Šumava a její ochrana

Šumava | Editorial

Vážené čtenářky, čtenáři, přátelé Šumavy, zima přináší nejen do našich domovů, ale také do šumavské přírody přirozené zklidnění. Po většině roku, kdy panuje rychlejší životní tempo, nastává krásné, někdy klidné, jindy zase kruté roční období. Jaká bude nadcházející zima? Kromě nevyzpytatelných povětrnostních vlivů záleží především na nás. Dokážeme se soustředit na podstatné záležitosti, povznést se nad malicherné spory, intriky a léčky a s nadhledem užívat daru smířlivého života v šumavské přírodě? Kde jinde se můžeme nerušeně zaposlouchat do sněhovým příkrovem tajemně tlumeného tlukotu srdce horské přírody, než právě tady, na česko-bavorsko-rakouském pomezí? Příroda a šumavské lesy jsou zvyklé na přírodní rytmy – stabilní prvky i nahodilá narušení, kterých bylo a ještě bude mnoho. Co však ani Šumavě ani jejím ekosystémům a obyvatelům nedělá dobře, je nestabilita lidského přístupu a jeho změny. Bohužel těchto změn v krátké historii existence Národního parku Šumava bylo mnoho a příroda, lesy i lidé se s nimi vyrovnávají mnohem hůře než s nahodilými rytmy přírodního charakteru. Se sílou přírody nelze bojovat, nezbývá než se s pokorou přizpůsobit a zvyknout si na nové skutečnosti. Se sílou lidské podlosti, chamtivosti a závisti se bojovat dá a musí, avšak lidé i příroda se s disturbancemi vyvolanými těmito nedostatky lidského charakteru vyrovnávají mnohem složitěji než s těmi způsobenými vyšší mocí. Přeji vám i šumavské přírodě mnoho síly do šumavské zimy a ještě více trpělivosti, sebeovládání, víry a vytrvalosti k překonávání mezilidských překážek a bariér, které někdy k životu i k Šumavě patří, ale někdy jsou zbytečné. Krásnou a klidnou šumavskou zimu, stabilní lidské prostředí a příjemné chvíle u zimního čísla Šumavy přeje Jan Kozel

Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava, rezortní organizace MŽP Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 218 fax: 388 450 019 e-mail: [email protected]

02 | zima 2014

Redakční rada Jan Dvořák, Pavel Hubený, František Janout, Jiří Kadoch, Jan Kozel, Zdenka Křenová, Václav Sklenář, Martin Starý, Josef Štemberk, Michal Valenta Redaktor časopisu Jiří Kadoch

Šumava a její ochrana Chráněná krajinná oblast Šumava Vyhlášena v roce 1963 jako vyvrcholení snah o zvláštní ochranu přírodovědně cenného území. Národní park Šumava Centrální část Šumavy byla v roce 1991 přeřazena podle české legislativy do nejvyšší kategorie územní ochrany. Ramsarská lokalita – Šumavské rašeliniště Poměrně rozsáhlá část území (6 371 ha) zařazená v roce 1993 do mezinárodního seznamu mokřadů dokládá celosvětový význam území. Natura 2000 V rámci celoevropské soustavy chráněných území byla v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie zřízena: ■ Ptačí oblast Šumava - pro ochranu vybraných ptačích druhů v oblasti (v roce 2004), ■ Evropsky významná lokalita Šumava – pro ochranu společenstev a vybraných druhů (v roce 2005). Obě lokality se prolínají s územím NP a CHKO a dokládají tak evropský význam tohoto území. Biosférická rezervace Šumava Už v roce 1970 byl vyhlášen celosvětový Program Člověk a biosféra (MaB). Jeho cílem je podpořit rozumné a trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů a zlepšení vztahů mezi člověkem a přírodou. Oblast Šumavy byla celosvětovou organizací UNESCO vyhlášena biosférickou rezervací v roce 1990. Fotografie Na titulní straně: Zima v okolí Prášil. (Foto: František Janout) Na zadní straně: „Otec a syn“ na Polomu. (Foto: Pavel Kavale)

Grafická úprava a tisk TISKÁRNA ČERNÝ s.r.o. www.tiskarna-cerny.eu

Distribuce PNS a. s., Mediaprint & Kapa Pressegrosso, spol. s r.o. a další distributoři.

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996.

Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 31. 10. 2014 Datum vydání: 15. 12. 2014 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

Šumava | Obsah

04

Špičník Společné rysy vývoje lesa po dvacetiletém pozorování

06

Židovský les pod drobnohledem Zrod unikátního ekosystému po těžbě z první poloviny 19. století

08

08

Podzimní král luk a pastvin Hořeček mnohotvarý český a péče o jeho lokality

10

Dlouhověkost buku lesního Nález 409 letého jedince na Boubíně je dalším potvrzením výskytu starých stromů na Šumavě

12 12

Vlčí roky končí na čtyřku Je návrat vlka nechtěnou obtíží, či zajímavou výzvou?

14

Vápenec a voda = rokliny a soutěsky = Slovenský ráj Návštěva u sousedů v rámci 50 let ochrany přírody na Slovensku

16

Divočina oslavuje Připomenutí 50. výročí amerického Wilderness Act

14

18

Ani policisté, ani horská služba Strážci Národního parku Bavorský les oslavili 40. výročí své existence

20

Tip na výlet Bílou stopou v okolí Prášil

22

Muzeum Šumavy – Sušice Voprchovský dům představuje historii sirkařství, cínový poklad i mechanický betlém

16

24

V Žihobcích umí Klidné místo s přírodou na dotek s „Dobrou adresou pro život“

26

Šumava jako společná vášeň Kubova Huť se stala jejich srdeční záležitostí, jezdí sem celých dvacet let

28

Horské sídliště Keltů Prášily – Sklářské údolí (Frauenthal), keltská osada z mladší doby laténské

20

30

Vylidňování Šumavy Zamyšlení nad historickým odchodem šumavských obyvatel

32

Lidé od Plešného jezera Některé skutečnosti z pamětní listiny zazděné do stěny chaty, která stála u jezera

22

34

Aktuality zima 2014 | 03

Text a foto Pavel Hubený

Špičník Jak se měnil les během dvaceti let Jeden kus lesního porostu ležícího mezi cestou na Pytlácký roh a státní hranicí na severním svahu Špičníku jsem si v roce 1994 zmapoval lineárním transektem. Na jednotlivých krocích transektu jsem zaznamenal dominantu (živý nebo mrtvý strom, tlející dřevo) a počet jedinců zmlazení (pro každou dřevinu). Po 3 (1997) a po 20 (2014) letech jsem šetření zopakoval. Docela napínavá mise…

Takto vypadá les transektu v roce 2014.

Les po kůrovcové gradaci V době, kdy jsem zapisoval transekt poprvé, tedy v roce 1994, se velice mudrovalo nad tím, jak s těmito lesy naložit. Od NP Bavorský les se šířil kůrovec, kterého nezpracovávali, na české straně bylo už také několik ne příliš velkých vylétaných ohnisek z let 1990–1993 a také několik pasek po kůrovcové těžbě z let 1985–1989. Les, kterým jsem procházel a který jsem popisoval, byl převážně zelený, pouze na malé části můj transekt zasahoval do malé skupiny souší po kůrovcovém žíru někdy z roku 1991–1992. Nedaleko transektu byly pařezy po drobné těžbě z konce 80. let. Z věku

04 | zima 2014

stromů na pařezech se dá zhruba rekonstruovat věková struktura tamního lesa: polovina stromů vznikla před rokem 1835 (1760–1825), druhá polovina po roce 1830 (1835–1910). Z té staré poloviny populace, kterou můžeme směle považovat za součást původního pralesa, bylo u 66 % stromů patrné výrazné uvolnění růstu mezi roky 1810–1845. Dvě třetiny tehdejšího zmlazení tedy živořily pod korunami jiných stromů a rostly velmi pomalu cca 40 až 60 let. Přes tento věk měly kmen jen několik centimetrů silný. Zhruba jedna třetina tehdejšího zmlazení rostla nestíněna s velkými přírůsty. Les byl tedy nepo-

chybně mezernatý. Fáze uvolnění – tedy prudké zvětšení šířky letokruhu – byly dvě: první nastala kolem roku 1810 doprovázená největší kulminací obnovy, druhá pak charakteristická velmi silným (téměř u všech stromů) uvolněním v letech 1835–1845, které se ale v obnově nijak neprojevilo. Porost se další generací lesa začal zapojovat až o 30–60 let později. Nepoznáme už, zda tu následnou generaci tvořil nálet nebo umělé výsadby. Podle starých porostních map sem však těžba pronikla až po roce 1840 (porost je charakterizován nejmladším věkem – do 20 let).

téma

Interiér zdejších lesů v roce 1994 vypadal docela jinak: zdánlivě stejnověká smrčina bez zmlazení .

