UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA. Žena z pohledu Starého a Nového zákona

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Žena z pohledu Starého a Nového zákona Bakalářská práce

Kateřina Stránská

Katedra filozofie a teologie Vedoucí práce: Dr. Ing. Ladislav Heryán, Th. D.

Studijní program: Sociální Práce B 7508 Studijní obor: Pastorační a sociální práce Rok odevzdání: 2012

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci s názvem Ţena z pohledu Starého a Nového zákona napsala samostatně a výhradně s pouţitím citovaných pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti ke studijním účelům. V Praze dne: 7. 12. 2012 Kateřina Stránská

Anotace

Práce je shrnutím společenského a náboţenského postavení ţeny v dobách Starého a Nového zákona. Jde o popis zvyklostí kaţdodenního ţivota, tradic, předpisů a návyků ţen, které ţily v této době. Starozákonní pohled na ţenu porovnávám s ţenou v době pozdější. Hledám srovnání revolučních myšlenek a ţivota Jeţíše Krista s jedním jeho následovníků - Pavla z Tarsu. Práci jsem rozdělila do jednotlivých kapitol a částí. Čerpala jsem z mnoţství náboţenské literatury, mnoha komentářů a pasáţí, které uvádím. Vyuţila jsem i internetové zdroje. S doladěním a celkovou úpravou mi pomohl můj vedoucí práce. Při hledání nápadů a témat jsem zjistila, ţe bylo napsáno mnoţství prací k dané problematice. Přesto bylo pro mě lákavé najít odpovědi na mnohé mé otázky.

Klíčová slova: Starý zákon, Bůh, člověk, ţena, postavení, role, plodnost, zaslíbení, spása, matka, povinnosti, víra, Nový zákon, křesťanství, Jeţíš, Pavel, rovnocennost

Summary The thesis is a survey of the social and religious status of the woman in the times written about in the Old and New Testaments. It is a description of everyday life customs, traditions, regulations and habits of women in that time. I compare the Old Testament perception of the woman and how it changed in the years later. I am trying to describe revolutionary ideas and life of Jesus Christ in comparison to one of his follower Paul of Tars. The theses is divided into separate chapters and parts. I have drawn on many commentaries and passages which I have made use of for the

presentation. I have also exploited some resources on the Internet. My thesis supervisor helped me to adjust and tune it all up. While looking for ideas and topics, I have found out that there has been a lot written on the given theme. Nevertheless, it is interesting to find answers to many of my questions.

Key words: Old Testament, Good, human, woman, status, role, fertility, commitment, salvation, mother, duties, belief, New Testament, Christianity, Jesus, equality.

Poděkování

Chci poděkovat svému vedoucímu práce Dr.Ing.Ladislavovi Heryánovi, Th.D. za čas, který mi věnoval při konzultacích. Při rozhovorech mi ukázal cestu, kterou bych se měla řídit. Chci poděkovat i svému příteli za jeho velkou trpělivost.

Motto: Rozličnými cestami a způsoby jsem došel ke své pravdě, nestoupal jsem jen po jednom ţebříku…A jenom nerad jsem se stále ptal na cestu, to se protivilo mému vkusu! Raději jsem se ptával samotných cest, raději jsem je zkoušel. Všechna má chůze byla zkoušením a tázáním a vpravdě, i odpovídat se člověk musí učit na takové otázky!... „Toto – to je tedy má cesta – a kde je ta Vaše?“ tak jsem odpovídal těm, kdo se mě tázali na „cestu“. Friedrich Nietzche, Also Sprach Zarathustra

Obsah Úvod……………………………………………………………………… 10 1.

Stvoření člověka jako muže a ženy a jejich úkol podle Bible. Společné soužití muže a ženy s Bohem 1. 1 Stvoření člověka jako muţe a ţeny a jejich úkol podle Bible.. 12 1. 2 Společné souţití muţe a ţeny s Bohem……………..……….. 19

2.

Prvotní hřích a vyhnání ze zahrady Eden, původ jména Eva 2. 1 Prvotní hřích a vyhnání ze zahrady Eden…………………… 22 2. 1. 1 Úvahy nad zodpovědností a pokušením ţeny……... 24 2. 2 Původ jména Eva…………………………………...………... 25

3.

Postavení ženy ve Starém zákoně 3. 1 Historické, sociální a náboţenské postavení ţeny………........ 27 3. 2 Příklady zákonů týkajících se postavení ţeny…………...…... 39 3. 2. 1 Levirátní zákon………………………………......... 39 3. 2. 2.Zákon o očisťování rodičky……………………….. 40

4.

Příklady významných žen 4. 1 Sára a Hagar…………………………………………………. 43 4. 2 Rebeka……………………………………………………….. 46 4. 3 Ráchel a její sestra Lea………………………………………. 48 4. 4 Jochebed, Mirjam Sipora…………………………………….. 51 4. 4. 1 Jochebed,…............................................................... 51 4. 4. 2 Mirjam……............................................................... 53 4. 4. 3 Sipora……………………………………………… 55 4. 5 Támar, Rachab, Rút……………….......................................... 56

7

4. 5. 1 Támar……………………………………………… 56 4. 5. 2 Rachab……………………………………………... 57 4. 5. 3 Rút…......................................................................... 59 4. 6 Debora a Jáel………………..................................................... 61 4. 6. 1 Debora………………………………….………….. 61 4. 6. 2 Jáel………………………………………………… 62 4. 7 Ábigajil, Míkal, Bat-šeba…………………………………….. 63 4. 7. 1 Ábigajil……………………………………………. 63 4..7. 2 Míkal………………………………………………. 64 4. 7. 3 Bat-šeba…................................................................ 65 4. 8 Támar(dcera Davidova), Dína……………………………….. 67 4. 8. 1 Támar……………………………………………… 67 4. 8. 2 Dína…………........................................................... 68 4. 9 Ester a Judit…………………………………………………... 68 4. 9. 1 Ester………………………………………………... 68 4. 9. 2 Judit………………………………………………... 71 5.

Lstivé ženy 5. 1 Jezabel a její dcera Atalja……………………….......……...... 73

6.

Významné bezejmenné ženy……………………………………. 74

7.

Postavení ženy v Novém zákoně 7. 1 Zrod křesťanství a vznik církve……………………………… 78. 7. 2 Jeţíšův pohled na ţeny……………………………….……… 80 7. 3 Pavlův pohled na ţeny………………………………………. 82 7. 4 Významné ţeny, známé svým jménem…................................ 86 7. 4. 1 Maria, matka Jeţíšova…………………………….. 87

8

7. 4. 2 Maří Magdaléna………………………………….... 88 7. 5 Příklady lstivých ţen……………............................................ 92 7. 5. 1 Héródias a její dcera Salome………………………. 92 7. 6 Příklady významných bezejmenných ţen…............................. 93 Závěr……………………………………………………………………... 96 Seznam použité literatury ……………………………………………… 98

9

Úvod Cílem mé práce je představit postavu ţeny z pohledu Starého a Nového zákona. Metodou je prostý popis jednotlivých ţenských postav, přičemţ vycházím jednak ze samotných biblických textů, jednak ze sekundární literatury a internetových zdrojů. Celá má práce je zasazena do doby, kterou spojuje a zároveň i rozděluje jedna víra v Boha, v Jeţíše Krista - doba prvních křesťanů, která pramení z judaismu. Zde jsou kořeny i naší evropské kultury. Práce je srovnáním společenského a náboţenského postavení ţeny ve starozákonních a novozákonních dobách. Jaké byly její nejvýznamnější role, povinnosti, které musela ze zákona dodrţovat, ale i práva, které ji zákon zaručoval. Dokazuji to na příkladu jednotlivých ţen, které jsem si vybrala. Jde o ţeny, které jsou známy svým jménem, ale i ţen, které jméno nemají, ale Bible se o nich zmiňuje. Patří zde také úvaha o pokušení a zodpovědnosti první ţeny Evy a její prvotní hřích.Starý a Nový zákon zmiňuje ţeny statečné, hrdinské, nenápadné, milující, lstivé, zákeřné. Z těchto příběhů plyne většinou zamyšlení, ponaučení, moţný respekt a uznávané hodnoty, které chce Bible zdůraznit. Pro ţidokřesťany bylo někdy těţké přijímat změněné postavení ţen, proto i některé starozákonní zásady a povinnosti dlouhodobě přetrvávaly

ještě v dobách

novozákonních. Jde o moţnost se pozastavit nad tím, ţe lidská dogmata, která jsou člověkem vytyčená, mohou někdy člověku způsobovat mnohá utrpení a mohou se stát i zneuţívajícím nástrojem. Je také zamyšlením a připomenutím nad tím, ţe člověk můţe být ve svém výkladu chápaní Boţího slova omylný. Zmíněné biblické citace podkládám komentáři ze sekundární literatury.Jeţíš lidské výroky upřesňuje a na příkladech v podobenství vrací ţeně její důstojnost a rovnocennost. Jasný je Jeţíšův postoj k ţeně, která je rovnoprávná s muţem.Také ona se můţe stát učedníkem a stejně jako muţ, šiřitelem slova

10

Boţího. Bůh skrze Jeţíše chce člověku ukázat, jak jej miluje.Tím vnáší do ţidovských zákonů větší pochopení, lásku, upřímnost a svoji milost.

11

1. Stvoření člověka jako muže a ženy a jejich úkol podle Bible. Společné soužití muže a ženy s Bohem 1. 1 Stvoření člověka jako muže a ženy a jejich úkol podle Bible V první knize Mojţíšově(Genesis), jsou 2 zprávy o stvoření člověka: V první zprávě (jahvistické) se píše: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země a vdechl mu v chřípí dech ţivota. Tak se stal člověk ţivým tvorem.“1 Ve zprávě jde o velmi zlidštěné podání Boha, který se jeví jako jakýsi hrnčíř, rozhodující se zformovat člověka svýma rukama jako jediné své stvoření. Zatímco v Gn 1 Bůh tvoří pouhým slovem, zde je popis tvoření antropomorfní Formace a proces oţivení člověka, při němţ Bůh člověku vdechuje ţivot skrze nos do jeho nitra, tak působí více obrazněji. Takto lidsky pojatý text chtěl Boha více přiblíţit člověku. Bible záměrně zmiňuje, ţe při tvoření člověka byl pouţit prach a nikoliv hlína. Z pouhého prachu se totiţ modelovat nedalo, kdeţto hlíny bylo běţně uţíváno. Z formulace biblické zprávy je patrné, ţe vůbec nešlo o to, z jakého materiálu byl člověk stvořen, ale o zdůraznění jakosti procesu tvorby - Bůh člověka stvořil z prachu, tedy z něčeho, z čehoţ se tvořit nedalo. Obrazně řečeno - Bůh tak stvořil člověka z ničeho. Člověk si tak má uvědomit, o jak mocný Boţí čin se jednalo a jak je člověk nicotný a pomíjivý vůči Bohu. Projevuje se tu Boţí svrchovanost a zároveň závislost člověka na Bohu. Člověk je svázán se zemí, přírodou a s veškerými stvořeními, které Bůh vytvořil.2 Člověk neboli Adam, je v pravém slova smyslu pozemšťanem, který 1

Gn 2,7

12

byl stvořen z prachu země. Bůh však i člověka vyvýšil nad všechna svá stvoření, neboť mu Boţím dechem daroval něco ze sebe. Přesto se o člověku mluví jako o ţivém tvoru jako o kaţdém jiném ţivočichu. Nešlo o duši, která by – jako je tomu v řeckém myšlení – byla schopna ţivota mimo tělo, ale o nedílný celek duše a ducha. Člověk tedy je nejen pozemšťanem, ale i Boţím obrazem, neboť na sobě nese jak slavné a jedinečné poslání Boţího dechu, tak i stopy svého původu, které se posléze projevily v neposlušnosti k Boţímu slovu.3 „Kdyţ vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Kaţdý ţivý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, aţ usnul. Vzal jedno z jeho ţeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z ţebra, které vzal z člověka, ţenu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muţenou se nazývá, vţdyť z muţe vzata jest.“4 Aby mohlo vyniknout to hlavní, co Bůh zamýšlel, je ve verších zmíněno ţivočišstvo, které měl člověk pojmenovat, panovat nad ním a mít za něj zodpovědnost. Tímto gestem dal Bůh člověku najevo, ţe ho povýšil nad ostatní tvory a dal mu moc panovat nejen nad nimi, ale i nad vším ostatním na zemi. V tu chvíli si člověk uvědomil svou odlišnost a výsady, které od Boha dostal. Začal se cítit velmi sám, neboť nenašel k sobě rovnocenného partnera.5 „I řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu

2

Viz Starý zákon Překlad s výkladem, I. Genesis, (vyd. 2.), Praha: Kalich, 1978, s. 30 Viz LÄPPLE, Alfred, Úvod do starého zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 35-37 3 Viz DUFOUR, Xavier,Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 3-4 4 Gn 2,19-20 5 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991 s. 3334

13

rovnou.“6 Bůh věděl, ţe se člověk cítí sám a potřebuje někoho, s kým by si byl roven, a zároveň někoho odlišného, ve kterém by se sám poznával a nacházel v něm své ucelení.7 „ Takovou pomoc můţe člověk dostat jen jako dar od Stvořitele.“8. Bůh uvedl na člověka mrákotu - výrazem „mrákota“ nebylo myšleno ţe jde o zdravý a hluboký spánek, ale o stav jakéhosi bezvědomí, kdy o sobě člověk vůbec neví, a nevnímá co se s ním a kolem něj děje. Bůh vzal člověku jedno z jeho ţeber a začal z něj vytvářet ţenu.9 Ţebro však neznamená, ţe měl Adam přebytečný orgán navíc, nýbrţ je jím nastíněna hluboká symbolika, která naznačuje, ţe na počátku měl člověk v sobě jak muţství, tak ţenství - neboli lidství.10 Ţebrem = „sela“ se myslelo nejspodnější ţebro hrudního koše. Toto hebrejské slovo se překládá kromě žebra i jako hrudní koš, bok či klenba. Ţebro také znamenalo ţivot. Ţena totiţ nebyla stvořena ani z hlavy muţe, aby mu poroučela, ani z jeho nohy, aby se stala jeho otrokyní, ale byla stvořena z jeho boku, aby byla blízko jeho srdci.11 Přesné vysvětlení proč byla ţena stvořená ze ţebra podává jeden midraš takto: „Bůh uvaţoval, ze které části muţe stvořit ţenu. Řekl: Nestvořím ji z hlavy, aby svou hlavu nezvedala příliš pyšně; ani z oka, aby nebyla příliš zvědavá; ani z ucha, aby nenaslouchala cizím hovorům, ani z úst, aby nebyla příliš upovídaná; ani ze srdce, aby nebyla příliš ţárlivá; ani z ruky, aby nebyla příliš hrabivá; ani z nohy, aby nebyla příliš neposedná; nýbrţ z takové části těla, která je skryta,

6

Gn 2,18 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 3334 8 BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 27 9 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 27 10 Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, zvukový záznam přednášky [Online] (datum neuveden), dostupné z : http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 11 Viz LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 51 7

14

aby byla skromná."12 Způsobem, jakým Bůh vytvořil ţenu, naznačoval jak vnitřní a vnější propojenost, tak soupodstatnost a jednotu muţe a ţeny.13 Svou vůlí člověk nebyl schopen vytvořit nové obecenství, opět to byl Bůh, který mu jej hodlal připravit.14 První člověk nebyl očitým svědkem procesu tvorby ţeny, šlo o veliké tajemství a nebylo mu umoţněno přihlíţet neboť stvoření nesnáší ţádné přihlíţení. Bůh přivádí k člověku muţi člověka ţenu. Kdyţ ji muţ uvidí, v údivu vykřikne:(„Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muţenou se nazývá, vţdyť z muţe vzata jest.“) Ţena v něm způsobila jakousi plnost. Začala v něm odhalovat jeho vlastní totoţnost. Pocítil, ţe ji nebude moci ovládat jako jiné tvory, neboť její stvoření pro něj bylo tajemstvím. Díval se do její tváře, která mu byla podobná a zároveň se od něj lišila.15 Pak ţenu nazval muţenou. Jde o hebrejskou slovní naráţku mezi slovy „íš“(muţ) a „iššá“(ţena), tedy muţena. Naznačovalo to opět jakousi sounáleţitost, neboť i kdyţ byli jiţ dva, tak tvořili jedno. Ve zvolání muţe šlo o veliký, radostný proţitek a o neosobní pojmenování člověka, který chtěl zdůraznit soulad a jednotu mezi oběma. V tomto případě tedy oslovení neneslo známky povýšení, jak by se mohlo zdát. Muţ a ţena budou tvořit nerozlučitelnou jednotku, patřící k sobě.16 Bůh připodobňuje vztah muţe a ţeny k obdobnému vztahu mezi Bohem a člověkem. Ţena je muţi darem, neboť Bůh sám přivádí ţenu k člověku a člověk ji s radostí přijímá, vidí v ní bytost sobě rovnou.17 12

COHEN, Abraham, Talmud / pro každého/, Praha: Sefer, 2006, ve spolupráci s European Jewish Publication s. 205-206 13 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 27 14 Viz SCHULTZ, Samuel, J., (vyd. 3.), Starý zákon mluví, Viena, Austria: Bee, 1980, s. 19, Viz Starý zákon, překlad s výkladem, I. Genesis, (vyd. 2.), Praha: Kalich, 1978, s. 34 15 Viz CROISSSANT, Jo, Žena neboli kněžství srdce, Praha: Paulínky, 2005, s. 18 16 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001 s. 28 17 Viz Starý zákon, překlad s výkladem. I. Genesis, (vyd. 2.), Praha: Kalich, 1978, s. 34

15

Bible k budoucímu vztahu mezi muţem a ţenou uvádí: „Proto opustí muţ svého otce i matku a přilne ke své ţeně a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho ţena, ale nestyděli se.“18 Tyto verše jsou jakýmsi doslovem, který měl naznačovat budoucí spojení muţe a ţeny v manţelství. Zmínkou o tom, ţe oba dva byli nazí, ale nestyděli se, bylo poukázáno na neporušený vztah mezi muţem a ţenou. Aby muţ opustil rodiče kvůli ţeně, však v izraelské společnosti naprosto neodpovídalo skutečnosti. Muţ si mohl ţenu dokonce koupit.19 Ve druhé zprávě (z kněţského kodexu) je psáno: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad kaţdým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Boţím, muţe a ţenu je stvořil. A Bůh jim poţehnal a řekl jim: Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším ţivým, co se na zemi hýbe.“20 Začátek prvního verše („Učiňme člověka“) vyjadřuje Boţí rozhodnutí vytvořit člověka k obrazu svému. Ve verši bylo pouţito mnoţného čísla, které mohlo charakterizovat více moţností, např. slavnostní formu Boţí samomluvy, kdy se Bůh sám v sobě rozhoduje, jaký vztah k zamýšlenému stvoření bude mít.21 Rozhodnutí vůči člověku, kterého Bůh zamýšlel vytvořit, je velmi osobní aţ niterné. Niternost naznačovala, ţe člověku jako jedinému ze všech stvoření svěřil úkol. Kromě toho, ţe se má mnoţit, má i vládnout nad všemi tvory a nad celou zemí, neboť toto vše, bylo stvořeno pro něj. Velmi důleţité je zmínit, ţe Bůh hned na začátku řekl: („Učiňme člověka“). Člověk, hebrejsky Adam, je také hromadným jménem. Spor o to, 18

Gn 2,24-25 Viz Starý zákon, překlad s výkladem. I. Genesis, (vyd. 2.), Praha: Kalich, 1978, s. 35 20 Gn 1,26-28 21 Viz Starý zákon, překlad s výkladem. I. Genesis, (vyd. 2.), Praha: Kalich, 1978, s. 24 19

16

zda byl myšlen pouze jedinec nebo celek mohl vzniknout tím, ţe hebrejský výraz Adam znamenal také hromadné jméno - lidé.22 V jednom z nejstarších midrašů (komentářů) k první knize Mojţíšově, zaznívá i názor, ţe prvotní člověk byl jakýmsi „hermafroditem,“ neboli dvojpohlavní bytostí, kterou pak Bůh dodatečně rozpůlil a z jeho půlek vytvořil muţe a ţenu.23 V Bibli je ještě před stvořením člověka popsáno, jak Bůh tvoří různá stvoření, která se hemţila ve vodě, létala ve vzduchu, nebo ţila na zemi. Nebyla tam však ţádná zmínka o tom, ţe by tato stvoření byla stvořena k Boţímu obrazu. První zmínka o stvoření k Boţímu obrazu se objevila teprve aţ u člověka. Mnohokrát se uvaţovalo nad tím, co bylo chápáno pod pojmem obraz. Pravděpodobně tím byla míněna jakási podoba, která vyjadřuje vztah blízkosti, odlišnosti a závislosti člověka na Bohu, neboť skrze člověka chce Bůh vyjadřovat svoji pravdu a lásku. Obraz i podoba podtrhují to, co dělá člověka člověkem: vztah s Bohem.24 V Bibli je psáno: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?25 nebo „Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven? praví Svatý.“26 Bůh sám je tedy nezpodobitelný. Svou moc však chce zjevovat v člověku a skrze lidi, kterým dal úkol.27 Člověk byl stvořen tak, aby mohl s Bohem komunikovat, slyšet jeho slova a svým jednáním mohl zobrazovat podobu Boţího obrazu.28 Je nutné si uvědomit, ţe takovýto obraz je vţdy odlišný od originálu.29 22

Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 2425 23 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 26 24 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 25 25 Iz 40,18 26 Iz 40,25 27 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 25 28 Viz HELLER, Jan, PRUDKÝ, Martin, (vyd. 2.), Obtížné oddíly knih Mojžíšových, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 19

17

Jisté ale bylo to, ţe člověk nebyl prohlašován přímo za Boţí obraz, má však k němu směřovat.30 „Být stvořen k obrazu Boţímu znamená být vybaven téţ mocí nade vším stvořením, a kdyţ ne tvořit, tedy aspoň sdělovat ţivot potomstvu.“31 Člověk se na zemi od prvních okamţiků objevuje jako muţ a ţena, tím také můţe plnit boţí úkol, který mu byl zadán.32 Bůh muţe i ţenu pojmenoval stejným a společným jménem.V Bibli je psáno: „V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boţí. Jako muţe a ţenu je stvořil, poţehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je Člověk).“33 Bůh pojmenovává Adamem jak muţe, tak ţenu. Jméno Adam bylo tedy jméno i pro ţenu. Tím, ţe Bůh dal muţi i ţeně společné jméno, tak zdůraznil jejich rovnoprávnost a sounáleţitost. Znamenalo to, ţe před Bohem stojí jako dvě rovnocenné bytosti. Je tu pouze jediný rozdíl a to je v jejich pohlaví. Dle Boţího záměru je člověk, v tomto podvojném označení, ucelenou bytostí, plným člověkem - jako muţ a ţena.34 Bůh člověku umoţňuje být pánem na zemi, nesmí však zapomenout, ţe i on má svého Pána nad sebou a tím je Bůh.35 Člověk dle Boţího úkolu, by se měl rozmnoţovat, plodit a zalidnit svět. V tom mohlo být viděno a poukázáno na Boţí plodnost a tvořivost. Plnost Boha nemohla být vyjádřena pouze v jediném člověku, ale v páru. Různost pohlaví tedy vyjadřovalo plnost Boha a také předpoklad pro člověka, splnit úkol Boţí.36

29

Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 24 30 Viz HELLER, Jan, PRUDKÝ, Martin, (vyd. 2.), Obtížné oddíly knih Mojžíšových, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 18 31 DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991 32 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 26 33 Gn 5,1-2 34 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 26 35 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 24 36 Viz LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého Zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 46

18

Na obou biblických zprávách je pozoruhodné, jak velký důraz, laskavý zájem a nesmírnou péči vynakládá Bůh na stvoření lidského těla oproti ostatním stvořením.37 Bůh vkládá celý svůj um, lásku a srdce do díla, kterým měla být dovršena tvorba tvorstva. Člověk se neustále diví a znovu ţasne, ţe mu Bůh prokázal tak nepochopitelně velkou lásku a vyznamenání tím, ţe ho připodobnil sobě.38 V Bibli jsou ponechány tyto zprávy obě, protoţe ani jedna z nich není méně hodnotná, neţ ta druhá. Mladší zpráva vznikla, aby mohla lépe teologicky interpretovat a prohlubovat starší jahvistickou zprávu a aby mohl být snáze vyvoditelný teologický akcent, co především člověk je a proč ho Bůh stvořil.39 Je důleţité zmínit, ţe v obou zprávách je předzvěst pro manţelskou instituci, jako Bohem daného ideálního vztahu mezi muţem a ţenou. Bůh je tedy ustanovitelem a ochráncem manţelského ţivota. Sexualita a z ní vyplývající plodnost prvního lidského páru, byla brána jako něco přirozeného a výtečného, tak jako všechno stvoření.40 V obou zprávách Starého zákona byl tedy spatřován Boţí záměr o manţelství.

