UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra obecné antropologie

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra obecné antropologie

Bc. Zuzana Hájková Uchváceni odpadem: etnografická studie dění nejen okolo velkoobjemového kontejneru

Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Hedvika Novotná

Praha 2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 26. 6. 2015

Zuzana Hájková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce, Mgr. Hedvice Novotné za odbornou pomoc. Dále děkuji MgA. Tereze Špinkové za pomoc při korektuře a psychickou podporu v době dokončování práce.

Obsah 1. Úvod a představení tématu práce.......................................................................................4 2. Metoda a reflexe výzkumu.................................................................................................6 2. 1 Multi-sited ethnography.............................................................................................6 2.2 Vyjednávání pozice výzkumnice.................................................................................8 3. Teoretická východiska......................................................................................................11 4. Empirická část..................................................................................................................14 4.1 Věc a agecy................................................................................................................14 4.2 VOK a odpad.............................................................................................................14 4.3 Praktiky......................................................................................................................17 4.3.1 Vyhazování.........................................................................................................17 4.3.2 Hlídání................................................................................................................19 4.3.3 Vybírání..............................................................................................................21 4.3.3.1 Zpeněžitelné předměty...............................................................................23 4.3.3.2 Předměty praktického využití.....................................................................29 4.3.3.3 Odpad estetický, sebeprezentace, módní trend..........................................33 4.3.3.4 Předměty v umění a jejich schopnost vyvolat imaginaci...........................37 4.3.3.5 Předměty v angažovaném kontextu............................................................39 4.4 Interakce lidí, lidí a věcí, stud, distinkce...................................................................43 5. Závěrečné shrnutí.............................................................................................................51 6. Seznam použitých zdrojů.................................................................................................54 6.1 Literatura...................................................................................................................54 6.2 Webové stránky a on-line zdroje...............................................................................58

1

Abstrakt Ve své diplomové práci se zabývám děním okolo velkoobjemových kontejnerů určených pro sběr rozměrného odpadu z domácností, které jsou pravidelně rozmisťovány ve veřejném prostoru v Praze. Zkoumám praktiky, ke kterým kontejner vybízí jako aktér, tedy hlídání, vyhazování a vybírání věcí z kontejneru. Pomocí metody multi-sited ethnography sleduji, jak se proměňuje hodnota vyhazovaných předmětů v závislosti na dění okolo kontejneru a na proměnách kontextu ve kterém se předmět nově ocitá. Identifikuji několik druhů hodnot, kterých odpad nabývá v rukou nových majitelů. Může se stát cenným z hlediska ekonomického (jako předmět či materiál, který lze prodat), z hlediska praktického dalšího využití (jako výbava či materiál pro další tvorbu), z hlediska estetického (jako ukazatel vkusu, nebo jako umělecký artefakt) nebo nabýt významu v angažovaném kontextu. Velkoobjemový kontejner lze chápat jako aktéra recyklace. Zkoumám, jak spolu interagují různé skupiny lidí, kteří se o znovuvyužití odpadových předmětů zajímají a jak jejich vztahy a praktiky zpětně konstituují realitu odpadu v prostředí kolem kontejneru, ale i mimo něj. Klíčová slova: velkoobjemový kontejner, vyhazování, odpad, znovuvyužití, hodnota, recyklace, multi-sited ethnography

Abctract In my diploma thesis I deal with actions that happen around bulk containers, that are intended to collect larger pieces of domestic waste and that are periodically placed in public space in Prague. I consider the bulk container as an actor, which leads us to particular practices of guarding, disposession and collecting stuff (from the container). I use method of multi-sited ethnography to investigate how the value of disposed objects change according to actions around container and according to change of the context in which it is newly placed. I identify several kinds of value, that are inscribed to wasted objects by their new owners. Waste can become valuable with regard to its economic potencial (as a thing or material that can be sold), with regard to possibility of its further practic use (as a household equipment or material), with regard to its estethic value (as an indicator of taste or as an artefact) or it can gain some specific kind of value in socially 2

engaged context. It is possible to consider the bulk container as an actor of recyclation. I research how various groups of people that are concerned with reusing of waste, interact and how are their interactions, their relationships and their specific practices constitutive for reality of waste in surrounded area of the cotainer and outside of it. Key words: bulk container, disposession, waste, reusing, value, recyclation, multi-sited ethnography

3

1. Úvod a představení tématu práce

Příběh této diplomové práce se začíná u velkoobjemového kontejneru (dále také VOK). Vycházím z fascinace nad rozmanitostí dění, které v souvislosti s jeho přistavením do veřejného prostoru tento prostor oživuje. Na území Prahy jsou velkoobjemové kontejnery pravidelně rozmisťovány jednotlivými městskými částmi, aby sloužily občanům jako odkladiště rozměrnějšího odpadu. Před započetím výzkumu v roce 2012 jsem se dozvěděla o drobné změně v jejich provozu, přinášjící novou službu, která má občanům ulehčit práci při vyhazování, totiž o zavedení pravidla, že u kontejneru pracuje obsluha. Tato zpráva mě lehce vyvedla z míry. Kontejnery jsem totiž nikdy nevnímala jen jako místa, kde nepotřebné věci končí svou cestu, ale také jako místa, na kterých lze získat různé zajímavé předměty. Vlastní zkušenost s vybíráním věcí z kontejnerů mě pak vedla k otázkám, které jsem se rozhodla antropologicky konceptualizovat. S praktikami vybírání věcí z odpadu jsem se ve výzkumné pozici setkala již při psaní bakalářské práce, která se dotýkala mimo jiné tématu prodeje tímto způsobem získaných předmětů na Pravých bleších trzích v Praze (Hájková, 2012). Předkládanou diplomovou práci lze tedy vnímat v kontextu práce bakalářské. Na rozdíl od bakalářské práce, ve které jsem se věnovala blešímu trhu jako heterogennímu sociálnímu světu (světu lidí), jsem nyní zvolila přístup k tématu, který je více "object-centered". Snažím se zaměřovat na dění kolem kontejnerů s důrazem na vyhazované předměty, které jsou jedním z důležitých aktérů utvářejících zkoumané dění. Předmětem zkoumání je tedy to, jaké aktivity zde lidé vyvíjejí ve spojitosti s vyhazováním věcí a také jak lidé, kteří tato místa obcházejí, aby si z nich něco odnesli, s nalezenými věcmi dále nakládají a jaký mají jejich praktiky význam pro hodnotu věcí. Dále se zaměřím na životní dráhy starých vyřazených věcí, jejich proudění a proměny jejich významů v závislosti na vnímání minulých či budoucích majitelů a jejich zacházení s nimi. Poté, co osvětlím použitou výzkumnou metodu a vlastní pozici v terénu, uvedu teoretické koncepty, které mi pomohly ke konceptualizaci tématu. V empirické části nejprve představím prostředí VOKu, vysvětlím, podle jakých pravidel funguje a co je jeho obsahem. Dále se zaměřím na praktiky, ke kterým jako aktér potencuje své okolí. Jako první se pokusím osvětlit, jakým způsobem se děje hlídání kontejneru, budu zkoumat roli již zmiňované obsluhy. V kapitole o vyhazování se budu ptát, jaká jsou kritéria třídění a zacházení s věcmi ve vztahu k jejich nežádoucnosti v životech jednotlivců, na to, jak se 4

stávají odpadem. Následujíc cestu odpadových předmětů směrem z kontejneru se zaměřím na jejich novou životní roli, budu zkoumat, jakých hodnot nabývají v rukou svých nových vlastníků. Jelikož i věci samotné se vydaly pryč od kontejneru, i můj zájem se přesune k novým kontextům existence těchto předmětů. Představím tak odpadový předmět jako prostředek možného ekonomického zisku, jako předmět, který nachází další využití díky vlastní praktičnosti, odpadovost jako charakteristiku předmětu, jako status symbolu a nositele specifické estetiky, nebo odpad jako prostředníka občanské angažovanosti. V poslední kapitole se pak pokusím o konceptuální propojení vybraných příběhů předmětů z odpadu s ohledem na aktérskou pozici velkoobjemového kontejneru, tak, abych vysvětlila co, kdo, jak a proč jedná nebo nejedná v jeho blízkosti.

5

2.

Metoda a reflexe výzkumu

2. 1 Multi-sited ethnography

Etnografický výzkum jsem začala provádět na jaře roku 2013. Svou pozici výzkumníka jsem při vstupu do terénu považovala za částečně insiderskou, sama se totiž věnuji příležitostnému sběru věcí z kontejnerů, ať už kvůli tomu, abych je pak doma používala, nebo abych je prodávala na bleších trzích. Moje počáteční představa o průběhu výzkumu spočívala v tom, že budu provádět zůčastněné pozorování u kontejnerů a skrze neformální nestrukturované, nebo polostrukturované rozhovory s lidmi, kteří se k VOKu nějakým vzpůsobem vztahují a kteří se účastní dění okolo kontejneru, budu zkoumat věci a jejich hodnotu. Respektive to, jak se jejich hodnota proměňuje v závislosti na jejich přesunu do nových sociálních kontextů, do nových terénů. Chtěla jsem zkoumat VOK jako aktéra v životě věcí a lidí, přičemž jsem vycházela z představy o VOKu jako jakési přestupní stanici (v životní trase daných předmětů). Pro zachycení „životních drah“ jednotlivých věcí a sledování jejich proměn a posunu jejich významů v sociálním kontextu a lidských představách (od jejich odložení do kontejneru po jejich nové umístění) jsem se již v počátku vzniku projektu rozhodla použít metodu multi-sited ethnography: "Základem multi-sited ethnography je sledovat lidi, konexe, styky a vztahy napříč prostorem (protože jsou v podstatě spojité ale neodehrávají se v jednom prostoru)“ (Falzon, 2009: s. 1-2). Tato metoda předpokládá pohyb výzkumníka na dvou nebo více místech v prostorově, nebo konceptuálně rozptýleném terénu a jeho posuzování za pomoci sérií juxtapozic (Falzon, 2009: s.2). Konkrétně se v případě mého výzkumu jednalo o její variantu "follow the thing" (Marcus, 1995), tedy následování tras materiálních objektů. Těžištěm výzkumu jsou tak zkoumané předměty, kdy ale primárně nesleduji jejich materiální proměnu, ale spíš proměnu jejich významu, obsahu a hodnoty, která jim je na základě proměnlivého kontextu připisována, tedy jakési diskurzivní trajektorie předmětů. Terén byl tak multi-sited ve smyslu, že jsem sledovala téma proměnlivosti významu objektů na mnoha ne přímo (materiálně) propojených místech, jež ale pojí právě praktika zacházení s odpadovými předměty. V případě mého výzkumu se tato místa měla ukazovat v závislosti na tom, jak bude s věcmi dále nakládáno. Jako výchozí terén měl posloužit náhodně vybraný VOK, další jeho posun a vymezování se mělo dále odvíjet od pohybu lidí a věcí zapojených do dění okolo něj. Chtěla jsem se 6

tedy nechat vést konkrétními věcmi. V této multi-sited ambici jsem ale vzhledem k okolnostem postupně přestala být důsledná, respektive se mi její realizace podařila jen v určitých aspektech. Jak už jsem zmínila, svůj výzkum jsem provedla ve formě etnografie, pro kterou je charakteristický dlohodobý pobyt v terénu a současná kompletace dat, jejich analýza a interpretace, jež jsou také určující pro postupné upřesňování tématu. V mém případě se, jak už bylo řečeno, nejednalo o jeden nějakým způsobem lokálně ohraničený terén, naopak s postupujícím výkzumem se terén množil a rozvětvoval, zatímco téma se stejně jako u klasické etnografie zacílovalo. Jako základní techniku konstrukce dat jsem využila zúčastněného pozorování, součástí jehož realizace byly neformální rozhovory. Relativní otevřenost mého výzkumu mi také umožnila průběžný záznam dění do terénních poznámek ve formě heslovitých poznámek (jotting). Protože jsem mnohdy mluvila s více lidmi najednou a v prostorách, kde byl hluk, nezdálo se mi pořizování audiozáznamu jako vhodné řešení. Průběžně jsem tedy vytvářela stručné zápisy již na místě, po odchodu z terénu jsem se pak věnovala co nejhustšímu popisu zkoumané skutečnosti. S několika informátory jsem také provedla nahrávaný polostruktorovaný rozhovor, jehož přepis jsem následně včlenila mezi terénní zápisky. Část mých terénních zápisků také obsahuje mé vlastní zkušenosti s tématem výzkumu. Inspirací k tomuto rozhodnutí mi byl článek M. Lehečky "Když nám tam chtěl hrát někdo cizí, tak sme ho třeba vykamenovali... : Reflexe vtělené zkušenosti vyrůstání na sídlišti" (2015), který mimo jiné pojednává o autobiografickém zpracování vlastní zkušenosti. Moje vlastní pozice insidera mě totiž uváděla v situace, kdy jsem v argumentaci potřebovala využít vlastní zkušenost a chápání sledovaného, odlišit v textu vlastní retrospektivu. Podle Lehečky je autobiografické psaní legitimním žánrem, kterým lze doplnit vědecký výstup, i když pokud je proveden necitlivě, může spět k jisté formě narcismu. Tomu se lze podle autora vyhnout propojením osobní kontextů se zkoumáním dalších aktérů (Lehečka, 2015). Důležitým pracovním materiálem byl pro mě také blog O bytech a lidech1, z jehož obsahové analýzy čerpám v kapitole Odpad estetický, sebeprezentace, modní trend. Jako další zdroj informací mi také posloužila emailová komunikace a komunikace po chatu. Od všech informátorů jsem si vyžádala ústní informovaný souhlas, kterým jsem se zaručila, že pokud bych se v rámci výzkumu dostala k jejich citlivým údajům, tak je nezkombinuji s 1 www.obytechalidech.com [10.12.2014].

7

jejich údaji osobními (Hendl, 2008). Ústní formu informovaného souhlasu považuji za (pro můj způsob práce) adekvátní, samotní informátoři většinou vzhledem k charakteru našich rozhovorů neprojevovali známky jakýchkoliv obav ze zneužití jejich výpovědí. Někteří se dokonce výslovně ohradili vůči mnou navrhované anonymizaci získaných dat. Tímto jejich přáním jsem se rozhodla řídit, a tak například informátor Světlonoš vystupuje v terénních poznámkách pod svým uměleckým pseudonymem a zakladatelka projektu Zdrojovna pod svým jménem občanským.

2.2

Vyjednávání pozice výzkumnice

Můj vstup do terénu provázelo několik obav. První z nich spočívala v nejistotě, jak mě terén okolo VOK přijme jako výzkumnici. Ukázalo se, že pokud informátorům vysvětlím, že můj zájem o dění je vědeckého (studijního) charakteru, moje pozice mezi nimi se tím ujasní. Snažila jsem se, aby byl výzkum co nejvíc otevřený, ale proces vyjednávání byl částečně limitován tím, že někteří informátoři měli jen mlhavou představu o oboru mé práce. Proto jsem se pro zjednodušení situace několikrát musela uchýlit k vysvětlení své činnosti jako zájmu o ekologii a znovuvyužití odpadových materiálů. To sice mělo za následek částečné zkrytí mého skutečného záměru, v danou situaci ale toto vysvětlení fungovalo jako srozumitelné, což, jak se domnívám, napomohlo k úspěšnosti navázání kontaktu. „Je mi blbý je sledovat z povzdálí (seděla jsem u nejbližšího vchodu do domu), budu potřebovat pána přímo kontaktovat, přemýšlím jak to udělat, aby mě tam nechal. Pochybnosti - na co se zprvu nakladače zeptat? Na práci? Dělá to dýl? Často? Sleduju jak chodí děda asi s vnučkou a nosí rozřezané větve, dveře směrem ke konťáku. Sbírám odvahu, jdu rovnou za nakladačem, vysvětluju mu, oč mi jde, že studuju antropologii a píšu diplomku o dění kolem kontejnerů, ptám se jestli bych se ho mohla na pár věcí zeptat. On se tváří divně, lituji své špatné formulace. Musím to zkusit jinak. „Chtěla bych napsat o možnostech znovuvyužití věcí, co lidi vyhazujou.“ On vysvětluje jak se co recykluje – na dřevo jsou drtičky jak na kamení, z toho nové desky... Zdá se, že je to jeho parketa, mluví dlouho, to by bývalo stálo i za nahrávku.." (terénní zápisky, 8/2013)

