UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra obecné antropologie. Diplomová práce. Kolektivní dům v Litvínově v letech

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra obecné antropologie

Diplomová práce Kolektivní dům v Litvínově v letech 1945-1960

Hana Daňková, BBus.

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Karolína Pauknerová Ph.D.

Praha 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně Univerzity Karlovy a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a aby byla používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 25. června 2014

Hana Daňková

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkovala Mgr. Karolíně Pauknerové Ph.D. za cenné připomínky a rady při vedení této práce. Mé poděkování patří také Mgr. Lucii Storchové Ph.D. za její připomínky a cenné rady. Dále bych ráda poděkovala všem obyvatelům Koldomu, kteří mi umožnili předkládaný výzkum realizovat.

Abstrakt

Ve své práci se zabývám Kolektivním domem (též Koldům) v Litvínově mezi lety 194560. Tento dům s 352 byty pro více než 1000 obyvatel byl postaven v letech 1947- 57 místními chemickými závody jako zaměstnanecké bydlení pro rodiny s dětmi. Dům měl, za pomocí kolektivních zařízení, ulehčit rodinám péči o domácnost a o dítě, a také obyvatelům nabízet bohatý společenský život. Na základě vzpomínek informátorů, kteří Koldům obydlovali v 50. letech a stále zde žijí, jsem se pokusila popsat obydlování Koldomu, využívání kolektivních zařízení a také společenský život v domě. Ze vzpomínek informátorů vyplynulo, že tehdejší noví obyvatelé prostory Koldomu a jeho vybavení využívali v souladu se svými životními styly. Některé služby nabízené obyvatelům se proto neujaly, jiné byly úspěšné. Vzhledem k nadstandardním bytům i dalším službám v Koldomu bylo toto bydlení informátory vnímáno jako statusově velmi významné, což už v současnosti neplatí. Společné pozitivní obrazy minulosti Koldomu fungují jako silný legitimizační prostředek společenství původních obyvatel Koldomu, mezi něž informátoři patří, a slouží i jako prostředek vymezování se k současnosti domu, která je v kontrastu k minulosti vnímána jako úpadková, zejména co se sociálních vazeb a materiálního prostředí týče.

Klíčová slova: kolektivní dům, Koldům, společenství, habitus, identita, prostor, paměť

Abstract This thesis presents the case of the Collective House (Koldům) in Litvínov, Czech Republic in the period of 1945-60. The house with its 352 flats was built between 19471957 by a local chemical factory for its employees, mainly for families with children. House´s collective facilities should have made child- and household care easier. Koldům was also supposed to offer colorful social life. I have tried to depict the beginnings of living in Koldům, the use of collective facilities and social life in the house, supported by memories of informants, who settled down in Koldům in the 1950s and have been living there since. The memories of the informants showed, that the newcomers used spaces and facilities of the house according to their lifestyles. Some services, offered to the inhabitants were therefore more successful than others. Considering the high living standards offered in Koldům, the inhabitants perceived living there as very status-important. This has changed a lot until today. Shared images of the past serve as a powerful tool of legitimization for the community of the original inhabitants, amongst them the informants belong, and serve as a tool, by which the difference between the past and the presence is emphasized. In contrast to the past, the presence is perceived as declining, especially concerning social relations and material environment.

Keywords: Collective House, Koldům, community, habitus, identity, space, memory

Obsah 1 Úvod.................................................................................................................................... 7 2 Teoretická východiska ...................................................................................................... 10 2.1 Materiální kultura v antropologii ............................................................................... 10 2.3 Paměť, identita, prostor.............................................................................................. 12 2.3 Výzkumné otázky ...................................................................................................... 13 3 Metodologie výzkumu ...................................................................................................... 15 3.1 Další prameny ............................................................................................................ 17 3.2 Etika výzkumu ........................................................................................................... 18 4 Vznik Koldomu................................................................................................................. 20 4.1 Za nová města ............................................................................................................ 20 4.2 Kolektivní dům v Československu ............................................................................ 21 4.3 Za nový Litvínov ....................................................................................................... 22 4.4 Kolektivní dům v Litvínově ....................................................................................... 26 5 Na Koldům ........................................................................................................................ 30 5.1 Bydlení pro lepší lidi.................................................................................................. 31 5.2 „Samí slušný lidi“ ...................................................................................................... 34 5.3 Po nastěhování ........................................................................................................... 36 5.3.1 Konflikty habitu .................................................................................................. 36 5.3.2 Proti ne-slušným ................................................................................................. 39 5.3.3 Nepořádek ........................................................................................................... 40 5.3.4 Vzorové bydlení .................................................................................................. 42 6 Kolektivní zařízení a jejich využití ................................................................................... 45 6.1 Kuchyně versus jídelna .............................................................................................. 45 6.1.2 Do kuchyňky ....................................................................................................... 49 6.2 Prádelna ..................................................................................................................... 51 6.3 Ostatní služby na Koldomu........................................................................................ 53 6.4 Společná lednice ........................................................................................................ 55 6.5 Jesle a mateřská školka .............................................................................................. 56 7 Společenský život na Koldomě......................................................................................... 61 7.1 Kroužky ..................................................................................................................... 62 7.2 Divadlo....................................................................................................................... 64

7.3 Zábava ........................................................................................................................ 65 7.4 Brigády....................................................................................................................... 68 7.5 Spontánní trávení volného času ................................................................................. 71 8 Závěr ................................................................................................................................. 73 9 Literatura a prameny ......................................................................................................... 79 10 Přílohy............................................................................................................................. 84 10.1 Informační leták Stalinových závodů z roku 1951 .................................................. 84

1 Úvod Do Litvínova, města chemie a sportu1, jsem poprvé přijela na jaře roku 2010. Je to cesta pro neznalce místních poměrů překvapivá. Člověk se rozhodne například pro hromadnou dopravu a vydá se z Mostu tramvají na cestu. Půl hodiny jede mosteckou pánví směrem ke Krušným horám. Na jejich úpatí v úzkém obytném pásu leží pětadvacetitisícový Litvínov2. Skoro po celou dobu jízdy obklopují tramvaj nekonečné rozlohy chemičky Unipetrol. Místní jí ještě občas ze zvyku říkají Staliňák, familierní zkratkou pro jeden z nejstarších názvů - Stalinovy závody. Za okny tramvaje defilují chladící věže a betonové tanky na chemikálie a hořlaviny. Do města se vjíždí kolem barevné postarší plastiky „Litvínov město chemiků“. Vypravit se do Litvínova prohlédnout si kolektivní dům byl nápad chvilkový, náhodou jsem byla pracovně v Mostě a měla jsem pár hodin času. Na výlet jsem proto nebyla připravená. Zašla jsem do informačního centra poptat se, jak se k domu dostanu. Paní mi popsala cestu, i když se napřed trochu zdráhala s tím, jestli tato pamětihodnost stojí za to. Prošla jsem se půlhodinovou procházkou na východní okraj města, kde na mírném vršku, oddělený zelení od ostatní zástavby, se tyčí kolos se dvěma vysokými obytnými křídly a adresou Koldům 1580 a 1581. Kolos je opravdu výstižné slovo. Dům má 352 bytů různých dispozic, jedno-, dvou-, až třípokojové, (mezonetové nebo také etážové) byty. Byl postaven v letech 1947 až 195657 jako bydlení pro zaměstnance Stalinových závodů a v dobách největší slávy v něm bydlelo hodně přes tisíc obyvatel. Jak jsem se dočetla na stránkách města, jde o „významný vývojový článek moderní architektury po II. světové válce, stavebně technickou památku světového významu. Představoval v dané době nový styl bydlení a komplexní vybavenosti. Vlastní byty měly sloužit k odpočinku, ostatní činnosti (stravování, zaopatřování dětí, sportovní vyžití) měly být konány společně v prostorách centrální části“3. V těchto takzvaných kolektivních zařízeních měly být formou služeb zajištěny práce související s péčí o domácnost, které byly v poválečné době výhradně ženskou doménou. Kýženým výsledkem pak měla být plná zaměstnanost žen. Po návratu z Litvínova jsem začala hledat informace a zjistila, že v internetových zdrojích se opakují slova o významném vývojovém článku architektury a o významné technické a 1 2 3

Oficiální slogan Města Litvínova. Alternativní slogan zní Litvínov – město v pohybu Údaj k roku 2012 - http://www.mulitvinov.cz/pocet-obyvatel-se-stale-snizuje/d-440492 Citováno z: http://www.mulitvinov.cz/koldum/d-420335 (2. května 2014)

7

kulturní památce. Taky jsem našla zmínky o kolektivním stylu bydlení, které se neosvědčilo, nebo se ukázalo být neudržitelné. Pustila jsem si filmový dokument 11 pater ideálu natáčený v letech 2002 – 2005 režisérkou Andreou Perenghyovou. Film byl postavený hlavně na vzpomínkách původních obyvatel a dobových filmových ukázkách. Zároveň byl pokusem o sondu do současného života Koldomu. Další veřejně dostupné zdroje informací opakovaly zhruba tři druhy promluv o Koldomu: už zmíněný architektonický význam domu, ztroskotání projektu kolektivního bydlení, a popisy současného stavu domu. Ty posledně jmenované obsahovaly hlavně kritiku různých nešvarů nájemního bydlení v domě, potřeby investic nebo otázky vlastnictví bytů. Koldům mě začal opravdu zajímat. Vybavila jsem si, že jsem při první návštěvě vnímala jen doslova majestátní vnitřní prostory domu. Říkala jsem si, ve kterém nájemním domě jsou k vidění obložení a detaily provedené v kameni nebo dřevě s bytelnou řemeslnou kvalitou, které jsou po šedesáti letech užívání sice zašlé, ale stále krásné a funkční. Kde jinde člověk uvidí přes tři metry široké vnitřní chodby a schodiště, skoro „náměstí“ před výtahy, všechno prosvětlené díky velkým pásovým oknům s výhledy do kopců Krušných hor i na mosteckou pánev. Teprve při dalších návštěvách jsem si začala všímat i současného stavu domu, který je v mnoha ohledech neutěšený, a zjistila jsem, že celá jeho střední část v roce 1984 vyhořela. Z původního obslužného středu s kolektivním zařízením zůstalo do dneška zachováno jen málo. Vniveč přišel původní veliký sál restaurace, ústřední chodba s obchody a službami, která propojovala obě křídla, neobnovila se ani školka a jesle navazující přímo na středovou část. Střed byl sice několik let po požáru obnoven, ale necitlivá přestavba vedla k tomu, že se jeho celá prostorová a stylová koncepce rozpadla. Disharmonicky působí i revitalizační zásahy v obytných křídlech, kde jsou elektrické a teplovodní rozvody tažené po stropech chodeb. Moje pozorování hrála roli při přemýšlení o tom, jestli a jakým způsobem bych se Koldomu mohla věnovat ve své diplomové práci. Začala jsem zjišťovat, jaké existují dostupné historické prameny, protože mě zajímalo zejména období vzniku domu. Dotazování se v regionálních archivech mě přivedlo až do Unipetrolu, který uchovává ve svém archivu podnikový časopis Výstavba, závodní časopis vydávaný od roku 1945 (tehdy Stalinovými závody). Ten se ukázal být vzhledem k četnosti článků o Koldomu a jejich obsahu velmi bohatým pramenem. Další zajímavou okolností bylo, že časopis byl určen zaměstnancům závodu, fungoval totiž jako komunikační platforma mezi nimi a vedoucími

8

orgány podniku. Zaměstnanci závodu byli zároveň i (budoucími) obyvateli Koldomu, díky čemuž se ve Výstavbě k tématu Koldům objevují články nejrůznějšího charakteru – od informací o ceně nájemného či obědů, po kritiku za rušení nočního klidu nebo malé účasti na schůzích domovní rady. Začala jsem promýšlet svoji práci jako zkoumání toho, jak mohlo kolektivní bydlení záhy po obydlení domu vypadat. Proto jsem se rozhodla, že se v mém bádání zaměřím i na rozhovory s obyvateli Koldomu. Vzhledem k tomu, že mě zajímalo období od počátků obydlení domu, rozhodla jsem se, že budu cílit na původní obyvatele domu, kteří se nastěhovali v letech 1952 (obydlení západního, nebo také „starého“ křídla) nebo 19561957 (obydlení východního, „nového“ křídla) a na to, jakým způsobem využívali kolektivní zařízení, která jim byla v domě v dispozici. Moje práce je proto zaměřena především na roky 1945-60, i když v práci dochází místy i k přesahům do jiných časových období a také současnosti, se kterou obyvatelé srovnávají. Svědectví obyvatel Koldomu, podpořené archivními prameny, může ukázat, jakým způsobem žitá praxe odpovídala plánovanému projektu kolektivního bydlení. Zajímalo mě také, jakým způsobem hovoří obyvatelé o tom, jak se „kolektivita“ v běžném životě domu projevovala. Všichni původní obyvatelé Koldomu, se kterými jsem hovořila, se silně identifikují s místem, zejména prostřednictvím vzpomínek na to, jaké to na Koldomě bývalo. Minulost, o které hovoří, je zároveň způsobem, jak nahlédnout to, jak lidé využívali kolektivní zařízení, která byla pro ně určena, nebo jak celkově na způsob života navrhovaný domem reagovali. Proto se v teoretické části diplomové práce zaměřím jak na vztah identity a prostoru, tak také na to, jakým způsobem nakládají s prostorem ti, pro které určen. V následujících kapitolách načrtnu nejprve svá teoretická východiska a metodologii výzkumu.V empirické části se budu věnovat interpretacím vzešlým z analýzy dat. V poslední kapitole svá zjištění shrnu.

9

2 Teoretická východiska Teoretickým zázemím této práce je sociální a kulturní antropologie a její interpretativní paradigma, v rámci kterého je jakékoliv poznání sociálním konstruktem a považuje sociální realitu za sociálně konstruovanou (Berger, Luckman, 1999). Na základě informací, které mi v rozhovorech poskytli informátoři, a které v rámci Geertzovského přístupu chápu jako jejich interpretaci jejich žitého světa, předkládám svou interpretaci získaných dat, tj. interpretaci interpretací (Geertz, 2000). Zároveň jsem si vědoma toho, že i já jsem se coby výzkumnice podílela na konstruování situace jednotlivých rozhovorů a stávala jsem se v těchto chvílích sociální aktérkou V průběhu výzkumu i následné analýzy se ukázalo, že s ohledem na charakter výzkumu se teoretické ukotvení práce bude dělit na dvě oblasti, které spolu úzce souvisejí. Jedna její část se věnuje dobovému obrazu materiálního prostředí a sociální organizace Koldomu, druhá jejich současným reprezentacím v paměti informátorů. Jako vodítko k analýze dat ve vztahu k materiálnímu prostředí mi posloužil sociálně antropologický přístup k bydlení (Musil, 2005) a antropologický přístup ke zkoumání materiálního prostředí, ve kterém se odehrává každodenní život (Bourdieu, 1998, Giddens, 1984). Vzpomínkové praktiky informátorů zkoumám ve vztahu k paměti, identitě a prostoru, jak bude nastíněno níže.

2.1 Materiální kultura v antropologii Studium materiální kultury patří mezi stěžejní zájmy antropologie již od jejích počátků. Představím stručně počátky tohoto zájmu a poté přejdu k autorům, kteří se bezprostředně dotýkají otázek relevantních pro můj výzkum. Vztah materiální kultury a sociální organizace společnosti byl v rámci evolucionistické antropologie zkoumán nejprve jako synchronní. Materiální kulturu jako synchronní kategorii, prostřednictvím které lze zkoumat společnosti, tematizuje poprvé H. L. Morgan, když postuluje přímý vztah mezi úrovní materiální kultury a stupněm vývoje společnosti (Morgan, 1954). Deterministické Morganovo pojetí rozvíjí dále Marx a Engels. Materiální základna neformuje pouze sociální organizaci společenství, formuje také jeho vědomí (Marx, 1956). Z tohoto myšlení vyplývá specifický přístup k materiálnímu prostředí (socialistické společnosti), prostřednictvím kterého se má uskutečnit přerod k vyšší fázi společnosti. Sociologové Bourdieu a Giddens přicházejí s kritikou tohoto deterministického pojetí. Kritizují představu světa, ve které individuum pouze mechanisticky odpovídá předem daným

10

strukturám a v nich obsaženým významům a pokoušejí se vnést do zkoumání vztahu materiální kultury a organizace společnosti diachronní měřítko. Bourdieu představuje svůj pojem

habitu,

který

popisuje

jako

soubor

„trvalých,

přenositelných

dispozic,

strukturovaných struktur majících sklon fungovat jako strukturující struktury...objektivně ‚regulovaných‘..., aniž by však byl produktem podřízenosti pravidlům, může být kolektivně organizovaný, aniž by byl produktem organizačního úsilí nějakého dirigenta“ (Bourdieu, 1990: 53). Habitus se díky svým účinkům na materialitu prostoru coby socializační faktor společnosti reprodukuje (Bourdieu, 1998). Giddens navrhuje strukturační principy, kdy do teorie strukturace zahrnuje denní aktivity lidí v prostoru, pomocí kterých jsou jednotlivci socializováni (Giddens, 1984). Oba tyto přístupy umožnily kreativní manipulaci s prostředím ze strany jednotlivců a jejich vyjednávání různých sociálních situací. Tolik k historickému úvodu ke studiu materiální kultury. Victor Buchli se také zabýval možnostmi studia materiální kultury jako prostředku porozumění sociální změně na příkladu moskevského komunálního domu. Navrhuje zkoumat vztah materiální kultury a společnosti jako diachronní proces, který umožňuje postihnout společenskou změnu na mikroúrovni, vykonávanou „bezmocnými“ (nemajícími přímý přístup ke konstitutivním zdrojům materiální podoby společnosti) prostřednictvím používání artefaktů a prostoru, který byl vytvořen společensky dominantnějšími (Buchli, 2000). Podle něj je materiální prostředí charakterizováno nadbytkem významů, jejichž výklad a pokus o „spoutání“ praktikuje jedinec nebo skupina coby výraz snahy o moc, jedinec má však schopnost působit právě v rámci mnohosti významů materiality vůči dominantním mocenským pozicím subversivní – tím jak s artefaktem či prostorem nakládá „po svém“ (Buchli, 2000). Ve své práci se budu odkazovat právě na možnost „subversivní akce“ v podobě různých způsobů obývání daného prostoru. Po vzoru Joëlle Bahloul, která se věnovala historii obytného domu v koloniálním Alžíru, a která zkoumala vztah materiality domu a jeho sociálních institucí, a také sociální organizaci prostoru (Bahloul, 1996), zasadím příběh Koldomu do širších regionálních souvislostí.

11

2.3 Paměť, identita, prostor V průběhu analýzy rozhovorů s obyvateli domu mě data neustále odkazovala ke vzpomínkovým praktikám informátorů zejména ve vztahu k jejich identitě, ve smyslu sebeidentifikace s místem. Vztah paměti a identity, tak jak jej konceptualizují společenské vědy, může být pro mou práci přínosný. Při zkoumání identity a paměti je třeba mít na zřeteli, že se jedná o reprezentace, konstrukce reality, subjektivní fenomény (Gillis, 1994) a k jako takovým k nim přistupovat. Zároveň je to právě paměť, která umožňuje společenství sdílení a vytváření společné identity. Na provázanost paměti a identity upozornil poprvé Maurice Halbwachs, když poukázal na to, že paměťové praktiky vznikají vždy v určitém sociálním kontextu a interakcích, a právě tento rámec určuje i podobu vzpomínek jednotlivců (Halbwachs, 2009). Paměť je proměnlivý proces, který ustanovuje i vztah k současnosti. Obrazy minulosti běžně legitimizují současný sociální řád. Jde o nevyslovené pravidlo, že účastníci jakéhokoli sociálního řádu musejí předem předpokládat společnou paměť (Connerton, 1989). Paměť slouží také k legitimizaci identity. Ke sjednocujícímu spoluvytváření paměti dochází obvykle zejména v případě ohrožené nebo nejisté identity (Megill, 1998). V rámci vzpomínek informátorů společné obrazy minulosti na Koldomu fungovaly jako silný legitimizační prostředek společenství „původních“ Koldomáků jako reakce na měnící prostředí v domě i na jeho obecně sdílený současný ne příliš lichotivý obraz (viz Úvod). V této souvislosti je třeba připomenout, že paměť hraje velkou roli zejména tam, kde je problematizována identita (Megill, 1998). Právě prostřednictvím vzpomínání a „pamatování si“ je udržována soudržnost individuální nebo kolektivní identity (Gillis, 1994). Identity a vzpomínky se mění v průběhu času, což bývá maskováno faktem, že se často k oběma odkazuje, jako by měly status materiálních objektů: paměť, jako něco, co může být vyvoláno, identita jako něco, co může být ztraceno a nalezeno (Connerton, 1989). Paměť, stejně jako identita jsou z těchto důvodů proměnlivé v čase, a jako na takové je třeba na ně nahlížet. I proto nenahlížím na vzpomínky informátorů jako na rekonstrukci minulého, ale spíše jako na konceptualizaci minulosti, skrze kterou se vztahují ke Koldomu. Paměť, jak shrnuje Jan Assman, existuje jen díky neustálé interakce s „věcmi“ jako jsou například krajina, rituál, text, či jiná „ místa paměti“4. (Assman, 2008). Stejně tak i prostor, jeden z druhů „míst paměti“, bývá významným konstitučním prvkem identity. Prostor je třeba vnímat jako souhrou dvou aspektů, prostoru sociálního (sociální 4

Pojem „místo paměti“ pochází od Pierra Nory (Nora, 1989)

12

vazby, vztahy, způsob života) a fyzického prostoru – místo kraj, architektura (Růžičková, 2011). I když jsou tyto dva aspekty propojené, může dojít k jejich oddělení, například ve chvíli, kdy jsou lidé nuceni opustit místa svých domovů (ibid). Maruška Svašek poukazuje na to, jakými způsoby mohou být lokální identita nebo pocit domova odděleny od fyzického (žitého) prostoru. Definuje tři typy lokální identity: a) teritorializovaná, vyznačující se přímou vazbou na místo, kde člověk žije nebo žil, b) deteritorializovaná identita, pro kterou je charakteristické opuštění místa původu a zároveň chybějící vazba k novému bydlišti, c) reteritorializovaná identita, kdy dochází k integraci v nové lokalitě (Svašek, 2002). Toto rozdělení dále rozvíjí Michal Lehečka (2013), který na základě zkoumání lokální identity obyvatel sídliště Stodůlky přichází s pojmem semideteritorializovaná identita. V případě semi-deteritorializované identity je: „současná lokalita je popisována ve smyslu úpadku a ztracených kvalit a identita tak vystupuje jako v podstatě deteritorializovaná“, zároveň však obyvatelé žijí na stále stejném místě (Lehečka, 2013: 92-93). Tento úpadek se týká především sociálních vazeb (ibid.). Domnívám se, že tato konceptualizace může být v případě obyvatel Koldomu velmi přínosná, protože informátoři, se kterými jsem hovořila, jsou dlouhodobými obyvateli domu (většina se nastěhovala na Koldům mezi lety 1952 až 1957), a jejich vztahování se k současnosti prostřednictvím minulosti je z vedených rozhovorů patrné.

2.3 Výzkumné otázky Jak už bylo zmíněno v úvodu, zajímalo mě, jakým způsobem popisují obyvatelé „kolektivní bydlení“ záhy po obydlení Koldomu. Převážně mladým rodinám s malými dětmi tu byl nabídnut nebývalý servis různých služeb, které rodinám (především ženám) měly ulehčit péči o domácnost a dítě (viz kapitola 2), při požadované plné zaměstnanosti obou rodičů. Jak je známo z dostupných zdrojů (viz kapitola 2), mnoho těchto služeb bylo využito, jiné zase neuspěly. Zároveň (hovoříme o době obydlování Koldomu v průběhu 50. let) se při nedostatku bytů a těchto služeb jednalo o žádané bydlení, jehož obyvatelé měli být „vybíráni“. Na základě teorií, se kterými operuji v této práci, budu promýšlet tyto otázky: − Jakým způsobem konceptualizují informátoři svůj příchod na Koldům? − Jak reflektují informátoři využívání kolektivních zařízení na Koldomě? − Jak se podle nich projevovala „kolektivita“ v běžném životě domu?

13

Vzhledem k tomu, že v průběhu rozhovorů se ukázalo, že se informátoři při vzpomínání odkazují na současnost, kterou staví do kontrastu s minulostí, zařadila jsem také tázání se po tom: − Jak informátoři prostřednictvím hovoření o minulosti vyjadřují vztah k současnosti Koldomu?

14

3 Metodologie výzkumu Vzhledem k předmětu mé práce jsem zvolila kvalitativní metody výzkumu. Jejich důležitou součástí, která mi zprostředkovala informace o životě v domě ve sledovaném období, byly rozhovory se současnými (a minulými) obyvateli domu. Při jejich kontaktování jsem použila metodu sněhové koule. O kontakt na prvního obyvatele jsem požádala ředitele Hotelu Koldům, neboť jsem věděla, že místní obyvatele dobře zná (žije zde celý život). Od tohoto prvního kontaktu jsem se pak vždy vyptávala na další možné pamětníky. V některých případech vedly doporučované kontakty k dalším rozhovorům, v jiných případech jsem se na další informátory doslova doklepala sama (metodou pokus/omyl). Některé pokusy byly neúspěšné, neboť někteří velmi staří lidé se mnou odmítli hovořit, další osoby jsem ani při opakovaném úsilí o kontakt nezastihla doma. Podle vyjádření jedné z obyvatelek žije v celém Koldomě 20 – 30 původních rodin. Celkově jsem v Koldomě vedla rozhovory s osmi obyvateli, kteří se všichni přistěhovali v průběhu padesátých let (v první nebo druhé vlně obydlování). Zařadila jsem také rozhovor s panem V., který se na Koldomu v 50. letech narodil. Je-li možné brát tvrzení o počtu původních obyvatel v potaz, pokrývají rozhovory třetinu až čtvrtinu původních rodin, které stále v Koldomu žijí. Až na malé výjimky žili všichni od nastěhování celý život nepřetržitě v Koldomě (dvě ženy se krátce na rok až dva odstěhovaly, aby se zase vrátily zpět). Většina z nich byla alespoň v době nastěhování zaměstnaná ve Stalinových závodech. Výzkum byl prováděn v létě 2011 (k této době se proto vztahuje i věk informátorů). Všechny rozhovory (s výjimkou jednoho, které proběhlo v nedaleké zahrádkářské kolonii), proběhly v bytech informátorů. S některými informátory (rodina Š., paní Ro.) jsem hovořila dvakrát. − Manželé M., 83 let (pan M.) a 77 let (paní M.), v Koldomu bydlí od roku 1957, nastěhovali se do dvoupokojového bytu v nově dokončeném východním křídle, v bytě bydlí celý život. Pan M. pracoval celý život v Stalinových závodech, paní M. pracovala přímo v Koldomě. − Rodina Š., 81 let (pan Š.) a 79 let (paní Š.), v Koldomě bydlí od konce roku 1956. Pan Š. se nastěhoval se svou rodinou do jednoho z prvních třípokojových bytů v dokončovaném východním křídle. Pracoval celý život ve Stalinových závodech. Do pohraničí přišel s rodiči v roce 1945 v rámci dosídlování pohraničí. − Paní G., 80 let, v Koldomu bydlí od roku 1952, předtím žila u svých rodičů v nedaleké vesnici. Její manžel coby zaměstnanec Stalinových závodů dostal na 15

Koldomu nejprve garsonku ve starém západním křídle, kterou záhy vyměnili za větší byt. Pracovala od roku 1950 také asi tři roky v závodech, po narození dětí se už zpět nevrátila. − Paní Fr., 81 let, v Koldomu bydlí od září roku 1957, kdy se nastěhovala s rodinou do třípokojového bytu v nově dokončeném východním křídle. Předtím bydlela s manželem a třemi dětmi u svých rodičů v Litvínově. Ona i její manžel pracovali ve Stalinových závodech, paní Fr. po narození dětí ze závodu odešla. − Paní Č., 79 let, do Koldomu se nastěhovala s manželem na začátku roku 1952 do dvoupokojového bytu ve starém západním křídle, oba manželé pracovali v Stalinových závodech na úseku závodního stravování, mimo jiné také v Koldomě. U rozhovoru byla přítomná paní Fr. − Paní Ro., 70 let, na Koldům se přestěhovala s manželem v roce 1959 do garsonky ve starém západním křídle. Tehdy pracovala ve Stalinových závodech. Pan V., 54 let., narodil se na Koldomě a bydlí zde celý život. Jeho rodiče přišli do Litvínova osídlovat po 2. světové válce pohraničí. Pracoval celý život v bývalých Stalinových závodech (dnes Unipetrol). Části rozhovoru se zúčastnila jeho manželka.