Kůrovec V roce 1994 byl les ve výborné kondici, ačkoli přirozená obnova nebyla na první pohled patrná, její početnost byla dvojnásobkem všech stojících stromů. Jednalo se většinou o malé stromky kolem 10–15 cm výšky. Jen některé dosahovaly výšky kolem jednoho metru. Gradace kůrovce v létě 1996 vedla k odumření většiny (na transektu všech) vzrostlých smrků. V roce 1997 už byly stromy zcela bez jehličí. Zhruba polovina zmlazení odumřela, některé smrky z obnovy ale už překročily výšku 1,3 m. V té době byl les v I. zóně a nezalesňovalo se tady. Po dvaceti letech Z původního vzrostlého lesa nezůstal žádný živý strom. V širším prostoru mimo transekt ano, ale těmi se nebudeme zabývat. Z původní přirozené obnovy (1994) přežila čtvrtina, tyto smrky jsou dnes 2 až 5 m vysoké a jejich výčetní průměr se pohybuje od 6 do 19 cm. Tyto živé smrky dnes zabírají pozici 72 % původních stojících stromů, budoucí les je tedy poměrně dobře vydefinován a je zhruba o čtvrtinu řidší než les, který potkala gradace kůrovce v roce 1996. Věková struktura těchto stromů je neznámá, nicméně z transektu víme, že 62 % přeživších smrků ze zmlazení rostlo pod krytem a v útlaku živého smrku. Pokud bychom aplikovali znalosti z pařezů v sousedství, v době kůrovcové kalamity (1996) jim mohlo být 40 až 60 let, dnes je jim tedy 60 až 80 let, ale nemůžeme vyloučit ani věk mnohem vyšší. Zbývajících 38 % dnešních smrků rostlo už v době kalamity ve volném prostoru a mohou (ale nemusí) být tedy mladší, řekněme 40 až 60 let staré.

Něco se opakuje? Vývoj našeho kousku lesa v posledních 20 letech má mnoho společného s životem lesa, který tady rostl před 160 lety. Především z doby, kdy docházelo k velkému prosvětlování původního lesa. Do roku 1996 přežily jen stromy tvořící podrost původního lesa, stejně, jako tomu bylo v roce 1850. Tehdy byly tyto stromy na pařezu silné několik centimetrů, i když byly až 80 let staré. Stejnou situaci vidíme dnes: přežily jen stromy z původního podrostu, předpokládáme, že jejich maximální věk dosahuje cca 80 let. Stromy původního

Nedaleká paseka s pařezy z konce 80. let – na některých už rostou nové smrky, tento smrk byl starý asi 140 let a roste na něm smrček více jak 10 let starý.

lesa (do roku 1850) tvořily polovinu stromů odumřelých v roce 1996. Dnes přeživší stromy obsazují 72 % této struktury. To je také určitá podobnost. Podrost původního lesa do roku 1835 tvořili jedinci z 66 % omezení v počátečním růstu stínem jiných stromů. O stromech, které zde rostou dnes, víme, že 63 % z nich rostlo do roku 1996 ve stínu vzrostlých smrků. Nevíme, co se stalo mezi roky 1835 a 1850. Zda se les změnil vichřicí, vlivem kůrovce, těžbou, nebo těžbou kůrovcových stromů. Ano, prohnala se tu vichřice v roce 1838, ale zda nějak ovlivnila naši lokalitu, se můžeme jen dohadovat. Rozhodně to, co se stalo s původním pralesem (a prales to nepochybně byl, neboť ještě v roce 1812 je jako 300 let starý řídký smrkový les popisován) se ve struktuře odrazilo téměř stejně, jako to učinila kůrovcová gradace v roce 1996. Chybí tady další zmlazení? Ano a chybělo i po roce 1850. Na další výraznější zmlazení lesa máme možná čekat dalších 30 až 60 let. Až více zetlejí popadané souše a „mladé“ smrky masivněji osejí své okolí (některé mají šišky i v roce 2014). Ale na to nám odpoví až naši potomci. Vydrží-li s nervy a nezačnou-li vysazovat a vylepšovat dnes řídký les…

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2014 | 05

Text Jan Bednařík

Židovský les – unikátní ekosystém Šumavy pod drobnohledem

Pohled na vrcholy Velkého a Malého Roklanu. (Foto: Jan Bednařík)

Když na konci první poloviny 19. stol. židovský podnikatel Šimon Mayer-Löwy těžil lesy na západních svazích Medvědí hory, zřejmě ho ani ve snu nenapadlo, že se tím trvale zapíše do historie této oblasti a bude stát u zrodu jednoho z unikátních ekosystémů Šumavy – Židovského lesa. Krátký výlet do historie a zpět Pro čtenáře, kteří se ještě s uvedeným názvem nesetkali, se pokusím o stručnou charakteristiku. Jako Židovský les se označují řídké smrkové porosty v oblasti Medvědí hory, tvořené jednotlivými solitérami nebo jejich malými hloučky, mezi nimiž se tu a tam objeví hladká kůra kmene jeřábu. V bylinném patře kromě borůvčí dominují především traviny, takže má člověk až pocit, že se ocitl v rozlehlém parku horského městečka nabízejícím krásné výhledy na Roklan či Poledník. Na vytvoření této ojedinělé porostní struktury se kromě drsných přírodních podmínek podílel také člověk, podobně jako v dalších koutech Šumavy. Po již zmíněném smýcení původních

06 | zima 2014

porostů a splavení vytěženého dřeva ve čtyřicátých letech 19. stol. totiž místo výsadby nového lesa následovalo dlouhé období pastvy dobytka a sběru lesních plodů. Navíc byla Medvědí hora zasažena kalamitou v sedmdesátých letech 19. stol. a také větrnými bouřemi ve dvacátých letech 20. stol. V sedmdesátých letech 20. stol. proběhly v nejřidších částech porostů uměle výsadby, v řadě případů neúspěšné. Jinak zde však činnost člověka díky odlehlé poloze po druhé světové válce klesla na minimum a ke slovu se dostaly především přírodní procesy. Právě relativně dlouhá doba, po kterou zde nedocházelo k lidským zásahům, spolu s poměrně velkou rozlohou

nabízí paralelu k horským smrčinám v bezzásahových územích, v nichž stromové patro odumřelo v důsledku žíru lýkožrouta smrkového. „Bylo by možné na základě poznatků ze Židovského lesa predikovat budoucí vývoj těchto porostů? A je vůbec možné tyto porosty s Židovským lesem srovnávat?“ Tyto a další otázky jsem si pokládal na začátku výzkumu v rámci své disertační práce, jejímž tématem se stal právě Židovský les. Aby bylo možné na vznesené otázky odpovědět, došlo v širší oblasti Medvědí hory (i v místech, kde se v současné době již řídké porosty nenacházejí, ale jsou historicky spjaté s Židovským lesem) k založení 10 výzkumných ploch o velikosti 0,25 ha, na

téma kterých byla popsána struktura současných porostů. Byly zaměřeny pozice a dendrometrické charakteristiky jedinců stromového patra (výška ≥ 1,3 m), přirozené obnovy (výška < 1,3 m) a odumřelého dřeva. Stáří stromů bylo stanoveno na základě odběru vývrtů z kmenů ve výšce 1,3 m nad zemí. Co prozradil výzkum Ukázalo se, že v širší oblasti Židovského lesa se vytvořily rozdílné typy porostů, v závislosti na poloze, stanovištních podmínkách, intenzitě lidské činnosti a přírodních narušení. Řada lesů na západních svazích Medvědí hory rostla na podmáčených a rašelinných půdách, kde nebyly příhodné podmínky pro pastvu. Po jejich smýcení v letech 1846 až 1847, díky zmlazení přítomnému v podrostu, les rychle regeneroval a podobně překonal i další narušení z počátku dvacátého století. Vyvinuly se tedy různověké, vícevrstevnaté porosty s charakterem zapojeného lesa s relativně vysokou hustotou živých stromů (124–700 ks/ha) i souší (136–212 ks/ha), s dostatečným množstvím přirozené obnovy (1 072–1 596 ks/ha). V centrální části zájmového území, vznikly řídké různověké smrkové porosty svou strukturou typické pro Židovský les s nízkou hustotou živých stromů (32–184 ks/ha) i souší (0–24 ks/ha). V travním drnu se místy nachází zbytky starých pahýlů, pozůstatky kmenů ale chybí. Věk žádného ze zkoumaných vzorků nepřesáhl 100 let. Je proto pravděpodobné, že po těžbě v polovině 19. stol. zde i přes probíhající pastvu vznikl řídký smrkový porost. Teprve další narušení z dvacátých let 20. stol. společně s ukončením pastvy dala vzniknout současným porostům, podobně jako na severních

