UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM FAKULTA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Katedra informatiky a geoinformatiky
″DPZ jiných nebeských těles, aplikace metod DPZ použitých při výzkumu dalších planet sluneční soustavy″ Seminární práce z předmětu dálkový průzkum Země
Lucie Slabá, Stanislav Hejda Ekologie a ochrana prostředí Ochrana životního prostředí, 3. ročník
MOST 2006
•
Klíčová slova
sluneční soustava – blízké okolí Slunce a tělesa obíhající kolem něho vlivem jeho gravitace, obsahuje 9 planet (Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto) a jejich měsíce, planetky, komety, meteoroidy a meziplanetární hmotu (plyn hl. vodík a prach vyplňující prostor sluneční soustavy) planety, oběžnice – po Slunci největší tělesa sluneční soustavy, obíhají kolem Slunce po eliptických, téměř kruhových drahách, svítí odraženým světlem, v dalekohledu se jeví jako malé kotoučky, dělí se na vnitřní, obíhající uvnitř dráhy Země (Merkur a Venuše) a vnější (Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto), dle fyzikálních charakteristik p. zemského typu (terestrické, tj. Merkur, Venuše, Země, Mars) a podstatně větší obří povrch (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) teleskop, dalekohled – v astronomii slouží k vytváření zvětšeného obrazu kosmického tělesa, k rozlišení úhlově blízkých předmětů a při pozorování slabých objektů ke koncentraci záření na malou plochu kosmické těleso – těleso nacházející se v kosmickém prostoru; zastarale nebeské těleso kosmický prostor – oblast vesmíru za hranicemi podstatné části zemské atmosféry, obecně je hranicí kosmického prostoru výška asi 110 km, nad níž může ještě družice vykonat úplný oběh Země, aniž by shořela třením o atmosféru, oblast v rozmezí 110 km až 2 mil. km je blízký kosmický prostor (na rozdíl od vzdáleného) umělá družice /satelit/ – technické zařízení uvedené kosmickou raketou na oběžnou dráhu kolem centrálního tělesa, první umělá družice Země Sputnik 1 /1957/, Měsíce Luna 10 /1966/, Venuše Veněra 9 /1957/, Marsu Mariner 9 /1971/, Jupiteru Galileo /1995/, Saturnu Cassini /2002/, umělé družice mají kromě měřící či provozní aparatury systém stabilizace a orientace, energetický systém, systém tepelné ochrany a systém přenosu dat, první česká družice Magion - subsatelit •
Úvod – metody dálkového průzkumu
Dálkový průzkum je založen na fyzikálním poznatku, že pro každý fyzikální objekt a jeho stav je charakteristický způsob, jakým ovlivňuje okolní silová pole. Měřením charakteristik polí lze zpětně zjistit údaje o objektu, aniž bychom se s ním dostali do přímého kontaktu. Tohoto poznatku využívá většina vědeckých experimentů, klasickým příkladem je i astronomie, která je zcela založena na dálkovém měření. Pro dálkový průzkum je charakteristické, že získávání údajů se neomezuje jen na cesty přímo vnímatelné lidskými smysly. Použití přístrojů umožňuje registrovat jevy a údaje, které jsou pro člověka nepostižitelné a navíc nabízejí možnost vyjádřit jejich velikost číselně. Tak je možné údaj o silovém poli zaznamenat a převést do podoby akceptovatelné člověkem. V dnešním pojetí se označení dálkový průzkum zúžilo na měření elektromagnetického záření vyzařovaného nebo odraženého zkoumaným objektem. Přitom se využívají přístroje umístěné na letadlech, umělých družicích a kosmických lodí. Většina současných přístrojů měří přírodní záření, tj. teplotní záření emitované objektem nebo odražené sluneční záření. Tento způsob se označuje jako pasivní metoda. Aktivní metoda oproti tomu využívá umělý zdroj záření, zpravidla nesený nosičem současně s měřicí aparaturou, která registruje intenzitu odraženého záření. Měřenými kvantitativními parametry elektromagnetického záření jsou intenzita, vlnová délka, směr, polarizace, rychlost, koherence a fáze. K nim přistupuje ještě časový parametr udávající termín měření. Kvalita měření je označována jako rozlišovací schopnost měřící aparatury. 2