1. 2 Společné soužití muže a ženy s Bohem „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví ţádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu 37

Viz LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého Zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 37 LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého Zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 37 39 LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého Zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 38 40 Viz NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník [Online](1956) dostupné z: http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm 38

19

ţivota a stromu poznání dobrého a zlého.“41 „Oba dva byli nazí, člověk i jeho ţena, ale nestyděli se.“42 „Bůh viděl, ţe všechno, co učinil, je velmi dobré.“43 „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střeţil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z kaţdého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“44 Je psáno, ţe zahradu Eden vysadil Bůh na východě. Východ byl chápán jako krajina ţivota, kde slunce vycházelo a zastrašovalo temnotu. Eden znamená v překladu rozkoš. Zahrada tedy symbolizovala místo rozkošné, kam Bůh umístil člověka, aby byl chráněn a kde by ţili společně ve vzájemné blízkosti. Bůh člověku nabídl, ţe v této zahradě můţe ţít trvale. Nicméně tato nabídka člověka nezbavovala odpovědnosti za uloţené úkoly. Bůh člověku přikázal, aby tuto zahradu obdělával a střeţil. Tento příkaz však byl sluţbou radostnou a svobodnou.45 Měl-li člověk obdělávat a střeţit zahradu, lidská práce tedy nemá původ v hříchu, jak se někdy můţe zdát. Lidská práce je odrazem Boţí činnosti, kdy Bůh po šest dní tvořil svět a člověka.46 Bůh dal člověku vše, co člověk k ţivotu potřeboval.47 Spojil jim ruce, aby spolu kráčeli ţivotem bok po boku a byli jedno tělo a jedna duše.48 To, ţe oba byli nazí a nestyděli se, ukazuje na neporušený vztah k sobě navzájem a na čistou závislost na Bohu.49 Muţ a ţena před sebou nic neskrývali, ani před

41

Gn 2,8-9 Gn 2,25 43 Gn 1,31 44 Gn 2,15-17 45 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 3133 46 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, Slovník biblické teologie, (vyd. 5.), Řím: Velehrad, 1991, s. 366 47 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 3133 48 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001 s. 29 49 Viz Výklady ke Starému zákonu, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 34 42

20

Bohem neměli ţádné postraní myšlenky, neznali zlo.50 Neměli před Bohem strach, ţili bez úzkosti a v důvěře. Ţili v pokoji a vedli průzračný dialog mezi sebou a všemi tvory. Boţím záměrem bylo, aby si oba dva navzájem pomáhali. Stvořil je jako svobodné bytosti, ale se značnou závislostí na Bohu. Přikázání, které dal Bůh člověku v podobě zákazu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, je jakýmsi omezením, důleţitým k rozvoji člověka, které mu má pomáhat pochopit, ţe není bohem, a navíc ţe na Bohu závisí. Od Boha člověk totiţ dostává všechno, především věčný ţivot.51 Strom poznání dobrého a zlého, který byl vysazen uprostřed zahrady Eden, symbolizoval vševědoucnost a přítomnost dobra a zla.52 Strom poznání také symbolizoval a zároveň nabízel prostředky a metody, kterými se člověk pokusil na vlastní pěst získat vládu nad dobrem a zlem. Chtěl tak získat právo na všechno a to nejen na člověka, ale i na Boha.53 Člověk však nedostal právo rozhodovat o dobrém a zlém. Pouze Bůh můţe rozhodnout, co vede k ţivotu a co ke smrti.54 Bůh však nezakazuje člověku svobodné myšlení, ale dává mu moudrost a víru. Dobré a zlé v souvislosti s poznáním znamenalo schopnost ovládání, neboli schopnost vědět, poznávat a ovládat dobré a zlé, coţ je totéţ jako být vševědoucí. Ale Bůh člověku nedal, aby rozhodoval o tom, co je dobré a co zlé. Člověk by neměl mít vyšší autoritu sám nad sebou. Bůh tomu nechtěl dopustit, proto dal člověku výstrahu, ţe se nesmí dotknout ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, jinak by se stal smrtelným.55

50

Viz CROISSSANT, Jo, Žena neboli kněžství srdce, Praha: Paulínky, 2005, s. 55 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 69 52 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 33 53 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 36 54 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 33 55 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001 s. 24 51

21

2. Prvotní hřích a vyhnání ze zahrady Eden, původ jména Eva 2. 1 Prvotní hřích a vyhnání ze zahrady Eden V Bibli se píše: „Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ţeně: Jakţe, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Ţena hadovi odvětila: Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli. Had ţenu ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, ţe v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“56 Ţena viděla, ţe je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muţi, který byl s ní, a on téţ jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, ţe jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Ţena byla první, kdo se dostal do pokušení, a okusila plod ze zakázaného stromu poznání dobrého a zlého uprostřed zahrady Eden V Bibli se píše, ţe ţenu zlákal had, který rozmlouval a našeptával jí.57 Ţena hadovi odvětila, ţe plody ze stromů v zahradě jíst můţou, jen plody ze stromu, který je uprostřed zahrady jíst nesmí, jinak zemřou. Had však podlým způsobem dosáhl svého, ţenu přiměl k rozhovoru a pochybnostem o Boţích záměrech. Je však důleţité vyzdvihnout dva momenty v její odpovědi. Zaprvé, zákaz, který byl dán člověku od Boha, správně vztáhla také na sebe. Zadruhé, správně pochopila hloubku, která se nevztahovala pouze na dokonaný skutek,

56 57

Gn 3,1-5 Viz Gn 3,1

22

ale i na pouhou myšlenku.58 Pro ţenu se strom poznání dobrého a zlého stal velice přitaţlivým, zvláště kvůli nabytí vševědoucnosti, díky níţ by se člověk mohl vyrovnat Bohu.59 Ţena ochutnala lákavé ovoce ze zakázaného stromu a nabídla i svému muţi. Muţ také okusil. Náhle se jim otevřely oči a zjistili, ţe jsou nazí. Spletli si fíkové listy a zahalili se jimi. V Bibli se píše: „Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho ţena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: Kde jsi? On odpověděl: Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protoţe jsem nahý, ukryl jsem se. Bůh mu řekl: Kdo ti pověděl, ţe jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhoţ jsem ti zakázal jíst? Člověk odpověděl: Ţena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“60 „ Proto řekl Hospodin ţeně: Cos to učinila? Ţena odpověděla: Had mě podvedl a já jsem jedla.“61 Je důleţité zmínit, ţe had byl ve starověkých kulturách povaţován za sexuální symbol. Poté, co si Eva a Adam kousli do zakázaného ovoce, poznali, ţe jsou nazí. V hebrejštině slovo poznat někoho také znamenalo mít s někým sexuální poměr. Pravděpodobně k něčemu takovému mezi Adamem a Evou tehdy došlo. Navíc zjistili, ţe jsou nazí, a navzájem odlišní. Začali se, jako dospělí lidé, před sebou stydět. Tak ztratili jakousi dětskost, kterou v sobě měli.62 Oba dva náhle uslyšeli procházejícího se Boha po zahradě. Bůh šel za člověkem, aby s ním byl pohromadě. Zatímco však Bůh chce být s člověkem pohromadě, člověk před Bohem utíká a ukrývá se. Bůh ale vše ví, a dává člověku příleţitost k návratu, a proto také člověka oslovuje. Člověk se ale cítí 58

Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli.. Praha: Česká biblická společnost, 2001 s. 30 59 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 36 60 Gn 3,7-12 61 Gn 3,13-14 62 Viz zvukový záznam přednášky CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, [Online] (datum neuveden), dostupné z : http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství

23

provinile, bojí se a je plný úzkosti. Nemá ţádné omluvy. Odpovědnost svaluje na Boha a na ţenu, kterou mu dal. Bůh se obrací na ţenu, která to svaluje zase na hada, který jí pokoušel. Bůh se hada na nic neptá, jen nad ním vyřkne soud.63 Bůh předpovídá i budoucí dění u ţeny a muţe. Ţeně Bůh předpovídá, ţe rozmnoţí její trápení a bolesti v těhotenství a bude rodit v bolestech a stále touţit po svém muţi, který nad ní bude vládnout. Muţi pak předpovídá, ţe kvůli němu bude země prokleta. Bude mu vydávat málo obţivy a proto bude muset tvrdě pracovat, aby se uţivil. Nato jsou oba dva vyhnáni ze zahrady Eden, neboť se Bůh bojí, ţe by mohli pojíst i ze Stromu života.64 Toto vše narušilo vztah mezi muţem a ţenou. Muţ začal ţeně nedůvěřovat a vyčítat ji, ţe ona je ta, která mu můţe přivodit jeho pád. 65 „Roztrţka s Bohem tak měla za následek rozvinutí ovládání ţeny muţem.“66 2. 1. 1 Úvahy nad zodpovědností a pokušením ženy Otázkou je, proč se had obrátil na ţenu a nikoli na muţe. Moţná proto, ţe ţenská bytost je povahově otevřenější, přístupnější a zvědavější neţ muţská.67 Kdyţ ţena ochutnala ovoce ze zakázaného stromu, nechtěla v tom zůstat sama, a proto nabídla také muţi. Muţ tedy viní ţenu, ţe mu nabídla, aby okusil ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, jelikoţ jí podlehl dostal se tím do hříchu. Tím, co ţena učinila, ţe do hříchu svedla i muţe, se provinila před Bohem. Adam však nezůstává méně vinný, podlehli oba. Muţ však za to viní ţenu a jeho důvěra k ní se ztrácí. Tím, ţe ji obviňuje, v podstatě obviňuje i svého Boha. Je však zajímavé, ţe Bůh dává zodpovědnost za vinu v první řadě muţi, a ne ţeně. Existují dva nejčastější důvody, proč ale muţ tradičně 63

Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 3637 64 Gn 3,16-17 65 Viz CROISSANT, Jo, Žena neboli kněžství srdce, Praha: Paulínky, 2005, s. 55 66 CROISSANT, Jo, Žena neboli kněžství srdce, Praha: Paulínky, 2005, s. 56 67 Viz BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001, s. 29

24

viní na prvním místě ţenu. Prvním z nich je patriarchát, v němţ je všechno zlé přičítáno opačnému pohlaví Druhým důvodem byla existence velice silných a rozvinutých ţenských kultů, například víře v Hospodina (jahvismus) konkurovalo aţ někdy fanatické přilnutí ke kultům vegetace a plodnosti (baalismus). Rovněţ také v pohanských očích byla kaţdá ţena bohyní, všechno ţenské bylo potencionálně boţské a souviselo s udrţováním a rozmnoţováním. Proto mohla být z jakýchsi pochybných důvodů, zvolena jako hlavní aktérka negativního dějství ţena - Eva.68 Sociální role muţů a ţen v ţidovství, byly odvozeny především z patriarchálního

vnímání

ţidovského

Boha.

Dokladem

toho

bylo

i

pojmenovávání Boha různými atributy muţského charakteru. Je ale pravdou, ţe „ruach“ neboli duch Boží, byl zase ţenského rodu.69

2. 2 Původ jména Eva Mezi muţem a ţenou došlo k intimnímu styku a ţena otěhotněla. Označení ţena nebo muţena není jméno, ale vyjádření rovnocenného původu mezi muţem a ţenou.70 V Bibli je však psáno: „Člověk svou ţenu pojmenoval Eva ( to je Ţiva), protoţe se stala matkou všech ţivých.“71 Jméno Eva, kterým muţ pojmenoval svou ţenu tedy naznačovalo, čím chce muţ ţenu mít a jakou roli bude ţena do budoucna zastávat. Ţena má být matkou. Přesto se mnozí vykladači shodují na tom, ţe ţena spolu s muţem jiţ od svého Stvořitele jméno dostali a muţ tedy neměl právo dávat ji jiné. Je to moţný 68

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 79 Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, zvukový záznam přednášky [Online] (datum neuveden), dostupné z : http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 70 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 39 71 Gn 3,20 69

25

náznak podřízenosti ţeny vůči muţi. Někteří vykladači ale ve jménu Eva, hledají jméno čestné, bez náznaku podřízenosti. O původu tohoto jména se však mnoho odborníků shoduje, ţe Eva – „Chavvá“ je nehebrejského původu. Někteří tvrdí, ţe šlo původně o jméno nějaké bohyně, bohyně matky - Matky Země. Eva je téţ jakási „Gaia“, „Gé“, Velká matka, vyskytující se v různých mytologiích (egyptské, babylonské, řecké aj). Existují spekulace o podobnosti hebrejského slova „chavvá“ a aramejského „chevjá“, coţ znamená had. Had byl také prastarý symbol plodnosti a rozmnoţování a hrál významnou úlohu v magii. Nejpravděpodobnější ale je, ţe hebrejské slovo „chavvá“ se názvučně souzní s hebrejským adjektivem „cháj“ – živý. Proto i ten český ekumenický překlad slova Eva, který je Živa, neboli Živá či Žijící.72

72

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 74 -75

26

3. Postavení ženy ve Starém zákoně 3. 1 Historické, sociální a náboženské postavení ženy Ţena byla pevnou součástí rodiny neboli domu. Hlavou tohoto domu byl muţ, tedy otec. Rodina byla něčím velice důleţitým, spojovala pokrevně příbuzné členy ve společném bydlení a především sdílela stejné náboţenské zaměření - jednotnou víru.73 Rodina tak byla místem primární socializace ze společenského, národního a náboţenského hlediska. Otec zastával jak kněţskou, tak učitelskou funkci. Měl zodpovědnost nad rodinným majetkem a měl právo rozhodovat o budoucnosti svých dcer.74 Oficiálně se ţeny nemohly účastnit bohosluţby a vykonávat kněţskou funkci. Svátky ale veřejně slavit mohly. Nicméně nebyly výslovně jmenovány k tomu, aby zachovávaly sobotu.75 V synagogách byly ţeny oddělené od muţů. Z pozdější doby bylo známo, ţe pokud se měla slavit bohosluţba, muselo být přítomno deset mužů, tzv. „minjan“, tudíţ ţena nebyla počítána mezi plnoprávné účastníky bohosluţby. Mnohá nařízení Zákona se ţen netýkaly, ale všechny zákazy pro ní většinou platily. Byla ji přisuzována nevzdělanost i lehkomyslnost. Nesměla stolovat s hosty, mohla pouze naslouchat u dveří vedlejší místnosti. Sobotní a paschální hostiny se ale účastnit mohla. Takové místo měla především ve farizejských kruzích. V saducejských kruzích bylo postavení

ţeny

svobodnější.

Na

venkově

z

důvodů

sociálních

a i ekonomických, nebyly příkazy tak přísně dodrţovány.76 73

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 14 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského.Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 148 75 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s.640 76 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského, Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 153-154 74

27

Manţelství byla většinou uzavírána pod tlakem sociální nezbytnosti. Šlo především o dobro ve společnosti, které bylo nadřazováno nad jednotlivce. Rodiče rozhodovali o sňatku svých dětí, aniţ by se ptali na jejich názor,77 neboť jednou z otcovských povinností bylo, aby své dceři do vhodného věku zajistil manţela, neboť biblický verš vztaţený na otce, kteří otáleli sňatku jiţ ve vhodném věku své dcery, říká:78 „Nezneuctíš svou dceru tím, ţe bys ji učinil nevěstkou.“79 Vhodného věku dívka dosáhla ve dvanácti a půl roku, mladistvou přestala být ve dvanácti letech. Do té doby byla ale povaţována za mladistvou. Do té doby ji otec provdat nemohl. Pokud ji však provdal, po dosaţení své dospělosti svůj sňatek mohla odmítnout a bez rozvodu zrušit.80 Společnost zakazovala sňatky mimo rámec národa.81 To znamenalo, ţe Izraelita nepojímal za manţelku cizinku. Bylo to zejména proto, aby psychická rodinná jednota, nebyla narušena cizími kultickými prvky.82 Je psáno: „Ţádná z izraelských dcer se nezasvětí smilstvu, ani ţádný z izraelských synů se nezasvětí smilstvu.“83 Přesto se tento zákaz nedodrţoval. Bylo mnoho párů, které se přes veškeré zákazy či příkazy ohledně jejich sňatků, svým rodičům vzepřeli. Později však, kdyţ se izraelský lid dostal do náboţenského úpadku, byla

77

Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 78 Viz COHEN, Abraham, Talmud / pro každého /,Praha:Sefer ve spolupráci s European Jewish Publication,2006, s. 208 79 Lv 19,29 80 Viz COHEN, Abraham, Talmud /pro každého/ ,Praha: Sefer ve spolupráci s European Jewish Publication, 2006, s. 208 81 Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 82 Viz NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník [Online](1956) dostupné z: http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm 83 Dt 23,18

28

příčina spatřována právě v porušování tohoto zákazu. Smíšená manţelství bývala i zákonem rušena.84 Odpadlictví od Boha bylo bráno jako smilstvo. Příkladem můţe být biblický příběh Izraelce Zimriho a midjánské princezny Kozbi. Je psáno: „I přišel jakýsi Izraelec a přivedl ke svým bratřím Midjánku před očima Mojţíše i celé pospolitosti Izraelců, právě kdyţ plakali u vchodu do stanu setkávání. Kdyţ to spatřil kněz Pinchas, syn Eleazera, syna kněze Árona, vystoupil z prostředku pospolitosti, vzal do ruky oštěp, vešel za izraelským muţem do ţenské části stanu a probodl je oba, izraelského muţe i tu ţenu aţ k jejím rodidlům . Tak byla mezi Izraelci pohroma zastavena.“85 V komentáři rabi Rašiho je zmíněno, ţe kněze Pinchase nic neodradilo takový čin vykonat, neboť nehodlal znesvětit Boţí jméno. Původ princezny Kozbi je vysvětlován tak, aby se vyjevila nenávist Midjánců. vůči Izraelcům. Midjánci neváhali poslat i svou princeznu, která se vydávala za prostitutku, aby svedla Izrael na rozcestí.86 „Svatbě předcházelo zasnoubení, které trvalo od zaplacení ceny za nevěstu aţ po setkání nevěsty a ţenicha. Cena za nevěstu byla chápána jakoţto náhrada za ztrátu pracovní síly v penězích nebo naturáliích, ve sluţbě.(viz Jákob u Lábana).“87 Nevěsta i ţenich byli slavnostně ustrojeni, a ozdobeni. Hostina trvala několik dní a konala se v domě rodičů nevěsty, kam ţenich za doprovodu hudby dorazil. Pokud nevěsta do manţelství s sebou přinesla významnější majetek, byla sepsána svatební smlouva, která se uzavřela mezi ţenichem a otcem nevěsty. Smlouva obsahovala soupis majetku, který ţena do 84

Viz NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník [Online](1956) dostupné z http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm 85 Nu 25,6-8 86 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008 s. 138 87 RYŠKOVÁ,Mireia, Doba Ježíše Nazaretského, Doba Ježíše Nazaretského. Historickoteologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 154

29

manţelství přinesla, a co by jí náleţelo, kdyby došlo k případnému úmrtí manţela nebo k případné rozluce.88 Ţena měla vstupovat do manţelství jako panna. Pokud ji muţ nařknul, ţe pannou nebyla, musel její otec přinést před radu starších bílou roušku, aby ji tam rozprostřel jako důkaz panenství jeho dcery.89 Ţena se především cenila jako pracovní síla a majetek, ve kterém rodina měla uloţený kapitál. Věno se muselo vyplácet rodině nevěsty. Kdyby se však neprovdala, mohl ji otec prodat za otrokyni. Jako vdaná se opět stala majetkem svého muţe.90 Optimálním manţelstvím byla monogamie. Avšak veliká touha po potomstvu spojená s vidinou velikého národa však vedla k polygamii, neboť jednou z nejcennějších hodnot v manţelství, byla plodnost. A proto muţ často míval dvě či více ţen - konkubín nebo otrokyň. Příkladem polygamních rodin byly rodiny králů. Králové v nich měli mnoho manţelek a různých ţen. Své ţeny měli především ze své osobní touhy, ale byly zde i důvody politickostátní. Tak začaly vznikat harémy, které se začaly i dědit.91 Ţidovské ţeny se mohly vdávat uţ po své první menstruaci, coţ bývalo kolem dvanáctého roku.92 Ţena musela být svému muţi naprosto věrná. Pokud se ţena dopustila nevěry, hrozil jí trest ukamenováním. Ze strany muţe tu ale existovala neurčitá hranice mezi monogamií a polygamií. U nejedné ţeny to jistě muselo způsobovat mnoho trápení.93 Muţ mohl mít více ţen, je ale 88

