Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Praha 2004
Michaela Klepačová
2
Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií
Rozvody a porozvodová péče o děti v České republice z pohledu otců organizovaných v „otcovských sdruţeních″
Vedoucí práce: PhDr. Miloslava Turková, CSc. Vypracovala: Michaela Klepačová
Praha 2004
3
Formulář pro projekt bakalářské práce Příjmení a jméno studenta: Michaela Klepačová Fakulta: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze Tutor a vedoucí práce: PhDr. Miloslava Turková, Csc. Pracovní
název:
Postoj
organizovaných
otců
k
otcovství
a porozvodové péči o děti Cíl práce: Zmapování
názorů,
organizovaných „Sdruţení
za
v
postojů „Unii
dodrţování
a
osobních
otců
-
Otcové
práv
dětí
a
zkušeností
za
práva
rodičů″
a
otců
dětí″, ve
ve
sdruţení
„Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″ (polostandardizované rozhovory). Srovnání skupin otců pečujících o děti ve vlastní péči a otců, kteří o získání dítěte do vlastní péče marně usilují. Věcná charakteristika: a) Teoretická část - problematika právní - právní a faktické postavení otce a matky. b) Analýza
rozhodnutí
opatrovnického
soudu
o
výchově
dítěte,
výţivném a určení otcovství. c) Otázka
návštěv
u
rozvedeného
rodiče.
Vhodnost/nevhodnost
společné péče. Problematika výţivného. d) Stěţejní
částí
práce
analýza
výpovědí
respondentů
z organizací zaměřených na otcovskou problematiku („Unie otců Otcové
za
práva
dětí″,
„Sdruţení
za
dodrţování
práv
dětí
a rodičů″, „Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″). e) Srovnání
skupin
otců
pečujících
o
děti
ve
vlastní
péči
a otců, kteří o získání dítěte do vlastní výchovy marně usilují. Z pohledu otců se chci zabývat otázkami: Proč jsou děti převáţně svěřovány do výchovy matkám? Proč je otec tak důleţitý? Proč otcové o výchovu dítěte do vlastní péče usilují? Jaký názor mají na roli prarodičů (rodičů matky i otce)?
4
f) Statistika dané problematiky na základě Českého statistického úřadu. g) Další
část
tvořena
charakteristikou
vzniku
organizovaných
sdruţení zaměřených na otcovskou problematiku, popřípadě analýza příspěvků v příslušných časopisech (časopis Otec, dítě, rodina). Základní literatura:
Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Portál,
Praha, 1996.
Bakalář, E., Novákovi M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro
všechny zúčastněné, Lidové noviny, Praha, 1996.
Čermáková, M.: Rodina a měnící se gender role - Sociální
analýzy české rodiny, Sociologický ústav AV ČR, Praha, 1997.
Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť, Slon,
Praha. 1993.
Moţný, I.: Moderní rodina, mýty a skutečnost, Blok, Brno,
1990.
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., resp. č. 91/1998 Sb.
časopis Otec, dítě, rodina.
5
Prohlašuji,
ţe
jsem
bakalářskou
práci
vypracovala
samostatně
a pouţila jen uvedených pramenů a literatury. V Praze dne………………………………… Podpis…………………………………………
Ráda bych vyjádřila své poděkování vedoucí své bakalářské práce, PhDr.
M.
Turkové,
CSc.,
PhDr.
E.
Bakaláři,
CSc.,
panu
L.
Paterovi a Ing. J. Fialovi za cenné rady, pomoc a čas, které mi při psaní bakalářské práce věnovali, a v neposlední řadě všem tatínkům, zúčastnili.
kteří
se
s
ochotou
a
sdílností
mého
výzkumu
6
Obsah Úvod…………………………………………………………………………………………….9 Cíl, metoda, vzorek……………………………………………………………………10 Charakteristika souboru…………………………………………………………..…12 Hypotézy……………………………………………………………………………..………13
I. Problematika rozvodů a porozvodové péče o děti V České republice…………………………………………………...……..14 1. Rozvody z hlediska statistiky……………………………………….…….14 1.1 Struktura rozvodů podle počtu nezletilých dětí…………….…18 1.2 Struktura rozvodů podle délky trvání manţelství……………..19 1.3 Struktura rozvodů podle věku muţe a ţeny……………………...…19 1.4 Struktura rozvodů podle velikostních skupin obcí……………20 1.5 Struktura rozvodů podle toho, kdo podává ţádost o rozvod……………………………….……………………………………..…….21 1.6 Struktura svěřování dětí do výchovy……………………………...…22 2. Rozvody z hlediska práva………………………………………………….….24 2.1 Vývoj právní úpravy zániku manţelství……………………….…….24 2.2 Právní a faktické postavení otce a matky……………...…………27 2.3 Styk rodiče s nezletilým dítětem……………………………………..31 2.3.1 Maření styku s nezletilým dítětem…………………….………31 2.3.2 Styk dětí s prarodiči a sourozenci…………………...………33 2.4 Vyţivovací povinnost rodičů vůči dítěti…………………….……34 2.4.1 Moţné důvody neplacení výţivného………………………….…...36 3. Svěřování dětí do výchovy……………………………………………………38 3.1 Vývojový trend svěřování dětí do výchovy………………...………38 3.2 Typy svěřování dětí do výchovy po rozvodu……………….………41 3.2.1 Podmínky pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte…………………………………………………………………….….41 3.2.2 Individuální (výhradní) výchova…….……….…………………41 3.2.3 Střídavá výchova…………………………………………………….….42 3.3.2 Společná výchova………………………………………………..………42 3.3 Tradice a tendence ke změnám ve svěřování dětí do výchovy.……………………………………………………………..…………45
7
3.4.1 Kult mateřství……………………………………………………...……45 3.4.2 Konvenční přístup ke svěřování dětí do výchovy……..…47 3.4.4 Nekonformní otcové………………………………………………….…49 3.4.5 Nekonformní matky………………………………………………………50 3.4.6 Matky a otcové s výhradní výchovou……………………...……51 3.5 Revoluce v porozvodové péči o děti……………………………….…51 4. Syndrom zavrţeného rodiče……………………………………………………56 4.1 Reintegrační zařízení…………………………………………………….…60 5. Shrnutí……………………………………………………………………...…………62
II. Otcovská sdruţení v České republice……………...……………64 1. Unie otců - Otcové za práva dětí……………………………………...…64 2. Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů…………………………………………………………………..…66 3. Sdruţení za dodrţování práv rodičů a prarodičů…………….……67 4. Sdruţení K 213………………………………………………………………..……67 5. Poradna pro rozvodové problémy s dětmi………………………………69
III. Analýza rozhovorů………………………………………………………70 1. Analýza rozhovorů s „organizovanými otci″…………………….……70 2. Analýza rozhovorů s otci s dětmi ve výchově……………..………101 3. Komparace rozhovorů s „organizovanými otci" a rozhovorů s otci s dětmi ve výchově…………………………………..…118
Závěr………………………………………………………………………………..………127 Resumé………………………………………………………………………………….……130 Abstract……………………………………………………………………………………131 Pouţité zdroje……………………………………………………………………….…132 Seznam příloh……………………………………………………………………………135 I. Reintegrační centrum Sblíţení…………………………………………..…136 II. Časopis Otec, dítě, rodina…………………………………………...……138 III. Soudní jednání………………………………………………………….………141 IV. Tabulky……………………………………………………………………….………146 V. Základní struktura otázek pro rozhovory s „organizovanými otci"……………………………………………….………160 VI. Základní struktura otázek pro rozhovory s otci s dětmi ve výchově………………………………………………….163
8
VII. Přepisy rozhovorů s „organizovanými otci"…………….…………165 VIII. Přepisy rozhovorů s otci s dětmi ve výchově………….………229
9
Úvod Vysoká míra rozvodovosti v České republice, kdy se rozpadá přibliţně
kaţdé
manţelství1
druhé
a
současně
přetrvávající
soudní praxe, kdy jsou děti z rozpadlých manţelství svěřovány ve
výrazné
řešitelný
matkám,2
většině
problém
-
jak
staví
naplnit
řadu
otců
„otcovství
na
před
obtíţně
dálku″.
A
to
především v těch případech, kdy matky, kterým bylo po rozvodu svěřeno dítě do výchovy nerespektují rozhodnutí soudu a brání jakémukoliv kontaktu dítěte s otcem. Tento problém, označovaný za diskriminaci otců, u nás3 existuje jiţ delší dobu, ale teprve v poledních letech4 se o něm vede výrazná společenská diskuse, a to jak mezi odborníky, tak i na veřejnosti. O aktuálnosti a palčivosti této problematiky svědčí sdruţování a organizování konkrétních otců5 i současná opakovaná a stále častější mediální prezentace,6
stejně
jako
fakt,
ţe
dlouholeté7
marné
snaţení
o soudem stanovený kontakt s vlastním dítětem a „neřešitelnost″ takových
situací
vedla
některé
z
takto
„postiţených"
otců
k vyhledání pomoci u mezinárodního soudu.8 Vztahy rodičů a dětí po rozvodu a svěřování dětí do výchovy je sloţitá, mnohovrstevnatá a komplikovaná problematika, která lze ve
1
nahlíţet své
z
mnoha
bakalářské
úhlů
práci
pohledu.
soustředila
Tematicky pouze
na
jsem dílčí
se
proto
problém
Srov. příloha IV., tabulka 1. Srov. příloha IV., tabulka 7. 3 Problém diskriminace otců neexistuje však jen u nás, nýbrţ je mezinárodní, o čemţ svědčí mimo jiné i existence tzv. otcovských organizací v zahraničí, zejména v USA, např. „National Center for Fathering″ (http://www.cyfc.umn.edu/), „United Fathers of America″ (http://www.ufa.org/), „National Center on Fathers and Families″ (http://www.ncoff.gse.upenn.edu/), „American Fathers Coalition″ (http://members.aol.com/), „National Center for Fathering″ (http://www.fathers.com/). 4 Zejména od roku 2002, kdy někteří členové „otcovských organizací″ podali Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku své stíţnosti na Českou republiku kvůli diskriminaci otců v českém opatrovnickém soudnictví. 5 V České republice v současné době existují tato „otcovská″ sdruţení: „Unie otců - Otcové za práva dětí", „Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů" a „Sdruţení za dodrţování práv dětí a rodičů" (podrobněji v kapitole Otcovské organizace). 6 Např. 4. 8. 2004 rozhovor s Lubošem Paterou v hlavní zpravodajské relaci Radioţurnálu ve 12.00, 4. 8. 2004 diskuse o ţalobách otců k Evropskému soudu pro lidská práva v Událostech komentáře. 7 Srov. analýza rozhovorů s „organizovanými otci". 8 Srov. pozn. 4. 2
10
z celé mozaiky porozvodových otázek, a to na zmapování názorů, postojů
a
osobních
zkušeností
skupiny
otců
organizovaných
v „otcovských″ sdruţeních a na jejich srovnání s názory, postoji a zkušenostmi skupiny otců, jimţ byly děti svěřeny do výchovy.
Cíl, metoda, vzorek Hlavním
cílem
mé
bakalářské
práce
bylo
charakterizovat
základní problémy, s nimiţ se v současnosti v naší společnosti potýkají
někteří
rozvedení
či
rozvádějící
jejichţ výchovu svěřil soud do rukou matek. o
otce,
které soud
zbavil
9
se
otcové
dětí,
Přitom se nejedná
rodičovských práv,
naopak
soudním
rozhodnutím jim byl určen pravidelný styk s dětmi.10 Přesto řada otců, s od
kteří
vlastním svých
mají dítětem
dětí,
takové
rozhodnutí
„černé
vídají
je
na
o
bílém″,
jen
pravidelném
ţije
sporadicky
zcela
nebo
styku
odděleně
téměř
vůbec
a v některých případech je neviděli po dobu i několika let. Řada otců rezignovala či pomalu rezignuje, nicméně někteří
z nich se
i po opakovaných nezdarech své snahy o oprávněný a soudem určený kontakt a
s
dítětem
pokouší
se
řešit
nejen
nevzdali,
jednotlivé
ale
začali
individuální
-
se ale
sdruţovat obdobné
-
problémy za vzájemné spolupráce a podpory. A právě především na tuto skupinu rozvedených či rozvádějících se otců, respektive na
jejich
názory,
postoje
a
zkušenosti
jsem
zaměřila
svou
pozornost. V druhém plánu jsem se z důvodu komparace soustředila i na otce, kteří naopak děti do své výchovy dostali. Cílem bylo zachytit
i
jejich
názory,
postoje
a
zkušenosti
a
porovnat
s názory, postoji a zkušenostmi „organizovaných otců". Základní metodou práce se stal kvalitativní terénní výzkum. Nejprve
jsem
zmapovala
vznik,
fungování,
program
a
obsah
činnosti tzv. otcovských sdruţení, a to sdruţení „Unie otců Otcové
9
za
práva
dětí″,
„Spravedlnost
dětem
-
Sdruţení
Konkrétní počty těchto otců však není moţné zjistit. Tyto údaje nejsou statisticky sledovány. 10 Srov. analýza rozhovorů s „organizovanými otci".
11
pro
ochranu
práv
dětí,
rodičů
a
prarodičů″
a
„Sdruţení
za dodrţování práv dětí a rodičů″, přičemţ jsem pouţila techniku rozhovorů,
pozorování
a
studium
dokumentů.
Pozorování
jsem
uplatnila i při osobní opakované účasti na soudních jednáních v opatrovnických záleţitostech. Stěţejní část terénního výzkumu představovaly s
ovšem
„organizovanými
výchově.
polostandardizované
otci″
Základní
a
s
struktura
otci,
kteří
otázek
k
mají
rozhovory děti
ve
s
otci
rozhovorům
své je
uvedena v příloze VII. a VIII. První kontakty na skupinu respondentů - organizovaných otců - jsem získala v „otcovských sdruţeních″. Jako formu oslovení jsem volila kontakt osobní, telefonický či písemný. Nejvíce se osvědčilo osobní oslovení jednotlivých otců (např. při účasti na soudním jednání). S odmítnutím jsem se setkala jen výjimečně. Při získávání respondentů do druhé skupiny, tj. do skupiny otců, kterým byly děti svěřeny do výchovy, jsem se setkala se značnými problémy. na
otce
Bylo s
velice
dětmi
ve
těţké
takové
vlastní
výchově
otce mi
vyhledat.
umoţnilo
Kontakt
aţ
setkání
s psychology E. Bakalářem a V. Fiedlerem, kteří mi poskytli 23 kontaktů na otce, o kterých se domnívali, ţe jim byly děti svěřeny do výchovy. Tyto otce jsem oslovila písemnou formou. Podařilo se mi však uskutečnit rozhovor pouze s jedním z takto oslovených otců. Pokusila jsem se - mimo jiné11 - ještě i o další moţnost, jak respondenty vyhledat, a sice opakovaným podáním inzerátu.12 Tento inzerát však zůstal zcela bez odezvy. V
dalším
postupovala
výběru
metodou
respondentů
sněhové
koule
jsem aţ
ke
v
obou
konečnému
případech počtu
22
respondentů („organizovaných otců" se mého výzkumu zúčastnilo 15, otců s dětmi ve výchově sedm). Rozhovory jsem realizovala v
období
od
respondentů 11
března jsem
2004
do
výpovědi
srpna
2004.
nahrávala
a
V
případě
poté
souhlasu
přepisovala.
Získat kontakty prostřednictvím „otcovských sdruţení″ nebylo moţné, neboť otcové, kterým byly děti svěřeny do výchovy, nemají důvod sdruţení tohoto charakteru kontaktovat. Kontakty nebylo moţné získat ani prostřednictvím soudu či orgánů sociálně-právní ochrany dětí, neboť údaje tohoto typu poskytovat nemohou. 12 Tento postup jsem uplatnila na radu E. Bakaláře, který si chtěl ověřit, zda je moţné touto cestou vyhledávat respondenty.
12
Nesouhlas s pořízením magnetofonového záznamu jsem respektovala a odpovědi pouze zapisovala.13 Neúspěchy při hledání otců, kterým byly po rozvodu děti svěřeny do výchovy, uţ samy o sobě svědčí o tom, jak málo jich je a jak neobvyklým jevem rodiny tohoto typu jsou. Z těchto důvodů jsem musela ustoupit z původního plánu
vytvořit
dvě
stejně
početné
skupiny
a
pracovat
pouze
se sedmi respondenty ve skupině otců, kterým byly děti svěřeny do výchovy. Pouţila jsem tedy tyto případy spíše ilustračně. Stěţejní, jak jsem si i v původním cíli určila, pro mě zůstaly rozhovory s „organizovanými otci″.14
Charakteristika souboru Nejstarší ze skupiny dotazovaných „organizovaných otců" se narodil
v
roce
1944
a
nejmladší
v
roce
1974.
Průměrný
věk
respondentů byl čtyřiačtyřicet let. Devět z dotazovaných mělo vysokoškolské vzdělání, tři středoškolské s maturitou a tři byli vyučeni
v
oboru.
Devět
respondentů
ţilo
v
Praze,
šest
bylo
mimopraţských. Co se rozvodového řízení týká, byla ukončena mezi lety 1991 a 2004. Rozvodové řízení šesti z patnácti respondentů dosud probíhá, nejsou tedy zatím rozvedeni. Nejkratší manţelství trvalo deset měsíců, nejdelší osmnáct let. V patnácti zkoumaných případech se jednalo o jednadvacet nezletilých dětí (čtrnáct chlapců a sedm dívek). Šest respondentů mělo dvě děti, devět jedno dítě. Nejstarší
ze
skupiny
otců,
kterým
byly
děti
svěřeny
do výchovy, se narodil v roce 1941 a nejmladší v roce 1967. Průměrný věk respondentů byl dvaapadesát let. Tři z oslovených otců měli vysokoškolské vzdělání, jeden středoškolské a tři byli vyučeni v oboru. Dva z respondentů ţili v Praze, pět jich bylo mimopraţských. Co se rozvodového řízení týká, ukončena byla mezi 13
Přepisy rozhovorů - včetně rozhovorů zapisovaných - v příloze VII. a VIII. Vzhledem k rozsáhlosti práce a šířce tématu, jsem se rozhodla nezařadit původně zamýšlenou analýzu rozhodnutí opatrovnického soudu. Jednotlivým otázkám, kterými jsem se chtěla zabývat v této analýze, jsem se věnovala v problematice rozvodů z hlediska statistiky a v analytické části práce. 14
13
lety 1982 a 2002. Nejdelší manţelství trvalo - a stále ještě trvá15 - osmnáct let a nejkratší deset let. Jeden z respondentů ţenatý nebyl. V případech těchto sedmi otců se jednalo o patnáct dětí (osm dívek a sedm chlapců). Jeden oslovený otec měl jedno dítě, čtyři děti dvě a dva respondenti měli tři děti.
Hypotézy Před
vstupem
do
terénu
jsem
si
vytvořila
následují
hypotézy: 1. Děti
bývají
zpravidla
svěřovány
do
výchovy
matkám,
otcům
bývají svěřovány jen v krajních případech, kdy je matka jako rodič zcela nezpůsobilá nebo se dětí vzdá, popřípadě se tak starší děti samy rozhodnou. 2. I
přesto,
ţe
otcům,
kteří
nemají
děti
ve
své
výchově,
je soudem určen styk s dětmi, v praxi ke styku často nedochází, ačkoli má o něj otec zájem. 3. Pokud
matka
maří
styk
otce
s
dítětem,
ve
společenském
a úředním povědomí „se nic neděje". 4. Bránění matky otci ve styku s dětmi se přenáší i na prarodiče a další příbuzné ze strany otce, kterým bývá styk s dítětem rovněţ odpírán. 5. Soudci
i
sociální
pracovníci
bývají
ovlivněni
předsudky
a rozhodují často stereotypně. Otcové bývají v opatrovnickém soudnictví diskriminováni.
15
Ve skupině otců, kterým byly děti svěřeny do výchovy byl tento případ jediný. V ostatních šesti případech jiţ bylo rozvodové řízení ukončeno.
14
I. PROBLEMATIKA ROZVODŮ A POROZVODOVÉ PÉČE O DĚTI V ČESKÉ REPUBLICE
1. Rozvody z hlediska statistiky
Sledováním různých úhlů pohledu na statistická data, které o rozvodech vypovídají, se dnes nezabývají pouze statistici, ale také
manţelští
sociální
poradci,
pracovníci,
kriminalisté,
sociologové
a
představitelé
lékaři.
Ze
justice,
statistických
údajů o rozvodech lze vyčíst i změny v naší společnosti, změny v nazírání na rodinu a na postavení dětí v ní. Naše kultura - ve srovnání s jinými historickými kulturami i
ve
srovnání
s
kulturami
existujícími
v
současnosti
jinde
ve světě - velice zdůrazňuje vliv rodičovské péče na utváření povahy Na
dítěte
i vliv
druhé straně stále
zakládal.
V
dnešní
individuální činnostech ve
-
v do
Přesto
základním
duševní rovnováhu
západní
patřit
středověku.
na
méně poţaduje, aby
identitu 16
společnosti,
rodiny
kultuře
profesi, rodiny rodina
modelem
jednotlivec rodinu
je
v
není
zůstává
pro
moţné
zájmech, uţ
dospělého. zakotvit
rekreačních
nutnost
základním dětí.17
výchovu
jako
kamenem
Důleţitost
rodiny jako základní společenské jednotky i jako optimálního prostředí pro výchovu dětí dokumentuje i vyhlášení roku 1994 Mezinárodním rokem rodiny. Postavení rodiny a její stabilitu či nestabilitu ovlivňují nejen společensko-ekonomické podmínky té které společnosti a té které a
ale
rozvodovosti.18
České
16
doby,
republiky
také Vývojový vykazuje
tlak trend od
médií
a
vývoj
sňatečnosti poloviny
20.
na
sňatečnosti území
století
dnešní -
aţ
Srov. Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha, 1997, s. 80. 17 Srov. Český statistický úřad, 2004 (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004). 18 Srov. příloha IV., tabulka 1.
15
na výjimky19 - setrvalý pokles.20 Současná sňatečnost v České republice se z dlouhodobého hlediska jeví jako nízká. Svědčí o tom nejen statistická data,21 ale také to, ţe problematika současného
poklesu
sňatečnosti
se
stává
předmětem
celospolečenské diskuse a je - spolu s poklesem porodnosti opakovaně reflektována i ve sdělovacích prostředcích.22 V roce 2003 bylo poprvé od první světové války na území dnešní České republiky
uzavřeno
méně
neţ
50
000
sňatků.23
V
mezinárodním
porovnání však Česká republika stále ještě převyšuje sňatečnost západoevropských populací.24 Rozvodovost
je
v
České
republice
naopak
velmi
vysoká
a v protikladu ke sňatečnosti ve sledovaném období stoupala. 25 V
roce
2003
výrazně
vzrostl
počet
rozvodů,
který
se
po několikaleté stagnaci přiblíţil dosud nejvyššímu počtu z roku 1996.
Sílící
rodinnými, rozpadům
tlak
rodin.
prosazování médií
a
Rozvody
individuálních nezralost
za
manţelů
sledované
zájmů vede
období
nad k
zájmy
častějším
narostly
přímo
enormně. V roce 1950 se u nás rozvedlo celkem 11 312 manţelských párů, v roce 2000 to bylo dvaapůlkrát více, 29 704. Od roku 1920 vzrostla hrubá míra rozvodovosti přibliţně šestkrát.26 Po roce 19
Výkyvy v míře sňatečnosti souvisí se společenskými událostmi - výrazný pokles sňatečnosti byl zaznamenán v období první světové války, coţ bylo kompenzováno výrazným nárůstem sňatečnosti po jejím skončení, znatelným sníţením počtu sňatků byl poznamenán také rok 1957, kdy došlo ke zrušení tzv. výbavného, naopak zvýšení počtu sňatků bylo zaznamenáno v roce 1990, který byl posledním rokem poskytování novomanţelské půjčky, hranice 100 000 uzavřených sňatků byla překročena naposledy v roce 1942, pak uţ se míra sňatečnosti z dlouhodobého hlediska s mírnými výkyvy stále sniţovala, dosud nejniţší počet sňatků byl uzavřen v roce 2003. 20 Srov. příloha IV., tabulka 1. 21 Srov. příloha IV., tabulka 1. 22 Např. Jandourek, J.: Dětí více nebude, MF Dnes (http://mfdnes.newtonit.cz/, 28. 6. 2004). 23 Ještě počátkem 90. let jich bylo ročně uzavíráno více neţ 70 000 (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004). 24 Srov. příloha IV., tabulka 9. 25 Srov. příloha IV., tabulka 1. 26 Ve dvacátých a třicátých letech minulého století byl rozvod poměrně řídkým jevem, na 1 000 obyvatel tehdy připadalo 0,5 rozvodu poprvé došlo k nárůstu aţ ve druhé polovině čtyřicátých let, kdy oproti první polovině tohoto desetiletí vzrostla hrubá míra rozvodovosti z 0,5 na 1,2 a zvýšila se tedy více neţ na dvojnásobek. Způsobeno to bylo zejména tehdejším zavedením nové úpravy legislativy. Druhým obdobím vzrůstu hrubé míry rozvodovosti pak byla druhá polovina šedesátých (naměřeno 1,9) a první polovina sedmdesátých let (naměřeno 2,5). Nejvyšší tato míra byla naměřena za období druhé poloviny osmdesátých let, kdy na 1 000 obyvatel připadly tři rozvody. V devadesátých letech pak tato míra poklesla na 2,9. V roce 1984 poprvé překročil absolutní počet rozvodů v České republice hranici 30 tisíc (srov. příloha IV., tabulka 1).
16
1989 se dlouhodobý růst počtu rozvodů ustálil na vysoké úrovni okolo tří rozvodů na 1 000 obyvatel prakticky po celá devadesátá léta, i na počátku 21. století.27 V
meziročních
intervalech
nebyl
růst
rozvodovosti
pravidelný, byly roky a dvouletá období, kdy počet rozvodů mírně klesl, pokles byl kompenzován a překonán pozdějším přírůstkem. Dosavadní
maximum
počtu
rozvodů
bylo
zaznamenáno
v
České
republice v roce 1996. Bylo to 33 113 rozvodů. V tomto roce byla i
nejvyšší
hrubá
míra
rozvodovosti
(počet
rozvodů
na
1
000
obyvatel), nejvyšší rozvodový index (počet rozvodů na 100 sňatků v daném roce) byl zatím zaznamenán v roce 2003.28 Ve srovnání s předchozími lety počet rozvodů v roce 1999 výrazně klesl a to na úroveň roku 1971.29 Náhlý úbytek rozvodů byl
způsoben
změnou
v
legislativě.
Od
1.
srpna
1998
platí
v České republice zákon č. 91/1998 Sb., který změnil a doplnil zákon o rodině č. 94/1963 Sb. a tím podmínky pro rozvod upravil. V
praxi
výši
změněného
rozvodovosti
zákona
o
rodině
nejvíce ovlivnilo ustanovení §
25
č.
ţe
94/1963
Sb.,
který
určuje,
„manţelství nelze rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.―30 Toto ustanovení
podstatně
komplikuje
rozvodové
řízení
v
rodinách
s dětmi. Novelizace zákona rovněţ neumoţňuje rozvést manţelství, které trvá méně neţ jeden rok. Sníţení
počtu
rozvodů
v
roce
1999
způsobené
zpřísněním
rozvodové legislativy bylo vystřídáno v roce 2000 kompenzačním vzestupem
a
počet
rozvedených
manţelství
dosáhl
opět
téměř
hranici třiceti tisíc. Zčásti se zřejmě jednalo o rozvody, které byly v důsledku novelizace zákona o rodině pozdrţeny. V roce 2001
počet
rozvodů
opět
vzrostl
nad
30
tisíc,
coţ
vypovídá
o tom, ţe intenzita rozvodovosti pokračuje ve svém vzestupu, který byl v období 1999–2000 pouze dočasně přerušen. V roce 2003 27
Srov. příloha IV., tabulka 1. Jestliţe v letech 1921-1925 připadalo na 100 sňatků 4,6 rozvodů, v období 1996-2000 to bylo jiţ 54,9 rozvodů, tedy 11,9krát více (srov. příloha IV., tabulka 1). 29 V roce 1971 však byla hrubá míra rozvodovosti 2,4 na rozdíl od 3,2 v roce 1999 a rozvodový index 25,7 na rozdíl od 61,4 v roce 1999 (srov. příloha IV., tabulka 1). 28
17
se hrubá míra rozvodovosti opět přiblíţila k maximální hranici z
roku
1996
a
rozvodový
index
dosáhl
zatím
své
nejvyšší
hodnoty.31 Nárůst rozvodovosti není pouze problémem České republiky, nýbrţ problémem mezinárodním. Např. ve Spojených státech se míra rozvodovosti v letech 1960–1986 zdvojnásobila. V současnosti se zde
rozvádí
přibliţně
kaţdé
druhé
manţelství.32
Ve
stejném
časovém úseku se zdvojnásobila míra rozvodovosti také v Dánsku, Německu, Švédsku a Švýcarsku. V Nizozemí se míra rozvodovosti ztrojnásobila
a
ve
Velké
Británii
vzrostla
na
šestinásobek.
V devadesátých letech se míra rozvodovosti ve Velké Británii a
Spojených
státech
v
podstatě
ustálila,
avšak
na
vysoké
33
hladině.
Faktorem, který působí na rostoucí počet rozvodů, je tempo společenských změn, ale také nezralost manţelů a tlak médií. Ve 20. století platily pro kaţdou další generaci poněkud jiné zvyklosti
týkající
se
výkonu
rodiny. V
ţivotním
stylu
lidí
manţelských
rolí
a
fungování
ve vyspělých společnostech
je
i mnoho jiných změn: lidé často mění zaměstnání, bydliště. Tyto změny jsou motivovány větším prospěchem. O manţelství a rodině je pak moţné uvaţovat stejně - jako o dočasné smlouvě.34 Smluvní pohled na manţelství znamená, ţe jakmile jedna strana přestane plnit své závazky, má druhá strana právo přestat plnit závazky své.35 S rostoucí nezávislostí ţen ztrácí manţelství také svou někdejší úlohu nutného ekonomického partnerství. Celkově větší prosperita umoţňuje oběma partnerům snáze vytvořit samostatnou domácnost, neţ tomu bylo v minulosti. Skutečnost, ţe rozvod dnes uţ
nepředstavuje 36
z těchto změn.
sociální
stigma,
vyplývá
do
určité
míry
Z toho všeho plyne, ţe v soudobé společnosti
nemůţe být málo rozvodů.
30
Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 98. Srov. příloha IV., tabulka 1. 32 V České republice je v současné době situace obdobná. 33 Srov. Parke, R. D.: Fatherhood, London, 1996, 179. 34 Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha, 1997, s. 118. 35 Srov. Anderson, D.: Sociální experimenty a rodina. Současný stav politické diskuse, Praha, 1995, s. 10. 31
18
1.1 Struktura rozvodů podle počtu nezletilých dětí Negativním faktorem rozvodu je zejména jeho vliv na děti. Kaţdý rok v České republice ztrácí přes 30 000 nezletilých dětí rozvodem jednoho z rodičů. Podle údajů z 90. let ţijí nezletilé děti ve více neţ 70% rozvádějících se manţelství.37 Existují i rozvádějící se manţelství bez dětí. Nicméně počet dětí, které mají
zkušenost
s
rozvodem
rodičů,
uţ
po
několik
desetiletí
stoupá.38 Od 80. let, kdy statistika sleduje počet nezletilých dětí rozvádějících
se
manţelů,39
mívá
většina
z
rozvádějících
se
manţelství jedno nezletilé dítě a ještě v 70. letech v pořadí druhou nejpočetnější skupinou mezi rozvedenými byli bezdětní. V 80. letech a v první polovině 90. let byli v pořadí druzí rodiče dvou a více dětí a bezdětných bylo zastoupeno nejméně.40 Bylo
to
tedy
z
hlediska
rodičovských
postojů
nejméně
„zodpovědné" období. Koncem 90. let se však opět zvýšil podíl bezdětných (byli druzí) a párů s více dětmi bylo nejméně. Lze však
předpokládat,
ţe
nejde
o
zvýšení
odpovědného
přístupu
k rodičovství, ale roli můţe hrát především i to, ţe se rodí méně dětí.41 Vysoká míra rozvodovosti a velký počet dětí,42 jimţ rodiče rozvodem
narušili
dětství,
je
realitou
přelomu
20.
a
21.
století. Tendence je ve většině západoevropských zemích obdobná - počet rozvodů z dlouhodobého hlediska stoupá a dochází k nim v rodinách se stále menšími dětmi.43
36
Srov. Giddens, A.: Sociologie, Praha, 1999, s. 165. Srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 42. 38 Srov. příloha IV., tabulky 2a, 2b. 39 Srov. Český statistický úřad 2004 (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004). 40 Pro srovnání - např. v Rakousku se v roce 1994 rozvedlo 36,8% manţelství bez dětí, 30,2% s 1 dítětem, 24,8% se 2 dětmi (srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 2002, s. 43). 41 Srov. příloha IV., tabulka 11. 42 Srov. příloha IV., tabulka 2a, 2b. 43 Srov. Anderson, D.: Sociální experimenty a rodina. Současný stav politické diskuse, Praha, 1995, s. 10. 37
19
1.2 Struktura rozvodů podle délky trvání manţelství Po
celou
rozvodových
druhou
řízení
manţelství.44
polovinu
odehrávala
Procentuální
20.
století
se
v
prvních
pěti
podíl
rozpadu
těchto
velká
letech
část trvání
krátkodobých
manţelství se však sniţoval a v 90. letech 20. století začal v
relativních
hodnotách
nerůstat
rozpad
déle
trvajících
manţelství, tj. manţelství po deseti, 15 a dokonce 20 letech.45 Skutečnost, ţe v České republice bývaly rozvody před rokem 1989 s
především
vysokým
záleţitostí
počtem
časných
mladších
sňatků,
manţelů,46
které
se
souvisela
často
uzavíraly
z důvodů těhotenství partnerky. Tato rychle a snadno uzavíraná manţelství bývala i rychle a snadno ukončována rozvodem. Nízký věk
snoubenců
provázela
i
vysoká
rozvodovost
nejmladších
manţelství.47 V
průběhu
90.
let
výrazně
ubyly
rozvody
manţelství
trvajících méně neţ tři roky a naopak se zvýšil podíl rozvodů manţelství trvajících déle neţ 20 let. Úbytek rozvodů mladých manţelství
je
důsledek
toho,
ţe
sňatky
uzavírají
starší
a vyzrálejší páry.48 Naproti tomu nadále pokračuje dlouhodobý trend růstu rozvodovosti starších manţelství.49
1.3 Struktura rozvodů podle věku muţe a ţeny Struktura
rozvodů
podle
věku
muţů
a
ţen
v
rozvedených
manţelstvích se za posledních patnáct let velmi změnila. Rozvody jiţ nejsou nejčastější u partnerů nízkého věku. V roce 1989 bylo rozvedeno 49% muţů ve věku do 35 let a 59% ţen do 35 let. V roce 2003 je tento podíl u muţů 39,7% a u ţen 48,3%. Tato změna byla 44
Srov. Český statistický úřad 2004 (http://www.czso.cz/, 16. 4. 2004). Srov. příloha IV., tabulka 3. 46 Srov. Český statistický úřad 2004 (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004). 47 V roce 1960 bylo 34,7% rozvádějících se manţelstvích kratší neţ 5 let, v roce 1990 uţ téměř 40%. (srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 38.) 48 Průměrný věk ţenichů v roce 2001 byl 27,1 a nevěst 24,6 (srov. http://www.czso.cz/, 16. 4. 2004). 49 Srov. Český statistický úřad 2004 (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004). 45
20
způsobena
výrazným
poklesem
rozvedených
do
25
let.
Podíl
rozvedených muţů i ţen ve věkových skupinách 30–44 let byl bez větších
výkyvů.
Značně
se
zvýšil
podíl
rozvedených
muţů
ve
vyšším věku, ve věkové skupině 45–49 z 8,7% v roce 1989 na 13,4% v roce 2003 a ve věkové skupině padesátiletých a starších z 8,4% na 15,4% z celkového počtu rozvedených muţů v daném roce. U ţen jsou trendy obdobné, ale podíly niţší. Podíl ţen ve věku 45–49 let vzrostl z 6,1% v roce 1989 na 10,4% v roce 2003 a u věkové skupiny padesátiletých a starších z 4,8% na 10%.50
1.4 Struktura rozvodů podle velikostních skupin obcí Rozvodovost
souvisí
se
sociálním
prostředím
manţelství,
které je tvořeno mnoha faktory. Jedním z nich je i velikost místa bydliště. Hrubá míra rozvodovosti se mění s velikostní skupinou ve
obcí.51
venkovském
městech.
V
Hrubá
míra
osídlení
roce
1989
rozvodovosti
(do byla
2
000
hrubá
je
obyvatel) míra
tradičně neţ
ve
rozvodovosti
niţší
velkých nejvyšší
ve velkých městech nad 100 000 obyvatel. Postupem deseti let se rozdíly mezi jednotlivými velikostními skupinami obcí zmenšují, i kdyţ se hrubá míra rozvodovosti za celou Českou republiku výrazně
nemění.52
důsledek
známých
anonymity
Vyšší
rozvodovost
skutečností
městského
-
prostředí
ve
niţší a
velkých
společenské
také
většího
příleţitostí k navázání nových intimních vztahů.
50 51 52
Srov. příloha IV., tabulka 4a, 4b. Srov. příloha IV., tabulka 5. Srov. příloha IV., tabulky 1 a 5.
městech
je
kontroly, mnoţství
21
1.5
Struktura
rozvodů
podle
toho,
kdo
podává
ţádost
o rozvod V poslední době stále více roste převaha ţádostí, které podaly ţeny.53 Nápadně mnoho návrhů na rozvod podaných ţenami není důkazem o lehkomyslnosti ţen. Ţeny jsou podle O. Matouška rodinným souţitím stresovány více neţ muţi, jsou v rodině více emočně angaţovány neţ muţi.54 Zaměstnání ţeny je pro většinu rodin
stále
ještě
ekonomickou
nutností.
Ţena
je
přetíţena
souběţnými poţadavky práce a domácnosti. Je v rodině častěji nespokojena neţ muţ a častěji také dává podnět k rozvodu. 55 Muţ dnes rozvodem v mnoha případech ztrácí moţnost vychovávat své děti, proto muţi nepodávají tolik ţádostí o rozvod jako ţeny. Většina soudů
totiţ končí
rozhodnutím,
ţe
děti
jsou
svěřeny
do výchovy matky. Na druhé straně je však moţné vypozorovat, ţe ve více neţ 80% usmířených rozvodů byla navrhovatelkou ţena. 56 Ţeny
tedy
sice
více
rozvody
navrhují,
ale
na
druhou
stranu
častěji neţ muţi podané návrhy berou zpět. Usmířením tedy končí častěji návrhy podané ţenami. Kdyţ podá návrh muţ, v převáţné většině případů
svou
ţádost
zpět nevezme.
V případě
druhých
a dalších rozvodů jsou však počty podaných ţádostí o rozvod ze stran ţen a muţů téměř stejné.57 Rozdíly podle pohlaví jsou tedy pouze v případech prvních rozvodů. V
letech
1989–2001
se
zvýšil
podíl
rozvodových
řízení
ukončených rozvodem ze 76,6% na 86,1%.58 Tím se stává usmíření jako
jedna
z
moţností
vyřešení
ţádosti
o
rozvod
stále
méně
časté. V období 1998–1999 podíl řízení ukončených rozvodem mírně poklesl,
coţ byl
důsledek
změny
legislativy
- změnou zákona
č. 94/1963 Sb. o rodině v roce 1998 zákonem č. 91/1998 Sb., o rodině bylo ustanoveno, ţe „manţelství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí 53
Srov. příloha IV., tabulka 6. Srov. Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha, 1997, s. 118. 55 Ibidem, s. 35. 56 Srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 2002, str. 42. 57 Ibidem, s. 42. 54
22
pro
dobu
po
rozvodu".59
Mírný
pokles
ukončených
rozvodových
řízení byl v dalších letech kompenzován mírných nárůstem.60
1.6
Struktura
rozhodnutí
o
svěření
dítěte
do
výchovy
po rozvodu Po
rozvodu
by
dítě
mělo
připadnout
matce.
Tento
názor
vyvolává negativní reakce u muţů-otců. Pravděpodobně proto s ním souhlasí jen 35% muţů. Ţen s tímto názorem souhlasí 57%.61 V
České
republice
však
stále
ještě
platí,
ţe
dítě
je
po rozvodu aţ na výjimečné případy svěřováno matce. Velkou roli zde jistě hraje věk dítěte. Díky časným rozvodům bývají děti rozvádějících se manţelů většinou velmi malé.62 Ve sledovaných letech podíl dětí svěřených do výchovy otce nikdy nepřekročil 8%.63 Můţeme si zde poloţit otázku, zda důvody, podle kterých je dítě svěřováno mnohem častěji matce neţ otci, jsou objektivní a zda se nejedná spíše o tradici a pohodlnost soudů. Od srpna roku 1998 je moţné svěřit dítě do střídavé nebo společné výchovy rodičů po rozvodu. Od srpna 1998 do února 1999 bylo soudy ČR vydáno 60 takových rozsudků. Statistické ročenky ČR z let 1999–2003 však tyto druhy výchovy zatím ignorovaly. Statistika
ani
neeviduje,
v
kolika
procentech
a otcové o svěření dětí do výchovy ţádají.
případů
matky
64
Pokud se jedná o svěření dětí do výhradní výchovy, bývá v současné době před soudem matka většinou ve výhodě. Otci bývá dítě svěřeno pouze ve zvláštních případech.65 Vţdy by však mělo platit,
ţe
předpoklady. 58
hlavním V
kritériem
některých
je
to,
případech
kdo
dochází
má v
lepší
výchovné
dalším
období
Srov. tabulka 6. Novák, T.: Rodičovské judo, Praha, 2000, s. 41. 60 Srov. příloha IV., tabulka 1. 61 Srov. Čermáková, M.: Rodina a měnící se gender role - sociální analýzy české rodiny, Praha, 1997, s. 33. 62 Srov. příloha IV., tabulka 3. 63 Srov. příloha IV., tabulka 7. 64 Srov. Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Vyšehrad, Praha, 2002, s. 194. 65 Důvody ke svěření dětí do výchovy otci jsem se zabývala v analytické části práce. 59
23
k revokaci rozhodnutí, ale poměr - pro otce značně nepříznivý se mění jen velmi málo, to znamená, ţe i kdyţ se stává, ţe dojde ke změně výchovy a dítě je svěřeno otci, počet takových případů je tak nízký, ţe nedochází k výraznější změně v počtu dětí svěřených otci a dětí svěřených matce.66 Nejen v České republice, nýbrţ i v mnohých jiných státech jsou
v
opatrovnických
sporech
preferovány
matky.
Např.
ve Spojených státech ţilo v 90. letech po rozvodu s otcem jen 10% v
dětí,
ve
Velké
Británii
těchto zemích svěřovány
to
spíše
bylo
jen
7%.
Otcům
děti školního věku,
bývají zatímco
mladší děti matkám. S otcem po rozvodu ţije také více chlapců neţ dívek. Na rozdíl od České republiky se ve Spojených státech rychle zvyšuje počet případů, kdy se rodiče dohodli na společné výchově.
Např.
v
Kalifornii
bylo
koncem
80.
let
o
některé
z forem společné výchovy rozhodnuto ve více neţ 75% případů.67
66 67
Srov. příloha IV., tabulka 8. Srov. Parke, R. D.: Fatherhood, London, 1996, s. 180.
24
2. Rozvody z hlediska práva
2.1 Vývoj právní úpravy zániku manţelství Různé společnosti se od sebe odlišují ve vymezení toho, co všechno musí snášet manţelský partner, neţ můţe začít hledat formální
řešení
svých
manţelských
problémů,
a
liší
se
také
v tom, jaká jsou sociálně a právně přijatelná řešení uţ jinak neřešitelných situací. Velká proměnlivost norem a vzorců chování je doloţena i historicky, a velmi často také platily a někde stále ještě platí jiné normy pro muţe a jiné pro ţeny.68 Ve mezi
všech
rodiči
společnostech,
zajišťují
které
sociální
institucionalizací
jednoznačnost
vztahu
otcovství,
jsou
ovšem podmínky zániku manţelství přísně vymezeny a rozchod páru je formalizován v platném právu, ať uţ zvykovém, anebo později psaném.69 Po
řadu
za
prakticky
ve
výjimečných
nepovolují,
v
staletí
bylo
manţelství
nezrušitelné případech. západním
a
Dnes
světě
na
rozvod uţ
jsou
naprostými
známých společností dnes rozvod umoţňuje.
Západě byl země,
povaţováno
povolen které
výjimkami.70
jen rozvod
Většina
71
Kanonické právo katolické církve, jeţ v prostoru dnešní České republiky po staletí vytvářelo právní rámec manţelství a rodinného chování, je orientováno na stabilitu a posvátnost manţelského svazku. Rozvod v dnešním významu tohoto termínu 72 nepřipouštělo. však
v
Principiální
katolickém
nerozlučitelnost
kanonickém
právu
manţelství
změkčována
i
byla
obcházena
institucí neplatnosti manţelství a institucí rozvodu od stolu
68
Srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 171. Ibidem, s. 171. 70 Srov. Giddens, A.: Sociologie, Praha, 1999, s. 164. 71 S výjimkou společností, v nichţ bylo závazným světonázorem křesťanství. Křesťanská věrouka přikazuje člověku, aby nerozlučoval to, co Bůh spojil (srov. Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha, 1997, s. 117). 72 Tzn. takové rozloučení manţelství, jeţ by umoţnilo zaloţit nový sňatek (Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 172). 69
25
a loţe.73 Manţelé pak mohli mít oddělená bydliště a byli zbaveni manţelských
povinností,
jejich
manţelství
však
formálně
dále
trvalo.74 Nový sňatek umoţňovala pouze rozluka, jeţ měla právní důsledky obdobné dnešnímu rozvodu. Ta však byla povolována pouze zcela výjimečně.75 Nemoţnost
uzavřít
nový
sňatek
a
zejména
nemoţnost
legalizovat rodičovství v novém svazku působilo v dynamizující se
společnosti
průmyslové
revoluce
velké
obtíţe.
Počet
rozvrácených manţelství rostl a sociální neudrţitelnost rozvodu bez moţnosti uzavřít nový sňatek se stávala stále zřejmější. 76 Na území dnešní České republiky byl v květnu 1919 přijat zákon, který
podstatně
liberalizoval
moţnosti
rozluky.