Protože větší část obyvatel Koldomu, se kterými jsem hovořila, se nastěhovala do novějšího křídla v mezi lety 1956-59, postrádala jsem obyvatele, kteří by pamatovali obydlení prvního křídla v roce 1952. Kronikář města Litvínova mi dal kontakt na svého známého pana H., o kterém věděl, že na Koldomu žil. Pan H. sice již od poloviny 60. let na Koldomu nežije, pamatoval si ale velmi mnoho z obydlování v roce 1952 i díky tomu, že v dané doběměl přístup na jednání v závodní radě Stalinových závodů, kde se mnohé okolnosti bydlení v Koldomě řešily. Poslední části rozhovoru se účastnila i jeho manželka. − Pan H., 90 let, na Koldům se přestěhoval s rodinou v roce 1952, coby zaměstnance Stalinových závodů (kde pracoval celý život). Pochází z vesnice blízko Litvínova. Z Koldomu odešel v roce 64, byl mu nabídnut (coby vysoce postavenému zaměstnanci) jiný byt v Litvínově.

Po pečlivém zvážení (více rozvádím v oddíle Etika výzkumu) jsem se rozhodla použít rozhovor s panem D. z roku 2004, který s ním vedla režisérka Andrea Perenghyová v rámci natáčení dokumentárního filmu 11 pater ideálu5. Pana D. považuji vzhledem k jeho 5

Andrea Perenghyová mi laskavě na mou žádost celý záznam rozhovoru poskytla

16

působení v domovní radě Koldomu za důležitou osobu, která může také referovat o obydlování v roce 1952. Na Koldomě žil do roku 2002. Bohužel se mi jej s ohledem na jeho stáří nepodařilo i přes opakovanou snahu kontaktovat a krátce po skončení mého výzkumu mi jeden z obyvatel Koldomu oznámil, že pan D. již nežije. − Pan D., (v době rozhovoru mu bylo 81 let). Na Koldům do starého křídla se nastěhoval s rodinou na jaře roku 1952 do třípokojového bytu. Pracoval i s manželkou celý život ve Stalinových závodech.

Všechny tyto rozhovory jsem nahrála na diktafon a následně přepsala. V práci používám úryvky z rozhovorů v podobě redigované transkripce. Kromě těchto rozhovorů jsem neformálně hovořila s dalšími obyvateli Litvínova, kteří mi svými postřehy a náměty pomáhali promýšlet další kroky výzkumu.

3.1 Další prameny Podnikový časopis Výstavba začaly vydávat Stalinovy závody záhy po svém založení na podzim roku 1945 a objevuje se v něm v průběhu let mnoho článků vztahujících se ke Koldomu. Jsou zde nastíněny důvody k výstavbě Koldomu, sleduje se zde průběh stavby, od začátku 50. let vychází informační články o praktických aspektech budoucího bydlení na Koldomu, dále články chválící ale i kritizující bydlení v Koldomu (po roce 1952) a to jak ze strany závodu (většinou směřující kritiku na obyvatele), tak ze strany obyvatel (směřující kritiku na ostatní obyvatele, na různé provozní problémy). Je zde zachycena výstavba druhého křídla, jeho osídlení (1957) a další osudy. Časopis je vzhledem k jedinečné konstelaci vztahu závod (zaměstnanci) – Koldům (obyvatelé) platformou, na které se veřejně propojovaly záležitosti pracovní s otázkami bydlení, stravování, výchovy dětí6 a další. Zajímavým rysem časopisu je rovina disciplinační, která se nevztahuje jen na bydlení, ale i na otázky obecné (i pracovní) morálky. Sledovala jsem časopis od roku 1945 do roku 1960 a zajímaly mě zejména články vztahující se ke Koldomu, sídelní vizi, či všeobecně otázce bydlení. Všechny tyto ročníky jsou dostupné v podnikovém archivu Unipetrolu7. Články z časopisu z let mi posloužily jako zdroj informací, díky kterému jsem mohla

6

Tyto otázky se na stránkách časopisu řešily i u dalších obytných domů, které stavěly Stalinovy závody. Náklad časopisu se mi nepodařilo zjistit, jelikož se pravděpodobně jednalo o údaj, který se nesměl v časopise objevit. Časopis vycházel nejprve jako týdeník, od roku 1953 vycházel dvakrát týdně.

7

17

načrtnout vývoj Koldomu od doby vzniku až po jeho dostavění v roce 1957. Články z časopisu mi posloužily i jako obecnější rámec, se kterým konfrontuji výpovědi informátorů. Zajímal mě také nezpracovaný archivní materiál - podnikový archiv Chemopetrolu sahající do roku 1945, který se nachází ve Státním oblastní archiv v Litoměřicích (pracoviště Most). Nahlédnutí do tohoto fondu mi vzhledem k jeho obsahu posloužilo spíše jako obecnější úvod do poměrů v závodě ve 40. a 50. letech. Zdrojem informací mi byl i můj terénní deník, do kterého jsem si zaznamenávala jak jednotlivé své návštěvy v Koldomě, setkání s informátory, cesty do archivů a knihoven, ale i své postřehy z prostředí Litvínovska (například prostorová relace Koldům – chemické závody). Všímala jsem si toho, jak je Koldům zasazen do krajiny, jaké je jeho okolí i vnitřní uspořádání. Archivní materiály, články z časopisu Výstavba i přepsaná interview jsem prostřednictvím otevřeného kódování analyzovala a kategorizovala (Strauss, Corbin, česky 1999). Takto kategorizovaná data jsem pak nadále interpretovala a hledala jejich souvislosti s výzkumnými otázkami.

3.2 Etika výzkumu Při svém seznamování se s jednotlivými obyvateli Koldomu jsem vždy krátce představila sebe a svůj výzkum s tím, že mám zájem o anonymizovaný rozhovor pro účely diplomové práce. Tento okamžik byl vždy rozhodující pro realizaci rozhovoru – pokud měl oslovený zájem, souhlasil, pokud ne, nenaléhala jsem. Před každým jednotlivým rozhovorem jsem pak znova zdůraznila anonymizaci nahrávky. Informovaný souhlas jsem nepředkládala písemný, neboť jsem měla pocit, že jeho podpis by na informátory mohl působit svazujícím dojmem. Místo výzkumu jsem neanonymizovala z toho důvodu, že se jedná o dům veřejně známý, specifický a tudíž lehce identifikovatelný. Vzhledem k tomu, že bych svou výslednou práci ráda poskytla obyvatelům domu, přemýšlela jsem, zda se v ní neobjevuje něco, co by mohlo být někomu nepříjemné. Na nic konkrétního jsem vzhledem k povaze rozhovorů nenarazila, ale tento fakt mě vedl k ještě pečlivější anonymizaci všech údajů, které by mohly vést k identifikaci informátorů. Je ovšem možné, že vzhledem k tomu, že jedná o jeden dům, proběhne „šeptanda“ na téma, koho jsem navštívila a kdo by mohl být ten či onen. S touto okolností je ale nutné v případě tak uzavřeného prostředí dle mého názoru počítat. Promýšlela jsem, zda mohu zařadit rozhovoru s panem D., který jsem získala od 18

režisérky Andrey Perenghyové. Na jednu stranu jsem rozhovor nezískala já, nicméně byl poskytnut panem D. s vědomím, že se může vyskytnout v dokumentárním filmu. Některé úryvky z rozhovoru se pak skutečně ve filmu objevily. Domnívám se proto, že jeho použití v mé práci je v pořádku, neboť pan D. dal k uveřejnění svého příběhu již dříve souhlas. Vzhledem k jazykové únosnosti textu jsem se rozhodla používat generické maskulinum „obyvatelé“, „informátoři“ i tehdy, když referuji o mužích i o ženách společně. V některých případech, například při popisu činností které byly vlastní pouze ženám, přecházím k použití těchto označení v ženském rodě: „obyvatelky“, „informátorky“.

19

4 Vznik Koldomu „[Koldům] chce naučiti bydlet pracujícího člověka na vyšší úrovni, na úrovni lidsky spravedlivé. Člověk se stane svobodnější, sociálnější, kulturnější8.“

Představa, že prostor může „vytvářet svobodnějšího, sociálnějšího a kulturnějšího člověka“ nám může připadat extrémně deterministická. Aby bylo možné analyzovat tuto představu společnosti formované a ovládané vhodným prostorem, bude třeba představit projekt kolektivního domu v jeho dobovém kontextu. Poté představím Koldům v jeho regionálních souvislostech ve snaze přiblížit prostředí a podmínky, ve kterých vznikal, přičemž budu vycházet zejména z regionální literatury a časopisu Výstavba.

4.1 Za nová města Urbanistické koncepce 19. století a první poloviny 20. století měly společného jmenovatele – silné sociální cítění. V této souvislosti se objevuje snaha o stvoření „antiměsta“, jež by vyrovnávalo sociální nerovnosti, třeba stíráním rozdílů mezi venkovem a městem, jako tomu bylo v případě zahradních měst Ebenezera Howarda nebo lineárního města Soria y Maty, která měla svým obyvatelům nabídnout čisté životní prostřední, harmonický, racionálně rozvržený prostor a sociální jistoty (Hall, 1996), to vše v přímém protikladu k dobovým velkoměstům, která byla pokládána za místa mravního úpadku, chaosu, špíny a nemocí (ibid.). Koncept lineárního města inspiroval sovětské konstruktivisty, zejména N. A. Miljutina, který navrhl Socgorod, pásové město, kde na sebe navazují pásy osídlení s vyhraněnými funkcemi9, zároveň život zde podléhá „nové organizaci“ (Nový, 1964). Její součástí je nejen zmiňované stírání rozdílů mezi městem a venkovem, ale i zrovnoprávnění mužů a žen, projevující se kolektivním vzděláváním a výchovou dětí, stravováním ve společných jídelnách, a širokou nabídkou služeb přímo v tzv. kolektivních domech, kde by zároveň každý dospělý měl k dispozici vlastní obytnou buňku. V Miljutinově pojetí mělo bydlení v kolektivních domech vést ke zrušení rodinného svazku; děti by byly

8 9

Pražská výstava Nové bydlení pracujícího lidu,Výstavba, 8. července 1946, ročník II., č. 23 Pásy osídlení na sebe navazují v tomto pořadí: Pás železniční dopravy, pás výrobní a administrativní, zelený pás se silničním tahem, obytné pásmo a na něj navazující pás parků a zahrad, zelinářských a mléčných farem. Pořadí je striktně dané vnitřní funkční provázaností (Nový, 1964).

20

vychovávány v k tomu určených zařízeních (ibid.). Miljutinovy myšlenky se staly inspiračním zdrojem evropské avantgardy, včetně té československé.

4.2 Kolektivní dům v Československu Vznik a vývoj československého kolektivního domu byl již detailně popsán v mnoha pracích, zabývajících se dějinami umění a architektury (Švácha, 2000, Kužvartová, 2012, Zuzaňáková, 2006). Vzhledem k tomu se omezím na stručný popis jeho vývoje, který bude sloužit uvedení do historických souvislostí. Pozornost budu věnovat zejména myšlenkovým proudům, které stojí v pozadí koncepce československých kolektivních domů z pera Karla Teigeho, nejvlivnějšího předválečného avantgardního teoretika umění a architektury. Jeho názor na úlohu architektury pro společnost formoval několik generací architektů a byl to právě Teige, který kolektivní dům jako bydlení pro masy nejsouhrnněji teoretizoval (Švácha, 2000). Nejvýrazněji se jako teoretik architektury projevil v desetiletí od konce 20. přibližně do konce 30. let. Teige se ve svých pracech z této doby zaměřuje zejména na kritiku kapitalistického řádu, syntetizuje práce sovětských konstruktivistů, Engelsových spisů k otázkám bydlení a rodiny, a formuluje podobu nového sociálního řádu, v němž má architektura hrát formující roli a zároveň být zárodkem tohoto řádu (Teige, 1930-31: 2829). Podívejme se nyní blíže, jak se tyto úvahy projevily v Teigeho představě o kolektivním domě, který je podle něj antitezí k rodinnému nebo činžovnímu domu. Ústřední myšlenkou kolektivního domu byl rozpad tradiční rodiny. Důvodem tohoto rozpadu je podle Teigeho jednak nutnost ženské emancipace, kdy úplný rozpad rodiny jakožto hospodářské jednotky, nesoucí sebou i eliminaci domácnosti, je předpokladem pro úplné zrovnoprávnění žen s muži, a také individualizace člověka, která má poskytnout každému jeho vlastní obytný prostor, obytnou buňku pro dospělého. „Vylučuje se ovšem naprosto soužití dvou osob v jednom obytném elementu“ (Teige, 1930-31: 47-49). Tyto buňky jsou po tisících seskupeny do velkých „obytných úlů“, ve kterých jsou situována zařízení, nahrazující všechny dříve rodinné funkce: „Úl takových minimálních buněk pro jednotlivce se doplňuje obsáhlým kolektivním zařízením kuchyní, jídelen, buffetů, prádelen, sušáren (..) s přiměřeně velikými dětskými domovy“ (ibid.). Úl nabízí svým obyvatelům možnost trávit volný čas sebevzděláním v kulturních zařízeních nebo relaxací v přilehlých sadech. Obytné bloky jsou stavěny do výšky, aby bylo v okolí dostatek místa pro zeleň, jsou vybaveny centralizovanými provozy (elektřina, vytápění, rozvody vody). Kolektivní dům je podle Teigeho nejvhodnějším bydlením pro masy dělnictva, sociální vrstvu bez 21

dostupného kvalitního bydlení, která: „vytvoří novou společnost, (..) třídou, která poprvé připouští dokonalou uniformitu ve věcech životních a bytových potřeb.“ (ibid.)10. V první polovině 30. let se jeho teze o kolektivním domě staly inspirací pro návrhy, které se objevily v několika předválečných veřejných soutěžích na převážně sociální bydlení v Praze. Až na výjimku projektu předloženého Levou frontou (která navrhla dům s obytnými kabinami pro jednotlivce) tyto návrhy respektovaly zachování rodinného života a tudíž obsahovaly i odpovídající obytné formy – byty různých dispozic, doplněné o kolektivní zařízení. Žádný z těchto návrhů nebyl před válkou realizován (Zuzaňáková, 2006). Jeden z těchto návrhů pojmenovali jeho autoři složením prvních slabik sousloví „kolektivní dům“, což vysvětlili následovně: „aby měl návrh propagační průraznost, nazvali jsme jej zkratkou Koldom.“(Honzík 1963: 173). Po 2. světové válce společenská a politická situace vzniku kolektivních domů v Československu na krátkou dobu přála. Na přelomu 40. a 50. let byly postaveny dva. Společným jmenovatelem obou projektů byly velké průmyslové podniky, které stavby koldomů iniciovaly. A také jejich autoři - architekti, dobře obeznámení s teoretickými pracemi a návrhy zabývajícími se v uplynulých desetiletí tímto typem bydlení. Jedním z nich byl Kolektivní dům ve Zlíně, postavený v letech 1948-50, jehož autorem byl architekt Jiří Voženílek (Frič, Sedláková, 2006)11. Druhým byl litvínovský projekt architektů Eugena Linharta a Václava Hilského (Frič, Sedláková, 2006).

4.3 Za nový Litvínov Německé chemické závody Sudetenländische Treibstoffwerke AG12, závod na výrobu pohonných hmot z hnědého uhlí, byl budován od roku 1939 uprostřed mostecké pánve mezi městy Most a Litvínov (Beneš et al., 2004: 91). Během války byl strategickým bodem německého

průmyslu,

pro

nějž pracovaly desetitisíce dělníků, z velké části

10

Teige od poloviny 30. let pod dojmem svého studia psychologických funkcí architektury některé své krajní požadavky kolektivních domů poněkud zmírnil. On sám si nechal vybudovat dvě obytné kabiny (spojené příslušenstvím a malým kuchyňským koutem) pro sebe a svou družku nechal ve svých dvou bydlištích instalovat 11 Tématika zlínského bydlení je díky fenoménu, kterým byl celý Baťův projekt, dobře zpracovaná, a některé studie tohoto průmyslového bydlení mi byly inspirací. Zlín byl specifickými formami bydlení pro průmyslové dělnictvo znám před válkou, a v trendu masové výstavby dělnického bydlení, nově i v bytových etážových domech, se zde pokračovalo bezprostředně po válce. Zlínský koldům v mnoha ohledech navazoval na tradici zdejšího dělnického bydlení, a to jak v osobě architekta Voženílka, který u Baťů působil od roku 1937, tak svým provedením, navazujícím na „baťovský“ stavební typ (Frič, Sedláková, 2006). 12 Součástí koncernu Hermann Göring Werke (Beneš et al., 2004: 91).

22

nedobrovolných, protože hlavní pracovní silou chemických závodů byli váleční zajatci rozmístění v barákových táborech po celém mosteckém regionu (ibid.). Vzhledem k tomu, že závod potřeboval kvalitní bydlení pro německé zaměstnance, nechal vystavět v Litvínově Osadu, čtvrť dvoupatrových bytových domů ve slohu německých zahradních měst13. Osada se svými 1240 byty (Kuča et al. in Historie Litvínovska a okolí) masové ubytování průmyslového dělnictva v regionu neřešila, předznamenala nicméně další vývoj poválečné bytové výstavby. Po osvobození Mostecka v květnu 1945 přešel chemický závod Sudetenländische Treibstoffwerke AG pod českou správu (Hrabák, 2009). Vzhledem k tomu, že byl strategickým dodavatelem pohonných hmot pro německou armádu, byl v závěru války spojenci opakovaně bombardován, těžce poničen a několikrát vyřazen z provozu. Po osvobození bylo nutné závod urychleně uvést do provozu, a postupně zvýšit výrobu pohonných hmot, které byly v době poválečného nedostatku velmi žádané. Mělo to však úskalí, váleční zajatci, kteří za války v závodě pracovali, se vraceli domů, počítalo se s odsunem německého obyvatelstva (Fröhlichová, Mannlová-Raková, 1982: 72-73). Pracovních sil pro provoz obrovského závodu byl nedostatek. Přicházeli sice noví obyvatelé z vnitrozemí, kteří v pohraničí hledali živobytí, ale ocitli se v novém neznámém prostředí, se kterým se obtížně vyrovnávali (Pokorná, 1996: 126). Společenská situace zde byla značně nestabilní. Život v pohraničí byl obtížný - nedostávalo se bytů (Fröhlichová, Mannlová-Raková, 1982: 76), vázlo zásobování a doprava, fluktuace osob v regionu byla velká. Poválečná situace rychlé stabilizaci a rozvoji závodu příliš nepřála. Závod, přejmenovaný nově na Stalinovy závody, začal vydávat na konci srpna roku 1945 časopis Výstavba14, který sloužil jako komunikační platforma mezi vedením závodu a jeho pracovníky. V jednom z prvních čísel časopis představil vizi budoucího bydlení v regionu. Její součástí mělo být bydlení v moderních bytových domech, kde by se díky poskytovaným službám zmenšil objem práce v domácnosti. Tento krok měl umožnit ženám plnou zaměstnanost (Naše budoucí bydlení, Výstavba, 21. září 1945, ročník I., č. 4). V článcích lze vysledovat důraz na nové prostorové a společenské uspořádání osídlení regionu. Například v září 1945 se mohli čtenáři Výstavby dočíst: „Bude třeba slušného moderního města se 70 až 100 tisíci obyvateli, chceme-li jenom na Mostecku udržet průmysl na nynějším stupni“ (Naše budoucí bydlení, Výstavba, 21. září 1945, ročník I., č. 4). O pár měsíců později pak: „rovina mezi Krušnohořím a začínajícím Středohořím jest 13 14

Po vzoru německých zahradních měst pro pracovníky v průmyslu, viz Hall (1996) Podle informací zaměstnance Unipetrolu

23

poddolována a není prostě místa na umístění většího počtu domů (…) tím přicházíme k umisťování sídlišť na úpatí Krušných hor, kde nám příroda sama přichystala místa, na kterých by se daly stavěti sanatoria a ozdravovny“ (Budeme stavěti nová sídliště, Výstavba, 22. března 1946, ročník II., č. 6). Na podzim roku 1946: „směrodatným pro zřízení nových osad v mosteckém kraji jest zdejší průmysl (…) hraniční pásmo uhlí má jednak vliv na stanoviště nového průmyslu, jednak na stanoviště nových osad (…) a proto se bude muset, zvláště v blízkosti města, zastavění města prováděti v uzavřeném slohu, jinak by bylo ubytování tak velkého počtu pracujících lidí naprosto nemožné.“ (Nová města, Výstavba, 27. září 1946, ročník II., č. 19). Oproti stávajícímu stavu měla tedy podle představ architektů, urbanistů a odborníků na těžbu na Mostecku vyrůst velká města, umístěná na úpatí Krušných hor, oddělená tak prostorově od průmyslové oblasti v uhelné pánvi. Toto rozdělení bylo zdůvodněno nedostatkem místa, a také budoucí potřebou velkého množství pracovníků v průmyslu. Autoři myšlenky argumentovali také nutností stavět takový typ obydlí, který umožní velkou koncentraci lidí, tedy ne individuální domky. Úvahy, vztahující se k obytnému typu, řešily od počátku, kdo se bude na plánovaném průmyslovém rozvoji kraje podílet. Akcentována byla úloha žen: „Další otázkou je (..) jak se vyvine (..) sociální postavení ženy. Zůstane-li naše žena hospodyní v domácnosti nebo stane-li se aktivním činitelem v průmyslové výrobě.“ (Naše budoucí bydlení, Výstavba, 21. září 1945, ročník II., č. 4). Rodinný domek jako obytný typ byl spojován s životním stylem žen hospodyň. Jak rodinný domek, tak tento životní styl, byly na stránkách časopisu zdiskreditovány následujícím způsobem: „musili bychom podržet i starý typ našich rodinných domků zlepšený možná na standard anglického nebo švédského domku (…) umožňující hospodyni, aby strávila méně času prací v kuchyni a mohla se více věnovati úpravě svého zevnějšku, žvatlání se sousedkami a pobytu v pabu (hostinec).“ (ibid.). Protiváhou k rodinnému domku byl podle časopisu život v tzv. obytném bloku: „Stane-li se naše žena rovnoprávnou partnerkou muže i v jeho práci (…) bude-li se chtíti stejně jako muž zúčastniti tvořivé práce ve výrobním procesu (průmyslu), pak bude třeba zcela jiného typu bydlení: rozsáhlých bloků se společnými kuchyněmi a rekreačními místnostmi (…) pro děti by všude byly založeny jesle (…) celý obytný blok by připomínal spíše hotel s apartmenty pro každou rodinu anebo ozdravovnu než nynější typ obytné osady.“ (ibid.). Nový životní styl zaměstnaných žen a obytný dům „hotelového typu“, nabízející specializované služby zajišťující péči o děti a domácnost, dává autor článku do přímé souvislosti.

24

Jak poukázal Matěj Spurný, průmyslové podniky v prostředí celkové přestavby severočeské společnosti, charakterizované bleskovým smetením stoletých tradic nesených německým obyvatelstvem, a hledáním nové regionální identity, sehrály ve formování této identity důležitou roli (Spurný, 2011: 62). Průmyslové podniky, a mezi nimi i Stalinovy závody, se svými bytovými investicemi podílely od roku 1945 na materiální přestavbě pohraničí. Ta byla charakterizována plánovanou stavbou sídel, která by mohla uspokojit potřeby podniků na rychlé ubytování velkého množství průmyslového dělnictva. V souladu s tímto záměrem přichází v květnu roku 1946 Stalinovy závody s vyhlášením soutěže na návrh obytného sídliště v Litvínově, jehož součástí měl být i kolektivní dům. Ten měl splňovat všechny náležitosti nového životního stylu zaměstnaných žen: „z důvodů ekonomických a pro oproštění ženy od naprosto neracionelní domácí práce /se zde/ kolektivisuje (…) společné stravování, úklid, výchova dětí a společné praní prádla (…) [tento typ bydlení] je však i bezpodmínečně nutným důsledkem řešení nedostatku pracovních sil (…) může uvolniti ženu pro hospodářství a kulturní činnost.“ (Pražská výstava nové bydlení pracujícího lidu, Výstavba, 8. července 1946, ročník II., č. 13). A ještě jeden rozměr, související se zapojením žen do průmyslové výroby, byl akcentován jako důležitý: „Tím rozmnožíme počet pracovních sil a vyřešíme krisi vzniklou odchodem Němců.“ (ibid.).

25

4.4 Kolektivní dům v Litvínově Z podnětu Stalinových závodů vznikl požadavek vystavět dvojici kolektivních domů na východním kraji Litvínova a měly být prubířským kamenem toho, jak se tento nový způsob bydlení osvědčí jako ubytování pro zaměstnance závodu15. Soutěž na návrh kolektivního domu vzbudila mezi československými architekty velkou pozornost. Bylo jí věnováno zvláštní číslo odborného časopisu Architektura ČSR, ve kterém byly představeny vybrané soutěžní návrhy, a zároveň zde byly podrobeny detailnímu zkoumání i kritice (ibid.). Zároveň zde byly opět jasně formulovány předpoklady funkčního koldomu, ať už z úst autorů jednotlivých návrhů (včetně vítězné dvojice Evžena Linharta a Václava Hilského), nebo odborných hodnotitelů (Hilský, Linhart, 1946: 199). Vzhledem k tomu, že časopis Architektura ČSR byl vydáván oficiálním spolkem československých architektů BAPS – Blok československých architektonických pokrokových spolků (Zarecor, 2011), jedná se cenný o pramen dokládající postoje velké části tehdejší odborné architektonické veřejnosti k tématu kolektivních domů. Architektonické návrhy sídliště včetně kolektivního domu byly vystaveny v květnu v Litvínově (Výsledky soutěže návrhů na sídliště Stalinových závodů, Výstavba, 17. května 1946, ročník II, č. 10), a v červnu v Praze pod názvem „Nové bydlení pracujícího lidu“ (Pražská výstava Nové bydlení pracujícího lidu, Výstavba, 8. července 1946, ročník II, č. 23). Stejnojmenný článek o soutěži ve Výstavbě tematizoval zejména kolektivní dům, který byl představen jako moderní bydlení s rodinnými byty, vybavené službami, které zbaví ženy domácí práce a uvolní jejich potenciál pro jejich plné zaměstnání (ibid.) Dům měl také: „naučit bydlet pracujícího člověka na vyšší úrovni, na úrovni, lidsky spravedlivě“ (ibid.). Vítězný návrh Hilského a Linharta pojal kolektivní dům jako dvojici výškových budov spojenou nižším středním traktem se společenským zázemím: „Obytné budovy [Koldomu ] jsou rozvrženy do dvou stejných objektů o 10 obytných podlažích. Jednopokojové a dvoupokojové byty jsou soustředěny do trojtraktového křídla s orientací východo-západní a byty třípokojové (rodinné) do diagonálního křídla s orientací u levé čísti jihozápad-severovýchod a u pravé části jihovýchod-severozápad. Diagonální křídlo je navrženo s byty etážovými a chodbovým napojením ob jedno patro. Ve spodní etáži bytu je obytný prostor se zimní zahradou a lodžií, malou kuchyňkou a WC. V horní etáži, spojené malým schodištěm z obývacího pokoje, jsou dvě ložnice a lázeň. Tímto řešením docilujeme isilovanost rodinného bydlení a dokonalé proslunění a provětrání bytů. 15

Součástí soutěže bylo také tzv. dostavění sídliště Osada, což v praxi znamenalo vystavění bezprostředně navazujícího obytného celku severně a severovýchodně od stávající Osady (Semrád, 1946 : 196).

