Úmysly m odliteb Rytířstva Neposkvrněné v roce 1995 Březen -P á n s Tebou -A b ych o m s jasným a radostným vědom ím , že jsm e Božím chrám em , po svěco vali všech no stvoření.
Duben - P ože hn an á Tys m ezi žen am i - Aby lidé při pohledu na naše skutky velebili Boha. Ú kon o d e v zd á n í se N ep o sk vrn ěn é N eposkvrněná, Královno nebe a země, Útočiště hříšníků a naše nejlaskavějšl Matko, Tobě svěřil Bůh celý řád m ilosrdenství. Já,., nehodný hříšník, padám k Tvým nohám a pokorně prosím, abys mě celého a úplně přijala za svou vě c a vlastnictví a udělala se mnou, se všemi schopnostm i mé duše a m ého těla i s celým mým životem , sm rtí a věčností, cokoliv se Ti zalíbí. C hceš-li, použij také mne celého bez jakékoliv výhrady k uskutečnění toho, co bylo o Tobě řečeno: „O na potře tvou hlavu" a též: „Ty sama jsi na celém světě vyhladila všechny bludy", abych se stal v Tvých neposkvrněných a nejlaskavějších rukou užitečným nástrojem k probuzení a největšímu vzrůstu Tvé slávy v tolika zbloudilých a lhostejných duších a tím to způsobem přispěl k co největšímu rozšíření blaženého království N ejsvětějšího Srdce Ježíšova. N eboť kam Ty vejdeš, tam vyprosíš m ilost obrácení a posvěcení, vždyť Tvým a rukam a stékají na nás všechny milosti z nejsladšího Srdce Ježíšova. - Dovol mi, abych Tě chválil, přesvatá Panno. - Dej mi m oc zvítězit nad Tvým i nepřáteli. Ó, Maria, bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme, i za všechny, kdo se k Tobě neutíkají, a zvláště za nepřátele církve svaté a za ty, kdo jsou Ti svěřeni.
Mílí čtenáři a příznivci časopisu Immaculata, děkujeme Vám za Vaše četná vánoční a novoroční přání, která jste nám do redakce poslali. Jsme rádi, že na nás pamatujete, přestože máte určitě mnoho vlastních starostí. Děkujeme Vám za finanční dary, které nám posíláte, abychom i v tomto roce mohli vydávat tento mariánský časopis. Taktéž jsme Vám vděční za Vaše dopisy, které napomáhají vytvářet mezi námi v redakci a Vámi bližší vztahy. Z dopisů se dovídáme, co všechno Vás trápí, ale také jak s pomocí Boží a N e poskvrněn é překonáváte ve svém životě překážky. T akové dopisy jsou povzbuzením pro nás, protože si uvědomujeme, že Neposkvrněná stále mocně působí. Dávají nám také jistotu, že to, co Vám píšeme o Neposkvrněné, není nějakým prázdným filozofováním, ale skutečností, kterou může zakoušet každý, kdo se Jí zasvětí. Jsme proto rádi, že stále roste počet těch, kteří se odevzdávají Neposkvrněné do jejích rukou. Je to důležitý předpoklad, aby Ona mohla nakonec zvítězit nad mocnostmi pekelnými, jak to předpověděla v roce 1917 ve Fatimě. K tomuto jejímu vítězství také velmi napomáhají ti, kteří slaví první pátky a soboty v měsíci k usmíření Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného srdce Panny Marie za urážky a hříchy lidstva, jak to doporučuje Fatimské hnutí. Mocnou zbraní v tomto duchovním boji je i nadále modlitba, pokání a půst, k čemu nás také Neposkvrněná stále vybízí. Kdo takto naplňuje vůli Neposkvrněné, která se vždy shoduje s vůli jejího Syna Ježíše Krista, nemusí mít v těchto těžkých dobách obavy o zítřek, protože Neposkvrněná se o něho postará. Je přece tou naší nejlepší Maminkou, která své děti nikdy neopustí, aby nezbloudily z cesty, jež vede do království jejího milovaného Syna. Redakce Na přední straně obálky je milostný obraz Panny Marie z Králík. Je to kopie obrazu Panny Marie Sněžné z Říma. Na zadní straně obálky je kostel Nanebevzetí Panny Marie na Hoře Matky Boží u Králík
"M
lá t ič c e
Oružím 7~ína.tiS/ío dův-irné siou-iôĹo d tfu ž im
T i o-
dojeti'dltÍKné o íjeti
dlužím Tinejedm za tiku. o-eíeínoa za. s id u . v- siaíostizapo&iadu- ov-átosti d tfu ž w
TiM atiato dův-lrná stfoo-ičío nauč mne trpitipřinášet oběti
p ro
7 ~ e íe w - im ir á d d e j- m t‘f e n
neckám sepošlapat
pediné Srdce tt-ždcpnev-inne
w
s m
m
m
D ru hého dne vězň ové ze všech bloků stáli seřazeni na čtyřhranném prostranství. Při apelu Fritsch oznám il, že up rchlík nebyl dosud chycen. Dal tedy rozkaz, že všechn y oddíly, m im o blok č. 14, m ohou odejit. A tak, zatím co se ostatní bloky v doprovodu dozorců ubíraly dokončit žňové práce mezi nehostinným i močály, lidé ze 14. bloku se připravovali na mim ořádný trest, ještě těžší, než ten společný ze v čerejšího večera. O bklíčeni sku pin ou esesáků v kovových helm ách a s n a m ířeným i s tro jn ím i p u škam i, po dvyživeni už od několika m ěsíců, od rána předešlého dne bez jídla, byli znovu přinuceni do „pozoru“ pod červencovým sluncem, které od hodiny k hodině stále nelítostněji pálilo. Nikdo jim nesm ěl podat kapku vody. Každou půlhodinu nějaký strážný G estapa zašel do řad oddílu a nam átkou vylil svůj vztek jedn ou na toh o, po druhé na on oho a divoce ho zm látil p ažbo u pušky. Z e vše c h stran hlavně pušek kontrolovaly každou reakci, přip raveny vych rlit déšť olova za seb e m e n š í pokus o vzpouru. H odiny m íjely pom alu, ja k o by každá byla několik století. Slunce pálilo do lebek, nakrátko ostříhaných, žízeň s vírala v yp ra h lá ústa, s va ly se kře č o v itě stah ovaly. N ěkdo už se svalil na zem v m dlobách. K dyž nepřišel k sobě ranam i kopanců, vytáhli ho ven za nohy a hodili ho do kouta prostranství. A ja k ubíhaly hodiny, ti, co takto om dleli, byli naházeni jeden na druhého na jednu velkou hrom adu. Těm , co úpal vydrželi, strašně naběhla tvář, začala se jim točit hlava a dělaly se jim m žitky před očima. K on e č n ě v 15 ho din pů lh o d in o v á přestávka pro
rn m
m
n
opožděný oběd. R afinovaně to povolil „Psí č u m ák “ , aby každý vydržel do večera, až začn e op ravdové m u č ed n i ctví pro deset, které si sám vybere. A hned po obědě tito nešťastníci byli znovu zahnáni do pozoru a přin ucen i zů s ta t tak až do západu slunce. H rom ada om dlených každou hodinou vzrůstala. V 18 hodin ostatní bloky se vrátily do tábora ja k o každodenně železnou bránou, která s cynickou jízlivostí je zdravila velkým i písm eny: „A rbeit m acht fre i“ (Práce o s v o b o zu je ). J a k o v ž d y se s e řa d ili na p ro s tra n s tv í k obvyklém u apelu. L a g e rfiih re r Fritsch v yslechl hláš e n í po dřízených a pak zam ířil k bloku č. 14. Dva kroky za ním ho následoval Palitsch, jeho pobočník, několik m etrů vzadu, rozestaveni do půlkruhu, stála skupinka e sesáků , každý ozb ro jený od hlavy k patě. Když se velitel zastavil s rozkročeným a nohama před svým i oběťm i, po táboře se rozho stilo hrobové ticho. F rits c h n ě k o lik m in u t v y c h u tn á v a l to to h ro zn é h lu b o ké tic h o a k o n e č n ě ho p ře ru š il: „ U p rc h lík se nenašel. D eset z vás zem ře v bunkru hladu. Příště jich bude dvacet.“ R ozsudek byl vynesen. S čela, od strachu zsinalého, stékaly ledové potůčky potu. „Teď přijdu na řadu j á ...“ „U ž jd e na m ě kat... „ „Pane, ať třeba um řu, ale ne ta k h le ...“ „Psí č u m á k “ si prohlížel první řadu a už si vybral, pak druhou a třetí a do každého vězně zarazil svůj zrak a
u k ažd ého v ych utnával hrúzu. Jeho kroky zaznívaly pom alým rytm em pohřebního průvodu. Fritsch m ěl rád teatrální gesta. V jeho uších zněly w agnerovské melodie, zatím co se procházel řadami stínů ja k o anděl sm rti. N áh odo u se zastavil před některým sm rtelníkem . „O tevři h u b u !“ zařval vždycky svou špatnou polštinou. „ U ka ž zuby! V y p lá zn i ja z y k !“ a po m alu si dů klad ně prohlížel ús tn í du tinu své oběti ja k o řezník dobytek, určen ý na ja tk y . C htěl si vyb rat ty nejsilnější? Chtěl v yřa d it nejslabší? K depak! Vybral si, ja k ho to napadlo, a „zdravo tní in sp ekce“ byla jen divadelní kulisa. Po každé proh líd ce úst Fritsch nepochybně ukázal prstem na čís lo přišité na vězň ově kazajce vlevo na prsou. „T e n h le te n ,“ řekl a P alitsch připsal nové číslo k seznam u odsouzených. V ybraní, je d e n po druhém , s bezkrevným obličejem a s trh a n ý m z ra k e m byli v ytrže n i z řady, až se četa sm rtelníků naplnila. „N ashledanou, přátelé“, pronesl jeden z nich a rukou zam ával těm, co osudu unikli, „nahoře se shledám e, kde vlá d n e op ravdová spravedlnost!" „Ať žije P o ls k o ,“ zvolal m ladík, „obětuji za ně svůj živ o tl“ A pak je š tě nezkrocené vzlykání zou faléh o otce: „Ubohá m oje ženo, ubohé moje děti, sbohem, sbohem ...“ Byl to s erža n t František G ajo w niczek, co tak naříkal a rukam a si zastíral tvář. „Zujte si bo ty!“ nařizovali esesáci. Dřeváky se sesuly na zem. Také toto patřilo k tom uto obřadu; oběti m ěly být vlečeny k smrti bosé. V ř a d á c h tě c h , co b y li u š e tře n i, z a tím h rů za p ře n e c h a la m ís to po citu úlevy. Po to lik a h o din ách děsného napětí, v prsou nejednoho z nich začalo srdce o p ět bušit blahou radostí. Kdo neprožil osobně hrůzy koncentračního tábora, sotva dovede pochopit a ospravedlnit jisté duševní stavy: hlad, který každým dnem se stává krutějším , m ůže tě p řivést tak daleko, že napadneš svého druha, v yh lado vělé h o stejně tak ja k o ty, živoucího kostlivce jako jsi ty, je n abys m u vytrhl z rukou kousek chleba; za to m ůže nelidská krutost dohlížitelů, kteří si bezdůvodně na tebe zalezou a stále m etodicky hodinu za hodinou snižují tvou lidskou osobnost podle přesně vypracovaného vědecké ho p ro g ra m u , p o n ě va d ž dřív, než tě zabijí, c htějí tě přitiskno ut a zničit; a přece trvá zou falé lpění na životě, tím spíše, když to znam en á „ještě ž ít“ - ja k tom u bylo v příp ad ě těch nevybraných z bloku č. 14 - uniknout nejkrutějším u způsobu sm rti... A přece zde v řadách těch, co unikli pozvolné agónii bunkru, v tom to okam žiku všeobecného uvolněni, uzrálo v je d n o m člověku zcela nečekané rozhodnutí. Z řad y v yk ro č il m už - bylo to „č ís lo 1 6 6 7 0 “ - a rozho dným kro kem zam ířil k veliteli tábora. Jako tiché š u m ěn í větru neslo se od jed n o h o bloku ke druhém u šuškán í po všech řadách velkéh o prostranství. „K do to je ? “ „C o to d ě lá ? “ „C o vlastně ch c e ? “
„Zbláznil s e? “ Ani nejstarší obyvatelé tábora O sw iečim se nepam a to v a li, že by se někdo odvážil bez přím ého rozkazu po rušit řadu, projít středem svých druhů a především v ystoupit na otevřené prostran ství a přím o předstoup it před „psí čum ák“. Přestupek železné táborové kázně byl tak veliký a neuvěřitelný, že tu byly dvě právě tak veliké a n euvěřitel né skutečnosti: první byla ta, že nikdo z hlídačů, co byli přítomni a byli zvyklí zm áčknout kohoutek pušky na první podezřelý pohyb, nevystřelil ránu; druhá skutečnost byla, že hrozný Lagerfuhrer Fritsch, když viděl bezbranného č lo v ě k a pevným k ro ke m p řic h á z e t k s o b ě , u s k o č il dozadu a m žikem vytáhl z pouzdra P 38 s dlouhou hlavní. „Stát!“ zařval přiškrceným hlasem , „co chce ten špinavý Polák?“ Řadam i se op ět přeneslo tiché zašum ění. „To je páter K olb e!...“ „Vskutku, to je páter M axm ilián K olb e!...“ „Františkán z N ep o k ala n o v a ..." „ Č ís lo 1 6 6 7 0 “ d o s ta lo k o n e č n ě jm é n o . P á te r M a xm iliá n K olb e, za kla d a tel N e p o k ala n o v a , „m ěsta N eposkvrněné Panny“ .A Ie c o c h c e ten „špinavý P olák“ od čistokrevného germ ána Fritsche? Smeknul čepici a postavil se důstojně do pozoru před velitelem tábora. Byl klidný a usm ěvavý svým a laskavý m a očim a, vysoký, poněvadž vyh u b lo s t ho je š tě více protáhla, bledý v obličeji, jako by byl průsvitný, s hlavou
Strážná věž v koncentračním táboře v Osvětimi
poněkud nakloněnou nalevo. Řekl té m ě ř potichu: „C htěl bych zem řít na m ísto jednoho z nich,“ a ukázal na skupinu deseti odsouzených do bunkru, seřazených mezi biřici. V ud iven ém zraku „P sího č u m á k u “ přeběhl stín n e jis to ty . To, co u s ly š e l, p ře s a h o v a lo n a to lik je h o intelektuální schopnosti, že na okamžik měl pochybnost, zda se mu to nezdá. A přece nesnil. Tento všem ohoucí muž, který nesnesl nám itky proti svém u rozkazu, neoblomný, který nezměnil nikdy své rozhodnutí, krvelačník, který svou P 38 zastřelil chladnokrevně každého, kdose mu postavil na odpor, tento m už, oslněn ja s e m klidného pohledu onoho člověka, nenalezl slovo, aby se zm ohl na nějakou otázku. „W arum ?" (Proč?) N ikdy se ne s talo , aby L a g e rfiih re r přím o m luvil s nějakým „číslem “ svého tábora, nebo dokonce s ním diskutoval. Páter Kolbe ihned pochopil, že jeho heroický postoj v tom okam žiku by mohl všechno zhatit. Je lépe ulehčit katovi ústupek, který se očividně ocitnul poprvé v nesnázi, a připravit mu cestu odvoláním se na nepsaný, zato však základní paragraf nacistického zákona: nem ocní a slabí m usí být vyhlazeni. „Jsem už starý a k ničem u,“ odpověděl. „Můj život neslouží u ž k ničem u...“ „A za kterého chceš um řít?“ zahulákal Fritsch stále bezradný. „Za toho. Má manželku a děti...“ a prstem ukázal za řadu ocelových helm ic esesáků na seržanta Františka Gajowniczka, který dosud naříkal a rukama si zastíral tvář. „A ty, kdo js i? “ vyhrkl ze sebe Fritsch. „Katolický kněz.“ Neřekl „řeholník“, neřekl „františkán“, neřekl „zakladatelArm ády Neposkvrněné Panny“. Jednoduše „kněz“. A řekl to s pokorou. A řekl to, aby Fritschovi dal záminku, jež by ospravedlnila zm ěnu učiněného rozhodnutí. Kněží totiž podle oceňování katů z Osvětimi - jestliže si s lo v o „ o c e ň o v á n í“ m ů že p o n e c h a t svů j význ am , m luvím e-lí o faktech, která se přihodila v tom to pekle, o h ra ze n é m d rá tě n ý m p lo te m - k něží te d y zau jím a li předposlední kategorii. Poslední byla vyhražena podle rasového práva židům . Ale po „sviňských židech“ přišli na řadu hned „sviňští kněžouři“, die schweinerischen Pfaffen, a těm byly přiděleny nejnamáhavější práce a na ně dopadaly s velkou oblibou kopance okovaných bot. Pokořeni a pošlapáni, byli považováni za lidské odpadky a proto ideologická nenávist po nich slídila jako po prašivé zvěři. „Je to Pfaffe (kněžour),“ řekl s pohrdlivým pošklebkem Lagerfiihrer a obrátil se na Palitsche. A z tohoto pošklebku páter Kolbe vyčetl jistotu, že jeho žádost bude vyslyšena. „Přijím ám ,“ to byla Fritschova odpověď. A Palitsch udělal čáru přes číslo 5659 seržanta Gajowniczka a nahradil h o v seznam u číslem 16670 pátera Kolbeho. Všechno v pořádku. Výpočty vycházejí. Avšak tábor, jak se zdálo, údivem zkam eněl. To se ještě nikdy v táboře Osvětim nestalo, aby vězeň obětoval svůj život za druhého zcela neznám ého vězně. Po prvé v tm avé říši nenávisti zazářilo oslnivé světlo úkonu lásky.