Viz RYŠKOVÁ,Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 154 89 Viz Dt 22,13-17 90 Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 91 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 211 92 Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, zvukový záznam přednášky [Online] (datum neuveden), dostupné z : http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 93 Viz DUFOUR, Xavier,Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 211

30

pravdou, ţe se nesměl dopustit cizoloţství s vdanou anebo zasnoubenou ţenou jiného muţe. Pak mu hrozil obdobný trest. Jako ţeně. V Bibli je psáno: „Kdyţ bude přistiţen muţ, ţe leţel s vdanou ţenou, oba zemřou: muţ, který leţel se ţenou, i ta ţena. Tak odstraníš zlo z Izraele. Kdyţ dívku, pannu zasnoubenou muţi, najde nějaký muţ v městě a bude s ní leţet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: dívka proto, ţe v městě nekřičela, a muţ proto, ţe poníţil ţenu svého bliţního. Tak odstraníš zlo ze svého středu. Jestliţe nalezne muţ zasnoubenou dívku na poli a zmocní se jí a bude s ní leţet, zemře jenom ten muţ, který s ní leţel. Dívce neuděláš nic. Dívka se nedopustila hříchu hodného smrti. Je to podobný případ, jako kdyţ někdo povstane proti svému bliţnímu a zabije ho. Vţdyť ji našel na poli, zasnoubená dívka křičela, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji zachránil. Kdyţ najde muţ dívku, panu, která není zasnoubená, a chytí ji, bude s ní leţet a budou přistiţeni, muţ, který s ní leţel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Stane se jeho ţenou, protoţe ji poníţil. Po celý svůj ţivot ji nesmí propustit. “94 I přesto však manţelská věrnost byla vyţadována především od ţeny.95 V Bibli se však najdou i manţelství, která byla monogamní, jako například manţelství Izáka, Josefa, Ezechiela, Joba či Judity s Tobiášem.96 Účelem manţelství bylo plození dětí, čímţ si ţena získávala úctu jako matka. Čím více dětí se svým muţem měla, zvláště synů, tím větší váţnosti se těšila.97 O úctu svých dětí se ţena, dělila se svým muţem. Někdy bývaly rodiče ţeny povaţovány za důleţitější, neţ byly rodiče muţe. Matka se stala základem pro rodinnou pospolitost. Muţ míval často blíţe ke své matce, neţ ke své 94

Dt 22,22-29 Viz NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník [Online](1956) dostupné z http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm 96 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 211 97 Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 95

31

manţelce. Matka se stala jakýmsi obrazem Boţí lásky a péče, symbolem Boţího lidu.98 Je psáno: „Jako kdyţ někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. V Jeruzalémě dojdete potěšení.“99 nebo „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho ţiv na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“100 Naproti tomu však celé generace nebo ještě větší celky, byly vţdy spjaty se jménem muţe.101 Ţidovská rodina tvořila tzv. velkorodinu, tzn, ţe otec byl hlavou celého rodu. Měl dominantní postavení ve společnosti.102 V knize Genesis, např. v rodopise Adamově, se ţena téměř neobjevuje, a kdyţ ano, tak spíše v negativních souvislostech. Jak bylo známo, ţena byla povaţována za majetek svého muţe. Někdy svého muţe nazývala „baal či „adon“. Mezi těmito označeními byl rozdíl v tom, ţe pojem „baal“ představoval absolutní vlastnění a povinnost poslušnosti ostatních, coţ charakterizovalo kult boha baala. Naproti tomu výraz „adon“ znamenal pán, který si nedělá nároky na vlastnění svých podřízených, ale chce jim ukazovat správný směr a starostlivou péčí je vést. I přes veškerá příkoří, která ţena snášela, měla v roli manţelky i svá určitá práva, na které nesměl nikdo sáhnout. Muţ mohl svou dceru či otrokyni prodat, ale svou manţelku nikoli. Manţelku mohl pouze propustit, neboli se s ní rozvést. Akt tohoto rozvodu poskytoval ţeně i jistou ochranu.103 Po rozvodu získala rozlukový lístek, který ji umoţnil, pokud na něm nebyl napsaný důvod rozvodu, opět se provdat. Musela být však nadále plodná. Jestliţe měli spolu děti, měl bývalý muţ povinnost ţenu s dětmi materiálně zajistit. Pokud se u ţeny neprokázala nevěra, bylo jí navrácena i část

98

Viz NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník [Online](1956) dostupné z http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm 99 Iz 66,13 100 Ex 20,12 101 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 14 102 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 148 103 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 14-15

32

věna.104 Nejniţší moţná navrácená částka byla padesát stříbrných „lotů“ čili šekelů (závaží), přičemţ jeden šekel znamenal skoro patnáct gramů stříbra.“105 Ţena se mohla se svým muţem rozvést také, ale pouze tehdy, pokud se její muţ stal pohanem, anebo od ní utekl. Jinak se s ním rozvést nesměla. Rozvod byl především povolen muţi, a to i bez toho, aby udal důvod. Častým důvodem pro rozvod bylo, ţe ţena byla neplodná, přestala rodit nebo se mu znelíbila.106 V Bibli je psáno: „Kdyţ si muţ vezme ţenu a oţení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáţe jí ze svého domu.“107 Pokud měla ţena po rozvodu rozlukový list a stále byla plodná, bylo pro ni lepší se znovu provdat. Jinak by na ní mohlo padnout podezření, ţe má mnoho milenců a tedy smilní.108 Mezi další skupinu ţen, které měly problém se vdát, patřily dívky, které měly špatnou pověst. Tato pověst vycházela z toho, ţe jejich rodič byl nějakým způsobem handicapovaný či utrpěl těţký úraz. Ţidé si mysleli, ţe je to Boţí trest, buď za dívčiny hříchy, nebo za hříchy někoho v její rodině, táhnoucí se aţ do pátého pokolení. Dívku a její rodinu pak povaţovali za kulticky znečistěnou.109 Izrael věří v Boha, který stvořil člověka jako muţe a ţenu, a který prohlašuje rovnost obou pohlaví. A přesto, dle izraelského zákonodárství, nebyla ţena rovnoprávná s muţem.110 Ţena neměla stejná práva jako muţ. Nezúčastňovala se veřejného ţivota. Pokud se stala svědkem nějaké závaţné 104

Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství zvukový záznam přednášky, [Online] (datum neuveden), dostupné z : http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 105 BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 15 106 Viz LEON-DUFOUR, Xavier, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 211 107 Dt. 24,1 108 Viz DUFOUR, Xavier,Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 211 109 Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, zvukový záznam přednášky [Online] (datum neuveden), dostupné z : http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 110 Viz DUFOUR, Xavier,Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 639

33

události, její svědectví se u soudu povaţovalo za neplatné, a v podstatě se ani nevyţadovalo. Kromě svátků nemusela zachovávat předpisy Zákona, neboť v období mimo svátky mohla být povaţována za kulticky nečistou. Neměla tedy povinnost chodit do synagogy a studovat Zákon. Pokud navštěvovala synagogu, měla jako ţena svůj vyhrazený prostor a nesměla vstoupit mezi muţe. Ţena měla za povinnost dbát na zákonnou čistotu stravy, mohla upéci chléb na šabat, kdy také mohla rozsvěcet dvě lampy. Ţena venkovanka mlela obilí a chodila pro vodu se dţbánem nebo amforou na hlavě.111 Mletí mouky, které patřilo k první ranní a k poslední večerní práci kaţdodenní činnosti ţeny, bylo velice důleţité pro hlavní jídlo, čímţ byl chléb. Několik hodin trávila ţena mletím či drcením zrn obilí. Vdomě s jeho obyvateli ţili i zvířata ( asi deset ovcí nebo koz). Ţena měla na starost podojit a potom zpracovat mléko, které se často podávalo jako oblíbený nápoj. Jinak se z něj vyráběly jogurty, tvarohy, másla, podmáslí a sýry. Obstarávat vodu bylo dalším důleţitým úkolem ţeny, neboť voda byla velice vzácná. Jen málo domů, mělo své vlastní cisterny, proto ţena chodila pro vodu k nejbliţší studni, která však mohla být i několik kilometrů vzdálená taktéţ prameni. Pro ţenu to bylo jediná příleţitost, jak se dostat z domu. Studně byly místem, kde se ţeny mohly seznámit, získat informace a popovídat si.jak získat informace. Výroba látek a tkanin byla další významnou činností ţeny. K výrobě a zhotovení oděvů se pouţívala ovčí vlna, velbloudí srst, len. Nomádské ţeny vyráběly i stany. Ţena měla na starost zajišťovat oděvy, přikrývky pro rodinu. Oděvy zpracovávala z ovčí vlny, velbloudí srsti a lnu Ţena pracovala především v domácnosti, občas i na zemědělských a pasteveckých pracích. 112

111

Viz CÍSAŘ, Ivo, Žena v Písmu svatém, Brno: Cesta, 1995, s. 70-71 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Jeţíše Nazaretského. Doba Ježíš Nazaretského. Historickoteologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2000, s. 156-159 112

34

Přesto se Ţidé modlili k Bohu a děkovali mu, ţe se nenarodili jako ţena. Její podřízenost muţi byla evidentní.113 Jak jiţ bylo zmíněno, jejím hlavním úkolem bylo, aby se především stala matkou.114 Jako matce jí patřila čest a povinná úcta projevovaná jejími dětmi a manţelem. Podle desatera má být v naprosté úctě jak otec, tak i matka. Bylo zakázáno matkou pohrdat či ji hanobit.115 Ţena, která se stala matkou, byla naplněna radostí, jak nasvědčovalo Evino zvolání k Bohu: „S pomocí Hospodinovou jsem obdrţela svého prvního potomka.“116 „Čest matek dokresluje i okolnost, ţe některá významná města byla chápána jako ţivá chránící matka svých obyvatel i obyvatel celého okruhu či okrsku.“117 Zajistit potomstvo za kaţdou cenu, bylo hlavním cílem skoro kaţdé ţeny. Pro ilustraci je v Bibli uváděn příběh Lotových dcer, které raději, neţ by zemřely jako bezdětné, vyuţily opojenosti svého otce a dopustily se s ním krvesmilstva, i přes to, ţe krvesmilstvo bylo Zákonem zakázáno.118 Pro rodinu byly děti Boţím poţehnáním. Podle počtu dětí, a zejména synů, rostlo ţenino postavení v rodině. Největším neštěstím a zároveň potupou pro izraelskou ţenu bylo, kdyţ byla neplodná, její postavení tak bylo ohroţeno. Po vzoru okolních národů, dávala pak ţidovská ţena svému muţi svou otrokyni, aby měl dítě s ní. Otrokyně pak na klín své neplodné paní porodila dítě, které paní přijala za své.119 Jak je vidět na neojedinělém příkladu z Bible: „Tu je má otrokyně Bilha, vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.“120 I potom zůstávala otrokyně nadále majetkem své paní. Muţ na ni 113

Viz CÍSAŘ, Ivo, Žena v Písmu svatém, Brno: Cesta, 1995, s. 70-71 Viz DUFOUR, Xavier, Léon(vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 639 115 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 19 116 Viz DUFOUR, Xavier, Léon (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, cit. Gn 4,1 117 BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 19 118 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 324-325 119 Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 120 Gn 30,3 114

35

neměl bez manţelčina svolení nárok. Mohl však mít i své vlastní otrokyně, se kterými mohl nakládat dle libosti.121 Ţena většinou nerodila sama, ale při porodu jí pomáhaly jiné a zkušené ţeny. Je zajímavé, ţe se v Bibli zachovalo označení pro tyto ţeny jako „porodní báby.“ V Bibli je psáno: „Kdyţ těţce rodila, pravila jí porodní bába: Neboj se, máš zase syna.“

122

nebo „Egyptský

král poručil hebrejským porodním bábám,….“123 Mezi hlavní povinnosti ţeny patřilo nejen dítě porodit, ale také se o ně starat. Veškerá péče o dítě připadla matce. Pokud byla rodina zámoţná, mohla si dovolit i zvláštní chůvy. Ze Starého zákona jsou známé ţeny, které pomáhaly při kojení, tzv.kojné. Volávaly se především do bohatších rodin, nebo kdyţ matka neměla dostatek mléka, a nebo kdyţ matka dítěte zemřela. Své dítě matka kojívala sama a to poměrně dost dlouho - kolem 2 aţ 3 roků. Odstavení dítěte pak bývalo spojováno s velkou rodinnou slavností.124 Je psáno: „Dítě rostlo a bylo odstaveno. V den, kdy Izáka odstavili, vystrojil Abraham veliké hody.“ 125 Ţena byla také ceněna, kdyţ svého muţe a syny, podporovala ve studiu získat pokročilejší dovednosti Tory. Jí samotné to nebylo umoţněno kvůli mnoţství úkolů, které na ni padaly.126 Neplodnost byla v Izraeli však povaţovaná za zlo, stojící v cestě Boţích záměrů, které slibovaly Izraeli rozmnoţit se do nespočetného mnoţství.

121

Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 122 Gn 35,17 123 Ex 1,15 124 Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 125 Gn 21,8 126 Viz COHEN, Abraham, Talmud /pro každého/, Sefer, Praha ,ve spolupráci s European Jewish Publication Society, 2006, s. 205

36

Neplodnost, bezdětnost byla povaţována za trest a hanbu Izraele.127 Neplodnost byla také vţdy povaţována za vinu ţeny a to v důsledku jejího hříchu. Nezajistit pokračování rodu a dědictví bylo pro rodinu velmi tragické.128 Pokud měla ţena hodnotu pouze jako rodička a navíc byla neplodná, mohl ji muţ za deset let propustit. Mohl se s ní nechat rozvést, a nebo si vzít jinou tedy druhou ţenu. Na to, ţe mohl být neplodný muţ, se však ohled nebral.129 Avšak Bůh na mnoha neplodných ţenách dokazuje, jak se člověk mýlil, kdyţ neplodnost povaţoval za trest. Pouze Bůh mohl neplodnost skutečně přemoci a to díky opravdové víře Izraelitů v jeho zaslíbení, a tak pouze víra mohla přemoci neplodnost.130 Na Příběhu Chany a Elkána se vše dokazuje. Byl jeden muţ, Efratejec, jménem Elkán a měl dvě ţeny. První se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti. Chana mít děti nemohla. Elkán však Chanu velice miloval. Kaţdý rok se chodili klanět a obětovat Hospodinu do Šílu. Pokaţdé se Penina Chaně vysmívala a uráţela ji, ţe je bezdětná. Chana se tím trápila a velmi plakala. Jednou, kdyţ byli opět v Šílu, se Chana usilovně modlila k Bohu.131 „Hospodine zástupů, jestliţe opravdu shlédneš na poníţení své sluţebnice a rozpomeneš se na mne, jestliţe na svou sluţebnici nezapomeneš, ale daruješ své sluţebnici muţského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý ţivot, břitva se jeho hlavy nedotkne.“132 A stalo se. Na druhý den se vrátili domů. Kdyţ se Elkán miloval se svou ţenou Chanou rozpomenul se Hospodin na Chanu, otěhotněla a porodila syna. Dala mu jméno Samuel.133 127

Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, zvukový záznam přednášky [Online] (datum neuveden), dostupné z : http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 128 Viz DUFOUR, Xavier, Léon (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 271 129 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 44 130 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 271-272 131 Viz 1S,1 132 1S 1,11 133 Viz 1S 1,19-20

37

S úplně jiným postavením ţeny se setkáváme v době války. Ţeny zajaté ve válce, se stávaly otrokyněmi. Izraelský muţ si mohl vybrat ţenu ze zajatkyň a oţenit se s ní pod podmínkou, ţe se tato ţena očistí od své pohanské minulosti a to oholením hlavy, ostříháním nehtů a změnou oblečení.134 Dokud však ţena nekonvertovala na ţidovskou víru, nemohl si ji muţ vzít za manţelku. Bylo mu však povoleno mít s ní jednou sexuální styk, neţ konvertuje na ţidovskou víru. To se stalo králi Davidovi, kterému se zalíbila dívka Maaka získaná jako zajatkyně ve válce. Ulehl s ní a počal s ní jejich budoucí dceru Támar. Teprve potom Maaka konvertovala k ţidovské víře a stala se tak manţelkou krále Davida.135 Vdovy se za určitých podmínek měly moţnost provdat znovu a měly i moţnost se starat o děti svých příbuzných. Jejich postavení nebylo jednoduché, nebyly tak chráněny. Zákon zajišťoval vdovám účast při obětních hostinách. Proroci neustále zdůrazňovali práva vdov.136Jak je psáno: „…ujímejte se pře vdovy…“137 nebo: „Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho.“138 nebo: „ Kdyţ budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, poţehnal při kaţdé práci tvých rukou. Kdyţ oklátíš plody ze své oliv, nebudeš ještě setřásat zbylé. Ty budou patřit bezdomovci, sirotku a vdově. Kdyţ budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově.“ 139

134

Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 135

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 126 Viz KLAŠKOVÁ, Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) dostupné z: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 137 Iz 1,17 138 Dt 24,17 139 Dt 24,19-21 136

38

3. 2 Příklady zákonů týkajících se postavení ženy 3. 2. 1 Levirátní zákon I jako vdova, měla ţena svá práva. Byla chráněna tzv. „levirátem“ (z latin. „levir“ – švagr), podle kterého se stala manţelkou nejbliţšího příbuzného svého zesnulého manţela, obvykle jeho bratra.140 V Bibli se píše: „ Kdyţ budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se ţena zemřelého jinam, za cizího muţe. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ţenu právem švagrovství. Prvorozený syn, kterého porodí, ponese jméno jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno. Avšak jestliţe si ten muţ nebude chtít vzít svou švagrovou, vystoupí jeho švagrová do brány ke starším a řekne: „Můj švagr se zdráhá zachovat svému bratrovi jméno v Izraeli, není svolný uţít vůči mně práva švagrovství.“ Předvolají ho tedy starší jeho města a promluví s ním. Kdyţ pak ten muţ bude stát na svém a řekne: „Nechci si ji vzít, přistoupí k němu před staršími jeho švagrová, zuje mu střevíc, plivne mu do tváře a prohlásí: „ To si zaslouţí muţ, který nechce svému bratru zbudovat dům.“ I bude mít v Izraeli přezdívku: Dům vyzutého“.141 Jestliţe muţ zemřel jako bezdětný, zvláště pak bez syna, začala rodina postrádat modlitebníka, obětníka a navíc dědice rodu. Je pravdou, ţe ţeny se také mohly stát dědičkami, jak je uvedeno ve Starém zákoně v rozhovoru Boha s Mojţíšem.142 Je psáno: „Kdyţ někdo zemře a nemá syna, převede dědictví po něm na jeho dceru.“143 Byl ale dáván větší důraz na syny, neboť v kaţdém synu se spatřoval moţný příslib Boţího zachránce – Mesiáše. Bratr muţe, který zemřel jako bezdětný, si měl vzít svou ovdovělou švagrovou a svému mrtvému 140

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 15 Dt 25,5-10 142 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 559-560 143 Nu 27,8 141

39

bratru tak zplodit potomka. Tuto povinnost ale mohl odmítnout. Pokud si ji vzal, tak za otce případného, prvorozeného syna, nebyl pokládán on, ale jeho zemřelý bratr. V Orientu se za bratra povaţoval jak vlastní bratr, tak jeho vzdálenější příbuzný. V Deuteronomiu se za bratra spíše povaţoval většinou vlastní bratr.144 V některých starověkých kulturách si za ţenu mohl vzít nejen bratr zemřelého, ale tak i otec zemřelého syna.145 3. 2. 2 Zákon o očisťování rodičky Podle Tóry byla ţena v konkrétních meznících svého ţivota, coţ byla menstruace, těhotenství, porod nebo poporodní období, podrobena velmi tvrdým zákonům a zvyklostem. V těchto obdobích byla pokládána za nečistou (hebrejsky „támeá“ ).146 Za nečistou se pokládala, protoţe krvácela.147 Ve třetí knize Mojţíšově (Levitikus), kde Hospodin promlouvá k Mojţíšovi, co má sdělit izraelskému lidu, se můţeme dočíst o příslušných ustanoveních či pravidlech, podle kterých se musela řídit pouze ţena. Jednalo se o pravidla očišťování rodičky,148 neboli pravidla pro šestinedělí při narození chlapce a děvčete.149 Kdyţ se ţeně narodil chlapec, byla nečistá po sedm dní. Osmého dne byla chlapci obřezána předkoţka a ţena zůstala v očisťování od krve ještě po třicet tři dní. Po tuto dobu očisťování se nesměla dotknout ničeho svatého a vejít do svatyně. Kdyţ se ţeně narodilo děvče, byla nečistá dva týdny a ještě v očisťování od krve zůstala po dobu šedesáti šesti dnů. Po tu dobu se také nesměla dotknout ničeho svatého a vejít do svatyně.150

144

Viz Výklady ke Starému zákonu, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 559-560 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 72 146 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, str.21 147 Viz http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130 148 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 21 149 Viz Lv 12 150 Viz Lv 12 145

