Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Letniční a charismatické křesťanství v současné ČR – etnografická studie

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vedoucí práce: doc. PhDr. Zdeněk R. Nešpor, Ph.D.

V Praze 2015

Monika Chaloupková

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 26. 6. 2015

………………………………… Monika Chaloupková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce doc. PhDr. Zdeňku R. Nešporovi, Ph.D. za jeho cenné rady, velmi vstřícný přístup, ochotu a trpělivost při vedení bakalářské práce. Tato práce by nemohla vzniknout bez pomoci pastora 1. sboru Apoštolské církve v Praze – Petra Sikory, pastora regionu Střed Křesťanského společenství Praha – Petra Káchy a ochotných členů obou společenství, tímto jim též děkuji.

OBSAH ÚVOD .......................................................................................................................................................... 1 1.

PROLEGOMENÁLNÍ ČÁST .................................................................................................................... 2 1.1. ČESKÁ RELIGIOZITA A SOUČASNÁ ČESKÁ NÁBOŽENSKÁ SCÉNA.......................................................................... 2 1.2. EVANGELIKALISMUS ............................................................................................................................... 5 1.2.1. Pojem evangelikální ................................................................................................................ 5 1.2.2. Charakteristické rysy ............................................................................................................... 5 1.2.3. Kořeny evangelikalismu ........................................................................................................... 7 1.2.3.1. 1.2.3.2. 1.2.3.3. 1.2.3.4.

1.2.4. 1.2.5. 1.2.5.1.

1.2.6. 1.2.7. 1.2.8.

Pietismus ............................................................................................................................................ 7 Probuzenectví..................................................................................................................................... 8 John Wesley a metodismus ................................................................................................................ 9 Hnutí svatosti ................................................................................................................................... 10

Evangelikalismus v České republice ....................................................................................... 10 Letniční hnutí ......................................................................................................................... 11 Křest v Duchu svatém ....................................................................................................................... 12

(Neo)charismatické hnutí ...................................................................................................... 14 Hnutí víry ............................................................................................................................... 15 Letniční a (neo)charismatické křesťanství v České republice ................................................. 15

1.2.8.1. Apoštolská církev.............................................................................................................................. 17 1.2.8.1.1. Historie Apoštolské církve ......................................................................................................... 18 1.2.8.1.2. Věrouka Apoštolské církve ........................................................................................................ 18 1.2.8.1.3. Vyznání Apoštolské církve ......................................................................................................... 19 1.2.8.1.4. Aktivity a projekty Apoštolské církve ........................................................................................ 20 1.2.8.2. Církev Křesťanská společenství – Křesťanské společenství Praha .................................................... 21 1.2.8.2.1. Historie Křesťanského společenství Praha ................................................................................ 22 1.2.8.2.2. Věrouka Církve Křesťanská společenství ................................................................................... 24 1.2.8.2.3. Vyznání Církve Křesťanská společenství .................................................................................... 24 1.2.8.2.4. Aktivity a projekty Křesťanského společenství Praha ............................................................... 24

2.

VÝZKUMNÁ ČÁST ............................................................................................................................. 26 2.1. METODOLOGIE ................................................................................................................................... 26 2.1.1. Výzkumné téma ..................................................................................................................... 26 2.1.2. Výzkumná strategie ............................................................................................................... 26 2.1.3. Techniky sběru dat a výběr výzkumného vzorku ................................................................... 26 2.1.4. Analytické postupy ................................................................................................................ 27 2.1.5. Hodnocení kvality výzkumu ................................................................................................... 28 2.1.6. Etické otázky výzkumu........................................................................................................... 28 2.2. VLASTNÍ VÝZKUM ................................................................................................................................ 29 2.2.1. Region Střed sboru KS Praha a 1. sbor Apoštolské církve v Praze ......................................... 29 2.2.1.1. Historie 1ACP.................................................................................................................................... 29 2.2.1.2. Historie regionu Střed ...................................................................................................................... 30 2.2.1.3. Aktivity společenství ......................................................................................................................... 30 2.2.1.3.1. Popis bohoslužby ....................................................................................................................... 32 2.2.1.3.2. Modlitby a Davidův stánek ........................................................................................................ 34 2.2.1.3.3. Klíčové aktivity společenství z pohledu členů sborů ................................................................. 35 2.2.1.4. Evangelizace ..................................................................................................................................... 37 2.2.1.5. „Letničnost“ společenství ................................................................................................................. 41 2.2.1.6. Hodnoty společenství ....................................................................................................................... 45 2.2.1.7. Pozitiva a negativa společenství z pohledu jejich členů ................................................................... 50

3.

ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 55

4.

BIBLIOGRAFIE ................................................................................................................................... 56 4.1. 4.2.

5.

PRAMENY .......................................................................................................................................... 56 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA ..................................................................................................................... 58

PŘÍLOHY ........................................................................................................................................... 60 5.1. 5.2. 5.3.

PŘÍLOHA Č. 1 ..................................................................................................................................... 60 PŘÍLOHA Č. 2 ..................................................................................................................................... 62 PŘÍLOHA Č. 3 ..................................................................................................................................... 63

Abstrakt Tato bakalářská práce se zaměřuje na letniční a charismatické hnutí jako součást evangelikálního křesťanství v současné České republice. Prolegomenální část práce je uvedena krátkým náhledem do české religiozity a současné české náboženské scény. Dále je v textu pojednáno o evangelikalismu, jeho základních rysech, kořenech a české podobě. Text se hlouběji zabývá charakteristikou letničního a (neo)charismatického hnutí, zejména v České republice. Druhá část práce je výstupem etnografického výzkumu provedeného ve dvou českých pentekostálních církvích – Apoštolské církvi v Praze a Církvi Křesťanská společenství. V těchto společenstvích byly pomocí zúčastněného pozorování a rozhovorů s informátory sledovány určité aspekty života pentekostálních církví. Cílem výzkumu bylo zaměřit se na aktivity společenství, které jejich členové vnímají jako klíčové, dále byla pozornost upřena na preferované formy evangelizace. Výzkum se též zabývá hlavními hodnotami společenství, pokouší se odhalit, v čem spočívá odlišnost letničních církví od ostatních protestantských společenství, a poukazuje na pozitiva a negativa daných sborů z pohledu jejich členů.

Abstract This thesis focuses on the Pentecostal and Charismatic movements as part of evangelical Christianity in the contemporary Czech Republic. The initial part of the thesis provides a brief view into Czech religiosity and the contemporary Czech religious scene. Evangelicalism, its basic attributes, roots and its Czech form is also discussed in the text. The text examines in depth the characteristics of a Pentecostal and (Neo)charismatic movement, especially in the Czech Republic. The second part of the thesis is a résumé of ethnographic research performed in two Czech Pentecostal Churches – Apostolic Church in Prague and Christian Fellowship Church. In these communities certain aspects of Pentecostal church life were observed using the participant observation method and interviews with informants. The aim of the research was to focus on community activities that its members perceive as essential. Further attention was focused on the preferred forms of evangelization. The research also deals with the core values of the communities; it tries to reveal the difference between Pentecostal Churches and other Protestant communities, and highlights the positives and negatives of the communities from the perspective of their members.

Úvod

Letniční křesťanství je nejrychleji rostoucím misijním hnutím na světě, které výrazně ovlivňuje tvář současného křesťanství. Cílem této bakalářské práce je představit letniční hnutí v České republice jako součást evangelikálního křesťanství, popsat jeho kořeny a učení a poukázat na fenomény, jež ho odlišují od jiných protestantských uskupení. V úvodní části této práce se zaměřuji na podobu české religiozity a současné náboženské scény, má pozornost dále směřuje k evangelikálnímu křesťanství – jeho charakteristickým rysům, historickým kořenům a jeho podobě v České republice. Hlouběji pojednávám o letničním a charismatickém hnutí - pokouším se objasnit stěžejní pojmy, jako například křest v Duchu svatém či charismata, věnuji se zejména vývoji a podobě těchto hnutí na našem území. Jako představitele letničního hnutí v České republice jsem zvolila Apoštolskou církev, v případě neocharismatického proudu Církev Křesťanská společenství - v těchto dvou církvích, konkrétně v 1. sboru Apoštolské církve v Praze a regionu Střed Křesťanského společenství Praha, jsem uskutečnila výzkum, který byl zaměřen na určité aspekty života těchto společenství. Tato společenství jsem vybrala záměrně, s oběma sbory mám zkušenosti ze svého osobního života, rozdílná nastavení a některé odlišné důrazy těchto dvou pentekostálních společenství, o kterých pojednávám níže, mě přivedla na myšlenku provést komparaci těchto dvou sborů ve světle evangelikálního, popř. letničního křesťanství. Poznatky jsem čerpala ze zúčastněného pozorování a rozhovorů se členy společenství. Zabývala jsem se aktivitami, které sbory pořádají - s důrazem na aktivity evangelizační, jelikož zvláštní důležitost přiřknutá evangelizaci je pro evangelikální křesťanství typická. Zajímaly mě též aktivity, které členové sboru považují za klíčové pro fungování sboru, dále jsem se snažila vystihnout, v čem spočívá „letničnost“ těchto společenství, zkoumala jsem jednotlivé vytyčené hodnoty sborů a zaměřila se na pozitiva a negativa společenství tak, jak je subjektivně popisují jejich členové.

1

1. Prolegomenální část

1.1. Česká religiozita a současná česká náboženská scéna O Češích se běžně hovoří jako o jednom z „nejateističtějších národů“, avšak převládající ateistickou orientaci Čechů mnohé kvantitativní výzkumy náboženství vyvracejí. Tato šetření měří jak institucionalizovanou religiozitu1, již lze dokumentovat například členstvím v církvi, frekvencí návštěvnosti bohoslužeb či souhlasem s prvky dogmatu, tak alternativní religiozitu2 (spiritualitu, magii, okultismus …). Avšak tato šetření mají svá výrazná omezení, například sebedeklarace příslušnosti ke konkrétní církvi nemusí vyjadřovat nutně vlastní náboženskou příslušnost, nýbrž kupříkladu sounáležitost s jistou kulturní a historickou tradicí. Ještě komplikovanější je měření v případě alternativní religiozity, jelikož je nutné širokou paletu nejrůznějších duchovních orientací zjednodušit a nalézt základní tendence, jež pomohou dané názory klasifikovat (Hamplová 2003). Nešpor rozděluje českou společnost ve vztahu k náboženství na čtyři skupiny, přičemž první skupina je obsazena lidmi, kteří se hlásí ke konkrétním náboženským organizacím (převážně ke křesťanským církvím), druzí jsou označováni jako alternativní „spiritualisté“, jež se pohybují ve sféře New Age, třetí skupinou jsou přesvědčení ateisté a čtvrtou skupinu tvoří lidé, kteří jsou vůči jakékoli religiozitě lhostejní. Mezi těmito skupinami mnohdy dochází na základě vzájemného neporozumění ke konfliktům, avšak je podstatné, že v reálném životě dochází k vzájemné prostupnosti těchto skupin (Nešpor 2010:104-105). Nešpor usuzuje, že i přes výrazný pokles počtu věřících „lidových“3 církví nedojde k zániku církevního křesťanství, což indikuje například vzrůstající počet věřících malých církví a změny ve struktuře církví „lidových“4. Hovoří též o významném fenoménu dnešní doby, tzv. „zcírkevňování církevních věřících“, kteří se vyhraňují vůči nevěřícím a „nedostatečně věřícím“ ve vlastních řadách. Tradiční církve podle Nešpora (2010:113) nebyly schopny využít potenciál zájmu veřejnosti o křesťanství po listopadové revoluci, nepodařilo se jim oslovit mladší populaci, která je dnes ve středním věku, stejně tak nebyly schopny vyjít vstříc sekularizované společnosti a vyrovnat se se svou minulostí (například s problémem kolaborantství s komunistickým režimem mnohých duchovních).

1

Klíčovou charakteristikou institucionalizované religiozity je podle Hamplové (2013:75) její „organizovanost a navázanost na (církevní) instituce, v jejichž rámci se definují základní stavební prvky věrouky i náboženských rituálů a jednání“. 2 Alternativní religiozitu Hamplová (2013:32) definuje jako náboženské a „kvazináboženské představy, postoje a činnosti, které stojí mimo oficiální věrouku historických náboženství a pro které je typická synkretičnost, zaměření na sebe sama, sebenaplnění a nízké morální požadavky“. 3 Mezi „lidové“ protestantské církve řadí Nešpor (2010) Českobratrskou církev evangelickou (ČCE) a s výhradami je k protestantským církvím v některých případech řazena i Církev československá husitská (CČSH). 4 Nešpor (2010) upozorňuje, že během devadesátých let ztratily ČCE a CČSH téměř polovinu členů, katolická církev třetinu, zatímco celá řada menších církví zažila výrazný přírůstek členů (například Apoštolská církev se ztrojnásobila, Církev bratrská ztrojapůlnásobila).

2

Devadesátá léta byla obdobím vzniku či pronikání tzv. nových náboženských hnutí5 na naše území, avšak institucionalizace se podle Nešpora (2010) dostalo jen nemnohým z nich – příkladem budiž Haré Kršna či některé buddhistické společnosti, přičemž všechna tato společenství se vyskytovala na českém území již před listopadovým převratem. Podoby a proměny religiozity společnosti indikuje zájem o určitý druh literatury, Nešpor (2010:123) zaznamenává vývoj zájmu směrem od křesťanské literatury po listopadu 1989 k literatuře o „západních alternativách“6 v letech devadesátých až k dnešní preferenci tzv. etnické náboženské tradice a psychologických příruček se spirituální dimenzí. Značný zájem o spirituální literaturu, jež se neváže k žádné konkrétní církevní tradici, vypovídá mnoho o religiozitě Čechů. Jak zdůrazňuje Hamplová (2013:59-60), většina Čechů sice nevěří v existenci Boha, avšak víra v nadpřirozeno a náboženské fenomény je v České republice značně rozšířená. Opírá se například o ISSP7 2008, ve kterém bylo zjištěno, že téměř polovina respondentů souhlasila s tím, že věštci mohou předvídat budoucnost (49%), že amulety pro štěstí občas přinášejí štěstí (46,8%), nebo že někteří léčitelé mají léčitelské schopnosti od Boha (45,6%). Pouze pětina Čechů rozhodně odmítla, že někteří lidé mohou předvídat budoucnost a že by amulety mohly mít nějaký účinek. Vůči alternativní spiritualitě jsou tedy Češi poměrně výrazně otevření. Avšak co se týče vztahu k etablovaným církvím či důvěře k organizovanému náboženství, jsou na tom Češi o poznání hůře. Jak demonstruje Dana Hamplová (2013:49) na výzkumech ISSP 1998, 2008 a DIN8 2006, naprostou důvěru v církve vyjádřilo jen 5% dotazovaných, alespoň jistou důvěru mělo 40% respondentů. Podle ISSP 2008 jsou Češi, ve srovnání s dalšími pětadvaceti státy euroatlantického kulturního okruhu, vůči církvím nejméně důvěřivým národem. V rámci výzkumu DIN 2006 (Hamplová 2013:51-57)došlo ke zkoumání sympatií respondentů vůči jednotlivým náboženstvím, přičemž bylo porovnáváno křesťanství (jako celek), katolictví, protestantismus, buddhismus, judaismus, novopohanství, New Age a islám. Z výzkumu vyplývá, že největší sympatie vzbuzuje křesťanství, za naprosto sympatické jej označila více než pětina dotazovaných, jako naprosto nesympatické méně než desetina dotazovaných. Nejmenší sympatie získal islám, jenž byl téměř polovinou respondentů označen jako naprosto nesympatický. Nešpor (2010) zdůrazňuje, že respondenti, kteří ve výzkumech deklarují svůj ateismus, mnohdy odmítají pouze církevní religiozitu; alternativní religiozitu, již mnohdy vyznávají, totiž neřadí do náboženské sféry, a tudíž se chápou jakožto nenáboženské osoby. Při vyřazení lidí, vyznávajících alternativní spiritualitu z kategorie ateistů, se v této kategorii stále nachází mnoho lidí, kteří mají výrazné proticírkevní postoje, které jsou však způsobené vnějšími, sociálními a kulturními důvody. „Reflektujících ateistů, vycházejících z promyšlených nenáboženských vizí světa, které by mohly kvalitně konkurovat religiozitě(… ) je naproti tomu mnohem méně“ (Nešpor 2010:133). Mnohdy se nedůvěra k církevní religiozitě, pro české prostředí tak význačná, připisuje čtyřicetiletému působení komunistického režimu na našem území. Tento vliv působící na podobu religiozity Čechů jistě není marginální. Nešpor (2010) se zabývá vlivem komunistického režimu na

5

Vojtíšek (2007) zdůrazňuje, že v českém kontextu vnímáme nová náboženská hnutí převážně jakožto hnutí, která vznikla ve Spojených státech amerických v 60. letech 20. století, a která získala zájem české veřejnosti po roce 1989, a také hnutí mladší, vzniklá přímo na českém území. Těchto skupin, které u nás působí, je jistě více než 100. 6 Jedná se například o judaismus, New Age, astrologické, numerologické a spiritistické knihy a též knihy odkazující k dálněvýchodním náboženským tradicím. 7 Mezinárodní srovnávací projekt International Social Survey Program. 8 Výzkum Detradicionalizace a institucionalizace náboženství, uskutečněný Sociologickým ústavem AV ČR.

3

náboženský život u nás a zdůrazňuje protináboženskost režimu, upozorňuje, že komunisté tvrdě perzekuovali především římskokatolickou církev, menší protestantské církve a řecké katolíky (Českobratrská církev evangelická a Církev československá nebyly na počátku režimu tvrdě stíhány, jelikož se nestavěly komunistům na odpor). Církve, které chtěly mít povolenou činnost, se musely podřídit státnímu dozoru, stejně tak musela učinit výchova římskokatolického kléru, počet teologických fakult byl redukován, řeholní společenství nesměla oficiálně fungovat, církvi byla znemožněna veřejná činnost, charita, docházelo k cenzuře církevního tisku a od padesátých let byla zdůrazňována neslučitelnost členství v církvi s členstvím v komunistické straně. Výsledkem represí bylo zatlačení povolených křesťanských církví „za kostelní dveře“ (Nešpor 2010:90). Avšak pokud chceme porozumět podobě současné české religiozity, nestačí se odkazovat k době vlády komunistického režimu. Nešpor (2010) připisuje velký význam ve vývoji religiozity Čechů událostem osmnáctého století, kdy se náboženské reformy Josefa II., následný vývoj, Velká francouzská revoluce a rozpad Svaté říše římské staly podnětem pro zpochybnění římskokatolického přesvědčení českého lidu. V této době docházelo k růstu tolerance vůči jiným vyznáním, například evangelickým, a k formalizaci náboženského vědomí. České národní obrození začalo odkazovat k období husitství jakožto „zlatému období“ dějin českého národa, revoluce v letech 1848-9 zrušením cenzury vzbudila rozsáhlou kritiku římskokatolické církve, s čímž se pojilo i přitakání emancipačním snahám evangelické církve. Zlomovým bodem pro vnímání katolické církve českým lidem byla porážka revoluce a nastolení bachovského neoabsolutismu, jenž se opíral o podporu římskokatolické církve. Ta se Čechům začala jevit jako protičeská, protimoderní a protiliberální; přestože většina Čechů setrvala nadále v katolické církvi, český katolicismus se v tomto období stal převážně formálním vyznáním. Po vzniku Československa došlo k vyhrocení proticírkevních nálad, nastal masový odchod z církve římskokatolické a příliv lidí do CČSH, CČE a též se mnoho lidí začalo deklarovat jakožto osoby bez vyznání. Přesto však mnoho nepříliš radikálně smýšlejících lidí v římskokatolické církvi formálně setrvalo. Odpor vůči institucionalizované religiozitě však nevypovídá mnoho o ne/náboženskosti lidí, podle Nešpora (2010:57) především buržoazie a intelektuálové, brojící proti římskému katolicismu, hledali „skutečnou“ náboženskost, oproštěnou od materiálních tužeb etablovaných církví. Současná česká náboženská scéna je reprezentována 38 státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi, přičemž 31 z nich se řadí ke křesťanské tradici, 2 ke zbylým abrahamovským náboženstvím, jedna k ezoterické nauce a zbylé 4 k indickým náboženstvím. 9 Vojtíšek (2004) zdůrazňuje, že náboženské skupiny ke své existenci nemusejí být v postavení právnické osoby či mohou fungovat jakožto jiné právnické osoby než církve a náboženské společnosti, například jako nadace, obecně prospěšné společnosti či občanská sdružení. Církvím a náboženským společnostem, které byly zaregistrovány před přijetím zákona 3/200210 jsou dle tohoto zákona přiznána zvláštní práva11 – právo vyučovat náboženství na státních školách, právo vykonávat duchovenskou činnost v ozbrojených silách a na místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná léčba a ochranná výchova; dříve právo na finanční zabezpečení12; právo 9

http://www.mkcr.cz/cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/registrace-a-evidence/data-registrace-cirkvi-anabozenskych-spolecnosti-a-svazu-cirkvi-a-nabozenskych-spolecnosti-11263/ 10 Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností z 27.11. 2001, který vyšel ve Sbírce zákonů pod číslem 3/2002. 11 Ne všechny tyto subjekty však mají všechna tato zmíněná práva. 12 K 1.1.2013 vstoupil v účinnost zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kterým byl dosavadní model financování církví a náboženských společností ukončen. Počínaje

4

uzavírat sňatky, zakládat školy a zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovních.13 K této skupině mohou být připojeny další subjekty za předpokladu, že splní určité podmínky, mezi nejvýznamnějšími kritérii je desetiletá existence subjektu jakožto státem registrované náboženské společnosti, po stejnou dobu vydávání výročních zpráv a doložení podpisů jejích členů, přičemž tento počet se musí rovnat minimálně jednomu promile počtu obyvatel ČR (Vojtíšek 2004:15). Nyní se zaměřím na v českém prostředí již etablované evangelikální křesťanství.

1.2. Evangelikalismus 1.2.1. Pojem evangelikální Vojtíšek (2014:25-26) objasňuje pojmem „evangelikální“ poukázáním na jeho společný základ s výrazy „evangelijní“ a „evangelický“. Tyto výrazy mají základ v řeckém slově „euangelion“, tedy „dobrá zpráva“. Slovo „evangelijní“ se neproblematicky vztahuje k evangeliu, zatímco označení „evangelický“14 se pojí s německým reformátorem Martinem Lutherem, jenž se pokoušel obrátit pozornost od církevní tradice k evangeliu. Zatímco v Evropě došlo k postupnému splynutí výrazů „evangelický“ a „protestantský“, v angličtině se význam těchto pojmů15 rozrůznil a došlo k odlišení „evangelikálů“ od „protestantů hlavního proudu“.16 Toto jazykové odlišení nového typu protestantské zbožnosti převzaly i další jazyky, například němčina17.

1.2.2. Charakteristické rysy Podle Olsona (2012) existuje pro pojem evangelikální několik legitimních způsobů užití, načrtává sedm možných. První z možných způsobů uchopení slova evangelikální vychází z etymologie daného slova, jež znamená „vztahující se k dobré zvěsti“ či „vztahující se k evangeliu“. Slovo evangelikální lze tedy v nejširším smyslu slova chápat jakožto synonymum pro pravé křesťanství, jež je založeno na dobré zvěsti o Ježíši Kristu – evangeliu. V druhém případě je slovo evangelikální synonymem pro označení evangelický, respektive protestantský, s čímž se setkáváme především v evropských státech, kde existuje převaha protestantských státních církví, které mají své kořeny v díle evropských reformátorů 16. století. Třetí legitimní užití slova evangelikální se pojí s protestantskou frakcí anglikánské církve, takzvané „low church“, která usiluje o redukci římskokatolických prvků v církevní historii a liturgii. Čtvrté pojetí souvisí se snahou pietistů a revivalistů 18. století reformovat protestantské křesťanství v Německu, Velké Británii a Severní Americe. V druhé polovině 18. a na počátku 19. století se slovo evangelikální stalo synonymem pro probuzenectví inspirované „Velkým rokem 2013 je dotčeným církvím a náboženským společnostem, které uzavřou se státem smlouvu o vypořádání, ze státního rozpočtu vyplácena finanční náhrada (dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb.) a po dobu 17 let od nabytí účinnosti zákona (tzv. přechodné období) mají dotčené církve a náboženské společnosti nárok na příspěvek na podporu činnosti (dle § 17 zákona č. 428/2012 Sb.). V prvních třech letech přechodného období je příspěvek vyplácen v plné výši, od čtvrtého roku se jeho výše každoročně snižuje o 5% výchozí částky. 13 Tato práva se vztahují k 21 církvím a náboženským společnostem, z nichž 20 se hlásí ke křesťanské tradici a jedna k judaismu (Vojíšek 2004:15). 14 něm. evangelisch. 15 angl. evangelical, protestant. 16 Angl. Evangelicals, mainline Protestants. 17 Evangelikal, evangelisch.

5

probuzením“. Šestým možným způsobem chápání slova evangelikální, jež je v tomto případě téměř shodné s označením fundamentalismus, vychází z reakce konzervativních protestantů na vzestup liberálního protestantismu v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Šesté pojetí se týká čtyřicátých a padesátých let 20. století, kdy se od stále militantnějšího a separatističtějšího fundamentalismu oddělil postfundamentalistický evangelikalismus. Sedmé pojetí, podle Olsona spíše populární nežli vědecké, označuje slovem evangelikální vše, co je nadšené, agresivní, fanatické či misijně orientované, do této kategorie podle některých novinářů spadají například římskokatoličtí misionáři či misijně orientované muslimské skupiny. S posledním zmiňovaným pojetím se Olson neztotožňuje. Olson (2012:13) tedy definuje evangelikalismus takto: „Evangelikalismus je volné sdružení (koalice, síť, mozaika, paleta, rodina) většinou protestantských křesťanů mnoha ortodoxních (trojičních) denominací a samostatných sborů i necírkevních organizací. Vyznávají víru v nadpřirozeno, Bibli jako nepřekonatelnou autoritu ve všech záležitostech víry i praxe a Ježíše Krista jako jediného Pána, Boha a spasitele. Věří v hříšnost lidstva a ve spasení, které vydobyl Ježíš Kristus skrze své utrpení, smrt a vzkříšení, potřebu osobního pokání a víry (obrácení) pro úplné spasení, důležitost zbožného života a růstu ve svatosti a učednictví, naléhavost hlásání evangelia a proměny společnosti. Očekávají návrat Ježíše Krista, který přijde soudit svět a ustanovit konečnou a úplnou Boží vládu“. Filipi (2008:56-57) evangelikalismus chápe jakožto označení určité orientace či pozice uvnitř evangelických církví. Původně jde o název jednoho křídla v anglikánské církvi 18. století (evangelicals), které v navázání na radikalismus puritánů, zbožnost pietistů a v dotyku s probuzenectvím usilovalo o vnitřní obrodu církve. Charakteristické důrazy tento proud sdílel do velké míry s probuzeneckými hnutími, avšak nesměřoval k založení vlastního církevního útvaru: nutnost zkušenosti osobního obrácení a znovuzrození, jež se promítne do osobní aktivní angažovanosti ve všedním životě a v oblasti misijní; důraz na naprostou autoritu Písma v jeho doslovném znění; hledání společenství se všemi stejně smýšlejícími přes hranici národů a konfesí“. Bebbington (1993) shrnuje základní rysy evangelikalismu do čtyř bodů. Prvním z nich je konverzionismus, důraz na obrácení člověka; dále aktivismus, vyjádření víry činy; biblicismus – Bible je pro věřícího nejvyšší autoritou v otázkách víry; a nakonec krucicentrismus – zdůraznění Kristovy spásné oběti na kříži. Vidíme tedy, že se tito autoři na základních pilířích evangelikální víry shodují, Vojtíšek (2004) vedle již zmiňovaných důrazů kladených na Písmo jakožto „boží slovo“, smrt Ježíše Nazaretského na kříži a jeho zmrtvýchvstání, konverzi a osobní prožívání víry spojené s aktivní (nejen) misijní činností vytyčuje též dále úzké náboženské společenství ve sboru i rodině, jež vede k zapojení příslušníků do účinné spolupráce, například při vytváření paracírkevních aktivit (např. dobrovolnická činnost napříč denominacemi). Evangelikálové dále podle Vojtíška očekávají Ježíšův návrat na zem a s ním spojené dokonalé obnovení lidského společenství. Evangelikální společenství mají podle Vojtíška rovnostářský18 a laický charakter, laici se podílejí například na kazatelské a pastorační činnosti. Rozhodovací pravomoci jsou obvykle přiděleny starším sboru, mezi nimiž je duchovní jakožto „první

18

Rovnostářský charakter evangelikálních společenství je diskutabilní, v mnoha případech lze v rámci společenství objevit skryté mocenské hierarchie.

6

mezi rovnými“. Evangelikální sbory mají presbyterní19 princip správy v kombinaci s kongregačním zřízením20. Velšský kazatel David Martyn Lloyd – Jones (2011:48) ve své knize Co je evangelikální popisuje evangelikální priority. Podle něj je evangelikál „člověkem Bible; u ní začíná, podřizuje se jí, je jeho autoritou“. Dalším poznávacím znamením evangelikála je fakt, že označení evangelikál používá jako svůj titul, jeho evangelikální pozice je pro něj prvořadá, denominační příslušnost je až na druhém místě. Třetí evangelikální prioritou je podle Lloyd – Jonese bdělost, jež vychází z Písma, například: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všechno nechť se mezi vámi děje v lásce“ ( 1K 16, 13 – 14) nebo „Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ (Mt 26, 41). Evangelikál musí nedůvěřovat rozumovému zdůvodňování, především z oblasti filosofie. Neznamená to, že se staví proti intelektu, avšak rozumu a vzdělanosti má být vyhrazeno patřičné místo, mají být služebníky, nikoli pány. Podle Lloyd – Jonese (2011:56) „rozum nikdy nesmí určovat, čemu věříme. Úkolem rozumu je učit nás, jak máme věřit. Je to pouhý nástroj“. Z nejdůležitějších evangelikálních zásad vyzdvihuje ve shodě s výše zmiňovanými autory velký důraz na znovuzrození, zájem evangelikálů o probuzení a evangelizaci, zaměření na Bibli a rozhovory nad ní, přidává důraz, jež je kladen na kázání, modlitby a vzájemné sdílení svých zkušeností v rámci společenství.

1.2.3. Kořeny evangelikalismu Kořeny současného evangelikalismu lze vysledovat zejména v některých obrodných hnutích 17.-19. století, která usilovala o reformu protestantského křesťanství v Evropě a Severní Americe. Prvním z nich je hnutí pietistické.

1.2.3.1. Pietismus Vojtíšek (2014:27) označuje slovem pietismus (z lat. pietas, tedy „zbožnost“) „hnutí niterné zbožnosti, které se rozvinulo uvnitř evropských (především německých) protestantských církví v 17. a 18. století, a které proniklo i do britských kolonií v Severní Americe“. Cílem tohoto hnutí byla podle Vojtíška obnova stávajících protestantských církví skrze jednotlivce a tzv. collegia pietatis – neformální společenství, kde probíhalo čtení Bible a modlitby a naplňoval se zde zbožný vnitřní život. Zbožnost tohoto hnutí se navenek projevovala rozsáhlou misijní, vzdělávací a sociální činností. Filipi (2008:110)zdůrazňuje, že toto obrodné hnutí bylo namířeno proti „zvykovosti a strnulým lpěním na zásadách pravého učení“, které vystřídaly reformační dynamismus evangelických reformačních církví. Podle Filipiho (2008) hnutí nemělo centrální organizaci, bylo různorodé, ale vnitřně stmelené společnými důrazy. Cílem hnutí nebylo vytvářet nové církevní útvary, nýbrž tvořit kroužky, kde byl dán prostor intenzivní zbožnosti, vznik nových církevních útvarů za působení pietismu je spíše výjimkou, z nichž nejzásadnější se stala Unitas fratrum21, obnovená Jednota bratrská. Významným představitelem pietismu byl Phillip Jakob Spener (1635-1705), jehož spis

19

V protestantismu se pojmem presbyter nebo starší označují členové voleného orgánu sboru (staršovstva). Kongregační zřízení neboli kongregacionalismus je demokratický způsob vedení církve, kdy každý sbor (congregatio) je nezávislý. Církevní zřízení kongregačního typu spočívá v přesvědčení, že bohoslužebně shromážděný sbor je církví v plném smyslu a je nezávislý na vyšších instancích církevní moci. 21 Viz níže. 20

7

Zbožné touhy22 dal tomuto hnutí jméno (Vojtíšek 2004). Spenerovo chápání „pravého křesťanství“ bylo ovlivněno spisem23 Johanna Arndta (1555-1621), na jehož základě Spener „definoval pravé křesťanství jako protiklad k tradiční ortodoxii státní církve s ohledem na „vnitřního člověka““(Olson 2012:22). „Je třeba zdůraznit, že božské působení Slova a svátosti se týká vnitřního člověka. Nestačí tedy, že slyšíme Slovo svým vnějším uchem, musíme ho nechat proniknout do svého srdce. Jen tam můžeme slyšet, jak k nám promlouvá Duch svatý. Jen tam, v oblasti živého citu, můžeme pocítit zapečetění Duchem a moc Božího slova. Rovněž nestačí dát se pokřtít. Náš vnitřní člověk, který si ve křtu oblékl Krista, v něm musí také zůstat a přinášet o něm svědectví ve vnějším životě. Ani Večeři Páně nestačí přijímat fyzicky, tímto svatým pokrmem musí být nasycen náš vnitřní člověk. Taková modlitba vytryskne v podobě slov nebo zůstane skryta v duši, ale Bůh si ji stejně najde a uslyší ji. Boha nestačí uctívat navenek v chrámu. Vnitřní člověk uctívá Boha ve svém vnitřním chrámu, nehledě na to, zda je v té době zrovna přítomen ve fyzickém chrámu či nikoli“ (Spener In: Olson 2012:22-23). Podle Vojtíška (2004) měl pietismus silný vliv nejen na luterské církve, nýbrž i na anglikány, puritány a revivalistické hnutí. Pietismus zakotvil i mezi nejen moravskými exulanty v Horní Lužici, kteří byli zasaženi násilným zánikem Jednoty bratrské, jakožto organizace, po bitvě na Bílé hoře. Duchovní obnova v duchu pietismu zasáhla exulanty, kteří se pod vedením Kristiána Davida (1692-1751) uchýlili na panství lutherského hraběte Mikuláše Zinzendorfa (1700-1760), kde byla vybudována osada Herrnhut24 . Právě zde vzniklo nové církevní společenství Unitas fratrum, ve kterém docházelo ke spojení vlivu pietismu a Jednoty bratrské. Tato církev, v zahraničí známá pod označením Moravští bratři, proslula svojí rozsáhlou misijní činností mezi národy, jež nebyly zasaženy evangeliem (Vojtíšek 2004).

1.2.3.2. Probuzenectví Pojmem probuzenectví (angl. awakening nebo v Americe častěji revival, oživení, něm. Erweckung) podle Filipiho (2008:156) označuje „poněkud nestejnorodý konglomerát obrodných hnutí, jejichž vlna prošla evropským a americkým protestantismem mezi lety 1750-1850“. Vojtíšek (2014:28) připisuje vzniku probuzenectví sociální příčinu, revivalismus se podle něj pojí s vrstvami obyvatelstva, které byly připraveny o své sociální či náboženské kořeny; jako příklad uvádí městské dělníky na britských ostrovech v 18. století, kteří ztratili spojení se svými venkovskými komunitami a farnostmi v důsledku rychlé industrializace a urbanizace. Podle Olsona (2012:29) byl revivalismus „britský a severoamerický fenomén, charakteristický emotivními kázáními“. Tato kázání byla určena převážně již pokřtěným lidem, kteří na jejich základě měli činit pokání a následovat Ježíše Krista. Vojtíšek (2014) hovoří o prvním probuzení ve Velké Británii na konci třicátých a v průběhu čtyřicátých let 18. století, jež se pojilo s osobou Johna Wesleye (1703-1791) a jeho spolupracovníků. Toto probuzení se do začátku padesátých let osmnáctého století rozšířilo po celé Velké Británii a britských koloniích a dalo vzniknout metodistickému hnutí. V Severní Americe se první probuzení pojí se jménem Jonathana Edwardse (1703-1758), jehož prostřednictvím se s pomocí Wesleyova spolupracovníka George Whitefielda (1714-1770) probuzení rozšířilo do několika dalších britských 22

Pia desideria. Pravé křesťanství. 24 Česky Ochranov. 23

8

kolonií a v Americe získalo označení „velké probuzení“. V této době vznikl fenomén „cestujících kazatelů“, což byli hlavní řečníci masových probuzeneckých shromáždění. Ke vzniku tzv. druhého velkého probuzení, na počátku 19. století, přispěli tito lidé pořádáním „táborových shromáždění“25 v řídce osídlených oblastech, kde docházelo ke kombinaci volnočasových aktivit s misijní činností probuzenectví podle Vojtíška (2014:29) lze označit i jako „jeden ze způsobů evangelikální misie“. Vojtíšek (2014:29) mezi charakteristické znaky probuzenectví řadí na prvním místě důraz na konverzi a následné „posvěcení“, které chápe jako „rozvíjení kvalit křesťanského života“. Dále pak důraz na svobodnou vůli člověka, jež je zakotvena v teologii kalvínského myslitele Jacoba Arminia (1560-1609). Revivalismus s sebou též přináší důraz na subjektivní prožívání křesťanské víry a osobní vztah jednotlivce k Bohu. Filipi (2012:156), stejně jako Vojtíšek, uvádí ve výčtu charakteristických znaků probuzenectví na prvním místě důraz na znovuzrození, což podle něj vypovídá o přesunutí těžiska náboženské jistoty do subjektu, s Vojtíškem se dále shoduje i na druhém klíčovém znaku, posvěcení, které označuje jako „trvalou, samostatnou etapu cesty ke spáse“. Jako třetí bod vyzdvihuje misijní a evangelizační rozmach, který vychází z přesvědčení, že každý, kdo zažije znovuzrození, se stává šiřitelem dobré zprávy ve svém okolí. Nakonec zdůrazňuje, že probuzenecká hnutí jsou nadkonfesijní a mezinárodní, a vznik nových církví a samostatných sborů vycházejících z probuzeneckých hnutí není, na rozdíl od pietismu, výjimkou. (Filipi 2012: 156-157). I přes svůj nadkonfesijní charakter se probuzenecké hnutí zasloužilo o vytvoření volné nadcírkevní struktury – Evangelické aliance26 (Filipi 2008:113).

1.2.3.3. John Wesley a metodismus John Wesley (1703-1791) založil spolu se svým bratrem Charlesem Wesleyem (1707-1788) a Georgem Whitefieldem (1714-1770) na Oxfordské univerzitě kroužek intenzivního duchovního života a inspirován kontaktem s Moravskými bratry usiloval o obnovu anglikánské církve v duchu zakládání skupin křesťanského života v pietistickém duchu. Z metodického přístupu k pěstování zbožnosti plyne i původně posměšný název celého hnutí – metodismu (Vojtíšek 2004:61). Wesley zažil v přítomnosti Moravských bratří zásadní obrat ve svém duchovním životě, „zvláštní zahřátí u srdce“, na jehož základě získal jistotu spasení. Od tohoto momentu začal Wesley zdůrazňovat nezbytnost „nového narození“ z Ducha, jež jediné vede k navázání správného vztahu k Bohu. Wesley zastával spíše arminiánskou pozici, člověk může být spasen pouze skrze Boží milost, avšak pro přijetí této milosti se člověk musí svobodně rozhodnout. V této teologické otázce se rozcházel se svým spolupracovníkem Georgem Whitefieldem, který zastával spíše kalvinistickou pozici. Wesley byl přesvědčen, že pouze pravé pokání (nikoli pouze intelektuální víra či mentální lítost) a pravá víra v Ježíše Krista jako Božího Syna a jediného osobního Spasitele vedou k „úplné změně srdce“ (Olson 2012: 41-42). Důraz kladený na znovuzrození a s ním spojené pokání je typický pro celý revivalismus. Zatímco v Anglii zůstal metodismus až do konce 18. století v pozici obnovného hnutí v rámci anglikanismu, v Severní Americe došlo k uvolnění jeho vazeb vůči anglikánské církvi a byl schopen navázat na velké probuzení 18. století. Metodisté se účastnili táborových shromáždění, měli podíl

25 26

Angl. „camp meetings“ Později byla přejmenována na Evangelikální alianci, viz výše.

9

na typických probuzeneckých evangelizacích a z metodistických řad vycházely impulsy, jež daly započít druhému velkému probuzení 19. století (Vojtíšek 2004:61). Metodismus podle Červeňáka navazuje na základní parametry reformačního křesťanství, avšak zdůrazňuje aktivní přivlastnění spásy posvěceným životem, přičemž tento fakt se má manifestovat i navenek, v evangelizační, misijní aktivitě a sociální práci (Červeňák in: Filipi 2008:100). V těchto bodech jasně vidíme návaznost na pietismus a probuzenecké hnutí. V České republice se k odkazu světového hnutí metodismu hlásí Evangelická církev metodistická.

1.2.3.4. Hnutí svatosti Prostřednictvím Charlese Finneyho (1792-1875), představitele druhého velkého probuzení, jenž ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století šířil v Severní Americe nejen probuzenecký důraz na konverzi, nýbrž navazoval též na Wesleyho, co do zdůraznění křesťanova růstu ke svatosti a dokonalosti, došlo k postupnému zformování tzv. hnutí svatosti. Toto hnutí nadále využívalo formu masových shromáždění, avšak k původnímu důrazu na znovuzrození „vlažných“ křesťanů přibylo významné úsilí o dosažení druhého požehnání, tedy posvěcení. Křesťan by měl být Bohem osvobozen od sklonu hřešit a též připraven na dosažení „dokonalé lásky“. Postupem času se posvěcený, mravně čistý křesťanský život stal normou pro všechny evangelikály (Vojtíšek 2014:34). Zakladatelkou hnutí svatosti byla Phoebe Palmerová (1807-1894), metodistka, jež navazovala na teologii posvěcení Johna Wesleyho. Hnutí svatosti kladlo důraz na konverzi, dále „druhé požehnání“, tzv. křest Duchem (svatým) a dále „svatost Hospodinu“, jež souvisela s osobním vydáním se Ježíši Kristu a očištěním od hříchu působením Ducha svatého. Z tohoto pojetí vychází tzv. „oltářní teologie“ Palmerové, jež vyvinula metodu tří kroků k plnému posvěcení: „plné zasvěcení se Bohu; víra, že Bůh dodrží svůj slib a posvětí to, co je položeno na oltář zasvěcení (tedy člověka samotného); a svědectví o tom, co Bůh vykonal“ (Olson 2012:64). Z hnutí svatosti vzešla například církev a zároveň charitativní organizace Armáda spásy, založená ve druhé polovině 19. století Williamem Boothem, či keswické hnutí, založené ve Velké Británii. V kontextu této práce je však důležitější se zaměřit na hnutí vznikající na počátku dvacátého století v Severní Americe, jež se rozšířilo po celém světě, získalo si miliony příznivců a stalo se jednou z nejdynamičtějších složek křesťanského světa.

1.2.4. Evangelikalismus v České republice Značný počet českých evangelikálních křesťanů sdružuje Česká evangelikální aliance27 (ČEA), spadající pod Světovou evangelikální alianci. ČEA je neziskovou organizací, věnující se vzdělávací a charitativní činnosti, poskytování duchovní pomoci, ochranou občanských a lidských práv, práci s mládeží, vydávání publikací s evangelikální tématikou, nákupem a prodejem takto zaměřených knih a dalších materiálů. Sdružuje 8 denominací 28– Apoštolskou církev, Armádu spásy, Církev bratrskou, Evangelickou církev metodistickou, Křesťanská společenství, Křesťanské sbory, Slezskou církev evangelickou a Církev Nová naděje, dále nejrůznější místní sbory, organizace, hnutí či jednotlivce, kteří se hlásí k evangelikální tradici. Vedle ČEA působí v ČR další evangelikální 27 28

http://www.ea.cz/ http://www.ea.cz/52/denominace

10

organizace, například mezidenominační Křesťanská akademie mladých či Evangelikální teologický seminář, jenž nabízí vzdělávání v oblasti teologie, sociální práce a pastorace.29 V České republice se k evangelikálnímu křesťanství hlásí přibližně 20 až 30 tisíc lidí (Hošek 2006).

1.2.5. Letniční hnutí První letniční křesťané byli součástí hnutí svatosti uvnitř amerického metodismu konce 19. století, navazovali na metodistický pojem křtu Duchem svatým, avšak zkušenost posvěcení nevnímali jako dlouhodobý proces, nýbrž jako jednorázový akt (Filipi 2012:164). Letniční přijali jako symbolický počátek svého hnutí datum 1.1. 1901, které se pojí se studentkou biblické školy Bethel v Topece v Kansasu Agnes Ozmanovou (1870-1837), jež byla přesvědčena, že prodělala zkušenost křtu v Duchu svatém a začala se modlit v jazycích. Na podobě vznikajícího pentekostalismu se významně podílel zakladatel školy Bethel Charles Fox Parham (1873-1929), avšak podle Vojtíška je faktický počátek hnutí spojen spíše s kazatelem Williamem J. Seymourem (1870-1922), jenž prostřednictvím svých kázání o křtu Duchem svatým, glossolálii či dalších duchovních darech podnítil v roce 1906 tzv. probuzení v Asuza Street v Los Angeles, odkud se letniční hnutí šířilo po celých Spojených státech a později díky norským misionářům i do Evropy (Vojtíšek 2014:40). Na území Spojených států amerických vznikly dvě významné pentekostální církve, afroamerická Církev Boha v Kristu30 a bělošská církev Shromáždění Boží31. Pentekostální zbožnost lze definovat jako velice emocionální a dynamickou, Vojtíšek zdůrazňuje, že „život příslušníků této tradice charakterizuje citové prožívání křesťanské víry, entuziasmus, dynamická bohoslužba se zapojením těla (s tleskáním, zvedáním rukou apod.) a důraz na osobní a bezprostřední vztah k Bohu“ (Vojtíšek 2004:103). Filipi zdůrazňuje enthusiastický ráz letničních bohoslužeb a zbožnosti, jež je orientována na zkušenost. Reakcí na zkušenost s živým Bohem je vděčnost, chvála, oslava, radostný ráz letničního křesťanství jako by zdůrazňoval Boží vítězství nad hříchem. Letniční zbožnost se neuzavírá před žádnými sociálními, kulturními ani jinými skupinami lidí a hlásá vzácnost všech lidí před Bohem, což je jeden z důvodů, proč je tak přitažlivé například pro masy chudých, sociálně znevýhodněných lidí (Filipi 2012:166-167). V rámci pentekostální32 teologie je nutné rozlišovat nejméně33 dvě odstupňované náboženské zkušenosti - konverzi a křest v Duchu, přičemž druhá jmenovaná není podmínkou pro spasení. Křtem v Duchu získávají křesťané zvláštní dary Boží milosti, charismata, a jsou vybaveni k misijní službě. Letniční křesťané odkazují na novozákonní Letnice, kdy po Ježíšově nanebevstoupení sestoupil na apoštoly Duch svatý, oni začali hovořit v cizích jazycích a byli vybaveni k misijní službě. Pentekostální křesťané jsou přesvědčeni, že tato zkušenost není omezena pouze na apoštoly, nýbrž je přístupná pro všechen Boží lid. Křest v Duchu se podle většiny letničních má manifestovat mluvením v jazycích34 či jiným nadpřirozeným znamením.

29

https://etspraha.cz/ Church of God in Christ. 31 Assemblies of God. 32 Řec. Pentekostes – židovské Letnice. 33 Někteří letniční vkládají mezi akt obrácení a přijetí křtu v Duchu svatém ještě proces posvěcení. 34 Glossolálií. 30

11

1.2.5.1. Křest v Duchu svatém Zde bych se ráda věnovala objasnění pojmu křtu v Duchu svatém, jelikož tuto zkušenost v životě věřícího považují pentekostální křesťané za naprosto zásadní. Výraz křest v Duchu svatém se v tomto tvaru v Bibli nevyskytuje, avšak vychází ze synoptických evangelií, když Jan Křtitel se slovy: „On vás bude křtít Duchem svatým“ (Mt 3,11; Mk 1,8; L 3,16) hovoří o Ježíši. Také v knize Skutků stojí, že Ježíšovi následovníci budou „pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní“ (Sk 1,5) (Wyckoff in: Horton a kol. 2001:437-438). Avšak výraz křest není jediným pojmem, který pentekostální křesťané používají pro vyjádření zkušenosti s osobou Ducha svatého, může se jednat rovněž o naplnění: „Všichni byli naplněni Duchem svatým“ (Sk 2,4), či sestoupení: „sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli“ (Sk 10,44) nebo například přijetí: „Petr a Jan na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8,17) (Menzies et Horton 2012:121). Značné spory vyvstávají mezi teology v otázce glossolálie35 jakožto počátečního důkazu křtu v Duchu svatém. Tradiční letniční postoj, na rozdíl od tradičního názoru evangelikálů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že glossolálie není důkazem o křtu v Duchu, a od postoje charismatiků, kteří mluvení v jazycích chápou jako součást charismat získaných křtem v Duchu, avšak nikoli nezbytnou podmínkou pokřtění, klade zvláštní důraz na glossolálii jakožto počáteční fyzický důkaz křtu v Duchu svatém (Wyckoff In: Horton a kol 2001:450-451). Mluvení v jazycích však není jediným důkazem křtu v Duchu, který považují letniční a charismatici za relevantní. Jsou jím i další charismata. O duchovních darech se v Novém zákoně píše na několika místech, Daniel Heczko (2014:64)zmiňuje základních pět „seznamů“ darů Ducha svatého (1. Korintským 12,8-10; 1. Korintským 12,28-30; Římanům 12,6-8; Efezským 4,11; 1.Petrův 4,10-11), z nichž vychází ve svém výčtu 18ti duchovních darů, kterými se ve svém díle zabývá. Jsou to dary apoštolství, prorokování, evangelizování, učitelství, pastýřství, moudrosti, poznání, povzbuzování, dávání, pomoci (služby), milosrdenství, víry, vedení (správy), uzdravování, mocných činů, rozeznávání duchů, mluvení jazyky a nakonec vykládání jazyků (Heczko 2014:69-71). Někteří jiní autoři, hlásící se k letniční tradici, vycházejí při tvorbě výčtu duchovních darů pouze z některých výše zmiňovaných novozákonních pasáží a počet duchovních darů se v jejich pojetí liší.36 Panuje však všeobecná shoda v tom, k čemu jsou duchovní dary určeny, jejich smyslem je prospěch církve: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“(1Kor 12,7), „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti“ (1Petr 4,10). Nesmíme si však plést dary Ducha (charismata) s ovocem Božího Ducha: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání...“ (Gal 5, 22). Ovoce Ducha, na rozdíl od charismat, může být měřítkem duchovního růstu každého křesťana (Heczko 2014:52), avšak obvykle není považováno za přímý důkaz křtu v Duchu, jelikož tyto kvality by se měly vyskytovat u všech lidí, kteří prošli konverzí.

35

Tzv. mluvení v jazycích, dar Ducha svatého, který spočívá ve schopnosti modlit se v neexistujícím jazyku (Vojtíšek 2004:426). 36 Například Reinhold Ulonska (1991) rozebírá pouze devět duchovních darů, mezi které řadí slovo moudrosti, slovo poznání, dar víry, dary uzdravování nemocných, dar mocných činů, dar proroctví, rozlišování duchů, mluvení jazyky a vykládání jazyků.