Nařídili jim svléci se a nechali jim jen potrhanou košili, a tak bosé, v řadě je d e n za d ruh ým je pod dozorem doprovázeli k bunkru. Páter Kolbe byl poslední v řadě: s h lavou m írn ě n a k lo n ěn o u nalevo, je h o rty se tiš e pohybovaly, šeptajíce modlitbu: „ Moje Královno, Moje Paní, moje Matko; ó „M am uša“, dodržela jsi své slovo. Právě pro tuto hodinu jsem se narodil!“ a v jeho srdci se rozezpíval ráj. Tam nad drátěným plotem, nabitým elektrický proudem, slunce barvilo horizont. A brzy nato ohnivý kotouč zapadl za dalekými bažinami; nebe se zalilo liturgickou barvou mučedníků. „Byl to úžasný západ, západ nikdy nevídaný,“ bude jednou vypravovat o onom rudém večeru několik málo očitých svědků, co zůstalo na živu. Když ona desítka prošla zakázanou zdí bloku č. 13, noční stíny už zahalovaly tábor. Nařídili jim sestoupit do bunkru. Silné stěny několika cel nem ohly zadržet zvířecí nářek společné bolestné agónie dvaceti dalších nešťastní ků, zaživa pohřbených už před několika dny a odsouze ných u m řitzd e hladem a žízní neodvolatelným nařízením Fritschovým. „Svlékněte se!“ nařídili esesáci z disciplinární setniny. Plni strachu, většina si doslova strhávala se sebe košili, jen aby rychle poslechli. Páter Kolbe v tom okamžiku myslil na to, že také Pán Ježíš zemřel na kříži nahý a také on z celé své lásky poslechl. Otevřeli bránu a surově strčili dovnitř temné cely deset odsouzenců. Když se brána zavřela, každý paprsek světla zhasl, poslední nitka naděje se přetrhla. Od tohoto okamžiku nic, vůbec nic jim nepodají k uchování posledního plam énku života. Od té chvíle nastane pro každého z nich a pro všechny společně nejdelší a nejkrutější ze všech agónií, poslední věčná kapitola jejich tragedie, kapitola, navždy zapečetěná tajemstvím onoho hrobu... Ale přece tomu tak nebude: jeden člověk přežije a bude o té to kap itole vypravovat: P olák, B ru no B orgoviec, sekretář, tlumočník a hrobník v bunkru smrti. Jeho výpovědi nám dovolí zrekonstruovat přesně tuto kapitolu. Stráže SS odcházely jeden za druhým . Poslední se u brány zastavil a zahulákal tato hrozná slova: „Ihr w erdet eingehen w ie die Tulpen“ (Vyschnete tu jako tulipáni). A své přiléh avé přirovnání do provodil význ am n ě pošklebkem a hřm otně přibouchl bránu. P řes n ě v tom oka m žik u v je d n é ulici v K rakově, stařenka, ob lečena v černých šatech, se zhrou tila na chodníku. Několik chodců, co přiskočili ji zvednout, ji slyšeli šeptat: „Můj synu, m ůj synu...“ Byla to Marie D abrowská, m atka pátera Kolbeho. Už dávno žádala o přijetí do kláštera, ale nebylo jí to povoleno. Spokojila se tedy tím, že žila v klášteře sesterfeliciánek a tam konala drobné dom ácí práce. Toho dne vyšla z a říd it nějaké nákupy v několika ob ch odech, když ja k ý m s i m im ořád ným telepatickým úkazem spatřila svého syna zavřeného v podzemí a ihned pochopila, že byl odsouzen zem řít hladem. Proto omdlela. Ale při tom to vidění on se na ni usmál. Zpíval klidně ke cti Panny Marie a vyzýval ji, aby i ona zpívala s ním písně ke cti Neposkvrněné. S.C.Lorit, Kronika jednadvaceti dnů - pokračování
m o s ím s C elý T v ů j, c elý M a riin - to je m otto p o n tifik á tu s oučasného papeže Jana Pavla II. Obnova m ariánské z b o ž n o s ti i o b n o v a m a riá n s k é te o lo g ie , ve s hod ě s katolickou tradicí, to je charakteristickým rysem nauky a pastorace tohoto papeže. Od určité doby se také množi zprávy o tajemných zjeveních a výrocích Matky Boží. Davy p o u tn íků p u tu jí k Panně M arii, tak ja k o v d řívějších do bách . Co byste nám , Vaše Svatosti, m ohl k těm to skutečnostem říci? To je jedn a z otázek M essoriho, znám ého i našim č ten ářů m (n a p o s le d y z je h o ro zh o vo rů s prefektem Kongregace víry kardinálem Ratzingerem , O víře dnes), kterou položil Svatém u Otci v in terview , je ž se stalo v posledních m ěsících světovým bestsellerem . A toto je odpověď Svatého Otce: „To tus T u u s “... To to mé heslo je čím si více než běžným projevem zbožnosti. Musím říci, že právě tato m ariánská úcta se ve mně form ovala již v době druhé světové války, kdy jsem pracoval jako dělník v továrně. Předtím jsem m íval dojem , že bych se měl poněkud o ddalovat od dětinné m ariánské zbožnosti a spíše se p řim k n o u t ke zb o žn o s ti č istě k ris to c e n tric k é . D íky svatém u Ludvíkovi Grignon de Montfort jsem však tehdy poznal, že každá opravdová pobožnost k Matce Boží je zároveň pobožností sm ěřující ke Kristu, a co více, že je tou pobožností nejhlouběji zakořeněnou do tajemství Boží Trojice, do tajem ství sam ého Vtělení a Vykoupení. Tak jsem se znovu naučil mariánské úctě, v její vyzrálé
podobě, která je mi vlastní již po m noho let. Jejím plodem je jak encyklika Redem ptoris Mater, tak apoštolský list M ulieris dignitatem . V otázce m ariánské zbožnosti si každý z nás musí být vědom toho, že se v ní nejedná pouze o potřeby našeho srdce, ale také o objektivní pravdu o Bohorodičce. Panna Maria je totiž skutečně tou novou Evou, kterou Bůh klade před nového A dam a-K rista, a to od Zvěstování, přes Jeho narozeni v Betlémě, přes svatbu v Káni Galilejské, až ke golgotskému kříži a svatodušnímu večeřadlu. Tím vším je Matka Krista Vykupitele m anifes tována jako Matka Církve. II. Vatikánský koncil udělal v tom to směru značný krok vpřed, jak co se týká vlastni m ariologie, tak co se týká m ariánské zbožnosti. Nelze zde citovat celou tu krásnou VIII. kapitolu Lumen Gentium , přestože by to bylo velice vhodné. Během své účasti na koncilu jsem se sám v této kapitole zcela poznal, nalezl jsem v ní všechny své minulé zkušenosti, nashrom ážděné již od dob mojí m ladosti, a také jsem v ní nalezl ten základ svého niterného vztahu k Bohorodičce, který mě k ní připoutává ve stále nových dimenzích. První dim enzí je to nejstarší pouto z dob, kdy jsem se k ní v dětství modlíval před obrazem Matky Boží ustavičně Pomocné, ve wadovickém farním kostele. To je ta tradice karm elitánského škapulíře, hluboce vým luvná i sym bo lická, se kterou jsem byl ve svém rodišti již od útlého mládí svázán prostřednictvím karm elitánského kláštera „Na kopečku". Dále to byly mé tradiční poutě na K alwarii Zebrzydow skou, poutní m ísto, na kterém se shrom ažď o valy nepřehledné davy poutníků, zvláště z jižního Polska, ale i z druhé strany Karpat. Toto regionální poutní místo má ještě jednu význačnou vlastnost - není totiž m ístem jen čistě mariánské zbožnosti, ale je i m ístem zbožnosti h lubo ce k ris to c e n tric k é . P o u tn íc i, k teří sem pu tu jí, vykonávají totiž po dobu svého pobytu na Kalw arii tak zvané „cestičky“ a celá pouť se tak stává „křížovou cestou“, na které poutníci, skrze Marii, nacházejí své místo u Krista. Samotná „kalw arie“ je i topograficky nejvyšším bodem, dominujícím nad celým okolím poutního chrámu. Výroční mariánské procesí, před svátkem Nanebevzetí, není ničím jiným , než výrazem víry křesťanského lidu ve zvláštní účastenství Marie ve zm rtvýchvstání a oslavení vlastního Syna. Tak byla moje m ariánská úcta od mých nejm ladších let pevně spojena s kristocentrickým aspektem . Tak mě vychovala právě Kalwarie Zebrzydow ska. A zc ela zv lá š tn í ro zm ěr mé m a riá n s k é úcty byl fo rm o v á n J a s n o u G ó ro u , s je jí Č e rn o u M a d o n o u . Jasnogorská Panna Maria je od nejstaršich dob uctívána jako Královna Polska. Zde je poutní chrám celého národa. U své Pani a Královny polský národ od pradávna hledal, a dosud hledá, oporu a silu pro své duchovní obrození. Je to m ísto zcela zvláštní evangelizace. Velké události v životě Polska jsou vždycky s tím to m ístem nějakým způsobem spojeny. Jasna Góra je právě tím m ístem , na kterém se koncentruje minulá i současná historie mého národa. Myslím, že to, co jsem řekl, dostatečně vysvětluje mojí m a riá n s k o u z b o ž n o s t, te d y m a riá n s k o u z b o ž n o s t současného papeže a především tu jeho plnou důvěru k ní - ono Totus Tuus. přeloženo z knihy Przekroczyč p róg nadziei A.Loula
A n d ě l p o s p íc h á , a b y s e p o k lo n il P a n n ě z N azareta. P o sp ích á k T é , kterou B ůh od věků v y v o lil, a b y s e s ta la M a tk o u S p a s ite le . Hold Jí vzd ávají všech n a po ko lení a národy, každý, kdo pozná je jí dů sto jno st a výjim ečno u roli v Církvi. Ž e l m n o h o lidí je š tě nezná N ep oskvrn ěn ou. M n oh o lidí Ji poznalo, ale příliš povrchně, a proto na Ni zap o m ín ají an ebo se Jí d o ko nce vyhýbají, obzvláště když se zam o tají do sektářské pasti nebo se po táp í v blátě n e m ravn osti. D o ko n ce ti, kteří N ep o s k v rn ě n o u u c tíva jí, č in í to často nedokonale. Zatím co Maria si za s lo u ží nejen naší m o d litb u Zdrávas..., ale i rytířskou službu a bezm ezné odevzdání. Svatý M axm ilián se snažil po celý svůj život, aby N eposkvrněná co nejdříve získala všechna lidská srdce, a to bez výjim ky. Takový úkol stanovil pro R ytířstvo N ep o s k v rn ě n é (M l), v e k te ré m chtěl s h r o m á ž d it co m o ž n á n e jv íc e lid s k ý c h d u š í. K d y ž b y l je š tě v G ro d n ě , a p e lo v a l na ry tíře a rytířky N eposkvrněné: „Snažte se, nakolik vá m jen stačí síly, abyste získali co m ožná nejvíce členů pro M l...a ť s e k a ž d ý p ř ih lá s í p o d p rap or N e p o sk vrn ěn é.“ V N iep okalan ově u příležitosti dvacátého výro čí zalo žen í Ml projevil přání, „aby se z á s tu p y d u š í o d e v z d a n ý c h N e p o s k v rn ě n é zvětšovaly s každým d n em , ab y se všichni katolíci zc e la o d e v z d a li N e p o s k v rn ě n é do je jíh o v la s t nictví“ . Ještě během života o. K olbeho se přihlásilo do Ml v Polsku skoro m ilion věřících. Po válce, když se rozešla zpráva o jeh o o světim ské oběti, kterou zpečetil ideál Ml, se objevila nová vlna přihlášek, te n to k r á t i v jin ý c h s tá te c h . P o d o b n ý ú č in e k vy vo la la k a n o n iz a c e O . M a x m iliá n a . N ejč astě ji p řic h á ze jí d o M l d o p is y ty p u : „B yl bych ve lm i vd ěčn ý, k d yb y ste m ě přijali do R ytířstva N e p o s k v rn ě n é . J s e m p ře s v ě d č e n , že to to h n u tí je v současné do bě velm i potřebné, když se všude roztahují nepřátelé C írkve.“ S tejn ě ja k o v N iep o k a la n o v ě p o važu jem e za č e s t, ž e m ů ž e m e s h r o m a ž ď o v a t v ě ř íc í po d praporem N eposkvrněné. „D obývám e pro Ni srdce, protože kde O n a vejde, tam přichází i Boží m ilost a s ní spása a p o svěcen í,“ ja k to říkal sv. M axm ilián. S p o lu s ním se o b ra c ím e na k a ž d é h o č te n á ře
Im m aculaty: „C hceš, aby tě N ep oskvrn ěn á často navštěvovala, ab y v tvé duši stále přebývala,...abys žil celý pro Ni? Pokud jen o m opravdu po to m toužíš - o te v ř i p ře d N í s v é s rd c e a b e z m e z n é s e Jí odevzdej, abys Jí patřil n avždy.“ J ak je m ožno se stát členem R ytířstva N e p o skvrn ěn é? O d p o v íd ám e s lo vy zak lad a tele : „V elm i jed no duše! N ení k to m u p o třeba m n o h o času, aby se člo věk od evzd al navždy N ep o sk vrn ěn é, nosil z á z ra č n o u m e d a ilk u a je d n o u d e n n ě o p a k o v a l s tře ln o u m o d litb u M I.“ Č le n y „m oho u být všichn i bez výjim ky, kteří to u ží d o s á h n o u t cíle v y tč e ného R ytířstvem N ep oskvrn ěn é: m la d í, s ta ř í, ř e h o ln íc i, k n ě ž í, laici, m u žo v é , že n y , in te le k tu á lo vé i lid é n e vzd ě lan í, je d n ím s lo v e m v š ic h n i, k t e ř í t o u ž í v zd á v a t P ánu B ohu co největší s lá v u s k rz e N e p o s k v rn ě n o u “ . P ro tože M l je círke vn ím h n utím , m o h o u být fo rm á ln ě č le n y s a m o zřejm ě je n katolíci. V M l, ja k p řip o m ín al o. K olJ be, nic člo věk a ne zava zu je pod ' h řích em i třeb a tím nejm enším ; je d in o u p o h n u tk o u je lá s k a k N ejs větě jším u S rdci J e žíšo v u a t o u h a , a b y s e co n e jv íc e lidských d u ší s N ím co nejúžeji s p o jilo s k r z e N e p o s k v r n ě n o u . N a š e h n u t í n e p ů s o b í v a t m o s fé ř e s t r a c h u , a le lá s k y se zac h o v án ím co m o žn á n e jvětší d o b ro v o ln o sti. To o v šem n e zn a m e n á , že se c h c e m e v y h ý b a t tě žk o s te m . P rávě n aop ak: láska p o b ízí ke s tále vě tším o b ětem a ve d e k hrdinství. P o d s ta tn o u p o d m ín k o u p řís lu š n o s ti k M l je o d evzd án í se N ep o sk vrn ěn é ja k o nástroj do jejich ruko u za účelem o b rá c e n í a p o svě cen í co m ožná n e jv ě tš íh o m n o ž s tv í lid s k ý c h d u š í. P o k u d m á sk rze nás p ů so bit P ann a M aria, je nutno, abych om byli zcela na Ní záv islí. M ů žem e to h o d o s á h n o u t byť i je n je d n ím v zd e c h e m d u š e . V n itřn í úkon , ú k o n v ů le je z d e n e jd ů le ž it ě jš í. S k r z e s v é z a s v ě c e n í N e p o s k v r n ě n é p r o je v u je m e s v o u p řip rav en o st na p ln ěn í je jíc h rozkazů, které k nám p ř ic h á z e jí v B o ž íc h a c ír k e v n íc h p ř ik á z á n íc h , v p o vin n o s tec h na šeh o stavu a v e v n u k n u tíc h . K do však chce být členem Ml i fo rm áln ě a chce z ís k a t p ln o m o c n é od pu stky, které přísluší č lenů m Ml, m ěl by se n e c h a t z a p s a t v n ě k te ré m centru k a n o n ic k y u s ta v e n é m . J e to t ř e t í p o d m ín k a
I C D C O iC U L A T A
6 příslušn osti k našem u hnutí. O d ko n ce roku 1992 e x istu je v B rně N árodní ce n tru m M l. K aždý, kdo se chce p řih lásit do Ml, a ť n á m n a p íš e č ite ln ě s v o je jm é n o , p říjm e n í, b y d liš tě (p op ř. m ů že n apsat i datum n a ro zení a z a m ě s tn á n í). J e m o ž n o p o s íla t ta k é h ro m a d n é p řih lášk y. P ro s ím e vš ak, ab yste nám nepo sílali jm é n o n ě k o h o b e z je h o v ě d o m í. Tě m , kte ří se p ř ih lá s ili, p o š le m e p a k z á z ra č n o u m e d a ilk u a d ip lo m M l s te rm ín e m z a s v ě c e n í, který p řip adá v ž d y na den n ě jaké h o m a riá n s k é h o sv átku . Po o b d ržen í d iplom u a zázračn é m edailky je pak třeba se za s v ě tit N ep o sk vrn ěn é a na zn a m e n í to ho si p o v ě s it n a k r k z á z r a č n o u m e d a ilk u . Ú k o n o d e v z d á n í je m o ž n o p ro v é s t s o u k ro m ě , a n eb o s la v n o s tn ím zp ů s o b e m . B ezp ro střed n í přípravou k ú k o n u o d e v z d á n í je s v á to s t s m íře n í a sv até p řijím án í. K dyž to d o vo lu jí ok o ln o sti, je m ožno se p ř ip r a v it n a z a s v ě c e n í n o v e n o u , za ú č e le m u v ě d o m ě n í s i je h o d ů le ž ito s ti. C h c e m e ta k é p ř ip o m e n o u t, ž e č le n s tv í v jin é m m a riá n s k é m h n u t í n e n í p ř e k á ž k o u z a p s á n í d o R y tíř s tv a N e p o s k v rn ě n é . S v a tý M a x m iliá n si p řed sta vo v al s o u k ro m é za s v ě c e n í n á sled o v n ě: „P o ob držen í d ip lo m u Ml s p o lu s e zá z ra č n o u m e d a ilk o u je tře b a z a v ě s it m e d a ilk u na k rk. P ak k le k n o u t p řed o b ra z e m a n e b o s o c h o u P řesvaté M a tky a s celou horlivostí se J í o d e v zd a t d o v la s tn ic tv í ja k o nástroj do jejích n e p o s k v rn ě n ý c h ru ko u . K to m u m ůže p o slo užit ú k o n o d e v z d á n í s e N e p o s k v r n ě n é , k te rý se n a c h á z í v d ip lo m u .“ Z p ra v id la p o u ž ív á m e tu to fo rm u la ci, protože jejím au torem je sám zakladatel a n a víc fo rm u la c e vyjadřuje do bře ideál Ml. V den p řije tí do M l se zís k á v a jí na z á k la d ě d e k re tu A p o što lské penitenciárie ze dne 24 .X .1967 p ln o m o c n é o d p u s tk y za o b v y k lý c h p o d m ín e k : s v atá zp o věď , sv até přijím án í, m odlitba na úm ysl S v a té h o O tc e a s lib, ž e se z achová věrn ě program M l. Č len ové Ml m oho u získ at p lnom ocné o dpustky na s la v n o s t N e p o s k v rn ě n é h o P očetí (8.X II.), na s la v n o s t Z v ě s to v á n í P án ě (2 5 . III.), na s la v n o s t N a n e b e v z e tí P a n n y M a rie (1 5 .V III.), ve v ý ro č í zje v e n í P an n y M a rie v Lu rd ech (11.11.), ve výročí zje v e n í P ann y M arie ve F atim ě (13. V .), na svátek s v a té h o F r a n tiš k a z A s s is i (4 .X .), v e v ý ro č í z a lo že n í R ytířstva N ep oskvrn ěn é (16.X.), v e výročí zje v e n í zá zra č n é m ed a ilky (2 7.XI.). Byli by ch o m ve lm i rádi, kdyby se ta to slova p řičin ila k p řib líže n í m n o h a d u ší k naší sp olečné d u c h o v n í M a tc e , N e p o s k v rn ě n é P ann ě M a rii, a p o vzb u d ila k z ís k á v á n í stále četnějších srd c í pro Ni a s k rze Ni pro N ejs větě jší S rdce B oh očlověka J e žíš e . Rytíř Neposkvrněné zpracováno podle RN
V íra v očistec pochází ze zje ve n í Božího. Ne však každý věřící může m ít zkušenost, která by mu víru v očistec potvrdila. A m á-li ji, obvykle se nerad s ní svěřuje zvěd avým uším . Leckde by byl odm ěněn výsm ěchem . Paní A n n a H e č k o v á mi svo u z k u š e n o s t s v ě ř ila k d y s i d á v n o . V ž d y ť se již d á v n o odebrala do očistné lázně své upřím né duše. Svou vzpom ínku z dě tství mi vyprá věla na oslavu Pána. Pocházela z H lučínska, z chudé rod in y dom kaře, který se vrá til z 1. svě to vé války zdráv. A le je h o duše byla hluboce raněna s o u c ite m ke k a m a rá d ů m , k te ří se n e v rá tili vůbec. Č asto o nich dětem vyprá věl i to, že u m íra jíc í u tě š o v a l slib e m : „N e b o j se o d e jít k Otci. Budu se za tebe denn ě m od lit.“ A slib
také plnil. Po ve če rn í m o d litb ě p řid a l je d e n d e sátek za padlé kam a rád y a celá rodina se m odlila s ním. I m alá A nička, které se otcovo vyprá věn í vrylo hluboko do dě tské duše. „B y la js e m n e p řím o je jí ú č a s tn ic í ja k o školačka, když se u nás stala z vlá štn í příhoda.