26

Byty dvou a jednopokojové jsou řešeny s napojením na chodbu 3,5 m širokou a 30 m dlouhou a z obou stran dokonale osvětlenou (…). Přízemí a suterén trojtaktového křídla je využit pro domácí dílny programem vyžadované. Pod diagonálním křídlem v suterénu jsou autogaráže a v suterénu motocykly a kola. Zbytek suterénu je využit pro sklepy. V každém obytném patře je místnost pro úklid, která slouží zároveň za sběrnu prádla, opravu obuvi atd.. Tato místnost je výtahem spojena se suterénem, kde sběr prádla jde do prádelny a obuv do obuvnické dílny. Obytná křídla jsou spojena ústředním traktem, ve kterém jsou v přízemí společná jídelna s kuchyní a příslušenstvím a klubovními místnostmi. Suterén obsahuje ústřední prádelnu a dílny se sklady. Prostor jídelny prostupuje do 1. patra, kde jest umístěna čítárna s knihovnou, správa budovy, jednotkový obchod a vchod do internátu s učebnami. Ve 2., 3. a 4. patře tohoto křídla jsou ložnice internátu pro chlapce a děvčata pro cca 180 dětí. Dětská školka a jesle jsou umístěny v samostatné budově a jsou přístupny z přízemí krytou ve sklonu (rampa). Dětská školka je v přízemí, které je v úrovni suterénu obytných křídel, jesle v prvním patře. Školka a jesle jsou vybaveny vším příslušenstvím, které vyžadují. Ústřední kotelna, která je podle podmínek uvažována jako provizorium, je umístěna při hlavní silnici pro hladký přísun uhlí. Topení jest uvažováno přirozeně ústřední a je umístěno ve stropě, který by se skládal z jednotlivých dílů (lamelů), v nichž by bylo zamontováno šnekovité potrubí lamelů. Rovné střechy jsou navrženy jako terasy se slunečními lázněmi, sprchami, stolním tennisem, se zahradní úpravou a přístřeškem. Před jídelnou je navržena prostorná terasa s volným výhledem k jihu. Volných ploch v okolí domů je využito jako parku s tennisovými a walliballovými hřišti, brouzdalištěm pro dětskou školku atd.“ (Hilský, Linhart, 1946: 199). Takto popsali svůj návrh kolektivního domu architekti Evžen Linhart a Václav Hilský, autoři vítězného návrhu Koldomu v už zmiňovaném zvláštním čísle časopisu Architektura ČSR v roce 1946. Obsáhlý úryvek (až na detaily, které nebyly při výstavbě uskutečněny)16 vcelku věrně odráží podobu domu, která byla postupně během výstavby realizována. V říjnu téhož roku odletěli Hilský s Linhartem v doprovodu svých kolegů architektů Jana Gabriela a Milana Hroudy ze Stalinových závodů na studijní cestu po Evropě, a zejména do Švédska a Anglie, aby se seznámili s tamními kolektivními domy a dalšími obytnými typy (Cesty za moderním bydlením Stockholm, Výstavba, 9. ledna 1947, ročník III., č. 1(25)). 16

Jednalo se o zimní zahrady v bytech, garáže pro automobily a motocykly v suterénu nebo služby v podobě svážení prádla a obuvi k opravám; sportovní hřiště vznikla u Koldomu až v průběhu dalších desetiletí

27

V květnu roku 1947 byl proveden slavnostně základní výkop na stavbě kolektivního domu (Stavba Koldomu zahájena, Výstavba, 12. června 1947, ročník III, č. 12). Toho roku získal návrh Koldomu Zlatou medaili na Trienále užitého umění v Miláně (Frič, Sedláková, 2006: 126). Koldům však nebyl oproti původním očekáváním hotov ani ke konci roku 1950 a nedostatek bytů pro zaměstnance závodu, jak ukazuje vnitřní zpráva Stalinových závodů z konce roku 1950, byl kritický. Na byt jich čekalo přes tisíc, mnozí žili odděleně od svých rodin, aby mohli v závodě pracovat. Přes 1500 osob žilo z nedostatku jiných možností v táborech po válečných zajatcích, někteří z nich v táborových dřevěných barácích17. Od jara roku 1951 se ve Výstavbě objevovaly praktické informace o budoucím bydlení v Koldomu. Bylo zdůrazňováno, že toto bydlení je určeno jen pro rodiny, kde oba dva manželé jsou zaměstnáni ve Stalinových závodech. Řešila se například otázka stravování v plánované restauraci Koldomu, zda bude závodní nebo restaurační (Diskutujeme o Koldomu, Výstavba, 20. duben 1951, ročník VI, č. 15-16). Také otázka výše nájemného a péče o děti v jeslích a mateřské školce přímo v domě (Jak si zařídíme byt v Koldomu, Výstavba, 27. duben 1951, ročník VI, č. 17), nebo zařizování bytů nábytkem (uvažovaných jako navrhované přímo pro potřeby jednotlivých bytů). Zaměstnanci měli možnost si nábytek koupit a potom jej splácet závodu, nebo si zařídit byt vlastním nábytkem. K dispozici byl zaměstnancům informační leták, který měl pomoci představit si rozměry a rozvržení bytů (ibid.). Nábytkem zařízené garsoniéry byly určeny pro bezdětné zaměstnance, dvou až třípokojové nezařízené byty pro rodiny s dětmi18. Téhož roku se objevily ve Výstavbě podrobnější informace o cenách jídel v jídelně na Koldomu a orientačně i výše nájemného. (Kolik bude stát bydlení v Koldomu, Výstavba, 25. května 1951, ročník VI, č. 21). Po nastěhování nových nájemníků byla vytvořena domovní rada, která měla za úkol komunikovat požadavky nájemníků se správou Koldomu, a správa Koldomu následně s příslušným oddělením Stalinových závodů (Osvědčil se Koldům?, Výstavba, 31. května 1952, ročník VII, č. 22). Střední obslužná část s jídelnou, obchody a dalšími službami byla otevřena slavnostně v říjnu 1952 (Vesele zahájili provoz Koldomu, Výstavba, 18. říjen 1952, ročník VII, č. 42). Na jaře roku 1953 se objevila ve Výstavbě informace, že dostavba druhého obytného křídla má začít během téhož roku (Uspokojíme stovky žadatelů o byt, 5. května 1953, Výstavba, ročník VIII, č. 23). Roku 1957 byla stavba Koldomu definitivně dokončena (Frič, Sedláková, 17

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Most, fond Chemopetrolu, kart. 63/586, Zpráva o životní úrovni zaměstnanců Stalinových závodů, 2. 10. 1950 18 Informační leták Stalinových závodů, 1951 (dostupný v archivu Unipetrolu)

28

2006)19.

19

Celkově bylo v domě 352 bytů, z toho 100 třípokojových, 172 dvoupokojových a 80 garsoniér (Macková, 1960b: 191).

29

5 Na Koldům Jak už bylo nastíněno v části věnující se vzniku Koldomu, proběhlo jeho osídlení ve dvou etapách, po dostavění nejprve tzv. starého (západního) v roce 1952 a nového (východního) křídla v roce 1956-57. Jak toto osidlování Koldomu probíhalo a co mu předcházelo? Jak již bylo zmíněno dříve, byla až do konce 40. let letech bytová situace na Litvínovsku kritická. Na špatné úrovni bylo stále zásobování a úroveň občanské vybavenosti v LitvínověStalinovkách (obchody, školky, restaurační zařízení, služby), které ještě v roce 1950 nemohly plně uspokojit potřeby obyvatel20. I díky těmto okolnostem byly Stalinovy závody ohroženy vysokou fluktuací pracovníků. Byty byly natolik žádané, že se nabídka bydlení mohla stát rozhodujícím faktorem pro to, jak udržet perspektivní pracovníky v závodě (ibid.). Pokud byla zároveň i spojená s existencí tolik potřebných služeb, mohla působit jako velmi efektivní nástroj zaměstnanecké politiky. Mezi lety 1951 a 1952 měly Stalinovy závody přes deset tisíc zaměstnanců21. Byty byly závodem zaměstnancům přidělovány na základě kritérií, jejichž přesné znění je dnes už obtížně zjistitelné. Přes absenci archivních materiálů vodítko poskytuje podnikový časopis Výstavba a také vyprávění pamětníků. Právě časopis Výstavba v jednom ze svých článků uveřejnil informaci, že přednost při přidělování bytů na Koldomě budou mít zaměstnanci s pořadníkem od dílenských rad a ROH (Připravujeme osídlení Koldomu, Výstavba, 26. října 1951, ročník VI, č. 41). Opakovaně se v časopise také uvádělo, že přednost budou mít rodiny s dětmi, v nichž jsou oba manželé zaměstnáni ve Stalinových závodech. U informátorů, se kterými jsem hovořila, se toto druhé kritérium naplnilo beze zbytku – jednalo se o mladé rodiny s dětmi, které byly (v době osidlování obou křídel domu, tj. v letech 1952 a 1956-57) často v tísnivé bytové situaci a kde oba manželé (alespoň po nějakou dobu) pracovali v závodě. Informátoři ve svých vzpomínkách akcentují zejména sociální funkci bydlení a také to, že právě jejich sociální situace je na Koldům přivedla. Dva informátoři uvádějí, že jako mladá rodina bydleli odděleně, muži v podnikovém bydlení a ženy u svých rodičů a bydlení na Koldomě, zajištěné závodem, umožnilo rodině žít pohromadě: „Manželka bydlela v Bohosudově, to je v teplickém okrese, sousední okres, a já jsem bydlel tady pod Koldumem na svobodárně a já se odstěhoval jenom s kufrem sem (…) tenkrát závody přidělovaly byty svým zaměstnanců, to dneska není, víte. No a já ho dostal přidělený, 20

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Most, fond Chemopetrolu, kart. 63/586, Zpráva o životní úrovni zaměstnanců Stalinových závodů, 2. 10. 1950 21 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Most, fond Chemopetrolu, kart. 63/586, Zpráva o životní úrovni zaměstnanců Stalinových závodů, 2. 10. 1950

30

protože už jsem měl děcko, on tam ten ředitel Švandrlík poslal kontrolu s autem [sociální pracovnici]a že jich tam bylo hodně pohromadě v tom Bohosudově, tak jsem se dostal hned na pořadí a hned jsem dostal byt.“ říká pan M., který prožil celý život ve stejném dvoupokojovém bytě, kde vychovali s manželkou dvě děti (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). „Já jsem bydlela v Ledvicích u rodičů tamhle a dojížděla jsem a manžel ten dostal vlastně tu garsonku tady v desátém patře“, říká paní G., jejíž manžel pracoval v závodě od roku 1940 (tedy ještě za války), a dostal roku 1952 byt na starém křídle na Koldomě (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Dvě informátorky vzpomínají na to, že žily se svými malými dětmi ve vícegeneračních domácnostech ve stísněných nebo nevyhovujících podmínkách: „Nám to bylo jedno, my jsme bydleli s našima sedm let v Janově, v bytě 1-2, takže nám to bylo jedno, my jsme nechtěli zrovna Koldům, my jsme byli rádi, že jsme dostali nějakej byt“ říká paní Fr., která se stěhovala v roce 1957 do třípokojového bytu v novém křídle s manželem a třemi dětmi (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). „Jako důvod [pro získání bytu na Koldomu] jsme uvedli, že by nás paní máma rozvedla. A tak jsme dostali garsonku.“ říká paní Ro., která na Koldomě bydlela od roku 1959 s manželem a dítětem (Rozhovor s paní Ro., 22. 6. 2011). 5.1 Bydlení pro lepší lidi Koldům si zároveň už v průběhu výstavby, která trvala v případě západního obytného křídla pět let (1947 – 1952), získal pověst exkluzivního bydlení. Svůj podíl na tom měla jistě jak do té doby nevídaná nabídka služeb, kterou měl dům svým obyvatelům nabízet tak i vybavení bytů koupelnami s tekoucí teplou a studenou vodou nebo splachovacím záchodem, které v té době nebylo ani zdaleka běžným standardem. V Československu v roce 1950 bylo 41,4% bytů vybaveno vlastní koupelnou (společnou koupelnou 4,4% bytů), záchodem pak 54,7% bytů v Československu (Rákosník 2010 : 454). Tento údaj ovšem nevypovídá o tom, jak byly koupelny a záchody zařízeny22. Dále bylo v Koldomě plánováno podlahové vytápění, o kterém se autoři projektu zmiňovali už ve svém návrhu, stejně jako dřevěné parkety v bytech a korkové podlahy na chodbách. Exkluzivní bylo i to, že třípokojové byty byly navrženy jako dvouetážové, přičemž do horního patra vedlo z obývacího pokoje dřevěné točité schodiště. Jak se autoři zmínili ve svém návrhu, toto rozvržení bylo (mimo jiné) zvoleno i proto, aby připomínalo rozvržení 22

Například pan Š.zmiňuje, že v třípokojovém bytě na Osadě, kde dříve bydleli koupelna byla, topilo se zde v kamnech a voda se po ohřátí nalévala do teracové vany.

31

patrového rodinného domku. Aby si budoucí obyvatelé Koldomu dokázali toto bydlení představit, byly na konci čtyřicátých let v areálu Stalinových závodů postaveny tzv. „vzorové buňky“ Koldomu, prezentující dvouetážový třípokojový byt a dvoupokojový byt. Jak zmiňuje jedna z informátorek, paní Š., právě ony sehrály svou roli v tom, že se jejich rodina dostala do Koldomu – po zhlédnutí třípokojové „buňky“ velice chtěla na Koldům (Rozhovor s rodinou Š., 20. 7. 2011). Tam se rodina paní Š. také dostala – byt získali výměnou za stávající třípokojový byt v Osadě (což bylo na tehdejší poměry kvalitní bydlení). Jak říká pan Š.: „bydleli jsme na Osadě, to už byl Koldům, bylo postavený starý křídlo, tak žena tam furt měla touhu – Koldům, protože každej toužil se nastěhovat do Koldomu. To už jsem vám vyprávěl že jo, protože v té době, to bylo něco nóbl, se dá říct“ (ibid.). Nastěhovali se do nově dokončeného východního křídla v roce 1957. V případě rodiny Š. tedy nehrála roli bytová nouze, ale na Koldům je lákalo „nóbl“ bydlení s veškerou vybaveností. V případě rodiny Š. bydlení na Koldomě nesloužilo jako východisko z bytové nouze, ale jako prostředek zvýšení sociálního statusu. Pan D. se stěhoval do Koldomu v roce 1952 z toho důvodu, že stávající bydlení poblíž Litvínova jemu a rodině nevyhovovalo: „předtím jsem bydlel v Hrdlovce23, no a protože jsem tam bydleli v takovým domě, kterej nám prostě neodpovídal, v tý době už jsem měl 2 dcery, no a tak jsem se snažil nějakým způsobem najít byt. No a našla se ta příležitost, že jako bylo oznámeno, že se bude otvírat Koldům, osidlovat, tak jsem si podal žádost o byt (…) Tak jsem dostal degret a teď si představte, že máte třicetiletýho člověka, kterej už chce bydlet jako tak nějak trošičku (nadechne se), no, tak jsme se nastěhovali s veškerou radostí a prostě s takovým nějakým ideálem v srdci, že budeme mít něco, co bude všem vyhovovat.“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Pan D. tedy vzpomíná, že bydlení měl a bydlel pohromadě se svou rodinou, ale takové, které jeho rodině „neodpovídalo“. Podle pana D. předcházela Koldům jeho pověst ještě předtím, než byl dokončený: „vědělo se, že to bude nějaký supr bydlení, což ve skutečnosti skutečně taky bylo, aspoň v těch začátcích.“ (ibid.). Z výše uvedeného vyplývá, že bydlení na Koldomě bylo v očích tehdejších zájemců o bydlení - navzdory neoddiskutovatelně problematické bytové situaci v regionu - vždy spojenou především s představou o navýšení vlastního sociální statusu. Této představě se autoři Koldomu vědomě snažili vycházet vstříc na několika rovinách. Jednou z nich byla v případě třípokojových uzpůsobení prostoru tak, aby odpovídal rozvržení dvoupatrového domku (Semrád, 1946: 200) a podoba bytu tedy odkazovala 23

Dnes zaniklá hornická obec 2 km jižně od Oseka – zdroj: http://litvinov.sator.eu/kategorie/zanikleobce/hrdlovka/historie-hrdlovky-nove-vsi

32

k spíše k podobě domku. Druhou rovinou bylo pak využívání prvků, které k „nóbl“ bydlení přímo odkazovaly - jednoduché, ale elegantní schodiště přímo v bytě (v případě třípokojových bytů), vestavěné skříně, parketové podlahy s podlahovým vytápěním, korkové podlahy na chodbách, kompletní sociální zařízení přímo v bytech a kontingent plánovaných služeb. Výjimečnost domu mohla spočívat i v tom, že se na přelomu 40. a 50. let jednalo na Litvínovsku a Mostecku o největší obytnou (a zároveň nejvyšší) budovu, která byla sledována se zájmem už v průběhu stavby: „Každej byl zvědavej, když to rostlo, tak se to sem chodilo všechno dívat, jak to roste“ (Rozhovor s rodinou Š., 20. 7. 2011). Velikost stavby byla pro některé z informátorů ještě v průběhu stavby nevídaná: „Tak jsme žasli, na svůj věk, to mně bylo 24 tenkrát, tak jsem jen valil oči, co to bude za monstrum.“ (Rozhovor s panem H., 27. 7. 2011.). Kromě toho Koldům nabízel způsob bydlení, který byl do té doby vyhrazen větším městům a jiným společenským vrstvám. Bydlení v nájemním bytovém domě v samostatném rodinném bytě nebylo v společenských vrstvách, ze kterých informátoři pocházeli24, vůbec samozřejmostí. Například pan V., jediný zástupce druhé generace „Koldomáků“, jehož rodiče se na Koldům nastěhovali v roce 1952, mluví o počátcích obydlování takto: „když se sem stěhovali v těch padesátejch letech,to bylo vyloženě pro staliňácký a to bylo jako za odměnu, tady bydleli jako lepší lidi, (… ) kde kdo, kdo bydlel na Koldomu, tak jako se s tím pyšnil (...) dokonce tady bydlel i ředitel chemičky v tom začátku“ (Rozhovor s rodinou V., 22. 7. 2011., ), a zdůrazňuje jistou exkluzivitu domu i lidí, kteří Koldům obydlovali („lepší lidi“, „ředitel chemičky“). Jak je vidět z poznámky pana V., „statusovost“ bydlení na Koldomě je určována i odkazem na právě na tuto společenskou vrstvu tzv. lepších lidí.

24

Většina informátorů (až na dvě výjimky, kdy šlo o pozice technické) pracovala ve sledovaném období ve Stalinových závodech na dělnických pozicích.

33

5.2 „Samí slušný lidi“ Na jedné straně tedy stojí bytová nouze (společně s nedostatečnou občanskou vybaveností) v regionu a z ní plynoucí potřeba ubytovat zaměstnance závodu, na druhé straně jistá exkluzivita, se kterou bylo bydlení na Koldomu už v průběhu jeho stavby spojováno. To jsou velmi silné motivy, které společně s výše uvedenými kritérii výběru nájemníků dávají vzniknout zajímavé situaci. Jakým způsobem dnes reflektují informátoři výběr nájemníků? A jak tento představovaný výběr ovlivňuje jejich vztah k místu, kde žijí? Pan Š. a jeho rodina, kteří se do nového křídla Koldomu stěhovali v roce 1957, získal byt na Koldomě výměnou za byt v blízké Osadě, jak už bylo řečeno. Výměnu bytu musela podle slov pana Š. odsouhlasit a prověřit bytová správa. K otázce prověření se pan Š. vyjadřuje následovně: „protože do Koldomu se každej musel prověřit, jestli se sem hodí nebo nehodí žejo (...) kvůli tomu aby sem někdo nenatáh nějakej [váhá] hmyz, nebo aby se sem nenastěhoval s nějakým bordelem, nebo aby byl takovej slušnější, aby to nebyl žádnej opilec nebo něco takovýho (...) za komunistů se každej kádroval žejo, o každým se vědělo všechno pomalu“ (Rozhovor s rodinou Š., 20. 7. 2011). V dalším rozhovoru se vyjádřil, že „spíš se shánělo, v jakým stavu on žije, aby se sem nezaneslo, aby si to nezaštěnicovali“ (Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011). V otázce prověření tedy pan Š. hovoří o třech oblastech strachu: strach z obtížného hmyzu, který se může rozmnožit a zanést prostory domu, strach z nepořádku („bordel“), a strach z narušování představovaných a sdílených společenských norem („opilci“). Pan D. se na Koldům nastěhoval v roce 1952 do nově postaveného západního křídla. Od začátku patřil k nejaktivnějším nájemníkům, stal se členem domovní rady, podílel se vlastními silami na kulturních programech v Koldomě coby herec a hudebník. „ „My když do Koldomu – ceremonie. První – pán, který prohlídl vaše prostěradla, a když štěnice, tak jste se nenastěhovala. Druhá věc – přivítal ředitel se svojí sekretářkou a pak ukázali byt.“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Pan D. stejně jako pan Š. akcentuje strach z obtížného hmyzu, ovšem ještě vyhrocenějším způsobem: pokud by se někdo pokusil do Koldomu dostat s prostěradly obsahujícími štěnice, bylo by mu nastěhování znemožněno. V jeho vzpomínce navíc hraje významnou roli posloupnost celého aktu: nejprve k tomu účelu určený člověk zkontroluje, zda prádlo potencionálního nájemníka neobsahuje hmyz. Teprve když projde úspěšně touto kontrolou, je mu dovoleno postoupit dál, setkat se s ředitelem a jeho sekretářkou, kteří z titulu svých funkcí přebírají prověřeného adeptanájemníka a ukazují mu byt. Pan D. tedy akcentuje podobný strach jako pan Š.; z pozice

34

dlouholetého člena domovní rady, která řešila i přestupky proti domovnímu řádu, však jeho postoj vůči případným „narušitelům“ čistoty a pořádku v Koldomě vyznívá ještě kategoričtěji než v případě pana Š. Manželé M. bydlí na Koldomě od roku 1957, kdy se nastěhovali do novostavby východního křídla. I oni se vyjádřili k tomu, jak podle nich probíhal výběr obyvatel. Paní M.: „sem byli ale většinou normálně osidlovaný lidi nějak prověřený tim, jak se tady budou chovat“ Tazatelka: „jak chovat?“ Paní M.: „no prostě aby to nebyli žádný vandalové“- Pan M.: „že tady byli samí slušný lidi, žádný vandalové, vandalismus tu žádnej nebyl jako je teďkom, počmáraný všechno“ Tazatelka: „jak se ti lidi konkrétně prověřovali, já si to nedovedu nějak představit?“ Paní M.: „no prověřovali jako“ - přeruší ji pan M.: „do toho taky závodní rada a ROH do toho mělo co mluvit a na podniku se to všecko rozhodovalo“ Paní M.: „podnik měl, znal lidi, který ten byt potřebovali“ - přeruší ji Pan M.: „podnik měl žádosti o byty“ - Paní M.: „tady byli už v tý době už cikáni a ty se sem prostě nestěhovali, ty bydleli támhle na těch starejch svobodárnách, ale aspoň co vím, že tady bydleli většinou doktoři a inženýři a takový (...)“ - Pan M.: „i policajti, esenbáci, ti tu bydleli taky, tady byli samí lidi slušný“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). Také manželé M. mluví o výběru na základě představovaného dodržování společenských norem, kdy do Koldomu se neměli dostat „nežádoucí“ obyvatelé („vandalové“, „cikáni“), naopak sem byli podle jejich názoru vybírání „slušní lidi“ („doktoři a inženýři“, „policajti, esenbáci“). V jejich vyprávění hraje velkou roli srovnávání se současností, kdy oproti minulosti se do Koldomu může dostat kdekdo. Pan H., dříve vysoce postavený člen managementu Stalinových závodů, který se z Koldomu odstěhoval již v 60. letech, se domnívá, že žádný zvláštní výběr nájemníků neprobíhal: „já myslím, že to tak nebylo, zaprvé tady těch možností moc nebylo, jak přišel člověk a chtěl být zaměstnán, tak musel dostat byt, když jsme ho chtěli tady jako uchovat, udržet“, kritériem případného výběru však podle něj mohla být odborná způsobilost zaměstnance a chuť zůstat v závodě, kterou se vedení závodu snažilo ocenit různými výhodami včetně bydlení (Rozhovor s panem H., 27. 7. 2011). Paní Č., která je na Koldomu od roku 1952, říká: „ Jenom přišli za vámi, teda za bývalým manželem, jakej chceme zařízenej byt, s nábytkem nebo bez nábytku, no a my jsme to chtěli bez nábytku, protože jsme měli svůj a měli jsme [byt]1-2“. (Rozhovor s paní Č., 13. 7. 2011).

Způsob, kterým se hovoří o průběhu výběru, ukazuje, že identita informátorů je silně spjatá

35

s představou výběru „slušných lidí“. Podoba tohoto představovaného společenství se proměňuje v závislosti na úhlu pohledu informátorů; akcentují tu odlišná, tu podobná kritéria, která byla podle nich při výběru tím rozhodujícím. Zatímco pan Š. a pan D. shodně referují o snaze vyvarovat se obtížného hmyzu, manželé M. oba silně akcentují důležitost výběru „slušných lidí“ tím, že vedle sebe staví pozitivně vnímanou minulost a negativně vnímanou současnost. Jak se ukáže, je toto rozdílné vnímání minulosti a současnosti nedílnou součástí paměťových praktik. Jak ukážu v kapitole 3, situace, které dnes například manželé M. označují za nešvary současnosti, byly na Koldomu přítomné již od samotného počátku, ale nejsou jimi tematizovány, protože nespadají do jejich obrazu minulosti Koldomu

5.3 Po nastěhování První obytné křídlo bylo obydleno mezi 13. březnem a 1. dubnem roku 1952 (Osidlujeme Koldům, Výstavba, 15. března1952, ročník VII, č. 11). Po nastěhování nových nájemníků byla vytvořena domovní rada, která měla za úkol komunikovat požadavky nájemníků se správou Koldomu, a správa Koldomu následně s příslušným oddělením Stalinových závodů (Osvědčil se Koldům?,Výstavba, 31. května 1952, ročník VII, č. 22). Tendence kontrolovat obyvatele se projevovaly podle vzpomínek informátorů i podle článků z časopisu Výstavba záhy po nastěhování do Koldomu. Na obyvatele bylo třeba podle obou těchto pramenů dohlížet, zejména proto, aby se předešlo konfliktům s tím, jak si využívání domu představovali jeho tvůrci a jak noví obyvatelé.