12

Účel křtu v Duchu svatém spatřuje Wyckoff především ve zmocnění ke službě a k vypůsobení života, který je „dynamicky zmocňovaný Duchem“ (Wyckoff In: Horton a kol 2001:455-8).Podle Prohlášení základních pravd Assemblies of God křest v Duchu svatém přináší „překypující naplnění Duchem37, hlubší úctu k Bohu38, intenzivnější odevzdání se Bohu a oddanost Jeho dílu39 a aktivnější lásku ke Kristu, Jeho Slovu a ztraceným40“.41 Křesťané, kteří se věnují otázce křtu v Duchu svatém či křtem Duchem svatým poukazují na událost Letnic, kdy na učedníky sestoupil Duch svatý v podobě ohnivých jazyků. „Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“ (Sk 2,2-4). O naplnění Duchem svatým se dočítáme i ve čtvrté kapitole Skutků: „Místo, na kterém se shromáždili, se po jejich modlitbě zatřáslo. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali směle mluvit Boží slovo“ (Sk 4, 31). Drápal zdůrazňuje, že toto druhé naplnění učedníků Duchem svatým indikuje, že i křesťané potřebují mít stále nové a nové zkušenosti s Duchem svatým, naplnění, ke kterému dochází při křtu Duchem svatým, není něčím, co by stačilo, pro křesťana je nutné se nechávat znovu a znovu naplňovat (Drápal 2006:18). Takzvanou „druhou zkušenost“ získali podle Skutků i Samařané, kteří již byli znovuzrozenými křesťany. „Apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že Samaří přijalo Boží slovo, a tak k nim vyslali Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. (Na nikoho z nich totiž ještě nesestoupil; byli pouze pokřtěni ve jménu Pána Ježíše.) Vkládali tedy na ně ruce a oni přijímali Ducha svatého“ (Sk 8,14-17). Dan Drápal vysvětluje, že existuje rozdíl mezi „mít Ducha svatého“ a „být naplněn Duchem svatým“, odvolává se na list Římanům, kde stojí: „Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá“ (Ř 8,11). Je tedy zřejmé, že Ducha svatého „mají“ všichni znovuzrození křesťané, avšak je nutné s ním činit další zkušenosti. Křest Duchem svatým je tedy podle Drápala „označení prvního naplnění Duchem“ (Drápal 2006:50). V desáté kapitole Skutků dochází ke křtu v Duchu svatém v domě Kornéliově, apoštol Petr ukončuje své kázání: „Jemu vydávají svědectví všichni proroci: skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něj věří.“ Ještě než to Petr dořekl, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali jeho řeč. Obřezaní věřící, kteří přišli s Petrem, užasli, že dar Ducha svatého je vylit i na pohany. Slyšeli je totiž, jak mluví v jiných jazycích a velebí Boha. Petr tehdy prohlásil: „Copak jim někdo může odepřít křest vodou, když přijali Ducha svatého jako my?“ A tak je nechal pokřtít v Pánově jménu. Potom ho pozvali, aby s nimi pobyl ještě několik dní“ (Sk 10, 43-48). Zde tedy jasně vidíme, že tito lidé byli nejprve křtěni v Duchu svatém a teprve poté vodou. Drápal na tomto příkladu demonstruje, že označování obrácení jako „první zkušenost“ a křtu v Duchu jako „zkušenosti druhé“ není ve všech případech vhodné (Drápal 2006:24). Poslední biblický příběh, týkající se křtu v Duchu, který Drápal zmiňuje, se týká neznámých učedníků v Efesu. „Zatímco byl Apollo v Korintu, Pavel prošel hornatým vnitrozemím a dorazil do Efesu, kde

37

(Jan 7,37-39), (Sk 4,8). (Sk 2,43), (Žid 12,28). 39 (Sk 2,42). 40 (Mk 16,20). 41 http://ag.org/top/Beliefs/Statement_of_Fundamental_Truths/sft_full.cfm#7 38

13

nalezl nějaké učedníky. Zeptal se jich: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“ „Nikdy jsme o Duchu svatém ani neslyšeli,“ řekli mu na to. „Jak jste tedy byli pokřtěni?“ ptal se. „Janovým křtem,“ odpověděli. Pavel jim řekl: „Jan svým křtem vedl lidi k pokání a vyzýval je k víře v toho, který měl přijít po něm – v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše. Když pak na ně Pavel položil ruce, sestoupil na ně Duch svatý, takže začali mluvit v jiných jazycích a prorokovat. Těch mužů bylo celkem asi dvanáct“ (Sk 19, 1-7). Zde je tedy zachována praxe běžná v dnešních letničních církvích, nejprve křest vodou, poté až křest Duchem svatým. Je však otázkou, zda tito učedníci byli před touto zkušeností opravdovými křesťany, jelikož nebyli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. To však podle Drápala není na tomto příběhu to podstatné, důležité je, že tito lidé se rozhodli následovat Krista (Drápal 2006:28).

1.2.6. (Neo)charismatické hnutí Vojtíšek rámuje charismatické hnutí jako novou vlnu pentekostalismu působící od 60. let dvacátého století (Vojtíšek 1998:9). Pojem charismatické hnutí či hnutí charismatické obnovy je označením pro široké spektrum skupin a společenství napříč církevními tradicemi, jejichž cílem je podle Filipiho „oživit tradiční církevnictví důrazem na původní „parametry“ prvokřesťanské“ (Filipi 2008:67). Vojtíšek považuje za jednu ze zásadních charakteristik charismatického hnutí jeho pronikání do téměř celého spektra křesťanských církví, v nichž se mu podařilo vytvářet charismatická křídla, která poté šířila ve svých denominacích pentekostální důrazy. Tato křídla však mnohdy narážela na odpor křesťanů, kteří nebyli s pentekostálními důrazy ztotožněni, a tak vedle skupin fungujících v rámci stávajících denominací začaly později vznikat i denominace nové, samostatné (Vojtíšek 2014:45). Za symbolický počátek charismatického hnutí je možno považovat rok 1959, kdy Dennis J. Bennett (1917-1991) v Los Angeles zažil křest v Duchu svatém, doprovázený glossolálií, přičemž po tomto zážitku zůstal nadále členem episkopální církve. Tímto aktem inspiroval mnoho dalších protestantských křesťanů, kteří přijali letniční důrazy, avšak zůstali ve svých původních denominacích. Na konci šedesátých let dvacátého století pronikly prvky pentekostální zbožnosti i do společenství římských katolíků, kteří iniciovali postupný vznik vnitřního církevního hnutí, jež nese název „katolická charismatická obnova“(Vojtíšek 2014:46). Za neocharismatické hnutí se označuje množství nezávislých („post-denominačních“) sborů a volných svazků sborů, které vznikají od 80. let 20. století a kombinují různé prvky pentekostální tradice (Mrázek, Vojtíšek 2014). Charismatické hnutí, jak už jeho název napovídá, se ve své teologii významně zaměřuje na charismata, dary Boží milosti. Charismatici jsou, ve shodě s letničními, přesvědčeni, že speciální dary, které Bůh seslal skrze svého Ducha o Letnicích na apoštoly, nebyly určeny pouze křesťanům první církve, nýbrž že jsou dostupné i pro křesťany dnešní doby. Od tohoto faktu se také odvíjí forma bohoslužeb, která je velice podobná bohoslužbě letniční, můžeme se při ní setkat s enthusiastickými verbálními projevy, tancem, uctívání Boha pomocí praporů, tleskáním či například troubením na šofar, prostor je dán projevům Ducha svatého, ať už se jedná o prorokování, modlitby za uzdravení či glossolálii. Filipi zdůrazňuje, že pro charismatické křesťany je vedení Duchem svatým (projevující se nejrůznějšími charismaty) určující i pro pověření jednotlivých lidí k vykonávání jednotlivých „funkcí“, i funkcí řídících (Filipi 2008:68).

14

Příslušníků tohoto hnutí se ve světě nachází několik desítek milionů, za což vděčí mimo jiné jedné z hlavních postav počátku tohoto hnutí, jíž je David Du Plesis (1905-1987) či kazateli Johnu Wimberovi (1934-1998),zakladateli celosvětově rozšířených sborů Vinice (Vojtíšek 2004:67).

1.2.7. Hnutí víry Hnutí víry je širokým proudem, vzniklým z pentekostalismu v sedmdesátých letech dvacátého století. U jeho zrodu stál pastor původně církve Shromáždění Boží Kenneth Erwin Hagin (19172003), jenž pod vlivem Nového myšlení42 založil biblické studijní centrum Rhema v Oklahomě, odkud se Učení Víry šířilo dále do celého světa. Nauka Hnutí Víry staví na předpokládané Boží touze naplnit člověka tak, aby ve všech směrech prosperoval. Limitujícím faktorem pro toto naplnění je pouze lidská (ne)víra. Příslušníci tohoto hnutí jsou tedy povzbuzováni k pozitivnímu myšlení a proklamaci pozitivních věcí a událostí, které si ve svém životě přejí, jako již uskutečněných. Věřící by měl být zdravý, bohatý a úspěšný, všechny případné problémy lze řešit vírou. Toto přesvědčení v některých případech vede například k odmítání lékařské péče či odevzdáváním značného množství majetku pro církevní účely za vidinou zbohatnutí. Letniční církev Shromáždění Boží se od K.E. Hagina v počátcích Hnutí Víry distancovala, avšak některé prvky (například pozitivní vyznávání) jsou mezi pentekostálními křesťany obvyklé (Vojtíšek 2004). Hnutí Víry netvoří pevnou strukturu, nýbrž má několik center, ze kterých se učení šíří prostřednictvím publikací či misionářů. Hnutí má za cíl spíše ovlivnit ostatní církve, nežli vytvořit svoji celosvětovou církev (Vojtíšek 2004).

1.2.8. Letniční a (neo)charismatické křesťanství v České republice Letniční hnutí, vzniklé na přelomu 19. a 20. století, získalo na našem území značný ohlas na Těšínsku, ve sboru Evangelické církve augsburského vyznání, z níž se v letech 1904 až 1910 vymezily dvě skupiny věřících – Křesťanské společenství a Svaz rozhodných křesťanů letničních (SRKL), jenž přijímal pentekostální teologii. SRKL byl roku 1910 zaregistrován jako náboženský spolek, jeho centra se nacházela v Neborech, Dolním Žukově, Hrádku a Horní Suché a mnoho menších letničních společenství se konstituovalo po celém území těšínského Slezska. V roce 1951 byl Svaz jakožto náboženský spolek komunistickým režimem zlikvidován a věřící se mohli scházet pouze v rámci některé z povolených církví. Těšínské sbory byly téhož roku připojeny k Jednotě českobratrské43, avšak věroučné a organizační spory vyústily v roce 1963 k odchodu sborů „rozhodných křesťanů“ v Dolním Žukově a Neborech z této církve. Od této doby tito letniční křesťané usilovali o státní povolení své činnosti. Jejich naděje na úspěch silně vzrostla v období pražského jara 1968, kdy došlo ze strany státního aparátu k povolení vzniku přípravného výboru, který měl za cíl jednat se státem o legalizaci církve rozhodných křesťanů letničních, avšak v únoru 1973 v rámci normalizace došlo ke zrušení činnosti tohoto výboru. Tímto neúspěchem však nedošlo k utlumení letničního vlivu na našem území, nýbrž v sedmdesátých letech dochází k pronikání charismatického hnutí ze Spojených států amerických a západní Evropy. Též se rozrůstají řady rozhodných křesťanů letničních, kteří od

42

Novým myšlením označuje Vojtíšek (2004) široký proud organizovaných skupin i volných hnutí, která upínají pozornost k lidské mysli, které přisuzují mimořádnou, mnohdy nadpřirozenou sílu. 43 Od roku 1967 nese název Církev bratrská.

15

druhé poloviny sedmdesátých let vystupují vůči státní správě společně se skupinami křesťanů letničního smýšlení, kteří působili v Praze a Brně (Gabrielová 2012). Brněnský sbor sestával převážně z křesťanů, kteří na počátku šedesátých let opustili Bratrskou jednotu baptistů, a dále navrátilců z Rumunska a Maďarska, neformálním vůdcem tohoto sboru byl Bohuslav Tetiva. V Praze se jednalo o sbor Svobodné reformované církve44, scházející se na Novém Městě. Část členů tohoto sboru začala ve dvacátých letech minulého století přijímat letniční důrazy, čímž došlo k rozdělení sboru a vzniku Záchranného spolku Tábor, který sdružoval letniční křesťany (Gabrielová 2012). Tento sbor byl mezi léty 1920 a 1923 součástí Jednoty Českobratrské, od roku 1923 fungoval jako samostatný sbor, působil nejen v Praze, nýbrž i v Úvalech a Černošicích. Roku 1951 byla činnost spolku oficiálně zakázána. Úvalský sbor se stal stanicí žižkovského sboru JČ a pražský sbor se začal scházet ilegálně po bytech či domech věřících (Kocur 2005). Významnou osobností, působící v tomto sboru od sedmdesátých let minulého století je Peter Pavel Kocur (*1939), jenž popisuje rozšíření letničních společenství v sedmdesátých a osmdesátých letech po téměř celém českém území (Kocur 2005:107-108). V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století letniční křesťané neúnavně usilovali o legalizaci jakožto církev, vedoucím neformálních mluvčí, kteří jednali se státním aparátem, se stal Rudolf Bubik (*1941). V této době probíhala jednání o případném začlenění rozhodných křesťanů letničních k církvím s povolenou činností, jednalo se o Apoštolskou církev na Slovensku, Evangelickou církev metodistickou a Bratrskou jednotu baptistů, avšak ani jedna z těchto variant se nedočkala uskutečnění, letniční křesťané dosáhli naplnění svého cíle až 25.1.1989, kdy získali povolení ke své činnosti jako Apoštolská církev (Gabrielová 2012). Kromě Apoštolské církve v České republice působí Mezinárodní letniční společenství, jež je součástí Mezinárodní sjednocené letniční církve45, a dále misijní laická organizace Mezinárodní sdružení podnikatelů zvěstujících plné evangelium. Mezi společenství s letniční tradicí lze zařadit i společenství hlásící se k Hnutí Víry46. Na české území proniklo Hnutí Víry na konci osmdesátých let prostřednictvím zambijského studenta Henryho Kashweky, jehož skupina následovníků, později v čele s Alexandrem Flekem, utvořila společenství s názvem Voda života a v devadesátých letech po spojení s brněnským sborem Slovo života přijala jméno Křesťanská společnost Slovo života. Toto společenství později Alexandr Flek opustil a v současné době vede pražské evangelické společenství Ta Cesta. V devadesátých letech se Hnutí Víry na našem území prosazovalo zároveň prostřednictvím Steva Rydera, za jehož působení vzniklo na Moravě 12 sborů, jež se staly součástí R.O.F.C. V současné době nalezneme v České republice poměrně značné množství společenství opírající se o nauku Hnutí Víry. V roce 2009 byla státem zaregistrována církev Nová naděje47, jež je připojena k americké Církvi Boží a v České republice sdružuje 9 samostatných sborů – například původně samostatný charismatický opavský sbor Cesarea, Křesťanskou mezinárodní misii či sbory R.O.F.C. vzniklé v okrese Jeseník. Dále v České republice působí Triumfální centrum víry, jež je zastoupeno 44

Od roku 1919 byla přejmenována na Jednotu českobratrskou (JČ). United Pentecostal Church International. 46 Viz níže. 47 http://www.nova-nadeje.cz/sbory.htm 45

16

v Praze, Brně a Olomouci a též Křesťanská společnost Nový život48 působící v téměř desítce měst po celé republice či Církev živého Boha49 s šesti sbory na území ČR nebo v roce 2012 registrovaná Církev víry50. Počátky neocharismatického hnutí na našem území lze datovat do sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, pojí se s postavou Johna MacFarlana (1946-2003), který tři roky působil v socialistickém Československu. Po jeho vyhoštění byla dále do Československa ze Západu ilegálně dovážena křesťanská literatura charismatického zaměření, zásadním západním teologem byl pro tuto dobu Derek Prince (1915-2003). Centrem (neo)charismatického křesťanství se v roce 1979 stal sbor Českobratrské církve evangelické v Praze na Maninách, vedený vikářem Danem Drápalem, jenž stál později u zrodu Církve Křesťanská společenství (Vojtíšek 2004:103-104). Hnutí víry a s ním spojená „teologie prosperity“ je jedním ze zásadních inspiračních zdrojů neocharismatického hnutí. Dalším významným inspiračním zdrojem je hnutí sborového růstu, jež podnítil v sedmdesátých letech minulého století indický misionář Donal A. McGavran (1897-1990)a v osmdesátých a devadesátých letech rozšířil Američan Peter C. Wagner (*1930). Toto hnutí kladlo důraz na růst sborů ve spojitosti s misií za pomoci zázraků „boží moci“ (uzdravení, prorokování, vymítání démonů). Se jménem Wagnera se pojí i tzv. apoštolsko-prorocké hnutí, jehož jádrem „je snaha o obnovení církevního úřadu apoštolů, popř. i proroků, kteří stojí mimo jednotlivé kongregace a pomáhají jednotlivým pastorům v oblasti jako „koučové“, rádci a spolutvůrci jejich záměrů a „vizí““ (Mrázek, Vojtíšek 2014:4). Mezi charismaticky orientované sbory v České republice se kromě Církve Křesťanská společenství řadí například pražská Služba smíření, Dobrá zpráva v Jablonci nad Nisou či brněnský sbor Ježíš přijde. Na přelomu tisíciletí se k charismatickému směřování přiklonila i Jednota bratrská. Křesťany charismatické orientace sdružuje v České republice Křesťanská misijní společnost (KMS). V České republice působí i řada společenství vzniklých na základě zahraniční misie – například pražský sbor Hope, založený berlínským sborem Církve naděje či trutnovské Společenství Obrody jako pobočka pentekostální organizace Revival Centers Fellowship. Ve své práci se dále soustřeďuji blíže na dvě konkrétní církve, které jsou dle mého názoru vhodnými zástupci letničního (Apoštolská církev) a neocharismatického (Církev Křesťanská společenství) křesťanství.

1.2.8.1. Apoštolská církev Apoštolská církev (AC) je protestantskou církví sdružující křesťany hlásící se k letniční tradici. Je součástí mezinárodní organizace „Pentecostal World Conference“ a evropské „Pentecostal European Fellowship“. Organizačně je přidružena k církvi Boží shromáždění51, jejíž teologie je pro AC zároveň zahraničním inspiračním zdrojem. Apoštolská církev je též členem Ekumenické rady církví ČR a České evangelikální aliance. Její ústředí je v Kolíně. Biskupem Apoštolské církve byl od

48

http://www.novyzivot.cz/?lang=cs&action=kdo-jsme http://www.cirkevzivehoboha.cz/ 50 http://www.milost.cz/cirkev 51 Assemblies of God. 49

17

jejího legalizování v roce 1989 Rudolf Bubik, jenž byl ve své funkci roku 2008 vystřídán současným biskupem Martinem Moldanem. Apoštolská církev se po organizační stránce dělí do sborů, jež jsou seskupeny do správních oblastí, sbory jsou tvořeny společenstvím věřících, kteří jsou po mravní a duchovní stránce autonomní. Sbory jsou po hospodářské stránce autonomní, mají právní subjektivitu, jsou vedeny pastorem (obvykle je ustanoven i druhý pastor) a radou starších. Pro misijní účely vznikají stanice, jejichž členi vyvíjejí misijní aktivitu na místě svého shromažďování, avšak jsou stále odkázáni na spojení se svým mateřským sborem. Dále vznikají diaspory, ve kterých se scházejí věřící mimo sbor či stanici, avšak přesto jsou na ně duchovně i hmotně odkázáni. Apoštolská církev v ČR eviduje k 1. lednu 2015 49 sborů, 52 stanic a 75 diaspor52, s téměř pěti tisíci členy.53 V Praze v současné době existuje 5 sborů – 1. sbor pod vedením Petra Sikory, Dobrá zpráva v čele s Pavlem Knobem, Maranatha s pastorem Michalem Beranem, Sbor bez hranic pod vedením Stanislava Bubika a konečně Sbor otevřených dveří, který vede Petr Ministr.

1.2.8.1.1. Historie Apoštolské církve Historie české Apoštolské církve je neoddělitelně spjata s historií letničního hnutí jako celku na našem území. Její počátky je nutné hledat v letničních sborech na Těšínsku, zakládaných na počátku dvacátého století, z nichž později vznikl Spolek rozhodných křesťanů, v padesátých letech režimem zakázaný. Rozhodní křesťané byli nuceni začlenit se do povolených církevních společenství, především tehdejší Jednoty Českobratrské, nyní Církve bratrské. Od šedesátých let byly zjevné snahy o státní uznání letniční církve. Toto úsilí došlo naplnění na Slovensku v roce 1977, čeští křesťané se dočkali legalizace až v lednu roku 1989, nejvýznamnější osobou nově vzniklé Apoštolské církve byl Rudolf Bubik, její první biskup.

1.2.8.1.2. Věrouka Apoštolské církve54 Za měřítko víry a křesťanského života přijímá Apoštolská církev Písmo svaté, jež chápe jako neomylné a plně inspirované Duchem svatým. Ježíš Kristus je plně Bohem a plně člověkem, narozen z panny, přišel na tento svět, aby zachránil člověka, vzal na sebe lidské hříchy, nechal se obětovat, zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Nyní se Kristus přimlouvá, křtí v Duchu svatém a vládne nad církví. Spasení člověka je vázáno na jeho uvědomění si své hříšnosti, činění pokání a přijetí Ježíše Krista jako osobního Pána a Spasitele. Potvrzením této smlouvy je ponoření do vody neboli vodní křest. Křest ve vodě je spolu s Večeří Páně hlavním obřadem církve. Církev je společenstvím znovuzrozených lidí, kteří žijí pod autoritou Ježíše Krista a jsou spojeni Duchem svatým a Božím slovem. Za sourozence v Kristu chápou členové AC všechny znovuzrozené křesťany bez ohledu na denominační příslušnost.

52

http://apostolskacirkev.cz/component/com_zhgooglemap/Itemid,263/externalmarkerlink,0/id,1/view,zhg ooglemap/ 53 http://apostolskacirkev.cz/sh404sef-custom-content/historie 54 http://apostolskacirkev.cz/cemu-verime/verouka

18

Apoštolská církev klade zvláštní důraz na osobu Ducha svatého v životě jednotlivce i církve. Všichni křesťané by měli očekávat na křest Duchem svatým, jenž vybavuje křesťany ke službě Bohu, naplňuje je plností Ducha a prohlubuje úctu k Bohu. Důraz je kladen i na tělesná uzdravení, která jsou nedílnou součástí evangelia. AC zastává naději v druhý Kristův příchod a věčný život.

1.2.8.1.3. Vyznání Apoštolské církve55 Věříme, 1. 2. 3. 4.

že Bible - Písmo svaté - je jediným, vdechnutým a neomylným autoritativním Slovem Božím, že je jeden věčně existující trojjediný Bůh: Bůh Otec, Syn a Duch svatý, že Bůh je věčný, všemohoucí Stvořitel nebe i země, celého vesmíru a veškerého života, v Božství Ježíše Krista, jeho početí z Ducha svatého, narození z panny Marie, jeho bezhříšné lidství a dokonalý život, ve věčnou postačitelnost jeho smírčí a zástupné smrti na kříži, v jeho zmrtvýchvstání v těle, v jeho nanebevstoupení na pravici Otcovu a v jeho druhý příchod na zem v moci a slávě, 5. v Ducha svatého jako Boží osobu, který byl seslán na věřící v den Letnic, což bylo počátkem živé Kristovy církve na zemi, a že Duch svatý působí dodnes ve stejné moci. Boží plán s člověkem 1. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Sveden Satanovou lží zhřešil neposlušností, a ztratil tak obecenství s Bohem, čímž uvedl na celé lidstvo duchovní i tělesnou smrt. 2. Ježíš Kristus smířil svou obětí lidstvo s Bohem, a umožnil tak člověku návrat k původnímu stavu a k životu věčnému. 3. Osobní vírou v Ježíše Krista má každý člověk možnost stát se z Boží milosti opět Božím dítětem a dosáhnout života věčného. 4. Duch svatý usvědčuje i dnes svět z hříchu, zjevuje tajemství evangelia a zmocňuje Kristovu církev k plnění jejího poslání na zemi 5. Oběť Ježíše Krista pojí věřící v jednu rodinu Boží, církev Kristovu na zemi. 6. Církev Kristova bude přenesena do Boží slávy. 7. Zřízení tisíciletého království na zemi. 8. Poslední soud. 9. Spasení všech, kteří přijali dílo spasení v Kristu a vytrvají věrně až do konce. Takoví budou žít věčně v nebeské slávě. 10. Existuje věčná záhuba - ohnivé jezero - pro ty, kteří odmítli Krista jako Spasitele. Člověk tedy potřebuje poznat a prožít: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

55

svou hříšnost a ztracenost ve světle Slova Božího, pokání, tj. změnu smýšlení, lítost nad hříchem, jehož se dopustil, i nenávist k němu, obrácení se ve víře k Bohu, očištění krví Ježíše Krista a Boží ospravedlnění, znovuzrození v Ježíši Kristu - přijetí Božího synovství, křest ve vodě ponořením na základě osobní víry, křest v Duchu svatém s biblickým znamením - mluvením novými jazyky, naplňování Duchem svatým a. k nesení živého svědectví o Ježíši Kristu, b. k tomu, aby dary Ducha svatého sloužily ke společnému budování církve Kristovy na zemi.

http://apostolskacirkev.cz/cemu-verime/vyznani

19

c. k plnění velikého poslání církve Kristovy na zemi. Církev Kristova v biblickém významu 1. Hlavou církve je Ježíš Kristus a tvoří ji znovuzrození lidé, kteří žijí pod autoritou Ježíše Krista a jsou spojeni Duchem svatým a Slovem Božím. 2. Byla založena v den Letnic vylitím Ducha svatého na učedníky. 3. Boží vůlí je, aby věřící žili v posvěcení skrze krev Ježíše Krista, moc Ducha svatého a poslušnost Božího slova a v neustálém růstu ve víře a nesli ovoce života naplněného Duchem svatým. 4. Podílem věřících jsou dary Ducha svatého, které zmocňují k životu a službě v moci Ducha svatého. 5. V odpověď na modlitbu víry Pán nadpřirozeně uzdravuje nemocné. 6. Církev Kristova je obecenství těla a krve Ježíše Krista, což je vyjádřeno slavením památky Večeře Páně podáváním chleba a vína. Přijímat Večeři Páně přísluší jen těm, kteří jsou očištěni a vykoupeni krví Kristovou, a tím připojeni k jeho církvi. 7. Ve vztahu k ostatním znovuzrozeným křesťanům jsou členové vázáni povinností respektovat zásadu ztotožnění se s viditelnou církví Kristovou.

1.2.8.1.4. Aktivity a projekty Apoštolské církve Součástí Apoštolské církve je Diakonie, jejímž cílem je koordinovat činnost pracovníků v charitativní a misijní oblasti a v sociálních službách v rámci AC. Poskytuje či zprostředkovává těmto lidem potřebné vzdělání a nabízí poradenství v dané oblasti. Diakonie se zabývá pomocí narkomanům, oblastí náhradní rodinné péče, humanitární pomocí v zahraničí (Kavkaz, Ingušsko), pomocí opuštěným dětem (Ukrajina) a vytvářením vhodných volnočasových aktivit pro děti. Tato organizace je členem Diakonie v ČR a jejím ředitelem je Petr Bartoš.56 Apoštolská církev se intenzivně zabývá misijní a evangelizační aktivitou, kterou koordinuje evangelizační a misijní odbor AC v čele s Petrem Bartošem. Současně je rozvíjena i služba ženám, jejíž vedoucí je Olga Moldanová, služba dětem, vedená Danou Navrátilovou, a dále služba mládeži zprostředkovaná OMAC57, která zahrnuje každoroční Sjezdy mládeže, vzdělávání vedoucích mládeže třikrát až čtyřikrát do roka, misijní a evangelizační aktivity či multižánrový festival Kristfest.58 Vzdělávací institucí Apoštolské církve je Vyšší odborná škola misijní a teologická v Kolíně (VOŠMT)59, jež poskytuje studentům bakalářské vzdělání založené na Písmech Starého a Nového zákona a jejím cílem je vycvičit studenty pro praxi modlitební, bohoslužebnou a misijní. Dálkově lze studovat v české pobočce Global University60 v Kolíně, jež nabízí na bakalářském stupni následující studijní programy: Biblická a systematická teologie, Náboženská výchova, Studia mezikulturních vztahů a Předmaturitní bakalářská studia. A dále poskytuje i celoživotní vzdělávání pastorům a dalším duchovním pracovníkům. Ředitelem VOŠMT i národní kanceláře Global University v Kolíně je Milan Buban.

56

http://apostolskacirkev.cz/sluzba/diakonie Odbor Mládeže Apoštolské Církve. 58 http://apostolskacirkev.cz/sluzba/evangelizace-a-misie 59 http://vosmt.cz/ 60 http://globaluniversity.cz/ 57

20

Pod AC spadá i křesťanská organizace pro děti a mládež školního věku, Royal Rangers61, jejímž cílem je vychovávat z dětí samostatné a zodpovědné jedince bez závislostí. O tyto cíle organizace usiluje pořádáním nejrůznějších výletů, táborů, kulturních a sportovních akcí. V čele této organizace stojí Petr Walach. Lidmi, kteří upadli do drogové závislosti, se zabývá mezinárodní křesťanská organizace Teen Challenge62 (TC), která vznikla v padesátých letech v New Yorku a je spjata s postavou Davida Wilkersona. V České republice působí od roku 1994, v současnosti v sedmi městech. TC se intenzivně zabývá drogovou prevencí, pořádá besedy na základních a středních školách a klade důraz i na vzdělávání pedagogů v této oblasti. Dále pravidelně a systematicky pracuje se závislými lidmi na ulicích a v „bytech“, lidé z TC též navštěvují toxikomany v psychiatrických léčebnách a ve věznicích, přičemž jim nabízejí dlouhodobý pobyt v tréninkových centrech TC. K prohloubení vztahů s lidmi z ulice a k motivaci těchto lidí k pobytu v TC slouží neformální kontaktní centra, kde se mohou narkomané seznámit s podmínkami vstupu do programu. Klienti nejdříve pobývají v indukčním centru (zhruba 3 až 6 měsíců), kde se přizpůsobují životu ve středisku a vytvářejí si pracovní návyky, poté se přesunují do tréninkového centra (doba pobytu: muži 8-12 měsíců, ženy 14-18 měsíců), kde se klienti učí novým návykům, absolvují studijní programy a připravují se na začlenění do normálního života, k čemuž jim pomáhá Re-entr, dům na půl cesty, který v případě nutnosti poskytuje bývalým klientům bydlení a práci. TC má centrum v Poštovicích a jeho ředitelem je Petr Ministr. Nakladatelství a vydavatelství pod AC s názvem Křesťanský život63 vydává především časopis Život v Kristu, křesťanské knihy nejrůznějších žánrů a poskytuje video a audio nahrávky. Nehemia64 je misijní a humanitární organizace, spadající pod Apoštolskou církev, dlouhodobě zaštiťující pomoc v 16 zemích světa napříč kontinenty. Zaměřuje se na dlouhodobou pomoc strádajícím dětem, válečným běžencům, misionářům, církvím, obětem živelných katastrof jak v České republice, tak v zahraničí. Její sídlo je v Havířově a ředitelem Leoš Cásek.

1.2.8.2. Církev Křesťanská společenství – Křesťanské společenství Praha Církev Křesťanská společenství (CKS) je označení, pod kterým byla tato církev registrována Ministerstvem školství v roce 2002, avšak vznik subjektu Křesťanská společnost Maniny, později přejmenovaného na Křesťanské společenství Praha je datován do roku 1990 a pojí se se jménem Dana Drápala. CKS je sdružením autonomních sborů a skupin, jejichž věroučná praxe se liší, avšak převládá charismatická orientace. V současné době je součástí CKS 47 sborů a misijních skupin s přibližně 2200 dospělými členy. Sídlo CKS se nachází na Praze 8.65 Sbor KS Praha je součástí Církve Křesťanská společenství. Sbor se dělí na lokální regiony, které mají vlastní starší či pastory, avšak zároveň jsou součástí KS Praha. Těchto regionů je v současné době v Praze devět – regiony Černý most, Hostivař, Jih, Jihovýchod, Palmovka, Sever, Střed, Východ a 61

http://www.royalrangers.cz/ http://www.teenchallenge.cz/ 63 http://www.krestanskyzivot.cz/ 64 http://nehemia.cz/ 65 http://www.kaes.cz/onas/onas.htm 62

21

Západ. Hlavním pastorem sboru je Lubomír Ondráček. Tento sbor nečerpá na platy zaměstnanců ani na jiné sborové výdaje státní dotace, je odkázán na finanční příspěvky členů.66

1.2.8.2.1. Historie Křesťanského společenství Praha Dan Drápal se narodil roku 1949 v Brně do křesťanské rodiny. Je vnukem kazatele Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské) Františka Urbánka. Vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, avšak pokřtít se nechal až roku 1977, kdy se stal vikářem malého sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 7 – Holešovicích. V této době ještě nebyl znovuzrozeným člověkem. Tuto zkušenost prožil až v roce 1978 (Drápal 2008). Ve své knize Jak to všechno začalo – Historie Křesťanského společenství Praha 1. díl popisuje Dan Drápal nejen sborový, ale i svůj život v letech 1977 až 1982. Maninský67 sbor začal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zaznamenávat příbytek členů. V tomto období maninskému společenství velmi pomáhali takzvaní Navigátoři, paracírkevní organizace ze Spojených států amerických, jež se zabývala osobní evangelizací. Tito lidé cestovali po zemích „východního bloku“, tajně navštěvovali křesťanské byty a přiváželi série biblických studií, jež Dan Drápal překládal do češtiny, a byly používány k vyučování členů sboru. Na základě těchto „kurzíků“ pocházejících od Navigátorů začaly vznikat v rámci společenství domácí skupinky, kde probíhalo biblické studium. Kromě domácích skupinek a nedělních shromáždění se v osmdesátých letech v úterý pořádaly biblické hodiny a ve čtvrtek setkání mládeže (Drápal 2008). Ve druhém díle své trilogie Historie Křesťanského společenství Praha, s názvem Léta růstu popisuje autor situaci sboru v letech 1982-1987(8). Dan Drápal si vysvětluje enormní růst maninského společenství v osmdesátých letech, způsobený převážně přírůstkem mladých lidí, mimo jiné touhou mladých lidí po nonkomformitě. Příslušností k maninskému společenství vyjadřovali mladí lidé do jisté míry odpor vůči socialismu, jelikož tradiční církve ani různá východní náboženství nebyly podle Drápala dostatečnou alternativou. Maninský sbor vykazoval od začátku probuzení charismatické znaky (objevovaly se rozličné duchovní dary, například modlitba v jazycích, prorokování či uzdravování), avšak bohoslužby se zprvu držely tradičního evangelického scénáře, navíc probíhaly pouze modlitby z pléna. Drápal však zdůrazňuje, že důraz nebyl zaměřen na charismatičnost, nýbrž na osobu Ježíše Krista a tzv. chození ve světle, čímž míní naprostou otevřenost vůči členům svého společenství, vykazatelnost a ochotu vyznávat před svými duchovními sourozenci své hříchy. Dan Drápal popisuje své zkušenosti s StB, absolvoval mnoho výslechů, stejně jako další členové a příznivci sboru, avšak nikdy nepodepsal spolupráci, nebyl zatčen a maninský sbor byl i přes nelibost komunistických úředníků zachován. Na počátku osmdesátých let zažíval sbor překotný početní růst, kvůli kapacitním omezením prostor musely být v neděli zavedeny nejprve dvě, poté tři bohoslužby. Po celá osmdesátá léta byl sbor veden na jedné straně klasickým staršovstvem evangelického sboru, které se obměňovalo velmi pomalu, jelikož volby do staršovstva probíhaly jednou za čtyři, později za šest let, polovina staršovstva mohla být volena jednou za dva (později tři) roky, čímž byli postupně do staršovstva dosazováni lidé, kteří vzešli z „maninského probuzení“. Na straně druhé vznikala zásadní rozhodnutí ve skupince lidí, kteří si říkali „vedení čtvrtků“, dbalo se však na to, aby rozhodnutí odtud vzešlá nebyla v rozporu s postoji staršovstva. Tyto dvě skupiny po volbách v roce 1989 téměř splynuly. Sbor hospodařil jednak s oficiálními sborovými financemi, jednak čerpal 66 67

http://kspraha.cz/o-nas/ Sbor měl kancelář v ulici Na Maninách.

22

z neoficiálního desátkového fondu, do kterého členové přispívali. Finance z tajných fondů byly používány například na potravinovou pomoc poskytnutou střednímu Rumunsku, na rozmnožování nejrůznější literatury či pomoc lidem, kteří se dostali do tíživé finanční situace (Drápal 2009). V závěrečném díle s názvem Zlom, v rámci své trilogie popisuje Dan Drápal přelomový rok 1989 a počátek devadesátých let v maninském společenství. Na konci osmdesátých let docházelo ve vztahu mezi „Maninami“ a ČCE ke stále většímu napětí. To se týkalo především otázky křtu dětí a překřtívání lidí, kteří byli pokřtěni jako miminka, avšak chtěli se dát pokřtít znovu v okamžiku, kdy vstupovali do smlouvy s Bohem vědomě. Tato potřeba lidí, kteří vstupovali do maninského sboru, nebyla evangelickou církví příliš reflektována. Stejně tak charismatičnost „Manin“ a aktivity uskutečňované mimo území Prahy byly vnímány v jejich domovské denominaci jako rušivý element (Drápal 2011: 21-22). V roce 1988 došlo k rozdělení sboru na jednotlivé územní celky, tzv. regiony, které sestávaly z několika domácích skupinek a postupně se začínaly scházet ve svých oblastech, vyjma první neděle v měsíci, kdy docházelo k celosborovým shromážděním. Tato praxe přetrvala v KS Praha dodnes (Drápal 2011). V maninském sboru po převratu vznikla myšlenka vytvořit zastřešující křesťanskou organizaci, jež by propojovala křesťany toužící po evangelizaci napříč denominacemi – od římských katolíků až po letniční. Tato organizace, v čele s jednatelem a Užším výborem, dostala název Křesťanská misijní společnost, a přestože musela na počátku svého vzniku čelit nepříjemnostem, přetrvala dodnes (Drápal 2011). Již v roce 1990 počaly v Československu velké evangelizační akce zahraničních misionářů. Jedním z nejvýraznějších evangelistů, působících v této době, byl Australan Steve Ryder, jenž pořádal svá shromáždění na stadionech pod hlavičkou organizace Reach out for Christ (R.O.F.C.), jejímž jménem zakládal sbory v Austrálii či Velké Británii; na našem území vzniklo dvanáct sborů R.O.F.C. na Moravě. Dalším zásadním člověkem pro evangelizaci Československa v devadesátých let byl americký kazatel indického původu Mahesh Chavda, či Jim Goll (Drápal 2011). Na jaře roku 1990 proběhlo několik setkání zástupců maninského sboru s vedením ČCE, kde docházelo k projednávání témat, která vytvářela napětí. Jednalo se například o ordinování laických kazatelů, evangelizace se Stevem Ryderem či budoucí právní podobu regionů. Na počátku května schválilo staršovstvo dopis Synodní radě, jímž žádalo o „propuštění holešovického sboru z ČCE“. Na konci května Českobratrská církev žádosti vyhověla a následně byl zaregistrován nový subjekt, Křesťanská společnost Maniny, brzy přejmenovaný na Křesťanské společenství Praha. Po odchodu z evangelické církve byl sbor veden staršovstvem, přičemž všichni starší si byli rovni, avšak později se ukázalo, že členové sboru jsou přesvědčeni o tom, že hlas pastora má daleko větší váhu než rozhodnutí ostatních starších, a tak byl Dan Drápal nucen nacházet střední cestu mezi kolektivním vedením a vedením silným pastorem s diktátorskými pravomocemi, jelikož obě tyto pozice odmítal (Drápal 2011). V devadesátých letech prošel sborový život některými výraznými změnami. Vznikly celosborové Základy, které předávaly základní principy křesťanství nově obráceným křesťanům. Původně tato zodpovědnost ležela na domácích skupinkách, kde byli lidé vyučováni prostřednictvím kurzíků. V roce 1990 byla též zahájena činnost Biblické školy, ve které se studenti scházeli třikrát týdně odpoledne. Později nahradila funkci této školy biblická škola Harvest ve Východních Čechách, jež 23

nabízela denní studium a dále Evangelikální teologický seminář založený Církví Bratrskou. Od počátku osamostatnění sbor usiloval o zakládání nových sborů. Úspěch se dostavil v případě nově vzniklých KS Kladno, KS Brandýs nad Labem, díky misijním kampaním též KS Juda Mělník (Drápal 2011). Pro doplnění je však nutné podotknout, že některé sbory se od pozdějšího CKS oddělily – například bývalé KS Příbram či Křesťanský sbor Praha Jižní Město, který se stal součástí Apoštolské církve; dva sbory byly z CKS z věroučných důvodů vyloučeny – KS Olomouc a KS Prostějov; a některá menší společenství se pro nedostatek členů rozpadla – například KS Tábor či KS Karlovy Vary.

1.2.8.2.2. Věrouka Církve Křesťanská společenství68 CKS chápe Bibli jako Boží slovo, zdroj života a měřítko všech věcí. Skrze oběť Ježíše Krista došlo k usmíření člověka s Bohem a cílem křesťana by mělo být navázání osobního vztahu s Kristem, který je Pánem a Spasitelem a je hoden následování. Křesťané potřebují Ducha svatého, který vydává svědectví o Ježíši Kristu, zmocňuje a vystrojuje církev svými dary. Církev má růst nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně – ve zralosti a proměně charakterů věřících. Jedním ze zásadních úkolů církve je šířit evangelium, k čemuž napomáhá i spolupráce s dalšími církvemi. Důraz je kladen na hluboké osobní vztahy nejen mezi členy uvnitř jednotlivých společenství, nýbrž i mezi sbory jako celky.

1.2.8.2.3. Vyznání Církve Křesťanská společenství „Věřit v Boha pro nás znamená, že je takový, jak se zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu a jak se nám dává poznat skrze svého Ducha – spolehnout se na lásku Otcovu, dílo Kristovo a přítomnost Ducha Svatého vypůsobující v člověku víru, lásku a naději a na tom založit své životy“.69 Spolu s ostatními křesťanskými církvemi se CKS plně hlásí k Apoštolskému vyznání víry: Věřím v Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen. 70

1.2.8.2.4. Aktivity a projekty Křesťanského společenství Praha Nadační fond KMS71 je křesťanskou organizací, která od roku 1995 podporuje misii českých křesťanů a české církve. Podporuje krátkodobé i dlouhodobé misijní projekty v mnoha zemích napříč kontinenty. Jeho středisko se nachází v Praze a ředitelem je Michal Klesnil.

68

http://www.kaes.cz/_download/ZD%202011.pdf http://www.kaes.cz/_download/ZD%202011.pdf 70 http://www.kaes.cz/_download/ZD%202011.pdf 71 http://www.nfkms.cz/ 69

24

Mezi evangelizační aktivity KS Praha patří festival Dny dobrých zpráv72, jež KS Praha pořádá již sedmým rokem ve spolupráci s Církví bez Hranic Praha a CČSH Praha Vršovice. Tento festival je mezidenominační, multižánrový a klade si za cíl oslovit všechny generace prostřednictvím divadelních představení či koncertů. Dále se členové KS Praha podílejí na fungování webové stránky evangelizuj.cz, jež se pokouší o koordinaci českých evangelikálních křesťanů, kteří chtějí šířit evangelium. Sbor KS Praha se věnuje službě mládeži, kterou rozděluje podle věku do tří kategorií – dorost (1215 let), porost (15-18 let) a odrost (18-25 let), přičemž důraz je kladen na získání osobních zkušeností mladých lidí s Bohem, budování zdravých vztahů a nalezení svého místa v církvi. Pro mládež je pořádán velký počet rozmanitých akcí, například English Camp73 či společné trávení jarních prázdnin, pravidelně jednou za měsíc probíhá „Šestá“, nedělní večerní setkání pro mladé pod vedením Dity Frantíkové, vedoucí služby mládeži.74 V době bohoslužeb bývá na regionech zajištěn program pro děti, tzv. nedělní škola, ve které jsou děti rozděleny podle věkových kategorií na předškolní děti (2-6 let), mladší školní děti (7-12 let) a výjimečně i starší školní děti. Děti jsou v nedělní škole vedeny k získání základního přehledu o obsahu Bible, věnují se též modlitbě, soutěžím, hrám a jiným volnočasovým aktivitám. V průběhu roku jsou pro děti organizovány tábory, různé zájmové skupiny, oddíly či výlety.75 KS Praha také pořádá kurzy Alfa76, které jsou praktickým úvodem do křesťanského života, tato iniciativa pochází z Anglie a je nyní rozšířena ve 167 státech světa. Součástí každého večera, v jehož rámci kurz probíhá, je večeře, kterou připravuje hostitelský tým, následuje promluva, jež účastníky seznamuje s tématem večera a sezení je zakončeno diskuzí probíhající ve skupinkách. Vedle kurzů Alfa je KS Praha zapojeno i do vedení kurzů týkajících se vztahů, které mají s Alfou společné místo vzniku – společenství Holy Trinity Brompton v Londýně. Tyto kurzy77 – Příprava na manželství, Manželské večery a Výchova dětí vytvořili v letech 1996-2000 duchovní anglikánské církve Nicky a Sila Leeovi. Z Anglie se tyto kurzy rychle rozšířily po celém světě. Všechny kurzy, sestávající z pěti až deseti setkání, zahrnují seznámení s konkrétními vytyčenými tématy, skupinovou diskuzi či diskuzi ve dvojicích, a občerstvení.

72

http://www.dny.hys.cz/ Týdenní letní pobyt s výukou angličtiny, workshopy, semináři a křesťanským programem. 74 http://mladezpraha.kaes.cz/ 75 http://kspraha.cz/detsky-program/ 76 http://www.kurzyalfa.cz/content/view/alfa 77 http://www.manzelskevecery.cz/ 73

25

2. Výzkumná část

2.1. Metodologie 2.1.1. Výzkumné téma Letniční křesťanství je velmi výraznou a specifickou podobou evangelikálního křesťanství. Existuje celá řada fenoménů, které se s letničním křesťanstvím pojí a stojí za pozornost. Já jsem se ve svém výzkumu soustředila pouze na několik aspektů, které se týkají především sborového života dvou letničních, respektive letničního a charismatického, společenství. V celém výzkumu jsem kladla důraz především na to, jak jednotlivé fenomény chápou a interpretují samotní členové sboru, tyto subjektivní poznatky jsem se pokusila konfrontovat s postřehy z mého zúčastněného pozorování. První oblastí, na kterou byla zaměřena moje pozornost, jsou aktivity sborů – zajímalo mne, do jakých akcí investují společenství svůj čas, energii a finanční prostředky, a které akce vnímají informátoři jako zcela zásadní. Hlouběji jsem se zaměřila na sféru evangelizace, jelikož velký důraz na evangelizační úsilí je pro evangelikální křesťanství typický. Moje zkoumání se zaměřilo na formy evangelizace, které daná společenství preferují a které naopak odmítají. Dále jsem se pokusila objasnit, v čem spočívá „letničnost“ daných společenství, tedy čím se zásadně liší od ostatních protestantských církví, kde a jak se tato odlišnost projevuje. Informátorů jsem se též tázala na jejich vnímání hodnot, na kterých daná společenství stojí, a požadovala jsem od nich subjektivní zhodnocení silných a slabých stránek daného sboru, což mi pomohlo porozumět, jaké fenomény jsou pro členy sborů klíčové.

2.1.2. Výzkumná strategie Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní výzkumnou strategii, jelikož jejím cílem je porozumět do hloubky určitému fenoménu, v mém případě porozumět určitým aspektům letničního křesťanství v současné České republice. Zajímaly mne subjektivní názory, prožitky a individuální zkušenosti členů daných společenství. Měla jsem v úmyslu získat co největší počet dat od poměrně malého počtu lidí, abych byla schopna proniknout do hloubky daného jevu. Postupovala jsem tedy cestou induktivní logiky, která je pro kvalitativní výzkumnou strategii typická (Disman 2002:287).

2.1.3. Techniky sběru dat a výběr výzkumného vzorku Předmětem mého výzkumu byla dvě křesťanská společenství, hlásící se k evangelikální a letniční (charismatické) orientaci. Prvním z nich je regionální sbor Křesťanského společenství Praha, konkrétně region Střed, druhým 1. sbor Apoštolské církve v Praze. Tento výběr nebyl nahodilý, jedná se o sbory, se kterými mám zkušenost ze svého osobního života, region Střed jsem navštěvovala v dětském věku, v současné době jsem členem 1ACP. Jako techniky sběru dat jsem pro svůj výzkum použila tři metody – zúčastněné pozorování, polostrukturované a neformální rozhovory. V rámci zúčastněného pozorování jsem zastávala roli pozorovatele-participanta, pravidelně jsem se účastnila nedělních bohoslužeb, v obou společenstvích pravidelných modliteb a v případě regionu Střed navíc večeru zaměřeného na chvály 26

a uctívání. Účast na domácích skupinkách jsem vyhodnotila jako nevhodnou z důvodu probírání intimních témat jednotlivých účastníků na akcích tohoto druhu. Stejně tak má potenciální účast na evangelizačních aktivitách by mohla být ve vztahu k nevěřícím lidem problematická. Můj výzkum probíhal od listopadu 2014 do ledna 2015. Metoda zúčastněného pozorování mi umožnila získat dostatek informací o vybraných sborových aktivitách. Dále jsem uskutečnila 12 polostrukturovaných rozhovorů, dva s pastory společenství a zbylých deset s „řadovými“ členy sborů. Při těchto rozhovorech jsem se informátorů dotazovala na všechny výše zmíněné zkoumané aspekty sborového života. Tyto rozhovory se uskutečňovaly v místech navržených informátory, především v restauračních zařízeních, cukrárnách, informátorově kanceláři či domově, mojí snahou bylo co nejvíce se informátorům přizpůsobit místně i časově tak, aby se cítili uvolněně. Rozhovory trvaly přibližně v rozmezí půl hodiny až jedné hodiny, s ohledem na informátorovu ochotu se rozhovořit. Přibližná osnova a přepisy rozhovorů jsou obsaženy v příloze. Po celou dobu výzkumu jsem usilovala též o vedení co možná největšího počtu neformálních rozhovorů se členy sborů, které mi dávaly odpovědi na mé otázky, jež mi při výzkumu průběžně vyvstávaly. Odpovědi jsem neprodleně zapisovala do terénního deníku. Tyto rozhovory probíhaly obvykle před či po skončení sborových aktivit, kterých jsem se účastnila. Mým kritériem pro výběr informátorů pro polostrukturované rozhovory bylo členství v daném společenství trvající minimálně jeden rok a kritérium věku – v každém sboru jsem rozhovor uskutečnila s dvěma členy ve věku mezi 20 a 30 lety (soustředila jsem se na členy, kteří nejsou v manželství), třemi členy ve věku 45 až 60 let a pastory. Věkové kategorie jsem volila s ohledem na silné zastoupení druhé zmiňované kategorie v obou společenstvích a též na relativně značnou angažovanost mladých lidí ve fungování sborů. Usilovala jsem o genderovou vyváženost – mými informátory je šest mužů a šest žen. Výběr konkrétních členů jsem konzultovala s pastory sborů. Jsem si vědoma faktu, že pomoc s výběrem informátorů ze strany pastorů ovlivnila můj výzkumný vzorek – je pravděpodobné, že vybraní lidé nejsou v rámci společenství „problematičtí“ a vycházejí s vedením sboru. Pastoři mi však také pomohli vybrat lidi, kteří jsou ve společenství aktivní a ochotní ke spolupráci.

2.1.4. Analytické postupy Pro kvalitativní výzkum je typické, že všechny jeho operace probíhají paralelně. Současně se sběrem dat v průběhu výzkumu jsem tato data kódovala a vyhodnocovala. Tyto operace jsem prováděla s terénními poznámkami ze zúčastněného pozorování, se zápisy z neformálních rozhovorů a též s písemnými záznamy nahraných polostruktrovaných rozhovorů, k jejichž přepisu jsem užila redigovanou transkripci. V rámci analýzy probíhají paralelně tři procesy – segmentace, kódování a poznámkování. V rámci segmentace jsem rozčlenila analyzovaný text na části, abych měla usnadněné nalézání jistých vzorců či pravidelností mezi případy. Kódování posloužilo k označení určitých úseků textu s cílem rozkrýt jejich význam a identifikovat relevantní jevy. Užila jsem kódování otevřené, které je typické pro kvalitativní přístup, jelikož kódy se vytvářejí až během analýzy dat, nikoli předem. Současně jsem se věnovala poznámkování, které mi umožnilo komentování vytvořených kódů a předběžnou interpretaci analyzovaných dat. 27

2.1.5. Hodnocení kvality výzkumu Je nutné mít při výzkumu na mysli, že ze strany výzkumníka i informátora dochází ke zkreslení, které negativně ovlivňuje kvalitu výzkumu. Výzkumník by se měl pokusit co nejvíce oprostit od svých předsudků, pocitů a subjektivních názorů, jeho snahou by mělo být udržet si odstup. V mém případě vnímám svou příslušnost k letničnímu křesťanství a osobní zkušenosti s oběma společenstvími částečně jako výhodu i jako nevýhodu. Předpokládám, že moje osobní zaangažovanost v letničním křesťanství vedla k větší uvolněnosti a otevřenosti dotazovaných, též k snížení jejich ostražitosti, kterou bych očekávala v případě, kdy by výzkumník neměl s daným fenoménem (kladné) osobní zkušenosti. Jsem přesvědčena o tom, že informátoři nekorigovali své výpovědi tolik, jako by tomu pravděpodobně bylo v případě nezaangažovaného výzkumníka. Pastorové obou společenství byli vůči mně též velmi otevření a ochotní ke spolupráci. Znalost prostředí a smyslu prováděných aktivit mi též posloužila k lepšímu porozumění odehrávajícím se činnostem a výpovědím informátorů. Jako negativní stránky mé osobní zaangažovanosti ve výzkumném tématu se mi jeví z mé strany předsudky, které nutně vznikají v případě, kdy je výzkumný terén propojen s osobním životem výzkumníka, a dále případná nejistota ze strany informátorů, pramenící ze střetu mých rolí – výzkumníka a „sourozence v Kristu“. Všech svých předsudků pramenících z mého mnohaletého výskytu v pentekostálních společenstvích se jistě nezbavím, avšak věřím, že nastudování dostatečného množství odborných metodologických a antropologických publikací mi umožní zaujmout k terénu relevantní vědecký přístup. Nejistotu informátorů jsem se pokusila snížit na minimum důkladným objasněním své pozice a cílů svého výzkumu. Potenciální nechuť informátorů k negativnímu hodnocení některých aspektů sborového života jsem se pokusila snížit zaručením anonymity a naprosté mlčenlivosti vůči třetím osobám.

