Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta
Bakalářská práce
2014
Róbert Szabó
Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra sociální
Zvládání psychické zátěže u hasičů na letišti Bakalářská práce
Autor:
Róbert Szabó
Studijní program:
B7507 Specializace v pedagogice
Studijní obor:
Sociální patologie a prevence
Vedoucí práce:
PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D.
Pardubice
2014
Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta
Zadání bakalářské práce Autor:
Róbert Szabó
Studijní program:
B 7507 Specializace v pedagogice
Studijní obor:
Sociální patologie a prevence
Název závěrečné práce: Název závěrečné práce AJ:
Zvládání psychické zátěže u hasičů na letišti Coping with psychological stress of airport firefighters
Cíl, metody, literatura, předpoklady: Práce se zabývá pracovní zátěží u hasičů AČR se zaměřením na letový provoz. Teoretická část se zabývá stresem, jeho příčinami a zdroji, reakcemi na stres a důsledky stresu na pracovní výkon v souvislosti s hrozícím nebezpečím u zásahu. Pozornost bude věnována proaktivnímu zvládání stresu a faktorům moderujícím interakce stres-osobnost -zdraví. Empirická část práce mapuje rizikové a protektivní faktory v pracovní činnosti hasičů. Výzkumná metoda:standardizovaný dotazník. Garantující pracoviště:
Katedra sociální patologie a sociologie, Pedagogická fakulta
Vedoucí práce:
PhDr. Stanislav Pelcák, PhD.
Konzultant: Oponent:
PhDr. Václav Bělík, Ph.D.
Datum zadání závěrečné práce: Datum odevzdání závěrečné práce:
29. 02. 2012
Prohlášení ,,Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu.“
V Pardubicích dne 1.12. 2014 Róbert Szabó
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Stanislavu Pelcákovi, Ph.D. za vstřícné konzultace, za pomoc, cenné rady a připomínky při vedení této bakalářské práce. Zároveň děkuji všem kolegům, příslušníkům Vojenské hasičské jednotky Správy letiště Pardubice za jejich ochotu, se kterou se účastnili výzkumu.
Anotace SZABÓ, Róbert. Zvládání psychické zátěže u hasičů na letišti. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2013. 81 s. Bakalářská práce. Práce se zabývá zvládáním psychické zátěže, spojené s následným vnímáním a zvládáním zátěžových situací, které vznikají při profesi hasičů se zaměřením na letový provoz. Teoretická část se zabývá stresem a jeho úrovní, stresovou reakcí a kategorizačními stresory. Pozornost bude věnována teorii zvládání stresu, který může výrazně ovlivnit pracovní výkon v souvislosti s hrozícím nebezpečím u zásahu, v návaznosti s požadavky na jejich osobnost. V empirické části dotazníkovou metodou prozkoumá zátěžové situace a jejich následky, a to jak v profesním, tak i v osobním životě. Klíčová slova: stres, stresor, stresová situace a reakce, hasič
Annotation SZABÓ, Robert. Dealing with mental strain by firemen at the airport. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2013. 81 p. Bachelor’s thesis.
This work is focused on dealing with mental strain connected with consequent perception and coping with stress situations which arise for the firemen specialized in air traffic. The theoretical part deals with stress and its level, stress reaction, and categorization stressors. Attention will be given to the theory of handling stress, which can significantly influence the work performance under the potential risk during an action in connection with the demands on the personalities of firemen. In the empirical part, using questionnaires this work examines stress situations and their consequences both in professional, and in private life.
Keywords: Stress, stressor, stress situation and reaction, fireman.
Osnova Úvod ............................................................................................................................................ 10 1 Stres a psychická zátěž .......................................................................................................... 12 1.1 Vybrané definice stresu ..................................................................................................... 17 1.2 Zdroje stresu – stresory ..................................................................................................... 19 1.3 Druhy stresu ...................................................................................................................... 23 1.4 Psychická zátěž a stres ...................................................................................................... 25 1.5 Psychická zátěž při zásahu hasičů ..................................................................................... 29 2 Zdravotní důsledky expozici stresu ..................................................................................... 31 2.1 Reakce na stres a posttraumatická stresová porucha ......................................................... 36 2.2 Posttraumatická stresová porucha (PTSP) ........................................................................ 39 2.3 Posttraumatický rozvoj ...................................................................................................... 40 3 Salutoprotektivní faktory zvládání stresu ........................................................................... 43 3.1 Resilience ......................................................................................................................... 43 3.2 Zvládání zátěžových situací – coping .............................................................................. 44 3.2.1 Copingové strategie .................................................................................................... 46 3.2.2 Obranné mechanismy ................................................................................................. 50 3.2.3 Osobnostní zdroje zvládání stresu .............................................................................. 52 3.3 Sociální opora ................................................................................................................... 56 3.4 Kvalita života a pohybová aktivita ................................................................................... 59 3.5 Flow .................................................................................................................................. 61 3.6 Relaxace ........................................................................................................................... 64 Empirická část ........................................................................................................................... 66 4 Téma a cíl šetření, formulace hypotéz ................................................................................. 66 4.1 Výzkumný cíl a procedura ............................................................................................... 66 4.2 Popis výzkumného souboru............................................................................................. 66 4.3 Desing výzkumného šetření ............................................................................................. 66 4.4 Popis použitých metod ..................................................................................................... 67
5 Výsledky a diskuse................................................................................................................. 70 5.1 Distres u členů VHJ Pardubice......................................................................................... 70 5.2 Vztah délky praxe a subjektivně prožívaného distresu .................................................... 71 5.3 Smysl pro soudržnost jako moderátor stresu .................................................................... 72 5.3.1 Hodnoty smyslu pro soudržnost u VHJ Pardubice ..................................................... 72 5.3.2 Vztah smyslu pro soudržnost k subjektivně prožívanému distresu ............................ 73 5.3.3 Souhrn ....................................................................................................................... 74 Závěr ........................................................................................................................................... 76 Seznam použité literatury a zdrojů .............................................................................................. 78 Příloha 1 - Charakteristika činností VHJ Příloha 2 - Dotazníky
Úvod Život člověka i celá společnost se v dnešní době velmi zrychluje a s tímto faktem souvisí také neustále rostoucí požadavky na člověka, a to ve všech oblastech lidské činnosti. Tento stav přináší pro člověka určitou zátěž, se kterou se chce a potřebuje určitým vlastním způsobem vyrovnat. Člověk od člověka se liší, a proto je odlišné nejen řešení různých životních a pracovních situací, ale i pociťování stresu je velice subjektivní. To, co je pro určitou skupinu lidí příjemné, může být pro ostatní nepříjemné a silně stresující. Lidský život zároveň provází celá řada pozitivních i negativních událostí, kdy mezi ty negativní lze zařadit zejména mimořádné události, které často ohrožují nejen zdraví, ale i samotný život člověka. Kromě lidí, tyto události ohrožují také zdraví a život zvířat, majetek a životní prostředí. Na likvidaci těchto mimořádných událostí se podílejí v největší míře hasiči. Hasič (původní označení požárník) je zejména označení pro profesionálního nebo dobrovolného člena hasičské jednotky. Kromě hašení požárů provádí hasiči zásah také v případech povodní, různých živelních pohrom, ekologických havárií, dále provádí různou technickou pomoc, asistují při dopravních nehodách a jiných mimořádných událostech. Spolupůsobí i v oblasti prevenci požárů. Lidé si již zvykli na skutečnost, že ve výše uvedených situacích vystupuje hasič jako někdo, kdo je v rámci svých sil a možností schopen a ochoten pomoci, a to nejen ve službě, ale i kdykoliv mimo ní. Tato pomoc je často za cenu nemalých obětí a to i s nasazením svého života. I proto se někdy říká, že ,,hasič je ze železa, které se v ohni kalí a zoceluje, a proto musí vše bez problémů vydržet“ (Sotolářová, 2004, č. 5, s.29). Respekt, který dnes mají hasiči v očích veřejnosti, si budovaly a budují velice pomalu, dnes a denně, krůček po krůčku. Povolání profesionálního hasiče je považováno z pohledu fyzické a psychické zátěže za vysoce náročné, rizikové a specifické. Mezi rizika a specifičnost tohoto povolání patří především vysoká fyzická aktivita, intenzivní stres, směnný provoz, působení tepla a hluku, nebezpečí poškození zdraví následkem úrazu či intoxikací zplodinami hoření, výbušnin apod. Nesmíme, ale zapomínat na to, že i hasič je pouze jeden z nás, tedy obyčejný člověk s normálními každodenními životními starostmi a radostmi, který je ale zatěžován často extrémními pracovními prožitky, které ve větší či menší míře negativně působí na jeho duševní a fyzické zdraví. Při své práci je vystaven obdobnému působení stresové situace jako její přímá oběť a navíc je vystaven tlaku, který vychází z očekávání, že danou situaci efektivně a profesionálně zvládne. Hasič často vnímá situaci, kdy i přes veškerou snahu nedokáže např. zachránit lidský život, jako své vlastní selhání a často ho to hluboce psychicky 10
zasáhne. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o specifickou skupinu lidí, na které jsou kladeny velmi specifické požadavky. Pro život každého z nás je určitá míra stresu potřebná, protože mobilizuje energii k možnému řešení problému a zároveň zlepšuje paměť a soustředění. Je velmi pravděpodobné, že život bez jakéhokoliv stresu by byl nudný a že by se sám o osobě stal velmi silným stresorem. Naopak, jeho nadměrná úroveň je nepříznivá, oslabuje výkon a znemožňuje uvolnění, proto lidé žijící v silných či neustálých stresujících podmínkách jsou více náchylní k rozvoji deprese a celkové úzkosti. Cílem bakalářské práce je popsat a analyzovat pracovní zátěž u hasičů se zaměřením na letový provoz, dále zjistit, které konkrétní situace patří pro zasahující hasiče mezi zvlášť psychicky náročné či traumatizující a naopak, které patří mezi méně náročné a méně závažné. V práci se dále budu snažit zjistit příčiny a zdroje stresu, reakce na stres a důsledky stresu na pracovní výkon, a to v souvislosti s hrozícím nebezpečím u zásahu.
11
TEORETICKÁ ČÁST 1 Stres a psychická zátěž Pojem stres se k nám dostal z angličtiny, ale jak uvádí např. Křivohlavý (2003), jeho původ je z latinského slova „stringo, stringere“, což znamená utahovat, zdrhovat. Od 17. století se používal v průmyslové výrobě k vyjádření fyzikálního tlaku, síly, napětí nebo až deformaci určitého materiálu vůči zátěži. V novém významu byl tento pojem použit až později, ve 20. století a to ve spojení s fyziologií, psychologií a také sociologií. Těžké životní situace zde byly, jsou a vždy budou. Proto není divu, že se nad nimi a nad způsoby jejich zvládání lidé od nepaměti zamýšlejí. Problematikou stresu se zabývala a zabývá celá řada badatelů, jejichž cílem bylo a je zjistit, ve které z náročných situací zvolí jedinec boj a ve které útěk, protože ,,stresová reakce přivádí organismus do stádia pohotovosti a připravenosti k ,,boji,, nebo ,,útěku,,“ (Praško; Prašková, 2001, s.14). Tyto dvě zcela odlišné formy chování v situacích ohrožení, byly považovány podle Křivohlavého (2003) za vrozené, ale přesně se nevědělo, co se děje v těle a v psychice lidí, kteří takto řeší své obtížné životní situace. Podle Baštecké a Goldmanna (2001) patří mezi nejvýznamnější tvůrce teorie stresu W. B. Cannon, H. Selye, a R. S. Lazarus. Křivohlavý (2003) řadí k průkopníkům v oblasti výzkumu stresu (kromě výše uvedených) také I. P. Pavlova, který studoval fyziologické změny v organismu zvířat (psů), kteří se dostali do těžké konfliktní situace. Kromě fyziologických změn se zajímal také o jejich chování. Americký fyziolog W. B. Cannon se rovněž zabýval studiem změn v organismech psů vystavených těžkým situacím a zkoumal, co se děje v předivu jejich fyziologických funkcí. Zjistil, že v situaci ohrožení nastává mobilizace celého organismu a celkové zvýšení činnosti sympatického nervového systému. Objevil význam sympatoadrenálního systému pro vznik emocí strachu, úzkosti a vzteku, které vedou k obraně proti potencionálnímu nebezpečí. Tento stav nazval poplachovou reakcí, která je základní odezvou na ohrožení. Výše uvedená obrana je prvotním, tedy základním typem obrany, která se nazývá útok či útěk. Cannon kromě uvedeného vytvořil koncepci homeostázy (udržování rovnováhy v organismech). Na práci W. B. Cannona navázal Hans Selye, kanadský biolog, chemik a endokrinolog. Ten zjistil, že bez ohledu na druh zátěže či nebezpečí dochází k téměř totožným fyziologickým reakcím organismu a nazval je jako generální adaptační syndrom (GAS), probíhající ve třech fázích: 1. fáze poplachová; 2. fáze rezistence; 3. fáze vyčerpání.
12
První fází je poplachová reakce (alarm), kdy po střetu jedince se stresorem dochází k narušení vnitřního prostředí jeho organismu a mobilizují se všechny jeho obranné možnosti. Následně dochází k aktivaci zejména sympatického nervového systému, zvyšuje se srdeční činnost, stoupá krevní tlak, potní žlázy pracují nadměrně a zrychluje se dýchání, které je pouze povrchní. Z oblastí kolem trávicího traktu se uvolňuje krev, která se shromažďuje do končetin. Dřeň nadledvin produkuje zvýšené množství adrenalinu – organismus je připraven bojovat nebo utéct. Druhou fází je fáze rezistence (adaptace), ve které se organismus se stresem pomocí dostupných prostředků vyrovnává, snaží se mu přizpůsobit a zvyknout si na něj - dochází k adaptaci. Ve svém výzkumu věnovanému stresu, se Selye zamýšlel i nad negativním vztahem mezi dlouhodobou rezistencí a sníženou činností imunitního systému. Zkoumal vztah mezi dlouhodobou rezistencí a zhoršováním celkového stavu organismu. Třetí, poslední fází GAS je fáze vyčerpání (exhausce), kdy vyčerpání rezerv znamená selhání organismu a v krajním případě i smrt. Reakce se opět rozšiřuje do celého organismu a stupňují se endokrinní reakce. I proto se stres stal ,,strašidlem moderního života“(Hošek, 1994, s. 21). Obdobně do třech fází rozčlenil generální adaptační syndrom také Mikšík (2007), který jednotlivé fáze popsal následovně:
Obr. 1. Linie nespecifických změn v psychice Převzato z knihy – Psychologická charakteristika osobnosti – Oldřich Mikšík, 2007, s. 178
I. fáze – začíná mobilizací psychiky, je to fáze přípravná, kdy jedinec registruje či anticipuje změnu v okolnostech a následně zvyšuje funkční hladinu psychiky aktualizací 13
mobilizační pohotovosti k činnosti. Tato fáze vzniká při každé registraci subjektivně významnější situační změny, ale nejvýrazněji v případech ohrožení či ztráty v nejširším slova smyslu. Psychické procesy a stavy spjaté s fází mobilizace psychiky byly dle Mikšíka nejvíce studovány u vojáků, sportovců a pacientů před závažnými zákroky a byly rozlišeny na tři základní druhy:
stav bojové pohotovosti, pro který je charakteristická důvěra ve vlastní síly a v úspěch a optimalizace nabuzení,
stav předstartovní horečky, pro který je příznačná extrémní excitace a impulzivita, neovládání svých psychických stavů a projevů, pramenící z nejistoty a nervózního očekávání dalšího vývoje situace a to až do enormního vyčerpání energetických rezerv ještě před vyřešením situace,
stav apatie, neboli stav psychického útlumu, charakteristický sklíčenou náladou, většinou se snahou se vyhnout dané situaci, což souvisí s nedůvěrou v úspěch a s předrážděním, vyúsťujícím do vzniku a rozvoje nadlimitního ochranného útlumu.
II. fáze – nástup aktivního řešení zátěže, (viz. Obrázek č. 2) i její průběh je determinován rozvojem následujících tendencí:
potřeba aktualizace specifické psychické zaměřenosti, poznat a řešit vzniklý problém (aktivně se vyrovnat se vzniklou situací),
pasivní a nemobilizující prožívání (strach, rozčilení, sklíčenost apod.) musí být nahrazeno stimulujícími prožitky (nadšení, sebedůvěra, odpovědnost apod.),
optimalizace vztahu mezi aktivací prožitků a aktivací rozumové činnosti z důvodu využití účinné kapacity rozumu (emoce přebírají funkci podněcující a rozum pak roli korigující a řídící),
aktivní činnost vedoucí ke zklidnění, zpřesnění a koordinovanosti jednání, chování a k nalezení celkové vnitřní rovnováhy a rozvahy.
14
Obr. 2. Specifické změny v psychice ve 2. fázi nespecifických změn Převzato z knihy – Psychologická charakteristika osobnosti – Oldřich Mikšík, 2007, s. 183
III. fáze (viz. Obrázek č. 3) podle Mikšíka (2007) začíná:
nalezením a realizací vhodného postupu (vyřešení psychické zátěže a obnovení normality),
podlehnutím tlaku okolností (poddáním se, odstoupením či psychickým selháním), tato fáze má rovněž příznačnou dynamiku a gradaci. Mikšík (2007) dále uvádí, že při zdárném vyřešení psychické zátěže dochází:
k uspokojení až euforii,
k nástupu vyčerpání v důsledku vynaloženého úsilí a ztráty energetických rezerv mimořádnou psychickou aktivitou; a naopak při selhání či podlehnutí tlaku okolností, lze pozorovat:
dočasnou destrukci psychické činnosti v důsledku negativního efektu pokusů zátěž řešit,
dočasné zotavení, které je spojené s novými pokusy situaci aktivně řešit,
konečný efekt selhání ve smyslu chronického oslabení psychické odolnosti jedince vůči zátěži, kdy průvodním jevem bývá zejména úzkost.
15
Obr. 3. Specifické změny v psychice při psychickém selhání ve 3. fázi nespecifických změn Převzato z knihy – Psychologická charakteristika osobnosti – Oldřich Mikšík, 2007, s. 184
Na uvedené fáze GASu mají odlišný názor Machač, Machačová a Hoskovec (1985), kteří se domnívají, že stres probíhá zpravidla ve čtyřech fázích. V první fázi dočasně vzroste celková aktivita jednání, ve druhé fázi se postupně zhoršuje kvalita výkonu a přechází se od chování zaměřeného na dosažení cíle k chování zaměřenému na sebeobranu. Následně ve třetí fázi dochází k celkovému rozrušení chování a k emočním odpovědím a konečně ve čtvrté fázi vzniká stav, v němž se pociťuje celková nemožnost efektivně reagovat na okolí. Americký kognitivní psycholog Richard Stanley Lazarus se zabýval teorií stresu, konkrétně studiem specificky lidských forem zvládání těžkostí. Na základě výsledků svého pozorování tvrdil, že to, co rozhoduje o stresu je způsob, jakým vnímáme a hodnotíme ohrožující situaci. Vytvořil model dvojího zhodnocení situace ohrožení. Co se týče prvotního zhodnocení, dochází u něho ke zvážení situace z hlediska ohrožení např. zdraví či života. Lazarus věnoval pozornost nejen stavu momentálního ohrožení, ale i jeho možnému vývoji do budoucna. Druhotné zhodnocení zvažuje jedincovy možnosti zvládnutí situace. V obou zhodnoceních bral v úvahu jak objektivní stav světa, tak i subjektivní pohled konkrétního jedince. Do této problematiky vnesl Lazarus důležité hledisko, kterým je respektování kognitivních, emocionálních a konativních aspektů.
16
Na Lazarusův model dvojího zhodnocení reaguje Kebza (2005), dle jehož názoru probíhá kognitivní zhodnocení situace ve třech fázích, a to ve fázi primární, sekundární a terciární.
1.1 Vybrané definice stresu V současnosti se o stresu hodně mluví a píše, a i přes to si většina lidí není jistá, co slovo stres vlastně znamená. Není jim zjevné, zda je stres označení pro vnější události, které nepříjemně prožíváme, nebo jestli je stres reakcí na ně. Slovo stres je v dnešní době již běžnou součástí našeho každodenního života, skloňuje se ve všech pádech a i přesto neexistuje jeho jediná obecně platná a uznávaná definice. Přístupy a popisy stresu se různí, řada odborníků zabývající se touto problematikou má na tuto tématiku odlišný pohled a odborných prací, které stres zkoumají z různých hledisek, je rovněž velké množství. Jako první popsal stres Hans Selye ve svém rozsáhlém díle z roku 1949. Jedná se o jeho fyziologickou definici, která hovoří o nespecifické reakci organismu na jakýkoliv nárok (zátěž) spočívající v mobilizování obranných mechanismů a energetických rezerv. V literatuře se ale setkáváme s celou řadou modifikací definice stresu: ,,Stres: nespecifická reakce organismu na jakýkoliv druh zátěže, která slouží k přizpůsobení organismu těmto zátěžím.“ (Solotolářová, 2007, s. 12), ,,Stres je v běžné řeči chápán jako vše co nás nějakým způsobem tíží, znepokojuje, tlačí a je pro nás nepříjemné. Přesněji se však tyto zatěžující faktory označují jako stresory.“ (Blahutková, 2009, s. 46), ,,Stres = všeobecný syndrom přizpůsobení.“ (Solotolářová, 2007, s. 12). Baštecká s Goldmannem (2001) však tvrdí, že slovo stres ztratilo svůj přesný význam a ve své publikaci uvádějí několik jeho dalších definicí po vzoru dalších autorů: 1. ,,Stres se projevuje specifickým syndromem, který sestává ze všech nespecificky navozených změn uvnitř biologického systému.“ (H. Selye, 1978, in Baštecká, Goldmann, 2001, s. 240), 2. ,,Stres přináší ohrožení pohody a zahrnuje nepřijatelné emoce.“ (R. S. Lazarus, 1975, in Baštecká, Goldmann, 2001, s. 240 ), 3. ,,Stres předpokládá požadavky prostředí, které jsou povahy fyzické nebo sociální.“ (J. E. McGrath, 1970, in Baštecká, Goldmann, 2001, s. 240 ), 17
4. ,,Stres se objevuje v situacích osobního schodku, kdy požadavek prostředí přesahuje jedincovy zdroje, nebo v situaci osobního zmaru, kdy jedincovy zdroje nenacházejí v okolí dostatečnou odezvu.“ (J. R. Frech, W. Rogers a S. Cobb, 1974, in Baštecká, Goldmann, 2001, s. 240), 5. ,,Stres je výchylka informačního vstupu za jeho obvyklé hranice, která vyvolává nepříznivou rovnováhu mezi aktivací a kapacitou zpracovávat informace s ohledem na provozní rozmezí pozornosti“(W. H. Teichner 1968, in Baštecká, Goldmann, 2001, s. 240). Praško a Prašková (2001) uvádí, že ,,stres je tělesnou a duševní reakcí na stresor“ (Praško, Prašková, 2001, s. 11). Různá pojetí stresu shrnul také Křivohlavý (1994), který stresem chápe vnitřní stav člověka, který je něčím buď přímo ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se, ale domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná. Kebza a Šolcová (2004) definují stres jako komplexní proces, který je odpovědí na nadměrné požadavky, které jsou kladeny na tělesné a duševní rezervy člověka. Rozpor mezi požadavky, které na nás doléhají, a naší schopností na tyto požadavky odpovědět je prožíván jako ohrožení rovnováhy organismu a lidské tělo na vzniklou situaci okamžitě reaguje. Mikšík (2007) zařazuje stres mezi základní typy psychické zátěže a stres vymezuje úžeji, jako druh psychické zátěže, kdy určitá rušivá okolnost působí na organismus jedince a jeho psychiku a ztěžuje mu tak úspěšně vykonávat jeho určitou a cílenou činnost, kterou by za normálních okolností zvládal bez jakýchkoliv problémů. Mezi tyto rušivé elementy patří podle Mikšíka (2007) klimatické, senzomotorické a jiné vlivy, dále časový tlak, ohrožení nebo zodpovědnost. Nejtypičtějším psychickým projevem stresu je dle něho úzkost a nejistota, jejichž prožívání vede u jedince především k narušení schopnosti koncentrace a rozhodování. Brání tak účelnému postupu, kterého by byl jinak jedinec bez problémů schopen. Na základě výše uvedeného je patrné, že definovat stres je velmi nesnadné, vždyť i Kebza (2005) v této souvislosti uvádí, že koncem roku 2000 obsahovala databáze PsycINFO přes 64.000 citací týkajících se stresu a více než 26.000 citací týkajících se jeho zvládání. Z jednotlivých citací lze pouze vyčíst, „že ,,člověk“, na kterého působí požadavky prostředí a on nemá dostatek zdrojů, aby na ně přiměřeně odpověděl, se dostává do stresového stavu.“ (Baštecká, Goldmann, 2001, s. 240).