T e h d y js e m s p o k o je n ě s p a la za k a m n y ,“ [ vyprávěla paní Anna. Ú ča stn íkem číslo je d n a byl jis tý chm a tá k 1 z naší vesnice, o kterém bylo známo, že si rád pochutná na drůbeží pečínce z cizího kurníku. Byl vša k tale ntem ve svém oboru. N ikdy ho nikdo nechytil při činu. Jednou potkal ten dlouhoprstý soused mého Každý věřící je přesvědčen o tom, otce na návsi a vybafl na něho: „Co to máš za že Bůh je, a má pro to své zdůvod divné hosty? Tolik vojáků, to stojí dnes prachy, kde na to bereš?“ nění. Mé přesvědčení o existenci „Nevím, o čem to plácáš," řekl otec. Boha vychází z následující logické „Jen nezapírej, fotr, já je viděl," na to on. „U nás žádní vojáci nejsou," tvrdil zase otec. úvahy, že nic na světě nevzniklo Tož ten dlouhoprstý zapom něl na opatrnost, jen samo. Všechno má svého tvůrce. Jak aby m ého otce usvědčil. bychom si jinak mohli vysvětlit, proč „T ak n a sta v uši; kolem pů ln oci jse m šel hum ny dom ů a tu vidím někoho se m otat u tvé například živočichové a zvířata žijí drůbežárny. Prolezl jse m přes plot, m áš ho, takovým způsobem, jakým žijí. Jak pantáto, polám aný, a ja k se blížím ke kurníku, může třeba taková slepice vědět, že hrůza! U něho plno vojáků a jeden z nich na mne dokonce namířil flintu. Chlape, co ti mám pokud se chce rozmnožit, musí po říkat, strach mi spadl až do gati a já honem určitou dobu neustále sedět na vejcích hledal zas tu díru v plotě. To skrýváš nějaké dezertéry? Budu mlčet, flaška slivovice by mi a zahřívat je? Řeknete, že zvířata a zam kla hubu, to mi, fotr, věř!“ živočichové jednají instinktivně. Ale „M lčet nem usíš, flaška nebude." kdo jim dal nebo do nich zakódoval „T ak mi aspoň prozraď, z kterých kasáren byli?“ tento instinkt? Z toho logicky vyplývá, „Z nebeských. Přišli jen kvůli tobě! A polepši že tak jako počítač sám od sebe je se!“ nefunkční, až poté, co člověk pro něj S ou sed ík ne chápavě kroutil hlavou a náš otec vesele pospíchal dom ů, aby nám sdělil, že vymyslí a sestaví program , teprve d íky je h o k a m a rá d ů m , za kte ré se d e n n ě pracuje, tak i pro živočichy a zvířata modlíme, byl náš kurník nedobytný. Když paní A nna dovyprávěla, tázavě se na musel být někým důmyslně sestaven mne zah le děla: „V ěříte mi, že jse m si nevy jakýsi pro g ram - in stin k t, p o d le mýšlela? Věříte, že kvůli slepicím může Pán Bůh kterého žijí. Z to h o dále vyplývá, udělat takovou výjim ečnou věc?" Věřím , že anděl G abriel nelhal, když řekl: „U že nikdo jin ý n ež Bůh n e m o h l dát Boha není nic nem ožného.“ Věřím, že Pán Ježíš člo v ěk u ro zu m a ž iv o č ic h ů m a mluvil pravdu, když řekl, že se O tec nebeský zvířatům instin kt a celém u světu stará dokonce i o vrabce na střeše. Věřím , že je Pánu milá soucitná m odlitba. Věřím, že je to řád, a to již při prvopočátku jeho div, když z jednoho zrna v zem i vyroste klas plný stv o řen í. A že je svět nádherný, dalších zrn. Takových divů je svět plný, je nže když se zajím avý a tajuplný, o tom n en í k a žd o d e n n ě o p a ku jí, lidé se jim už nediví. pochyb. Bohu díky. Žasnou nad nimi jen dětské oči a srdce básníků. M a rie H o lk o v á
Jaroslav Smejkal
Jsm e kong regace N eposkvrněného početí Panny Marie III. řádu sv. Františka z Assisi a jak titul naznačuje, m ám e v še c h n y zvlá š tě úzký a in tim ní vztah k N epo skvrněné Panně Marii. Kdybychom se ohlédly nazpět a snažily se nalézt chvíli, okam žik, kdy tento náš vztah vznikl, asi by většina z nás přiznala, že ani neví, jak se tato láska k Neposkvrněné zrodila. A po delším hledání bychom zjistily, že jej vlastně zrodila Ona svou láskou, která nás m ilovala dříve, než jsm e ji poznaly. A poněvadž prožíváme Mariinu lásku jako nejdokonalejší zrcadlo lásky B oží, která n e p řic h á zí v bouři, ale v jem ném vánku; zrcadlo, které ukazuje Boha a ne sebe, odkrývám e to tajem ství, proč vním ám e lásku k Ní tak nepozorovaně a při tom tak silně. A podíváme-li se na vznik lásky k Neposkvrněné spolu se vznikem naši kongregace, čteme v našem direktáři: „Úcta a láska k Neposkvrněné Panně je svatým dědictvím františkánského řádu (Duns Scotus). A proto ji nacházíme v naší kongregaci od samých začátků. Zvláštní řízení Boží vidím e v tom , že kongregace vznikla v době, kdy bylo Piem IX. prohlášeno dogma o Neposkvrněném Početí (1854) a kdy Panna Maria sam a v La Salettě (1846) a v Lurdech (1858) žádala pokání a smír. Již tehdy naše kongregace odpovídala na volání doby a Panny Marie horlivostí prvních sester v životě oběti a pokání, již tehdy dostala v Církvi své zvláštní poslání, i když si toho ještě sam a nem ohla být jasně vědom a. Duch serafínské lásky a serafínského pokání byl v ní stále živý a žije i dnes v duchu sm írné lásky. Jsm e si vědomy, že bez Panny Marie svůj úkol nepochopím e ani nesplním e. Proto se zc ela s vě řu jem e je jí m ate řs ké p é č i.“ Tak to chcem e následovat i sv. Otce Františka, který „ctil a miloval Pannu Marii, M atku Ježíšovu, a Jí svěřoval svou řeholní rodinu, Ona m u byla vzorem života s Ježíšem a pro Ježíše a vyprosila mu velké m ilosti“. Věříme, že Maria i každé z nás zvláštním způsobem vyprosila velkou milost povolání do naší - Její - kongregace, a to jedinečným a originálním způsobem . Je tedy jistě zajím avé vyslechnout si pár zkušeností, při kterých měla Maria své zvláštní místo. Když jsem po svém obrácení nalezla v sobě lásku k Panně Marii, která se ve mně tak nepozorovaně zrodila, byla jsem k ní stále více přitahována, aniž bych dobře chápala proč. A jak ve m ně rostla i touha po řeholním životě, byla to Ona, která nepozorovaně směřovala mé kroky na toto místo, Horu Matky Boží, do naší kongregace. Již moje první cesta na zdejší m ísto, pro mě dosud neznám é, byla poznam enána je jí péčí. Protože jsem jela na úplně cizí m ísto, stalo se mi, že u svého cíle, asi 3 km od Králík, omylem jsem nasedla na vlak, který jel opačným sm ěrem . Než jsem si to uvědomila avystoupíla, byla jsem již 20 km daleko, aniž bych věděla kde. Zpět jel vlak až pozdě v noci a já jsem měla na nádraží v Králikách sraz je š tě s dvěma děvčaty, která již u sester byla. A hodina našeho s ra zu se p řib lížila . I když se již s ch ylovalo k večeru, byla jsem naplněna velkou důvěrou a velice klidně jsem Marii pověděla: „Jestli mé tam chceš mít, tak se tam dostanu. Jestli ne, tak jsem také spokojená.“ A
s radosti jsem se modlila růženec a šla po silnici směrem ke svém u cíli s tím, že až se pomodlím, chce-li mě tam Maria mít, jistě mi zastaví auto a doveze mě až na místo. A přestože byl pátek večer a skoro žádné auto nejelo, hned po druhém desátku jelo auto, zastavilo mi a opravdu mě zavezlo až do Králík na nádraží. Měla jsem již dvě hodiny zpoždění oproti plánovanému srazu, ale ve chvíli, kdy jsem vešla na nástupiště, přicházela sem i ta děvčata, která měla „náhodou" přesně stejné zpoždění. Jak velkou mateřskou péči Panny Marie jsem v tom poznávala a jakou radostí a vděčností jsm e byly naplněny. Druhý, větší a rozhodující dotek lásky Neposkvrněné pro mé jasné poznání osobního povolání k řeholním u životu, bylo při mé druhé týdenní návštěvě sester. V tom týdnu jsm e jeden den jeli s jednou sestrou a s otcem děkanem k je h o bratru knězi. N akonec, když jsm e se již na faře loučili a odcházeli, z ničeho nic mě tento kněz ještě zastavil a ptal se, je s tli mám m edailku N eposkvrněné Panny Marie. Protože jsem si ji už dlouho přála mít, odpověděla jsem : „Nem ám , ale moc bych jí c h tě la .“ Donesl mi tedy hned dvě a k tom u ještě povídání o jejím vzniku. Měla jsem velikou radost. Když jsem pak poslední večer u sester byla v kapli a loučila se a děkovala, cítila jsem velkou touhu zde zůstat. Nebyla jsem si úplně jista, je-li to touha od Pána, nebo jen přání m ého srdce. A tu jsem uchopila medailku Neposkvrněné a prosila Pannu Marii, aby mi dala znamení, ne zázrak, ale znam ení, že mě zde chce mít. A kdyžjsem medailku políbila, projelo mým srdcem veliké světlo, ve kterém jsem poznala, že tím znam ením je právě m edailka N eposkvrněného početí Panny Marie, kterou mě Panna Maria obdarovala zrovna nyní skrze ruce již zm íněného kněze. U vědom ila jsem si, že mě Panna Maria volá do kongregace sester Nepo skvrněného početí Panny M arie prostřednictvím této medailky; m edailky, kterou tyto sestry stále nosí na krku jako v této chvíli i já. Toto světlo bylo velmi silné a zároveň tak osvobozující a radostné, při kterém všechn a po chybnost a obava zm izely a zůstal jen hluboký klid, vdě č n o s t Bohu a M atce B oží za lásku a po zváni ke konkrétní lásce a službě. Pozvání jsem přijala a zpečetila svým i prv n ím i řeh o ln ím i s lib y , abych v o lá n í k bez výhradné lásce k Bohu a ke všem lidem ve svém životě stále více chápala a naplňovala. Na závěr se ještě zm íním o naší kongregaci, která má v současné době kolem 50 sester, z nichž 35 je na Hoře Matky Boží u Králík. I když je nás málo a většinou starších sester, snažím e se též o vnější apoštolát podle svých m ožností (vyučování náboženství, služba poutníkům, charitativní služba...) a podle našeho charism a, které určuje vnější činnost jako potřebu doby . Ale i ona má být prostředkem pro náš hlavní účel, kterým je „smírná láska k Pánu J e žíš i, k je h o z n e u z n á v a n é lá s c e a k N ep o skvrněné Panně Marii. Opravdová snaha z lásky se zcela vydat Tomu, který se z lásky vydal zcela za nás, a podávat mu sm írné zadostiučinění za hříchy své i jin ý c h .“ Toto charisma má pronikat každý náš den a lidé ve světě, k teří c ítí po dob né v o lá n í k s m íru , se mohou duchovně spojit s naší kongregací ve Sdružení smírných
obětí, které má v současné době asi šest tisíc členů. Stačí m ít tento úmysl a písemně se přihlásit. Pak budou mít podíl na všech naších modlitbách, obětech, pracích i radostech a my zase na jejich. Kdo by cítil ve svém srdci toto volání a chtěl takto naplnit svůj život, který je tak často provázen utrpením a bolestm i, a spojit se těsn ěji se stálou sm írnou obětí
J ežíš o v o u , konano u d enn ě na v šech o ltá říc h , m ůže napsat na adresu: Sestry Neposkvrněného početí P. Marie, 561 69 Králíky 11/1 Ať Neposkvrněná Panna vyprošuje všem lidem stále větší otevřenost pro Boží lásku a ochotu zcela se této lásce vydat. sestra M. Růžena Vlasáková
Panna Maria Vítězná První mariánské společenství, založené po zjevení Panny Marie, Prostřednice všech milostí, v Paříži L. P. 1830 K ateřin ě Labo uré, bylo B ratrstvo N ep o skvrněného Srdce Panny Marie. Později povýšeno papežem Řehořem XVI. na Arcibratrstvo, kterému udělil velké odpustky a právo připojovati k sobě bratrstva kanonicky zřízená pod stejným titulem a za týmž cílem nejenom ve Francii, ale v celém světě. Dvě věci přispěly mocně k mohutnému rozšíření započatého díla; medailka, ražená na příkaz Panny Marie Kateřině Labouré L. P. 1830, a příručka, sepsaná P. Des Genettem , který býval farářem farnosti sv. Františka Xaverského a jako takový přijím al první
sdělení Kateřiny Labouré. Od té doby měl velikou úctu a důvěru v zázračnou medailku. Tuto Mariinu medailku přijal jako poznávací odznak Arcibratrstva a stále i v dnešní době je dávána všem členům Arcibratrstva jako odznak přislušnosti. Matka Boží je každému členu bratrstva zároveň velitelkou. Jak to vše začalo? V sam ém středu Paříže na nejživější třídě hlavního města Francie, na počátku 19. století, zůstával jeden kostel prázdný, ačkoliv měl slavné a předurčené jm éno a ačkoliv byl postaven na výjim ečném m ístě. A přece právě v té to fa rn osti, obecně zvané farnost Malých otců, si Panna Maria chystala zbudovat vynikajíc! trůn svého m ilosrdenství a právě tu chtěla, aby zazářilo její jm éno v celé své pravdivosti a skutečnosti; jako naší Pani Vítězné. Farář této ubohé farnosti, důstojný P. Des Genettes zde marně rozvíjel všechnu horlivost a všechnu snahu. Až do 3. prosince 1836. Co se tohoto dne stalo, to nám vypravuje P. Des Genettes sám: „Toho dne v devět hodin ráno jsem začínal Mši svatou u stupňů oltáře Přesvaté Panny. Začínal jsem první verš žalmu Judica me, když se mě zmocnila jistá m yšlenka. Byla to m yšlenka o n e u žitečn o sti mé duchovní správy v této farnosti. Tato m yšlenka mi nebyla cizí, často mne napadala a často jsem si ji připomínal. Ale tentokrát mě uchopila tak m ocně jako nikdy předtím. Ale protože jsem se musel soustředit na Mši svatou, vynakládal jsem všechno své úsilí, abych tuto myšlenku potlačil, ale nemohl jsem toho dosáhnout. Zdálo se mi, že slyším nějaký hlas, který mi stále opakuje: „Nečiníš nic, tvůj úřad není k ničemu. Pohleď, čtyři roky zde působíš a co jsi vykonal? Všechno je marné, lid nemá víru, měl by ses moudře vzdálit!“ Přes všechnu snahu zapudit tuto myšlenku p ro n áše l jse m m o d litb y , a n iž bych ro zu m ěl, co povídám. Potom, když jsem se modlil Sanctus, byl jsem postrašen touto svoji roztržitostí a řekl jsem si: „Bože můj! V jakém stavu to jsem? Jak budu přinášet Nejsvětější Oběť? Nemám volného ducha do té míry, abych mohl prom ěňovati, můj Bože, zbav mě této nešťastné roztržitosti!“ A právě v tom to okam žiku jsem velm i zřetelně uslyšel slavnostně pronesená slova: „Zasvěť svou farnost přesvatému a Neposkvrněnému Srdci Panny Marie!“ Jakmile jsem uslyšel tato slova, ne sluchem, ale zřetelně ve svém nitru, hned jsem se uklidnil, nabyl
js e m klid u a s v o b o d y du ch a. Po n ešťastn é m yšlen ce, k terá m é v ytrh á v a la ze s o u s třed ě n i, nebylo ani stopy. P o k ra čo va l js e m v k onání N ejsvětějši Oběti, aniž bych si v z p o m n ě l na dřív ě jš í ro ztržito s t. Po M ši sva té js e m přišel do sakristie a vzpom něl si na svo ji ro ztržitost, na hlas ve svém nitru. N ajednou js e m pocítil nepokoj a zm atek. A v tom okam žiku slyším o p ět te n v n itřn í hlas: „Zasvěť svoji farn ost přesvatém u a N ep o s kv rn ě n é m u Srdci Panny M arie!“ Ta tá ž slova, te n tý ž hlas, te n tý ž způ so b, ja k o při Mši svaté. Byl jsem přem o žen velik ý m po hnu tím , chtěl jsem bojovat proti různým citům , k teré m nou zm ítaly, ale dojem byl příliš živý - byl js e m nu cen se poddat. K dyž js e m se vra c e l do m ů , začínal js e m vduchu u v a ž o v a t o s ta n o v á c h s p o lk u ke cti p ře s v a té h o a N eposkvrněného Srdce Panny M arie. Jakm ile jsem vzal d o ru k y pero, b ylo m i vše náhle ja s n é a v několika h o din ách byly stan ovy napsány." T a k to p o vstalo B ratrstvo N ep oskvrněného Srdce P an n y M a rie d n e 10. p rosin ce 1836. A rc ib is k u p De Q u élen v P aříži sch válil stan ovy a dovolil, aby začaly m o d litb y a po božn osti. A skutečně, v neděli 11. prosince, při velké Mši svaté o zn ám il fa rá ř P. D es G enettes, že večer se bude konat p o b o žn o s t k vzývání M ilosrdenství B ožího na přím luvu N e p o s k v r n ě n é h o S rd c e P a n n y M a rie za o b rá c e n í h ř íš n ík ů . V y b íd l v ře le p říto m n é , a b y se o h lá š e n é pobožnosti účastnili. Ale m alý počet přítom ných mu nedával velké naděje. Jaké bylo v šak překvapení kněze, když za ním hned po Mši svaté přišli do sakristie dva ob ch odn íci, které ale nevídal v kostele. O ba dva kněze p rosili, aby se m ohli hned vyzpovídat, a později se stali v yn ikajícím i a ob ětavým i křesťany. Tito dva pánové byli z a č á tk e m v e lik é h o d íla a p rv n ím z á zra k e m m ilo sti z přem nohých dalších zázraků, které se vylévaly v tom to p o žeh naném s tán ku B ožím . N a več e rn í p o božnost k velikém u překvapeni P. Des G ene tte s e se shro m ážd ilo v kostele okolo pěti s e t lidí. N ikdy, n evyjím aje ani s vátky ván o č n í a velik o n o č n í, nebylo p o hrom ad ě tolik věřících . Po nešporách ke cti N ejblahoslavenější Panny, kněz hluboce dojat a pohnut, podal vys v ě tle n í o příčině a účelu shrom ážd ění. Jeho s lo v a p ů s o b ila v e lik ý m d o jm e m , a k d y ž b ě h e m p o b o žn o s ti byly zp ívá n y litan ie k N ejblaho slavenější P anně, všic h n i příto m n í sam ovo lně padli na kolena při slovech: „Svatá M aria, Ú točiště hříšníků, ... oroduj za nás!“ a opakovali je třikráte. Při takovém to neobyčejném p o h n u tí a p o v z n e s e n í c tih o d n ý kněz Des G enettes ob rátil svo je oči k soše Panny M arie a volal k Ní: „Ó má dra h á M atko! T y slyšíš toto v o lá n í lásky a důvěry. T y je za ch rá n íš , ty ubohé hříšníky, kteří Tě nazývají svým Ú točištěm . O M atko! Přijm i za své toto zbožné sdružení! A na zn a m en í, že tak učiníš, nechť se obrátí pan Joly. P ůjdu zítra o p ět k něm u ve Tvém jm é n u .“ P a n J o ly byl b ý v a lý m a p o s le d n ím m in is tre m fran co uzskéh o krále Ludvíka XVI.. Přilnul k filosofickým b lu d ů m 18. s to le tí a od s v é h o m lá d í nedb al o víru v B o h a . T e h d y m ěl o s m d e s á t roků, a p ře sto že byl n em ocen, byl du ševně čilý. Č asto ho P. Des G enettes
navštěvoval, ale pokaždé ho nem ocný a slepý pan Joly odm ítl. D ruhý den po po božnosti se P. D es G enettes op ět dostavil k nem ocném u panu Jolym u. Jeho rodina kněze opět přesvědčovala, že jeho návštěva je zbytečná. Ale nedal se od být a byl uveden dovnitř. Pan Joly řekl m ísto pozdravu: „P ane faráři, dal byste m i laskavě své po žeh n á n í? “ K dyž m u je kněz udělil, pravil: „Jak m ě v a š e n á v š tě v a tě š í! N e v id ím v á s , a le c ítím v a š i přítom nost. Od toh o okam žiku co js te v ešel, pociťuji pokoj, klid a vnitřní radost, což js e m nikdy n e za k u s il.“ Nebylo nesnadné prom luvit spasitelné slovo k této duši, kterou m ilo st B oží zpraco vávala tak nápadn ě, že svatá zp o věď byla vyko nána ještě tentýž den. O něco později přijal pan Joly svaté přijím ání. Ž il až do 10. du b n a 1837 a v šechn y dny, které uplynuly od je h o ob rácení, byly p o užity k ob divuhodným projevům víry a zbo žnosti. A ta k Panna M aria v yslyšela svéh o zb o žn é h o s luh u a ukázala svoje skvělé vítězství. Dne 16. prosince 1836 arcibiskup Q uélen zřídil řádně k an o n ick y b ra trs tv o N e p o s k v rn ě n é h o S rd c e P an n y Marie. Ale rejstřík zápisů byl začat až 12. ledna 1937. Deset dní po tom bylo už zapsáno 214 členů. D ne 24. dubna 1838 papež Ř ehořXV I. povýšil bratrstvo naArcibratrstvo. V roce 1935 m ělo A rcib ratrstvo již necelé tři m iliony zapsaných členů a tento počet se stále zvyšoval a zvyšuje do d n e š n íc h d n ů . T o C írk e v p ro m lu v ila s lo v y p a pežovým i. A rcibratrstvo bude pro celý svět, obrácení se budou dít všude a všu de bude velebeno J m éno Naší Paní Vítězné. Tehdy na žádost m nohých členů P. Des G enettes ro z š ířil p říru č k u s tan o v A rc ib ra trs tv a o p o u č e n í a m odlitby pro členy Arcibratrstva. Připojil i vypravování o m nohých obráceních a zázracích, za něž bylo třeba vděčit m odlitbám Arcibratrstva. Jed nou z n e s p očítatelnéh o m n o žs tv í oso b , které zažily m ilo st či m ilosti vyprošené A rcibratrstvem , byla i svatá Terezička Ježíškova, která byla ve svém dětském věku zázračně uzdravena úsm ěvem Panny M arie, která s e jí na o k a m ž ik z je v ila po n o v é n ě a m o d litb á c h Arcibratrstva. Mše svaté, sloužené na oltáři a v m ateř ském chrám ě Arcibratrstva, m ěly účinek, který nesm írně p ře s a h o v a l p ro s b y o tc e a s e s te r s v a té T e re z ič k y . Uzdravením nedostal m ilost jen otec, nedostaly m ilost jen sestry a A rcibratrstvo, ale dostal nevýslovnou m ilost celý svět, C írkev svatá, které byla zach rán ěn a veliká světice, jejíž ruce m ěly světu sypat z nebe nesčíslné růže m ilostí. Tato světice je jedním z divů a zázraků Panny Marie Vítězné. Všechna společenství, spolky a sdružení, které přijaly Pannu Marii - M atku B oží za svoji M am inku a Velitelku a nechají se Jí pokorně a odevzdaně věsti, js o u nejenom dětm i, ale i vojáky či rytíři M ariiny vítězné arm ády. Ono nezáleží na názvu, stanovách. Záleží na každém z nás. Všichni js m e jejím i dětm i a Ona chce od nás slyšet to slovo, které sam a vyřkla před archandělem Gabrielem , poslem Božím . Petr Maria Haičman Vybráno a zkráceno, částečně upraveno dle knihy: Chvilky u nohou Matky Boží.
Antikoncepce
-
trojský kůň m oderní civilizace
V poslední době stále roste nabídka nových a do kon ale jších an tikon cep čních prostředků. Jejich o d p ů rci za z lív a jí p ro pa gáto rům těchto metod touhu po zisku a rychlém zbohatnutí na ú k o r lid í h le d a jíc íc h v ý c h o d is k o ze svých sexuálních problémů. V tom to tvrzení je hodně pravdy, ale není úplná. Také mnozí z propagátorů antikoncepčních metod chtějí pomoci modernímu člověku, který si neví rady s nechtěným těhotenstvím a jediné jeho řešení vid í v um ělém potratu. O dpůrci i pro pagátoři antikoncepčních metod usilují o jedno po m oci m o d e rn ím u člo v ě k u a p ře s to se nemohou shodnout. Jejich názory na tuto pomoc
jsou diametrálně odlišné. Není to však nic nového pod sluncem. V dějinách lékařství se setkáváme s podobným i případy častěji. Vezm ěm e kupř. horečku om ladnic. Ještě v polovině m inulého s to le tí u m íra lo z c e la z b y te č n ě m no ho žen v porodnicích. Tehdy byly také dvě skupiny lékařů.
Jedni i druzí chtěli pomáhat ženám, které měly rodit. Jedni, kteří přijali metodu dr. Semmelweise, opravdu pomáhali. Ti druzí však přinášeli rodícím ženám smrt. Tento rozdílný postoj obou skupin lékařů a ta ké ro zd íln é výsle d ky je jic h práce pravděpodobně nepra m enily ze zlé vůle, ale z nevědomosti a neschopnosti zamyslet se nad argumenty druhé strany. Nemůžeme však tvrdit, že ve skupině lékařů, kteří nepřijali metodu dr. Semmelweise, byli nějací nevzdělaní lékaři bez profesorských titulů . Právě naopak. Byli tam vysoce erudovaní odborníci, kteří byli určitým způsobem zaslepení, a proto asi nemohli pochopit úplně jednoduché a zcela evidentní skutečnosti. Jejich vysoká odbornost vzbu zovala dojem, že právě oni mají pra vdu , což bylo o su d n é pro nespočetné m nožství m ladých matek, které ještě dlouhé roky umíraly ve většině nemocnic. Něco obdobného se děje i dnes. Mnoho lidí a také i vědec kých o d b o rn íků je z a s le p e n o materialistickým chápáním světa, kte ré jim b rá n í v id ě t člo vě ka v pravdivém světle. Nevidí, že každý člověk má ja k tělesný, tak i duševní rozměr. Všechno, co se v člověku děje, je proto tře b a chápat jako komplexní působení těchto dvou vzájem ně se dopl ňujících složek. Z tohoto hlediska je nutno řešit také otázku lidské sexuality. K ažd ý č lo v ě k je vyb a ve n pu dy p a tříc ím i k tě le s n é p ři rozenosti, tj. slepou silou, která žene každého jedince k určitému cíli. Dosažení tohoto cíle je vždy spojeno s pocitem slasti. Touha po slasti je hybnou silou, která vynucuje na člověku jednání sloužící k zachování je h o ž iv o ta a n e b o p ře d á n í ž iv o ta na je h o potom stvo, ale zcela bez ohledu na m ravní a zákonné normy. Pudy jsou pro život nezbytné, avšak každý člověk, který chce jednat mravně, a tedy zdravě, nemůže je ponechat bez kontroly.