40

Dvojnásobná délka po porodu dcery souvisela s dobovými představami o druhořadosti ţeny vůči muţi.151 Po skončení očisťování pak přivedla knězi ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích. Kněz pak za ni vykonal smírčí obřady před Hospodinem. Ţena tak byla opět očištěna od svého krvácení.152 Pohlavní nečistota mužů a žen. Další ustanovení Tóry, podle kterého se museli řídit ţeny i muţi, byly: Pravidla pro očišťování lidí a předmětů poskvrněných výtokem nebo krví.153 Hospodin řekl Mojţíšovi a Áronovi, aby sdělili izraelskému lidu ustanovení o nečistotě a čistotě, podle kterého se má kaţdý zodpovědně řídit, aby neohrozili jeden druhého a tím i celé společenství. Nejprve je zde zmínka o muţích, kteří trpí výtokem, způsobeným pohlavní nemocí, pro který jsou povaţováni za nečistí.154 Je psáno: „Ať jeho tělo výtok vypouští nebo je v jeho těle výtok zadrţen, je to jeho nečistota. Kaţdé lůţko na němţ by leţel trpící výtokem, bude nečisté, kaţdý předmět, na němţ by seděl, bude nečistý. Člověk, který by se dotkl jeho lůţka, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý aţ do večera.“155 Z toho vyplývalo, ţe i dotyk znečišťoval. Nečistota, způsobená dotekem, trvala do večera. Hliněné předměty, které byly takto znečištěné se měly rozbít, dřevěné opláchnout vodou. Tato nečistota však člověka nevylučovala ze společenství. Po dobu své nečistoty jej vylučovala pouze z účasti na bohosluţbě. Muţ, který se uzdravil ze své pohlavní nemoci musel setrvat v očišťování ještě po dobu sedmi dní, osmý den předal k oběti zápalné a oběti za hřích dvě hrdličky či holoubata knězi, který za něj vykonal smírčí obřady před Hospodinem. Velice podobné byly i předpisy pro ţenu. V době 151

Výklady ke Starému zákonu, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 362 Viz Lv 12 153 Viz Lv 15 154 Viz Lv 15,1-33 155 Lv 15,3-5 152

41

své menstruace, byla povaţována za nečistou a nedotknutelnou po sedm dní. Všeho, čeho se dotkla, bylo povaţováno za znečištěné, v některých ţidovských skupinách nesměla vařit. Kdokoliv se jí dotkl, byl do večera nečistý. Platil ten samý rituál očišťování, jako při doteku tzv. nečistého muţe. Pokud měl muţ pohlavní styk se ţenou v době její menstruace, byl nečistý, stejně jako ona, po sedm dní. Po skončení pravidelné menstruace nebylo nutné, aby ţena přinášela oběti. Avšak po uzdravení z dlouhotrvajícího a chorobného krvácení, musela přinést stejné oběti jako muţ, který byl uzdraven ze své nemoci. Odpočítat sedm dní, osmého dne vzít dvě hrdličky nebo dvě holoubata k oběti zápalné a k oběti za hřích. Kněz pak za ni opět vykonal smírčí obřady před Hospodinem.156 Metody při dokazování viny či neviny. Existovaly však i drsné praktiky - pomocí ohně a vody, které měly usvědčovat ţenu z viny či neviny, tzv. „ordály“. Pokud muţ nařkl ţenu z nevěry, musela podstoupit podmínky „ordálů“. Byla předvedena do svatyně před Hospodina. Musela mít rozpuštěné vlasy, jako jakýsi projev připravenosti na pokání a v rukou musela drţet připomínkový obětní dar ţárlivosti. Byla jí podána hliněná nádoba se svatou vodu, do které kněz nasypal trochu prachu z podlahy od svatostánku a ona ji musela vypít. Přitom kněz řekl ţeně, ţe pokud byla svému muţi věrná, nic se jí z vody nestane, pokud mu však byla nevěrná, pak se jí nadme břicho, potratí, a mezi lidem bude kletbou.157

156

Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 366-368 157 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 21

42

4. Příklady významných žen 4. 1 Sára a Hagar V Bibli první zmínky o Sáře zní: „Abram a Náchor si vzali ţeny: „Ţena Abramova se jmenovala Sáraj a ţena Náchorova Milka. Otec Milky Háran, měl ještě dceru, Jisku. Sáraj však byla neplodná, neměla dítě.“158 V Bibli se objevuje mnoho ţen trpících svou neplodností. Je to však záměrně uţito, neboť na příběhu těchto neplodných ţen se chce dokázat, ţe je to pouze a vţdy Bůh, který zajistí jejich plodnost. Neplodné ţeny jsou tak v Bibli velmi uţitečné, neboť dokazují Boţí plodnost.159 Mnoho takových ţen se zapsalo do dějin Starého zákona. Jednou z nich byla i Sáraj, později Sára, manţelka Abrahamova. Sára byla velice krásná ţena. Její legendární krása byla předmětem mnoha mystických spekulací „chasidů“- jako například, ţe Sára o sebe pečovala nikoli však z marnivosti, ale protoţe byla spojována s Boţím královstvím. Zdobila se a krášlila proto, aby mohla svou krásou oslavovat Boha, aby kdokoli ji uvidí, si mohl uvědomit, ţe její krása je obrazem a ozdobou Boha.160 Jednou se její krásy obával i Abram, kdyţ vstupovali do Egypta. Bál se, aby jej kvůli Sáře nezabili, a proto se s ní domluvil, ţe budou zapírat to, ţe jsou manţelé a ţe ji bude vydávat za svou sestru. Abram se nemýlil, neboť krásy Sáry si Egypťané ihned povšimli, kdyţ ji poprvé spatřili, odvedli ji k faraonovi. Sára o manţelově lţi po celou dobu mlčela. Hospodin do dění věcí zasáhl aţ kdyţ šla Sára k faraonovi, aby jej potěšila, a dal vše do pořádku.161

158

Gn 11,29-30 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 45 160 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 42 161 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 37 159

43

Ve sbírce midrašů pro ţeny tzv. „Ceena u-reena“, je zmíněna interpretace, ţe Abram dal raději Sáře rozlukový lístek, aby nedošlo k porušení boţích příkazů, a aby byla právně rozvedená a nedopouštěla se tak cizoloţství. Sára se tudíţ stala svobodnou ţenou.162 Její krása ji však nečinila šťastnou neboť neměla děti.163 V Bibli je psáno: „Jednou řekla Sáraj Abramovi: Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní. Abram Sárajiny rady uposlechl. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla, kdyţ viděla, ţe je těhotná přestala si své paní váţit.“164 Sára věděla o Boţím zaslíbení Abramovu potomstvu, které by mělo být tak veliké, ţe se nebude moci ani sečíst. Její neplodnost ji však vedla k obavám a k učinění rozhodného kroku. Svému muţi Abramovi proto dala svou egyptskou otrokyni Hagaru za konkubínu, tedy za vedlejší manţelku, aby jí mohla porodit do klína touţebně očekávané dítě, které by se tak stalo jejím. Chtěla tím tak přispět ke splnění Boţího zaslíbení velikosti Abramova potomstva, a proto tedy vyuţila tehdejší právní zvyklosti a za sebe nabídla svou otrokyni.165 V Sářině počínání je naznačena nedůvěra vůči Bohu a to kvůli rozporu, který viděla v Hospodinovu slibu a její neplodností. A proto Sára nečekala aţ ji Hospodin učiní plodnou. Ale Hagar byla Egypťanka a nenesla Boţí zaslíbení.166 Její těhotenství s Abramem přivedlo Hagar k tomu, ţe si přestala váţit své paní, neboť ona s Abramem otěhotněla hned napoprvé. Sára ji však jiţ během jejího těhotenství začala velmi pokořovat. Dávala ji těţkou práci, a nakonec přiměla svého muţe, aby ji vyhnal do pouště. Chtěla, aby tím Abram odčinil příkoří, které se jí od Hagar dostávalo. Sára Abramovi vyčítala, ţe se modlíval pouze za sebe a nikoli za ně oba, aby se jim dostalo dítěte.167 Objevuje se tu připomínka toho, ţe 162

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 41-42 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 41-42 164 Gn 16,2-3 165 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 38 166 Viz Starý zákon. Překlad s výkladem I. Genesis,(vyd. 2) Praha: Kalich, 1978, s. 107 167 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 39 163

44

všechny lidské záměry do budoucna jsou bezvýznamné, pokud nejsou v souladu s Boţími plány. Neţ však člověk Boţí plány rozpozná a přijme je, musí si projít i nejtvrdšími útrapami a bolestnými zkouškami.168 Hagar se ale v poušti setkává s Boţím poslem, který ji sděluje, aby se vrátila zpátky ke své paní, ţe ji Bůh vyslyšel v jejím poníţení, a ţe porodí syna, kterého má pojmenovat Izmael (to je slyší Bůh), který bude stát proti všem svým bratrům, ale z jeho potomků vznikne velký národ. Hagar uposlechla jeho rady a vrátila se zpátky. Porodila syna, kterému dala jméno Izmael. Bůh poté obnovuje s Abramem smlouvu a jejich jména Abram a Sáraj mění na Abraham a Sára.V Bibli se píše: „Bůh také Abrahamovi řekl: Svou ţenu nebudeš uţ nazývat Sáraj, její jméno bude Sára ( to je kněţna). Poţehnám ji a dám ti také z ní syna, poţehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“169 Abraham se však nad tím pousmál, neboť on i jeho ţena Sára jiţ byli velmi staří. V tu chvíli také pomyslel na svého syna Izmaela. Bůh mu slíbil, ţe i Izmaelovi poţehná a z jeho potomků se stane velký národ. Bůh však svou novou smlouvu chce ustanovit s Izákem, kterého mu porodí Sára. Jeho jméno znamenalo smíšek. Jméno naznačovalo posměch jeho rodičů, kteří tak málo věřili Boţímu slovu. Ale stalo se a Sára otěhotněla.170a porodila syna Izáka. Její syn rostl. Sára jej po čase přestala kojit, takţe byly vystrojeny hody. Sára si však všimla, ţe syn Hagar je poštívač, a řekla Abrahamovi, aby Hagar a jejího syna zapudil. Abraham se tím trápil. Bůh mu však na to řekl: 171 „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni, poslechni Sáru ve všem co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.“172

168

Viz LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 106 Gn 17,15-17 170 Viz Gn 17,18-22 171 Viz Gn 21,8-12 172 Gn 21,12-13 169

45

„Příběh Sáry a jejího syna Izáka slouţil jako jeden z argumentů v rabínské diskusi na téma matrilinearity či patrilinearity. Je důleţité, ţe Bůh sám zasáhl ve prospěch Sáry a jejího syna.“173 Od 2. století aţ po současnost je posuzována příslušnost k Izraeli podle původu matky, rabíni tak přijali pravidlo matrilinearity.174 Příběh Sáry se uzavírá její smrtí. Umírá v Kirjat-arbě neboli v Chebronu, v kenaanské zemi. Abraham ji pak pohřbil v Makpelské jeskyni, kterou pro ni a pro sebe odkoupil a kde ji oplakal. Od Rašiho je poznamenáno ţe Sára, zemřela záhy po spoutání Izáka, kdyţ se dověděla, ţe má být obětován. Dále je také poznamenáno, ţe „Kirjat-arba“ znamená v překladu Městečko čtyř, neboť v něm byly pohřbeny čtyři páry - Adam a Eva, Abraham a Sára, Izák a Rebeka a Jákob a Lea.175 Později se Abraham znovu oţenil a vzal si za ţenu Keturu. V midraši „Beřešit Raba“ tvrdil Raši o Ketuře, ţe to byla Hagar. Její nové jméno v překladu znamenalo – líbezná. Tak se totiţ mluvilo o jejich činech, navíc byla sexuálně vhodnou pro Abrahama, protoţe prý ţádného muţe od jejich odloučení nepoznala.176

4. 2 Rebeka Rebeka se zapsala do dějin, především pro svou lest, kterou dosáhla Izákova poţehnání pro jejich mladšího syna Jákoba. Na jejím příběhu se odráţí zvyky tehdejší společnosti - jak vypadaly tehdejší námluvy, které u Rebeky

173

DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 47 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 47 175 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 40-41 176 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 41 174

46

probíhaly velmi zdlouhavě, nebo ţe byl povolen pohyb ţen na ve veřejném prostoru a nebyl hodnocen negativně. Sluţebník, pověřený Abrahamem, aby přivezl Izákovi jednu z dcer z Abrahamova příbuzenstva, se setkal u studně s Rebekou, která mu dala na poţádání napít a načerpala také vodu pro jeho velbloudy. To však pro něj bylo znamením.177 Sluţebník neváhá a dává ji zásnubní dary, čímţ byl nosní krouţek a dva náramky. Nosní krouţky a náramky nebyly pouze zásnubním darem, povaţovaly se za jakési amulety, které chránily jejich dech ţivota, sílu a zdraví rukou.178 Rebeka se tak prokázala jako Bohem předurčená manţelka Izákova a bylo jí poţehnáno. Izák se s ní oţenil.179 V Bibli je psáno: „Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry, vzal si ji a stala se jeho ţenou. A zamiloval si ji.Tak našel útěchu po smrti své matky.“180 Bůh Izákovi daruje v Rebece opět útěchu, kterou Izák tak hledal po smrti své matky. Bůh Izáka a Rebeku také zkouší, jako zkoušel Abrahama a Sáru, neboť Rebeka je neplodná po dobu dvaceti let. Izák se však ustavičně modlí za svou ţenu, aţ ho Hospodin nakonec vyslyší. Rebeka otěhotní, ale celé její těhotenství ji provází nesmírné bolesti. Při tázání Hospodina se doví, ţe se stane pramátí dvou pronárodů, mezi kterými bude neustálý boj, ale ţe starší a silnější se podrobí mladšímu a slabšímu.181 Stalo se, ţe Rebeka porodila dvojčata. První se jmenoval Ezau a druhý Jákob. Rebeka po dobu jejich dospívání přála více Jákobovi, neboť věděla od Hospodina, ţe Boţí zaslíbení bude patřit Jákobovi, i přesto, ţe je mladší. Nechtěla však vše ponechat v Boţích rukách a chopila se vlastní iniciativy. Jákoba navedla k podvodu, aby od svého slepého otce získal poţehnání se 177

Viz CÍSAŘ, Ivo, Žena v Písmu svatém, Brno: Cesta, 1995, s. 10 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 116-117 179 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 48-49 180 Gn 24,67 181 Viz Výklady ke starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 118, 120 178

47

všemi prvorozeneckými právy. Nakonec ale Jákob musel uprchnout před svým bratrem Ezauem a Rebeka ho jiţ nikdy nespatřila.182Rebeka mu ještě poradila, aby uprchl k jejímu bratru Lábanovi a oţenil se tam s jednou z jeho dcer. Nešlo však pouze o Jákobův útěk, ale i o poslání, aby si Jákob vzal ţenu z Abrahamova rodu a nikoli z kenaanského.183

4. 3 Ráchel a její sestra Lea Dvě sestry, dcery Lábana a zároveň manţelky jednoho muţe, soupeřící o jeho přízeň. V jejich příběhu byla Ráchel tou, do které se Jákob, syn Rebeky a Izáka, opravdově zamiloval. Leu si ale vzal jako první. Poprvé se Jákob a Ráchel potkávají u studně, kam jde Ráchel napojit stádo ovcí svého otce. Jákobovi se velice zalíbila.184 V Bibli se píše: „ Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky. Jákob pak Ráchel políbil a hlasitě zaplakal.“185 Ve shrnutých komentářích „Ceena u-reena“ je Rambanem vykládáno, ţe Jákob zaplakal, protoţe prorocky viděl, ţe je Ráchel příliš mladá a ţe s ním nebude pochována v Makpelské jeskyni. Jákob ale také zaplakal, neboť v tu chvíli pro ni neměl dary, jako pro svou vyvolenou.186 Lában Jákoba přijal do svého domu. Domluvil se s ním, ţe za sedm let, které u něj Jákob odslouţí, mu dá jeho dceru za manţelku. (Jak jiţ bylo jednou

182

Viz NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník [Online](1956) dostupné z: http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm 183 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 129-130 184 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 54 185 Gn 29,10-11 186 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 54

48

zmíněno, bylo běţné, ţe se nevěsty od svého otce vykupovaly).187 Po sedmi letech si Jákob řekl o Ráchel. Lában chtěl Jákobovi Ráchel dát, ale věděl, ţe je zvykem, aby provdal jako první, svou starší dceru. Proto přiměl Leu a Ráchel, aby Jákoba obelstily a Jákob získal Leu místo Ráchel. V komentářích „Ceena u-reena“se vykládá, ţe si měla Lea jako prvorozená, vzít Ezaua. Neustále ale plakala, protoţe se nechtěla provdat za modlosluţebníka. Ráchel se proto nad ní slitovala a svolila, aby si Lea vzala Jákoba. Podvod spočíval v záměně sester při svatbě. Nevěsty totiţ byly vţdy zahaleny závojem. Aby záměna nebyla odhalena, tak ji Ráchel dokonce prozradila tajná znamení, které měla s Jákobem domluvená pro případ, kdyby je chtěl Lában zaměnit. Ráchel pak dokonce leţela celou svatební noc pod jejich loţem a odpovídala na Jákobovy otázky, aby tak záměnu neodhalil podle hlasu. Je ale psáno, ţe i tento podvod měl své místo v Boţím plánu. Lea se měla stát pramatkou velmi důleţitých rodů, jako byl rod Léviho, Judy, Mojţíše, a zvláště pak Davida. Zároveň to bylo i připomínkou pro Jákoba, aby si uvědomil, ţe i on se dopustil na svém bratru podvodu.188 Za podvod neměl Jákob Leu rád. Častým tématem rabínů bylo, ţe není pravdou, ţe by ji neměl rád. To jenom tak vypadalo v porovnání s láskou, kterou měl Jákob k Ráchel.189 Aby Jákob získal Ráchel, stanovil mu Lában dalších sedm let sluţby. Jákob ale Ráchel dostává jiţ po skončení týdenních svatebních obřadů a má tedy dvě manţelky. Lea Jákobovi porodila syny: Rubéna, Šimona, Léviho, Judu a další. Poslední dítě, které Jákobovi porodila, byla dcera Dína. Problém nastal, kdyţ

187

Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 134 188 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 134 189 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 54-55

49

Ráchel viděla, jak Lea Jákobovi neustále rodí děti a ona je stále bezdětná.190 V Bibli je psáno: „Kdyţ Ráchel viděla, ţe Jákobovi nerodí, ţárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: Dej mi syny! Nedáš-li, umřu. Jákob vzplanul hněvem a okřikl ji: Coţ mohu za to, ţe Bůh odpírá plod tvému ţivotu?“

191

V jednom z komentářů sbírky „Ceena u-reena“ je psáno, ţe Ráchel věděla, ţe ji Jákob velmi miluje, vyuţila toho, a řekla mu, ţe zemře steskem, kdyţ nebude mít dítě. Jákob se na ní rozhněval, neboť ho vyděsila.192 Je ale i psáno, ţe se Jákob na Ráchel spravedlivě rozhněval a připomněl jí, ţe Bůh je jediný, kdo je dárcem ţivota. Je také otázkou, zda Ráchel na Leu skutečně ţárlila. Rabíni došli k závěru, ţe Ráchel byla ţena spravedlivá, a té nepříslušely špatné emoce. Na Leu neţárlila kvůli tomu, ţe Jákobovi rodila děti, ale kvůli jejím dobrým skutkům, myslela si, ţe je Lea před Bohem spravedlivější, kdyţ ji Bůh dopřává tolik dětí a zvláště pak synů. Tato ţárlivost byla povolena, neboť mohla být pro člověka motivem pro sebezdokonalování.193 Ráchel se pak rozhodla, podobně jako před ní Sára, a dala svému muţi svou otrokyni Bilhu, aby jí na její klín porodila potomka, který jí pak bude náleţet. Bilha, Jákobovi porodila dva syny, které Ráchel pojmenovala. Tím je přijala za své. Lea po čase přestala rodit a dala svému muţi svou otrokyni Zilpu, která jí porodila dvě děti. Ráchel se nechtěla smířit se svou neplodností a pojídala plody mandragory, kterým se přisuzovala magická moc na zbavení neplodnosti. Ráchel byla nakonec Bohem vyslyšena a porodila Jákobovi svého prvorozeného syna a pojmenovala ho Josef. Tím přestává soupeření mezi ní a

190

Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 134-135 191 Gn 30,1-2 192 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 55 193 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 55

50

Leou. Pro Jákoba začíná nové období, neboť Josefa, syna ze své milované ţeny, si vyvolil jako svého nástupce.194

4. 4 Jochebed, Mirjam, Sipora 4. 4. 1 Jochebed Jochebed byla Mojţíšovou matkou, Mirjam Mojţíšovou sestrou a Sipora Mojţíšovou manţelkou. Jochebed pocházela z kněţského rodu, stejně jako její muţ Amram. Byla velmi blízkou příbuznou svého manţela, jeho tetou. V Izraeli se takto blízká příbuzenská manţelství nepovolovala. V době, ve které Jochebed ţila ale byla tato manţelství ještě tolerována. Jochebed a Amram spolu ţili šťastně, avšak v nelehké době. V té době byl v Egyptě vydán velmi krutý zákon, který nařizoval zabití všech izraelských novorozených chlapců. Kaţdý novorozený ţidovský chlapec měl být vhozen do řeky Nilu. Mnoho ţidovských rodin, se začalo královského zákonu obávat a přestalo mít děti. Navzdory tomu všemu, však Jochebed i přesto, ţe měla jiţ dceru a syna, přišla do jiného stavu a porodila synka. Jochebed viděla, ţe je to neobyčejně krásné dítě. Po tři měsíce jej skrývala, stejně tak jako své těhotenství. Její situace nebyla lehká, skrývat své těhotenství a poté utěšovat syna, aby ho nikdo neslyšel, kdyţ pláče, nebylo opravdu jednoduché. Po třech měsících manţelé zjistili, ţe malého synka jiţ nemůţou nadále ukrývat, hrozilo, ţe jejich tajemství vyjde najevo. Svého syna chtěli ale zachránit. Na záchraně se podílela nejen Jochebed, která

