VŠEO BECN Ý Ú VO D
Zakladatel psychoanalýzy, vídeňský profesor medicíny Sigmund Freud (1856–1939), uveřejnil v roce 1899 své dílo o výkladu snů, kterým dokázal, že kdysi tak opovrhované vykládání snů má vědecké opodstatnění. Brzy následovala celá řada prací, které se více nebo méně analýzou snů a fyziologickými pochody při snění zabývaly. V rámci některých jednotlivých výzkumů na toto téma bylo sice shromážděno určité množství symbolů a jejich význam byl objasněn, přece však až dodnes chyběla obsáhlá příručka snových symbolů od A do Z. V průběhu mé mnohaleté praxe vznikal při současném porovnávání nejdůležitější literatury tento lexikon, který může být nyní předán veřejnosti. Abych čtenáře uvedl do světa snů a jejich mluvy a aby lépe pochopil výklad snové symboliky, chci v této knize uvést několik poznámek zásadního významu. „Sen“ znamená ve svém původním vyabstrahovaném významu vlastně „přelud“ – ale raději rychle předběhneme: sny nejsou vždy jen něco bezvýznamného. Sny jsou duševním pochodem za polospánku, který může mít zároveň jak charakter skutečnosti, tak může být formován přemírou fantazie. V tíživých snech nás někdy trýzní děsivé obličeje, které mohou chvílemi zaměstnávat dokonce naše bdící vědomí. Sny mají těsné sepětí s jednáním a myšlením člověka. To poznaly již přírodní národy, které snům připisovaly jasnovidné a věštecké síly. Literatura, hudba a výtvarné umění jsou od samých počátků umění prostředníkem vyjádření i těch tváří, se kterými se umělec ve snu konfrontuje. Není tedy divu, že se již velmi dávno formovaly snahy o výklad snů, který v sobě zahrnuje magické, náboženské a psychologické představy z nejstarších dob. Antické snáře jsou pro nás dnes důležitými duchovědnými prameny. Vykládání snů se již u klasických antických národů vyvinulo ve 11
vysoké umění a vyvíjelo se i dále, až do našeho novověku. Osvícenství je ale potom odsoudilo do oblasti pověr, ze které je vysvobodil až Freud, když je vědecky zdůvodnil a starému pojetí dal novou platnost. Jako lékař totiž poznal, že sny mají životně důležitou funkci, protože zrcadlí lidské nitro a dá se podle nich zpětně usuzovat na duševní a zdravotní stav člověka. Díky němu a jeho vědecky zdůvodněným teoriím se psychologické bádání mohlo ubírat po nových cestách a zabývat se fenomény a výkladem snění. Byly zde snahy klasifikovat sen jako výsledek fyziologického podráždění či pozůstatků představ a vzpomínek duševního prožívání za dne; někteří si představovali, že obsah snu vznikl na základě potlačených přání, která se potom ve snu objevují skryta v symbolech; vyhodnocovaly se exaktní psychologické a lékařské studie o formách projevu nevědomí a symbolická řeč snů se dávala do vztahu s jinou symbolikou v duševním životě, umění a náboženství různých národů. Vedle mnoha individuálních jazyků různých národů existuje univerzální řeč snů. Sny primitivních národů, velkých starých kulturních národů, Egyp\anů, Řeků a Římanů jsou stejné jako sny dnešních obyvatel Tokia a Moskvy, Londýna a New Yorku, Kapského Města a Hamburgu – řeč snů zůstává po staletí a tisíciletí stejná. Symbolická řeč snu je zaznamenána v zakódovaných tajných znacích a musí být