Aby je udržel na uzdě, má k dispozici duševní kvality, ke kterým patří rozum a vůle. Rozum poznává, co je morálně dobré, a vůle podle tohoto p o z n á n í p u d y u sm ě rň u je . N e ko n tro lo v a n é , přebujelé pudy začínají být velmi nebezpečné nejen pro jejich vlastníka, ale také i pro jeho okolí. Dokáží zm anipulovat rozum jedince natolik, že je nepřístupný logickým argum entům a začíná si namlouvat, že právě toto jeho jednání, které je vyn u ce n o pu dy a ne rozum em , je správné. Zákonitě se dříve nebo později dostává do rozporů s morálkou a zákonem. Vzniklé rozpory nechce řešit změnou svého chování, ale snaží se o změnu morálních a zákonných norem, jen aby nemusel om ezovat svou touhy po slasti. V každém člověku probíhá neustále boj o vládnutí nad ním samým. Je to určitá dynamická rovnováha, která se posouvá u jednoho na stranu pudů a u jiného na stranu rozumu a vůle. Když člověk přestává aktivně usilovat o ovládnuti své tělesné přirozenosti, začínají u něho vítězit pudy, které ho nakonec zotročí. Už od dětství probíhá v člověku tento vnitřní boj. Přemáhání své tělesné p řiro ze n o sti prožívá každý člověk ja ko velm i b o le s tn o u z k u š e n o s t. Je to v š a k n a p ro s to nezbytná zkušenost, má-li se člověk rozvíjet zcela harmonicky. Proto moudří rodiče odpírají svým malým dětem věci, po kterých touží, ale jsou pro rozvoj dětí zcela zbytečné. Chtějí je naučit smířit se s tím, že nem usí mít vždy všechno. Je to výborná příprava na období dospívání, kdy tito jedinci snadněji uposlechnou svůj rozum a vůli. S k u t e č n ý b o j s tě le s n o u p ř ir o z e n o s tí z a č ín á t o t iž a ž v o b d o b í d o s p ív á n í, k d y s e p r o b o u z í s e x u á ln í p u d , k te rý je n e jm o h u tn ě jš ím z d ro je m s la s ti. Pro tuto jeho vlastnost jej někteří označují z a nejdostupnější drogu. Ovládnout sexuální pud a udržet ho na uzdě může jedině ten, který je o
nutnosti takového úsilí vnitřně přesvědčen. Vnitřní p ře svě d če n í získá při do statku racion áln ích argum entů a v prostředí, které ho k takovému živo tn ím u stylu p o vzbu zuje . Je to nesm írně obtížná a choulostivá záležitost. Každý rušivý moment, který stimuluje v tomto období sexuální pud, je úderem pod pás vrhajícím bojujícího jedince pod nadvládu pudů. Jedinec, u něhož zvítězí rozum a vůle, je svobodný, nezávislý na vlastních pudech. Má vnitřní sílu přemoci touhu po slasti, když způsob, kterým je vyvolávána, je v rozporu s morálními
normami. Snadno si dokáže odepřít i jiné věci, které jsou zdrojem slasti nebo osobního pro spěchu. Dokáže dávat přednost společenským zájmům před osobním prospěchem, když to od něho vyžaduje blaho jiných lidí. Je to člověk vyzrálý k obětování svého času i schopností pro druhé. N e jv ě tš í n e b e z p e č í a n tik o n c e p č n íc h p ro s tře d k ů
s p o č ív á v to m , ž e
p ř in á š e jí
s s e b o u m e n t a litu , k te r á n e b la z e z a s a h u je d o
A n ti k o n c e p c e n e o d s tra ň u je p říč in y s e x u á ln íc h problémů, ale snaží se odstranit pouze jejich následky. N a b íz í m o ž n o s t p r o ž ív a t s la s t b e z d u š e v n íh o v ý v o je k a ž d é h o j e d i n c e .
n á s le d k ů i v p ř íp a d e c h , k d y ž je d n á n í, k te ré v e d lo
k v y v o lá n í s la s ti,
b y lo
v ro z p o ru
s m o r á ln ím i n o r m a m i. Je to životní styl, který
je na první pohled velmi lákavý, avšak ve své podstatě ovlivňuje destruktivně vývoj jednotlivce i celé společnosti. Jedinec, kterému se nabízí možnost prožívat slast bez následků, nenachází potřebné argum enty podporující jeho snahu po ovládnutí sexuálního pudu. Nemůže si proto ani vytvořit vnitřní přesvědčení o správnosti růstu k s e b e o v lá d á n í. V d ů s le d k u to h o si n ik d y ne vytvoří silnou vůli, která roste úm ěrně se stupněm ovládání tělesné přirozenosti. Takový jedinec nejenže neovládá svůj sexuální pud, ale nedokáže si odepřít také jiné zbytečné a škodlivé touhy. Je to jedinec duchovně slabý, nevyzrálý, sn a d n o p o d lé h a jíc í dro g á m a a lk o h o lis m u . Jedinec, který se nedokáže povznést nad vlastní zájm y a usilovat o dobro celé společnosti. Je to egoista, který se nechá snadno zkorum povat, který dokáže ničit přírodu, jen aby uspokojil svou touhu po rozkoši. I když takový je din ec může ještě uznávat určitý m ravní řád, přece není pak schopen ten to řád dodržet, když se m orální požadavky dostávají do konfliktu s tím, po čem v srdci touží. M noho takto zm an ip ulo van ých jedinců pak odm ítá m orální i zákonné normy. Někteří z nich jsou dokonce schopni vraždit, jen aby uspokojili své nezkrotné touhy. V m a n ž e ls tv í pod v liv e m a n tik o n c e p č n í m entality přestává být životní partner chápán jako rovnocenná osoba, která vyžaduje lásku, úctu a věrnost. Namísto toho je životní partner degradován na předm ět sloužící k ukájení sexu álního pudu. Takový pohled um ožňuje zacházet s ním ja ko s předm ětem . Když už ne splňuje
očekávané naděje, je m ožno se ho zba vit a pořídit si jiného. Rodiny, které tvoří základ každé dobře fungující společnosti, se rozpadají. Děti v y rů s ta jíc í v ta k o v ý c h ro d in á c h p o s trá d a jí potřebné předpoklady k dobré výchově. Vyrůstají z nich je d in c i, k te ří sn a d n o p o d lé h a jí všem negativním jevům vyskytujícím se v současném světě. A n tik o n c e p č n í m e n ta lita
p ř e d s ta v u je
s m r t e ln é n e b e z p e č í. Působí stejné zhoubně jak
v to ta litn íc h systé m e ch , ta k i v d e m o kra cii. Z á k e řn o s t a n tik o n c e p č n í m e n ta lity sp o čívá v dlouhé latenci, s jakou se začínají objevovat následky jejího působení. Vliv této m entality je proto obtížné hodnotit v průběhu života jednoho člověka, ale je nutno toto hodnocení provádět z hlediska několika generací. O d p o v ě d n o s t ze š íř e n í a n t ik o n c e p č n í m e n t a lit y s p o č ív á n a každém
z n á s . P ř ij ím á n ím
a š íř e n ím
a n ti
k o n c e p č n í m e n t a lit y m á m e p o d íl n a d ů s le d c íc h , k t e r é s s e b o u p ř in á š í. Její působení
na celou lidskou populaci otevírá brány porno g ra fii, a lk o h o lis m u , n a rk o m a n ii, p ro s titu c i, pohlavním chorobám včetně AIDS, destrukci rodin, potratům, neplodnosti, růstu kriminality, korupci a v konečném důsledku i ekologickým katastrofám a válkám. O dm ítnutí antikoncepční m entality a přijetí o d p o vě d n o sti za své cho ván í vede k sebeo vlád ání, h a rm on ickým m an želstvím , dobré výchově dětí, prosperující společnosti, zdravému životnímu prostředí, radosti, přejícnosti, důvěře, což jso u předp okla dy prožívání života v jeho plnosti. Sexuální aktivitu ve shodě s morálnymi normami um ožňují přirozené metody plánování rodičovství. Jejich správným používáním dochází k propojení tělesného i duševního vztahu obou partnerů, což potencuje míru sexuálního prožitku a ved e k u p e vň o vá n í věrn ých ce lo živo tn ích m an želských vzta h ů . Na rozd íl od um ělých antikoncepčních prostředků jsou to metody zcela přirozené, zdravotně nezávadné, bezplatné a ty nejm odernější navíc i mnohem spolehlivější. N enechm e se proto nadále m an ip ulo vat n e sp rá vn ým , i když v š e o b e c n ě p řijím a n ým názorem , k te rý ve d e ke S M R T I. U d ěle jm e všechno, co je v našich silách, abychom přijímali přirozený a zdravý životní styl vedoucí k uchování a ochraně nejcennějšího daru, kterým je Ž IV O T . Lékaři iniciativ „Pro život"
V k a to lic k é litu r g ii je 2 5 . b ře z e n z a p s á n ja k o s la v n o s t Z v ě s to v án i P áně. Na to to datum přip ad á také D en n e n a ro ze n ý c h d ě tí. P řed p á r lé ty js m e s ly š e li v našich ch rám e c h pastýřský list českých a m o ra v ských b iskup ů, o d su zu jící ty to vra žd y , leg a lizo v a n é dnes, bo hužel, ve v ětšině s tátů světa. Jak to , že vražda je d n o d e n n íh o , tý d e n n íh o či m ě s íč n íh o d ítě te je ve všech zem ích tres tn á ja k o s ku teč n á v ra žd a , z a tím c o vražda dítěte v m ateřském lůně je pouhým „ p o tra te m “ , „in terrupcí“, „um ělým přerušením tě h o te n s tv í“ , a tud íž n a p ro s to b e z tres tn á ? K do dal kom u právo s tan o v it o k a m žik po ro d u (n e b o u k o n č e n í tře tíh o či š e s té h o m ěs íc e tě h o te n s tv í) za s k u te č n ý p o č á te k lid s k é h o života? M á vů b e c č lo v ě k m a n d á t někoho z práva na živ o t vylu č o v a t? V ln a n a c io n á ln i n e n á v is ti, je ž s e ž e n e b ý v a lo u J u g o sláv ií, ved e k v ra ž d ě n í d ruh ých je n proto, ž e jsou přís lu šn ík y jin é h o národa. S tále js m e s vě d ky u p írán í někom u práva na ž iv o t z dů vo dů rasových, tříd n íc h nebo n árodn í nevraživo sti. J e š tě před p á r lety si nikdo n edo kázal ta ko vý vývoj na B alká n ě vů b e c p ře d s tav it. B ohu žel žá d n ý reg ion n ení to h o uchrá n ě n , dokud s e č lo v ě k n e n a u č í c tít k a ž d ý lid s k ý ž iv o t i ž iv o t n á ro d n o s tn íc h , tříd n íc h či rasových n epřátel. N ikdo mu nedal svo b o d u toto právo jim upírat. Lid s ký živ o t je n e d ě lite ln ý . V e v a n g e liu n á s P á n J e ž íš v y b íz í, abychom se m o d lili za své n e p řá tele (srv. M t 5, 44). M o d litb a z a n e p ř á t e le je t o t i ž n e jle p š í š k o lo u resp e k to v á n í práva na ž iv o t bez výjim k y pro každ ého. P o d o b n ý k o n flik t ja k o v b ý v a lé J u g o s lá v ii m ů ž e p ro p u k n o u ti k d e k o liv , ž á d n á o b la s t s vě ta n ení zd e im unní. A do jd e k v ra žd ě n í v če tn ě žen, dě tí a starých ob čanů , je s tli si lidé ne v š típ í hlubo ko do p o d v ěd o m í z á s a d u n e d o t k n u t e ln o s t i lid s k é h o ž iv o ta v je h o celistvosti a n edělitelnosti. D okud n ení č lověk ochoten přizn at právo na ž iv o t nenarozeným a dnes stále častěji té ž s ta rý m a n e v y lé č ite ln ě n e m o c n ý m , d o k u d si h lu b o k o v p o d v ě d o m í zv y k á d ě lit lid s k ý ž iv o t na „ p r o d u k t iv n í“ ’a „ n e p r o d u k t iv n í“ a p o d le to h o d ife re n c o v a t je h o n e d o tk n u te ln o s t, d o tu d se nedá po čítat s m inim áln í záru ko u, že nějaký kout Z e m ě bude ušetřen b e zuzd ného vra žd ě n í v příp ad ě etnic k ý ch či p o litic k ý c h k o n flik tů . N e b o ť je s t liž e č lo v ě k n e n í sch open ctít živ o t nenarozeného dítěte, které m u nikdy neub lížilo, a ž iv o t ne v y lé čiteln ě nem o c n é h o , je n ž mu už nikdy u b lížit nem ůže, ja k lze o čekávat, že bude c tít ž iv o t s k u te č n é h o či ú d a jn é h o n e p říte le , k te rý m á p ro s třed ky k to m u , aby s e na něm do p u s til b ezpráví? V ý c h o v a k úctě v ů č i lid s k é m u ž iv o tu m u s í te d y z a č ít u v ý c h o v y k ú c tě tě c h n e jb e z b r a n n ě jš íc h : n enarozených a o d kázaných v d ů sled ku n e v yléčitelné nem oci na cizí pom oc. P oložm e si v š ic h n i otázku: „C o m ohu já o s ob ně u d ě la t p ro to , a b y ro s tla ú c ta k ž iv o tu tě c h n e j b e zb ra n n ě jš íc h ? “ P okud by nás v ů b e c nic n enapadlo, n e za p o m e ň m e , že m o d litb a , p o ká n í a p ů s t i na d á le zů s tá va jí tou ne jú čin n ě jš í zbraní. R ad o m ír M alý
P ríp a d te jto v ra ž d y n a p ra h u slo b o d y , k e ď sa u n á s s le d o v a li v š e tk y z n á m e p ríp a d y p o ru š e n ia ľu d s k ý c h a n á b o ž e n s k ý c h p rá v , b o l n e z m y s e l n ý m a k ru tý m a k to m v y h rá ž k y a k tív n y m d u c h o v n ý m n a S lo v e n s k u . S m ď Š te fa n a P o lá k a m ô ž e m e p o s u d z o v a ť v d v o c h ro v in á c h : a to k rim in a lis tic k o - ju s tič n e j i p o litic k e j, a v r o v in e d u c h o v n e j a cirke vn e j. M y s a za m e ria m e n a a s p e k ty duch ovn é. N ieje v n a šej k o m p e te n c ii, m o ž n o s tia c h a n a k o n ie c a n i z á u jm e r ie š iť to, č o m o h li a m a li v y š e tr iť v p o n o v e m b r o v ý c h r o k o c h d e m o k r a tic k y z v o le n é š tá tn e o r g á n y i p o líc ia . S m e to h o p r e s v e d č e n ia , ž e d u c h o v n ý a s p e k t s m rti Š tefan a P oláka v p o h ľa d e n ie le n s p ä tn o m , a le a j n a s ú č a s n é u d a lo s ti, o d h a ľu je s ú v is lo s ti a s p o jito s ti ov eľa v y š š ie n ež s ú v is lo s ti k rim in a lis tic k o - p rá v n e . P re to s m e sa r o z h o d li, ž e u v e r e jn ím e u p r a v e n ý v ý b e r zo s a m iz d a to v e j p u b lik á c ie , k to rú eš te p r e d p á d o m k o m u n is t ic k é h o r e ž im u n a p ís a l b liž š ie n e u v e d e n ý a u to r p o d n á z v o m „ S p o m ie n k e kň aza Š te fa n a P o lá k a " . V erím e, ž e o b sah to h to m a te riá lu vám k osob e a o b e ti k ň a z a Š te fa n a P o lá k a p o s k y tn e o v e ľa v ä č š ie p o c h o p e n ie n e ž d o h a d y , v y š e tro v a n ia , d o k u m e n t y , a le b o v n e p o s le d n o m r a d e a j t a jo m n é m lč a n ie k o m p e te n tn ý c h s v e d k o v i v in n ík o v . A n to n S e le c k ý
Š tvorročn ý Š tevko prichádza za m am ičkou s novinam i. Sú to K atolícke noviny. Ukazuje ob rá zo k na tituln ej strane: „Č o je to ? “ „To je Panna Mária. Nevidíš, že je to O na ?“ „A le čo je to to !“ - nástojí chlapec a ukazuje na detaily. „T o sú m e č e b o le s ti, k to ré Jej p re b o d li s rd c e .“ „A kto to u ro bil?“ „Z lí ľudia to urobili.“ C hlapec chvíľu pozerá, a rozplače sa. Často h o p o to m n a š li p la k a ť, k e ď si te n o b ra z p re z e ra l. „M u s e li sm e pred ním tie n o vin y skrýva ť“ - spo m ín a Š tefan ova staršia sestra. V B oro vcia ch sa skon čila sv. omša. Všetky d e ti sa h rn ú dopredu, to je ich čas - „fa rá rk o “ im dá na čelo krížik, a vte d y m ôže každém u
n ie čo po ved ať. Č asto tu znie je h o p ro s té a kam arátske „A h o j!“ V te jto d o b e v rc h o lia c e h o boja m e d zi d o b ro m a z lo m , m ed zi vie ro u a n e vero u , m e d zi prav d o u a je j s k o m o le n in a m i, v y h lás il v roku 1987 S v. otec M a r iá n s k y r o k , a b y c e lú C ir k e v u s m e r n il v p o h ľa d e na T ú , kto rej B oh te n to boj zv e ril. Je j N e p o š k v rn e n é S rd ce je je d in ý m d u c h o v ným ú ze m ím na te jto zem i, kam B o ží p ro tiv n ík n ik d y n e v s tú p il. D o to h to ú to č iš ť a v o lá te ra z M á ria v š e tk y B o žie d e ti, ce lú C irk e v , k to re j je M a tk o u . A j k ň a z Š te fa n s a J e j u ž d á v n o v ú p ln e j s y n o v s k e j o d d a n o s ti zv e ril. C h v íľu s tre tn u tia so Sv. o tco m , p á p ežo m J á n o m P avlo m II. v s e p te m bri 1986 z v e č ň u je tý m , že s a v je h o p ríto m n o s ti zas väcu je S ed e m b o le stn ej P ann e M á rii, P atró n ke S lo v e n s k a . V deň z a č a tia M a riá n s k e h o ro ku , N a T u ríc e 7. jú n a 1 9 8 7 , z a s v ä c u je Š te fa n P o lá k S e d e m -
bo les tn e j P an n e M á rii celé B o ro v ce, a zv e ru je ta k v š e tk ý c h sv o jic h fa rn ík o v m a te rin s k e j láske Jej N e p o š k v rn e n é h o a B o le s tn é h o S rd ca.
V a u g u s te sú v B o ro v c ia c h ho dy. T á to cirkevná slá vn o sť výročia posvätenia chrám u je už tra d ič n e d o p re v á d z a n á aj h o d o vým veselím . V ždy sa nájdu niektorí, ktorí prekročia m ieru v alkohole a sprá van í sa. Práve v tesnej blízkosti fary býva m ie sto najväčšieho hluku. Nechýbajú pritom oplzlé reči a rúhania. Je prvý piatok. Po bohoslužbe kňaz vyzýva v e ria c ic h , a b y sa s ním p o m o d lili d e s ia to k ruženca za tých, ktorí budú tráviť noc v alkohole a n e via zano sti ako obvykle. Prosí veriacich, aby sa na ten to úm ysel m odlili aj dom a. V ten v e č e r od 21. h sa hody sko n čili a nastalo úplné ticho. To sa za tých 7 rokov, čo tu kňaz Štefan pôsobí, ešte nestalo. On sám je pre sved čený, že to Ona, ktorej je dedina zasvätená, takto v nej pôsobí. Is tí ro d ičia p riv ie z li svo je a s i 8 - 9-ročné dievča tko p o je h o prvo m svätom prijím aní. B o li n iekd e o d Trenčína. M alá sa dlh o d o m áh ala , že m u s í is ť do B o ro vie c, le b o P a n n a M á ria je j v sn e dala odkaz p re p á n a farára. R odičia túto je j pro sbu o d kla d a li, p re to ž e v ra j a n i ne ved ia, kde sú B o ro v c e . P ý ta li sa d c é rk y , č i p á n a fa rá ra n ie k e d y videla. Povedala, že nie, že však je j ho Panna M ária vo sne ukázala. K e ď po čase d ie v č a tk o o p ä ť p ro s ilo m a tku , že do tých B o ro vie c m u s í ísť, pre to že je j to Panna M ária o p ä ť p o v e d a la , n a š li teda ro d ičia na m ape B oro vce a šli. D ievčatko p rišlo na faru v sprievo de m atky. K e ď u v id e lo k ň a z a , h n e ď h o s p o z n a lo . P o v e d a lo m u te d a , že P a n n a M á ria m u o d k a z u je , že ho m á v e ľm i rad a. Ď a le j m u odkázala, že zom rie tak, ako je h o patrón. Nech sa však nebojí, Ona bu de p ri ňom, lebo veľm i š íri úctu k N e j a najm ä m od litb u sv. ruženca. K e ď c h ce l kňaz zo d vih n ú ť ruky, a b y vzal tvá r dievča tka do dlaní, pocítil, ako m u oťaželi a z m e ra v e l na ce lo m tele. P o h la d il d ie v č a a p o v e d a l m u: „V ž d y som m a l Pannu M áriu rád, ale od teraz Ju budem m a ť ešte ra d š e j“ O te c Š tefan prichádza za sestričkam i, ktoré mu prišli po m ôcť vo farskej záhrade, a zveruje
sa im s to u to p ríh o d o u . S e s trič k y sa tak dozvedajú, že ho čaká niečo ťažké, ale Panns M ária ho uisťuje, že počas tej hrôzy bude pr ňom, lebo vždy šíril úctu k Nej a m odlitbu sv ruženca. „Až m ám z toho husiu kožu - dodávs doslova kňaz - ale aby ste vedeli, keď sa sc mnou niečo stane - že O na bola pri m ne .“ Príbuzným o príchode nepovedal, ale všim l si, že neraz rozprával, ako by už tu dlho nem a byť. Je 7. o k tó b e r 1987. D e ň P a n n y M á rie , K rá ľo vn e j ruženca v M ariánsko m roku. R u ž e n e c je m o c n o u z b ra ň o u tých, ktor, boju jú p o d vedením Ženy, o d e te j slnkom . Tc p rip o m ín a M ária p ri vše tkých svo jich zja v e niach, to prip o m ín a n á m e stn ík Krista na zemi, to pre žíva ve ria ci ľud. A j k ň a z o v i Š te fa n o v P oláko vi odkazuje M atka Božia svoju vďačnost p rá ve za šire n ie m o d litb y sv. ruženca. V M a r iá n s k o m r o k u , k e ď s m e s i z v lá š t p rip o m e n u li ú lo h u M a tk y B o že j v d e jin á c h spásy a n a jm ä v te jto n a š e j d o b e - s a n á m aj te n to sv ia to k K rá ľo v n e j ru žen ca o b ja s n il v o s o b itn o m sv etle . P re to aj prvá s p rá v a v tla č i, ktorá prin iesla fa k ty o h ro zn e j u d a lo s ti na fa re v B o ro v c ia c h p ráv e p o č a s M a riá n s k e h o ro k a a v te n to deň, d á v a la v š e tk ý m ž ijú c im s C irk v o u tu š iť s ú v is lo sti. B olo to iste je d n o v íť a zs tv o pod v e d e n ím n e b es kej V e lite ľk y - v íť a zs tv o p o d o b n é víťazstvu K rista na kríži.
