Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Pedagogická fakulta Katedra výchov uměním Diplomová práce

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně Pedagogická fakulta Katedra výchov uměním

Diplomová práce Realizace výtvarného projektu – Jsem rád, že žiji právě zde (v krajině téměř pohádkové....)

Vypracoval: Heřman Žilík – Učitelství pro I. stupeň ZŠ - KS Vedoucí práce: Mgr. et Bc. Lenka Minaříková Místo a rok odevzdání: Ústí nad Labem 2013

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci s názvem Realizace výtvarného projektu – Jsem rád, že žiji právě zde (v krajině téměř pohádkové….) vypracoval samostatně s použitím úplného výčtu citací informačních pramenů uvedených v seznamu, který je součástí této práce.

V Ústí nad Labem dne: 13. 3. 2013

........................................................... Jméno a příjmení autora .

Poděkování

Za spoustu inspirativních podnětů, cenných rad, nesčetné připomínky a nezištnou pomoc při vypracování této práce děkuji pedagogům a výtvarníkům paní Mgr. et Bc Lence Minaříkové a panu Mgr. Aloisi Kračmarovi. Za pomoc při výběru vhodné literatury, často i její zapůjčení z vlastního archivu a dále za množství zajímavých postřehů děkuji děčínské historičce a archivářce paní Mgr. Haně Slavíčkové. Za spolupráci při realizaci samotného projektu děkuji paní Mgr. Zdeňce Rosendorfové,

paní Petře

Nedvědové a v neposlední řadě děčínské firmě Grafické studio a tiskárna Korselt & Rychnovský. Velké díky patří i mé životní partnerce Mgr. Jitce Lavkové a starému příteli Mgr. Josefu Gajdošovi, kteří mne kontrolovali a někdy i poněkud usměrňovali po stránce stylistické. Jitce též děkuji za velikou míru trpělivosti v soukromém životě.

autor práce: Heřman Žilík

Anotace Tato práce detailně popisuje realizaci výtvarně literárního projektu, který jeho autoři uskutečnili s dětmi prvního stupně základní školy. V průběhu více než půl roku se děti postupně velmi důkladně seznamovaly s místními pověstmi, které později výtvarně zpracovaly kombinovanou technikou. Svá díla ve finále představily veřejnosti na výstavě artefaktů, kterou uspořádaly na jílovském zámku. Cílem tvůrců projektu bylo v dětech přirozeným způsobem rozšířit a upevnit jejich znalosti o lokalitě, v níž žijí. Zároveň jsme chtěli aktivní činností dětí podpořit jistou míru patriotismu nejen v duších jich samotných, ale případně i v návštěvnících pořádané výstavy. K dosažení výše uvedených cílů jsme zvolili výtvarnou aktivitu, protože malování představuje pro děti přirozený vyjadřovací prostředek, který mívají bez výjimky rády. Dalo se tedy předpokládat, že se do projektu velice ochotně zapojí, což se nakonec také naplnilo. Sepsáním této práce autoři sledovali i svůj druhý cíl, kterým bylo přiblížit svoji činnost široké veřejnosti. Případně jsme doufali, že někomu z našich kolegů pedagogů poskytneme námět při plánování jejich práce.

Abstract This thesis provides a detailed description of an art-literature project that was carried out by the authors with a group of primary school students. In the period of more than six months the children were introduced to local folk tales which they later made into paintings processed in a combination of techniques. In the final stage, the artworks were presented at an exhibition that was held at Jilove Chateau. The aim of the project was to deepen and extend the children’s knowledge concerning the local area. By those activities we meant to stimulate a certain degree of patriotism in both the participants and the visitors of the exhibition. To reach those aims we chose art techniques, because they are a natural and popular means of expression with children. It could be expected, then, that the students would willingly participate. And the expectations were met. By writing this thesis the authors also pursued the goal of bringing their activities closer to the public. We also believe that our colleagues can draw inspiration for their future assignments.

Klíčová slova

o výtvarně-literární projekt o pověsti z Jílového o patriotismus o kombinovaná technika o projektové vyučování

Key words

o art-literature project o legends of Jilove o patriotism o combinated technique o project teaching

OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................................... 9 1.

TEORETICKÁ ČÁST ..........................................................................................................11 1.1.

PROJEKTOVÁ VÝUKA ....................................................................................................... 11

1.1.1.

Počátky projektového vyučování v celosvětovém kontextu ..................................... 11

1.1.2.

Pronikání projekt. vyučování do Československé .republiky..................................... 12

1.1.3.

Vymezení pojmu projekt. vyučování v současné .české škole ................................. 14

1.2.

POVĚSTI .......................................................................................................................... 15

1.2.1. 2.

Pověsti zdejšího kraje v literatuře........................................................................... 16

VYZNÁNÍ KRÁSÁM KRAJINY VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ A LITERATUŘE ...........................20 2.1.

MÍSTNÍ KRAJINA VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ ....................................................................... 20

2.1.1.

Ke krajinomalbě prostřednictvím vedut ................................................................... 21

2.1.2.

Josef Stegl – „ Malíř domova“. ................................................................................. 23

2.1.3.

Autoři přelomu 20. a 21. století............................................................................... 26

2.2. 3.

VYZNÁNÍ KRÁSÁM MÍSTNÍ KRAJINY V LITERATUŘE ......................................................... 27 EMPIRICKÁ ČÁST ............................................................................................................33

3.1.

KONCEPT PROJEKTU: ...................................................................................................... 33

3.2.

DŮVODY, KTERÉ NÁS VEDLY K USKUTEČNĚNÍ PROJEKTU ................................................ 34

3.3.

INSPIRACE ....................................................................................................................... 36

3.4.

REALIZACE SAMOTNÉHO PROJEKTU ............................................................................... 37

3.4.1.

Stanovení a vymezení cílů naší práce ....................................................................... 37

3.4.2.

Sběr pověstí a následná práce s nimi ....................................................................... 39

3.4.2.1.

SBĚR POVĚSTÍ ..................................................................................................................39

3.4.2.2.

NÁVŠTĚVA JÍLOVSKÉHO ZÁMKU ......................................................................................40

3.4.2.3.

KONZULTACE S KRONIKÁŘKOU MĚSTA ...........................................................................42

3.4.2.4.

SELEKCE POVĚSTÍ A VÝBĚR VÝTVARNÉ TECHNIKY............................................................44

3.4.3.

Vyrážíme do volné krajiny ........................................................................................ 47

3.4.4.

Úprava fotografií v grafickém editoru ..................................................................... 48

3.4.5.

Malujeme ................................................................................................................. 50

3.4.6.

Vernisáž výstavy našich prací na jílovském zámku .................................................. 55

4.

ZÁVĚR ............................................................................................................................58

5.

POUŽITÉ ZDROJE ............................................................................................................60

6.

SEZNAM PŘÍLOH: ...........................................................................................................62

8

ÚVOD

Nač hledati krásu v dáli, na dosah je krása zde.

„Proč by se Čech, který má právo s pýchou pohlížet na svou přírodními krásami tak bohatou vlast, neměl snažit vypsat, čeho bylo jeho rodným nivám při stvoření přáno rukou tak štědrou, ba místy až marnotratnou, když cizinci často upadají v opak a líčením nepříliš významných přírodních krás vyplňují tlustopisy? Leč stará zkušenost učí, že se doma leccos pěkného a jedinečného nedoceňuje, zatímco cizinu často neprávem tak obdivujeme a přeceňujeme. Tato známá zkušenost se víc než kde jinde projevuje v našich milých Čechách. Ať už je to hezká vlastnost národní povahy, vystižená slovy našeho velkého básníka a spisovatele Kollára: „ Není v nesmělých Čechách zvykem tropit povyk při každé příležitosti.“, či ať je to věc odsouzeníhodná, na niž si naši vlastenci po staletí naříkají, že totiž Čech snadno zapomene kvůli cizímu na vlastní, je v každém případě shora dotčený názor podložený a týká se krom četných jiných míst v Čechách i hojně navštěvovaného, nádherného a idylicky milého kraje, v němž se nachází českokamenické panství knížat Kinských, označován názvem ČESKÉ ŠVÝCARSKO; málo mých krajanů jej zná a pokud zaslechli jeho jméno, ani nevědí, kde by jej měli hledat. Oproti tomu však tento kraj, pokud leží na sousedním území saském, dochází plného ocenění a hodnocení v Prusku a jiných vzdálenějších státech.“1 Tolik slova, jejichž obsah a význam na mě silně zapůsobil. Slova, která mi byla inspirací k sepsání této práce.

Tento úryvek byl vybrán z knihy lesního knížecího adjunkta Ferdinanda Náhlíka, který působil na českokamenickém panství Kinských v 19. století. Ač tato slova vyšla v knižní podobě již před více než sto padesáti lety (původní vydání knihy v nakladatelství

1

NÁHLÍK, F. Průvodce po Českém Švýcarsku. Děčín: Vydavatelství Princip, 2003. str. 11

9

Julia Reinholda vyšlo v České Kamenici v roce 1864), jsem přesvědčen, že jejich odkaz je plně aktuální i v dnešní době. V době nadnárodního lobbingu, obchodních řetězců a obřích nákupních center, McDonaldů, nejrůznějších sociálních sítí a všech dalších podobných „vymožeností“ globalizace, kdy se naplno projevuje náš národní zlozvyk, za každou cenu neustále obdivně vzhlížet za hranice naší vlasti. A zároveň zcela nesmyslně přehlížet nebo alespoň zlehčovat vše dobré a hezké, co se v naší zemi nachází, nebo to co zde vzniklo či bylo za nemalého úsilí místních lidí vytvořeno. Z těchto podnětů ve mně uzrálo přesvědčení, že je nutné zabývat se tímto problémem blíže a že se mu lze věnovat i v rámci mých možností. Po zralé úvaze jsem se rozhodl koncipovat a posléze uskutečnit s dětmi na prvním stupni základní školy výtvarný projekt, který by jim zprostředkoval poznání a zároveň jim pomohl získat či upevnit si pozitivní vztah k místu, kde se většina z nich narodila a kde žijí. Jsem přesvědčen, že i kdyby se mi podařilo výrazněji zapůsobit byť jen na jednoho jediného žáka, bude má aktivita smysluplná. Celá diplomová práce čítá více než šedesát stran a je rozčleněna do šesti oddílů. V první části lze nalézt stručný nástin vývoje projektového vyučování v historickém kontextu a dále se lze seznámit s pověstmi zdejšího kraje, které se objevují v literatuře. Druhá část prezentuje umělce, kteří se ve své tvorbě, ať už ve výtvarném umění nebo v literatuře, nechali inspirovat krásami místní krajiny. Třetí nejobsáhlejší část popisuje krok po kroku realizaci celého projektu a to od jeho úplného počátku až k úspěšnému vyvrcholení celého podniku – vernisáži výstavy děl malých umělců. Závěrečné zhodnocení najdeme jak jinak než na úplném konci práce. Poté následuje seznam použitých zdrojů a přílohy.

10

1. TEORETICKÁ ČÁST

1.1. PROJEKTOVÁ VÝUKA Vzhledem ke skutečnosti, že prostředkem ke zdárnému naplnění celého našeho snažení byl výtvarný projekt, jeví se nám více než vhodné popsat na pár řádcích, co si pod pojmem projektová výuka vlastně představit. Co říkají o projektovém vyučování odborné pedagogické publikace.

1.1.1. Počátky projektového vyučování v celosvětovém kontextu Předně je třeba si uvědomit tu skutečnost, že projektové vyučování není ve školství žádnou novinkou. Jeho kořeny sahají totiž až za oceán, a to na samý počátek 20. století. Zrod projektového vyučování je zde spojen s americkou pragmatickou pedagogikou. „ Pro rozvoj projektového vyučování v Americe bylo rozhodující společenské prostředí počátku 20. století. Prudký rozvoj vědy, industrializace, urbanizace a demokratizace společenského života vyžadovaly novou dynamickou výchovu žáků, aby byli schopni obstát v měnících se podmínkách. Pro nové podmínky bylo třeba mladou generaci připravit jiným způsobem. V těchto podmínkách bylo neadekvátní využívat tradiční herbartovskou pedagogiku a začaly se objevovat nové pedagogické myšlenky, které odpovídaly novým společenským potřebám. Řešením se zdála být progresivní výchova, která se v USA začala rozvíjet od sedmdesátých let 19. století. Opírala se hlavně o myšlenky Rousseaua, Pestalozziho a Fröbela.“2

2

DVOŘÁKOVÁ, M. Projektové vyučování v české škole. Praha: Universita Karlova v Praze – ,,,,,,,Nakladatelství Karolinum, 2009. str. 9

11

Hlavním představitelem pragmatické pedagogiky byl John Dewey.

Ten

požadoval, aby vyučování bylo postaveno na široký a společensky důležitý základ tělesné práce, skutečného výkonu a výroby nějakého díla, které by byly spojené s poučením. Ve vyučování se proto postupuje od praxe k teorii. Dewey vychází ze skutečnosti, že člověk (žák) se ve svém okolí setkává s problémovými situacemi, které neumí vyřešit. Myšlení mu pomáhá tuto situaci objasnit. Cestou pokusů a omylů se nacházejí různá řešení. Je třeba zvážit, jaká řešení mohou být výhodná. Základní metodou řešení problémových situací je subjektivní praktická činnost, vlastní zkušenost. Řešení problémů je pro J. Deweye prostředkem, nikoliv cílem vyučování.

„Výrazným stoupencem Deweyovy pragmatické pedagogiky byl William Heard Kilpatrick. Prosazoval vyučovací metody založené na řešení problému a aktivizující obsah vyučování. Kilpatrick vyšel z Deweyova řešení problémů a vymezil projektovou metodu. Projektové vyučování je nejdůslednějším uplatněním Deweovy teorie pragmatické pedagogiky. W. H. Kilpatrick reagoval na požadavky demokratické a průmyslové společnosti a v projektovém vyučování zdůrazňoval praktičnost výchovy a její sociální význam.“

3

Kilpatrick požadoval, aby projekty měly úzký vztah k životu žáků a k jejich

potřebám, měly být pro žáky smysluplné. Projektové vyučování však Kilpatrick považoval více za prostředek k výchově charakteru a osobnosti, než za metodu rozvíjení poznatků.

1.1.2. Pronikání projekt. vyučování do Československé .republiky Do Evropy, a tedy i do Československé republiky pronikala progresivní výchova hlavně ve třicátých letech 20. století. V této době se projektové vyučování začalo uplatňovat zejména na obecných a měšťanských školách. Významným východiskem

3

DVOŘÁKOVÁ, M. Projektové vyučování v české škole. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství ...Karolinum, 2009. str. 12

12

při výběru témat byl vztah k regionu. Děti se učily obecné pojmy na jevech, které znaly ze svého vlastního okolí. „Učitelé chtěli, aby žáci získávali nejen teoretické vědomosti, ale na základě vlastní individuální praxe hlavně praktické zkušenosti. Za ideální se považovaly takové situace, které vyplynuly z přirozeného běhu událostí zcela spontánně. Na jedné straně vedly k mimořádné aktivitě žáků, kteří věnovali řešení problémů i svůj volný čas, na druhé straně se právě tyto projekty dostávaly do hlubokého rozporu s potřebou systematičnosti a posloupnosti. Žáci někdy řešili problémy, jež nemohli ve svém věku zcela pochopit. Přestože daný problém viděli v širokých souvislostech, unikala jim jeho podstata. Proto se postupně více uplatňovaly projekty, které připravil učitel. Jeho hlavní snahou bylo motivovat žáka tak, aby úkol řešený v projektu vzal za svůj.“4 V USA kritika vyučování uspořádaného do systému izolovaných předmětů vedla k hledání jiného uspořádání vzdělávacího obsahu. Místo předmětů se objevila témata, problémy, samostatné úkoly. V Evropě se vzhledem k základům evropské vzdělanosti hledal určitý kompromis, učitelé vytvářeli projekty v rámci jednotlivých předmětů nebo skupin předmětů.

