UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií

Veřejný prostor v pražském suburbiu – jak jej vnímají tamní obyvatelé

Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Ondřej Špaček

Dan Šafránek Praha 2013

Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 26.4.2013

....................................... Dan Šafránek

Děkuji vedoucímu své bakalářské práce Mgr. et Mgr. Ondřeji Špačkovi, dále Mgr. Hedvice Novotné a všem svým informátorům. Bez těchto lidí by moje práce nevznikla.

OBSAH ÚVOD

5

TEORETICKÉ ZAKOTVENÍ PRÁCE Suburbanizace Veřejný prostor

6 6 7

METODOLOGIE A REFLEXE VÝZKUMU Techniky sběru dat Výběr výzkumného vzorku a prostředí Analytické postupy Etické otázky

9 9 10 12 12

POPIS SUBURBIA

13

INTERPRETACE DAT TYPY BYDLENÍ A VNÍMÁNÍ PROSTORU Řadové domky Rodinné domky

16 16 16 17

ULICE JAKO PROSTOR, KDE NIKDO NEPOBÝVÁ JEN TAK Podezřelé chování na ulici Obezřetnost – ulice i dům Zařaditelní cizinci

19 20 21 21

DĚTI A PSI – ZPROSTŘEDKOVATELÉ INTERAKCÍ Psi jako zprostředkovatelé interakcí Konflikty norem spojených s pejskaři Děti jako zprostředkovatelé interakcí Příležitosti pro děti a mládež

24 24 25 26 26

VNÍMÁNÍ PROSTŘEDÍ A VZTAH K NĚMU Krásná příroda Venkovní prostor jako prostor určený k zábavě „Já tady žiju a nenechám se omezovat“ Péče o okolní prostředí Pole pod sněhem jako prostor přístupný všem

28 29 29 30 33 35

AUTA Konflikty norem spojených s auty

36 36

ZÁVĚR

38

BIBLIOGRAFIE

42

ÚVOD Práce se zaměřuje na jedno konkrétní pražské suburbium. Předmětem zájmu je veřejný prostor v tomto suburbiu, což je téma, které bývá zkoumáno spíše v souvislosti s městem. Právě nedostatek studií, které by se zabývaly veřejným prostorem v českém suburbiu, byl jednou z motivací pro tuto práci. Pokud je řeč o suburbanizaci, je zajímavé srovnat české, potažmo evropské prostředí s prostředím USA. Zatímco ve Spojených státech vznikají v rámci suburbanizace typická satelitní městečka, která nenavazují na starší zástavbu či město jako takové, v českém kontextu je tomu právě naopak. Suburbia u nás navazují na původní vesnice či okraje velkých měst a celková sídelní struktura je hustší (Sýkora, 2003:219). Společným znakem naopak může být upřednostňování individuálního způsobu života (Sýkora, 2003:225-229) před silnějšími vazbami s komunitou, jaké bychom nalezli v tradičních českých vesnicích. Právě proto, že v souvislosti s životem v suburbiu bývá často vyzdvihována narůstající individualizace (Sýkora, 2003:227), může být zkoumání veřejného prostoru přínosné, jelikož otázky s ním spojené mohou poodhalit, jakou má veřejný prostor podobu (z pohledu obyvatel), jak jej obyvatelé vnímají, případně kde je možné nalézt hranice s prostorem soukromým. Konkrétně řečeno může výzkum přiblížit, jaký význam přikládají obyvatelé suburbia tomu, co se nachází mimo jejich vlastní dům, jak se v tomto prostoru chovají, kde probíhají interakce se sousedy, pokud nějaké probíhají, apod. Podnětem ke zvolení tématu suburbanizace obecně byla skutečnost, že bydlím na okraji Prahy, kde stále vznikají nová suburbia, případně se rozšiřují ta existující. Bydlím sice na sídlišti a ne v suburbiu jako takovém, přesto se však s různými důsledky suburbanizace setkávám každý den, především v souvislosti se stále komplikovanější dopravní situací (srov. Ouředníček, 2003:236) na tomto okraji Prahy. Dopady suburbanizace či suburbanizace jako taková však nejsou předmětem této práce, byly pouze inspirací pro její vznik. Práce se zaměřuje na to, jak obyvatelé konkrétního suburbia vnímají tamější veřejný prostor.

5

TEORETICKÉ ZAKOTVENÍ PRÁCE Suburbanizace Suburbanizace je fenomén, o němž již byla napsána řada studií. Zabývá se jím také více oborů, lze uvést například sociální geografii, architekturu nebo urbánní sociologii, přičemž v kontextu urbánní sociologie se bude pohybovat i tato práce. Suburbanizací se zabývá více oborů, jelikož je zajímavá z více hledisek, ať už jde o vizuální stránku nově postavených domů, občanskou vybavenost suburbia, dopad na životní prostředí, spotřebu energie a pohonných hmot, kvalitu bydlení, případně zmíněný veřejný prostor. V případě suburbanizace jako takové vycházím především z poznatků sociálních geografů Luďka Sýkory a Martina Ouředníčka. Jejich bádání je pro mě důležité, jelikož mi poskytne širší souvislosti, které mi pomohou uvažovat nad veřejným prostorem. Luděk Sýkora zohledňuje například příčiny suburbanizace, za nimiž podle něj stojí touha postavit si vlastní rodinný domek v čistém prostředí za městem, útěk před kriminalitou a odlišnými sociálními skupinami, případně romantická představa života na venkově (Sýkora, 2003:223-224). Dále sleduje některé aspekty, které s sebou tento styl života přináší (jako například nutnost vlastnit alespoň jeden automobil) a také vliv těchto aspektů na prostředí a vztahy v rámci komunity (využívání aut snižuje míru sociálních interakcí, apod.) (Sýkora, 2003:227). Martin Ouředníček sleduje mimo jiné růst počtu obyvatel v zázemí Prahy, zároveň však říká, že na suburbanizaci nelze pohlížet pouze jednostranně, coby na migraci obyvatel. Jedná se také o „změnu funkčního využití území, proměnu architektury a infrastruktury a výraznou změnu sociální struktury obyvatelstva“ (Ouředníček, 2003:236). Změnou funkčního využití území je myšlena přeměna zemědělských ploch na parcely určené ke stavbě, architektonické proměny jsou dobře pozorovatelné na vzhledu jednotlivých rodinných domků a infrastrukturní změny se týkají nutnosti zavádět do suburbií komunikace, elektřinu, vodu, kanalizaci, apod. Změny sociální povahy jsou neméně důležité. Rodinné domky v suburbiích si pořizují lidé, kteří si je mohou dovolit (přestože se často musí uvázat hypotékou). Obecně řečeno se bohatší lidé stěhují za město, zatímco chudší lidé ve městě zůstávají. Výše uvedené poznatky jsou relevantní v rámci výzkumu suburbanizace a poskytnou mi širší kontext pro vlastní výzkum, otázkou zůstává, zda nějak ovlivňují to, jak obyvatelé vnímají veřejný prostor. Domnívám se, že většina uvedených aspektů skutečně vnímání veřejného prostoru ovlivnit může. 6

Veřejný prostor Aby však bylo vůbec možné se veřejným prostorem zabývat, bude nutné jasně vymezit, jak bude veřejný prostor v této práci chápán. Zde je zajímavé uvést názor, který se objevuje zejména v pracích architektů1. Jedná se o názor, že veřejný prostor v suburbiích vůbec neexistuje, jelikož zde chybí konkrétní hmotné prvky, například lavičky, které lidem umožňují scházet se a trávit čas i mimo dům. Jediné, co naopak suburbia tvoří, jsou soukromé pozemky, na nichž stojí soukromé rodinné domy, (tedy žádné místo, kde by se lidé scházeli) přičemž všechno ostatní je jen jakýsi odpad (Hnilička, 2005:12). V této práci není chápání veřejného prostoru omezeno pouze na hmotné prvky, ale pohybuje se ve dvou hlavních rovinách. Zaprvé jako místo přístupné všem, například park nebo náměstí. Přístupností se zde nemyslí omezení fyzického charakteru, ale sociálního. Místa jako jsou parky a náměstí by měla umožňovat, aby se zde scházeli lidé všech sociálních skupin, bez ohledu na majetek, vzdělání nebo barvu pleti. (Tonkiss, 2005:67). Zadruhé pak jako prostor každodenního pobývání, například ulice, kde dochází k neformálním setkáním a minimálním interakcím. Ulice představuje prostor, který mají všichni právo využívat. Lidé se zde setkávají s ostatními a mohou spolu komunikovat, interakce jsou zde však spíše omezené (Tonkiss, 2005:67). Cílem této práce je zjistit, zda některý ze dvou výše uvedených způsobů chápání veřejného prostoru odpovídá veřejnému prostoru ve zkoumaném suburbiu (na základě pohledu obyvatel). Veřejný prostor naopak v této práci nebude chápán jako místo setkávání, jako jsou například kavárny, restaurace (Tonkiss, 2005:67), případně internet, tedy obecně prostor, který může mít význam z hlediska fungování komunity, scházení se, debatování, apod. (Tonkiss, 2005:67). Tato tři pojetí prostoru, která by se dala označit za sociologická, ještě trochu upřesním. Prostor, v mém případě veřejný prostor, je možné vymezit sociálními interakcemi, přítomností či nepřítomností lidí, případně komunikací mezi nimi. Neexistuje tedy místo, které by bylo jednoduše prázdné, kde by nebylo nic - veřejný prostor nemusí být vždy jen otázkou hmotných prvků, bez nichž by jednoduše neexistoval (Tonkiss, 2005:3). V takto chápaném prostoru sleduje práce také normy a pravidla, která ovlivňují a určují chování obyvatel. Jde tedy o chování v prostoru v okolí místa bydliště, přičemž ovšem právě chování zde prostor pomáhá definovat. Chování obyvatel mohou ovlivnit explicitně vyjádřené

1

Zmíněný spíše architektonický pohled poskytuje například Tomáš Potočný ve své práci Lidé na okraji (Potočný, 2006). Jeho práce byla také jednou z inspirací pro můj výzkum, který se však pohybuje více na poli sociologie.

7

pokyny v podobě vyhlášek nebo cedulí. Tyto budu označovat jako normy explikované. Chování však může ovlivnit také výchova, vlastní zkušenosti a postupné sžívání se s prostředím suburbia a sousedy. Tyto normy označuji jako normy implicitní (Pospěch, 2010:115). Důležité pro mě budou i případné konflikty těchto norem. Lidské chování ve veřejném prostoru, který je vymezen sociálními interakcemi, se liší od chování v prostoru soukromém. Zjednodušeně lze říci, že v soukromém prostoru se člověk chová „jako doma“. Z hlediska sociálních vazeb a interakcí zde bývá řeč o vztazích rodinných nebo příbuzenských. V prostoru veřejném, obecně řečeno, naopak člověk přichází do styku s lidmi cizími, neznámými, proto se také jeho chování liší (Lofland, 1998:10). Funguje zde například „zdvořilá nevšímavost“ (Goffman, 1963, in: Lofland, 1998:29). Tento pojmem značí chování typické pro interakce s cizími lidmi, kdy letmý oční kontakt a následné odvrácení zraku dá druhé straně najevo, že si první strana uvědomuje její přítomnost, ale nechce se pouštět do konfliktu. Lidé mohou také používat takzvané „vysvětlivky“ (Goffman 1972, in: Pospěch, 2010:124). Jedná se o způsob, jakým lidé legitimizují své chování ve veřejném prostoru, aby dali ostatním jasně najevo, že jsou příčetní a pouze sledují nějaký cíl, který by přihlížejícímu nemusel být bez vysvětlivek jasný (pokud by například člověku spadly klíče do odpadkového koše, mohl by použít vysvětlivku a opakovat větu „kde ty klíče jsou?“ aby přihlížející pochopili, že neprohrabává koš jen tak). Někdy se může stát, že místo, které by na první pohled mohlo být pokládáno za veřejné a přístupné všem bez rozdílu, ve skutečnosti vůbec nemusí být přístupné určitým sociálním skupinám obyvatel, které mohou být vnímány jako nežádoucí. Mezi tyto skupiny mohou patřit bezdomovci, drogově závislí, lidé odlišné barvy pleti, apod. Tito lidé pak například nemusí být tolerováni v prostoru jako je nákupní centrum, kde by se na první pohled zdálo, že se jedná o prostor veřejný (Pospěch, 2010:129). Pro tuto práci je zajímavé, zda se podobné sociální bariéry vyskytují také ve zkoumaném suburbiu, jelikož z poznatků o suburbanizaci vyplývá, že se jedná o sociálně homogenní prostředí, které si za svůj domov zvolili majetnější občané, často vedení právě touhou opustit město a všechny nežádoucí jevy s ním spojené.

8

METODOLOGIE A REFLEXE VÝZKUMU Výzkum si klade za cíl zjistit podobu veřejného prostoru v daném suburbiu na základě pohledu obyvatel, jak je tento prostor obyvateli reflektován, jak se obyvatelé v tomto prostoru chovají a kde je možné nalézt hranice prostoru veřejného a soukromého, opět na základě pohledu obyvatel. Hlavní výzkumná otázka bude znít takto: -

jaký je charakter veřejného prostoru v suburbiu na základě pohledu obyvatel?

Konkrétnější podobu této otázce dodají otázky doplňující: -

jak veřejný prostor obyvatelé suburbia vnímají?

-

jakými normami chování se ve veřejném prostoru řídí?