5.3.1 Konflikty habitu Přesun lidí, kteří ve Stalinových závodech zastávali převážně dělnického pozice, do Koldomu, činžovního domu městského typu, byl doprovázen mnoha úskalími. Daly by se snad nazvat konflikty habitu, konflikty v tom smyslu, že nějak si způsob ideálního obývání domu představovali architekti, který dům navrhovali, a jinak noví obyvatelé Koldomu, kteří do Koldomu přicházeli z menších vesnic v okolí Litvínova, případně přicházeli z vnitrozemí dosidlovat pohraničí25. Například pan H., který byl již ve druhé polovině 40. lech zaměstnancem závodu a měl 25

Jak upozorňuje např. Matěj Spurný (Spurný, 2011: 47), při osidlování pohraničí po 2. světové válce bylo žádoucí, aby do oblastí (v závislosti na struktuře regionů) přicházeli zejména zemědělci a průmyslové dělnictvo

36

vhled do interních záležitostí podniku, a zároveň byl v době osidlování Koldomu člen závodní odborové rady, vzpomíná: [Koldům] byl ale pro ně natolik zmodernizován, že těžko se smiřovali s tím prostředím a nebo se smiřovali tím způsobem, že si zřizovali na balkónech různý kurníky pro slepice a pro králíky (...) když se to pak provalilo, že tam třeba kokrhá kohout a probouzel lidi, tak se to dostalo až na závodní radu na odborovou organizaci, takže se tam udělala taková kontrola, přičemž ti lidi samozřejmě neradi opouštěli, pokud jim bylo vyhrožováno, že buď zmizí domácí kur, nebo oni, tak těžko se smiřovali s tím že přichází o králíky nebo o slepice na balkónech svého bytu“(Rozhovor s panem H., 27. 7. 2011) Podle pana H. existovala na straně podniku řešit snaha problémy s domácím zvířectvem smířlivě: „byl to problém, pro některý lidi to byl velkej problém, kterej byl řešen dost kategoricky, ale na druhé straně tady lidí v té době bylo málo, zvlášť těch odborných, tak tedy kompromisem a domluvou, až se to tedy zmírnilo natolik, že to domácí zvířectvo tam zmizelo včetně koček“ (ibid.). Podle vzpomínek pana H. působily domovní rada, správa Koldomu a závodní odborová rada v součinnosti: „ta domovní rada nebo správa, která tam [na Koldomě] byla od začátku, tak si jako nezadala, ona se nechtěla, jak bych to řek, do toho zapojovat, takže to přenechávala tedy závodní radě“ (ibid.). Pan D., o kterém už byla řeč, dlouholetý předseda domovní rady také vzpomíná na podobné události, kdy se zvyky z vesnického prostředí „přelévaly“ do prostředí Koldomu. Na rozdíl od pana H. byl bezprostředním svědkem některých událostí a jeho vzpomínky ukazují, že se v mnoha situacích sám osobně angažoval ve zkoumání tzv. narušení pořádku. Také v jeho vzpomínkách figuruje domácí zvířectvo: „Bylo to na Velikonoce a teď vám si představte, že najednou ke mně přišel chlap, a povídá že, předsedo, předsedo, pojď sem, tam někdo vraždí ženskou! Povídám, co blázníš a on zase, někdo vraždí ženskou. A já, neblázni ty, uklidni se. Tak jsem s ním šel a opravdu, malý dítě brečelo, řvalo úplně, jako když ho na nože bere. Já jsem říkal hochu tak moment, stop, no a měli jsme tam velitele prostě policie, bývalý SNB, tam bydlel, tak jsem šel pro něj a říkám prosím tě pojď, tam se něco děje. Tak jsme tam přišli, zazvoníme a přišla otevřít paní: dobrý den, co je pane D., já povídám, milostivá paní, můžeme k vám přijít do bytu a ona: pojďte, pojďte, já říkám: co vám to tady řve, ona: pojďte se podívat. Tak jsme šli nahoru [pozn.: v bytě 3-1 jsou koupelny ve druhém patře] a představte si, oni si k Velikonocům koupili malý kůzle, to měli ve vaně, a to kůzle tam takhle bečelo, no tak to pláče jak malý dítě“ (Rozhovor s panem D., rok 2004).

37

Že se habity, přinášené obyvateli Koldomu z ne-městského prostředí, neomezovaly jen na domácí zvířectvo, dokladuje další vzpomínka pana D.: „Představte si, že tam bydlel jeden povoláním truhlář, ale už penzista, starej člověk asi kolem těch 65 let, a ten přišel na to, že tam je kritalový26 topení a že to topení jde zespoda. Tak si představte, on bydlel v bytě 2-1, ale měl jenom jednu místnost obsazenou, druhou měl volnou. On po nocích do tý místnosti navez asi 20 cm hlíny. A zasázel tam brambory. A čekal, až ty brambory tam [nedopoví], no samozřejmě že to zalejval, no a jak to zalejval, tak u sousedů, který bydleli pod tím, tak přišli na to, že najednou jim tam teče voda. Tak hroznej poplach, vtrhlo se do bytu, otevřelo se byt, zjistilo se, že dědek tam pěstuje brambory“ (ibid.). Tyto vzpomínky ukazují, že někteří obyvatelé Koldomu se v daném uspořádání domu snažili udržet si ty habituální praktiky, které se jim nejhůře opouštěly. V neutěšené poválečné situaci, kdy do roku 1953 fungoval lístkový systém na potraviny, to bylo zejména samozásobitelství nedostatkovými produkty (slepice, králici), stravovací zvyky spojené s tradičními svátky (kůzle na Velikonoce). Obyvatelé domu se samozásobili i díky zahrádkám, které si založili v bezprostředním okolí Koldomu, jak se zmínila v jednom neformálním rozhovoru paní Fr. Tehdy jsme se spolu vydaly podívat do blízké zahrádkové osady a na mou otázku, jak zahrádky vznikaly, odpověděla paní Fr., že si je prostě vykolíkovali27. Zajímavou okolností je i to, že zmínky o zahrádkách se v oficiálních materiálech o Koldomu neobjevují, což by mohlo potvrzovat okolnosti jejich spontánního vzniku. V případě truhláře, pěstujícího si brambory na dřevěných parketách s podlahovým vytápěním, se dá také hovořit o pokusu o samozásobitelství, při kterém se dotyčný rozhodl využít jedinečných vlastností obytného prostoru pro svého druhu experiment. Jak u něj, tak u dalších případů je zjevné, že obyvatelé domu viděli v jeho uspořádání takové možnosti využití, které by projektantům a architektům ani nepřišly na mysl. Zatímco tvůrci ideového návrhu Koldomu navrhli bydlení pro jimi představované obyvatele, které budou stejně jako oni využívat byty v souladu se „středostavovským“ habitem, dům obydleli i lidé, jejichž habitus byl zakotven v jiném prostředí. Podobně Victor Buchli popisuje nesoulad mezi novým životním stylem, nabízeným veřejnosti levicovými architekty, umělci a dalšími arbitry elegantieae v SSSR na přelomu 20. a 30. let 20. století, a tomu, jakým způsobem jej lidé, pro které byl určen, přijímali za své. Stěhovali se do nových bytů, ale s sebou si brali svůj starý nábytek, ikony a také zvyky, které byly tvůrcům tehdejšího obecného vkusu 26 27

jedná se o podlahové topení Část zahrádek přímo u Koldomu byla zrušena kvůli výstavbě koupaliště v druhé polovině 50. let. (Majitelům zahrádek u Koldomu, Výstavba, 7. dubna 1956, ročník XII, č. 28 ).

38

trnem v oku (Buchli, 2000: 53). Jak ukáži dále v textu, využívání domu „po svém“ se dotklo mnoha kolektivních zařízení v domě, zejména těch, která byla navržena ve snaze o změnu životního stylu zejména žen.

5.3.2 Proti ne-slušným Zatímco prohřešky proti etiketě Koldomu, ve kterých hrálo roli domácí zvířectvo nebo zelenina, skončily pro konkrétní obyvatele bez větších následků, ukazují vzpomínky i písemné doklady, že pro „ne-slušné“ takříkajíc nebylo v Koldomu místo. Provinění, za které prý byli záhy po obydlení Koldomu někteří obyvatelé vystěhováni, zahrnovalo krádež28 nebo noční výtržnosti. Zhruba tři měsíce po nastěhování se objevil v podnikovém časopise článek (Pro bezohledné sobce není v Koldomu místo, Výstavba, 26. července1952, ročník VII., č. 30), jehož autorem byl jeden z členů správy Koldomu, pan Minář. V článku se hovoří (kromě jiných „nešvarů“, které budou Koldům provázet po celou dobu jeho existence) i o manželské dvojici, které podle časopisu ztropila na Koldomu skandál: „Zpívá-li však někdo uprostřed noci tak, že vzbudí dospělé i děti, huláká-li nacistické písně a provádí-li takové věci, o kterých je trapno mluvit, pak se vylučuje nejen z Koldomu, ale ze společnosti slušných lidí vůbec. Kolektiv se takové bezohlednosti vzepřel, jeho domovní rada zasáhla rychle, tvrdě a spravedlivě. Ještě týž den byl manželský pár z kolektivu vyloučen a bude brzy z Koldomu přestěhován. Věděli jsme, že se do Koldomu dostali nájemníci, kteří tam nepatří. Dvou jsme se zbavili a víme, že v tomto směru ještě neřekl kolektiv poslední slovo“ (ibid.). Zřejmě k této události se váže i vzpomínka pana D., předsedy domovní rady: „Představte si, že bylo ráno, asi tak kolem druhý, půl třetí a najednou slyšíme takovej rachot, někdo zpívá Lili Marlen, německy. (…) A tam chlap stál v okně, představte si ve výšce 25, 30 metrů, tam stál takhle v okně, močil a ženská mu mezi nohama mu zpívala tu Lili Marlen. (...) No, za týden už byli z Koldomu pryč“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Na otázku, kdo rozhodl že manželský pár se má vystěhovat, odpověděl pan D. : „Za komunistů, za toho režimu, rozhodoval jeden člověk, kterej řekl půjdeš a šels. To nebylo těžký. (…) Pánem nad tím byla fabrika a její bytový hospodářství, a protože věděli, že je tam dobrá domovní rada, která se o ty lidi umí postarat a umí je kočírovat, tak že jako je to v pořádku. A vedoucím tam [na Koldomu] byl nějakej inženýr Minář.“ (ibid.). 28

Pan D. také vzpomíná na muže, který prý ukradl v kočárkárně kolečko od kočárku a do 14 dní byl z Koldomu vystěhován.

39

Jak je vidět, silná sociální kontrola, ukazující na jakousi propustnost soukromého a veřejného prostoru v domě, je ve vzpomínkách pana D. i pana H. přímo zdůrazňována: „udělala se tam taková kontrola/vtrhlo se do bytu, otevřelo se byt/rozhodoval jeden člověk, kterej řekl, že pudeš a šels“. Je jasné, že tímto způsobem vzpomínají zejména ti, kteří se nacházeli v mocenských pozicích, které kontrolu umožňovaly (předseda domovní rady a zároveň dopravní policista v závodě, člen závodní rady). Z této pozice vychází i článek uveřejněný ve Výstavbě, pod kterým je podepsán inženýr Minář, správce Koldomu.

5.3.3 Nepořádek Dalším typem provinění, které podle vzpomínek některých informátorů mohlo vést až k vystěhování dotyčného, byla „nepořádnost“. Zjistit, zda se obyvatelé domu chovají pořádkumilovně či nikoliv i mimo veřejný prostor domu, bylo možné pouze návštěvou přímo v bytě. Už výše citovaný článek zmiňuje kontrolu přímo v bytech: „Když se nájemníci nastěhovali, nebylo nápadné, jak dbali úzkostlivě o čistotu, že i malá skvrnka na parketách byla podrobena útoku všech možných prostředků, benzinem počínaje a střepem skla konče. Neohlášená prohlídka ve dvou patrech, kterou provedli zástupce správy a domovní rady Koldomu však ukázala, že tady nešlo jen o počáteční elán.“ (Pro bezohledné sobce není v Koldomu místo, Výstavba, 26. července 1952, ročník VII., č. 30). Paní Fr., která se nastěhovala do Koldomu v roce 1957 do nově dostavěného křídla, tedy o pět let později po události popsané v článku, vzpomíná na kontrolu bytu, která proběhla v její domácnosti v její nepřítomnosti. Kromě zaměstnanců z „domovek“ - bytové správy, podle ní měly do bytů přístup i recepční (také se jim říkalo informátorky) a údržbáři, kteří v Koldomu pracovali: „všechny partaje z baráku měly ve vrátnici klíče, tam byly ty recepční a tam všechny byty měly klíče, kdyby se něco stalo. No a když prostě se něco stalo, tak tam šli a napsali to. Nikdo neřek, že tam nesmí. Přišli jsme třeba z práce a měli jsme na stole napsanej lístek - byli jsme na kontrole. (…) zrovna jsme tuhle o tom se sousedkou mluvily, ona říká, holka ale my nikdy jsme nikdo neprotestoval, že by nedal klíče, tady ty informátorky, když něco bylo, tak prostě přišly s údržbářem, když praskla voda nebo něco, tak šly s těma údržbářema do bytu“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Paní Fr. vzpomíná, že tyto kontroly přímo v bytech trvaly jen nějaký čas po nastěhování. Výsledkem kontroly ale mohlo být, stejně jako v případě narušení veřejného pořádku, i vystěhování z domu: „Paní X., ta se musela vystěhovat (…) Měla muže, byl u policajtů a stejně je vystěhovali, když měla bordel a bylo to, tak se nedalo nic dělat.“(ibid.) Pan Š, který se společně s rodinou nastěhoval také v roce 1957, má podobnou vzpomínku 40

na jinou rodinu. V tomto případě nemluví o přímé kontrole ze strany domovní rady nebo správy Koldomu, ale spíš o tom, že o rodině „se to vědělo“: „Ale to se vědělo o ní, že je strašně nepořádná, přitom to byla krásná mladá ženská a von inženýr, on v té době dělal vedoucího strojní konstrukce, a ty se potom odstěhovali do J., a já mám dojem, že se odstěhovali z důvodu, že se to moc rozkřiklo tady, jakej ten nepořádek měli.“ (Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011). Zatímco pan Š. se staví k historkám o „nepořádné“ rodině neutrálně, paní Fr. se netají názorem, že podle ní byly kontroly a případné vystěhování v pořádku: „bylo to dobře, vystěhovali je, dělali bordel a šli“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Na mou otázku, jestli jí kontrola v jejím bytě nevadila, odpověděla paní Fr.: „nám to nevadilo, nikomu, co jsme tady všichni stáli za [nedopoví], tak nám to nikomu nevadilo (…) vůbec, nikomu, zrovna včera jsme o tom mluvily se sousedkou a ta říkala, holka to bylo něco úplně jinýho.“ (ibid.). Ze všech informátorů, které jsem oslovila, zastávala paní Fr.29 v otázce kontroly postoj nejbližší postojům těch, kteří měli na Koldomě moc kontrolu provádět – panu D. z domovní rady, panu H. ze závodní rady, případně i správce Koldomu pana Mináře, který byl podepsán pod už citovaným článkem ve Výstavbě. Podoba společenství „slušných“ Koldomáků je u paní Fr. silně akcentována prostřednictvím akceptování sociální kontroly „nám to nevadilo/my jsme nikdo neprotestoval“, a zdůraznění potřebnosti této kontroly „dělali bordel a šli“, kdy se ti slušní od ostatních oddělují, pokud je třeba, tak i vyloučením ze společenství, jako tomu bylo v případě paní X. Oproti tomu paní Ro., která se do Koldomu nastěhovala až v roce 1959, vyjádřila v tom smyslu, že něco takového by si nikdo nemohl dovolit, chodit lidem do bytu bez jejich souhlasu nebo přítomnosti. Ostatní informátoři o praxi kontroly bytů a následnému vyvozování důsledků nevěděli, nebo o ní neslyšeli. Z této skutečnosti se dá usuzovat, že kontroly bytů probíhaly pravděpodobně jen namátkově a v obdobích záhy po nastěhování, jak ukazuje například časopis Výstavba (k obydlení starého křídla roku 1952) nebo jak si vzpomíná paní Fr. (k obydlení nového křídla roku 1957).

29

Paní Fr. pracovala velkou část svého profesního života jako zaměstnankyně bytové správy v Litvínově.

41

5.3.4 Vzorové bydlení O čem však někteří z informátorů slyšeli a co i sami zažili, byla naopak demonstrace toho, jak obyvatelé v bytech žijí. Zatímco jednou stránkou kontroly (určité, zřejmě namátkou vytipované části) obyvatel Koldomu byly nejrůznější disciplinační praktiky, které se snášely na jejich hlavy (domluvy, napomenutí, vystěhování), její druhou stránkou bylo předvádění příkladného bydlení na Koldomě. Koldům byl označen za vzorové bydlení pracujícího lidu už na jaře roku 1946 v časopise výstavba, kdy teprve probíhala soutěž o architektonický návrh Koldomu a jako příkladné bydlení byl podle článků v časopisu Výstavba i prezentován. Vzorové bydlení na Koldomě bylo díky své jedinečnosti předmětem zájmu jak místních, tak i návštěv, které do Litvínova přijížděly. V časopise Výstavba se dočteme, že se jednalo i o návštěvy zahraniční, které přijely „obdivovat“ sociální výdobytky, které Stalinovy závody nabízely svým zaměstnancům30. Koldům byl cílem zájmu také místních. Časopis Výstavba informoval, že: „při zahájení provozu středního traktu Koldomu bude stalinovcům umožněna prohlídka Koldomu a jeho zařízení. Prohlídky s výkladem budou dne 5. října ve 14, 15 a v 16,00 hodin“(Otevřené dveře Koldomu, Výstavba, 4. října 1952, ročník VII, č. 49). Jak vyplývá ze vzpomínek pana Š., mohly se objektem zájmu návštěv stát nejen veřejné prostory domu, ale i byty. Pan Š. vzpomíná, jak jeho byt fungoval jako byt předváděcí, a byl ukazován delegacím, které na Koldům přijížděly prohlédnout si, jak vypadá bydlení ve „vzorovém domě“: „Stávalo se i to, že když byly ty byty takový slušně zařízený na tu dobu, tak že sem chodily takový ty delegace, nám se to stávalo poměrně dost často, oni potom když si vytipovali nějakej ten byt ty informátorky, tak nehledali další, tak řekly hele, u Š. je pořádek, ráno když tam přijdem, tam je můžeme přivést, tak mně nebo manželce zavolali do práce a že jako je tam návštěva a že jako jestli souhlasíme, že tam s nima jdou. Mohla jste jim říct ne, nepouštějte mi je tam, anebo říct, mě je to jedno, ty informátorky šly s nima, zajišťovaly to, že se ty lidi přezouvali“ (Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011). Ze slov pana Š. je cítit jistá pýcha na to, že jeho byt byl hezky zařízený a uklizený a proto byl „vybrán“ jako byt vzorový. Na mou otázku, jestli mu nevadilo, že mu chodí cizí lidé do bytu, pan Š. odpověděl: „No, tady to bylo trochu takový, v té době se tu nekradlo a byli si tu lidi takový důvěrný“ (ibid.). Podle pana Š. nahlížely informátorky do bytů i bez návštěv: „Ty chodily po bytech, když my jsme nebyli v práci a nahlídly do bytů, když chtěla o někom něco vědět, jaký to doma má, tak když viděla, že já jsem odešel, děti odešly do 30

Například v článcích Věřte svému tisku a rozhlasu, mluví pravdu, Výstavba, 24. května 1952, ročník VII, č. 21 nebo Osvědčil se Koldům?,Výstavba, 31. května, 1952, roč. VII, č. 22

42

školky, žena odešla do práce, tak si vzala klíč a otevřela si a podívala se.[důrazně] Nikdy v životě, [důrazně] nikdy v životě se nic neztratilo, nepamatuju si to“ (ibid.) Kromě organizovaných prohlídek bytů mohlo docházet i ke zcela neplánovaným situacím. Manželé M. vzpomínají na prohlídku bytu, která na rozdíl od předchozího příkladu vznikla spontánně. Paní M.: „Byla to v hezkým, dá se říct v pěkným prostředí postavená monumentální stavba žejo, zajímavá, vždyť sem jezdili i lidi, i z Brna, to byli nějaký učitelé, náš táta byl zrovna dole na obědě a oni ho zastavili a ptali se ho, jestli by si mohli prohlídnout byt, no já jsem nebyla doma, ale já myslela, když jsem přišla, že mě raní mrtvice,“ Pan M.: „Jo, jihlaváci to byli, a strašně se jim to líbilo, když viděli balkónek.“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). Paní M., která se ke kolektivnímu bydlení stavěla spíše rezervovaněji (jak vyplyne i z dalšího textu) nebyla tato situace zvlášť příjemná, pan M. naopak stejně jako pan Š. s předváděním svého bytu neměl problém. Jak je patrné z uvedených citací, pro mnohé z informátorů nepředstavovaly různé formy sociální kontroly na Koldomě pravděpodobně ani v době, kdy probíhaly, problém, se kterým by se nesmířili. Dalo by se snad namítnout, že se jedná jen o vzpomínku, která může být deformována uplynulými desetiletími, domnívám se ale, že pokud by tyto situace byly pociťovány už v době, kdy se odehrávaly, jako příkoří, promítlo by se toto příkoří i do vzpomínek. Což se nestalo, naopak je zřejmé, že ve vzpomínkách informátorů slouží tyto situace ještě dnes jako situace definující je samotné – v případě paní H. vzpomínka ukazuje na vyjednávání kolektivní identity a přináležitost ke kolektivu „slušných lidí“ , v případě pana Š. lze hovořit o ztotožnění se s ideálem vzorného bydlení, ze kterého pramenil pocit hrdosti a uznání druhými, i pan M. byl potěšen, že mohl ukázat návštěvníkům svůj byt. V popisovaných kontrolních praktikách, o kterých informátoři hovoří, a které jsou popsány také v článcích v časopise Výstavba, se zračí z dnešního pohledu až zvláštní prostupnost soukromého a veřejného prostoru v Koldomě. Kontrolní orgány Koldomu (zejména domovní rada) mohly vstupovat do soukromých bytů za účelem kontroly „správnosti“ obývání. Ty správné způsoby byly definovány již před nastěhováním – obávané bylo znečištění ať už fyzické (nepořádek, hmyz), nebo morální (výtržnosti, pohoršlivé chování). Fyzické znečištění bylo zároveň pokládáno i za znečištění morální, zvláště pokud je páchal někdo, od koho se to neočekávalo (ženy, které se provinily tím, že měly v bytech nepořádek) nebo způsobem, který se v daném společenství, které mělo

43

metaforicky představovat výkvět stalinovců31, neočekával (zpěv německé písně, močení na veřejnosti). Tyto prohřešky mohly být důvodem pro „vyloučení z kolektivu“ obyvatel Koldomu. Ze vzpomínek informátorů vyplývá, že kontrolní orgány dohlížely i na správnost využívání prostor tak, aby se zamezilo pro vybavení domu devastujícím praktikám, jakým chov zvířat nebo pokusy o domácí zahradničení bezesporu byly. Dohlížení na „správnost“ používání prostoru bytů bylo zároveň i způsobem, jak ochraňovat statusovou výlučnost bydlení v očích těch obyvatel, kteří vnímali habituální praktiky svých sousedů jako něco, co by pověsti Koldomu mohlo uškodit jak navenek (směrem k veřejnosti), tak dovnitř (směrem ke společenství jeho obyvatel). Prolínání soukromého a veřejného prostoru je vlastní i praxi předvádění bytů zahraničním a domácím návštěvám. Orgány správy Koldomu v osobách informátorek mohly vstupovat do soukromí bytů i bez přítomnosti jejich obyvatel a předvádět byty jako vzorové bydlení pracujících. Všechny jmenované praktiky jsou informátory, kteří je zmínili, vnímány jako neproblémové, dva z informátorů akcentují to, že bylo možné těmto kontrolám věřit, „že se nic neztratilo“. Nabízí se otázka, zda akceptování těchto praktik nemůže být také spojeno s habituální praxí, kdy ve veřejném prostoru malých obcí panovala podobná důvěra (nezamykaly se dveře, sousedé se navštěvovali bez předchozí domluvy, sociálně významné osoby požívaly velkou důvěru). Ochota nechat vejít do bytu cizí návštěvníky může ukazovat na statusově významný pocit uznání, který z této praxe mohl pro obyvatele bytu pramenit.

31

Ve sledovaném období (1945-60) se zaměstnanci Stalinových závodů na stránkách Výstavby označovali jako stalinovci.

44

6 Kolektivní zařízení a jejich využití „z důvodů ekonomických a pro oproštění ženy od naprosto neracionální domácí práce se [v Koldomě] kolektivisuje (…) společné stravování, úklid, výchova dětí a společné praní prádla“

Patnáct let poté, co byla vytištěna v časopise Výstavba tato slova, a záhy poté, co byl Koldům definitivně dokončen a obydlen kolektivní dům, proběhl v říjnu roku 1959 v kolektivních domech v Litvínově i Gottwaldově (dnes Zlín) sociologický výzkum Výzkumného ústavu výstavby a architektury (dále VÚVA)32. Cílem výzkumu bylo zjistit rozsah a způsob využívání kolektivních zařízení – zejména jídelen, školek a jeslí, prádelen, společenského zázemí (tj. kluboven, tělocvičen) a využívání služeb (obchodů, a drobných služeb jako například holiče, kadeřníka nebo krejčovské dílny). Jeho výsledky ukázaly, že: „žádné ze zařízení nefunguje tak a v tom rozsahu, jak jej autoři navrhovali“ (Macková, 1960a: 36). Bylo tomu tak z jednoduchého důvodu – obyvatelé je nevyužívali předpokládaným způsobem. Jedinou výjimku představovala předškolních zařízení pro děti. Na následujících stránkách zaměříme na to, jakým způsobem reflektují ve vzpomínkách obyvatelé Koldomu využití těchto zařízení. Pokusíme se rovněž zjistit, jaký obraz jejich využití nabízí podnikový časopis Výstavba.

6.1 Kuchyně versus jídelna Kolektivní stravování na Koldomě ve společné závodní jídelně, kde se stravují i rodinní příslušníci zaměstnanců za zvýhodněné ceny, a zároveň tzv. minimální, tedy velmi malé kuchyňky, vhodné jen na přípravu studené snídaně či večeře, na rychlé vaření z polotovaru prodávaného v jídelně, nebo ohřátí doneseného jídla. To byla představa autorů návrhu Koldomu o využívání kolektivního stravování. Takto byla budoucím obyvatelům Koldomu také představována i v průběhu stavby prvního křídla Koldomu (Kolik bude stát bydlení v Koldomu, Výstavba, 25. května 1951, ročník VI, č. 21), kdy byly ve Výstavbě podrobně rozepsány náklady na nájemné, energie, související služby a také dvoutýdenní náklady na stravování v restauraci pro tříčlennou rodinu s oběma zaměstnanými rodiči a s malým dítětem. Tyto náklady na stravování se podle detailního propočtu a s přihlédnutím k celostátnímu průměru neměly přehoupnout

32

Jako součást úkolu Specifikace forem bydlení s ohledem na různý rozsah zespolečenštění funkcí (kolektivisace) bydlení, v rámci Výzkumného ústavu výstavby a architektury.