Rozluka
byla
moţná mj. i z důvodu hlubokého rozvratu manţelství a vzájemného nepřekonatelného odporu.77 Spory o to, zda je platná zákonná úprava příliš liberální (poprvé soudy braly v úvahu subjektivní vůli
zúčastněných)
anebo
naopak 78
táhly celou první republikou.
příliš
restriktivní,
se
pak
V jistém smyslu jsou ţivé dodnes.
Otázka, nakolik má být zákonem omezována vůle občanů ve věci na
jedné
straně
tak
intimní,
na
druhé
straně
ovšem
pro společnost tak důleţité, jako je zánik manţelství, rodiny a domácnosti, patří k základním tématům moderny a ani s úvahami o jejím konci neztrácí aktuálnost.79 Počátek tohoto velkého diskurzu musíme hledat v rozkladu tradičních společností, který započal před několika staletími. Radikálnímu tlaku na reformu rodinného práva a jeho autonomii od
kanonického
revoluce.
práva
První
otevřely
úspěšné
pokusy
prostor o
uţ
prolomení
první
burţoazní
monopolu
církve
nacházíme tam, kde burţoazní revoluce uspěly nejdříve. Občanský sňatek byl uznáván od roku 1656 v Holandsku a od roku 1653 v
Anglii.
za 73 74 75 76 77 78 79
Ve
světskou
Francii občanskou
bylo
manţelství
smlouvu,
roku
která
1790
prohlášeno
umoţňovala
rozvod
Srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 172. Srov. Klabouch, J.: Manţelství a rodina v minulosti, Praha, 1962, s. 67. Srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 173. Ibidem, s. 173. Srov. Klabouch, J.: Manţelství a rodina v minulosti, Praha, 1962, s. 167. Srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 174. Ibidem, s. 174.
26
manţelství. Muţ sice zůstal hlavou rodiny, ale postavení ţeny se
zlepšilo.80
Toto
radikální
uvolnění
pravidel
manţelského
souţití a pojetí manţelství jako občanské smlouvy nemělo ovšem velkou naději na rozšíření ve stále ještě polofeudální Evropě.81 V
současné
době
je
v
České
republice
jediným
právním
prostředkem zániku manţelství za ţivota manţelů rozvod. Není ovšem
ani
dnes 82
ţijícího páru. manţelství
jediným
způsobem
konce
manţelského
souţití
Náš současný právní řád je v regulaci zániku
daleko
liberálnější,
neţ
byly
a
jsou
normy
katolického církevního práva. Nezná „rozvod od stolu a loţe″, rozvedení muţi i ţeny mohou uzavírat nové sňatky (bez limitu počtu opakování), zákon připouští rozvod na návrh jedné strany, a dokonce i proti straně druhé.83 Zůstává ale restriktivní v tom smyslu, ţe klade překáţky svobodné vůli jedné ze stran - anebo i obou stran - manţelství ukončit. Řízení o rozvodu je svěřeno výlučně soudu a ten má hájit
zájem
existuje
dětí
-
společenský
a
zájem
zájem
společnosti.
na
manţelství
Předpokládá jako
na
se,
ţe
svazku
co
nejtrvalejším. Soud tedy můţe přistoupit ke zrušení manţelství jen „ve společensky odůvodněných případech″.84 Dlouhou zemích 80
dobu
rozvod
na
existoval základě
prakticky
ţaloby.
ve
První
všech rozvody
průmyslových bez
výroku
Srov. Klabouch, J.: Manţelství a rodina v minulosti, Praha, 1962, s. 115. Srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 175. 82 Goode (1956) uvádí jako další způsoby ukončení anebo dlouhodobého přerušení (dočasného ukončení): opuštění rodiny jedním z partnerů, rodina vyprázdněné skořápky, tedy vznik situace, kdy pár spolu dále bydlí, ale neposkytuje si emocionální podporu, nekomunikuje a spolupracuje jen v nejnutnější míře, dlouhodobá absence jednoho z manţelů pro jeho uvěznění, dlouhodobý pobyt v cizině, v emigraci, v bojující armádě, v ilegalitě atd., zánik některé z hlavních funkcí manţelství pro fyzickou, emocionální anebo mentální patologii jednoho z partnerů. Tento výčet je moţné doplnit o konec manţelství přeměnou v tak zvané rodičovské manţelství. To vzniká, udrţuje-li pár s dětmi manţelství a domácnost ve sdílené odpovědnosti za výchovu dětí, ač ostatní funkce manţelství zanikly anebo byly kriticky oslabeny. Protoţe však svazek, pokud není právně zrušen rozvodem, je překáţkou nového sňatku, manţelství fakticky jiným způsobem neţ rozvodem nekončí (srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 171). 83 Srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 175. 84 Zákon stanoví, kdy je společensky odůvodněný případ zrušení manţelství - jen jsou-li vztahy mezi manţely tak váţně rozvráceny, ţe manţelství nemůţe splnit svůj společenský účel. Společenským účelem je podle zákona zaloţení rodiny, vytváření zdravého rodinného prostředí, výchova dětí a vzájemná pomoc a podpora manţelů. Příčiny rozvratu mohou spočívat v chování manţelů, ale mohou mít i objektivní povahu (srov. Moţný, I.: Sociologie rodiny, Praha, 2002, s. 175). 81
27
o vině, tj. po vzájemné dohodě manţelů, se objevily v prvním řádu několika zemí teprve v polovině 60. let 20. století.85 Dnes se v České republice vina na rozvodu nezjišťuje, ale soud můţe vyjádřit stanovisko - bez přímých právních následků. Jiný soud rozhoduje o svěření dětí do výchovy. Za současných podmínek
je
nutno
nejprve
vyřešit
porozvodovou
a teprve potom je moţné manţelství rozvést. Společnost
našeho
typu
téměř
péči
o
děti
86
nereguluje
výběr
partnera
pro manţelství. Rozhodnutí zaloţit rodinu je osobní záleţitostí. V mnoha starších společnostech určovala volbu partnera přísná pravidla
a
v
mnoha
z
nich
měli
rozhodující
slovo
rodiče
snoubenců. To vytvářelo soubor pojistek proti rozvodu, který však v moderní společnosti nelze ţádným způsobem udrţet. Není-li moţné vnějším zásahem ovlivňovat volbu partnera, pak je logické, ţe jakýkoli pokus ovlivnit přání rozvést se je většinou rovněţ málo efektivní.87 Vývoj spěje jednoznačně k usnadnění rozvodu.
2.2 Právní a faktické postavení otce a matky Mezi
prameny
problematiku,
je
a
svobod
(č.
v
právech
(čl.
práva, na
2/1993 1),
které
jsou
významné
prvním
místě
Listina
Sb.),
která
stanovuje
zaručenost
základních
pro
danou
základních
práv
rovnost a
práv všech
svobod
pro
všechny bez rozdílu pohlaví (čl. 3), právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu (čl. 32, odst. 4) a rovnost všech účastníků řízení (čl. 37, odst. 3). Dalším
významným
(č. 104/1991 Sb.),
dokumentem
jejímţ
je
primárním
Úmluva
o
právech
účelem je ochrana
dítěte zájmů
dětí. Význam této Úmluvy spočívá především v její nadzákonné síle88 a v preferenci zájmů dítěte, kterým by se měly podřizovat
85
Srov. Giddens, A.: Sociologie, Praha, 1999, s. 164. Srov. Novák, T.: Rodičovské judo, Praha, 2000, s. 9. 87 Srov. Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť, Praha, 1997, s. 117. 88 Jsou-li některá zákonná ustanovení v rozporu s tím, co je řečeno v Úmluvě, přednost má Úmluva. 86
28
i
výsledky
soudních
řízení
řešících
poměr
nezletilých
dětí
pro dobu po rozvodu. Problematika
manţelství
a
rodiny
je
upravena
Zákonem
o rodině (č. 94/1963 Sb., resp. 91/1998 Sb.). Muţ a ţena mají podle
zákona
v
manţelství
stejná
práva
a
povinnosti.
Zákon
o rodině jako celek neobsahuje ţádná diskriminující ustanovení, pokud jde o pohled práva na pohlaví manţelů a důsledků z toho plynoucích. I kdyţ v Ústavě České republiky jsou si občané bez ohledu na pohlaví rovni, stejně jako rodiče v zákonu o rodině, existuje v českém soudnictví stav, ţe při rozvodovém řízení tomu tak není.
Odrazem
toho
je
i
skutečnost,
ţe
publikací
a
poraden
pro ţeny a matky existuje dnes jiţ velké mnoţství, publikace pro otce se však objevují jen zcela výjimečně. Manţelství v České republice zaniká nejčastěji rozvodem. 89 Ale ani ustanovení týkající se rozvodu nespecifikují výslovně jednotlivá práva a povinnosti v souvislosti s pohlavím rodičů. Zákon preferuje
dohodu
manţelů
ve všech
otázkách,
tj.
nejen
rozvodu jako takového, ale i úpravy vztahů k nezletilým dětem, společnému
majetku
představuje
a
komplexní
bydlení. a
Tzv.
konečné
smluvený
řešení
vztahů
rozvod
pak
zaloţených
manţelstvím. Pokud však k dohodě nedojde, můţe se uplatnit tzv. sporný rozvod.90 Od 1. 8. 1998 je podle změněného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině řízení o úpravě práv a povinností rozvádějících se rodičů k jejich nezletilým dětem odděleno od vlastního rozvodu. Řízení o výchově a výţivném k nezletilým dětem tak předchází vlastnímu nenabude
rozvodu právní
a moci
manţelství
nemůţe
rozhodnutí
tzv.
být
rozvedeno,
dokud
opatrovnického
soudu
o dětech.91 To znamená, ţe řízení o tom, komu budou děti svěřeny do výchovy pro dobu po rozvodu a jak má kaţdý z rodičů plnit výţivné (případně i o úpravě styku), bylo odděleno od vlastního
89
Srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 96. Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 45. 91 Ibidem, s. 55. 90
29
řízení o rozvod manţelství. Zákon tak alespoň částečně chrání děti v souvislosti s rozvodem rodičů. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. ve věci péče o nezletilé děti preferuje dohodu rodičů, která však ke své platnosti vyţaduje schválení
opatrovnickým
manţely a jde
soudem.
Pokud
dojde
k
dohodě
mezi
o normální osobnosti s dobrým vztahem k dítěti,
soud schválí rodičovskou dohodu. Ve sporných případech si soud vyţádá znalecký posudek od znalce - psychiatra nebo psychologa.92 Soudní znalec zkoumá podmínky obou rodičů. Mezi nejdůleţitější kritéria pro posuzování kvality výchovných předpokladů patří: osobnost rodiče; vztah rodiče k dítěti; charakter, morálka a struktura mravních norem rodiče; respekt k právu dítěte stýkat se s druhým rodičem; vztah dítěte k rodiči; vzor pro vytváření sociální, zejména sexuální role; úroveň vzdělání a inteligence rodiče; kontinuita prostředí pro dítě; šíře rodinného zázemí; biologické důvody93 a socioekonomický statut.94 Rodičovská
zodpovědnost
k
nezletilým
dětem
náleţí
oběma
rodičům ze zákona. Dojde-li k rozchodu rodičů nezletilých dětí nebo k jejich rozvodu, rodičovská zodpovědnost a práva zůstávají oběma rodičům. Je však nutné se dohodnout nebo určit, jak tato práva budou v situaci odděleného bydlení realizovat.95 Přesto, ţe formulace zmíněných zákonných ustanovení jsou neutrální, platí stav, kdy soudy v rozhodování o tom, který z rodičů bude mít nadále nezletilé děti ve výchově v období po
rozvodu manţelství, 96
otcem.
přibliţně
v 90% preferují
matku
před
O zbývajících přibliţně 10% se dělí otcové s ostatními
příbuznými a různými ne–rodinnými výchovnými institucemi. Otci bývá
dítě
prokáţe,
svěřeno ţe
matka
do je
výchovy k
prakticky
výchově
a
jen
péči
o
tehdy, dítě
kdyţ
se
mimořádně
„neschopná″, zatímco otec, je naopak mimořádně „schopný″ a má
92
Srov. Novák, T.: Rodičovské judo, Praha, 2000, s. 45. Biologické důvody však hrají roli pouze přibliţně v prvním roce ţivota dítěte, kdy je matkou kojeno. Po skončení doby kojení biologické rozdíly roli hrát přestávají. 94 Srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Nakladatelství LN, Praha, 2002, s. 58. 95 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 56. 93
30
k tomu i vnější dobré podmínky.97 Děje se tak především proto, ţe je v české společnosti stále vrcholně neakceptovatelné, aby tomu bylo jinak. Jestliţe dítě není svěřeno matce, hledí okolí - a to paradoxně
především
ţeny
-
na
matku
jako
na
sociálně
98
patologickou osobu.
Existuje ovšem téţ určité procento případů, kdy jsou děti svěřeny otci, i kdy by mohly být jinak svěřeny matce - jde o
situace,
kdy
matky
dobrovolně
ustoupí
ze
svých
nároků
na děti.99 Celkově však počet dětí svěřených do výchovy otcům v
posledních 100
procent.
letech
dosahoval
pouze
přibliţně
šest
aţ
osm
Zjednodušeně lze tedy říci, ţe pokud ţena děti chce
do své výchovy, tak je také dostane. K faktické diskriminaci otců však nedochází pouze soudní praxí
při
svěřování
dětí,
ale
i
před
dotyčným
soudním
rozhodnutím a po něm - přichází-li v úvahu svěření dítěte otci, bývají lékařů,
zpravidla
vyţadována
sociálních
prověření
pracovnic,
ze
posudky
z
strany místa
psychologů, bydliště
či
ze zaměstnání apod., zatímco v případě matek nic podobného běţně vyţadováno i
po
není.
skončeném
Zvýšené
rozvodovém
pozornosti řízení,
se
bylo-li
otcové pro
ně
těší úspěšné
(tzn. jestliţe dostali dítě do své výchovy) - jsou kontrolováni, zda mají čistý a uklizený byt, zda děti nestrádají. Děti jsou sociálními
pracovnicemi
kontrolovány
i
ve
škole.
Není
nutno
dodávat, ţe u matek k podobným situacím zpravidla nedochází.
96
Srov. Právní postavení ţen v České republice, Ed. Hendrychová, S., Praha, 1998, s. 21. 97 Srov. Matějček, Z.: Proč potřebují tatínka?, Otec, dítě, rodina, I, 1994, č. 3, s. 1-2. 98 Srov. Veselá, K.: Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dětí do péče jednoho z rodičů, e-pravo (http://www.lawyers.cz/, 31. 3. 2004). 99 Srov. Právní postavení ţen v České republice, Ed. Hendrychová, s., Praha, 1998, s. 21. 100 Srov. příloha IV., tabulka 7.
31
2.3 Styk rodiče s nezletilým dítětem O styku rodiče s dítětem můţeme hovořit pouze v případě výhradní
výchovy101
pro
dobu
po
rozvodu.
Je-li
dítě
svěřeno
do výchovy jednomu z rodičů, má druhý z nich právo se s dítětem stýkat tak, aby mohl realizovat rodičovská práva i povinnosti.102 Zákon o rodině103 preferuje dohodu rodičů o styku s dítětem. Tato dohoda nepodléhá schválení soudem. Jestliţe však dohoda rodičů není moţná, upraví styk rodiče s dítětem soud.104 Běţnou praxí
bývá
rozhodnutí
soudu,
ţe
rodič,
kterému
dítě
nebylo
svěřeno do výchovy, má právo se s dítětem stýkat např. kaţdý lichý víkend od pátku do neděle, dva týdny o hlavních letních prázdninách, dva dny o vánočních svátcích apod. Upraví-li soud styk rodiče s dítětem, má tento rodič nejen právo se s dítětem v tuto dobu stýkat, ale má i povinnost dítě ve stanovenou dobu převzít a po tuto dobu se o něj starat. Jestliţe oprávněný rodič termíny styku s dítětem nedodrţuje, můţe dojít ke změně úpravy styku v jeho neprospěch. Soud také můţe styk rodiče s dítětem omezit nebo dokonce zakázat.105
2.3.1 Maření styku s nezletilým dítětem Rozhodnutí
o
úpravě
styku
rodiče
s
dítětem
je
v
praxi
otázkou velmi citlivou a tam, kde jsou vztahy mezi rodiči váţně narušeny, je i výkon takového rozhodnutí značně problematický. Z
tohoto
důvodu
č.
91/1998 Sb., o
zákon
č.
94/1963
rodině stanovuje,
Sb., ţe
respektive
„bránění
zákon
oprávněnému
rodiči ve styku s dítětem je povaţováno za podstatnou změnu 101
Charakteristika výhradní výchovy v kapitole Typy svěřování dětí do výchovy po rozvodu. 102 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 59. 103 Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. 104 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 60. 105 Toto opatření můţe soud pouţít např. tehdy, ţije-li druhý z rodičů neuspořádaným způsobem ţivota (srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 101).
32
poměrů".106 Otázka, zda bylo oprávněnému rodiči bráněno ve styku s
dítětem
bezdůvodně,
se
můţe
však
stát
předmětem
poměrně
sloţitého dokazování. Pokud jeden z rodičů, který má dítě svěřeno do výchovy, brání druhému ve styku s dítětem, mohou mu být po předchozí domluvě soudem ukládány napomenutí a poté pokuty aţ do výše 50 000,- Kč. Ukládání pokut je poměrně časté, problém je v tom, ţe
od
pravomocného
uloţení
pokuty do
jejího
vymoţení
uplyne
určitá doba a rodič, kterému byla tato sankce uloţena, mezitím můţe pokračovat v neplnění své povinnosti. Na druhé straně je třeba
konstatovat,
ţe
řada
soudů
tyto
pokuty
neukládá
s přihlédnutím k tomu, ţe uloţením pokuty by se sníţila ţivotní úroveň rodiny, ve které dítě ţije.107 Po uloţení pokuty můţe dojít i k trestnímu stíhání rodiče mařícího
styk
dítěte
s
druhým
rodičem. Rodič, kterému
druhý
rodič maří jeho soudně upravené styky s nezletilým dítětem, můţe podat trestní oznámení pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.108 Jestliţe by rodič opakovaně bezdůvodně ve styku bránil,
je
takový
stav
povaţován
za
změnu
poměrů,
důsledkem můţe být nové rozhodnutí o výchovném prostředí.
jehoţ
109
Často se totiţ stává, ţe některý z rodičů, kterému dítě bylo svěřeno, chce svého bývalého partnera potrestat tím, ţe mu nebude
umoţňovat
bezdůvodně
styk
bránila
s
otci
dítětem. ve
styku
Pokud s
by
jeho
tedy
např.
dítětem
matka
soustavně
po delší dobu, mohl by soud rozhodnout o tom, ţe se dítě svěřuje do
výchovy
O.
Choděry111
otci však
a
matce toto
se
stanoví
ustanovení
pouze
zákona
v
styk.110
Podle
praxi
příliš
vyuţíváno není.
106
Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, Praha, 1998, s. 81. Srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 101, 102. 108 Srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 157, 158. 109 Srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 100. 110 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 60. 111 Srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 100. 107
33
Chování matky (případně otce), kdy brání otci (případně matce) ve styku s dětmi, sniţuje její (případně jeho) kvalitu výchovných předpokladů. Informace o takovém jednání by měla být soudu signálem pro úvahu, zda v daném případě nejsou splněny podmínky pro změnu výchovy.112 Soud můţe v případě, kdy k soudně upravenému styku nedochází z důvodů na straně rodiče, který má dítě ve výchově113 nařídit odnětí dítěte v rámci změny výchovy a postarat se o jeho předání tomu, komu rozhodnutí soudu nebo soudem schválená dohoda přiznávají právo na styk s dítětem.
2.3.2 Styk dětí s prarodiči a sourozenci Moţnost úpravy styku dítěte s prarodiči a sourozenci byla upravena
teprve
zákonem č.
91/1998 Sb.,
o rodině.
Základním
předpokladem pro rozhodování soudu o úpravě styku s prarodiči či sourozenci je jednak skutečnost, ţe je v zájmu dítěte, aby byly udrţovány kontakty v širší rodině, a současně, ţe to vyţadují poměry v rodině.114 V běţně fungujících rodinách zpravidla prarodiče pomáhají při výchově vnoučat a jejich pomoc je často prospěšná. Problémy vznikají v souvislosti s rozchodem nebo rozvodem rodičů dítěte. Úprava
styku
jestliţe
s
dojde k
prarodiči rozvodu
se
tedy
manţelství
uplatňuje rodičů,
zejména dítě
je
tehdy, svěřeno
do výchovy matky a ta brání prarodičům ze strany otce s dítětem se stýkat.115 Poznatky dětských psychologů ukazují, ţe je v zájmu dítěte, aby se stýkalo se svými prarodiči. Musí však být splněny určité podmínky: prarodiče musí mít o vnuka či o vnučku zájem, musí
112
být
schopni
se
o
něj
v
době
styku
postarat
a
jejich
Podle ustanovení § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 157). 113 V souladu s ustanovením § 273 odst. 2 občanského soudního řádu. 114 Srov. Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, Praha, 1998, s. 82-83. 115 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 60.
34
výchovné
působení
na
dítě
nesmí
být
v
rozporu
s
výchovou
rodičů.116 Úprava styku dítěte se sourozencem se zpravidla týká styku se v
zletilým
sourozencem,
souvislosti
s
protoţe
úpravou
poměrů
v
k
případě,
nezletilým
kdy
by
dětem
došlo
pro
dobu
po rozvodu k rozdělení sourozenců, je moţné jejich vzájemný styk vyřešit v rámci úpravy styku dítěte s druhým rodičem.117
2.4 Vyţivovací povinnost rodičů vůči dítěti Vyţivovací povinnost rodičů k dětem je povinností danou ze
zákona,
povinnost,
ale
je
která
dobrovolně.
je
Nutnost
také v
povaţována převáţné
aplikace
za
většině
zákona
morální
rodičovskou
případů
soudním
vykonávána
rozhodnutím
se
projevuje především v rodinách neúplných nebo rozvrácených.118 Soud při rozhodnutí o výţivném přihlíţí k odůvodněným potřebám oprávněného,
ale
i
ke
schopnostem,
moţnostem
a
majetkovým
119
poměrům povinného.
Z povahy společné a střídavé výchovy plyne, ţe se výţivné zpravidla nestanovuje.120 Výţivné se vyměřuje spíše v případech, kdy je dítě svěřeno do výhradní výchovy jednoho z rodičů. 121 Při stanovování rozsahu vyţivovací povinnosti je nutné vycházet především
z
moţností
a
schopností
rodičů.122
podílet se na ţivotní úrovni svých rodičů.
123
Dítě
má
právo
Pokud je rodič
nezaviněně sám sociálně potřebný, nemá moţnosti a schopnosti plnit
svoji
povinnost
116
vyţivovací
neurčí.
povinnost
Podobně
se
k
dítěti,
vyţivovací
soud
povinnost
vyţivovací nestanoví
Srov. Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, Praha, 1998, s. 83. Ibidem, s. 83. 118 Srov. Holub, M.: Rodina a právo, Práce, Praha, 1987, s. 59. 119 Srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 88-89. 120 Charakteristika společné a střídavé výchovy v kapitole Typy svěřování dítěte do výchovy po rozvodu. 121 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 59. 122 Srv, Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, Praha, 1998, s. 85. 123 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 88. 117
35
tomu, kdo je ve vojenské sluţbě, kdo vykonává civilní sluţbu apod.124 Změní-li
se
poměry,
můţe
soud
změnit
dohodu
i
soudní
rozhodnutí o výţivném pro nezletilé děti. Změna poměrů v případě stanovení výţivného je poměrně častá. Pokud ke změně nedojde, soud zvyšuje vyţivovací povinnost zpravidla po uplynutí tří let od předchozí úpravy.125 Vyţivovací povinnost rodičů k dětem trvá tak dlouho, dokud děti nejsou schopny samostatně uspokojovat všechny
své
odůvodněné
potřeby.
Nezaniká
tedy
automaticky
126
plnoletostí dítěte.
Jestliţe povinný svou vyţivovací povinnost neplní, můţe se oprávněný obrátit na soud s návrhem na výkon rozhodnutí. Kdyţ se povinný nadále své vyţivovací povinnosti vyhýbá, můţe být stíhán za trestný čin zanedbání povinné výţivy.127 Výţivné se nepřiznává, pokud by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Bylo
výţivné
by
tomu,
uznávanými
nespravedlivé kdo
morálními
ţije
poţadovat
způsobem
zásadami.
Pokud
na
někom,
neslučitelným dítě
řádně
aby
platil
s
obecně
nestuduje,
neskládá v termínech zkoušky, zbytečně opakuje studijní ročníky atd.,
těţko
můţe
poţadovat
od
svých
rodičů,
aby
je
ţivili.
Obdobná je situace, kdy se dítě, které je téměř dospělé nebo dokonce zletilé, odmítá stýkat se svým rodičem, vyjadřuje se o něm vulgárně, ale výţivné od něho naopak poţaduje jako něco samozřejmého.128 V případě odmítání styku je ovšem věc sloţitější. Soud vţdy zjišťuje, proč se dítě přestalo se svým rodičem stýkat. Důvodů můţe být celá řada. Můţe to být i programování dítěte ze strany druhého rodiče, který nezletilého od útlého věku vedl k odmítání nyní přehlíţeného rodiče a k nenávisti vůči němu. V takovém případě nelze očekávat, ţe se dítě bude chovat jinak. A protoţe vinu na vzniklé situaci nemá dítě, neztrácí nárok na výţivné.
124
Srov. s. 89. 125 Srov. 126 Srov. s. 89. 127 Srov.
Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 94. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, Holub, M.: Rodina a právo, Praha, 1987, s. 69-70.
36
Opačná je ovšem situace u starších dětí, neboť ty by si měly jiţ samy
uvědomit,
ţe
způsobem, který
jsou
vyţaduje
povinny
se
ke
svým
morálka
i zákon.
rodičům
chovat
Pokud toto
nejsou
schopny pochopit, neměly by mít na výţivné nárok.
129
2.4.1 Moţné důvody neplacení výţivného Neplacení ze
záporných
výţivného jevů
v
přesnější
statistické
republice
při
na
naší
společnosti.
údaje.
rozvodu
nezaopatřené V
děti
Bohuţel
současnosti
manţelství
děti
asi
je
jeden
nám
chybí
v
České
jsou v
90%
případů
svěřovány matce, v 8% případů otci a asi ve 2% jiným osobám.130 Pro
řadového
občana
výraz
„rodič
neplatící
výţivné
na nezaopatřené děti" je obvykle spojen s otcovskou postavou, hodnou
morálního
odsouzení
otcovy
motivy
placení
k
a
potrestání.
výţivného
Důvody,
oslabeny,
však
proč mohou
jsou být
různé:131
otec má váţné pochybnosti o své paternitě;
otec je přesvědčen, ţe k těhotenství došlo vědomým podvodem
matky;
otec proti své vůli dítě nevidí, nezná ho, případně je dítě
vůči otci nepřátelské;
placení
výţivného
je
v
rozporu
s
určitými
morálními
principy;
otec byl matkou značně poškozen hmotně;
otec byl matkou značně poškozen morálně;
otec na zaplacení výţivného nemá prostředky. Jistě
existují
i
otcové,
kteří
k
neplacení
výţivného
nemají ţádný z výše uvedených důvodů a přesto se snaţí placení výţivného 128
vyhnout.
O
jejich
konkrétním
počtu
však
informace
Srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 90, 91. 129 Ibidem, s. 91. 130 Srov. rozhovor příloha IV., tabulka 7. 131 Srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 212-214.
37
nejsou.132
Obecně
je
třeba
souhlasit
s
postojem
E.
Bakaláře
a M. a D. Novákových,133 ţe určené výţivné se má zásadně platit. Aby se však počet neplatičů sníţil, je třeba odstraňovat i výše uvedené negativní společenské jevy.
132
Otcové však nejsou jedinými neplatiči výţivného. Také matky se své vyţivovací povinnosti vyhýbají. Např. v roce 1998 byl poměr odsouzených neplatičů otců/matek srovnatelný s poměrem otců/matek, jimţ nebylo dítě svěřeno do výchovy. Z dalších údajů vyplývá, ţe otcové v roce 1998 neplatili zhruba na kaţdé deváté dítě, zatímco matky neplatily na kaţdé zhruba osmé dítě (srov. Bakalář, E., Kovařík, J.: Otcové, otcovství v České republice, Demografie, IV, 2001, č. 4, s. 266-272). 133 Srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 215.
38
3. Svěřování dětí do výchovy pro dobu po rozvodu
3.1 Vývoj svěřování dětí do výchovy Představa, ţe děti z rozvedených manţelství patří jejich matkám, a ne jejich otcům, nás provází jiţ tak dlouhou dobu, ţe mnoho lidí, včetně soudců, to pokládá za samozřejmé. Svěřování dítěte
do
výchovy
matky
je
však
společenský
zvyk,
který
se
vytvořil v historii relativně nedávno. Není to ţádný biologický imperativ.134 Aţ do 18. století se na otce pohlíţelo jako na přirozeného ochránce
dětí
a
pouze
on
měl
finanční
prostředky
k
jejich
podpoře. Muţ byl hlavou rodiny podle práva i podle církevního učení, měl právo ţeně poroučet a také ji trestat.135 Rozhodující postavení měl muţ také v poměru k dětem. Kdyţ dítěti zemřel otec, byl mu ustanoven poručník, který měl vůči němu práva otce, a to i v případě, ţe matka dítěte ţila.136 Francouzský občanský zákoník, vydaný v roce 1804, formuluje vztah mezi muţem
a ţenou
tak,
ţe „muţ
je
své ţeně povinen
ochranou, ţena svému muţi poslušností". O rovnoprávnosti manţelů nemohla být řeč.137 Muţ byl podle Napoleonova zákoníku hlavou také ve vztahu k dětem a zákoník uţ nemluvil o „rodičovské moci", nýbrţ o „moci otcovské".138 V našich zemích platil od roku 1812
Všeobecný
občanský
zákoník,
který
v
osobních
poměrech
podřazoval ţenu muţi. Podobně byla ve značné převaze otcovská moc
nad
právy
neplnoletých
dětí. 139
Ačkoliv
výchova
dětí
spočívala téměř výhradně na bedrech matky, otcovo autoritativní působení a rozhodování o důleţitých věcech převládalo.140
134
Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 24. 135 Srov. Klabouch, J.: Manţelství a rodina v minulosti, Praha, 1962, s. 84. 136 Ibidem, s. 93. 137 Ibidem, s. 115. 138 Ibidem, s. 16. 139 Srov. Kořínková, K. Otcovství jako protipól mateřství v souvislosti s rolemi muţe a ţeny (otce a matky) v rodině, FHS UK, Praha, 2001, s. 10. 140 Ibidem, s. 11.
39
Na
počátku
19.
století
měl
otec
stále
ještě
větší
zodpovědnost za dítě neţ matka a téměř ve všech případech byly děti po rozvodu svěřovány otcům.141 V průběhu 19.století však docházelo
ke
změnám.
Soudy
začaly
postupně
omezovat
téměř
absolutní právo otce na svěření dítěte. V průběhu 19. století se na malé děti postupně začalo pohlíţet tak, ţe mají specifické potřeby, které dovedou lépe uspokojit matky.142 Tento postoj se stal
známým
jako
„presumpce
útlého
věku
dětí″.
Soudy
pak
svěřovaly děti mladší sedmi let do výchovy matkám. Zpočátku ale pouze
dočasně.143
muţství a
mimo
Muţi
domov.
rodičovství.
začali Méně
stále
se
Důleţitější
více
vztahovali
pro
ně
byly
hledat k
to,
co
mohlo
být
hodnotě
ambice
Otcovství se stalo méně důleţitou sociální rolí. Ovšem
smysl a
svého domova
úspěch.
144
začátkem
trendu
více
individualizovaného rozhodování při svěřování dětí, se nakonec stalo jen novým stereotypem, který nahradil dřívější: celková preference
matek
nyní
nahradila
dřívější
celkovou
preferenci
otců. Postupem let byla věková hranice „útlého věku″ posunována směrem nahoru a posléze došlo k tomu, ţe presumpce útlého věku se
stala důvodem
pro
svěřování dětí
jakéhokoli
věku
matkám.
Kolem roku 1920 jiţ byla preference matek dostatečně upevněna.145 Podstatnou hybnou silou pro přesun k preferenci výhradní péče matek byla alimentační povinnost otců - a tím i zmenšení finančních potíţí matek. Alimentační povinnost otců vůči dětem u nás zajišťovala Československá manţelská novela z roku 1919. 146 Ekonomické
změny
byly
provázeny
i
změnami
v
tom,
co
si
společnost myslela o rodinách. Rodina se stala místem, kde se o děti pečuje. Otec pracuje stále více mimo domov. Tak vzniklo
141
Černá, P: Rozvod, otcové a děti: sociálně právní ochrana dětí v rozvodové a porozvodové situaci, FF UK, Praha, 2000 (http://www.iustin.cz/, 23. 1. 2004). 142 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 24-25. 143 Ibidem, s. 25. 144 Srov. Blankenhorn, D.: Fatherless America, New York, 1995, s. 13. 145 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 25-26. 146 Srov. Klabouch, J.: Manţelství a rodina v minulosti, Praha, 1962, s. 172.
40
a
upevnilo
se
nám
nyní
známé
dělení
rolí
mezi
matku
jako
pečovatelku a otce jako zaopatřovatele hmotných potřeb rodiny.147 Presumpce známou
„útlého
jako
„pro
sporech
o
svěření
podklad
presumpce
věku″
dítě
to
časem
nejlepší″.
dítěte útlého
byla
o věku
tento vedl
nahrazena
Soudy
standard k
se
v
směrnicí současných
opírají.
ovlivňování
Právní
rozhodnutí
o svěření dítěte, takţe nakonec standard „pro dítě to nejlepší″ byl i přes jeho doslovný význam interpretován v soudních sporech jako ospravedlnění přednosti poţadavků matky. Většinou platí, ţe otec má naději získat dítě do výchovy pouze v případě, ţe matka hrubým způsobem zanedbává péči nebo dítě zneuţívá.148 Souhrnně lze říci, ţe v dřívějších dobách se předpokládalo, ţe
muţi
jsou
díky
své
povaze
lépe
vybaveni
dítě
chránit
a zaopatřovat. Přibliţně od roku 1920 se předpokládá, ţe ţeny jsou vzhledem ke své povaze lépe vybaveny k tomu, aby o děti pečovaly.
Tyto
předpoklady
však
vycházejí
pouze
z
předsudků
o rolích muţů a ţen. „Dojde-li k rozvodu rodičů, pak ve výchově a péči o děti by měl pokračovat zejména ten rodič, jehoţ soubor pozitivních vlastností je úplnější, výraznější a pohotověji se projevující,
stručně
řečeno
ten,
kdo
má
lepší,
zralejší
osobnost.″149 Řada studií prokázala, ţe neexistuje ţádný důvod, aby byli otcové
ve
sporech o
svěření
dětí do
výchovy diskriminováni.
Podjatost ve prospěch matek nemůţe být obhajována ani odkazem na historii, ani na teorii, ani na výsledky výzkumu.150 Výhradní péče matky byla našim předkům neznámou institucí, nemluvě o tom, ţe by byla nějakým historickým imperativem. „Přesvědčení o pouze matčině důleţitosti pro děti vzniklo jako reakce na ekonomické tlaky a bylo podporováno sentimentalitou, neprokázanými teoriemi a chybnými interpretacemi výsledků dřívějšího výzkumu.″151
147
Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 26. Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 27. 149 Bakalář, E., Novákovi, M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 53. 150 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 131. 148
41
3.2 Typy svěřování dítěte do výchovy po rozvodu 3.2.1 Podmínky pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte Při
rozhodování
o
svěření
dítěte
do
po rozvodu soud přihlíţí k několika aspektům. to,
aby
bylo
respektováno
právo
dítěte
na
výchovy 152
pro
dobu
Musí dbát i na
péči
obou
rodičů
a udrţování pravidelného osobního styku s nimi, a právo druhého rodiče, kterému dítě nebude do výchovy svěřeno, na pravidelnou informaci o něm.153 Soud při svěření dítěte do výchovy jednomu z
rodičů
zohledňuje
také
to,
zda
je
tento
rodič
schopen
dohodnout se s druhým rodičem na výchově dítěte, na styku apod. Důleţité při rozhodování soudu je také to, aby byly zachovány vazby v širší rodině.154
3.2.2 Individuální (výhradní) výchova První
typ
porozvodové
výchovy
dítěte
představuje
individuální (výhradní) výchova jednoho z rodičů.155 Podstatou rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičů je určení, kdo bude mít dítě ve své výchově, kdo o ně bude osobně pečovat, s kým bude dítě ţít. Rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy, v ţádném případě neztrácí automaticky rodičovskou 151
Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 131. Rodič, kterému má být dítě svěřeno, musí mít rodičovskou zodpovědnost, být výchovně způsobilý, skýtat záruku všestranné péče o dítě a mít o dítě opravdový zájem. Soud sleduje zejména blaho dítěte s ohledem na jeho osobnost, vlohy, schopnosti a vývojové moţnosti, a se zřetelem na ţivotní poměry rodičů. Soud také vezme vţdy v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové i mravní, aby byla zajištěna kontinuita výchovných přístupů. Soud přihlédne rovněţ k obecným výchovným schopnostem a odpovědnosti rodiče. Ke zjištění kvalit rodiče můţe napomoci znalecký posudek. Je nutné brát ohled také k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů, avšak tuto stránku nelze přeceňovat (srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 57). 153 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 57. 154 Ibidem, s. 57-58. 155 Z. Králíčková pouţívá termín „individuální výchova" (srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000), zatímco např. E. Bakalář v překladu knihy R. A. Warshaka termín „výhradní výchova" (srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995), já se ve své práci přikláním k termínu „výhradní výchova". 152
42
zodpovědnost a práva z ní vyplývající. Aby však tento rodič mohl svá
rodičovská
práva
i
povinnosti
vykonávat,
musí
mu
být
umoţněno se s dítětem osobně stýkat, trávit s ním volný čas, mít o něm informace apod.156
3.2.3 Střídavá výchova
V
případě
střídavě
střídavé
oběma
výchovy
rodiči
v
je
péče
určitých
o
dítě
časových
zajišťována intervalech.
Ke střídání bydliště dítěte můţe docházet např. kaţdý týden, měsíc apod. Tato forma „stěhování″ není vhodná pro všechny děti, zejména Podmínkou
ji
nelze pro
doporučit
střídavou
zodpovědnost
na
straně
způsobilost.
Výchovné
u
dětí
výchovu
obou
je
rodičů a
postoje a
raného
školního
samozřejmě
rodičovská
jejich obecná
přístupy
rodičů
věku.
by
výchovná měly
být
v podstatě stejné. Rodiče by měli soudu prokázat svoji schopnost dohodnout se o všech záleţitostech dítěte, oba by měli být také přiměřeně
hmotně
zabezpečeni.
Bydliště
rodičů
by
neměla
být
příliš vzdálena. Soud můţe dohodu o střídavé výchově schválit, dospěje-li k závěru, ţe je to v zájmu dítěte a ţe tak budou lépe zajištěny jeho potřeby.157
3.2.4 Společná výchova Obecně přijímaný je názor, ţe po rozchodu či rozvodu má mít péči a výchovu dětí na starosti jen jeden z rodičů. Nárůst rozvodovosti však přinutil společnost, aby si povšimla problému výhradní výchovy. Na jedné straně jsou přetíţení rodiče, kterým byly děti svěřeny, na druhé straně od svých potomků odcizení rodiče, kterým děti svěřeny nebyly, a mezi nimi děti smutně touţící po hlubším vztahu s nepřítomným rodičem. Řešení, které
156
Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000. s. 57.
43
se nabízí a které získává stále větší pozornost, je společná výchova.158 Podle R. A. Warshaka má společná výchova splňovat určité charakteristiky:159
oba z rodičů jsou přesvědčeni, ţe ten druhý je pro děti
důleţitý;
oba z rodičů jsou přesvědčeni, ţe ten druhý je také dobrý
rodič — rodiče ţiji blízko sebe;
děti samy takovou společnou péči chtějí;
rodiče mají ke společné péči příznivý postoj;
rodič řádně dodrţuje své finanční závazky vůči druhému —
rodiče spolu kooperují — rodiče jsou flexibilní;
rodiče mají slušnou úroveň komunikace;
rodiče nezapojuji děti do svých konfliktů.
Naproti tomu společná výchova podle Warshaka většinou selhává, pokud:
jeden rodič se o děti nemůţe přiměřeně starat;
jeden rodič je zjevně proti takovému uspořádání;
lokality, kde rodiče ţijí po rozvodu, jsou od sebe dosti
vzdálené;
rodiče
mají
vůči
sobě
vysokou
míru
nepřátelství
i přes mediační péči;
rodiče pouţívají děti proti sobě jako rukojmí ve vzájemné
válce. V České republice byla společná či střídavá výchova obou rodičů zavedena při poslední úpravě zákona o rodině aţ v roce 1998.160
Společná
rodičovská
výchova
zodpovědnost
ze
znamená,
ţe
rodiče,
zákona, mají
i po
kterým
náleţí
rozvodu stejná
práva a povinnosti k dítěti. Rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do
přímé
výchovy,
neztrácí
právo
rozhodovat
o
podstatných
záleţitostech týkajících se dítěte. V tomto pojetí však společná 157
Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 58-59. 158 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 172. 159 Ibidem, s. 200.
44
výchova
v
českém
právu
existuje
jiţ
od
1.
1.
1950,
tj.
od účinnosti zákona o rodinném právu. 161 Pokud se rodiče dohodnou na společné výchově, znamená to v podstatě to, ţe není určeno, u koho bude dítě ţít, kde bude mít trvalé bydliště apod.162 Takto můţe
soud
postupovat,
vychovávat,
je-li
to
v
jsou-li
oba
zájmu
dítěte
rodiče a
způsobilí
budou-li
tak
dítě lépe
zajištěny jeho potřeby. Tento způsob výchovy se však v naší praxi příliš neuţívá.163 Svědčí o tom také to, ţe údaje o svěření do
společné
ročenkách
či
střídavé
Českého
výchovy
neobjevují
statistického
úřadu,
ve
statistických
ačkoli
je
tato
alternativa porozvodové péče o dítě umoţňována zákonem jiţ šest let.164 Otcům společná výchova umoţňuje, aby se vyhnuli povrchním vztahům, které jsou typické pro „návštěvy″ mezi dítětem a druhým rodičem. Matkám společná výchova slibuje pomoc při výchově dětí. V
průběhu
manţelství
má
otec rovnocennou odpovědnost
za
své
potomky. Zastánci společné výchovy jsou přesvědčeni, ţe rozvod by
neměl
otce
těchto
povinností
zbavovat.165
Souhlasem
se společnou výchovou se však ţena vzdává mocenského postavení. Širší kontakt dětí s jejich otci je důleţitým přínosem společné výchovy, ale ne kaţdá ţena je schopna a ochotna takovou situaci zvládnout (kvůli pomstě, novému partnerovi, stesku po dětech tuto
cenu
však
platili
rozvedení otcové, v
případě společné
výchovy jsou ztráty rozděleny napůl).166 Existují
však
i
výhrady
proti
společné
výchově.
Nejdůleţitější námitky proti ní se týkají jejího vlivu nikoli na
rodiče,
nýbrţ
na
děti.
Podle
kritiků
společná
výchova
fungovat nemůţe, protoţe nelze od lidí, kteří spolu neumějí ţít
160
Srov. Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 99. Srov. Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, Praha, 1998, s. 74. 162 Srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 56. 163 Srov. Choděra O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Praha, 2002, s. 99. 164 Od srpna 1998 můţe soud v České republice rozhodnout o společné či střídavé výchově. Od srpna 1998 do února 1999 bylo českými soudy vydáno 60 takových rozsudků. Statistické ročenky však tyto druhy výchovy zatím ignorovaly (Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Praha, 2002, s. 194). 165 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 179. 161
45
v
manţelství,
očekávat,
aby
spolupracovali
a
komunikovali
na takové úrovni, aby mohli společně pečovat o děti a vychovávat je. Vzájemné nepřátelství se podle nich ještě zvyšuje. Stoupenci společné výchovy však tvrdí, ţe stejný podíl rodičovských práv a odpovědnosti vyústí v menší míru nesnášenlivosti mezi rodiči a v niţší motivaci zapojovat do rodičovských bojů i děti.167 Negativní stránkou společné výchovy je to, ţe můţe mást děti a podkopávat jejich pocit bezpečí a stability. Pozitivní stránkou
však
168
rodiči.
je
maximalizace
Rozhodnutí
o
kontaktu
výhradní
mezi
výchově
dítětem a
jednoho
z
oběma rodičů
znamená, ţe některý z rodičů vyjde z „boje" o dítě jako „vítěz" a druhý „poraţený". Společná výchova představuje moţnost, jak se vítězem mohou stát všichni členové rodiny. Matky i otcové mohou vyhrát podstatnou roli v ţivotech svých dětí.169
3.3
Tradice
a
tendence
ke
změnám
ve
svěřování
dětí
do výchovy 3.3.1 Kult mateřství Kdyţ se dvojice rozhodne pro rozvod, má před sebou řadu rozhodnutí. Ta nejdůleţitější rozhodnutí se týkají dětí. Většina dvojic
slepě
následuje
kulturně-společenskou
zvyklost.
Tento
zaběhlý postup diktuje téměř vţdy stejné porozvodové uspořádání pro všechny děti: po rozvodu mají ţít s matkami a být v jejich výhradní
výchově.
souvisejících lepšími
rodiči
Tento
úzus
předpokladech: neţ
muţi.
je
zaloţen
Zaprvé, Za
druhé,
na
ţeny matky
dvou
jsou jsou
od
vzájemně přírody pro
děti
170
důleţitější neţ otcové.
166
Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 180-185. 167 Ibidem, s. 186-187. 168 Ibidem, s. 189. 169 Srov. Parke, R. D.: Fatherhood, London, 1996, s. 213. 170 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 13.