194

Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 135-137

51

byla hlavní aktérkou, ale i její muţ a jejich dcera Mirjam.195 V Bibli je psáno: „Ale déle ho uţ ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, poloţila do ní dítě a vloţila do rákosí při břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby zvěděla, co se s ním stane.“196 Jejich velká víra, ţe Bůh nenechá chlapce zemřít, jim všem pomohla. Věděli však, ţe se i oni sami musejí na záchraně syna podílet. Jochebed je vnímána především jako matka, která nejen svou modlitbou, ale i svým činem, vyuţila všech svých znalostí a dovedností na záchranu svého dítěte. V podstatě tak i dodrţuje nařízený královský zákon, ale poupravuje si ho po svém, neboť synka nevhazuje do vody, ale pokládá jej do koše, který ještě předtím vymazala asfaltem a smolou. Neposílá jej do pohlcujících vln Nilu, ale pouze do rákosí na břehu řeky. Jochebed se modlila k Bohu a úpěnlivě jej prosila. A stalo se, ţe jí Bůh vyslyšel. Dítě po chvilce začalo plakat. V tom čase se faraonova dcera zrovna koupala v Nilu. Uslyšela pláč a uviděla dítě v košíku. Poznala, ţe se jedná o hebrejské dítě, ale zdálo se jí neobyčejně krásné a slitovala se nad ním. Mirjam, dcera Jochebed, která všechno pozorovala z povzdálí, hned vyuţila situace a nabídla faraonově dceři na odkojení a výchovu jednu z hebrejských ţen. Jednalo se samozřejmě o její matku Jochebed. Dítě se tak na krátkou dobu tří aţ šesti let, opět dostává do náruče své vlastní matky. Jochebed Mojţíše učila mateřské řeči, neboť povinností kaţdé matky bylo naučit své dítě mluvit rodnou řečí. První učitelkou Mojţíše byla tedy jeho matka. Neví se, zda měla Jochebed více dětí neţ tři, známé jsou jen Mirjam, Áron a Mojţíš, které se zapsaly do dějin Izraelského národa.197

195

Viz Biblické ženy.Postavy Starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 212-218, autor neuveden Ex 2,3-4 197 Viz Biblické ženy.Postavy Starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 212-217, autor neuveden 196

52

4. 4. 2 Mirjam V Bibli je Mirjam zmiňována jako zachránkyně svého bratra Mojţíše. V té době jiţ Mirjam nebyla malým děvčátkem, ale dospívající dívkou a zároveň starší a rozumnou sestrou, na kterou se mohla její matka spolehnout.198 Mirjam je povaţována za prorokyni. V jednom komentáři se píše, ţe jako prorokyně je známa jiţ z dob svého mládí. Před Mojţíšovým narozením předpověděla své matce, ţe porodí syna, který vysvobodí izraelský národ z otroctví Egypta.199 V Bibli je za prorokyni poprvé jmenována při zpívání bojové písně po přejití Rákosového moře.200 Od chvíle, kdy její matka vloţila své dítě do třtinové ošatky, Mirjam neustále sledovala, co se s jejím bratrem bude dít. Se svou matkou měla celou akci do detailu promyšlenou. Velmi pohotově a statečně začala jednat jako rychlá poradkyně faraonovy dcery, která dítě objevila, takţe se dítě podařilo zachránit.201 O Mirjam je známo, ţe to byla ţena, která se nikdy neprovdala, a přesto kvůli tomu nebyla zahořklá. Ţila svou vírou a náboţenstvím, ze kterého plynula velká láska k jejímu národu a ke všemu ostatnímu. Její velká láska se projevila i při velké události, kterou Izrael dodnes povaţuje za jednu z největších v dějinách národa. Izraelský lid byl zázračným způsobem vyveden z otroctví na svobodu. Byl převeden přes Rákosové moře, které se před nimi otevřelo a pohltilo faraonovy jezdce. Tento Boţí zázrak tak hluboce zasáhl její duši, ţe začala zpívat a velebit Hospodina. Ke chvalozpěvu strhla i ostatní ţeny a ty se začaly střídat ve zpěvu i s muţi. Její zpěv byl inspirovaný Bohem, ale 198

Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 229, autor neuveden Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 90 200 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 143 201 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 142 199

53

v písni se objevily i národní prvky. Na břehu Rákosového moře zpívala a tančila za doprovodu bubínků. Mirjam je tak povaţována nejen za prorokyni ale i za národní hrdinku.202 Avšak jednou velice klopýtla. To, co se u ní projevilo, bylo ale velmi ţenské a lidské. Začala pomlouvat Mojţíšovo manţelství s cizinkou. Ve skutečnosti se ale Mirjam začala s Mojţíšem srovnávat, kdo je duchovně větší. Mirjam si uvědomovala, ţe je také nadaná a inteligentní jako on a ţe dokáţe být vůdčí osobností. Začala na Mojţíše ţárlit, závidět mu, ţe je ve všem první. Vţdyť ona i její bratr Áron byli starší neţ Mojţíš. Mirjam hledala na Mojţíši chybu a našla ji. Začala mu vyčítat, ţe se oţenil se ţenou, která nebyla Ţidovka. Podle Zákona mohla mít pravdu, ale před Hospodinem ji tohle vyčítání a ţárlivost na Mojţíše nepřineslo nic dobrého. Hospodin ji naopak těţce potrestal, stala se malomocnou. Mojţíš se i přesto zachoval jako pravý a velmi pokorný bratr a prosil Hospodina, aby Mirjam uzdravil.203 Mirjam byla Hospodinem uzdravena. Byla však na sedm dní vyloučena ze společenství lidu, které po tu dobu neputovalo, ale čekalo na ni, aby pak mohla pokračovat společně s nimi v cestě. 204 Je patrné, ţe po uzdravení začala být Mirjam velmi pokorná. Bible se naposledy zmiňuje o Mirjam ve spojitosti s její smrtí, ale i z toho je poznat, ţe byla pro svůj lid velice významná.205

202

Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 231-232, autor neuveden Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 236-239, autor neuveden 204 Viz Výklady ke starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 437 205 Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 240, autor neuveden 203

54

4. 4. 3 Sipora V Bibli je psáno: „Midjánský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, váţily vodu a plnily ţlaby, aby napojily stádo svého otce. Tu přišly pastýři a odháněli je. Ale Mojţíš vstal, ochránil je a napojil jejich stádo.“206 Sipora byla jednou z dcer Midjánského kněze Jitra, která se stala Mojţíšovou ţenou. Z biblických veršů je patrné, ţe se Mojţíš se Siporou poprvé setkává u studně, kam ona a její sestry, šly napojit stádo svého otce. Nastal tam však konflikt s ostatními pastýři, kteří přišli se svým stádem později a začali vyhánět stádo otce Sipory a jejich sester od ţlabů, aby se jejich stáda mohla napít dříve. Mojţíš však zasáhnul a ochránil Siporu a její sestry před pastýři. Sipora pak na výzvu svého otce Jitra, přivádí Mojţíše do jejich stanu. Jitro Mojţíšovi nabídne, aby u nich zůstal. Mojţíš přijme jeho nabídku Jitro mu časem dává svou dceru Siporu za manţelku. Sipora pak Mojţíšovi porodí syny Geršoma a Eliezera. Sipora je nejvíce známa pro své rozhodné a pohotové jednání, kterým zachránila Mojţíšův ţivot před hněvem Hospodinovým, kdyţ se s Mojţíšem vracela do Egypta, aby vyvedl izraelský lid ze Země. V Bibli se o tomto pohotovém jednání píše: „Kdyţ se na cestě chystali nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit. Tu vzala Sipora kamenný nůţ, obřezala předkoţku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: „Jsi můj ţenich, je to zpečetěno krví. A Hospodin ho nechal být. Tehdy se při obřízkách říkalo: „Jsi ţenich je to zpečetěno krví.“ 207 Sipora totiţ ihned pochopila, ţe se Hospodin hněvá kvůli obřízce, kterou Mojţíš ještě neprovedl svému synu Eliezerovi. Proto Sipora rychle obřezává jejich syna a tím zachraňuje Mojţíšův ţivot.

206 207

Ex 2,16-18 Ex 4,24-26

55

Potom se dotýká předkoţkou svého syna, Mojţíšových nohou. Mojţíš se tak stal ţenichem skrze krev.208

4. 5 Támar, Rachab a Rút 4. 5. 1 Támar Velmi významnou ţenou - jednou z ţen z Davidova rodu, z kterého vzešel Jeţíš, byla Támar z Kenaanu, Támar byla cizinkou. V rabínské tradici je spojována s tématem „levirátu“, ze kterého vyplynul její nezvyklý způsob naplnění povinnosti - zajistit svým zemřelým manţelům potomka. Juda se i přes svůj izraelský původ usídlil v Kenaanu. Měl tři syny. Jeho prvorozený syn se oţenil s Támar. Zastihla ho ale smrt. Poté se s ní oţenil i Judův druhorozený syn, ale ten zanedlouho také zemřel. Očekávaný potomek tedy nevzešel ani z jednoho svazku. Sňatkem s Judovými syny se cizinka Támar, příslušnice ještě doznívající matriarchální kultury, uctívající přírodu a plodnost, ocitla ve střetu s patriarchální kulturou ţidovského náboţenství. Támar ale ţidovskou kulturu přijala za svou. Měla tedy právo na sňatek s jejich třetím bratrem, který ale byl ještě příliš mlád. Zatím Juda poslal Támar do domu jejího otce a přičemţ jí slíbí, ţe aţ jeho třetí syn doroste, pošle pro ní. Támar tedy zůstává ve vdovském oděvu. Mezitím Judovi také umírá manţelka. Támar ale po čase zjišťuje, ţe její tchán Juda svůj slib neustále oddaluje, neboť se bojí, ţe mu jeho nejmladší syn po sňatku s ní, také zemře.

208

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 85

56

Věřilo se totiţ, ţe vícenásobné vdovy jsou zodpovědné za smrt svých manţelů skrze magické síly. Takovéto vdovy byly nazývány „katlanit“ neboli vražedná manželka. A to vysvětlovalo Judův strach.209 Po skončení povinného smutku nad svou zemřelou manţelkou, se Juda můţe opět radovat a veselit. Jde na slavnost střihání ovcí, kde se hoduje a pije. Támar zřejmě poznala, ţe jí tchán nechce dát svého nejmladšího syna za muţe, a proto bere iniciativu do svých rukou. Touha, aby Judův prvorozený syn měl potomstvo, ji přivede na myšlenku - svést jeho otce Judu. Támar proto odloţila svůj vdovský šat a zahalila se do roušky, aby byla k nepoznání. Předpokládala, ţe Juda si jiţ natolik navykl kenaanským způsobům, ţe její počin bude úspěšný.210 Přes veškeré konvence tehdejší společnosti, opravdu dosahuje svého cíle. Támar ví, kudy se Juda bude vracet z cesty. Chce Judu ošálit tím, ţe se převlékne za nevěstku, aby byla k nepoznání a mohla tímto způsobem tak s Judou otěhotnět. Stalo se a Támar dosáhuje svého. Za poskytnuté potěšení od Judy získalala zástavu, která se pak stala jejím důkazem a zároveň i její záchranou. Támar pak porodí syna a zároveň předka krále Davida a zapíše se tím do linie matek Davidova a Jeţíšova rodu.211 4. 5. 2 Rachab Rachab ţila v době, kdy Izraelský lid chtěl po čtyřicetiletém putování vstoupit do Bohem zaslíbené země a dobýt město Jericho. Na úspěšném dobytí Jericha, se svou pomocí podílí právě Rachab. Jedná se o další ţenu, která se vyskytuje v Jeţíšově rodokmenu. Jako Támar, byla Kenaankou. Na rozdíl však 209

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 71-73 Viz Starý zákon. překlad s výkladem. I. Genesis, (vyd. 2.), Praha: Kalich, 1978, s. 225 211 Viz ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 36 210

57

od ní, byla opravdovou nevěstkou. Jako nevěstka nepatřila mezi úctyhodné občany a tím byla v podstatě cizinkou i ve své zemi. Ţila u brány městského opevnění. Toto místo bylo svou polohou, pro ni velmi výhodné. Jejím domem procházela spousta lidí, díky nimţ Rachab věděla, co se událo ve společnosti. Věděla, ţe je její země ve válce. Usoudila však, ţe nemá šanci na vítězství, a proto se přiklonila na stranu soupeře. Rachab na jednu stranu věděla, ţe se musí spolehnout pouze sama na sebe. Usiluje tak o svůj prospěch. Na druhou stranu však sama sebe překročila, neboť měla velkou bázeň a děs před mocí Boha Izraele. Slyšela, jak kvůli svému lidu, zastavil i moře a porazil krále. A proto se také rozhodne zachránit dva izraelské zvědy.212V Bibli je o tom psáno:. „Jozue, syn Núnův, vyslal potají ze Šitímu dva muţe jako zvědy. Řekl: jděte, prohlédněte tu zemi i Jericho. Šli tedy a vstoupili do domu jedné ţeny jménem Rachab, nevěstky, a tam přespali.“

213

Král Jericha se o tom dozvěděl a udeřil na dům Rachab

svými vojáky. Rachab ale izraelské zvědy ukryla a vojáky přesvědčila o tom, ţe se u ní zvědi sice zastavili, ale jiţ odešli. Prosila je, aby zvědy rychle chytili. Zvědům poté poradila jak utéct a poţádala je, aby na ní a její rodinu pamatovali za její pomoc, aţ budou Izraelité obléhat Jericho.214 Rachab věděla co chce, dokázala se v mţiku rozhodnout a přijmout víru Izraelského lidu. Izrael se stal tak její vlastí. I přesto, ţe byla ţenou na okraji společnosti a navíc zradila svůj vlastní národ, je Rachab dávána za příklad, ţe uvěřila v pravého Boha. Svým pohotovým skutkem a svou přímluvou za svou rodinu, byla ospravedlněna a zachráněna.215

212

Viz ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 38-

40 213

Joz 2,1-2 Viz Joz 2,3-14 215 Viz ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 4748 214

58

4. 5. 3 Rút V době, kdy v zemi Izraelské soudili soudci, nastal hlad, kvůli kterému odešel Elímelek se svou ţenou Noemi a dvěma syny z Betlechema do Moábské země. Někdy se jeho krok povaţoval za nedostatečnou víru v Hospodina, neboť v zemi Moábské Elímeleka potkala smrt a Noemi tak ovdověla. Její synové se časem oţenili. Oba si vzali Moábky a v rodině bylo opět veseleji. Ne však na dlouho, po deseti letech oba Noemini synové umírají. Noemi se svými snachami tak zůstala sama. Věděla, ţe uţ svým snachám nemůţe nic dát a trápilo ji, ţe kvůli ní musejí snášet stejně těţký úděl. Rozhodla se proto, ţe se navrátí do Betlechema. Noemi na své snachy naléhala, neboť chtěla, aby se vrátily do Moábu, kde by se mohly znovu provdat a kvůli ní si neničit budoucnost. Věděla, totiţ, ţe ţena patří po bok muţe. Obě její snachy ji však měly velice rády a chtěly jít s ní. Láska ke snachám není samozřejmostí. Příběh naznačuje upřímnou lásku, kterou měla Noemi ke svým snachám. Přála jim šťastný ţivot. Její snacha Orpa se nakonec vrátila, druhá snacha Rút nikoli, i přesto, ţe na ni Noemi také naléhala.216 A Rút pronesla krásná slovo: „Ale Rút ji odvětila: Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“217 Rút tedy opustila svou rodnou zem Moáb a spolu s Noemi odešla do Betlechemu. Přejala víru a všechny obyčeje a zvyky, které její tchýně Noemi vyznávala. V jejím rozhodnutí byla vyjádřena velká láska, úcta a oddanost ke své tchýni, přesto se spoléhala i na Boha, kterého Noemi vyznávala.218 Rút se tím zřekla svého náboţenství a 216

Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 286-289, autor neuveden Rt 1,16-17 218 Viz Starý zákon. Překlad s výkladem. Jozue-Soudců-Rút, Praha: Kalich, 1969, s. 211-216 217

59

kmene, zároveň se však dobrovolně vzdala i budoucího manţelství, neboť ţidovské zákony mluvily jasně. Noemi jí jiţ nemohla dát nového syna, byla stará a neplodná.219 Pro svou skromnost, soucitnost a také upřímné obrácení k ţidovské víře, byla Rút i přes svůj původ, přijata do izraelského společenství.220 Komentář „Midraš raba“ o Rút vykládá, ţe za rozhodnutím jít s Noemi, byla především její snaha přijmout nové náboţenství a potlačit tak v sobě veškeré modlářství.221 Kniha Rút by měla být jakýmsi příkladem pro včleňování cizinců mezi Izraelce. V Novém zákoně se apoštol Petr vyjadřuje, ţe Bůh nestraní ţádnému z lidí, ale přijímá kaţdého, kdo v něho věří a správně se chová.222 Rút vnesla do ţidovské víry prvek iniciativní ţeny, který podněcoval dění v patriarchální ţidovské kultuře. Zajistila si ochranu a velkou přízeň u Boáze, majitele půdy, ke kterému chodila paběrkovat. Noemi se od Rút dozvídá, ţe Boáz je příbuzný jejího zemřelého manţela. Poradila Rút, co má dělat a jak docílit svého. Noemi se chopila iniciativy, kterou chtěla dosáhnout,aby

vykoupila svou rodinu.

Společně s Rút se pustila do odváţné aţ troufalé hry, ve které nakonec obě zvítězily. Rút levirátním manţelstvím s příbuzným Noemina manţela, tak zajistila vykoupení a pokračování Noeminy rodiny. Tím, ţe Rút porodila Boázovi syna, se stala další ţenou v rodě Davidově, ze kterého vzešel Jeţíš. Na jejím příběhu je tedy moţné vidět jakousi předzvěst Jeţíšova příchodu, neboť Jeţíš měl velkou lásku k cizincům a k lidem na okraji

219

Viz ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 54-

55 220

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ţeny v Bibli, ţeny dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 146148 221 Viz ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 59 222 Viz ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 54

60

společnosti a v tomto příběhu se překračují hranice mezi Ţidy a neţidovskými národy.223

4. 6 Debora a Jáel 4. 6. 1 Debora Izrael opět odpadl od Hospodina, a proto jej Hospodin vydal do rukou kenaanského krále Jabína, který Izraelce suţoval po dvacet let. Izraelci volali k Hospodinu o pomoc, ale ta

se jim zatím nedostávala. V té době byla

soudkyní nad Izraelským lidem ţena, jménem Debora. Byla povaţována za ţenu velmi odváţnou a obdařenou prorockým darem od Hospodina, a proto se pravděpodobně stala soudkyní, v posvátném okrsku bét–elské svatyně, v Izraeli. Kdyţ se Debora dověděla jaké nebezpečí Izraeli hrozí od Kenaanců, povolala Baraka s nimi do boje. Barak souhlasil, ale měl podmínku, ţe ona půjde s ním, aby mu mohla zjevovat Hospodinovu vůli. Debora mu slíbila, ţe půjde. Debora předpověděla, ţe Izrael sice zvítězí nad kenaanským králem Jabínem a jeho velitelem Síserou, ale ţe jej nečeká ţádná pocta z vítězství, protoţe toto vítězství bude přisuzováno ţeně. Myslela tím sebe a ţenu Jáel, která ač nebyla Izraelitkou, přispěchala Izraeli na pomoc, neboť uvěřila v Hospodina. A stalo se jak Debora předpověděla. Hospodin vyslyšel Izraelity a pomohl jim pobít všechny Kenaánské, Sísera se dal na útěk. Azyl mu při

223

Viz ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 57-

60

61

útěku poskytnula Jáel ve svém stanu. Sísera, ale netušil, ţe to byla léčka. Uloţila Síseru ke spánku a kdyţ tvrdě usnul, tak jej zabila.224 4. 6. 2 Jáel O Jáel se v Bibli píše: „Poţehnána buď nad jiné ţeny ve stanech buď poţehnána! Poţádal o vodu, poskytla mléko, v koflíku urozených podala smetanu. Rukou chopila stanový kotlík, pravicí pádné kladivo, udeřila Síseru, roztříštila mu hlavu, probodla a prorazila jeho spánky.“225 Bylo obvyklé, ţe hrdinské skutky konaly muţi a nikoli ţeny. Rabi Radak vykládá, ţe poţehnání Jáel nad ostatní ţeny, jí právem patří. Její čin je povaţován za hrdinské gesto. To, ţe Jáel dala Síserovi mléko namísto vody, bylo vykládáno, ţe chtěla zjistit, zda je Sísera při smyslech a rozpozná chuť mléka a vody.226 A protoţe ţeny ani muţi si nesměli vyměnit oblečení druhého pohlaví, a protoţe meč byl součástí muţského oděvu, proto Jáel vzala místo meče do rukou kolík a zabila Síseru kolíkem. Jinak by se mohlo stát, ţe by Sísera se svým vojskem pobil všechny Izraelity. Debora byla povaţována nejen za prorokyni a válečnici, ale i za matku, neboť skrze ní Hospodin projevoval svou mateřskou péči.227 Po vítězství Izraelitů nad Kenaánci, zazpívala Debora vítěznou píseň, líčící neuvěřitelnou radost a euforii. Z písně je moţno usoudit jak vypadaly tehdejší struktury izraelských kmenů.228

224

Viz Starý zákon. Překlad s výkladem. Jozue-Soudců-Rút, Praha: Kalich, 1969, s. 129-132 Sd 5,24-26 226 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 220224 227 Viz Balabán, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 130 228 Viz LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972, s. 168169 225

62

4. 7 Ábigajil, Míkal, Bat-šeba 4. 7. 1 Ábigajil „V Maonu byl muţ, který měl hospodářství na Karmelu. Byl velmi zámoţný. Měl tři tisíce ovcí a tisíc koz. Ten muţ se jmenoval Nábal a jeho ţena Abígajil. Byla to ţena bystrého rozumu a krásné postavy, ale muţ byl zatvrzelý a v jednání zlý. Byl to Kábelovec.“229 Tak zní verše z Bible zmiňující se o budoucí ţeně krále Davida. Abígajil byla ţena z velmi dobře postavené rodiny. Spolu se svým muţem vedla rozsáhlé hospodářství na Karmelu, na okraji pouště. Zaměstnávali spoustu lidí, mezi nimi i neusedlé pastevce, kteří jim poskytovali ochranu před loupeţivými nájezdy nomádů. Abígajil si na rozdíl od svého muţe uvědomovala důleţitost vztahů a vzájemné závislosti mezi skupinami obyvatelstva. A také proto vyplatila Davidovi dávky, které poţadoval, aniţ by o tom spravila svého muţe, který Davida tak odbil a urazil a nic mu nevydal. Abígajil byla prozíravá a moudrá, neboť si uvědomovala, ţe ze strany Davida a jeho vojska hrozí velké nebezpečí celému hospodářství a obyvatelstvu, které by mohlo mít fatální následky pro všechny. Proto vzala velké mnoţství zásob potravin a bez vědomí manţela, který zrovna hodoval a pil, se vydala k Davidovi. Promluva, kterou přednesla před Davidem je v Bibli povaţována za velmi ojedinělou a pozoruhodnou. Abígajil v ní ukazuje svou velkou diplomacii, prozíravost, moudrost, důvtip a psychologický vhled. V její promluvě je i proroctví, ve kterém Davidovi předvídá, ţe bude králem. Abígajil tak svým činem odvrací nebezpečí, které hrozilo. Druhého dne svého jiţ střízlivého manţela spravuje o tom, co učinila. Kdyţ se její muţ

