UNIVERSITA PALACKÉHO V OLOMOUCI CYRILOMETODĚJSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
Katedra křesťanské sociální práce
Martin Bílek
Solidarita s trpícími ve světových náboženstvích
Bakalářská práce
Vedoucí práce: ThLic. Jakub Doležel Obor: Charitativní a sociální činnost
OLOMOUC 2008
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně UP CMTF v Olomouci a byla zpřístupněna ke studijním účelům. Olomouc, duben 2008
Děkuji ThLic. Jakubovi Doleželovi za odborné vedení práce, poskytnutí literatury, studijních dokumentů a za jeho užitečnou pomoc a vstřícnost.
–4–
Obsah
Úvod .......................................................................................................................... 5 1. Islám ...................................................................................................................... 8 1.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost ........................................... 11 2. Judaismus (Federace židovských obcí) ............................................................... 15 2.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost ........................................... 19 4. Hinduismus.......................................................................................................... 23 4.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost ........................................... 26 3. Buddhismus......................................................................................................... 29 3.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost ........................................... 33 5. Křesťanství .......................................................................................................... 36 5.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost ........................................... 38 Závěr........................................................................................................................ 41 Seznam použité literatury a internetových odkazů ................................................. 44 Resumé .................................................................................................................... 47
–5–
Úvod V dnešní společnosti, kdy se ve světovém měřítku poměrně výrazným způsobem projevují účinky globalizace, kdy díky moderním technologiím lze komunikovat napříč národy a kulturami, a kdy je možné bez zásadních omezení cestovat do jiných zemí, lze pozorovat potenciální interakci nejen s jinou kulturou, rasou, ale i s náboženstvím. Ačkoliv je u nás, jako u Středoevropanů, nejvíce rozšířeno křesťanství, a to zejména v katolické a tradiční protestantské podobě (tradiční formy křesťanského vyznání blízké naší kultuře a tradicím), je v současnosti, vzhledem k mnoha faktorům, religiozita každého jednotlivce ovlivněna či jinak konfrontována s jinými náboženstvími. I přes širokou škálu různých světových forem náboženství a náboženských tradic, uvádím v této práci tyto hlavní náboženské proudy: islám, hinduismus, buddhismus a judaismus. V Evropské unii se dnes označuje za vyznavače islámu okolo 20 milionů lidí hlásících se k tomuto vyznání.1 Ve Spojených státech tvoří zhruba 2% populace (okolo 5,9 milionů vyznavačů) buddhistickou komunitu.2 V Ruské federaci žije okolo tři sta tisíc3 Židů. Na druhé straně, vzhledem ke křesťanským misijním aktivitám a díky činnosti misijních center, je ve východních asijských zemích (s výjimkou států s totalitním uspořádáním či vedenými islámskými radikály) dnes křesťanství poměrně známým náboženstvím a v určité míře je i praktikováno. Např. v Číně se odhaduje, že v současnosti je zhruba 80 miliónů4 praktikujících křesťanů a v Jižní Koreji se dnes hlásí ke křesťanství (v jeho evangelikální podobě) asi 30% obyvatelstva.5
1
Srov. The Open Society Institute [online]. c1993, poslední revize 02. února 2008 [cit. 22. února 2008]. Dostupný z WWW:
. 2 Srov. AsiaSource [online]. c2001, poslední revize 02. února 2008 [cit. 22. února 2008]. Dostupný z WWW: . 3 Srov. Jewishencyklopedia [online]. c2003, poslední revize 09. února 2008 [cit. 22. února 2008]. Dostupný z WWW: . 4 Srov. New Government Statistics on China's Christians [online]. c2000, poslední revize 19. února 2008 [cit. 23. února 2008]. Dostupný z WWW: . 5 Srov. HAMPLOVÁ, Dana. Náboženství a nadpřirozeno ve společnosti. Sociologický ústav Akademie Věd ČR, 2000, s. 10, pozn. 2. [online]. [cit. 23. února 2008]. Dostupné z WWW: .
–6–
Lze tedy konstatovat, že světová náboženství se do jisté míry potkávají, prolínají či existují vedle sebe v jakési blízké koexistenci. Již neplatí striktní lokální asociace určitého regionu s konkrétním jediným náboženským proudem. Na poli sociální práce se tedy sociální či humanitární pracovník velmi snadno může setkat s klienty, partnery či kolegy různého náboženského vyznání. Ústava české republiky, Listina základních práv a svobod zaručuje svobodu náboženského projevu: Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.6
Tato definice je uvedena v Listině základních práv a svobod České republiky. Nelze tedy upírat jiným náboženstvím možnost projevu na našem území. Můžeme si proto položit otázku, zdali při provádění sociální praxe, či při poskytování pomoci, lze hodnotit všechny světové náboženské proudy jako takové „partnery“, jejichž hodnoty a normy umožňují podílet se na spolupráci s ostatními při poskytování pomoci druhým. Tedy, zda tyto další subjekty mají stejný postoj ke vnímání bolesti a utrpení člověka, s postojem čerpajícím ze solidarity a milosrdenství. Pro účel zhodnocení dalších světových proudů je patřičné poznat, jaká míra zmíněné solidarity s trpícími se projevuje v daném náboženském proudu a jakou formu a metodu pomoci daný směr preferuje či praktikuje. Důležitým faktorem v otázce zhodnocení je i motivace, kterou má daný náboženský směr při poskytování pomoci. Mají stejný pohled na člověka a co si myslí o jeho důstojnosti? Jak pohlížejí na rovnost mezi ženou a mužem? Jakou hodnotu a smysl má pro ně lidský život? Cílem této práce je popsat specifické aspekty světových náboženství: islámu, hinduismu, buddhismu a judaismu, které mohou mít význam pro poznání, spolupráci či partnerství mezi sebou navzájem v rámci poskytování pomoci. Tato náboženství jsem zvolil z toho důvodu, že jsou počtem svých vyznavačů a následovníků v celosvětovém měřítku nejmarkantnější a jsou jistým způsobem známa i široké 6
Viz. Předsednictvo Česká národní rady, Listina základních práv a svobod. Ostrava-Hrabůvka: Sagit, 2003., Článek 16, (1), (4), s. 18.
–7–
laické veřejnosti. Pro práci sociálního nebo humanitárního pracovníka může jejich hlubší poznání být velmi přínosné zejména pro budování vztahů, vytváření kooperačních plánů či uzavírání koalic např. v terénním prostředí při práci v zahraničí. Využití těchto poznatků v rámci domácí spolupráce je rovněž možné vzhledem k demografické struktuře obyvatel a dnešní variabilitě cizích státních příslušníků na našem území. Dále mohou tyto poznatky usnadnit volbu pracovníkova přístupu, metody nebo dokonce strategie; může ho lépe připravit na práci s určitými skupinami klientů. Předmětem této práce je hodnocení a srovnávání různých náboženských proudů z hlediska teologického pouze v té míře a souvislostech, jež se týkají poskytování pomoci druhým. Nejedná se o komplexní teologické zhodnocení, ale o cílené zhodnocení té části učení, projevů nebo postojů, které mohou jakkoliv souviset se solidaritou s trpícími. Důležité je zachycení takových prvků a rysů, které jsou přínosné pro kooperaci mezi sociálními či humanitárními pracovníky napříč světovými náboženstvími. Nejedná se o propagaci ani o kritiku daného náboženského směru. Zdroje, ze kterých jsem pro tuto práci čerpal, jsou literatura doporučená vedoucím práce, referáty či studie k dané problematice a internetové stránky, zejména elektronické encyklopedie pro získání dat či jiných faktografických údajů. Struktura práce je rozvržena do základních kapitol, které se věnují profilu daného světového náboženského proudu. Dále každá kapitola obsahuje podkapitolu popisující potenciál daného směru pro výkon charitativně diakonické činnosti. Jedná se o teoreticky orientovanou práci. Cíl své práce tedy spatřuji v sumarizaci informací a možnosti jejího praktického použití v konkrétní práci sociálních a humanitárních pracovníků.
–8–
1. Islám Islám, který původně vznikl na Blízkém východě, je v dnešní době univerzálním náboženstvím, které se přizpůsobilo místním podmínkám od Maroka na západě až k Indonésii na východě. Muslimské vyznání víry, zvané šaháda, zní: „Není Boha kromě Boha, Mohamed je Boží prorok“. Toto vyznání je jedno z pěti pilířů islámu. Islám sice nemá žádné autoritativní krédo, které by znamenalo podřízenost, ale opakování těchto dvou tvrzení činí člověka muslimem, tj. „tím, kdo se podřizuje“. Šaháda je obvykle to první, co muslimské děti slyší při příchodu na tento svět, a je také tím posledním co člověk slyší, když jej opouští. Důraz na jednoho Boha (v arabštině Alláh) spojuje islám s jeho monoteistickým dědictvím z judaismu a křesťanství. Muslimové však věří, že islám tak, jak byl zjeven proroku Mohamedovi a zapsán v Koránu, je konečnou verzí zjeveného náboženství. Mohamed je prorok jako Abrahám, Mojžíš či Ježíš, ale jeho posvátná kniha je naplněným a dokončeným poselstvím jeho prorockých předchůdců. Po něm již Bůh nesešle žádné proroky.7 Zakladatelem Islámu je Mohamed. Muslimská tradice vypráví, že se Mohamed narodil v Mekce okolo roku 570 po Kr. Mekka byla tehdy prosperující obchodní oblastí a přitahovala poutníky z celé Arábie. Mohamed brzy osiřel a vychovával jej strýc – chudý a ušlechtilý člověk. Mohamed se stal brzy obchodníkem a mnoho pozdějších vyprávění traduje, že byl mimořádně moudrý a spravedlivý. Mohamed měl údajně ve zvyku meditovat na hoře Híra, nedaleko Mekky. Byl znepokojen materialismem, nespravedlností a duchovním neklidem ve městě. Jednoho dne roku 610, když spal v jeskyni, uslyšel kázání nějakého hlasu. Pozdější muslimská tradice událost chápe tak, že toto kázání byly vlastně první instrukce v řadě božských zjevení, která Mohamedovi předal anděl Džibríl (Gabriel).
7
Srov. KROPÁČEK, L., Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 1993. S. 14.
–9–
Praktickou stránku islámu tvoří rituální praxe, tzv. pět pilířů, které od 10. stol. platí za podstatu muslimského práva. V Koránu není žádný z těchto požadavků plně vyjádřen, avšak vzhledem k jejich rituálnímu charakteru představují mocný nástroj pro vyjádření individuální a komunální muslimské identity. •
Prvním pilířem je Šaháda neboli vyznání islámské víry.
•
Druhým pilířem je Salát neboli povinná modlitba, které předchází rituální omývání, jež je vyžadováno pětkrát denně: za svítání, v poledne, odpoledne, při západu slunce a v noci.
•
Třetím pilířem je platba almužny, Zakát. Odvádí se podle bohatství jednotlivce, ve výši 2,5 % z majetku přesahujícího minimum, tj. Nisab.
•
Ramadán je označení důležitého devátého měsíce v islámském kalendáři. V Koránu je jako jediným nazýván jménem (Korán 2, 1858). Podle svého obsahu a formy je ramadán měsícem půstu.9 Po 40 dní, v době mezi svítáním a soumrakem, by se měli muslimové vzdát jídla a pití, rovněž kouření a sexuálního styku. Konec půstu se oslavuje svátkem íd al-fitr.