a východních úbočích, kde se nacházejí relativně stejnověké jednovrstevné porosty s poměrně nízkou hustotou živých stromů (148–236 ks/ha) a souší (12–28 ks/ha). S výjimkou západní části zkoumaného území je množství přirozené obnovy poměrně nízké (4–280 ks/ha). Kromě drsných klimatických podmínek brání vzcházení nových semenáčků konkurence bylinného patra, a tak je často možné spatřit nové semenáčky pouze na hrabance pod mohutnými korunami solitér, které sahají až k zemi. Ležící odumřelé dřevo se zde téměř nevyskytuje, neboť bylo z porostů v minulosti vyklizeno. Židovský les je jen jeden Po syntéze získaných poznatků se mi dostalo odpovědí na mé otázky. Tou klíčovou se stala otázka srovnatelnosti. V bezzásahových porostech zůstává dřevo stromů i po jejich odumření na místě. Nedochází tedy k ničení nebo poškozování přirozené obnovy jeho transportem. Jakmile dosáhne dostatečného stadia rozkladu, stává se preferovaným substrátem pro další smrkové zmlazení. Z Židovského lesa byla ale většina dřevní hmoty odstraněna a také zde poměrně dlouhou dobu probíhala pastva, která brání nebo zpomaluje přirozenou sukcesi k lesu. Především z těchto důvodů není možné srovnávat Židovský les s porosty v jiných bezzásahových územích. I v dalších desetiletích proto zůstane neopakovatelným unikátem šumavské přírody.

Jan Bednařík [email protected]

Průměrná věková struktura na výzkumných plochách v Židovském lese. Jednotlivé sloupce znázorňují relativní četnost stromů, které v dané dekádě dorostly do výšky 1,3 m. Jedinci první populační vlny byli nalezeni pouze v západní části zájmového území, druhá populační vlna se projevila v celé oblasti a třetí zejména v oblasti vrcholu Medvědí hory. Na části poslední vlny se podíleli i jedinci z umělých výsadeb.

Židovské skály na vrcholu Medvědí hory. (Foto: Karel Bednařík)

Širší oblast Židovského lesa na leteckém snímku z roku 1962. (Datový podklad Správy NP a CHKO Šumava a VGHMÚř Dobruška, © MO ČR 2000)

Širší oblast Židovského lesa na leteckém snímku z roku 2009. Židovský les v užším smyslu se nachází přibližně uprostřed, kde je patrná nejnižší hustota porostů. Bílá čára znázorňuje území kamerálního lesa Roklan, jehož smýcením na konci první poloviny 19. stol. Židovský les vznikl. Černá přerušovaná linie ohraničuje území, kam se smrkové řediny, charakteristické pro Židovský les, posunuly po narušeních ve dvacátých letech 20. stol. (Datový podklad Správy NP a CHKO Šumava, GEODIS Brno s.r.o. – ortofoto 2009)

zima 2014 | 07

Text a foto Jakub Hromas

Podzimní král luk a pastvin – to je hořeček mnohotvarý český Proč podzimní král? Na podzim mnoho rostlin nekvete. Jinak je to ale právě u hořečku. V době, kdy ostatní rostliny odkvétají a dozrávají jejich semena, dochází u něj teprve ke květu. Vše probíhá koncem léta a v první polovině podzimu. Aby mohl vyrůst, vykvést a následně plodit, musí být nastavené a dodržené určité speciální podmínky hospodaření na pozemcích, kde roste. Takové, které když hořeček nemá, z přírody mizí. Proto král pastvin a luk. Rostlina, která si zasluhuje naši pozornost a hlavně péči.

Ohrožený hořeček Podle české legislativy je hořeček mnohotvarý český (Gentianella praecox subsp. bohemica) kriticky ohrožená rostlina patřící do čeledi hořcovitých (Gentianaceae) a rodu hořeček (Gentianella). Druh je zařazen dle Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky do kategorie kriticky ohrožených taxonů (C1) a dle evropské legislativy se jedná o prioritní druh dle přílohy II Směrnice Rady Evropského společenství č. 92/43/EHS. Na jeho záchranu probíhá v Čechách jeden ze čtyř současných „rostlinných“ záchranný programů vedených Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Jedná se o rostlinný druh, který v minulosti rostl především na pastvinách, loukách (krátkostébelných až vlhčích) a na mnoha narušovaných stanovištích, jako byly okraje cest, lesní lemy, lomy, meze. Rozšíření hořečku se v minulých desetiletích velmi rapidně snížilo, a to především upuštěním od pastvy „malými přežvýkavci“, změnou způsobu hospodaření (intenzifikace, eutrofizace), ponecháním pozemků ladem nebo celkovým zničením biotopu. Nyní se vyskytují populace na současných či nedávno opuštěných pastvinách a na pravidelně obhospodařovaných loukách. V České republice je evidováno

08 | zima 2014

Hořeček mnohotvarý český.

okolo 70 lokalit s jeho výskytem. Z tohoto počtu se 50 lokalit, tj. přes 70 %, vyskytuje na Šumavě a v Šumavsko-novohradském podhůří. Hořeček mnohotvarý český patří mezi dvouleté byliny, jeho semena dozrávají od konce srpna až do asi poloviny listopadu. Vždy záleží na nadmořské výšce a na průběhu počasí v daném roce. Druh je velmi zranitelný, a to především proto, že potřebuje pro vzejití narušená místa ve vegetaci (tzv. gapy, což jsou volné plošky půdy), pravidelné obhospodařování (brzkou jarní seč, narušování drnu nebo pastvu a kosení až po odkvětu). Pokud bychom zobecnili termíny provádění prací, tak narušování drnu je vhodné provádět do počátku růstu

travní vegetace, tj. asi do poloviny dubna, jarní pastvu nebo seč je vhodné realizovat do zahájení „dlouživého“ růstu, tj. asi začátek června a celkové pokosení pozemků je možné až po odkvětu a vysemenění po polovině října. Hořečky ale jinak nemají výraznější nároky na substrát a živiny. Hořeček na Šumavě a v Pošumaví Jak bylo uvedeno výše, stěžejní plochy s populacemi hořečků se nacházejí na Šumavě a především pak v Pošumaví. Budeme-li konkrétní, na území Národního parku Šumava se vyskytují hořečky mnohotvaré české na lokalitě Zahrádky (mezi Borovou Ladou a Horní Vltavicí), na Kvildě (u Vilémova), u Dobré Vody a na Slučím

téma

Tahu na Prášilsku. V CHKO Šumava najdeme hořečky u Hartmanic v tzv. Ochranářském koutku na Hamižné a především pak v Přírodní památce Pasecká slať, kde byla populace hořečků objevena relativně nedávno – v roce 2009. Mimo NP a CHKO Šumava nalezneme velmi bohaté populace v Přírodní památce Háje u Onšovic a v Přírodní rezervaci na Opolenci. Zde čítají jejich populace na podzim i několik tisíc jedinců. Dalšími lokalitami s výskytem hořečků jsou louky v Přírodní rezervaci Nad Zavírkou u Javorníku, v Přírodní památce na Jaroškově nebo v Úbislavi. Ze vzdálenějších, ale neméně významných lokalit lze jmenovat Přírodní památku Svatý Kříž u Chvalšin (vůbec jedna z nejbohatších lokalit v ČR) nebo Národní přírodní památku Pastviště u Fínů u Albrechtic na Sušicku. Praktická péče o hořečkové plochy z pohledu realizátora Péči o hořečkové lokality zajišťují vlastníci a nájemci pozemků nebo specializované organizace, a to vždy s ohledem na platný plán péče, záchranný program a specifické vlastnosti pozemku. ZO ČSOP Šumava pečuje na Šumavě a v Pošumaví o několik lokalit s výskytem hořečků. Některé z lokalit jsou v dlouhodobé péči, na některých jsou prováděny jednorázové zásahy. Organizace pravidelně pečuje o hořečkové louky na Opolenci, na Jaroškově, v CHKO Šumava na Pasecké slati a o lokalitu s historickým výskytem

Velkou Homolku ve Vimperku. V roce 2014 se navíc prováděly jarní vertikutace na lokalitě Zahrádky v NP Šumava a podzimní vertikutace v NPP Pastviště u Fínů na Sušicku. Jak bylo řečeno, hořečky potřebují pro svůj růst specifické podmínky. Co to ale v praxi znamená? Na jaře se provádí vertikutace, tj. provzdušňování travního drnu, odstraňování stařiny nebo mechu. To se děje pomocí železných hrábí, tzv. vertikutačních hrábí nebo strojově pomocí vertikutátoru, který sám mechanicky rozruší drn a „vyčeše“ mech a stařinu.