229

1S 25,2-3

63

dozvěděl, ţe přišel o svůj majetek, raní ho mrtvice a umírá. Nově zvolený král David, pak posílá pro Abígajil a pojímá ji za svou ţenu.230 4. 7. 2 Míkal Míkal, dcera krále Saula, patřila mezi další Davidovy ţeny. První zmínka o Míkal je tato: „Saulovi synové byli Jonatán, Jišví a Malkíšúa. A jména jeho dvou dcer: prvorozená se jmenovala Mérab, mladší pak Míkal.“231 Míkal byla podobným typem osobnosti jako byl její bratr Jonatán, neboť Davida oba nesmírně milovali. Saul Davidovi nabídl nejprve za manţelku svou první dceru, ta ale byla nakonec provdána za někoho jiného, poté mu nabídl druhou dceru se začleněním do královské rodiny. Nikoliv však trůn, neboť prostřednictvím královské dcery se trůn nedědil. Saul chtěl Davida tímto příbuzenským vztahem zneškodnit, ale nepředpokládal, ţe by Míkal Davida velmi milovala. Míkal se tedy stala Davidovou ţenou. Její láska k Davidovi nebyla pouhým poblouzněním. Dokazuje se to v situaci, kdy svého otce Saula zradila a tím zachránila Davida, aby tak před Saulem mohl utéci. Míkal však s Davidem neutekla, ale zůstává. S Davidem se však neloučí.232 „Tím, ţe zůstává, situaci nekomplikuje, naopak vytváří základnu pro jeho moţný návrat. Symbolicky i politicky představuje Míkal Davidův dům, uvnitř domu Saulova.“233 Saul však svou dceru neustále povaţoval za svůj majetek a za Davidovy nepřítomnosti ji nechal provdat za jiného muţe. Ţena se mohla znovu provdat aţ po dvou letech, a to v případě ţe její muţ byl donucen jí

230

Viz DUBINOVÁ Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 99-103 1S 14,49 232 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 104, 109 233 DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 109-110 231

64

opustit. Je moţné, ţe se do takovéto situace dostala i Míkal. Je však i dost pravděpodobné, ţe byl David donucen dát ji rozlukový lístek. David si mezitím bere jiné manţelky. Po smrti Saula chce David získat Míkal zpět. Znovu ji získává. Je tu však určitý obrat ze strany Míkal vůči Davidovi. Míkal začala Davidem pohrdat ve chvíli, kdy tančil s ostatními před Boţí schránou, která byla vezena do Jeruzaléma. Míkal zůstala do své smrti bezdětnou. Některé výklady spojují její bezdětnost s oním pohrdáním nad králem Davidem.234 4. 7. 3 Bat-šeba V Bibli je psáno: „Jednou k večeru vstal David z loţe a procházel se po střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ţenu, která se právě omývala. Byla to ţena velmi půvabného vzhledu. David si dal zjistit, kdo je ta ţena. Ptal se:, Není to Batšeba, dcera Elíamova, manţelka Chetejce Urijáše? David pak pro ni poslal posly. Ona k němu přišla a on s ní spal, očistila se totiţ od své nečistoty. Potom se vrátila do svého domu. Ta ţena však otěhotněla a poslala Davidovi zprávu, „jsem těhotná.“

235

„Davida svedly na scestí jeho oči při

podvečerní procházce, k níţ vstává z loţe.“236 Ve Starém Orientu ţádný svobodný člověk a natoţ pak král, neznal pracovní dobu. V poledne byl totiţ velký ţár a pracovat nebylo tak moţné, proto kaţdý pracoval, jak se mu to zrovna hodilo. V podvečerních hodinách vystupovali Izraelci na ploché střechy svých domů, aby zde mohli odpočívat, přemýšlet a modlit se za příjemného osvěţujícího vánku. Bat-šeba vstupuje do příběhu jako ţena velmi půvabná a prosycená silným erotickým prvkem, který v ní viděl král David. Při její 234

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 104112 235 2S 11,2-5 236 Starý zákon. Překlad s výkladem. Knihy Samuelovy a První Paralipomenon, Praha: Kalich 1977, s. 224

65

koupeli se David na ni díval ze střechy svého paláce.237 Její omývání bylo pravděpodobně rituální očišťování a to nejspíše po menstruaci. Protoţe se vše odehrávalo v blízkosti královského paláce, David tušil, ţe by tato ţena mohla být manţelkou jednoho z jeho třiceti důstojníků.238 Nicméně krása Bat-šeby měla nad ním takovou moc, ţe zapomněl na všechny své povinnosti a závazky, kterými by se měl řídit a hnán svou touhou a vášní si ji nechal zavolat, aby k ní mohl ulehnout. Dopustil se tím ale velkého přestupku, protoţe spal s vdanou ţenou. Za tento přestupek hrozil v Izraeli trest smrti jak pro ţenu, tak pro muţe. Navíc Bat-šeba byla provdána za cizince, tudíţ byla povaţována také za cizinku. Kdyţ Bat-šeba Davidovi oznámila, ţe je s ním těhotná, začal se David jejího těhotenství velice obávat. Uvědomil si svůj prohřešek, kterého se dopustil vůči Zákonu a manţelu Bat-šeby a snaţil se situaci řešit lstí. Chtěl přimět Urijáše, muţe Bat-šeby, aby vstoupil k Batšebě a těhotenství by pak bylo připisováno jemu.To se mu ale nezdařilo. Nakonec se rozhodl poslat Urijáše do boje na smrt.239 Jeho smrt však nesměla vyvolat podezření, které by mohlo na něj padnout. Velitel pak Davidovi posílá zprávu po svém poslu o Uriájšově smrti.240 „Kdyţ Urijášova ţena uslyšela, ţe její muţ Urijáš je mrtev, naříkala nad svým manţelem.“241 Smutek nad zemřelým trval většinou sedm dní. Po těchto dnech si král David Batšebu povolal, aby se stala jeho zákonitou manţelkou.242 Tímto počinem se však David před Hospodinem velmi provinil. I přesto, ţe Bat-šebu pojal za svou manţelku, pocítil následky svého činu při úmrtí jejich společného prvorozeného syna. Jeho vinu nesla 237

Viz ULANOV, Ann Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 68 Viz Starý zákon. Překlad s výkladem,.knihy Samuelovy a První Paralipomenon, Praha: Kalich 1977, s. 224 239 Viz ULANOV, Ann, Belford, PramatkyJežíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 6873 240 Viz Starý zákon, překlad s výkladem , Knihy Samuelovy a První Paralipomenon, Praha: Kalich, 1977, s. 225-226 241 2S 11,26, 3 242 Viz Starý zákon, překlad s výkladem , Knihy Samuelovy a První Paralipomenon, Praha: Kalich, 1977, s. 226 238

66

i Bat-šeba, která tak ztratila své dítě.243 Od této chvíle v Davidově rodině a království nenastal pokoj, to se projevilo i sporem mezi jeho syny a nakonec i sporem mezi ním a jeho synem Abšalomem, kterého David miloval, ale který s otcem soupeřil o moc. Bat-šeba i David před úmrtím svého syna dělali velké pokání. Jejich malý syn se velmi rozestonal a oni věřili, ţe je to kvůli jejich vině. Kdyţ syn zemřel, byla Bat-šeba ze ztráty svého syna velice smutná. Král David se ji snaţil utěšovat. Bat-šeba poté opět otěhotněla a porodila Davidovi syna, kterého pojmenovali Šalamoun. Davidovy manţelky soupeřily, aby jejich synové zdědili po Davidovi království. Vyvoleným synem se ale stal Šalamoun, jehoţ matkou byla právě Bat-šeba. Bůh si Bat-šebu vyvolil kvůli její kajícnosti. Bat-šeba patří do Jeţíšova rodu. .244

4. 8 Támar(dcera Davidova) a Dína 4. 8. 1 Támar Ţeny se poměrně často stávaly obětí muţových pudových choutek. Příběh princezny Támar, krásné dcery krále Davida, která se stala kořistí svého nevlastního bratra, anebo Díny dcery Jákoba, to jen potvrzují.245 Támar z velké touhy a vášně připravil o její panenství její nevlastní bratr Amnon. Znásilnil ji. Pojal k ní pak ale silnou nenávist a chtěl ji vypudit z domu, i přesto, ţe ho prosila, aby to nedělal. Amnon si mohl svou sestru vzít 243

Viz ULANOV, Ann, Belford, PramatkyJežíše Krista, Praha: One Women Press, 2003, s. 68-

73 244 245

Viz Biblické ženy, postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 364-366, autor neuveden Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 22

67

za manţelku, neboť byla počata ještě v době, kdy její matka byla cizinkou a nekonvertovala k ţidovské víře, nejdříve se ale musel dovolit svolení u svého otce, to ale neučinil. Támar tak zůstala zneuctěná a neprovdaná.246 4. 8. 2 Dína Dína, si vyšla z otcovského domu do kenaanského města ze své vlastní vůle. Chtěla zjistit jak vypadají tamější ţeny, a porovnat jejich vzhled se svým. Kenaanky byly ţeny, které vyznávaly orgiastické, přírodní kulty. Zahlédl ji Šekem, syn tamějšího vládce a velmi po ní zatouţil.247 Šekem Dínu sexuálně zneuţil, přitom se ale do ní zamiloval. Chtěl si ji vzít za ţenu. Její otec Jákob se ke zneuţití nevyjadřuje, ale její bratři Šimeon a Lévi se za Šekemův čin, který udělal Díně, chtějí pomstít. Od vůle pomstít se je neodradí ani snaha Šekemova otce o mírové urovnání. Slíbil jim, ţe se všichni obyvatelé Šekemu nechají na usmíření obřezat. Jákobovi synové vyuţili jejich vyčerpání po obřízce a všechny muţe povraţdili. Poté Dínu odvedli z paláce.248

4. 9 Ester a Judit 4. 9. 1 Ester Další knihou Starého Zákona, je kniha pojmenovaná po ţeně Ester. Mezi další hrdinky se včlenila ţidovská dívka Ester, která se přes všechny útrapy a bolesti stala vyvolenou a milovanou ţenou perského krále 246

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 126127 247 Viz Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991, s. 150-151 248 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 65-66

68

Achašveróše. Ester zachránila lid, ke kterému sama náleţela, před úplným vyhlazením, které chtěl provést královský dvořan Haman, který k tomuto účelu získal královský dekret.249 V době kdy byl Izraelský národ rozptýlený a porobený Persii, ţila dívka Hadas, později známá jako Ester. Pobývala v hlavním sídle perských králů Šúšanu. Byla chudou ţidovskou dívkou. Jako malá dívenka osiřela, ale nezůstala sama. Ujal se jí a vychovával jí její strýc Mordokaj. Strýc Mordokaj ji vynahrazoval veškerou rodičovskou lásku. Ona si ho za to váţila. Její fyzická a duševní krása převyšovala ostatní ţidovské dívky, proto nebylo divu, ţe byla vybrána mezi nejpůvabnější panny do králova harému. Z těchto panen si měl král Achašveróš vybrat budoucí královnu namísto jeho bývalé královny Vašti. Vašti zapudil, neboť nechtěla uposlechnout jeho rozkaz, aby za ním a jeho hosty přišla a on se mohl pochlubit její krásou. Svou krásou si Hadas, která se přejmenovala na Ester, získala srdce krále Achašveróše, který ji po čase učinil královnou.250 Je psáno: „ Král si Esteru zamiloval nade všechny panny. Na hlavu ji vloţil královskou korunu a ustanovil ji královnou místo Vašti“251 Ester byla zvaná proto, aby skryla svůj původ, který zatím nikomu neoznámila.252 Je psáno: „Ester dosud nic neoznámila o svém původu a o svém lidu, jak jí Mordokaj přikázal. Řídila se jeho slovy, jako kdyţ byla u něho a on jí vychovával.“253 Raši k tomu poznamenává, ţe Ester nic nikomu o svém původu neřekla, protoţe chtěla, aby ji pustili. Kdyby se dověděli, ţe pochází z rodu krále Saula, tak by si ji ponechali.254

249

Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 156 Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 419- 421, autor neuveden 251 Est 2,17 252 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 162 253 Est 2,20 254 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 158 250

69

V tom čase povýšil i Haman. Haman si všimnul, ţe je izraelský lid něčím odlišný od ostatních porobených národů a od krále získal časem souhlas, k jeho vyhlazení. Hlavním důvodem bylo to, ţe se chtěl pomstít Ţidu Mordokaji, který před ním nepoklekal a neprojevoval mu patřičnou úctu. Kdyţ se tato zpráva roznesla mezi ţidovský lid, pochopil Mordokaj o co jde. A proto vyzval královnu, svou neteř, aby zasáhla. Ester byla v těţké situaci, neboť král si ji uţ po třicet dní k sobě nezavolal a ona sama bez jeho předvolání před něj předstoupit nesměla. Ester však vyslyšela ţádost svého strýce a vyzvala jej, aby řekl všem Ţidům ţijícím v Šúšanu, aby se po tři dny postili a modlili se k Bohu a ţe ona bude dělat to samé. Aţ poté se odváţí předstoupit před krále se svým přáním. Stalo se, a král Ester přijal. Ester si počínala rozváţně a pozvala krále i Hamana na hostinu, kterou připravila. Tak to dělala po tři dny. Haman byl jejím pozváním potěšen. Kdyţ ale viděl v bráně Mordokaje, který se mu stále nechtěl poklonit, dostal vztek a rozhodl se, ţe Mordokajovi postaví šibenici. Hospodin ale zasáhnul. Král v tu noc nemohl usnout, a proto si nechal předčítat z knihy pamětí, kde si připomněl, ţe mu jistý Ţid Mordokaj zachránil ţivot před spiknutím dvou komorníků. Proto Mordokaje nechal poctít. Kdyţ se pak při dalším pohoštění u královny Ester dozvídá její prosbu, o záchranu ţidovského lidu a proč, neuvěřitelně se rozčílí na Hamana a nechá jej pověsit na šibenici, kterou Haman připravoval pro Mordokaje. Poté Mordokaje ustanoví na místo Hamana. Ester je příkladem ţeny, která v cizím prostředí nezapomněla k jakému národu patří a zůstala věrná víře v Hospodina. I svého strýce nepřestala ctít, jako někoho, kdo ji vynahrazoval její rodiče.255

255

Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 419-427, autor neuveden

70

4. 9. 2 Judit Další knihou ve Starém zákoně, která nese jméno ţeny, je kniha Judit. Judit ţila za vlády asyrského krále Nebúkadnesera ve městě Betúlii. Byla to velmi krásná a zboţná ţena, která dodrţovala povinnosti plynoucí ze Zákona. Po smrti svého muţe Menašena ovdověla. Ţila ve velmi neklidné době Makabejského povstání. Králův vojevůdce Holofernes chtěl vyhladit vše, co bylo ţidovské. Od svého krále dostal neomezenou pravomoc. Byl známý jako náboţenský likvidátor.Většina obyvatel Betúlie, ze které pocházela i Judit, se přes veškeré uklidňování představitelů města, aby se nevzdávali, ţe se Hospodin nad nimi jistě smiluje, přiklánělo k dohodě s Asyřany a chtělo se smířit s jejich nadvládou. Na scénu ale nastupuje Judit, která je pobouřena jak lid málo věří v Hospodina, a proto se rozhodla bránit svůj lid a především víru v Hospodina. Judit je označována jako bojovnice víry. Svou strategii zvolila ţensky. Aby zvítězila nad Holofernem, odloţila svůj vdovský šat a začala se krášlit, aby zvýraznila své půvaby, kterými by ho mohla okouzlit. V doprovodu své komorné se vydala směrem do nepřátelského tábora za Holofernem. Kdyţ dorazila, začala předstírat, ţe hledá útočiště v jejich táboře. Začala vykřikovat a vychvalovat královu moudrost. Říkala, ţe učiní řád nad Ţidy, kteří zhřešili před Hospodinem. Holofern ji přijal. Nezapírala, ţe vyznává víru v Hospodina. Svou nesmírnou krásou omámila Holoferna natolik, ţe jej přesvědčila, ţe mu připravuje cestu a ţe mu nechá v Jeruzalémě postavit Chrám. Po tři dny a tři noci pobývala v nepřátelském táboře. Po tyto dny také si dokázala udrţet náboţensko - kultické zvyky při jídle, a dokonce se chodívala rituálně omývat a modlit k Hospodinu za její národ. Čtvrtého dne uspořádal Holofernes hostinu, na které se velmi opil. Pozval i Judit, aby ji mohl svést. Judit s ním pila a jedla. Holoferna to velmi těšilo, a opil se tak, jako nikdy předtím.Na tuto příleţitost Judit čekala, přistoupila ke spícímu Holofernovi, vzala jeho meč a usekla mu

71

hlavu. Tu pak dala své komorné, která ji vloţila do vaku od jídla. V očích lidu Betúlie se Judit stala zachránkyní města i Izraele. Svou odvahou a pevnou vírou v Hospodina dokázala zabránit pohromě.256

256

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 206-214

72

5. Lstivé ženy 5. 1 Jezabel a její dcera Atalja Jezábel, manţelka izraelského krále Achaba, silně aţ fanaticky uctívala baalovský kult. Jejím otcem byl tyrský král Ittobaala. Moţné je, ţe jeho jméno souviselo s náboţenským vyznáním Jezábel. Atalja byla dcerou Achaba a jeho ţeny Jezábel. Achabovou mírovou politikou mezi Izraelem a Judeí byla provdána za judského prince Jorama, s kterým měla syna Achazjáše. Ten však v Jeruzalémě vládl pouhý rok, neboť byl zabit. Atalja usedla na trůn. Vládla velice krutě, nechala vyvraţdit Davidovskou dynastii aţ na svého vnuka Joasa. Vymáhala uctívání baalovkého kultu. Nakonec však po šesti letech svého panování byla zavraţděna, neubránila se organizovanému spiknutí velekněze Jojada.257

257

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 38, 70

73

6. Významné bezejmenné ženy Bezejmenné ţeny v Bibli představují kategorie ţen stejného či podobného zaměření. Patří mezi ně ţeny opatřovatelky, pomocnice, harémové ţeniny či ţeny cizinky. Za zmínku stojí ţena, kterou lze zařadit mezi opatřovatelky. Byla to izraelská dívka, která pečovala o jiţ zestárlého krále Davida v době jeho nemoci .V této době panovaly představy, ţe panovník je mlád věčně. Pokud se jiţ panovníkovi nedostávalo fyzických a biologických sil, tak mu podle prastarého zvyku byla nalezena krásná dívka, která musela být pannou, aby mohla být králi k sluţbám. Jeho biologické potence tak měly být znovu obnoveny. Dívka měla uléhat po jeho boku a zahřívat ho svým tělesným ţárem. Starozákonní texty dívku nazývají Abíšag. Pravděpodobně však nešlo o její jméno, ale o označení její funkce. Šlo o jakousi kultickou zdravotní sestru. Abíšag svým uměním krále ošetřovala a napomáhala mu zachovat jeho muţskou důstojnost. V textech je také psáno, ţe jí král nepoznal, tedy ţe s ní neměl pohlavní styk. Mezi další bezejmenné ţeny patřily tzv. ţeniny, neboli konkubíny. Ţenina nebyla prostitutkou, ale byla vedlejší ţenou svého muţe. Mohla být také propuštěna jako ţena, ale bez rozlukového lístku. Jak je známo, mnohoţenství nebylo ničím neobvyklým. Kdyţ se muţi zalíbila nějaká ţena, mohl si ji koupit od jejího otce a získat ji za tzv. vedlejší ţenu. Ţeniny byly ale většinou válečnými zajatkyněmi. Děti ţenin byly po hmotné stránce zajištěny. Je známo, ţe králové měli mnoho takovýchto ţenin ve svých harémech. Hlavní povinností ţenin bylo, aby střeţily králův palác po dobu jeho nepřítomnosti. Ţeniny měly zajistit nedotknutelnost a jakousi imunitu paláce, i přesto, ţe se jako ţeny jevily slabé. Šlo o jakýsi symbol, neboť v paláci někdo musel zůstat, jako stráţce místa. V příběhu krále Davida se objevuje jedno z největších

74

poníţení těchto ţenin. Kdyţ David utekl před svým synem Abšalonem z Jeruzaléma, ponechal tam deset ţenin, aby střeţily jeho palác. Syn krále Davida chtěl otce pohanit a poníţit, proto demonstrativně souloţil s jeho ţeninami. Chtěl tím ukázat, ţe se svým otcem nemá nic společného a ţe všechno co mu náleţelo, náleţí teď jemu. Mezi další ţeny, které se řadily mezi harémové, byly ţeny cizinky. Ty si velmi zamiloval král Šalamoun. Jak bylo známo, ţena cizinka, představovala pro Izraelitu potencionální nebezpečí v odklonu od jeho víry v Boha. Šalamoun však toho nedbal a bral si tyto ţeny za manţelky a do svých harémů. Nakonec Šalamouna opravdu odklonily k jiným bohům. Na sklonku jeho ţivota jim nechal postavit posvátná návrší, aby tam mohly pálit kadidlo a obětovat svým bohům. I přesto, ţe tyto ţeny měly nač si vzpomněly a byly i kulticky zaopatřeny, byly Šalamounovým majetkem, patřily k jeho vybavení jako ostatní předměty. Byly odcizeny od svého vlastního prostředí, musely své ţivoty trávit v podzemí, i kdyţ přepychovém. 258 Známý je příběh o ţeně, nevěstce, která stanula před Šalamounovým soudem a vedla spor se svou sokyní o mateřství dítěte. Svým jednáním ochránila své dítě před hrozící smrtí. Je povaţována za poctivou a pravou matku, i přesto, ţe se jednalo o nevěstku.259 Další příběh bezejmenné ţeny patři ţidovské mladé dívence, která se stala aramejskou zajatkyní. Tato izraelská dívenka byla ve sluţbách paní a manţelky aramejského velitele královského vojska. Její muţ trpěl malomocenstvím, ze kterého byl nakonec vyléčen díky radě a pomoci této izraelské dívenky. Ta mu skrze svou paní, která dívence velmi důvěřovala, nabídla pomoc v podobě návštěvy proroka Eliáše v Samaří. Tímto gestem prokázala respekt k novému domovu, a také spoluúčast na starostech rodiny. I