K hlavním

propagátorům progresivní výchovy, potažmo projektového vyučování v našich zemích patřili například

J. Úlehla, V. Příhoda, A. Grác, S. Vrána či K. Spalová. „Poslední tři

jmenovaní uvádějí pozitiva projektové metody: přirozenost námětu práce, životní vztahy, spontánní zájem žáka, vlastní úsilí žáka, osobní odpovědnost žáka, vytrvalost v překonávání překážek, snaha splnit cíl, uspokojení z vlastní práce, využití získaných poznatků. Projektová metoda plní cíle vzdělávací i cíle výchovné, rozvíjí odpovědnost, vůli, vnitřní motivaci. Zároveň ale tito představitelé nepřehlížejí negativa. Konstatují, že zavádění projektové metody může narušit osnovy a strukturu dosavadních předmětů. Projektové vyučování nemůže nahradit systematické předmětné vyučování. Projektová metoda je náročná pro učitele, neboť od něj vyžaduje velké znalosti a dovednosti, které přesahují jeho obor.“5

4

Tedy názory, které ač jsou téměř sto let staré, nepozbývají

TOMKOVÁ, A., KAŠOVÁ, J., DVOŘÁKOVÁ, M. Učíme v projektech. Praha: Portál, 2009. str. 12

5

DVOŘÁKOVÁ, M. Projektové vyučování v české škole. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství ,,,Karolinum, 2009. str. 36

13

na aktuálnosti ani v dnešní době. A právě této problematice, totiž vymezení pojmu projektové vyučování v současné české škole, se budeme věnovat na následujících řádcích.

1.1.3.

Vymezení pojmu projekt. vyučování v současné .české škole

Projektové vyučování se znovu objevuje v české škole po více než padesátileté pauze v posledních dvou dekádách dvacátého století. Jeho návrat zpočátku vychází především z potřeb pedagogů, zejména z jejich úsilí o změnu školy a zlepšení motivace žáků. Z počátku devadesátých let činilo kantorům velké obtíže zařadit projekty do učebních plánů. V tomto směru působilo příznivě vydání vzdělávacích programů Obecná škola a Národní škola, které respektovaly úpravu učebních plánů či rozvrhu hodin. Projektovému vyučování vychází vstříc uzákonění rámcových vzdělávacích programů. Ve školních vzdělávacích programech se pak projekty stávají legitimním prostředkem pro naplnění současných vzdělávacích cílů.

„Projektové vyučování je úkolem žáka, za který přebírá plnou odpovědnost, přímo, logicky a systematicky směřuje od motivace, mapování a třídění přes řešení ke konkrétnímu produktu. Projektové vyučování může vycházet z jednoho předmětu, ale obvykle integruje poznatky z předmětů různých.“6 U projektového vyučování je nejpodstatnější podmínkou motivace žáka, který by měl úkol přijmout za vlastní. Nutná je touha žáka bezpodmínečně vyřešit daný problém a celý projekt dovést do konečné fáze, tedy úspěšně završit vytvářený produkt. Žák průběžně volí z nabízených možností, vybírá patřičné zdroje informací, sám si určuje časový harmonogram jednotlivých prací, vybírá materiály, pomůcky a samozřejmě i své spolupracovníky. Při projektovém vyučování je podstatné, aby žáci měli pevně zafixovány určité pracovní návyky. Musí být samostatní,

6

TOMKOVÁ, A., KAŠOVÁ, J., DVOŘÁKOVÁ, M. Učíme v projektech. Praha: Portál, 2009. str. 14

14

dokáží se individuálně učit, znají různé metody práce, dokáží posoudit věrohodnost zdrojů informací a mají naučené jisté sociální návyky, zejména dokáží účelně spolupracovat a komunikovat. Učitel projekt naplánuje, hledá témata, která by mohla být vhodná – jsou dětem z nějakého důvodu blízká. Učitel vystupuje v rovině konzultanta a zároveň žáka podporuje v motivaci, podněcuje jeho zájem. Velký společenský význam mají projekty zaměřené na řešení veřejných problémů obce. Žáci bývají obvykle vysoce motivováni, protože se zabývají reálným problémem s reálnými možnostmi řešení. Cítí hlubokou míru zodpovědnosti za výsledek své práce. „Projektové vyučování může být jedním z můstků propojujících život školy se životem obce, města, širšího společenství. Pokud téma přesahuje stěny školy, není neobvyklé, že se do projektu zapojí i lidé z okolí – ti, kteří mohou být dětem v jejich zkoumání nápomocni ať již informacemi nebo pomocí s materiálním zabezpečením.“7 I přes reálné obtíže, které mohou nastat, například to, jak přijmou odpovědné instituce způsob řešení daného problému dětmi, musí být takováto kooperace pro obě zainteresované strany bezesporu přínosem.

1.2. POVĚSTI Pověsti se stejně jako pohádky vypravují už od nepaměti. Prostí lidé jejich prostřednictvím unikali v těžkých dobách z nelehké reality všedního dne do tajuplného a kouzelného světa nadpřirozených bytostí, kde dobro často vítězilo nad zlem. „Mnohdy se také ve vyprávění pověstí odráží odvěká snaha člověka najít zdůvodnění jevů a úkazů, které si neuměl vysvětlit.“8 V mluvené formě si je lidé předávali z generace na generaci, a tak se jejich obsah v průběhu času často různě měnil, překrucoval a někdy hodně odkláněl od původní podoby. Avšak alespoň něco pravdivého lze najít snad v každé pověsti. Hodně zjednodušeně lze říci, že pověst představuje literární útvar, jehož děj je vždy vázán

7

KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha: Portál, 1997. str.51

8

FRIDRICH, R. Modroret Děčín : Společnost přátel města Děčína Amici Decini : Státní oblastní archiv ,,,v Litoměřicích, pobočka Děčín, 2008. str.5

15

ke konkrétnímu místu a je alespoň z části pravdivý. Ale můžeme se vyjádřit daleko výstižněji. „Pověst je příběh („půl pravda, půl smyšlenka“), ve kterém se prolíná realita vždy s určitou mírou fantazie, která ji dotváří. Srovnáme-li pověst s lidovou pohádkou, je pověst více spjata s časoprostorovou určeností, ve které se vyprávění odehrává, a vyznačuje se převážně jednomotivickou narací. Historicky hodnověrné mohou být místo, čas pověsti, postavy, které se tak zdůvěrňují a transformují „informaci“ pro budoucí pokolení. …….….. Celkově je pověst vyprávěním, ve kterém snaha o hodnověrnost příběhu převažuje, osciluje tak mezi žánry (pohádkou, legendou, knížkami lidového čtení, vzpomínkovými vyprávěními, anekdotou aj.).“9 Tolik pár slov na úvod kapitoly a nyní bychom rádi připomenuli pověsti, které mají blízký vztah buď přímo k Jílovému nebo k jeho blízkému okolí.

1.2.1. Pověsti zdejšího kraje v literatuře Přímo

o

pověstech,

které

se

odehrály v Jílovém, vypráví svazek Pověsti z městečka v Údolí sov, na které ještě ani nestačila řádně zaschnout tiskařská barva. Slavnostní křest knihy proběhl v září tohoto roku

10

. Dílo nabízí čtenáři dvacet pověstí

přímo z Jílového a jeho nejbližšího okolí. Publikace je originální po stránce jejího výtvarného

provedení,

respektive

jejího

autora. Ten totiž není jeden, jak tomu bývá zvykem. Všechny ilustrace, které doprovází text, jsou dílem žáků zdejší základní školy. Paní Petra Nedvědová, která místní pověsti Obrázek 1 - Obálka knihy jílovských pověstí doplněná o ilustraci Klárky ze třetí třídy (9 let a 5 měsíců), technika pastelky, orig. 30x21 cm. 9

ČEŇKOVÁ, J. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. str. 99

10

Kniha byla vydána v roce 2012

16

sbírá, přepisuje a archivuje, se rozhodla je vydat v knižní podobě. Vybrala ty pověsti, o kterých byla přesvědčena, že by v knize rozhodně neměly chybět. Poté společně s panem Heřmanem Žilíkem, který byl členem realizačního týmu a v projektu zastupoval zdejší základní školu, požádali její pedagogy, zdali by nechtěli se svými dětmi text pověstí doprovodit ilustracemi. Děti se svými vyučujícími se úkolu zhostili nesmírně zodpovědně a vzniklo obrovské množství artefaktů – téměř 400 kusů (viz obr. 1 a 2)11. Odbornou porotu pak čekal nezáviděníhodný úkol, vybrat ze všech těchto děl jejich omezené množství, které by se do nově vznikající publikace vůbec vešlo. Nicméně je třeba říci, že se jim to povedlo na výbornou. Kniha je z tohoto pohledu nejen originální, ale zároveň vnáší

do

příběhů

prostřednictvím

dětského pohledu úplně novou dimenzi. Další

pověsti

z Jílového,

konkrétně Ohnivé písmo, Francouzský poklad, Hraběcí strašidlo a Bludné koření, najdeme v doposud nejobsáhlejší sbírce pověstí a bájí děčínského kraje Zlaté listí od Dagmar Dvořákové. Ačkoli toto dílo vyšlo v nákladu 15 500 výtisků,

poměrně

brzy

se

stalo

vzácností. Kniha vyšla již v roce 1977 a

ilustroval

Domníváme

ji se,

Vladimír že

Komárek.

jeho

jasný,

jednoduchý a přímočarý výtvarný projev báječně ladí s poměrně strohým jazykem pověstí. Obrázek 2 - Ukázka jedné stránky z knihy Pověstí z městečka v Údolí sov; pověst Hraběcí strašidlo doplnil o ilustraci sedmiletý Kája – žák 1. třídy (7 let a 3 měsíce), pastelky, orig. 30 x 21 cm

11

Obrázky 1 a 2 - NEDVĚDOVÁ, P. Pověsti z městečka v Údolí sov. Ústí nad Labem: MAS Labské skály,

....2012. obr. 1 obálka knihy a obr. 2 str. 20

17

Děčínskému básníkovi, výtvarníkovi, překladateli z němčiny a též sběrateli pověstí Radku Fridrichovi vyšla v roce 2008 poměrně obsáhlá sbírka pověstí z Děčínska Modroret. V části věnované obci Jílové nalezneme sedm pověstí: O zbloudilých mužích, O silákovi Šichlkolovi, O Koňské hlavě, Černá čuba, Kozodoj, O Vlašském Danielovi a Bludné koření. Přičemž s výjimkou posledně jmenovaného Bludného koření jsme se s žádnou z těchto pověstí nesetkali ani v jedné sbírce, které jsme měli v ruce. Knihu ilustroval akvarelovými barvami děčínský výtvarník Petr Kříž. Příběhy Pohádkový obr, Tisovské stěny a Divoký lovec najdeme v Severočeských pověstech od Jaroslava Františka Urbana. Tato kniha byla vydána v Praze již v roce 1923. Najdeme zde téměř sedmdesát pověstí a ilustracemi ji doplnil akademický malíř František Fišer. Ještě ve dvou knihách jsme dohledali po jedné pověsti z Jílového. Jednou je sbírka Uhlíř a poklad od pana Oldřicha Lichtenberga. Výtisk, který se nám dostal do ruky, je druhé vydání z roku 199612. V knize najdeme téměř padesát pověstí většinou z České Kamenice či jejího nejbližšího okolí. Ale nalezneme zde i vyprávění z míst poněkud vzdálenějších. Odkud nám prozradí jejich názvy: Poklad na Tolštýně, Bílá paní na Tolštýně nebo Příběhy o trpaslících z Tiských skal. Jednotlivé pověsti jsou doplněny šesti barevnými a velkým množstvím černobílých ilustrací Jitky Šobrové. A druhý příběh z oblasti Jílového jsou Loupežníci z Blankenštejna, který patří mezi čtrnáct pověstí v knize Labská královna z roku 1996 od autorů Daniely Nechanické a Zdeňka Havránka s velice působivými ilustracemi Michala Nováka. V našem výčtu rozhodně nesmí chybět knížka pověstí a pohádkových příběhů z kouzelného prostředí Lužických hor Kytlický vodník od Jana Rysky. Ve vydání z roku 1995 nalezneme pouze jedinou ilustraci a to roztomilého vodníka, který zdobí obálku knihy. Domníváme se, že alespoň kvůli dětskému čtenáři by si kniha zasloužila ještě několik půvabných obrázků malířky Evy Frantové. Dále jistě stojí za zmínku ještě dvě knihy pověstí, které sice také již přímo nekorespondují s městem Jílové, ale jejich příběhy

12

kniha byla poprvé vydána roku 1958

18

se odehrávají relativně blízko. Jednou z nich jsou pověsti z Polabí Čert a mlynář od již jednou zmiňovaného autora Oldřicha Lichtenberga. Kniha z roku 2008 je doplněna o ilustrace Jaroslava Dohnala. Druhým titulem je Rumburský skrojek pohádek, pověstí a příběhů od Františka Nečáska, vydaný v roce 1963. Knihu, čítající téměř čtyřicet příběhů, ilustroval František Patočka. Přestože se nejedná o knihu pověstí, rádi bychom na úplný závěr zmínili publikaci Poslední čert od Františka Kvíze. Jedná se o sbírku deseti pohádek z Českého Švýcarska. U této knihy nás totiž nesmírně

zaujalo

její

výtvarné

zpracování. Knihu velmi zdařile doplnila barevnými

ilustracemi

paní

Jolana

Novotná. Co nám však imponovalo nejvíce, je úvod ke každé pohádce. Nad krátkým popisem místa, kde se daný příběh

odehrává,

najdeme

fotografii

od Zdeňka Patzelta. A do každé této fotografie vstoupila svými akvarelovými pastelkami paní Novotná. Ilustrátorka do jednotlivých snímků velice citlivým způsobem zakomponovala vodníka, vílu, hada či jinou postavu, která do dotyčné pohádky patří (obr.3)13. Nutno přiznat, že právě tato kombinovaná technika nám byla Obrázek 3 - Knihu pohádek Poslední čert společně obohatili po výtvarné stránce fotograf Zdeněk Patzelt a malířka Jolana Novotná

13

jednou z největších inspirací k realizaci našeho výtvarného projektu.