•
Pátým a posledním pilířem islámu je Hadždž neboli pouť do Mekky. Jednou za život, když to finanční situace dovolí, musí každý muslim cestovat do rodiště islámu. V Mekce, po vykonání různých rituálů, veliké oběti a rozdělování masa, se ukončuje Hadždž. Slaví jej muslimové na celém světě. V České republice je zhruba do 10 tisíc stoupenců islámu.10 S muslimy se lze
tedy setkat buďto přímo na našem území (např. v rámci uprchlického tábora, u žadatelů o azyl či v rámci práce s cizineckou studentskou komunitou, apod.) anebo na muslimském území (mezinárodní projekt, humanitární činnost, studium, apod.). Jedno z hlavních specifik muslimského způsobu života jsou stravovací návyky. Muslimové nejedí vepřové maso samotné, ani výrobky vepřové maso obsahující, nepijí alkohol a jejich každodenní režim, včetně stravování, se řídí různými pravidly vycházejícími z pěti pilířů muslimské rituální praxe. Při spolupráci s muslimy je užitečné si uvědomit, zdali právě neprobíhá Ramadán. Muslimové si rovněž velmi váží Koránu. Nikdy by jej nepoložili na zem a při předávání této knihy muslimům je důležité jej umístit na důstojné místo. S příchodem Koránu se totiž 8
Při referenci na Korán je uváděna nejprve kapitola a pak číslo Súry. Srov. Waldensels, H. Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994. S. 446. 10 Srov. Nadace ADRA – adventistická nadace pro pomoc a rozvoj [online]. c2004, poslední revize 2004 [cit. 3. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://nadace–adra.cz/publikace.php>. 9
– 10 –
uskutečnil první záměr, a to umožnit Arabům přístup do společenství „národů knihy“, Židů a křesťanů, kteří obdrželi Tóru a evangelia.11 Rovněž není mezi muslimy dovoleno jakkoli zobrazovat či ztvárňovat Alláha a proroka Mohameda. Vzhledem k silným náboženským tradicím a úzkému propojení náboženské složky se státní správou v islámských zemích, upřednostňují muslimové před psychology raději jejich duchovního – imáma. Imám, doslova „příkladný”, vedoucí, první osoba při muslimském obřadu v mešitě. Může jím být jakýkoliv dospělý muslimský muž dobrého charakteru stojící v čele komunity. Imám není ustanoven do pozice jako je např. ordinovaný kněz či duchovní, nicméně větší mešity mohou mít placeného imáma.12 Evropští muslimové se oblékají podobně jako Evropané. (Tj. nepraktikují striktní nošení šátku). Muslimové zpravidla mohou darovat i přijímat krev. Při pohřebních obřadech se zvyky různých muslimských komunit mohou lišit. Teritoriálně jsou nám nejbližší bosenští muslimové. Při pohřebních obřadech se bosenští muslimové modlí (klaní) za mrtvého doma i v minaretu. Mrtvého umyjí, zabalí do bílého plátna, potom do zeleného plátna s věroučnými znaky a položí do rakve bez víka. Pohřeb se uskutečňuje do 24 hodin po smrti. Mrtvé muslimové nepitvají. Pohřební obřad se koná vždy s vyloučením žen, které se scházejí v domě pozůstalých a pláčou. Zesnulý je pochován hlavou k východu slunce, je z něj sejmuto zelené plátno. Šikmo přes otevřenou rakev jsou položeny desky a hrob je zasypán zeminou tak, až vznikne mohyla. Poté se konají opět modlitby u hrobu.13 Obecně platí, že muslimové mají silný, tradiční, patriarchální řád a v podmínkách, kde nemohou zabezpečit rodinu (tam, kde jsou plně odkázáni na pomoc jiných), se mohou cítit velmi frustrováni, s pocitem selhání, neschopnosti obstarání základního materiálního zabezpečení. Tato situace je typická například u čečenských uprchlíků.
11
Srov. Eliade, M., Culianu, I. P., Slovník náboženství. Praha: Český spisovatel, a. s., 1993. S. 99. Srov. Hinnells, J. The Penguin Dictionary of Religions, Middlesex, England: Penguin Books Ltd. 1997.S. 233. 13 Srov. Nadace ADRA – adventistická nadace pro pomoc a rozvoj [online]. c2004, poslední revize 2004 [cit. 3. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://nadace–adra.cz/publikace.php>. 12
– 11 –
1.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost Muslimové vnímají utrpení a bolest v mnoha aspektech podobně jako křesťané. Rozdíl může být ovšem v postoji vůči určitým skupinám (segregacím) lidí, v otázce poskytnutí pomoci. Z hlediska vnímání života člověka věří muslimové rovněž jako křesťané v život, který následuje po tomto pozemském životě. Muslim orientuje sebe a svůj život podle jednoho a jediného Boha, který je stvořitelem a soudcem světa. Dále věří v den budoucího soudu, kdy mrtví vstanou z mrtvých a Bůh dá všem odplatu dle svého soudu. Pojetí člověka z hlediska osobního vztahu mezi jím a Bohem je poněkud odlišné od např. křesťanského pojetí, kde je člověk vnímán jako partner – je stvořen k Božímu obrazu a má se spolupodílet na Božím plánu. V muslimském pojetí je člověk vnímán spíše jako „povinný“ plnící Boží zákony, dodržující zákony a předpisy v Koránu. Obecně vzato, muslim je povinen poskytnout pomoc svému bratru – tak jak to odkázal prorok Mohamed, který nahradil předislámskou solidaritu kmenovou solidaritou všech věřících muslimů.14 Již výše zmíněná almužna může být ovšem interpretována nikoli jen jako bezvýhradný projev lásky k bližnímu, ale spíše jako nástroj povinnosti vůči etice – splnění muslimské povinnosti vůči Alláhu. Nicméně Korán, jako součást zákona, přináší pro muslimy mnoho morálních a etických pokynů, jako jsou výzvy ke zbožnosti, upřímnosti, vlídnosti, velkodušnosti, štědrosti, trpělivosti, cudnosti, milosrdenství a dobrým činům. Dále je vybízí k laskavému jednání se starými rodiči, při provinění povzbuzuje ke kajícnosti. Také je nabádá k tomu, aby obdarovávali chudé, pocestné a své příbuzné. Zakazuje smilstvo a zabíjení. Ve všem ať se drží střední cesty a dbají Božích připomenutí. Islámu je cizí oddělování duchovně-náboženské a světsko-státní oblasti života. Stát a jeho instituce jsou proto v islámských státech zodpovědné jak za náboženské tak i sociální potřeby svých občanů. Skutečností ovšem je, že v od minulého století zajišťuje pomoc chudým a nemocným Červený půlměsíc. I pro něj je ale navázanost na islámsko-státní struktury příznačná. Jinak řečeno, na rozdíl od Červeného kříže, Charity či Diakonie, jde o vládní, státně-náboženskou organizaci, navíc s mnohem nižším stupněm institucionalizace. Pokud bychom se zaměřili na západoevropské muslimské iniciativy směřující k poskytování pomoci, tak např. v Německu založila muslimská komunita obecně prospěšnou společnost s názvem: „Muslimové 14
Srov. Müller, Z., Islám – historie a současnost. Praha: NS Svoboda, 1997. S. 114.
– 12 –
pomáhají“, která se ale jen výjimečně věnuje sociálním službám na území Německa, spíše směřuje své aktivity k podpoře jiných islámských zemí (můžeme spekulovat o tom, že by mohla být zneužita k podpoře teroristických skupin). Finanční prostředky z katolického prostředí známých mezinárodních humanitárních nadací „Brot für die Welt“ nebo „Misereor“ sice také směřují do zahraničí, zemí třetího světa, avšak nezávisle na jejich politickém či náboženském statutu.15 V některých zemích, zejména v nábožensky smíšených regionech (Bosna, Chorvatsko) působí na rozdíl od Červeného půlměsíce silně nábožensky motivovaná pomáhající iniciativa s názvem Mehemet.16 Z historického hlediska je zajímavé se zamyslet nad tím, jak může být rozdílný postoj muslima k nemuslimským vyznáním či k nevěřícím. Ještě v 19. stol. fungoval tzv. sytém millétů, který sloužil k odlišení věřících jiného vyznání v rámci muslimských komunit. Tento systém zároveň zajišťoval garanci menšinových práv především křesťanských, ale i židovských náboženství. Dovoloval právo hlásit se k jiné víře, vykonávat odlišné rituály a uplatňovat v rámci své náboženské obce vlastní společenské zvyklosti. Milléty se na oplátku zavazovaly respektovat centrální islámsko-politické uspořádání a řádně platit vyměřené daně. Tento systém fungoval poměrně klidným způsobem až do 19. stol., kdy po rozpadu Osmanské říše si jednotlivé národní skupiny začaly formovat vlastní politické programy. Práva jiných vyznání začala pociťovat částečná omezení. 17 Pokud bychom se zaměřili zejména na postoj islámu konkrétně ke křesťanství a snažili bychom se zde nalézt společnou platformu pro poskytování pomoci v rámci určitého partnerství, můžeme konstatovat, že vztahy mezi těmito dvěmi náboženstvími byly problematické a jejich vzájemný dialog je i dnes poměrně obtížný. Je třeba brát v potaz následující aspekty: •
Islám vznikl po křesťanství a už proto představuje pro křesťany určitou výzvu.
•
V Koránu je uvedený postoj rovněž ke křesťanství, k jeho základnímu učení a k úloze Ježíše – popírá, že Ježíš je jediný prostředník spásy.
15
Srov. POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen – Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40. 16 Srov. POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen – Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40. 17 Srov. Müller, Z., Islám – historie a současnost. Praha: NS Svoboda, 1997. S. 116.
– 13 –
•
Konfrontace islámu a křesťanství bývala (a ještě dnes i může být) spojena s fenomény dobývání a obrany. Šíření islámu vedlo v historii k zániku rozvíjejících se křesťanských církví. Na druhou stranu zde hrály poměrně komplikovanou roli křesťanské křížové výpravy. Z oficiálního postoje křesťanů – konkrétně Římskokatolické církve, lze
usoudit, že tendence a vůle k určitému dialogu či uznání důležitosti druhé strany byla oficiálně vyjádřena věroučnou konstitucí o církvi Lumen gentium (čl. 16), kde popisuje zaměření evangelia na všechny lidi; k tomuto se odkazuje Hans Waldenfels, když uvádí: Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že zachovávají víru Abrahámovu a spolu s námi vyznávají jediného milosrdného Boha, který bude soudit lidi v poslední den.18
Zkušenosti ukazují, že islámské pomáhající iniciativy spolupracují s křesťanskou charitou nebo diakonií jen výjimečně, přestože ze strany křesťanských pomáhajících organizací mnohdy ochotně přijímají podporu. Pokud se zamyslíme nad mírou solidarity s trpícími v rámci Islámu, lze usoudit, že existující míra solidarity a dispozice pro poskytování pomoci je limitována mnohými faktory. Jeden z bodů, které nelze přehlédnout je postoj Islámu k ženám, kde postavení muslimské ženy je v dnešní době jedním z nejcitlivějších a nejkontroverznějších témat. Podle Koránu je muž a žena, jakožto bytosti stvořené, si navzájem rovnocenní. Nicméně i přesto se muži dostává jakési nadřazenosti nad ženou. Má údajně totiž větší rozumové schopnosti – tedy z toho vyplývá jeho povinnost o ženu pečovat a materiálně ji zajišťovat, je-li jeho manželkou, sestrou nebo dcerou. Zdeněk Müller uvádí citát z Koránu, kde se je napsáno: Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám) a ctnostné ženy jsou pokorně oddány... A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je. Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proto nim důvody!19
18 19
Viz. Waldenfels, H., Světová náboženství. Praha: Zvon, 1992. S. 40. Viz. Müller, Z., Islám – historie a současnost. Praha: NS Svoboda, 1997. S. 130.
– 14 –
Dalším bodem, který je projevem nesourodého postoje Islámu k trpícím je konfrontace muslimů a jejich „nepřátel“. Muslimové mají argumenty, že zbývající nearabský svět (nebo alespoň jeho část) stojí proti nim. Xenofobie zachvacující militantní islamisty plodí teroristická uskupení a hnutí, která citují Korán a v jeho jméně a ve jménu islámu jsou schopni vykonat jakékoliv násilí. Odhodlanost muslimů trestat a zároveň se stávat mučedníky je zejména v dnešní době výrazně očividná a mnozí si kladou otázku nad budoucí komunikací mezi Východem a Západem. Z uvedeného vyplývá, že islamisté netvoří jedinou homogenní skupinu. Někteří islamisté prosazují ozbrojenou revoltu, jiní zase upřednostňují politický proces a hledají postupně změnu.