258 259

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 114-118 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 28

75

přesto všechno si však stále uvědomovala, ţe její skutečnou vlastí a domovem je Izrael, a ţe skutečná pomoc je od Boha.260 Další ţena, která nemá jméno, a je povaţována za významnou pro svůj hrdinský čin, je ţena z Tebesu u Šekemu. Nevzdala se a věděla si rady i v kritickém okamţiku. Ze střechy věţe hodila mlýnský kámen na hlavu králi Abímelekovi, který se chystal pod nimi podpálit věţ a tím prorazila jeho lebku. Abímelek byl smrtelně zraněn. Nechal se pak ještě dobrovolně probodnout svým zbrojnošem, neboť být usmrcen ţenou by bylo neodpustitelnou pohanou. Hrdinské počínání této ţeny spočívalo ve víře ve svou vlastní záchranu a záchranu ostatních. Šlo o typ ţeny, která se nedala jen tak něčím zastrašit a projevila se mnohem udatněji a odváţněji neţ mnozí na boj připravení muţi. Svou duchapřítomností se projevila její duševní velikost, konkrétnost a včasnost.261 Příběh Jiftáchovy dcery, která za pošetilost a ukvapené sliby svého otce, platí svým mladým ţivotem, patří mezi další příběhy bezejmenných ţen. Jiftách se zapřísáhl Hospodinu, ţe pokud zvítězí nad Amonovci, obětuje Hospodinu toho, kdo mu jako první půjde z jeho domu naproti. Jako první mu vyšla vstříc jeho jediná dcera. Neví se, jestli byla zabita nebo obětována Hospodinu jiným způsobem. Přesto dobrovolně přijala co otec slíbil, a čím se Hospodinu zavázal.262 Další ţenou byla Manoachova ţena, Samsonova matka Izrael byl v otroctví Filištínských. Lidé Izraele si mysleli, ţe je to trest Boţí za jejich neposlušnost ve víře. V té době ţil muţ jménem Manoach se svou ţenou. Neměli však dětí, neboť jeho ţena trpěla neplodností. Byla však velice zboţná a upřímně se modlila k Bohu, který ji nakonec vyslyšel. Boţí posel jí zjevil, ţe 260

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 118-120 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 120-123 262 Viz DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008, s. 132133 261

76

se stane matkou syna,který vymaní Izraelity z rukou nepřátel. A stalo se. Počala a porodila syna, kterému dala jméno Samson.263

263

Viz Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, s. 268, 272, autor neuveden

77

7. Postavení ženy v Novém zákoně: 7. 1 Zrod křesťanství a vznik církve. Nový zákon souvisí se zrodem křesťanství a postavou Jeţíše Krista. A křesťanství souvisí se vznikem církve, která se postupně vydělovala z ţidovství, z kterého křesťanství vyrostlo. Její vznik je spojován s událostí kolem Letnic.264 Je psáno: „Kdyţ nastal den letnic, byli všichni shromáţděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako kdyţ se ţene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na kaţdém z nich spočinul jeden, všichni byli naplněni Duchem svatým a začaly

ve

vytrţení

mluvit

jinými

promlouvat.“265Jak bylo řečeno jiţ

jazyky,

jak

jim

Duch

dával

ve Starém zákoně prorokem Joelem:

„A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytrţení“266 Mluvení v jazycích naznačovalo schopnost podávat svědectví o Boţí skutečnosti a nadšeně hlásat chvályhodné Boţí činy po celém světě.267 Jeţíš se narodil v Betlémě, někdy mezi roky 8 a 4 př. n. l. za vlády krále Heroda Velikého. (V 6. století skýtský mnich Dioýsius omylem stanovil začátek letopočtu nejméně o čtyři roky později). Je velmi málo událostí v ţivotě Jeţíše Krista, u kterých lze stanovit pravděpodobné datum, přičemţ ţádné datum nelze stanovit s jistotou.268 Jeţíš se narodil a vyrůstal jako Ţid, ale

264

RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíš Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha : nakladatelství Karolinum UK, 2000, s. 330 265 Sk 2,1-4 266 Sk 2,17 267 Viz KLIESCH, Klaus, Skutky Apoštolů, Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář.Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999, s. 36-37 268 Viz RYŠKOVÁ Mireia, SCHROTTER Jaroslav a další, Stručný úvod do Písma sv. N. Z.,Praha, Scriptum 1991, s. 19

78

přesto byl více neţ Ţidem. Byl vyvoleným Boţím Synem. Tato teze nelze však empiricky dokazovat, neboť staví a je podloţena pouze vírou.269 Svědectví o Jeţíšově ţivotě vycházejí z „evangelií“, která nelze pouze brát jako historický dokument. (s výjimkou autora Lukášova evangelia a Skutků). Historičnost evangelii je primárně brána z hlediska svědectví a posílení víry v Jeţíše Krista. Prvotní církev věřila a pokládala Jeţíše za Syna Boţího a nebrala takový zřetel na fakta historických detailů, proto evangelia nejsou primárně zaměřena historicky.270 Povaţovala Jeţíše za Mesiáše, Syna Boţího, potomka Davidova, který byl ve Starém zákoně přislíbený a ohlašovaný(proroky), ale nakonec Ţidy nepřijatý. Prvotní křesťanská obec chápala Starý zákon jako předehru k Novému zákonu.271 V Jeruzalémě přesto existovala komunita Ţidů, která v Jeţíše uvěřila a doufala, ţe jeho odkaz bude pokračovat. A tak vznikají první církevní ţidokřesťanské komunity, v čele s apoštoly. Nadále sice navštěvují chrám, současně přitom však rozvíjejí svoje křesťanství. Scházejí se po domech a vedou svůj náboţenský ţivot.272 Tato církevní společenství, tzv. domácí církev, měla mnohem rodinnější charakter, neţ je zvykem v dnešních časech. Do prostorů jednoho domu se vešlo maximálně třicet aţ čtyřicet osob.273 Do ţidokřesťanské komunity začali postupně přibývat Ţidé z diaspory. Mluvili řecky a byli mnohem méně nacionalističtí, neţ palestinští Ţidé, mluvící. aramejsky Začali se dostávat do vedoucích míst v komunitě a radikálněji se odklánět od ţidovského Zákona.

269

Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha : nakladatelství Karolinum UK, 2000, s. 176 270 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha : nakladatelství Karolinum UK, 2000, s. 176 271 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, SCHROTTER, Jaroslav a další, Stručný úvod do Písma sv. N. Z.,Praha, Scriptum 1991, s. 32-33 272 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, SCHROTTER, Jaroslav a další, Stručný úvod do Písma sv. N. Z.,Praha, Scriptum 1991, s. 52 273 RYŠKOVÁ Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona,,Praha : nakladatelství Karolinum UK, 2000, s. 381

79

V 36 roce začalo pronásledování křesťanů v Jeruzalémě. Mnozí opustili Jeruzalém i Palestinu a rozptýlili se do Fénicie, Sýrie aţ na Kypr, kde začali hlásat Jeţíšovo učení Ţidům, kteří tam byli usazeni v diaspoře.Tak se začalo úspěšně šířit křesťanství mimo Jeruzalém.

7. 2 Ježíšův pohled na ženy V Jeţíšově blízkosti se nacházely také ţeny, které stejně tak jako muţi, nesly Jeţíšovo poselství. Jeţíš jim připsal stejnou zodpovědnost za své osudy ve vztahu

k eschatologickému naplnění.274 Ţeny se tak staly Jeţíšovými

učedníky, posluchači a přáteli. Jejich aktivní role přesahovala dané zvyklosti doby. Jeţíš se obrací a přijímá do svého společenství ţeny na okraji společnosti jako byly např. prostitutky a jiné tzv.hříšnice.275 Jeţíš ţeny uzdravuje a navrací zpátky do společnosti. Tak jako u muţů, přijímá pohostinství i u ţen. Jeţíš ve svých hlásáních pouţíval obrazy ze ţivota ţen, na kterých ukazoval příklad Boţího jednání. Jeţíš se staví na stranu obrany ţen v otázce sexuálního chování, neboť to byly ony, které byly z hlediska společensko-náboţenského, znevýhodněny. Jeţíš svým jednáním porušoval mnohá tabu.276 Jeţíš ţeně navrací její důstojnost, která jí náleţí. Počátek je spatřován ve Zvěstování Panně Marii - Bůh se chtěl narodit ze ţeny. V Marii se spojuje jak touha být plodnou, tak touha po panenství. Marie se stala symbolem dokonalého ţenského ideálu a duchovního mateřství, byla Jeţíšovou matkou.

274

Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství, Karolinum UK, 2010, s. 192-193 275 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 192 276 RYŠKOVÁ,Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 193-194

80

Poslání ţeny v Novém zákoně jiţ nebylo jen stát se matkou a manţelkou, ale mohla zůstat srdcem a tělem pannou. Panenský ideál je protiváhou k normálnímu ţivotu v manţelství, a není s ním v rozporu. Skrze Jeţíše byla nová důstojnost ţeny tedy objevena v jejím panenství. Rozdíl mezi muţem a ţenou sice byl vírou překonán, ale ve skutečnosti tu stále nějaké odlišnosti zdůrazňovány byly. Je to vidět i na dvou pravidlech, které Pavel vyvodil ze situace stvoření, a podle kterých by se ţeny měly řídit. Co se týče manţelství, Jeţíš mluví o nerozlučnosti manţelství a opírá se při tom o původní Hospodinův záměr, nikoliv o Mojţíšův Zákon, ve kterém bylo pro tvrdost lidských srdcí povoleno propustit manţelku.277 Je psáno: „Kdo propustí svou manţelku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoloţství.“278 Ţeny byly podle Nového zákona chápány jako potřebné a Bohem darované (ne-li přidělené) aktérky a účastnice rodinného a sborového (církevního, eklesiálního) ţivota. Starozákonní ţidovské výklady a tradice byly tedy překonány. Je to vyjádřeno i v Pavlově epištole.279 „Není uţ rozdíl mezi ţidem a pohanem, otrokem a svobodným, muţem a ţenou“

280

Přesto v dobách

Jeţíšových i Pavlových některé patriarchální zásady přetrvaly. První křesťané očekávali, ţe ideály nových zásad, budou uskutečněny aţ v Novém věku, který by měl přijít kaţdou chvíli.281

277

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 23 Mk 10,11 279 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 23 280 Ga 3,28 281 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 23 278

81

7. 3 Pavlův pohled na ženy Důsledkem změněného postavení ţen v prvotní církvi souviselo s Jeţíšovým působením, s novým vztahem k ţeně a také s očekáváním jeho brzkého příchodu. V Pavlových listech se odráţí aktivní misijní činnost ţeny v rámci křesťanské obce. Tyto ţeny zastávaly důleţitá místa nejen v Pavlovských obcí, při zakládání domácích církví, ale hrály i důleţitou roli pro Pavla samotného. Pavel se o mnohých ţenách v listech zmiňuje. Jako např. o Foibé, označenou za „diákone“ neboli jáhenka. Pavel ji nazýval i sestrou. Nesla velkou zodpovědnost za svou obec v Kenchrejích, která se scházela v jejím domě. Pravděpodobně to byla Foibé, která donesla do Říma dopis od Pavla. Jmenovány jsou i Evodia a Syntyché, které byly Pavlovy spolupracovnice a bojovaly s ním za evangelium. Mezi další ţeny, které hrály v misijní činnosti zásadní roli patřila Apfia, označována za sestru, Junia za apoštolku, dále Maria, Tryfaina, Tryfosa, a Persis (Pavlova spolupracovnice, charakterizována jako milovaná) Priska, Chloe a další. Pavel se zmiňuje také o starších ţenách, které mají poučovat mladší jak správně vychovávat děti, vést domácnost.

282

Jedna Pavlova formulací zní: „Vy všichni jste přece skrze víru

syny Boţími v Kristu Jeţíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není uţ rozdíl mezi ţidem a pohanem, otrokem a svobodným, muţem a ţenou. Vy všichni jste jedno v Kristu Jeţíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“283

282

Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 381-384 283 Ga 3,26-28

82

Jde o nabídku, ve které získává člověk skrze křest, nový existenční základ a ve které jsou překonány dřívější rozdíly mezi lidmi. Pavel i pomýšlí na to, ţe všichni pokřtění jsou potomci Abrahamovi, neboť Bůh mu dál své zaslíbení.284 Pavel ţeny a muţe označuje společným pojmenováním „bratři“, coţ však nebyl výraz pro jeho patriarchální smýšlení. Po první dvě generace křesťanů, coţ bylo tzv. první období, nebyly v rámci patriarchálně strukturované společnosti přesně vymezeny úřady, které by měli zastávat muţi a které ţeny. Jejich podíl byl nezvykle vyrovnaný.285 Neboť jakkoliv prvotní církev zdůrazňovala rovnost a důstojnost všech lidí, tak patriarchální struktury společnosti nadále přetrvávaly.

286

„Se vznikem pevnějších struktur v obcích, tedy v situaci, kdy

vedení obce bylo místní (a nikoliv spojené s putujícími misionáři), kdy jiţ bylo zřejmé, ţe „parúzie“ nenastává a zřejmě tak brzo nenastane, a kdy se obce musely etablovat i v rámci tehdejší společnosti, se aktivní role ţen zřejmě výrazně zmenšila, i kdyţ zcela nezmizela, a obce se přizpůsobily většinové společnosti i s ohledem na misijní působení.“287 Pavel tedy očekával, ţe brzy nastane konec světa, kterému má předcházet bída a trápení, a proto jeho doporučením bylo neuzavírat sňatek, protoţe 288

zátěţ.

manţelství a rodina by v

konečných chvílích mohly znamenat

Je psáno: „Domnívám se, ţe vzhledem k tomu, co má přijít, je pro

člověka nejlepší zůstat tak, jak je.“289 V korintské obci existovali přehnaně horliví křesťané, kteří se domnívali, ţe by měla být jejich manţelství ukončená,

284

Viz RADL Walter, List Galaťanům. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999, s. 51-52 285 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 383 286 Viz RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 388 287 RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského. Historicko- teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010, s. 383 288 Viz ORTKEMPER, Franz-Josef, První List Korinťanům,Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999, s. 71-72 289 1K 7, 26

83

protoţe jejich partner zůstal pohanem a tím ho jako křesťana poskvrňuje. Pavel ale na to reaguje, ţe nevíra není nakaţlivá, ale naopak, a ţe tzv. „svátost“ křesťanského partnera, přechází přímo na jeho ţivotního partnera, i kdyţ je pohanem. Proto jim doporučuje, aby se nerozváděli a nebo pokud jeden z partnerů odejde, aby se s nim následně usmířili a nebo pak uţ neuzavírali další sňatek. Ale na druhé straně se Pavel ukazuje jako člověk tolerantní a respektující vůči svobodnému rozhodnutí pohanského partnera, který se chce nechat rozvést s křesťanským partnerem. Tomu se tudíţ otevírá moţnost uzavřít nový sňatek.290 Ţena v církevním shromáţdění musela i přes veškerou ji navrácenou křesťanskou důstojnost, mít na hlavě závoj, který byl symbolem závislosti na manţelovi. Druhým pravidlem bylo, ţe nesměla ve shromáţdění promluvit a vyučovat.291 V církevní obci v Korintu pravděpodobně existovaly skupiny ţen, které chtěly dokázat svou svobodu a rovnocenné postavení s muţi. Při bohosluţbách neměly pokrývku hlavy, ale měly rozpuštěné vlasy. Chtěly, aby byly vyvozeny důsledky křesťanské víry. To však v obci vzbuzovalo rozčarování.292 Je psáno: „Kaţdý muţ, který se modlí, nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou a kaţdá ţena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou.“293 „Muţ si nemá zahalovat hlavu, protoţe je obrazem a odleskem slávy Boţí, kdeţto ţena je odleskem slávy muţovy. Vţdyť muţ není z ţeny, nýbrţ ţena z muţe.“294 Podřízené postavení ţeny a přednost muţova byla zdůvodňována z Bible. Byl to Adam, kdo byl jako první

290

Viz ORTKEMPER, Franz-Josef, První List Korinťanům,Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999, s. 68-69 291 Viz LEON-DUFOUR, Xavier, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 640-641 292 Viz ORTKEMPER, Franz-Josef, První List Korinťanům,Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999, s. 96 293 1 K 11,4-5 294 1 K 11,7-8

84

stvořen.295 „Ţeny, nechť ve shromáţdění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily, mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se zeptají doma svých muţů, ţeně se nesluší mluvit ve shromáţdění.296 Hlásat evangelium bylo muţskou záleţitostí, ţenám vyučovat nebylo dovoleno. Naopak se mají nechat vyučovat v tichu a oddanosti.297 Stále tedy platil ţidovský zvyk, kdy se sice ţeny mohly účastnit bohosluţeb v synagoze, ale pouze jako posluchačky, odůvodnění plynulo z Tory. Druhý verš můţe znít provokativně, protoţe se ztrácí ze zřetele, ţe v obci ţily také svobodné a neprovdané ţeny a vdovy, ale tohle místo je v rozporu s jinými místy Pavlových listů, kde je ţena na vedoucích pozicích. A proto je pravděpodobné, ţe text veršů pochází z dob raného křesťanstva, kdy ţena sotva hrála významnější roli, aţ na pár výjimek.298 Podobně můţe vyznít i text z Pavlova listu Efezanům, v němţ se píše: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ţeny svým muţům jako Pánu, protoţe muţ je hlavou ţeny, jako Kristus je hlavou církve, těla které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ţeny mají být ve všem podřízeny svým muţům.“299 Přesto Pavel tuto zmíněnou myšlenku, kterou připodobňuje ke vztahu mezi muţem a ţenou, líčí k obdobnému vztahu církve ke Kristu. Pavel ve vztahu církve ke Kristu, vidí manţelství. Ve zmíněném verši „….muţ je hlavou ţeny, jako Kristus je hlavou církve, těla které spasil…“, se hlavou rozumí nejen vláda, ale i

záruka

funkčnosti celého organismu.300

295

Viz BORSE,Udo, První a Druhý list Timotejovi List Titovi, Nový zákon ,Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 2000, s. 36 296 1K 14,34-35 297 Viz BORSE,Udo, První a Druhý list Timotejovi List Titovi, Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 2000, s. 35 298 Viz ORTKEMPER Franz-Josef, První List Korinťanům,Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999, s. 131-132 299 Ef 5, 21-24 300 Viz HOPPE, Rudolf, List Efezanům List Kolosanům, Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 2000, s. 67

85

Tak jako u muţů se také od ţen očekávala určitá zdrţenlivost neboli rozváţlivost v oblékání. Nehodilo se, aby se křesťanská ţena krášlila, tak jako to bylo zvykem u pohanů. Jejich oblečení mělo vypovídat o jejich skromnosti.301 Je psáno: „Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrţ to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch, to je před Bohem převzácné.“302

7. 4 Významné ženy, známé svým jménem Významnou roli v Jeţíšově ţivotě sehrály Lazarovy sestry Marta a Marie. Jeţíš přišel do domu, kde byl přijat Martou a její sestrou Marií. Marta v tom okamţiku začala ihned pracovat, aby Jeţíše pohostila. Marie si mezitím sedla k jeho nohám a poslouchala, co říká. Po chvíli přišla Marta za Jeţíšem s otázkou, jestli mu nevadí, ţe jej Marie také neobsluhuje a ţe jí nejde pomoc. Jeţíš Martě ale odvětil, ţe se trápí pro mnoho starostí tolik, ţe Marie se rozhodla správně a udělala dobře, neboť si vybrala o co nepřijde.303 Modlitba a práce k sobě odjakţiva patří. Obojí je stejně důleţité, přesto větší důraz je dáván na modlitbu.304 Jeţíšově ukřiţování přihlíţely ţeny, které ho po celou dobu doprovázely. Byla to Marie, matka Jakubova a Josefova, dále matka synů Zebedeových, která je někdy uváděna jako Salome, Maří Magdalena a Jeţíšova matka, a také mnohé jiné ţeny, které se o Jeţíše staraly a doprovázely Ho na cestách.305 301

Viz BORSE, Udo, První a Druhý list Timotejovi List Titovi, Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 2000, s. 34 302 1 P(t) 3,3-4 303 Viz Lk 10,38-42 304 CÍSAŘ, Ivo, Žena v Písmu svatém, Brno: Cesta, 1995, s. 31 305 Viz Mk 15,40-41

86

Marie, matka Josefova a Marie z Magdaly jsou jmenovány jako ty, které byly přítomny a viděly, jak a kam Jeţíše uloţili do hrobu.306 7. 4. 1 Maria, matka Ježíšova Maria byla dívka podobající se ve všem svým vrstevnicím. Přesto však nebyla obyčejnou ţidovskou ţenou. Nový zákon se o Marii zmiňuje především jako o Jeţíšově matce. Mnoho biblických textů ji tímto způsobem i tituluje, coţ vystihuje její úlohu v dějinách spásy.307 Maria se stala vzorem víry. Jak plyne z biblického

textu

„Zvěstování,“

bylo

Mariino

početí

a

mateřství

dobrovolné.308 Ještě před Zvěstováním byla Maria zasnoubena s Josefem. Kdyţ Josef zjistil, ţe je v jiném stavu, nabídl ji rozlukový list, aby nebyla předvedena před starší města a ukamenována. Nakonec s ní ale zůstává.309 Panenské početí Jeţíše je něčím novým, neboť panenství nebylo do té doby náboţensky ceněné. Mariino panenství bylo zdůrazněno v jejím dotazu při Zvěstování. Pochopila, ţe početí se má stát v okamţiku, i přesto, ţe nepoznává muţe. Předpověď panenského početí se objevuje jiţ v Izajášově proroctví.310 Maria se prohlašuje za sluţebnici Páně a přijímá tak dobrovolně od Archanděla Gabriela zvěst, ţe otěhotní a její syn bude nazýván Synem Nejvyššího.311 Její úloha matky začíná Jeţíšovým narozením. Marii spolu s Josefem čeká výchova Jeţíše. Dospívající Jeţíš respektuje autoritu Marie i Josefa. Maria se 306

Viz Mk 15,47 Viz LEON-DUFOUR, Xavier, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 213 308 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 41 309 Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství zvukový záznam přednášky, [Online] (datum neuveden), dostupné http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 310 Viz LEON-DUFOUR, Xavier, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 213-215 311 Viz CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství zvukový záznam přednášky, [Online] (datum neuveden), dostupné z: http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženství 307

87

k Jeţíšovi chová jako kaţdá jiná matka. Je to patrné například v situaci, kdy spolu s Josefem hledají dvanáctiletého Jeţíše a nacházejí ho v Chrámu. Jeţíš se od nich nejprve distancuje, poté se ale poslušně vydává s nimi na cestu zpět.312 Jeţíš prokazuje úctu své matce, ale v určitých okamţicích, dává přednost úctě k Bohu.313 Jako je psáno.Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup, řekli mu: Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě. Odpověděl jim. Kdo je má matka a moji bratři? Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu, kolem něho, a řekl: Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boţí, to je můj bratr, má sestra i matka.314 Mariiny přednosti vystupovaly v určitých předobrazech, uţ ve Starém zákoně. Byla předurčena a existovala v Boţí mysli od věčnosti. Marie na sobě nenesla stopy dědičného hříchu. Její ţivot je prodchnut radostí, ale i velkou bolestí. Jeţíš bude jejím synem zcela a bez výhrad. Jeţíš a Maria jsou spolu spojeni navěky. Jeţíšovo lidství je skrze Marii. Bůh to tak chtěl. Maria nebyla sobecká, dokázala si všímat druhých a pomáhat jim.315 Maria je hlubokým symbolem toho, ţe bez ţeny nelze dojít spasení, neboť porodila.316 7. 4. 2 Maří Magdaléna Někdy nazývána také jako Maří Magdaléna, Marie z Magdaly, Marie Magdalská

či

Marie

Magdaléna.