KVÍZ, F. Poslední čert. Praha: Granit, 2009. str. 20. ISBN 978-80-7296-070-8

19

2. VYZNÁNÍ KRÁSÁM KRAJINY VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ A LITERATUŘE V Česku obecně se můžeme pyšnit neobyčejnými krásami přírody. Krajina je zde téměř všude velmi přitažlivá a tento fakt navíc ještě umocňuje skutečnost, že je nesmírně různorodá. Je až s podivem, vzhledem k nevelké rozloze naší vlasti, kolik zde můžeme najít zcela odlišných přírodních celků. Všechny mají své kouzlo, jedinečnost a jsou nesmírně půvabné. A je dobře, že jsme si toho jako národ většinou vědomi. Někomu stačí se jen tak pěšky či na kole toulat krajinou, rozhlížet se a kochat jejími krásami. Zkrátka nechat krajinu na sebe „pouze“ působit. Jsou mezi námi i tací, kterým to nestačí. Mají nepřekonatelnou potřebu a zároveň i schopnost se o své dojmy podělit s ostatními. Jsou to umělci. Malíři, kreslíři, spisovatelé a další. A my se na následujících stránkách podíváme na ty, kterým učarovala oblast Děčínska a nechali se inspirovat ve své tvorbě právě krásami zdejší krajiny.

2.1. MÍSTNÍ KRAJINA VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ Pojďme se nyní na toto téma podívat chronologicky od první poloviny 18. století do současnosti. Nehodláme zde mapovat situaci od úplného počátku, což by bylo zřejmě nesmírně složité a pro naši potřebu poněkud nadbytečné. Chceme

na tomto místě

prezentovat jistý přehled umělců, kteří v průběhu posledních přibližně sto padesát let zaznamenávali místní krajinu. A rádi bychom zde představili zejména ty, kteří měli ke zdejšímu kraji nějakým způsobem blíže. Ty výtvarníky, kterým půvaby zdejší krajiny více či méně učarovaly.

20

2.1.1.

Ke krajinomalbě prostřednictvím vedut

První umělci, které zde zmíníme, jsou autoři takzvaných vedut14. Ale vezměme to úplně od začátku. Veduta jako nový druh umění se objevuje někdy koncem 15. století a její kolébkou bylo Nizozemí, Německo a Itálie. Zpočátku však nebylo na veduty pohlíženo ani tolik jako na umělecká díla. Byly vnímány spíš jako prostředek umožňující šíření poznání. Nejprve se jednalo hlavně o vyobrazení měst. Jednalo se o souběžnou práci jakéhosi kartografa a výtvarníka v jedné osobě. Z důvodů snadné reprodukce a příznivější ceny měly veduty zpočátku spíše grafickou podobu. Hlubší uměleckou dimenzi získává tvorba teprve později, kdy na plátnech začíná převažovat ruka výtvarníka nad rukou kartografa a artefakty tím získávají umělečtější rozměr. V průběhu devatenáctého století se veduty dostávají na stránky prvních tištěných turistických průvodců. Jistou měrou na volbu objektu působí právě se probouzející patriotismus.

„Škály motivů obrázků se dotklo

i ožívající vlastenectví: vyhledávají se objekty nejen přírodovědně zajímavé, ale i takové, co v sobě nesly odraz dějin země. V Čechách vznikají sbírky pohledů na hrady, zámky, tvrze a jiné historicky cenné objekty. Nejinak tomu bylo i za hranicemi. V naší oblasti však kralují pohledy plné skal a lesních zákoutí.“15 Za pomyslného otce vedut zdejšího kraje je považován Adrian Zingg (1734 – 1816), významná osobnost, která na dlouhou řadu let ovlivnila tvorbu mnoha krajinářů a to i u nás, v Čechách. Mezi jeho žáky patřili další výborní krajináři, z nichž si neodpustíme jmenovat právě tyto osobnosti: Carl August Richter, jeho syn Adrian Ludwig Richter, J. Adolph Darnstedt, Johann Carl August Richter, Johann Philipp Veith, Carl a Friedrich Wizani a mnoho dalších. Výše již zmiňovaný malíř Adrian Zingg a rytec Anton Graff - Švýcaři, kteří spolu s dalšími odborníky pracovali koncem 18. století na rekonstrukci Drážďanské galerie. Ve volných chvílích podnikali výlety do okolí, především k česko–německé hranici. Zdejší krajina jim učarovala, protože jim připomínala

14

veduta – portrét konkrétní krajiny

15

STEINOVÁ, N. Veduty Českosaského Švýcarska. Děčín: Okresní muzeum Děčín, 1999. str. 19

21

rodný kraj. Nazvali ji tedy Saské Švýcarsko. Jejich přirovnání se vžilo a později bylo upraveno na pojmenování Českosaské Švýcarsko.16 Mezi autory druhé poloviny 19. století můžeme zařadit Johanna Linsera, který přišel do Čech z Imstu v severním Tyrolsku a usadil se v Děčíně. Linser se obzvláště rád toulal spletí starých Rybářských uliček s původní zástavbou (nacházející se v prostoru východně od dnešního Tyršova mostu, které bohužel nepřečkaly expanzi panelových bloků z šedesátých let 20. století), zašel si i do Dlouhé, Kostelní či Mlýnské ulice. Právě z těchto toulek vznikla kolekce záběrů historicky zajímavých městských partií. Náměty i způsobem provedení se Linserovým akvarelům blíží dílo děčínského litografa Josefa Dörreho, kterému taktéž učarovaly „uličkové“ motivy. K dalším umělcům této doby patřil August Frind (1852 – 1924). Malíř, básník a spisovatel z Krásné Lípy. Je znám jako autor portrétů, žánrových obrazů a zátiší. Kdo by však měl možnost zalistovat jeho skicáři, snadno pochopí, jak silný měl Frind vztah ke svému rodišti. Jeho skicáře ukrývají velké množství pohledů z okolí – nejčastěji samozřejmě rodné Krásné Lípy, ale i Kyjovského údolí, motivy kopců Studence, Jedlové, či Růžovského vrchu. Mezi vedutisty se řadí i Karel Šrámek (1900 – 1957). Na více jak sedmi stech akvarelech zůstaly zachovány podoby ať už jednotlivých památek: smírčích křížů, božích muk, kapliček, zvoniček, náhrobků apod., ale i ucelených pohledů na města, skalní útvary a krajinu. Přestože Šrámek žije v době panování fotografie, drží se staré cesty vedutistů. Putuje krajinou, v terénu si pořizuje tužkové záznamy s poznámkami o barevnosti v jednotlivých částech kresby tak, jak to bývalo možné nalézt dříve v přípravných skicách obrazů. Jako posledního z malířů přelomu devatenáctého a dvacátého století, kteří zvěčňovali okolní krajinu, uvedeme Igneze Karla Weigela (1877 – 1944). Narodil se jako syn nádeníka z Labské Stráně a i přes velmi skromné finanční zázemí odešel na doporučení svých učitelů na Akademii do Prahy. Stal se žákem Vlado Bukovace. A protože měl rád krajinu, ve které žil, maloval vše, co se naskytlo – jednotlivá selská stavení, sochy, školu, hospůdky, stromovou alej, Edmundovu soutěsku, květy na hřbitově…. Bohužel mnohé z jeho obrázků shořely při požáru rodného domku. Třicátá léta – léta inflace jsou pro Ignaze Weigela krutá. Musí se rozloučit s touto

16

SCHEUFLER, P., JOZA, P. České Švýcarsko. Praha: nakladatelství Miloš Uhlíř – Baset, 2006. str. 6

22

krajinou a jít pracovat do obchodu svého tchána v Bad Schandau. Pro malování mu zbyly jen řídké chvilky volna. Z této krajiny se odchází jen těžko, ale Ignaz Weigel se sem nakonec vrátil. V prosinci 1944 byla jeho mrtvola převezena po Labi proti proudu zpět do Arnoltic, kde byl Weigel nakonec pochován. V krajině, kterou měl tak rád.

2.1.2. Josef Stegl – „ Malíř domova“. Jen málokterý umělec byl svou tvorbou i svým srdcem natolik spjat s krajinou Děčínska, jako malíř Josef Stegl (obr.4)17. Rádi bychom tomuto umělci, kterému se také říkalo „ Malíř domova“, věnovali na následujících řádcích poněkud více prostoru, protože on si to rozhodně zaslouží.

Protože se mladý Stegl nehodlal smířit s pouhým

mechanickým

přejímáním

řemeslných

dovedností a velice se toužil stát krajinářem, rozhodl se doplnit si umělecké vzdělání sám. V letech 1912 – 1913 absolvoval kurz, nazývaný „Otevřený kresličský a modelérský sál“. Státní řemeslnická škola v Děčíně, pod jejíž záštitou kurz probíhal, zaměstnávala v té době celou řadu akademicky vzdělaných učenců. Výuka celé řady uměleckých řemesel probíhala tedy na poměrně vysoké úrovni. Později v Brémách se věnoval

studiu

malířství

na

Státní

umělecko-

průmyslové škole v oborech anatomie, akt a dějiny

Obrázek 4 - Josef Stegl

umění. Stegl povětšinou pracoval v různých městech jako

17

JOZA, P. Josef Stegl – Osud děčínského malíře. Děčín – Nördlingen: Iniciativa pro děčínský zámek,

........Heimatverband Kreis Tetschen – Bodenbach e V. , 2011. str. 5. ISBN 978-80-260-0009-9

23

scénograf a malíř divadelních dekorací a pokud to šlo, doplňoval si průběžně svoje výtvarné vzdělání.

Obrázek. 5 – Pohled na Vrabinec od Josefa Stegla, olej na plátně 95x75 cm, 1933 ( ze sbírek Muzea v Děčíně)

V roce 1927 se Josefu Steglovi splnil jeho životní sen a ve svých dvaatřiceti letech se odhodlal nastoupit na vytouženou dráhu svobodného umělce – krajináře (obr. 5)18. Doba mu v tomto byla nakloněna. V konjunktuře dvacátých let přišla řada lidí k penězům a byla ochotna je utrácet za umění. A byly to právě Steglovy náměty, o které byl mezi zákazníky zájem. Umělec se tedy mohl plně a bezstarostně věnovat své milované práci. „Ve své tvorbě se Josef Stegl cele upsal krajinomalbě a výběrem námětů demonstroval jako nikdo jiný sepjetí se svým rodným krajem. Na svých obrazech

18

Obraz je ze sbírek Muzea Děčín a je publikován za jejich laskavého svolení.

24

zachycoval především své rodné město Děčín a labské údolí od Dolního Žlebu až k Litoměřicím, tedy kousek země, kde se romantik Stegl cítil být doma a který miloval. Malíř netoužil podnikat studijní cesty do cizích zemí, jako to dělali jiní umělci. Svou inspiraci hledal doma a nutno podotknout, že s velkým úspěchem.“19 Steglovu romantickému naturelu byly velice blízké daleké výhledy na prosluněnou kopcovitou krajinu Českého středohoří. Malba architektury se v jeho tvorbě neuplatňuje v takové míře. Přesto vytvořil autor úctyhodné množství děl s motivy nejrůznějších zákoutí měst nejen na Děčínsku (obr 6; str. 25)20. Svoji lásku a sounáležitost k rodnému kraji Josef Stegl zdůrazňoval i signaturou, jež svá díla podepisoval. Za své jméno vždy připisoval Tetschen a pokud pracoval pro české zákazníky, pak českou variantu Děčín. Je tedy ironií osudu, že právě on, který Děčín a zdejší krajinu miloval jako málokdo, byl nucen 21. června 1945 své město navždy opustit.

S malířem Josefem Steglem se rozloučíme prostřednictvím citace několika řádků , které jeho život i dílo poměrně zdařile vystihují: „To co činí Steglovu tvorbu jedinečnou, ale není volba námětů. Je to nezaměnitelná barevnost a nálada pláten. Současníci o něm ne náhodou mluvili jako o slunečním malíři, či malíři pohody. Josef Stegl byl dobrý, klidný a skromný člověk, který velmi miloval svůj rodný kraj. A právě svou dobrotu, skromnost, klid a lásku přenášel také do svých krajinomaleb. Jeho obrazy nekladou divákovi žádné otázky, neřeší žádné společenské problémy, neobsahují žádná dramata. Jsou bezkonfliktní a vyjadřují mír a pohodu. V naprosté většině případů ukazují severočeskou, především

19

JOZA, P. Josef Stegl – Osud děčínského malíře. Děčín – Nördlingen: Iniciativa pro děčínský zámek, ,,,,,Heimatverband Kreis Tetschen – Bodenbach e V. , 2011. str. 22 20

Obraz je ze sbírek Muzea Děčín a je publikován za jejich laskavého svolení.

25

polabskou krajinu jako prosluněný a krásný kousek země, krásný a idylický, ale ne idealizovaný“.21

Obrázek 6 - Pohled na děčínský přístav od J. Stegla, olej na plátně 41x32 cm, 1934 (ze sbírek Muzea v Děčíně)

2.1.3. Autoři přelomu 20. a 21. století Na závěr bychom si dovolili zmínit několik umělců, jejichž tvorba zasahuje až do současnosti. Jedním z nich je dnes již téměř devadesátiletý akademický malíř Břetislav Kment, který se narodil v roce 1924. Je znám především jako autor kreseb děčínských městských motivů.

Kromě vlastní kresby a malby zdejší krajiny se věnoval též

pedagogické činnosti. Vyučoval v Děčíně kreslení.

21

JOZA, P. Josef Stegl – Osud děčínského malíře. Děčín – Nördlingen: Iniciativa pro děčínský zámek, ....Heimatverband Kreis Tetschen – Bodenbach e V. , 2011. str. 26

26

Dalším akademickým malířem, který se věnoval místní krajině, je Petr Menš, syn Josefa Menše. Narodil se

roku 1943 v Mladé Boleslavi. Gymnázium již absolvoval

v Děčíně a poté studoval u profesora F. Muziky na VŠUP v Praze. Zprvu se věnoval převážně užité grafice – plakátu, poté se věnoval malbě lehce surrealistického ladění. V sedmdesátých letech se nechal inspirovat krajinou Českého středohoří. Jeho malba představovala lyrickou oslavu zdejší krajiny, přičemž kladl důraz na výtvarnou metaforu. Od roku 1997 je Petr Menš výtvarným vedoucím oddělení malování a leptání skla na SUPŠS v Kamenickém Šenově. Na tomto místě nemůžeme nezmínit jméno Václava Pižla (obr. 7)22. Ten se narodil v Kaplici roku 1927. Výtvarně se vzdělával soukromě. Je děčínským nestorem malířského umění, oblíbeným

u diváků

pro své jasně formované a mile hebké pastely s náměty z města Děčína nebo jeho blízkého okolí. Václav Pižl je členem děčínského výtvarného sdružení STO (Spolek Tvůrčích Optimistů)

Z LEDU

VEN

a

Sdružení

severočeských výtvarníků SPOLU. Obrázek 7 - děčínský výtvarník Václav Pižl

2.2. VYZNÁNÍ KRÁSÁM MÍSTNÍ KRAJINY V LITERATUŘE Pan František Náhlík popisuje v úvodním citátu velmi emotivním způsobem půvaby Českého Švýcarska a jeho blízkého okolí. Nutno přiznat, že zcela oprávněně. Zdejší krajina je opravdu překrásná. Je nesmírně různorodá a pestrá. Najdeme zde

22

KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2003

,,,,,,,,,,(XI. Pau – Pop). Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2003. str. 225. ISBN 80-86171-16-7

27

roztomilé vesničky s chaloupkami přilepenými k pískovcovým skalám nebo stavení úplně osamocená krčící se pokorně uprostřed podhorských luk. Vesničky, jako by je sám pan Lada namaloval. Jsou tady ale i nekonečné hvozdy plné zvěře, kde můžete bloudit celé dny, aniž byste potkali živáčka. Místa, odkud průzračné vody odtékají beze svědků skalnatými roklemi za hranice země. Je to krajina prošpikovaná pískovci. Někde najdete osamocené pískovcové bloky či věže, jinde příroda vytvořila celá skalní města. Zkrátka jsou to končiny, které okouzlily mnohé. Ať už to byli lidé, kteří sem přijeli na čas pracovat nebo na výlet. Či místní obyvatelé, kteří zde trvale žili a žijí a jimž zdejší krajina přirostla k srdci. V literatuře lze logicky najít mnoho vyznání tomuto kraji. Vynechejme nyní současníky pana Náhlíka z dob romantismu. Jejich vyznání, při vší úctě ke všem těmto pánům, by na dnešního čtenáře jistě působila poněkud zkostnatěle a jaksi nepatřičně. Podívejme se raději blíže na současné autory, jejichž slova nezní o nic méně vznešeně, jejich chvála zdejší krajiny je stejně upřímná, ale jejich podhled je aktuální a tudíž nám bude bližší.