dešifrována, abychom mohli přečíst její smysl a význam. Vnitřní prožitky se ve snu promítají obrazně, přičemž snící děj vidí a sám ho prožívá a přitom se o sobě nebo o druhých dozvídá více než za bdění. Snícího můžeme srovnat s básníkem; nebo\ jako on, tak i snící nachází vyšší řeč, pomocí níž dovede vyjádřit své zážitky a duševní stavy. Spící člověk koná ve snu tvůrčí činnost a podává při ní často „větší“ tvůrčí výkon, než dokáže v bdělém stavu. Protože ale většina snů nezapadá do našeho bdělého stavu, zapomínáme je, to znamená, že se snažíme je potlačit. Sen je ale pro nás sdělením, kterému většinou nechceme nebo nedokážeme porozumět. „Nevyložený sen je jako nevyložený dopis,“ říká se v talmudu. Ale řeč snů a jejich symbolika zůstává u všech národů všech dob nezměněná a je univerzálním jazykem, který může být a také již byl dešifrován – výzkumem snů. Protikladem spánku je bdění. Bdící člověk pracuje, snaží se 12
a brání se, musí bojovat o své přežití a je vystaven politickému, společenskému a sociálnímu tlaku. Věří, že se musí chovat „rozumně“, tak rozumně jako druzí a tak, jak se to od něho očekává. Cítí se š\astný nebo smutný, protože věří, že je š\astný nebo smutný. Nemyslí absurdně, jako to může dělat ve snu, protože co se nesmí, to nemůže být. Proto i snící člověk podléhá klamu. Ve snu zažívá všechno to, co jako bdící nesmí dělat – nebo spíše si myslí, že se to nesmí. Ve snu se osvobozujeme ode všech zevních zábran. Nemusíme se přizpůsobovat ani bránit. Myšlení a cítění dosahují ve snu nejvyšší subjektivity, protože snící sní uvolněně a podvědomí se dere na povrch. Ve snu se člověk opět stává přírodní bytostí a navrací se ke svým počátkům. Ale ne vždy jsou sny příjemnými prožitky, které zprostředkují zábavu nebo v nichž se problémy samy od sebe řeší; nebo\ sny mohou být i nepohodlné – tak nepohodlné jako pravda. V mnohých snech se ukrývá nesplněné přání. Vznikly na základě naléhavých přání, přičemž pamě\ je zde schopna nesmírného výkonu. Často nám sny připadají zmatené, protože nejsme schopni rozlišit a vybudovat si v nich systém souvztažností a orientovat se v něm. Přitom nechceme vidět a uznat, že skutečností bdělého prožívání můžeme být klamáni, protože ji považujeme za „pravdivější“ než nepřibarvenou skutečnost snu. Tento poznatek má bezpochyby nesmírný význam, nebo\ otřásá všemi našimi zdánlivě tak pevně zakotvenými měřítky. Řecký filozof Platón (4. století před Kristem) řekl: „Ctnostný člověk sní o tom, co zlý koná.“ Jak ještě uvidíme, existují krátké i delší sny. Dějové sny mohou probíhat i celé minuty. Rychlý sled obrazů jakožto reakce na nějaké zevní rušení, jako odpově_ na nějaký zvuk, jako následek sklouznutí pokrývky, jako reakce na klepání na dveře, \ukání na okno – to všechno se může odehrát během několika sekund, protože projekční materiál je přece v našem mozku. Mozek ví již dopředu, jak chce a také musí reagovat na ten či onen podnět, podle toho, v jakém rozpoložení spící je. Vždy\ přece i ve filmu zhlédneme za třicet či čtyřicet minut děj, který zahrnuje větší časový úsek. Oproti těmto povrchním snům mohou hlubinné sny, tzv. důležité, probíhat relativně dlouho. Znázorňují opravdové duševní prožitky. Čas a prostor mají přitom malou platnost, stejně jako gravitace a vztahy mezi atomy ve hmotě. Ve snu je člověk schopen odložit 13