45

přes hranici 60 – 65% čistého příjmu rodiny, orientační propočet za dvoutýdenní stravování této rodiny výhradně v podobě jídel (bez nápojů) ze společné restaurace, se pohyboval kolem 55% celkového čistého příjmu rodiny (ibid.). Zatímco zvláštní vydání Výstavby z přelomu března a dubna 1951 informuje hned v úvodu článku o Koldomu, že, „stravování bude v každém případě společné“ (Výstavba, zvláštní vydání k IV. okresní konferenci KSČ, březen/duben 1951), po uveřejnění tohoto výše zmíněných kalkulací ohledně nákladů na stravování a o pár měsíců později se ve Výstavbě dočteme, že stravování ve společných jídelnách bude fakultativní: „(…) nikdo nebude nucen, aby se stravoval v provozovnách Čs. hotelů33“ (Připravujeme osídlení Koldomu, Výstavba, 26. října 1951, ročník VI., č. 41). Je zde zřejmý posun v tom, zda bude společná jídelna využívána podle původní představy. Další posun nastal také díky tomu, že střední trakt se zařízeními včetně společné jídelny byl předán k užívání až na podzim roku 1952, zatímco co osídlení obytných křídel proběhlo v březnu až dubnu téhož roku (viz kapitola 1). Díky tomu fungoval Koldům několik měsíců jako běžný bytový dům, jehož obyvatelé museli buď vařit v minimálních kuchyňkách, nebo se stravovat mimo Koldům, třeba v závodě nebo jinde v Litvínově. Podle výzkumu VÚVA došlo také k posunu ve využívání prostor určených ke společnému stravování (Macková, 1960b: 193). Původní společná jídelna v přízemí středního traktu byla již v době výzkumu přeměněna na běžnou restauraci s 350 místy (provoz asi 300 jídel denně) a pro zaměstnance byla přeměněna přilehlá klubovna na závodní jídelnu Stalinových závodů s asi 50 místy a provozem asi 1000 jídel denně (ibid.). Vzhledem k nepoměru míst k sezení a vydávaných jídel (jejich vydávání se navíc koncentrovalo do určitých hodin tzv. špičky), byla tato malá závodní jídelna velkým provozem přetížená, zatímco velká restaurace byla z hlediska možnosti stravování nevyužitá (ibid). Dopad tohoto stavu na ochotu lidí stravovat se ve společném zařízení si lze domýšlet. Z výsledků výzkumu VÚVA z roku 1959 také vyplývá, že kvalita jídel a podmínky závodního stravování na Koldomě poptávku negativně ovlivňovaly, například s kvalitou nabízených jídel bylo nespokojeno 68,6% respondentů, 18% respondentů se zde stravovalo občas, polovina všech respondentů se v jídelně Koldomu vůbec nestravovala (ibid). Na stránkách Výstavby k tomuto zjištění najdeme řadu dokladů: „Naše závodní stravování se zhoršuje den ode dne tou měrou, že se nezbývá než ptát, jak kontroluje vedení podniku a závodní rada kolektivní smlouvu, jejíž ustanovení zavazují obě strany ke zlepšení 33

Čs. hotely n. p. převzal péči o stravování na Koldomě (Kolik bude stát bydlení v Koldomu, Výstavba, ročník 6, č. 21, 25. 5. 1951)

46

závodního stravování pracujících,“ (Jak pečujeme o závodní stravování? Výstavba, 6. října 1953, ročník VIII., č. 65). Poté, co bylo závodní stravování převedeno na národní podnik Restaurace a jídelny (RaJ), nespokojenost se nijak nezmenšila, kritizována byla například neserióznost podniku RaJ, který si v závodním stravování účtoval služby, které neposkytoval (Další případ neserióznosti RaJ, Výstavba, 15. dubna 1959, ročník XV., č. 29). Docházelo také k nesouladu mezi různými skupinami strávníků, jedni („ti nejmladší zaměstnanci závodu, kteří hodně jedí a jsou odkázáni na závodní stravování“) požadovali větší porce, čemuž RaJ vyšly vstříc zvětšením porcí a mírným zdražením jídel (Větší porce na Koldomu, Výstavba, 1. února 1956, ročník XII., č. 9), druzí tento krok kritizovali s tím, že o větší porce nestojí a zdražení jim nevyhovuje (Větší porce na Koldomu, Výstavba, 25. února 1956, Ročník XII., č. 16)34. Zároveň je na stránkách Výstavby patrná snaha o vyjednávání podoby závodního stravování: „A nebylo by lepší, kdyby strávníci byli napříště předem informováni o zavedení nového způsobu vyvařování, aby mohli podat své připomínky předem? Co říkají těmto návrhům na zlepšení stravování ostatní zaměstnanci?“ (ibid.). Pod článkem je připojena poznámka redakce: „Připojujeme se k návrhu soudruha (…), aby se ke změně ve stravování vyjádřili i ostatní, aby se konečně závěry pro vyvařování nedělaly na základě názoru několika jednotlivců, ale celého kolektivu“.(ibid.). Pracovníci závodního stravování se na druhou stranu snažili vycházet vstříc představám o ideálním stravování (tedy podle původní ideového návrhu o využívání Koldomu) například nabídkou polotovarů: „A tak jsme začali s výrobou a prodejem polotovarů v pěti druzích teprve teď a to v Koldomu. Je to jen začátek. V dalším záleží zejména na poptávce. (…) Věříme, že se výroba polotovarů našim pracujícím ženám osvědčí.“ (V Koldomu vyrábíme polotovary jídel, Výstavba, 28. srpna 1953, ročník VIII., č. 54). Již pod podnikem RaJ nabízeli zájemcům i dietní jídla, což by se snad dalo interpretovat i jako pokus o rozšíření nabídky jídel i pro děti: „10. září začne jídelna Koldům s vyvařováním dietních jídel. (…) Restaurace a jídelny žádají všechny zájemce o dietní jídlo, aby se přihlásili u vedoucího jídelny v Koldomu (...) a zároveň předložili svoje požadavky na druh jídla, aby se tak mohlo ustanovit vhodné jídlo na celý týden.“ (V Koldomu bude dietní kuchyně, Výstavba, 3. září 1956, ročník XII., č. 67) Závodní jídelna i restaurace v Koldomě nesloužily jen strávníkům přímo z Koldomu, ale i všem ze širokého okolí, a právě omezenou nabídku restaurace kritizoval jeden nespokojený strávník: „Pro 12.000 lidí jsou ve Stalinovkách čtyři restaurační podniky (…) Stálo by za to 34

Článek se stejným názvem jako ten předchozí

47

lépe využít dobře vybavený restaurační podnik jako je Koldům a rozšířit jeho služby (...) Kolik by se našlo lidí, kteří by rádi povečeřeli to, co mohou dostat jinde v každé normálně zařízené restauraci.“ Poukazuje také na to, jaký typ lidí závodní nebo restaurační stravování vyhledává: „s budováním nových staveb ve Stalinovkách přišli také noví lidé, kteří žijí často osamoceni, bez rodin a jsou prakticky odkázáni na restaurace.“ (Zlepšit služby strávníkům na Koldomu, Výstavba, 25. ledna 1958, ročník XIV, č. 7) Z uvedeného vyplývá, že „mladí zaměstnanci závodu“ a „lidé žijící bez rodin“ by o stravovací služby zájem měli, protože zejména mladí muži byli zvyklí jídat v různých stravovacích zařízeních (na rozdíl od žen, které se snažily si ve stísněných podmínkách svobodáren uvařit). Mezi rodinami, žijícími na Koldomu, už takový zájem o společné stravování nebyl, což dokládá i výzkum VÚVA. Důvody pro to mohly být různé, od nižší kvality jídel, relativně vysoké ceny jídel při každodenním rodinném stravování. Jak vzpomíná pan D.: „To je těžký – závodní stravování. Najednou prostě se stalo, že to neodpovídalo kvalitou nebo něčím a lidi tam přestali chodit. A už se to [nedopoví], to byly různý maličkosti, z kterých se dělaly veliký věci, odcházely.“(Rozhovor s panem D, rok 2004). Dotazy na využívání jídelny ukazují, že mezi informátory byly zastoupené nejrůznější postoje ke společnému stravování, od každodenního využívání závodní jídelny až po odmítavý postoj k ní. Na jedné straně spektra tak stojí například paní Č., která říká: „Vpředu byla restaurace a my jsme byli na tý druhý půlce závodní stravování. No, já jsem dělala na tom závodním stravování (…) my jsme se stejně stravovali dole v restauraci, protože jsme tam dělali“ (Rozhovor s paní Č., 13. 7. 2011). Paní G. patří naopak k těm, jejichž rodina nevyužívala stravování vůbec: „ani na ty závodní jídelny jsme nechodili. Manžel byl dlouho svobodnej, on nastoupil do chemickejch závodů, když se stavěly v září roku 1940 a celou tu válku, ty nálety tady prožil a odtam šel rovnou do důchodu, takže jako nechtěl, těch hospodskejch jídel a toho měl dost, byl do 31 let svobodnej, takže já jsem doma vyvařovala, starala se [s úsměvem]“ (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Pro paní G. bylo domácí vaření projevem péče o své blízké. V jejím případě dostupné společné stravování nemělo pro ni osobně význam, nesloužilo jako prostředek k ulehčení v péči o domácnost, protože paní G. (nebo její manžel) společné stravování jako alternativu k domácímu vaření nevnímala. Její názor na kvalitu společného stravování vyjadřuje i to, že je nazývá „hospodskými jídly“, kterých „měl manžel dost“. Jak ukázal Pierre Bourdieu, je domácí vaření jednou ze stěžejních kategorií, skrze kterou ženy

48

z dělnického prostředí definují svou feminitu (Bourdieu, 2000: 186-187). Paní Fr. a její rodina jídelnu na Koldomě po nějaký čas využívala: „A když jsme se sem nastěhovali, tak jsme chodili všichni na obědy. Jo, protože to bylo za pár korun (…) Asi dva roky jsme chodili, pak už jsem vařila“. Tazatelka: „Pamatujete si, proč se to změnila, proč jste tam přestala chodit?“ Paní Fr.: „Za jedno byly děti a tak [nedopoví], jinak tady chodili lidi pořád na obědy [důrazně] sice ne už potom jak, to, začaly jsme doma vařit ženský a tohle, ale jinak tam chodilo hodně lidu pořád“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Paní Fr. zdůrazňuje cenovou dostupnost jídel jako důležitý faktor, který svědčil pro společné stravování. Proměna postoje ke společnému stravování je zde trochu zamlčená, paní Fr. ten nejpádnější důvod neřekne, ale naznačí, že zde hrály roli děti. Můžeme si představovat, jak mohlo vypadat (pravidelné) stravování se s dětmi v restauraci Koldomu, kde se kouřilo, a podávaly se alkoholické nápoje, zatímco v nepoměrně menší závodní jídelně zase bývalo přeplněno (Macková, 1960b: 193). Jisté také je, že děti v předškolním věku mají z hlediska výživy jiné nároky než dospělí. Svou roli mohla hrát také finanční náročnost, představíme-li si, že by se měla v jídelně nebo restauraci stravovat celá (v případě paní Fr.) pětičlenná rodina. Paní Fr. také zdůrazňuje společenství žen, když říká „začaly jsme doma vařit ženský“. Péče o domácnost, o výživu blízkých, zde pro paní Fr. funguje jako silný sebeidentifikační motiv, který navíc společenství žen spojuje a pomáhá vytvářet kolektivní „my“. Zároveň lze v její výpovědi vysledovat i genderované rozdělení rolí – ženy vaří a pečují tak o domácnost. Pan V., který je o generaci mladší než ostatní pamětníci, vzpomíná, že jako dítě na základní škole jídelnu na Koldomě využíval: „stravenky byly za 4,70, dostávali je rodičové ve Staliňáku, takže ty nám dávali a my jsme se tady chodili stravovat, takže ze školy rovnou do jídelny, praštili jsme taškama, navobědvali jsme se“ (Rozhovor s panem V., 22. 7. 2011). Jeho vzpomínkou prochází využívání jídelny jako pozadí pro trávení společného času, který spolu sdílela parta dětí, se kterou na Koldomu vyrůstal.

6.1.2 Do kuchyňky Hovoříme-li o stravování, nejde nezmínit i kuchyně, do kterých se v případě, že rodina nevyužívala jídelnu ani restauraci v Koldomě, přesunulo veškeré vaření. O tom, že kuchyně nebyly zamýšleny pro každodenní vaření, bylo napsáno ve Výstavbě ještě před otevřením Koldomu mnoho. Jejich velikost a umístění nebyly totiž pro takový provoz navrženy. Třípokojové byty měly kuchyni o velikosti 3, 75 m², kdy osvětlení a odvětrávání bylo řešeno oknem vedoucím na vnitřní společnou chodbu domu. Dvoupokojové byty byly 49

vybaveny kuchyní stejné velikosti, ale bez přímého osvětlení a odvětrávání, a přístupné buď z obývacího pokoje, nebo z předsíně, podle rozvržení bytu. Garsoniéry měly kuchyňský kout, o velikosti 1,2 m² a bez teplé vody, v komoře přístupné z předsíně (Macková, 1960b: 191 a 193). S těmito ne právě optimálními podmínkami pro běžné vaření a s provozními specifiky (špatné odvětrávání, nepřímé osvětlení) takto malých kuchyní se museli obyvatelé Koldomu vypořádat. Jak dokládá výzkum VÚVA, nejméně problematicky byly vnímány kuchyně ve třípokojových bytech, kde téměř nebylo námitek, asi 55% obyvatel dvoupokojových bytů bylo s kuchyňkami nespokojeno, a nejhorší byla situace u garsoniér, kde nespokojenost dosáhla až 83% (ibid.). Mezi informátory, se kterými jsem mluvila, nebyla otázka kuchyní až na výjimky příliš rozváděna. Většinou byla velikost kuchyní zmíněna v rámci popisu, co na Koldomě všechno bylo, v tom smyslu, že s vařením se nepočítalo. Nespokojenost s velikostí kuchyně vyjádřila paní Ro., která bydlí ve dvoupokojovém bytě: „co mě opravdu štve, že jak tady máme kuchyň (…) tam nejsou okna, je to malinká kuchyňka opravdu, to je opravdu mrňavý, a když vaříte, tak všechna ta pára to jde tady do obýváku, to mě jako mrzí, že tady není okno“ (Rozhovor s paní Ro., 6. 7. 2011). Podobně se negativně se o kuchyni vyjádřili i manželé V., kteří bydlí ve třípokojovém bytě. Kuchyň byla prý i jedním z důvodů, proč paní V. vždy chtěla z Koldomu odstěhovat a jít bydlet do panelových sídlišť, kterých už bylo v 80. letech v Litvínově dost35. Paní V.: „tady ty kuchyňky votřesný, to je něco hroznýho“ Pan V.: „tam se dva nevejdou“(Rozhovor s panem V., 22. 7. 2011). Paní Fr. k otázce kuchyní říká: „to víte, těm mladejm se nelíběj ty kuchyně no, bohužel to tak postavili, tak to tak je postavený.“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Z neformálních rozhovorů s informátory vyplynulo, že otázku nevyhovující kuchyně se snaží bez příslušného povolení někteří obyvatelé Koldomu vyřešit rekonstrukcí, tak aby kuchyně lépe odpovídaly požadavkům na každodenní rodinné vaření. Příkladem takového svérázného řešení je i paní Fr., která před lety po přestěhování do garsoniéry zjistila, že kuchyně nevyhovuje jejím nárokům: „nejdřív jsem si nemohla zvyknout, že ty kuchyňky jsou malý, vždyť jste to viděla a než jsem si zvykla tady na to, tak jsem si říkala: pro Krista pána“. Rozhodla se tedy situaci vyřešit a kuchyň si přizpůsobit: „Já jsem se s těma údržbářema dobře znala, tak jsem šla za nima a říkám hele kluci, co s tím budeme dělat, vždyť nemůžu s tím ani nic uvařit, nic, co s tím budu dělat? Tak jsme to [dřez] vyhodili, přitom voda tam neteče, jenom studená, ani teplá tam neteče v tý kuchyňce“ Tazatelka: „A jak myjete nádobí?“ paní Fr.: „No dali mi velký umyvadlo a meju 35

manželé V. jsou o generaci mladší než ostatní informátoři

50

to v koupelně! No škopek, to tam vůbec nešlo dát! (…) Tak to vymysleli takhle, dole mi to odizolovali a prý ti dáme troubu, jestli chceš, já řikám tak jo, protože ráda peču, tak mi tam dali troubu a takhle jsme to vyřešili.“(ibid.). Na příkladu paní Fr. je vidět, jak se obyvatelé po svém vyrovnávali s navrženým prostorem a přizpůsobovali jej svým potřebám a požadavkům. To, jak měl být prostor kuchyňku v garsoniéře využíván, nebylo pro paní Fr. akceptovatelné, protože se to neslučovalo s její představou, zvyky, habitem, tím, jak ona sama chtěla kuchyni využívat. Pečení, vaření, péče o stravování celé rodiny bylo pro paní Fr. a další informátorky důležitou součástí jejich sebeidentifikace s představou kvalitní feminity. I bez ohledu na to, zda mohla či nemohla využívat společné stravování (například po roce 1984 po požáru už nebyla původní restaurace v Koldomě obnovena a až do konce 80. let zůstal střední trakt neobnovený, tedy beze všech služeb), chtěla přizpůsobit prostor tomu, co jí přináší radost a uspokojení – „ráda peče“.

Součástí této proměny bylo i přesunutí mytí nádobí do

koupelny, kde teče teplá i studená voda (na rozdíl od kuchyňky), kde se po umístění velkého umyvadla dá nádobí mýt a ještě se ušetří místo v kuchyňce. Paní Fr. tak svébytným způsobem uzpůsobila prostor bytu svým potřebám.

6.2 Prádelna Prádelna v Koldomě byla původně navržena krom vlastního praní i pro zakázkové praní pro obyvatele domu, dokonce někteří vzpomínají, že v původním plánu bylo i doručovat vyprané prádlo do bytů. Jak ukazují výsledky výzkumu VÚVA, nebylo zakázkové praní v prádelně využíváno a místo toho se zde ve zdejší ústřední prádelně pralo pro Stalinovy závody (Macková, 1960a: 37). Obyvatelé (nebo spíš obyvatelky) Koldomu si prali(y) v prádelně sami(y). O provoz prádelny se starali zaměstnanci Koldomu, jak vzpomíná paní M: „informátorky si psaly do sešitu /kdo kdy pere/, komu půjčují klíč, od toho tam byly prostě dvě ženský na směně, ty se střídaly(… ) a byla tady paní, která se starala o tu prádelnu, tam byla, měla za povinnost uklízet a sledovat žejo taky nějak, kdo jak s tím zachází.(Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). Jak popisuje pan Š., nejprve bylo třeba přijít za informátorkou a domluvit se na dobu praní: „to se šlo dolů, potřebuju vyprat prádlo, a ona se podívala a řekla, od sedmi nebo od osmi máte box číslo jedna, kde byla pračka a ždímačka a v té místnosti byly ještě takový sušárny, zkrátka a dobře mohla jste přijít se špinavým prádlem a mohla jste domů přinést koš čistýho, vyžehlenýho, vymandlovanýho prádla, bez jakékoliv náhrady, nic se neplatilo“(Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011). 51

Paní G. popisuje prádelnu podobně: „tam byly pračky takový ty bubnový na páru, pak tam byly sušáky takový výsuvný, takový lýžiny, že jsme si tam vyprali, třeba barevný, punčocháčky, dali jsme to na ty lýžiny, zasunuli, ono to uschlo, my jsme si vypraly bílý, a než jsme si vyprali, tak už to bylo suchý, tak jsme šli s tím domů. Byly tam i tři mandly a protože tenkrát se záclony vypínaly, tak tam byl i rám na vypínání záclon, byly tam veliký stoly“ (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Zatímco paní G. vzpomíná na praní v prádelně jako na praktické zařízení, kde bylo možné relativně rychle zařídit všechny kroky spojené s praním, rodina M. vzpomíná na praní v prádelně jinak: „ale tam já jsem teda nerada prala“ Tazatelka: „jakto“? Paní M: „prostě bylo to tam takový, ty pračky byly veliký, no někdo tam pral, paní Y., ty tam prali celý léta (...) mě to nevyhovovalo, my jsme si poměrně brzy koupili tu pračku, takže jsem prala doma“ Pan M: „to byla dřina taky s tím mácháním, jsi se tam nadřela“ Paní M: „ale hlavně tahat to prádlo dolů, buď jste si ho mohla namočit, můj muž nikdy nebyl na nějaký pomáhání v domácnosti, pak taky chodil do zaměstnání a já taky chtěla prát dopoledne, to byl v práci, to bych to musela oddřít sama dolů a namočený, suchý jsem nerada prala, suchý prádlo házet rovnou do pračky to ne, to jsem byla zvyklá z domova, že jsme namáčeli prádlo a odpírali (…) no tak při první možnosti jsme si koupili pračku“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). Paní M. byla zvyklá na jiný způsob praní, než jaký jí byl za provozu v prádelně příjemný. Při nejbližší možné příležitosti přešla na jiný způsob praní, který jí byl příjemnější a pro ni méně namáhavý. Zmínka o tom, jak se paní M. v prádelně nadřela, odpovídá tzv. druhé směně žen, které se po práci musely věnovat ještě obstarávání domácnosti, protože dělba práce mezi manžely nebo sjednání placené služby nebyly zvykem. K tomu se vyjadřuje i autorka studie o Koldomech, která podotýká, že nevyužívání služeb jako je například praní, tkví ve vysoké ceně a nízké kvalitě nabízených služeb. Zároveň však podotýká, že málokterá žena zohledňuje při kalkulaci, zda se služba vyplatí, i cenu své vlastní práce (Macková, 1960a: 38)

52

6.3 Ostatní služby na Koldomu Podle výzkumu VÚVA byl Koldům v roce 1959 vybaven samoobsluhou, mlékárnou spojenou s prodejem uzenin, holičstvím a krejčovskou dílnou. Těchto služeb kromě obyvatel Koldomu využívali ve velké míře i lidé z širokého okolí, což bylo způsobeno nízkou koncentrací obchodů a služeb v blízkém okolí (Macková, 1960a: 196). Vzhledem k tomu, že v Koldomě byl díky všudypřítomnému ústřednímu kritalovému (podlahovému) topení suchý vzduch, nebylo podle výzkumu možné prodávat na Koldomu maso a zeleninu z důvodu velkého vysychání těchto potravin, stejně tak nebylo možné některé potraviny skladovat (ibid). Obyvatelé domu na služby v domě vzpomínají velmi dobře, zmiňují například úsporu času nebo ulehčení, kterou znamenaly, jako například paní M., která zdůrazňuje zaměstnanost obou manželů: „lidi byli zaměstnaný, všichni, manžel i manželka, vždycky teda, tak aby měli i snadnější možnost nákupu, tak tady byly potraviny, tady bylo krejčovství (…) holič tam byl (...) kadeřník tam byl docela jako velkej“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011).. Podobně se vyjadřuje paní G.: „žilo se nám dobře, chudě, ale dobře, tím, že tady bylo to zařízení, tak byla velká starost pryč“ (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Také vzpomínka paní Fr. ukazuje, jak praktická byla prodejna potravin přímo v domě: „tam byl v prvním patře obchod, samoobsluha už tenkrát postavená a ještě vzádu takhle tam prodávali mlíko a chleba, prostě to se nalejvalo tehdá ještě mlíko (…) to měli v konvích a chodili jsme s bandaskama pro mlíko, až potom teprva začalo pytlíkový mlíko“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Vzhledem k tomu, že z Koldomu to do nejbližšího sídliště Stalinovky trvalo pěšky 10 minut, lze si představit, jakou úsporu času při každodenním obstarávání domácnosti mohla prodejna přímo v domě obyvatelům nabízet, navíc jak už jsem zmínila výše, z výzkumu VÚVA vyplývá, že spíše chodili lidé z širokého okolí (pro nedostatek obchodů) nakupovat do Koldomu. V časopise Výstavba se dočteme o otevření samoobsluhy na Koldomě na podzim roku 1957. Článek popisuje výhody nákupu v tomto zcela novém druhu obchodu a obrací se zejména k ženám: „Tak vlastně nakoupíte úplně bez čekání, což jistě oceníte vy, které musíte často stát ve frontách. Bohužel, tato pěkná vymoženost je zatím jen v Koldomu, ale můžeme se těšit, že bude zřízena i pro ženy v Litvínově a jinde.“ (Koldům má prodejnu se samoobsluhou, Výstavba, 15. listopadu 1957, ročník XIII, 4. 91). Podobně jako u jeslí a mateřské školky, o nichž bude řeč vzápětí, je z článku ve Výstavbě zřejmé, že nakupování a s ním spojená nabídka služeb, je genderovaná a směřuje zejména k ženám. Mužů jakoby se nutnost chodit nakupovat a stát ve frontách ani netýkala.

53

Výzkum VÚVA se zmiňuje i o donášce základních potravin do skříněk (přístupných z předsíně i chodby) jednotlivých bytů. Tato nadstandardní služba, kdy měli zaměstnanci Koldomu donášet podle předchozí objednávky do skříněk například pečivo a mléko, nebyla podle výzkumu VÚVA pro obyvatele vyhovující a byla pro nezájem zrušena (Macková, 1960b: 196). Proč tomu taky bylo? Pan Š. je jediný z informátorů, který si na donášku rohlíků a mléka přímo pamatuje: „Tady zvenku je taková malá skříňka dole (…) každý ráno jsem otevřel tady zevnitř a [nadšeně] každý ráno jsem tam měl mlíko, rohlíky, to co jsem si objednal v tom obchodě, já nevím, tejden dopředu třeba. To už věděl ten prodavač, že u Š. má dát každý ráno já nevím pět rohlíků a dva litry mlíka!!“ (Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011). Když pan Š. vypráví o donášce, je viditelně potěšený, že může říct, že něco takového v domě fungovalo. Na mou otázku, proč tato služba skončila, ale odpověď nezná: „potom já nevím, proč se tohleto zrušilo, jestli snad ta donáška byla na obtíž nebo nebyli na to lidi, to si nepamatuju, vím že tohle ze začátku fungovalo, nefungovalo to teda dlouho“(ibid.). Ostatní informátoři donášku potravin do bytů sice nezažili, ale figuruje v jejich vyprávění, když popisují, co všechno na Koldomě bylo „za vymoženosti“. Pan D. k tomu říká: „Nesplnili se jedny věci, jako například to, tam byly takový dvířka a celej ten smysl tam měl bejt v tom, to vykoumal pan inženýr Hilský někdě, že žena teda půjde do práce tam dá tašku, kastrůlky, papírek, oni jí nakoupí a přinesou jí všechno, dají jí to do tý skříňky. Ona pak si to vezme, jde do krámu, zaplatí. Takováhle služba tam měla bejt. Bohužel na to už nedošlo“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Donášková služba, přibližující Koldům „hotelovému bydlení“ (jak se o ní někteří informátoři zmiňovali), figuruje ve vyprávění obyvatel jako opakující se motiv, aniž by kdo (s výjimkou pana Š.) její fungování skutečně zažil. Existence skříněk je tak spojená s jistou výlučností (speciální služba), zároveň může být ale i zdrojem obav, jak ukazuje případ paní Ro.: „to spíš tady mělo být něco jako hotelový bydlení, přece tam jak máme ty skříňky, tak tam se mělo objednávat jídlo, měli to nosit a dávat to do těch skříněk, mně by tam kdekdo vlez, každej to má zadělaný, kór v dnešní době“ (Rozhovor s paní Ro., 6. 7. 2011). Podobně se vyjadřuje i paní M., která o skříňce mluví jako o „okýnku“: „plánovalo se, že nám prostě budou podávat i nákupy tady těma [okýnkama].“ Tazatelka:“a to jste někdy zažili ty nákupy?“ Paní M.: „ne, to bylo riskantní, protože tam prolezlo i dítě a teď mám dojem, že tady dokonce i vykradli nějakej byt právě tím okýnkem“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). Skříňka na donášku potravin, služba, která fungovala jen krátký čas, je informátory často

54

spontánně zmiňována. Patří k příběhu o výlučném, zvláštním bydlení na Koldomu a také slouží jako příběh o zvláštním statusu, kterého obyvatelé domu požívali – příběh o bydlení jako v „hotelu“. Na druhou stranu je bodem, který propojuje soukromý prostor bytu a veřejný prostor domu, a pronikání těchto dvou prostorů je některými informátory vnímáno jako ohrožující. Zatímco dveře od bytu je možné zavřít nebo zamknout, skříňka je přístupná z chodby každému a je nestřeženým vstupem do bytu, vstupem, který neměli obyvatelé bytu ve své moci. Svou roli mohla tato obava hrát ve zrušení služby („nebyl o ni zájem“, jak uvádí výzkum VÚVA).