Obdiv k místní malebné krajině lze najít jak v beletrii, tak i v poezii. Nezaujatě ji vychvalují i autoři nesčetných odborných publikací či turistických průvodců. Někdy nám v úvodu knihy chce autor osvětlit fakta a okolnosti, jež je k prostudování jeho publikace dobré znát a pochopit „Vydáme se společně na Děčínsko a Českolipsko, do oblasti výjimečných přírodních krás. Do kraje jakoby rozetnutého tokem Labe, jehož vody těsně před opuštěním Čech rozmnožuje poklidně se vinoucí řeka Ploučnice i divoce si cestu probíjející říčka Kamenice. Do kraje bizarních skalních měst, v nichž podobně jako v moderních lidských sídlech najdeme kolmé stěny, vysoké věže, tunely i odvážně klenuté oblouky mostů. Do kraje sice nepříliš vysokých, ale zato do pestré škály zformovaných a majestátně vyhlížejících vrcholů. A v neposlední řadě také do kraje nádherných a vpravdě jedinečných výhledů. ………. Není divu, že krajina tak bohatě obdarovaná krásami přírody byla mezi těmi vyvolenými, kam v dobách vrcholícího romantismu

28

na začátku 19. století přicházeli první novodobí poutníci.“23 Takto nám nastiňuje v úvodu své knihy půvaby zdejší krajiny profesor Technické univerzity v Liberci Jan Nouza. Jindy chce autor popisem zdejší krajiny navodit správnou atmosféru. Může to být například prostřednictvím vzpomínek z dětství, jak si je pamatuje pan Karel Stein, který absolvoval geodézii a kartografii na Českém vysokém učení technickém v Praze. Vzdělání doplnilo jeho zájem o mapy, regionální vlastivědu a sběr pomístních jmen. Výsledkem toho je publikování mnoha článků

o Lužických horách a Labských pískovcích. Stein

při vzpomínce na své mládí v severočeském Varnsdorfu říká : „Jsou pohledy, které se člověku zapíší nesmazatelně do paměti. Bývají často spojeny s jeho dětstvím, kdy je nejvnímavější. Pro mě zůstalo takovým pohledem panoráma Lužických hor, jak jsem ho vídal z Varnsdorfu z podkroví domku pod Hrádkem, kde jsem se narodil. Na hřebenu, který uzavíral pohled na město, stály vedle sebe seřazeny Jedlová, Tolštejn, Jelení kameny, Pěnkaví hora, Luž, Hvozd a při lepší viditelnosti vykukoval nad Žitavským pohořím Ještěd. Byl to pohled přes údolí, jakoby na druhý břeh. Město mě tehdy nezajímalo, můj první pohled patřil horám.

……. Na první výpravy mě

brával můj otec. On byl také do hor zamilován, ale způsobem německých romantiků, které často tak rád citoval. Mě tenkráte více zaujala tajuplnost Lužických hor, z nichž velká část ještě ležela v zakázaném pásmu, a tím spíš mě přitahovala.“24 Jistý kompromis mezi turistickým průvodcem a beletrií prezentují díla pana Miloslava Nevrlého. Typický příklad takovéhoto propojení dvou stylů představuje kniha Chvály Zadní země (obr 8)25. Ať už Obrázek 8 – Obálka knihy autora Miloslava Nevrlého Chvály Zadní země. Na fotografii můžeme spatřit Pravčickou bránu se siluetou Růžovského vrchu v pozadí. 23

NOUZA, J. Putování za rozhlednami Lužických hor a Českého Švýcarska. Děčín: PS Děčín Vladimíra ,,,Štindla, 1994. str. 3 24

STEIN, K. Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska. Liberec: Vestri. 2005. str. 5

..25

NEVRLÝ, M. Chvály Zadní země. Liberec: Vestri. 2002.str. - titulní strana knihy. ISBN 80-903029-1-2

29

si knihou jen tak nazdařbůh listujete a pro potěšení si zcela náhodně vybíráte různé části textu nebo knihu čtete poctivě od začátku do konce, ani na chvilku nezůstanete na pochybách, jak hluboce je autor spjat s přírodou. „Hluboké podzimy jsou tady barevné. Ostrá, jasná červeň listí ostružin, osik a jeřábů po suchém létě. Sedíš na skále a hledíš na oceány lesů, na zkamenělé vlny skal. Lesy hluboce dýchají, voní houbami a plísněmi. Koncem října ještě leží v hluboké puklině skalního bludiště Stürmerova dolu loňský sníh. Z nízkých stromů se ozve hýl, nejkrásnější pták.“ 26 Jeho osobité texty o krajinách jsou plné radosti, touhy po svobodě a snahy žít naplno v souladu s přírodou. „ Na Zadní zemi je krásné to, jak je ve své mnohotvárnosti vlastně prostá a nebohatá. K takovým krajům lze tím hlouběji přilnout. …Ráno se probudíš v jarním bukovém lese a poznáš po hlase všechny ptáky. Čím víc toho o zemi víš, tím je ti bližší.“27 Čtenář vnímá, jak se autor při svých toulkách vciťuje do ducha kraje, kterým prochází. Nicméně v textu se zároveň nachází množství odborných termínů z oblasti botaniky a zoologie, spousta místopisných pojmů, historických faktů a dalších zajímavostí, přičemž vše je podloženo vědeckými poznatky. Autor je totiž absolventem zoologie na Přírodovědecké fakultě Karlovy university. Nicméně poetičnost Nevrlého tvorby má jednoznačně navrch. „Pozoruj zblízka a vleže, jedním okem ze šikma nahoru sluncem ozářenou skálu. Chvíli to vydrž. Náhle se převrátí svět, výstupky skály se stanou prohlubněmi, jejich stíny se promění v hory. Uvidíš pustou písčitou a skalnatou krajinu, nesmírně plasticky. Ze zrnek písku se stanou koně, ze zrníček osamělí lidé. Jako bys z ptačí výše viděl putovat opuštěné zlatokopy pustou měsíční Nevadou.“28 Ve velice podobném duchu jako Chvály Zadní země působí i další Nevrlého kniha Nejkrásnější sbírka. Autor zde líčí nejkrásnější a nejopuštěnější krajiny tehdejšího Československa. I zde se neubránil vychválit krásy Českého Švýcarska. „Vody je v Zadní zemi málo, musíš se naučit pít se zvěří. Potoky v létě vysychají, jen dvě skalní řeky Kamenice a Křinice, se prodírají kolmými skalami. Nejčiřejší voda je u podskalních

26

NEVRLÝ, M. Chvály Zadní země. Liberec: Vestri. 2002. str. 61

27

NEVRLÝ, M. Chvály Zadní země. Liberec: Vestri. 2002. str. 23

28

NEVRLÝ, M. Chvály Zadní země. Liberec: Vestri. 2002. str. 96

30

vývěrů v rokli Jetřichovické Bělé. Tak průzračná, že ji ani nevidíš. Netryská, neproudí, jen panensky tiše vyvěrá zpod skal, prostě tu náhle je, chladná, nebesky čistá.“29

Zdá se nám nepatřičné na tomto místě nezmínit děčínského rodáka Václava Vokolka. Autor v knize Krajiny vzpomínek nastiňuje atmosféru poválečných Sudet a kulturní prostředí severních Čech padesátých a šedesátých let. Tedy doby, kterou v této krajině prožíval jako dítě respektive dospívající mladík. Vokolek zde popisuje své rodinné zázemí a život jeho předků. V kapitole krajina zahrady nesmírně působivě vzpomíná na své dětství, prožité v secesní vile obklopené krásnou i tajuplnou zahradou. V následujícím oddílu pak spisovatel oslavuje krásy děčínských zákoutí . Zahrada krajiny zahrnovala lesy a skály Kvádrberku, lesní hřbitov u Ludvíkovic, sady na úpatí Sokolího vrchu, hřbitov na Folknářích, odkud je tak krásný výhled na západ slunce za Sněžníkem, koupání u jezů na Ploučnici, trhání ovoce na podzim v Libverdě – o tom všem by se daly napsat stovky stránek, ale koho by zajímaly? Líbezná zahrada krajiny mě navždy naplnila pocitem krásy, trvale infikovala romantismem, poznamenala smutkem, rozlehlostí a slastnou samotou. Musím ji za to do konce života milovat, i když se mi od ní již ničeho nedostane.30

Jak jinak ukončit tuto pasáž než poezií. Vyznání Jitky Badoučkové rodnému kraji jaksi vybočuje z řady nejen žánrovou odlišností, vyjadřovacím jazykem spisovatelky je totiž poezie. Dalším aspektem, který má jistě nemalý vliv na spisovatelčinu tvorbu je fakt, že na rozdíl od všech ostatních výše jmenovaných autorů, paní Badoučková dlouhá léta žila trvale v Itálii. Její pohled na rodný kraj je jistě umocněn tímto faktem. Posuďte ostatně sami. Vybíráme zde několik veršů z básně Děčínské variace II :

29

NEVRLÝ, M. Nejkrásnější sbírka. Liberec: Vestri. 2001. str. 33

30

VOKOLEK, V. krajiny vzpomínek. Praha: Triáda, 2000. str. 43

31

Až zabydlí se tu zas Tyrš a deštník Chopina, až zhoustnou řasy lesů na nebeském víčku, i já pak budu svému městu vrácena, já – kružítko, co tu má zapíchnutou špičku.31

Slovy básníka se rozloučíme s opěvováním krás krajiny Labských pískovců v literatuře. V následující kapitole se již do těchto končin vypravíme všichni společně. Nepůjdeme ovšem sami. Zvolili jsme si průvodce, který toho o místní krajině, jejích obyvatelích a kultuře ví skutečně hodně. Totiž děti čtvrté třídy ze Základní školy v Jílovém, které byly hlavními aktéry dlouhodobého výtvarného a literárního projektu. Budeme s nimi společně plánovat, organizovat, učit se, objevovat, zkoušet, ale hlavně malovat a naplno prožívat vše, co bylo součástí jejich půlročního snažení.

31

BADOUČKOVÁ, J. Jsou-li to růže …….vykvetou! Hradištko pod Medníkem: Protis, 1993. str. 56

32

3. EMPIRICKÁ ČÁST 3.1. KONCEPT PROJEKTU: Pro názornost a správné pochopení našich záměrů na tomto místě prezentujeme koncept, podle něhož jsme se při realizaci projektu snažili postupovat. Upozorňujeme ovšem na fakt, že zde čtenáři předkládáme vskutku původní strohou osnovu bez rozšiřujících komentářů, jelikož vše je dopodrobna rozvinuto a popsáno níže v textu.  Stanovení a vymezení cílů naší práce.  Předložení dotazníku, který zkoumá znalosti dětí o obci Jílovém a o jejich vztahu k rodnému městu a jeho okolí. (Dotazník děti dostaly ještě před tím, než jsme o projektu pronesli první slovo.)  Nastínění záměru dětem. Jejich namotivování. Pokusit se rozpoutat diskusi a vyprovokovat zájem dětí o další práci s problémem.  Sběr pověstí a následná práce s nimi (přečtení, jednoduchý rozbor, hodnocení).  Návštěva jílovského zámku – rozprava s paní Nedvědovou.  Konzultace s kronikářkou města – zjistit fakta o její práci a zeptat se, jestli se mohly některé z pověstí skutečně udát.  Selekce pověstí, definitivní volba – vybrat pověsti, které zpracujeme. Z nich vytvoříme druhotný text adekvátní jazyku dětí a ručně přepíšeme.  Rychlokurz digitálního fotografování. Objasnit skutečně ty nejzákladnější pravidla při práci s fotoaparátem.  Vyrážíme do volné krajiny (prožitky, dokumentace – fotografování).  Úprava fotografií do žádané podoby v grafickém editoru.  Malujeme.  Důkladné naplánování vernisáže.  Příprava výstavy.  Vernisáž výstavy – důstojné zakončení našeho půlročního snažení.  Vyplnění identického dotazníku, jako před půl rokem.  Závěrečná autoevaluace.

33

3.2. DŮVODY, KTERÉ NÁS VEDLY K USKUTEČNĚNÍ PROJEKTU

Když se řekne Grand Canyon, Stonehenge, Machu Picchu, Ayers Rock, Monmarter nebo třeba Gobi či Fudžii, pro naprostou většinu z nás to nejsou neznámé pojmy. A to navzdory skutečnosti, že se jedná o lokality vzdálené tisíce kilometrů od našeho domova. Někteří jsme tyto názvy minimálně někdy někde zaslechli. Jiní i vědí, o jaká místa se konkrétně jedná a jsou mezi námi jistě i tací, kteří některá z výše jmenovaných míst osobně navštívili. A nyní si dejme všichni ruku na srdce a přiznejme si, kdo z nás ví, kde by našel Výrovnu a co to vlastně je? Kterým směrem se dát, pokud chci dojít na Holý vrch? A který ze dvou kopců, jež statečně po staletí ochraňují Martiněves před jihovýchodními větry se jmenuje Lotarův vrch a který z nich je právě Klobouk? Otázku, jak se podle pověsti kdysi zachránil před peklem jílovský farář, se téměř bojíme položit. Kolik z nás by dokázalo správně odpovědět? A přitom se nás tato místa a tyto příběhy, na rozdíl od Machu Picchu či Ayers Rocku, dotýkají přímo a každý den v roce.

Ze stejného důvodu jsme poněkud znepokojeni nad naším národním zlozvykem neustále někam obdivně vzhlížet. Tu na východ, tu na západ. Dokázali jsme toho jako národ v minulosti i současnosti opravdu hodně, krajina je zde úžasná a lidé jsou tu také většinou laskaví, přátelští a hlavně schopní. Tak proč máme být hrdými Čechy pouze jednou za rok při finále MS v ledním hokeji? Byli bychom nesmírně rádi, kdyby alespoň naše děti pochopily, že se jako národ rozhodně nemáme za co stydět. Aby byly rády, že žijí právě v České republice, v Jílovém u Děčína. A i k tomu nás měl postupně dovést náš projekt.

Ten jsme nazvali Jsem rád, že žiji právě zde – v krajině téměř pohádkové. Naše vize byla následující. Děti budou shromažďovat pověsti o své obci, které později konfrontují s paní Petrou Nedvědovou, jež sídlí v budově jílovského zámku a má na starosti kulturní záležitosti našeho města. Paní Nedvědová navíc místní pověsti aktivně

34

sbírá a je jejich velikým znalcem. Několik pověstí společně vyberou a s těmi budou v následujícím čase pracovat.