– 15 –
2. Judaismus (Federace židovských obcí) Judaismus, jehož historie sahá přes 4000 let nazpět, byl prvním náboženstvím, které vyznávalo jediného, všemocného Boha. Hebrejská Bible mj. obsahuje pět knih, tzv. Mojžíšových, které předznamenávají prvky judaismu: vytváření mýtů, židovský zákon a historii Izraelitů. Po ukončení biblického období rozvíjeli židovskou teologii a praxi Rabíni. (Rabín je označení učitele či autority vykládajícího Tóru. Ordinování na rabína vyžaduje přezkoušení znalostí z vybraných témat židovského zákona již ordinovanými rabíny.20) Původ židovského vyznání spočívá v událostech odvíjejících se od Abrahama. Když Abrahám opustil chaldejský Ur (dnešní jižní Irák), svou rodnou půdu, přislíbil Bůh Abrahámovi a jeho ženě Sáře Kananejskou zemi (území dnešního Izraele/Palestiny) a mnoho potomků. Později byl Abrahám vyzván k tomu, aby se nechal obřezat. A na důkaz trvalého znamení smlouvy mezi Bohem a Abrahámovými potomky, se měli nechat obřezávat také jeho synové, a to osmý den po narození. Brzy poté, co Abrahám uposlechl Božího příkazu, se mu narodil syn Izák. Abrahámovi potomci odešli přibližně roku 1700 př. Kr. do Egypta, aby se vyhnuli hladomoru. Již o dvě generace později byli považováni za nepřátelské cizince a byli zotročováni. Následně pak Izraelité opustili Egypt pod vedením Mojžíše. Poté na hoře Sinaj ustanovil Bůh pro všechny Izraelity desatero přikázání a mnoho dalších pokynů podrobně popisujících, jak mají sloužit Bohu a také, jaká mají mít mezi sebou ustanovena pravidla společensko – sociálního soužití v rámci jejich komunity. Prvním rabínem v židovském vyznání byl Jochanan. V době římského obléhání Jeruzaléma, krátce před zničením Chrámu (v roce 70 po Kr.), byl Jochanan propašován z Jeruzaléma v rakvi. Římané mu dovolili založit školu v Jabne na izraelském pobřeží Středozemního moře. Jeho studenti se stali rabínskými učenci, rozšířili existující biblické zákony a vytvořili rámec náboženské víry, který umožňoval další existenci židovské komunity.
20
Srov. Hinnells, J. The Penguin Dictionary of Religions, Middlesex, England: Penguin Books Ltd. 1997. S. 406.
– 16 –
Judaismus, tak jak je praktikován v dnešní době, spočívá jednak na židovské Bibli, tak na rabínském výkladu biblických idejí. Židé kladou velký důraz na studium svatých textů. Věří, že Bůh projevuje svou vůli prostřednictvím událostí v historii, a že jedině studiem mohou jednotlivci porozumět podstatě judaismu. V cyklu židovského roku jsou obsaženy svátky radosti a období smutku. Roš ha-šana je novoroční slavnost „narození světla“. Židé ve svých domovech jedí jablka a med k vyjádření naděje, že nadcházející rok bude sladký (příznivý). Jom kipur je Den smíření; duchovní čistota, která umožňuje začít rok s čistým srdcem. Lidé fyzicky schopní (nikoliv slabí či nemocní) nejedí žádné jídlo ani nepijí po dobu 25 hodin. Obřady se konají večer a od časného rána do setmění. Svátek Pascha připomíná památku exodu z Egypta. Oslavuje se sekvencí čtení a symbolických aktů, které jsou popsány v modlitební knize zvané pesachová hagada. Rodiče vysvětlují dětem události z Exodu a všichni jedí nekvašený chléb. Sedm dní poté se konají Šavu’ot (letnice), oslava přijetí Desatera přikázání na hoře Sinaj. Svátkem Sukot (svátek sklizně) si Židé připomínají život pod Boží ochranou po dobu čtyřiceti let na poušti. Každá rodina si postaví malý stánek s otevřenou střechou a tam jedí. Třese se citrónovníkem, palmovými listy, myrtou nebo vrbovými větvemi. Purim připomíná události z knihy Ester, která vypráví jak bylo zabráněno vyvraždění Židů. Purim připomíná den, kdy se tak mělo stát. Židé čtou knihu Ester a děkují Bohu za svou záchranu, přispívají almužnou chudým, aby i oni mohli slavit s nimi; posílají přátelům dárky, jedí a pijí. Přestože je židovský kalendář bohatý na svátky během roku, tak je i každá sobota Sabat (odpočinutí) pro Židy velmi důležitým svátkem. Podle Božího příkazu se v tento den nevykonává žádná tvůrčí práce. To poskytuje volný čas pro modlitby, zpívání, procházky, jídlo, studium a zábavu. Tento den je pro Židy vyvrcholením týdne, dnem požehnání a štěstí. Sabat začíná od západu slunce v pátek a trvá do východu hvězd v sobotu večer. Zahajuje se zapálením dvou svíček a požehnáním poháru vína, aby se den prohlásil za svatý. Židé nosí nejlepší oblečení a jedí slavnostní jídla. Také v synagóze se hlavní obřady týdne konají právě v sobotu ráno. Zbožný Žid v tyto dny nepracuje a nenosí žádné předměty, ani nebude pomáhat v žádné činnosti. Odmítne převoz, nepoužívá auto, světlo, oheň a telefon. Výjimku tvoří ohrožení života (otravy, horečka apod.), kdy například otec odveze autem dítě
– 17 –
do nemocnice, ovšem zpět jde pěšky. Někteří ortodoxní Židé si na tento den najímali služebné, které jim v domě vykonávaly všechny potřebné práce a úkony. V judaismu je poměrně velký důraz kladen na děti. Chlapci ve věku 13 let a děvčata ve 12 letech jsou považováni za bar/bat micva (bar = syn, micva = povinnost anebo příkaz)21, tedy zodpovědní za vlastní dodržování přikázání, a jsou oprávněni v synagóze vykonávat určité obřadní úkony. K slavnostnímu překročení prahu dospělosti odříkávají požehnání nad Tórou při sváteční sobotní ranní bohoslužbě a mohou také číst z Židovské Bible, vést tuto bohoslužbu nebo si připravit řeč k tomuto čtení. Judaismus věří, že manželství je ten nejšťastnější a nejsvatější lidský stav. Židovské svatby se konají pod baldachýnem, jež symbolizuje budoucí domov manželského páru. Tradičně dává ženich nevěstě prsten a uzavírá se ketuba (svatební smlouva), ve které jsou podrobně vypsány povinnosti ženicha a stanoveny alimenty, které bude v případě rozvodu nevěstě platit. V dnešní době je svatba považována za rovnocenně zodpovědnou událost pro obě strany a mnoho neortodoxních párů si symbolicky vyměňuje prsteny navzájem. Judaismus rovněž učí, že lidská duše je nesmrtelná. Existuje mnoho smutečních obřadů pro pozůstalé, které jim nejprve poskytují ochranu v jejich zármutku a poté jim tyto obřady postupně pomáhají vrátit se do každodenního života. Při pohřebním obřadu nejbližší členové rodiny odříkávají Kadiš jatom, modlitbu oslavující Boha. Po sedm dní po pohřebním obřadu by měli truchlícím ostatní přinášet jídlo, navštěvovat je a kondolovat jim. Pak následuje období, ve kterém se ještě stále uplatňují některá smuteční omezení. Platí přitom, že Kadiš za rodiče trvá jedenáct měsíců a za blízké příbuzné třicet dní. Rabín nechodí na hřbitovy, nedotýká se mrtvých. Výjimkou je situace, když není přítomna žádná jiná osoba nežli Rabín. Při úmrtí Židé nedovolují pitvu zesnulého. Samotné pohřbívání bývá do země a bez rakve. V případě, že to situace neumožňuje (např. vzhledem k místním předpisům), v tom případě se připouští použití obyčejné truhly.
21
Srov. Runes, D., Slovník Judaismu. Bratislava: Danubiaprint, š. p., 1992. S. 29.
– 18 –
Předpisy pro košer (vhodné) jídlo jsou důležitou součástí židovského života a identity. Judaismus se řídí zásadou, že není dovoleno jíst krev a „kůzle v mléce jeho matky“, což v praxi znamená, že je nepřípustné při přípravě pokrmů a jejich konzumaci míchat maso s mlékem a výrobky z nich. Dále není dovoleno jíst vodní živočichy s ulitou nebo krunýřem a dravé ptáky. Maso je dovoleno jíst pouze ze zvířat s rozdělenými kopyty, která přežvykují. Rabíni později zavedli šchitu – přeříznutí krčních artérií ostrým nožem, což je metoda porážky, při které se odstraní z těla dobytčete maximální množství krve. V židovských kuchyních je proto dvojí sada nádobí, příborů a dalších kuchyňských potřeb. Jedna pro maso a druhá pro mléčné výrobky. Jídlo, u něhož je tato zásada dodržena, má označení košer. Pokud se Židé stravují v restauracích, musí tam existovat autorizovaný dozor na přípravou jídla z košer potravin. Totéž platí u nápojů.
– 19 –
2.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost Jako základní společnou platformu pro vnímání utrpení a bolesti pro křesťany a Židy lze označit Starý zákon. Ve Starém zákoně Bůh vede svůj lid, učí jej poznávat pravé hodnoty a sloužit jedinému, pravému Bohu. Na hoře Sinaj předává Desatero – z hlediska dnešní doby je tento kodex předáván jak Židům tak i křesťanům. Kořeny smyslu pro péči o chudé či utlačované lze také spatřovat přímo ve Starém zákoně, kde se na mnoha místech zmiňuje závazek krále pomáhat chudým k právu. Kromě toho je rovněž připomínána povinnost dobře situovaných Izraelitů pečovat o chudé. Nachází se jak v mudroslovných spisů Starého zákona, tak i v právních ustanoveních z různých historických epoch dějin Izraele. Velice pozoruhodným rysem sociálního projevu Izraelitů je kritika ze strany proroků, kteří nekompromisním způsobem zavrhovali útlak a vykořisťování chudých, vdov a sirotků – což považovali za velký zločin volající o trest k Bohu. Již vzhledem k události předání desatera a dalších předpisů a pokynů pro Izraelity, měly tedy Izraelité nesporně velmi dobře propracovanou legislativu spravedlnosti a práva. Za zmínku stojí například systém ochrany ohrožených skupin a jedinců, kdy starozákonní Izrael, jakožto agrární společnost, kladl velký význam na dobré fungování rodin. Sociální nouze tedy nastala tehdy, pokud došlo k narušení dvou základů: půdy a rodiny. Staří požívali zvláštní ochrany (např. Ex. 20,12;21,15.17). Podobně se těšili ochraně před útlakem také cizinci (Ex 20,20). Za zmínku stojí s tzv. první sociální daň, za kterou lze považovat deuteronomní předpisy o desátcích v knize Deuteronomium 14, 22 – 29. Dá se přepokládat, že zemědělské desátky tvořily hlavní (královskou) daň. Desátek zde má charakter chrámové daně, je požadován jen od rolníků, kteří jej navíc mohou sami dvakrát v průběhu tří let spotřebovat u centrální svatyně. Každého třetího roku má být ale desátek rozdělen v místní komunitě, z čehož měli mít prospěch zejména cizinci, vdovy a sirotci. Z toho lze usoudit, že celá třetina tehdejších státních příjmů byla používána pro zabezpečení sociálně slabých skupin.22 Jedinečnost židovského národa se také výrazně projevila v dějinách pronásledování a rozptýlení tohoto národa v antijudaismu. Od dobytí Jeruzaléma a babylonského zajetí, přes opětovné zničení chrámu, až po dějiny rozptýlení, 22
Srov. DOLEŽEL, J., Bůh na straně chudých, s. 73-99.