2.1.6. Etické otázky výzkumu Před začátkem výzkumu jsem požadovala informovaný souhlas od pastorů daných společenství, ve kterém jsem je seznámila s cílem a průběhem výzkumu, využitím dat a o možných důsledcích participace členů tohoto sboru v mém výzkumu. Projednala jsem s nimi též otázku zachování anonymity daných společenství, avšak ta nebyla z jejich strany vyžadována. Pastory sborů jsem též informovala o všech jednotlivých krocích ve výzkumu, požádala je o pomoc při výběru vhodných informátorů a o svolení účastnit se jako výzkumník jednotlivých sborových aktivit. V rámci první bohoslužby, které jsem se v rámci svého výzkumu v obou společenstvích účastnila, jsem dostala od vedení možnost veřejně se představit, odhalit svoji roli výzkumníka a vysvětlit důvod své návštěvy, čehož jsem využila. Informovaný souhlas jsem kromě pastorů předložila též všem informátorům, se kterými jsem dělala polostrukturované rozhovory. Sdělila jsem jim, že mohou na některé otázky neodpovídat či od výzkumu odstoupit, požádala jsem je o svolení rozhovory nahrávat na diktafon. Všem zúčastněným jsem nabídla možnost kriticky se k výsledkům mého výzkumu vyjádřit, abych předešla nechtěnému zkreslení získaných dat. Všem jsem též nabídla zaslání mé dokončené práce. Jelikož se jedná o citlivá data týkající se duchovního života věřících, zachování jejich anonymity jsem vyhodnotila jako samozřejmost a též nebudu zveřejňovat jakékoli informace, které by mohly vést k rozpoznání jednotlivých informátorů. Všem informátorům (kromě pastorů sboru, kteří anonymitu nevyžadovali), jsem přidělila falešná jména, pod kterými v mé práci vystupují. Získaná data 28

neposkytnu žádné třetí osobě a budu s nimi nakládat dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

2.2. Vlastní výzkum

2.2.1. Region Střed sboru KS Praha a 1. sbor Apoštolské církve v Praze Region Střed je součástí sboru KS Praha, který je reprezentován hlavním pastorem sboru Lubomírem Ondráčkem a dále třemi staršími. Region je veden tříčlenným staršovstvem, v jehož čele je pastor78 Petr Kácha. Vedle staršovstva jsou ustanoveni další vedoucí služebníci – vedoucí nedělní školy, vedoucí chval, vedoucí technických služeb, vedoucí prorocké služby či vedoucí mládeže. Region má okolo osmdesáti dospělých členů a přibližně 40 dětí. Region se schází v neděli v 10 hodin (mimo první neděli v měsíci) na pražských Vinohradech v Římské ulici č. 20, v budově Fitzwilliam Bussiness Centre. První neděli v měsíci se schází ke společným bohoslužbám celý sbor KS Praha v Kulturním domě Ládví, Burešova 2. Většina dalších aktivit probíhá v sídle CKS v ulici Na žertvách 23, Praha 8. Vedení 1ACP zajišťuje pět lidí, tzv. „vedoucích“, přičemž hlavním vedoucím je první pastor Petr Sikora. Zásadní rozhodnutí probíhají v týmu vedoucích, avšak i ostatní členové se při pravidelných schůzích („Vaříme spolu“)podílejí na rozhodování týkajících se vize sboru, aktivit, či finančního rozpočtu. Počet členů sboru se pohybuje mezi čtyřiceti a padesáti. Sbor se schází v pražských Strašnicích ve Vilové ulici č. 26, v kostele Evangelické církve metodistické. Zde se nachází i kancelář sboru a probíhají zde kromě nedělních bohoslužeb i pravidelné modlitby a další aktivity sboru, například tematické večery.

2.2.1.1. Historie 1ACP Historie 1. sboru Apoštolské církve v Praze je neoddělitelně spjata s historií letničního hnutí na českém území. Na počátku padesátých let minulého století byla zakázána činnost Záchranného spolku Tábor, jehož pražští členové přešli do ilegality a začali se scházet po bytech věřících. Koncem šedesátých let navázal s touto skupinou letničních křesťanů kontakt P.P. Kocur a na konci sedmdesátých let po několika krizích společenství, souvisejících s represemi ze strany režimu, se stává vedoucím této skupiny. V sedmdesátých a osmdesátých letech dochází k růstu počtu příslušníků této skupiny věřících, avšak také k odchodu mnoha lidí (například velká část mládeže se od této skupiny oddělila a založila Vodu života v čele s Alexandrem Flekem). Toto společenství od šedesátých let usilovalo společně s brněnskými a těšínskými letničními křesťany o státní registraci. K tomuto aktu došlo v lednu roku 1989, přičemž P. Kocur se stal prvním pastorem nově vzniklého 1. sboru Apoštolské církve v Praze, druhým pastorem se stal Milan Buban, současný ředitel VOŠMT v Kolíně. Sbor se scházel ve Vršovicích, v ulici 28. pluku. Kocur byl v čele sboru až do roku 2005, kdy 78

Tento typ vedení není v regionálních sborech KS Praha jediným možným řešením, v některých případech je v čele společenství pouze pastor, nebo pouze staršovstvo.

29

byl Radou AC odvolán z funkce pastora a nahrazen Pavlem Knobem. Sbor se v roce 1992 přesunul do Štěrbohol, několik měsíců se členové též scházeli na Smíchově a poté se vrátil do Vršovic. V roce 2006 se stal druhým pastorem Petr Sikora, po celou dobu se vedení sboru kromě dvou pastorů skládalo též ze staršovstva. V roce 2011 se po dlouhodobých neshodách vedení sboru v otázkách nastavení a směřování společenství od sboru oddělila misijní stanice Dobrá zpráva79 v čele s prvním pastorem Pavlem Knobem a působištěm ve Štěrboholech, v roce 2013 získala stanice statut samostatného sboru. Prvním pastorem 1ACP se stal Petr Sikora, sbor se kvůli rekonstrukci původních vršovických prostorů přesunul do kostela ECM ve Strašnicích.

2.2.1.2. Historie regionu Střed Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl sbor KS Praha rozdělen na regiony. Jedním z těchto pražských regionů se stal region Střed, vedený L. Matějčkem, sídlící ve Štěpánské ulici. Se změnou vedení, kterého se ujal Tomáš Joska, nastal v regionu úpadek charismatického křesťanství a posun ke křesťanství „lidovému“. Region přestal být ve shodě se směřováním KS Praha a usiloval o oddělení se. T. Joska na počátku tohoto století odešel z tohoto regionu a s ním přibližně dvě třetiny členů. Tito lidé založili Křesťanské společenství Praha–město, které zůstalo součástí CKS. Ve vedení značně zmenšeného regionu Střed se střídali J. Bíca a V. Hoblík. V roce 2007 došlo ke sloučení tohoto přibližně třicetičlenného společenství s dvojnásobně velkým regionem Vršovice, sbor přijal název Praha-Střed. Ve vedení stanuli starší obou původních regionů – sbor byl na počátku veden kolektivně, bez pastora. V čele tohoto regionu stanul až v roce 2010 V. Hoblík a od roku 2012 (až do současnosti) jej vystřídal Petr Kácha. Po spojení regionů se sbor nějakou dobu scházel ve Strašnickém divadle, od roku 2012 pořádá bohoslužby ve Fitzwilliam Business Centre. V roce 2014 byl založen nový region Hostivař, který vznikl na základě misijní práce regionu Střed v Hostivaři, a do kterého odešlo přibližně 15 lidí.

2.2.1.3. Aktivity společenství V rámci nedělních bohoslužeb regionu Střed je zajištěn program pro děti, které jsou rozděleny do několika skupin podle věku. Mládež se schází pravidelně v rámci celého sboru KS Praha, na úrovni regionu se uskutečňují občasné modlitebně zaměřené výlety, kterých se účastní mladí lidé a starší regionu. Dochází ke scházení se žen i mužů, fungují zde domácí, seniorské či prorocké skupinky. Pravidelně se koná letní dovolená. Misijní práce se soustřeďuje do pražské Hostivaře, z níž před několika měsíci vzešel nový region Hostivař, a dále do Úval, kde se každý rok pořádá pro děti z tohoto města a okolí English camp, na který navazuje i English club a sportovní klub. Další misijní aktivity jsou jak regionem, tak celým KS Praha hojně finančně podporovány, určitá procentuální částka z desátků jde automaticky na misii, tyto peníze přerozděluje misijní fond. Grantová komise se zabývá důvěryhodností jednotlivých křesťanských společenství a jejich projektů. Jednotlivé regiony dále podporují misionáře vyšlé z jejich společenství a stejně tak jsou pořádány sbírky na zahraniční hosty, kteří kážou či jinak slouží na shromážděních. Každou sobotu se uskutečňuje evangelizace prostřednictvím chval na Václavském náměstí. Region Střed se také zapojuje do celosborové aktivity pořádání kurzů Alfa a dalších kurzů týkajících se 79

Ze sboru odešlo přibližně 10 lidí.

30

mezilidských vztahů. Dále se region podílí na výjezdech do Izraele, jednak na konvokace, jednak na modlitební setkání a evangelizaci. Regionální modlitby probíhají pravidelně v neděli před shromážděním, k modlitbám se scházejí i starší sboru a někteří členi regionu se účastní i modliteb celosborových. Jednou měsíčně se konají takzvané Davidovy stánky80. V oblasti sociální práce členové spolupracují s některými humanitárními organizacemi, avšak jedná se spíše o jednotlivce, region jako celek se do sociální práce příliš nezapojuje. Poskytuje spíše finanční pomoc členům, kteří se ocitli v tíživé životní situaci či nemají dostatek financí na některé regionální aktivity. 1ACP se schází ke společné bohoslužbě každou neděli od 16 hodin. Netradiční odpolední doba je dána střídáním více církví ve strašnickém kostele - ECM, skupina bulharských křesťanů (a Církev adventistů sedmého dne, o sobotách). V úterý probíhají tematicky rozdělené pravidelné modlitby, jež se zaměřují na dané společenství, blízké lidi členů (rodinu, přátele), situaci ve světě (válečné konflikty, pronásledování křesťanů) a jednotlivce (konkrétní problémy v životech konkrétních lidí, členů i nečlenů). Čtvrtky jsou věnovány zbývajícím aktivitám sboru – například schůzkám v neformálních prostorách (restauračních zařízeních), seminářům či diskusím. Též probíhají individuálně základy křesťanství nejen pro nově obrácené a pastor věnuje individuálně čas svým členům v rámci pastoračních hodin. V rámci sboru v době mého výzkumu fungovala jedna domácí skupinka a jedna další byla v procesu vzniku. Mládež sboru se schází spontánně, není nikterak shůry organizována. V rámci nedělních bohoslužeb je zajištěna péče o děti, v době mého výzkumu došlo k rozdělení dětského programu na „nedělku“ pro menší děti a „klub“ pro starší děti. Sbor pořádá pravidelné letní a velikonoční dovolené v přírodě, v průběhu roku též výlety do přírody. Stěžejní misijní aktivitou, které se 1ACP věnuje, je misie v Moldavsku, která je zaměřena na děti, bezprizorní sociální sirotky rodičů, kteří opouštějí Moldavsko a odjíždějí pracovat mimo zemi, a také na místní staré opuštěné lidi či osoby, které se nacházejí v tíživých životních situacích. Pro děti je připravován program, opuštěným lidem je nabídnuta praktická pomoc. Tento rok se uskuteční již čtvrtý letní výjezd zhruba desetičlenného týmu, jeden misionář 1ACP v Moldavsku působí dlouhodobě, pracuje na konkrétních projektech a připravuje půdu pro práci týmu. Kromě toho 1ACP podporuje Operaci mobilizace, což je misijní organizace, která se snaží přinést misii do církve. Dále je posílána finanční podpora do oblastí, kde je kritická situace. Evangelizační aktivity jsou postaveny zejména na osobních vztazích s nevěřícími, kteří jsou zváni na pravidelné koncerty skupiny Oáza, jednou měsíčně do restauračních zařízení, kde mohou navázat hlubší vztahy s jednotlivými členy sboru, či na táboráky do přírody. Nečlenové sboru rovněž mohou zavítat na společné letní či velikonoční dovolené a rozmanité výlety. V oblasti sociální práce sbor reaguje na případný stav nouze konkrétních osob, jedná se však většinou o ojedinělé případy, sbor spíše spolupracuje s již zavedenými organizacemi, které mají se sociální prací zkušenosti a jsou pro to vybavené, jedná se zejména o Teen Challenge či Naději, která poskytuje azyl bezdomovcům.

80

Jako Davidův stánek je označeno setkání věřících, kdy dochází k uctívání Boha prostřednictvím modliteb a chval, název odkazuje ke starozákonní postavě krále Davida, jenž měl postavit na hoře Sijón v Jeruzalémě stan, do kterého vložil truhlu úmluvy představující Boží přítomnost. Zde se Izraelci modlili a chválili Hospodina nepřetržitě 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

31

Při hodnocení aktivit obou společenství je nutné mít na paměti téměř dvojnásobný počet členů regionu Střed oproti 1ACP a dále specifikum regionálního sboru, které spočívá v zapojení společenství do vyššího celku sboru KS Praha a s tím spojený podíl regionu na celosborových aktivitách. Relativně malý počet členů 1ACP vytváří ze sboru „větší rodinu“ a nahrává pořádání akcí, při kterých je nižší počet účastníků výhodou – táborový oheň, výlety do přírody, posezení v restauračních zařízeních atd. S nižším počtem členů souvisí i nižší počet pořádaných akcí (v porovnání s regionem Střed), avšak z mého pozorování a z rozhovorů se členy společenství vyplývá, že nižší počet pořádaných akcí má za následek účast poměrně značného procentuálního počtu členů na jednotlivých událostech, což je dle mého názoru jednak cílem (roztříštěnost zde není příliš preferována) a jednak nutností, jelikož v takto malém sboru není snadné najít dostatek lidí schopných a ochotných samostatně pořádat větší počet akcí. Členové regionu Střed mají možnost volit z většího počtu pravidelných i nepravidelných aktivit regionu i celého sboru KS Praha, někteří si však stěžují na vzájemné krytí akcí a přílišné vytížení aktivních členů společenství, kteří investují převážnou část své energie na pořádání či navštěvování nejrůznějších aktivit, avšak nezbývá jim již energie na jejich osobní život mimo církev. Obě společenství se aktivně i finančně zapojují do misijní práce. 1ACP investuje úsilí především do jednoho konkrétního projektu – misie do Moldávie, jehož se účastní značná část členů sboru. Jsou podporovány i další projekty, avšak prací v Moldávii sbor „žije“, je jedním z nejčastějších témat na modlitbách a mnohdy je zmiňována i v rámci bohoslužeb. Region Střed prostřednictvím grantové komise a misijního fondu podporuje celou řadu misijních projektů a jednotlivých misionářů z domovského sboru i jiných denominací. Pastoři obou společenství se shodují, že v současné době nemají církve příliš otevřené dveře do oblasti sociální práce, jelikož této sféry se ujaly nestátní neziskové organizace či sdružení. S těmito organizacemi jsou však církve v kontaktu a dochází zde ke spolupráci. Jednotlivá společenství finančně či jinou formou praktické pomoci pomáhají nečlenům spíše ve výjimečných naléhavých případech, častěji je pomoc poskytována v rámci společenství – příspěvky bývají poskytovány zejména pokud se některý člen dostane do tíživé(finanční) situace či pokud rodina nemá například dostatek financí na společnou sborovou dovolenou.

2.2.1.3.1. Popis bohoslužby Bohoslužba regionu Střed probíhá v moderním konferenčním sále budovy Fitzwilliam Business Centre, nejedná se tedy o typické církevní prostory. Po celém sále jsou rozestavěny židle, kazatel stojí před první řadou s mikrofonem v ruce, není zde kazatelna. Lze se také posadit o patro výše do hlediště a na dění v sálu shlížet. Obvyklý počet návštěvníků bohoslužby se pohybuje okolo třiceti až čtyřiceti, pokud je přítomen též region Hostivař, počet účastníků je vyšší. Před bohoslužbou probíhají hodinové modlitby v malé místnosti vedle hlavního sálu. Bohoslužba bývá zahájena uvítáním všech přítomných, zahajovací modlitbou a nezřídka čtením několika veršů z Bible. Bohoslužbu obvykle vede pastor regionu, který po úvodu dává lidem prostor ke svědectvím. Ta se obvykle týkají osobních zkušeností věřících z evangelizace, otevřenosti lidí vůči evangeliu, zázračných uzdravení - obecně Božího jednání a vyslyšených modliteb. V některých případech v průběhu bohoslužby zazní až pět svědectví. Po svědectvích nastává prostor pro aktuální potřeby – dochází k přijímání nových členů, loučení s odcházivšími, jednou měsíčně jsou dopředu pozváni členové, kteří slaví daný měsíc narozeniny, dostávají drobné pozornosti a požehnání od starších 32

sboru a pastora, nejsou výjimkou ani prorocké obrazy týkající se jednotlivých oslavenců. Stejně tak mnohdy dostává požehnání chválící tým, pastor, či služebníci a děti v nedělce. Následuje promítání oznámení o speciálních aktivitách sboru a regionu. Přibližně v půl jedenácté začínají chvály, které obstarávají dvě střídající se kapely a jedna sólová zpěvačka. Text bývá povětšinou promítán na zeď. Lidé stojí, sedí, zvedají ruce, tleskají, ozývá se hlasité „haleluja“, vepředu tančí osoby s plápolajícími látkami a prapory, ojediněle tančí i osoby bez látek a praporů, jednou za čas předvádějí děti s dospělými nacvičené tance. Chvály jsou doplňovány modlitbami, méně často zaznívají nahlas modlitby v jazycích. Chvály jsou přerušovány čtením veršů z Bible, nezřídka jsou pronášena slova povzbuzení či obrazy s výklady. V sále panuje živelná atmosféra, občas se ozve hlasité zatroubení na šofar. Během chval odcházejí děti do nedělky. Chvály trvají přibližně 30 minut a po nich přichází na řadu kázání. V době mého výzkumu byly probírány dva tematické okruhy, první se týkal jednotlivých duchovních darů a jejich užívání, druhý okruh byl zaměřen na jednotlivé generace problémy a radosti konkrétních životních etap. V době mého výzkumu kázal vždy pastor sboru, starší nebo hosti, avšak pastor mi sdělil, že v loňském roce byl v kázání mnohdy věnován několikaminutový prostor mladým lidem, kteří si chtějí kazatelskou službu vyzkoušet. Tematické bloky jsou zvoleny na základě projednávání a modliteb starších regionu, jednotlivá kázání, založená výhradně na několika biblických verších, si připravuje kazatel samostatně. Po kázání kazatel pronáší modlitbu týkající se daného tématu, obsahující požehnání pro lidi, kterých se téma bezprostředně týká. K modlitbám obvykle znějí chvály, bohoslužba je ukončena závěrečným požehnáním. Celé setkání trvá přibližně hodinu a tři čtvrtě. Po bohoslužbě jsou přítomní pozváni k malému občerstvení. Podoba bohoslužeb je dosti variabilní, například při vánoční bohoslužbě hráli členové regionu divadlo s vánoční tematikou. Jednu neděli v měsíci se k regionu Střed na bohoslužby připojuje region Hostivař, který v době mého výzkumu vznikl oddělením z regionu Střed. Účastnila jsem se také celosborového shromáždění KS Praha na Maninách81, kde je (nikoli striktně) dodržován tentýž model průběhu bohoslužby – uvítání, děkovná modlitba, oznámení, požehnání určitým skupinám věřících, chvály, kázání, modlitby, závěrečné požehnání. Z regionálních bohoslužeb je pořizován videozáznam, který je vkládán na internet. V rámci regionálních nedělních bohoslužeb je dvakrát měsíčně staršími sboru vysluhována Večeře Páně. Mohou se jí účastnit všichni, kteří prošli zkušeností konverze, bez ohledu na denominační příslušnost. Věřící, stojící podél sálu, si mohou vybrat z alkoholického a nealkoholického vína, které si podávají ve velkém poháru, společně s chlebem a slovy, která osvětlují význam vína i chleba a připomínají Kristovu oběť. Obřad je iniciován modlitbou a čtením z Nového zákona. Bohoslužba 1ACP se odehrává v prostě vybaveném poměrně malém protestantském kostele, který patří ECM. V kostele se nacházejí dřevěné lavice a vpředu drobná kazatelna, avšak kazatelé za ní nestojí, nýbrž se s mikrofonem v ruce pohybují před první řadou lavic. Prostory jsou vymalovány pozitivně působícími pastelovými barvami, na zdi ční barevný nápis „Ježíš žije“. Před bohoslužbou probíhají půlhodinové modlitby za průběh bohoslužby v horní části kostela, kde je během bohoslužeb připraven program pro děti. Bohoslužba je pravidelně zahajována přivítáním příchozích a úvodní modlitbou, kterou pronáší pastor či kterýkoli jiný člen sboru, který je pověřen vedením bohoslužby. Po úvodu přicházejí na řadu chvály, které jsou zajišťovány jednotlivci nebo 81

Nyní celosborová shromáždění probíhají v KD Ládví.

33

chválící skupinou – používány jsou kytary, bubny, bicí souprava, flétna, popřípadě další nástroje. Texty písní jsou promítány na stěnu, aby se mohli zapojit i nově příchozí. Chvály jsou doplňovány modlitbami chválících služebníků, též modlitbami v jazycích či zpěvy v jazycích. Většina přítomných sedí, stojí, nebo se mírně pohybuje do rytmu, obvykle nedochází k žádným výrazným hlasitým projevům. Atmosféra je spíše poklidná, radostné písně se střídají se skladbami pomalými, navádějícími k rozjímání. Chvály obvykle trvají přibližně třicet minut. Po nich následuje kázání, kterého se ujímá pastor, členové vedení sboru či hosté z jiných denominací. Příslušnost k vedení sboru není pro kazatelskou službu podmínkou, avšak „řadoví“ členové o tuto službu příliš často neusilují. V době mého výzkumu probíhala kázání na témata, která souvisejí se základními hodnotami sboru – tedy svatost, svoboda, identita, přijetí a realita věčnosti. Každé téma bylo probíráno přibližně měsíc a zakončeno takzvanou panelovou diskuzí, ve které dostali členové sboru možnost podělit se s ostatními o své osobní zkušenosti spojené s probíraným tématem. Kázání probíhají buď v tematických blocích, nebo jednorázově – kazatel se v nich zaměřuje na aktuální situaci či problémy ve sboru. Témata tedy souvisí s aktuální potřebou a jsou založena výhradně na biblických pasážích. Po zhruba půlhodinovém kázání obvykle následuje modlitba kazatele vztahující se k probíranému tématu, následně ještě jedna či dvě chvály a sbírka na potřeby sboru. Ze všech chval a kázání jsou pořizovány audiozáznamy, které jsou vloženy na internet. Před koncem bohoslužby je promítáno takzvané „oznámení“, ve kterém jsou přítomní seznámeni s plánovanými aktivitami sboru či spřátelených denominací. Bohoslužba je ukončena „žehnací modlitbou“ člověka, který je pověřen vedením bohoslužby, a všichni přítomní jsou pozváni do zadní části kostela na drobné občerstvení. Toto schéma bohoslužby bývá obvykle dodržováno, avšak nikoli striktně, existuje zde prostor pro osobní iniciativu, příležitostně se přihlásí o slovo některý člen se svědectvím či naléhavou modlitební potřebou. Bohoslužeb 1ACP se účastní obvykle okolo dvaceti až třiceti lidí. Podoba bohoslužeb je proměnlivá, specifické jsou například bohoslužby vánoční, kdy se zpívají koledy a do dění jsou zapojovány děti, které dostávají dárky a hrají v sále hry. První neděli v měsíci bývá vysluhována Večeře Páně, k níž jsou stejně jako v regionu Střed přizváni křesťané ze všech denominací, kteří za sebou mají zkušenost konverze. Vysluhuje ji pastor spolu s kterýmkoli členem sboru. Věřící přicházejí dopředu ke kazatelně, odlamují si z domácího upečeného chleba a pijí červené víno z malých oplachovatelných kalíšků. Před samotným obřadem jsou čteny biblické verše, které k této události odkazují, přítomní jsou vedeni ke „ztišení“, modlitbě a přemítání o svém duchovním stavu.

2.2.1.3.2. Modlitby a Davidův stánek V rámci výzkumu jsem se účastnila regionální akce nazvané Davidův stánek - neboli večera chval a uctívání. Tato akce se koná pravidelně jednou měsíčně v sále budovy KS Praha Na žertvách v pondělí od 19h a trvá přibližně dvě hodiny. Počet přítomných se pohyboval mezi deseti a dvaceti. Na úvod vysvětlil pořadatel význam této akce, který spočívá v nepřetržitém uctívání Boha - chválami a modlitbou. Poté se dostala ke slovu chválící skupina s houslemi, kytarami, bubny a zpěvem. Dynamické chvály, doprovázené hlasitými projevy přítomných, tancem, zvedáním rukou, tleskáním, máváním prapory, byly vyvažovány hudbou spíše „meditativní“, poklidnou, při které přítomní seděli, stáli či klečeli. Celý večer zaznívaly tiché i hlasité modlitby, modlitby v jazycích, lidé vpředu sdělovali svá vidění, slova povzbuzení či prorocké obrazy. Panovala zde velmi uvolněná atmosféra, 34

prostor byl dán nejrůznějším tělesným i hlasovým projevům, které jsou chápány jako prostředek k uctívání Boha. Též jsem byla přítomna při ranních regionálních modlitbách před shromážděním, které probíhají pravidelně každou neděli v malé místnosti budovy Fitzwilliam Business Centre. Oficiální začátek modliteb je v 9.00, avšak v tento čas jsme byli na místě přítomni pouze tři lidé a připravovali jsme sál. Přibližně v 9.30 se počet přítomných začal zvyšovat a modlitby byly zahájeny. Tématem modliteb byla především nadcházející bohoslužba, přítomní žehnali kazateli i chválícím týmům, vyjadřovali touhu po Boží přítomnosti na shromáždění a po duchovních darech. Hojně zaznívaly modlitby v jazycích a výjimečně i zpěvy v jazycích. V 10.00 se účastníci přesunuli do sálu na bohoslužbu. Po celou dobu svého výzkumu jsem se účastnila modliteb 1ACP. Sborové modlitby probíhají každé úterý od šesti hodin do půl deváté v horním patře strašnického metodistického kostela, jednou měsíčně též v bytě jedné členské rodiny. Pravidelně se střídají modlitby za dané společenství; za přátele a známé (převážně nevěřící); za oblasti ve světě, které jsou ohrožovány válečnými konflikty a kde dochází k pronásledování křesťanů; a konečně za jednotlivce (ze sboru i mimo sbor). Na modlitbách se obvykle schází maximálně deset osob, první část je standardně věnována uctívání Boha a druhá část je zaměřená na konkrétní téma modliteb. Téměř po celou dobu modliteb zní glossolálie, nezřídka se vyskytují prorocká slova či obrazy. Modlitby nemají předem striktně daný scénář, obvykle je na jejich počátku vytyčeno několik základních bodů, týkajících se ústředního tématu daných modliteb, avšak v jejich průběhu obvykle vyvstávají nové podněty od jednotlivých přítomných, kterým je věnována pozornost; každý přítomný má možnost požádat o modlitby za svou konkrétní potřebu. Frekventovanými tématy modliteb jsou přímluvy za spasení nevěřících, modlitby za uzdravení či požehnání do nejrůznějších oblastí lidského života. Ve vedení modliteb se střídá několik členů sboru.

2.2.1.3.3. Klíčové aktivity společenství z pohledu členů sborů V rámci mého výzkumu mě zajímalo, které aktivity hodnotí informátoři jako zásadní pro sborový život i pro jednotlivé věřící. Jako klíčovou aktivitu pro fungování společenství označil pastor regionu Střed domácí skupinky: „Podle mě jsou zcela zásadní domácí skupinky. Slovo, chvály – to si můžete najít na internetu. Modlit se můžete na spoustě akcí, ale osobní obecenství, to nikde jinde není“ (P. Kácha). Další informátoři označovali též na prvním místě domácí skupinky a také chvály. Domácí skupinky jsou fenoménem, který je neoddělitelně spjat s Křesťanským společenstvím již od jeho počátků, jsou místem, kde věřící mohou řešit své osobní problémy, budovat hluboké vztahy a diskutovat o zásadních tématech víry. V současné době je znatelná snaha o obnovení původního rozšíření tohoto fenoménu, kdy každý člen byl členem některé domácí skupinky, po mírném útlumu v uplynulých letech, kdy domácí skupinky sice nevymizely, avšak jejich počet se snížil: „Myslím, že to, co nám chybí, jsou skupinky, mám pocit, že se to vytratilo na úkor akcí, které pořádáme, typicky Alfa“ (pan Hnědý). „ … snažíme se znovu obnovit tuto aktivitu, protože náš sbor ve svém začátku přišel s tímto hnutím skupinek, a podle nás se to učila jiná evangelikální společenství a teď to praktikují. Snažíme se teď znovu probudit tohle úsilí, aby lidi byli zapojeni do skupinek, protože to je důležitá věc ve smyslu osobního sdílení se a řešení osobních problémů, protože na shromáždění 35

většinou tohle řešit nejde, aby někdo řekl: potřebuji pomoct v tom a tom osobním problému“ (pan Béžový). Kromě skupinek informátoři dále zmiňovali nezbytnost věnovat dostatečný prostor chválám a uctívání, ať už na nedělní bohoslužbě nebo na speciálně zaměřených akcích: „Vnímám velkou sílu při uctívání, při chvále, kdy se opravdu propojujeme, to je takové nepopsatelné a nadpřirozené, z toho mám radost“ (paní Nachová). „Úplně ideální by bylo, kdyby se dvě hodiny před začátkem bohoslužby všichni sešli, minimálně hodinu se modlili v jazycích, další hodinu chválili a pak teprve začalo kázání“ (slečna Růžová). Informátoři hodnotí chvály jako činnost, která prohlubuje jejich vztah s Bohem a zároveň v ní čerpají energii a inspiraci pro fungování v dalších sférách života. Tyto aktivity tedy moji informátoři považují ve svém křesťanském životě za zásadní. Sbor KS Praha i region Střed nabízejí značné množství aktivit pro všechny věkové kategorie, které dle odpovědí mých informátorů plně pokrývají potřeby členů sboru. Někteří informátoři dokonce vnímají v počtu pořádaných akcí jisté nebezpečí: „ … to se týká i mládeže, máme nakontaktované lidi zvenku, snažíme se jim věnovat, jsou aktivní lidé, kteří hodně řeší mládež, ale stává se, že ti lidi mění po roce školu, nedodělají zkouškové, to nasazení je tak velké, že mají problém najít dostatek energie na další věci. Lidi táhne komunita, ale někdy u toho prokrastinují. Takže tuhle věc se snažíme změnit v rámci mládeže, aby lidi byli motivovaní dělat svoji práci dobře, aby to nepřeháněli se službou, protože služba Bohu není jen pořádání akcí. Na to, myslím, taky trochu trpíme, protože přátelství, čas s druhými lidmi, to se nedá kvantifikovat (…) To je něco, za co se modlíme, aby se lidi více naučili žít spolu, než aby docházeli jako účastníci nebo se účastnili akcí jako pořadatelé“ (pan Hnědý). Pastor 1ACP uvádí jako klíčovou aktivitu pro dané společenství společné modlitby: „Určitě jsou nejzásadnější modlitby. Protože modlitbami vstupujeme do duchovního světa, otevírá se nám skrze ně jiná dimenze, Boží slovo se stává na modlitbách reálné, jinak je to jenom litera“ (P. Sikora). Modlitbám je v životě sboru věnován značný prostor, nejedná se pouze o úterní večery, nýbrž i o pravidelnou půlhodinu před shromážděním, v případě potřeby jsou vyhlášeny i modlitby za konkrétní problémy i po shromáždění, jednou za několik měsíců jsou pořádány třídenní modlitby s půstem, které probíhají v kanceláři sboru či v letním sídle některých členů sboru. Dále jsou též pořádány takzvané řetězové modlitby, při kterých se v několika po sobě navazujících dnech věřící střídají v „modlitební stráži“. Nejen pastor sboru, nýbrž i další členové vyhodnocují modlitby jako zásadní prvek v životě společenství: „Je to důležité, protože mám pocit, že na tomhle základě stojí celý tento sbor, že to určuje směr, vztah, jaký ta církev bude mít k Bohu. Myslím, že je to důležité jak pro skupinu lidí, tak pro mě, protože to není věc, do které by člověk jen investoval, ale která mu i spoustu dá“ (slečna Vínová). Další aktivitou, která má podle výpovědí informátorů zásadní význam pro podobu tohoto sboru, je akce Vaříme spolu, která je určena pro členy sboru a koná se jednou ročně. Předmětem této schůze je projednávání finančního rozpočtu sboru a hlasování o jeho podobě, zhodnocení uplynulého roku a předkládání návrhů potenciálních změn do roku nadcházejícího. Členové sboru oceňují, že jsou přizváni k rozhodování o zásadních otázkách týkajících se směřování společenství: „Další důležitou částí toho, co náš sbor dělá, je Vaříme spolu, kdy všichni společně vymýšlíme a dáváme do placu nové a nové nápady nebo řešíme stávající problémy. Není tam nikdo, kdo by měl patent na rozum, ale dělí se o to se všemi“ (slečna Vínová).

36

Členové obou společenství se shodují, že navštěvovat pouze nedělní bohoslužby by nemělo věřícímu člověku stačit, jelikož na těchto setkáních není dostatek času pro řešení osobních problémů jednotlivců. Aby křesťan duchovně rostl a prohluboval svůj osobní vztah k dalším věřícím a především k Bohu, je nutné, aby se účastnil dalších sborových aktivit – modliteb či domácích skupinek, popřípadě aby duchovně načerpal na akcích, které jsou zaměřeny na uctívání. V obou společenstvích je evidentní shoda v pojetí klíčových aktivit v podání pastorů a „řadových členů“- v případě KS domácí skupinky a v případě AC modlitby. Tento soulad připisuji jednak kázání a vyučování, která vyzdvihují důležitost těchto činností a jednak setrvávání členů ve společenstvích, která jim svými důrazy vyhovují. V případě regionu Střed vnímám vyzdvihování aktivit, jejichž součástí jsou chvály, částečně jako reakci na velké nasazení a značné zapojení „aktivního jádra“ do nejrůznějších nejen evangelizačních aktivit, a s tím spojenou touhu po odpočinku, získání nové energie a soustředění se pouze na Boha, nikoli na lidi. Členové 1ACP dle mého názoru velmi oceňují, že jsou přizváni k některým důležitým rozhodnutím týkajících se jejich společenství, že se mohou podílet na směřování sboru, byť jen zčásti – zodpovědnost za sbor stále nese pastor společenství, který je vykazatelný Radě Apoštolské církve. Jsem přesvědčená o tom, že pastorova snaha o přizvání členů k spolurozhodování značně určuje složení členů společenství. Podíváme-li se na zmiňované klíčové aktivity v kontextu evangelikálního křesťanství, lze si všimnout, že jsou ve shodě s některými zásadními rysy evangelikalismu. Domácí skupinky jsou místem, kde je do hloubky probírána a diskutována Bible (zásadní autorita evangelikálního křesťanství), je zde prostor pro sdílení svých zkušeností mezi věřícími a společné modlitby – o těchto evangelikálních důrazech hovoří Lloyd-Jones (2011). Chvály popisují informátoři jako místo, kde se setkávají s Bohem a dochází při nich ke zvláštnímu propojení. Jsem přesvědčena o tom, že právě chvály jsou jednou z činností, v jejichž rámci věřící budují a upevňují svůj osobní vztah k Bohu, na který klade zejména letniční křesťanství důraz. Společné modlitby v 1ACP podle mého názoru částečně plní funkci domácích skupinek v regionu Střed. Poměrně nízký počet členů sboru (a tím i počet účastníků modliteb) umožňuje věnovat se jednotlivě konkrétním problémům jednotlivých lidí, přítomní mají možnost hovořit o svých problémech či radostech a sdílet je s ostatními. Oproti domácím skupinkám zde chybí pouze studium Bible. Společné modlitby regionu Střed jsou zaměřeny spíše na oblasti týkající se celého (či části) společenství. Akci „Vaříme spolu“ chápu jako vyvrcholení snahy o zapojení laiků do zásadních otázek sboru, tato tendence je však zjevná v obou společenstvích – laici mají na starosti dílčí zodpovědnost – ať se jedná o vedení domácích skupinek, modliteb, chval, mládeže, nedělky či technických služeb.

2.2.1.4. Evangelizace Evangelizace je, podle Nového zákona, nedílnou složkou života každého křesťana. Jak již bylo zmíněno výše, evangelikální křesťanství klade na evangelizaci zcela zásadní důraz. Existuje celá řada forem, jak lze předat evangelium, od takzvaného „osobního svědectví“ přes pouliční evangelizaci s kytarou či traktáty, rozhlasovou či televizní evangelizaci, až po takzvanou „evangelizaci mocí“, kde při kázání evangelia dochází k uzdravování nemocných. Evangelizační úsilí se vztahuje nejen na společenství jako celky, nýbrž i na jednotlivé členy jako individua, kteří by měli po celou dobu svého života předávat svědectví o svém obrácení. Oblast evangelizace byla jedním z témat, kterým jsem se zabývala v rozhovorech se členy společenství, 37

zajímalo mě, které formy evangelizace preferují, a které formy naopak neupřednostňují či přímo odmítají (pokud vůbec). Z rozhovorů se členy regionu Střed vyplývá, že informátoři vnímají jako zcela zásadní najít formu evangelizace, která by danému člověku plně vyhovovala, a mohl se s ní ztotožnit: „Každý z křesťanů má jiné obdarování, moje manželka se například může dát do hovoru s kýmkoli a funguje to, není to blbé, trapné, násilné. Já tohle třeba moc neumím, ale jsou lidé, kteří zase umějí něco jiného. Takže myslím, že je důležité nenutit se do něčeho, ale zjistit, co mě samotného těší“ (pan Béžový). „Myslím, že každý má trošku jiný styl, myslím, že víceméně funguje všechno, otázkou je, za jakou cenu (…) Forma evangelizace mi přijde jedno“ (pan Hnědý). „Myslím si, že už to, že jsem křesťan, tak tu evangelizaci má mít člověk v sobě, ale každému sedí jiný typ evangelizace“ (paní Tyrkysová). Přestože žádný z informátorů kategoricky nezavrhl žádnou formu evangelizace, lze z výpovědí zřetelně vyčíst jistá nedůvěra vůči pouliční evangelizaci či posun směrem pryč od této formy: „Evangelizace pro mě rozhodně není jít na ulici a říkat lidem o Bohu. Jako ano, i to může být forma evangelizace, ale když se řekne evangelizovat, tak to pro mě znamená způsob života …“ (paní Nachová). „Já jsem měl zafixované, když jsem uvěřil, že evangelizace znamená stát někde na rohu ulice a vykřikovat nějaká nesrozumitelná hesla, a já jsem si říkal, že jestli tohle po mně Bůh chce, tak nevím, jestli to budu schopen někdy udělat“ (pan Béžový). „ … vím, jaké to je, chodit po vysokých školách, stáli jsme před ČVUT, na strahovských, bubeneckých kolejích, Hvězda, tyhle všechny školy jsem měla zmapované. Bylo hrozně hezké dělat tyhle akce, jak je člověk mladý, zapálený, mladická nerozvážnost, myslí si, že má největší pravdu, rozdává tam bibličky (…), mělo to něco do sebe, ale asi teď se na to dívám jinak (…) Co je mi teď nepříjemné, když máte někde stát, něco rozdávat, říkat, že je Bůh miluje, když s nimi člověk nemá vztah. Kdo čte letáky“ (slečna Růžová). Naopak dosti preferovaná forma předávání evangelia je založena na blízkých vztazích s nevěřícími lidmi, skrze osobní rozhovory a společně strávený čas: „Já mám asi raději hovory s jedním dvěma lidmi. Nerada mluvím k masám, pro mě je evangelizace skrze vztahy“ (paní Tyrkysová), „Myslím, že hodně dobré je osobně evangelizovat, to, o co usilujeme jako sbor je, aby každý osobně uměl říct evangelium (…) Já osobně bych dával přednost formě přes známé“ (pan Hnědý). Informátoři jsou přesvědčeni, že evangelizace má větší efekt, pokud je zaměřena na lidi, kteří jsou pro ni nějakým způsobem otevřeni, stojí o rozhovor či přímo hledají pomoc: „Mně třeba přijde důležitý říkat o Bohu lidem, kteří o to stojí, kteří hledají (…) Každý má nějaká slabá místa, se kterými si neví rady, ať už je to nemoc nebo nějaký osobní problém, se kterým bojuje, a ví, že to sám nezvládne. A v tom okamžiku je možné přijít k tomu člověku s tou nabídkou a říct, že Bůh tohle může udělat“ (pan Béžový). Informátoři často též zmiňovali důležitost nenásilnosti a přirozenosti při šíření „dobré zprávy“: „ ... takže jsem měla výborné rozhovory s muslimy, bavili jsme se o životě, o normálních věcech, ale nakonec se stalo, že oni sami se zeptali, jak to, že mám pokoj v životě, i když se některé věci v životě hroutí, jak to, že mám chuť se smát. Najednou člověk má možnost něco říct. Kdyby to člověk řekl na začátku, tak nevím, co by mu udělali“ (slečna Růžová). Avšak nejen slova, nýbrž i skutky a celý život křesťana má být evangelizací: „ … když žijeme evangelium, tak nějakým způsobem, jakoby beze slov svědčíme (…) dosvědčovat svatostí život s Kristem, to si myslím, že je mnohem těžší, protože jsou tam nároky na to, když člověka vidí lidé například ve škole, jak se chová. Toto vnímám jako nejefektivnější a nejtěžší způsob evangelizace“ (paní Nachová).

38

Paralelně s evangelizací na úrovni jednotlivců probíhají evangelizační snahy celého regionu, potažmo sboru. Zmínila jsem se o nich v kapitole Aktivity a projekty KS Praha. Kromě blízkých vztahů s nevěřícími lidmi a nasazením celého svého života při sdílení evangelia vyjadřovali informátoři touhu po přímém Božím vedení při skupinovém oslovování lidí, kdy Bůh křesťanům odhaluje konkrétní věci v životech nevěřících, kteří si skrze to učiní zkušenost s Bohem: „Líbila se mi evangelizace, kdy se skupina lidí modlí, aby jim Bůh ukázal nějaké obrazy, a podle toho najdou lidi, za které se mají modlit. Je to z Německa, dva až tři se modlili, Bůh jim například ukázal červenou čepici, kočárek a třeba řekl, že toho člověka bolí záda. Oni šli do ulic, našli tam toho člověka a modlili se za něj a ten člověk byl uzdraven, myslím, že se to jmenuje Hledání pokladů“ (paní Tyrkysová). „Před několika lety proběhlo takové slovní spojení prorocká evangelizace a přišlo to k nám ze Západu, já jsem o tom docela přemýšlela a modlila jsem se, a vnímám, že když my jsme vedeni Duchem, tak On nás vede za konkrétními lidmi, kde nám třeba dá slovo poznání, rozpoznání čehokoliv. A když se za ně pak modlíme, když je o to požádáme a pak jim řekneme o Kristu, tak to mi připadá úplně jako nejlepší a nejjednodušší způsob vedení“ (paní Nachová). Pastor 1ACP v souvislosti s evangelizací opět zdůrazňuje nutnost prožití osobní zkušenosti nevěřícího člověka s Bohem: „ … Boží slovo říká, že Boží království není ve slovech, ale v moci, takže bych to přeložil, že to není v argumentech, ale je to v té zkušenosti, osobní zkušenosti toho člověka, na základě které se rozhodne. A celá evangelizace je vlastně zprostředkovat lidem informace tak, aby lidé zatoužili po té zkušenosti, a otevřeli se pro tu zkušenost, aby si ji mohli sami prožít, a na druhou stranu, aby lidé zatoužili po té zkušenosti, tak na nás musí něco vidět“ (P. Sikora). Tím, co má podle pastora přitahovat pozornost nevěřících lidí, je radost a „plnost života“, která je zpozorovatelná na křesťanech: „Takže plnost života, plnost radosti, ale ne takové té nábožensky přeslazené, ale té opravdové radosti, která je potom nakažlivá bez nějakých zbytečných slov. Takže to je ten hlavní způsob evangelizace“ (P. Sikora). Naplněnost či nenaplněnost věřících radostí a „životem“ je podle pastora naprosto zásadní, formy předávání evangelia se mohou lišit a vyvíjejí se: „V devadesátých letech, po revoluci, fungovaly letáčky, fungovalo různé zprostředkování té zkušenosti například na ulici. Ale doba se mění, forma té komunikace se mění, ale to podstatné je pořád stejné. Akorát že lidé přijímají informace jinými kanály než před deseti nebo patnácti lety. A ta podstata je v té pravdě. Je to o tom, že ten člověk si na nic nehraje, co mám, to dám a buď má co dát, a šíří se to dál, a nebo nemá co dát, a to žádné letáčky nebo humbuk na ulici nezmění“ (P. Sikora). Ve shodě s tímto názorem odpovídají i další informátoři: „ … takže evangelizaci je potřeba dělat průběžně, přemýšlet nad jejími formami, reagovat na potřeby doby, dělat to jako v judu, využívat možnosti doby, nelpět na určitých formách. Podle mě je na evangelizaci nejtěžší odhadnout právě která forma je v jaké době vhodná“ (paní Modrá). Vidíme zde tedy tendenci nelpět na určitých konkrétních formách evangelizace, které by byly nedotknutelné. Avšak existují formy, které by byly členy tohoto společenství preferovány více než jiné? Jsem přesvědčena, že tomu tak je. Všichni mí informátoři se shodují v oblasti evangelizace na nezbytnosti hlubokých vztahů a pokud možno nenucenosti a nenásilnosti a přirozenosti při předávání evangelia – v tomto ohledu dochází k prolínání osobní evangelizace a evangelizace společenství – v souladu s tímto důrazem sbor pořádá (a do budoucna i dále plánuje vymýšlet nová) pravidelná i nepravidelná setkání v necírkevních prostorech – večerní posezení v restauracích a pivnicích, výlety do přírody, táborové ohně, kam jsou zváni nevěřící lidé, aby navázali přátelství s křesťany či se zbavili případných 39

předsudků v uvolněné atmosféře: „ Kolikrát mě napadá, že bychom se tady mohli sejít, je tu krásně, dá se tady chodit. Lidi by mohli přivést svoje nevěřící kamarády a udělat tady nějaký výšlap. Já po tom vždycky toužila … Každý tlak budí protitlak, ale když je to přirozené, tak bych klidně do toho šla. Mám ráda, když jeden před druhým neděláme nějaká gesta, když je to přirozené“ (paní Šedá). „Mně osobně asi nejvíce vyhovují táboráky, protože mám pocit, že mají lidé k sobě u ohně blíže, nemají potřebu si hrát na nějakou uniformitu …“ (slečna Vínová). Jsou zde patrné snahy vyjít ven z církevních prostor, nesnažit se primárně nalákat nevěřící do kostela, nýbrž přiblížit se k těmto lidem v pro ně přirozeném prostředí, například v pivnicích, navázat vztahy a teprve potom je případně pozvat na shromáždění či jiné aktivity v církevním prostředí. Pozornost sboru je zaměřena i na osoby, které nemají kladný vztah k církvi, a není v jejich případě velká pravděpodobnost, že navštíví církevní prostory. „Třeba jak sbor dělá evangelizace v hospodách, tak si myslím, že je to dobré, že je to prostředí, kde to málokdo řeší, pro ty lidi, kteří by nepřišli do sboru. Jsem rád, že se to děje“ (pan Zelený). Tato snaha směřuje jednak k lidem, kteří mají za sebou špatné zkušenosti s církví a nejsou nakloněni možnosti přijít se v neděli podívat do kostela, avšak na večeři a pivo do restauračního zařízení jsou ochotni přijít, a jednak k lidem, kteří žádné výrazné zkušenosti s církví nemají, přesto však na základě nesympatií k církevnímu prostředí kostel nevyhledávají. V tomto sboru panuje přesvědčení, že členové jsou schopni právě těmto lidem něco nabídnout – zprostředkovat jim Ježíše Krista novým způsobem, přijatelným pro ty lidi, kteří cítí odpor vůči náboženství82. Jsem přesvědčena o tom, že toto nastavení vychází z velké části z kulturního kontextu – členové sboru si uvědomují nedůvěru většiny Čechů vůči institucionalizované religiozitě a s tím spojenou nechuť k vyhledávání církevních organizací, což vede k vyjití věřících za brány kostela, vstříc lidem, kteří se neodvažují sami přijít. V oblasti evangelizace vykazují obě zkoumaná společenství několik společných idejí. Informátoři obou církví jsou přesvědčeni, že evangelizace neznamená pouze (ani především) rozdávat letáky s náboženskou tématikou, stát na ulici s mikrofonem či kytarou a oslovovat neznámé lidi, většině mých informátorů se tyto praktiky spíše příčí. Věřící jsou přesvědčeni o tom, že evangelizační formy, které fungovaly v minulosti, v současné době již nemusejí být efektivní a je nutné hledat nové způsoby. Jako nejefektivnější způsob evangelizace označují „evangelizaci vlastním životem“, vlastními činy, nikoli jen slovy. Změna v životě křesťana, která má upoutat nevěřící, je však zjevná především v dlouhodobém kontaktu s lidmi „ve světě“. Proto se křesťané snaží navazovat hluboké vztahy s lidmi mimo církev, snaha věřících je spíše aktivně vyjít do světa nežli pasivně čekat, až se naplní kostelní lavice. Tato snaha je zjevná zejména v 1ACP, kde jsou evangelizační snahy koncentrovány do co nejméně formálních prostor tak, aby se nevěřící cítili mezi věřícími přirozeně83. V regionu Střed mají evangelizační aktivity o něco vyšší míru formálnosti, avšak i zde je snaha nevěřící zaujmout něčím, co primárně není spojeno s vírou – například kurzy se vztahovou tématikou. Na základě vztahů vybudovaných na těchto akcích je pak možné získat důvěru člověka a přirozeněji s ním hovořit o Bohu. Zejména v 1ACP dochází ke značnému prolínání osobní evangelizace jednotlivců s evangelizací prováděnou společenstvím - trávení času s nevěřícími, hovory nad skleničkou vína či výlety do přírody fungují jak na individuální, tak na kolektivní úrovni, což je umožněno zejména nízkým 82

Pojem náboženství v kontextu tohoto společenství vysvětluji v kapitole Hodnoty společenství. Narážím na již zmiňované táborové ohně, výlety do přírody, večery v restauračních zařízeních či společnou dovolenou v přírodě. 83

40

počtem členů sboru. Preferované evangelizační formy jednotlivců, tedy formy spjaté s co nejvíce přirozeným prostředím k hovorům se tedy přirozeně přelévají do evangelizace sborové. Naproti tomu větší počet členů a také větší rozpočet regionu Střed umožňuje zapojovat se do organizovanějších forem evangelizace a nejrůznějších projektů, které existují paralelně se snahami jednotlivců „svědčit svým vlastním životem“. Jsem přesvědčena o tom, že pro obě tato společenství je, v souladu s evangelikálním důrazem, evangelizace ve středu pozornosti. Způsoby předávání evangelia se mohou lišit, vyvíjet, měnit v průběhu času a přizpůsobovat dobovým možnostem, avšak výpověď zůstává stále stejná. V současnosti jsou preferovány takové formy, u kterých si mnohdy nevěřící ani neuvědomuje, že se evangelizace účastní. Věřící jsou vedeni k tomu, aby došli takového naplnění, že celý jejich život bude evangelizací, nikoli pouze jeden den v týdnu či měsíci. Evangelizace nemá být pouze jednou činností vydělenou z běžného života, nýbrž jeho nedílnou součástí.