•
•
Pro průzkum kosmických těles se využívá jak aktivních tak i pasivních metod DPZ, mezi zařízení nejvíce uplatněných můžeme zařadit: umělé sondy, které byly vypuštěny ke zkoumání těles Sluneční soustavy - planet, jejich měsíců, asteroidů a komet - a Měsíce umělá kosmická tělesa zkoumající objekty Sluneční soustavy z oběžné dráhy kolem Země (např. pozorování kosmického teleskopu HST, pozorování z kosmické stanice ISS atp.) sondy na heliocentrické dráze, jejichž úkolem je sledovat výlučně meziplanetární prostředí (např. sondy Pioneer 4 až 9) nebo Slunce optické pozorování, např. tzv. MAMBO [=Max Planck Millimeter Bolometer], vyvinutý na MPIfR (Institutu rádiové astronomie Maxe Placka) a instalovaný na 30metrovém teleskopu ve Španělsku, který slouží ke zjištění odrazivosti planet a tím pádem i k pravděpodobné velikosti vzdálených planet automatické kosmické aparáty, radioteleskopy
•
Historie dobývání planet
• • • •
Přestože nejvíce sond směřovalo a směřuje k Marsu a Venuši, neobejdou se ani další planety sluneční soustavy bez naší pozornosti. K Merkuru, Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu směřovaly slavné sondy Pioneer, Voyager a v nedávné době sonda Galileo. Historii dnešních dní pak píší sonda Messenger letící k Merkuru a především sonda Cassini – Huygens. •
Přehled nejdůležitějších sond
1.Měsíc, Merkur, Venuše 1.1. Sonda Smart 1 /1.evropská sonda vyslaná k Měsíci/ Z Evropy na Měsíc Sonda Evropské kosmické agentury ESA s názvem SMART 1 (Small Missions for Advanced Research in Technology 1) je první zástupkyní tzv. “flexi missions” – malých a relativně levných automatů, které kromě splnění vědeckých úkolů /získání nových poznatků o měsíční geologii, morfologii, topografii, mineralogii, studiu tektonické aktivity a studiu procesů, kterými Měsíc prošel při svém formování/, mají ověřit nové technologie, použité později na ambicióznějších expedicích. 1.2. Mariner 10 Většinu znalostí o Merkuru na konci dvacátého století představovaly údaje získané během letu kosmické sondy Mariner 10, která ho v letech 1974 a 1975 celkem třikrát těsně minula. Od té doby se k nejvnitřnější planetě Sluneční soustavy a zároveň nejmenšímu zástupci terestrických planet (planet podobných Zemi, kam dále patří Venuše a Mars) dalších 30 let žádný vyslanec pozemské techniky nevypravil. Průkopnický let Marineru 10 nespočíval jenom v cílovém objektu, ale do dějin se zapsal také tím, že poprvé byla při manévrech v kosmu použita gravitační asistence jiného kosmického tělesa - Venuše. 1.3. Messenger Sonda MESSENGER [=MErcury Surface, Space ENvironment, Geochemistry and Ranging] je určena ke studiu charakteristik Merkuru a podmínek na jeho povrchu a v okolí 3
z dráhy umělé družice planety. Zvláštní důraz je kladen na stanovení chemického složení povrchu, geologickou historii, původ magnetického pole, určení velikosti a stavu jádra, zjišťování přítomnosti zmrzlých plynů a vody v oblasti pólů, studium exosféry a magnetosféry. Předpokládaná aktivní životnost na oběžné dráze je jeden pozemský rok. 1.4. Venus Express Hlavním cílem je studium atmosféry Venuše s vysokým rozlišením jednotlivých měřených parametrů. I po všech minulých výzkumech je stále nezodpovězena řada otázek. Dají se shrnout do následujících bodů: • globální charakteristika atmosféry • cirkulace atmosféry • složení atmosféry v závislosti na výšce • působení atmosféry na povrch planety • interakce horních vrstev atmosféry se slunečním větrem Vybavení zahrnuje kombinaci spektrometrů a zobrazovačů zahrnující vlnová pásma od ultrafialové po infračervenou, analyzátory plazmatu a magnetometr. Pomocí této sady bude studována atmosféra, plazmové prostředí a povrch Venuše s vysokým rozlišením.
