).41 Oppenheimer se také snažil zabránit možnému dopadu použití termonukleární bomby, kterou Američané úspěšně otestovali již na konci října 1952. Přísně tajný projekt Vista, který probíhal v  letech 1951–1952 na  Kalifornském institutu technologie, se tedy zaměřil právě na výzkum možného využití taktických zbraní v  omezené válce.42 Ač se Oppenheimer snažil v  prvé řadě zabránit zkáze způsobené termonukleární zbraní, jakýmsi vedlejším produktem jeho úsilí byl vývoj a produkce malých atomových zbraní, jejichž nasazení v boji bylo mnohem snazší, čímž se paradoxně riziko jaderné války zvýšilo. První zkouška taktické atomové bomby, upravené pro účely použití na bitevním poli, proběhla v lednu roku 1953.43 Otázka použití atomových zbraní v Koreji tedy nezávisela jen na aktuální vojenské situaci, ale byla vnímána jako komplexnější problém, který by mohl mít přesah a vliv na budoucí válku proti Sovětskému svazu. Třebaže politici i vojenští činitelé zpočátku věřili, že Sovětský svaz není do bojů v Koreji přímo zapojen,44 SSSR i tak hrál ve všech jejich úvahách velmi důležitou roli. Jelikož použití atomových zbraní v Koreji z velké části záviselo na vojenských plánech proti Sovětskému svazu, dá se s nadsázkou říci, že díky plánům na hromadný a mnohem ničivější útok na Sovětský svaz za užití nukleárních zbraní, nedošlo k jejich nasazení v počátku korejské války a  tato válka tedy zůstala omezená, nejen geograficky, ale i  z  hlediska použitých zbraní. Poprvé ve 20. století tak došlo k tomu, že v době války nebylo využito veškeré dostupné vojenské techniky. V tomto případě je však nutno zdůraznit, že nedošlo k aktivnímu použití atomových zbraní. Pasivní použití těchto zbraní, které, podle Stalina „nahánějí hrůzu pouze těm, kdo mají slabé nervy“45, bylo v tomto konfliktu častým jevem. Analytik z amerického think-tanku RAND Daniel Ellsberg v této souvislosti napsal: „Nelze říci, že Spojené státy během všech těchto let jen tak hromadily nukleární zbraně ... nepoužité a  využitelné ... znovu a  znovu, většinou v  utajení před americkou veřejností, Spojené státy používají atomové zbraně pro jiné účely: v praxi Young, „US ,Atomic Capability’“, 132. Morton H. Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, The Journal of Conflict Resolution 5, č. 2 (červen 1961): 147. 43 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 80. 44 V té době se ještě nevědělo o nasazení sovětských vojenských pilotů v bojových akcích v Koreji. 45 Ernest R. May, úvod ke knize Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg (Oxford: Oxford University Press, 1999), 2. 41

42

15

asi tak, jako použijete zbraň, když jí někomu v přímé konfrontaci přiložíte k hlavě, ať už zmáčknete spoušť nebo ne.“46 Přesně tak byla využita atomová zbraň i ve válce v  Koreji. Už jen samotné vědomí její existence ovlivňovalo celý konflikt. Tuto zkušenost američtí politici získali v  průběhu první berlínské krize, kdy Truman již několik dnů po  začátku sovětské blokády města schválil přesun dvou eskader bombardérů B-29 do Velké Británie. Ač byly tyto letouny známé svou schopností přepravovat atomové zbraně, žádný ze strojů poslaných v létě roku 1948 do Británie nebyl k těmto účelům upraven.47 Informace o jejich dislokaci, bez dalších technických podrobností, se ovšem dostala do  médií a  byla to právě tato zmínka, z  níž mnozí pozorovatelé odvodili, že by byly Spojené státy ochotny použít na  obranu Berlína atomové zbraně.48 Podle některých politiků zapříčinil tento Trumanův manévr určitou zdrženlivost Stalina v počátku krize.49 Podobný přístup Truman zopakoval i v začátcích korejské války. Americký prezident se nejdříve společně se svými poradci od velitele amerického letectva Hoyota S. Vandenberga dozvěděl, že v  případě zapojení Sovětského svazu do  konfliktu by americké letouny byly schopny zničit sovětské základny poblíž Koreje pouze za použití jaderných zbraní.50 Po tomto zjištění Truman nařídil okamžité zahájení přípravy plánu atomového útoku proti SSSR, pro případ, že by se Stalin rozhodl vstoupit do války.51 Ač Truman pochyboval o reálnosti takovéto možnosti, rozhodl se demonstrovat své odhodlání setrvat v Koreji podobným krokem jako v případě berlínské krize – přesunem bombardérů B-29 do Velké Británie. Tentokrát však celá operace probíhala ve větším utajení, protože se Britové, ale i náčelníci generálního štábu obávali, že podobný postup by mohl být Moskvou považován za nepřátelský akt, který by mohl vyprovokovat útok Sovětského svazu. Proto Truman přistoupil na podmínky Britů a celý přesun proběhl tak, aby na veřejnosti vypadal jako čistě rutinní záležitost.52 O  tři týdny později, v  červenci 1950, však poslal americký prezident deset bombardérů B-29 na ostrov Guam v západní části Tichého oceánu, tedy do bezprostřední blízkosti konfliktu.53 I když ani tato letadla nenesla komponenty jaderných zbraní, zpráva o jejich přesunu se, podobně jako v případě berlínské krize, rychle objevila v médiích, konkrétně v The New York Times. Došlo k tomu tak rychle, že si Roger Dingman pokládá otázku, zda tento únik informací nebyl Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 6. Off ner, Another Such Victory, 257. 48 Borowski, „A Narrow Victory“. 49 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 55. 50 Richard K. Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance (Washington D.C.: The Brookings Institution, 1987), 32. 51 Roger Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, International Security 13, č. 3 (zima 1988–1989): 56. 52 Ibid., 58. 53 Off ner, Another Such Victory, 468. 46 47

16

jen chytrým politickým tahem administrativy.54 Později byla tato letadla, na rozdíl od těch umístěných ve Velké Británii, stažena zpět na území USA.55 Poté, co Truman schválil přesun bombardérů na Guam, se jej na konci července roku 1950 na tiskové konferenci jeden z novinářů zeptal, zda stále platí jeho předchozí vyjádření, že by neváhal s použitím atomové zbraně v případě sovětské agrese. Na přímou otázku, jestli o takovém kroku uvažuje, odpověděl prezident záporně.56 Z počátku války mělo také americké letectvo zakázáno bombardovat oblasti blízko čínských hranic a cíle, které by mohly být Čínou považovány za důležité, aby ani Peking nedostal záminku ke  vstupu do  války.57 Tyto opatrné kroky v  prvních měsících konfliktu si Trachtenberg vysvětluje jako důkazy své teorie o vlivu ztráty jaderného monopolu na zahraniční politiku Spojených států. Zatímco si podle něj Sověti v době otevřeného „okna příležitosti“ mohli dovolit riskovat, což také udělali schválením a podporou útoku Severní Koreje, Spojené státy musely v době své vojenské slabosti postupovat obezřetně a zdrženlivě.58 Paul Nitze, který na počátku roku 1950 nahradil George Kennana na postu ředitele Sekce analýzy a plánování amerického ministerstva zahraničí, předpokládal, že Sovětský svaz nezamýšlel rozpoutat totální válku, obával se však jeho větší připravenosti podnikat menší ozbrojené akce a  použít sílu v  lokálních konfliktech.59 Příležitostí k  podobnému postupu mohla být právě i  snaha sovětského severokorejského spojence o  sjednocení obou částí poloostrova. Sovětský postup však znepokojoval nejen Američany, ale i  západní Evropu, která, navzdory poválečným předpokladům, nepovažovala za největší hrozbu svoji neutěšenou ekonomickou situaci a zkázu po světové válce, ale možnou sovětskou expanzi do zbytku svobodné Evropy.60 Proto bylo v Koreji zapotřebí postupovat na  jedné straně opatrně, na  druhé straně ale s  rozhodností a odhodláním bránit státy ohrožené komunistickou expanzí, a to i kvůli uklidnění evropských spojenců.61 Teprve s  měnící se rovnováhou sil, kterou měl na  svědomí především rychle narůstající rozdíl mezi americkým a sovětským atomovým arzenálem (Američané měli na  konci roku 1950  369 akceschopných atomových bomb, zatímco Sověti jich v té době neměli více než pět),62 mohli Američané postupně přistupovat k agresivnějším krokům. Po  počáteční fázi války, kdy se ukázalo, že podobný střet i  za  existence jaderných zbraní nemusí přerůst v  globální konflikt a  může zůstat Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 64 Off ner, Another Such Victory, 420. 56 „Harry S. Truman News Conference, July 27, 1950“. 57 Halperin, „The Korean War“, 193. 58 Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 16. 59 Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, 577. 60 Kennan, The Nuclear Delusion, preface, xiii. 61 Off ner, Another Such Victory, 348. 62 John Lewis Gaddis, Studená válka (Praha: Nakladatelství Slovart, 2006), 61. 54 55

17

omezeným, se útoky na cíle v Severní Koreji neustále rozšiřovaly a zintenzivňovaly.63 I když američtí vojenští teoretikové původně nepředvídali možnost podobného omezeného konfliktu, vzniklé situaci se dokázali přizpůsobit velice rychle. Podle profesora Roberta Aysona působila atomová zbraň, ač přímo nepoužitá, v počátcích konfliktu jako stabilizační prvek.64 Případné nasazení jaderných zbraní by bylo pro všechny země ničivé, a proto se jej snažily vyvarovat. Severní Korejci rovněž omezili útoky letectva a uchýlili se převážně pouze k pozemnímu boji. Tato stabilita byla zachována až do konce října roku 1950, tedy do doby, než se generál MacArthur přiblížil se svými jednotkami k  řece Ja-lu a  tudíž k  jižním hranicím Číny. Podle Thomase Schellinga představovala právě tato řeka jakýsi „klidový bod“, který do té doby přispíval ke stabilitě konfliktu. Před narušením této, jakési „smluvní hranice“ obou stran, bylo možno zhruba předvídat činy nepřítele, ale poté, co se jednotky OSN přiblížily k  řece, byl její stabilizační efekt narušen. Čínské „dobrovolnické“ jednotky následně překročily na konci října 1950 řeku Ja-lu a vstoupili na korejské území.65 Již rozhodnutí vojsk OSN překročit 38. rovnoběžku mělo závažné důsledky pro celý další průběh konfliktu, ovšem klíčovým okamžikem bylo podle ministra zahraničí Deana Achesona právě přiblížení se spojeneckých jednotek k řece Ja-lu.66 Z lokální války se stala mezinárodní krize. Čínská armáda postupovala velmi rychle a tlačila před sebou jednotky OSN, které ustupovaly zpět k 38. rovnoběžce a dále na území Korejské republiky. Vojenský tlak spojené armády ČLR a Severní Koreje a  reálná možnost americké porážky vrátily otázku užití nukleárních zbraní zpět do hry. Původní plán generála MacArthura na vytvoření smrtonosné radioaktivní zóny bombardováním jadernými zbraněmi a zamořením oblasti jaderným spádem, která by oddělila Severní a Jižní Koreu na několik set let, nenašel v Pentagonu ani Bílém domě větší ohlas.67 Po rychlém postupu čínských jednotek se ovšem generálovy požadavky na použití jaderných zbraní k zastavení čínského postupu a zvrácení průběhu války začaly projednávat v nejvyšších kruzích s mnohem větší pozorností. Všechny generálovy požadavky a návrhy však byly nakonec jak náčelníky generálního štábu, tak NSC a  prezidentem odmítnuty. Poradci nejdříve odmítli návrh MacArthura, aby mu byla dána plně k dispozici letadla B-29.68 Velitel vojsk OSN však své požadavky stupňoval, a tak byl poradní kruh kolem prezidenta Trumana nucen odmítat i takové žádosti, jakou byl požadavek dislokace a následného použití

Halperin, „The Korean War“, 193. Robert Ayson, „Bargaining with Nuclear Weapons: Thomas Schelling’s ,General’ Concept of Stability“, The Journal of Strategic Studies 23, č. 2 (červen 2000): 49. 65 Ibid., 53. 66 Off ner, Another Such Victory, 406. 67 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 75. 68 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 62. 63

64

18

34  atomových bomb.69 I  když Washington uvažoval o  nasazení jaderných zbraní k případné obraně evakuovaných jednotek, aby se předešlo „závažné vojenské porážce“,70 zprávy z  bojiště od  generála MacArthura byly považovány za  přehnané a nakonec se náčelníci generálního štábu vyjádřili k situaci v tom smyslu, že není natolik závažná, aby si vyžádala použití atomových zbraní.71 Generál MacArthur nicméně stále trval na  svém a  navrhoval rozšíření války a  odstranění všech limitujících faktorů dosud ovlivňujících průběh konfliktu. Neschvaloval například prezidentův zákaz bombardovat základny v  Mandžusku – Truman povolil jen útok proti mostům přes řeku Ja-lu.72 Omezení útoků na strategické cíle ovšem uplatňovala i nepřátelská strana. Komunisté, ač by k podobným útokům měli podle generála Bradleyho vojenské kapacity,73 nikdy letecky nenapadli ani přístavy Pusan a Inčon, ani zásobovací konvoje nebo jednotky na bitevním poli v  Jižní Koreji a  podobná omezení platila i  na  moři.74 Například klíčový přístav Pusan, který spojencům umožňoval zásobování jejich armády a vlastně celou vojenskou operaci v Koreji, byl přitom v noci osvětlen a poskytoval tak Severokorejcům a Číňanům ideální cíl. Cílem leteckých útoků se však nestal. Čínským leteckým základnám, které Američané neměli povoleno bombardovat, na oplátku nebyl vydán rozkaz vyslat bojová letadla k útoku proti jednotkám OSN.75 Omezení tedy platila na obou stranách nepřátelských linií. Nutno ovšem dodat, že se s postupem války, k velké nevoli především Britů, zákazy leteckého bombardování nepřátelských cílů ze strany Američanů zmírňovaly. Britové se tohoto vývoje obávali, protože právě na  jejich území byly předsunuté vojenské základny, ze kterých by Američané podle vojenských plánů zahájili svůj případný atomový útok proti SSSR. Proto se předpokládalo, že právě tyto základny by se pro Sověty staly jedním z prvních cílů.76 Postupné odbourávání limitů v Koreji bylo zapříčiněno i měnící se vojenskou rovnováhou, která se díky termonukleárním zbraním, rychlé výstavbě atomových bomb a vytváření arzenálu taktických nukleárních zbraní znovu výrazně přesouvala na americkou stranu.77 „Okno příležitosti“ se znovu začalo otevírat a Američané byli Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 36. Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 67. 71 Ibid. 72 Durman, Popely ještě žhavé I, 328. 73 Crane C. Conrad, „To Avert Impending Disaster: American Military Plans to Use Atomic Weapons During the Korean War“, The Journal of Strategic Studies 23, č. 2 (červen 2000): 75. Generál Bradley v  listopadu 1950 oznámil JCS, že nepřítel shromáždil v  Mandžusku okolo 300 letounů, včetně 200 letadel, které byly schopny zasáhnout cíle na letištích OSN. Obával se také o osud stahujících se konvojů, protože i ty byly velmi zranitelné. 74 Morton H. Halperin, „The Limiting Process in the Korean War“, Political Science Quarterly 78, č. 1 (březen 1963): 15–16. 75 Halperin, „The Korean War“, 193. 76 Young, „No Blank Cheque“, 1139, 1153, 1165. 77 Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’“, 30. 69 70

19

stále více ochotni riskovat rozšíření války, pokud by v průběhu mírových jednání nedošlo k dohodě. Z pohledu komunistů mohla naopak podle Halperina s ohledem na  omezení leteckých úderů sehrávat roli přítomnost ruských vojenských pilotů. V případě jejich sestřelení, zajetí a následného zjištění sovětského přímého zapojení do bojových operací by totiž s velkou pravděpodobností došlo k eskalaci konfl iktu a možná i k válce mezi Sovětským svazem a Spojenými státy.78 Generál MacArthur se ovšem vyhrocení konfliktu nebál a  žádal vytrvale o  povolení podniknout příslušné kroky. Byl o  svém názoru tak silně přesvědčen, že začal šířit podobné zprávy mezi novináři, a to bez jakékoli předešlé konzultace s prezidentem nebo členy náčelníky generálního štábu a NSC. Generál například varoval Čínu, že by Spojené státy mohly zrušit veškerá omezení bojových operací v  Koreji.79 Podobná upozornění vyslovoval MacArthur opakovaně. Truman byl tímto postupem rozlícen a  považoval generálovy kroky za  neuposlechnutí svých příkazů, porušení kázně a  napadání autority prezidenta. I  spojenci byli MacArthurovým chováním znepokojeni a Britové se obávali, že je „bláznivý místokrál“ v Tokiu zatáhne do totální války.80 Kritická situace nastala v dubnu roku 1951, kdy se jednotky OSN znovu přiblížily k 38. rovnoběžce a chystaly se jí překročit, což ve  Washingtonu vyvolalo ještě větší obavy. Kromě toho z  Koreje dorazily zprávy o  dislokaci nových čínských jednotek za  řekou Ja-lu a  sovětských ponorek u  Vladivostoku. 81 Washington očekával společnou čínsko-ruskou ofenzivu a  obával se propuknutí všeobecné války. Náčelníci generálního štábu požádali o přesun devíti atomových bomb do Asie, který Truman autorizoval – kompletní atomové bomby pak skutečně dorazily na základnu na Guamu. 82 Zbraně, po kterých MacArthur již dlouho toužil a jejichž použití vyžadoval, se k němu dostaly blíže než kdy předtím. Samotný přesun atomových zbraní však v  žádném případě neznamenal povolení k jejich použití. Jejich případné nasazení by muselo být konzultováno s NSC a potvrzeno prezidentem. Generál MacArthur tedy zažádal o autorizaci použít zbraně proti případnému útoku Sovětů.83 Trpělivost spojenců i prezidenta byla však již vyčerpána a generál ztratil jejich důvěru. MacArthur tak v důsledku nebyl pro jistotu ani plně informován o záložních plánech JCS, které počítaly s okamžitým útokem na základny v Mandžusku v případě, že by z nich komunisté zaútočili na jednotky OSN. Důvodem byla především obava, že by mohl MacArthur reagovat přehnaně a dokonce by možná přikročil k podobnému postupu dříve, než by k němu dostal příkaz. 84 Truman se o  situaci radil v  dubnu 1951 i  se svými poradci, generály Halperin, „The Korean War“, 194. Durman, Popely ještě žhavé I, 334. 80 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 70. 81 Anders, „The Atomic Bomb and the Korean War“, 1. 82 Ibid., 4. 83 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 71. 84 Conrad, „To Avert Impending Disaster“, 76. 78

79

20

Marshallem a Bradleym, ministrem zahraničí Achesonem a bývalým velvyslancem v Moskvě Averellem Harrimanem. Všichni se shodli na tom, že „velký generál“ musí být vystřídán. 85 Ač následovala další neautorizovaná prohlášení generála i jeho dopis Kongresu, podle Dingmana to byl právě nedostatek důvěry v otázce použití nukleárních zbraní, který vedl Trumana k závěru, že generála MacArthura, opěvovaného v Americe jako hrdinu, musí z Koreje odvolat. 86 Západní evropské státy Trumanovo rozhodnutí uvítaly. Spojenci se podle Hayese tímto krokem tiše dohodli na tom, že hrozby nukleárními zbraněmi mohou být použity k zadržování komunismu, nikoli však k jeho zatlačení. 87 Truman ve svém tiskovém prohlášení jako důvod odvolání uvedl generálovu snahu rozšířit konflikt, což by podle Trumana bylo chybou, která by měla „závažné důsledky“. O nukleárních zbraních však nepadlo ani slovo, a to ani v jeho projevu z 13. dubna 1951, který pronesl dva dny po oznámení MacArthurova propuštění. Truman v tomto projevu vysvětlil své rozhodnutí tím, že chtěl udržet konflikt v Koreji omezený, bez rozšíření pozemních bojů na čínské území. Prezident prohlásil, že se svou politikou „snaží zabránit vzniku třetí světové války“. 88 Kdyby totiž Spojené státy rozšířily boje i do Číny, riskovaly by tím vypuknutí právě takové války, které se snažily předejít. I podle Aysona by mělo překročení řeky Ja-lu dalekosáhlé důsledky pro stabilitu celého konfliktu, která závisela na dodržování určitých limitů a omezení. 89 Národem milovaný „americký César“ ovšem ani po svém triumfálním návratu zpět do vlasti, kdy ho v New Yorku vítalo v ulicích více než osm milionů lidí, nepřestal působit administrativě problémy.90 Ve svém projevu před Kongresem 19. dubna 1951 se znovu velmi důrazně dožadoval rozšíření války v Koreji,91 a když se čerstvě zvolený prezident Eisenhower vrátil před nástupem do úřadu ze své cesty po Koreji, čekal na  něj dopis od  MacArthura, v  němž generál žádal o  schůzku, na  níž chtěl prezentovat tajný plán jak ukončit válku v  Koreji a  dosáhnout amerického vítězství. Když se pak Eisenhower v prosinci roku 1952 s generálem skutečně sešel, přednesl mu MacArthur svůj návrh využití atomových zbraní v Koreji. Jeho tajným „Diary entries, April 6, 1951, President’s Secretary’s Files, Truman Papers“, http://www. trumanlibrary.org/whistlestop/study_collections/koreanwar/documents/index.php?pagenumbe r=2&documentdate=1951–04–06&documentid=ma–firem48–1 (staženo 15. 4. 2011). 86 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 74. 87 Peter Hayes, „American Nuclear Hegemony in Korea“, Journal of Peace Research 25, č. 4, speciální vydání: Militarization and Demilitarization in Asia–Pacific (prosinec 1988): 354. Hrozby by spojenci použili pouze v  případě, kdy by se snažili zabránit komunistické expanzi (útok z iniciativy komunistického státu), nikoliv v případě, kdy by se snažili komunisty zatlačit sami (útok by iniciovali spojenci). 88 „Speech Explaining the Firing of MacArthur by Harry S. Truman, April 13, 1951,“ http:// teachingamericanhistory.org/library/index.asp?document=860 (staženo 15. 4. 2011). 89 Ayson, „Bargaining with Nuclear Weapons“, 53. 90 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 76. 91 „General Douglas MacArthur, Farewell Address to Congress, April 19, 1951“, http://www. americanrhetoric.com/speeches/douglasmacarthurfarewelladdress.htm (staženo 21. 4. 2011). 85

21

plánem totiž nebylo opět nic jiného než bombardování nepřátelských vojenských cílů v Severní Koreji jadernými zbraněmi a vytvoření nukleárního štítu nad řekou Ja-lu.92 Třebaže Eisenhower tento konkrétní návrh odmítl, obecně možnost užití nukleárních zbraní ke splnění svého závazku „dostat Ameriku z této šlamastyky“93 zvažoval nejen jako efektivní způsob ukončení války, ale i  jako způsob, který by byl jak z  hlediska amerických ztrát, tak z  hlediska výdajů na  vedení války méně nákladný.94 Pravdou nicméně je, že ačkoli Eisenhower zvažoval možnost použití atomových zbraní na  bitevním poli, mnohem více než jejich vojenské využití ho lákala představa využití těchto zbraní na poli diplomatickém. I když dal prezident několikrát najevo, že by se shození atomových bomb na Koreu za určitých podmínek nebránil, šlo podle historiků především o takzvané „nukleární vyděračství“ než o vyjádření skutečné připravenosti tyto zbraně použít.95 Dřívější problém, se kterým se potýkali vojenští stratégové, tedy nedostatek vhodných cílů pro atomový útok v  Koreji, byl vstupem Číny do  války v  podstatě vyřešen, ale i za této situace se Američané stále ještě omezovali na použití výlučně konvenčních zbraní a neútočili na čínské území. Halperin tvrdí, že v době konfliktu byly atomové zbraně pro vojenské velitele stále ještě relativně nové a nedostatečně vyzkoušené.96 Vysvětluje tím hlášení většiny velitelů letectva operujících v Koreji, že jsou tyto zbraně nepoužitelné například ke zničení mostů a že na severu poloostrova obecně neexistují žádné vhodné cíle pro atomový úder. Ke stejnému závěru došlo i velení letectva v průběhu operace „Hudson Harbor“, která měla otestovat postup shazování atomových bomb v Koreji simulací útoků na cíle na poloostrově. Cvičení probíhající v  roce 1951 však prokázalo nedostatek taktických cílů, na  které by se mohl útok zaměřit.97 Toto obecně přijímané přesvědčení se přitom snažil vyvrátit i sám prezident Eisenhower, který sice nejdříve přiznal, že v Koreji není příliš vhodných cílů pro atomové bomby, ale později sám několik možných cílů na jednání NSC navrhl.98 Pro Ninu Tannenwaldovou byla neochota určit vhodné cíle pro atomové zbraně jasným důkazem váhání ohledně využití bomb v bojových operacích. Podle ní začaly být jaderné zbraně vnímány jako zbraně poslední volby, k  jejichž nasazení by se Spojené státy uchýlily jen v krajním případě.99 Ze standardní součásti amerického arzenálu se tak atomové bomby začaly přesouvat do  kategorie Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 77. Ibid., 77. 94 Ibid., 80. 95 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 38. 96 Halperin, „The Korean War“, 188. 97 Conrad, „To Avert Impending Disaster“, 79–80. 98 Kaku a  Axelrod, To Win A  Nuclear War, 40, 80. Eisenhower přemýšlel například o  oblasti Kesong, ve  které se v  únoru 1953 na  rozloze o  28 čtverečních mílích shromáždil velký počet nepřátelských jednotek i válečného materiálu. 99 Nina Tannenwald, „The Nuclear Taboo: The United States and the Normative Basis of Nuclear Non-Use“, International Organization 53, č. 3 (léto 1999): 446. 92 93

22

„nekonvenčních zbraní“. Konvenční zbraně byly přitom přece jen vhodnější pro potřeby velitelů na  bojištích než atomová zbraň, která ještě nebyla přizpůsobena k použití na bitevním poli. Například divize psychologického vedení války amerického letectva neviděla v použití atomových bomb na počátku války žádné pozitivum jak z vojenského, tak i z politického a psychologického hlediska.100 Dokument NSC147 vytvořený náčelníky generálního štábu hovořil dokonce o možné diskreditaci nukleárních zbraní.101 Armádní velitelé se obávali, že pokud by nukleární zbraně byly v Koreji použity a prokázaly se jako neefektivní, znehodnotil by se tím jejich odstrašující účinek.102 Tento faktor hrál významnou roli i  v  rozhodnutí, že si Američané, a celé NATO, které se postupně stávalo funkční vojenskou organizací, musí zachovat i vlastní konvenční zbraně a musí investovat jak do jejich vývoje, tak i do jejich výroby.103 Poradci obou prezidentů, tedy Trumana i Eisenhowera však přihlíželi i k dalším důvodům hovořícím proti použití atomových zbraní. Mezi ně se řadilo i možné narušení jednoty spojenectví zemí OSN, bojujících na straně USA, protože spojenci byli pouhými zvěstmi o plánech na nasazení nukleárních zbraní v konfliktu velmi znepokojeni. Například britský předseda vlády Clement Attlee na konci roku 1950 urychleně navštívil Washington v reakci na tiskovou konferenci Harryho Trumana, na  které prezident nepřímo naznačil, že jeho administrativa uvažuje o  použití atomových zbraní v  korejské válce.104 I  tento Attleeho spěšný krok vedl ministra zahraničí Achesona k  přesvědčení, že atomová zbraň není „politickým esem“, jak tvrdil předseda Komise pro zajištění národní bezpečnosti Stuart Symington, ale spíše „politickou nevýhodou děsící spojence k  smrti“.105 Někteří spojenci se právě v obavě z možné sovětské odvetné akce v Evropě namísto dalšího rozšiřování konfliktu vyslovovali pro mírová jednání se Severokorejci. V posledních měsících války, kdy Eisenhower hrozil stupňováním válečných operací a  použitím nukleárních zbraní, byl sám prezident tímto konzistentním odporem evropských zemí zklamán a roztrpčen. Jak řekl, pokud budou „mít spojenci námitky proti použití atomových bomb, mohli bychom je také klidně požádat o poskytnutí dalších tří nebo více divizí potřebných k zahnání komunistů nazpět, namísto užití atomových bomb“.106 Přístup spojenců trápil i  náčelníky generálního štábu, kteří se jím dokonce zabývali na  svém setkání v  březnu roku 1953. Jednoznačným výsledkem jejich debaty Conrad, „To Avert Impending Disaster“, 73. Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 81. Dokument NSC-147 dostupný na: http://www. dwightdeisenhower.com/koreanwar.html, (staženo 15. 4. 2011). 102 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 36. 103 Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, 581. 104 McGeorge Bundy, „The Unimpressive Record of Atomic Diplomacy“, in The Use of Force: Military Power and International Politics, eds. Robert J. Art a  Kenneth N. Waltz (Lanham: Rowman & Littlefield Publishers Inc., 2004), 88. 105 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 69. 106 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 81. 100 101

23

byla shoda na nutnosti zbořit toto tabu spojené s užitím nukleárních zbraní mezi evropskými politickými špičkami.107 Podle Hayese sehrál faktor odporu spojenců v  Eisenhowerově konečném rozhodnutí nepoužít tyto zbraně nakonec dokonce stejnou roli, jako neschopnost přesunout atomové zbraně do  Koreje konvenčním způsobem.108 Navíc tlak spojenců posílil znepokojení a morální pochybnosti o použití jaderných zbraní ve válce i v samotných Spojených státech, kde se toto negativní smýšlení o jaderných zbraních rychle šířilo.109 Nevhodnost užití atomových zbraní tedy nevycházela pouze z vojenských strategických úvah. Nina Tannenwaldová tvrdí, že státníky svazovaly i morální zábrany, které sehrály významnou roli při tvoření „nukleárního tabu“.110 Prezident Truman sice prohlásil, že „ač se modlí, aby už nikdy nemusel udělat takové rozhodnutí [použít atomovou zbraň], nikdo by neměl pochybovat o tom, že pokud by to bylo nutné, toto rozhodnutí by udělal“.111 V soukromí se však vyjádřil o atomových zbraních naprosto jasně a podle Gaddise to byl paradoxně jediný prezident, který považoval nukleární zbraně za prakticky nepoužitelné.112 Truman také dával najevo svůj nesouhlas s jejich vnímáním coby další zbraně v americkém arzenálu. Podle některých generálů bylo totiž nutné nepřikládat nukleárním zbraním zvláštní důležitost a považovat je jen za další prostředek k vedení boje. Například generál Curtis LeMay nechápal, jaký je rozdíl mezi „zabitím lidí nukleární bombou a rozbitím jejich hlav kameny“.113 Naopak, generál Ridgeway, který vystřídal MacArthura na postu velitele vojsk OSN v Koreji, Paul Nitze či Dean Rusk, tuto argumentaci odmítali.114 Všichni tito muži viděli atomovou bombu jako zbraň popírající americké hodnoty a mravní zásady. V době, kdy už byl americkým prezidentem generál Dwight Eisenhower, se toto vnímání atomové bomby jakožto nemorální zbraně, která by neměla být za žádných okolností použita, rozšířilo ve státní správě i v rámci americké veřejnosti ještě mnohem silněji. Navíc si armádní velitelé uvědomovali, že kdyby došlo k použití atomové bomby, komunisté by celosvětového anti-nukleárního cítění mohli propagandisticky využít a nasazení zbraně by se rázem obrátilo v neprospěch Ameriky. Problém tedy spočíval i v tom, že odpor proti nukleárním zbraním dospěl do  stádia, kdy si americká vláda vlastně nemohla použití bomby dovolit. Ministr zahraničí John Foster Dulles v  březnu roku 1953 prohlásil, že „za  současné situBetts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 40. Hayes, „American Nuclear Hegemony in Korea“, 354. 109 Halperin, „The Korean War“, 189. 110 Tannenwaldová, „The Nuclear Taboo“, 440. 111 Off ner, Another Such Victory, 263. 112 John L. Gaddis, „Conclusion“ in Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a  Jonathan Rosenberg (Oxford: Oxford University Press, 1999), 269. 113 May, úvod ke knize Cold War Statesmen Confront the Bomb, 4. 114 Tannenwaldová, „The Nuclear Taboo“, 445. 107

108

24

ace a  stavu světového mínění, nemůžeme atomovou bombu použít, měli bychom se proto vynasnažit rozptýlit tyto obavy“.115 Jak prezident, tak i Dulles, se snažili o ukončení stigmatizace nukleárních zbraní, aby se k jejich použití mohli v případě potřeby uchýlit bez výraznějšího odporu jak domácí veřejnosti, tak zahraničních spojenců.116 Tannenwaldová na  základě těchto úvah tvrdí, že ač měli Američané pro nenasazení nukleárních zbraní v Koreji i další důvody, tyto politické a morální faktory mohly hrát v jejich rozhodování klíčovou roli.117 Korejská válka byla de facto prvním „horkým střetem“ studené války. Třebaže se s omezenou válkou v době počátku tohoto konfliktu nepočítalo, nakonec se všechny strany řídily určitými pravidly a nepřekračovaly limity nastavené jak pro používané zbraně, tak pro přijatou taktiku a vytyčené cíle. Otázka, proč se tak stalo, má hned několik odpovědí. Zdá se nicméně, že z  vojenského hlediska ze strany Spojených států hlavní roli v nahlížení na konflikt sehrála atomová bomba, a to jak roli pozitivní, tak negativní. Na počátku války nedošlo k jejímu nasazení kvůli strategickým plánům vytvořeným pro případ napadení Sovětského svazu. I poté, co si Američané uvědomili, že by SSSR nedokázali zasadit jaderným bombardováním rozhodující úder, bylo považováno za  nutné uchovat všechny dostupné zbraně tohoto typu k útoku na Sovětský svaz. Tento útok, byť by nebyl rozhodující, by jej oslabil natolik, že by v  následujících dnech třetí světové války nebyl schopen ohrozit ani bezpečnost USA, ani bezpečnost spojenců na západě Evropy, čímž by poskytl Západu čas připravit se na další fázi války. Dalším důvodem byl nedostatek vhodných cílů k atomovému útoku v Severní Koreji a možná odvetná akce Sovětů proti západní Evropě, proti strategicky klíčovým přístavům Pusan a Inčchon nebo proti Japonsku. Použití těchto zbraní zabraňoval i přístup spojenců, kteří jej odmítali jak z vojenského, tak morálního hlediska. Právě morální hledisko bylo posledním faktorem hrajícím roli v nenasazení nukleárních zbraní a hrálo spíše podružnou roli. Všechny výše zmíněné důvody byly relevantní, uvažujeme-li o praktickém nasazení atomových bomb v konfliktu a jejich svržení na nepřítele. Z hlediska pasivního použití zbraní k vyvinutí diplomatického nátlaku na  nepřítele a  k  pokusu zastrašit jej před případným rozšířením konfliktu však tyto faktory nehrály až tak zásadní roli. Na poli diplomacie vyvstávaly totiž spíše jiné problémy, kterým politici museli čelit a které museli zvážit před tím, než se uchýlili k takzvanému „nukleárnímu vyděračství“. Politická role atomových zbraní Ještě před svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v létě 1945 tehdejší americký prezident Roosevelt uvažoval, jak by se dalo vlastnictví tak ničivé zbraně Ibid. Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 82. 117 Tannenwaldová, „The Nuclear Taboo“, 445. 115 116

25

politicky zužitkovat. Společně s ministrem zahraničí Jamesem F. Byrnesem a ministrem války Henry L. Stimsonem vkládali do využití zbraně na diplomatickém poli velké naděje.118 Tyto naděje po něm zdědil i nastupující prezident Truman, který, ačkoli neměl žádnou konkrétní koncepci toho, jak v praxi v tomto směru postupovat, doufal, že mu atomová zbraň přinese lepší pozici při vyjednávání se Sovětským svazem.119 Jeho představy se však rozplynuly už v září 1945 na londýnské konferenci Rady ministrů zahraničí.120 Po této konferenci Trumanova administrativa opustila představu, že by atomová bomba mohla být použita k  získání diplomatických ústupků ze strany Moskvy.121 Tento názor Truman ovšem opět brzy přehodnotil a to v kontextu stažení sovětských jednotek ze severního Íránu v roce 1946, ke kterému podle prezidenta došlo poté, co pohrozil Stalinovi jadernými zbraněmi.122 Truman ve svých memoárech vzpomíná na ultimátum, které Stalinovi dal, a tvrdí, že právě toto ultimátum vedlo sovětské vedení k  vyklizení Íránu.123 Podle řady historiků však Truman žádný podobný krok nepodnikl, což věrohodnost jeho pozdějších úvah zpochybňuje. I George Kennan, který v té době působil na americké ambasádě v Moskvě, popírá, že by se podobná zpráva ke Stalinovi vůbec dostala.124 Přesvědčení, že atomové zbraně jako účinný diplomatický prostředek skutečně fungují, se poměrně rychle rozšířilo, což ukazoval i další vývoj událostí. Podle Bundyho vytvořila Trumanova prezentace událostí v Íránu (ať již Truman záměrně lhal či si na celou záležitost špatně pamatoval) určitý precedent a napomohla přesvědčit řadu politiků o tom, že nukleární zbraně fungují k odstrašení nepřítele. Nebyl to tak jen Truman, Stimson, Baruch a další, kdo věřili v atomovou diplomacii. Stejné přesvědčení sdíleli i členové Eisenhowerovy administrativy, jako byl například John Foster Dulles či sám prezident. Eisenhower ve svých pamětech zmiňuje například rozhovor se svým zvláštním poradcem Shermanem Adamsem o  tom, jak došlo k uzavření příměří v Koreji. „Nebezpečí atomové války... Řekli jsme jim, že bychom nemohli nadále pokračovat v omezené válce, pokud by se komunisti vyhýbali uzavření Martin J. Sherwin, „The Atomic Bomb and the Origins of the Cold War“, 946–47. David S. Broscious, „Longing for International Control, Banking on American Superiority: Harry S. Truman’s Approach to Nuclear Weapons“ in Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg (Oxford: Oxford University Press, 1999), 21. 120 Američané přijížděli na konferenci v naději, že díky atomové zbrani získají při projednávání evropského poválečného uspořádání převahu. Molotov byl však Stalinem před odjezdem do  Londýna upozorněn, aby se podobnému diplomatickému nátlaku bránil a  naopak zaujal neústupný postoj. Na  konferenci tak vznikla patová situace, kdy Američané (zejména ministr zahraničí James F. Byrnes) spoléhající na svoji silnější pozici trvali při jednání na svém a taktéž Sověti odmítali jakkoli ustoupit. Konference tedy skončila neúspěchem, protože se účastníci nebyli schopni na ničem zásadnějším dohodnout. 121 Broscious, „Longing for International Control, Banking on American Superiority”, 25. 122 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 32. 123 Bundy, „The Unimpressive Record of Atomic Diplomacy“, 87. 124 Ibid. 118 119

26

smlouvy o příměří...“125 Argument, že nukleární hrozba Číně ze strany Eisenhowery administrativy ukončila korejskou válku, dokonce Dulles uvedl v lednu roku 1956 v rozhovoru pro magazín Life.126 I další američtí státníci smýšleli podobně. Například prezident Nixon později, v roce 1968, řekl podle Boston Globe republikánským delegátům na sjezdu strany: „Jak ukončíte válku? Řeknu vám, jak skončila Korea. Šli jsme tam a zapletli jsme se do té zmatené války. Eisenhower diplomatickou cestou naznačil Číňanům a Severokorejcům, že nebude tolerovat pokračující vyčerpávající pozemní válku. No a  během pár měsíců se domluvili.“127 Eugene Rostow, ředitel Úřadu pro kontrolu zbrojení a odzbrojení (Arms Control and Disarmament Agency, ACDA), řekl v roce 1982: „Mojí tezí je, že nukleární zbraně mají naprosto zásadní vliv ve  všech diplomatických otázkách.“128 Dokonce i  průzkum provedený v  roce 1953 mezi americkými univerzitními studenty prokázal, že Američané věřili, že atomová bomba je efektivnějším odstrašujícím prostředkem proti válce než OSN.129 Atomová bomba začala být, víc než kdy jindy, vnímána jako funkční mechanismus zahraniční politiky. Koncem korejské války přišla éra „pax atomica“130, trvající po  celou dobu studené války, přičemž se obecně věřilo, že to byla právě atomová bomba, která zabránila přímé konfrontaci USA a SSSR. Období po druhé světové válce, kdy se spolu přímo válečně nestřetly žádné světové mocnosti, označil historik John Lewis Gaddis jako dobu „dlouhého míru“, za  jehož existenci vděčíme právě atomové bombě. Politolog Kenneth Waltz věří, že nukleární zbraně měly pro tento relativní klid zbraní svůj velký význam.131 Americká politoložka Elspeth Rostowová pak dokonce s nadsázkou tvrdila, že by si atomová zbraň zasloužila Nobelovu cenu míru.132 Přesvědčení, že se atomové zbraně zasloužily o „dlouhý mír“, sdílí více historiků, proti nim však stojí jiní, kteří tvrdí opak. Například John Mueller tvrdí, že nukleární zbraně byly v mezinárodní politice irelevantní, a to i v případě korejské války.133 I když Mueller věří, že Korea byla důležitým stabilizačním prvkem pro další vývoj studené války, je skeptický ohledně pozitivní role atomové bomby v tomto konflik125 Rosemary J. Foot, „Nuclear Coercion and the Ending of the Korean Confl ict“, International Security 13, č. 3 (zima 1988–1989): 92. 126 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 50. 127 Edward Friedman, „Nuclear Blackmail and the End of the Korean War“, Modern China 1, č. 1 (leden 1975): 76. 128 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 6. 129 Edward A. Suchman, Rose K. Goldsenová, Robin M. Williams, Jr., „Attitudes Toward the Korean War“, The Public Opinion Quarterly 17, č. 2 (léto 1953): 174. 130 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 33. 131 Kenneth N. Waltz, „Nuclear Myths and Political Realities“, The American Political Science Review 84, č. 3 (září 1990): 744. 132 May, úvod ke knize Cold War Statesmen Confront the Bomb, 3. 133 John Mueller, „The Essential Irrelevance of Nuclear Weapons: Stability in the Postwar World“, International Security 13, č. 2 (podzim 1988): 55–79.

27

tu.134 Stejně tak McGeorge Bundy je přesvědčen, že domnělá ultimáta a náznaky Číně o  eskalaci války do  nukleárního konfliktu, nebyly příčinou vyjednaného příměří. Podle něj k nejdůležitějším posunům v přístupu Severokorejců i Číňanů došlo ještě před těmito hrozbami, jak v důsledku smrti Stalina, tak proto, že se pro Číňany stával korejský konflikt příliš velkou přítěží a sami se ho snažili ukončit.135 I  Dingman považuje tvrzení Dullese o  ukončení korejské války díky nukleárním hrozbám za  zavádějící, protože v  celém vyjednávání nesehrály nikterak významnou roli.136 Na stranu „nukleárních skeptiků“ se přidal i Edward Friedman, který tvrdí, že argumentace Dullese je nepřesvědčivá a spíše než čemukoli jinému sloužil lepší prezentaci jeho osoby i  celé Eisenhowerovy administrativy.137 Negativní pohled na  odstrašující účinek nukleární hrozby dovedený do  extrému pak dokonce označuje atomové vyděračství za kontraproduktivní a uměle prodlužující válku.138 Také podle Friedmana vedou podobné kroky k zostření konfliktu, protože nepřítel nechce být vnímán jako slabý soupeř podléhající vydírání, a  proto naopak místo aby ustoupil, svůj odpor ještě více zesílí. Stejný názor měl i George Kennan, který napsal, že nukleární vyděračství by nepřineslo kýžený efekt. Podle něj by „každý režim, který neztratil rozum, odmítl nukleární vydírání a hrozby“.139 Tento pohled může být podpořen i  do  jisté míry oprávněným tvrzením, že domnělé výhružky, které prezident Eisenhower a  jeho ministr zahraničí Dulles adresovali nepříteli, místo zlepšení celé situace díky větší ochotě Číny a KLDR vyjednávat a zmírnění bojů přinesly zcela opačný efekt. Číňané totiž například zahájili dvě velké ofenzívy v dubnu a květnu roku 1953, tedy v době, kdy již pravděpodobně obdrželi výhružky z americké strany o možné eskalaci války. Na rozdíl od řady politiků tedy mnozí historici nesdílí názor, že atomová zbraň sehrála rozhodující roli při vyjednávání příměří v průběhu korejské války. K jejich nejpřesvědčivějším argumentům patří pravděpodobně teze, že hrozby, které adresoval Eisenhower a jeho spolupracovníci Číně a Severní Koreji, se možná ke svým zamýšleným adresátům vůbec nedostaly. Tyto výhružky byly totiž zpravidla vyřčeny před třetí stranou s domněním, že budou následně zprostředkovány nepříteli. Dulles tak například řekl indickému premiérovi Néhrúovi 21. května 1953, že „pokud by došlo ke zhroucení mírových jednání, Spojené státy by byly pravděpodobně nuceny přistoupit k tvrdšímu spíše než k mírnějšímu vojenskému postupu, což by mohlo

Ibid., 63. Bundy, „The Unimpressive Record of Atomic Diplomacy“, 88. 136 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 50. 137 Friedman, „Nuclear Blackmail and the End of the Korean War“, 75. 138 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 44. 139 Kennan, The Nuclear Delusion, 71. 134 135

28

rozšířit oblast, v jejímž rámci je konflikt veden“.140 Podle prezidentova poradce Shermana Adamse byla tato „zpráva záměrně poskytnuta Indii, aby se dostala k čínským komunistům“.141 Indický premiér Néhrú se ovšem proti roli amerického „poslíčka“, který by podobné vzkazy vyřizoval, ostře ohradil. Byla to přitom role, do které jej pasoval Dulles ve svém, již zmiňovaném rozhovoru pro časopis Life. Néhrú dokonce nařídil indickému velvyslanci ve Washingtonu, aby informoval ministerstvo zahraničí, že se premiér necítil po květnové Dullesově návštěvě v Indii povinen předat podobnou informaci Pekingu a že nic takového tedy neudělal.142 Reakce premiéra byla pravděpodobně ovlivněna i  snahou Indie nezasahovat do  bipolárního soupeření. Dalším problémem nukleárních hrozeb a s nimi spojeného diplomatického nátlaku byla i jejich vágní formulace. Je otázkou, zda si Číňané (za předpokladu, že se k nim tato informace vůbec dostala) formulaci „tvrdší spíše než mírnější vojenský postup“ přeložili jako hrozbu použití nukleárních zbraní.143 V této souvislosti Roger Dingman dokonce věří, že se Eisenhowerova administrativa vlastně vůbec nepokoušela použít nukleárního nátlaku k urychlení uzavření rozhovorů o příměří.144 I  přes tyto pochybnosti však Dulles s  Eisenhowerem trvali na  tom, že jejich chytře promyšlený plán, který zahrnoval „diskrétní zmínky“ o americkém záměru použít atomové bomby v  případné rozšířené konfrontaci mezi oběma tábory, byl pro uzavření příměří rozhodujícím krokem.145 Prezident Nixon v  pozdějším rozhovoru pro magazín Time vyjádřil svůj názor na popírání role atomové zbraně při vyjednávání. „Tato teorie“, řekl, „se objevila, protože je bomba velmi nepopulární. Ale já vím, že v Koreji hrála roli. A hrála rozhodující roli v roce 1956 při Suezské krizi...“146 Fungoval tedy politický nátlak a  hrozba rozšíření konfliktu za  použití nukleární zbraně k odstrašení Číňanů před další eskalací konfliktu a k jeho definitivnímu ukončení v podobě uzavření dlouho očekávaného a vyjednávaného příměří? Ano, tedy alespoň podle některých historiků a politiků. Nukleární zbraně skutečně mohly za  určitých okolností fungovat jako odstrašující prostředek. Podle Halperina by nicméně musely být splněny tři zásadní podmínky.147 Zaprvé by podle něj bylo nutností, aby Spojené státy vůbec použitelné atomové zbraně vlastnily. Tuto podmínku USA bez problému splňovaly. I přes to bylo ale jejich nasazení v Koreji, především kvůli technickým problémům, ze začátku války nemožné. Kvůli malému Andrew Erdmann, „,War No Longer Has Any Logic Whatever’: Dwight D. Eisenhower and the Thermonuclear Revolution“ in Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a  Jonathan Rosenberg (Oxford: Oxford University Press, 1999), 100. 141 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 43. 142 Foot, „Nuclear Coercion and the Ending of the Korean Confl ict“, 104. 143 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 38. 144 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 88–89. 145 Foot, „Nuclear Coercion and the Ending of the Korean Confl ict“, 92. 146 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 7. 147 Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, 161. 140

29

doletu amerických bombardérů, které byly pro přenos atomových zbraní uzpůsobeny, bylo zapotřebí použít předsunutých vojenských základen. Prezident Truman sice povolil přesun části komponentů atomové bomby na tyto základny v Británii už v létě 1950, ale přesun kompletních zbraní připravených k použití do Británie a Maroka autorizoval až prezident Eisenhower na jaře roku 1954.148 Zadruhé by bylo zapotřebí veřejně vyhlásit podmínky, za  kterých by Spojené státy použily nukleární zbraně v podobně omezené válce, jakou byla ta korejská. Ačkoli Eisenhower mnohokrát prohlásil, že by nukleární zbraně mohly v Koreji najít uplatnění a ačkoliv sám navrhl vhodné cíle pro tyto zbraně, tyto debaty ve většině případů probíhaly v nejvyšším utajení za zavřenými dveřmi pouze v malém okruhu prezidentových poradců.149 Žádné veřejné prohlášení, které by definovalo specifické okolnosti nutící Američany k  použití atomových zbraní v  Koreji, nebylo učiněno ani v  době administrativy prezidenta Trumana, ani za  jeho nástupce prezidenta Eisenhowera. Namísto toho Truman na počátku války oznámil, že Spojené státy neuvažují o užití atomových zbraní v konfliktu.150 Později, na konci listopadu roku 1950, tedy již po  tom, kdy čínské dobrovolné jednotky překročily řeku Ja-lu, sice Truman na tiskové konferenci zmínil, že Američané vždy uvažovali o využití všech dostupných zbraní, tedy i atomové bomby v konfliktu151, jeho výrok se však ihned poté snažil zmírnit tiskový mluvčí Bílého domu. Kvůli uklidnění SSSR později Američané předali Sovětům zprávu o  návštěvě britského premiéra Clementa Attleeho ve Washingtonu, při které ho Truman ujistil, že se Američané k nasazení atomových bomb nechystají.152 I další členové Trumanovy administrativy a vojenští velitelé se veřejně vyjadřovali v  neprospěch použití atomových bomb v  Koreji.153 Bylo tomu tak i přes to, že v této době byla ještě americká veřejnost spíše nakloněna použití atomových zbraní k  ukončení konfliktu (tento postoj veřejnosti přetrval až do  listopadu roku 1951, kdy se v  průzkumu vyjádřilo 51 % respondentů pro použití zbraní ke  zničení nepřátelských vojenských cílů a  k  ukončení vojenského patu na  poloostrově).154 Truman se však podobnými prohlášeními připravoval o taktickou výhodu, kterou mu nukleární zbraně mohly poskytnout. CIA například v prosinci roku 1950 předala prezidentovi zprávu, ve které uváděla, že čínské vedení si je „naprosto jisté, že OSN nepoužije atomové bomby“.155 Young, „US ,Atomic Capability’“, 133. Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 1. 150 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 32. 151 „Harry S. Truman News Conference, November 30, 1950“, http://www.presidency.ucsb.edu/ ws/index.php?pid=13673#axzz1LHsh4lz8 (staženo 15. 4. 2011). 152 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 36. 153 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 67. 154 Stephen Badsey, „Propaganda, the Media, and Psychological Operations: The Korean War“ in The Korean War 1950–1953: A  50 Year Retrospective, The Chief of Army’s Military History Conference, eds. Peter Denis a Jeff rey Grey (Canberra, Army History Unit, 2000), 3. 155 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 35. 148 149

30

Hrozba atomovou zbraní tedy podle Halperina v případě Trumanovy administrativy nemohla být účinná. Prezident sice věřil v úspěch atomové diplomacie nejen v případě Íránu a berlínské krize, ale i korejské války, většina historiků však tvrdí, že výsledky jeho politiky byly v tomto ohledu neprůkazné, zejména v případě situace v  Koreji. Mnohem častěji se přiklánějí k  názoru, že atomová diplomacie neměla za Trumanovy administrativy na čínské nebo severokorejské komunisty žádný vliv. Důkazem pro tato tvrzení může být i zapojení čínských komunistů do konfliktu. Někteří američtí představitelé sice věřili, že i  když Číňané překročili řeku Ja-lu, zastaví se nejdále v Pchanmundžonu, ve vesnici ležící v podstatě na hranici Severní Koreje a Korejské republiky, protože měli především zájem na zachování existence Severní Koreje, nikoli na jejím sjednocení s jihem.156 Podle Halperina ovšem Američané mohli čínské intervenci i  zcela předejít, pokud by čínskému vedení jasně pohrozili použitím atomové bomby na  čínském území.157 Nic takového se ovšem nestalo a  Američané místo toho ještě před invazí Čínu uklidňovali prohlášeními o svém úmyslu nenarušit čínské území ani čínské legitimní zájmy v Severní Koreji.158 Na druhou stranu však Číňané při svém postupu nepoužili vzdušných sil k bombardování území Korejské republiky a vedli i v dalších ohledech omezenou válku. To by mohlo teoreticky dokazovat vliv zastrašení atomovou zbraní na čínskou strategii. Toto tvrzení je ovšem samozřejmě těžko prokazatelné, jelikož důvodů ke svému postupu mohli mít Číňané několik, například již zmiňovaný vysoký podíl sovětských letců létajících na čínských strojích. Nejkrizovější situace, kdy bylo nasazení zbraní nejpravděpodobnější, nastala podle některých historiků na jaře roku 1951. Hayes dokonce tvrdí, že Američané byli v té době použití nukleárních zbraní mnohem blíž než například v době kubánské raketové krize.159 Američtí vojenští představitelé věřili, že Sověti chystají společně s Číňany ofenzívu, která by znamenala počátek třetí světové války. Truman reagoval vysláním letounů B-29 nesoucích kompletní atomové zbraně do Pacifi ku na základnu na Guam a jejich převedením pod vojenské velení.160 Tento krok učinil možnost použití atomových zbraní mnohem reálnější, protože za normálních okolností tyto zbraně podléhaly Komisi pro atomovou energii, která byla kontrolována civilisty.161 Poslední jmenovaný krok však proběhl v tajnosti a generál MacArthur, který otevřeně volal po použití atomových bomb, byl vzhledem ke ztrátě prezidentovy důvěry a snahám o vyhrocení konfliktu odvolán ze své funkce velitele vojsk OSN v Koreji. Aby si však nepřátelé nevyložili odvolání MacArthura jako slabost Spojených států Hayes, „American Nuclear Hegemony in Korea“, 354. Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, 191. 158 Halperin, „The Limiting Process in the Korean War“, 30–31. 159 Hayes, „American Nuclear Hegemony in Korea“, 355. 160 Anders, „The Atomic Bomb and the Korean War“, 4. 161 Ibid., 2. 156 157

31

a neochotu riskovat rozšíření konfl iktu, vyslal Truman pro jistotu na konci dubna bombardéry schopné nést atomové zbraně, včetně kontrolního týmu a velení, ještě blíže konfliktu, konkrétně do Tokia.162 Samotné jaderné zbraně, a to i přes to, že se původně počítalo s jejich přesunem na Okinawu, odkud by byl případný útok veden, však zůstaly na Guamu.163 Ani v tomto případě neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že by těmito kroky byli komunisté zastrašeni, spíše naopak. Číňané po těchto přesunech zahájili dvě do té doby největší pozemní ofenzívy. Aby bylo odstrašení nukleárními zbraněmi účinné, je podle Gellera při střetu nukleárních států především za potřebí jasného projevu odhodlání a ochoty bojovat. Pokud však stojí stát vlastnící atomovou zbraň proti státu, který takovou zbraň ve  svém arzenálu nemá, přidávají se k  čistě vojenským a  strategickým úvahám i  morální aspekty a  politické zábrany, které podkopávají efektivitu nukleárních zbraní jako odstrašujícího prostředku proti slabším, nenukleárním státům.164 Nenukleárním státem v případě korejské války byla KLDR i Čína, která si bez ohledu na atomové zbraně vlastněné Spojenými státy dovolila riskovat vstup do konfliktu. Chování Číny tedy bylo v  souladu s  Gellerovým závěrem, že v  případě nenukleárního státu je teorie možnosti odstrašení tohoto státu nukleární bombou v praxi neuplatnitelná.165 Zajímavé je, že ačkoli je to většinou prezident Eisenhower, který je spojován s  uchýlením se k  nukleárnímu vydírání nepřítele v  případě korejského konfliktu a v důsledku této politiky jsou mu připisovány i zásluhy za ukončení války, Dingman argumentuje, že Truman a  jeho administrativa využívali jaderných zbraní jako politického mechanismu častěji.166 Trachtenberg zase do atomové diplomacie zapracovává i svoji teorii „oken příležitostí a slabosti“ a tvrdí, že na konci funkčního období Trumanovy administrativy již měli Američané takovou převahu oproti Sovětskému svazu v počtu atomových zbraní i v jejich technické vyspělosti (i díky úspěšnému otestování termonukleární zbraně), že si americká vláda už na  konci roku 1952 mohla dovolit podnikat ráznější kroky na  bojišti i  na  poli rétorických hrozeb nepříteli.167 Toto tvrzení nedokazuje pouze stále se snižujícími se omezeními cílů leteckého bombardování, ale také zjevně narůstající smělostí politiků a  jejich ochotou dovolit eskalaci konfliktu. Tato smělost se projevila například u amerického velvyslance v Indii Chestera Bowlese na podzim roku 1952, kdy před členy indické vlády prohlásil, že „pokud by komunisti pokračovali v maření všech snah o uzavření příměří, nezahájili bychom vědomě třetí světovou válku, ale pokraDingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 75. Conrad, „To Avert Impending Disaster“, 79. 164 Daniel S. Geller, „Nuclear Weapons, Deterrence, and Crisis Escalation“, The Journal of Conflict Resolution 34, č. 2 (červen 1990): 294. 165 Ibid., 297. 166 Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 89. 167 Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’ “, 30. 162 163

32

čovali bychom v rozšiřování korejské války, dokud bychom jí nevyhráli“.168 Hrozby Dullese a Eisenhowera tedy nebyly v podstatě ničím novým. Dokonce i sám Truman uvažoval v  určitých chvílích o  použití taktických nukleárních zbraní.169 Přesto se ale obecně historici přiklání k tomu, že prezident Eisenhower jako první americký prezident plně integroval nukleární vydírání a hrozby do zahraniční politiky Spojených států.170 Ovšem ani Eisenhowerova administrativa nezvládla komunikaci s  nepřítelem tak, jak by si jí Halperin v  ideálním případě představoval. Prezident společně se svým ministrem zahraničí Dullesem sice nastolili tvrdší politický kurz vůči Číně, nejen proto, aby jí odstrašili hrozbou nukleárních zbraní od rozšiřování bojových operací, ale rovněž proto, aby ji přinutili k větší komunikaci. Ani v tomto případě však oba státníci nespecifi kovali podmínky, za  kterých by došlo k  případnému použití jaderných zbraní. Ačkoli Dulles při své již zmíněné návštěvě Indie naznačil možné rozšíření konfliktu, pokud by zkolabovala mírová jednání, nehovořil konkrétně o nukleárních zbraních a není ani jisté, zda se jeho hrozba vůbec k Číňanům dostala. Eisenhower a jeho poradci na konci května 1953 sice dospěli k názoru, že „kdyby se konflikt rozšířil i mimo korejské území, bylo by zapotřebí použít atomovou bombu“171, ale tento závěr byl diskutován pouze na tajných jednáních prezidenta, náčelníků štábu a  NSC. Informace z  jednání se tak k  nepříteli s  největší pravděpodobností rovněž nikdy nedostaly. Prezident tak sice měl téměř absolutní důvěru v efektivitu svých hrozeb z hlediska odstrašení a donucení Pekingu k ústupkům, ale jeho plány zůstaly povětšinou uvnitř jeho úzkého kruhu poradců a k jejich realizaci v praxi nedošlo.172 Stejně tak tomu bylo v případě plánu s názvem NSC Action 794, který v  případě obnovení války počítal s  rozšířením konfliktu a  použití nukleárních zbraní. Eisenhower sice dokument podepsal a  formálně autorizoval dne 20. května 1953, ovšem jak dokument, tak jeho obsah zůstaly v naprostém utajení.173 Kromě toho se členové JCS shodli na tom, že přípravy, které by si podobné rozšíření války vyžádalo, by trvaly několik měsíců a jejich započetí spojovali až s výsledkem probíhajících mírových rozhovorů.174 Jinak řečeno, teprve přípravy na jaderný útok, nikoliv jaderný útok samotný, by následovaly až po kolapsu vyjednávání. Ani to však nezabránilo prezidentovi Eisenhowerovi prohlásit na  konferenci na  Bermudách v prosinci roku 1953, že „to bylo vědomí ochoty Spojených států použít sílu, které přineslo konec násilnostem“.175 Jak Eisenhower, tak i Dulles totiž zastávali názor, Friedman, „Nuclear Blackmail and the End of the Korean War“, 80. Trachtenberg, „A ,Wasting Asset’ “, 30. 170 Erdmann, „,War No Longer Has Any Logic Whatever’“, 88. 171 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 1. 172 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 38. 173 Ibid., 41. 174 Kaku a Axelrod, To Win A Nuclear War, 82. 175 Betts, Nuclear Blackmail and Nuclear Balance, 93. 168 169

33

že bylo s komunistickými vládci potřeba jednat řečí síly, protože to byla jediná řeč, které rozuměli.176 Jejich hrozby nukleární válkou přesně zapadaly do jejich vnímání korejského konfliktu i  komunistického přístupu obecně. Dulles později řekl, že dosažení míru si vyžaduje odvahu zajít na pokraj války.177 V případě korejské války tento „pokraj“ tvořily hrozby použití atomových zbraní, Američané ovšem nedokázali přesně specifi kovat okolností, za kterých by se tak skutečně stalo. Třetí podmínkou, která by podle Halperina musela být splněna, aby došlo k úspěšnému odstrašení nepřítele atomovou zbraní, byla politika „akce“. Pod tím si představuje konkrétní návrhy použití zbraní v omezených válkách za specifických podmínek: jednalo by se o  větší konflikt; nepřítel by disponoval větší armádou; nepřítele by bylo třeba zatlačit zpět; nebo, nepřítel by zaútočil na určité, jasně definované cíle.178 První případ v době korejské války nenastal, jelikož se válku, i díky nepoužití atomových zbraní, podařilo udržet v omezené rovině. Druhý scénář, tedy větší armáda nepřítele, v Koreji sice po intervenci čínských „dobrovolníků“ nastal, ovšem situace podle amerických velitelů nebyla natolik vážná, aby si zásah atomové bomby do dění na bitevním poli vyžádala. I třetí podmínku bychom v Koreji mohli najít, a to znovu v kontextu zapojení čínských jednotek, ale stejně jako v minulém případě, nebyla považována za  dostatečně závažný faktor. Posledním případem, na jehož základě by Američané podle této teorie mohli použít atomovou zbraň v korejské válce, by byl pravděpodobně útok na nejdůležitější přístav Pusan, díky němuž byla celá „policejní“ operace možná. Tento přístav, ač poskytoval nepříteli velmi dobrý cíl (jak již bylo zmíněno, Pusan byl v noci osvětlen) se nikdy nestal terčem leteckého útoku.179 Komunistické síly se dokonce vůbec nepokusili letecky ohrozit žádný z cílů v Korejské republice. Takovéto analytické zhodnocení situace dle Halperina naznačuje, že Američané se v době korejské války nedostali do situace, která by si vyžádala nukleární útok, takže nikdy nebyla naplněna třetí podmínka potřebná k odstrašení Číňanů.180 Je těžké říci, jakou roli sehrála atomová bomba na  poli diplomacie v  průběhu korejské války. Jisté je, že se Američané vlastnictví bomby v konfliktu snažili politicky využít a  že si jednotliví politici připisovali zásluhy na  ukončení konfliktu a podepsání příměří právě na základě své atomové politiky. Příkladem je v tomto ohledu nejen sám prezident Eisenhower, ale i  jeho ministr zahraničí John Foster Dulles. Oba byli, alespoň dle svých prohlášení v tisku či poznámek v memoárech, přesvědčeni o  efektivitě amerických nukleárních hrozeb. I  když většina historiků věří, že jsou pohledy obou politiků na situaci v Koreji zkreslené a motivované snahou vylepšit jejich image u  veřejnosti, přesvědčení o  účinnosti atomových hrozeb Friedman, „Nuclear Blackmail and the End of the Korean War“, 75. Waltz, „Nuclear Myths and Political Realities“, 734. 178 Halperin, „Nuclear Weapons and Limited War“, 164. 179 Ibid., 151. 180 Ibid., 165. 176

177

34

v  mezinárodních vztazích přetrvalo ještě mnoho let po  ukončení korejské války a  ovlivňovalo i  politiku a  rozhodování následujících administrativ. Korea tak například podle Hayese přispěla k zformulování obecně přijímané teorie, že hrozba atomovou zbraní může odstrašit nebo přinutit protivníka ke  změně chování.181 Dingman zase tvrdí, že je možné pohlížet na korejskou válku jako na zkušenost, ze které čerpali v následujících letech američtí státníci poučení při hledání správného postupu k  odstrašení nepřítele. Byla totiž první lekcí, která jim napomohla v  průběhu času uvědomit si a  pochopit základní paradox jaderných zbraní. Tyto zbraně „dávají těm, kteří je vlastní, více zodpovědnosti v omezování jejich použití než reálně využitelné moci“.182 Footová, která rovněž pochybuje o účinnosti hrozeb Dullese a Eisenhowera, nicméně připouští, že atomový nátlak pravděpodobně měl alespoň nějaký, byť omezený, dopad na  ukončení konfliktu. Rozhodně ale popírá jeho dominantní roli tak, jak ji prezentují oba výše zmínění státníci.183 Závěr Atomová bomba hrála v  korejské válce velmi důležitou roli. Nejen, že přispěla k tomu, že tato válka zůstala jen omezeným vojenským konfliktem, ale také utvořila jakýsi precedent pro zacházení s  atomovou zbraní a  její možné využití v  mezinárodní politice v budoucích konfliktech studené války. Ministr zahraničí v době Trumanovy administrativy Dean Acheson prohlásil, že nás „Korea zachránila“.184 To samé by se dalo říci i o vojenské roli atomové zbraně v celém korejském konfliktu – „atomová zbraň nás zachránila“. I kvůli obavám z použití bomb proti nesprávnému nepříteli a z možné reakce nepřítele i spojenců, morálních zábran a nedostatku vhodných cílů nedošlo k jejímu vojenskému nasazení, i když se pro něj část armádních velitelů, v čele s generálem MacArthurem, velmi důrazně vyslovovala. Korejská válka však zůstala omezeným konfliktem. I když by se mohlo zdát, že se s  atomovými zbraněmi počítalo jako se zbraněmi pro chvíle nejvyšší nouze, které by byly použity pouze v případě leteckého útoku ze základen v Číně nebo v případě zapojení Sovětského svazu do války, Eisenhower ani Truman (navzdory pozdějším tvrzením) pravděpodobně nikdy neuvažovali o  skutečném použití atomových bomb v případě podobně omezeného konfliktu. Tuto domněnku potvrzují mimo jiné i známky nedostatečné a neochotné přípravy atomového útoku, například prohlášení JCS o možném rozšíření války v případě zhroucení mírových jednání v květnu 1953, neúspěch cvičné operace „Hudson Harbor“ o dva roky dříve nebo rozhodnutí nepřesunout jaderné zbraně na  Okinawu. Jinými slovy, jak říká Hayes, „American Nuclear Hegemony in Korea“, 354. Dingman, „Atomic Diplomacy during the Korean War“, 91. 183 Foot, „Nuclear Coercion and the Ending of the Korean Confl ict“, 95. 184 Jervis, „The Impact of the Korean War on the Cold War“, 585. 181

182

35

americký analytik Strobe Talbott, jaderné zbraně existují, aby se o nich mluvilo, ne proto, aby byly použity.“185 Atomová diplomacie v průběhu korejské války se zjevně opravdu neřídila žádnými fi xními pravidly a byla spíše improvizovanou reakcí na danou situaci. Přesuny bombardérů za Trumanovy administrativy by se daly interpretovat jako odpověď na domácí tlak veřejnosti i kritiků administrativy. Truman těmito přesuny demonstroval svou pevnou pozici, rozhodnost a ochotu bránit svět před šířením komunismu a mohl jimi zmírnit napětí jak doma, tak v zahraničí. Eisenhower zase svými kroky mohl částečně uspokojit veřejnost, které slíbil, že válku v Koreji ukončí. Oba prezidenti také mohli svým pevným postojem vlastně jen naplňovat zásady strategie odstrašení nepřítele, která působí pouze v případě, že dáte najevo svou neústupnost a veřejně se nezříkáte žádné možnosti, o níž jinak reálně neuvažujete. Jejich jednání by se tedy dalo vysvětlit i  neochotou Spojených států zcela se zřeknout strategie „prvního použití“ atomové bomby, ačkoli její odpůrci vždy zastávali ve Washingtonu ty nejvyšší úřady a jejich praktická implementace byla tudíž nereálná. Eisenhower i Truman mohli díky zdánlivé dvojznačnosti a nepředvídatelnosti svých budoucích kroků klamat protivníka a donutit jej ke změně chování. V  praxi však kroky Trumanovy a  Eisenhowerovy administrativy na  poli atomové diplomacie zásadní zvrat nepřinesly, byť svůj dílčí význam nepochybně měly. Hrozby, které podle svých slov američtí státníci vyslali směrem k nepříteli, možná ani nenašly adresáta a podle některých teoretiků a bezpečnostních expertů stejně nebyly splněny podmínky, které by byly zapotřebí k účinnému odstrašení nepřítele. Významné změny v  čínském a  sovětském přístupu ke  konfliktu měly pravděpodobně spíše jiné příčiny, například Stalinovu smrt či vysoké ztráty čínských dobrovolníků a narůstající náklady na vedení konfliktu. Atomová diplomacie tedy mohla významně ovlivnit politickou rétoriku, ale zdá se, že z hlediska odstrašení nepřítele v  době korejské války neměla tak velký vliv a  tak velkou důležitost, jaké jim byly především některými politiky připisovány.

185 Peter R. Beckam, „Sociology and Nuclear Weapons: A  View from Outside“, Sociological Forum 7, č. 1, speciální vydání: Needed Sociological Research on Issue of War and Peace (březen 1992): 20.

36

Uplatnění Reaganovy doktríny v Afghánistánu v době sovětské okupace Klára Šimčíková

Úvod Sovětská invaze do Afghánistánu v zimě 1979 ukončila období uvolnění ve vztazích se Spojenými státy a  započala novou fázi eskalace studené války. Demokratický prezident Jimmy Carter a  po  něm i  republikán Ronald Reagan invazi důrazně odsoudili a jejich veřejně proklamovaným cílem se stalo sovětské stažení. K tomu nakonec došlo v únoru 1989 a krátce nato skončila s rozpadem Sovětského svazu i studená válka. Americká politika oslavila svůj triumf. Málo známou kapitolou tohoto úsilí je tajná americká pomoc afghánským bojovníkům, kteří povstali proti marxistickému režimu a jeho sovětským obráncům. O  poskytnutí asistence afghánským rebelům, známým také jako mudžáhedíni, rozhodl už Carter. Podpora však pokračovala i v době Reaganovy administrativy a stala se součástí globální ofenzívy proti klientským režimům Sovětského svazu, ukotvené v tzv. Reaganově doktríně. Na základě této koncepce Spojené státy pomáhaly opozičním skupinám v zemích, které se ocitly pod komunistickou nadvládou. Cílem této studie je zjistit, do jaké míry představuje operace USA v Afghánistánu typický příklad aplikace Reaganovy doktríny, a posoudit, jak se v rozhodování o této operaci odráží dynamika zahraničněpolitických aktérů v americké politice. Klade si také otázku, do jaké míry můžeme program asistence Afghánistánu hodnotit jako efektivní ve snaze donutit Sovětský svaz ke stažení, či zda byl v rozhodnutí o ukončení sovětského angažmá vedlejší. Pro zjištění dopadu na stažení SSSR je analyzována účinnost kroků Carterovy, ale především Reaganovy administrativy vůči SSSR v kontextu jeho vojenského a ekonomického oslabování. Úvodní sekce vymezuje postavení Afghánistánu v sovětsko-amerických vztazích v sedmdesátých letech a Carterův postoj k situaci v zemi před invazí a po ní. Následuje kapitola o Reaganově zahraniční politice, která se zabývá pojmem Reaganova doktrína a zkoumá ho z hlediska charakteristických rysů, problémů implementace a celkového hodnocení. Převážná část studie se pak věnuje oběma obdobím Reaganovy administrativy s ohledem na konkrétní uplatnění Reaganovy doktríny. Popisuje celkovou strategii Spojených států v oblasti a formy, jakých asistence nabývala. Dále představuje aktéry, kteří se na jejím poskytování podíleli, a jak byly jejich akce koordinovány. Kromě tajné operace se text zabývá také diplomatickým řešením situace. Výsledky americké politiky jsou důležité pro posouzení vlivu na vývoj vztahů se Sovětským svazem v rámci studené války, což je obsahem další kapitoly, kde jsou

37

také nastíněny dlouhodobější důsledky pro Spojené státy a  region. V  závěrečné diskuzi jsou shrnuta základní zjištění a zodpovězeny otázky vytyčené v úvodu. První kapitola uvádí čtenáře do kontextu politiky USA v Afghánistánu a využívá chronologického popisu událostí. V následující teoretické části je aplikovanou metodou kvalitativní analýza zahraniční politiky Ronalda Reagana a pojmu Reaganova doktrína. V případové studii o Afghánistánu je pro popis událostí použita deskriptivní metoda, dále analýza dokumentů a rozhodovacích procesů, které hrály v  implementaci politiky USA roli, a  v  diskuzi také komparativní metoda – pro porovnání Reaganovy doktríny a tohoto specifického případu její aplikace. Z primárních zdrojů využívá studie především zahraničněpolitické dokumenty USA, které na  internetu zpřístupnil archiv National Security Archive při Univerzitě George Washingtona ve Washingtonu, D. C. K dispozici jsou také prameny, jež ukazují, jak se na  afghánskou válku díval nejen Sovětský svaz, tedy zejména politbyro ÚV KSSS, ale i aktéři v USA, včetně CIA a dalších aktérů v americké administrativě. Další dostupné primární zdroje představují prezidentské direktivy z doby Reaganovy administrativy (vzhledem k charakteru americké operace zůstává však mnoho dokumentů dosud neodtajněných a u mnoha dalších zákonná lhůta pro odtajnění dosud neuplynula, což poněkud omezuje pramennou základnu). Tématem tajných operací USA v Afghánistánu se v češtině příliš mnoho publikací nezabývá. Výjimkou je monografie Martina Nováka1 a kniha od autorů Jiřího F. Šišky a  Sergeje F. Sergejeva,2 která se věnuje vojenským aspektům afghánské války. Jinak je však tato studie založena převážně na sekundární literatuře v anglickém jazyce. Je také nutné zmínit, že všechny přímé citace použité v textu vyházejí z angličtiny a jsou přeloženy autorkou. Zřejmě nejinformativnější knihou o tajných operacích v době Reaganovy administrativy je Deciding to Intervene: The Reagan Doctrine and American Foreign Policy od  amerického historika Jamese Scotta.3 Autor je přesvědčen, že afghánská operace byla nejúspěšnější implementací Reaganovy doktríny, protože si oproti jiným akcím dokázala udržet podporu přes tři administrativy a splnila své cíle. Soustředí se na aktivity klíčových hráčů (ve vládě i v Kongresu) a jeho kritika se týká spíše jejich chování v pozdních fázích konfliktu. Podobný pohled zastává historik Alan Kuperman v článku The Stinger Missile and U.S. Intervention in Afghanistan, který

Martin Novák, Džihád proti Kremlu: sovětská válka v  Afghánistánu a  zrod Al-Káidy (Praha: Epocha, 2008). 2 Jiří F. Šiška a  Sergej F. Sergejev, Vrtulníky proti mudžáhedínům: sovětsko-afghánský válečný konflikt 1979–1989 (Cheb: Svět křídel, 2008). 3 James M. Scott, Deciding to Intervene: the Reagan Doctrine and American Foreign Policy (Durham: Duke University Press, 1996). 1

38

se zaměřuje na vliv nasazení moderních raket Stinger.4 Na rozdíl od Scotta však Kuperman dochází k závěru, že jejich dopad je přeceňován. Aktivitami CIA v  Afghánistánu se zabývá novinář Steve Coll.5 Coll pracuje zejména s výpověďmi osob, které se operace účastnily, a nevyhýbá se kontroverzním aspektům působení CIA v  oblasti. Naopak Feiferův Velký hazard: Sovětská válka v  Afghánistánu přibližuje válku z  hlediska jejích sovětských účastníků.6 Odlišný pohled, tentokrát ze strany afghánských mudžáhedínů bojujících proti Sovětům, nabízí americký novinář Robert Kaplan, který o svých zkušenostech s vůdci odporu napsal knihu Soldiers of God: With Islamic Warriors in Afghanistan and Pakistan.7 Stephen Tanner se v Afghanistan: A Military History from Alexander the Great to the War against the Taliban věnuje především vývoji konfliktu na bitevním poli. 8 Detailní analýzu konfliktu z vojenského hlediska i v kontextu mezinárodních vztahů nabízí také Martin Ewans v  knize Conflict in Afghanistan: Studies in Asymmetric Warfare.9 Diplomacie a sovětsko-amerických vztahů se dotýká sborník The Last Decade of the Cold War: From Conflict Escalation to Conflict Transformation, zejména pak studie Reagan’s Anti-Revolutionary Offensive in the Third World autora Odda Arne Westada.10 Stejný autor zasazuje afghánskou situaci do širšího kontextu v rozsáhlé publikaci o  studené válce The Global Cold War.11 Způsobem, jak konflikt Afghánistánu obě znepřátelené strany řešily, se zabývá sborník Soviet-American Conflict Resolution in the Third World.12 Autoři Andrew Hartman13 a John Prados14 pak popisují strategii USA v regionu a zkoumají americké motivace pro podporu Afghánistánu a její dopady. Důsledky 4 Alan J. Kuperman, „The Stinger Missile and U.S. Intervention in Afghanistan“, Political Science Quarterly 114, č. 2 (léto 1999): 219–62. 5 Steve Coll, Ghost Wars: The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, from the Soviet Invasion to September 10, 2001 (New York: Penguin Press, 2004). 6 Gregory Feifer, Velký hazard: sovětská válka v Afghánistánu (Praha: Slovart, 2009). 7 Robert D. Kaplan, Soldiers of God: With Islamic Warriors in Afghanistan and Pakistan (New York: Vintage Departures, 2001). 8 Stephen Tanner, Afghanistan: A Military History from Alexander the Great to the War against the Taliba (Philadelphia: Da Capo, 2009). 9 Martin Ewans, Conflict in Afghanistan: Studies in Asymmetric Warfare (New York: Routledge, 2005). 10 Olav Njølstad, ed., The Last Decade of the Cold War: From Conflict Escalation to Conflict Transformation (London: Frank Cass, 2004). 11 Odd Arne Westad, The Global Cold War: Third World Interventions and the Making of Our Times (Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2007). 12 Mark N. Katz, ed., Soviet-American Conflict Resolution in the Third World (Washington, D.C.: United States Institute of Peace Press, 1991). 13 Andrew Hartman, „,The Red Template’: US Policy in Soviet-occupied Afghanistan“, Third World Quarterly 23, č. 3 (červen 2002): 467–89. 14 John Prados, „Notes on the CIA Secret War in Afghanistan“, The Journal of American History 89, č. 2 (září 2002): 466–71.

39

pro americkou politiku vyvozují z afghánské operace politologové Seth G. Jones15 a Tom Landsford,16 kteří popisují genezi dnešních problémů USA v regionu. Zahraniční politice Reaganovy administrativy obecně se věnuje Frances FitzGerald.17 V pasáži, která analyzuje pojem Reaganova doktrína, se pak studie opírá o článek Roberta W. Tuckera,18 jenž stojí v rozporu se studií Chestera Pacha.19 Pach dochází na  rozdíl od  Tuckera k  závěru, že Reaganova doktrína nepředstavovala jednotnou koncepci a jednalo se o pragmatickou politiku, která se lišila v každém případě, kdy byla aplikována. V  neposlední řadě v  textu zazní vlastní stanovisko Ronalda Reagana z  jeho pamětí20 a Schweizerovy biografie o prezidentovi Reaganova válka: velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem.21 Afghánistán mezi Spojenými státy a Sovětským svazem Strategická poloha Afghánistánu z něj vždy činila oblast střetu velmocí. Do bezpečnostního okruhu USA, konceptu „jižního zadržování“22 , nicméně v době studené války nespadal. USA sice s Kábulem udržovaly hospodářské styky, ale v zadržování Sovětského svazu Afghánistán nefiguroval nikdy tak prominentně jako Pákistán, a země tak byla považována spíše za součást sovětské zóny vlivu. Pro Sovětský svaz Afghánistán představoval protiváhu proamerických států v regionu, jimiž byly od padesátých let Pákistán a Írán. Sovětský svaz poskytoval Afghánistánu vojenskou a hospodářskou pomoc a posílal do Kábulu své poradce.23 Jako první také uznal republiku vzniklou roku 1973 poté, co Muhammad Daúd po  dvou set letech existence svrhl afghánské království. Podporu si Daúd zajistil

15 Seth G. Jones, In the Graveyard of Empires: America’s War in Afghanistan (New York: W. W. Norton & Company, 2010). 16 Tom Landsford, A  Bitter Harvest: US Foreign Policy and Afghanistan (US Foreign Policy and Conflict in the Islamic World) (Aldershot, Hants, England; Burlington, Vt.: Ashgate, 2003). 17 Frances FitzGerald, Way Out There in the Blue: Reagan, Star Wars and the End of the Cold War (New York: Simon & Schuster, 2001). 18 Robert W. Tucker, „Reagan’s Foreign Policy“, Foreign Affairs 68, č. 1 (1988/1989): 1–27. 19 Chester Pach, „The Reagan Doctrine: Principle, Pragmatism, and Policy“, Presidential Studies Quarterly 36, č. 1 (březen 2006): 75–88. 20

Ronald Reagan, Život jednoho Američana: paměti prezidenta (Praha: Prostor, 1998).

Peter Schweizer, Reaganova válka: velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem (Praha: Ideál, 2007). 22 Patřily sem Pákistán, Írán a  Turecko. Martin Ewans, Conflict in Afghanistan: Studies in Asymmetric Warfare (New York: Routledge, 2005), 100. Tyto státy byly pro USA v  regionu Perského zálivu prioritou, což dokazuje například snaha zapojit je do Bagdádského paktu v roce 1954. 23 Nechal zde také například vystavět dopravní infrastrukturu, kterou později využil při invazi v roce 1979, včetně významné letecké základny Bagram. 21

40

od komunistické strany Afghánistánu (PDPA), 24 jejíž umírněnou frakci Parcham přizval do vlády a začal s reformami, které prosazovala. Její levicová odnož Khalq a  fundamentalistické skupiny zatím přešly do  opozice, část z  nich pak do  exilu v Pákistánu. USA nový režim s výhradami uznaly, současně ale podněcovaly boj afghánských menšin za autonomii.25 Afghánistán však jinak pro USA na důležitosti nezískal. Jak poznamenává vedoucí stanice CIA v Kábulu v letech 1975–1978 Graham Fuller, země byla v době převratu pro americkou zahraniční politiku nevýznamná, jednalo se pouze o vhodné místo k rekrutování sovětských diplomatů a agentů KGB.26 Daúd se přesto do roku 1975 od SSSR do jisté míry odvrátil, zejména kvůli pokusu o puč proti jeho vládě. Roli také hrála ekonomická pomoc od Íránu a Saúdské Arábie vyjednaná s  přispěním USA. Afghánský prezident po  zkonsolidování své moci sestavil novou vládu bez komunistické strany a za asistence Henryho Kissingera se pokoušel urovnat vztahy s Pákistánem, které narušoval zejména problém Paštúnistánu (oblasti obývané Paštúny na území obou států). Znepokojený Leonid Brežněv žádal, aby se republika „západních špionů“ zbavila. Daúdova odpověď však zněla: „Nikdo nám nebude říkat, jak máme vést svou zemi.“27 Spíše než odmítnutí řídit se radami SSSR však negativně působily Daúdovy snahy o modernizaci. Vedly totiž k tomu, že si nový stát znepřátelil řadu skupin – socialisty, umírněné i fundamentalisty koncentrující se v Pákistánu.28 Represe vůči PDPA pak v roce 1977 obě frakce – Parcham a Khalq – sblížily a PDPA poté jako jednotná strana provedla v dubnu 1978 převrat.

24 Oficiální název Lidově-demokratická strana Afghánistánu (People’s Democratic Party of Afghanistan, PDPA). Strana vznikla v době afghánského království a navázala styky se Sovětským svazem. Její působení narušovalo rozbití na dvě frakce: Parcham, stavící se za postupný přechod k  socialismu zohledňující afghánské podmínky, a  Khalq, který požadoval okamžité nastolení socialismu pomocí radikálních společenských přeměn. Přesto se PDPA dařilo podněcovat politické nepokoje. Landsford, A Bitter Harvest, 107. 25 V  Afghánistánu žije 41 % Paštúnů, 22 % Tádžiků, 6 % Uzbeků, 5,6 % šíitských Hazárů a množství dalších menšin. Hafi zullah Emadi, „New World Order or Disorder: Armed Struggle in Afghanistan and United States’ Foreign Policy Objectives“, Central Asian Survey 18, č. 1 (1999): 55. 26 Graham Fuller, rozhovor se Sethem Jonesem, 19. srpna 2008. Citováno in Seth G. Jones, In the Graveyard of Empires: America’s War in Afghanistan (New York: W. W. Norton & Company, 2010), 11–12 (poznámka č. 25). 27 Henry Bradsher, Afghanistan and the Soviet Union (Durham: Duke University Press, 1983), 66. Citováno dle Emadi, „New World Order“, 56. 28 Steve Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy, 1973–1990“, in Volume II: Afghanistan: Lessons from the Last War. National Security Archive Electronic Briefing Book No. 57, eds. John Prados a  Svetlana Savranskaya, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/ NSAEBB/NSAEBB57/essay2.html (staženo 1. 5. 2011).

41

Spojené státy se k nastalé situaci stavěly opatrně zejména proto, že nebylo jisté, jakou roli v tomto puči hrála Moskva.29 Jisté je, že po jeho provedení poskytla afghánským komunistům pomoc pro stabilizaci režimu.30 Postoj prezidenta Jimmyho Cartera vůči novému režimu v Afghánistánu osciloval mezi názorem jeho poradce pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinského, který byl pro přerušení styků, a státního tajemníka Cyruse Vance, jenž se domníval, že takový přístup by mohl vehnat zemi do náruče Sovětů. USA se proto zatím snažily o korektní vztahy. Tento přístup však zkomplikovaly nepokoje, které začaly republiku sužovat následující rok. Režim PDPA zpočátku sliboval, že zachová islámské instituce a  radikální změny zavádět nebude. Agenda ohlášená v říjnu 1978 však mířila přímo na stávající socioekonomickou strukturu Afghánistánu. Vláda radikální frakce Khalq, která převládla nad Parchamem (jehož členy, mezi něž patřil i budoucí prezident Babrak Karmal, perzekuovala), vedla v  čele s  prezidentem země Núrem Muhammadem Tarakím snahy o transformaci země podle sovětského modelu bez ohledu na místní faktory a  její reformy nebyly obyvatelstvem přijímány pozitivně. Zdálo se, že afghánští vůdci „... systematicky plánovali znepřátelit si každý segment afghánského národa“.31 Především na  venkově se kmenoví vůdci obrátili proti režimu, protože prováděné reformy nedostatečně zohlednily jejich náboženské přesvědčení, tedy islám, a  budily dojem nepřijatelného ateismu.32 Odpor vůči reformám se však přenesl i do měst. Rebelové z islamistické skupiny Sitem-i-Melli dokonce unesli amerického velvyslance v Kábulu Adolpha Dubse, který byl pak v únoru 1979 zavražděn. Tehdy se postoj USA změnil a pomoc Afghánistánu byla ukončena. Více se však Carter bez podpory Kongresu zdráhal udělat.33 Naopak SSSR učinil v té samé době z Afghánistánu hlavního příjemce sovětské pomoci.34 V březnu 1979 proběhlo zatím nejostřejší vyjádření nespokojenosti s režimem, herátské povstání, kdy Afghánci odpověděli na volání po svaté válce – džihádu – vyhlášené emigranty v severovýchodním Pákistánu, kde se už od Daúdova převratu Rozhovor s Charlesem Coganem (veden neznámým autorem), srpen 1997, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/interviews/episode-20/cogan1.html (staženo 28. 4. 2011). 30 „Dodávka zvláštního vybavení Demokratické republice Afghánistánu“, setkání ÚV KSSS, 21.  dubna 1978, http://www.wilsoncenter.org/index.cfm?topic_id=1409&fuseaction=va2.docu ment&identifier=5034D1F4-96B6-175C-92656F5C5B6B4973&sort=Collection&item= Soviet%20Invasion%20of%20Afghanistan (staženo 30. 4. 2011). 31 Landsford, A Bitter Harvest, 118. 32 I  Moskva se snažila tento postup mírnit: Jurij Andropov tvrdil, že zaostalá země není na podobné reformy připravena a afghánští soudruzi podle SSSR „vzali maxistické poučky moc vážně“. Coll, Ghost Wars, 39 a 41. 33 Ibid., 42. 34 Odd Arne Westad, The Global Cold War: Third World Interventions and the Making of Our Times (Cambridge; New York: Cambridge University Press, 2007), 306. 29

42

nacházelo centrum odporu vůči kábulské vládě. Rebelii podpořila i vojenská diktatura Pákistánu v čele s generálem Muhammadem Zijáulem Hakem, přestože objem pákistánské pomoci mírnily obavy ze sovětské odvety. S ozbrojeným odporem lokálních vůdců tradičně nepřátelských vůči centrální vládě si afghánská armáda, již každý den opouštěly stovky dezertérů, nedokázala sama poradit a vedení režimu po povstání v Herátu opakovaně vyzývalo svého severního souseda k asistenci.35 Sovětský svaz však zatím nevnímal vojenský zákrok jako nutný pro stabilizaci země a přislíbil pouze materiální pomoc.36 Politbyro se domnívalo, že situaci vyřeší odstranění radikálního premiéra Hafizulláha Amína z  vedení země, protože především jím prosazované praktiky podněcovaly hnutí odporu, zatímco prezident Núr Muhammad Tarakí se stal symbolickou postavou bez reálného vlivu.37 Brzezinski nicméně Cartera varoval, že SSSR nemá v plánu Afghánistán stabilizovat zvenčí, ale chce afghánské nestability využít k ohrožení Pákistánu a Iránu a k další agresi v regionu.38 V červenci 1979 americký prezident Carter stanovisko Brzezinského podpořil a potvrdil tajnou pomoc povstalcům prostřednictvím CIA. Místo zbraní se ale do Afghánistánu zatím poslalo jen komunikační zařízení a USA začaly pomáhat s  propagandou proti kábulskému režimu. Carter však neusiloval o jeho svržení, a tudíž lze americkou pomoc jen stěží považovat za příčinu prosincové invaze.39 K  rozhodnutí intervenovat vedla Komisi politbyra o  Afghánistánu40 obava o přežití režimu. Politbyru katastrofálně nevyšel plán na eliminaci Amína. Místo toho nechal afghánský premiér v  září 1979 zavraždit prezidenta Tarakího. Pro SSSR tím Amín přestal být důvěryhodným vůdcem: panoval strach, že by mohl začít spolupracovat s USA.41 „Americká raketová síla na Hindúkuši“ představovala pro sovětské představitele nejhorší možný scénář.42 Pád režimu by také znamenal, že 35 „Přepis telefonického rozhovoru Alexeje Kosygina a Muhammada Núra Tarakího, 18. březen 1979“, National Security Achive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/ r2.pdf (staženo 2. 5. 2011). 36 „Přepis setkání politbyra ÚV KSSS, 17.–18. březen 1979“, National Security Achive, ht tp://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r1.pdf (staženo 2. 5. 2011). Westad, The Global Cold War, 309. 37 Landsford, A Bitter Harvest, 122. 38 Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“. 39 V  této souvislosti je zajímavý postoj Brzezinského, který tvrdí, že Cartera přesvědčil právě proto, aby invazi vyvolal. Andrew Hartman, „,The Red Template’: US Policy in Soviet-occupied Afghanistan“, Third World Quarterly 23, č. 3 (červen 2002): 470. 40 Členy této komise, jež byla zřejmě založena v roce 1979, byli například Andrej Gromyko, Jurij Andropov a Dmitrij Ustinov. 41 Tyto kontakty však podle staničního vedoucího CIA v Kábulu Grahama Fullera neexistovaly. Rozhovor se Sethem Jonesem, 19. srpna 2008. Citováno in Jones, In the Graveyard of Empires, 17 (poznámka č. 45). 42 Tanner, Afghanistan, 235.

43

by SSSR přišel o své investice, a byl by nebezpečný kvůli muslimům žijících ve středoasijských sovětských republikách, kteří by mohli následovat afghánský příklad a  přestat být vůči SSSR loajální.43 USA se podle komise dosud nevzpamatovaly z Vietnamu: zabývaly se Íránem a usilovaly o ratifi kaci smlouvy SALT II, a proto jejich reakce neměla být ostrá.44 Roli hrály zřejmě i předchozí intervence na základě tzv. Brežněvovy doktríny omezené suverenity, podle které vnitřní ohrožení socialistických režimů představovalo problém pro všechny ostatní socialistické státy.45 Rozhodnutí o  invazi učinila nakonec velmi malá skupina členů politbyra a  to na  základě informací, které fi ltroval Jurij Andropov a  které kladly důraz hlavně na možnost Amínova spojení se CIA a subverzivní aktivity USA.46 Podle ideologů KSSS mělo nasazení vojenských jednotek vést k rychlému provedení socialistické revoluce – etnické roztříštění afghánské společnosti bylo zcela ignorováno.47 Nejvyšší zástupci armády rozhodnutí kritizovali: náčelník Generálního štábu Rudé armády Nikolaj Ogarkov navrhoval politické, ne vojenské řešení, a  počet vojáků, který SSSR do  Afghánistánu plánoval poslat, podle něj nemohl splnit vytyčené cíle.48 Invaze byla však i přes tento odpor 12. prosince 1979 odsouhlasena.49 Po  podepsání memoranda byl do  Kábulu poslán oddíl speciálních sovětských jednotek, formálně na ochranu prezidentského paláce, ve skutečnosti s cílem Amína svrhnout, k čemuž došlo 27. prosince. Dva dny předtím vstoupily do země sovětské jednotky, oficiálně na pozvání afghánských vůdců na obranu země proti vnější agresi. Tito vůdci byli ale zanedlouho nahrazeni novým vedením, tedy příslušníky Parchamu, se kterými SSSR začal v průběhu roku 1979 spolupracovat.50 Cílem Sovětů bylo obsadit strategické body, předat je afghánské armádě a stáhnout se. Podcenili ale sílu lidového odporu a jejich angažmá se protáhlo na dlouhých deset let. Feifer, Velký hazard, 13. Schweizer, Reaganova válka, 122. 45 „Projev Leonida Brežněva na V. sjezdu Polské sjednocené dělnické strany“,13. listopadu 1968, Modern History Source Book, http://www.fordham.edu/halsall/mod/1968brezhnev.html (staženo 5. 5. 2011). 46 „Zpráva pro ÚV KSSS o  situaci v  Afghánistánu, autoři Jurij Andropov, Andrej Gromyko, Dmitrij Ustinov a Boris Ponomarev, 28. červen 1979“, National Security Archive, http://www. gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r4.pdf (staženo 2. 5. 2011); 29. říjen 1979, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r6.pdf (staženo 2. 5. 2011). 47 Rozhovor s  Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/interviews/episode-20/krakowski1.html (staženo 28. 4. 2011). 48 „Popis rozhodnutí ÚV KSSS poslat jednotky do  Afghánistánu“, citováno z  Alexander Lyakhovsky, The Tragedy and Valor of Afghan (Moskva, GPI „Iskon“, 1995), National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/r8.doc (staženo 2. 5. 2011). 49 „Situace v  A“, ručně psané rozhodnutí ÚV KSSS o  nasazení jednotek v  Afghánistánu, 12.  prosinec 1979, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/ NSAEBB57/r9.pdf (staženo 2. 5. 2011). 50 Westad, The Global Cold War, 317. 43

44

44

Prezident Carter se v předchozí politice vůči SSSR snažil udržovat détente, a to i přes vznikající krize v zemích Třetího světa. V průběhu roku 1979 se ale po událostech např. v  Íránu začal Carterův postoj měnit. Věrohodnost détente se ocitla na kriticky nízké úrovni, pozice USA byla vnímána jako slabá a Carter považoval za nutné se přizpůsobit konzervativním náladám společnosti. Ačkoli CIA podávala těsně před invazí zprávy o  pohybech sovětských vojsk, analytici nevěřili, že Sověti k  operaci skutečně přikročí. Počet nasazených sovětských jednotek byl podle nich pro takovou akci nedostatečný, a navíc by SSSR musel čelit mezinárodním důsledkům.51 Administrativa proto sovětský vpád neočekávala a  nevnímala ho jako obranný, ale expanzivní a  ohrožující pozici USA v  regionu, přestože podle jiných hlasů SSSR usiloval spíše o konsolidaci afghánského režimu než o postup k ropným zásobám Indického oceánu.52 Při rozhodování o reakci na vpád sovětských vojsk do Afghánistánu prosazoval státní tajemník Cyrus Vance pokračování détente, ale i tentokrát se Carter přiklonil k pozici Brzezinského. Brzezinski navrhl den po invazi dodat rebelům k humanitární pomoci i zbraně a techniku, přehodnotit politiku vůči Pákistánu a začít v této záležitosti spolupracovat s Čínou a arabskými zeměmi, aby mohly USA Sovětům „znepříjemnit pobyt“.53 Prezident souhlasil a  Národní bezpečnostní rada byla o tomto rozhodnutí informována 2. ledna 1980.54 Oproti situaci v Íránu, kde panovaly o krocích USA velké spory, bylo nastartování této operace relativně snadné. Po Carterově souhlasu získali Afghánci první zbraně už na počátku ledna 1980.55 Na  veřejnosti Carter krok odsoudil jako „největší ohrožení míru od  druhé světové války“ a v OSN prosadil rezoluci požadující stažení.56 O to samé požádal Brežněva. Odpověď generálního tajemníka KSSS však byla vyhýbavá a  Carter ji odmítl jako „nedostatečnou a naprosto pomýlenou“.57 Následovalo zavedení sankcí proti SSSR. Byly zrušeny dohody o prodeji obilí, zakázán dovoz technologií, odložena ratifi kace SALT II a bojkotovány olympijské hry v roce 1980 v Moskvě. Obavu, že by se dalšími oběťmi sovětské rozpínavosti mohly stát země vyvážející ropu, vyjadřovala lednová Carterova doktrína, jejíž podstatou byla strategická prio51 Ani v  jednom se odborníci nemýlili – jak poznamenává americký vojenský historik Martin Ewans, „... [A]nalytici to pochopili, a Sověti ne.“ Ewans, Conflict in Afghanistan, 126. 52 Jones, In the Graveyard of Empires, 21. 53 Coll, Ghost Wars, 51. 54 Odd Arne Westad, „Reagan’s Anti-Revolutionary Offensive in the Third World“, in The Last Decade of the Cold War: from Conflict Escalation to Conflict Transformation, ed. Olav Njølstad (London: Frank Cass, 2004), 206. Odlišný pohled nabízí americký historik Prados: rozšíření tajné operace CIA v Afghánistánu podle něj nebylo reakcí na sovětský manévr, ale došlo k němu už 17. 12. na  setkání speciálního koordinačního výboru Národní bezpečnostní rady. Spojené státy tedy stejně jako SSSR zareagovaly na afghánskou vnitřní nestabilní situaci. Prados, „Notes on the CIA Secret War“, 467. 55 Westad, The Global Cold War, 329. 56 Citováno dle Feifer, Velký hazard, 90. 57 Ewans, Conflict in Afghanistan, 125.

45

rita Perského zálivu. Jakýkoli „pokus vnější silou získat nadvládu nad regionem Perského zálivu [bude] považován jako útok na zásadní zájmy Spojených států a [bude] odvrácen všemi nutnými prostředky, včetně vojenské síly“.58 Tuto rétoriku podpořil Carter intenzivnější spoluprací se Saúdskou Arábií a dalšími státy arabského světa, které invaze pobouřila. Moskvu však spíše než mezinárodní reakce znepokojovaly problémy, které ji čekaly v samotném Afghánistánu. SSSR si neuvědomil, jak malou podporu kábulský režim skutečně měl, a  sovětská přítomnost zničila poslední pozůstatky jeho legitimity. Sovětská armáda po úspěšné invazi narazila na protiakce rebelů. Místo pomoci afghánské armádě se sovětské jednotky ocitly v otevřeném boji a uprostřed občanské války, již měly za  kábulský režim vybojovat.59 S  odporem se vojáci setkávali zejména v horách a na hustě obydleném venkově, kde povstalci sestavovali malé pohyblivé oddíly a využívali znalosti terénu a strachu při přepadech ze zálohy. Rebelie se začínala měnit ve svatou válku. Kontingent sovětských sil v Afghánistánu naopak trpěl demoralizací a nezkušeností. Sověti byli špatně vybaveni a  zásobováni, podléhali nemocím či drogové závislosti. Přestože jednotky nebyly nikdy posíleny nad počet 120  000 vojáků,60 porazit vojensky by je šlo jen obtížně, protože si dokázaly bez potíží udržovat klíčová místa. Zemi se mu však ovládnout nepodařilo. Jestliže se ještě na počátku roku 1980 členové politbyra domnívali, že stahování začne zanedlouho, velitelé v poli si již uvědomili, že válka bude trvat mnohem déle a vojenské řešení možná ani neexistuje; důstojníci vyslovili obavu, že by se Afghánistán mohl stát sovětským Vietnamem.61 Sousední Pákistán se mezitím stával úkrytem stále většího počtu uprchlíků. Před invazí jich tu bylo 400 000, na konci osmdesátých let už 3,5 milionu.62 Každý z nich se musel pro získání přídělů, tedy humanitární pomoci a zbraní, zaregistrovat u  exilových organizací, kterých bylo zpočátku šest. Právě tyto strany si Pákistán vybral jako oficiální představitele afghánského lidu a s žádnými jinými skupinami nebyl ochotný jednat.63 Lokální vůdci v Afghánistánu ale často s vizí exilových stran nesouhlasili a spojovali se s nimi pouze proto, aby získali dodávky pro své boje.64 Tajná operace CIA řízená ze stanice CIA v Islámabádu, která v omezené podobě začala již v červenci 1979, v této době spočívala ve výcviku vojenských instruktorů 58 „Carter Would Fight for Persian Gulf; Seeks to Resume Draft Registration“, The Washington Post, 24. ledna 1980. Citováno dle Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“. 59 „Měnící se mise sovětských sil v Afghánistánu“, citováno z Lyakhovsky, The Tragedy and Valor of Afghan. 60 Landsford, A Bitter Harvest, 127. 61 Svetlana Savranskaya, „The Soviet Experience in Afghanistan: Russian Documents and Memoirs“, in Prados a Savranskaya, Volume II: Afghanistan. 62 Dalšího 2,5 milionu odešlo do Íránu. Ewans, Conflict in Afghanistan, 134. 63 Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“. 64 Scott, Deciding to Intervene, 42.

46

v Pákistánu a spojení s mudžáhedíny65 prostřednictvím pákistánské zpravodajské služby ISI (Inter-Services Intelligence), jež dopravovala zbraně a  vybavení koupené USA v Egyptě přes horské průsmyky do afghánských provincií. Peníze a vojenský materiál dodávaly také další státy, „které dychtily způsobit sovětským ozbrojeným silám citelné škody“, například Saúdská Arábie či Čína.66 Rozsah a kvalita této pomoci byly zatím omezené, jednalo se o zastaralé a lehké zbraně sovětského původu. Pákistánský diktátor považoval za  nemoudré Sověty provokovat modernější výzbrojí. Invaze byla pro Pákistán příležitostí, ale také stálou hrozbou, protože Moskva i  Kábul byly přesvědčeny, že je jediným řídícím centrem rezistence. Pákistánský vůdce si ale velmi dobře uvědomoval svůj význam pro USA i jejich obavy o Perský záliv. Pro Cartera, kladoucího mimořádný důraz na  lidská práva, měl být pákistánský diktátor se svým nukleárním programem a represemi vůči obyvatelstvu sice správně nepřijatelný, dostal se však do pozice být důležitým spojencem. Carterovu nabídku vojenského a  ekonomického programu za  400 milionů dolarů z  března 1980 si dokonce mohl dovolit odmítnout jako „mizernou“67 a  vyčkat zvolení Reagana, po  jehož nástupu se mu podařilo uzavřít výhodnější obchod. Carterova administrativa si kladla za  cíl pobyt Sovětům pouze znepříjemnit a odradit SSSR od podobných akcí jinde ve světě. O účinnosti odporu mudžáhedínů vůči sovětské okupaci však panovala skepse. Navýšení prostředků či masivní pomoc Pákistánu nebyly na pořadu dne. I přes zostření přístupu k SSSR a nastartování řady dalších tajných operací na podporu antikomunistických hnutí ve Třetím světě Carter ztrácel naději na znovuzvolení v roce 1980. Podle některých zástupců détente z  řad liberálů zareagoval prezident na  sovětský krok příliš ostře a  nedal SSSR šanci stáhnout se bez poškození reputace. Pro konzervativce byly naopak Carterovy kroky neúčinné a symbolické. I tyto důvody přispěly na konci roku 1980 ke zvolení Ronalda Reagana prezidentem. Reaganova doktrína V roce 1981, kdy se Ronald Reagan stal prezidentem, se Spojené státy v zahraničí potýkaly s řadou problémů. Ztratily důležitého spojence v Iránu, sovětská vojska nedávno vstoupila do Afghánistánu a kubánské jednotky působily v Angole, zatímco

65 Mudžáhedíni (výraz označuje „boží vojáky“) pocházeli z řad afghánských uprchlíků, kteří byli rekrutováni v  pákistánských táborech pro boj v  Afghánistánu. Charakterizoval je náboženský „fundamentalismus bez politického podtextu“. Robert D. Kaplan, Soldiers of God: With Islamic Warriors in Afghanistan and Pakistan (New York: Vintage Departures, 2001), 17. Představovali antikomunistické hnutí, které jako celek usilovalo o  stažení SSSR z  Afghánistánu a  jeho opětovnou nezávislost – v tomto cíli je byly USA ochotné podpořit. 66 Feifer, Velký hazard, 102. 67 Angelo Rasanayagam, Afghanistan: a Modern History (London: Tauris, 2005), 105.

47

vietnamské se sovětskou pomocí v  Kambodži. V  Nikaragui hrozilo zformování levicové vlády, což znamenalo bezpečnostní riziko v blízkosti amerického území. Přestože Reagan nevstupoval do  Bílého domu jako prezident zaměřený výhradně na  zahraniční politiku, už před svým zvolením podobně jako celá republikánská strana kritizoval způsob, jakým se ke studené válce stavěl Jimmy Carter. Jeho strategie podle Reagana snižovala vliv Spojených států na světové dění. Nový prezident se ztotožňoval s kritikou republikánské strany vůči politice détente, jež podle konzervativců představovala rezignaci Ameriky na  její právoplatné místo. Domníval se, že „pro Ameriku je nesmyslné, nesprávné a nebezpečné vzdát se role supervelmoci a  vládce svobodného světa“.68 Spojené státy měly po  řadě selhání znovu získat převahu nad Sovětským svazem, kterou si až do konce sedmdesátých let udržovaly. K  dosažení tohoto cíle využíval Reagan řadu nástrojů. Velmi ostrá byla jeho rétorika vůči Sovětskému svazu. V roce 1983 tuto zemi dokonce označil za „Říši zla“, antitezi Spojených států.69 Dal tak najevo, že Spojené státy nepovažují SSSR za  partnera, se kterým se budou snažit vyjednávat a  jemuž budou pro zachování rovnováhy ustupovat. V další fázi eskalace studené války v osmdesátých letech zůstal prostor pouze pro soupeření mezi velmocemi, jež mělo být zakončeno porážkou SSSR jako systému, který byl ve své podstatě chybný, což odpovídalo Reaganovu celoživotnímu antikomunistickému postoji. Odhodlání postavit se SSSR a  zastavit expanzi jeho vlivu projevil Reagan otevřeně například invazí na ostrov Grenada v roce 1983, kde hrozilo zformování marxistické vlády. Stejně tak působilo i jeho odmítnutí podpořit ratifi kaci smlouvy SALT II, již Carter i  přes invazi do  Afghánistánu podporoval.70 Do  Reaganovy zahraničněpolitické koncepce zapadal také projekt Strategické obranné iniciativy, snahy využít moderní technologie na vybudování obranného systému před nepřátelskými střelami, kterou SSSR vnímal jako hrozbu neutralizace svého jaderného arzenálu. Stejně významná jako výše zmíněné nástroje zahraniční politiky byla však strategie později pojmenovaná jako Reaganova doktrína. Jako pojem vznikla v roce 1985, kdy tak novinář Charles Krauthammer označil neskrývanou podporu antikomunistickým revolucím, tedy „těm, kdo riskují své životy na každém kontinentu, od Afghánistánu po Nikaraguu, aby vzdorovali Sověty podporované agresi“.71 Tato

Reagan, Život jednoho Američana, 230. „Projev na  výročním sjezdu Národního sdružení evangelíků v  Orlandu, stát Florida“, 8.  března 1983, Ronald Reagan Presidential Library, http://www.reagan.utexas.edu/archives/ speeches/1983/30883b.htm (staženo 23. 4. 2011). 70 Westad, „Reagan’s Anti-Revolutionary Offensive“, 201. 71 Charles Krauthammer, „The Reagan Doctrine“, Time, 1. dubna 1985, http://www.time.com/ time/magazine/article/0,9171,964873,00.html (staženo 1. 5. 2011). 68 69

48

politika měla sloužit ke  zvrácení sovětského postupu v  rozvojových zemích tzv. Třetího světa, a to z morálních důvodů. Vznik koncepce je však datován do počátků Reaganova funkčního období a podíleli se na  něm nejvyšší představitelé exekutivy. Ti navazovali nejen na  ideologii Reaganovy administrativy, ale také na předchozí strategie či prezidentské doktríny. Podle amerického historika studené války Johna Pradose představuje Reaganova doktrína upravenou verzi politiky zadržování, pouze s  otevřenou podporou opozičních skupin a prvkem ofenzivnosti.72 Naopak americký politolog James Scott73 se domnívá, že Reaganova doktrína je „potomek zatlačování“ padesátých let a představuje opuštění politiky zadržování; oproti Eisenhowerovi se však nedrží pouze rétoriky, přestože tajné operace v Iránu a Guatemale v padesátých letech mohou být považovány za precedenty k Reaganově doktríně.74 Bezprostřední příčinou zformulování strategie byla pak domácí situace na konci sedmdesátých let: vietnamský syndrom, pravicový obrat vedoucí k Reaganově zvolení a také pociťovaný sovětský expanzionismus sedmdesátých let, tedy dojem, že se světová rovnováha přiklání na  sovětskou stranu. Expandující SSSR ale znamenal také více možností, kde sovětské „impérium“ zranit. Pro oslabení vazeb mezi SSSR a Třetím světem stačilo za malé náklady a s minimálním rizikem přímé konfrontace podpořit svržení nestabilních klientských režimů čelících povstání. Tím by bylo pro SSSR nákladnější režimy udržovat při životě a  mohlo by to také vést k  oslabení jeho pozice na mezinárodní scéně. A to vše bez riskování amerických životů – tato podmínka byla ve světle vietnamské války nezbytná.75 Uplatnění Reaganovy doktríny nemělo automaticky znamenat pomoc nedemokratickým silám reakce. V  Reaganově podání bylo cílem nejen zvítězit, tedy podkopat vliv marxistických vlád a posléze je i svrhnout, ale takové vítězství mělo být výhrou demokracie: „... [B]ojovníci za svobodu povstávají ..., bojují a umírají za ty samé demokratické svobody, které jsou pro nás posvátné.“ 76 Na formulaci doktríny se zpočátku podílela zejména National Security Planning Group (NSPG a  také National Planning and Coordination Group), prezidentův poradní orgán tvořený představiteli různých vládních agentur, který byl pověřen

72 John Prados, President’s Secret Wars: CIA and Pentagon Covert Operations from World War II Th rough Iranscam (New York: William Morrow & Company, 1988), 78. Citováno dle Robert W.  Tucker, „Reagan’s Foreign Policy“, Foreign Affairs 68, č. 1, America and the World (1988/1989): 13. 73 Scott, Deciding to Intervene, 79. 74 Prados, President’s Secret Wars. Citováno dle Scott, Deciding to Intervene, 15. 75 Tucker, „Reagan’s Foreign Policy“, 16. 76 „Projev ke  společnému zasedání Kongresu o  stavu Unie“, 25. ledna 1988, Ronald Reagan Presidential Library, http://www.reagan.utexas.edu/archives/speeches/1988/012588d.htm (staženo 23. 4. 2011).

49

dohledem nad tajnými operacemi USA.77 NSPG se skládala z představitelů agentur (např. CIA) a vládních institucí (např. ministerstva obrany a zahraničí) pod vedením poradce pro národní bezpečnost, kteří pak ve skupinách diskutovali o jednotlivých tajných operacích a dohlíželi na ně. Z jejich závěrů pak mohl Reagan svým schválením učinit oficiální politiku. Stoupencem aktivního přístupu ohledně tajných operací byl především ředitel CIA William Casey, jenž v březnu 1981 představil program pro skupiny v Afghánistánu, Angole, Kambodži, na Kubě, v Iránu, Laosu, Libyi a Nikaragui, který by v budoucnu mohla řídit právě CIA. Tam, kam už pomoc proudila, by se úsilí rozšířilo, na což by, jak Casey zdůrazňoval, musely Spojené státy vynaložit jen minimum prostředků.78 Tato politika, jež v mnoha případech již v zemích Třetího světa probíhala, byla posléze ukotvena v  prezidentské direktivě U. S. National Security Strategy (NSC-NSDD-32) z května 1982. Ta potvrzovala nové cíle v přístupu vůči SSSR: „Zadržet a  zvrátit rozšíření sovětské kontroly a  vojenské přítomnosti ve  světě, zvýšit náklady na  sovětskou podporu [klientských režimů] a  používání ... subverzivních sil.“ 79 Využitím „hospodářských nedostatků“ měl být také SSSR odrazen od aktivit ve Třetím světě. Na tuto direktivu pak v lednu 1983 navázala NSDD 75, ve které si Spojené státy kladly za cíl „zadržovat a po čase zvrátit sovětský expanzionismus účinným a  neustálým soupeřením ve  všech světových arénách, zejména v  celkové vojenské rovnováze a v geografických regionech, kde má Amerika prioritní zájmy“, a tím v sovětském systému vyvolat evoluční změny. 80 Reaganova strategie tedy kladla důraz na  systematické využití strukturální slabosti SSSR, a  to prostřednictvím podpory protirežimních hnutí. Administrativa byla však také ovlivňována externími aktéry, například vlivným konzervativním think-tankem Heritage Foundation, který v  roce 1984 požadoval integrovanou strategii na pomoc opozičním hnutím ve státech, kde působily klientské vlády SSSR, či dokonce jejich vytvoření, pokud se v dané zemi žádné vhodné skupiny nenacházely. 81 Společně s faktem, že pomoc už byla poskytována v Afghánistánu, Angole, Nikaragui a Kambodži, se po roce 1984 vyvíjely pokusy vysvětlit motivaci Reaganovy doktríny a ospravedlnit prostředky na ni vynakládané – a to zejména z prezidentovy strany, což se projevovalo i v jeho rétorice. Zmínky o morální i materiální podpoře Loch K. Johnson, „Covert Action and Accountability: Decision-Making for America’s Secret Foreign Policy“, International Studies Quarterly 33, č. 1 (březen 1989): 81–109. 78 Scott, Deciding to Intervene, 22. 79 „U.S. National Security Strategy“, http://www.fas.org/irp/offdocs/nsdd/nsdd-032.htm (staženo 22. 4. 2011). 80 „U.S. Relations with the U.S.S.R“, http://www.fas.org/irp/offdocs/nsdd/nsdd-075.htm (staženo 22. 4. 2011). 81 Scott, Deciding to Intervene, 21. 77

50

„bojovníků za svobodu“ se tak objevují až v projevech o stavu Unie z let 1985 i 1986, přestože v některých případech povstalcům proudila pomoc už několik let, aniž by na  to prezident veřejnost někdy upozornil. Právě fázi 1985–1987 považuje proto americký politolog James Scott za stádium „propagace“ doktríny vůči veřejnému mínění. O osvětlení podstaty Reaganovy doktríny se snažil i ministr zahraničí George Shultz, podle kterého vyjadřovala víru, že vítězství komunismu se dá zvrátit pomocí lidovým hnutím. Jejich podpora se sice lišila případ od případu, ale o tom, kde ležely sympatie USA, nebylo pochyb.82 Americký politolog Chester Pach83 se však domnívá, že Reaganova doktrína byla pouze novinářským produktem, který jako soudržnou strategii administrativa nikdy vyhlásit nechtěla a  který Charles Krauthammer povýšil na  základě Reaganových projevů na „geopolitický princip“, přestože jeho rétorika měla pouze zvrátit námitky Kongresu proti pomoci nikaragujským Contras. Podle Pacha žádná nová doktrína nevznikla, jednalo se pouze o ospravedlnění již probíhající asistence. Sám Reagan své zahraničněpolitické iniciativy jako Reaganovu doktrínu nikdy neoznačil a pro administrativu byl význam tohoto pojmu „záhadou“, přestože jako abstraktní myšlenka se prý Reaganovi zalíbil. Žádná oficiální politika se však explicitně o Reaganově doktríně nikdy nezmínila a standardy pro přidělování pomoci neexistovaly. 84 Jak se vyjádřil později Krauthammer, doufal, že doktrína dodá USA legitimitu při svrhávání nepřátelských režimů. Podpora administrativy rebelům byla však daleko méně konzistentní a nepodařilo se vyvinout široce aplikovatelnou strategii. Reagan pravděpodobně v Reaganovu doktrínu nevěřil, spíše se řídil radami ministerstva zahraničí a pokračoval už v běžících programech. 85 Ačkoli byla doktrína tedy jako mediální konstrukce zformulována zdánlivě jasně a v Reaganově rétorice působila rozhodně, její aplikace byla rozporuplná a složitá, jak se ukázalo například v Nikaragui (viz dále). Důvodem kontroverze byl fakt, že v americké politice k tzv. doktríně nepanoval jednotný postoj. Co se týče podstaty doktríny a jejích cílů, existovaly tři široké frakce: stoupenci, pragmatici a oponenti. Pro obhájce doktrína představovala možnost, jak destabilizovat či svrhnout klientské režimy SSSR (nebo dokonce SSSR samotný) či je alespoň demokratizovat (včetně Sovětského svazu), což prosazoval ředitel CIA Casey. Doktrína se také mohla stát nástrojem, jak dosáhnout řešení regionálních konfliktů. Propagátorem tohoto „dvoukolejného přístupu“ byl ministr zahraničí Shultz. Stoupenci apelovali 82 Citováno in John Lewis Gaddis, Strategies of Containment: A  Critical Appraisal of Postwar American National Security (New York: Oxford University Press, 2005), 371 (poznámka č. 112). 83 Chester Pach, „The Reagan Doctrine: Principle, Pragmatism, and Policy“, Presidential Studies Quarterly 36, č. 1 (březen 2006): 75–88. 84 Robert McFarlane, rozhovor s  Lou Cannonem, 5. ledna 1990. Citováno in Lou Cannon, President Reagan: The Role of a Lifetime (New York: PublicAffairs, 2000), 323 (poznámka č. 54). 85 Charles Krauthammer, dopis Lou Cannonovi, 8. března 1990. Citováno in Cannon, President Reagan, 321 (poznámka č. 49); Rodney McDaniel, rozhovor s  Lou Cannonem, nedatováno. Citováno in Cannon, President Reagan, 321 (poznámka č. 53).

51

také morální rétorikou. Například podle velvyslankyně Spojených států při OSN Jeane Kirkpatrickové měly Spojené státy pomáhat antikomunistickým hnutím, protože to bylo správné, nejen ze strategických důvodů. Oponenti, především liberálové v Kongresu či někteří představitelé ministerstva zahraničí, měli naopak pochybnosti o prostředcích a následcích. Nebyli si jistí, zda jsou režimy opravdu tak totalitární a bojovníci opravdu tak demokratičtí. Panovaly obavy z  eskalace soupeření supervelmocí a  po  roce 1985 se projevil i  strach, že reformy Michaila Gorbačova budou ukončeny kvůli konfliktu ve  Třetím světě. 86 Rebelové se také často jevili jako příliš slabí, což mohlo vést k navýšení podpory ze strany SSSR ke stabilizaci režimů – původní účel doktríny by tak byl zcela obrácen. Klíčové pozice v rozhodování administrativy i Kongresu však zaujali ti, kteří zachovávali pragmatické postoje. Pokud politiku administrativy podporovali, pomoc byla poskytnuta; ale v případech, kdy o ní zapochybovali, byli ochotni americké zapojení odmítnout, jak ukazuje příklad uplatnění Reaganovy doktríny v Nikaragui, kde pragmatický postoj převážil nad argumenty stoupenců radikálnější politiky. Na spory o povaze doktríny pak navazovaly další neshody, tentokrát v procesu utváření politiky. Od formulace přes implementaci po evaluaci se na něm totiž podílely čtyři skupiny. Zatímco prezident a jeho poradci činili prvotní a klíčová rozhodnutí (Reaganovo zapojení však bylo epizodické – další důkaz toho, že Reaganova doktrína byla spíše prosazována Reaganovým okolím než samotným prezidentem),87 zahraničněpolitická byrokracie. Orgány jako ministerstvo obrany, ministerstvo zahraničí, CIA, Národní bezpečnostní rada byly klíčové při implementaci politiky, například ve vedení programů asistence či tajných operací. Panovaly mezi nimi však rozpory, které vyplývaly zejména z odlišného hodnocení rizik vůči USA.88 Přístup k určitým stádiím tvorby politiky, například k jejímu hodnocení, umožnil nevládním aktérům (médiím, think-tankům, zájmovým skupinám a veřejnému mínění) také vliv Kongresu. Přestože měla role Kongresu omezený účinek, jeho vedoucí představitelé, výbory i individuální členové hráli ve všech případech, kdy se zvažovalo americké zapojení ve Třetím světě, významné úlohy. Někdy se dokonce chopili iniciativy před administrativou – především v případě Afghánistánu. Naopak v Nikaragui se Kongres stavěl proti pomoci Contras, což ovlivnilo směřování politiky v celé této oblasti. Administrativa ani Kongres se také nikdy nedokázaly shodnout na kritériích, za  kterých by měla být doktrína nasazena, a  bylo tedy obtížné určit, ve  kterých zemích by k tomu mělo dojít. Oproti volání po univerzální aplikaci šlo o koncepce, které určovaly konkrétní podmínky, které pro aplikaci doktríny bylo nutné splnit. Jednu z  nich zastával například kongresman Robert Torricelli (D-NJ), který poScott, Deciding to Intervene, 31. Westad, The Global Cold War, 338. 88 Scott, Deciding to Intervene, 7. 86 87

52

važoval za  nutné, aby rezistence byla vnitřně motivována, dostávalo se jí světové podpory a země čelila zahraniční (tedy komunistické) intervenci, nejen domácímu sporu – tomuto ale odpovídal pouze Afghánistán.89 Specifická kritéria tak nevznikla a případy byly vždy posuzovány jednotlivě. Výsledkem vnitropolitických rozporů byla situace, kdy se z  relativně jasné myšlenky stala komplikovaná politika. Tzv. Reaganova doktrína, tak jak byla původně zamýšlena, se dočkala plné implementace pouze v  Afghánistánu, ale i  zde byla k  nelibosti některých stoupenců univerzální strategie konfrontace se SSSR kombinována s diplomacií. Kambodža obdržela jen nevojenskou pomoc, v Etiopii bylo od realizace upuštěno úplně kvůli absenci nemarxistických rebelů a Mosambik byl kvůli složité vnitřní situaci podporován jen krátce. V Angole a Nikaragui probíhala aplikace nekonzistentně a ve druhé z těchto zemí dokonce narazila Reaganova doktrína na tak ostrý odpor Kongresu, že to vyústilo v jeden největších skandálů Reaganovy administrativy, aféru Írán-Contras. Do jisté míry ojedinělým případem aplikace Reaganovy doktríny je Afghánistán. Oproti iniciativám, jakou byla například Nikaragua, se asistence této zemi těšila široké podpoře a Afghánistán je dodnes považován za úspěšný příklad Reaganovy iniciativy, protože americká politika zde měla údajně přímý vliv na  rozhodnutí o stažení sovětských vojsk a ovlivnila i změnu sovětského systému. Reaganova reakce 1981–1984 K  afghánské operaci CIA se Ronald Reagan od  počátku svého prezidentství stavěl pozitivně. Stejně jako Carter se domníval, že SSSR chce v  oblasti bohaté na  ropu připravit USA o  úlohu supervelmoci,90 což vyžadovalo jednoznačnou americkou odpověď. V  prvních letech jeho administrativy však nenastal žádný velký odklon od způsobu, jakým program probíhal za Carterovy administrativy, a nedošlo ani k zásadnímu zvýšení prostředků na něj vynaložených. V první fázi, přibližně do roku 1983, stál USA asi 30 mil. USD za rok.91 Nezměnily se ani cíle, jichž se americká politika v oblasti snažila dosáhnout – o vítězství mudžáhedínů nad kábulským režimem a  sovětskými vojsky administrativa ani Reagan zatím neuvažovali.92 Kromě tajné operace působila Reaganova administrativa v Afghánistánu také na  diplomatické úrovni. V  tomto směru zrušil Reagan embargo na  dovoz obilí do  SSSR, které po  invazi vyhlásil Carter; Sovětský svaz ale podle Reagana tuto

Scott, Deciding to Intervene, 33. Reagan, Život jednoho Američana, 376. 91 Rozpočet operací byl samozřejmě tajný, ale informace o něm unikaly na veřejnost a do tisku poměrně často. 92 Coll, Ghost Wars, 58. 89

90

53

nabídku na  lepší vztahy odmítl.93 Diplomacie se nadále spíše než na  bilaterální úrovni odehrávala pod taktovkou OSN, jednání o  politickém urovnání situace vedená OSN ale nevedla k  žádnému významnějšímu pokroku. Ve  skutečnosti byla v USA před dohodou o stažení bez většího poškození reputace SSSR dávána přednost postupnému zvyšování nákladů SSSR na pobyt v regionu prostřednictvím operace CIA, což mělo Sovětský svaz odradit od  dalších invazí v  zemích Třetího světa.94 Asistence afghánským povstalcům si v prvním období Reaganova prezidentství získala širokou podporu administrativy, Kongresu a také veřejnosti, a to i přes tajný charakter implementace tohoto programu CIA. Afghánci byli Američany vnímáni téměř jako romantičtí hrdinové. Program CIA přesto neprobíhal bez problémů. Pákistán, tradiční nepřítel Sovětského svazu a  Indie, byl díky své geografické pozici a zpravodajské síti nenahraditelným spojencem USA v regionu. Oproti Carterově lpění na dodržování etických zásad byl Reagan vůči zdejšímu diktátorskému režimu „vstřícnější“.95 Americký ministr zahraničí Alexander Haig Pákistáncům přímo sdělil, že jejich vnitřní situace je jejich problém. Spojené státy se nebudou zabývat porušováním lidských práv ani vývojem jaderných zbraní.96 Prezident Reagan také v roce 1981 nabídl Pákistánu vojenskou a ekonomickou pomoc na šest let ve výši 3,2 mld. USD a možnost nákupu strojů F-16.97 Muhammad Zijául Hak tak získal příležitost dělat obojí: „mohl si splnit svůj sen řídit džihád a přitom dostávat západní podporu“.98 Pro úspěch operace však začaly Spojené státy spolupracovat nejen s Pákistánem, ale i s dalšími státy. Programu se účastnily například zpravodajské služby Francie a  Velké Británie, tradiční spojenci USA ve  studené válce.99 V  tom samém roce, kdy Pákistán obdržel od  USA vojenskou a  ekonomickou pomoc, uzavřel Reagan také dohodu s královskou rodinou v Saúdské Arábii, která začala výměnou za pět průzkumných letadel AWACS na tajnou operaci poskytovat na dolar přesně tolik

Reagan, Život jednoho Američana, 260. Coll, Ghost Wars, 58. 95 Pákistánský diktátor Muhammad Zijául Hak porušoval systematicky lidská práva v  zemi a  mimo jiné nechal popravit svého předchůdce Bhutta. Carter a  po  něm i  Reagan se ale řídili zásadou, že nepřítel SSSR Pákistán je přítelem USA. Rozhovor s Casparem Weinbergerem (veden neznámým autorem), srpen 1997, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/ coldwar/interviews/episode-20/weinberger1.html (staženo 28. 4. 2011). 96 Hartman, „The Red Template“, 476. 97 Ewans, Conflict in Afghanistan, 136. 98 Westad, The Global Cold War, 351. 99 Zapojil se i Írán – kvůli špatným vztahům se Západem nepřispíval na operaci CIA, ale přímo šíitským Hazárům na západě Afghánistánu. Tanner, Afghanistan, 251. 93

94

54

pomoci, co dávaly USA.100 Tyto prostředky plynuly na  speciální účet společný s CIA v bance Bank of Credit and Commerce International, kterou řídili Pákistánci přímo spojení s ISI.101 Spojené státy potřebovaly od svých spojenců také získat zbraně. Z řady důvodů bylo nemožné, aby mudžáhedíni bojovali s  americkou výzbrojí. Do  Pákistánu tak proudily izraelské zásoby sovětských zbraní ukořistěné v  arabsko-izraelských válkách, britské pušky Lee Enfield z Řecka a Indie, poškozené samopaly z Egypta či zbraně z  druhé světové války z  Turecka.102 Primárním zdrojem byl Egypt, kde vznikla kompletní továrna na  kopie sovětských zbraní (výměnou za  „sovětské“ samopaly AK-47 dostával Egypt od  USA americké zbraně), a  Čína, v  této době rival SSSR, která za tvrdou měnu a novou výzbroj poskytovala také kvalitní kopie sovětských zbraní, tedy to samé, co kdysi posílala Vietnamcům na boj proti USA.103 Zbraně států Varšavské smlouvy měly USA posloužit k tomu, aby mohly svou účast na protisovětských operacích v Afghánistánu úspěšně popírat. A jak poznamenal pákistánský diktátor Muhammad Zijául Hak: „Voda v  Afghánistánu se musí vařit při správné teplotě.“104 Moderní zbraně by pouze zvýšily riziko sovětské odvety. Na druhou stranu byl ale velký počet dodaných zbraní nepoužitelný. Co se týče organizace pomoci, vypadala situace na americké straně následovně. Zpravodajská služba Pákistánu ISI poskytla CIA seznam požadovaných zbraní a ta jej poslala do USA, kde Kongres prostředky v rozpočtových výborech schválil. CIA pak nakoupila zbraně a  další potřebné vybavení. Dalším úkolem agentury bylo vybavení přepravit do Karáčí nebo letecky do Péšávaru. V Pákistánu CIA také přispívala například na logistiku, stavbu skladišť či rádiové vybavení a poskytovala satelitní informace a  poradenství ohledně technologických záležitostí. Důležitou aktivitou byl výcvik pákistánských instruktorů, kteří měli získané bojové znalosti předávat přímo mudžáhedínům, a to nejen v Pákistánu. Výcvikový program provozovala CIA od roku 1984 také v americkém státě Virginia.105 Plánování války, výcvik mudžáhedínů a  alokaci zbraní a  zásob však přebírala ISI. CIA do těchto aktivit podle dohod s ISI nemohla nijak zasahovat. Z vůle ISI měla CIA dokonce zakázán přímý kontakt s  mudžáhedíny – stejně jako všichni američtí občané, přestože se toto nařízení ne vždy dodržovalo. Ačkoli byl tedy Celkem přispěla Saúdská Arábie CIA asi 500 mil. USD a  kromě toho podporovala hnutí odporu i přímo. Coll, Ghost Wars, 64. V pákistánských uprchlických táborech se začala šířit její ultrakonzervativní forma islámu – wahhábismus. 101 Účty CIA v  BCCI mohly sloužit i  k  fi nancování operací, které Kongres jinak zapovídal. Rasanayagam, Afghanistan: A Modern History, 106. 102 Feifer, Velký hazard, 161. 103 Tanner, Afghanistan, 251. 104 Coll, Ghost Wars, 62. 105 Frédéric Bozo, „Before the Wall: French Diplomacy and the Last Decade of the Cold War, 1979–89“, in The Last Decade of the Cold War: from Conflict Escalation to Conflict Transformation, ed. Olav Njølstad (London: Frank Cass, 2004), 255. 100

55

americký program v  osmdesátých letech vůbec největší operací CIA, podílelo se na ní překvapivě málo operativců – přibližně se jednalo o stovku agentů.106 CIA byla převážně odkázaná na Pákistán, jehož představitelé s ní, Saúdskou Arábií a Čínou celé úsilí koordinovali. CIA měla v této situaci sotva na výběr. Její přítomnost v Afghánistánu byla i před invazí minimální, zatímco Pákistán měl s guerillami kontakty už dávno před začátkem projektu CIA. Sovětská propaganda dále tvrdila, že rebelové bojují za americký imperialismus, a  podle ISI by aktivní činnost agentů CIA na  afghánském území toto tvrzení jen podpořila.107 CIA i americké vládě vyhovovalo, že mohla své zapojení po dlouhou dobu úspěšně popírat. Na druhou stranu však měla spolupráce s ISI za následek řadu potíží. Problémem, který poznamenal vztahy CIA s ISI nejvíce, bylo rozdělování pomoci. Jak už bylo zmíněno, CIA neměla pravomoci distribuci ovlivnit. Důsledkem bylo, že „americká politika spoléhala velmi silně na pákistánskou definici toho, co je potřeba udělat a co udělat lze“.108 S ISI měla CIA už od padesátých let dobrou zkušenost a důvěřovala tvrzení jejích představitelů, že pomoc je rozdělována podle výkonnosti v  poli, a  ne na  základě ideologie.109 Pravda však byla opačná: 75 % asistence obdržely islamistické skupiny.110 Polovinu z  toho pak afghánský vůdce Gulbuddín Hekmatjár, antiamerický extremista, kterému zcela chyběla nejen vojenská základna v Afghánistánu, ale i širší podpora, a byl proto na Pákistánu zcela závislý.111 Přesně z tohoto důvodu ho také Pákistán podporoval – populární vůdci se Pákistánu odmítali podřizovat. Pákistánský diktátor Muhammad Zijául Hak považoval Hekmatjára za osobu, která po stažení sovětských vojsk a pádu kábulského režimu vytvoří Pákistánu nakloněný islamistický stát, čímž se konečně vyřeší problém Paštúnistánu.112 O jeho výkonnosti však panovaly pochyby. ISI sice tvrdila, že Hekmatjárova skupina má nejvyšší schopnost odporovat SSSR, ale například Reaganův poradce Jack Wheeler tvrdil, že pomoc by Hekmatjárovi proudit neměla, protože se v jeho skupině vyskytuje obrovská míra korupce.113 Naopak úspěšní velitelé jako Ahmed Šáh Masúd, afghánský velitel hovořící francouzsky, který proslul jako „vládce“ strategického Panšírského údolí (dokonce se mu zde na krátkou dobu podařilo uzavřít příměří se Sověty) a Hekmatjárův nejScott, Deciding to Intervene, 49. Hartman, „The Red Template“, 468. 108 Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997. 109 Rozhovor s Charlesem Coganem (veden neznámým autorem), srpen 1997. 110 Ewans, Conflict in Afghanistan, 136. 111 Nepopulární byl zejména proto, že podnikal spíše útoky na své rivaly než na Sověty, akumuloval zbraně a peníze a obchodoval s drogami. Kaplan, Soldiers of God, 69. 112 Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997. 113 Hartman, „The Red Template“, 479. 106 107

56

větší rival, nedostávali od ISI téměř nic nebo jejich dodávky rozkradli jiní.114 Také umírněné politické strany jako Národní islámská fronta Afghánistánu obdržely daleko méně pomoci než radikálové.115 Tato situace nijak nepřispívala k  soudržnosti afghánských politických stran sídlících v Péšáváru. Ty byly navázané na etnické skupiny a dělily se do dvou frakcí: umírněné (tradicionalistické, požadující ústavní vládu a  oddělení náboženství od státu) a extremistické (islamistické, prosazující islámské právo a instituce). V roce 1981 se z nich zformovalo nestabilní uskupení, které však bojkotoval Pákistánem favorizovaný fundamentalista Hekmatjár a  vydrželo pouze do  roku 1982, kdy se od  něj odštěpila konzervativní islámská aliance podporovaná ze Saúdské Arábie. Aby získal Muhammad Zijául Hak lepší dohled nad alokací dodávek, vyzval v roce 1984 všech sedm pešávarských skupin k vytvoření dalšího spojenectví. Nadále však trval rozpor mezi Pákistánem favorizovanými fundamentalisty a  umírněnými. Vůdcem nové koalice se stal Hekmatjár, ale jeho akce spíše podněcovaly rozkol. Plýtvání a  korupce byly dalšími problémy činnosti ISI. Stávalo se, že část amerických dodávek si nechali Pákistánci a  vůdci mudžáhedínů pro svou vlastní potřebu, aby posílili svou moc a vyzbrojili se, zatímco afghánští povstalci vycházeli naprázdno. Strany také často podepisovaly smlouvy na více zbraní, než potřebovaly, a zbytek se prodal, z čehož profitovala ISI i její svěřenci. Takto „přerozděleno“ bylo údajně až 30 % veškeré pomoci.116 Dalším faktorem, nad kterým USA neměly kontrolu, byli „arabští Afghánci“: militantní islamisté z arabských zemí, především ze Saúdské Arábie, Jemenu a Alžírska, kteří v řádu tisíců přicházeli studovat do pákistánských táborů financovaných Saúdskou Arábií panislamistický fundamentalismus. Původně byli verbováni palestinským právníkem Abdulláhem Júsufem Azzamem. K  jeho společníkům patřil i saúdský milionář Usáma bin Ládin, jenž se věnoval hlavně zakládání táborů pro výcvik rekrutů117 a po založení extremistické organizace al-Káida roku 1989 se vrátil domů jako hrdina. Mezi Afghánci se Arabové netěšili velké popularitě, protože oproti nim nebojovali za svobodu, ale kvůli ideologii a také ve snaze získat zkušenosti v boji. Pro USA však představovali vítanou posilu pomáhající americkým zájmům.118 CIA viděla islám jako jednotící prvek povstaleckých skupin,119 přestože se občas vyskytly 114 I z tohoto důvodu začala CIA později poskytovat také přímou pomoc asi 50 vůdcům včetně Masúda, o čemž se ISI neměla dozvědět. Coll, Ghost Wars, 151. V roce 1984 také CIA pomáhala vést centra pro mužáhedíny vEgyptě, kde byla mimo přímý dohled pákistánské zpravodajské služby. Bozo, „Before the Wall“, 252. 115 Kaplan, Soldiers of God, 191. 116 Ewans, Conflict in Afghanistan, 139. 117 Geraint Hughes, „The Soviet–Afghan War, 1978–1989: An Overview“, Defence Studies 8, č. 3 (září 2008): 334. 118 Bozo, „Before the Wall“, 258. 119 Hartman, „The Red Template“, 479.