46
Tyto předpoklady lze souhrnně nazvat „kultem mateřství″. 171 „Kult mateřství je přesvědčení, ţe k péči o děti a k jejich výchově jsou vhodné pouze matky, nikoli otcové.″172 „Péče o děti a jejich výchova by však neměly být výsadním právem ţen o nic více něţ práce mimo domov výsadní doménou muţů″, jak zdůrazňuje R. A. Warshak.173 Kult mateřství pochází z doby, kdy ţeny měly ve společnosti tradičně nízký status. Po staletí byl osud ţen i jejich rodin kontrolován a ovládán muţi. V takové situaci myšlenka na matčinu jedinečnou důleţitost pro děti přinesla ţenám více moci a výsad, neboť se stále více upevňoval názor, ţe děti patří především k matce a otec začal být povaţován za rodiče, který obstarává především obţivu.174 Matka
se
zatímco otec spíše o výţivu.
měla 175
postarat o
zdraví
dítěte,
Zejména v útlém věku dětí se
s otcovskou rolí příliš nepočítalo. Podle Z. Matějčka176 panoval v odborné literatuře názor, ţe otcova role je v prvních měsících a
rocích
omezená
nanejvýš
na
dva
úkoly:
za
prvé
starat
se
o finanční zabezpečení rodiny a za druhé nezatěţovat matku, aby se mohla plně věnovat dětem. Kult mateřství
by
si
ve dvacátém
století neudrţel svůj
vliv, kdyby neměl intelektuální zázemí.177 Ve své poslední knize, vydané
v
roce
1940,
vyzdvihl
S.
Freud
mateřskou
roli
jako
„jedinečnou, bezparalelní, ustavenou nezměnitelně na celou dobu ţivota jako první a nejmocnější objekt lásky a prototyp všech pozdějších vztahů lásky″.178
171
„Kultem" proto, ţe pro něj není ţádný rozumový důvod. (srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, MPSV, Praha, 1996, s. 15). V překladu Warshakovy knihy (srov. Warshak, R. A.: The Custody Revolution. The Father Factor and the Motherhood Mystique, New York, 1992) z roku 1995 autor překladu výraz „motherhood mystique" překládá jako „mystika mateřství", zatímco v překladu z roku 1996 jako „kult mateřství". Já se ve své práci přikláním k překladu z roku 1996, tedy k výrazu „kult mateřství". 172 Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1996, s. 12. 173 Ibidem, s. 13. 174 Ibidem, s. 14. 175 Srov. Klabouch, J.: Manţelství a rodina v minulosti, Praha, 1962, s. 227. 176 Srov. Matějček, Z.: Také otcové jsou dobrými matkami, Otec, dítě, rodina, I, 1994, č. 2, s. 1-2. 177 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 30. 178 Ibidem, s. 30.
47
Tradiční muţské a ţenské, otcovské a mateřské role prošly v minulých desetiletích značnými změnami. V posledních letech se zvláště
projevuje
touha
mnoha
ţen
realizovat
se
mimo
domov
a vstoupit do světa takového společenského uplatnění, které bylo dříve vyhrazeno pouze muţům. V souladu s tímto trendem změny rolí obou pohlaví se mnozí muţi zbavují tradiční muţské pozice vzdáleného
otce. Otcové otevřeně
projevují
své city k
a vychovávají je způsobem původně připisovaným jen matkám. Výzkumy
otcovské
problematiky
z
poslední
dětem 179
doby
vedly
k poznatku, ţe také otcové mohou ke svým dětem mít silný citový vztah jiţ od jejich narození, cit, který se od vztahu matka-dítě odlišit.180
nedá
O
tom,
ţe
vedle
mateřského
i paralelní pud otcovský, hovoří Yablonski. muţů a
a
ţen
matky,
které
angaţovat matek.
uţ
vytvořily působí
nelze
Spíše
otce,
znamená,
jako
ţe
uţ
existuje
„Měnící se role
Touhu
snahu
matky
pudu
působí
,otcové´."182
jako
interpretovat
to
kteří
181
jako
,matky´,
otců
více
ohrozit nemusí
se
postavení
nést
celou
odpovědnost za výchovu dětí samy.
3.3.2 Konvenční přístup ke svěřování dětí do výchovy Kult mateřství se v naší kultuře tak zakořenil, ţe většina soudců svěří dítě do výchovy otci jen v případě, kdy matka péči o
děti
hrubě
zanedbává
nebo
je
týrá.
Sice
se
zvýšil
zájem
o svěřování dětí po rozvodu do výchovy otce, ale podíl dětí ţijících s otci se za posledních dvacet let nijak podstatně nezměnil.183 Význam společnosti 179
otce stále
pro
dítě,
rodinu
nedoceňován.
184
i
společnost
Podle
E.
je
v
Bakaláře
naší jsme
Srov. Yablonski, L.: Otcové a synové, Praha, 1995, s. 23-24. Matějček, Z.: Také otcové jsou dobrými matkami, Otec, dítě, rodina, I, 1994, č. 2, s. 1-2. 181 Srov. Yablonski,, L.: Otcové a synové, Praha, 1995, s. 7. 182 Ibidem, s. 25. 183 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 15. 184 Srov. Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Praha, 2002, s. 122. 180
48
v
současné
době
patriarchátu
a
svědky tím
silných
nakonec
tlaků
i
směrem
otcovské
k
autority
odstranění vůbec. 185
Konvenční porozvodové uspořádání zavede vztah otec-dítě do stavu velké nejistoty, se kterým
se
obtíţně
vyrovnává téměř
kaţdý
zúčastněný. Mnoho vztahů tak či onak stagnuje aţ postupně zcela zmizí. Podle R. A. Warshaka186 jsou vztahy mezi dětmi a jejich otci po rozvodu tak omezené, ţe pouze o něco méně neţ třetina dětí
z
rozvedených
rodin
pohlíţí
na
otcovu
domácnost
jako
na svůj vlastní domov. Scénář byl napsán kultem mateřství a mnoho otců určenou roli přijalo. Rozvedení otcové, pokud chtějí jiné uspořádání, neţ určuje daná společenská konvence, se setkávají s velkými právními překáţkami. České soudy institucionalizovaly druhořadý status těchto otců tím, ţe jim povolují jen minimální kontakt s jejich dětmi a jen minimální autoritu a rozhodovací pravomoci v dětských záleţitostech.187 Mnoho otců ovšem nevyuţívá ani omezené „právo kontaktu", které jim soud určí. Většinou jsou důvodem potíţe při dodrţování „občasného, víkendového" vztahu. Otec jako pouhý příleţitostný „návštěvník" svých dětí obtíţně udrţuje tutéţ hloubku a šíři rodičovského zaujetí, jako kdyby s nimi ţil. Tím, ţe jsou muţi vytěsňováni
do
okrajové
role
návštěvníka,
je
podkopáván
a oslabován status jeho otcovství. Někteří muţi proto nejsou schopni docenit vlastní důleţitost pro své děti a postupně se tak z jejich ţivota vytratí. Napomáhá tomu společenská devalvace jejich role.188 Omezení kontaktu mezi otcem a dítětem není jen problémem otce. Významnou roli zde můţe hrát matka. Můţe se snaţit omezit kontakt otce s jeho dětmi prostřednictvím soudních opatření nebo
185
Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Praha, 2002, s. 137. 186 Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 72. 187 Zpravidla soud rozhoduje tak, ţe rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy, má právo se s dítětem stýkat např. kaţdý lichý víkend od pátku (18.00) do neděle (18.00), dva týdny o hlavních letních prázdninách, dva dny o vánočních svátcích apod. (srov. Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Praha, 2000, s. 60). 188 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 72, 73.
49
mařením soudem určených styků.
Matky
mají
různé důvody,
aby
se vměšovaly do vztahů dětí s otcem.189 V rodinách s výhradní výchovou matky není vše v pořádku. Matky jsou přetíţené dělily v
vykonáváním
s otcem, otcové
ţivotě 190
rodiči.
dětí
a
děti
jsou
činností,
zredukováni
proţívají
o které
na
se
povrchní
zhoršování
vztahů
dříve
epizody s
oběma
Narůstající vědomí o nedostatcích tradičního přístupu
ke svěřování dětí a k porozvodovému uspořádání vedlo některé rodiny k hledání jiných přístupů, které by umoţnily větší účast otců ve výchově dětí.
3.3.3 Nekonformní otcové Aktivní účast osamělého otce ve výchově dětí a péči o ně je v naší kultuře stále ještě neobvyklá. Předpokládá se, ţe otec není tak kvalitní rodič jako matka. Avšak mateřství se učí tak, jak
to
vyţadují
potřeby
dítěte.
Kvalita
mateřství
je
také
otázkou příleţitostí. Studie o otcích, kteří sami vychovávají své malé děti, ukazuje, ţe si lépe neţ ţenatí otcové osvojují chování blízké chování ţeny starající se o dítě. Mateřství muţe nebo
ţeny
závisí
na
jejich dětství
či vnějších okolnostech,
které nemají nic společného s jejich fyziologií.191 Mnoho lidí se domnívá, ţe otec, který ţádá o svěření dítěte do
výchovy,
Warshak192
má
tvrdí,
pro ţe
svou
ţádost
kaţdá
nějaké
studie,
temné
která
se
motivy. tímto
R.
A.
tématem
zabývala, však ukázala, ţe většina otců, kteří ţádají o svěření
189
Některé mají skutečné obavy o bezpečí svých dětí. Podobně jako se otec můţe vyhýbat svým dětem, aby se distancoval od negativních pocitů z rozvodu, i matka se můţe snaţit vymazat otce ze ţivota dětí, aby se vyhnula vzpomínkám na nevydařené manţelství. Některé matky jsou na své bývalé manţely tak nazlobeny, ţe nemohou připustit jejich důleţitost pro děti. Nebo je zaslepuje přání potrestat své bývalé manţely a nevidí škodu, kterou dětem způsobuje nepřítomnost otce (srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 74-76). 190 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 76. 191 Srov. Badinter, E.: XY. Identita muţa, Bratislava, 1999, s. 178. 192 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 87.
50
dětí, mají se svými dětmi silná citová pouta, kterých si velmi cení.193
3.3.4 Nekonformní matky Mnohé
matky
s
výhradní
výchovou
by
rády
zkusily
alternativní porozvodové uspořádání, které by zahrnovalo více účasti ze strany otce. Jsou zde však dvě překáţky: Zaprvé, kaţdá ţena, která nemá děti ve výhradní výchově, je v naší společnosti stigmatizována. Za druhé, matky se zdráhají povolit svým dětem více
kontaktu
s
otcem,
neboť
nevědí,
jak
to
můţe
děti
194
ovlivnit.
Některé ţeny prohrají svůj spor o svěření dětí u soudu. Velká většina ţen, která ţije odděleně od svých dětí, však tuto volbu činí dobrovolně, čemuţ většina lidí nerozumí, podobně jako nerozumí i jinému nekonvenčnímu chování. Mnohé
matky
bez
výhradní
výchovy
dětí
sdílejí
to,
co
Warshak nazývá „rovnicí tragiky": „pocit viny matky bez dětí je posilován odsuzujícím postojem společnosti".195 Ţeny, které ţijí odděleně od svých dětí, musí čelit stálému náporu iracionálních obvinění a pohrdání od rodiny, přátel a dokonce i od cizích lidí. Tím, co nutí lidi vyslovovat takové předsudky, je výše zmiňovaný kult mateřství. Otcové
ţádající
o
svěření
dětí
jsou
často
obviňováni
ze špatných motivů. Matky, které se vzdávají péče o děti, se setkávají s dvojitou dávkou kritiky okolí. Vzdát se výhradní výchovy však v mnoha případech představuje rozumnou alternativu, s naprosto nezaslouţenou negativní odezvou okolí.
193
Příklon všech otců k pozitivnějšímu naplnění jejich otcovské role by mohl změnit celou společnost k lepšímu. Efektivnější otcovství by mohlo odstranit takové problémy, jako je zločinnost, uţívání drog či násilí (srov. Yablonski, L.: Otcové a synové, Praha, 1995, s. 11). 194 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 17. 195 Ibidem, s. 102.
51
3.3.5 Matky a otcové s výhradní výchovou Otcové i matky s výhradní výchovou svých dětí musí čelit stejným problémům
a tlakům.
Matky zpravidla bývají více
neţ
otcové znevýhodněné ve finanční otázce, otcové mívají na druhou stranu
nevýhodu
negativních
postojů
společnosti.
Ve
srovnání
s ţenatým muţem má rozvedený méně důvěry ve věcech péče o děti. Právě tento postoj vede naši společnost k podceňování hodnoty, jakou
má
výchovou kultuře
péče jsou
pro
rozvedeného průkopníky.
muţe
otce
Přijímají
nekonvenční 196
posledních desetiletí.
o
a
děti.
Otcové
roli,
která
tak
která
s
výhradní
je
odporuje
v
naší
tradicím
Vzhledem k tomu, ţe rozvodovost v naší
společnosti dosud neustále rostla, se zvyšoval i podíl neúplných rodin v čele s matkou. Přibývalo však, i kdyţ velmi pomalu, také neúplných rodin v čele s otcem. Budou nadále tvořit menšinu mezi neúplnými rodinami, avšak uţ ne tak zanedbatelnou.197
3.3.6 Revoluce v porozvodové péči o děti Tradiční problémy.
řešení
Rodiče
porozvodové
i
soudy
by
péče měli
o mít
děti na
obnáší
mnohé
zřeteli
různé
alternativy řešení, nemělo by se rozhodovat u kaţdé rodiny podle stejného
porozvodového
schématu.
Pro
některé
rodiny
by
bylo
nejlepší, kdyby děti byly svěřeny otci. Vyhýbat se tomuto řešení z
úcty
k
tradici
nemá
ţádný
smysl.
E.
Bakalář
hovoří
o výzkumech, které dokázaly, ţe rozvedení otcové jsou schopni pečovat o své děti a vychovávat je kompetentně a povinnosti spojené se svěřením dítěte zvládají stejně dobře jako matky.198 Mnoho dětí trpí, kdyţ v důsledku rozvodu ztratí jednoho z rodičů. Několik dní v měsíci, ať jiţ s otcem nebo s matkou, je příliš málo jak pro děti, tak i pro rodiče, který nemá děti 196
Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o dětí, Praha, 1995, s. 96, 97. 197 Srov. Moţný, I.: Moderní rodina (mýty a skutečnosti), Brno, 1990, s. 166. 198 Srov. Bakalář, E., Novákovi, M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s. 159.
52
ve své výchově. Na druhé straně rodič, který děti ve výchově má, je péčí o děti neúměrně vytíţen.199 Lepší způsob, jak řešit porozvodovou péči o děti, existuje. Vyţaduje
však
rozhodování
úplně
o
nový
dětech,
přístup, tak
i
revoluci
v
jak
procesu
v
samotném
tvorby
těchto
rozhodnutí.200 Obecně se lze shodovat s názorem R. A. Warshaka, který
tvrdí,
ţe
je
třeba
revidovat
společenské
a
právní
standardy, které řídily rozhodnutí o svěření dětí poslední tři čtvrtiny a
století,
rozvedené
ţe
rodiny
„je
ze
na
čase
sevření
uvolnit
kultu
soudce,
mateřství".
201
právníky Je
nutné
překročit zastaralé předsudky, které dodnes diktují rozhodnutí o
porozvodovém
uspořádání
a
rozšířit
úlohu
rozvedeného
otce
v ţivotě jeho dětí. Moţné
řešení
v
sobě
skrývá
alternativa
společné
nebo
střídavé výchovy.202 Přirozeným, biologicky daným právem dítěte je,
aby
milovalo
oba
své
rodiče
a
aby
touţilo
po
jejich
blízkosti. Toto právo má své právní vyjádření v čl. 18. Úmluvy o právech dítěte, č. 104/1991 Sb., podle něhoţ státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, vynaloţí veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána za
zásada,
výchovu a
ţe
vývoj
oba
rodiče
dítěte. S
mají
tímto
společnou
odpovědnost
ustanovením
koresponduje
ustanovení § 34 odst. 1 zák. o rodině, č. 94/1963 Sb., podle něhoţ rodičovská zodpovědnost náleţí oběma rodičům.203 Změny v současné praxi v rozhodování o svěření dítěte by bylo
moţné
dosáhnout,
kdyby
kulturní
a
právní
předpoklady,
podporující společnou výchovu, nahradily současné předpoklady, podporující výhradní výchovu matky. Presumpce společné výchovy by i 199
institucionalizovala nadále
podílet
na
očekávání,
odpovědnosti
ţe za
se své
oba
rodiče 204
děti.
budou
Největšími
Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 171. 200 Ibidem, s. 171. 201 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 131. 202 Charakteristika společné a střídavé výchovy v kapitole Typy svěřování dětí do výchovy po rozvodu. 203 Srov. Nová, H.: Nezletilé dítě ve střídavé péči, Otec, dítě, rodina, III, 1996, č. 2, s. 12-13. 204 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 197.
53
přínosy
společné
společné
či
střídavé
odpovědnosti
nepříznivých
výchovy
rodičů
rozdělujících
za
je
posilování
výchovu
tendencí,
dítěte, které
pocitu
omezování
jsou
vţdy
s rozvodovou situací spojeny a zajištění práva dítěte na péči a odpovědnost obou rodičů.205 Presumpce společné výchovy by mohla změnit názor společnosti na to, co je po rozvodu „normální″. Atmosféra ve společnosti by pak byla příznivá k rodičům, kteří by po rozvodu pokračovali ve svých rolích jako spolu-rodiče.206 K rozhodnutí o svěření dítěte lze dojít jednou ze tří cest. Oba
rodiče
mohou
souhlasit
s
uspořádáním.
Jeden
rodič
se
jednostranně rozhodne, ţe ponechá péči o děti druhému rodiči, čímţ druhého k roli opatrovníka přinutí. Nebo o dítě „bojují″ u soudu.207 Pokud moţnosti
rodiče
volí
rozhodnout
se
moţnost sami.
soudního
boje,
vzdávají
V některých případech
je
se
třeba
nechat si soudním znalcem vyhotovit posudek, avšak nízká kvalita mnohých znaleckých posudků je další nevýhodou této volby. Dalším záporem soudního řízení je nedostatek času k tomu, aby se soudce mohl vţít do toho, co je pro dítě nejlepší. Účastníci soudního řízení
jsou
navíc
vystaveni
frustraci
a
nepřátelství
druhé
strany. Řešení, jak se vyhnout soudním „bojům″ v opatrovnických záleţitostech, se skrývá v moţnosti rozvodové mediace. Mediace je odborná sluţba psychologa zaměřená na vyšetření sporu, který je
jiţ
nad
zohledňuje dohody,
síly
zájem
mohou
si
účastníků. nezletilých ji
velmi
V
rodinné
dětí. brzy
mediaci
Pokud nechat
se
účastníci schválit
zvláště dosáhnou soudem.
Rolí mediátora je pomáhat účastníkům dospět k dohodě, rozhodnutí je však na nich samotných.208 První porozvodové uspořádání ţivota rodiny nemusí být nutně trvalé. Odklad konečné verze dohody v porozvodovém uspořádání 205
Srov. Nová, H.: Nezletilé dítě ve střídavé péči, Otec, dítě, rodina, III, 1996, č. 2, s. 12-13. 206 Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 197. 207 Ibidem, s. 202. 208 Srov. Bakalář, E.: Mediace (rozvodová), Otec, dítě, rodina, III, 1996, č. 7, s. 5-8.
54
můţe pomoci rodičům, kteří spolupracují, aby z více moţností vybrali tu nejlepší.209 Aby porozvodové uspořádání mělo na děti ten nejlepší vliv, nestačí pouze, aby ho bylo dosaţeno smírnou cestou,
vzájemnou
dohodou
a
aby
bylo
vyřešeno
včas.
Volba
uspořádání musí být podepřena správnými důvody. „Protoţe se to tak
dělá″,
není
210
uspořádání.
rodiče
správným
důvodem
pro
porozvodové
Dvojici často ovlivňují pocity křivdy, touha po
pomstě, úzkost a mohou
jistě deprese.
ţádat
o
Pod
náporem
svěření
dítěte
takových -
nebo
silných citů
se
ho
vzdát
-
z nesprávných důvodů. Také okolí na rodiče často naléhá, aby učinili
nějaké
konkrétní
opatření
v
otázce
svěření
dětí
splňovat
tři
do výchovy.211 Plán
porozvodového
uspořádání
by
měl
poţadavky. Zaprvé by měl být přiměřený současnému věku dítěte a zároveň počítat s jeho potřebami v budoucnu, neměl by vést k
tomu,
aby
se
jeden
rodič
„zabarikádoval″
v
trvalé
roli
jediného vychovatele. Za druhé, plán by neměl přehlíţet různé rodičovské
role,
ale
měl
by
s
nimi
počítat
a
vyuţívat
je.
Za třetí, by plán měl udrţovat smysluplnou citovou, vzdělávací a výchovnou interakci s oběma rodiči.212 Pro rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do výchovy, není důleţité pohlaví rodiče, ale zejména kontinuita péče o dítě a
kontinuita
vztahů.213
Jednoduchý,
pouze
na
pohlaví
rodiče
zaloţený přístup ke svěřování dětí vede k příliš zjednodušeným rozhodnutím. za
cíl
Revoluce
nahrazení
v
porozvodové
jednoho
péči
kultu
o
děti
druhým,
si
nýbrţ
neklade vymanění
rozhodování o svěřování dětí z předsudků a mýtů. Stále větší počet matek si ztěţuje na nespravedlivý systém, který
od
nich
vyţaduje
pracovat
za
dva
rodiče
a
současně
vydělávat na ţivobytí. Rozvedení otcové také stále hlasitěji odmítají roli druhořadých rodičů v ţivotě svých dětí. Trvají na 209
tom,
ţe
i
oni
jsou
schopni
dokonale
pečovat
o
děti
Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 223. 210 Ibidem, s. 226. 211 Ibidem, s. 226. 212 Ibidem, s. 232-233. 213 Ibidem, s. 233.
55
a
vychovávat je.
Toto
stanovisko mohou podloţit důkazy,
jak
zdůrazňuje E. Bakalář.214 Společná výchova a mediace zaujímají pozornost
zákonodárců
i
soudů.
Objevuje
se
však
i
kritika
společné výchovy. Je proto třeba, aby se její výhody dostaly do
obecného
povědomí. K
úspěchu
revoluce v
porozvodové péči
o děti můţe paradoxně přispět nárůst soudních sporů. Kdyţ si matky byly zcela jisty vítězstvím v boji o dítě, zabývalo se jen velmi
málo
otců
myšlenkou
tento
systém
napadnout.
Dá
se
předpokládat, ţe nárůst soudních sporů o dítě také znamená, ţe kult mateřství ztrácí svoji sílu. Atmosféra, kterou tento nárůst doprovází, se dá přirovnat k sociálnímu neklidu, který předchází politickým revolucím. Čas je zralý pro podstatnou změnu. Snad půjde tato změna vpřed a ne vzad a názory a postoje z osmnáctého století nebudou
řídit rozhodování
o
porozvodové
péči
o
děti
ve století jedenadvacátém.215
214
Srov. Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Praha, 2002, s. 161.
56
4. Syndrom zavrţeného rodiče
Do roku 1996 byl syndrom zavrţeného rodiče u nás znám jen menší
skupině
anglickou
dětských
odbornou
psychologů
literaturu.
V
a
psychiatrů,
západní
sledujících
společnosti
je
jev
popouzení dítěte proti druhému rodiči obecně znám jiţ dlouhou dobu, odborně byl však popsán aţ začátkem dvacátého století. Ovšem teprve v 80. letech 20. století si americký psycholog R. A. Gardner jako první povšiml a popsal další charakteristiky tohoto jevu a jeho důsledků. Gardner
si
začal
všímat
vzrůstajícího
počtu
případů,
ve kterých při hádkách o svěření dítěte do výchovy hrály roli „rozvodové jedy″. V některých z těchto rodin se děti přidaly k jednomu z rodičů a spolu s ním druhého rodiče očerňovaly. V průběhu práce si Gardner mezi dětmi, které jednoho z rodičů zavrhly,
povšiml
jistých
podobností.
Mnoho
z
nich
například
neprojevovalo nenávist jen proti rodiči samotnému, ale proti celé a
jeho
rodině.
absurdní
které vzorce
Většina
vysvětlení,
dříve
milovala.
chování,
které
proč
z
také
najednou
Protoţe se
nich se
u
zavrţením
podávala
nenávidí dětí
banální
členy
rodiny,
projevovaly
shodné
souvisely,
zavedl
rodiče
Gardner pro tuto poruchu termín. Nazval je „syndromem zavrţeného rodiče″ (dále jen SZR).216 Gardnerův podrobný popis vzniku, vývoje a projevů tohoto syndromu spolu s návodem pro soudy a terapeuty, jak v takových případech
postupovat,
měl
jak
u
právníků,
tak
u
odborníků
v oblasti duševního zdraví velký ohlas. Samo zavedení termínu umoţnilo
terapeutům
strategie,
které
by
postiţeny.
Nicméně
začít
o
pomohly někteří
této
poruše
rodinám terapeuti
a
mluvit
dětem, mají
a
navrhovat
které
proti
jsou
názvu
jí SZR
námitky.217 Pojem SZR tak vyvolal vlnu rozepří.218 215
Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995, s. 243-244. 216 Srov. Warshak, R. A.: Rozvodové jedy, Praha, 2003, s. 50-51. 217 Ibidem, s. 51. 218 Podrobněji na http://www.warshak.com/.
57
Vydání českého překladu vybraných částí Gardnerovy knihy bylo
iniciováno
Ministerstvem
práce
a
sociálních
věcí
ČR
jako jeden z projektů Roku rodiny, kterým byl vyhlášen rok 1994. Publikaci přeloţil E. Bakalář,
který
na
téma
SZR
publikoval
219
celou řadu studií.
V odborné literatuře nalezneme několik definic SZR, všechny se
z
velké
části
překrývají:
„O
syndromu
zavrţeného
rodiče
hovoříme, dojde-li k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu - tomu hodnému, milovanému - rodiči a současně k
nekompromisnímu
zavrţení
druhého
rodiče,
toho
zlého,
nenáviděného. Děje se tak v rámci rodičovských sporů o svěření dítěte nebo o styk s dítětem.″220 „SZR V
je
častým
(po)rozvodových
průvodním
sporech
někdy
jevem
rozchodu
začne
dítě,
rodičů.
které
mívalo
bezproblémové vztahy k oběma rodičům, být dlouhodobě popouzené a manipulované jedním rodičem (který je má po rozvodu ve výchově - ,programující rodič´) proti druhému rodiči (který se snaţí o kontakty s dítětem - ,zavrţený rodič´) vštěpováním, ţe vše, co s na
ním
souvisí,
programujícím
přijímá,
ale
je
špatné,
rodiči
začne
škodlivé
závislé,
vyvíjet
i
a
a
nebezpečné.
proto
vlastní
Dítě
indoktrinaci
dynamiku
je
nejen
postojů,
aţ
druhého rodiče zavrhne zcela."221 „Jedno z důleţitých diagnostických kritérií SZR je, ţe míra obviňování,
nenávisti
ze
strany
dítěte
je
zcela
nepřiměřená
skutečné vině či nějakému nedostatku zavrţeného rodiče.″222 „Dítě
219
Srov. Bakalář, E.: Syndrom zavrţeného rodiče I a II, Psychologie dnes, IX, 2003, s. 28-29. Bakalář, E., Novák, D.: Syndrom zavrţeného rodiče v České republice (http://www.iustin.cz, 23. 5. 2004). Avšak jiţ v roce 1973 publikovala H. Drábková šest stupňů ovlivňování dítěte rodičem, aby ho tak získal na svou stranu. Jedná se o primitivní vyhroţování a navozování strachu, vnucování nepravdivých proţitků, přesvědčování dítěte, nenápadné působení, formální slušnost, ale nic víc a neúmyslné působení na dítě (srov. Novák, T.: Rodičovské judo, Praha, 2000, s. 16). 220 Bakalář, E.: Průvodce otcovství aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Praha, 2002, s. 110. 221 Švarc, J, Bakalář, E.: Syndrom zavrţeného rodiče. Příčiny, diagnostika, terapie, Praktický lékař, LXXXIV, 2004, č. 1, s. 40-45. 222 Bakalář, E., Novák, D.: Syndrom zavrţeného rodiče v České republice (http://www.iustin.cz/, 23. 5. 2004).
58
se
učí
projevovat
nenávist
vůči
jak
vlastnímu
rodiči
tak
i dalším blízkým osobám z jeho kruhu.″223 Vyvolání a
narušením
ustanovení nařídit
SZR jeho
§
46
ústavní
u
dítěte
řádné
je
jednoznačně
výchovy
zákona
č.
výchovu,
váţným
programujícím
94/1963
Sb.,
jestliţe
je
o
ohroţením
rodičem.
rodině
výchova
Podle
můţe
dítěte
soud váţně
ohroţena. Tou lze rozumět i umístění dítěte na dočasnou dobu do reintegračního
centra.
Soud
můţe
vyuţít
svou
pravomoc
k faktickému odnětí dítěte programujícímu rodiči v rámci výkonu rozhodnutí o změně výchovy podle ustanovení § 273 občanského soudního řádu.224 SZR stejně jako mírnější formy popuzování dítěte plně spadá pod definici Rady Evropy pro týrání dítěte. Citové týrání je Radou Evropy definováno jako „chování, které má váţný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Vystavování dítěte
násilí
nebo
váţným
konfliktům
doma,
násilná
izolace,
omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy má skoro stále pocit strachu, s od
coţ
můţe
rozvíjejícím jednoho
se
způsobit nebo
rodiče
jiţ
úmyslně
ublíţení″.225
citové rozvinutým
izolováno,
SZR
bývá
omezováno
Dítě obvykle
ve
svém
přirozeném vztahu s druhým rodičem a je u něj vyvoláván strach z kontaktu s tímto rodičem.226 O tematiku SZR postupem času projevila zájem řada dalších profesí:
psychologové,
manţelští
poradci,
psychiatři,
soudní
znalci, soudci i advokáti. České soudy se s problematikou SZR setkávají
jiţ
problematika,
řadu
let,
spojená
lze
převáţně
dokonce se
konstatovat,
znemoţňováním
ţe
styku
tato s
tím
rodičem, kterému nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, tvoří značnou část opatrovnických kauz. Novela zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, která nabyla účinnosti od 1. 8. 1998, převzala původní dikci ustanovení § 223
32,
podle kterého mají rozhodující
úlohu
Jedlička, J.: Syndrom zavrţeného rodiče (http://www.iustin.cz/, 23. 5. 2004). 224 Srov. propagační materiály Olivovy dětské léčebny, vydalo sdruţení „Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″ v roce 2004. 225 Ibidem. 226 Ibidem.
59
ve
výchově
dětí
jeho
rodiče,
ale
pro
případ
nerespektování
tohoto ustanovení jedním z rodičů nově uvádí v ustanovení § 27 odst.
2
zmiňovaného
zákona,
ţe
bránění
oprávněnému
rodiči
ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je povaţováno za
změnu
poměrů,
vyţadující
nové
rozhodnutí
o
výchovném
prostředí. S tím do značné míry souvisí i ustanovení § 27 odst. 4 téhoţ zákona, podle kterého můţe nyní soud upravit i styk dítěte s jeho sourozenci a prarodiči. V
praxi
samozřejmě
opatrovnické
soudy
opatrovnických
soudů,
povinnou o
asistencí
zrychlení
záleţí
na
postupují. které u
se
kaţdého
rozhodování
v
tom,
Při
po
1.
jak
operativně
dnešním 8.
1998
rozvodového
zatíţení
dále
zvýšilo
řízení,
můţeme
opatrovnických
věcech
spíše
pochybovat. Jestliţe pak odvolací soud bude s konečnou platností rozhodovat o případné změně výchovy, tedy o svěření nezletilého dítěte do výchovy druhému rodiči, aţ kupříkladu po dvou letech, coţ je v současnosti běţné časové rozpětí mezi podáním návrhu a konečným rozhodnutím ve věci, potom psychické účinky SZR mohou být tou dobou jiţ takové, ţe bude pro dítě z hlediska jeho dalšího
stresu
(programujícího)
často
menším
rodiče,
neţli
zlem jeho
ponechání svěření
u do
původního výchovného
prostředí rodiče zavrţeného.227 V České republice však dosud neexistuje obecné povědomí o SZR, tematika zatím není zařazena do vzdělávání lékařů, soudců a
sociálních
pracovníků.
Chybějí
reintegrační
zařízení
a neprovádí se systematický výzkum této problematiky, přestoţe jiným oblastem týrání dětí se věnuje relativně více pozornosti. Těţké
formy
SZR228
vyţadují
oddělení
dítěte
od programujícího rodiče a jeho zařazení do programu reintegrace v rámci lůţkového zařízení.229
227
Srov. Bakalář, E., Novák, D.: Syndrom zavrţeného rodiče v České republice (http://www.iustin.cz/, 23. 5. 2004). 228 Gardner rozděluje SZR podle míry zavrţení do tří stupňů: mírný, střední a silný (srov. Gardner, R. A.: Syndrom zavrţeného rodiče, zkrácený překlad původní Gardnerovy publikace, Praha, 1996, s. 97-99). 229 Srov. Jedlička, J.: Syndrom zavrţeného rodiče (http://www.iustin.cz/, 23. 5. 2004).
60
4.1 Reintegrační zařízení Reintegrační v
příjemném
společně
zařízení
prostředí,
pracují,
bývá
kde
umístěno
odcizené
připravují
relativně
dítě
jídlo,
a
hrají
izolovaně
zavrţený hry,
rodič
sportují.
Zavrţený rodič přijede proškolený, nevtírající se, připravený na počáteční
nenávist
negativismus, hranou
dítěte
přecházející
postupně
„lhostejnost″, okukování,
v
běţný
zájem. Začátek
terapeutického pobytu v reintegračním zařízení bývá dramatický, ale dramatické jsou i kladné výsledky.230 V našich podmínkách jsou tyto postupy právně moţné. Změna výchovy je doporučována aţ v případě, kdy programující rodič opakovaně
a
bezdůvodně
brání
oprávněnému
styku
s
dítětem.
Bohuţel i na rozhodnutí o styku se u českých soudů čeká někdy celé dlouhé roky - např. proto, ţe soudce nechce rozhodnout o styku s dítětem bez znaleckých posudků. První kontakty dítěte se zavrhovaným rodičem můţe řídit terapeut. Teoreticky můţe soud vyuţít i prostředí jeslí či druţiny ve škole. Přestoţe platná legislativa relativně
v
České
často
republice
setkáváme
s
je
dostatečná,
tendencí
soudců,
v
praxi
se
sociálních
pracovnic, terapeutů i znalců smířit se s rozšířenou sociální patologií zavrhování jednoho z rodičů proto, „aby dítě nebylo stresováno″.231
230
Jsou popisovány hluboké emoční katarze, kdy se při společné činnosti objeví vytěsněné kladné emoce, ustoupí napětí, komunikace se normalizuje. Dítě je pak terapeutem přiměřeně poučeno o situaci. Vztah k programujícímu rodiči projde krizí, ale obvykle se nezhorší, naopak vyzraje: dítě bývá k programujícímu rodiči chápavější a vůči programování imunní (srov. Švarc, J., Bakalář, E.: Syndrom zavrţeného rodiče. Příčiny, diagnostika, terapie, Praktický lékař, Praha, LXXXIV, 2004, č. 1, s. 40-45). 231 Pro konkrétní představu o výskytu SZR v České republice můţeme uvést některé statistiky: Na příklad v roce 1996 bylo v České republice rozvedeno celkem 33 113 manţelství, z toho 23 438 manţelství s nezletilými dětmi, jichţ bylo celkem 34 670. V uvedeném roce bylo zhruba 89,5% dětí svěřeno do péče matky, coţ v přepočtu činí 31 030 dětí. Řekneme-li, ţe jen 50% z těchto dětí bylo popuzeno proti otci, pak jde o 15 515 dětí. Pouţijeme-li Gardnerova schématu, kdy SZR rozděluje podle stupně zavrţení na mírný, střední a silný, pak můţeme říci, ţe jedna třetina (coţ je 5 172) těchto dětí byla popouzena mírně, druhá třetina středně a zbývající třetina silně. Řekněme dále, ţe u 90% silně popouzených dětí (4 655 dětí) a u 50% dětí popuzených středně silně (2 586 dětí) se vyvine SZR. Dostáváme se tak k číslu něco přes sedm tisíc (přesně řečeno 7 241) dětí, které si kaţdoročně do ţivota odnáší váţné psychické poznamenání (srov. Bakalář, E., Novák, D.: Syndrom zavrţeného rodiče v České republice, http://www.iustin.cz/, 23. 5. 2004).
61
Nejúčinnější
terapeutickou
moţností
je
omezení
vlivu
programujícího rodiče, coţ můţe učinit pouze soud. V zahraničí jsou jiţ zkušenosti s terapií SZR formou deprogramování dětí se SZR ve specializovaných zařízeních (pobytových, lůţkových). Terapie záleţí na formě SRZ:232 V případě lehké formy SZR výchova nejčastěji zůstává u programujícího rodiče, soud určí terapeuta řídícího
zpočátku
styk
s
dítětem,
při
nespolupráci
programujícího rodiče jsou ukládány sankce (napomenutí, pokuty, obecně prospěšné práce, odsouzení, aţ po změnu výchovných poměrů - odebrání dítěte). V případě těţší formy SZR dochází ke změně výchovy
(od
programujícího
k
zavrţenému
rodiči),
soud
určí
terapeuta a monitorovaný kontakt dítěte s programujícím rodičem. Můţe být vyuţito reintegrační zařízení. V případě těţké formy SZR soud nařídí program pro dočasný pobyt dítěte v reintegračním zařízení, kde probíhá terapie specializovaná na SZR, aby byl obnoven vztah se zavrţeným rodičem. Podle E. Bakaláře a J. Švarce platí, ţe, pokud se rodič, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, rozhodne, ţe druhý rodič dítě jiţ neuvidí, pak vţitá praxe českého rozvodového systému nabízí druhému rodiči jen zdlouhavý, náročný a nákladný postup, přestoţe moţností
platná jednat
legislativa daleko
umoţňuje
efektivněji.
soudům Kdyby
a
úřadům soudy
více začaly
bez průtahů vyuţívat uvedených zákonných postupů, zavládlo by povědomí o tom, ţe maření styků s dítětem můţe být potrestáno a výskyt SZR i jeho důsledků by se mohl sníţit.233
232
Srov. propagační materiály Olivovy dětské léčebny, vydalo sdruţení „Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″ v roce 2004. 233 Srov. Švarc, J., Bakalář, E.: Syndrom zavrţeného rodiče. Příčiny, diagnostika, terapie, Praktický lékař, Praha, LXXXIV, 2004, č. 1, s. 40-45.
62
5. Shrnutí
Obyvatelstvo sleduje
zhruba
České
republiky
vzorce
chování
ve
svém
typické
rozvodovém pro
chování
celou
Evropu
a v širším slova smyslu pro celou západní civilizaci. Sílící prosazování
individuálních
zájmů
nad
zájmy
rodinnými
vede
k častějším rozpadům rodin. Pravděpodobnost zániku manţelství rozvodem u nás od počátku spolehlivější statistické evidence to znamená od poloviny 20. století - stále stoupá a rozvodů přibývá,
a to i
přes kolísání způsobená
společenskými zlomy
i změnou zákonů a jejich aplikace. Dosud převaţovala praxe, podle níţ bývají nezletilé děti většinově svěřovány
do
výchovy
matkám,
do
výchovy otcům
jen
velmi zřídka. Není však ţádný důvod k tomu, aby byli otcové v
řízeních o
svěření
dětí
do
výchovy diskriminováni.
Zaţitý
pohled na svěřování dítěte do výchovy po rozvodu znamená sice zjednodušení
nesnadného
rozhodování
pro
soud,
avšak
vnucuje
rodinným příslušníkům s různými potřebami vţdy stejná řešení. Kulturně-společenská
konvence
ve
prospěch
individuální
výchovy matek je ovšem tak silná, ţe se jí podřizuje přibliţně 90% rozvádějících se rodin. Ţeny, které tak nečiní, musí čelit společenským odsudkům a pocitům viny. Většina rozvádějících se dvojic předpokládá, ţe otec se bude muset vzdát blízkého vztahu k dětem, a to ţe je přirozený důsledek rozvodu, nikoliv artefakt společenské konvence.234 V současné době se tato praxe, i kdyţ velmi pomalu, začíná měnit. Názory, které dogmaticky preferují výhradní výchovu matky a
234
výhradní
výchovu
otce
zavrhují,
nejsou
správné.
Výzkumy 235
Srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1996, s. 169. 235 Jak uvádí např. R. A. Warshak ve své knize „Revoluce v porozvodové péči o děti″ (srov. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1996) nebo E. Bakalář ve své knize „Průvodce rozvodem″ (srov. Bakalář. E., Novákovi M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996). J. Vaca ve svém článku píše o problematice soudních sporů o děti a o tom, ţe kabinet chce zamezit tomu, aby hádky rodičů ničily jejich vztahy s dětmi tím, ţe se urychlí projednávání těchto sporů (Vaca, J.: Za tahanice o děti hrozí tvrdší tresty, MF Dnes, http://mfdnes.newtonit.cz/, 22. 11. 2004).
63
ukazují, ţe jsou to často otcové, kteří jsou schopni péči o dítě zabezpečit
lépe.
Sílící
vědomí
o
nedostatcích
tradičního
přístupu ke svěřování dětí a k porozvodovému uspořádání vedlo některé rodiny k zintenzivnění společenského diskurzu o této problematice a k tomu, ţe hledají jiný přístup, který by umoţnil větší účast otců.
64
II. „OTCOVSKÁ SDRUŢENÍ″ V ČESKÉ REPUBLICE
Otcovská
aktivistická
sdruţení
-
česká
i
zahraniční
-
si pravidelně stěţují na podjatost soudců, sociálních pracovnic i znalců. Pokus o odborný výklad podal E. Bakalář, který uvádí tyto
moţné
vnímáno
příčiny
jako
toho,
co
podjatost:
je
otci
lepší
u
opatrovnických
dovednosti
ţen
soudů
přesvědčit
posuzovatele sporu, rivalita mezi muţi, vyšší míra solidarity mezi ţenami, obecně lidská tendence podpořit spíše slabšího, přesněji řečeno toho, kdo se tak jeví.236 Podobně
jako
v
ostatních
zemích
západoevropské
kultury
můţeme i v našich zeměpisných souřadnicích pozorovat jiţ delší dobu
určitou
„krizi
otcovství″, 237
instituce
manţelství″.
Tato
„krizi
skutečnost
rodiny″ mohla
a
„krizi
být
jednou
z moţných příčin vzniku „otcovských sdruţení″. V současné době v České republice existují následující organizace zaměřené na otcovskou problematiku:
„Unie otců -
Otcové za
práva dětí″,
„Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a
prarodičů″,
„Sdruţení
za
dodrţování
práv
dětí
a
rodičů″,
sdruţení „K 213″. Do kapitoly o „otcovských sdruţeních" jsem zařadila
také
podkapitolu
o
„Poradně
pro
rozvodové
problémy
s dětmi", která není sdruţením, nýbrţ ţivností.
1. Unie otců - Otcové za práva dětí Sdruţení rozvodovými dětmi.
a
Jedná
„Unie
otců
-
porozvodovými se
o
Otcové
za
problémy
registrované
práva
dětí″
spojenými
občanské
s
sdruţení
se
zabývá
nezletilými ve
smyslu
zákona č. 83/1990 Sb. v platném znění. Sdruţení „Unie otců Otcové za práva dětí" bylo registrováno v bývalém Československu v
236
roce
1988
jako
„Svaz
muţů″.
Zcela
z
ilegality
však
Srov. Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Praha, 2002, s. 199.
65
reprezentanti otců vystoupili aţ po listopadu 1989. V roce 1992 došlo ke změně názvu na „Unii otců a muţů″, od roku 1994 nese sdruţení
současný
organizace. v o
Praze,
název,
„Unie
má
otců
dvě
nejstarší
-
který Otcové
pobočky,
odborně
v
nejlépe za
Plzni
vedenou
vystihuje
práva a
v
dětí″,
se
Olomouci.
organizací
cíle sídlem
Jedná
otců.
se
Předsedou
organizace je D. Nebeský, místopředsedou V. Bartoš. Podstatou a cílem je úsilí o optimální fungování rodiny a plnohodnotnou výchovu
dětí.
Sdruţení
zastává
názor,
ţe
u
mládeţe
dochází
ke ztrátám a škodám, nepodílí-li se na výchově otec. „Unie otců - Otcové za práva dětí″ se podílí na zavádění moderních metod, které pomáhají zmírnit negativní dopad krizí v partnerských či manţelských vztazích. Její činnost vychází z Listiny základních práv
a
svobod,
z
Mezinárodní
úmluvy
o
právech
dítěte
a z obecných humanistických principů. „Unie otců - Otcové za práva dětí″
se
snaţí
napravovat
skutečnost,
ţe
právní
praxe
soudů je opoţděná o zhruba třicet let za odbornými poznatky v otázkách rodiny. Sdruţení je zatím financováno pouze z členských příspěvků a nemá stálou kancelář. Pořádá však členské schůze a schůze výboru.
Členem
organizační
sdruţení
řád
a
se
jedná
v
můţe
stát
duchu
kaţdý,
kdo
programového
dodrţuje
prohlášení.
Vzdělání, profese či věk zde nehraje roli. „Unie otců - Otcové za
práva
Členkami
dětí″ jsou
však téţ
nesdruţuje justicí
pouze
muţe,
diskriminované
ale matky
také a
ţeny.
zejména
babičky. Tím, ţe se otcové, které státní moc odtrhává od dětí, scházejí, zjišťují, ţe v podobné situaci se neocitli sami, ţe proces masového odtrhávání probíhá podle stejné šablony a se stejným výsledkem
i u
ostatních. Společně
si
mohou předávat
zkušenosti z „boje″ o vlastní děti a zkušenosti s konkrétními soudci,
pracovníky
OPD,
odborníky
a
advokáty.
Jako
zástupci
veřejnosti se vzájemně účastní soudních jednání, coţ je pro otce velkou podporou. Členové sdruţení mohou být přítomni také při předávání 237
dětí
mezi
rodiči,
aby
tak
mohli
o
události
mohli
Srov. Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Praha, 2002, s. 199.
66
učinit případné svědectví. Někteří členové „Unie otců - Otcové za práva dětí″ téţ otce zastupují u soudních jednání.238
2. Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů Sdruţení
vzniklo
v
roce
1996.
Od
roku
1999
převzalo
vydávání časopisu „Otec, dítě, rodina″, který danou problematiku mapuje poněkud netradičním, o to však potřebnějším způsobem. Sdruţení
je
rovněţ
v
kontaktu
s
podobnými
organizacemi
v zahraničí. Sídlo má v Praze, nemá však zatím stálou kancelář, zmocněncem
a právním
poradcem
praţské pobočky
je
L.
Patera.
Členem se můţe stát kterýkoli diskriminovaný rodič či prarodič bez ohledu na věk, vzdělání či profesi. Sdruţení je financováno z členských příspěvků a sponzorských darů, poskytuje poradenství a
právní
pomoc,
pořádá
pravidelné
konference.