Na jaře je potom třeba v místech s větším nárůstem biomasy provést kosení pozemků. Lépe se ale prozatím jeví extenzivní přepasení stádem ovcí, protože jarní nárůst biomasy je pro přežvýkavce výživově hodnotnější a dochází k poměrně dobrému vypasení až na travní drn. Zároveň dochází k rozrušování drnu kopyty, což příznivě ovlivňuje vzcházení „semenáčků“ hořečků. Takto je např. nastaven management v PP Pasecká slať – vertikutace/pastva ovcemi/kosení. Poslední zásah na lokalitách se provádí na podzim, po odkvětu rostlin, to je zhruba od poloviny října. Vzhledem k praktickým zkušenostem je vhodnější pokosení pozemku s odstraněním biomasy než pastva, protože stará píce (od června nekosená) je pro přežvýkavce méně zajímavá a dochází spíše k sešlapání než k vlastnímu spásání. Navíc pokosením biomasy se velmi dobře

Vertikutace půdního povrchu na lokalitě Opolenec nedaleko Vimperka. Pomocí vertikutátoru dochází strojově k narušení drnu, odstranění stařiny a mechu. V narušené a volné půdě pak lépe vzcházejí semena hořečků.

připraví pozemek pro jarní vertikutaci na příští rok. Zajímavým zjištěním také je , že pokud na podzim přetrvávají horší klimatické podmínky (vlhko a chladno), nedochází v odkvetlých rostlinách k úplně optimálnímu uvolňování semen na půdní povrch. Část semen je tak při podzimní seči spolu s pokosenými rostlinami odstraněna z pozemku. Proto je vhodné před zahájením podzimní seče manuální „vytřesení“ semen z odkvetlých rostlin a až poté zahájení kosení pozemku. ZO ČSOP Šumava realizuje managementová opatření „hořečkových“ lokalit již šestým rokem. Za nejzajímavější počiny v této oblasti lze zmínit znovuobjevení se hořečků na lokalitě v Jaroškově po pěti letech od svého posledního výskytu nebo pravidelnou péči o hořečky v PP Pasecká slať, kde se jejich početnost neustále zvyšuje.

Jakub Hromas ZO ČSOP Šumava www.csopsumava.cz

Jarní pastva ovcí v Přírodní památce Pasecká slať v CHKO Šumava. Ovce spásají důkladně porost až na úplný drn a kopýtky šetrně narušují půdní povrch.

zima 2014 | 09

Text Vojtěch Čada

Dlouhověkost buku lesního Na Boubíně byl nalezen buk starý 409 let

Bukový porost na svazích Boubína. (Foto: Pavel Hubený)

Buk lesní, jak už jeho jméno napovídá, je strom, který si libuje v lesním stínu. Je schopný přežívat mnoho let pod korunami dospělých stromů a čekat na svoji příležitost. Ta přijde poté, co stromy nad ním odumřou a uvolní místo. Pojďme se podívat na to, jakého věku se může buk za této situace dožít. Buk v Evropě Buk lesní v závislosti na podmínkách prostředí může vytvořit porost samostatně, často ovšem roste ve směsi s dalšími dřevinami. Ve vyšších polohách to jsou typicky smrk a jedle. Ve starší literatuře je možné se dočíst, že, zatímco jedle a smrk jsou schopné se dožívat věku přes 400 let, buk se dožívá obvykle věku kolem 200 let. Proto se předpokládalo, že během jedné generace jedle a smrku, musí buk vystřídat generace dvě. V poslední době se problematice dynamiky lesa věnuje stále více pozornosti, což přineslo množství nových dat a posun v chápání dynamiky lesa obecně. Ve zbytcích pralesů po celé Evropě (Ukrajina, Bosna, Itálie) byly nalezeny

10 | zima 2014

buky staré více než 500 let. Je zajímavé, že v pralese Perućica v Bosně tvořil buk nejstarší generaci stromů (>350 let), zatímco generace jedle byla mladší, kolem 300 let. Věk stromů v lese je totiž ovlivněn zejména tím, jaká narušení se v něm vyskytují. Narušení, např. větrné polomy, hmyz, houbové patogeny atd., působí odumření stromů v lese. Pokud se na určitém místě v lese vyskytl před 200 lety větrný polom, budou zde stromy převážně 200 let staré, i když absolutní věk, kterého jsou schopny dosáhnout je mnohem vyšší. Pokud se v celé krajině budou vyskytovat často větrné polomy, bude i zastoupení starých stromů malé. Rozmístění a velikost narušovaných ploch ovlivňuje i druhové složení po-

rostu. Zatímco jedle je schopna přežít a odrůstat s menším množstvím světla, buku se lépe daří na místě, kde odumřelo několik stromů najednou. Javory, jasany a jilmy budou schopny odrůst tam, kde došlo k vyvrácení stromů na větší ploše, a zároveň tam předtím nebyl hustý pokryv mladých stromků buku, nebo jedle. Buk na Boubíně V oblasti Boubína (ovšem mimo rezervaci) byl v letošním roce objeven buk starý více než 409 let (buk byl nalezen asi 590 metrů severovýchodně od Červeného vrchu v nadmořské výšce 1 135 m (souřadnice:E804825 a N1160302 v systému SJTSK). Byl skácen v prvním červnovém týdnu letošního roku při

příroda úmyslné těžbě. Rostl v porostu, který byl ještě v devatenáctém století součástí kompaktního pralesa (spolu se současnou rezervací). Porost byl ve dvacátém století zřejmě částečně vytěžen. Jeho (prořídlé) horní stromové patro je ovšem pozůstatkem původního pralesa. Výřez z buku byl odebrán ve výšce pařezu (cca 30 cm nad zemí). První letokruh vytvořil buk v této výšce v roce 1605. V té době v Čechách vládl Rudolf II. Habsburský. Buk rostl od počátku pomalu (cca 0,5 mm/poloměr/rok), v lesním stínu. Tato jeho životní fáze trvala asi 200 let. Buk využíval světlo, které do jeho koruny dopadalo mezerami mezi velkými korunami nad ním. Mezery, množství světla i přírůst buku se ovšem časem zmenšovaly. Naštěstí asi třikrát během této fáze došlo k odumření některého stromu v okolí a vytvoření nové mezery mezi korunami. Kolem roku 1806 došlo k razantnímu zvýšení přírůstu (až ke 2 mm/poloměr/rok), což je dokladem toho, že se úmrtím stromů v okolí uvolnilo místo, které buk ihned dokázal využít. V druhé fázi, během dalších 200 let, byl buk součástí horního stromového patra a užíval si dostatku světla. Během této fáze opět asi dvakrát došlo k odstranění některého stromu v okolí, což mohlo být způsobeno i těžebními aktivitami popsanými výše. Finální tloušťka buku byla v letošním roce 66 cm. Buk tak během 409 let zvětšoval svoji tloušťku v průměru o 1,61 mm/rok.

Věk stromů v lese je ovlivněn zejména tím, jaká narušení (např. větrný polom) se v něm vyskytla. (Foto: Miroslav Černý)

Závěr Zjistili jsme, že také na Šumavě se buky dožívají vysokého věku, který je srovnatelný s věkem smrku a jedle. Zároveň bylo potvrzeno, že se na Šumavě až do současnosti zachovaly lesní komplexy, kde se vyskytují enormně staré stromy. Jedním takovým komplexem je oblast kolem Boubínského pralesa. Se znalostí historie Šumavy je možné říci, že samo vysoké stáří stromů je garantem, že vyrostly (popř. rostou) v původním pralese, který nebyl ovlivněn rozsáhlejší těžební činností. Kromě toho se díky starým stromům v lese vytvářejí struktury, které jinde nenajdeme a které jsou domovem mnoha vzácných druhů rostlin, živočichů a hub. Analyzovaný buk se vyskytoval mimo hranici NPR Boubínský prales. Je proto na místě zvážit revizi managementu podobných porostů na Šumavě, aby se z krajiny takto vzácné porosty dále neztrácely.