57

otázky týkající se spojení mezi islamismem a  extremismem, v  průběhu studené války se jimi USA zabývaly jen okrajově. Přes pochybnosti CIA o  pákistánských úmyslech a  aktivitách dalších zúčastněných byli mudžáhedíni samotní Američany oslavováni. Zejména Reagan se je ve svých projevech snažil spojit s americkými ideály a podroboval kritice sovětskou brutalitu.120 Podle názoru amerického historika Lou Cannona byli mudžáhedíni jediní bojovníci, o které kdy kromě Contras Reagan projevil zájem.121 Ministr zahraničí George Shultz prohlásil, že „jejich odvaha a odhodlanost je inspirací pro nás všechny“.122 Od roku 1982 se v USA také každoročně připomínal Den Afghánistánu (21. března). Jak již bylo řečeno, do konce roku 1982 se výše pomoci držela na stejné úrovni jako za Cartera. Důvodem opatrného přístupu byly obavy ze sovětského napadení Pákistánu, nutnost stále popírat americké zapojení a přesvědčení, že rebelové nemohou vyhrát. První významnější navýšení pomoci bylo spojeno až s  postupným zlepšením amerických vztahů s Pákistánem poté, co Reagan přestal kritizovat jeho nukleární program, a zejména s osobou ředitele CIA Williama Caseyho. Casey působil jako ředitel CIA už od  roku 1981 a  vždy se zasazoval o  agresivnější politiku vůči SSSR. Stejně jako Reagan věřil v  přímé ohrožení USA ze Střední Ameriky, z čehož vycházela jeho podpora operaci na pomoc nikaragujským Contras.123 Teprve na  konci roku 1982 se mu však podařilo spojit se s  okruhem radikálně naladěných osob v  administrativě i  v  Kongresu, které pasivní politika USA ve Třetím světě frustrovala.124 Podle historika Andrewa Hartmana Casey sám sebe „považoval za vrchního velitele války proti sovětské armádě v Afghánistánu“.125 Hrál klíčovou roli v přesvědčování Saúdské Arábie a Číny, aby zvýšily své příspěvky, a  vyvíjely tak na  americkou administrativu nátlak na  eskalaci.126 Ostatní složky administrativy, hlavně ministerstvo zahraničí George Shultze, ho však kritizovaly za nezávislou agendu v zahraniční politice.127 Brutalita rebelů však nebyla nikdy kritizována tak jako ta Contras. Steven F. Hayward, The Age of Reagan. The Conservative Counterrevolution: 1980–1989 (New York: Crown Forum, 2009), 352. 121 Cannon, President Reagan, 322. 122 Scott, Deciding to Intervene, 55. 123 Christopher M. Andrew, For the President’s Eyes Only: Secret Intelligence and the American Presidency from Washington to Bush (New York: HarperCollins Publishers, 1995), 461. 124 Westad, The Global Cold War, 339. 125 Hartman, „The Red Template“, 476. 126 Joe Stork, „The CIA in Afghanistan: ‚The Good War’“, MERIP Middle East Report, č. 141, Hidden Wars (červenec–srpen 1986): 13. 127 V roce 1983 Casey dokonce přednesl návrh na přenesení konfl iktu na území SSSR, jeho „měkký podbřišek“ ve Střední Asii, a získal si autorizaci prezidenta i Pákistánu. Jednalo se o sabotáže prováděné Afghánci, útoky na sovětská letiště, pašování Koránu v uzbečtině a propagandistické literatury ve snaze vyvolat muslimské povstání. Feifer, Velký hazard, 162. Riskantní akce byla ale roku 1987 ukončena v souvislosti s aférou Írán-Contras. 120

58

V květnu 1982 schválil Reagan Národní bezpečnostní strategii NSC-NSDD-32 (viz kapitola Reaganova doktrína), která vyjadřovala nové cíle zahraniční politiky USA vůči SSSR, pod které spadaly již probíhající tajné operace v zemích, kde působily klientské režimy SSSR. Tato politika měla sloužit k  aktivizaci programů, mezi něž patřil i ten afghánský, a vliv na její formulaci měla hlavně Caseyho CIA a ministerstvo obrany. Na rozhodnutí exekutivy poskytnout více prostředků na Afghánistán (od roku 1983 50 milionů dolarů) se podílel velkou měrou i Kongres, jehož členové vyvíjeli tlak na poskytnutí pokročilejších zbraní rebelům. Patřili sem senátoři Paul Tsongas (D-MA) a  Gordon J. Humphrey (R-NH) nebo kongresmani Don Ritter (R-PA) a  Charlie Wilson (D-TX), kteří se na  půdě Kongresu snažili prosadit rezoluci požadující nasazení vyspělých zbraní v  Afghánistánu. Kongresmani však narazili na odpor administrativy a ministerstva zahraničí. Obě instituce tvrdily, že moderní zbraně znemožní USA dále popírat svou účast. I přesto tato rezoluce představovala jistý nátlak na prezidenta a jeho okolí, protože ukázala, jak širokou podporu operace má. Administrativa skutečně na konci roku 1982 rozhodla o přidělení nových prostředků. Program CIA byl pak v lednu 1983 vtělen do  direktivy NSDD 75, jež požadovala maximální tlak na  sovětské stažení z Afghánistánu a udržování vysokých nákladů na dosažení evoluční změny v  SSSR – nákladů ve  smyslu ekonomickém i  jako vyjádření poškození reputace (viz kapitola Reaganova doktrína). Podle Jamese Scotta byla právě tato direktiva vyjádřením cílů Reaganovy doktríny.128 Nová kvantita a  také kvalita zbraní měly přesvědčit SSSR k  politickému řešení bez rizika, že by se Moskva rozhodla napadnout Pákistán. Přesně toho se totiž oproti Caseymu obávala byrokracie CIA, Pentagonu a  většina představitelů ministerstva zahraničí. Tito tzv. „bleeders“ nevěřili ve vítězství mudžáhedínů; dávali přednost scénáři, kde by SSSR postupně vykrvácel.129 V administrativě však působili stále aktivněji radikálové, jako byli Fred Iklé, Richard Perle a Elie Krakowski na  ministerstvu obrany, či Elliot Abrams nebo Paul Wolfowitz při ministerstvu zahraničí, podle jejichž názoru bylo třeba vyvinout „agresivnější a  intenzivnější pomoc pro Afghánce“.130 V neposlední řadě úspěšná invaze USA na ostrov Grenada přispěla v roce 1983 k tomu, že radikálové debatu o zvyšování pomoci zcela ovládli. V  poskytnutí dalších prostředků na  operaci CIA hrál už hlavní roli právě Kongres, a to zejména člen Sněmovny reprezentantů Charlie Wilson, nadšený antikomunista, kterému se dařilo pro afghánskou operaci získat prostředky, o něž CIA ani nestála. Wilson působil ve výboru pro dozor nad rozpočtem a podvýborech pro zahraniční operace a obranu. Využil dvoukrokového procesu autorizace rozpočtu Scott, Deciding to Intervene, 214. Stork, „The CIA in Afghanistan“, 13. 130 Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997. 128 129

59

pro ministerstvo obrany a upravil rozpočet CIA na afghánskou operaci na fiskální rok 1983 (dozvěděl se totiž, že činí pouhých 40 mil. USD), přičemž si pojistil spolupráci členů výboru tak, že přislíbil svou podporu jinde.131 Wilson se stejně jako mnozí další členové Kongresu domníval, že SSSR by měl zaplatit za  Vietnam a  že dávat mudžáhedínům neefektivní zbraně a  posílat je na  smrt je nemorální. Prohlásil, že se mu podařilo celý Kongres přesvědčit, že pomoc mudžáhedínům je záležitostí, jejíž význam je pouze o  trochu menší než křesťanství.132 Na svých neoficiálních cestách do Afghánistánu se setkal s vůdci odporu a požadoval pro ně protiletadlovou zbraň a modernější zbraně obecně. O tom začal dokonce bez vědomí CIA jednat s Egyptem a Izraelem133 a zajistil si i podporu pákistánského vedení. Agentura byla z tohoto vměšování „konsternovaná“. Navrhovaný nákup protiletadlového děla švýcarského Oerlikonu by znamenal konec amerického utajení.134 Přesto se se Wilsonovi v  průběhu roku 1983 podařilo rozpočet zvýšit o  dalších 40 milionů, z čehož polovina měla být použita přímo na tuto zbraň. V říjnu 1984 pak v Kongresu prošla upravená rezoluce Paula Tsongase a Dona Rittera, podle které nebylo možné a ani správné poskytovat rebelům pouze takovou pomoc, aby bojovali a umírali. Měli mít možnost zvítězit, a to díky účinné podpoře ze strany prezidenta Reagana. Zatímco okruh kolem prezidenta už začínal smýšlet v podobném smyslu, ministerstvo zahraničí stále odporovalo. To však v roce 1984 nezabránilo dalšímu navýšení pomoci – tentokrát na 130 milionů – opět za výrazné podpory ze strany Wilsona.135 Afghánská vláda v  čele s  Babrakem Karmalem si ani přes snahy vyjít vstříc Afgháncům nezískala podporu a závisela zcela na Sovětském svazu. Hnutí odporu se postupně zmocnilo většiny území.136 Těžkopádné sovětské jednotky se potýkaly s  malými mobilními oddíly mudžáhedínů, které přepadaly konvoje, na  nichž pro nedostatek letišť Sověti logisticky záviseli. V prvních třech letech chyběla Sovětské armádě jakákoli protipovstalecká strategie. Vojska byla cvičena pro boj s Čínou či NATO a spoléhala na těžkou techniku, která se v afghánských podmínkách ukázala jako neefektivní. Jako typický příklad strategické neschopnosti Sovětské armády je možné zmínit největší sovětská tažení v Afghánistánu, jakým byla např. ofenzíva proti Masúdovi Scott, Deciding to Intervene, 52. Citováno in Jones, In the Graveyard of Empires, 38 (poznámka č. 59). 133 Kromě toho údajně přesvědčil Saúdy, aby těžili více ropy, a tím snížili její cenu, protože by to poškodilo sovětskou ekonomiku. Coll, Ghost Wars, 98. 134 Ewans, Conflict in Afghanistan, 138. 135 Scott, Deciding to Intervene, 53. 136 „The Soviet Invasion of Afghanistan: Five Years After“, květen 1985, Central Intelligence Agency, Directorate of Intelligence, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/ NSAEBB/NSAEBB57/us5.pdf (staženo 20. 4. 2011). 131

132

60

v Panšírském údolí (celkem jich v letech 1980–1982 bylo šest), během které Sověti využívali tradičních sovětských nástrojů – tanků, helikoptér a letecké podpory. Rebelové zareagovali tak, že se rozptýlili v horách, a jakmile útočníci ztratili iniciativu, přepadali je.137 Sověti se proto nakonec zaměřili na obranné boje a udržování měst, dopravních tepen a základen, kde se soustředila polovina z nich. Povstalci mezitím ovládli venkov. Hlavním cílem Sovětské armády bylo vybudování jejího afghánského protějšku, kterému by přenechali většinu bojových operací proti povstalcům. Afghánské ozbrojené síly však trpěly „syndromem otáčivých dveří“ – ihned po  narukování dezertovali Afghánci i se zbraněmi. Ze 100 000 vojáků byla čtvrtina považována za nespolehlivou; proto na afghánské vojáky museli neustále dohlížet sovětští poradci.138 Nedůvěra mezi afghánskými a sovětskými „spojenci“ se ostatně projevovala na  všech úrovních kábulského režimu, a  stejně tak panovalo napětí mezi slovanskými a muslimskými vojáky v Sovětské armádě.139 Druhým nejdůležitějším úkolem bylo přerušit dodávky mužáhedínům. I  přes časté pohraniční střety však SSSR nikdy neohrozil přímo pákistánské území. Přednost dal řešení situace zevnitř, kdy jednal s mimořádnou brutalitou. Protože pro sovětské vojáky bylo obtížné odlišit rebely od civilistů, každý Afghánec představoval potenciálního nepřítele.140 SSSR se proto pokusil o systematickou depopulaci venkova za pomoci bombardování, zaminování a taktiky spálené země. Tato strategie „migratorní genocidy“ nabyla na intenzitě zejména v roce 1984, který je považován za nejhorší období celé války.141 Od června se totiž vyvíjely snahy o novou protipovstaleckou strategii, jež spočívala v přeskupení pozemních sil (stažení tanků) pro větší pohyblivost a zaměření na dosud nepřístupné úkryty guerill podél pákistánské hranice. Rok 1984 přinesl sovětským vojskům nejvíce obětí za celou válku, dvakrát více než v roce 1983.142 Protipovstalecké operace využívající letecké převahy se však začínaly ukazovat jako efektivní – mudžáhedínům chyběla proti leteckým útokům jakákoli obrana. Snaha SSSR se z afghánského konfliktu vymanit začala už v roce 1980. Politbyro však zatím trvalo na tom, že se stáhne pouze na žádost kábulské vlády, a to Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 338. Ewans, Conflict in Afghanistan, 135. 139 Rudá armáda trpěla řadou dalších potíží: centralizovaná struktura vedení znemožňovala jakokouli flexibilitu v  poli, chyběla disciplína, zásobování bylo nedostatečné, vojáci podléhali nemocem a  drogovým závislostem. Feifer, Velký hazard, 113 a  122. To vše přispělo na  konci osmdesátých let ke zhroucení sovětských sil. 140 Tanner, Afghanistan, 256. 141 Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 339. 142 Ewans, Conflict in Afghanistan, 144. Celkem bylo v  Afghánistánu přítomných asi 125  000 mužů, daleko méně než Američanů ve Vietnamu. Síly mudžáhedínů činily oproti tomu 90 000 až 500 000 vzhledem k tomu, že v některých regionech měl odpor sezónní charakter. Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 337 a 340. 137

138

61

jedině po  stabilizaci situace s  povstalci, což vyžadovalo garance sousedních států o  neposkytování pomoci. Dohoda Pákistánu a  Afghánistánu s  garancemi SSSR a  USA o  nevměšování však neměla šanci uspět. Diplomaté na  sovětské straně se domnívali, že je veškerý odpor podněcován ze zahraničí a  že válka po  odříznutí pomoci okamžitě skončí. Takový výsledek ale žádná smlouva zaručit nedokázala. V  listopadu 1980 jmenoval generální tajemník OSN Kurt Waldheim svého „osobního představitele“ pro Afghánistán, který měl sjednat dohodu vyhovující všem účastníkům. Tím se stal Perez de Cuellar a o dva roky později Diego Cordovez, který provozoval kyvadlovou diplomacii mezi všemi čtyřmi aktéry – Afghánistánem, Pákistánem, Sovětským svazem a Spojenými státy. Zůstávala však bez jasných výsledků zejména proto, že Pákistán odmítal s Kábulem navázat kontakt a požadoval jednání pouze prostřednictvím OSN, zatímco Kábul trval na přímých rozhovorech s  Islamabádem.143 Pákistán ale afghánskou vládu tímto způsobem uznat nehodlal. Ani USA se však neprojevily jako ochotný aktér, a to navzdory faktu, že politické ujednání bylo oficiálním cílem americké politiky. To se projevilo i na setkání amerického státního tajemníka Alexandera Haiga s Anatolijem Dobryninem v roce 1981, kdy sovětský velvyslanec v USA naznačil, že SSSR chce v Afghánistánu zvážit i jiné cesty a možná se dokonce stáhnout. Haig na tuto poznámku však nereagoval, jen sovětskému zástupci zopakoval, že pro zlepšení vztahů s USA musí SSSR projevit „umírněnost“.144 Jistou naději na  stažení sovětských vojsk vzbuzoval nástup Jurije Andropova jako nového generálního tajemníka KSSS. Andropov si uvědomoval náklady invaze, vnitřní problémy SSSR a chtěl zlepšit nejen vztahy s USA a Čínou, ale i se zeměmi Třetího světa a islámskými státy. Jeho pozice však nebyla zcela jasná. Odmítal ustupovat „americkému imperialismu“, ale zároveň jednal s  Muhammadem Zijáulem Hakem i  OSN a  intenzita operací sovětských vojsk klesla. Babraku Karmalovi Andropov dokonce sdělil, že přítomnost sovětských vojsk v  Afghánistánu nemá otevřený konec.145 Úspěchy rebelů a  snahy pákistánské armády, aby pomoc USA dále proudila do  země, však vedly k  pákistánským obstrukcím vůči sovětským pokusům o  stažení. CIA v  čele s  Caseym se také přikláněla k  pokračujícímu „ztěžování života“ SSSR. Ani Reagan si nepřál, aby SSSR vyvázl z války lehce, což vedlo ke stížnosti Andropova, že „Američané dělají všechno, aby nás z  Afghánistánu nepustili“.146 S pokračováním akce mohla totiž administrativa na SSSR vyvíjet stále větší tlak,

Rasanayagam, Afghanistan: a Modern History, 117. Frances FitzGerald, Way Out There in the Blue: Reagan, Star Wars and the End of the Cold War (New York: Simon & Schuster, 2001), 172. 145 Ewans, Conflict in Afghanistan, 143. 146 Schweizer, Reaganova válka, 243. 143

144

62

a tím se nabízela možnost dosáhnout současně i dalších zahraničněpolitických cílů, tedy například dohody o jaderných zbraních. Podle amerického novináře Petera Schweizera Reaganovu politiku vůči Afghánistánu do  jisté míry ovlivnil i  text amerického historika Richarda Pipese nazvaný „Sovětský svaz v  krizi“, z  něhož vyplývalo, že pokud SSSR z  afghánské krize vyvázne lehce, jeho věrohodnost tolik neutrpí – naprostý opak toho, čeho se operace CIA snažila dosáhnout.147 Na problém nejednoznačnosti amerického přístupu upozornil i diplomat OSN Diego Cordovez: „USA i Pákistán se ... vydávají cestou klamu. Na veřejnosti je jejich přístupem vyjednávání, zatímco se shodují, že nejlepším způsobem je vojenská eskalace.“148 Ministr obrany Caspar Weinberger považoval však za větší problém to, že USA na každém kroku pochybovaly o upřímnosti motivů SSSR a nechtěly se stáhnout předčasně. Chyběl důkaz, že po stažení Sověti nebudou pokračovat v omezování afghánské nezávislosti jinými prostředky.149 Poradce ministerstva obrany pro otázky mezinárodní politiku v  letech 1982–1988 Elie Krakowski pak zastává názor, že Sovětský svaz se stáhnout nehodlal a jednání pro něj pouze představovalo propagandistický nástroj, jehož prostřednictvím se snažil Západu zabránit v  pomoci Afghánistánu.150 Ať už byly Andropovovy úmysly jakékoli, po  nástupu Konstantina Černěnka do čela KSSS ztratila diplomacie urgenci. Ke konci roku 1984 však ještě Cordovez dokázal znepřátelené strany přivést do Ženevy (přestože ne k jednomu stolu). Klíčovými otázkami bylo stažení jednotek, garance velmocí, že se nebudou vměšovat do afghánských záležitostí, a návrat uprchlíků. USA při rozhovorech prosazovaly také přijetí opozičních skupin do  vlády. Jako největší překážka se ukázal časový rozvrh stažení, který SSSR stále nebyl ochoten dodat, zatímco Pákistán odmítal v tomto případě vůbec jednat. Potenciálním problémem do budoucna měla být také délka stahování, kterou SSSR prosazoval co nejdelší. I tak se Cordovez domníval, že se vyřešení situace přiblížilo. Nepočítal ale s událostmi, které přinesl rok 1985, kdy v Afghánistánu válka eskalovala. Počátkem roku 1984 došla CIA k závěru, že „zranitelnost“ SSSR vybízí k USA k vypracování agresivnější strategie.151 Zatímco v minulosti panoval strach z reakce SSSR, události jako sestřelení letadla KAL 007 či rozmístění raket Pershing II v Evropě znamenaly pro mnohé členy administrativy nový vrchol studené války. Poslední navýšení prostředků na  tajnou operaci v  Afghánistánu také představovalo konec předstírání, že USA nemají s potížemi Sovětů v Afghánistánu nic společného.152 Ibid., 248. Hartman, „The Red Template“, 477. 149 Rozhovor s Casparem Weinbergerem (veden neznámým autorem), srpen 1997. 150 Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997. 151 Bozo, „Before the Wall“, 254. 152 Feifer, Velký hazard, 162. 147

148

63

Nová taktika Sovětské armády v Afghánistánu pak vedla v USA k debatě, zda by neměli mudžáhedíni obdržet efektivní protiletadlové zbraně – letecké útoky devastovaly afghánský venkov a rebelové postrádali jakoukoli možnost účinné obrany. Přestože rebelové (a  spolu s  nimi ISI) žádali už od  roku 1983 moderní americké rakety Stinger, Zijául Hak dával před americkými zbraněmi, které by prozradily zapojení USA do konfliktu a mohly vyvolat nepřiměřenou sovětskou reakci, raději přednost dělu Oerlikon švýcarské výroby a jeho úsudkem se řídila i americká administrativa.153 Pro Stinger se tak vyslovovaly pouze nezávislé organizace jako Free the Eagle, skupina konzervativních lobbyistů ve Washingtonu, či jednotlivci, jako byl například senátor Paul Tsongas. Administrativa prosazovala opatrnější přístup. Nasazení Stingeru odmítaly jako celek CIA i  Pentagon. Panovaly obavy ze sovětské protieskalace či narušení vztahů USA a SSSR v jiných oblastech, například v kontrole zbrojení. Jednalo by se o prokazatelně americké zbraně, které mohli Sověti zkopírovat, či se mohly dokonce dostat do rukou teroristů. Pochybnosti panovaly i o schopnosti rebelů sofistikovanou technologii vůbec zvládnout.154 V době, kdy probíhala debata v rámci americké administrativy, začali sovětští vrchní velitelé v Afghánistánu hlásit první úspěchy protipovstalecké taktiky. Člen politbyra Michail Gorbačov však už v prosinci 1984 oponoval, že i přes pokroky se SSSR musí stáhnout.155 V  březnu 1985 se pak Gorbačov stal novým generálním tajemníkem KSSS. Situace v Afghánistánu se měla zásadním způsobem proměnit a s ní i celý Sovětský svaz. Reaganova reakce 1985–1989 Na  počátku Reaganova druhého volebního období byla vojenská eskalace SSSR v  Afghánistánu v  plném proudu. Souběžně se sovětskými aktivitami vzrostla i činnost kongresmanů a jejich kritika podle nich opatrného přístupu Bílého domu. Charlie Wilson vyjádřil cíle Kongresu takto: „Půjdou ke dnu. Ve Vietnamu bylo 58 000 mrtvých a Rusům to dlužíme ...“156 Kongresmani se stále častěji vydávali na vlastní pěst do krizové oblasti přesvědčovat pákistánského diktátora, že má vyvíjet na  administrativu neustálý nátlak na poskytnutí lepší výzbroje; výlety podnikali také do Čínské lidové republiky, aby zajistili rozšíření operace nezbytnou podporu.157 Zasloužili se však nejen o vojenskou stránku věci, ale i o rozšíření ekonomické a humanitární pomoci. K tomu vedla

Landsford, A Bitter Harvest, 128 (poznámka č. 88). Kuperman, „The Stinger Missile“, 223. 155 Feifer, Velký hazard, 187. 156 Citován in Emadi, „New World Order“, 59. 157 Scott, Deciding to Intervene, 63. 153

154

64

jejich kritika ministerstva zahraničí, že se nedostatečně zajímá o životní podmínky Afghánců v pákistánských táborech. Administrativa si tedy mohla být v  každém okamžiku jistá, že získání peněz od Kongresu na eskalaci války nebude žádný problém. O tom, zda k ní skutečně dojde, však musela stejně jako v  předchozích případech rozhodnout exekutiva. Casey se v  Pákistánu poradil s  operativci CIA a  ISI – a  výsledkem byla dohoda o intenzifi kaci války.158 Tentokrát ale CIA přišla o svou pozici jediného amerického hráče v řízení angažmá USA v Afghánistánu, protože když se na počátku roku 1985 začalo s reevaluací politiky ve Washingtonu, hrála hlavní roli v plánování dalších aktivit v  Afghánistánu National Planning and Coordination Group (NPCG, viz kapitola Reaganova doktrína).159 V  přehodnocování afghánské strategie se skupina o  Afghánistánu v  rámci NPCG opírala především o tajné informace získané ze SSSR, které naznačovaly, že sovětští „jestřábi“ z  vojensko-průmyslového komplexu přesvědčili Gorbačova, aby válku eskaloval. Bylo tedy nutné zvýšit americkou pomoc, aby sovětská eskalace zůstala bez účinku.160 Z činnosti skupiny pak v březnu 1985 vznikla (dodnes neodtajněná) direktiva NSDD 166 (US Policy, Programs and Strategy in Afghanistan), jež ospravedlnila velký nárůst prostředků prosazený Kongresem na tento rok.161 K vyhnání SSSR z Aghánistánu měly být použity „všechny dostupné prostředky“.162 Na formulaci direktivy se podíleli především představitelé Pentagonu Fred Iklé a Michael Pillsbury – naopak pro CIA a ministerstvo zahraničí (avšak ne pro tradičně radikálního Caseyho) byla příliš provokativní.163 Především ministerstvo zahraničí stálo místo eskalace o  klidnější vztahy se SSSR, aby mohly pokročit rozhovory o nukleárních zbraních.164 Direktiva se však shodovala s Reaganovým názorem, který předal svým poradcům: „Udělejte, co můžete, abyste mudžáhedínům pomohli nejen přežít, ale zvítězit.“165 Dodatek k direktivě popisoval konkrétní způsoby pomoci: povstalci měli získat satelitní fotografie a minomety se zaměřováním pomocí satelitů amerického námořnictva, výcvik v používání výbušnin a pušky Sniper pro útoky na sovětské důstojníky. Některým osobám v administrativě už však tato eskalace příliš připomínala

Ibid., 57. Ztráta kontroly CIA byla způsobena pravděpodobně závažností rozhodnutí a situací ve Střední Americe, kde se pomoc Contras stala velmi spornou politikou. 160 Scott, Deciding to Intervene, 58. 161 Na rok 1985 už bylo na afghánskou operaci vyhrazeno 250 mil. USD, tedy více než polovina celkového rozpočtu CIA. 162 Ewans, Conflict in Afghanistan, 140. 163 Coll, Ghost Wars, 126. Direktiva také umožňovala CIA operovat přímo na území Afghánistánu – i to bylo vnímáno s obavami. Landsford, A Bitter Harvest, 128. 164 Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997. 165 Schweizer, Reaganova válka, 269. 158 159

65

teroristické praktiky, což vyhlíželo paradoxně ve světle toho, že Reagan na problém terorismu poukazoval stále častěji.166 Obsah dodatku k NSDD 166 nebyl zdaleka tak kontroverzní jako rozhodnutí o nasazení účinné protiletadlové zbraně, raket Stinger, jež si rebelové přáli už nejméně od roku 1983. Debata o Stingeru vyvrcholila na počátku roku 1986. Podle některých zapříčinil změnu politiky nástup Gorbačova, který byl vnímán jako vůdce, jehož by další intenzifi kace bojů donutila odejít. Pravděpodobnější však je, že National Security Planning Group ovlivnily informace od zpravodajců o horšící se ekonomické situaci v  SSSR a  plánech Sovětské armády na  další eskalaci.167 USA tak mohly postoupit o krok dále ve své strategii na vyhnání Sovětů z Afghánistánu. Administrativa, dokonce i  Caseyho CIA, však váhala. Stinger by znamenal konec možnosti popírat, že mají USA s  rezistencí cokoli společného. Zejména velitelé Sboru náčelníků štábů americké armády projevovali obavy, že by moderní technologie mohl SSSR získat, zkopírovat a následně vyvinout protiopatření. Ministerstvo zahraničí zase nechtělo zhoršit vztahy s novým sovětským vůdcem Gorbačovem ani ohrozit mírová jednání v Ženevě. Dalším problémem byla distribuce zbraní přes ISI, tedy nebezpečí, že je Pákistánci zpeněží pro vlastní prospěch. Střely by se tak mohly dostat do rukou teroristů a být použity proti americkým letadlům. Naopak pro prodej se vyjádřily ministerstvo obrany, NSC a většina Kongresu. Podle ministra obrany Caspara Weinbergera se po  bitvách dvou posledních let, ve kterých Afghánci utrpěli značné ztráty, zdálo, že „neexistuje žádný jiný způsob, jak zajistit, že mudžáhedíni budou moci pokračovat“.168 Fred Iklé z Pentagonu čelil odporu Sboru náčelníků štábů a CIA tak, že členy Kongresu v čele se senátorem Orrinem Hatchem (R-UT), dalším podporovatelem mudžáhedínů, posílal do Pákistánu, kde získali souhlas Muhammada Zijáula Haka s nasazením této zbraně. Hatch se pak osobně o  dodávkách Stingeru dohodl s  Caseym. Michael Pillsbury z ministerstva obrany pak vypracoval plán předání Stingerů vyhovující byrokracii CIA a ta svůj odpor stáhla.169 Překvapivým spojencem Caseyho se stal ministr zahraničí George Shultz. Přestože jeho ministerstvo bylo jako celek proti, podle Shultze bylo třeba SSSR zranit, aby byla Moskva donucena zasednout k jednacímu stolu. V dubnu 1986 pak Reagan na  základě dosaženého konsenzu autorizoval dodávky Stingerů pro Afghánistán a také Angolu. V letech 1986 a 1987 dosáhla tak i díky ceně Stingeru výše americké pomoci vrcholu: utratilo se 470–650 milionů dolarů za rok.170 V období, kdy ostatní

Coll, Ghost Wars, 127, 139. Kuperman, „The Stinger Missile“, 244. 168 Rozhovor s Casparem Weinbergerem (veden neznámým autorem), srpen 1997. 169 Kuperman, „The Stinger Missile“, 234. 170 Scott, Deciding to Intervene, 59. 166 167

66

programy CIA utichaly, tak na Afghánistán proudilo 80 % rozpočtu CIA na tajné operace v zámoří.171 Účinek Stingeru na letecké operace Sovětů byl okamžitý. Sověti museli změnit svou taktiku, a v důsledku toho se letecké akce staly neúčinnými. Stinger měl také podstatný psychologický dopad, protože při jakékoli operaci šel „přední stroj v podstatě na smrt“,172 morálka v sovětském kontingentu prudce klesla. Aby Sověti snížili své náklady, přešli k  taktice rozsáhlé afghanizace protipovstaleckých akcí – ani afghánská armáda se však do riskantních leteckých operací nechtěla pouštět. V letech 1986–1988 rebelové údajně sestřelili přibližně 270 letadel, empirické důkazy však chybí. Mudžáhedíni sami tvrdili, že úspěšnost raket byla až 75 %, zatímco podle CIA činila asi 40 %.173 Svou vděčnost vyjádřili povstalci tak, že z první akce pořídili audiovizuální záznam, který odeslali Reaganovi. „S  páskem přišla omluvná poznámka pro prezidenta: Nahrávka je roztřesená, protože afghánský kameraman byl tak nadšen novou zbraní.“174 Hlavním faktorem při stažení sovětských sil, o kterém politbyro rozhodlo v listopadu 1986, dva měsíce po nasazení Stingeru, však tato nová zbraň nebyla (ve skutečnosti se o něm politbyro ani nezmínilo). Jak totiž tehdy sovětští vůdci přiznávali, bez razantního navýšení jednotek nebylo možné válku vyhrát, a  k  tomu nebyli ochotní. K odchodu by tedy zřejmě došlo, i kdyby USA pomoc dále neeskalovaly.175 Pro nového generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova nepředstavoval Afghánistán podobný problém jako v minulosti Vietnam pro USA. Počet nasazených jednotek a obětí dosáhl pouze asi čtvrtiny Vietnamu.176 Přesto znamenaly tyto náklady v době poklesu ekonomiky dodatečné břemeno, které Gorbačovovi bránilo prostředky přesunout z vojensko-průmyslového komplexu do sektoru civilního. Také domácí opozice nemohla dosáhnout úrovně vietnamské války: o konfliktu se lidé dozvídali málo a mudžáhedíni byli líčeni jako „bandité placeni zahraničními mocnostmi“, pokud se vůbec přiznala jejich existence. V  duchu Gorbačovovy glasnosti měla však sovětská média nyní o válce informovat otevřeně, a to i o jejích obětech, což vedlo ke  zpochybňování smyslu sovětského zapojení (a  zahraniční politiky SSSR obecně).177 Pro Gorbačova mělo být stažení z Afghánistánu krokem k nutným reformám. Potřeboval normalizovat vztahy s Třetím světem a arabskými zeměmi, ale zejména Tim Weiner, Legacy of Ashes: The History of the CIA (New York: Anchor Books, 2008), 486. Feifer, Velký hazard, 215. 173 Tanner, Afghanistan, 267. 174 Schweizer, Reaganova válka, 271. 175 Kuperman, „The Stinger Missile“, 220. Srov. Scott, Deciding to Intervene, 62. 176 „The Costs of Soviet Involvement in Afghanistan. CIA Directorate of Intelligence Assessment“, únor 1987, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB57/ us8.pdf (staženo 23. 4. 2011). 177 Hughes, „The Soviet–Afghan War“, 342.; Kuperman, „The Stinger Missile“, 239. 171

172

67

se Západem, aby mohla proběhnout přestavba v rámci SSSR.178 Zachránit Sovětský svaz před kolapsem znamenalo vyřešit i otázku zbrojení, které bránilo oživení ekonomiky, a zachovat si reputaci i po krizi probíhající v Afghánistánu.179 Zpočátku dal Gorbačov pokyn k pokračování eskalace. V roce 1985 měli afghánsko-sovětští spojenci navrch: byli lépe koordinovaní, získali sofistikované vybavení na lokalizaci rebelů a pomáhali jim speciální sovětské síly Specnaz.180 O Gorbačovových motivech jsou vedeny spory: podle amerického novináře Petera Schweizera byl sovětský vůdce přesvědčen, že v Afghánistánu nelze ustoupit, a proto se snažil válku vyhrát.181 Je také možné, že eskalace byla dohodnuta už před jeho nástupem.182 Co se však jeví jako nejpravděpodobnější je, že Gorbačov k  eskalaci svolil, protože stále potřeboval podporu osobností v čele KSSS k ekonomickým a společenským změnám.183 Ve skutečnosti se Gorbačov nesnažil vyhrát, jeho cílem bylo spíše udržet v Afghánistánu přátelský režim po stažení. K tomuto rozhodnutí došel podle dokumentů už v říjnu 1985, kdy se setkal s afghánským prezidentem Karmalem a doporučil mu rozšířit základnu režimu, protože se bude muset v budoucnu obejít bez sovětských vojsk.184 Karmal však nechtěl přijmout, že Sověti zemi opustí, a snažil se reformy brzdit. V květnu následujícího roku ho proto nahradil bývalý vůdce afghánské zpravodajské služby Khadamat-e Etela’at-e Dawlati (KHAD) Muhammad Nadžíbulláh.185 Už od počátku roku 1986 intenzita vojenských operací poklesla. V únoru pak Gorbačov Afghánistán označil v politbyru za „krvácející ránu“ a potvrdil, že se SSSR brzy stáhne.186 V  KSSS sice stále převažovala opozice především ze strany KGB a  armády, postavení Gorbačova se však po  XXVII. sjezdu KSSS, kde představil převratné vnitřní reformy, již podařilo upevnit.187 Obrat přišel v listopadu 1986, kdy velitel afghánské operace Sergej Achromejev shrnul problém takto: pro Sovětskou armádu není problém situaci udržovat neurčitě dlouho, ale bitvu o  afghánský lid

FitzGerald, Way Out There in the Blue, 421. Takto analyzoval motivaci pro stažení v únoru 1987. „Přepis zasedání politbyra“, 23. února 1987, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB272/ Doc%207%201987-02-23%20Politburo%20Session%20About.pdf (staženo 4. 5. 2011). 180 Ewans, Conflict in Afghanistan, 144. 181 Schweizer, Reaganova válka, 269. 182 Ewans, Conflict in Afghanistan, 145; Kuperman, „The Stinger Missile“, 238. 183 Americká politoložka Sarah Mendelsonová toto popisuje jako charakteristický kompromis v  prvních dvou letech Gorbačova ve  funkci: k  pomalé změně personálu potřeboval vyrovnávat stálý tlak „ještřábů“ v politbyru a armádě. Citováno dle Kuperman, „The Stinger Missile“, 238. 184 „Memorandum o konverzaci Michaila Gorbačova s Babrakem Karmalem“, 14. března 1985, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB272/Doc%20 1%20Gorbachev-Karmal%20conversation.pdf (staženo 4. 5. 2011). 185 Kuperman, „The Stinger Missile“, 237 a 239. 186 Tanner, Afghanistan, 265. 187 Westad, The Global Cold War, 373. 178

179

68

už dávno prohrála.188 Z  požadavku přátelského Afghánistánu slevilo politbyro na „neutrální“. Gorbačov ale stažení stanovil na maximálně dva roky i v případě, že tato podmínka splněna nebude.189 Nadžíbulláh se měl přesto snažit o určité uvolnění a rozšíření politické základny režimu, aby si získal kmenové skupiny. V  červnu 1987 byla přijata nová ústava, zakotvující možnost existence více politických stran a  islám jako státní náboženství. Jako člověk zodpovědný za  brutalitu vůči Afgháncům z  doby jeho působení v  KHAD však mohl Nadžíbulláh sotva někoho usmířit a  péšávarská sedmička jeho nabídku na  smír odmítla. Na  konci roku 1987 pak Gorbačov Nadžíbulláha informoval, že politika usmíření selhala a sovětská vojska zemi skutečně opustí.190 Závazek nového vůdce SSSR k afghánské operaci byl v amerických očích přinejmenším nejasný, zdálo se však nepravděpodobné, že by v Afghánistánu zvýšil počet jednotek. Od počátku se sovětský vůdce také stavěl pozitivně k jednáním Pákistánu a  Afghánistánu na  půdě OSN. Na  základě dopisu od  Gorbačova došel i  Reagan k závěru, že „... aniž by to výslovně řekl, vypadalo to tak, že se Sovětský svaz chce nějak vymanit z války v Afghánistánu a naléhá na nás, abychom přesvědčili Pákistán, aby nepodporoval afghánské rebely“.191 V červnu 1985 byla ale jednání na mrtvém bodě. Aby donutily SSSR jednat, nabídly USA OSN stát se garantem jednání a ukončit podporu povstalců. I tady však bylo americkým cílem spíše SSSR „zdiskreditovat než jim [stažení] usnadnit“.192 Ministerstvo zahraničí vycházelo z předpokladu, že se SSSR dobrovolně nestáhne, pouze na něj bude vyvíjen nátlak. A pokud by ke stažení přece jen došlo, afghánský komunistický režim by to podle všech prognóz nepřežil. USA proto přislíbily zastavení pomoci mudžáhedínům, s čímž souhlasil i Reagan. Ministerstvo zahraničí si za  tento závazek však vysloužilo kritiku ze strany konzervativního think-tanku Heritage Foundation, jež ho považoval za zradu Reaganovy doktríny, požadavku na sebeurčení a nezávislosti Afghánistánu. Nespokojenost vyjádřil i Kongres – zejména významný podporovatel Afghánistánu senátor Gordon Humphrey nedůvěřoval motivům SSSR a napadal fakt, že vůdci odporu byli z ženevských jednání vyloučeni.193 Ani Reagan se v  listopadu 1985 na  ženevském summitu nedokázal s  Gorbačovem dohodnout, přestože právě zde USA z  Gorbačovových poznámek poprvé „Přepis zasedání politbyra“, 13. listopadu 1986, National Security Archive, http://www.gwu. edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB272/Doc%205%201986-11-13%20Politburo%20on%20 Afghanistan.pdf (staženo 4. 5. 2011). 189 Kuperman, „The Stinger Missile“, 241. 190 Tanner, Afghanistan, 268. 191 Dopis Michaila Gorbačova Ronaldu Reaganovi, duben 1985. Citováno in Reagan, Život jednoho Američana, 569. 192 Beth A. Fischer, „The United States and the Transformation of the Cold War“, in Njølstad, The Last Decade of the Cold War, 193. 193 Scott, Deciding to Intervene, 66. 188

69

pochopily, že Gorbačov pravděpodobně válku vést nechce.194 Když však Reaganovi sovětský vůdce navrhl stažení z  Afghánistánu do  čtyř let, Reagan na  myšlenku politického ujednání nenavázal a uchýlil se ke kritice násilí v Afghánistánu. Gorbačov pak v  dopise odeslaném krátce po  summitu znovu naznačil, že má zájem na řešení situace, pokud mu USA pomohou udržet v Afghánistánu neutrální, nestranný a hlavně ne fundamentalistický režim. Ve svém dopise Reaganovi Gorbačov psal: „Spojené státy úmyslně nevidí dveře, které jsou otevřeny politickému řešení v  této oblasti.“ Postěžoval si také, že USA ani zájem na  urovnání nemají: „Spojené státy ... podněcují akce proti vládám a vyzbrojují antisociální a ve své podstatě teroristické skupiny.“195 V  tom se nemýlil: Washington považoval sliby za  úskok. Zatím převažoval názor, že se SSSR nikdy nestáhne a  veškerá jednání jsou tedy marná. Gorbačovovým největším problémem bylo, že nedokázal Reagana přesvědčit, že svá slova myslí vážně nebo že mu jeho pozice v  Sovětském svazu vůbec dovoluje nějaké změny provést.196 V administrativě také dále panovaly neshody mezi ministerstvem zahraničí na  jedné straně a  Pentagonem a  Kongresem na  straně druhé. Zatímco ministerstvo usilovalo pouze o stažení jednotek a Afghánistán v sovětské sféře vlivu mu vyhovoval, druzí dva aktéři měli širší cíle, například svržení režimu a ustavení vlády reprezentující afghánský lid.197 V průběhu roku 1986 pak nastala řada situací, které sovětsko-americké vztahy zhoršily: USA zaútočily na Sověty podporovanou Libyi a došlo k narušení teritoriálních vod SSSR u  Krymu. Mezitím USA vyvíjely nátlak na  uzavření dohody o kontrole jaderného zbrojení.198 O rozhodnutí politbyra z listopadu 1986 stáhnout se z  Afghánistánu, pokud zde zůstane kábulský režim, se měl Reagan dozvědět až následující rok,199 mezitím však pokračoval v  dosavadní politice eskalace v  Afghánistánu a jednání vázla. Americká ofenzíva včetně Stingeru tak už rozhodnutý SSSR nedonutila k rychlejšímu stažení, ale naopak ztížila najít řešení.200 Gorbačovova cesta ven z Afghánistánu vedla z důvodu americké nespolupráce přes OSN. Zde probíhaly rozhovory o časovém rozvrhu stažení mezi mudžáhedíny, Pákistánem a SSSR. Nejdříve SSSR navrhoval stahování v délce čtyř let, zatímco Pákistán požadoval odchod vojsk do  čtyř měsíců. V  září 1987 sice už sovětská Kuperman, „The Stinger Missile“, 239. Dopis Michaila Gorbačova Ronaldu Reaganovi, prosinec 1985. Citováno in Reagan, Život jednoho Američana, 599–600. 196 Rozhovor s Charlesem Coganem (veden neznámým autorem), srpen 1997. 197 Rozhovor s Elie Krakowskim (veden neznámým autorem), srpen 1997. 198 FitzGerald, Way Out There in the Blue, 332. 199 Spojené státy nezaznamenaly ani symbolické stažení jedné jednotky z Afghánistánu v červenci 1986, které mělo naznačit Gorbačovovy úmysly. Kuperman, „The Stinger Missile“, 240. Podle zpravodajců však Gorbačov stáhl pouze těžké jednotky, místo kterých do  Afghánistánu poslal dalších 9 000 vojáků. Feifer, Velký hazard, 193. 200 Westad, The Global Cold War, 364. 194 195

70

nabídka zněla deset měsíců a  pákistánská osm, ale jednání se příliš protahovalo a sovětské potíže narůstaly. Gorbačov se proto rozhodl využít dobrého vztahu sovětského ministra zahraničí Eduarda Ševardnadzeho s jeho americkým protějškem Shultzem. Podle dojmu amerického politika v  září 1987 „Sověti prakticky prosili, abychom jim pomohli dostat se z  Afghánistánu“.201 Ševardnadze Shultzovi soukromě sdělil, že pokud bude dohoda podepsána do 1. března 1988, začne se 15. března se stahováním vojsk. SSSR ale za slib stažení požadoval ukončení asistence po začátku stahování a spolupráci s USA na vytvoření koaliční vlády. Trvání SSSR na vládě bylo motivováno strachem z totální porážky, zablokovalo však vývoj jednání, protože Shultz odmítal otázku stažení spojit s reorganizací vlády. Generální tajemník KSSS se této podmínky vzdal až na prosincovém summitu ve Washingtonu, což bylo vnímáno jako známka toho, že chce skutečně odejít. Toho Reagan využil a vyvinul zde na Gorbačova tlak, aby určil datum stažení a souhlasil s  časovým rozvrhem. Reagan se však soukromě vyjádřil, že „výsledky [summitu] nesmí nijak zkomplikovat naše snahy zachovat silný rozpočet na obranu ... a podporu Contras a mudžáhedínů“.202 V  únoru 1988 Gorbačov své úsilí zachovat neutrální afghánský režim vzdal a vyhlásil oficiální odchod z Afghánistánu. Vojáci měli zemi opustit do deseti měsíců, většina do 90 dní. Gorbačov udělal pro zachování režimu skutečně všechno: vyzkoušel eskalaci, dohodu s Pákistánem i nahrazení nenáviděného Karmala úslužnějším Nadžíbulláhem. Nyní se smířil s faktem, že o složení další vlády Afghánistánu už rozhodovat nebude. Záleželo už jen na dohodě Pákistánu a Afghánistánu a  ukončení pomoci ze strany USA, Gorbačov však hodlal odejít i  případě, že by dohody dosaženo nebylo.203 Těsně před podpisem finálního urovnání vyzval Cordovez USA, aby dodržely svůj závazek z  roku 1985 o  zastavení podpory opozice. Ministerstvo zahraničí a  NSC se rozhodly jej dodržet, ale Reagan odmítl, že by podobný příslib kdy schválil, a podle svých slov nehodlal mudžáhedíny zradit.204 Reakce Kongresu byla také prudká – Humphrey a  Wilson prosadili rezoluci požadující, aby prezident v pomoci mudžáhedínům pokračoval. Kongresmani odmítali stažení, které by v Afghánistánu ponechalo komunistický režim. Vyvíjeli také nátlak na koalici rebelů, aby dohodu odmítli. Když Senát pohrozil, že zablokuje dohodu o likvidaci raket středního a  kratšího doletu (INF), vyjednavači byli donuceni svůj postoj změnit. USA si tak nadále podržely právo povstalcům asistovat. 205 FitzGerald, Way Out There in the Blue, 433. Mark N. Katz, ed., Soviet-American Conflict Resolution in the Third World (Washington, D.C.: United States Institute of Peace Press, 1991), 74–75. 203 Ibid., 72. 204 Scott, Deciding to Intervene, 68. 205 Ibid., 70. 201

202

71

Situaci také zkomplikoval přístup Pákistánu. Cordovez se totiž pokoušel zároveň se ženevskými jednáními vést paralelní rozhovory mezi Kábulem a péšávarskou sedmičkou, aby zajistil, že v  Kábulu vznikne vláda vyhovující všem.206 Sedmička vůdců ale Cordovezovy návrhy odmítla a Zijáulovy vlastní záměry s Afghánistánem málem způsobily, že se Cordovez s Nadžíbulláhem nedohodl. Pákistánský diktátor se snažil Sedmičku donutit, aby mírové ujednání odmítla. Názor změnil až po Reaganově telefonátu. Prezident diktátora ujistil, že Spojené státy budou Pákistánu stát po boku, dokud rebelové vládu nezískají.207 Dohoda v Ženevě uzavřená 14. dubna 1988 mezi USA, SSSR, Afghánistánem a  Pákistánem dávala Sovětům na  stažení devět měsíců, Afghánistánu poskytla právo na sebeurčení a uprchlíkům bylo umožněno se vrátit. Do afghánských záležitostí se měly USA a ostatní země přestat vměšovat, což v samostatném dokumentu garantovaly obě supervelmoci. Tyto garance se později ukázaly jako bezvýznamné. USA se už v  březnu rozhodly prosazovat „pozitivní symetrii“ ohledně ukončení pomoci. Snížení jejich asistence tedy mělo odpovídat tomu, jak ji redukuje SSSR.208 USA veřejně stále projevovaly nedůvěru vůči SSSR – Shultz po  podepsání dohod prohlásil nejen, že USA budou pokračovat v podpoře rebelů, ale i že se Moskva z Afghánistánu stejně nikdy nestáhne.209 V tom se však mýlil. Polovina vojsk opustila zemi do půlky srpna, a přestože bylo stahování v listopadu pozdrženo kvůli „flagrantnímu porušování [ženevských] dohod ze strany Pákistánu a USA“,210 poslední voják překročil hranice v únoru 1989. Jednalo se o první naprostou porážku v sovětských dějinách.211 USA nakonec dosáhly svého cíle. S dalším vývojem situace, kdy afghánský režim přežil i ten sovětský, však počítal málokdo. Důsledky americké politiky v Afghánistánu Afghánistán nebyl sovětským Vietnamem, jak si to přáli mnozí členové Kongresu, ale na rozdíl od USA Sovětský svaz tuto válku nepřežil. Vlastní náklady na konflikt byly relativně nízké: nasazena tu byla 2 % ozbrojených sil a prosovětskému režimu v Kábulu Moskva přispívala asi 5 až 10 miliard rublů za rok.212 Přítomnost Sovětů v Afghánistánu ale narušovala vztahy se Západem v době, kdy se SSSR řítil k ekonomickému kolapsu a nutně potřeboval přestavbu systému, o niž usiloval Gorbačov.

206 Není tedy pravda, že povstalci byli z jednání zcela vyloučeni. K výsledné mírové dohodě ale vázáni nebyli. 207 Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“. 208 Katz, Soviet-American Conflict Resolution, 72. 209 FitzGerald, Way Out There in the Blue, 452. 210 Ewans, Conflict in Afghanistan, 148. 211 Schweizer, Reaganova válka, 294. 212 Ewans, Conflict in Afghanistan, 152.

72

Přestože se sovětská vojska v zemi mohla udržet a jejich vojenská porážka nehrozila, po  roce 1986 chyběla v  politbyru vůle závazek eskalovat. To vyjadřovalo dlouhodobou změnu v  myšlení sovětských intelektuálů, kteří kritizovali politiku velmoci vůči Třetímu světu.213 Pokud země jako Afghánistán nebyly na socialismus připraveny a místo lidové podpory závisely na sovětské asistenci, musel se sovětský přístup k těmto režimům změnit.214 Mlčení o  sovětských ztrátách (oficiálně 14  500 mrtvých, ve  skutečnosti je ale počet mrtvých sovětských vojáků odhadován na  30  000, dále 50  000 zraněných a 12 000 invalidů),215 které mohlo skončit až za glasnosti, také vyhrotilo společenské problémy v  zemi. Traumatizovaní veteráni války se začali sdružovat a  vyjadřovat své soukromé stížnosti. Za vojenské zásluhy se jim nedostávalo žádného uznání ani příspěvků od státu216 a později se jejich boj obrátil proti Sovětskému svazu jako systému, který si v zahraničí stále snažil udržet status supervelmoci, zatímco domácí obyvatelstvo strádalo. Neúspěch také přispěl k tomu, že SSSR byl v budoucnu mnohem méně ochotný intervenovat nebo zabraňovat secesím, ke kterým docházelo od konce osmdesátých let. Reputace armády byla nenávratně poškozena. Na prosincovém sjezdu lidových zástupců SSSR v roce 1989 bylo opuštěno ideologické zdůvodnění invaze a Gorbačov také odhalil, za jakých okolností byl vydán rozkaz k invazi. Zdálo se málo pravděpodobné, že bude tím, kdo nařídí další. 217 Stažení z Afghánistánu pomohlo zlepšit vztahy USA. Gorbačov jím mohl demonstrovat, že se SSSR skutečně změnil. To však nezbránilo jeho kolapsu v roce 1991. Ke  zhroucení vedly s  největší jistotou ekonomické a  společenské vyčerpání a  tlak studené války. Afghánistán tak nebyl jeho hlavní příčinou, zabránil však tomu, aby se SSSR s vnitřními a zahraničními problémy vypořádal dříve.218 Na konci osmdesátých let byl Afghánistán rozvrácenou a zdevastovanou zemí. Válka zanechala 1,5 milionu obětí.219 Po celém území byly roztroušeny čtyři mili-

Westad, The Global Cold War, 379. Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“. 215 Sami vojáci se domnívají, že ze všech sil, které službou prošly, padlo asi 75 000. Feifer, Velký hazard, 255. 216 Někteří z nespokojených vojáků dokonce konvertovali k islámu. Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 344. Kvůli kontaktům Rudé armády s džihádem narostl také fundamentalismus v převážně muslimských sovětských republikách ve Střední Asii. Galster, „Afghanistan: The Making of U.S. Policy“. 217 Katz, Soviet-American Conflict Resolution, 68. 218 Feifer, Velký hazard, 259. Podle jiných interpretací ze strany ruských nacionalistů naopak vedlo právě stažení ke zhroucení SSSR. Rozpadu mělo totiž zabránit použití síly, ale toho už SSSR nebyl po afghánském debaklu schopen. Hughes, „The Soviet-Afghan War“, 344. 219 Feifer, Velký hazard, 257. 213 214

73

ony min, přičemž minová pole byla jen málokdy zdokumentovaná či označená. Přes hranice uprchlo pět milionů lidí a dva miliony dalších ztratily domov rámci země.220 Nový už nemarxistický, ale islamistický kábulský režim, jehož pozice se USA tak usilovně snažily podkopat, se však i  přes sovětské stažení držel a  odpor vůči němu pokračoval. Ženevské dohody se až na  zajištění stažení ukázaly jako neúspěšné. Kábulu totiž pomáhal SSSR i  nadále: byly dodávány zbraně a  proudila sem ekonomická pomoc, bez níž by režim zřejmě okamžitě padl. USA oproti tomu očekávaly Nadžíbulláhův pád221 a  v  zimě 1989 dokonce nakrátko přestaly úplně dodávat zbraně povstalcům (na rok 1990 bylo ale znovu přislíbeno asi 300 milionů dolarů).222 Exilovým vůdcům se nedařilo vytvořit životaschopnou vládu. Koalice z února 1989 si nezískala ani uznání v zahraničí, ani podporu v zemi, kde stále probíhaly boje zejména mezi Hekmatjárem a ostatními skupinami, kterých se také účastnili i v politických společenstvích nezastoupení lokální velitelé. Americká podpora tak sice pokračovala, ale nepřítel už v Afghánistánu nebyl, a USA tak vlastně financovaly pouze prodloužení občanské války mezi skupinami, které po odchodu Sovětů spojovalo jen málo. Konzervativci v Kongresu argumentovali, že amerických cílů – sebeurčení, suverenity a nezávislosti Afghánistánu a návratu uprchlíků – stále nebylo dosaženo.223 Stále častěji se ale debatovalo i o přehodnocení strategických cílů USA v oblasti. Objem pomoci na rok 1991 už poněkud klesl a po srpnovém puči v Moskvě v tom samém roce byla po  dohodě se SSSR ukončena úplně, a  to z  několika důvodů: přechodná vláda se rozpadla, studená válka se chýlila ke  konci a  někteří „arabští Afghánci“ se začali obracet proti USA. Nadžíbulláhův režim padl až v dubnu 1992, po útoku Masúda a Hekmatjára na Kábul. Vítězné strany se dohodly na vládě, ale občanská válka mezi nimi pokračovala. Mimo kontext studené války však už tento afghánský vnitřní chaos pro USA ztratil význam.224 Stabilitu zemi přislíbila až organizace s názvem Tálibán, skupina vniklá v uprchlických táborech spřízněná se saúdským wahhábismem, kterou USA podporovaly a  povzbuzovaly k  tomu samému i  Saúdskou Arábii a  Pákistán.225 Tálibán se moci chopil roku 1996 a později poskytl úkryt Usámovi bin Ládinovi a al-Káidě. V  osmdesátých letech byl jeden ze dvou světových uprchlíků Afghánec. Kaplan, Soldiers of God, 11. 221 „USSR: Withdrawal from Afghanistan“, březen 1988, Central Intelligence Agency, Special National Intelligence Estimate, National Security Archive, http://www.gwu.edu/~nsarchiv/ NSAEBB/NSAEBB57/us9.pdf (staženo 20. 4. 2011). 222 Ewans, Conflict in Afghanistan, 150. 223 Scott, Deciding to Intervene, 74. 224 Rozhovor s Charlesem Coganem (veden neznámým autorem), srpen 1997. 225 Hartman, „The Red Template“, 484. 220

74

Podle některých odhadů válka v  Afghánistánu v  osmdesátých letech přímo ovlivnila více než 100  000 muslimských extremistů, kteří sice „sdíleli se svými patrony ze Spojených států společného nepřítele, ale ne společné hodnoty“.226 Pro muslimské bojovníky z  řady zemí představovalo vítězství nad Sověty obrovské posílení morálky. Jak se ale vyjádřil Charles Cogan, jeden z  vedoucích projektů v afghánském programu CIA, USA si tehdy neuvědomily, „že mudžáhedíni přijdou do USA a budou páchat teroristické činy“.227 Americký novinář Robert Kaplan, který se v osmdesátých letech osobně zúčastnil války v  Afghánistánu jako reportér, okomentoval situaci slovy: „USA nechaly Pákistán vybrat jediného vůdce, který byl terorista.“228 Tento fakt, často kritizovaný ze strany amerických liberálů, si však američtí představitelé uvědomili, až když se proti nim Hekmatjár postavil ve válce v Perském zálivu. Po útocích na ambasády USA v  Keni a  Tanzanii přiznali podezřelí, že zbraně a  výcvik dostávali v  Aghánistánu. Roku 1993 zaútočili bývalí bojovníci z  řad „afghánských Arabů“ poprvé na Světové obchodní centrum v New Yorku. Dalším prvkem „zpětné rány“ z  afghánské operace bylo rozšíření obchodu s  drogami, jež pomáhal financovat džihád. Nejmocnějšími drogovými bossy byli právě velitelé z řad mudžáhedínů (především Hekmatjár), kteří nutili rolníky drogy pěstovat jako formu daně. V průběhu války se Afghánistán stal jedním z největších světových producentů heroinu. Ten následně i díky CIA putoval do západní Evropy i na americký kontinent.229 Paradoxně Ronald Reagan vedl zároveň s drogami válku. Nezamýšleným důsledkem akce byla také proliferace Stingerů. Celkem bylo do  Afghánistánu posláno 900 až 1  200 střel, ale pouze 340 jich bylo použito. Zbytek si nechali afghánští velitelé pro sebe nebo zůstaly v Pákistánu či se prodaly na černém trhu.230 V roce 1991 sice CIA podnikla zpětný výkup (za cenu dvojnásobnou, než kolik stály při pořízení), ale podařilo se jí získat zpět jen asi 200 raket.231 Polovina z poslaných střel tedy zůstala buď v rukou Afghánců, nebo je jejich lokace neznámá. Diskuze a závěr Reaganova doktrína a její dopady byly kontroverzní už v osmdesátých letech a zůstávají takové i dnes. Přestože v rétorické rovině se idea Reaganovy doktríny zdála Pach, „The Reagan Doctrine“, 83. Hartman, „The Red Template“, 471. 228 Kaplan, Soldiers of God, 172. 229 Zapojení CIA, zejména politická ochrana, již poskytovala, a  logistické spojení, umožnilo podle amerického historika Andrewa Hartmana otevřít pro afghánské drogové lordy evropský a americký trh. Hartman, „The Red Template“, 469, 482. 230 V  dalších letech se objevily v  zemích, jako byla Bosna, Tádžikistán, Tunisko, Írán, Irák, Zambie, Severní Korea či Libye. Kuperman, „The Stinger Missile“, 253. 231 Hartman, „The Red Template“, 471. 226 227

75

jasná, nepanoval konsenzus o jejích cílech, prostředcích ani o kritériích, za nichž by měla být uplatněna. Také v implementaci se postoje aktérů v americké politice lišily, což vedlo k tomu, že některé iniciativy, například pomoc Contras, bylo pro radikály obtížné prosadit, 232 zatímco ohledně jiných panovala shoda – příkladem je asistence Afghánistánu. V důsledku byla politika implementována velmi opatrně, a je tedy možné tvrdit, že Reaganova doktrína nepředstavuje univerzální myšlenku, kterou se administrativa ve Třetím světě řídila. Spíše se jedná o konstrukt, který lépe umožňuje chápání této politiky, ale příliš ji při tom zjednodušuje. Protože neexistovala shoda o  podobě Reaganovy doktríny, představuje Afghánistán unikátní případ. Od ostatních aplikací se afghánská operace odlišovala zejména přímým ohrožováním životů sovětských vojáků, konsenzem, který o této politice panoval, a  tím, že je obecně považována za  největší úspěch Reaganovy doktríny jako významný faktor ve stažení sovětských vojsk z Afghánistánu i v jeho kolapsu o několik let později. Popud k  americké podpoře antisovětských sil v  Afghánistánu vzešel od  prezidenta Cartera, který se obával o  region Perského zálivu, když sovětská invaze v roce 1979 narušila mocenskou rovnováhu v regionu. Carterova administrativa ale poskytla jen symbolickou podporu. Očekávala totiž, že povstalci nebudou úspěšní. Jejich cílem mělo být primárně zvýšení sovětských nákladů. Ronald Reagan se i díky osobnímu přesvědčení (které se odráželo v jeho projevech na  podporu mudžáhedínů) rozhodl v  aktivitách předchozí administrativy pokračovat, jejich intenzitu však zpočátku nezměnil. K navýšení americké podpory přispěl až vliv radikálů na  ministerstvu obrany, v  CIA (zejména jejího ředitele Williama Caseyho) a v Kongresu. Afghánská operace představuje unikátní příklad zapojení legislativního orgánu do tvorby zahraniční politiky i díky aktivismu jednotlivců, jakým byl například kongresman Charlie Wilson. Právě ti hráli hlavní roli v přesvědčování Pákistánu, že je nutné na Sověty vyvíjet větší nátlak, a to zejména po  sovětské vojenské eskalaci na  přelomu let 1984 a  1985. Naopak ministerstvo zahraničí se k této intenzifi kaci stavělo opatrně. Po roce 1985 se cílem USA stalo, prostřednictvím podpory ozbrojeného boje povstalců proti SSSR, dosažení diplomatického průlomu a  donucení Sovětů se z Afghánistánu stáhnout, čehož bylo dosaženo. Z tohoto hlediska můžeme tajnou pomoc Afgháncům považovat za  úspěch Reaganovy politiky ve  Třetím světě. Přestože se nejednalo o  „sovětský Vietnam“, náklady (reputace, zdroje a  sovětské 232 Protože nikaragujští Contras nebyli schopni ohrozit režim, Kongres je odmítl dále sponzorovat. Aféra Irán-Contras propukla, když představitelé Národní bezpečnostní rady bez Reaganova vědomí použili na  pomoc Contras peníze získané z  prodeje zbraní Iránu. Ukázalo se tím, že situace, kdy je nejasné, kdo za tajné akce nese zodpovědnost a kdo o nich rozhoduje, mohou vést k nepředpokládaným důsledkům – tedy k selhání politiky a poškození reputace prezidenta i jeho okolí. Loch K. Johnson, „Covert Action and Accountability: Decision-Making for America’s Secret Foreign Policy“, International Studies Quarterly 33, č. 1 (březen 1989): 83. Je však nejisté, do jaké míry Reagan o aktivitách NSC věděl.

76

životy) skutečně přispěly ke  snaze Gorbačova a  dalších zvrátit vliv propagátorů invaze a přehodnotit zahraniční politiku s ohledem na provedení vnitřních změn v SSSR. Afghánistán byl společně s odmítáním normalizace ekonomických vztahů, zbrojením a  mezinárodním tlakem důležitým prvkem v  širším americkém úsilí o konfrontaci SSSR – a to i přesto, že v předchozích dekádách stál zcela mimo sféru zájmu USA. Aplikaci politiky Reaganovy doktríny lze však také vyčítat, že konflikt prodloužila. USA blokovaly politické řešení, dokud nemohly vyjednávat z  pozice silnějšího hráče. SSSR dal vícekrát najevo, že o vyřešení situace stojí, pro USA bylo ale výhodné Moskvu vázat ve  vyčerpávajících bojích. Na  druhou stranu bylo pro Reaganovu administrativu obtížné důvěřovat SSSR, že se opravdu snaží o  trvalé řešení situace. Ani po  nástupu Gorbačova se jednání o  Afghánistánu neurychlila: Gorbačov sice rozhodl o  stažení už v  roce 1985, ale politbyro se až do  úplného konce snažilo udržet kábulský režim. Ani SSSR, ani Spojené státy se nedokázaly shodnout na tom, jak se bude situace vyvíjet po stažení, a ve výsledku zde zůstal režim, jenž byl pro povstalce stále nepřijatelný, což znamenalo pokračování války. Ustanovení dohodnutá v  ženevských dohodách zůstala až na  klauzuli o  sovětském stažení nesplněna. Operace CIA také ukázala nedostatky v americké administrativě, zejména co se týče neshod mezi agenturami. Příkladem může být eskalace v roce 1986, kdy byl konečně po dlouhém jednání nasazen Stinger, a to i přesto, že Sověti již tehdy signalizovali své úmysly se stáhnout. Došlo tak k tomu, že „návrh Stingeru byl odmítnut, když by dával smysl, a schválen, když už smysl nedával, a implementován způsobem, který zbytečně zvýšil rizika pro americkou bezpečnost“.233 Podobným případem je pokračování v  pomoci po  roce 1989, kdy USA už dosáhly svého cíle. Vzhledem k  rozporům v  utváření politiky, nejednotné implementaci a  absenci jasných kritérií bylo obtížné určit, kdy bylo aplikaci doktríny možné označit jako úspěšnou a  ukončit americkou pomoc. V  Afghánistánu tak sice asistence přispěla ke stažení zahraničních jednotek, ale už ne k pádu režimu. Po odchodu Sovětů byla tak ještě na dlouhou dobu asistence prodloužena, přestože už sloužila jen k financování občanské války. Americký konsenzus o nutnosti udržování pomoci se v tomto období už definitivně rozpadl a měnící se přístup SSSR ke Spojeným státům ukončil potřebu i ospravedlnění doktríny. Kritizovat je možné i  samotnou CIA za  její spoléhání se na  ISI a  nedostatek vnitřní debaty, koho skutečně podporovat. CIA posílala do Afghánistánu množství zbraní, které rebelové pouze hromadili na další boje mezi sebou. Nespravedlivá alokace pomoci také způsobila, že rozštěpené afghánské strany nedokázaly zformovat stabilní vládu, jež by nahradila Nadžíbulláhův režim. 233

Kuperman, „The Stinger Missile“, 262.

77

Zpočátku bylo pochopitelné, že CIA přenechala pravomoci ISI, která měla kontakty, kvalifi kaci a nemusela (jako USA) popírat své zapojení. V pozdějších fázích, kdy už byla americká pomoc veřejně známá, však měla CIA lépe monitorovat, jak je pomoc rozdělována, protože ISI za  americké peníze favorizovala fundamentalistické muslimské skupiny. Mohla tak alespoň zmírnit mnoho negativních jevů: rozšíření obchodu s drogami, proliferaci zbraní, plýtvání, korupci a extremismus ze strany „arabských Afghánců“, který se později obrátil proti Spojeným státům Reaganova politika si ale žádala boj s komunismem, a přestože prezident podporoval i demokracii, v afghánském případě se ukázalo, že obě myšlenky je obtížné spojit. Komunismus v  osmdesátých letech i  kvůli ideologii konzervativců (včetně Reagana) představoval větší riziko a  hrozba extremismu byla ignorována. Jak se vyjádřil jeden z řídících důstojníků tajné operace v Afghánistánu Charles Cogan, nestačí Spojené státy pouze kritizovat – „... musíte se ohlédnout a říct: vyhráli jsme studenou válku“.234 Podobná nevšímavost panovala po  ukončení pomoci vůči afghánskému lidu a jeho budoucnosti: po odchodu SSSR ztratil Afghánistán pro USA význam. Jak se mělo později ukázat, byla to kritická chyba, protože se nestabilní země v dalších letech stala útočištěm pro teroristy. Válka nejen urychlila rozpad SSSR a  konec studené války, ale stala se i  faktorem inspirujícím džihád proti Západu, s  jehož důsledky se dnes USA potýkají.

234

Rozhovor s Charlesem Coganem (veden neznámým autorem), srpen 1997.

78

Spojené štáty a Izrael: A Special Relationship? Zahraničná politika USA voči Izraelu v rokoch 1956–1973 Katarína Strýčková

Úvod Fenomén zvláštneho vzťahu medzi Spojenými štátmi americkými a Izraelom býva už roky kontroverzným bodom v diskusiách a jednaniach usilujúcich o vyriešenie arabsko-izraelského konfliktu. Význam tohto vzťahu vzrástol začiatkom sedemdesiatych rokov, kedy Sovietsky zväz stratil sympatie svojich arabských spojencov (hlavne Egypta) a  pod vplyvom vlastných problémov postupne slabol jeho vplyv na  Blízkom východe. Tým sa Spojeným štátom naskytla príležitosť naplno a  slobodne demonštrovať svoju podporu Izraelu bez obáv, že by týmto krokom vohnali arabské štáty do náručia ZSSR. V tomto období tak vrcholil tzv. special relationship. Existencia zvláštneho vzťahu medzi Spojenými štátmi a  Izraelom však siaha oveľa ďalej. Prvé prejavy amerických sympatií k Izraelu sa objavili už za administratívy prezidenta Harryho S. Trumana, kedy Spojené štáty ako prvé uznali existenciu Izraela, a  to len jedenásť minút od  jeho slávnostného prehlásenia prvým izraelským premiérom Davidom Ben-Gurionom 14. mája 1948.1 Nasledujúci americkí demokratickí prezidenti ďalej pokračovali v  budovaní onoho zvláštneho vzťahu. Prezident John F. Kennedy sa na stretnutí s izraelskou ministerkou zahraničných vecí Goldou Meirovou v roku 1962 vyjadril: „Spojené štáty majú s Izraelom zvláštny vzťah na Blízkom východe, ktorý je podobný jedine tomu, aký majú s Veľkou Britániou v celom rade svetových záležitostí.“2 V podobnom zmysle sa vyjadril v roku 1977 aj prezident Jimmy Carter: „Máme zvláštny vzťah s  Izraelom. Je absolútne rozhodujúce, aby nikto v našej krajine a ani inde na svete nikdy pochyboval o tom, že naším prvoradým záväzkom na Blízkom východe je chrániť právo Izraela na existenciu, na jeho trvalú existenciu v mieri.“3 Americká podpora Izraela sa samozrejme neobmedzovala len na slovné prejavy sympatií. To, čo robí zvláštny vzťah skutočne zvláštnym, totiž nebola len vzájomná dôvera a  priateľstvo medzi vrcholnými predstaviteľmi vlád dotyčných štátov, ale hlavne vysoká miera vzájomnej politickej, ekonomickej a bezpečnostnej spolupráce. V rokoch 1948–1996 poskytli Spojené štáty Izraelu vojenskú a ekonomickú pomoc vo výške 65 miliárd dolárov, čo z  Izraela v  tomto období robilo najväčšieho prijí1 Michael Ottolenghi, „Harry Truman’s Recognition of Israel“, The Historical Journal 47, č. 4 (2004): 963. 2 Yaacov Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel since 1948: A  ,Special Relationship’?“, Diplomatic History 22, č. 2 (1998): 231. 3 Ibid.

79

mateľa americkej zahraničnej pomoci.4 V reakcii na udalosti z 11. septembra 2001 a následnú vojnu v Afganistane sa v dnešnej dobe síce Izrael radí až na štvrté miesto najväčším príjemcov americkej zahraničnej podpory, avšak je treba zdôrazniť, že tieto údaje demonštrujú len čiastky oficiálne poskytnuté americkou vládou.5 Okrem nich do  Izraela prúdi množstvo ďalších financií poskytovaných rozličnými neziskovými a  nevládnymi organizáciami, ktoré na  rôznych úrovniach taktiež výdatne podporujú Izrael. Jednou z  najznámejších a  najvplyvnejších organizácií takéhoto druhu je Americko-izraelský výbor pre verejné záležitosti (American Israel Public Affairs Committee, AIPAC). 6 Všetky vyššie uvedené údaje sú jasne čitateľným dôkazom toho, že Izrael má v  americkej zahraničnopolitickej koncepcii na  Blízkom východe jedinečné strategické postavenie. Zvlášť počas Studenej vojny predstavoval tento vzťah základný stavebný kameň americkej zahraničnej politiky na Blízkom východe. Jeho kľúčovou časťou boli americké dodávky zbraní Izraelu, a to predovšetkým kvôli vtedajšej bezpečnostnej situácii v regióne. Zaistenie americkej prítomnosti na Blízkom východe prostredníctvom vzťahu s Izraelom umožňovalo Spojeným štátom obmedziť vplyv Sovietskeho zväzu v regióne, a tak zabezpečiť prísun arabskej ropy do USA. Izrael na oplátku získal spoluprácou s USA strategického dodávateľa zbraní nevyhnutne potrebného pre zachovanie vlastnej suverenity a  existencie. Vzájomná americko-izraelská spolupráca tak bola obojstranne výhodná. Avšak tento vzťah nebol ideálny hneď od začiatku a od vzniku Izraela až po súčasnosť prešiel komplikovaným vývojom. Aké dôvody viedli Spojené štáty k nadviazaniu tohto vzťahu? Ovplyvňoval vzťah s Izraelom pozíciu a vnímanie Spojených štátov ostatnými arabskými štátmi na Blízkom východe v období Studenej vojny? Ak áno, aký dopad to malo na jeho kvalitu a akým spôsobom to ovplyvnilo americké strategické ciele v tejto oblasti? Z časového hľadiska článok odpovedá na tieto otázky analýzou obdobia lemovaného na  jednej strane počiatkom Suezskej krízy v  júli 1956 a  na  strane druhej Jomkippurskou vojnou, resp. piatym arabsko-izraelským vojenským konfliktom, v októbri 1973. Toto obdobie je pre pochopenie vzniku special relationship kľúčové, pretože je tu možné pozorovať ako postupné zbližovanie medzi aktérmi, tak aj samotné vyvrcholenie vzťahu. Na prelome šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov totiž došlo k zmenám, ktoré mali na charakter special relationship bezprecedentný dopad a začali tak novú éru vzájomných americko-izraelských vzťahov.

Ibid. Za rok 2010 figuruje na prvom mieste Afganistan, potom Pakistan a na treťom mieste Haiti. Viď United States Agency for International Development, „Where does USAID’s Money Go?“, http://www.usaid.gov/policy/budget/money/ (stiahnuté 2. 4. 2011). 6 The American Israel Public Affairs Committe, „Donate Now.“, http://www.aipac.org/Donate_ Now/index.asp (stiahnuté 3. 5. 2011). 4 5

80

Predpoklady vzniku special relationship Americké strategické ciele na Blízkom východe Special relationship je možné najjednoduchšie definovať ako jedinečný a s ničím neporovnateľný vzťah s vysokou mierou priateľstva, dôvery a politickej a bezpečnostnej spolupráce.7 Príčiny vzniku takéhoto vzťahu nie je jednoduché popísať, pretože každý zvláštny vzťah je svojim spôsobom jedinečný a k jeho nadviazaniu viedli jeho tvorcov mnohokrát rozdielne dôvody. A tak jedinou univerzálnou premennou, ktorú je možné aplikovať v každom zvláštnom vzťahu, je jednoducho fakt, že z takéhoto vzťahu majú obe strany profit. To platí aj pre americko-izraelský special relationship. Existuje množstvo verzií vysvetľujúcich existenciu americko-izraelského special relationship. Ich podstata je často krát zakladaná na vysvetleniach, že hlavnou príčinou tohto zvláštneho vzťahu sú spoločné politické a ideologické hodnoty medzi USA a Izraelom, alebo tiež ich spoločne biblická minulosť. Tieto tvrdenia sú síce pravdivé, avšak pre nadviazanie zvláštneho vzťahu nie sú rozhodujúce. Je pravda, že ako Spojené štáty tak aj Izrael sú liberálnymi demokraciami dodržujúcimi princípy základných ľudských a  občianskych práv, avšak USA udržujú zvláštny vzťah aj s takými zemami, ktoré podobné hodnoty nevyznávajú. Príkladom môže byť Saudská Arábia, krajina s  jedným z  najprísnejších náboženských režimov na  Blízkom východe dodnes otvorene praktikujúca verejné popravy, a s ktorou Spojené štáty tiež udržujú special relationship. 8 Podobne neobstojí ani vysvetlenie o spoločnej biblickej minulosti. Ako príklad je možné uviesť britského premiéra a  ministra zahraničných vecí lorda Arthura Balfoura, autora Balfourovej deklarácie, dokumentu požadujúceho založenie židovského štátu v  Palestíne. K  tomuto prehláseniu viedli v  roku 1917 lorda Balfoura pravdepodobne skôr politické dôvody než emocionálne väzby voči židovskému národu. V roku 1905 totiž patril k jedným z tých, ktorí hlasovali za tzv. Aliens Bill zamedzujúci masívnemu prílivu Židov z Ruska a z východnej Európy do Británie.9 Rovnaký postoj voči masívnemu prílivu Židov mala Británia aj počas druhej. svetovej vojny, kedy blokovala prúd Židov do Palestíny, alebo Spojené štáty, ktoré aj napriek svojej spoločnej biblickej minulosti so Židmi blokovali od určitej doby masívny príliv židovských utečencov do USA, ktorí tam hľadali útočisko pred hrôzami európskeho holokaustu. Ako je možné vidieť, pokusy nájsť príčiny special relationship medzi USA a Izraelom v spoločnej histórií, kultúre či hodnotách zlyhávajú. Akokoľvek sú tieto Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel since 1948“, 232. Council on Foreign Relations. „The United States and Saudi Arabia: A Relationship Threatened By Misconceptions“, http://www.cfr.org/saudi-arabia/united-states-saudi-arabia-relationshipthreatened-misconceptions/p6982 (stiahnuté 19. 4. 2011). 9 Ibrahim I. Ibrahim, „The American-Israeli Alliance: Raisons d’etat Revisited“, Journal of Palestine Studies 15, č. 3 (1986): 20. 7 8

81

tvrdenia pravdivé, pre vznik zvláštneho vzťahu neboli rozhodujúce a sú skôr kozmetickými odôvodneniami aktuálneho statusu quo než reálnymi dôvodmi. Všetky tieto príklady len potvrdzujú vyššie zmienenú tézu, že special relationship existuje len a jedine kvôli profitu, ktorý obom aktérom poskytuje. Pozrime sa teda konkrétne, aký profit poskytuje tento vzťah Izraelu a aký Spojeným štátom. Z izraelského uhlu pohľadu je hľadanie motívu pre nadviazanie vzťahu s USA prosté. Bezprostredne po  svojom vzniku potreboval Štát Izrael pre svoje prežitie ochrancu, ktorý by mal dostatočne veľký medzinárodný vplyv, aby uhájil jeho kontroverzný vznik a existenciu, a sponzora, ktorý by mal dostatok prostriedkov na to, aby mu v jeho boji za nezávislosť dokázal poskytnúť patričnú finančnú a vojenskú podporu. Popis sedel na USA perfektne. Čo však malý, chudobný a nestabilný štát, akým Izrael krátko po svojom vzniku určite bol, mohol poskytnúť globálnej veľmoci, akým boli Spojené štáty? Najdôležitejším americkým záujmom na  Blízkom východe v  období Studenej vojny bolo získať prístup k  ložiskám ropy. Tie však boli takmer bez výnimky vo vlastníctve arabských štátov, ktoré sa dlhodobo nachádzali v  sovietskej sfére záujmu. Sovietsky zväz však na rozdiel od USA neusiloval o kontrolu nad ropnými ložiskami, sám disponoval dostatočne bohatými ropnými zásobami v Strednej Ázii a v oblasti Kaspického mora. Pre Moskvu teda ropa nebola primárnym záujmom. Hlavným záujmom sovietskej politiky bolo zabrániť, aby USA získali sympatie arabských štátov, zaistili si pravidelné dodávky ropy a zvýšili tak svoje skóre v studenovojnovom konflikte. Cieľom Spojených štátov bolo teda zamedziť prenikanie Sovietskeho zväzu do oblasti. Obávali sa, že pokiaľ by sa Sovietom podarilo získať sympatie čo i len jedného arabského štátu, podľa princípov teórie domina by časom podľahli sovietskemu vplyvu všetky štáty a s nimi aj ich ropné zásoby. To by mohlo mať pre Spojené štáty existenčné následky. Samotná otázka ropy nabrala na dôležitosti začiatkom sedemdesiatych rokov, kedy vedecké výpočty odhalili, že je potreba ťažbu ropy v USA znížiť, inak môže dôjsť k vyčerpaniu zdrojov skôr, než sa za ne stihne nájsť náhrada. Spojené štáty vtedy síce disponovali dostatočnými vlastnými zásobami v Mexickom zálive a na Aljaške, napriek tomu však naďalej zostávali v silnej závislosti na ropnej produkcii Blízkeho východu, kde bola najväčším producentom Saudská Arábia, a to až s 25 % podielom na  celosvetovej ropnej produkcii.10 Takto sa Blízky východ stal v  sedemdesiatych rokoch strategicky jedným z  najdôležitejších regiónov pre USA. Výpočty totiž ukázali, že jeden rok bez saudskoarabskej ropy by stál ekonomiku Spojených štátov 272 miliárd dolárov, zvýšil by nezamestnanosť o 2 % a rapídne by zrýchlil infláciu, čo by malo na  hospodárstvo jeho dvoch hlavných obchodných partnerov, Európu Seth P. Tillman, The United States in The Middle East: Interests and Obstacles (Bloomington: Indiana University Press, 1982), 51.

10

82

a Japonsko, fatálny dopad.11 Prečo sa však Spojené štáty rozhodli podporovať Izrael, keď vedeli, že tým stratia sympatie arabských štátov? Snahou Spojených štátov bolo udržať na Blízkom východe stabilitu a ochrániť tak svoj strategický záujem číslo jedna – ropu. Na prevažne despotickom Blízkom východe figuroval Izrael ako jediný demokratický a stabilný štát ochotný poskytnúť Spojeným štátom pomoc pri potlačovaní prípadných konfliktov. Počas krízových situácií ohrozujúcich celoregionálnu stabilitu sa Izrael vždy ukázal ako verný a oddaný americký spojenec, zatiaľ čo arabské štáty mnohokrát obetovali priateľstvo s USA k dosiahnutiu vlastných cieľov. Bola to práve nestabilita arabských autoritatívnych vlád, ktorá presvedčila Spojené štáty, že nie je možné sa spoliehať na  ich spojenectvá. Naopak Izrael sa v krízových regionálnych situáciách ukázal ako verný americký spojenec. Pozorný čitateľ sa môže na  tomto mieste spýtať, či to nebola práve americká podpora Izraelu, ktorá najviac podrývala regionálnu stabilitu? Odpoveď je nie, nebola. Arabské štáty na Blízkom východe si sú síce kultúrne a nábožensky blízke, politicky však medzi nimi panujú rovnaké rozdiely ako medzi ostatnými štátmi kdekoľvek inde na  svete. Každý z  týchto štátov má svoje individuálne strategické záujmy a hrozby. Navyše, ako už bolo vyššie spomenuté, vo väčšine týchto štátov panujú autoritatívne režimy, čo len zvyšuje ich náchylnosť k silovému riešeniu problémov. Kombinácia týchto faktorov spôsobuje, že aj bez izraelskej prítomnosti je Blízky východ výbušným a nestabilným regiónom. Viď konflikty medzi Egyptom a  Saudskou Arábiou v  šesťdesiatych rokoch, Zjednotenou arabskou republikou (egyptsko-sýrska únia, United Arab Republic, UAR) a  Libanonom v  roku 1958, Iránom a Irakom v osemdesiatych rokoch či Irakom a Kuvajtom v rokoch 1990–91. Izraelská prítomnosť na Blízkom východe paradoxne pôsobí na región stabilizačne. Izrael svojou geografickou polohou a americkou vojenskou technikou, ktorou je vybavený, pôsobí ako predĺžená ruka Spojených štátov, ktorá dohliada a  stráži stabilitu v regióne. V prípade vypuknutia konfliktu môžu Spojené štáty prostredníctvom Izraela priamo a rýchlo zasiahnuť. Zasiahnuť oveľa rýchlejšie a efektívnejšie, ako keby museli do oblasti vysielať jednotky z kontinentálnych USA. Zároveň toto večné riziko vypuknutia konfliktu, ktoré Blízkemu východu neustále hrozí, poskytuje Spojeným štátom akési oprávnenie udržiavať v regióne dlhodobo svoj vplyv, a tak kontrolovať a do istej miery aj usmerňovať celkové regionálne dianie podľa svojich záujmov. Izrael je pre Spojené štáty tak svojou geografickou polohou, politickým usporiadaním a ekonomickou situáciou vhodným spojencom. Na prelome šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov vzájomné prekrývanie strategických cieľov a záujmov Tel-Avivu a Washingtonu v oblasti Blízkeho východu dosiahlo rozsiahlej kompatibility,

11

Ibid.

83

a tak aj vhodných podmienok pre vznik stabilného, priateľského a pre obe strany efektívne fungujúceho vzťahu, čiže special relationship. Vplyvná americká židovská loby Mnohé vedecké štúdie zaoberajúce sa zahraničnou politikou USA tvrdia, že podobný špeciálny vzťah, aký vznikol medzi Spojenými štátmi a Izraelom, mali resp. majú USA aj s inými štátmi, napr. s Veľkou Britániou, Čínou do roku 1949, Brazíliou, Spolkovou republikou Nemecko či už vyššie spomenutou Saudskou Arábiou.12 Vzťah s  Izraelom sa však z  ostatných spomínaných príkladov vymyká svojim emocionálnym rozmerom, ktorý môžeme vidieť v  blízkych osobných kontaktoch a väzbách medzi americkou a židovskou verejnosťou. Tieto osobné vzťahy by sa dali najskôr prirovnať k vzťahom, ktoré existovali medzi americkou a britskou administratívou najmä v štyridsiatych, pedesiatych a osemdesiatych rokoch. Avšak tým tajomným tlačidlom, ktoré posúva vzťah USA–Izrael na stupnici výnimočnosti ešte vyššie nad vzťah s Britániou, je dosah a vplyv mocnej židovskej loby na  americkú politiku. Tou najznámejšou a  najvplyvnejšou proizraelsky lobujúcou organizáciou v USA je Americko-izraelský výbor pre verejné záležitosti, AIPAC. AIPAC zblízka monitoruje legislatívu v  Kongrese a  na  základe toho vykonáva výskum a štatistiku, ktorej výsledky neskôr uvádza do obehu v hlavných mainstreamových médiách. V prípade potreby je schopný vyprodukovať obrovské množstvo korešpondencie a  telefonátov, ktoré dokážu v  neuveriteľne krátkom čase zaplaviť kancelárie príslušných kongresmanov a  prinútiť ich tak znovu prehodnotiť svoje rozhodnutia.13 Ďalšími podobnými organizáciami sú Americký židovský výbor (American Jewish Committee) či Konferencia prezidentov hlavných židovských organizácií (Conference of Presidents of Major Jewish Organizations), ktoré sa však na  rozdiel od  AIPAC svojou činnosťou nezameriavajú na  Kongres, ale na  Biely dom a  State Department. Určite nemenej významným článkom celého tohto proizraelsky lobujúceho mechanizmu je aj samotná Izraelská ambasáda, ktorej členovia udržujú blízke a  dlhodobé kontakty s  členmi vlády a  výborným spôsobom tak sprostredkúvajú efektívnu komunikáciu medzi Washingtonom a Tel-Avivom. Sú to práve tieto blízke vzťahy a kontakty, ktorými izraelská loby rozširuje pole pôsobenia špeciálneho vzťahu medzi USA a Izraelom z oblasti politickej spolupráce na spoluprácu ekonomickú, kultúrnu či vzdelávaciu. Vezmime si príklad len tej poslednej spomenutej. Na  základe množstva partnerských a medziuniverzitných dohôd medzi americkým a izraelským ministerstvom školstva počet izraelských študentov študujúcich na amerických školách 12 Pozri napríklad David A. Reynolds, „,Special Relationship?’ America, Britain and the International Order Since the Second World War“, International Affairs 62, č. 1 (1985–1986): 4. 13 Tillman, The United States, 65.

84

ďaleko prekračuje počty iných zahraničných študentov. Počet amerických študentov v Izraeli je až tak veľký, že existujú dokonca samostatné oddelenia na izraelských univerzitách vyučujúce výlučne Američanov, napr. The Rothberg School for Overseas Students na Hebrejskej Univerzite v Jeruzaleme.14 A  spolupráca nie je obmedzená len na  židovských Američanov. Izraelský študijný program The United Negro College Fund umožňuje letný študijný pobyt v Izraeli aj čiernym kresťanským americkým študentom.15 Od roku 1972 funguje aj projekt The Binational Science Foundation, z ktorého nadácie bolo poskytnutých už vyše 2  000 grantov pre asi 300 amerických výskumných inštitúcií, aby sa tak prehĺbila vzájomná vedecká spolupráca medzi oboma krajinami.16 Toto je len zlomok dôkazov toho, že Izrael a Spojené štáty spája špeciálne puto, ktoré nemožno zredukovať len na  oblasť politickej spolupráce. Vyššie spomenuté fakty nám odhalili príčiny a predpoklady vzniku tohto vzťahu. Nasledujúce riadky ukážu, ako k nadviazaniu takéhoto vzťahu fakticky došlo. Vznik Izraela a jeho vzťah so Spojenými štátmi v rokoch 1948 až 1955 Keďže udalosti z roku 1956 nevychádzali z medzinárodného politického vákua, je pre celkové pochopenie problematiky nevyhnutné poznať aj vývoj pred rokom 1956, a to obzvlášť obdobie z konca štyridsiatych rokov. V záujme čo najzrozumiteľnejšieho prechodu do skúmaného obdobia je preto potrebné načrtnúť vývoj americko-izraelských vzťahov v prvých dekádach studenovojnového konfliktu. Štát Izrael vznikol 14. mája 1948, kedy David Ben-Gurion ako prvý premiér historicky novodobého Izraela oficiálne vyhlásil nezávislosť. Štát vznikol na území Palestíny za veľmi pohnutých medzinárodných podmienok. Jeho vzniku predchádzalo dlhoročné obdobie nenávisti, vzájomných rozporov a krvavých sabotážnych akcií ako zo strany Arabov tak aj zo strany Židov. Tento vzájomný arabsko-izraelský antagonizmus narastal priamo úmerne so zvyšujúcim sa prílivom židovských prisťahovalcov utekajúcich z Európy pred rodiacim sa nacizmom. Po druhej svetovej vojne sa situácia dostala do neriešiteľnej roviny, a tak sa Veľká Británia, správca palestínskeho mandátu ešte z čias Versailleskej mierovej konferencie, rozhodla svojho záväzku vzdať a vrátiť mandát Organizácií spojených národov (OSN). V roku 1947 bol preto vytvorený Zvláštny výbor OSN pre Palestínu (United Nations Special Committee on Palestine, UNSCOP), ktorého úlohou bolo nájsť východisko z  napätej situácie na  Blízkom východe. Výbor po  šiestich mesiacoch 14 Mitchell G. Bard a Daniel Pipes, „How Special is the U.S.-Israel Relationship?“, The Middle East Quarterly 4, č. 2 (1997): 46. 15 Program je celkom rozdelený na  tri časti. Prvý mesiac študenti pracujú na  stavbe kibucov, ďalší doučujú angličtinu Izraelcov a posledný mesiac študujú na Hebrejskej Univerzite. Viď Bard a Pipes, „How Special“, 46. 16 Ibid.

85

odporučil konflikt riešiť rozdelením Palestíny na dva štáty – arabský a židovský.17 To vyvolalo na arabskej strane pochopiteľné pobúrenie a nesúhlas a tieto pocity sa následne stali jednotiacim prvkom širokej koalície arabských štátov rozhodnutej definitívne vyriešiť krízovú situáciu silovými prostriedkami. Britské jednotky opúšťali krajinu takpovediac už v čase vojny, kedy okolité štáty Egypt, Sýria, Libanon a Jordánsko za vojenskej podpory Saudskej Arábie, Jemenu a Sudánu formovali a rozmiestňovali svoje jednotky na útočné pozície proti Izraelu.18 Premiér Ben-Gurion však prehlásením nezávislosti takticky naplánovaným na  posledný deň pred oficiálnym dátumom definitívneho odchodu britských jednotiek z  územia zmaril Arabom šancu využiť moment, kedy v  zemi panoval stav anarchie, a vyrazil im tak ich hlavný tromf z ruky. Po prehlásení nezávislosti Izraela už arabské štáty totiž fakticky útočili na samostatný, suverénny a zvrchovaný štát tešiaci sa medzinárodnej podpore oboch superveľmocí – ako USA tak aj Sovietskeho zväzu. Možno práve táto atmosféra očakávaného arabského útoku podnietila prezidenta Harryho S. Trumana k rýchlej avšak pre ostatných členov jeho administratívy nepochopiteľnej akcií, kedy sa rozhodol uznať existenciu Izraela iba jedenásť minút od jeho slávnostného prehlásenia premiérom Ben-Gurionom.19 Aj keď sa vznik Izraela časovo zhoduje s približným začiatkom Studenej vojny, Izrael sa prekvapivo nestal dejiskom súboja medzi západným a  východným blokom. Práve naopak, obe veľmoci volili za návrh OSN o rozdelení zeme a výrazne sa podieľali na  vzniku samostatného Izraela. Ich politická a  v  prípade ZSSR aj vojenská podpora bola najmä v  prvých rokoch pre Izrael rozhodujúca. Sovietske dodávky zbraní, najmä z  Československa, boli v  období vojny za  nezávislosť pre Izrael kľúčové. Americká podpora však na  rozdiel od  tej sovietskej neprerástla do vojenskej roviny. Aj keď sa Trumanovym prekvapivo rýchlym uznaním Izraela (pravdepodobne vyžiadaným silným tlakom predných predstaviteľov židovskej menšiny v USA) stali Spojené štáty prvým medzinárodným garantom jeho existencie, názory na jeho podporu sa v americkej administratíve líšili. State Department, Pentagon aj CIA nesúhlasili s  prezidentovu náklonnosťou k  Izraelu a  nahliadali na americko-izraelské spojenectvo ako na hrozbu, ktorá by mohla zmariť americké strategické ciele v regióne.20 V tomto období záujmy USA v regióne nekorešpondovali so záujmami Izraela, boli si dokonca protichodné. Hlavným cieľom USA totiž bolo udržať si priazeň arabských štátov, ktoré hrali v Studenej vojne dôležitú úlohu ako dodávatelia strategických surovín. Prísľub vojenskej podpory Izraelu či jeho zapojenie do regionálnej koalície spolu s arabskými štátmi by podkopalo americko-arabskú spoluprácu, a to Ottolenghi, „Harry Truman’s Recognition“, 972. As’ad AbuKhalil, „The Arab-Israeli Confl ict“, in The Middle East (Washington, D.C.: CQ Press, 2005), 30. 19 Ottolenghi, „Harry Truman’s Recognition“, 963. 20 Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel“, 233. 17

18

86

hlavne spoluprácu s Egyptom, ktorého členstvo v regionálnej koalícii bolo pre Spojené štáty viac než dôležité. Izrael síce za podpory USA a ZSSR svoju krehkú existenciu nakoniec uhájil, avšak k vytvoreniu zvláštneho vzťahu ešte nedošlo. S cieľom zakonzervovať nedávne prímerie v  regióne a  umožniť tak presun pozornosti na  zhusťujúcu sa atmosféru v kórejskej oblasti podpísali USA spolu s Britániou a Francúzskom 25. mája 1950 Tripartitnú dohodu, ktorou sa zaväzovali obmedziť dodávky zbraní do  oblasti na  minimum.21 Predovšetkým Spojené štáty sa obávali, že by podpisom zmluvy o dodávkach zbraní s Izraelom podnietili arabské štáty v ich úsilí zbrojiť. V takomto prípade by nebolo pochýb, že by pohľady Arabov smerovali práve k  Sovietskemu zväzu, ktorý bol v  tomto období jediný štát schopný vojensky konkurovať Spojeným štátom. To by nevyhnutne viedlo skôr či neskôr k nekontrolovaným závodom v zbrojení a následnej destabilizácii Blízkeho východu. V politike vojensky sa neangažovať na Blízkom východe pokračovala aj administratíva prezidenta Eisenhowera. Predovšetkým State Departement a jeho predseda John Foster Dulles usilovali o rovnocenný prístup k Izraelu a k arabským štátom. Preto akékoľvek izraelské snahy o  nadviazanie bližšej spolupráce so Spojenými štátmi zostávali bez americkej odozvy. Navyše úsilie Izraela o  spoluprácu s  USA ho zároveň vzďaľovalo od prípadnej spolupráce so Sovietskym zväzom, a zhoršovalo tak podmienky Židov v ZSSR, čo sa prejavilo na novej vlne antisemitských tendencií a čistiek, ktorá sa v zemi spustila v posledných rokoch života Josifa V. Stalina. Snaha Spojených štátov arabské štáty príliš nepopudzovať a  nerozširovať tak studenovojnový konflikt na  Blízky východ, nakoniec presvedčila premiéra Ben-Guriona o tom, že s podporou USA momentálne Izrael nemôže rátať. Zatiaľ čo sa pri svojom vzniku tešil podpore oboch superveľmocí, v polovici pedesiatych rokov tak zostal Izrael na Blízkom východe osamotený. Vynechanie Izraela zo Západom iniciovanej dohody o regionálnej spolupráci, tzv. Bagdadského paktu, a podpis sovietsko-egyptskej dohody o dodávkach zbraní v septembri 1955 prinútili nakoniec premiéra Ben-Guriona k nadviazaniu bližšej spolupráce s Francúzskom.22 Tá bola síce len krátkodobou, ale zato kvalitnou vojenskou spoluprácou, ktorá vyvrcholila v spoločnej akcií na Sueze v roku 1956. Dwight D. Eisenhower a neúspešné snahy Izraelu o nadviazanie special relationship Americko-izraelské vzťahy boli od svojho počiatku všeobecne formované súbojom medzi dvomi hlavnými skupinami politikov amerického vládneho rozhodovacieho procesu. Tieto skupiny sa vo svojich názoroch diametrálne odlišovali, pretože obe Ibid., 234. Avi Shlaim, „Israel Between East and West, 1948–1956“, International Journal of Middle East Studies 36, č. 4 (2004): 666. 21

22

87

boli založené na inom prístupe, ktorý mali Spojené štáty podľa nich v globálnej politike uplatňovať. Ktorej skupine sa vo vláde podarilo získať väčšiu podporu, podľa toho sa aj formovala americká politika voči Izraelu. Tými spomínanými dvomi večne súperiacimi skupinami boli tradicionalisti a pragmatici. Jadro tradicionalistickej skupiny tvorili politici zo State Departement, ktorí oponovali nadväzovaniu bližšieho vzťahu s  Izraelom. Obávali sa, že by tým spretrhali vzťahy s arabskými štátmi, ktoré boli naštrbené už z čias chvatného uznania existencie Izraela prezidentom Trumanom. To by mohlo arabské štáty následne viesť k  hľadaniu podpory u  Sovietskeho zväzu, ktorý v  období studenovojnového konfliktu dokázal jediný Spojené štáty vojensky vyvážiť. Rozširovanie sovietskeho vplyvu v  regióne Blízkeho východu by mohlo viesť ku konfrontácii so záujmami Spojených štátov, čím by hrozilo rozšírenie regionálneho konfliktu na globálnu úroveň. Tradicionalisti preto uprednostňovali, aby Washington uplatňoval voči Izraelu a arabským štátom rovnocennú politiku a v prípade zvýšených nárokov zo strany Izraela ho odkázal na európske mocnosti – Britániu a Francúzsko. 23 Na rozdiel od tradicionalistov, pragmatici pri svojom rozhodovaní zohľadňovali viacero hľadísk, a ako už evokuje ich názov, uvažovali pragmaticky. Rovnako ako tradicionalisti vychádzali z rovnakej premisy, že americká podpora Izraela ohrozuje americké vzťahy s  arabskými štátmi. Avšak pokiaľ sa vyskytli situácie, v  ktorých spolupráca s  Izraelom mohla byť pre Spojené štáty prínosná, nebránili sa jej. Podmieňovali ju však izraelskými ústupkami v arabsko-izraelskom konflikte, čím zároveň stabilizovali situáciu v regióne a ochraňovali tým americké záujmy v ňom. Skupina pragmatikov nebola tak koherentnou skupinou politikov ako tradicionalisti, pretože jej členovia pochádzali z  rôznych oblastí americkej spoločnosti. To spôsobovalo, že pri presadzovaní svojich názorov museli často hľadať podporu iných záujmových skupín, ktoré boli zvyčajne prožidovsky orientované. Takými skupinami boli napríklad Poradný zbor pre národné vzťahy židovskej komunity (National Jewish Community Relations Advisory Council), Konferencia prezidentov hlavných amerických židovských organizácií (Conference of Presidents of Major American-Jewish Organizations), alebo už spomínaný AIPAC.24 V administratíve prezidenta Eisenhowera prevažovala skupina tradicionalistov, ktorú reprezentoval predovšetkým štátny tajomník John F. Dulles. Dulles bol silnou osobnosťou, ktorý si žiarlivo strážil svoje postavenie najvplyvnejšieho prezidentovho poradcu. To sa prejavilo následne aj vo vzťahoch s Izraelom, v ktorých Spojené štáty v  záujme zachovania rovnocennej politiky k  štátom na  Blízkom východe odmietali opakujúce sa izraelské požiadavky na dodávky zbraní. Obávali sa, že by tieto dodávky zbraní Izraelu odradili arabské štáty od spolupráce so Spojenými štátmi, Abraham Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson and the Politics of Arms Sale to Israel: In the Shadow of the Hawk (London: Frank Cass Publishers, 2004), 5. 24 Ibid., 7. 23

88

a tak by následne hľadali podporu u Sovietskeho zväzu, čo by mohlo v oblasti viesť k neželaným závodom v zbrojení. Sovietsky zväz mal totiž na rozdiel od USA iný prístup k  štátom blízkovýchodného regiónu.25 Jeho hlavným cieľom bolo vytlačiť americký vplyv z oblasti, a tak vrelo podporoval protiamerické nálady, ktoré u Arabov vyvolalo Trumanovo uznanie Izraela. Arabským štátom rád prisľúbil vojenskú pomoc, pretože vedel proti koho záujmom budú v konečnom dôsledku tieto zbrane nasadené. Izrael sa tak na rozdiel od arabských štátov nachádzal v oslabenej pozícií. Svojou neustálou orientáciou na Spojené štáty stratil už v skorých rokoch svojej existencie podporu Sovietskeho zväzu. Avšak americkú náklonnosť nezískal. Zatiaľ čo jeho strategickým záujmom bolo uhájiť svoju existenciu, primárnym záujmom Spojených štátov bolo udržať región stabilizovaný, aby neboli ohrozené strategické námorné cesty a ložiská ropy držané v rukách arabských štátov. Izrael sa tak v polovici pedesiatych rokov ocitol bez prostriedkov. Arabské štáty boli vyzbrojované Sovietmi, nemali teda záujem o uzavretie mieru. Izrael im však sám čeliť nemohol, potreboval pomoc. Tá prišla v podobe anglo-francúzskeho spojenectva v roku 1956. Suezská kríza Vplyv Veľkej Británie a Francúzska na Blízkom východe sa v prvej polovici pedesiatych rokov výrazne znížil. Nacionalistická politika vedená egyptským prezidentom Gamalom Abdel Násirom podporujúca Arabov z  francúzskych protektorátov v Alžírsku, Maroku a Tunisku podkopala postavenie Francúzska v severnej Afrike. Rovnako prinútila Britov opustiť svoje posledné vojenské základne v Egypte v roku 1954.26 Znepokojujúco pôsobili aj Násirove sympatie so Sovietskym zväzom a ich potenciálny dopad na bezpečnosť na Blízkom východe. Spojené štáty tak v reakcií na egyptskú prosovietsku politiku a Násirove neskrývané sympatie s  Čínskou ľudovou republikou odmietli financovať stavbu Asuánskej priehrady na hornom toku Nílu. Tento americký postoj však spôsobil odvolanie aj ďalších zahraničných pôžičiek, predovšetkým tej britskej. Násir sa preto rozhodol riešiť situáciu znárodnením Suezského prieplavu. Tu však vstúpili do  hry Británia a  Francúzsko, hlavní akcionári Suez Canal Company, ktorých Násirovo počínanie rozhorčilo, a tak sa so svojimi požiadavkami obrátili na  Spojené štáty. Aj napriek naliehavému tlaku Británie a  Francúzska Washington odmietal voči Egyptu vojensky zasiahnuť, pretože by tak došlo k poškodeniu reputácie Západu ako pomyselného účastníka svetovej politiky snažiaceho sa o mierové riešenie problémov. Americké odmietnutie vojensky sa zúčastniť 25 26

Nadav Safran, Israel: The Embattled Ally (Cambridge: The Belknap Press. 1978), 348. Petr Luňák, „Spojenci v krizi: Suez a Jom Kippur“, Dějiny a současnost 21, č. 2 (1999): 36.

89

riešenia problému a roky trvajúca politická a vojenská podpora Sovietskeho zväzu protiizraelsky naladenému Egyptu boli dvomi najhlavnejšími príčinami zblíženia medzi Britániou, Francúzskom a  Izraelom, ktoré vyvrcholilo 23. októbra 1956 na tajnej schôdzke v parížskom Sèvres.27 Všetky tri štáty sa tu dohodli na spoločnej ozbrojenej akcií voči Egyptu, ktorá mala priniesť patričnú satisfakciu na všetkých troch stranách. Po prevedení plánu z papiera do skutočnosti o necelý týždeň neskôr však celá, aj keď vojensky úspešná, akcia skončila medzinárodným fiaskom. Spojené štáty nielen že celé jednanie politicky odsúdili, ale rozhodli sa ho využiť ako vhodnú príležitosť k získaniu arabských sympatií. Sovietsky zväz, ktorý v tej dobe vojensky zasahoval v Maďarsku, pohrozil vojenskou intervenciou a zvýšil si tak svoj kredit u arabských krajín. Prezident Eisenhower bol v tomto období síce zaneprázdnený prezidentskými voľbami, avšak kritické ohrozenie amerických záujmov v  oblasti si vynucovalo okamžitý zásah. Spojené štáty nemohli dovoliť, aby sa ZSSR stal jediným „víťazom“ celého konfliktu. Prostredníctvom OSN vyzvali všetkých troch agresorov, aby okamžite ukončili boje a stiahli sa zo svojich pozícií. Veľká Británia a Francúzsko žiadosti vyhoveli, avšak Izrael sa bezpodmienečne stiahnuť odmietal. Ben-Gurion si uvedomoval, aké boli americké pozície voči Izraelu pred konfliktom. Tiež vedel, že Násirovej agresívnej politike voči Izraelu nie je koniec. Pokiaľ by Izrael vrátil získané územie Gazy a Sinajský polostrov „zadarmo“, jeho pozícia by sa nezmenila a celá akcia by bola zbytočná. Izrael v podstate nemal čo vo vzťahu s Američanmi v tomto období riskovať. Aj keď boli na  začiatku Spojené štáty iniciátorom celého búrlivého pohybu v  OSN, odhodlané postavenie Izraela prinútilo prezidenta Eisenhowera prehodnotiť svoj postoj. Uvedomil si, akú významnú úlohu hrá Akabský záliv v izraelskej bezpečnosti a zároveň aj v bezpečnosti celého regiónu. Rozhodol sa preto nakoniec izraelské požiadavky na „pokojný prejazd“ izraelských lodí Akabským zálivom podporiť. Dňa 7. novembra bola v Rade bezpečnosti OSN schválená Rezolúcia 1001 (ES-I), na základe ktorej boli v Suezskom prieplave rozmiestnené mierové jednotky OSN (United Nations Emergency Force).28 Nasledujúci deň sa izraelské jednotky stiahli. Suezská kríza bola začiatkom konca koloniálnej politiky Británie a Francúzska na Blízkom východe. Prázdne miesto, ktoré tieto mocnosti v oblasti zanechali bolo potrebné vyplniť, inak hrozilo jeho obsadenie Sovietskym zväzom. Americká administratíva na  túto hrozbu preto reagovala nasledujúci rok dokumentom, ktorý americké záujmy na Blízkom východe popisoval nasledovne: 27 Avi Shlaim, „The Protocol of Sèvres,1956: Anatomy of a War Plot“, International Affairs 73, č. 3 (1997): 509. 28 United Nations, „United Nations Resolutions Adopted by the General Assembly During Its First Emergency Special Session“, http://www.un.org/ga/search/view_doc. asp?symbol=A/3354&Lang=E (stiahnuté 15. 4. 2011).

90

„... [Z]abezpečiť a  chrániť územnú celistvosť a  politickú nezávislosť tých národov, ktoré požiadajú o  pomoc proti takejto zjavnej ozbrojenej agresii zo strany ktorýchkoľvek národov ovládaných medzinárodným komunizmom.“ 29 Jednalo sa o takzvanú Eisenhowerovu doktrínu. Možnosť splniť záväzky z nej vyplývajúce mal Washington možnosť predviesť v revolučnom roku 1958. S posilnením Násirovej pozície po Suezskej kríze rástla koncom pedesiatych rokov v regióne Blízkeho východu druhá hrozba ohrozujúca americké záujmy. Okrem už tradičnej sovietskej hrozby museli Spojené štáty čeliť aj hrozbe arabského nacionalizmu a panarabskej jednoty propagovanej prezidentom Násirom. Krízové obdobie dosiahlo vrcholu v  júli 1958, kedy 6. vojenská flotila U.S. Navy (U.S. Sixth Fleet) zasiahla v Libanone, aby tým pomohla legitímnej vláde premiéra Kamila Šamúna potlačiť v zemi nepokoje vyvolané Násirovými sympatizantmi.30 Tí po sformovaní Spojenej arabskej republiky medzi Egyptom, Sýriou a neskôr aj Jemenom v podstate nainfikovali celý región revolučnými náladami. Libanon však nebol jedinou zemou prechádzajúcou touto krízou. Okrem neho boli ohrozené aj prozápadné režimy v Jordánsku, Sýrii a Iraku, čo výrazne komplikovali postavenie Spojených štátov v oblasti. Zo zmienených sa v západnom bloku podarilo nakoniec udržať len Jordánsko. Keďže Sýria sa spojila s Egyptom v UAR, jej ďalšie členstvo v Bagdadskom pakte sa neočakávalo. Svoje členstvo v ňom vypovedala aj nová iracká vláda, ktorá už rok po baasistickom prevrate nadviazala vzťahy so Sovietskym zväzom. Bagdadský pakt sa tak v podstate rozpadol a spolu s ním aj permanentný vplyv Západu, ktorý v regióne udržiaval.31 Izrael v kríze roku 1958 hral síce pasívnu úlohu, avšak jeho postavenie v americkom úsilí zachrániť arabské režimy pred pádom k sovietskemu bloku malo pozitívny dopad na  jeho vnímanie Spojenými štátmi. Izraelská prítomnosť na  Blízkom východe viazala egyptské ozbrojené jednotky, bránila Násirovej slobodnej akcii a tým pádom obmedzovala možnosť prepuknutia jednotlivých drobných konfliktných ohnísk v jeden veľký celoregionálny požiar. Spojené štáty videli po kríze 1958 Izrael v novom svetle, ako akúsi balancing power.32 Na ich postoji k nemu to však veľa nezmenilo. Na izraelské požiadavky na dodávky zbraní boli americké uši stále hluché, a tak jediným vyzbrojovateľom Izraela naďalej ostávalo Francúzsko. V období rokov administratívy prezidenta Eisenhowera americko-izraelský special relationship jednoducho absentoval.

„The Eisenhower Doctrine, Message from President Eisenhower to Congress“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/US–Israel/ikedoc.html (stiahnuté 12. 4. 2011). 30 Safran, Israel: The Embattled, 363. 31 Sídlo bolo premiestnené do  Ankary a  organizácia sa premenovala na  Middle East Treaty Organization (METO). 32 Safran, Israel: The Embattled, 360. 29

91

Budovanie special relationship: John F. Kennedy a Lyndon B. Johnson John F. Kennedy a historicky prvá dodávka zbraní Izraelu S  nástupom demokratov do  americkej vlády dochádza vo vzájomných vzťahoch medzi Spojenými štátmi a Izraelom k hlbokému obratu, a to po oboch stránkach – politickej aj vojenskej. Prezident Kennedy sa netajil svojimi sympatiami voči Židom a  ich štáte na  Blízkom východe a  počas svojho krátkeho pôsobenia v  úrade tieto svoje pocity niekoľko krát verejne demonštroval. Už krátko po nástupe do úradu v  máji 1961 na  stretnutí s  premiérom Ben-Gurionom povedal: „Bol som zvolený Židmi. Viete ... niečo im dlžím.“33 V americkej multikultúrnej spoločnosti je akýmsi zaužívaným pravidlom, že jedinci z rôznych spoločenských vrstiev a náboženských alebo etnických skupín majú tendenciu po  generácie sympatizovať a  voliť tú istú politickú stranu. Je všeobecne známe, že americká židovská menšina tvorí stabilnú voličskú základňu práve demokratickej strany, čoho sú si jej predstavitelia vedomí, a preto na to berú, podobne ako bral aj prezident Kennedy, pri svojom politickom rozhodovaní zreteľ. Medzi prezidentovými najbližšími spolupracovníkmi sa rovnako nachádzali Židia. Prezident Kennedy si ich pohľadu vážil a prípadné vrodené predsudky, ktorými by mohli disponovať, nezvažoval. Keď sa Myer Feldman, presvedčený americký Žid a špeciálny poradca pre otázky Blízkeho východu prezidenta Kennedyho a neskôr aj jeho nástupcu prezidenta Lyndona B. Johnsona, pri rozhovore s prezidentom Kennedym raz priamo vyjadril, že „prechováva emocionálne sympatie s Izraelom“, a  že to by mohlo „zafarbiť“ jeho rady, ktoré prezidentovi poskytne, a  že preto by si možno prezident mal zvoliť niekoho iného, odpovedal prezident Kennedy jednoducho „nie“.34 Feldman tak patril ku skupine politikov, ktorí disponovali veľkou zásobou dobrej vôle, náklonnosti a sympatií voči Židom. U prezidenta si udržiaval preferencie aj nad štátnym tajomníkom Deanom Ruskom, ktorý v otázkach amerického angažovania na  Blízkom východe patril skôr ku skupine tradicionalistov. Prezident Kennedy mal však otvorenú myseľ. Je to možné pozorovať na jeho politike voči arabským štátom, v  ktorej si nechal rovnako poradiť aj ministrom Ruskom, a ktorou sa okrem iného snažil vymedziť voči politike svojho predchodcu Dwighta Eisenhowera. V roku 1962 sa prezident Násir rozhodol odpovedať na pomoc vojenskej junty v Severnom Jemene, ktorá usilovala o zvrhnutie kráľa Hamida al-Dina.35 Zapojil sa tak do dlhoročného boja, kedy Egypt vysielal do zeme stovky vojakov, ktorí v bojoch s kráľovskými jednotkami podporovanými Saudskou Arábiou masakrovali civilné obyvateľstvo. Hrozilo, že na Blízkom východe opäť prepukne vlna protimonarchic33 Herbert Druks, The uncertain friendship: the U.S. and Israel from Roosevelt to Kennedy (Westport, Conn.: Greenwood Press, 2001), 223. 34 Ibid., 220. 35 Michael C. Dunn, „Egypt (country profi le)“, in The Middle East, 226.

92

kých nálad, tak ako tomu bolo v  roku 1958. Tradiční spojenci Spojených štátov, Saudská Arábia a Jordánsko, sa obávali, že by mohli byť po Jemene ďalší na rade. Prezident Kennedy sa preto rozhodol zlepšiť vzťahy s  Egyptom, a  zabrániť tak jeho väčšej orientácii na Sovietsky zväz. Kennedyho prístup bol založený na recipročnom princípe, na základe ktorého prezident veril, že Egypt zmení svoj pohľad a politiku voči Spojeným štátom, pokiaľ budú zo strany Spojených štátov k tomuto vyvinuté prvotné kroky. Oným prvotným krokom, ktorý bol prezident Kennedy rozhodnutý spraviť, bolo navýšenie americkej ekonomickej pomoci Egyptu cez tzv. PL-480 program (Public Law 480, Agricultural Trade Development Assistance Act).36 Očakával, že tento prvý krok presvedčí prezidenta Násira k prehodnoteniu svojej politiky a k prechodu na umiernený kurz. Zároveň veril, že ho tým odradí od bližšej spolupráce so Sovietskym zväzom a  bližšie pripúta k  Spojeným štátom. Veril, že Egypt sa bude obávať o  stratu štedrej americkej ekonomickej podpory. Avšak aj napriek tejto lákavej ponuke Egypt nezmenil svoje postavenie a urobil tak škrt cez rozpočet idealistických plánov prezidenta Kennedyho. Začiatkom šesťdesiatych rokov sa zintenzívnila nie len vzájomná egyptsko-sovietska ekonomická, ale aj vojenská spolupráca. Sovietsky zväz poskytoval Egyptu pôžičky na výcvik vojakov, posielal do zeme svojich vojenských poradcov a zásoboval Egypt čoraz modernejšou vojenskou technikou. S narastajúcou vojenským potenciálom Egypta narastali aj izraelské obavy. V napätej atmosfére všetci regionálni aktéri poznali Násirove agresívne zámery voči Izraelu. Jordánsky minister zahraničných vecí Musa Nasir varoval Izrael, že arabské štáty sú „absolútne jednotné“ v otázke „vyhlásenia vojny“ Izraelu v prípade, že sa pokúsi použiť vodu z rieky Jordán na zavlažovanie Negevskej púšte.37 Obavy Izraela narastali ešte viac s vedomím, že regionálny izraelský náskok vo vojenskej výzbroji sa prehlbovaním egyptsko-sovietskej spolupráce v  posledných rokoch znížil. Premiér Ben-Gurion preto opäť nastolil otázku dodávok amerických zbraní Izraelu. Jeho požiadavky neboli odvážne, keďže nepožadoval zbrane útočného typu. Požadovanými zbraňami boli rakety Hawk (Hawk anticraft missiles), obranné protilietadlové rakety typu zem-vzduch.38 Prezident Kennedy si síce uvedomoval vážnosť situácie, v ktorej sa Izrael nachádzal, avšak otázke dodávok amerických zbraní do Izraela nebol naklonený. Obával sa, že by rozšírením podpory Izraela o vojenský rozmer rýchlo stratil sympatie arabských štátov, čím by sa zvýšil sovietsky vplyv v regióne. Sovietsky vplyv na Blízkom východe narastal už od začiatku šesťdesiatych rokov a ohrozoval postavenie Spojených štátov v oblasti, ktoré naopak kvôli svojej náklonnosti voči Izraelu strácali kredit u arabských štátov. Dokazovalo to niekoľko prípadov. Napríklad Násirovo Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 27. Ives-Halperin, „Chronology of Events, 1945–2005“, in The Middle East, 445. 38 Druks, The uncertain friendship, 226. 36 37

93

oznámenie v  roku 1960, že Sovietsky zväz bude financovať dostavbu Asuánskej priehrady, projektu, ktorý mal byť pôvodne financovaný Spojenými štátmi39, či rozhodnutie Saudskej Arábie z roku 1961 nepredĺžiť americko-saudský pakt z roku 1957, na základe ktorého mala byť v saudskom Dhahrane postavená americká vojenská základňa. Saudský kráľ Saud vysvetlil, že hlavnou príčinou nepredĺženia paktu bola práve vzrastajúca americká podpora Izraelu.40 Napäté vzťahy mali USA aj so svojim druhým strategickým spojencom, Jordánskom, a to hlavne kvôli izraelskému rozhodnutiu použiť vodu rieky Jordán pri zavlažovaní Negevskej púšte a  taktiež kvôli otázke palestínskych utečencov. Otázka palestínskych utečencov bola dlhodobým medzinárodným problémom, ktorý bol, bohužiaľ bezvýsledne, niekoľkokrát riešený už od prvej izraelsko-arabskej vojny v  roku 1948. Izrael však v  tejto otázke praktikoval politiku „mŕtveho chrobáka“, pretože prípadný návrat týchto utečencov naspäť do Izraela by mal vážne dopady na  izraelský vnútornú bezpečnosť. Na  začiatku šesťdesiatych rokov žilo v Izraeli približne 230 000–240 000 Palestínčanov, čo tvorilo približne 11 % jeho vtedajšej populácie. Ako sa vyjadrila vtedajšia izraelská ministerka zahraničných vecí Golda Meirová, „nie všetci z  nich [izraelskí Palestínci] sú mierumilovnými občanmi“.41 Preto bolo pre Izrael nepredstaviteľné, že by do  zeme prijal čo i  len zlomok z celkového počtu palestínskych utečencov. Ten podľa štúdií z roku 1958 dosahoval výšky 1 053 628 osôb.42 Avšak pre Spojené štáty mala otázka palestínskych utečencov dôležitý význam. Nielenže podkopávala vzťahy s  ich arabskými spojencami, hlavne s  Jordánskom, ale zároveň blokovala mierové jednania medzi Izraelom a Arabmi, čím pôsobila na celý región destabilizačne. So stupňujúcimi sa izraelskými požiadavkami na dodávky rakiet Hawk prišiel preto prezidentov poradca Feldman s  návrhom prepojenia utečeneckej otázky s  otázkou americkej vojenskej podpory Izraela. Spojené štáty boli ochotné dodať Izraelu požadované rakety Hawk, pokiaľ Izrael bude súhlasiť s Johnsonovym plánom.43 Tento plán bol vypracovaný Palestínskou zmierovacou komisiou (Palestinian Conciliation Commission) pod vedením Josepha E. Johnsona v roku 1961 a ako jediné riešenie utečeneckej otázky uvádzal celkové osídlenie izraelského územia, teda aj jeho púštnych oblastí.44

Israel Ministry of Foreign Affairs, „Highlights of Main Events, 1947–1974“, http://www.mfa. gov.il/MFA/Foreign+Relations/Israels+Foreign+Relations+since+1947/1947–1974/HIGH LIGHTS+OF+MAIN+EVENTS–+1947–1974.htm (stiahnuté 6. 4. 2011). 40 Ives-Halperin, „Chronology of Events, 1945–2005“, 445. 41 Druks, The uncertain friendship, 225. 42 Joseph Ginat a  Edward J. Perkins, The Palestinian Refugees: Old Problems – New Solutions (Brighton: University of Oklahoma Press, 2001), 34. 43 Druks, The uncertain friendship, 222. 44 „Glossary: J.“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/glossJ.html (stiahnuté 6. 4. 2011). 39

94

Feldman predstavil prezidentove podmienky predaja rakiet Hawk na stretnutí s premiérom Ben-Gurionom a ministerkou Meirovou, ktorí sa však voči otázke palestínskych utečencov postavili s výhradami a celkovo prekvapili Feldmana s dobre pripravenou ofenzívou. Premiér Ben-Gurion povedal, že bude súhlasiť s repatriáciou istej časti utečencov jedine vtedy, ak UAR tiež prijme istú časť týchto utečencov, a ak prezident Násir prestane s podporou ich iredentistických tendencií v Izraeli.45 K  podpore izraelského postoja voči americkej ponuke ministerka Meirová tiež spomenula, že „získala konkrétne dôkazy potvrdzujúce, že Egypťania vlastnia navádzané strely, ktoré odkúpili od SRN za cenu 250 miliónov libier“, čo podľa nej jasne dokazuje „ich [egyptské] jasné záujmy“.46 Tieto nové informácie primäli Feldmana prehodnotiť rozhodnutia. Mali však vôbec Spojené štáty možnosť Izraelu Hawky neposkytnúť? V  otázke nemecko-egyptskej spolupráce Washington už dlhší čas evidoval znepokojujúce informácie o  tom, že SRN sa pravdepodobne podieľa na  vývoji egyptskej jadrovej zbrane.47 Podobné domnienky sa však objavovali aj na strane izraelskej, a to v spojení s jeho jadrovým reaktorom v Dimone. Ak by Spojené štáty požadované konvenčné zbrane Izraelu neposkytli, samy by prispeli k zrýchleniu jeho nukleárneho výskumu, a tým aj možnosti vypuknutia jadrového konfliktu v oblasti. To by mohlo mať katastrofálne globálne následky. Tradičný neústupný postoj Ben-Guriona a  odhalenie týchto nových informácií mali preto na  konečné rozhodnutie prezidenta Kennedyho rozhodný dopad. V lete 1962 sa sformovala koalícia pragmatikov vedených Robertom W. Komerom z Národnej bezpečnostnej rady (National Security Council, NSC) a prožidovských politikov reprezentovaných Feldmanom, ktorá presvedčila prezidenta ku konečnému rozhodnutiu súhlasiť s predajom rakiet Hawk Izraelu, a to bez akýchkoľvek následných ústupkov zo strany Izraela.48 Prezident Kennedy sa tak stal prvým americkým prezidentom, ktorý Izraelu dodal vojenské zbrane, a začal tým politiku nového kurzu voči Izraelu.49 Poučený neúspešným pokusom o zlepšenie vzťahov s Egyptom si uvedomoval, že americký recipročný prístup nepresvedčí prezidenta Násira k zmene jeho regionálnych cieľov, z ktorých eliminácia Izraela bol tým najdôležitejším. Bezpečnosť regiónu bola pre Spojené štáty rozhodujúca. V prípade ozbrojeného konfliktu na Blízkom východe by boli nielenže ohrozené americké strategické záujmy, ale tiež hrozilo, že by sa tento Druks, The uncertain friendship, 221. Ibid. 47 Herbert Druks, The uncertain alliance: the U.S. and Israel from Kennedy to the peace process (Westport, Conn.: Greenwood Press, 2001), 4. 48 Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 11. 49 Spojené štáty dodali Izraelu zbrane fakticky už v  roku 1958, kedy súhlasili s  predajom 100 protitankových zbraní Izraelu. Avšak v porovnaní s kvalitou a počtom nasledujúcich dodávok je tento údaj zanedbateľný a na celkový charakter special relationship nemal dopad. 45

46

95

regionálny konflikt mohol preniesť aj do  globálnej roviny. V  atmosfére napätého studenovojnového konfliktu zhusteného berlínskou krízou a kubánskou raketovou krízou Spojené štáty takúto konfrontáciu nechceli riskovať. Prezident sa preto rozhodol vyzbrojiť Izrael, aj keď zatiaľ len obrannými zbraňami. Predpokladal, že len vyzbrojený a sebavedomý Izrael dokáže jediný ovplyvniť Násira v prehodnotení jeho militantných nálad. Istú úlohu v  konečnom prezidentovom rozhodnutí hrali určite aj blížiace sa voľby do Kongresu naplánované na november 1962, v ktorých prezident svojim prípadne negatívnym rozhodnutím nechcel ohroziť tradičnú alianciu medzi americkou židovskou menšinou a demokratickou stranou. Súhra všetkých týchto faktorov konečne priviedla Spojené štáty na  cestu budovania special relationship s Izraelom. Táto cesta však bola dlhá a administratívou prezidenta Kennedyho len začínala. Ako vývoj special relationship pokračoval za jeho nástupcu Lyndona B. Johnsona odhalí nasledujúca kapitola. Lyndon B. Johnson a cesta k Šesťdňovej vojne Lyndon B. Johnson nastúpil do úradu prezidenta za atmosféry smútočných nálad spojených s  násilnou smrťou jeho predchodcu. Tieto nálady bolo obzvlášť cítiť v  kruhoch americkej židovskej menšiny, ktorá sa obávala, že s  prezidentom Kennedym stratil Izrael svojho patróna pre budovanie special relationship. Aj keď bol prezident Johnson členom Židmi tradičnej podporovanej demokratickej strany, panovali obavy, že by mohol urobiť koniec krehkej vojenskej spolupráci nadviazanej medzi Washingtonom a Tel-Avivom v roku 1962. V otázke vzťahu s arabskými štátmi prezident Johnson nepokračoval v línií načrtnutej jeho predchodcom. Bol si vedomý Násirovych panarabských regionálnych ambícií a vedel, že žiadne zvýšenie americkej zahraničnej pomoci ho od jeho cieľov neodradí. Johnsonovo presvedčenie potvrdzovala pretrvávajúca egyptská podpora severojemenským povstalcom a  následné zvyšovanie Násirovho vplyvu v  regióne. To vo februári 1963 viedlo v Iraku k zvrhnutiu premiéra Abd al-Karima Quasima a  nastoleniu vlády panarabskej strany Baas.50 O  bezpečnosť sa tak začali obávať tradiční americkí spojenci, Saudská Arábia a Jordánsko, a v neposlednom rade aj Izrael. Po  Násirovom protiamerickom prejave v  decembri 1964 v  Port Saide sa preto prezident Johnson rozhodol vážne prehodnotiť americkú ekonomickú pomoc Egyptu.51 Nakoniec však napriek silnému tlaku zo strany Kongresu túto pomoc neprerušil. Akokoľvek, vzájomné americko-egyptské vzťahy sa tým nijak nezlepšovali. So začiatkom vietnamskej vojny pritvrdil Násir svoju protiamerickú rétoriku a prisľúbil podporu všetkým národne oslobodzovacím hnutiam v ich úsilí zvrhnúť 50 51

J. E. Peterson, „Iraq (country profi le)“, in The Middle East, 268. Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 29.

96

proamerické režimy. V apríli 1965 dokonca povolil otvoriť informačnú kanceláriu Národného frontu oslobodenia Južného Vietnamu v Káhire.52 Prezident Johnson neoplýval toľkými priateľskými vyjadreniami na  adresu Izraela ako jeho predchodca, avšak jeho sympatie a činnosť v prospech Židov boli rozhodné. Jeho asistent Harry C. McPherson Jr. sa o  ňom raz vyjadril: „Niekde v  krvi Lyndona Johnsona prúdi veľké množstvo židovských červených krviniek. Myslím si, že je čiastočný Žid ... nielen kvôli jeho náklonnosti k radám Židov, ale kvôli spôsobu jeho správania.“53 Prezident Johnson si uvedomoval strategickú dôležitosť americko-izraelského spojenectva a  úlohe vyzbrojeného Izraela v  brzdení Násirovych militantných nálad. Napriek tomu však otázke ďalších dodávok zbraní Izraelu naklonený nebol. Ešte ako Kennedyho viceprezident mal v čerstvej pamäti okolnosti spojené s predajom protilietadlových rakiet Hawk v roku 1962. Premiér Ben-Gurion vtedy odmietol pristúpiť na  americké podmienky týkajúce sa plánu na  vyriešenie otázky palestínskych utečencov a  neurobil tak ani po  samotnom podpise zmluvy. Spojené štáty tak obetovali svoj politický kredit u arabských štátov za cenu nadviazania zvláštneho vzťahu s Izraelom, čo síce konečne naplnilo dlhoročne očakávané izraelské túžby, avšak túžby Spojených štátov Izrael nenaplnil. Táto americká skúsenosť sa v nasledujúcich rokoch vznášala nad všetkými ďalšími izraelskými požiadavkami o dodávkach zbraní a komplikovala ich vyjednávania. Preto bol prezident Johnson zdržanlivý, keď Izraelci predložili v roku 1963 svoje požiadavky na dodávky tankov M-48A Patton odôvodnené argumentom, že zväčšujúce sa kvalitatívne rozdiely medzi izraelskou a egyptskou výzbrojou znemožňujú Izraelu jeho úlohu vystupovať ako odstrašujúci protivník a  brzdiť tak egyptské agresívne tendencie v regióne.54 S prezidentovým názorom súhlasili aj ďalší aktéri americkej vlády. Jednými z  nich bol už tradične State Departement pod vedením Deana Ruska, ktorý ako reprezentant tradicionalistov odmietal akékoľvek ďalšie dodávky zbraní Izraelu v obavách, že by tým Spojené štáty vohnali Arabov do náručia Sovietskeho zväzu. Izraelu preto odporúčal, aby sa so svojimi požiadavkami obrátil na západoeurópske zeme, predovšetkým na Francúzsko.55 Naopak horlivým podporovateľom zblíženia americko-izraelskej spolupráce vo vojenskej oblasti bol prezidentov poradca Feldman, ktorý bol pod silným vplyvom židovských vládnych aj nevládnych organizácií. S blížiacimi sa prezidentskými voľbami naplánovanými na november 1964 preto apeloval na prezidenta, aby prehodnotil svoj postoj a umožnil tak americkej židovskej menšine opäť voliť demokratov. Akúsi politiku stredu razili pragmatici reprezentovaní McGeorgeom Bundym a  Robertom W. Komerom z  Národnej bezpečnostnej rady. Boli naklonení Ibid. Druks, The uncertain alliance, 33. 54 Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 31. 55 Ibid., 32. 52 53

97

americko-izraelskej spolupráci, avšak poučení prípadom o  predaji rakiet Hawk volili tento krát iný prístup. Ich stratégia spočívala na  princípe výmeny quid pro quo. Chápali americké uspokojenie izraelských požiadavkou jedine a iba ako formu odmeny za predchádzajúce izraelské ústupky v ich konflikte s arabskými štátmi. To malo umožniť Spojeným štátom získať kontrolu nad vývojom na Blízkom východe, a znížiť tak riziko vypuknutia regionálneho konfliktu. Potom čo americké spravodajské služby získali informácie, že francúzska firma Marcel Dassault podpísala s Izraelom dohodu o dodávke rakiet MD-620 SSM typu zem–zem schopných niesť jadrové zbrane, sa prezident Johnson nakoniec rozhodol podporiť pragmatické krídlo a  Izraelu požadované tanky dodať. USA však na  oplátku žiadali izraelský súhlas s inšpekciami v jeho jadrovom zariadení v Dimone.56 Otázka Dimony nebola v izraelsko-amerických vzťahoch spomenutá prvýkrát. Už v  roku 1960 prezident Eisenhower usiloval o  izraelský prísľub, že jadrový výskum v  Dimone zostane len pri civilných účeloch. Tento prísľub však nedostal a podobne dopadol aj prezident Kennedy, ktorý otázku Dimony zahrnul do balíčka amerických požiadavkou podmieňujúcich predaj rakiet Hawk.57 Prezident Johnson začlenil otázku Dimony do americko-izraelských vyjednávaní hneď niekoľkokrát. Obával sa totiž, že by izraelský jadrový výskum nielenže mohol podnietiť Egypt v jeho snahách o zisk podobného typu zbraní, ale, čo bolo horšie, že by prezentoval svoje obavy o  vlastnú bezpečnosť Sovietskemu zväzu, ktorý by mohol následne v  Egypte rozmiestniť svoje rakety. Pri spomienkach na  nedávnu prítomnosť sovietskych rakiet na  Kube behal Američanom pri tejto predstave ešte stále mráz po chrbte. Izraelci však ani tento krát neboli ochotní v otázke Dimony poľaviť. Hlavným izraelským vyjednávačom bol premiér Levi Eškol, ktorý prevzal úrad po  rezignácií premiéra Ben-Guriona v júni 1963. Eškol zlepšil všeobecné postavenie Izraela na  zahraničnej scéne. V  roku 1964 uskutočnil prvú oficiálnu cestu izraelského premiéra do Washingtonu, čím sa mu podarilo zvrátiť negatívne nálady navodené odmietavým postojom Ben-Guriona z  vyjednávaní o  raketách Hawk.58 Avšak aj napriek tejto svojej priateľskej povahe, dokázal premiér Eškol v kľúčových otázkach izraelských záujmov zaujať vytrvalý a neoblomný postoj. To sa potvrdilo v roku 1964, kedy prezident Johnson zahrnul otázku Dimony do  jednaní ohľadom predaja amerických tankov M48-A Patton Izraelu. Spojené štáty požadovali, aby Izrael sprístupnil výskumné stredisko v Dimone americkým inšpektorom a vyvrátil tak medzinárodné obavy z jeho jadrového výskumu, ktorý prispieval k  zhusteniu atmosféry na  Blízkom východe. Premiér Eškol bol však Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 33–34. Mordechai Gazit, „The Genezis of the US-Israeli Military-Strategic Relationship and the Dimona Issue“, Journal of Contemporary History. 35, č. 3 (2000): 418. 58 Israel Ministry of Foreign, „LEVI ESHKOL – Prime Minister of Israel 1963–1969“, http:// www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/State/Levi+Eshkol.htm (stiahnuté 7. 4. 2011). 56 57

98

neústupný. Vnímal otázku izraelského jadrového výskumu ako jediný prostriedok, ktorým by mohol odradiť prezidenta Násira od jeho útoku na Izrael. Oproti masívnej podpore kvalitných egyptských zbraní dodávaných Sovietskym zväzom bol otáznik nad izraelským jadrovým programom jedinou strategickou výhodou, ktorou Izrael voči Egyptu disponoval. Toto rozhodné Eškolove postavenie bolo naviac podporené vývojom na izraelskej domácej politickej scéne. V období blížiacich sa parlamentných volieb (november 1965) bol Eškol totiž často kritizovaný bývalým premiérom Ben-Gurionom s konkurenčnej strany Mapai za svoj údajne ústupčivý prístup v  otázke Dimony. Eškol sa preto obával, že ak by v  prípade amerického nátlaku povolil, mohol by to Ben-Gurion využiť vo svoj prospech.59 Rok 1965 sa tak stal svedkom ďalšieho kroku Spojených štátov na  ich ceste k  budovaniu special relationship s  Izraelom. V  korešpondencií medzi americkým zástupcom ministra obrany pre medzinárodné záležitosti Petrom Solbertom a izraelským ministrom obrany Zvim Dinsteinom Johnsonova administratíva formálne súhlasila s predajom 210 tankov M-48A Patton Izraelu. Prezidentovi Johnsonovi sa nepodarilo presvedčiť premiéra Eškola, aby sprístupnil svoj jadrový program medzinárodnému spoločenstvu a uspokojil sa tak len s jeho prísľubom, že Izrael nebude prvou zemou, ktorá začne s výrobou jadrových v regióne Blízkeho východu.60 Spojené štáty tak teda podobne ako v  roku 1962 týmto obchodom opäť viac stratili, než získali. Nielenže nezískali izraelský súhlas v  otázke Dimony, stratili naviac svoj kredit u arabských štátov, u ktorých americko-izraelská zbrojná dohoda vyvolala neskôr značné pobúrenie. Táto takpovediac vynútená americká podpora Izraelu tak len potvrdzuje, že medzi nimi a Izraelom existoval special relationship. Ten však v tomto období ešte nedosahoval takú kvalitu, akú bude mať od prelomu šesťdesiatych a sedemdesiatych rokov. Izrael totiž musel stále za americkú podporu bojovať a jeho víťazstvo v tomto boji nebolo nikdy apriori isté. Podobné kolo jednaní sa odohralo aj v roku 1966, kedy Izrael prezentoval Spojeným štátom svoju ďalšiu zbrojnú požiadavku. Tento krát mal záujem o stíhačky A-4E Skyhawk. K tomuto rozhodnutiu Izrael viedli jeho informácie o čerstvých dodávkach sovietskych bombardérov IL-28 Egyptu, Sýrii a Iraku.61 Izraelci sa obávali, že by im v prípade arabského leteckého útoku neumožnila síce kvalitná, avšak iba obranno-pozemná americká výzbroj efektívne sa ubrániť. Preto trvali na dodávkach leteckej výzbroje. Podobne ako v roku 1965, tak aj v tomto prípade sa prezident Johnson rozhodol prepojiť otázku zbrojnej dohody s otázkou izraelského jadrového programu. Avšak podobne ako v roku 1965, tak aj v tomto prípade v pomyselnom „vytrvalostnom súboji“ s premiérom Eškolom prehral. V máji 1966 tak Spojené štáty podpisom ďalšej Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 63. Ibid., 64–65. 61 Ibid., 89. 59

60

99

zbrojnej dohody s  Izraelom rozšírili izraelský vojenský park o  48 stíhačiek A-4E Skyhawk.62 Táto v  poradí tretia americko-izraelská zbrojná dohoda za  posledné štyri roky tak potvrdzovala, že predpoklady na  plnohodnotný special relationship sa pomaly napĺňajú. Spojené štáty sa síce naďalej snažili udržať vzťah s Izraelom v implicitnej rovine, avšak uvedomovali si, že jedine dostatočné zásobovanie Izraela konvenčnými zbraňami môže spomaliť práce na jeho jadrovom programe. Je evidentné, že izraelský jadrový program predstavoval hlavnú politickú páku, ktorú Izrael v  jednaniach so Spojenými štátmi efektívne využíval k  dosahovaniu svojich zbrojných požiadaviek. Americkí politici museli s  Izraelom spolupracovať a  podporovať ho konvenčnými zbraňami, aby ho tak odpútali od  jeho jadrového výskumu, ktorý celkovo pôsobil na región destabilizačne a ohrozoval tým americké strategické záujmy. Táto spolupráca ešte nepredstavovala plnohodnotný special relationship, pretože sa stále jednalo o  spoluprácu vynútenú, spoluprácu založenú na princípe quid pro quo. Bezpodmienečná spolupráca, ktorú možno nazvať aj plnohodnotný special relationship sa objavila až koncom šesťdesiatych rokov. Vtedy už nielen americká politická, ale aj občianska spoločnosť nahliadala na Izrael inak, inak ako v pedesiatych rokoch. Čo však spôsobilo tento obrat v americkej spoločnosti? Túto zmenu spôsobili hlavne dve udalosti. Tou prvou bolo zatknutie popredného nacistického pohlavára Adolfa Eichmanna izraelskými agentmi v Argentíne v roku 1960. Adolf Eichmann bol nacistický podplukovník, niekedy označovaný aj za otca holokaustu, ktorý sa výraznou mierou podieľal na programe konečného riešenia židovskej otázky. Práve súd s Eichmanom odhalil americkej verejnosti hrôzy a  zverstvá páchané na  Židoch behom druhej svetovej vojny. Tento súdny proces bol prvým, ktorý sa prostredníctvom televízie dostal až do amerických obývačiek. To citeľne zasiahlo psychiku americkej spoločnosti a  napomohlo tak v  mysliach Američanov podporiť myšlienku zvláštneho prístupu k  Izraelu, Izraelu ako štátu bojujúceho za svoju slobodu a nezávislosť. Ako sa súdne pojednávanie stupňovalo, v americkom vnímaní boli Židia postupne vnímaní nie už ako aktivisti za židovskú vec, ale ako obete strašnej genocídy.63 Tým druhým „televíznym trhákom“ v amerických médiách bolo vypuknutie vojny vo Vietname a postupné sebazničujúce sa zamotávanie USA do nej. Neschopnosť Spojených štátov ako svetového garanta mieru a nezávislosti v nej uspieť spôsobilo, že Židia a ich boj za mier a nezávislosť na Blízkom východe boli zrazu vnímaní ako bratský národ rovnakých spoločenských hodnôt snažiaci sa o to, čo Američania vo Vietname nedosiahli.64 Sám prezident Johnson vo svojej politike vytváral akúsi paralelu medzi konfliktom na Blízkom východe a jeho nedávno zviditeľneným hnutím

Ibid., 100. Elizabeth Stephens, „America, Israel & The Six Day War“, History Today 57, č. 6 (2007): 16. 64 Ibid., 17. 62 63

100

Fatah a vietnamským Vietcongom.65 Považoval dianie na Blízkom východe za akýsi reparát na  Vietnam, reparát na  neúspech USA, ktorý bol však svojou podstatou oveľa hrozivejší pre zachovanie globálnej bezpečnosti. Šesťdňová vojna a konečne special relationship Vplyvom vzájomného americko-izraelského zbližovania strácali postupne Spojené štáty arabské sympatie, čo umožňovalo prezidentovi Násirovi ľahšie získavať podporu pre jeho regionálne ciele. V šesťdesiatych rokoch začali navyše pribúdať drobné prestrelky na  izraelsko-sýrskej hranici a  zvyšovali tak napätie v  oblasti. Spojené štáty odporúčali Izraelu na ne neodpovedať a riešiť celú situáciu cez OSN. Tam však boli akékoľvek medzinárodné snahy o sankcionovanie arabských štátov vetované Sovietskym zväzom, čo len Arabov povzbudzovalo v ich rozhodnutí vyriešiť otázku postavenia Izraela na Blízkom východe raz a navždy. V útoku na Izrael, z ktorého by arabská koalícia štátov pod vedením Egypta vyšla víťazne, videl Násir zároveň riešenie aj pre jeho oslabené postavenie na  domácej politickej scéne, kde v priebehu šesťdesiatych rokov postupne strácal podporu obyvateľstva. V novembri 1966 tak podpísal Egypt so svojim tradičným spojencom Sýriou obrannú dohodu, ktorá podriaďovala ozbrojené zložky oboch zemí jednotnému vojenskému veleniu.66 Začali tak vznikať prvé plány vojenskej akcie. Kríza začala naberať reálne kontúry v máji 1967, kedy Egypt požiadal generálneho tajomníka OSN U Thanta o stiahnutie mierových jednotiek OSN zo Sinajského polostrova, ktoré tam boli rozmiestnené ešte z čias Suezskej krízy. Prezident Johnson však varoval Izrael pred preventívnym útokom a  snažil sa situáciu riešiť diplomatickou cestou. Americké jednotky boli v  tomto období viazané vo Vietname, a tak by bolo pre Spojené štáty nebezpečné, pokiaľ by sa objavilo nové krízové ohnisko na Blízkom východe. Na stretnutí s izraelským ministrom zahraničných vecí Abbom Ebanom povedal: „Izrael nebude sám, pokiaľ sa nerozhodne byť sám.“67 Situácia, v  akej sa nachádzal Izrael, bola neľahká. Ocitol sa takpovediac bez spojencov. Na jednaniach s Francúzskom a Britániou sa síce obe európske veľmoci vyjadrili pre prípadnú podporu, avšak svoju pomoc podmieňovali účasťou Spojených štátov. Aj keď bol prezident Johnson osobne naklonený vojenskej podpore Izraela, k prípadnej akcii však potreboval súhlas Kongresu, ktorý bol v tomto období znepokojený vývojom vo Vietname. Celá akcia navyše vyžadovala čas, keďže sa jednalo o ústavnú procedúru. Čas však Izrael nemal. V posledných dňoch pred vojnou mal každý deň preňho rozhodujúci význam. Každým dňom vyhlásenej mobilizácie

Douglas Little, „The Making of Special Realtionship: The United States and Israel, 1957–1968“, International Journal of Middle East Studies 25, č. 4 (1993): 574. 66 Ives-Halperin, „Chronology of Events, 1945–2005“, 448. 67 Stephens, America, Israel, 17. 65

101

totiž Izrael strácal 20 miliónov dolárov na obilninovej a ekonomickej produkcii.68 Okrem toho ďalšie odkladanie preventívneho izraelského útoku len zvyšovalo šance Arabov lepšie sa vyzbrojiť, a tým pádom marilo šance Izraelu vyťažiť z momentu prekvapivého útoku čo najviac. Izraelské znepokojenie dosiahlo vrcholu v máji 1967, kedy Násirov dlhoročný rival jordánsky kráľ Hussein podpísal s Egyptom obrannú vojenskú zmluvu, čím sa pripojil k egyptsko-sýrskej koalícií. To sa stalo však až potom, čo prezident Násir zablokoval Tiranskú úžinu a porušil tým podmienky prímeria z roku 1957. Izrael označil tento akt za casus belli a dal sa preto k útoku. Dňa 5. júna 1967 izraelské letectvo zaútočilo na egyptské radarové stanice a zničilo prakticky všetky egyptské vzdušné sily.69 Egyptskí spojenci na Násirove výzvy začali ihneď útočiť, avšak ani to nezastavilo spanilú jazdu Izraela. Izraelu sa podarilo poraziť koalíciu arabských štátov hlavne vďaka tomu, že jej postup bol nejednotný, čo umožnilo Izraelu vysporiadať sa s každým nepriateľom postupne a nie naraz. Vojna behom šiestich dní skončila absolútnym víťazstvom Izraelu, ktorý si tak rozšíril svoje územie viac než trikrát. Egyptu obsadil Gazu a celý Sinajský polostrov, Sýrii jej Golanské výšiny a  Jordánsku Západný breh Jordánu spolu s  východným Jeruzalemom. Prvýkrát po  vyše dvoch tisícoch rokoch izraelský národ konečne kontroloval svoje biblické hlavné mesto.70 Oslavy Izraelcov nemali konca. Dňa 22. novembra 1967 bola v  RB OSN jednohlasne prijatá rezolúcia 242, ktorá vo svojej preambule hovorila o „neprípustnosti zisku územia vojnou a potrebe spolupráce na spravodlivom a trvalom mieri, v ktorom každý štát v oblasti môže žiť v  bezpečí“. Základom rezolúcie boli ďalej dve požiadavky: stiahnutie izraelských ozbrojených síl zo všetkých území získaných pri nedávnom konflikte, ukončenie všetkých vojenských stavov a rešpektovanie suverenity, teritoriálnej integrity a politickej nezávislosti všetkých štátov v oblasti a uznanie ich práv na existenciu v mieri v rámci bezpečných a uznaných hraníc, bez hrozieb alebo aktov násilia.71 Tomuto dokumentu predchádzalo niekoľko kôl neprijatých návrhov a  neúspešných jednaní, a tak možno práve preto bol svojim obsahom tak vágny a nejednoznačný. V konečnom dôsledku umožňoval ako izraelskej tak aj arabskej strane vytiahnuť si z jeho obsahu to, čo jej najviac vyhovovalo, čím tak neschopnosť oboch strán dohodnúť sa len zväčšoval. Izrael sa na adresu rezolúcie 242 vyjadril, že „s ňou dokáže žiť“, naopak Sýria ju úplne odmietla. Egypt a  Jordánsko ju prijali, avšak odmietali s  Izraelom priamo jednať, pretože požadovali najprv jeho stiahnutie z okupovaných území.72 Druks, The uncertain alliance, 39. Safran, Israel. The Embattled, 390. 70 Stephens, America, Israel, 18. 71 Safran, Israel. The Embattled, 430 72 Druks, The uncertain alliance, 54. 68 69

102

Spojené štáty boli počas celej vojny vnímané ako izraelský spojenec. Prezident Johnson sa nakoniec totiž nechal Izraelom presvedčiť, že preventívny útok bol jediným riešením patovej situácie. Izraelská ekonomika bola čiastočne ochromená plnou mobilizáciou a pokiaľ by Izrael vyčkával na arabský prvý útok, mohlo by sa stať, že by malé izraelské teritórium tento masívny a zo všetkých strán postupujúci útok nezvládlo. Izrael sa tak ako faktický víťaz vojny objavil pred Spojenými štátmi v úplne inom svetle a spolupráca s nim nabrala pre USA na dôležitosti, a to hneď z viacerých dôvodov. V prvom rade samotné víťazstvo Izraela nad spojenými arabskými jednotkami bez pomoci spojenca pôsobilo na Washington príťažlivo a vynieslo Izrael na pozíciu regionálnej vojenskej veľmoci. Po druhé, Izraelom obsadené územia sa mohli stať cenným prostriedkom pre konečné vyriešenie arabsko-izraelského konfliktu, a teda aj ukončenia dlhoročného napätia v regióne ohrozujúceho americké strategické záujmy. A po tretie, nový vylepšený vojenský a mocenský imidž Izraela spôsobil, že ho Spojené štáty začali považovať za svojho strategického partnera a nie len slabšieho spoločníka požadujúceho neustálu ochranu. Šesťdňová vojna zmenila Izrael na amerického hlavného demokratického spojenca strategickej dôležitosti. Izrael si získal podporu Spojených štátov nie svojou slabosťou a  potrebou byť chránený, ale naopak svojou demonštráciou sily. Takto vzniklo pevné puto medzi oboma štátmi, teda plnohodnotný special relationship. Spojené štáty preto k  otázkam dodávok zbraní Izraelu pristupujú od  tohto obdobia citlivo. Veria, že zvýšením odstrašujúceho výrazu Izraelu odradia arabské štáty od ďalšieho útoku a prinútia ich tak radšej zasadnúť s Izraelom za vyjednávací stôl. Americkým cieľom bolo teda stabilizovať región. Po šesťdňovej vojne si uvedomili, že Izrael im v tom môže byť nápomocný. Izrael sa tak stal hlavným americkým spojencom v  regióne. Toto nové spojenectvo bolo potvrdené v novembri 1968, kedy Spojené štáty podpisujú už v poradí štvrtú zbrojnú zmluvu s Izraelom, a predávajú mu tak 50 nadzvukových stíhačiek F-4 Phantom.73 Zmluva bola opäť podpísaná bez akýchkoľvek amerických podmienok voči Izraelu, čo len opäť potvrdzovalo samotnú existenciu special relationship. Richard M. Nixon – koniec special relationship? Prezident Richard M. Nixon pri svojom nástupe do úradu prezidenta musel čeliť kritickej situácii ako doma, tak aj v zahraničí. V americkej spoločnosti stále doznievalo hnutie za občianske práva a vražda Martina Luthera Kinga Jr., doma aj v zahraničí vrcholila nespokojnosť s americkým angažovaním vo Vietname, zhoršovala sa ekonomická situácia zeme. Dianie na Blízkom východe bolo len jedným z množstva problémov, ktoré sužovali americkú vládu. Prezident preto musel zakročiť rázne. 73

Ben-Zvi, Lyndon B. Johnson, 111.

103

Na začiatku Nixonovej vlády preto dochádza v americko-izraelských vzťahoch k návratu k republikánskej politike rovnocenného prístupu. Jej hlavným nositeľom bol štátny tajomník William Pierce Rogers, ktorý ako zástanca tradicionalistov pripisoval nestabilitu na Blízkom východe pretrvávajúcemu arabsko-izraelskému konfliktu. Práve v neústupnosti Izraela odstúpiť okupované územia videl Rogers príčinu prílišnej sovietskej angažovanosti v regióne a napätie medzi Izraelcami a Arabmi. Preto sa snažil Izrael dotlačiť k odstúpeniu týchto území, k čomu používal vojenskú podporu ako páku.74 Na  druhej strane pragmatický prístup propagoval prezidentov poradca pre otázky národnej bezpečnosti Henry Kissinger. V osobe Kissingera sa pragmatické idey spájali so záujmami americkej židovskej menšiny. Sám bol americký Žid nemeckého pôvodu s početnými kontaktmi v izraelských politických kruhoch. Priateľské vzťahy mal s izraelským veľvyslancom vo Washingtone Jicchakom Rabinom, neskorším izraelským premiérom. V spojení Izraela a USA videl Kissinger jediný možný spôsob ako obmedziť sovietsku angažovanosť v  regióne a  odradiť arabské štáty od  silového riešenia problému. Len vyzbrojovanie Izraela a  zaistenie mu dostatočnej politickej a ekonomickej podpory umožní Izraelu vystupovať ako silný protivník, čo Sovietsky zväz a  arabské štáty prinúti prehodnotiť ich potenciálny útok.75 Prezident Nixon sa spočiatku prikláňal k  myšlienke využiť Izraelom získané územia ako hlavný vyjednávací arzenál voči Arabom. Odsudzoval politiku svojho predchodcu prezidenta Johnsona, ktorý odmietal na Izrael tlačiť a len čakal, kedy budú Arabi ochotní k vyjednávaniam. Takýmto pasívnym prístupom naopak viac popudzoval arabské štáty proti USA a zároveň im poskytoval priestor prezbrojiť. Prezident Nixon sa preto hneď rozhodol pristúpiť k vyjednávaniam. Tie však boli čoskoro zatienené Opotrebovacou vojnou, ďalším arabsko-izraelským konfliktom v  rokoch 1969–1970. Výsledkom vyjednávaní bol tzv. Rogersov plán, ktorý bol však ako na  izraelskej, tak aj na  egyptskej strane odmietnutý. Neúspech jednaní, opätovné prepuknutie nepokojov a  pretrvávajúca neschopnosť Arabov získať späť stratené územia len ďalej radikalizovala región. V  roku 1970 vypukla v  Jordánsku občianska vojna, kde proti sebe stál režim kráľa Husseina a  Organizácia pre oslobodenie Palestíny (Palestine Liberation Organization, PLO). Jednotky PLO po  roku 1967 rozšírili svoju činnosť na  územie Jordánska, odkiaľ v snahe vyprovokovať Izrael podnikali útoky na jeho územie. Kráľ Hussein spočiatku tieto snahy podporoval, pretože veril, že takýmto spôsobom sa mu podarí získať Západný breh späť pod jeho kontrolu. Ako však časom vychádzali na  povrch nároky PLO byť jediným politickým reprezentantom Palestínčanov a celého ich územia Palestíny (vrátane Západného brehu Jordánu), sympatie kráľa 74 75

Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel“, 242. Ibid., 243.

104

Husseina aj jeho vôľa spolupracovať s PLO postupne vyprchali. Konflikt vyvrcholil v septembri 1970, kedy Sýria podporovaná Sovietskym zväzom začala podporovať jednotky PLO v ich boji proti jordánskemu hašemitskému kráľovstvu.76 Konflikt v  Jordánsku fungoval pre prezidenta Nixona ako katalyzátor pre prehodnotenie jeho postavenia voči Izraelu. Spojené štáty mali záujem na udržaní priateľského jordánskeho režimu, avšak vplyvom udalostí vo Vietname disponovali v tomto čase obmedzenými vojenskými aj finančnými možnosťami. Prezident preto pristúpil na Kissingerov návrh v jordánskej otázke spolupracovať s Izraelom, ktorý mal na hraniciach so Sýriou a Jordánskom rozmiestniť svoje jednotky, a tak zastrašiť Sýriu aj jordánske jednotky PLO. Plán sa nakoniec vydaril. USA takto dosiahli svoje strategické ciele v regióne len vďaka vojenskej podpore Izraela, ktorý sa prejavil ako verný a hodnotný partner. Poradca Kissinger tlmočil prezidentove slova premiérke Meirovej nasledovne: „Prezident nikdy nezabudne na úlohu Izraelu pri potlačovaní zhoršujúcej sa situácie v  Jordánsku a  úsilí zvrhnúť tamojší režim... Spojené štáty majú šťastie, že disponujú na Blízkom východe takým spojencom ako Izrael. Tieto udalosti budú zohľadnené v budúcom vývoji.“ 77 Tento comeback of special relationship sa prejavil v dvoch oblastiach nasledujúcej americko-izraelskej spolupráce. Po  prvé, Spojené štáty začali Izraelu poskytovať bezprecedentnú materiálnu aj finančnú pomoc. V číselnom vyjadrení to znamená, že americká finančná podpora sa zvýšila zo sumy 269,6 milióna dolárov z  rokov 1968–1970 na 1,5 miliardy dolárov za roky 1971–1973 a vojenská podpora sa zvýšila zo 140 miliónov dolárov v rokoch 1968–1970 na 1,2 miliardy dolárov v rokoch 1971–1973.78 Po vojenskej stránke sa tak Izraelu podarilo konečne získať pravidelné dodávky zbraní od  USA. V  roku 1972 boli izraelské vzdušné sily opäť posilnené ďalšími dodávkami 40 stíhačiek F-4 Phantom a 90 stíhačiek A-4 Skyhawk.79 Za druhé, v otázke arabsko-izraelského konfliktu došlo medzi Washingtonom a Tel-Avivom k akejsi nepísanej dohode, podľa ktorej Spojené štáty prisľúbili, že nebudú tlačiť na Izrael, aby zmenil svoju politiku voči okupovaným územiam. V tomto postoji zotrvajú dovtedy, dokiaľ budú arabské štáty naďalej praktikovať útočnú a  nepriateľskú protiizraelskú politiku. V  nasledujúcich rokoch 1971–1973 tak dosahuje americko-izraelský special relationship klimaxu. Medzinárodné okolnosti spôsobili, že ako USA tak aj Izrael si uvedomili svoju vzájomnú závislosť a potrebu v  dosahovaní svojich cieľov v  oblasti Blízkeho východu. Toto rozhodnutie malo na riešenie arabsko-izraelskej otázky fatálny dopad, pretože prispelo ku zakonzervovaniu palestínskej otázky, ktoré pretrváva fakticky až dodnes. Z izraelského uhlu

André Bank, „Jordan (country profi le)“, in The Middle East, 309. Bar-Siman-Tov, „The United States and Israel“, 245. 78 Ibid., 246. 79 Druks, The uncertain alliance, 69. 76

77

105

pohľadu však mal tento prístup nevyčísliteľnú hodnotu, a preto možno konštatovať, že vzájomný vzťah USA–Izrael tak dosahoval svoj politický vrchol. V súlade s týmito zmenami sa prezident Nixon rozhodol v roku 1971 presunúť otázky týkajúce sa Blízkeho východu z agendy štátneho tajomníka Rogersa na poradcu Kissingera. Ako sa neskôr ukázalo, nebola to dvakrát najšťastnejšia voľba. Kissingerova pozornosť bola v  tomto čase sústredená na  konflikty vo Vietname a Kambodži a na rysovanie trojuholníkovej diplomacie medzi USA, ZSSR a Čínou. Unikali mu tak dôležité signály vysielané novým egyptským prezidentom Anwarom as-Sádátom, ktorý nastúpil do úradu po smrti Gamala Násira v roku 1970. Prezident Sádát spočiatku síce usiloval o pokračovanie egyptsko-sovietskeho spojenectva, avšak keď Sovieti odmietli Sádátove požiadavky na zvýšenie dodávok zbraní, vypovedal v roku 1972 všetkých sovietskych poradcov z Egypta. Sádát veril, že tým pritiahne pozornosť Spojených štátov. Ako sa však ukázalo, tieto predpoklady boli unáhlené. V  tom istom roku sa totiž v  USA konali voľby do  Kongresu, čo bolo nevhodné obdobie pre experimentovanie s novými spojencami. Prezident Nixon tak na egyptské výzva patrične nezareagoval, a tak si ani neuvedomil, že tým sám prispel k ďalšiemu konfliktu, ku ktorému sa v regióne schyľovalo. Jomkippurská vojna a oslabenie special relationship Možnosť prepuknutia ďalšieho spojeného arabského útoku na Izrael sa začiatkom sedemdesiatych rokov čím ďalej, tým viac zvyšovala. Príčin bolo viacero: chronická nestabilita v  regióne, pretrvávajúca izraelská prítomnosť na  arabských územiach okupovaných od roku 1967, masívny prúd sovietskych a amerických zbraní do regiónu, zvýšená intenzita arabských a  izraelských teroristických útokov, neúspech mierových jednaní. Obe svetové veľmoci navyše čelili v tomto období problémom na domácej fronte, a tak ich zainteresovanosť v regióne Blízkeho východu klesala. V Sovietskom bloku sa začali spúšťať prvé útržky z  obrovskej lavíny hospodárskych problémov, ktorá sovietsky režim nakoniec na  konci osemdesiatych rokov celý pochovala. Ťažkosti sa nevyhli ani Spojeným štátom. Okrem vrcholiaceho konfliktu vo Vietname sa prezident Nixon zmietal v spleti afér rozožierajúcich jeho vlastnú administratívu, a to či už v korupčnej afére jeho viceprezidenta Spiro Agnewa alebo jeho vlastnej afére Watergate. Prezidentovej pozornosti tak logicky unikalo dianie na Blízkom východe, kde prezident Sádát márne usiloval o  nové americko-egyptské vzťahy. Posilnený americko-izraelský superspecial relationship navyše zmaril nádeje a  znepokojil ostatné arabské štáty, ktoré s nástupom republikánskeho prezidenta v USA očakávali prerušenie nekontrolovaného americko-izraelského zbližovania. Všetky tieto okolnosti primäli prezidenta Sádáta k poznaniu, že strastiplnú situáciu z roku 1967 nebude možné vyriešiť diplomatickými prostriedkami. Podobný názor našiel u  nového sýrskeho prezidenta Háfiza al-Asáda. Aj keď straty Sýrie 106

v roku 1967 neboli tak veľké ako tie egyptské, Damašok jediný neuznal rezolúciu 242 a  patril tak k  najnebezpečnejším nepriateľom Izraela. Prezident Asád preto ponuku na vojenskú spoluprácu rád uvítal. Dňa 6. októbra 1973 zaútočili spojené egyptsko-sýrske jednotky na  Izrael a začali tým najväčší ozbrojený konflikt od druhej svetovej vojny – Jomkippurskú vojnu. 80 Jej názov reaguje na  fakt, že arabský útok bol naplánovaný na  najväčší židovský sviatok Jom Kippur, ktorý je sprevádzaný celodenným pôstom a  intenzívnym modlením. Arabom sa tak aj napriek nepriamym varovaniam jordánskeho kráľa Husseina podarilo využiť moment prekvapenia a zasiahnuť tak Izrael v stave absolútnej nepripravenosti. Behom prvých dvoch dní bojov sa egyptským jednotkám podarilo prekročiť Suezský kanál a  pokračovať ďalej na  Sinajský polostrov. Rovnako úspešné boli aj sýrskej jednotky postupujúce zo severu na Golanské výšiny. Avšak aj napriek týmto prvotným úspechom nebola Jomkippurská vojna zakončená arabským víťazstvom. Naopak, už na tretí deň sa Izraelu podarilo získať boje na oboch frontoch pod kontrolu a pomaly získať prevahu nad protivníkmi. Zásluhu na tom mali hlavne Spojené štáty. Izraelská výzbroj bola výrazne posilnená americkými vojenskými dodávkami vo výške 2,2 miliárd dolárov schválených Kongresom 18. októbra 1973. 81 Bez nich by tento obrat vo vojne len ťažko bolo možné uskutočniť. Izraelské lietadlové a tankové sily boli totiž vplyvom sovietskych protilietadlových a protitankových zbraní značne obmedzené. Washington sa kvôli tejto podpore dostal dokonca do konfliktu so západoeurópskymi štátmi, ktoré sa v prípade zasahovania do konfliktu obávali arabskej odvety. Ako sa nakoniec ukázalo, na túto odvetu nebolo treba dlho čakať. Deň po  schválení americkej podpory Izraelu vyhlásila Organizácia krajín vyvážajúcich ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries, OPEC) pod vedením Saudskej Arábie bojkot predaja ropy do Spojených štátov. 82 Na ropu bohaté arabské štáty ako Saudská Arábia či Irán boli v tomto období tradičnými spojencami Spojených štátov a v samotnom arabsko-izraelskom konflikte sa snažili neinteresovať. Avšak so stúpajúcou izraelskou vojenskou silou budovanou za  výdatnej americkej pomoci v šesťdesiatych rokoch a zvyšovaním dosahu tejto sily sa priamo úmerne zvyšovali aj obavy týchto arabských štátov o  vlastnú bezpečnosť. To vysvetľuje, prečo sa aj tak vzdialené štáty ako Maroko alebo Alžírsko priamo zúčastnili v Jomkippurskej vojne. 83 Dňa 22. októbra 1973 bola v  RB OSN jednohlasne prijatá rezolúcia 338 požadujúca okamžité zastavenie bojov a následné implementovanie rezolúcie 242 vo

AbuKhalil, „The Arab-Israeli Confl ict“, 42. Ibid., 44. 82 Ibid. 83 Safran, Israel. The Embattled, 487. 80 81

107

všetkých jej bodoch.84 Táto rezolúcia bola výsledkom jednaní medzi USA a ZSSR a  pre Izrael bola šokom. Izrael totiž neočakával, že Spojené štáty budú súhlasiť s  okamžitým prímerím. Veril, že USA sa spolieha na  víťazstvo Izraelu, ktoré by definitívne odradilo arabské štáty od  ďalšieho útoku a  prinútilo ich tak konečne k  mierovým jednaniam. Poradca Kissinger však súhlasil s  okamžitým prímerím a navyše pohrozil Izraelu, že pokiaľ boje okamžite neukončí, nebude sa môcť ďalej spoliehať na americkú pomoc. 85 Toto bol prvý viditeľný náznak zmeny v americkej politike voči Izraelu po Jomkippurskej vojne. Prečo však takáto náhla zmena? Ako izraelské jednotky postupne získavali prevahu nad arabskými, pohľad Spojených štátov na Izrael a na jeho úlohu na Blízkom východe sa menil. Spojené štáty už viac nemali záujem na  oslnivom víťazstve Izraela, ako tomu bolo v  roku 1967. Obávali sa, že by opätovná arabská porážka mohla spustiť vlnu chaosu a sériu ľavicových pučov v arabských krajinách, ktorá by mohla skončiť až samotnou intervenciou ZSSR v regióne. V takomto prípade by sa Spojené štáty asi len ťažko vyhli fyzickému vtiahnutiu do  konfliktu. Navyše z  izraelskej strany by to znamenalo koniec ochoty k  mierovým vyjednávaniam. Preto Washington uprednostňoval kontrolovaný vývoj konfliktu, a to podporovaním Izraela iba do takej miery, aby to stačilo na jeho prevahu, nie však zdrcujúce víťazstvo ako v roku 1967. Arabské štáty mali byť síce porazené, nie však stratiť ďalšie územia. Tak by zostala zachovaná rovnováha moci optimálna pre zahájenie mierových jednaní. Jomkippurská vojna bola ďalším zo série zlomových bodov formujúcich vzájomný vzťah medzi Spojenými štátmi a  Izraelom. Ako v  každej kríze, aj tento krát bolo hlavným cieľom USA zabezpečiť stabilitu v regióne. Izraelské absolútne víťazstvo v  Jomkippurskej vojne preto tento krát nebolo v  súlade s  americkými cieľmi, pretože len ďalej radikalizovalo región. Washington teda potreboval Izrael zabrzdiť, čo sa prejavilo na ich vzájomnom vzťahu ako oslabenie special relationship. V skutočnosti však zvláštny vzťah medzi USA a Izraelom nestratil zo svojej kvality. Spojené štáty naďalej rátajú s izraelskou vojenskou dominanciou ako s mantinelmi obmedzujúcimi arabskú protiizraelskú agresiu. Avšak rovnako ako arabskú politiku voči Izraelu, tak aj izraelskú politiku voči arabským štátom je potrebné v  záujme zachovania stability kontrolovať. K tomu slúži special relationship. Záver Special relationship medzi Spojenými štátmi a Izraelom nevznikol ako ad hoc spojenectvo usilujúce o vyriešenie konkrétneho konfliktu v regióne Blízkeho východu, ale skôr ako výsledok dlhodobej, kontrolovanej a na oboch stranách pozorne premys84 United Nations, „SECURITY COUNCIL RESOLUTIONS – 1973“, http://daccess-ddsny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/288/65/IMG/NR028865.pdf?OpenElement (stiahnuté 16. 4. 2011). 85 Safran, Israel. The Embattled, 493.

108

lenej spolupráce. Hlavnou úlohou tohto spojenectva bolo naplniť a ochrániť strategické ciele a záujmy oboch jeho aktérov v regióne. Zatiaľ čo hlavný záujem izraelskej politiky na Blízkom východe zostáva po celú dobu existencie Izraela nemenný a zameraný na jediný cieľ, a to udržať jeho existenciu a bezpečnosť, americké politické vystupovanie voči Blízkemu východu, a teda aj Izraelu, nebolo až tak jednoznačné. Ústredným cieľom americkej politiky na  Blízkom východe bolo zachovať v regióne stabilitu, a to hneď z dvoch dôvodov. Po prvé, regionálna nestabilita by ohrozila americký strategický cieľ číslo jedna, ropu, surovinu, ktorá mala v období studenovojnového konfliktu neoceniteľný priemyselno-vojenský význam. Po druhé, prípadná nestabilita v  regióne by sa v  období studenovojnového konfliktu mohla ľahko preniesť na globálnu úroveň, čo by pre Spojené štáty mohlo znamenať konfrontáciu so Sovietskym zväzom. Obe hrozby predstavovali pre Spojené štáty vysoké nebezpečenstvo, ktoré by mohlo mať v najhoršom prípade ťažké dopady na samotnú existenciu USA. Izrael mohol pomôcť toto riziko eliminovať. Preto vznikol special relationship. Washington si prvý krát uvedomil možnosť využiť Izrael ako stabilizátora regionálneho napätia až v revolučnom roku 1958. Aj keď hral Izrael v tejto regionálnej kríze iba pasívnu rolu, jeho vystupovanie zapôsobilo na Spojené štáty a postavilo ho tak do úplne nového svetla. Bol to zlomový okamih v americko-izraelských vzťahoch, ktorý pripravil pôdu pre zmeny šesťdesiatych rokov. Aj napriek pretrvávajúcemu izraelskému úsiliu však v tomto období nedošlo k nadviazaniu special relationship. V republikánskej vláde prezidenta Eisenhowera si rozhodujúce postavenie stabilne udržiavali tradicionalisti propagujúci rovnocenný americký prístup ako k Arabom, tak aj k Židom. S nástupom demokratov do úradu amerického prezidenta dochádza v americko-izraelských vzťahoch k obratu o 180 stupňov. Prezident Kennedy a jeho nástupca prezident Johnson zaujali voči Izraelu priateľský postoj. Nárast panarabských tendencií pod vedením prezidenta Násira vrelo podporovaných Sovietmi ich priviedol k presvedčeniu, že len vyzbrojený Izrael dokáže efektívne stabilizovať región a plniť tak funkciu akejsi predĺženej ruky USA v regióne. Zároveň vyzbrojovaním Izraela vzrastala jeho zastrašovacia schopnosť voči potenciálnym protivníkom, čím sa riziko arabského útoku znižovalo. O plnohodnotnom special relationship však ešte nie je možné hovoriť. Americké dodávky zbraní neboli automatické a  Izrael musel za  ne naďalej bojovať. Otázku vyzbrojovania Izraela sa obaja demokratickí prezidenti snažili prepojiť s riešením nových pálčivých regionálnych problémov, akými boli napríklad nejasnosti okolo izraelského jadrového programu či otázka palestínskych utečencov. Avšak neústupný postoj Tel-Avivu a  pokračujúce masívne sovietske vyzbrojovanie Egypta a Sýrie nakoniec zlomilo americké pragmatické snahy o quid pro quo politiku a dodávky boli nakoniec uskutočnené.

109

Prelom šesťdesiatych a  sedemdesiatych rokov priniesol na  Blízky východ nezvratné zmeny. Šesťdňová vojna a izraelský postoj pri potlačovaní nepokojov v roku 1970 v Jordánsku vyniesli americko-izraelský special relationship do bezprecedentnej polohy. Aj napriek tomu, že prezidentský úrad bol v rukách republikánov, Izrael sa stal americkým chránencom a verným spojencom. Tento konečne plnohodnotný special relationship však podnecoval negatívne pocity u arabských štátov a ďalej radikalizoval napätú situáciu v regióne spôsobenú pretrvávajúcimi neúspechmi v mierových jednaniach medzi Arabmi a Židmi. Vyvrcholenie tohto arabského rozhorčenia prišlo v podobe Jomkippurskej vojny a nasledujúceho ropného embarga. Samotná otázka ropy nabrala pre Washington na  dôležitosti už začiatkom sedemdesiatych rokov, kedy vedecké výpočty odhalili nedostatočnosť amerických ropných rezerv. V  spojení s  dopadmi jomkippurského ropného embarga z  roku 1973 táto skutočnosť presvedčila Washington, že pokračovanie americkej bezpodmienečnej podpory Izraelu ohrozuje regionálnu stabilitu a  americké strategické záujmy na  Blízkom východe. Znemožnenie zničujúceho izraelského víťazstva vo vojne malo zvýšiť sebavedomie arabských štátov a podnietiť tak ich ochotu zasadnúť s Izraelom za vyjednávací stôl. To sa prejavilo ochladením special relationship, nie však jeho elimináciou. Washington si naďalej uvedomoval význam Izraelu pri kontrole vývoja a  stability na  Blízkom východe, a  preto sa ho rozhodol zachovať. A zachováva ho dodnes. Vráťme sa teraz k  otázkam položeným v  úvode práce. Ako je možne vidieť vyššie, samotný vzťah medzi USA a  Izraelom nebol rozhodujúcim faktorom ovplyvňujúcim postavenie Spojených štátov na Blízkom východe. Vedľa štátov ako Egypt, Sýria či Irak, ktoré vystupovali proti americkému zasahovaniu v  regióne a ostro brojili proti americko-izraelskému spojenectvu, existovali aj také štáty, ktoré síce s  americko-izraelským spojenectvom nesympatizovali, avšak nevnímali ho ako prekážku k ich spolupráci so Spojenými štátmi. Takými štátmi boli napríklad Jordánsko, Saudská Arábia a Irán. Tie si s USA zachovávali aj v období vrcholného special relationship všeobecne mierumilovné vzťahy. Čo sa menilo bola len kvalita týchto vzťahov. V zlomových rokoch 1967 a 1973 ich kontakty s Washingtonom ochladli (viď ropné embargo), avšak nikdy neboli prerušené a ak áno, tak za krátke obdobie sa vrátili do pôvodného stavu. Na  otázku, či malo striedanie prezidentských administratív dopad na  vývoj special relationship, by bolo možné odpovedať, že len do  určitej miery. Všeobecne platilo, že republikánske vlády si od  podpory Izraelu udržiavali odstup, zatiaľ čo tie demokratické túto spoluprácu uprednostňovali. Nebolo to však pravidlo. Special relationship dosiahol svoj vrchol práve za republikánskej vlády prezidenta Nixona, pretože k tomu viedli vtedajšie okolnosti. Izraelská pomoc USA nebola v roku 1970 o nič väčšia ako v roku 1958, avšak na rozdiel od roku 1958, začiatkom sedemdesiatych rokov sa Spojené štáty nachádzali v stave, kedy kvôli vlastným problémom na domácej politickej scéne (Watergate) a ďalším udalostiam svetovej politiky (Viet110

nam, Kambodža) nedisponovali dostatočnou politickou a  vojenskou schopnosťou konflikt vyriešiť samy. Washington tak začiatkom sedemdesiatych rokov potreboval Izrael viac než v  roku 1958, a  preto umožnil posilnenie special relationship. Tu je vidieť, že to boli vždy Spojené štáty, kto kontroloval vývoj, intenzitu a smerovanie special relationship, a to vždy podľa toho, nakoľko to vyhovovalo americkým strategickým záujmom v regióne.

111

112

Příčiny úspěchu proizraelské lobby ve Spojených státech Jakub Záhora

Úvod Spojené státy se významně angažují v  blízkovýchodním konfliktu již od  jeho samého počátku v roce 1948, kdy byl založen Stát Izrael. Byť řešení konfliktu mohou dosáhnout pouze sami obyvatelé Blízkého východu, USA jakožto světová velmoc mají významný vliv na jeho průběh. Formování americké zahraniční politiky je komplexní proces, na  nějž působí řada faktorů, a americký systém je otevřen vlivu zájmových skupin, které dokážou významně zasáhnout do  rozhodovacích procesů ve  Washingtonu. V  souvislosti s blízkovýchodním konfliktem je nejčastěji skloňována lobby proizraelská. Problematika proizraelské lobby ve  Spojených státech je vysoce kontroverzní a lze se setkat se širokým spektrem postojů k otázce míry jejího vlivu – od skutečně antisemitských výlevů, které v mírných obměnách replikují dávné stereotypy Židů ovládajících celou vládu USA, až po názory, že proizraelská lobby má jen marginální dopad na americkou zahraniční politiku. Tato studie se ztotožňuje s názory, které tvrdí, že proizraelská lobby ve Spojených státech je velice efektivní a její vliv na americké kroky na Blízkém východě je neopomenutelný pro chápání americké zahraniční politiky. Proizraelskou lobby se rozumí organizace a jedinci, jejichž politická angažovanost má za cíl zajistit americkou podporu izraelského státu. Tématu proizraelské lobby je věnována řada článků i knih, které zahrnují parafráze na nechvalně známý antisemitský spis Protokoly sionských mudrců i seriozní vědeckou literaturu – problémem v tomto případě tedy není nedostatek literatury, nýbrž její vědecká relevance a objektivita. Ačkoli fundované odborné práce objasňují mnoho aspektů fungování a  vlivu lobby, jen velice zběžná pozornost je věnována otázce, proč jsou organizace a  jedinci, kteří usilují o  americkou podporu Izraeli, natolik úspěšní. Cílem předkládaného článku je alespoň z části zaplnit tuto mezeru a stanovit a popsat příčiny, které činí proizraelskou lobby v USA tak vlivnou. Co se týče časového vymezení, text se zaměří především na období od sedmdesátých let, kdy začal být vliv lobby zcela zřejmý. Přístup předkládaného textu k problematice je vzhledem k jejímu charakteru multidisciplinární a  zahrnuje politologické i  historické přístupy. Práce zkoumá nejen fungování lobby v rámci amerického politického systému, ale zběžně se věnuje i historickému vývoji americko-izraelských vztahů a židovské komunity ve Spojených státech.