všechny tyto platné zákony stranou a překonat všechno, co by za bdělého stavu bylo nemožné. Nejjednodušší podněty, které na nás ve snu útočí, jsou ty, které oslovují našich pět smyslů: zrak, sluch, chu\, čich a hmat. Sotva bychom mohli hovořit o hlubokém duševním prožitku, když spáč, který má být probuzen zaklepáním na dveře, nechce být probuzen, protože se mu zdá, že přihlíží ohňostroji a baví ho pozorovat vybuchující světelné koule. Přestane-li \ukání na dveře, dokáže snový obraz ohňostroje zastínit pobídku: „Nyní se musíš probudit ze svých snů a vstát!“ a všechno je v pořádku. Samozřejmě, že není všechno v pořádku, nebo\ snící zůstane ležet v posteli a zaspí. Ale sen splnil svou funkci i bez hlubšího duševního prožitku a zachránil spánek. Pokud spící prožívá \ukání na dveře ve snu jako detonaci, mohou paprsky světla právě probuzeného dne, které na spícího oknem dopadají, vyvolat obraz krásného ohňostroje. Světelné paprsky způsobily i přes víčka spícího podráždění sítnice. Nebo\ co platí pro sluch, to dokáže náš mozek i ve vztahu k centru spánkové regulace, když k nám přijde podráždění prostřednictvím jiných smyslů. Tak např. vyvolá příjemně podrážděný čich spícího jako reakci sny o krásných kyticích. K tomu se dá použít např. parfém, který podržíme spícímu u nosu a který tuto reakci podnítí. Nepříjemné zápachy mohou zase stejně tak způsobit odporné podněty, které pak působí na naši chu\, a tím vyvolají ve snu prudké reakce, které ovšem vedou rychleji k probuzení než podněty příjemné. Noha, která vyčuhuje zpod peřiny a chladne, působí, že se snící ocitá v zimní krajině nebo ho nutí pochodovat bez bot zasněženou plání. Padající pokrývka může být vnímána jako řítící se lavina nebo sklouznutí z horského srázu. Padající paže zase jako pád celého těla. Přeplněný žaludek působí děsivé sny. Již starověcí řečtí lékaři poznali, že první symptomy tělesného onemocnění může dotyčný vnímat ve snu ještě dříve, než se objeví zevní příznaky nemoci. Každý, kdo již jednou prodělal vážné onemocnění, kdo již ležel ve vysoké horečce a prožíval děj děsivých snů, ví, že u nemocného organizmu jsou snové obrazy jiné než u zdravého. To vyplývá již ze změn teploty krve a jejího složení. Mučivé tváře v horečnatých nemocech jsou důkazem pochodů při narušené tělesné rovnováze, nenormálním krevním tla-
14
ku, přehřátí nebo podchlazení. Tyto okolnosti mají samozřejmě dopad na mozkovou činnost a její projevy ve spánku. Lékaři, především neurologové, po celá desetiletí postupně sestavovali seznam takzvaných snových symbolů, které se stále znovu potvrzují a na jejichž základě je možné vyvodit určité závěry. Také tyto symboly jsou uvedeny v lexikografické části. Z velkého počtu snů stojí jen některé za to, abychom se jimi podrobněji zabývali, nebo\ ne všechny mají hlubší smysl, jak jsme
Snové zobrazení podle Salvadora Dalího Svérázný malíř Salvador Dalí namaloval „Zrození tekutých přání“ ve svém surrealistickém znázornění takovým způsobem, jakým se toto zmatené embryonální téma v jeho snech vyskytovalo.