2. Mars 2.1. Mars Express – meziplanetární sonda K Marsu byly začátkem léta 2003 vypuštěny tři sondy nesoucí přistávací aparáty. Jedna stanice byla vyslána organizací ESA pod názvem Mars Express /viz. obrázek1/ a má za cíl kromě hlavní části, která má skončit na oběžné dráze kolem Rudé planety, dopravit na povrch miniaturní přistávací modul Beagle 2 postavený ve Velké Británii. Další dvě stanice vypustily Spojené státy v projektu MER pod názvem Spirit alias MER-A a Opportunity alias MER-B /viz.2.2./. V tomto případě jde o identické mobilní geologické laboratoře. Všechny stanice určené k přistání na Marsu mají jako hlavní úkol pátrání po vodě, ať už současné nebo vyskytující se v dávné minulosti, a života, který je na toto vodní prostředí vázán. Planeta Mars se koncem roku 2003 stala svědkem doslova invaze automatických kosmických aparátů. Kromě družic Mars Global Surveyor a 2001 Mars Odyssey, již několik roků fungujících na oběžné dráze, měla ke svému cíli po mnoha peripetiích dorazit japonská Nozomi - jejíž let ale skončil nezdarem, očekává se přílet dvojice pohyblivých geologických laboratoří organizace NASA nazvaných Spirit a Opportunity ale také první samostatné meziplanetární sondy organizace ESA - Mars Express. Havním cílem mise je hledání podpovrchové vody na Marsu a vysazení přistávacího modulu na povrch. Sedm vědeckých experimentů na palubě družicové části bude provádět dálkovou sondáž s cílem získat nový pohled na atmosféru Marsu, stavbu planety a geologii. Kromě vědeckých výzkumů má Mars Express poskytovat retranslační služby mezi Zemí a různými přistávacími aparáty na povrchu - vlastním i pro jiné organizace - a tím položit základ pro zjednodušení rádiového spojení s Marsem v rámci mezinárodního úsilí při výzkumu planety Mars pro roky 2003 až 2007.
4
Vědci doufají, že přístroje na palubě zaznamenají přítomnost vody pod povrchem. Může existovat ve formě podzemních řek a jezer, vlhkých vrstev zeminy nebo permafrostu (věčně zmrzlé půdy). Hlavními vědeckými cíli mise Mars Express jsou: • 3D snímkování planety mající za úkol získat více znalostí o povrchu a geologii • pomocí radaru nahlédnout pod povrch • upřesnit zákonitosti cirkulace atmosféry stanovit její složení a tím získat podrobný obraz o marsovské meteorologii a klimatu • studovat vzájemné působení atmosféry a okolního kosmického prostředí.
•
•
Na palubě sondy se nacházejí následující vědecké přístroje: • nízkofrekvenční sondážní radiolokátor a výškoměr MARSIS [=Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionosphere Sounding] pro zkoumání podpovrchových struktur až do hloubky několika kilometrů a sondáž ionosféry (Itálie); Primárním úkolem přístroje MARSIS je mapování rozložení vody a ledu v horních vrstvách marsovské kůry. Používá metodu podobnou pozemským technikám. Přístroj analyzuje odrazy rádiových vln v hloubkách do 2 až 3 km a tím se zjišťuje podpovrchová struktura hornin. Je schopen rozlišit suchou, zmrzlou a vlhkou zeminu. • vysokorozlišující stereoskopická kamera HRSC [=High/Super Resolution Stereo Camera], která má fotografovat povrch Marsu s rozlišením menším než 2 m. Tyto záběry se použijí k sestavení geologické mapy zobrazující místa s rozličnými minerály a typy kamenů. • dvoukanálový mapující spektrometr OMEGA [=Observatoire pour la Minéralogie, l´Eau, les Glaces et l´Activité] pro studium složení povrchových vrstev planety (Francie); OMEGA bude určovat obsah minerálů na povrchu a molekulární složení atmosféry analyzováním slunečního světla odraženého od povrchu a rozptýleného průchodem atmosférou. Bude také provádět jednoduché rozbory tepelného záření emitovaného z povrchu. Údaje z experimentu mají pomoci k porozumění tvářnosti povrchu Marsu a roli, jakou při její tvorbě hrála voda v měřítku od sezónních