-

kde je možné na základě jejich pohledu nalézt hranice veřejného a soukromého prostoru? Na výzkum jsem aplikoval kvalitativní metodu. V kvalitativním výzkumu je cílem

porozumět dané sociální realitě, prozkoumat jevy, které se v prostředí vyskytují, porozumět tomu, proč aktéři v určitých situacích jednají tak, jak jednají, případně nalézt nové problémy a situace, které se vymykají zavedeným pravidlům apod. (Novotná, 2009). Techniky sběru dat Za účelem sběru dat jsem zvolil techniku polostrukturovaných rozhovorů. Jedná se o rozhovor, ve kterém si tazatel připraví pouze témata, o nichž chce s informátorem hovořit. Nemá tedy vypracovaný seznam podrobných otázek, ani nenechá informátora zcela volně mluvit (Hendl, 2005:164). Pro tento výzkum mi polostrukturovaný rozhovor přijde vhodný, neboť umožňuje probrat daná témata do hloubky a dává informátorovi jistou volnost, díky které může sám přejít k tématu, které se mu z nějakého důvodu zdá důležité, přestože by tazatel sám zpočátku toto téma zavrhl jako nepodstatné. Polostrukturované rozhovory jsem doplnil pozorováním suburbia a jeho aktérů. Tato technika spočívá v pozorování prostředí, aktérů, činností, které provozují, událostí, případně reflektování, kdy se co děje (Disman, 2002; Hendl, 2005). Šlo jak o nezúčastněné, tak o 9

zúčastněné pozorování. Při nezúčastněném pozorování je výzkumník pouhým divákem a nijak nezasahuje do prostředí (Hendl, 2005:201). Tento druh pozorování mi umožnil sledovat přirozené chování a interakce mezi aktéry. Zúčastněné pozorování naopak znamená určitou míru výzkumníkovy účasti na dění v terénu (Hendl, 2005:193). Umožnilo mi oslovovat lidi na ulici a ptát se jich na běžné věci související s pohybem po suburbiu nebo vykonávanými aktivitami. Také mi umožnilo sledovat jejich emoce během rozhovoru se mnou jakožto cizí osobou a v neposlední řadě jsem pozorováním mohl ověřit to, co jsem se dozvěděl během rozhovorů. Časové období, ve kterém rozhovory probíhaly, je možné ohraničit listopadem 2012 a únorem 2013. Širší časový rozptyl způsobila především komunikace, která probíhala často prostřednictvím e-mailu, neboť řada informátorů reagovala na zprávu až po delší době. Informátoři byli také většinou poměrně zaměstnaní lidé a bylo nutné se jim přizpůsobit. Rozhovory jako takové se odehrávaly většinou u informátorů doma, někdy ale v pražských kavárnách a restauracích. Trvaly minimálně 50 minut, většinou ale o něco déle než 1 hodinu. Okruhy otázek se týkaly vztahu k danému místu, kontaktu se sousedy, venkovního a domácího prostředí, pohybu po suburbiu, vnímání soukromí, dodržování pravidel, vnímání pohybu dětí, aut, psů, známých i neznámých osob apod. Samotné výpovědi informátorů však pro mě ještě nebyly zcela určující. Tato sebraná data jsem se dále pokusil interpretovat tak, aby poskytla relevantní materiál k tématu práce a výzkumným otázkám. Pozorování jsem prováděl ještě před rozhovory, a to v rozmezí září 2012 – listopad 2012, především proto, že počasí bylo slušné, což mi umožnilo potkávat v ulicích suburbia více lidí. Denní doba se většinou lišila, nejčastěji jsem však pozoroval odpoledne a navečer. Pokud jsem během rozhovorů obdržel informace, které jsem si potřeboval ověřit, vrátil jsem se do suburbia i v období po rozhovorech. Výběr výzkumného vzorku a prostředí Pro dané suburbium jsem se rozhodl z několika důvodů. Především zde znám jednu rodinu, díky níž jsem mohl lépe navázat kontakty. Dále jsem spatřoval velkou výhodu ve skutečnosti, že je suburbium poměrně velké (zahrnuje asi 100 domů, převážně rodinných) a staré (starší než 13 let). Na základě těchto dvou faktorů jsem předpokládal, že poskytne dostatečné množství podnětů pro zkoumání veřejného prostoru, norem chování atd. Při výběru vzorku jsem se rozhodl použít metodu sněhové koule (Hendl, 2005:152). Tato metoda spočívá v tom, že informátor výzkumníkovi doporučí další lidi, na které se lze 10

obrátit. V mém případě se zde objevil problém, jelikož mi informátor nemohl doporučit dalšího člověka, protože neznal obyvatele suburbia tak dobře, aby na ně měl kontakt, anebo doporučená osoba uvedla, že nemá na rozhovor čas a chuť. Pomohla skutečnost, že řada mých informátorů se angažuje v obecním zastupitelstvu a tím pádem komunikuje s větším počtem lidí než řadový občan. Další kontakty proto pocházely především od těchto aktivních informátorů, případně od starosty. Pan starosta představuje mezi informátory výjimku, jelikož jako jediný nebydlí přímo v suburbiu, nýbrž v původní vesnici. Oslovil jsem ho z toho důvodu, že jsem očekával, že mu funkce starosty poskytuje přehled o dění v obci, který může práci obohatit. Rozhovor mi poskytlo celkem deset informátorů. V rámci zachování anonymity zde neuvádím jejich pravá jména. Jména zde uvedená jsou vymyšlená a neodkazují na skutečné osoby. Pro přehlednost jsem se rozhodl pojmenovat informátory v abecedním pořádku, přičemž počáteční písmeno křestního jména vždy odpovídá počátečnímu písmenu příjmení. V případě, kdy se zde příjmení shoduje s příjmením jiného informátora, jde o příslušníky téže rodiny. Při výběru informátorů jsem byl limitován několika skutečnostmi. První z nich byla zmíněná skutečnost, že jsem kromě jedné rodiny v suburbiu nikoho neznal. Také z tohoto důvodu jsem oslovil pana starostu, aby mi doporučil někoho, koho v suburbiu zná. Zde se jako limitující ukázal fakt, že pan starosta znal především lidi aktivní v zastupitelstvu, kteří sami také znali zejména takto angažované obyvatele. Z tohoto důvodu tvoří lidé, kteří se aktivně podílejí na chodu obce, nezanedbatelnou část výzkumného vzorku. Domnívám se, že i tento fakt mou práci ovlivnil, protože pohled člověka, kterému není lhostejné, co se v obci děje a snaží se sám do dění zasahovat, se může lišit od pohledu člověka, který se o veřejné dění vůbec nezajímá. Za další limitující faktor považuji samotnou povahu suburbia, která podle mého názoru byla hlavním důvodem, proč se mi nepodařilo získat kontakty pro rozhovor během zúčastněného pozorování a byl jsem nucen tyto kontakty získávat pouze cestou osobních doporučení. Této problematice se věnuji podrobněji v rámci interpretace dat. Výsledný seznam informátorů má následující podobu: 1) Adéla Adamcová, 36 let, VŠ, návrhy interiérů, členka zastupitelstva (řadový dům) 2) Barbora Brázdová, 52 let, SŠ, manažerka, členka zastupitelstva (řadový dům) 3) Cecílie Císařská, 47, VŠ, účetní (rodinný dům) 4) David Doležal, 62 let, VŠ, obchod s technikou, místostarosta (řadový dům) 11

5) Eduard Emil, 50 let, VŠ, podnikatel, starosta (bydlí v původní vesnici) 6) Františka Fialová, 45 let, VŠ, psychiatrička, členka zastupitelstva (rodinný dům) 7) Gabriela Goldbergová, 20 let, studentka VŠ (řadový dům) 8) Hynek Hradecký, 47 let, VŠ, jednatel společnosti (rodinný dům) 9) Hana Hradecká, 46 let, VŠ, jednatelka spolenosti (rodinný dům) 10) Helena Hradecká, 24 let, studentka VŠ (rodinný dům) Analytické postupy Analýzu rozhovorů, které jsem nahrál na diktafon a doslovně přepsal, jsem provedl metodou segmentace a kódování, přičemž analýze jsem podrobil také vlastní poznámky z pozorování. Analýzu jsem prováděl zároveň se sbíráním dat (Silverman, 2000). Segmentace spočívá v rozdělení textu na jednotlivé segmenty, s nimiž se dále pracuje. Jedná se o nejpoužívanější analytický postup, jenž usnadňuje objevování vztahů a souvislostí mezi jednotlivými případy, zde konkrétně mezi odpověďmi jednotlivých informátorů. Nevýhodou tohoto rozčlenění je na druhou stranu přílišné roztříštění a ztráta ucelenosti textu jako takového (Bryman, 2004, in: Heřmanský, 2009). Kódování spočívá ve vytvoření krátkých značek, které se vyskytují napříč výpověďmi informátorů a slouží k tomu, aby výzkumník rychleji a efektivněji dokázal odhalit společná témata obsažená v datech. Vznikají předběžné kategorie, otázky, odpovědi a vztahy mezi nimi (Strauss 1988:20-21, in: Heřmanský, 2009). Jednotlivé kódy se dělí na kódy popisné, interpretativní a strukturní, přičemž všechny tyto druhy kódů jsem v rámci analýzy použil. Etické otázky Z etického hlediska bylo mým primárním cílem jednat tak, abych žádným způsobem nepoškodil informátory. Z tohoto důvodu bylo nutné dbát mimořádné opatrnosti při nakládání s údaji, které mi v rámci výzkumu poskytli. Všichni informátoři mi poskytli svůj informovaný souhlas (Punch, 2008), takže jsem všechny rozhovory mohl zaznamenat na diktafon. Byli ujištěni, že se v práci nevyskytnou ani jejich skutečná jména, ani pravé jméno obce, kde žijí.

12

POPIS SUBURBIA Abych neprozradil pravé jméno suburbia a tím případně také informátorů samotných, budu zkoumané suburbium v této práci nazývat „Šmoulov“2. Vybraný název není náhodný. Tímto způsobem označují suburbium místní, ať už jde přímo o jeho obyvatele, nebo obyvatele starší zástavby, na níž navazuje. Šmoulov nenavazuje na starou zástavbu přímo, jak je tomu u mnoha jiných českých suburbií. Od původní vesnice jej oddělují pole, mezi nimiž prochází asfaltová silnička. Je dlouhá asi pět set metrů a obě zástavby spojuje. Na levé straně (z pohledu od vesnice) suburbium sousedí s hlavní silnicí, která spolu se spojovací silničkou představuje jedinou možnost, jak se na místo dopravit autem a zároveň se po ní dá nejrychleji dostat do Prahy, ať už autem, nebo autobusem, jelikož v místě vjezdu do Šmoulova se nachází autobusová zastávka (jezdí tudy jedna příměstská linka, v průměru zhruba dvakrát za hodinu). Na pravé straně směrem od vesnice se nachází další pole a hned za ním rozsáhlý smíšený les. Do tohoto lesa vedou ze Šmoulova dvě cesty. První, k vesnici vzdálenější, tvoří okraj pole a je o poznání širší než druhá, spíše pěšina než cesta, která vede přímo napříč polem. Zadní okraj suburbia opět hraničí s polem, za nímž se nachází malý rybníček. Šmoulov je tak ze tří stran obklopen polem, přičemž za jedním z nich se nachází les. Poslední straně dominuje zmíněná hlavní silnice.3 Charakterem zástavby se Šmoulov zdánlivě nijak neliší od jiných českých suburbií. Tvoří jej rodinné domy s malými zahrádkami, vzájemně oddělené většinou nízkými, přibližně metr a půl vysokými ploty. Domy jsou si architektonicky velmi podobné a všechny působí spíše dojmem, že byly postaveny pouze za účelem bydlení a ne s cílem demonstrovat finanční možnosti majitele a oslnit sousedy. Stejně tak zahrádky se jedna od druhé příliš neliší. Téměř všechny mají společné tyto prvky – pečlivě udržovaný trávník, bazén a dětské prolézačky. Jejich ploty velmi často lemují křoviny, například túje. Kromě nich jsou v mnoha zahradách ovšem k vidění i vzrostlé stromy okrasného typu, jejichž stáří poukazuje na stáří celého suburbia. 2

Jelikož jsem si jméno nevymyslel, ale zvolil takové, které obyvatelé suburbia skutečně používají, raději jsem se přesvědčil, že se nedá snadno najít na internetu. V takovém případě bych raději zvolil jméno smyšlené. 3 Fotografie suburbia, které lépe dokreslí samotný popis, přikládám v příloze.

13

První domy se zde začaly stavět před patnácti lety, v roce 1998. Vznikaly postupně, jak se lidé rozhodovali se do Šmoulova přestěhovat. I dnes je možné v suburbiu spatřit rozestavěné základy, nové domy tedy stále přibývají. Nejsou to však pouze rodinné domy, ve Šmoulově v tomto ohledu existují dvě výjimky. První výjimkou jsou domy řadové. Ve Šmoulově je možné nalézt celkem čtyři řady těchto domů. První leží dál od ostatních, hned při vjezdu z hlavní silnice. Zbylé tři leží mezi dvěma rovnoběžnými ulicemi a ulicí kolmou na obě rovnoběžné. Mezi těmito třemi řadami tak vzniká specifický prostor, tvarem připomínající písmeno U. Tvoří jej zahrádky položené za domy, které nejsou z ulice vidět. Kromě zadních zahrádek mají řadové domy ještě předzahrádky, jakýsi prostor před hlavním vchodem, který od chodníku neodděluje plot. Přesto je zřejmé, že tyto předzahrádky patří k jednotlivým řadovým domkům, jelikož tráva na nich je ve všech případech udržovaná jako tráva na zahradách rodinných domů, občas zde rostou nízké keře, rovněž udržované, a někdy se v tomto prostoru povalují dětské hračky. U některých domků je předzahrádka zcela nebo alespoň zčásti vybetonovaná, coby příjezdová cesta ke garáži. Garáž tvoří součást všech řadových domků, stejně jako domů rodinných. Druhou výjimkou je jeden bytový dům, ke kterému nepřináleží žádná zahrada, předzahrádka či garáž, zato má vlastní oplocené parkoviště s bránou na klíč. Bytový dům, rodinné a řadové domky jsou jediné stavby, které je možné ve Šmoulově nalézt. Nejsou zde žádné budovy, které by sloužili jinému účelu než bydlení, s výjimkou jediné. Tou je sešlá a vybydlená budova starého vepřína, která je tím prvním, co spatří člověk, který jede do Šmoulova směrem z vesnice. Okna budovy jsou vymlácená, vevnitř se v prázdných místnostech válí nepořádek. Posprejované stěny vepřínu na vzhledu nijak nepřidávají a celá stavba působí v suburbiu vůbec dost nezvykle. Pro místní je to jednoduše „prasečák“. Domy propojuje síť asfaltových ulic, které jsou ve velmi zachovalém vztahu, až na poslední ulici u zadního pole, která působí dojmem, že na ni už asfalt nezbyl, neboť je z velké části štěrková. Po obou stranách ulic vedou podél domů chodníky. Jsou poměrně úzké a tu a tam se přímo uprostřed nich nachází sloup pouličního osvětlení. Na některých místech chodníkem prorůstá tráva, jiné části chodníku jsou naopak čisté a udržované. Totéž platí pro křoviny, které vyčnívají skrz plot na chodník. Podél chodníku se táhne odvodňovací kanál, přičemž stejně jako v předchozích případech je kanál na jednom místě zanesený, na jiném vyčištěný.