Absolvování besedy s paní kronikářkou města Jílové

Mgr. Zdeňkou Rosendorfovou by mělo být pro děti též přínosem. Později navštívíme místa zmiňovaná v pověstech a pomocí fotoaparátu je zdokumentujeme. Do fotografií pak po jejich jisté úpravě v počítači, která snímky naprosto a někdy zcela nečekaným způsobem změní, děti výtvarně zakomponují nově poznané postavy z legend a pověstí o rodném kraji. Finální dílo bude představeno veřejnosti na vernisáži výstavy, kterou děti společně se svým učitelem uspořádají na jílovském zámku.

Cílem projektu bylo, abychom v dětech přirozeným způsobem rozšířili a upevnili jejich znalosti o lokalitě, v níž žijí. Zejména si děti měly zformovat a vyprofilovat k tomuto místu kladný vztah. Chtěli jsme přirozeným způsobem rozšířit znalosti dětí o jejich rodném regionu a zároveň jejich aktivitou podpořit jistý patriotismus nejen v duších jich samotných, ale případně i v návštěvnících naší výstavy. Z našeho pohledu je nanejvýš vhodné, aby jistá míra vlastenectví a lásky ke krajině, která je obklopuje, byla v průběhu dětství vštěpována každému z nás. Pokud lidé mají rádi své blízké okolí, je dosti pravděpodobné, že jejich život bude veselejší, než kdyby tomu bylo naopak. Zároveň lze očekávat z jejich strany ochotu, alespoň občas vykonat nezištně něco prospěšného, užitečného pro své okolí. Právě tato fakta se stala podnětem pro realizaci našeho projektu.

Důvod, proč jsme jako nástroj k dosažení výše uvedených cílů zvolili výtvarnou aktivitu, je nasnadě. Malování představuje pro děti přirozený vyjadřovací prostředek, mají ho bez výjimky rády.

Lze tedy předpokládat, že se do našeho projektu ochotně zapojí.

Očekávali jsme, že budou ke všem vykonávaným činnostem přistupovat aktivně a zodpovědně. Při své cestě do finále, tedy k uskutečnění vernisáže výstavy jejich prací, se při plnění jednotlivých dílčích úkolů blíže seznámí se základními výtvarnými technikami. Dále si lehce nastíníme pojmy jako kompozice, barvy a jejich míšení, barevný kontrast, volba námětu či objektu vhodného k zachycení a další cenné informace. Ty se jim budou hodit nejen nyní při práci, ale ponesou si je s sebou do budoucna.

35

3.3. INSPIRACE Na tomto místě je třeba přiznat, že coby inspirace nám sloužil život sám. Totiž pohled na naše školní děti. Na nich totiž lze denně pozorovat, že se naše společnost nejspíš neubírá tím nejlepším směrem. Často se na ně díváme a říkáme si, že zřejmě není něco v pořádku, soudě podle jejich priorit, zájmů a trávení volného času. Vrchol zoufalství a beznaděje se nás zmocnil, když jsme byli svědky scény, které těžko někdo uvěří. Při hodině čtení ve třetí třídě chtěl pan učitel jako motivaci pustit dětem všem jistě dobře známou pohádku o Spejblovi a Hurvínkovi. V průběhu předchozí aktivizace žáků vyšlo najevo, že jedna z dívek nikdy v životě o této pohádce nic neslyšela a tyto dvě postavy nezná. Dívenka sice pocházela z nepříliš podnětného sociálního prostředí. Nicméně fakt, že devítileté české dítě nezná postavičky Spejbla a Hurvínka, na kterých šťastně „vyrostly“ celé generace našich předků, je žalostný. Ona o nich nikdy v životě ani neslyšela! A neméně tristní je i následující skutečnost. Přestože většina dívenčiných spolužáků Spejbla a Hurvínka alespoň zná, tak se klidně přiznají, že se na ně stejně nekoukají. Zmiňované postavičky je totiž často nudí. České pohádky a jejich hrdinové obvykle nestačí držet krok s akčními trháky formátu Cars, Doba ledová, Chipmuncs, Ratatouille a spoustě dalších. Neděláme si ani v nejmenším plané naděje, že bychom děti od filmů americké provenience odtrhli. Proč také? Ale rádi bychom je přivedli k poznání, že se na ty české vyplatí koukat právě proto, že jsou české. Mají v sobě kus poezie a obsahují náš osobitý a laskavý humor, který je nenapodobitelný. A po výtvarné stránce jsou, nebo by alespoň měly být, oku i srdci českého diváka bližší. Ačkoliv se může v těchto místech zdát, že se naše úvahy poněkud odchylují od tématu, vůbec tomu tak není. Tok našich myšlenek neustále systematicky sleduje jediný směr.

Nabídnout dětem alternativu k dnešnímu

konzumnímu způsobu života. Zpřetrhat v myslích dětí pouta globalizace - alespoň té její kulturní složky a nasměrovat jejich snahy o duchovní a kulturní seberealizaci zpět do české kotliny. A

inspirovat bychom

se chtěli

pohledem z oken našich domovů, cestou

do školy nebo na odpolední trénink. Naším nejbližším okolím a každodenními zážitky.

36

Právě zde se otevírá prostor pro pedagoga, který by názorově rozpolcené děti nasměroval tím správným směrem. A právě tyto skutečnosti před námi vyvstaly jako obrovská výzva. Na základě těchto úvah jsme se rozhodli pokusit ovlivnit alespoň malou skupinku dětí, jež jsme měli k dispozici.

Osmnáct žáků, kteří navštěvují třídu 4.B

v Základní škole v Jílovém, se stane aktéry výtvarného projektu, který by jim měl pomoci najít odpovědi na výše vyslovené otázky.

Prvotním podnětem - tou pověstnou jiskřičkou, která zažíná plamen a největší inspirací k realizaci našeho projektu, nám byla již zmiňovaná kniha pohádek Poslední čert od Františka Kvíze.32 Publikace je doplněná fotografiemi Zdeňka Patzelta a ilustracemi výtvarnice Jolany Novotné. Při pohledu na fotografie doprovázející text, jež jsou velice vkusně doplněné o ilustrace akvarelovými pastelkami, nás nemohlo nenapadnout, proč něco podobného nezkusit s dětmi? Když se dostavil nápad vystavět celý projekt na fundamentu z příběhů - konkrétně pověstí, které se odehrály v našem městečku, měli jsme už jasnou představu, jakým směrem se naše aktivita bude v následujícím čase ubírat. Ale o tom všem jsme se již zmiňovali na jiných místech tohoto textu, a tak se nyní raději pojďme podrobněji seznámit s jednotlivými kroky našeho společného snažení.

3.4. REALIZACE SAMOTNÉHO PROJEKTU 3.4.1. Stanovení a vymezení cílů naší práce Konkrétní cíl našeho snažení nám byl jasný od samého začátku. Hodlali jsme s dětmi čtvrté třídy základní školy uskutečnit dlouhodobý výtvarně – literární projekt, v jehož průběhu budeme sbírat a výtvarně zpracovávat místní pověsti. V závěru našeho projektu uskutečníme pro širokou veřejnost vernisáž výstavy našich prací na zámku v Jílovém.

32

O této knize lze dohledat zmínku v textu na straně 17.

37

Cestou k realizaci vernisáže bude čekat na děti spousta dílčích cílů, které budou muset postupně zvládnout. Tyto dílčí cíle jsme již zmiňovali výše v textu a navíc se s nimi seznámíme podrobněji v rámci dalších kapitol, proto je zde uvedeme pouze stručně. Děti budou muset shromáždit místní pověsti, seznámí se s kronikářkou města a poznají aspekty její práce. Dále se seznámí se základy digitálního fotografování a bude třeba se seznámit s možnostmi práce v nějakém grafickém editoru, kde si budou děti své fotografie upravovat do požadované podoby. Připomeneme si výtvarné techniky, které známe a budeme se rozhodovat, kterou použijeme pro naši práci. Nebo se necháme inspirovat něčím novým, co ještě neznáme a chtěli bychom zkusit? V některých případech budeme nuceni vytvořit druhotný text, aby obsah textu byl srozumitelný nám a našim vrstevníkům. Touto zkrácenou verzí textu doplníme na výstavě naše artefakty, aby návštěvníci výstavy měli možnost se seznámit s inspirací, z níž čerpali mladí autoři. V neposlední řadě musíme domluvit vše potřebné pro výstavu. Určitě bude třeba zamluvit její termín. Musíme zvážit rozložení a uspořádání našich děl. Na čem budou artefakty umístěné? Zajistíme na vernisáž nějaký kulturní program a případně jaký? Nabídneme návštěvníkům nějaké občerstvení? Koho pozveme a jakým způsobem to provedeme? Toto vše a jistě mnoho dalšího jsou úkoly, které budou muset postupně vyřešit naše děti tak, aby celý podnik dospěl zdárně ke svému závěru. V těchto aktivitách je bude průběžně motivovat, podněcovat, pomáhat jim a průběžně hodnotit jejich učitel. Ten musí vše průběžně kontrolovat a usměrňovat tak, aby se projekt úspěšně posunul k samotnému konci – k výstavě. Proto děti musí popořadě plnit výše představené cíle. Ovšem pedagog si stanovuje i další cíle, o kterých děti nemají ani potuchy a o jejichž existencí se nemají vůbec nikdy dozvědět.

Mezi ně patří například cíle

afektivní. V našem případě se jedná o záměr vytvořit, případně posílit v dětech kladný vztah k místu, ve kterém žijí. Úspěchem by bylo zakořenit v našich malých výtvarnících jistou míru patriotismu. A ne pouze toho lokálního. Byli bychom rádi, kdyby děti byly spokojené nejen s místem, kde bydlí. Přejeme si, aby byly přiměřeným způsobem hrdé na to, že jsou Češi a že žijí v naší vlasti. Právě s touto částí našich cílů souvisí i další a to dobrá znalost lokality, v níž bydlí. Chceme

prohloubit u dětí znalosti historické,

přírodovědné, literární, sociální, geografické včetně místopisu a mnohé další, samozřejmě v dimenzích přiměřených věku desetiletých školáků.

38

A ještě jsme si předsevzali jeden úkol, který taktéž spadá do kategorie afektivních cílů. Malé děti před sebou rády vidí výsledek svého snažení okamžitě. Konec práce v horizontu měsíců či dokonce let je pro ně těžko představitelný. A pokud se někdy přeci na takto dlouhou cestu vydají, většinou jejich zájem a nadšení rychle vyprchají a děti svého cíle často nedosáhnou. Naším cílem bylo jim ukázat, že se vyplatí si na výsledek své práce počkat. Věci, které mají mít trvalou hodnotu, se často rodí dlouho a bolestivě. Výsledek práce pak často ale opravdu stojí za to. Pokud se na práci dětí podíváme z hlediska mezipředmětových vztahů, je naprosto evidentní, že v rámci našeho projektu děti projdou kompletně celým spektrem předmětů. Je nám všem známo, že projekt má kořeny ve výtvarné výchově a českém jazyce , konkrétně literatuře, ale všichni dobře víme, že dojde i na čtení a psaní. Je též zřejmé, že přijdeme do kontaktu s historií , například při besedě s kronikářkou města. Až budeme hledat v přírodě inspiraci pro naše výtvarné počiny, prohloubíme si znalosti z místopisu a prověříme své dovednosti při orientaci v terénu. Dále si zopakujeme znalosti stromů, keřů a bylin. A pokud půjdeme potichu, možná spatříme i nějaká zvířata, žijící na našich polích, lukách a v lesích. Naše někdy kratší, jindy dlouhé pochody zvýší naši fyzickou kondici. Pro dobrou pohodu si jistě cestou zazpíváme. A při plánování výstavy si kromě všech dalších záležitostí jistě užijeme i matematiky. Aby všechno správně vyšlo a vše bylo přesně na svém místě, budeme nuceni vypočítat nejeden příklad. Snad jen anglický jazyk nenajde tentokrát své důstojné místo.

3.4.2. Sběr pověstí a následná práce s nimi 3.4.2.1.

SBĚR POVĚSTÍ

Už jsme si všichni dobře zvykli na společného jmenovatele, který nás neúnavně provází po celou dobu realizace našeho projektu. Tohoto jmenovatele prezentuje často používané a ve všech pádech skloňované sousloví: výtvarné ztvárnění pověsti. A právě pověst stála na úplném začátku našeho snažení. Děti dostaly při hodině literatury za domácí úkol najít nějakou pověst, která se vztahuje k naší obci Jílové nebo jejímu nejbližšímu okolí. Druhý úkol zněl prezentovat tuto pověst ve škole při hodině čtení 39

před svými spolužáky. Ještě ve škole při zadávání úkolu si učitel s dětmi ujasnili, kde je možné zadaný literární útvar nalézt. Kde mají hledat, na koho se mohou obrátit se žádostí o pomoc. Zároveň byla stanovena podmínka, že žáci přinesou text pověsti v psané podobě, ať už vlastnoručně nebo na počítači. Děti se pustily do práce s chutí a po týdnu při hodině čtení jsme měli možnost se seznámit s dvanácti pověstmi, jejichž děj se odehrává v našem městě. Již v této fázi projektu se děti seznámily se zajímavou skutečností. Totiž s jedním atributem, který je typický pro pověst. Jak se dalo předpokládat, některé děti objevily a přinesly stejnou pověst. Ale když jsme později všechny pověsti společně pročítali, zjistili jsme, že text jedné a té samé pověsti není vždy naprosto totožný. Podle zdroje původu byly příběhy jedné konkrétní pověsti více či méně odlišné. Děti se přesvědčily na vlastní oči, jak pověst ústním předáváním z generace na generaci často měnila svoji původní podobu a její obsah doznával ať větších či menších změn. Když jsme si všechny pověsti přečetli, důkladně se seznámili se všemi příběhy a jejich hrdiny s často nesmírně pohnutými osudy, tehdy dozrál čas k návštěvě jílovského zámku.

3.4.2.2.