„Spravedlnost
dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů" má také rozsáhlé internetové stránky, na kterých je moţné nalézt řadu odborných příspěvků, informací, kontaktů a doporučení.239 O
postojích
následující
a
sdělení
o
obsahu
jeho
činnosti
členů
L.
sdruţení
Patery,
N.
vypovídá Pedoviče,
P. Kotana, L. Choce, J. Fialy, kteří také více či méně úspěšně „bojují″ o to, aby směli vychovávat své děti: „Jsme rozhořčeni hrubým
porušováním
strukturami, právními
našich
které
předpisy,
neplní ani
práv své
i
práv
našich
povinnosti
bezprostředně
dětí
státními
stanovené
závaznými
českými
mezinárodními
smlouvami o lidských právech; vadí nám nezákonnosti, podvody a lţi státních struktur. Podáváme proto ţaloby proti českému státu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku a chceme tak dosáhnout nápravy bezpráví, které je na nás i našich dětech dlouhodobě
pácháno.
Chceme
upozornit
mezinárodní
orgány
na systematické porušování základních práv rodičů a jejich dětí 238
Informace o sdruţení jsem čerpala z jeho (http://www.unieotcu.olomoucko.com/, 14. 2. 2004). 239 http://www.iustin.cz/.
internetových
stránek
67
českými státními strukturami, na státem řízenou diskriminaci. Chceme zastavit společenskou patologii, která se českým státem šíří
jako
mor,
chceme
přimět
české
státní
struktury
k respektování lidské přirozenosti rodinných vztahů.″ Sdruţení vyzývá podobně diskriminované otce, aby se k ţalobám přidali a svou stíţnost zaslali na adresu Evropského soudu pro lidská práva.240
3. Sdruţení za dodrţování práv dětí a rodičů „Sdruţení za dodrţování práv dětí a rodičů"
vzniklo v roce
1997. Má přibliţně 100 členů. Sdruţení je řádně registrováno u MV ČR jako „Sdruţení za dodrţování práv dětí a rodičů v České republice″. Sdruţení má bohaté zkušenosti s diskriminací otců, nedodrţováním mezinárodních úmluv a systémovým zneuţíváním dětí státním aparátem v České republice. Sídlo má v Praze. Sdruţení
poskytuje
poradenství
diskriminovaným
otcům.
Podmínkou je pouze zaplacení minimální částky 300,- Kč. Členové sdruţení
na
problematice
základě
vlastních
diskriminovaným
zkušeností
otcům
poradí,
se
soudy
v
dané
jak
mohou
ušetřit
mnohdy značně vysoké finanční částky. Český opatrovnický systém je
podle
názoru
členů
sdruţení
zaloţen
proti
otcům
a diskriminuje je. Otcům sdruţení doporučí soudní psychology, soudní znalce, obhájce. Pomáhá jim vypracovat postup, jak o svá práva
účinně
bojovat.
Zároveň
dodává
diskriminovaným
otcům
sebedůvěru a důstojnost, která je jim u soudu, kde je jejich rodičovská role - podle názoru sdruţení - často znevaţována, sniţována. demonstrací.
K
činnosti Nabídka
organizace
sdruţení
se
patří nevztahuje
také
pořádání
na
rozvedené
241
matky.
240
Informace o sdruţení jsem čerpala (http://www.iustin.cz/, 14. 2. 2004).
z
jeho
internetových
stránek
68
4. Sdruţení K 213 Sdruţení
K
213
bylo
zaloţeno
v
březnu
roku
2004
třemi
zakladateli, kteří jsou současně členy sdruţení „Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″. Během čtyř měsíců působení
získalo sdruţení
hlavním
zrušení
cílem
je
prosadit
§
213
120 členů. Trestního
Jeho
zákona
č. 140/1961 Sb., který ve svém prvním odstavci stanovuje, ţe „kdo
neplní,
vyţivovat
byť
nebo
i
z
nedbalosti,
zaopatřovat
jiného,
svou bude
zákonnou
povinnost
potrestán
odnětím
svobody aţ na jeden rok″. Smyslem této snahy není, jak se můţe na první pohled zdát, uniknout
placení
soudem
určeného
výţivného,
nýbrţ
prosazení
toho, aby sankcí za neplnění vyţivovací povinnosti nebylo odnětí svobody,
nýbrţ
exekuce
na
plat
či
na
majetek,
coţ
by
bylo
smysluplnější a efektivnější především pro oprávněné k čerpání výţivného - tedy pro děti. Myšlenka vychází z toho, ţe uvězněný dluţník
své
závazky
nemůţe
splatit
a
také
následný
záznam
v trestném rejstříku mu ztíţí moţnost získat zaměstnání a dluhy tak uhradit. Pokud by se v případě neplacení výţivného pouţila jako sankce exekuce, získané peníze by bylo moţné téměř ihned pouţít na splacení dluhů na výţivném a zajistit tak oprávněné děti. Snaha odstranit tento paragraf se opírá také o fakt, ţe spolu se Slovenskem je Česká republika jedinou zemí Evropské unie, kde paragraf tohoto charakteru existuje.242
241
Informace o sdruţení jsem čerpala z jejich (http://www.volny.cz/pomoc_detem/, 14. 2. 2004).
internetových
stránek
69
5. Poradna pro rozvodové problémy s dětmi „Poradna pro rozvodové problémy s dětmi″243 je pravděpodobně jediným
odborným
pracovištěm
zabývajícím
se
otcovskou
problematikou. Je provozována v Praze 7 od roku 1992. Poradna je zaměřena
na
na
a
otce
dosud opomíjený, jejich
avšak důleţitý
prostřednictvím
i
na
článek
další
rodiny
členy
-
rodiny.
Poskytuje poradenské sluţby otcům, kteří jsou buď v rozvodovém řízení (s problematikou svěření dítěte do výchovy), nebo po něm (s problematikou v porozvodovém styku s dítětem). Otcové tvoří přibliţně 90% klientely, zbytek jsou matky s obdobnými problémy. Na
poradnu
se
můţe
obrátit
také
rodič,
který
má
problémy
s výchovou dětí. Během dvanáctileté existence poradny (od roku 1992 do roku 2004)
ji
navštívilo
poskytnuta stíţnost
přibliţně
poradenská
klientů
Poradny
postavení nerovnoprávné kteří
po
sluţba
rozvodu
pro
strany.
ztrácejí
2 a
000
klientů,
odborná
otce
je,
pomoc.
Pravidelná zakouší
Nejčastěji přicházejí
otcové,
s
u
byla
soudu
kontakt
ţe
jimţ
dětmi.
Určitou
část
klientely tvoří případy, kdy z objektivních materiálů vyplývá, ţe lepší výchovné předpoklady má otec, ţe jeho péči by děti, zvláště
starší
rozvodového
chlapci
řízení
preferovali,
schematickým
avšak
soud
rozhodnutím
je
v
přesto
rámci svěří
do výchovy matce.244
242
Informace o sdruţení jsem čerpala z rozhovoru s jeho Fialou, 28. 6. 2004. 243 Původní název zněl „Poradna pro otce". 244 Informace o „Poradně pro rozvodové problémy s z rozhovoru s E. Bakalářem ze dne 22. 11. 2004 a z rozvodem pro všechny zúčastněné″ (srov. Bakalář, E., Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996, s.
zakladatelem Ing. J. dětmi″ jsem čerpala jeho knihy „Průvodce Novákovi, M. a D.: 232-234).
70
III. ANALÝZA ROZHOVORŮ
1. Rozhovory s „organizovanými otci″
Rozhovory
jsem
vedla
se
členy
„otcovských
sdruţení″
„Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″, „Sdruţení za dodrţování práv dětí a rodičů", „Unie otců - Otcové za práva dětí" a sdruţení „K 213". Jednalo se o
otce,
kteří se
zapojili
do
činnosti
jednotlivých
sdruţení
hlavně proto, ţe jim děti nejen nebyly svěřeny do výchovy, ale potýkají se i s problémy při uskutečňování soudem upraveného styku s vlastními dětmi. V této skupině otců jsem absolvovala patnáct rozhovorů. Děti všech dotazovaných „organizovaných otců" byly svěřeny do výhradní výchovy matky, coţ je nejcharakterističtějším znakem skupiny.245
Střídavá
či
společná
výchova
nebyla
určena
ani
v jednom z případů. Zabývala jsem se také tím, jaké návrhy o
svěření
dětí
do
výchovy
respondenti
u
soudu
podali.
Nejčastějším případem bylo, ţe oba rodiče ţádali o svěření dětí do
své
výhradní
výchovy.246
Někteří
dotazovaní
otcové
by
souhlasili i se střídavou výchovou247 nebo ji přímo poţadovali.248 Na tuto alternativu však matky dětí nebyly ochotné přistoupit. V některých případech otcové souhlasili s řešením, aby byly děti svěřeny do výchovy matky.249 245
Dvěma z respondentů byly děti na určitou dobu svěřeny do jejich výhradní výchovy, následně došlo ke změně výchovy a děti byly svěřeny matkám (srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/2). 246 Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/2, A/3, A/4, A/13. V jednom případě otec původně souhlasil s tím, ţe děti budou svěřeny matce, ale vzhledem k tomu, ţe se ukázalo, ţe matka podle jeho názoru i názorů odborníků není zcela způsobilá děti vychovávat a pečovat o ně, zaţádal o změnu výchovy a o svěření dětí do své výhradní výchovy (srov. rozhovor A/8). 247 Srv příloha VII., rozhovor A/3. 248 Srov. příloha VII., rozhovory A/14, A/15. 249 Otcové s tímto řešením souhlasili z důvodů, ţe matka zůstala v jejich původně společném bytě, matka byla s dítětem v době rozvodu na mateřské dovolené, chtěli děti ušetřit dlouhým soudním sporům apod., nebo také proto, ţe viděli své šance na to, aby děti získali do své nebo střídavé výchovy jako nereálné. Předpokládali také, ţe se budou nadále podílet na výchově svých dětí
71
Dvanáct z patnácti dotazovaných „organizovaných otců" se vyjádřilo tak, ţe k dohodě mezi rodiči ohledně porozvodové péče o děti nedošlo, ţe musel rozhodnout soud nebo řízení stále ještě probíhá.250 Z toho plyne, ţe pouze ve třech případech ve skupině otců, kterým děti nebyly svěřeny do výchovy, došlo mezi rodiči dětí ke vzájemné dohodě.251 Oslovení „organizovaní otcové" v podstatě zastávají názor, ţe pokud matka dítě chce a není vyloţeně nevhodným rodičem, soud jí dítě svěří a otec téměř nemá šanci na to, aby dítě do své výchovy
získal.
O
problematice
nesvěřování
dětí
otcům
se
v posledních letech relativně hodně mluví a otcům jsou známy statistiky,
které
svědčí
o
téměř
naprosté
preferenci
matek
v opatrovnických záleţitostech. Mnoho otců tak svůj „boj″ o děti raději
vzdá,
neţ
by
vystavovali
sebe,
ale
hlavně
děti,
dlouholetým soudním přím a s nimi spojenými problémy, jakými můţe být např. ztráta zaměstnání, finanční nedostatek, četné návštěvy
psychiatrů
za
účelem
vyhotovení
znaleckých
posudků
apod. Co se soudní úpravy styku otce s dětmi týká, je moţné rozdělit sledované případy do tří skupin. První byl standardně upravený styk, tzn. sudé víkendy a k tomu v některých případech část prázdnin či svátků. Tímto způsobem byl upraven styk s dětmi osmi otcům.252 Druhou skupinou byl omezený styk, tzn. schůzky otce s dětmi pouze na půdě odborného pracoviště a ve velmi
(srov. příloha VII., rozhovory A/6, A/11, A/5). Další dva respondenti se vyjádřili tak, ţe s návrhem matky souhlasili, aniţ by svůj postoj nějak vysvětlovali (srov. příloha VII., rozhovory A/8, A/9). Otci, jehoţ syn se narodil aţ v době po rozvodu, nic jiného neţ přistoupit na alternativu, ţe syn zůstane s matkou, nezbývalo (srov. příloha VII., rozhovor A/12). V podobné situaci se ocitl také otec, který se během rozvodového řízení dozvěděl, ţe není biologickým otcem dítěte (srov. příloha VII., rozhovor A/10). 250 Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/2, A/3, A/4, A/7, A/8, A/10, A/11, A/12, A/13, A/14, A/15. 251 Srov. příloha VII., rozhovory A/5, A/6, A/9. 252 Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/2, A/4, A/5, A/6, A/11, A/14, A/15. Pozoruhodným jsem shledala případ otce dvouletého syna, jemuţ bylo soudem určeno, ţe se s dítětem můţe stýkat, kromě sudých víkendů od soboty ráno do neděle, také dva týdny o prázdninách, dva dny o vánočních prázdninách, jednou za dva roky o jarních prázdninách a jednou za dva roky o velikonocích. Pozoruhodné na tomto případě je skutečnost, ţe se otec se synem stýkal častěji před tím, neţ soud vydal předběţné opatření. Otec vycházel z toho, ţe, kdyţ styk ještě není nijak upraven, mají oba rodiče právo na polovinu volného času dítěte. Syna si tedy po dohodě s matkou vyzvedával kaţdý víkend a alespoň v
72
omezeném
čase. Tímto
způsobem
byl upraven styk šesti
otcům.
Jednalo se o případy, kdy byly vztahy otců s dětmi jiţ dlouhou dobu s
narušovány.253
dítětem
Třetí
vzdal.
variantou
Setkala
jsem
bylo,
se
ţe
pouze
s
se
otec
jedním
styku
takovým
254
případem.
Motivace ke členství v „otcovských sdruţeních" Respondenti se o existenci sdruţení dozvídali nejčastěji na
základě
znalecké
informací
posudky.
psychologů,
Další
cestou,
kteří
jak
jim
kontakty
vypracovávali na
jednotlivá
sdruţení získali, byly informace v tisku či rada jejich známých, kteří se případně potýkali se stejnými problémy. Jinou moţností, jak
se
respondenti
zkontaktování
napojili
prostřednictvím
na
„otcovské
doporučení
organizace"
(např.
v
bylo
Senátu
či
od jiného sdruţení), kterého se jim dostalo, kdyţ hledali pomoc v od
obtíţné dětí.
situaci spojené Hovořila
jsem
s
také
rozvodem a přímo
se
následným odloučením zakladatelem
sdruţení
„Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″ a s jednatelem „Sdruţení za dodrţování práv dětí a rodičů″. Situaci
dokresluje
výrok
vysokoškolsky
vzdělaného
otce,
ţijícího na venkově, který má z manţelství dva syny, s nimiţ se nesetkal jiţ tři roky: „Protoţe uţ jsem nevěděl, kdo by se mě proti takové zvůli zastal. Šel jsem do Senátu a tam jsem dostal telefon na pana Pateru.″255 Motivem pro členství ve sdruţení byla u všech respondentů především potřeba
najít pomoc
v
dané obtíţné
osobní
situaci
jednom všedním dni. Kdyţ soud styk upravil, došlo tedy k redukci času, který otec se synem dříve trávil. (srov. příloha VII., rozhovor A/11). 253 Srov. příloha VII., rozhovory A/3, A/7, A/8, A/9, A/12, A/13. 254 Otec se však styku s dítětem nevzdal proto, ţe by o dítě neměl zájem, ale proto, aby otec dítě ušetřil sporům mezi rodiči. Dcera se však sama rozhodla, ţe se s otcem stýkat chce a v současné době udrţují vřelý vztah, zatímco s matkou dcera přerušila veškeré kontakty (srov. příloha VII., rozhovor A/10). 255 Srov. rozhovor A/6. Dotazovaný otec dvanáctiletého syna, narozený roku 1946, vysokoškolsky vzdělaný, dosud nerozvedený, se o sdruţení dozvěděl na manifestaci S odstupem let však jiţ nevěděl, o jakou manifestaci se jednalo (srov. příloha VII., rozhovor A/2).
73
spojené s rozvodem. Druhým důvodem, proč se dotazovaní stali členy
„otcovských
sdruţení"
byla
často
také
snaha
svými
zkušenostmi, radou a pomocí přispět dalším otcům s obdobnými problémy. Všichni
dotazovaní
„organizovaní
otcové"
naprosto
jednoznačně shledávají činnost jednotlivých sdruţení za velmi přínosnou, právě proto je kontaktovali a stali se jejich členy. Jsou
přesvědčeni,
ţe
činnost
„otcovských
organizací"
můţe
přispět ke zlepšení situace rozvedených otců, ale nejen otců, nýbrţ i matek či prarodičů, ale zejména dětí, o něţ jde - jak bylo
respondenty
opakovaně
zdůrazňováno
-
dotazovaným
otcům
v prvé řadě. Šanci na změnu - podle výpovědí respondentů nespravedlivé a rodičům i dětem škodlivé situace - vidí dotazovaní především v aktivní činnosti zástupců sdruţení u soudních jednání. Naději vkládají i do projednávání společně podaných ţalob Mezinárodnímu soudu
ve
Štrasburku,
kterými
ţalují
Českou
republiku
pro diskriminaci otců v českém opatrovnickém soudnictví. O tom, jak respondenti jednotlivá sdruţení hodnotí, svědčí např. výrok „organizovaného otce" dvou dcer, který jiţ osm let u soudu bojuje o to, aby se s nimi mohl vídat: „Myslím, ţe sdruţení vyvíjí v dnešní době maximální činnost na ochranu otců a jejich práv. Nevím o ničem jiném, co by bylo pro mě v dané situaci lepší…"256 O vzniku myšlenky zaloţit sdruţení „Spravedlnost dětem Sdruţení i
o
pro
obsahu
ochranu jeho
práv
dětí,
činnosti
rodičů
hovoří
a
jeho
prarodičů", zakladatel,
ale otec
patnáctiletého chlapce, narozený roku 1963: „…S několika kolegy jsme sdruţení Spravedlnost dětem zaloţili v roce 1996. V té době se jiţ několik let vleklo rozvodové řízení mezi mnou a mou ţenou o
otázce
a
bezpráví,
myšlenka
svěření
syna
kterému
zaloţit
do
jsem
sdruţení.
péče. jiţ
V
reakci
několik
Chceme
let
pomáhat
na
tuto
situaci
vystaven,
vznikla
muţům,
kteří
se
dostávají do téţe situace, v jaké se nacházím já… Podali jsme také ţaloby proti českému státu k Evropskému soudu ve Štrasburku
74
a
chceme
tak
dosáhnout
nápravy
bezpráví,
které
je
na
nás
a našich dětech dlouhodobě pácháno. Chceme upozornit mezinárodní orgány
na
systematické
porušování
základních
práv
rodičů
a jejich dětí českými státními strukturami, na státem řízenou diskriminaci. Můţeme svými
ţalobami uspět
a
dát
tak příklad
ostatním.″257 Otec, kterého jeho téměř třináctiletý syn přičiněním matky vůbec nezná, shledává přínos sdruţení, jehoţ je členem, zejména v
účasti
jeho
členů
při
soudních
řízeních:
„Je
to
jedna
nátlaková skupina na naše soudce, aby dodrţovali zákony. Určitě to
dětem
můţe
pomoci.
,Spravedlnost
dětem´
je
asi
taková
nejagilnější skupina, která se o to zajímá.″258 Vysokoškolsky vzdělaný
otec
rozvodové
čtyřletého
řízení
rozhovorem,
začalo
oceňuje
syna
a
teprve
morální
šestnáctileté několik
podporu,
dcery,
jehoţ
před
naším
měsíců
poradenskou
činnost
sdruţení a odbornost jeho předsedy a zároveň se domnívá, ţe by „otcovské
organizace″
měly
mít
i
větší
oficiální
podporu:
„Určitě je to obrovská morální podpora, protoţe máte moţnost s někým si o tom popovídat… Já jsem nikdy předtím u soudu nebyl, ani ve snu mě nenapadlo, ţe budu muset něco takového podstoupit a člověk se v tom víceméně neorientuje, má laický názor… Myslím si, ţe by Unie měla mít silnější podporu, mít i nějakou podporu oficiální, protoţe existují různé spolky ţen, které tu podporu mají…″259 Respondenti tedy oceňují konkrétní pomoc, za přínos však povaţují také to, ţe v „otcovských organizacích″ nalézají rady a psychickou podporu. To, ţe si vzájemně pomáhají a podporují se u
soudních
jednání,
je
povzbuzuje
v
jejich
snaze
o
moţnosti vychovávat své děti a pomáhá jim nerezignovat.
256 257 258 259
Srov. Srov. Srov. Srov.
příloha příloha příloha příloha
VII., VII., VII., VII.,
rozhovor rozhovor rozhovor rozhovor
A/7. A/1. A/12. A/14.
získání
75
Výchovné předpoklady a podmínky pro výchovu dítěte Respondenti se téměř jednohlasně shodli na tom, ţe jejich výchovné
předpoklady
a
podmínky
pro
výchovu
dítěte
jsou
přinejmenším stejně dobré - v některých případech i lepší jako
předpoklady
a
podmínky
otcové"261
„organizovaní
měli
matek na
dětí.260
určitou
Dva
dobu
dotazovaní
děti
svěřeny
do výchovy.262 Případy, kdy se otcové delší dobu sami starali o děti, dokazují,
ţe
jsou
přinejmenším
stejně
schopnými
rodiči
jako
matky, ne-li v některých případech i lepšími.263 O tom, ţe můţe být v některých případech lepším rodičem otec neţ matka, svědčí např.
případ
vysokoškolsky
vzdělaného,
dvaatřicetiletého
„organizovaného otce", který je přesvědčen, ţe je schopen o děti se O
postarat svých
přesvědčen
lépe
dobrých také
neţ
matka,
výchovných vysokoškolsky
coţ
doloţili
i
předpokladech
a
vzdělaný,
psychologové. 264 podmínkách
je
čtyřiačtyřicetiletý
respondent, který se sám půl roku staral o své dva syny, neboť
260
Svědčí o tom např. výrok vysokoškolsky vzdělaného „organizovaného otce", který se během trvání manţelství o děti staral převáţně sám, neboť manţelka nejevila o výchovu dětí patřičný zájem (ovšem jen do rozvodu): „Samozřejmě, ţe dobře a řekl bych, ţe i líp. Ona k tomu netíhla, mě nezajímalo, proč k tomu netíhne. Já jsem k tomu tíhnul, tak jsem to dělal. Mě to bavilo - jezdit pro děti do školky… Mně to nepřišlo zvláštní, nenormální - prostě jsem to dělal rád a neuvaţoval jsem o tom. Jestliţe to takhle fungovalo za manţelství, tak proč by to takhle nefungovalo po něm…″ (srov. příloha VII., rozhovor A/6) nebo jiný názor respondenta, který má podobnou zkušenost jako otec výše zmiňovaný: „Myslím, ţe se o syna dokáţu postarat dobře. Do jeho pěti a půl let jsem se o něj vlastně staral sám. Manţelka nechtěla zůstat doma, ţe je zvyklá být mezi lidmi, takţe šla do práce… a já byl doma se synem. Byli jsme na sebe zvyklí, chodil jsem pro něj do školky, k doktorce, na rodičák a tak. V prvním manţelství jsem sám vychoval dva syny.″ (srov. příloha VII., rozhovor A/4) 261 Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/2. 262 Jeden z oslovených otců dokonce pečoval o syna do jeho dvou let (srov. příloha VII., rozhovor A/1). „Organizovaný otec" z Prahy vypověděl, ţe se o syna prakticky staral téměř sám do jeho pěti a půl let (srov. příloha VII., rozhovor A/4). 263 Jednačtyřicetiletý otec, který měl syna ve své výchově do jeho dvou let, se vyjádřil: „…Syna jsem měl ve své péči do jeho dvou let. Byl jsem vlastně na rodičovské dovolené a péči o syna jsem zvládal bez jakýchkoli problémů. Myslím, ţe otec dokáţe o své dítě pečovat a vychovávat ho stejně dobře jako jeho matka." „Mám pro výchovu dítěte dobré podmínky. Moţná lepší neţ matka, která je alkoholičkou. Domnívám se, ţe pokud otec své dítě dostane do péče, pak to funguje. Přizpůsobí se potřebám dítěte…″ (srov. příloha VII., rozhovor A/1). 264 Srov. příloha VII., rozhovor A/8.
76
manţelka od rodiny odešla.265 Někteří respondenti se přikláněli k názoru, ţe by se o děti s největší pravděpodobností dokázali dobře
postarat,
ale
problém
viděli
v
nízkém
dětí. 266
věku
Souhlasili tudíţ s tím, ţe děti budou svěřeny matkám. Očekávali však, ţe se s dětmi budou moci pravidelně stýkat a udrţovat s nimi kvalitní vztah, coţ jim ovšem umoţněno nebylo. Co se podmínek pro výchovu dítěte týká, respondenti se opět shodli na názoru, ţe v tomto ohledu by neměli ţádný problém, tzn.
ţe
jsou
přesvědčeni,
ţe
jejich
podmínky,
co
se
týká
bydlení, jejich pracovní doby apod., jsou pro výchovu dítěte stejně vhodné či dokonce vhodnější neţ podmínky matek.267 Šest z patnácti dotazovaných „organizovaných otců″ ţije nadále v domě či bytě, kde dříve ţili jako celá rodina. Do nového domova nebo ke svým rodičům tedy v těchto případech odešla matka s dětmi. Na tento aspekt by měly soudy při rozhodování o svěření dítěte také
brát
zřetel. Pro
děti by pravděpodobně
bylo
vhodnější,
kdyby zůstaly v domově, ve kterém vyrůstaly a na který byly zvyklé. Paragraf 26, odst. 4, zákona č. 94/1963 Sb., o rodině říká, ţe „při rozhodování
o
svěření
dítěte… soud přihlédne…
ke stabilitě budoucího výchovného prostředí… a téţ k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů″. O tom, jak jsou matky automaticky preferovány před otci dětí,
svědčí
např.
výpověď
vysokoškolsky
vzdělaného,
dosud
nerozvedeného „organizovaného otce″, jehoţ podmínky jsou stejné jako podmínky matky. Přesto bylo řečeno, ţe on vhodné podmínky nemá. Dalo by se tedy říct, ţe ani matka vhodné podmínky nemůţe 265
Tento otec vypovídal o tom, jak byl často kontrolován sociálními pracovnicemi, které návštěvu vţdy uzavřely konstatováním, ţe je vše v naprostém pořádku. Přesto byly děti po návratu matky svěřeny do její výchovy. Otec dva roky netušil, kde s matkou ţijí, tudíţ je po celou tuto dobu ani neviděl (srov. příloha VII., rozhovor A/13). Vysokoškolsky vzdělaný, pětačtyřicetiletý otec dvou synů se naopak setkal s tím, ţe sociální pracovnice chodily na kontroly k matce dětí, k němu však nikoli a on tak nemohl dokázat, ţe jeho domácnost a péče o děti jsou v úplném pořádku. Sami synové, kteří byli našemu rozhovoru přítomni, se k podmínkám, jaké mají u matky a jaké u otce, vyjádřili následovně: „U tebe je to lepší neţ u mamky, úplně ve všem…″ (srov. příloha VII., rozhovor A/15). 266 Srov. příloha VII., rozhovory A/7, A/11. 267 Otec patnáctiletého syna hovořil o tom, ţe matka je alkoholička (srov. příloha VII., rozhovor A/1), další o tom, ţe u něj mají synové velký pokoj sami pro sebe, zatímco u matky sdílejí jednopokojový byt společně s matkou, jejím partnerem a dospělou sestrou (srov. příloha VII., rozhovor A/15), přesto ani jednomu z nich děti svěřeny nebyly.
77
mít, kdyţ je její situace obdobná jako otcova. Tento otec však rezignovaně dodává: „…Aby otec získal děti, musela by být matka asi alkoholička, narkomanka nebo by musela děti veřejně bít, nevím…″268 Pouze
jeden
z
dotazovaných
„organizovaných
otců″
-
dvaačtyřicetiletý řidič - připustil, ţe by měl problém, kdyby měl mít dítě ve své výchově, protoţe by mu jeho zaměstnání neumoţňovalo o dítě se starat.269 Nebylo by však moţné změnit zaměstnání tak, aby se o něj starat mohl? Souhrnem lze
říci, ţe
respondenti
se
v podstatě
shodli
na tom, ţe jejich výchovné předpoklady a podmínky pro výchovu dětí jsou přinejmenším stejně dobré jako na straně matek dětí. Tito otcové však děti do vlastní výchovy nezískali a nepodařilo se jim prosadit ani výchovu střídavou. Ale nejenţe své děti nemohou
vychovávat,
zkoumaných
případů
nemohou ani
se
stýkat
s a
nimi
dokonce
tudíţ
ve
nemohou
většině rozvíjet
a uplatňovat své výchovné schopnosti. To bylo znemoţněno dokonce i těm otcům, kteří měli určitou dobu děti svěřeny do výchovy či se o ně během manţelství prakticky starali více neţ jejich matky a měli s dětmi velmi dobré a blízké vztahy.
Pohled otců na motivy matek k tomu, ţe ţádali svěření dětí do své výhradní výchovy Dotazovaní „organizovaní otcové″ se ve většině sledovaných případů shodli, ţe matky ţádaly o svěření dětí do své výhradní výchovy zejména proto, aby otcům nějakým způsobem uškodily.270 Jejich motivy byly - podle názorů respondentů - „nenávist vůči manţelovi″,271 „snaha zranit ho″,272 „pomstít se mu″,273 „znemoţnit
268
Srov. příloha VII., rozhovor A/14. Srov. příloha VII., rozhovor A/10. 270 Dotazy nesměřovaly k tomu, proč matky ţádaly o svěření dětí, ale zejména k tomu, proč podle názorů respondentů trvaly na výhradní výchově matky a tudíţ na tom, aby se otec na výchově dítěte podílel co nejméně. 271 Srov. příloha VII., rozhovor A/1. 272 Srov. příloha VII., rozhovory A/3, A/8. 273 Srov. příloha VII., rozhovor A/4. 269
78
mu kontakt s dětmi″,274 ale motivy mohly být i „ekonomického charakteru″.275 Podstatnou roli v motivech matek mohly hrát také „konvence, společenská prestiţ″ či „boj za udrţení pověsti″,276 coţ svědčí o tom, jak významnou roli v otázce porozvodové péče o děti stále hrají předsudky a společenské klima.277 Někteří oslovení otcové připustili, ţe ke svému postoji k porozvodové péči o děti matku vedly „motivy mateřské″, „láska k dítěti″, „rodičovská přirozenost″, ale k chování, kterým otci bránily ve smysluplném vztahu s vlastními dětmi byly - podle přesvědčení
respondentů
-
vedeny
nenávistí
vůči
otcům
svých
278
dětí.
Někteří respondenti se přikláněli k názoru, ţe matka si neuvědomuje, ţe svým chování vlastně neubliţuje jen otci, ale především dítěti, o čemţ hovoří „organizovaný otec″, který svého syna
dva
roky
vychovával
sám:
„To
nevím.
Manţelka
si
neuvědomuje, ţe ubliţuje vlastně i dítěti. Dítě by mohlo mít jak od otce, tak od matky. Ale takhle má jen od matky. Nemuselo by být traumatizováno. Manţelka bere syna k lékařům, psychiatrům a nechává mu předepsat léky jen proto, aby měla výmluvu, proč nemůţe jít na schůzku s otcem.″279 O hovoří
pomstě také
matky
vůči
padesátiletý
otci, otec,
kterou
trpí
zároveň
i
děti,
kterého
jeho
vlastní syn
ani
nezná: „…V téhle společnosti to takhle funguje. Matky se mstí otcům, ale člověk neví za co. To nejdůleţitější je, ţe ony se mstí na těch dětech, ale to ony nevnímají. Pokud to zjistí, tak to zjistí pozdě. Jednak je tu moţnost, ţe se to obrátí proti nim a hlavně je tu jistota, ţe dítě to postihne, co se týká jeho vývoje do budoucna, chování, vztahů. Těm matkám to ani nikdo
274
Srov. příloha VII., rozhovor A/9. Srov. příloha VII., rozhovor A/13. 276 Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/6. 277 O této problematice se zmiňuje např. vysokoškolsky vzdělaný otec, kterému manţelka soustavně brání ve styku se synem: „Hlavně z mateřského citu. Roli tu ale také hrála nenávist vůči mně. A také boj za udrţení pověsti. Je alkoholička a tím, ţe se prezentuje jako dobrá matka, svůj alkoholismus zakrývá.″ (srov. rozhovor A/1). 278 Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/5, A/12. 279 Srov. příloha VII., rozhovor A/2. 275
79
neřekne.
Instituce,
které
mají
chránit
děti,
jim
to
vůbec
neříkají…"280 Stručně, ale výstiţně hodnotí motivy matky čtyřicetiletý respondent,
který
s
návrhem
matky,
ţe
děti
budou
svěřeny
do výchovy matce a otci bude určen styk, v zájmu dětí souhlasil. S
odstupem
let
zhodnotil
motivy
matky
k
tomuto
rozhodnutí:
„Konvence, společenská prestiţ (co by to bylo za matku, aby jí sebrali děti), moţnost nadvlády nad bývalým manţelem (to jsem tehdy netušil).″281 Podle názorů respondentů byly tedy motivy matek k tomu, ţe ţádaly
o
svěření
dětí
do
své
výhradní
výchovy,
v
podstatě
negativní. Někteří dotazovaní hovořili o mateřském citu a lásce k dítěti, ale dodávali, ţe podstatnou roli v postoji matky hraje pomsta
a
nenávist
vůči
manţelovi,
snaha
ovládat
ho
či
boj
za udrţení pověsti. Takovéto motivy by však jistě neměly být důvodem k tomu, aby matka chtěla získat děti do své výhradní výchovy. Negativní postoj matky vůči otci dítěte se následně projevuje i v tom, jakým způsobem probíhá či spíše neprobíhá styk otce s dítětem, a na tom, jestli se otec můţe podílet na důleţitých rozhodnutích týkajících se jeho vlastních dětí.
Názory respondentů na konvenční přístup ke svěřování dětí do výchovy po rozvodu Dotazovaní
„organizovaní
otcové″
se
v
podstatě
shodli
na názoru, ţe konvenční přístup ke svěřování dětí - tzn. stav, kdy
je
více
neţ
90%
dětí
svěřováno
do
výchovy
matkám
-
je bezdůvodný, nespravedlivý a diskriminující. Jedná se - podle jejich
výpovědí
připustit
-
jakoukoli
o
„zaţité 282
změnu″,
stereotypy o
„přeţitek
a
nevoli z
struktury
dřívější
doby,
kterým se soudci řídí a nepostupují tak v souladu s právem či
280 281 282
Srov. příloha VII., rozhovor A/12. Srov. příloha VII., rozhovor A/6. Srov. příloha VII., rozhovor A/1.
80
morálkou″.283
Někteří
respondenti
v
postupech
institucí
zabývajících se opatrovnickými záleţitostmi vidí dokonce úmyslný záměr vyloučit otce ze ţivota dítěte.284 Problém respondenti shledávali také v tom, ţe rozhodují soudkyně, které jsou často „samy rozvedené nebo bezdětné″.285 „Rozhodování záleţí na jejich volné úvaze.″286 Roli tu - podle názoru mezi
respondentů soudkyněmi
a
-
hraje
matkami.
287
také
„ţenská
Soudkyně
v
solidarita″ opatrovnických
záleţitostech rozhodují podle „zaţitého scénáře″.288 Rozhodovat by však mělo to, „kdo je lepším rodičem″.289 Někteří oslovení „organizovaní otcové″ připustili, ţe někteří otcové jsou jako rodiče nezpůsobilí, ale stejně tak jsou nezpůsobilými rodiči některé matky. V mnohých případech by lepším rodičem byl otec, přesto bývají děti téměř vţdy svěřovány matkám, z čehoţ vyplývá, jak jsou otcové v otázce porozvodové péče o děti diskriminováni. Jediný skutečný rozdíl mezi matkou a otcem jako rodiči je v tom, ţe otec nemůţe kojit.290 Starost a láska k dítěti je však vlastní jak matce tak i otci.291 Někteří dotazovaní „organizovaní otcové″ zastávají
diskutabilní
názor,
ţe
tento
systém,
který
„jednoznačně preferuje matky″, dává ţenám pocit sebejistoty. 292 283
Srov. příloha VII., rozhovor A/9. „Systém je nastavený tak, aby zvýhodňoval ţeny, a profitují z toho nejen ony, ale také stát a moţná samotní soudci.″ (srov. příloha VII., rozhovor A/15). „Jsou uměle vytvářeny bariéry, aby se moţnosti otce sníţily, coţ má za následek to, ţe mnozí otcové svůj ,boj´ o děti vzdají, neboť své šance povaţují za nereálné.″ (srov. příloha VII., rozhovor A/14). 285 Srov. příloha VII., rozhovor A/12. 286 Srov. příloha VII., rozhovor A/2. 287 Hovoří o tom např. otec, který byl v podstatě zbaven moţnosti vychovávat svého syna: „Rozhodují soudkyně. Ty jsou většinou rozvedené nebo bezdětné. Je tu taky ţenská solidarita. Soudkyně stojí na straně matek a chlap nemá vůbec šanci.″ (srov. příloha VII., rozhovor A/12). 288 Srov. příloha VII., rozhovor A/13. 289 Srov. příloha VII., rozhovory A/6, A/8 290 Tento rozdíl je však důleţitý pouze přibliţně do jednoho roku ţivota dítěte, kdy matka kojí. Pak jiţ nehraje roli. 291 Hovořil o tom šedesátiletý „organizovaný otec″ z Prahy, který jádro problému vidí v českém soudnictví: „Naprosto neodůvodněný. Vţdyť otec se o dítě dokáţe postarat stejně dobře a má ho stejně rád jako matka. Jediný rozdíl je v tom, ţe otec nemůţe kojit, takţe nemůţe mít ve své (nebo ve střídavé péči s matkou) dítě asi do jednoho roku, ale to je jediný rozdíl.″ (srov. rozhovor A/3). 292 Kdyby nebyl výsledek soudního řízení předem jasný, bylo by moţná i méně rozvodů, o čemţ se vysokoškolsky vzdělaný, v současné době nezaměstnaný otec dvou chlapců doslovně vyjádřil: „Kdyby nebylo předem jasné, jak to dopadne, tak by zdaleka nebylo tolik rozvodů a kdyby se v těchto věcech postupovalo spravedlivě, tak si buďte jistá, ţe nebude ani tolik soudů, rozvodů, tahanic a hlavně i pro ten stát bude výhodnější, kdyţ se o své děti budou starat 284
81
Několik respondentů se shodlo na názoru, ţe ideálním řešením porozvodové péče o děti by byla střídavá výchova.293 Jeden z nich však připouští, ţe by to bylo značně problematické, pokud by se oba rodiče nedohodli.294 Někteří z respondentů často opakovali názor, ţe otci je dítě svěřeno jen v případech, kdy je matce prokázán 295
apod.
alkoholismus,
nějaká
úchylka, prostituce,
narkomanie
Ze statistik, které jsou respondentům dobře známé, je
moţné usuzovat, ţe tomu tak skutečně je. Za předpokladu, ţe by soudkyně o svěření dětí rozhodovaly převáţně na základě toho, kdo
je
lepším
rodičem,
by
se
z
údajů
statistik
bylo
moţné
domnívat, ţe více neţ 90% otců je horším rodičem neţ matka. Pokud výroky a názory dotazovaných „organizovaných otců″ shrnu,
docházím
k
závěru,
ţe
všichni
v
podstatě
povaţují
konvenční přístup ke svěřování dětí do výchovy po rozvodu, tzn. stav,
kdy
je
více
neţ
90%
dětí
svěřováno
matkám,
za diskriminující a nespravedlivý vůči otcům, za - v současné době jiţ bezdůvodný - přeţitek a někteří dokonce za „záměrnou snahu systému vyloučit otce z výchovy dětí″.
Podíl otce na rozhodování o záleţitostech vlastních dětí V
podstatě
všichni
dotazovaní
„organizovaní
otcové"
se
shodli, ţe nejenţe nemají děti svěřeny do výchovy, ale ţe se navíc ani nemohou podílet na jejich výchově či nějak zasahovat do matčina rozhodování o dětech. Někteří z dotazovaných otců nemají o svých dětech dokonce ani ţádné informace.296 Setkávají se i s takovými problémy, ţe nemohou vidět školní vysvědčení svých dětí,297 neboť jim tuto moţnost odepře matka, v některých případech dokonce i škola, i kdyţ to bývá pravděpodobně na popud
jejich vlastní rodiče, dávky…" (srov. příloha A/8. 293 Srov. příloha VII., 294 Srov. příloha VII., 295 Srov. příloha VII., 296 Srov. příloha VII., 297 Srov. příloha VII.,
neţ kdyţ se pak budou dávat obrovské částky na sociální VII., rozhovor A/13). Dále Srov. příloha VII., rozhovor rozhovory A/5, rozhovor A/16. rozhovory A/7, rozhovory A/4, rozhovory A/4,
A/13, A/14. A/8, A/16. A/5, A/6, A/12. A/5
82
matky.298
V
některých
případech
alespoň nějaké informace
o
má
otec,
pokud
chce
dítěti, pouze moţnost
získat
obrátit
se
na právního zástupce matky či na školu299 - ta mu však vyjde vstříc
jen
za
předpokladu,
ţe
to matka dítěte
nezakázala. 300
A to i přesto, ţe § 26, odst. 4, zákona č. 94/1963 Sb., o rodině říká, ţe „při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud… dbá, aby bylo respektováno… právo druhého rodiče, jemuţ nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti". V některých případech tento stav - podle respondentů301 podporují i instituce, které by měly jednat především v zájmu dětí. Je však třeba poloţit si otázku - a dotazovaní otcové si tuto otázku téţ kladou - zda je zájmem dětí boj mezi rodiči a vyloučení otce z jejich výchovy, resp. znemoţnění kontaktů mezi otcem a dětmi. Tato otcové",
otázka, je
kterou
si
problematická,
kladou protoţe
dotazovaní §
26,
„organizovaní
odst.
4
zákona
č. 94/1963 Sb., o rodině stanovuje, ţe „soud… dbá, aby bylo respektováno
právo
dítěte
na
péči
obou
rodičů
a
udrţování
pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuţ nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti." Toto právo
však
v
podstatě
nikomu
z
dotazovaných
„organizovaných
otců" soud v plné míře nezajistil. Paragraf 34 odst. 1 výše zmiňovaného zákona dále stanovuje, ţe „rodičovská odpovědnost náleţí oběma rodičům." Jak však můţe
298
Dvaatřicetiletý otec, rozvedený roku 2001 nemohl dokonce rozhodovat spolu s manţelkou ani o jménu pro svého syna, coţ se odehrálo ještě během manţelství, po rozvodu se situace ještě podstatně zhoršila (srov. příloha VII., rozhovor A/8). 299 Srov. příloha VII., rozhovory A/4, A/7. 300 S vysokoškolsky vzdělaným, v současné době nezaměstnaným otcem dvou chlapců jsem se zúčastnila rodičovské schůzky jeho syna. Při předchozí schůzce mu totiţ třídní učitelka syna odmítla dát jakékoli informace týkající se prospěchu či chování syna. Důvodem byl zřejmě zákaz matky. Na půdě školy došlo dokonce k fyzickému konfliktu. Škola napomáhala matce syna před otcem schovávat - učitelky syna schovávaly v kabinetě, posílaly ho ze školy zadním vchodem, kdyţ se ve škole objevil otec, aby se o synovi informoval, kontaktovaly okamţitě matku, aby si syna odvedla apod. Na ţákovské kníţce má syn dokonce napsáno, ţe má otec zákaz styku se synem, coţ není pravda. Škola v tomto případě napomáhala matce dětí vyloučit otce z jejich ţivota. Další třídní schůzka, které jsem se zúčastnila, se odehrála bez komplikací a to pravděpodobně z toho důvodu, ţe ji nevedla třídní učitelka, ale učitelka, která ji pouze zastupovala a rodiče dětí neznala. 301 Srov. příloha VII., rozhovory A/4, A/14.
83
otec být odpovědný za své dítě, kdyţ ho nevídá a nemá o něm ani ţádné informace? Respondenti z řad „organizovaných otců" povaţují stávající situaci, kdy se nemohou podílet na rozhodování o svých dětech, za nespravedlivou a diskriminující, nemají důvěru v soud a v to, ţe
by
zasáhl
v
jejich
i diskutabilní názor,
302
prospěch.
Mezi
otci
se
objevil
ţe takovýmto způsobem se chovají pouze
ţeny, ţe muţ by se vyloučit matku z výchovy dětí nesnaţil.303 Nedůvěra v moţnost něco změnit na jednání matky a nedůvěra v soud zazněla např. od pětapadesátiletého otce, kterému byl matkou
mařen styk se synem
vyvoláván
syndrom
několik
zavrţeného
let
rodiče:
a u
„Matka
jehoţ syna byl mi
před
svědkem
řekla, ţe mi nic říkat nebude a ţe jestli chci něco vědět, tak abych se obrátil na jejího právního zástupce,… Mně prostě nic neřekne. Přitom je povinna mi to říkat. Tohle uţ je důvod, aby byla změna výchovy. Ale myslím si, ţe soudkyně mě zase vyhodí. Tohle je nehorázné…"304 V podobném duchu reagovali na otázku, zda „mají moţnost i po rozvodu rozhodovat o věcech, které se týkají jejich dětí", i
ostatní
spektru
dotazovaní
odpovědí
případě
ani
-
tu
„organizovaní od
jednoduchých
nejmenší
otcové",
a
to
v
konstatování:
moţnost…"305,
aţ
po
širokém
„V v
ţádném
podstatě
rezignující konstatování situace: „Ani náhodou, o synovi nemám vůbec ţádné informace. Tři roky trvalo jen to, neţ byl upraven styk…"306 a
Vyjma
dohoda
ohledně
počátečních ostatní 302
dvou
obtíţí
otcové
ze
případů,307
dětí jiţ
a
styku
nějakým
skupiny
kde
komunikace
otce
způsobem
s
nimi
mezi po
funguje,
„organizovaných
rodiči
překonání se
otců"
všichni potýkají
Srov. příloha VII., rozhovory A/3, A/6. Např. vysokoškolsky vzdělaný otec - který svou dceru nevídá jiţ několik let a soudní rozhodnutí upravující styk otce s dítětem, vydané v roce 2003, matka opakovaně maří - uvedl doslova: „…Jakmile se dá dítě ţeně do péče, tak ona to bere tak, ţe ona je jediná. Zapomene na to, co je v zákoně, ţe oba rodiče mají rozhodovat, mají odpovědnost, ale to ona nechápe, protoţe dítě bylo dáno jí do péče. To pochopí chlap, protoţe chlapovi je jasné, ţe se mají o dítě starat oba dva, ale to nepochopí ţena. Ta to bere tak, ţe je jí do ruky dána zbraň…" (srov. příloha VII., rozhovor A/3). 304 Srov. příloha VII., rozhovor A/4. 305 Srov. příloha VII., rozhovor A/9. 306 Srov. příloha VII., rozhovor A/12. 307 Srov. příloha VII., rozhovory A/5, A/11. 303
84
s velkými překáţkami v oblasti komunikace s matkou, od čehoţ se odvíjí i další problémy jako popouzení dítěte matkou proti otci, ale i proti dalším příbuzným z jeho strany, maření styků otce s dětmi či konflikty ohledně výţivného.