V deň R u že n co ve j P a n n y M árie za s v ä til kňaz Štefan fa rn o sť V ese lé (v ktorej dočasne zastu puje) S ed em b ole stnej Panne Márii. Deň plný práce pre K ráľo vstvo Božie, oťažel ako plný klas. Kňaz, keď sa všetkým rozdal, vracia sa dom ov, do svojej sam oty. Aj sestra a m atka z B oroviec odišli. Deň sa vša k ešte nekončí. P ric h á d z a jú tí, k to rí sa d a li do s lu ž ie b od veké ho B ožieho ne priateľa. M ožno ani sam i nevedia, čo chcú. Možno to ani až ta k nemienili. V edel to však ten, do koho hroznej m oci sa odovzdali a otrocky vykonali pom stu je h o zloby. Je tu však aj M ária. Prišla, aby svojho syna, ktorého v Jánovi prijala pod krížom , priviedla na vrc h o l K a lvá rie . P re to ž e te n to ná ro d to potrebuje. Národ, ktorého on je synom a O na P a tró n k o u , p o tre b u je v ý k u p n ú a z m ie rn u obetu. P o m aly a b o ja zliv o sa o tv á ra jú m n o h é fa rs k é
dv e re v tý ch d ň o c h . „K a ž d é m u z nás sa to m ô že s ta ť “ - u v e d o m u jú si s p o lu b ra tia kň azi. N e je d n é m u to b o lo aj p o v e d a n é . M n o h í z n ich bo li ú p ln e z d rv e n í tý m , čo sa sta lo ich s p o lu b ra to v i, k to ré h o p o zn a li. T a k é niečo tre b a zažiť, ab y sm e si v e d e li p re d s ta v iť, ak o to v y z e ra lo s uč en íkm i po V e ľk o m P iatk u . A k o len m o h o l v y d rž a ť - z n e li o tá z k y - ta ké h ro zn é , n ie k o ľk o h o d ín trv a jú c e m u če n ie! A k o sa do kázal zachovať?
D o b itý, d o k o p a n ý , s v y lú p n u tý m i oča m i, ja m k y z a s trie k a n é akutolom , potrh an é v n ú to r n o sti, p ra s k n u tá pečeň, ro z trh n u tá sle zina , o d r a z e n é o b lič k y , ú s ta p ln é p a p ie r a a za le p e n é až o ko lo vla so v páskou na koberce, n e m o ž n o s ť c h y tiť dych pri úderoch . Z lom e ná n o h a , ru k a na d v o c h m ie s ta c h , ú p ln e d o k o p a n ý na n a jb o le s tn e jš íc h m ie s ta c h , nie sm rte ľn é , ale b o le stivé bo dn é rany. D rô ty ktorým i sú zvia zan é ruky - vrezané až do kostí. T oto d o ká že u ro b iť č lo v e k - k e ď sa o d vrá ti o d s v o jh o S tv o rite ľa a dá sa do m o c i je h o p ro tiv n ík a . Z a ka žd é h o ta ké h o m usia trp ie ť ne vin ní. M n o h í c h o rí a p o s tih n u tí pochopili, že im B o h p o n ú k o l kríž, a b y za h rie š n ik o v p r i n á š a li z m ie r n u o b e tu . T is íc e s ú ic h d u c h o v n e s p o je n ý c h v R o d in e N e p o š k v r n e n e j, a b y ta k, a k o to M á ria ž ia d a la o d n e v in n ý c h d e tí vo F a tim e , p rin á š a li o b e ty z m ie renia. Pri p o s le d n e j sv. om ši, ktorú s lú žil ote c Š te fa n na filiá lk e op ako val: „S p a m ä ta jm e sa !“ I ke ď o s lo v il len týc„h, k to rí ho vte d y m ohli počuť, platí to pre nás všetkých. Dnes, za cenu s v o jh o m u č e n íc tv a m ô že p o v e d a ť ce lé m u S lo ve n sku : „N á rod môj, S lováci, spa m ätajte s a !“ M a lý d e d in s k ý d o m v P la v e c k o m P e tri na Z á h o rí, s č ís lo m 6 a U k riž o v a n ý m na p rie č e lí, b o l m ie s to m d e ts tv a k ň a z a Š te fa n a . T u bol d o m a , tu rá s to l, tu si ho P án n a šiel. V iz b e n a p e ľa s ti s e d í s ta ru č k á ž e n a . Je č is te j tv á re i ja s n e j m y s le , je j p o h ľa d je d e ts k y ú p rim n ý . N e z ú fá , n e v o lá po p o m s te , n e p o z n á n e n á v is ť . H o v o rí m ie rn e , tic h o a p o m a ly: „ K e b y s o m v e d e la , kto to bo l, ja by so m ho an i n e o d s ú d ila . Len by s o m sa ho sp ý ta la , prečo m u to u r o b il..? “ M a m ič k a , p a m ä tá te s a , čo s te o d p o v e d a li m a lé m u Š te v k o v i, ke ď sa vás p ýtal? - Z lí ľudia to u rob ili. A b y s a aj oni a im p o d o b n í z a c h rá n ili,
p reto m usel váš syn trp ie ť. P reto prijal p o n ú kn u té m u č e n íc tv o .
Mal veľm i rád kvety. Mal rád deti. Mal rád Ježiša, svojho M ajstra. Mal rád ľudí, pracoval a žil pre ich spásu. Mal rád M atku Božiu. Mal rád pravdu. Mal rád priam u cestu. Is te - b o l le n č lo v e k o m , aj so s v o jim i sla bo sťam i a chybam i. Mal iste svo je omyly, ale ta k í sm e v š e tc i, a p re d s a s n a m i Boh počíta. Kto však hľadal lásku a pochopenie, u neho našiel oboje. „N ik nem ôže m ilo va ť viac, a ko ke ď ž iv o t po lo ží za p ria te ľo v .“ O ch o ta ob etova ť živo t za Božiu vec, za vernosť, sa mu stala vlastnou, najm ä keď sa nad ním začali sťa ho vať m raky, a v poslednom čase to neraz prejavil. Is te - b o l le n č lo v e k o m aj s o s v o jim i sla bo sťam i a chybam i. A le v rozhodujúcom boji obstál statočne. Š kolské deti, ako a j d e ti z m a te rske j š kô lky V P laveckom Petri, idú n a stúpe né k p o m n íku p a d lých vojakov. C estou sa vša k vychytia a nie je m ožné ich zastaviť. Sm erujú do cintorína. A k o b y ťa h a n é s iln ý m m a g n e to m b e ž ia ku hro bu kňaza, ktorého ich de dina dala C irkvi i n á ro d u , a k to ré h o h ro b tu te ra z s lá s k o u o p atrujú. S ú d ru žky u č ite ľk y ich za s ta v u jú a u s m e rň u jú , ka m tre b a ísť. „N a jp r v id e m e k nášm u fa rá rko vi“ - odpovedajú deti. A k e ď ob stanú hrob, a k o b y p o č u li o p ä ť „fa rá rk o v e “ pria te ľské - „A h o j!“ Na pom níku hrobu kňaza Š tefana Poláka je nápis: „D o b r ý b o j s o m b o jo v a l, v ie ru s o m si z a c h o v a l (Tim 4 ,7 ). V e rím , že z d ra v é z rn o m ô jh o m la d é h o ž iv o ta , n á s iln e z a s ia te do zem e, čoskoro prinesie hojnú úro du .“ O n ie k o ľk o m e s ia c o v n e skô r, 25. m a rc a 1988, na s v ia to k Z v e s t o v a n ia P a n n y M á r ie , s a na b ra tis la v s k o m H v ie zd o s la v o v o m n á m e s tí v n e rovn om boji stretli sily n e návisti s o s ila m i p o ko ry. N a d a rz e n á lo m s v e ts k e j m o c i z v íť a z il p o k o j, o b eta a m o d litb a sv. ru žen ca b e zb ra n n ý c h . Na o b zo re času sa z a p á lili zo re . Z o re s lo b o d y , kto ré o k re m s v ie č o k H v ie zd o s la v o v h o n á m e s tia d á v n o p r e d tý m r o z ž ín a li o b e t y a u t r p e n i e m noh ých zn á m ý ch i n eznám ých m u če n íko v viery. Převzato z časopisa M Rosa č. 2/94
p re m ás, a fe rp ta m Pro m noho m oderních teologů jsou zázraky zbytečnými nebo iluzorními faktory. Pro rozum ově p řijím a n o u v íru js o u v š a k v id ite ln ý m i zn a m e n ím i B oží p říto m n o s ti. P ro b le m a tik y zázraků, v dnešní době často zpochybňovaných jak v jejich významu, tak v jejich realitě, se dotýká i projev Svatého otce k nemocným, z 15. června m inulého roku. Jan Pavel II. v něm, mimo jiné, řekl: „Ježíš prokázal svůj soucit s nem ocným i a trpícím i i dobrotu a něhu svého srdce, neustále otevře ného ku pomoci duševně i tělesně trpícím, také konáním zázraků, svědčících zároveň o jeho všem ohoucnosti. Způsobil m nohá uzdravení, takže nemocní za ním přicházeli, aby využili jeho zázra čné m oci. Jak říká e va n g e lista Lukáš, nepřicházelo za ním množství lidí jen proto, aby slyšeli jeho slova, ale i proto, aby byli „uzdraveni ze svých nem ocí" (Lk 5, 15). V tom jak Ježíš zbavoval nemocí a utrpení všechny ty zástupy přicházejících lidí, spatřujem e zvláštní úmysl Božího m ilosrde nství v ekonom ii spásy, totiž zjevit a ukázat světu právě v tom Slově, které se s ta lo tě le m , že Bůh není lh o s te jn ý vůči nemocným, ale že jim pomáhá. (...) Evangelium nám též dosvědčuje, že Ježíš dal apoštolům účast na své m oci uzdravovat nemocné (viz Mt 10, 1) a že při své řeči na ro zlou čeno u před svým n a n e b e vsto u p e n ím jm enoval uzdravení, která budou jeho učedníci vykonávat jako znam ení pravdivosti jim i hlása ného eva ng elia (viz Mk 16, 17-20). Šlo o to rozšířit eva ng elium do celého světa a to se z lid s k é h o h le d is k a z d á lo n e p ře k o n a te ln ě obtížné. Právě proto vykonali apoštolové na začátku c írk e v n íc h d ě jin to lik e rá z á z ra č n á uzdravení, jak to zdůrazňují Skutky apoštolské (viz 3, 1-10, 8, 7, 9, 33-35, 14, 8-10, 28, 8-10). I v pozdějších dobách však docházelo k mnoha uzdravením , po važovaným za zázračná, ja k dokazují historické prameny, různé životopisy i dokumenty z procesů svatořečeni. Je známo, že Církev přistupuje k posuzování všech takových případů ve lice zod po věd ně, s vědom ím své povinnosti zach ová vat co největší opatrnost. Avšak v průběhu dějin se vyskytuje nesporné mnoho p říp a d ů , sv ě d č íc íc h o m im o řádn ém zásahu Pána ve prospěch nemocných. Řeč Jana Pavla II. k nem ocným a trpícím,
iw
pronesená 15.6.1994, je velice význam ná tím, že v ní papež ukazuje na m oc Ježíše Krista činit zá zra ky a zároveň na to, že Ježíš tu to m oc přenesl i na apoštoly a Církev po celou dobu je jího pozem ského trvání. Papež tím zároveň poukazuje na tradiční nauku, která je m entalitě dnešních lidí zcela cizí. T o je zřejm éz překvapení m nohých výrob ců ve ře jn é h o m ínění, p o h o r šujících se vždy, když se C írkev neom ezuje pouze na vyhlašování všeobecně přijím aných názorů, ale hlásá specificky křesťanské, sobě vlastní pravdy. Otázka m ožnosti zázraků je velice zajím avá. T ýká se totiž je dn oho z postulátů, panujících v m inulých dvou stoletích, podle kterého Bůh - i kdyby existoval - nemůže zasahovat do dějinných událostí. Tato myšlenka našla svůj ohlas i v jedné z nejnovějších teologií, která si představuje Boha jako poníženého až k smrti na kříži jen proto, aby se m o h l p ro je v it ve fo rm ě ra d ik á ln í „b e z m ocnosti“ . Tím se proti Pánu světa, velebném u a všem ohoucím u Bohu Starého zákona, staví novozákonní Deus absconditus, skrytý Bůh, který p rý na m o c s v ě ta m ů že o d p o v íd a t p o u z e m lčením , ta k ja k je to v y já d ře n o ve zná m é D ostojevského povídce V elký inkvizítor. V sou časn ém m yšle n í v y ro s tla ta to p ře d s ta v a ze spojení luteránské teologie kenosis, vycházející z představy kontradiktornosti zázraku, s oním sm ěrem žid ovské filo sofie , hovořícím o opu štěnosti světa Bohem, na základě tragických osvětim ských zkušeností. Teprve v rám ci těchto zkuše no stí se tém a zázraku ukazuje v celé svojí závažnosti. Zázrak je to tiž ve s k u te č n o s ti z n a m e n ím a k tu á ln í přítom nosti Boha, jednajícího zde a nyní. V tom smyslu se papežův projev dotýká přímo ústřed ního bodu sporu mezi křesťanstvím a modernou. Jádrem sporu není ani tak existence Boha, jako popírání jeho aktuální přítom nosti, jeho milosti, působící právě zde a nyní. Z tohoto zorného úhlu n a b ýva jí p a p e žo va slo va o s k u te č n o s ti z á zračn ých ud álostí nejen na počátku h isto rie k ře s ťa n s tv í, ale po celou dobu je h o trv á n í, zvlá štn í dů le žitosti. Právě zá zra ky jso u totiž projevem aktuálního působení „živé ho“ Boha, který jim i dokazuje svoji „sílu“ , ja k o tom píše O rigenes ve svém díle Contra Celsum. P o d le p ře d s ta v m o d e rn í k u ltu ry se Bůh
nem ůže „zvid ite ln it". T ělesnost, svět ve své sm ysly uch op iteln é form ě, je prý specifickou podstatou, b rá nici jakém ukoliv sebeprojevení „d u c h o v o s ti". J e liko ž je te n to sv ě t m ožným z d ro je m o m y lu , n e d o ro z u m ě n i a ilu z í, je nevhodným prostředkem k podávání svědectví o nějaké duchovni skutečnosti. Člověk prý proto musí překonat všechny hranice pomíjivosti, času a prostoru, aby cestou čisté víry mohl opět nalézt věčně duchovního Boha, bez konkrétní tváře. Ve stře d u m o d e rn íh o m y š le n í s to jí te d y onen Lessingův antikristologický postulát, podle něhož náhodné dějinné skutečnosti nemohou být nikdy dostatečným důkazem rozum ově přijatelných pravd. Na tako vém řešení p ro blem atiky zázraků vid ím e ovšem je n ná zo rn ý příkla d te ch n iky p ro n ik á n í rů z n ý c h tě c h „n o v ý c h te o lo g ií", předstírajících jakési hlubší poznání čí duchov nější přístup ke skute čnosti, za současného po pírán í nebo zpochybňování tradiční nauky učitelského úřadu Církve. Z a jis té , že n ik o liv u zn an éh o p o p írá n í či zpochybňování! Kardinál Ratzinger k podobným příkladům vtipně poznamenává: „Vždycky obdivuji dovednost teologů, kterým se daři hájit opak toho, co stojí v ja sn ě form ulovaných dokum entech u čite lské h o úřadu, a šikovnou diale ktikou to p re z e n to v a t ja k o „p ra v ý “ sm ysl d o ty č n é h o dokum entu, případně jako „autentický výklad tradiční form ulace - římské teologie (Rapporto sullafe de, O víře dnes, nakl. Zvon, 1994). O to jasněji chápem e důležitost výše citova ných slov Jana Pavla II., která zcela odpovídají ja k nepřetržité tradici Církve, tak dogmatickým definicím I. Vatikána, obsaženým v konstituci Dei Filius: Kdo říká, že Boží zjevení nemůže být přijato na základě vnějších znamení, ale že k víře musí každý sám dojít prostřednictvím vnitřní zkuše nosti nebo jejím sdělením druhou osobou, budiž proklet. Kdo říká, že zázraky nemohou být, a proto všechna vyprávění o nich - včetně o těch, o kterých se hovoří v Písmu svatém - je třeba považovat za pověsti nebo mýty, nebo kdo tvrdí, že z á z ra k y nelze nikdy ja ko ta ko vé přesně rozeznat a že se proto jim i nedá zdůvodňovat Božský původ křesťanského náboženství, budiž p ro k le t (c írk e v n ě n e a u to riz o v a n ý p ře k la d dokumentu). A. L o u la p o d le z a h r. lit e r a tu r y
Otec Peregrin O. Peregrin Ziobro odjel na misie do Jižní Am eriky v pade sátém roce života. Za sedmnáct let, které strávil v Bolívii ve městě Montero, postavil školu, polikliniku, pět pastoračních center a kostel. Položili jsm e mu několik otázek. 1. Jakým zp ů sobem jste se d o stal na m isie? V roce 1975jsem od je l do F ra n cie . Tam jsem navštívil Lurdy a zasvětil svůj živo t Panně M arii. Rekl jse m Jí, aby vzala můj živo t do svých rukou a udělala s ním, co se Jí bude líbit. Za dva roky na to jsem dostal nabídku, abych je l na misie. N ěkteří m ě odrazovali. Z dálo se jim , že jsem už příliš starý. Já jse m v té nabídce viděl vůli N eposkvrněné a s důvěrou v je jí ochranu na m isie odjel. 2. Jak vypad á situ ace v B o lívii? Situace je velm i složitá. K řesťan ství tam je už pět set let, ale lidé neopustili zcela pověry a p o h a n s k é z v y k y , k te ré p r o n ik a jí ta k é do křesťanství. Úcta ke svatým je zde chápána z c e la z v lá š tn ím z p ů s o b e m . V ě říc í u ctíva jí so c h y M a tk y B oží a v nich v id í sa m o tn o u Pannu Marii. N euvědom ují si, že tyto soch y jen Pannu Marii zobrazují. Zcela z vlá štn í úctu mají také ke svým zem řelým , která pra m en í z víry v p o s m rtn ý ž ivo t. Je v š a k o p ě t n e sp rá vn ě c h á p á n a . L id é si p ře d s ta v u jí, že z e m ře lí pře býva jí stále ve svých těle ch. Po sm rti je ne chá vají několik dnů ve svých obydlích ve světnici, kde se stravuje celá rodina. Nosí jim na h ro b y jíd lo a z e m ře lý m m a lý m d ě te m hračky. P ochovávají své zesn ulé blízko svých
obydlí obličejem sm ěrem k východu slunce. To je zase je š tě p o zůstatek po kultu Slunce, který tam byl dříve. N ěkdy se stává, že několik let po pohřbu nem ohou za p la tit poplatek za hrob, a proto si berou své zesn ulé znovu do svých dom ovů. Jednou se mi přihodilo, že přišla za m nou stará indiánská žena a prosila mě, abych o d s lo u ž il po s o b ě tři m še s v a té za je jíh o zem řelého m anžela Františka. V den, kdy jsem měl slo užit první m ši svatou, přijel do kostela je jich vnu k a přivezl na jízdním kole v dřevěné bedně osta tky svéh o dědečka Františka. Po třech dnech přijel znovu a odvezl Františka na kole dom ů. 3. Jak se sn ažíte tu to situ aci řešit? Jedinou cestu k řešení tohoto stavu vidím v e v a n g e liz a c i, k a te c h iz a c i a ve s v ě d e c tv í osobního života. Ke katechizaci je však třeba m noho katechetů. V M ontero je asi dvacet tisíc dětí školou povinných. Snažili jsm e se tedy o to, aby k nám přijely také řeholní sestry. Nyní p ů so b í v M on te ro čtyři že n ské kon gre gace . S estry N ejsvětějšího Srdce Ježíšova, A lbertinky, s e s try m is io n á řk y N e p o skvrn ě n é otce Kolbeho a sestry P a n n y M a rie , p o m o c nice křesťanů - salez iá n k y . T y o s ta tn í b y ly v M o n te r o již pře d n a š ím p ř íje z d e m . S e s try , k te ré k nám p řije ly , js m e n e z a p o jili do p rá ce na naší faře, ale um o ž n ili js m e jim , a b y p ů s o b ily z c e la s a mostatně. S estry zde krom ě kate chiza ce a e va n g e liza ce vedou b o h o s lu ž b u s lo v a , m a jí z d e p ro m lu v y k věřícím a připravují je na příjezd kněze, který pak m ůže slavit Slavnost Neposkvrněného N e js v ě tě jš í o b ě ť a udílet svátosti. Dále se sestry starají o staré, opuštěné lidi, o děti a chudé, se kterým i se dělí o své p ro stře dky k živobytí. 4. M ů žete nám p ro zrad it nějaký zážitek z vašeho živo ta, kde js te pozo ro val m ocné
p ů so b en í N e p o sk vrn ě n é ? P ř e d n ě k o lik a lé t y js e m d o s t a l od s ta ro s ty v M o n te ro p a rc e lu na s ta vb u m is ijn í s ta n ic e . P o s ta v ili js m e ko le m d o k o la z d ě n ý plot. U v c h o d u do p a rc e ly js e m p a k p o s ta v il so c h u N e p o s k v rn ě n é . V d u c h u js e m si je n p ř á l, a b y z d e b y l je d n o u t a k o v ý m a lý N ie p o k a la n o v . K rá tc e na to n á s n a v š tív il g e n e rá l řád u L a n fra n c o S e rrin i, k te ré m u se výše z m ín ě n á p a rc e la v e lm i z a líb ila . Sám s e z a č a l s n a ž it , a b y z d e p ř iš ly s e s t r y m is io n á řk y o. K o lb e h o . N yn í je zd e p a tn á c t s e s te r m is io n á ře k o. K o lb e h o , k te ré s e z n a m ují v ě říc í se s p iritu a lito u sv. M a x m iliá n a . K ro m ě b ě ž n é m is ijn í č in n o s ti p o řá d a jí zd e v C e n tru K o lb e h o re k o le k c e , b ě h e m kte rých p řip ra v u jí v ě říc í k z a s v ě c e n í se M a tce B oží. Jse m ta k é p e v n ě p ře s v ě d č e n , že v š e c h n o , co z d e b ylo p o s ta v e n o b ě h e m p o m ě rn ě k rá tk é d o b y a s p ro s tře d k y , k te ré js m e p ra k tic k y v š e c h n y o b d rž e li od d o b rý c h lidí, je d íle m N e p o s k v rn ě n é . Já Jí ka ž d ý den d ě k u ji, že se o ná s s ta rá a p ln í i ta na še n e js k ry tě jš í přá n í.