změn až po vývoj trvající milióny let. V průběhu ledna 2004 bylo oznámeno, že přístroj jednoznačně detekoval vodní led v centrální oblasti jižní polární čepičky. Hlavní podíl vodního ledu je ve formě permafrostu. V tomto místě se nachází směs ledu, který je tvořen asi z 15% vodního ledu a 85% zmrzlého oxidu uhličitého (suchý led). ultrafialový a infračervený spektrometr SPICAM [=Spectroscopic Investigation of the Charakteristics of the Atmosphere of Mars] pro studium složení atmosféry (Francie). Přístroj je určen ke zjišťování ozónu technikou použitou poprvé na sondě Mariner 9, kdy byl ozón na Marsu objeven. • fourierovský spektrometr PFS [=Planetary Fourier Spectrometer] pro studium složení atmosféry a teplotního a tlakového profilu atmosféry (Itálie) Koncem března 2004 byla zveřejněna senzační informace, že přístroj objevil v atmosféře Marsu metan v množství 10 částic na miliardu. Na snímcích americké družice Mars Global Surveyor (MGS) zveřejněných 2005-0519 bylo poprvé v historii zachyceno jiné umělé kosmické těleso kroužící kolem cizí planety. Stala se jím sonda Mars Express a jiná americká družice 2001 Mars Odyssey. 2.2. Mars Exploration Rover Pojízdná geologická laboratoř
5
Druhá z dvojice identických pojízdných geologických laboratoří programu Mars Exploration Rover. 2004-01-25 přistála sonda na předem určeném místě v oblasti Meridiani. Hlavním zařízením sondy je automatické pohyblivé vozítko rover, které je doplněno zařízeními a systémy mající za úkol je přenést k Marsu a uskutečnit měkké přistání. Automatické vozítko (rover) je hlavním objektem mise MER. Jedná se o mobilní geologickou laboratoř, která má provádět průzkum místa přistání a přejíždět k detailnímu zkoumání vybraných skalisek. Na otočné části stožáru PMA [=Pancam Mast Assembly] se nacházejí: • stereoskopická barevná panoramatická kamera, miniaturní infračervený spektrometr měřící tepelné vyzařování objektů. Na robotické ruce IDD [=Instrument Deployment Device] se nacházejí: • mikroskopový zobrazovač je kombinací mikroskopu a televizní kamery, poskytuje pohledy z extrémní blízkosti (řádově v desetinách mm) na povrchové detaily, Mössbauerův spektrometr je určen pro stanovení chemického složení minerálů, rentgenový spektrometr umožňuje přesnou prvkovou analýzu skal a půdy
2.3. Panoramatická kamera Opportunity Zajímavost Panoramatická kamera Opportunity zachytila menší z měsíců - Deimos - jako skvrnku postupující přes sluneční kotouč 2004-03-04. Tatáž kamera pak sledovala 2004-03-07 i druhý měsíc Phobos. Byla tím zahájena šestitýdenní kampaň, během níž registrovaly přechody měsíců před Sluncem kamery obou roverů. Sledování přechodů měsíců před Sluncem má nepochybný vědecký význam. Dá se z nich zjistit přesná oběžná dráha, její vývoj a tvar měsíců. Vše se dá určit ze stanovení přesného času průchodu měsíce a z obrazu, jakým se měsíc promítá na sluneční disk. Panoramatická kamera roverů pozoruje Slunce takřka každý den. Těchto pozorování se využívá k určení stavu atmosféry. Není tedy problém spojit toto pozorování s fotografováním přechodu měsíců. Zásadní je ale správné načasování. I když se principiálně jedná o stejný astronomický úkaz jako je zatmění Slunce známé z pozemských pozorování, používá se pro něj výstižnějšího pojmenování přechod. Hlavním důvodem je to, že zakrytá plocha slunečního disku je velmi malá. Obraz pozemského Měsíce má na obloze takřka stejný průměr jako Slunce. Proto také dochází k úplnému zatmění Slunce. K tomu vzhledem k rozměrům měsíčků Marsu a jejich vzdálenosti od povrchu nemůže nikdy dojít i když Slunce se z Marsu zdá o třetinu menší než ze Země. I tak je Phobos schopen maximálně zakrýt asi polovinu Slunce. 3. Jupiter 3.1. Galileo NASA plánuje další misi do oblasti Jupitera nejdříve na rok 2011. Při této příležitosti se počítá s ambiciózním