Styk otce s dětmi Jedním
z
nejzávaţnějších
problémů
pro
dotazované
„organizované otce", co se porozvodové péče o děti týká, je skutečnost, ţe se se svými dětmi stýkají jen s obtíţemi nebo vůbec,
a
to
v
některých
případech
i
několik
let.
Ve
všech
sledovaných případech byly děti svěřeny do výchovy matkám, otcům byl však soudem upraven styk s dětmi - přesto jim toto právo není zajištěno v plné míře a často ani částečně. Jejich (bývalé) manţelky dohodu s manţelem ani rozhodnutí soudu nerespektují, čímţ maří výkon úředního rozhodnutí. Takový postup matky sniţuje její výchovné předpoklady a měl by být signálem pro úvahu, zda v daném případě nejsou splněny podmínky pro změnu výchovy. Paragraf 27, odst. 2, zák. č. 94/1963 Sb., o
rodině
říká,
ţe:
„…bránění
oprávněnému
rodiči
ve
styku
s
dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je povaţováno za změnu poměrů, vyţadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí." Ani v
jednom
ze
sledovaných
případů
však
k
takovému
opatření
nedošlo. Matky tak nadále pokračují v maření styku otců s dětmi. Respondenti
pociťují
tento
stav
jako
nespravedlivý
a diskriminující. Opakovaně hledají pomoc u orgánů právní
ochrany
dětí,
u
soudů
či
policie
-
sociálně-
většinou
však
bezúspěšně. V
některých případech
se
otcům
podařilo
-
po
překonání
počátečních problémů - dosáhnout více či méně pravidelného styku se
svými
dětmi.308
U
jiných
respondentů
je
tomu
naopak
-
v počátku rozvodového řízení ke styku docházelo, po určité době však matka otci přestala styk s dětmi umoţňovat.309 308 309
Srov. příloha VII., rozhovory A/5, A/15. Srov. příloha VII., rozhovory A/8, A/9.
85
Extrémním je případ středoškolsky vzdělaného padesátiletého otce, jehoţ synovi bude v dohledné době třináct let, přesto svého
otce
neumoţnila
vůbec
nezná,
neboť
ani jediný jejich
matka
od
synova
kontakt. Otec svého
narození
syna
vídal
pouze vycházet ze školy. Jinou šanci, jak by ho mohl alespoň vidět, nemá, a to i přesto, ţe mu byl soudem upraven styk. Ţádná instituce
tomuto
rodičovská
práva
otci a
nezajistila,
aby
bylo
aby
byla
dodrţováno
zajištěna
soudní
jeho
rozhodnutí.
V zákoně o rodině310 se hovoří o tom, ţe výţivné by se nemělo platit, pokud
by
to
bylo
v rozporu
s
dobrými mravy
- není
v rozporu s dobrými mravy vyţadovat výţivné po otci, který se se svým synem ještě nikdy nesetkal?311 Snadnější situaci nemá ani jednačtyřicetiletý otec, kterému byl syn původně svěřen do výchovy. po dvou letech soud rozhodl o změně výchovy a syna svěřil matce. Od té doby se otec se synem nestýkají - nemohou, protoţe matka setkání brání. V současné době se otec se synem vídají jen několik vteřin, kdyţ se marně pokouší převzít si ho od matky tak, jak je uvedeno v pravomocném rozsudku.
Respondent
vypověděl:
„…
Od
té
doby
se
se
synem
setkávám jen na několik vteřin na schodech před domem a přitom jsem verbálně i fyzicky napadán. Na příklad za celý rok 2002 jsem se synem strávil jen 9 minut a 30 vteřin, přitom syn mi má být předáván na celý víkend v rozsahu 33 hodin."312 Někteří z dotazovaných „organizovaných otců" se po rozchodu s
manţelkou
potýkali
-
co
se
týká
styku
s
dětmi
-
„jen"
s menšími problémy. Důleţité je pro ně hlavně to, ţe v současné době jejich styk s dětmi probíhá tak, jak je určeno soudním rozhodnutím.313 Spokojeni se svou rodičovskou rolí však nejsou ani oni. Domnívají se, ţe doba, kterou mohou se svými dětmi 310
Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. Srov. příloha VII., rozhovor A/12. 312 Srov. příloha VII., rozhovor A/1. Podobnou zkušenost má i vysokoškolsky vzdělaný pětačtyřicetiletý „organizovaný otec". V tomto případě v určitém období ke stykům docházelo. Kdyţ však matka - podle otce - viděla, ţe se od něj děti vracejí šťastné, snaţila se je otci předávat tak, ţe byly nemocné, aby s nimi otec nemohl uskutečnit, co jim slíbil. Pravděpodobně se domnívala, ţe synové přestanou chtít k otci chodit. V roce 2003 otec své děti dokonce celý rok neviděl. Přesto se ho synové vzdát nechtějí a jejich vztah je stále vřelý (srov. příloha VII., rozhovor A/15). 313 Srov. příloha VII., rozhovory A/11, A/14. 311
86
trávit, není dostatečná a oni tak nemohou plně uplatňovat své výchovné předpoklady a rodičovské povinnosti i práva. Setkala jsem se také s ojedinělými případy, kdy ke styku otce s dětmi dlouhou dobu nedocházelo a přesto se otci podařilo s dětmi znovu navázat vztah a vzhledem k sankcím, které byly matkám za zmařené styky uděleny, v současné době styk probíhá. Ze strany matek je sice - podle názoru respondentů - patrná nelibost,
ale
s
dětmi
se
otci
podařilo
navázat
na
jejich
předchozí dobrý vztah.314 Respondenti nemohou
nedávají
stýkat,
pouze
odpovědnost
matkám,
sociálně-právní ochraně
dětí
organizacím,
by
315
místě. všem
pro
které
ale
za
to,
zejména
a
Fondu
měl
být
ţe
s
soudům,
ohroţených zájem
se
orgánům
dětí
dítěte
dětmi -
na
tedy
prvním
Smyslem soudů je prosazovat spravedlnost, zajišťovat
rovná
práva
a
dbát
na
to,
aby
byly
soudní
rozsudky
respektovány. Těmto „organizovaným otcům" však soudy rovná práva v plné míře nezajišťují. O tom, ţe matky nechtějí, aby se otec stýkal se svými dětmi,
svědčí
i skutečnost,
na zákaz styku otce s dětmi.
ţe některé matky 316
podávají
návrh
V ţádném ze sledovaných případů
však v tomto ohledu soud matce nevyhověl, neboť neshledal ţádný důvod, proč by se otec s dětmi stýkat nesměl. Velkým problémem pro vztah těchto otců a dětí je čas. Pokud dítě svého otce nevidí celé roky,317 je téměř nemoţné rozvíjet smysluplný, láskyplný a pravidelně rozvíjený vztah a podílet se na výchově dítěte, na coţ má otec, ale i dítě bezesporu právo.
314
Srov. příloha VII., rozhovory A/4, A/15. Svůj názor na organizace tohoto charakteru vyjádřil např. otec dvou chlapců, o které „bojuje" u soudu jiţ několik let: „…Je pravda, ţe jsem taky netušil jednu věc - ţe jsou u nás smlouvy státním úředníkům k smíchu. Já jsem vycházel z toho, na co jsem byl zvyklý ze zahraničního obchodu se svými partnery - smlouvy, i ústní, se dodrţují a člověk, který smlouvu poruší, je jednou provţdy vyřízený. Naše úřady vycházejí z úplně jiné morálky, z morálky, ze které se mi do dneška zvedá ţaludek a šokuje mě, jak se člověk můţe s něčím takovým setkat na státních úřadech. Třeba Fond ohroţených dětí - ty ţenský, co tam jsou, tak z toho, jakou mají kvalifikaci, mi jde mráz po zádech. Kdyby bylo na mně, tak to na hodinu zavřu…" (srov. příloha VII., rozhovor A/6). 316 Srov. příloha VII., rozhovory A/12, A/7, A/9, A/2. 317 Tak je tomu např. v případě otce, jemuţ matka dceru nepředává uţ více neţ čtyři roky (srov. příloha VII., rozhovor A/3) nebo v případě, kdy matka úpravu styku dětí s otcem sama navrhla, přesto ji jiţ tři roky sabotuje (srov. příloha VII., rozhovor A/6). 315
87
Otec někdy musí zaţít doslova poniţující situace a snášet příkoří ze strany matky a jejích příbuzných, aby vůbec mohl spatřit
své
děti.318
Někteří
„organizovaní
otcové"
hovořili
o záměru systému odloučit děti od otců a pomáhat matkám ve výchově dětí k nenávisti vůči otcům. 319 Jsou o tom přesvědčeni na základě svých zkušeností, kdy jsou připraveni o své vlastní děti. Soudy ani orgány sociálně-právní ochrany dětí těmto otcům nezajistily jejich právo - a vlastně i povinnost - podílet se na výchově vlastních dětí. Své děti nevídají celé roky nebo jen velmi zřídka. Jsou tak z role vychovatele „degradováni" na roli návštěvníka. Jejich (bývalé) manţelky soustavně maří jejich styk s dětmi, popouzí je proti otci. Přesto, ţe se většina těchto otců s dětmi nemůţe stýkat, bylo jim vyměřeno výţivné. Pokud by výţivné platit přestali, soud by pravděpodobně rychle zakročil, o čemţ byli respondenti přesvědčeni. Kdyţ však matky celé roky maří jejich styky s dětmi, nic se neděje. Svědčí to o jediném otcové
bývají
českým
opatrovnickým
soudnictvím
často
diskriminováni. Další problematikou, co se styku otce s dětmi týká, je to, zda soud matkám, které maří styk, uděluje sankce. Soud můţe 318
Jednomu z respondentů byl styk s dětmi upraven tak, ţe je smí navštěvovat kaţdou středu a sobotu odpoledne. Středeční schůzka však pro něj není uskutečnitelná, neboť mezi bydlištěm jeho a matky je značná vzdálenost a kvůli zaměstnání se ve stanovenou dobu nemůţe dostavit. Pravidelně však dojíţděl na schůzky sobotní. Matka mu předala jen starší dceru, mladšího syna téměř nikdy. S dcerou však při ţádné ze schůzek neměl soukromí, byli zamčeni na dvoře u matčina domu a neustále hlídáni tchýní, přičemţ si musel často vyslechnout i před dcerou - poniţující nadávky ze strany matky a tchýně. Kdyţ poţádal o soukromí, došlo to tak daleko, ţe tchýně zavolala policii a obvinila otce z napadení. Od té doby otec své děti spatřil pouze jednou, a to u psychiatra, který vypracovával jejich znalecké posudky. Matce byla diagnostikována porucha osobnosti, otec byl vyhodnocen jako rodič s lepšími výchovnými předpoklady, objevily se i důkazy, ţe matka s tchýní děti týrají, přesto děti nadále zůstávají ve výchově matky (srov. příloha VII., rozhovor A/8). 319 Srov. příloha VII., rozhovory A/15, A/6. V procesu „odtrhávání dětí od otců" vidí záměr systému otec, jehoţ bývalá manţelka odešla z domova a on se sám staral o děti Synové byli přesto po jejím návratu svěřeny do její výchovy. Matka je odvezla a otec celé dva roky netušil, kde ţijí, tudíţ se s nimi nemohl ani setkat. Následující tři roky uţ platilo soudní rozhodnutí o styku otce s nezletilými dětmi spočívající v tom, ţe se otec s dětmi smí stýkat pouze na půdě odborného pracoviště v rozsahu dvou hodin měsíčně. Avšak matka děti na schůzky - aţ na několik výjimek - nevodí. V současné době uţ samy děti otce rezolutně odmítají. „Systém je zaloţen na tom nějakým způsobem odloučit děti od táty, zpřetrhat jakékoli citové a rodinné vazby otce s dítětem a potom říct, ţe tyto vazby nefungují. Manipulovat s dětmi tak, aby otce odmítaly, pak uţ je to snadné říct, ţe děti o tátu nestojí. Prostě udělat všechno pro to, aby se v dětech vypěstovala nenávist k otci a potom říct, ţe ho děti samy nechtějí…" (srov. příloha VII., rozhovor A/13).
88
za kaţdý zmařený styk udělit pokutu aţ do výše 50 tisíc korun. 320 V ţádném ze sledovaných případů však soud tuto moţnost nevyuţil. V
pěti
případech
byla
pokutována321
matka
-
jednalo
se
však
o podstatně niţší částky. V jednom z případů byla matce udělena pouze výzva,322 v dalších dvou po pokutě následovalo podmínečné odsouzení.323 a
pod
V
jednom
hrozbou
z
vězení,
těchto matka
případů
začala
byla
otci
sankce
syna
účinná
předávat. 324
Ve druhém případě však styk s dítětem nadále maří. K další sankci
proti
této
matce
však
jiţ
nedošlo,
otec
se
tedy
nepodivuje nad tím, ţe ve své trestné činnosti pokračuje a vinu za Ve
to,
ţe
syna
zbývajících
nesmí
případech
vidět, k
klade
sankcím
soudům. 325
hlavně
vůbec
nedošlo.
Někteří
z dotazovaných „organizovaných otců" jiţ ztratili důvěru v to, ţe by matka vůbec nějak potrestána byla a jim bylo zajištěno jejich právo.326
Vztah otce s dětmi Popouzení dětí proti otcům Čtrnáct
ze
šestnácti
dotazovaných
„organizovaných
otců"
prohlásilo, ţe matky proti nim jejich děti popouzejí, u dětí vyvolávají
syndrom
zavrţeného
rodiče
(dále
jen
SZR).
Na popouzení dětí proti otci se často podílí i prarodiče či jiní příbuzní ze strany matky.327
320
Podrobněji v kapitole Styk otce s dětmi. Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/5, A/2, A/4, A/12. 322 Srov. příloha VII., rozhovor A/7. 323 Srov. příloha VII., rozhovory A/4, A/12. 324 Srov. příloha VII., rozhovor A/4. 325 Respondent se o této skutečnosti vyjádřil: „Došlo - ze začátku. Dostala pokutu 35 000,- Kč. Pokuta byla za prvních 39 zmařených styků, teď jich je ale uţ 130. Dodneška jsem nedonutil soud, aby dostala za těch dalších sedm let jedinou pokutu. Za sedm let nedostala ţádný trest. Ale ona se chová naprosto logicky. Kdyţ se jí nic neděje, tak proč by to nedělala. Já to taky nevyčítám jí, ale soudům…" (srov. příloha VII., rozhovor A/12). 326 Svědčí o tom např. výrok dvaatřicetiletého, vysokoškolsky vzdělaného otce dvouletého chlapce a pětileté dívky: „Nikdy nebyly ţádné sankce. Bylo navrhnuto napomenutí, ale ani to jí soud neudělil. O pokutě nemůţe být ani řeč. Ani si nemyslím, ţe by ji nějak potrestali za to, co dělá." (srov. příloha VII., rozhovor A/8). 327 Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/9. 321
89
To, ţe matka u dětí vyvolává SZR, v některých případech potvrdili i odborníci, není to tedy jen názor dotyčných otců. 328 Přesto ani v těchto případech nedošlo ke změně výchovy. Děti nadále zůstávají ve výchově matek a otcům není umoţněn většinou ani styk s dětmi. Z toho je tedy moţné vyvozovat, ţe instituce, pro které by měl být na prvním místě zájem dítěte, napomáhají matkám
v
popouzení
dětí
proti
vlastním
někteří z oslovených otců přesvědčeni. jejich
slov
-
často
vyhroţují,
ţe
vychovají tak, aby otce nenáviděly.
329
uţ
330
otcům,
o
čemţ
byli
Matky otcům - podle děti
neuvidí,
ţe
je
Tři z dotazovaných otců
dokonce vypověděli, ţe jejich dětem matky tvrdí, ţe je otec chce zabít.331
Pouze
dva
z
dotazovaných
„organizovaných
vyjádřili tak, ţe proti nim matka děti nepopouzí.
332
otců"
se
Avšak jeden
z nich připustil, ţe několikrát k situaci, ţe matka chtěla proti němu děti popudit, došlo.333 Druhému se zpočátku matka snaţila komplikovat či dokonce znemoţňovat styk se synem.334 SZR je velmi váţným problémem, o němţ se v České republice hovoří teprve relativně krátkou dobu.335 Zdá se však - podle absolvovaných
rozhovorů
-
častým
jevem
doprovázejícím
rozvod
manţelství. Tím, ţe matky u dětí vyvolají SZR, přenesou na děti své negativní či nenávistné postoje vůči otci a nemusí uţ nadále bránit dětem ve styku s ním, neboť ho děti začnou samy odmítat či
dokonce nenávidět. Do
postaveny
i
opatrovnické
obtíţně řešitelné situace soudy,
neboť
spravedlivé
jsou by
pak bylo
zajistit otcům styk s dětmi, ale na druhou stranu soud musí dbát 328
Srov. příloha VII., rozhovory A/7, A/8, A/12. Srov. příloha VII., rozhovory A/6, A/9, A/13. 330 Srov. příloha VII., rozhovory A/8, A/13. 331 O tomto problému hovořil např. vysokoškolsky vzdělaný otec šestnáctiletého a třináctiletého chlapce, který je přesvědčen, ţe matka proti němu syny popouzí: „Děti jsou naočkované, přesvědčené naprosto lţivě, ţe otec je špatný, ţe otec jim chce ublíţit, ţe otec je snad chce i zabít, unést, maminka, ţe je chrání a takové nesmysly. Nedochází jim, ţe vlastně ona je unesla a ţe dlouhodobě brání styku…" (srov. příloha VII., rozhovor A/13) nebo vysokoškolsky vzdělaný otec chlapce a dívky, kterého začínají zavrhovat jeho vlastní děti: „…Vyhroţuje, ţe děti neuvidím, ţe mě budou nenávidět. Dceři obě tvrdí, ţe ji chci zabít." (srov. příloha VII., rozhovor A/8). Obdobně vypovídal také otec dvanáctiletého syna, se kterým se dosud ani jednou nesetkal (srov. příloha VII., rozhovor A/12). 332 Srov. příloha VII., rozhovory A/11, A/14. 333 Srov. příloha VII., rozhovor A/14. 334 Srov. příloha VII., rozhovor A/11. 335 Podrobněji kapitola Syndrom zavrţeného rodiče. 329
90
především na zájem dítěte a pokud se dítě kontaktu s otcem brání, není moţné ke styku ho nutit, neboť by to dítěti mohlo uškodit,
jak
často
tvrdí
soudní
znalci.336 Avšak
pokud
soudy
nechají věcem volný průběh, je to signálem pro matky, ţe mohou v popouzení dětí proti otcům beztrestně pokračovat. Podle
názorů
respondentů
byly
jejich
vztahy
s
dětmi
před rozvodem velmi pozitivní, avšak vlivem matky se vztahy mezi nimi zhoršily či zcela zničily.337 Některé matky se snaţí otce ze ţivota dětí zcela odstranit.338 Případ, nepoznal o
kdy
svého
uskutečnění
dvanáctiletý otce,
styku
s
syn
který
se
ním,
hovoří
vlivem
od
své
synova
sám
za
matky
ještě
narození
snaţí
sebe:
„…
Bohuţel
o vztahu se nedá vůbec hovořit, jsme si naprosto cizí. Myslím, ţe otec, kdyţ není vyloţeně špatný, by měl mít stejné šance jako matka. na
Zákon
výchově
o
rodině
dítěte.
Ale
říká, jak
ţe to
otec mám
je
povinen
uskutečnit?
se
Nikdo
podílet mi
to
neumoţnil, nezajistil mi tu moţnost. To můţe udělat jen soud a ten se na to vykašlal. Klukovi teď bude třináct let, ţije jako poloviční sirotek. Má příbuzenstvo jen z matčiny strany, z mé strany nikoho nezná. Ona si prostě postavila hlavu, řekla, ţe mi ho nedá a podařilo se jí to. Já jsem do syna nemohl vůbec nic vloţit…"339
336
Coţ usuzuji na základě účasti na několika soudních jednáních, kde byli soudní znalci vyslýchání, i na základě výpovědí respondentů. 337 Takovou zkušenost má např. osmapadesátiletý, vysokoškolsky vzdělaný otec dvanáctiletého chlapce, který svého syna po dobu dvou let vychovával sám: „Kdyţ ode mě syn odcházel, byl normální. Jenţe jsem s ním nebyl v téměř ţádném kontaktu uţ asi šest let… a za tu dobu se hodně změnil. Určitě ho popouzí." (srov. příloha VII., rozhovor A/2) Nebo čtyřicetiletý, vysokoškolsky vzdělaný otec jedenáctiletého a čtrnáctiletého chlapce, který se domnívá, ţe popouzení dětí matkou proti otci můţe váţně narušit jejich psychiku: „…Vyvolává u nich syndrom zavrţeného rodiče. Dříve mě děti vítaly, měly radost, ţe mě vidí, těšily se. Teď přede mnou utíkají…" (srov. příloha VII., rozhovor A/6). 338 Pětačtyřicetiletý otec dvou dospívajících dívek, které mu neodpoví ani na pozdrav, řekl: „Ona se snaţí mě úplně vygumovat ze ţivota dětí. Ten vztah úplně zruinovala. Děti ve mně nevidí otce. Řekly, ţe já jsem pro ně horší neţ kterýkoli cizí člověk, protoţe existuji, jsem pro ně jen biologický otec, to často říká starší dcera, dokonce říká, ţe lituje, ţe jsem její biologický otec." (srov. příloha VII., rozhovor A/7). Dále Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/6, A/12.
91
Negativa standardně upravovaného styku otce s dětmi Všichni dotazovaní „organizovaní otcové" se shodují na tom, ţe
jejich
(či
předběţným)
ţe
vztah
s
dětmi
uspořádáním
je
stávajícím
podstatně
i za předpokladu, ţe by styk s
ochuzen. dětmi
porozvodovým Domnívají
probíhal
tak,
se, jak
rozhodl soud, je to pro výchovu dítěte nedostačující. Otcové jsou stavěni do role „strýčka na víkend" či „návštěvníka".340 Styk upravený tak, ţe se otec s dětmi setkává jen o víkendech, příp. ještě o prázdninách, mu neumoţňuje dostatečně se podílet na
výchově
dítěte.
Jedná
o návštěvy, ne o výchovu.
se
-
podle
názoru
respondentů
-
341
Oslovení „organizovaní otcové" jsou tedy přesvědčeni, ţe standardně upravovaný styk otce s dítětem je pro výchovu dítěte a rozvíjení vztahu mezi ním a otcem zcela nedostačující, a to zejména
pokud
se
jedná
o
dítě
niţšího
věku,
kdy
např.
desetidenní odloučení od jednoho z rodičů je pro dítě příliš dlouhé. Ve sledovaných případech byl však otcům často upírán i takto omezený kontakt s dítětem a na výchově se tudíţ nemohli podílet téměř vůbec. Dotazovaní
„organizovaní
otcové"
se
v
podstatě
shodli
na tom, ţe jejich děti odloučením od nich nějakým způsobem trpí, ţe
to
pravděpodobně
poznamená
jejich
vývoj
a u dívek také navazování vztahů s muţi. jejich
matek
k
otcům
pak
můţe
dcery
342
vést
a
budoucí
ţivot
Nenávistný postoj k
nenávisti
vůči
muţům.343 Respondenti se domnívají, ţe jejich dětem chybí muţský vzor a ţe jednostranná výchova není dostatečná.344 339
Srov. příloha VII., rozhovor A/12. O tom, ţe je to pravděpodobně celkem běţná praxe, svědčí zkušenost „organizovaného otce", kterému jeho advokátka řekla, ţe má „být rád, ţe soud dopadl tak, jak dopadl, protoţe mnozí otcové jsou na tom hůře".340 To je však pro otce, který chce vychovávat své dítě, jistě slabá útěcha. (srov. příloha VII., rozhovor A/11). 341 Např. vysokoškolsky vzdělaný otec, rozvedený v roce 2004, řekl: „…Dva roky jsem děti neviděl vůbec, další roky jen výjimečně. Jsou to jen návštěvy, to není výchova. Nemám vůbec moţnost je vychovávat, i náš vztah rozhodně není takový, jaký by měl být mezi otcem a dětmi." (srov. příloha VII., rozhovor A/13). 342 Srov. příloha VII., rozhovor A/7. 343 Srov. příloha VII., rozhovor A/9. 344 Padesátiletý otec, rozvedený v roce 1992 se vyjádřil následovně: „Mám jistotu, ţe trpí hodně. Uţ je poznamenaný… Uţ to v něm je. Na matce je nezdravě závislý. Je u něj zjištěno, ţe se s jejími názory nebo výroky ztotoţňuje, i kdyţ to není pravda. On jí prostě věří. Ţije v tom skleníku, 340
92
Tím, ţe matky nerespektují rozhodnutí soudu ani dohody, „učí děti nedodrţovat zákony a smlouvy".345 Odtrţení dětí od otce a nezákonné chování matky můţe také negativně ovlivnit charakter dítěte.346 Setkala jsem se i s případy, kdy matky své děti raději izolují od okolí, neţ by připustily, aby se setkaly s otcem a matky tak ztratily svůj absolutní vliv na děti.347 Některé z dětí dotazovaných „organizovaných otců" trpí tím, ţe se jim po otci stýská, nemohou se s ním však stýkat častěji, neţ
dovolí
soudní
rozhodnutí
a
zejména
matka.348
Podle
slov
respondentů některé děti naopak nepřítomnost otce uvítají, neboť to
pro
ně
znamená
volnost. 349
větší
Otec
totiţ
v
rodině
představuje autoritu. Kdyţ tedy ţije odděleně od dětí, nejsou děti této autoritě přímo podřízené. Pokud děti odloučením od svých otců nějakým způsobem trpí, v současné době si to - podle názoru respondentů - neuvědomují, neboť jsou dokonale zmanipulované. Uvědomí si to pravděpodobně aţ z
v
dospělosti.
nejdůleţitějších
Teprve věcí
potom v
ţivotě
zjistí, -
o
ţe
přišly
smysluplný,
o
jednu
láskyplný
a pravidelně rozvíjený vztah s vlastním otcem a jeho citovou oporu. Souhrnem lze říci, ţe vztahy dotazovaných „organizovaných otců" s jejich vlastními dětmi, jsou v převáţné většině případů značně narušené, některé dokonce pravděpodobně zcela zničené. Za tento stav - podle názorů respondentů - nesou odpovědnost matky dětí, které jim vztahy se syny a dcerami komplikují, často je
proti
otcům
popouzejí
-
vytvářejí
u
dětí
SZR,
coţ
vede
k narušení psychiky, charakteru, vývoje i budoucího ţivota dětí. nikoho jiného okolo sebe nemá… Od malička mu říká, ţe jsem ho chtěl zabít. kdyţ tohle má v sobě, a on uţ to má v sobě, nedivte se, ţe se mě bojí. Není šance. Matky jsou ale takovým postojem proti dětem, ty děti mají jednostranný vývoj, chybí jim muţský vzor." (srov. příloha VII., rozhovor A/12). Dále Srov. příloha VII., rozhovor A/14. 345 Srov. příloha VII., rozhovor A/6. 346 „Pokud děti od matek přebírají normy podvádění a nenávisti, není moţné, aby se to nepodepsalo na jejich vývoji a charakteru." (srov. příloha VII., rozhovor A/13). Některé děti si však zachovají svůj vlastní rozum a dobrý charakter, jako tomu bylo u dcer, které raději od matky utekly, neţ by zůstaly v jejím vlivu (srov. příloha VII., rozhovor A/10). 347 Srov. příloha VII., rozhovory A/8, A/12. 348 Srov. příloha VII., rozhovory A/11, A/14, A/15. 349 V těchto případech se však jedná o děti v pubertálním věku. Srov. příloha VII., rozhovory A/16, A/14.
93
Děti bývají odtrţeny nejen od otce, ale také od jeho rodiny. V některých případech se matka snaţí dítě dokonce co nejvíce izolovat od okolí. Avšak nejen matky způsobují to, ţe vztahy otců a dětí po rozvodu stagnují. Běţná praxe, kdy je styk otce s dětmi upravován v rozsahu sudých víkendů a části prázdnin, neumoţňuje otcům podílet se na výchově v dostatečné míře. Soudem upravený styk není navíc otcům v mnoha případech ani umoţňován. Tito
otcové
vnímají
danou
situaci
jako
nespravedlivou,
ale nejhorším shledávají to, ţe matky tím, ţe se snaţí ublíţit svému
(bývalému)
manţelovi,
vlastně
ubliţují
svým
dětem.
Připravují je o jednoho z rodičů a o muţský vzor pro následný vývoj.
Pohled otců na přání dětí ohledně porozvodového uspořádání V případech, kdy rozvodové řízení neprobíhá ještě příliš dlouho, matka děti proti otci nepopouzí a vztah otce s dětmi nebyl
příliš
narušen,
se
děti
-
podle
názorů
respondentů
-
projevují tak, ţe by si častější styky s otcem nebo usmíření rodičů přály. Avšak v případech, kdy je
vztah otce s dětmi
dlouhodobě narušován a kde je u dětí dokonce vytvářen syndrom zavrţeného rodiče, je zřejmé, ţe by si děti uţ ţádnou změnu porozvodového
uspořádání
nepřály,
neboť
jsou
-
podle
názorů
respondentů - dokonale zmanipulovány matkami.350
350
Tyto případy ve skupině „organizovaných otců" převládaly. V deseti případech vypověděli respondenti tak, ţe by si děti jiţ ţádnou změnu ve výchovném opatření nepřály, neboť jsou - podle názorů respondentů zmanipulovány matkami, ovlivněny prostředím, ve kterém jsou vychovávány, příliš upnuté na matku či zvyklé na daný stav, kdy ţijí pouze s matkou a s otcem se často nestýkají jiţ několik let (srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/2, A/3, A/5, A/6, A/7, A/8, A/9, A/12, A/13). V některých zkoumaných případech by si však děti změnu přály. Dva z respondentů jsou přesvědčeni, ţe jejich děti by si přály, aby se k sobě rodiče vrátili (srov. příloha VII., rozhovory A/4, A/15). V jednom případě se děti samy rozhodly o tom, kde budou ţít - byly sice soudem svěřeny matce, ale utekly od ní a v současné době ţijí v dětském domově a stýkají se pouze s otcem, který je navíc nevlastní (srov. příloha VII., rozhovor A/10). V jednom z případů, kde styk otce s dětmi v současnosti bez větších obtíţí probíhá, by si syn pravděpodobně přál častější a více flexibilní styk s otcem (srov. příloha VII., rozhovor A/11).
94
Role prarodičů V
otázce
preferencí
prarodičů
či
jiných
příbuzných
ze strany otce či matky se většina dotazovaných „organizovaných otců" shodla na názoru, ţe matky jejich dětí brání ve styku nejen
jim
samotným,
ale
také
prarodičům
a
dalším
příbuzným
ze strany otce. V případech, kdy matka - podle názoru oslovených otců - popouzí děti proti otci,351 se tento negativní postoj matky
vůči
otci
přenáší
také
na
jeho
příbuzné,
coţ
vede
ke stavu, ţe se prarodiče se svými vnoučaty nestýkají vůbec nebo jen výjimečně.352 Někteří po
rozchodu
prarodiče ze strany rodičů
kvůli
otce se setkání
odmítavému
postoji
s
matky
vnoučaty dětí
ani
nedoţili, čehoţ dotazovaní otcové velmi litovali, neboť jejich rodiče mohli - podle názoru respondentů - být svým vnoučatům v mnohém přínosnými.353 Ačkoliv § 27, odst. 4 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině říká, ţe „vyţaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, můţe soud upravit styk dítěte s o
úpravě
prarodičů
styku s
ve
prarodiči
prospěch
nezletilými
a sourozenci",
prarodičů,
dětmi,
pouze
tzn. ve
ţe
třech
rozhodl soud určil
styk
případech 354
z patnácti dotazovaných „organizovaných otců". Někteří prarodiče návrh na úpravu styku podali, ale byl jim soudem 351
zamítnut.355
V
ostatních
případech
prarodiče
o
úpravu
Srov. příloha VII., rozhovory A/3, A/6, A/7, A/8, A/9, A/12. Třiačtyřicetiletý otec sedmileté dcery, rozvedený v roce 1997 hovořil dokonce o tom, ţe matka ţádala, aby se prarodiče ze strany otce s dítětem vůbec nestýkali, neboť by to dítě údajně traumatizovalo (srov. příloha VII., rozhovor A/9). Dvaačtyřicetiletý nevlastní otec dospívající dcery nechal situaci po rozvodu volný průběh a s rodiči se dohodli na postupu, který spočíval v tom, ţe vyčkají, aţ děti samy přijdou. Stalo se tak a v současné době mají děti dobré vztahy s otcem i jeho příbuznými. Situace se tak však vyvinula proto, ţe děti utekly od matky, která je tak nemohla nadále ovlivňovat (srov. příloha VII., rozhovor A/10). 353 Srov. příloha VII., rozhovory A/2, A/12. „…Dceři můj otec mohl dát hodně, to vidím u jiných dětí, které ho měly rády. Mohl jim hodně dát, jen vlastní vnouče je o to ochuzené…," řekl otec sedmileté dcery (srov. příloha VII., rozhovor A/9). 354 Srov. příloha VII., rozhovory A/3, A/9, A/4. 355 Jak tomu bylo např. v případě otce sedmiletého a devítiletého chlapce, jehoţ matka ţádala o úpravu styku, protoţe své vnuky dlouhou dobu nevídala: „Maminka ţádala, protoţe na to je nárok zaţádat o styk prarodičů, kdyţ maminka poslala ţádost o úpravu styku aspoň na vánoce a velké prázdniny, tak jí to soudkyně zamítla - prostě nemá nárok, tečka… U soudu mamka přímo napsala, ţe 352
95
styku s dětmi buď neţádali, neboť povaţovali moţnost, ţe soud rozhodne v jejich prospěch, za nereálnou.356 Respondenti o ze za
situaci,
smysluplný
vztah
strany
otce,
nespravedlivou
se
kdy
svými
prarodiči
shledávají a
dětem
jsou vůči
děti či
jinými
dětem
neprospěšnou.357
připravovány
S
i
příbuznými prarodičům
těmito
názory
koresponduje § 26, odst. 4 zák. č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve
kterém
se
do
výchovy
říká,
rodičů
ţe
soud…
„při
rozhodování
přihlédne
k
o
citovým
svěření
dítěte
vazbám
dítěte
na sourozence, prarodiče a další příbuzné…" Vazby k příbuzným ze strany otce však podle zkušeností respondentů bývají matkami dětí či jejími příbuznými přetrhávány. Zabývala jsem se také tím, zda prarodiče - ať ze strany matky či ze strany otce
-
do
průběhu
rozvodu či do úpravy
porozvodové péče o děti nějakým způsobem zasahovali nebo stále zasahují. Ve většině zkoumaných případů - kromě tří výjimek358 prarodiče
či
jiní
příbuzní
ze
strany
matky
do
rozvodových
záleţitostí nějakým způsobem zasahovali, a to negativně.359 V některých případech se rodiče matky podíleli na popouzení dětí proti otci,360 nebo manţelku naváděli k rozvodu.361 Stává se
já bych děti doprovázel s tím, ţe by tam u ní byly třeba na týden. Ani předběţně to neupravili - prostě neexistuje." (srov. příloha VII., rozhovor A/15). 356 Tak tomu bylo v případě otce téměř třináctiletého syna, jehoţ rodiče se s vnukem ještě nikdy nesetkali: „Ke styku s prarodiči z otcovy strany zatím ještě nedošlo. Matka to neumoţní. O úpravu styku jsme se ani nepokoušeli. Kdyţ nemám šanci já jako otec, těţko by se to podařilo prarodičům…" (srov. příloha VII., rozhovor A/12). 357 Srov. příloha VII., rozhovor A/9. Vysokoškolsky vzdělaný otec sedmileté dcery, jehoţ matka se s vnučkou nemůţe vůbec stýkat, ani jí nebyl soudem určený styk, se domnívá, ţe je pro děti zachování vztahů v rodině i po rozvodu manţelství rodičů velmi důleţité: „…Dítě má ţít v normální rodině, kdyţ se s ní něco děje, dítě by to nemělo poznat na svém ţivotě. Mělo by nadále vědět, ţe oba rodiče ho mají rádi, obě babičky ho mají rády, tohle by pro dítě mělo být podstatné. Dítě ví, ţe má polovinu z otce a polovinu z matky. Kdyţ mu okolí namluví, ţe je táta lotr, co si bude myslet? Ţe i ono samo je lotr." (srov. příloha VII., rozhovor A/3). 358 Srov. příloha VII., rozhovory A/3, A/5, A/10. 359 Např. jednačtyřicetiletý, dosud nerozvedený otec jednoho chlapce o zasahování prarodičů ze strany matky do jeho rodinných záleţitostí vypověděl: „Matka mé manţelky a její nevlastní otec do situace zasahují, a to velmi negativně. Manţel mé tchyně mi mnohokrát vyhroţoval, dokonce i zabitím, a fyzicky mě napadl. Musel jsem poţádat policii o ochranu, kdyţ jsem šel navštívit syna. Podal jsem ţalobu na zákaz přítomnosti tchyně a jejího manţela při mém setkání se synem…" (srov. příloha VII., rozhovor A/1). 360 Srov. příloha VII., rozhovory A/7, A/9. 361 Srov. příloha VII., rozhovory A/13, A/15.
96
dokonce ze
to,
strany
ţe
dojde
matky,
konflikty
mezi
k
napadení
otce
tchánem,362
převáţně
rozvádějícími
se
některým
coţ
manţely
svědčí se
příbuzným o
často
tom,
ţe
přenášejí
na celou rodinu a zásahy prarodičů situaci mohou ještě v mnohém zhoršit. Souhrnně
lze
říci,
ţe
ve
všech
případech
dotazovaných
„organizovaných otců" mají děti častější kontakty s příbuznými matky. I kdyţ matka dětem ve styku s příbuznými ze strany otce vyloţeně
nebrání,
bývá
kontakt
mezi
nimi
a
vnoučaty
velmi
omezený. Zpravidla se s nimi mohou stýkat - mohou-li se s nimi vůbec stýkat - jen v čase, kdy má soudem určený styk s dětmi otec.
Děti
jsou
tak
podstatně
ochuzeny
o
vztahy
se
svými
příbuznými. Prarodiče i jiní příbuzní ze strany otce by dětem mohli předávat své zkušenosti, ţivotní styl a rodinnou tradici z otcovy linie a být jim citovou oporou.
Názory
respondentů
na
diskriminaci
otců
v
českém
opatrovnickém soudnictví O
problematice
diskriminace
soudnictví
se
respondenti
rozhořčeně
rozhovořili,
z
otců
zpravidla čehoţ
lze
v
českém
rozsáhle
a
usoudit,
opatrovnickém často jak
je
značně tento
problém palčivý. Převáţná většina dotazovaných „organizovaných otců" prohlásila, ţe se cítí - nebo v minulosti cítila - ve své rodičovské
roli
diskriminována.363
„organizovaným
otcům"
a
je
diskriminuje
z
O
nezajišťuje důvodů
muţského
tom, rovná
ţe
soud práva
pohlaví,
je
osloveným účastníků přesvědčen
jednačtyřicetiletý otec patnáctiletého syna. Svůj názor vyjádřil těmito
362
slovy:
„…V
českém
opatrovnickém
soudnictví
panuje
Srov. příloha VII., rozhovory A/1, A/2. Pouze padesátiletý otec dvanáctiletého syna vypověděl, ţe se ve své rodičovské roli diskriminován být necítí. Důvodem však bylo to, ţe byl o roli rodiče svého syna zcela připraven a tudíţ nemůţe být diskriminován v něčem, co neexistuje (srov. příloha VII.,rozhovor A/12). O tom, ţe se ve své rodičovské roli necítí být diskriminován hovořil pětačtyřicetiletý otec dvou synů. Jednalo se však pouze o současný stav, kdy se mu podařilo dosáhnout toho, ţe mohl se syny strávit o prázdninách celý měsíc. Hovořil však o tom, ţe 363
97
protiotcovská diskriminace. Je to z části také tím, ţe většina rozhodnutí je v rukou ţen. Moţná tu hraje roli určitá ţenská sounáleţitost…".364 Problém v postupech soudů i soudních znalců vidí K
také
osmapadesátiletý
problematice
otec
diskriminace
otců
dvanáctiletého vypověděl:
syna.
„Maximálně,
maximálně diskriminován. Soudkyněmi i orgány činnými v trestním řízení
i
znalci…"365
soudními
Podobný
názor
vyslovil
také
vysokoškolsky vzdělaný otec sedmileté dcery: „Celý problém je naše soudnictví… Bylo to přesně podle toho scénáře… to znamená chlapa znemoţnit a do dítěte rvát prášky… Natahovat to a dostat dítě
od
otce…
Kdybych
to
dítě
nechtěl,
tak
uţ
by
to
bylo
desetkrát, co desetkrát, dvacetkrát vyřízené… To je nejen proti otcům, ale hlavně proti dětem… Dítě je dáno do rukou matky, aby to byla zbraň proti otci…"366 Čtyřicetiletý,
vysokoškolsky
vzdělaný
otec
z
Prahy
vidí
chybu hlavně ve státě, neboť někdo - podle jeho názoru - zákony dodrţovat musí, zatímco jiný ne. Také sociální pracovnice mají jak se sám vyjádřil - „vlastní pokřivená pravidla a jednají bezohledně".367 Velmi rozhořčeně o tom, jak je českou justicí diskriminován, roky:
hovořil otec dvou
„…Myslím
si,
ţe,
co
se
synů, týče
které nevídal soudkyň
uţ
tři
pečovatelského
soudu368, tam je skutečně zakopán pes, tam, tam je ten hlavní problém… Tady se pořád někdo ohání právy dětí a matek, ale otec nemá ţádná práva?…"369 O tom, ţe matkám bývá tolerováno chování, za které otcové bývají
trestáni,
hovořil
dvaatřicetiletý
otec
pětileté
dcery
a dvouletého syna, který zcela jednoznačně projevil nedůvěru k
soudům:
„…Podle
psycholoţky
hrozí
dětem
ze
strany
matky
ublíţení. Kdyby tohle tvrdila o otci, uţ by měl zakázaný styk diskriminaci byl vystaven v období, které společným prázdninám s dětmi předcházelo (srov. příloha VII.,rozhovor A/15). 364 Srov. příloha VII., rozhovor A/1. 365 Srov. příloha VII., rozhovor A/2. 366 Srov. příloha VII., rozhovor A/3. Tento otec se domníval, ţe problém není v zákonech, nýbrţ v tom, ţe o opatrovnických záleţitostech rozhodují jen ţeny, o čemţ je přesvědčen také pětapadesátiletý otec jedenáctiletého syna (srov. příloha VII., rozhovor A/4). 367 Srov. příloha VII., rozhovor A/5. 368 Správné označení této instituce zní opatrovnický soud. 369 Srov. příloha VII., rozhovor A/6.
98
s dětmi, ale kdyţ to dělá matka, nic se neděje… To je jasné nadrţování matkám a diskriminace otců… Podal jsem sice návrh na změnu výchovy, ale nevěřím, ţe to vyjde. Otec nemá šanci získat děti. I kdyţ je dokázáno odborníky, ţe matka trpí váţnou poruchou osobnosti, pochybuji, ţe by mi děti svěřili. Nevěřím našim
soudům,
spravedlivé…"370
nejsou
Zoufalost,
jaká
číší
s výroků tohoto respondenta, vede mnohé otce k tomu, aby svůj „boj" o děti vzdali. Tento otec se zatím nevzdává a je otázkou, zda se mu podaří dosáhnout změny výchovy. Jednu z příčin diskriminace otců v opatrovnickém soudnictví shledávají respondenti v pozůstatcích socialistického právního systému.371
Otcové
jsou
poškozování
také
tím,
ţe
matky
jsou
automaticky povaţovány za důvěryhodné, zatímco otcové musí svou dokazovat.372
„nevinu"
O
podjatosti
soudů
proti
otcům
a preferenci matek je přesvědčen čtyřiačtyřicetiletý otec dvou dětí
z Prahy. Tento
dotazovaní
otec
„organizovaní
se
- stejně
otcové"
373
-
jako
i někteří
cítí
být
další
poškozován
ze strany Fondu ohroţených dětí, o němţ se domnívá, ţe je to „ta nejzrůdnější a
hlavně
část
toho
nedodrţují
systému".374
zákony.
„…Soudy
Ochrana
práv
jsou dětí
předpojaté u
nás
není
ţádná…", prohlásil padesátiletý otec z Prahy, rozvedený v roce 1992. Oslovení
„organizovaní
otcové"
nejsou
v
mnoha
případech
spokojeni ani s činností orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Na základě svých zkušeností zastávají názor, ţe instituce tohoto charakteru nadrţují matkám a otce diskriminují.375 Vysokoškolsky vzdělaný otec, rozvedený v roce 2004 hovořil o tom, ţe se podle
jeho
slov
-
setkal
pravděpodobně
dokonce
s
korupcí
soudkyně ze strany matky. Výsledkem bylo, ţe své děti dva roky neviděl vůbec a další tři roky jen sporadicky. Byly totiţ podle jeho výpovědi - jiţ dokonale zmanipulovány matkou.376 370 371 372 373 374 375 376
Srov. Srov. Srov. Srov. Srov. Srov. Srov.
příloha příloha příloha příloha příloha příloha příloha
VII., VII., VII., VII., VII., VII., VII.,
rozhovor A/8. rozhovory A/6, A/9. rozhovory A/11, A/14. rozhovor A/6. rozhovor A/13. rozhovory A/3, A/6, A/8, A/11, A/14, A/15. rozhovor A/13.