8

Vyjednávání mé pozice v terénu bylo tedy v určitých situacích provázeno nutností zjednodušit, nebo dokonce trochu posunout definici tématu výzkumu, což mělo za následek, že jsem nemohla využívat výhody objektivizace v Latourově (2002) pojetí. Latour pod pojmem "objectification" myslí schopnost objektu studia klást námitky, schopnost objektovat, vyjednávat, co se o něm říká, což může prohloubit a upřesnit následné interpretace (Latour, 2002). Druhá větší obava se týkala toho, zda vybírání věcí z odpadu, které jsem měla v plánu popsat, není příliš choulostivé téma pro ty, kdo se mu věnují. Tento předpoklad se odvíjel už jen od samotné povahy zkoumaných aktivit, které balancují na hranici legality a ilegality. Nebyla jsem si jistá, zda se lidé zapojení do ekonomik v této šedé zóně budou ochotni do výzkumu zapojit, zda se nebudou bát prozrazení a postihu, například ze strany policie. 15:58 přichází Městská policie – 2 mladí pochůzkáři: „Jak to vypadá?“ - „Dobrý.“ Sledují jak nakládaj, vtipkujou. Měšťáci kontrolují psa, jestli má čip, pak si dál povídají, řeč je o věcech co si sběrač kovu naložil na vozík… (terénní zápisky, 8/2013) Po zkušenosti s přátelským chováním pochůzkářů jsem tedy tuto obavu vyhodnotila jako víceméně zbytečnou. Jako nejvýraznější překážka v interakci s lidmi pohybujícími se kolem VOK se ale ukázal gender. I když jsem tušila, že mikrosvět kolem VOK ovládají převážně muži, nepřipouštěla jsem si, že by to, že jsem žena, mělo nějak významně ovlivnit průběh výzkumu. Maskulinní prostředí okolo VOKu se ale ve výsledku pro mě osobně stalo důležitějším problémem, než jsem v počátcích předpokládala. V původním záměru jsem totiž měla v plánu fyzicky následovat odpad od VOK do všech dalších míst jeho směřování. To by v ideálním případě obnášelo nasednout s informátory do vozu a nechat si tato místa představit. Ani po delším čase stáveném s mužským osazenstvem v prostředí kontejneru jsem k takovéto akci nenašla dost odvahy. Informace o některých místech, do kterých odpad putuje, mám tedy jen zprostředkovaně. Konkrétně jsem takto nenavštívila například skladiště materiálů, kam si předměty z kontejneru vozí sběrači kovů, ani sklad odpadu, do kterého putuje celý obsah VOK, když opustí své stanoviště pro daný den. Poté, co jsem se ve zkoumání posunula mimo terén okolí VOKů však tato nesnáze částečně zmizela. 9

Dějiště výzkumu se průběžně přesouvalo novým směrem. Poté, co jsem zjistila, že cesta některých předmětů vyjmutých z VOK vede na bleší trh Kolbenova, domluvila jsem se s jedním z informátorů, že se zde setkáme. Bleší trh jsem sice v tu dobu několikrát navštívila, nicméně najít svého informátora se mi zde nepodařilo. Důvodem pro přerušení tohoto kontaktu byla, dle mého názoru, značná chaotičnost a rozlehlost trhu, kde jsem si ani po systematickém hledání nemohla být jistá, zda jsem hledaného člověka neminula v davu, nepřehlédla. Vylíčenou situaci lze interpretovat tak, že samotný terén se v tomto případě rozhodl informátora nevydat, vzepřel se svému popisu. Terén Kolbenky takto limitoval prohlubování získávaných dat, vytvářel hranice mého výzkumu a tím i tématu. Zatímco některé terény (a tím pádem i kontexty) předmětů z VOK se mi kvůli podobným potížím skrývaly či zavíraly, jiné se mi samy otvíraly. Po navázání kontaktu s lektory Zdrojovny jsem začala být zvána na jejich workshopy, ochota informátorů vysvětlovat svou činnost a sdílet své postoje se materializovala například v možství vizitek, které jsem začlenila do terénního deníku.

10

3.

Teoretická východiska

Při promýšlení způsobů, jak s vybraným tématem zacházet a jak ho nejlépe prozkoumat, jsem nejprve měla představu o určitých sociálních mikrosvětech, které se kolem VOK potkávají, a které popíšu za pomoci sledování předmětů (které k tomuto setkávání podněcují) a jejich transformace v proměňujících se kontextech – kontextu odpadu, recyklátu, nebo nového výrobku – tedy pomocí jakéhosi jejich životního příběhu. Právě proto, že předměty i samotný kontejner měly ve výzkumu hrát důležitou roli, jsem se rozhodla v teoretické rovině vycházet z konceptu material culture. Podle J. D. Prowna (1982) tkví základ teorie material culture v předpokladu, že artefakty mohou samy o sobě sloužit jako primární data pro studium materiální kultury, neslouží tedy jako pouhé pasivní ilustrace, ale jako důkazy aktivního charakteru. Člověk svým zásahem do materiálu, při tvorbě objektu, nebo při jeho používání vtiskuje do něj svá přesvědčení (ať vědomě nebo nevědomky), či přesvědčení celé společnosti. Skrze zkoumání předmětů se proto můžeme pokusit porozumět kultuře dané společnosti (Prown, 1982: 1-2). Studiu materiální kultury přikládá zásadní význam také V. Buchli (2002), který tvrdí, že „materialita je integrální dimenzí kultury a že existují dimenze sociálního bytí, které bez ní nemohou být plně pochopeny.“ (Buchli, 2002: 1) Teorie material culture v sobě tedy nese prvky strukturalismu, protože počítá s tím, že sdělení zprostředkované materialitou artefaktů a seskupení artefaktů odpovídá vzorcům myšlení jejich tvůrců (ať už jednotliců nebo společností) a také prvky sémiotiky – artefakty je totiž možné interpretovat, číst z nich například proměny ve vzorcích kulturních hodnot (Prown, 1982). Buchli (2002) také upozorňuje, že materialita je jako realita vyjednávána, že je sociálně produkována. Právě případ odpadů může být jasným příkladem toho, jak se toto vyjednávání děje. To, jak lidé zacházejí s věcmi, jaké významy jim přikládají, skrze jaké praxe se k nim vztahují, nebo přinejmenším to, jak se věcí zbavují, je u VOK poměrně zřetelně sledovatelné. Toky odpadů, jeho destrukce či recyklace tvoří spolu s pohyby kapitálu výrazný okruh procesů v hledáčku současných studií material culture. M. Thompson (1994) sleduje, že tatáž materialita je jako realita produkována a transformována skrze vyjednávání její hodnoty a na základě kulturně přičítané pomíjivosti nebo naopak trvanlivosti (jako hodnotného artefaktu). Hodnocení předmětů a materialit se podle Thompsonovy teorie odpadu děje 'zvrchu', tedy ze strany institucí udávajících vkus (Thomspon, 1994). Mezi ně lze zahrnout například muzea, která nám ukazují jak správně 11

hodnotné předměty umisťovat či vystavovat, ale i profese jako jsou interiérový design a návrhářství, které udávají směr v tom, jak se máme na věci dívat (Parsons, 2008). Thompsonova teorie odpadu má napomoci porozumění spotřebnímu jednání skrze odvedení pozornosti od okamžiku nakupování nového – tedy od prvního konzumního cyklu. Teorie přikládá důležitost pochopení kategorie odpadu jako významné mezikategorie v příběhu (chceme-li v kariéře) daného předmětu. Je to kategorie nacházející se mezi kategorií pomíjivého a trvanlivého. Co vnímáme jako pomíjivé a nehodnotné, putuje do stavu odpadu. Z kategorie odpadu se ale předmět může prostřednictvím praktik objevení, vystavení nebo transformace a znovu-využití přesunout do požadované a hodnotné kategorie trvanlivého. Tato kariéra předmětu závisí na tom, jestli se v jeho blízkosti vyskytne objevitel, někdo s odlišným souborem vědomostí, kdo předmětu určí nové místo a přiřkne mu novou hodnotu (Parsons, 2008). Příběhům či životu věcí se věnuje také A. Appadurai (1998). Podle jeho teorie pohyb věcí mezi lidmi pomáhá k pochopení sociálních kontextů ve kterých žijeme. Sledování tohoto pohybu je pro něj tedy metodou poznávání. Věci samotné – tak jako my lidé – mají vlastní sociální život. Sociální život předmětu je charakterizován vstupováním a vystupováním věci z fáze komodity (fáze kdy je věc považována za hodnotnou). Příběh života věci, situace této věci, pak záleží na jejím komoditním potenciálu, který se odvíjí od její směnitelnosti v budoucnu. V případě předmětů umisťovaných do VOK tedy vzniká situace, kdy věc, která pro někoho komoditní hodnotu ztratila, má šanci do komoditní fáze znovu vstoupit skrze nález, podobně jako u Thompsonovy teorie odpadu. Přínos Appaduraiova pojetí tkví ve zjištění, že komoditou předmět není jen v okamžiku nákupu (tehdy kdy je nový), ale může se jí stávat vícekrát za svůj život. Máme zde tedy rozšířený model spotřebního jednání, které se nesoustředí pouze na nákup nebo užívání zboží nebo služby či na její výběr, ale zajímá se také o to, jak se věcí zbavujeme (Campbell, 1995). Výzkum konzumu také poukazuje na důležitost vztahu mezi tím, co vlastníme, a tím, kdo jsme. Podle J. Borgerson (2005) je pro pochopení praktik a procesů spojených s konzumem třeba interpretativního zkoumání materiality, konsturkce "self" a otázky agency předmětů. Navrhuje proto využívat v consumption studies teorii materiality D. Millera (Borgerson, 2005). Podle Millera, jak ho vykládá Borgerson, je třeba se zaměřit na vztah subjektu a objektu. Zkoumat, co o sobě a svých hodnotách jednotlivci a skupiny vyjadřují skrze své spotřební jednání a svou materiální kulturu, to, jak používají objekty k tomu aby formulovali vlastní ideály a vypořádávali se se svými problémy, sledovat konstitutivní roli objektů v životě lidí. V rámci zaměření na vztahovost, 12

procesuálnost a agency pak Miller překonává dualitu subjektu a objektu, čímž se hlásí ke koncepci světa jako hybridní entity (Miller 1994, 2002: 440-442). Zajímavou inspirací se mi stala také studie socioložky Zsuzsi Gille, která se věnuje transnacionální a environmentální sociologii, vztahům globálního a lokálního, tématům spotřeby a pohybu odpadů. V článku „Actor Networks and Waste“ (2009) se věnuje tomu, jak v rámci disciplíny „waste scholarschip“ propojit studia odpadu na úrovni mikropraktik (např. zbavování se majetku, třídění, pomíjivost v umění, praktiky návratu k užívání (reuse), etika odpadů) a makrostudie (odpadová politika, toky, sítě a „státní občanství“ odpadu, politiky oprav, diskurzy odpadu, imperialismus odpadu). Toto rozdělení podle ní zakrývá, jak se odpad stává odpadem po stránce materiální, prostorové a sociální, jak se transformuje nejen co se týče jeho hodnoty a funkce, ale také jako materiál, který se pohybuje sítěmi a toky. Odpad se podle Gille také kvůli tomuto rozdělení jeví jako odvozený od existujících sociálních struktur a ekonomické logiky a zůstává skryta jeho role jako aktéra v utváření sociálna. Pro Gille je ale odpad hybridní entitou (lidskou i nelidskou zároveň) a je třeba sledovat jak on sám konstituuje společnost: „...odpad sám – jeho produkce, spotřeba, oběh a metamorfóza – konstituuje společnost“ (Gille, 2009: 1050, vlastní překlad). Nepřímo se kulturní koncepcí odpadu zabývá také Mary Douglas, která se zaměřuje na kategorii nečistého, jež chápe jako univerzální pro všechny typy společností. Její teze mi velmi pomohla v mých interpretacích. Podle Douglas je nečisté a nebezpečné to, co vybočuje ze společensky přijímaného řádu. Naše myšlení se totiž vyznačuje neustálým tříděním, ohraničováním a klasifikací vlastní zkušenosti a to, co do takto utvářeného systému nezapadá, v nás potom vzbuzuje stavy úzkosti, odporu. Toužíme se tedy vyhnout kontaktu se vším, co se nachází mezi kategoriemi, co je amorfního či nejednoznačného charakteru, co se nenachází na svém místě (Douglas, 2014). Dále jsem při studiu literatury ke zkoumanému tématu využila množství odborných článků, esejí a sborníků, které se zabývají konkrétními praktikami, souvisejícími se spotřebními návyky (Close, Zinkhan, 2007; Miller, 1988) tématem třídění a vyhazování věcí (Clark, 1991; Gregson, Crewe, 2003; Ekerdt, 2009; Miller, Parrot, 2009) nebo také braní věcí z odpadu (Muchová, 2008; Franc, Knapík, 2013). Ze studentských prací mi byla nápomocné například diplomová práce M. Rádla (2014), která se zabývá děním v bazaruzastavárně, diplomová práce P. Klouzalové (2010) o bleším trhu Kolbenova, nebo práce o vybírání potravin z odpadu supermarketů M. Kubátové (2014).

13

4.

Empirická část

4.1

Věc a agecy

Co pro nás znamená přítomnost (nebo informace o budoucí přítomnosti) kontejneru v našem okolí? V jakém smyslu funguje VOK jako aktér pro nás lidi, pro naše životní prostředí, pro naše neživé partnery (naše věci) v našich domovech? Okamžik přistavení kontejneru jsem si zvolila jako moment, který vybízí své okolí k určitým aktivitám lokální úrovně. Mezi tyto aktivity patří vyhazování věcí, ale také například hlídání VOK a bezpečnosti okolo něj. Jsou to aktivity, kterým je služba rozvozu VOK primárně určena. Dále se pak okolo kontejneru uskutečňují aktivity, jako je vybírání věcí z kontejneru za různými účely. Nejprve zde vysvětlím, co je to vůbec kontejner, co je to odpad. Dále se budu věnovat cestám odpadu poté, co je do VOK umístěn, jeho dalšímu směřování.

4.2

VOK a odpad Velkoobjemový kontejner je velká plechová krabice. Do našeho života vstupuje

podle určitého harmonogramu, s určitými pravidly, s obsluhou, na předem vybraném místě. Toto místo je zvoleno s ohledem na hustotu osídlení okolí, na dobrou přístupnost po komunikaci – tak, aby sem bez problému přijel vůz, který ho přemisťuje – a také s ohledem na to, aby objekt nepřekážel běžnému provozu ulice. Může se jednat o křižovatku, parkoviště a podobně. Velkoobjemové kontejnery (VOK), jsou v Praze rozmisťovány podle rozpisu, který je zveřejňován na webu konkrétní městské části a pokrývá jednotlivá stanoviště většinou na aktuální čtvrtletí nebo pololetí. Kontejner na svém stanovišti setrvává buď pouze několik hodin, nebo i několik dní v závislosti na jeho zprostředkovateli a na konkrétním účelu. Kontejnery určené například pro 'jarní úklid' tak zůstávají na místě většinou přes víkend, ale jsou vyhrazeny pro ukládání odpadů ze zahrad – např. větví a suché trávy. Kontejnery pro pravidelný sběr velkoobjemového odpadu na daném místě zůstávají po dobu jednoho odpoledne. Organizace svozu odpadů probíhá z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy tímto způsobem od 1.7. 2012 pod taktovkou Pražských služeb2, a je hrazena z pražského rozpočtu. U každého kontejneru také pracuje obsluha, která se stará o to, aby zde byl pořádek, vše správně srovnané a aby zde byl uložen jen povolený odpad. 2 http://www.psas.cz/index.cfm/sluzby-obcanum/velkoobjemove-kontejnery/ [cit. 10.4. 2014]

14

Kontejner autorizované firmy se tedy, dle stanovených pravidel, od přistavení postupně plní povoleným odpadem od k tomu oprávněných občanů. Po naplnění kontejneru a uplynutí doby jeho přistavení přijíždí tahač obsluhovaný dvěma zaměstnanci, ti jej pomocí zdvižného ramene přesouvají na korbu a upevňují a kontejner odjíždí ze scény, opouští veřejný prostor. Jeho další trasa vede do třídírny a míst dalšího zpracování, nebo do míst určených k úplnému odstranění jeho obsahu – jako jsou spalovny, skládky. Kontejner samotný je tedy prostředkem, jak zajistit snadný přesun odpadu, nebo jakéhokoliv jiného objemného nákladu. Platí o něm stejná charakteristika jako o přepravním kontejneru, jehož význam spočívá dle M. Levinsona v tom, že díky usnadnění přepravy přispěl k proměně ekonomiky ve světovém měřítku:„Než přišel kontejner, doprava zboží byla tak finančně nákladná, že se nevyplatilo posílat větší množství věcí přes půl státu, natož pak přes půl světa.“ (Levinson, 2006: 1, vlastní překlad). Díky využívání kontejnerů je potom také odpad jednoduše obchodovatelnou surovinou, což platí i o obsahu VOK (kam bývá ukládán převážně objemný odpad z domácností). Odpady sice dnes mohou cestovat po celém světě, to ale není předmětem mého zájmu. Zajímá mě, jak fyzická přítomnost kontejneru a jeho obsahu aktivizuje své bezprostřední okolí, tedy jaký má lokální vliv. Pro svoz odpadu občanů Prahy se využívají převážně kontejnery3 o objemu kolem 9m³. Tento objem je tedy v určité chvíli zaplněn odpadem. Podle definice Z. Gille (2009), je odpadem veškerý materiál, který nevyužíváme. Díky této široké definici je podle ní možné sledovat souvislosti proměn určitého druhu materiálu na jiný a to, jak materiál putuje cykly produkce, distribuce, konzumpce, zpětného získávání až k úplnému zničení. Po dobu přítomnosti kontejneru na veřejném místě se tedy věci nacházejí v mezistanici tohoto cyklu a VOK je místem zpětného získání materiálu. Dalšímu využití materiálu, který je takto nashromážděn se pak podle pracovníka obsluhy VOK dostává hlavně kovu a dřevu. Právě dřeva, dle mé zkušenosti a odhadu, zůstává v kontejnerech procentuálně nejvíce. Jak již bylo řečeno, existují určitá pravidla pro to, co zde smíme zanechat. Pro průběžné úklidy je to: „starý nábytek, koberce a linolea, zrcadla, umyvadla, vany a WC mísy, staré sportovní náčiní, autosklo a kovové předměty“4. Mezi nežádoucí, výslovně zakázané předměty pak patří: „živnostenský odpad, nebezpečný odpad (např. autobaterie, zářivky, barvy, rozpouštědla, motorové oleje a obaly od nich), bioodpad (tzn. veškerý 3 http://www.odvoz-odpadu.cz/kontejnery [21.5. 2014] 4 http://www.praha7.cz/14944_Velkoobjemove-kontejnery-na-II-ctvrtleti-roku-2013.[cit.21.5. 2014]