Buky se mohou dožívat vysokého stáří, které je srovnatelné s jedlemi a smrky. (Foto: Marek Drha)

Intenzita růstu buku lesního z oblasti Boubína během jeho života. Šipky označují období, kdy v okolí buku zřejmě odumřely nějaké stromy.

Vojtěch Čada ČZU Praha [email protected]

V oblasti Boubína byl na skládce dřeva objeven buk starý více než 409 let. (Foto: Vojtěch Čada)

zima 2014 | 11

Text Zdenka Křenová

Vlčí roky končí na čtyřku: 1874 aneb předvánoční čtení pro Červené Karkulky Právě ve dnech, kdy vychází toto zimní číslo časopisu Šumava, si můžeme připomenout kulaté 140. výročí zastřelení posledního šumavského vlka. Stalo se tak 2. prosince 1874 v polesí Lipka nedaleko od Vimperka. Místo jeho skonu připomíná památník, tzv. „Vlčí kámen“. Střelcem byl schwarzenberský stavitel Jan Štěrbík (1830–1895), který se do historie Šumavy zapsal také výstavbou kvildského kostela sv. Štěpána. Ulovená šelma byla nejdříve tři dny vystavována na vimperském zámku a následně odeslána do knížecích sbírek na Hluboké. Nepříliš zdařilou vycpaninu je možné doposud shlédnout v loveckém zámečku Ohrada. O něco déle než na Šumavě přežívali vlci na Moravě a ve Slezsku. Posledního beskydského vlka zastřelil 5. března 1914 František Jež u Bukovce. Člověk a vlk včera a dnes Když byly letos v létě zveřejněny fotky z fotopastí, které v Máchově kraji potvrdily výskyt vlčího páru s mláďaty, mohla tato zpráva vyvolat širokou škálu reakcí. Od naprosté lhostejnosti, přes úvahy, že se jedná o mediální tah v souvislosti s dlouho připravovaným rozšiřováním CHKO Kokořínsko, až po radostné či naopak velmi neradostné zaujetí. Radovali se možná skalní milovníci přírody, obavy z možných problémů mohli pociťovat myslivci, chovatelé dobytka, ale i další, kteří na Dokesku žijí, nebo tam jezdí za rekreací. V souvislosti s návratem

Foto: Tomáš Jiřička

12 | zima 2014

vlka do české krajiny nás může napadat řada otázek. Některé jsou velmi praktické, jiné spíše emotivní. Například kdo a jak zajistí náhrady škod? Toto řeší zákon č. 115/2000 Sb. a způsob výpočtu náhrady Vyhláška č. 360/2000 Sb. K těm spíše emotivním otázkám patří obavy, zda můžeme chodit bezpečně na houby či posílat děti do školy? V důsledku výchovy v raném dětství na vlky nahlížíme buď jako na krvežíznivé potvory (a to pod vlivem Červené Karkulky) nebo jako na zlomyslné, ale trochu přitroublé hlupáky (například dle animovaného Jen počkej, zajíci!). Ale nebylo tomu tak vždycky.

Staří Egypťané uctívali Vepuaueta – boha s hlavou vlka, který byl válečným božstvem a ochráncem města Saut (Lykonpolis – Vlčí město) v Horním Egyptě. Pozitivně vystupuje vlčice v příběhu Romula a Rema, bájných zakladatelů starého Říma. Také germánské národy měly k vlkům spíše kladný vztah, bůh Ódin bývá vyobrazován v přítomnosti ochočených vlků. Postupné negativní vnímání vlka má své jednoduché vysvětlení. V průběhu středověku člověk na jedné straně vytlačoval vlka z jeho přirozených lovišť, která přeměňoval na pole a pastviny, ale zároveň mu nabízel

příroda

– 1914 – 1994 – 2014 s

Foto: Markéta Rudlová

nadnou kořist. Ulovit skot, ovce nebo kozy je snadnější než lovit divokou zvěř, a tak konflikt byl nasnadě. V dnešní době už nebojujeme se šelmami o potravu, ale přesto obtížně měníme stereotypy našeho uvažování. Člověk a vlk zítra? Návrat vlka do české krajiny tedy přináší možná ještě další otázky. Co můžeme udělat pro to, abychom překonali staré strachy a učili se tolerantnímu soužívání? Pomoci nám mohou zkušenosti z okolních zemí. Například z Německa, kde ještě před deseti lety bývali vlci velkou vzácností, ale od té doby se tyto šelmy úspěšně rozmnožily. Jejich hlavním revírem se stala Lužice nedaleko českých a polských hranic. Vynikajícím zázemím jsou pro ně bývalé vojenské prostory, ale vlci úspěšně obydleli i volnou krajinu, a třeba taky opuštěné uhelné doly. Soužívání lidí s vlky se vyvíjí. Farmáři dostávají od státu za zabitá zvířata kompenzace a mnozí z nich už si taky pořídili pastevecké psy, kteří vlky od útoku odrazují. Kvůli rozptýlení obav místních lidí z vlků vzniklo v obci Rietschen informační centrum o životě vlků a vlk se stal dokonce regionálním turistickým tahákem. K odmítání vlků či obavám z nich jistě přispívá fakt, že o těchto staronových sousedech mnoho nevíme. Vlci žijí velmi skrytým způsobem života a jen nemnozí z nás mohli vlky osobně pozorovat. Ti, kteří tuto možnost měli, jsou obvykle hlubokým prožitkem poznamenáni, a nezřídka se stanou vlčími advokáty. Častou formou sdílení bývá film. V uplynulém roce byly veřejnosti představeny dva vlčí filmy, které stojí jistě za shlédnutí. Kamarádi ze Slovenska, kteří před několika lety debitovali filmem Strážca divočiny s unikátními zábě

ry medvědů v Tiché a Koprové dolině, se tentokrát vydali dále na východ. Ve filmu Vlčie hory podrobně zdokumentovali čekání na setkání s vlky v nádherné divoké přírodě, v území historicky nazývaném Mons Lupi. Vlci jsou režiséry dokumentu o bohatství karpatské divočiny na polsko -slovensko-ukrajinském pomezí. Jiný vlčí příběh vypráví Gudrun Pflueger. Mladá Rakušanka, která se vypravila za oceán a na šest let se zapojila do výzkumu vlků v Britské Columbii. Bývalá šampiónka horských krosů si vybrala běh coby nejpřirozenější způsob prozkoumávání rozsáhlých vlčích teritorií. V závěru pobytu prožila velmi těsné setkání s vlčí rodinou, která patrně člověka doposud nepoznala. Vlčí

zvědavost a zájem o dívku ležící uprostřed „jejich louky“ byly větší, než jejich přirozená ostražitost. Osudovost tohoto setkání se ukázala velmi brzo. Krátce po návratu do Evropy lékaři Gudrun diagnostikovali nádor na mozku. Jak sama vypráví ve filmu Running with Wolves (Běhání s vlky), tento mimořádný prožitek a touha po návratu k divokým vlkům pro ni byly nejsilnější motivací v letech obtížné léčby nádorového onemocnění. Gudrun věří, že vlci ji pomohli boj s nemocí vyhrát. Dnes vychovává v rodných Alpách malého syna a rozhodla se stát se advokátem vlků a divočiny v rámci aktivit European Wilderness Society. Na zodpovězení otázky, jak budou vlci u Máchova jezera prosperovat, je ještě příliš brzy. Brzy však není na zamyšlení, zda návrat vlků je spíše nechtěnou obtíží či zajímavou výzvou. Dokážeme připustit, aby se alespoň některé oblasti Česka staly opět domovem vlků, bobrů či losů? Opravdu nechceme, aby se alespoň někde příroda vyvíjela bez lidského ovlivňování? Podle nedávno publikované studie, dvě třetiny Němců mají za to, že příroda bez zásahu lidstva je příjemnější, než uměle vytvářená krajina a 44 % obyvatel souhlasí s návratem vlka. Opravdu se Češi od Němců tolik liší? Nebo jsou jen čeští odpůrci divočiny hlasitější? Zdenka Křenová Global Change Research Centre, AS CR Department of Biodiversity [email protected]