113

Po  důkladném výzkumu byly identifi kovány hlavní faktory, které umožňují proizraelským organizacím a  jedincům významně ovlivňovat formování americké zahraniční politiky. Těmito příčinami jsou: vysoká efektivita AIPAC (American Israeli Public Action Committee), nejvýznamnější proizraelské lobbyistické organizace; demografické složení židovské komunity v  USA, a  z  něho vyplývající vliv amerických Židů na výsledky voleb; absence jakékoli účinnější arabské lobby, která by logicky měla působit v role protivníka lobby proizraelské; veřejný diskurz v USA, který všeobecně straní izraelské straně; a konečně, proizraelská lobby těží ze spojenectví s hnutím křesťanského sionismu, které na základě náboženských imperativů podporuje izraelský stát.1 Co se týče struktury, první kapitola nejdříve stručně popíše rozsah diplomatické, ekonomické a vojenské pomoci, kterou USA poskytují židovskému státu. Následně budou představeny názory, které výjimečně štědrý postoj USA vůči Izraeli vysvětlují strategickým významem spojenectví pro Spojené státy a morálními imperativy. Tyto argumenty budou vzápětí z velké části vyvráceny; logickým závěrem tak je, že americkou podporu vysvětluje vliv proizraelské lobby. Další kapitoly představí již zmíněné jednotlivé příčiny, které tvoří klíč k pochopení toho, proč je proizraelská lobby do takové míry schopná působit na formování americké zahraniční politiky. Závěr poté nabídne shrnutí poznatků, demonstruje provázanost jednotlivých faktorů a  stanoví míru jejich významu pro zkoumanou problematiku. Ukazuje se, že vliv lobby pramení z velké části ze zásadní diskrepance mezi možnostmi a schopnostmi proizraelských skupin na jedné straně a arabské komunity a jejích spojenců na straně druhé – tato situace dává organizacím a jedincům usilujícím o americkou podporu Izraeli do značné míry volné pole působnosti. Rozsah americké pomoci Objem ekonomické pomoci plynoucí z  USA do  Izraele se začal prudce zvyšovat na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se Spojené státy staly nejdůležitějším spojencem židovského státu.2 Zatímco v letech 1949–1967 obdržel Izrael průměrně 64,3 milionu dolarů ročně, během následujících šesti let tato částka vzrostla více než pětinásobně na 328,2 milionu. Od poloviny sedmdesátých let se začala měnit struktura finanční pomoci a  Spojené státy začaly čím dál více peněz poskytovat formou nevratných grantů, nikoli půjček jako dříve. Objem grantů se oproti prvním dvaceti letům existence izraelského státu raketově zvýšil a během druhé poloviny osmdesátých let a po celé období devadesátých let tak překračovala roční finanční 1 Křesťansko-sionistické organizace jsou v této práci chápány jako spojenci proizraelské lobby, nikoli však její součást, jelikož se ve své činnosti zaměřují na dosažení více cílů a americká podpora Izraele není jejich nejvyšší prioritou. 2 Viz např. Douglas Little, „The Making of a Special Relationship: The United States and Israel, 1957-1968“, International Journal of Middle East Studies 25 (1993): 573–80.

114

pomoc částku 3 miliardy dolarů. Během posledních několika let lze vysledovat určitý pokles finanční asistence pro Izrael, která nyní dosahuje cca 2,5 miliardy dolarů.3 Židovský stát je tak dnes po  Afghánistánu a  Iráku největším příjemcem americké zahraniční pomoci.4 Celkem Izrael obdržel od USA od svého vzniku 106 miliard dolarů.5 Tato skutečnost je obzvláště zajímavá, když vezmeme v úvahu, že Izrael se v současné době z hlediska různých ekonomických i sociálních ukazatelů blíží rozvinutým západním státům.6 Americká finanční pomoc Izraeli je specifická nejen svým rozsahem, ale i podmínkami, za  kterých je udělována. Zatímco asistence určená ostatním zemím je těmto státům vyplácena ve  čtyřech rovnoměrných splátkách během roku, Izrael obdrží celou sumu na počátku každého fiskálního roku, což mu umožňuje čerpat z této částky poměrně vysoké úroky.7 Podobné odlišnosti lze vysledovat i u grantů určených striktně pro vojenské účely. Zatímco ostatní země musí celou částku utratit za nákup americké výzbroje a vojenského materiálu, Izrael smí zhruba čtvrtinu této sumy použít na podporu domácích výrobců zbraňových systémů. 8 Ve  vojenské oblasti lze poukázat především na  americké dodávky nejmodernějších zbraní – nejen že USA poskytují Izraeli rozsáhlou finanční pomoc, ale za poskytnuté finanční zdroje jim následně dodávají špičkovou vojenskou techniku jako jsou stíhačky F-15 a  F-16, helikoptéry Blackhawk, tzv. chytré bomby apod. Během druhé Reaganovy administrativy se Izrael oficiálně stal „hlavním americkým

3 „U.S. Assistance to Israel“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/ US-Israel/U.S._Assistance_to_Israel1.html (staženo 14. 4. 2011); dále pak Shirl McArthur, „A Conservative Estimate of Total Direct U.S. Aid to Israel: Almost $114 Billion“, Washington Report on Middle East Affairs (2008), http://www.washington-report.org/component/content/ article/245-2008-november/3845-congress-watch-a-conservative-estimate-of-total-direct-usaid-to-israel-almost-114-billion.html (staženo 14. 4. 2011). 4 Srov. „U.S. Foreign Economic and Military Aid by Major Recipient Country: 2001 to 2008“, U.S. Census Bureau, http://www.census.gov/compendia/statab/2011/tables/11s1298.pdf (staženo 14. 4. 2011). 5 „U.S. Assistance to Israel“. 6 Dle časopisu The Economist se v  roce 2005 v  žebříčku kvality života v  jednotlivých zemích Izrael umístil na  38. příčce ze 111; HDP na  osobu a  index lidského rozvoje Izraele byl vyšší než u  pobaltských zemí, České republiky, Polska, Slovinska a  řady dalších evropských zemí (údaje pro HDP na osobu jsou z roku 2006, pro index lidského rozvoje z roku 2009). Viz „The Economist Intelligence Unit’s Quality-Of-Life Index“, The Economist Intelligence Unit, http:// www.economist.com/media/pdf/QUALITY_OF_LIFE.pdf (staženo 14. 4. 2011); „Human Development Report“, United Nations Development Programme, http://hdr.undp.org/en/ media/HDR_2009_EN_Complete.pdf (staženo 14. 4. 2011); „World Economic Outlook Database“, International Monetary Fund, http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/02/ data/weoselgr.aspx (staženo 14. 4. 2011). 7 Uvedeno in Jeremy Sharp, „U.S. Foreign Aid to Israel“, CRS Report to Congress (2010): 5, http:// www.fas.org/sgp/crs/mideast/RL33222.pdf (staženo 14. 4. 2011). 8 Phyllis Bennis, „Plus Ca Change, Plus Ca La Meme Chose: US Aid to Israel“, Middle East Report 207 (1998): 16.

115

spojencem mimo členy NATO“9 a získal ještě širší přístup k produktům amerických zbrojařských firem. Tyto firmy také často spolupracují se svými izraelskými protějšky na vývoji nových zbraní a vojenských zařízení. V posledních letech jsou pro Izrael nesmírně důležité především protiraketové obranné systémy, jejichž společný vývoj a výroba je dle zprávy určené pro členy amerického Kongresu mnohými příslušníky obou států vnímána jako „zásadní součást izraelských strategických vztahů se Spojenými státy“.10 Spojené státy poskytují Izraeli i  rozsáhlou diplomatickou podporu a  v  porovnání s většinou ostatních zemí jsou velmi zdrženlivé v kritice izraelských akcí, byť i k ní někdy dochází. Postoj Washingtonu jasně dokládá americké hlasování v OSN. Dle Saliby Sarsara USA v  letech 1946–2002 vetovaly celkem 76 rezolucí Rady bezpečnosti, z nichž 35, tedy téměř polovina, bylo kritických vůči Izraeli. Spojené státy byly často jediným státem, který proti rezoluci hlasoval.11 Co se týče hlasování ve  Valném shromáždění o  záležitostech týkajících se Izraele a  Palestiny, Sarsar uvádí, že v druhé polovině devadesátých let hlasovaly americká a izraelská delegace shodně v  83 % případů.12 V  otázce mírového procesu dokonce i  někteří američtí vládní úředníci kritizují postoj USA vůči izraelsko-palestinskému konfliktu jako příliš vstřícný vůči izraelským požadavkům.13 Byť současná administrativa Baracka Obamy přistupuje k  Izraeli v  řadě otázek tvrději než řada jejích předchůdců, ani dnes rozhodně nelze hovořit o zásadním rozchodu s dosavadní linií, která spočívá v diplomatické podpoře židovského státu. Argumenty zastánců americké podpory Izraele a jejich kritika Nejčastěji uváděné důvody, které mají tak úzce vázat USA k  Izraeli, lze rozdělit do dvou hlavních kategorií. První kategorie zahrnuje morální argumenty, druhá pak úvahy o strategickém významu Izraele pro USA. 9 Mark Clyde, „Israeli-United States Relations“, CRS Issue Brief for Congress (2001), http://fpc. state.gov/documents/organization/7933.pdf (staženo 14. 4. 2011). 10 Sharp, „U.S. Foreign Aid to Israel“, 8. Jedná se především o  obranný systém „Iron Dome“. Význam tohoto a  dalších systémů pro Izrael pramení ze skutečnosti, že teroristická hrozba Hizballáhu a Hamásu na sebe v posledních letech bere podobu raketových útoků na izraelská obydlí v blízkosti pásma Gazy, respektive u hranic s Libanonem. 11 Saliba Sarsar, „The Question of Palestine and United States Behavior at the United Nations“, International Journal of Politics, Culture, and Society 17 (2004): 466. Mearsheimer a Walt uvádějí ještě vyšší čísla: podle nich Washington v  období 1972–2006 vetoval 42 rezolucí. Viz John Mearsheimer a Stephen Walt, The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy (London: Penguin Books, 2008), 42. Rozdíl může být způsoben odlišným pojímáním „kritického obsahu“ dané rezoluce. 12 Sarsar, „The Question of Palestine“, 465. 13 Aaron Miller, dlouholetý americký vyjednavač na  Blízkém východě, prohlásil, že „mnozí představitelé USA zapojení ve snahách o dosažení míru mezi Izraelci a Palestinci ... příliš často působili jako právníci Izraele“. Aaron Miller, „Israel’s Lawyer“, Washington Post, 23. května 2005, http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2005/05/22/AR2005052200883. html (staženo 14. 4. 2011).

116

Dle zastánců argumentů z první kategorie Izrael představuje jakožto židovský stát útočiště pro po tisíciletí pronásledovanou menšinu, která musela čelit perzekuci a pogromům, ústícím nakonec v masové vyvražďování. Izrael je pro Židy ochranou před antisemitismem a zárukou, že se nacistické konečné řešení nebude opakovat. Existenční nejistota však vzhledem k nepřátelství okolních arabských států a Íránu stále přetrvává a americká podpora Izraele má tak zajistit, že se nebudou opakovat hrůzy holocaustu.14 Izrael bývá dále označován za  ostrov demokracie uprostřed oceánu autoritativních, více či méně odpudivých režimů. Z tohoto pohledu je tedy přirozené, že je spojencem USA.15 Stoupenci úzkých izraelsko-amerických vztahů argumentují rovněž strategickou nepostradatelností Izraele pro USA. Během studené války sloužil židovský stát k vyvažování vlivu Sovětského svazu v regionu a jeho ozbrojené síly byly schopné držet v  šachu sovětské spojence. Ačkoli po  rozpadu bipolárního systému tyto úvahy již nejsou relevantní, dle názoru některých lidí Izrael i  nadále působí jako stabilizační prvek na  Blízkém východě a  zároveň napomáhá USA uskutečňovat jejich národní zájmy, tedy především zajišťovat přístup k ropě a udržovat spřátelené režimy u  moci.16 V  éře následující po  11. září připadla pak Izraeli role klíčového spojence v  boji proti společnému nepříteli v  podobě globálního terorismu, který stejnou měrou ohrožuje oba státy.17 Podrobnější rozbor výše zmíněných argumentů nicméně ukazuje, že mnohá z  těchto tvrzení, která mají vysvětlovat bezprecedentní rozsah americké pomoci izraelskému státu, nejsou ve  skutečnosti tak jednoznačná, jak jejich zastánci naznačují. Tato práce nepopírá dlouhou historii antisemitismu a  utrpení, kterým musel židovský národ v  minulosti projít a  která více než ospravedlňuje vznik vlastního státu. Problém nespočívá v  absenci morálního práva Izraele na  jeho existenci, nýbrž v ceně, kterou za mezinárodněpolitickou emancipaci Židů zaplatili původní obyvatelé Palestiny; Herzlův známý výrok „země bez národa pro národ bez země“ byl pravdivý jen ve své druhé polovině. Lze se dohadovat o tom, do jaké míry bylo vyhnání (či útěk) původního arabského obyvatelstva během války z let 1948–1949 předem naplánováno židovským vedením a  provedeno židovskými ozbrojenými silami – rozhodující je však skutečnost, že morálně nezpochybnitelné právo Židů na  vlastní stát bylo již od  samého počátku doprovázeno eticky neobhajitelnými ztrátami Arabů, které jsou přímým důsledkem dovršení snah sionistického hnutí. 14 Abraham Foxman, The Deadliest Lies: The Israel Lobby and the Myth of Jewish Control (New York: Palgrave Macmillan, 2007), 97–104. 15 William Bennet, „Moral Clarity and The Middle East“, National Review Online, 22. 7. 2003, http://www.nationalreview.com/articles/207563/moral-clarity-and-middle-east/william-jbennett (staženo 14. 4. 2011). 16 „Why Israel?“, AIPAC, http://www.aipac.org/25937.asp (staženo 14. 4. 2011). 17 Bennet, „Moral Clarity“.

117

Šestidenní válka z  roku 1967 a  zábor Západního břehu Jordánu a  pásma Gazy morální pozice Izraele ještě dále oslabila. Je pravdou, že co se týče počtu obyvatel, Izrael musí čelit početní přesile okolních arabských států.18 Hrozba „druhého holocaustu“ je však minimálně od  poloviny sedmdesátých let vysoce nepravděpodobná. Izrael stabilizoval své vztahy s Egyptem i Jordánskem19 a vlastnictví atomových zbraní je pak důležitou pojistkou proti fyzické likvidaci. Iránský jaderný program představuje nepochybně pro Izrael nebezpečí, je však pravděpodobné, že volání po zničení „sionistické entity“ je spíše součástí propagandistické kampaně než proklamací skutečných cílů Teheránu, jelikož jejich dosažením by íránské vedení riskovalo svou vlastní existenci vzhledem ke zmíněnému izraelskému jadernému arzenálu. Je pravdou, že Izrael je jedinou skutečnou demokracií na  Blízkém východě, samotná existence demokratického státního zřízení však automaticky nezaručuje neomezenou americkou podporu, protože realpolitik často převažuje nad morálními imperativy. Jestliže se USA nevyhýbají spojenectví s autokratickými režimy (z oblasti Blízkého východu lze jmenovat především Saudskou Arábii a Egypt, v minulosti šáhův Írán), pak lze argumentovat, že korelace mezi hodnotami a politickým systémem daného státu na  straně jedné a  americkou podporou na  straně druhé rozhodně není daností. Argumenty o přínosech strategického partnerství USA a Izraele jsou přesvědčivější, ale opět nejsou zcela jednoznačné. Během studené války sice sloužil židovský stát jako hlavní protiváha sovětského vlivu v oblasti, jak ale ukazuje Cheryl Rubenberg , do jisté míry právě americké dodávky zbraní Izraeli nutila arabské státy, aby hledaly podporu u hlavního soupeře USA, tj. SSSR.20 Schopnost Izraele zajistit nepřerušované dodávky ropy na  světové trhy, což je jeden z  hlavních amerických zájmů na  Blízkém východě, je značně omezená, jak se jasně ukázalo během irácko-íránské války v  osmdesátých letech21 – v  tomto Obyvatelstvo Izraele čítá necelých sedm a  půl milionu osob. Naproti tomu jen Egypt, Jordánsko, Sýrie a Libanon, které sousedí s Izraelem, mají dohromady přes 115 milionů obyvatel (údaje z  června 2010). „The World Factbook“, CIA, https://www.cia.gov/library/publications/ the-world-factbook/ (staženo 14. 4. 2011). 19 Současné dalekosáhlé změny na Blízkém východě samozřejmě vylučují možnost spolehlivějšího výhledu do  budoucna, je nicméně nepravděpodobné, že by jakýkoli nový režim (s  výjimkou skutečně krajních islamistických fundamentalistů) byl ochoten usilovat o  skutečně zásadní změnu statutu quo, jelikož by musel čelit jak izraelským ozbrojeným silám, tak i  téměř jistě postihům ze strany USA. 20 Cheryl Rubenberg, Israel and the American National Interest: A Critical Examination (Urbana, IL: University of Illinois Press, 1986), 1–22. Celý proces byl vlastně kruhem, jelikož sovětské zbraně v  rukou Arabů nutili Izraelce žádat o  další podporu ze strany USA, což zase přimělo arabské státy, aby zvýšily sovětské dodávky. Autorka však opomíjí skutečnost, že i  před širším americkým zapojením na  Blízkém východě hledal Izrael spojence, které v  době předcházející Suezské krizi našel ve Francii a Velké Británii – a již toto spojenectví přimělo arabské vlády, aby se uchýlily pro pomoc k SSSR. 21 Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 56. 18

118

kontextu se jako důležitější spojenci jeví země Perského zálivu, především Saudská Arábie. Blízký vztah USA s Izraelem je pro americké zájmy v tomto ohledu spíše přítěží než přínosem. Izrael rovněž není schopen udržet u moci Americe nakloněné režimy, jak ilustroval pád šáha v roce 1979 či izraelská intervence v Libanonu v roce 1982, která vedla k vzestupu Hizballáhu.22 Představa boje proti společnému nepříteli v období po 11. září je do značné míry iluzorní, neboť byť se obě země potýkají s teroristickou hrozbou, zdroj této hrozby je v případě Izraele a Spojených států odlišný. Hamás a Hizballáh, dvě hlavní organizace ohrožující Izrael, se v rámci své teroristické činnosti zaměřují téměř výlučně na akce proti židovským cílům, a USA zůstávají stranou jejich zájmu.23 Úzké vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem nejsou pochopitelně výhradně výsledkem vnitropolitické konstelace ve Washingtonu. Izrael je nejstabilnějším státem na Blízkém východě24 a jako takový je přirozeným kandidátem na pozici hlavního amerického spojence v  oblasti. Izraelské výzvědné služby intenzivně spolupracují se svými americkými protějšky a  izraelské vojenské operace poskytují možnost testovat nové americké zbraně.25 Podobné vazby však pojí USA s  řadou dalších států po  celém světě. Tyto skutečnosti tedy nejsou dostatečným vysvětlením pro bezprecedentní rozsah americké podpory a pomoci Izraeli – nesmírně důležitým faktorem je zde nade vší pochybnost úspěšnost proizraelské lobby. Příčinami této úspěšnosti se zabývají následující kapitoly. Vliv AIPAC AIPAC je považován za  jednu z  nejmocnějších lobbyistických organizací ve  Washingtonu. Časopis National Journal jej v roce 2005 označil za druhou nejvlivnější lobby, o tuto příčku se AIPAC dělil s American Association of Retired People (AARP).26 Toto umístění je ještě působivější, když si uvědomíme, že agenda AIPAC bezprostředně oslovuje jen poměrně malou část americké populace ve  srovnání například s odborovými svazy AFL-CIO. Navzdory všeobecně zažitým představám nelze proizraelskou lobby ztotožňovat s  AIPAC.27 Ten však zůstává organizací Výjimku představují jordánské události z let 1970–1971, kdy se země ocitla na pokraji občanské války mezi Palestinci a  silami věrnými králi Husajnovi. Hrozba izraelského zásahu zabránila Sýrii, aby vojensky podpořila palestinské organizace. 23 Mearsheimer a  Walt, The Israel Lobby, 63–64. Hizballáh provedl sebevražedné útoky proti americkým silám v roce 1983, jednalo se nicméně o jednotky dislokované v samotném Libanonu. 24 Tato dlouhodobá skutečnost je jen podtržena současným vnitropolitickým stavem arabských zemí Blízkého východu. 25 Stephen Zunes, „Why U.S. Supports Israel“, Foreign Policy in Focus, 1. 5. 2002, http://www. fpif.org/articles/why_the_us_supports_israel (staženo 14. 4. 2011). 26 Citováno in Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 117. 27 Americký politolog židovského původu Dov Waxman rozlišuje tři základní kategorie proizraelských organizací v USA: levicové, které se zasazují o izraelské ústupky vůči Palestincům a lze je označit za „mírový tábor“; skupiny ve středu, které takřka bezvýhradně podporují stávající 22

119

s největším vlivem na formování americké zahraniční politiky a z pohledu této práce proto hraje nesmírně důležitou roli. Dle prohlášení samotné organizace má AIPAC 100 tisíc členů,28 kteří jsou organizováni v devíti regionálních a deseti satelitních střediscích. Roční rozpočet AIPAC se pohybuje okolo 47 milionů dolarů29 a organizace přímo zaměstnává 150 lidí, z nichž necelý tucet působí jako registrovaní lobbyisté.30 Jednou z příčin úspěchu AIPAC je do značné míry právě skutečnost, že jeho členstvo je vysoce organizované a v případě potřeby ho lze masově mobilizovat – ať již za účelem fundraisingu nebo lobování formou dopisové či emailové kampaně.31 AIPAC působí převážně na  Capitol Hillu, kde ovlivňuje názory zákonodárců několika způsoby. Organizace každoročně organizuje a  sponzoruje návštěvy Izraele, jichž se účastní vybraní kongresmani a  senátoři. AIPAC tak pochopitelně činí s  cílem vypěstovat u  dotyčných kladný vztah k  židovskému státu – američtí státníci jsou během pobytu opakovaně konfrontováni s názory izraelských politiků a expertů, kteří zdůrazňují význam Izraele pro USA, jeho demokratický charakter atd.32 Americký novinář Wolf Blitzer dokonce uvádí, že „židovští předáci a izraelští úředníci souhlasí s tím, že návštěvy [amerických] politiků do Izraele jsou nejdůležitější a  nejefektivnější cestou, jak v  nich vzbudit proizraelské sympatie“.33 Ačkoli citovaný výrok zjevně přeceňuje význam těchto sponzorovaných cest (pozvaní politici pravděpodobně již dříve dali najevo určité proizraelské sklony, které u nich pobyt v Izraeli může jen dále posílit), jejich význam pro utužování vztahů mezi oba státy nelze popřít. Stejně jako v  případě jakékoli jiné lobby, i  zaměstnanci AIPAC vypracovávají analýzy a  zprávy zasílané členům Kongresu, které jim mají pomoci orientovat se v situaci na Blízkém východě. Organizace vydává čtrnáctideník Near East Report, který měl podle některých údajů v  devadesátých letech 40 tisíc pravidelných čte-

izraelskou vládu; a konečně organizace pravicové, které jsou zastánci tvrdé linie vůči Palestincům i blízkovýchodnímu konfl iktu obecně. Byť jsou hranice mezi těmito kategoriemi pochopitelně ne zcela ostré, AIPAC lze zařadit spíše mezi skupiny pravicové. Dov Waxman, „The Israel Lobbies: A  Survey of the Pro-Israel Community in the United States“, Israel Studies Forum 25 (2010): 5–28. 28 „About AIPAC“, AIPAC, http://www.aipac.org/about_AIPAC/default.asp (staženo 14. 4. 2011). 29 Michael Massing, „Deal Breakers“, The American Prospect, 11. 3. 2002, http://prospect.org/cs/ articles?article=deal_breakers (staženo 14. 4. 2011). 30 Janice Terry, U.S. Foreign Policy in the Middle East: The Role of Lobbies and Special Interest Groups (London: Pluto, 2005), 71. 31 Jonathan Goldberg, Jewish Power: Inside the American Jewish Establishment (Reading, MA: Addison Wesley Pub. Co., 1996), 224. 32 Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 161. 33 Wolf Blitzer, Between Washington and Jerusalem: A  Reporter’s Notebook (New York: Oxford University Press, 1985), 130.

120

nářů.34 Je zcela logické, že publikace AIPAC zdůrazňují hrozby, kterým židovský stát čelí, a opomíjejí kontroverzní témata, jako je výstavba osad na Západním břehu – údajné „objektivní analýzy“ tak slouží především k povzbuzování proizraelských sympatií na Capitol Hillu. Možnosti AIPAC jsou asi nejokázaleji prezentovány na  její každoroční konferenci. Té se pravidelně účastní nejen experti na  zahraniční politiku, novináři a  stovky vysokoškolských studentů, ale i  přední politici z  obou hlavních stran – například v roce 2007 na konferenci přednesli proslov tehdejší viceprezident Dick Cheney, demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, šéf republikánů v Senátu Harry Reid a spolu s nimi řada dalších osobností.35 V hlavním sále jsou vyvěšeny plakáty s hesly zdůrazňujícími pevná strategická i kulturní pouta, která vážou Spojené státy s Izraelem a konference je každoročně zahájena šéfem AIPAC, který neopomene zmínit význam židovského státu pro USA.36 Zpráva, kterou AIPAC skrze svoji konferenci každoročně vysílá, je tedy jasná – Izrael je nepostradatelný a přirozený spojenec USA, přičemž tento názor potvrzuje svou přítomností i politická elita země. Politikům poskytuje konference příležitost se zviditelnit a potvrdit svoji oddanost izraelsko-americkému svazku. Návštěvníci konference (jejichž počty jdou do tisíců) odcházejí jasně přesvědčeni o vlivu AIPAC, který je schopen oslovit politické špičky bez ohledu na jejich stranickou příslušnost. Výše popsané metody, skrze něž AIPAC ovlivňuje dění v Kongresu a Senátu, nicméně plně nezdůrazňují nejzásadnější prvek úspěchu organizace, kterým jsou finanční prostředky – jak již v roce 1982 podotkl tehdejší ředitel AIPAC Thomas Dine, „jestliže máte něco prosadit, musíte pomoci zvolit kandidáty, kteří budou hlasovat podle vašich preferencí“.37 Navzdory svému jménu AIPAC není Political Action Committee (PAC)38 a dle federálních zákonů tedy nesmí finančně přispívat na politické kampaně. Role AIPAC spočívá v tom, že podrobně pozoruje dění na Capitol Hillu a vede pečlivé záznamy o hlasování jednotlivých kongresmanů a senátorů v otázkách spojených s bezpečností Izraele i celkovou situací na Blízkém východě. Jedná se například o finanční pomoc židovskému státu, postoje k  palestinské otázce či íránskému jadernému programu. Na  základě výsledků tohoto sledování AIPAC následně určí, kdo má být finančně podpořen a kdo nikoli. AIPAC rovněž kontaktuje uchazeče o různé federální úřady a zjišťuje jejich postoje k otázkám, které se týkají Izraele. „HodnoCitováno in Terry, The Role of Lobbies, 72. „Lexington: Taming Leviatan“, The Economist, 15. března 2007, http://www.economist.com/ node/8861497 (staženo 14. 4. 2011). 36 Průběh konference je popsán v Dan Flesher, Transforming America’s Israel Lobby: The Limits of Its Power and the Potential for Change (Washington, D.C.: Potomac Books, 2009), 30–33. 37 Dine je citován in Blitzer, Between Washington and Jerusalem, 127. 38 PACy jsou soukromé organizace, jejichž účelem je primárně ovlivňovat výsledek voleb skrze fi nanční příspěvky kandidátům. 34 35

121

cení“ politiků je následně rozšířeno mezi příslušné PACy a individuální dárce, kteří finančně podpoří proizraelské kandidáty.39 PACy začaly být masově zakládány v sedmdesátých letech, kdy byla federálními zákony významně omezena částka, kterou mohli jednotlivci i organizace přispívat na  volební kampaně. Jelikož však potřeba kandidátů získávat finance (stejně jako snahy lobbyistů i nadále ovlivňovat politický proces) zůstaly nezměněny, logickým důsledkem omezení výše finančních příspěvků byl masový nárůst počtu PACů, což umožnilo stanovené limity obejít.40 V současné době existuje podle Center for Responsive Politics 36 proizraelských PACů.41 Velkou roli nicméně hrají i jednotliví dárci, kteří přispívají nezanedbatelnými částkami – například jen členové správní rady AIPAC darovali mezi léty 1997 a  2001 okolo 3 milionů dolarů.42 Celkem přispěly proizraelské PACy v  letech 1990–2004 na  volební kampaně vybraných kandidátů a politických stran částkou 41,3 milionu dolarů.43 AIPAC pochopitelně neusiluje pouze o  znovuzvolení zástupců, kteří jsou naklonění židovskému státu – snaží se rovněž dosáhnout porážky kongresmanů a  senátorů, kteří jsou označeni za  protiizraelské, čehož dosahuje podporou jejich protikandidátů. Lze se setkat s řadou politiků, jejichž volební neúspěch je přičítán vlivu AIPAC. Jedním z  nejznámějších případů je republikánský senátor za  Illionois Charles Percy, který byl na  počátku sedmdesátých let velice populární mezi chicagskými židovskými voliči. Po  návštěvě Blízkého východu v  roce 1975 však prohlásil, že Izrael by měl začít vyjednávat s Organizací pro osvobození Palestiny (PLO) a později podpořil prodej stíhaček F-15 a letadel AWACS Saudské Arábii. Senátní volby v roce 1984 se tak staly „křížovou výpravou pro proizraelské aktivisty“.44 Nutno dodat, že výpravou úspěšnou. Percy byl poražen svým demokratickým soupeřem Paulem Simonem o  89 tisíc hlasů.45 Stejně skončil Percyho stranický kolega Paul Findley (kongresman ze Springfieldu v Illinois), který vyjádřil sympatie Jásiru Arafatovi. AIPAC podpořil do té doby neznámého demokratického politika Richarda Durbina, který po volbách do Kongresu v roce 1982 Findleyho na jeho

Michael Massing, „Storm over the Israel Lobby“, New York Review of Books, 8. 6. 2006, http:// www.theshalomcenter.org/node/1127 (staženo 14. 4. 2011); Mearsheimer a  Walt, The Israel Lobby, 153–55. 40 Blitzer, Between Washington and Jerusalem, 126–27. 41 Massing, „Storm over the Israel Lobby“. 42 Massing, „Deal Breakers“. 43 Citováno in Miloš Calda, „Etnické lobby a jejich vliv na zahraniční politiku Spojených států“, Mezinárodní politika 28 (2004): 14. The Economist pro stejné období udává dokonce částku 56,8 milionu dolarů, rozdíl je způsoben pravděpodobně tím, že autor do této sumy započítává kromě příspěvků od PACů i ty od jednotlivých dárců. Viz „Lexington: Taming Leviatan“. 44 Goldberg, Jewish Power, 270. 45 Ibid. 39

122

postu vystřídal.46 Z  nedávné minulosti lze jmenovat především případ Cynthie McKinneyové a  Earla Hilliarda, demokratických členů Kongresu, kteří zaujali negativní postoj vůči Izraeli, což mělo negativní dopad na finanční dary směřující na podporu jejich kampaně; oba dva prohráli ve volbách v roce 2002.47 Daniel Flesher upozorňuje, že vliv AIPAC na  volební výsledky je do  značné míry přeceňován, což dokazuje poukázáním na  dvě skutečnosti. Zaprvé ukazuje, že peníze od proizraelských PACů tvoří často jen zlomek celkových finančních příspěvků jednotlivých kandidátů.48 Zadruhé, že existuje mnoho případů, kdy AIPAC nedokázal dosáhnout zvolení vybraného kandidáta, případně nebyl schopen zajistit porážku kandidáta považovaného za protiizraelského.49 Flesher tvrdí, že politická moc AIPAC je založena spíše na „pověstech“ o jeho vlivu než na jeho skutečných možnostech.50 Jakkoli má v těchto bodech částečně pravdu (Michael Massing například souhlasí, že „postoj kandidáta vůči Izraeli je jen zřídkakdy jedinou příčinou jeho neúspěchu“51), i on sám nakonec uznává, že „i relativně omezený rozpočet může mít vliv na politické rozložení sil“.52 Demografické složení židovské komunity ve Spojených státech a jeho význam pro volby Počet příslušníků americké židovské menšiny pohybuje okolo šesti a půl milionu. Židé tedy tvoří zhruba 2,2 % americké populace53 a na první pohled by ve volbách neměli hrát významnější roli. Jak ale upozorňuje Mitchell Bard, americká židovská komunita je velmi silně koncentrovaná do jasně vymezených geografických oblastí. Přes 90 % jejích příslušníků žije ve  třinácti státech, které jsou klíčové pro prezi-

46 Goldberg, Jeff rey, „Real Insiders: A  Pro-Israel Lobby and an F.B.I. Sting“, The New Yorker, 4. červenec 2005, http://www.newyorker.com/archive/2005/07/04/050704fa_fact? currentPage=all (staženo 14. 4. 2011). 47 Massing, „Storm“. 48 Flesher, Transforming America’s Israel Lobby, 38–43. Flesher však cituje výše příspěvků jen u několika málo kandidátů (Denis Hastert, Jim Bunning ), což jeho tezi ubírá na průkaznosti, jelikož AIPAC se mohl primárně soustředit na podporu jiných politiků. 49 Flesher, Transforming America’s Israel Lobby, 49–50. 50 Ibid., 43–45. 51 Massing, „Storm“. 52 Flesher, Transforming America’s Israel Lobby, 45. 53 Čísla k roku 2006. Sčítání židovské obyvatelstva naráží na problém defi nice Žida – jedná se o náboženskou nebo etnickou kategorii? Většina průzkumů (včetně následujícího) aplikuje druhé zmíněné kritérium, tj. za Žida je považován nejen člověk židovské víry, ale i ten, který se cítí být Židem, aniž by byl praktikující věřící. Pro počet Židů v USA viz „Jewish Population of the United States by State“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/US-Israel/ usjewpop.html (staženo 14. 4. 2011).

123

dentské volby, jelikož disponují tolika voliteli, že kandidátům k vítězství stačí získat pouze je.54 Význam židovských hlasů není způsoben pouze jejich koncentrací v  daných státech, ale i  volebním chováním židovské menšiny. K  volbám se zpravidla zaregistruje pouhá polovina celkové americké populace, zatímco mezi Židy tak učiní 80 %. I mezi zaregistrovanými (potenciálními) voliči se pak Židé k volebním urnám dostavují častěji než průměrní Američané.55 Výsledkem je, že v některých státech tvoří Židé pravidelně až dvakrát větší část elektorátu než odpovídá jejich podílu na  obyvatelstvu. Nejmarkantnějším příkladem je v  tomto ohledu New York, kde Židé tvoří 9 % obyvatelstva, a přitom představují 18,3 % voličů.56 Židovská menšina je tedy neúměrně ke své velikosti důležitá pro volby prezidentské, senátní a v některých obvodech také pro volby do Sněmovny reprezentantů. Je všeobecně známo, že američtí Židé patří historicky k  nejspolehlivějším stoupencům demokratické strany.57 Podrobná analýza nicméně poskytuje přece jen o něco diferenciovanější obraz: 55–60 % Židů skutečně stabilně volí demokraty bez ohledu na okolnosti, zatímco republikáni mohou napevno počítat s 10 % židovských hlasů. Zhruba třetina židovské populace, představující jeden až jeden a půl milionu hlasů, se však ve volbách rozhoduje mezi oběma hlavními stranami i nezávislými kandidáty.58 I tato část elektorátu dokáže v některých případech významně ovlivnit výsledek voleb. V roce 1960 hlasovalo pro Johna Kennedyho 80 % amerických Židů, o pětinu více než pro demokratického kandidáta v předchozích volbách. Těchto 20 % představovalo necelých půl milionu hlasů, Kennedy přitom nad Nixonem zvítězil o pouhých 118,5 tisíce hlasů.59 O osm let později dokázal Nixon získat o 200 tisíc židovských hlasů více než jeho republikánský předchůdce ve volbách v roce 1964. Židovské hlasy tak představovaly dvě pětiny z rozhodujících hlasů, které mu zajistily převahu nad demokratickým soupeřem Hubertem Humphreyem.60

54 Jedná se o následující státy: New York, Kalifornie, Florida, New Jersey, Pensylvánie, Illinois, Massachusetts, Maryland, Ohio, Texas, Georgia, Connecticut a Arizona. Tyto státy dohromady disponují 278 voliteli, tedy 51,7 % z celkového počtu 538. Mitchell Bard, „The Israeli and Arab Lobbies“, Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/US-Israel/lobby. html#The%20Informal%20Israeli%20Lobby (staženo 14. 4. 2011). 55 Goldberg, Jewish Power, 30–31. 56 Údaj je z  roku 1992. Citováno in Goldberg, Jewish Power, 30. Srov. též s  Terry, The Role of Lobbies, 8. 57 Anna Greenberg a Kenneth Wald, „Still Liberal after All These Years?: The Contemporary Political Behaviour of American Jewry“, in Jews in American Politics, ed. Sandy Maisel (Lanham, Oxford: Rowman & Littlefield, 2001), 171–76. 58 Goldberg, Jewish Power, 33–35. 59 Ibid., 35. 60 Ibid.

124

Je to přitom z velké části přístup jednotlivých kandidátů k Izraeli, který rozhoduje o tom, na čí stranu se nevyhranění američtí Židé ve volbách přikloní.61 Tato skutečnost není nijak překvapující, jelikož izraelský stát je dnes pevnou součástí identity velké části amerického židovstva.62 V souvislosti s volbami Janice Terryová tvrdí, že „[spolu s Američany původem z Kuby] jsou američtí Židé jedinou etnickou skupinou ve  Spojených státech, která historicky podporuje konzistentní, dlouhodobé a aktivní snahy [proizraelské lobby] ovlivňovat zahraniční politiku“.63 Jeff rey Helmreich dodává, že k zásadním změnám ve volebních preferencí Židů bez jasných vyhraněných stranických sympatií dochází „pouze ve  volbách, v  nichž kandidují politici zastávající kontroverzní postoje vůči Izraeli“.64 K  masivnímu odklonu židovských voličů od  kandidátů, kteří byli považováni za protiizraelské, došlo v historii amerických voleb několikrát. Prezidentské volby 1980 jasně ukazují, že skutečně nelze automaticky ztotožňovat židovského voliče s  příznivcem demokratické strany, pokud demokratický kandidát zaujme vůči Izraeli stanoviska, které židovská komunita pokládá za nepřátelská. Jimmy Carter byl během svého prvního volebního období stále intenzivněji americkými Židy vnímán jako stoupenec Arabů, jimž údajně stranil na úkor Izraele (Carterovi bylo mj. vyčítáno, že jím pověřený velvyslanec při OSN Donald McHenry hlasoval pro rezoluci ostře odsuzující výstavbu židovských osad na palestinských územích). Carterův republikánský vyzyvatel Ronald Reagan naproti tomu veřejně a  opakovaně vyjadřoval své sympatie židovskému státu. Toto odlišné vnímání obou kandidátů a jejich postojů nakonec způsobilo, že v porovnání s volbami roku 1976 celá jedna pětina židovských voličů přešla k republikánům. Reagan obdržel dvě pětiny hlasů židovské komunity, zatímco pro Cartera hlasovalo pouhých 45 % Židů. V  roce 1992 pak George Bush ztratil oproti minulým volbám podporu 23 % amerických Židů poté, co vyhrožoval neschválením americké půjčky Izraeli, která měla pomoci židovskému státu zvládnout nápor masivní imigrace ze zemí bývalého SSSR.65 Američtí Židé tedy díky demografickému složení svojí komunity a  svojí angažovanosti představují významnou politickou sílu, která nemůže být ignorována uchazeči o post prezidenta či senátora ve státech s velkou židovskou populací. Židé ve Spojených státech se při volbách pochopitelně nerozhodují zcela výlučně na záJeff rey Helmreich, „The Israel Swing Factor: How the American Jewish Vote Influences U.S. Elections“, Jerusalem Center for Public Affairs, http://www.policyarchive.org/handle/10207/ bitstreams/18018.pdf (staženo 14. 4. 2011). 62 Viz Chaim Waxman, „Center and Periphery: Israel in American Jewish Life“, in Jews in America: A  Contemporary Reader, ed. Roberta Farber a  Chaim Waxman (Hanover: Brandeis University Press, 1999), 212–25. 63 Terry, The Role of Lobbies, 7. 64 Helmreich, „Israel Swing Factor“. 65 Jedním z důvodů Bushova odmítavého postoje vůči půjčkám Izraeli byla snaha omezit federální výdaje, které výrazně narostly během osmdesátých let. Pro další případy, kdy se židovští voliči významně zasáhli do průběhu voleb. Helmreich, „Israel Swing Factor“. 61

125

kladě kandidátova postoje vůči situaci na Blízkém východě, tento faktor nicméně jejich preference velice významně ovlivňuje. Pro kandidáty (i pro ty, kteří se ucházejí o  znovuzvolení) je tedy z  politického hlediska nejjistější buď explicitně vyjádřit sympatie vůči Izraeli nebo se alespoň zdržet jeho kritiky. Nízká efektivita arabské lobby Odborníci odhadují, že ve Spojených státech žije mezi 2,5 a 3 miliony osob arabského původu.66 Američtí Arabové jsou logicky vzato hlavními oponenty proizraelské lobby ve Spojených státech. Arabské organizace a spolky, ani další složky americké společnosti nakloněné arabskému etniku, však nikdy nebyly schopny dosáhnout takového vlivu na americkou zahraniční politiku jako jejich židovské protějšky. Právě absence účinné protiváhy je jedním z klíčů úspěchu proizraelské lobby. Ačkoli první spolky sdružující osoby arabského původu začaly vznikat již na sklonku 19. století, až do šedesátých let se téměř žádné podobné organizace neangažovaly v otázkách zahraniční politiky.67 Zlom přišel po ohromujícím vítězství Izraele v roce 1967, které probralo americké Araby z politické letargie.68 Ještě téhož roku vznikla Association of Arab American University Graduates (AAUG), u jejíhož zrodu stáli akademici a intelektuálové, z nichž patrně nejznámější byl americko-palestinský profesor Edward Said. AAUG zpočátku reagovala na diskriminaci a negativní postoje veřejnosti69 zdůrazňováním jedinečnosti arabské kultury a odmítáním asimilace, až od sklonku osmdesátých let se začala více integrovat do amerického veřejného života.70 V současné době stojí však AAUG spíše na okraji politické scény a orientuje se především na akademickou činnost (je například vydavatelem odborného časopisu Arab Studies Quarterly). National Association of Arab Americans (NAAA) byla na rozdíl od AAUG již od počátku založena s cílem fungovat jako lobbyistická organizace a ovlivňovat americkou zahraniční politiku na Blízkém východě. Další významnou organizací zastupující arabské Američany je American-Arab Anti-Discrimination Committee (ADC), založená roku 1980 bývalým senátorem Jamesem Abourezkem. Od NAAA se od66 Terry, The Role of Lobbies, 59–60; Nabeel A. Khoury, „The Arab Lobby: Problems and Prospects“, Middle East Journal 41 (1987): 380. 67 Výjimku představuje Institute of Arab American Affairs, který vznikl v  roce 1945 s  cílem vyvažovat vliv sionistické lobby ve  Washingtonu; ten ale vzápětí ukončil svou činnost kvůli nedostatku fi nancí. Pro přehled vývoje arabské komunity od konce 19. do poloviny 20. století viz Michael Suleiman, „A History of Arab-American Political Participation“, in American Arabs and Political Participation, ed. Phillipa Strum (Washington: Woodrow Wilson International Center for Scholars 2006), 9–11. 68 Yossi Shain, „Arab-Americans at a Crossroads“, Journal of Palestine Studies 25 (1996): 47. 69 K těmto předsudkům viz níže. 70 Shain, „Multicultural Foreign Policy“, Foreign Policy, č. 100, 25th Anniversary Issue (podzim 1995): 76–77.

126

lišovala především důrazem na obranu arabské menšiny proti diskriminaci a negativním stereotypům – „ADC je lidsko-právní organizací zabývající se obranou práv osob arabského původu“, jak uvádí organizace na svých internetových stránkách.71 V  roce 2002 došlo ke  sloučení NAAA a  ADC. Poslední významnou organizací reprezentující Araby ve Spojených státech je Arab American Institute (AAI), který byl založen v roce 1985 s cílem podporovat zapojení arabské menšiny do politického procesu, včetně obsazování funkcí ve státních i federálních úřadech.72 Po  Šestidenní válce přinesla další posílení politického uvědomění Američanů arabského původu izraelská intervence v libanonské občanské válce v roce 1982.73 Vpád izraelských sil na libanonské území a následný masakr v uprchlických táborech Sabře a  Šatíle (který byl však spáchán křesťanskými milicemi, nikoli izraelskými vojáky) zvrátil alespoň částečně (a do velké míry dočasně) sympatie americké veřejnosti na  stranu Arabů.74 ADC a  NAAA zmobilizovaly arabskou komunitu a protestovaly proti izraelské invazi. První intifáda, lidové povstání vypuknuvší na  podzim 1988, během nějž byly izraelské síly na  okupovaných územích konfrontovány s  palestinskou, převážně nenásilnou, revoltou, opět dodala arabské lobby v  USA politický a  propagandistický kapitál.75 Záběry zachycující palestinské mladíky čelící s  kameny v  rukou izraelským tankům měly silný dopad na postoj veřejnosti k izraelsko-palestinskému konfliktu po celém světě včetně USA. Naopak události 11. září 2001 pozici arabské komunity výrazně oslabily. Ze současných neúspěchů arabské lobby však nelze vinit výhradně teroristické útoky z roku 2001 a jejich důsledky. Tyto události měly samozřejmě vysoce negativní dopad na arabskou komunitu, arabské zájmové skupiny však trpěly (a nadále trpí) celou řadou dalších problémů, které silně omezují jejich politický vliv. Arabská komunita ve  Spojených státech je vysoce heterogenní a  její členové pochází z několika různých zemí Blízkého východu. Jak navíc upozorňuje Michael Suleiman, arabské komunity ve  Spojených státech se často neformují dle národnostní příslušnosti, nýbrž spíš na  základě příslušnosti sektářské či klanové.76 Lze sledovat i napětí mezi starousedlíky a nově příchozími.77 Z těchto důvodů si nelze „Mission“, ADC, http://www.adc.org/about-us/mission/ (staženo 14. 4. 2011). „About the Institute“, AAI, http://www.aaiusa.org/pages/about-institute/ (staženo 14. 4. 2011). 73 Léto 1982 označil Yossi Shain za „nejskvělejší hodinu“ [„the fi nest hour“] arabské komunity v USA. Shain, „Arab-Americans“, 48. 74 Pro podrobný popis dopadu války v Libanonu na americké veřejné mínění viz Eytan Gilboa, „Trends in American Attitudes Toward Israel“, in Dynamic of Dependence: U.S.-Israeli Relations, ed. Gabriel Sheffer (Boulder (CO): Westview Press, 1987), 63–72. 75 Shain, „Multicultural Foreign Policy“, 81–82. 76 Suleiman, „History“, 3. Stav americko-arabské minority odráží identickou situaci v arabských státech, nejedná se tedy o specifi kum arabské komunity v USA. 77 Khoury, „Arab Lobby“, 386. 71

72

127

arabskou menšinu představovat jako monolitickou a  nekonfliktní skupinu. To se jasně ukázalo v letech 2003–2004, kdy arabští maronité libanonského původu vyjadřovali hlasitou podporu sankcím proti Sýrii, která byla obviňována z vměšování se do vnitřních záležitostí jejich rodné země.78 V polovině devadesátých let se pak arabská komunita rozštěpila v otázce přístupu k židovsko-americkým organizacím po uzavření mírových dohod mezi izraelskou vládou a zástupci Palestinců. Zatímco šéf AAI James Zogby se stal stoupencem spolupráce s  židovskými organizacemi v USA, řada arabských osobností jeho postup ostře odsoudila.79 Vědomí příslušnosti k  arabskému etniku je z  obecného hlediska nezbytným předpokladem pro politickou mobilizaci ve  prospěch Arabů jakožto celku. Absence tohoto postoje mezi většinou arabsko-americké populace způsobuje mimo jiné to, že výše zmíněné organizace se od  svého založení permanentně potýkají s  nedostatkem členstva a  podpory ze strany arabsko-americké veřejnosti. Předáci nejvýznamnějších arabských spolků si například postěžovali Yossimu Shainovi, že se nikdy nemohli spolehnout na víc než 20 tisíc občasných členů80 a Khalil Jahshan, šéf NAAA, v  polovině devadesátých let přiznal, že organizace „ztratila kontakt“ s arabským etnikem. 81 Za takovýchto podmínek je samozřejmě pořádání masových veřejných kampaní nemožné. Nedostatečná veřejná podpora působí organizacím sdružující arabské Američany další problém, a tím je chronický nedostatek financí. V roce 1995 byla NAAA nucena omezit počet svých pracovníků na pouhé tři osoby z důvodu snížení objemu finančních darů a její vedení následně dospělo k závěru, že vyvíjení samostatné činnosti k ovlivnění zahraniční politiky USA již není nadále možné, 82 což vedlo o sedm let později k  jejímu sloučení s  ADC. Arabské organizace také nejsou schopny shromáždit finanční prostředky na podporu politiků, s nimiž sympatizují. Od roku 1989 do  roku 2004 věnovaly arabské a  muslimské PACy kandidátům a  stranám na federální úrovni 297 tisíc dolarů, 83 což ostře kontrastuje s izraelskou lobby, která během tohoto období podpořila proizraelské politiky sumou 41,3 milionu dolarů. 84 78 Terry, The Role of Lobbies, 53. Odlišné vyznání bylo nepochybně jednou z  příčin odporu maronitů vůči islámské Sýrii. 79 Jednalo se především o osoby sdružené okolo AAUG. Shain, „Arab-Americans“, 54–55. 80 Ibid., 58. 81 Shain, „Multicultural Foreign Policy“, 79. 82 Ibid. 83 Mezi kandidáty, kteří obdrželi nejvyšší fi nanční příspěvky od arabských PACů patří především John Dingell a  David Bonior. Oba jsou demokratickými kongresmany z  Michiganu – tedy z oblasti s vysokým zastoupením arabského obyvatelstva. „Arab American PAC Contributions to Federal Candidates“, Center for Responsive Politics, http://www.opensecrets.org/pacs/pacgot. php?cmte=C00346239&cycle=2000 (staženo 14. 4. 2011). 84 Calda, „Etnické lobby“, 14. Pro volby v  roce 1996 shromáždily arabské a  muslimské PACy pouhých 20,625 dolarů, zatímco izraelská lobby téhož roku věnovala proizraelským kandidátům 2,738,647 dolarů – poměr těchto dvou částek je 1:133. Richard Curtiss, „Pro-Israel PAC Donations Soared in Final Months of 1996 Election Cycle“, Washington Report on Middle East

128

Nedostatek peněz také znemožňuje vést účinnou mediálně-propagandistickou kampaň a nutí (nepočetné) členy jednotlivých organizací, aby se spíše než lobování věnovali shánění sponzorů. Těmi se poté často stávají zahraniční vlády (především zemí v Perském zálivu), což arabsko-americké organizace politicky kompromituje.85 Téměř nulové politické uvědomění Arabů žijících v USA se pochopitelně projevuje i v jejich chování a preferencích u voleb. Jak ukazuje Michael Suleiman, kongresmani a senátoři arabského původu, kteří ve volbách do zastupitelských orgánů uspěli, byli zvoleni v okresech s mizivým zastoupením arabského obyvatelstva a naopak v oblastech s početnou arabskou komunitou ke zvolení arabských kandidátů nedošlo. 86 Ačkoli tyto skutečnosti (tj. že Arabové nevolí Araby) ještě nutně přímo nepoukazují na  nízké politické uvědomění, Suleimanovy závěry jsou podpořeny dalšími průzkumy, které svědčí o  skutečnosti, že obyvatelstvo arabského původu volí v pozoruhodné shodě s celkovými výsledky ve svém okresku – specifická témata jako Palestina či Izrael tedy volební preference arabské komunity nijak výrazně neovlivňují. 87 Je tudíž vcelku logické, že ani zastupitelé zvolení v distriktech s velkými arabskými komunitami nemusí brát ohledy na názory této menšiny, neboť tím jejich šance na znovuzvolení nijak neutrpí. To se jasně ukázalo například v roce 2006, kdy Kongres přijal rezoluci ostře odsuzující teroristické aktivity Hamásu a Hizballáhu proti Izraeli. Část textu vyzývající obě strany k  minimalizaci civilních obětí byla vypuštěna, neboť byla proizraelskými kongresmany označena za  příliš kritickou vůči židovskému státu. Proti rezoluci, která tak naprosto opomíjela Izraelem zaviněné úmrtí stovek civilistů, hlasovali pouze tři kongresmani88 zvolení v distriktech s  početnou arabskou komunitou v  oblasti Michiganu. Zbytek zástupců z  oblastí s vysokým zastoupením Arabů hlasoval pro rezoluci. 89 Arabové v Kongresu a Senátu obecně jen zřídkakdy hlasují pro návrhy, které odpovídají proklamovaným zahraničně-politickým cílům arabské komunity.90 Proarabská lobby se neskládá pouze z etnických organizací, nicméně ani její další komponenty nedisponují dostatečným vlivem na  to, aby představovaly skutečnou Affairs, duben–květen 1997, http://www.wrmea.com/component/content/article/186-1997-april -may/2552-pro-israel-pac-donations-soared-in-final-months-of-1996-election-cycle-.html (staženo 14. 4. 2011). 85 Shain, „Multicultural Foreign Policy“, 49. 86 Suleiman, „History“, 14–16. 87 Richard Curtiss, „Arab-American Votting Patterns Reflect U.S. Regional Preferences“, Washington Report on Middle East Affairs, 1996, 43, http://www.wrmea.com/backissues/1196/ 9611043.html (staženo 14. 4. 2011). 88 Jednalo se o Carolyn Kilpatrick, Johna Conyerse a Johna Dingella. Z těchto tří kongresmanů je pouze Conyers arabského původu. „House Vote On Passage: H. Res. 921 [109th]: Condemning the Recent Attacks Against the State of Israel“, GovTrack, http://www.govtrack.us/congress/ vote.xpd?vote=h2006-391 (staženo 14. 4. 2011). 89 Noam Levey, „In Politicians’ Pro-Israel Din, Arab Americans Go Unheard“, Los Angeles Times, 23. 7. 2006, http://articles.latimes.com/2006/jul/23/nation/na-arabvote23 (staženo 14. 4. 2011). 90 Terry, The Role of Lobbies, 53–55.

129

protiváhu AIPAC a  ostatních proizraelských organizací. Arabům jsou nakloněni zástupci ropného průmyslu, kteří z pochopitelných důvodů usilují o dobré vztahy USA s  blízkovýchodními vývozci ropy. Ropná lobby se však zaměřuje především na  ovlivňování domácí legislativy související s  výší daní, ochranou životního prostředí apod. V této oblasti je také mnohem úspěšnější než při ovlivňovaní zahraniční politiky, která není její prioritou.91 Arabské státy se rovněž snaží zapojit do  rozhodovacích procesů ve  Washingtonu, ale naráží především na  neznalost amerického politického prostředí a  mechanismů, což jim znemožňuje jakékoli efektivní lobování (jejich situace ostře kontrastuje s případem Izraele, jehož diplomaté přicházejí do Washingtonu velice dobře připraveni a seznámeni s americkým systémem). Jednotlivé vlády navíc nejsou schopné vzájemně koordinovat své aktivity, a to ani v rámci Arabské ligy.92 Veřejný diskurz Průzkumy ukazují, že co se týče blízkovýchodního konfliktu, americké veřejné mínění je již od roku 1948 spíše nakloněno Izraeli. Ačkoli míra sympatie vyjadřované židovskému státu v  některých obdobích poklesla, americká veřejnost jako celek vždy vnímala příznivěji Izraelce než Araby.93 Tento stav lze vysvětlit dominantním diskurzem. Jak ukáže tato kapitola, mnoho z amerických mainstreamových médií zachycuje a  prezentuje izraelsko-palestinský konflikt neobjektivně. V  americkém prostředí jsou také rozšířené protiarabské stereotypy. Obě tyto skutečnosti přirozeně napomáhají proizraelské lobby v jejím úsilí. Lobby navíc dokáže částečně sama ovlivňovat veřejnou diskuzi, a  to především pomocí odkazování se na  holocaust a s ním souvisejícího obviňování z antisemitismu. Proizraelský i proarabský tábor pravidelně obviňují americká média ze zaujatosti při prezentaci blízkovýchodního konfliktu. Několik odborných studií ukázalo, že pravdu má spíše druhá skupina – americké noviny, televizní zpravodajské stanice i další média v mnoha případech zkreslují události ve prospěch izraelské strany.94 Skupina Fairness and Accuracy in Reporting (FAIR) podrobila zkoumání vysílání National Public Radio (NPR) během prvních šesti měsíců roku 2001, kdy bylo celMearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 144–45; Terry, The Role of Lobbies, 58. Terry, The Role of Lobbies, 50–53. 93 Srv. Gilboa, „Trends“, 37–81. Pro období od  poloviny osmdesátých let do  současnosti viz „Support for Israel in U.S. at 63 %, Near Record High“, Gallup, 24. 2. 2010, http://www.gallup. com/poll/126155/support-israel-near-record-high.aspx (staženo 14. 4. 2011). 94 Jedná se především o  tyto studie: Stephen Marmura, „A  Net Advantage? The Internet, Grasroots Activism and American Middle-Eastern Policy“, New Media & Society 10 (2008): 247–71; Hillel Nossek, „Our News and Their News: The Role of National Identity in the Coverage of Foreign News“, Journalism 5 (2004): 343–68; Matt Viser, „Attempted Objectivity: An Analysis of The New York Times and Ha´aretz and Their Portrayals of the Palestinian-Israeli Confl ict“, The International Journal of Press/Politics 8 (2003): 114–20. 91

92

130

kem zabito 77 Izraelců a 148 Palestinců. Dle FAIR byla ve vysílání NPR zmíněna smrt 62 Izraelců oproti 51 Palestincům. V  případě Palestinců byla navíc hlášena především úmrtí příslušníků bezpečnostních složek, zatímco mezi oznámenými izraelskými oběťmi byli dle NPR hlavně civilisté. Co se týče dětských obětí, z celkového počtu zabitých osob mladších 18 let NPR seznámilo posluchače s úmrtím 22 % Palestinců oproti 89 % Izraelců v této věkové kategorii. Kromě toho, že zde vznikl dojem, že izraelské oběti byly vyšší než ve skutečnosti, bylo americké publikum uvedeno v omyl tím, že získalo dojem, že izraelské oběti byli především civilisté a děti, zatímco zabití Palestinci byli většinou příslušníci ozbrojených složek.95 Podobného zkreslování se dopouštějí i tištěná média. V období mezi zářím 2000 a  březnem následujícího roku informovaly kalifornské noviny San Jose Mercury čtenáře o  71,5 % případů, kdy byli zabiti Izraelci, oproti 4,3 % případů, kdy byly oběťmi Palestinci. Přitom počet zabitých Palestinců byl ve skutečnosti třikrát vyšší než počet zabitých Izraelců. Během téhož časového období počet palestinských dětských obětí dosáhl čísla 93, Izraelci mladší 18 let zemřeli čtyři. Přesto další noviny, San Francisco Chronicle, věnovaly izraelským i palestinským dětským obětem shodně šest článků.96 Jedno z nejrenomovanějších amerických tištěných médií, noviny The New York Times, také nepodávalo objektivní informace o skutečné situaci na Blízkém východě. Jak ukázal Matt Viser, The New York Times konflikt prezentovaly z izraelského úhlu pohledu: zprávy popisující násilí, jehož původci byli Palestinci, se na přední stránky novin dostávaly mnohem častěji než zprávy označující za pachatele násilí Izraelce. Smrt Palestinců byla zmíněna na stránkách The New York Times pouze okrajově, zatímco izraelským obětem se dostalo mnohem širší pozornosti.97 Zkreslování blízkovýchodní reality nicméně rozhodně nelze přikládat pouze vlivu zájmových skupin. Izraelský badatel Hillel Nossek tvrdí, že „existuje kulturní fi ltrování událostí médii“, které je založeno na „geografické, politické nebo kulturní blízkosti“.98 Domácí politické a sociokulturní prostředí je tedy do značné míry určujícím faktorem pro výběr zpráv i jejich následné zpracování.99 Vzhledem k tomu, že Izrael je jediným demokratickým státem v oblasti, je logické, že většina amerických médií vnímá konflikt na  Blízkém východě především prizmatem boje spřátelené demokracie proti autoritářským protivníkům a teroristické hrozbě (která je navíc zdánlivě identická s tou, jíž dlouhodobě čelí USA). Toto prizma pak vede novináře k častějšímu ignorování arabských obětí. Výsledkem je nepřesné zachycení izrael95 Výzkum FAIR je citován in Marmura, „Net Advantage“, 263. Počet obětí, jejich věk a status autoři převzali ze záznamů izraelské neziskové organizace B’Tselem, která dlouhodobě monitoruje izraelské akce na okupovaných územích. 96 Citováno in Marmura, „Net Advantage“, 263. Jednalo se o  články, v  jejichž titulku byla explicitně zmíněna smrt dítěte. 97 Viser, „Attempted Objectivity“, 116–18. 98 Nossek, „Our News“, 347. 99 Ibid., 348.

131

sko-palestinského konfliktu, které pomáhá posilovat proizraelské cítění většinové americké veřejnosti. Kromě problematického přístupu amerických médií k otázkám spojeným s Izraelem a Palestinou je dalším významným fenoménem, který vysvětluje prožidovský postoj americké veřejnosti, negativní obraz Arabů, pevně zakořeněný v americkém prostředí. Jedním z  prvních autorů, který se začal tímto fenoménem zabývat, je samozřejmě Edward Said, jehož dílo Orientalismus100 ukazuje, že obraz (nejen) Blízkého východu tak, jak je vnímán Západem, je spíš než odrazem reality produktem fantazie Evropanů a obyvatel Západu obecně. Jakkoli se Said v knize zabývá řadou problémů a jeho teze jsou leckdy sporné, tato studie akceptuje tu část jeho argumentace, která tvrdí, že Arabové jsou jakožto obyvatelé Orientu zobrazováni ve většině případů negativně. Předsudky vůči Arabům existovaly v  americkém prostředí již dlouhou dobu. Výrazněji se aktivovaly poté, co se Spojené státy jakožto globální velmoc začaly angažovat v prostoru Blízkého východu.101 Tyto negativní stereotypy mají řadu podob, které se, jak upozorňuje Michael Suleiman, mohou měnit v závislosti na politických okolnostech.102 Ty nevinnější zobrazují Araby jako sexuálním chtíčem posedlé slabochy, případně lenochy neschopné samostatné tvůrčí činnosti; význačným rysem povahy Arabů má být rovněž naprostá neúcta k  ženám, často překračující hranici násilí.103 Od sedmdesátých let se nicméně do popředí dostávají stereotypy, které jsou často reakcí na aktuální události – Arab se tak pod vlivem Chomejního revoluce v  Íránu stává zaslepeným islamistou;104 po  ropných šocích z  první poloviny sedmdesátých let je obsazen do role nemorálního ropného šejka;105 a konečně, poté, co je během sedmdesátých a osmdesátých let svět konfrontován s fenoménem terorismu, jehož pachatelé často pocházejí z  oblasti Blízkého východu, se každý Arab stává potenciálním únoscem či vrahem.106 Poslední stereotyp je v současnosti pravděpodobně nejrozšířenější. Hlavní příčinou jsou pochopitelně útoky z 11. září 2001, které v očích řady obyvatel Západu definitivně potvrdily ztotožnění Araba s islamistickým teroristou.107

Edward Said, Orientalismus: Západní koncepce Orientu (Praha, Litomyšl: Paseka, 2008). Ibid., 321–70. 102 Michael Suleiman, „Islam, Muslims and Arabs in America: The Other of the Other of the Other ...“, Journal of Muslim Minority Affairs 19 (1999): 33. 103 Ibid., 44. 104 Fawaz Gerges, „Islam and Muslims in the Mind of America: Influences on the Making of U.S. Policy“, Journal of Palestine Studies 26 (1997): 69–70. 105 Said, Orientalismus, 323; Gerges, „Islam and Muslims“, 69. 106 Suleiman, „Islam, Muslims and Arabs“, 31; Gerges, „Islam and Muslims“, 71–73. 107 Viz např. Bobby Ghosh, „Islamophobia: Does America Have a  Muslim Problem?“, Time, 19.  srpen 2010, http://www.time.com/time/nation/article/0,8599,2011798,00.html (staženo 14. 4. 2011). 100 101

132

Stereotypní zobrazování Arabů coby sexuálních zvrhlíků, fanatiků či teroristů je zprostředkováváno do velké míry populární kulturou, která řadu těchto stereotypů převzala a která je dále šíří na veřejnosti. Ukazuje se, že příslušníci arabského etnika jsou negativně zobrazováni v literatuře,108 komiksech109 i fi lmech.110 Dlouhou životnost a  rozšířenost těchto stereotypů lze vysvětlit několika skutečnostmi. Většina autorů, ať již literátů či fi lmařů, má minimální, případně žádné, osobní zkušenosti s realitou Blízkého východu či s Araby. Dotyční se pak při zobrazování „orientálců“ (ve smyslu tohoto slova, v jakém jej používá Said) řídí převládajícím většinovým diskurzem, který se tak v důsledku sám reprodukuje.111 I  autor, který by chtěl nabídnout odlišný pohled na  arabskou menšinu, je často konfrontován se skutečností, že dané stereotypy jsou již příliš hluboce zakořeněné na to, aby veřejnost akceptovala alternativní narativ.112 Výsledný dojem, že Arabové jsou kvalitativně „odlišní“ od Západu, má pochopitelně závažné důsledky i v politické rovině. Kromě již zmiňovaných proizraelských sympatií americké veřejnosti je to především (byť ne explicitně formulovaný) závěr, že arabská komunita není plnohodnotnou součástí americké společnosti. Právě obava, že budou spojováni s tímto „neamerickým prvkem“, přiměla pravděpodobně několik politiků, aby oficiálně odmítli finanční dary od  osob arabského původu. Naposledy tak učinila Hillary Clintonová při volbách do Senátu v roce 2000, před ní například Walter Mondale, když se ucházel v  roce 1984 o  post prezidenta, či Joseph Kennedy kandidující do Kongresu v roce 1986.113 Společensko-mediální klima ve Spojených státech je tedy samo o sobě příznivé pro působení proizraelské lobby. Samotné skupiny hájící zájmy židovského státu nicméně navíc také disponují mocnými nástroji, kterými aktivně ovlivňují veřejný diskurz. Jedná se o připomínání událostí holocaustu a obviňování z antisemitismu. Známým kritikem holocaustu jakožto politického nástroje je vyhraněně levicový americký politolog židovského původu Norman Finkelstein.114 Ačkoli, jak Gregory Orfalea, „Literary Devolution: The Arab in the Post-World War II Novel in English“, Journal of Palestine Studies 17 (1988): 109–28. 109 Jack Shaheen, „The Comic Book Arab“, The Link 24 (1991), http://www.ameu.org/page. asp?iid=142&aid=186&pg=1 (staženo 14. 4. 2011). 110 Michel Shehadeh, „Reel Bad Arabs: How Hollywood Vilifies a People by Jack Shaheen – Book Review“, The American Journal of Islamic Social Science 19 (2002): 139–42. 111 Suleiman, „Islam, Muslims and Arabs“, 37. Nedostatek či rovnou absence přímé zkušenosti s  popisovaným prostředím a  kulturou se samozřejmě neomezuje pouze na  arabské etnikum a Blízký východ. 112 Shaheen, „Comic Book Arab“. 113 Suleiman, „History“, 12. Lze se ptát, nakolik jsou dotyční politici takto zásadoví vždy a nakolik se jednalo jen o účelové, jednorázové gesto. Tato otázka však v daném kontextu není příliš důležitá, neboť rozhodující je, že bylo vůbec politicky průchodné tak učinit, což potvrzuje teze o Arabech jakožto „páriích“ americké společnosti. 114 Norman Finkelstein, Průmysl Holocaustu: Úvahy o  zneužívání židovského utrpení (Vimperk: Dokořán, 2006). 108

133

konstatuje Pavel Barša, je Finkelsteinova nejznámější kniha Průmysl holocaustu skutečně spíše „polemickým pamfletem“115 než propracovanou analýzou, autor v ní upozorňuje na důležitou skutečnost, a to že nacistická genocida doposud představuje nezanedbatelný politický kapitál. Holocaust je v současné době pevnou součástí amerického veřejného diskurzu116 a proizraelské organizace této skutečnosti bohatě využívají, jak jasně ukazují výše popsané výroční schůze AIPAC. V  hale, kde konference probíhá, se na  obřích obrazovkách střídají obrazy Hitlera a íránského prezidenta Ahmadínežáda, který slibuje zničit Izrael. Tyto fi lmové sekvence končí rezolutním prohlášením „nikdy více“.117 Podobných příměrů využívají i izraelští politici.118 Připomínání holocaustu přináší proizraelské lobby značné výhody. Vzpomínky na Osvětim a kladení rovnítka mezi nacistické plynové komory a současné hrozby (íránský jaderný program) umožňuje vzbuzovat dojem, že se izraelský stát neustále potácí na okraji hluboké propasti. Skutečnost, že hlavní obětí „konečného řešení“ bylo etnikum, které nyní tvoří většinu obyvatelstva Izraele, umožňuje propojit a provázat hrozby, kterým v současnosti čelí židovský stát, s nacistickými zločiny. Tato interpretace dokáže snadno získat sympatie veřejnosti a  přitom opomíjí, že se z  bezmocných židovských vězňů koncentračních a  vyhlazovacích táborů stali občané regionální vojenské mocnosti, která navíc jako jediná disponuje jadernými zbraněmi. Zdůrazňování holocaustu má však i  nátlakovou funkci. Jelikož nacistická genocida představuje dle řady proizraelsky orientovaných osob zločin stojící mimo všechny ostatní „běžné“ zločiny, podpora Izraele se stává morální povinností, určitou kompenzací za  utrpení v  minulosti. Tento morální imperativ je často ještě zdůrazňován připomínáním toho, že Spojené státy (a spolu s nimi naprostá většina zbytku světa) během druhé světové války nijak výrazně nezasáhly proti nacistické vyhlazovací politice.119 Stoupenci Izraele disponují kromě připomínání holocaustu dalším nástrojem schopným ovlivňovat veřejný diskurz – obviňováním z  antisemitismu.120 Antisemitismus je v podání řady konzervativních stoupenců Izraele identický s jakoukoli

Pavel Barša, doslov k Finkelstein, Průmysl Holocaustu, 107. Pavel Barša, Paměť a genocida: Úvahy o politice holocaustu (Praha: Argo, 2011), 154–68. 117 Popsáno in Massing, „Storm“. 118 Viz např. Herb Keinon, „PM in Moscow Questions Abbas’ Desire to End Confl ict“, Jerusalem Post, 24. březen 2011, http://www.jpost.com/DiplomacyAndPolitics/Article.aspx?id=213704 (staženo 14. 4. 2011). 119 Pavel Barša popisuje situaci tak, že ze Židů se stali „morální věřitelé“, zatímco z Gójů (Nežidů) „morální dlužníci“. Barša, doslov k Finkelstein, Průmysl Holocaustu, 112. 120 Pro podrobnější rozbor a kritiku „nového antisemitismu“ viz Brian Klug, „The Myth of the New Anti-Semitism“, The Nation, 15. 1. 2004, http://www.thenation.com/article/myth-newanti-semitism (staženo 14. 4. 2011). 115 116

134

kritikou izraelských kroků.121 Podle této interpretace například odmítání výstavby bezpečnostní bariéry oddělující Západní břeh od  Izraele (kvůli ohledům na  palestinské obyvatelstvo a  humanitární problematičnost této výstavby) není pouze nesouhlasem s  konkrétní akcí izraelské vlády – jedná se o  útok proti celému židovskému národu, tj. o projev antisemitismu. Zde se podobná obvinění propojují s  připomínáním hrůz holocaustu, jelikož to byl právě antisemitismus, který vedl k  Osvětimi a  ke  „konečnému řešení“ a  je tudíž hluboce zavrženíhodný. Nařčení z nenávisti vůči Židům je tedy ve veřejné diskuzi mimořádně účinnou a diskreditující zbraní.122 Tato obvinění se nevyhýbají ani lidem, kteří jsou kritičtí vůči Izraeli a  zároveň jsou židovského původu – dotyčný(á) je následně označen(a) za  „sebe nenávidícího Žida“ („self-hating Jew“).123 Velice známým případem obvinění z antisemitismu byla aféra kolem bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který v roce 2006 vydal knihu Palestine: Peace Not Apartheid. Jak upozorňuje liberální rabín Michael Lerner, Carterovi odpůrci svou argumentaci nezaložili na kritickém přezkoumání jeho teze (tj. Skutečně se izraelská okupace podobá jihoafrickému apartheidu?), nýbrž rovnou Cartera nařkli z antisemitismu.124 Zde lze citovat článek známé historičky Debory Lipstadtové, která prohlašuje, že „[Carter] se spolehl na antisemitské stereotypy“. Později ale svůj odsudek zmírňuje a  uvádí, že tak učinil „možná nevědomky“.125 Z  antisemitismu byli obviněni i  prominentní američtí profesoři mezinárodních vztahů Stephen Walt a  John Mearsheimer po  publikování jejich studie The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy.126 Ovšem skutečnost, že autoři kritizují izraelskou politiku (přičemž s informacemi skutečně v některých pasážích zacházejí selektivně) a že jejich dílo bylo nadšeně přijato známým rasistou Davidem Dukem, rozhodně nemůže být považována za důkaz zastávání antisemitských postojů – Walt a Mearsheimer

Srov. Alvin Rosenfeld, „Progressive“ Jewish Thought and the New Anti-Semitism (New York: American Jewish Committee, 2006), 7–9. 122 Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 191. 123 Takto je pravidelně nazýván například právě Norman Finkelstein. Pro více informací viz Susan Glenn, „The Vogue of Jewish Self-Hatred in Post: World War II America“, Jewish Social Studies 12 (2006): 120–23. 124 Michael Lerner, „There Is No New Anti-Semitism“, Huffington Post, 6. únor 2007, http://www. huffi ngtonpost.com/rabbi-michael-lerner/there-is-no-new-antisemit_b_40600.html (staženo 14. 4. 2011). 125 Deborah Lipstadt, „Jimmy Carter’s Jewish Problem“, The Washington Post, 20. 1. 2007, http:// www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2007/01/19/AR2007011901541.html (staženo 14. 4. 2012). Článek je v této souvislosti pozoruhodný především tím, že autorka v něm Carterovy údajné antisemitské sklony dokazuje výhradně poukázáním na skutečnost, že se v celé knize vyskytují pouze dvě zběžné zmínky o holocaustu. 126 Eliot Cohen, „Yes, It’s Anti-Semitic“, Washington Post, 5. duben 2006, http://www.washin gtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/04/04/AR2006040401282.html (staženo 14. 4. 2011). 121

135

naopak dlouhou historii protižidovské nenávisti uznávají a explicitně tuto nenávist odmítají.127 Křesťanští sionisté v USA U  mnoha z  tradičních politických spojenců Izraele ve  Spojených státech došlo během sedmdesátých let k pozvolnému ústupu z proizraelských pozic; důvody leží ve  zmiňovaných kontroverzních politikách izraelských vlád vůči územím pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.128 Kritický postoj vůči izraelským krokům však nesdílela skupina Američanů, která během devadesátých let zaujala pozici nejspolehlivějších spojenců Izraele v  USA. Jednalo se o  skupinu fundamentalistických evangelíků. Většina fundamentalistických evangelíků trvá na  doslovné interpretaci bible, podle níž je existence židovského státu nezbytnou podmínkou druhého příchodu Krista. Teologie se v tomto případě výrazně přelévá do politiky a tato kombinace židovskému státu v  současné době zajišťuje postavení nejvýznamnějšího spojence v USA po AIPACu a dalších převážně židovských organizací. Základní knihou křesťansko-sionistického hnutí je Scofield Reference Bible. Autor tohoto komentáře Starého i Nového zákona Cyrus Scofield129 tvrdil, že svět se blíží svému konci, jak jej popsala Kniha Zjevení. Konec světa v  jeho současné podobě bude dle Scofielda a některých jeho následovníků zahájen okamžitým vytržením vyvolených do nebe. Poté bude následovat období hladomorů, chaosu a válek, během nichž se moci nad světem zmocní Antikrist, aby byl po sedmi letech poražen pravověrnými v čele s Ježíšem, který nastolí tisícileté království.130 Čím bude ale zahájen sled událostí vrcholící druhým příchodem Krista? Baptistický profesor teologie Tony Campolo uvádí, že u Scofielda lze vysledovat tři nezbytné podmínky, po jejichž splnění se vize apoštola Jana uskuteční: izraelský národ musí být obnoven, Židé se musí navrátit do Svaté země jakožto její jediní obyvatelé a konečně, židovský chrám na hoře Sión musí být znovu vystavěn.131 Ve světle těchto

Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 11–13 a 196. Gabriel Sheffer a Menachem Hofnung, „Israel’s Image“, in Dynamic of Dependence: U.S.-Israeli Relations, ed. Gabriel Sheffer (Boulder (CO): Westview Press, 1987), 8–24. 129 Cyrus Scofield se narodil v Michiganu v roce 1843. Vystudoval práva, po krátkém působení v kansaské politice se však stal evangelickým pastorem. Scofield Reference Bible vyšla v roce 1909, autor ji roku 1917 vydal znovu v přepracované verzi. Zemřel roku 1921. 130 Pro podrobnější popis viz Rammi Haija, „The Armagedon Lobby: Dispensationalist Christian Zionism and the Shaping of US Policy Towards Israel-Palestine“, Holy Land Studies: A Multidisciplinary Journal 5 (2006): 80–83. 131 Tony Campolo, „The Ideological Roots of Christian Zionism“, Tikkun Magazine, leden/únor 2005, http://www.tikkun.org/article.php/Campolo-roots-of-christian-zionism (staženo 14. 4. 2011). 127

128

136

tří bodů lze tedy snadno pochopit, proč dnešní Scofieldovi stoupenci podporují izraelský (pro ně především židovský) stát. Křesťanský sionismus nelze v  americkém prostředí považovat za  marginální proud, a  to i  v  případě, že odmítneme přehnaná tvrzení Johna Falwella, jednoho z  hlavních protagonistů hnutí, který uvedl, že počet jeho stoupenců dosahuje 70 milionů ve Spojených státech.132 Dokonce i někteří badatelé hovoří až o 10 % Američanů, kteří se označují za zastánce Scofieldova učení.133 Za  své rozšíření na  území USA vděčí hnutí z  velké části produktům masové kultury – fi lmům, knihám a  televizním pořadům propagujícím Scofieldovo učení. Velký dopad měla série Left Behind (později i  zfi lmovaná) vydaná v  letech 1995–2007, která se stala bestsellerem. Jen v samotných USA se prodalo celkem 60 milionů výtisků.134 Křesťanští sionisté však nejsou pouhými pozorovateli událostí, které podle nich svědčí o brzkém nastolení Království Božího; k uskutečnění těchto událostí sami aktivně přispívají podporou Izraele, jehož existence je nezbytnou podmínkou pro druhý příchod Krista. V současné době existuje ve Spojených státech řada křesťanských sborů a organizací, jejichž hlavní agendou je podpora (ať již finanční či politická) Izraele. V roce 1980 byla založena International Christian Embassy Jerusalem (ICEJ), mezi jejíž cíle patří „být součástí Božího plánu přivést Židy zpět do Izraele“.135 Další podobnou organizací je Christians United for Israel (CUFI), křesťanská obdoba židovského AIPAC. Podporu Izraeli jako svou prioritu uvádějí dále National Christian Leadership Conference for Israel, Christians Friends of Israeli Communities, Christians’ Israel Public Action Committee, Unity Coalition for Israel a řada dalších. Postoje těchto organizací, které se často hlásí k  nejtvrdší linii vůči blízkovýchodnímu konfliktu, odrazují řadu liberálně smýšlejících Židů, ať už amerických či izraelských, kteří vnímají takto úzké propojení politiky s náboženstvím s krajní nedůvěrou. Izraelští politici i řada amerických Židů však tyto kontroverze záměrně opomíjí, a to kvůli politickému vlivu, kterým křesťanští sionisté disponují. Tento vliv byl patrný zvláště během funkčních období republikánských administrativ, což je do jisté míry přirozené vzhledem ke sdíleným konzervativním hodnotám řady republikánů a křesťanských sionistů. Soudí se, že křesťanští sionisté začali získávat vliv ve  vládě zejména během Reaganovy administrativy v  osmdesátých Citováno in Mary McKay, „Zion’s Christian Soldiers“, CBS News, 8. 6. 2003, http://www. cbsnews.com/stories/2002/10/03/60minutes/main524268.shtml (staženo 14. 4. 2011). 133 Haija, „Armagedon Lobby“, 75. Odhady odborníků se nicméně různí - viz dále např. Jane Lampman, „Mixing Prophecy and Politics“, The Christian Science Monitor, 7. 7. 2007, http://www. csmonitor.com/2004/0707/p15s01-lire.html (staženo 14. 4. 2011). 134 Číslo k roku 2005, uvedeno in Campolo, „Ideological Roots“. 135 „The Objectives of the ICEJ“, ICEJ, http://www.icej.org/article.php?id=2951 (staženo 14. 4. 2011). 132

137

letech.136 Někteří z nich se dokonce stali i vysoce postavenými vládním úředníky. Jedním z  nejznámějších případů je James Watt, který sloužil jako ministr vnitra v Reaganově administrativě.137 Také u řady kongresmanů a senátorů podporujících židovský stát se tato jejich tendence zakládá na náboženském přesvědčení. Například republikánský senátor James Inhofe z Oklahomy vyjádřil názor, že Izrael má právo na celé území mandátní Palestiny, jelikož „tak řekl Bůh“.138 Vůdce republikánů v Kongresu v letech 1995–2003 Dick Armey zastával názor, že by Palestinci měli opustit území na západ od řeky Jordán, čímž by byl konečně zajištěn mír mezi Araby a Židy.139 Jeho nástupce Tom DeLay prohlásil: „Cestoval jsem v oblasti Judey a Samaří a stál jsem na Golanských výšinách. Neviděl jsem okupovaná území. Viděl jsem Izrael.“140 Křesťanští sionisté však neovlivňují zahraniční politiku USA pouze skrze osobní kontakty či přímo zastoupení v  administrativě a  na  Capitol Hillu. Jejich stoupenci jsou skrze síť proizraelských organizací schopni masové politické mobilizace, díky níž několikrát ovlivnili americkou zahraniční politiku. Křesťanští sionisté se výrazně zasadili o odvolání rezoluce OSN č. 3379 odsuzující sionismus jako rasismus.141 Ačkoli se izraelská lobby snažila již od  jejího přijetí zvrátit rozhodnutí Valného shromáždění, až po nátlaku křesťansko-sionistických organizací, jejichž členové dle instrukcí předáků hnutí bombardovali své volené zástupce protestními dopisy, vydal Kongres v roce 1990 dvě prohlášení odsuzující rezoluci OSN č. 3379.142 Ta byla rok poté skutečně odvolána.143 Podobná dopisová kampaň se uskutečnila během prvního volebního období George W. Bushe. V březnu 2002, po  sérii palestinských sebevražedných atentátů, zahájil Izrael operaci „Defensive Shield“, během níž znovu obsadil města a uprchlické tábory na Západním břehu. Lampman, „Mixing Prophecy and Politics“. Watt proslul postojem vůči životnímu prostředí, jehož likvidace se mu vzhledem k domnělému brzkému konci světa jevila jako zcela nepodstatná. Campolo, „Ideological Roots“. Campolo však v jiných bodech přeceňuje vliv dispensacionalismu v nejvyšších patrech tehdejší administrativy, když Reaganův důraz na zbrojení označuje za výsledek prezidentova přesvědčení o brzké poslední bitvě se satanskými silami. Na politickém zastoupení křesťanských sionistů v republikánských administrativách od osmdesátých let se však shoduje většina autorů. 138 Citováno in Lampman, „Mixing Prophecy and Politics“. 139 Allan Brownfeld, „Strange Bedellows: The Jewish Establishment and the Christian Right“, Washington Report on Middle East Affairs (2002), http://www.wrmea.com/archives/ august2002/0208071.html (staženo 14. 4. 2011). 140 Citováno in Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 135. 141 Text rezoluce dostupný elektronicky na  http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/761C10 63530766A7052566A2005B74D1 (staženo 14. 4. 2011). Je nutno dodat, že přirovnání sionismu k rasismu se objevuje až v poslední větě rezoluce, která, ač kritizuje „rasistický režim v okupované Palestině“, odsuzuje i apartheid v Jihoafrické republice a režim panující v Zimbawe, stejně jako vyjadřuje přesvědčení, že „jakákoli doktrína rasové diferenciace či nadřazenosti ... je morálně odsouzeníhodná“. 142 Haija, „Armagedon Lobby“, 80. 143 Ibid., 79–80. 136 137

138

Prudkost izraelské reakce přiměla americkou administrativu k  protestům. Ty ale byly takřka vzápětí odvolány poté, co Bílý dům obdržel bezmála 100 tisíc dopisů, emailů a  telefonátů požadujících zdržení se jakékoli kritiky izraelské strategie. Na  této akci se významně podílely právě dispensacionalistické organizace, které vyzývaly své členy, aby se do kampaně zapojili.144 Mearsheimer a  Walt však v  této souvislosti upozorňují, že vliv křesťanských sionistů by se neměl přeceňovat,145 čehož se často dopouštějí jak sami představitelé dispensacionalistického hnutí (kteří tak činí z  propagandistických důvodů), tak i někteří autoři. Jak nicméně ukazují příklady zmíněné výše, vliv fundamentalistických křesťanů na americkou politiku vůči Blízkému východu nelze opomíjet. Závěr Tento text ukázal, že šíře podpory, kterou Spojené státy poskytují Izraeli, nemůže být vysvětlena morálními závazky, a že navzdory některým názorům je spojenectví obou zemí výhodné především pro Izrael; ačkoli i USA poskytuje úzký vztah s židovským státem výhody, přičemž rozsah americké podpory nevychází ze strategické nezbytnosti. Lze tedy dát za pravdu těm autorům, kteří za štědrým postojem USA vůči Izraeli vidí především vliv proizraelské lobby. Obsahem předchozích kapitol pak byla identifi kace a  popis nejdůležitějších příčin, které činí lobby ve Spojených státech tak úspěšnou. Zbývá jen zasadit tyto příčiny do vzájemných souvislostí a zároveň určit, které z nich mají největší dopad na fungování lobby. To, že nelze chápat jednotlivé faktory odděleně, se jasně ukazuje na  postoji politických elit vůči Izraeli. Politici, kteří se skrze okázalou podporu Izraele snaží zavděčit židovským voličům, tak mohou činit, jelikož nejen židovský, ale i průměrný americký volič straní Izraeli. Výsledkem působení proizraelsky naladěných médií je, že vyjádřit podporu Izraeli či zaujmout tvrdé stanovisko vůči palestinské otázce, jsou nekontroverzní, politicky bezpečné kroky, kterými dotyčný kandidát neriskuje nepřízeň obyčejných voličů, kteří, pokud k této problematice vůbec zaujímají vyhraněný postoj, tak pak většinou postoj proizraelský. Nicméně z hlediska zkoumaného tématu nejvýznamnější skutečnost, která má největší dopad na daný problém, je absence jakéhokoli významnějšího protitlaku, který by působil proti zájmům proizraelské lobby. Jedná se tedy především o absenci účinné lobby arabské. Diskrepance mezi možnostmi stoupenců Izraele na  jedné straně a arabskými zájmovými skupinami na straně druhé pramení z propastného rozdílu mezi židovskou a arabskou komunitou v USA.

144 145

Ibid., 90–91. Mearsheimer a Walt, The Israel Lobby, 138–39.

139

Tato propast existuje takřka ve všech myslitelných oblastech. Obě komunity se diametrálně liší v politické angažovanosti jejích členů – zatímco samotný AIPC má 100 tisíc členů a proizraelské PACy přispívají na volební kampaně miliony dolarů (které darovalo především americké židovstvo), arabské organizace sdružují několik tisíc osob a jejich finanční zdroje se pohybují v řádech desítek tisíc dolarů. Nedostatek horlivosti na  straně Američanů arabského původu nenahrazuje ani přízeň jiných složek americké společnosti. Jak jsme viděli, priority ropné lobby spočívají v ovlivňování domácí legislativy a proarabské sympatie dále vyjadřují jen okrajové skupiny bez jakéhokoli většího vlivu. Naproti tomu na straně Izraele stojí křesťanští sionisté, kteří jsou zastoupeni na Capitol Hillu a dokáží působit na administrativu díky masovým nátlakovým kampaním. Zásadní nepoměr panuje i mezi „propagandistickým kapitálem“ obou komunit. Holocaust se pevně etabloval nejen jako součást židovské identity, ale i amerického diskurzu, a  apel na  zabránění „nové Osvětimi“ je tak vysoce účinným nástrojem při působení na  veřejnou debatu ve  Spojených státech. Od  připomínání hrůz nacistické vyhlazovací politiky lze pak snadno přejít k  obviněním z  antisemitismu, což je nařčení, které může leckdy racionální kritiku zcela diskvalifi kovat jako výron protižidovské nenávisti. Na tomto místě se nabízí srovnání s „Nakbou“, vyhnáním arabského obyvatelstva z území současného Izraele během let 1948–1949, která v palestinské identitě představuje událost, jejíž význam je srovnatelný s významem holocaustu pro identitu židovskou, a která je v americkém prostředí takřka zcela opomíjená. Mohutné muzeum holocaustu umístěné na washingtonském Mallu je pouze jednou z mnoha podobných institucí ve Spojených státech, památníky věnované palestinským uprchlíkům však v USA nenajdeme. Židé i Izrael, ochrana před novým holocaustem, tak v americkém prostředí zůstávají v pozici, která je jasně nadřazená pozici arabské menšiny. Zcela zásadní nepoměr mezi arabskou a židovskou komunitou nesmírně ulehčuje proizraelské lobby její působení. Jak bylo právě řečeno, zastánci Izraele jsou v debatě s proponenty arabské lobby vždy ve výhodě, a sympatie americké veřejnosti jsou dlouhodobě na jejich straně. Podpora izraelského státu může být vždy ospravedlněna poukazem na  hrozbu nové genocidy, naproti tomu Arabové jsou leckdy vykreslováni jako potenciální pachatelé tohoto masakru. Propast mezi Araby a Židy v USA co se týče politického uvědomění a pocitu odpovědnosti vůči svému etniku má zásadní vliv na  americké volby a  postoje kandidátů vůči americké politice na  Blízkém východě. Kandidát, který deklaruje vstřícnost k Izraeli, je odměněn hlasy židovských voličů a ze strany arabské menšiny zůstane „nepotrestán“, jelikož její členové se ve svých volebních preferencích nerozhodují podle témat souvisejících s jejich domovskými zeměmi. Naopak ti politici, kteří zaujmou zdrženlivý, neřku-li nepřátelský postoj vůči izraelskému státu, riskují odliv voličů židovského původu, který není kompenzován přízní arabského etnika, které zůstává indiferentní. 140

Mizivý vliv, který má arabská lobby a který pramení z nezájmu arabské komunity, pak vysvětluje, proč dokáží proizraelské organizace v čele s AIPAC do takové míry ovlivňovat dění na Capitol Hillu. Stejně jako v případě voličských preferencí politici, kteří jsou označeni za nepřátele Izraele, musí často čelit intenzivní kampani, mající za cíl zabránit jejich (znovu)zvolení. Podpora ze strany arabské lobby je minimální, zatímco jejich soupeři obdrží finanční příspěvky od AIPAC a dalších spolků. Proto může AIPAC disponovat takovým vlivem, ačkoli jeho rozpočet je nižší než u některých dalších významných lobby. Pragmaticky uvažující politici nemají důvod riskovat přísun peněz od proizraelských organizací, jelikož k finančním příspěvkům od izraelské lobby prakticky neexistuje alternativa v podobě darů od lobby arabské. Je tedy evidentní, že zásadní rozdíly mezi židovskou a  arabskou komunitou v USA, a z nich vyplývající diskrepance ve schopnostech ovlivňovat politické procesy, je klíčovým faktorem, nutným k pochopení úspěchu proizraelské lobby. Tyto diskrepance jsou dlouhodobé a strukturální, a je tedy vysoce nepravděpodobné, že by v dohledné budoucnosti došlo k zásadnější změně v míře vlivu, kterým proizraelská lobby v současnosti disponuje. Na druhé straně je možné, že v rámci lobby se do popředí dostanou lidé a organizace, které reprezentativněji reflektují liberální sklony amerických Židů, což by se jistě odrazilo na obsahu toho, co se lobby snaží prosadit. V takovém případě se dá předpokládat, že pod vlivem transformované lobby by američtí zákonodárci a administrativa mohli nutit Izrael k ústupkům vůči Palestincům. Je však zcela nepravděpodobné, že by se potenciální „mírová“ lobby snažila negovat dosavadní vývoj americko-izraelských vztahů a  za  cíl by si vytkla zásadní přehodnocení americké politiky vůči oblasti Blízkého východu, která by se již nesestávala z úzkého spojenectví s židovským státem. Lze tedy konstatovat, že co se týče výhledů do budoucna, štědrá americká podpora téměř jistě i nadále zůstane hlavním rysem vztahů mezi Izraelem a Spojenými státy.

141

142

Porovnanie jadrovej politiky posledných dvoch amerických administratív George W. Busha a Baracka Obamy Katarína Svitková

Úvod Období od konca Studenej vojny sa jadrová politika Spojených štátov amerických musela prispôsobiť novej bezpečnostnej situácii vo svete. Bipolárne svetové usporiadanie bolo nahradené systémom viacerých vzájomne sa vyvažujúcich aktérov v oblasti ako bezpečnostnej, tak politickej a ekonomickej. Jadrová otázka sa stala komplexnejšou; na jednej strane pozorujeme snahu vyvíjať jadrové zbrane v štátoch, ktoré v  minulosti nemali na  to potrebnú technologickú kapacitu či záujem. Sú medzi nimi štáty, ktoré sa odmietajú riadiť medzinárodnými zmluvami upravujúcimi otázku vývoja jadrových technológií. Správanie týchto štátov vzbudzuje obavu v  regiónoch Blízkeho a  Ďalekého východu, ako aj svetových veľmocí, a  prispieva k úvahám ďalších štátov vyvíjať vlastné jadrové programy s cieľom ochrany vlastnej národnej bezpečnosti. V protiklade k tomuto trendu je postoj lídrov svetových veľmocí, v prvom rade Spojených štátov: v  posledných rokoch pozorujeme snahu presadzovať jadrové odzbrojenie, zníženie počtu jadrových zbraní vo svete, zaistenie zraniteľného nukleárneho materiálu a odradenie iných krajín od rozvoja jadrových zbraní. Za jednu z najvážnejších hrozieb spojených s jadrovými technológiami sa považuje možnosť neštátneho aktéra, ako teroristickej organizácie, zneužiť jadrovú zbraň na ohrozenie Spojených štátov alebo ich spojencov. V záujme každej americkej administratívy je takémuto vývoju zabrániť, čo sa odráža v spomínaných zásadách jadrovej politiky. Spoločným znakom vlád Georgea Walkera Busha a Baracka Husseina Obamu je snaha znižovať počty jadrových zbraní dvoch superveľmocí Studenej vojny, čo sa odrazilo v podpisoch bilaterálnych odzbrojovacích zmlúv Spojených štátov a Ruskej federácie. V snahe posilniť svetovú bezpečnosť Bush aj Obama uskutočnili kroky s cieľom obmedziť pokrok ďalších štátov vo vývoji jadrových zbraní. V záujme Spojených štátov bolo a je zabrániť hlavne zbrojeniu krajín, ktoré sa odmietajú riadiť medzinárodnými normami v tejto oblasti, bránia sa medzinárodným mechanizmom vytvoreným v záujme kontroly zbrojenia a pod zámienkou jadrového výskumu pre mierové účely sa pokúšajú vyvíjať a testovať jadrové bomby. Obaja spomínaní americkí prezidenti sa vyznačovali odmietavým prístupom ku spomínaným aktivitám týchto štátov, ako aj zdôrazňovaním teroristickej hrozby, ktorú so sebou prináša nezaistený jadrový materiál, alebo jadrové technológie v rukách štátov, ktoré sú voči USA nepokryte nepriateľské.

143

Spomínané východiská boli pre oboch prezidentov totožné, hoci sa Bush a  Obama odlišujú v  používanej rétorike a  prostriedkoch. George W. Bush počas svojej vlády presadzoval okrem iného rozvoj amerického jadrového arzenálu ako odpoveď na  hrozbu zbraní hromadného ničenia v  rukách nepriateľských režimov a teroristov, čím zvýšil úlohu jadrových zbraní v americkej bezpečnostnej stratégii. Administratíva Baracka Obamu taktiež počíta s modernizáciou jadrového arzenálu, no zároveň sa snaží znížiť úlohu jadrových zbraní v americkej bezpečnostnej stratégii, rozvíjať spoluprácu s ďalšími štátmi v záujme presadenia potrebných medzinárodných zmlúv, a k problému nepriateľských režimov sa stavia viac diplomaticky. Obaja prezidenti však zdieľajú spoločný cieľ zvýšiť americkú národnú bezpečnosť, aj keď medzi jednotlivými aspektmi ich jadrových politík sú určité rozdiely. Zatiaľ čo deväťdesiate roky sa vyznačovali transformáciou bezpečnostnej situácie Studenej vojny, za vlády Georgea Busha sa naplno ukázali nové hrozby pre americkú a medzinárodnú bezpečnosť, ktoré ostávajú nemenné počas vlády Baracka Obamu. Jadrové programy štátov ignorujúcich medzinárodné normy v tejto oblasti a terorizmus otvorili otázku, ako sa vyrovnať s existenciou tisícok jadrových zbraní a  nezaisteného jadrového materiálu, zabezpečiť dodržovanie medzinárodných zmlúv a využívanie jadra na mierové účely. Posledné dve americké administratívy boli v tomto novom prostredí nútené riešiť spomínané otázky, pričom ich prístupy sa líšia iba čiastočne. Spomínaní dvaja prezidenti už vládli v období multipolárneho svetového usporiadania, čo malo vplyv na  spôsob, akým presadzovali svoju víziu bezpečnostnej politiky. Počas dvoch funkčných období prezidenta Busha boli jasne stanovené bezpečnostné priority a stratégie, ktoré vyústili do konkrétnych krokov v otázke jadrovej politiky. Súčasný prezident Obama vládne necelé tri roky, no jeho plány v tejto oblasti boli známe už od prezidentskej kampane. Dodnes sa mu podarilo presadiť niekoľko významných iniciatív spojených s  jadrovou problematikou. Riešenia ďalších problémov, s  ktorými sa potýkal aj jeho predchodca, sa ukazujú ako zložité a dlhodobé. Pokúsim sa porovnať jadrovú politiku USA dvoch posledných administratív, pričom pojem jadrová politika zahŕňa otázky súvisiace s  jadrovým vývojom, teda jadrovými bombami a materiálmi použiteľnými na ich výrobu. Z dôvodu obmedzeného rozsahu práce sa budem venovať hlavne bezpečnostne politickej problematike v tejto oblasti, ako jadrové zbrane a ich úloha v americkej národnej bezpečnosti, zaistenie štiepneho materiálu, prístup k štátom nedodržujúcim medzinárodné normy a národné a medzinárodné iniciatívy súvisiace s jadrovou bezpečnosťou. Vzhľadom na  rozsah práce však nebudem analyzovať otázku amerického systému raketovej obrany a ďalšie aspekty jadrovej politiky, ako je energetický, environmentálny, vedecký, atď. V práci využívam metódu komparácie pri porovnaní dvoch po sebe nasledujúcich amerických administratív v otázke prístupu k jadrovej politike. Vychádzam pri tom z tézy, že hoci sa jadrová politika presadzovaná počas vlády Busha a Obamu 144

líšila v  použitých prostriedkoch a  prístupoch ku konkrétnym čiastkovým problémom, mala veľa zhodných znakov v dôsledku rovnakých otázok, ktorými obe administratívy boli nútené sa zaoberať. Ich jadrová politika mala spoločný primárny cieľ zabrániť nepriateľským štátom v rozvoji nukleárnych technológií a udržať stabilný systém svetovej bezpečnosti pod vedením Spojených štátov ako vojenskej veľmoci. Ako v minulosti, tak aj dnes je v záujme USA udržať stabilitu na Blízkom východe ako aj na Kórejskom polostrove zo strategických, politických a v neposlednom rade ekonomických dôvodov, a prístup Busha aj Obamu k jadrovej otázke túto skutočnosť odráža. Moja práca je zložená z úvodu, štyroch hlavných kapitol a záveru. V prvej kapitole sa pokúsim stručne načrtnúť hlavné rozdiely medzi geopolitickou realitou Studenej vojny a tou súčasnou, aby som mohla poukázať na nové hrozby, ktorými sa súčasná bezpečnostná situácia vyznačuje. Okrem teroristickej hrozby a nového prístupu k  zásade odstrašenia sa zameriam aj na  opis multilaterálnych iniciatív v oblasti nešírenia jadrových zbraní, ktoré vznikli v období pred nástupom Georgea W. Busha do prezidentského úradu. Druhá kapitola je analýzou jadrovej politiky, ktorou sa vyznačovalo obdobie administratívy Georgea W. Busha v reakcii na spomínané súčasné hrozby, pričom sa zameriam na  konkrétne kroky, ako je prístup vlády k  odzbrojovacím zmluvám, postoj k  štátom odmietajúcim medzinárodné normy v tejto oblasti a ďalšie otázky jadrovej politiky. Rovnakým spôsobom budem v tretej kapitole postupovať pri analýze krokov, ktoré doteraz oznámila alebo podnikla vláda Baracka Obamu, aby som sa v nasledujúcej štvrtej časti pokúsila charakterizovať podobnosti a rozdiely prístupov oboch prezidentov k otázkam jadrovej politiky. V závere zhrniem základné zistenia a pokúsim sa podporiť tvrdenie, že pri využívaní často odlišných postupov a rétoriky Busha a Obamu boli a sú primárne ciele daných administratív v tejto oblasti totožné. V prvej kapitole práce opisujem zmeny v oblasti bezpečnosti, ku ktorým došlo od konca obdobia Studenej vojny, pričom primárne vychádzam z publikácie K. B. Payna The Great American Gamble: Deterrence Theory And Practice From The Cold War To The Twenty-First Century (2008). Pri rozbore jadrových stratégií oboch vlád čerpám z  politických dokumentov ako Quadrennial Defense Review 2001, 2006 a 2010, Nuclear Posture Review 20021 a 2010, rezolúcií Bezpečnostnej Rady OSN číslo 1540 a 1778, ďalej medzinárodných zmlúv upravujúcich odzbrojovaciu problematiku, konkrétne Strategic Offensive Reductions Treaty z roku 2002 a New Strategic Arms Reduction Treaty z  roku 2010. V  neposlednom rade vychádzam z  publikácie Strategic Survey 2010: The Annual Review of World Affairs vydanej uznávaným nezávislým think-tankom The International Institute for Strategic Studies, ďalej Nuclear Weapons and Strategy (Stephen J. Cimbala, Routledge, 2005), The 1 NPR bola vypracovaná v roku 2001 a publikovaná v na začiatku roka 2002, preto sa v rôznych zdrojoch uvádza ako NPR 2001, resp. 2002.

145

Tradition of Non-Use of Nuclear Weapons (T. V. Paul, Stanford University Press, 2009), The Nuclear Taboo (Nina Tannenwald, Cambridge University Press, 2007) a Nuclear Terrorism: The Ultimate Preventable Catastrophe (Graham Allison, Holt Paperbacks, 2005). Alternatívny pohľad vzhľadom na  menované zdroje predstavuje publikácia Atomic Obsession (John Mueller, Oxford University Press, 2010). Taktiež vychádzam z výskumných publikácií pripravených Carnegie Endowment for International Peace, jedného z najvplyvnejších think-tankov v bezpečnostnej oblasti, v ktorom pôsobí široké názorové spektrum odborníkov a Arms Control Association, ktorá je dlhodobo zameraná na podporu odzbrojenia. Tento konzistentný pohľad je výhodou pri hodnotení prístupov oboch administratív. V práci som ďalej použila vyjadrenia samotných prezidentov Georgea W. Busha a Baracka Obamu, členov ich vlád a bezpečnostných poradcov a informácie z odborných periodík ako The RUSI Journal alebo Jane’s Intelligence Review. Nové výzvy a zmeny jadrovej politiky USA Zmeny po Studenej vojne Počas trvania Studenej vojny boli na základe vtedajšieho geopolitického usporiadania zaužívané isté modely, ktoré po jej skončení v dnešnej geopolitickej realite stratili opodstatnenie. V bipolárnom svete sa rozvíjali dva masívne jadrové programy v záujme odradenia rivala od použitia jadrovej zbrane, pričom základným cieľom bola možnosť spôsobiť protivníkovi pre neho neprijateľné straty. Dnes sa štáty vnímané ako jadrové veľmoci prikláňajú k  politike udržania vysoko efektívneho no rozsahom obmedzeného arzenálu jadrových zbraní v  záujme zachovania bezpečnosti a obmedzenia výdavkov na jadrové zbrojenie. Bipolárny systém svetového usporiadania nahradil systém multipolárny, kde do globálneho diania zasahuje vyšší počet svetových mocností a ďalších štátov, ktoré sa snažia zvýšiť svoju prestíž a politický vplyv. Viaceré z nich sa z rôznych dôvodov pokúšajú, alebo aspoň uvažujú o vývoji jadrových zbraní, čo je v rozpore s bezpečnostnými záujmami Spojených štátov. Z uvedeného vyplýva zvýšenie počtu štátov disponujúcich jadrovými zbraňami v  porovnaní s  obdobím Studenej vojny. Zmluva o  nešírení jadrových zbraní2 definovala päť oficiálnych jadrových mocností: USA, vtedajší Sovietsky zväz, Čínu, Francúzsko a Veľkú Britániu. Dnes sa dá s istotou povedať že jadrovými zbraňami disponujú aj nečlenovia NPT Izrael, India a  Pakistan, na  jej výrobe intenzívne pracuje Severná Kórea, podozrievaný z podobných pokusov je Irán. Ďalšie štáty sú viac či menej úspešné vo vývoji technológií, ktoré je možné využiť na konštrukciu jadrových zbraní. Ďalšiu problémovú skupinu predstavujú producenti štiepnych materiálov, odmietajúci sa podrobiť medzinárodnej kontrole. Za  riziko je potom v  neposlednom rade považovaná možná spolupráca štátov s  ambíciou vyvinúť 2

Non-Proliferation Treaty (NPT).

146

jadrovú bombu s producentmi jadrových materiálov v rozpore s medzinárodnými režimami nešírenia, rovnako ako hrozba získania jadrovej zbrane teroristickou organizáciou. Situácia sa diametrálne zmenila aj v  otázke financovania zbrojenia. Obranná politika Spojených štátov bola počas Studenej vojny založená na predpoklade, že každá strana bude sledovať a udržiavať rovnovážny stav v zbrojení s cieľom zaistiť „rovnováhu hrozby“3. Rozvíjali sa teda dva masívne jadrové programy s cieľom vyrovnať sa jeden druhému a  odstrašiť protivníka od  prípadného útoku. Sovietsky zväz ako akútna hrozba pre Spojené štáty zanikol a dnes jadrový program rozvíjajú štáty disponujúce neporovnateľne menšími zdrojmi financií. „Súčasný rozpočet na obranu USA je približne 50-krát väčší ako celý hrubý domáci produkt (HDP) Kórejskej ľudovej republiky.“4 V prípade nových jadrových „mocností“ sa teda nedá hovoriť o možnosti týchto štátov vojensky alebo hospodársky konkurovať Spojeným štátom. Geopolitické implikácie jadrového zbrojenia v štátoch nepriateľských voči USA, ktoré sa nachádzajú v politicky citlivých regiónoch, sú však obrovské, a práve preto tvorí politika voči nim súčasť zahraničnopolitickej agendy amerických vlád. Teroristická hrozba Jedno z  najvážnejších rizík, ktoré so sebou prináša jadrové zbrojenie vo svete, je možnosť zneužitia jadrovej zbrane na  spáchanie teroristického útoku. „Viac dostupných zbraní vo viacerých štátoch môže pobádať bezohľadných politických alebo vojenských lídrov, alebo ich poradcov, šíriť technológiu alebo know-how pomocou utajených sietí cez štátne hranice. Tieto utajené siete by mohli slúžiť pri zmocnení nie len štátov ale aj teroristov.“5 Úspešné použitie jadrovej bomby proti civilnému alebo vojenskému cieľu v  Spojených štátoch alebo u  spojencov by vyvolalo neodvratnú reakciu zo strany USA. Jadrová odveta by však bola v takomto prípade nepredstaviteľná z mnohých dôvodov. Teroristická organizácia, ako aj skupina jej členov priamo zodpovedná za spáchanie pomyselného útoku je neštátnym činiteľom6, takže napadnutý štát by bol nútený zamerať odvetný útok na ťažko determinovateľné lokality. Oveľa efektívnejší spôsob, ako zamerať a eliminovať teroristickú bunku je použitie konvenčných zbraní, ktorému predchádza presné plánovanie s využitím celej škály prostriedkov od  spravodajských služieb po  špičkovú vojenskú techniku. Jadrová odveta je tiež nemysliteľná vzhľadom na  problém „collateral damage“, teda isté zasiahnutie civilného obyvateľstva. V záujme vyrovnať sa s teroristickou hrozbou Ballance of Terror. Keith B. Payne, The Great American Gamble : Deterrence Theory and Practice From The Cold War to The Twenty-First Century (Fairfax, VA: National Institute Press, 2008), 337. 5 Stephen J. Cimbala, Nuclear Weapons and Strategy: U.S. Nuclear Policy for the Twenty-First Century (New York: Routledge, 2005), 72. 6 Non-state actor. 3 4

147

je najideálnejším riešením takémuto vývoju úplne zabrániť, teda nedať teroristom možnosť získať alebo použiť jadrovú zbraň kdekoľvek na svete (deterrence by denial). Takýto stav je možné dosiahnuť dodržovaním zásady nešírenia jadrových zbraní a  zabezpečením existujúceho nukleárneho materiálu. V  záujme zabráneniu teroristickému útoku je teda nevyhnutný rozvoj špičkových vojenských technológií zameraný na presnú lokalizáciu a zneškodnenie teroristickej bunky a v neposlednom rade rozvoj ľudských zdrojov v oblasti spravodajských služieb. Kroky v tomto smere podnikol už bývalý riaditeľ CIA Leon Panetta, keď oznámil iniciatívu do piatich rokov zvýšiť počet analytikov ovládajúcich „kritické jazyky“ ako arabčina, paštčina a urdština v záujme prispôsobiť HUMINT7 požiadavkám novej doby. 8 V  porovnaní s  obdobím Studenej vojny už protivníkom Spojených štátov nie je z  „racionálne“ kalkulujúci Sovietsky zväz snažiaci sa udržať rovnováhu hrozby získaním dostatočnej jadrovej kapacity na  odradenie USA od  útoku. Riaditeľ CIA počas administratívy prezidenta Clintona James Woolsey zhrnul novú bezpečnostnú situáciu slovami: „Sú dni kedy mi Sovieti chýbajú, keď si spomeniem na al-Qaidu a Hizballah. Sovieti boli zložitým súperom, ale aspoň sme ich mohli odradiť a zadržať.“9 Celý studeno-vojnový koncept vzájomne zaručeného zničenia10 je v prípade teroristických organizácií bezvýznamný. Stúpenci radikálneho výkladu islamu zameraného na zničenie západného sveta sú pripravení za „ochranu islamu“ položiť život, pričom veria, že mučenícka smrť im zaručí večnú slávu a posmrtný život. „Pre ľudí s  takýmto zmýšľaním MAD nie je obmedzením, ale výhodou.“11 Obrovská vojenská kapacita Spojených štátov nie je faktorom, ktorý by dokázal odradiť novodobého protivníka, teda teroristov, od útoku. Ďalším problémom je nedostatočné poznanie a  pochopenie protivníka, jeho podstaty a  zámerov. Ako štáty nepriateľské k  USA, tak teroristické organizácie sú pre amerických lídrov ťažšie uchopiteľné a ich zámery ťažšie vypočítateľné. To znamená, že je zložitejšie odhadnúť ich plány, zabrániť prípadnému útoku, alebo na takýto útok adekvátne reagovať. V rámci spomínaného „deterrence by denial“ sú najdôležitejším zdrojom spoľahlivé a včasné informácie, tomto smere má teda nenahraditeľnú úlohu americká spravodajská služba pri zbieraní všetkých relevantných poznatkov z oblasti obrazovej, signálnej, ľudskej, meracej a verejne dostupnej inteligencie, ako ich opisuje Mark M. Lowenthall.12 Bývalý riaditeľ CIA George Tennet opísal zámer teroristických organizácií získať jadrové zbrane nasledovne: „Ak sa Human Intelligence. Mark Mansfield, bývalý CIA Director of Public Affairs, prednáška POL300C: CIA and the World of Intelligence, University of Miami, 1. 2. 2010. 9 Payne, The Great American Gamble, 349. 10 Mutually assured destruction (MAD). 11 Payne, The Great American Gamble, 352. 12 Mark Lowenthal, Intelligence: From Secrets to Policy (Washington D.C.: CQ Press, 2009), 82–106. 7 8

148

im podarí vyrobiť hríbový mrak, zapíšu sa do histórie. Taká udalosť by Al-Qaidu vyniesla na úroveň veľmocí a splnila Bin Ladinovu vyhrážku zničiť našu ekonomiku a priniesť smrť do každej americkej domácnosti. Aj v najtemnejších dňoch Studenej vojny sme sa mohli spoliehať na fakt že Sovieti, presne ako my, chceli prežiť. U teroristov to neplatí. Al-Qaida vyhlasuje, že zatiaľ čo my sa smrti bojíme, oni ju vítajú.“13 Nová forma odstrašenia Studeno-vojnová zásada odstrašenia nepriateľa od  útoku tak naráža na  ďalší problém: vzniká otázka, či je vôbec možné aplikovať spomínanú zásadu vo vzťahu k nepriateľským režimom alebo teroristickým organizáciám. Vláda Spojených štátov totiž v prípade znepriatelených štátov môže, okrem diplomatických vyjednávaní s neistými výsledkami, jedine dúfať v skorú zmenu ich vlády.14 V prípade teroristov je v  záujme USA ich kompletné zničenie. Neštátni aktéri teda nemajú záujem na vyjednávaní s americkou vládou alebo súhlas s akýmikoľvek ústupkami, pretože by za  to nič nezískali. Naopak, Sovietsky zväz mohol vyjednávaním dosiahnuť isté zmeny vo vzájomnom vzťahu alebo ústupkom zabrániť hrozbe jadrovej konfrontácie. V  dnešnej bezpečnostnej situácii bolo odstrašenie v  studeno-vojnovom zmysle nahradené tzv. „tailored deterrence“15, ktoré má brať do  úvahy špecifických protivníkov, identifi kovať ich zámery, prostriedky a v neposlednom rade vzájomné vzťahy. Príprava pomyselného teroristického útoku s použitím jadrovej zbrane by totiž zahŕňala veľké množstvo často na sebe nezávislých aktérov, ako producenta štiepneho materiálu, osoby poskytujúce vedeckú, technickú či logistickú podporu, až po  samotného teroristu ktorý útok vykoná. Snaha zamerať a  zneškodniť čo najviac častí tejto „reťaze“ je dnes cieľom amerických vlád a základom novej formy odstrašenia, teda „tailored deterrence“. S uvedeným súvisí snaha zabrániť šíreniu jadrových zbraní vo svete, zníženie počtu existujúcich zbraní a zaistenie nukleárneho materiálu. Politika nešírenia jadrových zbraní V záujme čeliť spomínaným hrozbám sa americké vlády pokúšajú prispôsobiť jadrovú politiku novej dobe prostredníctvom redukcie a modernizácie jadrového arzenálu. Iniciatíva nešírenia jadrových zbraní a odzbrojenia, ako súčasť bezpečnostnej a zahraničnopolitickej agendy Bushovej aj Obamovej administratívy, je mimoriadne zložitý a časovo náročný proces. Desaťročia Studenej vojny zanechali nie len psyPayne, The Great American Gamble, 366. Gary Samore, White House Coordinator for Arms Control and WMD, Proliferation and Terrorism, prednáška v Ústavu mezinárodních vztahů, Praha, 13. 4. 2011. 15 U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, 6. 2. 2006, 49, http://www. defense.gov/qdr/report/report20060203.pdf (stiahnuté 5. 5. 2011). 13 14

149

chologický a kultúrny odkaz v štátoch celého sveta, no jej fyzické pozostatky, teda existujúce jadrové zbrane, sú dodnes predmetom diskusií na scéne medzinárodnej politiky. Takzvané jadrové veľmoci, medzinárodne uznané ako štáty disponujúce jadrovým arzenálom, sú dnes spravidla práve tie, ktoré prichádzajú s iniciatívami odzbrojenia. Modernizácia zásob jadrových zbraní, teda zníženie ich počtu, a snahy o obmedzenie výroby a distribúcie materiálov použiteľných na výrobu bômb pramenia z obavy ich zneužitia takzvanými „rogue states“, ktorými sú krajiny sponzorujúce terorizmus, „nepriateľské štáty tretieho sveta s veľkou vojenskou silou a vyvíjajúce zbrane hromadného ničenia ... v snahe sabotovať stávajúce svetové usporiadanie“.16 Spojené štáty znepokojuje „rozvoj siete jadrových transferov zahrňujúci Pakistan, Irán, Severnú Kóreu a  Líbyu. Tieto siete vážne ohrozujú režim nešírenia, keďže tieto výmeny zahŕňajú dokonca členské štáty NPT“.17 V období pred vládou Georgea W. Busha a Baracka Obamu sa začali významné iniciatívy zamerané na odzbrojenie a nešírenie jadrových zbraní na globálnej úrovni, ktoré sú z dôvodov rozdielnych záujmov zainteresovaných štátov dodnes neukončené. Medzinárodné rokovania a  snahy o  ich ratifi káciu však tvorili súčasť bezpečnostnej agendy oboch spomínaných administratív, čo rozoberiem v kapitolách venovaných konkrétnym prezidentom. Základným dokumentom v oblasti nešírenia je Zmluva o nešírení jadrových zbraní NPT, ktorej cieľom je zabrániť šíreniu jadrových zbraní a  technológií, podporiť mierové využitie jadrovej energie a  prispieť k  odzbrojeniu. Do  platnosti vstúpila v  marci 1970 a  dodnes ju prijalo 190 krajín sveta. Zmluva dáva základ systému kontroly prevádzanej Medzinárodnou agentúrou pre atómovú energiu. NPT označuje päť nukleárnych mocností spomenutých v úvode kapitoly, pričom štáty disponujúce jadrovými zbraňami Izrael, India a Pakistan nie sú jej signatármi. Zmluva o eliminácii štiepnych materiálov18 dodnes nemá konkrétne znenie. Jej základom má byť obmedzenie výroby štiepnych materiálov použiteľných na výrobu bômb. Zmluva má tiež definovať spôsoby kontroly jadrových zariadení za účelom zistenia, či signatári plnia požiadavky, ku ktorým sa zaviazali. Problém redukcie štiepnych materiálov je už roky v navrhovanej agende Odzbrojovacej konferencie19. „Problém existujúcich zásob blokuje konsenzus pri vyjednávaní o FMCT. Niektoré štáty, ako napríklad členovia Hnutia nezúčastnených, tvrdia, že eliminácia by sa mala dotýkať už vyprodukovaného a uskladneného štiepneho materiálu žiadajúc, aby jadrové štáty nezvratne obmedzili existujúce zásoby štiepnych materiálov, aby 16 Mary Caprioli a Peter F. Trumbore, „Rhetoric vs. Reality: Rogue States in Interstate Confl ict“, The Journal of Conflict Resolution 49, č. 5 (október 2005): 770. 17 T. V. Paul, The Tradition of Non-Use of Nuclear Weapons (Stanford, CA: Stanford University Press, 2009), 179. 18 Fissile Material Cut-Off Treaty (FMCT). 19 Conference on Disarmament.

150

tieto už nikdy nemohli byť použité na  výrobu jadrových zbraní. Ostatné krajiny, ako Spojené štáty, Veľká Británia a Japonsko, uprednostňujú budúce obmedzenie materiálov. Niektoré štáty si tiež myslia, že FMCT by mala upravovať zaobchádzanie so štiepnymi materiálmi, nie len zákaz ich produkcie.“20 Presadiť FMCT je nepochybne v záujme USA, pretože existencia štiepnych materiálov vo svete a ich ďalšia výroba odporuje zásade nešírenia jadrových zbraní, zvyšuje riziko nelegálneho obchodovania s  týmto materiálom, dáva nepriateľským režimom možnosť vyvíjať jadrové programy, a zvyšuje hrozbu jadrového terorizmu. Zmluva o úplnom zákaze jadrových skúšok 21 bola prijatá na Valnom zhromaždení OSN 10. septembra 1996, ale dodnes nevstúpila do platnosti. CTBT na území členských štátov zakazuje všetky jadrové explózie, či už pre civilné alebo vojenské účely. Taktiež zaväzuje signatárov, aby sa vzdali akejkoľvek podpory alebo úlohy pri vykonaní testu jadrovej zbrane alebo akejkoľvek inej jadrovej explózie.22 Vláda Georgea Busha nemala záujem na ratifi kácii CTBT, pretože nechcela prísť o možnosť nových jadrových testov v prípade, že by sa bezpečnostná situácia nečakane zhoršila. Tento prístup je založený na predpoklade, že pokiaľ trvá jadrové nebezpečenstvo zo strany externého protivníka, americká vláda by sa nemala vzdávať možnosti svoj jadrový arzenál vylepšovať a tak zaistiť národnú bezpečnosť. Podľa Asociácie kontroly zbrojenia23 by CTBT naopak americkú bezpečnosť posilnila. „Najdôležitejší dôvod pre ratifi káciu CTBT je zabránenie ostatným krajinám zlepšovať ich arzenály – Číne, Indii, Pakistanu, Severnej Kórei a Iránu, ak to dospeje až tak ďaleko... získame oveľa viac limitovaním ostatných krajín ako stratíme zákazom testovania.“24 Podľa správy ACA Spojené štáty nepotrebujú jadrové testy, aby si udržali svoj jadrový arzenál. CTBT je taktiež efektívne overiteľná. „Ak druhá strana prekročí limity akýmkoľvek vojensky významným spôsobom, budeme schopní zaznamenať takéto porušenie a včas zareagovať, a tým vziať druhej strane výhodu plynúcu z porušenia ... zabránilo by sa podvádzaniu pretože potenciálne výhody jadrového testu, ktorý by nebol zaznamenaný, by boli malé (vojensky bezvýznamné) a potenciálna cena by bola vysoká vzhľadom na medzinárodnú reakciu, možné sankcie a vojenskú odvetu.“25 Americká ratifi kácia je potrebná pre vstup zmluvy do platnosti, tak isto ako ratifi kácia 44 jadrovými štátmi ako sú definované v Prílohe 2 Zmluvy. Z týchto 20 Fissile Material Cut-Off Treaty (FMCT), Reaching Critical Will, Women’s International League for Peace and Freedom, http://reachingcriticalwill.org/legal/fmct.html (stiahnuté 17. 11. 2010). 21 Comprehensive Test Ban Treaty (CTBT). 22 Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty, CTBTO, http://www.ctbto.org/fi leadmin/content/ treaty/treaty_text.pdf (stiahnuté 12. 3. 2011). 23 Arms Control Association. 24 Tom Z. Collins a Daryl G. Kimball, „Now more than ever: The Case For The Comprehensive Nuclear Test Ban Treaty“, Arms Control Association Briefing Book, február 2010, http://www. armscontrol.org/system/fi les/ACA_CTB_Briefi ng_Book.pdf (stiahnuté 17. 11. 2010). 25 Ibid.

151

štátov Čína, Egypt, India, Indonézia, Irán, Izrael, Severná Kórea, Pakistan a USA Zmluvu zatiaľ neratifi kovali. Keď ju schváli americký Senát, Čína bude pravdepodobne nasledovať. Podobná spojnica existuje medzi ratifi káciou v Indii a Pakistane. Správa ACA zhŕňa problematiku nasledovne: „Ratifi kácia CTBT by významne zredukovala schopnosť jadrovo ozbrojených štátov vyvíjať nové a  smrtonosnejšie jadrové zbrane, obmedzila možnosti štátov vyvíjajúcich technológie jadrových zbraní, výrazne zlepšila národné a  medzinárodné spôsoby ako zaznamenať a  vyšetriť tajné jadrové testovanie a  podporila vedúcu pozíciu Spojených štátov v  boji proti šíreniu jadrových zbraní, zvyšujúc americkú bezpečnosť v budúcich rokoch.“26 Ratifi káciu zmluvy CTBT označil Obama ako jednu zo svojich priorít, bude však musieť o výhodách zmluvy presvedčiť dostatočný počet senátorov zdieľajúcich názory s predchádzajúcou vládou. Politika jadrového odzbrojenia Okrem krokov v záujme politiky nešírenia jadrových zbraní George W. Bush a Barack Obama podpísali počas svojej vlády konkrétne medzinárodné zmluvy v oblasti jadrového odzbrojenia. Strategic Offensive Reductions Treaty (SORT), nazývaná tiež Moskovská zmluva, bola podpísaná Georgeom W. Bushom a Vladimirom Putinom v  máji 2002 v  Moskve. V  apríli 2010 ju nahradila zmluva New START Treaty podpísaná Barackom Obamom a  Dimitrijom Medvedevom na  stretnutí v  Prahe. Obe spomínané bilaterálne zmluvy opíšem v nasledujúcich kapitolách venovaných jednotlivým administratívam. Vlády Busha a Obamu sa museli vyrovnať s novými hrozbami pre národnú bezpečnosť vyplývajúcimi zo zmien po skončení Studenej vojny. Ich spoločným znakom je snaha obmedziť až zastaviť šírenie jadrových technológií iných štátov v záujme zabránenia zneužitia jadrových zbraní nepriateľskými režimami alebo teroristickými organizáciami na útok voči Spojeným štátom a ich spojencom. Spomínané zásady a rezolútny postoj voči nerešpektovaniu medzinárodných noriem v prípade „rogue states“ sú hlavnými spoločnými charakteristikami Bushovej a  Obamovej administratívy. V nasledujúcej kapitole rozoberiem konkrétne kroky a ciele prvého z nich. George W. Bush George Walker Bush nastúpil do úradu ako 43. prezident Spojených štátov v roku 2001. Jeho funkčné obdobie bolo okrem iného poznačené teroristickým útokom na New York a Washington 11. septembra 2001. Jeho administratíva presadzovala politiku nekompromisného postoja voči externým protivníkom ohrozujúcim USA a v dôsledku toho vojenské zásahy v Afganistane a Iraku. V otázke jadrovej politiky 26

Ibid.

152

sa Bush vyznačoval snahou zabrániť šíreniu jadrových zbraní do rúk nepriateľských štátov a teroristických organizácií. Jeho rétorika zameraná proti hrozbe zbraní hromadného ničenia27 sa stala charakteristickou pre obdobie jeho vlády, keď stúpenci vojenskej intervencie v Iraku argumentovali údajnou existenciou WMDs v krajine diktátora Husseina. Novodobé hrozby Necelé tri týždne po  teroristických útokoch 11. septembra 2001 bol vydaný dokument Ministerstva obrany Quadrennial Defense Review 2001, v ktorom sa jasne odráža zámer bojovať proti teroristom a  režimom, ktoré ich podporujú. Podľa správy budú Spojené štáty naďalej závislé na prírodných zdrojoch pochádzajúcich z Blízkeho východu, a práve v tejto oblasti sa vyskytujú štáty, ktoré by sa mohli pokúsiť získať, alebo už získali, jadrové zbrane. Tieto štáty vyvíjajú raketové programy a  podporujú medzinárodný terorizmus. V  jadrovej otázke upozorňuje na  krajiny s  nestabilnými vládami a  nejasnými mocenskými štruktúrami, ktoré disponujú jadrovými zbraňami. Poukazuje na  potrebu prispôsobiť vojenské kapacity USA tomuto trendu. QDR definuje novú „obrannú stratégiu“, ktorej súčasťou je odradiť ostatné štáty od  zámeru vojensky konkurovať USA, zabrániť hrozbám a  nátlaku voči krajine a  schopnosť poraziť akéhokoľvek protivníka v  prípade, že zásada zabránenia zlyhá. Zdôrazňuje potrebu transformovať americké vojenské kapacity tak, aby boli USA schopné „úspešne“ viesť dva vojenské konflikty súčasne a právo prezidenta rozhodnúť o  vojenskom zásahu s  cieľom zmeny režimu či okupácie. Taktiež sa venuje otázke protiraketovej obrany, keď predstavuje plán vyvinúť nový, viacvrstvový obranný systém na ochranu amerických základní aj spojencov. 28 Odzbrojenie: SORT Treaty Administratíva Georgea Busha taktiež presadzovala zásadu jadrového odzbrojenia, ktorá dostala konkrétnu podobu v bilaterálnej zmluve USA a Ruska pod názvom Strategic Offensive Reductions Treaty (SORT) podpísanej v  24. 5. 2002 v  Moskve Georgeom Bushom a Vladimirom Putinom s platnosťou desať rokov. SORT bola koncipovaná ako pokračovanie zmlúv START I a START II. Tieto boli bilaterálnymi zmluvami Spojených štátov a  Ruska, ktoré obmedzovali počet rozmiestnených hlavíc pre obe zmluvné strany. START I bola podpísaná v roku 1991 a vstúpila do platnosti v roku 1994. START II, ktorá mala slúžiť ako pokračovanie START I, bola podpísaná v roku 1993 americkým prezidentom Georgeom H. W. Bushom a jeho ruským náprotivkom Borisom Yeltsinom. Hoci bola v americkom Senáte raWeapons of mass destruction (WMDs). U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, 30. 9. 2001, 42, http://www. defense.gov/pubs/qdr2001.pdf (stiahnuté 1. 4. 2011).

27

28

153

tifi kovaná, nikdy nevošla do platnosti, keďže ruská strana dlho váhala s ratifi káciou. Nakoniec START II nahradila zmluva SORT, na ktorej základe mali oba signatári zredukovať počet funkčných rozmiestnených jadrových hlavíc medzi 1 700 a 2 200. SORT pritom nestanovil, ako majú strany naložiť so skladovanými hlavicami.29 Kritici tejto zmluvy upozorňovali na fakt, že v nej chýba kontrolný mechanizmus dodržovania záväzkov, a  že spomínané redukcie počtu rozmiestnených hlavíc neznamenajú skutočné zničenie týchto hlavíc. Zmluva SORT bola nahradená v apríli 2010 podpisom zmluvy New START Treaty v Prahe. Zbrane hromadného ničenia Hrozba zbraní hromadného ničenia sa stala ústrednou témou Bushovej bezpečnostnej politiky. Národná stratégia boja proti zbraniam hromadného ničenia30 z  decembra 2002 označila WMDs ako jednu z  najvážnejších hrozieb americkej národnej bezpečnosti. Podľa dokumentu je nevyhnutné „rozvíjať schopnosti našich vojenských, spravodajských, technických a právo vynucujúcich komunít na zabránenie pohybu WMD materiálu, technológií a  expertízy do  nepriateľských štátov a k teroristickým organizáciám“.31 Dôkazy získané v Afganistane po útoku z roku 2001 „naznačujú, že Al-Qaeda a skupiny na ňu napojené sa aktívne snažia získať zbrane hromadného ničenia.“32 Vláda sa v  spomínanej Národnej stratégii zaviazala podporovať úlohu NPT a  Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu (IAEA) a  prijatie Dodatkového protokolu.33 Tento je považovaný za  spôsob, ako zvýšiť autoritu IAEA pri prevádzaní inšpekcií jadrových zariadení. Protokol z roku 1997 by jej garantoval rozšírený prístup k informáciám a lokalitám štátov, ktoré ratifi kovali NPT. Bez tohto protokolu totiž IAEA nemôže robiť kontroly nenahlásených zariadení. Štáty známe porušovaním medzinárodných noriem v  otázke jadrového zbrojenia, ako sú Irán, Sýria a Severná Kórea, Dodatkový protokol neprijali,34 napriek Bushovmu zámeru ich o tom presvedčiť. Ďalším bodom Národnej stratégie boli rokovania týkajúce sa The Strategic Offensive Reductions Treaty (SORT), James Martin, Center for NonProliferation Studies, NTI WMD 411, september 2010, http://www.nti.org/f_wmd411/f2b2_1.html (stiahnuté 1. 4. 2011). 30 National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (WMD). 31 White House, National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (WMD), december 2002, 2, http://www.fas.org/irp/offdocs/nspd/nspd-wmd.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011). 32 Nina Tannenwald, The Nuclear Taboo : The United States and the Non-Use of Nuclear Weapons Since 1945 (New York: Cambridge University Press, 2007), 381. 33 White House, National Strategy to Combat Weapons of Mass Destruction (WMD), december 2002, 4 http://www.fas.org/irp/offdocs/nspd/nspd-wmd.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011). 34 Theodore Kalionzes a Kaegan McGrath, „Obama’s Nuclear Nonproliferation and Disarmament Agenda: Building Steam or Losing Traction?”, Monterey Institute for International Studies, 15. 1. 2010, http://www.nti.org/e_research/e3_obama_administration_agenda.html (stiahnuté 8. 11. 2010). 29

154

Zmluvy o  zákaze štiepnych materiálov FMCT, ktoré by podporili americké bezpečnostné záujmy. Tieto záujmy nezahŕňajú redukciu amerických štiepnych materiálov, ako vyplýva z plánu obnoviť modernizáciu amerických jadrových zariadení načrtnutého v Nuclear Posture Review 2001. „Je jasná potreba obnoveného komplexu jadrových zbraní, ktorý... bude schopný v  prípade nariadenia navrhnúť, rozvinúť, vyrobiť a  overiť hlavice ako odpoveď na  nové národné požiadavky, a  bude pripravený znovu obnoviť podzemné jadrové testy v  prípade potreby.“35 Bezpečnostná hrozba počas Bushovej vlády nepostúpila do štádia, aby bolo nevyhnutné obnoviť podzemné jadrové testy. Na druhej strane Bushova vláda, ako už bolo spomenuté, nepovažovala úplný zákaz jadrových skúšok do budúcnosti za krok v záujme národnej bezpečnosti, a preto nemala v úmysle presadzovať ratifi káciu CTBT. NPR 2001 sa detailne venuje aj problematike podzemných vojenských zariadení (HDBTs36) využívaných ako sklady zbraní hromadného ničenia, balistických striel či ako veliteľské a kontrolné základne. Schopnosť zamerať a zničiť takéto zariadenia je podľa správy v súčasnosti limitovaná. Konvenčné zbrane môžu iba prerušiť fungovanie, no nemôžu dlhodobo fyzicky zničiť zariadenia hlboko pod zemou. USA má v  súčasnosti k  dispozícii jediný typ jadrovej zbrane, ktorá dokáže preniknúť pod zem, jej účinnosť je však otázna v závislosti od druhu terénu, pod ktorým sa spomínané HDBTs nachádzajú.37 Táto skutočnosť značne limituje schopnosť USA v prípade potreby zamerať a zničiť takéto zariadenia. Úloha jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii Všetky spomínané technické inovácie majú za cieľ zlepšiť plánovanie, lokalizáciu, zameranie a  efektívne zničenie zbraní hromadného ničenia protivníka v  prípade ohrozenia amerických záujmov. V neposlednom rade má modernizácia znížiť „collateral damage“ na minimum. Odzbrojovací projekt SORT spomínaný v predchádzajúcej kapitole teda ide ruka v ruke s modernizáciou stávajúceho jadrového arzenálu Spojených štátov tak, aby boli USA pripravené v prípade agresie efektívne reagovať. Podľa kritikov má rozšírenie úlohy jadrových zbraní v národne bezpečnostnej stratégii USA negatívny dopad na  samotnú americkú bezpečnosť. Z  NPR 2001 totiž vyplýva snaha modernizovať jadrový arzenál tak, aby USA mohli odpovedať jadrovým útokom nie len na jadrový útok, ale aj na iné druhy útokov: konvenčných, chemických, biologických, ako aj na  „prekvapivý vojenský vývoj“. Toto dáva jadrovým zbraniam mimoriadnu dôležitosť v  rámci americkej národnej bezpečnosti, a  v  skutočnosti vyvoláva snahu ďalších krajín spoliehať sa na  jadrové zbrane ako záruku efektívnej obrany. Výhody plynúce z  možnosti USA okamžite reagovať 35 Excerpts from the 2001 Nuclear Posture Review, Global Security, http://www.bits.de/ NRANEU/docs/nprexc.pdf (stiahnuté 24. 4. 2011). 36 Hard and deeply buried targets (HDBTs). 37 Excerpts from the 2001 Nuclear Posture Review.

155

jadrovým útokom na  náhodný, chybný či neautorizovaný útok zo strany Ruska sú taktiež dvojsečné. Takýto stav totiž núti ruskú stranu udržiavať časť jadrového arzenálu vo vysokom stupni pohotovosti, a  tým zvyšuje riziko náhodného či nenariadeného útoku s  nedozernými dôsledkami. NPR 2001 taktiež vôbec nerieši otázku taktických jadrových zbraní, iba konštatuje, že takéto „nestrategické“ sily sú súčasťou amerického aktívneho jadrového arzenálu. Rusko aj USA vlastnia tisícky taktických jadrových zbraní, a keďže tieto sú spravidla menej zabezpečené ako strategické, riziko nepovoleného použitia alebo krádeže je u nich vyššie.38 Vojenské intervencie Problém zbraní hromadného ničenia tvoril ústredný bod Bushovej rétoriky v mesiacoch ktoré predchádzali americkej ozbrojenej intervencii v Iraku v marci 2003. V Nuclear Posture Review z roku 2001 boli krajiny Severná Kórea, Irak, Irán, Sýria a Líbya označené sa dlhodobo nepriateľské k Spojeným štátom a ich bezpečnostným partnerom. „Obzvlášť Severná Kórea a Irak dlhodobo vzbudzujú vojenské obavy. Všetky podporujú a  ukrývajú teroristov, všetky vlastnia aktívne zbrane hromadného ničenia a rozvíjajú raketové programy.“39 Quadrennial Defense Review z  roku 2006 vysvetľuje potrebu Bushovej Vojny proti terorizmu40 ako spôsob ochrany amerických občanov a  spojencov USA vo svete. Znova upozorňuje na hrozbu teroristických organizácií využívajúcich islam na  ospravedlnenie útokov voči USA. Podľa dokumentu sa tieto organizácie všemožne snažia získať chemické, biologické a jadrové zbrane. Americká prítomnosť v Afganistane a Iraku je nevyhnutná, pretože v štátoch s nestabilnou vládou majú teroristi bezpečné základne41. QDR uvádza konkrétne príklady modernizácie vojenskej techniky vrátane konvenčných aj jadrových zbraní v rámci systému „odvetnej infraštruktúry“. Dokument sa do hĺbky venuje hrozbe zbraní hromadného ničenia a krokom, ktoré Bushova administratíva do roku 2006 podnikla.42 Namiesto redukcie jadrového arzenálu Bushova administratíva presadzovala jeho modernizáciu, a problém zbraní hromadného ničenia sa snažila riešiť elimináciou režimov, ktoré považovala za podporujúce terorizmus. Kritici tohto Bushovho prístupu tvrdia, že Bush riešil spojitosť „rogue states“, zbraní a terorizmu, keď „sa zameral namiesto „čo“ na  „kto“. Nová stratégia sledovala elimináciu režimov naLisbeth Gronlund a Stephen Young, „A Review of the 2002 US Nuclear Posture Review“, Union of Concerned Scientists Working Paper, 14. 5. 2002, http://www.ucsusa.org/assets/documents/ nwgs/npr_review.pdf (stiahnuté 3. 5. 2011). 39 Excerpts from the 2001 Nuclear Posture Review. 40 War on Terror. 41 Safe havens. 42 U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, február 2006, http://www. defense.gov/qdr/report/report20060203.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011). 38

156

miesto zbraní v  presvedčení, že Spojené štáty môžu určiť, ktoré krajiny sú dosť zodpovedné mať jadrové zbrane a ktoré nie. Sila USA, nie multilaterálne zmluvy, mali vynucovať tento úsudok. Irak nemal program jadrového zbrojenia pred vojnou a  nemá ho ani teraz, ale nepotrebná vojna destabilizovala región a  zvýšila riziko jadrového terorizmu, zatiaľ čo Irán a Severná Kórea pokročili vo svojich jadrových programoch za posledných päť rokov viac, ako za predchádzajúcich desať... stále viac štátov sa pokúša získať technológie na výrobu jadrovej zbrane, a stále menej národov dôveruje Spojeným štátom“.43 Zástancovia Bushovho prístupu však argumentujú tým, že zásah v Iraku a Afganistane bol nevyhnutný v záujme americkej a svetovej bezpečnosti. V  neposlednom rade prispel k  zabráneniu šírenia jadrových zbraní v problémových štátoch. V decembri 2003 po deviatich mesiacoch rokovaní medzi zástupcami Líbye, USA a  Británie súhlasila líbyjská vláda so zničením všetkých svojich chemických, biologických a  jadrových zbraní. „Fungovalo to mimoriadne dobre, s nízkou cenou, žiadnou stratou na životoch a celý líbyjský jadrový program bol premiestnený do Oak Ridge v Tennessee.“44 Medzinárodná spolupráca v oblasti jadrovej bezpečnosti Vláda Georgea Busha vytvorila počas svojho pôsobenia niekoľko multilaterálnych iniciatív s cieľom zvýšiť jadrovú bezpečnosť vo svete. V máji 2003 oznámil prezident Bush nový medzinárodný projekt s  názvom Proliferation Security Initiative (PSI). Jeho podstatou je zabránenie transferu jadrového materiálu z a do štátov a neštátnych aktérov nerešpektujúcich zásady nešírenia, vrátane možnosti zabavenia lodí z  dôvodu prevozu jadrového materiálu. Členmi PSI je viac ako 90 štátov sveta vrátane Veľkej Británie, Kanady, Ruska či Singapuru.45 PSI začala prinášať konkrétne výsledky krátko po jej vzniku, keď na jej základe bolo „zastavených jedenásť transferov spojených s WMD od roku 2004 do 2005, a viac ako dva tucty od roku 2005 do 2006“.46 V záujme zabrániť šíreniu jadrových zbraní ďalej vláda Georgea Busha podporila Rezolúciu Bezpečnostnej rady OSN 1540, ktorá nabáda členské štáty legislatívne ošetriť problém šírenia zbraní hromadného ničenia. Upozorňuje

Joseph Cirincione, „Strategic Collapse: the Failure of the Bush Nuclear Doctrine“, Arms Control Today, Arms Control Association, november 2008, http://www.armscontrol.org/act/2008_11/ cirincione (stiahnuté 3. 5. 2011). 44 Alexandra Bell a Joseph Cirincione, „The Nuclear Pivot: Change and Continuity in American Nuclear Policy“, The RUSI Journal 155, č. 3 (jún/júl 2010): 35. 45 U.S. Department of State, Proliferation Security Initiative, http://www.state.gov/t/isn/c10390. htm (stiahnuté 24. 4. 2011). 46 Sharon Squassoni, „Proliferation Security Initiative (PSI)“, CRS Report for Congress, 14. 9. 2006, http://www.fas.org/sgp/crs/nuke/RS21881.pdf (stiahnuté 2. 5. 2011). 43

157

na potrebu zabrániť prístupu neštátnych aktérov k takýmto zbraniam.47 Nemenej dôležitá je Globálna iniciatíva boja proti jadrovému terorizmu48 s  vyše 80 členskými štátmi na celom svete a štyrmi pozorovateľmi, a to IAEA, EU, INTERPOL a UNODC.49 Iniciatíva bola vyhlásená Georgeom Bushom a Vladimirom Putinom v júli 2006 a má za úlohu zabrániť jadrovému útoku teroristov, prípadne ho spoľahlivo rozpoznať a  tiež naň reagovať, zabrániť ilegálnemu obchodu s  jadrovými materiálmi a zvýšiť bezpečnosť civilných jadrových zariadení.50 Jej členmi sú okrem iných Afganistan, India, Pakistan, Izrael a Čína. Bushova politika voči „rogue states“ Severná Kórea Po tom, čo KĽDR odmietala plniť predchádzajúce záväzky a zmraziť svoj jadrový program, ju v januári 2002 George W. Bush zaradil do „Osi zla“51 spolu s Iránom a  Irakom. V  čase amerického útoku na  Irak na  jar 2003 sa severokórejský režim rozhodol vystúpiť z  NPT a  vyhostil z  krajiny posledných západných inšpektorov monitorujúcich jadrové zariadenia. Nasledujúce obdobie bolo charakteristické stupňujúcimi sa obavami západu z prípravy jadrového testu. Ten sa uskutočnil 9. októbra 2006 a hoci podľa odborníkov nebol úspešný, posunul Severnú Kóreu bližšie k  výrobe jadrových zbraní. Spomínaný test odsúdilo medzinárodné spoločenstvo, a následne sa obnovili šesť stranné rokovania KĽDR, Spojených štátov, Ruska, Japonska, Číny a  Južnej Kórei. George W. Bush sa vyjadril k  možnosti Severnej Kórei poskytnúť jadrové zbrane teroristom: „Severokórejský režim zostáva jedným z vedúcich svetových šíriteľov raketových technológií, vrátane transferov do Iránu a  Sýrie. Presun jadrových zbraní alebo materiálu Severnou Kóreou štátom alebo neštátnym aktérom by bolo považované za vážne ohrozenie Spojených štátov, a Severná Kórea by sa musela plne zodpovedať za dôsledky takéhoto konania.“52 V roku 2007 Bushova administratíva ustúpila v  otázke bankových sankcií voči KĽDR, za  čo sa severokórejský režim zaviazal zastaviť svoj jadrový program. Na  konci Bushovho funkčného obdobia v  decembri 2008 sa však Severná Kórea odmietla podrobiť kontrole plnenia svojich záväzkov. Dôvodom tohto kroku bola podľa diploUnited Nations Security Council, UNSC Resolution 1540, 28. 4. 2004, http://daccess-dds-ny. un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/328/43/PDF/N0432843.pdf?OpenElement (stiahnuté 1. 5. 2011). 48 Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism (GICNT). 49 Renee Sonderman, Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism (GICNT): Efforts in Nuclear Forensics, http://www.jaea.go.jp/04/np/activity/2011-02-02/2011-02-02-23.pdf (stiahnuté 5. 5. 2011). 50 U.S. Department of State, The Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism, http://www.state. gov/t/isn/c18406.htm (stiahnuté 1. 5. 2011). 51 „Axis of evil“ 52 Payne, The Great American Gamble, 368. 47

158

matov snaha KĽDR získať výhodnejšie podmienky od nastupujúcej administratívy Baracka Obamu.53 Na  nevýhody spojené s  ekonomickými sankciami upozorňuje aj John Mueller. Podľa neho sú „ničivé ale tak isto v podstate kontraproduktívne, hlavne v spôsobe akým hrajú do karát neústupným lídrom v cieľových krajinách“54. Dlhodobý proces neúspešných rokovaní a neustála snaha severokórejského režimu vyvinúť, testovať a demonštrovať jadrovú kapacitu znamenajú vážnu prekážku zásady nešírenia jadrových zbraní. Irán Bushova administratíva označila Irán ako člena „Axis of evil“ a  upozorňovala na snahu režimu vyvinúť jadrovú zbraň. Iránska vláda privítala americkú vojenskú intervenciu a pád režimu Saddáma Husseina, no o akomkoľvek diplomatickom zblížení sa hovoriť nedá. Irán vyprodukoval priemyselné množstvá obohateného uránu a pokročil v technologickom rozvoji s údajným cieľom priblížiť sa výrobe jadrovej zbrane. Napriek tomu sa Bushova vláda zdráhala pustiť do diplomatických rokovaní s  Iránom. Kritici presadzujú názor, že „americké odmietnutie uznať status Iránu ako legitímnej sily neznižuje vplyv Iránu, naopak, ho zvyšuje“.55 Na druhej strane vyjednávať s takýmto režimom je mimoriadne zložité, a v prípade „rogue states“ to málokedy prináša hmatateľné výsledky. Zhrnutie Receptom Bushovej administratívy na  krajiny vyvíjajúce zbrane hromadného ničenia bolo zvýšenie amerických výdavkov na zbrojenie. Tieto zahŕňali aj program modernizácie jadrového arzenálu vrátane plánu konštrukcie nových zbraní, ktorý si vyžiadal značné finančné zdroje a podľa niektorých expertov v konečnom dôsledku neprispel k  zvýšeniu svetovej bezpečnosti, práve naopak, podnietili ďalšie štáty zvažovať jadrový program. Vláda pripustila možnosť znovuobnovenia jadrového testovania, a  teda nemala v  pláne ratifi káciu Zmluvy o  zákaze jadrových skúšok. Prezident Bush viedol významné medzinárodné iniciatívy v oblasti nešírenia jadrového materiálu ako Proliferation Security Initiative a  Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism, ktoré fungujú dodnes. Bush podpísal s  ruským prezidentom odzbrojovaciu zmluvu SORT, na  základe ktorej sa znížil počet povolených strategických jadrových zbraní. Vo vzťahu k Ruskej federácii bol významný americký plán viacvrstvového systému raketovej obrany, ktorého určité prvky ruská strana „North Korea’s Nuclear Program”, New York Times, http://topics.nytimes.com/top/news/ international/countriesandterritories/northkorea/nuclear_program/index.html (stiahnuté 23. 3. 2011). 54 John Mueller, Atomic Obsession: Nuclear Alarmism From Hiroshima To Al-Qaeda (New York: Oxford University Press, 2010), 152. 55 Cirincione, „Strategic Collapse“. 53

159

považovala za ohrozenie svojej bezpečnosti. Obdobie vlády Georgea W. Busha bolo poznačené dôsledkami teroristického útoku 9/11 a charakteristické zdôrazňovaním hrozby zbraní hromadného ničenia, „rogue states“ a terorizmu, pričom tieto tri boli vzájomne prepojené. Primárnym cieľom Bushovej administratívy v  tejto oblasti bolo posilnenie národnej bezpečnosti, aj keď význam jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii bol podľa mnohých odborníkov priveľký. Barack Obama prevzal úrad prezidenta krajiny v zložitej bezpečnostnej situácii, ktorej sa pokúša prispôsobiť svoju jadrovú politiku. Barack Obama Barack Obama bol v novembri 2008 zvolený za prezidenta Spojených štátov po tom, čo sa mu podarilo presvedčiť verejnosť o  potrebe výraznej zmeny v  americkom vedení a politike. V otázke jadrovej politiky sa však jeho ciele nelíšia od jeho predchodcu, práve naopak. Hlavné plány v tejto oblasti zverejnil prostredníctvom svojho pamätného prejavu v Prahe v apríli 2009. Prejav v Prahe Barack Obama nastúpil do prezidentského úradu 20. januára 2009 a okrem riešenia vnútropolitických problémov sa hneď zaoberal aj zahraničnopolitickými a bezpečnostnými otázkami. 5. apríla 2009 predniesol na Hradčanoch verejný prejav, v ktorom upozornil na nebezpečenstvo plynúce z šírenia jadrových technológií a potrebu redukcie súčasného počtu jadrových zbraní, ktorých vo svete zostali tisíce z  čias Studenej vojny. Ako prezident krajiny, ktorá ako jediná v histórii skutočne použila jadrovú zbraň, vyhlásil, že Spojené štáty sú morálne zodpovedné konať. Upozornil na nevyhnutnosť nájsť medzinárodného partnera pre spoluprácu v tomto projekte, pričom zdôraznil, že Spojené štáty majú záujem túto iniciatívu viesť. Obama poukázal na  teroristickú hrozbu spojenú s  jadrovými zbraňami. „Viaceré štáty si zadovážili tieto zbrane. Testovanie pokračuje. Na čiernom trhu sa obchoduje s jadrovými tajomstvami a materiálmi. Technológia výroby bomby sa rozšírila. Teroristi sú pripravení ju kúpiť, vyrobiť alebo odcudziť.“56 Obama priznal, že táto iniciatíva si môže vyžiadať veľa času, no USA obmedzia úlohu jadrových zbraní v  rámci ich národnej bezpečnosti, a  budú sa snažiť presvedčiť ďalšie krajiny, aby ich príklad nasledovali. Prezident ďalej vyhlásil, že jeho administratíva bude presadzovať ratifi káciu Zmluvy o  úplnom zákaze jadrových skúšok (CTBT), a  bude sa snažiť o  novú zmluvu, ktorá by preukázateľne obmedzila produkciu štiepnych materiálov používaných pre výrobu jadrových zbraní. 56 The Acronym Institute for Disarmament Diplomacy, President Obama Speech on Nuclear Disarmament, 5. 4. 2009, http://www.acronym.org.uk/docs/0904/doc10.htm (stiahnuté 17. 11. 2010).

160

Niekoľko hodín pred Obamovým pražským prejavom Severná Kórea uskutočnila raketový test. „Táto provokácia zdôrazňuje potrebu konať... Pravidlá musia byť záväzné. Porušenia musia byť potrestané. Slová musia niečo znamenať.“57 Prezident podčiarkol dôležitosť potrebnej medzinárodnej spolupráce a fungovania inštitúcií zaisťujúcich inšpekcie jadrových zariadení. Ďalej sa zaviazal viesť dialóg s Iránom, pričom by sa obe strany mali vzájomne rešpektovať. Vyjadril sa tiež k otázke plánovanej protiraketovej obrany na  území Českej republiky a  Poľska. Osud tohto projektu bude podľa jeho slov závisieť práve na  politike Iránu. Ak bude islamská republika naďalej predstavovať bezpečnostnú hrozbu pre región, v projekte sa má pokračovať. Ak by sa podľa neho podarilo hrozbu z Iránu eliminovať, USA by mali silnejšiu bezpečnostnú základňu, a konštrukcia raketovej obrany v Európe by nebola potrebná. Obama opakovane upozornil na teroristickú hrozbu a oznámil novú iniciatívu „zaistiť všetok zraniteľný nukleárny materiál vo svete počas nasledujúcich štyroch rokov“.58 Nové prístupy k jadrovej problematike V septembri 2009 Obama zvolal špeciálne zasadnutie Bezpečnostnej rady OSN, aby riešilo otázky nešírenia jadrových zbraní a odzbrojenia. Po prvý krát tak americký prezident viedol zasadnutie Bezpečnostnej rady. Bola tu jednohlasne prijatá rezolúcia 1887, z ktorej vyplýva primárna zodpovednosť Rady venovať sa otázkam jadrových hrozieb, a  byť oboznámená so všetkými prípadmi porušovania medzinárodných jadrových zmlúv.59 Táto rezolúcia síce neurčila žiadne nové povinnosti, nemenovala žiadne konkrétne problémové štáty a  vynechala otázku oblastí bez jadrových zbraní, ako je tá navrhovaná arabskými štátmi na  Blízkom východe. Na  druhej strane však pritiahla pozornosť na  ciele Obamovej jadrovej politiky a pripravila pôdu pre ďalšie kroky nasledujúcu jar.60 Ďalším dôležitým dokumentom v  tejto oblasti bola Nuclear Posture Review vydaná v apríli 2010. Znamenala zmenu americkej deklaratórnej politiky v oblasti prípadného použitia jadrových zbraní. V minulosti totiž vlády pripúšťali použitie jadrovej zbrane na odvrátenie alebo odvetu útoku spôsobeného akýmikoľvek zbraňami hromadného ničenia, alebo dokonca konvenčnými zbraňami. Nová NPR deklaruje, že hlavnou úlohou amerických jadrových zbraní je zabránenie jadrovému útoku. Stúpenci kontroly zbrojenia navrhovali ísť ešte ďalej a vyhlásiť zásadu „noIbid. Ibid. 59 United Nations Security Council, UNSC Resolution 1887, 24. 9. 2009, http://daccess-dds-ny. un.org/doc/UNDOC/GEN/N09/523/74/PDF/N0952374.pdf?OpenElement (stiahnuté 1. 5. 2011). 60 Alexander Nicoll, ed. Strategic Survey 2010: The Annual Review of World Affairs (New York: Routledge, 2010), 39. 57

58

161

-first-use“ zo strany USA, tento návrh sa im však vzhľadom na nedostatočnú podporu nepodarilo presadiť. Z  NPR tak isto vyplýva zásada, že Spojené štáty nepoužijú jadrovú zbraň proti nejadrovému štátu, kto rý je členom NPT a riadi sa zásadami jadrového nešírenia.61 Odzbrojenie: New START Treaty Jeden z prvkov odzbrojovacej iniciatívy, ktorú súčasný americký prezident načrtol vo svojom pražskom prejave, dostal konkrétnu podobu vo forme zmluvy New START Treaty. New START Treaty nahradila už spomínanú zmluvu SORT. Hlavné rokovania o obsahu zmluvy New START prebiehali vo švajčiarskej Ženeve, pričom hlavou americkej delegácie bola zástupkyňa amerického ministerstva zahraničia Rose Gottemoellerová62 a ruskú stranu zastupoval riaditeľ pre bezpečnosť a odzbrojenie ruského ministerstva zahraničných vecí Anatoly Antonov. Zmluva New START bola podpísaná 8. apríla 2010, teda rok po Obamovom pražskom prejave, prezidentmi Spojených štátov a  Ruskej federácie. Zmluva obmedzuje počet strategických jadrových hlavíc nesených medzikontinentálnymi balistickými strelami (ICBMs) a  balistickými strelami vypúšťanými z  ponoriek (SLBMs) na 1 550, a taktiež ťažkých bombardérov schopných niesť jadrové zbrane. Toto obmedzenie je o 74 % nižšie, ako limit určený zmluvou START z roku 1991 a o 30 % nižšie, ako ten pre rozmiestnené strategické hlavice určený Moskovskou zmluvou z roku 2002. Ďalej nová zmluva obmedzuje počet rozmiestnených strategických jadrových nosičov na 700 (ICBMs, SLBMs, jadrovo vybavené ťažké bombardéry) a počet rozmiestnených aj nerozmiestnených ICBMs a SLBMs a ťažkých bombardérov schopných niesť hlavice na 800. Cieľom zmluvy je splniť spomínané limity do siedmych rokov. Platnosť zmluvy je desať rokov a so súhlasom oboch strán sa môže predĺžiť o päť rokov.63 Dôležitou časťou zmluvy je dohoda o vzájomnej kontrole založenej na vzájomných konzultáciách, výmenách detailných dát a osemnástich fyzických inšpekciách za rok. Odkedy v decembri 2009 vypršala platnosť START I nedošlo ani k jednej kontrole ruských jadrových zariadení.64 Satelitné monitorovanie a ďalšie spravodajské nástroje sa naďalej používajú, nedokážu však určiť, koľko hlavíc sa nachádza v rakete. To je možné len na základe fyzickej inšpekcie. 61 62

Ibid., 48. Assistant Secretary of State for the Bureau of Arms Control, U.S. Department of State.