6.4 Společná lednice Poté, co se nepodařilo vybavit oproti plánu byty ledničkami (Připravujeme osídlení Koldomu,Výstavba, 26. října 1951, ročník VI, č. 41), byla zřízena ve středním traktu Koldomu společná lednice pro všechny. O tomto neplánovaném kolektivním zařízení nejsou ve Výstavbě ani ve zprávě z výzkumu VÚVA žádné zprávy. Při neformálním rozhovoru s jedním obyvatelem Koldomu jsme navštívili prostory ve středním traktu, nyní běžně nepřístupné pro veřejnost. Podle slov tohoto obyvatele se společná lednice nacházela v prvním suterénu vedle prádelny, nyní je už zrušená a na jejím místě stojí obyčejná zeď. Vzpomínky na využívání společné lednice ilustrují to, jak informátoři Koldům vnímají. Pan Š. například vzpomíná: “to byla obrovská lednice, tam byly boxy, něco podobnýho jako jsou poštovní schránky, ale větší, bylo to na obyčejnej klíček a tam se dávaly věci jako se dávají do chladničky.“ Vzpomínky na používání lednice v sobě u pana Š. obsahují silný důraz na kolektivní „my“, které je tvořeno vzájemnou důvěrou: „Já si nepamatuju za celou dobu, co jsme to měli, že by se nám bylo někdy ztratilo – cokoliv, nějaká konzerva nebo co jsme si tam dali, nepamatuju“ (Rozhovor s rodinou Š., 20. 7. 2011). Podle něj se lednice přestala používala „kolem 70. let“. Oproti tomu manželé M., kteří si pořídili při nejbližší možné příležitosti pračku, tak učinili i v případě lednice: Pan M.: „první rok jsme neměli lednici, tak tam byly dokonce chladicí boxy“ Paní M: „no jo, tak ty my jsme dohromady nevyužívali“ Tazatelka: „pak jste si koupili ledničku po roce?“ Paní M: „to bylo nutný tady v tom bytě“ Pan M: „tady to nešlo bez ledničky“ Paní M: „to bylo nutný a to už prostě byla ta možnost lepší“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). Manželé M. akcentují svůj odstup od využívání lednice (a pračky) tím, že zdůrazňují, jak si co nejdříve pořídili jiné vybavení, které jim umožnilo se ze sdílení kolektivních zařízení vyvázat. Pan D. má na společné lednice dvě vzpomínky. Nejprve vzpomíná na stav „před společnou 55

lednicí“: „To se přišlo do Koldomu, a protože ještě nebyly dole lednice zabudovaný, tak tam byl obrovskej box. Ten box byl asi 2, 5 až 2 metry vysokej a širokej tak metr, metr padesát. A v tom boxu, každej přišel, kdo měl třeba na sobotu na neděli maso, v kastrůlku, v hrnečku, měl tam na tom jméno a do toho boxu si to položil. Ten box nebyl zamknutej, tak kdekdo mohl přijít a kdekdo si co vzít. V sobotu v neděli taneční zábava, já nevím 200 lidí, 300 lidí přišlo tancovat, šli okolo toho. Nikoho nenapadlo něco ukrást, což bylo kouzelný“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Volně přístupné jídlo (navíc maso, kterého bylo v poválečném období stále nedostatek), dané všanc všem příchozím, slouží v této vzpomínce jako doklad mezilidské vzájemnosti, jako prostor solidarity, který pan D. rozšiřuje i na lidi mimo Koldům, kteří přicházeli do domu jako návštěvníci restaurace. Pan D. popisuje také společnou lednici: „Když ještě lednice nebyly tak v módě, jako jsou dneska, tak tam se udělaly velikánský boxy. Každej byt měl takhle velikej box, asi 30 krát 30 a 50 nebo 60 centimetrů dlouhej, tam si na zámeček dával potraviny a uskladňoval si tam já nevím konzervy a tak dále, všechno“ (ibid.). Zatímco v předchozí vzpomínce prochází kolem nezamčeného boxu s hrnci stovky cizích návštěvníků Koldomu, v chladicím boxu přístupném jen obyvatelům Koldomu je již k dispozici samostatný box na zámeček, kde si každá rodina skladuje trvanlivé (nedobytné) potraviny jako jsou například konzervy. Lakonicky se ke společné lednici vyjádřila paní Č.36: „pak jsme tam měli takovou velkou místnost, kde byly ty boxy, mrazicí boxy [k paní Fr.] jsme taky každej měl ten box, pamatujete“ Paní Fr.: „každej měl box, to nebyly ledničky, tak tohleto bylo udělaný jako lednička“ Paní Č.:“A to dobře chladilo, ale kolikrát jste přišla a měla jste to vybraný“ Paní Fr.: [dotčeně]„tak to se mi jako nestalo“ a vypráví příhodu, že měli v chladícím boxu uprostřed uložené svatební dorty (Rozhovor s paní Č., 13. 7. 2011).

6.5 Jesle a mateřská školka „Technická vybavení Koldomu dávají všechny předpoklady k tomu, aby o děti bylo postaráno tak, jak si toho děti zaměstnané matky plně zaslouží. Pro děti předškolního věku budou jesle s nepřetržitým provozem a mateřská škola. Obojí moderně vybavené a pod stálým lékařským dozorem.“ (Péče o dítě, Výstavba, 27. dubna 1951, ročník VI, č. 17). Jak už bylo zmíněno u prodejny potravin, patřila i předškolní zařízení na Koldomě ke sféře,

36

Při rozhovoru s ní byla přítomná i paní Fr., rozhovor občas přecházel do dialogu mezi oběma

dámami

56

která byla připisována výlučně ženám. Zajímavé je i to, jak se o této službě vypovídá: díky technické dokonalosti (modernitě) domu bude postaráno o děti nejlepším možným způsobem, a tato péče je zároveň odměnou matkám za to, že pracují. Na veřejné zdraví bude zde dohlížet permanentně lékař, což je přičteno k této odměně. Ženy (matky), které pracují, tak dostanou za odměnu nejlepší možné podmínky péče o děti. Využití této rétoriky je zajímavé i v kontextu začátku padesátých let, kdy stále trval veliký tlak na to, aby co největší množství žen vstoupilo do zaměstnání. Podle výzkumu VÚVA se v Koldomu na sklonku 50. let nacházela zaměstnanost žen vysoko nad republikovým průměrem, který činil v roce 1960 41 % zaměstnaných žen (bez JZD) a v Koldomu to bylo 73,3 % (Macková, 1960a: 35). Dá se tedy říci, že na Koldům se skutečně dostávaly ve velké míře rodiny, pro které bylo využívání předškolních zařízení pro děti nutností. Podle výzkumu VÚVA měly jesle kapacitu 60 dětí, mateřská školka byla v druhé polovině 50. let z původně stejného počtu míst rozšířena na 90 míst, která byla získána přidáním dalších dvou místností bývalého fotokroužku. Ukázalo se totiž, že při osidlování nového křídla přestávala kapacita mateřské školky novým obyvatelům stačit (Aby byla spokojenost v Koldomu, Výstavba, 28. září, 1957, ročník XIII, č. 77). Jak upozorňuje výzkum VÚVA, systém předškolních zařízení přímo v domě byl velmi oceňován. Menší nevýhodu spatřovali v tomto systému vychovatelé z jeslí a školky, kteří: „uvádějí, že děti z kolektivního domu častěji narušují kázeň než ostatní, protože se tu „cítí jako doma““ (Macková, 1960b: 192). Jesle a mateřská školka se nacházely v zadní části Koldomu v samostatném objektu a se středním traktem byly spojené chodbami. Vznikla tak zajímavá situace, že do jeslí bylo možné dostat se pouze chodbou v prvním suterénu a do mateřské školky pouze chodbou v druhém suterénu (případně francouzským oknem vedoucím ze školky na louku za Koldomem, kteroužto cestu využívaly vychovatelky s dětmi, „oficiální“ vstup do školky to samozřejmě nebyl). Zajímavé bylo i to, že i když se jesle a mateřská školka nacházely ve stejném objektu, jejich malí návštěvníci se vůbec nemuseli potkat, protože obě části nebyly navzájem propojené a nevedly k nim ani stejné přístupové cesty. Zatímco děti ze školky mohly využívat ke svým hrám louku za Koldomem, měly děti z jeslí k dispozici vlastní terasu, pokud bylo možné, aby byly v případě hezkého počasí venku. Pan V., který se narodil v roce 1957 na Koldomě, a do obou zařízení tu chodil, popisuje, jak jako děti chodili do školky: „protože rodičové jezdili tady odsud autobusem do Staliňáku, tady dodneška tady jezdí ta podniková doprava tzv. rychlíci, takže ty nás vždycky šoupli ke školce, my jsme tam vydrželi, než se otevře školka, tam jsme se zatím

57

mlátili pytlíkama s přezůvkama, abychom se nenudili, no a byli jsme celej den ve školce, pak si nás rodiče vyzvedli a bylo to dobrý“ (Rozhovor s panem V., 22. 7. 2011). Podle výzkumu VÚVA dotazované rodiny považovaly možnost dovést děti do školky a jeslí vnitřkem domu za velmi výhodné. Děti rodin, kde byli oba dva rodiče zaměstnáni, musely vstávat společně s rodiči velmi brzo a bylo možné je bez obavy z nachlazení snadno dopravit do jeslí nebo školky, kde mohly ještě dospat. To potvrzují i vzpomínky informátorů: „vždyť jsme chodili do práce, děti chodily do jeslí, pak chodily do školky, jste sjela výtahem dolů a měla jste to všechno v baráku, děti nemusely vůbec ven, když pršelo, padal sníh nebo byla zima“(Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Podobně pan Š., který říká, že děti bylo takto dolů možné poslat samotné: „my jsme ráno odcházeli do práce a než jsme šli do práce, tak jsme děti vystrčili na chodbu a mazej do školky, ty mazej do jeslí. A oni šli, buďto sešli po schodech dolů nebo sjeli, protože nejkrásnější nebo nejlepší to bylo v zimě, když bylo takový to ošklivý počasí, tak to bylo něco ideálního, tak ty děti nemusely jako dneska, dneska už je dostatek aut, ale když ty auta nebyly, tak courat se s někým v autobuse v tramvaji, do nějaký školky nebo do jeslí, tady to bylo tak pohodlný že jo, jste mu dala bačkůrky do taštičky, plácnul přes zadek a mazej do školky“(Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011). Pan Š. opět akcentuje opět i v tomto případě důvěru, která podle něj umožňovala, aby děti i v tomto malém věku volně chodily po chodbách: „ A věděla jste, že jako se mu nemůže nic stát, že jde po chodbě, teplo, čistě, a nikdy žádnej strach že by to dítě někdo přepad nebo, já nevím, v tý době k sobě ty lidi byli takoví přijatelnější nebo důvěřivější“ (ibid.). Koldům a jeho prostředí ve vzpomínkách pana Š. fungují jako metafora solidarity a bezpečného prostoru. Ve vzpomínkách některých informátorů je v případě jeslí a školky akcentováno, že tato zařízení byla skutečně potřebná, protože bylo nutné chodit do práce. Například paní Ro. říká: „ já jsem měla jednoho syna a chodil do jesliček i do školky, dřív nebyla taková mateřská dlouhá (…) já jsem byla doma půl roku a musela jsem do práce“ (Rozhovor s paní Ro., 6. 7. 2011). V některých případech vzpomínky informátorů zní tak, jako by tato zařízení byla z hlediska času, které zde děti trávily, na prvním místě, a do rodinného prostředí jako by se děti dostaly podle toho, jak měli rodiče čas. Například paní G. říká: „bylo to velmi výhodný pro nás pro mladý, protože jsme dítě vzali za ručičku, dali jsme si přes ruku oblečení a dítě jsme odevzdali do školky a mašírovali jsme do práce (…) když jsme přišli z práce, tak jsme si něco nakoupili, vyzvedli dítě a šup ven (…) tak jsme chodili s manželem oba dva do práce, manžel dělal pak směny, tak jsme si děti brali, jak to šlo“ (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011).

58

Paní Fr. se podobně zmiňuje o jeslích v Osadě (Stalinovky):“ když se chodilo na noční, tak to byly na Osadě celotýdenní jesličky, že tam mohly být děti celej tejden a pak když jste měla volno, tak jste si je mohla vzít domů, aby tam mohly bejt i přes noc a tady [na Koldomě] byly jenom denní jesličky“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Paní M. říká: „ty dítka jste šoupla v domě, nikam jste je nemusela vodit do mateřský školy, a do jeslí, už od jeslí, jesle, mateřská škola, to všechno bylo zajištěný, to jste tam odložila dítě a hned jste jela do práce, to byla strašná výhoda“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). U paní Č., která byla zaměstnaná v úseku závodního stravování, zase péči o děti kromě těchto zařízení zastali příbuzní: „Maminka a brácha, ti měli moje děti“ (Rozhovor s paní Č., 13. 7. 2011). Bližší pohled na vyjadřovací prostředky, které používají informátorky, odhaluje poněkud zvláštní slovník, který ve spojitosti s dětmi a předškolními zařízeními používají „odevzdali jsme dítě“, „dítě jste odložila“, „mohla jste si vzít děti domů“, „děti jsme si brali, jak to šlo“, „měli moje děti“. To, jak jsou tato slova volena, by bylo možné interpretovat tak, že ženy si vzaly model pracujících matek za svůj a v souladu s upřednostňovaným dobovým modelem plné zaměstnanosti žen přejaly rétoriku tohoto modelu. I když ve sledovaných článcích z časopisu Výstavba v průběhu 50. let podobnou rétoriku nenajdeme, je oprávněné předpokládat, že jí mohly být ženy ovlivněny na úrovni dalších médií (celostátní a regionální tisk). Shrneme-li využívání předškolních zařízení, je z rozhovorů s informátory, z výzkumu VÚVA a i z časopisu Výstavba zřejmé, že byly masivně využívány, dokonce natolik, že bylo nutné záhy po obydlení nového křídla rozšířit původní kapacitu školky na 90 míst (z původních 60). Jak také upozornil sociolog Jiří Musil v demografické části výzkumu VÚVA, díky tomu, že byl Koldům osidlován nadvakrát (obě obytná křídla Koldomu dělilo od dokončení a nastěhování nových obyvatel asi 5 let), zůstával počet dětí předškolního a mladšího školního věku po celá 50. léta v domě velmi vysoký37 (Musil, 1960: 196). Pokud přihlédneme také k tehdejší vysoké zaměstnanosti žen (73,3%, jak už bylo řečeno výše), lze říci, že v tomto smyslu se v Koldomě povedlo vytvořit takové společenství, které se ztotožnilo se způsobem života pracujících matek, které své děti od raného věku předávaly do péče výchovných zařízení. Vysvětlení lze jistě hledat i v tradičně velké zaměstnanosti žen z dělnických rodin, pro které byl druhý příjem důležitou součástí rodinného rozpočtu a kde malé děti zůstávaly v péči dalších příbuzných, zatímco matky 37

14,6 % dětí ve věku 0-4 let, 12,7% dětí ve věku 5-9 let. (Musil, 1960: 196)

59

chodily do práce. Zatímco v případě péče o děti přijaly rodiny řešení, které jim nabízely jesle a mateřská školka, v případě péče o stravování se informátoři rozhodli setrvat u tradičního způsobu stravování a vařit si i v nevyhovujících malých kuchyňkách. Jak upozorňuje Bourdieu, v prostředí dělnických rodin bylo přípravě jídla věnováno mnoho času a pozornosti a domácí vaření označuje také za jeden z klíčových identifikačních bodů „správné“ feminity žen z dělnických vrstev (Bourdieu, 2000: 186). Tento habitus byl natolik silný, že se jej u informátorů a především informátorek nepovedlo nabízenými stravovacími službami narušit. Naproti tomu z informací z Výstavby vyplývá, že například pro svobodné muže mohlo být společné stravování vítaným řešením.

60

7 Společenský život na Koldomě „Je proto třeba hledat trvalejší a radikálnější prostředky osvobození ženy od neproduktivních domácích prací, aby mohla věnovat volný čas sebevzdělání, kultuře, zábavě38.“

Byla-li existence kolektivních zařízení, zmíněných v předchozí kapitole, prostředkem, jak ulehčit zaměstnaným rodičům (a především matkám) starost o každodenní povinnosti spojené s obstaráváním domácnosti a dětí, pak cílem všech těchto snah byli také muži a ženy věnující svůj volný čas „sebevzdělání, kultuře a zábavě“. Jak se dočteme v podnikovém časopise: „V nové náplni a v novém pojetí života po pracovní době spočívá nejhlavnější poslání koldomu (...)“ (Diskutujeme o Koldomu, Výstavba, 20. dubna 1951, ročník VI, č. 15-16). Požadavek na „nové pojetí života“ nese v sobě silný emancipační prvek a zároveň se „nová náplň“ života se ve společnosti řízené silnou utopickou myšlenkou (za níž lze Československo v 50. letech označit) může vcelku rychle proměňovat podle aktuálních požadavků „oficiálního kurzu“ (Buchli, 1999: 186). Jak ale na tyto snahy o změnu životního stylu lidé zareagují? Z předchozích kapitol už víme, že představa architektů o využívání kolektivních zařízení na Koldomě se ve většině případů nesetkala s odezvou ze strany nových obyvatel Koldomu, kteří si přinášeli do Koldomu své zvyky a přesvědčení o tom, „jak se věci mají dělat“. Pojďme se nyní podívat blíže, jak tomu bylo v případě vzdělávacích, kulturních a zábavních aktivit, které byly k dispozici obyvatelům Koldomu. Protože jejich důležitým prvkem mělo být i stmelování kolektivu, budu o nich dále v této kapitole mluvit jako o kolektivním nebo společném trávení volného času. Společné trávení volného bylo původně plánováno jak do vnitřních prostor domu, zvlášť pro tyto účely určených a vytvořených (klubovny, herny, dílny ap.), tak i v bezprostředním okolí domu, kde bylo již v průběhu plánování výstavby Koldomu počítáno například se sportovními hřišti (Hilský, Linhart, 1946: 199). Jednou z forem společného trávení volného byly nejrůznější, převážně organizované činnosti (kroužky) ve společenských místnostech. Zejména těm se věnoval i výzkum VÚVA, který zkoumal jejich využití a to, jak společenský život na Koldomu probíhal. Na konci 50. let, kdy probíhal výzkum VÚVA, se v suterénech nacházely dílny pro „kutily“, ve třetím patře středního traktu zase klubovny a další společenské místnosti (Macková, 1960b: 194). Na Koldomu byla také tělocvična. 38

(Macková, 1960a : 35)

61

Výzkum VÚVA hovoří o normě 0,2 m² plochy na osobu vyhrazené společenské činnosti, což například při počtu 1064 obyvatel (v čase výzkumu) by znamenalo více než 200 m² plochy určené pro tyto činnosti v Koldomu (ibid.). Zároveň z výsledků výzkumu vyplývá, že v projektu Koldomu bylo počítáno původně s 0,5 m² takové užitné plochy na osobu, a že některé původně společenské místnosti přestaly již v průběhu 50. let svou funkci plnit. Mezi ně patřila klubovna v přízemí, přeměněná v závodní jídelnu, nebo původní místnosti pro fotokroužek, přesunutý v důsledku rozšíření mateřské školky do jedné z kluboven. Tělocvičnu v Koldomu obyvatelé prý v této době vůbec nevyužívali a byla pronajata tělovýchovné jednotě pro trénink boxerů (ibid.). V době výzkumu VÚVA tedy ve stávajících společenských místnostech fungovaly následující kroužky: šachisté, pionýři, fotokroužek, hudební soubor. Také se v těchto prostorách pořádaly výstavy, schůze (uliční výbor, domovní besedy) a čas od času přednášky. Místnosti zůstávaly podle výzkumu většinu času nevyužity a pouze občas je navštěvovalo asi 20% dotázaných. Naproti tomu byla vcelku úspěšně využívána klubovna s televizorem. Tato klubovna byla využívána zejména proto, že televizory nebyly v té době na Koldomě příliš rozšířené39 (ibid.).

7.1 Kroužky Pojďme se nyní podívat blíž na to, jakým způsobem reflektují informátoři kolektivní trávení volného času ve společenských místnostech. Pan D., člen domovní rady, který byl na Koldomě již od roku 1952, vypráví o tom, jak vypadal společenský život záhy po nastěhování: „Když bylo špatný počasí, tak to bylo kouzelný. My jsme měli zkraje takovou menší klubovnu. A v té klubovně, když bylo špatný počasí třeba v sobotu, v neděli, tak odpoledne se sešli lidi, ženský. Ženský se znaly všichni, zajímavý, jak ty se rychle uměly skamarádit (…) a ženský tam seděly, štrikovaly, a vedle chlapi mazali karty nebo hráli šachy a tímhle vším se ty lidi prostě sbližovali, seznámili se a byl tam úžasnej kolektiv“(Rozhovor s panem D., rok 2004). Za pozornost stojí rozdělení volnočasových aktivit, které pan D. zdůrazňuje. Zatímco muži se věnují hrám (šachy, karty), ženy ručním pracím (pletení). Muži se ve svém volném čase baví, ženy pracují a věnují se přesně těm neproduktivním domácím pracím, od nichž měly být díky Koldomu „oproštěny“. Jak muži, tak ženy si tedy přenášejí své zvyky i do prostředí Koldomu. Podle pana D. probíhá sblížení právě díky těmto činnostem, a tomu, že jsou vykonávány ve společných, k tomu účelu vytvořených prostorách. 39

O televizní klubovně se zmínil pouze jeden z informátorů, pan D.

62

Podobně se o volnočasových aktivitách zmiňuje i pan Š.: „tam byly takový místnosti, kde měli jako klubovny, ženský šicí stroje, nebo paličkování, taková ta činnost zábavná po práci, dole v suterénu v novým křídle byl fotokroužek, kinokroužek, v novým křídle zase v suterénu byla tělocvična a to bylo všechno přístupný, nebylo to na žádný legitimace, tam jste se přihlásil, že chcete chodit do fotokroužku a chodil jste do fotokroužku, tam byli některý zkušený fotografové, který inzerovali do časopisů“ (Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011 ). I pan Š. mluví o trávení volného času žen v souvislosti s ručními pracemi – ženy zde měly prostory pro šití a paličkování. Navíc pan Š. zdůrazňuje, že se jednalo o zábavnou činnost po práci. Zajímavá je také panem Š. zdůrazněná přístupnost těchto všech aktivit a prostor pro všechny zájemce. Podobně o genderovém rozdělení rolí při trávení volného času mluví i paní Fr. Když se zmiňuje o volnočasových aktivitách, specifikuje, pro koho byly určeny: „filatelisti tam byli, šachisti tam byli, no já nevím, hodně toho tam bylo. A dole v suterénu tam byli filmaři (… ) tam měli ateliéry a tam měli i takovej promítací sál (...) to byli chlapi amatéři a vyvolávali si to tam a dělali něco pro závod do novin“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Paní Fr. zcela spontánně zdůrazňuje, že kroužek filmařů byl mužská záležitost, když použije slovní spojení „chlapi amatéři“. Pokud vzpomíná na aktivity žen, objevuje se v jejích vzpomínkách opět silný důraz na „tradiční“ zájmy žen : „tam byla tělocvična, tam chodily děti v zimě cvičit a byl tady svaz žen, tak jsme tam chodily, prostě jsme se tam scházeli, B. nás tam učil vařit, protože on je vyučenej kuchař“ (ibid.). Na této vzpomínce paní Fr. je zajímavé, že i když se vaření ve Svazu žen odehrálo mimo sledované období (B. je o generaci mladší než informátorky40, tudíž se tato situace mohla odehrát pravděpodobně až v 70. letech), je díky tomu zřejmé, že se volnočasové aktivity žen zůstávaly po desetiletí dál spojeny s obstaráváním domácnosti. Podobně se o Svazu žen zmiňuje paní Č.: „Drby, samý drby jsme měli, drbaly jsme, jináč ruční práce, každej jsme si vzali svoje, pletly jsme nebo háčkovaly, vyšívaly“ Paní Fr.“a B. tam dělal přednášky (...) Paní Č. „jo, přednášky o jídle“ Paní Fr.: „tenkrát takový rolády ze sýrů“ Paní Č.: „no, studenou výrobnu a to jsem dělala já tam s ním“(Rozhovor s paní Č., 13. 7. 2011). Z uvedených rozhovorů je možné usoudit, že ačkoliv kolektivní trávení volného času mělo mít emancipační charakter jak pro ženy, tak pro muže, a život v Koldomě měl, jak už bylo zmíněno: „osvobodit ženu od neproduktivních domácích prací, aby mohla věnovat volný čas sebevzdělání, kultuře a zábavě“ (Macková, 1960a: 35), zůstávala i v případě 40

Tuto okolnost jsem zjistila při rozhovoru

63

kolektivního domu sféra mužských a ženských činností rozdělená. Zatímco mezi volnočasové aktivity žen patřily ruční práce (v 50. letech), později i vaření (70. léta), muži se účastnili široké škály aktivit, které byly spojené s rozvíjením specifických dovedností (film, fotografie, šachy), ve kterých mohli být i úspěšní (inzerování do časopisů, činnost pro závod, fotografické výstavy v Koldomě41.) Bylo by jistě zajímavé zkoumat, nakolik bylo toto rozdělení rolí ženám a mužům „připsané“, zda mohl být někdo z obyvatel/obyvatelek konfrontován s tím, že nemohl/a navštěvovat ten či onen kroužek jen kvůli tomu, že se to „pro něj/ni nehodilo“. To by však bylo téma pro samostatnou práci.