Početí v kostele v Montero
D ě k u je m e v á m z a r o z h o v o r a v y p r o š u je m e p ro v á s h o jn o s t B o žíc h m ilo s tí, a b y s te i n a d á le b yl ta k o v ý m ú č in n ý m nástrojem v ru ko u N e po skvrněné. Redakce
PŕOditi C tí o t e e i m a t k u s v o u ... T o j iž z a jis t é v ít e , ž e P án B ů h d a l M o jžíšo vi na hoře Sinaj D esatero na dvou ka m e n n ýc h d esk ác h . Na první jso u tři Boží p řiká zán í, ty se týkají Pána Boha. Na druhé je jic h se d m a těm i Pán Bůh ch rání nás, lidi. P rv n í p řik á zá n í na d ru hé d esce zní: Cti otce sv éh o i m atku svou, abys dlo u ho živ byl a d o b ře ti bylo na zem i. Po Pánu Bohu jsou n ašim i největším i d ob ro d in ci naši rodiče. O ni nás n ejvíce m ilu jí a oni se o nás nejvíce sta ra jí. Pán Bůh chce, ab ych om své rodiče ctili, m ilo v ali a byli jim vd ěč n í za všechno, co pro nás dělají. A le také rodiče to u ží po n aší lásce. O ni m ilují nás a přejí si, abychom i m y je m ilovali. A čím více je lásky m ezi rodiči a d ětm i, tím více je štěstí v rodině. T a m , k d e n e n í lá s k y , ta m n e m ů ž e b ý t s k u te č n é štěstí. J m e n o v a la se Ir e n k a . M a m in k u u ž n em ěla, ve lm i brzo jí zem ře la . M ěla jen o m o tce a bab ičku , která se o ni starala. Tatínek m ěl svou Iren ku velm i rád. Žil jen pro ni, je n pro ni pracoval. Kvůli ní se neoženil, aby n em ěla m acech u . A v ša k Irenka byla k otci n evd ě čn á, n elaskavá a chovala se k něm u h r u b ě , b a a ž n e p ř á te ls k y . O te c c h o d il z p rác e u navený a kd yž se Irenky ptal, co novéh o ve ško le, o na jen o dsekla, že nic. N a o tá z k u , ja k é m á ú k o ly , h ru b ě o d p o vě d ě la: „C o je ti po to m !“ Jin dy dělala ruční prác e a když o tec si k ní přisedl, aby si s ní p o r o z p rá v ě l a p o tě š il se s ní, ře k la mu neu rvale: „U h n i, p ře k á žíš !“ ,T e h d y se otec ro zp la ka l a pravil: „K d yb ys mi aspoň řekla: T atín k u , p řek ážíš mi! Bylo by mi to m ilejší, pro tože n ikdy z tvých úst neslyším - tatínku! A přece m i toto oslovení právem patří, vždyť já je n pro teb e žiji a pro teb e p ra c u ji.“ T en to n ešťa stn ý otec se jed n o u setkal s ka techetou , který Irenku učil náboženství. P o p ro s il ho, a b y zd ů ra z n il d ě te m úctu a v d ě č n o s t ke sv ým ro d ič ů m , k te ří se tak sn aží, aby d ětem nic nechybělo. Katecheta
sp lnil je h o p řán í a při n ejbližší p říležito sti vyprávěl žákům o úctě a v d ěč n o s ti, kterou m ají ch o vat ke svým ro d ičům . Iren ka teh d y o to č ila h la vu k o kn u a d ív a la se do n e zn ám a. Jedn o u m ěl Irenčin o tec sen. Z d á lo se m u, že přišel z práce, Irenka mu p řipravila u m ývadlo s tep lou vo d o u , pod ala m u nové m ýdlo, nový ru čn ík a řekla: „T atín k u , to hle ti přinesl M iku láš. Um yj se novým m ýdlem a utři se do novéh o ru č n ík u .“ P o to m mu p řinesla na stůl polévku i d ru hé jíd lo , které b a b ič k a n a v a řila . S e d la si k n ě m u a v y ptávala se, co bylo v práci, co dělal a ja k se mu vedlo. A on byl ve lic e šťa stn ý. Š ko d a, že to byl jen o m sen. S ku teč n o s t byla úplně jin á. V elm i ho tráp ilo , že to n en í d o o p rav d y takové, jako tom u bylo ve snu. V žd yť on žije jen pro Irenku, pro ni p racuje, vš e c h n o , co si přeje, jí kupuje, aby jí nic nechybělo, nikdo nesm í poznat, že je sirotek. Tak ho to trápilo, ž e c h o d il z a m y š le n ý a n e d o v e d l s e ani s o u s tře d it na p ráci, tře b a ž e p ra c o v a l na velm i n eb ezp ečném pracovišti. J e dn o ho dne přišla s o u se d k a pro Irenku do školy, aby si honem p o s p íšila d o m ů . Již c e s to u m ě la d ív k a z lé tu š e n í. K d y ž se p řib líž ila k je jic h d o m k u , v id ě la za o kn y h ořící svíce. V dom ě bylo plno lidí. U volnili jí cestu, aby se m o h la d o s tat tam , kde svíce h o ře ly . Z d e le ž e l je jí o te c m rtv ý . Ire n k a v y k řik la : „ T a tín k u , m ů j d ra h ý , t a tín k u !“ Potom ho uch op ila za ram ena, ja k o kdyby ho ch těla zv e d n o u t, ale vto m je d n a ruka o dpadla, protože byla utržená a k tělu jen o m přilo žen á. Byl zam yšlen ý a ruku mu vtá h la m ezi sebe ozub en á kola. Iren ka te ď stále volala: „T atínku, m ůj ta tín k u ,“ h la d ila ho po tvá ři a líb ala. T eh d y jí b a b ič k a se slza m i v očích řekla: „T eď už je p ozd ě, Iren ko , teď už to tatín ek neslyší. K dybys mu to říkala, kd yž tě je š tě s ly š e l, n e m u s ila bys d nes h ladit jeh o m rtvou tv á ř.“ Ire n k a se z a m y s lila n ad b a b ič č in ý m i slovy. Zam rzela ji a bude jí to líto až do sm rti. S v ě d o m í j í b u d e v y č íta t, že s v é h o o tc e o krádala o ště stí, po kterém to u žil, a že ona je příčinou je h o před časn é sm rti.
ľ á ío ŕ e n i'o -fe e lo n a
Iren ka o k ra d la o š tě s tí i sam u sebe. Je teď s k u te č n ě n ešťa stn á. N e d o p řála š tě s tí svém u o tci, p ro to ho n em á ani ona. M ilé d ě ti, p a m a tu jte si, že s k u te č n é š tě s tí m á je n te n , kdo d ělá š ťa stn ým i jin é. R o d ič e js o u š ť a s tn í, k d y ž v id í s v é d ě ti šťa stn é, š tě s tí je jic h d ě tí je i je jic h štěstím . Děti js o u za s e š ťa s tn é je n teh d y, v id í-li své ro d ič e š ťa s tn é a kd yž m a jí podíl na š tě stí svých ro d ič ů , pak je š tě s tí rodičů i štěstím d ětí. S k u te č n é š tě s tí je tam , kde je pravá lás ka, kte rá n e m y s lí je n na sebe, ale na d ru h é . A P á n B ů h v e č tv r té m B o ž ím přikázán í žád á od nás tu to lásku k rodičům . K é ž n ám P a n n a M a ria tu to lásku v y pro sí, ab y naši ro d ič e byli š ťa stn í při nás a m y a b y c h o m byli š ť a s tn í při n ich. N ebo ť š tě s tí m á m e je n to lik , ko lik lásky ro zd ám e dru hým . otec Štefan Převzato z Misionára - Marec 1994
Sotva se komunisti dostali pučem k moci a upevnili si pozice, hned se soustředili na děti a mládež, aby je převychovali na neznabohy. Mnoho kněží však pokračovalo klidně dál v soustřeďování dětí a mládeže pod praporem Kristovým. Dělali to nenápadně, ale ani jejich ostražitost neunikla vždy bdělému oku Strany. Potom byli zbavováni souhlasu ke kněžské službě nebo se dostali rovnou za mříže. Nelíbí se mi, že se o těch časech nepíše ani nemluví. Věřící jako by se báli podívat nazpět. Ponechávám stranou důvody a budu vyprávět zajímavý příběh z počátku padesátých let. Působil jsem v jedné zbožné farnosti na jižní Moravě. V té době ještě ten bolševiky vychvalovaný blahobyt nebyl. Učil jsem hodně dětí chudých rodičů a přemýšlel jsem často, jak by se mělo pomoci aspoň těm nejpotřebnějším, ja k umožnit dětem prožít kousek prázdnin na táboře. Napadlo mě, že by nám mohly pomoci řeholní sestřičky. Bylo to v roce 1950 a likvidace jejich domů přišla až o rok později. Možná, že prozíravé představené to již tušily a na moje dotazy odpovídaly varováním. Milerády by děti k sobě na čtrnáct dní přijaly, ale mnoho pozavíraných kněží kvůli práci s dětmi dávalo výstražné znamení. V Liptále to sestřičky riskovaly a napsaly mi, že jsme očekáváni. Celou připravovanou akci jsme s dětmi od jara podepřeli modlitbou k Donu Boscovi a jeho patronce Panně Marii Pomocnici. Tento soukromý a nikde neohlášený podnik jsme nazvali Boscova dětská ozdravovna. Začaly letní prázdniny a dvacet hochů z chudých a početných rodin nastupovalo se mnou na nádraží do vlaku. Dětem svítily oči radostí a těšením se na táboření. To byla pro ně velká událost. Už jízda vlakem a poznávání jiných krajin, jaká to byla pro ně slavnost ve všední den! Po příjezdu do Liptálu nás čekalo ohromující zklamání. Místní kněz, za kterým jsem přišel nejdříve, nám sdělil: „V noci zatkli esenbáci v klášteře sestřiček kněze, který se u nich ukrýval před policií. Prosím vás, seberte se a rychle zmizte, ať vás tady nikdo nevidí.“ Houf kluků šel se mnou sm utně z fary do blízkého kostela. Byl otevřen. T enkrá t se je š tě nekradlo ja ko teď. Pomodlili jsme se před nastoupením cesty domů. Čekala nás truchlivá anabáze. Kluci byli teď bez
nálady a mně bylo taky všelijak. Poslal jsem hochy na náves, aby se tam pod lípami nasvačili. Zdržel jsem se je ště chvilku v kostele a napadla mě myšlenka, kterou jsme vložil do krátké modlitby: „Svatý Done Bosco, to necháš naši ozdravovnu v rejži? Nemohu uvěřit, že by Panna Maria nechala ty nevinné děti odejít zpět domů s nepořízenou...“ Vyšel jsem na náves a viděl jsem hochy, jak sedí v trávě a ty krajíce chleba jim nějak neubývají. Nedivil jsem se jim: i k jídlu musí mít člověk dobrou náladu. Vtom šel poblíž mladý muž a se zájmem se díval na houf kluků. Ptal se, odkud jsou a kam cestují. Hoši to pověděli a já jsem mu všechno vysvětlil. Mladý muž se usmál a řekl: „Nebojte se, domů nepojedete. Blízko Gottwaldova (nyní Zlína) je obec Březnice a tam v Kohnově domě pečují řeholní sestřičky o sirotky. Nyní budou děti pravděpodně u svých příbuzných a dům je prázdný. Zatelefonuji tam a zeptám se...“ Nastala chvíle napětí. Kluci vstali, drželi nakousnuté krajíce a čekali, s jakou ten pán přijde. A přišel s veselou: „Sestřičky vzkazují, že m áte k nim hned přijet, připravují pro vás ubytování. Já tam vozím maso a uzeniny. Vyčistím náklaďáček a odvezu vás tam. Když jsem viděl ty
Velebím ťa. Otče,
vaše smutné obličeje, hned mě napadlo, že je třeba vám nějak pomoci...“ Řeznický náklaďáček přihrčel. Hoši si lehli na plošinu přikryti plachtou, protože náš dobrodinec je varoval, aby se neukazovali, měl by s esenbáky potahování pro nedovolenou přepravu lidí. Usedl jsem do kabiny s řidičem a táboření, visící na tenkém vlásku, dostávalo najednou skutečnou podobu. Město jsme projeli bez nehody. Policajti si nás nevšímali. Šťastně jsme dorazili do Březnice. Dával jsem řidiči pár stovek. On to odmítl a řekl: „Jsem křesťan a v tísni pomohu každému. Dnes tuto službu považuji za zvláštní poctu, protože jsem mohl udělat radost tolika klukům...“ Sestřičky nás přijaly vlídně. O našem tábořeni v jejich domově a o pouti do Provodova povím něco jindy. Opět se potvrdilo, že modlitba nevinných dětí proráží nebesa. A když vše lidské zklame, tenkrát má láska Boží vždy v rezervě mnohá překvapení. I když táboření viselo taktak na vlásku a zdálo se, že je po všem veta, přišla v nejvyšší nouzi pomoc Boží. V to m to přípa dě v osobě ře zn ické h o m istra s dobrým srdcem. J a r o s la v O lš a v a
Rytier Nepoškvrnenej
Pane neba i zeme, lebo si ukryl tiefo veci pred
sL o ve w skÁ veR ze
múdrymi
č a s o p is u , k x e R Ý
r y t íř e z a č a
L
a rozumnými a vyjavil si ich maličkým!
V
R O C 6 1922 V Y D Á V A T S V A T Ý O O A X C m L lÁ N
Lk Ití, 21
z Á je c n c i s i j e j
cdo
T^ o
u
O B je Ď N A T N A A Ď R 6 S 6 :
RYTIER Číslo4/1994 NEPOŠKVRNENEJ
Dariusz Žuk-Olszewski Štúrova 17/3 949 01 Nitra
B I a ^ o s Ia v e n á Ja n a M V n e d ě li 2 4 . d u b n a 1 9 9 4 ro ku se na nám ěstí sv. Petra v Řím ě konala beatifikace Jany M ollové, rozené Beretta, italské lékařky, která dosáhla cíle své pozem ské pouti ve svých 39 le te ch v roce 1962. Ja ko při ka žd é jin é beatifikaci neoslavuje církev sebe samu, ale ústy K ristova zá stu p ce výslo vně potvrzuje a ukazuje hodnoty, je jich ž uplatňováním v oso b n ím ž iv o tě č lo v ě k n a p lň u je s m y s l s v é e xiste nce . A s v ě d e c tv í ž iv o ta n o vé b la h o s la v e n é je b e z e s p o ru h lu b o c e v ým lu vn ým projevem víry uprostřed civilizace, inspirované n e věro u a sm rtí. B la h o s la v e n á Jana M olla v sobě ztě le s ň u je dvě v zn e še n á poslání, tj.
lé kařky a m atky. O bě ta to poslání do ve d la spojit v heroickém stupni obětování vlastního života z lásky k bližním u. J a n a B e re tta se n a ro d ila r. 1922. V y s tu d o v a la lé k a řs k o u fa k u ltu v M iláně, o b o r c h iru rg ie a p o z d ě ji d o s a h u je s p e c ia liz a c e
o II a
v o b o ru d ě ts k é h o lé k a řs tv í. R oku 1 9 55 se p ro v d a la za ing. P e tra M o llu . Z d á n liv ě se ne vyzna čova la ničím výjim ečným . M ěla ráda divadlo, turistiku, ráda lyžovala a ta ké se, ja ko každá jin á žena, ráda hezky oblékala. V ýstřižky n e jn o v ě jš íc h m o d e lů fra n c o u z s k é m ó d y se za c h o v a ly v je jí p o zů sta lo sti ste jn ě ta k ja k o p o z o ru h o d n é z á p is k y p o s tře h ů je jíh o h lu bokého d u cho vního života. Během šesti a půl le t je jíh o m a n ž e ls tv í se n a ro d ily č ty ři dětí, z nichž právě příchod toh o po sle dníh o se stal d ra m atem , ze kteréh o vyza řu je plno st n ite r n é h o b o h a ts tv í ž iv o ta o s o b y n o v é b la h o slavené. Ing. Molla, dnes osm desátiletý, o své ženě vypráví: „V roce 1961 jsm e měli již tři děti a byly naší radostí a opravd ovým štěstím . Jan a však m ěla touhu být m atkou je š tě je dn ou. V je d n o m z d o p is ů p íš e : J s e m s tá le š ť a s tn á s p o lu s Petrem a s našim i krásným i dětm i a m oc za to Pánu děkuji. A le m oc bych si přála je ště další dítě. T ě h o te n s tv í, které v brzku n á s le d o va lo , p o k ra č u je m an žel, s se b o u v š a k p řin e s lo i velm i vážné starosti. Spolu s počatým životem , začal totiž v děloze narůstat ve lký fibrom , takže byl nutný chirurgický zásah. Janě bylo ihned jasné, čem u je -v z h le d e m k nepatrném u počtu a lte r n a tiv , k te r é m e d ic ín a n a b íz í - n y n í vystavena. Buď vyop ero vat celou dělohu spolu s n e vyh n u te ln o u in te rru p cí, a n e b o o d s tra n it fibrom , aniž by bylo do tče n o dítě, čím ž by se však ocitl ve vážném nebezpečí je jí vlastní život v okam žiku porodu. Za m ojí přítom nosti, těsně p ře d o p e ra c í ře k la d o ty č n é m u c h iru rg o v i: Z achra ňte m oje dítě. Jako lé kařka si byla plně věd om a důsledku své volby, ale mě udržovala v ne vědom osti, aby mě nevystavila úzkostem . S vou víru v P ro z ře te ln o s t mi p ře d a la slovy: ...pro to to dítě js e m P ro zře te ln o stí já ... o ty druhé se m ohou postarat m nozí... o toto pouze já. Po operaci pak zača l zno vu je jí norm ální život: dom a v péči o rodinu i v nem ocnici při její práci. Jednou, těsn ě před porodem , zrovna, když jse m byl na odchodu z dom u, mi je n tak ve sp ě ch u a m ezi p o zd ra ve m řekla: P etře,
k d y b y s te m u s e li ro z h o d o v a t m e zi m no u a dítětem , tak žád né váhání... volte dítě, já si to
Blahoslavená Jana Molla
přeji, je zachraňte. N epřipouštěl jsem si však vů b e c te h d y tyto starosti a odešel jse m bez kom e ntáře . M ezi kniham i, které jse m potom nalezl na je jím p ra c o v n ím stole , js e m našel i svaze k s e s b íra n ý c h o d b o rn ých člá n ků o riziko vé m tě h o te n ství. Kdo ví, kolik ji stála ob ěť vlastního živo ta , který um ěla sam a v každém ohledu tak vychu tnáva t a také se s touto radostí dělit spolu s ostatním i. Po ko m p liko van ém porodu přišla na svět z d ra v á a k rá s n á h o lč ič k a . Po p ro b u z e n í z n a rkó zy jí ji p řine sli ukázat. H ledě la na ni s nevýslo vnou něhou a sam a zesláblá mohla ji je n la skat pohledem . Pak následoval týden ukru tn ých bolestí v důsledku infekce, aniž by pro ni existo va la nějaká pom oc. Jednou, když se probrala z kom atu, zcela zřetelně ke mně prom luvila: Petře, te ď už jsem uzdravena, víš. Byla jse m už tam na dru hé straně a kdybys věděl, co jse m viděla... ale, protože jsm e bývali příliš šťa stn í, m ěli jsm e se příliš dobře spolu, i s n a šim i d ě tm i, plní z d ra ví, m ilosti a všeh o ne be skéh o požehnání, poslali mě je ště sem
na zem , abych je š tě něco vytrpěla, protože není sp ra ve d livé pře d sto u p it před Pána bez m nohého utrpení. Vykládal jsem si tato slova, ja ko by se blížilo je jí zotavení, a řekl jsem jí: Neměj o b a vy. J e š tě b u d e m e m ít p říle ž ito s t, a b ych o m v b u d o u c n u n ě co v y trp ě li... Několik dní poté za nepřetržitých bolestí zem řela. Byla to pro m ne těžká rána. Moc mi v těch dnech pom ohly naše děti. Byl jsem na pokraji zhroucení. V den pohřbu js e m p ro s il B oh a, a b y p ro m n e je h o přítom nost nevyšla nazm ar. Když jsm e vycházeli z kostela, naše nejstarší, které ještě nebylo šest let, se mě vyptávala: Tati, vidí mě m am inka je ště ? Ještě m ě slyší? Dotýká se mě? Myslí na m ne je ště ? A po všech m ých kladných odpovědích uzav řela: M am inka by m ěla m ít truhličku ze zlata. Janino rozhodnutí nepocházelo pouze z toho, že chtěla zachovat věrnost Božímu zákonu (m ohla zvolit i druhou alternativu, a to, a n iž by je j - v to m to p říp a d ě přestoupila), a neučinila to ani z pouhé jistoty, že přijde do nebe, nýbrž z hloubi s v é h o b y tí ja k o m a tk a , z lá s k y k m a lé m u s tv o ře n í a z úcty k ž ivo tu , kte ro u m ěla ne s m a z a te ln ě v š típ e n u v d u ši. P ro to v je jíc h d o p is e c h n e je d n o u čte m e , ž e - b e z o b ě ti neexistuje láska... Láska a oběť jsou totiž vnitřně spojeny tak ja ko slunce a světlo. Nelze m ilovat bez utrpení a trpět bez lásky. J a k ý m i n e v y s lo v ite ln ý m i c ity b y lo a si naplněno srdce oné čtvrté dcery, je jíž život je plodem m uče dn ictví je jí m atky, když během be atifika ční m še sv. p ře dstup ova la spolu se svým otcem před Kristova zástupce s obětním i dary?... O so b a no vé b la h o s la v e n é je b e ze sp o ru zdrojem inspirace a povzbuzení pro všechny. „Tím, že je tato žena kladena za vzor křesťanské dokonalosti,“ řekl ve své homilii Jan Pavel II., „to u ž ím e ta k v z d á t p o ctu vš e m o d v á ž n ý m m atkám , které se bez výhra d vě n u jí vla stn í rodině; trpí, aby přivedly na svět své děti a jsou připraveny vyvinout jakoukoli nám ahu a přinést ka ž d o u o b ě ť, a b y jim p ře d a ly v š e c h n o to nejlepší, co v sobě mají." Josef Koláček - Nový život 11/94
®
t w
á iu ifo g s j
S tále víc jsm e k něm u vyzýváni. Stále důrazněji je církev kritizována pro je h o nedostatek. Dialog s tá le ča stěji se v y s k y tu jíc í slo vo . U m ě n í, je ž si m ám e osvojovat. A no , učm e se dialog u. A le nejdříve si ujasněm e je h o vý zn am a m o žn é účinky. V olá se po in ten zivnějším a širším dialogu v církvi, m ezi církvem i a se světem . To je hezké. A přece i dnes platí, že „m luvit je stříbro, ale m lčet je zlato“. Mluvení s lidmi m ůže vé st k dobrém u, ale také nem usí. Záleží na zp ů s o b u , o k o ln o s te c h i a k té re c h . N ěkd y m ůže dialog i škodit. Byl to ostatně dialog, který uvrhl celé lidstvo do neštěstí. O s a m o tn é m d ialo g u s e dnes vede rozsáhlý dialog. A přitom se zap o m ín á na to nejdůležitější na d ia lo g s B o h e m . J e -li n ě č e h o o p ra v d o v ý nedostatek, je to právě m odlitba. M ožnosti dialogu s lidm i bychom m ěli vážit, uvažovat, zdali vůbec k něm u přistupovat. Prvním m ěřítkem by asi m ělo být, s kým m á být ten který dialog veden. N esm ím e však uvažovat jen na světské rovině. Je i cosi za tím to světem . Je zde Bůh a Je h o přátelé, Jeho svati, kteří „stojí před N ím “ (Lk 1 ,1 9 ) nebo i žijí na to m to světě. Jsou zd e bě žn í lidé a je jic h skupiny. A le je tu i B oží nepřítel a jeh o sluhové, k nim ž patří i někteří lidé ve světě a jejich organizace. Podle toho bychom se m ě li r o z h o d o v a t. J e k to m u tř e b a u č it se ro z liš o v a t d u c h y , p o z n á v a t „ o d k u d v a n e v ítr “ . Dialog s B ohem a Je h o svatým i má m ít naprostou prioritu. V edem e-li jej s běžným i lidmi, i pak m ůže být užitečný; velm i často se však jed ná o neúčinné plýtvání časem , byť vcelku neškodné a zajím avé. Pokud však jd e o vyslovené B oží nepřátele, totiž o ty, u n ich ž ch yb í ja k á k o liv dobrá vůle, jejich ž úm ysly jso u falešn é a sn ahy vědom ě destruktivní, s těm i by nem ěl být žád n ý d ialog v ů bec veden. Ani jin o u a k tiv itu b y c h o m n e m ě li v y v íje t na je jic h popud. S píše bychom se jim m ěli stavět na odpor, a to především neúčastí na jejich činnosti, případně p o ukazováním na je jí šk o d livo s t protesty. Nem á sm ysl takovým lidem něco vysvětlovat, přesvěd čo vat je , d isku tovat s nimi. M ohli by to ho i zneužít proti pravdě a proti nám sam o tným (M t 7, 6). P lo d n ý d ialo g m ů ž e m e u s k u te č n it kd yko liv. M ů ž e m e s e tř e b a t e ď h n e d p o k u s it h o v o ř it s B o h e m . J e d n o u z v y n ik a jíc íc h fo re m to h o to dialogu je četba a rozjím án í sv. Písm a. B udem e-li věrni v kom unikaci s N ím , On sám nám otevře ústa k d ia lo g u s lid m i, o v š e m v p ra v o u c h v íli a na pravém m ístě. V P ís m u m á m e u v e d e n o m n o h o r ů z n ý c h
dialogů. A le dva z nich vy n ika jí svou dů ležito stí. Ten ča s o v ě prvn í z nich z p ů s o b il ce lém u lid stvu s m rt, d ru h ý m u v rá til ž iv o t. O b a d ia lo g y v e d li an dělé s panen ským i žen am i. P rvní anděl v š ak byl zlý, te p rve ten druh ý byl do brý. P rvní žen a byla n e z k u š e n á , p ř íliš d ů v ě ř iv á , d r u h á v š a k b y la o p atrná a m oud rá. Z lý an d ěl zah ájil d ialo g ve lm i z ajím av o u , „ a k tu á ln í“ otázko u , d ru h ý p o zd rave m a p rostým o zn ám en ím . P rvní žen a ch těla svého „p a rtn e ra v d ia lo g u “ po u č it, o b o h a tit p o zn a tky, d ru h á c h tě la b ý t s a m a p o u č e n a , p ro to o tá z k a v ze šla od ní. P r o č tě m e s i p o z o r n ě o b a ty to d ia lo g y a u v ažu jm e o nich. P rvní je uveden ve 3. kapito le G enese, verše 1 - 5 . D ruhý je v Lukášově evangeliu 1,28 - 38. P roč byly tyto d ialo g y ta k ro zd íln é ve svých d ů sle d cíc h ? P roč byl první zlý a škodlivý, a teprve ten druh ý v to m n e jp ln ějším sm yslu p lodn ý? Ze stran y lidí nebyl po d s tatn ý rozdíl. O b ě žen y byly nevinné, bez hříchu. R ozd íl byl v tě ch , kdo hovory zap o čali, kdo dali k dialo g ů m podn ěty. První anděl m ěl zlo u vůli, zlý úm ysl, proto d ialog s ním nem ěl být v ů b e c v e d e n . K dyž se n ě k d o tá že, je š tě to n e zn am en á, že p o ctivě hledá pravdu. Je m ožné d o žad o va t se d ialo g u s ú m yslem svádět. S a ta n ů v d ia lo g n á m p ř ip o m ín á c o s i z e s o u č a s n o s ti: N a s t o le n í z a jím a v ý c h o t á z e k , vytváření v nás pocitů ukřivděnosti a ušláp nutosti, po d iv o vá n í se nad zá k a zy a je jic h p řek ru co v án í („ani se je j n e d o tý k e jte “), p ro b o u ze n í zvě d av o sti a to u h y b ý t o v š e m „ in fo r m o v á n “ , p ře d s tírá n í s n a h y řešit p ro b lém y (v to m to p říp a d ě „p ro b lém n ero vno sti člo věk a s B o h e m “). C írk e v , naše M a tk a , nás n a b á d á k té d ru h é fo rm ě d ialo g u , k d ia lo g u s tě m i, kdo m ají d o b ro u v ů li. Z v ě s to v á n í V tě le n í m ě lo tři p rv k y . M a ria n e jp rv e s ly š í od a n d ě la B o ží s lo v o , ra d o s tn o u z v ě s t. D á le s e tá ž e na to , c o jí n e n í ja s n é . A n a k o n e c p ro je v u je p o s lu š n o s t a o c h o tu k s lu žb ě B oh u a lid stv u . P ře s n ě to je i n a ším ú k o le m . T o je s p rá v n ý p o s to j n e je n v ů č i B o h u , a le i v ů č i c írkv i. N e c h tě jm e , ja k o E va, s a m i b e z B o h a tr h a t p lo d y p o z n á n í a n a p ra v o v a t B o ž í u s ta n o v e n í. R a d ě ji č e k e jm e v t ic h o s t i, v z d ě lá v e jm e s e v p ra v é m e v a n g e liu , p o d le m o ž n o s ti b ra ň m e s p ra v e d ln o s t a p ra v d u . B ůh nám pak p řid á i to o s ta tn í a sám se u jm e ře š e n í rů zn ý ch p ro b lé m ů s k rz e nás. Z a s e je do nás sv é s lo vo , ja k o do M a rie zas el p o že h n a n ý P lod. V e ď m e s tálý d ialog s N ím , s Je h o an d ě ly a s v a tý m i, z v lá š tě s J e h o M a tko u . Č asto , z n o v u a zn o v u , Ji o s lo v u jm e p o č á te č n ím i s lo v y n e jp lo d n ě jš íh o d ia lo g u lid s k ý c h d ě jin : Z d rá v a s , M a ria ...