Názor, zda je vlk krvežíznivá bestie či chytrá a v přírodě velmi potřebná šelma, si utváříme možná již velmi záhy. Fotka z návštěvy expozice Stiftung Naturlandschaften Brandenburg o vlcích v Německu. (Foto: Zdenka Křenová)

zima 2014 | 13

Text Jan Kozel

Vápenec a voda = rokliny a sout Suchá Belá, Průlom Hornádu, Tomášovský výhled, Kláštorisko, to jsou pojmy, které při sebemenší zmínce neomylně zavedou myšlenky milovníků přírody do srdce Spišsko-gemerského krasu ve Slovenském rudohoří – Slovenského ráje a stejnojmenného národního parku. Hluboce zaříznutá údolí vyhloubená v měkkých vápencích, divoce vyhlížející srázy úzkých soutěsek s pestrou bylinnou i dřevinnou vegetací a četné vodopády přitahují obdivovatele přírody i vyhledavače adrenalinových zážitků. Pozorovat staleté tisy, obdivovat vápnomilná společenstva i rozmanité geologické jevy, a to všechno jen díky balancování na důmyslně instalovaných technických zařízeních – žebřících, stupačkách a lanech, lze jen ve Slovenském ráji. Pokud se omrzí objevování přírody ze zemského povrchu, stačí se porozhlédnout po nějaké jeskyni, kterých je zde spolu s propastmi okolo 200. Doporučuje se však vstupovat jen do jediné veřejnosti přístupné a současně nejznámější jeskyně Slovenského ráje – Dobšinské ledové jeskyně.

Reliktní bory a údolí Hornádu z perspektivy Tomášovského výhledu. (Foto: Jiří Kadoch)

Vápenec, voda a inverze Krajina Slovenského ráje vděčí za svou neobyčejnou členitost především specifickému horninovému podloží. Převažující měkké vápence umožnily vodě poměrně snadno modelovat reliéf, a tak vznikly zmíněné soutěsky, kde voda stále působí, a to nejen impozantními scenériemi tryskajících vodopádů, ale

14 | zima 2014

především svou erozivní činností. Hluboko v roklinách a kaňonech je stále vlhko a poměrně chladno – působí zde tzv. teplotní inverze – těžký chladný vzduch se drží při zemi a především v parném létě působí návštěvníkům soutěsek příjemné osvěžení podobně jako na horách. Stejně inverze ovlivňuje i rostlinstvo. Na dně roklin lze potkat rostliny, které se

obvykle výskytují v mnohem vyšších nadmořských výškách, např. tučnici alpskou, a naopak na vrcholech skal, kde přímo svítí slunce a voda se vypařuje, nebo se rychle vsakuje do propustného vápence, nalezneme teplomilná a suchomilná společenstva např. s koniklecem slovenským.

příroda

ěsky = Slovenský ráj Kartuziáni ve stínu Vysokých Tater Lidé krajinu Slovenského ráje vyhledávali od nepaměti a ve srážkovém stínu Vysokých Tater, kde leží především severní část oblasti, zakládali svá sídla prokazatelně již v mladší době kamenné. Nedaleko turistického východiska do Slovenského ráje – Čingova se nachází významné archeologické naleziště – Hradisko, které potvrzuje přítomnost slovanského osídlení lokality. Pro laické návštěvníky mnohem hmatatelnější důkaz lidské přítomnosti v minulosti poskytuje téměř neopominutelný turistický cíl Slovenského ráje – Kláštorisko. Ve středověku bylo místem, kde lidé přebývali, ukrývali se před nájezdy Tatarů a v roce 1305 zde byl založen kartuziánský klášter, jehož zbytky lze při výstupu některými soutěskami Slovenského ráje zhlédnout. S klášterem se také pojí historie tzv. kartuziánské cesty, kterou vybudovali mniši jako spojnici s hospodářským dvorem v blízkých Spišských Tomášovcích. Dnes lze spatřit především její významnou součást – nově obnovený Kartuziánský most v sousedství Letanovského mlýna přes řekuy Hornád.

Tomášovský výhled – ve výšce 200 m nade dnem impozantního Průlomu Hornádu. V pozadí Čertova sihoť. (Foto: Jiří Kadoch)

Vlk, rys, medvěd a květnaté louky Přírodní bohatství krasové oblasti a relativní divokost zdejší přírody dokládá trvalý výskyt velkých šelem – vlk, medvěd i rys jsou tady domácími pány. Vzácným zástupcem malých šelem ve fauně Slovenského ráje je kočka divoká. Tyto druhy převážně preferují zde dominantně zastoupené lesní biotopy (90 % území). Z pohledu ochrany přírody si však ve Slovenském ráji velmi považují menšinově zastoupených lokalit druhotného bezlesí – pastvin a luk, které se vyznačují mimořádnou druhovou rozmanitostí. Na 5 % území národního parku se tak podle místních správců vyskytují klenoty slovenské ochrany přírody, jako např. Kopanecké louky, které údajně dosahují nejvyšší druhové diverzity v Evropě – nachází se zde až 75 druhů cévnatých rostlin na jeden čtvereční metr. Lesy kam se podíváš Kulisu neobyčejně atraktivního reliéfu roklin a kaňonů doplňují téměř všudypřítomné lesy. Převládají vápnomilné bučiny s dominantním zastoupením buku lesního, který ve vlhkých a studených údolích doplňuje smrk, místy se objeví jedle a vzácný je výskyt pomalu rostoucích tisů. Na vápencových bradlech a skalních hřebenech se udrželi svědkové raného vývoje vegetace v poledové době tzv. reliktní bory. Na nehostinných výsušných skalách našly své útočiště borovice lesní, které z příznivějších lokalit během doby vytlačily právě bukové a smíšené jedlo-bukové lesy. V nejvyšších partiích se objevují ojedinělé ostrůvky smrčin, kde nachází útočiště tetřev hlušec. Téměř všechny fenomény přírody Slovenského ráje lze spatřit ze snad nejznámějšího vyhlídkového místa – Tomášovského výhledu, kde z výšky 200 m nade dnem impozantního Průlomu Hornádu, jsou vidět rokliny, vstupy do jeskyň, bučiny i reliktní bory, ale také na skále šplhající horolezci. Ochrana přírody – Šumava „v Ráji“ Ve dnech 25.–26. 9. 2014 oslavila Správa NP Slovenský ráj 50 let ochrany přírody konferencí, které se zúčastnili i pozvaní zástupci Správy NP a CHKO Šumava. V roce 1964 byla, jako první zvláště chráněné území svého druhu na Slovensku a druhé v bývalém Československu, založena CHKO Slovenský ráj. Na mapování území a návrzích prvních rezervací se aktivně podílel i český lesník a botanik prof. Alois Zlatník. Významným mezníkem pro ochranu přírody zde byl rok 1988, kdy byl na rozloze téměř 20 tis. ha vyhlášen Národní park Slovenský ráj. Stálým problémem Slovenského ráje je sladění zájmů ochrany přírody, rozvoje obcí zasahujících do národního parku a turistického využití území. Vysoká návštěvnost, hustá síť turistických cest často vybavených technickými pomůckami (ty budují z vlastních zdrojů a ve vlastní režii místně příslušné obce) a priority ochrany území jsou jedny z mnoha faktorů ovlivňujících podobu zonace a plánu péče. Oba zásadní dokumenty se v současné době vytváří a jejich tvorbu komplikuje i roztříštěná vlastnická struktura území národního parku a fakt, že NP Slovenský ráj leží na území 18 obcí a 3 krajů. Jan Kozel Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Suchá Belá uchvátí každého návštěvníka – lze ji projít jen díky soustavě důmyslných technických zařízení. (Foto: Jiří Kadoch)

Průlom Hornádu – stezka okolo řeky zaříznuté do vápence poskytuje jedinečné pohledy obdivovatele přírody. (Foto: Jan Kozel)

zima 2014 | 15

Text Pavel Bečka

Divočina oslavuje – 50. výročí amerického Wilderness Act „Aby bylo zajištěno, že rostoucí počet obyvatel, doprovázený rozšiřováním sídel a nárůstem průmyslu, nezabere a nezmění celé území Spojených států, Kongres deklaruje, že uchová a ochrání divoká území a jejich přirozený vývoj pro americký lid a jeho budoucí generace.“ Tímto je uveden Zákon o divočině (Wilderness Act) přijatý před půl stoletím Kongresem Spojených států amerických.