15

rostlinný odpad), stavební odpad, dále pak pneumatiky, elektrospotřebiče, televizory a pc monitory, počítače, lednice, mrazáky a sporáky.“5 Složení odpadu určeného do VOK je tvořeno převážně objemnějšími předměty z domácností – kusy nábytku a jiného vybavení. Obsah kontejnerů není příliš různorodý mimo jiné díky rozšíření systému třídění – povinností každé obce je od r. 1998 zajistit možnost třídění plastu, papíru a skla6, v Praze je také rozšířený sběr nápojových kartonů, staré elektroniky a oblečení. Ministerstvo životního prostředí dále zavedlo od 1. ledna 2015 vyhlášku nařizující obcím třídit biodpady a kovy.7 Nejen kvůli těmto vyhláškám a strategiím se mění složení odpadů ve VOK. 2. října 2014 se konala 1. národní konference Předcházení vzniku odpadů8, která v několika blocích představila možnosti znovuvyužívání odpadů a předcházení jejich vzniku, vedoucí ke snížení skládkování. Zároveň byly představeny již fungující příklady předcházení vzniku odpadu – charitativní sbírky, možnost opravení rozbitých výrobků v rámci projektu Opravárna a komunitní recyklační centrum Zdrojovna. Zatímco z ekonomického hlediska je odpad surovinou, u které zvažujeme její znovuvyužitelnost, z hlediska jednotlivce je odpad něčím, co mu dosloužilo, co nechce, nemá pro něj hodnotu. Podle T. Edensora není žádoucí, aby se nám takové věci hromadily a zabíraly náš životní prostor, a pokud se tak děje, vnímáme je jako nejednoznačnost, nepořádek, něco znejisťujícího, špinavého, co je třeba z prostoru vykázat (Ederson, 2005). Pro A. Appaduraie lze sociální život věcí (tedy i odpadu) sledovat skrze to, v jaké situaci se v tu kterou chvíli nachází, jaký má komoditní potenciál (Appadurai, 1998). Pokud se odpoutáme od pohledu konkrétní domácnosti na užitečnost či žádoucnost předmětu a zaměříme se na totální trajektorii předmětu, zjistíme, že v kontextu VOK předmět stále komoditou zůstává – je zde opět obchodovatelným materiálem.

5 http://www.praha6.cz/kontejnery_2012.html [cit.21.5. 2014] 6 http://envis.praha-mesto.cz/(pwjbgjjghs5rwu551wlqafjn)/default.aspx?clc=&Ido=3875&sh=-2055656005 [21.5. 2014] 7 http://www.tretiruka.cz/news/vyhlaska-k-trideni-bioodpadu-a-kovu-je-v-pripominkovem-rizeni/ http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp? http://arnika.org/novela-zakona-o-odpadech-a-nova-vyhlaskanarizuje-obcim-tridit-bioodpady [21.5. 2014] 8 http://www.tretiruka.cz/media-a-odpady/predchazeni-vzniku-odpadu/konference-pvo-2-10-2014-/ [cit.21.5. 2014]

16

4.3 4.3.1

Praktiky Vyhazování Jednou z aktivit, ke kterým VOK vybízí, je vyhazování věcí, které už z nějakého

důvodu nejsou žádoucí. Vědomí o (budoucí) přítomnosti VOK nabádá k rozhodování, zda není ten pravý čas něco vytřídit, něčeho zbavit, očistit svůj příbytek od věcí zničených, nefunkčních či zastaralých, udělat z nich odpad. Podle D. J. Ekerdta první stupeň procesu vyhazování spočívá v třídění – tedy v rozhodnutí, zda předmět vyřadit úplně – zbavit se ho na dobro, nebo ho například uložit někam, kde nebude na očích – do sklepa, na půdu, na chalupu. Tam pak může vyčkat jako v mezistanici na další období třídění. Pokud rozhodnutí padne na definitivní vyřazení věci, strategie jak se jí zbavit mívá dle Ekerdta následující hierarchii. Nejprve uvažujeme, komu z blízkých osob bychom předmět mohli darovat, posléze zda by bylo výhodné ho prodat, následně přemýšlíme o jeho donaci například charitě. Vyhození věci mezi odpad je tedy až poslední možností, jak se věci zbavujeme (Ekerdt, 2009). Jako důvod ke vzdání se majetku Ekerdt identifikoval situaci, kdy zmizí veškeré motivy pro to si ho ponechat. Identifikoval devatero motivů, proč věci vlastnit: 1. Věci se nám jeví jako užitečné. (...) 2. Věci mají peněžní hodnotu. (...) 3. Věci nám přináší radost. (...) 4. Věci nás reprezentují. (...) 5. Věci ovlivní v budoucnu náš život. (...) 6. Sociální reciprocita vůči dárci příslušné věci. (...) 7. Závazek vůči předkům. (...) 8. Uchovávat věci je ctnost. (...) 9. Necháváme si věci proto, že můžeme. (…) (Ekerdt, 2009: 68, vlastní překlad) Pokud tedy žádný z těchto motivů pro vlastníka není aktuální a nehlásí se o slovo ani motiv jiný, věc se stává předmětem třídění, aspirantem na to stát se odpadem. Důležitou stránkou vlastnictví majetku je totiž také jeho obstarávání – čištění, uklízení, zabezpečení majetku. Časová či finanční náročnost obstarávání se v určitou chvíli může stát neúnosnou. 17

„...člověk, když se třeba stěhuje, tak vlastně si musí říct, tak jako, má smysl si nýst pořád tyhle věci a přemisťovat je z místa na místo? A když vlastně já nevlastnim ty věci, ale ty věci vlastněj mě, že je vlastně musim furt opečovávat... Protože třeba kolik věcí člověk může mít, aby je mohl jakoby vlastnit? Ve smyslu toho, že vlastně ty věci ho zaměstnávaj natolik, že vlastně on je jejich otrok, ale ony jsou jeho vlastně věci, že mu sloužej, že neslouží on jim. Jde o to, kolik těch věcí je, a že vlastně, že třeba když má člověk jednu věc, tak se jí může věnovat a může si jí piplat. A já to vidim třeba na tátovi kterej má víc věcí, má třeba velkou loď, malou loď, má auto má ještě ňáký.. má bytovku má další věci a tim že žádnou věc nedokáže dodělat tak aby mu sloužila, ale on vlastně slouží těm věcem... Že je musí obstarávat. A že ty věci samy osobě, aby se nezničily potřebujou vlastně jeho pozornost a on pak nedodělá všechno no.“ (Světlonoš, 10/2014) Vlastnění příliš mnoha věcí může být dle Ekerdta také předmětem sociální kritiky, můžeme být obviněni z přílišného materialismu: „Kritika společnosti týkající se nadměrného vlastnictví je promptní pro spontánní, pravidelně se opakující agitaci proti shromažďování krámů. Morální odsudek „příliš mnoho“ je zaměřen spíše na množství předmětů než na specifické objekty.“ (Ekerdt, 2009: 71, vlastní překlad) Dalším důvodem pro vyhození může být dobovost předmětu, která neodpovídá našemu vkusu, nebo také fakt, že předmět již nevyjadřuje a nereprezentuje naše sociální postavení nebo identitu. „Adam jezdí po bazarech po celý republice: obzvlášť na vesnicích se daj sehnat pěkný retro kousky, Ti mladí tam nechtěj žít ve vybavení po rodičích, babičkách, líbí se jim Ikea, bílej moderní nábytek, hodnotu toho co vyhazujou si neuvědomujou a to ani často ty majitelé bazarů.“ (terénní poznámky, 10/2014) Současná společnost a kultura v kapitalistickém systému (Zahrádka, 2014) je ze své podstaty společností konzumní, tj. spotřebitelskou. Podle P. Zahrádky náleží věcem tzv. symbolická užitná hodnota, díky které spotřební výrobky „spoluutvářejí naší identitu, pomáhají nám úspěšně zvládat naše sociální role, slouží jako prostředky sebestylizace, 18

komunikace a jejich prostřednictvím vyjadřujeme příslušnost k určité sociální skupině“ (Zahrádka, 2014: 8). V rámci rychle se měnících trendů jsme motivováni k neustálému „vylepšování“ materiálních podmínek svých životů, aniž bychom k tomu měli vyloženě praktické důvody (jako funkčnost / nefunkčnost toho získaného předmětu). Jedním z klíčových rysů spotřební kultury podle P. Zahrádky je právě silná „orientace na přítomnost, střídání módních trendů a technické či psychologické zastarávání spotřebních výrobků“ (Zahrádka, 2014: 10). Spotřeba je rovněž ukazatelem úspěšnosti a „tvoří v dané společnosti všeobecně sdílený a očekávaný standard 'normálního' života“ (Zahrádka, 2014: 11). Podle Z. Baumana se dá naše konzumní společnost charakterizovat následovně: „… nová plasticita ´potřeb´ , uvolnění spotřeby z funkcionálních vazeb a oproštění od jakýchkoli jiných referencí, než je zakoušení příjemnosti. Ve společnosti konzumentů je spotřeba cílem sama o sobě a je také motorem sama sebe.“ (Bauman, 2001: 12-13, vlastní překlad) Materiální kultura tedy reprezentuje dnešní sociální systém (Soperová, 2014: 393); vzhledem k její charakteristice je možné pracovat s úvahou, že existuje jistá provázanost mezi získáváním nových věcí a jejich vyhazováním. Předměty, které nás již neoslovují, třídíme a zbavujeme se jich. Již pro nás dosloužily a jejich hodnota jako komodity pro nás zmizela, věc pro nás dospěla na konec svého konzumního cyklu. Staly se pro nás odpadem, předmětem vyžadujícím vyhození, například do velkoobjemového kontejneru. Tím, co nás oslovuje, je pak právě on.

4.3.2

Hlídání

Přítomnost VOK ve veřejném prostoru si žádá také přítomnost obsluhy, která má na starost pomoci lidem, kteří vyhazují. Podle informací na webu Pražských služeb obsluha obstarává ukládání odpadu do kontejneru a zároveň kontroluje, zda je zde umisťován pouze povolený odpad9. V roli obsluhy jsem se setkala výhradně s muži, většinou starších 40ti a více let, oblečeni byli v civilu (nemají uniformu), nebo v pracovním oblečení – montérkách a rukavicích. Jejich role jako oficiální kontroly tedy není na první pohled zřetelná. Jakmile někdo přinese odpad, oni ho převezmou a umístí do kontejneru, nebo alespoň korigují danou osobu v tom, jak či kam předmět umístit. Součástí jejich úkolu je také péče o to, aby se při manipulaci s často těžkým a rozměrným odpadem nikdo nezranil. 9 http://www.psas.cz/index.cfm/sluzby-obcanum/velkoobjemove-kontejnery/ [13.9. 2014] 19

Nakládají dveře, které paní přivezla na kárce, ona radí jak to udělat, aby se mu tam hodně vešlo, tedy dát dveře k okrajům kontejneru – prostor se tím zvětší.  „tajhle polička, tady skříňka“  „kam s tim?“ - „to je upně jedno, hlavně dávejte pozor na svoje ruce nohy, tady vás to zasype“ (terénní zápisky, 8/2013) Dalším úkolem obsluhy je také dohled nad tím, aby do VOK neodkládali svůj odpad živnostníci. Ti se totiž do července roku 2012, kdy vešel v platnost nový zákon o odpadech10, nebyli povinni zapojovat do systému sběru a odvozu komunálního odpadu a často využívali míst určených pro potřeby obce, placených občany, aniž by se podíleli na nákladech, které v souvislosti se službou vznikají11. Informace o tomto zákoně nalezneme také přímo na webu Pražských služeb: „Za ukládání živnostenského odpadu do VOK může být fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě uložena pokuta, dle § 66 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech ve znění pozdějších předpisů, až do výše 300.000 Kč.“12

Zavedení kontrolní funkce obsluhy jako záruky pro dodržování zákona bylo nejspíš účinné, protože jsem se po čas svého výzkumu s tímto jednáním nesetkala. V rámci městem zřizovaného systému pro odvoz odpadů smí své odpady odkládat jeho občané, ke kontrole jejich totožnosti, tedy adresy trvalého bydliště, ale dle mé zkušenosti nedochází. Kontrolní úloha obsluhy je tedy v praxi i v tomto ohledu jen málo zřetelná. Dalším úkolem obsluhy může být dohled nad tím, zda nedochází k odcizení odpadu, který byl do VOK již uložen. Alespoň to takto vnímají někteří lidé, kteří by si rádi z kontejneru něco vzali. ...třeba tahle strategie byla dost účinná do tý doby než městská část, nebo městský úřady začaly vysílat hlídače těch kontejnerů, protože jakmile tam příde člověk a dá tam tu věc do 10 http://www.podnikatel.cz/zakony/zakon-c-185-2001-sb-zakon-o-odpadech/uplne/ [13.9. 2014] 11http://ohrozeny.podnikatel.cz/clanky/produkujete-pri-podnikani-odpad-pripravte-se-na-nakup-vlastnipopelnice/ [13.9. 2014] 12 http://www.psas.cz/index.cfm/sluzby-obcanum/velkoobjemove-kontejnery/ [cit.13.9. 2014]

20

kontejneru, tak tim pádem se stává majitelem už městská část a v tu chvíli už lidi nemůžou si to vzít zpátky. (Světlonoš, 10/2014) Oficiálně totiž platí, že co bylo do VOK odloženo, stává se okamžitě majetkem zprostředkovatelské firmy. Oficiální a legální cesta odpadu - cesta následného zpracování, recyklace a zániku materiálu se děje pod taktovkou této firmy, která je autorizovaná Ministerstvem životního prostředí. Firma smí „nakládat s odpadem“ - je oprávněna pro sběr, výkup, shromažďování, přepravu odpadu. Je to firma, která vlastní předměty od chvíle, kdy jsou odloženy do kontejneru a obsluha, jakožto její zaměstnanec, by logicky měla jednat v její prospěch. „Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Při nakládání s věcí, tedy ani při nakládání s movitou věcí, která je odpadem, se nelze vyhnout otázce jejího vlastnictví, neboť zásadně jen vlastník má právo s věcí disponovat, a to i v případě, kdy při tom plní povinnosti uložené mu přímo zákonem nebo orgánem státní správy.“13

S příbuzným problémem se setkal také D. Sosna při svém výzkumu na skládce komunálního odpadu, kde si místní zaměstnanci přivydělávají vybíráním kovů za vědomí firmy, která ale v rámci zlegalizování této činnosti od nich vybírá část zisku do svého účetnictví14. O podobných praktikách jsem se ale v rámci svého výzkumu nedozvěděla.

4.3.3

Vybírání

Odpady ukládané do VOK vzbuzují zájem okolí, a obsluha tak často stojí před rozhodnutím, zda zájemcům o nějaký předmět z kontejneru vyhovět. Sami také mohou 13 http://www.inisoft.cz/strana/stanoviska-mzp [cit.13.9. 2014] 14 Sosna, Daniel. 2015. „Tajný život odpadu: napětí mezi vzájemností a trhem“. Přednáška pro Centrum pro teoretická studia. 7. ledna 2015. Praha: Centrum pro teoretická studia. Dostupné z: http://www.cts.cuni.cz/ctvrtecni-seminare.html .