Vít Cigánek
C
o
d
a
v
á
s
v
M no ho lidí, kteří zřídka přijím ají sváto st s m íře n í (kup ř. je n je d n o u do roka ), je p ře svědčeno, že zp o vě ď je svým způsobem jen nějakým očiště ním je jich nitra. Podle nich se Bůh O te c po svaté zp o vě d i pře stá vá na ně hněvat a sm azuje jejich hříchy, aby znovu mohli z a č ít h ř e š it. Je to n e p o c h o p e n í s v á to s ti sm íření, kterou ustanovil Ježíš Kristus. A b y c h o m p o c h o p ili ta je m s tv í, k te ré se o d e h rá v á v e z p o v ě d n ic i, je tře b a p o zo rn ě p r o m y s le t tu to s v á to s t a p ře d e v š ím se s o u s tře d it na slo va, která kněz pro n á ší při ro z h ře š e n í. P řip o m e ň m e si, že z n ě jí n á sledovně: Bůh, O tec veške réh o m ilosrdenství, sm rtí a v zkříšením svéh o Syna sm ířil se sebou ce lý s v ě t a na o d p u š tě n í hříchů dal svéh o sva té h o Ducha; ať ti skrze tuto službu církve
-
t
\ l ,
V
S
od pu stí hříchy a naplní tě pokojem . V šim n ě m e si, že tato form ulace zdůrazňuje
a
t á
2 : p
o
v
ě
d
?
sp o le č n é p ů so b e n í celé S va té T ro jice . Z á kladem svaté zpovědi je sm íření, na vráce ní je d n o ty m ezi člověkem a T rojjediným Bohem , m ezi člověkem a jiným i lidmi, m ezi člověkem a celým světem . Bůh prostřednictvím Církve, tzn. s p o le č e n s tv í v ě říc íc h lidí, u d ě lu je h ří šníkovi odpuštění a pokoj. Co znam ená to to od puštění? M ůžem e je s ro v n á v a t s n a š ím lid s k ý m o d p u š tě n ím ? T akové srovn án í nevyjádří přesně odpuštění, které Bůh p ro ka zu je člo věku . Č lo v ě k v d ů s le d k u své s la b o s ti c h á p e o d p u š tě n í ja k o pokus o od stra ně ní křivdy, o d stra n ě n í je jích kořenů, likvidaci důsledků zla. N ěkteří si pletou odpuštění s tolerancí a lhostejností ke zlu. Bůh, k te rý o d p o u š tí h říc h y , je B o h e m n e k o n e č n ý m a v š e m o h o u c ím . O d p o u š tě n í hřích u B oh em sp o č ív á v u z d ra v e n í v n itřk u č lo v ě k a a n a v rá c e n í m o ž n o s ti s e tr v á v a t v lásce. Člověk znovu získává duchovní zdraví, které - pokud je věrn ý lásce, je ž ho ob klo puje naplní je j celého a začíná vyzařo vat do okolí. Ježíš K ristus nebyl první, kdo vyzýval lidi k pokání. Již dříve, v do bě s ta ré h o zá k o n a vyzýva li k po kán í pro roci. „K ře s t p o ká n í na o d p u š tě n í h řích ů " h lá s a l s v a tý Ja n K řtite l. Z a tím c o J e ž íš n e je n n a b á d a l k p o k á n í, k zanechání hříchů a k obrácení se celým svým srdcem , ale také skute čně sm iřoval hříšníky s B o h e m . M n o h o k rá te J e ž íš s p o jo v a l o d puštění hříchů s navrácením těle sné ho zdraví, aby nám zřetelně ji ukázal, v čem spo čívá Boží odpuštění. V čem sp o čívá n a vrá ce n í k lá sce ? Z n a m ená to, že Bůh začíná po svaté zpovědi znovu č lo v ě k a m ilo v a t? T a k to to n e lz e říci. Bůh nepřestává m ilovat člo věka ta ké tehdy, když upadl do hříchu. Při svaté zpo věd i se nem ění Bůh, ale hříšník. O tevírá se znovu na Boha a dovoluje mu působit silou m ilosti posvěcující. Boží od pu ště ní není tedy nějakou zm ěnou citů Boha vůči člověku, ale zm ěnou a posvěcením h říš n ík a . Bůh o b d a ro v á v á s v ý m i m ilo s tm i, o b ro z u je , v n itřn ě p ro m ě ň u je a s je d n o c u je člověka s Sebou. S k rz e s v o u m ilo s t B ů h c h c e č lo v ě k a
prom ěnit, aby se stal více svatý, dokonalý, plně m ilující. R e spe ktu je vša k lidskou svobodu a nechce žád né ho nutit ke zm ěn ě života. Č e k á na d o b ro v o ln o u z m ě n u člo v ě k a . O b rá c e n í spočívá v tom, že člověk zanechává hříšný, eg oistický způ sob m yšlení a konání a snaží s e zcela d ů v ě řo v a t Bohu, m ilovat Ho nade v š e a zcela mu sloužit. S kutečnost, že Bůh m iluje člověka, ne osvo bo zuje žádného od nám ahy. Ve svá to sti sm íření T ro jje d in ý Bůh dá vá s c h o p n o s ti k p ro m ě n ě ž iv o ta , a v š a k nezastupuje člověka v práci nad sebou samým.
Je v š a k p řip ra v e n d o p ln it d o b ro , k te ré se odehrává v tom , kdo se obraci, a to způsobem přesahujícím lidské m ožnosti. V e s v á to s ti s m íře n í s e č lo v ě k u n e je n odpouštějí hříchy, ale Bůh uzdravuje to, co je v něm nem ocné (kupř. skrytou pýchu, nechuť k bližním , d á vn é rán y atd .). P řip o m e ň m e si slova Ježíše Krista: „N e po tře bují lékaře zdraví, ale n e m o c n í. N e p řiš e l js e m , a b y c h v o la l k nápravě spravedlivé, ale h říšníky.“ (Lk 5, 3132) A S . Gosc Niedzielny
Přírodní vědy a náboženství mohou proti sobě stavět jen lidé, kteří se málo vyznají i v přírodních vědách i v teologii. Paul Sabatier (1854-1941), chemik, nositel Nobelovy ceny za rok 1912.
Věda a víra a jejich vzájemný vztah K větším u jejich střetnutí došlo před čtyřmi stoletími, když byl církevním soudem odsouzen hvězdář G alileo Galileji za to, že vyslovil tehdy vědecky je š tě n e pro bád an ou do m něnku, že naše z e m ě o b íh á ko le m s lu n c e , co ž bylo po važo ván o za rozp orn é s B ibli. V poslední době jej církevní soud rehabilitoval. K d a lš ím s tře tn u tím z a č a lo d o c h á z e t v m inulém století, když se védě podařilo osvětlit m noho záhad z m inulosti o vývoji vesm íru a životě na naší zemi. Bibli bylo vytýkáno, že o těchto věcech nem luví pravdu. Podle představ teh dejších vědců hm otný ve sm ír zde byl od nekonečna, nebyl nikým stvořen a jen náhodně docházelo v něm ke zm ěnám . Toho využívaly různé ideologie. T vrdily v duchu „vědeckého světového názoru“ , že věda brzy vše vyřeší a odhalí. Z dánlivé rozpory mezi vědou a poznatky z Bible byly využívány v boji proti náboženství. Tyto rozpory vznikaly je n proto, že někteří vědci si pletli Bibli s učebnicí přírodních věd. Úkolem B ib le n e n í v š a k p o d á v a t p říro d o v ě d e c k é poznatky, protože není knihou přírodovědeckou, nýb rž n á b o ž e n s k o u . P o je d n á v á o p rv n íc h příčinách našeho jsoucna, všeho bytí, o Bohu Stvořiteli a o lidském vztahu k Němu a také o vzájem n ém vzta h u m ezi lidm i, ja k byly tyto poznatky dány lidem z vnuknutí Ducha Svatého, t.j. vnitřním poznáním duše, proroctvím i řady
proroků, je jich ž poselství se splnila a nakonec byla potvrzena Ježíšem Kristem, Synem Božím. B ible se n e zam ě řuje na p o dro bný te ch n icky popis vzniku vesm íru. Pokud obsahuje takové inform ace, pak jsou poplatný názorům lidí, kteří v těchto odlehlých dobách žili. V dnešní době byla již většin a dřívějších vědeckých hypotéz (domněnek), ja k vše hmotné vzniklo, d n ešn ím i věd ci vyvrá ce n a . S eriózní vědci v so u ča sn é do bě p ře n e ch á va jí otázku původce vesm íru teologii. Naproti tom u teologie zase uznává výsledky věd ecké ho bádání, až na ty prapríčiny dění a bytí, je ž věda vysvětlit, vlastně dokázat nedovede. A v tom to rozm ezí teologie uznává i vývojovou teorii, pokud ji lze opřít o Boží zásah. Dnešní věda si uvědom uje, že je jí bádání je ohraničeno jen na to, co se dá m ěřit nebo vážit, a že m usí m lčet na otázku, ja ký je sm ysl všeho dění a přenechat to teologii. Každá z nich bádá v jin é rovině, a proto nem ůže m ezi nimi, pokud se drží této roviny, docházet ke střetům . Ukazuje se, že vědecká cesta kupředu je velm i složitá. Před vědci vyvstávají otázky, na které nejsou schopní dát odpověď. S am otný fakt, že vesm ír e xistu je , je v ě d e c k y n e v y s v ě tlite ln ý . L a cin ý o p tim is m u s v ě d c ů p ro je jic h b e z ra d n o s t najednou mizí. Čím hlubší vědec, tím více si uvě d o m u je n e sm írn ou slo ž ito s t vše h o dění.
ic o c o a c u
C e lý v e s m ír fu n g u je ú če ln ě p o d le n e m ě n i telných zákonů bez lidského zásahu. Již tento fa kt je vědecky nevysvětlitelný. R o z č a ro v á n í v y v rc h o lilo , když v s e d m desátých letech tohoto století dva špičkoví vědci v USA, P enzias a W ilson, nositelé N obelovy ceny, na zá kla d ě svéh o pozorování vyslovili teorii vzniku vesm íru při tak zvaném „Velkém třesku", t.j. výbuchu hmoty, jenž představoval je h o počátek před osm nácti m iliardam i let s tím, že bude m ít i konec, jelikož jeho věčné trvání je v rozporu s fyzikálním i zákony. Tato teorie byla
La
t a
dnes všeobecně přijata. Tím současná věda otevřela vla stn ě cestu k víře v na dh m otné ho činitele, v Boha jako Stvořitele. Dnešní vědci si uvědom ují, že jsou věci, které existují, ale nelze je odvodit z vědeckých pouček (např. svědom í). N a v íc v ě d e c k á p ra v d a v n e p ro b á d a n ý c h oblastech spočívá jen na dom něnkách, je ž se mohou m ěnit při zjištění nových faktů. Naproti to m u n á b o ž e n s k á v íra d á vá jis to tu , je lik o ž zdrojem její inform ace je Boží zjevení vyjadřující nem ěnnou pravdu a naději. JUDr. J o s e f Jurča
p O d e k o v á llí M ám e tři dcerky ve věku jedenáct, devět a sedm let. P rostřední dcera M arkéta se narodila s těžkým p o ško zen ím m ozku - v důsledku injekce, kterou jse m v těhotenství dostala. Podle prvních vyšetření jí lékaři dávali rok života; dítě prý nebude vidět, slyšet, o inteligenci se nedá vůbec mluvit. Jediné rozum né řešení je um ístění v ústavu. N arození jakkoliv nem ocného dítěte je nesm írně bolestné, prožívali jsm e s m anželem velm i těžké c h v íle , a le od s a m é h o p o č á tk u se v b líz k o s ti M arkétky všech ny pochybnosti a obavy ztrácely. Přinesla do našeho dom ova zvláštní pokoj. Nevěděli jsm e, budem e-li schopni se o ni starat za rok za dva, ale v id ě li js m e , že D N E S ji o p u s tit n e m ů žem e. N eprosili js m e za je jí uzdravení, ale za její býti mezi nám i, aby se s nám i ráno opět probudila. O to m , co p o stu p n ě p řich ázelo, bych m ohla n apsat knihu nebo jedno duše přiznat: dostalo se nám velké Boží m ilosti, prožívám e zázrak. Markétka (dnes již tém ěř desetiletá) je podle lékařů i zákona těžce zdravotně postižená i tzv. nevzdělavatelná. Ale vidí, slyší, m luví, c h o d í... Když mě obejm e a řekne: „ T y js e š m oje m am inka, mám tě ráda!“, když děkuje B ohu v m odlitbě za jeh o velkou lásku a prosí za nás za v š e c h n y d o m a i za své k a m arád y - to jso u okam žiky (a je jich požehnaně), které nás učí lásce k Bohu i k sobě navzájem. M á úžasný sm ysl pro humor. Už jsm e si zvykli na to, že je zdrojem rodinného veselí. A je tu ještě jed n a věc, kterou se tém ěř zdráhám vyslovit. To dítě není s c h o p n o vě d o m ě sp ách at něco zléh o, není s c h o p n o hřích u. A ž ji je d n o u Bůh povolá, není pochyb o to m , že její cesta do nebe bude přímá. D enně se dotýkám e člověka, který bude patřit na Boha. A to je nesm írný dar, velké Boží požehnání. Z a tyto velké m ilosti děkujem e Pánu Bohu a Panně Marii, naší milé Mam ince. J itk a S m e jk a lo v á
Děkuji Pánu Bohu, že jsem se narodil nejstarší ze č ty ř d ě tí ro d ič ů m , k te rý m v d ě č ím , že m ne křesťansky vychovali. D okonce mě přivedli k oltáři jako šestiletéh o chlapce m inistro vat. Při m ájových p o b o žn o s tec h js e m poznal v zá c n o u m ateřsk o u lásku Panny Marie. Bylo to v těžkých dnech druhé světové války. N aše rodina přežila tyto hro zn é roky, ale přišly p o to m pro ni n e š ťa s tn é o k a m žik y , z p ů s o b e n é lhostejností a leh ko m yslno stí rodičů. Byl to jejich rozvod, který ovlivn il i výcho vu m ých m ladších s o u r o z e n c ů . P ře s to ž e v š ic h n i b y li p o k ř tě n i, odbočili i s rodiči z cesty křesťanské víry. Zůstal jsem pak z rodiny jed iný věřící. Sám se nenechám o d radit žádnou netečnosti a lh ostejno stí ve svém živo tě. Bolí mě jen to, že m oji bratři m ají početné rodiny, ale všechny děti m ají nepokřtěné. Lituji tyto děti, že je rodiče nevedou k poznání m ateřské lásky P ann y M a rie a lásky N e js v ě tě jš íh o S rd ce P ána Ježíše. Dom louvat m ým bratrům , nyní otcům rodin, je beznadějné, proto se snažím celé naší rodině pom oci prosebnou m odlitbou: „V ěčn ý O tče, ob ětu ji Ti lásku N ejs větě jšíh o srdce Ježíše, přikryj a zah laď j í hřích y m é, hříchy m ých rodičů a so urozen ců a sm ilu j se nad námi! Ježíši, Bože m ůj, dej, ať tě m iluji nade všecko! B e z m e z n é v te b e d ů v ě řu ji a v ro u c n ě ti d ě ku ji! N ejsvětější srdce Ježíšovo, v tebe důvěřuji! Ježíši, Maria - m iluji vás, zachraňte duše m ých rodičů! Ježíši, Maria - m iluji vás, zachraňte duše m ých sourozenců! J e ž iš i, M a ria - m ilu ji v á s , z a c h r a ň te d u š e nepokřtěných dětí m ých bratrů a jejich m am inek! T řik r á t N e js v ě tě jš í s rd c e J e ž íš o v o - v te b e důvěřuji! T řik rá t Svatý Bože, svatý silný, sv atý n e s m r telný, sm iluj se nad nám i a nad celým světem !