18
1.2 Zdroje stresu - stresory Stresor lze obecně charakterizovat jako negativní životní faktor. Pojem stresor použil v minulosti již H. Selye, aby odlišil samotný stres od toho, co ho způsobuje. Pracoval především s nejrůznějšími fyzikálními a chemickými stresory, mezi které patří např. horko, chlad, zranění, šok apod. V dnešní moderní medicíně se používá pojem stresor pro označení vnějších stresujících událostí, tedy situací, kdy se člověk nachází v tlaku nepříznivých životních podmínek. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že stresor je negativní životní faktor. Pro psychickou a tělesnou reakci organismu na stresor, se používá pojem stresová reakce, projevující se bušením srdce, napětím, pocením se apod. Podle tvrzení Praška a Praškové (2001), stres sám o sobě škodlivý není, ale stresová reakce ano. Ta funguje velmi spolehlivě, když jde např. o ochranu života v nebezpečí. V dnešní době však mají stresory spíše charakter psychologického ohrožení. Náš organismus na to sice reaguje stejným mechanismem, jako kdyby šlo o fyzickou hrozbu, ale k odbourání nahromaděné energie a stresových hormonů pomocí boje nebo útěku nedojde. Aby se tak stalo, musíme vyvinout aktivní pohyb, protože když tělo nemá pohyb, tak nemetabolizuje. Opakované používání stresových mechanismů vede k dlouhodobému přetěžování nejen psychiky a tělesných systémů, ale celého organismu. Je zde, ale nutné vycházet z individuality konkrétního člověka, protože stresor a jeho intenzita působí na každého z nás odlišně a každý z nás má také odlišnou toleranci vůči jednotlivým stresorům. To, co jeden vnímá jako nepříjemný stres a vysokou zátěž, může druhý vnímat jako příjemnou a žádanou situaci. O tom, co bude prožíváno jako negativní stres a co nikoliv, rozhoduje především vlastní hodnocení dotčeného jedince. Podle Baštecké a Goldmanna (2001) existuje celá řada stresorů působících na člověka. Základním hlediskem pro rozlišení stresorů je jejich působení v čase. Při akutně působícím stresoru je člověk vystaven zátěži náhle a následná reakce organismu bývá prudká. Naopak, chronickému působení stresoru se člověk přizpůsobí. Pro organismus je nejnáročnější vystavení přerušovanému, tzv. intermitentnímu stresoru, který je svou povahou chronický, ale nelze se na něj adaptovat. Tento typ stresoru má nejčastější vztah k psychosomatickým onemocněním a pravděpodobně souvisí i se syndromem vyhoření. Další kategorii stresorů tvoří fyzikálně – chemické stresory, které souvisejí nejen se zhoršující se kvalitou životního prostředí, ale také s nezdravým stravováním a dobrovolnou konzumací ,,jedů“. Do této kategorie můžeme dále zařadit nedostatek pohybu, nadměrnou zátěž, nevyváženost práce s odpočinkem, ale také nedostatek spánku. Podobně jako různí 19
autoři klasifikují jednotlivé druhy stresu, nabízejí různí autoři celou řadů různých možností pro klasifikaci či třídění stresorů. Podle tvrzení Sotolářové (2007) lze mezi nejčastější stresory zařadit: tělesné stresory: hlad, žízeň, bolest, námaha, fyzikální: chlad, teplo, nadměrný hluk, prudké světlo, tma, změna tlaku, emocionální: obavy, strach, nejistota, uleknutí, zloba, biochemické: kofein, nikotin, alkohol, nedostatek kyslíku, kognitivní: negativní myšlenky, fantazie, postoje, očekávání starosti, komplexní: konfliktní situace, časový nátlak, dopravní zácpa, změna povolání, přemrštěné požadavky na výkon, kritika, nemoc, osamělost. Praško a Prašková (2001) uvádějí, že stresorem může být jakákoliv nepříjemná událost, ale i pouhé očekávání nepříjemné, ale dokonce i příjemné události. Stresorem může být i naše jakákoliv představa či myšlenka. Stresorem můře být navozen pocit ohrožení, strach, že se něco přihodí, ale i pocit, že nad něčím ztrácíme kontrolu. Tito autoři rozdělují nejčastější stresory do čtyřech kategorií: 1. Vztahové stresory – tyto stresory nejčastěji souvisí s problémy v soukromém životě. Mezi nejčastější spouštěče psychického stresu v osobních vztazích patří: neshody s rodiči, materiální, citová, či jiná závislost na rodičích, společné bydlení nebo naopak ztížený kontakt s rodiči, rozvod, rozchod nebo jejich hrozba ve vztahu s partnerem, citová či jiná závislost na partnerovi, neshody v partnerském vztahu, žárlivost, nesoulad v sexuálním životě, narození dítěte a vliv této události na celou rodinu, výchovné problémy s dětmi, jejich neposlušnost či problémy ve škole, potíže s dětmi v pubertě, odchod dítěte z rodiny.
20
2. Pracovní a výkonové stresory: nízký příjem, který nestačí na uživení rodiny, ztráta práce nebo její hrozba, velké dluhy a jejich splácení, konfliktní vztahy s nadřízenými, kolegy nebo podřízenými, nedostatečná organizace práce, chaotičnost, měnící se podmínky, tzv. ,,nestíhání“, potíže delegovat práci na druhé, neschopnost říci ,,ne“ při přetěžování, nedostatečné ohodnocení práce, práce v těžkých podmínkách, nuda nebo nesmyslnost pracovní činnosti, vlastní workoholismus nebo workoholismus u partnera. 3. Stresory související s životním stylem: nevyhovující bydlení, nedostatek příjemných aktivit, monotónní a stereotypní životní styl, chybějící koníčky a zájmy, nedostatek přátel a izolace, uzavřenost rodiny. 4. Nemoci, závislosti a handicapy:
vlastní tělesná nebo psychická nemoc nebo nemoc člena rodiny,
zhoršování tělesného a psychického stavu rodičů, závislost na drogách, alkoholu, lécích či hraní, drogy a alkohol u dětí, hazardní hráčství či závislost na automatech u člena rodiny, tělesný nebo psychický handicap člena rodiny. Podle Mikšíka (1983) mohou na jedince působit následující stresory: atypické prostředí (ztížené či neobvyklé klimatické, senzomotorické podmínky), časový deficit (vědomí nutnosti realizovat daný úkol v přesně stanoveném čase), tlak ohrožení (uvědomění si rizika spojeného s chybným úkonem), 21
tlak vědomí odpovědnosti za důsledky chybného úkonu pro svoji další perspektivu. Dalším z autorů, který popisuje stres a stresory, je Matoušek. Na rozdíl od jiných autorů se zabývá především pracovním stresem a za stresor považuje působení specifických okolností, podmínek a faktorů pracovní činnosti v rámci pracovního systému a to s ohledem na intenzitu působení. Tyto ,,pracovní“ stresory dělí Matoušek (2003) do třech skupin: 1. Stresory související s charakteristickými rysy vykonávaných úkolů či činností: monotónní, jednotvárné a stále se opakující pohybové úkony a operace, které jsou snadno nacvičitelné a při nichž je využívána jen část výkonové kapacity jedince, např. jednoduché montážní práce, které jsou součástí pásové výroby. S tím souvisí další stresory jako je časový tlak, vnucené pracovní tempo a směnová či noční práce. Do této skupiny patří i stresory, u nichž naopak dochází k jistému přetížení výkonové kapacity, jako např. velká proměnlivost úkolů, velká hmotná či morální odpovědnost za bezpečnost jiných osob apod. 2. Stresory vznikající působením faktorů a podmínek, za nichž jsou úkoly a činnosti vykonávány: zahrnují fyzikální, chemické a biologické faktory, mezi které patří rizikové stroje, technická zařízení, hluk, vibrace, různé druhy záření, chemické látky, rizika infekce a přenosu nemocí, práce v podzemí, ve výškách apod. 3. Stresory sociální: špatné sociální klima v pracovním kolektivu a sním spojené osobní konflikty, nevyjasněné kompetence jednotlivých členů, nerovnoměrné rozložení pracovních povinností a úkolů, nevhodný styl vedení, šikana apod. nebo naopak chybějící opora mezi členy pracovní skupiny a managementem, jednání s osobami sociálně nepřizpůsobivými a z toho vyplívající obavy z napadení apod. Opakem stresoru je salutor, který lze stejně tak jako stresor obecně charakterizovat, jako pozitivní životní faktor. Salutor v těžké situaci člověka posiluje, povzbuzuje a dodává mu sílu, výdrž v boji i odvahu k dalšímu pokračování zápasu se stresorem. Příkladem salutoru může být smysluplnost vykonávané činnosti, přesvědčení o hodnotě toho, oč se snažíme či pochvala a uznání lidí, kterých se sami vážíme. 22
Mezi salutory patří i tzv. posily. V psychologické literatuře se setkáváme také s jevy, které jsou označovány termíny ,,zvedák“ nebo přijatelněji ,,posila“. Jedná se o situace, které člověka tzv. nakopnou či postaví na nohy, jako např. dobré zprávy, návštěva člověka, který je zdrojem pozitivní sociální opory.
1.3 Druhy stresu Odborná literatura nám nabízí řadu variant dělení stresu, záleží pouze na zvoleném kritériu. Jedním z používaných kritérií je dělení stresu podle místa působení na fyzický a psychický. Podle Kebzy (2005) se jedná o rozdělení ve smyslu rozlišení mezi původním fyzickým poškozením organismu a následujícím psychickým prožitkem bolesti, spojeným s pocity napětí, úzkosti a strachu. Oba tyto druhy stresu jsou pevně spojeny. Fyzický stres neoddělitelně přechází do psychického, přičemž prožitek psychického stresu může být navozen nejen vlastním fyzickým poškozením, ale také jeho očekáváním. Křivohlavý (1994) rozlišuje stres podle intenzity stresové reakce na hyperstres a hypostres. Hyperstres je stav, který jedinec není schopen zvládat, protože překračuje hranice adaptability člověka a naopak hypostres je mírnější forma stresu, na kterou ještě jedinec stačí, protože nedosahuje obvyklé intenzity stresu. Křivohlavý (2003) uvádí další dělení stresu podle kvality stresové reakce. Na základě jeho působení na člověka ho lze charakterizovat jako negativní (distres) nebo pozitivní (eustres). Distres je označení pro nepříznivou stresovou situaci, jedná se tedy o negativně prožívaný stres, který se vyznačuje pocity zoufalství, bezmoci, ztráty a strachu z nezvládnutí situace. K distresu dochází ve chvíli, kdy se domníváme, že nemáme dost sil a možností zvládnout to, co nás ohrožuje a kdy nám emocionálně není dobře. V běžné řeči se pojem stres nejčastěji skloňuje právě ve spojení s negativním vlivem. Stres však nemusí působit pouze negativní emocionální zážitek, proto nelze opomenout pozitivně působící stres, který nazýváme eustres. U eustresu prožíváme příjemné napětí, po kterém následuje radost z dosažení určitého cíle, ačkoli je toto dosažení spojeno s určitou námahou. Eustres nám přináší radost do života a k situacím, které ho vyvolávají, patří kladné zážitky jako např. svatba, narození dítěte apod. Dělením stresu podle délky působení stresující reakce se zabývá Matoušek (2003), který dělí stres na akutní, chronický, posttraumatický a anticipační.
23
1. Akutní stres – dochází k němu při situacích, které přímo ohrožují život člověka (dopravní nehody, těžké pracovní úrazy, průmyslové havárie apod). Tyto situace trvají jen krátkou dobu, někdy pouze okamžik. Projevují se nejen v psychice, ale i v narušení některých tělesných funkcí a to nejen v závislosti na závažnosti události, ale i na typu osobnosti. Může dojít ke ztrátě paměti, zmatenému jednání, ztuhnutí, šoku či ztrátě vědomí. 2. Chronický (dlouhodobý) stres – vzniká působením jednoho či více stresorů, jejichž intenzita může v průběhu času kolísat, případně se vyskytovat v nepravidelných intervalech. Do této skupiny stresorů patří narušené mezilidské vztahy na pracovišti, špatná organizace a režim práce, práce v nevhodných a zdraví škodlivých podmínkách (prach, hluk, infekční prostředí, intenzivní sociální aktivity). Intenzita působení uvedených stresorů je většinou mírnější než u posttraumatického stresu a obvykle kolísá v průběhu delší doby. Nejčastějšími příznaky jsou pocity úzkosti, napětí, podrážděnost, únava, vyčerpanost a řada tělesných potíží (bolest hlavy, bušení srdce, poruchy spánku apod). Kromě uvedeného, působí tento druh stresu nepříznivě i na pracovní výkonnost. 3. Posttraumatický stres – stres následný, který je často označovaný též jako posttraumatická porucha. Je zpožděnou reakcí na stresovou situaci, která je většinou krátkodobá, avšak velmi intenzivní, hrozivého až katastrofického rázu se závažnými důsledky. Objevuje se nejen v souvislosti s přírodními katastrofami, ale i v pracovním životě a to v situacích jako jsou průmyslové havárie, při nichž je ohrožen život a zdraví více zaměstnanců či osob nacházejících se v bezprostřední blízkosti místa události. Tento typ stresu je provázen pocity úzkosti, deprese, bezvýchodnosti, psychického napětí, ztrátou sebedůvěry, obavami z budoucnosti. Intenzita uvedených pocitů obvykle kolísá a projevuje se v nepravidelných časových intervalech. Některé osoby se s prožitým traumatem nedokážou vyrovnat ani po delší době a často se místům či objektům, které jim prožité trauma připomínají, vyhýbají. 4. Anticipační stres – ve srovnání s předchozími typy stresů, tento stres vzniká v souvislosti s dějem, který má teprve nastat. Jde o představu, předjímání a předvídání jevů či událostí, zejména se zřetelem na možné důsledky ohrožující integraci osobnosti, jako je ztráta sebedůvěry, autority a role. V pracovním i mimo pracovním životě je dosti častý (před závažnou zkouškou, operací, změnou zaměstnání apod). Typické pro anticipační stres je mírné počáteční emoční napětí, které se s přibližující událostí postupně zvyšuje 24
a bezprostředně před ní může způsobit narušení některých stereotypů chování. Pocity nejistoty a úzkosti většinou brzy odezní a akutní situace je rychle zvládnuta.
1.4 Psychická zátěž a stres Kebza společně se Šolcovou (2004) uvádějí, že ne všechny faktory, které na nás působí, jsou podněty navozující stres. Požadavky, které nás nezahlcují ani nedeptají a na něž jsme schopni reagovat aktivním přizpůsobením (jejich zvládnutím) jsou zátěží, které na lidský organismus působí stimulačně. Pokud by na člověka nebyly kladeny žádné požadavky, nemohl by se dál rozvíjet a jeho osobní i druhový vývoj by stagnoval. „Zátěž klade na člověka takové požadavky, kterým je schopen dostát a jako taková je považována za stimulující faktor, bez něhož by jinak vývoj člověka ustrnul“ (Kebza, 2005, s. 107). Pojem zátěž patří mezi nejčastější alternativy k pojmu stres, často se používá i místo mírnější formy stresu, ale někdy i místo stresoru. Mikšík (2007) uvádí, že každému z nás přinese život občas nějaké těžkosti, zklamání či komplikace, kdy člověk musí překonávat různé překážky a kdy se dostává do situací, ve kterých se cítí bezradný, prožívá silný afekt hněvu, hoře, strachu apod. V takových situacích je jeho psychika vystavena tzv. psychické zátěži. Pro stresovou situaci je podle Křivohlavého (2003) podstatný poměr mezi mírou stresogenní situace (intenzitou, velikostí, tlakem) a silou jedince (schopnostmi, možnostmi) danou vyhrocenou situaci zvládnout. Je-li intenzita stresogenní situace vyšší než aktuální schopnosti či možnosti daného jedince takovou situaci zvládnout, pak mluvíme o stresu. Obecně se mluví o nadlimitní zátěži vedoucí k vnitřnímu napětí a ke kritickému narušení rovnováhy organismu. Nadlimitní zátěží je celá stresogenní situace, může jí být buď pouze jeden stresor, nebo několik stresorů zároveň. ,,Přiměřená míra přiměřených podnětů není stresogenní, nemá za následek stresovou reakci, nebo je stresogenní přiměřeně, nikoli zhoubně.“ (Baštecká, Goldmann, 2001, s. 247). Jakákoli nová životní situace, podmínka nebo činnost, podle tvrzení Mikšíka (2005) prověřuje a ukazuje přizpůsobivost jedince a schopnost jeho psychiky. Když člověk v takové chvíli nevystačí se svými zažitými a navyklými způsoby myšlení a musí zásadně změnit své zvyklosti, jedná se o psychickou zátěž. Tento termín v sobě zahrnuje hledisko jednoty vnějších vlivů a vnitřních podmínek, protože zatížen je vždy někdo (subjekt jako celek či některé jeho systémy) něčím určitým (elementem či komplexem působících vlivů). Jedná se 25
o interakční přístup k vnitřnímu a vnějšímu světu určitého subjektu a jeho osobnosti (viz.Obrázek č.4).
Obr. 4. Kategorie subjektivní hladiny prožívané psychické zátěže Převzato z knihy – Hromadné psychické jevy (psychologie hromadného chování) – Oldřich Mikšík, 2005, s. 83
Požadavky na jedince můžou mít různou podobu i kvalitu, ale klíčové je, jak jedinec svoji interakci s danou situací prožívá. Míra psychické zátěže je posuzována a kvalifikována vysoce individuálně z hlediska konkrétního člověka. Mikšík (1983) pro posuzování psychické zátěže (co a jak koho zatěžuje) považuje za rozhodující aktualizovaný vztah vnějších vlivů a vnitřních podmínek. Zátěž za stejných objektivních podmínek prostředí je u různých lidí různá. Objektivní hodnocení míry a kvality psychické zátěže vyvolané kteroukoli podmínkou vnějšího prostředí, okolnostmi života a činnosti, můžeme proto realizovat vždy jen vzhledem k reálnému subjektu. „Stupeň a kvalita prožívané psychické zátěže je rovněž vždy subjektivní záležitostí.“ (Mikšík, 1983, s. 39). 26
Jak je již výše uvedeno, každému člověku přináší běžný život určitou reálnou životní zátěž, která je nezbytnou podmínkou vnitřního rozvoje a vytváření nových funkčně organizovaných forem chování. Pokud je dynamické napětí mezi jedincem a jeho prostředím řešeno ovládnutím dané situace a osvojením si nových schémat interakce s prostředím, dochází k jeho psychickému rozvoji. Naopak, v případě, že míra nároků situace na psychiku daného člověka je natolik vysoká, že jí nedokáže řešit, dochází k psychickému selhání. Podle Mikšíka (1977) je z hlediska specifických nároků na interakční aktivity člověka a jeho psychickou odolnost vůči dezintegrujícím účinkům v reálných životních situacích lze vymezit následovně: 1. Exponované profese – zahrnují druhy činností či povolání, kladoucí specifické nároky na schopnost člověka vyrovnávat se s určitou intenzitou zátěžových situací, které jsou typické pro danou profesi, z čehož vyplívá nutnost rozpoznat osoby, které strukturou své psychické potence nesplňují požadavky na danou profesi, nebo jsou v důsledku své kompenzační kapacity při výkonu profese psychicky ohroženy. 2. Problémové osoby – jedná se o jedince, kteří jsou svými psychickými vlastnostmi predisponovány ke vzniku a rozvoji nežádoucích forem chování či psychickému selhávání tam, kde jsou jiní schopni rozvíjet adaptivní struktury prožitků a interakcí. Tyto osoby selhávají v určitých vyhrocených situacích a v důsledku aktualizace určitých, pro ně nepříznivých vnějších vlivů, jsou výrazněji psychicky ohroženy. 3. Vyhrocené životní situace – jedná se o situace individuální či hromadné povahy, které kladou mimořádné nároky na adjustační předpoklady nejen jednotlivců, ale i skupin. Patří sem jak individuální události, tak i katastrofy a živelné pohromy, při nichž dochází ke kumulované existenční zátěži hromadné povahy. Hlavní důraz ve všech uvedených případech je kladen jak na ochranu duševního zdraví problémových osob, tak na ochranu ostatních osob, a to před důsledky jejich psychického selhání. Subjektivní hladina prožívané psychické zátěže se podle Mikšíka (2007) hodnotí ve smyslu aktualizovaných disproporcí mezi předpoklady daného jedince a nároky prostředí na jeho psychiku a aktivity v pěti kategoriích (viz. Obrázek č. 5): 1. Běžná psychická zátěž – jedinec je na řešení jednotlivých nároků vyzbrojen jasnými a ustálenými postoji, znalostmi, návyky, schopnostmi a dovednostmi. U jedince probíhá 27
naučená interakce s okolím, normální duševní činnost a nedochází k neočekávaným zvratům. Pokud není jedinec dále stimulován, nevyužívá své potenciální předpoklady pro další rozvoj. 2. Optimální psychická zátěž – jakákoli výraznější novota v interakci člověka s prostředím vyžaduje, aby se s ní vyrovnal rovněž novým a nikoli běžným způsobem. K řešení těchto nových situací je člověk vyzbrojen uměním využít a proměnit své vnitřní podmínky. Se zvýšenou zátěží se člověk dokáže vyrovnat bez negativních důsledků na své psychice. Pro člověka je zvýšená zátěž do určité míry důležitá, protože je základní podmínkou a hnacím motorem rozvoje osobnosti. Zdárný průběh procesu je provázen prožitkem uspokojení, radostí a obnovením vnitřní rovnováhy na nové úrovni. 3. Pesimální psychická zátěž – je aktualizována výrazně nízkými či nadměrně vysokými nároky na psychiku. Nízké nároky jsou pesimální tím, že nepodněcují psychický rozvoj osobnosti. Naopak, s příliš vysokými nároky se člověk nedokáže vyrovnat dostatečně integrovanými interakčními aktivitami a jsou zdrojem psychické dezintegrace jeho osobnosti různé povahy, míry a kvality. 4. Hraniční psychická zátěž – narůstající nároky na interakci subjektu s podmínkami existence mohou dosáhnout hraničního limitu psychické přijatelnosti jedince. Vzniklou situaci lze řešit jen s vynaložením mimořádného úsilí a její zvládnutí předpokládá zmobilizování veškerých psychických sil. Tento typ zátěže je provázen funkčními poruchami, obrannými a vývojově nižšími způsoby chování. Zůstávají po ní stopy především v emocionální oblasti. Navzdory negativním průvodním jevům a důsledkům se člověk dokáže s takovou zátěží určitým způsobem vyrovnat a vzniklou zátěžovou situaci na subjektivně přijatelné úrovni řešit. 5. Extremní psychická zátěž – jedná se o zátěž takové míry a kvality, že při její aktualizaci jsou jakékoli kompenzační mechanismy neúčinné, nebo je člověk vůbec nedokáže uplatnit. Vzniká dezintegrované (maladaptivní, agresivní, únikové, či jinak narušené) jednání, které signalizuje psychické selhání.
28
Obr. 5. Kvalitativní stupně psychické zátěže Převzato z knihy – Psychologická charakteristika osobnosti – Oldřich Mikšík, 2007, s. 172
Odlišné dělení uvádí ve své publikaci Štikar (2003), který dělí psychickou zátěž na senzorickou, která zahrnuje požadavky na činnost smyslových orgánů, dále na mentální, která zahrnuje nároky na psychické procesy (pozornost, paměť, rozhodování, představivost) a emoční, která obnáší požadavky vyvolávající afektivní odezvu. Jako další druh emoční zátěže Štikar (2003) uvádí technostres, zahrnující obavy z technických prostředků a jejich negativního vlivu na člověka, který souvisí s dnešní přetechnizovanou dobou.