NÁVŠTĚVA JÍLOVSKÉHO ZÁMKU

Záměr vydat se na zámek v naší obci měl bezesporu své opodstatnění. Ale o tom až za chvíli. Nyní si připomeneme několik historických faktů. Zámek v Jílovém patřil od 17. století do roku 1946 rodu Thun - Hohensteinů. Děčínští Thunové jej ve třicátých letech minulého století nechali novorenesančně upravit a do roku 1946 jej využívali jako své nové sídlo. V současné době se zde nachází Městská knihovna, kterou děti na prvním stupni v rámci výuky také pravidelně jednou v roce navštěvují. Dále se zde nalézá obřadní síň. V jedné části zámku zasedá Zastupitelstvo města Jílového. Ostatní místnosti budovy jsou příležitostně využívány ke koncertům či výstavám, konají se zde plesy. Děti mají možnost sem docházet na hodiny klavíru nebo anglického

jazyka, které zde vedou

soukromí pedagogové. Je evidentní, že místní zámek představuje kulturní centrum obce. O zámku se sice nedá říci, že by oplýval luxusem, nicméně můžeme směle prohlásit, že i přes svoji relativní skromnost působí dostatečně důstojným dojmem. Navíc zde má své sídlo paní Petra Nedvědová, o které jsme se již zmiňovali v předchozím textu. Ta má 40

na starosti kulturní záležitosti našeho města a krom toho je vášnivou sběratelkou a znalkyní lokálních pověstí. Je proto zřejmé, že návštěva místního zámku byla nanejvýše vhodnou pro splnění našich záměrů a představ. Po příchodu na zámek paní Nedvědová děti usadila okolo velikého stolu a jala se zjišťovat jejich znalosti o místních pověstech (obr. 9)33. Samozřejmě, že s jejich znalostmi nemohla být nespokojená. Jak všichni dobře víme, děti se v předchozích dnech zadanému úkolu více či méně aktivně věnovaly. Poté co odbornice na pověsti zjistila všechna fakta, která

o

dané problematice znají děti, nejprve je pochválila a posléze jim začala

prozrazovat alespoň část z toho, co zná ona sama. A bylo toho vskutku požehnaně. Všichni si

společně

připomněli

základní atributy pověsti. Paní Nedvědová obeznámila děti snad se všemi knihami,

ve

kterých lze dohledat místní pověsti a také jim je ukázala. Zatímco

paní

Nedvědová

dětem předčítala ty pověsti, které děti samy nedohledaly, ony měly možnost se knihami pověstí prolistovat. Zajímavé bylo,

že

jsme

si

mohli

Obr. 9 - Beseda dětí s paní Nedvědovou, která se uskutečnila na jílovském zámku.

porovnat i různá vydání jedné a té samé knihy. Děti viděly na vlastní oči, jak výrazně může ovlivnit výsledný dojem ze čtené knihy použitý styl jazyka, který se samozřejmě odvíjí od data jejího vydání. Pravděpodobně ještě více než text, určují míru působení na čtenáře použité ilustrace, kterými vydavatel příběhy doplní . Děti dostaly různé úkoly. Měly převyprávět svými slovy přečtenou pověst nebo dovyprávět podle svého uvážení pověst nedočtenou. Poslední aktivita se dětem moc líbila. Zvláště, když měly za úkol konec

33

Děti při besedě v interiéru jílovského zámku – foto: Heřman Žilík

41

pověsti, poté co pointu příběhu prozradí ostatním,

ztvárnit prostřednictvím ilustrací.

Samozřejmě jsme vybírali i pověst a knihu, které se nám líbí nejvíce. Všichni jsme zažili v rámci naší práce i zajímavou a nesmírně poučnou příhodu. Jedna z pověstí, které děti přinesly do školy a posléze i na zámek, nebyla známá ani paní Nedvědové. Ta samozřejmě byla šťastná a hned ji s náležitou úctou zařadila do své sbírky. Ovšem hned druhý den jsme všichni zažili vystřízlivění. Petře Nedvědové nová pověst v její sbírce nedala spát. Nechápala, jak je možné, že se dotyčná pověst dokázala skrývat před všemi vědění chtivými lidmi. Poté, co si dala dohromady všechny hlavní znaky neznámé pověsti jako trpaslíci či zlato, bylo jednoduché vysvětlit vzniklý omyl. Jednalo se o pověst, vztahující se sice k Jílovému, ale u Prahy. Pan učitel se ihned trochu zastyděl, že na tento fakt nepřišel sám. A následně si s dětmi vysvětlili, jak důležité je nejen prověřit si důvěryhodnost

zdroje

informací,

ale

také

používat

při

jejich

vyhodnocování

a zpracovávání zdravý rozum a logické myšlení. Celkově byla pro děti beseda na jílovském zámku bezesporu přínosem. Utřídily si poznatky, které už měly a zároveň získaly vědomosti nové. To vše pro ně jistě představovalo novou výzvu a motivaci do další práce.

3.4.2.3.

KONZULTACE S KRONIKÁŘKOU MĚSTA

Dalším krokem, který jsme hodlali uskutečnit, byla beseda s kronikářkou města, paní Zdeňkou Rosendorfovou. Náš plán byl prostý. Děti se seznámí s prací kronikářky, společně pohovoří o historii města a v samém závěru diskuse se pokusí vyřešit problém, zdali se některá z dětmi dohledaných pověstí nemůže opřít o historicky doložitelná fakta. Paní Rosendorfová vyšla nesmírně ochotně vstříc naší žádosti o setkání s jílovskými školáky. Do školy, kam jsme domluvili naši besedu, přinesla na ukázku hned několik kronik. Nejprve však dětem velice podrobně přiblížila zásady a pravidla, které musí při svojí práci přísně dodržovat. Děti se tak dozvěděly, že kroniku je dnes již povoleno psát i na počítači. Nicméně tento způsob práce naší kronikářce připadá nepatřičný, a tak paní Rosendorfová jílovské paměti sepisuje již více než dvacet let klasicky plnícím perem. Také dnes již víme, že k psaní kroniky je zapotřebí speciálního inkoustu, který v případě

42

působení nepříznivých vlivů vydrží déle bez úhony. Do kroniky se nesmí nic vlepovat. Kronikář může text doplnit kresbou, ale materiály jako

fotografie,

pozvánky

na

pohlednice nejrůznější

či akce

mohou být použity pouze jako příloha.

Dozvěděli jsme se, že

všechny texty se dnes zálohují , samozřejmě v elektronické podobě. Stránky kroniky se jednoduše jedna po druhé

ofotí

nebo

oskenují.

Zákon ukládá povinnost uchovávat obecní kroniky nám tu naši

v archivu, odkud paní Rosendorfová

také přivezla – viz (obr. 10)34.

Obrázek 10 - Beseda s kronikářkou města Jílového.

Poslední dopsaná kronika města Jílového byla psána bezmála třicet let. To proto, že je velikého formátu a vešlo se tedy

do ní mnoho informací. Dnešní kronika nebude nejspíš

psána tak dlouhou dobu. Město totiž zakoupilo kroniku menšího formátu, do které se bude paní kronikářce lépe psát. Dále ještě existují kroniky například školní, podnikové nebo třeba kronika místních hasičů. Ty lze dohledat na městském úřadě nebo u příslušné organizace. Pro zajímavost kronika místní základní školy se píše od roku 1945. Paní Rosendorfová také dětem prozradila, co v dnešní době komplikuje kronikářům jejich práci. Zákon na ochranu osobních údajů platí i pro ně. Musí si tak velmi pozorně hlídat, o kom se v kronice mohou podle platných norem zmínit. Ovšem otázku, zdali se některá z pověstí mohla zakládat na faktech doložitelných písemně, nám paní kronikářka nedokázala potvrdit. Všechny kroniky, které vznikaly v našem městě před válkou, byly jednak psány v německém jazyce, ale hlavně se ani jedna

34

Kronikářka města Jílového Mgr. Zdeňka Rosendorfová při besedě s dětmi – foto: Heřman Žilík

43

z nich nedochovala. Všechny byly zničeny nebo se ztratily. Pokud bychom prý navštívili děčínský městský archiv, možná by se nám tam podařilo dohledat potřebné informace. Vzhledem k věku dětí, jejich nulové znalosti německého jazyka a faktu, že tato skutečnost není zásadním způsobem důležitá pro další průběh naší práce, rozhodli jsme se od tohoto kroku ustoupit. Spokojíme se s tím, že se dnes děti dozvěděly obrovskou spoustu nových, velice zajímavých informací.

3.4.2.4.

SELEKCE POVĚSTÍ A VÝBĚR VÝTVARNÉ TECHNIKY

Aby naše snažení splňovalo všechna potřebná kritéria a mohlo být po právu nazýváno projektem, potřebovali jsme v tuto chvíli učinit následující krok. Ačkoliv jsme měli vše pečlivě naplánováno, bylo zapotřebí, aby na náš plán děti „přišly samy“. Zároveň jsme počítali s možností, že děti ve své kreativitě a nevypočítatelnosti naleznou směr, který bude ještě zajímavější než naše verze. V tu chvíli jsme byli samozřejmě připraveni ustoupit od našich záměrů a akceptovat jejich pojetí. Jak se za chvíli dozvíme, od našich původních záměrů jsme nakonec ustupovat nemuseli. Po návštěvě zámku a besedě s kronikářkou města jsme s dětmi otevřeli diskusi. Bylo nadneseno, že jsme vykonali slušný kus práce, hodně zajímavého jsme se dozvěděli, ale otázka zní: Proč to všechno děláme? Co od našeho společného snažení děti očekávají? Mělo by ještě něco následovat? A případně co tedy? Po poměrně rozpačitém začátku se objevily první , většinou nerealizovatelné nebo podnětově

příliš nevýrazné návrhy.

Později návrhy dětí získávaly na smysluplnosti. Například je napadlo, že si budeme vést svoji kroniku, někteří chtěli vymyslet nějaké další pověsti a pak je vydat knižně35. Další z návrhů zněl nějakou pověst zdramatizovat a následně ji nastudovat jako divadelní představení. Poslední z podnětů se dlouhou dobu jevil jako vítězný, jelikož mu byli nakloněni i autoři projektu. Nakonec se však diskuse stočila zpět k jednomu z prvních nesmělých návrhů, totiž k výtvarnému zpracování pověstí (děti se samozřejmě vyjadřovaly

35

Jak jsme se již zmiňovali na straně 14, možnost spolupodílet se na vydání takovéto publikace se dětem ,,,,splnila hned v následujícím roce, kdy město ve spolupráci s Ústeckou komunitní nadací vydalo knižně ,,,,sbírku místních pověstí. Knihu ilustrovali právě děti místní základní školy.

44

vlastní terminologií: „Namalujeme je!“). V tuto chvíli již autoři projektu nejspíš děti aktivně směřovali tím směrem, který si sami vysnili. Debata skončila společným usnesením, že děti výtvarně zpracují vybrané pověsti. Uskutečníme výstavu těchto obrázků a svá díla někomu věnujeme. Otázku, koho časem obdarujeme, jsme nechali zatím otevřenou. Při hodinách čtení jsme si ještě jednou přečetli všechny pověsti, které jsme měli k dispozici. Děti dostaly za úkol si dobře promyslet, kterou pověst by rády výtvarně ztvárnily. Domluvili jsme se, že nebudeme malovat všichni jednu pověst, ale výběr ponecháme demokraticky na každém jedinci. Nechť si každý zvolí námět sám podle toho, co je mu blízké, čímž jsme zároveň jasně specifikovali kritéria daná pro finální výběr pověstí – děti samy vyberou, co se jim líbí. V následujících dnech se před námi vynořila další důležitá otázka, totiž jakou výtvarnou technikou svá díla vytvoříme. A také to, zdali všichni použijeme stejnou techniku , nebo zda si každý jedinec vybere podle svých představ. Zavzpomínali jsme, jakým způsobem jsme pracovali při hodinách výtvarné výchovy. Děti doplnily, kdo se s jakou výtvarnou technikou, která ho nějakým způsobem zaujala, setkal mimo školu. A pak už jsme začali vybírat. Selekce výtvarných technik probíhala velmi příjemným způsobem. Postupně jsme zkoušeli pracovat se všemi, které nás napadly. Zkoušeli jsme kresbu tužkou i uhlem, perokresbu, kresbu špejlí i kresbu štětcem. Dělali jsme nesmírně jednoduchý tisk z výšky36. Malovali jsme pastelem, vodovými, anilinovými a temperovými barvami. Některé z maleb jsme z části zasypali solí. Zkusili jsme techniku mramorování s následným domalováním. Tento způsob práce nás zaujal natolik, že jsme se rozhodli jej použít , i když s určitou obměnou. Přičemž jsme zůstali zároveň věrni naší prvotní inspiraci, kterou byl, jak jsme se již zmiňovali, výtvarný doprovod knihy Poslední čert. Spojili jsme tyto dvě techniky dohromady, přidali trochu vlastní invence a vytvořili jsme tak s největší pravděpodobností vlastní kombinovanou techniku.

36

Nesmírně jednoduchá technika přístupná pro děti na všech stupních základní školy. Za inspiraci děkujeme .....Mgr. Aloisi Kračmarovi z UJEP v Ústí nad Labem.

45

Dětem při technice mramorování vyhovoval fakt, že nezačínají pracovat na bílý list papíru. Plocha připravená k práci není úplně prázdná. Lze na ní vždy nalézt určitý motiv, který je však pokaždé beze zbytku dílem náhody. Každý má pak možnost si na plátně najít přesně to, co chce. Mramorování rozvíjí představivost a fantazií dětí. My jsme se však rozhodli náhodě trochu pomoci. Měli jsme vizi, že děti budou na základě vjemů, které získaly při četbě pověstí, hledat při následných četných vycházkách do okolní krajiny motiv, který by se jim hodil do jejich představy o výtvarném ztvárnění příběhu. Místo, které je nějakým způsobem osloví a zaujme, si zdokumentují za pomoci digitálního fotoaparátu. Vzniklá fotografie bude později v počítači upravena prostřednictvím grafického editoru do podoby kresby tužkou. Ta ve finále poslouží malým výtvarníkům jako podmalba k vlastní práci. Nesmírně se nám líbila možnost do jisté míry ovlivnit to, co nám vytvoří podmalbu, plochu, na které budeme tvořit. Dětem se někdy podařilo při následné práci výsledný efekt ovlivnit výrazně, jindy byla jejich snaha o ovlivnění výsledku téměř nulová , přičemž jsme dopředu nikdy nevěděli, do jaké míry tomu bude tak či onak. Pokud perokresba po úpravě v počítači výrazněji kopírovala původní fotografův záměr, byly děti nesmírně šťastné. Jestliže se výsledek podobal originálu minimálně, děti se nejprve smály, ale hned potom začaly mezi sebou diskutovat, jakým způsobem by mohl autor přeměněný obraz skutečnosti využít. Jak může novou skutečnost výtvarně uchopit. Fantazie dětí pracovala v tuto chvíli na plné obrátky. Tato část práce děti opravdu nesmírně bavila. V této chvíli jsme již měli jasno, kdo chce jakou pověst výtvarně ztvárnit. Měli jsme vybránu techniku, jakou bude výtvarný artefakt vznikat. Než vyrazíme do přírody, zbývalo pouze s dětmi probrat naprosté základy fotografování digitálním fotoaparátem a mohli jsme začít dokumentovat místní scenérie. K dispozici jsme měli dva poměrně solidní digitální fotoaparáty , oba kompakty s možností manuálního nastavení expozice. Některé děti si s sebou navíc braly vlastní fotoaparáty s podobnými vlastnostmi, jakými disponovaly naše dva erární exempláře. Nemuseli jsme tedy děti dopodrobna zatěžovat pojmy, jako čas snímání, clonové číslo, citlivost ISO, korekce expozice …. apod. Ačkoliv se z pohledu průměrného fotografa jedná o informace poměrně zásadní, my jsme v rámci našeho projektu s jejich obšírnějším seznamováním rozhodli nezabývat, opomineme-li opravdu letmou zmínku.

Domnívali jsme se, že vzhledem k věku dětí i širokému

vědomostnímu rozpětí celého našeho projektu není bezpodmínečně nutné studovat tuto 46

problematiku příliš detailně. V tuto chvíli nám stačilo předat dětem znalosti a dovednosti, jak správně zaostřit právě požadovaný objekt. Co je chápáno pod pojmem kompozice snímku, tedy kam přibližně v hledáčku umístit snímaný předmět. A že je třeba si dávat pozor, aby nám při soustředění se na ústřední motiv nevybíhaly ze zorného pole další důležité fragmenty snímku. A právě poslední dovednost činila ve finále některým žákům skutečně určité obtíže. Jak budeme moci přesvědčit později, nakonec i tuto část projektu zvládli všichni dobře. Poté co děti absolvovaly rychlokurz fotografování, jsme nabyli přesvědčení, že již dozrál čas se vydat do terénu hledat ty správné motivy.