14

Silnice i chodníky nenesou na žádném místě stopy silničního značení, jako jsou přechody pro chodce, žluté pruhy, podél nichž se nesmí parkovat, apod. (podél jedné z řadovek jsou však chodník a silnice čas od času pokreslené křídami). Stejně tak v suburbiu chybí zpomalovací pásy a dopravní značky. V tomto ohledu jediné značení představuje modrá cedule „obytná zóna“, která se nachází u obou vjezdů do Šmoulova. Aby byl výčet hmotných prvků kompletní, je třeba ještě zmínit koše na tříděný odpad, které jsou společné a vyskytují se asi na dvou místech. Popelnici na směsný odpad má každý dům vlastní, s výjimkou bytového domu, kde jsou popelnice společné. Za pozornost stojí také udržovaná prosklená nástěnka, která se nachází před bytovým domem, tedy zhruba uprostřed Šmoulova. Objevují se na ní oznámení o událostech v obci, ať už ve Šmoulově, nebo ve vsi, pozvánky na různé akce apod. Konečně je v suburbiu k vidění pár cedulí, které na místo z nějakého důvodu dali samotní obyvatelé. Některé se nacházejí na plotě rodinného domku a stojí na nich, že objekt je hlídán kamerovým systémem. Spíše jde ale o výjimku. Jiná cedule se naopak nalézá před řadovými domky u hlavní silnice, v místě, kde je chodník pokreslený křídou. Stojí na ní: „Lejna vašich miláčků uklízejte do sáčku!“ Jiný takto explicitně vyjádřený příkaz ve Šmoulově není, alespoň ne v podobě cedule.

15

INTERPRETACE DAT TYPY BYDLENÍ A VNÍMÁNÍ PROSTORU Jak již bylo řečeno, ve Šmoulově je možné nalézt hned tři typy domů – rodinné domky, řadové domky a jeden dům bytový. Bytový dům zde uvažovat nebudu, neboť v něm nebydlí ani jeden z mých informátorů. Zaměřím se naopak na zbylé dva typy, tedy domy řadové a rodinné. Především mě zajímalo, jak jejich obyvatelé vnímají venkovní prostor a prostor uvnitř. Řadové domky Řadové domky mají společného mnohem více než onu jednu zeď, která je vzájemně odděluje. Jejich předzahrádky jsou rozdělené jen symbolickými nízkými plůtky, které na mnoha místech dokonce zcela chybí. Chybí konkrétně v ulici, která je pokreslená dětskými křídami. Zde si obyvatelé řadovek zřídili na předzahrádkách venkovní sezení a díky absenci plotů se mohou snadno bavit se svými sousedy. Kromě předzahrádek je pro řadové domy, postavené do tvaru písmene U, charakteristický ještě prostor uvnitř tohoto útvaru. Rovněž tento prostor je rozdělený pouze nízkými ploty, takže se zdá, že uvnitř pomyslného U se nachází dvorek přístupný všem obyvatelům, kteří v těchto řadových domcích bydlí. Podstatné ovšem je, jak oba tyto prostory, předzahrádky a vnitřní dvorek, vnímají sami obyvatelé. Informátoři, kteří v řadových domech bydlí, se o předzahrádkách nijak nevyjadřovali. Pokud na ně přišla řeč, nezdálo se, že by pro ně byly příliš důležité nebo jim přikládali nějaký zvláštní význam. „...no my si tam občas parkujeme auto..no..protože to je naše, tak nám tam nemůže parkovat nikdo jinej“ (Adéla). „Skoro denně třeba uklízím před domem, protože jak tam máme takovou tu malou zahrádku, tak oni nám tam vždycky nadělaj psi...já to nechápu, že je ty majitelé nechaj tam kadit, to je jako bych já jim pouštěla psa na jejich zahradu, aby se jim tam vykadil.“ (Barbora). V obou těchto případech se zdá, že ačkoli prostor mezi ulicí a domem nemusí pro obyvatele mít žádný velký význam, někteří jej mohou chápat jako svůj vlastní, což se může projevit třeba v případě, že jim tento prostor někdo naruší. Předzahrádka tak může být chápána spíše jako součást domu, než jako součást ulice, přestože od ní není nijak fyzicky oddělena. To by potvrzovalo i pozorování, jelikož jak bylo řečeno výše, občas se na předzahrádkách povalují hračky pro děti, nářadí, apod.

16

Co se týče vnitřního dvorku, zde se zdá, že prostor, který je společný fyzicky, tedy neoddělují jej ploty, případně velmi malé plůtky (na satelitních snímcích je rozdíl těmito ploty a plotem rodinného domu dobře patrný), může být jako společný také vnímán. „..my tam občas mezi sebou ani nemáme ploty, nebo jsou spíš takový menší, protože my tam máme spolu dobrý vztahy..třeba by mi nevadilo, kdyby mi soused chodil po tý zahradě, co mám před barákem já.... máme taky třeba společný nářadí na údržbu zahrady“ (David). Je možné, že panu Davidovi nevadí, že je jeho zahrada přístupnější, než zahrady rodinných domů, protože je přístupná pouze skrze jeho vlastní dům, případně z některých zahrad jeho sousedů. Jelikož hovořil o dobrých vztazích s těmito sousedy, budou to pravděpodobně pouze tito známí sousedé, kdo se na jeho zahradu může dostat, ne někdo cizí z ulice (u předzahrádky toto zaručit nelze). Jak ovšem sám říká, důvodem pro postavení plotu by byla situace, kdy by si na zahradu pořídil zařízení, které by chtěl využívat pouze on sám. „..když si třeba pořídíte bazén, tak už si tam ten plot dáte, protože přece se vám tam nebude chodit koupat celá čtvrť“ (David). Rodinné domky Rodinné domy představují odlišný případ. Jsou samozřejmě daleko více odděleny prostorově, takže k sobě bezprostředně přiléhají jejich zahrady a ne přímo zdi. Zahrady jsou navíc obehnány plotem ve všech případech, takže v tomto ohledu zde nějaký společný fyzický prostor nalézt nelze. „Tady prostě to byla ulita vedle ulity..jedna..druhá..třetí..my jsme o těch lidech věděli, my jsme se s nima pozdravili, jednu větu prohodili, ale to není žádnej vztah“ (Hynek). Pan Hynek vnímá rodinné domy spíše jako zcela oddělené jednotky, které spolu navzájem příliš nekomunikují. Někteří obyvatelé rodinných domů si zase podél plotu vysázeli dřeviny, takže do jejich zahrady není od sousedů a z ulice vůbec vidět. Je samozřejmě otázkou, jestli se tímto činem chtěli odříznout od sousedů, anebo jestli dřeviny vysázeli z estetického důvodu. „..no některý lidi si ty zahrady osázej těma hnusnejma tújema, asi aby jim tam lidi nekoukali..ale to je tak jediný, co jim na tý zahradě roste“ (Adéla). Ať už jsou důvody jakékoli, v některých případech sousedé evidentně živý plot vnímají jako pokus odříznout se od ostatních. A někdy sami tento důvod přiznávají. „My jsme si podél plotu vysázeli túje...je to takový příjemnější, když vám tam lidi nekoukaj přes plot na zahradu“ (Barbora). Živý plot může skutečně představovat způsob, jak si ještě posílit svůj soukromí prostor. Dá se předpokládat, že řada lidí si postaví rodinný dům právě kvůli soukromí a

17

osázení plotu dřevinami může být v takovém případě chápáno jako snaha si toto soukromí udržet či ještě zvýšit. Zajímavé je srovnat, jak se informátoři staví k tomu, když k nim domů mají přijít lidé, ať už se jedná o sousedy či známé, anebo o lidi úplně cizí. Na základě jejich výpovědí, postojů, případně reakcí na mě jakožto cizí osobu, jsem se pokusil interpretovat, jaký význam pro ně má jejich dům z hlediska soukromí. „Scházíme se se sousedama..často je to spontánní, že se vidíme z těch zahrádek, no tak se pozvem na kafe“ (David). S těmito interakcemi, které se odehrávají spontánně přes plot zahrady, má zkušenost většina informátorů, nehledě na to, kde bydlí. Stejnou zkušenost mají také se zvaním sousedů k sobě domů. Ve Šmoulově není žádné místo určené ke scházení se, žádný klub, kavárna nebo restaurace, takže pokud si chtějí popovídat se sousedy v klidu, je pro obyvatele nejlepší pozvat je k sobě. Z výpovědí většiny z nich také skutečně vyplývá, že pro ně zvaní přátel k sobě domů představuje běžnou záležitost, jelikož je to nejjednodušší způsob, jak se s nimi sejít. Zdá se, že jim návštěvy doma z hlediska soukromí nevadí, a pokud ano, je pro ně asi důležitější být se svými přáteli, jinak by dali přednost soukromí a nikoho si domů nezvali. Jen jedna informátorka uvedla, že si nerada zve sousedy domů, protože si chce uchovat určité soukromí. „Jako je fajn mít přátele, ale ....nevim jak bych to řekla..když si domluvíme návštěvu, tak pokecáme a zase se rozejdem, ale není to tak, že by mi denně někdo zvonil na zvonek –hele pokecáme-. Protože i tím, že děláme doma, tak potřebujeme mít ten prostor na práci. Já si třeba vyjedu sem, takže si tu práci potřebuju udělat odpoledne a potřebuju to mít oddělený. Ty kamarádky a takový ty nájezdy na kafíčka, to by pro mě bylo těžký, to bych nechtěla.“ (Barbora). Paní Barbora byla jedna z mála, se kterou jsem se nesešel v jejím domě. Sama od sebe rovnou navrhla, že se sejdeme někde ve městě. Přišlo mi, že se radši s lidmi schází mimo vlastní dům, který je pro ni z hlediska soukromí velmi důležitý. Z výpovědí ostatních informátorů spíše vyplývalo, že si přátele a sousedy zvou domů, zatímco práci vykonávají jinde, převážně v Praze. Paní Barbora však pracuje převážně z domova, může být pro ni tedy příjemnější se s lidmi stýkat ve městě a oddělit tak práci od volného času. Ostatní informátoři návštěvy doma jako nějaké narušení svého soukromí asi nevnímají, protože o zvaní sousedů domů hovořili jako o zcela běžné záležitosti, berou to spíše jako přirozenou alternativu pro chození do kavárny nebo restaurace, která v suburbiu není. Jedna informátorka pracuje z domova, a přesto neměla problém s tím, abychom rozhovor uskutečnili právě u ní doma. „Jako klidně přijďte k nám...já s tim nemám problém, protože mě domů stejně chodí známí nebo zákazníci – já dělám návrhy interiérů - takže mi to nevadí a 18

tady u nás stejně není kam jinam jít..“ (Adéla). Pokud je tedy pro paní Barboru důležité udržet si nějaké soukromí a oddělit práci od volného času tím, že se práce odehrává doma a schůzky ve městě, paní Adéla se o podobné oddělování nepokouší a zdá se, že nemá problém s narušením soukromí ve vlastním domě. Navíc její práce z domova spočívá také v tom, jak sama uvedla, že k ní chodí zákazníci, takže se v jejím domě čas od času vyskytují úplně cizí lidé, zatímco práce paní Barbory, co jsem vyrozuměl, je spíše administrativní povahy, tudíž k ní domů lidé přímo nechodí. Přesto právě paní Barbora více tíhne k tomu, aby si uchovala soukromí v rámci svého domu. Jelikož bydlí v rodinném domě, je také možné, že tento typ domu zvolila právě proto, aby měla své soukromí (navíc to byla právě ona, kdo si podél plotu vysázel dřeviny, což by podporovalo domněnku o snaze udržet či zvýšit si své soukromí). Paní Adéla i pan David, kteří hovořili o tom, že se se sousedy běžně schází doma, bydlí v domě řadovém. Zdá se, že většina informátorů nemá problém zvát si přátele a sousedy k sobě domů. Mohou to být návštěvy spontánní, kdy se sousedé vidí přes plot, přičemž jeden pozve druhého k sobě, dále to mohou být návštěvy známých, příbuzných či přátel, které jsou plánované dopředu. Podstatné však je, že scházení se u někoho doma považují téměř všichni informátoři za zcela samozřejmou věc. Výjimku v tomto ohledu představuje paní Barbora, která si lidi domů příliš často nezve. Z jejích reakcí a výpovědí bylo patrné, že pro ni dům představuje soukromí, které si nerada nechává narušit. K tématu přítomnosti cizích lidí v domě či na jeho zahradě se ještě vrátím v kapitole pojednávající o dětech. ULICE JAKO PROSTOR, KDE NIKDO NEPOBÝVÁ JEN TAK Pokud se člověk chvíli jen tak prochází po Šmoulově, může se po chvíli dostavit nepříjemný pocit, že sem nepatří. Pozorování suburbia a výpovědi informátorů totiž naznačují, že po ulicích zde nikdo nechodí „jen tak“, aby vylezl ven na ulici a chvíli zde pobyl. Absence laviček a míst určených k odpočinku tomu jistě nahrává, stejně jako skutečnost, že v ulicích suburbia nebývá k vidění nic pozoruhodného, kvůli čemu by stálo za to jen tak pobývat venku. Ulice jsou, převážně v dopoledních hodinách, poměrně liduprázdné, a pokud nejsou, mají lidé jimi procházející nějaký cíl, chtějí se někam dostat nebo něco vykonat. Takových cílů je celá řada. Často jsou zde vidět pejskaři, maminky s kočárky, běžci, cyklisté, apod. Mají namířeno do lesa, do vesnice, případně projedou či proběhnou pár ulic a zase se vrátí domů. Ale téměř nikdo z nich se sám nezastaví uprostřed ulice, aby se jen tak 19