Je

povaţována

za

jednu

z

nejpozoruhodnějších ţen Nového zákona.317 312

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 41 Viz DUFOUR, Xavier, Léon, (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991, s. 217 314 Mk 3, 31-35 315 Viz CÍSAŘ, Ivo, Žena v Písmu svatém, Brno: Cesta, 1995, s. 50 316 Viz zvukový záznam přednášky CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, [Online] (datum neuveden), dostupné z: http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboženstvi 313

88

Někteří církevní otcové slučovali Máří Magdalénu s Marií z Betánie nebo s nepojmenovanou hříšnicí, která omyla a osušila svými vlasy Jeţíšovy nohy. Marie byla ztotoţnována i s různými postavami hříšných ţen. Někdy byla

udávána

jako

cizoloţná

ţena,

kterou

Jeţíš

uchránil

před

ukamenováním.318 O věku, postavení či příbuzenstvu Marie Magdalény se v Bibli nikde nepíše. Její jméno Magdalská naznačuje, ţe pocházela z města Magdaly. Magdala leţí 200km od Jeruzaléma na břehu Genezaretského jezera. Úplný název tohoto města je „Magdala Terichea“ neboli Věž nasolených ryb. Obyvatelé Magdaly se převáţně zabývaly rybolovem. Marie jako ţena z Magdaly, pravděpodobně pracovala na rybím trhu. Marie Magdaléna je nejvíce známa jako nevěstka. V Bibli však kupodivu není o Marii jako nevěstce zmínka. Názor, ţe byla Marie nevěstkou byla odvozována z ţidovského textu „Lamentaciones Raba“, který popisuje město Magdalu jako hnízdo neřesti, které Bůh odsoudil k zániku. Mariina špatná pověst můţe mít své vysvětlení odsud. Magdala byla římskou provincií. Mravní úpadek Magdaly byl důsledkem krizové hospodářské a sociální situace způsobené příliš vysokými daněmi. Mnoho rodin se zadluţilo a začalo se rozpadat. Dluhy se začaly splácet tak, ţe dívky a někdy i malé děti byly prodávány do otroctví. Ţeny a dívky si začaly vydělávat prostitucí. Je moţné, ţe takovýto osud postihl i Marii Magdalskou. Její pán měl nad ní veškerou moc a je pravděpodobné, ţe se stala nevěstkou, ač o tom nejsou přímé důkazy. Marie Magdalská hraje významnou roli v nejvíce působivých výjevech popsaných v evangeliích. Byla přítomna, kdyţ Římané ukřiţovali Jeţíše, klečela a plakala pod jeho kříţem a dodávala mu sílu v posledních chvílích. 317

Viz Marie Magdaléna v Bibli [Online] (20.4.2005) dostupné z http://www.myty.info/view.php?nazevclanku=marie-magdalska-i&cisloclanku=2005040002 318 Viz Marie Magdaléna v Bibli [Online] (20.4.2005) dostupné z http://www.myty.info/view.php?nazevclanku=marie-magdalska-i&cisloclanku=2005040002

89

Jako první objevila Jeţíšův prázdný hrob, kdyţ Ho na druhý den po jeho uloţení do hrobu, chtěla pomazat. Toto zjištění běţela ihned oznámit Jeţíšovým učedníkům.319 Je psáno: „První den po sobotě, kdyţ ještě byla tma šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, ţe kámen je od hrobu odvalen. Běţela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Jeţíš miloval, a řekla jim: Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho poloţili. Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu“320 „Pozdější církevní tradice jí proto právem dala čestný titul, apoštolka apoštolů“.321 „Marie Magdalská je však uváděna téměř vţdy na prvém místě, kdykoliv je o ní zmínka ve výčtu jiných ţen.“ 322 Marii se jako první dostává zjevení se Vzkříšeným Jeţíšem a stává se tak první zvěstovatelkou poselství o Zmrtvýchvstalém Jeţíši.323 Je psáno: „ Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leţelo Jeţíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: Proč pláčeš? Odpověděla jim: Odnesli mého Pána a nevím, kam ho poloţili . Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Jeţíše; ale nepoznala, ţe je to on. Jeţíš ji řekl: Proč pláčeš? Koho hledáš? V domnění, ţe je to zahradník, mu odpověděla: Jestliţe tys jej, pane odnesl, řekni mi, kam jsi ho poloţil a já pro něj půjdu. Jeţíš jí řekl: Marie! Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená, Mistře. Jeţíš jí řekl: Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, ţe vystupuji k Otci svému i Otci Vašemu a k Bohu svému i k Bohu Vašemu.“324 Příběh o opětovném setkání 319

Viz SCHREUDERS Thecla. Tajemství Bible Skutečná Máří Magdaléna(dokument. cyklus ČT 2). BBC 2004 320 J 20,1-3 321 PORSCH, Felix, Evangelium sv.Jana. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1998, s. 194 322 Marie Magdaléna v Bibli [Online] (20.4.2005) Dostupné z: http://www.myty.info/view.php?nazevclanku=marie-magdalski&cisloclanku=2005040002 323 Viz PORSCH, Felix, Evangelium sv.Jana. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1998, s. 194 324 J 20,11-17

90

Marie Magdalské se Zmrtvýchvstalým Jeţíšem, je působivým příběhem. Marie Jeţíše nejprve nepoznala. Teprve aţ ji zavolá jejím jménem a Marie uslyší důvěrně známý hlas, otevřou se jí oči a Jeţíše poznává. V úţasu a ve spontánní reakci ho chce obejmout. Jeţíš ji to však nedovoluje, protoţe ještě nevystoupil k Otci. Marie byla Jeţíšem pověřena úkolem, aby zvěstovala toto poselství učedníkům, aby se mohli připravit na opětovné shledání s Ním, jak o tom mluvil.Jeţíš Jeţíš se tak dává nejprve poznat ţeně s privilegiem jako první zvěstovatelky poselství o Zmrtvýchvstalém.325 Marie Magdalská byla ţenou na okraji společnosti a navíc byla pravděpodobně svobodná, neboť kdyby byla vdaná, nosila by muţovo jméno. Jako svobodná působila nedůvěryhodně. Ţeny, které ţily na okraji společnosti, byly utiskované a zneuţívané a neměly u nikoho zastání. Kdyţ se začaly hájit, bývaly velmi krutě mláceny. Jejich nejúčinnější obranou bylo předstírat, ţe byly posedlé zlým duchem. Do této situace se zřejmě dostala i Marie Magdaléna. Říkalo se o ní, ţe je posedlá sedmi démony. Nastal však u ní zlom, a to tehdy, kdyţ z ní Jeţíš vyhnal sedm démonů. Poté Marie odejde ze svého domova a začne Jeţíše následovat. Je uváděno, ţe byla nevěstkou, ale po setkání s Jeţíšem se obrátila a následovala jej. Jiné zdroje ale uvádí, ţe Marie Magdalská byla počestnou ţenou z vysokých společenských kruhů, která doprovázela Jeţíše se skupinou jeho učedníků a materiálně je podporovala.326

325

Viz PORSCH, Felix, Evangelium sv.Jana. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1998, s. 196-198 326 Viz SCHREUDERS Thecla. Tajemství Bible Skutečná Máří Magdaléna(dokument. cyklus ČT 2). BBC 2004

91

7. 5 Příklady lstivých žen 7. 5. 1 Héródias a její dcera Salome V Novém zákoně se objevují ţeny, které svým jednáním zapříčinily, ţe se staly odstrašujícím příkladem pro ostatní. Mezi takové ţeny patřily například Herodias a Salome. Herodias byla ţena touţící po moci. Ţila v manţelství, ve kterém nebyla spokojena, neboť její manţel, bratr krále Herodesa Antipy, byl velmi málo politicky aktivní. Přiměla proto krále Herodesa Antipu, aby svou manţelku zapudil a aby si místo ní vzal ji. V té době působil Jan Křtitel, jedna z největších náboţenských osobností. Jan Křtitel kritizoval její manţelství s Herodem Antipou, bratrem jejího prvního muţe. Herodias k němu kvůli tomu pojala silnou nenávist. Král Herodes ho dal zatknout a vsadit do ţaláře. Nechtěl ho ale zabít, protoţe se bál lidí, kteří sympatizovali s Janem Křtitelem. Bylo jich mnoho. Herodias si ale smrt Jana Křtitele velice přála. Vyuţila králových narozenin a krásy a tanečního umění své dcery Salome. Herodias věděla, ţe ţena, která se dokáţe vlnit a tančit před muţem, můţe docílit mnohého ze svých přání. Král Herodes okouzlený a poblázněný krásou a tancem své nevlastní dcery Salome jí přislíbil, ţe splní její přání a nechá sťít hlavu Jana Křtitele, kterou nechá přinést na míse.327

327

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 68-69

92

7. 6 Příklady významných bezejmenných žen Příběhy těchto ţen se staly svědectvím Jeţíšova boţství. V Matoušově a Markově evangeliu je uváděna tchýně Jeţíšova apoštola Petra, o které je psáno, ţe leţela v horečkách. Jeţíš k ní přichází a uzdravuje ji. Jakmile ji Jeţíš uzdravil, ţena okamţitě vstala a začala Jeţíše obsluhovat. Zmínka o Petrově tchýni také dosvědčuje, ţe byl Jeţíšův následovník Petr ţenatý. Další příběh, ve kterém se dokazuje Jeţíšovo boţství a uzdravující moc, je o Jairově dceři. Jairova dcera byla dvanáctiletá dívka, a byla jiţ tedy zralá na vdávání. Jeţíš k ní přichází v okamţiku, kdy si všichni myslí, ţe je mrtvá. Jeţíš jim namítá, ţe mrtvá není, ale pouze spí. Potom vyţene všechny shromáţděné a pouze za účasti jejího otce a matky vezme dívku za ruku a dívka vstává. Tak jako otci, se i matce této dívky dostalo cti stát se svědkyní Jeţíšovy uzdravující moci. Tato událost se pak rozšířila po celém širokém okolí. Kdyţ měl Jeţíš namířeno k Jairově dceři, připletla se mu do cesty ţena, která po dvanáct let trpěla krvotokem a byla tedy společensky nečistá. Jeţíš pocítil, ţe se dotkla jeho šatu a oslovil ji:328 „Buď dobré mysli dcero, tvá víra tě zachránila.“329 Na příběhu se ukazuje jak hlubokou víru ta ţena měla. Tato událost byla významnou pro Jeţíšův duchovní rozvoj, bylo to setkání s kanananskou ţenou, která měla dceru, o které se říkalo, ţe je zle posedlá. Jeţíš byl doposud přesvědčen, ţe jeho uzdravují moc se vztahuje pouze na Izraelity - Ţidy. Tato ţena byla přesvědčena, ţe Jeţíšovo poslání je pro všechny a tedy i pro ní. Kvůli svému původu byla povaţována za pohanku.330 V Bibli je psáno: „Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: Pane, pomoz mi! On jí odpověděl: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům. A ona řekla:

328

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 40-41 Mt 9,22 330 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 40-41 329

93

Ovšem, Pane, jenţe i psi se ţiví z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“331 Významný příklad bezejmenných ţen, který je obsaţený v podobenství Matoušova evangelia je příběh o deseti druţičkách. Bylo deset druţiček. Pět z nich bylo rozumných, ty si vzali si na cestu lampy s olejem a pět pošetilých, které si vzaly s sebou pouze lampy. Všech deset neustále vyhlíţelo a čekalo na příchod ţenicha. Pět rozumných druţiček se staly symbolem připravenosti včas vyjít a nepromarnit správný okamţik. Pět pošetilých se stalo symbolem varování. Toto podobenství se týká všech lidí, chce ukázat, ţe člověk nezná den ani hodinu, kdy přijde Boţí království.332 Příkladnou ţenou se stala vdova, která vhodila do chrámové pokladnice všecko, ze svého nedostatku a z čeho měla ţít.

Jeţíš, který tam seděl a

pozoroval, si k sobě zavolal své učedníky a řekl jim: „Amem, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, neţ všichni ostatní. Všichni totiţ dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno z čeho měla být ţiva.“ 333 Výklad uvádí, ţe je zde člověku nabídnuta moţnost, jak ţít v plné shodě s Jeţíšem. V darování skrze viditelné pozemské věci, můţe člověk ukázat, jak mu na lásce záleţí. V daru musí však jít o obětování vlastního ţivota, potom je to poctivou láskou a ţitím v plné shodě s Jeţíšem.334 Dále jsou v Bibli uvedeny ţeny, které v zástupu naříkaly a plakaly nad Jeţíšem, kdyţ viděly jak jde na Golgotu, aby byl ukřiţován. Jeţíš se na ně obrací, a říká aby neplakaly nad ním, ale samy nad sebou a nad svými dětmi, jelikoţ přicházejí časy hrůzy a katastrofy.335

331

Mt 15,25-27 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 42-43 333 Mk 12,43-44 334 Viz LIMBECK, Meinrad. Evangelium sv. Marka. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář,Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1997, s. 164-165 335 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 44 332

94

Jiné svědectví bylo o věrných ţenách, které byly u Jeţíšova kříţe. Byly to ţeny, jejichţ jména jsou neznámá. Jejich jednání ale bylo významné, neboť se staraly o Jeţíšovo zdraví. Byly to ţeny, které se vydaly s Jeţíšem do Jeruzaléma, přičemţ věděly, ţe je to riskantní.336 V Bibli je zmínka o Pilátově ţeně, která varuje svého muţe, aby si nic nezačínal s Jeţíšem, neboť ji o tom provázely zlé sny. Bible se zmiňuje i o ţenách, které provázely Jeţíše na jeho cestách, staraly se o jeho zdraví a pomáhaly mu se zajištěním finančních prostředků. Byly to ţeny, které zůstaly s Jeţíšem do posledních chvil jeho pozemského ţivota.337 V Janově evangeliu stojí, ţe ţeny, které stály pod kříţem, byly čtyři, dvě z nich byly Jeţíšova matka Marie a její sestra a zbývající dvě, byly Marie Magdalská a Marie, ţena Kleofášova.338

336

Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 44 Viz BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009, s. 44 338 Viz PORSCH, Felix, Nový zákon Evangelium sv. Jana, Malý Stuttgartský komentář:Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří,1998, s. 189. Viz J19,25 337

95

Závěr Ţeny byly ve Starém zákoně podřízené muţům. Společnost byla zřetelně patriarchální, coţ se odráţí i v pojetí psaní Bible. Některými zákony byla ţena chráněna, jako například zákonem Levirátním. Její slovo ale ve většině případů nemělo váhu. A to i kdyţ chtěla obhajovat sama sebe. Na příkladech které popisuji je vidět, ţe její hlavní povinností a posláním bylo, aby se spolupodílela na Boţím planu rozmnoţit se do nespočetného mnoţství. Jejím úkolem bylo stát se matkou, pečovat a vychovávat děti. Věřilo se, ţe ţena bude spasena, kdyţ se stane matkou. Pokud byla ţena neplodná, povaţovalo se to pouze za její vinu. Věřilo se, ţe se něčím provinila před Bohem a byla povaţována za hříšnou. Pokud se ţena nestala manţelkou, byla povaţována za majetek, se kterým muţ mohl obchodovat. Kdyţ muţ propustil svou ţenu, dal ji rozlukový list. Pokud do něj nenapsal váţný důvod, pro který by se ţena pak nemohla provdat, byla svobodná a mohla se znovu vdát. Ţena se nemusela účastnit bohosluţeb. Muţ se ţenou nerozebíral teologická témata. I přesto, ţe některé prvky patriarchátu byly stále zachovány, Ţidé, kteří konvertovali ke křesťanství se na ţeny začali dívat trochu jinak. Jeţíšovo veřejné působení způsobilo v srdcích Ţidů, kteří hlásali přesné dodrţování Zákona mnoho rozčarování, vzpurnosti a zatvrzelosti. U mnohých z nich ale zapříčinilo přehodnocení hodnot ve svém postoji k ţivotu a tudíţ i k ţeně. Jeţíš se ţenou mluvil i o teologických záleţitostech, coţ bylo do té doby nepřijatelné. Jeţíšův pohled, byl láskyplný, dělající ze ţeny člověka a povyšující ji na stejnou hodnotu jakou měl muţ. Tak jak zamýšlel Bůh. Jeţíš dodává do ţidovského zákona mnoho revolučních prvků, týkajících se ţen.

96

Přednosti Jeţíšovy matky byly naznačeny na mnoha ţenách, které se zapsaly do Jeţíšova rodu. V Jeţíšově rodě se objevují jak cizinky, tak ţeny na okraji společnosti. Ještě více jsem si uvědomila, jak moc Bůh miluje člověka, ţe seslal sám sebe v podobě Jeţíše, aby spasil lidstvo.

97

Seznam pouţité literatury: BALABÁN, Milan, Jímavé portréty biblických žen, Vimperk: Kalich, 2009 Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona: Ekumenický překlad, Praha: Česká katolická charita, 1985 Biblické ženy. Postavy starej zmluvy, Jeseň, 1970, autor neuveden BIČ, Miloš, POKORNÝ, Petr, (vyd. 2.), Co nevíš o Bibli, Praha: Česká biblická společnost, 2001 BORSE, Udo, První a Druhý list Timotejovi List Titovi, Malý Stuttgartský komentář, Nový zákon, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000 CÍSAŘ, Ivo, Žena v Písmu svatém, Brno: Cesta, 1995 COHEN, Abraham, Talmud /pro každého/, Praha: Sefer, ve spolupráci s European Jewish Publication, 2006 CROISSANT, Jo, Žena neboli kněžství srdce, Praha: Paulínky, 2005 DUBINOVÁ, Terezie, Ženy v Bibli, ženy dnes, Praha: Ţidovské muzeum, 2008 DUFOUR, Xavier, Léon (vyd. 5.), Slovník biblické teologie, Řím: Velehrad, 1991 HELLER, Jan, PRUDKÝ, Martin, (vyd. 2.), Obtížné oddíly knih Mojžíšových, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007 HOPPE, Rudolf, List Efezanům List Kolosanům, Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 2000 KLIESCH, Klaus, Skutky Apoštolů, Nový zákon, Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999 LÄPPLE, Alfred, Úvod do Starého zákona, Praha: Česká katolická charita, 1972 LIMBECK, Meinrad Evangelium sv.Marka. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1997

98

ORTKEMPER, Franz-Josef, První List Korinťanům.Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999 PORSCH, Felix, Evangelium sv.Jana. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1998 RADL Walter, List Galaťanům. Nový zákon. Malý Stuttgartský komentář, Kostelní Vydří: nakladatelství Karmelitánské, 1999 RYŠKOVÁ, Mireia, Doba Ježíše Nazaretského.Historicko-teologický úvod do Nového zákona, Praha: nakladatelství Karolinum UK, 2010 RYŠKOVÁ Mireia, SCHROTTER Jaroslav a další, Stručný úvod do Písma sv. N. Z., Praha, Skriptum, 1991 SCHULTZ, Samuel. J., (vyd. 3.), Starý zákon mluví, Viena, Austria: Bee, 1980 Starý zákon. Překlad s výkladem, I. Genesis, (vyd. 2), Praha: Kalich, 1978 Starý zákon. Překlad s výkladem. Jozue-Soudců-Rút, Praha: Kalich, 1969 Starý zákon. Překlad s výkladem, knihy Samuelovy a První Paralipomenon, Praha: Kalich, 1977 ULANOV, Ann, Belford, Pramatky Ježíše Krista, Praha: One Women Press, 2003 Výklady ke Starému zákonu. Zákon, Praha: Česká biblická společnost, Kalich, 1991 CHADIMA, Martin, Erotika a sexualita v náboženství, zvukový záznam přednášky [Online] (datum neuveden) URL:http://www.ulozto.cz/hledej/?q=chadima, erotika a sexualita v náboţenství KLAŠKOVÁ,Marie, Postavení ženy ve Starém zákoně [Online] ), České katolické biblické dílo (1993) URL: http://www.biblickedilo.cz/ckbdweb/polozka.aspx?pid=717&kid=130

99

Marie Magdaléna v Bibli [Online] (20.4.2005) URL: http : // www .myty .info /view.php?nazevclanku=marie-magdalskai&cisloclanku=2005040002 NOVOTNÝ, Adolf, Biblický slovník [Online](1956) URL: http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm SCHREUDERS Thecla. Tajemství Bible Skutečná Máří Magdaléna(dokument. cyklus ČT 2). BBC 2004

100