U.S. Department of State, Treaty between the United States of America and the Russian Federation on Measures for the Further Reduction and Limitation of Strategic Offensive Arms, 8. 4. 2010, http:// www.state.gov/documents/organization/140035.pdf (stiahnuté 1. 5. 2011). 64 Rose Gottemoeller, New START: Security Through 21-st Century Verification, Arms Control Association, September 2010, http://www.armscontrol.org/act/2010_09/Gottemoeller (stiahnuté 18. 11. 2010). 63

162

Zástancom odzbrojenia prekáža fakt, že New START nebude viesť k podstatným zmenám v zložení strategických arzenálov oboch krajín. Napríklad limitovaný počet rozmiestnených strategických jadrových nosičov na  700 (ICBMs, SLBMs a  ťažké bombardéry vybavené jadrovými zbraňami) ruská strana už spĺňa. Počet spomínaných nosičov je v prípade Ruska 571, a v prípade USA 798.65 Podľa novej zmluvy sa každá rozmiestnená strela (ICBM alebo SLBM) zarátava do limitu podľa počtu jadrových hlavíc, ktoré sa na nej inštalované. Bombardéry sú však vždy započítavané ako jeden, bez ohľadu na počet hlavíc ktorými sú vybavené. Pri takomto systéme počítania sa zničeniu „vyhne“ spolu 1  200 jadrových hlavíc, z  toho 400 na strane USA a 800 na strane Ruska, čo na druhej strane pre amerických oponentov odzbrojenia môže znamenať veľký problém. Každá strana teda zneškodní okolo 200 hlavíc, aby splnila limity stanovené novou zmluvou. Taktiež je treba pripomenúť, že zmluva neadresuje zásoby skladovaných hlavíc, teda tých, ktoré nemôžu byť použité okamžite. Počet hlavíc na sklade sa bude stále pohybovať v tisícoch v prípade USA aj Ruskej federácie. To je jeden z argumentov kritikov novej zmluvy. Na druhej strane je možné novú zmluvu chápať ako východisko k ďalším jednaniam smerujúcim k ešte výraznejším redukciám ako rozmiestnených tak skladovaných zbraní. Ďalší fakt hodný povšimnutia je, že ruský jadrový arzenál obsahuje veľký počet hlavíc „po  expiračnej dobe“. Zbrane vyrobené za  existencie Sovietskeho zväzu ostávajú v  ruských vojenských skladoch a  postupne zastarávajú, a  tak ich jadrový potenciál je ťažké determinovať. USA ani Rusko sa svojich arzenálov nevzdajú príliš jednoducho. Na základe zmluvy New START oba štáty eliminujú zastarané zbrane, ktoré sú náročné na údržbu a v porovnaní s modernými strategickými systémami ich využiteľnosť klesá. Týmto spôsobom sa môžu ušetriť prostriedky na  investície do  vývoja nových vojenských technológií. „Ruský strategický modernizačný program je aktívnejší ako ten americký. Je to hlavne z dôvodu starších zbraní, limitovanej možnosti obnovovania stávajúcich systémov a tradičnej štruktúre ruského obranného priemyslu preferujúceho nový rozvoj na úkor predlžovania životnosti.“66 K vylepšovaniu amerického arzenálu už dochádza v rámci Obamovho modernizačného plánu, ktorý rozoberiem v ďalšej časti. Kritici novej zmluvy z radov republikánov okrem iného vyjadrili obavy, že Ruskej federácii nemožno stopercentne veriť ako partnerovi v tejto otázke, keďže o svojom jadrovom programe úplne neinformuje. Ako protiargument je však možné uviesť fakt, že zmluva New START dáva základ pre systém vzájomnej kontroly, vrátane vyššie spomenutých osemnástich fyzických inšpekcií za rok. Ratifi kácia zmluvy je dôležitým krokom v oblasti redukcie jadrových zbraní, a tak isto znamená znovuob65 Pavel Podvig, „START-up : The New Strategic Arms Reduction Treaty“, Jane’s Intelligence Review (jún 2010): 50. 66 Podvig, „START-up“, 49.

163

novenie fyzických kontrol jadrových zariadení USA aj Ruska. Poradca pre národnú bezpečnosť Thomas Donilon v  marci 2011 oznámil konkrétne kroky americkej vlády v  tomto smere. Spojené štáty a  Rusko si podľa neho už vymenili aktuálne dáta týkajúce sa súčasného stavu ich jadrových zariadení, a v apríli 2011 má dôjsť k  obnoveniu fyzických inšpekcií.67 Spomínané dáta podľa zmluvy New START zahŕňajú aktuálny stav a umiestnenie strategických jadrových zbraní vrátane medzikontinentálnych striel, striel vypúšťaných z ponoriek a ťažkých bombardérov. 16. septembra 2010 Výbor Senátu pre zahraničnú politiku po 26 zasadaniach schválil New START Treaty a  odporučil jej ratifi káciu. Objavil sa však problém získať potrebnú dvojtretinovú väčšinu. Zmluvu podporila väčšina demokratických senátorov, a  taktiež prominentní republikáni ako bývalí ministri zahraničia George Pratt Shultz, Henry Alfred Kissinger, James Addison Baker a Colin Luther Powell.68 Na adresu Obamovej iniciatívy sa Kissinger a Shultz vyjadrili nasledovne: „Mimoriadne vítame ciele tejto zmluvy, a dúfame, že na základe pozorných a rozsiahlych zvážení Senátu Spojených štátov a  Ruského federálneho zhromaždenia budeme schopní zmluvu ratifi kovať. Tiež povzbudzujeme tieto vlády, aby začali už dnes plánovať ešte rozsiahlejšie redukcie, vrátane taktických jadrových zbraní.“69 Na druhej strane Doug Lamborn, republikánsky člen Snemovne reprezentantov za Colorado vyjadril obavu, že „Obamova administratíva posiela našu krajinu na cestu eliminácie našich jadrových zbraní v čase, kedy hrozba voči nášmu národu nevymizla“.70 Republikáni v Senáte, napríklad James Warren DeMint za Severnú Karolínu, požadovali tajný záznam rokovania uskutočneného pred dohodou, aby si overili americké záväzky sľúbené Moskve. Republikáni vyjadrili obavu, že dohoda obsahuje vyjadrenia limitujúce schopnosť USA používať raketové obranné systémy. Toto tvrdenie Biely dom odmietol.71 V novembri 2010 The Washington Times informoval o snahe istej konzervatívnej skupiny presvedčiť senátorov, aby bránili ratifi kácii zmluvy New START. Podľa článku kritici zmluvy tvrdia, že Obamov plán nezastaví zbrojenie, práve naopak, zvýši jadrovú kapacitu štátov ako Irán a  Severná Kórea. Naliehavé listy boli do67 Thomas Donilon, U.S. National Security Adviser, prednáška na 2011 Carnegie International Nuclear Policy Conference, 28. 3. 2011, Washington, D.C., http://carnegieendowment.org/ events/?fa=viewSubEvent&id=43486 (stiahnuté 10. 4. 2011). 68 Gregory Hilton, „Senate Votes on New START Treaty, McCain and DeMint Lead Opposition“, The DC World Affairs Blog, 15. 9. 2010, http://diplomatdc.wordpress.com/2010/09/15/senatevotes-on-new-start-treaty-on-thursday-mccain-and-demint-lead-opposition-by-gregory-hilton/ (stiahnuté 17. 11. 2010). 69 „Key Quotations on the New START Treaty“, The Wall Street Journal, 13. 4. 2010, http:// www.whitehouse.gov/sites/default/fi les/New%20START%20Quotations.pdf (stiahnuté 18. 11. 2010). 70 Martin Matishak, „GOP Steps Up Opposition to Obama Nuclear Agenda“, Global Security Newswire, 28. 5. 2010, http://gsn.nti.org/gsn/nw_20100528_7625.php (stiahnuté 10. 11. 2010). 71 Ibid.

164

ručené senátorom z najmenej desiatich štátov.72 Základom spomínaného pohľadu na medzinárodné vzťahy je predpoklad, že by USA mali zostať natoľko mocnými, aby sa každý štát dopredu vzdal snahy s nimi súťažiť, pretože toho jednoducho nebude ekonomicky a technologicky schopný. To podľa tejto skupiny udržuje bezpečnosť USA a taktiež medzinárodný mier. Obávajú sa toho, že ak sa USA dobrovoľne oslabí, tak sa niektoré štáty odvážia pustiť s nimi do mocenského súperenia. V decembri 2010 sa po dlhom vyjednávaní podarilo v Kongrese zmluvu New START ratifi kovať. Okrem požiadavky modernizácie amerického arzenálu prijal Senát dodatok k rezolúcii o ratifi kácii zmluvy, ktorý požaduje, aby prezident Obama v období do jedného roka začal vyjednávať s ruskou stranou o „zaistení a redukcii taktických jadrových zbraní preukázateľným spôsobom“ 73. Úspešná ratifi kácia prispela k posilneniu Obamovej pozície, ktorá bola oslabená výsledkami volieb v polovici prezidentovho funkčného obdobia v novembri 2010. Je tiež signálom pre Ruskú federáciu, že USA sú v oblasti jadrového odzbrojenia spoľahlivým partnerom, a teda ďalšia spolupráca v tomto smere je možná a potrebná. Pozornosť by mala byť ďalej zameraná na  otázku protiraketovej obrany. „Spolupráca v raketovej obrane otvára možnosti transformovať strategické vzťahy Ruska so Západom smerom k  ich demilitarizácii. Nerealizovanie myšlienky spolupráce by znamenalo udržanie – hoci v  oslabenej forme – vzťahov zo Studenej vojny.“ 74 Cieľom úspešnej spolupráce v tomto smere by malo byť vytvorenie vojensko-strategického partnerstva. Spoločný postup USA a Ruska v oblasti protiraketovej obrany by vytvoril základ pre ďalšiu spoluprácu v oblasti strategickej a politickej.75 Obamov zahraničnopolitický úspech v  oblasti jadrového odzbrojenia v  spolupráci s  Ruskou federáciou teda môže znamenať posun dopredu vo viacerých významoch. Americkému prezidentovi sa podarilo presvedčiť Kongres o výhodách spolupráce s  Ruskom, čo značí jeho schopnosť presvedčivo argumentovať aj pri aktuálnom kongresovom zložení nevýraznej demokratickej väčšiny. Ratifi kácia New START vyslala do  sveta správu o  jasných cieľoch Obamovej administratívy a  odhodlaní ich naplňovať, ako boli predstavené v  Obamovom prejave v  Prahe v apríli 2009. Rusko samotné ocení ratifi káciu ako krok smerom k budúcej užšej spolupráci s  novou výzvou vytvorenia strategického partnerstva pri presadzovaní projektu protiraketovej obrany. Súčasná americká administratíva sa tak približuje k naplneniu deklarovaného cieľa jadrového odzbrojenia ako ho ukladá aj NPT. 72 Joseph Weber, „Group rallies opposition to nuclear pact with Russia“, The Washington Times, 4. 11. 2010, http://www.washingtontimes.com/news/2010/nov/4/group-rallies-opposition-rus sia-nuclear-pact/ (stiahnuté 10. 11. 2010). 73 Tom Z. Collina, „Russia Approves New START – Now What?“, Arms Control Association Blog, 26. 1. 2011, http://armscontrolnow.org/2011/01/26/russia-approves-new-start-now-what/ (stiahnuté 1. 4. 2011). 74 Dimitri Trenin, „After New START“, INOSMI, 23. 12. 2010, http://www.carnegie.ru/pub lications/?fa=42187 (stiahnuté 23. 4. 2011). 75 Ibid.

165

Obamova odzbrojovacia iniciatíva New START, plynúca ako z  idealistických tak z pragmatických dôvodov, má odporcov na domácej politickej scéne, ale musí čeliť aj relatívnemu nezáujmu médií a  americkej verejnosti. Dopady ekonomickej krízy a  reforma zdravotníctva sú pre Američanov akútnejšími problémami, ako otázka jadrového odzbrojenia. Americký prezident mnohokrát v  rôznych verejných prejavoch zdôraznil potrebu obnoviť morálnu autoritu Spojených štátov vo svete tým, že USA budú postupovať v rámci medzinárodných noriem. Obamov projekt obsahuje idealistický prvok v snahe zbaviť svet nebezpečných jadrových zbraní s cieľom zabezpečiť mier. Situácia dnes však pripomína skôr závody v zbrojení ako spoločnú snahu tieto riziká eliminovať.76 Práve preto sa mnohým odzbrojovacia snaha zdá prinajmenšom nerozumná. New START je bilaterálnou zmluvou Spojených štátov a  Ruska. Jadrovému arzenálu spomínaných štátov sa žiadny iný nevyrovná, no do skupiny krajín, ktoré podľa NPT smú disponovať jadrovými zbraňami patria ešte Francúzsko, Británia a Čína. V záujme posilnenia odzbrojenia by sa do diskusie mali zapojiť aj tieto štáty. Americká strana nutne potrebuje podporu svetových lídrov, aby dokázala projekt dlhodobo udržať. Zníženie úlohy jadrových zbraní a modernizácia arzenálu Cieľom Obamovej administratívy nie je presadiť redukciu amerických jadrových zbraní bez zaistenia národnej bezpečnosti. Projekt modernizácie súčasného jadrového arzenálu je odpoveďou kritikom zmluvy New START, ako aj krokom v záujme udržania efektívneho arzenálu na odradenie protivníka, ako to Obama zdôraznil vo svojom prejave v Prahe. Počas nasledujúcich desiatich rokov plánuje Obamova vláda investovať osemdesiatpäť miliárd dolárov do  modernizácie komplexu na  výrobu zbraní Správy národnej jadrovej bezpečnosti (NNSA) a vylepšiť existujúce zásoby jadrových zbraní.77 Modernizácia amerického arzenálu bola jednou z požiadaviek, ktorou viacerí členovia Senátu podmieňovali svoj súhlas s ratifi káciou zmluvy New START. Technické inovácie budú zahŕňať obnovu starých, nie výrobu nových jadrových zbraní78, čo znamená rozdiel v porovnaní so zámermi Bushovej administratívy. Z Nuclear Posture Review 2010 vyplýva zámer obnovovať stávajúce zbrane William Walker, „President-elect Obama and Nuclear Disarmament“, IFRI Security Studies Center, 2009, http://www.ifri.org/fi les/Securite_defense/Walker_Obama_nuclear_ disarmament.pdf (stiahnuté 6. 5. 2011). 77 Thomas D’Agostino, NNSA Administrator, FY 2012 Budget Hearing Testimony before the Senate Armed Services Committee, Subcommittee on Strategic Forces, 30. 3. 2011, http://nnsa. energy.gov/mediaroom/congressionaltestimony/sasctestimony33011 (stiahnuté 9. 5. 2011). 76

78 Ben Rhodes, Gary Samore, Laura Holgate, „Nuclear Security Summit Press Briefi ng“, Washington Convention Center, 13. 4. 2010, http://www.whitehouse.gov/the-press-office/press-briefi ng-ben-rhodes-deputy-national-security-advisor-strategic-communications (stiahnuté 23. 4. 2011).

166

a ich súčasti tak, aby sa zabezpečila ich spoľahlivosť.79 Program obnovy sa týka aj strategických dodávacích systémov s  cieľom predĺžiť životnosť rakiet Minuteman III aspoň do  roku 2030, kedy bude na  rozmiestnenie pripravený nový typ rakiet dlhého doletu. V prípade obnovených rakiet Trident II D5 sa počíta s funkčnosťou až do roku 2045. 80 Toto korešponduje s Obamovým plánom znížiť úlohu jadrových zbraní v americkej národnej bezpečnostnej stratégii, no súčasne sa neprestať na ne spoliehať v prípade nepredvídaného vývoja udalostí. Nešírenie V máji 2010, teda približne mesiac po podpise zmluvy New START, sa v New Yorku konala hodnotiaca konferencia Zmluvy o nešírení jadrových zbraní (NPT), ktorej Obama prikladal veľkú dôležitosť. Signatári zmluvy sa zišli, aby prediskutovali aktuálne problémy v oblasti jadrového odzbrojenia. Okrem iného sa jednalo o vývoj v Severnej Kórei, ktorá vystúpila z NPT v roku 2003, riziká, ktoré prináša iránsky jadrový program, problematiku blízkovýchodnej zóny bez zbraní hromadného ničenia (Mideast Nuclear Weapon Free Zone), otázku jadrového rozvoja na mierové účely a iné. Americká ministerka zahraničia Hillary Clintonová a iránsky prezident Ahmadinejad počas konferencie vystúpili s prejavmi, v ktorých odsúdili krajinu toho druhého z porušovania zásad nešírenia a ohrozovania medzinárodného mieru.81 Podľa Deepti Choubeyové z  Carnegie Endowment for International Peace bola konferencia úspechom v tom zmysle, že zástupcovia krajín s veľmi odlišnými postojmi dokázali v mnohých otázkach nájsť spoločný kompromis. Akčné plány, ako súčasť schválenej agendy, obsahujú „špecifické a  zmerateľné aktivity, ktoré majú štáty podniknúť, aby podporili tri piliere NPT: zákaz zbrojenia, odzbrojenie a využitie jadrovej energie na mierové účely. Sekcia zákazu zbrojenia zahŕňa zaistenie dodržiavania, posilnenie záruk, výzvu na prijatie Dodatkového protokolu, podporu Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu, posilnenie vývozných kontrol, dôraz na potrebu fyzickej ochrany jadrových materiálov, zastavenie nezákonného obchodovania, predchádzanie jadrovému terorizmu atď“.82 V otázke jadrového odzbrojenia dospeli štáty k dohode, že o svojom pokroku sa budú vzájomne informovať na stretnutí Prípravného výboru NPT, ktorý sa bude konať v roku 2014. Finálny dokument nalieha na štáty, ktorých ratifi kácia Zmluvy o úplnom zákaze jadrových skúšok je predpokladom pre jej vstup do platnosti, aby 79 U.S. Department of Defense, Nuclear Posture Review Report, apríl 2010, http://www.defense. gov/npr/docs/2010%20nuclear%20posture%20review%20report.pdf (stiahnuté 24. 4. 2011). 80 Podvig, „START-up“, 48. 81 Richard Weitz, „Conference Call: Nuclear Council Reaches Consensus“, Jane’s Intelligence Review (júl 2010): 48. 82 Deepti Choubey, Understanding the 2010 NPT Review Conference, Carnegie Endowment for International Peace, 3. 6. 2010, http://www.carnegieendowment.org/publications/?fa= view&id=40910 (stiahnuté 3. 4. 2011).

167

k nej pristúpili čo najskôr, pričom explicitne menuje Indiu, Pakistan a Izrael. Dokument ďalej znovu potvrdzuje právo rozvojových krajín na využitie jadrovej energie na mierové účely. 83 Podľa kritikov konferencia nevyriešila dôležitú otázku prijatia dodatkového protokolu k  NPT štátmi ako je Irán, ani nestanovila jasné sankcie za vystúpenie členov z NPT, ktoré by potenciálne zabránili takémuto vývoju. Ďalej nevyriešila otázku Izraela, Indie a  Pakistanu, teda nečlenov NPT disponujúcich jadrovými zbraňami. 84 Nasledujúca konferencia o NPT sa bude konať v roku 2015. Zabezpečenie existujúceho jadrového materiálu Za ďalší z dôležitých krokov v záujme zabránenia zneužitiu jadrového materiálu teroristickými organizáciami sa považuje zaistenie existujúceho „zraniteľného“ nukleárneho materiálu. Sam Nunn, bývalý demokratický senátor, vedúci predstaviteľ Nuclear Threat Initiative a neoficiálny Obamov poradca si myslí, že „získanie zbrane alebo materiálu je najťažší krok, ktorý musia teroristi vo svojom scenári urobiť, a zároveň najjednoduchší pre nás, kde ich môžeme zastaviť. Na druhej strane je každá nasledujúca časť scenára je jednoduchšia pre teroristov a zložitejšia pre nás“.85 Podľa Quadrennial Defense Review 2010 je cieľom vlády zaistiť „prísne bezpečnostné opatrenia pre civilné aj vojenské zariadenia na celom svete“. 86 Spojené štáty spolupracujú v tomto smere s mnohými krajinami, na ktorých území sa nachádzajú zariadenia produkujúce alebo skladujúce štiepny materiál. Medzinárodný projekt s  názvom Global Lockdown Initiative zahŕňa technické vylepšenia spomínaných zariadení, vytváranie centier určených na  tréning osôb, ktoré pri svojej práci zodpovedajú za nukleárny materiál, a v neposlednom rade zneškodňovanie nadbytočného jadrového materiálu. 87 V apríli 2010 usporiadal prezident vo Washingtone konferenciu o jadrovej bezpečnosti88, kde zástupcovia 40 krajín riešili otázku nukleárneho materiálu, teda vysoko obohateného plutónia a uránu použiteľných na výrobu jadrových zbraní, v spojitosti s teroristickou hrozbou. Záverečné komuniké obsahuje záväzok zabezpečiť všetok zraniteľný nukleárny materiál vo svete do štyroch rokov. Z vyhlásení jednotlivých krajín vyplývajú konkrétne plány participovať v medzinárodných

83 2010 Review Conference of the Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of the Nuclear Weapons: Draft Final Document, 27. 5. 2010, New York, http://www.reachingcriticalwill.org/ legal/npt/revcon2010/DraftFinalDocument.pdf (stiahnuté 8. 11. 2010). 84 Weitz, „Conference call“, 53. 85 Graham Allison, Nuclear Terrorism: The Ultimate Preventable Catastrophe (New York: Holt Paperbacks, 2004), 199. 86 U.S. Department of Defense, Quadrennial Defense Review Report, február 2010, http://www. defense.gov/qdr/images/QDR_as_of_12Feb10_1000.pdf (stiahnuté 1. 5. 2011). 87 Ibid. 88 Nuclear Security Summit.

168

iniciatívach v  záujme zaistenia jadrovej bezpečnosti. Komuniké však nestanovuje žiadne termíny ani sankcie za prípadné nedodržanie týchto záväzkov.89 Americká vláda naďalej podporuje rozvoj bezpečnej jadrovej energie na mierové účely. Následky marcového výbuchu v elektrárni Fukushima v Japonsku podľa Obamovho bezpečnostného poradcu Garyho Samora dokazujú nevyhnutnosť vysokého zabezpečenia a  prísnych kontrol jadrového materiálu kdekoľvek na  svete. Samore sa na  konferencii v  apríli 2011 na  pôde českého ministerstva zahraničia vyjadril, že Spojené štáty budú naďalej spolupracovať s partnerskými štátmi na celom svete v  záujme bezpečnej jadrovej energie a  vytvorenia „bezpečných a  zaistených reaktorov novej generácie“.90 Obavy z iného ako mierového využívania jadra v prípade niektorých štátov sú ďalším z problémov, ktorým sa Obamova vláda musí zaoberať. Obamova politika voči „rogue states“ Severná Kórea Po niekoľkých viac či menej úspešných pokusoch o úspešný test rakety dlhého doletu medzinárodné spoločenstvo znepokojil test trojfázovej rakety, ktorý vláda KĽDR vyhlásila za úspešný. Tento sa odohral len niekoľko hodín pred prejavom Baracka Obamu na pražských Hradčanoch 5. apríla 2009 a iba posilnil skepsu ktorá existuje v rámci medzinárodného spoločenstva91 voči Obamovej vízii jadrového odzbrojenia. Ako už bolo spomenuté, test rakety odsúdil prezident Obama vo svojom prejave. Ďalej bola kríza prehĺbená 25. mája 2009 podzemnou jadrovou skúškou Severnej Kórei. Podľa údajov CTBTO92 výbuch o  sile približne 2,5 kiloton s  magnitúdou 4,52 Richterovej stupnice znamenal mierny nárast sily v  porovnaní s  posledným testom z roku 2006.93 Bezpečnostná rada OSN prijala rezolúciu na sprísnenie kontroly severokórejského jadrového programu, nabádajúc pritom členské štáty OSN, aby vykonávali kontrolu plavidiel a lietadiel u ktorých je podozrenie, že prevážajú vojenský materiál a zbrane. Administratíva prezidenta Obamu sa zaviazala, že si jej

89 Ian Kearns, „Nuclear Security After The Washington Summit“, The RUSI Journal 155, č. 3 (jún/júl 2010): 49. 90 Gary Samore, The Prague Agenda – The Way Forward, prednáška na Ministerstve zahraničných vecí ČR, Praha, 12. 4. 2011. 91 Hynek Nik, Continuity and change in the U.S. Foreign and Security Policy with the Accession of President Obama (Prague: Institute of International Relations, 2009), 11. 92 Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty Organisation. 93 „CTBTO’S Initial Findings on the DPRK’S 2009 Announced Nuclear Test“, Press Release, 25. 5. 2009, http://www.ctbto.org/press-centre/press-releases/2009/ctbtos-initial-fi ndings-on-the-dp rks-2009-announced-nuclear-test/?Fsize=kuyzyweqhcib1%20or%201%3D%40%40version-(stiahnuté 10. 4. 2011).

169

vojenské námorníctvo v takých prípadoch vyžiada povolenie a nebude na plavidlá vstupovať násilím, pretože Severná Kórea by to považovala za akt vojny.94 V  novembri 2010 sa objavila správa o  novom jadrovom zariadení na  území Severnej Kórei. Počas predchádzajúcej návštevy amerických inšpektorov v  roku 2009 spomínané zariadenie ešte vybudované nebolo. Dr.  Siegfried Hecker, americký jadrový vedec, ktorý nové zariadenie navštívil, opísal vysoko sofistikovanú kontrolnú miestnosť, z ktorej je možné ovládať stovky centrifúg, už nainštalovaných a uvedených do prevádzky. Podľa severokórejskej vlády ich počet dosahuje až 2 000. Dr. Hecker, rovnako ako odborníci z americkej spravodajskej služby, je presvedčený, že spomínané zariadenie nemohlo byť vybudované bez existujúcej siete zariadení na výrobu centrifúg a spracovanie uránu.95 Je nepochybne v americkom záujme, aby Severná Kórea obmedzila svoj jadrový program na  výlučne mierové účely, prijala Dodatkový protokol k  NPT, Zmluvu o  zákaze jadrových skúšok a  podriadila svoj jadrový rozvoj medzinárodne uznávaným normám. Čas ukáže, či bude Obamova administratíva počas svojho trvania schopná v  tejto otázke dosiahnuť významnejší pokrok. Od  čias Bushovej vlády za zatiaľ neobnovili šesť stranné rokovania, ktoré ale neviedli k výraznému posunu v tejto otázke. Americká vláda môže v prípade severokórejského režimu iba dúfať, že chystaná zmena lídra krajiny prispeje k vývoju podľa amerických predstáv. Irán Ďalšou z krajín, ktorých jadrový program vzbudzuje americké obavy, je Irán. Otázka obohacovania uránu v  rámci iránskeho jadrového programu sa dlhodobo ukazuje ako ťažko riešiteľná. Irán dlhodobo nie je schopný preukázať inšpektorom IAEA, že jeho jadrový program je na mierové účely. Podľa prezidenta Obamu problémom nie je jadrový výskum, ale podozrenie, že Irán sa pokúša vyrobiť jadrovú bombu. To, spolu s Ahmadinejadovými známymi vyjadreniami o potrebe vymazať Izrael z mapy spôsobuje obavu o  stabilitu v  regióne. V  októbri 2009 ponúkol prezident Obama iránskemu režimu náhradné palivo pre Teheránsky výskumný reaktor za  výmenu 1 200 kg nízko obohateného uránu, ktorý Irán zhromažďoval od roku 2006. V dôsledku politického nátlaku Ahmadinejad túto dohodu odmietol.96 Bezpečnostná rada OSN prijala v júni 2010 už štvrtú rezolúciu so sankciami pre Irán z dôvodu nerešpektovania medzinárodných noriem nešírenia. Svet si bude musieť zvyknúť na to, že Irán rozvíja svoj jadrový program, a  Irán musí vo vlastnom záujme dbať na  to, aby neprekročil hranicu medzi jadrovým vývojom a jadrovým ozbrojením. Problém 94 „North Korea’s Nuclear Program”, The New York Times, http://topics.nytimes.com/top/ news/international/countriesandterritories/northkorea/nuclear_program/index.html (stiahnuté 23. 3. 2011). 95 Ibid. 96 Nicoll, Strategic Survey 2010, 208.

170

„rogue states“ sa nepodarilo vyriešiť prezidentovi Bushovi, a je málo pravdepodobné, že sa ho podarí vyriešiť Obamovi do konca jeho funkčného obdobia. Zhrnutie Hoci na hodnotenie výsledkov Obamovej jadrovej politiky je ešte pomerne skoro, sa dva roky po tom, čo americký prezident predstavil v Prahe svoju iniciatívu, dá hovoriť o značnom posune vpred – bola vyjednaná a podpísaná zmluva New START s Ruskom, Obama dosiahol jej ratifi káciu v Senáte vďaka ochote vyjednávať s republikánskymi senátormi a brať do úvahy ich pripomienky. „New START získala podporu Senátu pretože dáva zmysel a má silnú podporu americkej armády a ľudí z národnej bezpečnosti.“97 Obamova administratíva by sa mala snažiť spolupracovať s Ruskom na projektoch ďalšieho odzbrojenia so zahrnutím taktických zbraní a presadzovať túto politiku aj v prípade ďalších štátov disponujúcich jadrovými zbraňami a  materiálmi, ktoré môžu byť použité na  ich výrobu. Ďalším krokom prezidenta by mohla byť kampaň presvedčiť Senát o ratifi kácii Comprehensive Test Ban Treaty, teda úplný zákaz testovania jadrových zbraní. Štáty priamo aj nepriamo závislé na americkej ekonomickej a vojenskej pomoci, menovite Izrael a Južná Kórea, by nemali Obamovu odzbrojovaciu iniciatívu chápať ako svoje ohrozenie (Izrael zo strany Iránu a Južná Kórea zo strany Severnej Kórei). Obama sa zaviazal, že USA svoju jadrovú výzbroj úplne neeliminujú. „Pokiaľ tieto zbrane existujú, udržíme si bezpečný, zaistený a  efektívny arzenál na  zastrašenie akéhokoľvek protivníka, a budeme garantovať takúto ochranu našim spojencom.“98 Okrem plánu pokročiť v redukcii stávajúceho jadrového arzenálu Obamova administratíva podnikla kroky v záujme zaistenia existujúceho, „zraniteľného“ jadrového materiálu vo svete. V porovnaní s predchádzajúcom prezidentom je Obamov prístup k „rogue states“ viac diplomatický, aj keď je otázne, či sa problém Iránu a Severnej Kórei dá vyriešiť diskusiami, hoci aj na  najvyššej úrovni. Spojené štáty potrebujú podporu lídrov ďalších svetových mocností, aby vyvíjali efektívny nátlak na  spomenuté krajiny s  cieľom limitovať ich jadrový program na  mierové využitie. Existencia množstva jadrových zbraní ohrozuje svetovú bezpečnosť, a dlhodobým riešením tejto situácie je postupná eliminácia týchto zbraní na nevyhnutné minimum. Obamova administratíva urobila niekoľko úspešných krokov, no stále má pred sebou výzvu presadiť CTBT, FMCT, dohodu s  Ruskom ohľadne taktických zbraní, či vyriešiť otázku protiraketovej obrany. Na jadrovú otázku je mimoriadne zložité, ak nie nemožné, nájsť úspešný recept z dôvodu protichodných záujmov niektorých krajín. V nasleDaryl G. Kimball, „After New START, What’s Next?“, Arms Control Today (leden/únor 2011), http://www.armscontrol.org/act/2011_01-02/Focus (stiahnuté 24. 3. 2011). 98 President Obama Speech on Nuclear Disarmament. 97

171

dujúcej kapitole sa pokúsim porovnať prístupy Busha a Obamu k otázkam jadrovej politiky a zhodnotiť ich výsledky. Porovnanie jadrovej politiky: Bush vs. Obama Porovnávať a  hodnotiť jadrovú politiku dvoch spomínaných administratív je mimoriadne zložité z dôvodu krátkeho časového odstupu, keďže mnohé jej dôsledky vyjdú najavo až po niekoľkých rokoch. Napriek tomu sa v prístupe oboch prezidentov k danej problematike už dnes dajú nájsť jasné podobnosti a rozdiely, a taktiež je zrejmé, že Bush aj Obama sa, hoci použitím rôznych prostriedkov, snažili dosiahnuť čo najväčšiu stabilitu a bezpečnosť pre Spojené štáty a ich spojencov. Novodobé odstrašenie Z  oficiálnych dokumentov vydaných oboma vládami vyplýva snaha prispôsobiť studeno-vojnovú zásadu odstrašenia novodobým podmienkam. Hrozba vývoja jadrových zbraní v krajinách, ktorých záujmy sú v protiklade s americkou predstavou o svetovej bezpečnosti, je stále aktuálna, rovnako ako možnosť týchto štátov spolupracovať s neštátnymi aktérmi. Teroristický útok proti USA s použitím jadrovej zbrane by mal nepredstaviteľné dôsledky ako z civilného, tak aj vojenského hľadiska a  americké vlády preto robia všetky nevyhnutné kroky k  zabráneniu takéhoto vývoja. „Rogue states“ a teroristické siete boli Bushom označené za novodobého nepriateľa číslo jeden, a snahou oboch prezidentov bolo spomínané riziká eliminovať, aj keď každý z nich na to používal iné prostriedky. Prístupy prezidentov k politike odzbrojenia, nešírenia a zaistenia existujúceho jadrového materiálu sa teda v istých smeroch odlišovali, no na  druhej strane mali niektoré spoločné prvky. Vzhľadom na to, že nedošlo k jadrovému útoku proti Spojeným štátom, sa dá konštatovať, že kombinácia spomínaných zásad je úspešná. Nešírenie Zabránenie šírenia technológií použiteľných na  výrobu jadrovej zbrane bolo súčasťou plánov oboch porovnávaných administratív. Obamova vláda podporuje medzinárodné projekty iniciované prezidentom Bushom ako Proliferation Security Initiative a  Global Initiative to Combat Nuclear Terrorism. Faktom však je, že ani jednej z porovnávaných vlád sa zatiaľ nepodarilo presvedčiť kľúčové štáty, aby prijali Dodatkový protokol k  NPT, dojednanie FMCT je stále otázkou budúcnosti a  ohľadom CTBT sa okrem podporných vyjadrení reprezentantov Obamovej administratívy markantný pokrok dosiahnuť nepodarilo. Bushova administratíva ratifi káciu Zmluvy o úplnom zákaze jadrových skúšok nesledovala, práve naopak, presadzovala modernizáciu amerického jadrového arzenálu a prípadné testy ozna-

172

čila za  potrebné a  zodpovedné. Na  druhej strane prezident Obama podľa bude svojich slov aktívne presadzovať ratifi káciu CTBT v Senáte. Podľa jeho názoru by zákaz jadrových skúšok posilnil svetovú bezpečnosť. Odzbrojenie Obaja prezidenti podpísali počas svojej vlády bilaterálnu odzbrojovaciu zmluvu s  Ruskou federáciou. Bushova SORT Treaty obmedzila počet rozmiestnených jadrových hlavíc a Obamova New START obmedzila počet medzikontinentálnych balistických a z ponoriek vypúšťaných striel nesúcich jadrové hlavice a ťažkých bombardérov schopných niesť jadrové zbrane. Významný rozdiel je v  tom, že zmluva New START na  rozdiel od  SORT zavádza verifi kačný systém, teda umožňuje vzájomné fyzické inšpekcie jadrových zariadení. Bush aj Obama označili Rusko za strategického partnera v oblasti bezpečnosti v čase, keď sa zvyšuje riziko úspešného jadrového vývoja a  potenciálneho útoku zo strany nepriateľského režimu. V oblasti odzbrojenia by teraz podľa mnohých expertov mala nasledovať bilaterálna zmluva obmedzujúca počet taktických jadrových striel. Úloha jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii Z dokumentov vydaných počas Bushovej vlády, citovaných v tretej kapitole, vyplýva jasný zámer technických inovácií amerického jadrového arzenálu vrátane vývoja nových zbraní. Napriek spomínanému názoru niektorých bezpečnostných odborníkov, že takéto aktivity iba provokujú nové závody v zbrojení, bolo zámerom Bushovej vlády nepochybne zvýšiť americkú bezpečnosť. Na  druhej strane je diskutabilné, či je možné zaistiť svetový mier výrobou ďalších jadrových zbraní. V tejto otázke sa Obama od  svojho predchodcu odlišuje len minimálne: nehovorí síce o  výrobe nových zbraní, no zaviazal sa pracovať na dlhodobom udržaní a obnovovaní amerického arzenálu. Jeho princíp zníženia úlohy jadrových zbraní v  rámci národnej bezpečnosti teda neznamená rezignáciu na  modernizáciu arzenálu. Korektný a prehľadný prístup americkej vlády k odzbrojeniu má však určite potenciál vytvoriť na  medzinárodnej scéne situáciu priaznivú k  diskusiám, kedy štáty s  rôznymi bezpečnostnými záujmami nájdu spoločnú reč v otázkach zmlúv ako FMCT alebo CTBT. Spoločný prístup k štátom odmietajúcim medzinárodné normy v jadrovej oblasti tiež sľubuje lepšie výsledky ako jednostranná snaha USA presadiť svoj názor, resp. ho dotknutým štátom vnútiť. Prístup k „rogue states“ Termín „rogue states“ sa rozšíril počas Clintonovej administratívy, no väčšina médií a verejnosť ho spája s politikou Georgea W. Busha, ktorý štáty ako Irán a Severná

173

Kórea spoločne pomenoval Osou zla. Šesť stranné rokovania so Severnou Kóreou zlyhali, čo nebolo dôsledkom nedostatku vôle Bushovej administratívy problém riešiť, ale snahy Pyongyangu získať materiálne výhody bez zámeru skutočne svoj raketový a jadrový program eliminovať. V tomto prípade sa Bush aj Obama potýkali s  totožným problémom. Z  Obamovho pražského prejavu však vyplýva jasná zmena rétoriky v tomto smere. Hoci jej cieľ, teda bránenie Iránu a Severnej Kórei v  získavaní a  sofistikácii jadrových zbraní, zostáva rovnaký, čiastočne sa zmenil spôsob, ako to dosiahnuť. Obamovi sa podarilo získať medzinárodnú podporu pre silnejšie sankcie, ako tomu bolo za jeho predchodcu. Bushovu nepriateľskú rétoriku nahradila Obamova ochota spolupracovať a diskutovať. Spomínaný severokórejský raketový test z  5. apríla Obama vo svojom prejave odsúdil, no vyjadril ochotu diskutovať s  cieľom eliminovať jadrové zbrane vo svete s  a  tak posilniť svetovú bezpečnosť. V prípade Iránu vyzval na dialóg založený na vzájomnom rešpekte, no nevylúčil pokračovanie v  plánoch na  vybudovanie stredoeurópskej protiraketovej obrany v prípade, že hrozba z Iránu bude ďalej rásť. Ako bolo spomenuté v kapitole venovanej predchádzajúcemu prezidentovi, Bush na rozdiel od Obamu nejavil záujem s  iránskym režimom diskutovať. Súčasný prezident má pred sebou jasne definovaný cieľ, ktorého naplnenie zaberie mnoho rokov a  úsilia, ale treba oceniť jeho prístup k tejto otázke a pripravenosť na diskusiu s lídrami krajín, ktoré pred ním Bush zaradil do „Osi zla“. Úloha diplomacie v americkej zahraničnej politike v tomto ohľade za Obamovej administratívy značne vzrástla. Treba však podotknúť, že sa ciele Obamovej administratívy v otázke Severnej Kórei a Iránu nelíšia od cieľov Bushovej administratívy: odzbrojenie oboch štátov s  cieľom udržať globálnu bezpečnosť a zaistiť v ich prípade využívanie jadrovej energie výhradne na mierové účely. Prostriedky využívané k tomuto účelu sa tiež výrazne nezmenili, keďže obe porovnávané vlády sa snažia zvýšiť na KĽDR a Irán medzinárodný nátlak. Záver Cieľom práce bolo podporiť tézu, že jadrová politika Georgea W. Busha a Baracka Obamu sa síce líši v prostriedkoch, no nelíši sa v stanovenom cieli, teda eliminácii jadrovej hrozby pre Spojené štáty a ich spojencov. Posledné dve administratívy spravovali krajinu v novom bezpečnostnom prostredí plnom hrozieb, ktoré sa výrazne odlišujú od rizík, ktoré so sebou prinášala Studená vojna. Bush a Obama sa okrem iného potýkali s otázkami zbraní hromadného ničenia, teroristickej hrozby, „rogue states“ či redukcie amerického jadrového arzenálu. Za vlády oboch prezidentov sa podobná východisková bezpečnostná situácia odrazila na  podobnej jadrovej politike, ktorú presadzovali. Prezident Bush viedol Spojené štáty v  mimoriadne zložitom období. Teroristické útoky na New York a Washington 11. septembra 2001 ukázali nevyhnutnosť zabrániť šíreniu zbraní hromadného ničenia. V prípade, že by sa teroristom podarilo 174

použiť takúto zbraň proti USA, následky by boli katastrofálne z hľadiska vojenskej či civilnej infraštruktúry, ako aj straty ľudských životov. Jadrová politika Georgea W. Busha sa vyznačovala zvýšenou úlohou jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii, no na druhej strane mala za cieľ posilniť americkú a svetovú bezpečnosť pomocou zásad nešírenia jadrových zbraní v  ďalších krajinách. Za  týmto účelom spolupracovala jeho administratíva s  vládami ďalších štátov v  medzinárodných iniciatívach ako napríklad PSI a GICNT. Prezident Obama podporuje tieto Bushove iniciatívy, ku ktorým pridal napríklad zásadu zaistiť všetok zraniteľný nukleárny materiál vo svete počas nasledujúcich štyroch rokov. Súčasný prezident zdieľa ciele jadrovej politiky so svojim predchodcom, za čo si vyslúžil kritiku niektorých odborníkov. „Jadrová politika Baracka Obamu sklamala jeho stúpencov naľavo a nahnevala jeho kritikov napravo.“99 Zatiaľ čo prvej skupine vadí nepopierateľná miera kontinuity s  jadrovou politikou jeho predchodcu prezidenta Busha, druhá skupina považuje Obamove aktivity v záujme obmedzenia amerického jadrového arzenálu v súčasnej dobe za nebezpečné. Úloha jadrových zbraní v národnej bezpečnostnej stratégii je jedným z príkladov rozdielnych prostriedkov prezidentov Busha a  Obamu na  dosiahnutie totožného cieľa. Obaja sú presvedčení, že je v záujme americkej bezpečnosti udržať si efektívny jadrový arzenál na odradenie akéhokoľvek protivníka. Prvý z nich však pripúšťal výrobu nových jadrových zbraní, zatiaľ čo druhému stačí obnovovanie tých stávajúcich. Zatiaľ čo prezident Bush si odmietal zavrieť dvere k možnosti budúcich jadrových testov, prezident Obama opakovane vyjadruje svoj zámer presvedčiť Kongres o výhodách skorej ratifi kácie CTBT. Bushova NPR 2001 počíta s  možnosťou použiť jadrové zbrane na  odvrátenie alebo reakciu na  aj iný ako jadrový útok, na  druhej strane Obamova NPR 2010 úlohu jadrových zbraní v podstatne obmedzuje. Vo vzťahu k „rogue states“ ide obom štátnikom o to presvedčiť problémové štáty podriadiť ich jadrové programy systému medzinárodne uznanej kontroly a zabrániť tak vývoju jadrových zbraní. Prezident Bush je známy svojou ostrou rétorikou voči Iránu a Severnej Kórei ako členom „Osi zla“. Prezident Obama hneď na začiatku svojej vlády vyjadril ochotu spolupracovať a  diskutovať s  týmito štátmi vzájomne rešpektujúc svoje národné záujmy. Diplomatickými prostriedkami sa mu podarilo získať širšiu podporu pre medzinárodné sankcie. To, že ani jednému zo spomínaných prezidentov sa nepodarilo vyriešiť otázku jadrového programu Severnej Kórei a Iránu neznamená zlyhanie ich jadrových politík, ale neochotu spomínaných štátov riadiť sa medzinárodnými normami v tejto oblasti a ich snahu využiť ústupky veľmocí vo svoj prospech bez skutočnej ambície vzdať sa jadrového programu. Nástup Baracka Obamu do  prezidentského úradu znamenal pre mnohých očakávanie veľkých zmien, nevynímajúc otázku prístupu k jadrovej politike. Bezpečnostné hrozby, ktoré musí americká vláda riešiť, sa však od obdobia administra99

Bell a Cirincione, „The Nuclear Pivot“, 34.

175

tívy Georgea W. Busha nelíšia, a preto je v tejto oblasti od roku 2001 po súčasnosť badateľná značná kontinuita. Čas ukáže, či spomínané odlišné prostriedky povedú k  ďalším úspechom Obamovej jadrovej politiky. Vývoj svetovej bezpečnostnej situácie v  tejto oblasti totiž závisí na  faktoroch, z  ktorých množstvo nie je možné z pozície prezidenta USA ovplyvniť.

176

Prítomnosť ilegálnych imigrantov v USA: navrhované riešenia a ich dôsledky Tatiana Hořavová

Úvod Otázka ilegálnej imigrácie do USA je v súčasnosti jednou z najnaliehavejších otázok domácej politiky Spojených štátov. Počet ilegálnych imigrantov na území USA sa dnes pravdepodobne pohybuje okolo jedenástich miliónov1, čím Spojené štáty obsadzujú prvú priečku v rebríčku krajín s najväčšou populáciou ilegálnych imigrantov na celom svete. Imigrácia všeobecne je v  USA veľmi citlivou témou, a  o  ilegálnej imigrácii konkrétne to platí dvojnásobne. Celá problematika vyvoláva množstvo morálnych a  politických otázok, emócií a  obáv z  negatívneho vplyvu ilegálnych imigrantov na domáce obyvateľstvo z kultúrnych, ekonomických či bezpečnostných dôvodov. To, že ide o  nadmieru aktuálnu a  akútnu tému, ktorá na  seba viaže značnú pozornosť a vyvoláva ostré reakcie, dokladuje i prijatie tvrdého imigračného zákona v  štáte Arizona (Arizona SB 1070) v  apríli 2010, ktorý jeho kritici i  zástancovia považujú za najširšie a najstriktnejšie opatrenie proti ilegálnym imigrantom v posledných desaťročiach, a  ktorý vyvolal národnú i  medzinárodnú kontroverziu. Nemenej polarizovaná a pozornosť priťahujúca je i diskusia o zákone DREAM Act (Development, Relief and Education for Alien Minors Act), ktorý sa snažil vytvoriť cestu k  získaniu legálneho statusu pre niektorých mladých ilegálnych imigrantov po  splnení stanovených podmienok, a  ktorého prijatie v  decembri 2010 americký Senát zablokoval. V názore, že situácia je kritická a vyžaduje si riešenie, a že aktuálne nastavenie imigračných zákonov a  opatrení nie je adekvátne, existuje v  Spojených štátoch i mimo nich široká zhoda. Napriek tomu sa zdá, že presadenie komplexnej imigračnej reformy hraničí s nemožnosťou. To je jeden z dôvodov, prečo si myslím, že si táto vyhrotená otázka zasluhuje pozornosť a dôkladné zamyslenie. Okrem toho, ilegálna imigrácia je narastajúcim problémom, ktorým sa musia zaoberať i mnohé iné krajiny sveta s  podobnou mierou príťažlivosti pre imigrantov, akú má USA. Rozobratie a pochopenie otázky ilegálnej imigrácie do Spojených štátov tak môže byť prínosné i pre pochopenie problémov, ktorým čelia politickí činitelia a verejnosť v rôznych iných oblastiach sveta. 1 Bryan C. Baker, Michael Hoefer a Nancy Rytina, „Estimates of the Unauthorized Immigrant Population Residing in the United States: January 2009“, Homeland Security, Office of Immigration Statistics, January 2010, 1. http://www.dhs.gov/xlibrary/assets/statistics/publi cations/ois_ill_pe_2009.pdf, 1 (stiahnuté 13. 12. 2010).

177

Vo svojej práci sa preto pokúsim zamyslieť nad tým, prečo je v USA otázka prístupu k ilegálnej imigrácií v slepej uličke. Tento prístup budem analyzovať v dvoch rovinách. Jednak ako prístup fi lozofický, resp. koncepčný, t.j. cieľ a  zameranie imigračnej politiky; a tiež ako prístup v praktickej rovine, t.j. jednotlivé navrhované riešenia problematiky ilegálnej imigrácie. V súvislosti s prvou, teoretickou rovinou sa budem zamýšľať nad tým, z čoho koncepcie prítomné v súčasnej debate pramenia, aká a či vôbec nejaká prevažuje, kto ich podporuje a ako sa tieto koncepcie odrážajú v  navrhovaných riešeniach. V  rámci druhej, praktickej roviny budem analyzovať jednotlivé v súčasnosti proponované riešenia, ktoré sú s teoretickou debatou organicky spojené, a ich dôsledky. Obecne sa budem snažiť identifi kovať najzásadnejšie strety v  imigračnom diskurze, problémy imigračnej debaty a  ich zdroje, rovnako ako prekážky, ktoré stoja v ceste zmene imigračnej politiky vo vzťahu k ilegálnym imigrantom. Napriek tomu, že o  ilegálnej imigrácii a  jej navrhovaných riešeniach sa píše hojne, v mnohých prípadoch ide o rozoberanie konkrétnych jednotlivých aspektov a domácich dopadov ilegálnej imigrácie, proponovanie či zatracovanie jednotlivých riešení, či hodnotenie situácie tendenčným spôsobom. Prác, ktoré sa vecne zaoberajú problémami imigračnej diskusie samotnej, je však málo. Moja práca sa preto pokúsi ponúknuť vyvážený analytický pohľad na súčasnú imigračnú dilemu. Pre pochopenie problematiky a následnej diskusie je potrebné ozrejmiť kontext, súčasnú situáciu a  cestu, ktorá k  nej viedla, preto sa v  prvej kapitole svojej práce stručne zamyslím nad doterajším vývojom imigračnej legislatívy a koreňmi ilegálnej imigrácie. Napriek tomu, že táto otázka vystupuje do  popredia už niekoľko desaťročí, ťažisko mojej práce spočíva v analýze aktuálnej situácie, preto sa budem snažiť zaoberať sa primárne dnešným stavom a pracovať s najnovšími dostupnými štatistikami. Do  prvej kapitoly pre lepšiu orientáciu v  problematike zahrniem i  stručné zhrnutie súčasného nastavenia imigračného systému a  demografických charakteristík ilegálnych imigrantov. V  druhej kapitole sa pozriem na  súčasnú imigračnú debatu a  hlavné dôvody kritiky ilegálnej imigrácie. Na čom je kritika založená? Aký je reálny dopad kritizovaných javov? Čo je hlavným problémom, ktorý z ilegálnej imigrácie plynie? Je vôbec možné to určiť, resp. zhodnúť sa v definovaní problému? Aké to má implikácie pre následnú debatu o možnostiach riešenia situácie? V poslednej kapitole, sa zamyslím nad navrhovanými riešeniami situácie miliónov nezdokumentovaných imigrantov nachádzajúcich sa na  území USA a  i  opatreniami, ktorých cieľom je preventívne pôsobiť proti akumulácii ďalších ilegálnych imigrantov v Spojených štátoch v budúcnosti. Aké riešenia sú v dnešnej debate prítomné, kto ich podporuje, a prečo? Aká je ich politická priechodnosť a čo prípadne zabraňuje ich implementácii? Rada by som sa zamyslela i  nad možným vývojom otázky ilegálnej imigrácie do  budúcnosti a  možnosťami súčasnej administratívy Baracka Obamu. 178

Korene a súčasný stav problematiky ilegálnej imigrácie Dnešný americký imigračný systém sa odvíja primárne od  imigračného zákona z roku 1965 (Immigration and Naturalization Act of 1965, tiež známy ako Hart-Celler Act) a jeho neskorších novelizácií. Tento zákon, prijatý najmä vďaka silnému hnutiu za občianske práva v šesťdesiatych rokoch, zrušil dovtedy platný systém založený na  národnom pôvode prisťahovalcov. Kvóty stanovené pre jednotlivé národnosti nahradil preferenčný systém, ktorý sa sústredil hlavne na  snahu o  zjednocovanie rodín, prijímanie potrebných kvalifi kovaných i  nekvalifi kovaných zahraničných pracovníkov a  poskytovanie utečeneckého azylu. Väčšia otvorenosť systému tak viedla i k zmene etnickej štruktúry imigrantov – okrem prisťahovalcov z tradičných tzv. zdrojových krajín, ktorými do toho času boli pre USA najmä krajiny západnej Európy, začali do Spojených štátov prichádzať i početné skupiny imigrantov z Ázie či Stredného východu. Avšak, tento zákon stanovil počet 120 000 imigrantov ročne ako vrchnú hranicu pre imigráciu zo západnej pologule2 , čo sa v mnohých prípadoch ukázalo ako nepostačujúce. Exemplárnym prípadom je otázka mexickej imigrácie, ktorá tradične tvorí najväčšiu zložku imigrácie do  Spojených štátov. Dôvody sú logické: geografická blízkosť, nižšia ekonomická vyspelosť Mexika, záujem amerických zamestnávateľov (najmä v  poľnohospodárstve či mäso spracujúcom priemysle) o  služby mexických pracovníkov, tradícia imigrácie v  tejto oblasti, rovnako ako husté sociálne siete medzi imigrantmi. Počet mexických občanov, ktorí sa ročne chcú vysťahovať do USA, však prekračuje povolený počet, a mnoho zo záujemcov o prisťahovanie preto každoročne prichádza z Mexika do USA nelegálnou cestou. Pri snahe o pochopenie dnešných vzorov migrácie z Mexika do USA je potrebné pripomenúť i tzv. Bracero Program, realizovaný medzi rokmi 1942 až 1964, pretože vzory imigrácie, ktoré tento program vytvoril, do veľkej miery ovplyvňujú i súčasné toky neautorizovaných imigrantov. Šlo o  časovo obmedzený pracovný program, ktorý americkým zamestnávateľom umožňoval importovať pracovníkov z  Mexika na dobu určitú – 9 mesiacov z roka. Bracero Programu, ktorý vznikol ako snaha vysporiadať sa s nedostatkom pracovných síl v  poľnohospodárstve spôsobeným druhou svetovou vojnou a  napokon pokračoval i po vojne, sa zúčastnilo viac ako 5 miliónov Mexičanov.3 V roku 1964 bol program zastavený kvôli tlakom jednak zo strany odborových organizácii, podľa ktorých mal Bracero projekt nepriaznivý účinok na  platy ostatných pracovníkov

2 Kryštof Kozák, „Facing Asymmetry. Understanding and Explaining Critical Issues in U.S.Mexican Relations“ (diplomová práca, Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra amerických studií, 2008), 217. 3 Michael C. LeMay, Illegal Immigration: A  Reference Handbook (Santa Barbara: ABC-CLIO, 2007), 4.

179

v USA; tlaky prichádzali i zo strany aktivistov za občianske práva, ktorí poukazovali na zneužívanie či zlé zaobchádzanie s pracovníkmi participujúcimi na programe. Prúd Mexičanov prichádzajúcich do USA však napriek tomu neskončil – „kontrolovaný vstup dočasných pracovníkov fariem tak nahradil tok neautorizovaných imigrantov [...], a šlo v podstate o tých istých, ktorí participovali na Bracero programe“4, pretože dopyt po  práci Mexičanov v  USA stále trval, rovnako ako ich vôľa odísť do Spojených štátov kvôli práci. Zdá sa teda, že už tu sa skutočná situácia začína rozchádzať s  podmienkami nastavenými platnou právnou reguláciou problematiky. Okrem toho je potrebné do  úvahy vziať tiež fakt, že od  osemdesiatych rokov sa situácia na  poli imigrácie celkovo výrazne zmenila. „Globalizácia, pokroky v možnostiach prepravy a komunikácie, zhusťovanie sociálnych sietí medzi imigrantmi či prehlbujúca sa závislosť zamestnávateľov na práci imigrantov viedli k urýchleniu migrácie nielen do USA, ale celkovo migrácie v medzinárodnom merítku,“5 Spojené štáty ale zotrvávajú pri systéme vytvorenom a nastavenom z veľkej časti v polovici minulého storočia. Fungovanie imigračného systému; aspekty dôležité z pohľadu ilegálnych imigrantov Možnosť získať právo legálneho trvalého pobytu na  území USA či takzvanej „zelenej karty“ je dnes limitovaná a  pomerne náročná. Žiadateľom je toto právo udeľované na základe preferenčného systému, ktorý dáva na prvom mieste prednosť žiadateľom s blízkymi rodinnými vzťahmi k americkým občanom alebo legálnym trvalým obyvateľom USA. Podľa blízkosti vzťahu sa v rámci tejto preferenčnej skupiny vyčleňujú ďalšie kategórie. Na druhom mieste sú preferencie založené na možnostiach zamestnania, kde sa opäť vyčleňuje niekoľko ďalších kategórii pracovníkov. Rozlišuje sa tu tiež vysokokvalifi kovaná pracovná sila v špecializovaných odboroch, pre ktorú je vyčlenené vízum H-1B. Dočasným pracovníkom s požiadavkou nízkej alebo minimálnej kvalifi kácie je vyhradená vízová kategória H-2A.6 Ďalšie preferenčné skupiny sú zamerané na utečencov a žiadateľov o azyl; systém obsahuje tiež tzv. „program rozmanitosti“ (diversity program) vytvorený pre imigrantov z krajín s nízkou mierou legálneho vysťahovalectva do USA. Okrem možnosti uplatniť svoju žiadosť o udelenie legálneho statusu prostredníctvom niektorej z preferenčných skupín existuje ešte možnosť prihlásiť sa do lotérie o zelenú kartu. Avšak, osoby pochádzajúce z krajín, z ktorých do USA prúdia najväčšie množstvá imigrantov, sa do tejto lotérie prihlasovať nesmú. Dôvodom je snaha Spojených štátov udržiavať diverzitu. Ibid. David Coates a  Peter Siavelis, Getting immigration right: what every American needs to know (Washington: Potomac Books, 2009), 58. 6 US Citizenship and Immigration Services, http://www.uscis.gov/portal/site/uscis/ (stiahnuté 13. 12. 2010). 4 5

180

Ak sa teda žiadateľ nehodí ani do jednej z preferenčných skupín, a nesmie ani využiť možnosť lotérie, na zisk práva trvalého pobytu sa jednoducho nekvalifi kuje. Mnoho tých, ktorých sa táto diskvalifi kácia týka, sa však namiesto akceptovania tohto verdiktu rozhodnú vstúpiť na územie USA alebo ostať na ňom nelegálne. Avšak, ani situácia tých záujemcov o imigráciu, ktorí majú šancu uplatniť svoje nároky v  rámci niektorej preferenčnej skupiny, nie je vždy úplne jednoduchá. Legálny status sa snaží získať nesmierne množstvo ľudí a počet žiadostí niekoľkonásobne prevyšuje nielen ponuku, ale aj schopnosť imigračných úradov žiadosti rýchlo a efektívne vyriešiť. Čakacia doba sa tak môže natiahnuť na roky a niekedy až desaťročia. Takáto situácia je výnimočne nevyhovujúca najmä pre čakateľov v rámci prvej preferenčnej skupiny pracujúcej s rodinnými zväzkami – „deti, s ktorých žiadosťami sa mešká, často čelia problému, že „vyrastú“ zo svojej preferenčnej kategórie, ak čakacia doba spôsobí, že prejdú z veku pod 18 rokov nad tento vek (a to ich privedie do kategórie „dospelé deti“)“ 7 – v tejto kategórii („dospelé deti“) je zisk legálneho statusu o niečo náročnejší a žiadateľom to výrazne skomplikuje situáciu. Nutnosť príliš dlho čakať či eventualita zbytočného premrhania vlastnej šance – napríklad spomínaným „vyrastením“ zo svojej kategórie – tak mnoho žiadateľov o legálny status privádza k snahe o vyskúšanie iných ciest, ako sa do Spojených štátov dostať, a ostať na ich území – či už prostredníctvom priameho nedovoleného vstupu cez hranice, využitím falošných dokladov alebo prekročením platnosti turistických či iných víz. Vo výsledku takéhoto nastavenia systému je podľa niektorých štúdií v súčasnosti takmer jeden z troch prisťahovalcov ilegálnym imigrantom. 8 Pri uvažovaní o fungovaní imigračného systému z pohľadu ilegálnych imigrantov je kľúčovou otázkou tiež vzťah medzi ekonomickými potrebami USA a možnosťami imigračných zákonov. Pre kvalifi kovaných pracovníkov je v  rámci preferenčnej skupiny súvisiacej so zamestnávaním každoročne vyčlenených 140 000 zelených kariet.9 V prípade nekvalifi kovaných pracovníkov je limit nastavený len na 5 000 pracovníkov ročne.10 Dnešní ilegálni imigranti: počty a demografická kompozícia V súčasnosti sú to hlavne imigranti z Latinskej Ameriky (Mexiko, stredná a južná Amerika a Karibik), ktorí tvoria viac ako polovicu všetkých prichádzajúcich – legálnych i nelegálnych, keďže 54,6 % americkej populácie narodenej v zahraničí pocháLeMay, Illegal Immigration, 45. Steven A. Camarota, „Immigrants in the United States, 2007: A Profi le of America’s ForeignBorn Population“, Center for Immigration Studies, November 2007, 1, http://www.cis.org/ articles/2007/back1007.pdf (stiahnuté 13. 12. 2010). 9 Susan Martin, „US Employment-Based Admissions: Permanent and Temporary“, Migration Policy Institute, 3. 1. 2006, 3, http://www.migrationpolicy.org/itfiaf/pb_15_1.06.pdf (stiahnuté 13. 12. 2010). 10 Ibid., 8. 7 8

181

dza z tohto regiónu. Podľa krajiny pôvodu imigrantov je na prvom mieste Mexiko, ktoré nasleduje Čína, India, Filipíny a Vietnam11. Počet ilegálnych imigrantov prítomných na území USA v súčasnosti sa udáva na už spomínaných približne 11 miliónov, ide ale len o odhady, keďže žiadny úrad nevyhotovuje profi ly nezdokumentovaných imigrantov, ktoré by boli založené na  konkrétnom vyčíslení. Avšak i  produkcia týchto odhadov je náročná, „pretože vláda nemá administratívne údaje o  príchode a  odchode [neautorizovaných prisťahovalcov], a tiež preto, že ich výsledné počty sú v cenzoch a iných prieskumoch obyvateľstva zvyčajne podhodnotené“12 – ilegálni imigranti majú snahu akýmkoľvek počítaniam uniknúť, pretože sa obávajú odhalenia svojho ilegálneho statusu a hroziacej deportácie. Mnohí ilegálni imigranti, ktorí sa rozhodnú dostať sa do  USA priamym nedovoleným prekročením hraníc, okrem toho do  Spojených štátov prichádzajú až na niekoľký pokus, čo snahu o ich počítanie ešte viac komplikuje. Na druhej strane, niektorí ilegálni imigranti sa z územia USA niekedy navracajú do  krajín svojho pôvodu a  neskôr sa vracajú, čo sťažuje vytváranie predpokladov o tom, koľko imigrantov vlastne zotrváva v USA. Metóda, ktorá sa v súčasnosti používa na vytvorenie odhadov veľkosti populácie ilegálnych imigrantov na  území USA a  niektorých jej charakteristík – napríklad veku či národného pôvodu – „v  zásade odčítava odhadovanú populáciu legálnych prisťahovalcov od celkovej populácie narodenej v zahraničí a nakladá so zvyškom ako so zdrojom údajov o populácii neautorizovaných migrantov“.13 Ide o takzvanú reziduálnu metodológiu, ktorú využíva napríklad americké ministerstvo pre vnútornú bezpečnosť (US Department of Homeland Security, DHS), Úrad pre sčítanie ľudu (United States Census Bureau) či think-tank Pew Hispanic Center, kde táto metóda vznikla. Vo vládnych a oficiálnych zdrojoch v súčasnosti teda predpoklad počtu ilegálnych imigrantov skutočne osciluje okolo čísla 11 miliónov, avšak podľa niektorých zdrojov je skutočný počet nezdokumentovaných imigrantov v  USA viac ako 20 miliónov. Toto číslo uvádza napríklad server Immigration Counters.com, zameraný na zdôrazňovanie negatív ilegálnej imigrácie. V počte 20 miliónov sa s Immigration Counters zvykla zhodovať napríklad i  investičná spoločnosť Bear Stearns, ktorá vytvárala vlastné analýzy ilegálnej imigrácie.14

Camarota, „Immigrants in the United States, 2007“, 7. Congressional Budget Office, „A Description of the Immigrant Population“, November 2004, http://www.cbo.gov/ftpdocs/60xx/doc6019/11-23-Immigrant.pdf (stiahnuté 8. 12. 2010). 13 Jeff rey S. Passel, „Estimates of the Size and Characteristics of the Undocumented Population“, Pew Hispanic Center, 2005, 1, http://pewhispanic.org/reports/report.php?ReportID=44 (stiahnuté 13. 12. 2010). 14 Robert Justich, „The Underground Labor Force Is To The Surface“, Bear Stearns, 3. 1. 2005, 1, http://www.bearstearns.com/bscportal/pdfs/underground.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010). 11

12

182

Na druhej strane, predpokladá sa, že v súvislosti s ekonomickou krízou sa počty ilegálnych imigrantov v USA znižujú. Ministerstvo pre vnútornú bezpečnosť odhaduje, že v roku 2009 tento počet klesol zhruba o milión.15 Ak za smerodajné teda vezmeme oficiálne vládne zdroje a prijmeme približne 11 miliónov ako relevantný údaj, predpoklady pokračujú s odhadom, že 62 % z daných 11-tich miliónov ilegálnych imigrantov je z  Mexika, severoamerický región obecne (Kanada, Mexiko a  Karibik spolu) tvorí 77 %, na  ďalšom mieste je Ázia (9 %); južná Amerika tvorí takmer 7 %.16 Čo sa týka rozloženia ilegálnych imigrantov na území USA, napriek tomu, že žijú vo všetkých štátoch, ich prítomnosť je vysoko koncentrovaná len v niektorých. V roku 2009 žila viac než polovica (57 %) ilegálnych imigrantov len v piatich štátoch: Kalifornia, Texas, Florida, New York a Illinois. V Kalifornii samotnej žila takmer štvrtina (24 %) všetkých neautorizovaných imigrantov nachádzajúcich sa v USA.17 Vek ilegálnych imigrantov je zväčša pomerne nízky, v  roku 2009 malo 74 % ilegálnych imigrantov od 18 do 44 rokov; čo sa týka genderového rozloženia, muži zväčša prevažujú nad ženami, v roku 2009 ich bolo 58 %.18 Súčasná kritika a dopady ilegálnej imigrácie O  tom, že ilegálna imigrácia predstavuje pre USA problém, pochybuje málokto; názory sa ale líšia pri snahe o  odpoveď na  otázku, čo konkrétne je problémom a prečo. Takáto situácia sa neskôr odráža v rôznosti riešení, ktoré jednotliví aktéri imigračnej debaty navrhujú a, zároveň, proti ktorým sa stavajú. Pre pochopenie príčin, ktoré ich vedú k proponovaniu niektorého z riešení, sa v tejto kapitole bližšie pozriem na dôvody kritiky ilegálnej imigrácie do USA; svoju analýzu rozdeľujem na právny, ekonomický, kultúrny a bezpečnostný rozmer tejto debaty. Právny rozmer Hlavným problémom je podľa niektorých aktérov imigračnej debaty samotný fakt, že na území USA sa bez povolenia nachádza približne 11 miliónov ľudí pohybujúcich sa mimo dohľad úradov. V  rámci tzv. „law-and-order“ mentality sa tu zdôrazňuje fakt, že ilegalita podkopáva vládu práva a v konečnom dôsledku znižuje dôveru v právo všeobecne a imigračné zákony špeciálne. Ako sa písalo v liste republikánskych členov Výboru kongresu pre imigračnú reformu, „rešpekt vlády práva je jedna zo základných konzervatívnych hodnôt. [...] Nemôžeme ďalej tolerovať nedoBaker, Hoefer a Rytina, „Estimates of the Unauthorized Immigrant Population“, 1. Ibid., 4. 17 Ibid. 18 Ibid., 5. 15 16

183

držiavanie a ignorovanie našich imigračných zákonov. [...] Nelegálni prisťahovalci sú už z definície zločinci.“19 Tendencia nazerať na  problém z  tohto uhla sa vyskytuje väčšinou na  pravej strane politického spektra; pre mnohých komentátorov zastávajúcich takéto nazeranie daná situácia predstavuje bezprecedentný rozklad americkej suverenity. Podľa nich by americký národ mal mať právo minimálne na prehľad o tom, kto sa na jeho území nachádza, a  tiež možnosť samostatne rozhodovať, kto na  jeho území smie byť a kto nie. Pre kozmopolitov, pro-imigračných liberálov, zástupcov odborov či občianskoprávnych aktivistov však nie je problémom vlastná prítomnosť ilegálnych imigrantov na území USA, ale ich status. Poukazujú na to, že ilegálni imigranti sú predovšetkým ľudia s ľudskými právami, ktoré je potrebné rešpektovať. S ilegálnym statusom sa však v USA stávajú súčasťou akejsi „podtriedy“ ľudí, ktorá je bezbranná voči zneužívaniu zo strany zamestnávateľov a bojí sa komunikovať s úradmi. Ekonomický rozmer Negatívne sa z ekonomických dôvodov k ilegálnej imigrácii stavajú predovšetkým ekonomickí protekcionisti, pre ktorých je hlavným problémom plynúcim z ilegálnej imigrácie škodlivý dopad ilegálnych imigrantov na amerických pracovníkov a „parazitovanie“ ilegálnych imigrantov na americkom systéme sociálneho zabezpečenia. Na  druhej strane stoja expanzionisti hájaci obchodné záujmy a  zástancovia voľného trhu, podľa ktorých krajina profituje z možnosti využiť pracovnú silu lacných zahraničných pracovníkov. Problémom je pre nich to, že krajina nie je schopná adekvátne reagovať na realitu, teda na to, že v USA sú zamestnávatelia a mimo USA sú zamestnanci, ktorí chcú spolupracovať, ale nemôžu. Pre aktivitu imigrantov na americkom pracovnom trhu je veľmi dôležité, s akou vzdelanostnou výbavou a  kvalifi káciou do  krajiny prichádzajú. Zdá sa však, že „ilegálni imigranti majú najnižšiu úroveň vzdelania spomedzi všetkých imigrantov“, 20 čo potvrdzuje štúdia Pew Hispanic Center. Neautorizovaní imigranti v  produktívnom veku sú menej vzdelaní než ostatné zložky obyvateľstva: 49 % z nich nemá ani stredoškolské vzdelanie, zatiaľ čo v  prípade legálnych prisťahovalcov ide len o 25 % a v domácej populácii o 9 %.21 Imigranti sú teda často ľudia, ktorí nemajú

19 Susan Jones, „Republican Lawmakers Won’t Back Bush on Immigration“, CNSNews.com, 26. 1. 2004, http://cnsnews.com/node/29331 (stiahnuté 15. 12. 2010). 20 Gordon H. Hanson, The Economic Logic of Illegal Immigration (New York: Council on Foreign Relations Press. 2007), 12, http://www.cfr.org/immigration/economic-logic-illegalimmigration/p12969 (stiahnuté 8. 12. 2010). 21 , Jeff rey S. Passel, „Unauthorized Migrants: Numbers and Characteristics“, Pew Hispanic Center, 14. 6. 2005, 23, http://www.pewhispanic.org/fi les/reports/46.pdf (stiahnuté 8. 12. 2010).

184

buď schopnosť alebo vôľu pracovať na svojej kvalifi kácii, čo ich predurčuje na pozície s nízkym platom; často tak rozširujú percento amerických chudobných. Častým argumentom ekonomických protekcionistov v  neprospech imigrantov všeobecne a ilegálnych imigrantov detto je uvádzanie predstavy, že imigranti „kradnú prácu“. Expanzionisti zdôrazňujúci potrebu lacných zahraničných pracovníkov pre americkú ekonomiku ale kontrujú tvrdením, že zväčša ide o prácu, o ktorú miestni obyvatelia aj tak nemajú záujem a len imigranti sú ochotní túto prácu prijať. „Tento druh prác sa niekedy označuje ako tzv. 4-D jobs – dangerous, dirty, dull or domestic,“22 teda nebezpečné, špinavé, jednotvárne či v  domácnosti. Zamestnať sa v  takomto druhu práce je pre väčšinu domáceho obyvateľstva spoločensky neprijateľné; ilegálni imigranti naopak vo väčšine prípadov prichádzajú s rozhodnutím prijať akúkoľvek prácu. Okrem toho, fakt, že ich vzdelanie je zväčša pomerne nízke, ich šancu získať prácu z  inej kategórie než „4-D“ znižuje takmer na  nulu, keďže jediné, čo mnohí z nich môžu ponúknuť, je nekvalifi kovaná pracovná sila. Po takejto pracovnej sile je však v zásade konštantný dopyt. Projekcia amerického Ministerstva práce napríklad predpokladá, že do  roku 2016 bude približne 4,1 milióna pracovných miest vyžadovať len krátkodobé zaučenie priamo na mieste práce.23 Keďže domáce obyvateľstvo o takéto pozície nejaví záujem, na ich miesto nastupujú nekvalifi kovaní pracovníci najmä z Mexika, a prichádzajú poväčšine ilegálnou cestou – najmä preto, že je ročne vydávaných príliš málo víz pre takýto účel. Ekonomickí protekcionisti (a zástancovia tvrdého postupu voči imigrantom všeobecne) ale zvyknú popierať argument, že o prácu, ktorú ilegálni imigranti na území USA vykonávajú, americkí zamestnanci nemajú záujem. Tom Tancredo, bývalý republikánsky člen Snemovne reprezentantov zo štátu Colorado, hovorí: „Dôvod, že mnoho týchto pracovných pozícií je voľných, je to, že to nie je práca, ktorú by chceli Američania robiť ... za taký plat.“24 Pri úvahe o vplyve imigrácie na platy sa ponúka predstava, že tým, ako imigranti rozšíria ponuku pracovnej sily, sa dopyt jednoduchšie nasýti a  cena práce sa tak zníži. Okrem toho, ilegálni imigranti sú ochotní akceptovať aj platy pod hladinou minimálnej mzdy, keďže do USA zväčša prichádzajú so snahou získať akúkoľvek prácu za akýchkoľvek podmienok. To by tak teoreticky malo mať negatívny vplyv na celé odvetvia, v ktorých nachádzajú prácu, pretože zamestnávatelia budú chcieť (v rámci minimalizácie vlastných výdajov) znižovať platy i ostatným zamestnancom, ktorí odvádzajú rovnakú prácu, ale na  rozdiel od  ilegálnych imigrantov, žijúcich

Kozák, „Facing Asymmetry“, 212. David Coates, „The Economic Impact of Immigration“, in Getting Immigration Right: what every American needs to know, ed. David Coates a Peter Siavelis (Washington: Potomac Books, 2009), 87. 24 Daniel J. Tichenor, „Strange Bedfellows: The Politics and Pathologies of Immigration Reform“, Labor: Studies in Working-Class History of the Americas 5, č. 2 (2008): 41. 22 23

185

v  permanentnom strachu z  deportácie, nemajú problém vyžadovať dodržiavanie svojich zamestnaneckých práv. Avšak, stanoviť reálny dopad ilegálnej imigrácie na úroveň platov je nesmierne náročné. I  v  prípade jednoduchšie zmapovateľnej legálnej imigrácie sa výsledky rôznia – od zistení, že imigrácia má výrazne negatívny vplyv na platy domácich obyvateľov, 25 až po štúdie s úplne opačnými výsledkami, ktoré dopad imigrácie na platy dokonca vidia pozitívne.26 Argumenty tu teda existujú pre obe strany debaty; pri štúdiách vždy záleží na zvolenej metodológii a spôsobe výberu a vyhodnocovania údajov. Zástancovia názoru, že ilegálna imigrácia nemá nijaký radikálne negatívny vplyv na  výšku platov niekedy poukazujú i  na  vzťah medzi pracovnou silou ilegálnych imigrantov a domácich pracovníkov. Keďže podľa nich väčšina ilegálnych imigrantov prijíma také pozície, o ktoré miestne obyvateľstvo nemá záujem, nezdá sa, že by ponuka ich pracovnej sily súťažila s domácou ponukou a mala tak priamy negatívny vplyv na platové ohodnotenie. Dá sa teda dokonca argumentovať i v tom smere, že tým, ako ilegálni imigranti obsadia najnižšie pozície, domáci pracovníci získajú lepšie ohodnotené miesta a ilegálna imigrácia tak má na ich platy v konečnom dôsledku pozitívny efekt. Keď sa na  otázku zamestnávania ilegálnych imigrantov pozrieme z  pohľadu zamestnávateľov, musíme si uvedomiť, že pre niektoré odvetvia, ako je napríklad zber paradajok či pomarančov, prísun ilegálnych imigrantov zabezpečuje ich konkurencieschopnosť, či v  extrémnych prípadoch samotné prežitie. Keby v  týchto odvetviach pracovali drahší pracovníci, ich cena by sa musela odraziť tiež na cene produktov a  tie by tak stratili svoju súčasnú výhodu na  trhu, ktorá tkvie práve v nízkej cene. Ak krajina nie je ochotná zmieriť sa s takouto situáciou, odpoveďou by teoreticky mohlo byť rozhodnutie „úplne sa zbaviť veľkoplošného poľnohospodárstva. Anglicko to urobilo a pokojne väčšinu potravín nakupuje od zahraničných výrobcov. To znamená možno menšiu potravinovú bezpečnosť, ale i menšiu potrebu pracovníkov. V  USA je to zložitá diskusia, pretože je to krajina, ktorá je závislá na lacnej pracovnej sile“.27 Výrazne negatívny dopad však má zamestnávanie ilegálnych imigrantov často na  nich samotných, pretože im v  snahe o  udržanie konkurenčnej výhody mnohé podniky dávajú nesmierne nízke platy, a  poskytujú malé alebo žiadne zamestnanecké výhody. Mnohí ilegálni imigranti však zo strachu z deportácie a nedostatku 25 Viď napríklad George Borjas, Heaven’s Door: Immigration Policy and the American Economy (Princeton: Princeton University Press, 1999). 26 Napríklad Gianmarco Ottaviano a  Giovanni Peri, Rethinking the Gains from Immigration: Theory and Evidence from the U.S. (Cambridge, MA: National Bureau of Economic Research, 2005), 4. 27 Nathan Thornburgh, „Can a Guest Worker Program Work?“ Time, 24. 5. 2007. http://www. time.com/time/magazine/article/0,9171,1625191,00.html (stiahnuté 13. 12. 2010).

186

iných možností nájsť si zamestnanie kvôli svojej nízkej kvalifi kácii takýto prístup akceptujú, niekedy aj za cenu ohrozovania vlastného života v nebezpečnej práci. Čo sa týka čerpania sociálnych služieb, nezdokumentovaní imigranti oficiálne nemajú právo na žiadne, ale napríklad ich deti spadajú pod iný režim. Majú právo na využívanie tzv. Children’s Health Insurance Program, ktorého úlohou je poskytovať pomoc pri zdravotnom poistení detí, ktoré si ho nemôžu dovoliť. Okrem toho, ak sú deti ilegálnych imigrantov vďaka v  USA platiacemu jus soli automaticky americkými občanmi, vzťahuje sa na nich celá škála sociálnych benefitov. Ekonomickí protekcionisti na  to poukazujú ako na  parazitovanie ilegálnych imigrantov na  systéme, do  ktorého prispievajú iní. Do  rovnakej kategórie tiež spadá využívanie pohotovostnej zdravotnej starostlivosti ilegálnymi imigrantami, za ktorú musia zaplatiť americkí občania a legálni prisťahovalci, či fakt, že ilegálni imigranti svoje deti posielajú do amerických škôl, ale nepodieľajú sa na pokrývaní nákladov s tým spojených. Všeobecne je z pohľadu samotných ilegálnych imigrantov do istej miery možné namietať proti uvedeným obvineniam z  parazitovania na  systéme, pretože mnohí ilegálni imigranti napríklad pracujú na základe falošných dokladov a tak napokon prispievajú do Fondu sociálneho zabezpečenia. Platia tiež daň z predaja a nepriamo, cez nájomné, i  daň z  majetku; vo výsledku však v  ich prípade jednako len nejde o plnú angažovanosť na systéme prispievania do štátnej pokladne. Kultúrny rozmer a národná identita Obavy v kultúrnej rovine pramenia z pocitu akejsi kultúrnej nadradenosti a s ňou súvisiacou snahou uchrániť „našu zem“ pred prílevom „cudzincov“. Kritici, kultúrni protekcionisti, tu často pracujú s obavami z ohrozovania národnej identity a neželaných zmien tváre Ameriky28. Na jednej strane debaty o imigrácii existuje pomerne radikálny názor, že Američania ako „národ imigrantov“ by mali nových záujemcov o prisťahovanie – v rámci zachovávania tradície a  snahy zostať verný svojmu pomenovaniu – jednoducho nechať vojsť do  svojej krajiny bez akýchkoľvek regulácii. Polemika s  týmto názorom sa realizuje hneď na  niekoľkých úrovniach – od  poukazovania na  prípadné negatívne dôsledky masového prílevu najrôznejších prisťahovalcov až po námietky voči samotnému vnímaniu amerického národa ako národa imigrantov – napríklad Samuel P.  Huntington vo svojej knihe Kam kráčaš, Amerika? tvrdí, že americký národ je skôr národom osadníkov než imigrantov, s tým, že „osadníci a imigranti sa V  tejto súvislosti je možné pripomenúť obálku časopisu Time z  novembra 1993, ktorá sa zaujímala doslova o „novú tvár Ameriky.“ Spojením viacerých rás žijúcich na území USA vtedy počítačom vytvorila obraz ženy, ktorá má zobrazovať, ako „imigranti tvarujú prvú multikultúrnu spoločnosť na  svete.“ Odkaz na  obálku: http://www.time.com/time/covers/0,16641,19931118, 00.html (stiahnuté 17. 12. 2010).

28

187

bytostne líšia“, pretože „osadníci opúšťajú existujúcu spoločnosť, aby založili novú spoločnosť ..., prisťahovalci naproti tomu nevytvárajú novú spoločnosť. Sťahujú sa z jednej spoločnosti do inej“.29 I preto je podľa neho americký národ dnes v zásade jasne zadefinovanou a uzatvorenou skupinou, založenou na odkaze starousadlíkov, a prílišná otvorenosť novým, odlišným prisťahovalcom môže vo svojich dôsledkoch priniesť rozvrat americkej kultúry a spoločnosti. Tu sa oplatí opäť odkázať na históriu Spojených štátov, jednak pripomenutím vtipu o tom, že zástupy ilegálnych imigrantov boli v Amerike vždy problémom – stačí sa spýtať ktoréhokoľvek Indiána;30 a tiež serióznou úvahou: „Ak sa pozrieme na  históriu objektívne, uvedomíme si, že každá nová vlna imigrantov sa stretla s podozrievaním a pochybnosťami; na druhej strane ale bola každá predošlá vlna imigrantov očistená a vzdávala sa jej pocta.“31 Tak, ako sa Američania vymedzovali voči prílevu Írov v 19. storočí a neskôr Aziatov na počiatku storočia 20-teho, tak dnes poukazujú na špecifickú kompozíciu súčasnej imigrácie. Tá je iná než zvyčajné prúdy prisťahovalcov pred prijatím imigračného zákona z  roku 1965. Európanov vystriedali hlavne ľudia z Latinskej Ameriky či Ázie; ide teda najmä o nespokojnosť s faktom, že dnešná imigrácia, a v prípade ilegálnej imigrácie je to ešte badateľnejšie, je menej rôznorodá, keďže „viac ako 5 % [imigrantov] pochádza zo španielsky hovoriacich krajín, čo reprezentuje v  [obavách kritikov] v  histórii USA bezprecedentný stupeň etnickej koncentrácie“.32 Z toho pramení obava, že takto homogénna skupina si bude udržiavať svoje špecifi ká a prinášať tak nežiaduce cudzorodé prvky do americkej spoločnosti. Huntington vo svojej knihe Kam kráčaš, Amerika? píše, že „do konca dvadsiateho storočia došlo k vývoju, v ktorého dôsledku sa Amerika môže transformovať v kultúrne rozdvojenú anglo-hispánsku spoločnosť s dvomi národnými jazykmi“,33 a táto „hispanizácia“ amerického kontinentu podľa neho do veľkej miery súvisí s tým, že „mexickí prisťahovalci a  ich potomstvo sa do  americkej spoločnosti neasimilovali v takej miere, v akej to v minulosti učinili a stále činia mnohé iné prisťahovalecké komunity“.34 Ďalej zachádza už spomínaný Tom Tancredo, autor knihy In Mortal Danger, v  ktorej popisuje „smrteľné nebezpečenstvo“, ktoré ilegálna imigrácia predstavuje

Samuel P. Huntington, Kam kráčíš, Ameriko: krize americké identity (Praha: Rybka, 2005), 48. Viď Karikatúra zobrazujúca prvých amerických usadlíkov ako akúsi prvú vlnu ilegálnych imigrantov, http://geekpolitics.com/illegal-immigrants-problems-and-solutions/ (stiahnuté 6. 12. 2010). 31 „Top 10 Immigration Myths and Facts“, National Immigration Forum, June 2003, http://www. immigrationforum.org/images/uploads/MythsandFacts.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010). 32 LeMay, Illegal Immigration, 41. 33 Huntington, Kam kráčíš, Ameriko, 226. 34 Ibid., 227. 29

30

188

pre americký národ. Americká spoločnosť podľa neho v dôsledku ilegálnej imigrácie „hnije zvnútra“ a je na ceste k vlastnému pádu.35 Zo širšieho pohľadu je možné napokon odkázať i na debatu o prijímaní imigrantov do  americkej spoločnosti všeobecne. Na  jednej strane existuje názor, že imigrácia je prínosná kvôli novým impulzom, ktoré so sebou prináša, poprípade i  kvôli svojim možným ekonomickým prínosom; zástancovia tohto názoru preto podporujú rozšírenie možností legálnej imigrácie. Na druhej strane stoja náhľady, podľa ktorých je imigrácia z podstaty škodlivá a prináša so sebou rozličné nebezpečenstvá – jednak v rámci ohrozovania národnej identity, a tiež kvôli potrebe výdajov na novo prichádzajúcich. Obecne: „Keď je prežitie neisté, kultúrna diverzita vyzerá hrozivo. ... Naproti tomu, keď prežitie začína vyzerať ako niečo, čo je automaticky isté, etnická a  kultúrna diverzita sa stávajú omnoho prijateľnejšími – nad istým bodom je diverzita nie len prijateľná, ale pozitívne hodnotená, pretože je zaujímavá a stimulujúca.“36 Bezpečnostný rozmer S obavami kultúrnych konzervatívcov z ilegálnej imigrácie sa často spája i predstava, že ilegálni imigranti budú zvyšovať kriminalitu, keďže jednak odmietajú spolupracovať s úradmi a pohybujú sa mimo ich dosah; a tiež preto, že sú často chudobnejší než väčšina populácie. Odborné štúdie zaoberajúce sa súvislosťami medzi imigráciou a zločinom však často prichádzajú k výsledku, že imigranti páchajú omnoho menej trestných činov než domáci obyvatelia. Napríklad Immigration Policy Center zistilo, že pravdepodobnosť uväznenia u ľudí „narodených v USA vo veku 18–39 rokov je 5krát vyššia než u ich rovesníkov narodených v zahraničí“.37 Kritici týchto štúdií väčšinou zdôrazňujú fakt, že štúdie málokedy robia rozdiel medzi legálnymi a ilegálnymi prisťahovalcami. Eric Rasmusen, ekonóm z Indiana University, sa preto snažil vyextrahovať dáta zo správy amerického Government Accountability Office38, ktorá sa zaoberala počtami uväznených cudzincov v amerických väzniciach. Podľa jeho výpočtov „ilegálni imigranti páchajú 6 % všetkých zločinov

35 „Tancredo warns America ,in mortal danger’“, World Net Daily, 22. 5. 2006, http://www.wnd. com/?pageId=36280 (stiahnuté 9. 12. 2010). 36 David Coates a  Peter Siavelis, Getting immigration right: what every American needs to know (Washington: Potomac Books, 2009), 45–46. 37 Kathleen Kingsbury, „Immigration: No Correlation With Crime“, Time, 27. 2. 2008, http:// www.time.com/time/nation/article/0,8599,1717575,00.html (stiahnuté 13. 12. 2010). 38 Ide o súčasť Kongresu, zaoberajúcu sa auditom, hodnotením a vyšetrovaním aktivít americkej vlády.

189

v USA, čo krajinu stojí 24 miliárd dolárov.“39 Rasmusenovi kritici mu vyčítajú, že medzi ilegálnych imigrantov započítal všetkých ľudí bez amerického občianstva, Rasmusen sám však v prospech svojich náhľadov argumentuje tým, že legálni imigranti na to, aby legálny status získali, musia prejsť mnohými prehliadkami svojho trestného registra a vo výsledku to teda sú ľudia, ktorí dodržujú zákony, na rozdiel od ilegálnych imigrantov, ktorých nikto neskontroloval. Na  druhej strane sa však dá namietať, že práve ilegálni imigranti dodržujú zákony veľmi dôkladne, pretože sa chcú vyhnúť kontaktu s úradmi a tým predísť vlastnej deportácii, ako uvádza kriminológ z Florida State University, prof. Daniel Mears40. Výrazný nárast antiimigračná rétorika však zaznamenala najmä v  dôsledku teroristických úrokov z 11. septembra 2001. Pat Buchanan, americký konzervatívny komentátor a politik, známy svojim radikálnym postojom voči ilegálnej imigrácii, situáciu hodnotil s tým, že „teroristi sú medzi nami ako nezdokumentovaní imigranti“, ilegálnych imigrantov by preto vyhostil, a obmedzil by tiež legálnu imigráciu, resp. v jeho slovníku „imigračné tsunami“.41 Faktom však je, že s Mexičanmi, ktorí tvoria najväčšiu časť ilegálnych imigrantov, zatiaľ žiadne teroristické aktivity neboli spojené. Zhrnutie Keď sa pozrieme spätne na  všetky štyri prediskutovávané oblasti, zisťujeme, že debata je vo všetkých veľmi intenzívna a argumenty existujú často pre obe strany. V  štatistikách a  štúdiách sa dá len pomerne ťažko vyznať a  ich výsledky sú vo väčšine prípadov protichodné; veci komplikuje i to, že sa kritika ilegálnej imigrácie často mieša s kritikou prisťahovalectva ako takého, teda i s jeho legálnou zložkou. Konceptuálne prístupy a navrhované opatrenia Väčšina aktérov a  komentátorov imigračnej debaty sa zhoduje v  stanovisku, že existencia širokej triedy nezdokumentovaných prisťahovalcov nie je v záujme USA, avšak, ako vidno i z predošlej kapitoly, v súčasnosti „nie je nedostatok návrhov, ako k  ,problému’ ilegálnej imigrácie pristupovať. Čoho je nedostatok, to je akákoľvek zhoda v otázke, ktorý z množstva návrhov momentálne prítomných v hre je nad-

39 Eric Rasmusen, „Illegal Immigrants Cause 6 % of Crime, which Costs $ 24 Billion“, Eric Rasmusen’s Weblog, http://rasmusen.org/t/2008/04/illegal-immigrants-cause-21-of-crime. html (stiahnuté 13. 12. 2010). 40 Kingsbury, „Immigration: No Correlation With Crime“. 41 „Pat Buchanan on Immigration“, On Th e Issues, http://www.ontheissues.org/celeb/Pat_ Buchanan_Immigration.htm (stiahnuté 17. 12. 2010).

190

radený ostatným“,42 rovnako ako, zdá sa, politická vôľa a schopnosť presadiť zmenu imigračnej politiky. Ako vidno i z predošlej kapitoly, v šírke názorov na vhodný prístup k ilegálnym imigrantom na území USA je však všeobecne možné vysledovať dve základné línie úvahy – prvá zdôrazňuje záujmy domáceho obyvateľstva a poukazuje na úlohu práva a zákonov v spoločnosti. Druhá línia úvahy je „mäkšia“ a poukazuje na potrebu rešpektovania ľudských práv imigrantov a ich sociálnych väzieb na území Spojených štátov. Obecne by sa tieto súperiace náhľady na možnosti prístupu k imigračnej problematike dali, podľa terminológie Andrey Baršovej a Pavla Baršu, označiť za napätie medzi národným a  liberálnym poslaním štátu. V  rámci národného poslania sa štát snaží zabezpečovať kolektívne dobra príslušníkov konkrétneho, „domáceho“, národa, a v rámci liberálneho poslania chce zabezpečovať individuálne práva príslušníkov ľudského druhu. Pri zjednodušení oboch pohľadov by sa ako ich základné výstupy v rovine konkrétnych opatrení dali uviesť v prvom prípade nútená masová deportácia, v druhom všeobecná amnestia. Okrem týchto dvoch základných – a  extrémnych – možností tu ale existuje ďalšie množstvo čiastkových opatrení, pričom za niektoré z nich sa často zasadzujú zástancovia oboch popísaných pohľadov. I dve hlavné politické strany v Spojených štátoch, republikáni a demokrati, sú v otázke prístupu k ilegálnej imigrácii rozdelené – v rámci demokratickej strany existuje krídlo, ktoré podporuje tvrdé opatrenia proti nezdokumentovaným imigrantom, vrátane masovej repatriácie či odmietania poskytovania sociálnych služieb ilegálnym imigrantom na území USA; všeobecne má však demokratická strana tendenciu podporovať vytváranie pracovných programov a ciest k získaniu legálneho statusu pre imigrantov, ktorí sú v USA ilegálne. republikánska strana, i keď sa tradične zasadzuje za tvrdší postup, je ale tiež vnútorne nejednotná a i v nej sa nájdu prúdy, ktoré podporujú skôr politiku tradične spájanú s demokratickou stranou než s ich vlastnou. Všeobecne sa pri úvahe o možnej reforme imigračného systému zväčša uvažuje o potrebe prísť s komplexným balíkom opatrení, ktoré by riešili čo možno najširšie spektrum problémov ilegálnej imigrácie. Mnohé čiastkové riešenia podporované niektorým segmentom aktérov imigračnej debaty však môžu svoj cieľ často dosiahnuť len v kooperácii s inými opatreniami, ktorých podpora prichádza niekedy z iných strán; na  presadenie komplexnej reformy je preto potrebné vytvárať obojstranné koalície a prijímať kompromisy, čo sa ukazuje ako veľký problém. V  tejto kapitole sa budem venovať najprv línií tvrdých opatrení snažiacich sa vykoreniť problém ilegálnej imigrácie nútenou masovou deportáciou ilegálnych David Coates, „Options for Action, Strategies for Change“, in Getting Immigration Right: what every American needs to know, ed. David Coates a Peter Siavelis (Washington: Potomac Books, 2009), 219.

42

191

imigrantov pobývajúcich na území USA a politikou dôsledného presadzovania existujúcich imigračných zákonov. V ďalšej časti sa zaoberám líniou mäkších opatrení, kde sa sústredím na  otázku amnestie a  legalizácie statusu ilegálnych imigrantov a  možnosťou vystavania dočasného pracovného programu pre pracovníkov zo zahraničia. „Tvrdé“ opatrenia Masová deportácia Najradikálnejším opatrením navrhovaným ako riešenie otázky ilegálnej imigrácie v USA je nútená masová deportácia, teda vykázanie ilegálnych imigrantov z USA späť do ich rodných krajín. Táto koncepcia je v súlade s tzv. „law-and-order“ mentalitou; ide tu o už spomínané zdôrazňovanie zákonov a potreby ich dodržiavania. Ilegálni imigranti porušili imigračné zákony buď už priamo svojim vstupom na územie USA alebo tým, že napriek povinnosti z tohto územia odísť na ňom zostali. Sú to teda v prvom rade porušovatelia zákona a podľa zástancov tohto pohľadu nemajú právo na území USA zotrvávať: na to, aby si americký právny systém zachoval svoju dôveryhodnosť, je nevyhnutné riadne dodržiavať jeho pravidlá, v tomto prípade teda odstrániť z územia USA tých, ktorí na ňom nemajú byť. Pri zamyslení sa nad praktickými súvislosťami realizácie masovej deportácie sa však vynára niekoľko problémov: „Na to, aby [masovú deportáciu] bolo možné vykonať, by v  USA bolo potrebné vytvoriť elementy policajného štátu: systém susedských špehov, rozšírenú imigračnú tajnú políciu, veľké zadržiavacie areály s konotáciami podobnými Guantanamu, a zásadnú eróziu občianskych slobôd.“43 To je jedna strana problému: nútená relokácia približne 11-tich miliónov ľudí – čo by zrejme bola jedna z najväčších deportácií v dejinách ľudstva – predstavuje obrovský etický problém a USA, ktoré kladú dôraz na rešpektovanie ľudských práv, by si nesmierne poškodili vlastnú medzinárodnú reputáciu. Okrem toho je možné sa zamýšľať tiež nad tým, či USA majú fyzicky kapacity na to, aby dokázali vykonať masovú deportáciu, a podľa všetkého takáto možnosť reálne do úvahy neprichádza, slovami Johna McCaina: „Na to, aby sme deportovali 11 miliónov ľudí, by sme potrebovali 200 000 autobusov, ktoré by zabrali úsek dlhý 1 700 míľ. To všetko pri predpoklade, že máme zdroje na to, aby sme našli a zadržali všetkých 11 miliónov, alebo aspoň polovicu. A tie nemáme, a všetci vieme, že nikdy ani mať nebudeme.“44 Okrem toho by takéto opatrenie malo katastrofálne dopady Ibid., 221. John McCain, „McCain Statement on Border Security and Immigration Reform Legislation“, U.S. Senator John McCain, 30. 3. 2006, http://mccain.senate.gov/public/index. cfm?FuseAction=PressOffice.Speeches&ContentRecord_id=ce7596a1-0670-40f0-b054e5c3650c02dd&Region_id=&Issue_id=e2d83197-0adb-4a53-994a-9eb58268b452 (stiahnuté 9. 12. 2010). 43

44

192

na  lokálne komunity a  viedlo by k  rozdeľovaniu rodín a  pretrhávaniu sociálnych väzieb. Pri snahe o vyčíslenie nákladov hromadnej deportácie sa Rajeev Goyle a David A. Jaeger, autori štúdie Deporting the Undocumented: A Cost Assessment vypracovanej v roku 2005 pre liberálny výskumný ústav Center for American Progress dopracovali k čiastke 206,241 miliárd dolárov za 5 rokov.45 Autori berú do úvahy náklady spojené so zatýkaním, zadržiavaním, transportom ilegálnych imigrantov či prípadnými potrebnými právnymi službami a výpočty zakladajú na dátach dostupných z oficiálnych vládnych zdrojov. Výsledky však označujú za konzervatívne a predpokladajú, že skutočná cena prípadnej hromadnej deportácie by bola ešte vyššia. Naviac, pri uvažovaní o  ekonomickom dopade odsunutia všetkých ilegálnych imigrantov z územia USA je potrebné spomenúť i fakt, že by tým USA prišli o časť pracovnej sily, ktorá sa podieľa na fungovaní americkej ekonomiky; tá by však naraz jednoducho zmizla. Zástancovia masovej deportácie ale kontrujú tvrdením, že deportácia vôbec nie je až taký abnormálny koncept. Jednak poukazujú na príklady z americkej histórie, kedy už podobné opatrenia boli využité – napríklad v časoch hospodárskej krízy sa k takémuto kroku uchýlil prezident Hoover v snahe odstrániť cudzích pracovníkov a nahradiť ich americkými, ktorí si nedokázali nájsť prácu. Prezident Truman tiež nechal deportovať približne 2 milióny ilegálnych prisťahovalcov po druhej svetovej vojne, aby vytvoril priestor pre vracajúcich sa vojnových veteránov. Asi najznámejším príkladom je však dva roky trvajúca tzv. Operation Wetback,46 s ktorou v roku 1954 začal prezident Eisenhower. Tentoraz šlo o snahu uvoľniť miesto pre veteránov Koréjskej vojny. V rámci operácie Wetback tak bolo do Mexika repatriovaných vyše milióna Mexičanov a ich detí, z ktorých boli ale mnohé narodené v USA a tak boli americkými občanmi.47 Čo sa týka predpokladaných nákladov hromadnej deportácie, zástancovia deportácie síce označujú výsledky kalkulácii za absurdne vysokú čiastku; na druhej strane: „aj keby to bol opodstatnený cenový odhad, masová deportácia by za  to stála“,48 ako hovorí článok ekonóma Edwina Rubensteina na stránke VDARE.com, Rajeev Goyle a David A. Jaeger, „Deporting the Undocumented: A Cost Assessment“, Center for American Progress, July 2005, 2, http://www.americanprogress.org/wp-content/uploads/kf/ DEPORTING_THE_UNDOCUMENTED.PDF (stiahnuté 17. 12. 2010). 46 „Wetback“, čo v preklade znamená „mokrý chrbát“, je pejoratívne označenie Mexičana, alebo v  širšom ponímaní akejkoľvek osoby latinskoamerického pôvodu, ktorá nelegálne prekročila hranicu medzi Mexikom a Spojenými štátmi. Termín sa viaže k tomu, že množstvo týchto osôb sa do USA dostalo preplávaním alebo preborením sa cez rieku Rio Grande, a počas toho si zamočili chrbát. 47 Kozák, „Facing Asymmetry“, 217. 48 Edwin S. Rubenstein, „No-one’s Suggesting Mass Deportation – But It Would Pay For Itself “, VDARE.com, 26. 1. 2006, http://www.vdare.com/articles/national-data-by-edwin-srubenstein-69 (stiahnuté 13. 12. 2010). 45

193

ktorá sa zasadzuje za obmedzenie imigrácie. Podľa Rubensteina by sa deportáciou odstránila ekonomická záťaž, ktorú ilegálni imigranti vytvárajú, takže masová deportácia by sa vlastne sama spätne zaplatila. Všeobecne však väčšina Američanov chápe, že nie je dosť dobre možné 11 miliónov ľudí jednoducho vysídliť – či už kvôli technickej nemožnosti niečo také vykonať, z etických dôvodov či kvôli faktickej závislosti americkej ekonomiky na práci týchto ľudí. Nakoniec, alternatívu masovej deportácie podporuje len relatívne malé množstvo radikálnych kultúrnych a ekonomických protekcionistov. Dôslednosť v presadzovaní existujúcich zákonov Tí zástancovia tvrdého prístupu k ilegálnym prisťahovalcom, ktorí uznávajú, že nútená masová deportácia nie je realistickou možnosťou, ako najlepší spôsob prístupu k populácii ilegálnych cudzincov uvádzajú tzv. „attrition through enforcement“, čo je možné preložiť ako akési „vyčerpanie [ilegálnych imigrantov] vynucovaním [imigračných zákonov]“, resp. inštitucionalizované zužovanie ich životného priestoru s cieľom priviesť ich k rozhodnutiu odísť z USA dobrovoľne. Argumentácia tu stojí na názore, že dva extrémy prístupu k ilegálnym imigrantom – masová deportácia a všeobecná amnestia – nie sú jedinými, a ani vhodnými, možnosťami postupu. Profesor Kris W. Kobach, profesor práva na University of Missouri School of Law situáciu vo svojej eseji Attrition Through Enforcement: A Rational Approach to Illegal Immigration 49 komentuje prirovnaním k  príkladu príliš rýchlej jazdy na  diaľnici. Tá sa tiež nerieši tým, že by každý, kto zrýchľuje, dostal pokutu, ale ani úplným upustením od rýchlostných limitov. Namiesto toho existujú kontroly a povedomie o nich, čo má dostatočný odstrašujúci efekt. Rovnaký princíp by sa podľa neho mal využiť aj v prípade ilegálnej imigrácie, keďže sa napokon „prakticky v  každej oblasti práva spoločnosť spolieha na  predchádzanie porušovaniu zákona pomocou presvedčivej hrozby vynucovania práva“.50 Čo sa týka konkrétnych kontúr tejto stratégie, návrhy rôznych strán sa rôznia, všeobecne sa však zvyknú uvádzať niektoré z nasledujúcich možností51: vytvorenie tlaku na  zamestnávateľov s  úmyslom zabrániť im zamestnávať nezdokumentovaných imigrantov; zamedzenie prílivu ilegálnych imigrantov zabezpečením hranice; zamedzenie prístupu ilegálnych imigrantov k práci, sociálnym službám a vzdelaniu s  cieľom podporiť ich v  tom, aby sa dobrovoľne vrátili do  krajín svojho pôvodu; zefektívnenie procesu identifi kovania a odsunu deportovateľných jedincov a ukonKris W. Kobach, „Attrition through Enforcement: A Rational Approach to Illegal Immigration“, Tulsa Journal of Comparative & International Law 15 (2008): 153–61. 50 Ibid., 154. 49

51

Niektoré z týchto opatrení obsahuje napr. i článok Jessicy M. Vaughan, „Attrition Through Enforcement: A Cost-Effective Strategy to Shrink the Illegal Population”, Center for Immigration Studies, April 2006, http://www.cis.org/Enforcement-IllegalPopulation (stiahnuté 13. 12. 2010).

194

čenie politiky tzv. sanctuary cities. V  nasledujúcich odstavcoch sa bližšie pozriem na jednotlivé body a vyhodnotím ich z hľadiska ich podpory, praktických súvislostí a dopadov. Vytvorenie tlaku na zamestnávateľov „Vypnutie magnetu práce“ v USA sa viacerým stranám imigračnej debaty javí ako vhodný postup jednak pre odstránenie problémov spojených s pokračujúcim prílevom ďalších ilegálnych imigrantov, ale aj s tými, ktorí už na území USA sú: radikálni oponenti prítomnosti ilegálnych imigrantov v USA to vidia ako vhodný spôsob, ktorým sa dá dosiahnuť samodeportácia nezdokumentovaných pracovníkov; odbory zase veria, že povedie k  zlepšeniu pracovných podmienok – prípadní bezohľadní zamestnávatelia, ktorí by zamestnávali ilegálnych imigrantov a  zneužívali ich, by tak už nemohli robiť. Zároveň s týmto konceptom však navrhujú legalizáciu statusu nezdokumentovaných imigrantov, v čom sa už so zástancami púheho vynucovania existujúcich zákonov nezhodujú. Zabrániť zamestnávateľom zamestnávať ilegálnych imigrantov by sa podľa zástancov tohto konceptu malo robiť jednak uvalením sankcií a odobratím licencií tým zamestnávateľom, ktorí zákaz porušia, a tiež zavedením povinnosti pre zamestnávateľov preverovať status svojich potenciálnych zamestnancov predtým, než ich do zamestnania prijmú. V súčasnosti existujúci systém dokumentácie E-Verify ale prináša mnohé problémy – do používania ho ako dobrovoľný projekt zaviedol imigračný zákon IRIRA (Illegal Immigration Reform and Immigrant Responsibility Act) z roku 1996 a zamestnávateľom umožňuje preverovať pracovné oprávnenie pracovníkov porovnaním ich osobných údajov s databázami sociálneho zabezpečenia a ministerstva pre vnútornú bezpečnosť. E-Verify ale kvôli chybám v  databázach môže prinášať nepravdivé výsledky – správa amerického Úradu sociálneho zabezpečenia (Social Security Administration) odhaduje, že „nezrovnalosti v  dátach v  približne 17,8 milióna prípadov (4,1 %) z celkového počtu 435 miliónov záznamov môžu vyústiť v nesprávnu spätnú informáciu.“52 Okrem toho, „E-Verify nedokáže zachytiť viac ako polovicu neautorizovaných pracovníkov, ktorých kontroluje ..., najmä kvôli tomu, že nedokáže detekovať krádeže identity.“53 So zavádzaním nových druhov dokumentácie sa však i všeobecne spája kritika, špecifická pre americké prostredie, pretože vytváranie občianskych preukazov tu 52 Office of the Inspector General, „Congressional Response Report: Accuracy of the Social Security Administration’s Numident File“, December 2006, http://www.ssa.gov/oig/ADOBE PDF/A-08-06-26100.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010). 53 „E-Verify Misses Half of Illegal Workers, Report Finds“, Fox News Network, 25. 2. 2010, http:// www.foxnews.com/politics/2010/02/25/e-verify-misses-half-illegal-workers-report-finds/ (stiahnuté 13. 12. 2010).

195

je vnímané ako zásah do osobnej slobody. Najmä kritici používania biometrických dát na sledovanie ľudí poukazujú na eróziu občianskych práv, ktorú by takýto druh dokumentácie so sebou priniesol. Okrem toho tu samozrejme je praktická rovina otázky: cena takéhoto systému by sa mohla vyšplhať až do výšky niekoľkých miliárd dolárov. Kritici menej sofistikovaných metód, ako sú papierové preukazy, poukazujú na možnosti ich falšovania a následnej zámeny identít. S tým súvisí i občasný argument tých, ktorí podporujú expanzívnu imigračnú politiku kvôli obchodným záujmom: zamestnávatelia často ani nevedia, že zamestnávajú ilegálnych imigrantov; podľa nich preto nie je férové vystavovať ich sankciám. Taktiež, podľa nich by malo byť záujmom štátu vytvoriť priaznivé podmienky na  spoluprácu zamestnávateľov a zamestnancov, ktorí pre nich chcú pracovať – púhym uvaľovaním sankcií na zamestnávateľov bez vytvorenia inej možnosti získať zahraničných pracovníkov sa však postupuje úplne opačne. Okrem toho, toto identifi kovanie nelegálnych imigrantov priamo na pracovisku na zamestnávateľov prakticky presúva právomoci polície, čo vytvára neprirodzené spojenie medzi súkromným sektorom a  štátom, a  vedie k  stavu permanentného podozrievania. Snahy zaviesť sankcie pre zamestnávateľov v  snahe zabrániť im zamestnávať ilegálnych imigrantov ale v súčasnosti vyvolávajú pomerne cynické reakcie. Jedným z dôvodov sú minulé pochybenia: snaha o ich zavedenie tu už bola v rámci zákona IRCA v roku 1986, avšak „sankcie pre zamestnávateľov sa ukázali byť bezzubým tigrom“54 a vláda postupovala v otázke ich vynucovania veľmi laxne, takže nemali želaný efekt. Okrem toho sa proti tomuto konceptu stavajú i občianskoprávne skupiny a reprezentanti minorít, najmä latinskoamerickej, pretože sa obávajú, že to povedie k diskriminácii každého, kto vyzerá alebo znie „cudzo“. Zabezpečenie hranice Pre mnohých zástancov vynucovania existujúcich zákonov je najdôležitejšou otázkou zabezpečenie južnej hranice USA s Mexikom, pretože práve tá tradične zažíva najväčší nápor ilegálnych imigrantov. Mnohé hlasy v tomto tábore, ktorý sa koncentruje prevažne v republikánskej strane a v angličtine sa (minimálne jeho radikálnejšia zložka) označuje ako „border hawks“, vidia práve južnú hranicu ako bod, kde by sa s riešením imigračnej problematiky malo začať. Konkrétnou reprezentáciou tejto koncepcie je jednak budovanie múru pozdĺž južnej hranice, navyšovanie rozpočtu a počtu členov pohraničnej stráže a tiež modernizovanie technológii monitorujúcich pohraničné oblasti. Pri úvahe o efekte zabezpečovania hranice sa však ukazuje, že „zatiaľ čo vynakladanie peňazí na vynucovanie imigračných zákonov prudko stúpalo, počet nezdoku54

Tichenor, „Strange Bedfellows“, 50.

196

mentovaných imigrantov v Spojených štátoch sa zhruba strojnásobil z 3,5 milióna v  roku 1990 na  odhadovaných 11,9 milióna v  roku 2008“.55 Okrem toho, zo súčasných zhruba 11-tich miliónov neautorizovaných prisťahovalcov je približne 60 % tých, ktorí do krajiny vošli neoprávnene; zvyšných 40 % tvoria tí, ktorí prekročili dobu platnosti svojich víz, dostali sa na územie USA vďaka falošným dokladom či z územia neodišli napriek tomu, že to mali urobiť.56 Zaisťovanie hraníc teda nemá žiadny dopad na  takmer polovicu ilegálnych imigrantov v  krajine, pretože tí svoj nelegálny status získali úplne inou cestou než nedovoleným prechodom cez hranice. Napriek tomu – podľa štúdie, ktorú vypracovalo Immigration Policy Center v októbri 2009 – sa od roku 1992 ročný rozpočet pre pohraničnú hliadku (Border Patrol) zvýšil o 714 %, z 326,2 milióna dolárov vo fiškálnom roku 1992 na 2,6 bilióna dolárov vo fiškálnom roku 2009.57 Kritici tvrdia, že stavanie múrov je neefektívne, drahé a zbytočné – „múry len presmerujú prúdy imigrantov. Pôjdu popod ne alebo okolo nich. Múry samé osebe neodstrašujú, ale pôsobia ako pasca“58 a  takáto politika tak vedie k  dôsledkom, ktoré vôbec neboli zamýšľané: imigranti, ktorí sa raz úspešne dostanú do Spojených štátov, aj napriek vlastnej vôli vrátiť sa – aspoň na čas – do krajiny svojho pôvodu, radšej ostávajú na  území USA, pretože sa boja, že druhý krát by im pokus vojsť do krajiny nelegálne už nemusel vyjsť – USA ich tak vlastne podporujú v tom, aby ostávali na ich území. Avšak, južná hranica je nesmierne dôležitá z  politického hľadiska, pretože jej poróznosť je výrazne viditeľná a kritizovaná. Rovnako dobre viditeľná je ale i snaha o jej zabezpečovanie. V širšom zmysle je tu tak „politický kalkul, že tvrdé a dobre viditeľné vynucovanie práva na  hraniciach je užitočné, pretože presvedčí širokú verejnosť o tom, že politici nestratili kontrolu nad imigráciou“.59 Tento prístup teda vítajú stúpenci „law-and-order“ mentality, a  ekonomickí a kultúrni protekcionisti domáceho národa. Ako argument niektorí z nich (najmä po  9/11) uvádzajú i  to, že zabezpečovaním hranice USA sa intenzívnejšie bojuje proti terorizmu, pretože teroristi sa môžu pokúšať dostať sa do krajiny spolu s Mexičanmi, ktorí idú do USA za prácou. „Zapečatenie“ južnej hranice USA podľa nich tejto možnosti teda efektívne vzdoruje. Walter Ewing, „Money for Nothing: Immigration Enforcement without Immigration Reform Doesn’t Work“, Immigration Policy Center, May 2008, 7, http://www.immigrationpolicy.org/ sites/default/fi les/docs/MoneyForNothing05-08.pdf (stiahnuté 6. 12. 2010). 56 LeMay, Illegal Immigration, 6. 57 „Breaking Down The Problems: What’s Wrong With Our Immigration System?“, Immigration Policy Center, October 2009, 12, http://lawprofessors.typepad.com/files/ problem20paper20fi nal201021091.pdf (stiahnuté 15. 12. 2010). 58 Coates, „Options for Action“, 222. 59 Wayne A. Cornelius, „Controlling ,Unwanted’ Immigration: Lessons from the United States, 1993–2004“, Journal of Ethnic and Migration Studies 31, č. 4 (2005): 789. http://www.ccis-ucsd. org/PUBLICATIONS/wrkg92.pdf (stiahnuté 17. 12. 2010). 55

197

Avšak, dá sa tu uvažovať i o tom, či je – akýmkoľvek spôsobom – reálne možné prúdenie ilegálnych imigrantov do  krajiny zastaviť. Vzhľadom k  výraznej socioekonomickej disparite medzi Mexikom a Spojenými štátmi je to aspoň v súčasnosti pomerne nepravdepodobné. Ako hovorí Michael Chertoff, bývalý americký minister pre vnútornú bezpečnosť: „Keď sa snažíte bojovať s  ekonomickou realitou, je to prinajlepšom drahý a  veľmi, veľmi zložitý proces, ktorý je takmer odsúdený na neúspech.“60 Napokon, keď sa pozrieme na vyššie uvádzané štatistiky smerujúce na efektivitu zabezpečovania hranice, ukazuje sa, že sa tomuto konceptu želaný cieľ zatiaľ nepodarilo splniť. Kritizujú ho i ľudskoprávni aktivisti poukazujúci na to, že pri snahe o ilegálne prekročenie hranice každoročne mnoho ľudí prichádza o život. Zamedzenie prístupu k sociálnym službám Snahy odrezať ilegálnych imigrantov od možnosti využívať sociálne služby a zdravotnú starostlivosť na území USA, vzdelávať sa na štátne trovy, vlastniť vodičský preukaz a podobne, sa objavili už v minulosti – príkladom je tzv. Návrh 187, výsledok protiimigračnej iniciatívy v štáte Kalifornia v roku 1994. Situácia tu však bola skomplikovaná i faktom, že proponenti Návrhu sa sústredili primárne na latinskoamerických imigrantov. Napriek tomu, že svoj postup obhajovali čisto ekonomickými záujmami, nevyhli sa okrem obvinenia z porušovania ľudských práv tiež obvineniu z xenofóbnych motívov. Návrh 187 bol nakoniec prehlásený za neústavný. Všeobecne takéto iniciatívy vyvolávajú výraznú kritiku z rôznych strán – od občianskoprávnych aktivistov cez kozmopolitne a pro-imigračne uvažujúcich liberálov až po odbory. Táto koncepcia zatláča imigrantov hlbšie do podzemia spoločnosti a  ignoruje ich ľudské práva. Okrem toho môže mať negatívne dôsledky i  pre domácu populáciu – tým, že ilegálni imigranti nebudú mať prístup k pohotovostnej zdravotnej starostlivosti, predstavujú riziko nákazy i pre legálne obyvateľstvo; tým, že nebudú vlastniť vodičské preukazy, môže to mať negatívne dopady na  celkovú bezpečnosť na cestách. Zefektívnenie procesu selektívnych deportácii V  súčasnosti funguje odsun deportovateľných jedincov metódou prepadových akcií pod hlavičkou ICE (Immigration and Customs Enforcement), čo je úrad fungujúci pod ministerstvom pre vnútornú bezpečnosť, založený v roku 2003 primárne ako odpoveď na teroristické útoky z roku 2001. Ide o selektívne akcie, trendom je ale zvyšujúci sa počet ročne deportovaných ilegálnych imigrantov, najmä od deväť-

60 Raúl Hinojosa-Ojeda, „Raising the floor for american workers“, Center for American Progress, Immigration Policy Center, 7. 1. 2010, 3. http://www.americanprogress.org/issues/2010/01/ raising_the_floor.html (stiahnuté 16. 12. 2010)

198

desiatych rokov 20. storočia. V súčasnosti ide o počty ročne nad 300 000 deportácii (v roku 2007 to bolo 319 382 a 358 886 v roku 200861). Zástancovia týchto akcií v  tradícií argumentácie „law-and-order“ mentality vyzdvihujú fakt, že sa vynucovaním jednak posilňuje dôveryhodnosť amerických imigračných zákonov, a  tiež, že takéto akcie dávajú ilegálnym imigrantom na  vedomie, aká je skutočná pozícia americkej vlády ku ich prítomnosti na území USA. Ideou je teda rozšíriť v imigrantskej komunite povedomie o nepoľavujúcom tvrdom postoji voči porušovaniu imigračných zákonov. Čo však zástancovia tejto stratégie vidia ako problém, je fakt, že ICE má pre tieto účely len približne 3  000 ľudí na  zaisťovanie celých Spojených štátov62 . V záujme zefektívnenia preto navrhujú jednak navýšiť kapacity zástupcov ICE pre tento účel, a  tiež zvýšiť počet dohôd v  rámci §287 (g) zákona INA (Immigration and Nationality Act) z roku 1995. Napriek tomu, že imigračná politika je primárne federálnou zodpovednosťou, tento paragraf umožňuje vytvárať dohody medzi ICE a lokálnymi úradmi, pričom sa na lokálne úrady presúvajú právomoci federálnych vynucovateľov zákona.63 Odporcovia týchto prepadových akcií zdôrazňujú negatívne dopady takéhoto prístupu: selektívne prepady jednak vytvárajú strach v imigrantskej komunite, čoho dôsledkom sa imigranti ešte viac uzatvárajú pred americkými úradmi a presúvajú sa hlbšie do  „podzemia“ spoločnosti. Selektívne akcie ICE, rovnako ako masová deportácia, sú kritizované i kvôli ich negatívnym etickým konotáciám – „zatknutia v noci, rozdeľovanie rodín, opustenosť tých, ktorí ostanú v USA – to je anatéma pre mnohých aktivistov v  latinskoamerickej komunite, katolíckych biskupov (vrátane pápeža), a  mnohých aktivistov odborových organizácii a  demokratickej strany“.64 Opäť sa tu uplatňuje argument inkompatibility takéhoto postupu s  hodnotami americkej spoločnosti, ako je úcta k človeku, rešpekt hodnoty rovnosti a humánny spôsob riešenia problémov. Ukončenie politiky sanctuary cities Sanctuary cities sú mestá či oblasti, ktoré praktikujú politiku diskrétneho prístupu k ľuďom na ich území, nepátrajú po ich právnom statuse a neoznamujú federálnym úradom, ak majú kontakt s  osobou, ktorá sa na  ich území nachádza nelegálne. 61 United States, Department of Homeland Security, Yearbook of Immigration Statistics: 2008 (Washington D.C.: U.S. Department of Homeland Security, Office of Immigration Statistics, 2009), 95, http://www.dhs.gov/xlibrary/assets/statistics/yearbook/2008/ois_yb_2008.pdf (stiahnuté 17. 12. 2010). 62 Kobach, „Attrition through Enforcement“, 154. 63 So zmluvami uzatvorenými pod hlavičku tohto paragrafu sú spojené niekoľké podmienky: lokálni úradníci musia byť na vykonávanie federálnych právomocí vhodne vyškolení a musí im byť udelený mandát na vykonávanie týchto právomocí pod dohľadom pracovníkov ICE. 64 Coates, „Options for Action“, 222.

199

Takouto politikou sa riadia mnohé mestá po celých Spojených štátoch, zahŕňajúc napríklad El Paso, San Diego, New York či San Jose, ktoré patria k mestám s najvyššou populáciou ilegálnych imigrantov. Dôvodom, prečo mestá takúto politiku aplikujú, je jednak snaha predísť negatívnym dopadom obáv ilegálnych imigrantov zo spolupráce s úradmi či poskytovateľmi sociálnych služieb; niekedy sa k tejto snahe pridáva tiež argument o „požiadavkách liberálnej demokracie: je nespravodlivé vystavovať osoby, ktoré prispievajú tejto spoločnosti, všadeprítomnej hrozbe deportácie“.65 Kritici, opäť v  rámci „law-and-order“ mentality, túto politiku však vidia ako reprezentáciu „absurdnej formy národného ,seba-hendikepovania’ vo vzťahu k vynucovaniu práva na hraniciach; vláda v podstate jednou rukou ničí to, čo druhou vytvára“.66 Okrem toho sa tu samozrejme uplatňuje argument podkopávania dôveryhodnosti imigračného zákonodarstva – ak zákony nedodržuje krajina sama, kto iný to bude robiť?, pýtajú sa kritici. Zhrnutie Vynucovania existujúcich imigračných zákonov má podľa zástancov tejto koncepcie množstvo výhod, okrem iného napríklad nízku cenu. Think-tank Center for Immigration Studies cenu odhaduje na približne 400 miliónov za rok, čo je menej ako 1 % z prezidentovej požiadavky na navýšenie rozpočtu DHS z roku 200767. Jediné, čo je teda podľa proponentov reálne potrebné, je skutočná šanca, že vynucovanie práva sa bude konať – to platí jednak pre ilegálnych imigrantov, ale aj pre zamestnávateľov. Argument je, že keby vedeli, že existuje skutočná šanca, že dostanú pokutu alebo im bude odňatá licencia, ilegálnych cudzincov by jednoducho nezamestnali. Pre ilegálnych imigrantov samotných sa ako jediné logické vyústenie týchto opatrení vníma rozhodnutie odísť z USA. Keď budú vedieť, že práca pre nich nie je (lebo ich zamestnávatelia nebudú chcieť zamestnať) a  že je veľká šanca, že ich predstavitelia ICE či iní úradníci skutočne nájdu a deportujú, nemajú dôvod v USA ostávať. Oponenti poukazujú na porušovanie ľudských práv, negatívne etické konotácie a tiež neefektívnosť či nemožnosť uskutočniť jednotlivé navrhované opatrenia. Dokladom negatívnych reakcií sú štrajky a intenzívna odozva na už spomínaný arizonský zákon SB 1070, ktorý tiež pracoval so stratégiou „attrition through enforcement.“

65 Linda Bosniak, „The Undocumented Immigrant: Contending Policy Approaches“, in Debating Immigration, ed. Carol M. Swain (Cambridge: Cambridge University Press, 2007), 89. 66 Ibid., 90. 67 Vaughan, „Attrition Through Enforcement“, 1.

200

(Na druhej strane, tento zákon získal i pomerne širokú podporu68 a inšpiroval i iné štáty k snahe zaviesť podobné opatrenia.) Každopádne, New York Times stratégiu „attrition through enforcement“ nazýva „the misery strategy“ a  hovorí, že je „úzka, krátkozraká, ničivá a sama sa poráža. Naviac, nebude účinná,“69 keďže nie je isté, či dané postupy skutočne povedú k samodeportácii ilegálnych imigrantov: „To by sa podarilo len ak by sa život ilegálnych imigrantov v USA stal omnoho horším ako život napríklad v rurálnej Guatemale alebo v slumoch v Mexico City.“ 70 „Mäkké“ opatrenia Spätná legalizácia statusu ilegálnych imigrantov „Zlegálnenie“ statusu nezdokumentovaných prisťahovalcov mnohí jeho zástancovia vidia ako jedinú možnosť, ako ilegálnych prisťahovalcov oslobodiť z  podzemnej ekonomiky a ukončiť ich separáciu od ostatnej spoločnosti z dôvodu ich obáv pred úradmi. Taktiež, podľa mnohých aktivistov z  tohto tábora všetci zdieľajú „vinu“ za  ilegálnu imigráciu – americkí zamestnávatelia, konzumenti i  zákonodarcovia; legalizácia je tak podľa nich jediné morálne riešenie. Proti sú však „border hawks“ a stúpenci „law-and-order“ mentality, podľa ktorých takéto riešenie vysiela zlé signály a  v  konečnom dôsledku podporuje porušovanie zákona. Na úvod je tu vhodné vyjasniť dva základné termíny, s ktorými sa v tejto debate pracuje: „legalizácia“ a  „amnestia“. Niekedy sa pokladajú za  synonymá, zväčša sa však legalizácia vníma ako zisk legálneho statusu po splnení určitých podmienok, a  amnestia ako priame získanie legálneho statusu bez vynaloženia úsilia. Druhá možnosť preto automaticky popudzuje tých, ktorí ilegálnych imigrantov vnímajú ako porušovateľov imigračných zákonov; amnestia je v tomto prípade kritikmi vnímaná ako odmeňovanie zločincov. Slovo amnestia pochádza z rovnakého gréckeho koreňa ako slovo „amnézia“, čiže strata pamäte; v súvislostiach imigračnej debaty to teda môžeme vnímať ako akési zabudnutie na minulosť ilegálnych imigrantov. Amnestia sa preto často vníma ako termín s negatívnym nábojom, opisujúci spoločnosť, ktorá nehrá podľa vlastných pravidiel a je ochotná vo svojom vnútri privítať tých, ktorí jej zákony porušili, a ešte k tomu bez toho, aby im to vyčítala.

68 Daniel B. Wood, „Opinion polls show broad support for tough Arizona immigration law“, Christian Science Monitor, 30. 4. 2010, http://www.csmonitor.com/USA/Society/ 2010/0430/Opinion-polls-show-broad-support-for-tough-Arizona-immigration-law (stiahnuté 13. 12. 2010). 69 „The Misery Strategy“, New York Times, 9. 8. 2007, http://www.nytimes.com/2007/08/09/ opinion/09thu1.html (stiahnuté 16. 12. 2010). 70 Ibid.

201

S týmto náhľadom sa dá polemizovať z viacerých stanovísk. Jednak, zástancovia termínu amnestia argumentujú, že žiadna ľudská bytosť nie je ilegálna71, takže nepotrebuje žiadať o legalizáciu. Okrem toho, legalizácia a amnestia sledujú v konečnom dôsledku rovnaký cieľ: „Či uložíte ilegálnym imigrantom pokuty, donútite ich učiť sa po anglicky či stokrát sa pomodliť Zdravas Maria, nakoniec im aj tak dovolíte ostať a stať sa občanmi.“ 72 Výsledok legalizácie i  amnestie by teda bol rovnaký: poskytnutie možnosti získať status legálneho obyvateľa USA, časom teoreticky i  americké občianstvo. Oba termíny odlišuje len rozsah podmienok, ktoré by potenciálni záujemcovia o zlegalizovanie statusu museli splniť: od žiadnych v prípade amnestie až po celý set rôznych požiadaviek v prípade legalizácie – napríklad zaregistrovať sa do programu žiadostí o legalizáciu, zaplatiť manipulačný poplatok a spätne dane, ktoré by žiadateľ Spojeným štátom dlžil za čas svojho ilegálneho pobytu na ich území, doložiť vlastnú bezúhonnosť či prezentovať dostatočnú znalosť angličtiny. Dôvod, pre ktorý mnohí kozmopolitne orientovaní liberáli a  expanzionisti sledujúci obchodné záujmy legalizáciu podporujú, je už spomínaná možnosť vyviesť ilegálnych imigrantov z tieňa, čo by pre nich znamenalo možnosť plného a ničím neohrozovaného zapojenia sa do života. Taký stav by bol podľa zástancov legalizácie prínosný nielen pre nich samotných, ale i pre zvyšok spoločnosti, pretože by sa tým odstránili už spomínané nechcené javy ako čerpanie sociálnych benefitov zo strany ilegálnych imigrantov, ich neochota spolupracovať s úradmi etc. Legalizáciu podporujú i zamestnávatelia a „business“ všeobecne, pretože to je jedna z možností, ako zregularizovať spoluprácu (momentálne nezdokumentovaných) zahraničných pracovníkov a amerických zamestnávateľov. Podporovatelia legalizácie73 ako ďalšiu výhodu uvádzajú tiež zvýšenie produktivity, ktorá by vyplývala z  posunu pracovníkov do  nových pozícií a  zvýšenia ich investícií do vlastného vzdelania, schopností a života celkovo. Okrem toho, zlegalizovaní pracovníci by získali vyššie platy, ktoré by sa odrazili vo väčších príjmoch z daní a zvýšenej kúpnej sile, čo je na úžitok celej americkej ekonomike. Na základe týchto predpokladov vytvorilo Immigration Policy Center štúdiu, podľa ktorej by Shahid Haque-Hausrath, „No Human Being is Illegal: Why use of the term ,illegal alien’ is inaccurate, offensive, and should be eliminated from our public discourse“, Border Crossings Law Firm, 5. 2. 2009, http://www.bordercrossinglaw.com/blog/archives/28 (stiahnuté 7. 12. 2010). 72 Nathan Thornburgh, „Immigration: The Case for Amnesty“, Time, 7. 6. 2007, http://www. time.com/time/magazine/article/0,9171,1630543,00.html (stiahnuté 6. 12. 2010). 73 Medzi zástancov legalizácie ilegálnych imigrantov patria napríklad organizácie, ktorých cieľom je zlepšovať pozíciu imigrantov či presadzovať ich požiadavky, napr. LULAC (League of United American Citizens), organizácia s  cieľom bojovať proti diskriminácii mexických Američanov; či radikálna organizácia MEChA (Movimiento Estudiantil Chicano de Aztlán), ktorá dokonca kladie požiadavky na Spojené štáty s cieľom navrátiť niektoré ich územia Mexiku; ďalej odborové zväzy ako napr. UFWA (United Farm Workers of America), odborový zväz pracovníkov v poľnohospodárstve; z dvoch hlavných amerických politických strán legalizáciu podporujú viac demokrati; z aktérov mimo USA sa za legalizáciu stavia logicky najmä štát Mexiko. 71

202

komplexná imigračná reforma zahŕňajúca primárne zlegalizovanie statusu nelegálnych prisťahovalcov zvýšila americký HDP o 0,84 %.74 Kritici však poukazujú na  to, že časté nízke platové ohodnotenie ilegálnych imigrantov nemusí nevyhnutne prameniť z  faktu, že majú ilegálny status; často je táto skutočnosť založená „na  ich nízkom veku, nízkom vzdelaní a  kvalifi kácii, nedostatočnej znalosti angličtiny a  krátkom čase, ktorý strávia pri špecifickom zamestnávateľovi. Existuje vlastne mnoho výskumov, ktoré naznačujú, že blahobyt imigrantov sa neodvíja až tak od  ich legálneho statusu, ale od  času, ktorý na území USA strávia“,75 takže prípadný zisk legálneho statusu vlastne ich pozíciu na trhu práce nemusí radikálne zmeniť. Takýto pohľad teda naštrbuje i spomenutú predstavu, že by po  zisku legálneho statusu imigranti postúpili do  vyššie platovo ohodnotených pozícií a začali by výraznejšie prispievať do americkej ekonomiky. „Border hawks“ zlegalizovanie statusu nelegálnych prisťahovalcov často vnímajú v prvom rade ako akési odmeňovanie zločincov. Legalizácia podľa nich vysiela zlý signál na  všetky strany a  vedie k  tomu, že imigračnú politiku krajiny v  podstate vytvárajú imigranti samotní, čo je nežiaduce. Okrem toho kritici často argumentujú tým, že poskytnutie cesty k legalizácii je „výsmechom našich imigračných zákonov, [pretože] penalizuje tých záujemcov o prisťahovanie, ktorí trpezlivo čakajú na zisk povolenia“.76 Proti tomu by bolo možné namietať s tým, že prakticky ide o dve rôzne skupiny ľudí, ktoré sa v zásade navzájom neovplyvňujú. Ilegálni imigranti, ktorí už v USA sú, by tam boli bývali prišli pravdepodobne bez ohľadu na to, či by sa ich status niekedy v budúcnosti mal zmeniť, nezávisle od oficiálnej imigračnej politiky a ľudí, ktorí chcú získať povolenie na pobyt v USA legálnou cestou. Oponenti legalizácie často upozorňujú i  na  možnú fiškálnu záťaž plynúcu zo zavedenia legalizácie: kvôli novo zlegalizovaným prisťahovalcom by Spojené štáty museli vynakladať viac prostriedkov na sociálne benefity. Štúdia Roberta Rectora, ktorú publikovalo konzervatívne Heritage Foundation, predpokladá, že amnestia by amerických daňových poplatníkov stála 2,6 bilióna dolárov.77 Oplatí sa tu však spomenúť, že daná štúdia takmer vôbec nepočíta s možnými neskoršími príspevkami zlegalizovaných imigrantov americkej ekonomike; vidí ich len ako hrozbu americkým zdrojom. Na  druhej strane stoja výsledky analýz Immigration Policy Center, podľa ktorých by komplexná reforma imigračného systému, ktorá by zlegalizovala

Hinojosa-Ojeda, „Raising the floor“, 13. Peter Skerry, „Why Amnesty Is the Wrong Way to Go“, The Brookings Institution, 12. 8. 2001, http://www.brookings.edu/research/opinions/2001/08/12immigration-skerry (stiahnuté 13. 12. 2010). 76 Coates, „Options for Action“, 224. 77 Robert Rector, „Amnesty Will Cost U.S. Taxpayers at Least $ 2.6 Trillion“, The Heritage Foundation, 6. 6. 2007, http://www.heritage.org/research/reports/2007/06/amnesty-will-costus-taxpayers-at-least-26-trillion (stiahnuté 16. 12. 2010). 74

75

203

ilegálnych imigrantov a vytvorila realistické limity pre budúcu imigráciu, priniesla krajine výrazný zisk – viď graf č. 1. Graf č. 1: Ekonomické dopady komplexnej reformy, programu pre dočasných pracovníkov, a masovej deportácie

Zdroj: Raúl Hinojosa-Ojeda, Raising the floor for american workers (Center for American Progress, Immigration Policy Center, 2010), 10.

Často vyjadrovanou obavou je i  predpoklad, že legalizácia povedie k  ďalšej nezdokumentovanej imigrácii, pretože sa tým vytvorí predstava, že každý nezdokumentovaný prisťahovalec bude mať napokon šancu získať legálny status. Táto obava rezonovala veľmi silne i pri súčasných diskusiách o navrhovanom zákone DREAM Act (Development, Relief and Education for Alien Minors Act), ktorý chcel poskytnúť cestu k legalizácii mladým ilegálnym imigrantom, ktorí sa do USA dostali ešte ako deti. Podmienkou pre zisk legálneho statusu sú dva roky vojenskej služby alebo dva roky štúdia na americkej inštitúcii vyššieho vzdelávania. Avšak, Lamar Smith, republikánsky zástupca Texasu v  Snemovni reprezentantov, hovorí: „Je zbytočné zamýšľať sa nad akýmikoľvek imigračnými zákonmi, ktoré ponúkajú amnestiu, predtým, než zabezpečíme hranicu, keďže také zákony budú len podporovať ďalšiu ilegálnu imigráciu.“ 78 Shankar Vedantam, „Passing of DREAM Act is very unlikely in next Congress, Republicans say“, Washington Post, 23. 12. 2010, http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article /2010/12/23/AR2010122303480.html (stiahnuté 29. 12. 2010).

78

204

Tu je možné poukázať na zákon IRCA (Immigration Reform and Control Act) z  roku 1986, ktorého súčasťou bolo poskytnutie cesty k  legalizácii niektorým poľnohospodárskym pracovníkom a  nezdokumentovaným imigrantom. Tento zákon sa často vníma ako zlyhanie, pretože sa mu očividne nepodarilo zamedziť akumulovaniu ďalších ilegálnych imigrantov. Avšak, „štúdie ukazujú, že výkyvy v migrácii sa zakladali omnoho menej na imigračnej politike a omnoho viac na základných ekonomických podmienkach v USA a v Mexiku. Ak chcete naozaj stlačiť ilegálnu imigráciu, spôsobte v USA recesiu. Lepším nápadom by mohla byť pomoc Mexiku, aby vytvorilo viac pracovných miest s lepšími platmi“.79 Napokon, mnoho z ilegálnych imigrantov, napríklad i z Mexika, by radšej ostalo doma, takže snaha o zlepšenie situácie v Mexiku by nakoniec plnila i ich požiadavky. Na druhej strane je pravda i to, že zákon IRCA sa nezaoberal budúcou imigráciou, a tak vlastne prispel k riešeniu celej problematiky len čiastkovo. Zdá sa teda, že prípadná komplexná imigračná reforma by mala v  sebe okrem poskytnutia cesty k legalizácii obsahovať i presah do zmien imigračnej politiky celkovo, s tým, že by vytvorila flexibilné limity na  budúcu imigráciu, založené na  realistických predpokladoch. Tu je však možné odkázať na populačné prognózy Organizácie spojených národov: podľa nich masový prílev imigrantov z Mexika do USA najneskôr do roku 2030 skončí, pretože Mexiko prechádza demografickými zmenami, niektoré jeho oblasti sú takmer vyľudnené a populácia celkovo starne. 80 Nutnosť počítať s intenzívnymi imigračnými tlakmi teda za  niekoľko dekád už pravdepodobne nebude prítomná a situáciu zjednoduší. Táto prognóza sa dá použiť i ako opodstatnenie vytvorenia cesty k legalizácií pre dnešných ilegálnych imigrantov, keďže noví ilegálni imigranti podľa nej v budúcnosti už nebudú predstavovať až taký zásadný problém. Ďalším poučením zo zákona IRCA je otázka stanovenia podmienok legalizácie. Hlavným argumentom oponentov legalizácie je už spomínaný názor, že prakticky ide o odpustenie za porušenie imigračných zákonov. Zástancovia legalizácie preto v snahe o zabezpečenie politickej priechodnosti cesty k legalizácii väčšinou navrhujú relatívne tvrdé podmienky, ktoré majú evokovať akési spätné potrestanie za  toto porušenie zákonov. Avšak, vo výsledku sa však často stane to, že tieto podmienky mnohým ilegálnym imigrantom na  možnosti legalizácie zabránia participovať. Zákon IRCA napríklad požadoval takmer 5 rokov predošlej prítomnosti na  území USA a  doloženie tejto prítomnosti dokladmi o zamestnaní či platení nájomného, čo mnohí ilegálni imigranti nemali, keďže nechceli za sebou nechávať dôkazy o svojej ilegálnej prítomnosti v USA. Ako ďalší problém sa ukázala otázka rodinných zväzkov, keď Thornburgh, „Immigration: The Case for Amnesty“. Pierrette Hondagneu-Sotelo, „Ten Th ings You Need to Know about Mexican Immigration“, in Getting Immigration Right: what every American needs to know, ed. David Coates a Peter Siavelis (Washington: Potomac Books, 2009), 219.

79

80

205

sa mnohí ilegálni imigranti spôsobilí k participácii na programe IRCA radšej ani nepokúsili o zisk legálneho statusu, pretože sa báli, že tak úradom odhalia svojich nespôsobilých príbuzných, ktorí potom budú deportovaní. Nakoniec bol teda zákon IRCA „legalizačným programom, ktorý sa zásadným spôsobom rozchádzal so svojim hlavným cieľom „očistiť štát“ od  širokej skupiny nelegálnych prisťahovalcov“. 81 Všeobecne sa v  otázke legalizácie stretáva mnoho náhľadov. Verejnosť je síce nespokojná s „odmeňovaním zločinnosti“, ale uvedomuje si, že ilegálnych imigrantov nie je možné z USA jednoducho vymazať. Očividná je tiež akási závislosť USA na práci týchto ľudí. Zákonodarcovia sa tak nachádzajú v zložitej situácii – sú tu radikálni oponenti legalizácie, potreba kompromisov, a početní zástancovia legalizačného úsilia, ktoré má i výraznú podporu hispánskej populácie. Jej zástupcovia poukazujú na to, že lojalita hispánskych obyvateľov voči USA je zjavná a preto by mali získať právo vyjadrovať sa k smerovaniu krajiny82 . Pre politikov ide o veľmi dôležitú voličskú skupinu, ktorej sa chcú „zapáčiť“. To chcel (okrem iného) dosiahnuť i prezident Bush svojimi návrhmi imigračnej reformy, ktoré okrem vytvorenia pracovného programu a posilnenia vynucovania práva zahŕňali i  cestu k  zaslúženej legalizácii pre ilegálnych imigrantov. Jeho úsilie ale neprinieslo želané výsledky, a i hispánska minorita, ktorá ma napokon tradične tendenciu voliť demokratov, sa od  Bushovej strany v  prezidentských voľbách roku 2008 odklonila a výrazne dopomohla Barackovi Obamovi k zisku prezidentského postu; jeho sľub venovať sa reforme imigračného problému však zatiaľ ostáva nenaplnený. Vystavanie dočasného pracovného programu Na  základe argumentu, že ilegálna imigrácia pramení z  nedostatku víz pre potrebných nekvalifi kovaných zahraničných pracovníkov, sa rozvíja myšlienka, že vhodnou odpoveďou na túto dilemu by bolo vytvorenie premysleného pracovného programu. To podporujú jednak stúpenci voľného trhu, a tiež zamestnávatelia, ktorí chcú týchto pracovníkov zamestnávať. Opačný názor majú „border hawks“ a ekonomickí protekcionisti, ktorí nesúhlasia s tým, že o pozície, ktoré by sa zapĺňali pracovnými programami, domáci nemajú záujem. Nízke platy odvádzajú pozornosť domácich pracovníkov do iných oblastí, ale môžeme si klásť otázku, či nie je práve možnosť importovať pracovníkov na dne problému nízkych platov. Niekdajší minister práce Robert Reich v  minulosti do-

81 Helene Hayes, U.S. immigration policy and the undocumented: ambivalent laws, furtive lives (Westport: Praeger, 2001), 68. 82 Daniel J. Tichenor, „Navigating an American Minefield: The Politics of Illegal Immigration“, The Forum 7, č. 3 (2009): 3.

206

konca obvinil priemysel z využívania programu na to, aby amerických pracovníkov nahradil lacnejšími zahraničnými.83 Proti pracovným programom sa stavajú i  odbory a  občianskoprávni aktivisti, avšak z iného dôvodu: obávajú sa zlých pracovných podmienok a možného zneužívania pracovníkov zamestnávateľmi – v  rámci nastavenia pracovných programov môžu zamestnávatelia nad svojimi novými pracovnými silami získať relatívne veľkú moc a ich snaha o ušetrenie peňazí a zaistenie produktivity pracovníkov môže viesť až k vykorisťovaniu či takmer novodobému otroctvu. Zamestnávatelia svojich zamestnancov niekedy takmer držia ako rukojemníkov, vezmú im doklady a vyhrážajú sa deportáciou prakticky za  minimálne pochybenia; pracovníci si nemôžu žiadať o zamestnanecké výhody či preplácanie nadčasov etc. Ďalším problémom je časové ohraničenie pracovných programov. Napriek tomu, že programy sa koncipujú ako dočasné, hrozí tu nebezpečenstvo, že prerastú do neželaných dôsledkov. Príkladom je už spomínaný program Bracero, ktorý má dodnes vplyv na vlny nelegálnej imigrácie – tesne po ukončení programu sa množstvá pracovníkov, ktorí boli v rámci daného systému aktívni, jednoducho natrvalo presťahovali na územie Spojených štátov, a často so sebou priviedli i rodinných príslušníkov. Oficiálny pracovný program sa tak stal zdrojom širokých a dlhotrvajúcich prúdov ilegálneho prisťahovalectva. Toto je ďalší z dôvodov, pre ktorý sa ekonomickí protekcionisti a „border hawks“ stavajú proti pracovným programom, ktoré často vnímajú ako akúsi „nohu vo dverách“ – na jednej strane je strážená hranica a na druhej možnosť, poskytovaná štátom, aby si potenciálni ilegálni imigranti vyskúšali život v prijímacej krajine. Poslať ich potom domov a veriť, že sa nevrátia, tentoraz však nelegálne, môže byť v mnohých prípadoch pomerne naivným uvažovaním. Záver Pri pohľade na súčasný stav imigračnej politiky Spojených štátov sa zdá, že eventualita každoročného príchodu množstva ilegálnych imigrantov do USA je inherentnou súčasťou sústavy imigračných opatrení samotnej, ktorá podľa všetkého neposkytuje potrebnú flexibilitu. Uplatňuje sa tu tiež dedičstvo opatrení a projektov z minulosti, napr. programu Bracero, a atraktivita Spojených štátov ako vyspelej a ekonomicky príťažlivej krajiny. Snahu definovať hlavný problém daného stavu sťažuje rozdielnosť pohľadov zainteresovaných strán. Pre niektorých je hlavným problémom samotná nelegálna prítomnosť nezdokumentovaných imigrantov na  území USA, pre iných je to status ilegálnych imigrantov a  ich „život v  tieni“. Ďalší zdôrazňujú negatívne vplyvy ilegálnych imigrantov na domáce obyvateľstvo, iní vidia ako problém neuspokojivé možnosti využiť prácu potrebných zahraničných pracovníkov. Debata o vhodnom 83

LeMay, Illegal Immigration, 58.

207

postupe riešenia tak vychádza z rozličných štartovacích bodov a jednotlivé navrhované riešenia sa snažia riešiť rozdielne problémy. Rozoberať skutočný dopad ilegálnej imigrácie a určovať, čí pohľad na ilegálnu imigráciu je najbližšie reálnej situácii, podľa výsledkov mojich skúmaní nemá veľký zmysel. Zdá sa, že väčšina aktérov imigračnej debaty vychádza zo svojej vopred danej pozície plynúcej z ich postavenia, záujmov a náhľadov, a túto pozíciu spätne podporuje vhodne zvolenými argumentmi a štúdiami. Pretože prípadná protistrana zastávajúca odlišné stanovisko často postupuje rovnako, nie je dosť dobre možné očakávať akýsi prienik a konštruktívnu debatu. Obecne sa v  imigračnom diskurze uplatňujú dve základné koncepcie – jedna zdôrazňuje záujmy domáceho národa a potrebu jeho ochrany, druhá akcentuje širšie dobro všetkých príslušníkov ľudského rodu, bez ohľadu na  ich legálny či ilegálny status. Tieto dva pohľady sú v imigračnej debate v USA prítomné už desaťročia, avšak ani jeden z  nich neprevažuje. Jednotliví aktéri a  záujmové skupiny v  imigračnej diskusii sa svojimi názormi a potrebami síce prikláňajú k jednému alebo druhému pólu, avšak Spojené štáty ako také jednotnú fi lozofiu imigračnej politiky nemajú. Nestanovili si, či je ich cieľom primárne zabezpečiť záujmy domáceho obyvateľstva a ekonomiky, dobro občanov na úkor cudzincov, zabezpečenie amerických firiem či domácej potravinovej bezpečnosti, alebo, práve naopak, dobro všetkých ľudí v USA, ich ľudské práva a spokojnú existenciu a obecne realizáciu kozmopolitných náhľadov na pohyb osôb. USA si nestanovili ani to, ktoré prvky z týchto dvoch základných náhľadov si vybrať, a k čomu imigračnou politikou ultimátne smerovať. Napokon, i v rámci uvažovania o imigrácii celkovo existujú dva tábory: podľa jedného je imigrácia pre Spojené štáty prínosná a potrebná, podľa druhého má najmä negatívny efekt. Dve základné koncepcie a  ich proponenti sa v  diskusii vzájomne míňajú, čo udržiava celú debatu v mŕtvom bode. Podobným spôsobom sa tak rozvíja i diskusia o  riešeniach celej otázky. Skoro každé riešenie má potenciál priniesť dôsledky, ktoré budú v rozpore so želaniami zástancov iných riešení, a preto bude ťažké či až nemožné nájsť dostatok podpory na ich skutočné implementovanie. Prvé mnou skúmané opatrenie, masovú deportáciu, ktorá je v  súlade s  požiadavkami a náhľadmi extrémnych kultúrnych, národných a ekonomických protekcionistov, je pravdepodobne možné vopred vylúčiť ako prakticky nevykonateľné kvôli negatívnym etickým konotáciám a veľkej nákladnosti. Drakonické opatrenia proponované v rámci stratégie „attrition through enforcement“ so sebou tiež prinášajú množstvo negatívnych etických implikácii, a dosiahnutie ich cieľa, teda samodeportácia ilegálnych imigrantov, je v mnohých prípadoch neisté. Okrem toho sa i  v  rámci tejto stratégie opäť bijú protichodné náhľady a  koncepcie – „border hawks“ a  obhajcovia záujmov domáceho obyvateľstva všeobecne, ktorých väčšinovým cieľom je „zbaviť sa“ ilegálnych imigrantov, stoja proti americ208

kým zamestnávateľom, ktorí by miesto samodeportácie imigrantov radi dosiahli zregularizovanie ich prítomnosti v  USA; súčasné laxné vynucovanie existujúcich imigračných opatrení je napokon do  istej miery možné prisúdiť práve tomuto záujmu. Potláčanie prílevu imigrantov na hraniciach podľa všetkého nemá želaný dopad (zastavenie prúdu ilegálnych imigrantov), a často má následky, s akými sa nepočítalo a  nie sú žiaduce (zablokovanie doterajšieho cirkulárneho prúdu imigrantov a  ich ostávanie na území USA). Sankcie pre zamestnávateľov, ktorí vedome zamestnávajú ilegálnych imigrantov, v skutočnosti vlastne nikdy nebolo seriózne vynucované. Napriek tomu, že takáto možnosť neprináša až také zásadné etické negatíva, šanca, že sa nájde dostatok politickej vôle na jeho reálne presadenie, je ale podľa všetkého pomerne nízka; síce sa tu uplatňuje požiadavka etického prístupu k ľuďom (a zamestnancom) v USA, naráža tu ale na pravdepodobný dôsledok zvyšovania cien a nákladov amerických firiem, s čím sa veľká časť diskutérov nie je ochotná zmieriť. Eventualitu legalizácie je možné označiť za jednu z najkontroverznejších, keďže už len spojenie „amnestia pre ilegálnych imigrantov“ celú túto iniciatívu stigmatizuje. Možnosť legalizácie sa naviac zdá vopred zablokovaná kvôli negatívnym minulým skúsenostiam so zákonom IRCA a argumentu oponentov, že legalizácia vyvolá ďalšiu ilegálnu imigráciu. Opatrenie legalizácie by bolo čistou reprezentáciou koncepcie liberálneho poslania štátu a zabezpečovania dobra príslušníkov ľudského druhu, a  splnilo by požiadavky veľkej časti účastníkov imigračnej debaty, ale pre ochrancov domáceho obyvateľstva a zástancov „law-and-order“ mentality je v zásade neprijateľnou možnosťou. Vytváranie pracovných programov kvôli svojim možným dopadom je taktiež veľmi spornou možnosťou . Síce sa zdá, že by malo potenciál flexibilne odpovedať na ekonomické potreby USA, vyvoláva však odpor opačne zameranej časti imigračnej debaty. Pri snahe o zmenu politiky v imigračnej oblasti sa teda ukazuje nutnosť vytvárania kompromisov a koalícií stúpencov rozličných opatrení. Čisté koncepčné riešenia očividne nie sú aplikovateľné kvôli reálnemu stavu vecí a absencie jasne stanoveného cieľa imigračnej politiky. Súčasný prístup je tak odsúdený na  lavírovanie medzi dvomi krajnými možnosťami a ich miernejšími verziami. Vo výbere vhodných riešení sa tak pri snahe o vyhovenie čo najširšiemu spektru náhľadov ponúka zväčša jednak podporenie vynucovania práva na  hraniciach i vnútri krajiny s reálnym dôrazom na vynucovanie sankcií zamestnávateľov vedome zamestnávajúcich ilegálnych imigrantov, vytvorenie cesty k  legalizácii, širších možností legálnej imigrácie, a pracovného programu. Zásadnou prekážkou sú ale negatívne skúsenosti z minulosti, najmä so zákonom IRCA, a nedostatok viery, že podobné opatrenia majú potenciál priniesť pozitívne zmeny. Okrem toho je tu neústupnosť jednotlivých účastníkov debaty a v podstate i neochota diskutovať. Tým 209

sa Spojené štáty pravdepodobne odsudzujú k zotrvávaniu v aktuálnych podmienkach. Cieľ, ktorý súčasné nastavenie dosahuje, je tak v súlade s pohľadom niektorých (najmä republikánskych) komentátorov situácie: neodmeňovanie porušovateľov imigračných zákonov. Napokon, zdá sa, že aktuálna situácia mnohým účastníkom debaty vyhovuje, a napriek rôznym problémom, ktoré z nej plynú, nemajú skutočný záujem na jej zmene. Pri skúmaní v súčasnosti zaseknutej debaty o ilegálnej imigrácii v USA sa však dajú nájsť i iné návrhy na zmenu situácie, ktoré sa, na rozdiel od mnohých zvyčajne proponovaných riešení, snažia atakovať pôvod problému, a nie jeho dôsledky. Ide napríklad o  nápad riešiť otázku ilegálnej imigrácie zásadným rozšírením možností legálnej imigrácie, ktorý je v  súlade s  náhľadmi radikálnych zástancov voľného trhu, minimálneho štátu a kozmopolitanizmu; to však samozrejme naráža na reštriktívnejšie zameranú zložku imigračnej debaty. Nápad odstrániť alebo aspoň zmenšiť „pracovný magnet“ Spojených štátov úplným upustením od existencie veľkého poľnohospodárstva taktiež stojí v opozícií k názorom mnohých amerických firiem, zamestnávateľov a i spotrebiteľov. Ďalším nápadom je snaha zvonku zlepšiť situáciu v Mexiku s cieľom udržať jeho občanov mimo USA. Spojené štáty by v rámci tohto náhľadu mali zmeniť vnímanie dnešnej migračnej situácie ako patologického javu, a pristupovať k nemu ako k logickému dôsledku susedstva dvoch krajín na odlišnej úrovni; reprezentáciou takejto zmeny by malo byť opustenie unilaterálnej reštriktívnej politiky, akceptovanie dynamiky reálneho stavu, a vyvíjanie snahy o ovplyvňovanie tokov imigrantov, nie ich zastavovanie, pretože to sa ukazuje ako prakticky nemožné. Taktiež sa tu uplatňuje argument, že mnohí ilegálni imigranti by v skutočnosti omnoho radšej ostali doma, takže by bolo dobré podporovať zmeny, ktoré by viedli k zlepšeniu situácie v Mexiku, čo by mali reflektovať aj obhajcovia imigrantov v USA a miesto legalizačných úsilí tlačiť skôr na úsilie o pomoc Mexiku. Avšak, opäť, bez koherentnej imigračnej fi lozofie zo strany USA je šanca na  sústredené priklonenie sa k  tomu či onomu prístupu nízka. Šance súčasného prezidenta Baracka Obamu na presadenie zmeny imigračnej politiky sú pomerne mizivé, i kvôli tomu, že po nedávnych voľbách do Snemovne reprezentantov v  nej získali prevahu republikáni, ktorí svoju neochotu podporovať komplexnú reformu avizovali už vopred, a predviedli ju i pri diskusii o zákone DREAM Act. Možnosť zmeny sa tak zrejme bude i  do  budúcna odvíjať od  toho, aký názor bude mať svojich zástupcovi práve v Kongrese, a nakoľko títo zástupcovi dokážu presadiť svoju víziu bez prijímania prílišného množstva kompromisov a následného „rozrieďovania“ pôvodných návrhov. Na druhej strane, istú nádej poskytujú predpoklady OSN, podľa ktorých kvôli demografickým zmenám v Mexiku masívny prílev imigrantov do USA v horizonte niekoľkých dekád skončí, čím by sa množstvo problémov takpovediac vyriešilo samo. 210

Ukazuje sa teda, že problémami prístupu k  ilegálnej imigrácii v  USA a  dôvodmi zotrvávania v  slepej uličke je na  teoretickej rovine absencia definície cieľa a koherentnej fi lozofie imigračnej politiky a súboj dvoch základných protichodných riešení, z ktorých každé má, i keď niekedy z rozdielnych dôvodov, svojich zástancov i  odporcov. Tí sa v  následnej debate k  sebe navzájom nepribližujú, skôr naopak, utvrdzujú sa vo svojich vzájomne rozporných náhľadoch, ktoré často ani nie sú založené na faktoch, ako skôr na dojmoch a predpokladoch. Do roviny praktických, konkrétnych návrhov sa daný stav premieta predkladaním množstva riešení, z ktorých ale väčšina sleduje cieľ odlišný od ostatných, a popudzuje zástancov opačných názorov. Konsenzus sa hľadá nadmieru ťažko a  bez zmeny uvažovania a nastolenia vedúcich princípov imigračnej politiky i tak nemá potenciál prispieť k zásadnej zmene prístupu k súčasnej situácií.