rozhlížel okolo. „Tady něco takovýho jsem fakt nepozoroval, že bych tu někoho viděl jen tak se poflakovat...někoho kdo nejde od někud někam za nějakým cílem, kdo jen tak zabíjí čas..“ (Hynek). Podezřelé chování na ulici Nejenom že bezcílné potulování se kolem je ve Šmoulově velmi neobvyklé, takové chování může být snadno shledáno podezřelým. „No tak občas choděj roznášet letáky, ale to člověk vidí, že dotyčnej něco nese..nebo se tu občas mihli nějací jehovisté, ale ti většinou chodí v párech a člověk je pozná..takže to je hrozně nápadný...když se někdo jen tak prochází a nic nenese, tak je to podezřelý“ (Františka). Podobnou zkušenost jsem učinil během pozorování, kdy jsem se právě takto pohyboval po suburbiu. Už tehdy, aniž bych mluvil s kýmkoli ze Šmoulova, mi nebylo příjemné procházet se v místě jen tak a sám. Pokud jsem při procházení ulicemi potkal někoho víckrát za sebou, například pejskaře, přišlo mi, že se na mě dívá spíše nedůvěřivě. Abych se takovým situacím vyhnul, snažil jsem se nějak své počínání legitimizovat (dá se říci, že jsem používal cosi jako goffmanovské vysvětlivky, viz výše). Několikrát jsem přijel na kole, jednou jsem si vzal do ruky mapu, abych vypadal jako procházející turista, jindy jsem poprosil kamarádku ze Šmoulova, aby šla se mnou. Ve všech těchto případech jsem se cítil mnohem lépe a zároveň jsem si všiml, že si mě lidé tolik neprohlížejí. Přesto nebylo vůbec jednoduché sledovat například interakce lidí přímo na ulici, aniž bych narušil dané prostředí, proto jsem zejména v této oblasti nebyl v pozorování tak úspěšný, jak bych si přál. Když jsem jednoho zimního rána přijel do Šmoulova za svým prvním rozhovorem, dostal jsem se opět do situace, kdy jsem jen tak bloudil ulicemi a hledal správný dům. Vzhledem k brzké hodině a silnému mrazu se po ulici kromě mě nikdo jiný nepohyboval. Výjimku představovala osamocená běžkyně, která pomalým klusem mířila ulicí vzhůru směrem ke mně. Už z dálky si mě opatrně prohlížela. „Hledáte někoho?“ otázala se, jakmile se dostala na doslech. Když jsem odpověděl, že hledám paní Adélu Adamcovou kvůli rozhovoru, zasmála se a sdělila mi, že to je ona a že na rozhovor zapomněla. Jakmile zjistila, kdo jsem, počáteční opatrnost z ní spadla. Dokonce začala vtipkovat a sama hovořit na téma, které s cílem mého příchodu vůbec nesouviselo. Na tomto příkladu jsem chtěl ukázat, jak rozdílně může být v suburbiu vnímán cizí člověk a člověk alespoň trochu známý, zařaditelný.

20

Obezřetnost – ulice i dům „No já když jsem vás potkala, tak to já se prostě zeptám toho člověka rovnou, jestli něco nepotřebuje, protože občas tady tak jako popojížděli autama a rozhlíželi se, tak já se prostě zaptám, jestli někoho nehledaj, protože aspoň ty lidi budou vědět, že si jich někdo všimnul a možná pozná jejich ksicht, kdyby to byli nějaký tipaři“ (Adéla). Tato opatrnost se objevuje u více informátorů. „No zaostřim, každopádně...když vidim někoho cizího. Podívám se kdo to je, proč tam je a co tam dělá“ (Barbora). Velká většina informátorů uvedla, že měli v minulosti zkušenosti s kriminalitou. Kriminalita sama o sobě nemusí být důvodem pro uvedené chování na ulici, nicméně je dobré jí v této souvislosti zmínit jako jednu z možných příčin. Jednalo se o cílené vykrádání domů, kdy si zloději nejdříve, často v noci, objekt prohlédli a poté se pokusili otevřít dveře a ukrást věci v přízemí. Ať už za tím stojí občasné vykrádání domů či nikoli, ve Šmoulově není neobvyklé, že si sousedé hlídají majetek navzájem, a pokud ne vysloveně hlídají, tak jim alespoň není lhostejné, kdo se po suburbiu pohybuje, zejména kolem jejich domu. A bez povšimnutí někdy nezůstávají ani automobily. „Já jsem jednou pozorovala takový auto, ve kterým někdo seděl, zaparkovaný na ulici. To je prostě strašně nápadné, protože to člověk zná ty auta, co tam parkujou normálně“ (Františka). Někteří informátoři uvedli, že by zvýšili ostražitost, kdyby se někdo neznámý podezřele pohyboval v okolí jejich vlastního domu, případně domu souseda. „Tak těch lidí nebo i turistů tam (Pan Hynek myslel ulice suburbia) chodí hodně, tak kdyby v každým člověk viděl zloděje, tak by se z toho zbláznil, to spíš kdyby se někdo ochomejtal kolem našeho nebo sousedovic baráku, tak bych ho sledoval“ (David). A jiní jsou k podobné obezřetnosti spíše skeptičtí. „No já si myslím, že kdyby se tu procházel zloděj a člověk se ho zeptal, koho hledá, tak by si zloděj stejně třeba vymyslel, že hledá Novákovi a nikdo by nic nepoznal. Nebo i kdybych sledoval sousedův barák, tak ten zloděj se tam prosmýkne za chvilku, zmizí vevnitř a stejně ho nevidíte. Takže my to spíš řešíme tím alarmem nebo že si dáme na sklo nějakou bezpečnostní fólii, aby nešlo rozbít“ (Hynek). Zařaditelní cizinci Čas od času se v ulicích Šmoulova mohou vyskytnout osoby, které by zde čekal jen málokdo. Jednou jsem šel provádět pozorování o něco později než obvykle, takže už byla téměř tma, když jsem přicházel do suburbia po asfaltové silničce vedoucí z vesnice. Cestou jsem nikoho nepotkal, projelo kolem mě jen pár aut, jak se asi nějací Šmoulované vraceli 21

domů. Zaujalo mě proto, že se vzadu za mnou ze zatáčky vynořila postava muže na bicyklu. Když jsem se na něj zadíval pozorněji, zjistil jsem, že se asi nejedná o obyvatele suburbia. Muž působil poměrně zanedbaně ve špinavém kabátě a s mastnými vlasy. Kolo, na němž seděl, bylo očividně staré, bez převodů, zato s plechovým blatníkem vzadu za sedadlem, na němž byla připevněná plechová destička, takže zde vznikl jakýsi úložný prostor. Pán mě dojel v místě „prasečáku“, jak budovu označují Šmoulované, a následně mi zmizel z dohledu v jedné z ulic suburbia. Chvíli jsem nad tímto úkazem přemýšlel, ale pak jsem na něj zapomněl, jak jsem prováděl pozorování v ulicích. Po ulicích se takto navečer mnoho lidí nepohybovalo, i na poslední pejskaře už bylo trochu pozdě. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zaslechl šramot od blízkých kontejnerů na tříděný odpad. Šel jsem se podívat blíž a spatřil pána s bicyklem, jak prohrabuje modrý kontejner na papír. V dohledu nebyl jinak vůbec nikdo. Opět jsem se podivil a šel dál, jen abych o pár minut později pána znovu uviděl. Tentokrát kolem mě projel opět na kole, směrem k vesnici. Vzadu za sedadlem měl ovšem nyní připevněný svazek kartonů, které očividně našel v kontejneru. Netušil jsem, kolik obyvatel ví, že se za tmy kolem jejich domů pohybuje někdo tohoto ražení, takže jsem se informátorů na tento úkaz sám od sebe neptal. Překvapilo mě proto, když jedna informátorka na toto téma začala hovořit sama. „Tady občas jezděj..heh, no my jim říkáme, že to jsou motorizovaný bezdomovci (smích). Oni to maj docela vychytaný..oni prostě přijedou večer, nějakou dodávkou nebo větším autem, a prohrabávaj kontejnery a naložej do toho auta třeba papír..fakt netuším, co s tím dělaj, určitě to nejsou lidi ze Šmoulova, ale přijde mi, že ani z vesnice...tak ty jsou docela vtipný“ (Barbora). Nemůžu hovořit za všechny informátory, jelikož paní Barbora byla zřejmě jediná, která se s tímto jevem setkala, ale zaujal mě způsob, jakým o něm hovořila. Nezdálo se totiž, že by „motorizované bezdomovce“ vnímala jako něco nežádoucího, naopak mi přišlo, že jí jejich počínání spíš baví. Na tomto místě se vrátím k předchozímu případu neznámých osob v ulicích. Paní Barbora byla zrovna jednou z těch, kteří uvedli, že sledují neznámé lidi, kteří se jen tak bez cíle prochází po Šmoulově, a že tito lidé na ně nepůsobí příliš dobře. Proto mi přijde poměrně kontrastní její pohled na lidi vybírající v noci kontejnery. Nejen že se zdálo, že jí jejich počínání nevadí, ale navíc mi přišlo, že je bere jako určitou kuriózní součást dění v suburbiu, o čemž může svědčit i přezdívka „motorizovaní bezdomovci“. Tento rozdílný pohled vztáhnu ještě k názvu celé této kapitoly. Výše jsem psal, že se zdá, že ulicemi Šmoulova nechodí nikdo jen tak, aniž by šel za nějakým cílem, a že potulující se člověk může být podezřelý. Zde myšlenku upřesním, neboť i člověk, který se podle mínění druhých pohybuje „bez cíle“, 22

nějaký cíl přeci jen má, i kdyby to mělo být pouhé pobývání na ulici. Druzí však tento cíl neznají a nedokážou si dotyčného kategorizovat a zařadit (Lofland, 1998:9). Tím pro ně může být potenciálně podezřelý. Kategorie mohou mít různou podobu, zde se může jednat například o kategorii „bezdomovci vybírající popelnice“ (přičemž obyvatelé vědí, že tato kategorie pro ně nebezpečí nepředstavuje). Příklad mužů vybírajících kontejnery a spíše kladné reakce na jejich počínání by mohl potvrzovat domněnku, že člověk, který sice ve Šmoulově nebydlí, ale je pro obyvatele zařaditelný, nemusí být nutně nežádoucí nebo podezřelý. Občas se ve Šmoulově vyskytnou ještě další lidé, kteří zde přímo nebydlí. Řeč je nyní o jehovistech. Svědkové Jehovovi podle výpovědi některých informátorů čas od času Šmoulov navštíví. Jsou poznat už zdálky, jelikož jde pokaždé o skupinku lidí v tmavých oblecích, která zvoní na zvonky a nabízí obyvatelům tiskoviny. „..tady snad několikrát byli i nějaký..jehovisti nebo co (smích)..prostě tady obcházeli domy a prodávali ty svoje časopisy..tak to bylo taky hodně zajímavý“ (Adéla). Výše jsem zase citoval paní Františku, která si také těchto lidí všimla, ale nebyli pro ni podezřelí, protože „chodí v párech a člověk je pozná“. Tento příklad, stejně jako příklad mužů vybírajících kontejnery, podle mého názoru podporuje tvrzení, že pro obyvatele nebude podezřelý člověk, kterého si dokážou zařadit do nějaké bezpečné kategorie, i když nebude pocházet ze Šmoulova. Některým obyvatelům není jedno, kdo se po suburbiu pohybuje, proto si všímají cizích osob nebo automobilů. Pokud se tedy cizí člověk nějakou dobu sám a zdánlivě bez cíle prochází po ulicích, nemůže se divit, když se ho čas od času někdo zeptá, jestli někoho nehledá. I kdyby takový dotaz nepřišel, nic se nezmění na skutečnosti, že jen tak se procházející osoba bude v místě působit neobvykle, jelikož místní obyvatelé se jen tak po ulicích neprochází. Ulice jim slouží spíš jako prostředek (abych se někam dostal), než jako účel (abych byl venku na ulici). Na ulici obvykle nedochází ani k hlubším sociálním interakcím (Tonkiss, 2005). Z fyzického hlediska se tedy po ulicích sice může volně pohybovat kdokoli, neboť v tomto ohledu zde žádné zábrany nejsou, ovšem existují zde určité zábrany (či omezení) sociální povahy (Pospěch, 2010), kdy takový volně se pohybující člověk může postupně nabýt dojmu, že není ve Šmoulově vítán. Příklad bezdomovců a jehovistů může podle mého názoru podporovat tvrzení, že člověk, kterého si obyvatelé dokáží zařadit do bezpečné kategorie (který obyvatele například nijak nepoškozuje a vzápětí suburbium opustí), nemusí být podezřelý, přestože do Šmoulova očividně nepatří (například jehovisté se dají přirovnat k lidem, kteří nejsou místní, ale každý je pozná a ví, že nabízejí nějaké služby – jako jsou pošťáci nebo popeláři). 23