1.5 Psychická zátěž při zásahu hasičů Obecně nejrozšířenějším a nejvíce působícím zátěžovým faktorem při zásahu je ohrožení vlastního zdraví a života hasiče. Bojový řád jednotek požární ochrany uvádí jako možná rizika mimo jiné např. fyzické vyčerpání, různé druhy infekce, intoxikace, opaření, pád, poleptání, podchlazení či naopak přehřátí, psychické vyčerpání, udušení, výbuch, zřícení konstrukcí a další. Vzhledem k tématu této práce si uvedeme některé z velice široké škály významných okolností, které zvyšují psychickou zátěž hasičů při zásazích. 1. Organizační stres – hasiči v rámci různých výzkumů často uvádějí, že silným stresorem při zásahu jsou časté organizační potíže, protože při zásahu může dojít k nepředvídané události, kterou ani „při výcviku v podmínkách simulujících téměř reální zásah nelze předvídat a nacvičit“ (Špičková, 2008, s. 19). 29
2. Časová tíseň – každý hasič si při zásahu musí uvědomit, že s ubíhajícím časem od vzniku krizové situace dochází ke zhoršování zdravotního stavu zraněných osob, dochází k rozšíření požáru a zvyšuje se možnost např. výbuchu či úniku nebezpečných látek apod. Tyto rizika jsou specifická dle povahy konkrétního zásahu. 3. Ohrožení života a zdraví civilních osob – při své práci se hasiči často setkávají s různě těžkými zraněnými a často také se smrtí, která na rozdíl od smrti přirozené zanechává na psychice některých zasahujících závažnější dopady. U zásahů při pádu nebo havárii dopravního letadla „se téměř vždy jedná o ty nejtěžší formy zranění či zranění neslučitelná se životem“ (Šeblová, 2007, s. 12). 4. Fyzická náročnost – jak již bylo uvedeno výše, fyzická námaha nemusí působit vždy jako stresor, ale naopak může zvládání stresové situace pozitivně ovlivnit. Je li však daná činnost příliš fyzicky náročná nebo trvá příliš dlouho, stává se zátěží a ztěžuje adaptaci. 5. Negativní aspekty týmové práce: ,,Týmový charakter činnosti může být přínosný při adekvátním rozdělením rolí a kompetencí, ale v nefungujícím týmu může být spíše ohrožující.“(Šeblová, 2007, s. 12). Uvedené okolnosti jsou u příslušníků Vojenské hasičské jednotky (dále jen VHJ) působících na letištích násobeny vědomím, že u zásahů týkajících se nouzového přistání, nehody či pádu letadla, se vzhledem k počtu cestujících jedná v určitém slova smyslu o živelnou pohromu či katastrofu. Mikšík (2005) tvrdí, že člověk se ve vyhrocených životních situacích nemusí cítit jako izolovaný jedinec. Ve společenství s druhými lidmi, pro které může mít daná situace obdobné psychické účinky či dopady, dochází dle něj k hromadnému působení psychické zátěže. Jedná se o situace, ve kterých dochází k hromadnému ohrožení zdraví, života či majetku lidí. Klíčovou roli zde hraje moment překvapení a neočekávanosti vzniklé situace. Neočekávaná pohroma či katastrofa, která je demonstrovaná ničením a bezprostředním ohrožením ztráty života, vyvolá v lidech prvotní úlekovou odezvu a nastává extrémní úlek jako primární odezva na působící zdroj ohrožení, který je sugestivně umocňován a sekundárně posilován reakcí ostatních účastníků události. Dochází k hromadnému šoku a hysterii, která spouští řetězovou odezvu k impulsivní, spontánní a sebezáchovné únikové reakci.
30
Pro některé jedince je i pouhá představa hromadné havárie velice stresující, protože i člověk nadměrně psychicky odolný a teoreticky bezchybně připravený, může při ,,ostrém“ zásahu selhat, protože realita je v těchto případech většinou nemilosrdná a daleko hrůznější, než si může představit a než je možné při cvičeních nasimulovat. Prožité trauma se i po úspěšném zvládnutí situace může nesmazatelně zapsat do jeho psychiky. Zásahy při leteckých nehodách patří mezi nejnáročnější zásahy a to z důvodu jejich rozsahu, protože trosky letadel včetně zraněných osob a mrtvých těl jsou rozesety na velké ploše. Pohled na osoby, jejichž charakter zranění je ve většině případů těžký či neslučitelný se životem, je sám o sobě velice traumatizující i pro ,,otrlé“ záchranáře. U jednotek požární ochrany Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen PO HZSČR) je z výše uvedených důvodů systematicky zaváděna psychologická služba, jejíž pomoc či následná péče je nesmírně důležitá. Tato služba je budována na ,,principech prevence a pomoci nejen pro hasiče a jejich rodinné příslušníky, ale i pro oběti mimořádných událostí.“ (Baštecká, 2005, s. 247). Vojenské hasičské jednotky však touto službou ani svým staničním psychologem nedisponují.
2 Zdravotní důsledky expozice stresu Vysoká míra zátěže a neustálá snaha člověka přizpůsobit se trvalé přítomnosti stresoru ho může natolik vyčerpat, že se stane méně odolným vůči nemocem. Nemoc je způsobena souhrou mnoha faktorů a je pravděpodobné, že stres je jedním z nich. Je potřeba vidět, že ne každý, kdo je vystaven působení toho či onoho stresoru, onemocní. Stres může podle Křivohlavého (2003) působit na negativní změnu zdravotního stavu buď přímo, nebo nepřímo. Přímým vlivem stresu na onemocnění se rozumí obvykle jeho vliv na imunitní, endokrinní nebo nervový systém. Nepřímým vlivem na zdravotní stav se rozumí vliv stresu na chování člověka, na jeho zdravotně důležité formy a způsoby života, jakými je např. změna jeho životního stylu. Hošek tvrdí (1994), že příznaky stresového stavu mohou být rozpoznatelné v několika oblastech, kdy významnou součástí je rozpoznání stavu stresu (senzitivita k symptomům). Obvykle se uvádí tři druhy příznaků: 1. Organické příznaky
bušení srdce, kdy srdce bije příliš silně a rychle vzhledem k aktuální námaze nebo nepravidelně, 31
bolest hlavy a pocity sevření na prsou, nechutenství, svírání a bolest břicha, průjem, častější nucení k močení, pokles sexuální touhy, impotence, změny v menstruačním cyklu, nadměrné svalové napětí, bolesti v oblasti krční a bederní páteře, bodavé, řezavé a palčivé pocity v končetinách, nepříjemné pocity v krku (tzv. knedlík), dvojí vidění a obtíže se soustředěním zraku na jediný bod. 2. Emocionální příznaky prudké změny nálad, neschopnost empatie, nadměrné trápení se s drobnostmi, projevy hypochondrie, denní snění, autismus, únava, nekoncentrace, neschopnost dovést úkoly do konce, podrážděnost, popudlivost, úzkostnost. 3. Příznaky v chování nerozhodnost, hořekování, naříkání, pracovní absence, pomalé uzdravování, větší nehodovost, zhoršená kvalita práce, odmítání úkolů, snaha podvádět v souvislosti s úkoly, vyšší konzumace cigaret, alkoholu a drog, přejídání se, nebo naopak nechutenství, změna životního rytmu, nespavost, nižší pracovní výkon. Hošek (1994) dále uvádí, že nám emocionální příznaky stresu naznačují emoční stránku odezvy na stres a také to, že je to záležitost nepříjemná, spojená se strachem a úzkostí. Neurohumorálně podmíněný vzestup aktivace se subjektivně projevuje jako pocit vnitřního 32
napětí, impulzivity a neklidu. Proto se při doporučeních ke zvládání stresu tolik mluví o relaxačních praktikách a odvádění pozornosti od stresorů. Je to věc duševní hygieny. Působení stresu na celkovou osobní pohodu člověka a jeho zdravotní stav může být podle tvrzení Kebzy (2005) jak negativní, tak i pozitivní. Obecně je, ale zažité převážně jeho negativní působení, ačkoliv je dostatečně známá aktivační a rozvíjející se role zátěže a akutního, zvládaného stresu, po kterém následuje odpočinek a zotavení. Účinek stresu je ovlivněn mnoha faktory nejen na straně působícího stresoru, či komplexu stresorů, ale také na straně subjektu, na který stresor působí. Uvedené vztahy mezi stresorem a subjektem jsou rovněž významně ovlivněny sociálním kontextem situace, v níž k působení stresoru dochází. „Chronizované působení stresorů, vedoucí k nízké či nulové zvládací efektivitě, jež není následováno obdobím zotavení, je ve vztahu ke zdraví významným potenciálním rizikovým faktorem“ (Kebza, 2005, s. 125). Mezi nejčastější nemoci, v jejichž patogenezi se nezanedbatelnou měrou uplatňuje i stres, patří hypertenze, kardiovaskulární choroby, rakovina, deprese, bolesti hlavy, astma, onemocnění imunitního systému.
Stres a hypertenze V době působení silného stresoru dochází k přechodnému zvýšení krevního tlaku. Časté nebo nepřetržité působení stresové reakce způsobuje, že hypertenze se stává trvalou a má negativní důsledky na cévní systém. Studie, které byly zaměřeny na profese lidí, kteří hypertenzí trpí nejvíce, zjistily, že se jedná např. o letecké dispečery, strojvedoucí, učitele či bankovní úředníky. Byl prokázán příčinný vztah mezi určitým stresem v určitých životních podmínkách daných lidí a výskytem hypertenze. Stres a kardiovaskulární choroby Vztah mezi stresem a chorobami krevního oběhu patří mezi nejvíce studované jevy. Koncem sedmdesátých let vzbudila velkou pozornost Rosenmanova a Friedmanova koncepce chování typu A a B. Osoby s chováním typu A jsou díky intenzivnějším stresům méně odolné vůči ischemické chorobě srdeční, než osoby s chováním typu B. Osoby typu A na rozdíl od osob typu B dělají více věcí najednou, jsou netrpěliví a stále pospíchají, jsou soupeřiví, jsou agresivní, potřebují uznání a úspěch, nedovedou relaxovat, při odpočinku mají pocit viny, jsou perfekcionisté a mají malý smysl pro humor. Tato koncepce ukázala podle Hoška (1994) vztah mezi odolností a osobnostními rysy. 33
Je prokázáno, že stresy mohou urychlit anginu pectoris, srdeční arytmii, srdeční selhání, infarkt myokardu či srdeční mrtvici. K nejčastěji uváděným stresovým nemocem patří infarkt myokardu, který ve zvýšené míře postihuje lidi vystavené silnému stresu.
Stres a rakovina Vztah mezi stresem a rakovinou tušila již celá řada generací lékařů a dnes se toto jejich tušení laboratorními pokusy i šetřením u řady pacientů jasně prokázalo. Spouštěčem děje, který se s odstupem času projeví jako rozvíjející se rakovina je podle Křivohlavého (1994) nezvládnutí stresové situace. Ohrožen není člověk, který se dostane do stresu, ale ten, který ho nezvládne. Rakovina se dle výzkumů např. objevuje dvakrát častěji u žen, které ovdověly a to do dvou let po úmrtí partnera, než u stejně starých žen žijících s partnerem. Ještě větší výskyt se potvrdil u vdov, které se s úmrtím partnera nedokázaly vyrovnat ani po delší době (po roce). Bylo zjištěno, že jejich život ztratí smysluplnost, nemají proč žít a tzv. spadnou do nemoci.
Stres a deprese Provedené výzkumy prokázaly, že stres může mít velice negativní účinek na naše zdraví. Často stojí u zrodu deprese a již existující depresi ještě zhoršuje. Jedinci, kteří jsou vystaveni velkému množství náročných situací, jsou vznikem deprese ohroženi v daleko větší míře, než ostatní populace. Ti jedinci, kteří již s depresí bojují, většinou v minulosti rovněž zažili nějakou závažnou stresovou situaci. Kromě uvedeného je míra deprese také podstatně vyšší u lidí s nemocemi, které jsou pro ně výrazně stresogenní (rakovina, kardiovaskulární onemocnění). V mnoha případech jde při zrodu deprese ve stresogenní situaci nejen o objektivní situaci, ale i o kognitivní zpracování. Jde o to, zda pacient chápe svou situaci jako děsivou a zda se jí cítí být smrtelně ohrožen. Velkou roli zde hrají iracionální představy a myšlenky, které pacienta děsí, i když k tomu není faktické opodstatnění. Spoluúčinkují zde i psychologické faktory jako sebehodnocení, existence či neexistence sociální opory, beznaděj, bezmoc nebo i představy o tom, zda pacient může či nemůže dělat něco proti tomu, co se děje. Tato zjištění jednoznačně prokazují, že stres jednoznačně zhoršuje depresi. Zároveň je však potřeba brát v úvahu spolupůsobení řady dalších psychologických faktorů v této interakci.
34
Stres a bolesti hlavy Stres a bolest hlavy rovněž úzce souvisí. Bolesti hlavy můžou být vyvolány emočním nebo fyzickým stresem. Studie prokázaly, že výskyt každodenních starostí a těžkostí má na bolest hlavy významný vliv.
Stres a astma Astma je onemocnění s výraznými fyziologickými příznaky. Studie týkající se astmatiků jsou zaměřovány spíše na psychologické momenty, které vedou k astmatickým atakám, než na samotný zrod tohoto onemocnění. Stres, který zvyšuje celkovou emocionální hladinu, je velice často startovním podnětem astmatického záchvatu. Stresorem nemusí být pouze zážitek něčeho děsivého, ale i jen pouhé očekávání něčeho negativního, např. přítomnosti alergenu. Stres a imunitní systém Značný význam se připisuje vlivu stresu na imunitní systém, který chrání tělo před mikroorganismy, které vyvolávají nemoci. Imunitní systém může fungovat dobře, ale může také docházet k poruchám jeho funkce. Příkladem dysfunkcí imunitního systému jsou různé autoimunitní reakce, infekční choroby, AIDS, nádorové onemocnění apod. To, že stres ovlivňuje schopnost imunitního systému bojovat s infekčními faktory bylo prokázáno celou řadou výzkumů a pokusů. Podle tvrzení Kebzy a Šolcové (2005) vede akutní (krátkodobý) stresor k vzestupu činnosti imunitního systému a naopak chronický (dlouhodobý) stres způsobuje pokles jeho činnosti. V kontrolované studii prokázali J. Kiecolt-Glaserová (1995), že chronický stres v důsledku poklesu činnosti imunitního systému např. zpomaluje hojení ran tím, že dochází ke snížení produkce látek zodpovědných za hojení. Vztah imunitního systému, nervového systému a psychiky je natolik propojený a široký, že dal vzniknout psychoneuroimunologii, novému interdisciplinárnímu oboru. K významnému posunu v psychoneuroimunologii došlo jednak výzkumem vlivu vědomé kontroly nad vývojem stresové situace a jednak výzkumem odlišné reakce na akutní a chronický stres. J. Kiecolt-Glaserová s kolektivem (1988) zjistila, že vliv stresu na imunitní systém souvisí také s vnímáním ovlivnitelnosti situace. Bylo zjištěno, že partneři, kteří byly iniciátoři manželského rozvratu a kteří měli situaci více pod
35
kontrolou, vykazovali nižší úroveň stresu. Zároveň vykazovali vyšší úroveň zdraví a vyšší úroveň aktivity imunitního systému. Kebza a Šolcová (2005) ještě uvádějí, že zatímco krátkodobý, akutní stresor vede k vzestupu činnosti imunitního systému, chronický, dlouhodobý stres způsobuje pokles jeho činnosti.
2.1 Reakce na stres a posttraumatická stresová porucha. Součástí života každého z nás jsou nejen chvíle pohody a štěstí, ale přicházejí i nepříznivé události (vážné nemoci, úrazy, úmrtí někoho z blízkých, válečné konflikty, živelné pohromy apod.). Tento chmurný výčet zátěžových situací má kupodivu jeden pozitivní moment, který se vyznačuje tím, že ti, kdož jsou pronásledováni osudem, mohou za určitých podmínek z těchto těžkých zážitků vyjít posíleni a změněni k lepšímu. Závažná životní událost či prožité trauma, může paradoxně nastartovat pozitivní změny a přivést člověka na novou cestu životem. Už staří latiníci věděli, že překonávání překážek, může člověka zocelit a pozvednout. Hledání pozitivních důsledků u negativních životních událostí není v historii lidstva ničím novým. Za průkopníka vědeckých přístupů k pozitivním důsledkům negativních událostí je považován vídeňský lékař V. E. Frankl, který na základě svých osobních zážitků z koncentračních táborů, jimiž prošel, dospěl k názoru, že ,,člověk je právě v mezních situacích vyzýván, aby dokázal, čeho je schopen“ (Frankl, 2006, in Mareš, 2006, s. 167). Smysl života se podle Frankla skrývá i v utrpení, ve kterém může člověk uskutečnit to nejlidštější v sobě samém. Mareš se ztotožňuje s názorem Frankla, který říká, že ,,právě tam, kde nemůžeme svou situaci změnit, právě tam se po nás žádá, abychom změnili sami sebe, abychom dozráli, dorostli a nakonec přerostli sami sebe“ (Mareš, 2006, s. 168). Lidé, kteří našli smysl svého života, kteří měli proč žít, zvládali i extrémně těžké životní situace dobře. Na základě svých studií založil nový směr v psychoterapii, a nazval ji logoterapie. Jedná se o terapii, která učí lidi hledat a nalézat smysl života.
Traumatická reakce Snad každý z nás měl někdy v životě nepříjemný zážitek, který se mu nesmazatelně vryl do paměti a provázel ho určitý čas v myšlenkách či ve snech. Někteří lidé si nesou své 36
děsivé zážitky v sobě řadu let a někdy i celý život. Jsou mezi námi lidé, kteří se setkali s tak extremní podobou hrůzy, že to ohrozilo jejich duševní zdraví. Události takového rázu, lze rozdělit na dvě hlavní skupiny. Do první skupiny patří přírodní katastrofy, kdy se jedná o působení přírodních sil (zemětřesení, požáry, tajfuny, povodně apod.). Druhou skupinu tvoří katastrofy způsobené člověkem, mezi které patří různé havárie a všechny druhy násilí (mučení, týrání, znásilnění, psychický teror, věznění apod.). Nejvíce traumatizující pro člověka jsou právě ty, ve kterých hraje roli lidský úmysl. Tragédii způsobil člověku jeho bližní, který ho záměrně zranil. Prožitá bezmocnost a násilné narušení osobní integrity jsou hlubokým zásahem do lidské psychiky. Následky traumatu (psychického), se v našich podmínkách nejčastěji vyskytují v souvislosti s nehodou či jiným neštěstím, požárem, týráním, sexuálním zneužitím nebo jinou násilnou trestnou činností, a to nejen u obětí, ale i u svědků takových činů. Psychické trauma vzniká působením jednoho extrémně stresujícího zážitku nebo působením dlouhotrvající stresující situace. Tyto faktory mají následující charakteristiky:
příčina je pro jedince vnější,
je pro něj extrémně děsivá,
znamená bezprostřední ohrožení života nebo tělesné integrity,
vytváří v jedinci pocit bezmocnosti. Podstata traumatu spočívá v tom, že působením vnějšího činitele jsou poničeny
psychické a biologické adaptační mechanismy člověka, k čemuž dochází tehdy, kdy již nejsou vnitřní a vnější zdroje schopny vyrovnat se s ohrožením. Traumatická reakce vzniká ve chvíli, kdy je člověku tváří v tvář extremní hrůze znemožněna smysluplná akce a on se ocitá ve stavu absolutní bezmoci. Je to reakce na danou bezmocnost. Traumatické události vyvolávají trvalé a hluboké změny ve fyziologické, emoční i kognitivní oblasti. Zanechávají následky v mezilidských vztazích, a pokud trauma působí v raném dětství, může poškodit vznik bazální důvěry v blízké osoby, která je součástí všech dalších životních vztahů a zároveň podmínkou pro zdravý vývoj osobnosti. Důsledkem traumatu v jakémkoli věku je ztráta důvěry v sebe a v ostatní, dále zranitelnost a stud z prožité bezmoci. Odolnost člověka vůči traumatické zkušenosti ovlivňují určité faktory, mezi které patří např. stupeň kognitivního rozvoje, míra schopnosti odolávat zátěži, kvalita mezilidských vztahů, síť sociální podpory či předchozí traumatizující zkušenost. Psychická zranitelnost 37
člověka je závislá také na osobnostních a sociálních faktorech. Lidé hodnotí extremní trauma rozdílně, a pro každého může mít jiný význam a dopad. Lidé v některých částech světa můžou určitou situaci brát za těžce traumatizující, a tu samou situaci můžou v jiné části brát za zcela běžnou. Psychickou traumatizaci dělí Vizinová a Preiss (1999) na tři formy: primární traumatizace – člověk je přímým cílem agrese (zranění, zabití, mučení apod.), sekundární traumatizace – podnětem je blízká zkušenost s traumatizací jiné osoby (rodina zabitého, mučeného apod.), terciární traumatizace – jedinec není v přímém vztahu s obětí traumatizace, ale je svědkem primární či sekundární traumatizace. Může se jednat o humanitárního pracovníka, člena perzekuované skupiny apod. Vyrovnávání se s traumatem mívá určitý předpokládaný průběh. Mezi odborníky v této otázce však nepanuje konsenzus, a proto různí odborníci stanovují různé etapy i časový průběh. Členění podle Kořána (2009), který rozlišuje pět fází: fáze omráčení a šoku (nastává bezprostředně po traumatické události a trvá 24 – 36 hodin), fáze výkřiku ,,co se stalo?“, s pocity přítomnosti mimo realitu, dochází k ochromení aktivity či naopak k nadměrné aktivitě – trvá do tří dnů od začátku traumatické události, fáze hledání smyslu události – „proč mne to potkalo?“, trvá 3 – 14 dnů po traumatické události, fáze popření a znovuprožívání události – trvá 2 – 8 týdnů po traumatické události, posttraumatická fáze – trvá 1 – 3 měsíce po traumatické události. Jedná se o obecné schéma. U různých jedinců může mít různý časový průběh a některé etapy se mohou vracet.