S B o ž s k ý m S y n e m M á ti - ra č n á m p o ž e h n á n í dáti! S lá v a O tc i, S y n u i D u c h u s v a té m u - ja k o b y lo na p o č á tk u n y n í i v ž d y c k y a n a v ě k y v ě k ů . A m e n .“ M o d lim s e ta k a p r o s ím , a b y v š e c h n y ta k to r o d i č i o š iz e n é d ě ti s a m y p ř i s v é m d o s p ív á n í p o z n a ly M ilo s r d e n s tv í a L á s k u B o ž í, a b y s i p o to m m o h ly z a lo ž it s v é p ě k n é k ř e s ť a n s k é ro d in y . J a ro s la v J a n u š k a M á m p a d e s á t t ř i r o k y . B y l js e m p o k ř t ě n a c h o d il js e m v e š k o le d o n á b o ž e n s tv í. S v a tb u js e m v k o s te le a le n e m ě l a d o k o s te la n e c h o d il, je n p ř íl e ž i t o s t n ě , k d y ž b y la v r o d in ě s v a tb a n e b o ú m rtí. P ře d š e s ti ro k y m i z e m ř e la m a n ž e lk a . V lo n i v lé tě m ě z a č a li n a v š tě v o v a t s v ě d c i J e h o v o v i, a si dva m ě s íc e . D o š lo to ta k d a le k o , ja k a s i m ě lo d o jít. D o s ta li js m e s e k p ř e s v a té P a n n ě M a rii, a ta k js e m z jis til, ž e o N í n e r a d i a n e h e z k y m lu v í. Ř e k l js e m te d y : „ D o s t! D ále u ž to n e p ů jd e .“ S n a ž ili se m i to tiž n a m lu v it, ž e P a n n a M a ria je s a ta n . T o a le m lu v it n e m ě li. K d y ž p ř iš li d a lš í tý d e n , ře k l js e m jim , že js e m s n im i s k o n č il, ž e s n im i již n e m ín ím p o k r a č o v a t. O m lo u v a li s e , ž e to m in u le p ř e h n a li, a le já na je jic h o m lu v y n e d b a l a d a l js e m jim n a je v o , že o je jic h n á v š tě v y n e s to jím . V ě ř t e n e b o n e , a le k d y ž p ř iš la n e d ě le , o b le k l js e m s e d o s v á te č n íh o a š e l na m š i s v a to u . D c e ra se m ě p ta la , k a m ž e s e o b lé k á m , a já j í h rd ě řek l, že d o k o s te la . V k o s t e l e js e m n e b y l d v a c e t s e d m r o k ů s v ý jim k o u r o d in n ý c h u d á lo s tí. T e ď u ž c h o d ím p r a v id e ln ě k a ž d o u n e d ě li. T a k é i p ře s tý d e n s e z a jd u p o s iln it. J e n ž e c h o d it d o k o s te la a n e u m ě t se ř á d n ě p o m o d lit, to n e š lo d o h r o m a d y . T o v íte , m o d litb y m i z a te n č a s z h la v y v y p rc h a ly , a le byl js e m s á m p ř e k v a p e n , ja k b ě h e m tý d n e js e m se v š e c h n o n a u č it i s v a tý rů ž e n e c , k te rý m ě n e o p u s til
D o R y tířs tv a N e p o s k v rn ě n é js e m b y la p řija ta 8.12.1992. J ak jsem vám tehdy psala, těšila jsem se, že to bude nejšťastnější den m éh o života. K dyž jsem se te h d y p ře d e p s a n ý m ú k o n e m o d e v z d a la p o ra n n í m odlitbě N eposkvrněné, bylo to od evzdání plné důvěry k Ní, ale s obavou v m ou s labost, že ja k o je jí rytířka neobstojím v těžkých situacích, které by m ohly nastat. A taková situace nastala hned toho rána při mé cestě na m ši svatou. Cestou jsem nešťastně uklouzla. Stoupla jsem na ojetý led, pokrytý tenkou vrstvou sněhu. Utrpěla jsem úraz kyčelního kloubu a nastaly brzy velké bolesti, ale N ep oskvrněná svoji novou rytiřku neopustila. Při n ě k te rý c h p o h y b e c h , kdy js e m s e , ta k řk a z a ly k a la bo lestí (např. p o sadit se v po steli nebo vstat), jsem s pom ocí N ep oskvrněné do kázala říci: „D ovol, abych Té chválila, Přesvatá P anno !“ a bo lest js e m dávala do je jíc h ru k o u na je jí ú m y s ly . P o z d ě ji, k d y ž s e m ů j z d r a v o tn í s ta v z le p š il, b y la js e m ta k é „ k u lh a v o u rytířkou“, která se za jin ý m i rytíři N eposkvrněné dost opožď ovala a ze všeh o nejraději by se byla ukryla pod je jí o c h ra n n ý m ate řs ký plášť. I když se je š tě někdy ozvou m enší bolesti, zůstal m ůj úraz bez následků. N ěkdy jsem uvažovala o tom , proč asi se ten můj b o le s tn ý ú ra z s ta l. T ě š ila js e m se m y š le n k o u , že N eposkvrněná m ě hned po m ém od evzdání přijala do svého rytířstva a dala mi m ožno st bo jovat pro Ni. I jiná m yšlenka mi přicházela na m ysl: Nebyl m ůj úraz dílem o d v ě k é h o n e p ř íte le lid s tv a s p lá n e m n a r u š it m o ji činnost v Rytířstvu N eposkvrněné? S kutečnost pro m ne zůstane tajem stvím , ale vím jed n o : I když toh o nejsem hodna, patřím do Rytířstva N eposkvrněné, která potřela hlavu úhlavního škůdce. Lásku, pom oc a ochranu N ep oskvrněné vám všem nejen přeje, ale také vyp ro šuje vám vděčná B ožena H enzlová
dodnes. P ř e s to to b y lo je š tě ta k o v é p r á z d n é , p o řá d to n e b y lo o n o . A n o , c h y b ě la m i s v a tá z p o v ě ď , k te ré js e m s e b á l, n e b o s p íš s ty d ě l. A le u s v a té z p o v ě d i js e m c ítil, ž e n e js e m s á m , a u ž a s l js e m , ja k s v a tá z p o v ě ď p r o b ě h la le h c e . J a k o b y c h to n e m lu v il ani já . O d t é d o b y c h o d ím p r a v i d e l n ě k e s v a t é z p o v ě d i a k s v a té m u p ř ijím á n í. P r o s ím v á s o z a s lá n í m e d a ilk y N e p o s k v r n ě n é P a n n y M a rie , p ro to ž e s i m y s lím , že s e m i o d v d ě č ila ta k o v ý m h e z k ý m d a r e m z a to , že js e m s e jí z a s ta l. D ě k u ji P á n u B o h u a N e p o s k v r n ě n é , ž e s e m i d o s ta lo ta k v e lik é h o d a ru ! M ě l b y c h je š t ě je d n u p r o s b u ; k a m a r á d m i v ž d y p ů jč u je V á š č a s o p is Im m a c u la ta a já b y c h m ě l o něj v e lk ý z á je m . J e ta m k rá s n é č te n í, k te ré n á s p o v z b u z u je d o d a lš íc h d n ů n a š e h o ž iv o ta . A d o lf K o la rz
Po nedělní m ši svaté ve farním kostele v P rostějově jsem si prohlížel stojánek s různým i p u blikacem i a můj zrak upoutal V á m i vyd ávaný časo pis Im m acu lata. Jeho obsah na m ne velice zapůsob il. Pannu M arii js e m zde, při čtení různých článků, uviděl v tom pravém obraze. Prom luvila prostřednictvím Im m acu laty také ke m ně. Panna M aria má jistě velkou radost, že s e v současném nepřeberném m nožství p eriodik vyskytuje Váš časopis. Má radost z toho, že prostřed nictvím různých článků pro m lo u v ají v ě říc í - M a riin i c tite lé - a tím u d ržu jí a rozšiřují je jí poselství. Já js e m se m ěl za tím m ožno st setkat s několika č aso pisy a týdeníky, kde je však po p ře č te n í k a žd é m u M a riin u c tite li s m u tn o . S m u tn o z toh o, že někdo do káže psát o naší nebeské M atce s neláskou, neúctou, vlažností a často i s po hrdáním vůči je jím u odkazu. P rostředn ictvím Im m acu laty jsem poznal, že nejlepší cesta, ze které se nedá s ejít, cesta k Ježíši K ristu, Králi, je prostřed nictvím Jeh o M am inky.
Jsem studentem VŠ a je mi dvacet roků. Prosím V ás o zasláni tři m edailek. Velm i mě zaujalo, kolika lidem p o m o h la N ep o s k v rn ě n á s krze zá zra č n o u m ed ailk u . C htěl bych je věnovat m am ince, která je velm i nem ocná, a tá to v i. Jed nu bych si p o nech al sám . V ěřím , že se zázračnou m ed ailkou, kterou budem e m ít stále u sebe, a s v ro u c ím i m o d litb a m i k P an n ě M arii bu dou naše p rosby vyslyšeny. V áš časopis se mi velm i líbí a svým obsahem mi m noho řekl. Proto Vás prosím o zaslání pěti předešlých čísel z to h o to roku. T aké m ám zájem si Im m acu latu o b je d n a t na příští rok. M arek M oudrý Jsem členkou Rytířstva Neposkvrněné od 8.12.1993. M ám k V ám velkou prosbu, abyste připojili k m odlitbám k n a š í N e p o s k v r n ě n é , K rá lo v n y n e b e i z e m ě , té ž m odlitbu za rodinu m é dcerky, které před půldruhým rokem odešel m anžel za jinou ženou. Mají tři děti ve stáří devět, jede n á c t a čtrnáct let. Byl věřící, i když někdy do m a nesplň oval své povinnosti, do kostela m oc často chod il. Důvod od ch odu uvádí, že se mu dcera sexuálně m álo věnovala. D okonce teď , když přichází za dětm i na návštěvu, přináší jim časopis „B ravo“, který se mi nezdá v h od ný pro děti. M yslím , že je tím jen kazí. D c e ra s e n a p ře d h o d n ě m o d lila a p ro s ila za n a v rá c e n í s v é h o m a n ž e la . T e ď u ní n a s ta la krize , v n e d ě li s ic e d o k o s te la c h o d í, a le už asi půl roku nepřijím á svátosti. Rovněž s dětm i se jíž nem odlí, a když jim chci něco přečíst z Im m aculaty nebo ze Světla, tak dělají, že mě nevním ají. Výjim ku tvoří prostřední vnučka, ta si přijde někdy p řečíst tyto časopisy ke m ně sam a. B yd lím e to tiž společně v jedn om dom ku. Dcera sice nosí zázračnou medailku na krku, a přece v elm i ve víře ochladla. K ro m ě toho k nám začal chodit, té m ě ř každý týden, jeden léčitel. C hodi ponejvíce za ní a za dětm i. Jako důvod návštěv uvádí, že si nem á dom a s kým po vykládat, že m u je žena nevěrná. N ejvíce mě na tom bolí, že js e m ho sam a k nám pozvala z důvodu své nem oci a ta ké jsem m yslela, že jí pom ůže vym odlit m an žela zpět. Je sám také katolík, hodně hovoří o víře, ale věři také v převtělování. N evím , co si m ám o něm m yslet. S m ou dcerou sice nežije, ale pozoruji, že mu není lhostejná. Tvrdí, že jí pom áhá zdo lávat je jí těžkou s ituaci. P řesto jsou mi je h o návštěvy nepříjem né. M o d lím s e h o d n ě za v š e c h n y , aby je jic h du še nebyly zatraceny a aby všichni našli cestu k Bohu, Ježiši K ristu a naší nejm ilejší M atce Boží. Také prosím , aby dcerka začala zase přistupovat ke stolu Páně a byla tak vzorem svým dětem . Prosím pěkně, připojte se k mým m odlitbám také Vy. Také několik m ši svatých bylo za ně již odslouženo . S Pánem B ohem . l/aše čtenářka N evím , ja k m ám začít tento dopis psát, ale věřím , že D uch S vatý m i po m ů že. Právě jsem dočetla 6. číslo Im m acu laty a velice na m ne zapůsobila m odlitba „Úkon o d evzdání s e N ep oskvrněné“. J iž js e m se zasvětila N eposkvrněné. M yslila jsem , že to stačí, ale ta m odlitba ja k o by mi řekla: „Nač ještě
stále čekáš, co ž js e m tě d o posud n e o s lo vila ? Pojď s nám i, potřebujem e i tvé m odlitby, utrpěni, oběti. Jsi moje m alá a stále tě nenalézám v m ých řadách Rytířstva Neposkvrněné. P ojď s nám i bojovat m odlitbou proti zlu n e p ř á te l m ý c h , m é h o S y n a a m ý c h d ě tí. P o m o z z a c h ra ň o v a t ub o h é h říš n íky , p o b lo u d ilc e , b lu d a ře . Neboj se utrpení, posm ěchu, já js e m stále s tebou , stále tě vinu na své srdce. Jako tvá m ilu jící m atka, která tě již tolikrát zachránila před sm rtí a zach rán ila proto, abys i ty mi pom áhala zach raň ovat svět před záhub ou, pokud je je š tě čas, čas m ilosti. Vím o tobě všechn o, vím i o tvých m odlitbách, ale jed n o ti schází, jít s nám i!“ Již od dětství m iluji M atičku Boží. V m ém životě jsem jí udělala nejednu bolest. A přece m ě stále vedla a ved e v m ém ž iv o tě v rad o s tec h , s tra s te c h , v n o u zi, bolestech i utrpeních. P r o s ím , a b y s te m ě z a p s a li d o R y t íř s t v a N e poskvrněné. Pán Bůh zůstávej vždy s vám i a žehnej vám . M ilada K upková J e m i d e s e t let. M o je m a m in k a je ry tířk o u N e poskvrněné a já chci být také. Prosím tedy o zapsání do knihy rytířek N eposkvrněné. Můj tatínek nebyl 9 let u sv. zpovědi, ale neustále js m e prosili M atku B oži o pom oc. Sam a jsem obětovala Panně M arii své bolesti a problém y za tím to účelem . A k naší radosti na začátku adventu taťka bez po bízení šel ke sv. zp o vě d i a sv. přijím ání. Pošlete mi, prosím , diplom . Jana Pokorná M ilá redakce, chci se s Vám i a s V ašim i čtenáři po d ě lit o pěknou zkušenost. Na Kozí ulici č. 8 v B rně jsem uviděla sídlo nové zdravotní pojišťovny. Protože jsem o M endlově zd ra vo tn í po jiš ťo v n ě nic nesly š ela a js e m zvěd avá, vešla jsem dovnitř. D ověděla js e m se, že tato pojišťovna odm ítá platit um ělý potrat nad rám ec stanovený státním záko nem . Postavila se tedy za ty n ejbezbrannější z nás. N ik d y d ř ív e js e m n e m y s le la na to , ž e s e č á s tí zdravotního pojištění každého z nás tyto zá kroky hradí. Myslím si, že i toto je znakem nynějšího času, zlo se stává neustále rafinovanějším a působí, an iž bychom o tom věděli. Věřím , že v znik M endlovy pojišťovny nebu de mezi křesťany bez odezvy. Byla by veliká ško da, kdyby toto dílo ztroskotalo na naší lhostejnosti. Stačí udělat docela m álo - vyplnit evidenční list a po stavit se do řad těch, kdo bojují za nenarozené. N ikdo z nás nic n e ris k u je . J a k v ím e z te le v ize , zdravotní pojištění garantuje stát. V šech ny pojišťovny m u s í p la t it z á k o n n o u z d r a v o t n í p é č i. M e n d lo v a p o jišťovna chce v yu žít p rostřed ky, k teré nevydá na potraty, na zlepšení péče o nastávající m am in ky a malé děti. Přidejte se i Vy k pojišťovně, která m á ve znaku m odré „M “ s královskou korunou. V íc se dovíte v centru této pojišťovny na K ozí ulici. Barbora Táborská studentka V U T v Brně
Kněz Jan Vernette, delegát francouzského episkopátu pro věci sekt, varoval katolíky před pověrami a praktikováním magie, mezi jiným i před opisováním a posíláním „řetězových dopisů", které mají přinést štěstí anebo při přerušení jejich opisování - neštěstí. Takové dopisy je nutno spálit, jako se pálí jedovaté rostliny. (La Croix 20. X.)
Nejnovější americká epidemiologická studie, publikovaná v posledním čísle britského týdeníku Lancet, upozorňuje na skutečnost, že dlouhodobý příjem horm onální antikoncepce zvyšuje riziko rakoviny děložního krčku. Zdravotnické noviny 51/52
Matka Tereza z Kalkaty obdržela mezinárodni U T h a n to v o u cenu m íru (b ý v a lý g e n e rá ln í tajemník OSN) za „srdečnou a neúnavnou službu lidstvu". RN Santa Severa
V ro ce 1993 bylo ve s v ě tě z a v ra ž d ě n o jedenadvacet katolických misionářů. RN Santa Severa
Americký týdeník Time jmenoval mužem roku 1994 papeže Jana Pavla II. V době, kdy mnoho lidí m luví o úpadku m orálních hodnot, papež energicky a neustále hlásá vizi života v souladu s m ra v n ím i z á s a d a m i - v y s v ě tlila re d a kce týdeníku. V Brně byl založe n V ýbo r na obranu ro dičovských práv (VORP), který bude hájit práva rodičů na sexuální výchovu svých dětí. Je to odpověď na koncepci sexuální výchovy pro žáky už od prvních tříd základních škol připravovanou na ministerstvu školství, která se dosud nikde ve světě neosvědčila a naopak vedla k nárůstu promiskuity, potratů a pohlavních chorob. Kontaktní adresa: VORP, Palackého nám. 7, 621 00 Brno.
Hledáš smysl života a pravdy? Bůh je blízko tvého srdce. Ježíš je tím, který ukazuje cestu. Chceš se něco dovědět o řeholním životě, poznat jeho smysl a cíl? Zveme tě na několikadenní exercicie ve dnech 3.7. - 8.7.1995, které prožiješ spolu se sv. Františkem z Assisi. Seznámíš se sjeho následovníky, kteří žili a žijí podle jeho řehole v prvním řádu. Všichni mladí, kteří uvažují o tomto způsobu života, se mohou přihlásit na exercicie do 30.5. 1995. Ostatní informace poskytneme individuálně na adrese: o. Marek M. Duda OFMConv., Malá Štupartská 6, 110 00 Praha 1 „N e b o jte se p řiro zen éh o p láno vání ro d ič o v stv í“ je název publikace MUDr. Ludmily Lázničkové, ve které jsou všechny podstatné informace o tzv. symptotermální metodě a o Billingsově hlenové metodě, tedy o metodách přirozeného plánování rodičovství vypracovaných na vědeckém podkladě a přitom zcela v souladu s učením katolické církve. Cena zajeden výtisk je 25 Kč. Publikaci je možno objednat na adrese: Pracovní skupina PPR, nemocnice Milosrdných bratří, Polní 3, 639 00 Brno. Pl! JDE LEFí 1 R.E
„ P říb ě h y p san é ž iv o te m “ je název knížky fran couzského kněze Pierra Lefévra, vydané v nakladatelství Portál, ve které nás autor seznamuje s velkými pravdami pomocí krátkých a poutavých příběhů ze života. Kniha je k dostání ve všech katolických knihkupectvích. Cena 59 Kč p o rtál
I I DMII \ I \ / M ( KOS \
n k b o j -t i : s i :
P K I K O / I N I l|< ) IM VNOV \ \ l
K ()i)ic o \s r \ i
OBSAH Matičce V bunkru hladu Totus Tuus Všichni pod prapor Neposkvrněné Soucitná modlitba Jsem přesvědčen o tom že Búh je a musí byt Kongregace Neposkvrněného Početí P M. Panna Maria Vítězná Antikoncepce - trojský kůň moderní civilizace 11 13 Lidský život je nedělitelný 14 Obeta na prahu slobody
Znamení pro nás, abychom, uvěřili Otec Peregrin Cti otce i matku svou... Táboření viselo na vlásku Blahoslavená Jana Molla Dva dialogy Co dává zpověď Věda a víra a jejich vzájemný vztah Poděkováni Dopisy čtenářů Zprávy
17 18 20 21 23 25 26 27 28 29 31
Immaculata - Neposkvrněná, (dvouměsičník) 2 / 1995, ročník IV., ISSN 1210-5732 S c írk e v n ím s c h v á le n ím b rn ě n sk éh o b isku p a M o n s. V o jtě c h a C ik rle h o č.j. 868 /94 z e d n e 4 d u b n a 1 9 9 4 R eg istrační značka: M K Č R 6 2 0 2 ,Podávání novinových zásilek povoleno O blastní správou pošt v Brněč.j.: P/2-4363/93, Podávanie novinových zásielok po vo lilo Západoslovenské riadite ľstvo pôšt Bratislava č.j. 84-OPČ dňa 11,1.1995.Vydávají: B ra tří m in o ritě N akladatelství: K o n v e n t m in o ritů u sv. J a n u v B rně. N e v y ž á d a n é ru k o p iy se n e v ra c e jí, Čís. konta: VM B 0 0 0 0 9 8 4 0 7 0 /5 7 0 0
C ena
se rovná výrobním nákladům t.j. 9 ,- K č / 1 v ý tis k
Čtenáři ze Slovenska
P ře d p latn é na rok 1995: D obrovolné dary
m o h o u p o s íla t p ře d p la tn é na ad re s u :
Tyto je možno zasílat na ad re su :
Kláštor Minoritov, Košická 2, 054 01 Levoča
Konvent minoritů, Minoritská 1, 602 00 Brno poštovní poukázkou typu C (žlutou) s poznámkou “předplatné Immaculaty” v rubrice “zpráva pro příjemce”. D le
f in a n č n í c h
m o ž n o s t í b u d e m e p o s í la t n á š
č a s o p i s i tě m , k t e ř í n e m a j í d o s t a t e k fin a n c i k z a p la c e n i p ře d p la tn é h o a o č a s o p is s i p o ž á d a jí.
Zprávy týkající se změny v distribuci časopisu prosíme i nadále posílat na naši adresu v Brně. S tálé p ře d p la tite le
p rosím e, a b y p ří p o š to v n ím s ty k u
s n ám i u vád ě li číslo vytištěné v levé h o rn í č á s ti svého adresního lístku za zkra tko u iŮ P , anebo a b y nám p o s la li svů j adre sn í lístek, k te rý obdrželi spolu s naším časopisem .
F o to g ra fie : A. Niedzwiedzki, .1. Planeta, ľ. Laska, A. Karlik, RN Santa Severa, archív.
Všem dobrodincům, kteří přispěli finančním darem na krytí výrobních nákladů, vyjadřujeme srdečné Pán Bůh zaplať.
,
Prosíme všechny čtenáře kteří obdrží náš časopis, aby je j zapůjčili také svým přátelům a známým a takto umožnili Neposkvrněné získávat srdce lidí pro Ježíše. Vatikánský rozhlas vysílá pro Vás denně na středních vlnách 1530 kHz a na krátkých vlnách 6245 kHz (49m) * česky v 5.15 hod a v 19.30 hod *
* slovensky v 5.30 hod a v 19.45 hod *
Chceš se ještě více přiblížit k Pánu Ježíši? Dovol Jeho Mamince, aby se tě ujala. Odevzdej se s důvěrou do jejích neposkvrněných rukou a staň se jejím rytířem. Pokud se rozhodneš, požádej o zapsání do knihy Rytířstva Neposkvrněné v Národním centru MI, Minoritská 1, 602 00 Brno.
První ročn ík fe stiva lu se u sku teč 6.5. - 7 5. 1995 v brn ěn ském koste le u V ýbě rové řízení úča stníků b u de pro bíha t na z á k Pro vybra né ú ča stn íky bude za jiště n nocleh a s n ' věn ová n pro po třeby po stíže r K on ta ktn í adresa: Jiří Pokorný.