DĚTI A PSI – ZPROSTŘEDKOVATELÉ INTERAKCÍ Ve Šmoulově samozřejmě nedochází jen ke stykům mezi tamními obyvateli a úplnými cizinci. Na denním pořádku jsou také interakce mezi sousedy a přáteli. Zaměřím se zde na dvě skupiny, které jsem označil jako zprostředkovatele sociálních interakcí – děti a psy. Toto tvrzení není tak přehnané, jak se na první pohled zdá, neboť ve Šmoulově se skutečně řada interakcí odehrává prostřednictvím psů nebo dětí. Během pozorování jsem nabyl dojmu, že nebýt těchto dvou skupin, nikdo by se v suburbiu snad s nikým ani nebavil. Jak již bylo řečeno, ulice slouží spíš jako prostředek dostat se na určité místo, takže zde nedochází k situacím, že by se sousedé na chvíli posadili (ani není kam) a jen tak si povídali. Výjimku představují velmi často právě pejskaři. Psi jako zprostředkovatelé interakcí Psa vlastní ve Šmoulově velké množství lidí. Možností kde ho venčit zase tolik není, proto se pejskaři velmi často potkávají. Menší psy venčí jejich majitelé obvykle pouze v suburbiu, větší plemena berou přes pole do lesa. „My máme takovýho gaučáka, takže s ním chodím jen tady po ulicích, protože ten do lesa nechce“ (Barbora). Pro některé z informátorů představoval pes vůbec první příležitost, jak se s novými sousedy seznámit. „My když jsme se nastěhovali, tak jsme vlastně nikoho neznali. No a náš Artur se tak různě poflakoval po okolí a lezl i na staveniště, kde vznikaly nový baráky...takže se časem nějak proslavil a my když jsme jednou potkali nějaký Šmoulováky, tak oni: ´Hele, to jsou Arturovi!´ Takže si nás takhle pojmenovali podle toho psa a tak jsme se pak seznámili“ (Cecílie). Podobné seznámení zprostředkoval domácí mazlíček i rodině Hradeckých. „No nás docela seznámil náš Leošek. On když háraly feny, tak se mohl zbláznit a vždycky skákal přes plot k sousedům...a tak no..takže jako nás si takhle docela rychle lidi zapamatovali..nevim teda jestli v dobrym“ (Helena). Pes tedy může být dobrým prostředníkem pro navázání kontaktů a nemusí se jednat jen o počáteční seznámení. Někteří informátoři se při procházkách se psem dávají s lidmi do řeči zcela běžně. „No tak já se s těma lidma vybavuju...u nás to dělá hodně ten pes, když jdete se psem, tak ty lidi navazujou kontakty. Takový to ´Jé, to je krásná čubička!´...no znáte to“ (Barbora). Samozřejmě tam, kde dochází k interakcím, může docházet stejně tak i ke konfliktům.

24

Konflikty norem spojených s pejskaři Dalo by se říci, že v souvislosti s těmito domácími mazlíčky může někdy docházet ke konfliktu norem chování. Zmíněné implicitní normy má totiž každý člověk nastavené trochu jinak. Někteří informátoři si v souvislosti s pejskaři proto stěžují na bezohlednost. „No je to velice nepříjemný, třeba když jsem měla malou holku, tak jsem byla vzteky bez sebe, protože ty lidi co maj velký psy je nechávaj běhat jen tak, bez košíku. Já chápu, že ty psi se musej vyběhat, ale nemusej se vyběhat v tý zástavbě, to tam prostě nikdo nedodržuje! I když jsme v zastupitelstvu udělali vyhlášku, že některý zóny..takový ty obydlený jako ten Šmoulov nebo ve vesnici kolem školy...tak že by ten pes tam měl bejt na vodítku a mít košík. A ty lidi to teda naprosto nedodržujou. Jak se to nekontroluje, tak je to problém“ (Barbora). Paní Barbora tento problém ze všech informátorů pociťuje asi nejpalčivěji a musím říci, že jsem podobné konflikty během pozorování nezaznamenal. Jaká je skutečná situace co se týče dodržování pravidel, ať už psaných nebo nepsaných, by mohl odhalit až další výzkum, dají se však nalézt důkazy, že ze strany některých obyvatel se objevila iniciativa nějakým způsobem pejskaře usměrnit. V kontextu této práce by bylo ještě přesnější říci, že se někteří obyvatelé pokusili pejskaře usměrnit pomocí norem explikovaných. Příkladem může být již zmíněná malá plechová cedulka, na které stojí „Lejna vašich miláčků uklízejte do sáčku“. Jedna informátorka mi prozradila, že cedulku před svůj plot umístil obyvatel suburbia, který neměl psy a jejich exkrementy příliš v lásce, především pokud se jednalo o prostor podél jeho plotu. Kromě této cedulky byla v místních novinách uveřejněna vyhláška, o níž mluvila paní Barbora. O účinnosti podobných opatření však sama pochybuje. „...nevim jestli to ty lidi četli, ale je to omezení jejich pohodlí, takže to neřešej. Protože vycházej místní noviny, který vydává úřad, takže v nich ta informace samozřejmě byla, nebo i několikrát tam psal starosta žádost, aby se lidi k sobě chovali ohleduplně, ale ty lidi jsou tak trochu sobci, žejo“ (Barbora). Zdá se tedy, že v této oblasti byly skutečně učiněny pokusy lidské chování ovlivnit, ale není jisté, jestli se jimi lidé skutečně řídí. Spíše se zdá, že zde explikované normy selhávají. Minimálně z výpovědí informátorů působících v zastupitelstvu je zřejmé, že oni sami se snaží být k ostatním ohleduplní, ať už jde o pohyb psa nebo uklízení po něm. Z jejich výpovědí nebylo patrné, že by se při svém chování řídili cedulkami nebo vyhláškami, jelikož jsou to

25

většinou oni, kdo podobné vyhlášky navrhuje. Spíše jsou jim problémy tohoto typu dobře známé právě ze zastupitelstva, kde se s nimi setkávají běžně.4 Děti jako zprostředkovatelé interakcí Děti se ve Šmoulově ukazují jako velmi dobrý prostředek pro navázání vztahů, podobně jako psi. Samy se často znají z místní základní školy, která se nachází ve vesnici. Tímto způsobem se mohou poznat i jejich rodiče, ať už během doprovázení dětí do školy a ze školy, anebo při navštěvování akcí pořádaných školou, jako jsou například třídní schůzky. „S jedněma sousedama, co se známe, tak se známe přes děti..s těma druhejma teda tak, že jsme řešili něco kolem baráku“ (Františka). Jedna informátorka mi sdělila, že jí některé maminky pomohly s hlídáním jejích vlastních dětí. „...jedna teta mi hlídala jedno malý dítě a druhá teta mi hlídala druhý malý dítě, jedna teta mi uklízela a ty děti spolu chodily do školy, takže já je takhle znám, jsou to třeba rodiče spolužáků tadyhle mejch kluků“ (Adéla). Příležitosti pro děti a mládež Ve Šmoulově chybí jakékoli místo, které by bylo určeno ke scházení se. Není zde náměstí, park, ani hřiště. Přestože aktivní obyvatelé usilují o to, aby do budoucna alespoň dětské hřiště v suburbiu vzniklo, prozatím se děti musí spokojit s tím, že pokud se chtějí scházet (neuvažuji teď internet), musí si vystačit s tím, co je k dispozici. V případě Šmoulova se zdá být výběr velmi jednoduchý – buď něčí dům se zahradou, nebo ulice, přičemž děti často volí první možnost. Dá se říci, že se tím trochu narušuje (stejně jako v případě návštěv) představa rodinného domu jakožto soukromého prostoru, neboť většina informátorů uvedla, že vnímá přítomnost cizích dětí na zahradě nebo v domě jako běžnou záležitost.

4

Nejen v tomto případě jsem měl pocit, že se bavím s lidmi, kteří skutečně berou ohled na ostatní a chápou sebe jakou součást nějaké komunity, což je jeden z důvodů, proč se prostřednictvím zastupitelstva snaží podílet na veřejném životě. Zde může být na škodu metoda sněhové koule, jelikož mě tito veřejně činní informátoři odkazovali často právě na další veřejně činné informátory. Jejich pohled tak v této práci převažuje nad pohledem lidí, kteří ve Šmoulově žijí, a jde jim o to, aby měli klid a nikdo nerušil jejich soukromí, přičemž veřejný život nebo vztahy v rámci komunity je nezajímají. Takových lidí je v suburbiu nepochybně hodně, soudě podle zkušeností oslovených informátorů, včetně pana starosty Eduarda Emila. Na druhou stranu je však pravděpodobné, že by tito lidé ani neměli zájem poskytnout svůj pohled prostřednictvím rozhovoru (zde poznamenám, že všichni, kdo mou žádost o rozhovor zamítli, byli skutečně lidé, kteří členy zastupitelstva nejsou a naopak všichni oslovení, kteří jsou členy zastupitelstva, s rozhovorem souhlasili). Otázka komunity není předmětem této práce, ale považuji za užitečné poukázat na angažovanost některých mých informátorů, která může souviset s jejich přístupem k danému místu, činnostem a vztahům.

26

Pro některé informátory je naprosto běžné, že si k nim na zahradu chodí hrát děti od sousedů, protože vědí, že jindy si zase jejich potomek bude hrát u někoho jiného. „Ono teď jsou všude ty trampolíny, prolejzačky, to má každej, takže se děti vždycky přesouvaj z dvorku na dvorek. Ty větší to pak táhne víc ven“ (Františka). Evidentně jim přítomnost cizích dětí na vlastním pozemku nevadí, je jim spíš líto právě dětí, které nemají hřiště, kam by si chodily hrát. Jiní by ovšem nebyli nadšení, kdyby zařízení, které si pořídili, využívalo více lidí, jako například pan David, který by si kvůli bazénu podle svých slov postavil plot, aby se mu do něj nechodili koupat sousedé. Děti hrající si na ulici jsem během pozorování spatřil několikrát, pokaždé šlo však o tutéž skupinku dětí ve věku do deseti let, hrající si na chodníku před řadovými domy, u kterých předzahrádky nejsou rozděleny plotem. Děti buď kreslily na chodník, nebo odběhly opodál do sousedních ulic, kde jejich smích a nevázaný hovor představoval téměř jediný hluk v jinak tichém Šmoulově. Kromě této skupinky je v ulicích občas možné spatřit děti na kolech, koloběžkách, případně bruslích. Absenci míst určených ke scházení se pociťuje samozřejmě i dospívající mládež. „Já tady nikam nechodim...tak vůbec neni kam, tady chcíp pes..jenom ulice a domy...“ (Gabriela). Někteří využívají blízkého lesa, kde se mohou scházet mimo zraky rodičů. „Já tu přírodu tak moc nemusím,ale kluci si támhle v lese postavili nějakej nenormální bunkr a chodili tam hulit“ (Helena). A pro jiné představuje les vhodné prostředí pro sportovní aktivity. „Víte jak jsou tam v lese takový ty haldy?...Ano, přesně, skoky na kola...no tak to dělá můj synáček bagrem. Oni jsou do toho s kamarádama úplný blázni, takže si sehnali povolení od starosty snad, sehnali si bagr a teď většinu času trávěj tam“ (Barbora). Tato kapitola se věnovala dětem a psům, jelikož podle mého názoru obě tyto skupiny jsou pro Šmoulov velmi příznačné a často hrají důležitou roli v interakcích mezi obyvateli. Mladých rodin s dětmi zde bydlí hodně a stejně tak psa vlastní velký počet lidí. Jak z výpovědí řady informátorů, tak z pozorování vyplynulo, že psi mohou přispívat k navazování kontaktů, především v ulicích suburia nebo v jeho okolí, kam obyvatelé chodí psy venčit. Psi nemají, na rozdíl od lidí, žádné sociální zábrany, takže pro ně není problém začít se zajímat o cizího psa nebo člověka (Whyte, 1980:94; 1988:154-55, in: Lofland, 1998:39). Díky tomu lze v suburbiu občas pozorovat, jak interakce na ulici (tedy ve veřejném prostoru) dostávají jiný rozměr, než je pouhé pohlédnutí do očí a následné odvrácení zraku, které je jinak pro veřejný prostor typické. Někteří obyvatelé uvedli, že to byl právě jejich pes, díky němuž navázali ve Šmoulově první známosti. 27

V tak velkém počtu může mezi pejskaři (a samozřejmě i lidmi, kteří psa nevlastní) docházet snadno také ke konfliktům a střetávání implicitních norem chování, protože tyto má každý člověk nastavené trochu jinak. Během pozorování jsem nespatřil žádný konflikt mezi pejskaři, někteří informátoři si však stěžují na bezohledné chování ostatních majitelů, většinou jde o volné pobíhání psa a neuklízení jeho výkalů. V tomto směru se čas od času objevují pokusy chování pejskařů usměrnit pomocí norem explikovaných, například formou vyhlášky nebo článku v místních novinách. Jestli se lidé těmito předpisy řídí, není jisté, informátoři vlastníci psa ovšem uváděli, že oni se snaží brát ohled na ostatní, uklízet po psovi a dávat ho na vodítko, protože jim to přijde přirozené. V tomto ohledu jednají tedy spíše podle implicitních norem, naopak normy explicitní, jak se zdá, selhávají (Pospěch, 2010:115). Co se dětí týče, i ony mohou usnadnit navazování kontaktů s ostatními (Lofland, 1998:39). Někteří informátoři poznali své sousedy díky dětem, které společně chodily do základní školy ve vesnici. Děti se scházejí a hrají si, kde se dá, což většinou znamená, že si hrají u někoho doma nebo na zahradě, jelikož místa určená ke scházení se, jako jsou hřiště nebo park, ve Šmoulově chybí (Tonkiss, 2005:67). Informátoři tento trend střídání zahrad a domů většinou pokládají za zcela normální, protože děti si někde hrát musí, a jelikož nemají kde, tak si hrají jednou v jejich zahradě, jindy u souseda. Rodiče zahradu dětem často přizpůsobili tím, že jim pořídili houpačky, trampolíny a prolézačky. Stejně jako v případě návštěv se tak dá říci, že většina informátorů nevnímá svůj dům jako striktně soukromý prostor, kam by nechtěla pouštět lidi (či v tomto případě děti svých sousedů). VNÍMÁNÍ PROSTŘEDÍ A VZTAH K NĚMU Už při procházení suburbiem je zřejmé, že většina obyvatel Šmoulova dbá o svůj majetek a pečlivě udržuje dům i zahradu. Zvuk sekačky na trávu je v létě slyšet zcela běžně, občas někdo natírá plot nebo přistřihuje zahradní keře. Řada informátorů mi prozradila, že touha vlastnit dům se zahradou byla hlavním důvodem, který je do Šmoulova přivedl. Kromě domu se zahradou ovšem uváděli často zároveň ještě jeden důvod, proč se přestěhovali právě na toto místo – krásné prostředí. Zajímalo mě tedy, jak vnímají toto prostředí, jak vnímají prostor, který se nachází mimo jejich vlastní dům.