– 20 –
ghettizace, nenávisti vůči Židům a pronásledování, které vyvrcholilo v genocidě Židů, byly dějiny židovského národa dějinami nevinně prolité krve. Tyto dějiny lze s těží čistě racionálně vysvětlit. Dalším důležitým aspektem tohoto národa je to, že Židé, jako
menšinová
skupina,
bezezbytku
nevymizeli,
nýbrž
naopak
vyvinuli
podivuhodnou rezistenci a regenerační sílu. V každém případě, nikdy se vůči svému okolí neasimilovali natolik, aby přitom ztratili svou původní identitu. Naopak, vždy existovalo jádro, které se snažilo identitu uchovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že dějiny židovského národa se velmi často pojily s útiskem, pronásledováním a utrpením. Dá se říci, že se to jistým způsobem může promítat i na jejich dnešním postoji vůči utrpení a bolesti. Jistě tento národ ví o čem hovoří, hovoří-li o bolesti a utrpení. Z toho vyplývá i množství svátků, které Židé slaví, a které mají spojitost s osvobozením či vyvedením tohoto národa z určitého utrpení. V bezpočtu příběhů utrpení zůstává živá vzpomínka na Boží přítomnost a vysvobození, ale také na jeho sebeponížení a sympatii s trpícími. Když se v rámci židovské bohoslužby předčítají zapsané vzpomínky z Tóry, tam se také uskutečňuje společenství, vzpomínky a vyprávění, které si je vědomo Boží blízkosti s trpícími. Židé jsou ve svém náboženství a mentalitě mírní, kladou důraz na svou autonomii nejeví projevy hostility vůči jinému subjektu, komunitě či náboženství. Ovšem, je třeba vzít v potaz i ten fakt, že právě díky bolestné historii, kterou si židovský národ prošel, nejsou Židé příliš velkými iniciátory dialogu, kde by se vytvářel prostor pro spolupráci s jinými náboženstvími. To může souviset i s jistou mírou nedůvěry a následné segregace se od ostatních, vzhledem k bolestné cestě, po které tento národ putoval. Může to mít také i souvislost s rysem partikularismu, který plyne z jejich striktního monoteismu, podobného například islámu Dalším faktorem je i náboženská otázka jako taková. Od křesťanů se v této oblasti Židé zásadně liší v pochopení a vnímání osoby Ježíše Krista. Na konci dějin Starého zákona dochází ke změně v náboženském vývoji. Smysl utrpení, tak jak jej vnímá křesťan, se liší od způsobu jeho vnímání Judaismem. Za důležitou zmínku stojí skutečnost, že odhadem na konci 18. či 19. stol. se židovská Sedaka (soukromé dobročinné iniciativy) koncentrovala podobně jako charita nebo diakonie do velkého dobročinného svazu. Dnes patří např. Centrála židovské dobročinnosti v Německu (založena 1917 v Berlíně) k jednomu z šesti vrcholných nestátních svazů sociálních služeb (sem patří pochopitelně také Německý
– 21 –
charitní svaz, Diakonické dílo, Červený kříž atd.), kterým je podle ústavy zaručena subsidiarita při naplňování státní sociální politiky. Rovněž stát Izrael disponuje kromě tradiční kultury soukromé dobročinnosti dobře organizovaným systémem sociálního zajištění a sociálních služeb. Charitativně-diakonická spolupráce s židovskými solidárními a humanitárními organizacemi nebo iniciativami by byla relativně velmi jednoduchá a z hlediska společných biblických kořenů a teologických východisek také i žádoucí.23 Ačkoliv zde tedy existuje mezi křesťany a Židy tato společná silná platforma nabízející určitý potenciál spolupráce, jedná se pro současnou dobu více méně o teoretickou záležitost. Výše zmíněné dobře vyvinuté systémy solidarity byly aplikovány a rozvíjeny již od dob Starého zákona, ovšem nebyl jim dán prostor pro kontinuitu. Vzhledem k tragické cestě, kterou si Židovský národ v posledních obdobích prošel, z pochopitelných důvodu se dnešní aktivity Židů zredukovaly do oblastí souvisejících převážně s Židovskou komunitou, identitou a kulturou. Defilujícím aspektem jsou bezesporu iniciativy směřující k rehabilitaci obětí holocaustu. Dnešní snahy Židů v otázce poskytování pomoci, či jiné aktivity spojené s neziskovým sektorem, lze převážně identifikovat v asociacích či nadacích, které se pojí převážně s fenoménem holocaustu, židovské kultury a identity, židovských dějin či památek. Obecně pojato, organizace explicitně charitativního typu nabízející služby pomoci pro všechny potřebné (jak to např. činí některé křesťanské církve – ADRA, CARITAS INTRNACIONALIS, atp.), či organizace doplňující určitým způsobem státní sektor (hospice, léčebny dlouhodobě nemocných, atp.), lze identifikovat v rámci židovských organizacích poměrně stěží.
23
POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen – Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40.
– 22 –
Ze současných židovských iniciativ pomoci můžeme jmenovat následující organizace či nadace: a) Česko-německý fond budoucnosti – Kancelář pro oběti nacismu, b) Nadační fond obětem holocaustu, c) Nadační fond Zecher, d) Zedaka – Organizations in Israel, e) Společnost Franze Kafky, f) Sdružení židovských vojáků a odborářů. (Tato organizace sdružuje bývalé odbojáře a vojáky z bojišť první a druhé světové války), g) Občanské sdružení "Ukrývané dítě" (Organizace Ukrývané dítě sdružuje Židy a Židovky, kteří prožili válku v úkrytu. Pravidelně se setkávají, probírají společné zkušenosti, zúčastňují se šabatových bohoslužeb a večeří), h) Terezínská iniciativa, i) Institut Terezínské iniciativy, j) Domov seniorů Charlese Jordana.24 Pokud bychom se ohlédli zpět do období II. světové války, tak zde v té době existovala charitativní organizace: American Jewish Joint Distribution Comitee, (která se snažila v rámci tehdejších možností pomáhat židům), a další židovské asociace jako: Jewis Agency for Palestine a World Jewish Congress.25
24
Srov. Židovské muzeum v Praze [online]. c2004, poslední revize březen 2008 [cit. 10. února 2008]. Dostupný z WWW: . 25 Srov. SCHUBERT, K., Dějiny Židů, Praha: NS Svoboda, 2003. ISBN: 80-205-1036-2. s. 109.
– 23 –
4. Hinduismus Slovo hinduista je odvozeno od jména lidu, který se usídlil na březích řeky Sindhu (v severní Indii nazývaný Indus). Hinduismus existuje více než 5000 let. Vznikl na indickém subkontinentu a nebyl založen konkrétním zakladatelem ani nevznikl působením určitého jednotlivce, rovněž jeho původ není možno vysledovat k žádnému historickému období. Hinduismus je především způsob života. Je to nesmírně široký proud zvyků a tradic, takže zůstává otázkou, jestli je vůbec možno používat pojem hinduismus jako označení pro „určité“ náboženství. Důležitý je fakt, že z hinduismu se časem vyvinuly další náboženství a náboženské proudy. Hinduismus má ve svém základu obrovskou sbírku textů, formulovaných před mnoha tisíci lety různými autory v jazyce sanskrt, jež je kořenem všech moderních indo-evropských jazyků. Ovšem, tyto texty nebyly až do poměrně nedávné doby písemně zaznamenávány, nýbrž byly předávány ústně. Tyto texty obsahují systematický výklad různých předmětů včetně vědy, náboženství, metafyziky, filozofie a duchovních znalostí. Texty se skládají z několika véd. Véda – znamená doslova „vědění“, základní literatura považována za zdroj hinduismu.26 Čtyři základní védy jsou: 1) Rg-véda – zabývá se všeobecnými znalostmi a je nejdelší ze všech véd. 2) Sáma-véda – zabývá se znalostmi bohoslužby a základy indické klasické hudby. 3) Jadžur-véda – zbývá se znalostmi jednání (karma). 4) Athvara-véda – zabývá se znalostmi vědy a různých dalších oblastí. Pak následují upanišady, kterých je přibližně sto. (Původně se upanišady nazývaly védánty. Slovo znamená doslovně „konec védy“).27 Co se týče uctívání boha, obecně, hinduisté uctívají mnoho bohů. Za hlavní božský zdroj v hinduismu je považováno brahman – absolutno. (Brahman – védský bůh Brhaspati se jmenuje Pán modlitby. V mužském rodu označuje slovo bráhma ty, kdo jsou prostoupeni silou svatého slova. V tomto smyslu je Bráhma bohem – stvořitelem, první osobou hindské trojice).28 Podstatou brahmanu se zabývají různé školy myšlení.
26
Srov. Hinnells, J. The Penguin Dictionary of Religions, Middlesex, England: Penguin Books Ltd. 1997. S. 547. 27 Srov. Waldensels, H. Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994. S. 585. 28 Srov. Waldensels, H. Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994. S. 43.
– 24 –
Podle hinduistů je život dlouhá cesta zpět k tvůrci, přerušená smrtí pro vlastní dobro jedince, aby pak cesta pokračovala v jiném těle. Tuto představu znovuzrození představil bůh Kršna tak, jako když člověk odkládá starý šat a obléká si nový, duše opouští jeho tělo a bere na sebe nové. Zákon karmy je vyjádřen zásadou: „jak člověk zasel, tak bude sklízet.“ Každá akce vyvolává reakci. Dalším důležitým aspektem pro hinduisty je mókša, což znamená osvobození od veškeré bolesti a utrpení. Když člověk dosáhne takového stavu mysli, kdy je schopen přesáhnout bolesti a radosti života, pak se jeho vůle spojí s boží vůlí. Takový člověk dosáhl mókša a je osvobozen z cyklu narození a smrti. Toto spojení s Bohem se nazývá jóga. Pojem jóga je ovšem jiný, než ten, který známe v evropském kontextu; v tomto smyslu znamená dovednost a dokonalost v jednání. Hinduistické náboženství obsahuje i poměrně mnoho ženských prvků. Ženský aspekt boha je fundamentální součástí hinduismu a milosrdná forma bohyně Matky je pro všechny hinduisty velmi ctěná. Je mnoho ženských božstev například Sarasvatí, manželka Brahmy nebo manželka Višnua Lakšmí. (Často bývá vyobrazována jak stojí na lotosovém květu). Na svaté pohlížejí hinduisté jako na odraz boha – měli by tedy mít řadu vlastností s bohem spojované. Mezi hinduistické svaté patří například Guru Nának, zakladatel sikhismu nebo Sri Chaitanja Mahaprabhu, který je autorem poselství o uctívání boha Kršny a který učí, že spasení lze dosáhnout glorifikací božských jmen a atributů prostřednictvím opakovaného prozpěvování. Jeho následovníkem byl pak Svámí Prabhupada, přímý zakladatel hnutí Haré Kršna (Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny). Většina hinduistů má svatyni k uctívání bohů ve svém vlastním domě, avšak chodívají také do madir – chrám postavený pro potřeby celé komunity. Chrám je koncipován tak, aby byl odrazem lidského těla. Po instalačních obřadech jsou božstva v chrámu považovaná za živé entity a přítomný duchovní na ně jako na takové i pohlíží. Tj. musí je oživit, očistit, nastrojit, nabídnout jim jídlo a po sléze je uložit ke spánku. Řeka Ganga je také uctívána jako Matka Ganga a oddaní stoupenci věří, že koupání v této řece smyje jejich hříchy. Silný a ničivý proud řeky přitéká podle víry z nebe.