15
již výše uvedli. Příčinu snů, které nejsou vyvolány ani vnitřními, ani zevními podněty, musíme hledat v oblasti duševní, v podvědomí. Jdeme-li k podstatě věci, poznáme, že u těchto snů se často nejedná o nic jiného než o náhradní projev citového života. Člověk se pokouší zorientovat se ve směsici snových prožitků, která ho mate, a velmi často se mýlí, protože uvažuje, že by tomu tak mohlo být ve skutečnosti. Z druhé strany ale ignoruje důležitá „sdělení“, která se právě vynořila z podvědomí, a odvrhne je jako nepravdivá. Proto má tento lexikon snů sloužit také k rozlišování důležitých snů od nedůležitých. Takzvané prorocké neboli pravdivé sny jsou pozoruhodným fenoménem a zaujímají proto zvláštní postavení ve výzkumu snů. Spící v nich prožívá budoucí věci, které se později skutečně stanou nebo které probíhají právě v tu dobu, kdy se mu o nich zdálo. Tímto bezpochyby zajímavým tématem, které stojí již na hranicích vědy, se dnes zabývá parapsychologie. Mnohé z těchto jasnovidných snů byly zkoumány, v některých případech mohla být jednoznačně dokázána jejich pravost a pravdivost. Bádání v oblasti snů dále dokázalo, že i traumata z raného dětství (duševní šoky) se mohou vyskytovat ve snech později v dospělém věku, to znamená, že se vynořují z podvědomí, aniž by si snící vědomě vzpomínal na původní šok. Takové trauma mohlo vzniknout tak, že duševní rovnováha kojence nebo batolete byla narušena působením zevních podnětů a nemilých pocitů. Následkem potom bývá nahromadění afektů. Neodstraní-li se taková porucha včas, může vést k trvalému poškození. Děs, strach a odmítání se mohou vyvinout v životní katastrofy neurotického původu. Psychoterapeutická praxe může dokonce dosvědčit, že některé úzkostné sny dospělých mají svůj původ v porodním traumatu, „spícím“ v podvědomí. Tento druh porodních neuróz se vyskytuje poměrně často. V některých případech úzkostných snů s pocity dušení nebo strachu z určitého místa se dalo usuzovat na těžké porody. Ale i takzvaná mikrotraumata, která působila na dítě po delší dobu, se mohou u dospělých v pozdějších letech odrážet ve snech. Jedna dvaadvacetiletá studentka například vyprávěla jeden sen, který si nedokázala vysvětlit. Něco se pohybovalo ve velkých kruzích, ty se neustále zmenšovaly a pohyb se přitom zrychloval, až nakonec na ni něco s šumivým hlukem dopadlo a velmi ji vystrašilo. Byli dotazováni její rodiče a vyšlo najevo, že otec, aby 16
upoutal pozornost dítěte, dělal jí jako několikadennímu kojenci před očima nejprve větší, potom stále se zmenšující kruhy. Tyto pohyby ukončil tím, že kojence za doprovodu šumivého zvuku najednou pošimral pod bradou, přičemž sebou dítě vždy polekaně trhlo. Studentka si na to přirozeně nemohla již vzpomenout. Na trauma z raného dětství zapomněla, ale to později proniklo z podvědomí do snu dvaadvacetileté dívky jako jeho prapříčina. Extrémně neš\astně prožívané první týdny života a stále se opakující vzpomínky na traumatické zážitky tohoto období, prožitého bez mateřské péče a lásky, mívají později za následek jevy jako děs, úlek, tělesné počitky, strach ze tmy a pocit, že není možné pozvednout hlavu. Takové druhy strachu zesilují vždy při setmění, únavě a snížené kontrole vědomí v noci. Výzkumy z poslední doby dokazují, že děti sní jinak než dospělí a že i nenarození již v těle matky sní, přičemž převládá názor, že nenarozenému dítěti se zdá stejný nebo podobný sen jako jeho matce. Na tuto souběžnost usuzujeme podle stejnorodosti až identity mimovolných očních pohybů – kterými se budu později