Jedno z nejstarších území divočiny Bridger Wilderness ve Wyomingu. (Foto: © Paul Gooch)

Počátky ochrany přírody USA mají dlouhou tradici ochrany přírody a divočiny. Národní parky byly zakládány již ve druhé polovině 19. století – Yosemitský, vyhlášený v roce 1864 nejdříve jako státní park, a Yellowstonský národní park, první skutečný národní park na světě založený roku 1872. Stejně, jak pokračovala industrializace, pokračovaly i snahy uchránit mizející divokou přírodu. V první polovině minulého století byl v USA ustanoven tzv. Systém národních parků. Mezi počátky zákonem řízené ochrany divočiny patří i regulativa, která měla chránit nevyužívané lesy amerických Státních lesů jako „panenská území“, později „divoká území“. První území divočiny, Gila Wilderness, bylo založeno v roce 1924 ve Státním lese Gila v Novém Mexiku.

16 | zima 2014

V americké historii znamenala 50. a 60. léta léta velkých sociálních změn doprovázených zvýšenou mobilitou obyvatel. Ve společnosti začaly narůstat obavy o kvalitu vzduchu a vody a také o to, aby v USA zůstalo alespoň nějaké divoké a nespoutané území. Původní romantická představa o ochraně přírody dostávala reálnou tvář. Američané si začali uvědomovat hodnotu přírodních území a požadovali, aby část veřejné půdy byla natrvalo přenechána divočině. Legislativní cesta k ochraně divočiny však nebyla snadná. Howard Zahniser napsal první návrh Zákona o divočině v roce 1956. Schvalovací řízení zahrnovalo devět let jednání, 18 veřejných slyšení a 65 přepracování. Kromě lobbistů z dřevařského, těžařského, ropného a zemědělského

průmyslu se k němu mohli vyjádřit spolky ochránců přírody, ale i řadoví občané. Poté, co Zákon o divočině prošel Senátem, byl v srpnu 1964 schválen drtivou většinou ve Sněmovně reprezentantů. Proti byl pouze jeden hlas! Prezident Lyndon B. Johnson zákon podepsal dne 3. září téhož roku. Wilderness Act V zákoně je divočina definovaná jako území, kde nejsou živá společenstva a neživé prostředí člověkem ovlivňovaná a kde je člověk pouze dočasným návštěvníkem. Za divočinu bylo hned v roce 1964 prohlášeno 54 území ve 13 amerických státech o celkové rozloze 37 000 km2. Tato území se stala součástí Národního systému ochrany divočiny (National Wilderness Preservation System) a jsou spravována

příroda (IUCN). Ve většině z nich jsou chráněny veškeré dynamické přírodní procesy (jak po vichřicích, lavinách, povodních, hmyzích kalamitách nebo blesky či vulkány zapříčiněných požárech nebo sesuvech půdy) včetně následné sukcese. Divočina se má vyvíjet geo a biodynamicky bez zásahů člověka.

Močály s tisovcem dvouřadým v Big Lake Wilderness. (Foto: © Jeremy Bennett)

čtyřmi vládními úřady – National Park Service, US Forest Service, Bureau of Land Management a Fish and Wildlife Service. Zákon nařizuje úřadům najít a vymezit taková území, která by byla vhodná k vyhlášení divočiny. Chráněny mají být pouze velké souvislé plochy o velikosti alespoň 20 km2 nebo ostrovy, které mohou mít i menší rozlohu. Pro všechna území divočiny je společné, že v nich neexistuje žádná turistická či jiná infrastruktura. Nejsou tam silnice, budovy, kempy nebo jiná zařízení. Historické budovy, pravěká sídliště atd. nestojí vyhlášení v cestě, pokud danou oblast významně neovlivňují. Po vyhlášení se smí takové budovy udržovat, ale nesmí se rozšiřovat nebo nahrazovat novými. Cesty jsou v závislosti na území udržovány pouze elementárně.

Od svého založení roste rozloha Národního systému ochrany divočiny téměř každý rok. V současné době zahrnuje 758 území ve 44 státech a v Portoriku. Nejmenší je Pelican Island Wilderness na Floridě o velikosti 2,4 hektaru. Největší souvislá oblast o celkové rozloze 51 570 km2 se nachází na Aljašce a skládá se z Noatak a Gates of the Arctic Wildernesses. Mimo Aljašku je největší souvislé území Frank Church-River of No Return Wilderness v Idahu s 9 300 km2. Dohromady zabírají všechna území divočiny 443 175 km2 (5,5 násobek České repubilky), což je zhruba 5 % rozlohy USA (2,7 % bez Aljašky). Všechna území splňují podmínky nejcennější kategorie Ia (přísná přírodní rezervace) nebo Ib (divočina) definované Mezinárodním svazem ochrany přírody

Great Sand Dunes Wilderness ve stejnojmeném národním parku. (Foto: © National Park Service)

Proč chránit divočinu? Na rozdíl od mezinárodně uznávaných národních parků (IUCN kategorie II), které mají mimo ochrany přírody také turistický význam, je zakázáno území divočiny komerčně využívat. Vstup je však zakázán pouze do deseti malých a přísně chráněných přírodních rezervací. V ostatních oblastech je pohyb bez vozidel a jízdních kol možný. Povoleny jsou túry jednotlivců či malých skupin, případně vodní turistika a jízda na koni, nicméně v divočině národních parků pouze s povolenkou. Téměř ve všech oblastech je při dodržování právních předpisů povolen rybolov a mimo území národních parků a národních refugií divoké přírody obvykle také lov. Přímý profit spojený například s turismem nehraje při vyhlašování území divočiny hlavní roli. Američané si přesto uvědomují ekonomickou hodnotu i nepřímé výhody s ní spojené. Jak ukazuje Národní výzkum rekreace a životního prostředí, který započal v roce 1960 a který je pravidelně opakován, pro 90 % Američanů jsou velmi důležité dvě hodnoty, které divočina zaručuje – ochrana kvality vzduchu a vody. Přes 80 % oceňuje ochranu přírodních biotopů, zachování nenarušené divočiny pro budoucí generace, ochranu vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů a zachování jedinečných volně žijících rostlin a živočichů. Jenom necelých 40 % uvádí, že je důležité, aby divočina zajišťovala příjmy pro turistický průmysl. Přes dvě třetiny obyvatel si přejí více území divočiny ve svém domovském státě. Výzkum neukázal žádné významné rozdíly mezi vnímáním hodnot divočiny městským a venkovským obyvatelstvem. I přes nesporné úspěchy v ochraně své přírody, která je již 150 let příkladem pro zbytek světa, je i v USA stále co vylepšovat. Americká Wilderness Society uvádí, že z 2,4 mil. km2 federální „divoké půdy“ je okolo 0,5 mil. km2 dosud nechráněné přírody ohroženo. Proto je dalším cílem v průběhu příštích 20 let zajistit pro tato panenská území ochranu, dříve než budou zničena. Pavel Bečka [email protected]

zima 2014 | 17

Text Pavel Štorch | Foto Archiv Správy NP Bavorský les

Ani policisté, ani horská služba Strážci Národního parku Bavorský les slaví 40. výročí své existence

Tým stráže národního parku se během 40 let své existence postupně rozrostl na dnešních téměř 30 rangerů. Veden je Michaelem Großmannem (v modrém) a Reinholdem Gaisbauerem (zcela vpravo).

Dne 19. září se v návštěvnickém centru Haus zur Wildnis uskutečnilo slavnostní setkání ke kulatému jubileu – 40. výročí strážní služby našich kolegů v Národním parku Bavorský les. Být rangerem v národním parku může znít jako vysněné povolání, celý den venku v krásné přírodě, pozorujíc zvěř, klábosíc s turisty, nicméně první strážce Národního parku Bavorský les Heiner Matschina, který začal svou službu vykonávat již v roce 1974 to neměl lehké. Místní obyvatelé rychle vymysleli přezdívku Grossert-Gendarm, což je možné přeložit jako „fízl luk a strání “. Nutno podotknout, že oficiální pojmenování této pozice německým slovem Ordnungsdienst, tedy „pořádková služba“ tomuto novému povolání na sympatiích nepřidala. Národní parky na celém světě mají zvláštní dvojí roli: Na jedné straně se zde příroda přísně chrání, na straně druhé se jen samotným označením určitého území touto „značkou“ láká často veliké množství návštěvníků a často se všeobecně očekává, že se uzpůsobí tak, aby bylo pro návštěvníky atraktivní. A hlavní náplně

18 | zima 2014

povolání rangerů, i když jsou po celém světě značně rozdílné, v sobě tento rozpor také nesou. Na jedné straně vidíme ozbrojené chlapíky nasazující vlastní život při boji s pytláky v Africe, jinde je jednou z nejčastějších činností rangerů – například v oblasti deštných pralesů – prosekávání stezek od rychle rostoucích lián.