2.2.1.5. „Letničnost“ společenství Jedním z cílů mého výzkumu bylo zaměřit se na to, v čem spočívá podstata „letničnosti“ či „charismatičnosti“ těchto společenství, jinými slovy, kde a jakým způsobem se projevuje „působení Ducha svatého“ tak, jak jej chápou sami členové sborů. V rámci rozhovorů pro mě tedy bylo zásadní, jak sami věřící chápou Ducha svatého a jaká je podle jejich mínění jeho role. Informátoři regionu Střed se shodují, že je Duch svatý součástí Boží trojice „ … jedna ze tří Božích osob, mně se líbí přirovnání, že je to voda, led a pára, pořád to samé, akorát v různých podobách“ (pan Béžový). Jeho role je rozmanitá, informátoři jej zmiňují jako učitele, utěšitele, uzdravitele, zastánce a přímluvce. Též vyzdvihují jeho podstatu jakožto Boží výkonné síly či moci: „ … je to Boží moc, která vstupuje do různých situací, které můžeme skrze moc Ducha svatého měnit“ (pan Béžový). Duch svatý k věřícím podle členů sboru promlouvá, vede je, zmocňuje je k dílu, ke kterému byli Bohem povoláni, a prohlubuje jejich vztah s Bohem. U některých informátorů, zejména u žen, je zjevná jejich citová zaangažovanost: „ … ale z té Trojice je mi pravděpodobně nejbližší Duch svatý, protože já ho fakt mám jako nejlepšího přítele, jak se o něm říká, že je utěšitel a uzdravitel, tak v mém případě je to pravda, protože přicházel, když tam nikdo nebyl, a potěšoval mé srdce a díky tomu jsem vždycky mohla vstát a radovat se, když k tomu nebyl důvod (…) Myslím, že jeho role v mém životě je fakt nepostradatelná, protože já si nedokážu představit, že bych byla bez Ducha svatého, je to součást mě, bez něj by odumřel kousek mě“ (slečna Růžová). Informátoři se shodují v důležitosti naplnění Duchem svatým pro život křesťana: „ … bez Ducha svatého nemůže být ani křesťanství, ale jenom víra v tradici, protože když ve vás nežije živý Bůh, tak děláte věci, troufnu si říci, z vlastní síly nebo tak, jak si myslíte, že byste měla“ (paní Nachová). Zároveň jsou však někteří z nich přesvědčeni, že naplnění Duchem svatým není pouze výsada letničních křesťanů: „Včera jsem se bavil s katolickým farářem na ekumenické mši, ti lidé si neříkají, že jsou pokřtěni v Duchu svatém, nemají tyto názory, ale oni Ducha svatého mají a je vidět, že žijí s Bohem. Ono to není v té agresivní formě, třeba nemluví jazyky, ale pokud se s nimi člověk baví, tak vidí vřelost, která podle mě není nahraná, tu dává Duch svatý. Myslím si, že je dobré to pojmenovat, je dobré o to usilovat, ale myslím, že to mají i jiné církve, jenom tomu tak neříkají“ (pan Hnědý). V jiných denominacích však letniční křesťané postrádají charismata, která slouží k budování jednotlivých věřících ve víře i k budování církve: „Bez duchovních darů by to bylo hodně okleštěné. 41

Je to něco, co mi chybí v některých jiných denominacích, když je člověk na bohoslužbách, že je moc dobré kázání, člověku to hodně dá, otevře v některých oblastech oči, ale člověk se tam nesetká do takové hloubky s Bohem. Bez Ducha svatého by se ale člověk neměl obejít, protože tím ochuzuji své okolí, protože se pak nemohu aktivně postavit proti zlu, já pak můžu koexistovat s tím zlem, ale nemůžu ho vykázat, takže dary Ducha svatého jsou hrozně moc potřeba“ (paní Tyrkysová). Pastor regionu označuje charismatičnost, respektive letničnost za jednu ze zásadních hodnot společenství a s nelibostí konstatuje úpadek tohoto důrazu v letničních církvích: „ … konkrétně třeba taková hodnota pro nás jako charismatický sbor je Boží moc, život z Božího ducha, modlitby za nemocné, prorokování, což je věc, která v poslední době hodně v letničních a charismatických sborech ustoupila. My se na to zaměřujeme tak, že o tom vyučujeme, kážeme, snažíme se mít hosty, teď v neděli budeme mít hosty, kteří se hodně modlí za nemocné z KS Klatovy, takže se snažíme to povzbuzovat u lidí, třeba konkrétně tuhle hodnotu, kterou jsme měli – charismatické křesťanství.“ (P. Kácha). Letničnost je tedy vedením sboru podporována, což se projevuje například v bloku tematických kázání o duchovních darech či zvaním řečníků, kteří se této problematice věnují. V rámci bohoslužeb je vyhrazen určitý čas pro užití nejrůznějších duchovních darů, ať se jedná o dar proroctví či slov povzbuzení, v případě potřeby se konají i modlitby za nemocné, je však zřejmé jisté časové omezení bohoslužeb, které sice nemají striktně daný neměnný scénář, avšak je evidentní snaha nepřekročit jejich dvouhodinové trvání. Více prostoru pro letniční projevy se tedy přesouvá na jiné akce, jak upozorňuje pastor regionu: „Hodně zažíváme Boží jednání ve chválách, ovšem ne tolik ve sboru, protože tam na to není prostor, to znamená, když je ten Davidův stánek, když jsou chvály a uctívání několik hodin, tak tam je vidět Boží jednání víc, třeba na konvokaci to bylo vidět hodně markantně, že Bůh jednal, to bylo hodně silné“ (P. Kácha). Modlitebně chválící akce nazvaná Davidův stánek, které jsem se v rámci výzkumu zúčastnila, je určena právě pro několikahodinové nerušené projevy letničnosti – hlasité modlitby v jazycích, prorokování, sdělování prorockých obrazů, tanec atd. Stejně tak modlitby regionu jsou místem, kde se letniční projevy hojně vyskytují. Další aktivitou, která je svým založením typická pro letniční křesťanství, je již zmiňované „Místo uzdravení“, kde se skupina věřících modlí za tělesné, duševní i duchovní uzdravení konkrétních osob. Lze tedy poznamenat, že letničnost tohoto charismatického společenství je do jisté míry odsunuta z nedělních bohoslužeb (kde se schází nejvíce členů regionu) na jiné, specializované akce (kde ovšem počet přítomných bývá výrazně menší). Pastor regionu zmiňuje existenci mnoha lidí obdarovaných dary Ducha svatého v regionu, avšak vyjadřuje touhu po více viditelných projevech působení Ducha: „U nás moc viditelných projevů není, jsme upřímní, chceme jich mnohem víc. Občas vidíme nějaké uzdravení, díky Bohu za ně. Hodně z těch uzdravení jsou špatně měřitelná. Něco mě bolí, už mě to nebolí. To, co je důležité, abychom zakoušeli, jsou takzvané stvořitelské zázraky, to znamená - něco mi chybí, něco mi doroste. To potřebujeme a moc jich není“ (P. Kácha). Zároveň však také zdůrazňuje, že nelze zaměňovat dary Ducha a ovoce Ducha, které se projevuje v proměně charakteru věřících. „Někdy je volání po zázracích a nějakých viditelných projevech Ducha svatého skrze modlitbu, skrze uzdravení, ale zároveň někdy přehlédneme zázrak, že Bůh někoho totálně proměnil, proměnil jeho charakter, a to je veliký zázrak“ (P. Kácha). Jeden z mých informátorů zaznamenal změnu formy letničních projevů ve společenství v porovnání s devadesátými lety, tedy počátkem KS Praha: „ … více prorokujeme, 42

méně se modlíme v jazycích na shromáždění, myslím, že se posouváme od vnější formy k té vnitřní, je to srozumitelné a také více konstruktivní, už to není ta agresivní letničnost, ale spíše to praktické využití“ (pan Hnědý). Také další informátor reflektuje posun v přístupu k používání duchovních darů, porovnává současnou dobu s devadesátými léty: „Vidím, že tam nějaký vývoj nastal, že z toho překotně rostoucího sboru, když jsem já byl v tom sboru, tak měl přes tisíc lidí, asi 1200, takže se samozřejmě občas stalo, že někdo řekl nějakou blbost, nebo řekl něco, co se někoho dotklo a opravdu mu to mohlo ublížit, ale to nebyl Bůh, kdo tohle udělal, nebo to byl Bůh z nějaké části a člověk si k tomu přidal něco ze sebe. A v tu chvíli nastávají zranění. A ty lidi to nikdy neodpustí a dál šíří nějaké věci, že se něco dělo nebo děje a ono se to možná už dávno neděje, protože už jsme si to uvědomili. Takže si myslím, že je tohle potřeba ventilovat, protože nálepka, že něco se dělo v roce 1990 ještě neznamená, že se to děje dneska. Takže mám pocit, že je tam vývoj k nějakému usazení se na Bibli a rozsuzování těch věcí“ (pan Béžový). Informátoři 1ACP popisují Ducha svatého jako zprostředkovatele Boží reality a hlubokého vztahu mezi Bohem a lidmi, též jako „hybnou sílu“ od Boha. Charakterizují jej jako „ … Boží nitro, jaký je Bůh uvnitř, jeho vlastnosti, jeho srdce“ (pan Zelený). Jeho působení přičítají proměnu lidských charakterů, která je výsledkem zkušenosti s Bohem, již lidi zažijí skrze Ducha svatého. Když informátoři hovoří o svých vlastních zkušenostech s působením Ducha svatého, zmiňují především nadpřirozený klid a pokoj v tíživých situacích: „Já kolikrát zažila, co to je strach. A tohle je jako obklopení neproniknutelnou pěnou, je to něco neskutečně příjemného, asi na to nemám slov, ale bylo to obrovské“ (paní Šedá); naději a východisko: „ … někdy se mi stane, že mám klid v situacích, ve kterých je naprosto iracionální, mám pocit, že je to jeho zásluhou, když si nevím rady, tak přijde pokoj a východisko z těch situací …“ (slečna Vínová). Informátor, který neprodělal zkušenost křtu v Duchu svatém, se o křesťanech s touto zkušeností vyjadřuje takto: „Pozoruji, že to způsobuje zapálení pro Boha, mám pocit, že když někde mluví, tak Bůh spolupůsobí s nimi (…) Ti lidé mají větší odvahu, výmluvnost (…), už nemluví jen člověk, ten se jenom snaží, aby mezi ním a Bohem nic nebylo, a Bůh to dělá skrze člověka, aniž by to člověk věděl, ti lidi se stanou takovým nástrojem.“ (pan Zelený). Obecně se informátoři shodují, že po křtu Duchem svatým se věřícímu rozšiřuje jeho duchovní vnímání: „ … jako kdyby se mi určitým způsobem rozjasnilo. Přijetí Ducha mě výrazně posunulo i ve vnímání Boha, v řešení situací, v duchovním rozměru“ (paní Modrá). Z neformálních rozhovorů s členy společenství vyplývá, že nedělní bohoslužby jsou místem, kde jsou otevřené dveře pro všechny lidi, kteří se chtějí přijít podívat do církve, nevěřící jsou na bohoslužby členy sboru nezřídka zváni. Tomu je přizpůsobena i podoba bohoslužeb, které mají být srozumitelné i pro lidi, kteří nemají s církevním prostředím žádné zkušenosti. „Poklidná“ atmosféra bohoslužby bez výrazných pohybových či hlasových projevů účastníků je způsobena zčásti tímto důvodem. Lze na bohoslužbě zaznamenat modlitby v jazycích, avšak i ony jsou spíše tiché, stejně tak modlitby za nemocné probíhají poklidně. Je zjevné, že těžiskem nedělních bohoslužeb je především kázání, osobní záležitosti, především modlitební, jsou odkázány na vyřízení po bohoslužbě, především však na úterní modlitby, kde se scházejí obvykle pouze členové sboru či blízcí přátelé, nikoli veřejnost. V rámci úterních modliteb, tedy akce, která je některými členy pojímaná jakožto klíčová pro fungování společenství, jsou tedy řešeny konkrétní problémy jednotlivých členů i společenství jako celku, je zde též prostor pro službu duchovními dary – vyskytují se zde prorocká slova, prorocké obrazy, intenzivní modlitby za nemocné, živelná forma glossolálie a další viditelné projevy Ducha. 43

Na modlitbách obvykle panuje domácká atmosféra, na kterou má pravděpodobně vliv poměrně malý počet účastníků, prostředí (v místnosti jsou do kruhu rozestavěny pohovky, věřící tedy sedí blízko sebe a vidí si do tváře, na rozdíl od sezení v lavicích v hlavní části kostela) a nepřítomnost nevěřících návštěvníků. Informátoři obou společenství ve shodě s oficiálním letničním učením kladou zásadní důraz na osobu Ducha svatého, ať již jej popisují jako Boží moc, výkonnou sílu či Boží nitro, všichni bez výjimky hovoří o jeho velké důležitosti jak v životě jednotlivce, tak v životě církve, mnozí jej zmiňují v souvislosti s evangelizací, která při působení Ducha získává zcela nový rozměr. Ne všichni informátoři jsou však přesvědčeni, že naplnění Duchem je závislé na prodělané zkušenosti křtu v Duchu, zejména jeden mladý informátor, který běžně přichází do styku s věřícími, kteří se neřadí k letniční tradici, hovoří o tom, že i křesťané, jež neprošli touto zkušeností, mohou vykazovat znaky naplnění Duchem. Přesto však nezpochybňuje důležitost tohoto aktu. Ve spojitosti s letničním hnutím bývá uváděna emocionální a dynamická zbožnost, která se projevuje v podobě entuziastických bohoslužeb, v rámci kterých dochází k zapojení těla a výrazných hlasových projevů. Tento fenomén lze spatřit na bohoslužbách regionu Střed, kde je zjevný radostný ráz celého setkání – od dynamických chval s prapory a tanci, přes kázání, které mnohdy bývá přerušováno hlasitými zvoláními haleluja z řad posluchačů, po nadšené reakce na svědectví, která vpředu hojně vydávají členové společenství. Taktéž kázání byla v době mého výzkumu zaměřena na letniční tematiku – duchovní dary. V průběhu bohoslužeb nebývá výjimkou, že přijde dopředu člověk, který se chce s přítomnými podělit o svůj duchovní prožitek – prorocké slovo či obraz. Přesto však je pastor regionu přesvědčen, že více prostoru pro působení Ducha je na jiných akcích – například výše zmiňovaném Davidově stánku či Místu uzdravení. Podle mého názoru bohoslužba svým nabitým programem, pozdě přicházejícími lidmi, kteří se snaží usadit, snad i svým umístěním v čase (ráno mohou být lidé rozespalí a kolem poledne se již těší na oběd) neposkytuje ideální podmínky k soustředění na duchovní záležitosti. Domnívám se, že aktivity pořádané ve večerních hodinách a soustředěné pouze na jednu vymezenou činnost (uctívání či přímluvné modlitby za ostatní) poskytují více prostoru pro působení Ducha tak, jak jej chápou členové sboru. Zatímco bohoslužby regionu Střed se zdají být v souladu se základním popisem letničních bohoslužeb co do své dynamičnosti, bohoslužby druhého zkoumaného společenství tomuto modelu příliš neodpovídají. V některých případech lze sice zaznamenat radostný ráz chval, avšak nejsou doprovázeny žádnými výraznými tělesnými ani hlasovými projevy, přítomní poklidně sedí či stojí a zpívají. Kázání bývá vyslechnuto bez nápadných komentářů, svědectví členů jsou spíše výjimkou84. Avšak silně se zde projevuje prvek typický pro celé evangelikální křesťanství – významné zapojení laiků – „řadoví“ členové vedou bohoslužby, vysluhují společně s pastorem Večeři Páně, mohou kázat. V regionu Střed jsou též mladí lidé zapojeni do kazatelské služby, avšak vedení bohoslužeb či vysluhování Večeře Páně obstarávají starší sboru – je zde evidentní větší forma organizovanosti v porovnání s „rodinným vedením“ 1ACP. V případě obou společenství se domnívám, že centrem duchovního života a tvorby hlubších vztahů mezi věřícími navzájem jsou jiné aktivity než nedělní bohoslužby, těžisko života společenství se přesouvá na akce, kterých se účastní méně členů a je na nich větší prostor „jít do hloubky“ – ať se jedná o modlitby (v případě 1ACP) či Davidův stánek nebo

84

Prostor pro osobní příběhy a sdělení zážitků s Bohem je v tomto společenství v rámci panelových diskuzí probíhajících místo kázání přibližně jednou za měsíc.

44

domácí skupinky (v případě regionu Střed) a evangelizační aktivity v případě obou společenství. V podobě bohoslužeb 1ACP je zcela určující snaha přizpůsobit dění potencionálním nevěřícím příchozím, tedy nevyděsit je, nezaskočit je výraznými projevy, které nejsou v naší společnosti zcela běžné. Pastor často vyzdvihuje snahu sboru o to, být „normální“, a tím se přiblížit lidem vně církve. Dalo by se tedy říci, že bohoslužby regionu Střed na mě působí jako určené především pro věřící, kdežto bohoslužby 1ACP směřují k co největší přijatelnosti pro lidi církví dosud nezasažené. Z rozhovorů s oběma pastory vyplývá, že o mnoho cennější než počet duchovních darů ve společenstvích a jejich manifestace je proměna charakteru jednotlivých lidí (viz hlavní záměr KS Praha – „Kristem proměněné životy“), v tom spatřují pastoři největší nadpřirozený zásah. Cílem tedy není vidět zázraky pro zázraky, prahnout po jednorázových nadpřirozených zážitcích, nýbrž vést lidi k Bohu tak, aby jejich životy byly postupně proměňovány, k čemuž tyto zážitky mohou být prostředky.

2.2.1.6. Hodnoty společenství Region Střed jakožto součást sboru KS Praha sdílí celosborový záměr, jenž je vyjádřen takto: ●Chceme být místem, kde zranění, zoufalí a hledající lidé mohou najít lásku, přijetí, pomoc, naději, odpuštění, vedení a povzbuzení. ●Chceme sdílet radostnou zvěst o Pánu Ježíši Kristu s obyvateli města Prahy a okolí. ● Chceme být rostoucím společenstvím, v němž se učíme žít mezi sebou v lásce a kde poznáváme “celou Boží vůli”. ● Chceme být místem, kde je duchovní autorita uplatňována dle Božího slova, laskavě a bez manipulace, nicméně jednoznačně, místem, kde se lidé učí vzájemně se podřizovat ku prospěchu Božího díla v celém sboru. ● Chceme být sborem, kde se lidé skrze vyučování na velkých shromážděních i skrze obecenství ve skupinkách navzájem vedou ke zralosti. ● Chceme být sborem, kde každý člen může objevit a uplatňovat své duchovní obdarování. ● Chceme být sborem lidí vydaných Kristu, ve kterém se přijímající proměňují v dávající. ● Chceme být místem, z nějž budou vycházet misionáři do blízkých i vzdálených míst, aby zakládali nové sbory. ● Chceme vždy pamatovat na to, že Bůh je ochráncem vdov, sirotků a jiných potřebných, a chceme rozvíjet sociální službu ve sboru i ve společnosti. ● Chceme usilovat o jednotu Božích dětí. Chceme být požehnáním pro ostatní Křesťanská společenství v naší zemi, jakož i pro jiné pražské a mimopražské sbory, a to různými způsoby.85 Tyto záměry jsou shrnuty do motta sboru, jež zní: „Kristem proměněné životy“ a s nimiž souvisí i sborové zásady, které předcházely těmto záměrům – jsou jimi víra založená na Božím slovu, neustálá modlitba, dosvědčování Boží svatosti a štědré dávání. 86 Těmito hodnotami jsem se ve svém výzkumu zabývala hlouběji při rozhovorech s mými informátory. Soustředila jsem se především na to, jak informátoři pohlížejí na tyto hodnoty a zda se domnívají, že jsou tyto hodnoty ve společenství reálně naplňovány. Z rozhovorů vyplývá přesvědčení

85 86

http://sbor.kspraha.cz/cemu-verime http://sbor.kspraha.cz/cemu-verime

45

informátorů o nedostatečné seznámenosti „řadových“ členů s těmito konkrétními hodnotami, které jsou hojně zmiňované především ve vedení sboru: „ … mám pocit, že hodně členů regionu o tom ani pořádně neví, respektive že se s tím nějak aktivně neseznámili“ (paní Nachová), „ … Luboš87 to na vedení připomíná pravidelně, pracuje na tom to vedení. Na regionech už to nejspíš tak není, ale v rámci interakce hlavního vedení s nižším vedením, s týmy, které se schází jednou za čtvrt roku, to jsou lidi, kteří vedou skupinky, dělají nedělku, tak těm se to sdílí a jsou povzbuzováni, aby to předávali dál, oni žijí s tím, že to tak bylo vždycky, ale noví lidé to třeba neznají“ (pan Hnědý). Přestože tyto hodnoty podle informátorů nejsou mnohdy zmiňovány explicitně, vedení sboru činí kroky, které jsou s těmito hodnotami v souladu a dochází tedy k jejich naplňování. První hodnotou je víra založená na Božím slově. Bible vždy byla a je pro evangelikální křesťany zásadní autoritou. Ze sboru KS Praha navíc částečně pochází tým překladatelů Českého studijního překladu Bible. Z nedělních shromáždění i modlitebních setkání je zřejmé, jak zásadní roli hraje Písmo v životě společenství. Přesto však někteří informátoři vnímají v této oblasti jisté nedostatky a přejí si obnovení biblických hodin a větší počet domácích skupinek, kde dochází k intenzivnímu studiu konkrétních biblických pasáží. Na druhé straně informátoři oceňují jistou nedogmatičnost a prostor pro potenciální diskusi týkající se kázání, potažmo interpretace Písma: „Určitě je tam ta svoboda, že kdokoli může přijít a říct: Hele, ty jsi řekl, a já si myslím, že to takhle v Bibli není. A že se to děje. A že se o tom mohou bavit. Záleží, jak to kdo pochopí. Někdy je to tak, že se to řekne dobře, ale někdo to pochopí jako silnější důraz“ (paní Tyrkysová). Zjevně tedy jsou informátoři přesvědčeni nejen o důležitosti věnování značného času Písmu, nýbrž i o možné diskusi nad spornými tématy. Druhou hodnotou je neustálá modlitba. Modlitbám je dáván prostor v rámci nedělních bohoslužeb, pravidelných modlitebních setkání i Davidových stánků. Někteří informátoři jsou s tímto stavem spokojení, jiní porovnávají současnost s obdobím devadesátých let, kdy KS Praha vznikalo: „ … kdysi ta modlitební byla narvaná, za Manin, když ti letošní čtyřicátníci a padesátníci byli dvacátníci a třicátníci … byli nadšení, hodně to žilo, teď už mají rodiny, děti, musejí řešit svoje rodiny (…) Dříve se hodně jezdilo na konference, protože lidi byli svobodní, měli čas, teď na konference z KS Praha nechodí tolik lidí, protože není zase tolik svobodných, a ti mladí o tom nevědí nebo k tomu nejsou povzbuzováni, ti staří tam chodí ze zvyku, tak už to ani tak neproklamují a ti mladí se o tom nedozvědí“ (pan Hnědý). Jedním z možných důvodů pro nízký počet členů sboru na modlitebních akcích je tedy zvyšující se věk prvotních členů sboru a s ním spojené povinnosti, méně času stráveného na modlitbách může též souviset s marginalizací domácích skupinek: „ … k té modlitbě, myslím, že to bylo hodně na skupinkách, ale na shromáždění to prakticky není, tam jsou chvály, tam se káže, po společných modlitbách jsme toužili, občas se to dělá v rámci speciálních bohoslužeb, modlitby po skupinkách, ale pokud máte stočlenný dav, tak to není tak snadné a ten klasický formát v KS Praha je úvod, svědectví, chvály, slovo, modlitby jen toho vedoucího“ (pan Hnědý). Informátoři však zdůrazňují, že neustálá modlitba je zodpovědností nejen sboru, nýbrž i jednotlivců. Další hodnotou je dosvědčování Boží svatosti. Tuto hodnotu jedna z informátorek vysvětluje jako snahu o to, „ … abychom dosvědčovali Boží svatost svým životem, tam kde jsme, tam kde pracujeme“ (paní Nachová). Jedná se tedy o to, aby křesťan „žil evangelium“, aby jeho křesťanství nespočívalo pouze ve slovech, nýbrž aby celý jeho život odrážel, čemu věří. Další informátorka zdůrazňuje hledisko trvalé snahy o posvěcování se: „To souvisí s tím směrem, my jsme sice svatí,

87

Lubomír Ondráček – hlavní pastor KS Praha.

46

protože nás Bůh vybral a přenesl nás ze smrti do života, ale zároveň je psáno, že se máme posvěcovat, takže je nutné na to nezapomínat. Když se budu posvěcovat, tak budu jednat s okolím z pozice svatého člověka, který je nad věcí, nenechá se strhnout k ničemu nepravému a dokáže v každé situaci konat Boží vůli. S kýmkoli se bavím, tak mu můžu předat to, co Bůh připravil pro tu situaci“ (paní Tyrkysová). Dosvědčování Boží svatosti je tedy nutně spojeno s „vydaností“ Bohu a potažmo s uschopněním k evangelizační činnosti. Poslední hodnotou je štědré dávání. V souvislosti s touto hodnotou informátoři shodně a rozhodně hodnotí své společenství jako velmi štědré, především ve vztahu k misionářům a hostům. Zdůrazňují, že pastor regionu: „není skoupý na příležitosti ke sbírkám, spousta zahraničních služebníků nás má jako domovský sbor a my jsme schopni je podpořit“ (pan Hnědý). Záměry ani hodnoty 1ACP nelze dohledat na strohých webových stránkách sboru, hovořila jsem o nich s pastorem společenství. Pastor zdůrazňuje, že každý člověk musí mít svoji osobní nesdělitelnou zkušenost s živým Bohem a „ … celé to společenství má sloužit k tomu, abychom v tomhle společenství mohli tu základní věc, zkušenost s Bohem, prohubovat a rozvíjet“ (P.Sikora). K tomu dochází prostřednictvím určitých nástrojů, jimiž jsou modlitba, četba Písma a hledání vedení Bohem. Cíl sboru vyjádřil pastor takto: „Chtěli bychom zprostředkovat Krista jiným způsobem, než jak jej církev doposavaď zprostředkovává (…), máme dojem, že obraz Krista je hodně zkreslený, hlavně skrze církev (…). Chtěli bychom zprostředkovat Boha v první řadě ve vlastních řadách, a to skrze přijetí, skrze svatost, skrze svobodu, realitu věčnosti a skrze identitu, protože tohle všechno vlastně dává člověku setkání s Bohem“ (P. Sikora). Na těchto pět zásadních hodnot sboru jsem se zaměřila při rozhovorech s mými informátory. Zajímalo mne zejména, jak oni sami tyto hodnoty vnímají, a zda se domnívají, že jsou tyto hodnoty v daném společenství reálně naplňovány. Jako první uvádí pastor sboru přijetí: „ … Bůh člověka přijímá, ten se pak cítí přijatý, i když je nepřijatý svými rodiči nebo svými blízkými, tak tohle je právě ten moment, kdy může být uzdraven z nepřijetí, a někdy je to nemoc na celý život.“ (P. Sikora). Cílem sboru je tedy, jak jsem pochopila z neformálních i polostrukturovaných rozhovorů, pokusit se lidem uvnitř i vně společenství zprostředkovat nepodmínečné přijetí. Informátoři se shodují, že relativně malá velikost počtu členů sboru (ne více než 50 oficiálních členů) poskytuje ideální podmínky pro vytvoření rodinné atmosféry a hlubokých vztahů zejména v „jádru“ sboru, v rámci kterého jsou informátoři přesvědčeni o existenci kvalitních vztahů: „Kdyby tam bylo nepřijetí, tak by to vypadalo úplně jinak, to už jsem taky viděl. Tady jsou takové normální vztahy, upřímné vztahy bez přetvářky, takže bych řekl, že přijetí ano, nikdy jsem neviděl žádný konflikt, že by bylo zle“ (pan Zelený). Stejně tak zdůrazňují otevřenost vůči nově příchozím: „Vždycky se najde někdo, kdo se bude věnovat nově příchozím, není to VIP klub, kam by mohli jen vyvolení“ (slečna Vínová). Druhou zmiňovanou hodnotou je svoboda. Mé tázání směřovalo k zjištění, zda členové sboru zastávají názor, že směřování jejich sboru vede ke svobodě. Z odpovědí vyplývá, že svoboda je jednou z věcí, kterých si členové na tomto sboru nejvíce váží a v čem spatřují jeho výjimečnost. Svobodné prostředí spojují především s osobou pastora: „Svoboda je tam určitě. Zdaleka ne ve všech sborech, kde jsem byl, byla taková svoboda, jako tady s Petrem, mně se to velice líbí, já mám svobodu moc rád“ (pan Zelený). „ … poznala jsem, co to je, být v nesvobodě. Díky pastorovi bych řekla, že je ve sboru svobodné prostředí, tím směrem, jakým nás vede, jaká jsou kázání, tak to k tomu 47

směruje. Je mi to blízké“ (paní Šedá). Informátoři oceňují, že pastor sboru dává členům prostor pro vyjádření odlišných názorů, vytvoření nových věcí, možností a prosazení změn: „Moc se mi líbí přístup pastora, že když někdo něco ve sboru chce změnit a přijde za pastorem, tak pastor řekne skvělé, dobrý nápad, běž a změň to“ (slečna Vínová), s čímž souvisí i třetí hodnota společenství – identita. Pastor sboru zdůrazňuje, že „každý člověk potřebuje identitu a buď má svoji identitu, nebo cizí“, přičemž vedení sboru usiluje o to, aby jednotliví členové našli svoji identitu, aby se rozvíjeli v jedinečné osobnosti a nacházeli oblasti, ve kterých se mohou realizovat. Informátoři se shodují, že toto společenství je místem, kde „je osobní rozvoj a služba podporována i za cenu rizika neúspěchu (…), co se týká uplatnění ve sboru, tak ten prostor tady je a není s tím žádný problém“ (paní Modrá). Informátoři nevnímají žádný tlak na uniformitu, nýbrž oceňují podporu vlastní iniciativy a nových nápadů ze strany vedení sboru. Další pastorem zmiňovanou hodnotou je svatost, které rozumí tak, že se „člověk zaměří na nějakou věc, oddělí se od věcí, které ho od toho cíle oddělují, a jde přímo za tím cílem“ (P. Sikora). V tomto případě je samozřejmě jako cíl chápán Bůh. Při rozhovorech jsem se zaměřila na to, jak informátoři chápou hodnotu svatosti. U tohoto tématu, na rozdíl od předchozích tří hodnot, u kterých informátoři odpovídali téměř bez přemýšlení, jsem zaznamenala v rámci odpovědí určitou nejistotu či vyhýbavost. Jedna informátorka se například vyjádřila takto: „Abych se přiznala, tak tu moc nechápu, pro mě to slovo svatost je příliš zdiskreditované, je znehodnocené v tom smyslu, v jakém má být chápané. Tohle téma mi moc nepřirostlo k srdci, tak asi nemohu posoudit, jak to v tom sboru probíhá“ (slečna Vínová). Další informátorka je přesvědčená, že člověk nemůže ze své podstaty svatosti dosáhnout, o této vlastnosti lze hovořit pouze ve spojitosti s Bohem: „ … člověk je omilostněn skrze Krista, Bůh je svatý, ale podle mě být svatý na tomhle světě je nedosažitelná meta“ (paní Modrá). A další informátorka je přesvědčená, že svatost člověku dává Bůh, pokud mezi nimi existuje spojení: „Opravdu to není pánbíčkářství, něco lidsky vybudovaného, něco, co by člověk dosáhl svým vzorným chováním. Mně to přijde, jako kdyby byl třeba někde potápěč, a byl by spojen se svojí mateřskou lodí a on bude spojen se svojí lodí, bude s ní mít spojení. Nebo příklad pupeční šňůry, které vyjadřuje naše spojení s Bohem. Je to podle mě něco přirozeného, něco, co je, když my s Bohem fungujeme. Sami si to nemůžeme vyrobit“ (paní Šedá). Poslední hodnotou je realita věčnosti. Tuto hodnotu vnímá pastor jako těžiště evangelia – „Tajemství evangelia je v tom, že náš život není omezený na věci pozemské, ale že náš život pokračuje i dál, a v tom je obrovská dynamika i pro pozemský život, že člověk se cítí hostem na zemi, tím pádem mu to dává svobodu, protože neřeší tolik věcí, které se mohou zdát důležité, ale skrz to, že mám tu perspektivu, že můj život nekončí smrtí těla, mi to dává nadhled nad všechny věci, které se mě dotýkají, a umožňuje mi to jít dopředu“ (P. Sikora). Na důležitost uvědomění si pokračování pozemského života po smrti upozorňují i další informátoři, kteří spojují tuto hodnotu s odpovědností za vlastní život, ale i s nadějí a pokojem v bolestných životních etapách: „Jako holka jsem slyšela někde na pohřbu nějaké holčiny její rodiče, kteří se radovali, že jejich dcera je u Pána, že je předešla. A já jsem to nechápala, dlouho jsem tomu nerozuměla. Nevím, jak tohle pochopit, aby to člověk mohl dát dál, je to dar od Boha. Moje máma byla vždycky hodně nemocná, já jsem se o ni vždy bála, vždycky jsem se snažila jí pomoct. A když přicházel konec, tak já najednou byla klidná. Ono to pak bolelo a tak, ale tohle je tak nepopsatelné a nevysvětlitelné. Celý život se něčeho bojíte a pak to přijde a Vy máte pokoj. A to je něco, co si nedáte, to Vám může dát jenom Bůh“ (paní Šedá). 48

Základní hodnoty či zásady KS Praha, tedy víra založená na Božím slovu, neustálá modlitba, dosvědčování Boží svatosti a štědré dávání slouží k poměřování životů jednotlivců i celého sboru88, jsou tedy určitým zrcadlem, které odráží duchovní stav společenství a jeho členů. Členové regionu jsou se zmiňovanými hodnotami z velké části ztotožněni a jsou přesvědčeni o tom, že směřování sboru (potažmo i regionu) v čele se staršími je v souladu s těmito hodnotami. Na úrovni jednotlivců však již dochází ke značné diferenciaci na aktivní jádro a pasivní „zbytek“, který podle názoru informátorů mnohdy není s hodnotami příliš obeznámen. Vzhledem k výběru mých informátorů, který byl ovlivněn pastorovými doporučeními, jsem přesvědčena o tom, že lidé, s kterými jsem hovořila, jsou součástí aktivního jádra sboru, tudíž jsou dobře obeznámeni s vytyčenými hodnotami, méně zapojení lidé by pravděpodobně na mé otázky odpovídali značně odlišně. Hodnota nazvaná „víra založená na Božím slově“ odkazuje k zásadní autoritě Písma, která je pro evangelikální křesťanství typická. K biblickým pasážím se vztahují nedělní kázání, na modlitbách či na večerech zaměřených na uctívání se též mnohdy předčítají některé biblické úseky. Přesto však někteří informátoři vnímají jistý úpadek co do pozice, kterou má Bible ve společenství zastávat, a zdůrazňují důležitost domácích skupinek, v jejichž rámci je poskytnut dostatek prostoru pro rozjímání nad Božím slovem a jeho interpretací. Stejně jako nezpochybnitelná autorita Bible se k evangelikálnímu křesťanství váže důraz na modlitbu, individuální i kolektivní. Přestože informátoři nepříliš kladně hodnotí „rozvolnění“, jež nastalo též s úpadkem domácích skupinek v této době ve srovnání s devadesátými léty, tedy dobou, kdy zakládající členové byli obvykle svobodní a bezdětní, jsem přesvědčena o tom, že modlitby mají v regionálním životě stále své pevné místo. Je však zřejmé, že se v současné době účastní modlitebních setkání poměrně nízký počet členů společenství, což může být dle mého názoru důsledkem pořádání značného množství dalších, zejména evangelizačních, aktivit. Pozornost regionu je velmi zaměřena na svět za hranicemi církve. Zbylé dvě hodnoty – tedy dosvědčování Boží svatosti a štědré dávání jednoznačně vnímám jako snahu o vyjádření víry činy, tedy další charakteristiku evangelikálního křesťanství – víra není pouze věcí vnitřního člověka, nýbrž se promítá i do jeho chování a jednání v konkrétních situacích. Být evangelikálním křesťanem neznamená pouze navštěvovat v neděli společenství, nýbrž vírou žít a prakticky jednat v souladu s ní. Pět základních hodnot 1ACP – přijetí, svoboda, identita, svatost a realita věčnosti, jsou podle pastora nástrojem ke zprostředkování Ježíše Krista novým způsobem, bez nánosů, které vytvořila církev za staletí. Pastor je přesvědčen, že pro zprostředkování tohoto obrazu, respektive evangelizace, je nutné začít u sebe jakožto u jednotlivců, potažmo u společenství, a zajistit přijetí, svobodu, identitu, svatost a zakoušení reality věčnosti primárně u členů sboru, jelikož pouze v případě, že oni budou naplněni, budou schopni tyto hodnoty předávat zase dále, přirozeně, ze své plnosti. Lze zde vypozorovat velké zaměření na členy sboru, na jejich individuální potřeby, čemuž nahrává i nízký počet členů společenství, v jehož rámci je tento přístup možný. Z neformálních rozhovorů vyplývá, že sami členové toto nastavení sboru chápou v podstatě jako dočasné a očekávají, že v blízké době, s postupujícím duchovním růstem členů a prohloubením jejich vzájemných vztahů, dojde k většímu zaměření na nevěřící a nově obrácené lidi. Z rozhovorů s informátory vyplývá, že mnozí z členů sboru jsou lidmi, kteří v jiných církevních společenstvích zažili nepřijetí, nesvobodu či snahu o uniformizaci ze strany vedení, proto je důraz sboru obrácen

88

http://sbor.kspraha.cz/cemu-verime

49

k vnitřní obrodě církve, očištění od nánosů, které členové sboru označují za náboženské89. Velmi významně se zde projevuje krucicentrismus, tedy zdůraznění Kristovy oběti na kříži, jež uvolnila lidi z nadvlády zákona a skrze niž byla dle Bible uzavřena nová smlouva mezi Bohem a lidmi, smlouva založená na vztahu, nikoli na dodržování předpisů. Tento důraz je zcela určující pro celé směřování sboru – ve středu pozornosti jsou vztahy mezi jednotlivými členy, úsilí o hluboké vztahy s nevěřícími lidmi a především s Bohem. Této snaze je přizpůsobována i podoba některých pořádaných akcí, například posezení v restauračních zařízeních, u organizovanějších aktivit specificky zaměřených (například modliteb) není výjimkou, že po jejich skončení se účastníci společně odeberou do restaurace, například na večeři.

2.2.1.7. Pozitiva a negativa společenství z pohledu jejich členů Poslední oblastí, na kterou jsem se zaměřila při svém výzkumu, bylo zhodnocení silných a slabých stránek ve fungování společenství z pohledu jeho členů. Zajímalo mne, jakým pozitivním i negativním jevům přikládají informátoři důležitost, které oblasti sborového života jsou pro členy prioritní. V souvislosti s pozitivy regionu Střed zmiňovali informátoři na prvním místě oblast vztahů. Někteří z nich popisují společenství jako bezpečný přístav, zázemí. Další zdůrazňují složku vzájemné pomoci: „Když někdo něco potřebuje, tak se řekne a buď se udělá sbírka nebo praktická pomoc třeba při stěhování, malování a tak“ (paní Tyrkysová) či oceňují stabilitu v přátelských vztazích v rámci regionu. Jedním ze specifik regionu, které zdůrazňuje pastor společenství, je silné zastoupení všech věkových kategorií, početně nejsilnější je zastoupení lidí středního produktivního věku, jelikož tato generace zakládala sbor KS Praha. Pestrost ve skladbě členů regionu je dalším fenoménem, který informátoři hodnotí kladně. Oblast vztahů hraje prim především pokud je informátorům položena otázka, čím je přítomnost ve sboru obohacuje. Dále pak charakterizují společenství jako místo setkávání s Bohem: „Když se sejdeme na bohoslužbách, tak je příjemné se sejít s lidmi, které známe, ale pro mě je to obohacující hlavně v tom, že se tam setkám s Bohem, někdy víc, někdy míň“ (pan Béžový). Další hojně zmiňovanou oblastí, která podle informátorů spadá do výrazných pozitiv společenství, se týká způsobu vedení společenství, zejména přístupu pastora regionu: „Určitě se mi líbí způsob vedení Petra Káchy, protože je to člověk, který není jenom z pražského prostředí, je to člověk, který jezdí po celém světě, je známý jako vedoucí na nejrůznějších setkáních lidí z různých sborů, myslím si, že má docela velký nadhled, a to mi vyhovuje“ (paní Nachová). Dále informátoři zdůrazňují pastorovu otevřenost, vůli k diskusi, neautoritativní vedení, osobní přístup ke členům společenství a neexistenci tabu v diskutovaných tématech. Třetí zásadní, hojně v rámci rozhovorů zmiňovanou sférou, je možnost seberealizace v rámci společenství. Seberealizace jednotlivých „řadových“ členů je možná zejména díky zapojení „laiků“ do téměř všech sfér života společenství. Mladý informátor vysvětluje: „ … idea je zapojit lidi tak, jak jsou obdarovaní na tu část služby, kterou dělají. To se týká i mě, že mohu vzít svoje talenty a nějak je použít pro ten sbor, aniž bych vystudoval, tak jsem mohl kázat, mohl jsem vést chvály. Není to tak, 89

Náboženství je v tomto kontextu chápáno jako protiklad vůči osobnímu vztahu k živému Bohu, kritizováno je v tomto kontextu především zákonictví a pokrytectví (vzorem v boji proti náboženství je Ježíš Kristus ve vztahu k farizejům).

50

že bych musel sedět a jenom koukat, nebo jenom připravovat občerstvení, ale myslím, že u lidí, u kterých se najde nějaký talent, tak myslím, že je reálný zájem je zapojit do života sboru aktivně, to znamená i nějaká duchovní služba, takže to není jen shora dolů“ (pan Hnědý). Kromě zhodnocení talentů a snahy o zapojení do služby co nejvíce členů společenství informátoři jako silné pozitivum společenství zmiňují svobodu, která je jim nabídnuta v oblasti chval a uctívání, o což aktivně usiluje pastor společenství: „Náš region je výjimečný tím, že je v něm velká koncentrace lidí, kteří mají jinde problémy, lidí, kteří chtějí tančit, chválit prapory, prorocky obdarovaných lidí, lidí, kteří mají rádi Izrael, lidí, kterých se jinde bojí (…) je tam velká koncentrace takovýchto lidí, kteří tam mohou zatroubit na šofar a nikdo jim nevynadá, mohou chválit prapory a nikdo se jim neposmívá nebo netvrdí, že je to nebiblické, mohou prorokovat, samozřejmě máme taky nějaká pravidla na prorokování, nemůže si každý dělat, co chce, ale je tam daleko větší otevřenost.“ (P. Kácha). Informátoři dále oceňují intenzitu, s jakou je v daném regionu materiálně i duchovně podporován Izrael90. Oblast vztahů, zmiňovaná na prvním místě v rámci pozitiv společenství tak, jak jej chápou jeho členové, zároveň stojí i v popředí informátory jmenovaných negativ společenství. Jedna z informátorek postrádá rodinný ráz společenství: „ … člověk musí budovat vztahy mezi členy sám, je to tam rozdělené na skupinky, možná to někomu vyhovuje, mně to postrádá trošku rodinný styl“ (slečna Růžová). Mužští informátoři shodně jako negativum vyzdvihují některé členy, kteří svojí přemrštěnou kritikou, pomluvami a častou nespokojeností mohou působit ve sborovém životě jako rušivé elementy. Tito členové jsou však podle informátorů v menšině, většina členů je vůči vedení loajální. Další sféra, kterou jeden z mých informátorů označuje za problematickou, se týká sborových aktivit a, dle hodnocení mého informátora, přílišného nasazení určitých aktivních členů společenství na úkor dalších oblastí v jejich životě. Informátor je přesvědčen, že ve společenství není příliš funkční schopnost předávat službu dalším lidem, jednotliví členové přijímají mnoho zodpovědnosti a nejsou schopni ji předat dalším členům. V této souvislosti hodnotí oddělení regionu Hostivař jako velice pozitivní událost, která si vyžaduje zapojení dalších nových lidí do služby. V rámci hodnocení pozitiv 1ACP informátory sboru zaznívaly na prvním místě pojmy jako svoboda, prostor pro jednotlivce a vlastní iniciativu či respekt k osobnímu životu jednotlivých členů. Na otázku, v čem spatřují informátoři výjimečnost svého společenství, zaznívaly takovéto odpovědi: „Myslím, že je to svoboda, poznala jsem, co to je, být v nesvobodě. Díky pastorovi bych řekla, že je ve sboru svobodné prostředí, tím směrem, jakým nás vede, jaká jsou kázání, tak to k tomu směruje. Je mi to blízké. Poznala jsem, co to je, chodit na shromáždění a být v depresi z toho prostředí, z těch vztahů. Tady to není. Cítím se tu dobře“ (paní Šedá). „Líbí se mi tu svoboda, není to tady tak nějak ohraničené zbytečně“ (pan Sivý); „Jsem tu kvůli svobodě mysli, a kvůli tomu, co člověk dělá, co chce dělat, to je pro mě hodně důležité, necítit se být v nějaké kleci“ (slečna Vínová). Další informátor zdůrazňuje absenci tlaku a kontroly ze strany vedení: „Líbí se mi takový nenásilný přístup ke členům, nejsou k ničemu nuceni, člověk nad sebou nemá bič, nikdo nikoho nehlídá, není tu přístup hurá, teď všichni půjdeme na věc a všichni musíme být povinně nadšeni, je to takové nenásilné“ (pan Zelený). Členka v porovnání s dalšími dvěma společenstvími, které navštěvovala, hodnotí tento sbor jako skupinu lidí s vyšší úrovní společenského chování a ze strany vedení oceňuje respekt k osobnímu 90

Petr Kácha pořádá mimo jiné každoroční modlitební výpravy do Izraele a účastní se celosvětových konvokací v Jeruzalémě.

51

životu a názorům členů sboru. Jiná informátorka si všímá zaměření společenství na jednotlivce: „Dává větší prostor pro konkrétního člověka, pro jednotlivce, více než většina sborů, které jsem poznala, necítím se tam ničím svazovaná nebo omezovaná, dává se důraz na vlastní iniciativu“ (slečna Vínová). Informátoři jsou tedy přesvědčeni, že sbor je místem, kde mohou rozvíjet své schopnosti, svoji vlastní jedinečnou identitu, v souladu s tím, jak charakterizuje jeden z cílů společenství pastor: „ … aby lidé poznávali vlastní identitu, a ne aby hledali bezpečí v uniformitě. Což nejen v církvi, ale i v jiných společenstvích hledá jedinec bezpečí skrze uniformitu, že se nějak začlení, patří do nějaké komunity a ta komunita mu dává nějaké bezpečí. Takže v tomhle společenství bychom to chtěli postavit tak, že by toto společenství mělo dát lidem najít svoji vlastní identitu, rozvoj, poznání sám sebe, poznat svoje schopnosti. Poznat, kým je v Bohu a k čemu je předurčen, co je jeho cílem a jak naplní svůj život, aby ho prožil smysluplně a naplno“ (P. Sikora). Další hojně zmiňovaná oblast je sféra vztahů. Informátoři nacházejí ve společenství opravdová přátelství, čerpají z pestrosti lidí, kteří sbor navštěvují „ … tady vzniká určitá synergie lidí, kteří jsou spolu, kteří se snaží něco vytvořit, tak právě ta synergie nebo všechny ty vlastnosti těch lidí mi dávají možnost se posunout někam dál, kam bych se sám nikdy neposunul“ (P. Sikora), nechávají se inspirovat lidmi, které chápou jako proměněné Bohem. Členové sboru též v případě nutnosti využívají pomoci svých „sourozenců v Kristu“ a sami pomoc nabízejí. Důležitost kvalitních vztahů zmiňuje pastor i v souvislosti se společnými dovolenými společenství: „To, co se děje na těch společných dovolených, tak jsou vztahy. Kvalita života je kvalita vztahů. A pokud jsou ty vztahy opravdu přátelské vztahy, pokud v tomto společenství člověk najde opravdu přátele, kteří se osvědčí, když je člověk v nouzi, tak právě v těch vztazích je nádherný čas. Zároveň pokud my tam máme možnost prohlubovat nejen ty horizontální vztahy mezi sebou, ale i ten vertikální vztah, s Bohem, a jsme u toho, všichni spolu, když prohlubujeme vztah s Bohem, tak je to skvělé dobrodružství a jeden z nejlepších časů z celého roku. Takže jezdíme na letní dovolené, na společné Velikonoce a během roku se dělají nějaké společné výlety“ (P. Sikora). Do sféry vztahů zahrnují informátoři i vztah s Bohem, církev je podle jejich výpovědí místem, kde se vyskytují lidé, kteří „žijí s Bohem, Bůh je spojuje a je mezi nimi“ (slečna Vínová), v čemž spatřují největší obohacení. Jako největší nedostatek společenství chápe pastor nedostatečnou schopnost „předat důležitost a naléhavost evangelia“ (P. Sikora), další informátoři se při hodnocení negativ zaměřují spíše na problémy související s praktickým chodem společenství – zdůrazňují nutnost reorganizace po odchodu značné části členů sboru do sboru Dobrá zpráva a též někteří postrádají ve společenství téměř jakoukoli organizaci. Tento problém je spojen s poměrně malým počtem členů - přestože je rodinná atmosféra, jež ve sboru vládne, informátory v mnoha ohledech chápána jako pozitivní jev, jsou si členové vědomi i problémů s tímto faktem spojených. Pro členy obou společenství je tedy naprosto zásadní oblast vztahů. Informátoři obou sborů zmiňují pestrost lidí a obohacení a inspiraci z této rozmanitosti jako zásadní zdroj obohacení, který plyne z jejich členství v daném společenství. Členi regionu Střed shodně upozorňují na hojné zastoupení všech věkových kategorií v regionu (což se promítá například i do tematických bloků kázání zaměřených na jednotlivé věkové kategorie), jako nevýhodu však označují „skupinkování“ v rámci společenství, jistou neprostupnost mezi jednotlivými skupinami lidí, a z ní plynoucí ztížení navazování hlubších vztahů napříč těmito skupinami. Domnívám se, že relativně velký počet členů 52

a s ním spojená pestrost je v tomto případě vykoupena právě rozdělením lidí na jednotlivé skupiny. Informátoři z 1ACP vnímají své společenství jako velkou rodinu, v podstatě se zde nevyskytuje rozdělení sboru na určité uzavřenější skupiny, avšak členové zde postrádají určitou organizaci, která by usnadňovala chod sboru a poskytovala určitý řád. Další v obou společenstvích vyzdvihovanou oblastí je vedení sboru, respektive regionu. Členové regionu Střed pozitivně hodnotí nadhled pastora, jeho angažovanost v zahraniční službě, otevřenost, neautoritativní formu vedení a osobní přístup k jednotlivcům, v 1ACP členové oceňují, že pastor nechává členy spolurozhodovat o některých otázkách života sboru, dává prostor iniciativě jednotlivců, poskytuje členům svobodu a nečiní na ně nátlak. Informátoři obou společenství hodnotí vedení sborů jako ryze neautoritativní, je však nutné podotknout, že většina nejzásadnějších rozhodnutí probíhá v úzkém kruhu vedoucích či starších – rovnostářství, které je některými autory ve vztahu k evangelikálnímu křesťanství zmiňováno, v případě těchto společenství neplatí v oblasti rozhodovacích pravomocí, spíše dle mého názoru v pojímání důležitosti jednotlivých služeb ve vztahu k Bohu91. Tato velmi pozitivní hodnocení vedení společenství mohou být do jisté míry ovlivněna výběrem mých informátorů (s kterým mi pastoři pomáhali), z části jistě též jejich nechutí hovořit o potenciálních negativních vlastnostech ze strachu o vyzrazení těchto informací. Zároveň jsem však přesvědčená o tom, že informátoři jsou členy ve společenství, které si vybrali, které jim vyhovuje, a pokud by nebyli spokojeni s vedením, je pravděpodobné, že by sbor opustili, tudíž jsou velmi pozitivní hodnocení osob pastorů předvídatelné. Třetí sférou, kterou informátoři vyzdvihují ve vztahu ke svému společenství jako neopominutelnou, je prostor pro osobní rozvoj a seberealizaci. Sbor je místem, kde lidé mohou rozvíjet své schopnosti, získat nové dovednosti (stejně tak praktické jako duchovní), nechat se inspirovat dalšími členy, učit se od nich a též předávat a zužitkovat své vlastní dovednosti. Tyto důrazy se vyskytovaly především u mladších informátorů (20-30 let), kteří v některých případech teprve hledají své budoucí povolání (jak civilní, tak v rámci církve), chtějí zkoušet nové věci, učit se a poznávat. Pro tyto mladé lidi je velmi příznivý charakteristický evangelikální rys zapojení laiků, nechtějí pouze pasivně přijímat, nýbrž se i aktivně zapojovat a rozvíjet se. V tomto bodě jsou evangelikální společenství dle mého názoru pro mladé lidi velice lákavá, jelikož jim nabízejí možnost využít svůj potenciál a zkoušet nové věci v prostředí, které je jim příznivě nakloněno, a v němž je aktivita jednotlivců přijímána s nadšením. Oblasti, které zmiňují informátoři jako nejsilnější stránky společenství, zároveň v některých případech hodnotí z druhé strany jako stránky negativní. Pestrost a velký počet akcí pořádaných sborem KS Praha a regionem Střed s sebou podle informátorů přináší nebezpečí přetížení jednotlivých členů, jejich značná angažovanost jim v některých případech může působit nesnáze v dalších životních sférách - určití lidé jsou přetěžovaní a mají obavy z předávání své zodpovědnosti dalším lidem. Oceňovaná pestrost ve skladbě členů a jejich rozdělování na jednotlivé skupinky dle mého názoru dává větší prostor pro výskyt „reptalů“ a stále nespokojených lidí, které zmiňují informátoři – větší anonymita poskytuje větší prostor pro stížnosti a manifestaci nespokojenosti. V 1ACP informátoři negativně hodnotí opačný fenomén – nízký počet členů a s tím spojenou snahu

91

Všechny služby či „pozice“, ať už se jedná o pastora, člena chválícího týmu či člověka připravujícího občerstvení, mají před Bohem stejnou váhu, avšak každá pozice obnáší rozdílnou zodpovědnost – například pastor nese zodpovědnost za společenství a má pravomoc rozhodovat o jeho směřování.

53

o rodinnou atmosféru s sebou přinášejí absenci výraznější struktury či organizace, která by usnadňovala praktický chod sboru.

54

3. Závěr V rámci této práce bylo mojí snahou přispět k porozumění české podobě letničního hnutí – celosvětového fenoménu, který zásadně proměnil a obohatil protestantské křesťanství. K dosažení tohoto cíle jsem provedla výzkum ve dvou pentekostálních společenstvích. Prvním z nich je 1. sbor Apoštolské církve v Praze, jehož zakladatel P.P. Kocur byl jednou z významných postav, které se zasadily o registraci Apoštolské církve v Československu, a stál u jejího zrodu. Druhé vybrané společenství, region Střed Křesťanského společenství Praha navazuje na odkaz D. Drápala, jenž vybudoval největší evangelikální sbor v Čechách (KS Praha). Na těchto dvou společenstvích jsem se pokusila demonstrovat rozmanitost ve formách, projevech a důrazech ve sborovém životě v rámci letničního křesťanství, avšak také poukázat na jejich styčné body a společné důrazy v kontextu evangelikalismu. Navštěvovala jsem bohoslužby obou společenství a setkání zaměřená na uctívání či modlitby. Povšimla jsem si rozdílné podoby nedělních shromáždění související s jejich rozdílnou funkcí – v případě KS určenou spíše pro členy společenství a v 1ACP velmi otevřenou pro lidi zvenčí. To se projevuje i na míře „letničnosti“, jež se znatelněji projevuje v regionu Střed. V případě obou společenství jsou však letniční důrazy naplňovány především v rámci specializovaných aktivit (modliteb, večerů uctívání či Místa uzdravení), spíše v ústraní, na akcích, kam nevěřící příliš často nezavítají. Akce, kde jsou věřící v úzkém kruhu svých sourozenců v Kristu (například domácí skupinky či modlitby), jsou jimi vyhodnoceny jako zcela zásadní, jelikož v jejich rámci mají věřící obecenství, mohou sdílet své zkušenosti, přibližovat se Bohu a sobě navzájem skrze modlitby. Obě společenství jsou mými informátory vnímána jako místo, kde se lidé setkávají s Bohem, ať už v rámci chval a uctívání, modliteb, či skrze praktickou pomoc druhým. Jsou však zároveň místem budování hlubokých vztahů, přátelství – vytvářejí svým členům vztahovou síť, v některých případech v podstatě nahrazují rodinu. Stinnou stránkou této funkce společenství je v některých případech tendence členů žít pouze „pro církev“ a uzavírat se před kontakty s nevěřícími. Tato tendence je však ve sborech pojmenována a vyhodnocena jako negativní. Většinovým cílem členů není vytvořit uzavřenou komunitu, nýbrž navazovat a budovat vztahy s okolním světem a na základě získané důvěry nevěřících lidí s nimi hovořit o Bohu. Tato klíčová dlouhodobá forma evangelizace existuje paralelně s organizovanými evangelizačními akcemi (například křesťanské koncerty či tematické kurzy). Kromě budování vztahů členové sborů oceňují možnost praktického zapojení se do chodu sboru, rozvíjení svých dovedností a příležitosti být užitečný – pozitivně hodnotí vlastnosti vedení sboru, které souvisejí s podporou aktivity jednotlivců. Odvrácenou stranou mince je přetěžování některých ochotných aktivních členů, kteří v důsledku toho nemají dostatek energie na své další povinnosti, avšak i tohle si členové sborů uvědomují a snaží se tomuto fenoménu zabránit.