3.4.3. Vyrážíme do volné krajiny V následující fázi realizace našeho projektu bylo zapotřebí aktivně prozkoumat okolní krajinu. Pro tuto činnost má naše obec ideální polohu. Žijeme v poměrně malém městečku a na jeho okraj je to pěšky řádově pět až deset minut chůze. Takže i mimo rámec tohoto projektu poměrně často uskutečňujeme výuku v přírodě. Chodíme na vlastivědné vycházky, kdy děti plní v terénu praktické úkoly, využívajíce při tom teoretické znalosti nabyté ve školních lavicích. Do okolní krajiny se vydáváme i při hodinách tělesné či výtvarné výchovy. Můžeme zodpovědně prohlásit, že děti navštěvující ročníky, v nichž vyučují autoři tohoto projektu, znají místopis naší obce tak dobře jako málokdo z Jílového. A to se jim bude v tuto chvíli velmi dobře hodit. K tomu, aby mohly úspěšně pokračovat v započaté práci, si měly při společných toulkách okolní krajinou najít to správné místo, kde se jimi zpracovávaná pověst mohla kdysi odehrát. Aby jejich snažení přineslo úspěch, děti musí mít z hodin výtvarné výchovy určité znalosti. Například je nesmírně důležité zvládat umění správně pozorovat. Uvolnit emoce a nechat na sebe krajinu působit. Žáci musí vědět, že je třeba se oprostit od komplexního pohledu Obr. 11 – Při průzkumu ve skalním městě v Tisé. ,,,,,,,,,,,,,,,,,foto: Heřman Žilík

47

do krajiny. Je důležité se zaměřit na detail. S tím koresponduje i dovednost dokázat se plně koncentrovat na právě jednu činnost. Pokud budeme dostatečně trpěliví, očekávaný výsledek se jistě brzy dostaví. Pak už bude stačit vybraný motiv zaznamenat prostřednictvím digitálního fotoaparátu.

Na naše výpravy za poznáním jsme vyráželi, jak již bylo řečeno, při hodinách výtvarné nebo tělesné výchovy. Minimálně jednou za rok organizujeme celodenní vlastivědnou vycházku. Její náplní je vždy prověřit v praxi využití vědomostí, které děti získávají ve škole. Ačkoliv je vycházka vlastivědná, námi prověřované znalosti jsou vždy testovány napříč všemi předměty. V tomto roce se obsah této vycházky hodně zaměřil na naše téma. Zaměřili jsme se na znalosti z historie obce a přehled o jílovských pověstech, orientaci v terénu a znalost místopisu (zejména ve vztahu k našim pověstem). Ovšem stěžejními momenty při poznávání okolní krajiny se staly dva výlety do skalního města v Tisé. Do této lokality jsme vyrazily právě ze tří důvodů. Jednak jsme chtěli napravit poměrně žalostnou skutečnost, že dvě třetiny našich dětí toto místo nikdy v životě nenavštívily, přestože je to sem z Jílového deset kilometrů. Na místní skalní město se jezdí dívat lidé z celé Evropy a naše děti sem ještě nedošly! Dále se zde odehrává děj hned tří námi vybraných pověstí. A v neposlední řadě jsme předpokládali, že tamní půvabná, podmanivá, trochu tajuplná a hlavně fantazii podněcující krajina na naše děti jistě hluboce zapůsobí. A opravdu jsme se nespletli. V naprosté většině se stala místní skalní zákoutí pro děti zdrojem inspirace, ačkoliv se jimi vybrané pověsti ve skutečnosti odehrály někde úplně jinde. Dětem se právě ve spleti skalních věží a mostů, převisů, výklenků a tajemných zákoutí začaly před očima odvíjet staré příběhy. Odtud nakonec pochází většina naší fotodokumentace.

3.4.4. Úprava fotografií v grafickém editoru Poté, co jsme se s našimi fotografickými úlovky vrátili zpět do školy, čekal na nás nesmírně zajímavý a poměrně napínavý úkol. Ačkoliv jsme se o této aktivitě již zmiňovali poměrně podrobně na straně čtyřicet, ještě jednou se k ní hodláme vrátit právě na tomto 48

místě. Jak již bylo výše řečeno, hodlali jsme v grafickém editoru upravit námi pořízené fotografie tak, aby získaly podobu kresby tužkou. Celou tuto část práce zvládly děti po krátkém proškolení zcela individuálně. Ono na tom také není nic až tak složitého. Při tomto procesu je nesmírně zajímavé, jak si poradí program s transformací fotografie na požadovaný výstup. Ráz některých fotografií zůstane téměř nezměněn, jako v případě práce Adama. Ten se nechal inspirovat příběhem Kamenný most. V tomto případě charakter snímku zůstal téměř nezměněn (obr. 12 - pohled na obec Tisou – str. 47). Jindy je ovšem výsledek k nepoznání od původního snímku. Diametrálně rozdílný je například pohled na fotografii před úpravou a po ní u práce Radka, který pro svůj výtvarný počin na pověsti Trpaslíci z Tisé zvolil pohled do průrvy mezi skalami (obr. 13 na straně 48). V této fázi práce jsme se dobře bavili. Děti pozorovaly jednak celkové změny v povaze snímku,

jednak pozorovaly i menší rozdíly. Například jak se mění jednotlivé linie, jak

zcela zmizí některé celky nebo naopak některé prvky nově z plochy vystoupí. Více či méně dobrých grafických editorů existuje celá škála a nepochybujeme o tom, že stejně dobře by se dala naše práce realizovat ve většině z nich. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že autor projektu má dobré zkušenosti s prací v prostředí programu ACDSee, použili jsme pro práci právě jej. S faktem, že na školních počítačích nebyl požadovaný program nainstalován, jsme se vypořádali celkem jednoduše a zároveň elegantně. Nainstalovali jsme na počítač, na kterém jsme hodlali pracovat, časově

Obrázek 12 - Adamem upravená fotografie (Kamenný most)

49

Obrázek 13 - upravil Radek (Trpaslíci v Tisé)

omezenou sharewarovou verzi požadovaného programu. Děti se v průběhu měsíce s programem dostatečně seznámily a vykonaly v něm všechny požadované operace. Poté jsme ACDSee ze školního počítače opět odinstalovali. Dětem jsme názorně předvedli, jakým způsobem lze bezplatně a legálně použít potřebný software. A v rámci probíhajícího projektu jsme se zase posunuli o krok blíže našemu cíli. Jdeme malovat!

3.4.5. Malujeme Dospěli jsme do fáze projektu, na kterou jsme se společně všichni moc těšili. Jdeme malovat! V tomto okamžiku nám bude umožněno přetvářet realitu. Své představy o tom, jak plynuly napínavé příběhy, které se údajně kdysi odehrály v našem bezprostředním okolí, teď budeme moci výtvarně zhmotnit. Budeme vyprávět svůj příběh prostřednictvím štětce a barev. Jak jsme již uváděli, námi cíleně vytvořená podmalba dětem určitým způsobem usnadní práci. Sama o sobě navozuje atmosféru příběhu, čímž našeptává autorovi jak dál. Koneckonců proto jsme vyráželi do přírody a v ní hledali místa, kde se náš příběh mohl odehrát. Zároveň zbavuje děti zodpovědnosti „prvního tahu štětcem“

50

Obrázek 14 - Jáchym při práci (Kamenný most) – foto: Heřman Žilík.

chvíle, kdy výtvarník začne a prvně se dotkne neposkvrněné plochy, z čehož mívají některé děti jistý respekt. V některých případech malému výtvarníkovi napomáhá podmalba s kompozicí díla. Vždy, než začneme tvořit, je třeba si důkladně rozmyslet vnitřní uspořádání linií a tvarů tak, aby na ploše působily harmonickým dojmem. Naše děti měly v tomto směru práci o mnoho usnadněnou. Někdo zde může namítnout, že tento způsob tvorby ubírá malým umělcům možnost svobodně snít, pustit uzdu fantazii a pod přivřenými víčky nechat plynout motivy. Že bráníme rozvoji jejich představivosti. My ovšem tento názor rozhodně nesdílíme. Sice by se to na první pohled mohlo zdát, avšak děti si svoji představivost trénovaly v průběhu celého našeho společného snažení velmi hojně. Připravili jsme jim k tomu nesčetně podnětů. I příprava samotné podmalby vyžadovala od dětí kromě jistých dovedností i velkou dávku fantazie. To když jsme se toulali skalním městem v Tisé nebo po lesích a loukách v okolí Jílového a děti skutečnou realitu konfrontovaly se svými představami. Koneckonců důkazem, že to měly děti po měsících práce v hlavě víc než srovnané, nám byl fakt, že když vzaly konečně štětce do ruky, křičely: „ Hotovo!“ po několika desítkách minut. Dětem se nesmírně líbila práce s anilinovými barvami. Moc se jim líbila svěžest barev a nesmírně je bavilo vytvářet 51

za pomoci ředění vodou nekonečné škály od jedné jediné barvy. Říkaly, že si anilinové barvy určitě koupí domů. Zároveň nás velmi mile překvapilo, že děti s nadšením přijaly pro práci papír formátu A2, tedy poměrně velké „plátno“. Vzhledem ke skutečnosti, že jsme nechali děti demokraticky vybrat pověst, která je každému z nich nejbližší, stalo se, že některé příběhy se objevily vícekrát. V tomto případě bylo zajímavé dokončená díla položit vedle sebe a porovnat pokaždé naprosto jedinečné a zcela individuální pojetí každého z autorů. Nesmírně poutavé bylo též si vyslechnout, proč autoři jednotlivých děl zvolili právě tuto kompozici, tyto barvy nebo i proč si vybrali právě tento příběh. Jestli jsou spokojeni s prostředím, které si vytvořili jako podmalbu , ať už oni sami vhodně vybrali lokalitu nebo zda splnil jejich očekávání počítač při grafické korekci. Pokud by nezaujatý pozorovatel sledoval veškeré dění ve třídě, musel by kvitovat, že děti byly svojí prací a jejími výsledky opravdu nadšené. Než se společně půjdeme podívat na to, jak se připravovala vernisáž výstavy, ještě si prohlédneme fotodokumentaci postupu při vzniku jedné z prací. Autorka této práce (Aneta) si vybrala ke ztvárnění pověst Bludné koření. Na prvním snímku (obr. 15) vidíme fotografii skalních bloků v Tisé, kam se Anetka svůj příběh rozhodla umístit. Na dalším

Obrázek 15 - fotografie místa, kde se podle Anetky mohl příběh kdysi odehrát.

52

snímku (obr. 16) čtenář spatří totožnou fotografii, ovšem tentokrát již po úpravě v grafickém editoru. Obrázek 17 nám už prezentuje v plné kráse finální podobu tohoto

Obrázek 16 - Anetčina fotografie po korekci v grafickém editoru.

Obrázek 17 - Finální podoba díla- Bludné koření 59x42 cm; Aneta 9let a 10 měsíců, anilinové barvy

53

díla. Aby si mohl laskavý čtenář vytvořit představu, jak vypadala kompletní práce jednoho z autorů, přidáme ještě jeden snímek. Na obrázku 18 můžeme spatřit výtvarné dílo Adama, který pracoval na pověsti Kamenný most, jež byla mimochodem mezi dětmi velmi oblíbená. Prezentaci díla jsme pojali následujícím způsobem. Pod hnědou vlnitou

Obrázek 18 - kompletní pohled na prezentaci díla Kamenný most od Adama- foto: Heřman Žilík.

paspartu jsme umístili téměř celý příběh díla. Od původní fotografie místa, kde se pověst podle autora odehrála, přes její v grafickém editoru upravenou podobu po finální dílo, které je ve formátu A2. Aby měl návštěvník výstavy možnost lépe pochopit výtvarníkovy pohnutky při realizaci artefaktu, umístili jsme na panel i ručně psanou pověst v podobě sekundárního textu. Pověst je převyprávěna jazykem desetiletého dítěte. A v neposlední řadě zde nesměla chybět podobizna malého výtvarníka. Na předchozích řádcích jsme bezpochyby velmi názorně vylíčili vzhled konečné podoby díla a nyní můžeme přejít k popisu příprav, organizace a uskutečnění vernisáže výstavy našich prací, která měla být „zlatým hřebem“ našeho společného přibližně půlročního snažení.

54

3.4.6. Vernisáž výstavy našich prací na jílovském zámku Ještě než pořádně zaschla barva na našich plátnech, pustili jsme se společně do organizace vernisáže naší společné výstavy. Prvním krokem bylo kontaktovat znovu paní Nedvědovou z jílovského zámku a zjistit, kdy je volný termín pro uskutečnění našeho záměru (kde jinde uspořádat výstavu, než v místních překrásných interiérech). Děti zjistily, že v právě probíhajícím školním roce už to nebude možné, avšak byl jim nabídnut termín koncem září, který jsme po vzájemné konzultaci velmi rádi přijali. Na jednu stranu jsme byli i vděčni za čas, který nám nyní na přípravu výstavy nečekaně přebýval. Avšak

Obrázek 19 - Interiér jílovského zámku k realizaci výstavy přímo vybízí – foto: Ing. David Drobný.

rozhodně jsme nehodlali nic ponechat náhodě. Sedli jsme si společně a krok za krokem jsme ve svých myšlenkách probírali, co vše bude potřeba zařídit. Na co všechno se nesmí zapomenout. Prostory k vystavování včetně poměrně vkusných panelů již byly zajištěné. Chyběly sice dva stojany, ale to jsme později poměrně snadno vyřešili tak, že jsme si z kabinetu výtvarné výchovy zapůjčili dva malířské stojany, které nakonec byly téměř chloubou celé výstavy. Věděli jsme však, že se musí připravit spousta dalších záležitostí. Museli jsme myslet na pozvánky, aby o naší výstavě někdo věděl. Pozvánky samozřejmě