38
2.2 Posttraumatická stresová porucha Po určité době od traumatické události se může u řady osob objevit posttraumatická stresová porucha (PTSP). Na základě provedených studií se podle Mareše (2012) předpokládá, že je vždy přímým následkem akutního těžkého stresu či pokračujícího traumatu, bez kterých by tato porucha nevznikla. PTSP se vyznačuje tím, že u člověka dochází k znovuoživování traumatu v neodbytných vzpomínkách. Dostavují se pocity otupělosti, jedinec se straní lidí a je netečný vůči okolí. Mívá pocity úzkosti, depresivní stavy a často i suicidální myšlenky. Tento negativní stav trvá většinou několik týdnů až měsíců, mívá kolísavý průběh a ve většině případů se po čase upraví. Někdy však může přejít v chronický stav s trvalou změnou osobnosti. Následkem PTSP dochází u člověka ke zhoršení sociálního fungování. Podle MKN 101 se posttraumatickou stresovou poruchou rozumí opožděná reakce na traumatickou událost, která se projevuje četnými změnami na fyzické, emoční i sociální rovině. PTSP se řadí do skupiny duševních poruch F 43.1. Hlavními příznaky jsou nadměrná vzrušivost, kdy člověk reaguje podrážděně i na minimální podněty, projevuje zvýšenou lekavost a trpí poruchami spánku. Dochází k poklesu pozitivních emocí a následkem zvýšeného psychického napětí často dochází i k rozvoji somatických potíží. Herman společně s Praškem a Seifertovou (2007) uvádějí, že ne u každého jedince, který zažije traumatickou událost se rozvine posttraumatická stresová porucha a že většina lidí se po přechodném období psychické nestability dokáže zkompenzovat. Pro posttraumatickou stresovou poruchu je podle těchto autorů typická: dlouhodobá reakce na traumatickou událost, znovuprožívání traumatické události ve formě flashbacků, myšlenek, imaginací a snů, ale i tělesných příznaků, ztráta pozitivních emocí a pocit emočního otupění, odcizení, vyhýbání se podnětům, situacím a činnostem připomínajícím trauma, zvýšení nabuzení ve fyziologických reakcích i psychice. Podobně popisuje posttraumatickou stresovou poruchu i Vizinová s Preissem (1999), kteří uvádějí, že se objevuje v jakémkoli věku. Projevuje se depresemi a úzkostí, které můžou
1
mezinárodní klasifikace nemocí
39
být natolik silné, že u jedince může být diagnostikována úzkostná nebo depresivní porucha. Zvýšená podrážděnost, nespavost a neadekvátní úlekové reakce se pojí s občasnými a nepředvídatelnými výbuchy agrese a to i po minimální nebo žádné provokaci. Časté je i impulzivní chování nebo změny životního stylu a bydliště. Kromě uvedeného má člověk potíže s pamětí, nedokáže se soustředit, je emočně labilní, trpí závratěmi a bolestí hlavy. Jak už bylo uvedeno, posttraumatické poruchy působí svým nositelům a jejich okolí značné problémy. Jejich léčba spočívá především v psychoterapii, jejíž cílem je odstranění nebo zmírnění potíží, případně odstranění příčin, které je vyvolaly. V průběhu psychoterapie dochází ke změnám v oblasti emočního prožívání, rozumového hodnocení, celkového postoje k sobě i k okolnímu světu a ke změně v chování. Psychoterapeutických technik existuje značné množství. I když jsou mezi nimi určité rozdíly, většina z nich má některé společné rysy, které lze shrnout do několika bodů: vztah vřelosti a důvěry – klient věří, že terapeut chápe jeho problémy a že mu chce pomoci, uklidnění a podpora – je klientovi poskytována na základě bodu č. 1, desenzibilizace – v atmosféře důvěry terapeutického vztahu se klientovi zdají jeho problémy postupně méně ohrožující, posilování adaptivních reakcí – terapeut posiluje pozitivní reakce a žádoucí změny klienta, porozumění – vzhled – psychoterapie klientovi vysvětlí jeho potíže, a tím posiluje jeho víru ve zlepšení. Zlepšení stavu pacienta může být ovlivněno řadou různých faktorů. Některé potíže se mohou podle Vágnerové (2000) napravit spontánně a u závažnějších poruch je nutnost kombinace s medikamentózní léčbou. Účinek léčby se může posuzovat na základě výsledků testových metod, subjektivního pocitu pacienta, názoru terapeuta či jiných osob, které pacienta dobře znají. Řada studií ukázala, že účinnost jednotlivých druhů psychoterapie se téměř neliší.
2.3 Posttraumatický rozvoj Posttraumatický rozvoj je chápán jako výsledek schopnosti člověka využít jakoukoli traumatickou událost či náročnou životní situaci k dosažení pozitivní životní změny v oblasti myšlení, prožívání, jednání, sociálních vztahů či spirituality (Calhoun, Tedeschi, 2006). 40
Nejedná se o popírání či znevažování negativních důsledků a vlivů traumatických událostí, ale o rozšíření a doplněný pohled na dopad traumatu na psychiku jedince (Linley, Joseph, 2004). Vědecké zkoumání posttraumatického rozvoje osobnosti je na rozdíl od zkoumání PTSP poměrně nové a v odborné literatuře se můžeme setkat s rozdílnými termíny popisujícími pozitivní důsledky negativních událostí, vycházejícími z různých vysvětlujících teorií. Většina autorů se však v současné době shoduje na termínu posttraumatic growth, který Mareš (2008) překládá jako posttraumatický rozvoj. Posttraumatický rozvoj osobnosti v pojetí Calhouna a Tedeschiho (1995) můžeme chápat jako významnou pozitivní změnu v kognitivním a emočním životě jedince, která se projevuje také ve změně jeho chování. Tato pozitivní změna či vyšší kvalita života nepřichází sama od sebe, ale dostavuje se jako výsledek aktivního vyrovnávání se s mimořádně náročnými okolnostmi, kdy přijímáme buď nové možnosti vlastního života, nebo volíme nový směr životní cesty, odlišný od toho původního. Tuto situaci přirovnává Calhoun a Tedeschi (2004), k přestavbě a rekonstrukci domu narušeného zemětřesením. Nejedná se o návrat k původnímu stavu, ale o překročení původní úrovně psychického fungování a adaptace, a také schopnost zabudovat do svého života nové nosné a smysluplné prvky. Možné reakce na nepříznivou událost zachycuje níže uvedené schéma (viz. Obrázek č. 6).
Obr. 6. Průběh reakce na traumatickou událost Převzato z knihy – Průvodce pozitivní psychologií: Nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace – Alena Slezáčková, 2012, s.192
41
Jakákoli traumatická událost prudce sráží úroveň dosavadního psychického fungování, což může v případě extremního stresu vést k pouhému přežívání jedince, ale pokud se trauma podaří alespoň částečně úspěšně zvládnout, kvalita života oběti se výrazně zlepší, ale zůstává zatížena trvalými psychickými či fyzickými následky. Slezáčková (2012) uvádí, že R. G. Tedeschi a L. G. Calhoun (1995) rozlišili tři širší kategorie posttraumatického rozvoje: změna postoje k sobě – jedná se o pozitivní změnu ve vnímání sebe sama, v souvislosti s nabytím nových zkušeností v průběhu zvládání traumatické události. Každé úspěšné překonání traumatu přispívá ke zvýšení sebejistoty a důvěry ve vlastní schopnosti. změna v mezilidských vztazích – zde dochází k přehodnocení vztahů, zvýšenému zájmu o druhé lidi a citlivosti k jejich potřebám, i k snaze zlepšit vztah k blízkým osobám. Jedinec si uvědomuje význam a hodnotu mezilidských vztahů, projevuje větší míru soucitu k neznámým osobám postiženým podobnou traumatickou událostí a má větší snahu pomáhat. změna životní filosofie – na základě traumatické události dochází k přehodnocení systému hodnot, ujasnění priorit a ocenění i zdánlivých maličkostí a také ke změnám ve spirituální oblasti (např. prohloubení náboženské víry a pod).
Na základě faktorové analýzy ve své pozdější publikaci rozšířili tyto výše uvedené kategorie Calhoun a Tedeschi (2006) na pět domén posttraumatického rozvoje: změny v sebepercepci – uvědomění si své vlastní zranitelnosti a poznání svých limitů, uvědomění si nových možností – rozvoj nových zájmů a aktivit, přijetí nových možností a směrů životní cesty, změna v mezilidských vztazích – prožívání větší kvality a blízkosti vztahů, větší vstřícnost, smířlivost, empatie vůči druhým a ochota pomáhat, úcta k životu – větší úcta k životu a ke zdraví, změny v hodnotovém žebříčku, změna ve spiritualitě – nacházení nového smyslu života, příklon k víře a schopnost transcendence. Jak uvádí Slezáčková (2012), tyto domény navrhuje Searsová (2003) doplnit ještě o šestou: větší míru zdraví podporujícího chování u osob, u nichž je traumatická zkušenost spojena s přímým ohrožením jejich zdraví či života. U posttraumatického rozvoje je velice důležitý časový průběh posttraumatického procesu, který je plně individuální a nelze jej 42
jednoznačně předvídat, ani násilně urychlovat. Je přirozené, že následně po traumatu se člověk zaobírá jeho negativními vlivy a dopady.
3 Salutoprotektivní faktory zvládání stresu 3.1 Resilience Salutogeneze se zabývá zkoumáním podmínek pevného, nezdolného zdraví vzdor nepříznivým vlivům prostředí a je opakem patogenetického přístupu. Působení stresu a s ním spojené otázky zdraví či nemoci jsou zkoumány jak z hlediska patogeneze, kdy se hledají souvislosti vedoucí k onemocnění, tak i z hlediska salutogeneze, kdy se jedná o hledání faktorů, které udržují člověka v dobrém zdravotním stavu a které zároveň zdravotní stav jedince zlepšují a pozitivně ovlivňují. Podle Kebzy (2005) je resilience nebo také odolnost, opakem vulnerability (zranitelnosti), která spočívá v predispozici jedince k tomu, aby se zátěžové situaci poddal. Prožitek nízké nebo nulové kontroly nad vývojem situace způsobuje, že se jedinec stává náchylnějším vůči některým duševním a pravděpodobně i tělesným chorobám. Definice resilience se u různých autorů různě liší, ale shoda panuje v tom, že se jedná o schopnost jedince zvládnout konfrontaci s výrazně nepříznivými okolnostmi. Vývoj resilience je nejčastěji studován v rámci vývojové psycho-patologie. Hošek (1994) uvádí, že odolnost člověka nepochybně závisí na konfiguraci jeho osobnostních rysů, a že historie psychologie zaznamenala mnoho pokusů o interpretaci této skutečnosti. Už ve 20. století se objevil volutarismus, který zdůrazňoval sílu vůle, jako rozhodující vlastnost člověka, která rozhoduje mimo jiné i o odolnosti člověka v zátěži. Základní myšlenkou bylo, že člověk pomocí své silné vůli vyřeší vše, a závisí to jen na míře jeho chtění. Později se však ukázalo, že o odolnosti rozhoduje i emocionalita a další aspekty. Křivohlavý (2003) popisuje nezdolnost v pojetí resilience, kde uvádí, že u lidí, kteří úspěšně zvládají životní těžkosti, se často objevují osobnostní charakteristiky, které jim v boji s těmito těžkostmi výrazně pomáhají. Nezdolnost chápe jako určité osobnostní charakteristiky typu ,,nedat se a bojovat s těžkostí“. Nezdolnost v jedné oblasti automaticky nezaručuje nezdolnost v oblasti jiné. Křivohlavý (2003) uvádí, že vývojová psycholožka Emmy Wernerová použila termín resilience při studiu dětí z velmi chudých a ubohých poměrů na ostrově Kauai. Její studie 43
prokázala, že třetina z těchto dětí později dozrála v kompletní občany. Navazující studie N.Garmeny, M.Ruttera a A. Mastera, se snažila zjistit, čím to je, že tyto děti se nevzdávají a úspěšně zvládají těžké životní situace. Tyto děti charakterizovalo, že v mládí měly záliby, které jim dělaly radost, že dobře komunikovaly s druhými, že si osvojily dovednosti zvládání problémů, že byly emocionálně citlivější, ale hlavně, že věřily svým schopnostem. Vyznačovaly se také vysokou mírou sebehodnocení a měly velice úzký vztah alespoň k jednomu z rodičů. Děti s charakteristickou nezdolností v pojetí resilience měli většinou velice dobrou sociální oporu. Pro chlapce byla extremně důležitá existence dobrého vzoru ,,muže“ a také podpora jejich emocionálních projevů ze strany dospělých. Pro děvčata byl důležitý vzor ,,ženy“, která se o ně dobře starala, měla je ráda a na kterou se mohly ve všem spolehnout. Důležitou roli v jejich životě hráli také učitelé, kteří těmto dětem důvěřovali. Provedené studie nezdolnosti v pojetí resilience u dospívajících prokázaly, že nezdolnost v jedné oblasti automaticky neznamená nezdolnost i v jiných oblastech. Dalším z autorů, kteří se věnují resilienci, Kebza (2005) tvrdí, že v současnosti obnáší koncepce resilience celou řadu modelů a přístupů, mezi které lze zařadit všechny psychologické koncepce, obsahující určité projektivní prvky ve vztahu k osobní pohodě a ke zdraví. Pojem resilience označuje odolnost, nezdolnost nebo nezlomnost a v širším pojetí vyjadřuje osobnostní dispozice ovlivňující odolnost jedince vůči působícím stresogenním vlivům. Co se týká užšího pojetí, tento pojem se občas užívá k označení pouze některých druhů této odolnosti, nejčastěji odolnosti ve smyslu hardiness (jedna z koncepcí odolnosti spočívající v ,,úsilí o autentický život“), jedná se o identifikaci a rozvíjení osobnostních předpokladů zvyšujících resistenci (odolnost) vůči onemocnění.
3.2 Zvládání zátěžových situací - coping Náročné životní situace můžou podstatně ovlivnit nejen kvalitu, ale i fyzické a psychické zdraví člověka. Úplná absence zátěže a stresu není možná ani žádoucí, proto je nutné se s těmito faktory určitým způsobem vypořádat. Dostaneme-li se do pro nás nežádoucí a nepříjemné situace, snažíme se dělat vše pro to, aby se daná situace změnila, snažíme se tuto nepříjemnou situaci ,,zvládnout“. Způsoby, jak to děláme, jsou různé a stejně tak je různá i účinnost našich postupů. Zkoumání způsobů zvládání je již dlouhou dobu v centru pozornosti různých výzkumníků zabývajících se stresem a zátěží a je tedy pochopitelné, že 44
existuje celá řada teorií a koncepcí snažících se zvládání pochopit a popsat. Problematika zvládání stresu je v psychologické literatuře spojována především s termíny coping (zvládání, vypořádání se s něčím) a adaptace. Všeobecně lze říci, že adaptací se označuje vyrovnávání se s podmínkami či situacemi, které jsou pro člověka běžné a poměrně dobře zvládnutelné, kdežto jako coping se označuje reakce na nadměrné zátěžové situace. Co se týká copingu, při jeho definování nepanuje v odborné literatuře shoda. Křivohlavý (2003) se odkazuje na tvrzení Lazaruse, kdy ,,zvládáním se rozumí proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje“ (Křivohlavý, 2003, s. 69). Jádrem zvládání je využívání snah (jak intrapsychických, tak typu určité aktivity) řídit (monitorovat, ovládnout, minimalizovat, zmenšovat, tolerovat) vnitřní či vnější požadavky, které těžce doléhají na člověka (a konflikty mezi nimi). Podle Křivohlavého (2003) můžeme říci, že definice zvládání kladou důraz na tyto čtyři skutečnosti: zvládání není jednorázovou záležitostí, ale je to dynamický proces, zvládání není automatickou reakcí, zvládání vyžaduje určitou vědomou snahu a námahu jednající osoby, zvládání je snahou řídit dění. Dále pak Křivohlavý (1994) chápe adaptaci jako vyrovnání se ze zátěží, která je relativně v přijatelných mezích. Coping pro něj znamená umět si poradit a vypořádat se s mimořádně obtížnou až téměř nezvládnutelnou situací či s neobvykle těžkým úkolem, doslova s nimi bojovat. Jde o zvládnutí nepřiměřené, nadlimitní zátěže, kdy nadlimitnost je chápána jak ve smyslu intenzity, tak i ve smyslu délky trvání. Coping tak vyjadřuje vyšší stupeň adaptace. Adaptaci v oblasti pracovního prostředí, do kterého patří i práce hasiče, se věnují autoři Štikar, Rymeš, Riegel a Hoskovec (2003). Ti používají pojem adaptace na práci (pracovní adaptace), která je rovněž důležitou složkou celoživotního procesu vyrovnávání se člověka s podmínkami své existence. Úroveň pracovní adaptovanosti se výrazně projevuje v sebehodnocení člověka, v jeho vztazích k druhým lidem a promítá se v celkové životní spokojenosti. Adaptace a s ní související problémy jsou pojednávány na úrovni jednotlivce, skupiny a celé organizace a to hlavně v průběhu zařazování pracovníka na nové pracoviště. Adaptace je podle těchto autorů synergická kategorie, která zahrnuje předpoklady člověka 45
zvládat požadavky práce (adaptabilita) a jedná se o soubor schopností, dovedností, ale také zkušeností a potenciálu a umožňují variabilitu chování v jednotlivých situacích. Adaptace není jenom stav, ale i proces zvládání nároků pracovní činnosti (adaptování), který může být krátkodobý, ale i chronicky vleklý. Tento proces má charakter individuálně vnímané a prožívané zátěže. Výsledným stavem procesu adaptování je „adaptovanost, která vyjadřuje dosažený výsledek průběžného, dílčího či celkového stavu vyrovnání se s prací“ (Štikar a kol., 2003, s. 89).
3.2.1 Copingové strategie Kromě adaptace a copingu je v literatuře známý i pojem strategie zvládání, který označuje vzorce nebo postupy, které jedinec v rámci zvládání zátěže používá. Zvládání zátěže nemusí být nutně zaměřeno pouze na působící podnět či situaci, ale může jít i o snahu zvládnout nebo ovládnout vzniklý emoční stav (vzniklou situaci). Kebza (2005) uvádí, že v literatuře lze dnes nalézt stovky popsaných způsobů zvládání a desítky jejich klasifikace. Jedním z mnoha diferenciací, je rozlišení zdrojů zvládání na zdroje extrapersonální (externí ve vztahu k jedinci, např. finanční zdroje nebo sociální opora) a intrapersonální (zvláštní osobnostní vlastnosti, schopnosti a dovednosti). Podobně bylo rozlišeno podle Barona a Kebby (1986) pojetí moderátorů a mediátorů účinku stresu. Moderátory moderují vztahy mezi vnějšími okolnostmi a podmínkami a stresovou reakcí s jejími důsledky, které ale nejsou přímo ovlivněny působícím stresorem ani postupy a průběhy zvládání. Mediátory jsou pojímány jako proměnné, týkající se kognitivního hodnocení působícího stresu a rozsahu pozornosti, kterou jedinec působícímu stresu věnuje. Dalším členěním je podle Patela (1994) kategorizace na strategie kognitivní, behaviorální a fyziologické. Novější přístupy zahrnují rozpracování koncepce proaktivního zvládání stresu, o kterých hovoří Greenglass a Schwarzer (1998). Podstata této koncepce je v anticipaci působení stresoru a v řešení situace ještě před nástupem a rozvojem stresové reakce. Tímto se liší od přístupů vycházejících z předpokladu, že zvládání stresových situací se může uskutečnit, až když stresová situace nastane a vliv stresoru či stresorů se plně projeví. V rámci výzkumu zvládání, chápaného jako vzájemně se ovlivňující působení bezprostředních reakcí ve stresové situaci, dlouhodobějších vzorců lidského chování a důsledků již prožitých stresových situací se v procesu diferenciace způsobů zvládání postupně začalo nahrazovat původní členění (zvládání, řešení problému a obranné reakce) a začalo se rozlišovat mezi postupy orientovanými na problém (jež je podstatou situace), 46
a postupy orientovanými na zvládnutí emocí, spojených s celkovým zvládáním stresové situace či události podle Lazaruse a Folkmana (1984). Dále pak Kebza (2005) uvádí, že autoři Endler a Parker (1999) ještě rozlišují třetí skupinu strategií zvládání, zvanou vyhýbavé zvládání. Ta obsahuje činnosti a změny zaměřené na vyhýbání se stresové situaci a to odvrácením pozornosti nebo rozptýlením. Křivohlavý (2003) dělí způsoby zvládání na: strategie zaměřené na problém – jedná se o vyvinutí vlastní aktivity a snahu konstruktivně řešit danou situaci (např. odstranit to, co působí obavy a strach, odstranit stresotvorné situační vlivy apod.), strategie zaměřené na emoce – jedná se o řízení - regulaci emocionálního stavu, který se radikálně změnil v důsledku stresu, do kterého se jedinec dostal. Jde o snížení míry obav, strachu, zlosti apod. Dělí se na behaviorální, které spočívá ve využívání různého chování, vedoucího ke zmírnění prožívaného stresu a na kognitivní, spočívající v přehodnocení dané situace. Tyto strategie se u dospělých lidí obvykle vyskytují současně – vedle sebe, kdy strategie zaměřené na problém se uplatňují častěji např. v pracovních konfliktech, zatímco strategie zaměřené na řízení emocí jsou častější v rodinných konfliktech. Zhruba z 30% je preference z té či oné strategie vrozená a častější používání té či oné strategie je dáno rodinnou výchovou, osobnostní charakteristikou, schopností či dovedností daného jedince a vlivem společenského prostředí, v němž jedinec žije. Tyto faktory můžou v řadě případů proces zvládání usnadnit. Křivohlavý (2003) se odkazuje na práci autorského kolektivu vedeného Lazarusem a Folkmanovou (1986), kdy byla zjištěna následující, daleko širší paleta strategií zvládání stresu: 1. „konfrontační způsob zvládání stresu, 2. hledání sociální opory, 3.plánované hledání řešení problému, 4. sebeovládání (uklidnění emocionálního vzrušení), 5. distancování se od dění, 6. hledání pozitivních stránek dění, 7. přijetí osobní odpovědnosti za řešení situace. 8. snaha vyhnout se stresové situaci a utéci z ní“ (Křivohlavý, 2003, s. 86). 47
Ve své dřívější publikaci Křivohlavý (1994) uvádí Lazarusovy strategie zvládání: 1. Strategie netečnosti (apatie) – ten, kdo se dostane do stresové situace, nedbá na to, co se děje kolem něho, chová se apaticky, upadá do pocitů bezmoci, deprese a beznaděje. 2. Strategie vyhnutí se působení škodliviny – tato strategie se v emocionální sféře projevuje obavami, bázní či strachem. 3. Strategie napadání útočníka – jedná se o útok na původce stresové situace. 4. Strategie posilování vlastních zdrojů síly – jde o výcvik dovedností, které zvyšují tělesnou zdatnost, o výcvik sebekontroly a sebevlády. Dále pak popisuje dvě možnosti, jak řešit distresovou situaci. Jedná se o změnu něčeho na straně zátěže nebo na straně zdrojů sil a možností obrany. Změnou na straně zátěže rozumí nějakým způsobem ovlivnit okolní dění, což lze např. tím, že je možné ubrat zátěž (něco neudělat), něco zkrátit (přijít pozdě), někoho delegovat (předat úkol někomu jinému), s někým kooperovat (nepracovat na problému pouze sám). Změnu na straně zdrojů sil a možností vidí jako změnu na straně osoby, která se vyskytuje v distresové situaci. Jak je uvedeno výše, někteří autoři považují zvládání zaměřené na problém za vlastní coping a zvládání zaměřené na emoce považují za obranný mechanismus. Baštecká (2001) toto tvrzení nepovažuje za přesné, protože dle ní, tím jednak znehodnocují svébytnou povahu obranných mechanismů a jednak existuje celá řada situací, kdy je řešení problému jen iluzí a pouhým důsledkem obranného mechanismu, protože ve skutečnosti nic řešit nelze. V případě obranného mechanismu se člověk nerozhoduje, spíše obranný mechanismus rozhoduje o něm. Obranné mechanismy budou vymezeny v samostatné kapitole. Hošek (1994) uvádí, že při působení nové zátěže se člověk chová nejprve náhodným způsobem, ale protože se určité zátěže a typy náročných životních situací opakují, tak si později uvědomí, že při určitém způsobu chování je subjektivně negativní dopad dané zátěžové situace menší. Tak se člověk naučí zvládat určité typy zátěže - osvojí si tzv. oblíbené techniky chování pro určité situace, které potom stereotypně uplatňuje. Techniky zvládání zátěžových situací dělí Hošek (1994) na aktivní a pasivní. Aktivní techniky jsou odvozené od útočného řešení zátěžové situace a zpravidla obsahují momenty agrese a zvýšené aktivity. Nejjednodušším způsobem aktivní techniky je přímá agrese, dalšími možnostmi jsou pak upoutávání pozornosti, kompenzace (náhrada neúspěchu v jedné činnosti úspěchem v činnosti jiné), identifikace s něčím příjemným, společensky ceněným (vychloubání se svými rodiči, přáteli, autem apod.), sublimace (nevědomé převádění společensky neschvalovaných pudů do roviny sociálně přijatelné) a racionalizace, která slouží 48
především k odvrácení trestu za selhání v zátěžové situaci, a která je v současnosti nejrozšířenější technikou vyrovnávání se se zátěží. Tato technika vysvětluje neúspěšné, nebo nepřípustné chování přípustným motivem, nebo zásahem vnějšího činitele mimo vlastní kontrolu (např. náhoda). Pasivní techniky jsou odvozeny od instinktu ,,mrtvého brouka“ a psychologicky mají blíže k útěku. I když je útěk spojován s vyšší aktivitou, u těchto technik převládá pasivní řešení. Lidé se v praxi stále více přiklánějí k řešení ,,kdo uteče, ten vyhraje“ a pasivních řešení zátěží přibývá. Mezi pasivní aktivity Hošek (1994) řadí: izolaci, která představuje únik do samoty nebo do neřešení situace, denní snění, které se projevuje ponořením se do světa fantazie, únik do nemoci, nebo-li převzetí role nemocného, kterému se snaží všichni ulehčit život – často se jedná o simulaci, regresi (návrat k nižšímu stupni přizpůsobení, kdy se např. dospělý chová jako dítě), popření, které znamená rezignaci na řešení problému, nebo-li tzv. zavírání očí. Kromě technik zvládání zátěží, popisuje tento autor také jejich strategie, které rovněž dělí na aktivní (ofenzivní) a pasivní (defenzivní). Aktivní strategie zvládání charakterizuje jako odvahou osoby pustit se do boje se stresorem. V rámci této strategie poté rozlišuje pět taktických kroků: diagnóza – obnáší zvyšování informovanosti o stresu, o vlastním stavu, o prognóze, mobilita rezerv – zahrnuje obranyschopnost (např. cvičením, úpravou životního stylu), kognitivní zvládání (např. hledáním smyslu – mít pro co žít), motivaci, stupňování naděje, zvládání emocí (obavy, strachu, deprese, úzkosti), osobní jistotu (opěrné body, víru, přesvědčení), klid, katarzi (zbavování se napětí a pocitu viny např. pomocí sociální opory), asertivitu, trénink ve zvládání obtíží a sociální podporu (rodinu, přátele), plánování
(boje) –
tento krok je zaměřen na diferenciaci
změnitelného
a nezměnitelného, na stanovení žádoucího a dosažitelného cíle, na rozčlenění cesty k cíli na jednotlivé etapy, a na přesné stanovení prvního kroku, realizace – jedná se o obranu redukcí škodlivin (např. nikotin, alkohol, kofein), tvorbu antistresových bariér (různá režimová opatření), iniciativu (např. rozhodnutí pro operaci k odstranění potíží), protiútok (např. terapie), persistence – výdrž – tento krok zahrnuje nedat se odradit – být nezdolný, akceptaci (přijetí obtíží, naučit se s nimi žít), vytrvalost (dodržování stanoveného postupu). 49
Pasivní strategie jsou podle Hoška (1994) charakterizované vnějším klidem a pasivitou. U této strategie jsou hlavními strategickými kroky: vyčkávání (stáhnutí se, distancování se, ignorování), lhostejnost (stoický postoj, apatie, nezájem), rezignace s určitou mírou naděje (odevzdanost osudu), odepsanost – cynický postoj, bezmocnost. Soudobou psychologií je volba strategie zvládání těžkých životních situací chápána jako složitý myšlenkový proces, ve kterém hrají důležitou roli osobnostní charakteristiky toho, kdo strategii volí, ale i individuální pohled daného člověka na svět a na vhodnost a účinnost jednotlivých postupů. Při výběru strategie je nutné brát podle Křivohlavého (1994) v úvahu tři oblasti: myšlenkovou (kognitivní), emocionální (citovou) a volní, která se projevuje chováním toho, kdo se pro danou strategii rozhodl. Cíle copingových strategií Zvládání je proces zaměřený ke zcela zřetelně definovanému cíli. Tyto cíle lze podrobněji definovat takto: „snížit úroveň toho, co člověka ve stresu ohrožuje, tolerovat – unést to nepříjemné, co se děje, zachovat si tvář a pozitivní obraz sama sebe (image), zachovat si emocionální klid (duševní rovnováhu), zlepšit podmínky, za nichž by bylo možné se po zážitku stresu zregenerovat, pokračovat v sociální interakci – v životě s druhými lidmi“ (Křivohlavý, 2003, s. 87).