21

vnímat hodnotu odpadu a rozhodnout se využít jeho přístupnosti ve svůj – například ekonomický - prospěch. „Jiří nesl odpad z úklidu chatky ke kontejneru. Viděl tam několik Pijoanů (pozn. knihy o umění). Na jeho dotaz, zda si je nemůže vzít, obsluhující muž odpověděl, že ano, že každého za stovku.“ (terénní zápisky, 8/2013) „Julie s Richardem si zjistili přítomnost kontejneru, když potřebovali nějaké vybavení pro festival. Vyhlídli se v něm koberec a bedýnky na sezení. Obsluha si řekla o 70 Kč. Oni měli jen 200 Kč bankovku, věci ale potřebovali, tak mu jí dali.“ (terénní zápisky,10/2014) Cesta odpadu v tom případě přestává být cestou 'oficiální a legální', odpad je zde prostředkem drobného podnikání, které se odehrává v šedé zóně. Pohledem ekonomické antropologie se jedná o praktiky v rámci 'fringe economics', tedy ekonomik nějakým způsobem hraničních. Podle M. Rádla, který provedl etnografický výzkum bazaru – zastavárny, se dá výraz 'fringe economics' vztáhnout „nejen pro ekonomiku okrajovou a v celkovém hospodářském kontextu moderních států poměrně nevýznamnou, ale také pro takovou, která může být v určitých případech na hranici legality a bývá považována za jakýsi protipól mainstreamové ekonomiky nebo případně za její doplněk“ (Rádl, 2014: 8). Díky existenci tohoto hraničního prostoru je právě kontejner přitažlivým místem pro plnění různých tužeb lidí, kteří se jím nechávají přivábit. Jedním z důvodů změny trasy odpadu je přimhouření oka nad zákonnou stránkou fungování kontejnerů, tedy překročení hranice legality. Tato hranice nemusí být vždy zřetelná, jedná se přece o odpad, tedy o předměty, které mají pro osobu, která se jich zbavuje, nulovou hodnotu. Z pohledu nezainteresovaných jsou to věci, které nikdo nechce, věci zdarma. Z pohledu firmy, která se o odvoz odpadu stará, je to dále zpracovatelný a obchodovatelný materiál. Tuto vlastnost odpadu ale vnímají i další lidé, kteří se kolem VOK pohybují a snaží se relativní přístupnosti odpadů využít. Někteří právo firmy na vlastnictví odpadu nerespektují záměrně, jiní nevědomky. Které z věcí, kumulujících se ve VOK, jsou žádané a proč? Identifikuji několik druhů hodnot, jež věci nabývají v očích těch, kdo je z kontejneru berou. Protože se tyto hodnoty v mnoha případech překrývají, nelze je jasně od sebe oddělit. Hodnota předmětů 22

může spočívat v jejich ekonomické výhodnosti, ať už ve smyslu shánění věcí pro vlastní potřebu, nebo pro další výdělek. Jejich hodnota může být také estetická, nebo mohou nabýt významu v společensky angažovaném diskurzu.

4.3.3.1 Zpeněžitelné předměty

Jako nejvýraznější, nejčastěji zaznamenatelný druh aktivity vybírání věcí z VOK podle mého názoru realizují osoby, které se vybíráním kontejnerů zabývají systematicky za účelem ekonomického zisku. Zde je budu nazývat vyběrači profesionály. V první řadě jsou to lidé, kteří se zaměřují na sběr kovů a jeho následný prodej do sběren. Při svém výzkumu jsem se setkala například s pracovníkem obsluhy, který místo do kontejneru rovnou třídil kov na hromádku s tím, že si takto přivydělává. „Ptám se jestli lidi dnes hodně nosí? - „Hmm.“ - „Tady si dáváte stranou kovy...?“ - „No co, potřebuju si přilepšit.“ (odešel si sednout do stínu zdi)“ (terénní zápisky, 3/2013) Protože se o své činnosti nechtěl dále bavit, nepodařilo se mi zjistit, jestli ho k jeho aktivitě ponouklo jeho zaměstnání, nebo naopak cíleně toto zaměstnání sehnal, aby byl u zdroje železa, které sbíral už dříve. Je možné, že jeho neochota k rozhovoru pramenila z vědomí, že nejedná v souladu se svou oficiální rolí. Sdílnější byli muži, kteří po domluvě s pracovníkem obsluhy rovnou kovové předměty nakládali na vozík. Předměty tedy nepřekročily práh kontejneru, což znamená, že se de facto nestaly majetkem firmy. Ačkoliv byl pravděpodobně vědomě narušen zájem firmy, nemuselo dojít k překročení hranice legality. Lépe řečeno, tato hranice byla obejita. Informátoři praktikující sběr kovů z kontejnerů se této činnosti věnují už několik let a oba vnímají změnu ve způsobu přistavování kontejnerů (omezení časové, přítomnost obsluhy) po zpřísnění v roce 2012. „pánové se shodují, že to „stojí za hovno od tý doby co to omezili“, co jsou kontejnery pouze několik hodin a hlídané. Podle nich je ale tento krok pochopitelný. „My jsme přijeli večer, naložili co jsme potřebovali a uklidili po sobě. V noci ale přišli „houmlesáci“, udělali bordel, řvali tam, je to pochopitelný, že to omezili.“ 23

(terénní zápisky, 8/2013) Tuto situaci, která zkomplikovala jejich činnost, se jim podařilo vyřešit navázáním určitého partnerství s obsluhou. „Je vidět že se dlouho znají (s pánem z obsluhy), vyběrači působí jako by byli jeho kolegové, při nandavání těžkých kusů do VOK si pomáhají. On sám říká, že jim rád pomůže, je znát že je mu jich trochu líto.“ (terénní zápisky, 8/2013) Nyní tedy vyběrači profesionálové sběr praktikují jiným způsobem. Sledují pomyslnou mapu kontejnerů a na jednom místě tráví celý čas, po který se zde VOK vyskytuje, a vyčkávají, co kdo přinese. „Vždycky, když někdo něco přiveze, tak to zkontrolujou, jestli v tom není kov, pračku rozeberou na jednotlivé plechy, aby se to vešlo na vozík – uvažují taky, zda práce s rozebíráním daného předmětu za to stojí (boj s kovovým rámem křesla za to nestál).“ (terénní zápisky, 8/2013) Pro zmiňované rozebírání složitějších konstrukcí či spojů vyběrači používají jednoduché nástroje (páčidlo, šroubovák). V rukou těchto nových majitelů již nezáleží na podobě osvojených předmětů, takže jsou ohýbány krouceny a jinak deformovány podle potřeby, jejich prvotní účel se tak ztrácí. Předměty se mění v materiál. Následná cesta materiálu v režii profesionála vede od kontejneru do skladiště (např. na zahradě a v autě), kde je shromažďován tak dlouho, dokud ho není dost na to, aby se vyplatilo vše odvézt do sběrny. Ve sběrně pak předměty po zvážení získávají jakožto materiál hodnotu ekonomickou, konkrétní jeho cena je zveřejněna v ceníku. V rámci této strategie sběru tedy záleží na ochotě obsluhy, zda je přístupná spolupráci. Tito dva konkrétní profesionálové, krom systematického sledování pomyslné mapy kontejnerů, využívají své osvědčené kontakty, vědí kdy a kam přijet, kdo bude mít kontejner na starost. Zároveň vědí, kde sběr nestojí za to, například kvůli konkurenční partě, která si odpady z VOK na daném místě hlídá. Z jejich výpovědí nevyplynulo, že by docházelo přímo k nějakému boji o území. Rozhodně se ale tito profesionálové vymezují vůči ostatním, vůči konkurenci. Činí tak například na základě rozdílu ve způsobu práce. 24

„Ve spodních Holešovicích, když je kontejner, tak jen koukaj z okna, ten člověk to tam ani nedonese. A oni za nim už běžej, on to radši položí na ulici a utíká, oni to čapnou... sou to magoři.“ (terénní zápisky, 8/2013) „Jsou to kriplové, dělaj bordel na plácku u akademie.“ (místo o kterém jsem se dozvěděla od Kristiny, kde se podle jejího pozorování často objevuje objemnější odpad (nábytek, prkna, oblečení, květináče, nádobí) něco jako skládka, kam lidé ze sousedství nosí to, co nechtějí a mohl by někdo zužitkovat, směsný odpad z domácností se zde neobjevuje) (terénní zápisky, 8/2013) Nepořádek, který podle výpovědi obsluhy byl jedním z důvodu změny pravidel u VOK, je tedy opět tématem, důvodem k opovrhování jeho domnělými tvůrci, konkurencí. Kov ale není jediným zpeněžitelným sortimentem, který se dá ve VOK nalézt. Součástí know-how vyběrače profesionála je proto i schopnost rozpoznat věc, která má prodejní potenciál. Výběr předmětů, které je za účelem zisku vhodné schraňovat, tedy závisí na možnostech jejich prodeje a na kontaktech s dalšími obchodníky. Mezi další předměty, které si profesionálové od kontejneru vozí, patří také výrazně pěkný nábytek a drobné předměty z domácností (talíře, hrnce, dózy a krabičky, dekorace). „Důchodkyně donesla pytel věcí po manželovi, mimo jiné staré plechové krabičky a petrolejky. Tyto cennější a zajímavější věci si rovnou nosí přímo do auta, aby nebudily pozornost. Ke konci přichází mladý pár s bednou nádobí (bylo v bytě, kam se nastěhovali), muži od nich přebírají a v rychlosti třídí starší a pěknější kusy do bedny – opět nesou do auta. Zbytek mi nabízejí, ať si klidně vyberu, jestli něco potřebuju.“ (terénní zápisky, 8/2013) Jak je vidět, profesionálové tedy také praktikují třídění, a to podle jejich vlastních kritérií, které se liší od kritérií těch, kdo předměty k VOK přinesli. Tyto vybrané předměty dále putují za překupníkem nebo na bleší trh, na „Kolbenku“, kde je vyjednávána jejich ekonomická hodnota, například prostřednictvím smlouvání. Jeden z mužů mě poznal jako 25

prodavačku z trhů na Náměstí Míru z doby, kdy jsem o těchto trzích psala bakalářskou práci. V té době jsem ho díky zajímavému sortimentu zařazovala do kategorie překupníků sběratelů (ve smyslu antikvářů). Původ věcí, které nabízel, jsem nedovedla správně rozklíčovat, přímý dotaz na původ zboží jsem v prostředí trhu považovala za nevhodný. „Určitou podskupinu prodavačů „blešáku“ tvoří také pravidelní prodejci, jejichž stánky bývají větší a bývají zaplněny směsicí zboží, různorodých kvalit. K rozkrytí jeho původu mi pomohla až klíčová informátorka, která je identifikovala jako „kolbeňáky“ (tedy prodavače z blešího trhu Kolbenova), kteří se věnují, krom již popsaných způsobů získávání věcí, i jejich shánění po ulicích, u popelnic a odpadních kontejnerů.“ (Hájková, 2012: 21) V době výzkumu u VOK můj znovunalezený známý ale již tvrdil, že na Pravé bleší trhy zanevřel, protože tam příliš nevydělá, že se s kamarádem účastní už jen bleších trhů na Kolbenově. Profesionálové, se kterými jsem se setkala, brali svou aktivitu u kontejnerů vážně. Mají vypracovaný systém sběru a tato činnost je jejich hlavním příjmem. Jeden z nich se mi dokonce pochlubil oficiální průkazkou pravidelného prodejce na Kolbence, která ho opravňuje pronajímat si vlastní stálé místo. Průkazka byla pro něj dokladem jeho úspěchu v tomto způsobu podnikání, byla pro něj zdrojem hrdosti. Tato kartička také jako by legitimizovala jeho činnost, jeho způsob obživy. Ačkoliv sám prodejce si byl dobře vědom hraničního (pololegálního) způsobu získávání zboží, mohl se díky vlastnictví tohoto dokladu začlenit do oficiální sféry. Pokud se přesuneme v úvahách na Kolbenku, opravdu zde mnoho prodejců má svá stálá místa, kde prodávají každý víkend. Trh má svá vlastní pravidla, daná provozovatelem. Prodávající musí být zaregistrovaní dopředu a jsou jim přidělena konkrétní místa. Nakupující a příchozí musí zaplatit vstupné (20Kč) a projít turnikety. Přestože se na první pohled může zdát, že jednotlivé stánky jsou rozmístěny naprosto náhodně, není tomu tak. Nové zboží musí být zákonem oddělené od zboží z druhé ruky, podle Pavly Klouzalové lze v prostoru vysledovat určité zóny, na kterých převládá určitý typ zboží. Jednotlivá místa se řídí pomocí křídou nakreslených obdélníků na zemi, jak si zboží vystaví je jen na nich (Klouzalová, 2010). Stánky jsou obsazovány jak stálými prodejci, tak prodejci příležitostnými. Co se prodávaných věcí týče, dá se na trhu sehnat celkem cokoliv, prodejci nabízejí 26

nové i použité věci. Podle P. Klouzalové je pro nakupující (ať už jen příchozí či prodejce, kteří zde také nakupují) nejdůležitější „získat hledanou věc co nejvýhodněji“ (Klouzalová, 2010: 44). Autorka se zabývá rovněž i významem výhodnosti: „jestliže je něco výhodné, nejedná se o obecně platnou vlastnost, ale spíše o soubor několika faktorů (ekonomických, estetických, citových a jiných), které pro každého jednotlivce definují situaci individuálně“ (Klouzalová, 2010: 44). Prodejci zase musí umět určit cenu a vyznat se v celkovém chodu trhu (Maisel, 1974), což lze považovat za součást know-how vyběračů profesionálů. Mezi další předměty, které profesionálové přeprodávají, patří staré peřiny a polštáře. Pokud nějaké seženou, prodávají je obchodníkovi, který je vykupuje a čistí. Tento obchodník je jedním z jejich sítě kontaktů. Na základě použitelnosti kontaktů je ale třeba tuto síť neustále aktualizovat. Konkrétně s tímto obchodníkem nejsou moji informátoři jako s protistranou spokojeni, není to dostatečný profesionál: „Mluvěj o chlapovi kterýmu vozili peří, (…), že dluží tisíce, že mu přivezl peří za 200 a on, že mu ty peníze dát nemůže a že ví že mu dluží 800, ale že nemá, tak mu to peří nechal, ať se na ty 200 vysere, ale že je kripl. Shodují se, že k němu už jezdit nebudou.“ (terénní poznámky, 8/2013) VOK není jediným místem, kde je možné k věcem zdarma nebo za nízkou cenu přijít a pokusit se na nich zbohatnout. Další oblastí, kde profesionálové obchodují, je také oblast umění a starožitností – levně sehnané předměty (od laika, nebo od kontejneru) identifikované jako umělecky hodnotné putují k přeprodeji znalci – dalšímu kontaktu ze sítě. „...přichází jejich kamarád (kolbenkář se sádrou, podobného věku) nese 2 obrazy, říká, že je přivezl z Vršovic, někdo mu zavolal, koupil je asi za 500, zkoumáme signatury, oni tipujou za kolik je prodaj překupníkovi, mluví o částkách v desetitisících (30-50 000).“ (terénní zápisky, 8/2013) Pro obchodování s uměním je třeba mít přehled o jeho hodnotě a také know-how ve smyslu praxe. Při zkoumání tohoto obrazu jsem byla jediná ze 4 osob, kdo nevěděl, že se nemá dotýkat plátna, že obraz není radno oprašovat. Podle sběratelů profesionálů tedy úspěch záleží na know-how a na kontaktech. Skrz správné známosti je možné dostat se také například k vyklízení bytů. 27

„Při hádce obsluhy s jedním z parťáků komentují Pařížskou, obsluha nevěří, že je to tam dobré, ale druhý parťák potvrzuje, že tam bydlí bohatí. Uznává ale, že se jednalo o známost, kontakt s někým z firmy, která vyklízí byty.“ (terénní zápisky, 8/2013) Důležitost kontaktů pro shánění zboží mohu ilustrovat i vlastní zkušeností, coby prodejce na bleších trzích: „Vzpomínám si, že po nějakém čase, se asi muselo proslechnout, že s holkama prodáváme na trzích, nejprve se ozvala spolužačka z gymnázia Ivona, že v bytě, kam se přestěhovala jsou „hnusné“ věci. Jestli je chceme zkusit prodat, tak ať si pro ně přijedeme. Bylo to převážně nádobí, které se prodává docela dobře. Pár měsíců nato volal kamarád Adam, ať si přijedeme k jeho matce, která se také stěhovala, pro další věci. To už bylo trochu zvláštní, protože jeho matku jme neznaly, ale ona byla ráda že se věcí zbaví. Měla vyčleněný jeden pokoj na nechtěné věci, kde měla připravenou krabici věcí, které zkusí prodat sama a velkou hromadu dalších věcí, ze kterých jsme si my vybraly značnou část. Dokonce ještě vloni, kdy jsme se už bleších trhů účastnily jen velmi zřídka se ozvala Anka, že kamarádka její matky také vyklízí byt, a byla by ráda kdybychom jí od nich ulehčily. Informace o naší aktivitě jako prodejců tedy putovala i velmi neočekávanými směry.“ (autobiografická poznámka, 6/2015) Na výše popsaných praktikách je znát, že profesionálové pro shánění a obchodování zboží využívají know how několika úrovní – tak jak je popisuje Gregson a Crewe (2003), které rozlišují jeho 3 způsoby 1) obeznámenost geografickou – na jakých místech je možné dobré věci sehnat či koupit a kde je pak dobré je prodat, 2) obeznámenost s komoditami – znalost hodnoty předmětů a materiálů, ale i módních trendů, designu či umělecké hodnoty a 3) obeznámenost s kontextem – tedy určitá zažitá praxe fungování sběru i obchodování s předměty obecně. Také proto, ačkoliv se profesionálové věnují své činnosti po celý rok, jsou schopni například odlišit, že během roku přicházejí u kontejnerů, co do kvality a množství obsahu, hojnější a chudší období. Slabší období prý souvisí s letními dovolenými, a dlouhodobějšími odjezdy lidí z Prahy. Jako na hojné období vzpomínají na čas před letními prázdninami, kdy Prahu opouštějí studenti.