6
programem, při němž bude výkonná sonda zkoumat postupně tři velké měsíce, objevené již Galileo Galileem. Kolem Jupiteru za posledních několik desetiletí proletěla řada automatických meziplanetárních stanic, počínajíc Pioneerem 10, který odstartoval již v roce 1972 až po zatím poslední Cassini, která minula největší planetu Sluneční soustavy koncem roku 2000. Nejvíce informací o největší planetě sluneční soustavy přinesla sonda Galileo. . Nejdříve sonda prolétla kolem Venuše – tak trochu proti selskému rozumu opačným směrem, ale bylo to nutné pro udělení potřebného impulsu (tzv. gravitační prak) k dalšímu letu. Sonda v rámci gravitačního praku ještě dvakrát prolétla okolo Země a vydala se směrem do pásu planetek. První „meziplanetární“ návštěvou byla planetka Gaspra v říjnu 1991 – Galileo pořídil první detailní snímky planetky. Sonda svůj úspěch zopakovala o dva roky později, kdy v srpnu 1993 prolétla okolo planetky Ida. Tento průlet byl historický a mnoha vědcům vyrazil dech – okolo planetky obíhal malý měsíc, jenž dostal název Dactyl. Vzhledem k relativně malé hmotnosti a tedy i gravitaci planetky je velmi zajímavé, že takový systém (planetka – měsíc) vůbec existuje. Sonda se k Jupiteru dostala v prosinci 1995. Galileo byla rozdělena na dvě části – orbitální a přistávací. Modul se od mateřské sondy odpoutal 13. července 1995 a do atmosféry Jupiteru vstoupil 7. prosince 1995. Úkolem modulu bylo především studium chemického složení a struktury atmosféry planety. Orbitální část prováděla výzkum Jupiteru a jeho měsíců – především těch čtyř největších: Io, Europa, Ganyméd a Kallisto. Hlavními úkoly bylo studium atmosféry Jupiteru, chemického složení měsíců a jejích topografie, výzkum stavby a chování Jupiterovy magnetosféry. Galileo se podílel na pozorování dopadu komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter v červenci 1994. Na podzim 2003 zakončil Galileo let řízeným zánikem v atmosféře. Vyhodnocením všech výsledků prozatímního sledování Jupitera automatickými kosmickými sondami zabere ještě mnoho času, přesto mnohé již nyní nedají odborníkům spát. Nejatraktivnější se jeví plán na detailní průzkum tří největších Jupiterových měsíců, na kterých byla zjištěna přítomnost vodního ledu. Na měsících Callisto, Ganymedes a Europa se pravděpodobně nachází pod ledovým krunýřem obrovský oceán vody. Mise, pojmenovaná Jupiter Icy Moons Orbiter {=Družice ledových měsíců Jupitera}, zkráceně JIMO, by měla kolem každého z těchto měsíců po jistou dobu kroužit a podrobně zkoumat jejich povrch, historii a možnosti podmínek pro udržení života. Objev podpovrchového oceánu, který učinila sonda Galileo, je jedním z největších objevů kosmické éry. Pro tuto expedici se chystá revoluční konstrukce kosmického aparátu, který by měl být průkopníkem budoucích efektivních misí. Hlavním konstrukčním prvkem má být elektrický pohon zásobovaný jaderným štěpným reaktorem používajícím jako palivo uran. Zatímco reaktory na předchozích sondách Galileo a Cassini měly výkon řádově stovky wattů, JIMO by měl být schopen vyrábět kilowatty. Jedině tato technologie umožní uskutečnit složité přelety mezi soustavou měsíců, parkování u nich na oběžných drahách a v konečném důsledku může otevřít cestu i pro průzkum vnějších oblastí Sluneční soustavy při pozdějších projektech. Výzkum vesmíru a pátrání po životě v něm je hlavním úkolem americké kosmické agentury. Na velkých ledových jupiterových měsících se nacházejí tři základní podmínky pro existenci života - voda, energie a potřebné chemické prvky. Snímky z Galilea prokázaly, že na Europě se nachází voda v tekutém stavu a dokonce v geologicky nedávné době pronikala na povrch a i nyní se vyskytuje poměrně nehluboko pod ledovým pokryvem.