3.2.2 Obranné mechanismy. Obranné mechanismy jsou další alternativou, jak se vypořádat se zátěží a stresem. Obranné mechanismy (reakce) nastupují v případě, že zátěžová situace překračuje frustrační toleranci jedince. Obranné mechanismy se od copingových strategií liší vztahem k realitě. Lze je charakterizovat jako matoucí pojetí skutečnosti nebo iluzorní způsoby řešení situace, kdežto strategie zvládání realitu respektují.
50
Psychologická literatura považuje obranné mechanismy za jeden z možných způsobů zvládání stresové situace. Kebza (2005) však považuje obranné mechanismy spíše za náhradní a neplnohodnotný způsob zvládání, protože v nich nevidí skutečné řešení situace, ale spíše její náhradu, která souvisí s vyrovnáváním se s potlačenými komplexy, zatímco skutečné strategie zvládání směřují ke skutečnému řešení stresové situace a bývají většinou realizovány vědomě. Atkinson o obranných mechanismech píše: ,,Obranné mechanismy ve vztahu ke strategiím používaných při vyrovnání se s úzkostí, jsou převážně nevědomé. Tyto strategie zaměřené na emoce nemění stresovou situaci, avšak mění způsob, jakým ji osoba vnímá nebo jak o ní přemýšlí. Všechny obranné mechanismy tedy obsahují prvek sebeklamu“ (Atkinson, 2003, s. 513). Podle Křivohlavého (1994) je společným znakem obranných mechanismů a strategií zvládání stresu to, že se vztahují na situace, které se pro daného jedince zdají být neřešitelné. Obranné mechanismy jsou definovány jako iluzorní, klamná, iluzivní nebo matoucí pojetí skutečnosti a fantazijní či neuskutečnitelné způsoby řešení zátěžové situace. Účelem obranných mechanismů je dosáhnout iluzivního zvládnutí situace, která ohrožuje danou osobu tam, kde se reálné řešení podmínek jeví dané osobě jako nemožné. Tohoto iluzorního způsobu řešení zátěžových situací dosahují obranné mechanismy tím, že zkreslují či falšují skutečnost či záměrně říkají nepravdu. Velice často se zdůrazňuje neměnnost, strnulost či rigidita obranných mechanismů a poukazuje se na jejich někdy až markantní nevhodnost vzhledem k situaci, v níž se s nimi jedinec setkává. Objevení obranných mechanismů se připisuje S. Freudovi, který sám objevil a popsal celkem devět druhů obranných mechanismů. Některé další objevila a popsala jeho dcera A. Freudová. V současnosti je popsáno přibližně 40 různých druhů obranných mechanismů. Mezi nejdůležitější z nich patří: represe, regrese, inverze, popírání, introjekce, racionalizace, sublimace, sebeobviňování, obviňování druhých, identifikace, projekce. Vzhledem k jejich množství je snaha vytvořit jejich klasifikaci. Jeden z nejčastěji používaných systémů takové klasifikace je systém DMI (Defense Mechanism Inventory). Tento systém rozděluje obranné mechanismy do pěti skupin: 1. Nepřiměřené či přehnané agresivní a hostilní (nepřátelské) reakce – jde o vytvoření klamného dojmu moci a síly, pocitu nadvlády a schopnosti řídit chod dění (např. různé formy identifikace s agresorem).
51
2. Sebeoviňující reakce – jedná se o snahu o obviňování vlastní osoby, která přesahuje únosnou míru. Jde o předstih skutečnosti, kdy např. tím, že se někdo ponižuje, zabraňuje druhým v tom, aby ho nečekaně ponížili. 3. Projekce – do této skupiny obranných mechanismů patří externalizace viny a ty postupy, kde jsou vlastní negativní záměry a myšlenky podsouvány druhým lidem. Jedná se o nejméně efektivní způsob zvládání stresu. 4. Vytěsňování a popírání – lidé se snaží vnímané druhy ohrožení či konflikty odstranit ze svého vědomí popíráním, vyvracením či opomenutím vzít to či ono na vědomí. Postupuje se tak, že se z vědomí vyjímá to, co se týká stresoru a tím se zabraňuje vzniku negativního stresoru - ,,když to nevidím, tak mne to netrápí“. 5. Intelektualizace a racionalizace – skutečnost je falšována tím, že je interpretována jinak, než by měla být. Místo pravého poznání nastupuje ,,prázdná pravda“, kterou iluzivně ovládá ten, kdo ji říká. I přes výše uvedené názory jednotlivých autorů, nelze obranné mechanismy zavrhovat, protože v životě můžou nastat takové situace, na jejichž zvládnutí jedinec nestačí. V této chvíli jsou obranné mechanismy přiměřeným způsobem k překonání doby, než jedinec načerpá dostatek sil k jinému řešení situace. Problém nastává ve chvíli, kdy se stanou převládajícím způsobem zvládání problémových situací.
3.2.3 Osobnostní zdroje zvládání stresu
Locus of control - LOC Hošek (1994) tvrdí, že podle této koncepce ,,místa kontroly“, je odolnost člověka závislá na míře, do jaké má věci pod kontrolou. Píše, že když je člověk ve svém jednání ovlivňován někým jiným (např. nadřízeným), bude jeho odolnost mnohem nižší, než když je původcem svého jednání on sám. Studie potvrdily, že jak interní tak externí lokalizace kontroly chování skutečně ovlivňuje průběh činností jedince a má význam i pro vzdorování zátěžovým vlivům. 52
Baštecká (2001) uvádí, že psycholog J. Rotter zavedl v roce 1966 pojem vnitřní a vnější umístění vlivu (internal, external locus of control) nebo také vnitřní či vnější umístění moci. Vycházel přitom z vlastní teorie osobnosti, v níž stanovil šest širokých kategorií potřeb: potřebu uznání, potřebu vlivu a moci, potřebu nezávislosti, potřebu ochrany a závislosti, potřebu lásky a přijetí, potřebu tělesného pohodlí a pohody. Dále pak Hladký (1993) k výše uvedenému dodává, že pojem locus of control lze definovat jako generalizované očekávání a víru člověka v to, že prostředí, odměna a úspěch jsou ovládány buď vnitřně člověkem samotným, nebo z vnějšku nezávisle na něm. Interní (vnitřní) místo kontroly se vyznačuje přesvědčením jedince, že řešení jeho problémů vychází z něho samotného a že k jejich zvládnutí disponuje dostatečnými schopnostmi a dovednostmi. Pro daného jedince to též znamená důvěru ve vlastní síly. Lidé s externím (vnějším) místem kontroly jsou přesvědčeni, že řešení jejich problémů je určováno vnějšími okolnostmi a že oni sami nemůžou chod událostí ovládat ani ovlivňovat.
Naučená bezmocnost Jak uvádí Hošek (1994), koncepci naučené bezmocnosti (Hopelessness + Helplessness) v roce 1975 formuloval Selingnman. Pomocí experimentů s krysami zjistil, že krysy, které zpočátku nemají možnost úniku před určitým podnětem, potřebují později, kdy toto omezení úniku před tímto podnětem pomine, mnohem více času k naučení úniku. V období omezení úniku se naučily bezmocnosti. Obdobný jev byl prokázán i u lidí, kdy po období jejich manipulace např. jinou osobou, u nich přetrvává nesvobodné, bezradné a depresivní chování. Bylo prokázáno, že lidé s touto naučenou bezmocností jsou méně přizpůsobiví (ze zvyku jsou pasivní a nesvobodní) v zátěžových situacích, i když jejich odolnost k zátěžím může být právě díky zvyku obdivuhodná.
53
Nezdolnost v pojetí koherence Mareš (2012) poukazuje na skutečnost, že významným badatelem v této oblasti, který se věnoval výzkumu pozitivních změn osobnosti, byl izraelský sociolog A. Antonovsky. Ten pracoval s lidmi vracejícími se z koncentračních táborů a zajímalo ho, jak si mohli v nelidských podmínkách uchovat velice dobrou psychickou kondici, ačkoli fyzicky byli velice zbědovaní. Chtěl zjistit, jaká charakteristika osobnosti jim to umožnila a zda by ji šlo rozvíjet i u ostatních lidí. Podařilo se mu tuto osobnostní charakteristiku objevit a nazval jí soudržnost osobnosti (sense of coherence – SOC). Tvoří jí tři složky: srozumitelnost – stupeň předvídatelnosti a chápání situací i sebe sama v těchto situacích, zvládnutelnost – dostatečná schopnost člověka reagovat na stresové situace, smysluplnost – míra, v níž člověku stojí za to investovat svou energii a čas do plnění různých životních požadavků. Mareš (2012), Baštecká a Goldmann (2001) hovoří o zjištění Antonovského, spočívající v tom, že lidé s vysokým SOC, chápou svět jako uspořádaný, předvídatelný a zvládnutelný. Dále pak na základě svých pozdějších studií dospěl k novému pohledu na nemoc a zdraví, kdy si na rozdíl od medicíny, která se ptala, proč je člověk nemocný, položil otázku, proč zůstane člověk zdravý, i když zažívá velké životní stresy? Proto začal pátrat po původcích zdraví a založil nový směr, který zkoumá psychosomatické zdraví člověka, a nazval ho salutogenetický pohled.
Zkoumal tzv. salutogenní faktory. Salutogenetický
pohled nebo také salutogenetické pojetí se zabývá udržením, podporou a rozvojem pevného a nezdolného zdraví navzdory nepříznivým vlivům prostředí. Nezdolnost v pojetí hardiness Podobnou cestou jako Antonovsky šla i Kobasová (1979), která se zaměřila na vedoucí pracovníky střední sociální vrstvy a které rozdělila do dvou skupin dle výsledků vyšetření, které provedla pomocí škály sociálního přizpůsobení. Jednu skupinu tvořili ti, kteří měli za poslední tři roky častější absenci z důvodu nemoci a zažili hodně stresu. Ve druhé skupině byli jedinci, kteří naopak zažili méně stresu. Kobasová (1979) rozborem charakteristik lidí v těchto skupinách zjistila tři charakteristiky, kterými se od sebe tyto skupiny výrazně liší. Jednou byla schopnost kontrolovat a řídit dění, v němž se jedinec pohybuje. Druhou charakteristikou byla oddanost 54
a to v tom smyslu, do jaké míry se jedinec osobně ztotožňuje s tím, co dělá. Třetí charakteristikou bylo chápání těžké situace v podobě výzvy k boji. Tyto charakteristiky zařadila pod záhlaví tzv. hardiness - osobnostní tvrdost. Tuhosti osobnosti v pojetí hardiness se obsáhleji věnuje i Hošek (1994). Ten dělí charakteristiky tuhosti osobnosti na kontrolu, závazek (odevzdanost, oddanost) a výzvu. kontrola – je to uvědomovaná vlastní schopnost řídit chod dění v souvislosti s vlastní osobou a svými potížemi; souvisí se sebedůvěrou člověka, že může pozitivně ovlivnit průběh zátěžové situace; opakem je manipulovaný jedinec s externí kontrolou dění, který je ovládán mechanismem naučené bezmocnosti a trpně snáší ,,rány osudu“, závazek – je chápán jako postoj odpovědné zaujatosti, cílově zaměřená životní orientace, odevzdanost, oddanost a osobní angažovanost; jedinci s touto dispozicí mají tendenci plně se věnovat tomu, co dělají a co považují za hodnotné či smysluplné, jednají tzv. s plným nasazením; mají vyvinutý smysl pro víru a dobře chápou účel svého snažení i v zátěžových situacích; tato dimenze má vztah k volným dispozicím osobnosti; opakem této dimenze je odcizení spočívající v neujasněné hodnotové orientaci, která je spojena s nerozhodností, s nedůvěrou k lidem, což může vést k pesimismu až depresím, výzva – neboli chápání veškerých změn a zátěží jako výzvy k řešení; lidé s touto dimenzí chápou veškeré změny a utrpení v životě jako k životu patřící, jako něco zajímavého a podněcujícího, co testuje jejich adaptační schopnosti; tato dimenze souvisí s pružností osobnosti; protipólem je obava ze změn, strach z toho co bude a vše nové je chápáno jako negativní a ohrožující. Vnímaná osobnostní zdatnost (self-efficacy) Křivohlavý (2003) uvádí, že vnímaná osobnostní zdatnost patří k těm osobnostním proměnným, které předpokládají úzký vztah k aktivnímu zvládání zátěže, a že jde o subjektivní představu jedince o vlastní schopnosti kontrolovat či řídit běh dění, v němž se nachází. Tato zdatnost byla podle Cohena a Edwardse (1989) vytipována jako podstatný a důležitý moderátor zvládání životních těžkostí. Subjektivní pocit daného jedince, že je schopen řídit chod dění a zvládnout danou situaci, byl vždy podle Bandura (1977) spojován s představou lepšího zvládání životních těžkostí. Vysoký stupeň této charakteristiky souvisí s úspěšným zvládáním stresu a je důležitým faktorem podporujícím zdraví. Jedinec s vysokou
55
mírou vnímané zdatnosti může být charakterizován jako flexibilní při dosahování vytyčených cílů. Celá řada studií prokázala, že tato charakteristika je mimořádně dobrým obranným faktorem proti stresu a že tam, kde se lidé domnívají, že dokáží kontrolovat chod dění, lépe zvládají své vlastní emoce a aktivně se staví proti hrozícím a nepříznivým životním vlivům.
3.3 Sociální opora Sociální opora byla podle Kebzy (2005) jedním z prvních faktorů, jež byly zjištěny jako faktory moderující vliv nepříznivých životních událostí na zdraví člověka a jeho celkovou psychickou pohodu. Pozitivní působení sociální opory na zvládání zátěžové situace prokázala celá řada studií. Pro člověka, který se nachází v zátěžové situaci, je mimořádně důležitá. Křivohlavý (2003) sociální oporou v širším slova smyslu rozumí pomoc, která je poskytována druhými lidmi danému člověku, nacházejícímu se v zátěžové situaci. Obecně jde o činnost, která tomuto člověku jeho zátěžovou situaci určitým způsobem ulehčuje. O sociální opoře se nejčastěji hovoří tam, kde jde o pomocný a podpůrný vztah lidí, kteří jsou danému člověku v tísni nejbližší. Jedná se především o oporu ze strany primární sociální skupiny (partnera a rodiny), a lidí, kteří jsou ochotni člověka v těžké životní situaci podržet. (např. spolupracovníci apod.). Sociální opora je tedy systémem sociálních vztahů, který pomáhá člověku v dosahování cílů a chrání ho před škodlivými vlivy zátěžových (stresových) událostí. Sociální opora může být vnímána podle Křivohlavého (2003) ve třech úrovních: makroúroveň – jedná se o nejširší pojetí, kdy jde o celospolečenskou formu pomoci potřebným a to v celostátním měřítku, nebo i přes hranice (činnost organizace ADRA – záplavy, zemětřesení apod.), mezoúroveň – jedná se o pomoc, kdy se určitá sociální skupina lidí snaží pomoci jednomu ze svých členů, případně lidem ze svého okolí, kteří nejsou členové této skupiny, ale nacházejí se v určité tísni, mikroúroveň – cílem je pomoc a opora od lidí, kteří jsou danému jedinci nacházejícímu se v tísni nejbližší. Jedná se o osoby v rámci dyády, kdy se jedná např. pomoc matky svému dítěti a opačně, nebo jednoho manžela druhému apod.
56
Kebza (2005) uvádí, že podle Bermana a Breslowa (1983) lidé s rozvinutými sociálními vazbami žijí déle a disponují lepším fyzickým i duševním zdravím než lidé bez těchto vazeb. Opora pozitivních mezilidských vztahů podle Cohena a Mckaye (1984) pomáhá lidem zvládat nemoci, zatímco absence takové opory je předpokladem horšího zdraví. Thoits (1995) tvrdí, že negativní stranou těchto rozvinutých sociálních vazeb však může být větší riziko osobních ztrát a problémů, které souvisí s interpersonálními vztahy. Kebza (2005) uvádí, že práce některých badatelů navrhují rozlišovat dva základní modely sociální opory: nárazníkový model – sociální opora má příznivý vliv na zdravotní stav pouze tehdy, když je člověk vystaven působení stresu, model přímého či aktivního účinku – sociální opora má projektivní účinek na zdravotní stav nezávisle na tom, zda lidé jsou či nejsou vystaveni účinku stresu. Druhy sociální opory Každého z nás obklopuje určitá sociální síť, která je zdrojem sociální opory a která odráží sociální vazby mezi lidmi. Jedná se o skupinu lidí, od nichž může člověk očekávat v případě potřeby určitou pomoc. Nesmírně důležitá je nejen kvalita vztahů a vazeb, ale i jejich vzájemnost a intenzita. Existuje celá řada autorů, kteří se snaží na základě různých hledisek o rozdělení sociální opory na jednotlivé druhy. Zdroje sociální opory rozlišují šest hlavních kategorií: rodinu, blízké přátele, sousedy, spolupracovníky, komunitu a profesionály. Nejrozšířenějším dělením sociální opory je rozdělení z hlediska jejího obsahu. Křivohlavý (2003) dělí sociální oporu na čtyři základní druhy: instrumentální opora – jde o konkrétní formu pomoci (obstarání potřebných věcí, finanční výpomoc, zařízení různých důležitých záležitostí), kterou postižený nedokáže sám provést; této pomoci se také říká ,,asistence potřebným“; pomoc nevychází ze žádosti postiženého, ale z iniciativy jedince, který se dobrovolně rozhodl pomoci a to velice konkrétně – věcně, informační opora – postiženému je dodána informace, která by mu mohla v tísni či tíživé situaci pomoci; jedná se o rady od lidí, kteří mají s obdobnou situací osobní či profesionální zkušenosti; postiženému je nasloucháno, zjišťují se jeho potřeby i představy o tom, co by mu pomohlo,
57
emocionální opora – tato opora spočívá v tom, že člověku v tísni je empatickou formou sdělována emocionální blízkost (soucítění, láska, podpora, naděje, uklidnění v rozrušení), hodnotící opora – postiženému je sdělována např. i tím, jak je s ním jednáno (s úctou, s respektem), je posilováno jeho kladné sebehodnocení a sebevědomí; spadá sem i sdílení těžkostí i společné nesení některých těžkých úkolů spolu s ním. U sociální opory je nutné brát v úvahu nejen množství poskytované sociální opory, ale hlavně její kvalitu. Ta může být odlišně hodnocena příjemcem na jedné straně a poskytovatelem na straně druhé. Schwarzer s Leppinovou (1991), doplňují toto rozdělení o hmotnou oporu a oporu sebevědomí. Další dělení nabízí Ganster a Bart (1988), kteří dělí sociální oporu na strukturální (sledující členství jedince ve formální skupině a jeho společenské role) a funkční (vystihující kvalitu sociálních vztahů). A. R. Laireiter a kol. (1997), navrhuje další dvě subkategorie, kdy jedna vystihuje základní kvalitu vztahu (loajalitu, zájem) a druhá oporu při řešení problému. Kromě
uvedeného
je
nutné
podle
Kebzy
(2005)
rozlišovat
individuální
a institucionální sociální oporu a to podle toho, zda je zdrojem této opory člověk nebo instituce. Jedním z nejdůležitějších pohledů na rozlišení sociální opory je anticipovaná a získaná sociální opora. anticipovaná (očekávaná) sociální opora – vzbuzuje v jedinci přesvědčení, že významné blízké osoby jsou mu v případě potřeby kdykoli připraveny pomoci; tato opora je primárně reflexí sociálního prostředí; reprezentuje pocit jedince, že je ostatními akceptován, že se o něj zajímají a že mu pomohou, bude-li to potřebovat; je tedy reprezentací toho, jak jedinec percipuje své sociální okolí a odráží jeho obecná očekávání; někteří autoři jí považují za individuálně odlišnou proměnnou, úzce související
s některými
osobnostními
charakteristikami
jedince
(extroverzí,
sebevědomím, sociální kompetencí); lze ji charakterizovat jako pocit přijetí či akceptace a je u ní předpokládán pozitivní vliv na celkovou pohodu a zdraví jedince; anticipovaná sociální opora patří k významným zdrojům zvládání stresu; pouhé vědomí toho, že jsou kolem nás lidé schopní a ochotni pomoci, příznivě mění pohled na danou zátěž, získaná sociální opora –
je sociální nebo transakční proměnnou, která je
determinována určitým vzorcem sociální interakce; je rovněž součástí procesu 58
zvládání stresu; od anticipované opory se může značně lišit, a to jak ve směru přecenění, tak ve smyslu podhodnocení; příčiny mohou být jak na straně jedince, tak na straně jeho okolí; osoba s vysokým sebevědomím může snadno přecenit ochotu druhých mu pomoci; naopak, člověka s nízkým sebevědomím může pomoc od okolí překvapit; na straně sociálního okolí mohou mít potenciální podporující osoby své vlastní problémy se zvládnutím situace, při které by měly pomoc poskytnout; poskytovaná pomoc se může měnit také v čase, zejména při působení chronického stresoru, může být ochota okolí pomáhat postupně vyčerpána; aby byla získaná opora účinná, musí vyhovovat potřebám adresáta; pomáhá-li jedinci při zvládání stresové situace, může přispět ke snižování účinků stresu na zdraví. Sociální opora však nemusí mít pouze pozitivní vliv. Ve starší literatuře je pojímána jako prvek, jenž je v každé situaci žádoucí. Teprve studie v posledních letech prokázaly, že sociální opora může být pro člověka i mimořádnou zátěží. Opakovanou nebo dlouhodobě poskytovanou oporou je vytvářena závislost a naopak je rušena žádoucí možnost řešení situace. Nadměrná pomoc brání jedinci samostatně se vyrovnat se stresovou situací a bere pocit radosti z toho, co zvládne sám. Co se týká poskytovatele, mohou se u něho objevit pocity frustrace a při dlouhodobém poskytování pomoci mu může hrozit i syndrom vyhoření.