– 25 –
Velký význam má v hinduistickém náboženství také „nedotknutelnost krávy“. Kráva znamená skutečné požehnání, poněvadž dává mléko, ze kterého se vyrábí další produkty k obživě. Kravský trus byl také použitelný jako palivo nebo se smíchal s hlínou a maltou, kterou se natíraly podlahy a zdiva. Na farmách sloužili býci k orání a používali se také k cestování a přepravě zboží. Kráva v životě hinduisty zaujala stejné místo jako matka v životě dítěte. Začalo být nepředstavitelné krávu zabít a jíst její maso – svatá písma to zakazují. Tato víra přesvědčuje také lidi k tomu, aby neubližovali nebo nezabíjeli žádná zvířata, proto jsou mnozí hinduisté vegetariáni. V České republice je registrována u Ministerstva kultury ČR Česká hinduistická společnost. Mnohem známějším hinduistickým proudem je však u nás směr vzešlý z hinduismu, hnutí Haré Kršna (Mezinárodní společnost pro uvědomování si Kršny), které provozuje i Centrum pro védská studia Praha.
– 26 –
4.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost Život v tomto světě je pro původní hinduismus vždy utrpení. Božského brahma se ale nedotýká. Zde spočívá zásadní rozdíl oproti křesťanství, kde jsou jiným způsobem chápány pomoc a solidarita. V hinduistickém náboženství to bolestné na utrpení spočívá v tom, že se stále vrací a opakuje se. Opakování je vlastním utrpením. Nikoliv konečnost života, která je již tady a teď zakoušena v chudobě, nemoci, umírání a smrti, ale samotný věčný koloběh života představuje pro hinduistu zdroj utrpení. Tím si lze položit zásadní otázku, jak je možné se z toho věčného koloběhu života a tím i z utrpení vymanit. Pro srovnání, například pro křesťana představuje definitivní výstup z bolestného života umírání a smrt. Žil-li podle Božích přikázání, znamenají pro něj (smrt a umírání) spásu. Hinduista zůstává i navzdory smrti uvězněn v koloběhu utrpení. Cílem křesťana je věčný život, představující překonání utrpení. Cílem hinduisty je z koloběhu života vystoupit. Teprve pak bude člověk zbaven utrpení. V křesťanství zůstává individualita duše v Bohu zachována. V hinduismu atman splyne s brahma, Všebožským a Jediným. Věčný koloběh individuálního života tak ustane a tím zmizí i utrpení. Nastává stav nirvány, vyhasnutí. V křesťanství naopak stojí na konci plnost života bez utrpení. Člověk bude žít ve věčném společenství v Božím království pravdy, krásy a dobra, na jeho bytí bude mít i podíl. Kromě této představy věčného koloběhu života má zásadní význam v hinduismu také nauka o karmě, tzn. že všechny dobré i špatné skutky mají své následky a příčiny. Hinduismus věří, že podmínky života člověka, takové jaké jsou dány v okamžiku narození, jsou následky dřívějších životů a důsledků za dřívější skutků. Za aktuální činy nese člověk odpovědnost, tedy i za zanedbání činnosti. (Lhostejnost vůči trpícímu, neposkytnutí dobra, atp.). To působí pozitivní nebo negativní karmu. Představa karmy může vést člověka lehce k pasivitě a rezignaci, s kterou lze snášet i lidsky nedůstojné okolnosti života s odůvodněním, že jde o nezměnitelnou karmu. Na druhou stranu by mohl koncept karmy motivovat i k pozitivní, řekněme charitativní praxi. Vše, co děláme, má nějaké následky. Ve snaze o srovnání křesťanského způsobu vnímání utrpení s hinduistickým vnímáním, hraje významnou roli pro křesťany událost spasení. Zde lze identifikovat skutečnou významnost historické existence Ježíše Krista. Ježíšovu smrt na kříži, jako spása světa, je ovšem velice nesnadné interpretovat a srovnávat s hinduistickým
– 27 –
světem, který je vůči dějinám světa spíše neutrální. V hinduismu není nabídka osvobození vázána na žádnou historickou osobu, navíc, představa boha přináší velkou škálu variant.29 Souhrnně lze tedy konstatovat, že hinduismus nevnímá stvořený svět a život tak pozitivně jako křesťanství. Charitativní činnost je v důsledku toho zaměřena na sebe sama a ne na druhého. Charitativní praxe je vlastně cestou odříkání a možností, jak nashromáždit pozitivní karmu, vystoupit z koloběhu života a zbavit se tak utrpení. Ačkoliv je vnímání postoje k utrpení od křesťanství v hinduismu v určitých pohledech odlišné, má hinduismus přesto poměrně mnoho rozvinutých a fungujících iniciativ a nástrojů pro poskytování pomoci, převážně v chudých oblastech Indie: Po r. 1850 dochází v hinduismu ke kritice vlastní náboženské a sociální praxe a dochází tak ke sdružování v nových spolcích a společnostech. V roce 1875 založil Dayananda Sarasvati společnost Arya Samaj, hlásající návrat k Védám jako prazákladu vědění, razící etický princip: Milovat boží stvoření znamená milovat boha samého. („To love the creation of god is to love god himself“). Kolem roku 1855 se silně angažoval v sociálním rozvoji hinduismu Ramakrishna (1836-1886), obhájce advaitavédantské filosofie (duše člověka se podstatně neodlišuje od božské skutečnosti). Jeho teorie prezentoval dále jeho žák Narendranatha Datta (přijal jméno Swami Vivekananda) a k tomuto účelu založil 1897 Ramakrishna-mnišký řád – milník v sociálním vývoji hinduismu. Pod vlivem jeho nové doktríny služby člověku (naraseva), pojímané jako služba bohu, vznikly z tohoto mnišského řádu Ramakrishna Math (1902) a Ramakrishna Mission (1909), dvě dobročinné organizace, činné dodnes. Ramakrishna požadoval harmonickou syntézu materiální služby potřebným se službou spirituální. Materiální služba má podle něj zahrnovat nejen finanční a věcné obdarování, ale i fyzickou službu. Služba (naraseva,) se má stát a „Cestou života“; představuje tu nejvyšší nauku (supreme dharma). Služba má platit všem potřebným, neboť bůh se ukazuje v podobě nedokonalosti.
29
Srov. POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen – Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40.
– 28 –
Pod vlivem působení obou nových organizací dochází od té doby k zakládání dalších: 1939 Tirumala – chrámová služba – služba malomocným a sirotkům 1952 Vanavasi Kalyan Ashram (VKA) – požaduje osminu příjmů bohatších vrstev pro „tribals“ – kmenové komunity stojící mimo kastovní systém (nejchudší obyvatelé země). VKA realizuje na 8000 projektů, pokrývajících dosud na 32000 vesnic (ovšem stále jen malá část země) 1979 Child-Relief-and You – založená jedním brahmanem a vystupující na ochranu práv dětí ze spodních kast společnosti, které jsou často nuceny k prostituci nebo otrocké práci v průmyslovém sektoru. Dobrovolnicky zde pracuje na 100.000 lidí a 150 zaměstnanců. 1989 Mata Amritanandamayi Math – je sdružení tvořící cca 1000 skupin dobrovolníků, kteří realizují projekty potravinové pomoci, pomoci bezdomovcům, péče o sirotky, staré a nemocné. Spirituální vedení poskytuje v organizaci nejvýše postavený Mata Amritanandamayi. Ten vychází z tradiční Sanatan dharma. Podle ní je bůh všudypřítomný, přebývá i ve člověku jako naše já. Aby člověk objevil toto své božské já, musí se duchovně cvičit. Služba potřebnému je vhodným prostředkem tohoto duchovního cvičení. Podle Maty je služba potřebným stejnou stravou pro duši jako jídlo pro tělo. 1991 Friends of Tribal society – opět snaha o zlepšení postavení vesnických kmenových komunit – tribals. Nejočividnější nedostatek – analfabetismus – proto zde fungují vzdělávací projekty – „One-teacher-schools“. Učitel stojí jen 1 dolar na den. 2000 All India Movement for Seva – je sdružení učenců různých tradic hinduismu s cílem uvádět koncept seva do praxe. Projekty vzdělávání, zdravotní pomoci, podpory žen, ochrany životního prostředí a kultury, zlepšování podmínek vesnického i městského obyvatelstva. Plánovaná je výstavba jedné ubytovny pro chudé děti v každém z 600 okresů Indie, aby se jim tak umožnila pravidelná školní docházka.30
30
Srov. MÖSTL, Rowitha, Die Entwicklung der Diakonie im modernen Hinduismus. In Mohr, Th., Weber, E. Universelle Kultur des Helfens im Hinduismus, Buddhismus, Islam, Judentum und in den Naturwissenschaften. Frankfurt-Berlin-Bern-New York-Oxford: Peter Lang, 2006, s. 39-47. ISBN 3-631-55075-8
– 29 –
3. Buddhismus Buddhismus je náboženství vyváženosti a míru. Vyplývá to i z ustavičného zkoumání utrpení, což je součástí buddhistického náboženství. Název tohoto náboženství je odvozen od slova „Buddha“, tj. osvícený. Buddha – princ, syn krále z rodu Šájků, podle jehož vzoru se buddhistické náboženství odvíjelo, původním jménem Gautama Siddhártha, se narodil, žil a zemřel jako člověk. V buddhistickém náboženství se neuctívají bohové či božstva. Výjimečné na Buddhovi bylo to, že podle tradice dosáhl stavu vznešené moudrosti zvané Nirvána. Nirvána je odvozena od nir = ne, a va = váti. Nirvati znamená rozplynout. Podle buddhismu je Nirvána nejvyšší dobro lidí. Je třetí ze čtyř ušlechtilých pravd Buddhy. Vykořenění utrpení, úplné ukončení, plné zřeknutí se touhy, osvobození, zbavení se žádostivosti.31 Buddha podle tradice objevil příčiny všeho utrpení a cestu, na níž mohou dosáhnout stejného stavu všechny bytosti. Středem Buddhova učení jsou čtyři vznešené pravdy. Jsou to: •
skutečnost utrpení,
•
příčina utrpení,
•
skutečnost, že existuje cesta z utrpení,
•
cesta samotná.
Buddha pozoroval, že všichni tvorové trpí. Příčinu tohoto utrpení spatřoval v sobecké touze a nepochopení „vlastní podstaty“, která není neměnnou, oddělenou a trvalou entitou, jakou se jeví být. To, co je nazýváno jako „vlastní podstata“ je forma cítění, vnímání, obsah mysli a vědomí. Vztah mezi těmito entitami tvoří v každém okamžiku naši vlastní podstatu a vytváří karmu (akce a reakce), která ovlivňuje naše narození, život a znovuzrození. Důležitá je forma znovuzrození, která nemusí být lidská.
31
Srov. Waldensels, H. Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994. S. 377.
– 30 –
Když Buddha objevil, že existuje cesta z utrpení, pokusil se tuto cestu popsat. Nakonec sepsal konečnou, vznešenou, osmidílnou cestu z utrpení: 1) správné nazírání (porozumění, postoj), 2) správné rozhodování (záměr, předsevzetí, motiv nebo myšlení), 3) správná řeč (žádné lži nebo pomluvy), 4) správné jednání (chování), 5) správné živobytí (prostředky k životu), 6) správné úsilí, 7) správné uvědomění (uvědomování si věcí tak, jak jsou), 8) správné soustředění (přemýšlení, meditace). Buddha tuto cestu shrnul tak, člověk by měl přestat konat zlo, měl by se učit konat dobro a vyčistit své srdce. Od Buddhovy smrti se vytvořilo mnoho směrů buddhismu. Dva hlavní jsou mahájána (velký vůz), představující severní buddhismus, a hínajána (malý vůz), představující jižní buddhismus. Mahájána si vytvořila propracovanější teologii, která obsahuje vlastní svatá písma, složitou metafyziku a rituály. Podle jejich víry je Buddha spasitelem, ale existuje také mnoho jiných bohů. Hínajána zůstává blíže k Buddhovu původnímu učení. Učení malého vozu obvykle dodržují mniši, kteří považují moudrost za hlavni ctnost a Buddhu za světce, nikoli za boha. V jejich víře není žádná metafyzika a jen velmi málo rituálů. Théraváda je nejpůvodnější živou formou buddhismu. (Je praktikována zejména v Thajsku, Laosu, Kambodži, Barmě a na Srí Lance). Théraváda vznikla jako jedna z 18 až 20 škol již v raném období buddhismu. Stoupenci théravády jsou sto vystopovat linii svého učení až k prvnímu buddhistickému koncilu, který se konal ihned po smrti Buddhy. Théraváda je založena na čtyřech vznešených pravdách a na vznešené osmidílné cestě. Velmi důležité jsou morální praktiky založené na několika životních zásadách: •
nezabíjej živé bytosti, ani jim neubližuj,
•
neber, co ti není volně dáno,
•
neoddávej se sexuálním nepřístojnostem,
•
nepoužívej pomlouvačnou nebo lživou řeč,
•
nepoužívej omamné látky, které zatemňují mysl.