7.2 Divadlo Pan D., který bydlel na Koldomě již od roku 1952, se jako muzikant a amatérský herec (později i loutkoherec) naplno vrhl do organizace ochotnického divadla na Koldomě. Takto popisuje jeho vznik: „Začala se vyvíjet ta kulturní činnost. V první řadě co se udělalo, tak jsme tam udělali ochotnickej takovej spolek, divadelní. Vybrali jsme mezi sebou lidi, který se na to hodili, který měli chuť dělat. Druhá věc, která byla, jsme udělali loutkovou scénu – to bylo úplně kouzelný, já jsem měl za úkol, abych koupil loutky. Všechno to financoval závodní klub.“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Divadelní spolek byl záhy po obydlení starého křídla Koldomu velice aktivní, a na slavnostní zahájení provozu středního traktu na podzim roku 1952 sestavil dokonce zvláštní program: „Sešla se k té slavnosti v jídelně Koldomu početná rodina jeho obyvatel i četní hosté. Naši veselost vyjádřil program estrádního kroužku pobočky závodního klubu v Koldomu (…) Tak například úryvek z Jiráskovy Lucerny byl rozhodně víc než prvé ochotnické krůčky“ (Vesele zahájili provoz Koldomu, Výstavba, 18. října 1952, ročník VII, č. 42). Důležitá je zmínka o závodním klubu (Stalinových závodů), v rámci kterého všechny volnočasové činnosti na Koldomu vznikly a byly provozovány. Zřizování a podpora těchto činností neležely tedy výhradně v rukou obyvatel Koldomu, i když lze předpokládat, že se i k této věci mohli prostřednictvím domovní rady vyjadřovat. Podle pana D. se tato provázanost závodního klubu a kulturní činnosti na Koldomu ukázala být pro konkrétní kulturní činnosti osudnou: „Závodní klub si vzpomněl, že udělá loutkovou scénu na Osadě. Aby mohli nejenom koldomský a aby z Osady nechodili lidi na Koldům. Udělali tam loutkovou scénu, sebrali nám všechny ty kvalifikovaný herce z našich řad, který byli, dali je tam. Tam to zhaslo. Za chvíli nám vzali ochotníky, udělali estrádní soubor, dali je tam, pak už šlo taky o peníze, a činnost kulturní umírala, zůstali akorát takový věci jednotlivejch lidí 41

Viz článek Výstava fotografií v Koldomu, Výstavba, 16. března 1957, ročník XIII, č. 21)

64

– foto a film, šachistí.“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Jak je vidět, byla i organizace společenského života na Koldomě závislá na vnějších „hybatelích“, které mohly ovlivňovat jeho existenci nebo i neexistenci. V souvislosti s touto událostí zmiňuje pan D. ještě jeden efekt, který přesun divadelního spolku a loutkoherců na život Koldomáků měl: „Lidi říkali – na nějakou Osadu42 já ti chodit nebudu, na to ti kašlem, protože jsme byli bačkoráři, byli jsme líní, řekněme si to upřímně, tak co bysme někam chodili. A tím to umřelo.“ (ibid). Vzpomínky paní M., která se do Koldomu stěhovala v roce 1957, potvrzují, že už v průběhu 5 let, dělících osídlení obou křídel procházel společenský život na Koldomě proměnami: „oni tady pořádali divadelní představení a různý kabaretní vystoupení a takový. To my už jsme nějak přímo nezažili“. Tazatelka: „Jak jste se nastěhovali v tom 57?“ Paní M: „to už tady nebylo takový společenský, ale před tím, to jo, to snad tady bylo těch pět let před tím takový družný.“ (Rozhovor s rodinou M., 7. 7. 2011). Paní M., která se nastěhovala jako většina informátorů do nového křídla v roce 1957 tvrdí, že nezažila už ani divadelní vystoupení a zábavná vystoupení, které prokazatelně fungovaly po osídlení starého křídla.

7.3 Zábava Další prostorem, kde se mohli obyvatelé Koldomu potkávat a společně trávit čas, byla už zmíněná restaurace s 350 místy v přízemí středního traktu. Restaurace zaujímá mezi prostorami v rámci Koldomu zvláštní místo. Podle původních návrhů byla určena k závodnímu stravování (tento koncept byl opuštěn ještě před osídlením prvního křídla v roce 1952), a poté se stala na dlouhá léta jediným větším společenským sálem v blízkém okolí, a zároveň i jedním z mála stravovacích zařízení například pro blízké sídliště Stalinovky (jak už bylo zmíněno v druhé kapitole). Z původně navrhované závodní jídelny se stala veřejná restaurace, veřejný prostor, který byl zároveň ale vnímán obyvateli Koldomu jako „jejich“, „koldomácký“. Docházelo zde tedy k pochopitelnému napětí a názorovému nesouladu v tom, jak má být prostor využíván. Výmluvný doklad postoje obyvatel Koldomu nabízí podnikový časopis, na jehož stránkách si stěžoval jeden z obyvatel Koldomu na provoz restaurace: „ (…) líbivá hudba, přepychové zařízení, podávání jídel a nápojů, bohužel hlavně lihových, to láká. Tak se zdá, že vedení Koldomu, vedení závodu i závodní rada pozapomněli, že Koldům je v prvé řadě obytným domem. Hlavně však na to zapomněli někteří návštěvníci, kteří místo aby z 42

Osada (Stalinovky) je od Koldomu vzdálená asi 10-15 minut pěšky.

65

Koldomu pomáhali tvořit vzor společenského střediska, si z něho dělají krčmu. Kopy bláta po schodech, schůzky milenců po chodbách obytné části, pokálené schody už nejsou vzácností. (…) Chceme hezky bydlet, chceme, aby v Koldomu byla v provozu všechna ta zařízení, která náš nový domov dělají Koldomem, ale protestujeme proti tomu, aby byl beztrestně znešvařován. Vraťte Koldům jeho účelu, aby plnil poslání, ke kterému byl postaven!“ (Koldomáci brání svůj domov, Výstavba, 7. listopadu 1952, ročník VII, č. 45). Střet „veřejného“ a „domácího“ však přetrvával. Tak se například o necelé čtyři roky později v časopise dočteme, že se na Koldomě sešla domovní rada a zástupci podniku, aby řešili stížnosti na provoz Koldomu, mezi nimi i problém s provozem restaurace: „Na druhé straně však nezaujatému pozorovateli nemohl uniknout úzký domovní patriotismus zástupců domovní rady, snaha udělat z nájemníků domovní rodinný krb. Není to nic špatného, ovšem mělo by se více přihlížet k dnešním stávajícím podmínkám a ne se tak křečovitě držet ideového plánu Koldomu. Měli by víc uvážit, zda v dnešních podmínkách je to možné. Jinak bude vypadat situace, až budeme mít ve Stalinovkách Kulturní dům, který rázem odstraní mnoho nedostatků (...)“ (V Koldomu mají mnoho připomínek, Výstavba, 25. září 1956, ročník XII, č. 73). Stránky časopisu posloužily opět jako prostor pro vyjednávání mezi oběma skupinami. Obyvatelé nabádají zástupce podniku, aby byl Koldům „vrácen svému účelu“, naznačují, že takovéto zábavy v Koldomě nebyly v původním plánu rodinného bydlení zahrnuty a neměly by být jeho součástí. Vedení podniku se této kritice brání tak, že poukazuje na přílišné lpění na „ideovém návrhu“ Koldomu, na zahleděnost do sebe, usedlost a maloměšťáckost („domovní rodinný krb“) a nepochopení celé situace, která je nyní jiná, než jak bylo původně plánováno (neexistence dalšího společenského sálu). Podobně reflektuje nespokojenost s takovýmto provozem restaurace i výzkum VÚVA, podle nějž obyvatelům nevyhovoval hlavně hluk z restaurace, podnapilí hosté ve vestibulu Koldomu a následné znečišťování nejbližšího okolí (Macková, 1960b: 194). Bez ohledu na tyto neshody, které provázely provoz v restauraci pravděpodobně nejvíc po dobu, dokud se nezačaly v blízkém okolí objevovat další podobné podniky, vzpomínají informátoři na restauraci a zábavy v ní velmi pozitivně: „A zábavy tady byly, tady byly hezký zábavy, v sobotu a v neděli tady byly čaje takzvaný, odpoledne se tancovalo,“ říká paní Fr. (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011) Podobně i paní Ro., na dotaz po společenském životě v Koldomě říká: „tady jak byla restaurace, tak každou neděli tady byly zábavy, hrála odpolední muzika, krásně hráli, takový ty tanečky nedělní, takže jsme tančili (…) jezdili sem i z okolí na tanečky a bylo to opravdy hezký, moc hezký“. (Rozhovor

66

s paní Ro., 22. 6. 2011). Jejich vzpomínky tedy nereflektují zmíněné problémy s restaurací, které musely trápit obyvatele dlouhodobě (když jsou zachyceny i ve výzkumu VÚVA prováděném na konci 50. let), a naopak právě restaurace a její zábavný program jsou zdrojem příjemných vzpomínek. Pan Š. vzpomíná také na zábavy v restauraci: „po večerech v té restauraci, tam jste si mohli sednout, a byli tady třeba takový nějaký lidi H. (…) a ty oba byli muzikanti, on hrál výborně na housle a ona snad na cello, a k nim se přidávali některý ty lidi zazpívat, když věděli tu písničku, tak ten život tam v té hospodě, zezačátku, to mluvím tak o letech 57, 58 (…) do toho roku 60 (Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011)“. Jeho vzpomínky v sobě nesou důraz na společenství, když popisuje, že v restauraci Koldomu vystupovali manželé hudebníci, oba dva z Koldomu a obecenstvo zpívalo s nimi. Mezi informátory se našli i tací, kteří společenskému životu ve středním traktu nehověli: „nějaká hospoda nám nescházela, on /manžel/ po ní netoužil a já jsem ji zrovna taky nemilovala, takže my jsme tam nechodili, my jsme tam byli jednou na plese, tenkrát byl od chemickejch nějakej ples a to jsme tam byli asi půldruhý hodiny a šli jsme zpátky,“ říká paní G., která se také vyjádřila, že nechodili do stravovacích zařízení v Koldomě ani jinde (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Pro rodinu paní G. se kolektivní trávení volného času odehrávalo jinde než v restauraci.

67

7.4 Brigády Během rozhovorů s informátory se objevila ještě jedna kategorie kolektivního trávení volného času, kterou někteří popisovali jako velmi silnou a důležitou součást kolektivního života. Tato kategorie nebyla v původním ideovém plánu Koldomu zahrnuta. Jedná se o brigády, kterých se začali obyvatelé Koldomu v průběhu 50. Let zúčastňovat. Zatímco v původním plánu Koldomu byly všechny práce spojené s domácností a bydlením starostí zaměstnanců Koldomu, kteří se starali o blaho obyvatel, došlo v průběhu času k posunu v zapojení obyvatel Koldomu do péče o dům a jeho okolí. Tyto brigádnické práce se staly součástí silného a sdíleného narativu o kolektivním životě na Koldomě a také příběhem o budování lokální identity skrze společně vytvářené místo. Za zmínku v tomto případě snad stojí, že když jsem poprvé o těchto pracích od informátorů slyšela, nenapadlo mě vůbec, že by se mohlo jednat nechvalně známé „dobrovolně povinné“ zkrášlovací brigády – Akce Z. Informátoři o nich vyprávěli s nadšením, jako například paní G., která hovořila o vytvoření parčíku u Koldomu43: „to se dělaly brigády, tady se furt uklízelo, tady přes silnici, to tam ještě furt je ty rododendrony, co jsme tam vlastníma rukama nasázely, udělali si tam park, tam byla voda, takovej vodotrysk s rybí hlavou, všechno se to ozdilo, tam bylo takový posezeníčko s dětma, krásný, všecko se zničilo, nic tu není, tady se uklízelo každou sobotu! (…) to se ani nemuselo vyvěšovat, kdo nemohl v sobotu, šel v neděli, chlapi, ti šli bez říkání, ženský v sobotu vařily a chlapi to tady zvelebovali všude“ (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Paní G. zdůrazňuje především to, jak se obyvatelé Koldomu tehdy o svůj dům a jeho okolí starali: vybudovali „vlastníma rukama“ malý okrasný park, uklízeli v okolí a to vše „bez říkání“, dobrovolně ve svém volném čase. V protikladu k tomu staví současnost, kdy „tu nic není“ a „všechno se zničilo“. V případě paní G. je vzpomínka na společné brigády i příběhem o vytváření místa, které bylo a je vnímáno jako domov. Podobně se o brigádách zmiňuje i paní Fr.: „My jsme si to ale tady uklízeli sami, přišlo jaro a nikdo nikomu nic nemusel říkat, prostě v sobotu se chlapi sebrali a my taky a šli jsme odpoledne uklízet a v neděli odpoledne! (…) navozila se sem hlína a todleto celý to okolí, to naši [důrazně] chlapi udělali (…) a tadyhle přes silnici, tam byl takovej parčík a takovej rybníček, tam tekla voda, dneska je to tam zarostlý, to bylo tak hezký a tadyhle přes silnici měly děti pískoviště, houpačky“ Tazatelka: „To taky udělali ti chlapi?“ Paní Fr.: „Všechno, všechno to udělali mužský“ 43

Popiska fotografie v časopise Výstavba: „U Koldomu je pěkný parčík, který si svépomocí upravili sami

obyvatelé v rámci akce zvelebení města“ (Výstavba, 5. srpna 1959, ročník XV, č. 57)

68

Tazatelka: „Co jste dělaly vy ženský?“ Paní Fr.: „No chodili jsme jim pomáhat, plít záhony a všechno“(Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Paní Fr. zdůrazňuje dobrovolnost úklidu a také to, že okolí Koldomu si obyvatelé zvelebili sami „udělali to naši chlapi“. I v jejím vyprávění hraje společné vytváření místa domova a péče o něj důležitou součást lokální identity. O tom, že se v případě úpravy parčíku se mohlo jednat o akci poměrně velkou, může svědčit článek ve Výstavbě: „Obyvatelé našeho největšího domu – Koldomu ve Stalinovkách – si v loňském roce upravili parčík, na kterém odpracovali asi 2000 hodin“. (V Koldomu je víc než 1000 párů zdatných rukou. Práce je čeká dost, Výstavba, 6. února, 1960, ročník XVI, č. 10). Parčík se stal důležitým místem vzpomínek, jak dokazuje i paní Ro.: „Tady je taková louka, tam děti měly kolotoč, tam je takový jezírko, rybičky tam byly, a my jsme si tady kolem Koldomu brigádně uklízeli, (…) my jsme jako kolektiv, jako lidi, co měli čas, tak jsme šli a uklízeli, dnes se podívejte z okna, bordel, vyhodí z okna klidně pet flašku“ (Rozhovor s paní Ro., 22. 6. 2011). I v případě paní Ro. slouží vzpomínka na společné zvelebování a uklízení okolí Koldomu jako doklad o soudržnosti společenství v minulosti, které je navíc postavené do kontrastu k přítomnosti, kdy se dělá „bordel“, ale společně se už neuklízí. Podobně se o kontrastu současnosti a minulosti vyjadřuje i paní Fr.: „Dneska běžte říct někomu, aby šel dělat nějakou brigádu na jaře, to choděj technický a v životě jsme si nedovolili hodit nějaký smetí z balkonu, z okna, dneska si každej, komu se nechce, tak hází smetí pod balkóny z okna, no to je hrůza!“ Články v časopise Výstavba se nicméně zmiňují o podobných nešvarech, jako je vyhazování smetí a nedopalků od cigaret z oken, rozlité mléko na chodbě nebo pozvracené schody (Po svátcích na Koldomu,Výstavba, 4. dubna 1959, ročník XV., č. 26). Také o tom, jak děti bombardovaly chodník před Koldomem prázdnými jednolitrovými zavařovacími lahvemi, nebo o tom, že čalouněné lavice na chodbách Koldomu musely být odstraněny, protože čalounění bylo dětmi rozřezáno (Jeden den v Koldomu, Výstavba, 24. března 1956, ročník XII, č. 24), nebo výtku k dětem, které popsaly v Koldomu zdi společných chodeb (Nenaučili se ještě dobře bydlet, Výstavba, 14. srpna 1953, ročník VIII, č. 51). Přináší také barvitý popis letu několika plechovek, láhve od okurek (i s lákem) a špinavé vody se splašky, které byly vypraveny z okna třípokojového bytu přímo na násep pod Koldomem, společně s varováním dotyčné osobě, která tento nepořádek zapříčinila (Chceme-li bydlet hezky, musíme bydlet slušně, Výstavba, 8. prosince 1956, ročník XII., č. 93). Důvodů k pravidelným úklidům okolí Koldomu bylo tedy dost, jak ukazuje kromě Výstavby i úryvek básně jednoho z tehdejších obyvatel Koldomu, Václava Jeneše: „Po

69

úpravě kolem domu/se všichni vyhneme tomu,/aby nám drásaly nervy/ty plechovky od konservy,/které s papíry a zbytky/vyhazuje mezi kytky44 “,který se v téže básni rozepsal i o společném úklidu: „Nebudem již nikdy lát/ani zkrytě sakrovat,/když nás patrák požádá:/„Kruci, zas už brigáda."/Jednou máknem na brigádě,/jindy helfnem při estrádě. „Patrák“, neboli patrový důvěrník podle autora básně vyzýval k brigádám. Jak to tedy bylo s dobrovolností brigád, o které se zmiňují informátorky? Na závěr jednoho z výše zmíněných článků se dočteme tuto výzvu: „ Ať není v Koldomu jediného obyvatele, který by se na úpravách v akci Z nepodílel, který by se nezapřičinil o to, aby okolí našeho sídliště bylo v jubilejním roce krásné“.(V Koldomu je víc než 1000 párů zdatných rukou. Práce je čeká dost, Výstavba, 6. února, 1960, ročník XVI, č. 10). Autorem tohoto článku je pan D., člen domovní rady Koldomu. Sociální kontrola, kterou sdělení obsahuje, je ještě umocněná o to, že je tímto způsobem vyjednávána na stránkách podnikového časopisu. O dobrovolnosti brigád lze tedy s úspěšností pochybovat, jak si tedy vysvětlit, že na ně informátorky vzpomínají s takovým nadšením? Snad by se dalo v této situaci poukázat na vzpomínku pana D., který po více než čtyřiceti letech od doby, kdy uveřejnil výše uvedená slova ve Výstavbě, se o brigádách vyjádřil takto: „Dělali jsme brigády. Pan ředitel zapískal na píšťalku a kdekdo držel v ruce lopatu a krumpáč. A dělal to s láskou, protože viděl, že to dělá pro sebe, protože viděl, že to okolí, jaký si tam udělá, takový bude mít“ (Rozhovor s panem D., rok 2004). Brigády a péče o okolí domu se ve vzpomínkách obyvatel objevují jako důležitý prvek budování lokální identity a to jak ve vztahu k místu, tak ve vztahu k ostatním lidem („my“). Místo, které informátoři pomáhali vybudovat, zůstává i dnes pro ně spojené se silným zážitkem budování společenství a stále o něm přemýšlí a hovoří o něm jako o dokladu tehdejší vzájemnosti („nasázely vlastníma rukama“, „tohle udělali naši chlapi“, „tak jsme šli a uklízeli“) a to i v kontrastu k přítomnosti, kdy se podle nich dnešní obyvatelé o dům nezajímají a jeho okolí znečišťují. Při nahlédnutí do dobových pramenů je zřejmé, že tyto problémy (vyhazování odpadků z okna, znečišťování chodeb) provázely Koldům od počátku a že právě brigády byly spíše odpovědí na to, že bylo okolí Koldomu znečišťováno těmi z obyvatel, kteří se „nenaučili ještě dobře bydlet“. Jak se dočteme ve Výstavbě, bylo znečišťování okolí již tehdy trnem v oku části obyvatel Koldomu a také těm, kdo byli odpovědní za správu Koldomu: „Dříve takové způsoby byly na periferiích měst. Dnes jsou ale doby jiné a chceme to mít všude hezké.“ (Chceme-li bydlet hezky, musíme bydlet slušně, Výstavba) a že domovní rada vyvíjela například na stránkách 44

Báseň Václava Jeneše, obyvatele Koldomu, citováno z: http://litvinov.sator.eu/kategorie/litvinov/vletech-1918-1948/kolektivni-dum?page=0,1

70

Výstavby tlak, aby se do brigád zapojil co největší počet obyvatel Koldomu. Přesto však ve vzpomínkách informátorů figurují brigády jako dobrovolná činnost, vykonávaná s radostí a za tím účelem, vytvořit si společně pěkné okolí sami pro sebe, a zároveň jako doklad kolektivního soužití společenství. Z jejich vzpomínek i z dalších pramenů by bylo možné usuzovat, že někteří obyvatelé Koldomu (a mezi i někteří informátoři) pracovali na brigádách pro společné blaho s větším nasazením a ochotněji oproti jiným skupinám obyvatel. Mnozí informátoři se ještě dnes počítají ke skupině obyvatel, která ve společné dobrovolné práci spatřovala naplnění snu o pěkném bydlení, zcela konkrétně realizovaném v úklidech okolí Koldomu, terénních úpravách nebo vybudování parčíku, do kterého pak chodili s dětmi. To, že právě tato skupina na Koldomu zůstala po celý život, může být dokladem silné identifikace s Koldomem jako místem domova, které bylo společně vytvářeno. Kolektivní „my“, o kterém informátoři hovoří, pak může odkazovat právě k této skupině a pomáhá udržovat její kolektivní identitu (Gillis, 1994).

7.5 Spontánní trávení volného času Kromě výše zmíněných, do velké míry organizovaných forem kolektivního trávení volného času na Koldomě, se informátoři zmiňovali i o spontánně vzniklých situacích, ve kterých se společně setkávali, nebo o místech, kde rádi trávili volný čas. Tyto vzpomínky jsou zasazené jak do prostoru samotného Koldomu, tak do jeho bezprostředního okolí. Často v nich hrají roli děti, které působí jako spojovací prvek mezi dospělými: „i mezi těma nájemníkama bylo takový pouto, opravdu, že jeden druhýho znal, jeden druhýmu pomohl, když třeba ta nemohla, tak jsme vzali její dítě a šli na procházku, ona pak za námi přišla, to bylo takový hezký“ (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Podobně zmiňuje děti jako prvek, který spojoval obyvatele (z různých etnických skupin) v rámci jednoho domu i Bahloul (1996:81). Jedním dechem paní G. zmiňuje i současnost: „dneska už je to všechno takový cizí, každej zavře dveře a nikoho nezná, dneska už to není tak pěkný“ (ibid.). Stejně mluví i paní Ro.: „byl úplně jinej kolektiv než je to teďkom, opravdu ty lidi byly sdružený, kamarádský spíš žejo, a dneska kouká každej jenom na sebe“ (Rozhovor s paní Ro., 6. 7. 2011). Podobně o společných chvílích mluví paní Fr., která je zase umisťuje do vnitřních prostor Koldomu: „na těch chodbách jsme se jedna rodina s druhou [setkávaly], jako jedna rodina. Tak jsme se poznali, byly Vánoce, byly Velikonoce a vůbec celkově jsme se scházeli po těch chodbách, děti si hrály, ale dneska každej si za sebou zabouchne dveře a jeden druhýho nezná!“ (Rozhovor s paní Fr., 5. 7. 2011). Paní Fr. akcentuje chodby, z nichž některé (ty v šikmých křídlech, kde jsou třípokojové byty a garsonky) by bylo možné 71

označit za obdobu vnitřních pavlačí, vzhledem k orientaci bytů45. Lze si představit, že vnitřní prostory domu mohly plnit podobnou funkci jako náves nebo jiné veřejné prostranství ve vesnici, tedy být místem setkání, sdílení (případně i rozepří). Doslova to vyjádřila paní G.: „to byla vlastně vesnice úplně v jednom objektu, ten kolektiv tady byl těch služeb“ (Rozhovor s paní G., 7. 7. 2011). Někdy mohlo společné setkávání přesáhnout i do bytů, jak vzpomíná pan Š. na jednoho Silvestra: „holky byly malý (…) musely být doma, takže tenkrát jestli manželka potkala nějaký známý, (…) já za chvíli přijdu, no znáte to, a jděte, tam jsou otevřený dveře a přišli jsme domů a oni tam seděli na gauči a hráli na kytaru a zpívali. Takže ten život byl trochu mezi těma lidma takovej přijatelnější“ (Rozhovor s rodinou Š., 6. 7. 2011). Pan Š. zdůrazňuje otevřenost prostoru Koldomu při takovýchto příležitostech: „o Silvestru to bylo otevřenejch dveří, to jste se objevila třeba o tři patra výš, tam byli zas nějaký úplně jiný lidi, tam byly otevřený dveře, nikomu to nevadilo, tam to hrálo“ (ibid.). Opět, jako už u jiných příležitostí (kontrola nebo předvádění bytů) se soukromý prostor bytů prolíná s veřejným prostorem chodeb a dalších prostor Koldomu. Jak ukazují vzpomínky pana D., společné zážitky se mohly odehrávat i v okolí Koldomu a mohly překračovat i zažité konvence běžného setkávání se sousedy: „Lidi si vymýšleli úžasný věci, třeba tohle, v jedenáct hodin večer vám někdo zvoní u dveří – sousedka. Co je? Dělejte, jdeme se všichni koupat do oprámu46! No tak jsme všichnni šli. To bylo kouzelný, tam nikdo neřek ne, to bylo kouzelný prostě“. (Rozhovor s panem D., rok 2004). Informátoři v rozhovorech zdůrazňují jak blízkost („pouto“, „rodina“) mezi tehdejšími obyvateli Koldomu, tak to, že blízké kontakty „nikomu nevadily“, „nikdo neřek ne“. Zároveň se vymezují vůči současnosti, která tyto vazby podle jejich názoru postrádá „jeden druhýho nezná“, je to „cizí“, „každej kouká jenom na sebe“. Z uvedeného se zdá, že na Koldomě se podařilo, alespoň části obyvatel, vytvořit společenství lidí, kterému vyhovovaly blízké sousedské vztahy. Jejich sbližování probíhalo skrze děti, a také díky rozvržení prostoru Koldomu, který umožnoval setkávání. Vnitřní veřejné prostory domu (chodby) stejně jako blízké okolí Koldomu (parčík, oprám) hrají ve vzpomínkách informátorů důležitou roli. Společenský život na Koldomě se tedy kromě organizovaných forem volného času odehrával i spontánně, a je dodnes informátory považován za velmi významnou součást jejich života.

45 46

Na tyto chodby vedou např. větrací okénka z kuchyní třípokojových bytů Oprám je zatopená důlní jáma, která vzniká na místech, kde se dříve těžilo. Oprám, o kterém se zmiňuje pan D., leží necelého půl kilometru od Koldomu.