3.4 Kvalita života a pohybová aktivita Tematika kvality života prošla v posledních desetiletích velkými změnami a navázala na starobylou filozofickou problematiku lidského štěstí a smyslu života. Nejprve byl pojem kvality života využíván na klinikách ve spojení s odstraněním handicapů u pacientů trvale oslabených. Později byl využíván v oblasti kontraindikace kvality života po úrazech a zhoršení životního prostředí. Následně začala pojem využívat i Světová zdravotnická organizace (WHO) ve vztahu ke zdraví a postupně se dostal i do společenskopolitických kontextů. Jedná se o pojem víceúrovňový a za rozhodující pro kvalitu života se obvykle počítá:
somatický stav a pohybové funkce,
normalita psychiky, schopnosti a návyky,
vývojová péče, funkční rodina, zakotvení ve vztazích,
přiměřené materiální podmínky, 59
životodárné životní prostředí.
Sport je jedním ze symptomů kvality života, proto spolu velice úzce souvisí. Sport je zároveň i projevem kvality života. Živořící jedinec nesportuje, protože sport v dnešní době představuje z důvodu finančního zatížení určitý nadstandard. Sport je ukazatelem vnitřní vitality, bujnosti a radosti, protože sportující člověk má energii navíc. Existuje více způsobů, kterými může sport zkvalitňovat život a to v souladu s oblastmi, které jsou pro kvalitu života považovány za nejdůležitější. V oblasti somatické nahrazuje člověku sport pohybové manko vytvořené civilizací a technosférou. Udržuje svaly, kosti, srdečně cévní a dýchací systém, a tím zvyšuje kapacitu lidského zdraví. Má salutogenetické účinky a nezanedbatelný přínos v oblasti estetické. Mezi zápory v této oblasti může zařadit pouze případné úrazy nebo degenerativní změny v případě extrémního zatěžovaní organismu především v důsledku vrcholové sportovní činnosti. Psychická oblast neboli psychologická antistresovost je sportem dotčena především v oblasti zábavy a her, která odvádí pozornost z existenční pracovní oblasti a která rovněž úzce souvisí s kvalitou života. Kromě různých soutěží, her, turnajů a klání, ve kterých jsou spatřovány elementy sportu, je i pouhá podívaná tohoto druhu považována za součást zkvalitňující život. Vždyť Olympijské hry jsou nejsledovanější událostí tohoto druhu. Sport je pro člověka přínosem nejen emotivním a estetickým, ale je přínosem i v oblasti schopností, vůle a odolnosti. To vše výrazně přispívá ke kvalitnějšímu životu a celkové větší životní spokojenosti. Oblast sounáležitosti, sociální zakotvenosti a integrace nalézá ve sportu rovněž celou řadu příležitostí. Sport je totiž týmový, kolektivní a člověk se v něm dokáže snadno identifikovat. Jedná se o určitou formu sociální komunikace a rovněž tato sociální funkce sportu neoddiskutovatelně přispívá ke zkvalitnění života. Co se týká environmentální oblasti, sport přispívá ke kvalitě života tím, že člověk při něm má nespočet možností harmonizovat se s přírodou. Hodně sportů má přírodní kulisu a člověk se dostává kontaktu s přírodními silami. Pro dnešního moderního člověka je to ve smyslu fyziatrickém, psychologickém i estetickém čím dál cennější. Pokud ale máme ve sportu na mysli především pohybovou stránku, lze hovořit podle Slepičky, Hoška, Hátlové (2006) o kinezioprotekci kvality života. Běháním, plaváním či jakoukoliv jinou pohybovou aktivitou pozitivně ovlivnit určité důležité determinanty kvality života. Sport je podle nich emociogenní, je tedy zdrojem emocí a patří mezi 60
nejemociogennější zájmové činnosti člověka. Příčinou je soutěživost sportovních aktivit, vyvolávající bouřlivé emoce, nejistotu sportovního výsledku a herní prožitky. Kulturní vývoj v dnešní době nepřeje silným emočním projevům. V dnešní době je člověk výchovou tlačen k tomu, aby své emoce kontroloval a příliš je neprojevoval. Tento jev, kterému se říká emoční imploze, může mít z hlediska psychohygieny dlouhodobě negativní účinky. Proto jsou pro člověka důležité situace, kdy svým emocím může dát volný průchod, může je svobodně projevit a jejich energii využít k určité aktivitě. Právě sport je oblastí, ve které mají tyto emoce výhodu aktivního spojení se svalovou činností, které dává člověku lepší možnosti emočního odreagování, zbavení se nepříjemného napětí a navíc také možnost energizace zdraví prospěšných pohybových aktivit. Sportovní námaha po náročném stresujícím dni může výrazně pomoci se spotřebováním nahromaděných metabolitů a tím působit zdravotně a preventivně proti vzniku civilizačních chorob. Sport je pro člověka přínosný nejen svým bilogickým efektem, ale i jako emoční prožitková příležitost, která zvyšuje kvalitu života. Kirstová (1996) k dané tématice rovněž uvádí celou řadu postupů, které podle ní zásadně ovlivňují kvalitu života a kterými lze zvládnout zátěžové - stresové situace a ve většině případů tak není nutné vyhledat odbornou pomoc. Mezi hlavní způsoby, jak se chránit proti nadměrnému stresu, řadí úpravu životního stylu. Kromě toho považuje za nutné zvýšit a zlepšit informovanost o stresu, rozpoznat časné signály a také zbavit se mylných představ o stresu. Základním předpokladem je správná životospráva a pravidelný pohyb či pravidelné cvičení, které často slouží jako ventil nahromaděného napětí, zadržované agresivity a pocitů frustrace. Vhodně zvolená, vyvážená strava a pravidelný pitný režim je základem zdravého života a umožňuje člověku pracovat na plný výkon. Nesmírně důležitým faktorem je také spánek. Osm hodin spánku by mělo být samozřejmostí, protože spánek je základní lidskou potřebou a patří k nejlepší a nejpřirozenější metodě léčby stresu. „Zbavení se zlozvyků kouření a požívání alkoholu či drog by mělo být samozřejmostí“ (Kirstová, 1996, s. 29). Na základě výše uvedeného můžeme shrnout, že sport je vlastně určitou formou zábavy, jejímž prostřednictvím může člověk prožít významné emoční zážitky a tím výrazně ovlivnit kvalitu svého života.
3.5 Flow Slezáčková (2012) uvádí, že vášeň, vzrušení z možnosti zažít něco neobvyklého, nadšení, euforie, mimořádné zaujetí pro určitou věc nebo naprosté pohroužení se 61
do prováděné činnosti, to vše shrnul americký psycholog maďarského původu Mihály Czikszentmihalyi do pojmu ,,flow“. Během druhé světové války byl vězněn v italském zajateckém táboře, kde se naučil hrát šachy, přičemž zjistil že je to skvělý způsob, jak odvrátit pozornost od hrůzné reality. Uvědomil si, že zaujetí hrou mu pomáhá lépe zvládat těžký život v táboře. Později zkoumal, proč lidé, kteří jsou ponořeni do procesu svého konání zapomínají na hlad, nepohodlí i únavu a neprojevují zájem o cokoli jiného, dokud svou činnost nedokončí. Pojem ,,flow“ překládá Slezáčková (2012) jako optimální prožívání. Jedná se o prožitky radosti, které mají harmonizační účinky a jsou momentem zkvalitnění života. Hlavní myšlenkou je, že dobrý a šťastný život je charakterizován právě frekvencí a intenzitou prožitku flow. Podle Slepičky, Hoška a Hátlové (2006) vedou práce a každodenní starosti k hromadění napětí, které kromě prožitku flow výrazně snižuje i již zmiňovaná sportovní aktivita. Kromě hry a sportů, kde jsou stavy flow nejčastější, mohou být prožívány i v jiných, především tvořivých a zábavných činnostech, které svým průběhem dokáží člověka strhnout. Okolnosti radostného zaujetí podle těchto autorů jsou následující:
vznikají v úkolové situaci, která je akceptovaná jako výzva a není manipulativně zadaná,
situace je jasně vymezená a je zde jasná zpětná vazba, náročnost situace a dovednosti jednajícího subjektu jsou v souladu a subjekt má pocit, že má situaci jasně pod kontrolou a že je optimálně zatížen, činnost plyne vlastní logikou a má hladký průběh, koncentrace na hlavní činnost a vytěsnění všeho ostatního, změněné prožívání času, úplné pohroužení do dané aktivity a splynutí s ní, jednající subjekt nachází smysl v samotné činnosti, která není prostředkem k něčemu, ale sama má hodnotu. Křivohlavý (2001) k této problematice ještě uvádí, že zážitky typu flow patří k nejšťastnějším momentům života člověka a lze je považovat za protipól vyhoření. Velký problém ale nastává ve chvíli, když se zážitky tohoto typu vytratí. Podle Slezáčkové (2012) prožitek flow nemůže zažít každý. Jako klíčový pro jeho vznik považuje vzájemný poměr mezi náročností prováděné aktivity a našimi schopnostmi (viz. Obrázek č. 7). Prožitku flow brání např. poruchy pozornosti, soustředění, přehnané 62
soustředění na sebe sama, které je často spojené s nedostatkem sebevědomí a také utilitární pohled na svět.
Obr. 7. Model flow Převzato z knihy – Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace – Alena Slezáčková, 2012, s.61
Řada psychologů upozorňuje na možná úskalí prožitku flow a ptá se, jestli je prožitek flow vždy pouze pozitivní a jeho důsledky žádoucí? Jestli právě flow není to, co drží gamblera u hracího automatu nebo mládež u počítačových her? Samotný Csikszentmihalyi si uvedené úskalí dobře uvědomuje a upozorňuje na to, že příjemné nebo osobně odměňující aktivity, které jsou součástí prožitku flow, mohou mít i potenciálně negativní charakter. Stanou-li se tyto prožitky návykovými, člověk ztrácí širší perspektivu a kontakty, a jeho život se zúží pouze na oblast dané horečné aktivity. Prožitek flow je prospěšný a žádoucí pouze tehdy, když život člověka obohacuje, dodává mu intenzitu a smysluplnost. Flow musí posilovat naše silné stránky a nepřinášet újmu nikomu druhému. V našem životě existuje celá řada aktivit, na které máme vypěstovanou ,,pozitivní závislost“ (např. odpolední káva s přáteli). Skutečná psychická závislost je však něco úplně jiného, krade lidem čas, peníze, osobnost apod. Lze tedy shrnout, že prožitek flow nám přináší pocit naplnění, radosti, smyslu a bezesporu tak má místo v mozaice lidského štěstí. Brání pocitu prázdnoty a odcizení, 63
protože vzniká tehdy, když jsme hluboce ponořeni do obohacující a rozvíjející činnosti. Je velmi dobrý sluha, ale může být zlým pánem.
3.6 Relaxace Pojem relaxace je odvozen z latinského ,,relaxare“ (re = znovu a laxus = volný). Patří mezi techniky, které umožňují lepší zvládání těžkostí. V psychologii zdraví je chápána jako záměrné uvolňování v oblasti psychické i fyzické. S různými formami relaxace se lidstvo setkává v průběhu celé své historie, ale v průběhu posledního století byly tyto techniky upraveny tak, aby odpovídaly představám a možnostem lidí v dnešní uspěchané a ve všech směrech náročné době. Nejrůznější studie efektivity relaxace prokázaly, že relaxace je velice vhodným nástrojem v boji s různými těžkostmi (např. bolestí hlavy, úzkostí, chronickou bolestí, hypertenzí apod.), ale i přes tyto pozitivní účinky ji nelze považovat za všelék. Křivohlavý (2001) uvádí, že existuje celá řada relaxačních technik, které by se měly z důvodu zvýšení jejích účinnosti kombinovat. Praško a Prašková (2001) tvrdí, že každodenní spěch, stres, vypětí či důraz na výkonnost, to vše se v dnešní době stalo neodmyslitelnou součástí našeho každodenního rodinného i pracovního života. Tento spěch a neustálé vypětí, ve kterém žijeme si většina z nás už ani neuvědomuje a někteří lidé, aniž by si to uvědomovali, hledají různé možnosti, jak se z této stresové situace vymanit. Mohou propadnout kouření, alkoholu či jiným návykovým látkám, které je sice mohou na přechodnou dobu uklidnit či odreagovat, ale dlouhodobě však stres v sobě pouze zvyšují a hromadí. Naopak, velká část lidí ,,relaxuje“ při sportu, turistice, hudbě, zahradničení, cestování apod. Tyto činnosti jsou z hlediska uvolnění psychického napětí nesmírně důležité a prospěšné, protože v průběhu relaxace se lidský organismus regeneruje rychleji než při spánku. Můžeme říci, že relaxace je stav psychického a tělesného uvolnění. Existuje celá řada její výhod, ale uvádím pouze některé z nich: vede k výraznému psychickému a tělesnému uvolnění a zabraňuje pokračování stresové reakce, nabízí uvolnění přímo po námaze, celkově zvyšuje odolnost proti stresu, učí poddat se uvolněně prožitku, čímž uvolňuje i plné prožívání příjemných aktivit, umožní usnout, zbavit se napětí v těle i na duši, 64
umožní připravit dostatek energie i pro příští soustředění se na činnost, umožní uvolnit se před očekávanou stresující situací, pomáhá uvolnit se přímo v zátěžové sociální situaci, zvyšuje schopnost soustředit se na to, co se děje, pomáhá rychleji se učit z nové situace. Relaxace je dovednost, u které se musí člověk naučit úplně vypnout a spočívat v úplném klidu minimálně 15 minut denně. Správnou relaxaci se nelze naučit za den ani týden, člověk se jí musí postupně naučit pravidelným cvičením, které trvá většinou několik týdnů. Řada výzkumů prokázala, že pravidelná relaxace přináší člověku mnoho výhod, které lze pozorovat na několika úrovních: tělesná – při relaxaci dochází k uvolnění svalového napětí, odstraní se např. bolest hlavy, tlaky v žaludku, pocit únavy, snižuje se krevní tlak, zvyšuje se činnost vnitřních orgánů apod., člověk cítí, že má více energie, je silnější a zdravější, duševní – v průběhu relaxace dochází k lepšímu okysličení mozku a myšlení se stává jasnější, klidnější a koncentrovanější, zlepšuje se paměť a lépe jde i učení, citová – klesá a postupně úplně mizí podrážděnost, nervozita, lekavost a člověk se stává klidnějším, uvolněnějším a ve vztahu k jiným se stává vyrovnanějším a vzrůstá mu sebevědomí, kromě toho se zlepšuje usínání a prohlubuje se spánek, dech – potlačování pocitů vede u lidí ke změnám v dýchání – dech se stává povrchnější a ve větším napětí se zrychluje; nadměrná kontrola negativních emocí vede k zadržování dechu, úzkost k jeho zrychlování a tyto změny v hloubce dechu vedou k zvýšenému svalovému napětí; při velké úzkosti a zrychleném dechu dochází až k pocitu, že se člověk nemůže nadechnout, k bušení srdce, k mravenčení nebo až křečím v končetinách; dlouhodobé změny rytmu a hloubky dýchání vyvolávají napětí svalstva, bolesti hlavy, bolesti páteře a celkovou ztuhlost v pohybu; vše je velice často doprovázeno celkovou únavou; aby se člověk zbavil těchto příznaků, je důležité jeho správné držení těla, nošení volného oblečení, časté větrání místností a dle možností časté plavání.
65
EMPIRICKÁ ČÁST 4 Téma a cíl šetření, formulace hypotéz 4. 1 Výzkumný cíl a procedura Cílem výzkumného šetření je prozkoumání vybraných rizikových a protektivních faktorů v pracovní činnosti vojenských hasičů. Výzkumný problém vychází z předpokladu, že příslušníci VHJ provádí činnost v mimořádných situacích a v podmínkách přímého či potencionálního ohrožení zdraví, nebo poškození či ztráty života. Přitom jsou vystaveni působení specifické psychické zátěže, která je jen těžko srovnatelná s požadavky na ostatní profese. Z uvedeného výzkumného problému se odvíjejí a jsou ověřovány následující hypotézy: H1- Předpokládám, že příslušníci VHJ z důvodu nedostatku praktického výcviku při výjezdu na zásah vykazují v porovnání s jinými exponovanými profesemi vyšší míru subjektivně prožívaného distresu. H2- Předpokládám, že délka praxe má vliv na intenzitu subjektivně vnímaného distresu. H3- Předpokládám, že psychická odolnost snižuje inzenzitu subjektivně prožívaného distresu.
4.2 Popis výzkumného souboru Výzkumný soubor tvoří výhradně muži, příslušníci Vojenské hasičské jednotky působící na letišti v Pardubicích ( podrobná specifikace organizační struktury a profesních činností je podrobně analyzována v příloze 1). Respondenti byli seznámeni s cílem výzkumu a požádáni o souhlas se zařazením do výzkumného souboru. Celkový počet osob ve výzkumném souboru je 45. Věkový průměr respondentů je 42,07 ±8,35 let. Délka praxe u respondentů je v průměru 12,6±5,6 let.
4.3 Design výzkumného šetření V průběhu výzkumu bylo nutné vypořádat se se specifickými podmínkami sběru dat, jakými jsou dostupnost výzkumného souboru a také časová náročnost diagnostických metod, náročnost pracovní náplně příslušníků VHJ a v neposlední řadě také ochota ke spolupráci. 66
Dotazníky byly respondentům administrovány hromadně ve stejný čas a to vždy s ohledem na časové rozložení jednotlivých směn. Počet respondentů v jedné tvořilo vždy 10 – 12 příslušníků VHJ. Všechny dotazníky byly zadávány vždy pouze jednou a tou samou osobou u všech směn. Tato osoba byla v průběhu vyplňování dotazníků přítomna od začátku až do konce a byla připravena vysvětlit případné dotazy či nejasnosti ze strany respondentů. Návratnost dotazníku je 100 %.
4.4 Popis použitých metod Pro
kvantitativní
šetření
byl
použit
standardizovaný
dotazník
SOC
(29)
a sebeposuzovací škála SCL – 90. Pro zmapování typických stresorů u členů VHJ byla použita volná otázka.
Dotazník nezdolnosti SOC (29) Antonovsky (1987) vytvořil 29 položkový dotazník SOC pod původním názvem „The Orientation to Life Questionaire“ – Dotazník orientace na život. Konstrukce dotazníku vychází z Guttmanovy teorie (překlad a vyhodnocení Křivohlavý, 1990). Hodnoty SOC pro českou populaci stanovil Pelcák (2007, 2013). Škála se skládá z 29 položek a měří celkovou koherenci životní orientace a její 3 dimenze: Porozumění situaci- Comprehensibility (11 položek), Zvládnutelnost – ovladatelnost (10 položek), Smysluplnost - Meaningfulness (8 položek). Respondenti si mohou vybrat odpověď na 7 bodové škále se dvěma zakotvujícími frázemi. Dotazník obsahuje 11 položek na srozumitelnost, 10 na zvládnutelnost a 8 na smysluplnost. Třináct z těchto položek je formulováno negativně, z tohoto důvodu musí být hodnoceny obráceně. Administraci lze realizovat individuálně nebo skupinově, vyplnění 29 položkového dotazníku SOC trvá 15–20 minut. Respondent musí odpovědět na všechny otázky, při nezodpovězení více než 4 z 29 položek není výsledek validní. Validitu podle autora snižuje tendence k extrémní odpovědi (1 nebo 7). Metoda SOC je vhodná pro sledování efektivity zvládání stresu, odráží aktivní nebo pasivní orientaci jednotlivce při řešení problémů ve složitých situacích (Ruiselová, Prokopčáková, 2006). Podrobněji rozebírá aplikační možnosti smyslu pro soudržnost v prevenci, léčbě a rehabilitaci Pelcák (2007, 2010, 2012, 2013). 67
Sebeposuzovací škála SCL – 90 Sebeposuzovací škála Symptom Checklist – 90 (Derogatis, Lipman, Covi, 1973, 1985) patří mezi nejčastěji používané měřicí nástroje v oblasti péče o duševní zdraví. Škála byla původně sestrojena pro ambulantní pacienty za účelem sledování změn psychického stavu v klinických psychofarmakologických zkouškách (Derogatis, Lipman, Covi, 1973). Dnes je používána pro široký okruh psychiatrických pacientů a klientů využívajících psychologické služby. U somaticky nemocných pacientů slouží pro zjišťování výskytu psychopatologických symptomů. Škála se také používá na screening, pro posouzení stupně psychopatologie, případně jako nástroj měření efektu změny vyvolané psychoterapeutickou intervencí (např. Boleloucký, Horváth, 1974; Filip a kol., 1985; Boleloucký, Polách, 1989; Mudra, 1988; Mudra a kol., 1989; Boleloucký, Polách, Strašík, 1990; Beran, 1993; Boleloucký, 1993; Boleloucký, Plevová, Smulevič, 1993; Baštecký, Skovroňský, Boleloucký, 1989; Holi, 2003). SCL – 90 je devadesáti položková multidimenzionální škála měřící aktuální psychický stav posouzením intenzity výskytu subjektivních psychopatologických symptomů, které jsou sdruženy do devíti symptomatických škál: I. Somatizace (SOM, 12 položek); II. Obsesekompulze (O-C, 10 položek); III. Interpersonální senzitivita (INT, 9 položek); IV. Deprese (DEP, 13 položek); V. Anxieta (ANX, 10 položek); VI. Hostilita (HOS, 6 položek); VII. Fóbie (PHOB, 7 položek); VIII. Paranoidní ideace (PAR, 6 položek); IX. Psychoticismus (PSY, 10 položek). SCL – 90 obsahuje dále sedm tzv. nezařazených položek, které se týkají prioritně poruch spánku a chuti k jídlu. Při administraci je úkolem respondenta na pětibodové škále Likertova typu (v rozpětí od O – vůbec ne po 4 – velmi silně) uvést, v jaké intenzitě se uvedený symptom vyskytuje za určité časové referenční období. Z SCL – 90 získáme devět dimenzionálních skóre a souhrnný index GSI (Global Severity Index – Index celkové závažnosti). GSI vyjadřuje celkovou míru subjektivně prožívaného distresu.