28

Krásná příroda Do Šmoulova se stěhovali především mladí lidé, kteří dokončili školu a chtěli založit rodinu na nějakém klidném místě v přírodě, zároveň však poblíž hlavního města. Kromě mladých lidí se sem stěhovali také lidé vyššího věku, kteří už děti vychovali a hledali klidné místo, kde by mohli strávit stáří. Šmoulov pro všechny tyto lidi splňoval jejich požadavky, navíc v době jeho vzniku, jak mi informátoři prozradili, byly ceny domů v suburbiu a ceny bytů v Praze srovnatelné. „Nás tady to místo zaujalo, protože to není klasickej satelit, kterej by byl někde támhle na poli a okolo by nebylo nic, ale je to docela napojený na tu vesnici a je tady ten les, kam se dá chodit...“ (Františka). Zdejší příroda podle všeho skutečně byla hlavním lákadlem suburbia. „No my jsme chtěli něco většího a aspoň trošku bezbariérovýho, protože syn je na vozíku no a tak jsme koukali kde je to co nejvíc hezký, aby tam byl nějakej les třeba no a tady to bylo asi nejhezčí, že to nebylo nic v poli a i s tou cenou to bylo slušný, takže asi tak“ (Hana). Rodina Hradeckých musela brát při výběru ohled na svého handicapovaného syna, i oni však zvolili právě Šmoulov. Zajímavé je, že zmínka o „satelitu v poli, kde by žít nechtěli“, zazněla z úst více informátorů. Přitom jak je patrné z úvodního popisu suburbia, je to právě pole, které Šmoulov ze tří stran obklopuje (přičemž na čtvrté straně přiléhá k silnici, za níž je také pole). Možným vysvětlením je fakt, že blízký les je skutečně rozsáhlý, nejedná se o malý shluk stromů obklopený nekonečnými lány, naopak opticky celé krajině dominuje. Díky tomu se může mnohým obyvatelům zdát, že jejich suburbium neleží uprostřed polí, přestože tomu tak fyzicky je. Svou roli zde může hrát i přítomnost blízké vesnice, takže okolní krajina přeci jen působí poměrně rozmanitě. Venkovní prostor jako prostor určený k zábavě Obyvatelé chodí na procházky, venčit psa, běhat, na kolo, na brusle, v zimě na běžky. Jejich volný čas je tak orientován především na venkovní aktivity. Obecně by se dalo říci, že prostor v suburbiu a jeho okolí berou obyvatelé především jako prostor určený k zábavě, což by potvrzovaly výpovědi většiny informátorů, kteří uváděli, že když mají chvíli volného času, jdou ven provozovat některou z níže uvedených aktivit. „No já to tady mám rád, jak můžu, tak jdu ven...běhám, chodím do lesa, jezdím na kole...“, sdělil mi starší pán, kterého jsem na ulici oslovil během pozorování.

29

„Ty lidi tam jsou prostě většinou z města...nejsou to žádný vesničani, nechovají drůbež, nejsou kutilové, aby něco tvořili...takže svůj volný čas tráví pobíháním po okolních lesích“ (Eduard). Pohled pana starosty podle mého názoru vystihuje způsob trávení volného času a aktivity řady obyvatel Šmoulova. K některým těmto aktivitám je vhodnější přímo suburbium jako takové, například k jízdě na kolečkových bruslích. Během pozorování jsem několikrát viděl bruslaře, jak projížděli ulicemi, přičemž jezdili skutečně prostředkem ulice, ne po chodníku (který je ovšem na bruslení poměrně úzký). Důvodem může být skutečnost, že přes den suburbiem neprojíždí tolik aut, takže jsou ulice poměrně volné a bruslaři se cítí bezpečně. Dalším důvodem může být absence vhodnějšího prostoru k bruslení. Pro většinu aktivit, ať už jde o výlety, cyklistiku nebo běžkování, je naopak vhodnější příroda okolo suburbia. Přírodu zde reprezentuje především zmíněný velký les. Les není příliš hustý, takže se jím dá pohodlně procházet, navíc je protkán sítí pěšinek, na kterých je v létě možné spatřit cyklisty, houbaře, maminky s kočárky, turisty, apod. Možností jak se dostat do lesa je víc. Na konci Šmoulova vede polem blátěná obecní cesta, díky níž se dá do lesa dostat velmi rychle. Podle velkého množství otisků bot, psích tlap, pneumatik od kola i koňských podkov je zřejmé, že Šmoulované tuto cestu skutečně hojně využívají. Pokud se však člověk zadívá na satelitní mapu nebo jednoduše popojde od obecní cesty asi sto metrů směrem k prostředku suburbia, všimne si, že v tomto místě vede do lesa ještě jedna, zcela neoficiální cesta – přímo napříč polem, ať už je pole právě holé, oseté, nebo na něm roste zelenina. Tato vyšlapaná cesta polem představuje část problematiky, kterou bych také rád vztáhl na vnímání veřejného prostoru. „Já tady žiju a nenechám se omezovat“ Tuto podkapitolku uvádím výrokem, který sice z úst žádného z informátorů nezazněl, ale myslím si, že výstižně odráží jejich pohled na některé obyvatele Šmoulova a jejich postoje. Když jsem výše psal, že venkovní prostor chápou obyvatelé jako prostor určený k zábavě, měl bych zde dodat, že někteří jej chápou, expresivně řečeno, jako prostor, kde si mohou dělat, co chtějí. Cestička vyšlapaná napříč polem zde může sloužit jako dobrý ilustrační příklad. Pole okolo Šmoulova patří obci a obhospodařuje je zemědělec z vesnice. Les patří obci také, v současné době se o něj stará hajný. Šmoulované, kteří si polem zkracují cestu do lesa, tak vědomě či nevědomě poškozují něčí majetek. Zemědělci se jejich počínání nelíbí, proto občas „na oplátku“ při orání pole rozorá také právoplatnou obecní cestu. To se zase nelíbí 30

obyvatelům suburbia, protože podle nich mají na tuto cestu právo. Celý spor se tak dostává do bodu, kdy ani jedna strana nechce ustoupit, protože je přesvědčena, že pravda je na její straně. Většina informátorů, včetně pana starosty, dává za pravdu zemědělci a odsuzuje chování Šmoulovanů jako bezohledné vůči majetku a práci jiných lidí. „..tohle je pole, který obdělává zemědělec a ty lidi choděj naprosto bezohledně prostředkem..vezmou to zkratkou..jako jít se projít zkratkou..to je pro mě nepochopitelný. Když se jdu projít, tak to přece klidně můžu obejít, protože nikam nespěchám...ty lidi už snad v dnešní době spěchaj úplně všude, jakoby šli do práce..“ (Eduard). Na stranu zemědělce se přiklání i místostarosta pan David. „Je tady dost lidí, co jsou z města a nějaký pole jim nic neříká. Protože když nejste z vesnice a nevíte co to vobnáší vypěstovat nějaký to obilí, tak je vám to jedno...taky už jsme o tom psali, že se nemá chodit přes pole, ale vždycky se najde někdo, kdo to poruší“ (David). Když přišla řeč na sporné vyšlapávání cesty, byli všichni informátoři přesvědčeni, že není správné chodit přes pole, které někomu patří, a ničit mu část úrody. Podobně jako v případě pejskařů byl i tento problém rozebírán v místních novinách, kde vedení obce apelovalo na ohleduplnost občanů a prosilo je, aby přes pole nechodili. Stejně jako v případě pejskařů, ani zde se obyvatelé podle všeho explicitně vyjádřenými normami neřídí. Vyšlapaná cesta nezmizela, je tedy zřejmé, že někteří obyvatelé si cestu do lesa zkracují dál. Vedení obce už najalo firmu, aby opravila právoplatnou obecní cestu a zasadila podél ní do země patníky a stromky, aby se tak vyjasnila vlastnická práva jednou provždy. Jestli tato oficiální podpora obecní cesty přesvědčí obyvatele suburbia, aby skutečně používali právě tuto cestu do lesa, je otázkou. Pro tuto práci však není důležitý samotný spor mezi obyvateli a zemědělcem. Na příkladu vyšlapávání cestičky do pole jsem chtěl spíš ukázat na jednu stranu skutečnost, že informátoři vnímají omezenou přístupnost tohoto prostoru, ale na druhé straně také skutečnost, že někteří obyvatelé suburbia mohou venkovní prostor chápat jako prostor, kde se mohou volně pohybovat, aniž by je někdo omezoval. A nemusí se jednat pouze o pohyb, jak ukazuje následující pasáž. S lesem souvisí i další spor, který se vleče již delší dobu a o kterém mi podal svědectví opět pan starosta. Jde o problém vyvážení odpadu do lesa. V hlavní roli opět figurují obyvatelé Šmoulova, kteří odpad, který jim vznikne při práci na zahradě nebo v domě, naloží na kolečko a odvezou na kraj lesa, kde ho vyklopí na hromadu. Často se prý hájí tvrzením, že jde o bioodpad, který v lese časem zetlí. Starostovi se však jejich počínání přesto nelíbí. „Tady stále neexistuje respektování obecního majetku. Je tam poměrně dost lidí, který posekaj zahrádku a odvezou to do lesa..oni si myslej, že to tam zetleje, ale les neni smetiště a 31

ani bioodpad tam nepatří“ (Eduard). S čím má starosta obzvláště špatné zkušenosti je lavinový efekt, který chování jednotlivce může přinést a podle něj také vždycky přinese. „Ve chvíli, kdy se tam objeví hromádka, tak další dva sousedi tam taky přivezou hromádku a třetí tam přijede a avií a odveze tam stavební odpad“ (Eduard). Zdá se, že chování jednotlivce může v tomto případě negativně ovlivnit další lidi, kteří se začnou chovat stejně. I zde byla snaha ze strany obce zabránit tomuto chování. Články v novinách a fotografie skládek se však neukázaly jako příliš účinné, protože odpad se v lese objevuje dál. Pan místostarosta však věří, že co funguje jako lavinový efekt v negativním smyslu, může stejně tak dobře fungovat i ve smyslu pozitivním. „Já věřím, že tady funguje nějaká osvěta, že ty lidi si to prostě řeknou, že se nemá přes to pole chodit nebo vozit odpad do lesa...a že se to časem bude zlepšovat“(David). Třetí problém, který opět souvisel s lesem, se v obci řešil pár let nazpátek. Šlo o petici proti kácení stromů, kterou zorganizovali obyvatelé Šmoulova. Les během posledních čtyřiceti let vlastnili celkem dva nájemci, ani jeden se však o něj pořádně nestaral. Zanedbávali především pravidelné kácení suchých stromů a výsadbu stromů nových. Situace se změnila, když obec les pronajala dalšímu nájemci. Ten začal ihned podnikat opatření, která měla být podniknuta už dávno. Začal se o les starat, především nechal kácet právě suché stromy. Tím si ovšem rozhněval pár obyvatel ve Šmoulově, kterým se nelíbilo, že se v lese kácí příliš mnoho stromů, ačkoli se jednalo pouze o stromy, které měli být pokáceny už dávno, akorát postupně, což by nebylo tak nápadné. „Tyhle lidi nemaj představu, jaký je to žít na vesnici, ale maj představu, jak by to tam mělo vypadat...jim prostě vadilo, že se v lese kácej stromečky, ale že to je potřeba, aby ten les byl zdravej, o tom neměli ponětí....oni to prostě brali tak, že tohle je jejich prostor kde oni žijou a nikdo jim do toho nebude zasahovat“ (Eduard). Předchozí tři příklady spíše ukazovaly na to, jak informátoři vnímají chování jiných lidí. Nabízí se samozřejmě otázka, jak se v těchto situacích chovají samotní informátoři. Zde je třeba říci, že všichni, s nimiž přišla na téma vztahu k prostředí řeč, uvedli, že se snaží respektovat pravidla a zvyky, které pokládají v místě svého bydliště za běžné, což opět odkazuje na implicitní normy, tedy normy chování, které se člověk učí, například postupným sžíváním se s prostředím. „Já teda co tu bydlíme, tak mám úplně jinej pohled tady na to všechno...prostě dřív když jsme bydleli na sídlišti, tak tam člověk chodí tak nějak všude a neřeší to, ale tady, tady už si říkám, jestli můžu támhle na to pole, protože to asi někomu patří, a tak..“ (Barbora). Většinou informátoři nehovořili takto přímo o tom, kam až mohou chodit a kam už by neměli, ale uváděli, že jim přijde samozřejmé brát ohled na cizí majetek a 32