55

4. Bibliografie

4.1. Prameny Církev živého Boha. Hlavní stránka. z: http://www.cirkevzivehoboha.cz/

[online].

Co je to kurz Alfa?. Alfa ČR. [online]. z: http://www.kurzyalfa.cz/content/view/alfa

2009

2012

[cit.

2015-06-21].

Dostupné

[cit.

2015-06-21].

Dostupné

Čemu věříme. KS Praha. [online]. 2010 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://sbor.kspraha.cz/cemuverime Česká evangelikální aliance. Site. [online]. [2014] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.ea.cz/ Data registrace církví a náboženských společností a svazů církví a náboženských společností. Ministerstvo kultury. [online]. 2007 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/registrace-a-evidence/data-registracecirkvi-a-nabozenskych-spolecnosti-a-svazu-cirkvi-a-nabozenskych-spolecnosti-11263/ Denominace. Site. [online]. [2014] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.ea.cz/52/denominace Diakonie | Služba | Co děláme | Hlavní obsah. Apoštolská církev. [online]. 2014 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://apostolskacirkev.cz/sluzba/diakonie Dny dobrých zpráv. Dny dobrých zpráv. [online]. 2013 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.dny.hys.cz/ DRÁPAL, D., 2006. Jak je to se křtem v Duchu?. 1. vyd. Praha: KMS. 56 s. ISBN 80-86449-42-4. DRÁPAL, D., 2008. Historie křesťanského společenství Praha I. díl. Praha: Sbor Křesťanské společenství Praha. 86 s. DRÁPAL, D., 2009. Historie křesťanského společenství Praha II. díl. Praha: Sbor Křesťanské společenství Praha. 94 s. DRÁPAL, D., 2011. Historie křesťanského společenství Praha III. díl. Praha: Sbor Křesťanské společenství Praha. 94 s. Evangelikální teologický seminář. Atom. [online]. [2015] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: https://etspraha.cz/ Evangelizace a misie | Služba | Co děláme | Hlavní obsah. Apoštolská církev. [online]. 2014 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z:http://apostolskacirkev.cz/sluzba/evangelizace-a-misie Global University — Hlavní strana. Global University. [online]. [2015] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://globaluniversity.cz/

56

HECZKO, D., 2014. Duch svatý a jeho působení. 1. vyd. Praha: Návrat domů. 151 s. ISBN 978-807255-307-5. Historie | O nás | Hlavní obsah. Apoštolská církev. [online]. 2014 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://apostolskacirkev.cz/sh404sef-custom-content/historie Hlavní strana — Vyšší odborná škola misijní a teologická. Vyšší odborná škola misijní a teologická. [online]. 2014 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z:http://vosmt.cz/ HORTON, S. M., 2001. Systematická teologie. 1. české vyd. Albrechtice: Křesťanský život. 739 s. ISBN 80-7112-069-3. Kdo jsme. Církev Nový Život. [online]. [2015] z: http://www.novyzivot.cz/?lang=cs&action=kdo-jsme

[cit.

2015-06-21].

Dostupné

KOCUR, P.P., 2005. Příběh naplněného života aneb Počátky Apoštolské církve v Praze. Albrechtice: Křesťanský život. 122 s. Komunitní web. KS Praha » Aktivity » Dětský program. [online]. [2015] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://kspraha.cz/detsky-program/ LLOYD-JONES, D.M., 2011. Co je evangelikální?: základy, které nesmějí být opuštěny. 1. vyd. Žandov [Chlumec u Ústí nad Labem]: Poutníkova četba. 100 s. Teologie do kapsy. ISBN 978-80-904371-4-2 Manželské večery. Manželské večery. z: http://www.manzelskevecery.cz/

[online].

2014

[cit.

2015-06-21].

Dostupné

MENZIES, W. W. a HORTON S.M., 2012. Biblické doktríny z letniční perspektivy. 1. české vyd. Albrechtice: Křesťanský život. 278 s. ISBN 978-80-7112-164-0. Mládež KS Praha. Mládež z: http://mladezpraha.kaes.cz/

KS

Praha.

[online].

2009

[cit.

2015-06-21].

Dostupné

NADAČNÍ FOND KMS. NADAN FOND KMS RSS. [online]. 2009 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.nfkms.cz/ Nadační fond Nehemia. Nadan fond Nehemia RSS. [online]. [2015] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://nehemia.cz/ O nás. Církev Křesťanská společenství. z: http://www.kaes.cz/onas/onas.htm

[online].

2006

[cit.

2015-06-21].

Dostupné

O nás. Křesťanské společenství Milost. [online]. [2015] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.milost.cz/cirkev Our 16 Fundamental Truths. Fundamental Truths (Full Statement). [online]. 1995-2015 [cit. 201506-21]. Dostupné z:http://ag.org/top/Beliefs/Statement_of_Fundamental_Truths/sft_full.cfm#7 Royal Rangers v ČR – Oficiální stránky Royal Rangers v České republice. Royal Rangers v R RSS. [online]. [2014] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z:http://www.royalrangers.cz/

57

Sbory. Apoštolská církev. [online]. 2014 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z:http://apostolskacirkev.cz/component/com_zhgooglemap/Itemid,263/externalmarkerlink,0/id,1 /view,zhgooglemap/ Sbory. Sbory. [online]. [2015] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.nova-nadeje.cz/sbory.htm ULONSKA, R., 1991. Duchovní dary v učení a praxi: Jak používat charismata Ducha svatého. 1. české vyd. Albrechtice: Křesťanský život. 167 s. Věrouka | Čemu věříme | Hlavní obsah. Apoštolská církev. [online]. 2014 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://apostolskacirkev.cz/cemu-verime/verouka Věrouka | Čemu věříme | Hlavní obsah. Apoštolská církev. [online]. 2014 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://apostolskacirkev.cz/cemu-verime/vyznani Vítejte na našem e-shopu. Knihkupectví Křesťanský život. [online]. 2015 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.krestanskyzivot.cz/ Vítejte na stránkách Teen Challenge!. home. [online]. [2015] [cit. 2015-06-21]. Dostupné z: http://www.teenchallenge.cz/ Základní dokument Církve Křesťanská společenství. Církev Křesťanská společenství. [online]. 2011 [cit. 2015-06-21]. Dostupné z:http://www.kaes.cz/_download/ZD 2011.pdf Zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů. 04.04.2000 Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). In: Sbírka zákonů. 27.11.2001 Zákon č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). In: Sbírka zákonů. 08.11.2012

4.2. Sekundární literatura BEBBINGTON, D.W., 1993. Evangelicalism in modern Britain a history from the 1730s to the 1980s. Routledge. ISBN 978-020-3359-907. DISMAN, M., 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum. 374 s. ISBN 80-246-0139-7. FILIPI, P., 2012. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 4., dopl. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 201 s. ISBN 978-80-7325-280-9. FILIPI, P. a kol., 2008. Malá encyklopedie evangelických církví. 1. vyd. Praha: Libri. 159 s. ISBN 97880-7277-378-7. 58

GABRIELOVÁ, P. Historie rozhodných křesťanů letničních v dokumentech Státní bezpečnosti. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek [online]. 2009, 7(113-121) [cit. 14.05.2015]. Dostupné z: http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik7-2009/kap09.pdf HAMPLOVÁ, D., 2013. Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí. 1.vyd. Praha: Karolinum. 151 s. ISBN 978-80-246-2244-6 HOŠEK,P. Kdo jsou evangelikálové. Dingir [online]. 2006, 2(51) [cit. 14.05.2015].Dostupné z: http://cb.cz/frydek-mistek/data/files/dokumenty/evangelik%C3%A1lov%C3%A9.pdf MRÁZEK, M. a VOJTÍŠEK,Z. Nové registrace II. Dingir [online]. 2014, 1(4-7) [cit. 14.05.2015]. Dostupné z: http://www.zvojtisek.cz/dokumenty/clanky/nove_registrace_ii_%2801_2014%29.pdf NEŠPOR, Z. R., 2010. Příliš slábi ve víře: česká ne/religiozita v evropském kontextu. 1. vyd. Praha: Kalich. 214 s. ISBN 978-80-7017-147-9. OLSON, R. E., 2012. Příběh evangelikální teologie. 1. vyd. Praha: Návrat domů. 133 s. ΑΩ. ISBN 97880-7255-274-0. VOJTÍŠEK, Z., 2004. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice: náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. 1.vyd. Praha: Portál. 440 s. ISBN 80-7178-798-1. VOJTÍŠEK, Z. Evangelikalismus – protestantské křesťanství přizpůsobené situaci náboženského pluralismu. Lidé města/Urban people. 2014, roč. 16, č. 1. VOJTÍŠEK, Z., 1998. Netradiční náboženství u nás. 1. vyd. Praha: Dingir. 137 s. ISBN 80-902528-0-x. VOJTÍŠEK, Z., 2007. Nová náboženská hnutí a jak jim porozumět. 1. vyd. Praha: Beta Books. 210 s. Beletrie (Beta Books). ISBN 978-80-86851-64-8.

59

5. Přílohy

5.1. Příloha č. 1

Rámcový plán polostrukturovaného rozhovoru s otevřenými otázkami Rozhovory s „řadovými členy“ sborů 1. Základní informace o informátorech Kolik je Vám let? Jaké máte vzdělání? Studujete/pracujete? Kterou školu studujete/jaké zaměstnávání vykonáváte? Jak dlouhá doba uplynula od Vaší konverze? Jak dlouho jste členem tohoto společenství? Co Vás přivedlo do tohoto sboru/regionu? Vykonáváte ve sboru/regionu nějakou funkci či službu?

2. Specifika daného společenství Dokázal byste říci, v čem je podle Vás tento sbor/region výjimečný? Čím Vás členství v tomto společenství obohacuje? Jaké jsou podle Vás silné stránky společenství? Napadají Vás nějaké slabé stránky/nedostatky společenství?

3. Aktivity Účastníte se nějakých pravidelných či nepravidelných aktivit společenství? Které aktivity považujete za zcela klíčové pro zdravé fungování sboru/regionu? Proč právě tyto aktivity?

60

4. Evangelizace Jak pohlížíte na evangelizaci v dnešní době? Preferujete nějaké konkrétní evangelizační formy? Odmítáte některé způsoby evangelizace? 5. Základní hodnoty Povězte mi, zda se domníváte, že vytyčené hodnoty společenství92 jsou ve sboru/regionu naplňovány a zda je na ně kladen důraz. Povězte mi, jak chápete jednotlivé konkrétní hodnoty, a jejich naplňování v rámci společenství.

6. Duch svatý Kdo je podle Vás Duch svatý a jaká je jeho role? Jste pokřtěn v Duchu svatém? Jak vnímáte křest v Duchu svatém a úlohu duchovních darů?

Rozhovory s pastory První, druhá a čtvrtá oblast zůstává v rámci rozhovorů s pastory nezměněna. Navíc se dotazuji na způsob vedení daného společenství a jeho strukturu, dále žádám o stručnou charakteristiku všech aktivit, kterým se sbory věnují, tážu se též na vytyčené základní hodnoty a způsoby, kterými se vedení sboru na tyto hodnoty zaměřuje. Zaobírám se i podobou kázání a zajímá mne, kde pastoři v rámci společenství shledávají nejvýraznější projevy Ducha svatého.

92

Informátorům konkrétní hodnoty sboru vyjmenuji.

61

5.2. Příloha č. 2

Stručná charakteristika informátorek a informátorů

1ACP

KS Praha

Jméno/Pseudonym

Věk

Vzdělání

Počet let uplynulých od konverze

Počet let členství ve společenství

Petr Sikora

53

střední

27

26

slečna Vínová

27

VŠ (bc.)

9

cca 5

pan Sivý

22

střední

293

22

paní Modrá

49

VŠ (bc.)

25

9

paní Šedá

57

střední

25

5

pan Zelený

49

střední

25

25

Petr Kácha

48

VŠ (bc.)

30

25

slečna Růžová

25

VOŠ

7

3,5

pan Hnědý

23

VŠ (bc.)

?94

23

paní Tyrkysová

47

VŠ

25

24

paní Nachová

48

VOŠ

25

195

pan Béžový

49

VŠ

25

25

93

Narozen v křesťanské rodině – 2 roky uplynuly od vodního křtu. Narozen v křesťanské rodině – nelze přesně určit datum konverze. 95 Informátorka chodila předchozích 24 let do jiného regionu KS Praha. 94

62

5.3. Příloha č. 3

Transkripce rozhovorů s informátory Osobní údaje, které jsem se rozhodla nezveřejňovat z důvodu zachování anonymity informátorů či z etického hlediska, jsou označeny symbolem *.

Informátoři 1ACP Petr Sikora Kolik je Vám let? Je mi 53 let. Jaké je Vaše vzdělání? Střední. Vaše povolání? Jsem pastor. Jak dlouho uplynulo od Vaší konverze? 27 let. Jak dlouho jste součástí tohoto společenství? Od roku 1989. Co Vás přivedlo do tohoto sboru? Kontakt ze Severní Moravy. Mohl byste mi říct něco k organizaci a vedení sboru? Vedení sboru zajišťuje pět lidí. To jsou vedoucí toho sboru a hlavním vedoucím je první pastor, to jsem já. Zásadní rozhodnutí děláme v týmu těch vedoucích. Podle toho, jak danou situaci vidíme, co je dobré, nebo špatné, podle toho se rozhodujeme, a ten sbor vedeme nějakým směrem. A bylo tomu tak vždycky? Ano, bylo tomu tak vždycky, vždycky byla určitá skupina, vychází to i z Bible, tam byli takzvaní starší sboru, kteří vedli určitou skupinu lidí. Dneska experimentujeme, neuvádíme institut staršího sboru, ale jsou to vedoucí a záleží na tom, jak oni se osvědčí. Z mého hlediska jsou to nástroje pro dobro celého toho společenství a tento nástroj musí plnit svoji funkci. Takže pokud se tento tým lidí osvědčí a slouží sboru v dobrých věcech, ve vedení, tak se osvědčí, a pokud se tam někdo neosvědčí, tak už je možnost ho vyměnit za někoho jiného. Kdežto ta dřívější struktura starší sboru, tam trošku 63

zadrhávalo vyměnit tu dotyčnou osobu, protože to byl starší sboru a to je trošku taková nějaká instituce nedotknutelná. A bylo to kontraproduktivní, protože ten člověk už neplnil svou funkci, nebyl nástrojem ke zlepšení, ale nedalo se s ním nic dělat. A pokud se vyměňoval, tak kolem toho bylo zbytečně moc emocí, zmatků a zranění. Ve vedení je tedy 5 lidí, kolik má sbor celkem členů? Sbor má dnes 47 členů. Jaké jsou základní hodnoty vašeho sboru? Základní hodnota je vlastně prohlubovat osobní zkušenost s Bohem, protože to, že jsme se setkali spolu v tomhle společenství, tak stěžejní věc je ta, že každý z nás měl nějakou zkušenost s Bohem, která ho vedla ke změně životního stylu a určitým hodnotám a tyhle věci nás vlastně přivedly k sobě. Takže tohle je ta základní věc. A celé to společenství má sloužit k tomu, abychom v tomhle společenství mohli tu základní věc, zkušenost s Bohem, prohlubovat a rozvíjet. Na co se zaměřujete při prohlubování této zkušenosti? Zaměřujeme se na nástroje, které prohlubují tu zkušenost. A těmi nástroji jsou modlitba, čtení Písma, hledání vedení Bohem, neboli vize, co je důležité právě v tomto čase, jak v tomto čase naplňovat v praktických věcech tu naši zkušenost s Bohem a osobní rozvoj tady v těch věcech, protože ten důvod pro to, že se člověk setkává s Bohem, je vlastně život. Usilujete tedy o plnost života? Ano. V čem se domníváte, že je váš sbor výjimečný, v čem se odlišuje? Snažíme si uvědomit, co je, a co není důležité, co je cílem, a co je prostředkem k dosažení cíle. A často se v církvi stává, že prostředky jsou nedotknutelné a nastává stav zacyklení. My se snažíme všechny prostředky prozkoumat, jestli opravdu vedou k cíli, nebo nevedou k cíli. Takže jednak například určitá forma bohoslužby, určitá forma postoje, to jsou jenom prostředky k tomu, aby člověk prohloubil vztah s Bohem. A člověk se musí zamyslet nad tím, jestli daný prostředek prohlubuje vztah s Bohem, nebo naopak člověka od Boha odvádí. Potom může docházet ke generačnímu střetu, že každá generace má svoje vyjadřovací prostředky, pokud je ta forma nedotknutelná a určité vyjadřovací prostředky a náboženské postoje jsou nedotknutelné, tak se vlastně uzavírají dveře k další generaci, která chce poznat Boha skrze svoje vyjadřovací prostředky a svojí formu komunikace. Takže já myslím, že jedna věc je přehodnocení těchto věcí, aby to otevřeli pro tyhle věci, vnímat tu podstatu věci a nebazírovat na pomíjivých prostředcích. Další věc je taková základní věc. Aby lidé poznávali vlastní identitu, a ne aby hledali bezpečí v uniformitě. Což nejen v církvi, ale i v jiných společenstvích hledá jedinec bezpečí skrze uniformitu, že se nějak začlení, patří do nějaké komunity a ta komunita mu dává nějaké bezpečí. Takže v tomhle společenství bychom to chtěli postavit tak, že by toto společenství mělo dát lidem najít svoji vlastní identitu, rozvoj, poznání sám sebe, poznat svoje schopnosti. Poznat kým je v Bohu a k čemu je předurčen, co je jeho cílem a jak naplní svůj život, aby ho prožil smysluplně a naplno.

64

Vnímáte v něčem nedostatky sboru, něco, na čem by se ještě dalo pracovat? Určitě. Těch nedostatků je spousta. Jeden z těch nedostatků je předat tu důležitost a naléhavost evangelia. Tajemství evangelia je v tom, že náš život není omezený na věci pozemské, ale že náš život pokračuje i dál, a v tom je obrovská dynamika i pro pozemský život, že člověk se cítí hostem na zemi, tím pádem mu to dává svobodu, protože neřeší tolik věcí, které se mohou zdát důležité, ale skrz to, že mám tu perspektivu, že můj život nekončí smrtí těla, mi to dává nadhled nad všechny věci, které se mě dotýkají, a umožňuje mi to jít dopředu. A tato naléhavost, tato realita, kterou nám chce Bible zprostředkovat, kterou nám chce Bůh zprostředkovat, jste hosté tady na zemi, a tento život si plně neužijete a neprožijete ho naplno, pokud tuto věc nezakomponujete do svých hodnot, do svého života, tak tady pořád pokulháváme, protože jakoby to bylo zastíněno. A když je to zastíněné, tak je zastíněný i důvod, proč některé věci dělat, a některé nedělat. Čím Vás tento sbor obohacuje? První věc, která mě napadá, je přátelství. Opravdové přátelství. Druhá věc, která mě napadá, je prohlubování té mojí zkušenosti, že ta zkušenost, kterou já jsem si prožil, před těmi dvaceti lety, že je tu prostor to neustále prohlubovat a rozvíjet. Další věc, tím, že tady vzniká určitá synergie lidí, kteří jsou spolu, kteří se snaží něco vytvořit, tak právě ta synergie nebo všechny ty vlastnosti těch lidí, mi dávají možnost se posunout někam dál, kam bych se sám nikdy neposunul. Další věc. Když se podívám do minulosti, tak vidím, že tento sbor je nástrojem v Božích rukou. Na základě historických věcí, které se opravdu uskutečnily, které se staly v našem životě, a Bůh pro uskutečnění těch věcí použil právě tento sbor. Je pro mě důležité, že skrze toto společenství lidí Bůh jedná a já jsem uprostřed toho. Je něco, po čem ve vašem sboru toužíte a zatím to postrádáte? To souvisí s realitou těch věcí, které se Bible snaží zprostředkovat, přímo se o tom píše v Pavlovi – Pokud máte Krista jen pro tento život, jste nejubožejší ze všech lidí. A nejde o to, do sebe vstřebat vědomosti, jde o to, mít zkušenost. Poznáním z pohledů Židů bylo jada – mít zkušenost. A do těch zkušeností vcházet víc a víc, čím víc my vcházíme do toho poznání skrze zkušenost, tím víc vcházíme do svobody, tím víc vcházíme do plnosti života, tím víc žijeme plný život a pak je větší pravděpodobnost tu plnost někomu předat. Plnost života. V Bibli je psáno „Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin“. A taky je tam napsáno litera zabíjí, ale Duch obživuje. A pokud je to jenom slovo, litera, tak jsme jen náboženští panáci. Ale pokud je to opravdu život a my překypujeme životem, tak jednak my žijeme naplno a jednak můžeme tu plnost zprostředkovat lidem okolo sebe. A to je něco, po čem bude člověk až do konce života žíznit. Víc a víc života. Jakým aktivitám se sbor věnuje? Takové ty viditelné aktivity, to je misie v Moldávii, jedeme za dětmi. Jsou tam děti, takzvaní sociální sirotci, kdy rodiče opouštějí Moldávii, aby mohli vydělávat peníze, a ty děti tam jsou částečně bezprizorní. A my tam jedeme a děláme jim prázdniny. U tohoto bodu se na chvilku zastavíme. Jezdíte tam pravidelně? Letos to bude po čtvrté, co tam jedeme, čtvrtý rok. Zatím jsme dělali první kroky, co se týče zahraniční misie, tak jsme mapovali, co to všechno obnáší, jako bychom si to potřebovali vyzkoušet 65

nanečisto a letošní rok 2015 je rokem, kdy už opravdu jdeme na konkrétní místo, na místo, ve kterém jsme už působili v roce 2014, známe ty lidi, známe to prostředí a budeme tam pracovat na konkrétním projektu – vybudování sociálního zázemí právě pro děti, vybudování budovy, kde ty děti budou chodit třeba na svačiny, na obědy, kde se s nimi budou učit, dělat třeba domácí úkoly a tak dále. Jezdíte jako tým? V létě tam pojede tým kolem deseti lidí a v tomto měsíci tam pojede člověk, který tam už bude připravovat tu práci, jednak tam bude dlouhodobě působit a jednak tam bude připravovat podmínky pro práci tomu týmu, který tam pojede v létě. To je tedy vaše aktivní misijní působení. Podporuje váš sbor i finančně některé misijní aktivity kromě této? Kromě tohoto podporujeme Operaci mobilizace, což je misijní organizace, která se snaží přinést misii do církve, takže pravidelně podporujeme tuto organizaci, která nám pomohla právě vejít do misie. A jinak podporujeme podle potřeby, pokud se třeba vyhrotí situace v Iráku nebo Íránu nebo kdekoli na světě, tak tam posíláme peníze, vždycky tam jde nějaká pomoc. Jak se váš sbor zapojuje do sociální práce? Reaguje na aktuální stav nouze, nebo se věnuje pravidelným aktivitám? Je to jednak stav nouze, nejsme tak velké společenství, abychom se mohli zabývat pravidelnou sociální činností a buď reagujeme podle té potřeby, která právě nastane, nebo využíváme už zavedené organizace, které v té věci mají zkušenost a jsou pro to vybavené. Například spolupracujeme s Teen Challenge, která se zabývá narkomany nebo s Nadějí, která poskytuje azyl pro bezdomovce. V rozpočtu je oddělená část peněz na sociální věci, takže například když nastane situace, že tu byla maminka s dvěma dětmi a byli bez střechy nad hlavou, majitel ji vyhazoval, tak jsme jí zaplatili nájem na dva nebo tři měsíce, aby mohla znovu začít. Pokud se naskytne člověk, který je ve stavu nouze, tak mu pomůžeme, například nakoupíme a tak dále. Vraťme se k aktivitám sboru. Mohl bys jmenovat další aktivity, kterým se sbor pravidelně věnuje? Ta pravidelnost je právě v tom, že lidé, kteří jsou v tomto sboru, by se měli rozvíjet, měli by nacházet svoji identitu a bez té pravidelnosti, bez těch věcí, které jsou pravidelně v tom sboru, by nedocházelo k tomu, že lidé zde nacházejí útočiště, je jim pomoženo se dostat z určitých problémů, které třeba trvají léta, takže ono to není úplně, že by to mělo nějakou hlavičku, ale neustále to probíhá. A to je jedna z věcí, která mě nejvíc těší, když nějaký člověk přijde a po roce, roce a půl najednou vidím, že se ten člověk změnil, že se mu lépe žije, že je více radostný, že je více sám sebou. Povězte mi něco o vašem běžném týdnu. V neděli je bohoslužba, v úterý jsou modlitby a čtvrtek je takový den pro různé akce.

66

Můžete mi přiblížit témata modliteb? Modlitby jsou rozdělené, jsou modlitby za naše společenství, za náš sbor, jsou modlitby za naše blízké, jsou modlitby za situaci ve světě, a jsou specifické modlitby, které se jmenují modlitby za jednotlivce, kde se na modlitbách řeší konkrétní problémy, konkrétní bolesti v životě, konkrétní posun v dané oblasti. Funguje u vás vyučování nově obrácených křesťanů? Jsou základy křesťanství, kam nově obrácení chodí, a debatujeme, poznáváme. A studium Bible, biblické hodiny, u vás probíhají? Ne, neprobíhají. Je to teď soustředěné spíše do té neděle. Toto se týká nedostatků sborů, o kterých jsme se bavili, chtěl bych, aby začaly fungovat biblické hodiny, abychom měli více času na Bibli, ale zatím je situace taková, že toho času je málo, takže tuhle věc musí pokrýt neděle, popřípadě základy křesťanství a každý musí studovat sám. Fungují u vás domácí skupinky, nebo se lidé scházejí spíše spontánně? Jedna domácí skupinka funguje a jedna se rýsuje. Takže věřím, že do budoucna tady domácí skupinky zase budou, protože v tom sboru byly domácí skupinky, v poslední době se to změnilo a teď se znovu začínají domácí skupinky rodit. Mládež se setkává pravidelně, nebo spontánně? Spíše spontánně, vzhledem k tomu, jak je ten sbor velký, tak nějaké vedení shůry, organizace, v tomto počtu lidí působí kontraproduktivně a spíš by se udusila ta spontánnost, vlastní iniciativa. Která sborová aktivita je podle Vás zcela klíčová pro fungování sboru? Určitě jsou nejzásadnější modlitby. Protože modlitbami vstupujeme do duchovního světa, otevírá se nám skrze ně jiná dimenze, Boží slovo se stává na modlitbách reálné, jinak je to jenom litera. Podílí se váš sbor na evangelizaci, jak? Jaké formy využíváte, kterým se vyhýbáte? Když se podívám do Bible, tak Boží slovo říká, že Boží království není ve slovech, ale v moci, takže bych to přeložil, že to není v argumentech, ale je to v té zkušenosti, osobní zkušenosti toho člověka, na základě které se rozhodne. A celá evangelizace je vlastně zprostředkovat lidem informace tak, aby lidé zatoužili po té zkušenosti, a otevřeli se pro tu zkušenost, aby si ji mohli sami prožít, a na druhou stranu, aby lidé zatoužili po té zkušenosti, tak na nás musí něco vidět. Takže člověk sám musí žít naplno, protože to, co se nejlépe předává, je radost. Radost je nakažlivá. A v Bibli se píše, že radost z Hospodina bude vaší silou. Takže plnost života, plnost radosti, ale ne takové té nábožensky přeslazené, ale té opravdové radosti, která je potom nakažlivá bez nějakých zbytečných slov. Takže tohle je ten hlavní způsob evangelizace. A potom ty metody. Děláme koncerty, chodíme do takzvaně neformálních prostor, jinak řečeno hospod, a je to i o tom, aby lidé nebyli zacykleni v církvi, že by se věnovalo spoustu času do církve, ale právě naopak, aby v té církvi načerpali, aby načerpali tu radost a potom aby se setkali se svými rodiny a přáteli a mohli zprostředkovat to, co mají. 67

To znamená, že vaše evangelizace je založená spíše na blízkých vztazích, více než například na pouliční evangelizaci, letáčcích? Ano, na vztazích. Další věc, je to proces. V devadesátých letech, po revoluci, fungovaly letáčky, fungovalo různé zprostředkování té zkušenosti například na ulici. Ale doba se mění, forma té komunikace se mění, ale to podstatné je pořád stejné. Akorát že lidé přijímají informace jinými kanály než před deseti nebo patnácti lety. A ta podstata je v té pravdě. Je to o tom, že ten člověk si na nic nehraje, co mám, to dám a buď má co dát a šíří se to dál, a nebo nemá co dát, a to žádné letáčky nebo humbuk na ulici nezmění. Váš sbor se hlásí k letničnímu hnutí, to znamená, že kladete velký důraz na Ducha svatého. Chtěla bych se Vás zeptat, kým je podle Vás duch svatý a jak vnímáte jeho roli. Duch svatý je vlastně zprostředkovatel Boží reality. V překladu Bible KMS je napsané, že víra je reakce na něco pevného. To znamená, že aby člověk mohl uvěřit, musí mít k tomu impuls. Musí mít podnět. To znamená nejdříve ten podnět, setkání s určitou realitou, a potom, na základě setkání s tou realitou, vzniká víra. Ne opačně. Že člověk nevidí nic a měl by věřit. A k tomu, aby člověk mohl uvěřit a nemusel dát svůj vlastní rozum do skříně, potřebuje ten impuls, potřebuje prožít tu realitu, je to nesdělitelná zkušenost, ale je to zkušenost, která se dá zasadit do konkrétního času a konkrétního místa. A tu zkušenost nám nikdo jiný nedá, než to, co je v Bibli pojmenováno jako Duch svatý. A tam to všechno začíná, a tam zároveň začíná ta svoboda. Já rozvíjím svoji vlastní zkušenost, a ne že slepě následuji nějaké stádo. Takže Duch svatý je tady k tomu, aby nám zprostředkoval reálného živého Boha. V které oblasti nejsilněji vidíte působení Ducha svatého ve vašem sboru? V proměně charakteru lidí. Když se podívám na lidi, které mám kolem sebe, tak se stačí podívat zpátky o čtyři pět let a vidím charakterové změny těch lidí. Lidé, kteří hledají Boha, a když ho hledají, tak jsou vystaveni působení Ducha svatého a mění se jejich charakter a jejich postoje. A lidé, kteří měli zkušenost, ale nehledají Boha, tak jsou mimo působení Ducha svatého a vidím, že jsou pořád na místě a jejich charakter se nemění. Nemění se to, co jim může zprostředkovat život. Které duchovní dary se ve vašem sboru projevují, které nejčastěji? Duchovní dary jsou skvělými nástroji k tomu, abychom mohli více poznávat Boha, našeho Tvůrce. Duchovní dary jsou dar jazyků, je to dar proroctví, vidění do budoucna, je to dar uzdravení, dar výkladu jazyků, potom jsou různé dary, jako například dar štědrosti, že je někdo víc štědrý, už to má v sobě, dar milosti, dar potěšení, že dokáže někdo potěšit a nalézt správná slova v dané situaci, zajímavý dar je dar moudrosti, že do dané situace přijde najednou taková moudrost, že se člověk diví, odkud to přišlo, a celá ta situace se mění a dá východisko. Takže s těmi všemi dary se setkáváme. A pak ještě jeden dar, dar takového vstupování do duchovního světa, to, co se děje za oponou. Existují nějaké dary, které ve vašem sboru zatím postrádáte? Spíš bych řekl, že některé dary se vyskytují častěji, a některé dary, jako například dar výkladu jazyků, se vyskytuje, ale ne tak často, jako například dar uzdravení nebo dar proroctví. A to, co je třeba, je naučit se zacházet s těmi dary, aby to nebyla atrakce, ale aby to byl funkční nástroj k pomoci, 68

k posunutí věcí dopředu. Ne, že se člověk bude radovat jé, tady je ten dar, ale naučit se s tím darem zacházet, efektivněji, aby to byla opravdu pomoc. Dary nejsou nějaké metály na naších hrudích, čeho jsme všeho dosáhli, ale jsou jako nástroje v dílně – vrtačka, kladivo, dláto, aby se něco posunulo, aby se něco udělalo. S každým nástrojem se člověk musí naučit zacházet, aby byl ten nástroj efektivní. Všimla jsem si, že vaše bohoslužby obsahují bloky kázání na určitá témata, můžete mi říci něco k těmto tématům? Tato témata vznikala při hledání identity tohoto sboru. A to, co bychom chtěli, chtěli bychom zprostředkovat Boha, chtěli bychom zprostředkovat Krista jiným způsobem, než jak jej církev doposavaď zprostředkovává. Bez toho abychom chtěli soudit, tak máme dojem, že obraz Krista, obraz Boha je hodně zkreslený, hlavně skrze církev. Takže na to jsme se zaměřili a chtěli bychom tak zprostředkovat Boha v první řadě ve vlastních řadách, a to skrze přijetí, skrze svatost, skrze svobodu, realitu věčnosti a skrze identitu, protože tohle všechno vlastně dává člověku setkání s Bohem. Bůh ho přijímá, člověk se cítí přijatý, i když je nepřijatý svými rodiči nebo svými blízkými, tak tohle je právě ten moment, kdy může být uzdraven z nepřijetí, a někdy je to nemoc na celý život. Druhá věc je svatost. Svatost znamená, že se člověk oddělí pro nějakou věc, a v tom je život. Člověk se zaměří na nějakou věc, oddělí se od věcí, které ho od toho cíle oddělují, a jde přímo za tím cílem. Najít svoji identitu. Každý člověk potřebuje identitu a buď má svoji identitu, nebo má cizí identitu. Takže tohle je veliké osvobození v té identitě. O realitě věčnosti už jsme tady mluvili. Tohle je tedy pro nás podstata Krista, tyto věci, které člověku umožňují víc žít naplno. A právě to tematické kázání, to jsou nástroje k zprostředkování té plnosti. A úplně na začátku za tím byl verš z Jana, z třinácté kapitoly, sedmnáctý verš, že v tom je život věčný, poznávat Otce a toho, kterého nám poslal, Ježíše Krista, je to v poznávání, v tom neustálém procesu poznávání. A Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život“, zase nějaký proces, zase nějaká cesta, člověk je v pohybu a v tom pohybu vlastně člověk žije. Je to o plnosti života. A kázání, neděle, slouží k tomu, abychom něco z té plnosti života utrhli pro sebe. Všimla jsem si, že spolu velmi rádi trávíte čas, zajímalo by mě, zda spolu někdy trávíte delší dobu v kuse, jezdíte například na dovolené? Společné dovolená, to je dlouhodobá tradice tohoto sboru, a dokud ty společenské podmínky byly trošku jiné, tak jsme trávili celý týden spolu, teď se to mění, lidé jsou víc zaneprázdnění, mají méně peněz, takže jsme to zkrátili na tři čtyři dny, ale třeba se to do budoucna změní. To, co se děje na těch společných dovolených, tak jsou vztahy. Kvalita života je kvalita vztahů. A pokud jsou ty vztahy opravdu přátelské vztahy, pokud v tomto společenství člověk najde opravdu přátele, kteří se osvědčí, když je člověk v nouzi, tak právě v těch vztazích je nádherný čas. Zároveň pokud my tam máme možnost prohlubovat nejen ty horizontální vztahy mezi sebou, ale i ten vertikální vztah, s Bohem, a jsme u toho, všichni spolu, když prohlubujeme vztah s Bohem, tak je to skvělé dobrodružství a jeden z nejlepších časů z celého roku. Takže jezdíme na letní dovolené, na společné Velikonoce a během roku se dělají nějaké společné výlety.

69

Slečna Vínová Kolik Vám je let? Je mi 27. Jaké je Vaše vzdělání? Vysokoškolské, bakalář. Jste svobodná? Ano. Chodíte do zaměstnání? Momentálně jsem nezaměstnaná, jinak jsem speciální pedagog, učitel. Kdy jste se obrátila? V roce 2006. Jak dlouho jste v tomto sboru? V tomto sboru jsem se obrátila a s dvouletou pauzou mimo Prahu, to jsem byla ve sboru v Mostě, pak jsem vrátila do Prahy do jiného sboru a pak jsem se vrátila zase do tohoto sboru. Jak jste se na počátku dostala do tohoto sboru? Na začátku jsem se seznámila s jednou členkou, tři roky jsme se vídaly, pak jsem uvěřila na úplně jiné akci a věděla jsem, že mám jít do toho sboru, neřešila jsem, že bych šla jinam, byla to jasná volba. Máte nějakou službu ve sboru? Momentálně asi děti, nedělní besídku a misii v Moldávii. V čem vidíte výjimečnost vašeho sboru? Dává větší prostor pro konkrétního člověka, pro jednotlivce, více než většina sborů, které jsem poznala, necítím se tam ničím svazovaná nebo omezovaná, dává se důraz na vlastní iniciativu. V čem se odlišuje od jiných sborů, ve kterých jste se pohybovala? Jsem tu kvůli svobodě mysli, a kvůli tomu, co člověk dělá, co chce dělat, to je pro mě hodně důležité, necítit se být v nějaké kleci. Dokázala byste říci, v čem Vás sbor obohacuje? Obohacuje mě o další rozměry myšlení, další náhledy na životní situace, na praktické věci, morální zásady života nebo člověka. Obohacuje mě v pestrosti lidí, kteří do něj chodí, přátelství. Obohacuje mě tím, že vím, že lidé, kteří v něm jsou, tak žijí s Bohem a Bůh je spojuje a je mezi nimi, námi. 70

Napadají Vás nějaké slabé stránky sboru? Otázka je, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda. Mám pocit, že náš sbor dost postrádá určitou organizaci, v něčem je to určitě výhoda, ale je to i slabá stránka. Jinak slabé stránky asi nemá. Mluvila jsem s pastorem o základních hodnotách vašeho sboru (přijetí, svatost, svoboda, identita, realita věčnosti) myslíte, že tyto hodnoty jsou naplňované ve sboru, že je na ně zaměřena pozornost? Myslím, že na spoustu z nich určitě ano, ale kdyby to byla samozřejmost, tak by se o nich nemuselo kázat, mluvit. Myslím, že je potřeba to slyšet a nějakým způsobem to upevňovat, každé z těch témat, ne vždycky bývá samozřejmostí v každém okamžiku života člověka. Podíváme se na ně blíže, jednu po druhé. Myslíte, že přijetí je pro váš sbor zásadní? Myslím si, že ano, ti lidi, kteří jsou v pevnějším jádru, tak se přijímají a přijímají i lidi, kteří jsou v širším okolí, nevím, jestli se cítí přijatí ti, co přijdou nově, ale když přijdou podruhé, potřetí, tak už to přijetí cítí a vědí, že o nich víme a že se jim budeme věnovat. Vždycky se najde někdo, kdo se bude věnovat nově příchozím, není to VIP klub, kam by mohli jenom vyvolení. Takže tam vidíte určitou otevřenost? Ano, prostupnost. Nikdo nikomu nebrání ani přijít ani odejít. O svobodě jste už trošku mluvila, že svoboda je jednou z věcí, která se Vám líbí na sboru. Takže myslíte, že tahle hodnota je naplňovaná? Určitě. Moc se mi líbí přístup pastora, že když někdo něco ve sboru chce změnit a přijde za pastorem, tak pastor řekne skvělé, dobrý nápad, běž a změň to. Není to jen o tom, že se někdo jiný bude o něco snažit, ale je to i o tom, že se jednotliví členi snaží utvářet celý sbor, celou církev, začíná to u každého jednotlivce, ne u toho, kdo to vede. Co se týče identity, pastor mi vysvětlil, že je pro něj důležité, aby lidi v tom sboru nebyli tlačeni do uniformity, ale aby si člověk nacházel svoji identitu? Myslíte, že k tomu sbor lidi vede? Myslím, že určitě. I jak jsem říkala před chvílí, že když člověk něco chce dělat, tak může. Lidi jsou podpořeni v iniciativě, i aby byli sami sebou, aby vymýšleli vlastní nápady, je tam dostatek prostoru i pro to, aby ty nápady mohli realizovat. Když už se člověk pro něco nadchne a to okolí to vidí, tak pomůže, podpoří to. Jak vnímáte hodnotu svatosti? Abych se přiznala, tak tu moc nechápu, pro mě to slovo svatost je příliš zdiskreditované, je znehodnocené v tom smyslu, v jakém má být chápané. Tohle téma mi moc nepřirostlo k srdci, tak asi nemohu posoudit, jak to v tom sboru probíhá.

71

Co se týká reality věčnosti, myslíte, že je to něco, co si lidi uvědomují, nebo je na tom potřeba pracovat? Realita věčnosti… Myslím, že je potřeba na tom pracovat neustále, protože kdo z nás si uvědomuje věčnost, my tu máme nějaký vymezený čas a myslím, že realita věčnosti je něco, co nás přesahuje v samotné podstatě, že to poznání reality věčnosti může dát jenom Bůh, tu jistotu a naději do té věčnosti, že tímhle životem nekončí život, že to přesáhne daleko dál, než je naše chápání schopné pojmout. Povězte mi, kterých sborových aktivit se účastníte? Pravidelně se účastním modliteb, nedělního shromáždění a výjezdů do Moldávie, jinak když jsou nějaké manželské večery nebo speciální akce, tak na polovině bývám. Povězte mi něco o modlitbách, proč jsou pro vás důležité? Je to pro mě důležité, protože mám pocit, že na tomhle základě stojí celý tento sbor, že to určuje směr, vztah, jaký ta církev bude mít k Bohu. Myslím, že je to důležité jak pro skupinu lidí, tak pro mě, protože to není věc, do které by člověk jen investoval, ale která mu i spoustu dá. Co pro Vás znamená misie, jak vnímáte výjezdy do Moldávie? Já to vnímám tak, že když jsem uvěřila, tak když jsem viděla přijíždět misionáře, tak jsem si říkala: Tak teď už si mě vezmou s sebou a pokaždé, když přijížděli, tak jsem si říkala: Tak teď už si mě vezmou s sebou. Pak mi došlo, že člověk nemůže čekat na to, až si ho někdo odveze, že musí udělat ten krok sám, i když já jsem ho sama dělat nemusela, byla tam spousta lidí, kteří ho udělali přede mnou, a já mohla tu sborovou aktivitu následovat a jsem v ní strašně spokojená a chtěla bych ji rozvíjet dál. Změnilo to něco ve Vašem životě? Vždy, když člověk jede pomáhat někomu jinému, tak si uvědomuje, jak strašně banální jsou jeho problémy, co vlastně řeší, a co je v životě důležité. Je skvělé, že na těch misiích se Bůh nějakým způsobem více projevuje, ať už uzdravuje lidi, že dělá věci, které jsou mimo naše lidské chápání, pomáhá s financemi, řeší problémy na hranicích. Jaká je podle Vás klíčová aktivita pro funkci sboru? Už jste se zmínila o modlitbách… Asi mi přijde i důležité, že se scházejí starší, a jaké je tam složení, protože od nich se odvíjí celý chod sboru a to, jak se ubíráme, i když to třeba není veřejné, tak si myslím, že je hrozně důležité, že to dělají, že si na ty věci sednou a přemýšlí nad nimi. Další důležitou částí toho, co náš sbor dělá, je Vaříme spolu, kdy všichni společně vymýšlíme a dáváme do placu nové a nové nápady nebo řešíme stávající problémy. Takže jste vděčná, že jsou i řadoví členové přizváni k rozhodování? Ano, není tam nikdo, kdo by měl patent na rozum, ale dělí se o to se všemi.

72

Jak pohlížíte na evangelizace v dnešní době? Myslím, že evangelizace je hrozně specifická věc a každý je povolán do jiného druhu evangelizace, někomu stačí bezprostředně oslovovat lidi na ulicích, pomáhat jim, modlit se s nimi. Někomu může vyhovovat, když si stoupne někam s kytarou a bude chválit. Někdo může třeba malovat obrazy a někoho se to bude dotknout. Myslím, že stejně jako nás individuálně nás Bůh obdařil, tak stejně individuální jsou lidi ve světě, a ten kontakt s nimi je pokaždé navázán s nimi nějakým jiným způsobem. Myslím, že není dokonalá evangelizace, že každý čeká na způsob, který bude jeho srdcovka. Vyhovují Vám způsoby, kterými váš sbor oslovuje nevěřící, hospody, táboráky…? Skrze vztahy, trávení času spolu? Myslím, že je to hodně důležité, protože církev by měla být založená hlavně na vzájemné lásce, na propojení lidí, že se o sobě zajímají. Mně osobně asi nejvíce vyhovují táboráky, protože mám pocit, že mají lidé k sobě u ohně blíže, nemají potřebu si hrát na nějakou uniformitu, v hospodě se přeci jen očekává nějaké chování, u ohně ne. Takže jste spokojená, jak k této problematice přistupuje váš sbor? Ano, jsem. Máte pocit, že jsou nedělní kázání uchopitelná, že se dají převést do praxe? Já si to myslím ne úplně vždycky, asi bych potřebovala častěji měnit řečníka, protože já pak ztrácím soustředění, když je dlouho jeden člověk za kazatelnou, tak mě to nedokáže zaujmout? Takže Vám vyhovuje, když se střídá více řečníků? Určitě mi to vyhovuje, když se střídají a já nejsem zvyklá na jeden hlas nebo myšlenky, některé věci jsou pro mě neuchopitelné a já si to kázání musím pustit ještě doma. Dokázala byste mi říci, kdo je podle Vás Duch svatý, a jaká je jeho role? Myslím, že Duch svatý je darem od Boha, od Ježíše, že je uchovaný v našem těle, že přichází, když se obrátíme, že je naplněním jiného rozměru, než znal člověk doposud. Je to něco jako překlad toho, co se děje v duchovním světě, něco jako další rozměr téhle reality. Jak vnímáte jeho roli Vy osobně? Mě často vede, někdy nemusím nad věcmi přemýšlet, prostě je udělám, protože vím, že je to tak správné, někdy se mi stane, že mám klid v situacích, ve kterých je naprosto iracionální, mám pocit, že je to jeho zásluhou, když si nevím rady, tak přijde klid a pokoj a východisko z těch situací, myslím si, že je to součást naší duše, součást nějakého daru. Kde vnímáte nejsilněji projevy Ducha svatého ve vašem společenství? Asi na modlitbách a ve chválách. Na modlitbách, když se všichni modlíme za jednu věc, tak se v té věci mění realita, mění se okolnosti daných věcí, nachází se řešení, když se třeba modlíme za

73

jednotlivce, tak jsou uzdravovaní, lidi mají skrze Ducha svatého dary, dar proroctví a dar uzdravování a další.

74

Pan Sivý Kolik je Vám let? 22. Jaké je Vaše vzdělání? Středoškolské. Jste svobodný? Ano. Pracujete? Dal jsem výpověď před nějakou dobou, pracoval jsem ve skladu. Jak je to dlouho, co jste se obrátil? To je těžké říct, pokud se narodíte v křesťanské rodině, já to nevím přesně. Jsou to asi dva roky, co jsem se nechal pokřtít. Jak dlouho jste v tomto sboru? 22 let. Máte nějakou službu ve sboru? Nikoli. V čem je podle Vás tento sbor výjimečný? Je velký rozdíl mezi tímto sborem před cca sedmi lety a teď, není to tak prudérní, tam to bylo hodně konzervativní, řešily se tam úplné věci. Jestli máte zkušenosti z jiných společenství, dokázal byste mi říct, proč jste si zvolil právě tento sbor? Znám *96 a tam jsou docela taky takoví prudérní. Tady to také znám, jsem tu odmalička, co jsem viděl jinde, tak by mě ani nelákaly nějaké jiné sbory. Líbí se mi tu svoboda, není to tady tak nějak ohraničené zbytečně. Dokázal byste říci, co Vám přináší, že jste součástí tohoto společenství? Jsem věřící a věřím tomu, že nestačím tomu, že nestačí pouze věřit, ale člověk musí docházet do církve a všechno souvisí se vším.

96

Jedná se o název jiného křesťanského společenství.

75

Napadají Vás nějaké slabé stránky sboru? Někdy je to až tak svobodné, tak lidi někdy nevycítí, že je to přeci jen církev a nějaká úcta nebo respekt by tam měly být, někteří lidé si to neuvědomí, nepoznají, kde je hranice slušnosti. Někdy mi přijde směšné, že začne kázání, lidi se začnou bavit, někomu zvoní telefon. Když jdu na nějakou schůzku pracovní, tak si taky vypnu mobil nebo aspoň zvonění. Účastníte se nějakých sborových aktivit? Většinou jezdím na koncerty, pomáhám s věcmi, které je potřeba tam dovézt, na ty koncerty zůstávám. Také jezdím na sborové dovolené. Tam jezdím hlavně kvůli těm lidem, se kterými mám nějaký vztah, znám je, trávím s nimi rád čas. Takže to je něco podstatného, co Vám sbor přináší, vztahy? Ano. Která aktivita je podle Vás klíčová pro fungování sboru? Asi chvály, ozvučení, pokladník, starání se o stránky, rozesílání newsletteru. Která aktivita je podle Vás důležitá pro fungování sboru jako společenství věřících? Kázání, chvály. Když si projdeme hodnoty vašeho sboru (přijetí, svoboda, svatost, identita, realita věčnosti), máte pocit, že jimi opravdu sbor žije? O svobodě už jsme mluvili, máte tedy pocit, že se tím tento sbor vyznačuje? Ano. Když přejdeme k druhé hodnotě, identitě, máte pocit, že sbor dává dostatek prostoru pro seberealizaci a osobní rozvoj? Já bych řekl, že určitě, že možností, ve kterých se člověk může realizovat, je docela dost. Zvláště, když se rozjela ta misie, tak člověk může své místo najít, určitě je to krok dopředu. Další hodnotou je přijetí. Funguje v tomto sboru přijetí? Já bych řekl, že ano, zvlášť když je ten sbor takhle malý. Vnímáte malý počet členů jako pozitivum? Asi by mělo být více lidí, ale má to i svoje výhody. Tenhle počet je moc malý, podle mě, tak ideálně 30-40 lidí. A co realita věčnosti? Já myslím, že je to jedna z klíčových věcí, kterou by měl každý křesťan vědět, i když o tom není zrovna žádné kázání, tak Bible o tom je, hlavně Nový zákon, takže když o tom člověk neví, tak má asi problém (smích). Mám pocit, že je to ale něco, co se nedá úplně pojmout, pochopit.

76

Proč myslíte, že je realita věčnosti jednou z hodnot sboru? Asi bychom se k ní měli přibližovat. Existují různé extrémy, jako například mniši, tak to je zbytečné. Ale druhým extrémem jsou nevěřící lidé a člověk by se neměl klonit ani k jednomu z těch extrémů, mělo by se jít střední cestou a vědět, co je pro člověka dobré, a co špatné, protože každý to má trochu jinak. Chtěla bych se Vás zeptat na evangelizaci, jak ji vnímáte v dnešní době? Funguje v této oblasti váš sbor podle vašich představ? Já bych řekl, že funguje docela dobře, například Moldávie, jak se rozvinula, to funguje. Ta forma evangelizace na ulici, jak se rozdávají letáky, to bych já rozhodně nemohl, slyšel jsem o tom, že to někomu pomohlo, ale já bych to nemohl a přijde mi to jako forma, kterou bych určitě nepoužil. Slyšel jsem, že křesťané dávají do schránek DVD a za to se přímo stydím, protože si pak normální lidé myslí, že je církev nějaká sekta, že jsou to magoři, a pak se má člověk prezentovat jako normální, ale tyhle magoři to kazí. Takže je pro Vás lepší kontakt v rámci osobních vztahů? Ano. Ráda bych se Vás zeptala, kdo je podle Vás Duch svatý, a jaká je jeho role? Je to jeden z představitelů Boha a má za úkol tady zprostředkovat bližší vztah mezi Bohem a lidmi prostřednictvím duchovních darů. Tohle mi přijde jako jeho primární funkce. Já jsem nikdy nebyl pokřtěn v Duchu svatém. Je to strašně těžké, když se člověk narodí do křesťanské rodiny, rodiče ho k tomu vedou a v začátku je k tomu ten odpor, člověk tam ani nechce chodit, potom si to sám zformuje v hlavě, začne to přijímat, ale nemám žádný předěl, jak jsem říkal, a co se týče Ducha svatého, tak jsem se modlil, ale ono to nepřišlo. Je demotivující, když jste ve sboru takhle dlouho a pak někdo přivede do sboru člověka, který je tam čtvrt roku, pak se nechá pokřtít a hned mluví v jazycích, ale bavil jsem se o tom s tátou a ten říkal, že to nejdůležitější není křest v Duchu, ale ve vodě. Je pro Vás bohoslužba místem, kam byste vzal svoje přátele? To asi fakt ne. Mí přátele jsou natolik světští, že nejsou ještě schopni pochopit realitu věčnosti, podle mě se to nemá násilím člověku vnucovat, ale až když je člověk připraven. Když máte přátele, se kterými se bavíte nějakou dobu o duchovních věcech, tak oni se časem třeba sami otevřou, ukážou, že o to mají zájem. Do té doby, než se pro to otevřou, tak když se jim to člověk snaží natlačit, tak je akorát za debila. Máte pocit, že jsou kázání uchopitelná, že mají praktický přesah? Určitě. Není to každé kázání, ale občas se tam něco najde. Někdy to ke mně promluví, ale není to pokaždé.