68
Tabulka 2 - Hranice normy a hodnoty psychopatologie symptomových dimenzí a souhrnného ukazatele GSI
Dimenze
Hranice normy
Mezní hodnota psychopatologie
ženy
muži
ženy
Muži
SOM
0,92
0,75
1,32
0,81
OBS
1,26
0,99
1,39
1,07
INT
0,88
0,65
1,28
0,99
DEP
0,97
0,66
1,56
0,99
ANX
1,03
0,80
1,58
1,23
HOS
0,68
0,71
0,98
0,78
PHOB
0,48
0,36
0,81
0,54
PAR
0,61
0,61
1,00
0,82
PSY
0,32
0,34
0,56
0,50
NEZ
0,87
0,79
1,34
1,26
GSI
0,81
0,64
1,18
0,89
69
5 Výsledky a diskuse 5.1 Distres u členů VHJ Pardubice
SOM
OBS
INT
DEP
ANX
HOS
PHOB
PAR
PSY
NEZ
GSI
Tabulka 3 - Průměrné hodnoty dimenzí multisymptomatické škály SCL 90 u vybraných profesních skupin české populace
0,33
0,50
0,42
0,36
0,26
0,25
0,15
0,27
0,13
0,33
0,31
HZS 0,56
0,79
0,59
0,49
0,45
0,36
0,31
0,52
0,35
0,53
0,45
KYN 0,24
0,79
0,41
0,33
0,23
0,43
0,15
0,53
0,19
0,40
0,36
ZZS 0,52
0,91
0,78
0,76
0,56
0,61
0,46
0,69
0,45
0,67
0,54
VHJ 0,17
0,44
0,24
0,18
0,17
0,23
0,07
0,24
0,09
0,27
0,21
ZP
Zdroj: Pelcák, 2013 Vysvětlivky: ZP: soubor zdravá populace, HZS: hasiči-záchranáři, KYN: kynologovézáchranáři, ZZS: zdravotníci integrovaného záchranného systému, VHJ – soubor hasičů Pardubice. Položky symptomatologické škály: SOM: somatizace, OBS: obsese-kompulze, INT: interpersonální senzitivita, DEP: deprese, ANX: anxieta, HOS: hostilita, PHOB: fobie, PAR: paranoidní ideace, PSY: psychoticismus, NEZ: nezařazené, GSI: index celkové závažnosti. Tabulka č. 3 umožňuje hrubé porovnání subjektivně prožívaného distresu u členů VHJ a srovnatelných exponovaných profesí. Ukazuje poměrně překvapivý výsledek. Oproti srovnatelným exponovaným profesím (Pelcák, 2013) vykazují členové VHJ Pardubice nižší intenzitu subjektivně prožívaného distresu za kalendářní rok. Tato skutečnost může souviset s charakterem činnosti VHJ, kdy jednotka spíše „zabezpečuje“ zásah profesionálních jednotek HZS Pardubice. Oproti „klasickým výjezdovým“ jednotkám chybí každodenní expozice stresorům, které mohou při kumulativním charakteru stresu v čase způsobovat řadu 70
subjektivních psychofyziologických obtíží. Svou roli mohlo také sehrát účelové zkreslení odpovědí při administraci škály a velikost souboru. Přestože nebyla zjištěna závažnější intenzita distresu, uvedli členové VHJ řadu situcí a činností, které subjektivně vnímají jako zatěžující (stresující). Tabulka č. 4 uvádí jejich pořadí.
Tabulka 4 - Pořadí stresorů ovlivňujících distres u členů VHJ Situace, činnost
Četnost
Pořadí
Čekání na poplach (výjezd)
27
1
Samotný poplach (výjezd)
23
2
Řízení vozidla k zásahu
22
3
Zdravotní prohlídky a fyzické přezkoušení
21
4
Periodické a zdokonalovací školení + přezkoušení
13
9
Kancelářské a administrativní práce
17
7
Námětové cvičení
5
12
Údržba techniky
12
10
Jednání s nadřízenými
15
8
Strach o zaměstnání
19
5
Občasná nečinnost
7
11
Periodické psychologické vyšetření
18
6
5.2 Vztah délky praxe a subjektivně prožívaného distresu Dloudobější výkon profese u VHJ může být spojen s různou mírou subjektivně vnímané zátěže a stresu. Při absenci psychologické péče může představovat větší riziko zejména u jedinců s nižší psychickou odolností. Tabulka č. 5 ukazuje zjištěný vztah mezi délkou praxe a celkovou mírou distresu, který byl vyjádřen pomocí indexu GSi.
71
Tabulka 5 - Korelace mezi délkou praxe a GSi. Délka praxe
GSI GSI
1
praxe
0,25
1
Nebyl tak potvrzen předpokládaný vztah mezi délkou praxe a subjektivně prožívaným distresem vyjádřeným indexem závažnosti GSi. Délka praxe je tedy nezávislým faktorem. H2 nebyla potvrzena.
5.3 Smysl pro soudržnost jako moderátor stresu 5.3.1 Hodnoty smyslu pro soudržnost u VHJ Pardubice. Tabulka 6 - Hodnoty smyslu pro soudržnost u souboru hasičů VHJ Pardubice Soubor populace/proměnná
SOC
C
MA
ME
Soubor zdravá populace (n = 372,věk= 36,04±10,9)
147,8
4,50
5,35
5,57
Kynologové-záchranáři (n = 79,věk=40,5±10,9)
152,1
4,51
5,63
5,70
Hasiči-záchranáři (n = 753,věk=37,6±10,2)
147,5
4,48
5,39
5,54
Policie AČR (n = 210,věk= 28,9±9,09)
156,5
4,69
5,68
5,80
Policie ČR (n = 101, věk=34,3±7,8)
149,8
4,50
5,44
5,75
Policisté - specialisté (n = 85,věk= 42,5±9,8)
147,4
4,56
5,31
5,49
Policie URNA (n = 49,věk=27,9±4,3)
161,9
5,01
5,91
5,97
Hasiči VHJ Pardubice (n=46, věk=42,07±8,35)
136,6
4,55
4,71
4,93
Zdroj: Pelcák (2013) V tabulce jsou uvedeny průměrné hodnoty smyslu pro soudržnost u souboru hasičů VHJ Pardubice. Oproti srovnatelným exponovaným profesím vykazují členové VHJ relativně nižší psychikou odolnost (celkové skore SOC vyjadřuje sílu smyslu pro soudržnost). Tato skutečnost může oproti profesionálním sborům souviset s méně náročným výběrem pro výkon 72
této profese, absencí pravidelné psychologické přípravy i absencí reálné zkušenosti ze zásahů. Tato skutečnost se může promítat v nižších hodnotách dimenzí SOC (srozumitelnost a zvládnutelnost). Částečně lze počítat také s možnou rolí věku, kdy se síla SOC rozvíjí do 30 tého roku života.
5.3.2 Vztah smyslu pro soudržnost k subjektivně prožívanému distresu Tabulka 7 - Korelační vztahy mezi smyslem pro soudržnost a subjektivně vnímaným distresem u souboru hasičů (n= 46)
SOC SOC
C
MA
ME
1
C
0,78
1
MA
0,89
0,60
ME
0,84
0,42
0,68
SOM
-0,29*
-0,24
-0,19
OBS
-0,40** -0,37** -0,31** -0,28
INT
-0,41** -0,38** -0,30*
DEP
-0,52** -0,41** -0,39** -0,49**
ANX
-0,39** -0,36*
HOS
-0,37** -0,38** -0,29*
-0,26
PHO
-0,35** -0,34*
-0,19
-0,31*
PAR
-0,34** -0,35*
-0,29*
-0,22
PSY
-0,46** -0,52** -0,28
-0,36*
NZ
-0,20
-0,14
GSI
-0,48** -0,43** -0,33*
-0,30*
1
-0,22
-0,12
1 -0,27
-0,34*
-0,36*
-0,41**
Vysvětlivky: GSI – index závažnosti, SOM – somatizace, OBS – obsese-kompulze, INT – interpersoná1ní senzitivita, DEP – deprese, ANX – anxieta, HOS – hostilita, PHOB – fobie, PAR – paranoidní ideace, PSY – psychoticismus, NEZ – nezařazené.
73
Tabulka č. 7 ilustruje vztahy mezi psychickou odolností (smysl pro soudržnost) a položkami symptomatologické škály SCL 90. Statisticky významné vztahy byly zjištěny mezi sílou SOC a položkami SCL 90. Hodnoty r se pohybují v intervalu -0,20 až -0,52. Korelace r= -0,48 mezi celkovým skore SOC a GSI potvrzuje moderující vliv psychické odolnosti ve vztahu k distresu. Tento vztah platí i při relativně nižších průměrných hodnotách SOC u souboru hasičů VHJ.
5.3.3 Souhrn Výsledky výzkumného šetření u soboru hasičů VHJ Pardubice přinesly poměrně překvapivá zjištění. To se ukázalo při ověřování stanovených hypotéz. H1: Předpokládám, že příslušníci VHJ z důvodu nedostatku praktického výcviku při výjezdu na zásah vykazují v porovnání s jinými exponovanými profesemi vyšší míru subjektivně prožívaného distresu. Tato hypotérza byla ověřena prostřednictvím výsledků sebeposuzovací škály Symptom Checklist – 90 (SLC 90), jejíž pomocí byl zjištěn souhrný index GSI (Global Severity Index). Jedná se o index celkové závažnosti, který vyjadřuje celkovou míru subjektivně prožívaného distresu. Výsledky vybraného výzkumného souboru byly porovnány s vybranými srovnatelnými exponovanými profesemi (viz. Tabulka č. 3), čímž bylo zjištěno, že členové VHJ Pardubice vykazují nižší intenzitu subjektivně prožívaného distresu než zbývající srovnávané profese. Toto zjištění může souviset nejen s možným pocitem respondentů, že jejich činnost při zásahu je pouze sekundární, tedy že ,,pouze“ doplňuje činnost profesionálních jednotek (jde o pocit, že se jim nic nemůže stát), ale i s možným účelovým zkreslením odpovědí a to z důvodu obavy z možného úniku dat a jejich zneužití. Přestože nedošlo k prokázání závažnější intenzity distresu, uvedli členové VHJ mimo sebeposuzovací škálu několik činností, které pociťují jako značně zatěžují (viz. Tabulka č. 4). H1nebyla potvrzena, členové VHJ Pardubice vykazují oproti srovnatelnám exponovaným profesím subjektivně nižší hladinu distresu. H2: Předpokládám, že délka praxe má vliv na intenzitu subjektivně vnímaného distresu. Při ověřovaní této hypotézy autor vycházel z předpokladu, že délka výkonu profese souvisí s kumulativním charakterem distresu. Výsledky naměřené prostřednictvím 74
sebeposuzovací škály SCL 90 předpokládaný vztah mezi délkou praxe a celkovou mírou distresu (index GSI) nepotvrdily (viz. Tabulka č. 5). Bylo zjištěno, že délka praxe je nezávislým faktorem, protože se nepodařilo prokázat její korelaci se subjektivně prožívaným distresem. Na základě této skutečnosti H2 nebyla potvrzena. H3: Předpokládám, že psychická odolnost snižuje intenzitu subjektivně prožívaného distresu. Pro ověření této hypotézy použil autor práce standardizovaný dotazník SOC (29) Aarona Antonovskeho. Provedeným výzkumným šetřením bylo prokázáno, že vysoká hladina SOC výrazně přispívá k odolnosti organismu vůči zátěžovým situacím. Porovnáním výzkumného souboru respondentů se souborem srovnatelných exponovaných profesí (viz. Tabulka č. 6) bylo zjištěno, že příslušníci VHJ vykazují relativně nižší psychickou odolnost, která i přesto dosahuje dostatečně vysoké hodnoty zajišťující moderující účinek při expozici distresu různé délky a intenzity. Tato skutečnost může souviset zejména s absencí reálných zkušeností ze zásahů, ale také s menší náročností psychologického výběru jednotlivých příslušníků. Autor prokázal, že koncepce odolnosti Aarona Antonovskeho je dobrým ukazatelem zvládání stresových situací jedincem a doporučuje ji využívat i v dalších výzkumných šetřeních. Kromě uvedeného bylo v rámci výzkumného šetření provedeno srovnání vzájemné korelace mezi silou SOC a položkami SCL 90, čímž bylo zjištěno, že hodnota korelace r=-0,48 mezi celkovým skore SOC a indexem GSI potvrzuje moderující vliv psychické odolnosti ve vztahu k distresu. H3 byla potvrzena.
75
Závěr V teoretické části práce byla popsána problematika stresu se zaměřením na příčiny jeho vzniku, jeho průběhu a důsledků. Z dostupných autorských příspěvků a získaných vlastních poznatků je zřejmé, že ne každá vyhrocená situace či zátěž, která na člověka působí, je nutně stresorem vyvolávajícím stres a následnou stresovou situaci a také, že reakce lidského organismu na vzniklou stresovou situaci je vysoce individuální, kdy je nutné vycházet z individuality konkrétního člověka, protože stres a jeho intenzita působí na každého z nás odlišně a také tolerance vůči jednotlivým stresorům je vysoce individuální. Zjednodušeně řečeno to, co jeden vnímá jako stres či vysokou zátěž, může druhý vnímat jako běžnou a přirozenou situaci. Tato skutečnost se potvrdila i v empirické části, kdy vyhodnocením použitých dotazníků bylo zjištěno, že různé situace vznikající v průběhu povolání hasiče působí na jednotlivé příslušníky VHJ odlišně. Někteří příslušníci VHJ při výjezdu k zásahu či při samotném zásahu nevykazují žádnou zátěž, tedy nejsou ve stresové situaci a naopak nejvíce stresovou situací je pro ně tzv. nečinnost, tedy čekání na zásah. V této době vykazují zátěž z důvodu toho, že podléhají stresu ze situace, kdy nikdo neví, co a kdy se stane. Dále bylo prokázáno, že někteří hasiči nepociťují zátěž ani při čekání, ani při zásahu, ale největší zátěží pro ně je komunikace s nadřízenými, administrativa či plnění různých specifických úkolů. Dle autora práce je nejpravděpodobnějším důvodem této situace to, že většina příslušníků VHJ včetně dotazovaných respondentů ještě neabsolvovala tzv. ostrý zásah. Kromě toho k dané situaci může značnou měrou příspět i nedostatečný počet praktických námětových cvičení, při kterých se simulovaný zásah značně přibližuje realitě ostrého zásahu a tím alespoň částečně vystavuje zasahující hasiče zvýšené psychické zátěži. Tuto zátěž samozřejmě nelze srovnávat se zátěží při ostrém zásahu, protože každý hasič má v podvědomí to, že i přes značnou náročnost probíhajícího zásahu, se jedná pouze o cvičení. Příslušníci VHJ bez reálných zásahových zkušeností proto nemají možnost konfrontace svého chování v průběhu cvičení, s chováním v ,,ostré“ zátěžové situaci, protože ta je při zásahu i přes veškeré teoretické znalosti příslušníků vždy jiná, jedinečná, náročnější a ve spojení s absencí praktických zkušeností rovněž značně nebezpečnější. Bylo rovněž zjištěno, že na vykázání zátěže spojené s činností VHJ nemá oproti osobnostní nezdolnosti výrazný vliv délka výkonu profese. Toto zjištění může souviset s předchozím konstatováním. Výsledky zjištěné výzkumným šetřením nejsou pochopitelně plně vyčerpávající ani obecně platné, hlubší rozbor by přesahoval nejen možnosti autora, ale také rámec této práce. 76
Provedené výzkumné šetření je rovněž ovlivněno souborem vybraných respondentů, protože totožné výzkumné šetření provedené na jiném souboru, by zřejmě poskytlo odlišná data. I přesto považuji zjištěné výsledky za přínosné a určující pro další psychologickou práci a pro opatření do budoucna s ní spojenými. Nutnost provádění dalších výzkumů v této oblasti vyplývá ze skutečnosti, že příslušníci VHJ patří z hlediska náročnosti své pracovní náplně do rizikové skupiny a to nejen z hlediska psychické stránky. Zjištěné výsledky mohou posloužit také v oblasti zdokonalování podmínek pro výběr zájemců o toto povolání. V neposlední řadě může být závěr této práce nápomocný i při dialogu mezi příslušníky VHJ a nadřízeného stupně, který dle subjektivního pocitu autora zastává názor, že vše lze zvládnout jak bez dostatečných praktických zkušeností, tak i bez dostatečného personálního, materiálního a finančního zajištění.
77
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ ATKINSON, Rita. Psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 751 s. ISBN 80-7178-640-3 BAŠTECKÁ, Bohumila. Základy klinické psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 436 s. ISBN 80-7178-550-4 BLAHUTKOVÁ, Marie a kol. Pohybem proti civilizačním chorobám. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5110-2 HERMAN, Erik; PRAŠKO, Ján; SEIFERTOVÁ, Dagmar. Konziliární psychiatrie. 1. vyd. Praha: Galén, 2007. 604 s. ISBN 978-807-2624-980 HLADKÝ, Aleš. Zdravotní aspekty zátěže a stresu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993. 172 s. ISBN 80-7066-784-2 HOŠEK, Václav. Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum, 1994. 70 s. ISBN 80-7066-976-4 KEBZA, Vladimír. Psychosociální determinanty zdraví. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 263 s.ISBN 80-200-1307-5 KEBZA, Vladimír; ŠOLCOVÁ Iva. Komunikace a stres. 1. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, 2004. ISBN 80-707-1246-5 KIRSTOVÁ, Alix. Kniha o překonávání stresu: jak se uvolnit a žít pozitivně. Košice: Oriens, 1996. 191 s. ISBN 80-888-2802-3 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha: Grada – Avicenum, 1994. 190 s. ISBN 807169-121-6 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 2. vyd. Praha: Portál, 2003. 279 s. ISBN 80-7178774-4 MACHAČ, Miloš; MACHAČOVÁ, Helena; HOSKOVEC, Jiří. Emoce a výkonnost. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 285 s. MAREŠ, Jiří. 2008. Posttraumatický rozvoj: nové pohledy, nové teorie a modely. Československá psychologie, 52, 6, 567 – 583. MAREŠ, Jiří. Posttraumatický rozvoj člověka. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. 198 s. ISBN 978802-4730-073 MATOUŠEK, Oldřich. Pracovní stres a zdraví. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce. 2003. 20 s. ISBN 80-239-1051-5 MIKŠÍK, Oldřich. Psychologie hromadného chování. 1. vyd. Praha : SPN, 1977. 224 s. ISBN neuvedena
78
MIKŠÍK, Oldřich. Dynamika psychických funkcí v modelových zátěžových situacích. Praha: Výzkumný ústav psychiatrický, 1983. 282 s. MIKŠÍK, Oldřich. Hromadné psychické jevy (psychologie hromadného chování). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 269 s. ISBN 80-246-0930-4 MIKŠÍK, Oldřich. Psychologická charakteristika osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 273 s. ISBN 978- 80-246-1304-8 MIKŠÍK, Oldřich. Psychika osobnosti v období závážných životních a společenských změn. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 301 s. ISBN 978-80-246-1600-1 PELCÁK, S. Psychologická pomoc u pomáhajících profesí. Prediktory psychologické morbidity u zdravotníků. In: Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Sborník z konference IV. hradecké dny sociální práce. Hradec Králové 12. - 13. 10. 2007, GAUDEAMUS 2008, s. 344–350. PELCÁK, S. Smysl pro soudržnost v prevenci, léčbě a rehabilitaci. PSYCHOLOGICA XL. Zborník FF Univerzity Komenského 2009. Bratislava: Stimul FiF UK, 2010. s. 547 -557 PELCÁK, S. Osobnostní nezdolnost a zdraví. 1.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. 207 s. ISBN 978-80-7435-342-0 PRAŠKO, Ján. Proti stresu krok za krokem. 1. vyd. Praha: Grada, 2001. 187 s. ISBN 80-2470068-9 SLEPIČKA, Pavel; HOŠEK, Václav; HÁTLOVÁ Běla. Psychologie sportu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006. 230 s. ISBN 80-246-1290-9 SLEZÁČKOVÁ, Alena. Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. 304 s. ISBN 978-80-247-3597-8 ŠOLCOVÁ, Iva. Vývoj residence v dětství a dospělosti. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 102 s. ISBN 978-80-247-2947-3 ŠTIKAR, Jiří. Psychologie ve světě práce. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. 461 s. ISBN 80-246-0448-5 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologické lidské psychiky. 2. vyd. Praha: Portál, 2000. 444 s. ISBN 80-717-8496-6 VIZINOVÁ, Daniela; PREISS, Marek. Psychické trauma a jeho terapie. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 158 s. ISBN 80-7178-284-X
79
Časopisy: PELCÁK, S., CHALOUPKA J. Psychická odolnost a subjektivně vnímaný distres u osob profesně exponovaných stresovým situacím. Pracovní Lékařství, 64, 2012, No. 2.-3. s. 71 -77 SOTOLÁŘOVÁ, M. Posttraumatický intervenční tým HZS ČR, 2007. Interní materiály HZS ČR pro výcvik posttraumatických intervenčních týmů, s. 12 SOTOLÁŘOVÁ, M. Psychologické laboratoře HZS ČR. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva. Praha: MV - generální ředitelství HZS ČR, 2004, č. 5, s. 29. ISSN: 1213-7057 ŠEBLOVÁ, J. Zátěž a stres pracovníků zdravotnických záchranných služeb. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva. Praha: MV - generální ředitelství HZS ČR, 2007, č.3, s.12 – 14. ISSN: 1213-7057 ŠPIČKOVÁ, E. Organizační stres. 112: odborný časopis požární ochrany, integrovaného záchranného systému a ochrany obyvatelstva, Praha: MV – generální ředitelství HZS ČR. 2008, č.2, s.19 – 20. ISSN: 1213-7057
Seznam použitých elektronických zdrojů: Zákon 133/1985 Sb., O požární ochraně. [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ Vyhláška č. 247/2001 Sb., O organizaci a činnosti jednotek požární ochrany. [cit. 2013-0620]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ Vyhláška č. 49/2003 Sb., O technických podmínkách požární techniky. [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ Zákon č. 238/2001 Sb., O hasičském záchranním sboru ČR. [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ Zákon č. 239/2001 Sb., O integrovaném záchranném systému. [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ Vyhláška č. 487/2004 Sb., O osobní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ Vyhláška č. 246/2001 Sb., O stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci). [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/
80
Nařízení vlády č. 352/2003 Sb., O posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnanců jednotek hasičských záchranných sborů podniků a členů jednotek dobrovolných hasičů obcí nebo podniků. [cit. 2013-06-20]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ Pokyn NMV a GŘ HZS ČR č. 40/2001, Bojový řád jednotek požární ochrany. [cit. 2013-0620]. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/ http://www.voujujezd-boletice.cz/vismo/dokumenty2:asp?id_org=715&id=1010&pl=56 http://www.pozary.cz/clanek/52670-vojenske-hasicske-jednotky-cast-prvni/ http://www.pavpec.info/slp.html
Seznam související studované literatury: Interní směrnice pro činnost Vojenské hasičské jednotky letiště Pardubice. [cit. 2013-06-25]. Dostupné na pracovišti POI (Pracoviště Ochrany Informací) VÚ 2436 Pardubice. Normativní Výnos Ministra Obrany č. 12/2011, ve věci Služební tělesné výchovy v rezortu Ministerstva Obrany. [cit. 2013-06-25]. Dostupné ve věstníku MO na POI VÚ 2436 Pardubice. SEARS, S. R., STANTON, A. L., DANOFF-BURG, S. (2003): The yellow brick road and the emerald city: Benefit fading, positive reappraisal coping, and posttraumatic growth in women with early-stage breast cancer. Health psychology, (22, 5, 487-497). TEDESHI, R. G. , CALHOUN, L. G. (1995). Trauma & transformation. Growing in the agtermath of suffering. Thousand Oaks: Sage Publicatons. TEDESHI, R. G. , CALHOUN, L. G. (2004). A Clinical approach to posttraumatic growth. In Linley, P. A. – Joseph, S. (Eds.). Positive psychology in practice (405-41). New Jersey: John Wiley & Sons. TEDESHI, R. G.; CALHOUN, L. G. (2006). Expert companions: Posttraumatic growth in clinical practice (291 – 310). Handbook of posttraumatic growth. Research and practice. New York: Lawrence Erlbaum Associates. LINLEY, P. A. – JOSEPH, S. (Eds.) (2004). Positive psychology in practice. New Jersey: John Wiley & Sons. KIECOLT-GLASER, J. K., MARUCHA, P. T., MALARKEY, W. B., MERCADO, A. M., GLASER, R.: Slowing of wound healing by psychological stress. The Lancet 346, December 1995, 1194-1196) 81