99
Diskriminováni se dotazovaní „organizovaní otcové" cítili být také otázce výţivného. V podstatě se shodují na tom, ţe výţivné bývá určováno nepřiměřeně vysoko, soud zpravidla vyhoví poţadavkům
matky
respondentů
-
dítěte, zvaţoval
aniţ
by
-
potřeby
podle
a
názoru
moţnosti
některých
oprávněného
a povinného. Někteří oslovení otcové však s vyměřeným výţivným souhlasili.377 Problematika výţivného by neměla být spojena jen s otázkou potřeb a moţností povinného a oprávněného, ale také s morálním aspektem, na který by měl soud brát zřetel. Paragraf 96, odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině říká, ţe „výţivné nelze přiznat, jestliţe
by
to
bylo
v
rozporu
s
dobrými
mravy."
Otci
by
po rozvodu neměly zůstat z jeho rodičovské role jen povinnosti, ale také práva, mezi něţ nepochybně patří smysluplný, láskyplný a pravidelně rozvíjený kontakt s dětmi a moţnost podílet se na
jejich
výchově
dětí. Dotazovaní
a
rozhodování
o
záleţitostech
nezletilých
„organizovaní otcové" pociťovali
nepřiměřeně
vysoké výţivné za nespravedlivé, neboť své děti nemohli v mnoha případech vídat nebo o nich dokonce neměli ani ţádné informace, natoţ aby s nimi mohli mít smysluplný vztah rodiče a dítěte, avšak výţivné platit museli. Soudy podle názorů a zkušeností respondentů rozhodují v podstatě automaticky ve prospěch matek a
otce
staví
do
role
otce-plátce
výţivného,
nikoli
otce-
vychovatele a pečovatele, čímţ jsou otcové - podle jejich názoru -
prakticky
diskriminováni.
O
tom,
jak
palčivým
problémem
vyměřování výţivného je, svědčí i zaloţení sdruţení „K 213", jehoţ
hlavní
náplní
činnosti
je
snaha
o
vyškrtnutí
§
213
trestního zákona.378 Komparací výpovědí respondentů ze skupiny „organizovaných otců" a ze skupiny otců, kterým byly děti svěřeny do výchovy, 377
Čtyřicetiletý, vysokoškolsky vzdělaný otec dvou dětí výţivné hned měsíc po vynesení rozsudku nechal dobrovolně zvýšit na dvojnásobek. Tento otec se ztotoţňuje s názorem, ţe mu bylo vyměřeno velmi nízké výţivné proto, aby byl „umlčen" a nesnaţil se o získání dětí, o čemţ svědčí jeho tvrzení: „…To vlastní výţivné je nízké - setkal jsem se s názorem, ţe se to takhle dělá proto, aby se otec umlčel, ţe je to taková trochu korupce toho otce - děti nedostaneš, ale dostaneš platit jen málo peněz…" (srov. příloha VII., rozhovor A/14). 378 Podrobněji v kapitole Otcovská sdruţení v České republice.
100
jsem
zjistila,
matkám.
V
ţe
otcům
rodinách,
bývá
kde
došlo
vyměřováno k
vyšší
rozdělení
výţivné
sourozenců,
neţ bylo
vyměřeno otcům vyšší výţivné neţ matkám. Z toho by bylo moţné vyvodit závěr, ţe soudy v tomto ohledu matkám nadrţují. Je ale také moţné, ţe otcové měli v těchto případech vyšší ţivotní úroveň neţ matky.379 Souhrnem lze říci, ţe dotazovaní „organizovaní otcové" se cítí být diskriminováni velmi citelně, a to ze strany soudců, soudních znalců, orgánů sociálně-právní ochrany dětí i ze strany matek.
Proto
se
také
stali
členy
jednotlivých
„otcovských
sdruţení", ve kterých vidí - často jedinou - oporu. Systém je jak
někteří
preferoval
oslovení matky
neshledávají
v
dostačující),
otcové
a
otce
českých
nýbrţ
v
vypověděli
-
nastaven
znevýhodňoval. zákonech
(ty
soudech,
tak,
Největší jsou
které
problém
podle
zákony
aby nich
nedodrţují
a postupují podle zaţitých scénářů, jeţ spočívají v natahování soudních řízení a odtrhávání dítěte od otce. Dítě se pak v rukou matky stává zbraní proti (bývalému) manţelovi. Problematická je podle nich také skutečnost, ţe v opatrovnických záleţitostech rozhodují v převáţné většině ţeny. Roli tu tak sehrává sepětí mezi soudkyněmi a matkami, jakási ţenská solidarita. Instituce, jejichţ
prioritou
by
měl
být
zájem
dítěte,
jednají
-
podle
názorů respondentů - spíše v zájmu matek a rozhodně proti zájmu otců.
Nespravedlivými
vyměřování
výţivného,
otcové které
shledávali jsou
podle
také
postupy
nich
při
nastaveny
jednoznačně ve prospěch matek. O právech dětí a matek se hovoří relativně
často,
avšak
o
právech
otců
nikoli,
o
čemţ
byli
respondenti přesvědčeni. 379
Např. otec, kterému byli svěřeni dva synové, platil výţivné ve stejné výši, jakou měla platit matka, které byla svěřena jedna dcera. Matka se však placení výţivného vyhýbala, čímţ otce dohnala k tomu, aby na ni podal ţalobu. Matka se u soudu zavázala, ţe svůj dluh uhradí, otec tedy ţalobu stáhl. K zaplacení dluhu však nikdy nedošlo. Tentýţ otec měl výţivné hradit tak, ţe mu částky budou strhávány z platu. Jelikoţ byl nezaměstnaný, posílal místo toho sloţenky. Matka na něj podala ţalobu za neplacení výţivného a on musel částku za půl roku zaplatit znovu, neboť mu u soudu bylo řečeno, ţe částky hrazené sloţenkou platil pouze ze své vlastní vůle, ţe je nelze povaţovat za výţivné (srov. příloha VII., rozhovor B/5). Z tohoto případu lze vyvodit, ţe, kdyţ se neplacení výţivného (i kdyţ se jedná jen o nedorozumění) dopustí otec, je ihned přikročeno k sankcím (v tomto případě exekuce na majetek), zatímco, kdyţ se stejného činu (navíc zcela záměrně) dopouští matka, zůstává nepotrestána.
101
2. Rozhovory s otci s dětmi ve výchově
Skupina sedmi otců, kterým byly děti svěřeny do výhradní nebo střídavé výchovy byla různorodá. Tito otcové děti do své výchovy získali buď, ţe se matky svých dětí vzdaly ve prospěch otců nebo se tak rozhodly samy děti, popřípadě se rodiče dohodli na
střídavé
výchově.380
do
výhradní
výchovy
V
pěti
otce,
případech
přičemţ
u
byly
třech
děti z
svěřeny
nich
došlo
k rozdělení sourozenců.381 Bylo tomu vţdy tak, ţe dcery zůstaly u matek
a synové u otců. Dvěma osloveným otcům byly do výhradní
výchovy svěřeny dvě a tři děti, kterých se matky u soudu zřekly ve
prospěch
otce.382
Pouze
v
rozhodl o svěření dětí soud.
jediném 383
ze
sledovaných
případů
V ostatních došlo v podstatě
k dohodě mezi rodiči nebo rodiče akceptovali přání svých dětí. Co se týká styku matky s dětmi, byl upraven jen ve třech případech
ze
sedmi
zkoumaných.384
Dva
otcové
měli
děti
ve střídavé výchově, takţe nebyl upravován styk, nýbrţ termíny předávání
dětí.385
Ve
zbývajících
dvou
zkoumaných
případech
ponechali rodiče styk dětí s druhým rodičem na jejich vlastní úvaze.386 Pokud byl styk matky s dětmi soudem upraven, rozsah styku nebyl příliš široký. Jednalo se však o případy, kdy se matky dětí dobrovolně zřekly a o děti navíc v podstatě ztratily zájem. V případech, kdy byla určena střídavá výchova, byl čas dětí strávený u matky a u otce rozdělen zcela rovnoměrně. V ostatních rodinách byl styk matek s dětmi ponechán na úvaze dětí a dohodě rodičů.
380
Srov. příloha VIII., rozhovory B/1, B/2. Srov. příloha VIII., rozhovory B/5, B/6, B/7. 382 Srov. příloha VIII., rozhovory B/3, B/4. 383 Respondent o této zkušenosti vypověděl: „Advokátka mi řekla, ţe jsem byl v tom roce383 jediný na Praze Východ, kdo si vysoudil děti soudním procesem někteří otcové uţ měli děti ve své péči, ale jen v případech, kdy je matka alkoholička apod.…" (srov. příloha VIII., rozhovor B/5). 384 Srov. příloha VIII., rozhovory B/4, B/5, B/7. 385 Srov. příloha VIII., rozhovory B/1, B/2. 386 Srov. příloha VIII., rozhovory B/3, B/6. 381
102
Co se výţivného
týká,
v případech,
kdy bylo rozhodnuto
o střídavé výchově, výţivné vyměřeno nebylo. Otcové, jejichţ bývalým manţelkám výţivné vyměřeno bylo, nebyli s výší výţivného příliš spokojeni. Přikláněli se také k názoru, ţe matkám bývá vyměřováno niţší výţivné neţ otcům a nejsou proti nim často pouţívány
sankce
za
neplacení
výţivného.
Niţší
vyţivovací
povinnost určená ve sledovaných případech matkám nemusela nutně znamenat, ţe by otcové byli soudy v tomto ohledu znevýhodňováni. Výţivné i
se
vyměřuje
oprávněného,
podle
coţ
moţností
mohlo
hrát
a
roli
schopností při
povinného
určení
výţivného
ve sledovaných případech.
Výchovné předpoklady a podmínky pro výchovu dítěte Přes rozdílnou výchozí situaci se všichni dotazovaní otcové ze
skupiny
otců,
kterým
jednoznačně
shodli
na
byly
tom,
ţe
děti jejich
svěřeny
do
výchovné
výchovy,
předpoklady
či podmínky pro výchovu dětí jsou stejně dobré jako u matek, ve
čtyřech
případech
přesvědčeni,
ţe
jejich
ze
sedmi
podmínky
zkoumaných či
byli
předpoklady
respondenti jsou
dokonce
lepší.387 Mezi
otci,
kteří
jsou
přesvědčeni
o
svých
lepších
výchovných předpokladech v porovnání s matkou dítěte, je také jeden
otec,
který
má
dceru
ve
střídavé
výchově. 388
Za nespravedlivé povaţoval to, ţe byl v tomto ohledu podrobně vyslýchán, zatímco matka nikoliv.389 Svědčí to o tom, ţe otec musí své schopnosti pečovat o dítě a vychovávat ho dokazovat,
387
Srov. příloha VIII., rozhovory B/1, B/3, B/4, B/5. Vysokoškolsky vzdělaný otec desetileté dcery, kterou vychovává střídavě s matkou, se domnívá, ţe má lepší podmínky, co se týká zaměstnání i bydlení, umí - podle vlastních slov - také lépe domácí práce neţ matka. 389 Doslova řekl: „Mě jako otce se vyptávali,… Matky se neptali vůbec. přitom já umím domácí práce lépe neţ bývalá manţelka. Ale protoţe je to ţena, tak u ní automaticky předpokládali, ţe to umí lépe ona…" (srov. příloha VIII., rozhovor B/1). 388
103
zatímco u matky se samozřejmě předpokládá, ţe tyto schopnosti má.390 V do
pěti
výhradní
případech ze výchovy
zkoumaných
otce,
coţ
by
sedmi mělo
byly
děti
znamenat,
svěřeny
ţe
jejich
výchovné předpoklady a podmínky pro výchovu dětí jsou lepší, neţ z
tomu
bylo
dotazovaných
matek.391
u otců,
kterým
Přesvědčeni byly
děti
o
tom
svěřeny
jsou
tři
do
výhradní
kvůli
pracovní
392
výchovy.
Otec,
který
před
vytíţenosti
apod.
péči
výchovné
předpoklady
rozvodem o
děti
přenechával
spíše
rozvinout,
matce,
kdyţ
to
je
schopen
situace
své
vyţaduje
a o děti se postarat stejně dobře jako matka v době, neţ je opustila. Dokládá to případ otce dvou dcer a jednoho syna, který zastával názor, ţe hlavním předpokladem k výchově dětí je to, kdo
se
o
děti
chce
starat,
a
jelikoţ
matka
děti
opustila,
ztratila o ně zájem a on je vychoval, je přesvědčen, ţe pro ně byl lepším rodičem on. Připustil sice, ţe mu zvládání zaměstnání a péče o tři děti zpočátku činila potíţe, ale postupně se vše potřebné
naučil.393
Obdobný
je
také
příklad
otce
dnes
sedmnáctileté a jednadvacetileté dcery, kterých se jejich matka zřekla.394 O tom, ţe otec můţe být v mnoha případech lepším rodičem neţ matka, svědčí také případ jednašedesátiletého otce
390
Ve druhém případě střídavé výchovy vysokoškolsky vzdělaný otec dnes sedmiletého syna a desetileté dcery byl přesvědčen, ţe má stejné podmínky jako matka, ţe i jako osobnosti jsou si rovnocenní. Soud v tomto ohledu podle jeho názoru - nemohl rozhodnout, kdo je lepším rodičem a komu dítě svěří do výchovy. Rodiče se tedy dohodli na střídavé výchově, aby sebe i děti ušetřili dlouhému soudnímu řízení (srov. příloha VIII., rozhovor B/2). 391 Srov. příloha VIII., rozhovory B/3, B/4. B/5, B/6, B/7. 392 Srov. příloha VIII., rozhovory B/3, B/4, B/5. 393 Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. 394 Matka mladší dceru odvedla s sebou, starší ponechala u otce a nadále uţ o ni nejevila zájem. Otec byl přesvědčen, ţe se o děti dokáţe postarat a zajistit je lépe neţ matka, uţ jen z toho důvodu, ţe matka je pravděpodobně alkoholička a podobným způsobem ţije celá její rodina. O matčiných nedostatečných výchovných předpokladech svědčí i to, ţe od ní dcera po půl roce utekla a - i přesto, ţe ji matka proti otci pravděpodobně popouzela - se vrátila k otci a sestře. Během pobytu u matky se dívce zhoršil školní prospěch, coţ bylo matce - podle výpovědi respondenta - lhostejné. V péči otce se pak školní výsledky dcery opět zlepšily (srov. příloha VIII., rozhovor B/4).
104
dvou synů a jedné dcery, který oba syny získal do výhradní výchovy.395 Další dva oslovení otcové se shodli na názoru, ţe jejich výchovné
schopnosti
a
podmínky
jsou
stejné
jako
u
matek.
O rovnocennosti výchovných předpokladů svědčí i to, ţe v těchto případech
došlo
k
rozdělení
sourozenců
ve výhradní výchově jedno dítě. vypověděli, dítěte
ţe
nehrály
výchovné při
396
kaţdý
z
rodičů
má
Respondenti v podstatě shodně
předpoklady
rozhodování
-
či
soudu
o
podmínky
pro
výchovu
svěření
dětí
příliš
významnou roli.
Názory
otců
na
konvenční
přístup
ke
svěřování
dětí
do
výchovy Respondenti
v
otázce
konvenčního
přístupu
ke
svěřování
dětí do výchovy vypovídali značně rozdílně. Část respondentů zastávala názor, ţe nejlepším řešením porozvodové péče o děti je střídavá výchova,397 a to nejen ti otcové, kteří takového řešení dosáhli.398 395
Jiní
respondenti
se
přikláněli
k
názoru,
Jednašedesátiletý otec dvou synů a jedné dcery vypověděl, ţe jiţ za trvání manţelství byl „taţnou silou rodiny, jinak by to nefungovalo" (srov. příloha VIII., rozhovor B/5). Během rozvodového řízení si nechal vyhotovit znalecké posudky, které svědčily v jeho prospěch. Bylo tak dokázáno, ţe by on byl lepším rodičem neţ matka, které byla manţelskou poradnou doporučena terapie. Matce u soudu neprospělo ani to, ţe se na tuto terapii nedostavovala. Jeden ze synů trpí pravděpodobně lehkou mozkovou dysfunkcí, z čehoţ plyne, ţe musí dodrţovat určitý ţivotní styl. Otec si toho byl plně vědom a choval se podle toho, avšak matka toho - podle výpovědi respondenta - nedbala (srov. příloha VIII., rozhovor B/5). 396 Sedmačtyřicetiletý otec jednoho syna a dcery vypovídal, ţe i po rozvodu se o péči o děti s matkou dělí podle toho, kdo má jaké moţnosti (srov. příloha VIII., rozhovor B/6). Vysokoškolsky vzdělaný otec dvou synů, jemuţ byl mladší syn svěřen do výchovy (starší syn byl svěřen matce), jen stručně konstatoval: „Mé podmínky pro výchovu dítěte jsou naprosto bez problémů. Podmínky nebo výchovné předpoklady ale nehrály při rozhodování soudu sebemenší roli, soud vycházel z toho, u koho děti jsou." (srov. příloha VIII., rozhovor B/7). 397 Srov. příloha VIII., rozhovory B/1, B/2, B/7. 398 Otec, který má ve střídavé výchově desetiletou dceru, zastává názor, ţe matky obvykle chtějí své děti do své výhradní výchovy hlavně proto, aby jim „zůstal byt a dostávaly výţivné" (srov. příloha VIII., rozhovor B/1). Otec, který má ve střídavé výchově syna a dceru, se přiklání spíše na stranu matek, doslova říká: „Myslím si, ţe by to nemělo být padesát na padesát. Viděl bych to třeba tak na čtyřicet ku šedesáti ve prospěch matek. Většina otců totiţ podle mě nemá skutečný zájem o děti. Matky jsou odpovědnější. V případech, kde mají oba rodiče opravdu zájem, by byla ideální střídavá výchova. Ale problém je v tom, ţe s ní musí souhlasit oba rodiče." (srov. příloha VIII., rozhovor
105
ţe jednotlivé případy nejsou dostatečně důkladně posuzovány 399 nebo ţe je stav, kdy je převáţná většina dětí svěřována matkám, nelogický, ale daný zákonem.400 U dvou respondentů jsem se setkala s názorem, ţe děti by po rozvodu měly být svěřovány spíše matkám, coţ bylo překvapivé zjištění, neboť otcům, kteří tento názor vyslovili, byly děti svěřeny do výhradní výchovy a spíše jsem očekávala, ţe budou přesvědčeni
o
tom,
ţe
výchova
dětí
náleţí
otci
stejně
jako
matce. Otec dvou - dnes jiţ dospělých - dětí zastává názor, ţe dítě by po rozvodu mělo zůstat u matky, ale dodal, ţe, kdyţ matka dítě chce, otec nemá šanci na to, aby mu bylo svěřeno. 401 Otec, v jehoţ prospěch se matka vzdala jejich dvou dcer, byl přesvědčen se, ţe v 90% by děti měly být svěřeny matkám, ovšem za předpokladu, ţe je matka jako rodič způsobilá.402
Motivy matek a otců k ţádostem o svěření dítěte do výchovy
do
Motivy,
proč
výhradní
nebo
matky
či
střídavé
otcové výchovy,
ţádali výpovědi
o
svěření
dětí
respondentů
se
případ od případu lišily. Jedním z motivů byla láska k dítěti. 403 Dalším motivem, proč otec poţadoval svěření dětí do výchovy, byla nezbytnost, neboť matka se dětí zřekla.404 Někteří otcové byli přesvědčeni, ţe se o děti dokáţí postarat lépe neţ matka. Toto přesvědčení bylo dalším motivem otců k tomu, aby usilovali o svěření dětí.405 Impulsem pro otce byla také obava ze ztráty dětí.406 K usilování o střídavou výchovu vedlo otce, kterému byla B/2). Spravedlivé řešení ve střídavé výchově vidí také padesátiletý otec dvou synů. Zároveň se však domnívá, ţe „není v lidských silách vytvořit systém způsobilý bez dobré vůle účastníků opatrovnickou problematiku spravedlivě řešit" (srov. příloha VIII., rozhovor B/7). 399 Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. 400 Srov. příloha VIII., rozhovor B/5. Jedná se však pouze o respondentovu domněnku - zákon o rodině č. 94/1963 Sb. nic takového neříká. 401 Srov. příloha VIII., rozhovor B/6. 402 Srov. příloha VIII., rozhovor B/4. 403 Srov. příloha VIII., rozhovory B/2, B/7. 404 Srov. příloha VIII., rozhovory B/3, B/4. 405 Srov. příloha VIII., rozhovory B/4, B/5. 406 Otcovým motivem bylo to, ţe nechtěl své děti ztratit. Doslova řekl: „Manţelka ze začátku chtěla obě děti, protoţe je chtěla mít u sebe a protoţe to tak běţně chodí. Ale syn jí na rovinu řekl, ţe chce zůstat se mnou,… Kdyby
106
do
střídavé
výchovy
svěřena
dcera,
přesvědčení,
ţe
dítě
potřebuje oba rodiče, ale z části také obava z toho, ţe by neuspěl, pokud by ţádal o výchovu výhradní.407 Moţnými motivy matek - podle názoru respondentů - mohly být kromě mateřského citu také konvence, snaha o ekonomické výhody či
snaha
pomstít
se
manţelovi.
V
některých
případech
matky
o svěření dětí vůbec neţádaly, nýbrţ se jich zřekly ve prospěch otce.
Podíl matek na rozhodování o záleţitostech týkajících se dětí Otcové s
dětmi ve
výhradní
nebo střídavé výchově
podle
vlastních výpovědí spolupráci s matkami vítali. Neměli vesměs snahu je z ţivota dětí „vymazat". V případech střídavé výchovy se jevila tato otázka jako zcela bezproblematická. Co se týká podílu
matky na rozhodování
o
záleţitostech
dětí, byl
poměr
kladných a záporných výpovědí oslovených otců celkem vyrovnaný. V formou
rodinách, střídavé
předpokladem.
I
kde
byla
výchovy, kdyţ
porozvodová
by
péče
o
děti
vyřešena
měla být vzájemná dohoda rodičů
komunikace
ohledně
záleţitostí
dětí
neprobíhala bez problémů hned od začátku, postupně si všichni členové zvykli
rodiny a
na
počáteční
porozvodové problémy
uspořádání se
postupem
tohoto
charakteru
času
vyřešily.408
Bez jakýchkoli problémů - podle výpovědi respondenta - probíhalo
syn neřekl, ţe zůstane se mnou, zkusil bych poţádat, aby mi byl svěřen do výchovy. Já jsem nezpůsobil rozvod, to manţelka odešla s jiným - nechtěl jsem přijít i o děti." (srov. příloha VIII., rozhovor B/6). 407 Srov. příloha VIII., rozhovor B/1. 408 Vysokoškolsky vzdělaný otec z Jablonce nad Nisou, který se rozváděl v roce 2002, vypovídal, ţe komunikace neprobíhala bez problémů od začátku. Po určité době se situace uklidnila a v současné době si rodiče vychází ve výchově dcery vstříc (srov. příloha VIII., rozhovor B/1). Předávání dětí a rozhodování o nich rodičům usnadňuje systém, který jim byl doporučen manţelskou poradnou. Otec tento systém - který vyřešil jejich počáteční drobné nesrovnalosti popisuje následovně: „…V poradně nám taky poradili, abychom si důleţité věci ohledně dětí psali na lístečky, např. ţe byly nemocné, na očkování apod. Ten lístek pak jeden předá druhému společně s dětmi. Jednak se tak na nic důleţitého nezapomene a taky nikdo nemůţe tvrdit, ţe mu ten druhý něco neřekl, jak tvrdila ze začátku manţelka. Něco kvůli dětem jsem jí třeba zavolal a ona
107
rozhodování o dětech také v rodině sedmačtyřicetiletého otce chlapce a dívky, kterému byl do výchovy svěřen syn, zatímco dcera matce. O tom, ţe se tito rodiče na všem v klidu domluvili, svědčí také fakt, ţe nebyl upraven ani styk rodičů s dětmi, přesto probíhal oboustranně bez nejmenších překáţek. Rodiče vše ponechali na vzájemné dohodě a přání dětí.409 Ve dvou případech, kdy se matka dětí zřekla, se prakticky vzdala i podílu na rozhodování o dětech.410 O děti tyto matky ztratily
zájem.
V
jednom
případě
se
jednalo
-
podle
respondenta - spíše o povrchní zájem matky o děti.
411
názoru
Poslední
z dotazovaných otců o podílení se obou rodičů na rozhodování o dětech řekl stručně, ale výstiţně: „Nic takového nepřichází v úvahu."412 Matky
se
na
rozhodování
o dětech
nepodílejí
v podstatě
v těch případech, kdy se vzdaly jejich výchovy ve prospěch otce. Tam,
kde
se
rodiče
komunikace
a
plynout
povahy
z
dohoda
dohodli mezi
na
rodiči
střídavé
střídavé bez
výchovy,
výchově,
problémů, která
coţ
schopnost
probíhá by
mělo
rodičů
vzájemně se dohodnout předpokládá.
Pohled otců na přání dětí ohledně porozvodového uspořádání Většina
dotazovaných
otců,
kterým
byly
děti
svěřeny
do výhradní či střídavé výchovy, se shodla, ţe by si děti změny v
porozvodovém
uspořádání
nepřály.
Ve
čtyřech
případech
se
v podstatě rozhodly samy děti, u koho chtějí ţít a rodiče jejich rozhodnutí v podstatě akceptovali nebo tak rozhodl soud, takţe by si změny ve výchovném opatření nepřály.413 V obou případech, kdy
se
rodiče
dohodli
na
střídavé
výchově,
byly
děti
-
potom tvrdila, ţe jsem jí nic neřekl. Teď uţ to díky těm vzkazům funguje výborně." (srov. příloha VIII., rozhovor B/2). 409 Srov. příloha VIII., rozhovor B/6. 410 Srov. příloha VIII., rozhovory B/4, B/5. 411 Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. 412 Tento padesátiletý otec z Prahy má ve své výchově jednoho syna, matka druhého, ta se však raději vzdává podílu na výchově syna ţijícího u otce, neţ by dovolila, aby se otec podílel na výchově syna ţijícího u ní (srov. příloha VIII., rozhovor B/7).
108
podle
výpovědi
spokojené414
nebo
respondentů
-
z
dokonce
něj
byly
se
stávajícím nadšené.415
uspořádáním Pouze
jeden
z dotazovaných otců vypověděl, ţe by si děti přály změnu, a to v
tom
smyslu,
ţe
nechtěly
rodičů.416
rozvod
Porozvodové
uspořádání můţe být sice ideální, avšak nerozvedená rodina je pro děti lepší.
Průběh styku matek s dětmi Styk
matky
případech dohodli s
ze
na
dítětem, 417
s
dětmi
sedmi
střídavé ale
byl
soudem
zkoumaných. výchově,
spíše
o
Ve
dvou
takţe
tom,
upraven se
jakým
pouze
případech nedá
způsobem
ve se
hovořit si
třech rodiče
o
rodiče
styku děti
předávali.
V některých případech přenechali otcové rozhodnutí
o
často se děti budou
tom, jak
dětí,418
a
to
i
tehdy,
ţe
byl
stýkat s soudem
matkami, upraven
na
úvaze
styk
dětí
419
s matkou.
Avšak i přes to, ţe otcové styku dětí s matkami nebránili a dokonce ho ponechali na úvaze dětí, v některých případech pravidelný styk neprobíhal. Překáţky byly především na straně matek, které se dětí zřekly a nejevily ani přílišný zájem o styk s nimi. Tento postoj matek se odrazil i v přístupu dětí, které později 413
rovněţ
ztratily
zájem
s
matkou
se
stýkat.
Situaci
Srov. příloha VIII., rozhovory B/4, B/5, B/6, B/7. Srov. příloha VIII., rozhovor B/1. 415 Srov. příloha VIII., rozhovor B/2. 416 Do té doby, neţ je matka opustila byly - podle výpovědi respondenta - jako rodina spokojeni. Je však pravděpodobně, ţe tyto děti trpěly především tím, ţe o ně matka ztratila zájem, nikoliv tím, ţe s matkou neţily ve stejné domácnosti (srov. příloha VIII., rozhovor B/3). 417 V prvním z těchto případů předávání dcery probíhalo ve škole. Jeden z rodičů dceru v pátek ráno přivedl, druhý si ji odpoledne vyzvedl (srov. příloha VIII., rozhovor B/1). Ve druhém případě si otec v neděli vyzvedával děti u matky a za týden je opět přiváţel. Tento sedmatřicetiletý otec z Jablonce nad Nisou vypověděl, ţe zpočátku bývalo odloučení od dětí na celý týden obtíţné pro něj i pro matku, ale později si všichni členové rodiny zvykly a nyní porozvodové uspořádání - podle slov respondenta - všem vyhovuje (srov. příloha VIII., rozhovor B/2). 418 To, jak často se bude stýkat syn, který byl svěřen do výchovy otce, s matkou a sestrou, která byla svěřena do výchovy matky, přenechal otec na úvaze svého syna. Ten matku navštěvoval bez jakýchkoli komplikací ze strany otce dvakrát aţ třikrát týdně, jak sám vypověděl (srov. příloha VIII., rozhovor B/6). 414
109
dokreslují dva příklady: Matka dvou dcer, z nichţ jedna byla svěřena do její výchovy a druhá do výchovy otce, o styk s druhou dcerou
-
podle
výpovědi
otce
-
ztratila
zájem
a
zároveň
neumoţňovala styk otce s první dcerou. Kdyţ byly později obě dcery svěřeny otci, ztratila o dcery zájem úplně. Setkávání dětí s matkou tedy neprobíhalo vůbec.420 Nevelký zájem o své tři děti jevila v
také
jejich
matka,
která
blízkosti,
děti
se
dětí
vzdala.
nenavštěvovala.
Ačkoliv Děti
k
bydlela ní
sice
chodívaly na návštěvu, avšak pouze sporadicky a nikdy v jejím domě po
nepřespaly.421
Ve
dvou
rozvodu rozděleni, otcové
případech, vypovídali,
kdy ţe
byly se
sourozenci
matky
raději
vzdaly styku s dítětem ţijícím u otce, neţ by dovolily styk otce s dítětem ţijícím v její výchově.422 Tak tomu bylo např. u otce, kterému byl do výchovy svěřen mladší syn, zatímco starší syn matce. Situaci dokresluje jeho výrok: „Mám jedno dítě ve své péči a druhé v matčině. S tím druhým se vídám málo a zpravidla jen na základě matčina zájmu setkat se s tím prvým. Jenţe ona se překvapivě raději vzdá častějšího styku se synem v mé péči, neţ aby omezovala svůj totální vliv na syna, kterého má u sebe. Soudní rozhodnutí nerespektuje…" V naprosté většině případů neměl otec nikdy důvod k tomu, aby zabránil setkání matky s dětmi. Neměli důvod - podle jejich výpovědí - o děti se obávat, neboť byli přesvědčeni, ţe matky se o své děti v době styku dobře postarají. Většina dotazovaných otců, přenechala styk matky s dětmi na jejich vlastní úvaze, nebránila jim, i kdyţ často museli ovládat svůj hněv vůči matce, která celou rodinu opustila.423 Pouze v jednom případě otec styk s matkou nedodrţoval, avšak pouze z toho důvodu, ţe dcery styk s matkou odmítaly kvůli způsobu jejího ţivota. Jelikoţ se však 419
Srov. příloha VIII., rozhovor B/5. Srov. příloha VIII., rozhovor B/4. 421 Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. 422 Srov. příloha VIII., rozhovor B/7. Obdobná situace nastala v rodině otce dvou synů a dcery. I přes vstřícný postoj otce k setkávání synů s matkou matka bránila setkávání otce s dcerou, která byla svěřena do její výchovy (srov. příloha VIII., rozhovor B/5). 423 Tak tomu bylo např. u otce tří dětí, který doslova pronesl: „Nebránil jsem ničemu. I kdyţ jsem šílel vztekem, kvůli dětem jsem se drţel. Matka se ani o styk s dětmi moc nesnaţila. Kdyţ samy nepřišly, ona za nimi nepřišla." (srov. rozhovor B/3). 420
110
nechtěl
dopustit
trestného
činu
maření
úředního
rozhodnutí,
poradil se s právníkem a následně se soudcem. Zjistil tak, ţe se trestného
činu
nedopustí,
od
samy
odejdou.
matky
kdyţ
děti
Styk
matky
matce s
předá
dcerami
a
ony
pak
jiţ
pak -
424
kvůli nezájmu matky i dětí - neprobíhal vůbec.
Souhrnně lze říci, ţe styk dětí s matkami probíhal ve všech případech
ze
strany
otce
bez
problémů.
Ţádný
z
respondentů
nehovořil o tom, ţe by děti ke styku s matkou nutil či jim naopak bránil. Někteří oslovení otcové umoţňovali setkání matky s dětmi i mimo určený styk nebo přenechali na úvaze dětí, zda a
jak
často se chtěly s
matkou
stýkat.
Styk
matky s
dětmi
neprobíhal jen v těch případech, kdy o něj nejevila zájem matka. Nikdy se - podle výpovědí respondentů - nestalo, ţe by setkání matky s dětmi bránili, ani k tomu neměli ţádný důvod. V ţádném ze sledovaných případů tedy nedošlo k sankciování otce.
Vztahy matek s dětmi Respondenti se v podstatě shodli na názoru, ţe vztahy matek s dětmi nejsou stávajícím porozvodovým uspořádáním, kdy děti byly svěřeny do střídavé výchovy nebo výhradní výchovy otce, nijak ochuzeny. V případech, kdy se rodiče dohodli na střídavé výchově, byl čas k
dětí
rozdělený
ochuzení
ani
mezi
jednoho
rodiče z
rovnoměrně,
nich.
nedocházelo
Vysokoškolsky
tak
vzdělaný,
třiačtyřicetiletý otec desetileté dcery vidí střídavou výchovu jako ideální řešení. V týdnu, kdy je dcera u matky, se můţe věnovat svým povinnostem a v týdnu, kdy je u něj, se můţe naplno věnovat dceři. Přesto se stále obává, ţe, kdyţ bude matka chtít, o
dceru
ho
připraví,
neboť
je
přesvědčen,
ţe
matky
bývají
v opatrovnických sporech ve výhodě. Zastává názor, ţe tím, ţe matky trvají na své výhradní výchově a otcům neumoţňují ani styk s dětmi, jsou samy proti sobě, protoţe na sebe berou břemeno
424
Srov. příloha VIII., rozhovor B/4.
111
za
rodiče.425
oba
Výhodu
ve
střídavé
výchově
shledává
i vysokoškolsky vzdělaný, čtyřicetiletý otec dvou dětí, který tvrdil, ţe dětem kaţdý z rodičů poskytuje to, co nemůţe ten druhý a
naopak. Situace
v rodině se
po rozvodu podstatně zlepšila.
426
- podle
jeho
názoru
-
V případě sedmačtyřicetiletého
otce, jehoţ syn byl svěřen do jeho výchovy a dcera do výchovy matky, nebyl upraven styk dětí s rodiči a v celé rodině byly zachovány dobré vztahy. Respondent se domníval, ţe vztahy dětí s
rodiči,
souhlas
rozvodem
také
neutrpěly
jeho
syn,
ţádnou
který
ztrátu,
byl
s čímţ
části
projevil
našeho
rozhovoru
přítomen. Rozdíl oba viděli pouze v tom, ţe matka s dcerou bydlí v jiném bytě, jinak jsou - podle jejich názoru - všechny vztahy v rodině zachovány.427 Ve dvou případech, kdy se matka dětí zřekla, se otcové logicky
domnívali,
ţe
ochuzena
nebyla.
Avšak
ochuzeny
byly.
vychovával
dvě
vzhledem děti
-
Dvaapadesátiletý dcery,
zastával
k
jejímu
podle
rozhodnutí
názoru
otec
z
názor,
o
respondentů
Pardubic, ţe
nic
dcerám 428
ve výchově ţenský vzor. Doslova řekl: „…Hlavně jí
-
který chyběl
asi matka
chyběla. Chyběl jí ten ţenský vzor. Stáhla se do sebe, nemá ani kluka, i kdyţ jí je uţ jednadvacet let. Kdyţ u nás matka ještě byla, vychovávala je429 hlavně ona. Matka jim chybí, ale k té své nechtějí. Z matčiny strany ale o ţádné ochuzení nejde. Úplně o ně ztratila zájem…"430 Podobnou zkušenost má také otec, jehoţ třem dětem matka poté,
co
je
opustila,
velmi
chyběla.
To
se
-
podle
slov
dotazovaného otce - podepsalo na jejich psychice a navazování vztahů.431 Další otec tří dětí vypověděl, ţe podle jeho názoru matce
dětí
nijak
nevadilo,
ţe
jí
synové
nebyli
svěřeni
do výchovy, přičemţ vycházel z toho, ţe o dceru, která jí byla 425
Srov. příloha VIII., rozhovor B/1. Srov. příloha VIII., rozhovor B/2. 427 Srov. příloha VIII., rozhovor B/6. 428 Respondent má na mysli svou starší dceru, kterou matka opustila (srov. příloha VIII., rozhovor B/4). 429 Respondent má na mysli své dvě dcery. Při odchodu s sebou matka odvedla mladší dceru, starší ponechala u otce. Po půl roce se však u soudu obou dětí zřekla ve prospěch otce (srov. příloha VIII., rozhovor B/4). 430 Srov. příloha VIII., rozhovor B/4. 426
112
svěřena do výchovy, se příliš nestarala. Tato matka o svého nejstaršího syna projevila skutečný zájem aţ v době, kdy si začal vydělávat.432 S respondent,
který
obdobným
hovořil
o
chováním tom,
ţe
matky matka
se se
setkal dětí
také
vzdala,
nejevila ani přílišný zájem o styk s nimi, avšak v současné době,
kdy
jsou
jiţ
dospělé,
vyuţívá
jejich
pomoci,
o
čemţ
oslovený otec vypověděl: „Matka o děti nestála, vybrala si radši milence neţ děti, takţe jí to určitě nevadí, ale dětem ano. Bylo těţké, neţ jsme se s tím vypořádali. Hlavně pro nejmladšího syna. Hodně brečel, stýskalo se mu po mámě. Prostřední dcera to odnesla také. Nemohla navázat vztah. Odnesla to psychicky. Teď matka po synovi pořád něco chce, syn vezme moje auto a jede. Teď se nestydí poţádat děti, kdyţ něco potřebuje, i kdyţ se na ně předtím vykašlala."433 Ke komplikacím ve vztazích tedy docházelo a dochází.434 Hlavní problém respondenti viděli v tom, ţe nepřítomnost matky ublíţila dětem - zejména dívkám, jimţ ve vývoji chyběl ţenský vzor. Matky však z výchovy nebyly vyloučeny tím, ţe děti byly svěřeny do výchovy otce, ale tím, ţe své děti samy opustily a zřekly se jich.
Role prarodičů Dotazovaní otcové, kterým byly děti svěřeny do střídavé nebo výhradní výchovy, se v podstatě shodli na tom, ţe všichni prarodiče z jejich strany měli o vnoučata skutečný zájem, který projevovali
návštěvami
dětí,
společnými
dovolenými
apod.
Ze strany matek tomu tak nebylo. Někteří prarodiče ze strany matky 431
o
vnoučata
neměli
zájem
téměř
ţádný,435
nebo
jen
Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. Srov. příloha VIII., rozhovor B/5. 433 Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. 434 Poslední z dotazovaných otců, kterému byl do výchovy svěřen mladší syn, zatímco starší syn byl svěřen matce, vypověděl, ţe matka se raději vzdává častějšího kontaktu se synem v jeho výchově, neţ by umoţnila častější kontakt syna ve své výchově s otcem. Syn jiţ o schůzky s matkou rovněţ nejeví přílišný zájem (srov. příloha VIII., rozhovor B/7). 435 Srov. příloha VIII., rozhovor B/4. 432
113
částečný.436
Jeden
z
respondentů
vypověděl,
ţe
s
babičkou
ze strany matky se o ţádném vztahu s dětmi nedá mluvit, neboť matčina
rodina
alkoholu
a
-
podle
vnučky
vypověděl:
„…Ze
otcova
ji
strany
tvrzení
příliš matky
-
značně
nezajímaly. se
o
Otec
nějakém
holdovala o
vztahu
situaci ani
nedá
mluvit. Její otec uţ také neţije a se svou matkou jen popíjejí. Takţe
teď
uţ
mají
dcery
jen
jednu
babičku
a
k
té
nijak
437
netíhnou."
Co se týká preferencí vztahů dětí s prarodiči ze strany matky či ze strany otce, bylo tomu ve sledovaných případech spíše tak, ţe děti měly bliţší vztahy k rodičům otce, u nějţ ţily. Otec dvou synů a jedné dcery o vztahu dětí k prarodičům řekl: „Můj otec zemřel brzy po mé svatbě. Moje matka se hodně upnula na děti. Z druhé strany sem rodiče občas zajeli taky. Občas jim dali jednu čokoládu. To bylo všechno. Přijeli sem jen, kdyţ něco potřebovali…"438 Někteří rodiče nechali zcela na úvaze dětí, jestli a jak často se s prarodiči z obou stran budou stýkat.439 Tak tomu bylo např.
v
případě
sedmačtyřicetiletého
otce,
kterému
byl
do výchovy svěřen - dnes jiţ dospělý - syn. Uklidnění vztahů s prarodiči po rozvodu však určitou dobu trvalo. Jeho tchyně se nemohla
vyrovnat
s
tím,
ţe
její
vnuk
ţije
s
otcem
a
ne
440
s matkou. V
rodinách,
výchově,
se
touto
ve
kterých
úpravou
se
rodiče
vyřešil
i
dohodli
styk
dětí
na s
střídavé
prarodiči.
V prvním z těchto případů otec vypověděl, ţe jsou v celé rodině takřka ideální vztahy. Rozdíl v tom, se kterými prarodiči se dcera více stýkala, byl způsoben pouze vzdáleností - matčiny rodiče
ţijí
v bezprostřední
blízkosti,
zatímco jeho v
jiném
městě. Jinak měla dcera vřelé vztahy s prarodiči z obou stran, 436
Srov. příloha VIII., rozhovor B/5. Respondent hovořil o svém zemřelém tchánovi a tchýni, která spolu s se svou dcerou holduje alkoholu. Jedná se o babičku z matčiny strany (srov. rozhovor B/4). 438 Srov. příloha VIII., rozhovory B/5, B/6, B/7. 439 Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. 440 Srov. příloha VIII., rozhovor B/6. Syn, který se části rozhovoru zúčastnil, dodal, ţe i přes předchozí dobré vztahy s prarodiči ze strany matky, se kvůli tomuto postoji prarodičů mezi nimi zrodila dokonce nenávist. 437
114
i kdyţ otec připustil, ţe jeho rodiče měla dcera moţná o něco raději.441
Výhodu
střídavé
výchovy
v
ohledu
styků
dětí
s prarodiči oceňoval také otec dvou dětí, které se po rozvodu s jeho rodiči stýkají častěji neţ za trvání manţelství.442 Souhrnně lze které
byly
říci, ţe
svěřeny
do
prarodiče
výchovy
dětí
otce,
z matčiny
nejsou
s
strany,
porozvodovým
uspořádáním příliš spokojeni, avšak v některých případech se vztahy v rodině rozvodem upravily, a to zejména v případech, kdy se rodiče dohodli na střídavé výchově.
Reakce okolí Respondenti
se
většinou
setkávali
s
převáţně
kladnými
reakcemi na porozvodové uspořádání v jejich rodině. V některých případech však museli čelit i údivu sousedů a známých, coţ bylo pravděpodobně způsobeno
tím,
ţe
rodiny
s otcem
jako
jediným
vychovatelem, či střídavá výchova nejsou běţným jevem. Záporným a pochybovačným reakcím museli čelit spíše respondenti, kteří se rozváděli jiţ před delší dobou, kdy výhradní výchova otce byla ještě méně obvyklá, neţ je tomu v současné době. V případech, kdy
se
otcové
setkali
s
negativními
reakcemi
okolí,
došlo
k rozvodu jiţ před čtrnácti a sedmnácti lety.443 Otcové, kteří se rozváděli teprve před dvěma lety, se setkali pouze s kladnými reakcemi
okolí.444
nesvěřování
dětí
V do
posledních výchovy
otců
letech
se
relativně
o
problematice
hodně
diskutuje.
Ke změnám v postojích veřejnosti došlo také díky novele zákona o
rodině
č.
94/1963
Sb.
v
roce
1998,
kterou
byla
v
České
republice zavedena moţnost střídavé či společné výchovy.445 441
Srov. příloha VIII., rozhovor B/1. Rodina totiţ ţila v blízkosti matčiných rodičů, coţ bylo - podle respondenta - hlavním důvodem rozvodu. Matka bránila tomu, aby se děti stýkaly s rodiči otce, čehoţ chtěla dosáhnout také tím, ţe zaţádala o svěření dětí do své výchovy bez rozvodu. V současné době se děti vídají vţdy s prarodiči ze strany toho rodiče, u kterého právě tráví týden, a vztahy v celé rodině se upravily (srov. příloha VIII., rozhovor B/2). 443 Srov. příloha VIII., rozhovory B/5, B/6. 444 V těchto případech se rodiče dohodli na střídavé výchově (srov. příloha VIII., rozhovory B/1, B/2). 445 Podrobněji kapitola Právní a faktické postavení otce a matky. 442
115
S negativními reakcemi okolí se setkal otec, který ţije na vesnici. Rozváděl se v roce 1987, do výchovy mu byli svěřeni dva synové. Vypověděl: „Na vesnici - to musí mít člověk nervy jak špagáty. Kdyţ tu viděli kluka v roztrhaných kalhotách, řekli si, ţe je to prostě kluk. Kdyţ to ale byl můj kluk, tak se mi donesly takové poznámky typu: no jo, vţdyť jsou sami s tátou, tak co by jste chtěli… To víte, je to samo s tátou, ţije to jak cikáni. Z lidí ze vsi mi nikdo nepomohl…"446 Podobnou zkušenost má
i otec,
který ţije v
Nymburce, rozváděl
se
v roce 1990
a vychovává sám syna: „Lidi se divili. Někteří měli řeči, jestli na to budu stačit, jestli syna sám zvládnu. Není to moc obvyklé, aby měl dítě u sebe otec, a před těmi patnácti lety to bylo ještě
méně
časté,
takţe
je
to
i
překvapilo…"447
Výpovědi
respondentů mohou napovídat, ţe okolí, ve kterém tito otcové se svými dětmi ţijí, pravděpodobně automaticky předpokládá, ţe ţeny mají lepší výchovné předpoklady neţ muţi, ţe otcové se o děti nedokáţí postarat tak dobře jako matky. O tom, ţe otcovská výhradní výchova je vnímána jako nikoli běţná, ale naopak výjimečná a neobvyklá, svědčí také výpověď otce, kterého manţelka opustila a zřekla se jejich tří dětí. Hovořil
o
tom,
ţe
se
matce
lidé
z
okolí
posmívali,
neboť
nechápali, jak můţe pracovat jako učitelka a přitom opustit své vlastní
děti.