77

Paní Modrá Kolik je Vám let? 49. Jaké máte vzdělání? Bakalářské. Jste vdaná? Ano, mám dvě děti. Jaké je Vaše zaměstnání? Jsem studijní referent vysoké školy. Jak je to dlouho od doby, co jste se obrátila? Je to dvacet pět let. Jak dlouho jste v tomto sboru? Jsem tu od roku 2006, 9 let. Navštěvovala jste předtím i jiná společenství? Předtím jsem chodila do KS Praha a KS Praha – město. Co Vás přivedlo do Apoštolské církve? Znala jsem pastora AC, jeho manželku, některé členy, po nějakém období v KS jsem hledala jiný sbor, který mi bude více vyhovovat místně a případně i z hlediska učení. Máte ve sboru nějakou službu či funkci? Službu příležitostně. Setkání žen a různé praktické služby spojené s nějakými akcemi, které se konají. Dokázala byste mi říct, v čem vidíte výjimečnost tohoto konkrétního sboru? Myslím si, že je to dobrý sbor, ale že by byl speciálně výjimečný, si nemyslím. V čem se podle Vás odlišuje od jiných společenství? Já mohu porovnávat pouze se dvěma sbory, do kterých jsem chodila v KS, tady, co se týká sboru, tak co se mi líbí a vyhovuje mi, to je lepší úroveň společenského chování, respekt k osobnímu životu a názorům členů sboru.

78

Takže v tomto vidíte silné stránky. Vnímáte nějaké nedostatky sboru? V současné době některé slabší stránky souvisí se situací sboru, který je po reorganizaci, kdy se část sboru oddělila a nyní je nutné zvážit, jak se bude v některých strukturách pracovat, co se bude rozvíjet, jak budou lidi sloužit, takže je tam momentálně znát, že se ten sbor teď nachází v nějakém období. Výrazná negativa tam nejsou, spíše jsou tam drobné věci v chodu, v organizaci sboru, v zapojení jednotlivých lidí, kteří nenašli svoje místo, struktura sboru se poté, co 30% členů tohoto sboru odešlo do jiné stanice, rozhodí, a je potřeba vytvořit znovu vztahovou síť a novou funkční organizaci různých akcí a služeb. Dokázala byste říci, v čem Vás členství ve sboru obohacuje? Určitě je to to, o čem jsem mluvila. Vnímám tam, že jsem respektovaná jako jedinec, opravdu mi vyhovuje, na jaké úrovni tam fungují společenské vztahy, vztah pastora k lidem, respekt k osobnímu životu, respekt k názorům ostatních členů, takže ze všech tří společenství, kde jsem se vyskytovala, tak jsem s tím tady nejvíce spokojená. Čím Vás obecně obohacuje fakt, že jste součástí společenství, nejen tohoto konkrétního? Bez společenství jako takového nelze žít v křesťanství, má tu člověk další vztahovou síť, která je pro člověka důležitá, jsou to lidi, kteří jsou pro mě důležití, jsou to přátelé, lidi, kteří jsou ochotni mi pomoci, a na druhé straně zase já mám možnost dělat něco pro druhé lidi, což souvisí s žitím a vyjádřením mého životního názoru. Kterých sborových aktivit se účastníte? Pravidelně se účastním bohoslužeb. Těch pravidelných aktivit není zase tolik, jsou to bohoslužby a modlitební, na modlitební nechodím. Z nepravidelných akcí se účastním například koncertů, seminářů, setkání žen, dovolených. Jsou nějaké akce, které ve sboru postrádáte? Většinou pokud něco postrádám, tak se snažím, aby se to v budoucnu realizovala (smích). A je teď něco aktuálního? Aktuálně se bude pracovat na dalším setkání žen, to, co bych měla na mysli, je setkávání manželských párů společenským způsobem, třeba společnými večeřemi, aby byla příležitost přirozené komunikace mezi manželskými páry. Která aktivita je podle Vás klíčová pro dobré fungování sboru? Vždy je otázka aktivita a péče o jednotlivé lidi, kteří přicházejí a tu péči potřebují. Když se jedná o individuální péči, tak jsou možnosti chodit na biblické hodiny, na setkání s pastorem, takže je otázka, co se komu individuálně poskytne. Mluvila jsem s pastorem o základních hodnotách vašeho sboru (přijetí, svoboda, svatost, identita a realita věčnosti), zajímalo by mě, zda se s těmi hodnotami ztotožňujete a máte pocit, že jsou naplňovány. První hodnotou je přijetí. Máte pocit, že ve vašem sboru přijetí funguje?

79

Já nevím, jsem asi v takové životní fázi… Já už jsem v tom sboru delší dobu, samozřejmě vytvořit si vztahy vždycky trvá delší dobu, to znamená, když se vrátím zpátky, začala jsem do sboru chodit, byla jsem v něm rok dva, určitě pro mě bylo výhodou, že jsem tam měla přátele i dlouholeté, které jsem znala, takže jsem neřešila, jako nový člen, který přijde nově zvenku, přijetí, nepřijetí, takže s tím jsem problém neměla. Jsem v životní fázi, kdy se tím nezabývám, netrápím, pokud by vůči mně někdo nebyl vyloženě nepřátelský, ale problémy přijetí nepřijetí příliš neřeším, nemůžu se líbit všem, to je normální i ve sboru. Komplikovat si život tím, že to budu považovat za nepřijetí, to nepotřebuji. Myslíte, že je směřování sboru nastavené ke svobodě? Asi bych si upřesnila to, co myslím svobodou. Pokud se jedná o svobodu v rámci našich křesťanských hodnot a našeho základního vyznání, tak to, za co považuje dnešní svět svobodu, tak pro ně to svoboda není, pro mě to svoboda je. Myslíte, že je ve sboru svobodná atmosféra, je tam prostor pro osobní rozvoj a službu? Já si myslím, že tohle je jeden ze sborů, kde je osobní rozvoj a služba podporovaná i za cenu rizika neúspěchu, ty věci jsou v procesu zrání, každý člověk, když začíná něco dělat, tak dělá chyby, takže určitě co se týká uplatnění ve sboru, tak ten prostor tady je a není s tím žádný problém. S tím souvisí hodnota identity, máte tedy pocit, že jsou lidi vedeni k tomu, aby lidi našli svoji identitu, není tam tlak vedený na uniformitu? Myslím, že na uniformitu není tlak, je tam samozřejmě nějaký rámec, ve kterém bychom se měli pohybovat, pokud máme křesťanské hodnoty, ale z úhlu pohledu vnější formy s tím není problém. Jak vnímáte hodnotu svatosti? Svatost je určitě dost rozsáhlé téma a každý jej nahlíží do určité míry, ale nedokážeme, ale nedokážeme mu rozumět, pro mě je to tak, že Bůh je svatý, já svatá nejsem a k Bohu se mohu přiblížit skrze spasení skrze Krista, odpuštění hříchů. Takže když je svatost jednou z hodnot…? To, že je Bůh svatý, vyvolává v člověku bázeň, současně s respektem, a s vědomím toho, co pro nás Bůh udělal, člověk vidí tu velikost svatosti, kterou má Bůh. Pro mě osobně jsou dvě věci, jedna věc je svatost jako taková, ta náleží Bohu, druhá věc je ovoce Ducha. Podle mě se to někdy zaměňuje, podle mě člověk sám o sobě nemůže být svatý, může být parodií na svatého (smích). Myslím, že to, že člověk je omilostněný skrze Krista, má naději věčného života, takže člověk může být skrze Krista svatý v tom, že bude moct být jednou na věčnosti s Bohem, že je omilostněn, nic nesvatého se nedostane do blízkosti Boha, a my bychom do té blízkosti na věčnosti nebyli. Takže člověk je omilostněn skrze Krista, Bůh je svatý, ale podle mě být svatý na tomhle světě je nedosažitelná meta. Druhá věc je pro mě ovoce ducha, mírnost, sebeovládání, atd., to je pro mě výsledkem nějakého procesu. Nemusí to odpovídat teologickým výkladům, je to moje momentální fáze, je to vyjádření něčeho, o čem už moc nepřemýšlím poslední dobou (smích).

80

Poslední hodnotou je realita věčnosti, v čem vnímáte tento důraz? Člověk určitě potřebuje naději, že to, co je tady, není všechno, i kvůli smrtelnosti, kvůli zkoušce projití smrtí, vyhlídka smrti byla náročná pro Krista, je náročná i pro nás, takže mít naději věčnosti je pro nás velká útěcha, je to útěcha v mnoha situacích, když nám umře někdo blízký, je to útěcha pro nás, je to útěcha pro starší lidi, má to víc rozměrů. Další rozměr je ten, že my žijeme v nějaké časové realitě a věčnost je mimo tuto realitu. V rámci duchovního světa je to něco, co je reálné, něco, co je, ale já nemůžu udělat tu zkušenost, dokud neprojdu smrtí. A v praxi? Když je to jedna z hodnot sboru? Pro mě věčnost souvisí i s odpovědností za život, který tady člověk žije, například. Jak Vy osobně vnímáte v dnešní době evangelizaci? Myslím, že s evangelizací je to jako u jiných věcí. Vždy je nějaká doba, kdy je vhodná doba pro něco. Druhá věc je, že je otázka, co bylo dřív, slepice, nebo vejce, jestli je dřív evangelizace nebo probuzení. Mám pocit, že mnozí lidé se snaží vyprodukovat probuzení evangelizací a nejde to a nejde to. Jsem přesvědčená, že ty věci jdou ruku v ruce. Někteří lidi jsou pohnuti k některému způsobu evangelizace, dělají ji ve větším rozsahu určitým způsobem a mají úspěch, tak to jde ruku v ruce s tím, že jsou nástroji v Božích rukou. V nějakých sborech očekávají probuzení, neustále, tak, že probuzení je otázkou svrchované Boží milosti v určitém časovém úseku. Takže evangelizaci je potřeba dělat průběžně, přemýšlet nad jejími formami, reagovat na potřeby doby, dělat to jako v judu, využívat možnosti doby, nelpět na určitých formách. Podle mě je na evangelizaci nejtěžší odhadnout právě která forma je v jaké době vhodná. Máte pocit, že se toto daří odhadnout vašemu sboru? Mám pocit, že ty formy nejsou nějak nápadné. Jsou momentálně voleny přirozené formy evangelizace, formou přátelských vztahů, dlouhodobé vztahové záležitosti, lidi dělají zkušenosti s lidmi, kteří jsou křesťané, aby se nemuseli bát, že jsou nějací nenormální, v nepořádku. My v tom vidíme v současné době, že je to nějaká možnost, aby lidé přišli k Bohu. Je otázka, jestli zaséváme, a jednoho dne z toho něco bude, nebo jestli jsou dnes lidi hodně laxní, a jestli tenhle vstřícný přístup zamlžuje evangelium. Takže to si nejste jistá? Ne, nejsem si tím jistá. Jako je to dobře, je to lepší než nic, je to asi v současné době možná lepší než někde hulákat na náměstí, ale ty výsledky jsou mizivé. Samozřejmě nemůžeme měřit jenom výsledky, je to i o tom zasévání. My jsme na tom byli tak, že dlouhé roky měli někteří lidé kolem nás dojem, že je to s námi k nevydržení, že už by se každý obrátil, ale my ne, problém je, že my se na to často díváme z hlediska toho, jak nám čas utíká, z časového hlediska máme dojem, že už by s těmi lidmi mělo něco být, a ono není. Ale z hlediska Písma má každé zasévání svůj smysl a je na Bohu, kdy si to použije. Takže je to jedna z věcí, které provázejí křesťanský život, že mluví o Bohu, o naději, o spasení, ale také by se mělo mluvit o pokání, o odpuštění hříchu, to si myslím, že není v dnešní době tolik populární, ostatní je na Bohu, jak si to použije. Je velká otázka, na kolik je obrácení člověka Boží milost. Boží milost je setkat se s evangeliem, s nabídkou, s Boží trpělivostí. Obrácení člověka můžeme vidět jako velkou milost, zázrak, větší než spousta věcí, ale na druhou stranu je 81

otázka, na kolik to je ochota toho člověka se pokořit a podívat se sám na sebe. Nemůžeme rozumět všemu, všechno popsat, my bychom samozřejmě chtěli návod, jak všechny odevangelizovat, obrátit, aby byli všichni spasení a znali Boha, ten návod hledáme stále, ale ještě jsme ho nenašli (smích). Zajímalo by mě, kdo je podle Vás Duch svatý a jaká je jeho role? Ducha svatého podle křesťanské teologie bereme jako třetí osobu jednolité Boží trojice, to jsou takové protimluvy, snaha popsat něco, co je nepopsatelné. Ducha svatého beru jako určitou sílu, která pochází od Boha, jako hybnou sílu. Pojetí starozákonní a novozákonní je jiné, z hlediska Nového zákona může být Duchem svatý pokřtěn každý, kdo poznal Krista. Jak zněla ta otázka? Kdo to je, a jaká je jeho role? Jak říkám, je takovou hybnou silou Boží a věřím tomu, že když člověk přijme Ducha svatého, jak o tom hovoří Písmo, tak to považuji za určitý akt podobný svým způsobem křtu, pokání, jiným vyznáním. Člověk si uvědomí, že potřebuje křest v Duchu svatém, protože to říká Písmo, budete křtěni vodou a Duchem. Takže já to považuji za jeden ze základních kroků v životě křesťana. Stejně jako přijímáme vědomě křest ve vodě, tak vědomě já jsem přijímala Ducha svatého, když jsem se zabývala jeho osobou, tím, co dělá. Tahle zkušenost pro mě znamenala velké rozšíření duchovního vnímání. Přijetí Ducha svatého, po třech letech, co jsem se obrátila, byl významný krok a vnímám, jako kdyby se mi určitým způsobem rozjasnilo. Přijetí Ducha mě výrazně posunulo i ve vnímání Boha, v řešení situací, v duchovním rozměru. V čem spatřujete důležitost duchovních darů? Duchovní dary, se přiznám, že jsou pro mě taková otázka, je to teologické učení, které je založené na Písmu, ale na druhé straně se používají různým způsobem. Duchovní dary jsou z biblického hlediska opodstatnělé, je pro to opora v Písmu, samozřejmě jsme nějak obdarovaní po přirozené stránce a někdy s tím ty dary korelují a někdy jsou to svrchované dary, které ti lidé používají. Pro mě je to někdy otázka, jak se to vykládá. Někdy člověk dostane nějaký dar a pak ho používá, kdykoli se mu zamane a očekává se, že ten člověk automaticky bude fungovat, že je to jako v samoobsluze, takže toto mě zneklidňuje na učení o duchovních darech a nejsem si jistá, jestli to takhle Bůh chce dělat. Vždy je zneklidňující, když se s těmito věcmi začne počítat automaticky.

82

Paní Šedá Kolik Vám je let? Je mi 57 let. Vaše vzdělání? Střední odborné. Jste vdaná? Ano, mám dvě děti. Vaše povolání? Pracovnice v sociálních službách v domově seniorů. Jak je to dlouho, co jste se obrátila? 25 let. Jak dlouho jste v tomto sboru? 5 let. Navštěvovala jste předtím i jiná společenství? Předtím jsme byli taková skupinka tady v *97 Co Vás přivedlo do sboru? Známá. Máte ve sboru nějakou službu či funkci? Ne. Dokázala byste říct, v čem je váš sbor podle Vás výjimečný? Myslím, že je to svoboda, poznala jsem, co to je, být v nesvobodě. Díky pastorovi bych řekla, že je ve sboru svobodné prostředí, tím směrem, jakým nás vede, jaká jsou kázání, tak to k tomu směruje. Je mi to blízké. Poznala jsem co to je, chodit na shromáždění a být v depresi z toho prostředí, z těch vztahů. Tady to není. Cítím se tu dobře. Co Vám přináší být součástí křesťanského společenství? Mnohá zaslíbení jsou nám dána v církvi, mnohá požehnání může získat pouze v církvi. A člověk potřebuje něco mít, blízké vztahy jeden s druhým. Vztahy, přátelství.

97

Místo bydliště.

83

Napadají Vás nějaké slabé stránky společenství? Upřímně mě nic nenapadá. Kterých sborových aktivit se účastníte? Já mívám dost neděle pracovní, volno mám spíše výjimečně, tak je pro mě vzácné jít do sboru v neděli. Nepravidelně se účastním bohoslužeb, modliteb. Pořádáme táboráky. Nejraději bych, kdyby se to lidem líbilo, to dělala častěji. Lidé mohou přivést svoje nevěřící kamarády. Kdyby tohle měla být služba pro mě, tak to beru. Takže táboráky jsou evangelizační akce, která je Vašemu srdci blízká? Ano, je to takové nenásilné. Já pamatuju dobu po revoluci a ano, byli jsme nadšení, když byly evangelizace, chodili jsme na to, ale myslím, že lidi, nenapadá mě to správné slovo, otupí, a už to neberou… Já nechci říct, že jsou ty evangelizace špatné, Bonnke, to je úžasné, obrovské. Ale já bych chtěla něco, co by ty lidi oslovilo. A já vím, že si nás lidi všímají tam, kde jsme, na pracovišti. A asi nám musejí věřit, než se přijdou na něco zeptat. Taková evangelizace vlastním životem? Ano, tak tak, to si myslím, že je moc důležité. Co může člověk víc nabídnout. Tuhle v práci přišla jedna kolegyně. Myslím, že je pyšná, že si něco přečetla, že něco zná, zabývá se východním náboženstvím, hinduismus, filosofie, kosmická energie, vše dohromady. Byla z toho nadšená. A já jí říkám: „Tohle všechno tě ke spasení nepřivede. K Bohu se dostaneš stejně jedině přes Ježíše, máš to kratší a nebudeš se trápit“. A ona mi povídá, že tohle jí přesně řekla den předtím její maminka, která přijela ze Slovenska. A to jsou takové věci, které mě baví, ze kterých mám radost. Nebo jiná kolegyně mi povídala, co zažila, že to nikomu neřekla, že by se jí stejně každý smál. Ona má dvacetiletou dceru, a když se jí ta dcera narodila, tak po porodu všechny děti pily, když je dovezly ke kojení, jen její dcera nechtěla sát. A ona byla z toho úplně nešťastná. Ona když byla ve sprše, tak se modlila k Bohu, aby i její dcera mohla pít. A když ji dovezli příště, tak ona začala pít. A já říkám, že to byla odpověď na modlitbu. A ona říká: „Fakt jako, myslíš?“ Jsou to takové chvíle, které si člověk nenaplánuje, Bůh si ho použije. Jsou ještě nějaké evangelizační aktivity, které byste ráda uskutečnila? Kolikrát mě napadá, že bychom se tady mohli sejít, je tu krásně, dá se tady chodit. Lidi by mohli přivést svoje nevěřící kamarády a udělat tady nějaký výšlap. Já po tom vždycky toužila, ale nesehnala jsem lidi, kteří by do toho šli. Já jsem se bála jedné věci, že když budu děti někam rvát, tenkrát jsme chodili do kostela, tak tutově řeknou ne. Každý tlak budí protitlak, ale když je to přirozené, tak bych klidně do toho šla. Mám ráda, když jeden před druhým neděláme nějaká gesta, když je to přirozené. Ráda bych přešla k základním hodnotám sboru. Chtěla bych se Vás zeptat, jak Vy osobně tyto hodnoty vnímáte. Začneme přijetím. Máte pocit, že ve vašem sboru funguje přijetí? Já myslím, že ano, respektive určitě mezi členy. Ale nevím, kdyby tam někdo přišel nově, jestli by se cítil přijatý. My se známe, tak se pozdravíme a jdeme jeden za druhým. Člověk vždycky nevítá toho, koho nezná, ale možná by to měl zrovna udělat. Možná by se na tom dalo zapracovat, všímat si lidí, kdo nám tam přišel. Nechci dělat nějaké křeče, ale někoho slušně přivítat, tím se snad nedá nic 84

zkazit. Teď se mi to vybavuje, někdy tam přijde někdo nový a nikdo si ho nevšimne. Když tam někdo stojí sám a nikdo si ho nevšímá, tak je to škoda. Svobody už jsme se trochu dotkli. Vy jste říkala, že se cítíte ve sboru svobodně, mimo jiné díky pastorovi… Já bych to tak řekla, pastorovo kázání nás k tomu směřuje. Pastor dává prostor i jiným názorům, jiným možnostem. Další hodnotou je identita, máte pocit, že je ve sboru prostor pro osobní rozvoj, rozvíjení identity jednotlivce? Asi ano, rozhodně tam není tlak k uniformitě, je tam možnost se rozvíjet, pokud má člověk zájem, tak může jít do čeho chce, je tam podporována iniciativa jednotlivců. V čem vnímáte důležitost hodnoty svatosti? Opravdu to není pánbíčkářství, něco lidsky vybudovaného, něco, co by člověk dosáhl svým vzorným chováním. Mně to přijde, jako kdyby byl třeba někde potápěč, a byl by spojen se svoji mateřskou lodí a on bude spojen se svojí lodí, bude s ní mít spojení. Nebo příklad pupeční šňůry, které vyjadřuje naše spojení s Bohem. Je to podle mě něco přirozeného, něco, co je, když my s Bohem fungujeme. Sami si to nemůžeme vyrobit. V čem spatřujete důležitost hodnoty reality věčnosti? Vzpomněla jsem si na Wolkera. On řekl něco jako: Smrt není zlá, to umírání je zlé. Nebo něco v tomto smyslu. Já Vám nebudu říkat, že jsem teď připravená, ale kdyby to jednou bylo, tak vím, že půjdu domů, to je pro mě realita věčnosti. Já jsem tohle dlouho neměla. Byla jsem znovuzrozená a říkala jsem, že závidím lidem, kteří mají věčnost opravdu jako realitu, chtěla jsem to. Jako holka jsem slyšela někde na pohřbu nějaké holčiny její rodiče, kteří se radovali, že jejich dcera je u Pána, že je předešla. A já jsem to nechápala, dlouho jsem tomu nerozuměla. Nevím, jak tohle pochopit, aby to člověk mohl dát dál, je to dar od Boha. Moje máma byla vždycky hodně nemocná, já jsem se o ni vždy bála, vždycky jsem se snažila jí pomoct. A když přicházel konec, tak já najednou byla klidná. Ono to pak bolelo a tak, ale tohle je tak nepopsatelné a nevysvětlitelné. Celý život se něčeho bojíte a pak to přijde a Vy máte pokoj. A to je něco, co si nedáte, to Vám může dát jenom Bůh. Mám pocit, že za to můžeme prosit, Bůh toho slibuje tolik, tolik toho nabízí, není nějaké omezení, všechno je možné u Boha. Poslední oblast, která mě zajímá, se týká Ducha svatého. Jste pokřtěna v Duchu svatém? Ano, jsem. Zkusila byste mi říct, kdo je podle Vás Duch svatý a jaká je jeho role? Je to Božská osoba, je to utěšitel, rádce, přímluvce, učitel. Tak si uvědomuji, kde jsou dva nebo tři… víte, že mi to dlouho trvalo, než jsem to vzala. Když se třeba modlíme s manželem, tak je Bůh uprostřed nás, protože jsme ho přijali a protože jsou naše těla chrámem Ducha svatého.

85

Už jste nějakou dobu byla věřící, než jste přijala křest v Duchu? Ano, už jsem nějakou dobu byla věřící a moc jsem po tom toužila. Dokážete říct, co se tím změnilo? Člověk se modlí v jazycích, mám pocit, že to je dobré a někdy to nedoceníme. Nějaký člověk má třeba jinde problém, Vy ani nevíte, proč se modlíte, a jemu to pomůže. A jak Vy zažíváte Ducha svatého? Moje máma skoro v osmdesáti šla na operaci. Já jsem za ní přišla do nemocnice a ona se mě ptala, co má dělat, jestli má jít na operaci. Bez ní by to bylo velmi špatné, ale ta operace s sebou nese velké riziko, že to nepřežije. Máma na tu operaci šla. A my jsme se ve sboru modlili. A já měla v době té operace naprosto nepopsatelný pokoj, já cítila, že se ostatní modlí, člověka to nese. Věřím, že tohle je práce Ducha svatého. Já kolikrát zažila, co to je strach. A tohle je jako obklopení neproniknutelnou pěnou, je to něco neskutečně příjemného, asi na to nemám slov, ale bylo to obrovské. S Bohem má člověk východisko, naději. Proč jste toužila po křtu v Duchu? Chtěla jsem být blíže Bohu, chtěla jsem s ním lépe komunikovat, více mu rozumět. Chtěla jsem to napojení, a s tím je spojená ta svatost.

86

Pan Zelený Kolik je Vám let? Bude mi letos 50. Vaše vzdělání? Mám střední odborné vzdělání. Jste svobodný? Ano. Vaše zaměstnání? Dělám strojníka na vodárně. Jak je to dlouho, co jste se obrátil? V roce 1990, takže čtvrt století. Jak jste dlouho v tomto sboru? V podstatě stejně dlouho, začal jsem tam chodit tentýž rok. Co Vás přivedlo do toho sboru? Já jsem obcházel mnoho různých sborů, takže jsem si vybíral. V tomto sboru jsem se vždycky cítil doma a také ke mně Bůh měl slovo, ze kterého jsem pochopil, že mám chodit sem. A do dneška toho nelituji. Máte nějakou službu ve sboru? Zvučím, dělám zvukaře. V čem je podle Vás váš sbor výjimečný? Mně vždy přišel sympatický nejen tím, co vyznává, ale i lidé tu byli normální. Já jsem obcházel Vodu života a KS a tady se mi to líbilo nejvíc a prožíval jsem, že tu budu doma a Bůh mi to potvrdil. V čem vidíte silné stránky sboru? Líbí se mi takový nenásilný přístup ke členům, nejsou k ničemu nuceni, člověk nad sebou nemá bič, nikdo nikoho nehlídá, není tu přístup hurá, teď všichni půjdeme na věc a všichni musíme být povinně nadšeni, je to takové nenásilné, nikdo nikoho k ničemu nenutí. Napadají Vás nějaké slabé stránky sboru? Možná bych někdy čekal, že uděláme evangelizaci venku. Dříve se to dělalo u metra, což si myslím, že bylo nejnevhodnější místo, jelikož všichni spěchají, i já obvykle spěchám, takže bych se ani nezastavil, ale třeba někde v parku bychom mohli v létě něco udělat, ale nechci do toho mluvit. Nic 87

proti sboru nemám, co bych potřeboval vylepšit. Ale čas od času bych vyrazil na tu evangelizaci, když je třeba hezky, tak bychom mohli venku muzicírovat, protože když se někde zahraje muzika, tak se tam seběhnou lidi. Dokázal byste říct, čím Vás obohacuje přítomnost v tomto společenství? Můžu tam být něčím užitečný, ty lidi už znám, rád je vidím, Bůh tam ke mně mluví. Chodím rád sem, protože tu ke mně Bůh mluví, ty lidi znám a mám pocit, že mě Bůh k tomuto sboru nasměroval. Nejspíš bych poznal, čím mě sbor obohacuje, kdyby mě odtud vyhodili (smích). Vážím si přátelství s těmi lidmi, takových znám málo, jsou tu lidi proměnění Bohem, jsou mi příkladem. Účastníte se nějakých sborových aktivit mimo bohoslužby? Teď asi moc ne zrovna, někdy si říkám, že bych zašel na tu biblickou, na tu jsem chodíval, ale ještě jsem se neodhodlal. Chodím na skupinku, ale to je v rámci Dobré zprávy. Přijdou Vám skupinky důležité? Ano, to mě vždycky vrátí víc k Bohu, když jsem myšlenkami jinde, také rád vidím ty lidi, vyslechnu jejich starosti, jejich názory, někdy si opravím názor na určité věci, chodím tam rád. Neberu si až tak to rozdělení sboru, jsou to mí staří známí. Napadá Vás nějaká aktivita mimo bohoslužbu, která je klíčovou pro fungování sboru? Rozhodně myslím, že modlitby. I evangelizace, ale ta nemusí být pouliční, to není nejdůležitější. Postrádáte nějakou aktivitu, která v současné době není ve sboru? Ne, to bych neřekl, jednou za čas někdo něco udělá., třeba jednou za rok manželský seminář. Kdybych chtěl něco jiného, tak se půjdu podívat do jiného sboru na jiný seminář. Takže myslím, že snad víc ani ne. Takže Vám vyhovuje míra aktivity sboru? Zatím ano, já taky nejsem moc aktivní (smích), třeba jednou, až vyrostu, tak mi to třeba přijde málo. Ráda bych s Vámi mluvila o jednotlivých hodnotách vašeho sboru. Začneme přijetím. Máte pocit, že ve vašem sboru funguje přijetí? Já myslím, že ano. Kdyby tam bylo nepřijetí, tak by to vypadalo úplně jinak, to už jsem taky viděl. Tady jsou takové normální vztahy, upřímné vztahy bez přetvářky, takže bych řekl, že přijetí ano, nikdy jsem neviděl nějaký konflikt, že by bylo zle. A co když přijdou noví lidé, myslíte, že se cítí přijati? To nevím, to jsem se tolik nekoukal, já nejsem z těch, kteří by se hned skamarádili, trvá mi to déle. Taky nepoznám, kdo je tam nový, já si vždycky myslím, že je někdo nový a oni ho všichni znají a já nevím odkud (smích). Když tam někdo přijde v průběhu bohoslužby, tak když vydrží, tak se s ním pak třeba pastor baví, neviděl bych to jako špatné v tomto ohledu.

88

Další hodnotou je svoboda. Máte pocit, že je ve sboru svobodná atmosféra? Svoboda je tam určitě. Zdaleka ne ve všech sborech, kde jsem byl, byla taková svoboda, jako tady s Petrem, mně se to velice líbí, já mám svobodu moc rád. Aby to nebylo nenásilné, ne jako u Svědků Jehovových, tam já toho ducha nesvobody přímo cítím. Domníváte se, že je ve sboru prostor pro osobní rozvoj, seberealizaci? Jsou lidi vedeni k tomu, aby nacházeli sebe sama? Rozhodně k tomu mají příležitosti, nejsou do ničeho tlačeni, aby dělali něco jako jiní lidé, jak se to tady dělá. Leccos se vyzkouší a pak se uvidí, přístup normálních lidí. Pokud to není proti Bohu, tak proč ne. Jak chápete hodnotu sboru realitu věčnosti? Chápu to tak, jak je věčnost pro někoho skutečná, neskutečná nebo vzdálená. To si myslím, že je věc každého člověka, že má každý takovou vývojovou fázi, na začátku je to veliké, pak se vzdálí, to jsem pozoroval u hodně lidí, pak se vrátí a je to ono, vyzraje. Záleží, v jaké fázi člověk je. Určitě je to cílem pastora, cílem tohoto sboru, rozhodně se tomu nekladou žádné překážky, spíše naopak. Poslední hodnotou je svatost. Máte pocit, že jsou lidi vedeni ke svatosti? Mluví se dostatečně o tom, co to svatost je? Několikrát se o tom mluvilo, je to důležité, ale zrovna toto si příliš nepamatuji. Nezůstalo nic z toho ve Vás? Ve mně toho kolikrát moc nezůstane, takže já si s odstupem času poslechnu, co mě zajímá, to ve mně pak zůstane. Proto já tak dbám, aby se to nahrávalo, když je něco zajímavého. Jinak co se týká svatosti, tak myslím, že je to cílem sboru, že se tomu nekladou žádné překážky, ale myslím, že to hlavní je ještě před námi. To je asi hodně individuální. Je nějaký způsob evangelizace, který je Vám blízký? Evangelizace jako taková se dá dělat mnoha nejrůznějšími způsoby. Třeba jak sbor dělá evangelizace v hospodách, tak si myslím, že je to dobré, že je to prostředí, kde to málokdo řeší, pro ty lidi, kteří by nepřišli do sboru. Jsem rád, že se to děje. Dneska jsou i na internetu evangelizace v diskuzích, možností je mnoho. Třeba jedna známá píše na katolickém fóru, oni jsou tam z ní nešťastní, vždycky jim to tam vytmaví (smích). Kdo je podle Vás Duch svatý a jak vnímáte jeho roli? Je to Boží duch. Je psáno, že nikdo neví, co je v člověku, než jeho vlastní duch. Tak nikdo neví, co je v Bohu, než Duch svatý. To je psáno v nějakém listu, píše to Pavel. Řekl bych, že je to Boží nitro, jaký je Bůh uvnitř, jeho vlastnosti, jeho srdce. Jako u člověka, lidský duch je tím, čím je člověk uvnitř. Bůh nemůže být na Zemi přítomný, ale je tu svým Duchem a koná zde svoje dílo, ten Duch sestoupil na Ježíše a konal svoje dílo skrze něj a teď koná svoje dílo skrze lidi, na které sestoupí.

89

A jeho role, jak vnímáte primárně jeho roli? Je to Boží moc, která je potřeba k tomu, aby se něco toho srdce dotklo. Když normálně člověk mluví, tak má výhodu, když je to logické, srozumitelné, ale když mluví o Bohu, tak člověk často nechápe, ale Duch svatý je ten, kdo způsobuje, že se to dotkne nitra těch posluchačů. Nějak to v tom člověku zakoření, zůstane to tam, jednoho dne se to s něčím spojí a vyjde to najevo. Probouzí ducha toho člověka. Jste pokřtěn v Duchu? Nejsem pokřtěn v Duchu, asi jako jediný, v Duchu zatím ještě nejsem. Pozoruji, že to způsobuje zapálení pro Boha, mám pocit, že když někde mluví, tak Bůh spolupůsobí s nimi. Já mám na mluvení prkenný jazyk. Když mluvím s křesťanem, tak je to bez problému, ale když mluvím mezi nevěřícími, tak mám dřevěný jazyk, nemůžu mluvit, je to konec. Mám dojem, že když je člověk pokřtěn v Duchu, tak něco z toho odpadne. Ti lidé mají větší odvahu, výmluvnost. Po Letnicích také kázali lidé, kteří neměli valné vzdělání. Dále si myslím, že lidé pokřtění v Duchu se snáze promodlí k Boží přítomnosti, také to působí v praktickém životě, když je Duch v člověku. Myslím, že díky tomu, že pokřtěn nejsem, zase pochopím lidi, kteří jsou na tom stejně. Mám pocit, že Bůh dal do církve lidi různých typů, každý si v životě něčím prošel, a každý člověk, až ho Bůh dostane do bodu, kam by rád, tak bude mít pochopení pro určité lidi, bude jim mít co říct, bude rozumět jejich problémů, myslím, že jednou to bude mít velký dopad, aspoň tak si to představuji. Takže křest v Duchu pro Vás znamená větší zápal pro Boha? Ano, já to vnímám tak, že se člověk stane místem přebývání Božího Ducha, svatyní, má ho stále s sebou, Bůh je mu blíže, už nemluví jenom člověk, ten se jenom snaží, aby mezi ním a Bohem nic nebylo, a Bůh to dělá skrze člověka, aniž by to člověk věděl. Ty lidi třeba říkají něco přirozeně a Bůh si to tak použil, ty lidi to oslovilo tak, že vůbec nechápali, ti lidi se stanou takovým nástrojem.

90

Informátoři z regionu Střed Petr Kácha Kolik je Vám let? Je mi 48 let. Jaké máte vzdělání? Mám bakalářské vzdělání. Jaké je Vaše povolání? Jsem pastor. Jak dlouho uplynulo od doby, kdy jste se obrátil? 30 let. Jak dlouho jste v tomto regionu? 25 let. Navštěvoval jste předtím jiná společenství? Byl jsem u metodistů, do KS jsem se dostal v době probuzení v 90. letech. Mohl byste mi říci něco k vedení vašeho regionu? V první řadě je potřeba říct, že region Střed není samostatný sbor, je to část sboru, je to asi česká rarita, že jsme takzvaný regionální sbor, to znamená, že jsme jeden sbor – KS Praha a máme devět regionů a organizace tohoto regionu je taková, že máme staršovstvo, přičemž máme pastora. Není to povinnost, nezbytnost. Někde je jenom staršovstvo, někde je jenom pastor bez staršovstva. U nás to máme tak, že máme pastora, to jsem já, a máme dva starší a pastor je také starší, takže máme vlastně tři starší, potom máme tým služebníků, vedoucí nedělní školy, vedoucí chval, vedoucí technických služeb, vedoucí prorocké služby, případně vedoucí mládeže jsme měli. Scházíme se v neděli od deseti hodin, od devíti je modlitební, s tím že se scházíme každou neděli kromě první neděle v měsíci, kdy se schází dohromady celé KS Praha. Kolik má váš region členů? Náš region má přes osmdesát dospělých členů a okolo čtyřiceti dětí. Má váš region nějaké základní hodnoty? Ano. Musíme mít hodnoty, které má celé KS Praha, hodnoty máme čtyři. Máme jednu vizi, což jsou Kristem proměněné životy, z čehož vyplývá, že nám nutně nejde o budování nějakého megasboru, ale spíš o to, aby docházelo k proměně lidí, to znamená, že to zaměření je na to, aby lidé byli proměňovaní ve sboru Boží mocí. A k této vizi máme čtyři hodnoty, to je neustálá modlitba, život z víry na základě Božího slova, štědré dávání a láskyplné vztahy. Je zde také něco o chození ve světle, 91

což je též důležitá hodnota. Je to na stránkách. Jsme také podřízení hodnotám celých KS, kde vlastně máme deset hodnot, také se to dá najít. Tyto hodnoty musíme jako pražský sbor také přijímat. Jak se na tyto hodnoty prakticky zaměřujete? Tyto hodnoty nevznikly tak, že bychom je chtěli mít, ty hodnoty vznikly tak, že to bylo něco, co nám Bůh dal, něco co jsme měli, a třeba to potřebujeme vrátit, to znamená konkrétně třeba taková hodnota pro nás jako charismatický sbor, je Boží moc, život z Božího ducha, modlitby za nemocné, prorokování, což je věc, která v poslední době hodně v letničních a charismatických sborech ustoupila. My se na to zaměřujeme tak, že o tom vyučujeme, kážeme, snažíme se mít hosty, teď v neděli budeme mít hosty, kteří se hodně modlí za nemocné z KS Klatovy, takže se snažíme to povzbuzovat u lidí, třeba konkrétně tuhle hodnotu, kterou jsme měli – charismatické křesťanství. A tímto způsobem podporujeme lidi v dalších hodnotách. Čím si myslíte, že je váš region výjimečný? Náš region je výjimečný tím, že je v něm velká koncentrace lidí, kteří mají jinde problémy, lidí, kteří chtějí tančit, chválit prapory, prorocky obdarovaných lidí, lidí, kteří mají rádi Izrael, lidí, kterých se jinde bojí, protože většinou když pastoři slyší slovo Izrael, proroctví, dům modlitby, tak to jsou takové spouštěcí mechanismy a většinou jsou pak vyděšení a bojí se toho a ty lidi to cítí. U nás nám to nevadí, mně to nevadí, nevadí to vedoucím, vadí to nějakým členům, ale ne moc velké skupině, takže k nám tyto lidi přicházejí, lidi třeba od Marie Elen, z okolí, kteří se modlí za vysvobození. Takže tím je ten sbor výjimečný, jednak že je tam velká koncentrace takovýchto lidí, kteří tam mohou zatroubit na šofar, a nikdo jim nevynadá, mohou chválit prapory a nikdo se jim neposmívá nebo netvrdí, že je to nebiblické, mohou prorokovat, samozřejmě máme taky nějaká pravidla na prorokování, nemůže si každý dělat, co chce, ale je tam daleko větší otevřenost. Takže to je jedna věc, která nás odlišuje, a pak bych řekl, že jsme jako region výjimeční v tom, že jsme opravdu teď hodně generační, máme od dětí po seniory všechny generace a v každé té generaci je poměrně docela dost lidí. Vnímáte v nějaké oblasti ve vašem regionu nějaké nedostatky? No, to je hodně věcí (smích). Ne, pořád je taková nějaká ospalost, lenost, obecně. Myslím, že to je celoevropská věc, že to není jen věc regionu. Takovéto, že ty křesťané středního věku mají doma, se sebou a se svým životem, že už nemají čas na službu. To bych ale řekl, že je obecné, že to není jen u nás. Že by bylo nějaké naše specifikum, to nedokážu říct, že bychom měli nějaký nedostatek, co jinde nemají. Možná jen to, že jsme region Střed, v centru Prahy a těch aktivit tam děláme málo v tom centru. Na tom chceme opravdu pracovat – evangelizace a komunitní práce v centru. Povíte mi něco o aktivitách vašeho sboru? Aktivity jsou dvojí – jednak jsou to aktivity dovnitř a jednak aktivity ven. Aktivity dovnitř, to je například péče o děti, nedělní škola, jsme poněkud výjimeční v tom, že máme ne pravidelně, ale třeba ob rok takové skupiny, péči o děti starší 12, 13 let, třeba pro děti, kterým je 14, 15, kde jinde už nic není, protože ta nedělka je obvykle do těch dvanácti třinácti a my míváme dvojici, která se jednou za měsíc schází s těmi mladými teenagery v neděli, modlí se a udělají spolu nějakou akci. Máme oddělené nedělní školy a občas míváme nedělku i pro ty úplně malé děti, nejen předškolní, ale i dvou tří leté, ta teď myslím nefunguje, ale měli jsme ji, takže to je docela slušná péče o děti. 92

Máme docela dobré chvály ve sboru, si myslím. Máme tři chválící skupiny, respektive dvě skupiny a jednu zpěvačku Ivetu Kuželovou, kterou docela lidé v křesťanských kruzích znají, a myslím, že se za ty roky docela vyzpívala a skládá svoje písně, i když na shromážděních hraje obvykle nějaké ty známé písně a dá tam třeba jednu dvě svoje. Máme letní dovolené, jezdíme na týden na společnou dovolenou a máme tam třeba 130 lidí s dětmi, hodně lidí tam je. Zveme hosty, děláme vánoční představení. Děláme scházení mužů, žen, co se týká mužů, tak je tam taková speciální skupinka mužů, která se schází a povzbuzuje se v různých věcech, které se týkají mužů. Scházíme se jako vedoucí. Mládež je organizovaná v rámci KS Praha, máme tři skupiny mládeže, máme porost, dorost a odrost a kolem té mládeže se pohybuje 100-150 lidí, to je obrovské. Na regionu nemáme speciální scházení mládeže, já občas udělám výjezd s mladými, třeba před rokem jsme dělali výjezd starších sboru a mladých lidí, modlili jsme se spolu, sdíleli jsme se, měli jsme společný víkend, bylo to fajn. Já občas nechávám kázat mladé lidi, teď zrovna byla taková pauza, ale to jinak dělám pravidelně, ale většinou je to tak, že než aby ti mladí chtěli, tak je spíš já musím vždycky přemlouvat, je to takové naopak než by to mělo být. Dám jim vždycky tak deset patnáct minut a pak na to navážu já. Tohle bylo celý minulý rok, že jsem kázal s mladými. Máme seniorskou skupinku, prorockou skupinku a samozřejmě bychom rádi měli ještě další aktivity, kdysi jsme jezdili třeba na hory, už to neděláme, je to hodně drahé. A pak na ven. My máme takové dva dlouhodobé projekty, jeden projekt byl misijní práce v Hostivaři, ze které vzniknul před pár měsíci nový region a pak v Úvalech, kde máme každý rok English camp, velký, tam je třeba 100 dětí z Úval a okolí a třeba 20-30 služebníků, je šestidenní. A na ten navazuje English club, teď na to dokonce navázal i sportovní klub. Je tam normální skupinka, je tam jednou za měsíc nějaká modlitební, chvály tam jsou občas, Davidovy stánky, takže v těch Úvalech se hodně věcí děje skrze lidi od nás ze sboru. Ještě ve sboru máme klasické skupinky, to je jasné. A co se týče ven, tak někteří členi se účastní chval na Václavském náměstí, to už se koná rok, rok a půl možná, kdy vlastně každou sobotu od dvou do čtyř jsou chvály a modlitby na Václaváku u koně, tam je to zabrané, prostě tam někdo chválí Boha, zpívá a někdy je tam ta Boží atmosféra skrze chvály taková, že to lidi zasáhne, jdou kolem a zasáhne je to. Klasická evangelizace se konala v těch Úvalech a Hostivaři, že se třeba rozdával čaj a pečivo na Vánoce, na Velikonoce, byly venkovní evangelizace, zvali se lidi, dělalo se divadlo pro hosty, takže tohle se koná na těchto místech a v rámci regionu tolik ne, což je špatně, protože to bychom rádi změnili. Jinak na venek, účastníme se Alfy a máme tam manžele Guttnerovi, což jsou národní koordinátoři manželských večerů, předmanželských večerů, výchovy dětí, výchovy teenagerů, všechny ty věci z dílny Nickyho Gumbela a lidí kolem něj. Teď začal kurz pro výchovu teenagerů, pro rodiče, kteří potřebují pomoct, a to jsou takové preevangelizační aktivity. Takže toto vše děláme, je toho docela dost. Hodně se také jezdíme modlit do Izraele, jednak na konvokace, jednak na modlitebky a teďka jsme i evangelizovali. Máme také základy křesťanství, to dělá Tomáš Dittrich, což je starší na regionu Palmovka a dělá to pro lidi z celého sboru, takže to máme taky, ale ne přímo na regionu. Též máme modlitby, v pondělí celosborové a regionální máme před shromážděním a pak máme modlitby starších, které jsou jednou za čtrnáct dní ve středu. Biblické hodiny máme nárazově, to znamená, že když jsou nějaká témata, tak uděláme blok biblických hodin taky pro celý sbor, není o to zájem. O klasické modlitební chvíle a biblické hodiny není takový zájem jako před lety, co ještě vlastně děláme, Mirek Hoblík dělá jednou za měsíc večer modliteb a chval, to je de facto Davidův stánek. Taky tam přijde jenom 8 nebo 10 lidí, není to moc, když si člověk vezme, že celé KS Praha má 550 dospělých členů.