KIEKOLT-GLASER, J. K., KENNEDY, S., MALKOFF, S., FISHER, L., SPEICHER, C. E., GLASER, R.: Marital discord and imunity in males. Psychosomatic Medicine 50, 1988, 213229. FRANKL, Viktor Emil. A přesto říci životu ano: psycholog prožívá koncentrační tábor. 3. vyd. Překlad Josef Hermach. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, 175 s. Osudy (Karmelitánské nakladatelství), 21. ISBN 80-7192-866-6. FRANKL, V. E. Vůle ke smyslu. Praha: Cesta, 2006, 213 s. ISBN 80-7295-084-3 KOŘÁN, M. Zkušenosti s poskytováním psychologické péče. In KOHOUTEK, T., ČERMÁK, I. (Eds.). Psychologie katastrofické události. Praha: Academia, 2009, s. 231-253. ISBN 978-80-200-1816-8 BARON, R. M., KENNY, D. A.: Themoderator-mediatorvariabledistinction in socialpsychologicalresearch: conceptual, strategic, and statisticalconsiderations. Journalof Personality and Social Psychology 51, 1986, 1173-1182 PATEL, C.: Zvládání stresu. In: Autorský kolektiv: Příručka o prevenci stresu a technikách modifikace chování. Praha, CIANS – Homeostasis 1994, část 5, 1-39 GREENGLASS, E. R., SCHWARZER, R.: TheProactiveCopingInventrory (PCI). In Schwarzer, R. (Ed.): Advances in health psychology research (CD-ROM). Berlin, Free University of Berlin 1998 LAZARUS, R. S:, FOLKMAN, S.: Stress, appraisal, and coping. New York, Springer 1984 ENDLER, N. S., PARKER, J. D. A: TheCopingInventoryforStressfulSituations (CISS): Manual (2nd ed.). Toronto, Multi-Health Systems 1990 FOLKMAN, S., LAZARUS, R. S., DUNKEL-SCHETTER, C., DeLONGIS, A., GRUEN, R. J. (1986): Dynamics of a stressfulencounter: Cognitiveappraisal, coping, and encounteroutcomes. Journalof Personality and Social Psychology, 50, 992-1003 KOBASA, S. C. (1979): Stressfullifeevents and health: Aninquiryintohardiness. Journalof Personality and Social Psychology, 37, 1-11 COHEN, S., EDWARDS, J. R. (1989): Personality characteristics as moderatorsoftherelationshipbetweenstess and disorder. In Neufeld, R. W. J. (Ed.): Advances in theinvestigationofpsycholigical stress. Wiley, New York, 235-283 BANDURA, A. (1977): Self-efficacy. Toward a unifyingtheoryofbehavioralchange. PschologicalReview, 84, 191-215
82
BERKMAN, L. F., BRESLOW, L.: Health and wals ofliving: TheAlamedacounty study. New York, Oxford University Press 1983 COHEN, S., McKAY, G.: Social support, stress and thebufferinghypothesis: A reviewofnaturalisticstudies. In: Baum, A., Singer, J. E. (Eds.): Handbook of Psychology and Health. (Vol. 4). New York, Hillsdale 1984 THOITS, P. A.: Stress, coping, and social support processes: where are we? Whatnext? J. HealthSocialBehavior 1995, Extra Issue, 53-79 SCHWARZER, R., LEPPIN, A.: Social support and health: A theoretical and empirici overview. J. SocialPersonalRelationship 8, 1991, 99-127 GANSTER, D. G., BART, V.: The impal ofsocial support on mental and physicalhealth. Brit. J. Med. Psychology 61, 1988, 17-36 LAIREITER, A. R., BAUMAN, U., PERKONINGG, A. , HIMMELBAUER, S.: Social support resources in interpersonalrelationships (social network) duringstressfullifeconditions: resultsfromtwo pilot studies. Revue Européene de Psychologie Apliquée 47, 1997, 123-128
83
Příloha 1 Charakteristika činností VHJ Hasičský záchranný sbor ČR. Hasičský záchranný sbor (HZS) je bezpečnostním sborem s polovojenským stylem řízení a v oblasti požární ochrany ho zřizuje Ministerstvo vnitra. Podle § 1 zákona č. 238/2001 Sb., o HZS je hlavním posláním HZS ,,ochrana života a zdraví obyvatel a jejich majetku před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech“. Činnost HZS do posledního detailu určují zákony a vyhlášky Ministerstva vnitra: - zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně - zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru ČR - zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR - zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) - nařízení vlády č. 172/2001 Sb., k provedení zákona o požární ochraně - vyhláška Ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany - zákon č. 241/2001 Sb., o hospodářských opatřeních při krizových stavech - zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů - vyhláška č. 49/2003 Sb., o technických podmínkách požární techniky
Druhy jednotek požární ochrany (JPO) Jednotkou požární ochrany (dále pouze JPO) se rozumí jakákoliv jednotka plnící úkoly v požární ochraně. Dle subjektu jež zřizuje jednotlivé jednotky, je lze rozdělit na JPO: a) zřizované státem, mezi které patří jednotky HZS krajů, jednotky HZS hl. m. Prahy a HZS Armády České republiky, b) zřizované obcemi – jedná se o jednotky sboru dobrovolných hasičů – JSDH c) zřizované jinými právnickými a podnikajícími fyzickými osobami odlišnými od státu a obcí, do nichž patří HZS podniků a JSDH podniků. Dalším dělením JPO je dělení dle vztahu hasičů k těmto jednotkám na:
a) jednotky, ve kterých vykonávají hasiči službu podle zákona č. 361/2003 Sb., (viz vyše) – jednotky HZS krajů a jednotky HZS hl. m. Prahy, b) jednotky v nichž hasiči vykonávají činnost jako svoje zaměstnání – jednotky HZS Armády České republiky, jednotky HZS podniků a jednotky JSDH vybraných obcí, c) jednotky, kde hasiči vykonávájí svou činnost dobrovolně – jednotky JDSH obcí a jednotky JSDH podniků. Konkrétně § 65, ods. 1 zákona o Požární ochraně, vymezuje jednotlivé JPO následovně: a) jednotky HZS ČR, b) jednotky HZS podniků, c) jednotky JSDH obcí, d) jednotky JSDH podniků. Zvláštní postavení má dle §65a výše uvedeného zákona Vojenská hasičská jednotka, která funguje jako jednotka požární ochrany. Specifickým druhem Vojenských hasičských jednotek jsou jednotky působicí na letištích, kdy jedné z nich se budeme vzhledem k tématu této závěrečné práce věnovat podrobněji v dalších kapitolách. Vojenská hasičská jednotka Každá armáda na světě má ve svých organizačních strukturách vojenské hasičské jednotky, které působí zejména v blízkosti velkých muničních skladů, vojenských letišť, raketových základen nebo v době cvičení ve výcvikových prostorech. Vojenské hasičské jednotky (dále jen VHJ) byly zřízeny Ministerstvem obrany (dále jen MO) na základě požárního posouzení. Dle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, výkon požárního dozoru v resortu MO v souladu s § 85a provádí MO vlastními orgány požární ochrany. Vojenské hasičské jednotky fungují v resortu MO obdobně jako jednotky sborů dobrovolných hasičů podniků v civilním sektoru, přičemž jejich zřizování, vnitřní organizaci, vybavení technikou, věcnými prostředky požární ochrany a výkon služby stanoví MO. Ministerstvo obrany rovněž stanoví podmínky odborné způsobilosti a funkční označení příslušníků vojenských hasičských jednotek, které nesmí být zaměnitelné s hodnostním označením příslušníků HZS. (http://www.pozary.cz/clanek/52670-vojenskehasicske-jednotky-cast-prvni/) Hasiči zařazení ve VHJ jsou vojáci z povolání nebo civilní zaměstnanci Ministerstva obrany ČR. VHJ je určena k tomu, aby zejména v případě vzniku požáru včas, odborně a
účinně zasáhla k záchraně ohrožených osob, zvířat a majetku tak, aby způsobené škody byly co nejmenší. Příslušníci VHJ plní v průběhu služby náročné a nebezpečné ukoly, což vyžaduje jejich vysokou odbornou a fyzickou připravenost, pohotovost a spolehlivost. Prioritou zásahů jednotek VHJ je záchrana bezprostředně ohrožených osob či zvířat. Základní úkoly VHJ: a) záchrana osob, majetku a zvířat, b) lokalizace a následná likvidace požáru, c) pomocné práce při haváriích a živelných pohromách, d) likvidace průmyslových havárií, e) likvidace úniku nebezpečných látek a poskytování první pomoci, f) asistence při vojenské a jiné činnosti se zvýšeným požárním nebezpečím, g) kontroly požární ochrany v určených objektech. Organizace a řízení služby jednotek VHJ: Činnost jednotek VHJ řídí velitel stanice, který je povinen zajistit nepřetržitou akceschopnost, organizaci a řízení VHJ, zásady velení a činnosti hasičů při zásahu, odbornou způsobilost a přípravu příslušníků jednotky. Dále je odpovědný za zdravotní, fyzickou a odbornou způsobilost příslušníků VHJ, potřebnou k výkonu pracovních povinností, za provozuschopnost techniky, technických a věcných prostředků požární ochrany. Kromě uvedeného dále odpovídá za plnění úkolů chemické služby, technické služby, strojní služby, spojové a informační služby dle platných norem a předpisů. Plnění úkolů VHJ je zabezpečeno provozem ve čtyrech 12ti hodinových směnách, přičemž výkon služby příslušníků VHJ je organizován ve směně tak, aby byla po dobu 24 hodin denně zajištěna akceschopnost jednotky a směna zajistila trvalou ,,bojovou“ pohotovost. Po ohlášení požáru nebo jiné mimořádné události ve svém prostoru, vyjíždí jednotka VHJ ze stanice do 2 minut od vyhlášení požárního poplachu a to v kteroukoliv denní či noční dobu. Vojenskou hasičskou jednotku tvoří vojáci z povolání a občanští zaměstnanci. Jenotlivé směny jsou tvořeny požárním družstvem v počtu 6 – 12 lidí, včetně velitele družstva, který je při výkonu služby podřízen veliteli VHJ a zároveň nadřízen všem příslušníkům družstva. V případě zastupování velitele VHJ je nadřízen i ostatním
příslušníkům stanice. Rotace jednotlivých směn je zajištěna v intervalech: denní směna, denní směna, noční směna, noční směna a následně čtyři dny volna. Součástí výkonu služby je i kontrola objektů se zvýšeným požárním nebezpečím a kontrola průjezdnosti komunikací vedoucím k těmto objektům. Vojenská hasičská jednotka v souladu se zákonem rovněž poskytuje pomoc na zákládě výzvy operačního střediska HZS ČR jednotlivých krajů. O vyčlenění sil a prostředků pro danou pomoc rozhoduje velitel VHJ, přičemž
nemůže
byt
narušena
akceschopnost
VHJ
pro
potřeby
Armády
ČR.
(http://www.voujujezd-boletice.cz/vismo/dokumenty2:asp?id_org=715&id=1010&pl=56) V rámci rezortu Ministerstva obrany ČR je v současnosti zřízeno 15 vojenských hasičských stanic, které jsou řízeny Ředitelstvím logistické a zdravotnické podpory pro zajištění hasebních obvodů vojenských výcvikových prostorů, leteckých a muničních základen, základen pohonných hmot a maziv, což jsou z hlediska požárů nejrizikovější místa. Tyto stanice jsou na úrovni jednotek HZS Ministerstva vnitra, jsou plně profesionalizovány a standardně vybaveny věcnými a technickými prostředky (technikou a materiálem) a působí prioritně ve vojenských objektech a zařízeních. V oblasti velení se pro VHJ při společném zásahu s jednotkami HZS uplatňuje právo přednostního velení jako pro jednotku sboru dobrovolných hasičů podniku a členové VHJ jsou podřízeni veliteli zásahu. Toto pravidlo neplatí v případě, že velitel jednotky HZS ponechá velení na veliteli zásahu z VHJ, který se dostavil na místo zásahu jako první a který má zároveň lepší místní znalost hasebního obvodu. Podrobnosti o koordinaci složek IZS na místě zásahu a jejich zásadách stanoví vyhláška MV ČR č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení IZS, ve znění vyhlášky č. 429/2003 Sb., ve znění posledních předpisů. (www.pozary.cz/clanek/52670-vojenske-hasicske-jednotky-cast-prvni/) Vojenská hasičská jednotka Pardubice Vzhledem k tématu této práce si podrobněji popíšeme Vojenskou hasičskou jednotku působící na letišti v Pardubicích, která je součástí Správy letiště Pardubice. Byla zřízena především z důvodu požárního zabezpečení letového provozu, který na letišti probíhá téměř nepřetržitě. Správa letiště odpovídá mimo jiné i za schopnost pardubického letiště zajistit leteckou činnost nejen jednotek letectva AČR při výlukách jejich domovských základen, ale funguje také jako diverzní (záložní) letiště pro národní hotovostní systém, ve kterém zajišťuje plnění úkolů pohotovostního systému NATINADS. Letiště Pardubice je rovněž zahrnuto ve smlouvě Open Skies, v rámci níž zajišťuje kromě mezinárodních pozorovacích letů, také
mezipřistání letadel členských států NATO, určených pro plnění jednotlivých úkolů. Kromě uvedeného, provozují na letišti svoji činnost dvě civilní společnosti a to společnost LOM Praha, která pro AČR zajišťuje výcvik nových pilotů a společnost EBA, která má statut mezinárodního letiště a která celoročně provozuje několik pravidelných linek a sezónní charterové lety. (http://www.pavpec.info/slp.html)
Činnost Vojenské hasičské jednotky Pardubice Hlavním cílem VHJ je poskytování kvalitní a účinné požární, technické a první předlékařské pomoci při leteckém provozu v době plánovaných letových akcí i mimo ně. VHJ Pardubice je určena: - k vyproštění osádek a cestujících z letadel, postižených osob z objektů při letecké nehodě v letištním prostoru a poskytnutí první předlékařské pomoci zraněným osobám, - k likvidaci požáru letadla nebo technických prostředků zabezpečujících letecký provoz, - k odstranění letadel, která havarovala nebo nouzově přistála a tvoří překážku leteckému provozu na letišti, - k zabezpečení letů v hotovostním systému protivzdušné ochrany státu, NATINADS i jiných jednotlivě vzlétajících a přistávacích letadel mimo plánovanou letovou akci, - k zamezení neoprávněného vzletu nebo přistání letadla. Mezi příslušníky VHJ jsou specialisté na chemickou, technickou, strojní a spojovou službu. Praktický výcvik příslušníků VHJ je zaměřen zejména na vyprošťování pilota z pilotní kabiny (u bitevních letounů), likvidaci požáru budov, dopravních nehod, schopnost sebezáchrany hasiče pomocí lana a hasičského opasku, záchranu zraněných osob nacházejících se ve výšce (např. ze stromu), či používání obleků proti sálavému teplu ISOTEMP a protichemických obleků OPCH 90 PO se zátěží při simulaci podmínek reálného zásahu. Kromě toho probíhá jednou za dva roky námětové cvičení na likvidaci letecké havárie, která simuluje reálnou situaci. Jedná se o nácvik vždy na jiný, v AČR používaný typ letadla, který se mění dle možnosti poskytnutí požadovaného typu ze strany domovské základny. Toto cvičení probíhá v součinnosti se všemi složkami IZS Pardubice. Každý příslušník musí také v rámci výcviku absolvovat školení a následný praktický výcvik ve Flashover kontejneru, který simuluje reálné podmínky požáru v uzavřené budově.
Úkoly Vojenské hasičské jednotky Pardubice Vojenská hasičská jednotka Pardubice plní tyto úkoly: a) při požární ochraně leteckého provozu: - likvidovat nebo lokalizovat požár letecké techniky vznilý při provádění předepsaných prací (např. motorových zkouškách), přípravě k leteckému provozu a při leteckém provozu, - likvidovat nebo lokalizovat požár vzniklý při nouzovém přistání nebo letecké nehodě, - vyprostit osádku a cestující z havarovaného nebo hořícího letadla a osob z objektů poškozených havarovaným letadlem. b) při technickém zabezpečení leteckého provozu: - odstranit neprovozuschopná letadla ze vzletové a přistávací dráhy (dále jen VPD), z pojížděcích a spojovacích drah, - vyprostit letadla, která vyjela mimo zpevněné letištní plochy, - manipulovat s letadly k rychlému vyproštění osob. c) při zdravotnickém zabezpečení leteckého provozu: - poskytnout včasnou předlékařskou pomoc osobám
zraněným při požáru nebo havárii
letadel. d) při zamezení neoprávněného vzletu letadel: - zatarasit VPD prostředky pořární jednotky, - zamezit rozjezdu letadla ve stanovené části letištních ploch dle čtvercové mapy, kdy letadlo a čtverec zadá řídící letového provozu.
Pohotovost, vyhlašování poplachu a výjezd jednotky Činnost VHJ je pro celkovou činnost letiště nepostradatelná, protože bez ní by letiště nesplňovalo požadavky pro udělení licence a akreditace potřebných pro svoji činnost. VHJ v době letového provozu zajišťuje pohotovost pro řídícího letového provozu, který rozhoduje o jejím nasazení. Může se jednat o tyto stupňě pohotovosti: a) stálá pohotovost – vyhlašuje se v případě, že neprobíhá letecká akce. Příslušníci a technika VHJ je připraveni plnit úkoly požární ochrany v areálu správy letiště. V této době probíhá výcvik příslušníků VHJ a ošetřování techniky. b) letová akce – vyhlašuje se při zahájení plánované letové akce, při jednotlivých startech a přistáních letadel. Příslušníci VHJ a jejich technika jsou připraveni po vyhlášení poplachu se přesunout do místa zásahu a zahájit činnost. Při jednotlivých startech letadel se požární jednotka uvádí do pohotovosti ,,LETOVÁ AKCE“ před startem letadla a pohotovost končí
vypnutím motoru na stanovišti nebo předáním odlétajícího letadla oblastnímu středisku řízení letového provozu. c) zátaras – vyhlašuje se k zadržení letadel, která nemají povolený vzlet nebo která neoprávněně přistála na letišti. Zjistí-li řídící letového provozu neoprávněné spuštění motou letounu nebo vrtulníků, pojíždění bez povolení a nemůže si okamžitě vyjasnit situaci, vyhlašuje signál ,,ZÁTARAS“ s udáním místa nebo části VPD, kde se vozidla rozestaví tak, aby zabránila dalšímu pojíždění nebo vzletu. K zabránění vzletu vrtulníku je možno použít postřiku kabiny pěnou, aby bylo osádce zabráněno ve výhledu z kabiny. Signály pro vyhlášení poplachu VHJ: NEHODA – vyhlašuje se při letecké nehodě nebo požáru letecké zabezpečovací tecniky v letištním prostoru. Signál vyhlašuje řídící letového provozu nebo velitel VHJ, kteří zároveň udávají místo nehody, typ letadla (techniky), charakter nehody, počet osob na palubě letadla, množství paliva, případnou výzbroj a další nutné údaje. Typy letadel jsou dle velikosti rozděleny do jednotlivých kategorií, které jsou rozhodující pro určení sil a prostředků pro samotný zásah na konkrétní letadlo. Proto je velice důležité uvádět tuto informaci. TÍSEŇ – vyhlašuje se při narušení letu nebo takovém technickém stavu letadla za letu, kdy lze předpokládat leteckou nehodu. Tento signál vyhlašuje řídíci letového provozu a udává: polohu letadla, charakter tísně, počet osob na palubě letadla, množství paliva a výzbroje, směr přistání, stanoviště, které má požární jednotka zaujmout a kde má vyčkat na další pokyny. POŽÁR – vyhlašuje se při vzniku požáru v objektech v prostoru letiště. Tento signál vyhlašuje operační dozorčí VHJ a udává místo požáru a druh objektu. Při vyhlášení signálu POŽÁR v době letové akce, smí požární jednotka určená k zabezpečení letové akce vyjet jen se soulasem řídícího letového provozu, který odpovídá za všechny letadla ve svém vzdušném prostoru. V případě, že výjezd naší VHJ nepovolí, okamžitě se o požáru vyrozumí operační středisko HZS Pardubice. Při přechodu ze ,,stálé pohotovosti“ do pohotovosti ,,letová akce“ musí být požární jednotka připravena plnit úkoly vyššího stupně do 3 minut od vyhlášení signálu ,,letová akce“. Při vyhlášení signálu ,, nehoda“ nesmí doba, která uplyne od vyhlášení signálu do zaujetí pohotovosti k zásahu na stanoveném místě přesáhnout 3 minuty. Při vyhlášení signálu ,,tíseň“ nesmí doba, která uplyne od vyhlášení signálu do zaujetí pohotovosti k zásahu na stanoveném místě přesáhnout 3 minuty. Při vyhlášení signálu ,,zátaras“ nesmí doba, která uplyne od vyhlášení signálu do zaujetí pohotovosti na stanoveném místě přesáhnout 5 minut.
Při vyhlášení signálu ,,požár“ musí jednotka opustit pořární stanici do 2 minut ve dne i v noci. Veškerá činnost VHJ Pardubice se řídí dle směrnice pro činnost Vojenské hasičské jednotky letiště Pardubice, kterou vypracoval velitel stanice a schválil velitel Správy letiště Pardubice.
Technické a věcné prostředky požární ochrany VHJ Většina Vojenských hasičských jednotek v současnosti disponuje technikou a věcnými prostředky, které jsou srovnatelné s vybavením profesionálních jednotek požární ochrany Ministerstva vnitra (MV). Toto vybavení je závislé od určené kategorie dané jednotky. Jednotlivá mobilní požární technika, která je zařazena u VHJ musí stejně jako u profesionálních jednotek PO MV splňovat technické parametry stanovené vyhláškou MV ČR č. 49/2003 Sb., o technických podmínkách požární techniky, ve znění posledních předpisů. Veškeré věcné prostředky a mobilní technika VHJ je majetkem Ministersta obrany, proto musí být tato mobilní technika provozována v souladu s předpisem VŠEOB-P/37 o pravidlech provozu vojenských vozidel, který byl vydán Ministerstvem obrany v roce 1994. VHJ Pardubice disponuje následující mobilní technikou: - 3xCAS 32 T-815 - 1xCAS 25 Liaz - 1xT-815 – AV-15 - 1xT-815 – AD 28 - 1x RZA-MB Atego - 1x letištní speciál MB ACTROS - 1xT815 8x8 na likvidaci ropných havárií - 1xUAZ 469 BI 4x4 Kromě uvedené mobilní techniky, je VHJ vybavena protichemickými obleky, zvedacími vaky, vyprošťovacím zařízením, elekrocenrálami atd. Součástí VHJ je i lezecká skupina schopná zásahu ve výškách a nad volnou hloubkou.
Osobnostní předpoklady pro výkon profese hasiče VHJ Na osobnost hasiče jsou kladeny vysoké zdravotní, osobnostní a výkonnostní požadavky. Hasič musí být tělesně zdráv, což se po vstupní lékařské prohlídce ověřuje každoročním vyšetřením na oddělení nemocí z povolání v Ústřední vojenské nemocnici (dále jen ÚVN) v Praze. Jedná se o periodické zdravotní prohlídky, které se provádí v souladu s § 1 až 6 nařízení vlády č. 352/2003 Sb., o posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnanců jednotek hasičských záchranných sborů podniků a členů jednotek dobrovolných hasičů obcí nebo podniků. Požadavky na fyzickou zdatnost se ověřují a posuzují rovněž každý rok dle pokynů uvedených v Normativním výnosu Ministerstva Obrany č. 12/2011 Sb., o služební tělovýchově v resortu Ministerstva obrany. Co se týče psychické způsobilosti, z předchozích kapitol vyplývá, že psychická zátěž je závislá na typu osobnosti daného jedince a je také velmi důležitým faktorem ovlivňujícím pracovní pohodu. Profese hasiče přináší řadu situací, které by většina nezúčastněných z řad civilistů označila za velmi náročné, často až traumatické. K tomu samozřejmě přihlíží i psychologové MO při výběru nových hasičůzáchranářů, které probíhá v ÚVN Praha. Pokud jde o chrakteristiké osobností rysy, hasičem se dle příslušných obecně závazných právních předpisů může stát člověk, který je: a) intelektově v pásmu průměru nebo vyšším, b) emočně stabilní, c) psychosociálně vyzrálý, d) odolný vůči psychické zátěži, e) s žádoucí motivací, postoji a hodnotami, f) bez nedostačivosti v oblasti volních procesů, g) bez nedostačivosti v oblasti poznávacích procesů, h) bez nedostačivosti v oblasti autoregulace, i) bez znaků nežádoucí agresivity a j) bez psychopatologické symptomatiky. Osobnostní charakteristiky jednotlivých uchazečů se zjišťují nejen v rámci vstupního výběrového řízení do sboru VHJ, ale u vybraných funkcí také v rámci pravidelných periodických kontrol, nebo pokud se vyskytnou pochybnosti o tom, že dotyčný člen uvedené podmínky stále ještě splňuje. Kromě výše uvedených požadavků musí hasičů-strojník z důvodu řízení vozidel s právem přednosti v jízdě absolvovat
vyšetření QL-2, což je obdoba dopravně psychologického vyšetření, prováděného v civilním sektoru.
Příloha 2 dotazník - nezdolnost typu S.O.C. dotazník SCL-90 (Derogatis-Lipman-Covi, 1973)