72

8 Závěr Záměrem mé práce bylo zkoumat, jakým způsobem informátoři – obyvatelé litvínovského Kolektivního domu (Koldomu), žijící zde již od 50. let – vzpomínají na to, jak dům fungoval v prvních létech po osídlení s hlavním důrazem období do roku 1960. Bydlení v Koldomě bylo tehdy určeno zaměstnancům Stalinových závodů, které byly také iniciátorem jeho výstavby, a zejména rodinám s malými dětmi, kde oba dva rodiče byli v závodech zaměstnáni. Na základě vzpomínek informátorů, jsem se pokusila popsat jejich příchod na Koldům, využívání služeb a kolektivních zařízení a také na to, jak se podle nich „kolektivita“ projevovala při běžném životě v domě. Během rozhovorů se informátoři odkazovali ve velké míře na současnost, kterou stavěli do ostrého kontrastu s minulostí. Rozhodla jsem se proto, i na základě studia dalších archivních pramenů v časopise Výstavba, který nabízel v některých případech odlišný náhled na minulost, zařadit i analýzu vzpomínkových praktik informátorů. Je nutné pokládat tuto sondu do života Koldomu a jeho obyvatel za specifický pohled části těchto obyvatel, kteří zde prožili celý život. Rozhovory s informátory jsem doplnila o informace z podnikového časopisu Stalinových závodů s názvem Výstavba, který jsem sledovala v rozmezí let 1945-60. V Koldomě, který byl obydlen ve dvou etapách, v letech 1952 (západní, nebo také „staré“ křídlo) a v letech 1956-57 (východní nebo „nové“ křídlo), byla obyvatelům k dispozici široká škála služeb a kolektivních zařízení, která měla především zaměstnaným ženám ulehčit péči o domácnost a o děti47. Zároveň zde měl být podle původního ideového návrhu Koldomu pěstován bohatý společenský život a rozvíjeno aktivní trávení volného času. Jak službám, tak volnočasovým činnostem byly v Koldomu vyhrazeny odpovídající prostory. Většina služeb se nacházela ve středním traktu, spojujícím obě obytná křídla – restaurace a závodní jídelna, obchod s potravinami, mlékárna, holičství (kadeřnictví), krejčovská dílna, mateřská školka a jesle, prádelna, klubovny a společenské místnosti. V suterénech se nacházely další místnosti, kde bylo možné trávit volný čas – zejména různé dílny a klubovny fotokroužku nebo kinoamatérů. Ke kolektivním zařízením lze počítat i společnou lednici, která byla zřízena také ve středním traktu Koldomu a kde měl každý byt svůj vlastní box. Okolí Koldomu mělo být podle plánu vybaveno sportovišti, což se začalo plnit již ve sledovaném období, kdy vedle Koldomu vzniklo koupaliště. Je třeba brát na 47

To, že byly tyto služby určené zejména ženám, je v souladu s dobovým rozdělením genderových

rolí.

73

zřetel, že tento popis kolektivních zařízení a služeb se vztahuje jen ke sledovanému období, tedy přibližně do roku 1960, protože v průběhu času se využití prostor v domě měnilo podle aktuálních potřeb nebo zájmů obyvatel. V domě byly obyvatelům k dispozici byty následujících velikostí: garsoniéry, dvoupokojové byty a třípokojové mezonetové byty. Pro všechny byty byly typické malé kuchyňky (v případě garsoniér spíše kuchyňské koutky), které neměly podle původního plánu sloužit ke každodennímu rodinnému vaření. Jak ukázal již výzkum VÚVA z roku 1959 (o kterém se zmiňuji již v kapitole 2 a 3), služby a kolektivní zařízení v domě nebyly plně využívány již od samých počátků obydlení domu. Mým záměrem bylo proto zjistit, jak informátoři, se kterými jsem hovořila, vzpomínají na využívání těchto služeb a kolektivních zařízení ve sledovaném období a jak reflektují způsob, jakým získali bydlení na Koldomě. Tyto dvě otázky spolu úzce souvisí – to, že obyvatelé kolektivních domů nevyužívají nabízené služby v plánovaném rozsahu, bylo zjevné již na konci 50. let, kdy jeden ze závěrů autorky průzkumu VÚVA zněl, že v domě nebydlí ti, kdo by dokázali ocenit rozsah nabízených služeb a využít je k uspořádání svého volného času (Macková, 1960a: 38). Důvodem, proč se na Koldům nastěhovali, byla podle ní i nepříznivá bytová situace, kdy si nebylo možné bydlení vybírat (ibid.). Mezi tím, jak obyvatelé dům využívali a tím, jak byl navržen k užívání, panoval tedy již od začátku rozpor. Pro promýšlení tohoto rozporu jsem využila koncept habitu Pierra Bourdieu, který poukazuje na to, že každé jím jmenovaným sociálních tříd je vlastní specifický druh životního stylu a kde každé ze sociálních pozic odpovídá specifický habitus (Bourdieu, 2000). Toto Bourdieuho rozdělení je možné přenést i na případ Koldomu, který byl stvořený podle představ a ideálů levicově orientované inteligence a umělců o optimálně fungujícím domě. Dům a jeho uspořádání a sociální organizace je, jak poukázal opět Pierre Bourdieu, i metaforou fungování konkrétní společnosti (Bourdieu, 1990 ). Stavba Koldomu se tak měla stát praktickým i symbolickým přetvořením stávajících společenských podmínek do podmínek nových, ve kterých budou lidé „svobodnější a kulturnější“, jak se dočteme v jednom z prvních článků o Koldomu v podnikovém časopisu Výstavba. Obyvatelé, kteří se do Koldomu nastěhovali, však nepocházeli ze stejné sociální třídy jako jeho tvůrci a jejich životní styl odpovídal odlišnému habitu. Většina informátorů, se kterými jsem během mého výzkumu hovořila, zastávala ve sledovaném období nebo na jeho počátku, kdy se do Koldomu stěhovali, ve Stalinových závodech dělnické pozice. Před tím, než se nastěhovali do Koldomu, žila většina z nich ve vesnicích v okolí Litvínova, někteří z nich přišli do regionu při osídlování

74

severních Čech po odsunu sudetských Němců. Jejich bytová situace byla mnohdy kritická (viz kapitola 1 této práce). Jak vyplynulo s rozhovorů s informátory, představovalo pro bydlení na Koldomě za těchto okolností často splnění snu o vlastním bydlení. Rozhovory s informátory zároveň ukázaly, že dostat byt na Koldomě vnímali informátoři jako možnost, jak zvýšit vlastní sociální status. Velmi silně je tento prvek zastoupen tehdy, když informátoři hovoří o výběru obyvatel do Koldomu, kdy je zdůrazňováno, že se na Koldům dostali slušní lidé, což je spojováno s výčtem tradičně středostavovských profesí (doktoři, inženýři, učitelé apod.) nebo s morální „čistotou“ nových obyvatel (žádní opilci, rváči, nepořádní lidé). O reflexi zvyšování sociálního statusu skrze bydlení v Koldomě lze hovořit také ve chvíli, když informátoři hovoří o výčtu služeb, které jim byly k dispozici (bez ohledu na to, zda a jak je využívali) a zároveň referují o bydlení na Koldomě jako o „hotelu“, „ráji“, případně používají další metafory, které evokují dojem bezstarostnosti a péče, která jim byla v domě věnována. Podíváme-li se blíže na to, jak informátoři reflektují využívání služeb a kolektivních zařízení, které Koldům poskytoval, je zřejmé, že docházelo k diferenciacím ve využívání jednotlivých služeb a relativně bohaté nabídky společenských aktivit v domě. Pravděpodobně nejvíce neúspěšnou službou byla nabídka závodního a restauračního stravování, která se pro rodiny s dětmi ukázala být málo využitelná, protože ženy zejména v těchto rodinách využívaly malé kuchyňky na každodenní vaření. Z rozhovorů s informátorkami vyplývá, že péče o rodinné stravování byla jednou z důležitých forem jejich sebeidentifikace s tradiční rolí manželky a matky, a zároveň že domácí strava fungovala i na symbolické rovině jako ceněnější oproti „hospodským jídlům“ servírovaným v závodní jídelně. Jak upozorňuje Bourdieu, v prostředí dělnických rodin bylo přípravě jídla věnováno mnoho času a pozornosti. „Klasické“ domácí vaření je také v tomto prostředí spojováno jeden z klíčových symbolů feminity (Bourdieu, 2000: 186-187). Na druhou stranu velmi úspěšnou službou byla péče o dítě, v podobě mateřské školky a jeslí přímo v domě. Oceňováno bylo, kromě samotné jejich existence i to, že byly přístupné přímo vnitřními chodbami domu. Obě zařízení byla využívána všemi rodinami informátorů a to ve velké míře, což lze přičítat i vysoké zaměstnanosti žen v Koldomě (podrobně viz kapitola 2). Vysvětlení lze jistě hledat v tradičně velké zaměstnanosti žen z dělnických rodin, pro které byl druhý příjem důležitou součástí rodinného rozpočtu a kde malé děti zůstávaly v péči dalších příbuzných (babičky, starší sourozenci). V tomto případě tedy došlo k příznivému setkání habitu rodin se sociální strukturou, nabízenou Koldomem.

75

(Bourdieu, 1998). Dalším důvodem k využití těchto zařízení byl i počet dětí předškolního věku, který byl v Koldomu díky dvojí vlně osídlení rodinami s malými dětmi relativně vysoký po celá 50. léta. Co se dalších služeb týče, hovořili informátoři (a zejména ženy) o velké úlevě, kterou jim existence i dalších služeb přímo v domě, včetně obchodu s potravinami, mlékárny nebo holičství (kadeřnictví) přinášela. Vzhledem k nedostatečné síti tzv. občanské vybavenosti ve sledovaném období v Litvínově, stejně jako díky relativní odlehlosti Koldomu, byla tato zařízení vítanou pomocí při obstarávání každodenních potřeb. Dobře využívaná byla také společná prádelna, která nabízela vysokou úroveň vybavenosti (pračky, sušičky, mandly, stoly na žehlení, rám na vypínání záclon). V případě prádelny lze ve vzpomínkách informátorek zaznamenat i další pole, na kterém mohlo docházet ke konfliktům habitu – tedy konfliktu mezi způsobem praní, který nabízela společná prádelna, a tomu, na které byly informátorky zvyklé (namáčení prádla, předepírání před samotným praním) a které bylo hůře proveditelné v běžném provozu prádelny (omezením mohla být například stanovená doba na praní nebo nutnost nosit namočené prádlo z bytu až do prádelny). Řešením tohoto konfliktu mohl být, jak ukázal příklad jedné informátorky, rychlý nákup vlastní pračky, který byl, kromě pro ni příznivějšího způsobu praní, také dalším prostředkem ke zvýšení sociálního statutu a větší individualizaci, po které toužila. Kromě těchto služeb byly v Koldomu obyvatelům k dispozici i společenské místnosti, kde bylo možno trávit volný čas. Ten byl v původním ideovém návrhu Koldomu charakterizován důrazem na tzv. kolektivnost, trávení volného času společně, a také na rozvíjení vlastních schopností, čímž se míní sebevzdělání, pěstování koníčků. Volný čas zde měl být poprvé dostupný i ženám, které se měly díky kolektivním zařízením „osvobodit od neproduktivní práce v domácnosti“ a věnovat se „sebevzdělání, kultuře a zábavě“ a tak dosáhnout „skutečného zrovnoprávnění“ (Macková,1960a). Jak vyplynulo z rozhovorů s informátory, bylo však rozdělení volnočasových aktivit silně genderově specifické, a ve společenských místnostech se ženy věnovaly převážně ručním pracím (v rozhovorech je zmiňováno pletení a paličkování), zatímco muži společenským hrám (karty, šachy). Zájmové kroužky, které na Koldomě byly obyvatelům k dispozici, byly podobně rozděleny: zatímco kroužky fotoamatérů a kinoamatérů a opravářské dílny označovali informátoři za doménu mužů, ženy se scházely ve Svazu žen, kde se věnovaly ručním pracím (a později také vaření). Podobně informátoři hovořili také o rozdělení rolí při společných brigádách – akcích Z, na které informátoři vzpomínají a o kterých se zmiňuje i časopis Výstavba. Zejména

76

informátorky zde akcentují rozdělení rolí na činnosti žen (sázení, pletí) a činnosti mužů (terénní práce, vybudování parčíku). Je tedy zřejmé, že obyvatelé Koldomu i v novém prostředí dál preferovali svůj životní styl, ve kterém jsou ženám i mužům připisovány jiné způsoby trávení volného času a jednotlivci si je jako takové i zvnitřňovali. I v prostředí Koldomu, v rozporu s jeho ideovým návrhem, docházelo tedy k v otázce trávení volného času k reprodukci rozdělení rolí na ženské (péče o rodinu, dům a jeho okolí) a mužské (sebevzdělávání, koníčky, technické práce). To je v souladu s Buchliho postřehem, že používání prostoru nebo artefaktů, vytvořeného z dominantních mocenských pozic (může mít podobu „subversivní akce“, v jejímž rámci si jedinec s artefaktem či prostorem nakládá „po svém“ (Buchli, 2000). Během rozhovorů informátoři neustále zdůrazňovali tehdejší společenství obyvatel Koldomu a popisovali, že tehdy mezi obyvateli existovalo „bezpečí“, „důvěra“, „pouto“, že se obyvatelé „sžili“, „navštěvovali se“, byli „sdružený“, „přátelský“, „jako jedna rodina“. Popisovali také spontánní společné trávení volného času (oslava Silvestra, koupání v oprámu, chození s dětmi ven, setkávání se na chodbách). Tyto charakteristiky stavěli informátoři do protikladu se současností, kdy už bydlení na Koldomu pokládají za anonymní, ne zcela bezpečné, a do jisté míry i nepřátelské (čímž informátoři myslí přítomnost cizích lidí na chodbách, počmárané chodby, špinavé výtahy, nepořádek kolem Koldomu). Články v časopise Výstavba z období 50. let ukazují, že posledně jmenované problémy existovaly na Koldomu už záhy po obydlení Koldomu – cizí lidé se Koldomu dostávali díky zábavám v restauraci ve středním traktu, a nechávali za sebou spoušť jak na chodbách Koldomu, tak v blízkém okolí, děti počmáraly chodby Koldomu a rozřezaly lavice na chodbách, takže musely být odstraněny, nepořádek pod okny Koldomu bylo třeba uklízet na zmíněných brigádách, které byly „dobrovolně povinné“. Mnohé z těchto problémů byly řešeny právě na stránkách časopisu Výstavba. Ten se stal vyjednávacím prostorem domovní rady Koldomu, správce Koldomu, vedení závodu, nebo i jednotlivců. Přesto se zmíněné problémy ve vzpomínkách informátorů neobjevují a Koldům je popisován jako místo, kde to bylo „opravdu hezký“, jako „něco pěknýho“, kde prožili „nejkrásnější mládí“. Zároveň na nejrůznější disciplinační praktiky, které se v Koldomu odehrávaly (kontrola bytů, jestli v nich lidé nemají nepořádek, vystěhovávání „hříšníků“, předvádění bytů delegacím bez přítomnosti obyvatel) pohlíží většina informátorů většinou jako na něco, co bylo vcelku normální a přípustné. Často se v rozhovorech také v souvislosti s disciplinačními praktikami objevují i zmínky o tom, že by bylo třeba je dnes zase zavést, aby se předešlo současným nešvarům.

77

Z rozhovorů s informátory je patrné, že společné pozitivní obrazy minulosti Koldomu fungují jako silný legitimizační prostředek společenství původních obyvatel Koldomu a že jsou zároveň i reakcí na měnící prostředí v domě i na jeho obecně sdílený současný ne příliš pozitivní obraz (viz Úvod). Existenci dílčích problémů trvalého charakteru (nepořádek, ničení domu) informátoři nezmiňují, zdůrazňují zejména ztrátu společenství a ztrátu statusové výjimečnosti, kterou měl Koldům v době, kdy se do něj stěhovali. To je analogické argumentaci Allana Megilla, který říká, že paměťové praktiky hrají velkou roli tam, kde je problematizována identita (Megill, 1998). Lokální identita nebo pocit domova mohou být odděleny od fyzického (žitého) prostoru (Svašek, 2002). Zejména co se sociálních vazeb týče, může být lokalita, na které lidé trvale žijí, popsána jako úpadková a trpící ztrátou kvality. Takovou lokální identitu lze popsat jako semideteritorializovanou (Lehečka, 2013: 92-93). Domnívám se, že tato konceptualizace může být v případě informátorů velmi přínosná. Zatímco dříve ve sledované době bylo pro ně bydlení na Koldomě něčím výjimečným, dnes je Koldům informátory vnímán v protikladu k minulosti jako místo, kde už není původní společenství, a to, co spolu vybudovali, je „zničené“, kde už nic původního „neexistuje“ - není zde školka, jesle ani střední trakt s kolektivními zařízeními48. Je ale nutné držet v patrnosti, že to, jak se lidé vztahují k minulosti místa, ve kterém žijí, je jen jednou částí jejich lokální identity (Lehečka, 2013). Informátoři, se kterými jsem mluvila, prožili na Koldomě celý život, vychovali zde děti i pochovali své příbuzné. Jejich vztah k místu není tvořen pouze vzpomínkami na společenství původních obyvatel, které postupně zaniká, ale i jejich současnými vztahy, kdy mnoho informátorů má v Koldomu své blízké. Koldům je pro ně místem domova, což je patrné i z toho, že zde prožili celý život, a hodlají setrvat, jak mi se smíchem sdělila jedna z informátorek: „já už bych jinam nešla, já říkám, vodtaď mě už vynesou“.

48

V této souvislosti je nutné připomenout, že střední trakt s kolektivními zařízeními vyhořel v roce 1984 a poté už nikdy nebyl obnoven v původním rozsahu, zrušena byla také školka a jesle. Na přelomu 80. a 90. let byl střední trakt zrekonstruován do podoby hotelového komplexu, který je od jara 2012 mimo provoz.

78

9 Literatura a prameny

Seznam literatury Assmann, J. (2001): Kultura a paměť. Praha, Prostor. Bahloul, J. (1996): The Architecture of Memory: A Jewish-Muslim Household in Colonial Algeria, 1937–1962. Cambridge, Cambridge University Press. Beneš, E. et al. (2004): Mostecko - regionální vlastivěda. Most, Hněvín. pp. 91. Berger, P., Luckmann, T. (1999): Sociální konstrukce reality, Pojednání o sociologii vědění. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury. Bourdieu, P. (2000): Distinction: a social critique of the judgement of taste. Cambridge, Harvard University Press. Bourdieu, P. (1998): Teorie jednání. Praha, Karolinum. Bourdieu, P. (1990): The logic of practice. Stanford, Standford University Press, pp. 271283. Buchli, V. (2000): An Archeology of socialism. Oxford, Berg. Connerton, P. (1989): How Societes Remember. Cambridge, Cambridge University Press. Fröhlichová Z., Mannlová-Raková H. (1982): Most 1932/1982. Ústí nad Labem, Severočeské nakladatelství. pp.72-73. Geertz, C. (2000): Interpretace kultur. Praha, Slon. Giddens, A. (1984): The Constitution of Society: Outline of the Theory of Structuration. Berkeley, University of California Press. Gillis, J. R. (1994): Memory and Identity: The History of a Relationship. Commemorations: The Politics of National Identity. NJ: Princeton University Press. pp.324. Halbwachs, Maurice. (2009): Kolektivní paměť. Praha, Sociologické nakladatelství. Hall, P. (1996): Cities of tomorrow: An Intellectual History of Urban Planning and Design in the Twentieth Century. Oxford, Blackwell. 79

Hilský V., Linhart E. (1946): Průvodní zprávy autorů.Architektura ČSR. Vol. V. pp 199. Honzík, K. (1963): Ze života avantgardy. Praha, Československý spisovatel. pp. 173 Hrabák, M. (2009): Zmizelé Záluží: fakta a vzpomínky. Most, Jan Syrový. Kuča, K. et al.. Osada. In: Historie Litvínovska a okolí [online] 13. 4. 2011 [citováno12. 8. 2013]. Dostupné z: http://litvinov.sator.eu/kategorie/litvinov/v-ulicich-namestich/osada Kužvartová, L. (2012): Kolektivní bydlení v 2. polovině 20. století. K realizovaným kolektivním domům v Československu. Diplomová práce. Praha, FF UK. Lehečka, M. (2013): Faraonci: místo, prostor a lokální identita obyvatel sídliště Stodůlky. Diplomová práce. Praha, FHS UK. Macková, L. (1960a): O kolektivních domech dnes. In: Domov. Vol 6. pp. 35–39. Macková, L. (1960b): Zkušenosti s bydlením v kolektivních domech, in: Zpravodaj Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Architektura ČSR. pp. 194. Marx, K., Engels B. (1956): Spisy. Praha, Státní nakladatelství politické literatury. Megill, A. (1998): History, Memory, Identity. History of the Human Sciences 11(3). Pp. 37-62 Morgan, L.H.( 1954): Pravěká společnost. Praha, ČSAV. Musil, J. (1960): Demografická situace kolektivních domů. In: Zpravodaj Výzkumného ústavu výstavby a architektury. Architektura ČSR. pp. 196-198. Musil, J.. Jak se formovala sociologie bydlení. In: Sociologický časopis/Czech Sociological Review [online]. 2005, Vol. 41, No. 2 [citováno 20. 5. 2012]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/629fd917259f582c0da2501b79a1881ce74295e4_549_23 musil20.pdf Nora, P. (1989): Between Memory And History: Les Leius de Memoire, Representations. pp. 26:7-25 Nový, O. (1964): Konec velkoměsta. Praha, Mladá fronta.

80

Rákosník, J. (2010): Sovětizace sociálního státu. Lidově demokratický režim a sociální práva občanů v Československu 1945–1960. Praha, FF UK. pp: 454. Růžičková, I. (2011): Projekt Nové Vyklice – Paměť a spolkový aktivismus ve snaze obnovit zaniklou obec na Ústecku. Diplomová práce. Praha, FHS UK. Sedláková, R., Frič, P. (2006): 20. století české architektury. Praha, Grada. Semrád, S. (1946): Kolektivní dům Stalinových závodů. Architektura ČSR. Vol. V. pp: 194–200. Spurný, M. (2011): Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (19451960). Antikomplex, Praha. pp. 47, 62. Strauss, A., Corbin, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie.Brno, Sdružení podané ruce. Svašek, M. (2002): Narratives of Home and Homeland: the Symbolic Construction and Appropriation of the Sudeten German Heimat. Global studies in Culture and Power. Švácha, R., Dvořáková, D., Baum, M. (2000): Forma sleduje vědu. Teige, Gillar a evropský vědecký funkcionalismus 1922–1948. Praha. Teige, K. (1930-31): Minimální byt a kolektivní dům. Stavba. Vol. IX. pp. 28-29, 47-49, 65-68. Zarecor, K. (2011): Manufacturing a Socialist Modernity: Housing in Czechoslovakia, 1945-1960. Pittsburgh University Press. Zuzaňáková, M. (2006): Utopie avantgardy v meziválečném Československu. Diplomová práce. Brno, FF MU.

81

Prameny – časopis Výstavba

Naše budoucí bydlení, Výstavba, 21. září 1945, ročník I, č. 4 Budeme stavěti nová sídliště, Výstavba, 22. března 1946, ročník II, č. 6 Výsledky soutěže návrhů na sídliště Stalinových závodů, Výstavba, 17. května 1946, ročník II, č. 10 Pražská výstava nové bydlení pracujícího lidu, Výstavba, 8. července 1946, ročník II., č. 13 Nová města, Výstavba, 27. září 1946, ročník II., č. 19 Cesty za moderním bydlením Stockholm, Výstavba, 9. ledna 1947, ročník III., č. 1(25) Stavba Koldomu zahájena, Výstavba, 12. června 1947, ročník III, č. 12 Výstavba, zvláštní vydání k IV. okresní konferenci KSČ, březen/duben 1951 Diskutujeme o Koldomu, Výstavba, 20. duben 1951, ročník VI, č. 15-16 Jak si zařídíme byt v Koldomu, Výstavba, 27. duben 1951, ročník VI, č. 17 Péče o dítě, Výstavba, 27. dubna 1951, ročník VI, č. 17 Kolik bude stát bydlení v Koldomu, Výstavba, 25. května 1951, ročník VI, č. 21 Připravujeme osídlení Koldomu, Výstavba, 26. října 1951, ročník VI, č. 41 Osidlujeme Koldům, Výstavba, 15. března1952, ročník VII, č. 11 Věřte svému tisku a rozhlasu, mluví pravdu, Výstavba, 24. května 1952 Osvědčil se Koldům?, Výstavba, 31. května 1952, ročník VII, č. 22 Pro bezohledné sobce není v Koldomu místo, Výstavba, 26. července 1952, ročník VII., č. 30 Otevřené dveře Koldomu, Výstavba, 4. října 1952, ročník VII, č. 49 Vesele zahájili provoz Koldomu, Výstavba, 18. říjen 1952, ročník VII, č. 42 Koldomáci brání svůj domov, Výstavba, 7. listopadu 1952, ročník VII, č. 45 Uspokojíme stovky žadatelů o byt, 5. května 1953, Výstavba, ročník VIII, č. 23 Nenaučili se ještě dobře bydlet, Výstavba, 14. srpna 1953, ročník VIII, č. 51 V Koldomu vyrábíme polotovary jídel, Výstavba, 28. srpna 1953, ročník VIII., č. 54 Jak pečujeme o závodní stravování? Výstavba, 6. října 1953, ročník VIII., č. 65 Větší porce na Koldomu, Výstavba, 1. února 1956, ročník XII., č. 9 Větší porce na Koldomu, Výstavba, 25. února 1956, Ročník XII., č. 16 Jeden den v Koldomu, Výstavba, 24. března 1956, ročník XII, č. 24 Majitelům zahrádek u Koldomu, Výstavba, 7. dubna 1956, ročník XII, č. 28 V Koldomu bude dietní kuchyně, Výstavba, 3. září 1956, ročník XII., č. 67

82

V Koldomu mají mnoho připomínek, Výstavba, 25. září 1956, ročník XII, č. 73 Chceme-li bydlet hezky, musíme bydlet slušně, Výstavba, 8. prosince 1956, ročník XII., č. 93 Výstava fotografií v Koldomu, Výstavba, 16. března 1957, ročník XIII, č. 21 Aby byla spokojenost v Koldomu, Výstavba, 28. září, 1957, ročník XIII, č. 77 Koldům má prodejnu se samoobsluhou, Výstavba, 15. listopadu 1957, ročník XIII, 4. 91 Zlepšit služby strávníkům na Koldomu, Výstavba, 25. ledna 1958, ročník XIV, č. 7 Po svátcích na Koldomu,Výstavba, 4. dubna 1959, ročník XV., č. 26 Další případ neserióznosti RaJ, Výstavba, 15. dubna 1959, ročník XV., č. 29 Výstavba, 5. srpna 1959, ročník XV, č. 57 – fotografie nově vzniklého parčíku u Koldomu V Koldomu je víc než 1000 párů zdatných rukou. Práce je čeká dost, Výstavba, 6. února, 1960, ročník XVI, č. 10

Další prameny: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Most, fond Chemopetrolu, kart. 63/586, Zpráva o životní úrovni zaměstnanců Stalinových závodů, 2. 10. 1950 Báseň Václava Jeneše, obyvatele Koldomu. In: Historie Litvínovska a okolí [online] [Citováno 20. 5. 2012]. Dostupné z: http://litvinov.sator.eu/kategorie/litvinov/v-letech1918-1948/kolektivni-dum?page=0,1 Historie Hrdlovky a Nové Vsi. [online] [Citováno 23. 5. 2012] Dostupné z: http://litvinov.sator.eu/kategorie/zanikle-obce/hrdlovka/historie-hrdlovky-nove-vsi Koldům. In: Oficiální web města Litvínova [online] [Citováno 2. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.mulitvinov.cz/koldum/d-420335 Počet obyvatel se stále snižuje. In: Oficiální web města Litvínova [online] [Citováno12. 5. 2014]. http://www.mulitvinov.cz/pocet-obyvatel-se-stale-snizuje/d-440492

Seznam příloh Informační leták Stalinových závodů z roku 1951 (Obr.1-4)

83

10 Přílohy 10.1 Informační leták Stalinových závodů z roku 1951

Obr1: strana 1informačního letáku Stalinových závodů

84

Obr2: strana 2 informačního letáku Stalinových závodů

85

Obr3: strana 3 informačního letáku Stalinových závodů

86

Obr4: strana 4 informačního letáku Stalinových závodů

87