93

Která aktivita je podle Vás klíčová pro fungování společenství? Podle mě jsou zcela zásadní domácí skupinky. Slovo, chvály – to si můžete najít na internetu. Modlit se můžete na spoustě akcí, ale osobní obecenství, to nikde jinde není. Zapojujete se do sociální práce? Nejsme region, ani celý sbor KS Praha, který by to měl nějak od Boha dané, zabýváme se spíše dílčími věcmi, například starší našeho sboru Michal Klesnil spolupracuje s Nadějí, chodí a káže bezdomovcům, modlí se s nimi už asi deset let. Jsou regiony, které chodí pomáhat do domova důchodců, promluvit s lidmi, modlit se za ně, přinést jim tam vánoční divadlo. Jezdilo se také do uprchlického tábora asi dva roky. Takovéto věci se dějí, ale vyloženě sociální práce ne, protože nemáme moc prostoru, všechno to obsadil stát, a nebo takové organizace, jako například Naděje, Charita a spol. Takže tam vlastně ani není ten prostor. Když se vyskytne nějaký případ nouze, tak toho člověka víme, kam odkázat, do jaké organizace a zároveň jsme schopni pomoci těm lidem nějak základně, pokud jsou to lidi, kteří z nás vyloženě nechtějí tahat peníze, což se děje poměrně často, ale já to většinou prokouknu, mám na to nějaký talent. O penězích, které jdou na tyto věci, rozhoduje staršovstvo, já nejsem ten farář, který tu má někde kasičku, dal bych třeba ze svého, kdybych viděl, že ten člověk potřebuje. Když je sociální potřeba u lidí ze sboru, například letní dovolená, tak pomůžeme finančně například důchodcům nebo rodinám, které na to nebudou mít, že jim třeba zaplatíme půlku, že nás to bude stát třeba několik desítek tisíc jako region, ale je důležité být spolu. Když jsme měli sestru, která ztratila práci, tak jsme jí taky pomohli, ale je třeba v tom opatrně, protože ty lidi si na to zvyknou a pak chodí a říkají: „Dejte mi, dejte mi“. To nejde. Podporujete finančně nějakou misijní činnost, na které se nepodílíte aktivně? Ano, hodně moc. Na několika úrovních, jednak tím, že jsme jeden sbor, což má svoje nevýhody, jelikož lidé někdy nedokážou žít i na regionu i v tom sboru (někteří lidé se identifikují se svým regionem a KS Praha už moc neberou), ale tím, že jsme velký sbor, se můžeme i složit. My nemáme díky Bohu peníze od státu, nechceme je a je to dobře, že je nemáme. To, co si vybereme z desátků, které my máme, vyučujeme o nich, máme je podmínkou vstupu, ale nekontrolujeme je v tom smyslu, že bychom chtěli ukazovat doklady, ale vyučujeme o tom a předpokládáme, že lidé desátky dávají. A peníze z desátků si ty regiony nechávají a já nevím, kolik jde do společné pokladny KS Praha, z které se platí hlavní pastor, účetní, sekretářka a tak dále, stavební fond. Ale hodně z těchto společných peněž jde na misii. Myslím, že jsme loni na misii dali asi milion, což je docela dost. A je to vlastně takový třístupňové. Jednak jde automaticky procentuální částka na misii a máme takzvaný misijní fond, který to rozděluje. Rozdělují peníze z regionů a zjišťují, kam je posílat, aby se ty peníze neposílaly bezhlavě. Stejně tak máme grantovou komisi, která rozděluje další peníze, u kterých máme také pevně daná procenta. Grantová komise říká, která křesťanská společenství podpořit a zjišťuje, jestli jsou důvěryhodná, to jsou lidi, kteří nejsou pastoři, což je dobré, prostě se tomu věnují, to je super. Jenomže některé regiony ještě podporují misionáře, kteří vyšli z jejich regionu a dávají extra peníze, takže to je druhý stupeň. A třetí stupeň je ten, že když přijede nějaký misionář a káže, tak na něj uděláme sbírku. Takže ta misijní podpora je veliká. A my celkově jako sbor podporujeme 12-15 lidí, hodně velké množství lidí. A také děláme krátkodobé misijní výjezdy, jako KS Praha. Teď jsou dva, jeden je do Řecka, to je těm uprchlíkům afgánským, syrským nebo africkým, krátkodobá misie, to je týden nebo čtrnáct dní. Dále Litva nebo Lotyšsko, to je další tým a

94

potom máme spoustu jednotlivců, kteří jezdí na krátkodobou misii na pár měsíců nebo na půl roku. Jsme velký sbor, misie je dost. Co se týče bohoslužeb, všimla jsem si, že vaše kázání jsou rozdělena, dalo by se říci, na teoretičtější a praktičtější témata? To nemáme nijak nařízené, dané, my jsme se jako staršovstvo rozhodli, že chceme právě povzbuzovat ty duchovní dary, kázat o nich a rovnou se za ně modlit, takže bych neřekl asi teoretičtější, spíše duchovnější témata a potom taková témata ze života, praktičtější, a to jsou generace, teď mluvíme o generacích, modlíme se za ty lidi. Zatím jsme na začátku, z duchovních darů jsme udělali úvody, měli jsme duchovní dar víry a z generací jsme měli seniory a teď jsme začali se střední generací. Takže jsme na začátku, tohle bychom rádi střídali a samozřejmě když přijde host, tak tam je ještě něco jiného. Káže například Michal Klesnil, to je bývalý pastor a obdarováním učitel a výborný kazatel, no a já kážu a snažím se dávat prostor dalším lidem, kteří kážou se mnou, občas máme nějakého hosta, také k nám chodí hlavní pastor Luboš Ondráček, obchází regiony. Jako sbor se hlásíte k charismatikům a já bych se ráda Tě ráda zeptala, kdo je podle Vás Duch svatý a jak vnímáte jeho roli. Duch svatý je Bůh, je to jedna osoba Boží trojice, role Ducha svatého je ta, že když Pán Ježíš odcházel, než byl vzat, tak řekl: Čekejte na vyzbrojení mocí z výsosti, pošlu vám přímluvce. Parakletos, Duch svatý, je přímluvce. Duch svatý má určitě několik rolí, jednak je to přímluvce, jednak je to někdo, kdo nám pomáhá a vede nás. Přimlouvá se za nás, připomíná nám všechno, co Ježíš řekl, to je psáno: On vám připomene všechno, co jsem řekl. Duch svatý je osoba, ale zároveň se ním naplňujeme, což máme dělat, protože Boží slovo říká: Naplňujte se, nikoli Naplňte se. My věříme v takzvaný křest v Duchu svatém, jako charismatici, ale my jako KS Praha nejsme vyhranění tak, že se to takhle musí jmenovat, někdo to nazve naplněním nebo zmocněním mocí z výsosti, je to jedno, my říkáme křest v Duchu svatém, protože Pán Ježíš říká: Budete pokřtěni vodou a ohněm, což je ještě trošku něco jiného. Co je důležité, je to, jestli člověk osobně Ducha svatého chápe jakožto pomocníka, který je tady pro mě, abych na něho zamával, když potřebuji pomoct, tak si myslím, že něco míjejí, protože jestli věříme, že Bůh je trojjediný – že je to Otec, Syn a Duch, takže Duch svatý je Bůh, tak nemůže být nějaký náš pomocník, který nám pomůže, když nám se to hodí, ale je potřeba, aby On určoval, aby On vládnul. A to si myslím, že je to základní, co se začalo v církvi vytrácet a proto nefungují ty dary. A protože to nefunguje, tak je velká frustrace už léta a charismatičtí křesťané se prakticky přestali modlit za nemocné a přestalo se usilovat o Boží moc, což je špatně. Zůstane u duchovních darů. Kde nejsilněji vidíte projevy Ducha svatého ve vašem společenství? Jsou takové dvě věci. Podle Bible i podle mojí praxe. Jedna věc jsou dary Ducha a druhá věc je ovoce Ducha. To ovoce Ducha souvisí s charakterem. Někdy je volání po zázracích a nějakých viditelných projevech Ducha svatého skrze modlitbu, skrze uzdravení, ale zároveň někdy přehlédneme zázrak, že Bůh někoho totálně proměnil, proměnil jeho charakter a to je veliký zázrak. U nás moc viditelných projevů není, jsme upřímní, chceme jich mnohem víc. Občas vidíme nějaké uzdravení, díky Bohu za ně. Hodně z těch uzdravení jsou špatně měřitelná. Něco mě bolí, už mě to nebolí. To, co je důležité, abychom zakoušeli, jsou takzvané stvořitelské zázraky, to znamená něco mi chybí, něco mi doroste. To potřebujeme a moc jich není. Hodně zažíváme Boží jednání ve chválách, ovšem ne tolik ve sboru, 95

protože tam na to není prostor, to znamená, když je ten Davidův stánek, když jsou chvály a uctívání několik hodin, tak tam je vidět Boží jednání víc, třeba na konvokaci to bylo vidět hodně markantně, že Bůh jednal, to bylo hodně silné. Pro některé lidi byly nejsilnější zážitky s Bohem tam, v naší zemi tedy. Takže Boží jednání vidíme skrze chvály, uctívání, modlitby a rádi bychom, aby to šlo i skrze uzdravení, zázraky, znamení, vysvobozování lidí. Teď už asi rok, rok a půl máme Místa uzdravení, což je celosvětová iniciativa, takže máme týmy, které se pravidelně modlí s lidmi za uzdravení, tam se člověk musí objednat, vyplnit papír, ten tým si to přečte, pak se ten tým modlí nad tím papírem a pak teprve se modlí s tím člověkem. Mají třeba půl hodiny, hodinu času na toho člověka, nejsou to takové ty modlitby na dvě minuty po shromáždění a je to tým lidí, kteří to dělají dlouhodobě. A tam jsou dílčí uzdravení, třeba šel někdo na operaci a pak zjistil, že ji mít nemusí. Ale rádi bychom víc, rádi bychom, aby byly doložené věci, že byl někdo uzdraven například z posledního stadia rakoviny nebo vstal z vozíku. Aby začalo být běžné, že se to děje. Všimla jsem si, že i v rámci bohoslužeb dáváte prostor například prorockým darům. Ano, dáváme, i když to někdy nejsou přímo prorocké dary, jsou to třeba slova povzbuzení, slova poznání hodně často, těch proroctví tam až tolik není, někdy jsou to prorocké obrazy spíše. Dáváme prostor a rádi bychom s tím více pracovali. Zaznamenáváme ta proroctví a rádi bychom někdy ta důležitá proroctví připomněli a modlili se za ně, modlili se za to, co s nimi teda udělat, jestli je to pro nás jako pro shromáždění, tak aby Bůh mluvil, co s tím udělat, aby to jenom tak jako nezaznělo, nevyšumělo, aby to nebyl takový folklor, že se tam něco říká, aby z toho něco bylo. Jsou nějaké duchovní dary, které postrádáte? Určitě, například dar činění divů a zázraků (smích). Někdy máme mluvení v jazycích s výkladem, modlíme se za nemocné, prorokujeme, myslím, že máme i dar víry, pohostinnosti, správcovství, myslím, že nám to celkem funguje, ty dary, mluvení jazyky, to je jasné. Ale chtěli bychom více těch divů a zázraků, ne proto, abychom se zviditelnili, ale proto, aby Bůh byl oslaven, ale tu byla Boží moc. Můžete mi povědět, čím Vás váš region obohacuje? Já jsem rád pastorem, není to tak, že by to pro mě bylo břímě, i když to taky je břímě, ale jsem rád. Obohacuje mě to tím, že je úžasné vidět lidi, které spojuje Bůh, to znamená, že nejsou spojeni na základě věku, zájmů, na základě toho, že bydlí na stejném místě, na základě toho, že si všichni perfektně rozumějí, ale spojuje nás Bůh. A to je moc dobrý, protože to je unikátní, že by člověk byl v nějakém společenství, kde jsou lidi různých generací, různého vzdělání, různých zájmů. A nějakým způsobem se mohou doplňovat, v tom ideálním případě. Takže z toho já jsem nadšený, že je tam hodně obdarovaných lidí, hodně nasazených lidí, hodně ochotných lidí pomoct, to mě hodně dává, jsem vděčný za ty lidi. Mám radost z toho, že drtivá většina těch lidí jsou loajální, jsou to lidé, kteří nehledají zbytečné problémy, a když slyším, co prožívají někde jinde ti vedoucí, tak si říkám: Ještě že mám tenhle region. U mě je taková zvláštnost, že nejsem jenom pastor tohohle regionu, ale zároveň jsem ve vedení týmu KS Praha, což je takový poradní orgán, kde jsou kromě hlavního pastora ještě dva další pastoři, a jeden jsem já, ale já jsem ještě v radě CKS, takže já jsem ještě jeden ze tří vedoucích celé církve ČR, to znamená, že já vidím do sborů po republice a občas tam jezdím a vím, co se děje v těch sborech. Takže já mohu srovnávat daleko více než kdo jiný, tak jsem vděčný za tenhle region. 96

Slečna Růžová Kolik Vám je let? 25. Vaše vzdělání? Vyšší odborná sociálně pedagogická. Jste svobodná? Ano. Pracujete? Teď momentálně ne. Jak je to dlouho od doby, kdy jste se obrátila? Bylo to v roce 2008. Jak dlouho jste v regionu Střed? Asi 3,5 roku oficiálně. Předtím jste byla v jiné církvi? Předtím jsem také KS navštěvovala, ale až před třemi lety jsem se rozhodla, že se stanu oficiálním členem. Ještě jsem byla předtím ve studentské skupince, tam jsem byla rok, pak jsem si dala pauzu, pak jsem začala chodit do KS. Co Vás tam přivedlo? Dostala jsem se tam díky jedné rodině, jejich nejstarší dcera se mnou chodila do školy a ta mi něco říkala o Bohu, zvali mě k sobě domů, takže když jsem se rozhodovala, do jakého půjdu sboru, tak u KS jsem věděla, do čeho jdu. Máte nějakou funkci nebo službu ve sboru? Já jsem si teď dávala pauzu, to jsem se domluvila i s pastorem, protože jsem byla přetížená, ale předtím jsem měla na starosti modlitební, před zahájením, a modlitební s dětmi na ulicích. A ještě jsem měla technické služby, ale to se pak předalo jednomu muži, protože já v této oblasti nejsem příliš zdatná. Dokázala byste říci, v čem je region Střed podle Vás výjimečný, v čem se odlišuje? To, co se mi líbí, je vedení. Já poznala v našem regionu dva pastory, Mirka Hoblíka a Petra Káchu, mohu srovnávat i tyto dva směry vedení. Líbí se mi přístup vedení, můžete za nimi přijít s čímkoli s důvěrou, přijde mi, že žijí to, co říkají, není to tak, že kážou vodu a pijí víno. Obě ty rodiny znám, Hoblíkovi víc, ale i Káchovi. Vážně se mi líbí, že i když je Petr hodně přetížený, tak se vždycky snaží na všechny udělat nějaký čas, sice si ho člověk musí odchytit a musí si ten čas s ním vybojovat. 97

Velkým kladem je podle mě to, že náš sbor stojí za Izraelem, nesetkala jsem se s místem, kde by podporovali Izrael tolik, jako na našem regionu. To je mému srdci velmi blízké. Náš sbor podporuje i lidi, kteří tam chtějí dlouhodobě sloužit, jsme schopni je aspoň částečně podpořit, líbí se mi, že jsme štědří. To se mi na našem sboru hodně líbí. Jako minus beru to, že si člověk musí budovat vztahy mezi členy sám, je to tam rozdělené na skupinky, možná to někomu vyhovuje, mně to postrádá trošku rodinný styl, s některými lidmi jsou vztahy povrchnější, s některými hlubší, musí se na tom pracovat. Jinak já jsem spokojená, jak se to tam vede, můžete se tam obrátit kdykoli na ty lidi s čímkoli, žádné téma tam není tabu. Co se mi hodně líbí, je to, že vedoucí řeknou, že sami chybují, že nejsou dokonalí, a jestliže máš nějakou vizi, tak vezmi všechny svoje schopnosti, jdi dělat to, co máš, my budeme stát za tebou. Není to tak, že by nám „cpali“ svoji vizi, ale dávají svobodnou volbu, respektují naše rozhodnutí a naši svobodu, člověka do ničeho netlačí, spíše když něco vidí, tak se snaží to z člověka vydolovat. Mám takovou zkušenost, že jsem udělala jedno rozhodnutí sama za sebe a vedoucí s tím příliš nesouhlasili, ale respektovali to, v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že i když tomu třeba nerozumí, tak za člověkem stojí, modlí se. Dokázala byste vyjádřit, co Vám region dává? Mně se vážně líbí, jak se podporuje Izrael, jak jsou dělány sbírky na Izrael, podporováni lidé, kteří tam slouží. To mně je strašně blízké. V čem mě obohacuje, vlastně ještě jednu službu ještě mám, jsem tanečník s prapory. V některých sborech to zakazují úplně. Měla jsem plnou službu dřív na IHOPu, tam jsem byla chválič a tanečník a pak jsem mohla jít svobodněji do chválící služby tančení s prapory i tady ve sboru. Je tu prostor pro svobodu. Dalším přínosem je, že jsem měla možnost poznat různé rodiny, asi bych řekla zázemí, bezpečný přístav, vztahy. Účastníte se některých regionálních aktivit? Dost pravidelně chodím na večery uctívání, to si nenechám nikdy ujít. Tyto stánky jsou dělané nejen k tomu, abychom se společně setkávali a společně modlili a chválili, ale navíc tam mohou přijít vedoucí a načerpat, nabírat inspiraci před Bohem. Vedoucí jsou někdy přepracovaní a je nutné, aby měli místo, kde mohou načerpat. Z regionálních dovolených jsem byla asi jenom na dvou a upřímně nevím, co si o nich mám myslet, jasně, jsme v jiném prostředí, všichni dohromady, je to asi fajn, ale asi si svůj volný čas představuji strávit jinak, jsou tam záměry, aby všichni byli dohromady každý večer, ale ne vždy se to povede. Někdy jste všichni na jednom místě, ale jsou tam skupinky. Možná je to tím, že jsem z rodiny jediná obrácená, možná, že kdybych tam jezdila s rodinou. Snažila jsem se tam jezdit, ale ne vždy mi to dalo tolik, kolik bych si představovala. Ale rozhodně to neberu jako ztrátu času. Mládežnickými setkáními jsem neprošla, maximálně odrostem, když jsem se obrátila, tam mě strašně iritovalo, že se nikdo nemodlil nahlas, všichni tam tiše seděli, no, věřím, že už se to zlepšilo. Dala jsem šanci i Šesté, to je také mládežnické setkání, ale po skončení tam běhají sedmnáctileté děti, se kterými si nemáte co povídat. Tomu všemu jsem dala šanci, ale potvrdila jsem si, že to není na mém srdci. Ale v té době jsem byla na plný úvazek v Domě modliteb, kde jsem každý den měla nějakou akci, měla jsem spoustu služeb, bylo toho potom moc a nešlo to skloubit se školou, takže jsem se s Petrem dohodla, že si dám pauzu. A akce jsem si začala vybírat. Líbí se mi, že KS podporuje MOCON, což je modlitebně prorocké setkání Božího lidu z ČR, ze všech možných denominací, asi tři dny v kuse, jsou tam chvály, uctívání, proklamace Božího slova, modlení se za určité regiony v Čechách. Takže mě zajímají všechny akce, týkající se našeho sboru, okolo chval,

98

uctívání, modliteb, to okolo mě nezajímá. Byla jsem i na celosborových modlitbách pondělních, ale poslední dobou se mi stává, že se nemůžu strefit do správného pondělí (smích). Která aktivita je podle Vás naprosto klíčová pro fungování regionu? Úplně ideální by bylo, kdyby se dvě hodiny před začátkem bohoslužby všichni sešli, minimálně hodinu se modlili v jazycích, a další hodinu chválili a pak teprve začalo kázání, pak dejme tomu úsek chval, povídání, společné modlitby. Ne že tam přijdete a půlka lidí je myšlenkami jinde, nikdo není schopen sedět vepředu, člověk si nemá kam sednout, když přijde pozdě. Máte modlitební v neděli ráno od devíti? Tam chodí málo lidí? Ano, docela dosti málo. Když jsem já měla modlitební, tak jsem tam byla sama někdy, lidé chodili třeba až za pět deset. Takže se domníváte, že je nutná příprava, aby pak byla bohoslužba efektivní? Ano, to si myslím. Ale co jsem pochopila, tak lidem musíte dát svobodu a prostor, manipulativní nátlaky typu: Příště vás sem nepustíme, asi nepomůžou (smích). Při rozhovoru s Petrem Káchou mi byly prozrazeny vaše čtyři základní hodnoty (víra založená na Božím slovu, neustálá modlitba, štědré dávání a dosvědčování Boží svatosti), zajímalo by mě, jestli se podle Vás naplňují? První je víra založená na Božím slově. To bych řekla, že ano. Snaží se na bohoslužbě dávat prostor pro svědectví, mě mrzí, že je tam málo svědectví, někdy na to lidi nereagují. Jeden čas jsem tam chodila jenom já. Nevím, jestli se lidi stydí nebo nechtějí, ale myslím, že kdyby bylo více svědectví, klidně i o malinkatých věcí, tak myslím, že ta víra je z toho slyšení, že Bůh jedná, je nutné si to připomínat. Takže snaha tam je, ale pastor tam není od toho, aby to naplňoval, ale prostor tam je. Dále neustálá modlitba. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale náš sbor je výjimečný v tom, že je v něm hodně modlitebníků. Ale je teď třeba třídenní inciativa Davidův stánek, takže to si myslím, že je naším sborem dost podporované, takže to můžeme dělat. Kdo chce, tak určitě může. Dosvědčování Boží svatosti? Upřímně řečeno já doteď nevím, co si mám pod tím představit. Dosvědčování Boží svatosti… mojí, sboru, členů?... Je to moc hezké, to takhle říct, ale… Máte pocit, že je to neuchopitelné v praxi? Stoprocentně, pardon, ale i já v tom mám hokej. Nedokážu to asi uchopit, ale kdyby to bylo tak, jak jsem to pochopila já, dosvědčování, že Ježíš za nás zvítězil, a my můžeme tu svatost šířit, tak by to šlo. Ale spíše to specifikovat. Já měla s tímhle bodem vždycky problém, přijde mi to zákonické.

99

Myslíte, že by se mělo více o tomto tématu kázat? Bylo by to fajn. Já si myslím, že co se Boží svatosti týče, tak každý o tom v kostce ví, co to znamená. Ale co je to dosvědčování, jestli je to to, že to ukazuješ na svém životě, na svých skutcích. Je to jakoby krédo, hodnota regionu, tak si říkám, co to tedy odráží. Je to docela dobré k zamyšlení. A co štědré dávání? Stoprocentně funguje, já bych uvítala, kdyby bylo ještě štědřejší. Já jsem poslední rok a tři měsíce jsem pendlovala po celém světě a měla jsem možnost vidět, jak funguje africká a malajsijská církev, tam ti lidé opravdu štědře dávali, ne, že by věděli, že dostanou víc nazpátek, ale vážně chtěli dávat, ne že by to měli někde napsané, ty sbory díky tomu vážně rostli, přicházeli tam různí sponzoři, kteří přinášeli částky třeba dvojnásobné, než jaké darovali. Jelikož je Malajsie velmi promuslimská, tak ve sboru, kde jsem byla, byli velmi proizraelští, to bylo úžasné. Líbila se mi také kooperace mezi sbory, když například jeden sbor finančně upadal, tak druhý sbor neotálel a finance mu dal, ne půjčil, dal. Takže co jsem si odnesla, že štědré dávání má vážně něco do sebe, nejde o to dát někomu něco z povinnosti, ale jak se píše v Bibli, že Bůh štědrého dárce miluje, takže si myslím, že i kdyby člověk dal někomu korunu a bylo by to tak, že mu to vážně chce dát, tak si myslím, že je to úžasné. Takže se hodně vyučuje o štědrosti, ale myslím, že ve všech bodech, které jste zmínila, tak máme kam růst, mámě v těch věcech mezery, ale člověk nesmí být negativní, takže máme kam růst, jsem ráda, že se o těch věcech ví, jsem ráda, že jsou podporovány chvály a neustálá modlitba, to si myslím, že je důležité. Mně by se líbilo, kdyby lidi z našeho sboru šli jednotně do něčeho, jedno srdcem, jeden duch, mám pocit, že jsou tam ještě nevyřešené věci, žabomyší války mezi některými členy. Asi to nedělá dobře, že se to neřeší, čeká se, že se to vyřeší samo, ale některé věci se musí odpustit a jít dál. Zajímalo by mě, jak se díváte na evangelizaci v dnešní době? Já měla zkušenosti ze studentské církve, vím, jaké to je, chodit po vysokých školách, stáli jsme před ČVUT, na strahovských, bubeneckých kolejích, Hvězda, tyhle všechny školy jsem měla zmapované. Byl hrozně hezké dělat tyhle akce, jak je člověk mladý, zapálený, mladická nerozvážnost, myslí si, že má největší pravdu, rozdává tam bibličky, s každým si chce popovídat. Mělo to něco do sebe, s evangelizací mám velké zkušenosti, dělali jsme to dvakrát třikrát týdně, dělali jsme i různé přednášky, někdy jsem i já vedla některá témata, člověk má přednášku a tam mu přijde třeba 15 nových lidí. Takže bylo to dobré, ale asi teď se na to dívám jinak. Jak jsem teď měla možnost více cestovat, tak třeba na letišti je bezpočet možností, s kým si povídat, a některé rozhovory jsou velmi milé, mám dobré zkušenosti i s rozhovory s muslimy nebo africkými černochy, ale už to tak nemám nastavené, že bych v kabelce nosila šest Biblí a měla bych za úkol je rozdat, z jednoho důvodu, někdy jsem měla mezi lety desítky hodin čekání, takže jsem komunikovala se spoustou lidí, a myslím, že kdyby tu byl Ježíš fyzicky, tělem, tak si nedokážu představit, že by chodil s Biblí a mlátil každého, kdo by nechtěl uvěřit, taky by měl nějaký přístup a hodně to udělá přes vztahy s lidmi. Hodně to vidím na svých rodičích, když jsem se obrátila, tak to nesli těžce, mysleli si, že jsem v sektě. A pak po roce, roce a půl se to uklidnilo a teď jsou mými nejvěrnějšími fanoušky, co se týká mých křesťanských výjezdů, misií, vidím, že stojí při mně, je to díky tomu, že Bůh chce, že na nich pracuje. Takže vidím to, že kdybych jim od rána do večera říkala o Bohu a neukázala bych jim ten skutek, tak by to byly jen plané řeči. Takže jsem měla výborné rozhovory s muslimy, bavili jsme se o životě, o normálních věcech, ale nakonec se stalo, že oni se sami zeptali, jak to, že mám pokoj v životě, i když 100

se některé věci v životě hroutí, jak to, že máte chuť se smát. Najednou člověk má možnost něco říct. Kdyby to člověk řekl na začátku, tak nevím, co by mu udělali. Ale když to řeknete až potom, tak vidíte v jejich očích uznání, řekne sice na rovinu, že mají něco jiného, ale byli schopni člověka respektovat. Takže raději, aby měli tuhle zkušenost, než aby tam přišel křesťan, nechci to odsuzovat, který by tam přišel a začal by říkat, že musí uvěřit. Takže když se jim ukáže tenhle přístup, že křesťan je normální člověk, má všechny problémy jako ostatní, akorát, že má Ježíše, má nejlepšího kamaráda, kterému může dát všechno, tak díky tomu může každý den s radostí vstávat. Co je mi teď nepříjemné, když máte někde stát, něco rozdávat, říkat, že je Bůh miluje, když s nimi člověk nemá vztah. Kdo čte letáky. Spíše, když se člověk s nimi zastaví, povídá, pak jim něco řekne. Ale myslím, že je dosti neefektivní stát na Muzeum a rozdávat letáčky, může to být k něčemu dobré, ale já to takhle nemám na srdci. Co mám ráda já, to je připravování půdy. Když mi někdo řekne, že chce dělat evangelizaci v pátek, tak já jsem schopná týden předtím chodit na to místo, svolat nějaké lidi, a na tom konkrétním místě předpřipravovat tu půdu. Takže připravíme půdu a potom vypustíme lidi, kteří udělají tu činnost, kterou já necítím, že bych měla dělat. Někdy mám pocit, že někteří lidi, kteří evangelizují, se tváří, že mají patent na pravdu. Já nevidím do jejich srdce, ale někdy mi přijde, že oni se sníží k tomu, že půjdou k tomu póvlu, který Boha nezná. Takže hurá akce evangelizace, do toho nejsem. Ale co miluji, tak jsem vzala dětičky a šli jsme do ulic, byl tam takový obchod s koberci a my hráli na schovávanou a ty děti se mi tam schovaly. Ten prodavač na mě divně koukal, když jsem mu říkala, že hledám čtyři děti. A ony potom vylezly a jedna holčička vytáhla z kapsy zabalené perníkové srdíčko, druhá měla veršík, třetí to tam donesla a čtvrtá mu řekla, že ho Bůh velmi miluje a ať se nebojí o ty finance, že mu Bůh požehná, aniž by o tom cokoli věděla. A on se nám tam rozplakal a ptal se, jestli víme o tom, že tam bude likvidace koberců a ta holčička říkala, že to neví, ale že to ví Bůh a řekl jí to. A pak tam máme ještě jednu ráznější holčičku a ta se ho zeptala, jestli jako věří, nebo jak to má. A on říkal, že teda asi jako ne. A ona říkala, že by s tím měl něco dělat. Ty holčičky byly ve věku osmi devíti let. A ta holčička ho přivedla ke Kristu. Předříkala, co má říkat. A to byla jen vycházka kolem sboru, kde jsme. Pak jsme mu dali srdíčko, popřáli jsme mu, požehnali jsme mu, všechny čtyři děti. A pak jsme odcházeli, a když se zabouchly dveře, tak jsem si říkala, jestli se to opravdu stalo. Přitom to bylo jenom tak, že si děti hrály. Někdo by je mohl zpacifikovat, aby tam nelezly, ale tím, že tam vlezly… V tomhle se mi s dětmi spolupracuje lépe. Jsou velmi spontánní, živé, nevmanipulujete je do ničeho. Takže třeba evangelizace s dětmi je naprosto unikátní, lidé jsou jinak otevření, děti tam přijdou přirozeně. Jednou se jedna holčička zeptala jednoho staršího pána, proč ráno vstává z postele, ten se rozplakal, popřál nám hezký den a odešel, ale myslím, že to v něm něco otevřelo. Taková nevinná a dobře mířená otázka člověka probere. Hrozně se mi to líbí, když se k tomu přizvou děti. Líbilo se mi, ještě za dob Mirka Hoblíka, on má chváličské srdce, tak se mi líbilo, že dával velký důraz na Billa Johnsona, je to v Kalifornii, v městečku Redding, tak tam je takový jeden sbor, který se jmenuje Bethel, je tam jedna chválící skupina, Jesus Culture, a ten Bill Johnson, ten chodí blízko Pánu, oni mají určité stanovy v tom sboru a chtějí hlavně Boží nadpřirozeno, to, co je v nebi, chtějí tady na zemi, jeden starší z toho sboru napsal knihu Kulturu cti, to je hodně dobrá kniha, která je o tom, že je hrozně dobrý nejen tu úctu projevovat, ale mít ten postoj k jakémukoli vedoucímu, i když s ním nesouhlasíme, nikdo nejsme dokonalý, takže se Mirek Hoblík snažil předávat tyhle znalosti do našeho sboru. V tom Bethel Church mají pravidelné modlitební, jedou třeba do San Franciska, jdou k nejchudším lidem, k bezdomovcům, s kytarou, jdou na jedno místo, kde třeba ani není moc lidí a najednou se tam lidi začínají scházet a dějí se tam zázraky, lidé odcházejí uzdravení, slepí vidí a tak. Tohle bych hrozně moc chtěla tady. Tohle má i Mirek Hoblík na srdci, aby tu byla uzdravení. Nebaví mě se dívat na lidi ve sboru, kteří jsou stále 101

nemocní nebo co mají potíže, protože je to část mojí rodiny a mě to sžírá, akorát pokud ti lidé sami s tím nebudu chtít něco udělat, tak jim prostě člověk nepomůže, ta iniciativa musí vzejít od nich. Takže by se mi líbilo, kdyby tyhle akce byly i u nás, i když je to z Ameriky. Kdo je podle Vás Duch svatý a jaká je jeho role? Duch svatý… Já bych mohla říct, že je to můj nejlepší a nejvěrnější přítel, opravdu. Za tu dobu, co se pohybuji v křesťanských kruzích, za těch sedm let, tak do života člověka přicházejí lidé a odcházejí, a i nejbližší a nejvěrnější přítel člověka opustí, ne že by chtěl, ale někdy musí. Když se člověk upne na nějakého člověka, tak je to pak horší, ta ztráta. Já jsem si tím taky musela projít. Teď jsem byla v září na měsíc a půl v Izraeli, bylo to vážně skvělé, asi není limitované, kdy člověk najde nejlepšího přítele. Já ho našla, ale v září se stalo něco, že nemohl být pořád se mnou, byl sice na stejném místě, ale stejně jsem na všechno musela být sama. Ten člověk tam byl, mohl by mě podpořit, ale z nějakého důvodu to nedělá, je to asi i Boží vůle, protože mě chtěl něco naučit. Musela jsem tím vším projít sama, nebylo to nejlehčí. Tak to bylo poprvé, co jsem si ve svém životě sáhla na dno. V té chvíli člověk pozná, že jediný, na koho se můžu stoprocentně spolehnout, je Duch svatý, který se mnou stále je. Já věřím, že je Bůh Otec, v nebesích, je Ježíš, který za mě zaplatil na kříži, to vše respektuji. Ale z té Trojice je mi pravděpodobně nejbližší Duch svatý, protože já ho fakt mám jako nejlepšího přítele, jak se o něm říká, že je utěšitel a uzdravitel, tak v mém případě je to pravda, protože přicházel, když tam nikdo nebyl, a potěšoval mé srdce a díky tomu jsem vždycky mohla vstát a radovat se, když k tomu nebyl důvod. Uschopnil mě k tomu, že jsem mohla být milá na lidi, kteří ke mně byli zákeřní. Mohu si být stoprocentně jistá, že kdyby se cokoli dělo, tak Duch svatý pro mě tady je vždycky, že není zaneprázdněný kamarád. On tu bude vždycky a myslím, že jeho role v mém životě je fakt nepostradatelná, protože já si nedokážu představit, že bych byla bez Ducha svatého, je to součást mě, bez něj by odumřel kousek mě. Myslím, že skrze Ducha svatého chce Bůh promlouvat, chce říkat určité věci a prorocké obdarování se tím také řídí, ti lidé musejí mít dobré motivy ve všech směrech ve svém životě, aby mohli prorokovat a předávat nějaké slovo. Tím, že mám dar prorokování, povzbuzuji tím, tak je to pro mě nepostradatelné, nedokážu si představit, že bych bez Ducha svatého mohla komukoli cokoli říct z Ducha, bez Ducha svatého by to nešlo naplnit. To by byl můj business, což by bylo hodně blbý. Takže Duch svatý je jednoznačně jednička (smích).

102

Pan Hnědý Kolik je Vám let? 23. Vaše vzdělání? Dodělávám vysokou školu technického směru. Jste svobodný? Ano. Pracujete? To je složitější – pracuji na částečný úvazek nebo na dohodu tady a mám ještě dohodu ve škole, takže se to nedá snadno kvantifikovat, obojí je plovoucí pracovní doba. Z hlediska příjmu určitě, z hlediska času je to různé. Jak dlouhá doba uplynula od Vašeho obrácení? To je také komplikované, čas mého obrácení myslím souviselo se křtem. V rámci křtu jsem vyznal věci. Rodiče mě vedli ke křesťanství od mala, že jsem chodil do nedělky a na bohoslužby, ale spíš to bylo vnějškové, že jsem byl to slušné dítě na povrchu a uvnitř lumpárny a byl jsem pokřtěn zhruba ve čtvrté páté třídě, tak v té době byl někdo, kdo mě vedl k vyznání věcí a k následování Boha a myslím, že tím, jak jsem to vyznal, tak se začal můj život měnit, Bůh ke mně začal v některých věcech mluvit, mohl jsem něco odložit. Takže jinak jsem typické dítě z křesťanské rodiny, takže nemůžu úplně jasně definovat ten zlomový bod. Chodil jste vždy do KS Praha, nebo jste navštěvoval i jinou církev? Celou dobu jsem jako rodina v KS, původně to byl region KS Vršovice, který se během organizačních změn sloučilo s KS Střed, takže až do letošního podzimu jsem chodil na jeden region a teď jsme se rozdělili v rámci množení. Máte ve sboru nějakou funkci či službu? Oficiální funkce souvisí s tím zaměstnáním, a to je administrátor webových stránek a technická výpomoc, to je skutečně mojí pracovní náplní. Neoficiálně sloužím na mládeži jako vedoucí skupinky a v týmu vedeme tu mládež a jinak v rámci Hostivaře jsem vedoucí chval a máme skupinku chválící. Vystřídal jsem toho vícero, ale teď spíše pracuji s lidmi v rámci mládeže nebo chválících uskupení. V čem vidíte výjimečnost regionu Střed? Co mně přijde, občas mám nějaké kontakty v rámci ekumeny, a co mi tak přijde obecně, ale myslím, že v KS je dost významné to, ani ne tak ta charismatická složka, protože to se s časem výrazně mění, v těch devadesátých letech to bylo živější, pokud vím, ale hodně osobní přístup, přátelství, poměrně úzké kontakty s lidmi, i když říkáme, že to máme, tak když se člověk podívá teď , tak skupinky až zas tak nefungují, chtěli bychom to, ale je hodně lidí, kteří si žijí takový ten svůj život týden a neděle, a 103

pak je to konzumní typ bohoslužby, původní záměr byl myslím aktivní zapojení, skupinky, relativně úzké vztahy, myslím si, že na tohle rozhodně netrpí ti starší členové, vzhledem k tomu, že celé KS Praha vzniklo z jednoho společenství Maniny, tak lidi, kteří se znají delší dobu, tak v rámci i těch skupin a v rámci společné služby, je mnohem víc věcí společných, celopražských, takže oni mají užší kontakty. Podobnou výhodu má mládež, protože my se známe, protože ta je stále celopražská, takže my se známe. Takže pro nás je například společná bohoslužba první neděli v měsíci radostí, protože se tam dáme dohromady všichni. Pro lidi, kteří se třeba nově obrátili a začínají fungovat na těch regionech, tak je celosbor trošku neznámá. Takže ty vztahy, i když zase je to teoretické a závisí, jak kdo, spíše se to týká toho jádra, lidí starších. Potom myslím, že je to i to, že to vedení není příliš autoritativní, že je to všechno o přátelských vztazích, čímž mi ale přijde, že to vedení někdy i trpí, že si lidé někdy dovolí víc než je slušné. Mají různé požadavky, námitky, takže myslím, že je to dost neformální i tím pozitivním způsobem. A ještě jsme víceméně všichni laici, spolupracujeme nějak, idea je zapojit lidi tak, jak jsou obdarovaní na tu část služby, kterou dělají. To se týká i mě, že mohu vzít svoje talenty a nějak je použít pro ten sbor, aniž bych vystudoval, tak jsem mohl kázat, mohl jsem vést chvály. Samozřejmě na tom nějakou dobu pracuji, ale není to tak, že by přišla komise a přezkoušela by mě, a není to tak, že bych musel sedět a jenom koukat, nebo jenom připravovat občerstvení, ale myslím, že u lidí, u kterých se najde nějaký talent, tak myslím, že je reálný zájem je zapojit do života sboru aktivně, to znamená i nějaká duchovní služba, takže to není jen shora dolů. Odpovídáte mi na otázku ještě dříve, než se zeptám. Takže jste přesvědčen o tom, že je v regionu dostatek prostoru pro rozvoj jednotlivců? Je to spíš až opačný extrém, že je toho někdy až dost, ale to je už věc moje osobní a nesouvisí to až tak s regionem, když se člověk ukáže jako ochotný, mojí životní filosofií je spíš získávat další schopnosti a dovednosti s tím, že někdy třeba budu moct posloužit. To znamená, že když člověk má klíče od sborové budovy, umí psát web, umí zvučit, kdy umím dělat spoustu věcí, je spousta lidí, kteří ty věci potřebují, ve chvíli, kdy jsem ochotný, tak pro ty lidi není problém říct mi a já musím umět říkat odsaď pocaď, protože je tady jedno riziko, protože lidi si někdy neumí vážit toho úsilí, protože v rámci přátelských vztahů se někdy předpokládá, že si budeme zadarmo pomáhat a pokud někdo řekne, tak všichni nastoupí, což tak není. Je to tak v rámci historického jádra, to je snadné, protože jsme svázáni vztahy, funguje to automaticky. Je důležité nenechat se vytěžit. Je skupina lidí, kteří jsou ochotní a jsou všude a pak je skupina lidí, kteří moc ne, takže je to v určité rovnováze a je umění tu práci nějak ocenit, takže to je trošku druhá stránka věci, ale to je asi v každé komunitě, že je potřeba hledat tu rovnováhu a rozlišovat třeba dobrovolnickou práci a práci, která by byla potřeba zaplatit. Ve chvíli, kdy se pomoc předpokládá, tak je to spíše výměnný obchod, riziko je v tom, že se ztratí ta milost, že kdo může, tak pomůže a mají nastoupit všichni. Ale je to spíše zase extrém, mám pocit, že to zatím funguje, je to na těch lidech. Čím Vás region obohacuje? Přátelstvím, také získávám inspiraci, region je dobrý i v tom, že celou dobu jsou zajištěni poměrně schopní lidé, sice tam začínají i laici, střídá se to, ale ve výsledku tam kážou lidé, kteří chodí s Bohem dlouho, takže je to hodně inspirující. Možná seberealizace, člověk může dávat to, co má. Kontakty, to je dané tím, že tam mám rodinu, to, co mě hodně posouvá dopředu je i to, že rodiče jsou nasazení, že fungujeme jako rodina, modlíme se. Takže tam se třeba vliv regionu na to, že by mě někdo kaučoval, to zas tak nefunguje, protože ty věci získávám ze své rodiny, ale dělají to rozhodně 104

někteří bráchové, že se věnují mládežníkům z jiných rodin. To je trochu specifické pro tento region, že jsme měli svého času i svou vlastní mládež, byl trošku problém přesvědčit některé rodiče, aby poslali své děti do té společné mládeže. Nějakou roli jsme v tom možná sehráli i my, že region Střed byl zvyklý fungovat jako skupina rodin, jako komunita, bylo to ještě užší, cca 30 – 40 lidí, takže jedna rodina zajistila chvály, druhá kázání, hodně si pomáhaly, v tom větším počtu tu nejde úplně. Rozhodně mi to dalo i nějaké technické dovednosti, bylo potřeba zvučit, tak jsme začali zvučit s bráchou, Petr Kácha se nám věnoval, udělal seminář pro lidi, kteří kážou občas, takže jsme probírali Komenského knihu o kazatelství, zkoušeli jsme si kázat, byla možnost s ním vyjet do zahraničí, kázat v zahraničí. Nevím, jestli je to specifikum regionu, ale jsou tu lidi, kteří jsou schopni zhodnotit talenty. Napadají Vás nějaké nedostatky regionu? Někdy je typický rozdíl mezi vedením, které je někde, a pak jsou lidi, kteří jsou někde, je to i věc duchovního boje, je aktivní část a pak je skupina lidí, kteří nejsou zapojení. A někdy se nenajde nikdo, kdo by je zapojil, ta možnost třeba je, bylo by to potřeba, ale vzhledem k tomu, že jsou lidi vytížení, tak to ne vždy funguje úplně dobře, v tomhle velmi dobře fungoval Mirek Hoblík, který mě uvedl do těch chval, ale kdybych se tam vyskytl teď, tak si nejsem úplně jistý. Nedostatkem je, že jsou lidi, kteří jsou poměrně hodně nároční, mají nastudovanou Bibli, sami dělají věci, takže to není bezpředmětné, ale myslím, že se vedení celkem intenzivně setkává s kritikou, o které se neví. Oni si z toho občas dělají srandu, ale myslím, že problém toho společenství je ten, že někteří lidé jsou velmi nároční na to, co se jim přinese a ve chvíli, kdy najdou něco, co se jim nelíbí, tak neváhají sáhnout pro kritická slova, aniž by to ocenili. Lidi nemají daleko třeba psát maily ošklivé, to jsou takové věci, které se dějí pod povrchem, toho si běžně ani člen nevšimne. Není to moc lidí, platí pravidlo 80:20, ale je to typické podle mě pro celé KS, jsou lidi, kteří mají problémy, vedení je ochotné, je přátelské… Takže to jsou takové věci, které se člověk nedozví, pokud se sám intenzivněji nezapojí. Myslím, že lidi, kteří jsou v čele, by mohli jít daleko více dopředu, dělat Boží věci, ale ve chvíli, kdy musejí řešit pomluvy, a nemohou ty lidi vždy odpálkovat, tak je to spousta času. Vedení se často setkává s negativní odezvou, protože těch 80% spokojených nic neříká. To není ale věc, která by se dala institucionálně změnit, to je o tom, aby ti lidé byli víc proměněni. Na druhou stranu, je to dobře, z hlediska věroučného je to dobře hlídané, je tam spousta zralých lidí, falešné věci neprojdou. Já jsem sloužil jako technický tým a pokud si neřeknu, tak to prostě dělám, očekává se to tak, když to člověk dělá, tak se s tím počítá. Ale to je na straně Petra Káchy, který jede zahraniční službu a tyhle věci neřeší, dokud se člověk intenzivně nepřihlásí a pokud nejsem průbojná povaha, tak to pokračuje, jak to je. On to neřeší, protože mu nikdo nic neříká, a já to neřeším, protože to není moje natura. Takže v tom bylo pro mě dělení dobré v tom, že jsem z toho vypadl přirozeně, protože v průběhu času ty věci narůstají, jednou pomůže, podruhé pomůže, a pak se s tím počítá. Takže problémy, že je to někdy dvojí lid. Pokud jsou problémy, tak je to spíše zezdola. Ve vedení nejsou ideální věci, podle mě by to chtělo rozšířit vedení, ale pokud lidé vědí, co je čeká, to, co jsem říkal, tak není taková motivace se tam zvát, takže vedení řeší dlouhodobě nedostatek. Takže je to problematické, když například lidé z vedení odcházejí kvůli nějakým morálním věcem, tak nastupují starší, nějaké kolektivní vedení, takže ve chvíli, kdyby byl přetlak, by bylo lepší intenzivněji káznit. To by musel říct někdo z vedení, je to jen moje domněnka, že oni nemají kým nahradit lidi ve vedení, když ty lidi žijí s Bohem, tak je to v pohodě, ale když začnou sklouzávat, tak je to problematické, protože není jasné, co se stane, když z toho vypadnou. Některé lidi by bylo dobré v některých časových úsecích odstavit ze služby na nějaký čas, nechat je zregenerovat, to si myslím, že se 105

v několika případech nepodařilo. Takže někteří lidé vepředu slouží, když nemají v pořádku vlastní rodinu, děti nějaké věci nezvládají, ale ti lidé za sebe nemají záskok, může tam být skrytý tlak na to, aby pokračovali v té práci, protože není nikdo za ně. Podle mě by bylo lepší z toho na nějakou dobu ustoupit, pořešit si vlastní věci a pak se vrátit s čistým štítem. Jsem skeptik, nechci, aby to vyznělo špatně, ten sbor je super, ale ta sborová kultura například přináší to, že jak je nám tady dobře, v tom sborovém společenství toho jádra, tak i já sám mám problém se vztahy s prarodiči, oni potřebují pomoct, jsou starší, mám je patnáct minut od baráku a nevidím se s nimi víckrát než jednou za měsíc. To se týká i mládeže, máme nakontaktované lidi zvenku, snažíme se jim věnovat, jsou aktivní lidé, kteří hodně řeší mládež, ale stává se, že ti lidi mění po roce školu, nedodělají zkouškové, to nasazení je tak velké, že mají problém najít dostatek energie na další věci. Lidi táhne komunita, ale někdy u toho prokrastinují. Takže tuhle věc se snažíme změnit v rámci mládeže, aby lidi byli motivovaní dělat svoji práci dobře, aby to nepřeháněli se službou, protože služba Bohu není jen pořádání akcí. Na to, myslím, taky trochu trpíme, protože přátelství, čas s druhými lidmi, to se nedá kvantifikovat. Ve chvíli, kdy řeknu, že mám dvacet obrácených lidí na Alfě, tak je to bomba, všichni mě budou chválit. Ve chvíli, kdy se vytíží jádro akcemi, tak je méně prostoru pro osobní práci, méně prostoru pro rodinu, nikdo nás do toho nenutí, ale ono se to lépe kvantifikuje. A to se týká i mládeže. Idea je, aby se zapojovali noví lidé, ne úplně se daří je zapojovat dlouhodobě. To je taková odvrácená tvář toho, že to v KS žije, je to super, ale jde o kontakty v rámci rodin, jde o to, jak to mají lidi s Bohem uvnitř, aby to nebylo jen navenek, výkon. To je něco, za co se modlíme, aby se lidi více naučili žít spolu, než aby docházeli jako účastníci nebo se účastnili akcí jako pořadatelé. Neříkám, že je síla to změnit úplně, ale je vůle to měnit. Někdy je velmi těžké něco rozjet, z těch 20% jsou někteří biblicky zkušení, nejsou to ale povahy, které by dokázaly povzbudit, mají třeba špatné zkušenosti. To, co potřebujeme, je restrukturalizace, je potřeba, aby se lidé naučili věci pouštět, myslím, že pomohlo, že jsme odešli, že se zapojili noví mnozí lidé. To je taková negativní věc, setrvačnost – lidé si věci přibírají a bojí se je předat. Když jsem mluvila s vaším pastorem o aktivitách regionu, sdělil mi svůj pocit, že upadá zájem o klasické modlitební a biblické hodiny a přesouvá se spíše k jiným akcím, například tematické večery atd. Vnímáte to také tak? To je otázka. Je pravda, že na modlitební jsem nebyl dost dlouho, kryje se to s mládeží. Občas tam chodíme s mládeží. Myslím, že větší pokušení, že když je člověk jen jako divák, tak snadno vyšumí. Myslím, že to, co je trochu škoda, to jsou skupinky. To bylo úzké společenství, skupina po pěti šesti lidech, úzce se sdíleli. A pokud to nemají a chodí jen v neděli, tak jim v životě může vyrůst leckterý hnus, který je pod povrchem. Oni se pořád hezky usmívají, ale ve chvíli kdy nemají úzké kontakty a nepovzbuzují se… Protože v neděli, Petr Kácha povzbudí, má skvělá svědectví, ale to, co jsme mívali, svědectví na regionech, to už příliš není, lidi jsou někdy uťáplí, pokud nemají svědectví například o uzdravení z rakoviny, jako Martin Benc, tak to tam nejdou říci, někdy jsme se snažili i na mládeži říkat negativní věci, co se lidem nepodařilo a tak, to je těžší to říct. Myslím, že to, co nám chybí, jsou skupinky, mám pocit, že se to vytratilo na úkor akcí, které pořádáme, typicky Alfa. Já nemám nic proti Alfě, ale mám něco proti tomu, když to děláme na úkor toho, že ty lidi by mohli evangelizovat sami a mohli by se věnovat dalším věcem a nemuseli by u toho vařit večeři. Přijde mi, že to generuje poptávku po technických službách, na které není moc lidí ochotných, přijde mi, že jsou některé věci navíc, ale nerad bych kritizoval bez toho, abych to probral s vedením. Další věcí je například IHOP, ale to nemá s KS Praha nic moc společného, IHOP dříve usilovalo o to být necírkevní církev, kdy lidi natvrdo odcházeli z KS Praha do IHOPu, ale tam není žádné členství, což byla cesta do pekel, protože 106

ti lidi pouze chválili a nebylo tam obecenství, tak je riziko, že ti lidé sklouznou, pokud tam není společenství, tak lidé snadnou odejdou od Boha. Takže myslím, že odvrat není k tematickým večerům, ale spíše ke službě navenek, která je dost energeticky náročná, takže potom se vyprazdňují akce, například skupinky, protože lidi slouží tady. Důležitá je podle mě rovnováha sil. Jak vnímáte evangelizaci v dnešní době? Každý má trošku jiný styl, myslím, že víceméně funguje všechno, otázkou je, za jakou cenu. Já ve škole a s kamarády nejsem schopný říct: Bůh existuje… Ale když jsou nemocní, tak se tak v deseti procentech odhodlám se za ně modlit, a pak se třeba stane, že přijdou sami a chtějí se modlit za něco, Bůh se jich dotkne. Takže mi přijde důležité nejenom ty lidi přesvědčovat, je nutné, aby se jich Bůh dotknul. Mám pocit, že lidi, kteří uvěří z rozumu, že vědí, že Bůh je, tak je to těžké s Bohem zůstat, když vlastně nevím, o koho jde. Myslím, že hodně dobré je osobně evangelizovat, to, o co usilujeme jako sbor je, aby každý osobně uměl říct evangelium, lidi se stydí, není problém říct, že chodím do církve, věřím v Boha, ale problém je podat evangelium vcelku. Lidi se toho bojí nebo to nemají ucelené. Prakticky vědí, že žijí z milosti, ne ze zákona, ale neumí to předat. Snažíme se to učit a manželské večery a tyhle kurzy jsou orientované na to, že posloužíme do sboru a oslovíme nevěřící, kterým to prakticky pomůže. A tím, že jsou tam delší dobu, tak se budují vztahy, někdy se obrátí přímo tam. Takže koncepce není zlá, až na tu energetickou náročnost. Ale není moje úloha posoudit, jestli to máme dělat, nebo ne. Funguje obojí, ale já bych dával přednost formě přes známé. Plus někteří lidé chodí ven číst Bibli, zastavují lidi na ulici, já jsem to dělal taky dříve, spíše jsem to zkoušel, a většinou jsou ti lidé otevřeni, pokud je člověk slušně oblečený, nabídne modlitbu, lidé se chtějí modlit, Bůh s nimi někdy jedná. Je potřeba v KS naučit lidi říct evangelium ve čtyřech větách, stručně, přesně. Forma evangelizace mi přijde jedno. Já jsem měl problém jít za těmi lidmi ne proto, že by mi na nich nezáleželo, ale protože jsem nevěděl, co jim říct, jak jim to říct. O tom se příliš centrálně nekáže. Myslím, že to leží na srdci Luboši Ondráčkovi, že to máme dělat. Vedení prošlo kurzem rybářů, pět šest týdnů setkání, vedení tím prošlo, ale ne tak moc už členové. Kážeme o tom, jak moc je potřebná evangelizace, ale myslím, že chybí ta praktická dovednost. Mluvila jsem s vaším pastorem o základních hodnotách vašeho regionu (víra založená na Božím slovu, neustálá modlitba, štědré dávání a dosvědčování Boží svatosti), máte pocit, že jsou tyto hodnoty v praxi naplňovány, že je na ně kladen důraz? To je dobrá otázka, myslím, že ne. Myslím, že je to do určité míry zbožné přání, ta míra je různá, ale globálně za KS si to nemyslím, spíše si myslím, že je to boj o to, jestli si to udržíme. Máme to na netu, pokud si dobře pamatuji, tak Luboš to na vedení připomíná pravidelně, pracuje na tom to vedení. Na regionech už to nejspíš tak není, ale v rámci interakce hlavního vedení s nižším vedením, s týmy, které se schází jednou za čtvrt roku, to jsou lidi, kteří vedou skupinky, dělají nedělku, tak těm se to sdílí a jsou povzbuzováni, aby to předávali dál, oni žijí s tím, že to tak bylo vždycky, ale noví lidé to třeba neznají. Štědré dávání myslím, že není problém, ve Středu rozhodně ne, Petr Kácha není skoupý na příležitosti ke sbírkám, spousta zahraničních služebníků nás má jako domovský sbor a my jsme schopni je podpořit. Pořád jsou tam lidi, kteří jsou schopni peněženku otevřít a dát, ale pořád je to nějaký průřez, takže je to o tom, jak se naplňují Kristem proměněné životy. Život z Božího slova, bývalo to víc možná, z KS částečně vyšel tým překladatelů Studijního překladu, takže historické kořeny to má určitě, ale jak jsou lidé schopni odolávat Facebooku, televizi atd a ponořit se do Bible, to je věc jejich osobní. Potřebujeme směřovat mládežníky, aby opravdu uměli načerpat 107

z Bible, aby to byl skutečně život. Dosvědčování Boží svatosti, myslím, že o to prakticky usilujeme, jde to spíše shora, čím dál od vrchu, tím je to dál. Stojíme o to, pracujeme na tom, ale nedá se centrálně nařídit, aby se lidi scházeli na skupinkách, vyznávali si hříchy… Neustálá modlitba, to je velká otázka, je otázka, jestli to není naše nejslabší místo, kdysi ta modlitební byla narvaná, za Manin, když ti letošní čtyřicátníci, padesátníci, byli dvacátníci a třicátníci. Je to o tom, že tenhle sbor je velmi specifický demograficky, je to skupina lidí, kteří se obrátili mezi 89 a 90, byli to třicátníci, byli nadšení, hodně to žilo, teď už mají rodiny, děti, musejí řešit svoje rodiny. Pomalu nabíráme lidi zvenku, takže se to rozmívá, ale také nám reálně hrozí, že zestárneme, a že jsme pík na demografickém stromu, který postupuje k vyššímu stáří, s tím souvisí i sborový život. Dříve se hodně jezdilo na konference, protože lidi byli svobodní, měli čas, teď na konference z KS Praha nechodí tolik lidí, protože není zase tolik svobodných, a ti mladí o tom nevědí nebo k tomu nejsou povzbuzováni, ti staří tam chodí ze zvyku, tak už to ani tak neproklamují a ti mladí se o tom nedozvědí. K té modlitbě, myslím, že je to hodně osobní aktivita jednotlivců, myslím, že to bylo hodně na těch skupinkách, ale na shromáždění to prakticky není, tam jsou chvály, tam se káže, po společných modlitbách jsme toužili, občas se to dělá v rámci speciálních bohoslužeb, modlitby po skupinkách, ale pokud máte stočlenný dav, tak to není tak snadné a ten klasický formát v KS Praha je úvod, svědectví, chvály, slovo, modlitby jen toho vedoucího. Žije to na modlitební, žije to někde, ale přijde mi to trošku zastrčené. Kdo je podle Vás Duch svatý, a jaká je jeho role? Duch svatý je osoba, není to materiál, je to Bůh, součást Trojice. Je to zastánce, má tu výhodu, že od chvíle, kdy byl seslán, tak funguje po celém světě nezávisle, paralelně. Má několik funkcí, je přímluvce, utěšitel, Duch pravdy. Jeho úlohou je komunikovat s naším duchem. Je osobou, přes kterou komunikujeme s Bohem, není to jen přístupový kanál, je to někdo, kdo nás vede, pokud jsme ochotni naslouchat, není to manipulace, když je člověk ochoten slyšet, tak mluví. Je to způsob transcendentálního vedení. Takže Duch svatý usvědčuje z hříchu, ne tohle děláš blbě, ale tady jsi upadl, potřebuješ vstát, tady máš to řešení, to znamená konstruktivní usvědčení, vedení, Duch svatý dává dary, což s tím souvisí, je nosič, skrze kterého to dostaneme. U darů Ducha svatého nejde o to, že můžeme prorokovat, a že na sebe můžeme řvát něco, čemu nerozumíme, to mají nevěřící moc rádi (smích), ale jde o to, že je to dané ke společnému prospěchu, že se můžeme budovat. Tohle umožňuje to, že se člověk modlí za někoho za věci, které mu ten druhý vůbec neřekl, ale potřebuje je, dostane zjevení, někdy Bůh mluví v rozhodovacích situacích. Takže dary Ducha a potom je ovoce Ducha, to znamená, že když má člověk Ducha svatého, tak se to projevuje i vnějškově, že má nějaké vlastnosti, které jsou vypůsobené tím, že žije s Bohem, laskavost, pokoj, sebeovládání… Domníváte se tedy, že křest Duchem svatým posouvá člověka na pomyslný vyšší stupeň? Vzhledem k tomu, že jsem byl včera s bandou katolíků, kteří nejsou pokřtěni Duchem, tedy oni tomu tak neříkají, oni mnohdy mají Ducha svatého, neprožili tu zkušenost, že by jeli tramvají a najednou by nemohli zastavit modlitbu v jazycích, což se u nás některým lidem stává. Nemyslím si, že bychom toho měli méně než dříve, spíše se to posouvá, více prorokujeme, méně se modlíme v jazycích na shromáždění, myslím, že se posouváme od vnější formy k té vnitřní, je to srozumitelné a také více konstruktivní, už to není ta agresivní letničnost, ale spíše to praktické využití. Také máme některé věci centrálně, třeba letniční kurz užívání duchovních darů, lidi, kteří mají dary, se snaží je předávat. 108

Někdy je to o tom ne, že Bůh nedává dary, ale že my je máme, ale bojíme se je použít, risknout to. Takže křest v Duchu ano, myslím, že to považujeme za něco důležitého, myslím, že už se o tom tolik nemluví, ale pozná se to celkem dobře i na mládeži, jestli lidé mají Ducha nebo ne. Z někoho je cítit takový život. Špatně se to definuje, ale když ti lidé třeba mluví o Bohu, tak jsou nadšení. Ten rozdíl je myslím v přísunu živé vody ve větším množství, nemyslím si, že je to podmínka spasení, nemyslím si, že bychom byli lepší než ostatní, ani neodsuzuji lidi, co to nemají. Na táborech se modlíme s mladými lidmi, aby to dostali, potom je život přirozeným růstem. Myslím, že se to dá zabít nějakými morálními věcmi, že se člověk zatvrdí a Duch svatý se nikam necpe, ale znamená to, že člověk udělá to, co chtěl, ale stejně tak, jako člověk může dostat Ducha svatého, tak o něj může přijít, pokud se zatvrdí a dělá věci, které se Bohu nelíbí a zůstává v nich. Včera jsem se bavil s katolickým farářem na ekumenické mši, ti lidé si neříkají, že jsou pokřtěni v Duchu svatém, nemají tyto názory, ale oni Ducha svatého mají a je vidět, že žijí s Bohem. Ono to není v té agresivní formě, třeba nemluví jazyky, ale pokud se s nimi člověk baví, tak vidí vřelost, která podle mě není nahraná, tu dává Duch svatý. Myslím si, že je dobré to pojmenovat, je dobré o to usilovat, ale myslím, že to mají i jiné církve, jenom tomu tak neříkají, záleží to jen na tom faráři, pokud jsou ti lidi jen formální a nedokážou ti lidi povzbudit. Nejsem asi radikální letniční, jsem možná letniční heretik, možná, že bych měl být radikálnější, že bych říkal, že musíte mít Ducha svatého, bez Ducha svatého je to strašné, ale já to neříkám. Podle mě je to bez Ducha svatého jako jet na půl plynu, ale myslím, že nepotřebujeme tu terminologii, byl poslaný k tomu, aby nás zmocnil k tomu dílu, co máme udělat.