4. Saturn 7
4.1. Cassini – Huygens Americko-evropská kosmická sonda Cassini-Huygens odstartovala 15. října 1997 a její cena je asi 3 miliardy USD. Ve čtvrtek 1. července 2004 provedla sonda brzdící manévr a dostala se tak na oběžnou dráhu kolem planety Saturn, díky zbrzdění se dostala na oběžnou dráhu, kde stráví výzkumem planety Saturn a sedmi jeho měsíců. Cassini před navedením na oběžnou dráhu Saturnu zjistila kratší dobu rotace Saturnu. Druhá největší planeta soustavy se kolem své osy otočí za kratší dobu, než když kolem něj počátkem 80. let prolétávaly Voyagery. Dne 14. srpna pak sonda objevila dva nové měsíce u Saturnu.Pokud se potvrdí jejích rozměry, šlo by patrně o nejmenší měsíce ve sluneční soustavě. Čtrnáctý den měsíce ledna vstoupil do dějin evropské kosmonautiky. Modul Huygens přistál po více než sedmileté pouti na Saturnově měsíci Titanu. Data putovala na Zemi přes sondu Cassini. Tok údajů trval více než čtyři hodiny a obsahoval mimo jiné 350 fotografií. Sonda potvrdila již dříve předpokládané domněnky. V květnu 2005 sonda Cassini pokračuje ve výzkumu Saturnovy soustavy. Nyní se podrobně zaměřila na prstence obří planety. Sonda zkoumá složení a tloušťku celkem sedmi prstenců. Sonda má celkem sedmkrát proletět okolo prstenců a vyslat směrem k nim rádiové signály. Tyto signály jsou následně přijímány na Zemi pomocí radioteleskopů. Jedním z hlavních úkolů sondy Cassini je odhalit původ prstenců, jenž je prozatím zahalen tajemstvím.
5. Uran Uran byl jako první planeta objeven dalekohledem. Zasloužil se o to 13.3.1781 William Herschel. Uran má pět velkých měsíců pozorovatelných ze Země. Roku 1986, 24. ledna se sonda Voyager 2 přiblížila na 81 000 km k Uranu. Sonda objevila magnetické pole planety, 10 nových měsíců a další prstence.
6. Neptun Existenci planety Neptun předpověděli dva astronomové - John Couch Adams a Urbain Jean Joseph Le Verrier. Vypočítali totiž polohy dosud neznámé planety z pozorovaných nepravidelností v oběhu planety Uran. Neptun má také prstenec, který se nachází 76 400 km od středu planety.
8. Pluto Pluto je nejmenší a nejvzdálenější planeta sluneční soustavy. Jeho oběžná dráha má největší excentricitu a největší sklon k rovině ekliptiky. Kvůli tomu se pochybuje, zda Pluto vůbec je pravou planetou a ne třeba uprchlý měsíc Neptunu. Jedinou planetou, která doposud nebyla navštívená žádnou sondou, což by se již brzo mělo změnit. V lednu 2005 odstartovala sonda New Horizons - Pluto-Kuiper Belt Mission.
Meziplanetární sondy 1. Voyager 1, 2 Cestovatel, poutník – tak zní český překlad názvu americké sondy Voyager. Voyager 1 odstartoval 5. září 1977. Vědecké výsledky: Obě sondy se zabývaly výzkumem sluneční soustavy – planet /Jupiter, Saturn, Uran, Neptun/ a jejích družic i meziplanetárního prostoru. U planet bylo hlavním cílem pořízení snímků jejích atmosféry. U měsíců sondy pořídily unikátní snímky a také velký počet měsíců objevili: tři u Jupiteru a Saturnu, deset u Uranu a šest nových měsíců u Neptunu. 8
Dalším úspěchem byl objev prstenců planety Jupiter, detailní studium prstenců Saturnu a objev velké temné skvrny planety Neptun. Na své palubě nesou sondy plaketu: „poselství pozemšťanů“, pro případ nalezení mimozemšťany. Na palubě je jako zpráva mimozemským civilizacím umístěn měděný pozlacený disk o průměru 305 mm s digitálním záznamem 115 obrázků v analogovém formátu, 55 pozdravů v různých jazycích světa a 35 různých přírodních i umělých zvuků a 27 záznamů hudby.