podrobněji zabývat – a podle srdečního rytmu, kterým nenarozené dítě reaguje na snové prožitky právě tak živě jako srdce a krevní oběh matky např. v úzkostném snu. Kromě toho se zdá, že rozhodující vliv na neobyčejné utváření dětských snů má brzlík, který leží na střední linii těla za prsní kostí, v průběhu růstu a dospívání se zmenšuje, až u zralého člověka zcela zakrní. U spících kojenců můžeme pozorovat výrazné reakce jako úsměv nebo zavrnění, které většinou vedou k probuzení. Děti sní více a intenzivněji než dospělí, novorozenci více než malé děti; nebo\ zatímco novorozeňata mohou prodlévat ve snovém spánku až devět hodin, sní dospělí v průběhu čtyřiadvaceti hodin nanejvýš jednu nebo dvě hodiny. Protože ale kojenec ještě neměl žádné „zážitky“, musí být také jeho sny a snové obrazy zákonitě jiné, než sny vyrůstajícího dítěte nebo dokonce dospělého člověka. Skutečnost, že kojenec sní, může být dokázána pomocí vědecké techniky. Nevíme ovšem, co se mu zdá, protože nás o tom nemůže informovat. Podle pojetí některých známých vědců představuje sen malého človíčka relikty z dřívějších vývojových stupňů duševního života lidského rodu. Snad právě zde můžeme hledat klíč k fenoménu reinkarnace, tedy znovuzrození. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit, že děti 17
tvrdí, že již jednou žily? Je až podivuhodné, kolik osob mělo pocit, že na místě, které zcela náhodou navštívily nebo které předtím vůbec neznaly, už určitě jednou byly. Přitom si dobře „vzpomínají“ na podrobnosti, které jim při návštěvě ani hned nepadly do očí a které našly až po delším a intenzivnějším hledání. Podobně je tomu u předmětů a určitých událostí, o kterých pokusné osoby tvrdí, že je již jednou viděly nebo příp. prožily. V poslední době uveřejnil americký vědec, profesor Ian Stevenson, výsledky výzkumů, které vzbudily rozruch. Sebral celkem šest set důkazných zpráv o reinkarnaci z celého světa, mezi jinými z Ceylonu, Brazílie, Libanonu a dokonce z Aljašky. Pozoruhodné přitom je, že téměř žádné reinkarnační sny se již neobjevují po devátém roce života. Americký parapsycholog Gerald Glaskin úspěšně používá metodu, pomocí níž může každý člověk sám podnítit sny, které mohou znázorňovat vzpomínky na minulé bytí. Původně pochází toto vědomé navozování vzpomínkových snů od Jacqueline Parkhurstové, britské parapsycholožky žijící v Austrálii. Metoda spočívá v jednoduché masáži, kterou provádí dva pomocníci, a v duchovním cvičení. Když Glaskin tuto instruktáž četl, byl nejdřív velmi skeptický. Potom se prý ale na základě vlastního experimentu poznal jako člen jedné staroegyptské civilizace, která mu doposud nebyla vůbec známa. Později listoval v jednom díle o historii staroegyptské architektury a objevil v něm kresby staveb, které odpovídaly těm, jež viděl v onom „jiném“ životě, kde prodléval ve „stavu rozšířeného vědomí“. Při objasňování techniky J. Parkhurstové se dle Glaskina prožívá „sen při plném vědomí“. Sen probíhá jako film, přičemž snící je ovšem zároveň promítačem i divákem. Výsledkem je potom podívaná ve třech dimenzích se sebou samým v hlavní roli. Při takovém pokusu by měla dotyčná osoba ležet natažená na zádech, bez bot, s polštářem pod hlavou. Jeden z pomocníků tře její kotníky, zatímco druhý razantně masíruje „zónu třetího oka“ uprostřed čela. Tato masáž se provádí okrajem ohnuté ruky tak dlouho, až „hlava pořádně hučí“. Po chvíli uvolnění se započne s duchovními cvičeními, aby bylo dosaženo rozšíření vědomí za běžnou hranici. Odborní lékaři vyjádřili své rozpaky a doporučili, aby takové pokusy neprováděly osoby nervózní nebo labilní. Kdyby vize, kte18