z jejich výpovědí vyplynulo, že mají za to, že to jsou oni, kdo by se měl přizpůsobit. Z této výpovědi paní Barbory je patrné ono vnímání přístupnosti prostoru, o němž byla řeč v souvislosti s chozením přes pole. Lze jistě nalézt i příklady, které nesouvisí s lesem, ale souvisí se vztahem k prostředí. Jedním takovým příkladem může být problém, o kterém jsem již psal v kapitole o psech, ale nerozváděl jsem ho příliš do hloubky. Jedná se o psí exkrementy a postoj pejskařů k nim. Někteří informátoři, kteří vlastní psa, uvedli, že dbají na to, aby po svém psovi uklidili, protože jim vadí, když se musí na chodníku neustále dívat pod nohy. „...co mi teda strašně vadí, že ty lidi jsou nepořádný a neuklízej si po těch psech, specielně po těch velkejch. Protože lidi co znám co maj malý čokliky, tak choděj se sáčkama, ale ty co maj velký psy to neřešej, protože ten pes odběhne daleko a je to tím pádem jedno“ (Barbora). Podobně vidí situaci i paní Adéla. „No jeden čas tady bylo strašně zahovněno...teďuž bych řekla, že se to zlepšilo, ale třeba před barákem na tý předzahrádce to nacházím furt...to je těžký, když ty lidi nemaj pocit, že jsou součástí nějaký komunity, tak ty hovna po tom čoklovi neuklízej..když vím, že tu nežiju sama a že by do toho mohla šlápnout támhle Máňa od sousedů“ (Adéla). Někteří obyvatelé tedy i toto jednání považují za bezohledné a vadí jim. Během pozorování jsem na druhou stranu měl pocit, že je suburbium, právě co se týče psích výkalů, poměrně čisté. Je ovšem možné, že při tak velkém počtu psů, jaký ve Šmoulově bez pochyby je, se může najít řada lidí, kteří po nich neuklízí. Situaci nenahrává ani skutečnost, že v celém suburbiu není ani jeden koš na psí exkrementy, takže je na obyvatelích, aby se při vycházce se psem sami vybavili sáčky a poté je vyhodili do vlastní popelnice před domem. Společným jmenovatelem všech uvedených příkladů může být opět konflikt implicitních norem, tedy naučených a zažitých způsobů chování, případně rozdíl ve vnímání společného soužití v rámci komunity (přičemž fungování komunitních vztahů by spíše pomohl odhalit další výzkum). Péče o okolní prostředí Na tomto místě je třeba říci, že zdaleka ne všichni Šmoulované zasahují do svého okolí negativně. Řada z nich má naopak zájem na tom, aby nejen jejich vlastní pozemek, ale také okolí celého suburbia bylo udržované a čisté. Téměř všichni informátoři uvedli, že se nějakým způsobem podílí na údržbě okolí. Především se však jedná o prostor před jejich vlastním domem, konkrétně chodník. Zdá se, že někteří informátoři vnímají tuto část chodníku před domem jako svůj soukromý prostor, který udržují čistý (stále však zůstává přístupný všem, 33

což považuji za znak prostoru veřejného). Možná zde roli hraje skutečnost, že obec uklízí pouze ulici jako takovou, ale chodník ne, takže si někteří obyvatelé vztáhli tuto zodpovědnost sami na sebe. Už z pozorování bylo jasně patrné, že chodník podél plotu jednoho domu může být čistý a téměř jako nový, zatímco v místě, kde plot končí a začíná plot sousedního domu, prorůstají dlaždicemi velké trsy trávy. Někteří informátoři jsou prý domluveni se sousedy, že si bude každý uklízet chodník před svým domem, aby tak byl ve výsledku čistý chodník v celé ulici. Někteří, jak už bylo řečeno, uklízí po svém psovi a dokonce i po cizích psech, pokud se jedná o místo před jejich domem. „Já uklízim před barákem denně..jako obec uklízí silnice, ale ty chodníky, to už je na nás, abychom si je uklidili“ (Barbora). O úklid ulic ve Šmoulově se skutečně stará obec, či přesně ji řečeno soukromá firma najatá obcí. Chodník si tak má udržovat každý sám. „My se staráne o to, o co je člověk zvyklej z vesnice že se stará. Že mám zahradu, to je jasný, že mám předzahrádku, to je jasný..protože jsme doma vždycky udržovali aspoň trávu, co roste mezi silnicí a obrubníkem, tak to dělám taky. Někdo na to přijde až časem, třeba jedny sousedi na to přišli až nedávno, že ten chodník není průchozí..oni jsou to často lidi z města, nejsou venkovský, takže nejsou zvyklí se o něco takovýhleho starat“ (Adéla). Je tedy možné, že v některých případech lidé chodník vůbec neudržují, ale jindy si časem uvědomí, že by se o něj starat měli. Jisté je, že nikde v obci není nic podobného jako vytrhávání trávy nařízeno, takže záleží na každém, jestli to bude dělat či nikoli. Někteří jdou v této iniciativě ještě dál. Na jednom místě, vedle ulice, která sousedí s polem, je tráva pravidelně posekaná a udržovaně působí i stromky, které na tomto travnatém plácku rostou. „To dělá soused. On má na to dobrou sekačku, tak si tam vždycky tu trávu poseká i takhle naproti přes ulici u toho pole..a vysadil si tam ty stromky, tak se o ně stará“ (David). Kromě těchto individuálních aktivit a sousedských dohod existují v obci ještě společné úklidové akce. Opět je na obyvatelích, jestli se rozhodnou se zúčastnit, nebo ne. „Tady obec jednou za čas zorganizuje takovej hromadnej úklid, takže se lidi sejdou, přinesou si hrábě a lopaty a uklízej..kanály, les, a tak...“ (Adéla). Podobné akce je skutečně možné dohledat buď na internetových stránkách obce, případně se o nich dočíst na vývěsních tabulích. Zdá se, že se jich účastní i obyvatelé Šmoulova. Podle starostova mínění se těchto akcí účastní méně lidí, než by si představoval, na druhou stranu informátoři, když přišla řeč na péči o okolí, uváděli, že o úklidech vědí a občas se jich také sami zúčastňují.

34

Pole pod sněhem jako prostor přístupný všem Jak jsem zmínil výše, většina informátorů vnímá jisté omezení přístupnosti v případě prostoru, jakým je zmíněné pole u lesa. V tomto ohledu se dá vysledovat jedna výjimka, kterou je situace, kdy pole pokryje sníh. Sníh, jak se zdá, zbavuje dotázané Šmoulovany zábran přes pole chodit, jelikož řada z nich s oblibou využívá právě okolní pole k běžkování. „Tady je to výborný na běžky, když v zimě napadne sníh, tak vždycky někdo první vyrazí na pole a udělá tam stopu..a ostatní se pak přidaj postupně...někdy i my s manželkou, když se tam dostaneme jako první, tak tu stopu uděláme“ (David). Jelikož dotázaní běžkaři ani neuvažovali o tom, že by v tu chvíli prostor nemusel být přístupný, domnívám se, že jejich ohled na přístupnost prostoru se vztahuje skutečně pouze k situaci, kdy je pole osázené nebo na něm něco roste, čímž by došlo k přímému poškození úrody. Alespoň podle výpovědí běžkařů se zdá, že zasněžené pole zpřístupní další prostor, který mohou využít pro sportovní aktivity, což by v jinou roční dobu možné nebylo. Otázku vnímání přístupnosti tohoto konkrétního prostoru, například se zaměřením na roční období, by však odhalil až další výzkum. Tato kapitola měla poukázat na různé způsoby vnímání prostoru v rámci venkovního prostředí. Na jedné straně stojí skutečnost, že informátoři vnímají jistá omezení v přístupnosti určitého prostoru, což jsem se snažil ukázat na příkladu pole. Stejně jako v případě ulice se zde nejedná o fyzické zábrany, které by znemožňovali vstup na pole, ale spíše o pocit „tady nemám co pohledávat“. Zmíněné pole je tedy spíše vnímáno jako prostor soukromý, neboť veřejný prostor v této práci chápu mimo jiné jako prostor všem zcela přístupný. Na druhé straně pak stojí vnímání venkovního prostředí jako prostoru určeného k zábavě, případně dokonce jako prostoru, kde si člověk může dělat, co chce. Zde se ovšem musím odvolávat pouze na tvrzení informátorů, kteří hovořili někdy až o bezohlednosti některých obyvatel vůči venkovnímu prostředí. Přestože tato tvrzení většinou nemohu nijak doložit (kromě satelitní mapy, na které je dobře patrná cesta vyšlapaná skrz pole, případně článků v novinách či diskusí na internetu, kde se často obyvatelé přou o podobné záležitosti), mohu v rámci interpretace dat opět poukázat na konflikt implicitních norem a snahu řešit situaci normami explikovanými.

35

AUTA „My tady víc jezdíme, než chodíme“, sdělil mi obyvatel Šmoulova během krátkého neformálního rozhovoru, které jsem prováděl v rámci pozorování. Pozorování suburbia dává tomuto pánovi do značné míry zapravdu. I přes poměrně spolehlivé autobusové spojení zůstává automobil pro řadu Šmoulovanů preferovanou volbou. Řadě z nich umožňuje vozit menší děti do školy a na kroužky, případně si dojet do města na větší nákup (někteří informátoři používají automobil k nákupu i tehdy, když jedou nakoupit do malého krámku ve vesnici – nechce se jim totiž tahat tašky s nákupem do asi kilometr vzdáleného suburbia). Proto jsou auta další věcí, které si člověk ve Šmoulově spolehlivě povšimne. Téměř všichni informátoři vlastní více aut než jedno. Jak sami říkají, bez alespoň dvou aut na rodinu by se jejich každodenní život nedal zvládnout. Často jezdí oba rodiče do zaměstnání a ne vždy se jim chce k tomu využít autobusovou linku. Zmíněné velké nákupy v supermarketech na okraji Prahy a rozvážení dětí do školy také nejsou žádnou výjimkou. Celkově tak suburbium disponuje poměrně velkým počtem automobilů. Přestože provoz zde není příliš hustý, má člověk v některých chvílích dojem, že je v ulicích víc jedoucích aut, než chodců. To platí zejména pro dopolední hodiny, kdy se moc lidí po ulicích skutečně nepohybuje. Konflikt norem spojených s auty Už během pozorování mě překvapilo, že ve Šmoulově kromě označení obytné zóny není jediná dopravní značka, dokonce ani zpomalovací práh. Když jsem se na tuto skutečnost ptal informátorů aktivních v zastupitelstvu, dostalo se mi víceméně jedné odpovědi. „My jsme je sem chtěli dát, říkali jsme si, že sem dáme značky pro přednost zprava, protože to tady ty lidi vůbec nedodržujou..ale i kdybychom to sem dali, tak oni to stejně dodržovat nebudou, to je jako se všim ostatním..“ (Adéla). Opět se zde tedy objevuje otázka selhávání explicitních norem na úkor norem implicitních. Značky v suburbiu zřejmě nejsou proto, že vedení obce nevěří v jejich účinnost. V případě zpomalovacího prahu jedna informátorka zase uvedla, že by dělal hluk, jak by přes něj auta přejížděla. Na nedodržování předností zprava a povolené rychlosti si někteří informátoři stěžovali. Další stížnosti je možné nalézt v diskuzích na internetových stránkách obce. Nepřišlo mi, že by auta ve Šmoulově jezdila nějak rychle, ale je možné, že to někteří obyvatelé vnímají jinak. Pro tuto práci ani není podstatné, jaká je situace doopravdy, ale právě 36

to, jak ji vnímají obyvatelé, například právě z hlediska norem chování. Místostarosta David Doležal spíše konstatoval, že auta jezdí rychle, ale že je to dnes poměrně normální záležitost. „..dneska nemáte auto, který by jezdilo moc krokem, ono dneska každý auto umí jezdit rychle, takže tu třicítku moc lidi nedodržujou, musím přiznat, že občas ani já ne, i když bych měl, jak zastupitel (smích). Platí tam přednosti zprava, protože tam nejsou značky, ale na to si moc nikdo nehraje. Teď jsme se o to zajímali, máme jednoho člověka, kterej by tam ty značky dal, ale značek je všude mraky a lidi to stejně nedodržujou“ (David). Je tedy zřejmé, že možnost umístit v suburbiu značky zde skutečně je, ale jejich účinek je vnímán jako nejistý. Někdy ovšem není potřeba nařízení, aby se situace podstatně zlepšila. V tomto ohledu mají zajímavou zkušenost obyvatelé centrální ulice, která vede mezi řadovými domky na jedné a bytovým domem na druhé straně. Na konci této ulice se nachází výjezd ze Šmoulova na hlavní silnici a celá ulice je delší než ostatní, takže zde auta občas nabírají poměrně vysokou rychlost. Paní Adéla, která bydlí v řadovém domě v této ulici, nebyla se situací příliš spokojená. „Oni to tady dřív hrozně smažili...tady prostě tou ulicí projeli a fakt dost rychle. Tak jsme uvažovali, jestli sem nedat nějaký ty značky, ale oni by to nedodržovali...ale nakonec pomohla jiná věc. My jsme začali parkovat auta před barákem, takže se z toho vytvořila v podstatě jednosměrka, a oni už si to teď rozmyslej tam jezdit rychle, protože nemaj tolik prostoru a nechtěj riskovat, že proti nim vyletí jiný auto“ (Adéla). Tento nápad vznikl prý spíše náhodou, když někteří obyvatelé protějšího bytového domu nechali auta zaparkovaná na ulici místo na parkovišti před domem. Pár lidí si ale všimlo, že parkování před domem má svůj přínos, proto i oni začali parkovat před domem. V centrální ulici se tak prý zlepšil problém s dodržováním povolené rychlosti bez jakýchkoli značek či nařízení. Dalo by se říci, že se tím v daném místě utvořila norma parkování na ulici. Co se týče osobních automobilů, jejich množství a využívání není ve Šmoulově zanedbatelné. I přes fungující hromadnou dopravu je automobil pro obyvatele suburbia nutností (Sýkora, 2003). Ve Šmoulově nejsou kromě označení obytné zóny žádné dopravní značky či zpomalovací pruhy. Řada informátorů je však přesvědčena, že jsou tyto prvky zbytečné, jelikož řidiči se na ně stejně ohlížet nebudou, což ukazuje na nedůvěru v účinek explikovaných norem. V centrální ulici si lidé pomohli sami a bez značek, když začali parkovat přímo na ulici, která se tak podstatně zúžila a projíždějící řidiči jsou nuceni zpomalit, jinak by riskovali srážku s případným protijedoucím vozem. Zúčastnění obyvatelé tak pomohli vytvořit normu související s parkováním na ulici.