211

212

Nejaktivnější období britské Kampaně za jaderné odzbrojení Barbora Langmajerová

Úvod Protesty proti jaderným zbraním představují zajímavý studenoválečný fenomén, o kterém se v české literatuře mnoho nedočteme. Knihy věnované britským poválečným dějinám si obvykle vybírají jiná témata, od druhé poloviny padesátých let se přitom veřejná debata v ostrovním království stále častěji stáčela k nukleárnímu zbrojení, proti kterému v jistých etapách studené války protestovaly desetitisíce až statisíce lidí. Nejen v Británii, ale i jinde v západní a severní Evropě se protijaderné hnutí stalo významnou společenskou silou, jejíž protesty znepokojovaly nejen národní vlády, ale také hlavního spojence západní Evropy – Spojené státy. Mezera v české literatuře mě inspirovala k vlastnímu zpracování této problematiky. Tento článek se soustředí na činnost hlavní britské protestní skupiny, Kampaně za jaderné odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament, CND). Tato organizace byla nejaktivnější ve dvou časových obdobích: v letech 1958– 1963 (tzn. etapa vymezená vznikem CND a utišením první vlny protestů roku 1963) a  1978–1987 (postupnou obnovu činnosti Kampaně symbolizuje vydání petice proti neutronové bombě, protesty postupně utichly roku 1987, kdy byla podepsána Smlouva o likvidaci raket středního doletu). Článek se zaměřuje na zmíněná dvě období, která se pokusí srovnat a vysvětlit, proč se protestů v osmdesátých letech zúčastnilo více lidí než kdy dříve (podle organizátorů se největšího aldermastonského pochodu roku 1962 zúčastnilo 150 tisíc lidí, demonstrace v Hyde Parku měla v roce 1983 přilákat až 400 tisíc aktivistů). Nebudou zkoumány výhradně změny členské základny, ale zvýšená popularita Kampaně bude zasazena i do širších souvislostí, k  nimž patří například vliv Labouristické strany nebo mezinárodní spolupráce. Na podobě protestů v osmdesátých letech se jistě podepsaly také změny, kterými britská společnost procházela od šedesátých let. S tím souvisí emancipace mladých lidí a žen či změna postoje k protestním akcím jako takovým. Nezbytnou součástí tohoto článku je představení vnitropolitických i zahraničních faktorů, které nakonec vedly k podpoře protijaderných protestů. S takto vymezeným tématem souvisí také struktura a metoda využitá při psaní této studie. Ta je tvořena dvěma hlavními částmi, v nichž jsou představeny nejprve mezinárodní souvislosti britského jaderného zbrojení a  navazuje na  ně rozbor činnosti CND. Kapitoly věnované samotné Kampani jsou rozděleny do  stejných menších oddílů, které by čtenáři měly umožnit snazší srovnání. Text se zaměřuje zejména na (1) vznik, popř. obnovu CND, (2) její hlavní aktivity, (3) příčiny úpadku Kampaně a utišení protestů, (4) členskou základnu, (5) spřízněné skupiny a nakonec 213

reakce (6) Labouristické strany, (7) vlády a (8) veřejnosti. Pro udržení kontextu je mezi tyto hlavní části vložena jedna menší kapitola, která se věnuje světovému dění a  protijadernému hnutí v  šedesátých a  sedmdesátých letech. Protože je obsahem tohoto článku analýza jednoho fenoménu ve dvou časových obdobích, při psaní byla využita metoda diachronní komparace. Samotná komparace a výsledky práce jsou představeny v samotném závěru článku. Britská jaderná politika v mezinárodním kontextu První část se věnuje britskému poválečnému vývoji až do roku 1963, kdy byla podepsána první smlouva omezující jaderné zbrojení. Padesátá léta jsou obdobím, kdy se Británie musela vyrovnat s postupnou ztrátou impéria, na což reagovala hledáním nové pozice ve  světě. Podle tehdejších vládních představitelů jí právě vlastnictví jaderné zbraně mohlo dodat na významu.1 Britští vědci se během 2. světové války podíleli na britsko-kanadsko-americkém projektu Manhattan, který vedl k  sestrojení první atomové bomby. V  souvislosti s ním došlo v letech 1943–1944 k podepsání několika dohod mezi britským premiérem Winstonem Churchillem (1940–1945) a americkým prezidentem Franklinem D. Rooseveltem (1933–1945).2 Tato ujednání zaručovala úplnou výměnou informací o jaderném programu, obě strany se navíc zavázaly neposkytovat výzkumná data třetím státům. Nový prezident Harry S. Truman (1945–1953) ale tyto dohody po skončení války přehlížel.3 Již 1. srpna 1946 podepsal Zákon o jaderné energii (zvaný také McMahonův zákon),4 podle kterého nesměla americká vláda poskytovat jiným státům informace o svém pokroku ve výzkumu jádra.5 Britsko-americká atomová spolupráce tím byla narušena a Britům tak po válce chyběly klíčové informace, s  jejichž využitím by mohli sestrojit vlastní jadernou zbraň. Až do roku 1949 měli ale britští vědci přístup k takovým výsledkům amerického výzkumu, jež přímo nevedly k  výrobě bomby – tato výsada byla spojená s dočasnou dohodou mezi Británií a USA o americkém přístupu ke zdrojům uranu Kenneth O. Morgan et al., Dějiny Británie (Praha: NLN, 2008), 498–500. Např. Quebecká dohoda z roku 1943 a Dohoda z Hyde Parku (ve státě New York, nacházelo se zde Rooseveltovo venkovské sídlo) z roku 1944. Zdroj: Lorna Arnold and Mark Smith, Atomic policies and policy makers: Britain, Australia and the Bomb (Basingtoke: Palgrave Macmillan, 2006), 3, 6, http://www.palgrave.com/pdfs/1403921024.pdf (staženo 19. 4. 2011). 3 Jedním z  důvodů změny amerického postoje byla také jedna z  prvních špiónských afér atomového věku: britský vědec Alan Nunn May, který během války pracoval na  jaderném výzkumu v  Kanadě, přiznal, že předával Sovětům informace o  pokroku ve  využívání atomové energie. Alfred Goldberg, „The atomic origins of the British nuclear deterrent“, International Affairs 40, č. 20 (1964): 410–16. 4 Constantine A. Pagedas, Anglo-American strategic relations and the French problem, 1960–1963: A troubled partnership (London: Frank Cass, 2000), 10–11. 5 „Atomic Energy Act of 1946 (Public Law 585, 79th Congress)“, Office of Scientific & Technical Information, http://www.osti.gov/atomicenergyact.pdf (staženo 11. 4. 2011). 1

2

214

v Belgickém Kongu.6 Prodloužení této smlouvy ale zabránila aféra „nejdůležitějšího z vyzvědačů atomového věku“ Klause Fuchse.7 Nadále však fungovala vojenská kooperace mezi oběma státy, což se projevilo například na úspěšném fungování leteckého mostu během První berlínské krize (červen 1948 – květen 1949). Ve stejném období došlo k dohodě o umístění amerických bombardérů B-29 (schopných nést atomové pumy) na britské půdě. 8 Rozhodnutí o britském nezávislém jaderném programu vzešlo z jednání Attleeho úzké vládní komise Gen 75 a nutnost výroby atomové zbraně byla formulována na začátku roku 1947.9 Ovšem již v říjnu 1945 premiér Attlee (1945–1951) oznámil záměr vybudovat výzkumnou laboratoř v Harwellu, kde měli vědci rozvíjet všechny aspekty využití atomové energie.10 Brzy se však projevila potřeba postavit nové zařízení, které by se věnovalo výhradně výrobě zbraní – tím se stal Atomic Weapons Establishment v Aldermastonu, vzdáleném přibližně 80 kilometrů západně od Londýna. Pojem „Aldermaston“ se stal nejen synonymem pro vědce věnující se vývoji jaderných zbraní, ale také pro pravidelné velikonoční protesty proti nukleárnímu programu. Stavba nové instituce byla zahájena v dubnu 1950, většina výroby se sem přesunula do roku 1955.11 V září 1949 provedli Sověti svůj první úspěšný test atomové bomby. Konzervativci využili této nukleární zkoušky ke kritice současné vlády, jejíž jaderný program dosud probíhal v utajení, a tudíž se zdálo, že Británie nedosahuje ve vývoji vlastní zbraně žádného pokroku. Přitom ve chvíli, kdy W. Churchill znovu usedl na premiérské křeslo (1951–1955), stála již Británie na prahu získání nukleární zbraně. První úspěšná jaderná zkouška proběhla v říjnu 1952.12 6 Británie si zajistila přístup k uranovým dolům v Belgickém Kongu během 2. světové války, kdy belgická exilová vláda sídlila v Londýně. Správa dolů probíhala na základě společných belgicko– britsko–amerických dohod, které měly zajistit ochranu zdrojů uranu před případnou německou invazí. Američané se v Belgickém Kongu vylodili v září 1942 a vyjednali si využití až tří čtvrtin veškeré těžby uranové rudy, konžský uran byl poté využit v  projektu Manhattan. Jonathan E. Helmreich, United States relations with Belgium and the Congo, 1940–1960 (London: Associated University Presses, 1998), 43–45; Petr Luňák, Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce (Praha: Libri, 1997), 58. 7 Fuchs byl původem Němec, který se přes Británii dostal až do centra americké výroby atomové bomby – Los Alamos. Přitom již od  roku 1941 předával tajné informace Sovětům. V  letech 1946–1949 pracoval jako vedoucí britské jaderné laboratoře v  Harwellu, v  létě 1949 ale jeho výzvědnou činnost odhalily americké tajné služby. Aféra je popsána v knize: David Halberstam, Černobílé desetiletí: Padesátá léta a Spojené státy (Praha: Prostor, 2002), 46–52. 8 Tato letadla byla oficiálně v  britské vlastnictví, v  případě války by ale spadala pod americké velení. S. J. Ball, „Military nuclear relations between the United States and Great Britain under the terms of the McMahon Act, 1946–1948“, The Historical Journal 38, č. 2 (1995): 442–44. 9 Arnold a Smith, Atomic policies and policy makers, 8. 10 Goldberg, „The atomic origins“, 421–22. 11 V roce 1956 Aldermaston zaměstnával již 4 tisíce pracovníků, z toho bylo 225 vědců. Graham Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons development: Testing the ,Zuckerman thesis’“, Social Studies of Science 27, č. 4 (1997): 551–53. 12 Luňák, Západ, 60.

215

Jakmile se Británie stala třetí jadernou mocností, nemínila zůstávat pozadu ve vývoji nových zbraní. V červenci roku 1954 byl parlament informován o záměru sestrojit vodíkovou bombu.13 O měsíc později byl v USA schválen nový zákon umožňující spolupráci se státy, které v nukleárním výzkumu dosáhly nezávislého pokroku. Následně Američané nabídli Britům informace, které by jim umožnily upravit své bombardéry tak, aby byly kompatibilní s americkými jadernými hlavicemi. Britové se ale vyhýbali výhradní závislosti na americké technologii. Pokračovali ve vlastní výrobě vodíkové zbraně,14 avšak s  využitím dat, které jim Američané poskytli.15 K úspěšnému testu termonukleární bomby došlo v květnu 1957 na Vánočním ostrově a pozice britské vlády tak ve vyjednávání s USA získala na vážnosti.16 S  hrozbou nukleární války vznikaly strategické plány, podle nichž mohl dát premiér pokyn k  přípravám na  jadernou válku v  souvislosti s  varováním tajných služeb o  hrozícím útoku. Takové varovné zprávy dostávala vláda již 6. listopadu 1956 v souvislosti se Suezskou krizí.17 O sovětských vojenských přípravách informoval vrchní velitel spojených britsko-francouzských jednotek, na zásah se začala připravovat armáda i námořnictvo. Zásah v Suezu se setkal s nepochopením nejen na mezinárodní, ale také na domácí scéně – nejhlasitější kritika se ozývala ze strany labouristů.18 Suezská porážka byla psychologickou ranou pro všechny, kdo se domnívali, že Británie je stále světovou supervelmocí, která si může dovolit jednat samostatně. Již na počátku roku 1957 navrhl nový premiér Harold Macmillan (1957–1963) snížit rozpočet na konvenční zbraně a založit britskou obranu na těch jaderných.19 Ovšem ještě než byla Británie zcela hotova se svými testy termonukleární zbraně, oznámil Sovětský svaz pozastavení vlastního testování (31. března 1958) a  OSN

13 Peter Hennessy, The Prime Minister: The office and its holders since 1945 (London: Penguin Books, 2001), 111. 14 Ball, „Military nuclear relations“, 449–51. 15 Americká bomba Mark 28 tak dala vzniknout britské střele Blue Steel a vodíkové bombě Yellow Sun. Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons“, 551. 16 Premiér Macmillan na  úspěšnou jadernou zkoušku reagoval slovy: „Uvolnilo to atmosféru v politickém smyslu, ačkoli ji to fyzicky mohlo trochu znečistit.“ Cit. dle: Lawrence S. Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, Resisting the bomb: A history of the world nuclear disarmament movement, 1954–1970 (Stanford: Stanford University Press, 1997), 162. 17 Po  společném britsko-francouzském postupu v  Suezu vznikly obavy ze sovětské intervence, obzvlášť poté, co Spojené státy tento krok svých západních spojenců nepodpořily. Stručný popis krize je dostupný zde: Vladimír Nálevka, Světová politika ve 20. století (II.) (Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000), 81–82. 18 Henry J. Steck, „The re–emergence of ideological politics in Great Britain: The Campaign for Nuclear Disarmament“, The Western Political Quarterly 18, č. 1 (1965): 97–98. 19 Tato strategie byla formulována v  Sandysově zprávě, analýzu jejího obsahu lze nalézt zde: Claire Taylor, „A  brief guide to previous British defence reviews. SN/IA/5714“, House of Commons Library, http://www.parliament.uk/briefi ngpapers/commons/lib/research/briefi ngs/ snia–05714.pdf (staženo 19. 4. 2011).

216

vydala zprávu o  zdravotních dopadech jaderných zbraní.20 O  přerušení svých zkoušek uvažovaly i  Spojené státy, které nakonec ke  stejnému kroku přesvědčily i Spojené království. Zároveň byl v červenci 1958 přijat dodatek k McMahonovu zákonu – došlo k obnovení atomové spolupráce mezi oběma státy a Američané získali možnost využívat jaderné základny na britské půdě.21 Britové tak získali záruku, že nezůstanou technologicky pozadu, i  když nebudou moci své zbraně testovat.22 Viditelně se tak od  doby Suezské krize zlepšila komunikace mezi představiteli obou států, zesílená spolupráce západních mocností byla také reakcí na  sovětské vypuštění Sputniku v říjnu 1957.23 V  listopadu 1958 vypukla Druhá berlínská krize, která z  pohledu Britů znamenala hrozbu nového válečného konfliktu přímo na evropském kontinentě.24 Pro svou geografickou blízkost ji vnímali dokonce intenzivněji než pozdější střet supervelmocí kvůli umisťování sovětských raket středního doletu na Kubě. Karibská krize, kterou svět napjatě sledoval od poloviny října 1962, znamenala pro Británii zejména opatrné jednání premiéra Macmillana, který byl v  následujících týdnech v  neustálém kontaktu s  americkým prezidentem.25 Zažehnání hrozící atomové války bylo symbolickým předělem ve vnímání nukleárního nebezpečí – bylo zřejmé, že světový konflikt není nevyhnutelný a obě strany jsou ochotné jednat dříve, než sáhnou po svých jaderných zbraních. V prosinci 1962 se prezident Kennedy (1961–1963) a premiér Macmillan sešli v Nassau na Bahamách, kde uzavřeli dohodu o vyzbrojení britských ponorek americkými jadernými raketami Polaris. Kennedy ještě nějakou dobu uvažoval o částečné integraci jaderných zbraní pod velením NATO, Británie si ale podržela možnost nezávislého použití raket, pokud by byla ohrožena bezpečnost země.26 Nákup amerických zbraní kritizovali zastánci nezávislého jaderného programu, slavným se stal

20 „Report of the United Nations Scientific Committee on the effects of atomic radiation“, General Assembly Official Records: Thirteenth session Supplement No. 17 (A/3838). New York, 1958, http://www.unscear.org/docs/reports/1958,%2013th%20session%20%28Suppl.%20No.17% 29/1958fi nal-1_unscear.pdf (staženo 11. 4. 2011). 21 Luňák, Západ, 164. 22 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 163–65. 23 Více informací o sovětsko-amerických vztazích v reakci na program Sputnik viz Halberstam, Černobílé desetiletí, 547–65. 24 Průběh krize a bližší souvislosti popisuje: Nálevka, Světová politika ve 20. století (II.), 195–98. 25 Více informací k britské pozici v Karibské krizi viz Hennessy, The Prime Minister, 118–31. 26 Kennedy navrhoval plán Mnohostranné jaderné síly (Multilateral Force), která měla pod společným velením sdružovat evropské jaderné zbraně a část amerického arzenálu. Proti tomuto návrhu vystupovali britští a  francouzští představitelé. Washington se tohoto plánu defi nitivně vzdal po podepsání Smlouvy o zákazu rozšiřování jaderných zbraní (Non–Proliferation Treaty) roku 1968. Luňák, Západ, 177–97.

217

například výrok Harolda Wilsona, který tento obranný systém nazýval „takzvaně britským, takzvaně nezávislým, takzvaně odstrašujícím“.27 Roku 1963 došlo k prvnímu průlomu v otázce nukleárního odzbrojení. Tento mezník symbolizuje Smlouva o  zákazu pokusů s  jadernými zbraněmi v  ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou. V srpnu 1963 ji v Moskvě podepsali představitelé Spojeného království, USA a SSSR.28 Tato dohoda uklidnila veřejnost obávající se zejména zdravotních rizik spojených s nukleárními zkouškami. Protijaderní aktivisté viděli smlouvu jako úspěšný výsledek protiatomové debaty, kterou pomohli rozdmýchat. Ozývali se ale také kritici smlouvy, kteří upozorňovali především na skutečnost, že se k podpisu později nepřipojily nové jaderné mocnosti – Francie a Čína29 – a na to, že nedošlo k omezení testů pod zemským povrchem.30 Kampaň za jaderné odzbrojení v letech 1958–1963 Vznik a cíle CND Následující kapitola naznačuje vývoj v  postoji proti jaderným zbraním po  druhé světové válce až do vzniku Kampaně za jaderné odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament, CND) roku 1958. Věnuji se nejvýznamnější opozici vystupující proti britskému jadernému programu, který jako první kritizovali pacifisté, levicoví labouristé, komunisté a vědci. V reakci na nukleární testy vznikly organizace, které lze považovat za institucionální předchůdce CND. Do této kapitoly jsem zahrnula také první rok činnosti Kampaně, která si teprve definovala své cíle a  způsoby protestu. První britské protesty proti jaderným zbraním Protijaderní aktivisté padesátých let mohli navázat na  britskou tradici pacifistického hnutí, které v zemi působilo v meziválečném období. Bezprostředně po skončení 2. světové války ovšem problematika jaderných zbraní zatím nepoutala velkou

27 „The so-called British, the so-called independent, the so-called deterrent.” Cit. dle: Stuart Croft et al., Britain and defence 1945–2000: A policy re-evaluation (Harlow: Longman, 2001), 72. 28 „Treaty banning nuclear weapons tests in the atmosphere, outer space and under water“, NuclearFiles.org: Project of the Nuclear Age Peace Foundation, http://www.nuclearfi les. org/menu/library/treaties/partial-test-ban/trty-partial-test-ban_1963-10-10.htm (staženo 12. 4. 2011). 29 Západní představitelé se pokoušeli začlenit do  smlouvy také čínský jaderný program, Čína ale nebyla ochotná k jednání – sám Chruščov údajně přiznal, že v otázce čínského atomového výzkumu nemůže nic dělat. Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 422. 30 Richard Taylor, Against the bomb: The British peace movement 1958–1965 (Oxford: Clarendon Press, 1988), 107.

218

pozornost a i samotní pacifisté se věnovali především problémům obnovy poválečné Evropy.31 První protesty se objevily v reakci na termonukleární testy. Roku 1954 vznikla Národní kampaň k vodíkové bombě (Hydrogen Bomb National Campaign), jež k debatě o vodíkové zbrani přispěla peticí, kterou podepsal na jeden milion lidí. Jejím obsahem byla ale pouze výzva na uspořádání mezinárodní konference, která by se věnovala jadernému odzbrojení a posílení OSN.32 Další důležitou opozici proti jaderné zbrani tvořili vědci, které reprezentoval především Bertrand Russell a  Joseph Rotblat.33 Bertrand Russell, známý fi losof a  matematik, využil svých osobních kontaktů a  roku 1955 se mu podařilo získat podporu Alberta Einsteina, s nímž následně vydal manifest, který měl informovat veřejnost o nebezpečí jaderné války. Pod toto prohlášení se podepsala řada význačných vědců a laureátů Nobelovy ceny, což dokumentu dodalo na vážnosti.34 Vědci zpravidla podporovali rozvoj atomové energie, je-li využita k  mírovým účelům, k účasti na zbrojní výrobě ale měli mnozí z nich své výhrady.35 Známou vědeckou iniciativou byly odborné konference Pugwash, nazvané podle svého prvního místa konání v červenci 1957 v kanadském Novém Skotsku. Debat se účastnily desítky vědců ze západního i  východního bloku. Konference se věnovaly tématům nukleární hrozby, nutnosti rozsáhlého odzbrojení a  vědecké zodpovědnosti, vědci se ve svých příspěvcích ovšem zabývali především dohledem nad jaderným arzenálem a možnostem odzbrojení. Pozice delegátů se většinou lišila – zatímco východoevropští vědci zpravidla zastupovali svou vládu a měli její podporu, západní političtí představitelé do vědeckého obsazení příliš nezasahovali a ke konferencím se stavěli spíše rezervovaně.36 Odpor vůči jaderným zbraním využila také britská komunistická strana. Ta získala stěžejní vliv v Britském mírovém výboru (British Peace Committee, BPC), který se na  jaře 1950 připojil ke  Stockholmské výzvě. Bezpodmínečný zákaz atomové 31 Lawrence S. Wittner, The struggle against the bomb. Volume one, one world or none: A history of the world nuclear disarmament movement through 1953 (Stanford: Stanford University Press, 1994), 84–89. 32 John Minnion a Philip Bolsover, eds., The CND story: The first 25 years of CND in the words of the people involved (London: Allison and Busby Limited, 1983), 11–12. 33 Rotblat byl jediným vědcem, který přerušil svou účast na projektu Manhattan. Svou vědeckou činnost později soustředil na možnosti odzbrojení a zdravotní dopady jaderné energie. Nuclear Files: Joseph Rotblat, http://www.nuclearfi les.org/menu/library/biographies/bio_rotblat– joseph.htm (staženo 12. 4. 2011). 34 Krátce po vydání manifestu vznikla také tzv. Deklarace z Mainau, kterou iniciovali němečtí vědci Max Born a Otto Hahn. Pod deklaraci upozorňující na nebezpečí, jaké s sebou v současné době může nést vědecký výzkum, se podepsalo na 52 laureátů Nobelovy ceny, přesto už dokument nepřitáhl takovou podporu jako Russellův a Einsteinův manifest. Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 5–7. 35 Wittner, The struggle against the bomb. Volume one, 90–92. 36 Leonard E. Schwartz, „Perspective on Pugwash“, International Affairs 43, č. 3 (1967): 498–507.

219

bomby v Británii svým podpisem podpořil na jeden milion lidí, BPC ale byl kvůli svému spojení s komunisty uvržen do izolace.37 Protesty komunistických aktivistů byly veřejností vnímány jen jako jeden z nástrojů sovětské politiky, BPC se přitom podařilo získat i  některé nekomunistické intelektuály, jakým byl například J. B. Priestley, spisovatel a jeden ze zakládajících členů CND.38 Za přímou institucionální předchůdkyni CND je považována Národní rada pro zákaz testů jaderných zbraní (National Council for the Abolition of Nuclear Weapons Tests, NCANWT), založená v  listopadu 1956 v  Londýně. Rada si dala za  úkol působit na britskou vládu, aby přispěla k mezinárodnímu jednání o zákazu jaderných zkoušek. Hlavní tón této kampaně byl morální, a proto se skupině podařilo získat působivý seznam příznivců, s  jejichž pomocí mohla lobbovat u  politických stran.39 Protestní hlasy se ozvaly v souvislosti s britským záměrem otestovat vlastní vodíkovou bombu, jejíž zkouška byla naplánovaná na  květen 1957. V  této době vznikl Výbor pro přímou akci (Direct Action Committee, DAC), který považoval politické vyjednávání za neúčinné a úspěch protijaderného hnutí viděl v přímých, mimoparlamentních protestech.40 NCANWT tedy mohla směřovat za  stejným cílem jako DAC, komunisté nebo pacifisté, ale s žádnou z těchto skupin se přímo neztotožňovala. Počátky CND Za spouštěč událostí, který vedl k založení Kampaně za jaderné odzbrojení, je považován článek spisovatele a dramatika J. B. Priestleyho otištěný 2. listopadu 1957 v týdeníku New Statesman.41 Jeho příspěvek s názvem „Británie a jaderné bomby“ vyvolal bouřlivé reakce, a tak se tehdejší šéfredaktor Kingsley Martin rozhodl k tomuto tématu uspořádat informační schůzku, která se konala v lednu 1958 v domě budoucího předsedy CND, Johna Collinse.42 Samotná Kampaň byla oficiálně založena 17. února 1958 na shromáždění v londýnské Central Hall. Nová organizace si dala za úkol vytvářet tlak na britskou vládu, s jejíž pomocí by mělo dojít ke snížení jaderného nebezpečí a zastavení závodů ve zbrojení i za cenu jednostranné akce ze strany Británie. Vláda by se měla snažit prosadit mezinárodní jednání, která by vedla k (1) zastavení dalších jaderných testů a (2) zákazu budování nových základen, (3) ke zřízení neutrálních a bezjaderných zón, (4) zákazu výroby jakýchkoli nukleárních zbraní a (5) znemožnění šířit zbraně do dalších států. Kabinet měl zároveň Minnion a Bolsover, The CND story, 11. Wittner, The struggle against the bomb. Volume one, 197–201. 39 Taylor, Against the bomb, 5–10. 40 Minnion a Bolsover, The CND story, 13. 41 J. B. Priestley, „Britain and the nuclear bombs“, New Statesman, 2. listopadu 1957, http://www. newstatesman.com/society/2007/02/nuclear–world–britain–power (staženo 9. 4. 2011). 42 John Collins byl kanovníkem v katedrále svatého Pavla v Londýně, v literatuře je tedy obvykle oslovován Canon Collins. Taylor a Pritchard, The protest makers, 6. 37

38

220

zajistit, aby nad územím Spojeného království nepřelétaly letouny nesoucí jaderné hlavice.43 Brzy se ukázalo, že širší spektrum příznivců CND se shodne zejména na požadavku britského jednostranného odzbrojení.44 Podobně jako NCANWT se i nová Kampaň snažila zdůrazňovat své morální působení, což se ukázalo jako úspěšná strategie, jak získat širší spektrum sympatizantů, aniž by se CND nějak politicky profi lovala.45 Na  tomto místě je nutné podotknout, že vedení Kampaně nepatřilo k  nezkušeným, apolitickým idealistům – většina vedoucích postav se již dříve zapojila do  jiných protestních hnutí, pravidelně publikovala, spolupracovala s Labouristickou stranou a 19 členů vedení se objevilo v tehdejším Who’s Who. Skutečnost, že se jednalo o známé osobnosti, pomohla přilákat řadu sponzorů i zájem veřejnosti.46 Kampaň svou činnost platila z  členských příspěvků, veřejných dotací a  darů svých příznivců. Historikům ani odpůrcům CND se nepodařilo najít ve financování Kampaně žádné kontroverze.47 Symbolickým začátkem několikaletého období intenzivních protestů proti jaderným zbraním se stal první velikonoční pochod k jadernému zařízení v Aldermastonu roku 1958.48 První protestní pochod organizoval Výbor pro přímou akci, i když za podpory CND. Mezi těmito dvěma skupinami již od  počátku panovaly neshody ohledně způsobu protestů, a  tak spolu sice částečně spolupracovaly, ale nikdy se nespojily v  jednotnou organizaci. I  v  době prvního aldermastonského pochodu se CND nadále považovala za  elitní nátlakovou skupinu, která se nechce příliš zapojovat do veřejných protestů. Vedení Kampaně začalo svůj postoj přehodnocovat po úspěchu velikonoční demonstrace – poslední den se protestů zúčastnilo pět až deset tisíc lidí,49 což přilákalo zájem tisku i veřejnosti.50 Příští rok se už CND rozhodla převzít organizaci aldermastonského pochodu, vytvořila ale s DAC funkční koalici.51 Před prvním plánovaným pochodem kontaktoval organizátory umělec Richard Holtom, který CND nabídl svůj nový symbol. Zlomený kříž uzavřený v  kruhu v sobě ukrýval hned dva významy – v první řadě šlo o spojení semaforových signálů Ačkoli aktivisté považovali toto první setkání za  úspěšné, J. B. Priestley si stěžoval na nedostatečnou pozornost ze strany médií. „Campaign for Nuclear Disarmament: Mr. Priestley Speaks of Press ,Boycott’“, The Times, 24. února 1958. 44 Taylor, Against the bomb, 24–27. 45 Taylor a Pritchard, The protest makers, 53–54. 46 Taylor, Against the bomb, 34–44. 47 Luke Massey. E–mailová korespondence s autorkou, 13. dubna 2011. 48 Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons“, 551–53. 49 Londýnská policie hovoří o  6 tisících demonstrantů, proti kterým nebylo potřeba jakkoli zasahovat. „Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1958“, 20th Century House of Commons Sessional Papers, 1958–1959, Cmnd. 800, XVIII.931. 50 Taylor a Pritchard, The protest makers, 7, 114–17. 51 Frank E. Myers, „Dilemmas in the British peace movement since World War II“, Journal of Peace Research 10, č. 1–2 (1973): 83. 43

221

pro písmena N a D (odkazující na jaderné odzbrojení – nuclear disarmament) a zároveň vyjadřoval lidské zoufalství nad světem stojícím na prahu jaderné katastrofy (viz obrázek níže).52 Dnes je toto logo obecně známé jako mírový symbol (viz obrázek). Obrázek: Logo CND

Činnost CND v letech 1959–1964 Kampaň za  jaderné odzbrojení byla při pořádání druhého aldermastonského pochodu již zastřešující organizací, podporu jí ale vyjádřily i pacifistické a levicové skupiny a časopisy.53 V roce 1959 bylo rozhodnuto o změně směru pochodu, který nyní začínal v  Aldermastonu a  zpravidla končil na  londýnském Trafalgarském náměstí.54 Tato nová strategie se vyplatila – policie odhadovala počet účastníků závěrečné demonstrace, která se konala na Velikonoční pondělí 1959, až na 20 tisíc lidí.55 CND se ale nepodařilo patřičně využít období mezi velikonočním pochodem a volbami na podzim 1959. Předvolební kampaně se bezpečnostní politice příliš nevěnovaly a labouristé, kteří byli pro aktivisty nadějí na změnu jaderné politiky, volby prohráli. Tento neúspěch vedl k rozkolu uvnitř Labouristické strany, což paradoxně vyvrcholilo vítězstvím příznivců jednostranného odzbrojení na  stranické konferenci v březnu 1960. K podpoře CND se také dočasně připojily dvě velké odborové organizace – General Workers’ Union a General and Municipal Workers’ Union. Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 48. Friends’ Peace Committee, Christian Action, Victory of Socialism, Universities and Left Review, Direct Action Committee. Taylor, Against the bomb, 48. 54 Tato změna jistě souvisela s  úvahou, že v  hlavním městě se sejde více demonstrantů než v desítky kilometrů vzdáleném Aldermastonu. Jednalo se ale také o ideovou změnu – aktivisté tak pochodovali směrem k vládě, která je zodpovědná za obrannou politiku země, nikoli ke zbrojnímu podniku, jehož zaměstnanci si nemohou tak snadno zvolit jinou formu obživy. Taylor, Against the bomb, 48–49. 55 „Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1959“, 20th Century House of Commons Sessional Papers, 1959–1960, Cmnd. 1106, XX.219. 52 53

222

Tento překvapivý úspěch ovšem vedl k napětí uvnitř Kampaně – jelikož nadále rostl počet členů CND,56 musela samotná organizace sáhnout k vnitřní reformě: již nemohla být řízena elitní skupinou známých, ale bylo nutné hnutí zdemokratizovat a rozšířit počet členů v jejím vedení. To ale činnost CND zkomplikovalo a zpomalilo. S větším množstvím aktivistů rostla i jejich ideologická roztříštěnost a začali se mezi nimi projevovat radikálové, kterým dočasná činnost Kampaně připadala málo průbojná a efektivní.57 Problémy uvnitř CND ale nebyly na první pohled zjevné. Počet členů postupně rostl, v roce 1961 byl založen měsíčník Sanity, který brzy získal na 45 tisíc předplatitelů.58 Aldermastonský pochod roku 1962 byl největší akci CND v tomto období – závěrečného protestu v Hyde Parku se podle organizátorů zúčastnilo na 150 tisíc lidí a pochod skončil impozantní tichou demonstrací před americkou ambasádou, která pro mnohé symbolizovala nekončící závody ve zbrojení.59 Po smírném zažehnání Karibské krize aktivity Kampaně začaly postupně narážet na nezájem obyvatelstva, na což vedení CND reagovalo hledáním nových témat, jakým bylo například odstranění nukleárních zbraní ze střední Evropy nebo větší orientace na OSN a multilaterální odzbrojení. Rozšíření programu Kampaně ale ve výsledku vedlo k oslabení hnutí, neboť pro mnohé byl požadavek jednostranného odzbrojení tím jediným, co je s  CND spojovalo.60 Zároveň ti aktivisté, kteří se snažili o rozsáhlejší změny britské bezpečnostní politiky, většinou upřednostňovali mimoparlamentní (a často nelegální) formy protestu, které CND odmítala.61 Za  poslední významnější demonstraci tohoto období je považován aldermastonský pochod roku 1963. Zde ale již zavládla anarchie a  častěji se objevovaly násilné incidenty.62 Zmatek tu způsobila iniciativa Špióni pro mír (Spies for Peace), kteří zveřejnili tajné dokumenty, v nichž byla mj. popsána síť tajných podzemních bunkrů, které by se v případě jaderného útoku staly regionálními sídly vlády. V tu 56 The Times odhadovaly počet účastníků aldermastonského pochodu roku 1960 na 60 tisíc lidí, organizátoři přitom hovořili až o  100 tisících. Srov. „60,000 in bomb protest demonstration: Smooth control of crowds at end of Aldermaston march“, The Times, 19. dubna 1960. Policejní záznamy přitom hovoří přibližně o 20 tisících demonstrantů na závěrečné londýnské demonstraci, což by bylo množství srovnatelné s  předchozím ročníkem. „Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1960“, 20th Century House of Commons Sessional Papers, 1960–1961, Cmnd. 1440, XX.233. 57 Taylor, Against the bomb, 50–60. 58 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 190. 59 The Times počty demonstrantů odhadovaly na  80 tisíc. Srov. „Aldermaston march ends in protest of silence“, The Times, 24. dubna 1962. 60 Taylor, Against the bomb, 89–94. 61 Myers, „Dilemmas in the British peace movement“, 86. 62 To ovšem neznamenalo, že by se převážná část demonstrantů odklonila od svého nenásilného předsevzetí – průzkum z roku 1965 ukázal, že by velká část účastníků odmítla přijít na demonstraci v  případě, že by během jejího průběhu hrozilo ničení majetku. A  většina demonstrantů by se protestů nezúčastnila, pokud by zde existovala možnost násilí vůči jiným lidem. Robin Jenkins, „Who are these marchers?“, Journal of Peace Research 4, č. 1 (1967): 56.

223

chvíli se organizace pochodu zhroutila, protože se část demonstrantů chtěla vydat k místu tajných krytů.63 Úpadek hnutí se již zdál nevyhnutelný – za konec této prvotní fáze činnosti CND je považována rezignace předsedy Johna Collinse v dubnu 1964.64 Spřízněné skupiny Jak již bylo naznačeno výše, radikálnější složku protijaderného hnutí tvořil Výbor pro přímou akci (DAC). Ten svým způsobem navazoval na  tradici britského individuálního pacifismu, který s  sebou ale nesl stejný problém, jaký musela řešit i  CND – ačkoli se její příznivci rekrutovali především z  řad levice, nikdy se jim nepodařilo využít potenciál silného dělnického hnutí. DAC se nepodařilo vytvořit silnou reformní skupinu, protože postrádal jakoukoli dlouhodobou strategii (ačkoli mu nelze upřít úspěchy při plánování jednotlivých protestů).65 V  létě 1960 navíc vznikla nová organizace, která taktéž považovala CND za málo průbojnou v prosazování svých požadavků. Příznivci přímé akce se začali shromažďovat kolem Bertranda Russella, který zaštítil vznik Výboru sta (Committee of 100). Nová organizace v podstatě přebírala aktivity a příznivce DAC, který tak postupně pozastavoval své fungování.66 Committee of 100 ovšem musel čelit pravidelným zásahům policie, která se rozhodla rozložit organizaci protestů tím, že zatýkala přímo jejich organizátory. V létě 1961 byl zadržen a odsouzen k dvouměsíčnímu vězení sám Bertrand Russell, kterému bylo tehdy již 89 let.67 V prosinci 1961 policie zatkla pět vedoucích aktivistů, kteří byli následně obviněni ze spiknutí.68 Fungování Výboru nemělo příliš dlouhého trvání – již v lednu 1963 Bertrand Russell označil směřování této organizace za natolik nejasné, že rezignoval na svou funkci prezidenta. Bez něj coby vedoucí figury ztratil Výbor na významu.69 Minnion a Bolsover, The CND story, 26; Taylor, Against the bomb, 97. Collins své odstoupení odůvodňoval tím, že „... předseda bude potřebovat mnohem více času a  energie na  řešení všech záležitostí spojených s  Kampaní, než kolik by byl on sám schopen nabídnout“. „Canon Collins resigns as C.N.D. chairman“, The Times, 10. dubna 1964. 65 Taylor a Pritchard, The protest makers, 75–79. 66 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 188. 67 Ibid., 188–89. 68 Podle policie byli aktivisté obviněni z  konspirace, porušení a  nabádání k  překročení zákona o  státním tajemství (Official Secrets Act, 1911), což se mělo projevit vniknutím na  pozemky královského letectva. Vstup na leteckou základnu by mohl údajně ohrozit bezpečnost a zájmy státu. Srov. „Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1961“, 20th Century House of Commons Sessional Papers, 1961–1962, Cmnd. 1765, XX.413. Výstražným dojmem měly také působit tresty pro zatčené aktivisty – v únoru 1962 byli odsouzeni k 18 měsícům vězení, jediná žena, která byla při tomto zásahu zadržena, dostala výjimku v  podobě ročního vězení. Taylor a Pritchard, The protest makers, 11. 69 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 190. 63

64

224

Je rovněž vhodné zmínit ženskou skupinu CND – ta byla sice oficiální součástí Kampaně, ale fungovala takřka nezávisle. Již v prosinci 1958 zorganizovala setkání s poslankyněmi britského parlamentu a roku 1962 si vymohla setkání s premiérem Macmillanem.70 V  roce 1962 vznikla nová organizace nesoucí název Nezávislý volební výbor (The Independent Election Committee, INDEC). Ten měl voličům nabízet informace o tom, kteří kandidáti jsou bez ohledu na stranickou příslušnost nakloněni myšlenkám CND. Kampaň nebyla přímo spojená s INDEC, nebránila ale svým členům, aby se při volbách řádila doporučením tohoto výboru.71 Kampaň samotná vyvíjela podobnou iniciativu v  osmdesátých letech, kdy zjišťovala a  zveřejňovala postoje kandidátů k nukleárním zbraním.72 Členská základna Profi l členů Kampaně za  jaderné odzbrojení reflektoval změny, které probíhaly ve společnosti po skončení druhé světové války. V padesátých letech začali mladí lidé snáze dosahovat finanční nezávislosti na svých rodinách, což vedlo ke vzniku nové, mladé střední třídy, která s sebou nesla i specifickou kulturu.73 Protijaderné protesty získávaly podporu u  intelektuálů, jako byli například nezávislí umělci, spisovatelé a  novináři, kteří se obvykle nemusejí obávat ztráty zaměstnání v  souvislosti se svými veřejnými projevy. Sympatizanty CND ale najdeme také mezi učiteli, zdravotním personálem či sociálními pracovníky. Tito lidé většinou získali nadprůměrné vzdělání, jejich finanční hodnocení ale patří do skupiny méně výdělečných povolání. Parkin vyjadřuje názor, že aktivisté jsou zřejmě ochotnější přijmout hůře placenou práci, pokud jim může přinést jiné, nemateriální uspokojení.74 Ačkoli se tito lidé svým vzděláním a  povoláním řadili ke  střední třídě, která obvykle volila spíše konzervativce, jejich volební preference byly jiné. Většina členů CND volila labouristy, protijaderní aktivisté se ovšem často neztotožňovali s labouristickou hospodářskou politikou.75 Postupně se tak zvyšoval počet lidí, kteří dávali „Nuclear fears put to women M.P.s: Campaign group at the House“, The Times, 11. prosince 1958. 71 Taylor, Against the bomb, 82–87. 72 Paul Byrne, „Nuclear weapons and CND“, Parliamentary Affairs 51, č. 3 (1998): 429. 73 Taylor a Pritchard, The protest makers, 109–10. 74 Pouze čtvrtina respondentů ukončila vzdělání v  patnácti letech či dříve, zatímco britský průměr v té době činil 80 %. Srov. Frank Parkin. Middle class radicalism: The social bases of the British Campaign for Nuclear Disarmament (Manchester: Manchester University Press, 1968), 93–100, 177–89. 75 Mezi sympatizanty CND byla větší podpora liberálních reforem, jako bylo ukončení diskriminace homosexuálů nebo zlepšení situace imigrantů, příliš ale nepodporovali britskou politiku zaměstnanosti, zestátňování průmyslu a právní ochrany odborů. Myers, „Dilemmas in the British peace movement”, 87. 70

225

přednost menším stranám (zejména liberálům), nebo k  volbám jít vůbec nechtěli – podle Taylora a Pritcharda se až třetina respondentů označila za apolitické, k nim patřily zejména ženy.76 Odpor proti jaderným zbraním se často projevoval u příslušníků křesťanských církví, které ovšem ve vztahu k nukleárním zbraním nevystupovaly jednotně. Důvodem může být i tradiční přesvědčení, že církev by měla být apolitická a měla by se věnovat individuálnímu rozvoji svých věřících, spíše než státním či mezinárodním otázkám. Ukazovalo se také, že se mnozí duchovní více obávali šíření komunismu než vypuknutí nového válečného konfliktu. Církve ovšem nebránily svým příznivcům, aby se soukromě zapojovaly do  protestních aktivit – duchovní tak často působili ve  vedení lokálních poboček CND a  sám její předseda John Collins byl anglikánským knězem. Obecně k  sympatizantům CND častěji patřili příslušníci reformovaných a nekonformních církví, zastoupení katolíků bylo poměrně nízké.77 Ačkoli byli členové Kampaně obviňováni z  komunistického smýšlení, mezi CND a britskou komunistickou stranou nepanovala žádná pevná vazba. Strana až do poloviny roku odmítala myšlenku jednostranného odzbrojení, ačkoli protestovala proti britským jaderným testům (zcela v souladu s oficiální politikou SSSR). Proč se ústřední výbor strany rozhodl v květnu 1960 vyjádřit podporu unilateralismu, není zcela jasné, ale zřejmě šlo o reakci na podobný krok ze strany největších odborových svazů. Komunisté se poté začali zapojovat do místních organizací CND, nepodařilo se jim zde ale získat větší vliv. Využívali tak alespoň setkání a demonstrací CND k tomu, aby zde prezentovali své názory.78 Bylo zjevné, že mezi CND a komunistickou stranou nepanovala větší spolupráce.79 To mj. potvrzuje i dobový článek The Times, ve kterém autor zmiňuje, že komunisté Kampani oponovali až do chvíle, než se pokusili využít jejího úspěchu v působení na britskou veřejnost.80 Část aktivistů se hlásila k nové levici, která se snažila nabízet alternativu ke komunistické i Labouristické straně. Existovala zde fungující symbióza mezi Novou levicí a CND, jejíž činnosti se často věnovaly časopisy New Reasoner a Universities and Left Review. 81 Představitelé nové levice také hráli důležitou roli při formulování cílů CND. 82 Viděli například budoucnost britské zahraniční politiky v „pozitivní neutralitě“, jejíž součástí by bylo vystoupení z NATO a vytvoření nového neutrálního bloku, nezávislého na stávajícím bipolárním uspořádání. Nová levice také podTaylor a Pritchard, The protest makers, 24–27. Mezi respondenty Parkinova výzkumu se 52 % věřících považovalo za  quakery, metodisty, presbyteriány nebo baptisty, 34 % se hlásilo k  anglikánské církvi a  pouze 4 % ke  katolicismu. Parkin, Middle class radicalism, 60–74. 78 Parkin, Middle class radicalism, 77–86. 79 Steck, „The re–emergence of ideological politics“, 101–2. 80 „Minister denies C.N.D. influence on policy“, The Times, 14. července 1965. 81 Tyto dva časopisy, reprezentující názory Nové levice, se roku 1960 sloučily v New Left Review. 82 Steck, „The re–emergence of ideological politics“, 99–100. 76

77

226

porovala politické vyjednávání (aniž by sama měla ambice na vytvoření nové levicové strany), ale stejně jako CND zřejmě přeceňovala vliv morálního apelu na chování politiků a její hlasy většinou zůstávaly nevyslyšeny. 83 Ačkoli nalezneme mezi příznivci CND hodně mladých lidí, v padesátých letech ještě nedocházelo k  ostrému generačnímu střetu – velká část aktivistů se mohla spoléhat na podporu rodiny, často hlavně z matčiny strany. Pro mnoho mladých lidí byla CND první příležitostí, jak se zapojit do politického života, velká část z nich se pak politicky angažovala i nadále. 84 Začal se také projevovat vliv univerzitního vzdělání – studenti vnímali rozdíl mezi hodnotami, které jsou jim vštěpovány na univerzitě, a chováním vlády. 85 Podle průzkumu, který se konal na velikonočním pochodu 1965, tvořili studenti celou polovinu demonstrantů.86 Vztah k Labouristické straně V poválečném období se mezi labouristy pravidelně objevovaly hlasy odmítající jaderné zbraně, v padesátých a šedesátých letech byly ale jen zřídka vyslyšeny ve vedení strany. Autoři věnující se britské obranné politice považují prvních třicet let studené války za období konsenzu mezi oběma stranami, opozice začala výrazněji vystupovat proti bezpečnostní strategii vlády až na konci sedmdesátých let.87 V předvolební kampani roku 1959 sice strana slibovala revizi britské obranné politiky, nemluvila ale přímo o jaderném odzbrojení.88 Pro odpůrce jaderných zbraní hrála klíčovou roli stranická konference roku 1960, během které byla přijata dohoda o budoucí roli a ideologii strany – do tohoto ujednání byl zahrnut také požadavek unilateralismu. 89 Rozhodnutím stranické konference se ale labourističtí poslanci příliš neřídili a CND se neodhodlala k tomu, aby vyžadovala dodržování stranických závazků.90 V následujícím roce se potvrdilo, že příklon k unilateralismu byl jen dočasným důsledkem vnitrostranického boje – 83 Geoff rey Foote, The Labour Party’s political thought: A history (New York: St. Martin’s Press, 1997), 287. 84 Taylor a Pritchard uvádějí, že až 20 % členů CND se později zapojilo do protestů proti válce ve Vietnamu, 43 % bylo aktivních v komunální politice, 37 % se zapojilo do environmentálního hnutí a  14 % působilo v  ženských skupinách (je zjevné, že mnozí aktivisté vystřídali několik různých zaměření). Taylor a Pritchard, The protest makers, 32. 85 Parkin, Middle class radicalism, 140–69. 86 Jenkins, „Who are these marchers“, 46–52. 87 Andrew Dorman, „The politics of defence“ in Britain and defence 1945–2000: A  policy re– evaluation, ed. Stuart Croft et al. (Harlow: Longman, 2001), 104. 88 Andrew Thorpe, A history of the British Labour Party (New York: Palgrave Macmillan, 2008), 160. 89 Thorpe, A history of the British Labour Party, 156. Detailní popis konference přinesly The Times. Srov. „Mr. Gaitskell defeated on nuclear arms issue in five–hour Labour debate“, The Times, 6. října 1960. 90 Taylor a Pritchard, The protest makers, 8–9.

227

aniž by došlo k výraznější změně politické situace v zemi či ve světě, strana i velké odborové organizace ze svých plánů požadavek jednostranného odzbrojení vyňaly.91 Roku 1963 nečekaně zemřel předseda strany Hugh Gaitskell a  na  jeho místo byl zvolen Harold Wilson. Unilateralismus, coby hlavní argument proti vedení strany, náhle ztratil na  přitažlivosti a  ve  straně se o  britském jaderném arzenálu přestalo hovořit. CND navíc utrpěla rezignací tří labouristických poslanců z vedení Kampaně. Změna ve vztahu k nukleárním zbraním se projevila i na titulní straně labouristického týdeníku Tribune – ten v srpnu 1963 odstranil ze své první stránky slogan, který zde čtenáři vídali po  celých pět let: „List, který jde v  čele kampaně proti vodíkové bombě.“92 Wilson sice v předvolební kampani sliboval revizi obranné politiky země, když ale roku 1964 volby skutečně vyhrál, nebyl zatížen žádnými konkrétními závazky.93 Reakce vlád Ať už stál v čele britské vlády konzervativní či labouristický premiér, málokdy zpochybňoval vlastnictví jaderných zbraní jako nástroj k odstrašení Sovětského svazu. Zároveň ale nemohl ignorovat občanské protesty namířené proti vládní obranné strategii, jichž by mohla snadno využít opozice. V krocích vlády se také projevoval tehdejší strach z rudé hrozby, a tak vláda analyzovala průběh protestů a snažila se zjistit, zda-li neprobíhají pod taktovkou komunistů. Politici si ale byli dobře vědomi, jak by na veřejnost působil zákaz nenásilných demonstrací, vláda tedy dávala přednost jednání s organizátory, kteří museli zajistit klidný průběh protestních akcí.94 To ovšem neznamenalo, že by vláda vystupovala vůči představitelům CND obzvlášť vstřícně. Ministři pravidelně odmítali žádosti o setkání a na debaty o jaderných zbraních neposílali své zástupce.95 Vláda se snažila bránit protiatomovým protestům tím, že kontrolovala tok informací – nízké povědomí o jaderném programu neměli pouze řadoví občané, nýbrž i samotní poslanci.96 Debata o jaderných zbraních měla být pozastavena především do doby, než proběhne úspěšná termonukleární zkouška. Zřejmě největším zásahem vlády v otázce veřejného mínění byl zákaz vysílání fi lmu z dílny BBC „Hra na válku“ (The War Game). Snímek vznikl roku 1965 a ukazoval život v zemi během jaderné války a po ní. Vláda tento fi lm Parkin, Middle class radicalism, 113–18, 126. „The Paper That Leads the Anti-H-Bomb Campaign“; Steck, „The re-emergence of ideological politics“, 90; Parkin, Middle class radicalism, 134–35. 93 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 186. 94 Ibid., 110–15, 121. 95 Ibid., 353. 96 Na  začátku roku 1958 navrhl Lord Hailsham (konzervativní politik, který působil v  letech 1970–1974 a  1979–1987 jako lord kancléř) uspořádat v  Dolní sněmovně debatu o  jaderných zbraních. To vláda odmítala i  přes veškerá naléhání, že poslanci nemají dostatek informací. Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 119. 91

92

228

sice nezavřela do trezoru, zakázala ale jeho televizní vysílání kdekoli na světě. Film tak stranou veřejného zájmu získal zvláštní cenu na  festivalu v  Benátkách, cenu britské fi lmové akademie a Oscara za nejlepší dokumentární fi lm (ačkoli se nejedná o skutečný dokument). V televizi se poprvé vysílal až roku 1985.97 K  radikálnějším zásahům proti demonstrantům se vláda odhodlala až na  začátku šedesátých let. V srpnu 1961 byla zakázána demonstrace na Parlamentním náměstí, šlo o  první zakázané shromáždění od  roku 1916. Následovaly zásahy na akcích organizovaných Committee of 100, jehož hlavní představitelé skončili v rukách policie. Na druhou stranu tato vládní opatření možná zabránila mnohem horším incidentům – premiér musel počítat se skutečností, že kdyby se demonstranti v rámci svých protestů přiblížili k letadlům nesoucí jaderné hlavice, měli američtí vojáci povoleno střílet. Vláda tedy využívala nejrůznějších způsobů, jak zabránit protestům před leteckými základnami – například i výhružkou místní autobusové společnosti, že pokud bude dovážet aktivisty na místo protestů, přijde o licenci.98 Zatímco premiér Harold Wilson (1964–1970, 1974–1976) rozuměl morálním argumentům aktivistů, ačkoli je sám nepodporoval, jeho předchůdce Alec Douglas-Home (1963–1964) zásadně odmítal, aby požadavky aktivistů získaly větší váhu než trpělivé mezinárodní vyjednávání.99 Za  pravdu mu dalo podepsání smlouvy o  částečném zákazu jaderných testů. V  zemi se pak objevovaly obrázky sedících demonstrantů, kteří pasivně protestovali v době, kdy vláda aktivně vyjednávala.100 Reakce veřejnosti Nelze říci, že by atomová bomba vyvolávala odpor veřejnosti již od  doby svého vzniku. Nesouhlas s bombardováním Hirošimy vyjádřilo na konci války jen 21 % Britů. Rozdílné názory byly prezentovány v  novinách. Zatímco Daily Telegraph oceňoval rychlé ukončení války, redaktoři The Times vnímali atomový výbuch jako varování, že příští válka bude znamenat konec civilizace. Obavy z nukleární energie se začaly pomalu projevovat až v  následujících letech. V  květnu 1946 bylo 46 % Britů přesvědčeno, že atomová bomba přinese víc škody než užitku. V lednu téhož roku se navíc až 74 % respondentů vyjádřilo souhlasně k převedení jaderných zbraní pod kontrolu Rady bezpečnosti OSN.101 Podle průzkumu, který proběhl roku 1955, měli Britové více než z výroby atomových zbraní obavy ze zdravotních dopadů

The War Game, http://www.youtube.com/watch?v=58NmAzQzRjk (staženo 9. 4. 2011). Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 350–53. 99 Taylor a Pritchard, The protest makers, 92–95. 100 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 357. 101 Všechna statistická data pocházejí z: Wittner, The struggle against the bomb. Volume one, 81–83, 357. 97 98

229

jaderných zkoušek. Většina respondentů také neodmítala vlastnictví nukleárních zbraní, ale hlavně jejich použití.102 Ačkoli měly cíle hnutí za  jaderné odzbrojení veřejnou podporu, řadoví voliči zpravidla nebyli příliš nakloněni občanské neposlušnosti. To potvrdil průzkum veřejného mínění z roku 1961, v němž se 61 % veřejnosti vyjádřilo proti „sit-down“ demonstracím.103 Ani novináři nebyli jednotní, pokud šlo o hodnocení aktivit CND. Například o aldermastonském pochodu roku 1960 se The Times,104 The Observer a Daily Mirror vyjadřovaly kladně, ačkoli si zároveň ponechaly jistou rezervovanost. Výhradně pozitivně psaly o demonstraci levicové deníky Daily Herald a Daily Worker, zatímco pravicový Daily Telegraph a Daily Mail protesty zcela odmítaly.105 CND se podařilo zvýšit povědomí o  jaderných zbraních, veřejnost ale úplně nesdílela její požadavky – většina respondentů podporovala mezinárodní zákaz jaderných zbraní spíše než jednostranné odzbrojení, podpora umístění ponorek Polaris na britském území se mezi lety 1960–1964 dokonce zvýšila. Kampaň za  jaderné odzbrojení může za  svůj největší úspěch považovat skutečnost, že se jí podařilo rozpoutat veřejnou debatu o jaderném zbrojení, přispěla také k  lepší informovanosti obyvatelstva, ke  kterému se nedostávaly téměř žádné informace o  britské obranné politice. Na  rozkladu hnutí se projevilo několik různých faktorů: (1) výsledek Karibské krize a  zažehnání válečného konfliktu, (2) podepsání smlouvy o částečném zákazu jaderných testů roku 1963, (3) změny uvnitř Labouristické strany a její odklon od unilateralismu, (4) zaměření pozornosti na válku ve Vietnamu, (5) roztříštěnost uvnitř hnutí a jeho neschopnost mobilizovat širší společnost.106 CND bylo vytýkáno, že jednala příliš izolovaně – nejen, že se jí nepodařilo navázat širší spolupráci s  odbory a  Labouristickou stranou, ale ani v  zahraniční politice nepřekračovala svou „malou britskou“ koncepci jednostranného odzbrojení. Na situaci se jistě také podepsala únava samotných aktivistů, kteří brali dohodu o omezení jaderných testů jako své malé vítězství, po jehož dosažení si mohou zaslouženě odpočinout.107

Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 17. Ibid., 194. 104 The Times psaly o pochodu jako o „po dlouhé době největší demonstraci“, příchod aktivistů, kteří prošli celou trasu až z Aldermastonu, popisovaly jako „působivý“. Srov. „60,000 in bomb protest demonstration: Smooth control of crowds at end of Aldermaston march“, The Times, 19. dubna 1960. 105 Taylor, Against the bomb, 57. 106 Taylor a Pritchard, The protest makers, 14, 128–29. 107 Nigel Young, „Cuba’62: That was the week that was (almost our last)“ in The CND story, eds. Minnion a Bolsover, 63. 102 103

230

Protijaderné hnutí v 60. a 70. letech Následující kapitola představuje období od podepsání smlouvy o částečném zákazu jaderných testů z  roku 1963 až do  rozhovorů o  neutronové bombě roku 1978. V této době probíhala jednání, která vedla k dalším zákazům atomových zkoušek a k omezení strategických zbraní.108 V souvislosti s protijadernými protesty nejsou však šedesátá a sedmdesátá léta příliš zajímavá. Aktivisté bojující proti nukleárním zbraním se odmlčeli, pozornost veřejnosti se zaměřila na válku ve Vietnamu a studentské bouře roku 1968. I z tohoto důvodu by tato kapitola měla představovat jen logické propojení dvou nejdůležitějších období činnosti CND. Změny v jaderné politice Omezování vývoje nukleárních zbraní a  jejich zkoušek neskončilo smlouvou o  částečném zákazu jaderných testů. Její signatáři roku 1968 podepsali Smlouvu o zákazu šíření jaderných zbraní.109 Došlo také ke změně pravidel v umisťování jaderných zbraní – roku 1966 podepsaly USA a SSSR smlouvu o zákazu rozmístění atomových zbraní ve  vesmíru,110 v  roce 1972 vešel v  platnost zákaz o  umisťování zbraní hromadného ničení na mořském dně.111 Rozhovory o  omezení strategických zbraní (Strategic Arms Limitation Talks, SALT) vyvrcholily roku 1972 dohodou, která měla zajistit rovnováhu sovětských a amerických strategických zbraní. Kvóty byly ještě upravovány na vladivostockém summitu roku 1974,112 v dohodách byly ale ignorovány kvalitativní změny výzbroje – zejména možnost umístit několik jaderných hlavic na jedinou raketu.113 Součástí ujednání byl také zákaz budování antibalistických systémů.114 Smlouva ovšem záOSN vyhlásila 70. léta „desetiletím odzbrojení“ (Disarmament Decade). Srov. Lawrence S. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, Toward nuclear abolition: A history of the world nuclear disarmament movement, 1970 to the present (Stanford: Stanford University Press, 2003), 2. 109 „The treaty of the non-proliferation of nuclear weapons“, 2005 Review Conference of the Parties to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, 2-27 May 2005, New York, http://www.un.org/en/conf/npt/2005/npttreaty.html (staženo 20. 4. 2011). 110 Treaty on Outer Space. 111 „Treaty on the Prohibition of the Emplacement of Nuclear Weapons and Other Weapons of Mass Destruction on the Sea-Bed and the Ocean Floor and in the Subsoil Thereof “, NuclearFiles. org: Project of the Nuclear Age Peace Foundation, http://www.nuclearfi les.org/menu/library/ treaties/seabed/trty_seabed_1972-05-18.htm (staženo 12. 4. 2011). 112 Americký prezident Gerald R. Ford (1974–1977) a generální tajemník ÚV KSSS Leonid I. Brežněv (1964–1982) vydali po summitu společné prohlášení. „Joint U.S. – Soviet Statement. Office of the White House Press Secretary. Vladivostok (U.S.S.R.), November 24, 1974“, Gerald R. Ford Presidential Library & Museum, http://www.fordlibrarymuseum.gov/library/exhibits/ vladivostok/jstatement.pdf (staženo 3. 5. 2011). 113 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 437. 114 „Treaty on the Limitation of Anti–Ballistic Missile Systems“, Department of State, http:// www.state.gov/www/global/arms/treaties/abm/abm2.html (staženo 20. 4. 2011). 108

231

padní Evropě nezajišťovala menší stupeň ohrožení – do rozhovorů nebyly zahrnuty sovětské rakety středního doletu, které mohly zasáhnout západoevropské cíle. Byly to právě moderní rakety středního doletu, které od roku 1979 představovaly hlavní téma strategických rozhovorů mezi oběma bloky.115 Základem britského jaderného odstrašení byly ponorky vybavené americkými střelami Polaris, které plně fungovaly jako součást obranné strategie od roku 1969.116 Vlády Harolda Wilsona nadále udržovaly dobré vztahy se Spojenými státy, jejich vojenskou spolupráci ovšem ovlivnilo britské snižování výdajů na  obranu. V  září 1965 tak premiér sice přislíbil britskou podporu amerického angažmá ve vietnamské válce (1964–1973), nezavázal se ale k vyslání britských jednotek.117 V této době se Británie navíc musela soustředit na řešení hospodářské krize a vnitropolitických problémů s ní spojených. Na ropné šoky z let 1973–1974 vláda reagovala zájmem o  využití zásob ropy v  Severním moři a  hledáním alternativních zdrojů energie (včetně jaderných elektráren).118 Ekonomická krize vyvrcholila až britskou půjčkou od Mezinárodního měnového fondu roku 1976 a „zimou nespokojenosti“, která probíhala na přelomu let 1978 a 1979.119 S hospodářskými problémy souvisela i revize bezpečnostní politiky – v  roce 1975 se Británie definitivně vzdala své velmocenské role v zámoří, stáhla také své letecké a námořní síly z oblasti Středozemního moře.120 Království se začalo soustředit na své nejbližší okolí a zaměřilo se převážně na plnění svých základních závazků vůči NATO.121 V  tomto období se měnila i  role Aldermastonu – britští vědci se snažili modifi kovat rakety Polaris v novém programu s názvem Chevaline. Projevovala se ale neochota vlády tento projekt financovat a  uvažovalo se spíše o  civilním využití moderních technologií – existovala tak možnost, že by se vědci v  Aldermastonu v budoucnu věnovali např. počítačovému inženýrství. Nakonec ale zvítězila potřeba zachovat vědeckou úroveň v  jaderném výzkumu, od  roku 1973 byl Aldermaston znovu pod přímým dohledem ministerstva obrany.122

Luňák, Západ, 286–87. Dorman, „The politics of defence“, 15. 117 Thorpe, A history of the British Labour Party, 172–76. 118 Morgan, Dějiny Británie, 506–7. 119 Ellis Wasson, Dějiny moderní Británie od roku 1714 po dnešek (Praha: Grada, 2010), 335. 120 Toto stahování vojenských sil ze zámoří souvisí s opuštěním řady strategických bodů „na východ od Suezu“ (East of Suez), což zahrnovalo oblast sahající od Středozemního po Jihočínské moře. Jeff rey Pickering, „Politics and ‘Black Tuesday’: Shifting power in the Cabinet and the decision to withdraw from East of Suez, November 1967–January 1968“, Twentieth Century British History 13, č. 2 (2002): 144–70. 121 Dorman, „The politics of defence“, 18. 122 V šedesátých letech Aldermaston krátce spadal pod ministerstvo pro technologie (to fungovalo samostatně v letech 1964–1970), v této době se také uvažovalo o změně zaměření tohoto zařízení. Spinardi, „Aldermaston and British nuclear weapons“, 561–67. 115 116

232

Změny v Kampani za jaderné odzbrojení Po podepsání smlouvy o částečném zákazu jaderných testů nukleární zbraně sice nezmizely, zájem o  ně byl ale podstatně nižší než dříve. Projevovalo se také psychické vyčerpání – lidé nechtěli strávit celý život v  neustálých obavách z  jaderné války a postupně se tuto hrozbu naučili ignorovat.123 Mladí aktivisté se soustředili spíše na  válku ve  Vietnamu či studentské protesty, větší podporu nalézala také ekologická hnutí. CND měla na  začátku sedmdesátých let jen asi 200 členů, návštěvnost jejích akcí nepřesahovala dva tisíce osob.124 Organizátoři se snažili získat pozornost plánováním kampaní v rekreačních oblastech, k mobilizaci mladých lidí byly vhodné hudební festivaly.125 Takovou událostí byl například londýnský „festival pro život“. Jeho úspěch roku 1970 podtrhl vzkaz Johna Lennona, který účastníkům oznámil plánované početí potomka s Yoko Ono: „Pokud budeme mít dítě, potřebujeme mu zajistit mír, aby přežilo.“126 V roce 1972 se objevil jediný výraznější pokus obnovit aldermastonský pochod, The Times v  souvislosti s  ním nostalgicky psaly o „kampani, která kdysi hnula Británií“.127 Logická byla snaha Kampaně nalézt nové zaměření – konaly se protesty proti velkým státním investicím do zbrojního průmyslu nebo proti chemickým a biologickým zbraním. CND spolupracovala s jinými organizacemi na pořádání protestů proti válce ve Vietnamu128 a navazovala kontakty s ekologickými skupinami, které nesouhlasily s budováním jaderných elektráren. Díky této spolupráci vznikl základ pro kooperativnější působení CND, což se projevilo v následujících letech.129 „Starou“ CND tak připomněl pouze protest před čínskou ambasádou v Londýně v roce 1966, kdy ČLR vyvinula svou první vodíkovou bombu.130 Příznivci Kampaně se ale s  těmito novými tématy většinou neztotožňovali a činnost CND byla plně obnovena až v roce 1978 v souvislosti s debatou o nové jaderné zbrani – neutronové bombě. Téhož roku také OSN zorganizovala speciální zasedání o odzbrojení, které nabídlo mírovým a protijaderným organizacím prostor k diskuzi.131 Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 451. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 8. 125 Minnion a Bolsover, The CND story, 28, 32. 126 „Lennon plea for peace at CND rally“, The Times, 30. března 1970. 127 „Aldermaston: from a tumult to a trickle“, The Times, 30. března 1972. 128 London – Anti-Vietnam Demonstrations (aka Mothering Sunday Brings More Protests for Peace in Vietnam). Video newsreel fi lm, 28. března 1968. British Pathé, http://www.britishpathe.com/ record.php?id=45136 (staženo 4. 5. 2011). 129 Nejdůležitějšími britskými skupinami protestujícími proti válce ve  Vietnamu byly Vietnam Solidarity Campaign a British Campaign for Peace in Vietnam. Srov. Wittner, The struggle against the bomb. Volume two, 456. V environmentálních otázkách CND spolupracovala s Ecology Party, Friends of the Earth a Greenpeace. 130 Minnion a Bolsover, The CND story, 29–33. 131 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 21. 123

124

233

Vývoj v otázce jaderných zbraní po roce 1978 Následující kapitola se zabývá jadernou problematikou během tzv. druhé studené války. V Británii je toto období spojeno zejména s konzervativní vládou Margaret Thatcherové (1979–1990), která v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky spolupracovala se Spojenými státy – obzvlášť úzké vazby existovaly mezi britskou premiérkou a americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (1981–1989).132 Novou debatu o nukleárních zbraních otevřel americký záměr sestrojit neutronovou bombu. Možnost jaderné války se začala znovu diskutovat v  reakci na  sovětskou invazi do  Afghánistánu. Zájem širší veřejnosti o  tuto problematiku vyvolalo především rozhodnutí NATO umístit v  západní Evropě americké rakety středního doletu. Británie dále řešila budoucnost svých ozbrojených sil – námořnictvo ospravedlnilo svou roli zejména po krátké válce o Falklandské ostrovy, premiérka usilovala o modernizaci britského raketového systému. Staré sovětské rakety středního doletu byly rychle nahrazovány moderními střelami SS-20, namířenými proti cílům v  západní Evropě. V  reakci na  rozmisťování těchto raket zvažoval Západ několik možností, jak spolehlivě zajistit svou obranu proti případnému sovětskému útoku. V  lednu 1978 americký prezident Carter (1977–1981) vyjádřil možnost, že by nové odstrašení zajišťovala neutronová bomba, sestrojená tak, aby svou radiací zasahovala pouze živé tkáně, zatímco hmotné statky by zůstaly nedotčeny. Spojené státy se ovšem brzy vzdaly plánu na umístění této zbraně v západní Evropě. Její obranu měly v budoucnu zajišťovat moderní strategické zbraně – Pershing II.133 O rozmístění těchto raket v Evropě se jednalo na ostrově Guadeloupe v lednu 1979. Představitelé USA, Británie, Francie a Německa se shodli na dvojí strategii – umístění taktických střel v západní Evropě spolu s pokračováním odzbrojovacích jednání se SSSR. Tyto závěry byly potvrzeny i na příštím zasedání NATO téhož roku.134 Americko-sovětské rozhovory o strategických zbraních byly přerušeny v reakci na  sovětskou invazi do  Afghánistánu v  prosinci 1979 (nedošlo tak ke  konečné ratifi kaci SALT II, o němž se hovořilo již od roku 1977). SSSR vyslal do Afghánistánu vojenský kontingent se záměrem zajistit stabilitu zdejšího nově nastoleného komunistického režimu. Spojené státy na  invazi reagovaly mimo jiné vyhlášením embarga na  sovětský export a  bojkotem olympiády v  Moskvě roku 1980. Postoj západoevropských států byl nejednoznačný – olympijský bojkot podpořila pouze Británie a SRN, k ekonomickým sankcím se západní Evropa nepřipojila.135 132 Lenka Rovná tuto osobní spolupráci nazývá nejdůležitější zahraničně politickou vazbou 80. let. Lenka Rovná, Premiérka jejího veličenstva (Praha: Nakladatelství Evropského kulturního klubu, 1991), 106. 133 Luňák, Západ, 289–92. 134 Robert D. Putnam and Nicholas Bayne, Hanging together: The seven–power summits (Harvard: Harvard University Press, 1984), 111. 135 Luňák, Západ, 293–96.

234

V počátcích vlády Margaret Thatcherové procházelo Spojené království hospodářskou krizí. Na té se podepsal náhlý nárůst ceny ropy v letech 1979–1980, na ní byla také úzce navázána hodnota libry. Británie tak čelila vysoké inflaci a nízkému exportu. Thatcherová se rozhodla s krizí bojovat pomocí vládních škrtů, které se dotkly všech státních výdajů včetně obrany. O bezpečnost země v důsledku nedostatečného financování obrany se obával ministr Francis Pym (1979–1981), kterému se podařilo usmlouvat snížení škrtů z půl miliardy liber na 170 milionů. Na jeho místo ale nastoupil John Nott (1981–1983), stoupenec Thatcherové, který pokračoval ve  snižování státních výdajů, což mohlo ohrozit až samotnou existenci britského námořnictva.136 Nott prosadil především nižší financování kontinentálních a  námořních závazků vůči NATO, neuvažovalo se ovšem o snižování výdajů na domácí obranu a nezávislé nukleární odstrašení.137 Válka o Falklandy vypukla 2. dubna 1982, kdy se na tomto souostroví vylodily argentinské invazní síly. Ostrovy, které jsou britským zámořským teritoriem, oplývají surovinovým bohatstvím (ropnými ložisky) a mají důležitý strategický význam (leží na spojnici Atlantiku a Pacifi ku). Argentinci předpokládali, že se Spojené království omezí pouze na formální protesty a přenechá souostroví Argentině výměnou za výhodnější podmínky pro rybolov a těžbu ropy. Thatcherová ale invazi vnímala jako ohrožení falklandského principu sebeurčení a válku považovala za nezbytný zásah proti diktatuře. Díky těmto argumentům získala nejen podporu Spojených států, ale také OSN, která vydala rezoluci 502 požadující (1) ukončení násilností, (2) stažení argentinských vojsk a (3) diplomatické řešení sporů.138 Boje přesto trvaly až do 14. června, přičemž Britům válku paradoxně vyhrály zbraně, které byly v důsledku armádních škrtů určené k likvidaci.139 Britské vítězství tak nejen potvrdilo důležitost královského námořnictva, ale přineslo popularitu i  premiérce a  jejím vládním krokům, které byly do té doby téměř výhradně terčem kritiky.140 Západ mezitím dále uvažoval o své obranné strategii. V červenci 1980 se britská vláda rozhodla nahradit stárnoucí střely Polaris za nový raketový systém Trident, zároveň potvrdila rozhodnutí umístit na  britské půdě americké střely s  plochou dráhou letu.141 V březnu 1983 Američané představili svůj záměr zahájit Strategickou obrannou iniciativu (SDI), známou pod neformálním názvem „hvězdné války“, která měla chránit území USA proti vzdušnému útoku pomocí obranných zařízení Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 93–103. Dorman, „The politics of defence“, 19. 138 „UN Resolution 502 (1982)“, Official Documents System of the United Nations, http:// daccess-dds-ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/435/26/IMG/NR043526.pdf (staženo 21. 4. 2011). 139 Rovná, Premiérka jejího veličenstva,107–15. 140 Andrew Gamble, The free economy and the strong state: The politics of Thatcherism (London: Macmillan, 1989), 111. 141 Základy tohoto rozhodnutí byly položeny již za předchozí Callaghanovy vlády (1976–1979). Srov. Gamble, The free economy, 106. 136 137

235

v  kosmickém prostoru. Toto oznámení znepokojilo nejen Sověty, ale i  spojence Američanů v západní Evropě – ti si nyní nemohli být jisti, zda-li by v případě evropského konfliktu Američané zasáhli ve prospěch Západu, kdyby jim samotným žádný útok nehrozil. Evropané naopak získávali pocit, že by mohli být jako první zataženi do  jaderné války, v  níž nemají žádné vlastní zájmy.142 V  listopadu 1983 však již byly v Evropě umístěny první rakety Pershing II a Američané od „hvězdných válek“ pomalu odstupovali.143 V té době americké zpravodajské služby získaly informace, podle kterých Moskva očekávala jaderný útok. Tyto mylné zprávy o amerických záměrech a nedorozumění, které by mohly způsobit, vyděsily i prezidenta Reagana.144 Britsko-americký vztah v osmdesátých letech nelze považovat za absolutně idylický. Thatcherová nesouhlasila s jednostrannou americkou akcí na Grenadě, která je členem Commonwealthu.145 Evropany rozladilo také americké bombardování Libye v dubnu 1986. Britové sice Američanům poskytli své letecké základny, o plánovaném zásahu se ale dozvěděli až den předem, americká vláda větší konzultaci zřejmě ani neplánovala. Podobně opomíjení si američtí spojenci připadali v  říjnu téhož roku, kdy se Reagan sešel s Gorbačovem v Reykjavíku. Evropané se obávali, že zde americký prezident bez jejich vědomí přislíbí redukci západního jaderného arzenálu, zatímco SSSR by si ponechal převahu v  konvenčních a  chemických zbraních.146 Nástup Gorbačova do  čela SSSR znamenal důležitý přelom v  odzbrojovacím jednání – Gorbačov vystupoval s protijadernou rétorikou a zdálo se, že tentokrát nejde jen o trik sovětské propagandy.147 Před zmiňovaným setkáním v Reykjavíku se američtí a  sovětští představitelé sešli ještě na  summitu v  Ženevě v  listopadu 1985. Zde sice nedošlo k  podpisu žádné konkrétní dohody, státníci se ale shodli na nutnosti dalších jednání o taktických zbraních.148 Ta vyvrcholila v prosinci 1987, kdy došlo ve Washingtonu k podpisu Smlouvy o likvidaci raket středního doletu.149 142 Glen Sussman and Brent S. Steel, „Support for protest methods and political strategies among peace movement activists: Comparing the United States, Great Britain and the Federal Republic of Germany“, The Western Political Quarterly 44, č. 3 (1991): 527. 143 Reagan musel na tuto Strategickou obrannou iniciativu defi nitivně rezignovat po podepsání Smlouvy o  likvidaci raket středního doletu roku 1987. Tento obranný program již nenalezl dostatečnou podporu a  demokratický Kongres odmítl schválit jeho fi nancování. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 401. 144 Luňák, Západ, 305–14. 145 Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 128–29. 146 Luňák, Západ, 300–301, 317; Gamble, The free economy, 112. 147 Sugestivní líčení rozhovoru s  Gorbačovem nabídl americký týdeník Time. „An Interview with Mikhail Gorbachev“, Time, 9. září 1985, http://www.time.com/time/magazine/article /0,9171,959753,00.html (staženo 21. 4. 2011). 148 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 390–91. 149 „Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty“, Arms Control Association, http://www. armscontrol.org/documents/inf (staženo 21. 4. 2011).

236

Tento dokument symbolizoval další předěl v  otázce jaderných zbraní a  protestů proti nim. Kampaň za jaderné odzbrojení v letech 1978–1987 Opětovná obnova CND a jejích cílů Kampaň za jaderné odzbrojení se kolem roku 1978 začala odvolávat ke své tradici z přelomu padesátých a šedesátých let. Diskutovány byly nejen úspěchy organizace, ale také důvody jejího úpadku. Mladí členové CND se chtěli vyhnout chybám svých předchůdců a vytvořit tak novou strategii, která přiláká širší spektrum příznivců – to se jim podařilo například lepší komunikací s odbory nebo kooperací s podobnými skupinami v zahraničí. Jedním z prvních kroků k obnově Kampaně bylo v roce 1978 vydání petice proti neutronové bombě. Britové se inspirovali holandským protestem, který během několika měsíců získal až jeden milion signatářů.150 Od  té doby počet příznivců CND rychle rostl – zatímco ještě v roce 1979 měla Kampaň jen čtyři tisíce členů, o pět let později jejich řady tvořilo až 100 tisíc lidí.151 To se projevilo i na objemu financí, jakými Kampaň nyní disponovala – její činnost je již tradičně financována členskými příspěvky a  prodejem literatury. Odpůrci CND se aktivisty snažili zdiskreditovat tvrzením, že své protesty organizují s  finanční podporou Moskvy. V reakci na toto podezření nový předseda Kampaně Bruce Kent152 nabídl 100 liber tomu, kdo o těchto vazbách nabídne nějaký důkaz.153 Kromě tématické literatury CND nadále vydávala svůj týdeník Sanity, který v  osmdesátých letech vycházel v nákladu 40 tisíc výtisků.154 CND získala množství příznivců poté, co vláda vydala příručku „Chránit se a přežít“ (Protect and Survive), v níž se lidé měli dozvědět to nejdůležitější o civilní obraně a chování v případě jaderného útoku. Následně vznikl i stejnojmenný animovaný seriál, který popisoval zejména nezbytné přípravy před vypuknutím nukleární války.155 V reakci na tyto materiály vydal E. P. Thompson, mluvčí organizace 150 Cathy Ashton, „The end of the 70’s – the beginning of the revival“, in The CND story, eds. Minnion a  Bolsover, 75. Ashtonová ve  svém příspěvku charakterizuje působení CND v  sedmdesátých letech, upozorňuje na  prospěšnost mezinárodní spolupráce a  konstatuje, že i stranou veřejné pozornosti udělali aktivisté v sedmdesátých letech velký kus práce, na níž může obnovená CND úspěšně navazovat. 151 Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 426. 152 Předsedou CND byl v letech 1977–1979 a 1987–1990, vedoucí funkce v Kampani ale zastával po celá osmdesátá léta. 153 Katolický prelát Bruce Kent nastoupil do čela CND roku 1977, nepřímo tak navázal na tradici duchovního předsedy Kampaně, kterým byl v předchozím období anglikánský kněz John Collins. Srov. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 22, 64, 137. 154 Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 428. 155 Protect and Survive, http://youtu.be/yRUzS7–5YQw (staženo 27. 4. 2011).

237

Evropské nukleární odzbrojení (European Nuclear Disarmament), vlastní verzi této příručky s názvem „Protestovat a přežít“ (Protest and Survive), tento titul se pak stal jedním z hesel na následných demonstracích.156 Kampaň získala záminku k  obnovení činnosti po  oznámení amerického prezidenta Cartera o  plánovaném sestrojení neutronové bomby a  jejím umístění v západní Evropě. V následujících letech byly ale protesty namířeny převážně proti umisťování raket středního doletu v Evropě (kritika byla namířená proti americkým Pershing II i proti sovětským SS-20) a proti novým střelám s plochou dráhou letu. Konzervativní vláda si vysloužila kritiku za svůj nákup raketového systému Trident a za plánované cvičení civilní obrany, které zahrnovalo také výcvik pro případ jaderné války. Byly organizovány demonstrace i v reakci na zahraniční politiku vlády (například proti falklandské válce) nebo mezinárodní situaci (invaze do  Afghánistánu, vyhlášení výjimečného stavu v Polsku), CND se ale většinou snažila tyto protesty zasadit do kontextu s jaderným zbrojením.157 Začal se také projevovat britský zájem o  činnost pacifistických či protijaderných organizací v Evropě či USA. Strategie Kampaně se nyní neomezovala pouze na prosazování jednostranného odzbrojení (ačkoli požadavek unilateralismu zůstal ve  stanovách CND nezměněn), nýbrž i  na  mezinárodní jednání. Britští aktivisté také vyjadřovali svou podporu perzekuovaným protijaderným demonstrantům, zejména v Sovětském svazu, Východním Německu nebo Turecku. Ačkoli přirozeným důsledkem protestů proti atomovým zbraním byla opozice vůči členství v NATO coby organizaci disponující jaderným arzenálem, požadavek britského vystoupení z Aliance se nestal prioritou Kampaně.158 Činnost CND v letech 1979–1987 První úspěšnější akcí nové CND se na jaře 1979 stal sedmitýdenní protestní pochod z Aldermastonu do skotského Faslane, kde byla základna jaderných ponorek. Počet účastníků byl odhadován na  pět tisíc, což je přinejmenším dvakrát více lidí, než kolik navštěvovalo setkání CND v posledních letech.159 V červenci 1980 se v LonHenry Muller and Mary Cronin, „Disarming threat to stability“, Time, 30. listopadu 1981, http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,925047,00.html (staženo 2. 5. 2011). 157 Předseda Kampaně Bruce Kent vysvětloval postoj CND ke znepřáteleným světovým blokům slovy: „Oběma supervelmocím říkáme následující: Obě dvě můžete bez jakéhokoli vyjednávání snížit stavy svých jaderných zbraní, aniž byste cokoli riskovaly – stále budete mít dostatečný arzenál pro odstrašení.“ Muller a Cronin, „Disarming threat to stability“. 158 Požadavek vystoupení z  NATO byl také součástí Thompsonova manifestu „Protestovat a přežít“, sám autor ale později tuto rétoriku oslabil a tvrdil, že opuštění NATO by mělo smysl jedině ve spojení s vytvořením bezjaderné zóny v Evropě a rozbitím rozdělených světových bloků. Srov. Stuart Croft, „Britain’s nuclear weapons discourse“ in Britain and defence 1945–2000: A policy re–evaluation, ed. Stuart Croft et al. (Harlow: Longman, 2001), 78. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 132–33. 159 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 65. 156

238

dýně konala demonstrace pod záštitou Labouristické strany, sešlo se zde na 20 tisíc lidí protestujících proti střelám s  plochou dráhou letu a  programu Trident. Tyto protesty se postupně přelily i do dalších měst, jako byl např. Oxford a Cambridge.160 Úspěšné protesty z  padesátých let již připomínala londýnská demonstrace CND z 26. října 1980, na kterou dorazilo na 80 tisíc aktivistů. Protest navíc získal na vážnosti díky účasti některých labouristických poslanců, kteří chtěli být viděni v čele pochodu.161 V této době častěji přebíraly iniciativu místní skupiny CND, zejména pokud šlo o protesty využívající přímou akci, například blokování vojenských základen nebo jaderných zařízení.162 Takovými lokálními protesty bylo například vyhlašování bezjaderných zón (nuclear-free zones). V  listopadu 1980 se jako první proti jádru vyslovila radnice v Manchesteru. Do října 1983 se k ní připojilo až 155 místních zastupitelstev, za  bezjadernou zónu tak platil například celý Wales.163 Radnice tímto rozhodnutím odmítly umístění nukleárních zbraní ve  svém obvodu, stejně jako převoz jaderného materiálu. Města také vyjádřila svůj odpor k plánovanému cvičení civilní obrany (Hard Rock), kterého se nakonec vláda musela vzdát, což bývá považováno za  jeden z  největších úspěchů protijaderného hnutí v  tomto období. Konala se pak sice menší cvičení civilní obrany, ale již bez jaderného prvku.164 Některá města využívala protijaderných zón jen jako způsob protestu proti vládě, jiná se snažila o uvedení těchto závazků do praxe. Rada Velkého Londýna např. pověřila skupinu odborníků, aby zkoumali vztah mezi odzbrojením a  nezaměstnaností.165 Tato revolta byla mimo jiné důsledkem všeobecně se zhoršujícího vztahu britské vlády a místních samospráv, což vedlo až k ubírání kompetencí radnicím nebo rušení některých zastupitelstev, např. Rady Velkého Londýna roku 1986.166 Příznivci CND se také projevovali v jednotlivých volebních obvodech. Předvolební kampaně zpravidla využívali k protijaderným debatám, zjišťovali a zveřejňovali postoje kandidátů k nukleárním zbraním.167 CND nezapomněla na  popularitu hudebních festivalů, kterých Kampaň využívala ke své prezentaci v šedesátých a sedmdesátých letech. Symbolem protijaderného hnutí se v osmdesátých letech stal festival v Glastonbury. Počátky této několikadenní hudební akce můžeme nalézt již v předchozím desetiletí a tehdy byla také přirovnávána k britskému Woodstocku. Až od června 1981 se ale festival konal Minnion a Bolsover, The CND story, 36. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 64. 162 Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 426–27. 163 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 132, 139, 294. 164 Minnion a Bolsover, The CND story, 35–37. 165 Michael Clarke and Marjorie Mowlam, Debate on disarmament (London: Routledge & Kegan Paul, 1982), 8–9. 166 Gamble, The free economy, 115. 167 Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 429.

160 161

239

pravidelně každý rok a vytvořil si vazby na CND. Kampaň ho sice sama neorganizovala, ředitel festivalu Michael Eavis ale CND vycházel ve všem vstříc – nechával zde vystupovat její řečníky, pomáhal vybírat peníze na financování Kampaně. Podle ředitele festivalu se v Glastonbury během osmdesátých let podařilo pro CND vybrat údajně až jeden milion liber.168 Nejznámějším protestem tohoto období byl ženský mírový tábor před leteckou základnou Greenham Common, kam měly být umístěny střely s plochou dráhou letu. Mírový tábor vznikl spontánně v srpnu 1981 po skončení pochodu z Cardiff u do Greenhamu. Demonstranti zde chtěli uspořádat debatu s představiteli vlády, ta ovšem jednání odmítla. Na protest proti tomuto rozhodnutí se zdejší ženy rozhodly utábořit před branami základny. Ačkoli byla původní demonstrace genderově smíšená, mírový tábor byl určen výhradně ženám. Ty považovaly jaderné zbraně za  důsledek přirozených mužských sklonů k  násilnému chování, jedním z  hesel jejich protestu bylo „seberte mužům jejich hračky“.169 Tábor fungoval až do  začátku roku 1984, kdy policie nařídila vyklizení osad a všechny zbylé aktivistky poslala domů. Po celou dobu existence tábora bylo zatčeno asi 1 200 žen za občanskou neposlušnost, některé z nich byly odsouzeny k pobytu ve vězení za blokování vojenských vozidel a poškozování vládního majetku.170 Na jejich podporu vznikaly podobné mírové tábory po celém světě, do samotného tábora v  Greenhamu přijížděly aktivistky ze západní Evropy i  USA.171 V  Greenhamu také probíhaly velké demonstrace – v prosinci 1982 se zde sešlo na 30 tisíc žen, které ozdobily plot základny dětskými obrázky a další dekorací symbolizující život ohrožený jadernými zbraněmi. Později zde ženy vytvořily přes 14 kilometrů dlouhý lidský řetěz, který obklopil celý vojenský areál. V říjnu 1983 se jim dokonce podařilo strhnout až 6,5 kilometru plotu a vniknout na základnu, kde pomalovaly americká letadla mírovými symboly.172 Tento protest sice neprobíhal pod záštitou CND, ta ale odhodlání žen podporovala. Na  druhou stranu se ovšem členům Kampaně nelíbilo vyloučení mužů z mírového tábora a také mediální obraz, jaký ženy vyvolávaly – spíše než o jaderných zbraních se v souvislosti s protestem hovořilo o charakteru žen, které opustily své muže a děti a vytvořily v Greenhamu komunitu ve stylu novodobých hippies.173 Počínání žen také s obavami sledovala policie a další bezpečnostní složky – ačkoli si 168 George McKay, „Subcultural innovations in the Campaign for Nuclear Disarmament“, Peace Review: Journal of Social Justice 16, č. 4 (2004): 432–33. 169 „Take the toys away from the boys“. Cit. dle: Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 133–34. 170 Russ Hoyle and Arthur White, „Breaking camp at Greenham: Britain ends a  protest over missile deployment“, Time, 16. dubna 1984, http://www.time.com/time/magazine/ article/0,9171,954249,00.html (staženo 2. 5. 2011). 171 Minnion a Bolsover, The CND story, 37–38. 172 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 133–34. 173 Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 428.

240

policisté byli vědomi mírového zaměření těchto protestů, přesto nemohli ignorovat potenciální hrozbu, která by plynula z narušení bezpečnosti vojenského zařízení. Přítomnost policie, která se snažila zajistit normální chod základny i života v přilehlé obci, tak vyžadovala velké výdaje ze strany státu.174 V  roce 1981 se na  demonstraci v  Hyde Parku sešlo až 250 tisíc účastníků, o podobných počtech se hovoří i u dalších akcí, které CND pořádala v následujících letech. Za největší protest této doby je považována další demonstrace v Hyde Parku roku 1983, které se podle odhadů zúčastnilo až 400 tisíc aktivistů.175 CND ale při organizaci protestu spolupracovala s policií a během akce nedošlo k žádným významnějším nepokojům – obyčejní Londýňané si mohli stěžovat jen na dopravní omezení ve městě.176 V dubnu téhož roku vytvořilo na 70 tisíc Britů přes 22 kilometrů dlouhý řetěz, který spojoval hned tři jaderná zařízení.177 Po  nástupu Gorbačova do  čela SSSR a  po  zahájení rozhovorů o  odzbrojení protesty v  západní Evropě sice pokračovaly, ale obvykle v  menším rozsahu než v předchozích letech. V červenci 1985 se konalo setkání Evropského nukleárního odzbrojení (viz kapitola Spřízněné skupiny a mezinárodní spolupráce), kde se aktivisté shodli na svém neúspěchu v boji proti střelám středního doletu a rozhodli se v budoucnu soustředit na protesty proti „hvězdným válkám“. CND se přesto i v roce 1987 dařilo organizovat stotisícové demonstrace, také díky spolupráci s  dalšími organizacemi, např. Přáteli Země (Friends of the Earth). Hnutí se také po  letech činnosti zprofesionalizovalo a zefektivnilo – CND zaměstnávala 40 lidí, kteří se věnovali hlavně administrativě a organizačním záležitostem, Kampaň se také naučila komunikovat s vládou nebo místními zastupitelstvy. Jednou z posledních významnějších protiatomových akcí byla kampaň nesoucí název Cruisewatch. Tato iniciativa vznikla v reakci na rozhodnutí vlády přesunout rakety s plochou dráhou letu ze základny v Greenhamu na jiné, tajné místo. Cruisewatch si dala za  úkol sledovat, zveřejňovat a  narušovat tyto vojenské manévry, což vedlo až k blokování vojenských konvojů.178 Aktivita hnutí definitivně utichla v souvislosti s první válkou v Zálivu – ta odvrátila pozornost veřejnosti od jader174 „House of Commons. Second report from the Defence Committee. Session 1983–84. The physical security of military installations in the United Kingdom. Together with the minutes of proceedings of the committee relating to the report; and part of the minutes of evidence taken before the committee on 11 and 30 April, 1, 9, 15, 16 and 17 May and 5 and 6 June, 1984, with appendices. Volume I. Report and minutes of proceedings“, 20th Century House of Commons Sessional Papers, 1983/1984, HC 397. 175 The Times upozorňovaly na to, že organizátoři protestů obvykle nadsazují počet demonstrantů, jeden z  jejich zdrojů tvrdí, že množství účastníků na  této největší demonstraci roku 1983 nepřesahovalo 100 tisíc lidí. Srov. Rodney Cowton, „CND rally numbers disputed“, The Times, 4. listopadu 1985. 176 „Report of the Commissioner of Police of the Metropolis for the year 1983“, 20th Century House of Commons Sessional Papers, 1983/1984, Cmnd. 9268. 177 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 131, 138. 178 Ibid., 335–37.

241

ných zbraní stejně, jako to dříve udělala válka ve Vietnamu. Kritici vlády měli náhle k dispozici nové téma, které s činností CND příliš nesouviselo.179 Ačkoli Kampaň za jaderné odzbrojení nezanikla a oficiálně existuje dodnes, její působení je o poznání slabší, než tomu bylo v jejích dvou nejslavnějších obdobích. Spřízněné skupiny a mezinárodní spolupráce Jak je vidět na příkladu místních zastupitelstev či ženského mírového tábora, CND musela v  osmdesátých letech spolupracovat s  širším spektrem zájmových skupin, stejně jako s mezinárodními organizacemi. Jednání o jaderném odzbrojení nemohlo probíhat výhradně na britské půdě, Kampaň se nyní více než dříve snažila nalézt podporu environmentálních hnutí, odborů i labouristů. Kampaň za jaderné odzbrojení pokračovala v tradici ze sedmdesátých let a navazovala spolupráci i s dalšími skupinami. Nejednalo se nutně o organizace protestující proti jaderným zbraním, objevovala se také témata, která spojovala příznivce CND s jinými aktivisty. Kampaň se tak například v odporu proti sovětské invazi do Afghánistánu připojila k Národní radě míru (National Peace Council). O spolupráci se CND vyjádřila zájem Britská protijaderná kampaň (Britain’s Anti Nuclear Campaign), která se až do roku 1980 soustředila pouze na protesty proti atomové energii. Díky vazbám na CND získávala příznivce nová Světová odzbrojovací kampaň (World Disarmament Campaign), jejímž hlavním cílem bylo zahájit mezinárodní jednání. Její petici požadující multilaterální jaderné odzbrojení podepsalo na 2,25 milionu signatářů.180 Vznikaly také menší protestní skupiny, které zpravidla sdružovaly odborníky v jistém oboru – učitele, novináře, advokáty, atd. Výrazná byla Zdravotnická kampaň proti jaderným zbraním (Medical Campaign Against Nuclear Weapons), jejíž základ tvořili lékaři a zdravotnický personál. Zdravotníci spolupracovali i na světové úrovni sdružení pod organizací Mezinárodní lékaři pro předcházení jaderné válce (International Physicians for Prevention of Nuclear War), v roce 1985 se jejich setkání v Budapešti zúčastnilo až 135 tisíc doktorů ze 41 zemí. Svou roli hráli i vědci, jejichž hlas byl obzvlášť významný v  protestech proti civilní obraně. I  nadále se konaly konference Pugwash, i když již nedosáhly takové slávy jako na přelomu padesátých a šedesátých let.181 V  osmdesátých letech získala na  významu mezinárodní spolupráce mírových a  protijaderných organizací. Jejich představitelé se poprvé pravidelně setkávali a organizovali společné demonstrace, na lokálních protestech se častěji objevovali zahraniční řečníci. Tato mezinárodní spolupráce dodávala hnutí na vážnosti. Vláda Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 426. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 65–66, 133. 181 Ibid., 66, 133, 229. 179

180

242

nemohla protesty jednoduše ignorovat, dokonce i americká administrativa bedlivě sledovala evropské demonstrace proti umísťování raket Pershing II.182 Západoevropští aktivisté nemohli být tak snadno osočováni z protiamerických postojů, jakmile jim vyjádřily podporu i spřátelené americké organizace.183 Britská CND si nyní již začala uvědomovat, že mezinárodní spolupráce a multilaterální dohody o odzbrojení mají větší šanci na úspěch než jednostranné akce a požadavek unilateralismu.184 Mezinárodní organizace se sice často shodly na požadavku jaderného odzbrojení, jinak ale reprezentovaly širokou škálu zájmů. Nadále fungovala nejstarší ženská pacifistická organizace Ženská mezinárodní liga pro mír a svobodu (Women’s International League for Peace and Freedom), nebo západoevropská skupina Ženy pro mír (Women for Peace). Protijaderný postoj v  katolické církvi reprezentoval Mezinárodní Pax Christi (Pax Christi International), který ovšem nezískal podporu papeže Jana Pavla II. – ten považoval jaderné odstrašení za morálně akceptovatelné, pokud nakonec povede k  rozsáhlejšímu odzbrojení. Zástupci všech křesťanských církví se sešli v  srpnu 1983 ve  Vancouveru na  shromáždění Světové rady církví (World Council of Churches). Její generální shromáždění odsoudilo umísťování a použití jaderných zbraní, zároveň uznalo občanskou neposlušnost jako možný způsob obrany proti přípravám na  jadernou válku. Pacifisté se sdružovali především pod Mezinárodní odpůrce války (War Resisters’ International) nebo Společenství pro usmíření (Fellowship of Reconcilation), které sdružovalo také nábožensky zaměřené pacifisty.185 Novým fenoménem bylo environmentální hnutí, nejznámějšími organizacemi byly Přátelé Země a především Greenpeace. Ti protestovali zejména proti jaderným testům, těžbě uranu a  ukládání jaderného odpadu v  Pacifi ku. Francouzské nukleární zkoušky v Polynésii nazývali přímo jaderným kolonialismem. Ve spolupráci s Greenpeace a vědci stála CND u zrodu Koalice proti hvězdným válkám (Coalition Against Star Wars), která pořádala setkání kritizující americkou Strategickou obrannou iniciativu.186 Na  mezinárodní politiku měla vliv tzv. Palmeho komise, jejíž předsedou byl švédský premiér Olof Palme (1969–1976, 1982–1986). Komise sestávala z politiků z  obou stran železné opony, Británii zde reprezentoval bývalý ministr zahraničí David Owen. Komise roku 1982 vydala obsáhlou zprávu „Společná bezpečnost: Plán na  přežití“ (Common Security: A  Blueprint for Survival), v  níž se objevil po-

Minnion a Bolsover, The CND story, 38. Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 227–29. 184 Edward Thompson, „Resurgence in Europe, and the role of END“ in The CND story, eds. Minnion a Bolsover, 63. 185 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 229–31. 186 Ibid., 337. 182

183

243

žadavek snížení počtu konvenčních sil v  Evropě, posílení role OSN a  vyhlášení bezjaderné zóny ve střední Evropě.187 Komunikaci mezi jednotlivými národními organizacemi zajišťovalo několik skupin, díky kterým mohli aktivisté koordinovat své aktivity, domlouvat mezinárodní strategii nebo zajišťovat financování protestů. Spolupráci na kontinentě zajišťovala organizace Evropské nukleární odzbrojení. Ta o  Velikonocích 1981 uspořádala mezinárodní demonstraci v Bruselu, asistovala při organizaci mezinárodních konferencí nebo pomáhala aktivistům zařizovat jejich zahraniční cesty.188 Komunikaci západoevropských, severoamerických a  australských aktivistů zprostředkovávalo Mezinárodní centrum mírové komunikace a koordinace (International Peace Communication and Coordination Center). Mezinárodní organizace, jejíž význam tkvěl především v úspěšné spolupráci s OSN, nesla název Mezinárodní mírová kancelář (International Peace Bureau) a sídlila přímo v Ženevě.189 Mient Jan Faber, někdejší předseda holandské Mezicírkevní mírové rady (Interkerkelijk Vredesberaad, IKV) tvrdí, že CND sice oficiálně spolupracovala s evropskými partnerskými organizacemi, přesto se většinou držela spíše stranou. Na rozdíl od END se nesnažila navázat bližší vztahy s východoevropskými aktivisty a disidenty, jejichž spolupráce podle Fabera mohla vést k „tání zdola.“ Z pohledu nizozemských aktivistů se tak CND zřejmě nevzdávala svého tradičního izolacionismu a Faber za nejaktivnější evropské organizace požadující jaderné odzbrojení považuje holandskou IKV, celoevropské END a západoněmecké Zelené.190 Členská základna Na vyšší návštěvnost protestů v osmdesátých letech měly svůj vliv jistě i společenské změny, které se v Británii (stejně jako v mnoha dalších zemích) začaly projevovat na začátku šedesátých let. Studenti se začali intenzivněji zajímat o politické dění, které mladí lidé obvykle spíše ignorují. Jejich protesty v šedesátých letech souvisely také s faktem, že tehdejší mladí lidé již vyrůstali během studené války, která pro ně byla symbolizována bojem mezi demokracií a totalitarismem. Z tohoto důvodu pro ně bylo přirozené požadovat například lepší zastoupení studentů na univerzitách. Svým způsobem přelomové byly protesty proti válce ve Vietnamu, která na britské obyvatelstvo neměla v podstatě žádný přímý vliv (v kontrastu s americkými demonstranty, kteří mohli být osobně povoláni do armády). Protesty proti nukleárnímu zbrojení patřily k podobnému druhu protestů, jelikož se lidé stavěli proti něčemu, s čím se v běžném životě nesetkávali. Změna v postavení mladých lidí se výrazně projevila roku 1970, kdy Britové získali právo volit již od  osmnácti let. Všechny Alex Mitchell, „Disarmament – the Palme Commission’s proposals“, Third Way 5 (1982): 5–8. Thompson, „Resurgence in Europe, and the role of END“, 63. 189 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 233–36. 190 Mient Jan Faber. E–mailová korespondence s autorkou, 9. května 2011. 187

188

244

tyto společenské změny měly nezanedbatelný vliv i na protestní hnutí v následujícím období.191 Ačkoli v osmdesátých letech počet členů CND vzrostl, jejich profi l zůstával podobný – ke Kampani se nejčastěji přidávali mladí lidé z univerzitně vzdělané střední třídy, pracovali obvykle ve státní službě, vzdělávání nebo kreativních odvětvích. Příslušnost protijaderných aktivistů ke vzdělané střední třídě vyvrací přesvědčení, že veřejné protesty přicházejí ke slovu až ve chvíli, kdy demonstranti nemají dostatečné ekonomické, sociální nebo intelektuální zdroje na to, aby se zapojili do normálního politického života. Stejné zůstávají i morální argumenty proti nukleárním zbraním – ty jako klíčové označovaly dvě třetiny aktivistů.192 Protijaderné hnutí je typickou ukázkou zájmových skupin, jaké vznikají v  postindustriální demokracii. Vyšší vzdělání obyvatelstva, lepší přístup k informacím a větší společenský vliv médií zvyšuje zájem občanů o politické otázky. Nové postmateriální hodnoty také obsahují požadavek udržení míru a  omezení zbrojní výroby. Postmaterialisté, kteří usilují o vyšší cíle jako je světový mír, se také snáze ztotožňují s nesobeckými kroky, jakým je například jednostranné odzbrojení.193 Stejně jako v padesátých letech ani později v Kampani nepřevažovali pacifisté, slovy jejího předsedy Bruce Kenta: „Ačkoli absolutně odmítáme zbraně hromadného ničení, předpokládám, že mnoho mých kolegů by podporovalo nějaký druh konvenčních zbraní. Nikdo v  CND nenavrhuje, aby se jakákoli země vzdala své vojenské obrany.“194 Kent je zároveň příkladem církevního představitele působícího v Kampani – duchovní údajně tvořili až 23 % členů CND, jejíž křesťanská skupina organizovala bohoslužby před většími demonstracemi a vydávala také vlastní časopis. K  unilateralismu se připojily menší protestantské církve (např. baptisté nebo skotská církev), metodisté odmítali střely s plochou dráhou letu a použití jaderných zbraní za  jakýchkoli okolností (ačkoli nekritizovali koncept nukleárního odstrašení). Vůči vládní obranné strategii byla nejméně kritická anglikánská církev, ta ale požadovala, aby se všechny země zavázaly, že nepoužijí jaderné zbraně jako první. Sám předseda CND byl katolickým prelátem a zastoupení katolíků bylo v Kampani o něco vyšší, než je jejich podíl na britském obyvatelstvu. Katolická církev jako celek se ovšem k protijaderným protestům nepřipojila.195 Kampaň za jaderné odzbrojení přitahovala zejména tři skupiny aktivistů – ženy, mladé lidi a  osoby s  vyšším dosaženým vzděláním. Ženy obecně méně podporují války a  ozbrojené střety, což přirozeně vede k  opozici vůči nukleárním zbraním. V osmdesátých letech začal být ženský element v protiatomovém hnutí velmi paThomas, Nick, „Challenging myths of the 1960s: The case of student protest in Britain“, Twentieth Century British History 13, č. 3 (2002): 277–97. 192 Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 429. 193 Sussman a Steel, „Support for protest methods“, 522–26. 194 Muller a Cronin, „Disarming threat to stability“. 195 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 135–36. 191

245

trný – ženy tvořily nejméně polovinu členů CND a leckdy začaly přebírat iniciativu v jejím vedení. Vznikaly i výhradně ženské protestní skupiny, některé ženy se ale staly členkami CND, aniž by měly v úmyslu vymezovat se vůči svým mužským kolegům. Protesty v  Greenhamu ukazovaly především feministickou část protijaderného hnutí – tyto ženy považovaly mužskou agresivitu a vojenské akce za dvě strany téže mince. Kampaň za jaderné odzbrojení ale přitahovala i ženy, které si nadále udržovaly svou tradiční společenskou roli – ty pak vnímaly především praktickou stránku zvýšených výdajů na zbrojení. Uvědomovaly si, že finance investované do národní obrany pak často chyběly v jiných oblastech – snižovaly se dotace na jesle či školní jídelny, byla omezena sociální podpora rodinám s dětmi.196 Při pohledu na způsoby protestů panoval rozpor mezi studenty a ostatními lidmi s vyšším vzděláním. Vzdělaní lidé sice mají tendenci zapojovat se do politických aktivit, a očekávají také jednoznačné prosazování svých požadavků, na druhou stranu se neztotožňují s nekonvenčními způsoby protestu. Naopak mladí lidé a studenti patří mezi nejradikálnější aktivisty, ačkoli mohou mít vyšší vzdělání než jejich starší spoluobčané. Je ovšem nutné podotknout, že ačkoli studenti podporovali nelegální stávky nebo třeba blokování dopravy, na  demonstracích proti jaderným zbraním panovala jen minimální podpora použití násilí při protestních akcích.197 Protesty proti jaderným zbraním většinou vychází „zdola“ – aktivisté často považují rozhodování o nukleárním programu jako málo demokratické, upozorňovali zejména na rozpory mezi veřejností a experty, kteří rozhodují o bezpečnostní politice.198 Poválečná generace mohla získat dojem, že mír je přirozenou součástí života a je ohrožován především těmi, kdo se účastní válečných příprav – přirozeným viníkem se tak stalo ministerstvo obrany, armáda a zbrojní průmysl. Mladí lidé nepovažovali jaderné zbraně jako obranu proti případné válce, ale jako její možnou příčinu. Napětí bylo také spojené s krizí sociálního státu – aktivisté upozorňovali na to, že nezbytné škrty ve státních výdajích probíhají častěji v sociálním systému než v nákladech na obranu.199 Na rozdíl od jiných hnutí nemohli protiatomoví aktivisté přispět k reformám tím, že by sami změnili svou každodenní rutinu (jako například environmentalisté, kteří mohou sami svým životním stylem přispět k  úsporám energie a  ochraně přírody). Kampaň za  jaderné odzbrojení mohla uspět jedině ve  chvíli, kdy došlo k uzavření dohody o omezení nukleárních zbraní na státní či mezinárodní úrovni. Na druhou stranu mohli aktivisté využívat strachu, že dopady jaderné války by byly okamžité a mohly by zasáhnout každého – nešlo zde o neurčitý strach z budoucnosti jako v případě změn klimatu, které se projevují až po letech. Lidé, kteří protestovali Alison Whyte, „Th inking for Ourselves“ in The CND story, eds. Minnion a Bolsover, 84–88. Sussman a Steel, „Support for protest methods“, 524–37. 198 Ibid., 520. 199 Josef Joffe, „Peace and populism: Why the European anti–nuclear movement failed“, International Security 11, č. 4 (1987): 22, 27–29. 196 197

246

proti atomovým zbraním, ovšem nemohli své scénáře případného konfliktu ničím podložit – neexistoval jasný důkaz, že by samotné britské vlastnictví jaderných zbraní vedlo k tomu, že by byla Británie zatažena do případné nukleární války.200 Politické a společenské ohlasy hnutí Labouristická strana a odbory Na začátku osmdesátých let začalo být protijaderné zaměření Labouristické strany výraznější než kdykoli dříve. Labourističtí poslanci se objevovali v čele demonstrací organizovaných CND, ve  vedení strany stál známý odpůrce nukleárních zbraní Michael Foot (lídrem strany a  stínového kabinetu byl v  letech 1980–1983).201 Na stranických konferencích roku 1980 a 1981 labouristé přijali rezoluce o unilateralismu. Oficiální politikou strany se jednostranné odzbrojení ovšem stalo až v roce 1982, kdy byl unilateralismus přijat dvoutřetinovou většinou hlasů. Toto směřování se projevilo především v  předvolební kampani roku 1983. Strana šla do  voleb se slibem zrušit nový jaderný systém Trident, odmítnout rozmísťování střel s plochou dráhou letu a uzavření všech nukleárních základen v zemi. Labouristé nepožadovali vystoupení z NATO, naopak zdůrazňovali důležitost kolektivní bezpečnosti, která zajistí obranu země i  bez využití jaderných zbraní. Ve  svém programu labouristé hovořili o  nutném spojení unilateralismu a  multilateralismu – jakmile se začnou státy (za  podpory silných mezinárodních institucí, zejména OSN) jednostranně zbavovat svých jaderných zbraní, bude možné dosáhnout úspěšného celosvětového odzbrojení. Británie by se zároveň měla účastnit všech důležitých odzbrojovacích jednání.202 Tato předvolební strategie byla nakonec silně neúspěšná, kritizoval ji i  bývalý labouristický premiér James Callaghan, který svůj postoj odůvodňoval slovy: „Británie a Západ by se neměly zbavovat svých zbraní, aniž by něco získaly na oplátku od Sovětského svazu.“203 Z labouristického pohledu byla ale změna bezpečnostní politiky nejvýhodnější cestou, jak získat nové voliče, aniž by proti sobě popudili odbory. CND totiž vystupovala s plánem, jak by mohla být pracovní místa ve zbrojním průmyslu převedena na  mírovou výrobu. Také pro Kampaň bylo spojenectví s Labouristickou stranou tou nejvýhodnější cestou, jak získat politický vliv – ačkoli ji podporovaly i menší strany, například velšští nebo skotští nacionalisté, jejich role je kvůli britskému politickému systému značně omezená. 204 Neúspěch labouristů ve volbách roku 1983 byl dán také vznikem nové levicové strany – sociálních demoByrne, „Nuclear weapons and CND“, 430. Joffe, „Peace and populism“, 26–27. 202 „1983 Labour Party Manifesto“, Labour Party, http://www.labour-party.org.uk/manifestos /1983/1983 labour-manifesto.shtml (staženo 30. 4. 2011). 203 Cit. dle: Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 121. 204 Byrne, „Nuclear weapons and CND“, 426–32. 200 201

247

kratů v čele s Royem Jenkinsem a Davidem Owenem. Aliance sociálních demokratů a  liberálů získala v  roce 1983 přes čtvrtinu hlasů, přispěla tak k  labouristickému volebnímu fiasku, kdy obdrželi nejméně hlasů od roku 1918.205 Vztah labouristů k CND se tak v následujících letech výrazně proměňoval – to se projevilo v roce 1987, kdy vedení strany doporučovalo svým kandidátům distancovat se od požadavků Kampaně. Tento krok byl odůvodňován rozdíly v programu Labouristické strany a  CND, která navíc údajně nepředstavila žádné komplexní návrhy britské bezpečnostní politiky.206 Nový lídr labouristů Neil Kinnock (1983– 1992) odmítal unilateralismus jako oficiální politiku strany. Labouristické ovšem vyškrtli požadavek jednostranného odzbrojení až ze svého programu zveřejněného před národními volbami roku 1992.207 Na  rozdíl od  padesátých let se CND v  osmdesátých letech podařilo získat na  svou stranu i  odboráře. Podobně jako Labouristická strana i  odbory přijaly na svém kongresu roku 1981 rezoluci o unilateralismu, v následujících dvou letech požadovali zrušení všech jaderných základen v  Británii. Do  roku 1987 s  CND formálně spolupracovalo na 28 národních odborových organizací, které reprezentovalo až 6,8 milionu britských odborářů. Toto spojení samozřejmě působilo i na Labouristickou stranu. Odbory ve  spolupráci s  CND například protestovaly proti americkému projektu „hvězdných válek“.208 Úspěšná byla společná kampaň CND a odborů nesoucí název „Pracovní místa, ne bomby“. Tato iniciativa upozorňovala na rychlejší ekonomický růst těch států, které tolik neinvestují do zbrojení – jako příklad si vybrali Japonsko, jehož výdaje na  obranu byly nižší než v  Británii, ale těšilo se z rychlejšího růstu ekonomiky.209 CND se sice konečně podařilo navázat spolupráci s  odbory, to ale neznamená, že by se na  ně začala přímo orientovat – prioritou Kampaně bylo udržovat vztahy s nejrůznějšími zájmovými skupinami.210 Reakce vlády Kampaň za jaderné odzbrojení měla silného oponenta v Margaret Thatcherové a její konzervativní vládě. Premiérka obhajovala britské vlastnictví nukleárních zbraní slovy: „Samotné konvenční zbraně nepůsobí odstrašujícím dojmem, to už prokázaly dvě světové války. Chceme Evropu bez válek a  abychom toho dosáhli, musíme si

Thorpe, A history of the British Labour Party, 215–19. „The Times Diary: CND out in the cold“, The Times, 19. května 1987. 207 Philip Webster, „Kinnock admits switch from unilateralist defence policy“, The Times, 10. února 1989. 208 Tim Jones, „Star Wars campaign“, The Times, 29. května 1987. 209 Ruth Longoni a Walter Wolfgang, „CND and the Unions“ in The CND story, eds. Minnion a Bolsover, 131. 210 Clarke a Mowlam, Debate on disarmament, 6. 205

206

248

ponechat jaderné zbraně.“211 Nedoporučovala snižovat atomový arzenál Západu přinejmenším do té doby, než se sníží sovětská převaha v konvenčních a chemických zbraních. Přesto se nebránila rozhovorům se SSSR, o  jeho novém představiteli řekla: „Pan Gorbačov se mi líbí, můžeme spolu jednat.“212 Konzervativci kritizovali unilateralistický postoj labouristů, Thatcherová jejich bezpečnostní politiku před volbami 1987 nazvala „politikou porážky, kapitulace, okupace a  nakonec vleklých guerillových bojů. Nikdy dřív Labouristická strana nenabízela zemi tak nezodpovědnou obrannou politiku. Obrannou politiku bílé vlajky“.213 Kritickou poznámku vůči labouristům si neodpustila ani po podepsání Smlouvy o likvidaci raket středního doletu, tehdy jim vzkázala, že by sotva došlo k podepsání takové dohody, kdyby byli u moci „oni a jejich kamarádi z CND“. Dle jejího soudu by labouristická politika vedla jedině k  tomu, že by se Západ vzdal svého jaderného arzenálu, zatímco Sověti by si mohli ponechat svých 1 300 jaderných hlavic.214 Pozice jejího ministra zahraničí Geoff reyho Howea (1983–1989) byla o  něco složitější, obzvlášť když se ukázalo, že jeho syn je sám členem CND a pracuje na přípravách vzpomínkové akce 40. výročí bombardování Hirošimy. 215 Konzervativci podporovali pravicové skupiny, které záměrně narušovaly akce organizované CND. Ty považovaly Kampaň za nástroj sovětské propagandy, logo CND přemalovávali srpem a kladivem a nazývaly ho „symbolem komunistů, neutralistů a poraženců“. Jednou z takových skupin byla Koalice pro mír skrz bezpečnost (Coalition for Peace through Security), kteří nad dubnovou demonstrací CND v roce 1983 nechali přeletět letadlo nesoucí nápis „CND – aprílový žertík Kremlu“. Tyto organizace většinou odmítaly zveřejňovat své financování, jejich zdroje byly ale údajně přímo či nepřímo spojené s vládami Británie a USA.216 Propojenost některých podobných organizací s Konzervativní stranou byla zjevná – Výbor pro mír a svobodu (Committee for Peace with Freedom) se scházel doma u konzervativního poslance Winstona Churchilla, vnuka slavného premiéra. Kampaň pro obranu a mnohostranné odzbrojení (Campaign for Defence and Multilateral Disarmament) byla organizována přímo z ústředí Konzervativní strany.217 Konzervativci také vyhráli spor s CND ohledně předvolební kampaně – podle britských zákonů nemohou místní pobočky CND nabádat lidi, aby volili kandidáty labouristů, liberálů nebo Cit. dle: Croft, „Britain’s nuclear weapons discourse“ in Britain and defence 1945–2000, ed. Croft et al., 73. 212 Cit. dle: Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 151, 163. 213 Cit. dle: Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 378. 214 Rovná, Premiérka jejího veličenstva, 163. 215 „The Times Diary: Howe’s that? / Foreign Secretary’s son’s CND membership“, The Times, 2. července 1985. 216 Cit. dle: Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 136. 217 „The Guardian has looked at the activities of the Coalition for Peace Through Security, a small Right-Wing pressure group which aims to combat the popular appeal of the Campaign for Nuclear Disarmament“, The Guardian, 14. února 1983. 211

249

sociálních demokratů, pokud se samy nepodílejí na financování těchto politických stran. Konzervativci tak narušili iniciativu aktivistů, kteří podporovali kandidáty nakloněné nukleárnímu odzbrojení podobným způsobem, jako to od  roku 1962 dělal INDEC.218 Reakce veřejnosti V  osmdesátých letech se velká část britské společnosti stavěla proti umísťování nových raket na území Británie nebo proti modernizaci jaderného arzenálu. Přesto zde již nepanovala taková shoda ve  vztahu k  protiatomovým protestům. Řadoví občané většinou nepodporovali mimoparlamentní protesty, kritiku si vysloužily obzvlášť ženy tábořící v  Greenhamu, protože je konzervativní média popisovala jako nezodpovědné radikálky, které daly přednost „bivakování“ u letecké základny před vlastní rodinou.219 Protijaderní aktivisté se ale zpravidla snažili působit na veřejné mínění tak, aby zvýšili povědomí o plánech ministerstva obrany nebo NATO. Následně sledovali četné průzkumy, které se dotazovaly na  postoje obyvatel vůči různým typům zbraní, na strach z jaderné války, apod. Obzvlášť odmítavě se lidé stavěli k umísťování nových zbraní na britském území, ačkoli v osmdesátých letech vesměs nadále panovala důvěra ke strategii jaderného odstrašení. Odpor k  novým americkým zbraním také souvisel s  pochybnostmi o  schopnostech Američanů „rozumně řešit současné světové problémy“ – v  roce 1983 v  této otázce důvěřovalo USA jen 24 % respondentů.220 Již v  roce 1981 se 53 % Britů stavělo pro uzavření amerických vojenských základen ve své zemi, jen třetina obyvatel by byla pro zvýšení vojenských výdajů, pokud by o  to USA požádaly své spojence v NATO.221 Po invazi do Afghánistánu se také zvýšily obavy z jaderné války, kterou považovalo za pravděpodobnou až 69 % dotázaných.222 Roku 1986 The Times publikovaly výsledky průzkumů, které podporovaly vládní politiku. Podle nich dvě třetiny obyvatel souhlasily s ponecháním vlastních jaderných zbraní, dokud jimi disponuje SSSR, polovina respondentů souhlasila s dokončením programu Trident a 48 % odmítala odstranění amerických střel s plochou dráhou letu. Výsledky se lišily napříč politickým spektrem – vlastnictví jaderných zbraní podporovalo 87 % konzervativních voličů, ale jen 45 % sympatizantů Labouristické strany.223 Naopak The Guardian psal ve stejném roce o průzkumu, podle nějž 44 %

„The Conservative Party is claiming that CND is in breach of the 1949 Representation of the People Act in respect of its election activities“, The Guardian, 17. května 1983. 219 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 137–39. 220 Joffe, „Peace and populism“, 14–15. 221 Muller a Cronin, „Disarming threat to stability“. 222 Joffe, „Peace and populism“, 16. 223 „H-bomb test soldier sues ministry over cancer / Damages claimed after exposure to tests on Christmas Island“, The Times, 15. listopadu 1986. 218

250

respondentů souhlasí s jednostranným odzbrojením, zatímco před třemi lety se pro unilateralismus vyslovilo jen 16 % Britů. 224 Zde je také vidět rozpor v  mediálním obrazu CND – zatímco levicový tisk dával Kampani dostatek prostoru, konzervativní noviny se k  protestům obvykle stavěly odmítavě. The Times o aktivistech píší jako o hippies, kteří se snaží působit spíše za pomoci emocí než faktů.225 O něco více prostoru získávala CND v televizi a rádiu, i tak se ale redakce většinou omezovaly na popis průběhu demonstrací, než na analýzu řečnických projevů apod. V roce 1982 se ale opět projevila dramaturgie BBC, která do své série dokumentů Q.E.D. zařadila fi lm „Průvodce Armageddonem“ (A Guide to Armageddon) popisující možné dopady jaderného útoku na Londýn.226 CND také mohla využívat přízně známých osobností, jako byl v osmdesátých letech například spisovatel Salman Rushdie nebo herečka Susannah Yorková.227 Ve volbách se ovšem ukazovalo, že podpora jaderných zbraní pro konzervativce nepředstavuje zásadní nevýhodu. To se projevilo např. roku 1983, kdy vítězila Margaret Thatcherová, ačkoli se v době konání voleb polovina respondentů vyjádřila, že je proti vládnímu rozhodnutí umístit americké střely s plochou dráhou letu na britské půdě. Ukázalo se ale, že větší roli v rozhodnutí voličů hrají jiné oblasti veřejného života – na prvním místě se tehdy objevil problém nezaměstnanosti.228 Poprvé od 2.  světové války se ale obranná politika stala významným tématem předvolební kampaně. Projevil se zde také tzv. „falklandský faktor“,229 jenž přinesl politiku vládě, které se navíc podařilo přesvědčit voliče, že by se země pod labouristickým vedením stala zcela bezbrannou. Závěr Když na konci padesátých let vznikala Kampaň za jaderné odzbrojení, mohla svou činností navázat na britskou tradici pacifistického hnutí, které v zemi působilo již v meziválečném období. V reakci na výrobu vodíkové bomby a jaderné testy vzniklo několik organizací, které se většinou snažily působit na  britskou vládu, jež by se podle nich měla vzdát svého jaderného výzkumu a měla sama přispět k mezinárodní dohodě o odzbrojení. Jedinou skupinou, která se snažila o nadnárodní spolupráci, byli vědci – to se projevilo na konferencích Pugwash organizovaných od roku 1957. Oproti tomu na konci sedmdesátých let CND navazovala již na svůj vlastní odkaz, „A new poll undertaken by Gallup for CND reveals that 44 % of those questioned said Britain should abandon its nuclear deterrent whatever other countries do“, The Guardian, 15. září 1986. 225 Woodrow Wyatt, „Weapons that can save the world“, The Times, 9. listopadu 1985; Craig Seton, „200 hippie arrests near Stonehenge“, The Times, 21. června 1986. 226 Q.E.D. – A  Guide to Armageddon, http://www.youtube.com/watch?v=7AYMS1po0L8 (staženo 4. 5. 2011). 227 Wittner, The struggle against the bomb. Volume three, 131, 137. 228 Joffe, „Peace and populism“, 6–7, 10–11. 229 Dorman, „The politics of defence“, 105. 224

251

který s sebou nesl i dlouhá léta nečinnosti – tehdy se ale Kampaň naučila spolupracovat i  s  jinými skupinami, často také na  mezinárodní úrovni. CND obnovila své protestní akce po změně bezpečnostní strategie Západu, která měla být nejprve spojena s novou neutronovou bombou, poté se ale vlády shodly na rozmístění raket středního doletu v západní Evropě. Tato problematika spojovala britské protestní hnutí s podobnými skupinami na kontinentě. Pro obě srovnávaná období bylo typické financování kampaně z  členských příspěvků a darů, popřípadě z prodeje literatury, apod. Šedesátá a sedmdesátá léta s sebou také přinesla rostoucí oblibu hudebních festivalů, v souvislosti se CND se většinou hovoří o festivalu v Glastonbury, kde účastníci sami přispívali na aktivity Kampaně. Uvnitř CND probíhal po  celou dobu její činnosti spor o  nejvhodnější formu protestů – setkávali se tu lidé, kteří prosazovali politické vyjednávání (nejlépe prostřednictvím Labouristické strany), ale také radikálnější aktivisté, kteří takové jednání považovali za  málo účinné a  sami se přikláněli k  přímé akci a  občanské neposlušnosti. Na přelomu padesátých a šedesátých let Kampaň uspěla v rozpoutání veřejné debaty o jaderných zbraních, o nichž dosud neměla veřejnost dostatek informací. Nejznámějším protestem CND byl pravidelný velikonoční aldermastonský pochod, kterého se roku 1962 zúčastnilo podle organizátorů až 150 tisíc demonstrantů. V  souvislosti s  tímto pochodem také vzniklo logo CND, které je známé dodnes jako mírový symbol. V  osmdesátých letech aktivněji vystupovaly lokální skupiny CND, které podpořila i  místní zastupitelstva, když začala napříč Británií vyhlašovat bezjaderné zóny. Nejpočetnější demonstrací té doby bylo patrně setkání v  Hyde Parku roku 1983, kde se podle organizátorů sešlo na  400 tisíc aktivistů. Nejznámějším protestem se stal ale zřejmě ženský mírový tábor u letecké základny Greenham Common, který fungoval nepřetržitě téměř tři roky (léto 1981 – jaro 1984). Mírový tábor nevznikl z iniciativy CND, ta ovšem zdejší ženy podporovala v jejich odhodlání. Na utlumení činnosti hnutí se v obou zkoumaných obdobích nejvíce projevila mezinárodní situace – na  počátku šedesátých let mělo největší vliv mírové řešení Karibské krize, podepsání Smlouvy o  zákazu pokusů s  jadernými zbraněmi v  ovzduší, kosmickém prostoru a  pod vodou, a  rozpoutání války ve  Vietnamu, která se od poloviny šedesátých let stala hlavním tématem protestů. Utlumení činnosti CND v letech osmdesátých probíhalo o něco pomaleji – demonstrace slábly již po nástupu Gorbačova do čela SSSR v roce 1985. V Británii se ovšem konaly protesty až do roku 1987, kdy byla podepsána Smlouva o likvidaci raket středního doletu. Zájem o jaderné zbraně definitivně utichl až v souvislosti s pádem železné opony a první válkou v Zálivu, která získala pozornost aktivistů podobně jako dříve Vietnam. Ačkoli se tento článek soustředí na činnost Kampaně za jaderné odzbrojení, ta se nevyhnula spolupráci s jinými skupinami. První období činnosti CND bylo spojeno 252

se sporem o využití přímé akce – to prosazoval Výbor pro přímou akci a následně Výbor sta. Již v  této době se začala projevovat svébytnost ženské skupiny CND, ačkoli ženský aktivismus se naplno projevil až v  následujících letech. Na  začátku šedesátých let také vznikl Nezávislý volební výbor, který nabízel voličům informace o  postoji jednotlivých kandidátů k  jaderným zbraním. O  totéž se v  osmdesátých let snažily místní pobočky CND. Kampaň se v  sedmdesátých letech naučila více spolupracovat s  podobnými skupinami, i  když se zcela nezaměřovaly na  jaderné odzbrojení – vznikly tak například funkční vazby na environmentální hnutí. CND se konečně podařilo nalézt podporu odborů, ve spolupráci s nimiž se Kampaň zajímala o to, jak by se případné odzbrojení podepsalo na nezaměstnanosti. Národní centrála CND se nyní soustředila převážně na  koordinaci protestů, které častěji probíhaly pod taktovkou místních organizací. S  podobnými požadavky kromě CND vystupovaly i oborové skupiny – nejviditelněji se projevovali lékaři a vědci. Kampaň také navázala fungující vazby s  nadnárodními organizacemi, díky nimž se podařilo zorganizovat mezinárodní demonstrace, případně koordinovat protesty v  jednotlivých státech. Zatímco v  polovině padesátých let na  veřejnost zapůsobil Russellův a Einsteinův manifest věnující se nebezpečí jaderné války, roku 1982 vyšla neméně vlivná zpráva tzv. Palmeho komise, která sdružovala politiky z obou stran železné opony. Protijaderné protesty získaly své příznivce v  padesátých letech také díky úspěšné emancipaci mladých lidí, což umožnilo vznik nové mladé vzdělané střední třídy. Tento profi l splňovali členové CND i po třiceti letech. Jednalo se zpravidla o lidi s rozporuplným společenským statusem – získali nadprůměrné vzdělání, ale vybrali si kreativní povolání nebo práci ve státním sektoru, s níž bylo spojené i nižší finanční ohodnocení. Aktivisté často patřili k voličům Labouristické strany, u ní ale oceňovali spíše liberální reformy (např. rovná práva homosexuálů nebo přistěhovalců) než hospodářskou a sociální politiku. I z tohoto důvodu většina členů CND odmítala jakýkoli vliv komunistické strany, ačkoli byla Kampaň často osočována ze spolupráce s „rudými“. Pro obě zvolená období je pro Kampaň typická podpora ze strany mladých lidí a zejména studentů, kteří také často volí radikálnější formy protestu. V osmdesátých letech větší vliv získaly ženy, které organizovaly i úspěšné nezávislé akce. Aktivněji vystupovali také duchovní, kteří ještě v šedesátých letech váhali, zda by se církev měla zapojovat do  veřejného života. Zatímco na  přelomu padesátých a šedesátých let hrál v CND roli ideologický vliv nové levice, v osmdesátých letech se hovoří spíše o postmateriálních hodnotách, které sdílí většina protijaderných aktivistů. Tehdy také takřka vymizely vzpomínky obyvatelstva na poslední světovou válku a aktivisté začali vnímat jaderné zbrojení jako potenciální ohrožení míru, spíše než jako úspěšnou strategii odstrašení. Pro CND bylo důležité spojení s Labouristickou stranou. V prvním období se labouristé připojili k požadavku jednostranného odzbrojení jen krátce (1960–1961), jednalo se také převážně o vyjádření protestu proti vedení. Oproti tomu v osmdesá253

tých letech byla na stranických konferencích rezoluce o unilateralismu přijata hned několikrát, což vyvrcholilo předvolební kampaní roku 1983, v níž strana otevřeně hovořila o nutnosti odzbrojení. Toto směřování ale obvykle zmařila změna ve vedení strany – v  šedesátých letech utichla debata o  jaderných zbraní v  souvislosti s nástupem Harolda Wilsona, v osmdesátých letech se nový labouristický lídr Neil Kinnock rozhodl o změně strategie, která s sebou nesla i odmítnutí další spolupráce s CND. Postoje britských vlád ovlivňoval strach z rudé hrozby, přičemž Kampaň za jaderné odzbrojení byla častým terčem obvinění z podpory komunismu. V padesátých a šedesátých letech se vláda snažila utišit veřejné protesty tím, že omezovala tok informací o nukleárních zbraních. V osmdesátých letech Konzervativní strana spolupracovala s některými pravicovými skupinami, které záměrně narušovaly setkání CND, a obviňovala Kampaň z posluhování Sovětskému svazu. V prvním období reagovali představitelé státu na potenciální ohrožení národní bezpečnosti (například blokováním vojenských zařízení) zatýkáním hlavních představitelů protijaderného hnutí, zatímco o několik let později byli aktivisté a labouristé osočováni z ohrožování bezpečnosti země, vláda proti nim však nijak radikálně nezasahovala. Jakmile ale došlo k uzavření některé z klíčových odzbrojovacích smluv, vládní představitelé si nikdy nenechali ujít příležitost, aby demonstrantům připomněli, že na jadernou politiku měla větší vliv trpělivá mezinárodní jednání než pouliční protesty. Mediální obraz Kampaně za  jaderné odzbrojení se vždy lišil podle politické orientace britských deníků – zatímco levicové noviny protesty obvykle podporovaly, pravicové listy se k aktivistům stavěly spíše kriticky. Důležitou roli zde hrál televizní kanál BBC, který na  veřejnost zapůsobil tím, že do  svého programu zařadil dva kontroverzní snímky „Hra na válku“ (1965) a „Průvodce Armageddonem“ (1982). Postoj veřejnosti k  jadernému odstrašení se měnil v  souvislosti s  krizemi, jakými procházel vztah obou světových bloků. Ovšem i v obdobích, kdy panovala výrazná opozice veřejnosti proti nukleárním zbraním, běžní obyvatelé vyjadřovali odpor vůči pouličním mimoparlamentním protestům a přímé akci. Ve prospěch Kampaně ovšem často hovořila podpora známých osobností, jako byl v šedesátých a sedmdesátých letech John Lennon a Paul McCartney nebo v osmdesátých letech Susannah Yorková a Salman Rushdie. Větší podpora protestů v osmdesátých letech nebyla spojená pouze s radikalizací společnosti, která proběhla v souvislosti s působením hnutí hippies v šedesátých a sedmdesátých letech. Na rozsáhlejší činnosti Kampaně za jaderné odzbrojení se podepsaly kromě společenských změn také jiné faktory, ke kterým patřila například úspěšnější mezinárodní spolupráce a navázání lepších vztahů s tradičními organizacemi, jako byly církve, Labouristická strana nebo odbory. Profi l členů CND se v průběhu několika desetiletí výrazně nezměnil, výjimkou je však větší emancipace žen, která se projevila v organizaci úspěšných, výhradně ženských, protestních akcí v osmdesátých letech. 254

Kampaň za jaderné odzbrojení ztratila velkou část svých příznivců po skončení studené války, což bylo dáno i změnou ve vnímání jaderné hrozby. I když dnes není příliš pravděpodobné, že by mohlo dojít k rozpoutání nové světové války za použití nukleárních zbraní, stále existují státy disponující jaderným arzenálem a jejich počet navíc dále roste. Ani CND dosud nezanikla, ačkoli její aktivity jsou nesrovnatelně menší než před třiceti lety.

255

256

Protestní hnutí roku 1968 ve Velké Británii Tomáš Hrabal

Úvod Rok 1968 je významným milníkem v  poválečných světových dějinách. Z  důvodu vlny protestů, které v  této době zasáhly řadu států, bývá označován jako „rok barikád“, „rok, který otřásl světem“ nebo „rok, který přetvořil svět“.1 V západních zemích jej lze považovat za  vyvrcholení společenských změn, ke  kterým došlo během šedesátých let a které byly spojené s větší aktivitou mladé generace narozené ve čtyřicátých letech, jejím vymezování se vůči existujícímu společenskému systému, a to i prostřednictvím do té doby nevídaného radikálního jednání. Při zkoumání protestů roku 1968 na  Západě bývá pozornost zaměřena převážně na události ve Spojených státech, Francii, Německu nebo Itálii. Důvod tkví v  míře intenzity těchto protestů a  s  tím spojeným dopadem na  celou společnost. Velká Británie zůstává v tomto směru ve stínu výše zmíněných zemí a bývá na ni kladen menší důraz. Bylo by však chybou ji zcela opomíjet, jelikož i  zde nabraly protesty výraznějších rysů a dokázaly spojit velké množství převážně mladých lidí k dosažení společných cílů. Právě z tohoto důvodu bude britské hnutí zkoumáno na následujících stránkách. Tato studie se tedy bude zabývat protestním hnutím roku 1968 ve Velké Británii. Pod tímto označením se konkrétně pro účely práce rozumí protesty převážně mladých lidí proti různým složkám soudobého společenského systému. Ty se projevily ve  dvou oblastech: v  odporu proti válce ve  Vietnamu, americké politice a postoji britské vlády v konfliktu, a dále v protestech na britských vysokých školách směřujících zejména proti způsobu jejich vedení. Cílem práce je jednak poskytnout obraz o britském protestním hnutí roku 1968, který se v české literatuře zatím nevyskytuje, a dále jej interpretovat – konkrétně podrobit přezkumu kritické názory, podle kterých byly protesty neopodstatněné a  vyvolané skupinou radikálů sledujících vlastní cíle. Podobné názory byly ve  své době zastávány médii, ale i dalšími pozorovateli, a vyskytují se i v současném vědeckém diskurzu. Na  jednotlivých případech protestního hnutí bude ukázáno, jestli byly kritické názory vůči protestům opodstatněné.

1 David Caute, The Year of the Barricades: A Journey Through 1968 (New York: Harper & Row, 1988). Mark Kurlansky, 1968: Rok, který otřásl světem (Praha: Slovart, 2007). Carole Fink, Philipp Gassert a Detlef Junker, eds., 1968: The World Transformed (Cambridge: Cambridge University Press, 1999).

257

Práce vychází především ze sekundární literatury, výjimkou jsou soudobé novinové články. Jelikož v  české odborné literatuře je otázka hnutí roku 1968 ve  Velké Británii opomíjená, budou použity především anglické texty. Z  důvodu neexistence monografie, která by zkoumanou problematiku pojímala jako celek, se bude vycházet jednak z  odborných článků a  příspěvků ve  sbornících, věnovaných buďto problému souhrnně, nebo pouze případu vietnamské války, respektive protestům na  vysokých školách. Dále budou použity práce zabývající se šedesátými lety v Británii, konkrétně kapitoly věnované společenské situaci a protestům roku 1968, případně „britské“ kapitoly prací věnovaných protestům roku 1968 v různých zemích. V neposlední řadě budou citovány práce zaměřené čistě na problematiku pochodů proti válce ve Vietnamu, problematiku britských vysokých škol a zdejších protestů, opomenuty nezůstanou ani biografie jejich účastníků. Studii tvoří čtyři části. První se věnuje společensko-politickému kontextu šedesátých let ve Velké Británii, přičemž zde jsou zmíněny jednak společenské změny, ke kterým v této době došlo, dále politická situace spojená s vládou Labouristické strany a  premiéra Harolda Wilsona, stranou nezůstává ani britská nová levice, jakožto ideový základ protestů, a  hnutí za  jaderné odzbrojení, které bylo jejich předchůdcem. Ve  druhé části jsou zkoumány tři pochody proti válce ve  Vietnamu, které proběhly v letech 1967 a 1968 a byly v tomto směru hlavním projevem britských protiválečných nálad. Vedle popisu protestů, vycházejícího jak z líčení jejich organizátorů, tak i z pozdějších odborných prací, jsou zmíněny i postoje médií. Na základě existujících údajů je pak analyzován nejvýznamnější pochod, a  to se zaměřením na účastníky, jejich motivaci a cíle, o něž usilovali. Třetí část se zabývá protesty na  britských vysokých školách. Nejprve jsou uvedeny události let 1966–1969 na London School of Economics (LSE), které byly v britském kontextu těmi nejvýraznějšími, a následně i protesty na dalších univerzitách a colleges. Pozornost je přitom zaměřena na cíle, o jejichž dosažení účastníci usilovali, a jejich reálný základ. Ve čtvrté části je snahou interpretovat britské protestní hnutí na základě podaného popisu, s konkrétním zaměřením na otázku jeho opodstatnění. Jde konkrétně o vyjádření kritik, které byly nebo stále jsou vůči protestům vznášeny, a to jak ze strany médií, tak i  dalších soudobých účastníků nebo pozdějších komentátorů. Tyto kritiky, zpochybňující především protestujícími napadané cíle a osočující jejich organizátory, jsou zde za využití výše popsaných jednotlivých případů potvrzeny, nebo vyvráceny. Společensko-politický kontext Protesty převážně mladých lidí, které Velká Británie zažila okolo roku 1968, byly jevem v této zemi dosti neobvyklým, a to z důvodu jejich účastníků i období, kdy 258

k nim došlo. V prvním případě bylo nezvyklé, aby vůdčí silou hromadných protestů byli mladí lidé, ve druhém potom, aby k nim docházelo v období klidu a relativního blahobytu.2 Proto je důležité se nejprve podívat na  specifi ka společenské situace, v níž se země v této době nacházela, a na zdroje, v nichž protestující hledali inspiraci. Jelikož protesty mladých lidí, převážně studentů, v roce 1968 nebyly výlučně britskou záležitostí, ale došlo k nim obdobně i v jiných západních zemích, je přirozené, že některé z následujících jevů jsou pro všechny tyto země společné, vedle toho však lze nalézt i výlučně britská specifi ka. Společenské změny v 60. letech Mladá generace, narozená během baby boomu ve  druhé polovině čtyřicátých let, dosáhla dospělosti v šedesátých letech, v době hospodářského růstu a technického pokroku, která vystřídala předchozí období války a odříkání. Oproti generaci svých rodičů tak tito lidé nebyli nuceni klást na první místo potřebu materiálního zajištění, ale mohli se zaobírat jinými tématy, která byla v tehdejší době a společnosti aktuální. Takové chování s  sebou přinášelo i  zpochybňování tehdy existujících autorit a pravidel, vytváření si vlastních protichůdných názorů a také jejich veřejné demonstrování.3 V  důsledku tohoto docházelo k  odklonu od  dřívějších společenských hodnot k novým. Byl oslaben koncept rodiny a důraz se přesunul na jednotlivce, skromnost byla nahrazena spotřebou, křesťanství oslabilo ve prospěch ateismu a východních náboženství, vedle kultury vznikla i „proti-kultura“ (counter-culture), změn doznal i způsob oblékání. Na toto společenské uvolnění je možné se dívat ze dvou směrů. Jednak jako na  rozpad dosud platných hodnot, ale také jako na  rozvoj tolerance ve společnosti.4 Díky rozvoji techniky a s ním spojenými novými prostředky komunikace bylo umožněno, aby události, k nimž došlo kdekoli na světě, získaly svoji odezvu v celé řadě zemí. Témata jako válka ve  Vietnamu, revoluční hnutí ve  třetím světě nebo dekolonizace Afriky proto mohla získat globální rozměr, a ovlivňovat a formovat tak názory lidí v různých částech světa. Při uvážení výše zmíněného lze mít za to, že společenské uvolnění a nová mladá generace, s  vlastními kritickými názory na  soudobou situaci, vytvářely podhoubí 2 Pochody a střety obdobné těm z roku 1968 zažila Velká Británie naposledy ve 20. a 30. letech v  případě protestů nezaměstnaných, respektive střetů při fašistických pochodech v  Londýně. Srov. Arthur Marwick, The Sixties: Cultural Revolution in Britain, France, Italy and the United States, 1958–1974 (Oxford: Oxford University Press, 1998), 533. 3 Jaroslav Pažout, Mocným navzdory: Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století (Praha: Prostor, 2008), 17–18. 4 Příkladem může být přijetí zákonů, které dekriminalizovaly homosexualitu a  liberalizovaly potraty a rozvody. K tzv. permissive era viz blíže Mark Donnelly, Sixties Britain (Harlow: Pearson Education Limited, 2005), 116–23.

259

pro vznik protestů. Zahraničněpolitická témata a nespokojenost se situací na vysokých školách se pak staly jejich spouštěčem. Politická situace: vláda Labouristické strany 1964–1970 Od roku 1955 byla v Británii u vlády Konzervativní strana. Země tehdy zažívala období růstu, a tak nebylo překvapením, že tatáž strana zvítězila i ve volbách v roce 1959. Na počátku šedesátých let však vzrůstaly obavy ze zaostávání země v oblasti třetí průmyslové revoluce, založené na  vesmírných technologiích, mechanizaci ve výrobě a pokročilých způsobech komunikace. Problém dosti nízkého hospodářského růstu ještě zhoršovalo, že „... domácí spotřebitelé dlouhodobě dávali přednost zahraničnímu zboží, jako byla japonská tranzistorová rádia, německé přehrávače, americká auta a italské oblečení ...“.5 Pokud k  tomuto přidáme ještě nespokojenost se zkostnatělým společenským systémem, v němž mělo hlavní slovo pár aristokratických rodin, je přirozené, že se začala ozývat volání po změně. Vyslyšet se je rozhodla Labouristická strana vedená Haroldem Wilsonem se svým programem modernizace Británie, který ji přinesl úspěch ve volbách v říjnu 1964.6 Akceschopnost kabinetu však byla již od  počátku omezena jednak velmi těsnou většinou čtyř hlasů v Dolní sněmovně, a také značným schodkem zahraniční platební bilance. Ačkoli se první problém podařilo vyřešit vypsáním nových voleb v březnu 1966, které straně přinesly pohodlnou většinu 97 křesel, schodek byl kabinet nucen řešit omezením veškerých slibovaných investic, zvýšením daní a nakonec i devalvací měny.7 Tato opatření přirozeně vedla k rostoucí nespokojenosti s vládní politikou, studentské protesty však směřovaly především vůči jejímu postoji k válce ve Vietnamu a podpoře Spojených států v ní. Jedna z  oblastí, s  níž byla s  nástupem labouristů v  roce 1964 spojena víra ve  změnu, byla zahraniční politika. Očekávání byla taková, že dojde k  odklonu od dosavadního směřování nastoleného konzervativci a bude zaujata politika „anti-imperialistická, internacionalistická, založená na  univerzálních normách“. Tuto víru podporovala jednak dřívější prohlášení Harolda Wilsona, který byl v padesátých letech ostrým kritikem americké zahraniční politiky zejména v jihovýchodní Asii, ale například i labouristický předvolební program slibující konec kolonialismu a zmírnění napětí studené války. 8 Po  nástupu k  moci se však Wilsonova vláda rozhodla nadále zachovat special relationship, a zůstat tedy při Spojených státech ve vietnamském konfliktu. Zaujala Ibid., 48–49. Ibid. 7 Norman Lowe, Modern British History (Basingstoke: Palgrave, 1998), 497–98. 8 Rhiannon Vickers, „Harold Wilson, the British Labour Party, and the War in Vietnam“, Journal of Cold War Studies 10, č. 2 (léto 2008): 44–45. 5 6

260

přitom ale středovou pozici, kdy na jedné straně USA veřejně podporovala, pokračovala ve vojenském výcviku Jihovietnamců v Malajsii, poskytla Jižnímu Vietnamu hospodářskou pomoc, své lékaře, učitele, policejní odborníky i techniky, a to spolu s tajným prodejem zbraní USA, přes opětovné americké požadavky však odmítla poslat do války své vojáky.9 Tato pozice, jakkoli pochopitelná, byla na jednu stranu kritizována Spojenými státy jako nedostatečná, na stranu druhou pak byla levicovým křídlem labouristů a mimoparlamentní levicí považována, vzhledem k předvolebním slibům, za zradu a stala se jedním z hlavních témat protestů v roce 1968. Ideový základ: britská nová levice Myšlenkovým základem, o který se opírala protestní hnutí roku 1968 v západním světě, byly postoje tzv. nové levice. Tento komplex ideových směrů je možné nalézt pod obdobným názvem v  řadě zemí,10 přičemž společným rysem bylo odmítání konzumně orientované industriální společnosti a jejích mechanismů, které potlačují lidskou svobodu.11 „Novost“ této levice spočívala v jejím vymezení se vůči dosavadním levicovým směrům, tedy sociální demokracii a  komunismu sovětského typu, ve snaze o nalezení třetí cesty, inspirované neomarxismem, trockismem, anarchismem a národněosvobozeneckými hnutími ve třetím světě, jako byla ta ve Vietnamu, Číně nebo na Kubě.12 Důvodem pro odklon od komunismu bylo potlačení revoluce v Maďarsku v roce 1956 Sovětským svazem a jeho celkové pojetí založené na silném státu. Na sociální demokracii kritizovala její podporu stávajícího systému postaveného na  odcizení člověka a jeho omezení na pouhý „článek řetězce“, nehájení skutečných zájmů zaměstnanců a přílišný důraz na ekonomické otázky namísto problematiky kultury a kvality života.13 Nemožnost změny v rámci stávajícího politického systému potom vedla ke vzniku „přímých akcí“ (direct actions)14 za účelem prosazení svých cílů, jimiž

Ibid., 48. New Left, Neue Linke, Nouvelle Gauche, příp. Nuova Sinistra. 11 Intelektuálním vzorem byla pro novou levici díla Jürgena Habermase, Theodora Adorna a Herberta Marcuse. 12 Pažout, Mocným navzdory, 25. 13 Colin Crouch, The Student Revolt (London: The Bodley Head, 1970), 18–22. Ge rd-Rainer Horn, The Spirit of ‘68: Rebellion in Western Europe and North America, 1956–1976 (Oxford: Oxford University Press, 2008), 153–54. 14 Ukázkami přímé akce byly pochody nebo sit-downs a sit-ins, tedy obsazení veřejných prostor nebo budov; příklad účastenské demokracie potom můžeme nalézt v  protestech za  silnější postavení studentů na správě vysokých škol, viz část Protesty na vysokých školách. 9

10

261

bylo rozšiřování „účastenské demokracie“ oproti současnému „nedemokratickému“ systému.15 Raná britská nová levice vznikla ze dvou skupin utvořených mezi léty 1956 a  1958, jimiž byli disidentští komunisté, sdružení kolem časopisu New Reasoner, a  levicoví studenti z  oxfordské univerzity, vydávající časopis Universities and Left Review. Zatímco první časopis se věnoval spíše vytváření alternativních konceptů vůči stalinismu, druhý se zabýval změnou podmínek stávajícího kapitalismu. V roce 1959 došlo ke spojení obou skupin za vzniku časopisu New Left Review,16 který se stal základem nové levice v Británii.17 Jedním z  témat, kterým se skupina věnovala vedle teoretických koncepcí týkajících se marxismu, kulturních změn a alternativy k labouristické politice, byla i otázka mezinárodní politické situace a studené války. Stála přitom v opozici vůči stávajícímu bipolárnímu rozdělení světa a navrhovala jednostranné jaderné odzbrojení jako základ nového mezinárodně-politického upořádání, v  němž by Británie namísto NATO podporovala národy třetího světa v jejich boji za sebeurčení.18 V oblasti odzbrojení se skupina shodla s tehdy existujícím Hnutím za jaderné odzbrojení (Campaign for Nuclear Disarmament, CND), která představovala hlavní společenské hnutí té doby a  stala se průkopníkem přímé akce v  zemi. Následný úpadek CND a vnitřní spory uvnitř časopisu, spolu s chybějícím strategickým směřováním, však vedly do roku 1961 k rozpadu New Left Review v předchozí velikosti a následnému přetrvávání ve zmenšené míře na ryze intelektuální úrovni.19 Úpadek New Left Review jakožto sjednotitele nové levice v Británii však neznamenal úplný zánik jejích myšlenek. V druhé polovině šedesátých let a v souvislosti s protesty roku 1968 působila řada časopisů a skupin okolo nich,20 které se řadily k nové levici, již se však nepodařilo je sjednotit v jednu, jako k tomu došlo na konci padesátých let. Dopad rané nové levice kolem New Left Review na protesty roku 1968 navzdory časovému rozestupu však přesto nelze opomenout. Inspirací byla především nastolením a rozborem levicových témat týkajících se soudobé společnosti, která ovlivňovala pozdější představitele vůdčích skupin roku 1968, ale i formou šíření svých myšlenek prostřednictvím časopisů, kterou lze u pozdějších skupin rovněž nalézt.

15 David Caute, The Year of the Barricades: A Journey Through 1968 (New York: Harper & Row, 1988), 33–34. 16 Madeleine Davis, „The Origins of the British New Left“, in 1968 in Europe: A  History of Protest and Activism, 1956–1977, eds. Martin Klimke a Joachim Scharloth (New York: Palgrave Macmillan, 2008), 46–47. 17 Skupina vytvářela svoji organizační strukturu prostřednictvím místních klubů a skupin; v době vrcholu čítala na 50 lokálních organizací při počtu tří tisíc členů. 18 Ibid., 50. 19 Donnelly, Sixties Britain, 55–56. 20 Viz blíže část Okolnosti vzniku pochodů.

262

Předchůdce protestů roku 1968: CND a mírové hnutí 50. a 60. let Významným předchůdcem hnutí roku 1968 byla Campaign for Nuclear Disarmament, britské mírové hnutí přelomu padesátých a  šedesátých let. CND reagovala na tehdy probíhající jaderné zbrojení a testování jaderných zbraní a bojovala za jaderné odzbrojení. Hnutí vzniklo v  roce 1958 a  brzy získalo značnou popularitu, ještě téhož roku jej tvořilo 270 místních skupin, o tři roky později mělo jeho měsíčník Sanity předplaceno 45 tisíc lidí.21 Své cíle propagovala CND prostřednictvím metod přímé akce, kladla přitom důraz na  jejich mírovou povahu a  odmítání násilí. Nejznámějším příkladem byly tzv. velikonoční pochody, z nichž první se uskutečnil v roce 1958. Téměř šest tisíc lidí22 se tehdy vydalo na čtyřdenní pochod z Londýna do 80 kilometrů vzdáleného Aldermastonu, k  britskému zařízení na  výrobu jaderných zbraní. Tato akce si získala značnou popularitu a byla v následujících letech opakována,23 závěrečného setkání na Trafalgar Square24 se v roce 1960 zúčastnilo 60–100 tisíc a v roce 1961 na 45 tisíc lidí.25, I přes tak masovou podporu hnutí záhy upadlo, po roce 1963 již žádné další pochody neproběhly.26 Důvodem byly jednak vnitřní spory o další směřování, jednak podpis Smlouvy o zákazu jaderných testů27 v roce 1963, který řada účastníků brala za dostatečný úspěch. Navzdory pozdějšímu úpadku je však třeba zmínit význam, který CND měla pro protestní hnutí roku 1968. Důrazem na odpor proti studené válce, organizováním veřejných protestů a zároveň i osobní zkušeností účastníků se stala CND pro pozdější hnutí inspirací a lze říct, že protesty proti Vietnamu z roku 1968 navázaly na pochody za jaderné odzbrojení. V průzkumu mezi účastníky největšího proti-

21 Michael Frey, „The International Peace Movement“, in 1968 in Europe: A History of Protest and Activism, 1956–1977, eds. Martin Klimke a Joachim Scharloth (New York: Palgrave Macmillan, 2008), 39. 22 Šlo většinou o mladé lidi a příslušníky střední třídy. Donnelly počet mladých v pochodu roku 1962 odhaduje na 90 %. Donnelly, Sixties Britain, 40. 23 Popularita hnutí přesáhla britské hranice, obdobné organizace vznikly v  dalších letech ve  skandinávských zemích a  velikonoční pochody následovaly v  Německu, Nizozemsku, Itálii a Řecku. 24 Směr pochodu se v dalších letech změnil z důvodu přilákání většího počtu lidí a zisku větší pozornosti médií. 25 Holger Nehring, „Searching for Security: The British and West German Protests Against Nuclear Weapons and ,Respectability’, 1958-1963“, in Peace Movements in Western Europe, Japan and the USA during the Cold War, ed. Benjamin Ziemann (Essen: Klartext Verlag, 2007), 168. 26 Část členů CND v čele s Bertrandem Russellem nově vytvořila mírovou organizaci nazvanou Commitee of 100 a pokusila se pokračovat v protestech, úspěchů CND však nedosáhla. 27 Celý název: Smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou.

263

-vietnamského pochodu 27. října 1968 se 37 % z nich přihlásilo k současné nebo dřívější příslušnosti k CND a 21 % pak k příslušnosti ke Committee of 100.28 Pochody proti válce ve Vietnamu Protestní hnutí roku 1968 ve Velké Británii se projevovalo především ve dvou oblastech, a to pochodech proti válce ve Vietnamu a protestech studentů na vysokých školách. Protiválečným pochodům bude věnována tato kapitola, protesty na  vysokých školách budou rozebírány v  kapitole následující. Válka ve  Vietnamu byla přirozeně natolik zásadním tématem, že nacházela odezvu i na vysokých školách, konkrétní příklady ale budou zmíněný až v kapitole jim věnované. V  rámci této kapitoly se konkrétně pozornost zaměří na  tři protiválečné pochody, které proběhly v  Londýně v  letech 1967 a  1968. Zmíněny budou nejprve okolnosti jejich vzniku a  organizace, které je iniciovaly, posléze budou probírány jednotlivé pochody a  nakonec proběhne analýza největšího a  nejvýznamnějšího pochodu na základě dostupných informací o jeho účastnících. Okolnosti vzniku pochodů Válka ve Vietnamu byla v šedesátých letech tématem, které vyvolávalo ostré názory v celém západním světě a stalo se jednou z významných, ne-li nejvýznamnější oblastí zájmů tehdejšího protestního hnutí. Velká Británie přitom nebyla výjimkou. Jak již bylo řečeno výše, díky rozvoji telekomunikací v předchozích letech byly informace týkající se válečných událostí snadno dostupné, stejně jako informace o protiválečných protestech v ostatních zemích. Díky tomu bylo možné, aby události probíhající na  druhém konci světa získaly silnou odezvu u  obyvatel Británie, zejména pak u mladé generace. Již bylo zmíněno v kapitole věnované CND, že na počátku šedesátých let bylo v Británii aktivní hnutí, jemuž se podařilo sjednotit v rámci protestních akcí mírového a protijaderného zaměření desetitisíce mladých lidí. Je tedy zjevné, že navzdory úpadku tohoto hnutí z důvodu vnitřních sporů i obsahového vyčerpání zde existoval potenciál pro obdobné aktivity v  budoucnu. Válka ve  Vietnamu, zejména po  své eskalaci vyvolané ofenzivou Tet na počátku roku 1968, se pak stala záminkou pro tyto aktivity, přičemž celou záležitost umocňovala zahraniční politika tehdejší Wilsonovy vlády, která navzdory očekáváním odpůrců války v konfliktu zachovala podporu Spojeným státům.

28 James D. Halloran, Philip Elliott a  Graham Murdock, Demonstrations and Communication: A Case Study (Harmondsworth: Penguin Books, 1970), 54.

264

Organizační struktura Poté, co CND vyklidila pozici nejsilnější mírové organizace v Británii, zaujala její místo v  souvislosti s  vietnamskou válkou vytvořená Vietnam Solidarity Campaign (VSC).29 Tato organizace byla založena v  roce 1967 skupinou trockistů Kenem Coatesem, Patem Jordanem a Tariqem Alim a usilovala o „... propagaci veřejného odporu proti Wilsonově politice a  mobilizaci na  podporu vietnamského boje“.30 Hlavní postavou VSC a svým způsobem i ztělesněním protivietnamských protestů v Británii a mluvčím hnutí se stal Tariq Ali, Pákistánec, který v šedesátých letech odjel do Británie studovat na univerzitu v Oxfordu, kde se stal předsedou studentských odborů. K propagaci svých názorů VSC vydávala časopis Black Dwarf.31 Články v něm publikované byly v duchu nové levice kritické vůči soudobému kapitalismu a často vytvářely dojem extrémistické levice usilující o  společenskou revoluci, např. ty nazvané „Studenti. Nový revoluční předvoj“ nebo „Všechnu moc kampusovým sovětům“.32 To vedlo u některých k přesvědčení, že „VCS nezajímalo pouze ukončení války ve Vietnamu ... [ale] chtěla úplnou přeměnu společnosti a věřila z celého srdce v nezbytnost násilí k dosažení tohoto cíle.“33 Sám Ali toto ale popíral s tím, že „nikdy v žádné fázi si nikdo, kdo byl skutečně zapojený ve VSC, nepředstavoval, že by... demonstrace byly čímkoli víc než ukázkou anti-imperialistické levicové síly“.34 Vedle VSC působily v této době ještě dalšími levicové organizace jako International Socialism (IS) nebo International Marxist Group (IMG), jejich význam však byl menší, IS čítala 450–500 členů a  IMG pouze kolem 40.35 V  otázce čistě jen vietnamské války potom vedle VSC byla aktivní ještě British Campaign for Peace in Jakkoli byla VSC nejvíce aktivní v Londýně, vytvářela i místní organizace. Vietnam Solidarity Campaign Bulletin z roku 1968 zmiňuje Glasgow, Sheffield, Liverpool, Manchester, Nottingham nebo Swansea – citováno podle Anthony O. Edmonds, „The Viet Nam War and the British Student Left: A Study in Political Symbolism“, The Viet Nam Generation Big Book 5, č. 1–4 (březen 1994), http://www2.iath.virginia.edu/sixties/HTML_docs/Texts/Scholarly/Edmonds_Brit_Left. html (staženo 31. 7. 2010). 30 Tariq Ali, Street Fighting Years: An Autobiography of the Sixties (Glasgow: William Collins Sons & Co., 1987), 118. 31 Pokud jde o  náklad časopisu, Rowbothamová, jeho členka, zmiňuje, že po  zásahu jednotky Scotland Yardu v sídle časopisu v roce 1968 se prodalo 15 tisíc výtisků. Srov. Sheila Rowbotham, Promise of a Dream: Remembering the Sixties (London: The Penguin Books, 2000), 197. Pravidelný náklad však byl jistě nižší. 32 Citováno podle Nick Thomas, „Challenging Myths of the 1960: The Case of Student Protest in Britain“, 20 Century British History 13, č. 3 (září 2002): 277–97. 33 Gerard DeGroot, Sixties Unplugged (London: Macmillan, 2008), 359. 34 Ronald Fraser, ed., 1968: A Student Generation in Revolt (New York: Pantheon Books, 1988), 279. 35 Holger Nehring, „Great Britain“, in 1968 in Europe: A  History of Protest and Activism, 1956–1977, eds. Martin Klimke a Joachim Scharloth (New York: Palgrave Macmillan, 2008), 127. Konkrétní počet členů VSC zdroje neuvádí, lze se opřít jen o počet místních poboček a počet odběratelů časopisů, jak bylo zmíněno výše. 29

265

Vietnam (BCPV). Ačkoli BCPV byla založena už v roce 1965, VSC ji svojí velikostí i  aktivitou záhy předčila a  stala se vůdčí protiválečnou silou v  Británii. Zatímco BCPV byla ovládaná „starou levicí“, tedy labouristy a  komunisty, ve  VSC dominovala mimoparlamentní levice, zejména trockisté. Rozdíly existovaly i co do cílů. BCPV usilovala o stažení amerických jednotek, realizaci Ženevských dohod z roku 1954 a proběhnutí voleb v obou vietnamských státech, kdežto VSC vedla kampaň za „vítězství Severního Vietnamu jako součásti mezinárodního socialistického boje vůči kapitalismu“.36 První pochod: 22. října 1967 Jakkoli byly nálady proti vietnamské válce v britské společnosti přítomné již dříve, Tariq Ali například zmiňuje protiválečnou demonstraci na  Grosvenor Square37 v roce 1965,38 masový rozměr nabylo protiválečné hnutí v letech 1967 a 1968. První z trojice největších londýnských pochodů proti válce ve Vietnamu organizovaných VCS proběhl 22. října 1967.39 Demonstranti v počtu cca 10 tisíc40, což bylo více, než očekávala policie i sami organizátoři, se sešli na Trafalgar Square a poté se s nápisy „Vítězství Vietnamu“, „Vítězství FNO“ vydali na Grosvenor Square.41 Plánem pořadatelů bylo „ohradit americké velvyslanectví, předat petici, skandovat hesla, zpívat písně na podporu FNO a [poté] demonstraci ukončit“.42 Demonstrantům se dokonce podařilo prorazit policejní zástup a dojít až k samotné budově, poté však byli odraženi.43 Navzdory tomuto menšímu střetu však celý protest proběhl bez výraznějšího násilí nebo zatýkání. Fakt, že se při demonstraci podařilo poměrně snadno dosáhnout velvyslanectví, byl pro organizátory překvapením. Ali mezi ex post úvahami o tom, co by demonstranti dělali, kdyby vnikli do  budovy, uvádí například nápad „použít dálnopis ...