28

„...příběh jak 2 holky, studentky, nosily z bytu na Letný pytle plný značkovejch věcí, nové funkční věci s tím, že se stěhujou, on už se pak ani do těch pytlů nekoukal, nekontroloval o co jde a nosil je rovnou do auta.“ „..na Strahově, že lítaly věci z oken, teď už prý ne tolik jako dřív, protože jsou lidi chudší“ (terénní poznámky, 8/2013) Lidé, které zde nazývám profesionály, tvoří dle mého názoru nejhomogennější skupinu mezi všemi, kdo se kolem kontejnerů pohybují. Touto jejich homogenitou myslím jejich podobnost v tom, jak moc se vyznají v odpadech a možnostech jejich přeprodeje, jak hluboce je jejich život s činností sběru propojen, jak je pro ně tato činnost důležitá. Je možné, že právě jejich závislost na know-how a kontaktech způsobuje jejich neochotu o své činnosti mluvit s někým cizím. Je to něco, co je třeba chránit jako obchodní tajemství.

4.3.3.2 Předměty praktického využití

Výše zmiňovaní studenti ovšem nejsou jen zdrojem žádaných předmětů. Studující často nejsou příliš ekonomicky zdatnou společenskou skupinu a někteří z nich také patří mezi časté návštěvníky VOK za účelem shánění věcí. Obzvláště těm, kdo na studia do Prahy dojíždějí, se nevyplatí budovat si zde stálý plně zařízený domov. Předměty z kontejnerů se pak mohou stát vybavením dočasných studentských bytů. U kontejneru tak potkávám například studenta Petra s kamarádkou, z kontejneru si berou podlouhlou obyčejnou skříňku. Svůj zájem na tom, opatřit si kus nábytku tímto způsobem vysvětluje tak, že žije v Praze jen dočasně po dobu studia a navíc se často stěhuje, nechce být obtěžkán hmotným majetkem, navíc ani na nové vybavení bytu nemá peníze. Přednosti věcí opatřených ve VOK jsou tedy hlavně ekonomického a praktického rázu. „Se skříňkou jsem původně měl plány postavit ji vertikálně a vyrobit do ní police na knihy, nakonec jsem ji však pouze položil horizontálně a zaplnil věcmi. Každopádně účel, to jest pocit nábytkovosti, který mému koutu ve sdíleném pokoji dodává, plní. Bližší vztah si k ní každopádně netvořím a až doslouží, poputuje nejspíš zpátky ke kontejneru, pokud ji nebude chtít někdo ze spolubydlících.“ (emailová komunikace, 1/2014) 29

Zajímavý byl také dojem Petra, že není tou správnou osobou, která by měla o braní věcí z kontejneru něco vypovídat. „Trvá na tom, že „není reprezentativní vzorek, že dumpsterdiving15 nedělá“ (terénní poznámky, 8/2013) Tímto způsobem se distancuje se od recyklace jako trendu a dává najevo, že mu není blízká nějaká ideologická vyhraněnost. Že mu nejde o ieologii, ale o ekonomickou výhodnost vlastních praktik. Kolem kontejneru se tedy také ochomýtají lidé, kteří zde hledají předměty pro vlastní potřebu, na které by jinak neměli peníze, lidé, kteří se tímto způsobem snaží ušetřit. Zde mám na mysli hlavně osoby bez příjmu, nebo ty z nejnižších příjmových skupin. Z pozorování okolo kontejnerů se mi zdá, jakoby jejich zájem o odpadové předměty vyplýval z „náhodné“ cesty kolem. „Mladý alkoholik ze sousedství zde sháněl například oblečení, obsluha se s ním zdraví, ale vysvětluje, že oblečení tu už nebývá. Ani papír. Na otázku, jestli velké kontejnery nějak sleduje, odpovídá, že ne. „Když jdu kolem tak nakouknu, zeptám se...“ (terénní poznámky, 8/2013) 'Náhodnou' praxi sběru pozoruji u vícero lidí, kteří kolem kontejneru procházejí, nejsem ale schopna mezi nimi najít jiné pojítko, než druh věcí, které si odsud odnášejí. Většinou se jedná o předměty praktického využití (bez ohledu na estetické kvality). „Nemám moc prachů, a navíc v tý elektronice (pozn. vyrábí elekronické objekty) je každá součástka hrozně drahá, tak ale zjišťuju, že spoustu věcí lidi vyhazujou, protože jim přestanou fungovat, ale ty součástky v nich jsou pořád funkční. (…) Takže třeba tiskárna, kterou lidi vyhoděj tak mě třeba dá za stovku součástky, nebo ještě za víc.“ (Světlonoš, 10/2014) Do podobné kategorie zájemců o odpad spadají také manželé Kafkovi.

15 Dumpster diving je fenomén, přeložitelný do češtiny jako kontejnerové potápění. Lidé, kteří tuto činnost vykonávají, vyjímají a konzumují jídlo z kontejnerů supermarketů. Vymezují se tak vůči plýtvání potravinami konzumní společností. Více viz: Kubatová, 2014

30

„Obzvlášť pan Kafka si při pochůzkách všímá nejen velkoobjemových, ale i běžných směsných kontejnerů a zajímavé předměty, které u nich nachází, nosí domů.“ (terénní poznámky, 11/2014) Také on rozumí tomu, co „dobrého“ lze v kontejnerech sehnat (ve smyslu obeznámenosti profesionálů), dokáže rozpoznat potenciální hodnotu (praktickou a estetickou) vyhozených předmětů. „V době, kdy pracoval, v kontejnerech poblíž své chaty sháněl materiál a dekorace k jejímu vylepšování a také molitany, které potřeboval pro práci ve své dílně.“ (terénní poznámky, 11/2014) Přestože důchod manželů i s příspěvkem na bydlení stačí tak akorát na běžné výdaje, v případě pana Kafky se nejedná o činnost vyvolanou nynější ekonomickou situací, nýbrž o dlouholetou praxi, celoživotní snahu ušetřit. A také o snahu kutilskými technikami zkrášlit svůj příbytek. Rozmanitost předmětů, které se v kontejnerech objevují, může tuto zálibu v kutilství podporovat. Představivost kutila jako by byla burcována možnostmi využití a dostupností vyhazovaných předmětů. M. Franc a J. Knapík se zmiňují o problému kutilů v 70 .– 80.letech, který spočíval v nedostatku nářadí a materiálů pro tvorbu a mohl tak vést k potřebě využití odpadů: „Od roku 1960 zřizované prodejny typu „Domácí dílna“ nemohly zájem v mnoha bodech uspokojit. Výrobní podniky velmi často na drobného spotřebitele vůbec nemyslely a distribuovaly své zboží výhradně mimo maloobchod. To na jedné straně sice podporovalo kreativitu ve vymýšlení různých náhražek a využívání různého odpadového materiálu (např. Z kovových balících pásků vznikaly ozdoby zrcadel, na kovové podložky se rozklepávaly korunkové uzávěry od lahví apod.), na straně druhé vzniklý stav přímo vybízel k drobným krádežím materiálu přímo v podnicích.“(Franc, Knapík, 2013: 453-4.) Předměty vytažené z kontejnerů se v takovémto případě opět stávají materiálem, zde jsou materiálem pro další tvorbu. Praxi jejich shánění popisuje například Světlonoš ve svých zážitcích se svým dědečkem: „Já si pamatuju třeba, sem jel za dědou do Příbrami, ale potkal sem ho ne doma, ale ale potkal sem ho u popelnice v pyžamu jak tam něco loví, a když děda umřel (…) tak táta mi pak řikal, ty seš jak děda (…) děda si uměl tak jako opravit ty věci po domácku, že třeba 31

nikdy nic nevyhazoval (…) možná sou to ty válečný typy lidí, který vlastně učili se k těm věcem chovat šetrně a umět si je zpravovat.“ (Světlonoš, 10/2014) Podobnou zkušenost se svými prarodiči má i Ondřej ze stejné generace jako Světlonoš (tj. narozený kolem roku 1985): „Babička na tý procházce našla svetr, ten byl zamrzlej v ledu, v louži, tak jsme ho vysekali a donesli domů. A babička ho pak rozmrazila v hrnci, pak ho vyprala a rozpletla tu vlnu. Potom z toho upletla ponožky! (…) Uměla rozlišit, co patří do popelnice a co patří na popelnici.“ (Ondřej, 5/2015) Ondřej vysvětlil, že jeho babička zažila válku a kvůli tomu staré věci nevyhazovala, naopak je znovuvyužívala. Kromě předmětů již vlastněných nalézala a sbírala další, které mohla dále zpracovat, většinou pro vlastní potřebu. Sběratelství pro starší generaci, která nebyla vychována v potřebě neustálé obměny starých věcí za nové, tedy souvisí jednak se zažitou nouzí a chudobou (válka) a nedostatkem věcí na trhu v dobách minulých, nebo s navyklou skromností, která se svtímto prožitkem pojí. V neposlední řadě hraje u starší generace velkou roli fenomén výše zmíněného kutilství. D. J Ekerdt popisuje v roce 2009 situaci v Americe podobně: „Je zde také silné přesvědčení o tom, že generace dnešních důchodců, která prošla hospodářskou krizí a válkou, se dokáže uskrovnit, ničím zbytečně neplýtvá a všechno schovává. Kultura nedostatku je připoutala k jejich vlastnictví a mají proto sklon si věci ponechávat.“ (Ekerdt, 2009: 69, vlastní překlad)

32

4.3.3.3 Odpad estetický, sebeprezentace, módní trend

Jak již bylo řečeno výše, ve velkoobjemových kontejnerech se ocitají často kusy nábytku. Důvodem k jejich vyhození nemusí být jejich nefunkčnost, ale jen to, že vyšly z módy, že už nereprezentují správným způsobem své majitele. Určitý typ designu, který je pro někoho zastaralý, se ale v současnosti těší oblibě jisté sociokulturní vrstvy, stal se módním trendem, jehož součástí jsou zároveň příběhy o původu věcí. Předměty z kontejnerů a předměty volně vyhozené u popelnic svým designem oslovují například Susan. „Jejich byt s přítelem prý takto vybavují, nechodí záměrně, ale když na něco vyhozeného narazí, co by se jim hodilo a líbilo, vezmou to. Navíc má ráda retrodesign, tak se jí ty věci líbí.“ (terénní deník, 10/2012) Z její výpovědi je znát, že dokáže ocenit hodnotu estetickou, přemýšlí také prakticky a s ohledem na sladění interiéru svého obydlí. U nás ty křesla a nádobí – to bylo o tom, že je to retro, totální škoda to vyhodit, navíc jsme měli takový punk byt a stejně bysme nic nekupovali. (komunikace přes chat, 11/2014) V českém prostředí lze sledovat, jak je vnímán retro nábytek v prostředí umělecké – kulturní „elity“, díky online blogu O bytech a lidech16. Autoři blogu si cíleně vybírají osobnosti s kreativním zaměstnáním a představují je skrze rozhovory o jejich bytech, nábytku a bytových doplňcích. Mezi oslovovanými lze najít například malíře, ilustrátory, scénografy, fotografy, designéry interiérů, architekty, majitelé designových obchodů, papírnictví, antiků, módních butiků či tatéry a sportovce. Mnoho z nich v odpovědích vyzdvihuje právě estetiku starých a retro kusů. Někteří se pak hlásí přímo k praxi shánění vybavení v kontejnerech, někteří zmiňují bleší trh Kolbenova a jiné bazary starého vybavení.

16 http://www.obytechalidech.com [cit.11.12.2014]

33

„Co se týká nábytku, tak to je většinou IKEA kombinovaná s různýma nálezama (například jsem našla krásný židle u kontejneru). Všechny ostatní věci jsou prostě takovej sběr, co mě kde zaujme.“17

„Drahý věci je podle mě hloupost kupovat. Ono se to nakonec někde najde, třeba v bazaru. Věci dávám citem k sobě, vůbec ne jestli se k sobě hodí.“18 O zálibě v retro designu můžeme uvažovat také z hlediska jejího významu jako ukazatele vkusu. Problémem vkusu v rámci sociálního pole se zabývá P. Bourdieu (1984). Odlišuje vkus legitimní („dobrý vkus“ dominantní třídy), průměrný vkus (střední třídy) a vkus populární (dělnická třída). Vkus je podle něj jedním z distinktivních rysů mezi jednotlivými třídami. Výbava bytu ve stylu retrodesignu jako by byla důkazem vysoké míry kulturního kapitálu jeho obyvatelů. Neplatí ale jasné vodítko, že vše, co je staré, je žádoucí, záleží na vkusu, který je odůvodňován osobním citem. „Kde vybíráte věci do bytu? Pavel : Nemáme asi žádný stálý místo, spíš tak chodíme s očima otevřenýma, kamkoliv dojedeme, tak se poptáme třeba po nějakym antiku. Myslím, že v antikách leží spousta takových špeků, který tam lidi dají a vůbec netuší, co tam dávají. My nejsme teda žádný znalci, je to pocitová věc.“19 „Věci dávám citem k sobě, vůbec ne jestli se k sobě hodí. Oni se nakonec nějak propojí. Nejsem úplně zastáncem mít věci od A do Z vymyšlené a vydesignované.“20

„Většinou si věci vybírají mě. Není to tak, že bych něco cíleně hledal.“21 Podle fotografií bytů se ale ukazuje, že mnoho z dotazovaných vyznává podobný styl, mám tedy dojem, že i když sami deklarují vybírání předmětů do svých domácností jako intuitivní činnost, ve skutečnosti podléhají specifickému módnímu trendu. Jeho 17 18 19 20 21

http://www.obytechalidech.com/mariana-dvorakova/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/libor-lipa/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/eva-a-pavel-urbanovi/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/libor-lipa/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/honza-dostal/ [cit.11.12.2014]

34

nejasné hranice jsou formulovány zaprvé jako estetické: „...nemáme rádi přeplácané věci, inklinujeme k čistému designu, což pro mě znamená Funkcionalizmus, Kubismus, Bauhaus, a mám ráda také Artdeco a Brusel.“22 „Takže jsme ho přemlouvali a nakonec jsme dostali sofa a dvě skříně, která jedna je jako u mejch rodičů ve Vlašimi, křišťálový lustr, a pak druhou skříň máme v ateliéru. Byl to trošku boj. Lu: Ale za to prvorepublikový sofa to stálo.“23 Součástí trendu jsou dále také příběhy o původu věcí, o jejich výhodnosti – o nálezech či laciné koupi, o dědictví. V tomto případě nestačí, když je interiér vkusný a retro – zajímavý. Je třeba doložit, že předměty nebyly drahé, že vybraný vkus nezáleží na ekonomickém kapitálu, ale na tom kulturním. Právě při odůvodňování nedůležitosti peněz se zde setkáváme se zdůrazňování možnosti najít něco u kontejnerů, nebo na ulici. „A co se týče vybavení bytu? Většinou blešák, pak dost věcí člověk najde na ulici. (...) Co jsi pořídil naposledy? Štokrle a stůl. Byly na Vinohradský u kontejneru.“24 „Jsou tady věci jako třeba židle v kuchyni, které jsem našel a nechal jsem je jen nově očalounit, nebo jsem našel jídelní stůl.“25 „Vlastně jedna z posledních věcí (úlovků) je truhla. Taková stará a hezká. Byla v kontejneru a ten pán, co ho měl na starosti, byl tak hodnej, že mi s ní pomohl až domů. Ostatně převážná většina mých věcí je bazarových.“26 Čím výhodněji byl předmět sehnán, tím větší radost jako by novému majiteli poskytoval, tím jasněji ho pak reprezentuje. Příběh o cestě věci z odpadu má zde tedy posilující efekt pro daný předmět jakožto status symbol dané vrstvy. Jako časté zdroje 22 23 24 25 26

http://www.obytechalidech.com/rado-turko-a-eva-dudasova-turkova/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/lucie-jindrak-skrivankova-a-jan-alex-jindrak/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/lubos-kuca/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/vojtech-marek/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/marketa-michalkova/ [cit.11.12.2014]