rých bylo dosaženo za pomoci masáží a duchovních cvičení, příliš zesílily, bylo by v každém případě nutné experiment přerušit. Malé děti sní často živěji, než to dovedou dospělí. Takové těžké dětské sny odhalují nejenom konflikty dětské duše, nýbrž jsou v mnoha případech důležitým psychologickým předznamenáním. Moderní výzkum vyvinul metody, na jejichž základě můžeme usuzovat, že děti, ty nejmenší děti a také zvířata, mají logické prožitky ve snu a procházejí všemi výšinami radosti i všemi propastmi strachu. Jak jsem se již zmínil, snové obrazy se stále znovu opakují. Od nejzazších dob prožívají lidé po celé generace ve snech tytéž obrazy. I kdybychom dětem nikdy nevyprávěli pohádky, ve kterých se vyskytují draci, příšery nebo bájné kraje, mohlo by se jim o nich přece zdát, ale takové sny se pak již nikdy více nevynořují. Malé děti ve věku od tří do pěti let bývají ve snu obzvláš\ často napadány nebo pronásledovány divokými zvířaty. Často jsou to lvi, tygři, krokodýli, draci, mnohdy i psi. Děti mají strach z napadení nebo zranění. Přitom je ale zvíře ve snu většinou jen symbolem velkého a všemocného – většinou trestajícího a křičícího – vychovatele, kterého se dítě bojí. Zvířata mohou mít mužské nebo ženské znaky. Čarodějnice jsou každopádně ženským symbolem. Jestliže se nám podaří tohle rozlišit, můžeme soudit, zda je obávaná osoba muž nebo žena. Dítě prochází různými vývojovými údobími, ve kterých dospívá ke stále větší samostatnosti. Z ochranné fáze nejmenšího a malého dítěte přechází brzy do období vzdoru, kdy se pokouší stále více nalézat a prosazovat své vlastní já. Jestliže se mu v těchto pokusech zabrání, nevyhnutelně se dostaví úzkostné sny. Kdyby se brzdil jeho vývojový pokrok, zůstalo by dítě navždy bojácné a plaché a úzkostné sny by mohly brzy přerůst v chronickou chorobu, doprovázenou zevní nervozitou. Strach pěti- až sedmiletých dětí je navíc formován obavou, že by jim mohlo být něco uříznuto. Tyto sny o pořezání se pak odráží v bdělé skutečnosti tak, že děti se všemožně brání stříhání vlasů a nehtů na rukou i na nohou. Je to fáze nevědomé sexuality a ohrožení úlohy pohlaví. Obava z kastrace nastupuje téměř u všech normálně vyvinutých chlapců, kteří se tak pokoušejí odvrhnout své erotické sklony. Ale i děvčata tohoto věku mají sny o pořezá-
19
Snový prožitek dítěte Jedno dítě znázornilo touto formou sen, který se mu stále opakoval, že totiž musí jíst určitou plodinu (červenou řepu), kterou nemělo rádo. Toto nucení se pro dítě stalo utkvělou myšlenkou (fixní ideou), která se primitivním způsobem promítla do snového obrazu.
ní. Jedné šestileté dívence se zdálo o králi, který se proměnil v botu, poté co mu zlá čarodějnice ustříhla vousy. Vousy a bota v dětském snu jsou symboly mužských a ženských pohlavních znaků. Na tuto skutečnost poukazoval již Sigmund Freud. V úzkostných snech sedmi- až desetiletých dětí se usměrnění pudových sil stává často nezvládnutelným problémem. To se potom projevuje ve snech, ve kterých dítě jede na mopedu, skútru, kole nebo v autě, najednou zmizí řídítka nebo volant a dítě se bezmocně řítí vstříc nějaké propasti. Později to potom bývají sny o létání a pádech, ke kterým se ještě vrátím. Takzvané sny podněcující se hojně zdají dětem ve věku mezi třinácti a šestnácti lety. Rozumíme jimi sny, které po probuzení nutí dotyčnou osobu k určitému chování, vyvolají či vynutí si určitou situaci. Vzápětí po probuzení ze snu se osoba chová velmi 20