Nick Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain: The Relationship between Protesters and the Press“, Contemporary British History 22, č. 3 (září 2008): 340. 37 Náměstí v centru Londýna, nedaleko Hyde Parku, kde sídlí velvyslanectví USA. 38 Ali, Street Fighting Years, 46. 39 Informace týkající se organizování a průběhu demonstrací jsou čerpány převážně z monografie T. Aliho, hlavního organizátora, který poskytuje jejich nejdetailnější obraz. 40 Tento počet uvádí Ali nebo Donnelly, Sixties Britain, 147, oproti tomu Thomas s  odkazem na univerzitní časopisy zmiňuje účast 5–8 tisíc. Srov. Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 288. 41 Z těchto nápisů lze vypozorovat, že nešlo o demonstraci za dosažení míru ve Vietnamu, nýbrž o demonstraci za vítězství Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu, kterou podporovala VSC. Srov. Warwick, The Sixties, 633. 42 Ali, Street Fighting Years, 160. 43 Část demonstrantů se poté odebrala na Oxford Street, kde se posadila na ulici, a tím ji „ovládla“, po  několika minutách však došlo k  jejich rozehnání policií. Srov. „38 police hurt in fight at Vietnam march“, The Guardian, 23. října 1967. 36

266

k odeslání zprávy americkému velvyslanectví v Saigonu a informování jej o tom, že provietnamské síly se zmocnily prostor na Grosvenor Square“.44 Pro VSC byla demonstrace úspěchem jak co do své velikosti, tak co do ohlasu, který vyvolala. O  její aktivitě totiž díky tomuto získala povědomí širší veřejnost, což se projevilo v nárůstu členů – počet místních skupin se poté zdvojnásobil, zisku podpory ze strany Britů, větším počtu sponzorských darů i  v  navázání kontaktů s obdobnými organizacemi v zahraničí, například s německou SDS.45 Výše zmíněný pohled na celý pochod očima Aliho, který jej popisuje jako převážně poklidný, je pro vytvoření objektivní představy třeba konfrontovat i s jinými náhledy. DeGroot, ač ne jeho přímý účastník, zdůrazňuje, že během demonstrace bylo zatčeno 44 osob46 a že demonstrace byla „výrazně rozhněvanější než cokoli, co Anglie v předcházející době spatřila“.47 The Guardian ve svém popisu události zmiňuje, že demonstrace zpočátku probíhala poklidně, poté co se ji však na Grosvenor Square pokusili rozehnat policisté na  koních, došlo ke  střetům, kdy 38 policistů bylo zraněno, jedenáct odvezeno do nemocnice, ale jen jeden v ní musel zůstat přes noc. Vedle toho bylo zatčeno 47 demonstrantů za držení útočných zbraní, nebezpečné chování nebo fyzické napadení. Příčinu vzniku střetů však deník nepřičítá žádné straně.48 Je tedy možné říci, že první protivietnamská demonstrace byla překvapením, jelikož dokázala zmobilizovat poměrně velký počet lidí. Střety, k  nimž došlo, je patrně možné přičíst jak chování demonstrantů, tak místy neadekvátnímu chování policistů, nezvyklých na obdobné akce. Násilí na Grosvenor Square: 17. březen 1968 Pochod ze 22. října 1967 považovala VSC za úspěch, a to z důvodu účasti na něm i  ohlasu, který vyvolal u  širší veřejnosti. Její vedení se proto rozhodlo uspořádat další pochod, naplánovaný na  17. března následujícího roku. Byla na  něj přitom zaměřena větší pozornost, než tomu bylo v  případě pochodu prvního, což bylo dáno válečným vývojem a zahájením ofenzivy Tet na začátku roku 1968 Vietcongem a  severovietnamskou armádou, která znamenala zintenzivnění války a  odhalila selhání dosavadní americké strategie v ní. Ali k tehdejší náladě v britské společnosti dodává: „... [K]dyž jsem cestoval po  Británii s  cílem získat podporu pro demonstraci 17. března 1968 ... setkání se najednou zvětšovala. Byla dvoj- i  trojnásobná co do velikosti a převládala zde atmosféra triumfu a vzdoru. Ofenziva Tet ukázala

Ali, Street Fighting Years, 160. Levicová studentská organizace Der Sozialistische Deutsche Studentenbund. Ibid., 160–61. 46 Thomas uvádí 47 zatčených. Thomas, „Challenging Myths of 1960s“, 288. 47 DeGroot, Sixties Unplugged, 360. 48 „38 police hurt in fight at Vietnam march“, The Guardian, 23. října 1967. 44 45

267

zranitelnost americké moci a kontrast se zbabělou ponížeností labouristické vlády byl tak výrazný, že vyvolal vlnu rozčarování.“49 VSC z tohoto důvodu přikládala březnové demonstraci značný význam, a tak její vedení v předvečer pochodu probíralo, jaký by měl být jeho cíl. Jedním z návrhů bylo obsadit americké velvyslanectví v Londýně, což by mělo „obrovskou propagandistickou hodnotu“. Z důvodu očekávané připravenosti policie si ale vedení VSC bylo vědomé obtížnosti takovéhoto plánu, a tak se nakonec shodlo, že „rozhodnutí bude učiněno na poslední chvíli, poté co bude možné odhadnout poměr sil na místě“.50 Pochod 17. března začal setkáním na Trafalgar Square.51 Přítomno bylo podle různých zdrojů 10–25 tisíc lidí52 a po dvou krátkých proslovech představitelů VSC se dav s rudými vlajkami a vlajkami FNO za skandování hesel53 vydal po Oxford Street směrem ke Grosvenor Square a poté, co prorazil policejní kordon, vnikl na samotné náměstí, přičemž prostor před velvyslanectvím byl bráněný policií.54 Ali následující situaci líčí tak, že policie nedovolila demonstrantům předat na velvyslanectví svůj dopis a přítomni byli její příslušníci na koních, což vyvolalo v protestujících pocit napětí. Následný pokus policistů demonstranty rozehnat pak vyvolal násilné střety, které trvaly dvě hodiny. Ali nakonec líčení demonstrace uzavírá slovy: „Dostali jsme se blízko k imperialistické pevnosti, ale v sedm hodin večer jsme se rozhodli náměstí vyklidit. Mnoho soudruhů [comrades] bylo těžce zraněných a jedna těhotná žena byla závažně zbitá.“55 Další přímá účastnice a členka VSC Sheila Rowbothamová k události dodává, že před velvyslanectvím došlo k přetlačování davu s policií, přičemž její příslušníci jinde bili obušky samostatné skupinky demonstrantů. Ke  snaze policie rozehnat dav koňmi potom podotýká: „Policisté vypadali, že se zbláznili. Patrně je zaskočilo chování [protestujících], které nepředpokládali.“ Úmysl demonstrantů vyvolat násilné střety přitom odmítá s  poukazem na  to, že „většina lidí přišla oblečená na procházku Londýnem, a ne na bitvu“.56 Za  zmínku stojí ještě popis celé akce od  Ronalda Frasera, který s  odkazem na vzpomínky dalších účastníků uvádí, že „jakmile se demonstrace pohnula ke GroAli, Street Fighting Years, 174. Ibid., 177. 51 Videozáznam viz http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/march/17/newsid_2818 000/2818967.stm (staženo 14. 4. 2011). 52 DeGroot uvádí počet 10–20 tisíc. DeGroot, Sixties Unplugges, 361. Proti tomu Ali zmiňuje 25 tisíc. Ali, Street Fighting Years, 179. 53 Mezi často skandovaná patřila (v angličtině): „Ho, Ho, Ho Chi Minh,“ „Victory to NLF“ nebo „Hey, hey, LBJ, how many kids have you killed today?“ 54 K motivaci účastníků demonstrace Ali dodává, že podle průzkumu veřejného mínění se „většina stavěla proti politice USA ve Vietnamu a ... téměř 20 % chtělo vietnamské vítězství“. 55 Ibid., 180–81. Události byl přítomný i Mick Jagger, který podle ní složil skladbu Street Fighting Man a originál textu zaslal do redakce Black Dwarf. 56 Rowbotham, Promise of a Dream, 170–71. 49

50

268

svenor Square ... došlo k proražení policejního zástupu a trávník ve středu náměstí najednou představoval volný prostor. S  vidinou [jeho] otevření se stovky lidí nahrnuly dovnitř a rozběhly se k velvyslanectví ... Namísto toho, aby se po anglicku párkrát pošťouchli s policisty a pak se stáhli, se lidé skutečně chtěli skrz ně protlačit a  doběhnout až ke  schodům velvyslanectví ...“ Fraser přitom neopomíjí zdůraznit nezvyklou míru násilí ze strany zasahující policie.57 Celkový počet osob, které v důsledku zranění při demonstraci vyhledaly ošetření, byl 117 policistů a 45 demonstrantů, byli ale jistě i další zranění, kteří se však ošetřili sami.58 „Ve večerních televizních zprávách toho dne převládaly záběry nejnásilnějšího britského civilního protestu v živoucí paměti, obrázky, které nasvědčovaly nástupu nové fáze militantního jednání.“59 Byla to právě média, jejichž popis a hodnocení demonstrace ovlivňovaly způsob, jakým byla vnímána. Nick Thomas zmiňuje, že proběhlé události se setkaly s hromadným zavržením ze strany médií,60 k  čemuž přispívaly i  některé provokativní výroky ze strany organizátorů – před březnovým pochodem byl médii citován Aliho výrok, že během demonstrace obsadí americké velvyslanectví „na  tak dlouho, jak obsadil Vietcong americké velvyslanectví v Saigonu“.61 Zdůrazňuje přitom, že březnová demonstrace vedla u médií k otevřenému nepřátelství vůči krajně levicovým organizátorům, kteří měli být viníky vzniklých násilností tím, že je vyprovokovali. V hodnocení samotné demonstrace přitom ze strany médií převažovalo zdůrazňování jejího násilného průběhu, přičemž oproti chování protestujících byl vyzdvihován přístup policie, která „až po  značných provokacích začala bojovat a  používat obušky, a  to jen po  krátkou dobu“. Obavy z  opakování násilností pak vyvolávaly i hlasy volající po zákazu dalších pochodů.62 Na tomto místě je třeba zdůraznit, že tak silná reakce médií, ač někdy možná přehnaná, se jeví jako pochopitelná, jelikož obdobně násilné protesty byly v Británii věcí do  té doby neznámou. Dřívější akce CND se vyznačovaly svojí umírněností a i první protivietnamský pochod z října 1967 byl ve srovnání s březnovým prakticky bezkonfliktní. Podstatná přitom byla i  velikost protestu – 10–25 tisíc účastníků Fraser, 1968, 186–87. Navzdory jistým nepřesnostem je zajímavé, že počet zraněných policistů byl více než dvojnásobný než v případě demonstrantů. Tento fakt svědčí o tom, že v případě násilí demonstrantů šlo spíše o úmyslné jednání než jen o sebeobranu. 59 Donnelly, Sixties Britain, 148. 60 Bylo tomu tak navzdory skutečnosti, že s výjimkou Daily Telegraph se většina deníků stavěla proti americké politice ve Vietnamu nebo ji přinejmenším zpochybňovala. 61 Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 280, 289. S ohledem na výše zmíněné se zdá, že v tomto případě šlo jen o „silácké prohlášení“, která ale nebylo míněno vážně. 62 Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 342–44. Zde viz i další citáty z  jednotlivých tiskovin. DeGroot zmiňuje, že po  zákazu dalších protestů volaly Telegraph, Daily Mail a Sun. Při svém hodnocení role médií přitom podotýká, že ač zaměřená proti násilí, svojí přítomností na  demonstraci mohla přítomné pohánět k  radikálnějšímu jednání, a  tak ke vzniklému násilí neúmyslně přispět. Srov. DeGroot, Sixties Unplugged, 361. 57

58

269

demonstrace představovalo fenomén, který nebylo možné ignorovat. Zahraniční události následujících týdnů a měsíců, zejména ty proběhlé v květnu ve Francii, pak byly ukázkou a hrozbou toho, co by v Británii mohlo nastat. Vrchol: 27. říjen 1968 Další protiválečný pochod ohlásila VSC na 27. října toho roku. Jak již bylo zmíněno, s ohledem na okolnosti březnové demonstrace a události v zahraničí se objevovaly hlasy volající po  zákazu pochodu, ty však odmítl tehdejší ministr vnitra James Callaghan s tím, že svoboda protestovat musí být zachována. S blížícím se pochodem obavy rostly, přispěl k tomu i Black Dwarf, který v nadpise svého červnového čísla hlásal: „Paris, London, Rome, Berlin. We Will Fight. We Shall Win“.63 Vidinu násilné revoluce ve  svém zářijovém vydání přiživil i  deník The Times, nejhlasitější kritik demonstrací, když otiskl na  titulní straně článek pojednávající o militantním spiknutí, které mělo využít demonstraci jako odrazový můstek k násilné revoluci.64 Objevovaly se i hlasy odrazující od účasti a osočující organizátory z  toho, že jde o  „politické hooligans“, jejichž zájmem není otázka Vietnamu, ale pouze vyvolání střetu s policií.65 Vyskytovaly se i katastrofické předpovědi. Tehdejší poslanec a  poradce policejní federace Eldon Griffiths například popsal pro Daily Telegraph v předvečer pochodu možný scénář, podle kterého „do zítřejšího večera bude západní část Londýna možná vypadat jako bojiště. Pokud demonstrace ,proti všemu’ [uvozovky přidané T. H.] dostojí cílům svých organizátorů, ... desítky tisíc křičících a tlačících se demonstrantů vtrhnou na americké a australské velvyslanectví, zaútočí na takové symboly USA, jako jsou hotel Hilton a American Express, vpadnou do Parlamentu a promění městskou dopravu v chaos“.66 Vedení VSC, která se podílela na organizování pochodu, intenzivně řešilo, jaký má být jeho program. Vzhledem k dřívější zkušenosti a obavám z krveprolití bylo nakonec rozhodnuto, že pochod nepovede k americkému velvyslanectví, ale skončí v Hyde Parku, což VSC ohlásila i na svých tiskových konferencích, když zároveň zdůrazňovala, že nestojí o bezhlavé násilí ani o střety s policií. Přesto však existovaly obavy, že by policie mohla zablokovat ulice, což by násilí vyprovokovat mohlo, a také nejistota z jednání jedné maoistické skupiny, která se netajila svým plánem vydat se na Grosvenor Square.67

Donnelly, Sixties Britain, 148. Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 289. 65 Vyjádřily se tak v tisku studentské odbory NUS. Srov. DeGroot, Sixties Unplugged, 361. 66 Citováno podle Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 346. 67 Ali, Street Fighting Years, 220–23. 63

64

270

Pochod samotný a zejména pak reakce médií na něj nejhlouběji analyzují ve své studii Halloran, Elliott a Murdock. Proto bude následující text vycházet především z jejich práce.68 Dne 27. října se demonstranti sešli v  centru Londýna, ne však na  Trafalgar Square, nýbrž nedaleko nádraží Charing Cross. Počet účastníků zmínění autoři odhadují na 60 tisíc, jiné zdroje ale uvádí až 100 tisíc lidí.69 Celá akce byla oficiálně pořádaná The October 27 Ad Hoc Committee, pod kterou spadala i VSC s Alim jako hlavním organizátorem, vedle toho se však pochodu účastnily i další skupiny, které budou uvedené později. Snahou organizátorů bylo zejména udržet pořádek, proto rozdávali účastníkům informační letáky a dávali jim během pochodu ústní pokyny. Pochod vedl od  Charing Cross podél Temže a  pak po  Fleet Street a  Strandu na Trafalgar Square, účastníci s sebou nesli nápisy na podporu FNO a skandovali hesla týkající se války.70 K zastavení a hlasitějším protestům došlo u australského velvyslanectví, a  to z  důvodu angažování země ve  Vietnamu. Následně dav pokračoval skrze Whitehall, přičemž k zastavení došlo na Downing Street, kde Ali odevzdal pro premiéra Wilsona vzkaz: „Drahý Harolde, 100 000 lidí ti přišlo říct, abys přestal podporovat Američany a  začal podporovat FNO. Co s  tím? Zdraví, TA za VSC.“ 71 Demonstranti poté u Parlamentu zabočili směrem k hotelu Hilton a do Hyde Parku, kde byl cíl celkem čtyřhodinového pochodu.72 Navzdory velkému počtu lidí nedošlo k výraznějším střetům, pouze dvě skupiny extrémistů se odtrhly od  hlavního proudu a  vydaly se k  americkému velvyslanectví, kde došlo k  jejich střetu s policií. Katastrofické scénáře předcházející pochodu se však nenaplnily. Pro analyzování povahy a motivace účastníků pochodu poskytuje neocenitelná data průzkum časopisu New Society mezi 270 přítomnými.73 Podle něj 64 % tvořili lidé v rozmezí 18–24 let, přičemž počet studentů nebo nedávných absolventů byl 75– 46 % studentů univerzit a 29 % studentů jiných institucí vyššího vzdělávání. V kontextu protestů na vysokých školách, které budou probrány dále, tak lze považovat vysokoškolské studenty za hybnou sílu britských protestů roku 1968. Zahraničních účastníků pochodu bylo 15 %, nemalou část z nich však jistě tvořili studenti britských vysokých škol. Toto lze chápat jako důkaz, že britské protesty nebyly izolovaným, vnitrostátním fenoménem, ale odpovídaly obdobným protestům v  jiných zemích. Bez toho by totiž cizinci patrně neměli důvod se v takové míře zúčastnit. Halloran, Elliot a Murdock, Demonstrations and Communication, 38–42. Např. Fraser, 1968, 279. 70 Hesla byla obdobná jako v případě březnové demonstrace. 71 Ali, Street Fighting Years, 228. 72 Z míst, kterými pochod prošel, je možné vyvodit, že jeho organizátoři se zaměřovali jednak na  vyjádření nesouhlasu s  podporou americké politiky ve  Vietnamu (příklad australského velvyslanectví), dále na ovlivnění britské zahraniční politiky ve válce (Whitehall, Downing Street a Parlament), také na odpor vůči kapitalismu (hotel Hilton) a v neposlední řadě i na ovlivnění britského veřejného mínění (samotné situování pochodu do centra Londýna). 73 Data jsou citována z Halloran, Elliot a Murdock, Demonstrations and Communication, 47–55, 67. 68 69

271

V souvislosti s násilnostmi v okolí amerického velvyslanectví bylo zraněno 74 policistů a 96 demonstrantů a přihlížejících, většinou však utrpěli pouze odřeniny a pohmožděniny, přes noc musel v nemocnici zůstat jen jeden policista. V tomto směru byl pochod klidnější než ten březnový, a to navzdory přibližně trojnásobné účasti. Zatčeno přitom bylo 25 osob ve věku 17–28 let, z nich však studenti tvořili jen 16 %, čtvrtina byla nezaměstnaných a polovina vykonávající málo kvalifi kovaná povolání. Je tedy zjevné, že v rámci celého převážně studentského pochodu tvořili výtržníci menšinu a nešlo o příslušníky hlavního proudu. Pokud jde o politickou orientaci studentských demonstrantů, je významné, že 58 % z nich v minulosti bylo členy nebo podporovalo CND nebo Committee of 100, tedy mírové iniciativy. Tento fakt je dosti významný, protože ukazuje, že motivace velké části účastníků v  oblasti podpory mírové politiky byla dlouhodobá, a  jejich účast na demonstraci tak měla své opodstatnění a nešlo jen o nějaký momentální rozmar. Toto tvrzení podporuje i  skutečnost, že 70 % lidí se již dříve zúčastnilo nějaké demonstrace. Vedle toho počet 30 % osob, které byly na své první demonstraci, poukazuje na schopnost zmobilizovat i velké množství jinak apatických lidí pod záminkou „emotivního tématu, které mířilo na jejich smysl pro spravedlnost“,74 v tomto případě ztělesněné odporem k americkému počínání ve vietnamské válce. Ohledně cílů, ke kterým demonstranti směřovali, 97 % usilovalo o změnu americké politiky ve Vietnamu a 85 % chtělo ovlivnit britskou politiku podpory USA ve válce. Ve vítězství FNO přitom doufalo 56 %, zatímco v kompromisní ujednání 38 % účastníků. Je tedy zjevné, že motivace drtivé většiny účastníků se týkala jednoho tématu, a to války ve Vietnamu. Vedle toho však 67 % uvedlo, že protestuje proti struktuře britské společnosti obecně, v čemž lze spatřit ukázku širších změn ve společnosti v šedesátých letech, spojených s vymezováním se mladé generace vůči stávajícímu systému, jak o nich bylo pojednáno výše. Jakkoli bylo řečeno výše, že dominantním tématem pochodu byla válka ve Vietnamu, přítomny byly i další skupiny, které jej využily k propagaci svých cílů. Je tak vidět jednak ze skupin, které se vedle VSC podílely na organizování pochodu v rámci The October 27 Ad Hoc Committee a které lze podřadit pod skupiny politické, obchodní a odborové, studentské, náboženské, mírové a medicínské, a také z  letáků, které jimi byly rozdávány před demonstrací, např. ty od  International Socialists pojící „Vítězství FNO“ a „Vládu dělnictva“, příp. letáky volající „Vítězství FNO. Za Biafru“. Nápisy, které se v davu vyskytovaly, potom směřovaly mj. i proti zvyšování nájmů nebo zmražení mezd.75

Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 290. Halloran, Elliot a Murdock, Demonstrations and Communication, 37–38, 82. Caroline Hoefferle, „A Web of Interconnections: Student Movements in Britain and the United States“, in Peace Movements in Western Europe, Japan and the USA during the Cold War, ed. Benjamin Ziemann (Essen: Klartext Verlag, 2007), 137. 74

75

272

Lze tedy uzavřít, že ačkoli byl pochod 27. října 1968 zaměřený primárně proti politice USA a Velké Británie ve Vietnamu, byl současně i výrazem vymezování se mladé generace proti stávajícímu systému, které z velké části nebylo nahodilé nebo impulzivní, ale mělo dlouhodobou povahu. Zároveň však pochod dokázal zmobilizovat i  nemalý počet osob, jež do  té doby svůj nesouhlas aktivně nevyjadřovaly, a také skupiny, které jej využily k propagaci svých konkrétních zájmů. Média ve svém hodnocení demonstrace zdůrazňovala jeho poklidnost a disciplinovanost policie s  tím, že v  Londýně neexistují podmínky pro bezbřehé násilí. Následně se pak nevyhnula kritickým hlasům ze strany veřejnosti poukazujícím na  jejich pokrytectví a  připomínajícím názory, které dříve publikovala. VSC pak absenci násilí vysvětlovala tím, že „úřady uznaly právo [demonstrantů] obsadit celou ulici bez nějaké překážky, k čemuž nedošlo během žádné dřívější demonstrace, ale jen 27. [října], jelikož se úřady zalekly velikosti demonstrace a věděly, že by demonstranti žádné zásahy proti sobě nestrpěli“.76 Na celou věc se však lze rovněž dívat tak, že „... předpovědi násilných střetů ze strany médií a  všeobecné povědomí, že by televizní kamery sledovaly jakékoli známky potíží, vedly většinu demonstrantů k umírněnosti“.77 Přestože demonstrace z 27. října dokázala zmobilizovat desetitisíce stejně politicky orientovaných mladých lidí a byla vrcholem protivietnamského hnutí, představovala zároveň i počátek jeho úpadku. Ali sám přiznává, že problémem VSC bylo její jednostranné zaměření, které znamenalo, že vyčerpáním hlavního tématu jí „došla pára“. Absence nosné myšlenky potom znamenala konec mobilizace mladé generace v masové míře a její omezení jen na místní úroveň v rámci protestů na univerzitách.78 Vysvětlení, proč téma Vietnamu ztratilo mobilizační náboj – demonstrace VSC v březnu 1969 se zúčastnilo jen čtyři tisíce lidí – může spočívat v počátku stahování amerických jednotek z Vietnamu79 a také v obecném posunu britského veřejného mínění. To se totiž po událostech roku 1968 otočilo silně proti americké politice ve válce, a tak je možné, že „řada britských studentů získala pocit, že odvedla svoji v práci ve vyvíjení tlaku na americkou vládu. Bez strachu z narukování a skutečných vládních represí, které by je motivovaly, se studenti obrátili k jiným společenským tématům, jako byla studentská a dělnická práva“.80 Protesty na vysokých školách Druhou oblastí, ve které se britské hnutí projevilo, byly vysoké školy. K protestům zde docházelo v letech 1966–1969. V této kapitole budou popsány jednotlivé příThomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 348–49. Donnelly, Sixties Britain, 149. 78 Fraser, 1968, 281; Donnelly, Sixties Britain, 150. 79 Thomas, „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain“, 349. 80 Hoefferle, „A Web of Interconnections“, 142. 76

77

273

pady, z důvodu větší systematičnosti dojde k jejich rozdělení do čtyř částí. Největší prostor bude věnován událostem proběhlým na London School of Economics, která byla svědkem nejvýznamnějších protestů a u níž lze na základě dostupných údajů analyzovat motivaci a postoje jejích studentů. Další protesty budou rozděleny do tří skupin – v první budou rozebrány ty, které se odehrály na univerzitách a pramenily z jejich vnitřního fungování. Ve druhé skupině bude zmínka o univerzitních protestech vyvolaných vnějšími příčinami, ačkoli i tyto měly často dohru v rámci školy. Samostatně pak budou uvedeny události na  colleges, a  to pro jejich do  jisté míry odlišnou povahu. Oproti LSE budou další případy podány více přehledově. Důvodem je jednak, že nebyly tolik výrazné jako ty na LSE, a také, že povětšinou neexistuje relevantní literatura, která by se jim blíže věnovala. Jelikož se většina protestů koncentrovala do  roku 1968 a  často v  rámci jedné školy docházelo k  více událostem v  průběhu roku, nebudou seřazeny chronologicky, ale podle svého významu. London School of Economics London School of Economics, součást University of London, byla místem, kde se britské studentské protesty projevily jako první. Škola byla již v této době na vysoké odborné úrovni, co do osazenstva měla dosti kosmopolitní charakter81 a její studenti tvořili jednotný celek a nebyli rozčlenění na jednotlivé autonomní colleges. 82 LSE se zároveň vyznačovala dlouhodobou levicovou tradicí, 83 kterou utvrdilo předválečné působení levicově orientovaných intelektuálů, např. Harolda Laskiho, a která přetrvávala až do šedesátých let a přilákala stejně politicky zaměřené studenty. Tělesem, které sdružovalo všechny studenty školy, byly odbory (union), v jejichž rámci působily dvě skupiny – umírněná Labour Society a marxistická Socialist Society. 84 Jejich vzájemné ideové střetávání v následujících letech významně determinovalo povahu protestů na škole. První konflikt na LSE nastal v roce 1966, kdy bylo oznámeno, že novým ředitelem školy se má stát dr. Walter Adams, dřívější ředitel University College v Rhodesii. Téma Rhodesie, kde byla v předchozím roce vyhlášena nezávislost a došlo k vytvoření segregačního režimu, jitřilo u  studentů emoce již v  minulosti. Po  oznámení o  zvolení Waltera Adamse marxisté projevili odpor vůči osobě, která měla být s tímto režimem spojena, a začali na škole šířit letáky prokazující, že „dr. Adams 81 V  rámci celé školy tvořili 27 % studentů cizinci. Z  nich největší část pocházela z  USA a  na  následných protestech se také podílela – inspirací pro ni byly obdobné dřívější události na amerických univerzitách. 82 Marwick, The Sixties, 561. 83 Založena byla v roce 1895 Fabiánskou společností. 84 Crouch, The Student Revolt, 33. Autor citovaného díla byl představitelem umírněného studentského proudu, byl přímým účastníkem protestů na  LSE, a  proto bude v  této kapitole vycházeno z velké části z jeho popisu.

274

prokázal neochotu bránit akademickou svobodu, vyhýbal se rozhodování v důležitých věcech, byl odloučený od vyučujících i studentů a ... provinil se jistými administrativními pochybeními“. Sám Colin Crouch jako účastník protestů přiznává, že studentské hnutí přistupovalo k problému jako k příležitosti „skutečně něco udělat“, konkrétně zabránit Adamsovu nástupu do funkce, a nezabývalo se příliš faktickou stránkou vznesených obvinění. Téma ale získalo značnou pozornost a studentské odbory se rozhodly požadovat odpověď na otázky týkající se Adamsova dřívějšího působení. 85 Lord Bridges, předseda Court of Governors, hlavního správního orgánu školy, v dopise adresovaném deníku The Times vznesená obvinění odmítl, problém však nastal, když chtěly na  tento dopis zareagovat studentské odbory. Ředitel školy Sydney Caine s  odkazem na  vnitřní předpisy zamítl, aby byla odpověď v  tisku publikovaná pod jménem školních odborů, ty však po  poradě s  učiteli katedry práva takový příkaz nerespektovaly a  pověřily svého předsedu Davida Adelsteina zasláním odpovědi. Toto jednání následně vedlo k zahájení disciplinárního řízení, rada ale shledala, že Adelstein jednal na  základě mylné právní rady, a  upustila od potrestání. 86 Problém tím však neskončil, jelikož v lednu 1967 bylo studenty zorganizováno setkání proti Adamsovu nástupu do  funkce, které však ředitel Caine zakázal z důvodu obavy z násilností. Studenti ovšem tento zákaz chápali jako potlačení své svobody slova a sešli se před zamčenou posluchárnou, na místě poté došlo k přetlačování mezi jimi a vrátnými, během něhož jeden vrátný dostal infarkt a zemřel. 87 Ačkoli ze samotného úmrtí nebyl nikdo obviňován, disciplinární komise zahájila řízení s šesti hlavními organizátory, přičemž dva z nich byli shledáni vinnými z podněcování k zakázanému setkání a vyloučeni do konce školního roku. Na to zareagovali ostatní studenti tzv. sit-in, tedy fyzickým obsazením vstupní haly hlavní budovy, které trvalo osm dní a zúčastnilo se jej 200–800 osob88 a dále bylo doplněno o bojkot přednášek. Význam této akce pro její účastníky spočíval jednak v protestu proti svévolnému jednání vedení školy, vedle toho však šlo i o zcela novou zkušenost a  dosud nepoznaný způsob vyjádření nesouhlasu. 89 Ačkoli následně disciplinární komise v novém jednání upustila od potrestání a došlo ke zklidnění emocí, proběhlý sit-in se stal do budoucna vzorem pro obdobné protesty. Vedle odporu vůči disciplinárním řízením existovalo ještě jedno téma, které bylo cílem studentský odborů, a to otázka účasti studentů na rozhodování v rámci školy. Toto téma bylo významné nejen na LSE, ale představovalo námět řady protestů i na dalších britských vysokých školách. Na LSE byla k jeho řešení ustavena Ibid., 37–38. Caute, The Year of the Barricades, 357–58. 87 Ibid. 88 Celkový počet studentů se v té době pohyboval okolo tří tisíc. 89 Crouch, The Student Revolt, 53–56. 85

86

275

společná komise učitelů a studentů, zejména marxistů, snahy o dohodu však neměly valný úspěch. Vedle toho představila i vládou zřízená komise svůj návrh řešení, jenž se stal dále předmětem diskusí. DeGroot k tehdejší situaci ironicky poznamenává, že „studenti se cítili povzbuzení svým vítězstvím [upuštěním od potrestání ze strany disciplinární komise], ale neměli tušení, co dělat dál“,90 čímž se rozumí i  postup v  otázce jednání ohledně účasti na  řízení školy. Obdobně tehdejší ředitel Caine vidí problém v požadavcích studentů, které „zástupci učitelů považovali za až příliš extrémní... a z nichž představitelé studentů nebyli ochotni ustoupit“.91 Na stejnou stranu se staví i Crouch, představitel umírněného studentského křídla, který uznává nereálnost návrhů marxistů92 a  dodává, že jejich síla byla v  organizování jednotlivých protestů, ale postrádali schopnost pracovat na  strukturálních reformách.93 Na  jednáních o  pozici studentů při rozhodování přednesli své návrhy i  zástupci umírněného křídla, kompromisu však dosaženo nebylo. Další studentské akce proběhly na LSE v průběhu roku 1968. Prvními z nich byl marxisty zorganizovaný květnový sit-in na  podporu francouzských studentů a  zakládající schůze nové studentské organizace Revolutionary Socialist Students Federation. Obě události nebyly co do účastníků velkého rozsahu, ukázaly ale, že levicová „studentská revolta“ na  LSE nepotřebovala jako motivaci k  protestům na půdě školy jednání jejího vedení, ale naopak chápala školu jako vhodné místo pro propagaci svých dalších zájmů.94 Tento fakt potvrdily události proběhlé v říjnu v souvislosti s očekávaným velkým protivietnamským pochodem. Marxisté si vzali za  svou myšlenku, že by se LSE stala během demonstrace „svatyní a místem lékařské pomoci účastníkům“ a pokusili se tento plán prosadit v  rámci studentských odborů. Ty však byli ve  zmíněné otázce rozdělené,95 a proto zaujaly neutrální postoj. Přesto se nakonec škola stala během pochodu zmiňovaným útočištěm, po slibu organizátorů následně ji uklidit proběhla celá akce bez problému, vedení školy plán sice zprvu zakázalo, ale nakonec mu nebránilo.96

DeGroot, Sixties Unplugged, 358. Sydney Caine, British Universities: Purpose & Prostects (London: The Bodley Head, 1969), 114. 92 Obecně marxisté požadovali větší zastoupení studentů na  řízení školy a  omezení moci mimo-univerzitních členů správní rady. Během vyjednávání však představili i  svůj návrh, aby o univerzitních záležitostech rozhodovala společná komise všech zde činných osob – vedle učitelů a studentů se tím mysleli např. i vrátné a zaměstnance jídelny – těžko však soudit, do jaké míry byl míněn vážně. 93 Crouch, The Student Revolt, 61. 94 Ibid., 70. 95 Zatímco marxistické křídlo chápalo americkou politiku ve  Vietnamu i  vedení univerzity jako různé formy téhož útlaku v rámci soudobé společnosti, umírnění považovali otázku války za oddělenou a neviděli důvod k jejímu spojování s univerzitními záležitostmi. 96 Ibid., 72–76. 90 91

276

Ještě jednou se LSE stala svědkem studentských nepokojů, a  to na  počátku roku 1969. V souvislosti se zasedáním předsedů vlád zemí Commonwealthu byla studenty naplánovaná konference (teach-in), která se měla zabývat tématem Rhodesie a Jižní Afriky. Studenti požadovali po řediteli Adamsovi, aby zveřejnil aktiva, která v těchto zemích škola držela, a zároveň aby bylo zakázáno firmám, které tam obchodují, pořádat ve škole nábory mezi studenty. Adams se na konferenci dostavil, ale požadavkům odmítl vyhovět. Nato byl slovně napaden, a proto odešel, studenti se sice pokusili jej přivést zpět, ale narazili na  protipožární železné brány, které nechalo vedení před nedávnem nainstalovat po  budově. Tyto brány se poté staly terčem útoku studentských radikálů, kteří na zasedání odborů prosadili jejich svépomocné odstranění a následně tak i učinili.97 Ředitel školy na událost zareagoval přivoláním policie, která výtržníky dopadla ve školním baru. Soudně bylo obesláno osm studentů a dva učitelé, kteří jejich jednání podporovali. V důsledku proběhlých událostí ředitel Adams školu na  čtyři týdny uzavřel, výuka probíhala v  ostatních budovách University of London, dva vyšetřovaní učitelé byli následně propuštěni.98 Tyto události znamenaly zhoršení společenského klimatu na  LSE, a  to nejen mezi studenty a vedením, ale i mezi studenty a učiteli, kteří pomáhali policii usvědčit výtržníky. Z toho důvodu bylo možné očekávat další protesty, s výjimkou vandalismu malé skupinky radikálů však k žádné přímé akci nedošlo. Nesouhlas studentů a  části učitelů s  propuštěním sice existoval a  vynutil si zřízení odvolací komise, odpor však byl pouze verbální.99 Nejspíš lze dát za pravdu Crouchovi, který tvrdí, že „tento druh jednání iniciovaný novou levicí je ze své podstaty přechodný a závisí především na výbuchu emocí a náhlém odklonu od normálního života. Když však události trvají delší dobu, je těžké takovou atmosféru udržet a šířit hnutí dál ...“.100 Rozhodnutí ředitele Adamse o  uzavření školy tak patrně vedlo k  potřebnému zklidnění emocí, celková únava z protestů potom znamenala, že revolta předchozích měsíců již na LSE neměla další pokračování. Pro zkoumání protestů proběhlých na LSE v roce 1967, konkrétně sit-in a bojkotu přednášek nastalých v důsledku rozhodnutí disciplinární komise o dočasném vyloučení dvou studentů, poskytuje důležité informace odborný sociologický průzkum mezi studenty, zorganizovaný vyučujícími sociologie a  statistiky.101 Pozornost zde bude věnována především údajům týkajících se „undergraduates“, tedy studentům bakalářského programu, kteří tvořili na škole většinu (65 %) a u nichž 97 Toto téma bylo dalším konfl iktním bodem mezi radikálními a umírněnými studenty. Zatímco první chápali brány jako symbol útlaku a prosadili si jejich odstranění, druzí vnímali, že takové jednání jde za rámec oprávněných požadavků, a dávali přednost vyjednávání. 98 Warwick, The Sixties, 641. 99 Caute, The Year of the Barricades, 368–70. 100 Crouch, The Student Revolt, 91. 101 Průzkum byl publikovaný v monografi i Tessa Blackstone et al., Students in Conflict: L.S.E. in 1967 (London: London School of Economics, 1970). Pro následující údaje viz strany 136, 181, 183, 190 a 206.

277

je větší předpoklad účasti na  otázkách týkajících se školy než u  vyšších „postgraduates“. Z  výzkumu vyplývá, že sit-in se v  nějaké míře zúčastnilo 41 % studentů, účast na přednáškách pak omezilo z důvodu bojkotu 56 %.102 Pokud jde o stranické zaměření, z britských studentů se do sit-in zapojilo 85 % z příslušníků levicových skupin, 48 % labouristů, a naopak jen 16 % konzervativců.103 Mezi cíli, o které studenti usilovali, patřila v oblasti spolurozhodování především možnost efektivně104 se podílet na fungování knihovny (69 %) a na disciplinárních řízeních (54 %), oproti tomu menšina toužila mít slovo v otázkách systému vyučování (43 %), obsahu kurzů (34 %), zkoušek (24 %) nebo jmenování ředitele (13 %).105 Ze zmíněných údajů je patrné, že protesty na LSE byly, pokud jde o politickou orientaci jejich účastníků, převážně levicovou záležitostí. Příslušníci Labouristické strany nebo jiných levicových skupin mezi studenty školy obecně převažovali, zároveň byli v rámci protestů i těmi nejaktivnějšími. Celková účast studentů na sit-in byla 41 %, na  bojkotu přednášek, pak 56 %. Tato čísla lze interpretovat tak, že protesty nebyly marginální záležitostí, naopak dokázaly zmobilizovat přibližně polovinu z celkového počtu studujících, zároveň však lze namítat, že nešlo o akci, která by vyjadřovala vůli přesvědčivé většiny všech studentů školy. Údaje ohledně oblastí, v nichž studenti usilovali o efektivní rozhodování, jasně ukazují, že motivace v tomto ohledu mířila především na praktické oblasti, jako bylo fungování knihovny, a jen menšina měla zájem podílet se na ryze akademických záležitostech. Poměrně vysoký zájem o ovlivňování disciplinárních řízení je možné vysvětlit v kontextu důvodů vzniku sit-in, kterými bylo dočasné vyloučení dvou organizátorů zakázaného setkání a předtím řízení s předsedou studentských odborů ohledně dopisu do The Times, která obě byla studenty vnímána jako nespravedlivá. Na  základě zmíněných informací týkajících se protestů na  LSE lze shrnout, že zde došlo během let 1966–69 k  vyjádření studentské nespokojenosti v  oblasti jmenování nového ředitele spojeného s  režimem v  Rhodesii, a  s  tím souvisejícím sporem ohledně práva odborů veřejně vyjádřit svůj názor, a disciplinárním řízením s předsedou odborů, resp. organizátory protestního setkání. Další spornou oblastí bylo právo studentů na  účast při řízení školy. Revolta se týkala i  podpory protivietnamského pochodu a  nakonec také protipožárních železných bran. Všechny tyto akce nutně ke  svému vzniku potřebovaly být určitými studenty zorganizo102 Lze oprávněně předpokládat, že řada studentů svoji účast omezila z jiného důvodu než bojkotu, tito však tvořili jen 8 % z celkového počtu studujících. 103 Podle průzkumu se v celkových číslech nejvíce studentů hlásilo k Labouristické straně (507), dále ke  Konzervativní straně (243), liberálům (194) a  nejméně k  dalším levicovým skupinám (103), resp. k žádné z možností (159). 104 Pod pojmem „efektivní podílení se“ se zde rozumí souhrnně požadavek většiny nebo rovnosti hlasů pro studenty v příslušných oblastech oproti hlasům učitelů. 105 Jedná se zde o  cíle v  oblasti spolurozhodování obecně, a  ne o  důvody účasti na  sit-in, resp. bojkotu přednášek. Těmi bylo vyjádření nesouhlasu s  odsouzením organizátorů zakázaného shromáždění proti novému řediteli Adamsovi.

278

vané. Na  LSE se této role ujaly dvě levicové skupiny, a  to radikální (marxistická) a  umírněná. Zatímco protesty proti jmenování nového ředitele plynuly spíše ze snahy radikálů o  nějaké ovlivnění univerzitního dění, kdy zkoumání pravdivosti vznesených obvinění nehrálo tak velkou roli, protesty proti disciplinárním řízením, která v této souvislosti probíhala, měla svoji oporu v obecné vůli studentů, kteří je vnímali jako nespravedlivá a usilovali o to, aby se na jejich organizování mohli sami podílet. Téma spolurozhodování o  univerzitních záležitostech, o  němž společně jednali zástupci studentů a učitelů, pak rovněž pramenilo z vůle většiny posluchačů; reálné požadavky většiny však patrně nebyly tak ambiciózní, jak je předkládali jejich zástupci. Na útok na protipožární brány lze nakonec nahlížet jako na izolovanou akci radikálů, která neměla opodstatnění ve vůli většiny studentů. Protesty na univerzitách – vnitřní příčiny Vedle LSE proběhly v  roce 1968 protesty i  na  dalších univerzitách. V  této podkapitole bude věnována pozornost těm, které byly motivované vnitřními poměry na školách a usilovaly o jejich změnu. Leicester Univerzita v  Leicesteru byla jedním z  míst, kde se studentské protesty zaměřily na otázku jejich účasti na přijímání rozhodnutí v rámci školy. Univerzitní senát zde odmítl požadavek účasti na řídících orgánech školy vznesený studentskými odbory, ty si odsouhlasily hromadné bojkotování jídelny a odmítaly podepisovat prezenční listiny na  přednáškách, dokud nebudou jejich požadavky splněny.106 Bojkot byl doplněný sit-in, který trval několik dní. Protest byl nakonec odvolán a studenti se s vedením škody shodli na kompromisu, Crouch však k tomuto poznamenává, bez bližších detailů, že dohoda znamenala drtivou porážku revoluční studentské levice, která svými požadavky šla daleko za hranu, jež byla obvyklá. Tento jev ovšem nebyl výjimečný, neboť často došlo k  využití tématu účasti na  rozhodování k  vyvolání protestu, který však v očích svých organizátorů měl širší politický rozměr.107 Birmingham Další institucí, kterou zasáhly protesty týkající se studentského zastoupení, byla univerzita v  Birminghamu. Původně zde k  dosažení svého cíle demonstrovalo formou osmidenního sit-in 100 studentů.108 Vyjednávání s  vedením školy se však

Caute, The Year of the Barricades, 345. Crouch, The Student Revolt, 99. 108 Ibid., 119–21. 106 107

279

protahovala,109 a proto radikální studenti zvýšili své požadavky na úplnou otevřenost jednání všech univerzitních orgánů a následně obsadili školní kanceláře. Tato forma přímé akce se však nesetkala s podporou většiny studentů, sit-in byl posléze ukončen z důvodu obavy z disciplinárního postihu.110 Hull Univerzita v Hullu byla svědkem obsazení administrativního křídla 200 studenty. Ti svůj program shrnuli do osmi bodů obsahujících mj. požadavek rovného zastoupení ve všech řídících komisích včetně plného hlasovacího práva, kontroly nad studentskými kolejemi a zrušení zkoušek. Pro své úsilí získali podporu 26 vyučujících, 100 z nich se obecně vyjádřilo ve prospěch reforem.111 Vůdčí osobností zde byl student sociologie Thomas Fawthrop. Ten odmítal soudobý systém hodnocení založený na závěrečných písemných zkouškách a místo něj navrhoval, aby si studenti mohli vybrat mezi zkouškou a sepsáním písemné práce nebo několika esejů. Svůj odpor projevil i prakticky – na protest odešel od závěrečné zkoušky a test roztrhal se slovy: „Přišel jsem sem, abych se učil a vzdělával, a ne aby mě klasifi kovali.“112 Fawthrop však ve svém jednání zůstal osamocený, ostatní studenti se omezili jen na sit-in. Keele Mezi další protesty spadá např. sit-in na univerzitě v Keele, vedený rovněž ve jménu studentského práva na spolurozhodování. Tato událost však neměla delšího trvání, studenti od ní záhy upustili a dali přednost vyjednávání.113 Důležitou ovšem byla motivace studentů, jíž byl přísný režim návštěv na studentských kolejích, fungující i  na  dalších obdobných institucích v  Británii.114 Důvodem těchto omezení byla tehdejší hranice zletilosti 21 let a z ní plynoucí postavení univerzit in loco parentis, v jehož důsledku měly na studenty dohlížet. Protesty v Keele, stejně jako obdobné akce v Liverpoolu a Manchesteru, pak v tomto ohledu poukazují na názorový posun mladé generace směrem k menším restrikcím a větší svobodě jednotlivce. Skuteč109 Je pravdou, že vstřícnost ze strany vedení školy byla omezená. Po  dlouhých jednáních sice nabídlo studentům účast ve školních komisích, avšak bez možnosti hlasování. Srov. Caute, The Year of the Barricades, 365. 110 L. Neville Brown, „Student Protest in England“, The American Journal of Comparative Law 17, č. 3 (1969): 397. 111 Caute, The Year of the Barricades, 348. 112 Kevin Rafferty, „Student walks out of exam“, The Guardian, 29. května 1968. 113 Crouch, The Student Revolt, 115. Vyjednávání nakonec bylo úspěšné, když asociace vyučujících přiznala studentům právo na účast v univerzitním senátu a univerzitních komisích. Srov. „Joint commitee of Senate and students suggested for Hull“, The Guardian, 7. června 1968. 114 Pro ilustraci: studentky bydlících na britských kolejích měly povinnost se do určité doby vracet domů, řádově do 22.–24. hodiny, což bylo někdy vynucováno i hrozbou pokut. Obdobně přísná opatření platila pro mužské návštěvy, které byly např. i na liberální leedské univerzitě povoleny pouze mezi 14. hodinou a večeří v pracovní dny a mezi 14. a 22. hodinou o víkendech.

280

nost, že obdobné mínění rezonovalo i ve zbytku společnosti, pak dokládá snížení věkové hranice dospělosti na 18 let v roce 1970.115 Manchester Jako poslední zmiňme protest na univerzitě v Manchesteru, kde vedle výše uvedeného protestu 100 studentů uspořádalo sit-in za lepší fungování knihovny.116 Ukazuje se tak, že tato nová forma přímé akce se v rámci škol rozšířila a byla využívána i k dosažení méně závažných cílů.117 Menší protesty byly vedle uvedených univerzit zaznamenány i  jinde, byly však nevelkého rozsahu a tematicky nevyčnívaly z uvedeného rámce, a tak již uváděny nebudou. Protesty na univerzitách – vnější příčiny Následující události jsou ukázkou druhé skupiny britských vysokoškolských protestů – těch, které se vyházely z  jiných příčin než z  fungování škol. V  praxi se jednalo zejména o  návštěvy a  přednášky osob, které byly pro své názory nebo vykonávanou funkci kontroverzní. Pravdou je, že tyto konfliktní události mívaly často dohru v rámci školy a dotýkaly se jejích institucí, původní protesty tak v řadě případů získaly i lokální rozměr. Leeds V  případě Leedsu uspořádala skupina studentů protest proti návštěvě pravicového konzervativního poslance Patricka Walla,118 známého podporou „bílých“ režimů v  Rhodesii a  Jižní Africe, a  po  jeho příjezdu jej a  jeho manželku fyzicky napadli. Nato univerzita zřídila k projednání incidentu disciplinární komisi, do níž vybrala šest studentů, šest učitelů a  vicekancléře s  rozhodujícím hlasem. Komise shledala pět studentů vinnými a uložila jim pokuty.119 Proti tomu se však postavily studentské odbory,120 které kritizovaly, že členové komise nebyli zvoleni, zároveň požadovaly i odpovědi na otázky týkající se sporného sbírání informací o vybraných studentech univerzitní bezpečnostní službou.121 Z  důvodu nesplnění požadavků Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 293–94. Obdobně na  univerzitě v  Yorku proběhl krátký sit-in za  lepší kvalitu školních jídel. Srov. Crouch, The Student Revolt, 102. 117 Ibid., 119. 118 Proti stejnému muži se protestovalo i na univerzitě v Yorku. 119 Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 284–85. 120 Údaje o poměru hlasů se liší. The Guardian uvádí poměr 382 : 244. Srov. John Cunningham, „Student stage sit-in in demand for inquiry“, The Guardian, 26. června 1968. 121 Studenty ve snaze o prošetření aktivit bezpečnostní služby podpořilo peticí 61 vyučujících. Srov. Cunningham, „Sit-in ends after staff back the students“, The Guardian, 29. června 1968. 115 116

281

zahájilo 400 studentů sit-in, vedení školy naopak požadovalo pro další jednání jeho ukončení. Z důvodů praktických obtíží byli studenti schopni udržet protest jen několik dnů a poté kapitulovali. Celá akce přesto nezůstala zcela bez výsledku, jelikož během příštích měsíců došlo ke zřízení komise zabývající se zapojením studentů při řízení školy a v disciplinárních řízeních.122 Pro porozumění protestu jsou důležité údaje vyplývající z  průzkumu mezi studenty. V něm 63 % uvedlo, že nesouhlasí s demonstrací proti Patricku Wallovi, a  jen 22 % ji podpořilo. Zároveň se jako politicky aktivní označilo pouze 15,5 % respondentů, ve vztahu k politice pak bylo sympatizantů různých levicových skupin odlišných od labouristů pouze 3,5 %.123 Jestliže tato čísla dáme do  souvislosti s  faktem, že na  univerzitě došlo během protestů k ustavení zvláštní skupiny studentů proti levicovým radikálům,124 ale i se skutečností, že sit-in se zúčastnilo 400 osob, lze si o  celé situaci udělat přibližně následující obrázek. V  Leedsu působila malá skupina levicových radikálů, která zorganizovala protest proti poslanci Wallovi, jenž však většina studentů nepodporovala. V důsledku incidentu nastalého během protestu bylo s výtržníky zahájeno disciplinární řízení, které ovšem nebylo bezvadné, zároveň existovaly i  pochyby o chování školní bezpečnostní služby. Tyto události vedly k příklonu většiny jinak apatických studentů na stranu protestujících radikálů, a to za podpory části učitelů. Následný sit-in sice změnu politiky školy přímo nevyvolal, v pozdějších měsících ale k jejímu posunu přesto došlo. Essex V případě univerzity v Essexu byly nepokoje vyvolány přednáškou vědce T. A. Inche z vládního ústavu pro výzkum biologických zbraní. Plánem radikálních studentů bylo klást otázky související s  vědcovou prací, jako by šlo o  výslech, a  nenechat jej souvisle hovořit. Přerušení přednášky ovšem přinesl vpád 150členného davu do místnosti, který vyvolal zmatek, během něhož jeden student přiběhl k přednášejícímu a vysypal na něj hořčičný prášek. I když účastníci vnímali celou akci jako recesi, vedení univerzity tři z nich bez jednání vyloučilo pro útok na akademickou svobodu. Na protest proti tomuto rozhodnutí následovalo třítýdenní obsazení školy 700 studenty, podporované značnou částí učitelů, majících vyloučení rovněž za nedemokratické. Okupace nakonec dosáhla úspěchu, když vedení vzalo rozhodnutí zpět, a navíc posunulo v důsledku zpoždění zkouškové období o tři týdny. 125 Celá záležitost tím však neskončila, jelikož reakcí radikálů na posun zkoušek byl návrh na  jejich úplné zrušení. Ten byl realizován vyhlášením tzv. svobodné uniThomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 285–86. Ibid., 286–87. 124 „Students start group to counter reform“, The Guardian, 20. června 1968. 125 Fraser, 1968, 273–75. Caute, The Year of the Barricades, 346–47. 122 123

282

verzity, alternativní formy výuky nesvázané univerzitními předpisy a stanoveným obsahem studia. Ačkoli tento projekt neměl dlouhodobého trvaní, podařilo se mu přilákat na jeden tisíc studentů a učitelů, a stal se tak v britském kontextu výjimečnou událostí.126 Rovněž je na něm možné vypozorovat jeden podstatný rys, vyskytující se i na jiných školách, a to posun podstaty protestu od poměrně malé šarvátky vyvolané radikály k hromadnému hnutí zasahujícímu celou instituci. Sussex Terčem útoku na  sussexské univerzitě byl představitel amerického velvyslanectví, který byl na  protest proti americké politice ve  Vietnamu polit červenou barvou. Následovalo disciplinární řízení se dvěma studenty, které však většina ostatních žáků školy podpořila – z 1 200 požadovalo zahájení protestu jen 100.127 K žádné další obdobné události na  škole v  následné době již nedošlo. Důvod lze spatřit v kvalitním systému disciplinárního řízení v Sussexu s jasně vymezenými pravidly postupu včetně odvolání a s účastí studentů a mladých vyučujících v disciplinárních komisích.128 Oproti případům Leedsu a Essexu zde tak chyběl prvek nedemokratičnosti v jednání univerzitního vedení, díky čemuž bylo pro většinu studentů snazší se s rozhodnutím ztotožnit a neměli důvod k protestu. Exeter Zásadní událostí v Exeteru byla potyčka, k níž došlo během mítinku konzervativního poslance Enocha Powella.129 Tato událost byla menšího rozsahu, a  tak není nutné se jí blíže věnovat, zmíněna je však proto, že poukazuje na další téma studentské revolty. Osobnost Powella jitřila emoce, jelikož šlo o významného představitele proti-imigračního proudu v  soudobé britské společnosti, jenž spatřoval ve  změně etnického složení obyvatel Británie ohrožení společenské stability. Powell v tomto směru volal po „praktickém zastavení příchodu veškerých nebělošských imigrantů a  zavedení systému dobrovolného odchodu“, čímž rozdmýchal veřejnou debatu a stal se častým terčem útoků např. i na univerzitách.130

126 Caute, The Year of the Barricades, 347. Celá akce měla vedle toho i celonárodní dopad. Vyvolala totiž v médiích debatu o otázce chemických a biologických zbraní, která přispěla k rozhodnutí vlády podřídit vlastní výzkumný program mezinárodní odzbrojovací komisi. Srov. Crouch, The Student Revolt, 104–5. 127 „Strike call rejected by students“, The Guardian, 5. březen 1968. 128 Crouch, The Student Revolt, 100. 129 Odpor proti jeho osobě proběhl i na univerzitách v Bathu, Cardiff u, Essexu a Oxfordu. 130 K tématu viz blíže Donnelly, Sixties Britain, 165–71.

283

Protesty na colleges Tzv. colleges tvořily vedle univerzit druhou složku britského vysokého školství. Jejich zaměření bylo oproti univerzitám především praktické, jako příklad je možné uvést umělecké školy, colleges of art. Toto postavení v britském vysokoškolském systému znamenalo přehlížení zmíněných institucí ve  prospěch „lepších“ univerzit, což se projevovalo v  jejich nižší kvalitě.131 Zdejší prostředí proto mělo zjevný potenciál ke vzniku studentských protestů. Hornsey Události na Hornsey College of Art započal požadavek týkající se studentských práv, konkrétně se jednalo o možnost, aby předseda studentských odborů měl ve svém studiu nárok na  jeden volný, tzv. sabatový rok, a  to z  důvodu výkonu povinností spojených s  jeho funkcí.132 Toto oprávnění nakonec místní úřad, který školu spravoval, udělil, problém se však vzápětí objevil na jiném místě. V rámci reformy vysokého školství labouristická vláda navrhovala slučování colleges do větších celků, tzv. polytechnics. Od tohoto kroku si kabinet mj. sliboval zlepšení kvality výuky s argumentem, že „tato ‚racionalizace’ poskytne studentům lepší podmínky než malé colleges a podnítí nárůst počtu studentů ...“, zároveň mělo dojít k přiblížení výuky univerzitnímu formátu, avšak bez důrazu na výzkum. Kritici namítali, že připodobnění k univerzitám nepovede k ničemu jinému než ke vzniku „nejnižší známé formy ‚vyššího’ vzdělávání ... vedené špatně placenými instruktory bez zájmu o výzkum“.133 Na Hornsey se proti návrhu na sloučení s dalšími školami za podpory učitelů vzedmulo studentské hnutí, požadující úplnou reformu po vzoru Beaux-Arts v Paříži.134 Nezůstalo ovšem jen u slov. Studenti, s vidinou možnosti skutečně systém změnit, školu na  šest týdnů ovládl a  sami ji řídili. S  cílem podnícení kreativity, na  umělecké škole tak nezbytné, se začaly v  rámci školy vytvářet nové semináře a  byly vzneseny návrhy na  vytvoření „sítě“ kurzů, založených na  individuálních projektech, na  místo pevně stanoveného obsahu studia s  předměty zakončenými zkouškami.135 Ve snaze dokázat životaschopnost své koncepce oproštěné od byrokratických restrikcí se studenti dokonce ujali fungování jídelny, jejího zásobování nebo úklidu budovy.136 Tom Nairn a  Jim Singh-Sandhu, „Chaos in the Art Colleges“, in Student Power: Problems, Diagnosis, Action, eds. Alexander Cockburn a  Robin Blackburn (Harmondsworth: Penguin Books, 1969), 104. 132 Jednalo se o  častý a  zdánlivě opodstatněný požadavek studentských odborů. Ředitel LSE S. Caine jej však odmítá s poukazem na to, že byl vedl k odcizení předsedy od prostých studentů a učinil by z funkce „trofej“ pro ty, usilující o získání moci. Srov. Caine, British Universities, 146. 133 Nairn a Singh-Sandhu, „Chaos in the Art Colleges“, 110–11. 134 Marwick, The Sixties, 636. 135 Caute, The Year of the Barricades, 351. 136 Fraser, 1968, 276–77. 131

284

Toto jednání podnítilo vznik sněmovní komise vyšetřující poměry ve škole. Ta se ve svých závěrech přiklonila na stranu studentů a navrhla, aby měli poradní roli při rozhodování, na což vedení školy nakonec přistoupilo. Oproti původnímu plánu studentů na přetvoření výuky však šlo o ze jejich strany značný ústupek.137 Se začátkem nového školního roku 1968/69 se ovšem veškeré naděje na změnu fungování college ukázaly jako marné. Vedení školy totiž nepřipustilo zápis některých vůdčích studentů a propustilo učitele, kteří jejich revoltu podporovali.138 Guildford V případě Guildfordu se jednalo stejně jako v Hornsey o protesty na umělecké college. Události zde započal sit-in studentů, podporovaných částí učitelů, který žádal spoluúčast na rozhodování v rámci školy a reagoval na dosavadní autokratické řízení ze strany jejího ředitele. Po příslibu zřízení komise k vyřešení problému studenti od akce upustili, příštího dne však správní rada veškeré diskuse utnula. Následoval další krátký sit-in, po němž rada rozhodla školu uzavřít. Část studentů přesto odmítala budovu opustit a přečkala zde až do počátku letních prázdnin. Se zahájením nového školního roku vedení zareagovalo na  předchozí události tak, že vyloučilo vůdčí studenty a část vyučujících, která jejich jednání podporovala.139 Mezi tímto případem a  Hornsey lze spatřit jisté podobnosti. Jednalo se vždy o  jednání studentů nespokojených s  fungováním školy za  podpory části učitelů. Odpor se projevil formou přímé akce, ať už jako sit-in, nebo dokonce skrze pořádání alternativních kurzů. Obdobná byla i  reakce vedení škol, která nejprve přislíbila jednání, aby je následně odmítla, a navíc vyloučila studenty a učitele, kteří reformu prosazovali. Interpretace protestního hnutí Na  předchozích stránkách bylo ukázáno, že Británie byla v  roce 1968 svědkem řady protestů mladých lidí, které se projevily jednak ve formě pochodů proti válce ve  Vietnamu, a  jednak jako různé varianty studentských nepokojů na  vysokých školách, zaměřených na rozličné cíle. Otázkou je, jak tyto projevy nespokojenosti vnímat a interpretovat, zejména pokud jde o jejich příčiny a opodstatněnost v britském kontextu. V této kapitole bude pozornost věnována různým pohledům, které na tuto problematiku existují. Nejprve budou zmíněny hlavní argumenty kritiků, které budou následně blíže specifi kovány a poté konfrontovány s opačnými pohledy. První skupinu, která se k  otázce protestů vyjadřovala, tvořila britská média, zejména pak tisk. Konkrétní pohled na  věc se přirozeně odvíjel od  zaměření daCrouch, The Student Revolt, 111–13. Ibid., 114. 139 Marwick, The Sixties, 637–38. 137

138

285

ného periodika, obecně však platilo, že vůči protestujícím byl zastáván postoj spíše kritický. Ať již šlo o otázku Vietnamu nebo vysokých škol, britský tisk považoval vnitrostátní události za součást globální studentské vzpoury. Bulvár přitom tvrdil, že protesty byly vyvolané zahraničními revolucionáři, zatímco liberální média kritizovala aktivisty z  „bezmyšlenkovitého kopírování příkladů francouzských, německých a amerických studentů vytvářením křivd, které v Británii ve skutečnosti neexistovaly“.140 Výstižný komentář přibližující podstatu kritiky byl vznesen v souvislosti s událostmi na  Hornsey, kdy místní noviny Wood Green, Southgate and Palmers Green Weekly Herald ve svém úvodníku vyjádřily názor „tiché většiny“ společnosti, když na adresu revolucionářů prohlásily: „... [B]anda pomatenců, ať už zde v Haringeyi nebo na Grosvenor Square nebo v Paříži nebo v Berlíně nebo v Mexiku, nemůžu nikdy svrhnout zavedený systém ... Může se jim nelíbit, že se musí přizpůsobit systému, v němž se po nich chce, aby studovali, věnovali se předepsaným předmětům a skládali zkoušky nebo jejich ekvivalenty, a aby uznali, že se tak připravují, díky shovívavosti ostatních, na život, v němž budou vydělávat ... Systém je náš. My jsme obyčejní lidé, zaměstnanci pracující od devíti do pěti, pondělí až pátek, žijící v domku na předměstí, kteří tvoří systém. My nejsme jeho oběti. Nejsme jeho otroci. My jsme on a on je my. Myslí si snad banda mizerných děcek, že může obrátit vše vzhůru nohama? Ti uvidí.“141 První výše uvedená výtka se dotýkala vůdčích postav protestů, za  které byli považováni zahraniční revolucionáři. V  souvislosti s  protivietnamskými pochody tento dojem vytvářela především osoba Pákistánce Tariqa Aliho, hlavního organizátora a  nejvýraznější postavy VSC. V  případě vysokých škol se objevovaly obdobné názory, ne přímo v  tom smyslu, že primárními hybateli jsou zahraniční revolucionáři, ale že jsou jimi malé skupinky extrémistů, které dokázaly „pobláznit“ ostatní, jinak apatické studenty. Obecně pak kritici tyto aktivisty označovali jako demagogy, desperáty, hooligans nebo cizí verbež.142 Tento postoj zastávaly i  národní studentské odbory NUS, jejichž předseda Geoff rey Martin přičítal vznik sit-ins v zemi „militantní menšině“ a „malým extremistickým skupinám“.143 Stejný přístup vyznával např. i tehdejší ředitel LSE Sydney Caine, jenž takovou roli na  své škole přikládal skupině radikálních levicových studentů, ovládající studentské odbory, a mající tak podstatný vliv na ostatní posluchače.144 Tento kurz zaujímá i současný historik Gerard DeGroot, který na adresu radikálů uvádí, že „v Británii se vždy vyskytuje malé jádro odhodlaných politických Nehring, „Great Britain“, 132. První postoj zaujímal např. The Sun, druhý potom The Guardian. Srov. Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 279–80. 141 Citováno podle Marwick, The Sixties, 636–37. 142 DeGroot, Sixties Unplugged, 359–60. 143 Thomas, „Challenging Myths of the 1960s“, 279. 144 Caine, British Universities, 144–45. 140

286

aktivistů, kteří pociťují nefalšovanou potřebu protestovat, a další skupina, milující zvuk tříštícího se skla“.145 Stejný autor vedle toho zpochybňuje i  jejich skutečnou motivaci a označuje je za pouhé herce, jelikož „samotný fakt, že revolucionáři stále dochází na hodiny a chtějí získat titul, zdá se potvrzuje, že politika byla jen jejich koníčkem“.146 Zčásti kritický postoj zaujímal mj. i  tehdejší studentský vůdce a  představitel umírněného levicového křídla Colin Crouch, který sice obecně podporoval studentské aktivity, zejména pokud šlo o právo na spolurozhodování, byl však kritický např. ke svévolnému odstranění protipožárních bran skupinou extremistů. Tento přístup podle něj „... ukazoval úplné odmítnutí myšlenky, že vedení LSE má jakékoli právo [školu] ovládat a řídit. Radikálové zřetelně pracovali s modelem školy, podle něhož byli oni sami jedinými, kdo určoval její osud, a jedinou skupinou s právem zde rozhodovat“.147 Pro podporu těchto postojů lze odkázat na  výše citované údaje. V  případě protestů proti válce ve Vietnamu se prvního z nich zúčastnilo jen 5–10 tisíc lidí, na počtu 60 tisíc při třetím pochodu měla svůj vliv jistě i značná medializace tématu podnícená organizátory. Tariq Ali i Sheila Rowbothamová ve svých pamětech zmiňují, jak navštěvovali různé britské univerzity a agitovali za účast na pochodech,148 Ali sám byl aktivní i mediálně, stejně jako celá VSC. Různá prohlášení v tisku, vydávání vlastního časopisu a svolávání tiskových konferencí mohou být toho důkazem. Průzkumy veřejného mínění konané na vysokých školách rovněž naznačují, že většina studentů byla spíše apatická a že aktivitou hýřili především levicoví radikálové. Na univerzitě v Leedsu se jako politicky aktivní označilo 15,5 % studentů, setkání studentských odborů na LSE často navštěvovalo 74 % příslušníků levicových skupin, ale 34 % konzervativců.149 Dále je možné poukázat na častý vývoj univerzitních protestů, kdy na počátku byla akce menší skupiny studentů, např. v Leedsu proti poslanci Wallovi nebo Essexu proti vědci Inchovi, která v důsledku dalšího vývoje nabyla většího rozměru a mobilizovala i ostatní studenty, někdy i vyučující. Proti těmto kritickým názorům je přirozeně možné postavit i názory opačné. Podezření, že akce jsou organizovány zahraničními revolucionáři, zjevně nebude pravdivé. Vedle Pákistánce Aliho byli dalšími představiteli VSC, respektive jeho časopisu Black Dwarf, Ken Coates, Pat Jordan, Christopher Logue nebo Sheila Rowbothamová,150 všichni Britové, stejně jako Colin Crouch na LSE nebo Thomas Fawthrop v Hullu.

Gerard DeGroot, „Street-Fighting Men“, History Today 58, č. 5 (květen 2008): 32. DeGroot, Sixties Unplugged, 357. 147 Crouch, The Student Revolt, 84. 148 Ali, Street Fighting Years, 217; Rowbotham, Promise of a Dream, 183. 149 Blackstone et al., Students in Conflict, 91, 102. 150 Ali, Street Fighting Years, 118, 130. 145

146

287

Tvrzení, že hlavními hybateli protestů byly menší skupinky radikálů, lze dát patrně za  pravdu, jelikož jak v  případě protivietnamských protestů, tak těch vysokoškolských, tito radikálové působili a podíleli se na rozhodování. Vedle toho je však třeba zdůraznit, že obecným rysem jakýchkoli protestů je nutná přítomnost určité skupiny organizátorů, kteří jsou nejradikálnější a  svojí činností mobilizují ostatní. Případ britských protestů tak nebyl v  tomto ohledu ničím neobvyklým. Důležité je se proto dále ptát, zda byly motivy odporu opodstatněné, tedy zda měli jeho aktéři pro své jednání reálný důvod. Pokud ano, nebyly protestní události ničím nestandardním, jestliže by tomu tak ale nebylo, lze přisvědčit kritikům, že šlo pouze o „revoltu pro revoltu“ a snahu aktivistů se zviditelnit a v případě vysokých škol je využít jako „základ mnohem širšího politického jednání“.151 Druhé zásadní námitce kritiků, tedy že se protestující dovolávali křivd, které v  Británii vůbec neexistovaly, je možné v  jistém směru dát za  pravdu. Relativně příznivá hospodářská situace v šedesátých letech znamenala pro tehdejší mládež, zejména ve srovnání s předchozími generacemi, jistotu materiálního zajištění, které je pro život nezbytné. Téma vietnamské války se jí rovněž přímo nedotýkalo, britská vláda totiž odmítala podpořit Spojené státy, svého nejbližšího spojence, vysláním vlastních vojáků do boje, a to přes intenzivní nátlak prezidenta Johnsona. Odporem proti válce tak mladí lidé nic neriskovali. Nebyli konfrontováni s přímou hrozbou odvodů jako jejich američtí vrstevníci152 a nemuseli ani řešit morální dilema možného „nepatriotismu“, které by při britské aktivní účasti hrozilo.153 Obdobně by se dalo nahlížet na otázku vysokých škol. Zatímco v roce 1954 studovalo v zemi 82 tisíc vysokoškolských studentů a v roce 1962 již 118 tisíc, v ročníku 1970/71 šlo pak až o 235 tisíc studentů, během jedné dekády se tak celkový počet více než zdvojnásobil.154 Životní podmínky na  vysokých školách navíc také byly uspokojivé, jistě lepší než v předchozích desetiletích,155 a nově otevírané univerzity svým studijním prostředím nepochybně převyšovaly obdobné školy ve Francii nebo Itálii.156 Protiargumentem k těmto názorům může být v případě Vietnamu skutečnost, že pro vyjádření odporu s válkou nemusí účastníci demonstrací nutně sledovat své vlastní zištné důvody. Odpor proti vietnamské válce byl celosvětovým fenoménem, a  tak není překvapením, že se v  jisté podobě projevil i  v  Británii. Fakt, že jeho hlavními aktéry zde byla mládež, pak lze rovněž chápat – z důvodu dobrých životních podmínek v šedesátých letech měla možnost se místo materiálního zajištění věnovat jiným, politickým otázkám. Navíc i další okolnosti nasvědčují tomu, že ze Caine, British Universities, 128. Platilo to tím spíše, že Británie již disponovala profesionální armádou. 153 DeGroot, Sixties Unplugged, 359. 154 Nehring, „Great Britain“, 125. 155 Caine, British Universities, 129. 156 Marwick, The Sixties, 633. 151

152

288

strany britské mládeže nešlo v případě protivietnamských pochodů o „pobláznění“. Z účastníků největšího z nich 58 % uvedlo, že v minulosti bylo členy nebo podporovalo CND nebo Committee of 100, tedy mírové iniciativy. Odpor proti Vietnamu tak zapadá do  delšího názorového trendu mladé generace. Jako ukázku smýšlení prostého účastníka je možné uvést úryvek z dopisu reagujícího na kritický článek DeGroota. V něm pisatelka uvádí: „Kdyby byl [Gerard DeGroot] při těch demonstracích ... viděl by tisíce obyčejných mladých lidí, včetně mladých dělníků, kteří byli plní zlosti nad masovým vražděním a mrzačením ve Vietnamu, prováděného ‚nejlepší zemí na světě’. Přesvědčení ‚revolucionáři’ byli pochopitelně v menšině, ale byli to oni, kdo měli energii dát věci masovou podobu.“157 Reálnost odporu mládeže proti politicky kontroverzním tématům obecně je tím spíše pravdivá, že se na  ně často zaměřovaly protesty na univerzitách – jako příklad lze připomenout protesty proti představiteli amerického velvyslanectví v Sussexu, vědci pracujícímu ve vládním ústavu pro výzkum biologických zbraní nebo poslancům Wallovi a Powellovi, známým pro své názory ohledně Rhodesie, respektive imigrace. Pokud jde o britské vysoké školy, cílem studentů bylo především získání účasti na jejich řízení. Tento požadavek odpovídá změně vnímání univerzit ze strany studentů, kteří se chápali nikoli již jako pasivní příjemci podřízení učitelům a vedení školy, ale více jako rovnocenní partneři v rámci akademické obce. Existovala však i další sporná témata – příklady Leedsu a Essexu ukazují, že konflikty vyvolávaly i způsoby vedení disciplinárních řízení, které byly co do jejich spravedlivosti diskutabilní, na vývoji v Sussexu je proti tomu vidět, že pokud bylo disciplinární řízení „čisté“, kontroverze nevyvolávalo a bylo studenty přijato. Jako další náměty revolty lze zmínit formy výuky a plány na slučování škol, což dokládají události v Hullu nebo Hornsey. Životní podmínky na  univerzitách rovněž nebyly bezproblémové. Příklady Keele a dalších ukazují, že zkostnatělá pravidla platící na vysokoškolských kolejích byla v šedesátých letech již překonaná, a tak je pochopitelná snaha o jejich změnu. Vedle toho však je třeba připustit, že v některých případech skutečně problémy vyvolaly radikální skupiny, aniž by k nim měly racionální důvody, konkrétně třeba při odstranění protipožárních bran na LSE, tato jednání ale byla spíše výjimečná a není možné je považovat za vypovídající o protestech jako celku. Na  základě výše uvedeného lze k  interpretaci britského protestního hnutí co do  jeho opodstatnění poskytnout následující postoj. Ačkoli bylo toto hnutí kritizováno jako bezdůvodné a  vyvolané skupinami radikálů s  cílem se zviditelnit, je třeba poukázat na  existenci reálných příčin, které jej vyvolaly. Ať jimi byl odpor proti válce ve Vietnamu, fungování univerzit nebo jiná, politická témata, opíraly se vždy o racionální základ. Existence radikálů organizujících protesty, kteří pro ně zmobilizovali širší, jinak apatickou většinu, je pravdou. Tento jev je ovšem možné nalézt u  protestů obecně, a  ne jen na  případě roku 1968 a  Velké Británie. Navíc 157

Wenda Clenaghen, „Be There or Be Square“, History Today 58, č. 6 (červen 2008): 67.

289

platí, že pokud zde radikálové jednali zjevně proti zdravému rozumu, zbylá většina je v  tomto nepodpořila. Lze proto uzavřít, že britské protestní hnutí jako celek bylo opodstatněné a námitky kritiků je možné s poukazem na konkrétní případy vyvrátit. Závěr Protesty roku 1968 ve Velké Británii jsou příkladem revolty mladé generace, dospívající během šedesátých let a vymezující se vůči různým rysům stávajícího společenského systému. Jejich vznik právě v této době je dán společenskými změnami, jimiž nejen Británie, ale i další státy procházely a jež pro ně vytvářely příhodné podmínky. Jednalo se zejména o relativní hospodářskou stabilitu, umožňující nastupující generaci zaměřovat se nikoli na otázky materiálního zajištění, s nimiž se museli potýkat jejich rodiče, ale na témata jiná, kulturní, společenská i politická. Revolta mládeže v šedesátých letech nabývala různých podob, změna životního stylu, vkusu a  kulturního cítění byla jednou z  nich. Rok 1968 však ukázal i  její jinou tvář, a  to vyjadřování nespokojenosti s  různými záležitostmi prostřednictví metod přímé akce. V britském kontextu je možné nalézt podobné případy již dříve. Na přelomu padesátých a šedesátých let bylo v zemi aktivní mírové hnutí bojující za jaderné odzbrojení, pořádající na podporu svých cílů dálkové pochody a veřejná shromáždění, skrze něž reagovalo na  mezinárodněpolitickou situaci a  probíhající jaderné zkoušky. S dohodou společenství států o jejich zákazu pak přirozeně došlo k  úpadku hnutí i  přímých akcí. Podstatným pro další vývoj však byla samotná existence generace, jejíž příslušníci byli schopni a  ochotni se spojit, aby vyjádřili společnou nespokojenost s určitým tématem. Válka ve  Vietnamu byla jednou z  klíčových událostí, jež jitřila emoce v  šedesátých letech a byla odmítána zejména ze strany mládeže. Velká Británie v tomto ohledu nebyla výjimkou. Ačkoli země navzdory tradičně blízkému vztahu se Spojenými státy nebyla konfliktu účastna přímo, její vláda s ním souhlasila a americkou politiku podporovala. Díky činnosti sdělovacích prostředků se navíc k obyvatelům dostávaly informace o  temných stránkách války samotné, takže si mohli utvářet vlastní, často kritické názory na věc. V Británii tak zjevně existovaly podmínky pro vznik protiválečných protestů, podobných těm z počátku dekády, bylo jen potřeba prvotního impulzu. Tím se stalo jednání skupiny Vietnam Solidarity Campaign, která zorganizovala v  Londýně první protiválečný pochod. Účast na  něm nelze označit za masovou, dostačovala ale pro to, aby přilákala pozornost ostatních osob i médií. VSC se v Británii stala pro záležitost protivietnamského odporu vůdčí silou a svým aktivním jednáním dokázala zmobilizovat pro druhý pochod podstatně více lidí, tím spíše, že v důsledku ofenzivy Tet nabral válečný konflikt na intenzitě. Násilnosti, ke kterým během druhé demonstrace došlo, pak přinesly pochodům další, nezamýšlené zviditelnění, díky čemuž se staly žádoucí příležitostí k sebeprezentaci 290

i  pro jiné skupiny. Třetího, posledního pochodu se v  důsledku těchto okolností zúčastnilo 60 tisíc osob, díky čemuž se stal jedním z nejvýraznějších projevů kolektivní vůle v britských poválečných dějinách. Následný vývoj byl pak podobný jako u protijaderných protestů. V důsledku vyčerpání tématu a neschopnosti přeorientovat se na jiné došlo ke ztrátě motivace účastníků, a tedy i k rychlému úpadku hnutí. Vysoké školy byly druhou oblastí, v níž se protesty britské mládeže roku 1968 projevily. Konkrétní příčiny se v jednotlivých případech lišily, lze mezi nimi však nalézt společné rysy. Prvním problémem, o  jehož změnu studenti usilovali, bylo fungování škol. Šlo zde v největší míře o způsob přijímání rozhodnutí, kdy existovala snaha studentů o změnu stávajícího systému, který jim žádná práva v tomto směru neposkytoval. Vedle toho na  některých školách směřovalo úsilí ke  zlepšení podmínek bydlení nebo jiných podmínek spojených se studiem. Dosažení těchto cílů bylo společnou snahou většiny studentů, hlavními organizátory ale bývaly menší skupiny radikálů, které mobilizovaly ostatní vrstevníky. Užívanými prostředky byla jednak jednání s  představiteli škol, ta však byla často obtížná, a  proto docházelo i k využívání metod přímé akce, nejčastěji obsazování budov. Další vysokoškolské protesty nebyly primárně spojené s univerzitními záležitostmi, ale vycházely z vnějších příčin, zejména politických názorů studentů, kteří využívali škol jako vhodných prostředí ke své prezentaci. I tyto záležitosti ale často následně získaly univerzitní rozměr, nejčastěji se tak stalo z  důvodu disciplinárního řízení se studenty, které ostatní považovali z různých důvodů za nespravedlivé. Jako problematická se jeví otázka, zda byla studentská jednání úspěšná. V některých případech ano, obzvláště pokud šlo o změnu výsledků disciplinárních řízení a odvracení uložených postihů, vyskytovaly se však i případy opačné čili v této oblasti neúspěšné. Ohledně změn ve  fungování institucí byly reálné výstupy plynoucí z  protestů více rozpačité. Zpravidla se jim totiž nepodařilo dosáhnout okamžité změny, ale jen upozornily na problém a vyvolaly další diskusi. Ve snaze o shrnutí podstaty problému zkoumaného v této práci lze na základě zmíněných skutečností o roce 1968 ve Velké Británii prohlásit, že se v něm sešla kriticky uvažující mladá generace s menšími skupinami aktivistů a existujícími konfliktními tématy, aby spolu vytvořily hnutí, které se stalo vrcholem dynamického období šedesátých let.

291

292

Diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii Anna Kimelová

Úvod Článek pojednává o  diskuzi o  Bill of Rights (listina práv), která probíhá ve  Velké Británii. Tato diskuze se soustředí na  to, zda a  proč má být přijat původní britský Bill of Rights1. Na tuto otázku poté navazují i další, které se týkají především jeho obsahu, způsobu právního zakotvení a  případného dopadu přijetí. Ochrana lidských práv ve Velké Británii byla výrazně ovlivněna v roce 1998 schválením zákona Human Rights Act, kterým byla do britského ústavního uspořádání začleněna Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Zákon se ve Velké Británii setkal s výraznou kritikou především mezi politiky a v médiích. Jeho pozice byla do  značné míry narušena kvůli bezpečnostním hrozbám, kterým v  posledních letech Velká Británie čelila v  souvislosti s  ohrožením terorismem. Human Rights Act podle kritiků omezoval možnosti ochrany před touto hrozbou. K této kritice se přidala i kritika jeho celkového fungování a způsobu, jakým zasahoval do pravomocí jednotlivých státních institucí. V tomto kontextu v posledních několika letech, intenzivně poté po roce 2007, probíhala ve Velké Británii diskuze o možnosti zavedení nového Bill of Rights. Do diskuze se vedle politiků zapojilo i velké množství odborníků, nevládních organizací a think-tanků. Téma zavedení Bill of Rights se výrazně dotýká problematiky britského ústavního uspořádání a ochrany práv. Již schválení Human Rights Act znamenalo v tomto směru podstatnou změnu. Human Rights Act ovlivnil vztahy mezi parlamentem, vládou, soudy a  dalšími státními orgány a  zasáhl i  do  jejich fungování. Zásadně také pozměnil tradiční způsob ochrany práv v zemi. Navrhovaný původní britský Bill of Rights by měl v tomto směru také výrazný vliv, jehož míra by byla dána především jeho obsahem a způsobem zakotvení. Současná diskuze je do značné míry výjimečná, protože před zavedením Human Rights Act probíhala převážně na akademické úrovni a  veřejnost nebyla dostatečně konzultována. To podle mnohých odborníků způsobilo nedostatečné přijetí zákona ve společnosti. Snahy o zapojení veřejnosti představují proto jednu z hlavních vlastností současné diskuze a zvýrazňují její význam. Cílem článku je představit a analyzovat diskuzi o Bill of Rights. Text ukáže, že obecně argumenty podporující přijetí Bill of Rights vychází zaprvé z kritiky stávající úpravy podle Human Rights Act a  z  požadavku na  změnu způsobu ochrany práv, případně na odvolání tohoto zákona. Zadruhé je Bill of Rights podporován, protože 1

Tento pojem neodkazuje k dokumentu z roku 1689.

293

představuje možnost zlepšení ochrany práv a zlepšení jejich chápání ve společnosti. Umožnil by také rozšíření ochrany nad rámec daný Human Rights Act o práva, která za šedesát let existence Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod získala na  důležitosti a  která jsou ve  Velké Británii tradičně uznávána. Zatřetí je na  Bill of Rights pohlíženo jako na součást budoucí psané ústavy. Shoda na prospěšnosti zavedení Bill of Rights však není jednoznačná. Hlavními odpůrci Bill of Rights jsou některé nevládní organizace zabývající se lidskými právy, které upozorňují, že návrh Bill of Rights by mohl být vzhledem k tlaku politiků a veřejnosti na upřednostnění bezpečnosti státu před právy využit k omezení ochrany lidských práv. Ústavní systém Velké Británie a systém ochrany lidských práv Bill of Rights Nejdůležitějším pojmem, který se mnohokrát opakuje v celém článku, je pojem Bill of Rights. Jeho český ekvivalent je listina práv. V textu je dále odkazováno na britský zákon z roku 1998, jehož anglický název Human Rights Act by se do českého jazyka překládal podobně. Pro potřeby odlišení těchto dvou názvů jsou proto využívány anglické ekvivalenty. Zákon z roku 1998 je nazýván Human Rights Act a bude používána zkratka HRA a potenciální budoucí listina práv, o které se vede diskuze, je nazývána Bill of Rights. Dále je zmiňován český termín listina práv v případech, kdy práce pojednává obecně o textu vymezujícím lidská práva. Definovat pojem listina práv je poměrně obtížné. Listiny práv mají kromě přísně právní roviny i rovinu symbolickou a rovinu aspirace. Obsahují často široce vyjádřená práva, oprávnění a hodnoty. Jejich interpretace a charakteristika jsou tak poměrně široké. Vše je dále komplikováno otázkou, zda listina práv, která není právně vymahatelná, může být vůbec za listinu práv považována. Obecná definice listiny práv, kterou nabízí expert v oblasti lidských práv prof. Alston, jí charakterizuje ve třech bodech. Zaprvé se jedná o dokument poskytující ochranu lidských práv, která jsou v  daném období dějin považována za  zásadní. Zadruhé je tento dokument závazný pro vládu a jeho odvolání je možné pouze s vynaložením velkého úsilí. Zatřetí poskytuje nějakou formu nápravy a  odškodnění v  případě, že dojde k porušení práv.2 Listina práv má v demokratické společnosti, která respektuje práva, významnou úlohu. Její platnost má být dlouhodobá a má pomoci vytvořit stabilní systém politických a právních institucí země. V rovině symbolické přispívá k rozvoji povědomí o právech ve společnosti. Vyjadřuje, že společnost považuje určitá práva

2 Francesca Klug, „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“, Irvine Human Rights Lecture (2007): 4–5, http://eprints.lse.ac.uk/19676/ (staženo 22. 1. 2011).

294

za natolik významná, že je definuje v dokumentu, který stojí nad ostatními zákony země, a státní orgány se podřizují nezávislým soudům ochraňujícím tato práva.3 V  průběhu článku bude zmíněno několik návrhů na  podobu Bill of Rights, které jeho název částečně pozměňují. Pro potřeby textu jsou v  těchto případech tyto názvy uváděny v originálu a v kurzívě, protože jejich případný překlad by byl matoucí a v mnohých případech by se téměř shodoval. V otázce překladu anglických názvů je dále důležité zmínit, že ve většině případů jsou používány české překlady, s  výjimkou názvů dokumentů tvořících tradičně ústavu a názvů Zelených knih. Český překlad je využit například u názvů komor parlamentu, výborů, komisí a dalších institucí a úřadů. V případě politických stran, jejichž názvy jsou v českém jazyce rozšířené, je českého ekvivalentu také využíváno. U menších stran je pro větší přehlednost v závorce uveden i originál názvu. Avšak u názvů nevládních organizací a think-tanků, v jejichž případě český překlad není rozšířen a mohl by být matoucí, je uveden pouze originální název. Ústavní systém Velké Británie Ústavní systém Velké Británie se vyvíjel po několik staletí a je výsledkem dlouhodobého úsilí a mnoha kompromisů. K ústavním změnám ve Velké Británii nedocházelo v důsledku politických nebo státních krizí, jak tomu často bylo v ostatních zemích. Kontinuita vývoje britského systému bývá považována za  jednu z  jeho nejdůležitějších charakteristik.4 Dalším znakem je neexistence jediného psaného ústavního textu. Britská ústava je z větší části tvořena psanými dokumenty, které nebyly tvořeny systematicky, mají různou formu a čerpají z různých zdrojů. Nepsaná část ústavy se skládá ze zvykového práva, z něhož se odvozují některé z významných principů, jako je suverenita parlamentu nebo královské výsady.5 Důležitými součástmi nepsané ústavy jsou ústavní konvence.6 Britská ústava se vyznačuje také začleněním právních knih, které jsou využívány pro interpretaci ústavy a jejichž autoři nesmí být naživu.7 V neposlední řadě je nutné zmínit, že v současnosti za součást ústavy považujeme i evropské právo. 8 Vytvořit přesný souhrn všech dokumentů, které do  britské ústavy můžeme zahrnout, je problematické. Ve  Velké Británii formálně neexistuje rozdíl mezi obyčejnými zákony a zákony ústavními. Nelze tedy jednoznačně rozhodnout, co vše 3 Aileen Kavanagh, „The Role of a Bill of Rights in Reconstructing Northern Ireland“, Human Rights Quarterly 26, č. 4 (2004): 960, 967–68. 4 Anthony Stephen King, The British Constitution (Oxford: Oxford University Press, 2007), 3, 63. 5 Michael Moran, Politics and governance in the UK (Houndmills: Palgrave Macmillan, 2005), 71. 6 Gillian Peele, Governing the UK (Oxford: Blackwell, 1995), 27. 7 Vladimír Klokočka a Eliška Wagnerová, Ústavy států Evropské unie. Díl první (Praha: Linde, 2004), 770. 8 Moran, Politics and governance in the UK, 73.

295

k ústavě patří.9 Zákonů považovaných za součást ústavy je přes 300. Od dokumentů Magna Carta 1215, Bill of Rights 1689 a Act of Union 1707 přes zákony, které rozšiřovaly volební právo (1832, 1867, 1884), Parliament Acts 1911 a 1949, Crown Proceedings Act 1947 a Parliamentary Comissioner Act 1967, po European Comunities Act 1972, Race Relations Act 1976 a British Nationality Act 1981. V posledních dvaceti letech bylo schváleno přes 70 zákonů, které můžeme považovat za součást ústavy.10 Jedná se především o zákony o skotské, severoirské a velšské devoluci a HRA z roku 1998.11 Jednou z nejdůležitějších charakteristik britského ústavního uspořádání je princip suverenity parlamentu. Podle tohoto principu je parlament nejvyšším tvůrcem zákonů v zemi.12 Klasická teorie suverenity parlamentu pochází od Alberta Diceye. Vykládá tento princip jako absolutní právo parlamentu tvořit a odvolávat zákony. Nikdo nemá právo zrušit nebo pominout zákony schválené parlamentem.13 V současnosti je suverenita parlamentu částečně omezena na jedné straně legislativou Evropské unie a smlouvami, které vymezují členství Velké Británie, a na druhé straně zákonodárstvím v oblasti lidských práv. Objevují se proto hlasy volající po nahrazení principu suverenity parlamentu suverenitou lidu podle vzoru ústavy Spojených států.14 Princip suverenity parlamentu je často zmiňován v kontextu ochrany lidských práv, protože závazná listina práv by byla s tímto principem v rozporu.15 Vedle suverenity parlamentu je druhým významným principem britské ústavy vláda zákona. Albert Dicey mu přisuzuje tři charakteristiky. Zaprvé nemůže být nikdo trestán, aniž porušil zákon a  byl odsouzen soudem, zadruhé nikdo není nad zákonem a  každý má přístup k  soudu a  zatřetí obecné ústavní principy jsou výsledkem rozhodnutí soudů v konkrétních případech.16 Úloha soudů v britském ústavním uspořádání je významná. V první řadě je nutné zmínit úlohu soudců jako tvůrců zvykového práva, jehož principy jsou součástí ústavy.17 Dále soudci vykládají zákony a kontrolují, zda je s nimi činnost vlády v souladu. V porovnání s ostatními zeměmi je ve  Velké Británii úloha soudců omezena nemožností prohlásit zákon za neústavní, což je důsledkem neexistence klasického ústavního textu.18 V souvisKlokočka a Wagnerová, Ústavy států Evropské unie. Díl první, 769. Colin Turpin a  Adam Tomkins, British Government and the Constitution: text and materials (Cambridge: Cambridge University Press, 2007), 5. 11 Iain McLean, What’s wrong with the British constitution? (Oxford; New York: Oxford University Press, 2010), 326–27. 12 Ibid., 4. 13 Ibid., 19. 14 Ibid., 11. 15 Nevil Johnson, Reshaping the British constitution: essays in political interpretation (Houndmills: Palgrave Macmillan, 2004), 28. 16 Peele, Governing the UK, 26. 17 McLean, What’s wrong with the British constitution?, VIII. 18 King, The British Constitution, 45–46. 9

10

296

losti se vstupem do Evropského společenství v roce 1972 a schválením HRA se však pravomoci soudců zvětšily.19 Reformní tendence posledních let Období posledních desetiletí přineslo zásadní změny, které mají na  fungování britského ústavního systému velký vliv. Tvoří kontrast k pohledu na britské ústavní uspořádání jako na výsledek výlučně postupného a pozvolného vývoje.20 Za jednu z  příčin reformních tendencí je považováno dlouhé období vlády Konzervativní strany po  roce 1979. Během tohoto období došlo ke  z výšení pravomocí centrální vlády, objevila se nespokojenost s prací justice, se vztahy mezi politickými institucemi a s volebním systémem. 21 Společnost v tomto období začala více zpochybňovat rozhodnutí exekutivy, pokud existovalo podezření, že toto rozhodnutí narušilo její práva. Začala být proto diskutována potřeba reformy ústavy a zavedení listiny práv.22 Ústavní reforma byla dlouhodobě prosazována řadou nevládních organizací, nátlakových skupin a  think-tanků.23 Mezi nejvýznamnější patřily Charter 88, Liberty, Campaign for Freedom of Information, Institute for Public Policy Research a Constitution Unit z londýnské University College. Mezi jejich hlavními činnostmi bylo vedení kampaní za  ústavní změny a  provádění analýz potenciálních změn.24 Na konci dvacátého století se plán na ústavní reformu stal jedním z hlavních bodů programu nové vlády Tonyho Blaira. Reformní činnost započala vláda schválením HRA v  roce 1998, kterým byla do britského právního systému začleněna větší část Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy. Dále byla v roce 1998 přenesena část pravomocí regionálním shromážděním. Důležitým krokem byla také reforma Sněmovny lordů z roku 1999, na základě které se významně snížil počet dědičných lordů zasedajících ve Sněmovně. Další reformy se týkaly mimo jiné svobody informací držených vládou, vedení Velkého Londýna a místních samospráv. Po mírném zpomalení reforem na počátku tisíciletí byl v roce 2005 schválen Zákon o reformě ústavy (Constitutional Reform Act), který změnil pravomoci lorda kancléře (Lord Chancellor) a nově zavedl Nejvyšší soud. Reformní kroky Labouristické vlády patří mezi nejvýznamnější reformy ústavního uspořádání Velké Británie ve dvacátém století.25

Ibid., 98. Ibid., 3. 21 Peele, Governing the UK, 17, 19–21. 22 Johnson, Reshaping the British constitution, 27. 23 Ibid., 162. 24 Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 6, 22. 25 Ibid., 22–24. 19

20

297

Ochrana lidských práv ve Velké Británii Britská ústava až do nedávné doby neobsahovala listinu práv v podobě, jakou můžeme nalézt v ústavách evropských zemí nebo Spojených států. Přesto můžeme britský zákon Bill of Rights z roku 1689 považovat za jeden ze základních pilířů ochrany lidských práv v  západní kultuře a  ve  Velké Británii. Ochrana lidských práv byla ve Velké Británii tradičně ponechána v kompetenci soudů a byla tak převážně ovlivněna formováním zvykového práva.26 Podle tradičního britského chápání lidských práv nebylo jejich formální zakotvení žádoucí, protože by narušilo přirozené právo činit cokoliv, co není výslovně zakázáno zákonem. Toto pojetí svobody se nazývá reziduální svoboda a je vlastní britskému zvykovému právu. 27 Jeho kořeny můžeme spatřit v historické snaze omezit vládu a monarchu pomocí zákonů. Pravomoc interpretovat zákony a rozhodovat spory byla přenechána soudům.28 Reziduální pojetí svobody stojí v protikladu ke kontinentální tradici, která práva vymezuje pozitivně a přesně určuje oblasti, do kterých stát nezasahuje.29 Ve  Velké Británii bylo po  dlouhou dobu nahlíženo na  formální deklarování práv jako na  nedostatečné. Dosavadní systém byl považován za  jednoznačně stabilnější. Jeho základem bylo striktní omezení pravomocí exekutivních orgánů a svoboda obyvatel dělat vše podle libosti, pokud to není v rozporu se zákonem nebo nezasahuje do svobody ostatních. Toto pojetí však bylo narušeno novou aktivitou a odpovědností státu především v oblastech ekonomické a sociální politiky v druhé polovině 20. století. Státní orgány začaly více zasahovat do běžného života obyvatel. Dalším důsledkem bylo větší podřízení soudů vládní moci a zmenšení jejich úlohy ochránců práv obyvatel.30 Úloha britských soudců jako ochránců práv začala být znovu více zřejmá od poloviny devadesátých let 20. století. Soudy v  tomto období pokračovaly v  důrazu na soudní přezkum, patrný již od sedmdesátých let, a soustředily se také na pojem ústavní práva.31 V  britském ústavním systému nebyla ústavní práva zakotvena, avšak soudy uznávaly některá práva jako významnější než jiná a klasifi kovaly je jako ústavní nebo základní. Jako příklady můžeme uvést právo neomezeného přístupu k soudu, právo soudního přezkumu úředního rozhodnutí podle doktríny iracionálnosti, právo na život nebo právo svobody projevu.32 Princip, podle kterého existují určitá základní práva, se tak postupně v britském ústavním systému prosazoval.

Johnson, Reshaping the British constitution, 22. Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 728. 28 Johnson, Reshaping the British constitution, 24–25. 29 Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 728. 30 Johnson, Reshaping the British constitution, 25–26. 31 Ibid., 147. 32 Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 729–30. 26 27

298

Způsob ochrany práv ve  Velké Británii měl mnoho kritiků. Ti upozorňovali především na roztříštěnost systému, která měla za následek složitost procesu a velmi různorodý stupeň ochrany. Do roku 1997 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v padesáti případech v neprospěch Británie.33 Řešením tohoto problému mělo být zavedení listiny práv, která by celý systém zjednodušila a zajistila by vyšší standard ochrany práv. Nabízely se dvě možnosti, z nichž první bylo vytvoření originální britské listiny práv, které by však bylo velmi náročné a komplikované. Druhou možností bylo začlenění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod do britského ústavního systému. V  roce 1997 nová vláda Labouristické strany zvolila druhou variantu a zákonem HRA 1998 včlenila Úmluvu do ústavního systému. Schválení tohoto zákona bylo přelomovým okamžikem pro britský ústavní pořádek i  pro ochranu lidských práv.34 Human Rights Act 1998 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) byla sepsána v  rámci poválečných snah západoevropských zemí zvýšit ochranu lidských práv a zabránit návratu autoritativních režimů. V roce 1950 se na jejím návrhu podílely členské státy nově vytvořené Rady Evropy. Úmluva byla ratifi kována v  roce 1951 dvanácti státy včetně Velké Británie. Velká Británie hrála v  procesu navrhování Úmluvy důležitou roli. Předsedou komise, která představila návrh Úmluvy, byl Sir Maxwell Fyfe, zástupce britského žalobce při procesu s  nacistickými zločinci v Norimberku.35 Přes tento výrazný podíl v Británii v té době převažoval názor, že Úmluva je tvořena převážně pro státy, jejichž politický a ústavní život byl narušen válkou a diktátorskými režimy.36 Nejdůležitější myšlenky a hlavní význam Úmluvy charakterizoval v roce 1950 mluvčí Konzervativní strany Duncan Sandys. Upozorňoval na  odlišnost Úmluvy a Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů. Úmluva obsahuje spíše menší množství práv, která jsou základem západoevropského způsobu života. Na rozdíl od Všeobecné deklarace je ochraňování těchto práv pro signatářské země závazné. Patrně nejvýznamnější změnou je ustavení Evropského soudu pro lidská práva (European Court of Human Rights, dále ECtHR), na který se mohou obracet všichni, kterým byla zmíněná práva upřena. Sandys vyzval labouristickou vládu, aby přijala jurisdikci ECtHR, ale ta to odmítla. Velká Británie proto v pozdějších letech přijímala jurisdikci po etapách.37 33 Rodney Brazier, Constitutional reform: reshaping the British political system (Oxford; New York: Oxford University Press, 2008), 126. 34 Johnson, Reshaping the British constitution, 240. 35 McLean, What’s wrong with the British constitution?, 201. 36 Johnson, Reshaping the British constitution, 239. 37 McLean, What’s wrong with the British constitution?, 201–2.

299

Britští občané neměli až do roku 1966 přístup k ECtHR ve Štrasburku. V roce 1966 vláda Harolda Wilsona umožnila občanům individuální přístup k  soudu a  uznala jurisdikci soudu. Tento krok měl velký význam pro britský soudní a politický systém. Rozhodnutí ECtHR se stala významným zdrojem pro britské právo a soudy začaly přihlížet k jeho rozhodnutím a přímo k jednotlivým článkům Úmluvy. Také vláda kladla větší důraz na to, aby její kroky a navrhované zákony byly v souladu s rozhodnutími soudu. Přes tyto zmíněné změny však přetrvávala kritika způsobu ochrany práv ve Velké Británii.38 Velmi kritizována byla především skutečnost, že Britové, kteří se chtěli domoci nápravy poškození svých práv deklarovaných v  Úmluvě, museli vynaložit velké úsilí a  finanční prostředky na  podání stížnosti k ECtHR.39 Celý proces byl velmi zdlouhavý. Podle odhadů trvá až pět let, než se případ dostane před soud a náklady činí až třicet tisíc liber.40 V devadesátých letech 20. století se vedle již zmíněných nevládních organizací a  nátlakových skupin na  stranu zastánců vytvoření listiny práv přidalo i  mnoho soudců, mezi nimi i lord nejvyšší soudce (Lord Chief Justice) Lord Taylor, pozdější dva držitelé tohoto titulu Sir Thomas Bingham a  Lord Woolf a  mnoho dalších. Hlasy odpůrců, mezi kterými byl i Lord Mackay, lord kancléř v letech 1987–1997, však byly stále slyšet a týkaly se zejména potenciálního včlenění Úmluvy. Upozorňovali na to, že Úmluva je příliš široká a obecná a její včlenění by způsobilo nežádoucí zpolitizování do té doby nezávislého soudnictví.41 Po  volbách v  roce 1997 však vítězná Labouristická strana na  základě svého předvolebního programu prosadila zákon HRA 1998, kterým byly do  britského soudního systému začleněny hlavní články Úmluvy. HRA, který vstoupil v účinnost v roce 2000, neobsahuje vyčerpávající soupis práv. Na příklad ekonomická a sociální práva nejsou obsažena a  mnohá práva jsou předmětem výjimek a  omezení.42 HRA obsahuje základní práva, jako je právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucené práce, právo na svobodu a bezpečí, právo na spravedlivý soud, zákaz stíhání za čin, který nebyl trestným v době jeho spáchání, právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, svobodu projevu, svobodu se shromažďovat a další.43 Dodatečné protokoly zaručují právo vlastnit majetek, právo na vzdělání a na svobodné volby a zakazují

King, The British Constitution, 127–29. Ian Loveland, „Incorporating the European Convention on Human Rights into UK law“, Parliamentary Affairs 52, č. 1 (1999): 114. 40 Francesca Klug, „Rights Brought Home: a briefi ng on the Human Rights Bill with amendments“, The Constitution Unit (1997): 2, http://www.ucl.ac.uk/spp/publications/unit-publications/16.pdf (staženo 5. 3. 2011). 41 King, The British Constitution, 129–31. 42 David Judge, Political institutions in the United Kingdom (Oxford: Oxford University Press, 2005), 229. 43 Human Rights Act 1998, čl. 1–11. 38 39

300

trest smrti.44 HRA není na rozdíl od listin práv v mnohých zemích pevně zakotven v ústavním systému a není tak chráněn speciálními formálními procedurami proti změnám nebo odvolání. Podle principu suverenity parlamentu nemůže současný parlament schválit zákon, který by omezoval činnost budoucího parlamentu.45 Základní myšlenkou HRA je požadavek, aby veškerá legislativa byla v souladu s Úmluvou a aby veřejné orgány jednaly také tak. Soudy mají povinnost interpretovat primární a  sekundární právní předpisy podle Úmluvy. HRA neumožňuje soudům rušit zákony na  základě porušení Úmluvy, ale mají právo deklarovat, že zákon není v souladu s Úmluvou. Tato deklarace však nemá vliv na platnost zákona. Jeho případná změna nebo odvolání je plně na rozhodnutí vlády.46 Díky této úpravě HRA nenarušuje princip suverenity parlamentu. Přesto ale podle odborníků tento zákon přenesl větší pravomoci do rukou soudů.47 Ministři mají také povinnost při předkládání zákona před druhým čtením učinit prohlášení, zda je zákon v souladu s HRA.48 HRA neumožňuje, aby jednotlivec žaloval jiného jednotlivce pro porušení práv. Toto je možné pouze v případě, že k porušení práv došlo v rámci vykonávání veřejné služby, jako je například školství, zdravotnictví nebo bezpečnost.49 HRA měl velký vliv na britský ústavní systém a na systém ochrany lidských práv. Došlo k posunu směrem k větší vzájemné kontrole a respektu a lepší komunikaci jednotlivých složek státní moci a institucí.50 Příkladem jsou pozitivní reakce vlády na  prohlášení soudů o  nesouladu zákonů nebo kroků představitelů veřejné moci s Úmluvou, kdy vláda provedla záhy nápravu nebo se k ní alespoň zavázala.51 Zákon také zvýšil možnosti odškodného a  nápravy pro oběti porušení práv, což nebylo dříve v Británii běžné.52 Významnou roli sehrál HRA v období po útocích na New York v roce 2001 v souvislosti s protiteroristickou legislativou zaváděnou v Británii. Přispěl k většímu respektu lidských práv při její tvorbě a prosazování. Podpořil také větší otevřenost kroků vlády a veřejné moci.53 Tato skutečnost však patrně přispěla k negativnímu pohledu na zákon ze strany vlády.54

Human Rights Act 1998, protokol 1, 6. Loveland, „Incorporating the European Convention on Human Rights into UK law“, 115. 46 Human Rights Act 1998, odst. 3, 4, 6. 47 Judge, Political institutions in the United Kingdom, 230–31. 48 Human Rights Act 1998, odst. 19. 49 Francesca Klug, „The United Kingdom Experience“, London School of Economics, 4, http:// www2.lse.ac.uk/humanRights/articlesAndTranscripts/The_UK_Experience.pdf (staženo 5. 3. 2011). 50 McLean, What’s wrong with the British constitution?, 209. 51 Klug, „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“, 8. 52 Turpin a Tomkins, British Government and the Constitution, 276. 53 Feldman, „Extending the Role of the Courts: The Human Rights Act 1998“, Parliamentary History 30, č. 1 (2011): 79–80, http://onlinelibrary.wiley.com/ (staženo 5. 3. 2011). 54 Klug, „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“, 14. 44 45

301

Debata o  způsobu ochrany lidských práv ve  Velké Británii přijetím HRA neskončila. Po útocích v roce 2001 se zákon stal pro mnohé kontroverzním kvůli bezpečnostním hrozbám, kterým Velká Británie čelila. Především článek Úmluvy zakazující mučení byl předmětem debat, protože kvůli němu nemohla Británie posílat ilegální imigranty a lidi podezřelé z terorismu do zemí, kde by byli vystaveni riziku mučení. Konzervativní strana chtěla reagovat odvoláním zákona a i v řadách Labouristické strany se objevovaly pochybnosti o správnosti zákona. Vláda Labouristické strany navrhla diskuzi o budoucím způsobu ochrany práv, která byla zahájena v roce 2007 Zelenou knihou The Governance of Britain.55 Gordon Brown popsal HRA jako první krok a inicioval debatu o původním britském Bill of Rights. David Cameron prohlásil, že případná konzervativní vláda bude uvažovat o zrušení HRA a  jeho nahrazení britským Bill of Rights.56 Pouze liberální demokraté zachovávali svojí podporu HRA a Úmluvě.57 Debata probíhala i mezi odborníky a významným způsobem se do ní zapojovaly i nevládní organizace a think-tanky. Diskuze o zavedení Bill of Rights Kritika Human Rights Act Diskuze o zavedení Bill of Rights se naplno rozvinula v roce 2007. Pro její hlubší pochopení je však nutné zmínit události, které této diskuzi bezprostředně předcházely a které měly zásadní vliv na předkládané argumenty a návrhy. Především události roku 2006 jsou v tomto směru podstatné. Kritika, která se HRA dotýkala již od roku 2000, kdy vstoupil v účinnost, se v roce 2006 výrazně zintenzívnila.58 Obecně můžeme hlavní body kritiky shrnout do několika následujících tvrzení. Zastánci HRA je nazývají mýty a jejich rozšíření přičítají nedostatečnému vysvětlení veřejnosti, jaká práva HRA ochraňuje a jak systém ochrany funguje.59 Mezi tyto mýty patří tvrzení, že HRA dává velkou moc do rukou nevoleným soudcům a umožňuje jim rušit zákony schválené parlamentem. HRA také údajně zavádí nová práva, která v Británii dříve neplatila a jsou zavedena pod zahraničním nátlakem často spojovaným s Evropskou unií. Velmi rozšířeným mýtem je, že HRA podporuje především ty, kteří si to nezaslouží. Myšleni jsou zločinci a  teroristé

Feldman, „Extending the Role of the Courts: The Human Rights Act 1998“, 83. Brazier, Constitutional reform, 124. 57 Feldman, „Extending the Role of the Courts: The Human Rights Act 1998“, 84. 58 Robert Hazell, Towards a New Constitutional Settlement An Agenda for Gordon Brown’s First 100 Days and Beyond (London: The Constitution Unit, UCL, 2007), 31, http://www.ucl.ac.uk/ constitution-unit/publications/tabs/unit-publications/141.pdf (staženo 15. 3. 2011). 59 Liberty, A  Parliamentarian’s Guide to the Human Rights Act (2010): 52, http://www.libertyhuman-rights.org.uk/policy/reports/parliamentarian-s-guide-to-the-human-rights-act-sept2010.pdf (staženo 15. 3. 2011). 55

56

302

chránění na úkor většiny, která dodržuje zákony, a na úkor obětí.60 Často je také zmiňováno, že HRA nedostatečně zdůrazňuje souvislost mezi právy a povinnostmi. Dále je důležité zmínit názory, podle kterých HRA neumožňuje deportovat nebezpečné cizince, vytváří nátlak na veřejné orgány, které následně kladou přílišný důraz na  práva podezřelých a  odsouzených, a  důrazem na  soukromí znemožňuje svobodné zpravodajství v médiích. V neposlední řadě je kritizována jeho nedostatečná „britskost“.61 V  roce 2006 se kritika HRA vystupňovala. Vláda, opozice i  média si stále častěji kladly otázku, zda by HRA neměl být pozměněn nebo úplně odvolán. Za  jednu z  hlavních příčin můžeme označit vývoj ve  třech zásadních případech, které se týkaly HRA a zajištění bezpečnosti obyvatel. První případ se týkal devíti Afgánců, kteří v roce 2000 unesli letadlo, aby se dostali do Velké Británie. High Court, jeden z  nejvyšších soudů, rozhodl, že Afgánci nemohou být deportováni, protože by jim hrozilo mučení nebo smrt.62 Premiér Tony Blair v  reakci na  toto rozhodnutí uvedl: „Není možné, abychom byli v situaci, kdy nemůžeme lidi, kteří unesou letadlo, deportovat zpět do jejich země. To, že je chceme deportovat, není zneužití spravedlnosti, zneužitím zdravého rozumu je to, že to nemůžeme udělat.“63 Druhou kontroverzní událostí bylo zveřejnění zprávy o  procesu, na  základě kterého byl v roce 2005 propuštěn z vězení Anthony Rice odsouzený na doživotí. Ten několik měsíců po svém propuštění zavraždil čtyřicetiletou Naomi Bryantovou. Podle zveřejněné zprávy bylo rozhodnutí o propuštění špatné, způsobené sérií procedurálních chyb a  podceněním nebezpečnosti odsouzeného.64 Pro veřejnost a média však bylo hlavní příčinou jeho propuštění neadekvátní přihlížení k právům zločince, což bylo způsobeno obavou z žaloby na základě HRA.65 Třetí kontroverze souvisela s vládním prohlášením, že kvůli HRA nemůže Velká Británie deportovat cizince, kteří jsou propuštěni z  vězení.66 Ministr vnitra John Reid krátce poté uvedl, že většina lidí, která dodržuje zákony, považuje za špatné, aby soudní rozhodnutí upřednostňovala práva zahraničních vězňů před bezpečností obyvatel Spojeného království. Velká Británie nemůže na základě článku 3 Úmluvy

60 Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews (2006): 24, http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200506/jtselect/jtrights/278/278.pdf (staženo 15. 3. 2011). 61 Liberty, A Parliamentarian’s Guide to the Human Rights Act, 52–58. 62 Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews, 7. 63 Ibid., 9. 64 Ibid., 12–14. 65 Alan Travis a Steven Morris, „Killer should not have been freed, says report“, The Guardian, 11. května 2006, http://www.guardian.co.uk/uk/2006/may/11/topstories3.ukcrime (staženo 15. 3. 2011). 66 HC Deb, 3. květen 2006, c 969–973, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm200506/ cmhansrd/vo060503/debtext/60503-04.htm#60503-04_spmin0, (staženo 15. 3. 2011).

303

deportovat cizince, pokud by mu hrozilo mučení, smrt nebo nelidské a pokořující zacházení.67 Do diskuze o HRA přispěl i lídr Konzervativní strany David Cameron, který v projevu v červnu 2006 navrhl zrušení HRA a jeho nahrazení moderním Bill of Rights. Reagoval tak na  nutnost lépe vyvažovat svobody a  bezpečnost, což podle něho HRA nezajišťuje dostatečně. Především v oblastech boje proti zločinu a terorismu oslabuje státní moc. Označil jej dokonce za  „pozvánku pro teroristy“.68 Původní Bill of Rights by podle Camerona pomohl také v případech, kdy jsou před ECtHR rozhodovány britské případy. ECtHR by mohl využít tzv. doktríny margin of appreciation69 a respektovat principy obsažené v Bill of Rights.70 Premiér Tony Blair reagoval na zmíněné události prohlášením k ministru vnitra Johnu Reidovi, že by měla být schválena legislativa umožňující vládě vetovat rozhodnutí soudů a zmínil možnost změny HRA. Ta by přiměla soudy lépe vyvážit práva jednotlivce a bezpečnost obyvatel.71 Blair také požádal tehdejší ministerstvo pro záležitosti ústavy a  ministerstvo vnitra o  přezkoumání fungování HRA.72 Ministerstvo pro záležitosti ústavy shledalo, že HRA nemá zásadní vliv na trestní právo a na schopnost vlády bojovat proti zločinu. Hlavní problémy v oblasti protiteroristické legislativy nejsou způsobeny HRA, ale rozhodnutími ECtHR jako bylo rozhodnutí v případu Chahal v. The United Kingdom.73 V dalších oblastech považuje ministerstvo vliv HRA za  kladný a  neshledává, že by HRA výrazně pozměnil rovnováhu mezi výkonnou, zákonodárnou a  soudní mocí.74 Zpráva ministerstva vnitra uvedla, že HRA je orgány systému trestního práva považován za  přínosný a případné výtky souvisí spíše se závazky danými Úmluvou, než s HRA. Zároveň 67 Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews, 11, 37. 68 David Cameron, „Balancing Freedom and Security – A  Modern British Bill of Rights“, (příspěvek přednesený pro Centre for Policy Studies, 26. června 2006), 11, http://www.cps.org. uk/cps_catalog/CPS_assets/555_ProductPreviewFile.pdf (staženo 15. 3. 2011). 69 Doktrína odkazuje k prostoru, který přenechává ECtHR národním institucím v naplňování jejich povinností v rámci Úmluvy. cit. podle „The Margin of Appreciation“, Council of Europe, http://www.coe.int/t/dghl/cooperation/lisbonnetwork/themis/ECHR/Paper2 _en.asp (staženo 18. 4. 2011). 70 Cameron, „Balancing Freedom and Security“, 6, 15–18. 71 BBC News, „Blair ,to amend human rights law’“, BBC News, 14. květen 2006, http://news.bbc. co.uk/2/hi/uk_news/4770231.stm (staženo 15. 3. 2011). 72 Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews, 3. 73 Jedná se o  rozhodnutí ECtHR z  roku 1996, na  základě kterého nemůže Velká Británie deportovat člověka, který by byl vystaven riziku smrti, mučení nebo nelidského a ponižujícího zacházení. Cit. podle European Court of Human Rights „Chahal v. The United Kingdom“, Int J Refugee Law 9. č. 1 (1997): 86. 74 Department for Constitutional Affairs, Review of the Implementation of the Human Rights Act (2006): 1, 35, http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http://www.dca.gov.uk/peoples-righ ts/human-rights/pdf/full_review.pdf (staženo 15. 3. 2011).

304

však poukázala na náznaky přílišné opatrnosti úřadů v případech, kdy mají podle HRA a Úmluvy vytvořit rovnováhu mezi právy jednotlivce a bezpečností veřejnosti. Jedním z důvodů mohou být obavy ze soudních sporů.75 Výše zmíněné události roku 2006 do značné míry ovlivnily diskuzi, která se rozvinula v roce 2007. Významný vliv na její charakter však měla také změna na pozici předsedy Labouristické strany. Tonyho Blaira, který stál za schválením HRA, avšak v průběhu let jej sám často kritizoval a navrhoval jeho pozměnění76, vystřídal Gordon Brown. Brown se již v zahajovací řeči své kampaně na pozici předsedy strany vyjádřil, že v má v nejbližších měsících v plánu vybudovat národní konsenzus pro program ústavní reformy. Tato reforma by měla podle jeho slov „posílit odpovědnost těch, kteří drží moc, měla by ujasnit práva a povinnosti občanů Británie, měla by bránit unii a ostražitě chránit těžce dobyté svobody jednotlivce“. Již v tomto projevu tedy Brown naznačil, jaké budou kroky jeho vlády, a dal najevo, že chce v dalším vývoji sehrát důležitou roli.77 Hlavní mezníky diskuze od roku 2007 Zelená kniha The Governance of Britain Diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii dostala v roce 2007 impuls v podobě Zelené knihy The Governance of Britain.78 Zelená kniha byla vydána v červenci toho roku krátce po jmenování Gordona Browna premiérem.79 Labouristická strana se od roku 1997 soustředila na reformování britského ústavního pořádku. Přes důležité kroky v mnoha oblastech byla jejich reformní snaha často předmětem kritiky kvůli nedostatku dlouhodobější vize a  prosazování reforem shora bez dostatečné veřejné diskuze. Zelená kniha The Governance of Britain měla symbolizovat změnu tohoto přístupu. 80 Základní otázky, na  které má Zelená kniha odpovědět, jsou dvě. Zaprvé jak zajistit, aby byla moc odpovědnější a  zadruhé jak prosazovat a  pozvednout práva a  povinnosti občanů. Dokument měl podle představy vlády být prvním krokem 75 Joint Committee on Human Rights, The Human Rights Act: the DCA and Home Office Reviews, 32–33. 76

Ned Temko a Jamie Doward, „Revealed: Blair attack on human rights law“, The Guardian, 14. květen 2006, http://www.guardian.co.uk/politics/2006/may/14/humanrights.ukcrime (staženo 15. 3. 2011).

Hazell, Towards a New Constitutional Settlement, 7. Ministry of Justice, The Governance of Britain (červenec 2007), http://www.official-documents. gov.uk/document/cm71/7170/7170.pdf (staženo 15. 3. 2011). 79 Maer a Horne, „Background to proposals for a British Bill of Rights and Duties“, 3, http:// www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/briefi ngs/snpc-04559.pdf (staženo 22. 1. 2011). 80 Maer a  Horne, „The Governance of Britain Green Paper“, Research paper 07/72 (2007), 3, http://www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/rp2007/rp07-072.pdf (staženo 15. 3. 2011). 77 78

305

k  celonárodní diskuzi o  ústavních změnách. Tato diskuze se měla soustředit na  téma budoucnosti britské ústavy a  na  britské občanství a  hodnoty. 81 Zelená kniha se konkrétně soustředí na čtyři oblasti. Jedná se o omezení práv výkonné moci ve prospěch parlamentu, o rozšíření odpovědnosti exekutivy a o znovuoživení demokracie. Poslední část Zelené knihy se věnuje problematice Prohlášení britských hodnot a Bill of Rights. 82 V otázce Bill of Rights vláda deklaruje, že považuje HRA z roku 1998 za první krok k vytvoření Bill of Rights. Tento zákon by měl sloužit jako základ, na kterém bude Bill of Rights postaven. HRA obsahuje podle vlády práva, která jsou Velké Británii vlastní od doby prohlášení Magna Carta a která budou platit, dokud Británie neodstoupí od Úmluvy. Tento krok však vláda vylučuje, protože by pro občany znamenal znovu nutnost dlouhého dovolávání se práv před ECtHR. Sepsání nového Bill of Rights představuje možnost nově definovat, co občané mohou očekávat od veřejné moci, od sebe navzájem a může pomoci vytvořit systém, v rámci kterého mohou být lépe naplňovány hodnoty společné obyvatelům Velké Británie.83 Bill of Rights je příležitostí zahrnout nová témata nad rámec HRA. Jedná se především o zdůraznění spojení mezi právy a povinnostmi, které z práv vyplývají. Z tohoto důvodu využívá The Governance of Britain pojem Bill of Rights and Duties. Zelená kniha zdůrazňuje také nutnost zajistit, aby práva neomezovala možnosti výkonné moci rozhodovat o  rozdělování státních zdrojů. Tato podmínka se týká především případného začlenění ekonomických a  sociálních práv. V  neposlední řadě Zelená kniha vyzdvihuje nutnost rovnováhy mezi ochranou lidských práv a ochranou obyvatel. 84 S  otázkou Bill of Rights je v  Zelené knize úzce spojena i  výzva k  vytvoření Prohlášení britských hodnot. Toto prohlášení by mělo napomoci jasněji identifikovat hlavní principy britské identity a britského občanství a také povinností, které jsou s  tím spojeny. Za  nejdůležitější z  nich vláda považuje svobodu, demokracii, toleranci, svobodu slova, pluralitu a  plnění občanských povinností. Pojmenování těchto základních hodnot a principů by mělo napomoci sjednocení Britů a upevnění jednoty národa. 85 Důležitou úlohou The Governance of Britain je iniciování diskuze o hodnotách a principech důležitých pro britskou společnost a také o právech, která jsou britské kultuře vlastní. Tato diskuze je podle vlády velmi významná především z toho důvodu, aby se zajistilo, že hodnoty sdílené ve společnosti budou obsaženy v ústavě a v Bill of Rights. Vláda se v dokumentu zavazuje podpořit celonárodní diskuzi vyMinistry of Justice, The Governance of Britain, 5–6. Ibid. 5–8. 83 Ibid., 60–61. 84 Ibid. 85 Ibid., 53–57. 81

82

306

dáním diskusních dokumentů, informačních materiálů a plánuje úzkou spolupráci s think-tanky a akademiky. 86 Debata v Dolní sněmovně Zelená kniha The Governance of Britain byla uvedena v Dolní sněmovně 3. července 2007. Premiér Gordon Brown v projevu k poslancům dokument představil a prohlásil, že změny navrhované v  Zelené knize jsou jedinečnou možností, jak čelit novým výzvám v oblastech bezpečnosti, ekonomických změn a tlaku na soudržnost společnosti.87 Část projevu se týkala i návrhu na Bill of Rights. Prohlásil, že rozhodnutí o tom, co by mělo tvořit práva a povinnosti občanů, by mělo být předmětem veřejné diskuze. Gordon Brown také zmínil, že vedením této diskuze s veřejností byl pověřen ministr spravedlnosti Jack Straw. Diskuze a série veřejných slyšení měla začít na podzim roku 2007 ve všech částech země. 88 Vůdce opozice David Cameron z Konzervativní strany přivítal většinu návrhů obsažených v  Zelené knize, avšak část týkající se Bill of Rights kritizoval. Uvedl, že Británie potřebuje v daný okamžik především objasnění pozice HRA. Cameron prohlásil, že by tento zákon měl být odvolán, protože znemožňuje deportaci cizinců představujících bezpečnostní hrozbu. 89 Brown reagoval na  toto prohlášení citací Kennetha Clarka z  Konzervativní strany, který uvedl, že konzervativní návrhy na Bill of Rights jsou xenofobní a postrádají právní smysl. Alan Beith z Liberálně demokratické strany ocenil ochotu vlády o navrhovaných změnách vést diskuzi.90 Další část debaty v Dolní sněmovně se týkala již jiných návrhů ze Zelené knihy. Projevy premiéra Gordona Browna Premiér Gordon Brown se významně podílel na  šíření a  objasňování myšlenek a  návrhů obsažených v  The Governance of Britain. Ústavní reforma byla tématem jeho prvního proslovu v parlamentu v pozici předsedy vlády a věnoval se jí i v dalších projevech následujících po představení Zelené knihy.91 V projevu v září 2007 mimo jiné představil koncept shromáždění občanů zvaného Citizens Summit. Měl být tvořen reprezentativní částí obyvatel, kteří budou pracovat na formulování Prohlášení britských hodnot. Brown vyzdvihl zapojení obyvatel do procesu formulace, což má

Ibid., 59–61. HC Deb, 3. července 2007, c 815, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm200607/ cmhansrd/cm070703/debtext/70703-0003.htm#07070334000001 (staženo 20. 3. 2011). 88 Ibid., c 819, 820. 89 Ibid., c 820, 821. 90 Ibid., c 822, 825. 91 Maer a Horne, „The Governance of Britain Green Paper“, 57. 86 87

307

pomoci jeho budoucímu přijetí veřejností.92 Měsíc poté Brown vyjádřil znepokojení nad tím, že v  posledních letech je v  Británii podceňován význam svobody. Jeho vláda se bude zasazovat o to, aby nebyly aktuální bezpečnostní hrozby zneužívány jako záminka pro opuštění důrazu na  hodnoty lidské svobody. Podpora principů svobody bude naopak jedním ze způsobů boje proti hrozbám. V tomto projevu také Brown oznámil, že tímto dnem Jack Straw zahajuje debatu o British Bill of Rights and Duties.93 Zpráva Společného výboru pro lidská práva Do diskuze o budoucím Bill of Rights se zapojil i Společný výbor pro lidská práva.94 Již 22. května 2007 zahájil veřejná slyšení, ve kterých se mohli jednotlivci i organizace vyjadřovat k následujícím otázkám – jestli a proč existuje potřeba pro zavedení Bill of Rights, jaká práva byl měl případně zahrnovat, jaký by měl být vztah mezi Bill of Rights, HRA a dalšími mezinárodními závazky a jaký by měl mít Bill of Rights vliv na vztahy mezi exekutivou, parlamentem a soudy.95 Do konce srpna 2007 obdržel výbor 31 stanovisek od jednotlivců a organizací a v srpnu následujícího roku publikoval zprávu A bill of rights for the UK?.96 V  této zprávě výbor jednoznačně vyjádřil podporu plánu na  vytvoření Bill of Rights, především z  toho důvodu, že v  britské společnosti existuje podle jeho mínění mnoho skupin, jejichž práva nejsou dostatečně chráněna. Výbor vyzdvihl nutnost široké diskuze o aspektech Bill of Rights, aby se jeho zavedení stalo událostí ústavního charakteru a  ne charakteru pouze politického.97 Zpráva také oceňuje rozhodnutí vlády stavět na HRA a vytvořit Bill of Rights podle modelu tzv. ECHR-plus. Úmluva by podle tohoto modelu byla základem, ke kterému by byla připojena další práva zvyšující ochranu. Konkrétní nová práva jsou předmětem diskuze, avšak výbor se přiklání k zahrnutí následujících práv – práva na soudní proces s porotou, práv na správní soudnictví, práva dětí a dalších ohrožených skupin, a z tzv. práv třetí 92 Gordon Brown, „Speech to the National Council of Voluntary Organisations“ (příspěvek přednesený pro National Council of Voluntary Organisations, 3. září 2007), http://webarchive. nationalarchives.gov.uk/+/http://www.number10.gov.uk/Page13008 (staženo 20. 3. 2011). 93 Gordon Brown, „Speech on Liberty“ (příspěvek přednesený pro University of Westminster, 25. října 2007), http://webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http://www.number10.gov.uk/ Page13630 (staženo 20. 3. 2011). 94 Jedná se o  výbor parlamentu složený ze zástupců obou komor. Jeho úkolem je zabývat se otázkou lidských práv ve Velké Británii a fungováním HRA. viz http://www.parliament.uk/jchr. 95 Joint Committee on Human Rights, Press Notice č. 38 (22. května 2007), http://www. parliament.uk/business/committees/committees-archive/joint-committee-on-human-rights/ jchrpn38-220507/ (staženo 20. 3. 2011). 96 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 (srpen 2008): 8, http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200708/jtselect/jtrights/165/165i.pdf (staženo 14. 2. 2011). 97 Ibid., 12, 15.

308

generace98 právo na zdravé a udržitelné životní prostředí. V otázce kontroverzních ekonomických a  sociálních práv se přiklání k  začlenění práva na  zdraví, bydlení, vzdělání a životní standard, která však budou pouze deklarována a nebudou vymahatelná u soudu. V neposlední řadě je zásadní zmínit názor výboru, podle kterého by Bill of Rights neměl kvůli tradiční roli parlamentu poskytnout soudům právo odvolávat zákony.99 Výbor navrhl vlastní název UK Bill of Rights and Freedoms místo vládního návrhu British Bill of Rights and Duties. Reaguje tím na  jedné straně na  potenciální problematičnost slova British v souvislosti s rozdělením země na Anglii, Skotsko, Severní Irsko a  Wales. Na  straně druhé tím vyjadřuje svůj nesouhlas s  pevným začleněním povinností do Bill of Rights.100 Vláda Gordona Browna představila v  prosinci 2008 svojí odpověď na  návrhy a připomínky výboru. Důležité je zmínit především body, ve kterých se stanovisko vlády liší od  názoru komise. V  otázce začlenění ekonomických a  sociálních práv vyjádřila vláda obavu, že jejich začlenění zvýší možnost zásahů soudů do přerozdělování zdrojů v socio-ekonomických oblastech, což je pro vládu nepřijatelné. Výbor naopak navrhuje, aby soudy mohly jednat v případech vážného porušování těchto práv, a neshledává toto opatření nedemokratickým.101 Vláda nesouhlasí s negativním postojem výboru k  zapojení povinností do  Bill of Rights. Výbor jako důvod uvádí, že vláda využívá zapojení povinností jako prostředku k posílení důležitosti otázky bezpečnosti na úkor lidských práv. Dále také prý podmiňuje práva splněním povinností, což je v rozporu s jejich univerzálností. Výbor také tvrdí, že vláda svým důrazem na povinnosti podporuje mýty o HRA (viz část Důvody aktivity politiků v oblasti Bill of Rights).102 Výbor také doporučil, aby byla ustavena nezávislá komise pověřená vedením národní diskuze, která by probíhala před projednáváním Bill of Rights v parlamentu.103 Výbor upozorňoval ve své reakci na odpověď vlády na odklady publikace Zelené knihy k  dalšímu vývoji v  otázce Bill of Rights. Vyzýval vládu, aby jí publikovala co nejdříve a zamezila tak pochybám o vážnosti záměru v otázce Bill of Rights.104 Záměr vydat novou Zelenou knihu byl publikován již v červenci 2008 v dokumentu Práva třetí generace jsou mezinárodně uznávanou součástí lidských práv, ale nejsou zařaditelná mezi občanská, politická, ekonomická ani sociální práva. Srov. Společný výbor pro lidská práva, A Bill of Rights for the UK? Government Response to the Committee’s Twenty–ninth Report of Session 2007–08 (leden 2009): 57, http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200809/jtselect/jtri ghts/15/15.pdf (staženo 14. 2. 2011). 99 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 5–6, 20. 100 Ibid., 5, 30. 101 Joint Committee on Human Rights, A Bill of Rights for the UK? Government Response to the Committee’s Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 6, 19. 102 Ibid., 11, 25. 103 Ibid., 3. 104 Ibid. 98

309

Governance of Britain: One Year On.105 Tento závazek splnila vláda 23. března 2009 vydáním Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework.106 Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework byla publikována 23. března 2009. Základní myšlenkou Zelené knihy je návrh na přijetí Bill of Rights and Responsibilities, jehož základem by byla práva zahrnutá v  HRA a dále by v sobě zahrnoval větší důraz na povinnosti a odpovědnost.107 Na rozdíl od  dříve zmiňované The Governance of Britain tak v  nové Zelené knize již dostal návrh na  Bill of Rights plný prostor. Vláda se v  Zelené knize snaží odpovědět na  otázku, jak nejlépe upravit vztah mezi občanem a  státem, aby byly ochráněny základní svobody a aby byla zároveň podpořena vzájemná odpovědnost. Načasování diskuze vysvětluje tím, že dnes žijeme v  době velkých změn, což s  sebou přináší mnohé situace, které nelze předvídat. Mnozí z těch, kteří se dosud cítili bezpeční, objevují svojí zranitelnost. Vláda chce v této situaci pomocí široké diskuze ochranu práv a svobod pozvednout.108 Povinnosti a  odpovědnost neměly až dosud v  ústavním uspořádání tak významné postavení jako práva, přestože mají důležité místo ve  zvykovém právu, v  zákonech, v  HRA a  jsou uznávanou součástí britské morálky. Vláda si proto klade za cíl obzvlášť zásadním povinnostem poskytnout větší prostor a přispět tak k jejich lepšímu pochopení. Zároveň však ujišťuje, že nemá v úmyslu práva splněním povinností podmiňovat.109 Spojení práv a  povinností je v  dokumentu ukazováno odkazem na  významné myslitele v historii, kteří toto propojení uznávali.110 Myšlenka, že jednotlivci mají k sobě navzájem povinnosti, je součástí každodenního života a etických a morálních pravidel. V současnosti však podle Zelené knihy dochází k atomizaci společnosti, lidé jsou více nezávislí, samostatní a  vzájemné povinnosti a  odpovědnost se ztrácí.111 Bill of Rights and Responsibilities by tak mohl přispět k  lepšímu pochopení povinností a jejich souvislostí s právy a podpořit solidaritu ve společnosti. V Zelené knize je však podtrhováno, že cílem není oslabit práva, ale lepším nastíněním těchto Ministry of Justice, Governance of Britain: One Year On (červenec 2008): 22–23, http:// webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/http://www.justice.gov.uk/docs/governance-britain-oneyear-on.pdf (staženo 14. 2. 2011). 106 Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework (březen 2009), http://www.justice.gov.uk/rights-responsibilities.pdf (staženo 14. 2. 2011). 107 Pojem responsibility je v Zelené knize využíván podle kontextu jako ekvivalent pro oba české výrazy. 108 Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework, 13. 109 Ibid., 8–9. 110 Aristoteles, John Stuart Mill, Thomas Paine, Jean-Jacques Rousseau, Adam Smith. 111 Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework, 14–17. 105

310

souvislostí přispět k chápání práv.112 Vláda předkládá k diskuzi například návrhy na začlenění povinnosti podat informace o závažném zločinu, zasednout v porotě u soudu, starat se o děti, platit daně, přispívat do sociálního pojištění a nepobírat dávky pokud je člověk schopen pracovat.113 Dokument obsahuje mnoho úvah o možném začlenění práv nad rámec HRA. Velká Británie tradičně dodržuje některá práva, která nejsou dosud v tomto zákoně zakotvena. Zelená kniha představuje úvahy o zakotvení sociálních a ekonomických práv, která mají své kořeny v britském státu blahobytu. Dále zmiňuje právo na soud s porotou, avšak jeho začlenění nenavrhuje, protože mezi odborníky není jednotný názor na vhodnost tohoto způsobu projednávání.114 Navrhované právo na rovnost je již obsaženo v zákonech a zvykovém právu, ale jeho začlenění do Bill of Rights by podpořilo tuto ochranu. Mezi další návrhy, které vláda předkládá, patří práva obětí trestných činů, právo na řádnou správu, právo na zdraví a prospívání dětí a princip udržitelného rozvoje v souvislosti s životním prostředím a právo na určitý standard bydlení.115 Významný prostor je v Zelené knize věnován také možným způsobům zakotvení práv. Zelená kniha nastiňuje možnosti od čistě deklarativního a symbolického pojetí až po přímo vymahatelná práva. Tato druhá možnost je považována za nejméně vhodnou, především v souvislosti s ekonomickými, sociálními a kulturními právy. Ani v případě povinností neuvažuje vláda o zakotvení postihů, protože by to nepřispělo k rozšíření pocitu odpovědnosti a vzájemné tolerance. Vláda neplánuje změnu vymahatelnosti v případě práv již dříve zakotvených v HRA. Ani v případě nových práv není jejich obecná vymahatelnost považována za nejlepší způsob úpravy. Naopak se vláda kloní spíše k úpravě podle HRA, kdy mají soudy pouze možnost prohlásit, že určitý zákon není v souladu s Úmluvou.116 Budoucnost HRA není z dokumentu jednoznačně zřejmá. Nabízeny jsou možnosti inkorporace do Bill of Rights and Responsibilities nebo samostatnost. Předložení konečné podoby Bill of Rights and Responsibilities parlamentu ke schválení vláda neplánuje před následujícími volbami.117 Debata v Dolní sněmovně Zelenou knihu předložil v  Dolní sněmovně ministr spravedlnosti Jack Straw. O dokumentu se vedla živá diskuze a setkal se s výraznou kritikou především ze strany poslanců Konzervativní strany. Dominic Grieve, stínový ministr spravedlIbid., 17–18. Ibid., 20–21, 27. 114 Ibid., 36–38. 115 Ibid., 9. 116 Ibid., 10, 56. 117 Ibid., 10. 112 113

311

nosti, prohlásil, že HRA selhal v ochraňování našich svobod a způsobil nejasnosti v prosazování práv v praxi. Navrhovaný Bill of Rights and Responsibilities podle něho situaci ještě zhorší. Konkrétně zmiňuje, že možnost, aby soudy rozhodovaly o ekonomických a  sociálních otázkách, považuje za  nepřípustnou. Další konzervativní poslanci prohlásili, že Zelená kniha ve skutečnosti nepřináší nic nového, protože navrhovaná práva jsou již chráněna ve stávajících ústavních dokumentech.118 Liberální demokraté přijali novou Zelenou knihu pozitivněji než konzervativci. David Howarth, stínový ministr spravedlnosti, však nesouhlasil se začleněním povinností do Bill of Rights. Obvinil vládu z podbízení se těm, kteří prohlašují, že existují lidé, kteří si lidská práva nezaslouží. Howarth také vyslovil názor, že pokud práva nebudou zakotvena jako vymahatelná, bude hrozit narušení celé idey lidských práv. Tento názor vyslovil i další řečník z řad Liberálních demokratů Alan Beith. Listinu práv, která neobsahuje vymahatelná práva, označil za listinu nadějí a tuh.119 Poslanec za  Skotskou národní stranu Pete Wishart upozornil na  skutečnost, že Skotsko by mělo mít vlastní úpravu práv a povinností a v rámci Unie by nemělo docházet k přísnému uplatňování těchto britských nařízení.120 Debata ve Sněmovně lordů Ve  Sněmovně lordů byla Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework představena také 23. března 2009. I zde vyjádřili zástupci Konzervativní strany svůj nesouhlas s  jejím obsahem. Lord Kingsland kritizoval především to, že vláda neplánuje začlenění habeas corpus a práva na soud s porotou a vyjádřil také údiv nad tím, že v Zelené knize není zmíněna rodina jako velmi důležitá instituce rozšiřující odpovědnost ve společnosti.121 Lord Waddington kritizoval nerozhodnost vlády v otázce vymahatelnosti práv. Upozorňoval také na jedné straně na  možný nárůst soudních sporů, pokud práva budou vymahatelná a  na  druhé straně na nemožnost garance dodržování práv pokud nebudou vymahatelná.122 Lord Thomas of Gresford z řad liberálních demokratů prohlásil, že se obává, že vláda bude absolutní práva podmiňovat povinnostmi. Vláda tak podle něho ustupuje od HRA. Skutečnost, že práva nemají být vymahatelná ukazuje, že Zelená kniha je pouze snahou uspokojit bulvární média i opravdové zastánce lidských práv.123 Lord Lester of Herne Hill kritizoval především skutečnost, že vláda neplánuje začlenění

118 HC Deb, 23. března 2009, c 41–47, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm200809/ cmhansrd/cm090323/debtext/90323-0006.htm#0903235000003 (staženo 20. 2. 2011). 119 Ibid., c 43–45. 120 Ibid., c 46–47. 121 HL Deb, 23. března 2009, c 475–478, 480–482, http://www.publications.parliament.uk/pa/ ld200809/ldhansrd/text/90323-0005.htm#0903238000440 (staženo 20. 2. 2011). 122 Ibid., c 480–481. 123 Ibid., c 477–478.

312

práv, která chybí v  HRA a  jejichž začlenění by umožnilo vytvoření opravdu britského Bill of Rights a zlepšilo vnímání lidských práv v zemi.124 Zpráva o průběhu veřejné diskuze Veřejná debata, kterou zahájila Zelená kniha Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework probíhala mezi 23. březnem 2009 a 26. únorem 2010. Jejím cílem bylo zapojit veřejnost a zájmové skupiny do debaty o Bill of Rights and Responsibilities. Široká veřejná debata o možných ústavních změnách probíhala již od  roku 2007 na  základě Zelené knihy The Governance of Britain, avšak Zelená kniha z roku 2009 zúžila debatu tematicky. Diskuze se vedla především o národní identitě, národních hodnotách, Bill of Rights and Responsibilities a  psané ústavě. Diskuze byla doplněna sérií poradních shromáždění po celé zemi a byly využívány i moderní informační technologie jako online diskusní fóra a Twitter. Zpráva o průběhu a výsledcích této diskuze byla předložena parlamentu 30. března 2010.125 Do  diskuze se zapojilo 2500 lidí. Vedle jednotlivců to byly charity, nevládní organizace, náboženské a politické skupiny a právnické a akademické organizace. Podle zprávy respondenti vítali Zelenou knihu a většina se domnívala, že je správný čas pro diskuzi o Bill of Rights. Hlavním argumentem pro jeho podporu bylo možné rozšíření povědomí o  právech a  povinnostech a  rozšíření výčtu práv nad rámec HRA. Naopak ti, kteří byli proti Bill of Rights, zmiňovali nejčastěji dostatečnost dosavadní ochrany a také skutečnost, že v problematice ústavního uspořádání země jsou důležitější body k diskuzi. V otázce začlenění povinností byli účastníci diskuze rozdělení na  dvě poloviny. Podle jedné části by jejich začlenění podpořilo kladné změny ve  společnosti, podle druhé části by naopak znamenalo zasahování státu do oblastí, které jsou doménou obcí, komunit, náboženských organizací a rodiny. Velká část respondentů souhlasila se začleněním nových práv, především pak práv dětí a práv na rovnost a řádnou správu. Podpora začlenění ekonomických a sociálních práv pak již nebyla tak široká. V otázce zakotvení práv upřednostnila většina plnou vymahatelnost, avšak ne vždy v případech, kdy se jednalo o rozdělování zdrojů. V diskuzi dostalo jednoznačně přednost symbolické zakotvení povinností.126 Ze závěru zprávy je patrné, že účastníci debaty vyzvali vládu k podpoře další diskuze, na  níž by se podíleli lidé z  různých prostředí. Vláda se k  další podpoře diskuze zavázala v průběhu příštího parlamentního období.127

Ibid., c 481–482. Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework Summary of responses (březen 2010): 6–7, http://www.justice.gov.uk/publications/docs/rightsresponsibilities-response.pdf (staženo 20. 2. 2011). 126 Ibid., 9–11. 127 Ibid., 23. 124 125

313

Volební kampaň 2010 a kroky nové vládní koalice Premiér Gordon Brown oznámil 6. dubna 2010, že parlamentní volby se budou konat 6. května 2010. Zároveň tímto oznámením také zahájil volební kampaň.128 Téma Bill of Rights nebylo jedním z  hlavních témat kampaně, což je zřejmé při pohledu na volební programy tří největších politických stran. Vládní Labouristická strana se ve  svém programu zavazovala ochraňovat práva obyvatel a  podporovat plnění jejich povinností. Plně se přihlásila k  HRA a  zavázala se, že jej neodvolá. Místo dříve prosazovaného Bill of Rights and Responsibilities však přišla Labouristická strana s  návrhem na  ustavení komise ze všech politických stran, která by projednávala možnosti zavedení psané ústavy.129 Podle prof.  Francescy Klugové byly příčinou opuštění návrhů ze Zelené knihy z roku 2009 rozpory ve vládě. Ty se týkaly především vlivu, který by Bill of Rights and Responsibilities měl na vztahy mezi legislativou, exekutivou a  soudy a  neshod ohledně začlenění ekonomických a sociálních práv.130 Konzervativní strana v  programu slíbila, že nahradí HRA zákonem UK Bill of Rights, aby ochránila svobody proti zásahu státu a podpořila větší společenskou odpovědnost. Více se program k otázce Bill of Rights nevyjadřoval a neposkytl bližší informace o potenciální podobě UK Bill of Rights.131 Liberální demokraté se v programu zavázali zavést Zákon o svobodě, který by obnovil občanské svobody důležité pro Británii. Dále chtěli podporou HRA zajistit, že každý bude mít stejnou míru ochrany. Vyjádřili také názor, že nejlepším způsobem ochrany obyvatel před terorismem je teroristy soudně stíhat a ne se vzdávat těžce získaných práv a svobod.132 V otázce budoucnosti HRA bylo před volbami zřejmé, že ze tří hlavních politických stran pouze Konzervativní strana prosazuje jeho odvolání. Dále se k tomu zavázala v  programu například Strana za  nezávislost Spojeného království (UK Independence Party), která to zdůvodnila snahou zvýšit bezpečnost země zrušením překážek deportací „nebezpečných Imámů, lidí podezřelých z terorismu a zločinců“. Strana také chtěla prosazovat odstoupení od  Úmluvy.133 Britská národní strana (British National Party) slibovala vedle zrušení HRA a  odstoupení od  Úmluvy BBC News, „Election race begins as Brown confirms 6 May date“, BBC News, 6. dubna 2010, http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/election_2010/8603591.stm (staženo 27. 3. 2011). 129 Labour Party, The Labour Party Manifesto 2010, 0:5, 9:3, http://www.labour.org.uk/manifestosplash (staženo 27. 3. 2011). 130 Francesca Klug, „Why Lib Dems reject bill of rights“, The Guardian, 14. duben 2010, http:// www.guardian.co.uk/commentisfree/2010/apr/14/human-rights-reform-manifestos (staženo 27. 3. 2011). 131 Conservative Party, Invitation to join the government of Britain, 79, http://www.conservatives. com/Policy/Manifesto.aspx (staženo 27. 3. 2011). 132 Liberal Democrats, Liberal Democrat Manifesto 2010, 87, 93–94, http://www.libdems.org.uk/ our_manifesto.aspx (staženo 27. 3. 2011). 133 UK Independence Party, UKIP Manifesto, 6, http://www.ukip.org/media/policies/UKIP manifesto1304.pdf (staženo 27. 3. 2011). 128

314

odvolání celé legislativy v oblasti lidských práv, kterou prosadily předcházející konzervativní a labouristické vlády. Strana se zavázala zvrátit omezování občanských svobod za účelem boje proti terorismu a slíbila také zavést Bill of Rights, který by garantoval základní občanské svobody.134 Podporu HRA naopak vyjádřila Labouristická strana a  liberální demokraté. Z menších stran to byla také například Skotská národní strana. Ve svém programu jednoznačně tvrdila, že bude stát proti plánům na  jeho odvolání. V  programu 2010 nenavrhovala zavedení Bill of Rights.135 Zlepšení ochrany práv však prosazuje v rámci samostatné skotské ústavy.136 Strana Zelených (Green) v programu navrhla zavedení psané ústavy, jejíž součástí by byl Bill of Rights. Nevyjádřila se zde přímo k otázce budoucnosti HRA137, avšak z dřívějších postojů je zřejmé, že zákon a práva v něm chráněná podporuje.138 Kroky nové vládní koalice Ve  volbách v  roce 2010 zvítězila Konzervativní strana a  sestavila koaliční vládu s liberálními demokraty. Z výše zmíněných návrhů je zřejmé, že názory těchto stran na ochranu práv ve Velké Británii se do značné míry liší. Zveřejnění koaliční dohody tak mělo přinést objasnění budoucích plánů koalice. V  konečné podobě koaliční smlouvy, zveřejněné 20. května 2010, je lidským a  občanským právům věnována půlstrana. V  ní koalice prohlašuje, že bude ochraňovat občanská práva a  obnoví práva lidí proti pronikání státní moci. V  dokumentu stojí, že britský stát se stal příliš autoritativním a  narušil základní lidské svobody a  historická práva. Vláda se zavazuje předložit Zákon o  svobodě, který však blíže nespecifi kuje. Dále chce ustavit komisi, která by zkoumala vytvoření UK Bill of Rights. Navrhovaný zákon by stavěl na Úmluvě a inkorporoval by ji. Zajistil by tak, aby dosavadní práva byla stále součástí britského práva a tato práva by rozšířil.139 Původní verze koaliční dohody,

134 British National Party, British National Party General Election Manifesto, 6, 39, http://www. general-election-2010.co.uk/2010-general-election-manifestos/BNP-Manifesto-2010.pdf (staženo 27. 3. 2011). 135 Scotish National Party, Manifesto 2010, 16, http://www.snp.org/issues/manifestos/west minster (staženo 27. 3. 2011). 136 Scotish National Party, Manifesto 2007, 65, http://www.snp.org/issues/manifestos/holyrood (staženo 27. 3. 2011). 137 Green Party, Green Party General Election Manifesto 2010, 32, http://www.greenparty.org.uk/ assets/fi les/resources/Manifesto_web_fi le.pdf (staženo 27. 3. 2011). 138 Green Party, Rights and Responsibilities Bill should include responsibility for good government, http://www.greenparty.org.uk/news/rights-and-responsibilities-bill-should-include-respon sibility-for-good-government-says-green-party.html (staženo 27. 3. 2011). 139 Her Majesty’s Government, The Coalition:our programme for government, http://www.direct. gov.uk/prod_consum_dg/groups/dg_digitalassets/@dg/@en/documents/digitalasset/dg_ 187876.pdf (staženo 27. 3. 2011).

315

zveřejněná již 11. května, však zmínku o  ustavení této komise neobsahovala.140 To vzbudilo domněnky, že se tento bod stal předmětem sporu mezi koaličními partnery a  později navrhovaná komise má být pokusem o  konsenzus mezi jejich protichůdnými stanovisky.141 Program vlády přednesený královnou 25. května 2010 otázku Bill of Rights nebo HRA neobsahoval.142 Problematiku lidských práv mají v koaliční vládě ve své pravomoci ministr spravedlnosti a lord kancléř Kenneth Clarke a generální prokurátor Dominic Grieve. Kenneth Clarke v  roce 2006 řekl, že výroky Davida Camerona o  HRA jsou namířené proti cizincům a konzervativní návrhy na Bill of Rights jsou xenofobní a právně nesmyslné.143 V červenci 2010 při debatě v Dolní sněmovně Clarke tyto své výroky mírnil s tím, že problematikou fungování HRA a budoucí zprávou komise o British Bill of Rights se bude vláda zabývat a situaci bude hodnotit. Zároveň vyloučil odstoupení od Úmluvy.144 Dominic Grieve je v  rámci Konzervativní strany považován za  odborníka na problematiku lidských práv, který nesouhlasí s plány na odvolání HRA.145 Pod jeho vedením bude pravděpodobně politika koaliční vlády směřovat k sepsání Bill of Rights, který by stavěl na  právech obsažených v  HRA.146 Svoje názory na  tuto problematiku vyjádřil Grieve v  proslovu v  březnu 2009. Prohlásil, že vytvoření Bill of Rights přinese lepší definici ustanovení Úmluvy. Zajistí také, že tato ustanovení budou považována za podstatné pro všechny lidi a nebudou nazírána jako mezinárodní závazek, který upřednostňuje některé jednotlivce proti právům většiny, která dodržuje zákony.147 Tento postoj potvrdil i  po  jmenování generálním prokurátorem.148 BBC News, „Full Text: Conservative-Lib Dem deal“, BBC News, 12. května 2010, http://news. bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/election_2010/8677933.stm (staženo 27. 3. 2011). 141 UK Human Rights Blog, Terror case reopens debate on repeal of Human Rights Act (19. května 2010), http://ukhumanrightsblog.com/2010/05/19/terror-case-reopens-debate-on-repeal-ofhuman-rights-act/ (staženo 27. 3. 2011). 142 HL Deb, 25. května 2010, c 5-7, http://www.publications.parliament.uk/pa/ld201011/ ldhansrd/text/100525-0001.htm#1005255000174 (staženo 27. 3. 2011). 143 Tom Whitehead, „Coalition government: Conservatives drop plans to scrap European Human Rights Act“, The Telegraph, 14. května 2010, http://www.telegraph.co.uk/news/politics/ conservative/7721590/Coalition-government-Conservatives-drop-plans-to-scrap-EuropeanHuman-Rights-Act.html (staženo 27. 3. 2011). 144 HC Deb, 20. července 2010, c 156, 157, http://www.publications.parliament.uk/pa/ cm201011/cmhansrd/cm100720/debtext/100720-0001.htm (staženo 27. 3. 2011). 145 Afua Hirsch „Profi le: Dominic Grieve“, The Guardian, 12. května 2010, http://www.guardian. co.uk/politics/2010/may/12/coalition-dominic-grieve-attorney-general-profile (staženo 27. 3. 2011). 146 Constitution Unit, Monitor 45 (červen 2010), http://www.ucl.ac.uk/constitution-unit/ publications/tabs/monitor-newsletter/monitor-45 (staženo 27. 3. 2011). 147 Dominic Grieve, „Multiculturalism - A Conservative vision of a free society“ (4. března 2009), http://www.conservatives.com/News/Speeches/2009/03/Dominic_Grieve_Multiculturalism _-_A_Conservative_vision_of_a_free_society.aspx (staženo 27. 3. 2011). 148 Patrick Wintour, „Coalition sidesteps damaging split over British bill of rights“, The Guardian, 19. května 2010, http://www.guardian.co.uk/law/2010/may/19/coalition-bill-of-rights (staženo 27. 3. 2011). 140

316

Otázka ustavení komise, která bude projednávat vytvoření British Bill of Rights, zůstávala po sestavení vlády dlouho nejasná. Na otázku, kdy bude komise ustavena, odpověděl 15. června v  Dolní sněmovně Kenneth Clarke, že vláda o  tom podá zprávu co nejdříve.149 Situaci ohledně ustavení komise objasnilo až v listopadu 2010 vydání plánu činnosti ministerstva spravedlnosti na roky 2011 až 2015, do kterého bylo ustavení komise na prošetření vytvoření UK Bill of Rights začleněno.150 Komise byla ustavena 18. března 2011 a v Dolní sněmovně byly představeny její kompetence. Úkolem komise má být prošetření možností ustavení UK Bill of Rights, který bude stavět na závazcích daných Úmluvou. „Komise bude prošetřovat fungování a uskutečňování těchto závazků a  také se bude zabývat možnostmi, jak podpořit lepší chápání těchto závazků a  svobod. Komise také bude poskytovat vládě předběžné poradenství v souvislosti s probíhajícím Interlaken procesem na reformu Štrasburského soudu v předstihu a následně po britském předsednictví Rady Evropy. Měla by konzultovat, spolu s veřejností, soudnictví, regionální administrativy a legislativy a usilovat o předložení zprávy nejpozději do konce roku 2012.“ Ve vládním prohlášení dále stálo, že Velká Británie bude usilovat o reformu ECtHR s cílem zvýšení role států v ochraně práv Úmluvy.151 Budoucnost návrhu na vytvoření UK Bill of Rights je vzhledem k neshodě uvnitř koalice v této otázce velmi nejasná. Premiér David Cameron opakovaně prosazoval zrušení HRA a  vyjadřoval se také velmi negativně o  pravomocích soudů omezit exekutivu.152 Také konzervativní volební program jasně vyjádřil plán na  zrušení HRA.153 Naopak druhá koaliční strana, liberální demokraté, dlouhodobě vyjadřuje tomuto zákonu svojí podporu, což je patrné z volebního programu.154 Tuto politiku strany výrazně potvrdili i  ministr pro energetiku Chris Huhne a  Lord McNally, juniorní ministr na ministerstvu spravedlnosti. Na stranické konferenci 17. května 2010 prohlásili, oba rezignují, pokud dojde ke  zrušení HRA.155 Koaliční dohoda je tak kompromisem Konzervativní strany, protože v jejich programu je nejen odvolání HRA, ale také zavedení Bill of Rights podle modelu ECHR-minus. Koaliční

149 HC Deb, 15. června 2010, c 398W, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201011/ cmhansrd/cm100615/text/100615w0013.htm#10061567000017 (staženo 27. 3. 2011). 150 Ministry of Justice, Business Plan 2011-2015, http://www.number10.gov.uk/wp-content/ uploads/MOJ-FINAL-Business-Plan.pdf (staženo 27. 3. 2011). 151 HC Deb, 18. března 2011, c 32WS, http://www.publications.parliament.uk/pa/cm201011/ cmhansrd/cm110318/wmstext/110318m0001.htm#11031849000004 (staženo 5. 4. 2011). 152 Cameron, „Rebuilding trust in politics“, 8. února 2010, http://www.conservatives.com/news/ speeches/2010/02/david_cameron_rebuilding_trust_in_politics.aspx (staženo 27. 3. 2011). 153 Conservative Party, Invitation to join the government of Britain, 79. 154 Liberal Democrats, Liberal Democrat Manifesto 2010, 94. 155 Kevin Schofield, „Kennedy snub for coalition“, The Sun, 17. května 2010, http://www.thesun. co.uk/sol/homepage/news/election2010/2975204/Charles-Kennedy-snubs-coalition-move.html (staženo 27. 3. 2011).