35

vybavení bytů dotazovaní uvádějí také bleší trhy a bazary. Je tedy zřejmé, že při shánění tito lidé kopírují cestu předmětů, kterou podnikají také vyběrači profesionálové. Ač to tak z poslední citace nevypadá, je jejich vzájemný vztah v určitém bodu konkurenční (při vybírání), v dalších stanicích se lidé vyznávající tento retro trend stávají zákazníky a tedy podporovateli těch, kdo se sběrem starého designu zabývají z ekonomických důvodů. Další charakteristikou tohoto trendu je pak záliba v jednoduchosti a praktičnosti zařízení domácnosti, pod heslem „nemít toho moc.“ „Jak jsem furt pryč, nestačim si k ničemu vybudovat žádnej vztah, zjistila jsem, že vlastně nic moc nepotřebuju, asi jenom ty věci, který používám na malování. Je fakt, že mám ráda málo věcí, čistej prostor a tak (…) Jsem zjistila, že v podstatě nemám ráda, když někdo okolo sebe schraňuje moc věcí.“27 „Já miluji retro styl a v podstatě všecko, co bych si vzala domu a nemůžu nebo nechci mít úplně přeplácaný byt.“28 „Vlastně toho tady ani moc nemám, jen to co potřebuji. Nerad se obklopuju nepotřebnými věci. I když, pár jich tady také mám.“29 "Byl tu jen ten stůl v kuchyni a nějaký skříně, jinak je tu všechno moje. Ale moc nábytku tu nemám, na co taky:) Snažím se mít co nejmíň věcí."30 Z výpovědí by se dále dalo usuzovat, že trend v sobě obsahuje také výčitku materialismu, v tom, jak se dotazovaní vymezují vůči přílišnému nakupování a shromažďování věcí. „A když tedy náhodou někam jdeš, do jakého obchodu s vybavením do bytu, kam jdeš? Tak spíš do antiku, od tamtuď mám skřín a stůl. Ale já moc nenakupuju.“31 Toto vymezení vůči materialismu je však jen zdánlivé. Přestože většina dotazovaných prohlašuje, že toho nechce mít kolem sebe moc, na vlastněné věci ale klade velký důraz. 27 28 29 30 31

http://www.obytechalidech.com/veronika-derdova/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/rado-turko-a-eva-dudasova-turkova/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/pavel-novy/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/eva-illesova/ [cit.11.12.2014] http://www.obytechalidech.com/honza-dostal/ [cit.11.12.2014]

36

Byt a jeho vybavení je totiž za reprezentací jich samotných a jejich sociokulturního kapitálu, není pro ně sice důležitá kvantita, ale na kvalitě věcí jim velmi záleží. Jsou tak připoutáni k hodnotě (emocionální, estetická apod.), vážící se k předmětům. Belk popisuje materialismus následovně: „Materialismus je důležitost, kterou člověk připisuje materiálním vlastnictvím, a víra v to, že určitá vlastnictví jsou hlavním zdrojem štěstí“(Belk, 1985: 267, vlastní překlad). Právě ono zmiňované „štěstí“, které zmiňuje Belk, je pro dotazované silně propojené s věcmi, které vlastní a kterými se obklopují. Primárně předměty neshromažďují, ale vybírají si právě ty, ke kterým mají intenzivní pouto a které vyjadřují svým stylem jejich příslušnost k dané společenské vrstvě.

4.3.3.4 Předměty v umění a jejich schopnost vyvolat imaginaci

Estetické kvality starých předmětů k VOK přitahují také umělce, kteří zde shánějí komponenty do svých děl. Podle studentky sochařství „to dělaj všichni“, ale málokdo se tím chlubí. Výhody použitých předmětů spočívají právě v jejich osahanosti, originalitě, autentičnosti. „Když dělám ňákou instalaci a nechci, aby to vypadalo jako z Ikey, tak si s tim musim dát práci, že jako sbírám takhle. Mě se třeba líbí jako když těm věcem dávám ten druhej život. Jako ta věc která umřela, nebo jako už je nepotřebná, tak člověk ji trochu ožije, tak ty už to máš za sebou chudinko, tak poď. Vezmem tady ten starej lustr a dáme ho do klubu, kde jeden večer bude teďka zářit a tim jí prostě vrátíš na chvíli život. Jako že třeba světlo je pro mě živá energie. Když to bliká tak to žije.“ (Světlonoš, 10/2014) Fascinace estetikou odpadu v rámci umění je dohnána do extrému například uměleckou skupinou Jedinečné Svatopěstitelské Družstvo (JSD), která se po přibližně 20 let věnovala sběru vyhozených věcí (z popelnic a kontejnerů) a jejich rozmisťováním po tvrzi v Kuřívodech, kde tímto vytvářela UNIVERSÁLNÍ PSYCHIATRICKÝ CHRÁM (UPSYCH 316a). Jednotlivé pokoje byly zaplněny harampádím podle určitého klíče, kterým bylo vytvoření pokojů - oddělení zařízených na míru konkrétních imaginárních osobností. Uspořádání předmětů (odpadů) se dělo tak, aby vznikl příběh, ve kterém věci opět mají svůj význam a hodnotu, umělci takto tvořili vlastní světy pro nalezené předměty. 37

Skupina tak vytvořila vlastní specifické prostředí, v podstatě muzeum - sbírku, která má svá vlastní pravidla, podložená sepsanými pravidly. Nalezené věci nazývají "šmelc", tzn. vyhozené pqedmety, ponechané puvodním majitelem bez jeho dalsího zájmu. V rozsahu a zameqení sbírky je obsazen veskerà smelc bez jakéhokoliv materiálního nebo sortimentálního vymezení s tím, ze zameqení jednotlivàch oddelení je natolik siroké, ze se do sbírky dá zaqadit prakticky cokoliv. Jednotlivé pqedmety dostávají vàznam v rámci vytvořených struktur v jednotlivých místnostech, které pak dohromady tvoří tento 'psychiatrický chrám'. „Třeba knížka, plesnivá hnusná, když jí máš v ruce, tak si myslíš, co s tim? Ale když jí umístíš na půdu, kde je prach, kostlivci, rezavej psací stroj, tak tam patří.“ (Ondřej, 5/2015) Podle zmiňovaných pravidel se nic z věcí, které překročily práh zámečku, nesmí vyhodit ani prodat. Vše má své místo, chaos je jen zdánlivý, má svá vlastní pravidla, která jsou držena všemi artefakty nacházejícími se na jim určených místech - a to jak v rovině materiální, hmotné, tak i estetické a určitým způsobem rovněž mystické (imaginace a specifická mystika je pro UPSYCH jedním z důležitých základů, na nichž celá sbírka stojí). Členové skupiny se tak pohybují na pomezí mezi sběrači, kteří předměty hromadí a sběrateli, kteří utváří sbírku s určitými pravidly. Nahromadění tohoto ohromného množství odpadu na jednom místě pod záminkou estetického až mystického prostoru ovšem v případě UPSYCHU vyústilo ve stav, kdy se prostředí stalo nebezpečným a začalo si podmaňovat své okolí – své lidské správce a budovu zámku jakožto svého hostitele. Předměty samotné, zachované v původním stavu a dlouhodobě skladované bez praxe „opečovávání“ (úklidu, čištění, větrání) se přeměnily v hmotu obsahující mimo jiné například bakterie či viry, které pro člověka představují biologické nebezpečí. „Ondřej onemocněl z kožených držadel kufrů s kterými pracoval, v nich se drží bakterie, jeden ze šmelcařů dostal mor, to sice zní hrozně, ale dnes už je to normálně léčitelné.“ (terénní poznámky, 5/2015) Nezvladatelná masa odpadu výrazným způsobem zasáhla také do osudu samotné budovy zámečku, a to kvůli fyzické nemožnosti uskutečnit zde plánovanou a nutnou 38

rekonstrukci. Zaplnění budovy odpadem tak vedlo až k tomu, že byl zámek vyškrtnut z registru památkově chráněných budov. Ze stejného důvodu je také zámek jako objekt neprodejný. Na příkladu této extrémní estetizace odpadu, spojené s jeho až maniakální umělecko-imaginativní kontextualizací, lze pozorovat jeho schopnost přemoci lidmi nastavené konvenční rámce, jeho aktivní schopnost odstranění hranic civilizace ve smyslu hygieny. To, co je za přijatelnou hranicí hygieny je podle M. Douglas (2014) vnímáno jako nebezpečné a nabývá podoby tabu. Zde, jako by odpad, který byl vytržen ze své běžné cesty zpracování či zániku, opravdu vytvořil jakousi niku chaosu, která svou moc využila k vyřazení vlastního okolí z institucionálních struktur, k opravdové destrukci řádu.

4.3.3.5 Předměty v angažovaném kontextu

Z internetových diskusí na téma způsobu života šetrného k životnímu prostředí, jsem měla jisté povědomí o lidech, kteří věci z kontejnerů či sběrných dvorů berou mimo jiné z ideologických důvodů. Nejprve jsem si fakt, že jsem v průběhu navštěvování VOK na nikoho z nich nenarazila, vykládala prostě jako smůlu. Cesta k ideologickým recyklátorům a zachráncům odpadu se mi ale otevřela sama, a to díky jejich vlastní angažovanosti. Již při začátcích mého zájmu o téma věcí a dění okolo VOK mi totiž přišla zpráva od jedné ze zakladatelek projektu Zdrojovna, která se o tématu mého výzkumu doslechla přes společnou známou. Její obsah spočíval v rozčarování pisatelky nad tím, že předměty odložené do sběrných dvorů nelze z nich nijak dostat pryč. „Dnes jsem se dostala do sběrného dvora na Praze 2. Našla jsem tam čtyři krásné židle a bylo mi sděleno, že si je vzít nemohu, protože jdou k likvidaci. Pan popelář mi sdělil, že věci, které jsou do dvora svezeny, si nemohou brát ani oni, ale že "někteří lidé zeshora" někdy ano, když se jim zrovna něco líbí. Zvedlo mě to ze židle (skoro do slova)...“ (komunikace s Terezou Klenorovou, 11/2013)

Sběrné dvory v Praze jsou často pod kamerovým systémem a jejich zaměstnanci mají zákaz komukoliv braní věcí ze zdejších kontejnerů povolit. Zaměstnanec sběrného 39

dvora mi vysvětloval přítomnost kamer jako kontrolu bezpečnosti – prý jsou zde, aby se nikomu nic nestalo. Ať už je důvod zákazu ve sběrných dvorech jakýkoliv, přítomnost kamerového systému zde stupňuje jeho autoritu. Pokud na situaci ve sběrných dvorech vztáhneme Foucaultovy úvahy o strukturách dohlížení (Foucault, 2000), dalo by se tvrdit, že přítomnost kamer jako dohlížitele působí na zaměstnance disciplinačně, kvůli vědomí toho, že jsou neustále pod kontrolou (snad i bez ohledu na možný trest za porušení zákazu) jsou pak tito zaměstnanci puzeni jednat podle stanoveného řádu. Takto zpřítomněný dohled znesnadňuje možnost se řádu nepodvolit a nakládat s vyhozenými předměty podle svého uvážení, jako je tomu u VOK, kde je v roli hlídače člověk, jehož svobodu v nakládání se svěřenými věcmi limituje převážně vlastní (jakkoliv také disciplinované) svědomí. Tereza vysvětluje své rozčarování nad způsobem zacházení s odpadem s ohledem na ideje ekologismu, snahy zpomalení spotřebního koloběhu. ...protože mi připadá absolutní nesmysl, aby se nábytek, knihy, cokoli znovu použitelného, ničilo, když to může udělat spoustu užitku někde jinde (Domy na půl cesty, různé organizace atp.). (komunikace s Terezou, 11/2013) Zakladatelé Zdrojovny vycházejí z kritiky 'oficiální' cesty odpadu. Chtějí změnit směr proudění věcí, které jsou určeny k vyhození tak, aby zůstaly veřejně dostupné k novému využití. „Rádi bychom byli svým ekologickým a sociálním laděním alternativou ke sběrným dvorům. Chceme být místem, kde znovu ožívají věci i mezilidské vztahy. (...) Zdrojovna má být prostor, kam lidé budou moci přinést nepotřebné nebo rozbité věci: nábytek, nádobí, bicykly, prostě cokoliv ze své domácnosti či garáže. Návštěvníci recyklační dílny si pak budou moci tyto odložené věci opravit, předělat, zkrátka upravit k obrazu svému a odnést domů za částku pokrývající náklady.“32 Projekt Zdrojovny díky kampani na sociálních sítích získal podporu a tímto způsobem se okolo něj utvořila skupina podporovatelů. Lidí, kteří sdílí zájem v recyklaci. 32 http://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/kdyz-se-odpad-zmeni-v-poklad-v-praze-vznikarecyklacni-dilna-zdrojovna [cit. 11.10. 2014]

40

Co se týče ústředního organizačního týmu, jedná se několik mladých lidí do 30ti let. Jejich cílem je utvořit Zdrojovnu nejen jako sklad a dílnu, ale také jako komunitní centrum, sociální podnik. Aktivity Zdrojovny se vyvíjely postupně přes pořádání recyklačních workshopů a hapeningů za účelem sběru materiálů pro tvorbu. V minulém roce získala Zdrojovna dočasně vlastní dílnu, místo, kde se její podporovatelé mohou scházet a v rámci pořádaných workshopů zde společně tvořit. Jako účastník několika workshopů jsem zrealizovala několik rozhovorů o odpadech jako materiálu pro tvorbu. V propagačním videu Zdrojovny její zakladatelky procházejí kolem kontejnerů a odpadkových košů, aby zde zachránily předměty, které je možné dále použít. V reálu ale věci, které byly na workshopech používány pocházely hlavně z darů účastníků nebo sympatizantů. Získávání předmětů bylo také limitováno prostorem pro uskladnění. „Zpočátku nemohli ty věci kumulovat, neměli dostatečný prostor. Také brali jen když se někdo zbavoval více věcí najednou – základní škola, skautská klubovna, nebo pán z Karlína, který rušil svůj „obchod“ - místo kde shraňoval věci za odvoz a levně je prodával, půjčoval, nebo daroval dál. Nebylo také možné vybírat věci od lidí plynule – kvůli nedostatku prostoru.“ (terénní zápisky, 10/2014) Kolem Zdrojovny se tedy vytvořila síť recyklátorů, lidí, kteří by se jinak pravděpodobně nesetkali. Proto, aby se mohli účastnit aktivit ve Zdrojovně jako lektoři, byla důležitým kritériem volba materiálu pro tvorbu – měl to být materiál, který by byl jinak odpadem. V praxi se na workshopech pracovalo hlavně s nábytkem a dřevem – to obnášelo řezání, broušení, lepení, lakování, sbíjení, šroubování a klížení, pro práci s materiálem tedy bylo třeba také know-how řemesné povahy. Jako výchozí materiál nesloužily jen kusy nábytku s nějakým defektem (chybějící noha stolu, sedátko židle a pod) ale i předměty vyšlé z módy – staré lyže, bambusové hůlky, nebo například i psací stroj. Tyto byly pak přetvořeny v nový objekt, s novou praktickou či estetickou hodnotou. Na workshopech, které jsem navštívila, převažovalo právě přetváření běžných předmětů, které ztratily svou původní funkci, na předměty estetické, přičemž jejich původní charakteristiky (původní funkce) zůstávají čitelné. Jejich způsob tvorby lze tedy zařadit do oblasti garbage designu. Co je to garbage design, vysvětluje P. Muchová (Muchová, 2008) ve svém textu O sbírání odpadků:

41

„Pod pojmem garbage design (tento termín může mít i jiné ekvivalenty, např. rubbish design, junk design aj.) se označuje zpracování odpadového materiálu za účelem výroby nového objektu/předmětu. (…) Tyto objekty jsou následně kreativním způseobem přetvořeny tak, že dojde k obnovení jejich užitné hodnoty, případně ke změně z původního účelu na jiný.“ (Muchová, 2008: 104) V garbage designu je kladen důraz na estetičnost, který se zde propojuje se záměrem ekologickým a etickým: „Garbage design je kritickou reakcí na nepřebernou záplavu mnohdy nepotřebného a postradatelného zboží, kterým jsme ze všech stran atakováni, a poukazuje na „nezamýšlené důsledky“ spotřeby a ekologické otázky spojené s hromaděním odpadu. Garbage design tedy můžeme chápat také jako design s etickým požadavkem.“ (Muchová, 2008: 105) P. Muchová také rozlišuje garbage design profesionálních designérů a amatérů, přičemž u profesionálních tvůrců mluví o využití průmyslových způsobů výroby a o jejich snaze o masovou produkci. Amatérským garbage designérem je pak: „Laik, pro něhož je garbage design a sbírání nepotřebných předmětů zábavou či životním stylem“, kdy „Hlavním kritériem výběru a sběru je především jeho zaujetí.“(Muchová, 2008: 105) Podle jejího rozdělení, by tedy lektoři worshopů ze Zdrojovny spadali do skupiny amatérských garbage designérů. Zařadíme-li lektory Zdrojovny do kategorie tvůrců garbage designu, je důležité zdůraznit, že jim v první řadě nejde o zisk z prodeje vytvářených (designových) předmětů, ale hlavně o zpřístupnění či propagaci recyklace jako způsobu rezistence konzumu, nebo o osvětu a přehodnocení konzumních návyků veřejnosti. Vyrábění z odpadů je pro ně kreativní cestou jak upozornit na něco s čímž nesouhlasí. Jednou z lektorek je restaurátorka Štěpánka, která se zaměřuje na výrobu recyklovaných hraček a dekorací, jako výchozí materiál používá zbytky plechů a drátů, počítačové komponenty, vyřazené elektrosoučástky, slámu. Jako osobní impuls k recyklaci uvádí šok z koloběhu konzumu, který zažila, když se přestěhovala do Prahy. Štěpánku k pořádání workshopů vedla také touha pracovat s dětmi.

42

„...aby se děti učily, že rozbité věci se nemusejí vyhodit, ale dají se opravit, předělat.“ (Štěpánka, 7/2014) Součástí jejích snah je tedy také osvětová činnost. Další z lektorek, která se věnuje výrobě šperků ze zátek od plechovek a drobných předmětů z vinylových desek uvádí, že ji k recyklaci přivedla snaha „žít alternativně, snažit se o soběstačnost, respekt k přírodě“ (Kudlanka, 10/2104). Krom pořádání workshopů je pro ní tato alternativa jako životní styl spojena s vegetariánstvím, komunitním bydlením, snahou nenakupovat, ale raději směňovat služby s ostatními členy komunity. Tedy se snahou vycházející z kritiky komerčního způsobu života. Recyklační workshopy v režii Zdrojovny lze tedy interpretovat jako angažovanou činnost, která se uskutečňuje prostřednictvím práce s odpadovými materiály a působí jako osvěta ohledně sociálně environmenální tématiky.

4.4

Interakce lidí, lidí a věcí, stud, distinkce

Na VOK a jeho bezprostřední okolí se můžeme podívat také z hlediska interakcí, které se zde díky němu odehrávají. Mnohdy se stává místem pro nahodilou komunikaci, jejímž tématem jsou zde odkládané předměty, ale také i běžné každodenní záležitosti ze života těch, kdo se u něj zastaví. 'Zábavy' okolo kontejneru, se neúčastní pouze lidé, kteří sem něco přinesou, ale i kolemjdoucí, kteří si jsou fascinováni seskupením bizarních předmětů, které se zde hromadí a zapojují se do dění, které je charakteristické pro událost přistavení kontejneru. „Mladí policisté sledují jak nakládaj, vtipkujou – na pani: 'A přinesete i manžela?' Obsluha: 'děti do 6-ti let se berou se zavázanýma rukama' 'krásná teflonová pánev, to se bude vařit – no, ale řízek na ní neni'“ (terénní zápisky, 8/2013) Agency velkoobjemového kontejneru má tedy co dělat s určitou přitažlivostí věcí, které do nich umisťujeme, ale také s přitažlivostí aktivit a celého dění v jeho blízkosti. 43

Pokud uvažuji nad přitažlivou silou kontejneru, docházím také k tomu, že jsme zvědaví. Při zkoumání toho, co někdo jiný vyhodil, se otvírá možnost odhadovat a domýšlet se, jak asi tento neznámý člověk žil. Ve VOK se nacházejí předměty, které dříve patřily do soukromí, do konkrétních domácností a často s sebou nesou stopy po svých bývalých majitelích. „Po smrti babičky jsme s matkou třídily a rozdělovaly věci, po sobě zanechala. Mezi nimi byly i dvoje tepláky, oba kusy měly na místě pravého stehna ošoupanou tkaninu. Matka si hned vybalila, že babička, když vstávala s námahou ze židle, na tomto místem se rukou podpírala, aby se mohla lépe narovnat.“ (autobiografické poznámky, 5/2015) Pokud by se tyto tepláky dostaly do rukou cizí osobě, mohla by se o původu vybledlé oblasti pouze domýšlet. VOK je umístěn venku a veřejně. Věc byla vyřazena ze soukromé sféry právě tím, že se stala přechodně odpadem, něčím amorfním, hraničním, co v domácnosti již nemělo své místo a začalo působit chaotickým dojmem, dojmem špíny (Douglas, 2014). Pokud se tyto předměty ocitnou ve veřejném prostoru, mají ale stále nádech věcí osobních, intimitu své původní domácnosti, svého předchozího majitele. Manipulace s těmito předměty může někoho přímo odpuzovat: „Monika ani nenakupuje v secondhandech, představa, že má na sobě něco po někom cizím jí připadá nechutná: „Nevíš, kdo na to sahal, kdo to nosil.“ (terénní poznámky, 3/2015) Vědomí o možném předchozím životě věcí tak může pro někoho představovat nepřekročitelnou hranici. Nezáleží na tom, zda se historie předmětu přímo materializuje do fyzických stop po předešlém majiteli. Stačí, aby jeho původ nebyl dostatečně znám. Přechodový rituál předmětu, ve smyslu jeho vyvlastnění z používání předchozího majitele může nabývat nejen symbolické povahy (osvojení / přijmutí do nové domácnosti) ale i povahy materiální ve smyslu jeho umývání, praní, čištění, kdy nesmýváme jen prach a reálnou fyzickou stopu, ale i bývalého majitele jakožto abstrakci. Při braní věcí z kontejnerů, popelnic, či věcí volně pohozených ale hraje důležitou roli také sociální kontrola. 44

„Vždycky když si něco vezmu od kontejneru, cítím malý pocit viny... kvůli lupu, jako kdybych... mám pocit, že není vidět, že chci tý věci vtisknout nový využití. Že se nehrabu v odpadcích.“ (Kristina, 4/2014) Samotná praktika dotýkání se a braní věcí, které nejsou naše a zároveň dlí v nečisté kategorii odpadu, vzbuzuje v lidech srostlých se společenským řádem pocity studu a nepatřičnosti vlastního jednání (Douglas, 2014). „Viola chodila nejprve pouze okolo (popelnice), neodvážila se dětské hračky a oblečení vzít. Nechtěla aby jí viděli sousedi. Vrátila se až večer za tmy. Co když jí ale někdo uvidí jak oblečení po něm nosí? Co si pomyslí?Bude ho raději nosit jen na výlet?“ (terénní zápisky, 1/2015) Tato výpověď svědčí také o tom, že pro větší snesitelnost tohoto nekonformního jednání mohou vznikat specifické techniky, kterými si lze překročení hranice usnadnit. Můžou nabývat podob jako je ono „jít za tmy“, nebo například „jít něco vyhodit a zároveň si něco jiného nenápadně vzít“. Sílu a moc sociální kontroly (a zároveň sebekontroly) lze ukázat například na tom, že zkušenost překročení hranice studu a společenské konformity, může pro osobu, která z kontejneru něco bere, znamenat vzrušující událost, zážitek hodný zapamatování. „...třeba v Benátkách to bylo takový jako – šílený beru věci z kontejneru, památka, budu si to pamatovat pořád.. víš takový jako pocity.) ...v Benátkách mě to napadlo, jako že na památku a líbila se mi, ale nakonec jsem ji nikdy neměla, ale mam ji prostě jako vzpomínku na ten večer.) „ (komunikace přes chat, 12/2014) Zážitkovost procesu vybírání předmětů z kontejneru se může stát jedním z důvodů k samotnému vybírání.

45

„Já sem taky jako tohleto sledoval, nebo díval sem se kde je kontejner ale.. to spíš jako když sem jel autem, berlingem, když sem prodával pohlednice, tak sem jezdil po praze furt docela a vždycky když byl ňákej kontejner, tak automaticky vždycky jsem (...) se v tý jízdě podíval jestli tam něco není. A třeba no periferně člověk už poznává nějaký tvary který ho vlastně zaujmou a má z toho radost.“ (Světlonoš, 10/2014) Přistavení kontejneru jako vybočující událost, souvisí nejen s vybíráním, ale také s vyhazováním. Nevšední praktiky odehrávajícími se ve veřejném prostoru, mohou znamenat vytržení z každodenního rytmu jednotlivce i veřejného prostoru a jeho zažitého neosobního fungování. „Marika vyklízela zahradu, byly s tím celkově vlastně dost obstrukce, obnášelo to víc aktivit, co člověk musel udělat. Všimnout si a najít si kdy a kde kontejner bude. Připravit větve na zahradě. Sehnat si pomoc pro samotný proces odvozu. Sehnat kárku. Odvézt. To vše je pro ni vykročením z běžného rutinního života. Navíc pak když šly s kárkou po ulici – musely jít na několikrát, bylo toho hodně, co bylo potřeba odvézt – tak se setkaly s několikrát s těmi samými cizími lidmi, kteří asi ani v okolí nebydlí, ony je neznaly. Když se tedy po několikáté na té ulici takto setkali, stalo se, že se začli jakoby zdravit, usmívat, což samo o sobě, v běžném režimu (mimo tuto událost ku příležitosti přistavení kontejneru) také není normální.“ (terénní zápisky, 6/2015) Jak ale mechanismy disciplinace ve veřejném prostoru působí na vyběrače profesionály, pro které je práce s odpady na veřejnosti denním chlebem? Podle mých pozorování jsou si i oni moci společenského tlaku dobře vědomi. Jejich reakce pak spočívá v sebevyčlenění se z většiny, od těch kdo by je mohli soudit. Tuto distanci je možno rozpoznat už na tom, jakým způsobem s okolím interagují, a jak s ním nekomunikují (pokud to není potřeba například pro možné navázání výhodného kontaktu).

 „jedna dívka v průběhu toho jak vybírají, odchází, šli spolu po ulici, viděli kontejner a začli se (mezi sebou ale nahlas) bavit o tom, jestli si můžou něco vzít a došli k tomu že ano, chlapi (profesionálové) celou dobu mlčeli, nijak nepomáhali

 kluk se ptá, jestli si může vytáhnout skříňku, obsluha říká že jo, nic víc 46

 delší chvíli bojuje s vyndaváním (kontejner už je docela plnej), vytahuje to na chodník

 obsluha dvojici komentuje s posměškem, navíc trochu nadává, že mu v kontejneru udělaj bordel a pak to tam stejně nechaj (…)

 kluk hledá ještě prkýnko, co by udělalo ve skříňce příčku, nachází ale jen nějaký nevhodný (…)

 potom co odcházej, dozvídám se od chlapů (pozn. profesionálů), že tu příčku měli celou dobu na svým vozejku, tvářej se jako že na ty mladý vyzráli, že jim to neřekli...“ (terénní poznámky 8/2013) Distance profesionálů ale nemusí spočívat jen v jejich zlomyslné neochotě, může být verbalizovaná a vztažená na veškerou okolní konformní společnost. „Chlapi komentujou kolemjdoucí ženský, pejskaře, cyklisty, lidi co choděj do domů, hodně z nich jsou „kriplové“ (žena protože má moc dětí, cyklista že vypadá jak „debil“ ve svém sportovním oblečku...)“ (terénní poznámky 8/2013)

Tito vyběrači profesionálové mají tedy, dle mého názoru, jistým způsobem vtělenou zkušenost své marginality, jejich pozice ve struktuře společnosti při práci u kontejnerů je někde na pomezí konformity a abnormality, mainstreamu a vyloučenosti. U VOKu se pro ně otevírá prostor, kde mohou dát najevo svou nadřazenost, kde mohou ukázat kdo je pánem tohoto meziprostoru a uplatňovat nějaké mocenské mechanismy, posilovat svůj status jako profesionála. Na výše zmíněných příkladech z terénu lze sledovat konkrétní projevy těchto mocenských mechanismů vůči mainstreemové společnosti, jako je právě ignorace jejích členů, a nadávky směřované k nim, nebo neposkytnutí hledané police. Marginalita profesionálů je konstruovaná jejich praktikou sběru a překupování kontejnerových předmětů, stejně jako, protože jsou marginalizovanou skupinou, tak se uchylují k těmto technikám obživy a budování sociálního statusu. Lze říci, že odpad, stejně

47

jako tito „profesionální překupníci“ jsou v situaci vyloučení z běžného řádu a jejich vzájemnou interakcí se tato marginalizace utvrzuje a stabilizuje. Pocit nepatřičnosti z překračování hranic není v tomto kontextu zapříčiněný pouze vlivem sociální kontroly/disciplinací ve vztahu k dichotomii (normality, abnormality, mainstreemového a vyloučeného, čistého a špinavého) (Douglas, 2014), může být způsobován i samotnou přerozdělovací ekonomikou VOK. Pro ty, kdo jsou více pod vlivem působení sociální kontroly je samotné účastnění se na překupnictví odpadu překračováním hranic. Dojem nepatřičnosti pak postihuje celou trasu, kterou předmět podniká v rukou profesionálů až do doby dokud se nedostane do „patřičných“ rukou. Jako nepřijatelné prostředí tak bývá označována například také Kolbenka: „Mamá na Kolbenku prostě nemůže chodit. Ví že by tam levně získala spoustu materiálů pro své instalace (kožky), ale to prostředí podle ní není férové. Za prvé neví, odkud to místní zboží pochází, občas jsou tam k vidění celé vybavení chat. Za druhé ceny zde absolutně neodpovídají. Ona má přehled, kolik tak kožka má stát, ale když vidí, jak tam zákazník tvrdě smlouvá o už tak nesmyslně nízkou cenu, tak to nemůže snést, není to správné. Ten zákazník ožebračuje chudáka.“ (terénní zápisky, 12/2014) Z hlediska vyběrače profesionála, je sice bleší trh Kolbenova místem, kde je jeho činnost legitimizována, v očích sochařky Mamá, ženy s vysokoškolským diplomem a značným kulturním kapitálem ale představuje místo nekalých praktik a nemorálního jednání. Podobně sporné místo ve většinovém diskurzu zaujímají také sběrny kovů či sběrné dvory (viz např. titulek článku „Blesk testoval nový zákon proti zlodějům: Vykupují sběrny kovů „horký zboží“?“33) Morální odsudek tohoto prostředí je zřetelný i z výpovědi lektora Romana: „On také nejraději shání materiál přímo přes konkrétní firmy, které mají kovový odpad a speciální kontejnery. Odůvodňuje to tím, že s lidmi z „firem“ je možné se domluvit, na rozdíl od „živlů“, které provozují sběrny. Vysvětluje, že jsou to lidé, kteří se na svých místech drží už 30 let a provozují zde nějaký nekalý byznys. Sám do sběren kovový odpad jen odváží, ale s lidmi zde nechce mít nic společného. Uznává sice, že by pravděpodobně 33 http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/305774/blesk-testoval-novy-zakon-proti-zlodejum-vykupujisberny-kovu-horky-zbozi.html [cit. 23.6. 2015].

48

bylo možné od nich i něco získat, ale nechce se s nimi zaplétat, mají prý vlastní systém: „překupničí, nezajímá je, jestli vezmou kříže, kanály nebo jiné kradené kovy, hlavně to chtějí dál zpeněžit“ (terénní zápisky, 7/2014) Je tedy zřejmé, že se pan Roman vymezuje k tomuto odvětví či způsobu recyklace velmi negativně, a to hlavně s ohledem na morální či etická hlediska. Nesouhlas s šedou zónou (ekonomiky i etiky) je pro mnohé lektory Zdrojovny důvodem pro to, aby tato místa nevyužívali pro získávání materiálů pro své aktivity a aby hledali alternativní způsoby seberealizace a svých recyklačních snaženích. Z některých výpovědí lektorů také vyplývá, že důležitou roli v tomto ohledu hraje právě přítomnost obsluhy u VOK, která zároveň se znalostí vyhlášky o nakládání s odpadem. „Od VOK nic nebere (…) uznává, že by to možná šlo, ale je tam ostraha.“ (terénní zápisky, Štěpánka 7/2014) Od této možnosti získávání materiálů Štěpánku odrazuje z části přítomnost ostrahy, ale také „bezdomovců“ a „divných typů“, kterých by se bála. Zdá se tedy, že se kolem míst pro sběr kovového odpadu určených pro veřejnost, vytváří (alespoň v myšlenkách lektorů a spolupracovníků Zdrojovny) určitá hranice, kterou nejsou schopni či ochotni překročit. Na tomto poznatku lze také sledovat to, co P. Bourdieu (1984) nazývá distinkce, tedy potřebu lidí společenské vrstvy s vyšším stupněm ekonomického, sociálního, či kulturního kapitálu, odlišit se od těch s nižším socioekonomickým / kulturním postavením. Lidé jsou různě umístěni v sociálním poli a odlišují se způsoby zacházení se světem, mají odlišný habitus. V našem případě jsou praktiky či způsoby života lidí pohybujících se v prostředí drobných polozákonných ekonomik, které bují například okolo recyklace kovů, ze strany ideologických recyklátorů vnímány jako opovrženíhodné. Samotní lidé zapojení v těchto ekonomikách jsou pak vnímáni jako nebezpeční. Nechuť či neochota ke spolupráci s lidmi, kteří se pohybují okolo sběren, je možná také jednou z praktik, která spolupůsobí při formování skupiny recyklátorů okolo komunitního centra Zdrojovna. Vymezení se (zde vůči spolupráci a dění okolo sběren) je totiž indikátorem formování (tedy existence) společenské skupiny (Latour, 2005). Tato 49

konkrétní již také má své mluvčí a definuje se na základě společného zájmu v recyklaci, což jsou podle B. Latoura (2005) další děje, na jejichž základě je možné sledovat společnost a vypovídat o ní z hlediska sociálních věd. Nevím, zda je nespolupráce s „živly“ okolo sběren explicitně zařazena ve vznikajícím „programu“ Zdrojovny, předpokládám ale, že jejím důvodem může být snaha o legalitu a důvěryhodnost celého projektu. Netroufnu si však určit osoby, které zde nazývám „živly“, jako antiskupinu v Latourově pojetí (i když někteří aktéři (Roman) v tom mají jasno). Tento posun ve smyslu novodobé relativní nedostupnosti odpadů z VOK (ať už z důvodu neochoty se podílet na „šmelinářské“ cestě odpadu, nebo v důsledku měnící se odpadové politiky a legislativy) podle mých zkoumání sleduje a prožívá i mnoho lidí mimo skupinu ze Zdrojovny. Recyklace je tak silný trend (Zahrádka, 2014), že má vliv na širokou veřejnost. Domnívám se, že právě proto lze v současnosti sledovat posun veřejných míst recyklace (za které v minulosti považuji VOK) na jiná místa. Podobně jako dříve fungovaly VOKy (jakožto shromaždiště materiálu a různorodého odpadu vhodného pro další využití), tak dnes fungují například stanoviště tříděného odpadu, u kterých se mnohdy objevují věci, které se do tříděného odpadu nehodí, které tam nepatří. Vedle papíru, plastu a skla se tak na těchto místech ocitají oděvy, boty, porcelán, vše, co by někdo mohl ještě ocenit a znovu použít. Jejich umístěním k popelnicím, které jsou jasně čitelným a viditelným ztělesněním recyklace, lidé říkají ostatním, že právě tyto předměty ještě nejsou odpadem na konci své cesty, že si zaslouží zrecyklovat.

50

5.

Závěrečné shrnutí

Ve své diplomové práci jsem se zabývala děním, které vzniká ve chvíli, kdy je do veřejného prostoru umístěn velkoobjemový kontejner. Zajímaly mě praktiky, které lidé vyvíjejí v souvislosti s jeho přistavením. V jejich popisu jsem se pokusila do popředí zájmu postavit vyhazované předměty, které v dění okolo VOK hrají zásadní roli, a sledovala jsem, jakých hodnot nabývají, jsou-li recyklovány. Abych byla schopna postihnout dění okolo kontejneru v dostatečném kontextu, rozhodla jsem se ho nejprve představit jako předmět ve veřejném prostoru, včetně jeho legislativního ukotvení, pravidel provozu. Popis kontejneru dále nutně vedl ke konceptualizaci toho, co je do něj ukládáno, k vysvětlení toho, co je to odpad. Odpadovost jako specifický stav věcí je sociálně konstruována, a jako kategorie je stavem nestálým, vyjednávaným. Pro někoho je to odpad a pro někoho je to poklad. (Světlonoš, 10/2014) Aktérství VOK a odpadu pak vede k určitým praktikám, jeho přistavení jako výjimečná událost v různé míře zasahuje do ustavených pořádků a rutiny každodenního života. Věnuji se praktikám, které předcházejí samotnému umístění věcí do kontejneru a souvisejí s přehodnocením významu předmětu a jeho vyčleněním do stavu odpadu. Jsou to praktiky třídění a vyhazování. V procesu vyhazování zohledňuji, jak vlastnictví určitých předmětů souvisí s tím, jak konstruujeme vlastní identitu ve společnosti charakterizované jako konzumní. S přítomností VOKu ve veřejném prostoru souvisí také praktika jeho hlídání. V osobě obsluhy kontejneru je ztělesněna jak autorita ze strany firmy, která odvoz odpadu zprostředkovává, tak také řád ve smyslu společenského pořádku. Ten se zhmotňuje například v tom, jak je okolo VOK uklizeno a čisto. Ačkoliv samotní aktéři v roli obsluhy vysvětlují svou činnost u kontejnerů převážně s důrazem na bezpečnost lidí, kteří sem vyřazené věci nosí, zjišťuji, že jejich působení má širší dopady na okolní dění. Jejich přijetí role obsluhy je také různým způsobem vyjednáváno, například s ohledem na sledování vlastních, například ekonomických, zájmů. Vybíráním předmětů z odpadu se mění jejich hodnoty v závislosti na novém 51

kontextu, ve kterém se ocitají. Soustředím se na to, jak nabývají hodnotu ekonomickou, na rekonceptualizaci odpadového předmětu v předmět mající prodejní potenciál jakožto materiál (u kovových předmětů), nebo jakožto zboží obchodovatelné ve specifickém tržním odvětví tzv. „fringe economics“ které se odehrává v prostředí bleších trhů, bazarů a dalších míst secondhandové kultury (Gregson, Crewe, 2003). Zjišťuji, že pro provozování obživy v této polooficiální sféře vzniká nutnost vybudování specifické sítě kontaktů, ale také získání obeznámenosti ve myslu know-how o procesech fungování tohoto typu trhu. Předměty vyjmuté z odpadu mají potenciál stát se objekty praktického využití, ať už ve své stávající podobě, nebo v podobě materiálu, který má dále posloužit pro domácí výrobu, například ve formě kutilsví. Tvrdím, že hodnota odpadů jakožto prakticky využitelných předmětů a samotná praxe jejich sběru může souviset s ekonomickou nouzí nebo zažitou skromností nových majitelů, osvojitelů předmětů. Praktiky vybírání mohou v určitých případech také souviset s estetickou hodnotou předmětů, s jejich potenciálem podtrhnout či reprezentovat vkus svého majitele. Předměty se společně s narací o jejich původu a s deklarací vztahu k materialismu ze strany vlastníka stávají statusovými symboly určité společenské vrstvy. Na základě obsahové analýzy blogu, který o této společenské vrstvě vypovídá, sleduji formování specifického módního trendu. Estetika starých předmětů získává na důležitosti také v rukou umělců. Na příkladu umělecké skupiny okolo projektu UPSYCH zkoumám možnosti a schopnost předmětů fungovat jako spouštěče lidské imaginace. Prostředí UPSYCHu ale také vypovídá o moci odpadů jakožto hmoty, která může mít destruktivní vliv na své okolí. V rámci uvažování o praktikách zacházení s odpadem se zaměřuji také na jejich chápání v angažovaném kontextu. Stopování trajektorií vyhazovaných předmětů mě v tomto případě dovedlo do v té době vznikajícího komunitního centra Zdrojovna, které se utváří právě na základě společného zájmu jeho členů a sympatizantů v recyklaci. Prostřednictvím workshopů výroby různorodých předmětů z odpadových materiálů zde probíhá osvětová činnost. Skrze zacházení s těmito recyklovanými materiály jsou pak uváděny v povědomost například ideje ekologismu a odporu k přebujelému koloběhu konzumu. Závěrem se snažím o propojení některých výše popsaných sfér, ve kterých se předměty a lidé, kteří s nimi zacházejí, setkávají. Zaměřuji se na interakce probíhající mezi lidmi, kteří se každý svým způsobem k těmto heterogenním mikrosvětům proměnlivých významů nějakým způsobem vztahují. Zároveň sleduji jak dění, interakce a praktiky prostupuje sociální kontrola a koncept nečistoty (Douglas, 2014) a jaké strategie zvládání 52

či uhýbání této kontrole lidé zapojení do dění vyvíjejí. Docházím k tomu, že ti účastníci dění okolo kontejnerů, pro které je práce s odpadem (a tedy práce v hraniční sféře) hlavním zdrojem obživy, v rámci zachování vlastní integrity volí strategii distance od většinové konformní společnosti. Hraniční prostor odpadu, který obývají, je pak jejich 'panstvím', kde oni sami určují pravidla, v něm (a z něhož) uplatňují vlastní autoritu, skrze které čerpají svou hrdost. Tento jejich svět se ale ocitá v rozporuplném postavení k majoritě a jejím hodnotícím rámcům. Odsudek ze strany některých recyklátorů ale i veřejného diskurzu pak vede alespoň některé z členů majority k nezájmu či odporu k toto prostředí. Tvrdím, že tento nesoulad mezi jednotlivými skupinami, které mají zájem na znovuvyužití odpadů, společně s vědomím o přítomnosti obsluhy a u některých i s vědomím o proměnách legislativy o vlastnictví odpadů, mají dopad směřující k odklonu veřejného zájmu o VOKy jakožto místa volně přístupného odpadu, jenž má potenciál pro další využití. Protože je ale recyklace silným společenským trendem, společnost sama od sebe vyvíjí alternativní řešení, jak zamezit vyhazování dále využitelných předmětů. Trajektorie pohybu předmětů a jejich hodnot tedy postupně mění svou podobu a směřování. Nová 'místa recyklace' (jako jsou například v současné době u nás vznikající a stále populárnější charity shopy) která již nejsou zahrnuta do mé práce, by mohla být dalším zajímavým tématem pro budoucí výzkum.

53

6.

6.1

Seznam použitých zdrojů

Literatura

Appadurai, Arjun (ed.). 1998. The social life of things. Commodities in cultural perspective. Cambridge: Cambridge University Press. Bauman, Zygmunt. 2001. „Consuming Life“. Journal of Consumer Culture [online] 1 (1) [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://joc.sagepub.com/cgi/content/abstract/1/1/9 . Belk, Russell W. 1985. "Materialism: Trait Aspects of Living in the Material World". Journal of Consumer Research, 12 (December), 265-280. Bourdieu, Pierre. 1984. Distinction: a Social Critique of the Judgement of Taste. Cambridge: Harvard University Press. Borgerson, Janet. 2005. „Materiality, Agency, and the Constitution of Consuming Subjects: Insights for Consumer Research“. Advances in Consumer Research [online] 32: 439-443 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://www.acrwebsite.org/volumes/v32/acr_vol32_126.pdf. Buchli, Victor. 2002. „Introduction“ The Material Culture Reader. Oxford: Berg Publishers. Campbell, Colin. 1995. „The Sociology of Consumption“, In Daniel Miller (ed.); Acknowledging Consumption: A Review of New Studies, London: Routledge. Douglasová, Mary. 2014. Čistota a nebezpečí: Analýza konceptu znečištění a tabu. Malvern. (Douglas, 2014) Ederson, Tim. 2005. „Waste Matter – The Debris of Industrial Ruins and the Disordering of the Material World“. Journal of Consumer Culture [online] 10 (3) [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://mcu.sagepub.com/content/10/3/311.short?rss=1&ssource=mfc.

Ekerdt, David J. 2009. „Dispossession: The Tenacity of Things“. In: Ian Rees Jones, Paul Higgs, David J. Ekerdt (eds.). Consumption and Generational Change. New Brunswick and London: Transaction Publishers, s. 63-78. Falzon, Mark-Anthony. 2009. ed; Multi-sited Ethnography: Theory, Praxis and Locality in Contemporary Research, University of Malta, Malta, Ashgate. Foucault, Michel. 2000. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Franc, Martin, Knapík, Jiří, 2013. Volný čas v českých zemích 1957-1967. Praha: Academia. Gille, Zsuzsa. 2010. „Actor networks, modes of production, and waste regimes: reassembling the macro-social“. Environment and Planning A [online] (42): 1049-1064. [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://www.envplan.com/fulltext_temp/0/a42122.pdf. Gregson, Nicky, Crewe, Louise. 2003. Second-Hand Cultures. Oxford: Berg 3PL. Clark, Clifford E. 1991. „House furnishing as Cultural Evidence: The Promise and Peril of Material Culture Studies“. American Quarterly. Vol 43., No. 1, s. 73-81. Close, Angeline Grace, Zinkhan, George M. 2007. „Consumer Experiences and Market Resistance: An Extension of Resistance Theories“. Advances in Consumer Research [online] 34: 256-262 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://www.acrwebsite.org/volumes/v34/500286_100153_v2.pdf. Hájková, Zuzana. 2012. Sociální světy pravých bleších trhů v Praze. Nepublikovaná bakalářská práce. Praha: FHS UK. Hendl, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. Klouzalová, Pavla. 2010. Bleší trh Kolbenova: trh jako prostor, trh jako organismus. Nepublikovaná diplomová práce. Praha: FHS UK. Kubátová, Marie. 2014. Kontím, fáráš, lovíme: Dumpster diving a symbolické hranice mezi čistým a nečistým. Nepublikovaná diplomová práce. Praha: FSV UK.

Latour, Bruno. 2007. Reassembling the Social: An Introductin to Actor-Network-Theory. Oxford: Oxford University Press. Latour, Bruno. 2002. „Když věci vracejí úder: Co mohou sociálním vědám přinést `vědní studia`“. Biograf (29) [online] 29 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://www.biograf.org/clanky/members/clanek.php?clanek=2901. Lehečka, Michal. 2015. „Když nám tam chtěl hrát někdo cizí, tak jsme ho třeba vykamenovali...": Reflexe vtělené zkušenosti vyrůstání na sídlišti. Biograf (61): 35-62. Levinson, Marc. 2006. The box: how the shipping container made the world smaller and the world economy bigger. Princeton and Woodstock: Princeton University Press. Maisel, Robert. 1974. „The Flea Market as an Action Scene“. Journal of Contemporary Ethnography [online] (2): 488-505 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://jce.sagepub.com/content/2/4/488.refs. Marcus, George E. 1995. Ethnography in/of the World System: The Emergence of Multi-Sited Ethnography. Annual Review of Anthropology. 24: 95-117. Miller, Daniel. 1987. Material Culture and Mass Consumption. Oxford: Basil Blackwell Ltd. Miller, Daniel. 1988. „Appropriating the State on the Council Estate“. New Series [online] 23 (2): 353-372 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2802810? seq=1#page_scan_tab_contents. Miller, Daniel, Parrot, Fiona. 2009. „Loss and material culture in South London“. Journal of the Royal Anthropological Institute [online] 15 (3): 502-519 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: https://www.ucl.ac.uk/anthropology/people/academic_staff/d_miller/loss_and_material_culture.pdf. Muchová, Pavlína. 2008. „O sbírání odpadků – aneb štěstí na dně koše“. In: Martina Pachmanová (ed.): Mít a být: Sběratství jako kumulace, recyklace a obsese. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, s. 103-108.

Parsons, Elizabeth. 2009. „“What Things Do”: Examining Things That “Matter”, in Consumer Research“. Advances in Consumer Research [online] 36: 177-180 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://www.acrwebsite.org/volumes/v36/NAACR_vol36_132.pdf. Parsons, Liz. 2008. „Thompsons’ Rubbish Theory: Exploring the Practices of Value Creation“. European Advances in Consumer Research [online] 8 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://www.acrwebsite.org/volumes/eacr/vol8/eacr_vol8_102.pdf. Prown, Jules David. 1982. „Mind in Matter: An Introduction to Material Culture Theory and Method“. Winterthur Portfolio [online] 17 (1): 1-19 [cit. 3.10. 2014]. Dostupné z: http://blogs.ubc.ca/qualresearch/files/2010/09/Mind-in-Matter.pdf. Rádl, Michal. 2014. Bazar a zastavárna: etnografie na rozhraní formální a neformální ekonomie. Nepublikovaná diplomová práce. Praha: FHS UK. Soperová, Kate, Fafejta, Martin. 2014. „Alternativní hédonísmus a život v dobrovolné skromnosti“ In: Pavel Zahrádka (ed.) Spotřební kultura: Historie, teorie a výzkum. Praha: Academia, s. 365-401. Sosna, Daniel. 2015. „Tajný život odpadu: napětí mezi vzájemností a trhem“. Přednáška pro Centrum pro teoretická studia. 7. ledna 2015. Praha: Centrum pro teoretická studia. Dostupné z: http://www.cts.cuni.cz/ctvrtecni-seminare.html . Thompson, Michael, 1994. „The Filth in the Way“. In Susan Pearce (ed.): Interpreting Objects and Collections. London: Routledge, s. 269–78. Zahrádka Pavel, 2014. „Úvod do historie, teorie a výzkumu spotřební kultury“. In Pavel Zahrádka (ed.) Spotřební kultura: Historie, teorie a výzkum. Praha: Academia, s. 7-20.

6.2

Webové stránky a on-line zdroje

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/305774/blesk-testoval-novy-zakon-proti-zlodejumvykupuji-sberny-kovu-horky-zbozi.html http://envis.praha-mesto.cz/(pwjbgjjghs5rwu551wlqafjn)/default.aspx?clc=&Ido=3875&sh=2055656005 http://www.inisoft.cz/strana/stanoviska-mzp http://www.obytechalidech.com http://www.odvoz-odpadu.cz/kontejnery http://ohrozeny.podnikatel.cz/clanky/produkujete-pri-podnikani-odpad-pripravte-se-na-nakupvlastni-popelnice/ http://www.podnikatel.cz/zakony/zakon-c-185-2001-sb-zakon-o-odpadech/uplne/ http://www.praha7.cz/14944_Velkoobjemove-kontejnery-na-II-ctvrtleti-roku-2013 http://www.praha6.cz/kontejnery_2012.html http://www.psas.cz/index.cfm/sluzby-obcanum/velkoobjemove-kontejnery/

Sosna, Daniel. 2015. „Tajný život odpadu: napětí mezi vzájemností a trhem“. Přednáška pro Centrum pro teoretická studia. 7. ledna 2015. Praha: Centrum pro teoretická studia. Dostupné z: http://www.cts.cuni.cz/ctvrtecni-seminare.html .