37

ZÁVĚR V práci jsem se zabýval otázkou, jak obyvatelé konkrétního pražského suburbia vnímají tamější veřejný prostor. Zajímal mě charakter tohoto prostoru na základě pohledu obyvatel, normy, jimiž se obyvatelé v tomto prostoru řídí, případně kde se dají objevit hranice prostoru veřejného a soukromého, opět na základě pohledu obyvatel. Veřejný prostor zde chápu ve dvou hlavních rovinách. Zaprvé jako místo přístupné všem (park, náměstí), zadruhé pak jako místo omezených interakcí (ulice) (Tonkiss 2005:67). Z výzkumu je dobře patrné, že místo či prostor, který má sloužit ke scházení se, v suburbiu skutečně nalézt nelze. Přesto se domnívám, že zde při bližším zkoumání takový prostor existuje, přestože nemusí být patrný na první pohled. Nenachází se však přímo v suburbiu, ale mimo něj. Může jím být zmiňované pole u lesa. Přes rok jej obdělává zemědělec, takže přes něj informátoři nechodí, protože vnímají omezenou přístupnost tohoto prostoru. Jak již bylo řečeno, nejedná se o fyzické zábrany, ale spíše o pocit, že by člověk na pole vstupovat neměl, protože by mařil něčí práci a také by z toho mohl mít problémy. Pole je tak většinu roku vnímáno jako soukromý prostor, neboť veřejný prostor v této práci chápu jako prostor všem přístupný. Zato když v zimě napadne dost sněhu, stává se pole místem, kam nejenže obyvatelé vstupují bez výčitek, ale navíc jej využívají ke sportovním aktivitám, zejména běžkování. Jejich vnímání tohoto prostoru, zejména pokud jde o jeho přístupnost, se tedy liší během ročních období. V tomto případě se možná nedá hovořit vysloveně o scházení se (nemůžu doložit, že má běžkování skutečně hromadný charakter, že při něm vzniká nějaký pocit sounáležitosti), ale minimálně se dá hovořit o veřejné přístupnosti. V případě, že by tento prostor skutečně byl významný pro místní komunitu, že by pocit sounáležitosti vzbuzoval, pak by se možná dalo jej přirovnat k prostoru, jakým je náměstí, v tomto případě ovšem prostoru limitovaném ročním obdobím, tedy časem. Na podobné zjištění by však byl zapotřebí další výzkum, zaměřený například na komunitní vztahy. Jako místo, které naopak není přístupné všem, ale kde se lidé scházejí, lze uvést jednotlivé domy a jejich zahrady. Většina informátorů si zve přátele na návštěvu domů, když v nejbližším okolí není vhodné místo, kde by se dalo sejít se a popovídat si. Do jisté míry se zde tak stírá hranice mezi veřejným a soukromým, kdy si k sobě domů zvou obyvatelé lidi, s nimiž by se třeba raději setkali jinde, pokud by bylo kde. Jako příklad zde uvedu skutečnost, že sousedé, pokud se chtějí vidět, by mohli zajít do kavárny či restaurace, případně posedět na 38

lavičce na náměstí. V suburbiu musí situaci řešit návštěvami, pokud se nechtějí vysloveně procházet po okolí nebo si jen tak povídat přes plot zahrady. Podobná je situace v případě dětí, které rovněž nemají v okolí bydliště místa určená ke hraní. Navštěvují se proto navzájem v domech nebo na zahradách, přičemž jejich rodiče jsou zvyklí, že na vlastní zahradě spatřují děti sousedů. Dokonce dětem absenci hřiště vynahradili prolézačkami a trampolínami, které je možné spatřit skoro na každé zahradě. Atrakce na soukromých pozemcích tak nahrazují veřejně přístupné hřiště a zábava, která by se odehrávala venku, odehrává se doma. Pro tuto práci je důležité, že většina informátorů nemá problém pozvat si návštěvu, případně klienty, k sobě domů, nevnímají to tudíž jako nějaké narušení svého soukromí. Až na výjimky neměli problém ani s tím, abych k nim domů přišel já, jakožto téměř cizí člověk (znali mě pouze z doporučení, viz metoda sněhové koule). Veřejný prostor jakožto místo, kde dochází k omezeným interakcím a kde se pohybují cizinci, se v suburbiu vyskytuje především v podobě ulice. O řadu z těchto omezených interakcí se navíc nezaslouží dospělí lidé, ale jejich děti nebo psi, kteří nemají společenské zábrany jako dospělí a snáze navážou komunikaci (Lofland, 1998:39). Ulice v tomto suburbiu navíc nejsou vnímány jako místo delšího pobývání. Jsou vnímány spíše vzhledem k nějakému účelu, například dostat se na autobus, vyvenčit psa, projít se s kočárkem, ale ne jako cíl, jít jen tak na ulici a chvíli se zde jen tak procházet. Informátoři takové počínání vnímají jako neobvyklé nebo zvláštní, může se ale stát, že jim takové chování na ulici přijde podezřelé. Někteří pozorují, kam dotyčný míří, jiní se ho rovnou zeptají, jestli někoho nehledá. V tomto případě tedy nefunguje typická zdvořilá nevšímavost (Goffman, 1963, in: Lofland, 1998:29), ale snaha zjistit, jaký člověk se v suburbiu nachází, snaha zařadit si člověka do bezpečné kategorie (Lofland, 1998:9). Podezřelý může být zejména cizí člověk, u něhož tato kategorie není zřejmá (cizí člověk roznášející letáky podezřelý být nemusí). Pozornosti někdy neuniknou ani cizí zaparkovaná auta, ve kterých někdo sedí. Řada informátorů přiznala, že je opatrná z obavy před zloději, kteří v minulosti do suburbia několikrát zavítali. Přestože však člověk do suburbia nepatří, nemusí být nutně vnímán jako podezřelý nebo nebezpečný. Paradoxně působí příklad jehovistů a bezdomovců, kteří se zde občas vyskytují. Informátoři o nich však hovořili spíše pobaveně a bylo evidentní, že si na ně zvykli a dokázali si je patřičně zařadit (kategorie těchto bezdomovců a jehovistů není vnímána jako ohrožující). Je to právě ulice, místo omezených interakcí, kde se v případě tohoto suburbia dají pozorovat určité sociální bariéry. Z výpovědí informátorů a pozorování vyplývá, že jde o prostor, kde se sice fyzicky může pohybovat kdokoli, ale kde neznámý a nezařaditelný 39

člověk, pohybující se zdánlivě jen tak, nemusí být vítaný. Otázku „jak vnímají obyvatelé veřejný prostor“ může být obtížné zodpovědět přímočaře a konkrétně. Snažil jsem se proto nalézt odpověď napříč celým výzkumem, zkoumáním jednotlivých jevů, které se v suburbiu vyskytují. Za pozornost stojí ulice, kterou informátoři chápou jako prostor, kde nikdo nepobývá jen tak, aniž by někam směřoval nebo se zaobíral konkrétní činností. Za pozornost stojí také vztah obyvatel k prostředí. Obecně se dá říci, že venkovní prostředí vnímají informátoři jako prostor k zábavě, zejména sportovním aktivitám. Zároveň však z výpovědí informátorů vyplývá, že vnímají omezení v přístupnosti v určitém prostoru, jakým je například pole. Na druhé straně informátoři u řady obyvatel negativně vnímají chování a jednání, které vystihuje věta „já tu bydlím, takže se zde budu chovat, jak já uznám za vhodné“. Do této kategorie může spadat vyvážení odpadu do lesa, vyšlapávání cesty napříč polem, volně pobíhající psi a jejich exkrementy na chodnících, nedodržování povolené rychlosti a v neposlední řadě snaha za každou cenu zachovat současnou podobu lesa. Zde se dá také hovořit o konfliktu norem chování. Normy chování, kterými se obyvatelé řídí, se samozřejmě mohou lišit člověk od člověka. Informátoři se však řídí především normami implicitními (Pospěch, 2010:115), jednoduše se chovají tak, jak jim to přijde přirozené nebo jak se to naučili za dobu, co v suburbiu žijí. Nechodí například přes pole, protože respektují majetek někoho jiného, uklízejí po svých psech, protože jim samotným je nepříjemné, když po nich nikdo neuklízí. Těmito normami, které se dají považovat za normy navyklé nebo naučené, se ovšem mohou řídit také lidé, kteří ohleduplní nejsou. Jak již bylo uvedeno výše, někteří obyvatelé nechávají své psy pobíhat volně a neuklízí po nich, vozí odpad do lesa, apod. S tímto chováním se snaží informátoři aktivní v zastupitelstvu bojovat prostřednictvím článků v novinách, vyhlášek a cedulí, tedy pravidly, která jsou explicitně vyjádřená (Pospěch, 2010:115). Sami ale přiznávají, že podobná nařízení nejsou příliš účinná, stejně jako například dopravní značky, protože lidé, kteří jsou zvyklí chovat se určitým způsobem, je stejně dodržovat nebudou. Z výpovědí informátorů tedy vyplývá, v suburbiu skutečně převažují implicitní normy nad normami explikovanými, které nastupují spíše až v momentě, kdy se první uvedené dostanou do konfliktu Pokud jde o hranice mezi veřejným prostorem a prostorem soukromým, tak jak je vnímají obyvatelé, zde by byl zapotřebí rozsáhlejší výzkum. Ze svého výzkumu bych nerad 40

činil konkrétní závěry, kde je možné takové hranice nalézt, přesto uvedu pár případů, o kterých si myslím, že toto téma postihují. Jako jeden z příkladů může opět posloužit pole, na které informátoři přes rok nevkročí, protože někomu patří a poškodili by úrodu, ale zato v zimě nemají problém jezdit po něm na běžkách. Dá se tedy hovořit o změně charakteru tohoto prostoru, který je někdy vnímán jako soukromý (protože není veřejně přístupný), jindy naopak jako veřejný (přístupný všem) (Tonkiss, 2005:67). Zde by jakousi hranici mohlo tvořit roční období a přítomnost nebo absence úrody. Dalším příkladem by mohly být návštěvy známých nebo jejich dětí, kdy vlivem situace v suburbiu a absence míst ke scházení rodiče počítají s tím, že si v jejich domě či na zahradě hrají cizí děti, případně že k nim domů chodí na návštěvu sousedé a přátelé (jindy soukromý prostor tak může být do jisté míry vnímán jako veřejný). Hranice by zde mohla mít spíše povahu sociální. Další hranici by mohl tvořit rovněž zmiňovaný chodník před domem. Řadě informátorů záleží na tom, v jakém stavu se chodník podél jejich plotu nachází, jelikož je to pro ně určitá vizitka. A konečně je zde ulice jako taková, která by podle všech definic měla být veřejná a všem přístupná, ale jak bylo výše popsáno, v suburbiu existují určité sociální bariéry, kdy si obyvatelé všímají, kdo se po ulicích pohybuje, přičemž lidé cizí a nezařaditelní mohou být také podezřelí a nežádoucí.

41

BIBLIOGRAFIE Disman, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2002. Hendl, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál 2005. Heřmanský, Martin. Kvalitativní analýza dat. In Úvod do společenskovědních metod. (Online), Dostupný z http://moodle.fhs.cuni.cz/course/view.php?id=614 Hnilička, Pavel. Sídelní kaše – otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. Brno: ERA, 2005. Lofland, Lyn. The Public Realm. New York: Aldine de Gruyter, 1998. Novotná, Hedvika. Kvalitativní strategie výzkumu. In Úvod do společenskovědních metod. (On-line), Dostupný z http://moodle.fhs.cuni.cz/course/view.php?id=614 Ouředníček, Martin. Suburbanizace Prahy. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2003. Punch, Keith F. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. Pospěch, Pavel. Význam a normalita ve veřejném prostoru a v nákupním centru. In Československé město včera a dnes: Každodennost – reprezentace – výzkum. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. Potočný, Tomáš. Lidé na okraji – případová studie satelitního městečka. Brno: FFS MU, 2006 Silverman, David. Ako robiť kvalitatívny výskum: Praktická príručka. Bratislava: Ikar, 2005. Sýkora, Luděk. Suburbanizace a její společenské důsledky. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2003. Tonkiss, Fran. Space, the City and Social Theory. Cambridge: Polity Press, 2005. 42

43