– 31 –
Důležitým aspektem buddhismu je také klášterní život. Mnichem se nestává dobrovolník na celý život, nýbrž je zde mnoho možností, kdy například mladý člověk se rozhodne být mnichem jen po několik měsíců svého života, poté tuto cestu opustí, založí rodinu a žije laický život. Opačným případem může být ten, kdo se již o rodinu postaral a může se uchýlit do ústraní a žít mnišský život. Člověk se stane mnichem prohlášením proneseným obvykle před mnichem, že se „uchyluje k Buddhovi, k učení dharmy a k mnišské komunitě“, a že souhlasí s dodržováním výše uvedenými pěti hlavními zásadami. (Dharma – učení, které nabádá k procvičování a víře pouze ve věci, které jsou užitečné a vedou ke svobodě a míru v mysli. Jedná se o spojení moudrosti a hlubokého cítění, ale také o praktickou cestu).32 Mniši nemají dovoleno pracovat ani zacházet s penězi. Hlavní činností mnichů je meditace, studium a učení dharmy. Původně byli mniši (a na mnoha místech stále jsou) závislí na prostých lidech, kteří jim dávali jídlo a jiné nezbytnosti. Tento vztah, kdy mniši dostávali jídlo za své učení, se postupně upevňoval. Jediným majetkem mnichů je jejich šat a několik předmětů denní potřeby, jako je kartáček na zuby a žebrací váček. Skuteční buddhističtí vyznavači, dodržující pravidelné rituály, vstávají ráno, ještě než padne rosa. Připravují se na příchod mnichů, kteří "žebrají" po domech na svůj "denní chléb", kterým je většinou rýže. Mniši procházejí se svými velkými "žebracími nádobami" pod svrchním oděvem. Nemluví, protože každý ví, co nastane. Skromně odkryjí nádoby, do nichž laičtí buddhisté (tj. lidé, kteří nežijí jako mniši) odevzdávají své ranní dary. Někdy mnichům věnují také květiny. Jedná se o velice důležitý rituál. V první řadě zajišťuje mnichům obživu. Takto získané potraviny jsou jejich jediným zdrojem obživy. Jídávají jednou denně, obvykle v poledne. Hlavním buddhistickým svátkem je vésákh, který oslavují buddhisté na celém světě. Jsou to Buddhovy narozeniny a slaví se v květnu v den úplňku. Théravádští buddhisté si také v tento den připomínají Buddhovo osvícení a jeho smrt. Při oslavě výročí Buddhova narození se konají speciální obřady. V čínských a v japonských tradicích se například soška dětského Buddhy koupe za přítomnosti všech ve sladkém čaji a ulicemi procházejí procesí, která připomínají události z Buddhova života. Oslava Nového roku se v jednotlivých zemích liší, často je oslava spojena s místními
32
Srov. Hinnells, J. The Penguin Dictionary of Religions, Middlesex, England: Penguin Books Ltd. 1997. S. 135.
– 32 –
tradicemi a obnáší veselí s hudbou a tancem, které se může zúčastnit každý. Novému roku se žehná zpěvem a oběťmi Buddhovi. Je to také doba, kdy buddhisté odpouštějí těm, kteří jim ublížili, a sami touží po odpuštění všemi, kterým způsobili nějakou újmu. V České republice není buddhistické náboženství ve své původní tradiční podobě příliš rozšířeno, tj. mnišský život, kláštery, trvalé buddhistické komunity, atd. Avšak, profilují se zde nová uskupení, tzv. „Buddhistická centra“. Poměrně rozšířené a populární je uskupení s názvem: Centrum buddhismu Diamantové cesty Praha. Toto centrum pořádá celkem pravidelně každé léto v Těnovicích nedaleko Plzně meditační cvičení s přednáškami, pod vedením dánského Lamy Ole Nydahla33. Meditačních cvičení se účastní několik set účastníků, zejména mladých lidí z České republiky i ze zahraničí. Dále u nás působí různé směry jógy například Tantrajóga.
33
Srov. Buddhismus diamantové cesty [online]. c2000, poslední revize 14.4.2006 [cit. 17. prosince 2007]. Dostupný z WWW: < http://www.bdc.cz>.
– 33 –
3.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost Jak je z předchozí kapitoly patrné, buddhismus je náboženství míru. Ze svého samotného principu buddhistické náboženství je, dalo by se říci, jedním z nejvíce nekonfliktním a neantagonistickým náboženstvím vůbec. Z toho se odvozuje i jeho vztah k utrpení a k trpícím. Sám Buddha prožil dobrovolné utrpení a na základě své zkušenosti formuluje dále své učení. To vše v sobě může skrývat poměrně značné dispozice Buddhismu pro empatii, porozumění a touze pomáhat těm, kteří to potřebují. Buddhismus se utrpením zabývá skutečně podrobně. Základní nazírání na něj se dá formulovat stručně tak, že skutečnost utrpení zde je, a že z něj vede cesta ven k osvobození. Na otázku týkající se vzniku utrpení, cituje Buddhu Hans Waldenfels následovně: Co však je, mnichové, vznešená pravda, o vzniku utrpení? Je to žízeň způsobující nová narození, provázená dychtivostí po radovánkách, hned tu, hned tam nalézající potěšení, je to žízeň pohlavní, žízeň po existenci, žízeň po blahu.34
Příčina utrpení tedy je v nevyhnutelnosti koloběhu existencí, který se udržuje v chodu „žízní“, neboli touhou po předávání života, po samotném životě a po bohatství života. Výše uvedená „žízeň“ má tedy své kořeny v chamtivosti, hněvu, nenávisti, nevědomosti a zaslepenosti. Tyto destruktivní životní postoje jsou všeobecně lidsky považovány za prameny sociální nespravedlnosti a nedostatku lásky ve světě. Buddhismus usiluje primárně o individuální překonání těchto destruktivních sil a méně o jejich strukturálně-sociální redukci pomocí sociálně-politických opatření. Sociální problémy musí být vyřešeny pouze proto, že vedou k chudobě, kriminalitě, válkám atd. a působí tedy chtivost a nenávist – dvě základní zla. Také podle křesťanské tradice způsobuje žádostivost, neřesti a hříchy utrpení a bolest. Judaismus a křesťanství znají ale kromě toho také nevysvětlitelné, osudové utrpení, tak jak jej popisuje např. kniha Job. Podle buddhistické koncepce plodí tato základní zla životní utrpení a navíc negativní karmu, která je zase důvodem permanentního koloběhu života a znovuzrození do dalšího života plného utrpení. Definitivně lze odstranit, resp. uniknout utrpení v životě tak, že odstraníme prameny žízně po životě, tedy 34
Viz. Waldenfels, H., Světová náboženství. Praha: Zvon, 1992. S. 26.
– 34 –
touhy, vášně a nevědomost. Vyřazením žízně, touhy po životě (žádostivosti) a lpění na životě (nenávisti) nastane stav, umožňující poučení a vhled. Překonání zmíněných základních životních zlých sil tedy nesleduje optimalizaci podmínek života lidí, ale optimalizaci předpokladů pro poznání a osvícení. Zlo je odstraněno, odstraní-li se jeho příčiny a příčiny se odstraní, rozvinou-li se jejich opaky. Tak je např. zaslepenost odstraněna poznáním a moudrostí, fixace na sebe nelpěním na sobě, resp. lhostejností k sobě, žádostivost vnitřním osvobozením a modlitbou, nenávist laskavostí a soucitem. Dále je součástí buddhistického učení tzv. nauka o akci a reakci, tedy tzv. hinduistická karma. Buddha rozvíjí myšlenku vzájemného podmíněného působení všeho živého. Vše je podmíněno. Nic se neděje samostatně, není žádný autonomní pohyb a žádná konstanta, všechno se děje, všechno je stále okamžikovou skutečností, a podléhá permanentní změně. Proto také nemůže existovat nějaké trvalé Já. Pokud nic nepřetrvává, vše je v okamžiku již minulostí, pak ani utrpení nebo radost již v okamžiku vnímaní neexistují. Život sám je pomíjející a měl by být jako takový přijat. Je-li si člověk vědom relativnosti a pomíjivosti života, spatří také relativnost utrpení. Život zde můžeme chápat jako silové pole. Pokud se v tomto životním silovém poli děje něco destruktivního, utrpí škodu celé pole, děje-li se něco konstruktivního, celé pole z toho má prospěch. Každý je částí celku. Z toho plyne: Škodit druhému znamená škodit sám sobě a obráceně. Výsledkem je zištná, utilitaristická láska k bližnímu. Pro možnou spolupráci mezi křesťany a buddhisty na projektech usilujících o sociální spravedlnost ve společnosti, musí mít křesťané na paměti, že změna společnosti je podle buddhismu možná pouze zevnitř, a že může být dosažena jen pomocí morálního systému, který platí zároveň pro jednotlivce i pro skupiny. Vysloveně politické kroky ke změně sociálních nespravedlivých struktur nejsou v buddhistickém náboženství primárně zamýšleny. Důležitý představitel buddhismu – Tibeťan Dalajláma, shrnuje všechna hlavní světová náboženství pod stejného jmenovatele a to tak, že věří, že všechna mohou člověku pomoci k dosažení štěstí: Věřím tomu, že pokud se podíváme na hlavní světová náboženství z co nejširší perspektivy, zjistíme, že všechna - buddhismus, křesťanství, hinduismus, islám, judaismus, sikhismus, zoroastrismus a ostatní - mají za cíl pomoci lidem dosáhnout trvalého štěstí. A
– 35 –
všechna jsou podle mého názoru schopna jim to umožnit. Za takových okolností je rozmanitost náboženství (z nichž každé podporuje stejné základní hodnoty) žádoucí a užitečná.35
To je velký projev odhodlání se ke spolupráce a z tohoto výroku také lze odvodit, že je zde připravenost k dialogu bez předsudků vůči jiným náboženstvím. Otázkou je, jak je ovšem pojem trvalého štěstí různými náboženstvími interpretován. Pravděpodobně pod vlivem křesťanské charitativní diakonie a vlivem rostoucích sociálně-psychických problémů, dochází v poslední době také ke vzniku konkrétních sdružení s cílem pomoci nemocným nebo lidem v nouzi. Rovněž charitativně působící je tzv. Tsu-Ji. Tu založila roku 1966 buddhistická jeptiška Cheng-Jeng. Její členstvo čítá údajně na tři miliony.36 Pojítka mezi křesťanstvím a buddhismem lze nalézt ve stylu spirituální praxe, která může sama v sobě obsahovat níže uvedené propojující aspekty, které mohou přispět k vytvoření společné platformy spolupráce. Křesťanství může nabídnout následující: •
Osobní modlitba, oslovující adresáta jménem.
•
Modlitba společná – ve společenství a podporuje růst církevní obce.
•
Začlenění modlitby do skutků lásky směřované ke všem lidem.
•
Působení Ducha sv. na všechno lidské konání.37 Odlišnost křesťanského přístupu od přístupu buddhistického, lze spatřovat ve
zvláštním vztahu Boha ke světu a člověku. Tento vztah bychom mohli nazvat darující se láska. Bůh se stal člověkem a sejmul z něj vinu, aby milosrdnou charitativní službou proměnil utrpení a nouzi, a aby službou spravedlnosti vytvořil podmínky pro důstojné soužití lidí. Ovšem chápání Boha v buddhistickém pojetí je odlišné, nesrovnatelné, bůh je těžko definovatelný pojem, je beze jména a bez tváře.