2. Sonda Genesis Americká kosmická sonda GENESIS byla vypuštěna do vesmíru 8. 8. 2001 pomocí nosné rakety Delta II. Jejím hlavním úkolem byl "sběr" částic tzv. slunečního větru, /tj. nabitých částic vyvrhovaných Sluncem do okolního prostředí/. Za tímto účelem byla sonda vybavena speciálními "lapači" z aerogelu. Sběr částic probíhal v tzv. Lagrangeově libračním bodu L1 soustavy Slunce-Země, který se nachází mezi Zemí a Sluncem, ve vzdálenosti přibližně 1,5 miliónu km od Země. V tomto místě se vyrovnávají gravitační síly Slunce a Země. Kosmická sonda může v tomto bodě (respektive na oběžné dráze kolem tohoto bodu) setrvávat poměrně dlouhou dobu. Rozbor zachycených částic a jejich srovnání se složením jiných těles poskytne vědcům důležité informace o složení zárodečné mlhoviny, ze které se před 4,6 miliardami roků utvářela naše sluneční soustava. Výzkum vzorků přispěje také k objasnění procesů v době vytváření planet a dalších těles sluneční soustavy včetně naší Země. Jedná se o první návrat tělesa se vzorky materiálu ze vzdálenosti za drahou Měsíce od přistání posádky Apolla 17 v prosinci 1972.
3. Sonda Deep Impact Ve středu 12.ledna 2005 v 19:47:08 SEČ vzlétlá raketa Delta 2 se sondou Deep Impact na palubě. Již několik minut po oddělení se na sondě rozevřel panel s fotovoltaickými články o ploše 7,5 m2 a za dalších pár minut se sonda natočila tak, aby na ně dopadalo co nejvíce slunečního záření. Sonda Deep Impact směřuje ke kometě Temple 1, což je její hlavní a zároveň jediný cíl průzkumu. Sonda by měla zkoumat složení komety v hloubce jednotek až desítek metrů. V podpovrchových vrstvách by se měl nacházet nedotčený materiál, ze kterého se formovala Sluneční soustava. Dopad Impactoru na kometu bude průletová část sondy sledovat pomocí dvou přístrojů – • High-Resolution Instrument (teleskop o průměru 30 cm, vybavený multispektrální kamerou a infračerveným spektrometrem, maximální rozlišení 2m/pixel) • Medium-Resolution Instrument (teleskop o průměru 12 cm, stejný jako na dopadové části, maximální rozlišení 10m/pixel), získaná data budou z průletové části odesílána po dobu 30 dnů od dopadu Impactoru na kometu.
4. Sonda Ulysses Evropská sonda Ulysses odstartovala 6. října 1990 a kolem Jupiteru prolétla 8. února 1992. Největší planetu sluneční soustavy využila ke gravitačnímu praku (a okrajově ke studiu plasmatu v okolí) – její hlavní úkol byl výzkum Slunce.
9
•
seznam použité literatury
http://mek.kosmo.cz http://portal.kosmo.cz http://www.nasa.gov Ilustrovaná encyklopedie, kol. autorů a konzultantů, redakce encyklopedický dům, spol. s r.o., 1995 Praha, vydáno ve 3 svazcích Dálkový průzkum Země, J. Kolář, nakladatelství Technické literatury, Praha 1990, 170 stran
•
seznam zdrojů s podobnou tématikou, méně významné zdroje
http://apple.webpark.cz http://apple.webpark.cz/utf/Apple/Astro/Pluto.htm http://www.nasa.gov/externalflash/nasa_gen/index.html http://www.deepimpact.umd.edu/ http://www.lib.cas.z/www/space.40
10