Respondent
vypověděl,
ţe
se
za
svou
bývalou
manţelku styděl, přestoţe sympatie okolí byly na jeho straně. 448 Okolí na chování matky tedy reagovalo vyloţeně negativně, coţ nasvědčuje tomu, ţe matka, která se vzdá výhradní výchovy svých dětí ve prospěch otce, bývá často automaticky odsuzována.
446 447 448
Srov. příloha VIII., rozhovor B/5. Srov. příloha VIII., rozhovor B/6. Srov. příloha VIII., rozhovor B/3.
116
Povědomost o „otcovských sdruţení" Informovanost skupinou do
o
„otcovských
respondentů
střídavé
nebo
různá.
organizacích"
Otce,
výhradní
kterým
výchovy,
je
byly
je
mezi
touto
děti
svěřeny
z
hlediska
moţné
povědomosti o „otcovských sdruţeních" rozdělit do tří skupin. Zaprvé na ty, kteří sdruţení tohoto charakteru vůbec neznali, za
druhé
na
ty,
kteří
o
nich
měli
jen
určitou
povědomost
a za třetí na ty, kteří je znali dobře. První
skupina
byla
nejpočetnější.
Čtyři
ze
sedmi
respondentů o sdruţení tohoto charakteru nic bliţšího nevěděli nebo o jejich existenci vůbec netušili.449 Tito otcové neměli důvod
pomoc
tohoto
typu
vyhledávat,
neboť
jejich
rozvody
a hlavně řízení o svěření dětí do výchovy a o úpravu styku proběhly
bez
větších
potíţí
a
porozvodové
uspořádání
-
podle výpovědí respondentů - funguje. Porozvodovou péči o děti vyřešili rodiče v podstatě vzájemnou dohodou.450 Dalším důvodem bylo to, ţe se tito otcové rozváděli v době, kdy tato sdruţení ještě neexistovala.451 Otec tří dětí, kterých se matka zřekla, jenţ
se
rozváděl
v
roce
1982,
vypověděl,
ţe
kdyby
rozvod
probíhal v současné době, pomoc sdruţení by určitě vyhledal.452 Do druhé skupiny lze zařadit pouze jednoho respondenta. Jednašedesátiletý otec z Pacova znal činnost sdruţení z tisku. Četl
články
o
projednávání
stíţností
ve
Štrasburku.
Přínos
jednotlivých sdruţení shledával zejména v poskytování psychické podpory. Nevěděl však o nich nic bliţšího.453 Třetí
skupinu
tvoří
informovanost
o
Vysokoškolsky
vzdělaný
zbývající
„otcovských otec
dva
sdruţeních" dvou
synů
respondenti, byla je
velmi
členem
jejich dobrá. sdruţení
„Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů" a znal tedy charakter a činnost organizace velmi 449
Srov. příloha VIII., rozhovory B/2, B/3, B/4, B/6. Pouze jeden z oslovených otců, kterým byly děti svěřeny do výchovy, je dosud nerozveden a potýká se s problémy ohledně styku s druhým synem, který byl svěřen matce (srov. příloha VIII., rozhovor B/7). 451 Srov. příloha VIII., rozhovory B/3, B/5. 452 Srov. příloha VIII., rozhovor B/3. 453 Srov. příloha VIII., rozhovor B/5. 450
117
dobře. Byl přesvědčen o tom, ţe činnost sdruţení je prospěšná. Jedná
se
-
podle
jeho
slov
-
„přinejmenším
o
prevenci
negativních excesů".454 S výše uvedeným sdruţením spolupracoval také
pětatřicetiletý otec z
Jablonce
nad Nisou. Sdruţení
mu
poskytovalo pomoc i poradenství v průběhu jeho soudního jednání. Respondent
vyslovil
názor,
ţe
soudy
nadrţují matkám a
pomáhají alespoň sdruţení tohoto charakteru.
454 455
Srov. příloha VIII., rozhovor B/7. Srov. příloha VIII., rozhovor B/1.
455
otcům
118
3. Komparace rozhovorů s „organizovanými otci″ a rozhovorů s otci s dětmi ve výchově
Význam otcovských sdruţení Skupina „organizovaných otců" se shodla na tom, ţe činnost těchto organizací je prospěšná, ţe jim osobně velmi pomohla. Přínos viděli vedle konkrétní pomoci také v psychické podpoře, která
jim
sdruţení
napomohla
-
zejména
v v
obtíţné
situaci
nerezignovat.
psychické
podpoře
-
ocenili
i
Přínos někteří
otcové, kterým byly děti svěřeny do výchovy. Většina z nich však o organizacích tohoto typu téměř nic neví. Děti jim byly svěřeny do výchovy a oni neměli s porozvodovou péči o ně podstatnější problémy
a
tedy
důvod
k
tomu,
aby
pomoc
tohoto
charakteru
vyhledávali.
Výchovné předpoklady a podmínky pro výchovu dítěte Respondenti z obou skupin se v podstatě shodli na tom, ţe jsou schopni se o své děti postarat stejně dobře nebo dokonce lépe z
neţ
jejich
posledních
let,
matky,
coţ
které
koresponduje
dokázaly,
ţe
i
otcové
se
studiemi
bývají
stejně
schopnými rodiči a mohou si ke svým dětem vytvořit stejně silné vztahy jako matky.456 Přesto v případech „organizovaných otců" byly děti svěřovány jednoznačně do výchovy matkám. V případech otců, kterým děti do výchovy svěřeny byly, soudy nerozhodovaly na
základě
převáţně
toho,
na
který
základě
z
rodičů
dohody
má
rodičů.
lepší Ze
předpoklady,
sledovaných
ale
případů
vyplynulo, ţe otci byly děti svěřeny pouze v případech, kdy se jich matka vzdala nebo se tak děti samy rozhodly. Pokud bylo rozhodnutí
o
svěření
dětí
do
výchovy
rodiči
ponecháno
119
na rozhodnutí soudu, bylo vţdy rozhodnuto ve prospěch matek, bez
ohledu
na
to,
ţe
-
podle
výpovědí
respondentů
-
měli
v některých případech lepší výchovné předpoklady otcové.
Motivy otců a matek k ţádání o svěření dětí do výchovy Podle k
tomu,
názorů
ţe
ţádaly
„organizovaných
otců"
o
do
svěření
dětí
byly
své
motivy
výhradní
matek
výchovy,
v podstatě negativní a matky tak chtěly docílit odtrţení dětí od otce a tím tak (bývalé) manţely poškodit. Negativní motiv matky vůči otci dítěte se následně projevil - podle výpovědí respondentů - i v tom, jakým způsobem probíhal či neprobíhal styk otce s dítětem. Moţnými motivy matek - podle názorů otců, kterým byly děti svěřeny do výchovy - mohly být kromě mateřského citu také konvence, snaha o ekonomický prospěch či snaha pomstít se
manţelovi,
otců".
V
coţ
koresponduje
s
případech
matky
některých
výpověďmi o
„organizovaných
svěření
dětí
vůbec
neţádaly, nýbrţ se jich zřekly ve prospěch otce. Otcové o svěření dětí ţádali proto, ţe se domnívali, ţe se o ně postarají lépe neţ matka. Ke svěření dětí do výchovy otců ovšem docházelo jen v těch případech, kdy o ně matka neměla zájem. Motivem k návrhu střídavé výchovy ze strany otců bylo přesvědčení,
ţe
děti
potřebují
oba rodiče, zatímco
matky
na
tento návrh přistupovaly spíše kvůli obavám z toho, ţe se soudní řízení povede příliš dlouho, případně ţe by spor mohly prohrát.
456
O výsledcích takovýchto výzkumů píše např. R. A. Warshak (Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, 1995) nebo E. Bakalář (Bakalář, E., Novákovi M. a D.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Praha, 1996).
120
Konvenční přístup ke svěřování dětí V podstatě všichni „organizovaní otcové" povaţují konvenční přístup ke svěřování dětí do výchovy po rozvodu, tzn. stav, kdy je
více
neţ
90%
dětí
svěřováno
matkám,
za
diskriminující
a nespravedlivý vůči otcům, za - v současné době jiţ bezdůvodný -
přeţitek
z
výchovy
a
dokonce
dětí.457
záměrnou
Někteří
snahu
však
systému
současně
vyloučit
připustili,
otce
ţe
je
problematika svěřování dětí do výchovy velmi sloţitá a obtíţně řešitelná. Většina dotazovaných otců zastává názor, ţe ideálním řešením
porozvodové
péče
o
děti
by
byla
střídavá
výchova.
Překvapivým zjištěním byla skutečnost, ţe názor, ţe děti by měly být ve
svěřovány skupině
převáţně
otců,
matkám,
kterým
byly
se
objevil
děti
paradoxně
svěřeny
do
pouze
výchovy.
„Organizovaní otcové" jsou přesvědčeni, ţe otec by měl hrát ve výchově dětí stejně podstatnou roli jako matka.
Průběh
styku
dítěte
s
rodičem,
kterému
nebylo
svěřeno
do výchovy Respondenti z řad „organizovaných otců" byli na základě svých
zkušeností
odtrhávány dětí
těmto
přesvědčeni
záměrně. otcům
Soudy
o
ani
nezajistily
tom, orgány
ţe
děti
bývají
sociálně-právní
jejich
právo
-
a
od
otců
ochrany vlastně
i povinnost - podílet se na výchově vlastních dětí. Tito otcové své děti nevídali celé roky nebo jen velmi zřídka. Byli tak z role vychovatele „degradováni" na roli návštěvníka. Jejich (bývalé) manţelky soustavně mařily jejich styk s dětmi, děti proti otci popouzely. Styk dětí s matkami, kterým děti nebyly svěřeny do výchovy, probíhal ve všech případech ze strany otce bez problémů. Ţádný z respondentů nehovořil o tom, ţe by děti ke styku s matkou nutil nebo jim naopak bránil. Někteří oslovení otcové umoţňovali 457
Srov. příloha VII., např. rozhovory A/13, A/15.
121
setkání
matky
s
dětmi
i
mimo
určený
styk
nebo
přenechali
na úvaze dětí, zda a jak často se chtěly s matkou stýkat. Styk matky s dětmi neprobíhal jen v těch případech, kdy o něj matka nejevila zájem. Nikdy se - podle výpovědí respondentů - nestalo, ţe by setkání matky s dětmi bránili, ani k tomu neměli ţádný důvod. k
V
ţádném
sankciování
ze
otce.
V
sledovaných případech
případů
tedy
„organizovaných
nedošlo
otců"
však
k maření styků otce s dětmi ze strany matky docházelo soustavně. Ze strany otců takovéto jednání zjištěno nebylo, z čehoţ lze vyvodit, ţe otcové více respektují právo dětí na matku neţ matky právo dětí na otce. Některým matkám, které se maření styku otce s
dětmi
dopouštěly,
byly
uděleny
sankce,
avšak
z
daleka
ne
v takovém rozsahu, který je umoţněn zákonem. Tato situace vedla k tomu, ţe otcové ztratili důvěru ve spravedlnost soudů.
Rozhodování o záleţitostech týkajících se dětí Vyjma
dvou
případů
se
všichni
otcové
ze
skupiny
„organizovaných otců" potýkali s velkými překáţkami v oblasti komunikace s matkou, od čehoţ se odvíjely i další problémy jako popouzení dítěte matkou proti otci, ale i proti dalším příbuzným z jeho strany, maření styků otce s dětmi či konflikty ohledně výţivného. „Organizovaní otcové" se nemohli podílet na výchově svých dětí ani na rozhodování o nich. Někteří neměli o svých dětech dokonce ani ţádné informace. V matky
případech otců, většinou
o
kterým
výchovu
byly děti
dětí
nejevily
svěřeny do zájem,
a
výchovy, proto
se
na rozhodování o dětech téměř nepodílely. Komunikace a dohoda ohledně dětí mezi rodiči v podstatě probíhala - aţ na vzácné výjimky - pouze v případech, kdy se rodiče dohodli na střídavé výchově.
Příčinou,
proč
v
ostatních
případech
komunikace
a společné rozhodování o dětech probíhala jen s obtíţemi nebo vůbec, bylo v případech „organizovaných otců" to, ţe jim matky účast na rozhodování neumoţnily, a ve skupině otců, kterým byly
122
děti
svěřeny do výchovy,
skutečnost,
ţe
matky o
rozhodování
o dětech nejevily přílišný zájem.
Vztahy dětí s rodiči, kterým nebyly svěřeny do výchovy Vztahy vlastními
dotazovaných dětmi
byly
„organizovaných
-
podle
názorů
otců"
s
respondentů
jejich
-
značně
narušené, některé dokonce pravděpodobně zcela zničené. Za tento stav nesou podle respondentů odpovědnost matky dětí, které jim vztahy se syny a dcerami komplikovaly, často je proti otcům popouzely
-
vyvolávaly
u
dětí
SZR,
coţ
vedlo
k
narušení
psychiky, charakteru, vývoje i budoucího ţivota dětí. Děti jsou odtrţeny nejen od otce, ale také od jeho původní rodiny. Avšak nejen matky způsobily - podle výpovědí respondentů - to, ţe vztahy otců a dětí po rozvodu stagnovaly. Běţná praxe, kdy je styk otce s dětmi upravován v rozsahu sudých víkendů a části prázdnin, neumoţňuje otcům podílet se na výchově tak jako matky. Tito
otcové
povaţovali
danou
situaci
za
nespravedlivou,
ale
za nejhorší povaţovali skutečnost, ţe matky tím, ţe se snaţily ublíţit dětem.
svému
(bývalému)
Připravily
je
o
manţelovi, jednoho
z
vlastně rodičů
a
ubliţovaly o
muţský
svým vzor
pro následný vývoj. Otcové,
kterým
byly
děti
svěřeny do výchovy, se
naopak
shodli na tom, ţe matky jejich dětí nijak neutrpěly tím, ţe jejich děti byly svěřeny do střídavé výchovy či do individuální výchovy otce. Plyne to z toho, ţe matky se v některých případech dětí samy dobrovolně vzdaly a v případech střídavé výchovy byl čas
dětí
mezi
rodiče
rozdělen
rovnoměrně.
Problém
však
respondenti viděli v tom, ţe nepřítomnost matky ublíţila dětem zejména dívkám, jimţ ve vývoji chyběl ţenský vzor. Matky však z výchovy nebyly vyloučeny tím, ţe děti byly svěřeny do výchovy otce, nýbrţ tím, ţe tyto matky své děti opustily a zřekly se jich.
123
Přání dětí ohledně porozvodového uspořádání V případech, kdy vztah otce s dětmi nebyl příliš narušen, by a
si
děti
-
flexibilnější
podle
výpovědí
styky
s
respondentů
otcem
nebo
-
přály
usmíření
častější
rodičů.
Avšak
v případech, kdy byl vztah otce s dětmi dlouhodobě narušován a kde byl u dětí dokonce vytvářen SZR, je pravděpodobné, ţe by si děti uţ ţádnou změnu porozvodového uspořádání nepřály, neboť jsou
-
podle
názorů
respondentů
-
dokonale
zmanipulovány
matkami. Převáţná většina dětí, které byly svěřeny do výchovy otců, by si - ovšem z jiných důvodů - také nepřála ţádnou změnu. Stávající porozvodové uspořádání si totiţ samy zvolily nebo byly svěřeny do střídavé výchovy oběma rodičům.
Role prarodičů Ve všech případech dotazovaných „organizovaných otců" měly děti častější kontakty s příbuznými ze strany matky. I kdyţ matka
dětem
ve
styku
s
příbuznými
ze
strany
otce
vyloţeně
nebránila, býval kontakt mezi nimi a vnoučaty velmi omezený. Zpravidla se s nimi mohli stýkat - pokud se s nimi vůbec mohli stýkat - jen v čase, kdy měl soudem určený styk s dětmi otec. Děti tak byly ochuzeny o hlubší vztahy s částí svých příbuzných. Prarodiče i jiní příbuzní ze strany otce jim mohli předávat své zkušenosti, ţivotní nenahraditelné
styl, rodinnou tradici
ţivotní
hodnoty
byly
-
vlastně
o
všechny tyto děti
matkami
připraveny. Prarodiče dětí z matčiny strany u těch, které byly svěřeny do
výchovy
podle
otce,
výpovědí
nebyli
respondentů
s -
porozvodovým příliš
uspořádáním
spokojeni.
-
Většinou
nesouhlasili s tím, aby děti byly svěřeny otci. V případě, kdy se rodiče dohodli na střídavé výchově dětí, se upravily i vztahy v širší rodině, v čemţ lze vidět jednu z výhod této alternativy porozvodové péče o děti.
124
Rozhodnutí soudu a dohoda mezi rodiči Oslovení „organizovaní otcové", jejichţ děti byly svěřeny do výchovy matek, v podstatě zastávali názor, ţe pokud matka dítě chce a není vyloţeně nevhodným rodičem, soud jí dítě svěří a otec téměř nemá šanci na to, aby dítě získal do výhradní či střídavé
výchovy.
O
problematice
nesvěřování
dětí
otcům
se
v posledních letech relativně hodně diskutuje a otcům jsou známy statistiky,
které
svědčí
o
téměř
naprosté
preferenci
matek
v opatrovnických záleţitostech. Mnoho otců tak svůj „boj" o děti raději
vzdá,
neţ
by
vystavovali
sebe,
ale
hlavně
děti,
dlouholetým soudním přím a s nimi spojeným problémům. Ve skupině otců, kterým byly děti svěřeny do výchovy, soud o svěření dětí rozhodoval pouze v jednom případě. V ostatních případech
se
rodiče
dohodli
nebo
akceptovali
přání
dětí.
Ve skupině „organizovaných otců" soud rozhodoval - nebo stále ještě rozhoduje - ve většině zkoumaných případů.
Úprava styku dítěte s rodičem, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy Přibliţně
v
polovině
zkoumaných
případů
„organizovaných
otců" upravil soud styk otce s dítětem standardním způsobem, tzn.
v
rozsahu
sudých
víkendů
v
roce,
k
čemuţ
v
některých
případech styk určil také na období svátků a prázdnin. Ve druhé polovině
případů
rozsahu,
coţ
byl
otcům
styk
otců
neumoţňovalo
s
dětmi
upraven
smysluplně
v
omezeném
rozvíjet
vztah
s dětmi a podílet se na jejich výchově. Z otců se tak stali „platící
strýčkové
na
víkendovou
zábavu"
či
„občasní
návštěvníci". Co se týká styku dětí s matkami, kterým nebyly svěřeny do výchovy, pokud byl styk matky s dětmi soudem upraven, pak rozsah tohoto styku rovněţ nebyl příliš široký. Jednalo se však o případy, kdy se matky dětí dobrovolně zřekly a o děti navíc
125
v podstatě ztratily zájem. V případech, kdy byla určena střídavá výchova, byl čas dětí strávený u matky a u otce rozdělen zcela rovnoměrně. Někteří rodiče ponechali styk matek s dětmi na úvaze dětí.
Názory
na
diskriminaci
otců
v
českém
opatrovnickém
soudnictví Dotazovaní
„organizovaní
otcové"
se
cítili
být
velmi
citelně diskriminováni, a to ze strany soudců, soudních znalců, orgánů sociálně-právní ochrany dětí i matek. Proto se také stali členy jednotlivých „otcovských sdruţení", ve kterých viděli často jedinou - oporu. Systém je - jak někteří oslovení otcové vypověděli
-
nastaven
tak,
aby
preferoval
matky
a
otce
znevýhodňoval. Největší problém neshledávali v českých zákonech, nýbrţ
v
soudech,
které
zákony
-
podle
shodných
výpovědí
respondentů - nedodrţují a postupují podle zaţitých scénářů, jeţ spočívají
v
natahování
soudních
řízení
a
odtrhávání
dítěte
od otce. Dítě se pak v rukou matky stává zbraní proti (bývalému) manţelovi. v
Problematická
opatrovnických
je
podle
záleţitostech
nich
rozhodují
také v
skutečnost,
převáţné
ţe
většině
ţeny. Roli tu tak sehrává sepětí mezi soudkyněmi a matkami, ţenská solidarita. Instituce, jejichţ prioritou by měl být zájem dítěte, jednají - podle názorů respondentů - spíše v zájmu matek a
rozhodně
proti
zájmu
otců.
Diskriminaci
pociťovali
„organizovaní otcové", ale i někteří otcové, kterým byly děti svěřeny do výchovy, ve
vyměřování výţivného,
které jim
bývá
určováno ve vyšší částce neţ matkám. Největší nespravedlnost v problematice výţivného však spatřovali „organizovaní otcové" v tom, ţe - podle jejich slov - nepřiměřeně vysoké výţivné musí platit, přestoţe se se svými dětmi vlivem působení matky nemohou ani stýkat.
126
Reakce okolí Otcové, kterým byli děti svěřeny do výchovy se většinou setkali převáţně s kladnými reakcemi na porozvodové uspořádání v jejich rodině. Někteří však museli čelit i údivu a negativnímu postoji sousedů a známých, coţ bylo pravděpodobně způsobeno tím, ţe rodiny s otcem jako jediným vychovatelem, či střídavá výchova nejsou běţným jevem, spíše naopak. Navíc s vyloţeně zápornými a pochybovačnými reakcemi se střetli spíše respondenti, kteří se rozváděli jiţ před delší dobou, kdy výhradní výchova otce byla ještě méně obvyklá, neţ je domu v současné době. Reakce
okolí
ve
skupině
„organizovaných
otců"
na porozvodovou situaci byla „nulová". V podstatě všichni blízcí povaţovali nesvěření dětí do výchovy otce za „normální" situaci.
127
Závěr Rozvody a porozvodová situace, kdy do hry vstupuje celá řada
nejrůznějších
problémů,
který
faktorů,
lze
nahlíţet
představují z
mnoha
úhlů
sloţitý
komplex
pohledu.
Ve
své
bakalářské práci jsem sledovala pouze pohled otců a to především těch, kteří se cítili být ve své rodičovské roli diskriminováni. Jednalo
se
problematiky skupiny
tedy
(a
-
subjektivní
otců,
o
kteří
to
se
záměrně)
o
postoje,
nemohou
domoci
jednostranné názory
a
pojetí
zkušenosti
smysluplných
kontaktů
s vlastními dětmi a paralelně o zkušenosti a názory těch, kteří naopak
z
různých
důvodů
mají
děti
ve
výhradní
či
střídavé
výchově. Postoje matek ke stejným případům by proto mohly být odlišné.458 Základní hypotézy, které jsem formulovala na začátku práce, se
mi
na
základě
analýzy výpovědí respondentů ze zkoumaného
souboru v zásadě potvrdily. Pracovala jsem však pouze s malou skupinou Závěry
respondentů, tedy
není
jejichţ
moţné
vzorek
není
zobecňovat,
platí
reprezentativní. pouze
pro
mnou
sledovanou skupinu. Hypotéza
první -
děti
bývají zpravidla svěřovány
do
výchovy
matkám, otcům bývají svěřovány jen v krajních případech, kdy je matka jako rodič zcela nezpůsobilá nebo se dětí vzdá, popřípadě se tak starší děti samy rozhodnou. Tato
hypotéza
se
ve
sledovaných
případech
jednoznačně
potvrdila. V případech, kdy o svěření dětí do výchovy rozhodoval soud,
byly
děti
svěřovány
matkám,
i
přesto,
ţe
v
některých
případech byly výchovné předpoklady otců lepší neţ předpoklady matek. Ve prospěch otce soud rozhodl pouze v těch případech, ţe se matka dětí zřekla. O tom, ţe děti bývají otcům svěřovány jen ve
výjimečných
případech,
svědčilo
i
to,
ţe
bylo
velmi
problematické takové otce vyhledat a také, ţe převáţná většina 458
Zmapování problematiky rozvodů a svěřování dětí do výchovy po rozvodu z pohledu matek by mohlo být námětem pro další práci. Přínosem by pak byla komparace těchto dvou studií.
128
oslovených otců ve svém okolí ţádného otce, kterému by byly děti svěřeny do výchovy neznala. Hypotéza druhá - i přesto, ţe otcům, kteří nemají děti ve své výchově, je soudem určen styk s dětmi, v praxi ke styku často nedochází, ačkoli má o něj otec zájem. Tato hypotéza se potvrdila. Ve většině sledovaných případů byl v
otci
soudem
některých
soudem
upraven
případech
upraveného
styk.
jiţ
styku
celé
Přesto roky,
opakovaně
své
ačkoli
pokoušeli.
děti se
nevídali
o
realizaci
Matky
soustavně
mařily styk dotazovaných otců s jejich dětmi. Pokud však šlo o
styk
dětí
s
matkami,
kterým
nebyly
svěřeny
do
výchovy,
neobjevovaly se ze strany otce ţádné komplikace. Hypotéza třetí - pokud matka soustavně maří styk otce s dítětem, „ve společenském a úředním povědomí se nic neděje″. Tato hypotéza se potvrdila z části. V některých případech soud matce za maření styku otce s dítětem udělil sankce. Jednalo se
však
převáţně
spíše
o
formální
prostředky,
které
matku
nedonutily k tomu, aby svůj postoj změnila. Soudy tedy matce sankce
za
maření
styku
dětí
s
otcem
v
některých
případech
udělují, netrvají však - podle názorů respondentů - na jejich důsledném
vymáhání
a
nezajistí
skutečné
respektování
svých
pravomocných rozsudků. Hypotéza čtvrtá - bránění matky otci ve styku s dětmi se přenáší i na další příbuzné ze strany otce, kterým bývá styk s dítětem rovněţ odpírán. Tato hypotéza se na základě výsledků analýzy jednoznačně potvrdila. V naprosté většině zkoumaných případů byli rodiče i jiní příbuzní ze strany otce o vztah s dětmi ochuzeni stejně jako otec. Matky svůj negativní postoj vůči otci dětí přenášely i na jeho širší rodinu.
129
Hypotéza pátá - soudci i sociální pracovníci bývají ovlivněni předsudky
a
rozhodují
často
stereotypně.
Otcové
bývají
v opatrovnickém soudnictví diskriminováni. Na
tomto
názoru
se
převáţná
většina
oslovených
„organizovaných otců″ v podstatě shodla. Zastávají názor, ţe je třeba změnit celý systém v rozhodování o svěření dětí do výchovy pro dobu po rozvodu. Otcové, jimţ byly děti svěřeny do výchovy, z pochopitelných důvodů postupy soudů nehodnotí tak kriticky jako „organizovaní otcové″, kteří nejenţe děti nemají ve své výchově, ale nemohou se s nimi zpravidla ani stýkat. Těmto otcům soudy dlouhodobě nezajišťují jejich práva. Nejhůře otcové nesli dlouholeté zajistit
maření
styku
naplnění
a
neschopnost
soudního
příslušných
rozhodnutí
ohledně
institucí kontaktu
459
s dětmi.
Problém stoupající rozvodovosti a zejména nesvěřování dětí do
výchovy
otců
je
aktuálním
tématem,
o
čemţ
svědčí
také
současný společenský diskurz a jeho reflexe v médiích.460 Počet rozvodů v České republice dosud z dlouhodobého hlediska stoupal a stoupal tak i počet neúplných rodin s dětmi. Zvyšoval se tak i počet neúplných rodin v čele s matkou, ale pomalu narůstal také počet neúplných rodin v čele s otcem. Pokud se bude vývoj ubírat nadále tímto směrem, budou rodiny v čele s otcem sice nadále tvořit menšinu, avšak jiţ ne tak zanedbatelnou, jak tomu bylo dosud.461 Soudní praxe v rozhodování o dětech po rozvodu nemůţe
zůstat
otcovství.
neovlivněna
Otce,
který
byl
kulturními se
svou
změnami ţenou
u
v
důrazu
porodu
a
na od
nejranějšího dětství o kojence pečoval, není moţné přehlíţet jako nekompetentního rodiče.
459
Srov. s hypotézou druhou. Např. 4. 8. 2004 rozhovor s L. Paterou v hlavní zpravodajské relaci Radioţurnálu ve 12.00 hod.; 3. 8. 2004 diskuse o ţalobách otců k Evropskému soudu pro lidská práva v Událostech komentáře; 8. 11. 2004 dokumentární pořad Za zdí na ČT 2; Kabeláčová, K.: Rozvod kaţdých 16 minut, Týden, XI., 2004, č. 43, s. 34-40. 460
130
Resumé Vysoká
míra
rozvodovosti
v
České
republice
a
současná
soudní praxe, kdy jsou děti po rozvodu svěřovány ve výrazné většině matkám, staví řadu otců do obtíţně řešitelné situace jak
naplnit
případech,
„otcovství
kdy
matky
na
dálku".
nerespektují
A
to
především
rozhodnutí
soudu
v a
těch brání
kontaktu otce s dítětem. U otců jsem se s takovým jednáním nesetkala, z čehoţ lze vyvodit, ţe otcové více respektují právo dětí na matku neţ matky právo dětí na otce. Řada otců, kterým byl soudem určen styk s dítětem, ţije zcela odděleně od svých dětí,
které
„postiţených″ sdruţovat
a
vídají otců snaţí
jen však se
málo
nebo
vůbec.
nerezignovali,
jednotlivé
ale
problémy
Někteří naopak řešit
za
z se
takto začali
vzájemné
podpory. Tyto skutečnosti svědčí o tom, ţe otcové jsou v českém opatrovnickém soudnictví často diskriminováni. Současnou soudní praxí jsou připravováni o svou rodičovskou roli a jejich děti o své otce.
461
Srov. Moţný, I.: Moderní rodina (mýty a skutečnosti), Brno, 1990, s. 166.
131
Abstract The
high
divorce
rate
in
the
Czech
Republic
and
the
nowadays judicial practice, when the children are mostly given to their mothers, puts many fathers into the difficult situation of dealing with „remoted paternity". Mainly in the cases when mothers
don't
respect
the
judicial
verdict
and
prevent
the
contact of child with father. I have not came across with this kind of dealings by fathers' sides. From this I can deduce that fathers respect more mothers' claim to child than mothers do respect
fahters'
claim.
A
number
of
fathers,
whom
were
the
contact with child adjudged, live completely apart from their children and meet them rarely or not at all. Some of these „concerned" fathers have not resigned, but they have started to gather and they try to solve their problems with support of each other. These facts reflect that fathers are always discriminated in
the
Czech
Tutelary
Judiciary.
By
the
present
judicial
practice these fathers are taken away their chance of parenthood and their kids are taking chance of having fathers.
132
Pouţité zdroje Pouţitá literatura Badinter, E.: XY. Identita muţa, Aspekt, Bratislava, 1999 Bakalář, E.: Mediace (rozvodová), Otec, dítě, rodina, III, 1996, č. 7, s. 5-8. Bakalář,
E.,
Novákovi,
M.
a
D.
a
kol.:
Průvodce
rozvodem
pro všechny zúčastněné, Lidové noviny, Praha, 1996 Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Vyšehrad, Praha, 2002 Bakalář, E., Kovařík, J.: Otcové, otcovství v České republice, Demografie, XXXXII, 2000, č. 4, s. 266-272 Bakalář, E.: Syndrom zavrţeného rodiče I a II, Psychologie dnes, IX, 2003, č. 1, s. 28-29 Bakalář,
E.,
Novák,
D.:
Syndrom
zavrţeného
rodiče
v
České
republice (http://www.iustin.cz/) Blankenhorn, D.: Fatherless America, Harper Collins Publisher, New York, 1995 Čermáková, M.: Rodina a měnící se gender role - sociální analýzy české rodiny, Praha, Sociologický ústav AV ČR, 1997 Černá, P.: Rozvod, otcové a děti: sociálně právní ochrana dětí v
rozvodové
a
porozvodové
situaci,
FF
UK,
Praha,
2000
(http://www.iustin,cz/) Gardner,
R.
A.:
Syndrom
zavrţeného
rodiče.
Zkrácený
překlad
původní Gardnerovy publikace, MPSV ČR, Praha, 1996 Giddens, A.: Sociologie, Argo, Praha, 1999 Holub, M.: Rodina a právo, Práce, Praha, 1987 Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář, C. H. Beck, Praha, 1998 Choděra, O.: Partnerství, manţelství a paragrafy, Grada, Praha, 2002 Jandourek,
J.:
Dětí
více
nebude,
MF
Dnes
(http://mfdnes.newtonit.cz/) Jedlička, J.: Syndrom zavrţeného rodiče (http://www.iustin.cz/).
133
Klabouch, J.: Manţelství a rodina v minulosti, Orbis, Praha, 1962 Kořínková, K.: Otcovství jako protipól mateřství v souvislosti s rolemi muţe a ţeny (otce a matky) v rodině, FHS UK, Praha, 2001 Králíčková, Z.: Rodinné právo v otázkách a odpovědích, Computer Press, Praha, 2000 Matějček, Z.: Proč potřebují tatínka?, Otec, dítě, rodina, I, 1994, č. 3, s. 1-2 Matějček, Z.:
Také
otcové
jsou dobrými matkami, Otec,
dítě,
rodina, I, 1994, č. 2, s. 1-2 Matoušek, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť, Sociologické nakladatelství, Praha, 1997 Moţný, I.: Moderní rodina (mýty a skutečnosti), Blok, Brno, 1990 Moţný, I.: Sociologie rodiny, Slon, Praha, 2002 Nová, H.: Nezletilé dítě ve střídavé péči, Otec, dítě, rodina, III, 1996, č. 2, s. 12-13. Novák, T.: Rodičovské judo, Grada, Praha, 2000 Parke, R. D.: Fatherhood, Harvard University Press Cambridge, Massachusetts, London, 1996 Právní postavení ţen v České republice. Ed. Soňa Hendrychová, Nadace Gender Studies, Praha, 1998 Anderson,
D.:
Sociální
experimenty
a
rodina.
Současný
stav
politické diskuse, Občanský institut, Praha, 1995 Švarc,
J.,
Bakalář,
diagnostika,
E.:
terapie,
Syndrom
Praktický
zavrţeného lékař,
rodiče.
LXXXIV,
Příčiny,
2004,
č.
1,
s. 40-45 Vaca,
J.:
Za
tahanice
o
děti
hrozí
tvrdší
soudů
ve
tresty,
MF
Dnes
svěření
dětí
(http://mfdnes.newtonit.cz/) Veselá, K.:
Trendy
rozhodování
věcech
do péče jednoho z rodičů, e-pravo (http://www.lawyers.cz/) Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, MPSV, Praha, 1995 Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Portál, Praha, 1996
134
Warshak, R. A.: Rozvodové jedy, Triton, Praha, 2003 Warshak,
R.
A.:
The
Custody
revolution.
The
Father
Factor
and the Motherhood Mystique, Posedidon Press, New York, 1992 Yablonski, L.: Otcové a synové, Portál, Praha, 1995 Propagační
materiály
Olivovy
dětské
léčebny,
vydalo
sdruţení
„Spravedlnost dětem - Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů″ v roce 2004 Časopis Otec, dítě, rodina, I, 1994; II, 1995; a III, 1996 Listina základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb. Úmluva o právech dítěte, č. 104/1991 Sb. Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., resp. č. 210/1998 Sb. Trestní zákon č. 140/1961 Sb.
Pouţité internetové stránky http://members.aol.com/ http://mfdnes.newtonit.cz/ http://www.czso.cz/ http://www.cyfc.umn.edu/ http://www.fathers.com/ http://www.iustin.cz/ http://www.lawyers.cz/ http://www.ncoff.gse.upenn.edu/ http://www.ufa.org/ http://www.unieotcu.olomoucko.com/ http://www.volny.cz/pomoc_detem/ http://www.warshak.com/
135
Seznam příloh I.
Reintegrační centrum Sblíţení
II.
Časopis Otec, dítě, rodina
III. Soudní jednání IV.
Tabulky
V.
Základní struktura otázek pro „organizované otce"
VI.
Základní struktura otázek pro otce s dětmi ve výchově
VII. Přepisy rozhovorů s „organizovanými otci" VIII. Přepisy rozhovorů s otci s dětmi ve výchově
136
Příloha I. Reintegrační centrum Sblíţení Čtvrtého v
Říčanech
června u
2004
Prahy
byla
zahájena
v
Olivově
činnost
dětské
léčebně
Reintegračního
centra
Sblíţení. Olivova dětská léčebna je jedním z nejstarších ústavů ve střední Evropě, který po celou dobu své existence slouţil výhradně dětem. Byl vybudován v roce 1896 z podnětu a finančních prostředků
Aloise
Olivy
a
Magistrátu
hl.
m.
Prahy
jako
vychovatelna pro osiřelé děti. V průběhu let zařízení slouţilo jako
ozdravovna,
TBC
preventorium.
Od
roku
1980
je
zde
respirační léčebna. Léčebna
je
lokalizována
ve
výjimečně
čistém
klimatickém
prostředí ve velkém lesoparkovém areálu na pokraji rozsáhlého komplexu
lesů.
Prostředí
je
bezbariérové
a
je
průběţně
modernizováno. Součástí léčebny je speciální mateřská a základní škola s
plnohodnotným
cizích
jazyků
škola.
V
výchovně
vzdělávacím
a logopedie.
místě
je
i
Rovněţ je
moţnost
programem,
včetně
zde speciální
středoškolské
výuky.
výuky
zvláštní V
rámci
sociálního programu je rovněţ zajišťována péče o děti, které jsou z různých sociálních důvodů ohroţené. Terapie odborná
s
odcizenými
oblast,
která
dětmi
a
vyţaduje
jejich
rodiči
specializované
je
sloţitá
dovednosti,
znalosti a zkušenosti. Důleţité je, ţe terapeuti Reintegračního centra ví, jak rozlišit syndrom zavrţeného rodiče od ostatních případů
a
uvědomují
si,
ţe
pro
znovunavázání
vztahu
mezi
zavrţeným rodičem a odcizeným dítětem je nezbytný osobní kontakt mezi nimi. Reintegrační
centrum
Sblíţení
je
první
zařízení
tohoto
charakteru v České republice. V zahraničí obdobná zařízení jiţ existují. Provoz centra by měl být zahájen v září roku 2004. Vzhledem k nevelké kapacitě (v předběţném plánu jsou asi tři aţ čtyři klienti současně, předpokládaná doba umístění v centru je
137
asi tři týdny) a také značné obtíţnosti přimět programujícího rodiče
spolupracovat,
se
však
situace
můţe
měnit
jen
velmi
pomalu. Existuje jistě řada organizací, které se zabývají týráním dětí, proč tedy neexistují
zařízení,
která by se
zaměřovala
na léčbu syndromu zavrţeného rodiče, který pod definici týrání dítěte spadá? Reintegrační centrum Sblíţení v Říčanech by mohlo být počátkem a obdobných zařízení by v České republice mohlo v budoucnu vzniknout více. Negativní důsledky SZR nenesou totiţ jen jednotlivé děti a
jejich
rodiče,
nýbrţ
charakteru
umoţňuje
zabraňuje
jeho
celá
toto
šíření
společnost.
ohroţení a
rozpoznat
prohlubování,
jednotlivcům, tak celé společnosti.
462
Zařízení a
čímţ
svou
popsaného činností
prospívá
jak
138
Příloha II. Časopis Otec, dítě, rodina Časopis Otec, dítě, rodina, ze kterého jsem čerpala mnohé poznatky, byl
vydáván v
letech
1994–1996 nadací Otec,
dítě,
rodina. Šéfredaktorem byl Luboš Patera, jeden ze zakladatelů občanského sdruţení „Spravedlnost dětem - sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů". První ročník časopisu vycházel jako čtvrtletník, ale z finančních důvodů se z něj v roce 1995 stal uţ jen občasník. V roce 1996 jeho vydávání ze stejných důvodů skončilo úplně. Vyšlo tak pouhých osm čísel (v roce 1994 vyšla čtyři čísla, v letech 1995 a 1996 vţdy dvě čísla). Časopis se
totiţ prodával formou předplatného,
které činilo 10,- Kč
za
jedno číslo, coţ
na
prostředky na
na
jejíţ
nepokrylo náklady
vydávání
konto
mohli
časopisu
přispívat
vydávání. Finanční
poskytovala i
samotní
také
nadace,
čtenáři.
Všechny
příspěvky (ať od čtenářů nebo od odborníků) byly publikovány bez nároku na honorář. Cílem časopisu bylo čtenářům přiblíţit rodinu a vztahy v ní a kolem ní i z jiného pohledu, neţ je tradiční. K tomu si však redakce nevyhrazovala ţádné výsadní postavení. Naopak věřila, ţe je dostatek kvalitních odborníků, kteří mají co říci k daným tématům. Jejich názorům a studiím byl tedy časopis nabídnut. Prostor
by
dán
také
ryze
amatérským
příspěvkům.
Redakce
si
nečinila přehnané ambice, ţe by se jejím přispěním vše špatné změnilo, za
nebo
důleţité
alespoň
pojmenovat
znatelně to,
co
zmírnilo. ji
trápí.
Povaţovala Uţ
vydání
ovšem prvního
zaváděcího čísla časopisu se setkalo s příznivými ohlasy, coţ svědčilo o správném směru její cesty. Některá čísla byla tematicky zaměřená. Například číslo sedm z
roku
1996
se
zabývalo
problematikou
rodinné
-
rozvodové
mediace. Své poznatky a názory k ní vyjádřili odborníci (PhDr. 462
Údaje jsem čerpala z propagačních materiálů Olivovy dětské léčebny, které vydalo při příleţitosti otevření centra sdruţení „Spravedlnost dětem Sdruţení pro ochranu práv dětí, rodičů a prarodičů" v roce 2004.
139
E. Bakalář, CSc., MUDr. J. Jedlička, CSc.), jeden článek se věnoval rodinné mediaci ve Velké Británii a nechyběly články, které doporučovaly knihy zabývající se daným tématem a příspěvek šéfredaktora,
ve
kterém
se
věnoval
rodinné
mediaci
v
České
republice a porovnával náklady, které mohou manţelé při rozvodu vynaloţit
buď
na
mediaci,
nebo
na
soudní
spor.
Číslo
bylo
připravené ve spolupráci se Společností pro rodinnou mediaci 463 a
za
podpory
Programu
Nadace
rozvoje
rozvoje
občanské
občanské
společnosti
společnosti
Komise
z
PHARE
Evropské
unie
a fondu na podporu nevládních organizací Světové zdravotnické organizace. Ročník I (rok 1994) se několika články věnoval v té době aktuálním tématům, jakými byly
návrh
zákona, kterým se
mění
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině či Rok rodiny, kterým byl právě rok 1994. Pravidelnou rubrikou v kaţdém čísle byla Právní poradna. Bývala
umístěna
na
konci
časopisu. Čtenáři mohli
do
redakce
posílat své dotazy, na které jim na stránkách časopisu odpovídal odborník.
Ve
všech
číslech
byly
publikovány
rozhovory
s odborníky z oblasti práva, psychologie, sociální péče. Často se zde objevovaly ankety, v nichţ odpovídali taktéţ odborníci. Ankety se týkaly takových témat, jakými byl např. Rok rodiny, novela
zákona
o
rodině,
kritéria
posuzování
výchovných
předpokladů při rozvodu manţelství s nezletilými dětmi (anketa provedená mezi vedoucími sociálními pracovníky) atd. Některé články byly volně převzaté z knih nebo z jiných časopisů,
či
pojednávaly
o
konferencích
a
přednáškách
zabývajících se stěţejními tématy, jenţ se konaly jak v České republice, tak v zahraničí (např. Konference „Otcové za práva dětí",
Praha,
4.-5.6.1994,
Mezinárodní
konference
o
populaci
a rozvoji v Káhiře dne 12.září 1994 atd.).
463
Společnost pro rodinnou mediaci je občanské sdruţení, jehoţ cílem je propagace a podpora rodinné - rozvodové mediace jako alternativy k soudnímu řešení rodinných vztahů, zejména úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí po rozvodu rodičů (Otec, dítě, rodina, III., 1996, č. 7, s. 18).
140
V
některých
číslech
byly
čtenářům
doporučeny
a
stručně
přiblíţeny knihy vztahující se k dané problematice. Jednalo se o knihy, které právě vyšly nebo byly pro danou problematiku stěţejní o
(např.
děti,
Z.
R.
A.
Warshak:
Matějček,
Z.
Revoluce
Dytrych:
v
porozvodové
Děti,
rodina
a
péči
stres,
D. Märtin: Klidný rozvod - mediace). Základní témata, kterými se redakce během tří let existence časopisu
zabývala:
konkrétní
případy
neplacení
dětí,
výţivného,
nedůvěra
v
etika
justici,
a
zákony,
trestná
činnost
mládeţe, týrané děti, syndrom odcizeného rodiče, společná péče, Úmluva o právech dítěte, moderní zahraniční literatura k tématu role otce v rodině, rozvody v Maďarské republice, opatrovnické soudnictví
v
České
republice.
Časopis
otiskoval
i
příspěvky
krátké
existenci
dětí. Struktura
časopisu
se
vhledem
k
jeho
příliš neměnila. Jednotlivá čísla mívala zpravidla 16 stran. Úvodním článkem býval příspěvek některého významného odborníka (nebo rozhovor s ním), zabývající se stěţejním tématem. Řazení jednotlivých příspěvků záleţelo na daných tématech. Obsah čísla zakončovala
pravidelná
šéfredaktora.
rubrika
Právní
poradna
nebo
příspěvek
141
Příloha III. Soudní jednání Jako zástupce veřejnosti jsem se zúčastnila šesti soudních jednání ve věci nezletilých dětí. Byla jsem zvána na jednání některých ochranu
členů práv
sdruţení
dětí,
„Spravedlnost
rodičů
a
dětem
prarodičů″,
-
se
Sdruţení kterými
pro jsem
absolvovala také rozhovory. Všechna soudní řízení, jimţ jsem byla
svědkem,
se
vedla
jiţ
několik
let,
takţe
jsem
mohla
zachytit jen útrţky jednotlivých projednávaných případů. V případě A se jednalo o určení styku babičky s nezletilým vnoučetem.
Při
vyslýchán
jednání,
jako
svědek
kterého
jsem
psychiatr,
se
soudní
zúčastnila,
znalec,
byl
který
měl
hovořit o psychickém stavu nezletilého dítěte a doporučit, zda by
měl
být
styk
upraven
či
nikoli,
a
případně
navrhnout,
za jakých podmínek by měl probíhat. Znalec však daný případ zkoumal jiţ dva roky před tím, neţ byl předvolán před soud, takţe vzhledem k tomu, ţe během dvou let se setkal s mnohými dalšími případy, na určité věci týkající se daného případu si jiţ
přesně
nevzpomínal.