109

Paní Tyrkysová Kolik je Vám let? Bude mi tento rok 48. Jaké máte vzdělání? Mám Vysokou školu chemicko-technologickou, jsem vdaná a mám tři děti. Jaké je Vaše povolání? V současné době dělám asistenta pedagoga ve škole v Pyšelech a družinářku. Jak je to dlouho od doby, kdy jste se obrátila? Obrátila jsem se v roce 1990. Jak dlouho jste v tomto regionu? Od roku 1991. Byla jste i v jiné církvi než v KS Praha? Jednu dobu jsme s manželem docházeli do katolické církve v Radotíně, kde jsme bydleli. Co Vás přivedlo do regionu, kde se teď nacházíte? Určitě bydlení, původně jsem patřila do regionu Vršovice, já jsem původem z Nuslí a my jsme to měli nejblíže do těch Vršovic. Jak jste narazila zrovna na KS Praha? Na vysoké škole mi spolužák svědčil o Ježíši, já jsem se díky tomu po nějaké době obrátila a on mě přivedl na jednu skupinku lidí, kteří patřili do vršovického regionu. Sloužíte nějak v regionu? Dlouho jsem byla v nedělní škole, jinak spíše pomáhám sem tam s něčím, přestěhovali jsme se teď do Strančic a spíše tak vyhlížím, že by tady také mohl vzniknout nějaký region, je tu hodně křesťanů, tak spíše pracujeme na té skupince, co máme tady v této oblasti. Modlíme se společně, kontaktujeme různé lidi, děláme různá setkání. Pozvaly jsme třeba maminky z okolí a vyráběli jsme něco nebo jen tak na kafe. Nebo chválící skupinky tady míváme. A ti lidé jsou z různých denominací? Ano, někteří lidé třeba i zahořkli na KS, takže teď nikam nechodí, ale na tu skupinku občas zajdou. Je tam jedna paní z katolické církve, takže je to otevřená skupinka, nejsou tam všichni z KS.

110

Jistě máte tedy srovnání s jinými společenstvími, napadá Vás v čem je Váš region výjimečný? Určitě bych drobné srovnání měla, protože jak jsme se přestěhovali, tak občas navštívíme církev tady v Říčanech nebo na Šeberově jsme byli, to nejsou KS regiony. Tento týden jsme s manželem byli v Počernicích, v Církvi bratrské. Takže občas navštěvujeme, ale ten region vršovický, nyní Střed, je taková naše rodina. Co mi chybí v některých jiných církvích, které jsme navštívili, tak jsou to projevy Ducha svatého, chvály a modlitby za nemocné. Přijde mi, že na tom našem regionu mě to více naplňuje. Jinde se mi třeba i moc líbilo kázání, ale tady je taková větší hloubka, ta mi chyběla. Dokázala byste říci, čím Vás celkově region obohacuje? Určitě kázaným slovem, většinou se mě kázání přímo dotýká nějak a vždycky mi to něco dá. A určitě také chvály, ty mě přivedou před Boží trůn. A pak i aktivity, které má ten region. Kterých se účastníte? Byla jsem třeba na modlitební výpravě v Izraeli, Pochody dobré vůle, kdysi se mi moc líbily Pochody pro Ježíše, to už dlouho nebylo. Společné Davidovy stánky se mi také líbí, jen bych byla ráda, kdyby toho bylo víc, třeba v naší oblasti bychom chtěli časem něco takového zařídit. A určitě mě obohacují vztahy. Ten region dělá společné týdenní dovolené a tam je to moc príma, protože jsme tam se všemi rodinami, ráno se tam dělá raníček pro děti, jsou tam společné akce, výlety dobrovolné, kdo co zorganizuje zrovna, jednou jsme tam měli od jednoho bratra praktickou přednášku o první pomoci, to bylo moc pěkné. A večer je zase blok chval a bývá pozván nějaký host, který má na nějaké téma kázání. Takže si tam člověk odpočine fyzicky, duševně i duchovně. Děti tam mají své kamarády, znají se ze sboru, z nedělek, dělají se tam olympiády pro děti. Napadá Vás ještě nějaká oblast, ve které jste obohacena? Pomáháme si tam, to jsou ty vztahy. Když někdo něco potřebuje, my když jsme něco potřebovali, tak se řekne a buď se udělá sbírka, nebo praktická pomoc třeba při stěhování, malování a tak. Takže to je moc fajn. Je něco, co v regionu postrádáte, v čem vidíte jeho nedostatky? Těžko mohu říci, co postrádám, spíše člověk může říci, co by si představoval. Mám pocit, že v téhle době Bůh ať už se mnou osobně nebo co vidím kolem sebe, jedná s lidmi na vnitřním uzdravení. Že je potřeba, aby si některé věci dal člověk do pořádku. Někdy o těch věcech ani nevíme, ale ony nás brzdí. Takže nás vede k větší zralosti a k tomu, abychom dokázali přijmout to všechno, co pro nás připravil. Člověk to přes některé věci nedokáže a pořád se potýká s nějakými problémy, je to někde hluboko a myslím, že je teď doba na to, že to Bůh chce vytáhnout a uzdravit. Myslím si, že pokud má přijít nějaké probuzení, tak je potřeba, aby křesťané byli úplně zdraví a svobodní, a pak pro ně není nic nemožné. Máte pocit, že se tomuto tématu věnuje v církvi dostatečná pozornost? Ano, mám pocit, že se tomu hodně začíná věnovat nejen region, ale celý sbor. Dvakrát měsíčně je na Palmovce Místo uzdravení, kde to funguje tak, že tam člověk přijde, vypíše dotazník, s kterým problémem přichází a je tam tým nebo dva týmy, které si vezmou tento papír, přečtou si to, pak se za to modlí, pak si pozvou toho člověka, řeknou, co přijali od Boha a modlí se s ním dál. 111

Zde se jedná o uzdravení fyzické, duševní i duchovní? Ano, ono je to často provázané, ono by to možná nešlo ani oddělit. Je možné, že tam přijde třeba člověk, že ho bolí záda a nakonec se zjistí, že… Asi by bylo potřeba, aby toho bylo víc. My jsme si právě říkali tady na té skupince, že by bylo fajn tady udělat Místo uzdravení, že by lidé věděli, že jsou tu křesťané a ti se modlí za jednou za měsíc za uzdravení. Taky chceme vědět, co přijmeme, kam nás Bůh nasměruje. Účastníte se pravidelně nějakých regionálních aktivit? Já spíš teď pravidelně vedu chvály na té skupince, takže to taky obnáší nějakou přípravu. A tím, že jsem začala chodit do práce a mám tři děti, tak nemám tolik času na nějaké pravidelné aktivity kromě tohohle, to mě hodně vytěžuje, ale chtěla bych trávit víc času s Bohem, číst si Bibli, modlit se, tak to moc nezvládám. Takže sem tam chodím na ten IHOP, ale tam nechodím pravidelně, taky že je to pro mě docela daleko, tak se mi tam ani nechce. Která aktivita je podle Vás klíčová pro funkci regionu? Myslím, že nejdůležitější je budovat vztah s Bohem a možné je, že každý to má trošku jinak, ale určitě je to provázané, asi se nedá vybrat, co je nejdůležitější, v některé fázi života je pro někoho něco důležité a pak se to nějak vyvíjí, nebo se člověk musí něco naučit, myslím, že je důležité studovat Boží slovo, modlit se, budovat vztah s Bohem, a chvála je taky moc důležitá. Postrádáte nějaké aktivity? Já jsem v podstatě spokojená, když člověk něco chce, tak si to může najít. My teď s manželem chodíme na kurz Výchovy teenagerů a předtím jsme chodili na Manželské večery, a to mi přijde hodně dobré, to hodně doporučuji. Určitě co by se mi líbilo, kdyby byly ještě taneční, vím, že to jedni křesťané udělali pro nějakou skupinu, že se domluvili a učili klasické tance a to nás napadlo, protože na té skupince tady bychom rádi jezdili, takže bychom chtěli zjistit, jestli by to taky neudělali. Jinak ty společné sportovní akce nesmí být daleko, vždy je to v tom místě, že se lidé rozhodnou a jdou si zahrát volejbal do Sokolovny. Většinou jsou to rodiny s dětmi a to je vůbec náročné se sejít na těch skupinkách, někdo je pořád nemocný a tak. Mluvila jsem s vaším pastorem o základních hodnotách regionu, potažmo sboru, a zajímalo by mě, zda se domníváte, že je na tyto hodnoty opravdu kladen důraz, a že jsou naplňovány. První hodnotou je víra založená na Božím slově. Já si myslím, že ano. Zase záleží na tom konkrétním člověku, který má kázání. Určitě je tam ta svoboda, že kdokoli může přijít a říct: Hele, ty jsi řekl, a já si myslím, že to takhle v Bibli není. A že se to děje. A že se o tom mohou bavit. Záleží, jak to kdo pochopí. Někdy je to tak, že se to řekne dobře, ale někdo to pochopí jako silnější důraz. Bývají problémy, když někdo káže, že by měl křesťan prosperovat, ani to tak nemyslí, jednu dobu se v některých sborech kázala prosperita, že by křesťan měl být zdravý, krásný, bohatý, mladý, je možné, že se i na někoho koukalo skrz prsty, když to nesplňoval a mohlo se mu vytýkat, že se málo modlí, nám se to teda nikdy nestalo, různé problémy máme do teď a ze sboru nám vždycky pomohou než že by nám kladli něco za vinu, tak to není. pak je zase vlna, že se nekáže prosperita, že samozřejmě může být člověk nemocen, ale zase mám pocit, že některé denominace berou nemoc nebo negativní věci od Boha, že to jako dostali. A to je zase 112

druhý extrém. Může Bůh dopustit, že budu nemocná, protože jedu na doraz, dělám věci, které i nemusím, a Bůh řekne: Ne, ty máš být chvíli se mnou. Třeba bez práce. Já měla docela velké požehnání, když jsem byla na pracáku. Pak už jsme si říkali, že je problém uživit z jednoho platu pět lidí a pořád jsme se dostávali do minusu na účtu, modlili jsme se. Taky si myslím, že mi Bůh mohl dát práci dřív než za půl roku, ale já jsem přijala velké požehnání v tom období. Zjistila jsem, že má Bůh pro mě chválu, do té doby jsem moc nechválila a ani mi to moc nešlo. Pak jsem přijala, že mám jet do Izraele, když jsem byla na pracáku, je pravda, že by mě to ani nenapadlo, kdybych chodila do práce, že bych na týden odjela a nechala tady rodinu a Bůh mi to požehnal a celé to připravil a já tam mohla jet. Pro mě to byl zázrak. Takže člověk může i z nemoci a ze ztráty práce přijmout i veliké požehnání. Jak je psáno: Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno, když člověk tímto směrem jde, člověk často uhne, ty starosti jsou veliké, tohle a tohle prostě musím, člověk si musí říct, že nemusí splnit všechny požadavky, co na něj lidé kladou. Člověk se musí zastavit a říct si, co je cílem. Problém je, když se člověk odkloní a jde kousek bokem tím směrem, pak se člověk točí v začarovaném kruhu, když o Bohu ví, ale neprožívá tu radost a požehnání z toho, že si nemusí trhat žíly. Druhou hodnotou je neustálá modlitba. Tohle je zase otázka každého jednotlivce, jak to kdo chápe. Někdo řekne, že není možné se pořád modlit. Ale je možné, že je to tak myšlené, že člověk má pořád na paměti, že je s ním Ježíš a podvědomě si může říct, co by udělal Ježíš, co je správné. Že si to neustále konfrontuje. A když se dostane do jakékoli situace, tak se ptám Boha, co si o tom myslí. Jak chápete dosvědčování Boží svatosti? Bůh je svatý a my jsme svatí, patříme Jemu. To souvisí s tím směrem, my jsme sice svatí, protože nás Bůh vybral a přenesl nás ze smrti do života, ale zároveň je psáno, že se máme posvěcovat, takže je nutné na to nezapomínat. Když se budu posvěcovat, tak budu jednat s okolím z pozice svatého člověka, který je nad věcí, nenechá se strhnout k ničemu nepravému a dokáže v každé situaci konat Boží vůli. S kýmkoli se bavím, tak mu můžu předat to, co Bůh připravil pro tu situaci. Poslední hodnotou je štědré dávání. Myslíte, že tuto hodnotu region naplňuje? Řekla bych, že ano, jako celek je region určitě štědrý a pak je to na jednotlivcích, protože každý má jinou pozici. My jak jsme bojovali s těmi penězi, tak jsme se dostali do takového kruhu, že má člověk pocit, že je na doraz. Mám pocit, že jsem moc štědrá nebyla. Dokázala jsem být štědrá, co se týkalo praktické pomoci, ale když se to týkalo financí, tak to byl pro mě problém, protože jsem měla pocit, že není odkud brát. Ale to je lež. Mám pocit, že v tom Bůh dělá věci zázračné, a myslím, že by člověk neměl být tak spořivý, i když třeba opravdu reálně ty peníze nejsou, tak si myslím, že člověk nemůže přiložit srdce k tomu, že ty peníze nejsou, protože to pak žije. Je dobré zaměřit se na tu cestu, co je cílem. Nemyslím, že by měl člověk bezhlavě rozhazovat, ale zase by neměl mít v hlavě na prvním místě to, že nejsou peníze.

113

Myslíte, že je ve vašem regionu dostatek prostoru pro osobní rozvoj a službu? Myslím, že ano. Nevím, jak fungují ostatní skupinky, ale myslím, že se o tom i hodně píše, kdo by chtěl v něčem pomoci. Z toho vedení určitě povzbuzování k tomu je. Jak jsme se rozdělili na ten hostivařský region, tak už nám to Petr několikrát dopředu říkal, že ty lidi budou chybět, a že bude potřeba, aby je někdo zastoupil. Nevím, jestli se někdy stalo, že by někdo přišel s něčím, co by chtěl dělat, a byl by odmítnut, může se to samozřejmě stát, pokud ten vedoucí uvidí, že je ten člověk nezralý, a má dojem, že by to nešlo, tak ho asi do toho nepustí, ale většinou stačí, že někdo přijde a něco naťukne, tak má prostor to udělat. Často teď i mladí z regionu vedou chvály a i mívají kázání, že si to zkoušejí, tak si myslím, že je jim daná velká důvěra. Dokázala byste mi říct, co vnímáte jako důležité ve spojitosti s evangelizací? Myslím si, že už to, že jsem křesťan, tak tu evangelizaci má mít člověk v sobě. Každému sedí jiný typ evangelizace. Já mám asi raději hovory s jedním dvěma lidmi. Nerada mluvím k masám, pro mě je evangelizace skrze vztahy. Nemám problém lidem říct o sobě, čemu věřím, seznamuji se s lidmi, nemám problém nabídnout modlitbu za uzdravení nebo za cokoli, tím taky vztahy narůstají. Druhá věc jsou větší evangelizace, že se sejde skupina a oslovují se úplně cizí lidi. Každému sedí úplně něco jiného a lidé by měli dělat to, co jim sedí. Líbila se mi evangelizace, kdy se skupina lidí modlí, aby jim Bůh ukázal nějaké obrazy, a podle toho najdou lidi, za které se mají modlit. Je to z Německa, dva až tři se modlili, Bůh jim například ukázal červenou čepici, kočárek a třeba řekl, že toho člověka bolí záda. Oni šli do ulic, našli tam toho člověka a modlili se za něj a ten člověk byl uzdraven, myslím, že se to jmenuje Hledání pokladů. A pak jsem viděla jeden dokument, to bylo vlastně to samé, to byl jeden Američan, který byl v Izraeli s kameramanem, on se modlil, aby mu Bůh něco ukázal a modlil se za nějakého Araba a ten byl uzdravený a přímo to natáčeli. Tak si říkám, že bychom se toho nemuseli bát. Myslím, že je doba, kdy se Bůh bude víc projevovat přesně v tomhle, v těch zázracích, že lidi budou uzdravovaní, víc než do teď. Jelikož se jako společenství hlásíte k charismatikům, tak bych se Vás ráda zeptala, kdo je podle Vás Duch svatý, a jak vnímáte jeho roli? Duch svatý je pro mě součást Boží trojice, Boží výkonná síla. Mám hodně propojeného Ježíše a Ducha svatého, beru to jako jednotku, neumím to úplně oddělit. Bez duchovních darů by to bylo hodně okleštěné. Je to něco, co mi chybí v některých jiných denominacích, když je člověk na bohoslužbách, že je moc dobré kázání, člověku to hodně dá, otevře v některých oblastech oči, ale člověk se tam nesetká do takové hloubky s Bohem. Možná, že se bojí projevů Ducha svatého, tak do toho nejdou, ale ono to pak chybí, a když se ti lidé s tím dřív nesetkali, tak jim to nebude vadit, protože je to rodina, jsou to křesťané, všechno je tam dobré, ale tohle chybí. Ale když už člověk jednou zažije moc Ducha svatého a jeho dary, tak si to bez toho nedokáže představit. Bez Ducha svatého by se ale člověk neměl obejít, protože tím ochuzuji své okolí, protože se pak nemohu aktivně postavit proti zlu, já pak můžu koexistovat s tím zlem, ale nemůžu ho vykázat, takže dary Ducha svatého jsou hrozně moc potřeba.

114

Paní Nachová Kolik je Vám let? Je mi 48 let. Vaše vzdělání? Mám vyšší odborné vzdělání, jsem diplomovaná psychiatrická sestra. Jste vdaná? Jsem vdaná 26 let, mám děti - 26 a 24 let. Pracujete v oboru? Právě že nepracuji v oboru, pracuji jako chůva už třináct let a jsem spokojená. Hlídám malé děti, je to práce, která je flexibilní, baví mě a mám potom čas dělat věci i v církvi, kdybych měla plnou pracovní dobu jako psychiatrická sestra, tak mám dojem, že vůbec nedávám nic mimo svojí práci a rodinu. Takže jsem to zvolila takhle záměrně. Jak je to dlouho, co jste se obrátila? 25 let. Jak dlouho jste v tomto regionu, potažmo ve sboru? Ve sboru jsem od úplných začátků, od devadesátých let, s tím, že jsem ještě v osmdesátém devátém jako nečlen navštěvovala ČCE, než vzniklo KS. A region Střed přímo, to je zajímavá věc, jelikož tam jsem vstoupila letos v lednu, ale už to bylo připravované delší dobu, protože tam dělám takovou asistentskou práci a s vedoucím regionu, s Petrem Káchou, se znám už delší dobu, takže jsme se nakonec domluvili na přestupu z regionu Černý most, kde jsem byla od vzniku regionu až do roku 2014 a teď v lednu jsem přestoupila oficiálně na region Střed, ale už tam chodím nejméně rok. Zastáváte v regionu nějakou funkci? Dělám asistentku pastora. A máte zde nějakou konkrétní službu? Jsem členkou vedoucí stráže, vedoucí mladých lidí v Domě modliteb v Praze a scházíme se v budově KS na Žertvách, jelikož většina lidí v Domě modliteb jsou z KS Praha. Takže pracuji s mládeží, uctívání, chvály, přímluva. Dokázala byste mi říci, v čem Vám region Střed připadá výjimečný? Nemyslím si, že jsem v tomto regionu, protože je nějak výjimečný, ale vnímám, že mě tam Bůh nějakým způsobem vede, že mě tam chce, že mě tam přivedl. Nejdříve vlastně z pracovních důvodů. Já si nevybírám, kde chci být, kde je to nejlepší, to se ani nedá posoudit žádným způsobem, vnímám, že jsem v KS našla přátele, domov, službu, takže nemám zaječí úmysly. Takže to, že jsem na regionu Střed, to není náhoda, ale je to jakoby vedení po nějaké době, ale kdybych nebyla na regionu Střed, 115

tak bych zůstala na regionu Černý most, kde bydlím, a kde jsem vlastně byla od začátku jeho vzniku, takže to není tak, že bych bloudila a hledala, kde bych chtěla být, kde je to výjimečné, že bych zůstala, ale vnímám, že je tam moje místo pro tuhle dobu. Dokázala byste vystihnout nějaké silné stránky regionu? Určitě se mi líbí způsob vedení Petra Káchy, protože je to člověk, který není jenom z pražského prostředí, je to člověk, který jezdí po celém světě, je známý jako vedoucí na nejrůznějších setkáních lidí z různých sborů, myslím si, že má docela velký nadhled, a to mi vyhovuje. Má hodně silný vztah k Izraeli, což já mam také, protože vnímám Izrael jako část svého povolání. Myslím, že dává velkou svobodu při uctívání, při chvále, což já hodně kvituji, protože to je něco, co v Domě modliteb také hodně rozvíjíme. Mám svobodu uctívat způsobem, který je mi přirozený, který se vyvinul z toho, co děláme v době modliteb. A mimo jiné je Petr Kácha také členem správní rady IHOPu, což není ten hlavní důvod, ale máme propojení ve více věcech. Není to jen o Petru Káchovi, ale mám tam více přátel, protože když jsme ještě bydleli v jiné části Prahy, než jsme se přesunuli na Černý most, tak část toho regionu byl region Vršovice a tam jsem také s malými dětmi chodila. Takže některé staré známé jsem tam našla i po těch skoro dvaceti letech, takže tam mám nějaké vztahy. Nechodím tam určitě jen kvůli vztahům, ale vnímám, že je tam moje místo, že jsem nějakým způsobem povzbuzením pro ten region, a že je teď čas, abych tam byla. Řekla byste mi, čím Vás obohacuje přítomnost v regionu? No, já doufám, že já obohacuji přítomnost v tom regionu (smích). No tak asi cítím přijetí, asi ne ode všech, to je normální, že jsou lidé různí, ale já tuhle otázku asi moc neřeším, jestli je to pro mě obohacení. Vnímám to tak, že církev se má scházet jako tělo a není můj motiv jít tam, abych něco dostala, ale samozřejmě vždycky něco dostanu, ale není to ten původní motiv, takže tuto otázku moc neřeším. Napadají Vás nějaké nedostatky regionu? Určitě (smích). Já si hrozně vážím otevřenosti Petra Káchy, se staršími se mohu bavit o čemkoli a berou to vážně, takže se mi líbí otevřenost. Určitě se mi nějaké věci nelíbí, ale já si konkrétně teď nevzpomínám na nic konkrétního. Vždy jsou nějaké tlaky, nějaké věci, které by se mohly a měly udělat jinak, doufám, že se tam udrží pořád otevřená atmosféra, i když vím, že tam byly nedávno docela velké komplikace v tom společenství, z různých důvodů, ale necítím nějaké zásadní nedostatky. Chci spíš pracovat na tom, svojí přítomností, aby se tam lidé cítili dobře, a aby to vnímali jako část svého úkolu tady na zemi, prostě s tímto tělem volat k Bohu a prosit o probuzení a tak. Možná ještě vést více proroky ten region, možná se více ptát, pro co je čas, což starší dělají a já věřím, že odpovědi jsou od Boha, mám ještě nějaké důrazy, které vnímám, že by tam mohly časem být víc do hloubky, někdy mam pocit, že se v rámci bohoslužeb nedá jít za ten čas do hloubky v určitém tématu, takže se mi líbí, že se rozhodlo, že se ty neděle budou dělat tematicky, což si myslím, že je krok správným směrem. Určitě se dá hodně věcí zlepšovat v komunikaci, určitě se občas scházet i mimo, což vím, že se i nějak děje, mám radost z toho, že fungují nějaké skupinky, že se teď vytvořil region Hostivař, který je aktivní na tom místě, kde se ti lidé scházejí, tak mám radost z toho, že je to plodný region.

116

Můžete mi říci, kterých regionálních aktivit se účastníte? Regionálních hlavně těch, které jsou po bohoslužbách, to znamená nějaké občasné výroční obědy, ale tím, že pracuji jako asistentka, tak mám samozřejmě možnost být u setkání staršovstva a vedoucích, toho se účastním. To je jednou za měsíc nebo dva. Na výlety až tak často nejezdím, ale byla jsem asi dvakrát část týdne na regionální dovolené, asi aby mě ti lidé víc poznali, já jsem tedy neměla potřebu poznávat další lidi, protože jich znám strašně moc (smích), ale vnímám to, že je to dobré k budování, být k dispozici, určitě jsem si tam nejela odpočinout jako na dovolenou, i když jsem si to původně myslela, že si tam odpočinu (smích). Ale není to tak, že bych vyhledávala větší společenství, protože tím, že dělám v IHOPu, takže mám to společenství kolem sebe a kapacitu téměř vyčerpanou, takže se občas něčeho zúčastním, ale nejsem velký iniciátor. Dokázala byste mi říct, jaká je podle Vás klíčová aktivita pro fungování regionu? To, co vnímám jako pomazání, je to, že Petr dokáže propojovat různé lidi, když jsou někdy různé tlaky, že je schopen tam zvát různé typy služebníků, učitelů, pastorů, kazatelů, že se nebojí cizinců, že je schopen vzít pod svá křídla lidi různých typů, lidi z různých částí Země, lidi, kteří slouží v Izraeli, lidi, kteří dělají do hloubky jednostrannou službu, lidi, kteří jenom chodí v neděli. Samozřejmě vím, že Petr i staršovstvo chtějí, aby byli lidi aktivnější, ale tady vím, že to není v některých rodinách možné. Je to snaha o vytvoření rodinné atmosféry ve větším počtu lidí, která nevím, jestli se podaří. Možná kdyby nějaké vyučování bylo víc do hloubky v nějakých směrech, tak by se možná lidi chytli v těch svých oblastech, ale to si myslím, že se právě teď děje. A chvály a uctívání myslím, že tam jsou hodně silné, že jsou tam dobré chválící týmy, které věřím, že přinášejí Boží přítomnost, protože jsou to vydaní lidé, kteří jsou pokorní před Bohem. Vnímám velkou sílu při uctívání, při chvále, kdy se opravdu propojujeme. To je takové nepopsatelné a nadpřirozené. Z toho mám radost. Chtěla bych se Vás zeptat, zda si myslíte, že jsou hodnoty vašeho regionu (víra založená na Božím slovu, neustálá modlitba, štědré dávání a dosvědčování Boží svatosti) opravdu ve vašem společenství zakotveny, že jsou naplňovány? Abych řekla pravdu, mám pocit, že hodně členů regionu o tom ani pořádně neví, respektive že se s tím nějak aktivně neseznámili. Možná je to jedna ze slabých stránek, že se až tolik nepřipomínají ty hodnoty, vím, že tu byl návrh jednoho mladého člověka, o kterém vím, že to je hodně patriot KS, který navrhoval, aby se tyto hodnoty víc připomínaly, abychom věděli, co vlastně neseme. Ale věřím tomu, že všechny ty aktivity, povzbuzování, slova, která se v regionu dějí, vedou k tomu, abychom měli tento charakter, abychom byli těmi, kteří jsou na modlitbě před Bohem, kteří vědí, že modlitba funguje, že má moc, abychom dokázali štědře dávat, abychom dosvědčovali Boží svatost svým životem, tam kde jsme, tam kde pracujeme. A víra založená na Božím slovu, to si myslím, že je dokonce prorocký vjem pro tenhle rok, znovu jít do Božího slova, nechat se vést přímo ve Slově, my často dáme třeba na to, že máme nějaký vjem nebo nám někdo něco řekne, ale opravdu jít do Písma a zkoumat Písmo. Myslím si, že to je taky jedna z věcí, které by mohly být silnější. To dělají biblické hodiny, myslím, že to není v možnostech regionu, ale možná povzbuzovat lidi ke čtení Písma a dejme tomu ty čtyři hodnoty častěji připomínat a ptát se, jak jsme na tom.

117

Myslíte, že je ve vašem regionu dostatek prostoru pro osobní službu a rozvoj jednotlivců? Je dostatečně podporována iniciativa jednotlivců? Myslím si, že by to mohlo být lepší, teď mi to spíše připadá, že pastor a staršovstvo má vizi, což je dobře, a hledá pro ty služby lidi, kteří by se k tomu hodili. Je to po modlitbě, po rozpoznání, ale úplně nevnímám tu aktivitu v tom, že by se udělal nějaký prorocký seminář a lidi by se přihlásili k tomu, co vnímají, že je jejich povolání a na základě toho by se začalo něco podporovat. Ale na druhou stranu si myslím, že tam rozhodně není žádná zábrana. Jakákoli aktivita, která vyjde z povolání jednotlivce, je, věřím tomu, podporovaná, když je rozpoznaná jako biblická. A zatím si nepamatuji, že by nebylo podpořeno něco, co by ti lidé vnímali jako své povolání. Spíš jde o to, aby lidé nebyli pasivní, ale aktivní. Takže nevidím žádné zavřené dveře ani žádný diktát. Někdy jsou sbory, které jsou podobné svému pastorovi, a to si myslím, že se Petr snaží, aby to tam nebylo. Samozřejmě ten punc to trochu má, protože oni sami mají silnou vizi, ale určitě to není tak, že by se ti lidé do té vize nutili. Určitě se podporuje to, když jsou lidi aktivní, vyjímají se v určitých sociálních oblastech, vyučování, pomoci třeba i psychiatrické, psychologické, ta podpora tam rozhodně je. English campy se dělají pro mládež, takže aktivit je asi hodně, které by mohly být podporované ještě. Jak vnímáte Vy konkrétně evangelizaci pro dnešní dobu? To je docela velká otázka, to se nedá zodpovědět v pár větách. Evangelizace pro mě rozhodně není jít na ulici a říkat lidem o Bohu. Jako ano, i to může být forma evangelizace, ale když se řekne evangelizovat, tak je to pro mě způsob života, protože když žijeme evangelium, tak nějakým způsobem, jakoby beze slov svědčíme. Před několika lety proběhlo takové slovní spojení prorocká evangelizace a přišlo to k nám ze Západu, já jsem o tom docela přemýšlela a modlila jsem se, a vnímám, že když my jsme vedeni Duchem, tak On nás vede za konkrétními lidmi, kde nám třeba dá slovo poznání, rozpoznání čehokoliv. A když se za ně pak modlíme, když je o to požádáme a pak jim řekneme o Kristu, tak to mi připadá úplně jako nejlepší a nejjednodušší způsob vedení. Takže jsou určitě různé formy, takže když se řekne evangelizace, tak rozhodně nevidím jen plné sály, kde se říká, že Ježíš za nás zaplatil, což je samozřejmě taky dobré, ale myslím si, že v dnešní době tohle úplně není ten způsob, na který lidi slyší. Myslím, že jsou to osobní vztahy, hlubší vztahy, osobní oběť ve vztahu a ochota svědčit jim životem. A samozřejmě, když je dobrá příležitost, tak na veřejnosti klidně říct. Myslím, že když se venku lidi sejdou a chválí, různé skupinky lidí, kteří zabírají různá místa v Praze, a když se lidi zeptají, co to tam dělají, tak člověk může svědčit o Kristu úplně přirozeně, proč to dělá, co to pro něj znamená, a ty lidi mají obvykle daleko větší zájem a ptají se, než když pozvete nějakého svého kamaráda, pojď na evangelizaci. Já jsem tedy neuvěřila na evangelizaci, ale na začátku devadesátých let na ní uvěřilo hrozně moc lidí a vím, že to byla milost od Boha, že v té době moje generace opravdu v zástupech uvěřila ve velké hale. Ale byla to podle mě opravdu Boží milost, otevřené nebe nad touto zemí, kdy lidi mohli ve velké míře poznat Boha, lidi z nevěřících rodin. Ale teď je tu nová generace. Většina lidí, kteří jsou v církvi, vyrostla odmalička v církvi a je podle mě jiný způsob – svědčit tou svatostí, dosvědčovat svatostí život s Kristem, a to si myslím, že je mnohem těžší, protože tam už jsou nároky na to, když člověka lidi vidí například ve škole, chovat se tak a tak. Takže toto vnímám jako nejefektivnější a nejtěžší způsob evangelizace.

118

A jak jste uvěřila Vy? Já jsem uvěřila docela zajímavě. Já jsem hledala opravdu od pubertálních let, proč tady jsem, smysl života, já jsem nehledala přímo Boha, nevěděla jsem, že je Bůh, ale postupně se mi to začalo odkrývat, protože Bůh o mně už věděl, protože mě nějakým způsobem, věřím tomu, ochraňoval, a přivedl mě časem k sobě. Mě nejvíc přesvědčil proměněný život mojí sestry a pak také když jsem si četla křesťanské knihy a byly tam odpovědi na otázky, které já jsem si roky kladla, a pak stačilo jenom slyšet evangelium, že já potřebuji přijít k Bohu a vyznat mu svoje oddělenosti, hříchy, viny. Takže potom už to pro mě bylo jednoduché, ale Boha jsem pěkně zkoušela, dávala jsem mu různé zkoušky a Bůh je prostě splnil, protože On věděl, že já na to budu reagovat, takže věřím tomu, že to bylo právě proto. Kdo je podle Vás Duch svatý a jaká je jeho role? Duch svatý je třetí osoba Boží trojice, je to Bůh, jako je Bůh Otec a Bůh syn, a Duch svatý, jak je známo, byl poslán 50 dní potom, co Ježíš odešel, učedníkům, kteří na něj měli čekat, a byli tou mocí z výsosti, nejen osobní mocí, ale mocí Ducha svatého posilněni a mohli vydávat svědectví o tom, kdo je Ježíš a co pro nás udělal. Takže Duch svatý je zásadní, protože byl vylit tady na zemi, kdyby tady Ježíš zůstal, tak by byl jen na jednom místě, ale Duch svatý může být kdekoli. Nemá tělo, a tudíž může být kdekoli, může dělat cokoli, takže život bez Ducha svatého nemůže být ani křesťanství, ale jenom víra v tradici, protože když ve Vás nežije živý Bůh, tak děláte věci, troufnu si říci, z vlastní síly nebo tak, jak si myslíte, že byste měla. Takže jeho role je zásadní.

119

Pan Béžový Kolik je Vám let? Bude mi za měsíc 50. Jaké máte vzdělání? Vysokoškolské. Jste ženatý? Ano, mám tři děti. Jaké je Vaše zaměstnání? Jsem režisér. Kdy jste se obrátil? Před dvaceti dvěma lety. Jak dlouho jste v tomto regionu? Od začátku, co jsem uvěřil. Co Vás přivedlo do tohoto regionu? Uvěřil jsem přes svědectví mojí kamarádky, která tam chodila, a která už tam nechodí. Máte v regionu nějakou funkci? Jsem starší. Dokázal byste vystihnout, v čem je region Střed výjimečný? Myslím si, že náš region je specifický v tom, že je tam průřez věkovými kategoriemi, že jsou tam jak mladí, tak střední věk, tak i starší. Samozřejmě nejsilnější je ten střední věk, protože to je ta generace, která ten sbor zakládala před těmi třiceti lety. A už jsme dorostli. Specifický je také v tom, že nebydlíme tam, kde se scházíme, protože my se scházíme v centru Prahy a většina lidí je rozstěhovaná po různých částech, třeba 40 km od Prahy, takže to je trošku komplikované ve smyslu scházení se na tom místě nebo evangelizace v tom místě, že každý bydlí někde jinde, to je taková specifika spíše negativní, bych řekl. Ta pozitivní je, řekl bych, že je ten sbor stabilní v přátelských vztazích, že je tam určitá vazba mezi lidmi, ty lidi jsou většinou aktivní, řekl bych, že tam nejsou až zas tak problematičtí. Teď jsem byl třeba v Ústí nad Labem a tam pastor říkal, že tam mají třetinu Romů a s tím se pojí různá specifika, to u nás není. Mám z toho sboru radost. Zároveň se nevyhýbáme tomu, aby tam přicházeli lidé, kteří tam budou chtít přijít. Dokázal byste mi říct, čím Vás obohacuje přítomnost v regionu? Především vždycky tomu tak bylo a pořád je, že v tom společenství lidí je možné se setkávat s Bohem. Když se sejdeme na bohoslužbách, tak je příjemné se sejít s lidmi, které známe, ale pro 120

mě je to obohacující hlavně v tom, že se tam setkám s Bohem, někdy víc, někdy míň. A to mi naplňuje moje duchovní potřeby. Takže odcházím většinou občerstvený a nějakým způsobem povzbuzený a to potřebuji. To se zároveň týká skupinky a jiných mimosborových aktivit. Napadají Vás nějaké slabé stránky tohoto společenství? Nejsou to specifika pouze našeho společenství, ale samozřejmě jsou reptalové, kterým všechno vadí. Takže to se průběžně řeší, s těmi lidmi se schází buď pastor, vedoucí pastor, nebo my jako starší, když máme prostor. Takže bych řekl, že tohle je největší komplikace, ale neřekl bych, že je to něco fatálního. Takže se občas objeví protesty proti různým věcem, které se většinou snažíme řešit, a někdy se posunou a někdy se neposunou. Ale že by to bylo o tom, že lidé odcházejí ze sboru, to ne. I když se stalo, že před rokem nebo dvěma odešla jedna rodina kvůli dlouhodobému nedorozumění s jinou rodinou, nějaké osobní věci tam proběhly, a to se čekalo, že to strhne nějakou lavinu dalších podobných odchodů, a to se díky Bohu nestalo. To je slabina, řekl bych, ale myslím, že se to týká jednotlivců, třeba dvou tří rodin. Kterých regionálních aktivit se účastníte? Každý týden se účastním skupinky, kterou vedu, snažíme se znovu obnovit tuto aktivitu, protože náš sbor ve svém začátku přišel s tímto hnutím skupinek, a podle nás se to učila jiná evangelikální společenství a teď to praktikují. Takže domácí skupinky, kde se lidé scházejí v blízkosti bydliště, na naší skupinku občas přijde až dvanáct lidí, většinou se scházíme tak v pěti až sedmi. Naše skupinka jsou dospělí lidé, děti zaháníme do postele, zažil jsem i skupinky, kde pobíhaly děti, samozřejmě záleží na pevných nervech účastníků, ale myslím si, že to dobré není. A zároveň se snažíme teď znovu probudit tohle úsilí, aby lidi zapojeni do skupinek, protože to je důležitá věc ve smyslu osobního sdílení se a řešení osobních problémů, protože na shromáždění většinou tohle řešit nejde, aby někdo řekl: potřebuji pomoct v tom a tom osobním problému. To je jedna věc. Druhá věc jsou takové cykly, které probíhají většinou v jednoletých cyklech, pro mě byl důležitý třeba cyklus užívání duchovních darů, což byl cyklus, který se dělal celosborově, probíhá to myslím jednou za čtrnáct dní a jde tam o to, naučit se užívat duchovní dary. Jsou tam svědectví, jsou tam různé praktické věci, které třeba pro mě byly povzbudivé. Mám pocit, že máme možnost o duchovní dary žádat a Bůh nám je může dávat. Neříkám, že to je jako na vhození mince, ale děje se to. Scházeli jsme se s manželkou a modlili jsme se za dar proroctví a něco se změnilo, to proroctví přichází. Nebo manželka se modlila za dar uzdravování a dostala ho. Jako objektivně, že se několikrát modlila za někoho a ten byl uzdravený. To znamená, že jsou to věci, které mě povzbuzují. Pak jsou samozřejmě kurzy Alfa, pak jsou základy, to jsou taky takové cykly, které, mám pocit, někdy běží dvakrát ročně, je to asi dvanáct setkání, které probírají nějaké základy křesťanského života, od toho, jak číst Bibli přes křest… Já jsem třeba byl pokřtěný na základech před dvaceti dvěma lety. Zároveň mám pocit, že mnozí ti lidé na regionu jsou neaktivní a někteří jsou aktivní. Tak to je asi ve společnosti, že někdo je aktivnější, někdo ne. Někdo horko těžko dojde v neděli na to shromáždění a jiní mají každý druhý den něco, když chtějí. Která aktivita je podle Vás klíčová pro fungování regionu? Asi to nedělní shromáždění, pak bych řekl skupinky, číslo dvě. A všechno ostatní je na lidech. Jsou třeba konference, které jsou jednou za rok, moje manželka je třeba teď na semináři vnitřního uzdravení. Byli jsme i před dvěma měsíci na semináři vnitřního uzdravení, kde bylo plno, takže o 121

něco je větší zájem a mám pocit, že je to i ve smyslu toho, co lidi nejvíce bolí, co je nejvíce trápí, tak na to jdou. Mám pocit, že církev je dobrá v tom, že může tyto potřeby lidí uspokojovat a taky se o to snaží. A když to nedělá církev, tak to dělají jednotlivci. A to si myslím, že je velmi potřebné. Co vnímáte jako důležité v dnešní době ve vztahu k evangelizaci? Já vzhledem k mé profesi jsem mediálně zaměřený, takže mě to velmi zajímá z tohoto úhlu pohledu, protože mám pocit, že v naší zemi ať už se řekne cokoli o Bohu, tak je to potřeba. Protože pokud jsou pravdivé statistické údaje, že jsme na chvostu, předposlední v Evropě, před Estonskem, v penetraci křesťanů, nebo vůbec ve vztahu k Bohu, k církvi, to znamená, že je tady téměř nulová informovanost o tom, co je to víra, co je to Bible, kdo je to Ježíš, kdo je to Bůh. Takže to je volné pole působnosti. Takže ať už osobní evangelizace, že někdo může někomu říct osobně o Bohu, když na to dojde… Já jsem měl zafixované, když jsem uvěřil, že evangelizace znamená stát někde na rohu ulice a vykřikovat nějaká nesrozumitelná hesla a já jsem si říkal, že jestli tohle po mně Bůh chce, tak nevím, jestli to budu schopen někdy udělat. Když jsem byl v Americe a člověk jde po Manhattanu, tak tam skutečně na každém rohu někdo s Biblí takhle stojí a nikdo to nevnímá. Zároveň si myslím, že i tohle si může Bůh použít, že se to může někoho dotknout. Mně třeba přijde důležitý říkat o Bohu lidem, kteří o to stojí, kteří hledají. A já profesně můžu říkat o Bohu i lidem, kteří o to nestojí, protože se o tom můžou dozvědět nějakým novým způsobem. A řeknou si: Aha, tak se to týká i mě. Každý má někde nějaká slabá místa, se kterými si neví rady, ať už je to nemoc nebo nějaký osobní problém, se kterým bojuje a ví, že to sám nezvládne. A v tom okamžiku je možné přijít k tomu člověku s tou nabídkou a říct, že Bůh tohle může udělat. Takže dneska jsem se byl třeba podívat na plakáty na tramvaj, kde je napsáno Bůh existuje a pod tím je vždycky nějaký příběh člověka, kterým Bůh nějak změnil život. Je tam nějaký krátký text, který toho člověka může oslovit. A už to, že je tam napsáno Bůh existuje, si myslím, že to někomu může otevřít oči. Takže si myslím, že to má cenu, i když to moc spočítatelné není. Takže tahle evangelizace se mi líbí. Samozřejmě je to taková evangelizace, kde nepřijdou lidi na základě toho do sboru, to znamená, že ten „marketing“ není příliš ziskový. Mnohé církve často dělají evangelizační kampaně, jejichž cílem je přilákat do toho sboru nějaké nové lidi, což je v pořádku, protože tam o ně bude postaráno, můžou se rozvíjet, dojde ke změně jejich života, ke spasení. Ale tohle jsou takové obecné evangelizace, které se jednou dozvíme v nebi, jestli to mělo význam. A já věřím, že to má význam, ale profitabilní to není v tom smyslu, že bychom mohli spočítat, že přišlo tolik a tolik lidí do církve, to není. A další věc je ta, že každý z křesťanů má jiné obdarování, moje manželka se například může dát tady do hovoru s kýmkoli a funguje to, dokáže navázat kontakt a není to trapné, není to blbé, trapné, násilné. Já třeba tohle moc neumím, nebo aspoň mám takový pocit, ale jsou prostě lidé, kteří zase umějí něco jiného. Takže myslím, že je důležité nenutit se do něčeho, ale zjistit, co mě samotného těší. A v tu chvíli si myslím, že nechávat si pro sebe tu informaci, že mě Bůh zachránil a že byly nějaké problémy a teď ty problémy nemám, že to stojí zato se o tom sdílet. A lidé, kteří nevěří v Boha, mají pocit, že jsou to křižácké výpravy, kdy křesťané chtějí někoho násilím přivést na víru a ten přijde o všechno, co má, tak to je samozřejmě nedorozumění. Mluvila jsem s pastorem o klíčových hodnotách vašeho regionu (víra založená na Božím slovu, neustálá modlitba, štědré dávání a dosvědčování Boží svatosti)… A Kristem proměněné životy. To bych řekl, že je číslo jedna, takový headline.

122

Máte pocit, že se o těchto hodnotách dostatečně mluví, že je na ně kladen důraz? Moc ne. Mám pocit, že se o tom moc nemluví, aspoň u nás na regionu mám pocit, že ne. To je dobře, že Vy to připomínáte, protože si myslím, že bychom si je měli připomínat. Každopádně mám pocit, že se to děje. Člověk se někdy najednou dozví nějaké osobní svědectví. Málokdo je ochoten na shromáždění vepředu říci: „Minulý týden jsem byl v nemocnici za jednou babičkou a tam se stalo to a to“. To skoro nikdo neřekne, ale pak se to člověk dozví najednou a já jsem překvapený, že to lidi dělají a nikdo o tom neví, což je úžasný. Teď jsem se bavil s katolíky o nějakých věcech a já mám pocit, že u nás je skutečně vidět, že ty životy jsou Kristem proměněné, že ty životy jsou nějakým způsobem změněné. Ráno jsem byl na modlitební a tam byl člověk, kterého si pamatuji, když jsem točil o Teen Challenge v Poštovicích, tak si pamatuji, že on tam byl klient. A teď ho už asi půl roku vídám na shromáždění a on je jiný. Byl to člověk, který byl pravděpodobně na drogách, žil na ulici, a najednou to je člověk, který žije s Bohem a vypadá to, že funguje. Je radost se na to podívat, že se něco změnilo. A v tom smyslu je pro mě Teen Challenge hrozně povzbudivé, protože tam je to markantní. To, že jsem se proměnil já, tak když mě někdo zná, tak může říct, jestli se to stalo, nebo ne, a já fakt nevím, protože je to dlouhá doba, i když tam taky došlo opravdu k nějaké změně střihem, ale u těch narkomanů je to prostě zřejmé. Ale zároveň po těch dvaceti letech vidím to, že se neustále měním, pořád je něco, s čím jsem konfrontovaný. Člověk má v sobě nějaký špatný pocit a přemýšlí nad tím a najednou zjistí, že je to možné řešit s Bohem, a buď se to stane nadpřirozenou cestou, nebo většinou dojde k nějakému mému vědomému rozhodnutí, které mě změní a najednou ten pocit odejde, a já vidím, že se něco změnilo, že ta svázanost, kterou jsem míval, než jsem poznal Boha, už tam není, a to mě povzbuzuje. Domníváte se, že je ve vašem společenství dostatek prostoru pro osobní službu a rozvoj, že dochází k podpoře jednotlivců v jejich službě Bohu? To chceme. To bychom rádi, ale samozřejmě ne vždy se to daří, protože člověk má někdy pocit, že na tom shromáždění se nic neděje, že lidi u nás nevykřikují, není tam ta odezva. Ale mám pocit, že to je také naše mentalita, že nejsme černoši nebo Američani, ale na druhou stranu když člověk slyší, že se změnil něčí život, tak je to radost. Vidím, že se to děje a věřím tomu, že má smysl lidi povzbuzovat k tomu, aby řešili svoje problémy. Já jsem přišel do sboru až po tom obrovském boomu na Maninách, takže už jsem nezažil ty extrémy ve smyslu „Bůh Tě uzdraví“, ale už se neřeší to, že ten člověk má pořád nějaké problémy a něco ho pořád trápí, ale stydí se to říct, takže já osobně si myslím, že tohle je potřeba řešit pořád. To, že je člověk s Bohem dvacet nebo třicet let, ještě neznamená, že člověk nemá problémy, duchovní problémy, hřích. To si myslím, že je potřeba řešit dennodenně. Nebo ten člověk nemusí mít dvacet let problém a najednou ho začne mít, protože Satan se pořád snaží a pořád něco vymýšlí, jak nás svázat a něco ukrást. Takže si myslím, že ten duchovní boj probíhá neustále a je na vedoucích sboru a na každém, aby nějakým způsobem bojoval, každý v tom svém ranku, protože je důležité nepřekračovat svůj mandát. Když jsem otec rodiny, tak se můžu modlit za svoji rodinu. Můžu se samozřejmě modlit i za prezidenta a tak dále, ale mandát mám v té rodině. Když jsem starší nebo vedoucí skupinky, tak mám mandát na tu skupinku a mám i duchovní autoritu, kterou Bůh respektuje a dává mi ji. A když jsem pastor, tak mám mandát na ten sbor. Je to prostě jako v armádě. A to je podle mě důležité si uvědomit, protože když pak člověk jde do nějakého duchovního boje, a nemá na to mandát, tak je to nebezpečné. Pěšák se nemůže postavit proti tanku, to nemá smysl.

123

Dokázal byste mi říci, kdo je podle Vás Duch svatý, a jak vnímáte jeho roli? Duch svatý je Boží osoba. Jedna ze tří Božích osob, mně se líbí přirovnání, že je to voda, led a pára, pořád to samé, akorát v různých podobách. Duch svatý je učitel, je to Boží moc, která vstupuje do různých situací, které můžeme skrze moc Ducha svatého měnit. To znamená, že se mohu modlit k tomu Duchu svatému. On není nějaká méněcenná osoba než je Bůh Otec nebo Bůh Syn, to znamená, že jsou si rovni. Nesdílíme teologii hierarchie v této oblasti. Duch svatý je živý, mluví ke každému, kdo se mu otevře, uzdravuje, dává slovo moudrosti, proroctví, je to Boží moc, kterou můžeme vidět, jak něco mění, a která není z nás. Když se člověk modlí za někoho v Duchu svatém, tak to není lidská zásluha, ale Boží zásluha. Takže jeho roli vnímáte jako zásadní? Řekl bych, že ano. Já když jsem byl ještě nevěřící a byl jsem na evangelizace se Stevem Ryderem, to jsem byl ještě buddhista a mě tam také pozval jeden buddhista. A já jsem si říkal, jak se ten Steve Ryder může modlit za tolik lidí, vždyť to by přece byl úplně vysátý. Pak jsem si uvědomil, že to nebyl on, ale že byl trubkou do nebe, takhle jsem si to představil (smích), která skrze něj dělá ty věci. Tam se skutečně děly zázraky a já jsem si tam uvědomil, že to není z člověka a uvědomil jsem si, že to musí být Duch svatý, i když jsem ho neznal. Duch svatý mě pořád překvapuje, a když člověk žije s Duchem svatým, tak to může být dost vzrušující život. Samozřejmě jsou lidé, kteří se nechávají vést Duchem svatým víc a někteří samozřejmě méně. A je tam riziko, že místo Ducha svatého přijde jiný duch, který ho mlže svést na scestí, a nebo to může být ten člověk, který zaměňuje svůj vlastní hlas za hlas Ducha svatého, a tam je důležité tohle rozpoznávat nebo rozsuzovat a to je samozřejmě nebezpečné vždycky. Jsou církve, které se brání moci Ducha svatého a asi vědí proč. Mají ve své historii zkušenost, že se to nějak zvrtlo a někdo začal říkat, že mu Bůh něco řekl, a přitom to bylo z něho. A najednou se zjistilo, že je to špatně, ale to neznamená, že zavrhnu Boží hlas, ale jde o to, rozpoznávat, kdo mluví a srovnávat to s Biblí, kde je dostatek možností to potvrdit, nebo vyvrátit, jestli je to skutečně Duch Boží, kdo mluví. Myslím si v této oblasti, že vidím na našem sboru, že zde došlo k nějakému poučení, ale spousta lidí si myslí, že to tam pořád takhle je. Vidím, že tam nějaký vývoj nastal, že z toho překotně rostoucího sboru, když jsem já byl v tom sboru, tak měl přes tisíc lidí, asi 1200, takže se samozřejmě občas stalo, že někdo řekl nějakou blbost, nebo řekl něco, co se někoho dotklo a opravdu mu to mohlo ublížit, ale to nebyl Bůh, kdo tohle udělal, nebo to byl Bůh z nějaké části a člověk si k tomu přidal něco ze sebe. A v tu chvíli nastávají zranění. A ty lidi to nikdy neodpustí a dál šíří nějaké věci, že se něco dělo, nebo děje a ono se to možná už dávno neděje, protože už jsme si to uvědomili. Takže si myslím, že je tohle potřeba ventilovat, protože nálepka, že něco se dělo v roce 1990 ještě neznamená, že se to děje dneska. Takže mám pocit, že je tam vývoj k nějakému usazení se na Bibli a rozsuzování těch věcí.

124