35
Srov. Doktorka.CZ [online]. c2006, poslední revize 26.6.2001 [cit. 23. března 2008]. Dostupný z WWW: < http://duchovno.doktorka.cz/>. 36 Srov. POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen – Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40. 37 Srov. Waldenfels, H., Světová náboženství. Praha: Zvon, 1992. S. 31.
– 36 –
5. Křesťanství Pro křesťanství je největší událostí narození, život, smrt a vzkříšení Ježíše Nazaretského (asi 6 př. n. l. – 32 n. l.). Křesťané věří, že Ježíš byl syn Boží, který se narodil na Zemi, žil jako člověk, byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. Jeho smrt a zmrtvýchvstání zjevilo Boží lásku ke světu a nabídlo všem lidem možnost věčného života. Toto náboženství je evropské kultuře nejbližší. Ježíš se narodil v Betlémě a vyrostl se svým pěstounem Josefem a matkou Marií po návratu z Egypta v Nazaretu, v severní Galileji. Podle tradice byl Josef tesařem a pravděpodobně naučil mladého Ježíše svému řemeslu. Ježíšova kazatelská činnost zřejmě začala, když mu bylo asi 30 let a trvala asi tři roky. Ježíš putoval po různých částech Izraele a přitom učil a léčil nemocné. Vyučoval v synagógách i pod širým nebem. Soustředil kolem sebe mnoho mužů a žen, mezi nimiž bylo dvanáct mužů nazývaných učedníci. Ježíš se dostal do konfliktu s náboženskými autoritami v Jeruzalémě. Byl uvězněn, souzen, přikován hřeby ke kříži, ukřižován a zemřel. Podle křesťanského vyznání Ježíš vstal z mrtvých, setkal se se svými učedníky a jedl s nimi. Po několika týdnech byl vzat do nebe a zanechal příslib, že se vrátí až nastane konec světa. Křesťanství je náboženstvím spasení. Lidé se od Boha oddělili svou neposlušností – prvním projevem neuposlechnutí Božího příkazu v Ráji.38 Život, smrt a vzkříšení Ježíše obnovily původní jednotu a poskytly příležitost vstoupit do zvláštního vztahu s Bohem. Ježíš tedy obnovuje jednotu spojení mezi Bohem a lidskými bytostmi. Důležité místo zaujímá křesťanská Bible, která se vyvíjela min. 1500 let, než dosáhla své konečné podoby. Skládá se ze dvou částí: Starého a Nového zákona. Starý zákon byl napsán hebrejsky a aramejsky, Nový zákon řecky. Nový zákon byl pravděpodobně sepsán v období 48 – 95 let po Kr. Život Ježíše v něm popisují čtyři evangelia: Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo. Ta jsou uznanými (koncil v Kartágu v roce 397 po Kr.) záznamy o událostech v životě Ježíše, ale Ježíš žádné z nich nenapsal. Každé evangelium podává trochu odlišný pohled na průběh a popis Ježíšova života. Byla pravděpodobně napsána v období 30 až 70 let po Ježíšově smrti.
38
Srov. SZ Gen. 3,1-23.
– 37 –
Mezi křesťanské obřady patří dvě hlavní náboženské praktiky, které dodržuje většina křesťanů. Je to křest, jenž je obecně považován za způsob přijetí do křesťanské církve, a svaté přijímání (tzv. Večeře Páně), které je připomínkou poslední Ježíšovi večeře s jeho učedníky. Nejdůležitějšími křesťanskými svátky jsou Velikonoce, jejichž termín se odvíjí od měsíčních cyklů, čili každý rok se slaví v jiné datum. O Velikonocích se připomíná smrt a vzkříšení Ježíše. Křesťané se připravují na Velikonoce tím, že projdou obdobím pokory a odříkání. Toto období půstu trvá 40 dní. Půst je obecně důležitým aspektem v křesťanství. Mnozí křesťané se postí nejen před Velikonocemi, ale i v průběhu roku, pravidelně např. každý pátek, kdy pátek je dnem ukřižování Ježíše. Půst může být různého rozměru, zejména je spjat se stravovacími návyky, kdy si křesťan odřekne své oblíbené jídlo nebo celkově jí pouze chléb a pije jen vodu. Druhými nejvýznamnějšími svátky jsou Vánoce, které vycházejí ze slunečního kalendáře, mají tedy každoročně pevné datum, a připomínají narození Ježíše v Betlémě. Křesťané jsou dnes rozděleni ve třech nejrozšířenějších proudech: katolictví, pravoslaví a protestantství.
– 38 –
5.1. Potenciál pro charitativně diakonickou činnost Křesťanství je bezpochyby náboženstvím, které ve své vlastní podstatě obsahuje motiv pro poskytování charitativní a diakonické pomoci. I když je pro křesťana smyslem jeho lidského pozemského života směřování k vejití do Božího království – tedy naplnění, které je cílem křesťanského života, je také záměrem křesťana snaha o vytvoření a uchovávání dobrých životních podmínek i zde na zemi. Jak v oblastech šíření nauky víry, vzdělání, kultury, tak i oblastech pomoci chudým, utlačovaným, nemocným a jinak trpícím. Křesťanství nevymezuje za objekty své pomoci jen samo sebe (resp. své vyznavače), nýbrž se otevírá všem, bez rozdílu jiného náboženského vyznání, rasy, pohlaví či majetkového statutu. Církev také povolává ke spáse všechny lidi. Štěstí křesťana je spojeno i s tím, že i lidé kolem něj dosáhnou spásy, budou šťastni. Nejedná se jen o spásu něj samotného. Proto i církev volá všechny. Příkladem toho je podobenství O milosrdném Samaritánovi, které Ježíš vypráví svým učedníkům. Samaritán pomáhá cizinci, člověku, který není ze stejných poměrů, politické příslušnosti, atp. Přesto se k němu Samaritán sklání a uznává jeho lidskou důstojnost rovnou všech lidí, nerozlišuje.39 Tak i křesťané jsou povoláváni k tomu, aby při poskytování pomoci nerozlišovali, aby přistupovali ke všem trpícím bez preferencí či nadřazování určitých skupin. Podobný postoj rovněž potvrzuje „Deklarace o poměru katolické církve k nekřesťanským náboženstvím“, kde se katolická církev zamýšlí na tím, jaký je její vztah k nekřesťanským náboženstvím. V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje církev svou pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti. V Deklaraci stojí, že Katolická církev neodmítá nic, co je v jiných náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se církev dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, v co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista40 Zde lze spatřovat skutečně velký potenciál dialogu, spolupráce a vytváření společného prostoru pro poskytování
39
Srov. NZ, Lk. 10,25-37. Srov. Pavel VI. Deklarace O vztahu katolické církve k nekřesťanským náboženstvím, ze dne 28. října 1965.
40
– 39 –
pomoci všem potřebným a to, v rámci možností, i spolu s příslušníky z celého náboženského spektra. Dalším aspektem křesťanského pojetí utrpení je jeho zásadní neodmítání v situaci, kdy z hlediska lidského byly plně vyčerpány všechny možnosti a pro člověka není možné jej odvrátit, popřípadě zmírnit. Křesťan uznává, že Bůh ve své moudrosti má moc nade vším, i nad naším utrpením, které může nabýt mystického rozměru a plnit tak dle křesťanského učení tzv. tajemnou úlohu v trpícím, který, v interakci s Bohem, může být očištěn či dokonce proměněn. V Novém Zákoně Ježíš Kristus říká: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!“41
Utrpení má podle křesťanů tedy dvojí význam. Na jedné straně se má křesťan snažit o jeho mírnění či odstraňování – má pomáhat člověku v nouzi a následky nouze zmírňovat či odstraňovat. Na straně druhé, tam, kde člověk svou intervencí a potenciálem již nemá možnost utrpení odstranit (byť by opravdu chtěl, např. kdy u nevyléčitelně nemocného lékařská věda nemá prostředky na vyléčení), je podle křesťanské víry třeba přenechat situaci v modlitbě Boží vůli a stále vyvíjet úsilí vedoucí ke zlepšení situace. Křesťané mají naději a víru v to, že utrpení člověka – ať jakkoliv velké a neodvratitelné, tak nemůže vzít naději ve věčný život. Cílem života člověka na této zemi není dosáhnout plnosti všeho zde, prožít ideální a bezbolestný život v hojnosti a pak odejít. Skutečným cílem křesťana je taková proměna lidského srdce, aby mohl člověk po smrti vejít do Božího věčného království – tam je plnost všeho a také naplnění všech lidských tužeb po štěstí. Je ovšem důležité být na této zemi plně zodpovědný za své činy a být si vědom všeho konání. Utrpení se pojí s láskou. Solidarita a soucit s trpícími má vzbuzovat lásku a milosrdenství. Má inspirovat k pomoci, tak jako Ježíš Kristus svým příkladem, svými skutky, kdy uzdravoval a pomáhal, nám dal příklad jak máme k utrpení přistupovat. Nejjasnějším příkladem pro křesťany je Bůh Otec, který tak miloval svět, že dal za oběť svého milovaného Syna, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.42
41 42
Viz. NZ, Mk 8,34. Srov. NZ Jan 3,16.
– 40 –
O poslání křesťanství ke konání dobra a pomoci bližním se rovněž zmiňuje ve své encyklice Deus Caritas Est papež Benedikt XVI. V kapitole: Specifický profil charitativních aktivit církve uvádí: „Podle modelu, který nám nabízí podobenství o milosrdném Samaritánovi, křesťanská charita je nejprve odpovědí na to, co v určité konkrétní situaci představuje konkrétní potřebu: je nutno nasytit hladové, obléci nahé, je třeba pečovat o nemocné a usilovat o jejich uzdravení, je třeba navštěvovat vězněné a tak dále. Pokud se jedná o službu prokazovanou trpícím, je v první řadě třeba dbát na odbornou kompetenci“.43
Zde papež evidentně demonstruje poslání křesťanství k lásce k bližnímu a vybízí nás k následování příkladu milosrdného Samaritána ve vztahu k chudým, trpícím a potřebným lidem v našem okolí. Nad ochotou a vůlí poskytovat pomocnou službu trpícím, zdůrazňuje také odbornou stránku a kvalifikační předpoklady pro všechny, kteří se této pomoci chápou a chtějí ji vykonávat. Výrazným symbolem a skutečným příkladem poskytování pomoci bližním podle křesťanského příkladu, byla bezpochyby také matka Tereza. Obyčejná řádová sestra, která se dobrovolně vydává do Indie – do jedné z nejchudobnějších zemí, kde svorně sdílí chudý život s ostatními a pomáhá těm nejpotřebnějším. V Indii je tvrdost chudoby zmírňována silnými rodinnými svazky, náboženstvím a tradicí. A na to matka Tereza navazuje. V knize: Matka Tereza – Vyprávění o katolické misionářce mezi nejchudšími v Indii, je matka Tereza citována, kdy se následovně vyjadřuje k tématu křesťanské lásky: „Chudí musejí vědět, že je milujeme, že jsou vítáni. Oni sami nemají co dát, kromě lásky. Lidé dneška hladovějí po lásce, po chápající lásce, která je jedinou odpovědí na osamělost a hořkou chudobu. Chudí potřebují někoho, kdo jim rozumí, váží si jich“.44
Křesťanství je, ve srovnání s výše popsanými náboženstvími, svým učením, ale i praxí, náboženstvím solidarity, lásky a pokoje. A v současnosti je nejvýraznějším světovým náboženstvím vzhledem k tomu, v jakém rozsahu a v jaké formě nabízí svou pomoc chudým, nemocným a jinak potřebným.
43
Viz. Benedikt XVI., Encyklika Deus Caritas Est, ze dne 25. prosince 2005, 35; český překlad C. V. Pospíšil 2006, s 25 44 Viz. Doig, D. Matka Tereza - Vyprávění o katolické misionářce mezi nejchudšími v Indii. Praha: K. Dachovský, 1991. S. 86.