Vyhledával
tedy
odpovědi
na
otázky
soudkyně převáţně ze svého znaleckého posudku, který před dvěma lety vypracoval. Následně byla vyslýchána matka dítěte, která z
pohledu
nezúčastněného
pozorovatele
-
očividně
odmítala
spolupracovat, neboť odpovídala značně vyhýbavě. Prokázalo se také, ţe úmyslně nepřebírala poštu, nespolupracovala s úřady. Matka projevila nespokojenost jiţ s několika soudem vybranými soudními a
znalci,
vyţadovala
kteří
vyhledání
vypracovávali jiného
znalecký
psychiatra,
ke
posudek,
kterému
by
s dítětem docházela, coţ mělo za následek neustálé protahování soudního
řízení
-
to
byl
pravděpodobně
cíl,
který
matka
sledovala. Otec a babička z jeho strany podali návrh, aby byl upraven styk babičky s dítětem, neboť ta ho kvůli odmítavému postoji matky dítěte jiţ velmi dlouhou dobu neviděla, stejně jako otec
142
dítěte. Matka byla proti tomu, aby se dítě s babičkou stýkalo a argumentovala tím, ţe dítě babičku nezná a bojí se jí. To však pravděpodobně bylo způsobeno
tím,
ţe
se
matka rozhodla
otce
i babičku ze ţivota dítěte zcela vyloučit. Při dalším jednání téhoţ případu četla soudkyně listinné důkazy.
Čtení
těchto
dokumentů
trvalo
více
neţ
tři
hodiny.
Následujícím rozsudkem soudkyně styk babičky i otce upravila tak, ţe kaţdý má právo na styk s dítětem v rozsahu čtyř hodin za měsíc. Otázkou zůstává, bude-li toto rozhodnutí ze strany matky respektováno nebo bojkotováno. V
případě
B
se
jednalo
ve
věci
styku
dvou
nezletilých
sourozenců s otcem. Soudní řízení tohoto případu probíhala jiţ osm
let.
Šest
let
trvalo,
neţ
byl
vůbec
upraven
styk
otce
s dětmi. Po šesti letech soudních jednání byl styk upraven tak, ţe otec se má s dětmi stýkat vţdy jednu středu v měsíci na jednu hodinu
na
půdě
psychologického
pracoviště.
Avšak
-
i přes rozhodnutí soudu - matka styk celé roky mařila. Byla jsem přítomna na čtyřech jednání tohoto případu. Při
prvním
znalkyně,
která
jednání na
prováděla
základě
soudkyně
vypracovaného
výslech
znaleckého
soudní posudku
doporučila, aby děti ke styku s otcem nebyly nuceny. S tímto názorem
se
ztotoţňoval
i
druhý
soudní
znalec,
který
byl
vyslýchán při druhém jednání. I kdyţ připouštěl, ţe děti otce odmítají proto, ţe je matka ke kladnému postoji vůči otci ţádným způsobem nevedla a ţe si za svůj vzaly velice negativní postoj matky vůči otci, doporučil, aby děti ke styku nebyly nuceny a aby otec rok nebo dva vyčkal, jestli svůj postoj samy nezmění. To však soudkyně odmítla, neboť
by to bylo vůči otci velmi
nespravedlivé. Spor probíhá jiţ osm let - šest let trvalo, neţ byl upraven styk, další dva roky matka soudem nařízený styk mařila - a déle čekat by otce připravilo o další roky v ţivotě jeho dětí. Vyslýchána
byla
dále
pracovnice
Fondu
ohroţených
dětí,
která byla přítomna při pokusu otce převzít si v soudem určenou dobu děti před domem matky. Pracovnice Fondu ohroţených dětí měla popsat, jak tato událost proběhla. Otec se ve stanovenou
143
dobu dostavil, před dům vyšla i matka s dětmi. Děti však odmítly odejít s otcem, neboť vztah mezi nimi byl narušován jiţ řadu let. s
Jedno
z
dětí
pracovnicí
pak
Fondu
uteklo
ohroţených
pryč. dětí
Otec o
poté
svých
hovořil
moţnostech.
Z výpovědi otce pak vyplynulo, ţe byla tato situace podle jeho názoru předem naplánovaná, protoţe na dítě čekalo na parkovišti poblíţ
domu
nastartované
auto
s
řidičem,
který
ho
okamţitě
odvezl pryč. Následoval týkající z
se
výslech
toho,
pohledu
proč
matky. styky
nezúčastněného
Soudkyně otce
s
matce
dětmi
pozorovatele
kladla
mařila. -
otázky Matka
-
nepřesvědčivě
argumentovala tím, ţe děti na otce nemají čas kvůli krouţkům, na které chodí a hlavně, ţe se s ním stýkat nechtějí. Matka ţádala, zamítla,
aby
byly
neboť
děti
to
znovu
vyslechnuty,
neshledala
ţádoucím
coţ
však
vzhledem
k
soudkyně tomu,
ţe
výslech dětí uţ prováděla a nedomnívala se, ţe by další výslech přinesl nové poznatky. Otec podal prostřednictvím svého obecného zmocněnce návrh na novou úpravu styku, který by se měl uskutečňovat podstatně častěji neţ dosud, kdy mu byl styk s dětmi určen na jednu hodinu v měsíci. Jednalo by se o standardní úpravu, kdy má otec děti u sebe na dva víkendy v měsíci, část prázdnin a svátků. Dále navrhoval, přičemţ
aby byla matka výši
pokut
prostřednictvím
své
pokutována
ponechal
právní
na
zástupkyně
za
kaţdý zmařený
úvaze
soudu.
navrhovala
zákaz
styk, Matka styku
otce s dětmi. Při třetím jednání soudkyně četla listinné dokumenty. Při čtvrtém jednání zástupkyně
se
na
byl vynesen jednání
rozsudek. Matka
ani její
nedostavily. Matčin návrh
na
právní zákaz
styku byl zamítnut, protoţe k němu soudkyně neshledala důvod. Otcův návrh na úpravu styku s nezletilými dětmi částečně také zamítla, a to u staršího dítěte, které se ještě v letošním roce stane s
zletilým.
nezletilým
Soud
dítětem,
totiţ
můţe
zletilé
se
upravit jiţ
styk
můţe
rodiče
pouze
rozhodovat
samo.
Důvodem, proč soudkyně styk s otcem neupravila byl právě věk dítěte. V případě mladšího dítěte styk upravila tak, ţe se s ním
144
otec můţe stýkat pouze kaţdou třetí sobotu v měsíci na dvě hodiny. Pokuty za zmařené styky matce udělila. Ačkoli však můţe podle zákona o rodině soud za kaţdý zmařený styk udělit pokutu aţ 50 000,- Kč, udělila soudkyně matce pokutu 500,- Kč za kaţdý zmařený styk. Návrh právní zástupkyně matky na to, aby otec sám hradil veškeré výdaje za soudní řízení, soudkyně zamítla, neboť by
to
podle
ní
bylo
vůči
otci
nespravedlivé.
Stanovila,
ţe
výdaje budou otec s matkou hradit rovným dílem. Po skončení jednání se v soudní síni rozpoutala diskuse mezi soudkyní a stranou otce. Tato diskuse pro zúčastněné byla značným přínosem, neboť soudkyně hovořila o tom, jak nelehké je pro
ni
rozhodování
o
podobných
případech.
V
opatrovnickém
soudnictví se totiţ jedná o nezletilé děti a je třeba jednat především v rozhodla
jejich
ve
zájmu.
prospěch
Soudkyně osobně
otce
do výhradní výchovy otce
-
tedy
tak,
v mnoha ţe
případech
svěřila
dítě
- a zastává názor, ţe, pokud jsou
k tomu vhodné podmínky, měl by mít otec stejnou šanci na svěření dítěte jako matka. Tvrdila, ţe v mnoha případech rozhodla i o
střídavé
či
společné
výchově,
coţ
je
podle
jejího
názoru
nejideálnější řešení, avšak pouze za předpokladu, ţe to umoţňují podmínky.
Ve
statistikách
svěřování
dětí
do
výchovy
však
nalezneme jiné údaje - v současné době bývá pouze přibliţně osm procent
dětí
svěřováno
do
výchovy
otce.464
Záleţí
tedy
pravděpodobně i na preferencích a postojích konkrétního soudce. Soudkyně hovořila i o jednom případě, kdy nařídila odebrání dítěte matce a jeho předání otci, neboť matka dlouhodobě mařila styk otce s dítětem a u dítěte vytvářela syndrom zavrţeného rodiče. Při vyústil Případem
odebírání dítěte
záchvatem se
pak
dítěte, zabývala
však došlo ke konfliktu,
coţ
vedlo
média,
k
která
jeho
který
hospitalizaci.
rozhodnutí
soudkyně
ohodnotila velmi kriticky. Soudkyně tuto skutečnost komentovala tak, ţe znovu uţ by podobné rozhodnutí neudělala, protoţe to mělo špatné následky jak pro dítě, tak pro ni samou, neboť její
464
Srv. příloha IV., tabulka 7.
145
jméno bylo v souvislosti s tímto případem v médiích prezentováno velmi negativně. V případě C jsem byla pozvána v období přibliţně tří měsíců na několik soudních jednání, ale ani jedno se nekonalo. Vţdy byl stanoven termín, ale následně byl zrušen z důvodů na straně matky. Konkrétní příčina mi však není známa. Tak se to opakovalo zatím ve všech termínech, o nichţ jsem byla informována. Výsek
z
reálně
probíhajících
soudních
jednání
v opatrovnických záleţitostech ukazuje na sloţitost problematiky a
nesnadnost
dobrat
se
uspokojivého
řešení
zpravidla
značně
protichůdných poţadavků. Rozhodujícím kritériem by pro soudkyně a soudce měl být zájem dítěte. Je třeba, aby soudci a soudkyně upustili
od
individuálně.
zaţitých
stereotypů
a
začali
rozhodovat
více
146
Příloha IV. Tabulky Tab. 1
Sňatky a rozvody na území dnešní české r e publ i ky v l e t e c h 1 9 0 0 - 2 0 0 4
Rok
Sňatky
Rozvody
absolutní počty
Sňatky
Rozvody
na 1 000 obyvatel
Rozvody na 100 sňatků
1900
76 383
.
8,2
.
.
1901
76 860
.
8,2
.
.
1902
74 451
.
7,9
.
.
1903
73 083
.
7,7
.
.
1904
73 787
.
7,7
.
.
1905
72 835
.
7,5
.
.
1906
77 191
.
7,9
.
.
1907
75 850
.
7,7
.
.
1908
76 546
.
7,7
.
.
1909 1910
73 984 75 921
. .
7,4 7,6
. .
. .
1911
77 033
.
7,6
.
.
1912 1913 1914 1915 1916 1917 1918 1919 1920
75 791 72 010 60 604 38 610 34 485 39 639 57 731 123 263 135 714
. . . . . . . 2 056 3 618
7,5 7,0 5,9 3,8 3,4 3,9 5,8 12,4 13,6
. . . . . . . 0,21 0,36
. . . . . . . 1,67 2,66
1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928 1929 1930
125 417 107 341 98 922 95 786 96 787 96 175 96 294 102 264 104 498 101 158
4 5 4 4 4 4 4 4 4 4
12,5 10,6 9,7 9,3 9,3 9,2 9,2 9,7 9,9 9,5
0,49 0,55 0,46 0,44 0,44 0,43 0,44 0,45 0,44 0,47
3,91 5,14 4,73 4,77 4,74 4,62 4,8 4,66 4,45 4,9
902 523 683 566 585 448 625 768 650 962
147
Rok
Sňatky
Rozvody
absolutní počty 1931 1932 1933 1934 1935 1936 1937 1938 1939 1940 1941 1942 1943 1944 1945 1946 1947 1948 1949 1950 1951 1952 1953 1954 1955 1956 1957 1958 1959 1960 1961 1962 1963 1964 1965 1966 1967 1968 1969 1970
96 349 95 075 92 433 87 247 85 247 88 486 93 309 90 391 134 582 115 261 95 720 103 008 85 138 74 124 80 133 93 909 97 815 95 844 93 898 95 166 91 333 78 579 70 309 70 720 71 263 80 701 62 760 68 635 71 354 74 173 74 003 77 296 80 118 80 573 81 757 84 807 87 214 89 146 90 408 90 624
5 252 5 171 5 240 6 038 6 359 7 552 7 268 6 690 7 441 7 945 7 668 7 992 8 508 9 554 9 410 11 711 10 409 10 834 10 625 11 312 10 261 11 219 9 897 9 989 12 221 12 809 12 521 13 589 13 222 12 970 13 939 14 137 14 703 14 446 16 196 17 435 17 352 18 647 20 550 21 516
Sňatky
Rozvody
na 1 000 obyvatel 9,0 8,8 8,6 8,1 7,9 8,1 8,6 8,3 12,1 10,3 8,6 9,3 7,7 6,7 7,5 9,9 11,2 10,8 10,6 10,7 10,1 8,6 7,6 7,6 7,6 8,5 6,6 7,2 7,4 7,7 7,7 8,0 8,3 8,3 8,4 8,6 8,9 9,0 9,1 9,2
0,49 0,48 0,49 0,56 0,59 0,69 0,67 0,62 0,67 0,71 0,69 0,72 0,77 0,86 0,88 1,23 1,19 1,22 1,19 1,27 1,14 1,23 1,07 1,08 1,30 1,36 1,32 1,42 1,37 1,34 1,45 1,47 1,52 1,48 1,66 1,77 1,76 1,89 2,08 2,19
Rozvody na 100 sňatků 5,45 5,44 5,67 6,92 7,46 8,53 7,79 7,4 5,53 6,89 8,01 7,76 9,99 12,89 11,74 12,47 10,64 11,3 11,31 11,89 11,23 14,28 14,08 14,12 17,15 15,87 19,95 19,8 18,53 17,49 18,83 18,29 18,35 17,93 19,81 20,56 19,89 20,92 22,73 23,7
148
Rok 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004*
Sňatky Rozvody absolutní počty 91 864 23 616 95 337 22 392 99 518 25 271 98 048 24 970 97 373 26 154 94 929 25 544 93 011 25 442 90 338 27 071 84 496 26 191 78 343 27 218 77 453 27 608 76 978 27 821 80 417 29 319 81 714 30 514 80 653 30 489 81 638 29 560 83 773 31 036 81 458 30 652 81 262 31 376 90 953 32 055 71 973 29 366 74 060 28 572 66 033 30 227 58 440 30 939 54 956 31 135 53 896 33 113 57 804 32 465 55 027 32 363 53 523 23 657 55 321 29 704 52 374 31 586 52 732 31 758 48 943 32 824 5 452 9 029
Sňatky Rozvody na 1 000 obyvatel 9,3 2,40 9,7 2,27 10 2,55 9,8 2,50 9,7 2,60 9,4 2,52 9,1 2,50 8,8 2,64 8,2 2,54 7,6 2,64 7,5 2,68 7,5 2,70 7,8 2,84 7,9 2,95 7,8 2,95 7,9 2,86 8,1 3,00 7,9 2,96 7,8 3,03 8,8 3,09 7 2,85 7,2 2,77 6,4 2,93 5,7 2,99 5,3 3,01 5,2 3,21 5,6 3,15 5,3 3,14 5,2 2,30 5,4 2,89 5,1 3,09 5,2 3,11 4,8 3,2 2,1 3,6
Rozvody na 100 sňatků 25,7 23,5 25,4 25,5 26,9 26,9 27,4 30,0 31,0 34,7 35,6 36,1 36,5 37,3 37,8 36,2 37,0 37,6 38,6 35,2 40,8 38,6 45,8 52,9 56,7 61,4 56,2 58,8 44,2 53,7 60,3 60,2 67,1 165,6
*údaje za rok 2004 představují pouze údaje za první čtvrtletí tohoto roku, nejsou tedy úplné. Zdroj: Český statistický úřad (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004).
149
Tab. 2a Rozvody podle počtu nezletilých dětí na území dnešní České republiky v letech 1970–2003 Rok
Celkem rozvodů 0
1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003
21516 23616 22392 25271 24970 26154 25544 25442 27071 26191 27218 27608 27821 29319 30514 30489 29560 31036 30652 31376 32055 29366 28572 30227 30 939 31 135 33 113 32 465 32 363 23 657 29 704 31 586 31 758 32 824
7141 7766 7241 8628 8547 8903 8499 8334 8482 8076 7910 8018 7785 7982 8442 8428 8184 8414 8507 8754 8920 8313 8086 8467 8 650 9 027 9 675 9 862 10 727 9 480 10 637 11 037 11 346 12 119
Počet nezletilých dětí absolutní hodnoty 1 2 3 9232 10356 9885 10675 10075 10443 10231 9819 10378 9774 10333 10282 10216 10639 11081 11160 11036 11812 11793 12319 12709 11638 11365 12415 12 902 12 880 13 690 13 274 12 607 8 199 11 084 11 940 11 756 11 748
4023 4423 4251 4848 5091 5608 5643 6104 6848 7005 7480 7670 8173 8884 9155 9072 8583 9054 8732 8766 8956 8076 7873 8119 8 124 8 003 8 504 8 144 7 802 5 248 7 015 7 586 7 667 7 929
850 853 790 883 979 943 932 970 1138 1069 1243 1378 1408 1543 1580 1567 1527 1532 1399 1344 1276 1176 1094 1073 1 091 1 046 1 056 1 006 994 632 813 868 833 853
4
5+
202 152 160 165 191 170 178 160 172 178 193 191 184 221 202 201 175 169 177 143 153 134 120 120 146 144 154 144 183 80 127 121 122 132
68 66 65 72 87 87 61 55 53 89 59 69 55 50 54 61 55 55 44 50 41 29 34 33 26 35 34 35 50 18 28 34 34 43
Zdroj: Český statistický úřad (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004). Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003, ČSÚ, 2004, s. 96.
150
Tab. 2b Rozvody podle počtu nezletilých dětí na území dnešní České republiky v letech 1970–2003
Rok 0 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003
33,2 32,9 32,3 34,1 34,2 34 33,3 32,8 31,3 30,8 29,1 29 28 27,2 27,7 27,6 27,7 27,1 27,8 27,9 27,8 28,3 28,3 28 28,0 29,0 29,2 30,4 33,1 40,1 35,8 34,9 35,7 36,9
Počet dětí relativní hodnoty v % 1 2 3 4 42,9 43,9 44,1 42,2 40,3 39,9 40,1 38,6 38,3 37,3 38 37,2 36,7 36,3 36,3 36,6 37,3 38,1 38,5 39,3 39,6 39,6 39,8 41,1 41,7 41,4 41,3 40,9 39,0 34,6 37,3 37,8 37,0 35,8
18,7 18,7 19 19,2 20,4 21,4 22,1 24 25,3 26,7 27,5 27,8 29,4 30,3 30 29,8 29 29,2 28,5 27,9 27,9 27,5 27,6 26,9 26,2 25,7 25,7 25,1 24,1 22,2 23,6 24,0 24,2 24,2
4 3,6 3,5 3,5 3,9 3,6 3,6 3,8 4,2 0,3 4,6 5 5,1 5,3 5,2 5,1 5,2 4,9 4,6 4,3 4 4 3,8 3,5 3,5 3,3 3,2 3,1 3,1 2,7 2,8 2,8 2,6 2,6
0,9 0,6 0,7 0,7 0,7 0,6 0,7 0,6 0,6 0,7 0,7 0,7 0,7 0,8 0,7 0,7 0,6 0,5 0,6 0,5 0,5 0,5 0,4 0,4 0,5 0,5 0,5 0,4 0,6 0,3 0,4 0,4 0,4 0,4
5+
Celkem
0,3 0,3 0,3 0,3 0,3 0,3 0,2 0,2 0,2 0,3 0,2 0,2 0,2 0,2 0,2 0,2 0,2 0,2 0,1 0,2 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1 0,1
100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100
Zdroj: Český statistický úřad (http://www.czso.cz/, 15. 4. 2004). Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003, ČSÚ, 2004, s. 96.
151
Tab. 3. Rozvody podle délky trvání manţelství v České republice v letech 1989–2003 Rok 0–1 9 8,8 9,1 8 6,1 5,6 4,5 4,1 4,2 4,9 5,5 4,3 4,1 4 4,5
1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003
Délka trvání manţelství v letech 2–3 4–6 7–9 10–14 15–19 20–24 15,9 18,8 12,5 17,7 13,2 7,6 16,9 18,9 12,6 17 13,2 7,9 16,7 19 13,3 16,2 13,1 7,6 16,5 19,7 13,7 15,9 13 8 17,1 19,9 14,4 15,9 13 8,2 15,8 20,3 14,5 16 13 8,9 14,8 21,3 14,9 16,6 12,6 9,3 12,8 21,3 15,8 17,2 12,5 9,7 11,3 20,6 16,8 18,1 12,3 9,6 10,6 18,5 16,9 19 12,3 10 11,6 17,1 16,4 18,7 11,7 9,9 11,5 15,7 16,1 20,8 12,8 9,8 10,5 15 15 22,1 14 10 10 15,2 13,7 22 15 10 9,8 15 12,2 21,8 15,8 10,6
25+ Celkem 5,3 100 4,7 100 5,1 100 5,3 100 5,3 100 6 100 6 100 6,6 100 7,1 100 7,8 100 9,2 100 9 100 9,4 100 10 100 10,8 100
Zdroje: Vývoj Pohyb Pohyb Pohyb
sňatečnosti a rozvodovosti v ČR po roce 1989, ČSÚ, 2002, s. 19. obyvatelstva v České republice v roce 2001, ČSÚ, 2002, s. 88, 89. obyvatelstva v České republice v roce 2002, ČSÚ, 2003, s. 88, 89. obyvatelstva v České republice v roce 2003, ČSÚ, 2004, s. 88, 89.
152
Tab. 4a Struktura rozvodů podle věku muţe v České republice v letech 1989–2003 Rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003
-19 0,2 0,2 0,2 0,2 0,2 0,2 0,1 0,1 0 0,1 0 0 0 0 0
Věk ţen 20-24 25-29 30-34 35-39 10,1 19,1 19,5 18,6 10,7 19,8 19,1 19 10,6 21,1 18,1 18,2 10,8 21,6 17,4 17,4 10,3 21,4 17,9 17,6 10,1 20,6 18,4 16,5 9,8 19,7 19,1 16,2 8,6 19,6 19,8 15,8 7,7 19,3 19,9 15,8 6,7 18,2 20 15,7 5,7 18,2 19,6 16,2 4,6 18 20,1 17,5 3,7 17,1 20 18,5 2,8 15,9 19,9 19,3 2,4 14,6 19,7 19,6
40-44 45-49 15,3 8,7 15,2 8,4 15,5 8,5 15,2 9,6 15 9,9 15,2 10,7 15,5 10,9 15,1 11,6 15,3 11,6 15,2 12,4 14,4 12,4 14,3 12,2 14,5 12,7 14,7 13 14,9 13,4
50+ 8,4 7,5 7,8 7,8 7,7 8,3 8,6 9,5 10,4 11,7 13,5 13,2 13,6 14,6 15,4
Celkem 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100
Zdroje: Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti v ČR po roce 1989, ČSÚ, 2002, s. 17. Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2002, ČSÚ, 2003, s. 86. Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003, ČSÚ, 2004, s. 88.
153
Tab. 4b Struktura rozvodů podle věku ţeny v České republice v letech 1989–2003 Rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003
-19 1,4 1,4 1,4 1,5 1,2 1 0,7 0,4 0,3 0,3 0,2 0,2 0,1 0,1 0,1
Věk ţen 20-24 25-29 30-34 35-39 19,7 19,7 18 17,5 20 21 17,5 16,8 20,3 22 16 16,8 20,3 22,4 16 15,9 19,9 22,8 16,4 15,7 19,4 22 17 15,2 18,8 21,5 18 14,7 17,1 22,2 18,5 14,2 15,6 22,3 18,9 14,6 13,7 22 19 14,8 12 23 18,4 14,8 10,3 23,9 19,3 15,9 8,4 23,3 20,1 17 7,1 22,3 22 17,5 6,2 20,5 21,5 18,1
40-44 45-49 12,8 6,1 12,9 6,1 12,6 6,3 12,5 7 12,4 7,3 12,9 7,7 13,3 8 13,1 8,6 13 8,9 13,1 9,8 12,8 10 12,3 9,9 12,6 10 12,7 10,2 13,3 10,4
50+ 4,8 4,3 4,6 4,4 4,3 4,7 5 5,8 6,4 7,2 8,8 8,3 8,5 9,5 10
Celkem 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100
Zdroje: Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti v ČR po roce 1989, ČSÚ, 2002, s. 18. Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2002, ČSÚ, 2003, s. 90. Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003, ČSÚ, 2004, s. 90.
154
Tab. 5 Struktura rozvodů podle velikostních skupin obcí v České republice v letech 1989–2000
Počet
Rok
obyvatel v obci 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 v tis. -0,49
*
*
*
1,6
1,6
1,7
1,7
2
2
2
1,6
1,8
0,5-0,9
*
*
*
1,6
1,7
1,9
1,9
2,2
2,1
2
1,6
1,9
1-1,99
1,7
1,8
1,6
1,7
2
2
2,1
2,2
2,3
2,3
1,7
2,2
2-2,99
2,2
2,3
2,2
2,2
2,4
2,6
2,6
2,8
2,7
2,6
2
2,5
5-9,99
2,7
2,9
2,7
2,7
3,1
2,9
2,9
3,2
3,1
2,9
2,3
2,8
10-19,99
3,2
3,4
3,3
3,1
3,4
3,5
3,3
3,5
3,6
3,6
2,7
3,2
20-49,99
3,5
3,7
3,7
3,5
3,8
3,9
3,7
4
3,7
3,6
2,9
3,5
50-99,99
3,9
4
3,9
3,7
3,7
3,9
3,9
4,2
4,1
4
2,8
3,6
100+ celkem
4 3
3,8 3,1
3,3 2,9
3,2 2,8
3,4 2,9
3,4 3
3,6 3
3,5 3,2
3,6 3,2
3,8 3,1
2,5 2,3
3,3 2,9
* údaj není k dispozici Zdroj: Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti v ČR po roce 1989, ČSÚ, 2002, s. 22.
155
Tab.6 Struktura ukončených rozvodových řízení v České republice v letech 1989–2001 Rok
1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001
Celkem Počet ukončených rozvodů řízení 40 971 31 376 41 641 32 055 38 263 29 366 36 897 28 572 38 269 30 227 38 614 30 939 38 766 31 135 40 451 33 113 39 592 32 465 39 616 32 363 29 610 23 657 34 946 29 704 36 694 31 586
Podíl řízení ukončených rozvodem v % 76,6 77 76,7 77,4 79 80,1 80,3 81,9 82 81,7 79,9 85 86,1
z toho návrh podala ţena absolutně v % * * * * * * 18 691 65,4 19 999 66,2 20 764 67,1 20 902 67,1 22 101 66,7 22 113 68,1 22 027 68,1 15 972 67,5 20 208 68 21 231 67,2
* údaj není k dispozici Zdroj: Vývoj sňatečnosti a rozvodovosti v ČR po roce 1989, ČSÚ, 2002, s. 15.
156
Tab. 7 Rozhodnutí soudu o výchově dítěte v České republice v letech 1990–2000 Rok 1990 1991 1992 1993 1994 1996 1997 1998 2000
Po rozvodu manţelství dítě svěřeno Matce
Otci
32 30 28 30 30 46 44 47 52
2 2 2 2 2 4 4 3 4
631 032 796 133 766 092 813 084 767
Otci (v %)
Jiné osobě
6 6,8 6,8 6,7 6,5 7,9 8 7,6 7,7
87 83 95 83 102 1 344 1 459 1 456 1 576
087 203 104 154 148 084 043 994 565
Zdroje: Bakalář, E., Novákovi, M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Lidové noviny, Praha, 1996, s. 44. Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím aneb bez otce se nedá (dobře) ţít, Vyšehrad, Praha, 2002, s. 193. Bakalář, E., Kovařík, J.: Otcové, otcovství v České republice, Demografie, XXXXII, 2000, č. 4, s. 266-272.
Tab. 8 Další rozhodnutí soudu o výchově dítěte (změna výchovného prostředí) v České republice v letech 1990–1994 Dítě po změně rozhodnutí svěřeno matce otci oběma rodičům jiné osobě
1990
1991
1992
1993
1994
451 495 136 250
431 554 66 197
461 544 65 225
427 621 30 178
379 522 38 228
Zdroj: Bakalář, E., Novákovi, M. a D. a kol.: Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné, Lidové noviny, Praha, 1996, s. 44.
157
Tab. 9
Sňatečnost v evropských zemích v letech 1989–2000 Země
Albánie Andorra Belgie Bělorusko Bosna a Hercegovina Bulharsko Česká republika Dánsko Estonsko Finsko Francie Chorvatsko Irsko Island Itálie Jugoslávie Kypr Lichtenštejnsko Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Makedonie Malta Moldavsko Německo Nizozemsko Norsko Polsko Portugalsko Rakousko Rumunsko Rusko Řecko San Marino Slovensko Slovinsko Spojené království Španělsko Švédsko Švýcarsko Turecko Ukrajina
1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 8,6 2,3 6,4 9,6 7,7 7,1 7,8 6,0 8,1 4,9 5,0 6,2 5,7 4,7 5,7 6,7 9,6 5,7 9,4 9,2 5,8 6,4 7,5 7,1 9,2 6,7 6,1 4,7 6,7 7,4 5,6 7,7 9,4 6,1 7,4 6,9 4,9 6,8 5,7 12,8 6,8 8,4 9,5
8,9 2,9 6,5 9,7 6,6 6,9 8,8 6,1 7,5 5,0 5,1 6,0 5,6 4,5 5,6 6,3 9,2 5,6 9,8 8,9 6,1 6,4 7,4 7,1 9,4 6,5 6,4 5,0 6,7 7,2 5,8 8,3 8,9 5,8 7,9 7,6 4,3 6,5 5,7 4,7 6,9 8,2 9,3
7,7 2,7 6,1 9,2 6,0 5,7 7,0 6,0 6,6 4,9 4,9 4,6 4,9 4,8 5,5 5,9 10,0 6,3 9,2 8,4 6,7 5,9 7,3 7,1 9,1 5,7 6,3 4,5 6,1 7,2 5,6 8,0 8,6 6,4 7,7 6,2 4,1 6,1 5,6 4,3 7,0 8,1 9,5
8,3 2,2 5,8 7,8 * 5,2 7,2 6,2 5,7 4,7 4,7 4,6 4,7 4,7 5,5 6,1 7,9 6,8 8,0 7,2 6,4 5,5 7,5 6,6 9,0 5,6 6,2 4,3 5,7 7,0 5,8 7,7 7,1 4,7 8,6 6,4 4,6 6,1 5,6 4,3 6,6 7,5 7,6
8,1 2,2 5,4 8,0 * 4,7 6,4 6,1 5,1 4,9 4,4 4,8 4,7 4,6 5,3 5,9 9,4 7,5 6,4 5,7 6,0 5,3 7,6 6,8 9,1 5,5 5,8 4,3 5,4 6,8 5,6 7,1 7,5 6,0 7,8 5,8 4,5 5,9 5,2 3,9 6,2 7,8 8,2
8,6 2,0 5,1 7,3 * 4,5 5,7 6,8 4,9 4,9 4,4 5,0 4,6 4,9 5,1 5,7 9,4 6,6 6,3 4,6 5,8 5,3 8,1 6,7 7,8 5,4 5,4 4,6 5,4 6,6 5,4 6,8 7,3 5,4 7,3 5,3 4,2 5,7 5,1 3,9 6,1 7,7 7,7
* údaj není k dispozici
Zdroj: Český statistický úřad (http://czso.cz/, 6. 7. 2004).
8,3 2,2 5,1 7,6 * 4,4 5,3 6,6 4,7 4,6 4,4 5,1 4,3 4,6 5,1 5,7 9,9 6,7 6,0 4,5 5,1 5,2 8,0 6,2 7,6 5,3 5,3 4,8 5,4 6,6 5,3 6,8 7,3 6,1 8,8 5,1 4,1 5,5 5,1 3,8 5,8 7,6 8,4
8,4 1,9 5,0 7,7 7,7 4,3 5,2 6,8 3,8 4,8 4,8 5,4 4,4 5,0 4,9 5,4 8,5 7,1 5,5 3,9 5,1 4,8 7,1 6,4 6,0 5,2 5,5 5,1 5,3 6,3 5,2 6,6 5,9 4,3 7,6 5,1 3,8 5,4 4,9 3,8 5,7 7,9 6,0
7,2 2,2 4,7 6,9 6,3 4,2 5,6 6,5 3,8 4,6 4,8 5,4 4,3 5,5 4,8 5,3 10,4 6,5 5,1 4,0 4,8 4,6 7,0 6,4 6,1 5,2 5,4 5,2 5,3 6,5 5,1 6,5 6,3 5,8 9,1 5,2 3,8 5,3 5,0 3,7 5,5 8,3 6,8
8,3 3,2 4,4 7,0 * 4,3 5,3 6,5 3,7 4,7 4,6 5,3 4,5 5,6 4,8 5,2 11,0 6,6 5,0 4,0 4,8 4,4 7,0 6,3 6,0 5,1 5,5 5,0 5,4 6,6 4,8 6,5 5,8 5,3 8,2 5,1 3,8 5,1 5,2 3,6 5,4 7,7 6,2
8,0 2,7 4,3 7,3 * 4,3 5,2 6,7 3,9 4,7 4,9 5,2 4,9 5,6 4,8 5,0 12,8 * 4,8 3,9 4,8 4,5 7,0 6,4 6,5 5,2 5,7 5,3 5,7 6,8 4,9 6,2 6,2 5,8 8,7 5,1 3,9 5,1 5,3 4,0 5,7 * 6,9
* 3,4 4,4 6,2 * 4,3 5,4 7,3 4,0 5,1 5,2 * 5,1 6,3 4,9 5,6 12,3 * 4,6 3,9 4,9 4,8 7,0 6,7 5,1 5,1 5,5 5,6 5,5 6,2 4,8 6,1 5,4 4,3 7,2 4,8 3,6 * 5,3 4,5 5,5 * 5,6
158
Tab. 10 Rozvodovost v evropských zemích v letech 1989–2000 Země
1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000
Albánie Andorra Belgie Bělorusko Bosna a Hercegovina Bulharsko Česká republika Dánsko Estonsko Finsko Francie Chorvatsko Irsko Island Itálie Jugoslávie Kypr Lichtenštejnsko Litva Lotyšsko Lucembursko Maďarsko Makedonie Malta Moldavsko Německo Nizozemsko Norsko Polsko Portugalsko Rakousko Rumunsko Rusko Řecko San Marino Slovensko Slovinsko Spojené království Španělsko Švédsko Švýcarsko Turecko Ukrajina
0,11 * 0,31 * * 0,19 0,37 0,49 * 0,46 0,32 0,16 * 0,36 0,08 0,17 0,07 * * 0,40 0,40 0,30 * * * 0,34 0,30 0,39 0,16 0,12 0,31 * 0,42 0,10 * * 0,15 0,37 0,10 0,44 0,32 * *
* * 0,31 * * 0,17 0,38 0,44 0,46 0,42 0,32 0,17 * 0,34 0,08 0,15 0,07 * * 0,44 0,36 0,31 * * * 0,29 0,30 0,43 0,15 0,12 0,33 0,19 0,40 0,09 * 0,24 0,15 0,37 0,10 0,44 0,33 0,06 *
* * 0,32 * * 0,17 0,35 0,40 * 0,42 0,33 0,15 * 0,38 0,08 0,12 0,06 * * 0,45 0,36 0,31 * * * 0,26 0,30 0,44 0,12 0,14 0,34 * 0,43 0,10 * * 0,16 0,39 0,12 0,45 0,34 0,06 *
* * 0,34 * * 0,15 0,34 0,41 0,54 0,43 0,33 0,12 * 0,38 0,07 0,10 0,10 * 0,36 0,60 0,34 0,28 * * * 0,26 0,32 0,44 0,11 0,16 0,34 * 0,46 0,09 * * 0,15 0,40 0,12 0,48 0,36 0,06 *
* * 0,33 * * 0,13 0,36 0,41 0,48 0,43 0,35 0,14 * 0,38 0,07 0,11 0,10 * * 0,44 0,35 0,29 * * * 0,30 0,32 0,47 0,10 0,16 0,34 0,18 0,49 0,12 * 0,22 0,16 0,41 0,13 0,48 0,36 0,06 *
* * 0,34 * * 0,13 0,37 0,44 0,47 0,47 0,37 0,15 * 0,35 0,08 0,10 0,11 * * 0,36 0,32 0,32 * * * 0,32 0,38 0,47 0,12 0,18 0,35 0,23 0,51 0,12 * 0,23 0,16 0,40 0,14 0,50 0,38 0,06 *
* * 0,55 * * 0,18 0,38 0,41 0,66 0,48 0,38 0,14 * 0,34 0,08 0,12 0,15 * 0,32 0,35 0,33 0,34 * * 0,37 0,33 0,36 0,45 0,14 0,16 0,38 0,20 0,50 0,17 * 0,24 0,14 0,40 0,15 0,52 0,38 0,06 0,40
* * 0,45 * * 0,18 0,42 0,40 0,53 0,48 0,38 0,12 * 0,38 0,10 0,12 0,14 * 0,36 0,28 0,37 0,32 * * 0,35 0,35 0,37 0,44 0,15 0,18 0,38 0,21 0,43 0,15 * 0,25 0,18 0,44 0,15 0,50 0,39 0,06 *
* údaj není k dispozici Zdroj: Český statistický úřad (http://www.czso.cz/, 6. 7. 2004).
* * 0,43 * * 0,18 0,42 0,40 0,51 0,48 0,38 0,13 * 0,37 0,10 0,12 0,16 * 0,37 0,30 0,45 0,36 * * 0,27 0,38 0,37 0,44 0,16 0,19 0,39 0,21 * 0,15 * 0,24 0,18 0,42 0,15 0,51 0,41 0,06 *
* * 0,43 * * 0,20 0,43 0,41 0,46 0,50 0,38 0,14 * 0,35 * * 0,16 * 0,40 0,32 0,46 0,39 * * 0,27 0,39 0,36 0,41 0,17 0,21 0,39 0,24 * 0,13 * 0,25 0,20 0,43 * 0,51 0,43 0,06 *
* * 0,44 * * 0,19 0,32 0,42 0,49 0,51 * 0,13 * 0,35 * * 0,22 * 0,40 0,32 0,48 0,39 * * 0,25 0,39 0,37 0,40 0,16 0,24 0,41 0,21 * 0,16 * 0,27 0,20 * * 0,53 0,50 0,06 *
* * * * * 0,21 0,43 0,45 0,47 0,51 * 0,15 * 0,39 * * 0,21 * 0,39 0,34 0,47 0,38 * * 0,28 * 0,38 * 0,17 0,26 0,43 0,19 * * * 0,27 0,21 * * 0,55 0,26 * *
159
Tab. 11 Počet narozených dětí na území dnešní České republiky v letech 1970–2003 Rok 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986
Počet narozených dětí 123 327 122 375 119 205 124 437 126 809 124 314 125 232 126 214 127 136 127 949 135 537 130 407 130 765 134 474 132 188 131 641 132 585
Rok 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003
Počet narozených dětí 127 244 125 694 127 747 129 166 124 290 120 337 118 185 117 373 117 913 112 782 112 744 109 527 109 768 109 001 107 755 108 243 93 957
Zdroje: Český statistický úřad (http://www.czso.cz/, 6. 7. 2004) Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003, ČSÚ, 2004, s. 100.
160
Příloha V. Základní struktura otázek pro rozhovory s „organizovanými otci" A) Sdruţení: 1. Jak jste se dozvěděl o sdruţení a proč jste se rozhodl stát se jeho členem? 2. Domníváte se, ţe sdruţení, jehoţ jste členem, můţe v dané problematice
svou
činností
přispět
k
příznivější
situaci
pro rozvedené otce? 3. Cítíte se být ve své rodičovské roli diskriminován? B) Důvody ke svěření do výchovy: 4. Domníváte se, ţe byste byl schopen stejně dobře nebo lépe neţ Vaše (bývalá) manţelka pečovat o své děti? 5. Domníváte se, ţe máte pro výchovu dětí stejné, lepší nebo horší podmínky neţ Vaše (bývalá) manţelka? 6. Shledáváte konvenční (tzn.
více
neţ
přístup ke svěřování dětí
90%
dětí
po
rozvodu
do
svěřováno
výchovy matkám)
za odůvodněný či nikoli? Proč? Jaký je váš názor na tuto problematiku? 7. Podle
Vašeho
mínění,
jaké
byly
důvody,
ţe
Vaše
bývalá
manţelka ţádala o svěření dětí do péče? Jaké motivy tu hrály roli? C) Setkávání otce s dětmi: 8. Jak Vaše setkávání s dětmi probíhají? 9. Stalo se někdy, ţe se Vám Vaše (bývalá) manţelka snaţila schůzku s dětmi zkomplikovat či dokonce znemoţnit? 10.
Pokud k takovéto situaci došlo, byla Vaše (bývalá) manţelka
nějakým způsobem sankciována?
161
D) Vztah otce s dětmi: 11.
Máte
moţnost
i
po
rozvodu
rozhodovat
o
věcech,
které
se týkají Vašich dětí? 12.
Máte
pocit,
ţe
se
Vám
Vaše
bývalá
manţelka
snaţí
komplikovat vztah s dětmi? 13.
Máte pocit, ţe Vaše (bývalá) manţelka (příp. její rodiče či
jiní příbuzní) proti Vám Vaše děti nějakým způsobem popouzí? 14.
Máte pocit, ţe Váš vztah s dětmi je stávajícím porozvodovým
uspořádáním nějakým způsobem ochuzen? 15.
Máte pocit, ţe Vaše děti odloučením od Vás nějakým způsobem
strádají, trpí? 16.
Přály by si Vaše děti, aby se stávající uspořádání ohledně
porozvodového uspořádání nějak změnilo? E) Vztah dětí k prarodičům: 17.
Mají prarodiče z obou stran o své svá vnoučata skutečný
zájem? Jak svůj zájem projevují? 18. ze
Mají Vaše dětí bliţší vztah, častější styky s prarodiči strany
matky
či
ze
strany
Vaší?
Jaký
je
vztah
dětí
k prarodičům? 19.
Máte
pocit,
upřednostňovat
ţe vztah
se
Vaše
dětí
(bývalá)
ke
svým
manţelka
rodičům
před
snaţí vztahem
k Vašim rodičům? 20.
Zasahovali
nebo
zasahují
prarodiče
do
porozvodového
uspořádání ohledně péče o děti? Jakým způsobem? F) Rozhodnutí soudu: 21.
Jak
rozhodl
soud
o
porozvodové
péči
o
děti
(střídavá
výchova, společná výchova, výhradní výchova matky/otce)? 22.
Jaký byl Váš návrh na porozvodové uspořádání ohledně péče
o děti? Jaký poţadavek vznesla Vaše bývalá manţelka? 23.
Došlo
mezi
Vámi
a
Vaší
(bývalou)
manţelkou
ohledně
porozvodové péče o děti k dohodě, nebo musel rozhodnout soud? 24.
Jak často máte podle rozhodnutí soudu právo své děti vídat?
Jak mají setkání s nimi probíhat?
162
25.
Jak soud rozhodl v otázce výţivného? Vyhověl poţadavkům
Vaší
(bývalé)
výţivného?
manţelky?
Souhlasíte
s
rozhodnutím
o
výši
163
Příloha VI. Základní struktura otázek pro rozhovory s otci s dětmi ve výchově A) Důvody ke svěření do výchovy: 1. Domníváte se, ţe jste schopen stejně dobře nebo lépe neţ Vaše (bývalá) manţelka pečovat o své děti? Proč? 2. Domníváte se, ţe máte pro výchovu dětí stejné, lepší nebo horší podmínky neţ Vaše (bývalá) manţelka? Proč? 3. Shledáváte konvenční přístup ke svěřování dětí do výchovy (tzn. více za
neţ
90%
odůvodněný
dětí či
po
rozvodu
nikoli?
Proč?
svěřováno Jaký
je
do Váš
výchovy názor
matky) na
tuto
problematiku? 4. Jaké byly důvody, ţe jste ţádal o svěření dětí do výchovy? Jaké důvody k tomu případně měla Vaše (bývalá) manţelka? C) Setkávání matky s dětmi: 4. Jak a jak často setkání dětí s matkou probíhají? 5. Měl jste někdy důvod setkání matky s dětmi zabránit? Jaký? 6. Pokud došlo k takovéto situaci, jaké to mělo následky? D) Vztah matky s dětmi: 7. Podílí se i po rozvodu Vaše (bývalá) manţelka na rozhodování o věcech, které se týkají Vašich dětí? 8. Máte pocit, ţe je vztah matky s dětmi stávajícím (porozvodovým) uspořádáním nějakým způsobem ochuzen? Jestli ano, jak, v čem? 9. Přály by si Vaše děti, aby se stávající uspořádání ohledně péče o ně nějak změnilo? Hovoří o tom? E) Vztah dětí k prarodičům: 10. Mají prarodiče z obou stran o svá vnoučata skutečný zájem? Jak svůj zájem projevují? 11. Mají děti bliţší vztah, častější styky s prarodiči ze strany matky či ze strany Vaší? Jaký je vztah dětí k prarodičům?
164
12.
Zasahovali
nebo
zasahují
prarodiče
do
(porozvodového)
uspořádání ohledně péče o děti? Jakým způsobem? F) Rozhodnutí soudu: 13. Jak rozhodl soud o porozvodové péči o děti a z jakých důvodů? 14. Jaký byl Váš návrh na porozvodové uspořádání ohledně péče o děti? Jaký poţadavek vznesla Vaše (bývalá) manţelka? 15. Došlo mezi Vámi a Vaší (bývalou) manţelkou ohledně porozvodové péče o děti k dohodě, nebo musel rozhodnout soud? 16. Jak často má podle rozhodnutí soudu Vaše (bývalá) manţelka právo své děti vídat? Jak mají setkání s nimi probíhat? 17. Jak soud rozhodl v otázce výţivného? Vyhověl Vašim poţadavkům? 18. Souhlasíte Vy i Vaše (bývalá) manţelka s rozhodnutím o výši výţivného? 19. Jaké byly reakce okolí na (porozvodové) uspořádání? G) Sdruţení: 20. Víte, ţe existují organizace otců, kteří „bojují″ za své děti? Znáte některé? 21. Víte, jaký mají program? Co konkrétně dělají? 22.
Má
podle
Jaký, v čem?
Vašeho
názoru
takováto
organizace
smysl,
význam?
165
