UMĚNÍ LIDSKÝCH NOSŮ Dost už bylo zkoumání úsměvů da Vinciho Mony Lisy a pohledů Komtesy Hanssonvillové, pohlédněme nyní na jinou a neméně významnou část lidského obličeje. Na lidský nos, ten podivný hrbolek uprostřed naší tváře, který svým vystouplým tvarem slouží jako prostředník mezi námi a okolím neboť skrze něj vdechujeme a nasáváme vůni prostředí, ve kterém se zrovna ocitáme. V této eseji se budu zabývat tím, jakým způsobem funguje nos jako prostředník obrazu a diváka. Nebudu zdaleka tolik popisovat, jak se ztvárnění lidského nosu vyvíjelo v průběhu dějin, jako se spíše zaměřím na sochy a obrazy, které mě k vybrání tohoto tématu inspirovaly. Tato umělecká díla se pak pokusím vyložit prostřednictvím nosů na nich zobrazených.
Nos apollinský a dionýský Nemá smysl pouštět se do parafrázování apollinského a dionýského principu, tak jak je chápal Friedrich Nietzsche, pokusím se však tyto principy ukázat právě na lidských nosech. Jakákoli „vystouplina“, hrbolek na lidském těle, byl v antickém Řecku považován za projev deformace, za narušení harmonie, proto byl také přisuzován bohu Dionýsovi. Jak se tedy nosem vypořádali umělci zpodobující Apollóna? Se zvláštním výčnělkem, který ale Foibovu tělu přeci nemohli jen tak odebrat?
Socha Apollóna Belvederského pocházející ze 4. stol. př. k. je nám odpovědí. Foibův nos je rovný a naprosto pravidelný. Není to „nos hybris“, hrbolek, který by narušoval rovnováhu celé sochy, nýbrž vyrovnaný nos směřující dopředu, do jasné budoucnosti, se kterou je spojen
právě apollinský princip. Tento krásný výčnělek harmonii lidského těla nijak nenarušuje naopak je v ní naprosto v souladu, podporuje ji. Podívejme se teď na fresku nazvanou „Silén se dvěma satyry“, nacházející se v Pompejích. Tato malba je zcela odlišným případem. Satyr (tvor spojený s bohem Dionýsem) vystrkující hlavu ze dveří připomíná divokou nestvůru a toto zdání ještě umocňuje jeho nos, který činí jeho obličej širší a obludnější. Vykulené oči a široce rozevřená huba vystrčené ze dveří, jsou doplněny obřími nosními dírkami. Satyr jako kdyby chtěl všemi smysly - zrakem a čichem nasát to, co se děje v popředí obrazu. Důraz na neohraničenost smyslnosti je spojen právě s dionýským principem, proto se taky smysly opojený satyr v tomto rozpoložení přímo utápí. Sám Silén působí jako velmi ohyzdný stařec. Když se na obraz podíváme pozorně, všimneme si, že tak ohavným ho činí právě jeho nos, který trůní uprostřed jeho obličeje jako nějaký obří balvan. Právě tento podivný výčnělek působí jako hlavní projev dionýské necelistvosti, jak bylo popisováno výše. Silénův nos, vypadá jako ohavná vypouklina, která narušuje jinak docela obyčejnou stařeckou tvář. Nosy na portrétech Malíři si velmi dobře uvědomovali, jak nesmírnou roli hraje nos ve vzhledu našeho obličeje. Můžeme jenom obdivovat, jakou práci si dali se zobrazováním těchto hrbolků a jaká je proto škoda, jak drobnou váhu nosům v rámci interpretací portrétů přisuzujeme. Podívejme se proto teď na jakési „nosové portrétní“ charakteristiky, které byly mnoha malbám společné. Madony s Ježíškem byly odjakživa zobrazovány s úzkým, protáhlým nosem, dole u drobných nosních dírek mírně zakrouceným. Nosy nebyly často ohraničené a skoro splývaly se zbytkem obličeje. Hladkost nosu zdůrazňovala Mariinu čistotu a svým roztomilým zaoblením na konci připomínalo nosánek malého Krista drženého v náruči a upozorňovalo tak na podobnost matky a syna. Nosy dospělého Ježíše Krista bývali pak velmi rovné a pravidelné, tvořící osu souměrného obličeje.
Jean Clouet: Podobizna Františka I. (1525-1530)
Pietro Lorenzetti: Detail Madony s dítětem a anděly (1280-1348)
Nanejvýš pozoruhodné bylo zobrazování nosů panovníků a mocnářů. Nos býval totiž symbolem moudrosti, šlechetnosti a měřítkem ctižádosti a charismatu. Není náhodou, že
nejmocnějším mužům světa byly nosy od malířů trochu protáhnuty, poukazujíc tím na jejich cílevědomost. Navíc jim byla přidána trocha jizev, připomínajících jejich těžké životní zkušenosti a podivně vyhlížejících hrbolků, aby byla zdůrazněna jejich jedinečnost.
Výbornou ukázkou je známý nos patřící Federicovi de Montefeltro, který byl roku 1405 zpodobněn Pierem della Francesco. Jeho tvář na mne působí velmi nemocně - obličej je silně nazelenalý, tvář je zohyzděna pupínky, oči vypadají unaveně, což ještě podporují výrazné kruhy pod nimi. Ačkoli se na první pohled zdá, že ošklivým dělá Federica da Montelfeltra jeho podivně ohyzdný nos, je to právě on, který dodává strhanému obličeji na důstojnosti. U kořene tohoto podivuhodného nosu je kousek jako kdyby vyříznutý. Tato „mezera“ by se dala lehce vyplnit, zarovnat, ale nos by potom působil příliš pravidelně a stroze a celý obraz by se rázem stal nudným. Toto „vyříznutí“ zároveň působí, že je zde naschvál, aby muži nos nezacláněl ve výhledu. Ačkoli to ve skutečnosti takhle nefunguje, tady se zdá, že díky chybějícímu kusu může Federico de Montelfeltro vidět věci, které my ostatní spatřit nemůžeme. Když se po prozkoumání nosu zahledíme opět na oči, zjistíme, že už se nám nezdají tak ospalé jako spíše prozíravé. Víčka neklesají pod tíhou únavy, ale protože muž zbystřuje zrak a patřičně pyšný na svůj záhadný nos upírá jakožto mocný muž zrak na svůj cíl.