55

připravíme, ale aby se to dozvědělo co nejvíce lidí, napadlo nás napsat do místních periodik. A tak jsme svoji pozvánku s krátkým doprovodným textem poslali do Děčínského deníku a taktéž jsme ji nechali otisknout v místním měsíčníku – Jílovské sově, což se nám vyplatilo. Návštěva na vernisáži byla poměrně hojná. Děti se také dohodly, že bude vhodné na začátek přivítat návštěvníky pěknou písničkou – tu budou muset vybrat a společně nacvičit. Dále jsme se usnesli, že na každé správné vernisáži nesmí chybět malé občerstvení. Sice nám ještě nějaké drobné peníze zbyly od sponzorů, ale rozhodli jsme se, že požádáme maminky, zda by nebyly ochotné připravit nějakou svoji specialitu a darovat ji na tuto slavnostní událost. Za peníze se nakonec nakoupily limonády, aby malí návštěvníci netrpěli žízní. Také nás napadlo, že by bylo vhodné, aby na naši výstavu zůstala nějaká památka. A tak jsme se usnesli, že připravíme jako průvodce výstavou katalog. Na tomto místě musíme velmi poděkovat městu Jílové, potažmo jeho starostovi panu Kalvasovi. Když jsme jej byli požádat, jestli by se nezúčastnil naší vernisáže a nepronesl tam krátkou řeč, nejen že požadované přislíbil, ale měl pro nás zároveň pochopení v záležitosti vzniku katalogu a finančně jeho vznik zaštítil. Díky tomu jsme nemuseli být při jeho realizaci příliš skromní a konečný výsledek za to rozhodně stál. Doposud jsme stále neměli vyřešenu otázku, co bude s našimi díly po skončení výstavy. Jednak díky gestu pana starosty, zároveň jako projev díků za zapůjčení zámeckých prostor k uspořádání výstavy a v neposlední řadě právě proto, že jsme hrdými obyvateli Jílového, rozhodli jsme se celou kolekci svých prací věnovat městu Jílové. Paní Nedvědová, která má kulturní záležitosti města na starosti, se netajila radostí. Díla podle ní zůstanou v archivu jílovského zámku a budou příležitostně využívána k nejrůznějším účelům , čemuž všichni rádi věříme. V této chvíli jsme měli jistotu, že vše podstatné už máme podchycené. A tak se děti začaly plně věnovat realizaci příprav na náš velký den. V době příprav čas plynul nesmírně rychle a aniž si to kdo plně uvědomil, najednou zde byl den, na který jsme se všichni moc těšili. Klenuté stropy vstupní haly místního zámku navozovaly víc než důstojnou atmosféru pro uskutečnění vysněné výstavy. Ač je to možná netradiční, nainstalovali jsme výstavu do zdejších prostor již den předem. Chtěli jsme si vše naplno vychutnat a nehodlali jsme připustit sebemenší problém. Vše bylo tedy včas připraveno na svých místech a děti netrpělivě očekávaly příchod prvních hostů. První návštěvníci se začali objevovat asi půl hodiny před začátkem a v 17 hodin, kdy byla vernisáž slavnostně zahájena, se zde sešlo 56

okolo stovky lidí. Výstavu zahájila paní Nedvědová, která má s podobnými záležitostmi v našem městě největší zkušenosti. Pan starosta se nakonec kvůli výběrovému řízení dostavit nemohl, ale poslal za sebe náhradu neméně váženou, paní místostarostku. Ta ocenila práci dětí a velmi je pochválila za výsledky jejich práce. Pak děti předvedly pásmo písniček, které si společně s paní učitelkou nacvičili při hodinách hudební výchovy. Poté se slova ujal autor celého projektu pan učitel Žilík, který vše krátce zhodnotil, poděkoval dětem za jejich nadšení při realizaci celého podniku, rodičům za jejich toleranci, trpělivost a obrovskou podporu a všem sponzorům, kteří svojí materiální podporou umožnili, aby projekt vůbec mohl být uskutečněn. Veřejně zde jménem všech zainteresovaných malých výtvarníků předal celý soubor děl městu Jílovému. Pan učitel také každému malému autorovi věnoval na památku katalog výstavy. Po jeho proslovu již nic nebránilo tomu, aby děti předvedly svým rodičům, sourozencům, kamarádům, učitelům a ostatním příchozím výsledky své půlroční práce. A že se bylo čím chlubit! Děti byly nesmírně pyšné na vše, co více či méně samostatně vytvořily, čemu se naučily a co mohly teď hrdě předvést svým blízkým.

57

4. ZÁVĚR Nastal čas ohlédnout se zpět a objektivně zhodnotit, zdali se nám podařilo splnit cíle, které jsme si předsevzali před více než půl rokem. Provést bilanci toho, jak jsme byli úspěšní ve svém snažení a jestli naše práce byla smysluplná. Předně musíme uvést na pravou míru fakt, kterého si pozorný čtenář nemohl nevšimnout. V naší práci nebyla výtvarná činnost přímo objektem zkoumání. Autoři projektu, který měl zejména výtvarně-literární charakter, vsadili na skutečnost, že děti přirozeně rády malují a nebude jim proto zřejmě činit potíže vyvíjet jakékoliv aktivity s tím přímo či nepřímo spojené. To se ukázalo velmi prozíravé. Děti ochotně a naprosto přirozeně plnily všechny nově vznikající problémy či úkoly, které jim byly předkládány. Naučily se přitom mnoha užitečným dovednostem a získaly velké množství vědomostí, které jistě jen tak nezapomenou. Důvod je prostý. Děti se s nimi setkávaly v nejrůznějších podobách opakovaně, mnohokrát po velmi dlouhou dobu. Je tedy víc než pravděpodobné, že si je uchovají i do budoucna. Ohledně nově nabytých vědomostí máme i nepopiratelný důkaz. Ještě před tím, než děti vůbec tušily, že se nějaký projekt uskuteční, měly odpovědět písemně na několik otázek, týkajících se historie i současnosti naší obce. Totožný průzkum jsme provedli měsíc po skončení projektu. Nemusíme zdůrazňovat, že znalosti dětí byly diametrálně odlišné od těch v prvním dotazníku. S čistým svědomím tak můžeme tvrdit, že naši desetiletí školáci mají o své obci o poznání bohatší vědomosti, než většina obyvatel našeho města37. Pro vyhodnocení úspěšnosti při dosažení naší další mety nemůžeme odpovědět tak jednoznačně, jako v prvním případě. Ale přestože nemáme důkazy v podobě naprosto odlišných odpovědí na dotazník, můžeme se směle domnívat, že i další cíl se nám podařilo splnit. Soudě podle bezprostředních reakcí dětí. Děti měly možnost se přesvědčit, že spousta lidí v našem městě byla ochotna ve svém volném čase pro ně něco udělat – ve svém volném čase a zcela zdarma. Jen pro jejich zájem a nadšení. Chceme věřit, že pro většinu dětí se to snad stane vzorcem pro správné fungování mezilidských vztahů.

37

Ukázku dotazníku lze dohledat mezi přílohami. Viz Příloha č. 1 na stránkách 62 a 63.

58

A i oni budou ochotni udělat nezištně něco pro druhé. A snad i fakt, že o svém okolí znají mnoho důležitých informací může být impulsem k tomu, aby ho měly opět o něco raději a vážily si skutečnosti, že mohou žít právě zde – v Jílovém. V neposlední řadě jsme měli přání, aby se naše práce stala podnětem pro ostatní kolegyně a kolegy pedagogy. Aby alespoň někoho náš způsob práce zaujal a nechal se jím inspirovat. Několik dětských duší jsme pozitivně ovlivnili. Pokud by se nám podařilo, abychom byli nápomocni v práci druhých lidí, bylo by naše očekávání naplněno vrchovatě.

59

5. POUŽITÉ ZDROJE



BADOUČKOVÁ, J. Jsou-li to růže …….vykvetou! Hradištko pod Medníkem: Protis, 1993.73 str. ISBN 80-901551-1-1



BROŽOVÁ, V., PEŘINOVÁ, M. Kreslíme, malujeme, modelujeme. Praha: Fortuna, 1994. 174 str. ISBN 80-7168-018-4



ČEŇKOVÁ, J. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. 176 str.

ISBN 80-7367-095-X



DVOŘÁKOVÁ, D. Zlaté listí. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1977. 272 str.



DVOŘÁKOVÁ, M. Projektové vyučování v české škole. Praha: Universita Karlova v Praze – Nakladatelství



Karolinum, 2009. 158 s. ISBN 987-80-246-1620-9

FRIDRICH, R. Modroret. Děčín : Společnost přátel města Děčína Amici Decini : Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Děčín, 2008. 175 str. ISBN : 978-80-254-3283-9



JOZA, P. Josef Stegl – Osud děčínského malíře. Děčín – Nördlingen: Iniciativa pro děčínský zámek, Heimatverband Kreis Tetschen – Bodenbach e V. , 2011. 190 str. ISBN 978-80-260-0009-9



KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha: Portál, 1997. 147 str. ISBN 80-7178-167-3



KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2000 (V. Ka-Kom). Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2000. 351 str. ISBN 80-86171-05-1



KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2002 (VIII. Man – Miž). Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2002. 357 str. ISBN 80-86171-13-2



KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 2003 (XI. Pau – Pop). Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2003. 371 str ISBN 80-86171-16-7



KVÍZ, F. Poslední čert. Praha: Granit, 2009. 103 str. ISBN 978-80-7296-070-8



LICHTENBERG, O. Uhlíř a poklad. Česká Kamenice: město Česká kamenice a Sdružení obcí Českokamenicka, 1996. 123 str.



LICHTENBERG,

O.

Čert

a

mlynář.

Praha:

Arcadia

Art

Agency,

2008.

91

str.

ISBN 978-80-903418-1-4 

NÁHLÍK, F. Průvodce po Českém Švýcarsku. Děčín: Vydavatelství Princip, 2003. 90 str. ISBN 80-238-87



NEČÁSEK, F. Rumburský skrojek pohádek, pověstí a příběhů. Liberec: Severočeské krajské nakladatelství, 1963. 117 str.



NEDVĚDOVÁ, P. Pověsti z městečka v Údolí sov. Ústí nad Labem: MAS Labské skály, 2012. 47. str.



NECHANICKÁ, D., HAVRÁNEK, Z. Labská královna. místo vydání neuvedeno: CDL Design, 1996. 76. str. ISBN 80-902278-0-5

60



NEVRLÝ, M. Chvály Zadní země. Liberec: Vestri. 2002. 147 str. ISBN 80-903029-1-2



NEVRLÝ, M. Nejkrásnější sbírka. Liberec: Vestri. 2001.266 str. ISBN 80-903029-0-4



NOUZA,

J.

Putování

za

rozhlednami

Lužických

hor

a

Českého

Švýcarska.

Děčín:

PS Děčín Vladimíra,,Štindla. 1994. 56 str. 

RYSKA, J. Kytlický vodník. Praha: Erika, 1995. 217 str. ISBN 80-85612-82-8



SCHEUFLER, P., JOZA, P. České Švýcarsko. Praha: nakladatelství Miloš Uhlíř – Baset, 2006. 175 str. ISBN 80-7340-071-5



SLAVÍČKOVÁ, H. Děčínská zastavení. Děčín: Společnost přátel města Děčína AMICI DECINI a Státní oblastní archiv Litoměřice pobočka Děčín, 1997. 192 str. ISBN 80-238-1436-2



STAŇKOVÁ, E., STEGL, L., ROSENKRANC, M. Josef Stegl – Návrat domů; Katalog výstavy k 115. výročí narození děčínského malíře Josefa Stegla. Děčín: Oblastní muzeum v Děčíně, 2010. 54 str.



STEIN, K. Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska. Liberec: Vestri. 2005. 125 str. ISBN 80-903029-3-9



STEINOVÁ, N. Veduty Českosaského Švýcarska. Děčín: Okresní muzeum Děčín, 1999. 103 str.



TOMKOVÁ, A., KAŠOVÁ, J., DVOŘÁKOVÁ, M. Učíme v projektech. Praha: Portál, 2009. 173 s. ISBN 978-80-7367-527-1



URBAN,J.F. Severočeské pověsti. Praha: Slovanské knihkupectví, nakladatelství a antikvariát, 1923. str. 123



VOKOLEK, V. Krajiny vzpomínek. Praha: Triáda, 2000. 237 str. ISBN 80-86138-25-9

61

6. SEZNAM PŘÍLOH:

Příloha č. 1 – Dotazník, zadaný dětem před začátkem projektu a po jeho.ukončení ... 63 Příloha č. 2 - Ukázka podoby pověsti Hraběcí strašidlo psané ručně .................

65

Příloha č. 3 – Pozvánka na vernisáž výstavy ..........................................................

66

Příloha č. 4 – Práce dětí, vzniklé v průběhu projektu. ............................................

67

Příloha č. 5 – Mladí výtvarníci v Tiských stěnách při hledání motivace..................

69

Příloha č. 6 – Třída 4.B při výtvarné činnosti. ........................................................

70

Příloha č. 7 - Radek a Anička při práci. ...................................................................

71

Příloha č. 8 – Finální práce dětí. ..............................................................................

72

Příloha č. 9 – Finální práce dětí................................................................................

73

62

Příloha č. 1 – Dotazník, zadaný dětem před začátkem projektu a po jeho ůůůůůůůůůůůů,,,.ukončení.

63

64

Příloha č. 2 – Sekundární podoba textu pověsti Hraběcí strašidlo, mmmmmmm..upraveného žáky čtvrté třídy za pomoci učitele.

65

Příloha č. 3 – Pozvánka na vernisáž výstavy.

Žáci ZŠ v Jílovém si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy, která je vyvrcholením dlouhodobého výtvarně-literárního projektu: „Jsem rád, že žiji právě zde – v krajině téměř pohádkové“.

foto: Heřman Žilík

Vernisáž výstavy se uskuteční ve čtvrtek 22. září na Jílovském zámku od 17:00 hodin. Výstava pak potrvá přibližně měsíc, tedy do druhé poloviny října. Každý, kdo je zvědavý na výtvarný počin našich čtvrťáků a kdo má zájem dozvědět se něco o pověstech, které se váží k obci Jílové, nechť se přijde podívat osobně. Srdečně Vás zvou žáci loňské 4.B se svým třídním učitelem Heřmanem Žilíkem. Podnikatelé s velkým srdcem, díky jejichž finanční pomoci mohl být celý podnik uskutečněn:      

STIRPack – Jaromír Jarkovský DOKOM FINAL – Martin Liesel STAMO – Jindřich Husák Petr Šenk PC Grafik s.r.o. - Petr Cyrius SKANPAK, spol. s r.o. - Miroslav Svoboda

Velké poděkování za pomoc při realizaci projektu patří též : 



Grafické studio a tiskárna Korselt & Rychnovský Město Jílové

66

Příloha č. 4 – Práce dětí, které vznikly v průběhu projektu, ale nebyly určeny mmmmmmmmna výstavu.

Obrázek 20 - Jílovská sova (město Jílové ji má ve znaku), kolektivní práce žáků 4.B, ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,přírodní materiály. foto: Heřman Žilík

Obrázek 21 - Zmijí královna, Bára 10 let a 5 měsíců, tisk z výšky, orig. 30x21 cm – foto: Heřman Žilík

67

Obrázek 22 Čarovná kniha, Klára 9 let a 5 měsíců, tisk z výšky, orig. 30x21 cm – foto: Heřman Žilík

Obr. 23 – Červený hrádek na Výrovně, Vašek 9 let a 4 měsíce, anilinové barvy, orig. 42x30 cm – foto: H. Žilík

68

Příloha č. 5 – Mladí výtvarníci v Tiských stěnách při hledání motivace.

Obrázky 24 - 28, Děti hledají v Tisé konkrétní místo, kde se jejich pověst mohla kdysi odehrát. foto: Heřman Žilík

69

Příloha č. 6 – Třída 4.B při výtvarné činnosti.

Obrázky 29 – 30, Děti při práci. foto: Heřman Žilík

70

Příloha č. 7 - Radek (11 let a 8 měsíců) a Anička (10 let a 6 měsíců) ůůůůůůůůůůů,při práci.

Obrázky 31 – 32, Anička a Radek přenášejí své představy na papír. foto: Heřman Žilík

71

Příloha č. 7 – Finální práce dětí.

Obr. 33 - Kamenný most, Nikola - 9 let a 10 měsíců, kombinovaná technika, orig. 594 x 420 mm, foto: Heřman Žilík

72

Příloha č. 8 – Finální práce dětí.

Obrázek 34 - Zmijí královna, Nela 10 let, kombinovaná technika - orig. 594 x 420 mm, foto: Heřman Žilík

73