317

dohoda však jasně stanovuje, že budoucí UK Bill of Rights musí být sepsán podle modelu ECHR-plus.156 Komise se bude muset vyrovnat s nelehkým úkolem sjednotit rozdílné postoje obou stran koalice. Mezi členy komise jsou významní právníci a odborníci na lidská práva.157 Existují však obavy, že komise se bude muset během své práce vyrovnávat s velmi odlišnými stanovisky svých členů, protože mezi nimi jsou důrazní zastánci lidských práv i skeptici.158 Možnou překážkou také může být postoj regionálních shromáždění a  vlád. Skotská národní strana je proti britskému Bill of Rights, protože na něj pohlíží jako na krok zpět v otázce devoluce. V Severním Irsku by se takový zákon mohl stát příčinou sporů mezi unionisty a  nacionalisty, kteří prosazují samostatný severoirský Bill of Rights podle Velkopáteční dohody. David Cameron i  Dominic Grieve v  minulosti zdůraznili nutnost širokého diskuzního procesu ve  společnosti, který by podpořil pocit vlastnictví Bill of Rights v  britské společnosti.159 Další aktéři diskuze, jejich názory a argumenty Nevládní organizace, think-tanky, nátlakové skupiny Do diskuze o zavedení Bill of Rights ve Velké Británii se zapojilo mnoho nevládních organizací, think-tanků a nátlakových skupin. Následující část práce se bude zabývat jejich postoji k zavedení Bill of Rights a k současné ochraně práv ve Velké Británii. Výběr zmiňovaných aktérů byl dán především mírou jejich zapojení do veřejných slyšení Společného výboru pro lidská práva v  roce 2007160 a  do  veřejné diskuze, která následovala po  vydání Zelené knihy Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework.161 V neposlední řadě byla kritériem intenzita zapojení do dlouhodobější veřejné diskuze o Bill of Rights a reformě britského ústavního systému. V reakci na aktuální dění v otázce Bill of Rights je zařazen i názor think-tanku Policy Exchange. Robert Hazell, The Conservative-Liberal Democrat Agenda for Constitutional and Political Reform (London: The Constitution Unit, UCL, 2010), 61, http://www.ucl.ac.uk/public-policy/ UCL_expertise/Constitution_Unit/149.pdf (staženo 27. 3. 2011). 157 Členy komise jsou Sir Leigh Lewis KCB, Jonathan Fisher QC, Martin Howe QC, Baroness Kennedy of the Shaws QC, Lord Lester of Herne Hill QC, Philippe Sands QC, Anthony Speaight QC, Professor Sir David Edward QC a Dr Michael Pinto-Duschinsky. 158 Patrick Wintour a Alan Travis, „Deadlock likely on commission pondering a British bill of rights“, The Guardian, 18. březen 2010, http://www.guardian.co.uk/law/2011/mar/18/deadlockbill-of-rights-commission (staženo 5. 4. 2011). 159 Hazell, The Conservative-Liberal Democrat Agenda, 62–63. 160 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II (srpen 2008), http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200708/jtselect/jtrights/165/165ii.pdf (staženo 29. 3. 2011). 161 Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework Summary of responses, 27–28. 156

318

Při obecném pohledu na účastníky diskuze je zřejmé, že nejaktivněji se jí účastní nevládní nestranické organizace a nátlakové skupiny zabývající se ochranou občanských svobod a podporou lidských práv. Podíl zastánců konzervativního proudu je mezi aktivními přispěvateli do diskuze menší. Následující část kapitoly proto bude tento poměr zohledňovat. Liberty Liberty, nezávislá nátlaková skupina zabývající se lidskými právy, je jedním z nejaktivnějších účastníků diskuze. Liberty podporuje HRA a snaží se vyvrátit mýty, které jsou s ním spojovány. Vyjadřuje obavy, že současná debata povede pod tlakem veřejnosti, médií a  politiků k  oslabení dosavadní ochrany lidských práv. K  často zmiňovanému argumentu, podle kterého by Bill of Rights umožnil lepší přijetí práv mezi lidmi než HRA, Liberty dodává, že lidská práva si musí mezi lidmi po určitou dobu hledat své místo. HRA by měl dostat prostor toto místo nalézt. Pokud nebudou práva v něm obsažená dostatečně obhajována, budoucí Bill of Rights tím bude také negativně ovlivněn. Liberty jednoznačně odmítá, že by budoucí Bill of Rights měl přispívat k  zdůraznění povinností. Často zmiňovaná kritika, že HRA přispívá ke snížení bezpečnosti je podle Liberty nesmyslná, protože HRA ukládá státu povinnost chránit obyvatele.162 K  probíhající diskuzi o  Bill of Rights Liberty poznamenává, že vzhledem k nedostatečnému porozumění stávajících práv a nedostatečné shodě na nich není realistické, aby se ochrana práv v rámci nového zákona zvětšila. Naopak podle nich bude diskuze spíše ovlivněná snahami o  omezení ochrany práv.163 Justice Dalším významným účastníkem diskuze je Justice, organizace zabývající se lidskými právy a reformami práva. Justice pokládá vytvoření Bill of Rights založeného na Úmluvě a podpořeného celospolečenskou diskuzí za potenciálně cenný projekt. Přestože podle jejich názoru není vzhledem k existenci HRA jeho vytvoření nutností, jeho symbolická hodnota by byla důležitá. Mohl by poskytnout větší ochranu základním právům, rozšířit ochranu práv nad rámec HRA, podpořit vládu zákona v  zemi a  mohl by také plnit vzdělávací úlohu ve  smyslu prohlubování veřejného povědomí o lidských právech. Britský Bill of Rights by také mohl přispět k rozvoji 162 Liberty, Liberty’s response to the Joint Committee on Human Rights: „A  British Bill of Rights“ (2007): 4–10, http://www.liberty-human-rights.org.uk/pdfs/policy07/response-to-jchr-re-britishbill-of-rights.pdf (staženo 29. 3. 2011). 163 Liberty, Liberty’s response to the Ministry of Justice’s Green Paper: Rights and Responsibilities developing our constitutional framework (2010): 17, http://www.liberty-human-rights.org.uk/pdfs/ policy10/liberty-s-response-to-the-rights-and-responsibilities-green-paper.pdf (staženo 29. 3. 2011).

319

specificky britské jurisprudence v oblasti práv.164 Justice vyjadřuje obavu, že vláda opomněla potenciální překážky Bill of Rights ze strany regionálního uspořádání země. Jeho schválení by vyžadovalo souhlas regionálních shromáždění a  úpravu regionálních uspořádání.165 The British Institute of Human Rights The British Institute of Human Rights (dále BIHR) je nezávislá charitativní organizace zabývající se rozšiřováním podpory lidských práv. BIHR neshledává probíhající diskuzi o Bill of Rights za vhodnou. V situaci, kdy je stávající lidsko-právní legislativa poměrně nová a  stále plně nepřijatá veřejností, dává BIHR přednost koncentraci na lepší zakotvení HRA ve společnosti. HRA podle BIHR nevzešel z veřejné debaty a  následným pokusům o  jeho podporu a  vysvětlení se nedostalo podpory.166 BIHR se ohrazuje proti diskuzi o  tom, jestli je HRA nejlepší možný prostředek ochrany. Obává se, že vzhledem k současnému pohledu politiků a médií na HRA by tato debata mohla vést k narušení ochrany poskytované HRA.167 BIHR proto místo předčasné diskuze o  Bill of Rights navrhuje diskuzi o  významu a  hodnotě lidských práv ve  Velké Británii, což pomůže lepšímu přijetí potenciálního Bill of Rights v budoucnosti.168 Unlock Democracy Unlock Democracy je nátlaková skupina a následnická organizace Charter 88, která byla jedním z  hlavních podporovatelů HRA. Unlock democracy prosazuje psanou ústavu obsahující Bill of Rights. Svůj postoj podporuje několika tvrzeními. Vzhledem k tomu, že Dolní sněmovna je obvykle ovládána jednou stranou a Sněmovna lordů je významně oslabena, kontrola exekutivy je velmi slabá. Ústavní reformy provedené po roce 1997 výrazně pozměnily dosavadní ústavní uspořádání a tradiční britská ústava již z velké části neexistuje. Proces veřejné formulace Bill of Rights by mohl být počátkem diskuze o psané ústavě. Unlock Democracy uznává kladný vliv HRA,

164 Joint Committee on Human Rights, Twenty-ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 143–44. 165 Justice, Response to Ministry of Justice Green Paper: Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework (2010): 2, 7–9, http://www.justice.org.uk/images/pdfs/MoJ%20 Rights%20and%20Responsibilities%20Green%20Paper%20consultation%20response.pdf (staženo 29. 3. 2011). 166 The British Institute of Human Rights, BIHR submission to the JUSTICE Bill of Rights consultation (2007): 1, 2, http://www.bihr.org.uk/sites/default/fi les/Response_to_JUSTICE_ consultation.pdf (staženo 29. 3. 2011). 167 Ibid., 3. 168 The British Institute of Human Rights, BIHR Statement on Bill of Rights (2009): 1–2, http:// www.bihr.org.uk/sites/default/fi les/BIHR%20Statement%20on%20Bill%20of%20Rights.pdf (staženo 29. 3. 2011).

320

avšak upozorňuje i  na  problémy s  ním spojené. Jedná se především o  skutečnost, že veřejnost dokumentu nikdy plně neporozuměla a nepovažovala jej za něco, co jí ochraňuje. Proto prosazuje Bill of Rights vymahatelný v rámci psané ústavy, který by stavěl na právech z HRA. Trvá také na tom, že Bill of Rights musí ochraňovat všechny obyvatele bez ohledu na občanství.169 The UK Democratic Audit The UK Democratic Audit (dále UKDA) je výzkumná organizace, zabývající se hodnocením kvality demokracie a lidských práv ve Velké Británii. UKDA se vyjadřuje kladně k návrhu na vytvoření Bill of Rights na základě HRA. Ochrana lidských práv podle nich závisí na veřejné podpoře, a proto vyzývají k informované debatě, která začlení i veřejnost. UKDA podporuje vytvoření psané ústavy a navrhuje, aby se Bill of Rights stal součástí nového ústavního dokumentu. Podobně jako výše zmíněné organizace vyjadřuje UKDA výhrady vůči zakotvení Bill of Rights jako britského. Vidí v tom pokusy o vymezení vůči evropským nebo menšinovým právům a hodnotám, což by působilo škodlivě na jednotu společnosti a narušovalo princip všeobecnosti lidských práv. UKDA vidí v Bill of Rights možnost posílit ochranu práv ve dvou oblastech, které byly kvůli rozsudkům britských soudů oslabeny. Jedná se o  začleňování DNA nevinných lidí do  národního registru a  o  rozhodnutí, že se na soukromé pečovatelské domy nevztahuje HRA, kvůli čemuž mnoho lidí nemá patřičnou právní ochranu.170 International Association for Human Values (UK) International Association for Human Values (UK) (dále IAHV) se zabývá rozvojem chápání lidských hodnot ve  společnosti. IAHV vyjadřuje podporu sestavení Bill of Rights. Postoj IAHV se částečně se liší od výše zmíněných názorů. IAHV navrhuje, aby se součástí Bill of Rights staly lidské hodnoty. Konkrétně IAHV zmiňuje nenásilí, pečování o život, soucit, přátelskost, spolupráci, velkorysost a službu společnosti. Tyto lidské hodnoty považuje za  základní rysy lidství a  pouze jejich začleněním bude možné dosáhnout plného prosazení práv. IAHV také na  rozdíl od jiných účastníků diskuze podporuje začlenění povinností. Podle jejich názoru je s každým garantovaným právem spojená povinnost přiznat toto právo i ostatním. Přijetí povinností a  uznání lidských hodnot povede k  větší společenské odpovědnosti a k přijetí podílu na prosperitě celé společnosti.171

169 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–2008 Volume II, 175–77. 170 Ibid., 122–24. 171 Ibid., 140–42.

321

Policy Exchange Konzervativní think-tank Policy Exchange publikoval v  únoru roku 2011 studii, která přinesla odlišný pohled na Bill of Rights a britské závazky vůči ECtHR. Zpráva kritizuje úlohu, kterou v  současnosti hrají soudy na  základě HRA. ECtHR je kritizován, že interpretuje Úmluvu způsobem, který se významně odchyluje od původních záměrů jejích tvůrců. Zároveň také nebere dostatečně ohled na  národní odlišnosti mezi státy. Zpráva navrhuje, aby se Velká Británie pokusila vyjednat reformu ECtHR, na základě které by byl soud efektivnější a vstřícnější k národním tradicím. Pokud by tato jednání nebyla úspěšná, měla by Británie vystoupit z jurisdikce ECtHR a dále respektovat Úmluvu. Podle Policy Exchange by toto vystoupení nemělo mít vliv na členství v Radě Evropy a Evropské unii. Nový Bill of Rights by umožnil zavedení priorit v případě proti sobě stojících práv (například právo svobody projevu by mělo přednost před právem na soukromí), začlenil by povinnosti a omezil by vliv soudů na zákonodárný proces a interpretaci zákonů.172 Akademici a odborníci Do diskuze o Bill of Rights se vedle politiků a nevládních organizací zapojili významným způsobem také akademici zabývající se ústavou, ústavním právem a ochranou lidských práv. Následující kapitola mapuje názory nejvýznamnějších účastníků této diskuze. Francesca Klugová Francesca Klugová je profesorkou na univerzitě London School of Economics. Podle prof.  Klugové je zavedení Bill of Rights žádoucí a  to i  přesto, že plně podporuje HRA. Zásadní problém však spatřuje ve  skutečnosti, že HRA nebyl plně přijat britskou veřejností.173 Za příčinu tohoto neúspěchu označuje selhání politiků, kteří se nepokusili HRA vysvětlit veřejnosti. Dalším důvodem pro přijetí Bill of Rights je podle ní současný přístup britských soudů, které dobrovolně místo rozvíjení britského precedenčního práva interpretují HRA striktně podle rozhodnutí ECtHR. Podle HRA mají však tato rozhodnutí pouze brát na vědomí. Tato situace by mohla být pomocí Bill of Rights vyjasněna. Třetím důvodem, který prof.  Klugová uvádí, je možnost, že Bill of Rights bude moci nově zahrnout některá moderní práva nad rámec Úmluvy.174 Policy Exchange, Bringing Rights Back Home: Making human rights compatible with parliamentary democracy in the UK (únor 2011): 11–13, 60–61, http://www.policyexchange.org.uk/images/ publications/pdfs/PX_Keeping_Human_Rights_at_Home_WEB_07_02_11.pdf (staženo 29. 3. 2011). 173 Francesca Klug, „A Bill of Rights: what for?“ (2007): 8, http://www2.lse.ac.uk/humanRights/ articlesAndTranscripts/FK_SmithInstitute_07.pdf (staženo 5. 4. 2011). 174 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 1. 172

322

Prof.  Klugová důrazně vyvrací tvrzení podporované Davidem Cameronem, podle kterého by Bill of Rights mohl přimět soudce ECtHR k většímu respektu specificky britských tradic ochrany práv. Podle Klugové se jedná o špatnou interpretaci doktríny margin of appreciation, která se uplatňuje pouze v případech, kdy neexistuje v dané oblasti evropský konsenzus.175 Případné vyčlenění Úmluvy z britského práva by podle Klugové bylo nebezpečným signálem autoritativním režimům. Uvažované začlenění povinností do Bill of Rights považuje Klugová za přínosné v případě, že by mělo podobu obecného prohlášení v preambuli. Prof. Klugová nesouhlasí, aby byla soudům dána pravomoc rušit zákony. Naopak model, který uplatňuje HRA, kdy soudy mají pouze pravomoc prohlásit, že zákon odporuje Úmluvě, je podle ní správný.176 Vernon Bogdanor Podle názoru Vernona Bogdanora, profesora na  univerzitě v  Oxfordu, by přijetí Bill of Rights bylo prospěšné. Umožnilo by připojení nových práv k Úmluvě, která byla sepsána před padesáti lety v naprosto jiných podmínkách. Jako příklad uvádí práva na soukromí a na rovnost nebo práva související se životním prostředím. Bogdanor také podporuje začlenění některých práv ze sociální a ekonomické oblasti, konkrétně práv na  vzdělání a  práv na  lékařskou péči. Právě doplnění některých práv nad rámec HRA považuje Bogdanor za  způsob, jak přesvědčit společnost o tom, že jim Bill of Rights opravdu patří a není určen pouze pro menšiny. Za práva, která by toto umožnila, považuje právo na soud s porotou a právo na péči v rámci Národní zdravotní služby, která jsou dlouhodobě zmiňována při průzkumech veřejného mínění. Nový Bill of Rights by měl být chráněn proti změnám udělením absolutního práva veta Sněmovně lordů. Zamezilo by to, aby byl zákon svévolně měněn dočasnou parlamentní většinou kvůli politickým účelům. Bogdanor tvrdí, že veřejná diskuze o Bill of Rights musí být vedena velmi široce a podporuje i schválení Bill of Rights v rámci referenda.177 Bogdanor upozorňuje na nutnost pečlivé ochrany práv v době teroristické hrozby a HRA považuje za základ této ochrany. Důrazně se ohrazuje proti konzervativnímu návrhu na  Bill of Rights, protože Konzervativní strana se v průběhu diskuze za práva obsažená v HRA jednoznačně nepostavila.178

Klug, „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“, 15. Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 4–9, 146. 177 Ibid., 47–57. 178 Chris Arnot, „Ruling class“, The Guardian, 17. února 2009, http://www.guardian.co.uk/ education/2009/feb/17/vernon-bogdanor (staženo 5. 4. 2011). 175 176

323

Robert Hazell Robert Hazell je profesorem na University College London. Vyjadřuje se pro Bill of Rights, který by stavěl na základu v podobě HRA. Nový Bill of Rights by podle jeho názoru mohl přinést silnější ochranu práv a také by mohl být lépe přijat ve společnosti. Mezi právy, která by mohla doplnit stávající HRA, uvádí právo na bydlení, právo na  rovnost, právo na  soud s  porotou, posílení práva na  soukromí a  práva homosexuálů. Varuje však před příliš širokým obsahem Bill of Rights, protože by to mohlo způsobit slabost a nevymahatelnost dokumentu. Přikládá velký význam veřejné diskuzi, která by podle jeho názoru ve spojení s referendem mohla přinést větší pochopení veřejností a lepší přijetí. Zároveň však upozorňuje, že by jejím vedlejším důsledkem mohla být přílišná očekávání veřejnosti.179 Do diskuzního procesu musí být podle Hazella zapojena regionální shromáždění i  vlády. Jejich postoj se však může stát velkou překážkou. Samotné regionální uspořádání může představovat problém, protože mnohá z  navrhovaných práv mohou zasahovat do  regionálních pravomocí, konkrétně do pravomocí v oblastech vzdělávání, zdravotnictví a sociální politiky.180 Robert Blackburn Profesor Robert Blackburn působící na King’s College London považuje potenciální Bill of Rights za  velmi prospěšný. Mohl by zajistit ochranu proti krokům státu a  soukromých organizací a  také poskytnout prostor k  začlenění práv a  principů, které vycházejí ze specificky britských tradic a  okolností. Na  mysli má například zvláštní důraz na  toleranci, svobodu slova, odmítání svévolného jednání úřadů, řádný proces, spravedlivý soud a  svobodu politického a  náboženského smýšlení. Zakotvení těchto práv považuje za důležité především v kontextu rozvoje nových technologií a hrozby jejich zneužití. Vyslovuje se proti začlenění povinností, protože ty jsou podle něho již součástí samotného konceptu lidských práv. Ekonomická a  sociální práva by měla mít podobu deklarativní a  veřejnost, parlament a  soudy by měly mít možnost na ně odkazovat. Vymahatelnost práv je podle něho vhodná pouze v případě některých práv, konkrétně zmiňuje práva občanského a politického charakteru. Bill of Rights by podle Blackburna měl mít vyšší status a přednost před běžnými zákony parlamentu a jeho změna by měla být podmíněna zvláštní parlamentní procedurou. Obecně se Blackburn obává, že vlády budou zneužívat diskuze o Bill of Rights ke svému prospěchu a budou usilovat o to, aby jeho konečná podoba sloužila jejich záměrům.181

Hazell, Towards a New Constitutional Settlement, 31–33. Hazell, The Conservative-Liberal Democrat Agenda, 62. 181 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 95–97. 179

180

324

Centre for Public Law Mezi členy Centre for Public Law na univerzitě v Cambridge patří například profesor Trevor Allan, Dr Mark Elliott nebo profesor David Feldman. Centrum se do diskuze také zapojilo a jeho členové zformulovali společné stanovisko. Zabývá se především vztahem mezi budoucím Bill of Rights a  HRA. Možnost, že by Bill of Rights měl zcela nahradit Úmluvu, považují za  velmi nevhodnou. Odstoupení od Úmluvy by s sebou neslo rozsáhlé vnitropolitické a mezinárodní obtíže. Mnohá z práv obsažených v Úmluvě jsou již součástí zvykového práva, což by vedlo k nejasnostem. Mohlo by to způsobit komplikace pro členství v Evropské unii. Bill of Rights by proto podle názoru Centre for Public Law měl začlenit práva z  Úmluvy a umožnit soudům, aby tato práva interpretovaly v souladu s rozhodnutími ECtHR. Začlenění práv nad rámec Úmluvy by podle jejich mínění bylo možné, avšak pouze v případě, že tato práva nebudou v rozporu s právy Úmluvy. Jako příklady dodatečných práv uvádějí právo na soud s porotou, právo na správní soudnictví a sociální práva. Vyjadřují pochybnosti o požadavku, aby Bill of Rights definoval práva jasněji a detailněji než HRA. Bill of Rights by se tím stal méně flexibilním a vyžadoval by častější pozměňování.182 Veřejné mínění a média S  problematikou Bill of Rights souvisí také veřejné mínění. Důležitost otevřené veřejné diskuze byla zdůrazňována ve  vládních dokumentech k  tomuto tématu a  upozorňovali na  ní také odborníci, nevládní organizace a  think-tanky. Základním předpokladem vytvoření Bill of Rights, který by měl pevnou pozici v ústavním systému i ve společnosti, je vytvoření společenského konsenzu. Pro vytvoření úplného obrazu diskuze o zavedení Bill of Rights je proto zásadní zmínit také postoj veřejnosti. Veřejné mínění v souvislosti s lidskými právy bylo ve Velké Británii v posledních několika letech významně ovlivňováno prezentací HRA v bulvárních médiích. Tato prezentace byla často nepřesná, neposkytovala úplné informace a  vedla tak k vytvoření obrazu HRA jako zákona, který slouží především „cizincům, teroristům a  pedofi lům“.183 Tento obraz HRA byl vytvořen částečně tak, že o  mnohých případech týkajících se lidských práv média informovala pouze na jejich počátku, avšak výsledek procesu již oznámen nebyl. Lidé tak získali pocit, že i natolik nesmyslné případy, jako byla stížnost vězně, že mu byl upřen pornografický časopis a tím byla porušena jeho práva, jsou na základě HRA projednávány. Ve skutečnosti byla žádost o přezkoumání zamítnuta, avšak o tom již média výrazněji neinformovala. Dále docházelo k rozšiřování nepravdivých a zavádějících informací o důsledcích, 182 183

Ibid., 106–9. Klug, „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“, 13.

325

které z HRA vyplývají. Jednalo se například o tvrzení, že nebude možné natáčet dětská představení na motivy narození Krista nebo že učitelé nebudou moci ošetřovat drobná poranění žáků. Podobná zavádějící tvrzení a nesprávná interpretace zákona významným způsobem narušovaly pozici nejen HRA, ale mohly narušit i vnímání principů ochrany práv obecně.184 Postoj veřejnosti k ochraně práv byl však i přes výše zmíněné okolnosti poměrně kladný. Z průzkumů společnosti ICM pro Joseph Rowntree Reform Trust vyplývá, že od  roku 1991 se podpora Bill of Rights stabilně pohybuje okolo 80 %.185 Podle průzkumu z roku 2010 by potenciální Bill of Rights podle tázaných měl obsahovat právo na spravedlivý soud s porotou (88 % dotázaných), právo na ošetření v rámci Národní zdravotní služby (87 %), právo vědět, jaké informace shromažďuje vláda o obyvatelích (81 %), soukromí telefonické, poštovní a emailové komunikace (79 %) a právo svobodného shromažďování na mírových demonstracích (72 %). Ze všech dotazovaných 52 % vyjádřilo plnou podporu Bill of Rights a  28 % částečnou podporu. Silně nesouhlasily 3 % dotázaných a částečně nesouhlasily také 3 %.186 V roce 2006 byla podpora pro zmíněná práva velmi podobná. Silnou podporu Bill of Rights obecně vyjádřilo 51 % dotázaných, naopak silně nesouhlasily 2 %. Podpora mezi voliči tří hlavních politických stran byla téměř shodná.187 Průzkum společnosti Ipsos MORI pro Komisi pro rovnoprávnost a lidská práva z roku 2009 ukázal, že mezi nejdůležitější lidská práva obecně lidé zařazují právo na důstojnost a respekt, právo vyjádřit své názory, právo na spravedlivé zacházení bez ohledu na rasu, pohlaví a postižení nebo právo na soukromý a rodinný život. S výrokem, že je důležité mít zákon na ochranu práv, souhlasilo 84 % dotázaných, proti byla 4 %. Zároveň však 8 % lidí prohlásilo, že obecně o právech neví nic, 50 % pak prohlásilo, že o nich ví velmi málo. Podobné výsledky byly i v případě HRA. Nikdy o něm neslyšela 4 % dotázaných, 16 % o něm slyšelo, avšak nic o něm neví a 50 % o něm ví podle vlastních slov velmi málo. S výrokem, že lidská práva jsou pro mě v každodenním životě bezvýznamná, souhlasilo 64 % dotázaných.188 Výsledky průzkumu společnosti Ipsos MORI ukazují, že veřejnost má poměrně malé povědomí o  lidských právech a  že tato problematika pro ni není prioritou. Podobné výsledky přinesl i průzkum Hansard Society z roku 2008. Otázka, proč by měla Velká Británie přijmout Bill of Rights, byla zřejmá 28 % dotazovaných, zatímco 184 Department for Constitutional Affairs, Review of the Implementation of the Human Rights Act, 30–31. 185 Klug, „A Bill of Rights: what for?“, 11. 186 Joseph Rowntree Reform Trust, ICM, State of the Nation Poll (2010): 5, http://www.jrrt.org. uk/uploads/son-2010-summary-of-fi ndings.pdf (staženo 5. 4. 2011). 187 Joseph Rowntree Reform Trust, ICM, State of the Nation Poll (2006): 5, http://www.jrrt.org. uk/uploads/SoN%202006%20summary%20of%20fi ndings.pdf (staženo 5. 4. 2011). 188 Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain (2010): 13, 17, 22–23, http://www.equalityhumanrights.com/uploaded_fi les/pdfs/hra_plus_ exec_summary.pdf (staženo 11. 4. 2011).

326

68 % spíše nevědělo, nebo vůbec nevědělo, proč by měl být přijat. Se skutečností, že Velká Británie nemá vlastní Bill of Rights, vyjádřilo nesouhlas 25 % lidí, souhlas poté 12 %. Ostatní neměli vyhraněný názor.189 Analýza diskuze o Bill of Rights Diskuze o  zavedení Bill of Rights ve  Velké Británii je velmi široká. Jak je patrné z předchozí kapitoly, zapojilo se do ní mnoho odborníků a zájmových skupin a aktivní jsou v tomto směru i hlavní politické strany. Pro potřeby analýzy diskuze bude v další části práce její obsah rozdělen do následujících částí. Nejprve bude představeno shrnutí argumentů, které podporují přijetí Bill of Rights, v protikladu k nim poté budou zmíněny argumenty vedoucí k jeho odmítání. V otázce možné podoby Bill of Rights se analýza bude soustředit na problematiku jeho případného obsahu a na právní a ústavní zakotvení. V rámci těchto uvažovaných možností budou zmíněny i jejich potenciální důsledky. Důvody aktivity politiků v této oblasti Argumenty podporující přijetí Bill of Rights Argumenty, které podporují Bill of Rights, můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupina obecně podporuje Bill of Rights pro Velkou Británii především z  důvodů obecné prospěšnosti jeho přijetí. Druhá skupina argumentů vychází především z  kritiky dosavadní ochrany práv na  základě HRA. Některé ze zmíněných argumentů stojí v  protikladu, protože jsou vyslovovány jinými skupinami. Obecně by přijetí Bill of Rights podle zastánců dalo obyvatelům lepší představu, co očekávat od veřejné moci a od sebe navzájem.190 Bill of Rights by také měl kladný vliv na vládu zákona v zemi, na ochranu proti krokům státu a také na zlepšení ochrany práv.191 V souvislosti s touto ochranou by mohla být zvýšena i role parlamentu192 a mohlo by dojít k rozvoji specificky britské jurisprudence.193 Bill of Rights by umožnil i začlenění práv nad rámec HRA, který čerpal z Úmluvy sepsané před více než šedesáti lety.

189 Hansard Society, Audit of Political Engagement 5 (2008): 25–28, http://www.hansardsociety. org.uk/blogs/publications/archive/2008/03/27/audit-of-political-engagement-5-march-2008. aspx (staženo 5. 4. 2011). 190 Ministry of Justice, The Governance of Britain, 61. 191 Justice, A  British Bill of Rights Informing the debate (2007): 116, http://www.justice.org.uk/ images/pdfs/ABritishBillofRights.pdf (staženo 29. 3. 2011). 192 Hansard Society, The Governance of Britain: Hansard Society Response to the Government’s Green Paper (říjen 2007): 2, http://www.hansardsociety.org.uk/blogs/parliament_and_government/ archive/2007/10/16/hansard-society-response-to-the-governance-of-britain-consultation.aspx (staženo 11. 4. 2011). 193 Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 23.

327

Mohl by tedy zahrnout i práva, která získala od té doby na důležitosti.194 Jako příklad můžeme uvést ekonomická a sociální práva. Často je také zmiňováno zakotvení práv, která vychází z britských tradic a z britského právního prostředí a zakotvení povinností. Důležitým argumentem pro Bill of Rights je zlepšení ochrany mnoha skupin ve společnosti, jako jsou starší lidé, nemocní, přistěhovalci a ohrožené děti.195 Za  významnou je také považována případná symbolická hodnota původního britského Bill of Rights. Poskytl by lepší představu o hodnotách, na kterých Velká Británie stojí, a  o  principech, které její obyvatelé sdílejí.196 Mohl by se tak stát sjednocujícím prvkem ve společnosti a změnit vnímání lidských práv jako nařízení Evropské unie.197 Zásadní by také mohl být jeho vliv na rozšíření povědomí a informací o  lidských právech.198 Na  rozdíl od  HRA by měl také potenciál být lépe přijat veřejností. HRA nepředcházela veřejná diskuze, obyvatelé o zákonu nedostali potřebné informace před jeho schválením a ani poté nebylo vynaloženo dostatečné úsilí na jeho vysvětlení veřejnosti.199 Bill of Rights, který by byl sepsán na základě řádné celonárodní diskuze, by tak mohl mít větší legitimitu a obyvatelé by jej mohli považovat za vlastní.200 V neposlední řadě je důležité zmínit hlasy, které prosazují Bill of Rights jako součást širší debaty o  psané ústavě, pro kterou by se mohl stát impulsem. Bill of Rights by se stal součástí psané ústavy a  přispěl by ke  stabilitě ústavního uspořádání.201 Druhá skupina argumentů pro Bill of Rights vychází především z kritiky HRA. V  této souvislosti je často zmiňováno narušení podpory bezpečnosti a  vynucená změna priorit veřejných orgánů směrem k právům jednotlivců na úkor společnosti. HRA tak údajně zmenšil pravomoci státu bojovat proti terorismu a kriminalitě.202 K  tomu také přispěla rozhodnutí ECtHR, především pak rozhodnutí o  zákazu deportací cizinců do zemí, kde by jim hrozilo mučení a smrt.203 Nový Bill of Rights by umožnil lepší vyvážení bezpečnosti a  práv.204 Podle některých názorů by také

Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 22, 47. Ibid., 14–15, 36. 196 Ministry of Justice, The Governance of Britain, 10. 197 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 15, 25. 198 Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 116. 199 Helen Wildbore, „Does Britain need a Bill of Rights?“, Politics Review 17, č. 4 (2008): 2, http:// www.lse.ac.uk/archived/global/staff wildbore.htm (staženo 11. 4. 2011). 200 Hazell, Towards a New Constitutional Settlement, 31. 201 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 123, 175. 202 Robert Hazell, Conservatives’ Constitutional Agenda (London: The Constitution Unit, UCL, 2010), 63, http://conservativehome.blogs.com/fi les/tory-const.pdf (staženo 11. 4. 2011). 203 Wildbore, „Does Britain need a Bill of Rights?“, 2. 204 Cameron, „Balancing Freedom and Security“, 2. 194 195

328

přiměl ECtHR, aby více respektoval zvláštnosti britských tradic a suverenitu parlamentu a dal Britům větší volnost především v otázkách bezpečnosti.205 Vedle změny bezpečnostních aspektů by Bill of Rights také mohl přinést změnu v prosazování práv. Soudy by mohly získat pravomoc odvolání zákonů odporujících Bill of Rights místo současné deklarace neslučitelnosti. Proti tomu stojí hlasy, podle kterých by byl naopak Bill of Rights možností omezit vliv soudců, kteří nejsou volení.206 Jasnější formulace vlivu rozhodnutí ECtHR na  britské soudy by ukončila situaci, kdy soudy interpretují HRA přesně podle rozhodnutí ECtHR, přestože ho podle HRA mají interpretovat na základě domácích tradic.207 Dále by mohl přinést ochranu proti soukromým organizacím, kterou dosud HRA neposkytoval.208 Argumenty vedoucí k odmítání Bill of Rights Odmítání zavedení Bill of Rights nejčastěji vychází ze spokojenosti se stávající úpravou v  podobě HRA, což je názor rozšířený mezi odborníky na  lidská práva a  právníky.209 Odpůrci současné debaty o  Bill of Rights argumentují tím, že není vhodná doba pro tuto debatu, protože stávající lidsko-právní legislativa HRA není v platnosti dlouho a neměla tedy možnost najít své místo v právním systému a veřejnost jí dosud dostatečně neporozuměla. Namísto diskuze o Bill of Rights proto navrhují soustředit se na vysvětlení obsahu a fungování HRA, bez čehož potenciální debata o novém zákonu v budoucnosti nemůže být efektivní. 210 Jiné argumenty vycházejí z  předpokladu, že pokud jsou výhrady vůči HRA pro některé zastánce Bill of Rights jediným důvodem pro jeho přijetí, měly by být řešeny změnou HRA. Nesouhlas s  HRA není považován za  dostatečný důvod pro přijetí Bill of Rights. V souvislosti s kritikou HRA je také často zmiňováno, že hlavní výhrady jsou dány nemožností deportovat nebezpečné cizince. Nový Bill of Rights by však řešení tohoto problému nepřinesl, protože Velká Británie by i po zrušení HRA byla stále vázána Úmluvou.211 Mezi další výhrady vůči současným úvahám patří celková kritika charakteru diskuze, která je do značné míry ovlivněna tlakem veřejnosti, médií a politiků směrem k omezení ochrany pod stávající rámec daný HRA a Úmluvou.212 S tvorbou návrhu Klug, „A Bill of Rights: what for?“, 9. Policy Exchange, Bringing Rights Back Home, 9. 207 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 121. 208 Liberal Democrats, For the People, By the People (srpen 2007): 14, http://s3.amazonaws.com/ ld-migrated-assets/assets/0000/9367/Policy_Paper_83_-__For_the_People__by_the_People. pdf (staženo 11. 4. 2011). 209 Hazell, Conservatives’ Constitutional Agenda, 63. 210 The British Institute of Human Rights, BIHR submission to the JUSTICE Bill of Rights consultation, 1–3. 211 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 16, 19. 212 Liberty, Liberty’s response to the Joint Committee on Human Rights: „A British Bill of Rights“, 4. 205

206

329

na Bill of Rights je vzhledem k obavám o bezpečnost z posledních let spojena i hrozba, že návrh bude reagovat pouze na  tyto dočasné zájmy, avšak pomine dlouhodobé principy a cíle. To by mělo být hlavním účelem Bill of Rights, protože se jedná o dokument, který by měl být závazný i pro další generace.213 Další obecná výhrada vůči diskuzi o Bill of Rights spočívá v pochybách, zda je možné, aby dokument takového významu mohl vzniknout v  době stability na  základě odborné a  veřejné diskuze. Dosavadní zkušenost spíše ukazuje, že k tomu dochází v souvislosti s významnými okamžiky, jako jsou občanská válka, okupace nebo jiné dramatické události v životě národa.214 V souvislosti s regionálním uspořádáním země se objevují úvahy, že by přílišný důraz na „britskost“ dokumentu, která je politiky v diskuzi často zmiňována, mohl působit negativně na  jeho vnímání v  regionech.215 V  neposlední řadě může být argumentem proti zavedení Bill of Rights nedostatečný zájem veřejnosti.216 Diskuze o možné podobě Bill of Rights Obsažená práva Význačnou část diskuze o Bill of Rights tvoří úvahy o možném obsahu dokumentu. Jedná se převážně o  zvažování, zda má Bill of Rights obsahovat práva nad rámec HRA a Úmluvy a jaká práva to mají být. Součástí diskuze o obsahu jsou také úvahy o případném začlenění povinností. V  otázce, zda má být Bill of Rights sepsán podle modelu ECHR-plus nebo ECHR-mínus, existuje mezi účastníky diskuze poměrně jasný konsenzus. Většina odborníků, nevládních organizací a think-tanků zastává názor, že Bill of Rights musí poskytovat minimálně stejnou ochranu jako HRA.217 Tento názor sdílí i  Labouristická strana a  liberální demokraté. V  případě Konzervativní strany existovaly v tomto ohledu vnitřní rozpory, které se týkaly možnosti omezení některých práv Úmluvy pomocí Bill of Rights.218 V  současné době se však i  Konzervativní strana v  rámci koaliční dohody zavázala k  respektování Úmluvy a  HRA jako základu pro Bill of Rights.219 Omezení práv pod rámec HRA by nezmenšilo vliv Úmluvy a rozhodnutí ECtHR, aniž by Velká Británie zároveň od Úmluvy neodstoupila.220 Obecné požadavky na charakter obsahu se liší. Na jedné straně jsou návrhy na široké zakotvení práv, které by umožnilo dlouhodobou platnost.221 Na straně druhé Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 116–17. Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 23. 215 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 60. 216 Hansard Society, Audit of Political Engagement 5, 1. 217 Hazell, Towards a New Constitutional Settlement, 31. 218 Hazell, Conservatives’ Constitutional Agenda, 64. 219 Her Majesty’s Government, The Coalition:our programme for government, 11. 220 Hazell, Conservatives’ Constitutional Agenda, 64. 221 Liberty, Liberty’s response to the Joint Committee on Human Rights: „A British Bill of Rights“, 8. 213 214

330

jsou pak požadavky na  jasnou a  přesnou formulaci, která usnadní interpretaci a prosazování práv.222 Převažují názory, podle kterých by Bill of Rights měl obsahovat nejen práva dosud obsažená v HRA, ale měl by zahrnout i práva další. Nejčastěji jsou zmiňována práva tradičně uznávaná ve Velké Británii, sociální a ekonomická práva, práva dětí, tzv. práva třetí generace a  mezinárodně uznávaná práva.223 Mezi uvažovanými právy, která můžeme považovat za tradičně britská, patří právo na soud s porotou, právo na správní soudnictví, právo na rovnost, právo na právní pomoc, 224 právo přístupu k soudu a právo na řádnou správu. Tato práva jsou dlouhodobě součástí zvykového práva a zákonů a existují proto názory, že by měla být klasifi kována jako ústavní.225 Ekonomická a sociální práva patří mezi nejdiskutovanější a zároveň nejkontroverznější. Mezi uvažovaná práva patří právo na odpovídající úroveň bydlení, právo na fyzické a mentální zdraví, právo na vzdělání, právo na práci, právo na sociální zabezpečení226 a právo na ošetření v rámci Národní zdravotnické služby. Jedná se o práva, která získávala své pevné místo v rámci britského státu blahobytu a mnohá z nich jsou zakotvena v zákonech. V současnosti je ohledně jejich významu poměrně velká shoda mezi veřejností, nevládními organizacemi i částí politické scény. Hlavní výhradou proti jejich začlenění je však to, že by výrazně posílilo úlohu soudů a jejich možnosti zasahovat do přerozdělování zdrojů a financí, což přísluší voleným zástupcům. Dále by začlenění mohlo vést k přílišným očekáváním veřejnosti a ke zvýšení počtu žalob proti veřejným orgánům. Z toho důvodu je často zmiňováno kompromisní řešení, které tato práva zahrne, avšak nebudou vymahatelná. V tomto případě však hrozí, že jejich začlenění nebude mít žádný reálný dopad.227 Mnohými účastníky diskuze je prosazován také větší důraz na práva dětí, která nejsou zvlášť upravena v HRA ani v Úmluvě.228 Zelená kniha z roku 2009 navrhovala začlenění práva na zdraví a prospívání dětí.229 Mezi odborníky a zastánci práv dětí je však zmiňována možnost začlenění celé Úmluvy o právech dítěte OSN, která obsahuje široký seznam specifických práv dětí.230 V současnosti britské soudy podle názoru organizací zabývajících se právy dětí k této úmluvě dostatečně nepřihlížejí. Cameron, „Balancing Freedom and Security“, 17. Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain (2010): 4, http://www.equalityhumanrights.com/uploaded_fi les/pdfs/hra_plus_exec_summary .pdf (staženo 11. 4. 2011). 224 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 37–39. 225 Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 34–38. 222 223

226

Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, V.

Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 43–52. Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, 37. 229 Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework, 9. 230 Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, 37. 227

228

331

Dodatečná ochrana je nutná, protože práva dětí jsou obzvlášť závislá na okolnostech, které nemohou ovlivnit.231 Dalším okruhem práv, která by mohla být začleněna, jsou tzv. práva třetí generace, mezi která můžeme zahrnout právo na sebeurčení, právo na přírodní zdroje a právo na  ekonomický a  sociální rozvoj. Především práva spojená s  životním prostředím jsou v kontextu Bill of Rights zmiňována. V jejich případě není konsenzus natolik široký, jako v případě práv dětí, avšak postupně jsou v Evropě stále více uznávána. Konkrétně se hovoří především o právu na zdravé a čisté životní prostředí a na jeho udržitelný rozvoj.232 Námitky jsou v tomto případě podobné, jako u ekonomických a sociálních práv, protože práva související s životním prostředím by mohla umožnit soudům zasahovat do oblastí určených tradičně vládě a parlamentu. 233 V neposlední řadě je uvažováno začlenění práv, která jsou součástí mezinárodních dokumentů podepsaných Velkou Británií. Vedle již zmíněné Úmluvy o právech dítěte by to mohl být Mezinárodní pakt občanských a politických práv OSN 234 nebo Charta základních práv a svobod Evropské unie. 235 Součástí diskuze o obsahu Bill of Rights je i návrh na začlenění povinností. Je to součástí návrhů Zelené knihy z roku 2009 a pro začlenění povinností se vyjadřuje i Konzervativní strana. Mezi odborníky na lidská práva však nepanuje shoda o prospěšnosti začlenění povinností.236 Obavy se týkají především možného podmínění práv plněním povinností, což by odporovalo jejich univerzalitě. Přímé zakotvení povinností by mohlo potenciálně vést k  omezení práv. Práva v  sobě již přirozeně nesou povinnosti, z nichž nejzákladnější je povinnost respektovat práva druhých. 237 Existují i názory, podle kterých jsou již v legislativě povinnosti dostatečně zakotveny, a jejich další zdůraznění není žádoucí.238 Možným pozitivním důsledkem by bylo objasnění, že všichni mají povinnost respektovat práva druhých. To může přispět k větší toleranci ve společnosti. Mezi obecná doporučení odborníků patří, aby bylo 231 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08 Volume II, 110–11. 232 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 57–59. 233 Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 33. 234 Justice, Response to Ministry of Justice Green Paper: Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework, 4–5. 235 Velká Británie má v současnosti v rámci Protokolu č. 30 Lisabonské smlouvy vyjednán z Charty základních práv a svobod Evropské unie opt-out. Srov. „Treaty of Lisbon amending the Treaty on European Union and the Treaty establishing the European Community“, Official Journal of the European Union 50, c 306 (2007): 156. 236 Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, 19–20. 237 Liora Lazarus, Benjamin Goold, Rajendra Desai a Qudsi Rasheed, „The relationship between rights an d responsibilities“, Ministry of Justice Research Series 18/09, ii., 1, http://www.justice.gov.uk/ publications/docs/research-rights-responsibilities.pdf (staženo 18. 4. 2011). 238 Liberty, Liberty’s response to the Joint Committee on Human Rights: „A British Bill of Rights“, 8.

332

jasně deklarováno, že práva nejsou závislá na  plnění povinností a  aby povinnosti nebyly vymahatelné.239 Za vhodné místo pro vyzdvihnutí povinností jako protějšku práv proto bývá považována preambule k Bill of Rights, což zajistí zdůraznění jejich významu ve společnosti a zároveň vyloučí podmínění práv.240 Způsob právního zakotvení Způsob právního a  ústavního zakotvení Bill of Rights patří mezi nejdůležitější otázky, které budou muset být zodpovězeny při jeho navrhování. Hlavním úkolem je dosáhnout shody na modelu, který na jedné straně zajistí obranu principům práv před vůlí parlamentu a exekutivy a na druhé straně dá parlamentu jako demokraticky volené instituci možnost ochranu práv ovlivňovat. Právní zakotvení má dvě roviny. Jedná se o  procedurální zakotvení, které popisuje zvláštní proces určující způsob budoucí změny Bill of Rights, a také o pravomoci soudů prosazovat Bill of Rights proti běžné legislativě.241 Dosavadní zakotvení v  rámci HRA umožňovalo parlamentu volně měnit HRA nebo schvalovat zákony, které s ním byly v rozporu, pokud výslovně deklaroval, že to má v  úmyslu. Práva podle tohoto modelu byla chráněna pouze omezeně tak, že veškerá legislativa měla být interpretována v souladu s HRA. Tento model umožňuje poměrně snadné omezení práv nebo dokonce odvolání dokumentu. Výhodou však je, že může být upravován podle nových společenských okolností a odpovídá principu suverenity parlamentu. Z těchto důvodů patří mezi modely vhodné pro Bill of Rights a je podporován například Společným výborem pro lidská práva.242 V  diskuzi se objevují další modely zakotvení, které předpokládají speciální postupy při změně Bill of Rights. Současný parlament by tak zavazoval následující parlamenty ke  konkrétním krokům, čímž by došlo k  omezení suverenity parlamentu.243 Prvním uvažovaným modelem je požadavek na  souhlas obou komor parlamentu, kvůli čemuž by změny Bill of Rights musely být vyňaty z parlamentního zákona z roku 1911 a Dolní sněmovna by tak nemohla přehlasovat Sněmovnu lordů. Druhou možností je speciální většina hlasujících, například dvě třetiny, nebo tři čtvrtiny. Třetí možností je nutnost referenda o každé změně Bill of Rights. Poslední uvažovaný model předpokládá pouhou klauzuli proti změnám Bill of Rights.244 První model je nejbližší současnému ústavnímu uspořádání Velké Británie. Jeho využití by patrně bylo součástí širšího procesu reformy složení a  pravomocí 239 Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, 22–24. 240 Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 18. 241 Ibid., 53–54. 242 Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, 57. 243 Peele, Governing the UK, 33. 244 Hazell, Conservatives’ Constitutional Agenda, 67.

333

Sněmovny lordů.245 Tento model je upřednostňován organizací Justice i  Konzervativní stranou.246 Druhý model vyžadující zvláštní většinu není již natolik blízký britským ústavním a politickým tradicím. Byl však upřednostňován organizacemi Liberty a IPPR v jejich návrzích Bill of Rights z devadesátých let 20. století. Možnost zavedení referenda je také poměrně cizí britským tradicím a  v  historii proběhla na celonárodní úrovni pouze dvě. Tato možnost není účastníky diskuze výslovně podporována. Klauzule proti změnám byla v  historii využita například v  Magna Charta nebo v  zákonech o  unii z  roku 1707 a  1800. Představovala by však velmi měkkou formu zakotvení.247 Problematika vymáhání práv patří také mezi často diskutované a  zásadně se dotýká vztahu mezi jednotlivými složkami moci. Existuje několik možných modelů, které budou představeny. Bez ohledu na zvolený model však budou práva, která jsou součástí Úmluvy, nadále prosazována ECtHR. První model je založen na  pravomoci soudů odvolávat zákony, které jsou v  rozporu s  Bill of Rights. Druhý model také uděluje soudům pravomoc zákon odvolat, avšak umožňuje parlamentu, aby toto odvolání zrušil. Třetí model odpovídá současnému uspořádání podle HRA, případně jeho částečným úpravám. Čtvrtý model nepředpokládá žádnou pravomoc soudů prohlásit zákon za neslučitelný s Bill of Rights.248 Mezi účastníky diskuze není shoda na  tom, zda by soudy měly mít možnost zákony odvolávat. Proti této pravomoci se ohradil ve své zprávě Společný výbor pro lidská práva a mnozí odborníci, kteří se účastnili jeho veřejného slyšení.249 Tuto pravomoc nepředpokládala ani Zelená kniha z roku 2009.250 Opačný názor zastávají například liberální demokraté, kteří prosazují, aby soudy mohly prohlásit zákon za neplatný, pokud odporuje Bill of Rights.251 Zvolené modely budou mít zásadní vliv na charakter Bill of Rights, na vztah mezi obyvateli a státem a také mezi vládou, parlamentem a soudy. Pozice Bill of Rights a síla, s jakou bude ochraňovat práva, bude záviset také na jeho podpoře mezi lidmi a politiky a na míře, do jaké se v zemi rozvine kultura respektu práv. Právě modely zakotvení a vymáhání, pravděpodobnost dlouhé platnosti Bill of Rights a stability jeho podoby mohou tento veřejný respekt a podporu dokumentu povzbudit.252

Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 55. Equality and Human Rights Commission, HRA Plus Human Rights for 21st-century Britain, 57. 247 Justice, A British Bill of Rights Informing the debate, 55–57. 248 Ibid., 112. 249 Joint Committee on Human Rights, Twenty–ninth Report of Session 2007–08, 60–61. 250 Ministry of Justice, Rights and Responsibilities: developing our constitutional framework, 57. 251 Liberal Democrats, For the People, By the People, 14. 252 Ibid., 62–63. 245

246

334

Závěr Diskuze o  zavedení Bill of Rights, která probíhá ve  Velké Británii od  roku 2007, patří mezi nejdůležitější momenty politického a  společenského dění v  zemi. Její význam je dán především samotným tématem diskuze, protože úvahy o přijetí Bill of Rights přímo souvisí s úvahami o britském ústavním uspořádání. Diskuze se účastní čelní politici, akademici, odborníci na lidská práva a mnoho nevládních organizací, think-tanků a nátlakových skupin. V neposlední řadě je nutné zmínit snahy o zapojení veřejnosti do této debaty. Cílem studie bylo poskytnout obraz nejdůležitějších momentů této diskuze a  zmiňovaných argumentů a  následně diskuzi analyzovat. Článek usiloval o představení postojů nejdůležitějších a nejaktivnějších účastníků diskuze. Z představených názorů a argumentů jednotlivců a organizací je zřejmé, že podpora přijetí Bill of Rights má několik příčin. Jedná se nejprve o postoje, které vychází z kritiky Human Rights Act a stojí na názoru, že by Bill of Rights mohl představovat příležitost změnit systém ochrany práv. V rámci těchto názorů je nejvýraznější ten, který prosazuje Bill of Rights kvůli možnosti vyvážení práv jednotlivců právy a bezpečností společnosti. V diskuzi zaznívají také názory, že by britský Bill of Rights mohl vyřešit některé problémy vycházející z  rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, protože by soud na jeho základě více respektoval britské tradice. V diskuzi je také kladen důraz na původnost a „britskost“ dokumentu, který by stál v opozici k Human Rights Act, který začlenil Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy. Podpora Bill of Rights související s kritikou Human Rights Act je také v případě mnohých účastníků debaty zdůvodňována nedostatečným přijetím a pochopením Human Rights Act britskou veřejností. To mělo za následek vytvoření nesprávné představy o obsahu a fungování dokumentu a výrazně to proto narušilo obraz a kulturu lidských práv v zemi. Bill of Rights, kterému by předcházela široká a detailní diskuze podporovaná vládou, by mohl tento obraz změnit a přispět k nové podpoře ochrany práv. Druhou skupinu argumentů tvoří ty, které tvrdí, že by Bill of Rights pomohl zlepšit ochranu práv ve Velké Británii. Vedle již zmíněné změny ve vnímání práv veřejností by mohl podpořit vládu zákona v  zemi a  poskytl by obyvatelům lepší představu o tom, co mají očekávat od státu a jeho orgánů a také od sebe navzájem. Součástí diskuze jsou i úvahy o plné vymahatelnosti práv a o ochraně Bill of Rights před změnami nebo odvoláním, což by podle mnohých zásadně změnilo úroveň ochrany práv. Bill of Rights by také mohl poskytnout větší ochranu ohroženým skupinám obyvatel, jako jsou starší lidé, nemocní, přistěhovalci nebo děti. S tímto postojem úzce souvisí další okruh argumentů, které podporují Bill of Rights, protože umožní začlenění práv, která nebyla dosud součástí Human Rights Act. V  tomto směru jsou nejčastěji zmiňována práva, která jsou považována za tradiční součást britského práva a myšlení. Největší podporu mají právo na soud s porotou, právo

335

na správní soudnictví, právo na rovnost a právo přístupu k soudu. Zvažováno je také začlenění ekonomických a  sociálních práv, s  čímž je však spojena kontroverze týkající se možného přesunu pravomocí rozhodovat o rozdělování zdrojů od politiků k soudcům. V neposlední řadě je zvažováno zahrnutí povinností, což má upozornit na jejich provázanost s právy danou nutností respektovat práva ostatních při užívání vlastních práv, avšak nemá vést k podmínění práv plněním povinností. Podpora zavedení Bill of Rights vychází v případě některých účastníků diskuze také z prosazování psané ústavy pro Velkou Británii. Bill of Rights by se v případě jejího přijetí stal jednou z jejích nejdůležitějších součástí. Z představení a analýzy diskuze o Bill of Rights je zřejmé, že zaznívají také hlasy odmítající jak Bill of Rights, tak samotnou diskuzi o něm. Odmítání nového Bill of Rights je zdůvodňováno především spokojeností s obsahem a fungováním Human Rights Act. V diskuzi se objevily také názory, podle kterých není dobré v současnosti debatovat o nové lidsko-právní legislativě, protože Velká Británie přijala tu stávající před pouhými několika lety a s jejím hodnocením je nutné ještě počkat. Probíhající diskuze je do  značné míry ovlivněna atmosférou obav z  narušení bezpečnosti obyvatel kvůli ochraně lidských práv. Tato atmosféra je podle názorů některých účastníků naprosto nevhodná pro diskuzi a může způsobit, že přijetí nového Bill of Rights povede k omezení dosavadní ochrany lidských práv. Přijetí Bill of Rights by mělo podle názoru naprosté většiny přispěvatelů do diskuze být výsledkem široké a informované debaty. Z této debaty by měl vyplynout kompromisní návrh Bill of Rights, který by byl přijatelný pro většinu společnosti, vyjadřoval by její názory a charakter a mohl tak přispět k její jednotě a k lepšímu přijetí Bill of Rights než tomu bylo v  případě Human Rights Act. Diskuze, která probíhá od roku 2007, doposud požadovanou shodu nepřinesla. Politici, odborníci, zájmové skupiny i veřejnost vyjadřují v mnohých bodech odlišné názory a konsensu, potřebného podle většinového názoru k vytvoření návrhu, zatím nebylo dosaženo. Význam diskuze o tomto tématu je však nesporný a její výsledek bude mít značný vliv na budoucnost ochrany práv a na samotné postavení práv ve Velké Británii.

336

Obraz Commonwealthu ve Velké Británii v letech 1991–2011 Jana Růžičková

Úvod Tato práce se zabývá organizací Commonwealth of Nations, konkrétně jejím obrazem ve Velké Británii v letech 1991–2011. Commonwealth je uskupení, jež se vyvinulo z  britského impéria a  již více než šedesát let představuje výraznou organizaci ovlivňující vztahy nejen mezi bývalými britskými koloniemi. Od většiny ostatních mezinárodních organizací se odlišuje mimo jiné tím, že nevznikl s  nějakým konkrétním účelem, naopak jeho role se neustále proměňovala a přizpůsobovala novým podmínkám. V minulosti přispěl Commonwealth také k pokojnému průběhu procesu dekolonizace a velkou měrou se zasadil o ukončení politiky apartheidu v Jižní Africe. Definovat jeho obecnou roli v současném světě však není jednoduchý úkol, a kolem Commonwealthu tak panuje řada mýtů a nejasností. Pozvolná přeměna impéria v  Commonwealth v  období po  roce 1949 umožnila Spojenému království udržet si vazby na  bývalé kolonie i  po  dovršení procesu dekolonizace. V  počátcích hrála Británie v  rámci Commonwealthu vedoucí úlohu, avšak v průběhu šedesátých let 20. století přestali postupně britští politici i britská veřejnost jevit o imperiální otázky a o otázky související s Commonwealthem zájem, a Británie se tak z pozice vedoucího státu Commonwealthu začala posouvat na úroveň řadového člena. Pozice žádné jiné z členských zemí Commonwealthu nezaznamenala takto výraznou proměnu, což je hlavní důvod, proč je práce zpracovávána právě z pohledu Velké Británie. V  minulosti bylo Impérium, jakožto předchůdce dnešního Commonwealthu, integrální součástí britské zahraniční politiky, významným prvkem britské národní identity a zároveň oblíbeným tématem médií. Jak již bylo řečeno, od počátku šedesátých let 20. století začal Commonwealth v povědomí britské společnosti ustupovat do pozadí a jeho obraz v Británii se začal ve srovnání s obrazem bývalého impéria měnit. S tímto procesem souvisí i hlavní náplň této práce, jíž je rekonstrukce současného britského obrazu Commonwealthu a jeho následné konfrontování s realitou. Pojmem současný je v práci označováno období mezi léty 1991–2011. Toto časové vymezení vyplývá z faktu, že právě v roce 1991 byla vydána nejaktuálnější deklarace definující cíle a roli Commonwealthu, tzv. Deklarace z Harare. Tento rok je tudíž možné považovat za jedno ze stěžejních dat v historii organizace, a období let 1991 až 2011 tak zároveň tvoří nejmodernější etapu v jejím vývoji. Důvodem, proč se práce věnuje právě současnosti a ne tolik minulosti vztahů Británie ke Commonwealthu, je především skutečnost, že historický vývoj těchto vztahů je, na rozdíl od současného stavu, dobře zpracován. 337

Cílem práce tedy je jednak zrekonstruovat současný britský obraz Commonwealthu, odpovědět na  otázku, zdali tento obraz odpovídá realitě a  zároveň případně poukázat na  hlavní oblasti, v  nichž se obraz od  reality odchyluje. Práce by vedle zmapování obrazu Commonwealthu měla zároveň z  britského hlediska přispět do debaty o roli a významu Commonwealthu, která jej, především v posledních dvou desetiletích, provází. Z metodologického hlediska je práce jednopřípadová studie s komparativními prvky, založená na empiricko-analytickém přístupu. Jedná se o tzv. jedinečnou případovou studii, jejímž cílem je detailní prozkoumání daného případu.1 Práce je rozdělena do několika kapitol. První z nich stručně nastiňuje výše zmíněný historický vývoj vztahů mezi Velkou Británií a Commonwealthem. Druhá kapitola představuje současný Commonwealth, způsob jeho fungování a jeho základní cíle a hodnoty. Třetí a čtvrtou kapitolu je možné hodnotit jako stěžejní části práce. Cílem třetí kapitoly je zrekonstruovat obraz Commonwealthu v současné Británii a poukázat na atributy obrazu, které se v  souvislosti s  Commonwealthem u  britské společnosti vyskytují nejčastěji. Obraz je rekonstruován zvlášť pro jednotlivé složky britské společnosti, kterými jsou britská politická scéna, britská média a britská veřejnost. Toto dělení vyplývá především z předpokladu, že každé z těchto složek společnosti se dostává o Commonwealthu odlišných informací, každá k němu má ze své podstaty jiný vztah, každá s ním má jiné zkušenosti, a tudíž se jednotlivé obrazy na úrovni těchto tří složek mohou odlišovat. Obraz je rekonstruován na základě předem stanovených parametrů. Tyto parametry jsou rozděleny do  tří rovin, které se zabývají jednak vnějšími charakteristikami, jednak kontextuálními charakteristikami a jednak obsahovými charakteristikami jednotlivých zdrojů. Za účelem rekonstrukce obrazu je v této kapitole používána především metoda obsahové a diskurzivní analýzy. První metoda analýzy umožňuje rozbor obsahu jednotlivých oficiálních dokumentů, projevů, respektive novinových článků, z nichž kapitola čerpá, a jejím účelem je zjistit, v jakém kontextu se o Commonwealthu ve Velké Británii hovoří. Popsání způsobu, jakým je obraz Commonwealthu konstruován, je následně předmětem diskurzivní analýzy těchto textů. Hlavním kritériem při výběru pramenů je snaha o zahrnutí všech relevantních aktérů a zachycení převládajících názorů na organizaci; práce si neklade za cíl poskytnout vyčerpávající analýzu zdrojů. Ve čtvrté, poslední, kapitole je zrekonstruovaný obraz následně porovnán pomocí srovnávací analýzy s reálným stavem Commonwealthu, jež je definován na  základě rozboru odborné literatury. Kapitola nejprve srovnává správnost jednotlivých atributů získaných rekonstrukcí obrazu s  realitou a  následně obecněji hodnotí správnost obrazu u  jednotlivých složek společnosti.

1 Petr Drulák et al., Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v  politologii a  mezinárodních vztazích (Praha: Portál, 2008), 29–34.

338

Co se týká terminologie, je v této práci jako ekvivalent k pojmu Commonwealth užíváno českého označení Společenství (ve smyslu Společenství národů), popřípadě pojmu organizace. Stěžejní pojem „obraz“ je v práci definován jako „pojetí osoby, produktu, instituce atp., které je zastáváno veřejným míněním a které je mnohdy úmyslně tvořeno či upravováno publicitou, reklamou, propagací atp.“.2 Pojmy související s Commonwealthem, které jsou v českém jazyce zavedené, jsou v práci užívány v češtině s uvedením anglického originálu při prvním výskytu. Ostatní pojmy, pro něž není ustálený český ekvivalent, jsou naopak používány v originální formě a při prvním výskytu je uveden jejich český překlad. Název Spojené království Velké Británie a Severního Irska je v práci z důvodu rozsahu nahrazovánu buď označením Velká Británie, Británie anebo Spojené království. Problematikou Commonwealthu se v českém prostředí mnoho autorů nezabývá a  literatura související s  tímto tématem se omezuje jen na  několik málo titulů. Převážná většina sekundárních zdrojů využitých v této práci je tudíž v původním anglickém jazyce. Vedle knih je v práci využito také řady odborných článků publikovaných především v časopise Round Table, který se již od počátku 20. století zabývá analýzou událostí týkajících se britského impéria, respektive Commonwealthu, a  do  nějž přispívá řada předních odborníků na Commonwealth. Vzhledem k  časové aktuálnosti není zatím téma tohoto příspěvku v  řadě aspektů v rámci sekundární literatury příliš podrobně zpracováno. Některé jeho části jsou tudíž založeny především na primárních zdrojích, jež jsou ale vždy sekundární literaturou doplněny a  podloženy. Pro podrobnější představení je možné zdroje rozdělit podle jednotlivých kapitol. První kapitola práce, zabývající se historickým vývojem Commonwealthu a jeho vztahů s Velkou Británií, vychází především ze dvou publikací, jež byly přeloženy do českého jazyka. Jedná se o tituly Impérium: britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti Denise Judda3 a Britské impérium: cesta k modernímu světu Nialla Fergusona,4 které se podrobně věnují historickému vývoji britského impéria. Druhá kapitola, pojednávající o současném Commonwealthu, je založena jednak na informacích získaných z encyklopedií International Organizations: A dictionary and directory, jejímž autorem je Giuseppe Schiavone,5 a  Dictionary of the British Empire and Commonwealth Alana Palmera,6 jednak na  informacích z  oficiálních Marcel Danesi, Encyclopaedic Dictionary of Semiotics, Media and Communication (Toronto: University of Toronto Press Inc., 2000), 117. 3 Denis Judd, Impérium: britská imperiální zkušenost od roku 1765 do současnosti (Praha: BB art, 1999). 4 Niall Ferguson, Britské impérium: cesta k modernímu světu (Praha: Prostor, 2007). 5 Giuseppe Schiavone, International Organizations: A dictionary and directory (New York: Palgrave MacMillan, 2005). 6 Alan Warwick Palmer, Dictionary of the British Empire and Commonwealth (Murray: London, 1996). 2

339

internetových stránek Sekretariátu Commonwealthu a jednak na významných dokumentech organizace. Kapitola rekonstruující obraz Commonwealthu ve Velké Británii čerpá především z primárních zdrojů. Část zabývající se politickou scénou je založena na projevech a prohlášeních klíčových britských politiků a na soudobých oficiálních dokumentech jako jsou zprávy ministerstva zahraničí nebo volební, respektive vládní, programy nejvýznamnějších politických stran. Velmi důležitá je pro tuto kapitolu analýza The Future Role of the Commonwealth,7 vypracovaná na přelomu let 1995/96 Výborem pro zahraniční záležitosti Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království (Foreign Affairs Committee, FAC). Tato analýza se zabývá stavem vzájemných vztahů mezi Spojeným královstvím a Commonwealthem, je dostupná v archivech britského Parlamentu a byla vypracována na základě nekolikaměsíčního šetření. Její součástí je množství záznamů o průběhu šetření, projevů, komentářů a písemných prohlášení řady významných britských politiků. Ze sekundárních zdrojů jsou pro tuto kapitolu významné dvě práce britského politologa Paula Williamse, 8 které nabízejí množství zajímavých poznatků o vztazích Británie ke Commonwealthu nejen v období vlády Tonyho Blaira. Informace doplňuje také publikace autorů Kate Fordové a Sundera Katwaly Making the Commonwealth Matter,9 která se kriticky vyjadřuje ke stavu fungování organizace a je hojně využívána i ve čtvrté kapitole této práce. Část třetí kapitoly zabývající se rekonstrukcí mediálního obrazu Commonwealhu vychází především z obsahové analýzy listů The Guardian a The Telegraph a je podložena informacemi z publikace Reinventing the Commonwealth, jejímiž autory jsou taktéž Kate Fordová a Sunder Katwala10 a která dále rozpracovává téma kritického hodnocení role organizace a navrhuje její reformu. V kapitole je také použit odborný článek publicisty Michaela Holmana British Media and the Commonwealth,11 zabývající se právě obrazem Commonwealthu na  britské mediální scéně. Poslední část třetí kapitoly, pojednávající o obrazu Commonwealthu na úrovni britské společnosti, je založena na řadě průzkumů veřejného mínění a je doplněna množstvím odborných článků a další sekundární literatury.

7 Foreign Affairs Committee, „First Report: The Future Role of the Commonwealth“ (London, House of Commons, 1996). 8 Paul D. Williams, „Blair’s Britain and the Commonwealth“, Round Table 94, č. 380 (2005): 381–91. Paul D. Williams, British Foreign Policy under New Labour, 1997–2005 (Houndmills: Palgrave Macmillan, 2005). 9 Kate Ford a Sunder Katwala, Making the Commonwealth Matter, Interim Report (London: The Foreign Policy Centre, 1999). 10 Kate Ford a  Sunder Katwala, Reinventing the Commonwealth (London: The Foreign Policy Center, 1999). 11 Michael Holman, „British Media and the Commonwealth“, Round Table 84, č. 334 (1995): 179–85.

340

Poslední kapitola práce je, na  rozdíl od  kapitoly předchozí, založena především na  zdrojích sekundárních. Mezi ty hlavní patří již zmiňované práce autorů Kate Fordové a  Sundera Katwaly, dále publikace Davida McIntyrea A  Guide To the Contemporary Commonwealth,12 která nabízí velmi srozumitelné představení fungování organizace. Důležitá je pro tuto kapitolu také práce Timothy M. Shawa Commonwealth: inter- and non-state contributions to the global governance,13 jež obsahuje podrobný popis struktury Commonwealthu a důležitou analýzu jeho vnitřního fungování. Z  autorů nelze opomenout ani Krishnana Srinivasana, bývalého zástupce generálního tajemníka Commonwealthu, jež je autorem titulu The Rise, Decline and Future of the British Commonwealth,14 který nabízí další detailní náhled do nitra organizace a poměrně podrobně se zabývá i vztahem britské společnosti k ní. V kapitole bylo taktéž použito množství dokumentů souvisejících s projektem Commonwealth Conversation, který na  přelomu let 2009 a  2010 pořádala Royal Commonwealth Society (RCS) u příležitosti šedesátého výročí Londýnské deklarace, a který si kladl za cíl analyzovat vztahy mezi Commonwealthem a jeho obyvateli.15 Z dalších relevantních titulů stojí za zmínku aktuální a navíc česká práce kolektivu autorů pod vedením Davida Šance a Marka Ženíška Commonwealth z perspektivy politické vědy.16 Tato publikace je především komparací politických systémů několika členských zemí Commonwealthu, ale v úvodních kapitolách nabízí, v českém jazyce jedinečný, přehled historie a současného fungování organizace. Na základě překladů užívaných v  této publikaci je ve studii použita většina odborných pojmů. Historický vývoj Commonwealthu a jeho vztahy s Británií Uvolňování vazeb mezi Británii a  některými jejími koloniemi, dosud založených na plné nadřazenosti mateřské země, je možné pozorovat od první poloviny 19. století. Zásadním mezníkem v  tomto vývoji jsou léta 1837–1839. V  jejich průběhu došlo k  povstání ve  frankofonní části Britské severní Ameriky (dnešní Kanady) a britská vláda, poučená z vývoje ve třinácti amerických osadách, začala hledat kompromisní cestu k uklidnění situace. Do Kanady byla proto vyslána komise vedená lordem Durhamem, jejímž úkolem bylo analyzovat stav a navrhnout řešení, které by 12 William David McIntyre, A Guide To the Contemporary Commonwealth (New York: Palgrave Macmillan, 2001). 13 Timothy M. Shaw, Commonwealth: inter- and non-state contributions to the global governance (London: Routledge, 2008). 14 Krishnan Srinivasan, The Rise, Decline and Future of the British Commonwealth (Houndmills: Palgrave Macmillan, 2008). 15 The Royal Commonwealth Society – Královská společnost Commonwealthu, jedna z  asociací přidružených ke Commonwealthu. 16 David Šanc, Marek Ženíšek a  kol., Commonwealth z  perspektivy politické vědy (Plzeň: Aleš Čeněk, 2008).

341

zabránilo další eskalaci konfliktu. Výsledkem práce komise byla tzv. Durhamova zpráva z roku 1839 doporučující ustavení samosprávy. Tato zpráva, která je dodnes považována za důležitý zvrat v ústavně-právních vztazích mezi Británií a zeměmi impéria, následně vedla k  ustavení Kanadského dominia v  roce 1867.17 Status dominia zaručoval jednak vnitřní samosprávu provincie a  jednak větší samostatnost v oblasti zahraniční politiky a vedle Kanady jej v následujících letech získaly i ostatní „bílé“ kolonie.18 V  duchu změn, které impérium ve  druhé polovině 19. století provázely, bylo v  roce 1884 poprvé k  jeho označení použito pojmu Společenství národů (Commonwealth of Nations), což odkazovalo na  proměnu vztahů mezi mateřskou zemí a „bílými“ koloniemi.19 Avšak předtím, než se britské impérium skutečně vyvinulo do  formy společenství navzájem rovných národů, prodělalo celou řadu změn a ke konkrétnějšímu zpracování konceptu společenství došlo až ve dvacítých letech 20. století v reakci na události první světové války.20 Po vypuknutí velké války mobilizovala Británie také své imperiální síly a obyvatelstvo jejích kolonií bylo do boje aktivně zapojeno. Důsledkem války pro Británii bylo na  jedné straně další rozšíření jejího koloniálního panství, na  druhé straně ale také růst nákladů spojených s  jeho existencí. První světová válka přinesla též změnu postoje Britů vůči impériu samotnému – poprvé se v souvislosti s ním začaly mezi elitou objevovat pochybnosti a  kritika, které je možné vysledovat v  dobové literatuře.21 Po válce doznal změn i charakter vztahů mezi mateřskou zemí a dominii, která sehrála v průběhu vítězné války významnou roli, a tudíž posílila své pozice. Právě v meziválečném období můžeme v rámci britského koloniálního panství pozorovat první rysy vztahů mezi suverénními státy. Významným milníkem tohoto vývoje se stala především tzv. Balfourova deklarace z podzimu 1926, která byla vypracována tehdejším ministrem zahraničí lordem Balfourem. Dominia v  ní byla označena za „autonomní společenství v rámci britského Impéria, která jsou si rovna ve svém statusu a nejsou nijak podřízena jedno druhému v žádném z aspektů svých domácích či zahraničních záležitostí, i když jsou sjednocena společnou věrností Koruně a volně spojena jako členové Britského společenství národů“.22 Tato formulace byla Judd, Impérium, 73–78. Status získaly postupně Austrálie (1901), Nový Zéland (1907), Jižní Afrika (1910) a po první světové válce Irský svobodný stát (1922). 19 Michael Romancov, „Commonwealth – vznik a vývoj“, in David Šanc, Marek Ženíšek a kol. Commonwealth. Z perspektivy politické vědy (Plzeň: Aleš Čeněk, 2008), 22. 20 Donald Maitland, „Britain, the Commonwealth and Europe: an Overview“, in Britain, the Commonwealth and Europe: The Commonwealth and Britain’s Applications to Join the European Communities, ed. Alex May (New York: Palgrave Macmillan, 2001), 1. 21 Ferguson, Britské impérium ..., 322–40. 22 Balfour Declaration 1926, (1926), http://www.foundingdocs.gov.au/resources/transcripts/cth 11_doc_1926.pdf (staženo 23. 2. 2011). 17

18

342

legalizována v  roce 1931 tzv. Westminsterským statusem, který tak formálně, i když nadále s určitými omezeními, zakotvil samostatnost dominií v oblasti vnitřní i zahraniční politiky a také jejich rovnoprávnost s Velkou Británií a v následujících letech umožnil přetvoření bývalého impéria na Britský Commonwealth.23 V  průběhu druhé světové války sice pomohly země Impéria z  ekonomického hlediska Británii ve větší míře, než v první světové válce, reakce některých z nich nicméně byla, také vlivem sílícího nacionalismu, ve srovnání s předešlým konfliktem výrazně zdrženlivější. Irský svobodný stát se dokonce přiklonil k neutralitě. Velmi záporné reakce se Britům dostalo v Indii, která odmítla své vtažení do války a reagovala násilnými protesty; nepokoje byly sice potlačeny, ale jasně ukázaly, že stav britské imperiální politiky není dále udržitelný. 24 Na Británii byl vyvíjen tlak nejen zevnitř impéria, ale i  zvnějšku. Hlavní britský spojenec, Spojené státy americké, se v  duchu své tradice v  boji za  nezávislost stavěl jednoznačně proti myšlenkám kolonialismu. Navíc národní hnutí v jednotlivých zemích impéria sílila a i mezi britskými politiky, především těmi stojícími na levé části politického spektra, se šířilo přesvědčení o  nesprávnosti britské imperiální politiky. 25 Po  válce tak následovaly výrazné změny a další rozvolňování vztahů s impériem. Britská politická elita byla nucena si uvědomit, že v dané situaci není možné koloniální panství nadále udržovat a financovat jej. Staré impérium, v němž většina obyvatel podléhala cizí britské nadvládě, se v  nadcházejících letech proměnilo ve  společenství zcela nezávislých, suverénních států,26 i když s úzkými vazbami na Británii v rámci nově vznikajícího Commonwealthu.27 Základním mezníkem ve  vývoji moderního Commonwealthu se stalo přijetí Londýnské deklarace v roce 1949. 28 Její obsah nabídl řešení institucionální krize, ve které se Britské společenství ve druhé polovině čtyřicátých let ocitlo a umožnil pokračovat Indii ve  svém členství v  Commonwealthu i  po  přijetí republikánské formy vlády, což odporovalo dosud zavedeným zvyklostem. Vývoj v Indii vydláždil cestu i dalším zemím, které se v následujících letech vydaly cestou státní suverenity v rámci Společenství. Z jeho názvu bylo v důsledku probíhajících změn vypuštěno přízvisko „britský“ jako symbol vzájemné rovnosti všech členů.29 Miloslav Hrad, Co je Britské společenství národů (Praha: SNPL, 1961), 10–14. Judd, Impérium ..., 325–32. 25 Ibid., 368. 26 V roce 1947 byla vyhlášena nezávislost Indie a Pákistánu. Oba státy, které zároveň s nezávislostí získaly i  statut dominia, se v  zápětí staly členy Britského společenství národů a  byly později následovány dalšími zeměmi. 27 Kenneth Clinton Wheare, „Is the British Commonwealth Withering Away?“ The American Political Science Review 44, č. 3 (1950): 546. 28 The London Declaration (Londýn: 1949), http://www.thecommonwealth.org/fi les/214257/ FileName/TheLondonDeclaration1949.pdf (staženo 27. 2. 2011). 29 Krishnan Srinivasan, The Commonwealth Yesterday and Today (Přednáška na Institute of Social Studies. Hague: Institute of Social Studies, 1991), 3. 23

24

343

Vztahy Británie ke  Commonwealthu se v  následujících letech začaly postupně proměňovat, i když změny, ke kterým došlo na přelomu čtyřicátých a padesátých let, nevyvolaly na britské politické scéně nebo mezi britskou veřejností výraznější otřesy. Tento klidný odklon od bývalého impéria byl umožněn právě díky existenci Commonwealthu. Díky němu bylo možné nadále uchovat představu o velmocenské pozici Británie, prezentovat svou porážku na  imperiálním poli jako pozitivum a udržet dosavadní, především finanční, svazky v téměř nedotčené podobě.30 Zlom na cestě k definitivnímu konci imperiální politiky Velké Británie znamenala Suezská krize roku 1956. V důsledku vývoje se tehdejší konzervativní vláda Harolda Macmillana zcela přiklonila k přesvědčení o nevyhnutelnosti dekolonizace a v následujících letech dosáhla většina států bývalého Impéria nezávislosti.31 Udržování impéria bylo nadále finančně i politicky neúnosné a přestalo hrát roli pro zajištění britských klíčových zájmů, které se začaly orientovat více do Evropy, směrem k nově vytvořenému Evropské hospodářské společenství (EHS).32 Britská vláda sice nadále prezentovala Commonwealth jako významný nástroj, o který je třeba pečovat a přesvědčovala veřejnost i ostatní státy Commonwealthu, že mezi vstupem Británie do  EHS a  její budoucí rolí v Commonwealthu není žádný rozpor.33 Faktem ale je, že v  první polovině šedesátých let můžeme pozorovat odklon od  pozornosti vůči Společenství a větší soustředění Velké Británie na Evropu. V atmosféře klesajícího zájmu Londýna o Commonwealth byl společným rozhodnutím představitelů Commonwealthu ustaven v  roce 1965 nový orgán, Sekretariát Společenství. Došlo tak k celkové přeměně organizace, která se tudíž stala skutečně mezinárodní, neboť její administrativa již nebyla pouze v britských rukách.34 V šedesátých letech tak význam Velké Británie ve Společenství klesl; Londýn si sice nad ostatními metropolemi udržel pozici „prvního mezi rovnými“, ale nemohl již žádným způsobem vykonávat nad ostatními členskými státy moc, pokud se nechtěl vystavovat kritice z imperiálního jednání.35 I po omezení britské role se však Commonwealth nadále projevoval aktivně na mezinárodním poli a v roce 1971 byla na Setkání šéfů vlád členských zemí Společenství v Singapuru vydána Deklarace principů Společenství (tzv. Singapurská deklarace), která se stala formálním základem pro definování vztahů mezi jednotlivými členy Společenství a jeho role

Hedley Bull, „What is the Commonwealth,“ World Politics 11, č. 4 (1959): 583, 586. Judd, Impérium ..., 370–80. 32 David Sanders, Losing an Empire, Finding a Role: British Foreign Policy since 1945 (Basingstoke: Macmillan Education, 1990), 131–34. 33 Harold Macmillan, „Britain, Europe and the Commonwealth“, Vital Speeches of the Day 23, č. 20 (1957): 614. 34 McIntyre, A Guide ..., 21–22. 35 Judd, Impérium ..., 391–99. 30 31

344

ve světě.36 V následujících dekádách sehrál Commonwealth výraznou roli při řešení problematiky jihoafrického apartheidu či rhodeské otázky. Současný Commonwealth Commonwealth je organizace sdružující 54 zemí z celého světa. Deklarace principů Společenství z roku 1971 jej definuje jako „volné sdružení nezávislých a suverénních států ..., které konzultují a spolupracují ve společném zájmu svých obyvatel a v zájmu podpory mezinárodního porozumění a světového míru“.37 Většinu jeho členů (s výjimkou Mozambiku a Rwandy) pojí historické vazby na britské Impérium, z něhož se Commonwealth vyvinul. 38 Commonwealth jako organizace nedisponuje žádnou zakládací smlouvou či chartou; spolupráce mezi jeho členy je spíše než na striktních pravidlech založena na  konzultacích a  kooperaci, které nicméně vycházejí z  celé řady dokumentů.39 Mezi ty nejdůležitější patří Singapurská deklarace z roku 1971 a Deklarace z Harare z roku 1991. Tyto dva dokumenty tvoří jakousi „morální chartu“ Společenství a definují základní hodnoty a cíle, jež by měli jeho členové dodržovat.40 Singapurská deklarace se hlásila především k demokracii, lidským právům, osobním svobodám, právnímu státu a vzhledem k době svého vzniku kladla, také velký důraz na rasovou rovnost a  odmítnutí kolonialismu. O  dvacet let později potvrdila Deklarace z Harare význam těchto původních hodnot a navíc je obohatila o atributy odrážející novou atmosféru ve světě, jako jsou ochrana životního prostředí, udržitelný rozvoj, pomoc malým státům41 a podobně. Problémem těchto deklarací však byla jejich nezávaznost a dlouhotrvající absence jakýchkoli nástrojů, které by mohly přimět členské státy k naplňování základních hodnot Společenství. „Bezzubost“ organizace částečně oslabil Millbroocký akční program Společenství (Millbrook Commonwealth Action Programme) z roku 1995, který ustavil Vládní akční skupinu společenství (Commonwealth Ministerial Action Group, CMAG). Tato skupina, složená z generálního tajemníka Společenství a ministrů zahraničních věcí devíti vybraných členských států, kteří jsou v této funkci CHOGM, Singapore Declaration of Commonwealth Principles (Singapur: 1971), http://www. thecommonwealth.org/shared_asp_fi les/GFSR.asp?NodeID=141097 (staženo 24. 10. 2010). 37 Ibid. 38 „The Commonwealth“, Commonwealth Secretariat, http://www.thecommonwealth.org/Inter nal/191086/191247/the_commonwealth/ (staženo 27. 2. 2011). 39 Schiavone, International Organizations ..., 75. 40 Srinivasan, The Commonwealth ..., 5. 41 Malé státy (small states) defi nuje Sekretariát Commonwealthu jako země s  populací menší než 1,5 milionu, které jsou ve svém rozvoji vystaveny zvláštním problémům, vycházejícím právě z jejich velikosti a kapacity. Srov. http://www.thecommonwealth.org/Internal/190628/190656/ faqs/ (staženo 27. 2. 2011). CHOGM. Th e Harare Commonwealth Declaration (Harare, Zimbabwe:1991), http://www.thecommonwealth.org/fi les/36123/FileName/harare.pdf (staženo 24. 10. 2010). 36

345

pravidelně každé dva roky obměňováni, má za  úkol „zabývat se závažnými nebo dlouhodobými případy porušování Deklarace z Harare, které odporují základním principům Commonwealthu“ a navrhovat opatření, která těmto potížím zabrání.42 V čele Commonwealthu stojí britská královna jakožto „symbol volného svazku mezi členskými státy“, přičemž tato její pozice byla definována na základě Londýnské deklarace z roku 1949.43 Hlavním orgánem Commonwealthu jsou tzv. Setkání šéfů vlád členských zemí Společenství (Commonwealth Heads of Government Meeting, CHOGM), které se vyvinuly z  původních imperiálních konferencí.44 První CHOGM se sešel roku 1971 v Singapuru, a právě v jeho průběhu byla přijata výše zmiňovaná Singapurská deklarace. Setkání se konají pravidelně každé dva roky v různých městech Commonwealthu, trvají zpravidla několik dní a vedle šéfů vlád členských zemí se jich účastní i královna. Jejich cílem je formulování politiky organizace a určení hlavních směrů činnosti pro nadcházející období. Na setkáních se nehlasuje – rozhodnutí plynoucí z CHOGM vycházejí z diskuze a jsou vždy formulována na základě konsenzu, což je jedna ze základních charakteristických vlastností Společenství. Ve  dvouletém období mezi jednotlivými setkáními předsedů vlád zastává hlavní koordinační, organizační a  administrativní úlohy Sekretariát Společenství (Commonwealth Secretariat, ComSec). Byl založen v roce 1965, v jeho čele stojí generální tajemník a sídlí v Londýně.45 Jeho chod je financován z příspěvků členských zemí,46 nicméně celkový rozpočet Sekretariátu je velmi střídmý.47 Skrze Sekretariát je dále financována řada ostatních orgánů Společenství – mezi ty nejvýznamnější se řadí například Fond Commonwealthu pro technickou spolupráci (Commonwealth Fund for Technical Cooperation, CFTC), který byl založen v  roce 1971 a zprostředkovává odbornou spolupráci mezi jednotlivými členskými zeměmi Společenství.48 Jedním z dalších specifických rysů Commonwealthu je fakt, že jeho činnost není založena pouze na  vztazích na  nejvyšší politické úrovni. Naopak existence Commonwealthu do  značné míry staví na  velkém množství vazeb v  rámci tzv. People’s Commonwealth (Lidové společenství), jež je tvořeno množstvím nejrůznějších neziskových organizací. Tyto neziskové organizace působící „zdola“, které jsou finanCHOGM. Millbrook Commonwealth Action Programme on the Harare Declaration (Milbrook, Nový Zéland: 1995), http://www.thecommonwealth.org/shared_asp_fi les/GFSR. asp?NodeID=141096 (staženo 10. 11. 2010). 43 The London Declaration (Londýn: 1949), http://www.thecommonwealth.org/fi les/214257/ FileName/TheLondonDeclaration1949.pdf (staženo 27. 2. 2011). 44 Palmer, Dictionary, 92, 196–97. 45 Schiavone, International Organisations ..., 77. 46 Britský příspěvek činí zpravidla 30 % celkového rozpočtu Sekretariátu. 47 Pohybuje se okolo 15 milionů liber ročně, http://www.thecommonwealth.org/Internal/19 0945/34492/funding/ (staženo 24. 4. 2011). 48 „Commonwealth Fund for Technical Co-operation“, Commonwealth Secretariat, http://www. thecommonwealth.org/Internal/158192/158185/about_the_cftc/ (staženo 24. 4. 2011). 42

346

covány skrze Nadaci Společenství (Commonwealth Foundation), podporují činnost Commonwealthu v nejrůznějších oblastech a napomáhají tak rozvoji spolupráce mezi jeho obyvateli. Do této kategorie spadá také i Federace her Commonwealthu (Commonwealth Games Federation), která každé čtyři roky pořádá Hry Commonwealthu (Commonwealth Games), obdobu Olympijských her.49 Velká Británie a současný Commonwealth Cílem této kapitoly je zrekonstruovat oficiální obraz Commonwealthu na  jednotlivých úrovních britské společnosti, tj. britské politické scény, britských médií a britské veřejnosti. Co se týká první skupiny, tedy vrcholné britské politické scény, jsou do analýzy zařazeny postoje těch politických subjektů, které mají, respektive měly, výrazný vliv na formování britské zahraniční politiky v jednotlivých obdobích. Při výběru textů byla zohledňována především jejich reprezentativnost, a to tak, aby na jejich základě bylo možné postihnout celé zkoumané období, zahrnout vládnoucí strany a zmapovat postoje hlavních aktérů britské zahraniční politiky. Sekce věnující se politické scéně je rozčleněna na čtyři části, které odpovídají funkčním obdobím jednotlivých britských premiérů v  průběhu posledních dvaceti let. Důvodem této periodizace je snaha demonstrovat, jak se obraz Commonwealthu v  Británii v  souvislosti se změnami na vnitřní politické scéně případně měnil. Britská královna jako politický subjekt není do  rekonstrukce obrazu Commonwealthu na  úrovni britské politické scény zahrnuta. Názory Alžběty II. na Společenství vycházejí přirozeně především z jejího titulu hlavy Commonwealthu, a tudíž lze její postoje ke Společenství z pozice britské královny jen těžko odvozovat. Počátek devadesátých let 20. století, tedy období vlády Johna Majora (1990– 1997), je v historii Commonwealthu hodnocen jako období jeho renesance, a to jak ve  sféře jeho činnosti, tak v  přístupu britských (a  jiných) politiků k  němu. Právě v  této době proběhla v  souvislosti se Společenstvím řada významných událostí. Byl vypracován nový ideový dokument Společenství, Deklarace z  Harare; kvůli porušování těchto nově definovaných principů byli suspendováni dva jeho členové;50 po ukončení apartheidu bylo v roce 1994 obnoveno členství Jižní Afriky; byl založen nový orgán Společenství, tzv. CMAG; postupně začala vznikat síť neziskových organizací a sdružení tvořících tzv. People’s Commonwealth. I ve Velké Británii je možné v tomto období pozorovat post-thatcherovské probouzení zájmu o Commonwealth, který byl v posledním desetiletí spíše upozaďován.51 Ford a Katwala, Making ..., 15–16. V roce 1995 byla suspendována Nigerie (její členství bylo obnoveno v roce 1997) a v roce 1997 Pákistán (členství obnoveno v roce 2004). 51 William David McIntyre, „Whose Commonwealth? Responses to Krishnan Srinivasan’s The Rise, Decline and Future of the British Commonwealth“, Round Table 96, č. 388 (2007): 57. 49

50

347

Tento obrat vycházel z několika zdrojů a následně vedl k pokusu o prozkoumání a nové definování britské role v Commonwealthu. Mezi tyto zdroje je možné řadit jednak probíhající změny související s  rozpadem východního bloku a  ukončením studené války. Dalším ze zdrojů změn byly komplikace ve  vztahu k  postupující evropské integraci, které se objevily na počátku devadesátých let 20. století. Tyto komplikace, které souvisely především s  problematikou ratifi kace Maastrichtské smlouvy a jejími politickými i ekonomickými dopady na Velkou Británii, vytvořily prostor pro Commonwealth a pro obnovení vztahů s ním v nové, především ekonomické, podobě.52 V neposlední řadě souvisí oživení zájmu Londýna o Commonwealth s již výše zmiňovaným ukončením politiky apartheidu v Jižní Africe. Tento problém zatěžoval Společenství a vztahy mezi jeho členy po několik desítek let a jeho vyřešení vedlo k obnovení jednoty mezi členskými zeměmi, uvolnilo kapacitu pro definování nových cílů, umožnilo celkové ozdravení organizace a  vedlo tak k  novému zájmu Británie o angažmá v ní.53 V  rámci tohoto vývoje byla vypracována celá řada analýz týkajících se právě vztahů Británie a Commonwealthu54 a Společenství se dostalo i do pole zájmu některých britských politiků a diplomatů.55 Jedním z hlavních závěrů tohoto nebývalého zájmu bylo zjištění výrazného ekonomického potenciálu Společenství pro Velkou Británii, který vychází z tzv. faktoru Commonwealthu.56 Vzhledem k rostoucí hospodářské síle zemí Asie a  v  souladu s  těmito zjištěními, prosazovala vláda Johna Majora posilování ekonomických vazeb právě na asijský region a na místní členské státy Commonwealthu.57 Při definování obecného vztahu vlády Johna Majora ke  Commonwealthu je možné vysledovat několik základních charakteristik, které byly v  souvislosti se Společenstvím velmi často užívány. Nejdůrazněji byl Commonwealth spojován s výše popisovanými ekonomickými přínosy pro jeho členské státy; vláda zároveň ale uznávala, že příliš mnoho hmatatelných výhod Commonwealth Británii nepřináší.

52 Chris Gifford, The Making of Eurosceptic Britain. Identity and Economy in a Post-Imperial State (Hampshire: Ashgate, 2008), 110–30. 53 Katharine West, „Britain, the Commonwealth and the global economy“, Round Table 83, č. 332 (1994): 407–18. 54 Zahraniční výbor Dolní sněmovny parlamentu Spojeného království připravil rozsáhlý text nazvaný „The Future role of the Commonwealth“, komise vedená profesorem Tomem Symonsem z Trent University vypracovala tzv. Symonsovu zprávu (plným názvem Learning from Each Other: Commonwealth Studies for the 21st Century), která se zabývala informovaností o Commonwealthu a Derek Ingram, britský novinář a jeden z předních odborníků na téma Commonwealth, vytvořil tzv. Ingramovu zprávu (plným názvem Review of the Commonwealth Secretariat’s Information Programme) kritizující způsoby, jakými Sekretariát Společenství organizaci prezentuje. 55 McIntyre, A Guide ..., 101–10. 56 Tj. výhody plynoucí z užívání stejného jazyka (angličtiny), stejného právního systému a obchodní kultury, které ulehčují ekonomickou činnost v rámci Společenství a především snižují náklady. 57 West, „Britain“, 407–18.

348

Velmi často byl zmiňován výrazný podíl Velké Británie při fi nancování chodu Společenství, který činil 30 % rozpočtu Sekretariátu. Zároveň však byl zdůrazňován fakt, že Commonwealth není v  žádném případě „britským“ Commonwealthem a vláda rezolutně odmítala jakýkoliv koloniální podtext svého jednání. Společenství bylo vládou vnímáno jako prostředek umožňující Británii hrát globální roli, jako vhodný nástroj pro prohlubování vzájemných vazeb mezi členskými státy a  jako fórum pro řešení globálních problémů. Jeho hlavní přínos byl spatřován jednak v činnosti při šíření demokracie a demokratických hodnot a jednak v podpoře tzv. malých států.58 Důležité je v  této souvislosti zdůraznit, že Commonwealth byl sice Majorovou vládou brán v  potaz, avšak prioritu pro něj tvořily především Evropská společenství/Evropská unie a NATO.59 Souhrnně lze hodnotit oficiální postoj vlády Johna Majora ke  Společenství jako pozitivní, ale zároveň střídmý a  je možné tvrdit, že celkové hodnocení Commonwealthu se udržovalo spíše v obecné rovině. Již v průběhu volební kampaně projevovala Labouristická strana, vedená Tony Blairem (premiérem v letech 1997–2007), velmi vstřícný postoji vůči Společenství, pomocí čehož se vymezovala vůči dosud vládnoucím konzervativcům, jejichž přístup ke Commonwealthu hodnotila jako neadekvátní. Po vítězství ve volbách si Blairova nově vzniklá vláda vzala v souvislosti s Commonwealthem za své několik poměrně rozsáhlých, i když neurčitých, závazků. Již manifest labouristů pro volby v roce 1997 New Labour Because Britain Deserves Better proklamoval odhodlání labouristů „dát Commonwealthu novou prioritu“,60 podobně Programové prohlášení ministerstva zahraničních věcí (Foreign and Commonwealth Office, FCO) ze stejného roku přijímalo za cíl „posílit Commonwealth, zvýšit blahobyt jeho členů a zlepšit spolupráci mezi členskými zeměmi“.61 Rok 1997, který byl britskou vládou dokonce označen za „rok Commonwealthu“ se celkově nesl v duchu velmi pozitivního přístupu ke Společenství,62 což se projevilo i při CHOGM, které se konalo pod labouristickou taktovkou v tomtéž roce ve skotském Edinburghu. Toto setkání hlav států, které do značné míry nastiňovalo budoucí přístup Blairovy vlády ke Společenství, bývá, především Srov. např.: John Major, „Mr Major’s Speech in Harare“, (projev na  Commonwealth Heads of Government Meeting v Harare, Harare, 17. 10. 1991), http://www.johnmajor.co.uk/page978. html (staženo 13. 3. 2011). Douglas Hurd, „The Commonwealth in a Changing World“, Round Table 83 č. 329 (1994): 17–21; Baronka Chalker z Wallasey při šetření FAC. House of Commons: First Report: The Future Role of the Commonwealth. Foreign Affairs Committee (1996), 34–48; Malcolm Rifkind při šetření FAC. House of Commons: First Report: The Future Role of the Commonwealth. Foreign Affairs Committee (1996), 143–60. 59 Britain and the Commonwealth (London: HMSO, 1992), 1. 60 Labour Party, Because Britain Deserves Better, Labour Party Election Manifesto 1997, http:// www.politicsresources.net/area/uk/man/lab97.htm (staženo 9. 3. 2011). 61 Citováno podle: Paul D. Williams, „Blair’s Britain“, 382. 62 McIntyre, Whose Commonwealth ..., 57. 58

349

v  souvislosti s  ekonomickými tématy, hodnoceno jako velmi výrazné a  zlomové setkání.63 Blair, který se označil za „nadšeného zastánce Commonwealthu“,64 při této příležitosti zdůrazňoval především ekonomické aspekty Společenství, které měla jeho vláda v  plánu využívat pro prosazování politiky liberalizace mezinárodního obchodu, jehož se měl stát Commonwealth nástrojem.65 Blairův pozitivní vztah ke Commonwealthu jako k nástroji ekonomického rozvoje plně zapadá do širšího kontextu jeho rozvojové politiky, jež byla prosazována v duchu multilateralismu a neoliberalismu a na níž kladl velký důraz. Do popředí britského zájmu se tak dostala v této době Afrika, a potažmo některé členské státy Společenství a došlo k založení Oddělení pro mezinárodní rozvoj (Department for International Development, DfID), v rámci něhož se vláda mimo jiné zabývala snižováním chudoby či dluhovou pomocí.66 Obecně byl v první fázi Commonwealth Blairovou vládou charakterizován jako unikátní uskupení, které představovalo důležité neformální fórum, které znamenalo jedinečnou příležitostí především pro malé státy a mělo velký potenciál v ekonomické rovině.67 Postoj vlády ke Commonwealthu doznal značných změn v souvislosti s událostmi ze září 2001 a válkou proti terorismu. Většina pozornosti byla v následujícím období věnována především tímto směrem a pozice Commonwealthu v rámci britské zahraniční politiky se změnila.68 Společenství bylo sice v rámci mezinárodní spolupráce označováno za  jeden z  prostředků boje proti terorismu, avšak Británie se začala soustředit především na ty členské země, jako Keňa nebo Pákistán, které mohly mít ve válce proti terorismu strategický potenciál, a Commonwealth jako celek ustoupil do pozadí.69 Tento pokles zájmu dokládá i obsah strategických dokumentů a zpráv o činnosti publikovaných FCO. Commonwealth v nich sice byl nadále zmiňován, a to především v  multilaterálním kontextu, ale spolupráce s  ním se omezovala téměř

Ford a Sunder, Making ..., 20. Citováno podle: „Blair Hails Commonwealth as Global Pillar at Summit“, LA Times, 25. říjen 1997, http://articles.latimes.com/1997/oct/25/news/mn-46572 (staženo 13. 3. 2010). 65 Williams, British Foreign ..., 111. 66 Ibid., 75–76, 111, 144. 67 Srov. např.: „Commonwealth still has a role, says Blair“, Buzzle, 3. 3. 2002, http://www.buzzle. com/editorials/3-3-2002-12455.asp. (staženo 14. 3. 2011); Bruce Cleghorn, „The role of the Commonwealth“, (projev na  Commonwealth Medico-Legal Conference, Kuala Lumpur, 17.  1. 2003), http://ukinmalaysia.fco.gov.uk/en/news/?view=News&id=2099175 (staženo 24. 2. 2010); Gordon Brown, „The Rt Hon Gordon Brown MP Statement to Commonwealth Finance Ministers Meeting: Mauritius-“DEBT 2000: THE MAURITIUS MANDATE““, (projev na  setkání ministrů fi nancí Commonwealthu, Mauricius, 16. 9. 1997), http://webarchive.nationalarchives. gov.uk/+/http://www.hm-treasury.gov.uk/speech_chex_160997.htm (staženo 14. 3. 2011). 68 McIntyre, Whose Commonwealth ..., 57. 69 Williams, Blair’s Britain ..., 384–85. 63

64

350

výhradně na válku proti teroristům70 a tradiční poskytování stipendií pro studenty ze zemí Společenství.71 Do popředí zájmu britských politiků (a nově i veřejnosti) se Commonwealth znovu dostal v souvislosti s vyhrocením krize v Zimbabwe mezi léty 2002 a 2003. Problémy, kterým musela Blairova vláda v této souvislosti čelit jak v rámci Commonwealthu, tak v  rámci boje s  domácí konzervativní opozicí, vedly ke  zproblematizování vztahu Blairovy vlády ke Společenství a k dalšímu odklonu od organizace ve snaze vyhnout se podezření z  imperiálního vměšování.72 Příznačné je, že v  souvislosti s  krizí v  Zimbabwe a  snahou o  její řešení byla ve  Zprávě ministerstva zahraničních věcí pro léta 2003–2004 zdůrazňována snaha o řešení tohoto problému ve spolupráci s Evropskou unií (sic) a Commonwealth byl v této věci zmíněn spíše okrajově. Po  rezignaci Tonyho Blaira v  roce 2007 a  sestavení nové labouristické vlády v čele s Gordonem Brownem (vládl v letech 2007–2010) se postoj Spojeného království ke Commonwealthu příliš nezměnil a zůstával velmi střídmý. Brownova vláda si nicméně v  souvislosti se Společenstvím vzala za  své některá nová témata, jako byla reforma mezinárodních institucí a boj proti klimatickým změnám, a jiná, jako prosazování liberálních ekonomických vztahů, poněkud odsunula do pozadí. V celkovém měřítku však bylo Commonwealthu v  rámci Brownovy zahraniční politiky věnováno jen velmi málo prostoru, což dokládají jak zprávy o činnosti FCO,73 tak volební program pro rok 2010.74 Ačkoli nebyl Commonwealth významnou součástí labouristické zahraniční politiky, do popředí jejího zájmu se v průběhu funkčního období Gordona Browna dostal, a to v roce 2009 u příležitosti šedesátého výročí vydání Londýnské deklarace. V této souvislosti došlo v Británii i ve světě opět k nebývalému nárůstu aktivity kolem Commonwealthu a  ani Brownova vláda nenechala toto jubileum nepovšimnuté. Jak Gordon Brown, tak jeho ministr zahraničí David Milliband se k tématu Commonwealthu několikrát podrobně vyjádřili a  vzhledem k  charakteru události jsou tato vyjádření zpravidla ve velmi pozitivním tónu. Commonwealth byl při této příležitosti obvykle spojován se dvěma tématy, kterým se Brownova vláda aktivně věnovala po celou dobu své vlády, a to s reformou mezinárodních institucí a s bojem Británie fi nančně podporovala projekt boje proti terorismu (Counter-Terrorism project) organizovaný Sekretariátem Commonwealthu. 71 Zprávy ministerstva zahraničních věcí, tzv. FCO Departmental Reports, z let 2003–2009, http:// www.fco.gov.uk/en/publications-and-documents/publications1/annual-reports/departmentalreport/archive/ (staženo 13. 3. 2011). FC O. UK International Priorities: A strategy for FCO 2003 (2003), http://www.sovereignty.org.uk/ siteinfo/newsround/FCOStrategyFullFinal.pdf (staženo 13. 3. 2011). 72 Williams, Blair’s Britain ..., 387–89. 73 FCO. FCO Departmental Report 2007/2008 a FCO Departmental Report 2008/2009, http:// www.fco.gov.uk/en/publications-and-documents/publications1/annual-reports/departmentalreport/archive/ (staženo 6. 12. 2010). 74 Labour Party, A future fair for all, Labour Party Election Manifesto 2010, http://www2.labour. org.uk/manifesto-splash (staženo 9. 3. 2011). 70

351

proti klimatickým změnám. V  souvislosti s  prvním tématem bylo Společenství spatřováno jako unikání nástroj, který, především díky své „soft power“,75 může probíhající reformu doplňovat a  posilovat. V  souvislosti s  globálním oteplováním a bojem proti změnám klimatu byla organizace vnímána jako praktická platforma, na jejímž základě mohlo dojít ke sblížení stanovisek členských zemí. CHOGM 2009 v Trinidadu a Tobagu proběhl jen několik dní před konáním klimatické konference v Kodani a Brown doufal, že se Commonwealth stane „odrazovým můstkem“ 76 pro další jednání o klimatických změnách na celosvětové úrovni. V Trinidadu a Tobagu se Británii skutečně podařilo prosadit potřebu vytvoření fondu pro financování boje proti klimatickým změnám v  rozvojových zemích, výsledky konference v  Kodani však mnoho dalších pozitivních výsledků nepřinesly.77 Základní charakteristiky, které Brownova vláda v  souvislosti s  Commonwealthem zdůrazňovala, byly především jeho jedinečnost, jeho „soft power“, jeho přínos pro demokracii a jeho globální dosah. Vláda neopomíjela ani nutnost reformy organizace, a to především reorganizace Sekretariátu, potřebu větší orientace na mladé lidi, změny struktury financování a  nutnost určení konkrétnějších cílů Společenství. Jeho hlavní síla byla spatřována jednak v jeho jasně definovaných hodnotách, jednak v  jeho schopnosti komunikovat se zeměmi Třetího světa a  jednak v  jeho rozmanitosti.78 Co se týká formulace postojů vlády Davida Camerona, která byla sestavena v  roce 2010, má na  základě koaličních dohod mezi konzervativci a  liberálními demokraty rozhodující slovo při formování zahraniční politiky spíše Konzervativní strana, a  tak je současný postoj Británie ke  Commonwealthu určován především názory konzervativců. Již v průběhu volební kampaně před parlamentními volbami v roce 2010 dávali toryové najevo své pevné odhodlání zlepšit vazby mezi Commonwealthem a Londýnem a  využívali toto téma k  poměrně ostré kritice na  adresu vládnoucí Labouri75 „Soft power“ (měkká síla) je schopnost aktérů získat si podporu díky svojí přitažlivosti (například kulturní nebo politické), jejím opakem je „hard power“ (tvrdá síla), která je založena na nátlaku. Srov. Joseph Nye, Soft power: The means to success in the world politics (New York: Public Affairs, 2004), x. 76 Andrew Porter, „Gordon Brown: Commonwealth meeting can be a  springboard for climate change deal“, The Telegraph, 17. října 2009, http://www.telegraph.co.uk/earth/copenhagenclimate-change-confe/6664065/Gordon-Brown-Commonwealth-meeting-can-be-springboardfor-climate-change-deal.html (staženo 14. 3. 2011). 77 Gordon Brown, „Commonwealth Heads of Government Meeting“, (projev před House of Commons shrnující výsledky CHOGM v Trinidadu a Tobagu, Londýn, 30. 11. 2009), http:// www.publications.parliament.uk/pa/cm200910/cmhansrd/cm091130/wmstext/91130m0003. htm#09113018000032 (staženo 14. 3. 2011). 78 Např. David Milliband, „More Common, More Wealth: Next Steps for the Commonwealth“ (projev při příležitosti zahájení Commonwealth Conversation, Londýn, 20. 7. 2009), http:// www.thecommonwealthconversation.org/wp-content/uploads/2009/07/Miliband-Common wealth-Speech-Monday-20-July-2009.pdf (staženo 26. 2. 2011).

352

stické strany, jejíž vztah ke  Společenství hodnotili velmi negativně. Labouristům bylo především vyčítáno, že Commonwealth opomíjejí jak ve  svých strategických dokumentech, tak ve své reálné politice, že zavírají britská diplomatická zastoupení v jeho členských zemích, že jej nedostatečně využívají a Konzervativní strana deklarovala své odhodlání tento stav změnit.79 Commonwealth se tak dostal do popředí zájmů konzervativců, byl součástí jejich volebního programu a byl následně zahrnut i do programu koaliční vlády. Hlavním cílem konzervativců a liberálních demokratů vůči Společenství se stalo „posílení Commonwealthu a orientace na podporu demokratických hodnot a rozvoje“. 80 O Společenství hovoří nová vláda a její představitelé při různých příležitostech a  neomezují se pouze na  události, které jsou s  Commonwealthem přímo spjaté. Nebyl proto opomenut ani v projevech ministra zahraničí Williama Haguea, které představovaly novou tvář britské zahraniční politiky. 81 Cameronova vláda spatřuje v Commonwealthu velký potenciál, který však zůstával dlouhou dobu nevyužit a má v  plánu začít jej plně užívat jako nástroj britské zahraniční politiky a  slibuje mu „neochvějnou podporu“. Jeho hlavní potenciál pro Británii spatřuje v  možnostech obchodu a přístupu na nové, rozvíjející se trhy.82 Commonwealth je koaliční vládou obvykle charakterizován jako unikátní uskupení, jehož síla je spatřována v rozmanitosti, jako nástroj britské zahraniční politiky „ušitý na míru“ pro dnešní svět založený na prolínání vazeb83 a v neposlední řadě také jako důležitá organizace prosazující demokracii a  lidská práva, zasazující se o prevenci konfliktů a budování „lepšího světa“.84 Přístup současné vlády ke Commonwealthu nicméně není bezmezně pozitivní – jeho roli se snaží nepřeceňovat a prosazuje jeho reformu.85 Vláda si proto definovala 79 William Hague, „A  21st Century Partnership with the Commonwealth“ (projev v  Royal Commonwealth Society, Londýn, 4. 2. 2009), http://www.conservatives.com/News/Spee ches/2009/02/William_Hague_A_21st_Century_Partnership_with_the_Commonwealth. aspx (staženo 6. 3. 2011). 80 Koalice, „The Coalition. Our Programme for Government“ (2010), 20, http://webarchive. nationalarchives.gov.uk/20100526084809/http://programmeforgovernment.hmg.gov.uk/ fi les/2010/05/coalition-programme.pdf (staženo 6. 3. 2011). 81 William Hague, „Britain’s Foreign Policy in a Networked World“ (projev pro FCO, Londýn, 1. 7. 2010), http://www.conservatives.com/News/Speeches/2010/07/William_Hague_Britains _Foreign_Policy_in_a_Networked_World.aspx (staženo 24. 10. 2010). 82 „William Hague pledges Conservative support for the Commonwealth“, Conservative Home, 3.  2. 2009, http://conservativehome.blogs.com/torydiary/2009/02/william-hague-p.html (staženo 6. 3. 2011). 83 Michael Ancram, Farewell to Drift. A New Foreign Policy for a Network World (London: Global Strategic Forum, 2010), http://www.globalstrategyforum.org/upload/upload101.pdf (staženo 23. 2. 2011). 84 William Hague, „The Commonwealth in a  networked world“ (projev v  Lowy Institute for International Policy, Sydney, 19. 1. 2011), http://ukinmacedonia.fco.gov.uk/en/news/? view=Speech&id=536723182 (staženo 24. 2. 2011). 85 Ibid.

353

několik cílů, kterých chce ve vztahu ke Commonwealthu dosáhnout – jedná se mimo jiné o prohlubování obchodu v rámci organizace, podporu rozvojových programů Commonwealthu, posilování a obnovování jeho struktur a taktéž jeho rozšiřování. Cameronova vláda má také v plánu směřovat potenciál Commonwealthu především do těch oblastí, v nichž může hrát jedinečnou roli a naopak omezit jeho činnost tam, kde existují zkušenější a lépe financované organizace. 86 Konkrétním příkladem pokusu o realizaci těchto cílů je například rozhodnutí vlády soustředit britskou rozvojovou pomoci více do zemí Commonwealthu. DfID zatím tento svůj slib částečně naplnilo, když omezilo investice do zemí jako je Čína nebo Vietnam, na druhou stranu se změny v přerozdělování financí negativně dotknou i  některých zemí Commonwealthu87 a  největším příjemcem financí z  DfID se nyní nově stane Etiopie, nečlenská země Společenství, která na  prvním místě nahradí Indii. 88 Přístup Cameronovy vlády ke Commonwealthu, přinejmenším v rétorické rovině, je možné hodnotit, především ve  srovnání s  předchozím obdobím, jako nebývale vstřícný. Nicméně na celkové hodnocení je zatím příliš brzy. Způsob vnímání Commonwealthu na úrovni vrcholné politické scény se v Británii v průběhu posledních dvaceti let příliš neměnil. Jednotlivé vlády sice přistupovaly k  organizaci s  různou intenzitou a  s  různými ambicemi a  je možné nalézt určitá témata, jimž se v  souvislosti se Společenstvím věnovaly některé vlády podrobněji než jiné, nicméně postoj všech čtyř vlád spojuje několik charakteristik, které při definování svého postoje ke Commonwealthu používaly. Hodnotili-li britští představitelé Společenství, používali zpravidla velmi pozitivní přívlastky. Jedním z  nejvíce skloňovaných atributů organizace, byla její unikátnost, která byla spatřována ve faktu, že Commonwealth je mostem mezi různými světy – spojuje země chudé a bohaté, rozvojové a rozvinuté, a je tudíž jedinečnou platformou pro globální diskuzi. Navíc Společenství, na  rozdíl od  většiny ostatních mezinárodních uskupení, dává prostor malým státům a není založeno pouze na regionálních vazbách, ale na globálních, univerzálních vztazích. Díky těmto charakteristikám je podle britských politiků Commonwealth schopen zprostředkovat sblížení jinak velmi rozdílných států a přivést je ke společnému konsenzu. Jako významnou charakteristiku obrazu Commonwealthu na úrovni britské politické scény je možné v této souvislosti považovat skutečnost, že postoje opozičních

William Hague, „Commonwealth“ (písemné stanovisko ministra, 9. 12. 2010), http://www. publications.parliament.uk/pa/ld201011/ldhansrd/text/101209-wms0002.htm#1012094400 1557 (staženo 16. 3. 2011). 87 Omezení pocítí například Kamerun nebo Gambie. 88 David Lyon, „Overseas aid shake-up: How DfID plans to spend abroad“, BBC News, 1. 3. 2011, http://www.bbc.co.uk/news/uk-12606665 (staženo 6. 3. 2011). 86

354

stran k organizaci byly zpravidla spíše entuziastické, zatímco postoje vládních stran více umírněné. 89 Společná byla pro všechny dosavadní vlády také snaha jednoznačně se distancovat od obvinění z kolonialismu, která bývají v některých případech jedním z důvodů zdrženlivějšího postoje k organizaci. Na druhou stranu vlády zdůrazňovaly důležitost britské role, a to především v oblasti financování organizace. Britští politici se plně hlásili k hodnotám, které si Commonwealth vytyčil, a vyjadřovali mu velmi silnou důvěru. Commonwealth byl jednotlivými vládami vnímán jako nástroj sloužící k celé řadě účelů, jež lze rozdělit do několika obecnějších skupin: •

Commonwealth jako ekonomický nástroj: Potenciál Společenství v  ekonomické oblasti byl jednotlivými vládami hodnocen jako velmi rozsáhlý a  často byl označován za jednu z jeho hlavních předností. Společenství bylo vnímáno jako prostředek, který umožňuje vstup na nové trhy a díky faktoru Commonwealthu snižuje obchodní náklady.

•

Commonwealth jako nástroj demokracie: Společenství v  očích politiků hrálo důležitou roli v prosazování demokratických hodnot a bylo vnímáno jako jeden z prostředků pro podporu osobních svobod, posilování zákonnosti a spravedlnosti ve světě.

•

Commonwealth jako nástroj rozvojové politiky: Commonwealth byl vnímán jako prostředek, který „umožňuje Británii hrát po boku dalších národů odpovědnou roli v podpoře rozvoje a stability Třetího světa“.90

•

Commonwealth jako nástroj zahraniční politiky: Společenství bylo všemi vládami zahrnováno do  rámce politiky multilateralismu a  ve  strategických dokumentech stálo po  boku dalších mezinárodních organizací jako OSN (Organizace spojených národů), NATO či ES/EU (Evropská společenství/Evropská unie), i když jeho priorita byla zpravidla nižší. Commonwealth tak spolu s ostatními uskupeními umožňoval projednávat nejrůznější globální témata.

Na  následujících řádcích je věnován prostor druhé analyzované složce britské společnosti, tedy britským médiím. Cílem této části práce je zmapovat, jak organizaci reflektují. Tato sekce vychází jednak ze sekundární literatury a jednak z obsahu tištěných médií, která jsou, na  rozdíl od  televizních či rozhlasových záznamů, jednoduše dostupná na  internetu. Konkrétně se jedná o  obsah archivů britských deníků The Telegraph a The Guardian. Výběr právě těchto dvou deníků je založený na  výsledcích výzkumu National Readership Survey, v  němž se The Telegraph pravidelně objevuje na  prvním místě mezi deníky spadajícími do  kategorie „quality 89 90

Srinivasan, The Rise ..., 150–51. Britain and the Commonwealth, 1.

355

newspaper“ a soustřeďujícími se na pravicově orientované čtenářstvo a obdobně The Guardian je nejčtenějším deníkem z této kategorie orientující se na levicové čtenáře.91 Cílem průzkumu těchto dvou periodik není jejich detailní obsahová analýza, nýbrž potvrzení a doplnění informací zjištěných v sekundární literatuře.92 Kate Fordová a Sunder Katwala93 se ve své brožuře nesoucí název Reinventing the Commonwealth zabývají v souvislosti s potížemi, s nimiž se Commonwealth potýká, mimo jiné i problémem jeho obrazu v médiích. Ta se přirozeně orientují především na  témata, která jsou čtenářsky přitažlivá a  mají „lesk“, jež však Commonwealthu do  značné míry chybí. Navíc se rozpočet Společenství dlouhodobě potýká s  nedostatkem financí na  mediální prezentaci a  výsledkem tohoto stavu je opomíjení Commonwealthu médii. Autoři také docházejí k závěru, že tento malý zájem o Commonwealth souvisí především s širším problémem nízké efektivity organizace.94 K  velmi podobným závěrům jako Fordová a  Katwala dochází i  Michael Holman95 ve  svém článku British Media and the Commonwealth. V  něm upozorňuje především na fakt, že o Commonwealthu se píše v souvislosti s výraznými událostmi, avšak většina témat, která se Commonwealthu týkají, není čtenářsky příliš zajímavá.96 Obecně převažující tvrzení ohledně vztahu britských médií ke  Commonwealthu je, že média organizaci opomíjejí, a  jeho veřejný profi l je nazýván „mediální katastrofou“.97 Obsah deníků The Telegraph a The Guardian výše uvedeným tvrzením odpovídá. Commonwealth není v  žádném případě tématem, které by plnilo titulky těchto novin. Pokud se Commonwealth do titulku dostane, nejedná se zpravidla o články zabývající se Commonwealthem samotným, ale spíše výjimečnou událostí nebo důležitým tématem, které s Commonwealthem nějakým způsobem souvisí a obsah těchto článků se udržuje na velmi informativní úrovni. Témata, v jejichž souvislosti se o Commonwealthu píše, se dají rozdělit do čtyř skupin srovnaných dle intenzity zpravodajství: Hry Commonwealthu: Při příležitosti konání Her Commonwealthu se v obou denících objevuje velmi podrobné zpravodajství, které mapuje průběh Her a sportovní výsledky. Tématem Her Commonwealthu se nicméně noviny zabývají i v období mezi jednotlivými ročníky a informují například o výběru pořádajících zemí, přípravách NRS, „NRS Readership Estimates – Newspaper and Supplement“ (průzkum trhu. leden–prosinec 2010), http://www.nrs.co.uk/toplinereadership.html (staženo 24. 3. 2011). 92 Detailní analýza ani není možná, vzhledem k  omezenému časovému rozpětí archivovaných článků (v případě The Guardian na léta 1998–2011 a v případě The Telegraph 2000–2010). 93 Kate Fordová a  Sunder Katwala jsou výzkumní pracovníci nezávislého think-tanku Foreign Policy Center. 94 Ford a Katwala, Reinventing ..., 50. 95 Michael Holman je bývalý redaktor Financial Times zaměřující se na Afriku. 96 Michael Holman, „British Media and the Commonwealth“, Round Table 84, č. 1 (1995): 179–85. 97 McIntyre. A Guide ..., 106, 223. 91

356

her a  dalších tématech, která s  touto sportovní události souvisejí. Počty článků o hrách Commonwealthu ve srovnání s množstvím článků o jiných událostech s Commonwealthem souvisejících (např. CHOGM) může vyvolávat dojem, že tyto hry jsou jedním ze základních prvků existence Commonwealthu. Bližšími rozbory podstaty Her Commonwealthu či Commonwealthu samotného se však tyto články nezabývají. Poslední hry se konaly v roce 2010 v indickém Dillí a ve zkoumaných médiích byly hodnoceny v relativně negativním tónu, především proto, že byly provázeny celou řadou finančních i organizačních skandálů.98 Politické zvraty v  členských zemích: V  souvislosti s  Commonwealthem je v  obou denících poskytováno zpravodajství zabývající se významnými vnitropolitickými zvraty v jeho členských zemích – příkladem může být zpravodajství o vývoji událostí a následném pozastavení členství Pákistánu99 a Fidži100 v Commonwealthu a především zpravodajství o vývoji v Zimbabwe. Právě v souvislosti s vývojem v Zimbabwe mezi léty 2002–2003 došlo k výraznému zintenzivnění zpravodajství o organizaci. Deníky informovaly jak o sporných volbách, znovuzvolení Mugabeho a následném pozastavení členství Zimbabwe v  Commonwealthu v  roce 2002, tak o  vystoupení země ze Společenství v roce následujícím. V souvislosti s těmito událostmi se ve sledovaných médiích objevila i  kritická vyjádření na  adresu Commonwealthu, která negativně hodnotila jeho neschopnost urychleně v otázce Zimbabwe zasáhnout.101 CHOGM: Setkání šéfů vlád členských zemí Commonwealthu, například ve srovnání s Hrami Commonwealthu, příliš novinářskou pozornost nepřitahují. V tisku je Např. „Commonwealth Games 2010: What’s going wrong in Delhi today?“, The Telegraph, 13. října 2010, http://www.telegraph.co.uk/sport/othersports/commonwealthgames/8050220/ Commonwealth-Games-2010-Whats-going-wrong-in-Delhi-today.html (staženo 6. 4. 2011). Jason Burke, „Does this look ready to you? Chaos in run-up to Commonwealth Games“, The Guardian, 22. září 2010, http://www.guardian.co.uk/sport/2010/sep/21/commonwealth-gamescollapse-bridge-delhi (staženo 6. 4. 2011). 99 Např. David Blair a  Isambar Wilkinson, „Pakistan suspended from Commonwealth“, The Telegraph, 23. listopadu 2007, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1570323/Pakistan -suspended-from-Commonwealth.html (staženo 6. 4. 2011). Patrick Wintour, „Pakistan suspended from Commonwealth“, The Guardian, 22. listopad 2007, http://www.guardian.co.uk/politics/2007/nov/22/foreignpolicy.uk?INTCMP=SRCH (staženo 6. 4. 2011). 100 Např. Bonnie Malkin, „Fiji faces expulsion from the Commonwealth“, The Telegraph, 22. prosince 2008, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/australiaandthepacific/fiji/3902380/ Fiji-faces-expulsion-from-the-Commonwealth.html (staženo 6. 4. 2011). Hélène Mulholland, „Commonwealth suspends Fiji following coup“, The Guardian, 8.  prosinec 2006, http://www.guardian.co.uk/politics/2006/dec/08/foreignpolicy.uk?INTCMP=ILCNE TTXT3487 (staženo 6. 4. 2011). 101 Např. Benedict Brogan, „Commonwealth must restore credibility, say Tories“, The Telegraph, 7. února 2003, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/australiaandthepaci fic/australia/1421330/Commonwealth-must-restore-credibility-say-Tories.html (staženo 6. 4. 2011). „Commonwealth fails to back Zimbabwe suspension“, The Guardian, 30. ledna 2002, http:// www.guardian.co.uk/world/2002/jan/30/zimbabwe?INTCMP=SRCH (staženo 6. 4. 2011). 98

357

sice zpravodajství o jednotlivých ročnících CHOGM k nalezení, ale jak v případě The Telegraph, tak v případě The Guardian je relativně slabé. Zprávy obvykle informují o faktu, že CHOGM se konal a o jeho hlavních výsledcích či o hlavních událostech s ním souvisejících. Podrobnější pozornosti se nicméně dostalo např. setkání v  Trinidadu a  Tobagu v  roce 2009, které bylo novinářsky zajímavé hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že se toto setkání, jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, mělo stát platformou pro řešení klimatických změn,102 jednak proto, že jej navštívil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, což otevřelo prostor pro debatu o anglo-francouzských vztazích, respektive vztazích Commonwealthu a  Frankofonie.103 Diskuzi rozvířilo také konání CHOGM v ugandské Kampale v roce 2007, v jehož průběhu došlo k pozastavení členství Pákistánu. Fakt, že Pákistánu bylo pozastaveno členství kvůli nedemokratickému počínání prezidenta Mušarafa právě v Kampale, hlavním městě státu, v němž vládl obdobně kontroverzní prezident Museveni, byl komentátory označován za příklad pokryteckého jednání Commonwealthu.104 Články přímo o Commonwealthu jako organizaci: Ačkoli se zpravodajství o Commonwealthu zaměřuje spíše na informativní články, je možné nalézt i několik článků hodnotících, které se obvykle objevují především v souvislosti s konáním výše zmiňovaných CHOGM. Postoje ke Commonwealthu se odlišují především v závislosti na osobních názorech komentátorů a na konkrétních souvislostech. V archivech se vyskytují jak texty pozitivní, tak negativní. Příkladem pozitivního hodnocení může být text politického komentátora Roberta Colvillea z podzimu 2009, který se v souvislosti s  nadcházejícím CHOGM v  Trinidadu a  Tobagu nese ve  velmi kladném a nadějném duchu.105 Naopak příkladem velmi negativního hodnocení Společenství je článek redaktora The Guardian Juliana Borgera z podzimu 2010, v němž se autor vyjadřuje k nedávno zveřejněnému dokumentu, ve kterém generální tajemník Commonwealthu Kamalesh Sharma v podstatě prohlásil, že vystupovat proti porušování demokracie ve členských zemích není úkolem Commonwealthu. Za tento svůj výrok i  za  svou dlouhodobou činnost si Sharma, potažmo Commonwealth, vysloužili

102 „Commonwealth summit in Trinidad seeks climate change agreement“, The Telegraph, 27.  listopadu 2009, http://www.telegraph.co.uk/earth/environment/globalwarming/6667627/ Commonwealth-summit-in-Trinidad-seeks-climate-change-agreement.html (staženo 6. 4. 2011). 103 Nicholas Watt, „Nicolas Sarkozy to attend Commonwealth meeting“, The Guardian, 27.  listopadu 2009, http://www.guardian.co.uk/politics/blog/2009/nov/27/nicolas-sarkozycommonwealth-meeting?INTCMP=SRCH (staženo 6. 4. 2011). 104 Peter Tatchell, „Uganda’s tyrant“, The Guardian, 22. listopadu 2007, http://www.guardian. co.uk/commentisfree/2007/nov/22/ugandastyrant?INTCMP=SRCH (staženo 6. 4. 2011). 105 Robert Colvile, „Commonwealth: Relic of empire returns to centre stage“, The Telegraph, 26.  listopadu 2009, http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/6659029/CommonwealthRelic-of-empire-returns-to-centre-stage.html (staženo 24. 3. 2011).

358

od Borgera obsáhlou kritiku.106 Obecnější hodnocení postojů daných médií ke Commonwealthu nicméně není možné z těchto zdrojů odvozovat. Hodnocení přístupu médií ke Commonwealthu obsažená v sekundární literatuře korespondují s  obsahem zkoumaných deníků, přičemž ani v  oblasti rozsahu, ani v oblasti témat se od sebe The Telegraph a The Guardian výrazněji neliší. Společenství jako takové se stává tématem novinových článků spíše výjimečně a na Společenství je odkazováno především v  souvislosti s  konáním důležitých události, které však nejsou příliš hojné. Nejčastěji je Commonwealth zmiňován v souvislosti se sportovními výsledky na Hrách Commonwealthu a s významnými politickými zvraty v jeho členských zemích. Média informují také o  přistoupení, respektive pozastavení členství či vyloučení některého ze členských států a o výsledcích jednání CHOGM, přičemž jejich zpravodajství se udržuje na velmi informativní úrovni. Na detailní činnost Commonwealthu (především na mimovládní úrovni) není příliš brán zřetel, což může vést, jak tvrdí Derek Ingram, k mylným interpretacím jeho role.107 Poslední část této sekce se věnuje vztahu britské veřejnosti ke Commonwealthu a jejím cílem je nastínit, jaký je stav tohoto vztahu a také jak se tento vztah v posledních dvaceti letech vyvíjel. Kapitola vychází jednak z několika průzkumů veřejného mínění, které byly v  Británii v  posledních desetiletích provedeny, a  z  komentářů k nim a jednak ze sekundární literatury. Britská veřejnost obyčejně vnímá Commonwealth (poněkud zkresleně) jedním ze tří způsobů: jako politickou organizaci států, která je viditelná především v průběhu CHOGM, jako odraz britské imperiální minulosti a především jako sportovní rámec, který je ztělesňovaný Hrami Commonwealthu.108 Toto poněkud zúžené vnímání jeho role zapadá do širšího a dlouhodobého problému nízké informovanosti o činnosti Commonwealthu (nejen) u britské veřejnosti. Jádro tohoto problému je spatřováno ve faktu, že Commonwealth nemá jedno konkrétní zaměření a jeho vznik a role nejsou historicky jednoznačně určeny, a tudíž je problematické jej jednoduše prezentovat veřejnosti.109 Situaci ztěžuje skutečnost, že o Commonwealthu se v britských školách příliš neučí, neexistují aktuální učebnice popisující jeho činnosti a média, jak bylo naznačeno v předchozí kapitole, mu také nevěnují příliš pozornosti. Navíc generace lidí, kteří vyrůstali v  období po  druhé světové válce, kdy byl Commonwealth nedílnou součástí britské identity, přirozeně ubývá a dnešní mladá generace jej nevnímá jako populární záležitost.110 106 Julian Borger, „Commonwealth has abandoned human rights commitment – leaked memo“, The Guardian, 8. října 2010, http://www.guardian.co.uk/law/2010/oct/08/commonwealthhuman-rights-leaked-document (staženo 6. 4. 2011). 107 Derek Ingram, „Memorandum pro šetření FAC“, in: House of Commons: First Report: The Future Role of the Commonwealth (London: Foreign Affairs Committee, 1996), 243. 108 House of Commons, First Report: The Future Role of the Commonwealth, v. 109 McIntyre, A Guide ..., 108–11. 110 Srinivasan, The Rise ..., 131–32.

359

Důsledkem všech těchto faktorů je, že povědomí mladších generací o  Commonwealthu má výrazně sestupnou tendenci. Mezi starší generací, jež stála u zrodu Společenství, a  tudíž lépe rozumí jeho východiskům, a  mladší generací, která jej vnímá z dnešního úhlu pohledu, vzniká stále větší propast.111 Mezi mnohými mladými Brity se dokonce šíří různé negativní stereotypy týkající se Commonwealthu – často jej vnímají jako odkaz imperiální minulosti své země, jako organizaci, která je soustřeďována především v britských rukách, je elitářská a povýšená.112 Výše představená tvrzení korespondují s výsledky několika průzkumů veřejného mínění, které byly v minulých letech v Británii provedeny a které se zabývaly buď přímo Společenstvím, nebo obecnějšími tématy, jejichž je Commonwealth součástí. Z těchto průzkumů je navíc možné odvodit i několik dalších závěrů. Dlouhodobý průzkum prováděný společností Ipsos-MORI mezi léty 1969 až 2003 prokázal, že význam Commonwealthu pro Brity pravidelně klesá.113 Zatímco v roce 1969 na otázku: „Který z aktérů – Evropa, Commonwealth, Amerika – je pro Británii nejdůležitější?“ odpovědělo 34 % Britů, že nejdůležitější je Commonwealth, v roce 2003 tak odpovědělo pouze 16 % a v průzkumu Royal Commonwealth Society, který kladl stejnou otázku v roce 2009, takto odpovědělo jen 14 % Britů.114 Srovnání výsledků výše zmíněného rozsáhlého průzkumu pořádaného RCS, který byl pořádán u příležitosti šedesátého výročí Londýnské deklarace v roce 2009 souběžně v několika zemích Commonwealthu,115 prokázalo, že Britové si organizace cení nejméně ze všech obyvatel zkoumaných zemí.116 V britském případě tento průzkum dále potvrdil fakt, že mladší generace mají o Commonwealthu nižší povědomí, než starší. Například 30 % respondentů z věkové skupiny 18–34 let nebylo schopno označit žádnou členskou zemi Commonwealthu z výběru, ve kterém figurovala také Austrálie či Indie. U  nejstarší generace, tj. věková skupina 55 a  více let takových osob bylo 10 %. Obdobný rozdíl přinesla například také odpověď na otázku: „Kdo je v čele Commonwealthu?“, na níž 30 % nejmladších odpovědělo, že neví a královnu 111 Steve Brace, „Commonwealth citizens-building the next generation through education“, Round Table 89, č. 356 (2000): 493. 112 Amanda Shah, „Survival of the Youngest: Pan-Commonwealth NGOs and the younger generation“, Round Table 92, č. 369 (2003): 250. 113 Ipsos-MORI, „Britain’s Most Important Relationship – trends 1969–2003“ (průzkum veřejného mínění, 28. 4. 2003), http://www.ipsos-mori.com/researchpublications/research archive/poll.aspx?oItemId=2447&view=wide, (staženo 2. 12. 2010). 114 YouGov pro Royal Commonwealth Society, „Results from Commonwealth polls“ (průzkum veřejného mínění, 20. 7. 2009), http://www.thecommonwealthconversation.org/wp-content/ uploads/2009/07/Commonwealth-Poll-FINAL.pdf (staženo 23. 11. 2010). 115 Průzkum se prováděl ve Velké Británii, Austrálii, Kanadě, Indii, na Jamajce, v Malajsii a v Jižní Africe. 116 The Commonwealth Conversation hosted by the Royal Commonwealth Society, „RCS CC Global Press Release“ (tisková zpráva, 20. 7. 2009), http://www.thecommonwealthconversation. org/wp-content/uploads/2009/07/RCS-CC-Global-Press-Release-FINAL1.pdf (staženo 29. 10. 2010).

360

správně uvedlo 57 %, zatímco v případě nejstarší generace nevědělo 12 % a královnu uvedlo 81 %. Průzkum také ukázal, že postoj Britů k  organizaci je relativně ambivalentní, když na otázku dotazující se na pocity respondentů v případě, že by Británie opustila Commonwealth, odpovědělo celkem 55 % osob, že by jim to bylo jedno nebo nevědělo. Příznačný je také fakt, že 49 % Britů nebylo schopno uvést žádnou z aktivit Commonwealthu a pokud nějakou aktivitu uvedli, z valné většiny jmenovali Hry Commonwealthu.117 Vzhledem ke stále se rozšiřujícím generačním rozdílům v otázce Commonwealthu je při hodnocení jeho obrazu u britské veřejnosti nutné rozlišovat postoje starší a mladší generace. Zatímco starší Britové mají o Commonwealthu lepší povědomí, ti mladší mají jen velmi nízké znalosti, a tudíž je i obraz organizace u mladší generace více zkreslený (to se týká např. jejich představ o  imperiálním charakteru Společenství). Bez ohledu na  věkovou kategorii přesto není celkové povědomí o Commonwealthu na příliš vysoké úrovni. Commonwealth si Britové spojují s pojmy jako demokracie, rozvojová pomoc, kulturní výměna nebo ekonomika, nicméně jednoznačně převládající téma, které si v souvislosti s organizací asociují, jsou Hry Commonwealthu. Srovnání britského obrazu Commonwealthu s realitou Cílem této části práce je vyhodnotit zrekonstruovaný britský obraz Commonwealthu a porovnat jej s realitou. První sekce se zabývá jednotlivými atributy obrazu Commonwealthu, které byly získány v předchozí kapitole, a vyhodnocuje, zdali odpovídají skutečnosti. Do skupiny atributů byly zařazeny témata a charakteristiky, které si britští politici, britská média a veřejnost nejčastěji s Commonwealthem spojují – tj. označení Commonwealthu za unikátní uskupení, problematika britského postavení vyplývající z  imperiální minulosti, význam Her Commonwealthu, charakteristika Commonwealthu jako ekonomického nástroje, nástroje demokracie, rozvojové politiky a  britské zahraniční politiky. Atributy připisované Commonwealthu nejsou vyhodnocovány zvlášť pro každou složku společnosti, protože některé z nich se vyskytly ve více případech. Další části sekce se zabývají už odděleným vyhodnocením jednotlivých složek, tj. politické scény, médií a  veřejnosti, a  závěr kapitoly nabízí celkové zhodnocení. O unikátnosti Commonwealthu hovořili pravidelně téměř všichni britští političtí představitelé. Commonwealth skutečně disponuje několika jedinečnými charakteristikami, mezi které patří politiky často zmiňovaná rozmanitost organizace, její konsenzuálnost, prostor, který je v jejím rámci udělován malým státům, výjimečný YouGov pro Royal Commonwealth society, „Commonwealth“ (průzkum veřejného mínění, proveden ve  dnech 2.–4. 3. 2009), http://www.thercs.org/society/Filestore/PDFDownloads/ RCS_poll.pdf (staženo 29. 10. 2010).

117

361

formát vztahů mezi členskými zeměmi i  celá řada dalších, které již politici tolik nevyzdvihují. Mezi ty nejvýraznější je možné řadit schopnost organizace přizpůsobovat se vnějším podmínkám, existenci tzv. People’s Commonwealth a  dále pak existenci instrumentů sloužících k  pozastavení členství států v  organizaci, jeho jedinečný původ a existenci velké sportovní události s ním spojené. Fakt, že organizace nedisponuje žádným mechanismem hlasování, nutí její členy k  diskuzi, sbližování stanovisek a  budování konsenzu. Rozmanitost jejích členů, kteří pocházejí ze všech koutů světa a zastupují nejrůznější úhly pohledu, umožňuje vytvářet takový konsenzus, který bude globálně přijatelný. Tento postup umožňuje Commonwealthu přispívat k  řešení celosvětových problémů, jakými je například problematika klimatických změn zmiňovaná v předchozích kapitolách.118 Co se týká malých států, je pro ně Commonwealth skutečně unikátní platformou. Z 54 členských zemí Společenství řadí ComSec 32 právě do skupiny malých států.119 Tyto snáze zranitelné státy mají v rámci Commonwealthu možnost prosazovat svůj hlas a své zájmy, a to díky tomu, že jsou zde zastoupeny stejnou měrou, jako státy velké a  rozvinuté. Tato charakteristika zároveň výrazně odlišuje Commonwealth od ostatních mezinárodních organizací.120 Jako jedinečný je možné označovat také neformální charakter vztahů uvnitř Společenství, který vyplývá především z  jeho historického vývoje. Commonwealth (a především CHOGM) je mnohými popisován jako klub, ve které panuje uvolněná, přátelská, srdečná atmosféra, což přispívá k dalšímu sbližování představitelů členských států a budování lepších vazeb.121 Svou schopnost přizpůsobovat se prokázal Commonwealh v minulosti již několikrát, naposledy na počátku devadesátých let po ukončení politiky apartheidu v Jižní Africe. Ačkoli boj proti němu byl jednou z hlavních náplní činnosti Společenství v  sedmdesátých a  osmdesátých letech 20. století, snaží se Commonwealth adaptovat i  na  nové podmínky a  nalézt nové sféry své činnosti i  po  dovršení boje proti apartheidu.122 Existence tzv. People’s Commonwealth, který bývá mnohdy politiky, médii i  veřejností opomíjen, je jedním z  nejcharakterističtějších atributů organizace. Commonwealth totiž na rozdíl od většiny ostatních mezinárodních organizací neFord a Katwala, Making ..., 4. Commonwealth Secretariat, Small States Digest 4 (2004): 2, http://www.thecommonwealth. org/fi les/233712/FileName/Small_States_Digest_4.pdf (staženo 14. 4. 2011). 120 Závazek pomoci malým státům zkotvuje Commonwealth i  do  Deklarace z  Harare. O  jeho činnosti ve prospěch malých států zpravuje pravidelně vydávaná publikace Small States Digest a řada oficiálních dokumentů, které vydává ComSec. Publikace a dokumenty dostupné z: http:// www.thecommonwealth.org/Document/190628/159719/223389/small_states/ (staženo 14. 4. 2011). 121 Srinivasan, The Commonwealth ..., 19. 122 Amitav Banerji, „The Commonwealth of Nations: A Force for Democracy in the 21st Century?“, Round Table 97, č. 399 (2008): 818. 118 119

362

operuje pouze na úrovni vlád, ale také na úrovni obyvatel, což je prvek, na který je Commonwealth velmi pyšný.123 Posledním vybraným charakteristikám, tj. existenci instrumentů sloužících k  pozastavení členství ve  Společenství, existenci Her Commonwealthu a  jedinečnému původu organizace, je věnován prostor v následujících částech kapitoly. Souhrnně lze tvrdit, že atribut unikátnosti Commonwealthu, který se vyskytuje především u  britských politiků, odpovídá skutečnosti, i  když na  některé jeho aspekty je kladen větší důraz než na jiné. Commonwealth, jakožto organizace vzniklá v  důsledku rozpadu britského Impéria, s sebou nese určitou historickou zátěž a britští politici i britská veřejnost vnímají z toho plynoucí postavení Británie ve Společenství zcela odlišným způsobem. Britští politici se ve svých projevech snaží dávat jednoznačně najevo, že se od britské koloniální minulosti distancují, že do Commonwealthu v žádném případě nepromítají britské velmocenské zájmy a že Británie je zcela obyčejným členem organizace. Nicméně u veřejnosti, v některých médiích a i v ostatních členských zemích Společenství se setkáváme s názory, že Commonwealth je i v současnosti pod výrazným britským vlivem a že je odrazem britské imperiální minulosti.124 Konkrétní příklad problematického vnímání Společenství je možné nalézt už v samotném názvu organizace – dodnes se totiž setkáváme s označením „Britský Commonwealth“, který však formálně již od roku 1949 neexistuje.125 Příčin, které zavdávají důvody tomuto „britskému problému“ a podporují dojem, že Velká Británie je spíše „první mezi rovnými“ než řadovým členem organizace, je několik. Ten základní je možné spatřovat již na  samotném počátku vzniku Commonwealthu, který, jak již bylo zmíněno několikrát, přímo vyplýval z rozpadu impéria. Dezintegrace koloniální říše probíhala tak klidně a důstojně, že ji obyvatelstvo Británie vůbec nebylo nuceno zaznamenat, a Britům tudíž nebyl poskytnut prostor pro to, aby mohli jasně diferencovat mezi impériem a Commonwealthem.126 Vzhledem k faktu, že rozpad impéria i vznik Commonwealthu byly řízeny Brity, je Společenství dodnes založeno na britských zkušenostech a tradicích a i v průběhu samotné dekolonizace došlo k zachování řady původně imperiálních forem vztahů mezi členskými zeměmi a Británií. Navíc Británie byla a je pro chod Commonwealthu klíčová – má největší podíl na jeho financování a velká část jeho zaměstnanců

Ford a Katwala, Reinventing ..., 33–35. Joanna Bennett, Dhananjayan Sriskandarajah a Zoë Ware, Common what? Emerging findings of the Commonwealth Conversation (London: The Royal Commonwealth Society, 2009), http:// www.thecommonwealthconversation.org/wp-content/uploads/2009/11/Common-What.pdf (staženo 10. 3. 2011). 125 Ford a Katwala, Reinventing ..., 53–55. 126 Ford a Katwala, Making ..., 4. 123

124

363

jsou právě Britové, což je zároveň přirozený důsledek faktu, že většina oficiálních institucí i neziskových organizací Commonwealthu sídlí právě v Londýně.127 Paradoxně se role Británie v  Commonwealthu stává terčem kritiky rovnou ze dvou stran – na jedné straně se ozývají hlasy, které ji kritizují za imperiální vměšování,128 na druhé straně stojí otázka „kdy se Británie přidá ke Commonwealthu?“ implikující dojem nedostatečného zapojení Spojeného království do  organizace. Londýn je v důsledku tohoto stavu nucen v rámci Commonwealthu velmi důsledně balancovat, což je mnohdy problematické.129 Na jednoznačném řešení „britského problému“ se neshodují ani odborníci. Zatímco Krishnan Srinivasan130 zastává názor, že Britové by měli v Commonwealthu hrát větší roli a že bez Britů nebude Commonwealth schopen efektivně fungovat,131 David McIntyre132 na jeho tvrzení reaguje kriticky a tvrdí, že „Commonwealth není britský již půl století“ a  navrhuje, aby se vůdčí role v  organizaci ujal nějaký jiný stát.133 Hodnocení správnosti aspektu obrazu odrážejícího britskou (imperiální) minulost v organizaci je problematické. Jak postoje britských politiků, tak dojem, který panuje u britské veřejnosti, jsou založeny na logickém základě a vycházejí z informací, které jsou jim poskytovány. Problém však spočívá ve faktu, že řada z těchto informací má protichůdný obsah. Commonwealth nicméně není v žádném případě možné označovat za imperiální nástroj Británie, a to už jen z toho důvodu, že členství v něm je zcela dobrovolné. Zároveň se ale zdá, že role Británie, přinejmenším z finančního hlediska, je pro chod organizace nadále klíčová, i když formálně nemá Spojené království v organizaci větší pravomoci než jiné členské státy. Hry Commonwealthu jsou hodnoceny jako mediálně neúspěšnější aktivita Společenství.134 Jak bylo naznačeno v předchozí části práce, tato sportovní událost velmi přitahuje zájem britských médií a potažmo i britské veřejnosti, což dokazují výsledky průzkumů veřejného mínění.

Srinivasan, The Rise ..., 116, 155–57. Jako v případě krize v Zimbabwe. 129 Dhananjayan Sriskandarajah, Příspěvek na  konferenci The UK and the World: Rethinking the UK’s International Ambitions and Choices. Session 6. A Changing Britain (Londýn: Chatham House, 14. 7. 2010), 4. Přepis konference dostupný na  http://www.chathamhouse.org.uk/ fi les/17018_140710ukrole_6.pdf (staženo 21. 2. 2011). 130 Krishnan Srinivasan je indický diplomat, bývalý zástupce generálního tajemníka Commonwealthu a  vědecký pracovník na  Institute of Commonwealth Studies, University of London. 131 Srinivasan, The Rise ..., 155–59. 132 David McIntyre je emeritní profesor historie na  University of Cantenbury, Christchurch, Nový Zéland a zároveň je autorem řady publikací na téma Commonwealth. 133 McIntyre, Whose ..., 58. 134 Forda aKatwala, Making ..., 15. 127

128

364

Hry se vyvinuly v průběhu třicátých let 20. století, avšak rozsáhlých rozměrů, tak, jak je známe dnes, nabyly až během devadesátých let, po zapojení soukromého sektoru do  jejich financování. Popularita her stoupla v  posledních desetiletích natolik, že v očích veřejnosti i médií postupně zastínily i význam CHOGM a pro britskou veřejnost se staly netypičtějším ztělesněním existence Commonwealthu.135 Velkou popularitu si hry získaly také za  hranicemi Společenství a  jejich koncept převzala i jiná mezinárodní sdružení – např. Mezinárodní organizace frankofonie pořádá od roku 1989 vlastní Hry Frankofonie136 a Společenství portugalsky mluvících zemí pořádá od roku 2006 Hry Lusofonie.137 Hry Commonwealthu byly v minulosti součástí politické dimenze Společenství, což se projevovalo například jejich bojkoty v rámci boje proti apartheidu. Dodnes je tato sportovní událost velmi důležitou součástí existence Společenství, je jedním z aspektů jeho jedinečnosti a ztělesňuje jeden z mála případů činnosti tzv. People’s Commonwealth, o který veřejnost jeví opravdový zájem.138 Sport je sám o sobě velmi populární záležitostí a Hry Commonwealthu tudíž umožňují Společenství relativně jednoduchou cestou rozšiřovat povědomí o  svých hodnotách, pomáhat budovat vztahy mezi obyvateli členských zemí, podporovat spolupráci a vytvářet občanskou společnost a  také přitahují zájem mladé generace, který je pro Commonwealth životně důležitý.139 Fakt, že britská média a  britská veřejnost si v  souvislosti s  Commonwealthem nejčastěji asociují hry, jistě není chybný. Sport přirozeně přitahuje více zájmu než politická jednání. Commonwealth sám usiluje o  propagaci své sportovní dimenze a pokouší se prostřednictvím her prosazovat hodnoty, na nichž je založen. Velký mediální a společenský zájem ve Velké Británii je tudíž možné považovat za důležitý úspěch Commonwealthu. Zároveň je ale nutné podotknout, že obraz organizace založený na  hrách je do  značné míry zavádějící – Hry Commonwealthu jsou sice integrální součástí existence organizace, ale nestojí jako jediné v centru jeho podstaty. Médiím i veřejnosti tudíž unikají další důležité aspekty existence organizace. Ekonomický rozměr Commonwealthu je velmi vyzdvihován britskými politiky. U současné vlády Davida Camerona je dokonce stavěn do popředí důležitosti celé organizace a význam mu přiznává, i když v menší míře, i britská veřejnost. Ekonomická rovina skutečně je důležitou součástí Společenství, což dokazuje i  existence samostatného dokumentu věnovaného ekonomické dimenzi Commonwealthu, tzv. Edinburské deklarace z roku 1997. Hlavní pozornost organizace Shaw, Commonwealth ..., 98–99. Les Jeux de la Francophonie, „6 éditions inoubliables“, http://jeux.francophonie.org/-editionsinoubliables.html (staženo 21. 4. 2011). 137 Comunidade dos Países de Língua Portuguesa, „Jogos da Lusofonia“, http://www.cplp.org/ Default.aspx?ID=291 (staženo 21. 4. 2011). 138 Ford a Katwala, Making ..., 15. 139 McIntyre, A Guide ..., 201–10. 135

136

365

v ekonomické oblasti je na základě této deklarace směřována směrem k boji proti chudobě, pomoci rozvojovým zemím a  malým státům a  také ke  spravedlivějšímu řízení vývoje globalizace tak, aby z něj těžily všechny státy a regiony světa, pokud možno, rovnoměrně.140 Ačkoli ekonomická politika Commonwealthu, jak je z deklarace patrné, neodráží příliš zájmy rozvinutých zemí, přináší i přesto Londýnu několik výhod. Británie může těžit například ze snahy Společenství odstraňovat obchodní bariéry, podporovat investice či obchod. Velkou výhodu v ekonomické oblasti, která má pozitivní vliv i  na  Spojené království, přináší také již dříve zmiňovaný faktor Commonwealthu. Obvykle je udáváno, že v  jeho důsledku dochází v  případě obchodů v rámci Společenství ke snižování nákladů o 10–15 %, ale poslední propočty dokonce hovoří až o 50 % snížení,141 což může pro Británii znamenat, ve srovnání s jinými rozvinutými zeměmi stojícími mimo Commonwealth, významnou komparativní výhodu.142 Faktor Commonwealthu nicméně není možné přeceňovat, protože je výrazně oslabován jednak vlivem globalizace a jednak faktem, že angličtinu, která je důležitým aspektem tohoto faktoru, používá téměř celý svět, v čele s ekonomickou velmocí, Spojenými státy americkými.143 Další potenciální výhodou členství Británie v Commonwealthu je fakt, že jeho členy jsou některé velmi rychle rostoucí ekonomiky, z  čehož by mohlo Spojené království v budoucnosti taktéž těžit.144 V současné době nicméně Velká Británie potenciál Commonwealthu v  ekonomické rovině příliš nevyužívá – podíl exportu Spojeného království ze Společenství a importu do něj se pohybuje pod 9 % celkových obchodů Británie.145 Obraz Commonwealthu jako důležitého ekonomického aktéra přijímaný řadou britských politiků není zcela neadekvátní, avšak naplnění ekonomického potenciálu je možné očekávat spíše až v budoucích letech v souvislosti s růstem zemí jako Indie a Jižní Afrika a dalším rozvojem ekonomické dimenze Společenství. Danny Sriskandarajah, ředitel RCS, v  této souvislosti dokonce předvídá, že budoucnost Commonwealthu by mohla spočívat právě v  oblasti ekonomiky.146 V  současnosti CHOGM, „Promoting Shared Prosperity: Edinburgh Commonwealth Economic Declaration“ (Edinburgh, 1997), http://www.thecommonwealth.org/press/31555/34582/34862/promoting_ shared_prosperity__edinburgh_commonwealt.htm (staženo 14. 11. 2010). 141 Joanna Bennett et al., „Trading places: the ,Commonwealth effect’ revisited!“ (pracovní dokument, The Royal Commonwealth Society, 30. 9. 2010), 13, http://www.thercs.org/society/ Filestore/PDFDownloads/TradingPlaces_WorkingPaper.pdf (staženo 16. 4. 2011). 142 Srinivasan, The Rise..., 136. 143 Ibid., 138. 144 Dva členské státy Commonwealthu, Indie a Jižní Afrika, jsou například zároveň členskými státy BRICS, tj. uskupení nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa. 145 Bennett, „Trading places“, 8. 146 The RCS, „Commonwealth members enjoy up to 50% trade advantage“ (tisková zpráva, 30.  9. 2010), http://www.thercs.org/society/Filestore/PDFDownloads/Trade_PressRelease_ FINALrevised.pdf (staženo 16. 4. 2011). 140

366

však z výhod Commonwealthu těží spíše než Británie ostatní, především rozvojové, členské země. Commonwealth, který sám sebe definuje jako asociaci „jejíž členské státy spolupracují v  zájmu společných cílů v  oblasti demokracie“,147 a  svůj závazek demokratickým hodnotám zakotvuje i v Deklaraci z Harare, je možné hodnotit také jako nástroj demokracie. Společenství si s  demokracií a  s  hodnotami s  ní souvisejícími, jako jsou lidská práva, právní stát či „dobré vládnutí,“148 spojují všechny složky britské společnosti, nejvýrazněji však britští politici. Britové chápou Commonwealth jako nástroj, který slouží k  rozšiřování demokratických hodnot ve  světě, avšak je možné vysledovat vyjádření, která o schopnostech Společenství v oblasti demokracie pochybují.149 Tento rozpor není v Commonwealthu nijak ojedinělý a zapadá do širší dlouhodobé debaty, která se zabývá skutečným potenciálem Commonwealthu v oblasti prosazování demokratických hodnot. Do  poloviny devadesátých let 20. století nedisponoval Commonwealth žádnými nástroji k prosazování svých předsevzetí týkajících se demokracie. Ustavení CMAG a následné pozastavení členství Nigerie za popravu devíti aktivistů v roce 1995 tak bylo právem považováno za  historický a  bezprecedentní krok ve  vývoji směrem k  akceschopnějšímu Commonwealthu.150 Dalším obdobně pozitivně hodnoceným krokem bylo i  pozastavení členství Pákistánu v  roce 1999. V  obou případech motivovalo omezení členství státy ke změnám a k reformám, které následně umožnily jejich opětovné přijetí151 do  organizace.152 Události v  Zimbabwe v letech 2002–2003 však v tomto relativně pozitivním vývoji způsobily negativní obrat. Zimbabwe na  pozastavení svého členství v  roce 2002 v  důsledku pochybných voleb nereagovalo reformami, ale naopak vystoupením z Commonwealthu, což posílilo argumenty skeptiků, kteří tvrdí, že Commonwealth je pouhým „debatním kroužkem“ bez jakýchkoli účinných mechanismů pro prosazování demokracie.153 Kritici Commonwealthu také vyčítají jeho neschopnost reagovat v kritických situacích dostatečně rychle, principielně a rezolutně.154 Tento stav vyplývá mimo jiné ze dvou základních příčin – jednak Commonwealth nemá stálý exekutivní orgán, který 147 „The Commonwealth“, http://www.thecommonwealth.org/Internal/191086/191247/the_co mmonwealth, (staženo 14. 4. 2011). 148 Ve smyslu anglického good governance. 149 Takové komentáře se objevovaly například v souvislosti s krizí v Zimbabwe. 150 Virginia Crowe, The Commonwealth in a  Changing World. New Relationships and New Directions? (Londýn: HMSO, 1997), 10–11. 151 Nigerii bylo obnoveno členství v r. 1999, Pákistánu v roce 2004 (avšak v roce 2007 bylo znovu pozastaveno). 152 Banerji, „The Commonwelath“, 816. 153 Don McKinnon, „The Modern Commonwealth – challenges in the 21st Century“ (projev na  London School of Economics, Londýn, 12. 11. 2007), 1–5. http://www.thecommonwealth. org/speech/181889/34293/35178/172338/speech_to_lse.htm (staženo 14. 4. 2011). 154 Ford a Katwala, Reinventing ..., 3–4.