– 41 –
Závěr Společným jmenovatelem všech náboženství, které jsou výše popsány, je to, že se nějak liší a přesto mezi nimi mohou existovat určitá pojítka. Tyto konkrétní propojitosti a některé společné znaky podporující podobný pohled na utrpení a poskytování pomoci trpícím, je potřeba poznat a umět rozlišovat, chceme-li poskytovat pomoc ve spolupráci s příslušníky jiného náboženství. Psychika, motivy jednání, způsob prožívání určitých věcí a postoj k životu, mohou být tedy pro každého příslušníka dané náboženské skupiny odlišné. Proto, abychom mohli pomáhat v rámci spolupráce s jinými náboženstvími je žádoucí je dobře poznat a seznámit se s jejich motivy a inspirací k poskytování pomoci. Pokud bude sociální nebo humanitární pracovník chtít společně s příslušníky jiných náboženství poskytovat společnou pomoc, má možnost praktikovat pomoc nejen na území České republiky, ale vzhledem k současných možnostech může hledat profesní uplatnění i v zahraničí, kde jej může široké náboženské spektrum ještě v širším kontextu přivádět do konfrontace s jejich specifiky. Někdy se může jevit jako nesnadné najít si cestu k tomu, s kým máme anebo musíme po nějakou dobu spolupracovat. Kdo se má stát pro nás v poskytování pomoci naším partnerem. Obecně řečeno, určitá spolupráce je do jisté míry možná s každým příslušníkem z výše popsaných náboženství – nicméně záleží na individuální situaci, objektu poskytování pomoci, a v neposlední řadě také na charakteru člověka samotného, se kterým spolupracujeme. Z výše uvedeného vyplývá, že všechna náboženství skutečně nejsou v otázce pohledu na utrpení stejná – to by odporovalo historickým a fenomenologickým poznatkům a dále tomu, jak všechna náboženství chápou sama sebe. Rozmanitost a odlišnosti v různých náboženstvích jsou dány faktory původní kultury, jazyka, sociálních, ekonomických a politických poměrů. Tento souhrn příslušných specifik má být nápomocen těm, kteří chtějí nalézt cestu k dialogu k jinému náboženství za účelem pomáhat všem klientům.
– 42 –
Skutečně dialogický postoj mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími předpokládá na všech stranách toto zaměření pohledu: a) dané (své) náboženství vidí sama sebe vlastníma očima, b) vidí a dokáže vnímat sama sebe také pohledem jiných náboženství, c) může vidět a vnímat ostatní náboženství skrze jejich vlastní pohled, d) ostatní náboženství vnímá podle svého pohledu. Pokud bychom dokázali vést dialog na tak empatické úrovni, že bychom splňovaly všechny výše uvedené body, v mnohém by spolupráce byla skutečně reálná a mohla by mít požadované výsledky. Důležité ovšem je i to, že přese všechnu snahu pochopit a tolerovat „protějšek“, by měla všechna náboženství usilovat i o to, aby prožívala věrnost vlastnímu základnímu impulsu. Na výše popsaných světových náboženstvích lze nalézt a definovat to, kde všude spočívají styčné body pro spojení sociálně-charitativního úsilí ku prospěchu trpících lidí. Na druhé straně lze také usoudit, že křesťané svým postojem a motivací k pomoci trpícím, mohou příslušníky jiných velkých náboženských tradic lidstva přetížit nebo silně zasáhnout do jejich kultury a tím i narušit jejich integritu. Křesťanskou odlišnost od jiných náboženských kultur, vzhledem k projevům solidarity s chudými a trpícími, nelze násilně aplikovat a za každou cenu vždy stát o spolupráci či partnerství s jiným reprezentantem daného náboženství. Nelze také vnímat a jednoznačně odsuzovat postoje jiné kultury a paušalizovat tak chování určitého vzorku skupiny na učení celého náboženské směru. Je třeba budovat spolupráci spíše na osobní, individuální rovině, na základě vlastní osvědčené zkušenosti. Potenciál pro prostor, sloužící k tvorbě nadnárodních projektů napříč světovými náboženstvími je stále ve vývoji a je třeba jej nechat zrát a neukvapovat se. V mnohém efektivnější a mnohdy účelnější je se odevzdat Božímu Duchu, který přece vane, kudy chce, a který jediný je schopen zevnitř proměňovat celé kultury. V dnešním světě už nejsou náboženství jedinými určujícími pilíři morálky, smyslu a poznání. Západní kritika a postoj vůči náboženstvím vedla ve své nejintenzivnější době v podstatě k sesazení Boha a bohů a upřednostnila člověka jako hlavní objekt smyslu života. Také se často místo o náboženství hovoří o vědě, o psychoanalýze, o psychoterapii, politických ideálech, atp. Ano, mnohé z toho je užitečné a pro náboženství přínosné. Nicméně křesťanství a i jiná náboženství by neměla souhlasit s tím, pokud jsou tyto metody a praktiky idealizovány, autoritativně
– 43 –
či jinak nesvobodně prosazovány a tím se z nich činí náhražka za náboženství. Neměly by zastiňovat otázku po svobodě, spáse, lidské důstojnosti a spravedlnosti. V praxi se mohou sociálnímu či humanitárnímu pracovníku naskytnout také možnosti spolupráce se členy různých dalších (nově vzniklých) náboženských proudů, které ovšem nepatří do výše popsaných světových náboženských tradic. Zde je důležité mít na zřeteli směr, ze kterého se daná náboženská denominace vytvořila, kdy vznikla a kdo byl případným zakladatelem. To může být pomůckou pro zorientování se a může vést k alespoň obecné asociaci konkrétního náboženského směru s daným světovým náboženstvím. Následně je ovšem potřeba nastudovat patřičná specifika oné konkrétní denominace. Důležitým faktorem je i to, zdali je v náboženské skupině respektován a zachováván princip svobody anebo dochází k psychické manipulaci – to může mít úzkou souvislost na motivy pro poskytování pomoci. Zde může být možné riziko případného selhání či neúspěchu při snaze o společné poskytování pomoci.
– 44 –
Seznam použité literatury a internetových odkazů [1]
BARŠA, P., Západ a islamismus. Brno: CDK, 2001. 188 s. ISBN 80-85959-96-8
[2]
BENEDIKT XVI, Encyklika Deus Caritas Est, ze dne 25. prosince 2005, 35; český překlad C. V. Pospíšil 2006.
[3] DOIG, D., Matka Tereza – vyprávění o katolické misionářce mezi nejchudšími v Indii. Praha: Řád L.P., 1991. 95 s. [4] DOLEŽEL, J., Spravedlnost a služba. Olomouc: CARITAS-VOŠ sociální, 2006. S. 73-99. ISBN: 80-239-7697-4 [5]
ELIADE, M.; CULIANU, I., P., Slovník náboženství. Praha: Český spisovatel, a. s., 1993. 318 s. ISBN 80-202-0438-5
[6]
FILIPSKÝ, J., Encyklopedie indické mytologie. Praha: Libri, 1998. 225 s. ISBN: 80-85983-52-4
[7]
HINNELLS, J., The Penguin Dictionary of Religions. Middlesex, England: Penguin Books Ltd. 1997. 760 s. ISBN: 0-14-051261-6
[8]
IZEDBEGOVIČ, A., Islám mezi východem a západem. TWRA, 1997. 341 s. ISBN: 80-902419-0-5
[9]
KNIPE, M, D., Hinduismus – experimenty s posvátnem. Praha: prostor, 1997. 228 s. ISBN: 80-85190-57-5
[10] KROPÁČEK, L., Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 1993. 292 s. ISBN: 80-7021-125-3 [11] LESTER, C. R., Buddhismus – Cesta k osvícení. Praha: Prostor, 1997. 202 s. ISBN: 80-85190-53-2 [12] MÜLLER, Z., Islám – historie a současnost. Praha: NS Svoboda, 1997. 187 s. ISBN 80-205-0534-2 [12] PAVEL VI., Deklarace O vztahu katolické církve k nekřesťanským náboženstvím, ze dne 28. října 1965. [13] POMPEY, H., Solidarität in anderen Religionen – Ausgangspunkt für interreligiöse, caritative Kooperation. In DEUTSCHER CARITASVERBAND, Caritas 2000. Freiburg, 1999, s. 25-40. ISSN 0069-0570 [14] POMPEY, H. Diakonie im interreligiösen und interkulturellen Dialog. In Ruddat, G. Schäfer, G. Diakonisches Kompendium. Göttingen: VandenhoeckRuprecht, 2005, s. 158-186. ISBN 3-525-62379-8.
– 45 –
[15] PRABHUPÁDA, S. B. Č. A., Šrí Íšópanišad. The Bhaktivedanta Book Trust, 1992. 95 s. ISBN: 91-7149-033-7 [16] Předsednictvo Česká národní rady. Listina základních práv a svobod. Ostrava-Hrabůvka: Sagit, 2003. 192 s. ISBN: 80-7208-371-6 [17] RUNES, D., Slovník Judaismu. Bratislava: Danubiaprint, š. p., 1992. 182 s. ISBN: 80-218-0113-1 [18] SCHUBERT, K., Dějiny Židů, Praha: NS Svoboda, 2003. 132 s. ISBN: 80-205-1036-2 [19] TAUER, F., Svět islámu – dějiny a kultura, Praha: Vyšehrad, 2006. 448 s. ISBN: 80-7021-828-2 [20] WALDENFELS, H., Světová náboženství. Praha: Zvon, 1992. 63 s. ISBN 80-7113-062-1 [21] WALDENSELS, H., Lexikon náboženství. Praha: Victoria Publishing, a. s., 1994. 640 s. ISBN: 80-85605-51-1 [22] WIESEL, E., Talmud – portréty a legendy. Praha: Sefer, 1993. 297 s. ISBN: 80-900895-5-0
– 46 –
[1] Internet – http://www.asiasource.org [2] Internet – http://www.bdc.cz [3] Internet – http://www.duchovno.doktorka.cz [3] Internet – http://www.eumap.org [4] Internet – http://www.jewishencyclopedia.com [5] Internet – http://www.jewishmuseum.cz [6] Internet – http://nadace–adra.cz/publikace.php [7] Internet – http://studie.soc.cas.cz [8] Internet – http://www.worthynews.com
– 47 –
Resumé The world religions have been always fascinating phenomena from many different aspects. People expect from different religions answers to the questions concerning the human existence. They are asking: What is actually a human being? What is the sense of our life? What is good and what is wrong (sin)? Why people have to suffer and have to be dealing with the pain in this world? In terms to reveal some of these questions people tend to incline, choose, or practice some religion and they try somehow to live it. In some ways they are getting the answer to their initial questions. This work describes the following world religions: Islam, Jewish religion, Buddhism, Hinduism and Christianity. It is obvious that not all the teachings and attitudes across all these religions are the same. They may differ in many aspects. Especially what concerns the suffering and its meaning for a human being. This work should bring the answers for questions such as: Are religions able to find to some extend some common ways how to approach each other? Can they come closer to each other in terms to cooperate in the social field? What could be the limits and why some religion cannot cooperate with another religion? There certainly exists the across-religious dialogue. To a specific volume, religions can cooperate with each other and together they can be bringing help there where needed. But this might have its limitations and obstacles. It also depends on the kind of work they are doing together. This work points out the major limitations and shows how important it is to know the religions from the aspect of their capacity to help. It also describes the importance of knowing their history, development and the now-day status. It is important to know what motivates them for helping the others and whether at all they are really motivated. Even if the religions are not the same and differ in many ways, it is a very deserving step to communicate, associate, have common plans and projects and even to establish a permanent platform for cooperation when helping to those who are in need. When the cultural, political and traditional differences can go back and the real love and willingness to help my brother / sister comes in front – then there is a huge potential in the approach to the people in need.
– 48 –
If this is just a wish or something reachable – this is up to all of us, who are small (but important) pieces of the vast complex of religions composed of every single of us. We all are the members of different religions and we can contribute to the common project of solidarity with those who suffer. May each of us be blessed on our way.