Podobizna starce a vnuka pocházející z druhé poloviny 15. století byla namalována Domenikem Ghirlandaiem. Nos dědečka je nanejvýš pozoruhodný a dává krásně vyniknout kontrastu panujícím mezi dědovým stářím a dětskou mladostí. Nos je až neuvěřitelně boulovatý, přesto však obrazu nijak neubírá na realističnosti. Vypadá to, že se každá významná událost prožitá během starcova dlouhého života podepsala právě na jeho nose, jako kdyby každý zážitek přidal jednu bouli. Dědečkův nos mohl kdysi vypadat stejně drobně a hladce jako nos jeho vnuka, pod tíhou životních zkušeností však o kus poklesl a vinou času se rozšířil a zvrásnil. Vnouče přichází prostřednictvím starcova nosu do styku s realitou života, děd mu ukazuje, jak to na světě chodí. Děťátko si v konfrontaci se svou budoucností není jisto, zda ho nos fascinuje nebo ho tento podivuhodný úkaz spíše děsí. Nemůžeme tedy jasně určit, jestli dítě ke svému dědovi obdivně vzhlíží, nebo se svou malou dětskou ručkou od sebe starce snaží odstrčit.
Podobizna manželů Arnolfiniových, mistrovské dílo Jana van Eycka se stalo předmětem mnoha diskuzí. Podívejme se na osobu v klobouku, nejdříve na jeho pravou dlaň. Vypadá to, že ruka přikazuje, abychom se na chvíli zastavili, abychom muže svým pohybem náhodou
nevyrušili, neboť se potřebuje soustředit… ale na co? Nezdá se, že by se pan Arnolfinio někam upřeně díval, protože každá jeho oční panenka směřuje jinam. Jeho výraz spíše dělá dojem, že ho zarazil nějaký pach, ke kterému právě přičichl svým nosem. Vypadá to, že se jím snaží zaznamenat prostředí kolem sebe, doslova nasát atmosféru. Ta je ovšem nanejvýš podivná a odráží se tak i ve vzhledu nosu. Nos je na první pohled velmi hezký, úzký, rovný, „spořádaný“, stejně jako na první pohled působí celý obraz – podobizna něžně se dotýkajících manželů ve své čisté ložnici, se svým mírumilovným psíkem u nohou. Když si však malbu prohlédneme pozorněji, začne nám připadat, že úhlednost podobizny je pouze zdánlivá, že je v ní totiž něco strojeného a umělého, jakési napětí, které nám po chvíli začne připadat svazující a nesnesitelné, jako kdyby překročilo určitou hranici. Toto přerůstání míry se projeví právě na zprvu úhledném mužském nose, který s množstvím napětí dole o kousek přeteče a z polovic zahalen stínem a tajemstvím se mění v cosi záhadného.
Podobizna Jane Seymourové, pocházející z roku 1536 byla namalována Hansem Holbeinem. Na portrétu třetí manželky Jindřicha VIII. je zajímavá jedna věc a totiž, že nos je zde ukazatelem pohlaví. Osoba na obrazu působí velmi mužně – nemá ňadra, je možné, že je plešatá, má tlusté chlapecké prsty, široká ramena a nevýrazné oči i rty. Navlečená do
ženských šatů s perlovými náhrdelníky a zlatými ozdobami působí skoro až komicky, jako kdyby se nějaký ošklivý muž převlékl v rámci maškarního plesu za slečnu. Nos Jane Seymourové je však typicky ženský, jemný a hladký. Důraz je kladen na jeho rovnost a ostrost, která ukazuje, že vlastníkem tohoto nosu je strohá, rázná paní. Přestože je nejvýraznější částí obličeje a mohl by proto vzbuzovat dojem, že dělá z Jindřichovy manželky ohavnou mužatku, je to právě tento vcelku hezký nos, který jí dodává na ženskosti.
O mnoho století dál se setkáváme se známým surrealistickým portrétem Mae West namalovaným Salvádorem Dalím. Prohlédněme si nejdříve oči, ústa, vlasy a bradu této herečky – všechny tyto části obličeje se v rámci obrazu mění v jiný předmět (vlasy v oponu, oči v obrazy apod.) a stávají se tak součástí této mimořádně zvláštní divadelní scény. Nos však zůstává tím čím doopravdy je, přestože by se teoreticky mohl proměnit třeba v stůl, na kterém by zlaté hodiny mohly stát pravděpodobněji. Nosní dírky vypadají, že jimi vedou tunely skrz červenou stěnu dovnitř do hlavy. Jako kdyby nos byl prostředníkem mezi tím co se děje venku na pódiu, na obličeji a tím, co se odehrává uvnitř naší hlavy. Jako kdybychom se skrze něj mohli dostat do světa fantaskních myšlenek a Dalíovi bezbřehé představivosti, která na nás číhá za všemi jeho malbami. Právě proto si nesmíme těchto hrbolků mezi očima zapomenout všímat. Skrze nosní dírky se totiž můžeme dostat do dějinami umění dosud neprobádané říše a jejich prostřednictvím nasát mnoho pomocného k odhalování uměleckých děl.
, 3.A