367

by byl schopen rozhodnutí pohotově přijmout, a  jednak před jakýmkoli zásahem je Commonwealth nucen nejprve vystavět jednotné stanovisko, což je často velmi zdlouhavé, neefektivní a  vyvolává to nové spory mezi členskými státy. Jedinečná pozitivní charakteristika Commonwealthu, tedy jeho konsenzus, se tak zároveň stává jeho velkou přítěží. Další problémy Společenství v oblasti akceschopnosti při prosazování demokratických hodnot plynou z  nedostatku finančních a  personálních kapacit, který omezuje jeho efektivitu.155 Stoupenci Commonwealthu na kritiku reagují několika argumenty. Uznávají, že Commonwealth sice nemá žádné silové mechanismy pro prosazování svých hodnot, disponuje však morální autoritou, jejíž účinnost při budování demokracie byla v  minulosti několikrát prokázána. Příkladem může být fakt, že od  devadesátých let 20. století došlo, za podpory Společenství, ve více než deseti zemích afrického Commonwealthu k  přechodu k  systému pluralitní demokracie.156 Ačkoli jsou úspěchy CMAGu, zvlášť v  případě Zimbabwe, sporné, Commonwealth je jedinou mezinárodní organizací, která instrumentem jako je CMAG disponuje a která se uchyluje k  pozastavování členství zemí porušujících její základní principy s  eventuelní možností jejich úplného vyloučení.157 Dalším argumentem, který hovoří ve prospěch Společenství, jsou jeho úspěchy na poli volebního pozorování a s ním souvisejícího poradenství, které jsou velmi efektivním prostředkem pro prosazování demokracie.158 Obraz Commonwealthu jako nástroje pro podporu demokracie, který zastává značná část britské společnosti, jistě není mylný. Commonwealthu se sice v některých případech nedaří plně dodržovat, respektive prosazovat své závazky demokracii v  plné míře, avšak k  tomuto cíli soustavně směřuje. Budování demokracie je nekončící proces, v němž může Commonwealth jednotlivé členské státy, pokud projeví zájem, silně podporovat. Tuto roli Commonwealthu ve světě vystihl v roce 1978 jeho bývalý generální tajemník Sonny Ramphal slovy: „Commonwealth nemůže jednat za svět, ale může pomoci světu jednat“.159 Rozvojová politika hraje v rámci Commonwealthu důležitou roli a je dalším z atributů obrazu Commonwealthu, na který kladou důraz jak britští politici, tak britská veřejnost. Závazek Commonwealthu podporovat rozvoj je zakotven ve  výše zmiňované Edinburské deklaraci z  roku 1997, nicméně Commonwealth se této sféře činnosti Srinivasan, The Rise ..., 144–46. McKinnon, „The Modern Commonwealth“, 4–5. 157 Thomas G. Weiss a Rorden Wilkinson, „Foreword“ in: Shaw, Commonwealth ..., xi. 158 Arthur R. Donahoe, „The Commonwealth and Democracy at the Start of the 21st Century“, Round Table 89, č. 354 (2000): 185. 159 V originále „the Commonwealth cannot negotiate for the world, but it can help the world to negotiate,“ http://www.ramphalcentre.org/sonny-ramphal/sonny-ramphal.htmlm (staženo 14. 4. 2011). 155

156

368

věnuje již delší dobu – například od osmdesátých let se aktivně zasazuje v oblasti oddlužování nejchudších států.160 S pomocí dalších aktérů mezinárodní dění, jakou jsou Mezinárodní měnový fond (MMF) nebo Světová banka, je v této své činnosti úspěšný.161 Zároveň Commonwealth také podporuje rozvojové země ekonomicky, a to skrze své programy financované členskými státy. Commonwealth se tudíž stává nástrojem i příjemcem rozvojové pomoci. Velká Británie taktéž klade na  zahraniční pomoc (overseas aid) velký důraz. Důkazem toho je mimo jiné fakt, že vedle zdravotnictví je zahraniční pomoc jedna ze dvou oblastí britského hospodářství, kterou nezasáhnou rozpočtové škrty plánované vládou Davida Camerona, a naopak dojde k navýšení jejího financování.162 V  oblasti zahraniční pomoci spolupracuje sice Británie s  Commonwealthem, ale zároveň spolupracuje i s dalšími mezinárodními organizacemi a vyvíjí i samostatnou činnost, paralelní k činnosti Commonwealthu. Pomocí orgánů Společenství a  pomocí bilaterální podpory skrze DfID163 poskytuje Londýn finanční pomoc řadě rozvojových členských i  nečlenských zemí Společenství.164 Suma směřovaná do  zemí Commonwealthu se např. za  rok 2008/2009 pohybovala kolem hodnoty 1,4 miliard liber, což činí přes 40 % celkové bilaterální pomoci poskytované Velkou Británií. Konkrétní sumy poskytované touto cestou zemím Společenství se podle různých zdrojů liší, nicméně jejich relativní výše každoročně roste.165 Vedle finanční rozvojové pomoci se Británie taktéž dlouhodobě aktivně zasazuje o  oddlužení, které prosazuje mimo jiné opět i skrze programy Commonwealthu. Obraz Commonwealthu jako nástroje britské rozvojové politiky není chybný, nicméně Commonwealth není v této oblasti pro Británii jedinečným nástrojem. Spojené království financuje rozvoj skrze celou řadu dalších bilaterálních a multilaterálních programů na  Commonwealthu zcela nezávislých. Commonwealth je tudíž možné hodnotit jako důležitou, avšak ne unikátní, součást britské rozvojové politiky. Dalším atributem, který bývá Commonwealthu připisován, a  to především britskými politiky, je jeho význam pro zahraniční politiku Spojeného království. Commonwealth zahrnuje 54 členských států světa, které společně tvoří 1/3 světové McKinnon, The Modern Commonwealth ..., 2. Ford a Katwala, Making ..., 23–25. 162 HM Treasury, „Spending Review 2010“ (TSO, 2010), 5, http://www.direct.gov.uk/ prod_consum_dg/groups/dg_digitalassets/@dg/@en/documents/digitalasset/dg_191696.pdf (staženo 16. 4. 2011). 163 Do  založení samostatného DfID v  r. 1997 byla pomoc poskytována skrze ODA (Overseas Development Administration), která byla součástí FCO. 164 Srinivasan, The Rise ..., 147. 165 Srovnej např.: DfID, „Statistics on International Development 2004/05–2008/09“ (statistika, 2009), http://www.dfid.gov.uk/Documents/publications1/sid%202009/fi nal-printed-sid-2009. pdf (staženo 20. 3. 2011); DfID, „Total DFID1 and GPEX Bilateral Aid by Region and Country Groupings“ (statistika, naposledy aktualizováno 30. 3. 2009), http://www.dfid.gov. uk/About-DFID/Finance-and-performance/Aid-Statistics/Statistics-on-International-Deve lopment-2007/Section-3/ (staženo 20. 3. 2011). 160 161

369

populace a mezi něž patří státy globálního Severu i Jihu. Není klasickou regionální organizací, ba naopak jde napříč regiony, které spojuje a podporuje jejich spolupráci, a tudíž má velký potenciál přispívat k řešení globálních problémů.166 Ve skutečně efektivní činnosti na mezinárodním poli mu však mnohdy brání jeho malé kapacity a  také fakt, že většina členských zemí dává před ním přednost spíše výše zmiňovaným regionálním organizacím. Nelze tudíž tvrdit, že Commonwealth je na  poli mezinárodních vztahů výjimečně důležitým hráčem, naopak pro většinu jeho členů je spíše organizací na „druhé koleji“.167 Ne jinak tomu je v  případě Velké Británie. Všechny sledované britské vlády sice zařazovaly Commonwealth do rámce své zahraniční politiky po bok ostatních mezinárodních organizací, jako OSN nebo NATO, ale v reálné politice nebyl příliš zohledňován a naopak byl často opomíjen. Tento fakt vychází také ze skutečnosti, že ani britská bezpečnost, ani politika, ani prosperita nejsou na  Commonwealthu závislé, a Londýn tudíž není nucen s organizací v oblasti zahraniční politiky vždy úzce spolupracovat.168 Commonwealth je nicméně jedním z aspektů zahraniční politiky Velké Británie. Je pro ni důležitý z hlediska politiky multilateralismu, která je pro mocnosti střední velikosti, jako je Spojené království, velmi významná. Nehraje však v této sféře nijak zásadní roli a  pro Británii zůstává klíčovou orientace na  USA, potažmo NATO, a na EU.169 Obraz Commonwealthu jako nástroje britské zahraniční politiky tudíž lze hodnotit jako správný, avšak význam Společenství je v oficiálních projevech politiků ve srovnání s reálným stavem zpravidla přeceňován a Commonwealth nehraje ve skutečné zahraniční politice Británie výrazně důležitou roli. Následující sekce je věnována hodnocení postojů jednotlivých složek britské společnosti. První z nich, tedy britští politici, se k hodnotám a ideálům Společenství plně hlásí, veřejně jej podporují a často na jeho adresu opakují dobře znějící formální klišé. V  reálné politice jej ale mnohdy opomíjejí a  jednají vůči němu neupřímně. Commonwealth je dlouhodobě ze strany britských vlád podhodnocován, není pro britské politiky prioritou a trpí výrazným nedostatkem jejich reálné politické vůle.170 Tato lhostejnost je v některých případech kombinovaná se sporadickými výbuchy zájmu o Společenství, obvykle v souvislosti s významnými svátky nebo oficiálními

Shaw, Commenwealth ..., 30. Williams, Blair’s Britain ..., 389. 168 Srinivasan, The Rise ..., 152. 169 Laurence Martin a  John Garnett, British Foreign Policy – Challenges and Choices for the 21st Century (London: Royal Institute of International Aff airs, 1997), 27–28. 170 Derek Ingram, „A much-too-timid Commonwealth“, Round Table 88, č. 351 (1999): 497–99, 502–3. 166 167

370

událostmi, při jejichž příležitosti se Commonwealthu obvykle dostává řady dalších, povětšinou prázdných, slibů.171 Další problém v přístupu britské politické scény ke Commonwealthu je fakt, že Společenství je britskými vládami dlouhodobě velmi slabě financováno. I  když je britský podíl na jeho financování největší ze všech členských zemí,172 je toto číslo v  absolutním měřítku velmi nízké a  Commonwealth dlouhodobě trpí finančním nedostatkem.173 Vzhledem k malému zájmu veřejnosti o organizaci se zároveň ani nedá očekávat, že by britští daňoví poplatníci byli ochotni do Commonwealthu investovat více.174 Co se týká správnosti obrazu Společenství na  úrovni britské politické scény, nelze tvrdit, že by byl obraz mylný. Znalosti politiků o organizaci jsou velmi vysoké, ale obraz, který u nich převládá, odráží především stav, jakým by měl Commonwealth v ideálním případě být. Tento obraz nebere v potaz realitu Commonwealthu a spíše odpovídá obsahu deklarovaných cílů Společenství. Britští politici se drží oficiálního, formálního obrazu organizace a při tom výrazně opomíjejí jeho neformální činnost na úrovni tzv. People’s Commonwealth.175 Od šedesátých let 20. století docházelo u britských politiků a britské společnosti k výraznému poklesu zájmu o impérium, respektive Commonwealth, což přirozeně vedlo i k poklesu zájmu médií o tuto sféru.176 Commonwealthu se od té doby nepodařilo na sebe znovu upoutat stabilní pozornost médií, která by reflektovala jeho skutečnou roli. Média informují v souvislosti s Commonwealthem především o událostech, které jsou buď široce atraktivní (jako jsou Hry Commonwealthu) nebo podle hesla „dobré zprávy, žádné zprávy“ mediálně lákavé. Příliš pozornosti tudíž není věnováno tiché soustavné práci ComSecu a dalších orgánů Společenství, a namísto toho se novináři zabývají spíše politickými zvraty a krizemi v zemích Commonwealthu, a jejich obraz Společenství je tudíž zkreslený.177 Commonwealth sám ke zkreslení přispívá svou neschopnosti efektivně komunikovat se svým okolím, za což je odborníky velmi často kritizován.178 Představitelé Společenství věnují médiím velmi málo pozornosti, uzavírají se do sebe, nepořádají příliš hojně briefingy, ani veřejné debaty a dostatečně jasně neinformují o dosažených Krishnan Srinivasan, „Nobody’s Commonwealth? The Commonwealth in Britain’s postimperial adjustment“, Commonwealth & Comparative Politics 44, č. 2 (2006): 258. 172 Činí 30 % rozpočtu Sekretariátu. 173 Pro rok 2009/2010 činil například rozpočet ComSecu 14.995.745 liber. Srov. http://www. thecommonwealth.org/Internal/190945/34492/funding/ (staženo 24. 4. 2011). 174 Peter Marshall, „21st Century Britain and the Commonwealth“, Round Table 93, č. 376 (2004): 578. 175 Editorial, „Britain and the Future Roles of the Commonwealth“, Round Table 84, č. 334 (1995): 3. 176 Srinivasan, The Rise ..., 121. 177 Peter Marshall, „The Commonwealth at 60“, Round Table 98, č. 404 (2009): 542. 178 Právě slabým schopnostem Commonwealthu v  oblasti vlastní propagace se věnovala tzv. Symonsova zpráva zmiňovaná ve třetí kapitole. 171

371

úspěších organizace.179 Faktem ale také je, že publicita je velmi drahá a s ohledem na nízké rozpočty si Commonwealth širokou mediální kampaň nemůže dovolit.180 Stav, ve  kterém se Commonwealth na  mediální scéně ocitl, odráží jeho širší potíže v  oblasti vlastní propagace. Míra a  forma zpravodajství o  Commonwealthu neodpovídá skutečné činnosti organizace a  jeho obraz, tak jak jej média vnímají a dále odrážejí, sice není chybný, nicméně je velmi vychýlený. Zájem poslední zkoumané složky, tj. britské veřejnosti, o  Commonwealth se omezuje především na  Hry Commonwealthu, což, jak již bylo řečeno v  předchozí části kapitoly, představuje značné vychýlení obrazu od skutečnosti a znamená, že Britům uniká řada důležitých aspektů Společenství. Rozšiřování povědomí o Commonwealthu ve Velké Británii bylo úkolem Institutu Commonwealthu (Commonwealth Institute), který vznikl v průběhu padesátých let 20. století a součástí jeho činnosti bylo pořádání vzdělávacích programů, výstav a společenských akcí, příprava informačních balíčků, vedení knihovny a další osvětová činnost s  Commonwealthem související. V  devadesátých letech se ale Institut v důsledku škrtů na ministerstvu zahraničních věcí, které jej financovalo z 90 %, dostal do vážných problémů. I přes kritiku ze strany zastánců Commonwealthu, FCO od svého rozhodnutí neustoupila a od přelomu let 1995/96 přistoupila ke snížení dotací Institutu, které byly od roku 2 000 dokonce zastaveny úplně.181 V důsledku tohoto kroku došlo v následujících letech k uzavření Institutu a jeho činnost byla převzata jinými organizacemi, nicméně jejich efektivita je hodnocena jako nízká. Problémy v  oblasti povědomí veřejnosti, se kterými se Commonwealth potýkal již před rokem 2 000, se tak ještě prohloubily.182 Vedle stavu informovanosti je možné označit celou řadu dalších příčin, které vedou ke zkreslení obrazu Commonwealthu u britské veřejnosti. Mezi ně patří například skutečnost, že Commonwealth je ze své podstaty těžko srozumitelný, chybí mu symboly a osobnosti, s nimiž by si jej mohla veřejnost ztotožnit a má problém v oblasti komunikace s vnějším světem.183 Důsledkem nedostatečné komunikace je, že lidé nepociťují dopady činnosti organizace na  svůj každodenní život, přičemž tento dojem je zvlášť silný u mladé generace.184 S tím souvisí i jeden z hlavních problémů, se kterými je Commonwealth nucen se vypořádat, a to klesající zájem mladých lidí o jeho činnost, který ve svých důsledcích může ohrožovat i budoucí existenci McIntyre, A Guide ..., 216. Marshall, The Commonwealth ..., 542. 181 McIntyre, A Guide ..., 191. 182 Srinivasan, The Rise ..., 127. 183 McIntyre, A Guide ..., 7, 60, 223. 184 Joanna Bennett, Dhananjayan Sriskandarajah a  Zoë Ware, An Uncommon Association. A Wealth of Potential. Summary Recommendations from the Commonwealth Conversation (London: The Royal Commonwealth Society, 2010), 5, http://www.thecommonwealthconversation.org/ wp-content/uploads/2010/03/Commonwealth-Conversation-Final-Report.pdf (staženo 14. 3. 2011). 179

180

372

Společenství. Rozšiřující se generační propast a nezájem mladých o činnost Commonwealthu však není v žádném případě britským specifi kem a Commonwealth se s ním potýká ve všech „starých“185 členských zemích.186 Souhrnně lze o obrazu Commonwealthu u britské veřejnosti říci, že je vychýlený především směrem ke  Hrám Commonwealthu a  v  případě mladé generace navíc zatížený řadou ne zcela správných představ a mystifi kací o jeho imperiálním původu a roli. Z  předchozích řádků je patrné, že obraz Commonwealthu, tak jak existuje ve  Velké Británii, není v  žádném ze svých aspektů zcela chybný, v  některých případech je však výrazně zkreslený. Co se týká zkoumaných složek společnosti, největší zkreslení je možné nalézt u britské veřejnosti. Toto zkreslení se projevuje jednak tím, že veřejnost si v některých případech Commonwealth spojuje pouze se sportem, a  jednak nesprávným vnímáním jeho role. To je zvlášť patrné u  mladší generace, jež, do značné míry chybně, vnímá Commonwealth jako odraz imperiální minulosti své země. Naopak obraz Commonwealthu tak, jak jej oficiálně prezentují britští politici, je sice v  některých směrech zidealizovaný, opomíjí některé skutečnosti a některé jeho atributy jsou diskutabilní, ale nevychyluje se výrazně od reality. Shodně je u všech tří složek společnosti možné zaznamenat opomíjení úrovně tzv. People’s Commonwealth, kterému, ač je Commonwealthem prezentována jako jedna z nejvýznamnějších součástí organizace, není v Británii věnováno příliš pozornosti (pokud ovšem právě neprobíhají Hry Commonwealthu). Co se týká jednotlivých atributů obrazu, jako problematické je možné hodnotit především dva z nich. Z britského hlediska se jedná o otázku postavení Velké Británie v Commonwealthu, na kterou nenacházejí jednoznačnou odpověď ani odborníci. Z hlediska Commonwealthu jako celku se jedná o problém jeho schopnosti dostát svým demokratickým závazkům, v  jehož souvislosti se pravidelně objevují nové pochybnosti o efektivitě a roli organizace. Právě fakt, že postavení Commonwealthu je v některých momentech poněkud komplikované a nejasné, se odráží i v obraze, který si o  Commonwealthu Britové vytváří, a  který je mimo jiné v  důsledku toho v některých oblastech nepřesný. Závěr Na základě poznatků shromážděných v průběhu práce lze dojít k několika závěrům. Prvním z nich je potvrzení předpokladu, že obraz Commonwealthu se u jednotlivých složek britské společnosti, tj. politiků, médií a veřejnosti, liší. Na politické úrovni lze označit několik základních atributů obrazu, které se mezi politiky vyskytují nejčastěji – mezi ně patří označení organizace za  unikátní uskupení a  za  nástroj 185 186

Pojmem „staré členské země“ jsou označovány státy, které byly původně dominii. Bennet, Sriskandarajah a Ware, Common what ..., 35.

373

sloužící pozitivně rozvojové politice, demokracii, zahraniční politice a  ekonomice Velké Británie, přičemž nejvíce zdůrazňována je právě jeho ekonomická role. Obraz Commonwealthu také v případě všech zkoumaných vlád shodně odráží jejich snahu prezentovat Commonwealth v  pozitivním světle. Je však nutné podotknout, že při bližším pohledu se obraz odlišuje i  uvnitř politické úrovně, a  to jak v  souvislosti s  vnitřními změnami na  politické scéně, tak v  souvislosti s  proměnami vnějších okolností. Dále je zapotřebí dodat, že tento prezentovaný obraz neodpovídá následně reálným činům britských politiků, a Commonwealth je nucen se ve Spojeném království potýkat s velkým nedostatkem skutečné politické vůle. Co se týká správnosti obrazu na politické úrovni, lze dojít k závěru, že je do značné míry zidealizovaný či nadsazený a odráží především oficiální cíle organizace. Zároveň ale nelze tvrdit, že by byl obraz na politické úrovni chybný nebo nějakým způsobem výrazně vychýlený. Jako velmi vychýlený je naopak možné hodnotit obraz Commonwealthu na mediální úrovni, jež je zkreslený především směrem ke Hrám Commonwealthu, které lze, na rozdíl od valné většiny ostatních aktivit Společenství, označovat jako mediálně velmi úspěšný podnik. Média sice pojednávají i o některých dalších aktivitách organizace, ale tyto zprávy jsou obvykle stručné a tematicky se omezují spíše na  snadno uchopitelná témata (kterých se však v  souvislosti s  Commonwealthem mnoho nevyskytuje). Obraz Commonwealthu, existující na mediální scéně, je tudíž možné hodnotit jako velmi zkreslený, avšak ani v  tomto případě není na  místě označit jej za mylný. Podobně zkreslený, avšak ne mylný obraz panuje i na úrovni britské veřejnosti, jejíž mladší část navíc relativně nepřesně chápe historický kontext a historickou roli organizace. Důležité je v této souvislosti také zjištění, že bez ohledu na  věkovou kategorii věnuje britská veřejnost Commonwealthu velmi málo pozornosti. Shrneme-li výše uvedené poznatky, dojdeme k  dalšímu důležitému závěru, a totiž, že u žádné složky britské společnosti se nevyskytuje ani zcela pravdivý, ani zcela chybný obraz Commonwealthu. U  všech složek britské společnosti je obraz do určité míry zkreslený – u politiků směrem k ideálnímu stavu a u médií a veřejnosti směrem ke Hrám Commonwealthu – zároveň však u žádné z nich není zkreslení výrazné do takové míry, aby jej bylo možné označit za chybu. Odpověď na základní otázku práce, tedy zdali obraz Commonwealthu odpovídá realitě, je nicméně negativní. Problematické vnímání Commonwealthu a následná nepřesná konstrukce jeho obrazu u všech složek britské společnosti odráží fakt, že Commonwealth sám stále hledá svou roli v moderním světě a interpretace jeho pozice na mezinárodní scéně je složitá i pro odborníky. Navíc Commonwealth má dlouhotrvající potíže v oblasti komunikace s  vnějším světem, a  tato jeho neschopnost efektivně prezentovat své úspěchy a svou činnost vede k dalšímu prohlubování nepřesnosti obrazu a udržování mýtů kolem organizace. V  úvodu je zmíněna také problematika postavení Spojeného království ve  Společenství, která ukázala být jedním z  velmi výrazných problémů dnešního 374

Commonwealthu. Ačkoli se Commonwealth vyvinul z  bývalého impéria a  některé, především hospodářské, prvky vztahů mezi bývalou mateřskou zemí a  bývalými koloniemi se udržely dlouho po  rozpadu britského koloniálního panství, není v  současnosti na  místě označovat Commonwealth za  britský nástroj imperiálního vlivu. V této souvislosti je totiž nutné mít na paměti jednak fakt, že Commonwealth je ve své dnešní podobě zcela dobrovolným uskupením, jež mohou státy svobodně opustit, a jednak je také důležité uvědomit si, že Británie nedisponuje vůči ostatním členům žádnými zvláštními pravomocemi. Navíc obvinění z koloniálního vměšování směřovaná na adresu Velké Británie se objevují především v případech, kdy se Británie pouze aktivněji zasazuje o dodržování hodnot Commonwealthem stanovených, a dané státy toto obvinění využívají jako účelovou kritiku a obranu proti donucení k reformám. Pravdou ale také je, že Británie se nikdy nestala zcela řadovým členem organizace a je ostatními členskými státy nadále vnímána jako centrum organizace, což podporuje i 30 % britský podíl na financování Sekretariátu Commonwealthu, či fakt, že většina organizací Commonwealthu sídlí v Londýně. Zcela na místě je tudíž označovat Spojené království jako „prvního mezi rovnými“. Kromě rekonstrukce a  vyhodnocení obrazu a  zhodnocení s  tím související britské role v Commonwealthu si práce také kladla za cíl zhodnotit jeho potenciál pro Velkou Británii, a přispět tak zároveň do širší debaty o roli a významu Commonwealthu. Ten se v některých oblastech potýká s neschopností dostát svým závazkům a předsevzetím, což se týká především jeho potenciálu prosazovat demokracii ve svých členských státech a tento stav přirozeně vede, nejen v Británii, k pochybám o roli a schopnostech organizace. Commonwealth je však nutné oceňovat přinejmenším již za jeho úsilí o prosazování hodnot, které si vytyčil a tento samotný proces je možné považovat za pozitivní příspěvek k podpoře demokracie a lidských práv. Commonwealth je nedílnou součástí britské minulosti a  může představovat velký potenciál i pro budoucnost. Je jedinečným nástrojem, který by mohl být aktivněji využíván v nejrůznějších směrech. Přinejmenším britští politici jsou si této skutečnosti vědomi, ale svou podporu organizaci ve většině případů vyčerpají již na úrovni rétoriky a ke skutečné změně nedospějí. Britové by se tudíž měli pokusit o skutečné využití Commonwealthu, které se nezastaví pouze u prázdných slov. Zatím poslední z řady britských politiků, kteří Commonwealthu podobné sliby adresovali, jsou současný premiér David Cameron a  jeho ministr zahraničních věcí William Hague. Budoucnost prokáže, zdali se i  tito dva politici zařadí do  skupiny těch, kteří jen planě slibovali, nebo zdali dokážou potenciál Commonwealthu lépe zužitkovat. První generální tajemník Commonwealthu Arnold Smith označoval Commonwealth za nástroj, který „čeká, až bude uchopen a vhodně použit“. To se ale zatím v britském případě nestalo.187

187

Citováno podle: Derek Ingram, A much-too-timid ..., 500.

375

376

Reflexe španělské občanské války v díle Ernesta Hemingwaye a George Orwella Martina Macáková „Došel jsem k závěru, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům.“ Charles de Gaulle1 Úvod Pakliže platí, že spisovatel je svědkem své doby, v čase španělské občanské války toto tvrzení platilo dvojnásob. Konflikt zapůsobil jako magnet na intelektuály a umělce, kteří tak dali vzniknout nebývalému množství uměleckých děl, z  nichž každé je svým osobitým svědectvím této události. Z části to byla právě kultura a především pak literatura, která vytvořila obraz španělské občanské války a výrazným způsobem ovlivnila, jak na léta 1936–1939 nahlíželi nejen pamětníci, ale i další generace. Španělsko, země, která na začátku 20. století zápasila s přechodem od feudalistického modelu společnosti k moderně strukturovanému sociálnímu rozvrstvení, stála až do poloviny třicátých let mimo centrum dění v Evropě. Během první světové války zůstali španělští vojáci v  kasárnách. Španělsko zaujalo pozici neutrálního pozorovatele. Byla to výhodná pozice, protože obchodem s oběma znepřátelenými stranami si země výrazně finančně polepšila. Každá mince má ale dvě strany. Na válce pochopitelně nevydělala celá španělská společnost, ale jen její část, především potom vůdčí průmyslníci, kterým se brzy znelíbilo platit ze své kapsy chod zbytku státu. Blahobyt s sebou paradoxně přinesl ještě větší diferenciaci společnosti. Stále pokračující proces polarizace byl jednou z příčin následné krvavé občanské války. Když 17. července 1936 vyhlásili povstalí generálové válku republice, většina intelektuálů se postavila na stranu levice, jen zlomek z nich (např. Ezra Pound či Gertrude Steinová) se ztotožnil s nacionalisty. Republiku podporovali zejména morálně, ale někteří spisovatelé, mimo George Orwella třeba André Malraux2 , bojovali na frontě. Spisovatelé John Dos Passos, W. H. Auden nebo Stephen Spender stejně jako Ernest Hemingway ve Španělsku alespoň strávili delší čas. Ale nebyli to jen spisovatelé, kteří ve verších nebo v próze zachycovali ony historické okamžiky. Pravděpodobně nejdiskutovanějším uměleckým dílem vytvořeným v kontextu španělské občanské války je obraz Guernica Pabla Picassa inspirovaný náletem německé legie Citáty, „Charles de Gaulle“, http://citaty.net/autori/charles-de-gaulle/ (staženo 23. 4. 2011). Francouzský existencialista, španělské zážitky ho inspirovali k  napsání románu L’Espoir (Naděje). 1 2

377

Condor na stejnojmennou baskickou vesnici.3 I dnes do madridského muzea Reina Sofía každý den míří stovky návštěvníku, aby ji mohli spatřit na vlastní oči. Slavná a často reprodukovaná je také fotografie válečného fotografa Roberta Capy zachycující smrt jednoho z  vojáků. Entusiasmus a  idealismus, který vykazovali mnozí zahraniční dobrovolníci přijíždějící do Španělska, však začal rychle vyprchávat, jak se technická i početní převaha povstalců a rozpory rozkládající republiku zevnitř staly nepřekonatelnou bariérou pro loajalistické aspirace.4 Válka jako literární téma není žádné novum. Vzpomeňme na  Homéra a  jeho Iliadu, Caesarovy Zápisky o válce galské, monumentální Vojnu a mír Lva Nikolajeviče Tolstého či romány Romaina Rollanda, E. M. Remarquea a dalších reflektující první světovou válku. Ani angažovanost spisovatelů ve válce nebyla ojedinělým případem. Stačí si připomenout řecký boj za nezávislost ve dvacátých letech 19. století, do nějž se zapojil lord Gordon Byron. Jeho ideály se příliš nelišily od těch, které přivedly levicovou inteligenci o sto let později na Pyrenejský poloostrov. Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na  španělskou občanskou válku, jakožto významnou historickou událost, skrze krásnou literaturu. K analýze jsem si vybrala dvě nejznámější svědectví o  této občanské válce – román Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana a  válečnou reportáž Hold Katalánsku George Orwella. Na příkladu Ernesta Hemingwaye a George Orwella, bych ráda ukázala, jakým způsobem může válečná zkušenost ovlivnit politické přesvědčení člověka, jeho literární tvorbu a do jaké míry může jeho dílo následně spoluvytvářet obraz historické události, která mu byla inspirací. Do jaké míry bylo s texty manipulováno prostřednictví cenzury a proč? Jaký vzbudily knihy ohlas ve Španělsku, USA a  Velké Británii? Který z  autorů byl ten, jehož obraz společnost přijala za  svůj? I na tyto otázky se pokusím odpovědět. Vycházím z hypotézy, že všeobecně byl laickou i odbornou veřejností lépe přijat Hemingway. K  tomuto tvrzení mne vede skutečnost, že v  případě „Komu zvoní hrana“ se jedná o méně kritický a pro čtenáře lépe srozumitelný text. Hemingwayovo dílo nadto spadá do kategorie krásné literatury, zatímco „Hold Katalánsku“ žánrově spadá do oblasti literatury faktu. Naprostá většina sekundárních pramenů, které jsem ke  zpracování své práce použila, jsou díla zahraničních autorů. Kniha Orwell en España5 je výborem spisovatelových zápisků spojených se španělskou občanskou válkou, obsahuje nejen 3 Slavný umělec byl krátce po  vypuknutí války pověřen vedením nejdůležitějšího španělského muzea El Prado s  úkolem zachránit cenné sbírky před následky bombardování. Vládní představitelé se tak snažili v  zahraničí prezentovat, že záchrana republiky rovná se záchrana španělského kulturního dědictví a kultury obecně. Srov. Douglas E. Laprade, Censura y recepción de Hemingway en España (Valencia: Universidad de Valencia, 2006), 18–19. 4 Ricardo M. Ruiz, „A Spanish Portrait: Spain and its connections with the thematic and structural dimensions of for Whom the Bell Tolls“, Journal of English Studies 8 (2010): 103–18. 5 George Orwell, Orwell en España: homenaje a Cataluña y otros escritos sobre la guerra civil española, ed. Peter Davison (Barcelona: Tusquets Editores, 2009).

378

Hold Katalánsku, ale také osobní korespondenci či Orwellova kritická vyjádření, ve  kterých reaguje například na  okolnosti vydání své knihy. Publikace Orwell en España v roce 2003 znamenala významný přelom, protože se jedná o první španělské necenzurované vydání. Dalším primárním zdrojem, s kterým jsem pracovala, bylo anglické vydání Holdu Katalánsku. V případě Hemingwaye v textu pracuji s českou verzí románu Komu zvoní hrana. Důležitou součástí pramenů byl také tisk, v němž jsem hledala recenze knih a články reflektující španělské angažmá spisovatelů. Zajímala mě rovněž fi lmová zpracování zkoumaných literárních děl. Velmi nápomocnou mi byly práce na  pomezí historie a  literatury od  Nialla Binnse, stejně jako Weintraubova publikace The Last Great Cause6 a  Writers in Arms7 Fredericka Bensona. Z biografií bych vyzvedla skutečně jedinečnou knihu Gordona Bowkera8, které ukazuje Orwella v  trochu jiném světle než je obvyklé a přispívá tím k většímu pochopení jeho osobnosti. Co se týče zdrojů reflektujících válečný konflikt, pracovala jsem s  knihami trojlístku nejvýznamnějších historiků španělské občanské války – Raymondem Carrem, Hughem Thomasem a Paulem Prestonem. Není náhodou, že všichni tři jsou jiné než španělské národnosti. Historie španělské občanské války Přestože od konce válečného konfliktu uplynulo téměř tři čtvrtě století a jeho vítěz, Francisco Franco, je již několik desetiletí po smrti, události ze třicátých let 20. století stále rozdělují španělskou společnost. Tato polarizace ovšem není na první pohled nijak patrná. Po skončení diktatury v roce 1975 došlo v nově se rodící demokracii k ustavení širokého společenského konsensu, jehož základní myšlenkou byla snaha vymazat tuto kapitolu z národních dějin. Staré rány není třeba otevírat. Tento názor platil dlouhou dobu i v té části společnosti, jejímž úkolem by měl být proces právě opačný. Kdo jiný než historik by měl byť choulostivou otázku kriticky analyzovat a snažit se vyvolat otevřenou diskuzi? Že to není jednoduchý úkol, potvrzují Dějiny Španělska, které se problematice občanské války věnují na  25 stranách z  více jak čtrnácti set celkových stran.9 Teprve v  posledních několika letech si Španělé pomalu začínají klást nepříjemné otázky a o temné stránce historie se mluví nahlas.10 Stanley Weintraub, The last great cause (New York: Weybright and Talley, 1968). Frederick Benson R., Writers in Arms: The Literary Impact of the Spanish Civil War (New York: New York University Press, 1967). 8 Gordon Bowker, George Orwell (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006). 9 Antonio Ubierto, Juan Reglá, Carlos Jover et al. Dějiny Španělska (Praha: Lidové noviny, 1995). 10 Španělská veřejnoprávní televize RTVE například připravila u  příležitosti 75. výročí od vypuknutí války sérii tematicky zaměřených pořadů. Ještě o něco dříve, v roce 2005 skupina šesti mladých tvůrců narozených po roce 1975 natočila dokument pojmenovaný Entre el dictador y yo (Mezi diktátorem a mnou). Autoři si kladou otázku, kdy poprvé slyšeli o Francovi a jak o něm (ne)hovořili jejich rodiče a prarodiče. Cílem fi lmu bylo vyvolat celospolečenskou diskuzi o osobě diktátora. 6 7

379

Pozitivním krokem bylo v tomto smyslu přijetí zákona o historické paměti11 vládou socialistického premiéra Josého Zapatera v prosinci roku 2007. O oživení paměti se snaží i nevládní instituce Asociace pro obnovení historické paměti (Asociación para la Recuperación de la Memoria), která počínaje rokem 2000 začala s  odkrýváním masových hrobů.12 Španělská občanská válka byla soubojem vnitřních politických uskupení, ale zároveň byla silně ovlivněna zahraniční intervencí, ať už v podobě interbrigád nebo poskytnutím vojenské a materiální pomoci. Téměř tři roky trvající zápas o budoucnost Španělska byl často vykládán jako souboj dvou ideologií, fašismu a demokracie. Přítomnost ideologického prvku je bezpochyby charakteristická pro tuto občanskou válku, ovšem jak podotýká Lenka Špičanová, je otázkou do  jaké míry byla ideologická dimenze určující. Občanské války nejsou klasifi kovány jen podle svého předmětu a příčin (ideologické, náboženské, etnické apod.), ale rovněž je třeba brát v potaz rozlišení na základě síly aktérů, výsledku války a celou řadu dalších kritérií. Nicméně platí, že základním principem občanské války je vnitrostátní ozbrojený boj o moc, jehož cílem je získání kontroly nad vládou a státním aparátem. Stejně tak tomu bylo i v případě španělské občanské války.13 Abychom porozuměli událostem z let 1936–1939, je nezbytné důkladně analyzovat situaci, která jim předcházela. Samotné příčiny konfliktu, který na tři a půl roku proměnil Pyrenejský poloostrov v krvavou lázeň, jsou multikauzální, neméně komplikované než válka samotná a sahají hluboko do minulosti. Španělsko před rokem 1931 Problémy druhé republiky pramenily ze zápasu, který spolu takřka po celou dobu 19. století sváděli zastánci tradičního „starého Španělska“ a  hlasatelé liberálních zásad rekrutující se především z řad středostavovských. Bylo to také období, kdy armáda profitovala ze slabosti a zkorumpovanosti vlád. Když se generálům vládnoucí představitelé znelíbili, provedli vojenský převrat. Tradičně silná pozice vojenských představitelů a  jejich představa sebe sama jakožto ochránců španělského impéria byly jedním z  předpokladů bratrovražedného konfliktu vypuknuvšího v  roce 1936. Jen v letech 1814–1874 došlo k 37 pokusům o státní převrat. Dvanáct z nich Španělsky známý jako Ley de Memoria Histórica. Přesný název zní La Ley por la que se reconocen y amplían derechos y se establecen medidas en favor de quienes padecieron persecución o  violencia durante la Guerra Civil y la Dictadura (Zákon, kterým se uznávají a rozšiřují práva a stanovuje se opatření ve prospěch těch, kteří trpěli pronásledováním nebo násilím během občanské války a  diktatury). Celé znění je k  dispozici na  http://www.boe.es/boe/dias/2007/12/27/pdfs/A534 10-53416.pdf (staženo 10. 7. 2011). 12 Viz oficiální stránky nadace http://www.memoriahistorica.org.es/joomla (staženo 25. 6. 2011). 13 Lenka Špičanová, „Španělská občanská válka z hlediska teorie občanských válek“, in Sedmdesát let od vypuknutí španělské občanské války: vnitřní a vnější aspekty konfliktu, ed. Pavlína Spríngerová et al. (Hradec Králové: Gaudeamus, 2007), 84. 11

380

skončilo úspěchem.14 Na  straně tradicionalistů, pro které představovaly jakékoliv liberální reformy ohrožení monarchie, hráli nejdůležitější roli karlisté.15 Svým negativním postojem k liberálním změnám ve společnosti významně ovlivňovali chod španělských dějin. Karlistické hnutí pro svou věc získalo mnoho stoupenců a bylo schopné v zemi vyvolat tři občanské války (první 1833–1840, druhou 1846–1849 a třetí 1872–1876). I do těchto válek se, stejně jako interbrigadisté v druhé polovině třicátých let 20. století, zapojili zahraniční dobrovolníci. Asi nejzajímavější je z  českého pohledu účast Bedřicha ze Schwarzenbergu, jenž ve  svých deníkových zápiscích popisuje první z  karlistických válek. Jako později Hemingway ve  svých knihách, tak i „poslední lancknecht“ si ve svých zápiscích všímá španělského ohnivého temperamentu.16 V roce 1868 došlo k tzv. slavné revoluci, státnímu převratu vedenému generálem Joanem Primem, jehož výsledkem byl odchod Isabely II. Španělské do  exilu. Po politických tahanicích, které se točily především kolem otázky konstituce, byl do čela monarchie v roce 1870 zvolen princ Amadeus, syn italského krále Viktora Emanuela II. Ocitl se v nezáviděníhodné pozici. Republikáni mu házeli klacky pod nohy, přestože splnil jejich požadavek a přísahal na ústavu. Ohrožen byl i zprava, neboť karlisté v roce 1872 rozpoutali další válečný konflikt. V únoru následujícího roku se pro Amadea situace stala natolik nepřehlednou, že se rozhodl k abdikaci. Mocenského vakua využily kortesy, které proklamovaly Španělskou republiku. Ani ona ovšem neměla dlouhého trvání a již v roce 1874 se zhroutila. Opět se do věci vložila armáda a  na  trůn byl dosazen Isabelin syn Alfons XII., který se velkou měrou zasloužil o  potlačení karlistů. Tato finální porážka představuje zásadní přelom. Stoupenci legitimismu a katolicismu byli natolik oslabeni, že byli mnohými pokládáni za ztracené. Události z třicátých let 20. století však ukázaly, jak chybná byla tato úvaha.17 V zemi byl po porážce karlistů zaveden systém dvou stran a u moci se pravidelně střídali konzervativci a  liberálové. Antony Beevor obě strany přirovnává k  oněm dřevěným figurkám, které střídavě vycházejí z domečku, aby předpověděly počasí. Ani toto gentlemanské chování ale nemohlo zabránit zániku impéria.18 Velkou měrou k  němu přispěla zdrcující porážka ve  válce se Spojenými státy, při které Antony Beevor, Španělská občanská válka 1936–1939 (Praha: Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík, 2004), 17. 15 Hnutí podporovalo nároky Dona Carlose, bratra v  roce 1833 zemřelého španělského krále Ferdinanda VII. Ferdinand však pragmatickou sankcí zajistil trůn pro svou dceru Isabelu. 16 Iva Járová, „Poslední lancknecht a  faccioso: reflexe Španělska během první karlistické války v cestovním deníku Bedřicha ze Schwarzenbergu“ (diplomová práce, Jihočeská univerzita České Budějovice, 2007), 89. 17 Jiří Chalupa, „Poražení vítězové – konfl ikt z let 1936–1939 jako čtvrtá karlistická válka“, in Sedmdesát let od vypuknutí španělské občanské války: vnitřní a vnější aspekty konfliktu, ed. Pavlína Spríngerová (Hradec Králové: Gaudeamus, 2007), 5. 18 Beevor, Španělská občanská válka 1936–1939, 18. 14

381

Španělé přišli o Kubu, Filipíny a Portoriko. Vize „starého Španělska“ nemohla tváří v tvář nově se formujícím levicovým politickým hnutí obstát. Rostoucí radikalizace společnosti znamenala ve dvou dekádách předcházejících první světovou válku výrazné posílení levicových hnutí. Nárůst voličů se týkal hlavně Španělské socialistické dělnické strany (Partido Socialista Obrero Español, PSOE), jejíž vznik se datuje do roku 1879 a její odborové organizace Generální svaz pracujících (Unión General de Trabajadores, UGT). Jejich počty rostly díky drobným řemeslníkům, slévačům a tiskařům z oblasti Madridu, pracujícím v ocelárnách a loděnicích v Bilbau a v neposlední řadě díky horníkům v Asturii, o kterých ještě uslyšíme v souvislosti s rokem 1934. Zvláštní postavení měli v rámci levicového politického spektra anarchisté, o jejichž působení ve Španělsku můžeme prohlásit, že bylo v evropském kontextu mimořádně úspěšné. Po pouličních nepokojích v Barceloně roku 1909 známých jako „tragický týden“ se anarchisté rozhodli ke konsolidaci svého uskupení a vytvořili anarcho-syndikalistický svaz Národní konfederace práce (Confederación Nacional del Trabajo, CNT). Čistě anarchistické organizace působily většinou v ilegalitě. Nespokojenost se začínala projevovat i  v  řadách armády. Španělsko po  ztrátě Kuby zápasilo o udržení zbylého území v zahraničí, když přišla další rána v podobě porážky v Maroku. Řešení se objevilo v podobě generála Prima de Rivery. Do čela vlády byl jmenován v  roce 1923 a  přesto, že jeho pravomoci nebyly tak rozsáhlé, jako později u Franca, v mnoha ohledech jeho vládnutí vykazovalo stopy diktatury. Proti sobě si popudil především Katalánce, když potlačoval jejich jazyk a kulturu a postupem času také střední třídu, která s ním zpočátku sympatizovala. Nakonec v lednu roku 1930 rezignoval. V nepříjemné pozici zanechal krále Alfonse XIII., který byl okolnostmi donucen k vypsání voleb. Výsledek z roku 1931 naznačil, že většina španělských obyvatel o udržení monarchie nestojí. Se slovy „nedělní volby jasně ukázaly, že již nejsem svým národem milován“19 Alfons opoustil Madrid. Podle Hugha Thomase, byl osud Španělska vložen do rukou těch, kteří konec monarchie a možnosti, jež s sebou přinášel, uvítali.20 Zápas o druhou republiku Je nezpochybnitelné, že situace na  Pyrenejském poloostrově byla dlouhodobě nestabilní. Značným problémem byla zejména polarizace společnosti. Regionalismus, politická korupce, vlivná katolická církev, špatný školský systém, sociální nerovnost a radikalizované dělnictvo, to všechno byly důvody ke vzniku konfliktu.

19 V  originále „Las elecciones celebradas el domingo, me revelan claramente que no tengo el amor de mi pueblo“, dostupné na http://sauce.pntic.mec.es/~prul0001/Textos/Texto%203%20 tema%20XII.pdf (staženo 25. 6. 2011). 20 Hugh Thomas, The Spanish Civil War (London: Penguin Books, 3. ed., 1979), 32.

382

Ve Španělsku neproběhla industrializace, kterou by doprovodily potřebné změny ve  struktuře společnosti. Pozůstatky feudalismu způsobily, že pomyslné nůžky mezi lidmi z chudých vrstev a bohatými se stále více rozevíraly. Proti sobě stáli centralisté a regionalisté, antiklerikalisté a katolíci, rolníci a latifundisté, a v neposlední řadě dělníci a majitelé továren.21 Vládnoucí představitelé zejména díky nestabilitě v samotné politice nedokázali na vzniklou situaci kompetentně reagovat. Na začátku přitom vše vypadalo nadějně. Kortesy v prosinci 1931 přijaly ústavu, která zaručovala základní politické svobody. Starý pořádek byl narušen. Jak ale píše Vladimír Nálevka: „Euforie z pádu monarchie nemohla změnit archaickou strukturu španělské společnosti., která nebyla připravena na vzniklou situaci.“22 Manuel Azaña, nově zvolený předseda koaliční levicové vlády, to pocítil velmi brzy. Hlavními spornými body jeho politického programu byly agrární reforma a odluka církve od státu. První, ačkoli měl zajistit pravý opak, vyvolal v konečném důsledku nespokojenost rolníků. Podmínky většiny obyvatelstva, jež si na život vydělávala zemědělstvím, byly skutečně katastrofální. Podle Antonyho Beevora byla část z nich ochotna pracovat jen za polévku a krajíc chleba, někteří prý dokonce jedli trávu, aby se udrželi při životě. 23 A změny v praxi probíhaly jen velmi pomalu a neefektivně. Brzy bylo více než zřejmé, že taková pozemková reforma v žádném případě nedokáže saturovat hlad po  půdě i  ten skutečný. Druhým bodem proti sobě levicový intelektuál Azaña popudil konzervativce, pro něž katolická církev představovala základ Španělska. Konstituce proklamovala svobodu vyznání, konec povinné výuky náboženství ve školách, zrušila platy církevních hodnostářů a katolicismus přestal být oficiálním státním náboženstvím. 24 Tradicionalisty rovněž znepokojovalo rozhodnutí o  obnovení katalánské autonomie a  zprávy o  sílícím regionalismu přicházející z Baskicka a Galicie. Celý reformní proces, jehož doprovodným jevem byla prohlubující se polarizace a radikalizace společnosti, nakonec vyústil v  násilné nepokoje a  zapříčinil pád levice. Následující volby v  roce 1933 vynesly do  čela sdružení pravicových stran Španělská konfederace autonomních pravicových stran (Confederación Española de Derechas Autonómas, CEDA) vedené Gilem Roblesem. Ani pravice však nedokázala najít recept na španělské problémy. Agrární reformu zpomalila do té míry, že ji prakticky zrušila. Rapidně rostly počty ozbrojených pouličních střetů, při nichž hlavní roli hráli paramilitární jednotky z obou pólů politického spektra. Levice mezitím konsolidovala své síly a především ve strachu před fašismem, který se v té době šířil Evropou, se spojila v jednotnou 21 Paul Preston, The Spanish Civil War: Reaction, Revolution and Revenge (London: Harper Perennial, 2006), 17. 22 Vladimír Nálevka, Světová politika ve  20. století I. (Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000), 109. 23 Beevor, Španělská občanská válka 1936–1939, 33. 24 Viz text ústavy dostupný online http://www.congreso.es/constitucion/ficheros/historicas/ cons_1931.pdf (staženo 8. 4. 2011).

383

Lidovou frontu. 25 Přišel volební rok 1936. Podle Johnsona nerozhodný výsledek únorových voleb s  těsným vítězstvím levice přesně kopíroval téměř rovnoměrné rozdělení politického spektra v  celém Španělsku.26 Situaci velmi trefně popisuje Alun Kenwood v knize The Spanish Civil War: A Cultural and Historical Reader: „Kontrast s  předešlými vládními změnami je bijící do  očí. V  roce 1931 pravice republiku akceptovala, i když bez entusiasmu. V roce 1933 levice uznala vítězství svých oponentů, ačkoli se strachem. V  únoru 1936 násilí a  vzájemná nenávist umocněná napětím v  minulých letech dospěla do  takové míry, že soužití levice a pravice již nebylo možné.“27 Od převratu k občanské válce Jako již několikrát v minulosti vzala do svých rukou situaci armáda. Vojenští velitelé naplánovali souběžný puč ve  všech velitelských okruzích. Emilio Mola se stal hlavním koordinátorem připravovaného převratu a jeho plánem byla stahující se smyčka kolem Madridu. Francisco Franco se měl postavit do čela afrických jednotek. Datum povstání bylo stanoveno na 18. července 1936. Poslední kapka v podobě vzrůstajících nepokojů však celou akci urychlila. Údernými gardami (Guardia de Assalto), speciální policejní jednotkou vytvořenou za  2. republiky, byl zavražděn pravicový politik Calvo Sotelo. Robles z odpovědnosti za tento čin veřejně obvinil vládní garnituru a následně dne 17. července vypuklo povstání v Melille na marockém pobřeží. Vzbouřenci nalezli podporu u konzervativních sil, monarchistů, klerikálů a fašistického uskupení Falanga a podařilo se jim rychle obsadit jih a západ. Vláda kontrolovala většinu severní a východní části země a to až do roku 1938. Také tři nejlidnatější města: Madrid, Barcelonu a Valencii republikáni udrželi. Španělská občanská válka se však přinejmenším na diplomatické rovině neomezila pouze na Pyrenejský poloostrov. Již v počátcích konfliktu hrála důležitou roli zahraniční intervence, bez které by se velitelům puč vůbec nezdařil. Generál Franco se obrátil s žádostí o pomoc na Itálii a Německo, jež požádal o vojenská dopravní letadla. Hitler i Mussolini frankistům pomáhali i po zbytek války. Naproti tomu republikánskou stranu podpořily jednotky tzv. interbrigadistů, dobrovolníků organizujících se na popud Kominterny. Ještě důležitější pomocí ze strany SSSR pak byly dodávky válečného materiálu. Naopak Velká Británie, Francie a USA uplatňovaly politiku appeasementu a z různých důvodů se rozhodly do situace se nevměšovat. George Orwell tento fakt považoval za  neomluvitelný. V  textu uveřejněném pět let po  konci války v  anglických novinách Observer tuto laxnost komentuje slovy:

Frente Popular. Paul Johnson, Dějiny 20. století (Praha: Rozmluvy, 2008), 321. 27 Alun Kenwood, The Spanish Civil War: A  Cultural and Historical Reader (Providence: Berg Publisher, 1993), 15. 25

26

384

„Pravdivá historie španělské občanské války by měla navždy připomínat hloupost a podlost mocenské politiky.“28 Zatímco na  straně pravice si velmi rychle vybudoval dominantní postavení Franco, stoupence republiky stále více charakterizovala jejich názorová nejednotnost. Socialisty, stalinistické komunisty, anarchisty a  členy v  roce 1935 založené Dělnické strany marxistického sjednocení (Partido Obrero de Unificación Marxista, POUM), rozdělovaly odlišné cíle. Socialistická vláda Francisca Larga Caballera proto nemohla efektivně fungovat. Čím dál více také sílily tlaky ze strany sovětského velvyslanectví, které plnilo rozkazy Kominterny. Na  jaře roku 1937 se katalánská Barcelona stala svědkem další ukázky sovětského vlivu. Komunisté během „májových dnů“ rozpoutali otevřený boj proti členům POUM a anarchistům a komunistická propagandistická mašinerie šířila po celém světě teorie o „fašistickém spiknutí“ a „anarcho-trockistickém puči“. Podle Johnsona byly tyto teorie obdobou rétoriky moskevských monstrprocesů.29 Nedlouho poté byl rovněž na popud Moskvy sesazen Caballero a na jeho místo vybrán Juan Negrín. Ani změna v čele republikánského tábora už ale nemohla zvrátit konečné vítězství generála Franca. Vyčerpaná a  oslabená vnitřními rozbroji nemohla republika dále čelit technické převaze nacionalistické armády a v březnu 1939 podlehla. Pro každou ze zúčastněných stran znamenala válka něco odlišného. Generál Franco ji vnímal jako boj řádu a náboženství proti židovsko-bolševickému spiknutí. Pro republikánskou stranu to byl zápas utlačovaných obyvatel se zpátečnickou pozemkovou a industriální oligarchií. Pro tehdejší levicově orientované intelektuály byla válka bitvou za univerzální hodnoty, za spravedlnost, rovnost a revoluci, pro druhou stranu byla bojem za tradici a křesťanství.30 Ernest Hemingway Dopad španělské občanské války na americkou společnost byl marginální. Spojené státy se v té době zaobíraly vlastními problémy a rozhodly se pokračovat v politickém izolacionismu. I neobvyklý zájem, který probudila válka v Ernestu Hemingwayovi, byl zapříčiněný ani ne tak politickými pohnutkami jako zvláštním poutem, kterého ho ke španělskému národu pojilo. Ernest Hemingway narozený v  roce 1899 byl vším jen ne jednoduchou osobností. Jako mladík se rozhodl pro dobrovolnou službu u Červeného kříže na italské frontě během první světové války. Tento zážitek, jenž literárně zpracoval ve slavném románu Sbohem armádo, si v sobě nesl jako traumatickou zkušenost po celý zbytek života. Platil za jednoho ze zástupců tzv. ztracené generace, která se po válce cítila Orwell, Orwell en España, 436. Johnson, Dějiny 20. století, 194. 30 Niall Binns, La llamada de España: escritores extranjeros en la Guerra Civil (Barcelona: Montesinos, 2004), 37. 28 29

385

vykořeněná a  zbavena iluzí. Španělsko poprvé navštívil v  roce 1919 na  cestě ze svého válečného angažmá. Jeho fascinace španělským temperamentem pak naplno propukla na začátku dvacátých let 20. století. Byl především uchvácen vším, co se týká býčích zápasů. Býci tak například hrají hlavní roli v jeho románu Fiesta, inspirovanému oslavami sv. Fermína, které se každoročně konají v městečku Pamplona. Hemingway do  Španělska opět přicestoval v  březnu roku 1937, aby jako korespondent Severoamerického novinářského svazu (North American Newspaper Alliance, NANA) referoval o  událostech občanské války. Zdržel se vždy několik měsíců a v přestávkách se vracel do USA. Přestože nepřijel bojovat, do válečného dění se aktivně zapojoval – trénoval třeba mladé vojáky v zacházení se zbraněmi. Společně s holandským režisérem Jorisem Ivensem rovněž natočil dokument The Spanish Earth, kterému propůjčil svůj hlas. Hemingway se vytrvale snažil obrátit pozornost Američanů k Iberskému poloostrovu. V roce 1938 byly například zveřejněny odpovědi na anketu nazvanou Writers Take Sides vyhlášenou Ligou amerických spisovatelů, jíž byl Hemingway členem. Respondenti byli dotázáni na postoj, který zaujímají k situaci ve Španělsku. Opovědí se sešlo celkem 413, přičemž 406 se hlásilo k republikánům, šest jich zůstalo neutrálních a jedna se vyjadřovala ve prospěch Franca.31 V květnu 1937 spisovatel v souvislosti s děním na Iberském poloostrově promluvil na 2. kongresu amerických spisovatelů, což bylo v jeho celém životě jediné veřejné vystoupení tohoto typu. Při této příležitosti také navštívil v Bílém domě prezidenta Roosevelta a představil mu svůj dokument Spanish Earth.32 Nicméně Roosevelta tímto kulturním zážitkem k zapojení Američanů do bojů nepřesvědčil. José Castillo-Puche se domnívá, že Hemingway si vytvořil vlastní obraz občanské války. Neexistovalo nic a  nikdo, kdo by to mohl změnit. Cítil jako určité privilegium být v Madridu během jeho obléhání nacionalistickým vojskem. A tyto dny se staly důležitou součástí jeho života. Španělská občanská válka byla pro Hemingwaye v  prvé řadě romantickým tažením a  vše, co z  něj dělalo hrdinného bojovníka, si hýčkal a chránil.33 Hemingwayovo Španělsko je vášnivé až zuřivé, jeho obyvatelé jsou horkokrevní, ale v jádru velmi srdeční lidé. Takový obraz Španělska představoval Hemingway i na stránkách Komu zvoní hrana. Mimo tohoto románu se téma španělské občanské války objevuje také v Hemingwayově jediné divadelní hře Pátá kolona.

Ibid., 22. Ibid., 180. 33 José Castillo-Puche, Hemingway in Spain: A  Personal Remininscence of Hemingway’s Years in Spain by His Friend (New York: Doubleday & Company, 1974), 95. 31

32

386

Komu zvoní hrana „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe – smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“34 Z těchto veršů básníka Johna Donna je odvozen název Komu zvoní hrana. Ona hrana v  překladu Donnových veršů a  pak v  názvu románu znamená, podle internetové verze „Slovníku spisovného jazyka českého“ „vyzvánění za  zemřelého po poledni ve dnech mezi úmrtím a pohřbením“.35 Hemingway do Španělska odjel s úmyslem o zdejších událostech později napsat knihu. Svoje předsevzetí dodržel a v roce 1940 publikoval román Komu zvoní hrana, příběh amerického dynamitníka Roberta Jordana odehrávající se na  pozadí bitvy poblíž Segovie. Jordan, učitel španělštiny, přijíždí do Španělska s idealistickou představou boje proti fašismu. Za úkol má ve spolupráci s partyzánskou skupinou zničit strategicky důležitý most a  tím zastavit postup nacionalistů. Skupina partyzánů představuje vše, co Hemingway na Španělsku miloval i nenáviděl. Vůdce partyzánské skupiny Pablo již dávno ztratil svou autoritu i  odhodlání. Býval statečný, ale válka ho zlomila. Jeho žena Pilar, bývalá milenka úspěšných toreadorů a neoficiální hlava skupiny, je prostořeká, častou se rouhá, ale zároveň je dobrosrdečná a schopná nejenom mluvit, ale také konat. Příprava splnění úkolu tvoří jednu rovinu románu. Tu druhou představuje vztah Jordana a  Marie, dívky, jež byla nacionalistickými vojáky mučena, a  kterou partyzáni při jedné ze svých akcí našli a  vzali pod svou ochranu. Pro Jordana znamená zničení mostu morální povinnost a odráží se v něm určitý symbolismus. Proto se rozhodne akci dovést do konce, i když okolnosti jsou proti němu. Most je nakonec úspěšně zničen a Jordan zraněn umírá. Politické přesvědčení Roberta Jordana je pozoruhodným příkladem intelektuální vágnosti. Jordan tvrdí, že po  válce napíše o  své španělské zkušenosti knihu, „o věcech, které opravdu zažil ...“. Než vyprávění dospěje ke konci, Jordan se naučil již dost o  milování a  umírání, aby si mohl říci, že „svět je skvělé místo and stojí za něj bojovat a já ho opouštím jen velmi nerad“. O své politické pravdě je přesvědčen méně. Například bombardéry obou stran mu připadají krásné: „Není jedna věc, která by byla pravdivá. Všechno je pravda.“36 Celý román ale rozhodně apolitický není. Hemingway tu negativně vyobrazuje zejména André Martyho, hlavní postavu francouzských komunistů a vedoucího komisaře interbrigadistů. „Tady píší o další čistce u těch tvých slavných Rusů. Pročišťují v dnešní době víc než projímadlo. ... Tenhle dědek (Marty, pozn. aut.) zabije víc lidí než černý mor. Mata más que la peste bubonica. Ale on nezabíjí fašisty, jako to děláme my. Qué va. Ani žertem ne. Mata bichos raros. Zabíjí vzácné ptáky. Trockisty. Úchylkáře. Všelijakou jinou vzácnou Ernest Hemingway, Komu zvoní hrana (Praha: Mladá fronta, 1962). Internetová stránka slovníku http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php (staženo 23. 4. 2011). 36 Arthur Waldhorn, A  Reader’s Guide to Ernest Hemingway (New York: Farrar, Straus and Giroux, 1972), 167. 34 35

387

zvěř.“37 Jordan nejprve vidí ztracené soudruhy, kteří padli za republiku jako vznešené oběti. Potom je ovšem konfrontován s ruským cynismem. Jeho sovětští přátelé jsou vychytralí a k zabíjení lhostejní. Španělsko využívají jako prostředek k dosažení svých vlastních cílů. Lidstvo má pro ně nálepku neosobního „oni“ a jeho existence spočívá v manipulaci s ním.38 Podle Bensona je příčinu absence jasně formulovaného politického přesvědčení třeba hledat v autorově literární fi losofii. Hemingway považoval spisovatele, který by se zaprodal politické propagandě za zrádce, neboť jeho hlavním posláním by mělo být psát jasně a upřímně, zaobírajíc se zejména lidskými bytostmi.39 K tomu Ruiz dodává, že Hemingwayova apolitičnost vyplývá také ze zkušeností z první světové války, kdy si uvědomil, jak devastující efekt moderní válečný konflikt přináší.40 Román Komu zvoní hrana byl tři roky po  svém vydání fi lmovou společností Paramount Pictures převeden na stříbrné plátno. Jordana si zahrála hollywoodská hvězda Gary Cooper a plachou Marii neméně slavná Ingrid Bergmanová. Hemingway ale prohlásil, že fi lm se mu nelíbí, protože příběh depolitizuje.41 Což je celkem paradoxní vyjádření, neboť z výše uvedených řádků vyplývá, že sám román rozhodně není textem s jasným a silným politickým poselstvím. V jednom z mnoha dopisů, které si během svého života vyměnil se svým blízkým přítelem Francisem S. Fitzgeraldem, Hemingway píše, že „válka je nejlepší možné literární téma ze všech, protože všechny příběhy koncentruje na jedno místo, rozhýbe akci a vůbec přináší všechny možné věci, na které by jinak člověk čekal třeba celý život“.42 Pro Jordana španělská občanská válka představuje zkoušku jeho hodnot a  morálních zásad. Pro Hemingwaye znamenala utvrzení se v  jeho protifašistickém postoji. „Komu zvoní hrana“ popisuje hned několik věcí, které byly příčinou konečné porážky republiky. Hemingway byl znechucen politickými manipulacemi probíhajícími v zákulisí a byl přesvědčen, že čím víc se člověk blížil frontovým liniím a vzdaloval se kuloárům madridských hotelů, tím charakternější lidi potkával. V zákopech sice panovaly těžké životní podmínky, ale byly místem, kde si člověk mohl zachovat svou vlastní lidskost.43 Hemingway, Komu zvoní hrana, 366–84. V této citaci můžeme vidět Hemingwayovo zvláštní používání španělštiny. Španělská slovíčka, fráze či dokonce celé věty inkorporované do anglického textu jsou hlavní jazykovou charakteristikou románu. 38 Sheridan Baker, Ernest Hemingway: An Introduction and Interpretation (New York: Holt, Rinehart, and Winston, 1967), 113. 39 Benson, Writers in Arms, 275. 40 Ruiz, „A Spanish Portrait“, 107. 41 Viz http://hemeroteca.abc.es/nav/Navigate.exe/hemeroteca/madrid/abc/1954/01/30/027. html (staženo 25. 4. 2011). 42 Dostupné online: http://news.harvard.edu/gazette/story/2011/05/the-humanities-and-war/ (staženo 23. 4. 2011). 43 Dostupné online: http://www.lanacion.com.ar/552033-el-eterno-combatiente (staženo 27. 4. 2011). 37

388

Hemingway se nebál čelit zásadním otázkám své doby. Z tohoto pohledu považuji jeho dílo za hodnotné nejenom z hlediska jeho vytříbeného literárního stylu, ale zejména pro jeho odkaz, kterým dodnes ovlivňuje naše vnímání historie. Hemingway byl jednou z osobností 20. století, jež se otevřeně a opakovaně vyslovovala proti fašismu. Vydání Komu zvoní hrana přispělo k jeho celospolečenskému odsouzení. Nutno podotknout, že dnes tento mobilizační prvek románu není tak silný jako v roce 1940 a svědectví nepůsobí tak naléhavě jako dřív. George Orwell George Orwell, vlastním jménem Eric Blair, patří ke spisovatelům, kteří se významným způsobem vyslovili k podobě politiky ve 20. století. Nebezpečí totality a další problémy, proti nimž celý život bojoval, zůstávají aktuální i  v  současnosti. Věřil, že podmínky, v nichž žijeme, lze změnit politickou akcí. Právě toto přesvědčení jej přivedlo do španělského labyrintu. Eric Blair se narodil v  roce 1903 v  Barmě jako druhé dítě v  rodině britského koloniálního úředníka. Dětství a mládí ovšem prožil ve Velké Británii, kam se s ním a jeho sestrou matka Erica nedlouho po jeho narození přestěhovala. Ericovo vzdělání považovali jeho rodiče za velmi důležité, a tak Orwell navštěvoval ty nejprestižnější britské vzdělávací instituce včetně Etonu, zřejmě nejslavnější internátní školy pro chlapce. Kvůli Ericovým studiím byla rodina nucena se finančně uskromnit a rodiče spoléhali na to, že syn bude úspěšný a investice se jim vrátí.44 Po absolvování střední školy ale finance nestačily na to, aby šel Eric na vysokou školu. Něco takového bylo v případě absolventů Etonu velmi neobvyklé a přispělo to k jeho nestandardnosti. Náhradním plánem byl Ericův odjezd do  Barmy, kam v  devatenácti letech odjel pracovat pro místní policejní složky. Tato barmská zkušenost z něj později učinila kritika britského kolonialismu. Pobyt v  Barmě se posléze stal inspirací pro jeho románovou prvotinu Burmese Days (1934, Barmské dny). Přestože se jedná o jeho první román, nepostrádá text čistý styl a kritické myšlení. V prosinci 1936 Orwell prohodil směrem ke své ženě Eileen poznámku: „Tyhle Vánoce tě pod jmelím líbat nebudu“45 a brzy na to vyrazil směr Iberský poloostrov. Ještě před svým odjezdem se obrátil na Harryho Pollita, tajemníka britské komunistické strany, s žádostí o pomoc. Pollit ovšem odmítl, a tak, i když chtěl Orwell původně bojovat v  řadách interbrigadistů řízených komunisty, skončil nakonec jako voják POUM. Nedlouho po příjezdu Orwell poznal, že situace ve Španělsku je mnohem komplexnější, než aby mohla být zjednodušována na  pouhý boj mezi ozbrojenými silami fašistů a  socialistů. Španělská zkušenost doslova otřásla Orwellovým politickým přesvědčením. Ve své eseji z roku 1946 nazvané Why I Write 44 45

Jeff rey Mayers, Orwell: Life and Art (Urbana: University of Illinois Press, 2010), 5. Ibid., 199.

389

(Proč píši) přiznává, že „každé slovo, které jsem od  roku 1936 napsal, bylo ať už přímo nebo nepřímo napsáno proti totalitarismu a  ve  prospěch demokratického socialismu, tak jak ho vnímám já“.46 Během pobytu ve Španělsku v Orwellovi sílil pocit deziluze z levice pramenící především z její nekompentnosti a neschopnosti se v boji proti fašismu jednotit. To, že byl členem POUM, jež byla později na příkaz Moskvy postavena do ilegality, v něm vyvolalo poměrně intenzivní paranoiu. Zatímco Orwell bojoval na frontě, většina britských intelektuálů se k událostem se vyjadřovala z  pohodlí domova. Zajímavá je historie výzvy Nancy Cunardové 47 Authors Take Side on the Spanish War uveřejněné v  levicovém Left Review.48 Svůj postoj ke španělské občanské válce vyjádřilo na dvě stě osobností britské literární scény. Nebylo překvapením, že naprostá většina z dotázaných vyslovila svoje sympatie republice. Slavná je například odpověď dramatika Samuela Becketta. Byl velmi stručný a  odpověděl: „¡Uptherepublic!“ (¡Vzhůrurepubliko!). Jen pět literátů, mezi nimi třeba Ezra Pound, se postavilo na  stranu Franka. Orwellův příspěvek mezi uveřejněnými nebyl. Dlouho se myslelo, že Cunardové neodpověděl. Až náhoda v  devadesátých letech odhalila, že opak byl pravdou. Orwell na  výzvu zareagoval slovy: „Přestaňte mi laskavě posílat tyhle nesmyslné žvásty. To je už podruhé nebo potřetí, co jsem něco takového obdržel. Nejsem jednou z vašich módních bábovek, jako Auden a Spender, ve Španělsku jsem strávil šest měsíců, většinu času z toho jsem bojoval, mám v sobě díru po kulce a nehodlám psát nějaké hovadiny o obraně demokracie anebo o komsi malém statečném.“49 Pro Orwella nejprve španělská občanská válka představovala boj proti fašismu, pak prostřelený krk a  nakonec svědectví sovětského teroru uplatňovaného vůči POUM. Španělská občanská válka mu odkryla pravou tvář stalinismu. Hold Katalánsku „Přisel jsem do Španělska s úmyslem napsat pár článků pro noviny; téměř okamžitě jsem však vstoupil do  milice, protože v  tehdejší době a  tehdejší atmosféře se to zdálo být jedinou věcí, která se dala učinit. Anarchisté stále měli pod kontrolou celé Katalánsko a revoluce byla ještě pořád v pohybu. Každému, kdo tu byl od začátku, se patrně zdálo již v prosinci či lednu, že revoluční období končí; jestliže jste však přijeli přímo z  Anglie, atmosféra v  Barceloně byla podmaňující. Bylo to poprvé, George Orwell, „Why I Write“, Gangrel, č. 4, 1946, http://www.netcharles.com/orwell/essays/ why-i-write.htm (staženo 27. 4. 2011).

46

47

Nancy Cunardová byla dcerou zámožného majitele britské rejdařské společnosti Cunard. Odmítla životní styl své rodiny a svůj život zasvětila otázce socialismu.

48 Spisovatelé o španělské občanské válce, http://library.fes.de/pdf-fi les/netzquelle/a-37891.pdf (staženo 16. 4. 2011). 49 Celý text Orwellovy odpovědi dostupný na  http://www.netcharles.com/orwell/ctc/docs/ awksqd.html (staženo 25. 5. 2011). „Gallant little“ bylo přízvisko, které dali Britové Belgii za její statečnou obranu před Německem během první světové války.

390

co jsem byl ve  městě, ve  kterém vládla dělnická třída. Prakticky všechny budovy byly obsazeny dělníky a byly na nich vztyčeny rudé vlajky, nebo rudočerné vlajky anarchistů; na všech zdech byly iniciály revolučních stran a srpy s kladivy; téměř všechny kostely byly zpustošeny a jejich vnitřky vypáleny. Kostely byly systematicky ničeny skupinami dělníků. Všechny obchody a kavárny byly polepeny vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány; dokonce i čističi bot byli kolektivizováni a jejich bedny byly přemalovány rudou a černou. Číšníci a živnostníci se vám dívali zpříma do tváře a jednali s vámi jako se sobě rovnými. Ponížené, či dokonce formální způsoby oslovování dočasné zmizely. Nikdo neříkal señor nebo don, ba přestalo se i vykat; všichni se navzájem oslovovali ‚soudruhu’ a tykali si – místo buenos días se říkalo salud!“50 Takto Orwell v knize Hold Katalánsku popisuje svoje pocity krátce po příjezdu do  Barcelony. Atmosférou města byl naprosto pohlcen. Brzy ovšem zatoužil být už na frontě a nicnedělání v kasárnách pro něj představovalo ztrátu času. Neustále se tedy velitelů dotazoval na  odjezd do  zákopů. Odpovědí mu vždy bylo typicky španělské „mañana“. Orwell zvyklý z Británie na určitou úroveň vojenského vybavení, si společně s dalšími také stěžoval na chatrnost uniforem, které nazýval pro jejich odlišnost „pluniformy“, špatnou výzbroj a nedostatečné zásobování jednotek POUM. Komunistické jednotky v Barceloně naproti tomu považoval za vybavené velmi dobře. „Vláda, která posílá na  frontu patnáctileté kluky vybavené puškami starými čtyřicet let a  nejsilnější muže a  nejnovější zbraně si nechává v  záloze, se zjevně bojí více revoluce než fašistů,“ napsal později.51 Když se Orwell vrátil ze svého prvního angažmá na frontě, nijak se netajil tím, že by se rád zapojil do interbrigád, které spadaly pod politické vedení komunistické strany a jako jediné byly vybaveny moderními zbraněmi. Rusové si totiž velmi hlídali, aby se jejich dodávky zbraní nedostali k nikomu jinému než ke komunistům. Ovšem i podruhé do frontové linie zamířil jako příslušník milicí POUM. Nedlouho po příjezdu do zákopů byl Orwell postřelen do krku. Teprve po týdenní anabázi se dostal do nemocnice a po dalším týdnu zpět do Barcelony, kde však již probíhaly politické čistky a  byli zavíráni všichni, kdo měli co společného s  marxisty nebo anarchisty. Orwell se tak ocitl v  bezprostředním ohrožení zatčení a  případnému zastřelení, protože POUM byla označena za ilegální organizaci. Pozatýkáni byli její čelní představitelé, a jak píše Weintraub, došlo i na incidenty jako vyhození všech zraněných milicionářů z  29. divize z  nemocnice na  ulici.52 Pro vzniklou situaci použil Orwell v knize metaforické vyjádření „to be in the saddle“ (být jako na koni).

George Orwell, Homage to Catalonia (London: Penquin Books, 2000), 2–3. Preston, The Spanish Civil War, 255. 52 Weintraub, The Last Great Cause, 112. 50 51

391

Když se zraněný vrátil do  Barcelony, na  koni byli stalinisté a  ne dělnická třída, v souvislosti s níž stejný výraz použil již v první kapitole.53 Přestože Orwellovo politické přesvědčení se v průběhu času měnilo, konstantní zůstávala jeho nákolnost k socialismu. Hold Katalánsku má reportážní charakter. Orwell se snažil popsat situaci, tak jak ji vnímal, přičemž samozřejmě nemohl zachovat úplnou objektivu. Orwellova španělská zkušenost měla zásadní vliv na vývoj jeho politického přesvědčení. Před válkou sice o socialismu slyšel a s některými jeho principy již zkušenost měl, ale Barcelona byla pokusem uvést skutečně socialistickou společnost v praxi. Orwell snil o beztřídní společnosti. I když na frontě trpěl nedostatkem spánku, jídla, cigaret, život mu znepříjemňoval zápach, špína, zima a zima, přesto se tam cítil šťastný. V zákopech si byli všichni rovni, žili ve stejných podmínkách a oslovovali se stejným „soudruhu“. Možná byl v tomto směru ovlivněn zážitky z Barmy, kde společnost fungovala na striktním kastovním rozdělení a také pobytem na  prestižních školách, které jsou charakteristické pevně daným hierarchickým systémem. Orwell vstoupil do milicí POUM, protože chtěl bojovat proti fašismu. Bylo pro něj nepříjemným překvapením, že nakonec musel bojovat nejen s fašisty, ale i se stalinisty. Velikost Orwella podle Hitchense spočívá v tom, že svým dílem obsáhl všechny tři hlavní ideologické debaty 20. století – nejprve se vymezoval vůči imperialismu, později fašismu a  po  zážitcích ze Španělska byl jeho nepřítelem stalinismus.54 Zážitky ze španělské občanské války měly nepochybně vliv na celý jeho další život a tvorbu. Podle Bowkera si lidé ne vždy uvědomují, v jak paranoidní situaci Orwella jeho španělská zkušenost zanechala.55 Ohlasy „THE NEW NOVEL BY HEMINGWAY; ‚For Whom the Bell Tolls’ Is the Best Book He Has Written“ – titulek článku uveřejněného v  novinách The New York Times v říjnu roku 1940 celkem jednoznačně vypovídá o tom, v jakém duchu se nese celý text recenze. Kritika se dá označit spíše za jakousi oslavnou ódu na Hemingwaye a jeho román. V závěru její autor poznamenává, že „Komu zvoní hrana je knihou muže, který ví, o čem je život a může tuto znalost dál předávat“.56 Úplně opačně vyznívá text Alvaha Bessieho. Pobouřená recenze z pera veterána Lincolnovy brigády vyšla v marxistickém kulturněpolitickém měsíčníku New Masses. Jedna z Bessieho Niall Binns, „De Wigan Pier al frente de Aragón. George Orwell y la escritura política como un arte“, in La trinchera nostálgica: Escritores británicos en la guerra civil española, ed. Gabriel Insausti (Sevilla: Espuela de Plata, 2010), 75. 54 Christopher Hitchens podle Binns, „De Wigan Pier al frente de Aragón“, 49–88. 55 Bowker, George Orwell, 12. 56 J. Donald Adams, „The New Novel by Ernest Hemingway; ‚For Whom the Bell Tolls’ Is the Best Book He Has Written“, New York Times, 20. října 1940, http://query.nytimes.com/mem/ archive/pdf?res=F40E10FB3955177A93C2AB178BD95F448485F9 (staženo 16. 4. 2011). 53

392

nejkritičtějších pasáží hovoří o Komu zvoní hrana jako o knize o Španělsku, jenž však o Španělsku vůbec není.57 Dále slovy „obávám se, že Hemingway bude muset celý svůj život sledovat, jak je jeho kniha oslavována naším univerzálním nepřítelem právě kvůli jeho útoku na Martyho. ... Přesto je tento muž (Marty, pozn. aut.) vylíčen jako hlupák, blázen a kategoricky označen jako vrah“, vytýká spisovateli nelichotivé vyobrazení André Martyho.58 Dočkal-li se Hemingway kritiky, pak to bylo právě od amerických dobrovolníků z řad Lincolnovy brigády. Obviňovali ho z negativního dopadu jeho slov. „Obávám se, že bude (Hemingway, pozn. aut.) žít s vidinou toho, jak je každý žijící či mrtvý člen Lincolnovy brigády osočován a  urážen z  důvodu autority, kterou vzbuzuje Hemingwayovo jméno a jeho známé spojení se Španělskem.“59 Ohlas z léta roku 1978 reagující na španělskou premiéru fi lmového zpracování románu se nese naprosto v jiném duchu. Důvody jsou nasnadě. Tři roky předtím ve  Španělsku smrtí Francisca Franca skončila diktatura a  autorem novinového článku je José Castillo-Puche, španělský novinář a  spisovatel, a  především blízký přítel Hemingwaye. Zřejmě i  z  důvodu této osobní zainteresovanosti nešetří superlativy. Podle něj bylo fi lmu předlohou „již klasické dílo krásné literatury, do kterého Hemingway zakomponoval trpělivost umělce, moudrost a  smysl pro kritiku a  výsledkem je kronika lidskosti, v  níž je hrůza nahrazena něhou, vášní a  ideály, skutečným klíčem k hemingwayovské duši“.60 To Hold Katalánsku v  britské společnosti příliš pozornosti nevzbudil. Orwell měl zpočátku problémy vůbec knihu vydat. Nakonec se úkolu ujalo nakladatelství Secker & Warburg, často označované za „trockistické vydavatelství“, a to z důvodu množství publikovaných knih z  per antistalinisticky zaměřených autorů. Když nakonec v roce reportáž 1938 spatřila světlo světa, většina literárních recenzí nevyzněla moc pochvalně a Orwell měl tendenci se vůči nim ohrazovat. Domníval se, že novináři jeho slova překrucují nebo vytrhávají z kontextu. Například si dopisoval s kritikem The Times Literary Supplement Mauricem Ashleyem.61 Ve svém dopise Ashleymu vytýká, že „jeho jediným cílem je zdiskreditovat španělské milice, které

„Many expected that Hemingway’s experience in Spain would so inflame his heart and talents, that his long-announced novel of that war would be both his fi nest achievement and “the” novel about Spain. It is not.“ 58 Alvah C. Bessie, „Review of For Whom the Bell Tolls“, New Masses, 1940, XXXVII, 25–9, http://www.alvahsbooks.com/alvah-bessie/review-by-alvah-bessie-for-whom-the-bell-tolls-byernest-hemingway (staženo 25. 4. 2011). 59 Ibid. 60 Citovaná ukázka je rovněž z deníku ABC. Článek vyšel v jeho nedělní kulturní příloze. http:// hemeroteca.abc.es/nav/Navigate.exe/hemeroteca/madrid/abc/1978/07/09/036.html (staženo 23. 4. 2011). 61 Nutno poznamenat, že Orwell neznal totožnost autora recenze, neboť v literární příloze bylo zvykem kritiky nepodepisovat. 57

393

špatně vyzbrojeny bránily aragonskou frontu během prvního roku války“.62 O nepřílišné popularitě knihy svědčí také fakt, že první edice vyšla v ani ne dvoutisícovém nákladu a  zdaleka ne všechny exempláře byly prodané, když Orwell v  roce 1950 umřel.63 Kladnou recenzi si Orwell vysloužil v  časopisu International Affairs vydávané Královským institutem pro mezinárodní otázky. Helen F. Grantová Orwella nikterak nekritizuje, pouze poznamenává, že co se týče „májových událostí“ není důvod si myslet, že se literát mýlí, ovšem nikdo zatím celou situaci uspokojivě nevysvětlil. V  závěru shrnuje, že „kniha je důležitá a  krásně napsaná a  jak její přednosti, tak i vady jsou způsobené autorovým úzkým kontaktem s událostmi a lidmi, jež popisuje“.64 Orwellovu účast ve španělské občanské válce nemohl nechat bez povšimnutí levicový tisk. A  tak se v  čísle anglicky psaného bulletinu s  názvem The Spanish Revolution: English Bulletin of the Worker’s Party of Marxist Unificacion (POUM)65 vydaného 3. února 1937 dozvíme, že „soudruh Blair přijel do Barcelony a oznámil, že chce být užitečný a pomoci ve věci pracujících“.66 Orwell během svého života nezažil takový úspěch jako laureát Nobelovy ceny Hemingway. Změna pohledu na  orwellovský svět a  uznání přišly až se studenou válkou. Pozornost se tehdy obrátila zejména na romány 1984 a Farma zvířat. I fi lmového zpracování se nakonec Hold Katalánsku67 dočkal, i  když o  něco později a s méně slavným obsazením než Komu zvoní hrana. Hugh Thomas Hold Katalánsku považuje za nejlepší svědectví, které v souvislosti s  konfliktem vzniklo, a  to i  přesto, že o  části věnované komunistické opresi POUM se vyjadřuje jako o „často zavádějící“ a říká, že je to lepší kniha o válce jako takové než o španělské občanské válce.68 Cenzura Hemingway Španělští cenzoři byli z Hemingwaye rozpačití, protože obsah jeho knih považovali sice za  závadný a  nebezpečný, ale zároveň to, že byl světově známou osobností, Orwell, Orwell en España, 341–43. Binns, La llamada de España, 83. 64 Helen F. Grant, recenze knihy Homage to Catalonia, George, International Affairs 17, č. 5 (září–říjen 1938): 728. (staženo: 4. 5. 2011). 65 Český překlad zní Španělská revoluce: anglický bulletin Dělnické strany marxistického sjednocení. Co dva týdny vycházející The Spanish Revolution obhajovala postoje POUM a byla distribuovaná v Londýně, New Yorku, Chicagu a Torontu. 66 Orwell, Orwell en España, 39. 67 Film na motivy Orwellovy knihy nese název Land and Freedom (Země a svoboda) a v roce 1995 jej natočil režisér Ken Loach. 68 Thomas, The Spanish Civil War, 544. 62 63

394

mohlo rozšířit povědomí o španělské kultuře. Ve většině případů jeho dílo vycházelo nejdříve v  latinskoamerické edici a  do  Španělska se knihy dostávaly nejdříve na  černý trh. Bez cenzurních zásahů román Komu zvoní hrana nakonec vyšlo v roce 1968. Některé jiné texty, jako například Sbohem armádo, ale ještě na konci 20. století stále vycházely v upravené podobě.69 V Československu se Hemingway na zakázanou listinu nedostal. Překlady jeho děl vycházely bez problémů. Zdůrazňovala se přitom skutečnost, že hrdinové Hemingwayových příběhů byli „aktivními bojovníky za společnou věc lidskosti“. V doslovu k vydání dramatu Pátá kolona se překladatel František Vrba zamýšlí i  nad románem Komu zvoní hrana, v  němž je velmi kriticky zobrazena osoba Andrého Martyho, „kdysi hrdiny mezinárodního dělnického hnutí, který byl po válce vyloučen z Francouzské komunistické strany právě pro onu dogmatickou a omezenou tvrdost, kterou u něj postihl spisovatel“.70 Orwell Jakkoli se to zdá být překvapivé, Hold Katalánsku vyšel ve  Španělsku prost cenzurních úprav až v  roce 2003. Do  roku 2001 se nikdo oficiálně nepozastavil nad tím, že Španělé si kupují Orwellův Hold Katalánsku tak, jak byl upraven cenzory v roce 1970.71 Podle Lázara se dá vystopovat, že kniha se k omezené části čtenářů ale dostala již před rokem 1970. Z archivů vyplývá, že v roce 1962 bylo podáno pět žádostí o  povolení importu publikace a  všechny byly vyřízeny kladně. Pravděpodobně z důvodu, že se jednalo o anglickou edici a že počet výtisků byl velmi malý. Naproti tomu žádosti o povolení přivézt do Španělska argentinskou edici z let 1964 a 1969 byly zamítnuty.72 Až do 21. století tedy musel Hold Katalánsku čekat na své necenzurované španělské vydání. Nejdříve uplynulo 68 let od publikace originální anglické verze a 28 let od smrti generála Franca. V předmluvě Miguel Berga píše, že výbor sestavený Peterem Davisonem je „zjevením klíčového díla orwellovského kánonu, prvně publikovaného ve Španělsku bez vynechaných pasáží a změn zavedených frankistickou cenzurou“ (neuplatněné, samozřejmě, v  případě Orwellova antistalinismu, ale velmi efektivní s ohledem na jeho antifrankistického postoje).73 Jednoduchou cestu na pulty knihkupectví neměla Orwellova reportáž ani v tehdejším Československu. Spisovatelovy názory nemohly být československými komunistickými představiteli považovány jako přijatelné a publikování jeho děl tak bylo Ibid., 48. František Vrba, doslov ke knize Ernest Hemingway, Pátá kolona (Praha: Orbis, 1964), 100–1. 71 Cenzoři například v  části o  masakru civilních obyvatel během obléhání Malagy vydavateli doporučili, aby civilní oběti byly označeny za  rudé milice. Vydavateli samozřejmě nezbývala jiná možnost než změnu přijmout. Alberto Lázaro, The Censorship of George Orwell’s Essays in Spain, 122, http://dspace.uah.es/dspace/bitstream/handle/10017/6903/Censorship%20Orwell. pdf;jsessionid=73469D E9BF3F59C791CA176399C383D?sequence=1 (staženo 24. 4. 2011). 72 Ibid., 128. 73 Orwell, Orwell en España, 11. 69 70

395

podrobeno státní cenzuře. Hold Katalánsku byl vydán v českém překladu až v roce 1991, Farma zvířat ještě před komunistickým převratem v roce 1946. Román 1984 sice oficiálně také vyšel až po sametové revoluci, ovšem u příležitosti frankfurtského literárního veletrhu v roce 1984 byla kniha přeložena v edici Index. Lze usuzovat, že se domácí režim pokusil konkurovat českému vydání románu „1984“ v Indexu a poučit potencionální čtenáře, jak si Orwellovy myšlenky vyložit. Pravděpodobně i proto v roce 1985 vyšla jakási příručka Postřehy a fikce George Orwella seznamující čtenáře s Orwellovým dílem. Mimo jiné se zde dozvíme, že Hold Katalánsku neposkytuje službu jen španělským trockistům, ale dodnes jí aplauduje všechna reakce. Podle Josefa Skály, autora brožury, Orwell „patří k příkladům, kde a z jakých pozic se literatura skutečně mění v bezvládnou hříčku politiky“.74 Hold Katalánsku se ale v  českém jazyce objevil ještě dříve, než byl uveden na  trh oficiální překlad. Reportáž byla publikovaná v  samizdatové edici Renega vydavatele Gabriela Gösla vycházející mezi lety 1980–1981. Edice se orientovala na zahraniční autory, kteří ve svých textech reflektovali politické otázky, myšlenku socialismu a kriticky hodnotili stav tzv. socialistických demokracií, jejž označovali jako deformaci.75 Propaganda Ve  výkladu kteréhokoliv jiného konfliktu pravděpodobně nehrají předsudky takovou roli jako v případě španělské občanské války. Po dobu tří let, během níž se toto válečné drama odehrávalo a  v  některém ohledu i  po  skončení války, sehrála jednu z hlavních rolí propaganda. Historie ukazuje, že slova mohou být za určitých okolností efektivnější a účinnější zbraní než dobře vycvičené a vyzbrojené armády. Přestože propaganda má potenciál sloužit k  pozitivním záměrům, známe z  dějin i ze současnosti spíše případy, kdy je v rukou ideologických přesvědčení nástrojem se zhoubným vlivem. Válka předcházející, první světová, byla zřejmě tou poslední, v níž si znepřátelené strany, projevovaly určitou úctu a respekt. I když se třeba jejich údaje, například o počtu padlých, lišily, stále ale ještě vycházely z reálného čísla. Bylo nemyslitelné, aby některá ze stran předstírala, že bitva, kterou prohrála, se nikdy nestala. Španělská občanská válka představuje v  tomto směru významný předěl. Dějiny byly přepisovány podle toho, jak se to hodilo do propagandistického konceptu fašistické či komunistické ideologie. Situace byla dovedena k  dokonalé absurditě. Vojenský velitel obdržel vyznamenání za  bitvu, v  které nejen že nebojoval, ale která nikdy neproběhla. A  fungovalo to i  opačně, když se zamlčovalo, že k  nějakému střetu Josef Skála, Postřehy a fikce George Orwella (Praha: Svoboda, 1985), 9–99. Viz katalog vydaný u příležitosti výstavy dokumentující českou samizdatovou tvorbu, http:// www.csds.cz/cs/2168DS/version/default/part/dsDocumentData/data/Katalog_vystavy_VZ DOR_OCR.pdf (staženo 23. 4. 2011). 74

75

396

došlo či se zásluhy připsaly jiným vojákům než těm, kteří v něm skutečně bojovali. To, že španělská občanská válka vyvolala celosvětový zájem, bylo do  velké míry zapříčiněno technologickým pokrokem, který umožnil rychlý vývoj masové komunikace. Obrázky z bojišť nebo letecké nálety mohli lidé pozorovat z pohodlné sedačky ve svém oblíbeném kině. Během války obě strany hojně publikovaly propagandistické materiály v angličtině. Důvod byl prostý – snaha naklonit si sympatie Britů a Američanů, jejichž země zaujaly s ohledem na španělskou občanskou válku neutrální postoj. Propaganda praktikovaná oběma stranami odmítla brát tuto válku jako obyčejnou. Orwell se ve vzpomínkách vyjádřil ve smyslu, že „historie se zastavila v roce 1936“. Myslel tím smutnou skutečnost, že od tohoto okamžiku nelze historickou pravdu odlišit od propagandy.76 Ačkoli válka skončila oficiálně v  roce 1939, pokračovala dále nejen represemi namířenými proti přívržencům republiky, ale také v podobě zápasu o historickou paměť. Franco uzavřel archivy a z výuky historie udělal účinný nástroj propagandy. Nutno podotknout, že diktátorova smrt v  roce 1975 nebyla následována otevřenou celospolečenskou diskuzí. Španělé považovali za zbytečné otevírat Pandořinu skříňku a vytahovat na světlo staré křivdy. Jedním z náznaků, že nová generace stojí o poznání minulosti své země je vznik dokumentárního fi lmu Entre el dictator y yo (Mezi diktátorem a mnou) z roku 2005. „Španělé kolektivně předstírají, že Francova diktatura neexistovala. Nikdo se nechce zabývat tím, co se dělo za Francovy vlády,“ tvrdí Sandra Ruesgová, spoluautorka dokumentu. Chce vědět, proč její rodiče proti Francovi neprotestovali a nepokusili se ho svrhnout. „Bylo to strašné, ale co jsem měla dělat?,“ odpověděla jí matka. Nová generace nepoznamenaná diktaturou nedokáže určit, zda je tato odpověď dostačující. Mladá režisérka poukazuje na to, že s ní nikdy nikdo o životě za Francovy diktatury nehovořil. „Zdědila jsem falešnou historii, vynucenou mlčením,“ konstatuje.77 Závěr V hlavní části práce jsem přiblížila okolnosti účasti Ernesta Hemingwaye a George Orwella ve  španělské občanské válce. Na  základě poznatků získaných během zpracovávání práce lze dojít k několika závěrům. Prvním z nich je potvrzení předpokladu, že Hemingwayův román Komu zvoní hrana byl veřejností přijat lépe než Orwellův Hold Katalánsku. Vycházím zejména ze známých údajů ohledně nákladu a prodejnosti jednotlivých titulů a kritik v tisku. Je třeba ale dodat, že tato čísla se postupem doby měnila a hypotéza by byla zřejmě vyvrácena, pokud by byla aplikována na současnost. Orwellovo dílo bylo oceňováno až v souvislosti se studenou válkou, kdy zejména jeho romány 1984 a Farma zvířat začaly být až nepříjemně aktuální. Raymond Carr, The Spanish Tragedy (London: Weidenfeld and Nicolson, 1977), 246. Španělsko mlčí o Frankovi“, Britské listy, 21. listopadu 2005, http://blisty.cz/art/25827.html (staženo 10. 4. 2011).

76

77

397

Čtenářům se otevřel orwellovský svět, jehož základním odkazem je varování před lhostejností a totalitou. Celkem překvapujícím zjištěním pro mne byla skutečnost, že na  Hemingwaye se za  román Komu zvoní hrana snesla kritika ze strany členů Lincolnovy brigády. Část španělské společnosti zase Hemingwayovi vyčítá elementární neporozumění jejich mentalitě a nevěrohodné zobrazení událostí. I Orwell byl na domácí půdě kritizován a to především ze strany členů ILP. V  hodnocení těchto traumatických událostí španělských dějin je důležité zachovat si nadhled a snažit se o určitý komplexní pohled na události. Preston míní, že budeme-li se zabývat pouze hrůzami, které španělská občanská válka přinesla, přehlédneme jeden pozitivní faktor, jenž republikánská zkušenost přinesla – pokus vtáhnout Španělsko do 20. století. Orwellův slavný komentář tuto skutečnost bere v  potaz: „Okamžitě jsem poznal, že je to věc, za  kterou stojí bojovat.“ 78 Dějiny zahraničních účastníků španělské občanské války jsou dějinami utopické vize celé jedné generace. Jak připomíná Niall Binns, prohra plodí četnější literární ohlas než vítězství. Pro intelektuály hájící zájmy republiky byla španělská občanská válka prohrou rovnou dvojitou – tou válečnou, ale také ztrátou ideálů.79 Jaký obraz španělské občanské války by nám utkvěl v paměti, pokud by ji lidé jako Ernest Hemingway a  George Orwell nereflektovali ve  svých dílech? Věděli bychom o ní něco? Krom toho, že bychom byli chudší o dvě ukázky spisovatelského umu, stalo by se něco? Ani Orwellův ani Hemingwayův popis jistě nejsou nejvěrnějším popisem událostí, oběma byla nepravdivost také často vytýkána. Mají se tedy spisovatelé vyjadřovat k politickým událostem? Ano, mají. Odpověď na to proč najdeme v eseji Timothy Gartona Ashe Why Orwell Matters. „Přečtěte si Orwella a musí vám být jasné, že něco nekalého se skrývá za spojením ‚collateral damage’80 použitým mluvčím NATO během války v Kosovu. Přečtěte si Orwella a zpozorníte vždy, když v britských novinách nebo u politiků narazíte na prefabrikované fráze typu ‚nezadržitelné směřování Bruselu k evropskému superstátu’. Orwell nám ukazuje, jak odhalit tyto sémantické podvody. Zároveň navrhuje, jak by měli spisovatelé přejít do protiútoku. ... Dobře napsanou anglickou prózu přirovnává k čisté okenní tabuli. Skrz tato okna mohou občané vidět, co mají vládnoucí politici skutečně za lubem. Političtí komentátoři by tedy měli být čističi oken svobody. Orwell nám říká, co a jak to máme dělat. Proto ho potřebujeme, protože Orwellova práce nikdy nekončí.“81 I  přesto, že je Hemingwayovo spisovatelské mistrovství neoddiskutovatelné, dnes Jordanova postava působí mnohem méně přesvědčivě, než v době, ve které byla napsána. Takříkajíc vyšla z módy. Orwellův Hold Katalánsku, který nebyl v době Preston, The Spanish Civil War, 6. Binns, La llamada de España, 340. 80 „Vedlejší škody“. Označení se používá pro zabité civilisty. 81 Timothy Garton Ash, „Why Orwell Matters“, Hoover Digest, č. 4 (2001), http://www.hover. org/publications/hoover-digest/article/6275 (staženo 14. 3. 2011). 78

79

398

spisovatelovi smrti zdaleka vyprodán, naproti tomu nachází stále více nových čtenářů. Mohlo by se zdát, že kde pro jednoho byl konec života momentem, kdy jeho dílo začalo ztrácet na aktuálnosti, pro druhého znamenal tento konec proces právě opačný. Bolestné trauma španělských národních dějin 20. století zůstává traumatem i nadále. Zůstane jím tak dlouho, dokud španělská společnost nenajde sílu otevřít staré rány a čelit nepříjemné minulosti. Španělská občanská válka mezitím denně ožívá prostřednictvím fotografií Roberta Capy, skrz pohled na Picassovu Guerniku a v neposlední řadě na stránkách Komu zvoní hrana a Hold Katalánsku.

399

400

Bibliografie

Edice dokumentů a prameny 20th Century House of Commons Sessional Papers, 1958–1959, 1959–1960, 1960–1961, 1961–1962, 1983–1984. Ali, Tariq. Street Fighting Years: An Autobiography of the Sixties. Glasgow: William Collins Sons & Co., 1987. American Rhetoric, Online Speech Bank. E-mailová korespondence (2011): Mient Jan Faber, Luke Massey. European Court of Human Rights. „Chahal v. The United Kingdom“. Int J Refugee Law 9. č. 1 (1997): 86–121. Gerald R. Ford Presidential Library & Museum. Harry S. Truman Library & Museum. Helen F. Grant, recenze knihy Homage to Catalonia, George Orwell, International Affairs 17, č. 5 (1938): 728. Hemingway, Ernest. Komu zvoní hrana. Praha: Mladá fronta, 1962. Hemingway, Ernest. The Fifth Column and the First Forty-Nine Stories. New York: Charles Scribner’s Sons, 1938. House of Commons, „First Report: The Future Role of the Commonwealth“ (šetření FAC, Foreign Affairs Committee, 1996). Macmillan, Harold. „Britain, Europe and the Commonwealth“. Vital Speeches of the Day 23, č. 20 (1957): 614. Modern History Source Book. Museum of Australian Democracy. National Security Archive. Officials Documents (Command Papers and House of Commons Papers). Orwell, George. Homage to Catalonia. London: Penguin Books, 2000. Orwell, George. Looking Back on the Spanish War. London: New Road, 1943. Orwell, George. Orwell en España: homenaje a Cataluña y otros escritos sobre la guerra civil española, ed. Peter Davison. Barcelona: Tusquets Editores, 2009. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1998. Ronald Reagan Presidential Library. Rowbotham, Sheila. Promise of a  Dream: Remembering the Sixties. London: The Penguin Books, 2000. Srinivasan, Krishnan. „The Commonwealth Yesterday and Today“ (přepis přednášky před Institute of Social Studies). Hague: Institute of Social Studies, 1991. TeachingAmericanHistory.org, Document Library. The National Archives, The Collection of UK Government Websites.

401

Treaty of Lisbon amending the Treaty on European Union and the Treaty establishing the European Community, Official Journal of the European Union 50, c 306 (2007): 1–271. Monografie a sborníky AbuKhalil, As’ad. „The Arab-Israeli Conflict“. In The Middle East, 13–78. Washington, D.C: CQ Press, 2005. Allison, Graham. Nuclear Terrorism: The Ultimate Preventable Catastrophe. New York: Holt Paperbacks, 2004. Ancram, Michael. Farewell to Drift. A  New Foreign Policy for a  Network World. London: Global Strategic Forum, 2010. Andrew, Christopher M. For the President’s Eyes Only: Secret Intelligence and the American Presidency from Washington to Bush. New York: Harper Collins Publishers, 1995. Arnold, Lorna and Smith, Mark. Atomic policies and policy makers: Britain, Australia and the Bomb. Basingtoke: Palgrave Macmillan, 2006. Badsey, Stephen. „Propaganda, the Media, and Psychological Operations: The Korean War“. In The Korean War 1950–1953: A 50 Year Retrospective, The Chief of Army’s Military History Conference, eds. Peter Denis a Jeff rey Grey. Canberra: Army History Unit, 2000. Baker, Sheridan. Ernest Hemingway: An Introduction and Interpretation. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1967. Bank, André. „Jordan (country profi le)“. In The Middle East, 305–20. Washington, D.C: CQ Press, 2005. Barša, Pavel. „Doslov“. In Průmysl Holocaustu: Úvahy o  zneužívání židovského utrpení, Norman Finkelstein, 107–26. Vimperk: Dokořán, 2006. Barša, Pavel. Paměť a genocida: Úvahy o politice holocaustu. Praha: Argo, 2011. Baršová, Andrea a Barša, Pavel. Přistěhovalectví a liberální stát: migrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. Beevor, Antony. Španělská občanská válka 1936–1939. Praha: Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík, 2004. Benson, Frederick R. Writers in Arms: The Literary Impact of the Spanish Civil War. New York: New York University Press, 1967. Ben-Zvi, Abraham. Lyndon B. Johnson and the politics of Arms Sales to Israel. In the Shadow of the Hawk. London: Frank Cass Publishers, 2004. Betts, Richard K. Nuclear Blackmail and Nuclear Balance. Washington D.C.: The Brookings Institution, 1987.

402

Binns, Niall. „De Wigan Pier al frente de Aragón. George Orwell y la escritura política como un arte“. In La trinchera nostálgica: Escritores británicos en la guerra civil española, ed. Gabriel Insausti, 49–88. Sevilla: Espuela de Plata, 2010. Binns, Niall. La llamada de España: escritores extranjeros en la Guerra Civil. Barcelona: Montesinos, 2004. Blackstone, Tessa et al. Students in Conflict: L.S.E. in 1967. London: London School of Economics, 1970. Blitzer, Wolf. Between Washington and Jerusalem: A Reporter’s Notebook. New York: Oxford University Press, 1985. Bowker, Gordon. George Orwell. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. Bozo, Frédéric. „Before the Wall: French Diplomacy and the Last Decade of the Cold War, 1979–89“. In The Last Decade of the Cold War: from Conflict Escalation to Conflict Transformation, ed. Olav Njølstad, 240–64. London: Frank Cass, 2004. Brazier, Rodney. Constitutional reform: reshaping the British political system. Oxford, New York: Oxford University Press, 2008. Britain and the Commonwealth. London: HMSO, 1992. Broscious, David S. „Longing for International Control, Banking on American Superiority: Harry S. Truman’s Approach to Nuclear Weapons“. In Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a  Jonathan Rosenberg, 15–38. Oxford: Oxford University Press, 1999. Bundy, McGeorge. „The Unimpressive Record of Atomic Diplomacy“. In The Use of Force: Military Power and International Politics, eds. Robert J. Art a Kenneth Neal Waltz, 85–94. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers Inc., 2004. Caine, Sydney. British Universities: Purpose & Prospects. London: The Bodley Head, 1969. Cannon, Lou. President Reagan: The Role of a  Lifetime. New York: PublicAffairs, 2000. Carr, Raymond. The Spanish Tragedy. London: Weidenfeld and Nicolson, 1977. Castillo-Puche, José Luis. Hemingway in Spain: a personal reminiscence of Hemingway’s years in Spain by his friend. New York: Doubleday & Company, 1974. Caute, David. The Year of the Barricades: A Journey Through 1968. New York: Harper & Row, 1988. Cimbala, Stephen J. Nuclear Weapons and Strategy: U.S. Nuclear Policy for the Twenty- First Century. New York: Routledge, 2005. Clarke, Michael a Mowlam, Marjorie. Debate on disarmament. London: Routledge & Kegan Paul, 1982. Coates, David a Siavelis, Peter. Getting immigration right: what every American needs to know. Washington: Potomac Books, 2009.

403

Coll, Steve. Ghost Wars: The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, from the Soviet Invasion to September 10, 2001. New York: Penguin Press, 2004. Croft, Stuart et al. Britain and defence 1945–2000: A policy re-evaluation. Harlow: Longman, 2001. Crouch, Colin. The Student Revolt. London: The Bodley Head, 1970. Crowe, Virginia. The Commonwealth in a Changing World. New Relationships and New Directions? London: HMSO, 1997. Danesi, Marcel. Encyclopaedic Dictionary of Semiotics, Media and Communication. Toronto: University of Toronto Press Inc., 2000. Daniels, Roger. Guarding the Golden Door: American immigration policy and immigrants since 1882. New York: Hill and Wang, 2004. Davis, Madeleine. „The Origins of the British New Left“. In 1968 in Europe: A History of Protest and Activism, 1956–1977, eds. Klimke Martin a Scharloth Joachim, 45–56. New York: Palgrave Macmillan, 2008. DeGroot, Gerard. Sixties Unplugged. London: Macmillan, 2008. Donnelly, Mark. Sixties Britain. Harlow: Pearson Education Limited, 2005. Druks, Herbert. The Uncertain Alliance: the U.S. and Israel from Kennedy to the peace process. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2001. Druks, Herbert. The Uncertain Friendship: the U.S. and Israel from Roosevelt to Kennedy. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2001. Drulák, Petr et al. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál 2008. Dunn, Michael C. „Egypt (country profi le)“. In The Middle East, 221–40. Washington, D.C.: CQ Press, 2005. Durman, Karel. Popely ještě žhavé I. – Velká politika 1938–1991: Světová válka a nukleární mír 1938–1964. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004. Erdmann, Andrew, „,War No Longer Has Any Logic Whatever’: Dwight D. Eisenhower and the Thermonuclear Revolution“. In Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg, 85–119. Oxford: Oxford University Press, 1999. Ewans, Martin. Conflict in Afghanistan: Studies in Asymmetric Warfare. New York: Routledge, 2005. Feifer, Gregory. Velký hazard: sovětská válka v Afghánistánu. Praha: Slovart, 2009. Ferguson, Niall. Britské impérium: cesta k modernímu světu. Praha: Prostor, 2007. Finkelstein, Norman. Průmysl Holocaustu: Úvahy o  zneužívání židovského utrpení. Vimperk: Dokořán, 2006. Fischer, Beth A. „The United States and the Transformation of the Cold War“. In The Last Decade of the Cold War: from Conflict Escalation to Conflict Transformation, ed. Olav Njølstad, 188–200. London: Frank Cass, 2004.

404

FitzGerald, Frances. Way Out There in the Blue: Reagan, Star Wars and the End of the Cold War. New York: Simon & Schuster, 2001. Flesher, Dan. Transforming America’s Israel Lobby: The Limits of Its Power and the Potential for Change. Washington, D.C.: Potomac Books, 2009. Foote, Geoff rey The Labour Party’s political thought: A history. New York: St. Martin’s Press, 1997. Ford, Kate a Katwala, Sunder. Making the Commonwealth Matter, Interim Report. London: The Foreign Policy Centre, 1999. Ford, Kate a Katwala, Sunder. Reinventing the Commonwealth. London: The Foreign Policy Center, 1999. Foxman, Abraham H. The Deadliest Lies: the Israel Lobby and the Myth of the Jewish Control. New York: Palgrave Macmillan, 2007. Fraser, Ronald, ed. 1968: A  Student Generation in Revolt. New York: Pantheon Books, 1988. Frey, Michael. „The International Peace Movement“. In 1968 in Europe: A History of Protest and Activism, 1956–1977, eds. Klimke Martin a Scharloth Joachim, 33–44. New York: Palgrave Macmillan, 2008. Gaddis, John L. Strategies of Containment: A Critical Appraisal of Postwar American National Security. New York: Oxford University Press, 2005. Gaddis, John L. Studená válka. Praha: Nakladatelství Slovart, 2006. Gaddis, John L., závěr ke  knize Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg, 260–71. Oxford: Oxford University Press, 1999. Gamble, Andrew. The free economy and the strong state: The politics of Thatcherism. London: Macmillan, 1989. Gifford, Chris. The Making of Eurosceptic Britain. Identity and Economy in a Post-Imperial State. Hampshire: Ashgate, 2008. Gilboa, Eytan. „Trends in American Attitudes Toward Israel“. In Dynamic of Dependence: U.S.-Israeli Relations, ed. Gabriel Sheffer, 37–81. Boulder, CO: Westview Press, 1987. Ginat, Joseph a Perkins, Edward J. The Palestinian Refugees: Old Problems – New Solutions. Brighton: University of Oklahoma Press, 2001. Goldberg, Jonathan. Jewish Power: Inside the American Jewish Establishment. Reading, MA: Addison Wesley Pub. Co., 1996. Greenberg, Anna a Wald, Kenneth. „Still Liberal after All These Years?: The Contemporary Political Behaviour of American Jewry“. In Jews in American Politics, ed. Sandy Maisel, 167–99. Lanham, Oxford: Rowman & Littlefield, 2001. Halberstam, David. Černobílé desetiletí: Padesátá léta a Spojené státy. Praha: Prostor, 2002. Halloran, James D., Elliott, Philip a Murdock, Graham. Demonstrations and Communication: A Case Study. Harmondsworth: Penguin Books, 1970. 405

Halperin, Morton H. „The Korean War“. In The Use of Force: Military Power and International Politics, eds. Robert J. Art a Kenneth N. Waltz, 181–96. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers Inc., 2004. Hanson, Gordon H. The Economic Logic of Illegal Immigration. New York: Council on Foreign Relations Press. 2007. Hayes, Helene. U.S. immigration policy and the undocumented: ambivalent laws, furtive lives. Westport: Praeger, 2001. Hayward, Steven F. The Age of Reagan. The Conservative Counterrevolution: 1980– 1989. New York: Crown Forum, 2009. Hazell, Robert. Conservatives’ Constitutional Agenda. London: The Constitution Unit, UCL, 2010. Hazell, Robert. The Conservative-Liberal Democrat Agenda for Constitutional and Political Reform. London: The Constitution Unit, UCL, 2010. Hazell, Robert. Towards a  New Constitutional Settlement An Agenda for Gordon Brown’s First 100 Days and Beyond. London: The Constitution Unit, UCL, 2007. Helmreich, Jonathan E. United States relations with Belgium and the Congo, 1940– 1960. London: Associated University Presses, 1998. Hennessy, Peter. The Prime Minister: The office and its holders since 1945. London: Penguin Books, 2001. Hoefferle, Caroline. „A Web of Interconnections: Student Movements in Britain and the United States, 1960–1975“. In Peace Movements in Western Europe, Japan and the USA during the Cold War, ed. Benjamin Ziemann, 131–47. Essen: Klartext Verlag, 2007. Holloway, David. Stalin a bomba. Sovětský svaz a jaderná energie 1939–1956. Praha: Academia, 1994. Horn, Gerd-Rainer. The Spirit of ‘68: Rebellion in Western Europe and North America, 1956–1976. Oxford: Oxford University Press, 2008. Hrad, Miloslav. Co je Britské společenství národů. Praha: SNPL, 1961. Huntington, Samuel P. Kam kráčíš, Ameriko?: krize americké identity. Praha: Rybka, 2005. Chalupa, Jiří. „Poražení vítězové – konflikt z let 1936–1939 jako čtvrtá karlistická válka“. In Sedmdesát let od  vypuknutí španělské občanské války: vnitřní a  vnější aspekty konfliktu, ed. Pavlína Spríngerová, 5–18. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. Chomsky, Noam. Fateful Triangle: The United States, Israel, and the Palestinians. New York: South End Press, 1999. Ives-Halperin, Benton. „Chronology of Events, 1945–2005“. In The Middle East, 437–54. Washington, D.C.: CQ Press, 2005. Járová, Iva. „Poslední lancknecht a faccioso: reflexe Španělska během první karlistické války v cestovním deníku Bedřicha ze Schwarzenbergu“. Diplomová práce, Jihočeská univerzita České Budějovice, 2007. 406

Johnson, Nevil. Reshaping the British constitution: essays in political interpretation. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2004. Johnson, Paul. Dějiny 20. století. Praha: Rozmluvy, 2008. Jones, Seth G. In the Graveyard of Empires: America’s War in Afghanistan. New York: W. W. Norton & Company, 2010. Judd, Denis. Impérium: britská imperiální zkušenost od  roku 1765 do  současnosti. Praha: BB art, 1999. Judge, David. Political institutions in the United Kingdom. Oxford: Oxford University Press, 2005. Kaku, Michio a Axelrod, Daniel. To Win A Nuclear War: The Pentagon’s Secret War Plans. Boston: South End Press, 1987. Kaplan, Robert D. Soldiers of God: With Islamic Warriors in Afghanistan and Pakistan. New York: Vintage Departures, 2001. Katz, Mark N., ed. Soviet-American Conflict Resolution in the Third World. Washington, D.C.: United States Institute of Peace Press, 1991. Kennan, George. The Nuclear Delusion: Soviet-American Relations in Atomic Age. New York: Pantheon, 1982. Kenwood, Alun. The Spanish Civil War: A  Cultural and Historical Reader. Providence: Berg Publisher, 1993. King, Anthony Stephen. The British Constitution. Oxford: Oxford University Press, 2007. Kissinger, Henry. Krize: anatomie dvou hlavních krizí zahraniční politiky. Praha: Academia, 2006. Klokočka, Vladimír a  Wagnerová, Eliška. Ústavy států Evropské unie. Díl první. Praha: Linde, 2004. Klug, Francesca. „A Bill of Rights: what for?“. In Towards a new constitutional settlement, ed. Chris Bryant, 129–44. London: Smith Institute, 2007. Kozák, Kryštof. „Facing Asymmetry. Understanding and Explaining Critical Issues in U.S.-Mexican Relations.” Diplomová práce, Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra amerických studií, 2008. Landsford, Tom. A Bitter Harvest: US Foreign Policy and Afghanistan (US Foreign Policy and Conflict in the Islamic World). Aldershot, Hants, England; Burlington, Vt.: Ashgate, 2003. Laprade, Douglas E. Censura y recepción de Hemingway en España. Valencia: Universidad de Valencia, 2006. LeMay, Michael C. Illegal Immigration: A  Reference Handbook. Santa Barbara: ABC-Clio, 2006. Lowe, Norman. Modern British History. Basingstoke: Palgrave, 1998. Lownthal, Mark M. Intelligence: From Secrets To Policy. Washington DC: CQ Press, 2009.

407

Luňák, Petr. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha: Libri, 1997. Martin, Laurence a Garnett, John. British Foreign Policy – Challenges and Choices for the 21st Century. London: Pinter, 1997. Marwick, Arthur. The Sixties: Cultural Revolution in Britain, France, Italy and the United States, 1958–1974. Oxford: Oxford University Press, 1998. May, Alex, ed. Britain, The Commonwealth and Europe: The Commonwealth and Britain’s Applications To Join the European Communities. New York: Palgrave Macmillan, 2001. May, Ernest R., úvod ke knize Cold War Statesmen Confront the Bomb: Nuclear Diplomacy since 1945, eds. John Lewis Gaddis, Philip H. Gordon, Ernest R. May a Jonathan Rosenberg, 1–11. Oxford: Oxford University Press, 1999. Mayers, Jeff rey. Orwell: Life and Art. Urbana: University of Illinois Press, 2010. McIntyre, William D. A  Guide To the Contemporary Commonwealth. New York: Palgrave Macmillan, 2001. McLean, Iain. What’s wrong with the British constitution? Oxford, New York: Oxford University Press, 2010. Mearsheimer, John a Walt, Stephen. The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy. London: Penguin Books, 2008. Minnion, John and Bolsover, Philip, eds. The CND story: The first 25 years of CND in the words of the people involved. London: Allison and Busby Limited, 1983. Moran, Michael. Politics and governance in the UK. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2005. Morgan, Kenneth O. et al. Dějiny Británie. Praha: NLN, 2008. Mueller, John. Atomic Obsession: Nuclear Alarmism From Hiroshima To Al-Qaeda. New York: Oxford University Press, 2010. Nairn, Tom a Singh-Sandhu, Jim. „Chaos in the Art Colleges“. In Student Power: Problems, Diagnosis, Action, eds. Cockburn Alexander a  Blackburn Robin, 103–18. Harmondsworth: Penguin Books, 1969. Nálevka, Vladimír. Světová politika ve  20. století (I). Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000. Nálevka, Vladimír. Světová politika ve 20. století (II.). Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000. Nehring, Holger. „Great Britain“. In 1968 in Europe: A History of Protest and Activism, 1956–1977, eds. Klimke Martin a Scharloth Joachim, 125–35. New York: Palgrave Macmillan, 2008. Nehring, Holger. „Searching for Security: The British and West German Protests Against Nuclear Weapons and ,Respectability’. 1958–1963“. In Peace Movements in Western Europe, Japan and the USA during the Cold War, ed. Benjamin Ziemann, 167–88. Essen: Klartext Verlag, 2007.

408

Nicoll, Alexander, ed. Strategic Survey 2010: The Annual Review of World Affairs. The International Institute for Strategic Studies, New York: Routledge, 2010. Njølstad, Olav, ed. The Last Decade of the Cold War: From Conflict Escalation to Conflict Transformation. London: Frank Cass, 2004. Novák, Martin. Džihád proti Kremlu: sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy. Praha: Epocha, 2008. Nye, Joseph. Soft power: The means to success in the world politics. New York: Public Affairs, 2004. Off ner, Arnold A. Another Such Victory: President Truman and the Cold War, 1945–1953. Stanford: Stanford University Press, 2002. Pagedas, Constantine A. Anglo-American strategic relations and the French problem, 1960–1963: A troubled partnership. London: Frank Cass, 2000. Palmer, Alan Warwick. Dictionary of the British Empire and Commonwealth. Murray: London, 1996. Parkin, Frank. Middle class radicalism: The social bases of the British Campaign for Nuclear Disarmament. Manchester: Manchester University Press, 1968. Paul, T. V. The Tradition of Non-Use of Nuclear Weapons. Stanford, CA: Stanford University Press, 2009. Payne, Keith B. The Great American Gamble: Deterrence Theory And Practice From The Cold War To The Twenty-First Century. Fairfax, VA: National Institute Press, 2008. Pažout, Jaroslav. Mocným navzdory: Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. Praha: Prostor, 2008. Peele, Gillian. Governing the UK. Oxford: Blackwell, 1995. Peterson, J. E. „Iraq (country profi le)“. In The Middle East, 265–80. Washington, D.C.: CQ Press, 2005. Preston, Paul. The Spanish Civil War: Reaction, Revolution and Revange. London: Harper Perennial, 2006. Putnam, Robert D. a Bayne, Nicholas. Hanging together: The seven-power summits. Harvard: Harvard University Press, 1984. Rasanayagam, Angelo. Afghanistan: A Modern History. London: Tauris, 2005. Rosenfeld, Alvin. „Progressive“ Jewish Thought and the New Anti-Semitism. New York: American Jewish Committee, 2006. Rovná, Lenka. Premiérka jejího veličenstva. Praha: Nakladatelství Evropského kulturního klubu, 1991. Rubenberg, Cheryl. Israel and the American National Interest: A Critical Examination. Urbana, IL: University of Illinois Press, 1986. Říchová, Blanka. „Komparativní metoda v  politologii“. In Komparace politických systémů I., ed. Vladimíra Dvořáková a kol., 8–35. Praha: VŠE, 2005. Safran, Nadav. Israel. The Embattled Ally. Cambridge: The Belknap Press, 1978.

409

Said, Edward. Orientalismus: Západní koncepce Orientu. Praha, Litomyšl: Paseka, 2008. Sanders, David. Losing an Empire, Finding a Role: British Foreign Policy since 1945. Basingstoke: Macmillan Education, 1990. Scott, James M. Deciding to Intervene: the Reagan Doctrine and American Foreign Policy. Durham: Duke University Press, 1996. Shaw, Timothy M. Commonwealth: inter- and non-state contributions to the global governance. London: Routledge, 2008. Sheffer, Gabriel a Hofnung, Menachem. „Israel‘s Image“. In Dynamic of Dependence: U.S.-Israeli Relations, ed. Gabriel Sheffer, 8–24. Boulder, CO: Westview Press, 1987. Schiavone, Giuseppe. International Organizations: A dictionary and directory. New York: Palgrave Macmillan, 2005. Schweizer, Peter. Reaganova válka: velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem. Praha: Ideál, 2007. Srinivasan, Krishnan. The Rise, Decline and Future of the British Commonwealth. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2008. Suleiman, Michael. „A History of Arab-American Political Participation“. In American Arabs and Political Participation, ed. Phillipa Strum, 3–27. Washington: Woodrow Wilson International Center for Scholars, 2006. Swain, Carol M. ed. Debating Immigration. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. Šanc, David a  Ženíšek, Marek et al. Commonwealth. Z  perspektivy politické vědy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. Šiška, Jiří F. a Sergejev, Sergej F. Vrtulníky proti mudžáhedínům: sovětsko-afghánský válečný konflikt 1979–1989. Cheb: Svět křídel, 2008. Špičanová, Lenka. „Španělská občanská válka z hlediska teorie občanských válek“. In Sedmdesát let od  vypuknutí španělské občanské války: vnitřní a  vnější aspekty konfliktu, ed. Pavlína Spríngerová et al., 83–88. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. Tannenwald, Nina. The Nuclear Taboo: The United States and the Non-Use of Nuclear Weapons Since 1945. New York: Cambridge University Press, 2007. Tanner, Stephen. Afghanistan: A Military History from Alexander the Great to the War against the Taliban. Philadelphia: Da Capo, 2009. Taylor, Richard a Pritchard, Colin. The protest makers. The British Nuclear Disarmament Movement of 1958–1965, Twenty Years On. Oxford: Pergamon Press, 1980. Taylor, Richard. Against the bomb: The British peace movement 1958–1965. Oxford: Clarendon Press, 1988. Terry, Janice. U.S. Foreign Policy in the Middle East: The Role of Lobbies and Special Interest Groups. London: Pluto, 2005. 410

Thomas, Hugh. The Spanish Civil War. London: Penguin Books, 1979. Thorpe, Andrew. A  history of the British Labour Party. New York: Palgrave Macmillan, 2008. Tillman, Seth P. The United States in the Middle East: Interests and Obstacles. Bloomington: Indiana University Press, 1982. Turpin, Colin a Tomkins, Adam. British Government and the Constitution: text and materials. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. Ubierto, Antonio, Reglá, Juan, Jover, Carlos et al. Dějiny Španělska. Praha: Lidové noviny, 1995. Vrba, František. Doslov ke knize Pátá kolona, Ernest Hemingway, 100–1. Praha: Orbis, 1964. Waldhorn, Arthur. A  Reader’s Guide to Ernest Hemingway. New York: Farrar, Straus and Giroux, 1972. Walzer, Michael. Just and unjust wars: a moral argument with historical illustrations. New York: Basic Books, 2006. Wasson, Ellis. Dějiny moderní Británie od roku 1714 po dnešek. Praha: Grada, 2010. Waxman, Chaim. „Center and Periphery: Israel in American Jewish Life“. In Jews in America: A  Contemporary Reader, ed. Roberta Farber a  Chaim Waxman, 212–25. Hanover: Brandeis University Press, 1999. Weiner, Tim. Legacy of Ashes: The History of the CIA. New York: Anchor Books, 2008. Weintraub, Stanley. The last great cause. New York: Weybright and Talley, 1968. Westad, Odd Arne. The Global Cold War: Third World Interventions and the Making of Our Times. Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2007. Williams, Paul D. British Foreign Policy under New Labour, 1997–2005. Houndmills: Palgrave Macmillan, 2005. Wittner, Lawrence S. The struggle against the bomb. Volume one, one world or none: A  history of the world nuclear disarmament movement through 1953. Stanford: Stanford University Press, 1994. Wittner, Lawrence S. The struggle against the bomb. Volume two, Resisting the bomb: A  history of the world nuclear disarmament movement, 1954–1970. Stanford: Stanford University Press, 1997. Wittner, Lawrence S. The struggle against the bomb. Volume three, Toward nuclear abolition: A history of the world nuclear disarmament movement, 1970 to the present. Stanford: Stanford University Press, 2003. Články Anders, Roger M. „The Atomic Bomb and the Korean War: Gordon Dean and the Issue of Civilian Control“. Military Affairs 52, č. 1 (1988): 1–6.

411

Ayson, Robert. „Bargaining with Nuclear Weapons: Thomas Schelling’s ,General’ Concept of Stability“. The Journal of Strategic Studies 23, č. 2 (2000): 48–71. Ball, S. J. „Military nuclear relations between the United States and Great Britain under the terms of the McMahon Act, 1946–1948“. The Historical Journal 38, č. 2 (1995): 439–54. Banerji, Amitav. „The Commonwealth of Nations: A Force for Democracy in the 21st Century?“ Round Table 97, č. 399 (2008): 813–16. Bard, Mitchell G. a Pipes, Daniel. „How Special is the U.S.-Israel Relationship?“ The Middle East Quarterly 4, č. 2 (1997): 41–48. Bar-Siman-Tov, Yaacov. „The United States and Israel since 1948: A ,Special Relationship’?“ Diplomatic History 22, č. 2 (1998): 231–62. Beckam, Peter R. „Sociology and Nuclear Weapons: A View from Outside“. Sociological Forum 7, č. 1 (1992): 7–27. Bell, Alexandra, a Cirincione, Joseph. „The Nuclear Pivot: Change and Continuity in American Nuclear Policy“. The RUSI Journal 155, č. 3 (2010): 34–40. Bennis, Phyllis. „Plus Ca Change, Plus Ca La Meme Chose: US Aid to Israel“. Middle East Report 28, č. 207 (1998): 16–18. Borowski, Harry R. „A Narrow Victory: The Berlin Blockade and the American Military Response“. Air University Review (červenec–srpen 1981). Brace, Steve. „Commonwealth citizens-building the next generation through education“. Round Table 89, č. 356 (2000): 493–99. Brown, L. Neville. „Student Protest in England“. The American Journal of Comparative Law 17, č. 3 (1969): 395–402. Brownfeld, Allan. „Strange Bedellows: The Jewish Establishment and the Christian Right“. Washington Report on Middle East Affairs (2002): 71–72. Bull, Hedley. „What is the Commonwealth?“ World Politics 11, č. 4 (1959): 577–87. Byrne, Paul. „Nuclear weapons and CND“. Parliamentary Affairs 51, č. 3 (1998): 424–34. Calda, Miloš. „Etnické lobby a jejich vliv na zahraniční politiku Spojených států“. Mezinárodní politika 28, č. 4 (2004): 12–14. Caprioli, Mary a Trumbore, Peter F. „Rhetoric vs. Reality: Rogue States in Interstate Conflict“. The Journal of Conflict Resolution 49, č. 5 (2005): 770–91. Clenaghen, Wenda. „Be There or Be Square“. History Today 58, č. 6 (2008): 67. Conrad, Crane C. „To Avert Impending Disaster: American Military Plans to Use Atomic Weapons During the Korean War“. The Journal of Strategic Studies 23, č. 2 (2000): 72–88. Cornelius, Wayne A. „Controlling ,Unwanted’ Immigration: Lessons from the United States, 1993–2004“, Journal of Ethnic and Migration Studies 31, č. 4 (2005): 775–94. Curtiss, Richard. „Pro-Israel PAC Donations Soared in Final Months of 1996 Election Cycle“. Washington Report on Middle East Affairs (1997): 43–50. 412

DeGroot, Gerard. „Street-Fighting Men“. History Today 58, č. 5 (2008): 26–33. Dingman, Roger. „Atomic Diplomacy during the Korean War“. International Security 13, č. 3 (1988–1989): 50–91. Donahoe, Arthur R. „The Commonwealth and Democracy at the Start of the 21st Century“. Round Table 89, č. 354 (2000): 183–89. Editorial. „Britain and the Future Roles of the Commonwealth“. Round Table 84, č. 334 (1995): 3. Edmonds, Anthony O. „The Viet Nam War and the British Student Left: A Study in Political Symbolism“. The Viet Nam Generation Big Book 5, č. 1–4 (1994). Emadi, Hafizullah. „New World Order or Disorder: Armed Struggle in Afghanistan and United States’ Foreign Policy Objectives“. Central Asian Survey 18, č. 1 (1999): 49–64. Feldman, David. „Extending the Role of the Courts: The Human Rights Act 1998“. Parliamentary History 30, č. 1 (2011): 65–84. Foot, Rosemary J. „Nuclear Coercion and the Ending of the Korean Conflict“. International Security 13, č. 3 (1988–1989): 92–112. Friedman, Edward. „Nuclear Blackmail and the End of the Korean War“, Modern China 1, č. 1 (1975): 75–91. Gazit, Mordechai. „The Genesis of the US-Israeli Military-Strategic Relationship and the Dimona Issue“. Journal of Contemporary History 35, č. 3 (2000): 413–22. Geller, Daniel S. „Nuclear Weapons, Deterrence, and Crisis Escalation“. The Journal of Conflict Resolution 34, č. 2 (1990): 291–310. Gentile, Gian P. „Planning for Preventive War 1945–1950“. Joint Force Quarterly 8, č. 24 (2000): 68–74. Gerges, Fawaz. „Islam and Muslims in the Mind of America: Influences on the Making of U.S. Policy“. Journal of Palestine Studies 26, č. 2 (1997): 68–80. Glenn, Susan. „The Vogue of Jewish Self-Hatred in Post: World War II America“. Jewish Social Studies 12, č. 3 (2006): 95–136. Goldberg, Alfred. „The atomic origins of the British nuclear deterrent“. International Affairs 40, č. 20 (1964): 409–29. Haija, Rammi. „The Armagedon Lobby: Dispensationalist Christian Zionism and the Shaping of US Policy Towards Israel-Palestine“. Holy Land Studies: A Multidisciplinary Journal 5, č. 1 (2006): 75–95. Halperin, Morton H. „Nuclear Weapons and Limited War“. The Journal of Conflict Resolution 5, č. 2 (červen 1961): 146–66. Halperin, Morton H. „The Limiting Process in the Korean War“. Political Science Quarterly 78, č. 1 (březen 1963): 13–39. Hartman, Andrew. „,The Red Template’: US Policy in Soviet-occupied Afghanistan“. Third World Quarterly 23, č. 3 (červen 2002): 467–89. Hayes, Peter. „American Nuclear Hegemony in Korea“. Journal of Peace Research 25, č. 4 (1988): 351–64. 413

Holman, Michael. „British Media and the Commonwealth“. Round Table 84, č. 334 (1995): 179–85. Hughes, Geraint. „The Soviet-Afghan War, 1978–1989: An Overview“. Defence Studies 8, č. 3 (2008): 326–50. Hurd, Douglas. „The Commonwealth in a Changing World“. Round Table 83, č. 329 (1994): 17–21. Ibrahim, Ibrahim I. „The American-Israeli Alliance: Raisons d’etat Revisited“. Journal of Palestine Studies 15, č. 3 (1986): 17–29. Ingram, Derek. „A  much-too-timid Commonwealth“. Round Table 88, č. 351 (1999): 497–507. Jenkins, Robin. „Who are these marchers?“ Journal of Peace Research 4, č. 1 (1967): 46–60. Jervis, Robert. „The Impact of the Korean War on the Cold War“. The Journal of Conflict Resolution 24, č. 4 (1980): 563–92. Joffe, Josef. „Peace and populism: Why the European anti-nuclear movement failed“. International Security 11, č. 4 (1987): 3–40. Johnson, Loch K. „Covert Action and Accountability: Decision-Making for America’s Secret Foreign Policy“. International Studies Quarterly 33, č. 1 (1989): 81–109. Kavanagh, Aileen. „The Role of a Bill of Rights in Reconstructing Northern Ireland“. Human Rights Quarterly 26, č. 4 (2004): 956–82. Kearns, Ian. „Nuclear Security After The Washington Summit”. The The RUSI Journal 155, č. 3 (2010): 48–53. Khoury, Nabeel A. „The Arab Lobby: Problems and Prospects“. Middle East Journal 41, č. 3 (1987): 379–96. Klug, Francesca. „A bill of rights: do we need one or do we already have one?“ LSE Law Society and Economy Working Papers, č. 2 (2007). Klug, Francesca. „Rights Brought Home: a briefing on the Human Rights Bill with amendments“. The Constitution Unit (1997), http://www.ucl.ac.uk/spp/publications/unit-publications/16.pdf. Klug, Francesca. „The United Kingdom Experience“. London School of Economics, http://www2.lse.ac.uk/humanRights/articlesAndTranscripts/The_UK_Experience.pdf. Kobach, Kris W. „Attrition through Enforcement: A Rational Approach to Illegal Immigration“. Tulsa Journal of Comparative & International Law 15 (2008): 153–61. Kuperman, Alan J. „The Stinger Missile and U.S. Intervention in Afghanistan“. Political Science Quarterly 114, č. 2 (1999): 219–62. Lazarus, Liora, Goold, Benjamin, Desai, Rajendra a Rasheed, Qudsi. „The relationship between rights and responsibilities“. Ministry of Justice Research Series

414

18/09, http://www.justice.gov.uk/publications/docs/research-rights-responsibilities.pdf. Little, Douglas. „The Making of a  Special Relationship: The United States and Israel, 1957–68“. International Journal of Middle East Studies 25, č. 4 (1993): 563–85. Loveland, Ian. „Incorporating the European Convention on Human Rights into UK Law“. Parliamentary Affairs 52, č. 1 (1999): 113–27. Luňák, Petr. „Spojenci v  krizi: Suez a  Jom Kippur“. Dějiny a  současnost 21, č. 2 (1999): 36–41. Marín Ruiz, Ricardo. „A Spanish Portrait: Spain and its connections with the thematic and structural dimensions of for Whom the Bell Tolls“. Journal of English Studies 8 (2010). Marmura, Stephen. „A  Net Advantage? The Internet, Grasroots Activism and American Middle-Eastern Policy“. New Media & Society 10, č. 2 (2008): 247–71. Marshall, Peter. „21st Century Britain and the Commonwealth“. Round Table 93, č. 376 (2004): 571–81. Marshall, Peter. „The Commonwealth at 60“. Round Table 98, č. 404 (2009): 535–46. McArthur, Shirl. „A  Conservative Estimate of Total Direct U.S. Aid to Israel: Almost $114 Billion“. Washington Report on Middle East Affairs (listopad 2008): 10–11. McIntyre, William David et al. „Whose Commonwealth? Responses to Krishnan Srinivasan’s The Rise, Decline and Future of the British Commonwealth“. Round Table 96, č. 388 (2007): 57–70. McKay, George. „Subcultural innovations in the Campaign for Nuclear Disarmament“. Peace Review: Journal of Social Justice 16, č. 4 (2004): 429–38. Mitchell, Alex. „Disarmament – the Palme Commission’s proposals“. Third Way 5, č. 7 (1982): 5–8. Moliner Prada, Antonio. „Prensa y Propaganda durante la Guerra Civil: el diario ,Proa’ de León“. Estudios Humanísticos. Geografía, Historia y arte 12 (1990): 119–38. Mueller, John. „The Essential Irrelevance of Nuclear Weapons: Stability in the Postwar World“. International Security 13, č. 2 (1988): 55–79. Myers, Frank E. „Dilemmas in the British peace movement since World War II“. Journal of Peace Research 10, č. 1–2 (1973): 81–90. Nik, Hynek. „Continuity and change in the U.S. Foreign and Security Policy with the Accession of President Obama”. IIR Policy Paper (2009), http://www.iir.cz/ upload/PolicyPapers/2009/Hynek-Obama-ENG.pdf. Nossek, Hillel. „Our News and Their News: The Role of National Identity in the Coverage of Foreign News“. Journalism 5, č. 3 (2004): 343–68.

415

Orfalea, Gregory. „Literary Devolution: The Arab in the Post-World War II Novel in English“. Journal of Palestine Studies 17, č. 2 (1988): 109–28. Ottolenghi, Michael. „Harry Truman’s Recognition of Israel“. The Historical Journal 47, č. 4 (2004): 963–88. Pach, Chester. „The Reagan Doctrine: Principle, Pragmatism, and Policy“. Presidential Studies Quarterly 36, č. 1 (březen 2006): 75–88. Pickering, Jeff rey. „Politics and ,Black Tuesday’: Shifting power in the Cabinet and the decision to withdraw from East of Suez, November 1967 – January 1968“. Twentieth Century British History 13, č. 2 (2002): 144–70. Podvig, Pavel. „START-up: The new Strategic Arms Reduction Treaty“. Jane’s Intelligence Review 22, č. 6 (2010): 48–53. Prados, John. „Notes on the CIA Secret War in Afghanistan“. The Journal of American History 89, č. 2 (září 2002): 466–71. Reynolds, David. „,Special Relationship?’ America, Britain and the International Order Since the Second World War“. International Affairs 62, č. 1 (1985–1986): 1–20. Sarsar, Saliba. „The Question of Palestine and United States Behavior at the United Nations“. International Journal of Politics, Culture, and Society. 17, č. 3 (2004): 457–70. Shah, Amanda. „Survival of the Youngest, Pan-Commonwealth NGOs and the younger generationm“. Round Table 92, č. 369 (2003): 249–67. Shaheen, Jack. „The Comic Book Arab“. The Link, 24, č. 5 (1991): 1–11. Shain, Yossi. „Arab-Americans at a Crossroads“. Journal of Palestine Studies 25, č. 3 (1996): 46–59. Shain, Yossi. „Multicultural Foreign Policy“. Foreign Policy 100 (1995): 69–87. Shehadeh, Michel. „Reel Bad Arabs: How Hollywood Vilifies a People by Jack Shaheen – Book Review“. The American Journal of Islamic Social Science 19 (2002): 139–42. Sherwin, Martin J. „The Atomic Bomb and the Origins of the Cold War: U.S. Atomic-Energy Policy and Diplomacy, 1941–45“. The American Historical Review 78, č. 4 (1973): 945–68. Shlaim, Avi. „Israel Between East and West, 1948–56“. International Journal of Middle East Studies 36, č. 4 (2004): 657–73. Shlaim, Avi. „The Protocol of Sèvres, 1956: Anatomy of a War Plot“. International Affairs 73, č. 3 (1997): 509–30. Schwartz, Leonard E. „Perspective on Pugwash“. International Affairs 43, č. 3 (1967): 498–515. Spinardi, Graham. „Aldermaston and British nuclear weapons development: Testing the ‘Zuckerman thesis’“. Social Studies of Science, 27, č. 4 (1997): 547–82.

416

Srinivasan, Krishnan. „Nobody’s Commonwealth? The Commonwealth in Britain’s post-imperial adjustment“. Commonwealth & Comparative Politics 44, č. 2 (2006): 257–69. Steck, Henry J. „The re-emergence of ideological politics in Great Britain: The Campaign for Nuclear Disarmament“. The Western Political Quarterly 18, č. 1 (1965): 87–103. Stephens, Elizabeth. „America, Israel & The Six Day War“. History Today 57, č. 6 (2007): 12–19. Stork, Joe. „The CIA in Afghanistan: ‚The Good War’“. MERIP 16, č. 4 (1986): 12–13. Suchman, Edward A., Goldsenová, Rose K., Williams, Robin M. Jr. „Attitudes Toward the Korean War“. The Public Opinion Quarterly 17, č. 2 (1953): 171–84. Suleiman, Michael. „Islam, Muslims and Arabs in America: The Other of the Other of the Other ...“ Journal of Muslim Minority Affairs 19, č. 1 (1999): 33–47. Sussman, Glen a Steel, Brent S. „Support for protest methods and political strategies among peace movement activists: Comparing the United States, Great Britain and the Federal Republic of Germany“. The Western Political Quarterly 44, č. 3 (1991): 519–40. Tannenwald, Nina. „The Nuclear Taboo: The United States and the Normative Basis of Nuclear Non-Use“. International Organization 53, č. 3 (1999): 433–68. Thomas, Nick. „Challenging myths of the 1960s: The case of student protest in Britain“. Twentieth Century British History 13, č. 3 (2002): 277–97. Thomas, Nick. „Protests Against the Vietnam War in 1960s Britain: The Relationship between Protesters and the Press“. Contemporary British History 22, č. 3 (2008): 335–54. Tichenor, Daniel J. „Navigating an American Minefield: The Politics of Illegal Immigration“. The Forum 7, č. 3 (2009): 1–21. Tichenor, Daniel J. „Strange Bedfellows: The Politics and Pathologies of Immigration Reform“. Labor: Studies in Working-Class History of the Americas 5, č. 2 (2008): 39–60. Trachtenberg, Marc. „A ,Wasting Asset’: American Strategy and the Shifting Nuclear Balance, 1949–1954”. International Security 13, č. 3 (1988–1989): 5–49. Tucker, Robert W. „Reagan’s Foreign Policy“. Foreign Affairs 68, č. 1 (1988–1989): 1–27. Vickers, Rhiannon. „Harold Wilson, the British Labour Party, and the War in Vietnam“. Journal of Cold War Studies 10, č. 2 (2008): 41–70. Viser, Matt. „Attempted Objectivity: An Analysis of The New York Times and Ha’aretz and Their Portrayals of the Palestinian-Israeli Conflict“. The International Journal of Press/Politics 8 (2003): 114–20. Waltz, Kenneth N. „Nuclear Myths and Political Realities“. The American Political Science Review 84, č. 3 (1990): 731–45. 417

Watkins, Eric. „The Unfolding US Policy in the Middle East“. International Affairs 73, č. 1 (1997): 1–14. Waxman, Dov. „The Israel Lobbies: A Survey of the Pro-Israel Community in the United States“. Israel Studies Forum 25, č. 1 (2010): 5–28. Weitz, Richard. „Conference call: Nuclear Council Reaches Consensus” Jane’s Intelligence Review 22, č. 7 (2010): 48–53. West, Katharine. „Britain, the Commonwealth and the global economy“. Round Table 83, č. 322 (1994): 407–17. Wheare, Kenneth Clinton. „Is the British Commonwealth Withering Away?“ The American Political Science Review 44, č. 3 (1950): 545–55. Wildbore, Helen. „Does Britain need a  Bill of Rights?“ Politics Review 17, č. 4 (2008): 1–4. Williams, Paul D. „Blair’s Britain and the Commonwealth“. Round Table 94, č. 380 (2005): 381–91. Young, Ken. „No Blank Cheque: Anglo-American (Mis)Understanding and the Use of the English Airbases“. The Journal of Military History 71, č. 4 (říjen 2007): 1133–67. Young, Ken. „US ,Atomic Capability’ and the British Forward Bases in the Early Cold War“. Journal of Contemporary History 42, č. 1 (leden, 2007): 117–36. Tisk Los Angeles Times 1997, 2006 New Masses 1940 New Statesman 1957 The American Prospect 2002 The Economist 2007 The Guardian 1967, 1968, 1983, 1986, 2002, 2006, 2007, 2009, 2010 The Huffington Post 2007 The Christian Science Monitor 2007, 2010 The Jerusalem Post 2011 The Nation 2004 The New York Times 1940, 2007 The New Yorker 2005 The Telegraph 2003, 2007–2009, 2010 The Times 1958, 1960, 1962, 1964, 1965, 1970, 1972, 1985–1987, 1989 The Washington Post 2006–2007, 2010 Time 1981, 1984, 1985, 2007, 2008, 2010

418

Internetové zdroje http://articles.latimes.com http://cnsnews.com http://conservativehome.blogs.com http://daccess-dds-ny.un.org http://diplomatdc.wordpress.com http://dspace.uah.es http://foundingdocs.gov.au http://fpc.state.gov http://gsn.nti.org http://hdr.undp.org http://immigration.procon.org http://lawprofessors.typepad.com http://library.fes.de http://mccain.senate.gov http://news.bbc.co.uk http://news.harvard.edu http://nnsa.energy.gov http://orwell.ru http://prospect.org http://rasmusen.org http://reachingcriticalwill.org http://teachingamericanhistory.org http://theshalomcenter.org http://ukinmacedonia.fco.gov.uk http://ukinmalaysia.fco.gov.uk http://webarchive.nationalarchives.gov.uk http://www.aaiusa.org http://www.acronym.org.uk http://www.adc.org http://www.aipac.org http://www.airpower.maxwell.af.mil http://www.americanprogress.org http://www.americanrhetoric.com http://www.armscontrol.org http://www.bearstearns.com http://www.bihr.org.uk http://www.bits.de http://www.bordercrossinglaw.com http://www.britishpathe.com

419

http://www.buzzle.com http://www.carnegie.ru http://www.carnegieendowment.org http://www.cbo.gov http://www.cbsnews.com http://www.census.gov http://www.cfr.org http://www.cia.gov http://www.cis.org http://www.conservatives.com http://www.cps.org.uk http://www.csmonitor.com http://www.ctbto.org http://www.defense.gov http://www.dfid.gov.uk http://www.dhs.gov http://www.direct.gov.uk http://www.dwightdeisenhower.com http://www.economist.com http://www.equalityhumanrights.com http://www.fas.org http://www.fco.gov.uk http://www.fordham.edu http://www.fordlibrarymuseum.gov http://www.foxnews.com http://www.fpif.org http://www.gallup.com http://www.general-election-2010.co.uk http://www.govtrack.us http://www.greenparty.org.uk http://www.guardian.co.uk http://www.gwu.edu http://www.hansardsociety.org.uk http://www.heartland.org http://www.hemeroteca.abc.es http://www.heritage.org http://www.huffingtonpost.com http://www.chathamhouse.org.uk http://www.icej.org http://www.ifri.org http://www.iir.cz 420

http://www.imf.org http://www.immigrationforum.org http://www.immigrationpolicy.org http://www.independent.co.uk http://www.ipsos-mori.com http://www.jaea.go.jp http://www.jewishvirtuallibrary.org http://www.johnmajor.co.uk http://www.jpost.com http://www.jrrt.org.uk http://www.justice.gov.uk http://www.justice.org.uk http://www.labour-party.org.uk http://www.lawcentres.org.uk http://www.leeds.ac.uk http://www.libdems.org.uk http://www.liberty-human-rights.org.uk http://www.mfa.gov.il http://www.nationalreview.com http://www.ndu.edu http://www.netcharles.com http://www.newstatesman.com http://www.newyorker.com http://www.nrs.co.uk http://www.nti.org. http://www.nuclearfi les.org http://www.number10.gov.uk http://www.nytimes.com http://www.official-documents.gov.uk http://www.ontheissues.org http://www.opensecrets.org http://www.osti.gov http://www.parliament.uk http://www.pewhispanic.org http://www.policyarchive.org http://www.policyexchange.org.uk http://www.politicsresources.net http://www.presidency.ucsb.edu http://www.reagan.utexas.edu http://www.reachingcriticalwill.org http://www.snp.org 421

http://www.sovereignty.org.uk http://www.ssa.gov http://www.state.gov http://www.telegraph.co.uk http://www.thecommonwealth.org http://www.thecommonwealthconversation.org http://www.thenation.com http://www.thercs.org http://www.tikkun.org http://www.time.com http://www.trumanlibrary.org http://www.ucl.ac.uk http://www.ucsusa.org http://www.ukip.org http://www.un.org http://www.unscear.org http://www.usaid.gov http://www.uscis.gov http://www.washingtonpost.com http://www.washingtontimes.com http://www.whitehouse.gov http://www.wilsoncenter.org http://www.wnd.com http://www.youtube.com http://www2.labour.org.uk

422

Rejstřík

A Abourezk James 126 Abrams Elliot 59 Adams Sherman 26, 29 Adams Walter 274, 275, 277 Adelstein David 275 Agnew Spiro 106 Ahmadínežád Mahmúd 134, 167, 170 Acheson Dean 10, 18, 21, 23, 35 Achromejev Sergej 68 al-Asád Háfiz 106, 107 al-Din Hamid 92 Alfons XII. 381 Alfons XIII. 381, 382 Ali Tariq 265, 266, 267, 268, 269, 271, 273, 286, 287 Allan Trevor 325 Allison Graham 146 Alston Philip 294 Alžběta II. 347 Amadeus princ 381 Amín Hafizulláh 43, 44 Anderson Orvil 12 Andropov Jurij 44, 62, 63 Antonov Anatolij 162 Arafat Jásir 122 Armey Dick 138 Ashley Maurice 393 Ash Timothy Garton 398 as-Sádát Anwar 106 Attlee Clement 23, 30, 215 Auden W. H. 377, 390 Ayson Robert 18, 21 Azaña Manuel 383 Azzam Abdulláh Júsuf 57

B Baker James A. 164 Balfour Arthur 81, 342 Bard Mitchell 123 Barša Pavel 134, 191 Baršová Andrea 191 Baruch Bernard 26 Beckett Samuel 390 Beevor Antony 381, 383 Beith Alan 307, 312 Ben-Gurion David 79, 85, 86, 87, 90, 92, 93, 95, 97, 98, 99 Benson Frederick R. 379, 388 Berga Miguel 395 Bergmanová Ingrid 388 Bessie Alvah 392 Bingham Thomas 300 bin Ládin Usáma 57, 74, 149 Binns Niall 379, 398 Blackburn Robert 324 Blair Tony 297, 303, 304, 305, 340, 349, 350, 351 Blitzer Wolf 120 Bogdanor Vernon 323 Borger Julian 358, 359 Bowker Gordon 379, 392 Bowles Chester 32 Bradley Omar 14, 19, 21 Brežněv Leonid I. 41, 45 Bridges Edward 275 Brown Gordon 302, 305, 307, 308, 309, 314, 351, 352 Bryantová Naomi 303 Brzezinski Zbigniew 42, 43, 45 Buchanan Pat 190 Bundy McGeorge 26, 28, 97

423

Bush George W. 5, 138, 143, 144, 145, 146, 149, 150, 151, 152, 153, 154, 155, 156, 157, 158, 159, 160, 166, 170, 171, 172, 173, 174, 175, 176, 206 Bush George H. W. 125 Byrnes James F. 7, 26 Byron Gordon 378 C Caesar Gaius Iulius 378 Caine Sydney 275, 276, 286 Callaghan James 247, 270 Cameron David 302, 304, 307, 316, 317, 318, 352, 353, 354, 365, 369, 375 Campolo Tony 136 Cannon Lou 58 Capa Robert 378, 399 Carr Raymond 379 Carter Jimmy 37, 42, 43, 45, 46, 47, 48, 53, 54, 58, 76, 79, 125, 135, 234, 238 Casey William 50, 51, 58, 59, 62, 65, 66, 76 Castillo-Puche José 386, 393 Cimbala Stephen J. 145 Clarke Kenneth 307, 316, 317 Clintonová Hillary 133, 167 Clinton William J. 148 Coates Ken 265, 287 Cogan Charles 75, 78 Collins John 220, 224, 226 Coll Steve 39 Colville Robert 358 Cooper Gary 388 Cordovez Diego 62, 63, 71, 72 Crouch Colin 275, 276, 277, 279, 287 Cuellar Perez de 62 Cunardová Nancy 390

424

Č Černěnko Konstantin 63 D Daúd Muhammad 40, 41, 42 Davison Peter 395 DeGroot Gerard 267, 276, 286, 289 DeLay Tom 138 DeMint James W. 164 Dicey Albert 296 Dine Thomas 121 Dingman Roger 16, 21, 28, 29, 32, 35 Dinstein Zvi 99 Dobrynin Anatolij 62 Donilon Thomas 164 Donne John 387 Dos Passos John 377 Douglas-Home Alec 229 Dubs Adolph 42 Duke David 135 Dulles John F. 24, 25, 26, 27, 28, 29, 33, 34, 35, 87, 88 Durbin Richard 122 Durham Lord 341 E Eavis Michael 240 Eban Abba 101 Eichmann Adolf 100 Einstein Albert 219, 253 Eisenhower Dwight D. 8, 21, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 32, 33, 34, 35, 36, 49, 87, 88, 90, 91, 92, 98, 109, 193 Elliott Mark 325 Elliott Philip 271 Ellsberg Daniel 15 Eškol Levi 98, 99 Ewans Martin 39

F Faber Mient Jan 244 Falwell John 137 Fawthrop Thomas 280, 287 Feifer Gregory 39 Feldman David 325 Feldman Myer 92, 94, 95, 97 Ferguson Niall 339 Findley Paul 122 Finkelstein Norman 133, 134 FitzGerald Frances 40 Fitzgerald Francis S. 388 Flesher Daniel 123 Foot Michael 247 Footová Rosemary J. 35 Fordová Kate 340, 356 Franco Francisco 379, 382, 384, 385, 386, 393, 395, 397 Fraser Ronald 268 Friedman Edward 28 Fuchs Klaus 215 Fuller Graham 41 Fyfe Maxwell 299 G Gaddis John L. 8, 24, 27 Gaitskell Hugh 228 Gaulle Charles de 377 Geller Daniel S. 32 Gorbačov Michail 52, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 77, 236, 241, 249, 252 Gottemoellerová Rose 162 Goyle Rajeev 193 Grantová Helen F. 394 Grieve Dominic 311, 316, 318 Griffiths Eldon 270 H Hague William 353, 375 Haig Alexander 54, 62

Hak Muhammad Zijául 43, 54, 55, 56, 57, 62, 64, 66, 72 Halloran James D. 271 Halperin Morton H. 8, 9, 20, 22, 29, 31, 33, 34 Harmon H. R. 13 Harriman Averell 21 Hartman Andrew 39, 58 Hatch Orrin 66 Hayes Peter 21, 24, 31, 35 Hazell Robert 324 Hecker Siegfried 170 Hekmatjár Gulbuddín 56, 57, 74, 75 Helmreich Jeff rey 125 Hemingway Ernest 5, 377, 378, 379, 381, 385, 386, 387, 388, 389, 392, 393, 394, 395, 397, 398 Herzl Theodor 117 Hilliard Earl 123 Hitchens Christopher 392 Hitler Adolf 134, 384 Holman Michael 340, 356 Holtom Richard 221 Homér 378 Hoover Herbert C. 193 Howarth David 312 Howe Geoff rey 249 Huhne Chris 317 Humphrey Gordon J. 59, 69, 71 Humphrey Hubert 124 Huntington Samuel P. 187, 188 Husajn Saddám 153, 159 Hussein bin Talal 102, 104, 105, 107 Ch Cheney Dick 121 Chertoff Michael 198 Chomejní Rúholláh 132 Choubeyová Deepti 167 Churchill Winston 11, 12, 214, 215

425

I Iklé Fred 59, 65, 66 Ingram Derek 359 Inhofe James 138 Inch T. A. 282, 287 Isabela II. 381 Ivens Joris 386 J Jaeger David A. 193 Jahshan Khalil 128 Jan Pavel II. 243 Jelcin Boris 153 Jenkins Roy 248 Jervis Robert 9, 14 Johnson Joseph E. 94 Johnson Lyndon B. 92, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 103, 104, 109, 288 Johnson Paul 384, 385 Jones Seth G. 40 Jordan Pat 265, 287 Judd Denis 339 K Kaplan Robert 39, 75 Karmal Babrak 42, 60, 62, 68, 71 Katwala Sunder 340, 356 Kennan George 11, 17, 26, 28 Kennedy John F. 79, 92, 93, 95, 96, 97, 98, 109, 124, 217 Kennedy Joseph 133 Kent Bruce 237, 245 Kenwood Alun 384 Kingsland Lord 312 Kinnock Neil 248, 254 Kirkpatricková Jeane 52 Kissinger Henry 41, 104, 105, 106, 108, 164 Klugová Francesca 314, 322, 323 Kobach Kris W. 194 Komer Robert W. 95, 97 426

Krakowski Elie 59, 63 Krauthammer Charles 48, 51 Kuperman Alan 38, 39 L Lamborn Doug 164 Landsford Tom 40 Largo Caballero Francisco 385 Laski Harold 274 Lázaro Alberto 395 LeMay Curtis 24 Lennon John 233, 254 Lerner Michael 135 Lester Lord of Herne Hill 312 Lipstadtová Deborah 135 Logue Christopher 287 Lovett Robert 14 Lowenthall Mark M. 148 Luther King Martin Jr. 103 M MacArthur Douglas 18, 19, 20, 21, 24, 31, 35 Mackay Lord 300 Macmillan Harold 216, 217, 225, 344 Major John 347, 348, 349 Malraux André 377 Marín Ruiz Ricardo 388 Marshall George 21 Martin Geoff rey 286 Martin Kingsley B. 220 Marty André 387, 393, 395 Masúd Ahmed Šáh 56, 60, 74 McCain John 192 McCartney Paul 254 McHenry Donald 125 McIntyre David 364 McIntyre W. David. 341, 364 McKinneyová Cynthie 123 McNally Lord 317 McPherson Harry C. Jr. 97

Mears Daniel 190 Mearsheimer John 135, 139 Medveděv Dmitrij 152 Meirová Golda 79, 94, 95 McHenry Donald 125 Milliband David 351 Mola Emilio 384 Mondale Walter 133 Mueller John 8, 27, 146, 159 Mugabe Robert 357 Murdock Graham 271 Museveni Yoweri 358 Mussolini Benito 384 Mušaraf Parvíz 358 N Nadžíbulláh Muhammad 68, 69, 71, 72, 74, 77 Nálevka Vladimír 383 Násir Gamal Abdel 89, 90, 91, 92, 93, 95, 96, 97, 99, 101, 102, 106, 109 Nasir Musa 93 Negrín Juan 385 Néhrú Džaváharlál 29 Nitze Paul 17, 24 Nixon Richard 27, 29, 103, 104, 105, 106, 110, 124 Nossek Hillel 131 Nott John 235 Novák Martin 38 Nunn Samuel A. 168 O Obama Barack 5, 116, 143, 144, 145, 146, 149, 150, 152, 159, 160, 161, 162, 163, 164, 165, 166, 167, 168, 169, 170, 171, 172, 173, 174, 175, 176, 178, 206, 210 Ogarkov Nikolaj 44 Ono Yoko 233 Oppenheimer J. Robert 14, 15

Orwell George 5, 377, 378, 379, 384, 389, 390, 391, 392, 393, 394, 395, 396, 397, 398 Owen David 243, 248 P Pach Chester 40, 51 Palme Olof 243, 253 Palmer Alan 339 Panetta Leon 148 Parkin Frank 225 Paul T. V. 146 Payne K. B. 145 Pelosiová Nancy 121 Percy Charles 122 Perle Richard 59 Picasso Pablo 377, 399 Pillsbury Michael 65, 66 Pipes Richard 63 Pollit Harry 389 Pound Ezra 377, 390 Powell Colin L. 164 Powell Enoch 283, 289 Prados John 39, 49 Preston Paul 379, 398 Priestley J. B. 220 Primo Joan 381 Pritchard Colin 226 Putin Vladimir 152, 153, 158 Pym Francis 235 Q Quasim Abd al-Karim 96 R Rabin Jicchak 104 Ramphal Sonny 368 Rasmusen Eric 189, 190 Reagan Ronald 37, 38, 40, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 58, 59, 60, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 69, 70, 71, 72, 427

75, 76, 77, 78, 115, 125, 137, 138, 234, 236 Rector Robert 203 Reid Harry 121 Reid John 303, 304 Reich Robert 206 Remarque Erich Maria 378 Rice Anthony 303 Ridgeway Matthew B. 24 Ritter Don 59, 60 Rivera Primo de 382 Robles Gil 383, 384 Rogers William Pierce 104, 106 Rolland Romain 378 Roosevelt Franklin D. 7, 8, 25, 214, 386 Rostow Eugene 27 Rostowová Elspeth 8, 27 Rotblat Joseph 219 Rowbothamová Sheila 268, 287 Rubenberg Cheryl 118 Rubenstein Edwin 193, 194 Ruesgová Sandra 397 Rushdie Salman 251, 254 Rusk Dean 24, 92, 97 Russell Bertrand 219, 224, 253

Schiavone Giuseppe 339 Schwarzenbergu Bedřich ze 381 Schweizer Peter 40, 63, 68 Simon Paul 122 Skála Josef 396 Smith Arnold 375 Smith Lamar 204 Solbert Peter 99 Sotelo Calvo 384 Spender Stephen 377, 390 Srinivasan Krishnan 341, 364 Sriskandarajah Danny 366 Stalin Josif V. 7, 11, 15, 16, 26, 28, 36, 87 Steinová Gertrude 377 Stimson Henry L. 7, 8, 26 Straw Jack 307, 308, 311 Suleiman Michael 127, 129, 132 Symington Stuart 23

S Said Edward 126, 132, 133 Samore Gary 169 Sandys Duncan 299 Sarkozy Nicolas 358 Sarsar Saliba 116 Scofield Cyrus 136, 137 Scott James 38, 39, 49, 51, 59 Sergejev Sergej F. 38 Shain Yossi 128 Sharma Kamalesh 358 Shaw Timothy M. 341 Shultz George 51, 58, 66, 71, 72, 164 Schelling Thomas 18

T Talbott Strobe 36 Tancredo Thomas G. 185, 188 Tannenwaldová Nina 22, 24, 25, 146 Tanner Stephen 39 Tarakí Núr Muhammad 42, 43 Taylor Lord 300 Taylor Richard 226 Tennet George 148 Terryová Janice 125 Thatcherová Margaret 234, 235, 236, 248, 249, 251 Thomas Hugh 379, 382, 394 Thomas Lord of Gresford 312

428

Š Šamún Kamil 91 Šanc David 341 Ševardnadze Eduard 71 Šiška Jiří F. 38 Špičanová Lenka 380

Thomas Nick 269 Thompson E. P. 237 Tolstoj Lev Nikolajevič 378 Torricelli Robert 52 Trachtenberg Marc 13, 17, 32 Truman Harry S. 7, 8, 10, 11, 12, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 23, 24, 26, 30, 31, 32, 33, 35, 36, 79, 86, 88, 89, 193, 214 Tsongas Paul 59, 60, 64 Tucker Robert W. 40 V Vance Cyrus 42, 45 Vandenberg Hoyot S. 16 Viktor Emanuel II. 381 Vrba František 395 W Waddington Lord 312 Waldheim Kurt 62 Wall Patrick 281, 282, 287, 289 Walt Stephen 135, 139 Waltz Kenneth 27

Watt James 138 Weinberger Caspar 63, 66 Weintraub Stanley 379, 391 Westad Odd Arne 39 Wheeler Jack 56 Williams Paul 340 Wilson Harold 218, 228, 229, 232, 254, 258, 260, 264, 265, 271, 300 Wilson Charlie 59, 60, 64, 76 Wishart Pete 312 Wolfowitz Paul 59 Woolf Lord 300 Woolsey James 148 Y Yorková Susannah 251, 254 Z Zapatero José 380 Zogby James 128 Ž Ženíšek Marek 341

429

430

Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti