UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ
Katedra Obecné antropologie
SOUVISLOST FYZICKÉ ATRAKTIVITY A PÉČE O VZHLED Diplomová práce Bc. Jana Marečková
Vedoucí práce: Mgr. Anna Rubešová, Ph.D.
Praha 2012
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem. V Praze dne 6. 1. 2012
Jana Marečková
II
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala: - vedoucí práce, Mgr. et Bc. Anně Rubešové, PhD., za její ochotu, čas a odborné vedení - Mgr. Janu Havlíčkovi, PhD. za pomoc při statistickém zpracování dat - Mgr. Miroslavu Rubešovi, PhD. za vytvoření počítačového programu na hodnocení fotografií obličejů - účastníkům experimentu za nadšení a ochotu - rodičům za podporu a zázemí
III
OBSAH OBSAH ......................................................................................................................... 1 1. ÚVOD................................................................................................................................5 2. TEORIE – ATRAKTIVITA A JEJÍ KOMPONENTY ..................................................7 2.1. EVOLUČNÍ POHLED ........................................................................................... 8 2.1.1. Role atraktivity v evoluci – pohlavní výběr ...................................................... 9 2.1.2. Mechanismus vytvoření atraktivních znaků a jejich preferencí ......................... 9 2.1.3. Pohlavní rozdíly v percepci atraktivity ........................................................... 11 2.2. ATRAKTIVITA TVÁŘE ..................................................................................... 12 2.2.1. Průměrovost tváře .......................................................................................... 13 2.2.2. Symetrie tváře................................................................................................ 14 2.2.3. Tvářová neotenie............................................................................................ 15 2.2.4. Pohlavní dimorfismus tváří ............................................................................ 16 2.2.5. Psychologické aspekty vnímání tváře ............................................................. 18 2.3. ATRAKTIVITA TĚLA ........................................................................................ 18 2.3.1. Tělesná výška ................................................................................................ 19 2.3.2. Tvar těla......................................................................................................... 20 2.3.3. Symetrie těla .................................................................................................. 23 2.3.4. Další aspekty tělesné atraktivity ..................................................................... 24 2.4. CELKOVÁ ATRAKTIVITA................................................................................ 25 2.4.1. Souvislost atraktivity tváře a těla.................................................................... 26 2.5. PÉČE O VZHLED................................................................................................ 28 2.5.1. Proč lidé ovlivňují svůj vzhled ....................................................................... 28 2.5.2. Jak lidé ovlivňují svůj vzhled – faktory přispívající k atraktivitě .................... 30 2.5.3. Péče o TĚLO ................................................................................................. 30 2.5.4. Péče o TVÁŘ................................................................................................. 33 2.6. PERCEPCE – VNÍMÁNÍ SEBE SAMA A DRUHÝCH ....................................... 37 2.6.1. Sebepercepce ................................................................................................. 37 2.6.2. Vliv hodnocení vlastní atraktivity na hodnocení atraktivity druhých............... 39 2.6.3. Souvislost mezi sebehodnocením a hodnocením jedince druhými ve výzkumech fyzické atraktivity.................................................................................................... 40 2.6.4. Percepce druhých a jejich atraktivity .............................................................. 41 2.7. VÝZKUMY PERCEPCE FYZICKÉ ATRAKTIVITY A VLIVU PÉČE O VZHLED .................................................................................................................... 45 2.7.1. Vliv péče o vzhled na sebehodnocení ............................................................. 45 2.7.2 Vliv péče o vzhled na hodnocení ostatními...................................................... 47 2.8. VÝZKUMY FYZICKÉ ATRAKTIVITY – METODIKA..................................... 50 2.8.1. Stimuly .......................................................................................................... 50 2.8.2. Podmínky experimentu .................................................................................. 52 3. CÍLE A HYPOTÉZY .....................................................................................................54 4. METODY........................................................................................................................57 4.1. Design studie ........................................................................................................ 57 4.1.1. První fáze....................................................................................................... 57 4.1.2. Druhá fáze ..................................................................................................... 60
4.1.3. Velikost a výběr vzorku ................................................................................. 63 4.2. Analýza dat........................................................................................................... 65 4.2.1. Analýza dat k hypotézám H1, H2, H3 ............................................................ 65 4.2.2. Analýza dat k hypotézám H4, H5, H6 a H7 .................................................... 66 5. VÝSLEDKY ...................................................................................................................70 5.1. Korelace sebehodnocení fyzické atraktivity a jejího hodnocení druhými ............... 70 5.2. Korelace atraktivity tváře a těla s celkovou fyzickou atraktivitou u žen................. 71 5.3. Korelace atraktivity tváře a těla s celkovou fyzickou atraktivitou u mužů.............. 72 5.4. Korelace sebehodnocení celkové fyzické atraktivity a péče o vzhled..................... 73 5.5. Rozdíly ve vztahu péče o vzhled a sebehodnocení podle pohlaví........................... 76 5.6. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity jedince druhými 77 5.7. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity jedince druhými podle pohlaví............................................................................................................... 79 6. DISKUZE........................................................................................................................81 6.1. Sebehodnocení fyzické atraktivity a její hodnocení druhými ................................. 81 6.2. Souvislost hodnocení tváře a těla s hodnocením celkové fyzické atraktivity.......... 82 6.3. Souvislost sebehodnocení celkové fyzické atraktivity a péče o vzhled................... 83 6.4. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými ........... 87 6.5. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity jedince druhými podle pohlaví............................................................................................................... 89 6.6. Metodologie a limitace studie ............................................................................... 89 6.7. Návrhy pro další výzkum...................................................................................... 94 7. SHRNUTÍ .......................................................................................................................96 LITERATURA ...................................................................................................................97 PŘÍLOHY.........................................................................................................................104
2
Abstrakt Fyzická atraktivita nás v různých ohledech ovlivňuje v průběhu celého života. Cílem této práce bylo zjistit, jak souvisí sebehodnocení fyzické atraktivity a její percepce druhými s péčí o vzhled. Vztah mezi sebehodnocením celkové fyzické atraktivity a jejím hodnocením druhými (na základě fotografie) a souvislosti těchto hodnocení s mírou probandy uvedené péče o vzhled byly zkoumány u heterogenního vzorku 43 žen a 32 mužů. Hodnotiteli pro celkovou atraktivitu, atraktivitu tváře a atraktivitu těla druhými bylo pro každou proměnnou jiných 34 osob (vždy 17 mužů a 17 žen). Zjistili jsme pozitivní vztah mezi sebehodnocením celkové fyzické atraktivity a jejím hodnocením druhými, přičemž celkové hodnocení atraktivity druhými u obou pohlaví pozitivně korelovalo jak s hodnocením atraktivity tváře, tak s hodnocením atraktivity těla. U žen korelovalo sebehodnocení fyzické atraktivity pozitivně s menší mírou jejich péče o postavu a obočí, u mužů s menší mírou péče o upravenost, stav a vzhled oděvu, vlasů, postavy a nehtů. Hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými u žen nesouviselo s žádnou komponentou péče o vzhled, v případě mužů byla zjištěna souvislost hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými s menší mírou péče o vlasy a nehty. Výsledky diskutujeme v kontextu předchozích prací, reflektujeme také limitace studie.
Klíčová slova: celková fyzická atraktivita, atraktivita těla, atraktivita tváře, sebehodnocení atraktivity, hodnocení atraktivity druhými, péče o vzhled. 3
Abstract Physical attractiveness plays an important role in many aspects of our lives. The aim of this study is to reveal what is the correlation between rating of physical attractiveness made by oneself and by others, and personal grooming. The relation between self-rating of overall physical attractiveness and its rating made by others (using photographs) and connection between these ratings and personal grooming were examined on the basis of a heterogeneous sample of 43 women and 32 men. These ratings of overall attractiveness, face attractiveness and body attractiveness were provided by 34 judges (each time 17 males and 17 females) different for every variable. Our results showed a positive relation between participant´s self-rating of overall physical attractiveness and its rating made by others. Further analyses proved that rating of overall physical attractiveness was positively associated both with facial and body attractiveness for both sexes. With regard to women, a correlation between self-rating of physical attractiveness and reduced care of body shape and eyebrow was revealed; regarding men, self-rating correlated with reduced care of body shape, hair, fingernails and less care for outfit was shown. Concerning female participants, no relation between rating of overall physical attractiveness made by others and personal grooming (any of its components) was proved. Regarding men, a rating of overall physical attractiveness made by others positively correlated with neglected grooming of hair and fingernails. The findings are discussed in the context of other research on rating of physical attractiveness made by oneself and by others, and personal grooming. Limitations of the study are considered.
Keywords: overall physical attractiveness, face attractiveness, body attractiveness, self-rating of attractiveness, rating of attractiveness made by others, personal grooming 4
1. ÚVOD Do jaké míry je náš vzhled důležitý, a jak se jeho vnímání sebou samým i druhými odráží v našem životě, můžeme sledovat již v nejútlejším věku. Studie, zabývající se tímto tématem, ukázaly, že novorozeňatům, která jsou roztomilejší než ostatní, je věnováno více pozornosti a péče jak ze strany personálu porodnic (např. Badr, Abdallah, 2001), tak ze strany rodičů a příbuzných (Langlois a kol., 1995, s. 469; Langlois a kol., 2000, s. 394). „Hezké“ děti jsou také trestány méně přísně než jejich vzhledově „méně obdaření“ sourozenci a vrstevníci (Dion a kol., 1972 in Olson, Marshuetz, 2005, s. 498; Langlois a kol., 2000, s. 394). Tendence rozdílného zacházení se dále projevuje ve všech oblastech života. Po nástupu do školního systému se hezčím dětem více věnují pedagogové, považují je za chytřejší a častěji tolerují jejich prohřešky či nevědomosti – jsou k nim méně přísní (Goldstein, 1993 in Patnaik a kol., 2003, s. 74; Berkowitz, Frodi, 1979 in Langlois a kol., 1995, s. 464). Také v kolektivu bývají fyzicky atraktivní děti oblíbenější (Dion, Berscheid, 1974, s. 1). Krásnější lidé mají více přátel než ostatní a při hledání partnera si mohou více „vybírat“, neboť mají u opačného pohlaví větší úspěch (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 524). Často začínají s pohlavním životem dříve (Rhodes a kol., 2005, s. 186) a těší se také lepšímu fyzickému zdraví (Langlois a kol., 2000, s. 394). Vnější atraktivita hraje svou roli i při dalších důležitých momentech jakými jsou pohovory do zaměstnání i poté během působení na pracovišti (Dipboye a kol., 1977 in Olson, Marhuetz, 2005, s. 498; Patnaik a kol., 2003, s. 74). S vizuálním dojmem, který vzbuzujeme u druhých, totiž souvisí nejen oblíbenost, ale atraktivním lidem připisuje okolí také lepší osobnostní vlastnosti a schopnosti (Dion a kol., 1972 in Olson, Marshuetz, 2005, s. 498; např. Cunningham, 1986 in Rubešová, Havlíček, 2009, s. 234). Fyzicky atraktivní lidé tak mají vyšší sebevědomí (Langlois a kol., 2000, s. 402) a častěji dosahují vyššího společenského postavení a vyšších příjmů (Patnaik a kol., 2003, s. 74). Dokonce i při soudních procesech má vzhled svou váhu a působí na důvěryhodnost a později výši rozsudku, ať už člověk vystupuje jako obviněný (Patnaik a kol., 2003, s. 74), žalobce, či svědek (více viz Burke a kol., 1990). Působení vnější atraktivity není jen vědomou záležitostí, ale v těchto souvislostech má závažné důsledky na životy jedinců. Upozorňují na něj proto i studie zabývající se psychologií a soudnictvím (více viz GoodmanDelahunty, Sporer, 2010). 5
Vystupování jedince se sice může měnit na základě nálady a role, kterou zastáváme, ale fyzické charakteristiky – základ našeho vzhledu – jsou relativně neměnné nezávisle na sociální situaci (Adams, Crossman, 1978, s. 3). To jistě platí u znaků, které jsou v určitém kontextu evolučně signifikantní, jako například mládí a zdraví. Jestliže jimi však neoplýváme, můžeme přesto podle mnohých atraktivitu ovlivnit vnějšími zásahy, ať už přímo cílenou péčí o vzhled nebo nepřímo, jako vedlejší produkt budování fyzické identity (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 201), například oblečením. Ve světle výše uvedených skutečností mnohé jistě napadne, zda je možné se takovému determinismu alespoň nějak bránit, případně jak zvrátit nepřízeň danou genetickými predispozicemi či komplikacemi v ontogenetickém vývoji. I mě vedly při výběru tématu diplomové práce tyto otázky, a výsledkem bylo rozhodnutí zaměřit se na souvislost vnější atraktivity a péče o vzhled. Motivací byl i fakt, že toto téma nebylo v dostupných pracích dosud komplexně zmapováno. Pakliže se totiž naše vizuální schránka uplatňuje v tolika oblastech života, je jistě dobré vědět, zda ji vnímáme stejně jako naše okolí, a zda její vzhled skutečně můžeme ovlivnit a podpořit vnějšími zásahy.
6
2. TEORIE – ATRAKTIVITA A JEJÍ KOMPONENTY Krása je podle jedné z definic (Webster, 1988 in Patnaik a kol. 2003, s. 74) to, co navozuje v mysli nejvyšší stupeň potěšení, a co se blíží naší představě ideálu. Oceňování krásy se objevuje ve všech světových kulturách minulosti i současnosti. Ačkoliv se mohou lišit požadovanými standardy, reakce při setkání s krásou je v zásadě univerzální (Patnaik a kol., 2003, s. 74). Krásné se zkrátka líbí všeobecně (Kant, 1975, s. 63). Pojem „atraktivita“ má původ v latinském „atrahere“, což znamená přitahovat (Kábrt, 1988, s. 150). Přitažlivost – atraktivita – má v přírodě klíčovou funkci. U člověka nás však mohou přitahovat různé aspekty atraktivity – rozlišujeme atraktivitu fyzickou (zahrnující především vzhled, zevnějšek: např. rysy tváře, barvu vlasů, líčení, oblečení, výšku, váhu či etnický původ, ale i neverbální projevy jako držení těla, kinetiku, mimiku, atd.) a atraktivitu psychickou, osobní (osobnostní charakteristiky, názory, hodnoty, zájmy, potřeby, socioekonomický status, atd.) – (Slaměník, 1997 in Výrost, Slaměník, 1997, s. 294; Nakonečný, 1999, s. 202). V této práci nás bude zajímat pouze atraktivita fyzická. Lidský mozek ukládá a později vyvolává informace, se kterými přijde do styku, a tak i standardy posuzování krásy zřejmě představují srovnání mnohého, co jsme během svého vývoje viděli a prožili (Patnaik a kol, 2003, s. 74). Vnímání atraktivity by tak mělo být individuální a vědci se dlouho domnívali, že vzhledem k odlišnostem mezi společnostmi se musí lišit i nároky na to, co je v dané kultuře považováno za krásné (Langlois, 2000, s. 392). První, kdo se lidskými standardy krásy z biologického hlediska začal zabývat intenzivně, byl Charles Darwin, který si všiml, že některé bizarní znaky u zvířat jistě nevznikly přírodním výběrem za účelem zvýšení šance na přežití (Darwin, 1871 in Grammer a kol., 2003, s. 386). Jelikož však informace od misionářů a ostatních badatelů jeho doby upozorňovaly na mezikulturní odlišnosti ve vnímání atraktivity, myšlenku univerzálních preferencí vzhledu Darwin zamítal (Darwin, 1871 in Singh, 1993, s. 293). Člověk podle něj podléhá vlivu módy, a proto se v různých kulturách (ale i v každé společnosti v průběhu času) liší názory na to, co je krásné (Grammer a kol., 2004, s. 21). Otázkou existence univerzálně preferovaných fyzických znaků coby optimálního kritéria „kvality“ nositele se vědci začali intenzivněji zabývat až v druhé polovině 20. století (Babicová, 2008, s. 6). V roce 1966 podnítili Hatfieldová a kolegové vlnu zájmu o studium tohoto tématu svým výzkumem fyzické atraktivity člověka, ve kterém se ukázalo, že navzájem neznámé osoby k sobě po prvním setkání přitahovala pouze fyzická atraktivita 7
(Gangestad, Scheyd, 2005, s. 524). Například Grammer a kol. (2004, s. 38) existenci mezikulturně platných znaků atraktivity nepopírají, ale na jejich význam mohou mít podle nich vliv i různé socioekonomické faktory. V této práci se zabýváme atraktivitou fyzickou, tedy přitažlivostí, kterou lze zhodnotit pouhým pohledem na neznámého člověka. Vzhled nás totiž na druhých zpravidla upoutá jako první, na jeho základě si o druhém utváříme první dojem, který je velmi důležitý, a může ovlivnit, zda s dotyčným vůbec zahájíme nějaký kontakt. Vnímání atraktivity zevnějšku však může být ovlivněno subjektivními předsudky či stereotypy, aktuální ideál krásy pak vzniká průnikem individuálních představ, sociálních standardů a často i dobového módního „diktátu“ (Slaměník, 1997 in Výrost, Slaměník, 1997, s. 294), který působí silně především prostřednictvím vizuálního umění a médií (televize, film, literatura) – (Řezáč, 1998, s. 96). Z pohledu společenských věd jsou preference atraktivity podmíněné kulturně; podle evolučních věd vznikly tyto tendence jako důsledek evolučních mechanismů. Zde nebudeme řešit spor o míru vlivu jednoho či druhého aspektu (nature X nurture), nechceme ani kulturní působení ignorovat, primárně však budeme vycházet z evolučního pohledu na atraktivitu. Porovnáme-li představu ideálního vzhledu napříč historickými obdobími a v různých kulturách, nalezneme sice odlišnosti, ale zaměříme-li se na shody mezi jednotlivými preferovanými fyzickými rysy, objevíme množství těch, které jsou prokazatelně univerzální (Langlois, 2000, s. 390). Kde se ovšem tyto preference vzaly?
2.1. EVOLUČNÍ POHLED V biologické evoluci se uplatňují určité procesy, které působí na vlastnosti organismů. Působením selekčních tlaků přežívají jen jedinci s charakteristikami, které jsou v daném prostředí výhodné, a tak vznikají účelné vlastnosti – adaptace (Flegr, 2005, s. 46). Ch. Darwin nazval klíčový proces, jehož vlivem dochází k takovým evolučním změnám v čase přírodním výběrem (Darwin, 1859 in Buss, 1998, s. 19). Adaptace je tedy výsledkem procesu fenotypové modifikace za působení přírodního výběru, díky němuž se šíří geny (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 525) umožňující organismům čelit hrozbám v podobě nemocí, parazitů, predátorů, nedostatku zdrojů či změn počasí a klimatu (Buss, 1998, s. 19).
8
2.1.1. Role atraktivity v evoluci – pohlavní výběr Darwin si však všiml, že u pohlavně se rozmnožujících druhů se kromě vlastností výhodných pro přežití vyskytují i znaky, které přímo k přežití neslouží, nebo jej dokonce znesnadňují (Darwin, 1871 in Grammer a kol. 2003, s. 386), a přesto mají zřejmě nějaký účel. Přirozený výběr má totiž dvě neoddělitelné složky – přírodní výběr, který selektuje organismy schopné adaptovat se a přežít v daném prostředí, a pohlavní výběr, upřednostňující jedince úspěšné při vnitrodruhové kompetici o příslušníky druhého pohlaví (Flegr, 2005, s. 283). Přežití je totiž účelné jen do té míry, vede-li k reprodukci a reprodukční úspěch má význam, pokud je spojený s dědičností znaků. Vlastnosti, které poskytují organismu výhodu v soutěži o partnera, musí zvítězit v konkurenci jedinců stejného pohlaví (intrasexuální kompetice), nebo musí zaujmout představitele opačného pohlaví (intersexuální kompetice), aby jej upřednostnil před ostatními. Takovými znaky může být velikost, různé morfologické struktury (u zvířat například barevné peří či nebezpečné parohy), ale i jiné vlastnosti a schopnosti (zpěv ptáků nebo smysl pro humor u člověka) – (Buss, 1998, s. 20; Andersson, 1994 in Grammer a kol., 2003, s. 386).
2.1.2. Mechanismus vytvoření atraktivních znaků a jejich preferencí Potomci jedinců, kteří uspěli v pohlavním výběru, ponesou jak znaky, které byly preferovány, tak preference pro ně (Darwin, 1871 in Buss, 1998, s. 20). Jakmile jednou vznikne preference pro nějaký znak, vytvoří se na něj selekční tlak, protože jeho nositelé budou mít větší reprodukční úspěch. Znaky a preference se tak vyvíjejí společně procesem koevoluce (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 527). Vlastnosti selektované pohlavním výběrem se budou šířit a míra jejich exprese narůstat, dokud nebudou v přímém rozporu s přírodním výběrem (Flegr, 2005, s. 287), který by snižoval životaschopnost organismu (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 527) a neumožňoval mu přežít do pohlavní dospělosti. Proč jsou však určité charakteristiky vůbec považované za atraktivní? Pohlavní výběr se může na podobě organismů odrážet různým způsobem – signály jím selektované mohou totiž o jedincích prozrazovat důležité informace (Grammer a kol., 2003, s. 387). Tendence být přitahován určitými znaky je adaptivní, protože podporuje reprodukční úspěch (Andersson, 1994 in Rhodes, 2006, s. 211). Kvalitu potomstva totiž ovlivňují i charakteristiky sexuálního partnera (Tovée a kol., 1999, s. 211) – jeho výrazné
9
znaky se vyvinuly díky tomu, že byly preferovány již v minulosti (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 526). Sexuální partner může přinášet dva typy výhod: 1) nepřímé, genetické pro potomky (lepší schopnost přežít – například odolnost vůči parazitům, či znaky zvyšující reprodukční úspěch další generace) a 2) přímé, materiální (zajištění zdrojů, pomoc s péčí o potomky a fyzická ochrana) – (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 527; Rhodes, 2006, s. 211; Salska a kol., 2008, s. 205). Pohlavně se rozmnožující jedinec by si měl k reprodukci vybrat partnera, který svými znaky indikuje vysokou genotypovou nebo fenotypovou „kvalitu“ (Andersson, 1994 in Yu, Shepard, 1998, s. 321). Podle adaptacionalistů musí organismy neustále řešit dilema, jak hospodařit s omezenými zdroji energie z prostředí. Je třeba dojít ke kompromisu mezi investicemi do přežití a do znaků atraktivních pro druhé pohlaví, které přinesou jedinci úspěch při rozmnožování. Optimální fenotypová vlastnost je potom taková, která maximalizuje zisky a minimalizuje energetické náklady (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 525). Optimální míra exprese pohlavního znaku se tedy může v závislosti na momentálním fyzickém stavu jedince lišit (Parker a kol., 1990 in Gangestad, Scheyd, 2005, s. 525), a tudíž se jedná o signál „kvality“ – pouze mimořádně zdatný organismus si může dovolit vytvářet výrazné sekundární pohlavní znaky (Flegr, 2005, s. 286). Vykazujíli tedy jedinci tyto specifické znaky, považují je druzí za atraktivní (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 526). Atraktivitu určitých znaků pro druhé pohlaví vysvětluje také „Hypotéza handicapu“ A. Zahaviho (1975), která pracuje s myšlenkou, že výrazné druhotné pohlavní znaky představují silný handicap v každodenním boji o přežití (například nápadné zbarvení zvyšuje riziko napadení dravcem – Flegr, 2005, s. 286). Jedinec s abnormálně vyvinutým znakem tak musí být přes svůj „handicap“ jinak nadprůměrně zdatný (Flegr, 2005, s. 291). Nejde však jen o rozměry znaku, ale jeho nákladnost – čím je charakteristika nákladnější (čím větší zátěž pro organismus představuje), tím hůře se dá napodobit a je tudíž vnímána jako „čestný“ signál kvality jedince (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 528). Tyto signály jsou tedy považovány za atraktivní, protože jejich preferováním u sexuálního partnera jedinec zvýší životaschopnost (nebo atraktivitu) budoucích společných potomků (Rhodes, 2006, s. 211). „Hypotéza sexy synů“ R. A. Fishera (1958) vysvětluje šíření určitého znaku pouze modelem koevoluce preferovaného samčího signálu a samičí preference pro něj. Jestliže se samice začnou pářit se samci nesoucími určitý znak, budou mít jeho nositelé více potomků, 10
a gen pro daný znak se začne v populaci šířit. Předpokladem je, že gen neponesou jen synové, ale dcery zároveň zdědí po matce tendenci znak upřednostňovat (Flegr, 2005, s. 289). Podle tohoto modelu se tedy může preference pro daný znak vyvinout, aniž by signalizoval kvalitu. Důležité je, že jedinec považovaný za atraktivního bude mít potomky, kteří budou také preferováni jako partneři (Fisher, 1915 in Rhodes, 2006, s. 211). Existuje ale i alternativní názor na příčinu vývoje preferencí znaků na základě selektivní citlivosti smyslových orgánů a příslušných mozkových center (tzv. smyslový tah) – (Flegr, 2005, s. 290). Podle tohoto modelu nesouvisí preference znaku s kvalitou nositele, ale vznikly jako vedlejší efekt procesu zpracovávání informací (Cudler, Basolo, 1998 in Rhodes, 2006, s. 212; Enquist a kol., 2002 in Peters a kol., 2007, s. 937). O tom, které znaky se pohlavním výběrem fixují, tak například u bažanta rozhodne zrak tím, že lépe rozeznává horizontální než vertikální rozměry předmětů, a samice budou tudíž považovat za větší samce s delšími ocasními pery, než skutečně vzrostlejší samce, ale s kratšími ocasními pery (Flegr, 2005, s. 290). Jisté ovšem je, že znak se může stát atraktivním, šíří-li se společně s preferencí pro něj (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 526/527).
2.1.3. Pohlavní rozdíly v percepci atraktivity Pohlavní výběr působí nejúčinněji u druhů, u kterých dochází mezi partnery k nerovnoměrné investici energie do potomků – intenzivněji působí na příslušníky toho pohlaví, které má při rozmnožování menší náklady (Flegr, 2005, s. 284). U savců mají limitované reprodukční zdroje zpravidla samičky a samci tak soutěží jak v soubojích mezi sebou, tak signály o přízeň samic (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 530). U druhů, kde do potomků značně investují oba, se může ovšem vyvinout tzv. vzájemná volba partnera (Kokko, Johnstone, 2001 in Gangestad, Scheyd, 2005, s. 530). U lidského druhu investují muži do svých potomků nejvíce ze všech savců, stále je ovšem předmětem debaty, zda tak činí, aby touto péčí přispěli ke „kvalitě“ potomků, nebo aby zvětšili své šance na přístup k ženám (Kaplan a kol., 2000 in Gangestad, Scheyd, 2005, s. 530). V každém případě vzájemná volba partnera charakterizuje lidskou kulturu – muži i ženy hodnotí žádoucnost potenciálního partnera částečně na základě fyzické atraktivity (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 531).
11
Podle evolučních psychologů je vzhled ženy pro muže o něco důležitější, než jak na fyzickou atraktivitu muže pohlížejí ženy (Symons, 1979 in Thornhill. Grammer, 1999, s. 106; Buss, 1994 in Grammer a kol., 2003, s. 387; Feingold, 1990, 1991 in Výrost, Slaměník, 1997, s. 295). Ženy u mužů hledají znaky zdatnosti (prozrazující schopnost obstarat zdroje) a zdraví, muži si u žen cení zejména signálů odkazujících na mládí, plodnost a zdraví (Grammer a kol., 2003, s. 387). Konkrétním preferencím atraktivity u mužských a ženských tváří a těla se věnují následující kapitoly. Jak se na změnách preference podílí fyziologické aspekty a situační kontext, popisuje kapitola 2.6.4. Percepce druhých a jejich atraktivity.
2.2. ATRAKTIVITA TVÁŘE Obličej a jeho charakteristiky hrají v sociálních interakcích člověka zásadní roli – na jeho základě rozpoznáváme druhé, odhadujeme jejich pohlaví, věk, náladu i zdravotní stav (Blažek, Trnka, 2009, s. 11). Podle výzkumů je pojetí fyzické krásy dáno zejména rysy tváře (Nakonečný, 1999, s. 204). Také vůbec první nauka (fyziognomie), která se systematicky zabývala atraktivitou, byla zaměřena právě na vzhled lidského obličeje (vznikla v antickém Řecku asi 400 let př. n. l.). Již v době 3000 let př. n l. byla ale fyziognomie pěstována v Číně, kde svého vrcholu dosáhla za Konfucia coby takzvané „umění čtení z tváře“ (Pivoňková, 2009, s. 48). Je prokázáno, že atraktivní tváře jsou vnímány pozitivněji jak dospělými, tak dětmi (Berscheid, Walster, 1974 in Langlois, Roggman, 1990, s. 115). Výzkumy ukázaly, že již děti ve věku 3 – 6 měsíců preferovaly (sledovaly delší dobu) tváře hodnocené jako atraktivní i dospělými (např. Langlois 1986 in Langlois, Roggman, 1990, s. 115), atraktivita jejich matky přitom při těchto experimentech nehrála roli (Langlois a kol., 1990 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 190). Rozsáhlé mezikulturní studie také potvrdily, že některé rysy jsou hodnoceny jako atraktivní nehledě na etnickou příslušnost či společnost, z níž jedinec pochází (Langlois, Roggman, 1990, s. 115). Rychlost hodnocení atraktivity (výsledky se shodovaly, ať měli posuzovatelé na hodnocení jen několik sekund nebo neomezenou dobu) také naznačuje její evoluční důležitost (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 190). Výzkumy tedy naznačují, že hodnocení atraktivity je zřejmě ovlivněno biologickými faktory, protože schopnost její percepce můžeme u člověka identifikovat již v tak raném věku, kdy lze prakticky vyloučit vliv módy či lokálních představ o atraktivitě
12
(Havlíček, Rubešová, 2009, s. 190). Je tedy pravděpodobné, že se jedná o schopnost vrozenou nebo získanou dříve, než se předpokládalo (Langlois, Roggman, 1990, s. 115). Proč jsou však některé obličeje percipovány jako atraktivnější než jiné, respektive, co způsobuje jejich přitažlivost? Vzhledem k množství teorií a studií, které se atraktivitě tváře a jejích jednotlivých rysů věnují, se zřejmě jedná o více faktorů. Bashour (2006) uvádí čtyři základní charakteristiky sloužící k odhadnutí „hodnoty“ potenciálního partnera z obličeje – průměrnost (průměrovost), symetrie, neotenie a míra pohlavního dimorfismu (Bashour, 2006, s. 757).
2.2.1. Průměrovost tváře Průměrnost,
respektive
průměrovost
obličeje,
nevyjadřuje
preferenci
pro
nejběžnější rysy tváře, ale atraktivitu určuje míra, do jaké se celková konfigurace tváře blíží hypotetickému průměru v dané populaci (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 190). Tím by mohla být objasněna příčina malých odchylek v hodnocení přitažlivosti vlivem kulturního prostředí. Přestože je vnímání atraktivity v jistém smyslu univerzální, posuzovatelé se v případě obličejů více shodují v hodnocení atraktivity tváří pocházejících z jejich vlastní populace (Perrett a kol., 1998, s. 884). „Hypotézu o průměrnosti“ jako první vyslovil F. Galton (1822 – 1911), když technikou překrývání fotografií obličejů získal sice složený, ale podle hodnocení atraktivnější obličej, než byly jednotlivé původní obličeje (Rubenstein a kol., 2002, s. 7). V dnešní době digitalizace se kompozitní snímky ve výzkumech využívají často (např. Langlois, Roggman, 1990). Z evolučního pohledu mohly být tváře s rysy průměrovosti přitažlivé proto, že vyjadřují genetickou heterozygositu, která znamená lepší odolnost jedince vůči parazitům (Fink, Penton-Voak, 2002 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 190) a nepřítomnost škodlivých mutací (Symons 1979 in Langlois, Roggman, 1990, s. 116). Autoři zaměřující se na kognitivní procesy zastávají názor, že je přitažlivost průměrovaných tváří výsledkem jejich prototypičnosti (Alley, Cunningham, 1991 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 191). Podle Rubensteinové
je
průměrovost
fundamentální
charakteristikou
atraktivity
tváře
(Rubenstein a kol., 2002, s. 21) Ještě lépe než uměle zprůměrované obličeje, by podle Alley a Cunninghama měly být hodnoceny tváře s určitými výraznými rysy, které vybočují z populačního průměru
13
(Alley, Cunningham, 1991 in Little, Hancock, 2002, s. 453). U žen jsou tak za vysoce atraktivní považované velké oči (ale tenké obočí), plnější rty, vysoké lícní kosti, menší nos a brada (Grammer, Thornhill, 1994, s. 240; Králík, 2007, s. 92; Nakonečný, 1999, s. 204). Atraktivní obličej muže má oproti průměrnému širší dolní čelist (Grammer, Thornhill, 1994, s. 240), výraznější nadočnicové oblouky a lícní kosti (tato kritéria z pohledu žen ovšem během menstruačního cyklu kolísají) – (Johnston, 2006, s. 9).
2.2.2. Symetrie tváře Výzkumy ukázaly, že symetrie tváře je vysoce atraktivní u mužů i žen (Rhodes, 2006 in Dixson, 2010, s. 15). Na hodnocení atraktivity obličeje má pozitivní vliv, jelikož signalizuje vysokou kvalitu a heterozygositu jedince (Thornhill, Gangestad, 1993 in Grammer, Thornhill, 1994, s. 243) – je indikátorem zdraví a odolnosti. Lidé preferují partnery se symetrickou tváří, protože pravděpodobně nesou kvalitní geny pro potomky (Grammer, Thornhill, 1994, s. 240). Čím je asymetrie menší, tím je tvář považovaná za atraktivnější (Fink a kol., 2006b in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 191). Podle některých autorů však symetrie není nejdůležitějším aspektem v hodnocení atraktivity – nezaručuje, že bude obličej hodnocen jako přitažlivý (Rubenstein a kol., 2002, s. 16). Studie totiž ukázaly, že podobně jako u průměrovosti mohou být určité odchylky hodnoceny pozitivně. Když byly například lidem prezentovány fotografie osob s přirozeně asymetrickými obličeji a počítačově upravené dokonale symetrické tváře, jako krásnější byly vnímány tváře neupravené (Swaddle, Cuthill, 1995 in Flegr, 2005, s. 294). Jak bude určitá asymetrie ve tváři hodnocena, záleží zřejmě i na její povaze. Směrová (systematická), asymetrie je způsobená jen aktivitou jedince (například výraznějším užíváním mimického svalstva jedné strany obličeje, kdy se tato pak výrazněji liší od druhé), zatímco fluktuační asymetrie (v podobě náhodných rozdílů mezi stranami obličeje – van Valen, 1962 in Jones, 1997, s. 103), vzniká v průběhu ontogenetického vývoje vlivem mutací, patogenů, apod. (Jones, 1997, s. 103) a významně tak vypovídá o odolnosti jedince. Zda určitá asymetrie vznikla jako směrová nebo fluktuační, je tedy důležité z hlediska signalizace genetických kvalit (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 191), i když výsledky některých studií zůstávají sporné (Rasmuson, 2002 in Flegr, 2005, s. 294). U žen hrají v souvislosti se symetrií jejich obličeje roli ještě změny hladiny pohlavních hormonů během menstruačního cyklu. Jedná se zejména o zvýšení
14
symetričnosti tváře v období ovulace, takže v tomto případě slouží symetrie jako vizuální znak fertility (Scutt, Manning, 1996 in Havlíček, Rubešová, 2009 s. 192). Tento fakt může sloužit ke zdůvodnění preference symetrie tváře.
2.2.3. Tvářová neotenie Neotenie znamená opoždění vývinu některých tělesných orgánů či znaků oproti vývoji orgánů pohlavních. Uvážíme-li, že mnohé naše tělesné i jiné znaky (velikost mozkovny, tvar obličejové části lebky, hravost, aj.), nápadně připomínají znaky nedospělých jedinců u příbuzných druhů lidoopů, je pravděpodobné, že neotenie hrála v anagenezi člověka významnou roli (Flegr, 2005, s. 236, 237). Jaký vliv má mladistvost tváře na její přitažlivost? Mladí jedinci jsou hodnoceni jako atraktivnější než staří (Alley, 1988, Henss, 1991 in Rubenstein, Langlois, 2002, s. 13). Tato tendence má své opodstatnění zejména u žen (Jones, 1997, s. 101), protože vypovídá o schopnosti reprodukce, která je u nich silně limitována právě věkem (Bereczkei a kol., 1997 in Meskó, Bereczkei, 2004, s. 28) a pohlavními hormony. Vysoká hladina estrogenu prozrazuje „kvalitu“ ženy, neboť ovlivňuje jak expresi rysů plodnosti (ve tváři se projevuje právě zachováním neotenie), tak imunitní systém, a proto jsou znaky s ní spojené preferovány (Dabbs, 2000, Thornhill, Grammer, 1999 in Fink a kol., 2001, s. 92). U mužů neotenie atraktivitu tváře nepodporuje (Jones, 1997, s. 101; Barrett a kol., 2007, s. 158), ale stejně jako v případě žen evokuje určité osobnostní charakteristiky (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 238). „Dětské“ rysy v ženské tváři jsou přitažlivé, zejména vyskytují-li se současně s tělesnými znaky vypovídajícími o sexuální zralosti (Jones, 1997, s. 101). Mladistvý obličej charakterizují a přitažlivé jsou znaky jako čistá pleť (Fink a kol., 2001, s. 92), velké oči, plné rty, klenuté čelo, malý, krátký nos a brada a kulaté tváře (Meskó, Bereczkei, 2004, s. 28; Jones, 1995, Johnston, Franklin, 1993 in Jones, 1997, s. 101). Další neotenické znaky ovlivňující atraktivitu tváře (pleť, vlasy, vousy) Zdravá kůže a vlasy jsou velmi přitažlivé (Barber, 1995 in Fink a kol., 2001, s. 92). Na základě kvality i zabarvení pleti můžeme odhadnout stáří, zdravotní stav či dokonce pohlaví jedince. V průběhu stárnutí totiž vznikají na kůži vrásky a pigmentové skvrny; stav jejího povrchu signalizuje nejen vnější nemoci (akné, ekzémy, kožní infekce), ale
15
i problémy v jiných orgánech (např. žloutenka) - (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 194). Atraktivita tváře se odvíjí od homogenity textury (bez akné, vyrážky, apod.) a barvy pleti, jakožto signálů věku a plodnosti – i malé odchylky mohou ovlivnit vnímání atraktivity (Barber, 1995, Symons, 1979 in Fink a kol., 2001, s. 92). Ženy mají obvykle světlejší pokožku než muži (Jones, 1997, s. 102) a taková je preferována (Van den Berghe, Frost, 1986 in Fink a kol, 2001, s. 97), jakožto znak mládí (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 194) – v mnoha kulturách je preferován ještě o něco světlejší odstín, než je průměr v populaci. Z toho důvodu se zřejmě vyvinuly různé praktiky ovlivňující vzhled v tomto směru – ať už skrývání se před přímým sluncem nebo bělení pleti. Otázkou pak zůstává důvod rozšíření trendu slunění a obliby tmavé pokožky v průběhu 20. století v euroamerické kultuře (Fink a kol., 2006a in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 194) – pravděpodobně jde jen o vliv současné módy. Preferenci pro tmavší kůži však zjistili i Fink a kol. (2001, s. 97). Atraktivita se může odvíjet také od délky (muži preferují u žen dlouhé vlasy – Grammer a kol., 2001 in Mesko, Bereczkei, 2004, s. 29), barvy a kvality vlasů - ty jsou u žen indikátorem zdravotního stavu, věku a plodnosti (Hinsz a kol., 2001 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 195). U mužů způsobují ztrátu vlasů pohlavní hormony (proto se u žen vyskytuje méně často – Grammer a kol., 2003, s. 391) a plešatí muži bývají hodnoceni jako starší a méně atraktivní (Muscarella, Cunningham, 1996 in Mesko, Bereczkei, 2004, s. 29). Výskyt plešatosti se sice liší v různých populacích, ale do jisté míry je univerzální a co se týče vlivu na atraktivitu, hodnocení absence vlasů u mužů se zřejmě odvíjí spíše od preferencí vlastností, které si s ní ženy spojují (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 195). Vousy jsou u mužů asociovány s pohlavní dospělostí (Muscarella, Cunningham, 1996, s. 99) a ovlivňují tedy percepci věku. Ačkoli se atraktivita a preference vousatosti (hladce oholená tvář – knírek – plnovous, apod.) odvíjí spíše od kulturního kontextu (Králík, 2007, s. 114), hodnocení vousatých mužů se shodují v přisuzovaných vlastnostech. Muži s vousy působí jako starší, agresivnější a méně společensky vyzrálí než hladce oholení muži (De Souza a kol., 2003 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 196).
2.2.4. Pohlavní dimorfismus tváří Tvar mužského a ženského obličeje je odlišný, pohlaví jedince určuje také preferované obličejové rysy. Rozdíly se prohlubují zejména s nástupem puberty vlivem působení pohlavních hormonů testosteronu a estrogenů. Procesem maskulinizace se mění
16
především morfologie mužské tváře – od ženské se pak odlišuje mohutnějšími nadočnicovými
oblouky
(oči
vypadají
menší),
větším
rozvojem
dolní
čelisti
a vystupujícími lícními kostmi (Enlow, Hans, 1996, Zebrowitz, 1997 in Pivoňková, 2009, s. 63). Významným pohlavně dimorfickým znakem dospělé mužské tváře jsou vousy (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 193). Ve srovnání s mužským, „dospěle“ působícím obličejem, si ženská tvář zachovává více juvenilních charakteristik a připomíná tak spíše dětský obličej, což je podle evolučně zaměřených autorů důsledek adaptační selekce neotenických znaků v ženské tváři – preference pro tyto ukazatele mládí zaručuje dlouhou reprodukční periodu partnerky (Fink, Penton-Voak in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 193). Výrazné pohlavně dimorfické rysy jsou obecně hodnoceny jako atraktivní (Králík, 2007, s. 92). V případě žen se většina studií shoduje, že atraktivní jsou tváře s femininními rysy (Perrett a kol., 1998, s. 884). Charakteristiky ženské tváře se ale nepatrně mění v souvislosti s menstruačním cyklem. Přestože se předpokládalo, že u člověka se na rozdíl od jiných živočišných druhů nevyskytují viditelné projevy nástupu ovulační fáze menstruačního cyklu (období, kdy je pravděpodobnost úspěšného oplodnění nejvyšší) – (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 197), byly obličeje žen vyfotografovaných ve fertilní fázi menstruačního cyklu hodnoceny jako atraktivnější než fotografie zhotovené v luteální fázi (Roberts a kol., 2004, s. S270). Podle Pawlowského nemusel vizuální projevy fertility změnit pohlavní výběr, ale spíše měnící se životní prostředí, které u člověka vedlo k vývoji vzpřímeného postoje. Bipedie si tak mohla vyžádat zvýraznění signálů plodnosti na jiných místech těla, která byla na rozdíl od genitálií viditelnější (Pawlowski, 1999, s. 263). U mužských rysů již preference atraktivity nejsou tak jednotné. Pohlavní hormon testosteron, ovlivňující míru maskulinních rysů, sice představuje určitou zátěž pro imunitní systém (handicap odkazují na genetické kvality a zdatnost jedince), a tak by ženy měly u mužů tyto znaky preferovat (Folstad, Karter, 1992 in Penton-Voak, Perrett, 2000, s. 39), což potvrzují některé studie zjištěním, že takoví muži začínají dříve s pohlavním životem (Mazur a kol., 1994 in Penton-Voak, Perrett, 2000, s. 40). Některé ženy však upřednostňují naopak muže s femininními (resp. juvenilními) rysy. Preference atraktivity se totiž u lidí odvíjí i od přisuzovaných osobnostních charakteristik, které si podvědomě spojujeme s určitými typy tváří (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 234), a femininní rysy mužského obličeje by mohly evokovat schopnost a ochotu starat se o potomky (Perrett a kol., 1998, s. 886). Extrémně maskulinní znaky tedy nejsou pro muže jednoznačnou výhodou ve smyslu atraktivity. Mohou naopak přitažlivost snižovat, protože bývají spojovány
17
s negativními povahovými vlastnostmi, jako dominance a agresivita (Perrett a kol., 1998, s. 884).
2.2.5. Psychologické aspekty vnímání tváře Do vnímání tváře a zde pro nás důležitého vnímání její atraktivity, vstupují různé nevědomé procesy. Například to, zda nám určitá osoba připadá povědomá nebo úplně cizí, může mít pro hodnotitele i hodnoceného významné důsledky. Známým či povědomým se přitom může zdát člověk s rysy typickými pro určitou populaci (Cunningham a kol., 1995 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 237), nebo pokud nám připomíná osobu, s níž jsme měli předchozí zkušenost. Dojem povědomosti se může vytvořit také na základě podobnosti rysů tváře se samotným hodnotitelem (Perrett a kol., 1998, s. 885). Známost či podobnost má ovšem vliv na očekávané vlastnosti dotyčného. Podvědomě totiž předpokládáme, že hodnocený bude mít podobné vlastnosti jako nám známá osoba. A co je při prvním kontaktu nejdůležitější – celý tento proces nezanedbatelně zasahuje i do hodnocení atraktivity vzhledu (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 237) - známé tváře totiž lidé hodnotí jako krásnější (de Bruine, 2004a in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 237). Více viz kapitola 2.6.4. Percepce druhých a jejich atraktivity.
2.3. ATRAKTIVITA TĚLA Tělo je pro většinu z nás přirozenou součástí bytí. Jako u ostatních živočichů charakterizují i lidské tělo biologické atributy, ale zároveň jej určitým způsobem formuje a vnímá kultura, do které patříme. Pojetí těla se tak v závislosti na společenském kontextu může lišit. V různých kulturách existují sociální normy či genderové stereotypy, které ovlivňují, co je atraktivní a určují, co je mužskou a ženskou „přirozeností“ nebo „rolí“ (Tovée a kol., 2006 in Salska a kol., 2008, s. 205). Tato práce ovšem pojednává především o fyzických rysech lidského těla. Ačkoli byly v různých kulturách a různých dobách považovány za atraktivní zdánlivě protichůdné typy postav, i zde lze při bližším zkoumání nalézt mnohé shodně hodnocené znaky – standardy atraktivity (Furnham, Alibhai, 1983 in Furnham a kol., 1997, s. 539). Fyzické rozdíly mezi muži a ženami pramení z jejich reprodukčních rolí, ale tělesný vývoj ovlivnil také pohlavní výběr – určité znaky jsou hodnoceny jako atraktivní proto, že signalizují
18
zdraví, odolnost a plodnost (Tovée a kol., 1999, s. 211). Na přitažlivost má kromě obličejových rysů vliv i tělesná výška, tvar a symetrie postavy (Symons, 1992, Hume, Montgomerie, 2001, in Sear, 2006, s. 406).
2.3.1. Tělesná výška Tělesná výška člověka záleží do jisté míry na podmínkách prostředí, ve kterém vyrůstá. Je-li v něm dostatek zdrojů energie, může si jedinec dovolit investovat do vzrůstu, je-li však přístup k živinám omezený, organismus urychlí dospívání a dříve se soustředí na reprodukci (Kozlowski, Teriokhin, 1999, s. 423) – strategie založená na evoluční optimalizaci alokace energie (Teriokhin a kol., 2003, s. 1214). Výška tedy dříve skrze přístup ke zdrojům signalizovala socioekonomický status (Cassidy, 1991 in Salska a kol., 2008, s. 205). Ženy V západních společnostech není výška ženy vnímána jako ukazatel reprodukčního potenciálu, a tak muži preferují ženy s nižším vzrůstem (Shepperd, Strathman, 1989, Pawlowski, Koziel, 2002 in Sear, 2006, s. 406). Možná proto, že je považují za lepší matky (Chu, Geary, 2005 in Sear, 2006, s. 406), ale důvodem může být i skutečnost, že ve vztahu s menší ženou vypadá muž jako dominantní (Sear, 2006, s. 406). To je důležité zejména ve společnostech, kde mají silný vliv sociální normy určující „správné“ role pohlaví (Salska a kol., 2008, s. 206). V rurálních kulturách jsou však preferovány vyšší ženy (zřejmě proto, že schopnost investovat energii do výšky ukazuje na dobrý přístup ke zdrojům – Salska a kol., 2008, s. 205), které jsou zároveň reprodukčně úspěšnější, přestože pohlavně dozrávají později než menší ženy (čímž se potvrzuje teorie rozložení investic energie do růstu nebo rozmnožování – Allal a kol., 2004 in Sear, 2006, s. 406). Rodí totiž v kratších intervalech a jejich děti se častěji dožívají dospělosti (Sear, 2006, s. 406). V evropském kontextu však bude v ženské atraktivitě hrát důležitější roli pravděpodobně tvar a symetrie postavy.
19
Muži Výška je důležitým znakem mužské atraktivity (Pawlowski, Koziel, 2002 in Salska a kol., 2008, s. 205). Mnoho výzkumů potvrdilo, že ženy preferují vyšší muže (Shepperd, Strathman, 1989, Murray, 2000, Pawlowski, Koziel, 2002, in Sear, 2006, s. 405), a že vyšší muži jsou reprodukčně úspěšnější, zatímco malí muži zůstávají častěji bezdětní (Pawlowski a kol., 2000, Mueller, Mazur, 2001, in Sear, 2006, s. 405). Důvodem může být i to, že u mužů výška (ne však extrémní) pozitivně koreluje se zdravím, bohatstvím a socioekonomickým statusem (Silventoinen, 2003, Silventoinen a kol., 1999 in Sear, 2006, s. 405). Zeny si tudíž skrze výšku vybírají úspěšné otce svých dětí (Sear, 2006, s. 405). Podle některých autorů je výška jedním ze znaků pohlavního dimorfismu, který se vyvinul z důvodu kompetice mezi muži (Grammer a kol., 2003, s. 386). Vysoká dědičnost výšky (Silventoinen a kol., 2001 in Salska a kol., 2008, s. 205) naznačuje, že ženy si v průběhu evoluce vybíraly vyšší muže (čímž tuto preferenci a výhodné znaky předávaly i svým potomkům). Statný muž jim mohl zajistit fyzickou ochranu a více zdrojů, a navíc výška sloužila jako čestný signál jedincových schopností, protože pouze jedinec s určitými dědičnými kvalitami a dobrým přístupem ke zdrojům si může dovolit investovat tolik energie do růstu (Cassidy, 1991, in Salska a kol., 2008, s. 205).
Co se týče preferencí tělesné výšky v páru, obě pohlaví upřednostňují, aby ve vztahu byl vyšší muž (muži by přitom spíše akceptovali vyšší partnerku než ženy menšího partnera). Dokonce jen málo malých mužů a vysokých žen bylo ochotno ustoupit od svých požadavků, aby tak rozšířili okruh svých potenciálních partnerů (Salska a kol, 2008, s. 213/214). Tyto závěry byly ovšem učiněny pro západní kulturu a například v Africe neplatí (Sear, 2006, s. 406).
2.3.2. Tvar těla Tvar lidského těla je unikátní a vysílá důležité signály (Furnham a kol., 1997, s. 540). Za atraktivní jsou považované takové proporce, jejichž nositelé v minulosti zanechali nejvíce potomků (Grammer a kol., 2003, s. 387). Rozdíly ve tvaru těla mezi pohlavími nejsou před nástupem puberty příliš markantní (Vague, 1956 in Furnham a kol., 1997, s. 540), ale jakmile začnou působit pohlavní hormony, anatomie žen a mužů se zásadně změní. Estrogen začne u žen stimulovat ukládání tukových buněk do hýždí a stehen (gluteofemorální oblast) a brání jejich kumulaci v oblasti břicha (abdominální 20
oblast). Tento proces dá vzniknout gynoidnímu a androidnímu tvaru těla (Furnham a kol., 1997, s. 540), který lze měřit různými indexy. Nejčastěji se používají hodnoty poměru pasu a boků (WHR) a index tělesné hmoty (BMI – body mass index, vyjadřující poměr váhy a druhé mocniny výšky). WHR zdravé ženy před menopauzou se nachází v rozmezí 0,67 – 0,80, zdravého muže mezi 0,85 a 0,95. Vysoká hladina estrogenu WHR snižuje, zatímco testosteron působí naopak, ovšem u obou pohlaví se produkce pohlavních hormonů s věkem snižuje (Furnham a kol., 1997, s. 540; Henss, 2000, s. 502). Kromě WHR je ukazatelem zdraví a plodnosti také BMI. U dospělé populace jsou definovány 3 základní kategorie: podváha (BMI < 18,50), normální váha (18,50 – 24,99) a nadváha (BMI > 25)1, přičemž normální váha je pro zdraví optimální. Spíše než na množství tuku však zřejmě záleží na způsobu jeho distribuce v těle (Bjorntorp, 1998 in Furnham a kol., 1997, s. 540). Jsou-li hodnoty WHR a BMI indikátorem zdraví a reprodukčního potenciálu, měly by se z evolučního hlediska uplatňovat při vnímání atraktivity a výběru partnera (Singh, 1993, s. 294; Furnham a kol., 1997, s. 541). Ženy Ženy mají téměř dvojnásobek tělesného tuku než muži (Clarys a kol., 1984, s. 18 in Dixson, 2010, s. 18). D. Singh zjistil, že hodnocení ženské atraktivity signifikantně korelovalo s hodnotou WHR a ženy s poměrem 0,7 byly vnímány jako nejzdravější a nejatraktivnější (Singh, 1993, 1994 in Furnham a kol., 1997, s. 541). Muži upřednostňují siluetu ženského těla připomínající tvar přesýpacích hodin (Dixson a kol., 2011, s. 43; Barrett a kol., 2007, s. 156), protože závisí na hladině pohlavních hormonů a signalizuje tak nejen reprodukční potenciál (úzký pas vylučuje momentální těhotenství a velikost poprsí a boků značí schopnost ukládat tukové zásoby přeměnitelné na tkáň a výživu plodu – Barrett a kol., 2007, s. 156), ale i menší riziko vážných chorob (Dixson, 2010, s. 19, 92; Furnham a kol., 1997, s. 540). Během evoluční historie byly tedy zřejmě úspěšnější potomci žen, jimž se tuk ukládal na bocích a v ňadrech (Thornhill, Grammer, 1999, s. 109). Podle Babicové (2008) je ovšem z reprodukčního hlediska důležité i vnímání BMI, protože ženy s extrémními hodnotami BMI mají často problémy s otěhotněním a jejich děti jsou více nemocné (Rexrode a kol., 1996 in Babicová, 2008, s. 34).
1
http://apps.who.int/bmi/index.jsp?introPage=intro_3.html
21
Mnoho výzkumů vyzdvihuje jako významnější ukazatel atraktivity BMI (např. Tovée a kol., 1999; Henss, 2000; Swami, Tovée, 2006), podle Singha (1993; Singh, Young, 1995) je naopak důležitější WHR. Svou roli hraje i metodologie nebo kulturní kontext (Henss, 2000; Swami, Tovée, 2005). Tovée a kol. (1999) vysvětlují spory o BMI a WHR tím, že při výběru potenciální partnerky se uplatňuje zřejmě více atraktivních znaků, které slouží k posouzení její reprodukční kvality (Tovée a kol., 1999, s. 216). - Prsa Poprsí je výrazným pohlavně dimorfickým znakem a jeho charakteristiky mohou ovlivňovat ženskou atraktivitu. Podle Morrise (1997, s. 122) se ňadra u žen vyvinula po vzniku bipedie jako sexuální signál (napodobenina hýždí), poutající pozornost samců při pohledu zepředu. Tuto funkci naznačuje i fakt, že mléčné žlázy tvoří asi jen jednu třetinu jejich objemu (zbytek je tuková tkáň, sloužící ovšem jako energetická rezerva v době těhotenství – Anderson, 1983 in Dixson, 2010, s. 21). Velikost ňader nemá vliv na schopnost kojení, kvalitu a množství mléka (Morris, 1997, s. 122). Přestože v evropském kulturním okruhu muži upřednostňují spíše nadprůměrnou velikost ňader (Weiss, 2004, s. 11), jejich rozměr nemusí vypovídat o reprodukčním potenciálu ženy (Singh, 1993, s. 304). Pro atraktivitu poprsí je důležitý především tonus ňader, který souvisí s věkem, a tudíž plodností ženy (Weiss, 2004, s. 11). Důležitým signálem je také symetrie prsou (Singh, Young, 1995, s. 502). Dixson a kol. (2011) zjistili, že muži se při hodnocení ženského těla nejčastěji a nejdéle dívali na poprsí, a to nehledě na jeho velikost, hodnoty WHR nebo atraktivitu obličeje či nohou (Dixson a kol., 2011, s. 43). Ženy se snaží přitažlivost ňader podpořit oblečením, speciálními podprsenkami nebo ji upravují za pomoci plastické chirurgie (Grammer a kol., 2003, s. 401). Muži Tvar mužského těla je důležitým pohlavně dimorfickým znakem (Grammer a kol., 2003, s. 386). Ženy se orientují především na horní polovinu těla, protože ramena, svaly hrudníku a bicepsy jsou u mužů vyvinuty více, respektive jejich rozměry jsou ovlivněny hladinou testosteronu, a tím odkazují na jedincovu zdatnost (Bjorntorp, 1987 in Swami, Tovée, 2005, s. 384). Atraktivní je svalnatá postava se širokým hrudníkem a úzkým pasem (Lynch, Zellner, 1999 in Dixson a kol., 2003, s. 29), výzkumy však zjistily, že ženy upřednostňují přiměřené postavy před extrémními somatotypy (Barber, 1995 in Swami, Tovée, 2005, s. 384). 22
V industriálních kulturách preferují ženy muže s postavou, jejíž torzo má tvar písmene „V“ (úzký pas a široký hrudník a ramena), zatímco v rurálních společnostech hraje důležitější roli BMI (Swami, Tovée, 2005, s. 384, 390). Základním měřítkem všech hodnot popisujících tvar mužského těla, je tak podle Třebického (2010) populační průměr, udávající, co je v daném prostředí výhodné (Třebický, 2010, s. 30).
2.3.3. Symetrie těla Lidské tělo je bilaterálně symetrické (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 191) a míra symetrie hraje ve vnímání atraktivity důležitou roli, protože čestně signalizuje vývojovou stabilitu a odolnost jedince (Furnham a kol., 1997, s. 217). Biologové rozlišují asymetrii systematickou (je funkční, prověřená přírodním výběrem jako např. asymetrická velikost klepet některých krabů, a vyskytuje se zpravidla u všech jedinců daného druhu) a asymetrii fluktuační. Ta je individuální a projevuje se malými odchylkami od bilaterální symetrie (van Valen, 1962 in Jones, 1997, s. 103), které jsou způsobeny sníženou schopností organismu odolávat nepříznivým vlivům prostředí (parazitům, toxinům, apod.) nebo genetickými poruchami (Flegr, 2005, s. 294). Nízká míra fluktuační asymetrie je ovšem při hodnocení atraktivity jedince tolerovaná, protože je přirozená. Symetrická těla jsou ve výzkumech hodnocena jako méně atraktivní, než těla přirozeně asymetrická (Dixson a kol., 2011, s. 29). Ženy Symetrie
ženského
těla
vypovídá
o
genotypové
a
fenotypové
kvalitě
a reprodukčních schopnostech ženy (Grammer a kol., 2003, Rhodes, 2006 in Peters a kol., 2007, s. 940) a muži by tedy měli preferovat symetričtější partnerky. Význam má zejména symetrie prsou (Singh, Young, 1995, s. 502), která je hodnocena jako atraktivnější než asymetrie (Grammer a kol., 2003, s. 395). Ženským specifikem je tzv. cyklická asymetrie (projevující se například změnami velikosti prsou), která souvisí se změnami hladiny pohlavních hormonů během menstruačního cyklu. Tato asymetrie je nejvyšší na začátku a konci cyklu a nejnižší okolo ovulace, kdy jsou ženy hodnoceny jako nejatraktivnější (Manning a kol., 1996, s. 129).
23
Muži Ženy preferují muže se symetrickou tváří a tělem (Gangestad a kol. 1994, Thornhill a kol., 1995 in Jones, 1997, s. 103), protože takoví signalizují kvalitní geny pro potomky, kteří navíc budou také atraktivní a tudíž reprodukčně úspěšní – počet sexuálních partnerů podle výzkumů u mužů souvisí s tělesnou symetrií (Grammer a kol., 2003, s. 395). Mírná asymetrie je však i v případě mužů přitažlivější, než experimentálně vytvořená dokonalá symetrie, a to i v mezikulturním hodnocení (Dixson a kol., 2003, s. 29; Flegr, 2005, s. 294).
2.3.4. Další aspekty tělesné atraktivity Kůže Hladká kůže je podle některých nejuniverzálněji preferovaný rys (Morris, 1967 in Fink a kol., 2001, s. 92). Míra pigmentace kůže je u lidí jedním z pohlavně dimorfických znaků – ženy mají o něco světlejší kůži než muži (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 194), ale její barva se u obou pohlaví mění během ontogeneze. Novorozenci mají oproti rodičům výrazně světlejší kůži, během dětství však pokožka ztmavne. V období puberty dojde u dívek i chlapců opět k zesvětlení kůže vlivem pohlavních hormonů, ale u dívek pleť zesvětlá více. Později kůže u žen tmavne vlivem hormonálních změn souvisejících s těhotenstvím, nebo s fázemi menstruačního cyklu – v neplodné je tmavší (Jones, 1997, s. 102). Odstín ženské pokožky tak ovlivňuje hodnocení atraktivity, protože slouží jako určitý signál stáří jedince (Fink a kol., 2006, s. 433). Jelikož je nejsvětlejší v období pohlavní zralosti (pozdní adolescence) a s věkem opět tmavne (Jones, 1997, s. 102), preference mužů pro světlou pokožku je zřejmě adaptací za účelem výběru plodné partnerky (Van den Berghe, Frost, 1986 in Jones, 1997, s. 102). Ochlupení Tělesné ochlupení je pohlavně dimorfickým znakem (Van den Berghe, Frost, 1986 in Fink a kol., 2001, s. 92), a proto ovlivňuje hodnocení atraktivity. Muži upřednostňují ženy bez ochlupení (Grammer a kol., 2003, s. 391; Symons, 1995 in Fink a kol., 2001, s. 92), především v západní společnosti není jeho výskyt u žen tolerován (Basow, 1991
24
in Toerien, Wilkinson, 2003, s. 333). Hladká ženská pokožka bez ochlupení je asociována s vysokou hladinou estrogenu, tedy s plodností (Fink a kol., 2001, s. 92). Preference žen pro mužské ochlupení ovšem není vždy jednoznačná, navíc se jeho výskyt u mužů liší nejen v rámci populace, ale i mezikulturně (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 195). Není potvrzené, že by ochlupení mužské hrudi korelovalo s hladinou testosteronu, ale přesto některé hypotézy vysvětlují jeho atraktivitu jakožto znaku jedincovy zdatnosti (Hamilton, Zuk, 1982 in Dixson, 2010, s. 15/16) a výzkum ukázal jeho pozitivní efekt na hodnocení atraktivity (Dixson a kol., 2003, s. 29). Vysoká hladina testosteronu však vede naopak ke ztrátě vlasů i ochlupení (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 195). Na změnách v preferencích mužského ochlupení se tedy zřejmě podílí spíše módní trendy a vliv médií (Boroughs a kol., 2005, s. 637), což potvrzuje Rantala a kol. (2010), který zjišťoval výkyvy hodnocení během menstruačního cyklu. Ženy v ovulační fázi preferovaly muže s menší mírou ochlupení (atraktivita hladké mužské kůže odpovídá trendu v západních společnostech), zatímco zarostlejší hrudník (považovaný za symbol maskulinity) preferovaly ženy po menopauze. Ochlupení partnerů hodnotitelek dále korelovalo s jejich uváděnými preferencemi a s výskytem ochlupení u jejich otců, což naznačuje vliv sexuálního imprintingu (tj. „vtištění“ – zapamatování si jedinců, kteří se stanou předobrazem budoucího sexuálního partnera) nebo dědičnost této preference, a ukazuje význam ochlupení při volbě partnera (Rantala a kol., 2010, s. 422).
2.4. CELKOVÁ ATRAKTIVITA Setkáme-li se s druhou osobou „tváří v tvář“ v běžném životě, většinou ji vidíme jako celého člověka, nikoli jen její samotný obličej nebo tělo bez hlavy, a tak tomu bylo i během vývoje moderního člověka. Ačkoliv v hodnocení fyzické atraktivity hraje zřejmě významnou roli především atraktivita tváře, je pravděpodobné, že když hodnotíme ženy nebo muže kolem nás, přitažlivost tváře a těla se mohou navzájem ovlivňovat. Přestože se tedy podle vědců samotných percepce atraktivity zcela jistě vyvíjely při celkovém pohledu na tvář i tělo, studie založené pouze na výzkumu preferencí tváře nebo výhradně těla tuto skutečnost často pomíjejí (Peters a kol., 2007, s. 937) a o jejich vlivu na celkovou atraktivitu se toho ví málo (Henss, 2000, s. 501).
25
2.4.1. Souvislost atraktivity tváře a těla Otázkou, zda se na celkovém hodnocení fyzické atraktivity člověka podílí více atraktivita tváře nebo těla, se zabývali již Mueser a kol. (1984), kteří zjistili, že u žen se na hodnocení celkové atraktivity podílí atraktivita tváře i těla, i když atraktivita tváře měla o něco málo větší vliv (Mueser a kol., 1984, s. 469). Petersová a kol. (2007) ovšem později výsledky tohoto výzkumu komentuje s tím, že autoři použili příliš málo stimulů (15 fotografií žen) a hodnotitelů (7 mužů) – (Peters a kol., 2007, s. 938). Jones (1982) naopak zjistil, že na celkové atraktivitě se signifikantně podílí atraktivita těla, zatímco atraktivita tváře ne (Jones, 1982 in Brown a kol., 1986, s. 306), ovšem jeho vzorek obsahoval pouze muže. Brown a kol. (1986), provedli výzkum za použití videonahrávek vysokoškolských studentů a studentek a z výsledků jejich výzkumu vyplývá, že atraktivita těla i tváře prezentovaných stimulů signifikantně přispívala k hodnocení celkové fyzické atraktivity, přičemž se ani jedna z proměnných neukázala jako jasně silnější prediktor než druhá (Brown a kol., 1986, s. 305). Také Alicke a kol. (1986) zjistili, že atraktivita tváře a těla měla silný vliv na hodnocení celkové atraktivity a navíc byla mezi atraktivitou tváře a těla nalezena signifikantní interakce (Alicke a kol., 1986, s. 381), i když Petersová a kol. (2007) upozorňuje, že nepřirozenost stimulů v této studii (počítačově zkombinované tváře a těla) mohla ovlivnit hodnocení (Peters a kol, 2007, s. 938). Thornhill a Grammer (1999) nechali muže ve svém výzkumu hodnotit zvlášť atraktivitu fotografie obličeje a těla jedné a té samé ženy a i jejich výsledky spolu korelovaly (ne však tak signifikantně, jako hodnocení těla při pohledu zpředu a zezadu) – (Thornhill, Grammer, 1999, s. 116). Následoval výzkum Furnhama a kol. (2001), kteří prezentovali mužským hodnotitelům počítačově upravenou fotografii ženy v osmi různých kombinacích postavy a obličeje (4 varianty WHR a 2 obličeje – atraktivní a neatraktivní, získané pomocí manipulace s velikostí očí, nosu a rtů). Těla s „ideálním“ WHR 0,7 byla hodnocena jako nejatraktivnější jen ve spojení s atraktivní tváří, což naznačuje, že atraktivita tváře je u žen důležitější než hodnocení těla (Furnham a kol., 2001, s. 491). Furnham a Reeves (2006) to potvrdili, když prezentovali hodnotitelům fotografie tří žen, u nichž počítačově upravili neotenické rysy ve tváři (3 varianty) a WHR v rozmezí normální váhy (také 3 varianty). I z výsledků pro tyto kombinované stimuly vyplývá, že tvář má na hodnocení atraktivity větší vliv než WHR (kromě hodnocení potenciálního těhotenství) – (Furnham, Reeves, 2006, s. 129). Také další výzkumy došly ke stejným
26
závěrům – atraktivita tváře je lepším prediktorem celkové atraktivity než atraktivita těla. U mužů byl tento vztah podle Petersové a kol. (2007) dokonce signifikantní (Peters a kol., 2007, s. 937), avšak Honekopp a kol. (2007) zjistili, že co se týče počtu uváděných partnerek, hrála u respondentů důležitější roli atraktivita těla (Honekopp a kol., 2007, s. 110). Výzkum Petersové a kol. (2007) ovšem ukázal, že u mužů i u žen souvisí atraktivita tváře s celkovou atraktivitou silněji, než atraktivita těla (u mužů byl tento vztah signifikantní). Autoři se zabývali i souvislostí komponent atraktivity tváře a těla (představovala je symetrie, rysy pohlavního dimorfismu a průměrovost) s celkovou atraktivitou a zjistili, že u mužů korelovaly s celkovou atraktivitou signifikantně komponenty zastupující atraktivitu tváře, zatímco u žen komponenty tváře i těla (Peters a kol., 2007, s. 937). Také Currie a Little (2009) se zabývali podílem atraktivity tváře a těla v celkovém hodnocení fyzické atraktivity jedince. Probandi v jejich výzkumu hodnotili vždy 10 fotografií těla, tváře a až nakonec fotografie celé osoby. Posuzovatelům byly prezentovány vždy fotografie opačného pohlaví a měli za úkol zhodnotit jejich atraktivitu v souvislosti s představou krátkodobého nebo dlouhodobého vztahu s danou osobou. Hodnocení atraktivity tváře bylo u obou pohlaví a u obou variant případného vztahu lepším prediktorem hodnot celkové atraktivity než hodnocení těla. Pokud jde ale o souvislost mezi hodnocením atraktivity určité části těla a délkou případného vztahu, malé odlišnosti mezi pohlavími se ukázaly. Zatímco u žen nehrála roli, muži v případě krátkodobého vztahu (v porovnání s představou dlouhodobého) relativně více upřednostňovaly atraktivitu ženského těla před přitažlivou tváří. Podle autorů tak výsledky naznačují, že tělo a tvář mohou v souvislosti s potenciálními partnery vysílat rozdílné informace (Currie a Little, 2009, s. 409). Na možnost, že interakce atraktivity tváře a těla přímo nepredikuje celkovou atraktivitu, ale že tyto k ní přispívají nezávisle na sobě, jako první poukázala Petersová a kol. (2007, s. 940). Tvář i tělo jsou zřejmě nositeli více znaků a výsledná přitažlivost je tak kombinací navzájem nezávislých faktorů. Preference pro atraktivitu tváře či těla je tak sice relevantní zkoumat zvlášť, ale zahrnutím obou elementů mohou výzkumníci získat komplexnější pohled na vnímání celkové atraktivity. Tyto úvahy shrnuje také model mnohonásobné fitness (multiple fitness model) M. Cunninghama, podle něhož je atraktivita člověka vnímána prostřednictvím vzájemně nesouvisejících parametrů, kde každý z nich představuje klíč k rozpoznání určité hodnoty partnera. Některé znaky tak 27
budou preferovány univerzálně, jiné (především ty ovlivnitelné péčí o vzhled), budou atraktivní jen v rámci určité kultury (Cunningham, Shamblen, 2003 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 203).
2.5. PÉČE O VZHLED 2.5.1. Proč lidé ovlivňují svůj vzhled Vzezření je jedním z hlavních prostředků neverbální komunikace (Argyle in Výrost, Slaměník, 1997, s. 131). Fyzický vzhled o nás poskytuje druhému důležité informace, zejména uvažujeme-li o něm jako o potenciálním partnerovi a samotné dvoření tedy začíná jeho prostřednictvím (Barrett a kol., 2007, s. 174). Určitá péče o tělo je univerzální u všech etnik (Dušková, 2010, s. 121) a míra a způsob péče o vzhled pak vypovídá mnohé o sociálním postavení a prostředí, zájmech, vkusu a hodnotách, které jsou nám blízké, a proto se jedná o poměrně významný aspekt provázející vznik mezilidských vztahů. Naše fyzické rysy můžeme ovlivnit mnoha faktory (líčení, oblečení, ozdoby, atd.), a přestože jde jen o vnější dojem, vzhled významně určuje to, jak naši atraktivitu vědomě či nevědomě vnímají druzí (Patnaik a kol., 2003, s. 74). Touha zdobit své tělo je pro člověka typická. Vědomá úprava zevnějšku za účelem zvýšení sexuální přitažlivosti, k zastrašení nebo jen jako společenský jev, nás odlišuje od našich zvířecích předků a (Dušková, 2010, s. 118). Již pravěcí lidé zvýrazňovali své rysy použitím barev a líčidel (Neustupný, 1946, s. 45) a symetrické zdobení těla a tváře se vyskytovalo ve všech kulturách (Cárdenas, Harris, 2006, s. 1). Prostředky neverbální komunikace jsou také oděv a kosmetika (Výrost, Slaměník, 1997, s. 132). V této práci nás budou zajímat zásahy do vzhledu především jakožto účelné úkony s cílem ovlivnit sexuální přitažlivost a zvýšit atraktivitu. Ať už se totiž schopnost vnímat atraktivní znaky vyvinula jako adaptace pro výběr nejkvalitnějšího partnera (Rhodes, 2006, s. 212), nebo jako vedlejší produkt smyslového vnímání (Flegr, 2005, s. 290), v moderní společnosti se málokdy s lidmi kolem sebe setkáme natolik odhaleni, abychom si mohli být jisti „pravdivostí“ jejich zevnějšku. Tato skutečnost tedy jak ostatním, tak nám samotným poskytuje poměrně široký prostor k manipulaci.
28
Vliv médií Na představu a vnímání přitažlivosti mají v současné době značný vliv sociokulturní tlaky a standardy, dané zejména vizuálním uměním, médii (Řezáč, 1998, s. 96) a reklamou (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 226). Dnešní západní společnost přikládá tělu a zejména fyzickému vzhledu velký význam (Patnaik a kol., 2003, s. 74). Zábavní průmysl prostřednictvím masmédií vytváří a propaguje určité ideály, preferované i odmítané módní typy týkající se rozměrů těla a formuje tak veřejné mínění a hodnocení toho, co je považováno za atraktivní (Yu Shepard, 1998, s. 321; Řezáč, 1998, s. 96). Vliv médií tak může vést k nespokojenosti s vlastním tělem (Barelds a kol., 2011, s. 10). Společenský tlak byl vždy zaměřen zejména na ženy, které jsou častěji než muži hodnoceny podle toho, do jaké míry odpovídají idealizovanému obrazu atraktivity (Grogan, 2000, s. 30). Turner a kol. (1997) potvrdili, že časopisy o módě ovlivňují dívky v hodnocení vlastní atraktivity. Čtenářky těchto magazínů toužily být štíhlejší a byly svou váhou znepokojeny více než jejich vrstevnice, které je nečetly (Turner a kol., 1997, s. 603). V médiích jsou totiž jako žádoucí zobrazovány velmi štíhlé ženy (Fialová, 2001, s. 56) a tloušťka je prezentovaná jako „špatná“ (Furnham a kol., 1997, s. 539; Dušková, 2010, s. 118). Pro většinu žen je však tak štíhlá postava nepřirozená a nemají k ní předpoklady (Babicová, 2008, s. 41). Ovšem ani muži nejsou ušetřeni působení sociokulturních tlaků - ženy sice vždy upřednostňovaly maskulinní postavy, ale média tuto preferenci zveličila do neadekvátních rozměrů (Frederick a kol., 2005, s. 85), a současné zobrazování ideálního mužského těla působí na představy obou pohlaví. Například Lynch a Zellner (1999) zjistili, že muži touží po svalnatější postavě, než jaká je atraktivní pro ženy (Lynch a Zellner, 1999, s. 833), a vliv médií na toto vnímání potvrdil také výzkum Fredericka a kol. (2005), zabývající se zobrazením mužského těla v časopisech pro ženy a pro muže. Ukázalo se totiž, že muži, zřejmě v důsledku srovnávání sebe sama se vzory předkládanými médii, hodnotili jako ideální svalnatější postavu (prezentovanou v časopisech orientovaných na mužské čtenáře), než jaká je nejpřitažlivější podle žen, a jaká je také nejčastěji předkládaná periodiky určenými ženám (Frederick a kol., 2005, s. 81).
29
2.5.2. Jak lidé ovlivňují svůj vzhled – faktory přispívající k atraktivitě Vedle znaků, které jsou dány geneticky, případně ontogenetickým vývojem, existují možnosti, jak může člověk svůj vhled ovlivnit sám a záměrně. Dosahování takovýchto změn zevnějšku se označuje jako mutilační chování a bylo praktikováno již ve starých civilizacích. Často vyjadřovalo estetické cítění dané kultury nebo jedince a dodnes má důležitý komunikační význam, protože neverbálně poskytuje okolí mnohé informace týkající se příslušnosti, ať už ke společnosti, jejím normám, k pohlaví, věkové kategorii, ekonomické vrstvě, náboženské skupině, filosofickým představám, atd. Pod pojem mutilace lze zahrnout jakoukoliv záměrnou změnu velikosti, tvaru nebo barvy části lidského těla (Fraňková, Klein, 1997, s. 83). Mutilační chování může mít trvalou nebo dočasnou podobu. Ireverzibilní změny (nevratné, trvalé) představuje jednak tzv. hard mutilace, která se provádí na kostech nebo zubech (např. deformace kostí chodidel, lebky, aj.; pilování a vkládání ozdob do zubů, apod.), a jednak soft mutilace. Ta je realizovaná na měkkých částech těla a škála tohoto typu mutilačních praktik je pestrá – od vpichování, propichování (perforace ušního boltce, perforace nosní přepážky či křidélek), tetování pokožky, vytahování ušních lalůčků nebo rtů, až po obřízku. Za reverzibilní změny (dočasné, vratné) považujeme vše od úpravy vlasů a nehtů stříháním i barvením, líčení, až po oblékání či zdobení šperky (Fraňková, Klein, 1997, s. 84). V této práci nás budou zajímat především změny vratné – reverzibilní. Tyto změny se provádějí na kůži, na rtech, vlasech, obočí, řasách, na nehtech (Fraňková, Klein 1997, s. 85), ale i na postavě pomocí oblečení. Lidé tak nejrůznějšími způsoby nahrazují schopnosti, které mají zvířata přirozeně – při hrozbě, v boji, nebo při námluvách ježí srst, rozevírají oči či ocasní pera, aby tím zvětšili povrch svého těla a demonstrovali své fyzické kvality (Fraňková, Klein 1997, s. 85). U lidí lze poměrně snadno pozměnit tvar či velikost těla právě oděvem.
2.5.3. Péče o TĚLO Oblečení Oblečení může ovlivnit nejen to, jak nás vnímají druzí, ale i jak vidíme sami sebe – módní oděv nám zvyšuje sebevědomí (Fialová, 2001, s. 67). Než označíme nějakou
30
postavu za atraktivní, všimneme si totiž zpravidla dvou hlavních aspektů: tvaru (křivek) těla a oblečení (Adams, Crossman, 1978, s. 99). Budování fyzické identity oblečením je důležitým sociálním fenoménem, a i když nemusí být vždy cíleno na zvýšení atraktivity, přesto ji nepřímo ovlivňuje (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 201). V minulosti byl oděv především důkazem společenské příslušnosti, hodnot, statusu, ale i vyjádřením jedinečnosti (Fialová, 2001, s. 67), u některých kultur dodnes odkazuje na věk, pohlaví a profesi (Fraňková, Klein, 1997, s. 87). Oblečení nám umožňuje ovlivnit velikost a tvar tělesných parametrů, maskovat tělesné vady či nedokonalosti, nebo některé rysy naopak podtrhnout. Na zeštíhlení ženského pasu sloužily široké pásky, šněrovačky a korzety (Dušková, 2010, s. 120), ke zdůraznění boků se používaly honzíky a krinolíny (Morris, 1997, s. 126). Pozornost mužů vzbuzovaly také rafinované výstřihy (dnes je stále běžnější procedurou invazivní úprava a zvětšování prsou za pomoci plastické chirurgie) či délka a způsob nabírání sukní nebo později kalhot. Vhodným střihem a vysokými podpatky ženy dále dosahují optického efektu dlouhých nohou, prodlužováním nehtů na rukou zdůrazňují tvar prstů (Fraňková, Klein, 1997, s. 85). Ženy tedy většinou volí svršky zdůrazňující znaky plodnosti, přičemž míra obnažení nahé kůže koresponduje s fází menstruačního cyklu – v období ovulace se ženy instinktivně oblékají vyzývavěji (Morris, 1997, s. 123). Muži volí spíše oděv odkazující na jejich společenské postavení či zvýraznění tělesné výšky a statnosti. Tvar horní poloviny mužského těla (trupu a paží) je totiž pro ženy přitažlivý (Lynch, Zellner, 1999 in Dixson a kol., 2003, s. 29), a upravit jej lze buď cvičením nebo jednodušeji zdůraznit či opticky zvětšit zdobením a oblečením – v minulosti například nárameníky, uniformami a klobouky (Morris, 1997, s. 126). U oděvu hraje důležitou roli také jeho barva. Například červená symbolizuje téměř ve všech kulturách kromě výstrahy také moc (roucha vysokých politických a duchovních představitelů). Barvy do jisté míry ovlivňují naše vnímání a chování, poutají pozornost druhého pohlaví (mezi muži a ženami existují rozdíly v reakcích na barvy či jejich kombinace), čehož lze využít právě prostřednictvím oblečení (Fraňková, Klein, 1997, s. 85, 86, 88). Mezi důležité vlastnosti pojící se s oděvem, které mají komunikační funkci, patří tedy: pečlivost výběru, upravenost a čistota oděvu; módnost, volba barvy, vzoru a jejich kombinací; a jak oblečení zdůrazňuje postavu (Fraňková, Klein, 1997, s. 88).
31
Ozdoby Umělé ozdoby a šperky doplňují oblečení o další atributy. Kromě magické funkce (např. ochranné amulety) vyjadřují sociální příslušnost či status, slouží však také ke zdůraznění rozdílů mezi pohlavími (Fraňková, Klein, 1997, s. 89) – mají upoutat pozornost na určité tělesné partie (Barrett a kol., 2007, s. 175). Šperky nosí lidé často v obličejové části a na krku (náušnice, náhrdelníky), ale i na končetinách a oděvu (Fraňková, Klein, 1997, s. 90). Šperky mohou vysílat signály o sociálním (snubní či zásnubní prsteny) i ekonomickém (luxusní hodinky či automobil) statusu jedince (Barrett a kol., 2007, s. 175). Hodnotou nebo výjimečností doplňku dává majitel najevo hmotné zázemí a činí se tím atraktivním pro potenciální partnerky. Podle Weisse (2004) jsou dokonce takovéto vnější znaky svědčící o přístupu ke zdrojům pro výběr dlouhodobého partnera nejdůležitější (samozřejmě kromě genetických a zdravotních) – (Weiss, 2004, s. 12). Přestože se tedy vizuální signály potvrzující ekonomické kvality mohou transkulturálně lišit, „ozdoby“ movitých mužů mají stejný význam. Archeologické nálezy dokládají, že o zkrášlování těla a oděvu přemýšlel člověk od počátků hmotné kultury (Fraňková, Klein, 1997, s. 88). Ovšem Grammer (1995 in Grammer a kol., 2004, s. 32) namítá, že ačkoliv mohou ozdoby měnit hodnocení atraktivity nebo vlastností, nemohou změnit celkové vnímání člověka. Ovlivňování barvy kůže Přestože mnohé kultury považují za atraktivní odstín kůže o něco světlejší, než je v dané populaci běžné a za tímto účelem vznikly dokonce nejrůznější praktiky jako skrývání se před sluncem, nebo dokonce vybělování kůže (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 194), objevil se v západní společnosti nový trend slunění, používání samoopalovacích krémů nebo navštěvování solárních studií za účelem dosažení snědé pleti (Dušková, 2010, s. 119). Preferenci pro tmavší odstín kůže zaznamenali i nedávné výzkumy (Fink a kol., 2001, s. 97). Současný trend tmavší pleti by tak mohl být v západních společnostech buď odrazem
módy
a
potvrzením
její
proměnlivosti
nebo
nepřímým
vyjádřením
socioekonomického statusu – opálenou kůží se pyšní jedinec s dostatkem času a prostředků – Etcoff, 1999 in Fink a kol., 2001, s. 97). Nevylučuje však jinak mezikulturně potvrzenou preferenci pro světlejší pleť, jakožto signál ženství a mládí (Fink a kol., 2001, s. 97).
32
Úpravy ochlupení těla Přestože u mužů bylo ochlupení těla dříve vnímáno jako znak maskulinity, a tudíž atraktivity (Basow, 1991 in Boroughs a kol., 2005, s. 637), v posledních desetiletích podléhá novým trendům v hodnocení. Jak od mužů, tak od žen je společensky vyžadovaná jistá upravenost tohoto tělesného znaku (Boroughs, Thompson, 2002, s. 247). Boroughs a kol. (2005) zjistili, že více než polovina jimi dotazovaných vysokoškolských studentů si depiluje hrudník a další části těla (Boroughs a kol., 2005, s. 637). Jiná studie ukázala, že muži si odstraňují ochlupení nejen v oblastech, které nejsou běžně na veřejnosti viditelné, ale například i na předloktí. Mnozí účastníci se vyjádřili, že holení těla je pro ně důležitým společenským ukazatelem (Boroughs, Thompson, 2002, s. 247). Změnil se také společenský pohled na ochlupení ženského těla. Ženy prezentované ve výzkumu s ochlupením v podpaží a na nohou byly hodnoceny jako méně atraktivní muži i ženami, než stejné ženy s hladkou kůží. Neoholené ženy působí kontextu americké kultury nespolečensky a agresivně, protože jsou vnímány jako zastánkyně tvrdého feminismu nebo lesby (Basow, Braman, 1998 in Toerien, Wilkinson, 2003, s. 338). V západní společnosti je tedy preferovaná hladká kůže a ochlupení u žen není tolerováno (Toerien, Wilkinson, 2003, s. 338).
2.5.4. Péče o TVÁŘ U domorodců různých kmenů si muži i ženy barví obličej při slavnostech, rituálech, jako součást bojové taktiky, nebo kvůli zvýšení atraktivity (Fraňková, Klein, 1997, s. 85). V euroamerické společnosti používají přípravky pro zvýraznění pohlavního dimorfismu a tím své atraktivity (Pivoňková, 2009, s. 64), ať už změnou zabarvení pokožky nebo jiným zdůrazňováním zmiňovaných rysů přitažlivé tváře, především ženy. Kosmetický průmysl dnes nabízí nepřeberné množství krémů, make-upů, korektorů, pudrů, tvářenek, řasenek, očních stínů, rtěnek, atd. U mužů je ovšem takové chování odsuzované, tolerované většinou jen u transvestitů a transsexuálů. Líčení Po použití make-upu se ženská tvář zdá atraktivnější oběma pohlavím (Mulhern a kol., 2003, s. 199). Nalíčené ženy nejsou hodnoceny jen jako atraktivnější, ale i jako femininnější a zdravější (Law-Smith a kol., 2006 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 202).
33
Důvodem je zřejmě to, že make-up činí obličej po aplikaci opticky symetričtějším (Nash a kol., 2006, s. 493; Grammer, Thornhill, 1994, s. 240), a takový je hodnocen jako přitažlivější (Cárdenas, Harris, 2006, s. 1) a zdravější (Jones a kol., 2001 in Nash a kol., 2006, s. 494), než asymetrický. Make-up a korektory totiž mohou zakrýt vady pleti (Nash a kol., 2006, s. 493) i změny přitažlivosti způsobené výkyvy hladiny estrogenu během menstruačního cyklu (Law-Smith a kol., 2006 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 197). Kosmetika také dodává tváři větší jas, který je u žen přirozeně větší než u mužů a čím více líčení tento pohlavně dimorfický rys zvýrazní, tím je ženský obličej hodnocen jako atraktivnější (Russell, 2009, s. 1211). Nalíčené ženy jsou navíc posuzovateli obou pohlaví hodnoceny jako sebejistější než ty samé ženy, prezentované bez použití make-upu. Tento dojem však nemusí být důsledkem líčení, ale zvýšeným sebevědomím jeho uživatelek, které díky němu působily pozitivněji (Nash a kol., 2006, s. 501). Kromě dosažení větší symetrie a hladkosti tváře, maskuje líčení pigmentové skvrny vznikající stárnutím, případně drobné vrásky, čímž přispívá ke zdání mladšího věku. Za účelem vyhlazování viditelných vrásek či drobných asymetrií v obličeji je v dnešní době využívána také estetická chirurgie (Grammer, Thornhill, 1994, s. 240) – její obliba stoupá zejména v euroamerické kultuře v důsledku vysokého hodnocení fyzické atraktivity a mladistvého vzhledu (Patnaik, 2003, s. 74). Také nanášení růže na tváře má svůj jasný účel - lícní kosti jsou zvýrazněné (Grammer, Thornhill, 1994, s. 240), jeví se jako vyšší a líčka vypadají zároveň prokrveně a svěže, což je důležitý znak podtrhující dojem zdraví (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 202). Již malé děti chápou make-up jako prostředek ke zdůraznění ženskosti a krásy. Dívky předškolního věku malují obrázky nalíčených žen a o make-upu mluví a chápou ho jako něco, co z žen činí objekty mužského zájmu (Ochsner, 2000, s. 212). Kromě toho, že se i v líčení během odlišných časových období projevují různé módní vlny, existují také zde určité „stálice“, tedy aspekty tváře, jejichž vzhled a případně úprava jsou vždy důležité, protože přitažlivost těchto rysů je evolučně zakořeněná. Prohlížíme-li si něčí tvář, 75% této doby se soustředíme na oči a ústa dotyčného. Poté věnujeme pozornost krátce i vlasům, uším a bradě (Elliott, 2006, s. 71).
34
Oči Oči jsou důležitým prostředkem neverbální komunikace a k vizuální komunikaci slouží také obočí. Mužům připadají atraktivní ženy s velkýma očima, neboť se jedná o neotenický znak indikující plodnost partnerky (Jones, 1997, s. 101). Velikost očí lze upravit a zvětšit zvýrazněním jejich tvaru linkami a barvením řas (zvýraznění světlých konečků je opticky prodlouží). I další úpravy, jako stínování víček a vytrhávání obočí, slouží k dosažení dojmu větších očí (Pivoňková, 2009, s. 64; Havlíček, Rubešová, 2009, s. 202). Rty Rty jsou důležitým pohlavně dimorfickým znakem. Vzhledem k tomu, jak se během evoluce člověka a vzniku bipedie ženské pohlavní orgány skryly zraku samců, nahradily jejich vábící funkci kromě jiných znaků i rty. Podobají se totiž stydkým pyskům a při ovulaci (kdy vlivem vysoké hladiny estrogenu signalizují plodnost – Grammer, Thornhill, 1994, s. 240) a sexuálním vzrušení se zvětšují a zčervenají. Plní tedy zástupnou roli jakožto sexuální signál. Ženy instinktivně vnímají, že vlhké načervenalé rty jsou pro muže přitažlivé (navozují totiž představu emočních stavů spojených se vzrušením – Pivoňková, 2009, s. 64), a tak zesilují tento efekt natíráním rtů na červeno (Morris, 1997, s. 124). Odstín rtů vyjadřuje také zdravotní stav jedince. Barvením rtů na červeno ženy tedy vzbuzují dojem zdraví (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 202). Vhodným použitím rtěnky lze navíc upravit tvar a symetrii rtů (Grammer, Thornhill, 1994, s. 240) či sjednotit jejich povrch. Při hodnocení vlivu rtěnky na atraktivitu ženského obličeje se ovšem ukázalo, že bez kombinace s jiným typem kosmetiky (očním make-upem, barevně tónovaným krémem) nemá takový vliv. Jedním z důvodů však mohl být právě nezvyklý a nepřirozený vzhled hodnoceného obličeje, měl-li nalíčené pouze rty (Mulhern a kol., 2003, s. 199). Líčení a úprava vzhledu se však může stát i předmětem diskriminace nebo omezování – někteří zaměstnavatelé znevýhodňují zaměstnance, kteří nesplňují jejich požadavky na oblečení, make-up, šperky nebo účes (Herald, 2007, s. 299). V případě rtěnky může u mužů vadit, že ji používají, u žen naopak její absence a tím odmítnutí stylizace do společensky definované podoby ženy.
35
Vlasy Vlasy jsou jednou z důležitých fyzických charakteristik, které zaznamenáme při setkání s druhou osobou, a tak jejich úpravě často věnujeme hodně času i pozornosti. Atraktivitu účesu může ovlivňovat i fakt, že jeho prostřednictvím přijímají hodnotitelé informace o nositeli. V různých kulturách vyjadřuje účes partnerský status (zejména u žen, zda je dotyčná svobodná, vdaná, či vdova), příslušnost k náboženství, nebo k určité subkultuře (např. punkový styl). Oblíbenost účesů se tak může měnit nejenom v průběhu historie či mezi kulturami, ale i v rámci jedné society (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 195). Podobně jako například srst u zvířat, lidské vlasy demonstrují fyzické kvality (Fraňková, Klein, 1997, s. 85), protože si je může dovolit jen zdravý jedinec. Zřejmě proto muži preferují ženy s dlouhými vlasy a nejpřitažlivěji jsou tak hodnocené účesy, které tento znak zvýrazňují (Mesko, Bereczkei, 2004, s. 27). Častou úpravou je také barvení vlasů – od pradávného využívání přírodních barviv až po nejnovější syntetické látky (Fraňková, Klein, 1997, s. 85). Atraktivita blonďatých vlasů, které se přirozeně v populaci vyskytují spíše ojediněle (a důvod, proč jsou blondýny častěji prezentovány v časopisech pro muže; Rich a Cash, 1993 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 202), se vysvětluje právě mužskou preferencí pro „vzácné“ geny (Grammer a kol., 2003, s 391). U mužů se úprava vlasů řídí společenskými konvencemi a barvení je spíše výjimečné, neboť evokuje podobné významy jako výše zmíněné používání rtěnky. Vousy, ochlupení na obličeji U mužů jsou vousy jedním ze znaků pohlavní dospělosti (vousatí muži jsou považováni za starší a často za méně atraktivní – Muscarella, Cunningham, 1996, s. 99), a proto může hrát jejich úprava důležitou roli při výběru partnera. Muži s plnovousem jsou hodnoceni jako nejvíce maskulinní a zároveň agresivní. Lehce vousaté muže považovaly ženy za nejdominantnější a muže s mírným strništěm za nejatraktivnější (jak z hlediska krátkodobého i dlouhodobého vztahu) – (Neave, Shields, 2008, s. 373). Podle Barbera (2001) nesouvisí vousy s fenotypovou kvalitou, a jejich atraktivita je dána spíše kulturou – na preferovaný způsob úpravy vousů tak může mít vliv například aktuální stav na „sňatkovém trhu“. Muži pěstují vousy, jakožto znaky maskulinity častěji v době, kdy se v populaci vyskytuje málo žen ve sňatkovém věku, čímž chtějí vyniknout mezi svými rivaly. Je-li potenciálních partnerek naopak nadbytek, chodí muži spíše hladce oholeni, aby tak zvýšili svou důvěryhodnost a ženy se nebály, že je opustí (Barber, 2001, s. 261). 36
U žen je ochlupení tváře výrazně snižuje atraktivitu jak z pohledu mužů, tak samotných žen (Basow, Braman, 1998, s. 637).
2.6. PERCEPCE – VNÍMÁNÍ SEBE SAMA A DRUHÝCH Percepce je proces selektivního zpracování informací (Kováč, 1985 in Řezáč, 1998, s. 93), k jehož základním předpokladům patří senzitivita a schopnost smyslového vnímání (Řezáč, 1998, s. 94). Kromě fyziologických aspektů vnímání se při percepci uplatňuje určitý subjektivní filtr, v rámci něhož jsou přijímané informace záměrně či nevědomě podrobovány selekci na základě předchozích zkušeností dotyčného (patří sem i atribuce – vnímanému přisuzujeme vlastnosti, které mít vůbec nemusí) – (Řezáč, 1998, s. 95). I při vnímání stejného podnětu tak mohou vjemové procesy vést k různým dojmům. Termín sociální percepce souvisí s vnímáním a posuzováním druhých i sebe sama (Nakonečný, 1999, s. 83).
2.6.1. Sebepercepce Sebepojetí (self-concept) vyjadřuje, jak jedinec vidí sám sebe. Jedná se tedy o souhrn představ a hodnotících soudů o sobě samém, jehož součástí je i sebedůvěra (Blatný, Plháková, 2003, s. 92). Podle teorie sebepercepce (self-perception theory) jedinci chápou a poznávají své postoje k jiným lidem nepřímo, a to odvozováním z pozorování vlastního chování v kontextu jiných lidí (Bem, 1972 in Řezáč, 1998, s. 101). Je to tedy schopnost vnímat sám sebe jako objekt (Jaroševskij, 1975 in Řezáč, 1998, s. 101). Jedinec si v průběhu socializace vytváří primární obraz sebe sama, který je formován také sociálním prostředím a vlivem druhých, i když v rámci „zachování celistvosti“ sebepojetí je působení okolí „filtrováno“ (Řezáč, 1998, s. 101). Sebepojetí má tedy složku kognitivní (sebepoznávání závislé na vlivu okolí), emocionální (citový vztah k sobě, např. sebeúcta, sebehodnocení) a behaviorální (konativní a zároveň regulativní – základ seberealizačních tendencí, má i motivační funkci) – (Fialová, 2001, s. 28; Výrost, Slaměník, 1997, s. 188). Vnímaná skutečnost je určitým způsobem subjektivizována, přičemž míra zkreslení vnímání druhých se odvíjí od toho, jak se obraz sebe sama blíží skutečnosti (Řezáč, 1998, s. 101). Fyzická atraktivita a její sebehodnocení je spojeno nejen s vnímáním atraktivity sebe sama,
37
pozitivním sebe-pojetím, sebe-kontrolou a sebedůvěrou, ale pro sebevědomí je vedle spokojenosti se sebou sama důležité také hodnocení vrstevníky (Adams, Crossman, 1978, s. 77). Základními složkami tělesného sebepojetí, které do značné míry ovlivňuje celkové sebepojetí, je zdatnost, zdraví (fyzická, psychická i sociální pohoda) a právě vzhled, který je spojen s percepcí a hodnocením vlastní atraktivity, i s určitou péčí (Fialová, 2001, s. 40). Spokojenost s vlastním tělem je relativní, protože existuje v kontextu subjektivního a společensky podmíněného způsobu vnímání. Sebepojetí je tak výsledkem rozdílu mezi „reálnou“ a ideální představou jedince (Fialová, 2001, s. 32, 46). Například standardy vzhledu nastolené moderními médii tak mohou vést ke vzrůstající nespokojenosti lidí s vlastním tělem (Barelds a kol., 2011, s. 10). Zvláště ženy jsou pod větším společenským tlakem (Grogan, 2000, s. 16), protože jsou častěji než muži posuzovány na základě vzhledu svého těla (jak již bylo řečeno, muži kladou přirozeně větší důraz na fyzickou atraktivitu svého protějšku – Výrost, Slaměník, 1997, s. 295). Ženy samy sebe hodnotí kritičtěji než muži (Muth, Cash, 1997, s. 1438), častěji jsou svým vzhledem znepokojeny (Adams, Crossman, 1978, s. 31) a investují do něj více péče (Hrčková, 2009, s. 37). V sebehodnocení se mohou projevit různé tendence – jak posuzujeme svůj vzhled, může záviset například na tom, v jakém prostředí se pohybujeme. Jsme-li obklopeni fyzicky atraktivnějšími lidmi, vlivem tzv. efektu kontrastu se spíše dostaví nespokojenost s vlastním tělem a sebehodnocení atraktivity a sebevědomí se sníží. Pokud se však ocitneme mezi lidmi méně fyzicky atraktivními, než jsme sami, budeme se cítit naopak mnohem atraktivnější (Brown a kol., 1992, Cash a kol., 1983, Thornton, Moore, 1993 in Thornton, Jason, 1997, s. 433; Little, Mannion, 2006 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 199). Jedincův vztah k sobě formuje kromě sociálního srovnávání také přijímání sociálních rolí (na základě zařazení do konkrétní „role“ očekává společnost od jedince například určitý vzhled, způsob oblékání, atd.) – pakliže se člověk s všeobecně akceptovanými a společensky oceňovanými úlohami ztotožňuje, získává větší sebejistotu a pozitivnější sebepojetí. Kromě potřeby začlenění má však člověk i jistou potřebu zdůraznit vlastní jedinečnost (Výrost, Slaměník, 1997, s. 187).
38
2.6.2. Vliv hodnocení vlastní atraktivity na hodnocení atraktivity druhých Sebehodnocení ovlivňuje posuzování druhých – máme například tendenci hodnotit pozitivněji postavy, které se svým tvarem podobají naší (Adams a Crossman, 1978, s. 100) a naše představa o ideální postavě je ovlivněna i vlastními proporcemi (Tovée a kol., 2000, s. 1996). Lidé mají také určitou představu o tom, jak jsou pro své okolí atraktivní, a podle toho upravují své preference (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 199). Podle teorie výběru partnera (mate selection theory) je člověk schopen ohodnotit nejenom atraktivitu jedince opačného pohlaví, ale také svou vlastní v porovnání s ostatními jedinci stejného pohlaví – zejména ženy jsou si vědomy toho, co se líbí mužům (Buss, 1992 in Tovée, Cornelissen, 2001, s. 393). Soustředěním se na potenciálního partnera podobné atraktivity jakou disponujeme sami, bychom se měli vyvarovat neúspěšných vztahů s atraktivnějšími partnery (a tím plýtvání časem a zdroji), ale i s partnery výrazně méně atraktivními než jsme sami (což by mělo nepříznivý vliv na náš budoucí reprodukční úspěch) – (Tovée, Cornelissen, 2001, s. 397). Jestliže jsou lidé schopni posoudit atraktivitu svou a ostatních v reálném kontextu, nemělo by tedy docházet k rozdílnému hodnocení atraktivity muži a ženami, ale spíše mezi jedinci s různě vysokým sebevědomím. To potvrdili například Abel a Richards (1996), kteří zhoršující se vnímání tělesné atraktivity u žen připisují jejich klesajícímu sebevědomí a zvyšujícímu se zájmu o hubnutí (Abel, Richards, 1996, s. 61). Ne vždy jsme tedy schopni vnímat atraktivitu objektivně – často se naše hodnocení odvíjí od vnímání osob, jimiž jsme obklopeni. Především u žen byl pozorován vliv okolí na percepci atraktivity, takzvaný efekt kontrastu. Pokud ženy hodnotí „průměrnou“ ženu v blízkosti výrazně atraktivních žen (například modelek), považují ji za méně atraktivní, než kdyby byla ve skupině stejně „průměrných“ žen (Geiselman a kol., 1984, Kenrick, Gutierres, 1980 in Thornton, Jason, 1997, s. 433). Můžeme mít také sklon srovnávat vlastní atraktivitu s atraktivitou potenciálního rivala nebo rivalky. Tuto tendenci tematizoval výzkum Dijkstry a Buunka (2005). Výsledky ukázaly, že ženy „žárlily“ více než muži na ideální WHR prezentovaných stimulů a těmto také přisuzovaly největší atraktivitu, v mužích vzbuzovali emoce soupeři s téměř ideálním poměrem šířky ramen a pasu, které zároveň považovali za nejatraktivnější a nejdominantnější (Dijkstra, Buunk, 2005, s. 379).
39
Na specifický případ „neobjektivního“ hodnocení byl zaměřen výzkum zabývající se souvislostí mezi posuzováním atraktivity vlastní a partnerů či partnerek probandů. Autoři kromě fotografií použili dotazník s otázkami zaměřenými na celkovou fyzickou atraktivitu i její komponenty a výsledky ukázaly, že probandi hodnotili jako atraktivnějšího svého partnera nebo partnerku (než sebe) jak v souvislosti s celkovou atraktivitou, tak s ostatními komponentami. Autoři se domnívají, že v tomto případě bylo hodnocení atraktivity druhých ovlivněno tzv. stereotypem zamilovaných – „láska je slepá“ (Swami a kol., 2009, s. 35). Srovnání sebehodnocení atraktivity s nezaujatým hodnocením atraktivity druhými bylo pak jedním z hlavních cílů nedávné studie Bareldse a kol. (2011) – viz níže.
2.6.3. Souvislost mezi sebehodnocením a hodnocením jedince druhými ve výzkumech fyzické atraktivity V sebehodnocení i v percepci druhých by mohlo hrát roli také to, jak si jedinci myslí, že ostatní vnímají je samotné. Podle Havlíčka a Rubešové mají lidé určitou představu o tom, jak jsou pro své okolí atraktivní (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 199). Poměrně podrobně se korelacím mezi sebehodnocením a hodnocením jedincovy fyzické atraktivity druhými věnovali Marcus a Miller (2003). V rámci výzkumu preferencí fyzické atraktivity mužů i žen (lidé seděli v jedné místnosti) je totiž zajímalo, jak se v názorech na přitažlivost promítá pohlaví hodnocených i hodnotitelů a zda se odhady hodnocených o tom, jak je vidí druzí, shodují se skutečnými hodnoceními. Ukázalo se, že lidé se shodují v tom, zda jsou druzí atraktivní – největší shoda byla zaznamenána, když muži hodnotili atraktivitu žen. Podle autorů jsou si však lidé také dobře vědomi toho, jak je vnímají druzí – zejména ženy dokázaly odhadnout, jak je budou hodnotit muži (Marcus, Miller, 2003, s. 325). Srovnáním sebehodnocení atraktivity (a hodnocení atraktivity jejich partnerů či partnerek) s hodnocením druhými se v nedávné studii zabývali také Barelds a kolegové (2011). Výsledky ukázaly, že sebehodnocení atraktivity probandů i hodnocení atraktivity jejich partnera bylo pozitivnější než hodnocení atraktivity probandů a jejich partnerů nezávislými, objektivními hodnotiteli. Podle autorů se v tomto případě uplatnil efekt „růžových brýlí“, kdy svého partnera vidíme jako lepšího, než druzí (Barelds a kol., 2011, s. 10).
40
2.6.4. Percepce druhých a jejich atraktivity Obraz druhého je v rámci sociální percepce osob výsledkem triády základních procesů vnímání: kategorizace (tj. třídění a zařazování vnímaných osob či událostí do skupin podle shodnosti znaků), selekce (objekty nebo osoby sice vnímáme, ale selektivně vybíráme jen některé jejich znaky či vlastnosti) a interference (ve vnímaném se odráží i nevědomé vjemy, například když podle typu oblečení usuzujeme i na vlastnosti či status člověka) – (Bruner, 1957 in Nakonečný, 1999, s. 83, 85). Z evolučního hlediska se vnímání atraktivity druhých vyvinulo jako adaptace, abychom byli schopni rozpoznat reprodukční hodnotu jedince – potenciálního partnera (Gangestad, Scheyd, 2005, s. 527). Vliv vzhledu hodnoceného jedince na celkový dojem však souvisí i s množstvím a typem ostatních informací, které máme o dotyčném k dispozici. Při hodnocení neznámé osoby má „efekt prvního dojmu“ značný vliv a tím prvním, na základě čeho si úsudek formujeme, je tak právě vzhled (Rubešová, Havlíček, 2009, s. 241). Percepci atraktivity však ovlivňují nejen vědomě manipulovatelné faktory jako je líčení, oblečení či doplňky (Patnaik a kol., 2003, s. 74), ale i nevědomé procesy či vnější podmínky. Sociální percepce je zatížena subjektivností jedince (Nakonečný, 1999, s. 87) a mohou se v ní projevit různé chybné tendence. Psychologické aspekty Základní normou při posuzování osob, se kterými se setkáme, je jakýsi „osobní posuzovací styl“. Každý jedinec má svou individuální míru přísnosti, kritičnosti, nebo naopak „mírnosti“, která ovlivňuje jeho celkové hodnocení ostatních. V zásadě je tím míněna subjektivita v posuzování druhých, způsobující diference v názorech (podobně jako se často neshodnou rozhodčí například v krasobruslení) – (Řezáč, 1998, s. 104). Ač se však při vnímání ostatních uplatňují nejrůznější vlivy, existují určité univerzálie, takzvané percepční stereotypy: Velmi častou chybou v posuzování je takzvaný „haló-efekt“. Celkový hodnotící pohled na druhého, je při něm redukován na nějaký, často výrazný (nutně ne však podstatný) znak člověka, který jednak odpoutává pozornost od dalších zjevných charakteristik posuzované osoby, a jednak zabarvuje její vnímání (Řezáč, 1998, s. 102), takže i ostatní charakteristiky osobnosti pozorovaného jsou nazírány skrze dojem vyvolaný oním nápadným znakem. Haló efekt atraktivity působí tak, že atraktivním lidem jsou
41
přisuzovány pozitivnější vlastnosti (Dion a kol., 1972 in Olson, Marshuetz, 2005), například inteligence nebo společenskost (Zebrowitz, 1997 in Rubešová, Havlíček, 2009, s. 226). Často se objevuje také efekt shovívavosti (mírnosti, dobroty) a efekt přísnosti. Tyto působí na základě vztahu, jaký má hodnotitel k pozorované osobě, a tento vztah nemusí být založen ani na reálné zkušenosti, ale stačí podobnost osoby s člověkem, k němuž má hodnotitel výhrady (Řezáč, 1998, s. 103). Jednu z nejzákladnějších tendencí při posuzování atraktivity druhých, bychom mohli popsat jako efekt „soběpodobnosti“. Jedinec jeho vlivem vnímá příznivěji sobě podobné osoby (Adams, Crossman, 1978, s. 100), ale například také příslušníky stejného národa (efekt zkušenosti – Perrett a kol., 1998, s. 885), pohlaví, věku, atd. (Řezáč, 1998, s. 96).
Evoluční
psychologie
tento
jev
vysvětluje
jako
možnou
adaptaci na
rozpoznání příbuzných (podobné rysy) a zároveň zabránění inbreedingu (příbuzenskému křížení) – projevuje se totiž spíše u osob stejného pohlaví s posuzovatelem (de Bruine, 2004a, in Rubešová, Havlíček, 2009, s. 237). Efekt kontrastu nepůsobí jen při hodnocení vlastní atraktivity, ale má vliv i na hodnocení atraktivity druhých – když měly ženy hodnotit atraktivitu „průměrných“ žen, jejichž fotografie byly prezentovány ve skupině zároveň s fotografiemi modelek, výsledky pro „normální“ figurantky byly horší (byly hodnoceny jako méně atraktivní), než pokud byla hodnotitelkám prezentována skupina fotografií žen podobného vzhledu (Geiselman a kol., 1984, Kenrick, Gutierres, 1980 in Thornton, Jason, 1997, s. 433). K chybě centrální tendence dochází nejčastěji, posuzujeme-li větší počet osob (když například respondenti ve výzkumu hodnotí uzavřenou skupinu lidí). Kritérium „nejlepšího“ a „nejhoršího“ se pak odvíjí od daného vzorku. Člověk si během posuzování vytvoří představu o průměru z daného výběru, a tomu přizpůsobí svá měřítka přísnosti. Existuje však ještě jedna varianta popisované chyby v hodnocení, a tou je naopak tendence vyhýbat se při posuzování extrémním hodnotám (sériový efekt), kdy je při větším množství hledisek hodnocení nebo velkém počtu hodnocených objektů u posuzovatele snížena rozlišovací schopnost a tento pak nadměrně používá střední, průměrné hodnoty a vyhýbá se krajním. Příčinou může být nejistota hodnotitele či obavy z důsledků nedostatečně podloženého hodnotícího soudu (Řezáč, 1998, s. 103). Percepci osob mohou nezřídka ovlivňovat také předsudky, pramenící z dávno utvořených předpojatostí nejen vůči konkrétnímu člověku, ale například i vůči národnosti, rase, pohlaví nebo dokonce proti barvě vlasů. Předsudky jsou nezdůvodněné, ale poměrně 42
pevné negativní postoje, které si člověk mohl vytvořit i pod vlivem zkušenosti, ale tuto neoprávněně generalizoval (Řezáč, 1998, s. 103). Existují také autostereotypy – percepční schémata, která mají příslušníci skupin sami o sobě (například Češi o Češích) – (Nakonečný, 1999, s. 91). Stereotyp daný obecným konsenzem, například vlastnost spojovaná s určitým vzhledem, může hrát důležitou roli. Podle Kennyho a Westa (2008) totiž efekt prvního dojmu trvá pouze tehdy, odpovídá-li hodnocení jím utvořené společenskému stereotypu (Kenny, West, 2008, s. 141). Chyb, respektive tendencí při percepci druhých, je popsáno mnohem více, ale pro účely této práce jsou důležité zejména výše uvedené. Fyziologické aspekty Percepce atraktivity se zejména u žen mění v závislosti na biologických faktorech, jakými jsou změny hladin pohlavních hormonů během menstruačního cyklu. Jde zřejmě o adaptaci preferovat v nejplodnějším období jako sexuální partnery muže s vlastnostmi poukazujícími na kvalitní genovou výbavu (maskulinní znaky signalizují vysokou hladinu testosteronu, a tudíž imunokompetenci) – (Barrett a kol., 2007, s. 159), zatímco v jiných obdobích cyklu hledají ženy spíše sociální partnery (Gangestad, Cousins, 2001 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 200). Ve folikulární fázi cyklu ženy totiž hodnotí jako atraktivnější mužské tváře s maskulinními rysy, zatímco v luteální a menstruační fázi byli lépe hodnoceny tváře s menší mírou maskulinních rysů (Penton-Voak, Perrett, 2000, s. 39). V období, kdy je početí nepravděpodobné, tak ženy preferují spíše znaky odkazující na ochotu pečovat a investovat do potomků (Barrett a kol., 2007, s. 159). Tyto změny se však projevují u žen, které neužívají hormonální antikoncepci (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 199). Situační kontext - Délka vztahu U obou pohlaví se preference atraktivity potenciálních partnerů odvíjí také od účelu, za jakým si svůj protějšek hledají. Hodnocení atraktivity se mění podle toho, zda má hledající v úmyslu navázat krátkodobý či dlouhodobý vztah. Plánují-li ženy s dotyčným pouze „chvilkový románek“, upřednostňují muže s dobrými geny. Takovou kvalitu signalizují maskulinní rysy tváře a postavy, a proto je ženy v krátkodobém vztahu preferují více (Johnston a kol., 2001, Little, 2002, Scarbrough, Johnston, 2005 in Johnston, 2006, s. 10). Také symetrické tváře preferovaly ženy především 43
v kontextu krátkodobého vztahu (a v období okolo ovulace) – (Cardenas, Harris, 2007 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 200).
U mužů studie v závislosti na povaze zamýšleného vztahu nezaznamenaly takové rozdíly v preferencích ženských proporcí. Pro krátkodobý vztah byla nejpreferovanější štíhlá postava s velkými ňadry a nízkým WHR. Štíhlost a nízké WHR byly hodnoceny jako nejatraktivnější i v relacích dlouhodobého vztahu, ale muži by se spokojili i s menšími ňadry (Singh, Young, 1995, s. 492, 493). - Socioekonomické vlivy Zajímavým fenoménem, který může ovlivnit hodnocení atraktivity druhých, je míra sytosti hodnotitelů. Podle modelu vzácnosti zdrojů existuje psychologický mechanismus, který v závislosti na podmínkách prostředí ovlivňuje úsudek – například finanční situace nebo momentální pocit hladu může měnit preference pro potenciálního partnera (Nelson, Morrison, 2005 in Swami, Tovée, 2006, s. 354). Swami a Tovée (2006) zopakovali studie Nelsona a Morrisona (2005) s využitím fotografií reálných žen a došli ke stejným závěrům. Pocit hladu může ovlivnit vnímání žádoucích tělesných proporcí tak, že hladoví muži hodnotí jako atraktivnější silnější postavy a preferují ženy s vyšší váhou (tělesný tvar a míry nehrály významnou roli), než muži sytí (Swami, Tovée, 2006, s. 353). Také v kulturách, kde jsou zdroje potravy limitované, je tělesný tuk považován za atraktivní (Anderson a kol., 1992 in Thornhill, Grammer, 1999, s. 113), zatímco v západní společnosti stoupající BMI hodnocení atraktivity snižuje, protože je v ní dostatečný přístup ke kaloriím (Thornhill, Grammer, 1999, s. 113/114). Socioekonomický vliv se zřejmě projevuje i v preferencích barvy kůže. Přestože historicky byla bělostnost pleti atraktivní jakožto důkaz společensky vyššího statusu (Dušková, 2010, s. 119) – demonstrovala, že dotyčný nemusí manuálně pracovat na slunci – v dnešní době je naopak opálená kůže znamením blahobytu, protože opalování si může dovolit jen člověk s dostatkem volného času a ekonomických prostředků (Etcoff, 1999 in Fink a kol., 2001, s. 97). - Genderový vliv Na hodnocení a preference fyzické atraktivity mají vliv také sociální normy, které určují, jaká role je v dané společnosti pro muže či ženu „vhodná“, a tím může ovlivňovat vnímání jejich těla (Salska a kol., 2008, s. 206). Například v tradicionalistickém Portugalsku byla u žen více preferovaná postava ve tvaru přesýpacích hodin a „V“ tvar 44
horní části mužského těla, zatímco v liberálním Dánsku byly lépe hodnoceny ženské i mužské postavy s úzkými boky (Furnham, Nordling, 1998, s. 635).
2.7. VÝZKUMY PERCEPCE FYZICKÉ ATRAKTIVITY A VLIVU PÉČE O VZHLED 2.7.1. Vliv péče o vzhled na sebehodnocení Diener a kol. (1995) zjistili, že sebehodnocení koreluje s hodnocením atraktivity dotyčného druhými a lidé, kteří jsou se svým vzhledem spokojenější, se podle nich zároveň snaží zvýšit svou atraktivitu lepší péčí o svůj vzhled (více dbají na úpravu oblečení, vlasů, či na doplňky) – (Diener a kol., 1995, s. 120). Vztahem mezi sebehodnocením fyzické atraktivity a péčí o vzhled se zabývali také Grahamová a Kligman (1985). Jejich výzkumný vzorek tvořily starší ženy, respektive skupina vysoce atraktivních a neatraktivních probandek, které měly popsat vnímání sebe sama a používání kosmetiky. Atraktivní ženy se hodnotily lépe než neatraktivní v mnoha směrech – vnímaly se jako zdravější, pohodovější, veselejší a přizpůsobivější, s pozitivnějším životním postojem. Vnímaly se také jako spokojenější se svým životem, společenštější a realističtější. Neukázalo se však, že by toto hodnocení souviselo s větší mírou jejich péče o vzhled. Fyzicky atraktivní i neatraktivní ženy se totiž signifikantně nelišily v míře a frekvenci užívání kosmetických přípravků, ani v postojích vůči ní a jejímu vlivu na elementární krásu. Nicméně již dřívější výzkum autorů (Graham, Kligman, 1984 in Graham, Kligman, 1985, s. 85) na podobném vzorku ukázal, že neatraktivním starším osobám kosmetická péče prospívá více než atraktivním, a to nejen co se týče vzhledu (hodnoceny druhými), ale i psychicky. Nácvik efektivního používání kosmetických přípravků, který je součástí terapeutických programů pro seniory, by tak podle autorů mohl překlenout rozdíl mezi dobře vypadajícími a nevzhlednými staršími lidmi a omezit diskriminaci vůči těm méně pohledným (Graham, Kligman, 1985, s. 85). Kvalitativní studii, zaměřenou na percepci důležitosti a míry péče o vzhled, provedla poměrně nedávno na vzorku generace středního věku Hrčková (2009). Úprava zevnějšku může být podle jejích respondentů vyjádřením životního postoje či příslušnosti k určité skupině nebo prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje, ale také projevem respektu či úcty k ostatním lidem (tím je zřejmě míněn důraz na přizpůsobení vzhledu a oblečení společenským stereotypům), a zahrnuje osobní hygienu, upravené vlasy, ostříhané nehty 45
a oholené vousy. Z výzkumu dále vyplývá, že příslušníci generace středního věku v České republice kromě preference oblečení, které jim dle vlastního názoru sluší, svým vzhledem nejčastěji vyjadřují své zařazení do určité věkové skupiny (dosažené vzdělání podle Hrčkové vliv nemělo). Téměř všichni (zejména ženy) totiž zdůrazňovali nutnost přizpůsobit účes, líčení a zejména oblékání svému věku, což ukazuje na vnímání a silnou touhu přizpůsobit se „objektivním“ hodnocením okolí toho, co je „vhodné“ či „správné“ (Hrčková, 2009, s. 33, 34, 37). Že větší společenský tlak je kladen právě na ženy, které jsou častěji než muži posuzovány na základě vzhledu svého těla (Grogan, 2000, s. 30), a jsou svým vzhledem více znepokojeny (Whitehead, Hoover in Patzer, 2008, s. 69), se potvrdilo i u respondentek Hrčkové (2009), které do péče o zevnějšek kromě pohybu, redukce stravy a výběru oblečení, zahrnovaly také návštěvy kadeřníků, líčení a holení nohou, zatímco respondenti se úpravou vzhledu zabývali spíše ve smyslu cvičení, přičemž zdokonalení fyzického vzhledu bylo spíše jedním z efektů, nikoli hlavní motivací k této aktivitě (Hrčková, 2009, s. 36). Některé ženy z výzkumu Hrčkové (2009) dále uvedly, že líčení považují za určitý typ „ženské zbraně“ a líčí se jen v případě, když se chtějí líbit (Hrčková, 2009, s. 37), což je v souladu se závěry výzkumů, podle kterých jsou ženy po použití make-upu hodnoceny jako atraktivnější (Law-Smith a kol., 2006 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 202). Nalíčené ženy byly ve výzkumech hodnoceny jako sebejistější a hodnotitelé si je spojovali s prestižnějším zaměstnáním a vyššími výdělky než ženy bez make-upu. Dojem větší sebejistoty však nemusel být důsledkem samotného make-upu, ale větším pocitem sebejistoty jeho uživatelek, které tak působily pozitivněji (Nash a kol., 2006, s. 501). To se ukázalo i ve výzkumu zaměřeném pouze na rtěnky. Ženy dávaly její použití do spojitosti s pocitem větší sebejistoty a dobrého pocitu ze sebe sama; jen v malém počtu odpovědí se vyjádřily, že by se díky ní cítily atraktivnější pro muže (Ogilvie, Kristensen-Bach, 2001). Psychosociálními efekty používání make-upu a dalších přípravků se zabývali také Cash a Cash (1982), kteří pro účely své studie vyvinuli několik škál mapujících množství a situační kontext aplikace kosmetiky mezi vysokoškolskými studentkami a její vliv na sebevědomí, nebo naopak úzkost při absenci těchto zkrášlujících úkonů. Respondentkám byly představeny různé situace, ve kterých se měly ocitnout nalíčené nebo nenalíčené a analyzovaly se jejich výpovědi. I v těchto imaginárních podmínkách ženy popisovaly, že se cítí jistější a nenucenější, když jsou nalíčené tak, jak jsou zvyklé, než bez obvyklého make-upu (Cash, Cash, 1982, s. 1). 46
Používáním kosmetiky v souvislosti se sebehodnocením se Cash a kol. (1989) zabývali i v pozdější vnitrosubjektové studii, která již nepracovala jen s představami, ale i fotografiemi. Vysokoškolské studentky byly tentokrát vyfoceny se svým běžným makeupem a bez něj a výsledky opět odhalily větší a pozitivnější vliv na sebehodnocení v případě použití líčení než bez něj. Čím více make-upu respondentka běžně aplikovala, tím větší rozdíl se objevil v jejím sebehodnocení první a druhé fotografie. I v případě, že atraktivitu žen na fotografiích posuzovali jejich vrstevníci – muži – hodnotili fotografie žen s make-upem lépe. Když byly ovšem hodnotitelkami ženy, rozdíl v preferenci nalíčené nebo nenalíčené verze se neukázal. Svá zjištění autoři interpretují tak, že fyzický vzhled podle nich není pevnou, neměnnou záležitostí, ale jedinci jej mohou měnit a přizpůsobit, a tímto způsobem kontrolovat svůj osobní i veřejný „obraz“ (Cash a kol., 1989, s. 349).
2.7.2 Vliv péče o vzhled na hodnocení ostatními Výzkumy vlivu péče o vzhled na vnímání fyzické atraktivity se dosud nejčastěji zaměřovaly na ženy a úpravu jejich obličeje pomocí dekorativní kosmetiky. Líčení má pozitivní vliv na to, jak je žena posuzována (Law-Smith a kol., 2006 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 202). Mulhern a kol. (2003) se nespokojili se souhrnnou proměnnou „make-up“, ale zabývali se také každou komponentou líčení tváře zvlášť. Ženy i muži v jejich studii hodnotili na fotografiích ženy 1) zcela nenalíčené, 2) pouze s krycím make-upem (tzv. „základem“, který barevně sjednotí pleť), 3) pouze s nalíčenýma očima, 3) pouze s nalíčenými rty, 5) nalíčené za použití všech dílčích produktů dohromady. Jak autoři předpokládali, nejlépe (jako nejatraktivnější) byly hodnoceny ženy s kompletním make-upem, přičemž stejné obličeje byly hodnoceny jako atraktivnější na fotkách, kde byly nalíčené, než v opačném případě. Ženy dále hodnotily jako nejdůležitější předpoklad atraktivního vzhledu nalíčené oči, podle mužů představoval
nejsignifikantnější
komponentu přispívající k atraktivitě obličeje kromě očního líčení také krycí make-up. Samostatně použitá rtěnka (bez kombinace s jiným typem dekorativní kosmetiky) ovšem naopak k atraktivitě obličeje nepřispívala (důvodem ovšem mohl být nezvyklý a nepřirozený vzhled hodnoceného obličeje, měl-li nalíčené pouze rty) – (Mulhern a kol., 2003, s. 199). Jak jsme uvedli již dříve, výzkumy zabývající se fyzickou atraktivitou se také často opírají o skutečnost, že atraktivním lidem bývají přisuzované lepší osobnostní vlastnosti.
47
S hypotézou, že pokud užívání kosmetiky zlepšuje fyzický vzhled jedince, mělo by pozitivně působit i na to, jak je vnímán druhými, pracovali Grahamová a Jouhar (1981). Chtěli zjistit, zda tato forma péče skutečně zvyšuje hodnocení vzhledu a skrze to následně i hodnocení osobnosti. Muži i ženy z jejich studie hodnotili fotografie ženských obličejů, které byly rozděleny do čtyř souborů, podle míry péče, která jim byla před vyfotografováním věnována. Ženy v první skupině nebyly nalíčené a neměly ani upravené vlasy; druhá skupina žen se nalíčila, ale také si neupravily vlasy; ve třetí skupině si ženy vlasy upravily, ale nenalíčily se a v poslední skupině provedly pečující úkony zahrnující jak líčení obličeje, tak česání vlasů. Množství a styl úprav měly však reprezentovat každodenní péči a neměly přesahovat běžnou všední míru. Všichni posuzovatelé viděli jednu fotografii z každé skupiny, ale žádnou ženu neviděli upravenou ve více než jednom stylu. Na sedmibodové škále hodnotili jak vzhled, tak osobnostní vlastnosti stimulu. Autorům se na základě výsledků potvrdily dvě hypotézy. 1) Používání kosmetických přípravků (make-upu a přípravků na vlasy) vede u žen i u mužů k lepšímu hodnocení jejich vzhledu ostatními (make-up měl ještě výraznější vliv než vlasová péče). A 2) používání kosmetiky má za následek pozitivnější hodnocení jedincových vlastností druhými, opět nehledě na pohlaví (role make-upu byla i v tomto případě o něco silnějším prediktorem než úprava vlasů). Ze studie sice jasně nevyplývá, zda jsou lidé hodnoceni lépe po použití kosmetiky než bez ní proto, že je tyto přípravky činí fyzicky atraktivnějšími a v důsledku toho je na ně pohlíženo jakožto na představitele vlastností, které se pojí s krásnějším vzhledem, nebo zda je vnímání osobnosti nezávislé na vylepšení fyzické stránky. Obě vysvětlení jsou podle autorů možná – tedy i myšlenka, že užití kosmetických přípravků (alespoň na vlasy) může mít přímý efekt na percepci vlastností jedince. Pokud by tomu tak bylo, naznačovalo by to existenci určitého pozitivního stereotypu o kosmetice, a sice že „čemu byla věnována péče, to je dobré“ (what has been cared for is good), respektive spíše „co bylo zkrášleno, je dobré“ (what has been made beautiful is good) – (Graham, Jouhar, 1981, s. 199). K závěrům výzkumu Grahamové a Jouhara (1981) se po letech vrátili Huguet a kol. (2004), když ve své studii došli k odlišným výsledkům. Vliv používání dekorativní kosmetiky ověřovali u studentů z kateder psychologie, obchodu a estetiky. Probandům byly prezentovány fotografie mladých a starších žen, z nichž některé nalíčené byly, jiné ne. Studenti hodnotili fyzickou atraktivitu stimulů a některé jejich osobnostní rysy. Na rozdíl od Grahamové a Jouhara (1981) se u nich však princip pozitivního vlivu kosmetiky nepotvrdil. Přítomnost make-upu měla naopak negativní efekt na utváření dojmu, a to 48
především u mladých žen. Překvapivě se však ukázalo, že na hodnocení osobnostních rysů make-up negativní vliv neměl, a tudíž se autoři domnívají, že vliv make-upu na atraktivitu a posuzování osobnosti hodnoceného nelze slučovat. Negativněji se vliv dekorativní kosmetiky projevil u studentů psychologie, což naznačuje, že u hodnocení nalíčené osoby hraje roli také to, v jakém prostředí se hodnotitel pohybuje (Huguet a kol., 2004, s. 1752). Většina výzkumů, v nichž proměnnou ovlivňující vzhled představovalo oblečení, se nezabývala jeho souvislostí s vnímanou atraktivitou, ale efektem, který mělo na hodnocení osobnostních vlastností či schopností posuzovaného. Ne tak studie Buckleyové (1983), ve které nejprve jedna skupina žen hodnotila atraktivitu ženy na fotografii, a poté měla tu samou ženu v různém oblečení hodnotit jiná skupina posuzovatelek. Ty se měly zaměřit na hodnocení různých osobnostních vlastností, ale mezi nimi byla otázka speciálně i na fyzickou atraktivitu zobrazené ženy. Autorka tímto způsobem zjistila, že se změnou oblečení se měnilo i vnímání fyzického vzhledu dotyčné druhými (Buckley, 1983, s. 243). Také Lennonová (1990) se pokusila zjistit, zda se hodnocení „atraktivity“ oděvu skutečně odráží v hodnocení jedince. Probandi v její studii hodnotily ženy oblečené formálně, atraktivně a neatraktivně v souvislosti s jejich kompetentností, příjemností (ve smyslu spolupracovnice) a společenskostí. Jak autorka předpokládala, ženy oblečené v atraktivním oděvu byly ve všech případech hodnoceny pozitivněji. Domnívá se tedy, že pro oblékání existuje analogický model sociálního vlivu jako v případě fyzické atraktivity – stereotyp „co je hezké, je i dobré“ (Lennon, 1990, s. 303). Pozitivní souvislost mezi tím, jak druzí hodnotí fyzickou atraktivitu probandů a jakou míru péče o vzhled jim přisuzují, zjistili ve svém výzkumu Meier a kol. (2010). V jejich studii signifikantně korelovalo hodnocení fyzické atraktivity jedince druhými s tím, jak si tito posuzovatelé mysleli, že o sebe dotyčný pečuje. Ti, kteří podle vnějších hodnotitelů vypadali, že dbají na svůj vzhled, byli hodnoceni jako atraktivnější, přičemž autoři přiznávají, že péče o vzhled se skládá z mnoha komponent, kterými by bylo vhodné zabývat se podrobněji (Meier a kol., 2010, s. 293).
49
2.8. VÝZKUMY FYZICKÉ ATRAKTIVITY – METODIKA 2.8.1. Stimuly Podnětové materiály, respektive validita stimulů, které jsou předmětem hodnocení, představují
jeden
z hlavních
problémů
při
výzkumech
preferencí
atraktivity.
Ve výzkumech atraktivity lidské tváře byly nejčastěji používány fotografie nebo kresby obličejů. Použitá metoda výzkumu však může významně ovlivnit podobu výsledků – například hodnocení atraktivity obličejů podle fotografií a hodnocení atraktivity těch samých tváří, získaných překreslením předlohy, jsou rozdílné (Leder, 1996 in Henss, 2000, s. 503). I ve výzkumech preferencí tvaru postavy se jako podněty často využívaly kresby postav nebo siluety (Singh, 1993; Furnham a kol., 1997; Furnham, Nordling, 1998; Dixson a kol., 2003), což bylo ale kritizováno (Singh, Young, 1995, s. 505; Furnham a kol., 1997, s. 547; Henss, 2000, s. 508). Kresby totiž poskytují jen omezené vizuální informace, zatímco při použití fotografií je zachována přirozenost morfologických rysů – jakožto validnější stimul jsou pro výzkumné účely vhodnější (Singh, Young, 1995, s. 505). Podle Třebického (2010, s. 57) by jedinou výhodou použití kreseb mohla být jednoduchost a schematičnost, která teoreticky umožňuje zaměřit se na zkoumání preferencí jen konkrétních signálů. Pokud však kresby neodpovídají antropometrickým hodnotám, působí nepřirozeně. To se ukázalo například u Tovéeho a Cornelissena (2001, s. 399) – hodnotitelé v jejich výzkumu měli obtíže s přirazením kreseb k odpovídajícímu tvaru skutečného lidského těla. Zvláště pokud mají kresby zachytit změny v určité proměnné, zvyšuje se pravděpodobnost zkreslení. Prokazatelně nižší validita metody použití kreslených postav se ukázala i v odlišných výsledcích studií preferencí ženských postav, které využily rozdílných stimulů. Při použití fotografií žen ve výzkumu hodnocení atraktivity WHR získané hodnoty při pohledu zepředu a zboku silně korelovaly, zatímco když byly podnětovým materiálem kreslené postavy, vztah mezi hodnoceními signifikatní nebyl (Marlowe, Westman, 2001, Marlowe, Apicella, Reed, 2005 in Babicová, 2008, s. 23). Většina novějších studií již používá jako podnětový materiál fotografie (Henss, 2000; Swami, Tovée, 2006; Rantala, 2010). U nich ovšem vyvstává otázka, jak zajistit nejlepší viditelnost siluety postavy. Babicová (2008, s. 52) se domnívá se, že pro hodnocení preferencí aspektů jako například WHR nebo BMI jsou zdánlivě paradoxně
50
vhodnějším podnětovým materiálem postavy oblečené, než nahé. Argumentem je eliminace interference s dalšími proměnnými, k níž by v případě nahoty mohlo dojít (u žen například tvar a velikost prsních dvorců či bradavek nebo ochlupení genitálu, podpaží, apod.). Swami a Tovée (2005) použili ve svém výzkumu mužské atraktivity fotografie s vysokým rozlišením. Muži na nich byli zachyceni zpředu, všichni oblečeni v přiléhavém trikotu a legínách. Autoři sice upozorňují, že všechny vizuální podněty by mohl reprodukovat pouze trojrozměrný obraz, zároveň však dodávají, že výzkum srovnávající hodnocení dvourozměrných fotografií a 3D videoklipů stejných těl žádné rozdíly nezaznamenal (Smith a kol., 2005 in Swami, Tovée, 2005, s. 386). I dvourozměrný podnět tak zřejmě může zachytit většinu vizuálních informací, které poskytuje trojrozměrné zobrazení (Swami, Tovée, 2006, s. 355). Stejné použití stimulů zopakovali Swami a Tovée i v následující studii (2006). Černobílá fotografie s vysokým rozlišením vyloučila vliv odstínu kůže, zakrytí tváře navíc zajistilo, že hodnocení atraktivity těla neovlivnila přitažlivost obličeje (Swami, Tovée, 2006, s. 355). Pokud je hodnocení tváře do výzkumu zahrnuto, je třeba zajistit, aby měly všechny stimuly co nejpodobnější výraz, nejlépe neutrální, protože mimika může změnit vnímání hodnotitelů (Mueser a kol., 1984, s. 469). Usměv zachycený dokonce jen periferně totiž způsobí, že obličej je považován za atraktivnější než tvář s neutrálním výrazem (Bohrn a kol., 2010, s. 378). Ekologická validita použití fotografií je ovšem podle Babicové (2008) ovlivněna dvěma možnými problémy. Není totiž možné rozlišit či zabránit vlivu dalších proměnných jako je délka končetin nebo celková stavba těla. Proporcionalitu, respektive její atraktivitu zatím výzkumy příliš podrobně neproblematizovaly, ale u štíhlých postav se může tento faktor podílet v tom smyslu, že končetiny vypadají opticky delší, než jaké ve skutečnosti jsou a v experimentech byly postavy dlouhonohých žen označeny za signifikantně atraktivnější (Swami a kol., 2007 in Babicová, 2008, s. 51/52). Při použití fotografií se také v případě sebehodnocení, ale i hodnocení druhých může vyskytnout vliv psychologických efektů. Mezi sebehodnocením probandů a hodnocením druhých z fotografií souvislost nalezena byla (Tovée a kol., 2000 in Babicová, 2008, s. 53), zatímco při použití kreslených postav se tento jev neobjevil (Tassinary, Hansen, 1998 in Babicová, 2008, s. 53). V případě hodnocení fotografií skutečných žen tak podle Babicové (2008, s. 53) může dojít k psychologické identifikaci s hodnocenými, což ovlivní výsledky výzkumu. Jedná se zřejmě o projev efektu „soběpodobnosti“, který se při použití kreslených postav vzhledem k jejich méně realistickému zobrazení nemůže projevit. 51
2.8.2. Podmínky experimentu Podobně jako volba stimulů i podmínky, za nichž je výzkum prováděn, mohou ovlivnit hodnocení a výsledky studií. Ve většině výzkumů zabývajících se různými aspekty fyzické atraktivity, měli respondenti posuzovat podněty, které se v daném znaku navzájem lišily. Pakliže však byly změny provedeny jen v rámci jednoho stejného obrázku či fotografie (typicky ve studiích atraktivity postavy), je podle Hensse (2000) pro posuzovatele mnohem jednodušší si dané manipulace všimnout a takovýto experiment výrazně nekoresponduje s reálnou situací, ve které se člověk setkává s mnoha různými lidmi. Navrhuje tedy používání více stimulů, jak je to běžné u výzkumů atraktivity tváře (Henss, 2000, s. 508). Henss si položil také otázku, zda zkreslení podobného typu nemůže vyvolávat i výzkumný postup, při němž jsou hodnotitelům prezentovány všechny postavy najednou vedle sebe (použil jej například Singh, 1993 nebo Singh a Young, 1995), protože umožňují posuzovatelům postavy mezi sebou navzájem srovnávat. Výsledky hodnocení se však nelišily, ani když byly podněty prezentovány každý zvlášť v náhodném pořadí, nebo když neměli hodnotitelé posuzovat stimuly všechny (ať už najednou, nebo po jednom), ale pouze jeden jediný (Henss, 2000, s. 508). Ve výzkumech zaměřených na hodnocení vzhledu bývá podmínkou, aby měl hodnotitel o hodnoceném jen velmi omezené informace a hodnocení tak vycházelo skutečně jen z vnějších znaků (Kotrčová, 2006, s. 6). Předpokladem paradigmatu tzv. nulové znalosti (zero acquaintance) je tedy nulová interakce hodnotitele s hodnoceným před zahájením posuzování (Kenny, West, 2008, s. 130) – data získaná od posuzovatele, který se před experimentem znal s posuzovaným z běžného života, bývá proto zvykem vyloučit. Použití fotografií tak na rozdíl od experimentů, kdy se hodnotitel s hodnoceným vidí tváří v tvář, zajišťuje, že hodnocení vychází pouze z vnějších charakteristik a umožňuje výzkumníkům soustředit se i na omezenější množství fyzických znaků atraktivity (například jen tváře). Za výzkumy s „nulovou znalostí“ se někdy označují i experimenty, ve kterých se hodnocený a hodnotitel mohou vidět, ale v takových případech může pravděpodobně dojít ke zkreslení vlivem neverbální komunikace (Paunonen, 1991, Kenny a kol., 1992 in Kenny, West, 2008, s. 135). Ačkoliv hodnocení z fotografie nekoresponduje s reálnou životní situací, ve které člověk vnímá druhého, je třeba si uvědomit, že složitost provedení a smysluplné analýzy experimentu (sledování všech faktorů) by stoupala s mírou „přirozenosti“ podmínek pokusu (Kotrčová, 2006, s. 7).
52
Co se týče délky, po kterou by měly být stimuly hodnotitelům prezentovány, bylo prokázáno, že hodnocení atraktivity tváře posuzovateli, kterým byly fotografie prezentovány méně než čtvrtinu sekundy, se v zásadě nelišila od výsledků získaných během časově neomezené prezentace tváří (Zebrowitz, 1997 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 190). Stejné závěry učinili také Olson a Marshuetz (2005), kteří posuzovatelům prezentovali obličeje pouhých 13 milisekund. Potvrdili tak, že základní hodnocení atraktivity probíhá nevědomě, protože probandi si nebyli ani jisti, zda fotografii vůbec viděli (Olson, Marshuetz, 2005, s. 499).
53
3. CÍLE A HYPOTÉZY Cílem této práce je zjistit, jak souvisí sebehodnocení fyzické atraktivity a její percepce druhými s péčí o vzhled. V prvé řadě nás zajímá, zda to, jak hodnotíme sami sebe, odpovídá pohledu na naši přitažlivost optikou ostatních, a který aspekt našeho vzezření (tvář či tělo) má při posuzování větší váhu. Neméně důležitá je pak otázka, jak se v tomto hodnocení odráží běžné procedury, které předcházejí tomu, než vyjdeme do veřejného prostředí - například česání, líčení, holení, výběr šatstva, ale i dlouhodobější faktory péče o postavu. Zajímá nás také, jak se toto vše liší v závislosti na pohlaví jedince. Přestože různým oblastem lidské fyzické atraktivity se věnovalo již nesčetně studií, a také zájem výzkumníků o problematiku péče o jednotlivé části našeho vzhledu se zvyšuje, žádný experiment se dosud nepodíval na obě témata a jejich souvislosti takto komplexně. Dřívější výzkumy potvrdily, že úprava zevnějšku ovlivňuje nejen naše sebehodnocení, ale i to, jak nás posuzují druzí (Grahamová, Jouhar, 1981; Grahamová, Kligman, 1985; Cash a kol., 1989; Mulhern a kol., 2003; Meier a kol., 2010). Nejvíce se důležitost našeho vzhledu do našeho chování promítá zřejmě v případě, chystáme-li se účastnit nějaké významné (kulturní, společenské, či rodinné) události – lidé před ní zpravidla dbají více na návštěvu kadeřníka, věnují pozornost výběru ošacení, muži si oholí tvář a ženy se nalíčí. Každý den však tolik „vylepšovacích“ úkonů většinou neprovádíme, a proto předpokládáme, že porovnáme-li hodnocení „běžného“ vzhledu probandů druhými s jejich sebehodnocením, můžeme spíše odhalit, jak se míra probandy proklamované pravidelné péče o vzhled do těchto soudů promítne. Je také jistě zajímavé zjistit, která komponenta vzhledu hraje při hodnocení větší roli – zda má vzhled, respektive hodnocení atraktivity tváře vyšší podíl na hodnocení celkové atraktivity než hodnocení těla, nebo je tomu naopak, a jak se sebehodnocení či posuzování atraktivity druhými liší podle toho, zda jsme ženou či mužem. Protože se jedná o poměrně komplexní proměnné, zaměřila jsem se na zkoumání jednotlivých aspektů (sebehodnocení vlastního fyzična, hodnocení atraktivity druhými a míra péče věnované vzhledu) v rámci následujících výzkumných otázek: - Odpovídá vlastní posuzování atraktivity tomu, za jak atraktivní nás považují druzí? - Je celková atraktivita závislá spíše na atraktivitě těla nebo tváře? - Odráží se v posuzování vlastní atraktivity míra respondentovy péče o vzhled? - Odráží se v posuzování respondentovy atraktivity druhými míra respondentovy péče o vzhled? 54
U některých otázek se budu věnovat také odlišnostem výsledků na základě pohlaví probandů. Z nastolených výzkumných otázek tedy dále vyplývají následující hypotézy: a) Hodnocení atraktivity H1: Sebehodnocení atraktivity a její hodnocení druhými bude signifikantně korelovat. H2: Celková atraktivita ženy silněji koreluje s atraktivitou těla než s atraktivitou tváře. H3: Celková atraktivita muže silněji koreluje s atraktivitou tváře než s atraktivitou těla. b) Souvislost hodnocení atraktivity a péče o vzhled H4: Čím více péče věnuje respondent svému vzhledu, tím vyšší je jeho sebehodnocená atraktivita. H5: Péče o vzhled souvisí u žen s hodnocením vlastní atraktivity více než u mužů. H6: Čím více péče věnuje respondent svému vzhledu, tím vyšší bude jeho atraktivita hodnocená druhými. H7: Péče o vzhled souvisí u žen s atraktivitou hodnocenou druhými více než u mužů. Každá hypotéza vychází či navazuje na výzkumy uvedené v kapitolách 2.6. a 2.7. Zda si proband připadá tak atraktivní, jak jej hodnotí okolí (H1), se ptal již Diener a kol. (1995) a došel k závěru, že jak u mužů, tak u žen, se objevuje významná shoda v sebehodnocení fyzické atraktivity a jejím hodnocením druhými. Stejné výsledky získali Marcus a Miller (2003), podle nichž jsou navíc ženy schopné odhadnout, jaké hodnocení jim ostatní přisoudí. My jsme se rozhodli ověřit souvislost posuzování vlastní atraktivity a názoru okolí také na našem vzorku. Rozdíly ve významu atraktivity tváře a těla při celkovém hodnocení fyzické atraktivity u žen a u mužů se zabývalo několik výzkumů. Podle Jonese (1982 in Brown a kol., 1986, s. 306) se na celkové atraktivitě mužů podílí více atraktivita těla, zatímco u žen zjistila Mueser a kol. (1984) větší vliv atraktivity tváře. Brown a kol. (1986) sice připisují atraktivitě tváře i těla stejnou váhu, ale Furnham a kol. (2001) i Furnham a Reeves (2006) doplňují, že u žen má větší váhu atraktivita tváře. Petersová a kol. (2007) ovšem tvrdí, že atraktivita tváře je naopak signifikantně lepším prediktorem celkové atraktivity u mužů (Peters a kol., 2007, s. 937). Vzhledem k těmto rozporům jsme se rozhodli prověřit význam atraktivity tváře a těla v celkovém hodnocení atraktivity i u našich probandů. Navazujíce na závěry Currieho a Littlea (2009), podle kterých je pro muže v případě 55
potenciálního krátkodobého vztahu důležitější atraktivita ženského těla než tváře (Currie, Little, 2009, s. 409), a Honekoppa a kolegů (2007, s. 110), u nichž měla na počet partnerek větší vliv atraktivita mužského těla než tváře, a po uvážení evolučně zakotvených preferencí atraktivity tváře a těla u každého pohlaví, jsme vytvořili hypotézu, že celková atraktivita žen bude určena více přitažlivostí těla než tváře (H2), zatímco u mužů tomu bude naopak (H3). Na rozdíl od Currieho a Littlea (2009) jsme však probandy nechali hodnotit oběma pohlavími a naši hodnotitelé neměli uvažovat o potenciálním vztahu s hodnocenými. Posuzovatelé si měli představit, že dotyčného potkají například v dopravním prostředku a otázka zněla, jak by za takové situace na první pohled zhodnotili atraktivitu dotyčného. Pokud jde o souvislost péče o vzhled a sebehodnocení atraktivity (H4), Grahamová a Kligman (1985) sice nenalezli signifikantní rozdíl mezi mírou věnované péče o tvář mezi ženami, které se považovaly za atraktivní nebo neatraktivní, ale jiní autoři ano (Cash a kol., 1989; Mulhern a kol., 2003), a tak jsme se rozhodli ověřit souvislost celkové atraktivity a péče o vzhled v našem vzorku. Pokud jde o rozdíly vlivu péče o vzhled na sebehodnocení u žen a u mužů, Muth a Cash (1997) zjistili, že ženy hodnotí svůj vzhled kritičtěji než muži, a zřejmě i proto mu věnují více péče (Muth, Cash, 1997, s. 1438), což ve svém výzkumu potvrdila i Hrčková (2009). Věnovali jsme se tedy i hypotéze, zda se péče o vzhled odráží více v sebehodnocení atraktivity mužů či žen (H5). Jak souvisí péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými (H6), považujeme v kontextu evolučně zakotvených preferencí za důležitou otázku, neboť by se jejím prostřednictvím mohlo ukázat, zda lze například líčením, výběrem vhodného oděvu, či jinými aspekty péče o vzhled, ovlivnit rysy a proporce, které jsou více či méně určeny našimi geny. V případě žen se tomuto tématu věnovalo již mnoho autorů (Grahamová, Jouhar, 1981; Buckley, 1983; Cash a kol., 1989; Mulhern a kol., 2003). Situací u obou pohlaví se však zabýval jen Meier a kol. (2010), který však neproblematizoval péči uváděnou probandy, ale srovnával hodnocení atraktivity druhými s odhadovanou péčí hodnoceného o vzhled. Srovnáním souvislosti péče, kterou probandi věnují svému vzhledu s hodnocením jejich atraktivity druhými u žen a u mužů, se proto chceme zabývat v hypotéze H7.
56
4. METODY 4.1. Design studie Výzkum probíhal ve dvou fázích, a jeho cílem bylo získat tři soubory dat: (1) zmapovat různé aspekty péče o vzhled probandů, (2) zjistit sebehodnocení jejich tvářové, tělesné a celkové atraktivity; a (3) tyto soubory dat porovnat s tím, jakou atraktivitu jim na základě fotografií přisoudí neznámí posuzovatelé. Získaná data byla primárně kvantitativní povahy (k hodnocení měli posuzovatelé využít jednotné škály), pro ilustraci byla na konec dotazníku Péče o vzhled připojena ještě fakultativní kvalitativní otázka zjišťující důležitost vzhledu pro probanda a jeho motivaci k péči o něj (viz Přílohy).
4.1.1. První fáze První fáze výzkumu probíhala na jaře 2009 a celý proces sběru dotazníkových dat i fotografií se odehrával v sídle Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy na Praze 13. Účastníci byli nejprve vyfotografování, a poté požádáni o vyplnění dotazníku. Sběr dat probíhal v rámci šířeji zaměřeného projektu na téma posuzování osobnosti neznámého jedince na základě fotografie. Probandi byli tedy sice seznámeni s tím, že součástí jejich účasti bude pořízení snímků za účelem pozdějšího použití v rámci jiné studie, primárně však byli pozváni, aby se pokusili zhodnotit osobnost neznámých jedinců z jejich fotografií. Tímto postupem jsme chtěli dosáhnout situace, aby probandi přišli oblečeni a upraveni tak, jak chodí na veřejnosti běžně, a zabránit vynucenému zvýšení jejich pozornosti vůči vzhledu jen v souvislosti se svou účastí na výzkumu zabývajícím se péčí o vzhled. Kromě dotazníku Péče o vzhled tedy probandi vyplňovali také dotazníky věnující se preferencím osobnostních vlastností a hodnotili osobnostní vlastnosti osob na fotografiích. Tato data se ovšem této studie netýkají a nejsou zde tedy použita. Před hodnocením osobnostních vlastností z fotografií byly probandům položeny ještě 3 otázky ohledně sebehodnocení atraktivity (důležité pro náš výzkum), přičemž odpovědi měli účastníci zaznamenat pomocí škály 1 – 9 („1“ = zcela neatraktivní; „9“ = velmi atraktivní): - Jak byste zhodnotil/a atraktivitu své TVÁŘE?
57
- Jak byste zhodnotil/a atraktivitu svého TĚLA? - Jak byste zhodnotila svou CELKOVOU ATRAKTIVITU? Etická stránka výzkumu byla ošetřena podpisem informovaného souhlasu (viz příloha č. 3). Všechny účastníky jsme o předmětu studie a způsobu participace v ní včetně skutečnosti, že bude zhotovena jejich digitální fotografie, informovali i předem prostřednictvím e-mailu, takže jim byl poskytnut dostatečný prostor pro případné dotazy, řešení nejasností, obav či pochybností. Zdůraznili jsme, že veškerá probandy poskytnutá data budeme evidovat jako anonymní, využijeme je pouze k výzkumným účelům a nebudeme je poskytovat třetím osobám. Probandi byli také uvědoměni, že jelikož je jejich účast na výzkumu dobrovolná, mají právo od něj kdykoliv odstoupit a poskytnutá data nebudou použita. Žádný z probandů tak nicméně neučinil. Dotazník Data byla sbírána dotazníkovou metodou. S přihlédnutím k dotazníkům použitým v předchozích výzkumech jsme ovšem byli nuceni vytvořit dotazník nový, vlastní, neboť v žádném z dosud použitých formulářů pro mapování péče o vzhled, nebyly jednotlivé aspekty zahrnuty dostatečně komplexně, aby najednou pokryly jak péči o tvář, tak o postavu, oblečení, vlasy, vousy, atd., a to pro obě pohlaví. Každý proband byl k vyplňování dotazníku instruován, zejména ohledně významu číselných škál. Hodnocení míry péče o různé aspekty vlastního vzhledu mělo probíhat v rámci rozmezí 1 – 5, přičemž „1“ = ano, vždy; „2“ = většinou ano; „3“ = jak kdy; „4“ = většinou ne; „5“ = ne, je mi to jedno. Otázky byly rozděleny do několika kategorií a mapovaly pozornost věnovanou výběru oblečení (kategorie pokrývaly charakteristiky zmíněné Fraňkovou a Kleinem (1997, s. 88) v rámci komunikační funkce oděvu – pečlivost, upravenost, čistota, kombinace, zdůraznění postavy,…), úpravě vlasů a nehtů. U žen jsme dále zabývali problematikou líčení (podobně jako Mulhern a kol. (2003) jsme sledovali použití základního make-upu či pudru, líčení očí a rtů, ale přidali jsme ještě upravenost obočí a otázku ohledně pečlivosti, s jakou se probandi těmto úkonům věnují), zatímco u mužů úpravou vousů. Objevily se také otázky na to, jak moc dbá dotazovaný o svou postavu, či jakou důležitost pro něj vzhled má – více viz tabulka 1.
58
Tabulka 1 – Aspekty péče o vzhled zjišťované v dotazníku
Pořízení fotografií Součástí první fáze bylo zhotovení standardizovaných fotografií probandů, konkrétně snímku celé postavy a detailu tváře. Podmínky a postup pořízení snímku byly vždy stejné. Fotografování probíhalo v klidném prostředí, v uzavřené místnosti, kde bylo za probandem instalováno světle modré pozadí (modrá barva v pozadí způsobuje na fotografii lepší vyvážení bílé barvy). Osvětlení bylo umělé rozptýlené zářivkové (kromě venkovního světla), snímky jsme zhotovili digitálním fotoaparátem Fuji S602 (rozlišení 2048 x 1546 pixelů) ze vzdálenosti cca 1,5 m. Probandy jsme fotografovali za identických pokynů – rovný postoj na vyznačeném místě, ruce podél těla (abychom vyloučili vliv gestiky), přímý pohled do objektivu
59
a neutrální výraz v obličeji (instruovali jsme je, aby se tvářili běžně, jako například na ulici nebo v městské hromadné dopravě). Pořídili jsme také verzi fotografie, na níž se měli účastníci výzkumu usmívat, ale v druhé fázi výzkumu (sestávající z hodnocení atraktivity zobrazených osob) jsme prezentovali pouze variantu bez emocí. Použití fotografie s neutrálním výrazem tváře jsme zvolili z toho důvodu, aby všechny stimuly působily podobně. Jiné požadované emoční naladění by totiž mohlo u každého jedince vést k rozdílnému zapojení mimických svalů a tudíž k různému ovlivnění percepce a hodnocení atraktivity (Mueser a kol., 1984). Tuto metodiku jsme zvolili vzhledem ke zjištěním Bohrna a kol. (2010), že i úsměv zachycený byť jen periferně, způsobí pozitivnější hodnocení usměvavé tváře na rozdíl od tváře neutrální. Ne každý navíc při úsměvu odhaluje zuby, což může ovlivňovat zejména vnímání atraktivity žen, které prezentací zdravých zubů signalizují genetické kvality (Králík, 2007, s. 79). U probandů, kteří nosí brýle, jsme zaznamenali jak verzi s brýlemi, tak bez nich, ale pro účely hodnocení atraktivity v této studii jsme nakonec použili pouze verzi bez brýlí. Osoby vyfocené s brýlemi byly totiž v jiných výzkumech hodnoceny jako méně atraktivní, než na snímcích, které je zachycovaly bez brýlí (Terry, 1977; Edwards, 1987). Každou variantu fotografie (tvář, celá postava) jsme pořídili dvakrát, abychom měli případně na výběr co nejkvalitnější verzi.
4.1.2. Druhá fáze Druhá fáze výzkumu probíhala na jaře 2010 v sídle Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Jinonicích (Praha 5) a jejím cílem bylo získat na základě fotografií účastníků z první fáze hodnocení jejich atraktivity cizími posuzovateli za podmínek tzv. nulové znalosti (Kenny, West, 2008), která byla ošetřena možností volby tak, že pokud se hodnotitel s hodnoceným znal, by instruován označit místo hodnoty na škále symbol „znám tuto osobu“, čímž se do jisté míry zabránilo zkreslení výsledků. Úprava a prezentace fotografií Ze zhotovených fotografií jsme u každého probanda vybrali jednu fotografii tváře a jednu fotografii celé postavy. Kritérii byla kvalita snímku (vyšší ostrost) i například neutrálnější výraz obličeje a přímější postoj či poloha hlavy. V programu Adobe Photoshop 7.0 jsme dále podle jednotné šablony standardizovali umístění tváře na
60
fotografiích tak, aby se oči na všech fotografiích nacházely vodorovně a ve stejné výšce (pokud měl proband hlavu nakloněnou na stranu na obou verzích snímku, pootočili jsme tvář digitálně, ovšem bez jakékoliv změny proporcí); u fotografií celé postavy jsme podobným způsobem přizpůsobili její výšku a osoby taktéž umístili doprostřed snímku. Takto upravené fotografie jsme ořízli vždy do standardní velikosti. Připravené fotografie byly rozděleny do tří souborů podle toho, jaký typ fyzické atraktivity měl být hodnocen (viz obrázek 1) – fotografie tváře, fotografie celé osoby (pro hodnocení celkové fyzické atraktivity) a fotografie těla, tedy celé osoby, jíž byla šedým oválem zakryta tvář (podobně, jako ve výzkumech Swamiho a Tovéeho, 2005; 2006). Prezentace fotografií probíhala na přenosných počítačích s LCD monitorem (rozlišení 1280x800 pixelů) a hodnocení bylo zaznamenáváno pomocí speciální počítačové aplikace, vytvořené k účelům tohoto výzkumu – skript pro prezentaci fotografií byl zajištěn pomocí PHP softwaru a data se automaticky ukládala do databáze vytvořené prostřednictvím softwaru MySQL. Pořadí fotografií bylo promícháno (snímky mužů a žen se zobrazovaly v náhodném pořadí) a každý soubor (zaměřený buď na atraktivitu tváře, těla, nebo celé osoby) byl hodnocen vždy zvlášť třiceti odlišnými posuzovateli. Toto opatření jsme (na rozdíl od například Currieho a Littlea (2009), kteří nechali všechny probandy hodnotit fotografie těla, tváře a nakonec i celé osoby), zvolili z toho důvodu, aby se žádný hodnotitel nesetkal s fotografií jednoho člověka dvakrát, respektive aby nehodnotil jeho tvář a poté i celkovou atraktivitu. V důsledku předchozího hodnocení tváře by totiž mohla být osoba posuzovateli při hodnocení celkové atraktivity povědomá, což by vyvolalo efekt povědomosti. Tímto opatřením jsme se také vyhnuli možnosti, že by se posuzovatelé v případě požadavku hodnotit tváře a posléze postavy se zakrytým obličejem snažili podvědomě spojovat tváře s těly. Hodnotitele jsme také instruovali, aby v případě, že osobu zachycenou na fotografii znají, neprováděli žádné hodnocení, ale místo něj zvolili možnost „znám tuto osobu“, zobrazenou pod číselnou škálou. Tímto způsobem jsme chtěli zachovat podmínku nulové znalosti (Kenny, West, 2008) a vyhnout se tak možnému zkreslení hodnocení, které by bylo
důsledkem
hodnotitelovy
osobní
zkušenosti
s vyfotografovanou
osobou.
Respondentům jsme po dokončení hodnocení poděkovali, případně zodpověděli jejich dotazy týkající se výzkumu. Délku, po kterou byla každá fotografie hodnotitelům prezentována, jsme nijak neomezovali, protože bylo prokázáno, že hodnocení atraktivity tváře posuzovateli, kterým 61
byly fotografie prezentovány méně než čtvrtinu sekundy, se shodovala s hodnoceními provedenými při časově neomezené prezentaci tváří (Zebrowitz, 1997 in Havlíček, Rubešová, 2009, s. 190), a ke stejným závěrům došli i Olson a Marshuetz (2005, s. 500), kteří obličeje prezentovali dokonce jen po dobu 13 milisekund. Pro hodnocení všech typů atraktivity byla použita škála 1 – 10 („1“ = zcela neatraktivní; „10“ = velmi atraktivní).
Obrázek 1: ukázka standardizované fotografie: 1) tváře, 2) celé osoby, 3) těla (osoby se zakrytou tváří).
1.
2.
3.
62
4.1.3. Velikost a výběr vzorku Hodnocení jedinci Probandi pro první fázi výzkumu byli rekrutováni více způsoby, aby se zvýšila reprezentativnost vzorku. Jednak jsme oslovili studenty Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (kteří se již dříve zúčastnili výzkumu zaměřeného na vliv parazita Toxoplazma gondii na chování člověka), a studenty Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, kteří byli o výzkumu informováni na přednáškách katedry Obecné antropologie. Jednotlivé zájemce o účast, jsme před každým experimentem kontaktovali prostřednictvím e-mailu a dále jsme je požádali, zda by pro výzkum mohli oslovit své známé či rodinné příslušníky (snowball sampling), kteří studenty nejsou. Vzhledem k tomu, že sběr dat pro tuto práci probíhal v rámci projektu zabývajícího se posuzováním osobnosti neznámého jedince na základě fotografie tváře, na který poskytla dotaci Grantová Agentura Univerzity Karlovy, bylo možno probandům za jejich spolupráci při výzkumu (vyplňování celého souboru testů bylo časově poměrně náročné) vyplácet finanční odměnu, což jejich nábor výrazně zjednodušilo. Nakolik se podařilo vyrovnat vzorek v základních demografických faktorech, zejména co se věku a socioekonomického statusu týče, ukazuje tabulka 2 a tabulka 3. Heterogenita vzorku s sebou sice na jedné straně nese lepší možnost generalizace na jiné skupiny lidí, ale zároveň zvyšuje pravděpodobnost ovlivnění výsledků proměnnými, které nebyly sledovány (např. zaměření dosaženého vzdělání či zaměstnání, bydliště, partnerský stav apod.). Celkem byla v první fázi získána data od 75 probandů (z toho 43 žen a 32 mužů), v průměrném věku 24 let. Hodnotitelé fotografií Hodnotitelé fotografií byli oslovováni v areálu Univerzity Karlovy v Jinonicích, a jednalo se jak o studenty (vzhledem k tomu, že v areálu UK v Jinonicích sídlí nejen Fakulta humanitních studií, ale jsou zde alokována i některá pracoviště Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd, účastnili se výzkumu posluchači všech těchto fakult), tak o náhodné kolemjdoucí, kteří souhlasili s účastí na experimentu, spočívající ve zhodnocení atraktivity osob na 75 fotografiích. Hodnotitelé tedy nebyli předem nijak selektováni, i když několik oslovených účast samo odmítlo, ať už pro nedostatek času, zájmu
63
či z nezdělených důvodů. Samotné hodnocení probíhalo v klidném, standardizovaném prostředí vyhrazené učebny FHS UK. Plánovali jsme oslovit vždy 30 hodnotitelů pro každý soubor fotografií (tvář, tělo, celá osoba), s důrazem na genderovou vyrovnanost (každý soubor mělo hodnotit 15 posuzovatelů a 15 posuzovatelek), ale dobrovolníků se nám nakonec podařilo sehnat o něco více. Celkem byla tedy v druhé fázi nasbírána hodnocení od 102 respondentů, v průměrném věku 23 let, přičemž každý soubor fotografií hodnotilo 34 osob, z toho vždy 17 mužů a 17 žen. Heterogenitu vzorku zachycuje tabulka 2 a tabulka 3.
Tabulka 2 – Věk hodnocených a hodnotitelů
Tabulka 3 – Nejvyšší dosažené vzdělání a zaměstnanost hodnocených a hodnotitelů
64
4.2. Analýza dat Data jsme zpracovali v programu SPSS 16.0, použití statistických metod bylo konzultováno s doc. Janem Havlíčkem, PhD., z katedry Obecné antropologie, oddělení Etologie člověka, FHS UK. Normalitu rozložení dat sledovaných faktorů jsme ověřili pomocí KolmogorovSmirnovova, resp. Shapiro-Wilkova testu normality (vhodnější pro vzorky < 50) s Lillieforsovou korekcí (používá se v případě, že neznáme průměr a směrodatnou odchylku hypotetického normálního rozložení, ale odhadujeme tyto statistiky ze získaných dat) – (Hendl, 2006, s. 233). Vzhledem k tomu, že u některých proměnných nebyl splněn jeden z předpokladů pro použití parametrických testů (konkrétně normalita rozložení dat), použili jsme pro výpočty (z důvodu lepšího srovnání vztahů pro různé faktory) jednoduché neparametrické korelace (korelační koeficient Kendallovo τ). Všechny použité testy byly dvoustranné, protože poskytují konzervativnější výsledky a jejich použitím se snižuje pravděpodobnost chyby prvního druhu (chybného zamítnutí nulové hypotézy) - (Hendl, 2006, s. 181). Hladinu významnosti jsme stanovili na úroveň 0,05 a srovnávali jsme ji s vypočtenou p-hodnotou, která podává jasnou informaci ohledně signifikance korelačního koeficientu (je-li p-hodnota menší než 0,05, korelační koeficient je signifikantně odlišný od nuly a jeho vypočtená hodnota podává věrný obraz o vztahu mezi příslušnými veličinami) - (Anděl, 2005).
4.2.1. Analýza dat k hypotézám H1, H2, H3 Analýzu dat k hypotézám, které se týkaly vztahu sebehodnocení fyzické atraktivity a jejího hodnocení cizími hodnotiteli (H1) a vztahu hodnocení tváře a těla s hodnocením celkové fyzické atraktivity (H2, H3), jsme zahájili převedením získaných hodnot na z-skóry z důvodu (nikoliv záměrného) použití rozdílných škál pro sebehodnocení atraktivity a jejího hodnocení druhými (1 - 9, resp. 1 - 10; 1 = silně neatraktivní; 9, resp. 10 = velmi atraktivní). Jak bylo již řečeno, pro zjištění vztahů mezi proměnnými figurujícími v hypotézách H1 – H3 byly použity jednoduché neparametrické korelace (korelační koeficient Kendallovo τ).
65
4.2.2. Analýza dat k hypotézám H4, H5, H6 a H7 Analýza dat k hypotézám H4 – H7 měla dvě fáze: 1) Faktorová analýza Protože jsme k výzkumu vytvořili dotazník, který nebyl v této podobě dosud využit k výzkumným závěrům a tudíž validizován, nemohli jsme automaticky počítat s existencí proměnné „Péče o tvář“, „Péče o tělo“ či „Celková péče o vzhled“, které by bylo možné použít k výpočtu jejich korelací s hodnocením nebo sebehodnocením celkové fyzické atraktivity. Navíc byly některé okruhy otázek z našeho dotazníku Péče o vzhled výrazně genderově orientovány (líčení a péče o vousy). Bylo tedy nejprve třeba identifikovat jednotlivé faktory reprezentující různé aspekty péče o vzhled, a to pro každé pohlaví zvlášť. Pro zjištění faktorů jsme použili faktorovou analýzu, která redukuje počet proměnných na tzv. hlavní komponenty. Tyto širší faktory vysvětlují velkou část variability všech zahrnutých proměnných (týkajících se péče o jednotlivé aspekty vzhledu). Použili jsme faktorovou analýzu s varimax rotací, která minimalizuje počet proměnných, vysoce sytících všechny společné komponenty (Hendl, 2006, s. 423). Faktorovou analýzu jsme vzhledem k některým genderově zabarveným okruhům otázek na péči o vzhled provedli zvlášť pro odpovědi žen a mužů. U žen ukázala faktorová analýza 9 hlavních komponent (toto poměrně vysoké číslo je zřejmě způsobeno relativně nízkým počtem probandů, oproti relativně vysokému počtu otázek), u mužů 6 hlavních komponent. Tyto komponenty společně vysvětlovaly 76 % a 75 % variability proměnných péče o vzhled (viz tabulka 4 a tabulka 5). Zahrnovat do modelu další komponenty by již podle Kaiserova pravidla nebylo přínosné (Hendl, 2006, s. 423), protože je-li jejich hodnota (udávající, kolik variability ze sledovaného systému daný faktor vysvětluje) menší než 1, přispívaly by k vysvětlení variability jen zanedbatelnou měrou. Konkrétní položky dotazníku, které nejvíce sytily daný faktor v případě žen, zobrazuje tabulka č. 6; tabulka č. 7 zobrazuje položky sytící hlavní faktory u péče o vzhled mužů. Zde je třeba zdůraznit orientaci škál pro původní hodnocení proměnných v dotazníku Péče o vzhled. Všechny zahrnuté proměnné měli totiž probandi hodnotit na škále 1 – 5, kdy hodnota „1“ znamenala „ano, vždy“, tedy pozitivní péči, a hodnota „5“ byla označena výrokem „ne, je mi to jedno“, a reprezentovala tudíž absenci péče o daný aspekt vzhledu. Tuto skutečnost je třeba uvažovat zejména při interpretaci faktorů a zjišťování jejich vztahu k proměnným hodnocení celkové fyzické atraktivity.
66
Tabulka 4: přehled faktorů zahrnujících proměnné týkající se péče o vzhled u žen
Tabulka 5: přehled faktorů zahrnujících proměnné týkající se péče o vzhled u mužů
67
Tabulka 6 – Faktorová analýza položek z dotazníku Péče o vzhled s identifikací devíti hlavních komponent pro ženy (čísla v řádcích udávají, do jaké míry jednotlivé položky sytí konkrétní faktor)
Tabulka 7 – Faktorová analýza položek z dotazníku Péče o vzhled s identifikací šesti hlavních komponent pro muže (čísla v řádcích udávají, do jaké míry jednotlivé položky sytí konkrétní faktor)
68
2) Korelační analýza Vzhledem k tomu, že u některých faktorů nebyla splněna normalita rozložení dat (a také z důvodu lepšího srovnání vztahů pro různé faktory), použili jsme (pro zjištění vztahu proměnných hodnocení a sebehodnocení celkové fyzické atraktivity s každou z hlavních komponent péče o vzhled) pro všechny výpočty jednoduché neparametrické korelace (korelační koeficient Kendallovo τ).
69
5. VÝSLEDKY 5.1. Korelace sebehodnocení fyzické atraktivity a jejího hodnocení druhými Vzhledem k tomu, že u proměnné sebehodnocení celkové fyzické atraktivity nebyl splněn jeden z předpokladů pro použití parametrických testů (konkrétně normalita rozložení dat), použili jsme pro zjištění vztahu mezi ní a hodnocením celkové atraktivity druhými jednoduchý neparametrický test (Kendallovo τ). Byla nalezena statisticky signifikantní pozitivní korelace (τ = 0,256, n = 75, p = 0,003), takže se nám potvrdila souvislost, kterou jsme předpokládali v H1 – sebehodnocení atraktivity probandů koreluje s tím, jak jejich atraktivitu hodnotí druzí. Vztah proměnných je dobře vidět i na grafickém zobrazení (graf 1 a graf 2).
Test jsme provedli také pro každé pohlaví zvlášť, a výsledky byly velmi podobné. Sebehodnocení celkové fyzické atraktivity korelovalo s hodnocením druhými jak u mužů (τ = 0,287, n = 32, p = 0,033), tak u žen (τ = 0,270, n = 43, p = 0,019).
70
5.2. Korelace atraktivity tváře a těla s celkovou fyzickou atraktivitou u žen Jelikož všechny tři proměnné figurující v H2 měly normální rozložení dat, bylo možné pro zjištění vztahu mezi hodnocením atraktivity ženské tváře a těla a hodnocením celkové atraktivity žen použít parametrický Pearsonův korelační koeficient. Pro srovnání jsme provedli i jednoduchý neparametrický test (Kendallovo τ), přičemž výsledky obou testů jsou v zásadě velmi podobné. V obou případech se ukázala statisticky signifikantní, poměrně silná pozitivní korelace jak mezi hodnocením atraktivity ženského těla a hodnocením celkové fyzické atraktivity žen (r = 0,794, n = 43, p < 0,001; τ = 0,574, n = 43, p < 0,001), tak mezi hodnocením atraktivity ženské tváře a hodnocením celkové fyzické atraktivity žen (r = 0,776, n = 43, p < 0,001; τ = 0,617, n = 43, p < 0,001). Vzhledem k tomu, že mezi proměnnými hodnocení atraktivity tváře a hodnocení atraktivity těla byla u žen nalezena statisticky signifikantní pozitivní korelace (r = 0,504, n = 43, p = 0,001), můžeme „rozdíl“ v jejich vztahu s hodnocením celkové atraktivity posoudit již na základě velikosti Pearsonova korelačního koeficientu pro tyto vztahy. Pro jistotu jsme však provedli ještě regresní analýzu, kde závislou proměnnou tvoří hodnocení celkové atraktivity a nezávislými proměnnými je hodnocení atraktivity těla a tváře. I regresní analýza ukázala statisticky signifikantní pozitivní korelaci jak mezi hodnocením atraktivity ženského těla a hodnocením celkové fyzické atraktivity žen (b = 0,542, n = 43, p < 0,001), tak mezi hodnocením atraktivity ženské tváře a hodnocením celkové fyzické atraktivity žen (b = 0,448, n = 43, p < 0,001). Rozdíl mezi korelacemi hodnocení atraktivity těla s hodnocením celkové atraktivity a hodnocení atraktivity tváře s hodnocením celkové fyzické atraktivity u žen je ovšem ve všech případech tak minimální, že nemůžeme potvrdit naši hypotézu H2, v níž jsme u žen předpokládali větší souvislost hodnocení atraktivity těla než tváře s hodnocením celkové fyzické atraktivity. Rozdíly v síle vztahů názorně ilustruje graf 3 a graf 4.
71
5.3. Korelace atraktivity tváře a těla s celkovou fyzickou atraktivitou u mužů Také proměnné figurující v H3 měly normální rozložení dat, a tudíž bylo možné pro zjištění vztahu mezi hodnocením atraktivity mužské tváře a těla a hodnocením celkové fyzické atraktivity mužů použít parametrický Pearsonův korelační test. Pro srovnání jsme provedli i jednoduchý neparametrický test (Kendallovo τ), přičemž výsledky obou testů jsou v zásadě podobné. V obou případech se ukázala statisticky signifikantní pozitivní korelace jak mezi hodnocením atraktivity mužského těla a hodnocením celkové fyzické atraktivity mužů (r = 0,711, n = 32, p < 0,001; τ = 0,569, n = 32, p < 0,001), tak mezi hodnocením atraktivity mužské tváře a hodnocením celkové fyzické atraktivity mužů (r = 0,733, n = 32, p < 0,001; τ = 0,475, n = 32, p < 0,001). Avšak vzhledem k tomu, že mezi proměnnými hodnocení atraktivity tváře a hodnocení atraktivity těla nebyla u mužů nalezena souvislost (r = 0,249, n = 32, p = 0,170), nemůžeme se při určování rozdílu v jejich vztahu s hodnocením celkové atraktivity spoléhat jen na velikost Pearsonova korelačního koeficientu či Kendallova τ. Provedli jsme proto regresní analýzu, kde závislou proměnnou tvoří hodnocení celkové atraktivity mužů a nezávislými proměnnými je hodnocení atraktivity těla a tváře. I regresní analýza ukázala statisticky signifikantní pozitivní korelaci jak mezi hodnocením atraktivity mužského těla a hodnocením celkové fyzické atraktivity mužů (b = 0,629,
72
n = 32, p < 0,001), tak mezi hodnocením atraktivity mužské tváře a hodnocením celkové fyzické atraktivity mužů (b = 0,751, n = 32, p < 0,001). Rozdíl mezi korelacemi hodnocení atraktivity těla s hodnocením celkové atraktivity a hodnocení atraktivity tváře s hodnocením celkové fyzické atraktivity u mužů je ovšem ve všech případech nízký, a tak nemůžeme jednoznačně potvrdit naši hypotézu H3, v níž jsme u mužů předpokládali větší souvislost hodnocení atraktivity tváře než těla s hodnocením celkové fyzické atraktivity. Rozdíly v síle vztahů názorně ilustruje graf 5 a graf 6.
5.4. Korelace sebehodnocení celkové fyzické atraktivity a péče o vzhled Jak již bylo řečeno, vzhledem k tomu, že nemáme k dispozici souhrnnou proměnnou „Celková péče o vzhled“, kterou by bylo možné použít k výpočtu její korelace se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity (H4), identifikovali jsme pomocí faktorové analýzy jednotlivé faktory reprezentující různé aspekty péče o vzhled, a to pro každé pohlaví zvlášť (u žen jsme získali 9 hlavních komponent, u mužů 6 hlavních komponent). Protože všechny faktory nesplňovaly podmínku normálního rozložení dat, provedli jsme ke zjištění vztahu sebehodnocení celkové fyzické atraktivity a jednotlivých faktorů péče o vzhled jednoduché neparametrické testy (Kendallovo τ).
73
V případě žen koreloval se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity signifikantně pouze Faktor 3 (τ = - 0,252, n = 43, p = 0,028) - viz tabulka č. 8. Faktor 3 je nejvíce sycen proměnnými Postava_strava_cvičení (tj. míra péče, kterou respondentka věnuje své postavě prostřednictvím zdravé stravy a cvičení), a Obočí (úprava obočí), další proměnné již tento faktor sytí poměrně slabě (detailní analýzu Faktoru 3 zachycuje již tabulka č. 6), a proto jsme se jej rozhodli pojmenovat „Péče o postavu a úprava obočí“.
Tabulka 8 – Korelace (Kendallovo τ) faktorů péče o vzhled u žen a sebehodnocení celkové fyzické atraktivity
zeny_sebe_atr_celk = sebehodnocení celkové atraktivity u žen * Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0,05
Vzhledem k tomu, že orientace původních škál hodnocení míry péče o vzhled by1a podřízena principu „známkování“ („1“ znamenala „ano, vždy“, „5“ vyjadřovala „ne, je mi to jedno“), zatímco hodnocení atraktivity se drželo spíše principu „bodování“ (nejméně atraktivní = 1; nejvíce atraktivní = 9, resp. 10) je třeba tuto skutečnost uvažovat jak při vyvozování závěrů o proměnných sytících faktory, tak o výsledné korelaci faktoru a proměnné sebehodnocení celkové fyzické atraktivity. Negativní korelaci s Faktorem 3 musíme v tomto případě interpretovat tedy tak, že v rámci našeho vzorku sebehodnocení celkové fyzické atraktivity žen pozitivně koreluje s menší mírou péče o postavu a úpravu obočí probandek.
74
V případě mužů již normalita rozložení dat sice umožňovala použití parametrických testů, avšak pro lepší srovnání s výsledky u žen jsme opět zvolili jednoduchý neparametrický test (Kendallovo τ). Byla tak zjištěna signifikantní korelace sebehodnocení celkové fyzické atraktivity s Faktorem 1 a 2 z hlavních komponent dotazníku Péče o vzhled (viz tabulka č. 9). Korelace s Faktorem 1 (τ = - 0,421, n = 32, p = 0,002) přitom byla silnější než korelace s Faktorem 2 (τ = - 0,372, n = 32, p = 0,006).
Tabulka 9 - Korelace (Kendallovo τ) faktorů péče o vzhled a sebehodnocení celkové fyzické atraktivity u mužů
muzi_sebe_atr_celk = sebehodnocení celkové atraktivity u mužů ** Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0,01
Oba faktory jsou výrazně syceny větším množstvím proměnných (přehledně viz tabulka č. 10). Faktor 1 nejvíce sytí proměnné Pečlivost úpravy oděvu, Nepoškozenost oděvu, Čistota nehtů, Čistota oděvu, Okousané nehty, Jak moc respondent dbá o vzhled a Postava_strava_cvičení (tj. míra péče, kterou proband věnuje své postavě prostřednictvím zdravé stravy a cvičení). Faktor 2 je sycen zejména proměnnými Důležitost vzhledu X pohodlí u oblékání (tj. zda dává proband při výběru oblečení přednost spíše jeho vzhledu, nebo pohodlnosti), Novost oděvu a Sladěnost oděvu, následují proměnné Učesané vlasy a Pravidelnost návštěvy kadeřníka.
75
Tabulka 10 – Proměnné, které u mužů nejvíce sytí faktory korelující se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity
Při interpretaci proměnných sytících daný faktor je však třeba přihlédnout k orientaci původních škál hodnocení různých aspektů péče o vzhled – „1 = ano, vždy“, „5 = ne, je mi to jedno“. Faktor 1 pak tedy reprezentuje spíše nedbalost probandů ohledně upravenosti a stavu oděvu, čistoty nehtů a péče o postavu; nehty si účastníci výzkumu ovšem nekoušou. Faktor 2 představuje nedbalost probandů vůči vzhledu oděvu (preferují u něj spíše pohodlnost) a úpravě vlasů. Při interpretaci negativní korelace obou faktorů se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity je dále třeba uvažovat také rozdíl mezi orientací původních škál hodnocení míry péče o vzhled („známkování“) a sebehodnocením celkové fyzické atraktivity („bodování“). S ohledem
na
výše
zmíněné
předpoklady
tak
musíme
konstatovat,
že sebehodnocení celkové fyzické atraktivity mužů v rámci našeho vzorku pozitivně koreluje s menší mírou péče o upravenost, stav a vzhled oděvu, vlasů, postavy a nehtů (v případě nehtů se v sebehodnocení ještě – na rozdíl od nedbalosti o jejich čistotu – pozitivně odráží, pokud si je nekoušou).
5.5. Rozdíly ve vztahu péče o vzhled a sebehodnocení podle pohlaví Vzhledem k tomu, že nemáme pro výpočty k dispozici souhrnnou proměnnou „Péče o vzhled“, můžeme se v případě H5 (v níž předpokládáme, že péče o vzhled souvisí u žen více než u mužů se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity) opřít o výsledky pro H4 (ukazující souvislost sebehodnocení fyzické atraktivity a konkrétních aspektů péče o vzhled), neboť jsme jich dosáhli prostřednictvím zjišťování korelací právě mezi proměnnými figurujícími v H5.
76
Pakliže
u
žen
z devíti
hlavních
komponent
péče
o
vzhled
koreloval
se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity pouze jeden faktor, zatímco u mužů z šesti hlavních komponent reprezentujících péči o vzhled korelovaly se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity faktory dva, mohli bychom se domnívat, že míra péče o vzhled má u mužů větší vliv na sebehodnocení celkové fyzické atraktivity než u žen, resp. (vzhledem k orientaci původních škál hodnocení aspektů péče o vzhled), že menší míra péče o vzhled (zejména co se týče upravenosti, stavu a vzhledu oděvu, vlasů, postavy a nehtů) se u mužů pojí s pozitivním sebehodnocením spíše než menší míra péče o vzhled u žen. V této fázi výzkumu však pro tyto závěry nemáme bohužel jasný statistický výstup.
5.6. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity jedince druhými Abychom zjistili vztah mezi hodnocením celkové fyzické atraktivity jedince druhými a péčí o vzhled (H6), musíme se v našem případě zabývat korelacemi tohoto hodnocení s jednotlivými faktory reprezentujícími různé aspekty péče o vzhled. Z již výše uvedených důvodů je třeba tyto testy provádět zvlášť podle pohlaví. Jelikož ne všechny faktory splňovaly podmínku normálního rozložení dat, a také pro lepší srovnatelnost všech případů, jsme shodně jak u žen, tak u mužů, použili jednoduché neparametrické testy (Kendallovo τ). U žen nekoreloval s hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými signifikantně ani jeden faktor, viz tabulka č. 11. Hranici signifikance se nejvíce blížily faktory F4 (τ = - 0,207, n = 43, p = 0,052) a F1 (τ = - 0,204, n = 43, p = 0,054). Faktor 1 je nejvíce sycen proměnnými Líčení očí, Používání řasenky, Používání líčení jako takového, Lakování nehtů, Pečlivost úpravy oděvu a Pěstěné nehty (detailní analýzu Faktoru 3 zachycuje již tabulka č. 6), a proto jsme se jej rozhodli pojmenovat „Péče o tvář, nehty, a oděv“. Faktor 4 sytí nejvýznamněji proměnné Přiléhavý oděv, Nový oděv a Čisté nehty, a proto bychom jej nazvali Výběr oděvu a čistota nehtů. Mohli bychom tedy spekulovat o souvislosti těchto faktorů s hodnocením celkové fyzické atraktivity žen druhými (negativní korelaci vysvětluje rozdíl orientace škál původního hodnocení péče a hodnocení atraktivity), ale tyto vztahy se v rámci našeho vzorku jako signifikantní neukázaly.
77
Tabulka 11 - Korelace (Kendallovo τ) faktorů péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými u žen
V případě mužů byla zjištěna signifikantní korelace mezi hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými a Faktorem 4 (τ = - 0,247, n = 32, p = 0,048) z hlavních komponent dotazníku Péče o vzhled (viz tabulka č. 12). Faktor 4 je nejvíce sycen proměnnými Umyté vlasy a Pěstěné nehty, další proměnné již tento faktor sytí poměrně slabě (detailní analýzu Faktoru 4 zachycuje tabulka č. 7), a proto jsme se jej rozhodli pojmenovat „Péče o vlasy a nehty“ (vzhledem k orientaci původních škál hodnocení aspektů péče o vzhled však tento faktor reprezentuje spíše nedbalost v péči o vlasy a nehty). Přestože je korelace zobrazena jako negativní, musíme vzhledem k výše zmíněnému rozdílu orientace původních škál hodnocení různých aspektů péče o vzhled a hodnocení atraktivity konstatovat, že hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými u mužů v našem vzorku souvisí s menší mírou péče o vlasy a nehty.
78
Tabulka 12 - Korelace (Kendallovo τ) faktorů péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými u mužů
muzi_ost_atr_celk = hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými u mužů * Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0,05
5.7. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity jedince druhými podle pohlaví Vzhledem k tomu, že nemáme pro výpočty k dispozici souhrnnou proměnnou „Péče o vzhled“, můžeme se v případě H7 (v níž předpokládáme, že péče o vzhled souvisí u žen více než u mužů s tím, jak jejich celkovou fyzickou atraktivitu hodnotí druzí) opřít o výsledky pro H6 (ukazující souvislost hodnocení fyzické atraktivity druhými a konkrétních aspektů péče o vzhled), neboť jsme jich dosáhli prostřednictvím zjišťování korelací právě mezi proměnnými figurujícími v H7. Jelikož jsme tedy u žen po provedení testů vztahu mezi hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými a všemi devíti hlavními komponentami reprezentujícími péči o vzhled nenalezli ani jeden faktor, který by s hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými signifikantně koreloval, ale u mužů nám testy šesti hlavních komponent reprezentujících péči o vzhled s hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými korelaci jednoho faktoru ukázaly, mohli bychom se domnívat, že míra péče o vzhled má u mužů 79
větší vliv na hodnocení jejich celkové fyzické atraktivity druhými než u žen. Musíme však uvážit orientaci původních škál hodnocení aspektů péče o vzhled a atraktivity, a tak by závěr spíše zněl, že menší míra péče o vzhled se u mužů pojí s pozitivnějším hodnocením jejich celkové atraktivity druhými než menší míra péče o vzhled u žen. V této fázi výzkumu však pro tyto závěry nemáme bohužel jasný statistický výstup.
80
6. DISKUZE Tato práce si vytyčila za cíl prozkoumat problematiku hodnocení a sebehodnocení fyzické atraktivity a vliv, který má na její vnímání péče o vzhled. Vzhledem k tomu, že jsme se zabývali vnímáním nejenom celkové fyzické atraktivity, ale porovnávali jsme i její vztah s hodnocením tváře a těla pro každé pohlaví zvlášť, a jelikož jsme podle pohlaví (vzhledem k povaze dat) museli rozdělit také analýzu vztahů sebehodnocení a hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými s proměnnými představujícími komponenty péče o vzhled, mají výsledky této studie více úrovní.
6.1. Sebehodnocení fyzické atraktivity a její hodnocení druhými Výsledky pro hypotézu H1 („Sebehodnocení atraktivity a její hodnocení druhými bude signifikantně korelovat.“) jsou signifikantní a ukazují, že mezi sebehodnocením fyzické atraktivity a jejím hodnocením druhými existuje v rámci našeho vzorku pozitivní vztah. Signifikantní korelace sebehodnocení a hodnocení fyzické atraktivity druhými se ukázala v případě mužů i žen. Toto zjištění se shoduje s výsledky výzkumu Dienera a kol. (1995) a podobné závěry učinili ve své studii i Marcus a Miller (2003), u nichž ovšem mohla vztah těchto proměnných navíc ovlivnit skutečnost, že v jejich případě sběr dat neprobíhal za podmínek nulové znalosti, ale při osobním setkání hodnotitelů a hodnocených osob. Autoři také zjistili, že lidé poměrně správně odhadovali, jak je budou posuzovatelé hodnotit, což odpovídá i našemu teoretickému východisku, že v sebehodnocení fyzické atraktivity se významně odráží reakce druhých (Adams, Crossman, 1978, s. 96). Je tedy možné, že se do názoru na sebe sama promítá i odhad toho, jak si jedinci myslí, že je ostatní vnímají, ale tuto domněnku by v našem případě bylo třeba ještě dále experimentálně ověřit. V experimentu Bareldse a kol. (2011) bylo sebehodnocení fyzické atraktivity u sledovaného vzorku naopak vyšší než její hodnocení druhými. Všichni probandi, kteří měli hodnotit vlastní atraktivitu, však byli v té době v partnerském vztahu, takže vyšší sebehodnocení mohl podle autorů ovlivnit tento jejich partnerský status. Již Swami a kolegové (2009) totiž dokázali, že lidé, kteří jsou ve vztahu, mají sklon hodnotit lépe než druzí nejen svůj protějšek (tj. partnera či partnerku), ale i sami sebe (tzv. optika růžových brýlí).
81
Nalezená signifikantní korelace sebehodnocení fyzické atraktivity a jejího hodnocení ostatními v rámci našeho vzorku se tedy v zásadě shoduje se zjištěními podobných studií a potvrzuje hypotézu H1.
6.2. Souvislost hodnocení tváře a těla s hodnocením celkové fyzické atraktivity V rámci hypotéz H2 a H3 (H2: „Celková atraktivita ženy silněji koreluje s atraktivitou těla než s atraktivitou tváře.“; H3: „Celková atraktivita muže silněji koreluje s atraktivitou tváře než s atraktivitou těla.“) bylo naším cílem prozkoumat, jak se odráží hodnocení atraktivity tváře nebo těla v hodnocení celkové fyzické atraktivity. Výsledky ukázaly signifikantní korelaci jak atraktivity tváře, tak atraktivity těla s celkovou fyzickou atraktivitou, a to u obou pohlaví. Vzhledem k tomu, že rozdíly mezi korelacemi však nebyly příliš výrazné, nemůžeme jasně říci, která složka vzhledu se na hodnocení celkové fyzické atraktivity podílí silněji. Ke stejnému závěru došel již Brown a kol. (1986), kteří ovšem ve svém výzkumu použili jako stimuly videozáznamy studentů a studentek. Pokud jde o rozdíly v síle korelací jednotlivých složek atraktivity, předpokládali jsme, že u žen bude vzhledem k vlivu preference pro znaky plodnosti (Singh, 1993; Henss, 2000) hrát důležitější roli atraktivita těla než atraktivita tváře, přestože mnohé výzkumy označily za silnější prediktor celkové fyzické atraktivity u žen atraktivitu tváře (Mueser a kol., 1984; Furnham a kol., 2001; Furnham, Reeves, 2006). U mužů jsme naopak za silnější prediktor celkové fyzické atraktivity považovali atraktivitu tváře, protože ta přítomností femininních rysů signalizuje buď ochotu jedince investovat do potomků (Perrett a kol., 1998) a evokuje nekonfliktní osobnostní charakteristiky, nebo naopak prostřednictvím testosteronem ovlivněných maskulinních rysů informuje o genetických kvalitách, odolnosti a zdatnosti nositele (Perrett a kol., 1998; Bashour, 2006) a vzbuzuje dojem dominance a agresivity. Proto by podle nás mohla mužská tvář poutat větší pozornost než tělo. Petersová a kol. (2007) dokonce ve svém výzkumu zjistila, že u mužů byla atraktivita tváře signifikantně lepším prediktorem fyzické atraktivity (na rozdíl od atraktivity těla) než u žen (Peters a kol., 2007, s. 937), ovšem Honekopp a kol. (2007) naproti tomu uvádí, že větším počtem partnerek se vyznačovali muži s vysoce hodnocenou atraktivitou těla (Honekopp a kol., 2007, s. 110).
82
V našem vzorku byl rozdíl mezi korelacemi atraktivity tváře a těla s celkovou fyzickou atraktivitou u žen o něco těsnější než u mužů, což by korespondovalo se zjištěními Petersové a kol. (2007), kteří u žen také zjistili silnější korelaci obou komponent atraktivity – tváře i těla – s celkovou fyzickou atraktivitou, zatímco u mužů v jejich studii s celkovou atraktivitou signifikantně korelovala jen komponenta zastupující atraktivitu tváře (Peters a kol., 2007, s. 937). Námi nalezené rozdíly však byly natolik marginální, že je nemůžeme označit za prokázané. Currie a Little (2009) se sice zabývali podílem atraktivity tváře a těla na celkovém hodnocení fyzické atraktivity jedince v souvislosti s představou krátkodobého nebo dlouhodobého vztahu s osobou na fotografii (probandům byly prezentovány vždy pouze fotografie opačného pohlaví), ale i zde, jako ve většině výzkumů atraktivity, se hodnocení atraktivity tváře ukázalo jako lepší prediktor hodnot celkové atraktivity (na rozdíl od hodnocení těla), a to u obou pohlaví. Muži ovšem relativně více upřednostňovali atraktivitu ženského těla před přitažlivou tváří (u žen se převaha jednoho či druhého aspektu
neukázala)
v případě
krátkodobého
vztahu
(v
porovnání
s představou
dlouhodobého) – (Currie, Little, 2009, s. 409). V souvislosti s potenciálními partnery mohou tedy tělo a tvář vysílat rozdílné informace. Kdybychom i my nechali fotografie posuzovat pouze jedinci opačného pohlaví, rozdíly v souvislostech hodnocení celkové fyzické atraktivity a hodnocení těla či tváře by zřejmě mohly být přesvědčivější. Co se týče obecného hodnocení celkové atraktivity jedince nehledě na pohlaví posuzovatele, které jsme provedli v této studii, se však zdá, že oba aspekty hrají podobně důležitou úlohu.
6.3. Souvislost sebehodnocení celkové fyzické atraktivity a péče o vzhled Protože ze studií orientovaných na sebehodnocení fyzické atraktivity, uvedených v teoretické části, vyplývá, že lidé považovaní druhými za atraktivní, se sami také cítí být atraktivní (Graham, Kligman, 1985; Marcus, Miller, 2003), předpokládali jsme v hypotéze H4 („Čím více péče věnuje respondent svému vzhledu, tím vyšší je jeho sebehodnocená atraktivita.“), že sebehodnocení jednotlivce může být ještě dále pozitivně ovlivněno i péčí o vzhled (většinou cílenou na zvýšení atraktivity). Vzhledem k tomu, že jsme ke zjišťování míry a rozsahu péče, kterou probandi z našeho vzorku věnují svému vzhledu, použili námi
83
nově vytvořený dotazník, nespoléhali jsme se na jedinou souhrnnou proměnnou „Péče o vzhled“, ale zjišťovali jsme vztah sebehodnocení fyzické atraktivity a několika komponent (získaných z faktorové analýzy všech proměnných v dotazníku) zastupujících jednotlivé aspekty péče o vzhled. V případě žen se v našem vzorku ukázal jako signifikantní pouze vztah faktoru „Péče o postavu a úprava obočí“ a sebehodnocení celkové fyzické atraktivity, respektive ze všech proměnných, popisujících různé aspekty péče o vzhled, korelovalo sebehodnocení celkové fyzické atraktivity žen pozitivně pouze menší mírou péče o postavu a úpravu obočí probandek. Tento výsledek se může zdát jako překvapivý, nicméně vztahem mezi sebehodnocením fyzické atraktivity a péčí o vzhled se zabývali již Grahamová a Kligman (1985), kteří u starších atraktivních a neatraktivních žen nenalezli signifikantní rozdíl v míře a frekvenci užívání kosmetických přípravků, i když se samy ženy cítily rozdílně atraktivně (sebehodnocení korelovalo s hodnocením jejich atraktivity druhými). Je tedy možné, že ženy, které si v našem vzorku jsou vědomy toho, že jsou považovány za atraktivní, nebo se za atraktivní samy považují, nemají potřebu se tolik věnovat vzhledu své postavy a obočí. Že na vlastním pocitu může záležet více než na touze „zavděčit“ se okolí, ukázal ostatně výzkum zaměřený na rtěnky, ve kterém dávaly ženy její použití do spojitosti především s pocitem větší sebejistoty a dobrého pocitu ze sebe sama, než že by se díky ní cítily atraktivnější pro druhé pohlaví (Ogilvie, Kristensen-Bach, 2001). Také Cash a Cash (1982) zjistili, že ženy se cítí jistější a nenucenější, když jsou nalíčené (upravené) tak, jak jsou zvyklé. Vzhledem k tomu, že se v našem případě jednalo ve větší míře o studentky, mohou být tyto ženy se svou stávající postavou a tvarem obočí spokojené a to, že se o něj starají spíše méně, nemá tedy negativní vliv na jejich sebehodnocení, protože jsou na tento stav „zvyklé“. Dalším důvodem v případě úpravy obočí může být také kulturní kontext, tedy že v rámci našeho vzorku možná není tento způsob péče o vzhled zatím považovaný za samozřejmost, a proto se také jeho relativní zanedbání nepromítá do hodnocení vlastní atraktivity záporně. V pozitivním vztahu spíše menší péče o vzhled postavy a obočí a sebehodnocení celkové fyzické atraktivity, se mohou odrážet i evolučně zakotvené preference. Mají-li ženy z našeho vzorku přirozeně přitažlivou postavu (tj. vykazující znaky zdraví a plodnosti) a okolí jim dává najevo, že jsou atraktivní, pravděpodobně se tak mohou cítit i samy a nepovažují větší míru péče o postavu za nezbytnou pro dobré sebehodnocení. Pro vyjádření vlastního názoru na důležitost a motivaci k péči o vzhled, jsme na konci našeho dotazníku nechali všem probandům prostor. Prohlášení se často shodují 84
v tom, že přestože účastnice výzkumu považují péči o vzhled za důležitou, upřednostňují v rámci ní přirozený vzhled, což nám také napovídá, proč sebehodnocení atraktivity koreluje spíše s menší péčí o určité aspekty vzhledu („Je pro mě důležité vypadat dobře, ale dávám přednost přirozenosti, snažím se být upravená, ale bez make-upu apod.“; „Dobře vypadat pro mne znamená lépe se cítit i psychicky. Cvičím ale především kvůli lepší kondici.“) – více viz příloha č. 1. U mužů z našeho vzorku jsme zjistili vztah dvou komponent péče o vzhled se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity. Ukázala se signifikantní pozitivní korelace mezi sebehodnocením celkové fyzické atraktivity a menší mírou péče o upravenost, stav a vzhled oděvu (u něj konkrétně dávají muži přednost pohodlí před vzhledem), vlasů, postavy a nehtů (co se týče nehtů, v sebehodnocení se, kromě nedbalosti o jejich čistotu, pozitivně odráží, pokud si je probandi nekoušou). Je třeba říci, že sebehodnocením mužů se v souvislosti s komplexní péčí o vzhled výzkumníci dosud příliš nezabývali. Existují studie problematizující motivaci mužů a používání pleťové kosmetiky (například Sturrock, Pioch, 1998, nebo Sukato, Elsey, 2009), ale tomuto tématu jsme se nevěnovali, neboť z evolučního hlediska se na mužské atraktivitě podílí spíše rysy obličeje (Fink a kol., 2007), stav vlasů, úprava vousů (Muscarella, Cunningham, 1996; Rantala, 2010) a tvar postavy (Dixson a kol., 2003). Pokud jde o péči o postavu, muži z výzkumu Hrčkové (2009) cvičí spíše kvůli kondici a zdokonalení fyzického vzhledu je vedlejším efektem této aktivity. Stejně tak oděv by mohl být muži vnímán spíše jako sociální fenomén, ačkoliv atraktivitu ovlivňuje i nepřímo (Havlíček, Rubešová, 2009, s. 201). Než označíme nějakou postavu za atraktivní, všimneme si totiž zpravidla dvou hlavních aspektů: tvaru postavy a oblečení (Adams, Crossman, 1978, s. 99), které samo o sobě může postavu opticky formovat (Fraňková, Klein, 1997). Mnozí lidé jsou si toho vědomi, a považují výběr oděvu vedle osobní hygieny, upravených vlasů, ostříhaných nehtů a u mužů oholené tváře, za běžnou součást péče o svůj zevnějšek (Hrčková, 2009). Co se týče v našem vzorku zjištěných korelací sebehodnocení s menší mírou péče o uvedené aspekty, mohou se v nich odrážet podobné vlivy jako u žen. Připadají-li si muži na základě reakcí okolí na svůj vzhled atraktivní, necítí zřejmě potřebu o sebe pečovat více než je nutné. To by mohlo platit u zanedbávání cvičení a stravy (jsou-li spokojeni se svou postavou). Volba pohodlnosti před vzhledem u oblečení také nemusí znamenat, že se kvůli tomu respondent bude cítit méně přitažlivý. Možná se právě naopak díky tomu, že je mu v daném oděvu
příjemně,
jeho
uvolněnost promítá 85
do
celkového
pozitivního
sebehodnocení. Psychická pohoda může hrát jistě roli, když uvážíme, že v našem vzorku se nevyskytovali typičtí metrosexuálové (tj. muži, kteří o sebe pečují výrazně více, než je u mužů v dané kultuře běžné), kteří by se stresovali tím, zda mají nové a perfektně sladěné oblečení, čisté nehty či čerstvý střih vlasů. Také mužům jsme na konci dotazníku dali příležitost vyjádřit vlastní názor na důležitost a motivaci k péči o vzhled. Prohlášení se často shodují v tom, že přestože účastníci výzkumu považují péči o vzhled za relativně důležitou, upřednostňují zejména v oblékání pohodlí, což nám také ukázaly výsledky. Několikrát se také vymezují vůči výše zmíněné metrosexualitě. Výroky tedy dobře ilustrují, proč kladné sebehodnocení fyzické atraktivity u mužů z našeho vzorku koreluje s menší mírou péče o vzhled („Vzhled není moc důležitý. Starám se, abych neměl nadváhu a měl čisté oblečení pro „střední proud“.“; „Snažím se vypadat tak, jak je mi to příjemné, pohodlné, praktické a dle nálady a stresu.“; „Myslím, že jsou důležitější věci než vzhled, ale pokud mám vizuálně zapůsobit, svůj vzhled řeším.“), více viz příloha č. 2. Výsledky pro náš vzorek tedy ani u jednoho pohlaví hypotézu H4 nepotvrzují. Zda péče o vzhled souvisí se sebehodnocením atraktivity více u žen než u mužů, což nás zajímalo v hypotéze H5, se nám jednoznačně neukázalo. Rozdíl těchto vztahů mezi pohlavími můžeme vyvozovat z výsledků pro předchozí hypotézu, protože při ověřování její platnosti jsme již pracovali se závěry pro každé pohlaví zvlášť. Můžeme tedy říci, že u žen koreloval z hlavních komponent péče o vzhled se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity pouze jeden faktor, zatímco u mužů faktory dva. Vzhledem k orientaci původních škál hodnocení aspektů péče o vzhled to ovšem znamená, že se menší míra péče o vzhled (zejména co se týče upravenosti, stavu a vzhledu oděvu, vlasů, postavy a nehtů) u mužů z našeho vzorku pojí s pozitivním sebehodnocením spíše, než menší míra péče o vzhled u žen. Že o sebe muži v porovnání se ženami pečují méně, a že se nehodnotí tak kriticky jako ženy, potvrzují Muth a Cash (1997) a ukázalo se to i ve studii Hrčkové (2009), v níž ženy uváděly větší množství a frekvenci úkonů zaměřených na péči o vzhled než muži. Muži v našem výzkumu by tedy mohli být v důsledku menších starostí o svůj vzhled ve větší pohodě, a tudíž se sebou celkově spokojení, nebo naopak proto, že jsou se sebou (se svou celkovou fyzickou atraktivitou) v zásadě spokojení, věnují se péči o svůj vzhled méně. Na základě uvedených výsledků však hypotézu H5 nemůžeme jednoznačně potvrdit.
86
6.4. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými Vlivu péče o vzhled na hodnocení jedincovy atraktivity druhými se věnovaly mnohé studie, autoři se však zaměřovali pouze na jednotlivé aspekty péče. Pozitivní vliv upravenosti byl zkoumán nejčastěji na ženském vzorku a ukázal se jak u líčení (Grahamová, Jouhar, 1981; Cash a kol., 1989; Mulhern a kol., 2003), tak v případě oblečení (Buckley, 1983; Lennon, 1990). Meier a kolegové (2010) neproblematizovali péči popsanou probandy, ale nalezli pozitivní souvislost mezi tím, jak druzí hodnotí fyzickou atraktivitu probandů a jakou míru péče o vzhled u nich odhadují. My jsme se zabývali péčí o vzhled, jak ji uváděli sami probandi, a hodnocením jejich atraktivity druhými. Vzhledem k tomu, že jsme ke zjišťování míry a rozsahu péče použili námi nově vytvořený dotazník, problematizovali jsme vztah sebehodnocení fyzické atraktivity a jednotlivých komponent (získaných z faktorové analýzy všech proměnných v dotazníku) zastupujících aspekty péče o vzhled zvlášť. S hypotézou, že pokud užívání kosmetiky zlepšuje fyzický vzhled jedince, mělo by pozitivně působit i na to, jak je vnímán druhými (u nás hypotéza H6), pracovali již Grahamová a Jouhar (1981). U žen z našeho vzorku ovšem s hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými nekoreloval signifikantně ani jeden faktor zastupující proměnné péče o vzhled. Hranici signifikance se nejvíce blížily faktory Péče o tvář (líčení), nehty, a oděv a výběr oděvu a čistota nehtů, čili s hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými by korelovala menší míra péče o tyto aspekty. Přestože by tedy takové výsledky naznačovaly, že na vnímanou atraktivitu žen má pozitivní vliv spíše menší péče o některé aspekty vzhledu, což je v rozporu s našimi očekáváními vyjádřenými v hypotéze H6, mohlo by to být opět způsobeno rolí sebevědomí, které se odráží nejen v sebehodnocení, ale působí i navenek (Patzer, 2008, s 31). Když byla totiž v jiném experimentu nalíčeným ženám kromě vyšší atraktivity přisuzována hodnotiteli obojího pohlaví i větší sebejistota než ženám bez make-upu, není podle autorů vyloučeno, že tento dojem nebyl důsledkem použití kosmetických přípravků, ale spíše zvýšeným sebevědomím uživatelek, které pak působily pozitivněji (Nash a kol., 2006, s. 501). Ženy v našem výzkumu mohly tedy díky pocit sebejistoty vyvolávat pozitivní ohlasy v druhých přesto, že jejich péče o vzhled byla spíše menší. Mohly se však uplatnit i evolučně zakotvené preference atraktivity. Pokud by rysy tváře a tvar postavy žen v našem vzorku signalizovaly zdraví, mládí a plodnost, mohli je
87
posuzovatelé hodnotit jako atraktivní nehledě na to, že hodnocené výběru oblečení, líčení, či péči o nehty, věnovaly spíše menší pozornost. Na pozitivní korelaci hodnocení atraktivity našich probandek druhými s menší mírou péče o vzhled, se mohl podílet i věk jak posuzovaných, tak posuzovatelů, který byl, ač jsme se snažili o heterogenitu vzorku, v průměru poměrně nízký. A věk do jisté míry určuje, v jakém prostředí a mezi jakými lidmi se pohybujeme, což se podle Hugueta a kol. (2004) může také podílet na hodnocení atraktivity. Vliv dekorativní kosmetiky se totiž v případě posuzovatelů z jeho výzkumu, kteří byli studenty psychologie, projevil v hodnocení negativně, na rozdíl od studentů obchodu a estetiky. Je tedy možné, že mladí lidé a studenti mohou mít při posuzování atraktivity buď menší nároky na upravenost vzhledu, nebo se jejich hodnocení fyzického vzhledu více odvíjí od životního stylu a hodnot, které vyznávají. K těmto závěrům ovšem nemáme dostatečné podklady a musíme především konstatovat, že v rámci našeho vzorku se vztahy vlastní péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity žen ostatními jako signifikantní neukázaly. Tato situace mohla být způsobena i faktem, že ženy z našeho vzorku dbaly o svůj vzhled celkově spíše méně (což ilustruje příloha č. 1 s jejich vlastními názory na důležitost a motivaci k péči o vzhled), a nebyly proto posuzovateli hodnoceny tak atraktivní, jak by tomu bylo v opačném případě. V případě mužů byla zjištěna signifikantní korelace mezi hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými a faktorem, který nejvíce reprezentoval proměnné Umyté vlasy a Pěstěné nehty. Vzhledem k orientaci původních škál hodnocení různých aspektů péče o vzhled z výsledků tedy vyplývá, že hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými u mužů v našem vzorku souvisí s menší mírou péče o vlasy a nehty. Jelikož výzkumy péče o vzhled a hodnocení atraktivity druhými se zaměřují především na ženy, nemáme dostatek podkladů, abychom mohli porovnat naše výsledky se závěry jiných prací. Lze se tak jen domnívat, zda je tolerantnost vůči menší péči mužů z našeho vzorku o vlasy a nehty (tedy pozitivní souvislost těchto nedostatků s hodnocením atraktivity druhými) způsobena tím, že probandi zkrátka přirozeně vykazují preferované rysy atraktivity, nebo tím, že jsou sebevědomí a působí tedy atraktivně, ač neměli čerstvě umyté vlasy ani upravené nehty. Proměnná Umyté vlasy se navíc zabývala aktuální (nikoli dlouhodobou) čistotou vlasů, a tak důvod, proč i přes menší důraz na tento aspekt vzhledu korelovala s hodnocením pozitivně, může být v zásadě prozaický – vzhledem k tomu, že pouze 5 probandů z 32 mělo delší vlasy, nemusela se jedno- či dvoudenní absence mytí 88
u většinou krátkých vlasů projevit nijak dramatickým vlivem na atraktivitu. Při hodnocení celkové atraktivity měli navíc posuzovatelé k dispozici fotografie celé osoby, nikoli zaostřené pouze na tvář, čili při prezentaci na obrazovce počítače nebyly zřejmě vlasy (stejně jako nehty) natolik detailně viditelné, aby jejich aktuální čistota mohla výrazně negativně změnit hodnocení celkové atraktivity.
6.5. Souvislost péče o vzhled a hodnocení celkové fyzické atraktivity jedince druhými podle pohlaví Výsledky pro proměnné týkající se hypotézy H7 („Péče o vzhled souvisí u žen více než u mužů s tím, jak atraktivní je hodnotí okolí.“) částečně ilustruje již předchozí kapitola. Protože jsme u žen v našem vzorku na rozdíl od mužů nenalezli signifikantní souvislost mezi žádnou komponentou péče o vzhled a hodnocením atraktivity druhými, musíme konstatovat, že naše výsledky hypotézu H7 nepodporují.
6.6. Metodologie a limitace studie Metodologie může významně ovlivnit povahu a zobecnitelnost zjištění plynoucích z každé studie. Přestože jsme se v rámci našeho výzkumu snažili co nejvíce eliminovat efekty, které by mohly ovlivnit výsledky, nebylo možné se některým vlivům zcela vyhnout, a proto je třeba je uvést. Reprezentativnost vzorků Co se týče možnosti generalizovat naše závěry šířeji, musíme si uvědomit některá omezení, která se vztahují ke složení našich vzorků. Protože jsme se zaměřili na velké množství jak aspektů sebehodnocení atraktivity, tak jejího hodnocení druhými, na souvislosti těchto hodnocení s péčí o vzhled, a to vše bylo ještě třeba uvažovat podle pohlaví, měli jsme nakonec, i přes celkově relativně vysoký počet účastníků, pro jednotlivé proměnné k dispozici poměrně málo dat. Věk probandů byl spíše nízký a přesto, že co se týče poměru středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných účastníků, vypadá složení vyrovnaně, ve vzorku hodnocených může být vysokoškolsky vzdělaných probandů více (celých 25 % účastníků první fáze totiž tento údaj neuvedlo) než ve skupině hodnotitelů (konkrétně ve vztahu k péči o vzhled však
89
dosažené vzdělání podle Hrčkové (2009) nehraje roli). Ještě markantnější může být ovšem rozdíl v případě socioekonomického statusu. Na tuto otázku nereagovalo v obou vzorcích velké množství účastníků (27 % a 32 %) a nemáme informace o tom, kterou možnost (student nebo zaměstnanec) v dotazníku zaškrtli probandi v případě, že studují a zároveň pracují. Takoví lidé se totiž pohybují v mnohem různorodější společnosti (i co se týče nároků na vzhled), než osoby vyskytující se častěji jen ve studentském nebo ekonomicky aktivním kolektivu, což může v hodnocení atraktivity a v míře věnované péče o vzhled hrát svou roli (Huguet a kol., 2004). Přestože jsme se snažili, aby vzorek nebyl homogenní a výsledky se nevztahovaly jen k úzké skupině účastníků, není tedy vlivem malé návratnosti těchto údajů zcela zřejmé, nakolik jsme byli úspěšní. Dotazník Péče o vzhled se nepochybně skládá z mnoha komponent. O tom, že by bylo vhodné se jimi zabývat podrobněji, než tak činili dosavadní výzkumy (zaměřené vždy jen na jednu oblast péče, například na líčení u Mulherna a kol., 2003), píše i Meier a kolegové (2010). Použitelný metodologický nástroj v podobě komplexního validizovaného dotazníku, nám však chyběl, a proto jsme museli přistoupit k tvorbě vlastního. Bylo by jistě možné jej propracovat do větší šíře a hloubky, ale vzhledem k poměrně nízkému počtu našich probandů (43 žen a 32 mužů), bylo i za tohoto množství proměnných poněkud komplikované učinit o souvislostech komponent péče o vzhled a sebehodnocení atraktivity či jejího hodnocení druhými souhrnné závěry. Stimuly - fotografie Použití fotografií (konkrétně probandů z první fáze výzkumu) bylo, vzhledem k záměru zjišťovat mimo jiné souvislosti sebehodnocení atraktivity s jejím hodnocením druhými a péče o vzhled s hodnocením atraktivity druhými, esenciální. Abychom však zajistili „objektivní“ vzhled účastníků (tedy vyloučili vliv zvýšené péče o vzhled v důsledku vědomí účasti na výzkumu, neboť nás zajímal vzhled za běžné situace), byli probandi zváni primárně k participaci na projektu zaměřeném na posuzování osobnosti neznámého jedince na základě fotografie (v zájmu zachování pravidel etického přístupu, byli ovšem dobrovolníci se skutečností, že součástí jejich účasti bude pořízení snímků za účelem pozdějšího použití v rámci jiné studie, věcně seznámeni v předstihu prostřednictvím náhledu informovaného souhlasu v pozvánce – e-mailu). 90
Hodnocení atraktivity z fotografií sice dokonale neimituje reálnou životní situaci, ve které člověk druhého vnímá, při osobním setkání hodnoceného a hodnotitele by však v našem případě bylo nutné (a těžko proveditelné) sledovat příliš velké množství vnějších faktorů, a tak jsme použití fotografií zvolili v rámci zachování výzkumné podmínky nulové znalosti (Kenny, West, 2008). Pořizování (pozadí, nasvícení, pokyny pro mimiku, gestiku a posturiku fotografovaného, druh použitého fotoaparátu, …) a hodnocení fotografií sice probíhalo v klidném prostředí za standardizovaných podmínek, a také při úpravě fotografií jsme se snažili minimalizovat vliv odchylek od standardu umisťováním tváře či postavy vždy na střed obrázku podle za tímto účelem vytvořené šablony. V případě výšky zobrazených je ovšem třeba zmínit, že v důsledku tohoto postupu byly výškové rozdíly probandů poněkud potlačeny, čímž jsme zejména v případě mužů (mezi ženami jsme výrazné rozdíly ve vzrůstu nezaznamenali a navíc v našem kulturním okruhu nemá tělesná výška na přitažlivost ženy takový vliv – Sear, 2006, s. 406) ztratili jeden z možných aspektů vnímané atraktivity (Pawlowski, Koziel, 2002 in Salska a kol., 2008, s. 205; Shepperd, Strathman, 1989, Murray, 2000, Pawlowski, Koziel, 2002, in Sear, 2006, s. 405). Pro hodnocení atraktivity těla jsme záměrně pořídili fotografie oblečených postav našich probandů, ačkoliv „zahalením“ těla se v jeho percepci protínají dva vlivy – skutečný tvar jedincovy postavy (kvantifikovatelný například pomocí WHR) a tvar, který jí „propůjčuje“ oblečení. Nás však zajímalo právě hodnocení vzhledu postavy v běžné, co nejpřirozenější situaci, kdy vnímání atraktivity záleží i na tom, jaké oblečení dotyčný zvolí, a jak tímto způsobem své tělo prezentuje. Abychom potlačili vliv atraktivity obličeje na hodnocení atraktivity těla, zakryli jsme pomocí úpravy v grafickém programu (Adobe Photoshop 7.0) probandům na fotografii obličej šedým oválem, podobně, jako Swami a Tovée (2005; 2006) ve svých výzkumech atraktivity mužského těla. K použití fotografií se váže ještě jedno omezení ve vnímání vzhledu. S potlačením výškových rozdílů se pojí také možnost zkreslení percepce proporcionality. Na hodnocení výrazně štíhlých postav se může tento faktor podílet v tom smyslu, že končetiny vypadají u štíhlejších postav opticky delší, než jsou ve skutečnosti (Swami a kol., 2007 in Babicová, 2008, s. 51/52). To by ovšem ovlivnilo zřejmě spíše hodnocení atraktivity žen, které se však v našem vzorku vzrůstem navzájem výrazně nelišily.
91
Sebehodnocení atraktivity – možné vlivy Jedincův obraz sebe sama je subjektivní a ovlivňuje jej i sociální prostředí (Řezáč, 1998, s. 101). Spokojenost s vlastním tělem je relativní, protože existuje v kontextu subjektivního a společensky podmíněného způsobu vnímání (Fialová, 2001, s. 32, 46), a v sebehodnocení se tak mohou projevit různé tendence například v závislosti na tom, v jakém prostředí se pohybujeme (Huguet a kol., 2004). Například standardy vzhledu nastolené moderními médii mohou vést k nespokojenosti s vlastním tělem (Barelds a kol., 2011, s. 10), a také jsme-li obklopeni fyzicky atraktivnějšími lidmi, vlivem tzv. efektu kontrastu se může snížit naše sebevědomí (Brown a kol., 1992, Cash a kol., 1983, Thornton, Moore, 1993 in Thornton, Jason, 1997, s. 433). Jedincův vztah k sobě formuje také to, nakolik se ztotožní s jemu přisuzovanými sociálními rolemi – pakliže je akceptuje, získává větší sebejistotu, která vede k pozitivnějšímu sebepojetí (Výrost, Slaměník, 1997, s. 187) Ne všechny tyto vlivy můžeme ve výzkumu reflektovat, ovšem obecně lze říci, že ženy (na rozdíl od mužů) hodnotí samy sebe kritičtěji a jsou svým vzhledem častěji znepokojeny (Muth, Cash, 1997; Hrčková, 2009), což se nám do jisté míry potvrdilo. U mužů má jejich vzhled zřejmě spíše menší vliv na sebehodnocení, protože v souvislosti s jejich celkovým hodnocením nehraje tak významnou roli jako u žen. My jsme v našem výzkumu žádnou řízenou metodu k ovlivňování sebepercepce nepoužili. Probandi odpovídali nejprve na 3 otázky ohledně atraktivity vlastního vzhledu, než přistoupili k hodnocení atraktivity osob na fotografiích, a tak by se neměl projevovat efekt podvědomého porovnávání vlastního vzhledu s prezentovanými osobami. Některé demografické charakteristiky našeho vzorku (například poměr zaměstnaných účastníků a studentů) se v nárocích při sebehodnocení ovšem přesto mohly projevit (viz výše reprezentativnost vzorků). Na spokojenost se sebou sama a svým vzhledem může mít vliv také partnerský status dané osoby (u našich probandů jsme jej nezjišťovali). Jak totiž zjistili Barelds a kolegové (2011), osoby které jsou ve vztahu, mají výraznou tendenci hodnotit se jako atraktivnější, než jak je hodnotí druzí. Tento aspekt jsme ovšem v našem výzkumu neuvažovali. Sebehodnocení může ovlivňovat také zdravotní a psychický stav jedince (v dobré náladě se zdá vše lepší), ale takové proměnné není snadné kvantifikovat, a proto jsme je do analýzy nezahrnuli.
92
Hodnocení atraktivity druhými – možné vlivy Vnímání okolí je vždy určitým způsobem subjektivní, přičemž míra objektivnosti se odvíjí od toho, nakolik se vlastní percepce blíží skutečnosti. Podle toho je pak více či méně zkresleno i jedincovo vnímání druhých (Řezáč, 1998, s. 101). Existují různé procesy zasahující do utváření našeho dojmu z jiných osob, které ale kvůli jejich podvědomosti nemůžeme korigovat (Nakonečný, 1999), a tak bývá u výzkumů atraktivity standardní alespoň podmínka nulové znalosti (Kenny, West, 2008), tedy aby měl hodnotitel minimální množství informací o hodnoceném jedinci (případně se nezahrnují data získaná od posuzovatele, který se s posuzovaným zná). Zvláště jde-li o posuzování na základě fotografie, je pak při jejím dodržení hodnocení atraktivity činěno skutečně pouze na základě vnějších znaků jedince (v experimentech, kdy jsou spolu hodnotitel a hodnocený člověk v jedné místnosti, může docházet ke zkreslení hodnocení vlivem neverbální komunikace – Paunonen, 1991 in Kenny, West, 2008, s. 135). Efekt zkušenosti (lidé pozitivněji reagují na tváře, se kterými se již setkali, než na tváře neznámých osob – De Bruine, 2002 in Rubešová, Havlíček, 2009, s. 237) jsme v našem výzkumu eliminovali tak, že místo hodnocení atraktivity jedince na škále mohl hodnotitel označit možnost „znám tuto osobu“. Odstranit efekt „soběpodobnosti“ (pozitivnější hodnocení lidí s rysy podobnými hodnotiteli – Perrett a kol., 1998, s. 884) či povědomosti však již prakticky není možné. Známým či povědomým se přitom může zdát jak člověk s rysy typickými pro danou populaci, tak s rysy lidí, se kterými měl hodnotitel předchozí zkušenost, a tato skutečnost má vliv na jeho hodnocení. Podvědomě totiž předpokládáme, že hodnocený bude mít podobné vlastnosti jako nám známá osoba (přičemž známým tvářím lidé připisují pozitivnější vlastnosti a považují je za krásnější – Rhodes a kol., 2001 in Rubešová, Havlíček, 2009, s. 237), a hodnotíme podle toho také atraktivitu vzhledu dotyčného. Těžko lze eliminovat také „haló-efekt“, redukující celkové hodnocení druhého na nějaký výrazný rys člověka, který odpoutává pozornost od jeho dalších charakteristik a zabarvuje jeho vnímání (vzhled nám evokuje nějakou vlastnost a její přitažlivost či odpudivost promítáme zpět do hodnocení vzhledu dotyčného) – (Řezáč, 1998, s. 102). Výše zmíněným efektům bychom se mohli vyhnout pouze použitím kreseb (v tom případě nedochází k identifikaci s podnětem – Babicová, 2008, s. 53) místo fotografií jako stimulů, což by nám kromě menší validity stimulů ale také znemožnilo objektivně porovnat souvislost mezi sebehodnocením atraktivity a jejím hodnocením druhými.
93
Posuzují-li hodnotitelé větší počet osob najednou, může dojít také k tzv. chybě centrální tendence. Kritérium „nejlepšího“ a „nejhoršího“ se totiž odvíjí od daného vzorku, jak si hodnotitel během posuzování vytvoří představu o průměrném vzhledu v této uzavřené skupině, a tomu přizpůsobí svá měřítka přísnosti (Řezáč, 1998, s. 103). V našem výzkumu mohl být tento efekt částečně rozmělněn náhodným střídáním v prezentaci mužských a ženských tváří – nejednalo se o hodnocení homogenní skupiny podle pohlaví. Percepce atraktivity se zejména u žen mění v závislosti na biologických faktorech, konkrétně vlivem změny hladin pohlavních hormonů během menstruačního cyklu (Gangestad, Cousins, 2001 in Havlíček, Rubešová, 2009; Penton-Voak, Perrett, 2000). V našem výzkumu jsme vliv těchto proměnných neuvažovali, protože ženy nehodnotily jen atraktivitu mužů, ale obou pohlaví. Mezipohlavní rozdíly v hodnocení atraktivity (zejména v rozdílech hodnocení atraktivity těla a tváře) se mohou projevit také v souvislosti s představou potenciálního navázání krátkodobého nebo dlouhodobého vztahu s danou osobou (Currie, Little, 2009). To by ovšem musely být posuzovatelům prezentovány vždy jen fotografie opačného pohlaví. My jsme se ale vytvořením smíšených souborů snažili eliminovat vliv i tohoto efektu. Významnější vliv na atraktivitu obličeje mají brýle (jejich uživatelé jsou hodnoceni jako méně atraktivní – Terry, Kroger, 1976, s. 562), které jsme ovšem na fotografiích vyloučili. Z hlediska hodnotitelů je pak rozdíl mezi posuzováním atraktivity člověkem, který brýle nosí, a který nikoliv, jen mírný (Terry, Kroger, 1976, s. 562), a proto jsme se rozhodli tento aspekt u hodnotitelů neuvažovat.
6.7. Návrhy pro další výzkum Tato studie je jedním z prvních pokusů o komplexní popsání souvislostí hodnocení fyzické atraktivity a péče o vzhled. Její výsledky podléhají určité limitaci, ale zároveň naznačují, jakými směry by mohly pokračovat další práce zabývající se těmito tématy. - V dalším výzkumu by bylo přínosné více propracovat jednotlivé části dotazníku mapujícího různé aspekty péče o vzhled a zároveň provést sběr dat u výrazně vyššího počtu probandů.
94
- Zajímavým doplněním by mohlo být také sledování více demografických proměnných. Například partnerský status hodnocených by se mohl projevit v případě porovnání sebehodnocení atraktivity (Barelds a kol., 2011) s jejím hodnocením druhými; obor studia či zaměření profese by se mohl odrazit v sebehodnocení atraktivity i jejím hodnocení druhými vlivem prostředí, ve kterém se posuzovatel nejčastěji pohybuje (Huguet a kol., 2004). - Pokud by se výzkum zaměřil na vnímání atraktivity u opačného pohlaví, bylo by u žen jistě vhodné zaznamenat, zda užívají hormonální antikoncepci či ne. Její vliv by mohlo být přínosné sledovat i u sebehodnocení ženské atraktivity. V případě výzkumu vnímání atraktivity opačného pohlaví by dále bylo vhodné sledovat případné rozdíly v hodnocení heterosexuálně a homosexuálně orientovaných účastníků i účastnic. Pokud by bylo možné získat vyrovnané vzorky, bylo by jistě zajímavé zjistit také korelace hodnocení atraktivity smíšených souborů hodnocených a sexuální orientace hodnotitelek a hodnotitelů, respektive jak se do hodnocení promítají evolučně zakotvené preference fyzických znaků. - Co se týče stimulů, mohlo by být v případě fotografií přínosné zachovat výškové rozdíly hodnocených osob, aby se mohla projevit souvislost i této proměnné s hodnocením atraktivity (Salska a kol., 2008). - Přínosný by také mohl být výzkum zaměřující se na vliv míry sledování médií jedincem, a to jak v případě sebehodnocení atraktivity, tak u hodnotitelů posuzujících druhé. - V rámci sledování vlivu nevědomých psychických procesů na vnímání vzhledu by součástí hodnocení fotografií osob, respektive po zhodnocení každé z nich, mohla následovat otázka: Připomíná Vám tato osoba někoho Vám známého? Případně: Má toto spojení pozitivní nebo negativní konotace?
95
7. SHRNUTÍ
V rámci našeho vzorku jsme zjistili pozitivní souvislost mezi sebehodnocením
celkové fyzické atraktivity a jejím hodnocením druhými (τ = 0,256, n = 75, p = 0,003). Vztah byl nalezen nezávisle jak u mužů (τ = 0,287, n = 32, p = 0,033), tak u žen (τ = 0,270, n = 43, p = 0,019).
Hodnocení celkové fyzické atraktivity souviselo v případě mužů i žen z našeho
vzorku signifikantně jak s hodnocením atraktivity tváře, tak s hodnocením atraktivity těla. Vzhledem k tomu, že rozdíly mezi korelacemi hodnocení atraktivity však nebyly ani u jednoho pohlaví příliš výrazné, nemůžeme jasně říci, která složka vzhledu se v hodnocení celkové fyzické atraktivity mužů či žen odráží silněji. Na základě našich výsledků lze pouze konstatovat, že oba aspekty hrají zřejmě ve vnímání celkové fyzické atraktivity podobně důležitou úlohu.
Péče o vzhled se na sebehodnocení žen z našeho vzorku projevila tak,
že sebehodnocení celkové fyzické atraktivity žen pozitivně korelovalo s menší mírou jejich péče o postavu a úpravu obočí. V případě mužů jsme zjistili pozitivní korelaci mezi sebehodnocením celkové fyzické atraktivity a menší mírou péče o upravenost, stav a vzhled oděvu (upřednostňují pohodlí před vzhledem), vlasů, postavy a nehtů (absence kousání nehtů se ovšem projevila pozitivní souvislostí se sebehodnocením fyzické atraktivity). Výsledky pro náš vzorek tedy ani u jednoho pohlaví neukazují, že by větší míra péče o vzhled pozitivně souvisela se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity, jak jsme se původně domnívali.
Zda péče o vzhled souvisí se sebehodnocením celkové fyzické atraktivity více u žen
než u mužů, se nám pro náš vzorek jednoznačně neukázalo.
S hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými nesouvisela u žen z našeho
vzorku žádná z komponent péče o vzhled. V případě mužů byla zjištěna souvislost hodnocení celkové fyzické atraktivity druhými s menší mírou péče o vlasy a nehty.
Zda péče o vzhled souvisí s hodnocením celkové fyzické atraktivity druhými více
v případě žen nebo mužů, se nám pro náš vzorek jednoznačně neukázalo. 96
LITERATURA 1.
Abel, S. C., Richards, M. H. (1996): The relationship between body shape satisfaction and self-esteem: An investigation of gender and class differences. Journal of Youth and Adolescense, 25, 61 – 703.
2.
Adams, G. R., Crossman, S. M. (1978): Physical Attractiveness: A Cultural Imperative. New York. Libra Publishers.
3.
Alicke, M. D., Smith, R. H., Klotz, M. L. (1986): Judgments of physical attractiveness. The role of faces and bodies. Personality and Social Psychology Bulletin, 12, 4, 381 – 389.
4.
Anděl, J. (2005): Základy matematické statistiky. 1. vydání. Praha. Matfyzpress.
5.
Babicová, D. (2008): Fyzická atraktivita ženského těla v evoluční perspektivě. Fakulta humanitních studií. Praha. Univerzita Karlova.
6.
Badr (Zahr), L. K., Abdallah, B. (2001): Physical attractiveness of premature infants affects outcome at discharge from the NICU. Infant Behavior and Development, 24, 1, 129 – 133.
7.
Barber, N. (2001): Mustache fashion covaries with a good marriage market for women. Journal of Nonverbal Behavior, 25, 4, 261 – 272.
8.
Barelds, D., Dijkstra, P., Koudenburg, N., Swami, V. (2011): An assessment of positive illusions of the physical attractiveness of romantic partners. Journal of Social and Personal Relationships, 1–15.
9.
Barrett, L., Dunbar, R., Lycett, J. (2007): Evoluční psychologie člověka. Praha. Portal.
10. Bashour, M. (2006): An Objective System for Measuring Facial Attractiveness. Plastic & Reconstructive Surgery, 118, 3, 757 – 774. 11. Basow, S. A., Braman, A. C. (1998): Women and Body Hair. Social Perceptions and Attitudes. Psychology of Women Quarterly, 22, 4, 637 – 645. 12. Blatný, M., Plháková, A. (2003): Temperament, inteligence, sebepojetí. Brno. Psychologický ústav Akademie věd ČR. 87 – 141. ISBN 80-86620-05-0. 13. Blažek, V., Trnka, R. (2009): Lidský obličej. Praha: Nakladatelství Karolinum 14. Bohrn, I., Carbon, C. - C., Hutzler, F. (2010): Mona Lisa’s smile - Perception or deception? Psychological Science, 21, 378–380. 15. Boroughs, M., Cafri,G., Thompson, J. K. (2005): Male body depilation: Prevalence and associated features of body hair removal. Sex Roles. 52, 9-10, 637 – 644. 16. Boroughs, M., Thompson, J. K. (2002): Body Depilation in Males: A New Body Image Concern? International Journal of Men´s Health, 1, 3, 247 – 257. 17. Brown, T. A., Cash T. F., Noles S. W. (1986): Perceptions of Physical Attractiveness Among College Students: Selected Determinants and Methodological Matters. The Journal of Social Psychology, 126, 3, 305 – 316. 18. Buckley, H. M. (1983): Perceptions of Physical Attractiveness as Manipulated by Dress: Subjects versus Independent Judges. The Journal of Psychology: Interdisciplinary and Applied, 114, 2, 243 – 248. 19. Burke, D. M., Ames, M. A., Etherington, R., Pietsch, J. (1990): Effects of victim's and defendant's physical attractiveness on the perception of responsibility in an ambiguous domestic violence case. Journal of Family Violence, 5, 199 – 207.
97
20. Cárdenas, R. A., Harris, L. J. (2006): Symmetrical decorations enhance the attractiveness of faces and abstract designs. Evolution and Human Behavior, 27, 1 – 18. 21. Cash, T. F., Cash, D. W. (1982): Women's use of cosmetics: psychosocial correlates and consequences. International Journal of Cosmetic Science, 4, 1, 1 – 14. 22. Cash, T. F., Dawson, K., Davis, P., Bowen, M., Galumbeck, C. (1989): Effects of Cosmetics Use on the Physical Attractiveness and Body Image of American College Women. The Journal of Social Psychology, 129, 3, 349 – 355. 23. Currie, T. E., Little, A. C., (2009): The relative importace of the face and body in judgments of human physical attractiveness. Evolution and Human Behavior, 30, 409 – 416. 24. Diener, E., Wlsic, B., Fujita, F. (1995): Physical attractiveness and subjective well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 69, 1, 120 – 129. 25. Dijkstra, P., Buunk, B. P. (2005): A narrow waist versus broad shoulders: Sex and age differences in the jealousy-evoking characteristics of a rival’s body build. Personality and Individual Differences, 39, 2, 379 – 389. 26. Dion, K., Berscheid, E. (1974): Physical Attractiveness and Peer Perception Among Children. Sociometry, 37, 1, 1 – 12. 27. Dixson, B. J. (2010): Sexual Selection and the Evolution of Human Physique. School of Biological Sciences. New Zealand, Victoria University of Wellington. 28. Dixson, B. J., Grimshaw, G. M., Linklater, W. L., Dixson, A. F. (2011): Eye-Tracking of Men’s Preferences for Waist-to-Hip Ratio and Breast Size of Women. Archives of Sexual Behavior 40, 1, 43 – 50. 29. Dixson, A. F., Halliwell, G., East, R., Wignarajah, P., Anderson, Matthew, J. (2003): Masculine somatotype and hirsuteness as determinants of sexual attractiveness to women. Archives of Sexual Behavior, 32, 1, 29 – 39. 30. Dušková, H. (2010): Body image a vztah k fyzioterapii. Rehabilitace a fyzikální lékařství, 17, 3, 118– 122. 31. Edwards, K. (1987): Effects of sex and glasses on attitudes toward intelligence and attractiveness. Psychological Reports, 60, 2, 590. 32. Elliott, M. L. (2006): Řeč těla. Tajemství svádění a milostných her. Praha. Metafora. 33. Fialová, L. (2001): Body image jako součást sebepojetí člověka. Praha. Karolinum. 34. Fink, B., Grammer, K., Matts, P. J. (2006): Visible skin color distribution plays a role in the perception of age, attractiveness, and health in female faces. Evolution and Human Behavior 27, 433 – 442. 35. Fink, B., Grammer, K., Thornhill, R. (2001): Human (Homo sapiens) facial attractiveness in relation to skin texture and color. Journal of Comparative Psychology, 115, 92 – 99. 36. Fink, B., Neave, N, Seydel, H. (2007): Male facial appearance signals physical strength to women. American Journal of Human Biology, 19, 82 – 87. 37. Frederick, D. A., Fessler, D. M. T., Haselto, M. G. (2005): Do representations of male muscularity differ in men's and women's magazines? Body Image, 2, 1, 81 – 86. 38. Flegr, J. (2005): Evoluční biologie. Praha. Academia. 39. Fraňková, S., Klein, Z. (1997): Úvod do etologie člověka. 1. vydání. Praha. HZ Systém.
98
40. Furnham, A., Lavancy, McClelland, A. M. (2001): Waist to hip ratio and facial attractiveness: a pilot study. Personality and individual differences, 30, 491 – 502. 41. Furnham, A., Nordling, R. (1998): Cross-cultural differences in preferences for specific male and female body shapes. Personality and individual differences, 25, 635 – 648. 42. Furnham, A., Reeves, E. (2006): The relative influence of facial neoteny and waist-to-hip ratio on judgements of female attractiveness and fecundity. Psychology, health and medicine, 11, 2, 129 – 141. 43. Furnham, A., Tan, T., McManus, Ch. (1997). Waist-to-hip ratio and preferences for body shape: A replication and extension. Personality and Individual Differences, 22, 4, 539 – 549. 44. Gangestad, S. W., Scheyd, G. J. (2005): The evolution of human physical attractiveness. Annual review of anthropology, 34, 523 – 548. 45. Goodman-Delahunty, J., Sporer, S., L. (2010): Unconscious influences in sentencing decisions: a research review of psychological sources of disparity, Australian Journal of Forensic Sciences, 42, 1, 19 – 36. 46. Graham, J. A., Jouhar, A. J. (1981): The effects of cosmetics on person perception. nternational Journal of Cosmetic Science, 3, 5, 199 – 210. http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.14672494.1981.tb00283.x/abstract 47. Graham, J. A., Kligman, A. M. (1985): Physical attractiveness, cosmetic use and self-perception in the elderly. International Journal of Cosmetic Science, 7, 2, 85 – 97. 48. Grammer, K., Fink, B., Moller, A. P., Thornhill, R. (2003): Darwinian aesthetics: sexual selection and the biology of beauty. Biological reviews of the Cambridge philosophical society, 78, 3, 385 – 407. 49. Grammer, K., Fink, B., Moller, A. P., Thornhill, R. (2004): Sexual selection and the biology of beauty. In: Lidé města: revue pro etnologii, antropologii a etnologii komunikace, 2, 14, 18 – 45. (ISSN 12128112) 50. Grammer, K., Thornhill, R. (1994): Human (Homo sapiens) facial attractiveness and sexual selection – the role of symmetry and averageness. Journal of comparative psychology, 108, 233 – 242. 51. Grogan, S. (2000): Body image. Psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Praha. Grada Publishing. 52. Havlíček, J., Rubešová, A. (2009): Atraktivita tváře. In: Blažek, V., Trnka, R. (Eds.): Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. Praha. Karolinum. 53. Hendl, J. (2006): Přehled statistických metod zpracování dat. Analýza a metaanalýza. Praha, Portál. 2. vydání. 54. Henss, R. (2000): Waist-to-hip ratio and female attractiveness. Evidence from photographic stimuli and methodological considerations. Personality and individual differences, 28, 501 – 513. 55. Herald, M. (2007): Deceptive Appearances: Judges, Cognitive Bias, and Dress Codes. University of San Francisco Law Review, 41, 299 – 331. 56. Honekopp, J., Rudolph, U., Beier L., Liebert, A., Moller, C. (2007): Physical attractiveness of face and body as indicators of physical fitness in men. Evolution and Human Behavior, 28, 2, 106 – 111. 57. Huguet, P., Croizet, J.-C. and Richetin, J. (2004): Is “What Has Been Cared For” Necessarily Good? Further Evidence for the Negative Impact of Cosmetics Use on Impression Formation. Journal of Applied Social Psychology, 34: 1752–1771. 58. Hrčková, M. (2009): Význam těla v české společnosti. Body image a generace středního věku. Filozofická fakulta. Pardubice. Univerzita Pardubice.
99
59. Johnston, V. S. (2006): Mate choice decisions: the role of facial beauty, Trends in Cognitive Sciences, 10, 1, 9 – 13. 60. Jones, D. (1997): An evolutionary perspective on physical attractiveness. Evolutionary Anthropology, 5, 97 – 109. 61. Kábrt, J. (1988): Lexicon medicum. Praha: Avicenum. 62. Kant, I. (1975): Kritika soudnosti. 1. vydání. Praha: Odeon. 63. Kenny, D. A., West, T. V. (2008): Zero acquaintance: Definitions, statistical model, findings, and process. In J. Skowronski, N. Ambady, First impressions. New York: Guilford, 129 – 146. 64. Kotrčová, A. (2006): Přisuzování osobnostních charakteristik na základě vzhledu tváře. Přírodovědecká fakulta. Praha. Univerzita Karlova. 65. Kozłowski, J., Teriokhin, A. T. (1999): Allocation of energy between growth and reproduction: The Pontryagin Maximum Principle solution for the case of age- and season-dependent mortality. Evolutionary Ecology Research, 1999, 1, 423 – 441. 66. Králík, M. (2007): Pohlavní výběr u člověka. Evoluční pohled na lidskou sexualitu. In: Malina, J. (ed.): Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy. Brno. Akademické nakladatelství CERM, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 75 – 152. 67. Langlois, J. H., Kalakanis, L. E., Rubenstein, A. J., Larson, A. D., Hallam, M. J., Smoot, M. T. (2000): Maxims or myths of beauty: A meta-analytic and theoretical review. Psychological Bulletin, 126, 390 – 423. 68. Langlois, J. H., Ritter, J. M., Casey, R. C., Sawin, D. B. (1995): Infant attractiveness predicts maternal behavior and attitudes. Developmental Psychology, 31, 462 – 472. 69. Langlois, J. H., Roggman, L. A. (1990): Attractive faces are only average. Psychological Science, 1, 115 – 121. 70. Lennon, S. J. (1990): Effects of Clothing Attractiveness on Perceptions. Home Economics Research Journal, 18, 303–310. 71. Little, A. C., Hancock, P. J. B. (2002): The role of masculinity and distinctiveness in judgments of human male facial attractiveness. British Journal of Psychology, 93, 451 – 464. 72. Lynch, S. M., Zellner, D. A. (1999): Figure preferences in two generations of men: The use of figure drawings illustrating differences in muscle mass. Sex Roles, 40, 9-10, 833 – 843. 73. Manning, J. T., Scutt, D., Whitehouse, G. H., Leinster, S. J, Walton, J. M. (1996): Asymmetry and the menstrual cycle in women. Ethology and Sociobiology, 17, 2, 129 – 143. 74. Marcus, D. K., Miller, R. S. (2003): Sex differences in judgments of physical attractiveness: A social relations model. Personality and Social Psychology Bulletin, 29, 325 – 335. 75. Meier, B. P., Robinson, M. D., Carter, M. S., Hinsz, V. B. (2010): Are sociable people more beautiful? A zero-acquaintance analysis of agreeableness, extraversion, and attractiveness. Journal of Research in Personality, 44, 293–296. 76. Meskó, N., Bereczkei, T. (2004): Hairstyle as an adaptive means of displaying phenotypic quality. Human Nature, 15, 3, 27 – 46. 77. Morris, D. (1997): Lidský živočich. Praha. Ikar.
100
78. Mueser, K. T., Grau, B. W., Sussman, S., Rosen, A. J. (1984): You´re only as pretty as you feel: Facial expression as a determinant of physical attractiveness. Journal of Personality and Social Psychology, 46, 469 – 478. 79. Mulhern, R., Fieldman, G., Hussey, T., Lévêque, J.-L., Pineau, P., (2003): Do cosmetics enhance female Caucasian facial attractiveness?, International Journal of Cosmetic Science, 25, 4, 199 – 205. 80. Muscarella, F., Cunningham, M. R. (1996): The evolutionary significance and social perception of male pattern baldness and facial hair. Ethology and Sociobiology, 17, 99 – 117. 81. Muth, J. L., Cash, T. F. (1997): Body – Image Attitudes: What Difference Does Gender Make? Journal of Applied Social Psychology, 27, 16, 1438 – 1452. 82. Nakonečný M. (1999): Sociální psychologie. Praha. Academia. 83. Neave, N., Shields K. (2008): The effects of facial hair manipulation on female perceptions of attractiveness, masculinity, and dominance in male faces. Personality and Individual Differences, 45, 373 – 377. 84. Neustupný, J. (1946): Pravěk lidstva. Praha. Orbis. 85. Nash, R., Fieldman, G., Hussey, T., Lévêque, J.- L., Pineau, P. (2006): Cosmetics: They Influence More Than Caucasian Female Facial Attractiveness. Journal of Applied Social Psychology, 36, 2, 493 – 504. 86. Ogilvie, M., Kristensen-Bach, P. (2001): Why do women wear lipstick? Market research into the attitudes and perceptions of Perth women to wearing lipstick. Prepared for Revlon Australia. June. 87. Ochsner, M. B. (2000): Gendered make-up. Contemporary Issues in Early Childhood, 1, 2, 209 – 213. 88. Olson, I. R., Marshuetz, C. (2005): Facial attractiveness is appraised in a glance. Emotion, 5, 498–502. 89. Oumeish, O. Y. (2001): The cultural and philosophical concepts of cosmetics in beauty and art through the medical history of mankind. Clinics in Dermatology, 19, 4, 375 – 386. 90. Patnaik, V. V. G., Rajan, S. K., Sanju, B. (2003): Anatomy of „a beautiful face and smile“. J. Anat. Soc. India, 52, 1, 74 – 80. 91. Patzer, G., L. (2008): Looks: Why They Matter More Than You Ever Imagined. New York City, Amacom Books. 92. Pawlowski, B. (1999): Loss of oestrus and concealed ovulation in human evolution. Current Antropology, 40, 257 – 276. 93. Penton-Voak, I. S., Perrett, D. I. (2000): Female preference for male faces changes cyclically: further evidence. Evol. Hum. Behav., 21, 39 – 48. 94. Perrett, D. I., Lee, K. J., Penton-Voak, I. S., Rowland, D., Yoshikawa, S., Burt, D. M., Henzi, S. P., Castles, D. L., Akamatsu, S. (1998): Effects of sexual dimorphism on facial atractiveness. Nature, 394, 884 – 887. 95. Peters, M., Rhodes, G., Simmons, L. W. (2007): Contributions of the face and body to overall attractiveness. Animal Behaviour, 73, 937 – 942. 96. Pivoňková, V. (2009): Počátky zájmu o obličej. Antická fyziognomie.(s. 15 – 16) Maskulinní a femininní znaky. (s. 63 – 64) In: Blažek, V., Trnka, R. (Eds.): Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. Praha. Karolinum. 97. Rantala, M. J., Polkki, M., Rantala, L. M. (2010): Preference for human male body hair changes across the menstrual cycle and menopause. Behavioral Ecology, 21, 2, 419 – 423.
101
98. Rhodes, G. (2006): The evolutionary psychology of the facial beauty. Annual Review of Psychology, 57, 199 – 226. 99. Rhodes, G., Simmons, W. L., Peters, M. (2005): Attractivenes and sexual behavior: Does attractiveness enhance mating success? Evolution and human behavior, 26, 2, 186 – 201. 100. Roberts, S. C., Havlíček, J., Flegr, J., Hrušková, M., Little, A. C., Jones, B. C., Perrett, D. I., Petrie, M. (2004): Female facial attractiveness increases during the fertile phase of the menstrual cycle. Proceedings of the Royal Society of London B (Suppl.) Biology Letters, 271, S270 – S272. 101. Rubenstein, A. J., Langlois, J. H., Roggman, L. A. (2002): What makes a face attractive and why: The role of averageness in defining facial beauty. In: Rhodes, G., Zebrowitz, L. A. (Eds.), Facial attractiveness: Evolutionary, cognitive, and social perspectives. Ablex: Westport, CT, 1 – 33. 102. Rubešová, A., Havlíček, J. (2009): Hodnocení osobnosti podle obličeje. In: Blažek, V., Trnka, R. (Eds.): Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd. Praha. Karolinum, 223 – 248. 103. Russell, R. (2009): A sex difference in facial contrast and its exaggeration by cosmetics. Perception, 38, 1211 – 1219. 104. Řezáč, J. (1998): Sociální psychologie. Brno. Paido. 105. Salska, I., Frederick D. A., Pawlowski, B., Reilly, A. H., Laird, K. T., Rudd, N. A. (2008): Conditional mate preferences: Factors influencing preferences for height. Personality and Individual Differences, 44, 1, 203 – 215. 106. Sear, R. (2006): Height and Reproductive Success - How a Gambian Population Compares with the West. Human Nature, 17, 4, 405 – 418. 107. Singh, D. (1993): Adaptive significance of female physical attractiveness: role of waist-to-hip ratio. Journal of personality and social psychology, 65, 2, 293 – 307. 108. Singh, D., Young, R. K. (1995): Body weight, waist-to-hip ratio, breasts and hips: role in judgments of female attractiveness and desirability for relationships. Ethology and sociobiology, 16, 6, 483 – 507. 109. Sturrock F, Pioch E. (1998): Making himself attractive: the growing consumption of grooming products. Marketing, Intelligence and Planning, 16, 5, 337 – 34. 110. Sukato, N. Elsey, B. (2009): A model of male consumer behaviour in buying skin care products in Thailand. ABAC Journal, 29, 1, 39 – 52. 111. Swami, V., Furnham, A. (2009): Big and beautiful: attractiveness and health ratings of the female body by male „fat admirers“. Archives of sexual behavior, 38, 2, 201 – 208. 112. Swami, V., Stieger, S., Haubner, T., Voráček, M., Furnham, A. (2009): Evaluating the physical attractiveness of oneself and one's romantic partner: Individual and relationship correlates of the loveis-blind bias. Journal of Individual Differences, 30, 1, 35 – 43. 113. Swami, V., Tovée, M. J. (2005): Male physical attractiveness in Britain and Malaysia: A cross-cultural study. Body Image, 2, 4, 383 – 393. 114. Swami, V., Tovée, M. J. (2006): Does hunger influence judgments of female physical attractiveness? British journal of psychology, 2006a, 97, 353 – 363. 115. Teriokhin, A. T., Thomas, F., Budilova, E. V., Guégan, J. F. (2003): The impact of environmental factors on human life-history evolution: an optimization modelling and data analysis study. Evolutionary Ecology Research, 5, 1199 – 1221.
102
116. Terry, R. L. (1977): Further evidence on component of facial attractiveness. Perceptual and Motor Skills, 45, 1, 130. 117. Terry, R. L., Kroger, D. L. (1976): Effects of eye correctives on ratings of attractiveness. Perceptual and Motor Skills, 42, 562. 118. Thornhill, R., Grammer, K. (1999): The body and face of woman: one ornament that signals quality?, Evolution of human behavior, 20, 105 – 120. 119. Thornton, B., Jason M. (1997): Physique contrast effect: Adverse impact of idealized body images for women. Sex Roles, 37, 433 – 439. 120. Toerien, M., Wilkinson, S. (2003): Gender and Body Hair: Constructing the Feminine Woman. Women’s Studies International Forum, 26, 4, 333 – 344. 121. Tovée, M. J., Cornelissen, P. J. (2001): Female and male perceptions of female physical attractiveness in frontview and profile. British journal of psychology. 92. 391 – 402. 122. Tovée, M. J., Emery, J. L., Cohen-Tovée, E. M. (2000): The estimation of body mass index and physical attractiveness is dependent on the observer´s own body mass index. Proceedings of the Royal society of London B, 267, 1987 – 1997. 123. Tovée, M. J., Maisey, D. S., Emery, J. L., Cornelissen, P. L. (1999): Visual cues to female physical attractiveness. Proceedings of the Royal society of London B, 266, 1415, 211 – 218. 124. Třebický, V. (2010): Fyzická atraktivita mužské postavy v perspektivě evolučních věd. Fakulta humanitních studií. Praha. Univerzita Karlova. 125. Turner, S., Hamilton, H., Jacobs, M., Angood, L., Dwyer,D. (1997): The Influence of Fashion Magazines on the Body Image Satisfaction of College Women: An Exploratory Analysis. Adolescence. 32. 127. 603 – 612. 126. Výrost, J., Slaměník, I. (1997): Sociální psychologie. Praha, nakladatelství ISV. 127. Weiss, P. (2004): Ženská a mužská sexuální atraktivita z pohledu sociobiologie. Postgraduální medicína 6, 2, 156 – 159. 128. Yu, D. W., Shepard, G. H. (1998): Is beauty in the eye of the beholder? Nature, 396, 6709, 321 – 322.
103
PŘÍLOHY Příloha č. 1 – Názory žen na důležitost a motivaci k péči o vzhled - „Dělám to kvůli sobě, abych se cítila dobře.“ - „Snažím se nevyčnívat z davu.“ - „Vzhled je důležitý, ale nelpím na něm - člověk by se o sebe měl starat, ale ne to přehánět.“ - „Motivací je cítit se dobře v každé situaci, vypadat pro ostatní příjemně, nikoho neurážet a neprovokovat.“ - „Vzhled pro mne není na 1. místě… člověk má příliš omezený čas na to, aby se staral jen o vzhled. Nicméně,, pokud se nejedná o extrémní podmínky, pak by člověk přeci jen trochu úsilí, aby byl čistě a slušně oblečen/upraven, věnovat měl.“ - „Dobře vypadat pro mne znamená lépe se cítit i psychicky. Cvičím ale především kvůli lepší kondici.“ - „Vzhled je pro mě důležitý, abych se mohla cítit v celkové harmonii, ale nehodlám mu podřizovat zbytečně mnoho času a peněz. Fandím přirozené kráse.“ - „Motivací je to, že vzhled působí na ostatní lidi.“ - „Často jednám s lidmi – aby měli ze mě příjemný pocit.“ - „Chci vypadat upraveně a snažím se o to nosit čisté a svěží (nepáchnoucí) oblečení i boty. Rozhodně bych ale nechtěla být zmalovaná, pouze zvýrazním rysy, chci vypadat přirozeně.“ - „Vzhled je pro mě důležitý už jen kvůli sobě samé a také kvůli prvnímu dojmu.“ - „O vzhled se starám, protože mě to baví a myslím si, že základní úprava je standard. Nicméně to nepřeháním a jsou situace, kdy na vzhledu nezáleží a jeho úprava pro mě není podstatná (sport).“ - „Dříve jsem na vzhled příliš nedbala, ale za to jsem více cvičila. Teď nestíhám pravidelně cvičit, takže se nedostatky snažím kompenzovat větší pozorností a péčí o účes, líčení, atd.“ - „Pohodlí je důležitější – abych se cítila dobře, ale zároveň chci vypadat elegantně, líčím se příležitostně, spíš abych zakryla nedostatky.“ - „Myslím si, že vzhled je důležitý až sekundárně, důležitá je povaha člověka a jeho chování, až pak vzhled.“ - „Cítím, že dnes se dle vzhledu lidé odhadují, proto o sebe dbám v situacích, kdy předpokládám, že budu explicitně posuzována více než v situacích kdy se volně pohybuji.“ - „Pečuji o sebe do té míry, abych nebyla zanedbaná, dá se říct, že základní hygiena a úprava zevnějšku jsou mi blízké. Například v líčení i úpravě vlasů se vyhýbám umělosti a přeplácanosti ve prospěch přirozenosti.“ - „Můj vzhled je pro mě středně důležitý, líčím si jen oči a řasenku používám, ale jen aby se neřeklo.“ - „Všichni se malují, já decentně, a když nejsem namalovaná, tak mi je to jedno, jsem normální holka.“ - „Vzhled je pro mne celkem důležitý. Ale netrávím u zrcadla hodiny.“ - „Abych neodpuzovala ostatní lidi (smradem) a přitahovala opačné pohlaví.“ - „Snažím se líbit hlavně svému muži, o vzhled se starám hlavně, když jsme spolu.“ - „Vzhled je pro mě hodně důležitý, ale nevěnuji mu veškerý svůj volný čas a energii.“
104
- „Motivace – ráda se líbím době i ostatním, dále mi přijde, že v dnešní době je atraktivní vzhled výhodou (např. v zaměstnání). Když jsem upravená, cítím se vždy lépe.“ - „Ráda se líbím ostatním i sama sobě.“ - „Když vypadám dobře, tak se dobře i cítím – jsem uvolněnější, sebejistější, celkově mám lepší náladu.“ - „Vzhled je pro mě důležitý protože se lépe cítím, když mám pocit, že se snažím dbát o to, abych lépe vypadala.“ - „Ráno když se upravím přijde že jsem lépe připravená (náladou) na den. – lepší sebevědomí.“ - „Chci dobře vypadat abych si před holkama nepřipadala jako ošklivější než oni a před rukama abych se jim víc líbila.“ - „Vzhled je pro mě poměrně důležitý, protože když mám pocit, že mi to sluší, cítím se určitě lépe, než kdybych se někam vypravila úplně neupravená.“ - „Pokud nejsem upravena tak většinou ven nevyrazím.“ - „Vzhled je pro mě v zásadě důležitý, ale když mám spoustu jiné práce a starostí, tak přílišnou péči o sebe odkládám. Podobně je to i po finanční stránce – kdybych měla dost peněz, určitě bych kupovala více oblečení, doplňků, chodila ke kadeřníkovi apod. – ale když je rozpočet omezený, radši investuji do jiných věcí, ale nijak mě to netrápí. Vždy se snažím chodit aspoň upravená, učesaná apod., ale např. další malování je spíše výjimkou“ - „Ve společnosti se cítím mnohem líp, když mi připadá, že vypadám dobře. Víc než bych chtěla, to ovlivňuje mou sebejistotu, a tím i způsob vyjadřování a vystupování. U druhých lidí si vzhledu také hodně všímám, podvědomě podle něho jiné lidi určitě i soudím. Důležité pro mě ale není značkové, drahé oblečení, ale to, jestli o sebe daný člověk pečuje. Mezi mými přáteli proto najdete lidi s hodně rozdílným vkusem, stylem oblékání, účesem apod.“ - „Je pro mě důležité vypadat dobře, ale dávám přednost přirozenosti, snažím se být upravená ale bez make-upu apod.“ - „Vzhled je pro mě důležitý, protože celkově zvedá mé sebevědomí (pokud vypadám dobře) a sebedůvěru.“ - „Vzhled je pro mě nesmírně důležitý – ale nejde o oblečení různých známých značek a viditelně drahé, stačí když jsem (já, ale i ostatní) čistě oblečená a alespoň základně barevně a stylově sladěná. Je celkem jedno, jaký mají lidé účes, ale vlasy musí být čisté. Výjimkou ze všeho jsou práce, do kterých člověk nosí nějaké speciální oblečení a předem ví, že se ušpiní a delší výlety, kde se určitá hranice špinavosti a neupravenosti toleruje. K péči o vzhled mě motivuje především vztah ostatních lidí ke mně, ale mnohdy i vnitřní pocit, že se najednou musím ozdobit a barevně obléknout, aby mi bylo dobře.“ - „Vzhled je pro mě důležitý pro komunikaci s okolím a pro podporu zdravého sebevědomí.“ - „Cítím se dobře, když vím, že vypadám dobře a naopak. Spíše než vzhled tváře řeším postavu – chci se cítit dobře a líbit se jak příteli, tak sama sobě, proto cvičím a snažím se „udržovat“.“
105
Příloha č. 2 - Názory mužů na důležitost a motivaci k péči o vzhled - „Důležitý je, ale sázím na to, že nemám zapotřebí se moc starat (holky na mě většinou zajímaj jiné věci).“ - „Jsem nerad, když vypadám vyloženě zanedbaně nebo prostě špatně, necítím se pak dobře (zvlášť mezi lidmi). Potřebuji, aby mě lidé brali, normálně se mnou bavili a tomu i přizpůsobuji svůj vzhled. Tedy do divadla v obleku a oholen atd.., mezi kamarády biology klidně v rozdrbaných kalhotách. A celkově se potřebuji cítit příjemně a pohodlně, tedy mýt si hlavu, aby nesvědila, měnit oblečení, aby nesmrdělo, nebylo mi v něm horko/zima, těsně atd..“ - „To snad není potřeba…“ - „Abych se cítil dobře, abych se líbil mé dívce a dobře zapadl k ostatním lidem.“ - „Není důležitý. Ta práce za to nestojí.“ - „Vzhled je první věc, kterou na nás vidí druzí lidé a stejně jako „šaty dělají člověka“, tak i první dojem často výrazně určuje další jednání lidí s vámi. Důležitější ale je, aby byl člověk se svým vzhledem spokojený.“ - „Vzhled je pro mne důležitý, protože drtivá většina lidí soudí podle prvního vzhledu a líbí se i mně, když lidé o sebe pečují. Motivace je tedy okolí, jak přátelé, tak i ostatní (myšleno, že bych nechtěl vypadat např. jako oni).“ - „Motivace: Být pro své okolí atraktivní. Vzhled vypovídá o člověku jaký je: neupravený člověk bude spíše lenivý flegmatik než ambiciózní snaživec. Dále si také myslím, že je nutné rozlišovat, když je člověk přirozeně atraktivní a spíše neatraktivní – když je člověk spíše neatraktivní, tak si myslím, že by se o svůj vzhled měl starat víc → chci tím říct, že přirozeně atraktivní člověk nemá takovou potřebu o sebe pečovat, že si může tu a tam (např. po nějaké pařbě) dovolit jít ven trochu neupravený aniž by to okolí nějak více zaregistrovalo.“ - „Rád hezky vypadám, proto si kupuji moderní oblečení a občas sportuji, nemám ovšem touhu starat se o svůj vzhled více, protože mi to připadá povrchní. Oceňuji nejen vnější, ale i vnitřní krásu.“ - „Můj vzhled je první co ostatní lidé vidí, proto se snažím chodit upravený.“ - „Vzhled neřeším. Motivace pouze nevypadat blbě.“ - „Vzhled je pro mne relativně důležitý, nicméně není to jediná podstata mého bytí.“ - „Vzhled není moc důležitý. Starám se, abych neměl nadváhu a měl čisté oblečení pro „střední proud“, hodící se pro danou příležitost.“ - „Snažím se vypadat tak, jak je mi to příjemné, pohodlné, praktické a dle nálady a stresu.“ - „Myslím že jsou důležitější věci než vzhled, ale pokud mám vizuálně zapůsobit, svůj vzhled řeším.“ - „Do té míry, abych nebudil pohoršení.“ - „Vzhled je pro mě důležitý pro můj vlastní vnitřní pocit. Jde o to, abych se cítil dobře – s tím souvisí i pohodlí oblečení. Můj vzhled musí odpovídat náladě, kterou mám. Vzhled je pro mě svým způsobem dost důležitý, chci vypadat v pohodě, uvolněně a jinak než ostatní, je to pro mě způsob individualizace – ukazování své identity – dalo by se říct – ukazování toho, co jsem.“ - „Důležitý co do atraktivity osoby. Mnoho lidí dá na první dojem, takže by měl být co nejlepší. Vzhled je naše vizitka a může zamaskovat některé naše nedostatky.“ - „Péčí o vzhled vyjadřujeme úctu k sobě samému, ale i k lidem okolo nás. Není nutné být módní, ale rozhodně dbám o upravenost a čistotu – důležité každý den v jednání s lidmi.“
106
- „Vzhled je důležitý podle kontextu situace, tedy především při kontaktu s lidmi, na kterých vám nějak záleží. Je jasné, že člověk (a možná i zvíře) volí různé strategie vzhledu (pro partnerku, při hledání ženy, mezi muži apod.).“ - „Chci vypadat normálně – ne jako vágus, ani jako metrosexuál… Abych přítelkyni nesmrděl, ale aby se mi nesmála, že v koupelně stráví víc času než ona.“ - „Vzhled je pro mne důležitý z důvodu společenských, pokud jsem sám nedbám na něj a pokud bych měl volit mezi vzhledem a jinými vlastnostmi, budou vlastnosti (nepočítejme vzhled partnerky o který všichni dbáme) převažovat. Motivační bude přítelkyně a společenské akce.“ - „Moc není důležitý. Důležitější je jiný kontakt než vizuální.“ - „Docela ano, důležitý pro první dojem (v delší vztahu, přátelství na tom nezáleží).“ - „Záleží na příležitosti. Ale většinou to „nepřeháním“.“ - „Vypadat slušně, upraveně, vhodně k příležitosti.“ - „Není pro mě moc důležitý, nijak přehnaně o sebe nedbám. Motivací jsou pro mě společenské akce, schůzky.“ - „Snažím se aby oblečení ladilo, abych byl čistý, upravený a samozřejmě nesmrděl. Jde mi o to, abych byl slušně oblečen, ale příliš neřeším, jestli je oblečení značkové a přesně podle poslední módy. Taky dost záleží, v jaké společnosti se pohybuji. Je fakt, že dříve jsem vzhled včetně oblečení příliš neřešil. Teď mnohem víc.“ - „Je to důležité do té míry, aby na mě lidi blbě nečuměli, že mám nějaký bordel ve vlasech nebo na ksichtě, jinak je to docela jedno.“ - „Vzhled je pro mě důležitý stejně, jako pro každého člověka, tzn. starám se o sebe, ale nepřeháním to do metrosexuality.“
107
Příloha č. 3 – Informovaný souhlas
Univerzita Karlova Fakulta humanitních studií
INFORMOVANÝ SOUHLAS Vážená paní/slečno, vážený pane, dovolte, abychom Vás informovaly o výzkumném projektu, kterého jste se rozhodl zúčastnit. Výzkumný projekt se zabývá tématem posuzování osobnosti neznámého jedince na základě velmi omezeného množství informací (pouhé fotografie tváře). Předchozí výzkumy ukázaly, že lidé jsou schopni některé osobnostní vlastnosti druhých jedinců odhadovat pouze z tváře. My se navíc blíže zaměřujeme na osobnostní rysy hodnotícího jedince. Jednou z našich otázek je: Jak souvisí osobnost posuzovatele s tím, jaká hodnocení provádí? Jaká je vaše role ve výzkumu? Vaše účast na výzkumu je čistě dobrovolná a můžete z něj kdykoli odstoupit a vyžádat smazání Vašich dat. Během testování budou pořízeny fotografie Vašeho obličeje a Vaší celé postavy. Získané snímky bychom rádi použili v dalším testování. Pro tyto účely budou prezentovány třetím osobám (účastníkům druhé části výzkumu), které u těchto snímků budou hodnotit některé vzhledové či osobnostní faktory (podobně, jako to budete činit Vy v rámci dnešního výzkumu). Žádná jiná data, tj. ani jména či osobní údaje nebudou třetím osobám poskytnuta a snímky nebudou žádným jiným způsobem zveřejňovány. Kromě pořízení fotografií budete procházet dalšími testy: odhadování osobnosti z tváře cizího jedince; test rychlosti reakce; vyplnění standardizovaného osobnostního dotazníku; vyplnění dotazníku týkajícího se vzhledu a vzhledových preferencí a další tři krátké dotazníčky. Seznam testů s odhadnutou dobou jejich trvání naleznete v „Programu výzkumu“. Jako poděkování a kompenzaci vašeho času dostanete za účast ve výzkumu 400 Kč. Nejsou nám známa žádná rizika spojená s účastí ve výzkumu, pokud však budete cítit jakékoli pochybnosti, neváhejte se na nás s nimi obrátit. Vaše odpovědi budou uchovávány v elektronické podobě a budou použity k zodpovězení našich výzkumných otázek. Data budou skladována anonymně (pod číslem účastníka výzkumu). Publikovány budou pouze celkové závěry, nikoli výsledky týkající se jednotlivých účastníků. V případě potřeby doplňujících informací kontaktujte prosím realizátory projektu (Mgr. Anna Rubešová, Mgr. Věra Pivoňková, Bc. Jana Marečková) nebo garanta projektu (Dr. Jan Havlíček). Děkujeme za spolupráci Mgr. Anna Rubešová kat. antropologie, FHS UK, Husníkova 2075, Praha 13 e-mail:
[email protected] Souhlasím s anonymním použitím dat a fotografií mé osoby k výše uvedeným účelům. V Praze, dne: Jméno a příjmení: Podpis: Podpis výzkumníka:
108
Příloha č. 4 – Dotazník péče o vzhled pro hodnocené
Péče o vzhled Datum
ID respondenta
Pokuste se prosím odpovědět na následující otázky podle toho, co je pro Vás nejvíce typické. Dotazník je jednotný pro muže i ženy. Proto prosím přeskočte otázky, které se Vás netýkají (např. úprava vousů, pokud jste žena). Pokud nebude uvedeno jinak, používejte prosím následující škálu: 1 = ano, vždy 2 = většinou ano 3 = jak kdy 4 = většinou ne 5 = ne, je mi to jedno Oděv + boty Chodíte pečlivě upravený/á? Nosíte nové oblečení/boty? Nosíte nepoškozený oděv/boty? Nosíte přiléhavý oděv? Nosíte čistý oděv/boty? Snažíte se, aby váš oděv/boty byl sladěný (barevně, materiály)?
1 1 1 1 1
2 2 2 2 2
3 3 3 3 3
4 4 4 4 4
5 5 5 5 5
1
2
3
4
5
Je pro Vás důležitější to, jak v oblečení vypadáte, nebo jestli je pohodlné a praktické? Vzhled rozhodně prvním místě
Vzhled je obvykle důležitější
Jak kdy, obojí nastejno
Pohodlí je obvykle důležitější
Pohodlí rozhodně prvním místě
Vlasy Je váš účes znatelný? Chodíte učesaný/á? Máte čerstvě umyté vlasy?
1 1 1
Barvíte si vlasy? Výjimečně
Ano
2 2 2
3 3 3
4 4 4
Ne
Chodíte často k holiči/kadeřníkovi? Velmi často
Docela často
Příležitostně
109
Výjimečně
Ne, vůbec
5 5 5
Nehty Máte pěstěné nehty (1= ano, vždy; 5=ne, nikdy)? Máte čisté nehty? Máte okousané nehty? Lakujete si nehty?
1 1 1 1
2 2 2 2
3 3 3 3
4 4 4 4
5 5 5 5
1 1 1 1 1 1 1
2 2 2 2 2 2 2
3 3 3 3 3 3 3
4 4 4 4 4 4 4
5 5 5 5 5 5 5
Líčení Líčíte se (1= ano, vždy; 5=ne, nikdy)? Malujete si rty? Líčíte si oči? Líčíte se pečlivě? Používáte znatelný make-up/pudr? Používáte řasenku? Máte upravený tvar obočí? Vousy Nosíte vousy?
Ano
Ne
Jak kdy
Pokud máte vousy, dbáte na to, aby byly upravené (1= ano, vždy; 5=ne, nikdy)? 1 2 3 4
5
Ostatní Staráte se o svou postavu (cvičíte, zdravě se stravujete...)? Ano, velmi
Docela ano
Středně, jak kdy
Moc ne
Ne, je mi to jedno
Jak moc podle Vás celkově dbáte o svůj vzhled? Opravdu hodně
Docela hodně
Středně, jak kdy
Moc ne
Vůbec
Mohl/a byste stručně shrnout, jak moc je pro Vás vzhled důležitý, případně, jaká je Vaše motivace k péči o vzhled?
Děkujeme!!
110