Nelehké začátky Na rozdíl od dnešních poměrů nebylo v sedmdesátých letech potřeba stezky u bavorských sousedů prořezávat od mrtvého dřeva, zato ale hrozila mnohým cenným biotopům doslova smrt ušlapáním. Pobřežní lemy jediného ledovcového jezera pod Roklanem nebyly tvořeny

národní park a lidé cennými třasovišti, ale několikametrovou bahnitou vrstvou, o prázdninách a víkendech se silničky pod úpatími vrcholů Luzného a Roklanu měnily v přeplněná parkoviště a chuť lidí vyrážet „úplně všude“ byla nenasytná. Až přítomností nezamlklých, sympatických, ale i uniformovaných a přesvědčivých chlapíků v terénu se podařilo situaci dostat pod kontrolu. Pravomoc stíhat přestupky sice měli, ale trpělivé a přátelské vysvětlování spojené s „trvání si na svém“ hrálo při jejich činnosti hlavní roli. Tato nová úloha byla nabídnuta dosavadním lesním dělníkům a později se na tato místa cíleně sháněli vhodní zájemci. Nebylo výjimkou, že se na jedno místo hlásilo i 200 uchazečů. Nicméně, už tehdy byli strážci tak trochu „holky pro všechno“. V případě potřeby pomáhali s vysprávkou cest, umisťováním tabulí, sběrem dat o výskytu vzácných druhů rostlin a živočichů v terénu pro výzkumné účely, do jejich kompetence ale samozřejmě patřila i první pomoc. „Hlavní činnost, z toho ale nikdy být nemohla, protože v celém území nadále kvalitně fungovala Horská Služba, stali jsme se takovými jejich partnery“, komentuje tehdejší vedoucí Stráže přírody Lothar Hopfner. Enormní turistickou zátěž tehdy ještě relativně malého parku (o oblast severně od Roklanu byl park rozšířen až v roce 1997) se podařilo omezit i vědomým umístěním nejatraktivnějších nabídek pro návštěvníky do přírodně výjimečně zachovalých částí parku na jeho okraji – hlavní roli hrálo vedle „stezek přírodou a časem“ nebo oblasti „skalních stezek“postupné budování oblasti zvířecích výběhů a návštěvnického centra Hans Eisenmmann Haus. Nutnost dodržovat v tomto zcela volně přístupném „lesním zoo“ pravidla zajišťující zde chovaným zvířatům alespoň základní klid také vyžaduje dodnes výrazné nasazení zaměstnanců stráže přírody.

Náročný kůrovec S prvními polomy, které se nechaly ležet, smrky, které padly za oběť kůrovci, se ale rangeri, jako jediní stále v terénu přítomní zaměstnanci parku, stávali z autorit terčem četných a často emočních dotazů, na téma: „Vysvětlete mi, co to má znamenat?“. K uklidnění situace jistě nepřispělo, že v té době sestávalo vedení bavorského parku hlavně z osob „přivandrovalých odněkud z Frank“. O to větší roli měli ale strážci – byli v terénu a byli místní, tedy nejenže mluvili místním dialektem, ale na velkých plochách odumírající husté smrkové lesy byly také součástí jejich „rodného kraje“. Trpělivým vysvětlováním a ukazováním schopnosti obnovy zdejších lesů zásadně přispěli k pochopení neobvyklého, ale důsledného přístupu k ochraně přírody. Do této doby spadá i rok 1995, kdy došlo k úmyslnému zapálení hlavní služebny stráže přírody, smutnému symbolu vyostření celé situace. Prosazení zásady: co jsi přinesl, prosím zase odnes, po plošném zrušení celkem 600 odpadkových košů na celé ploše hojně navštěvovaného parku, byla v porovnání s nelehkou situací ohledně kůrovcové kalamity, snadná záležitost. Právního zakotvení, jako pevné součásti Správy parku, se stráž přírody dočkala až při novele nařízení o Národním parku v roce 1997, které jasně stanovilo hlavní úlohy: informování návštěvníků v terénu a kontrola území. V roce 1998 se začalo pod vedením stráže přírody na základě inspirace z USA s nenápadným programem pro místní děti, které se po boku rangerů během 14 dnů o prázdninách seznamovaly se „svým národním parkem“ a absolvovaly tak kurz pro Juniorrangery. Tento model se díky zastřešení organizace Europarc rozšířil do mnoha dalších evropských zemí. Brzy byl zájem o tuto nabídku tak velký, že délka celého kurzu musela být zkrácena na polo-

Základem práce je nadále informování veřejnosti v terénu.

vinu. Do současnosti tak v celém regionu Bavorského lesa již více než 2 300 dětí z 6. tříd důkladně poznalo svůj Národní park. Díky Europarcu není těžké získat kontakty do ostatních zemí, kde se projekt Juniorranger rozvíjí, a tak se díky mezinárodním táborům či zahraničním výpravám stal z regionální aktivity i významný mezinárodní projekt, díky kterému dostanou děti ze zdejšího regionu možnost poznat i jiná chráněná území. Mnoho z nich se angažuje i dále ve vyšším věku a podílejí se na chodu na parku nezávislého spolku, který nabízí pravidelně aktivity, jak pro děti, tak i pro jejich rodiče. Hnacím motorem tohoto spolku je Sepp Erhard, bývalý dlouholetý vedoucí strážní služby, a i jeho zásluhou získal celý projekt v roce 2013 významné ocenění bavorského zemského sněmu za občanskou angažovanost. Společné setkání Snad díky své přítomnosti v terénu, díky komunikativnosti, snad díky velice podobným úlohám... Jisté je, že rangeři a rangerky z Bavorska i Čech k sobě měli a mají blízko, a tak se společné pochůzky i neformální setkání, a z nich pramenící kamarádství, budou nadále rozvíjet. Proto snad ani nemohlo být jinak, než že se oslav zúčastnili i čeští gratulanté, naši strážci. Slavnostní setkání bylo zakončeno společnou výpravou začínající v Bavorsku, u Hirschbachschwelle, a končilo na Poledníku. Hlavní smysl výkonu tohoto povolání vystihl ve své řeči v Domě u divočiny Petr Šrail, vedoucí českých strážců: „Musíme si uvědomit, že jde o službu, službu území, přírodě a lidem, službu založenou na spolupráci a otevřeném přístupu.“ Tato věta bezpochyby platí na obou stranách hranice. Pavel Štorch Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Lothar Mies s prvními „Junior Rangery“ v roce 1998.

zima 2014 | 19

Text a foto František Janout

Bílou stopou v okolí Prášil Tip na výlet Zimní sezóna je přede dveřmi a vyznavači lyžařské turistiky si letos budou moci opět vybírat z více jak 300 km upravovaných lyžařských stop. Jejich využívání bude stejně jako v loňském roce bezplatné. Pro ty, kdo dávají přednost méně frekventovaným lyžařským trasám a nevadí jim členitější terén, je ideální volbou oblast Prášil.

Gsenget.

20 | zima 2014

Prášily jsou velmi dobrým výchozím a cílovým místem pro lyžařské výlety v bílé stopě, které mohou absolvovat i průměrní běžkaři (Hůrka, jezero Laka, Dobrá Voda, Gsenget, Velký Bor, Prášilské jezero, Poledník...). Některá místa lze spojit podle kondice do kratších nebo delších okruhů. Těm, kteří přicestují autem, je k dispozici parkoviště přímo v obci nebo rozsáhlé parkoviště na Slunečné (1 km směrem na Srní). Nemotorizovaní vyznavači bílé stopy mohou využít autobusových linek ze Sušice do Železné Rudy, které do Prášil zajíždějí. Po létech vojenského uzavření a téměř vysídlení v době totality jsou v současné době Prášily významným střediskem šumavské turistiky. Všichni tu najdou i odpovídající zázemí – restaurace i ubytování. Jednou z takových tras s většími výškovými rozdíly, ale o to hezčí a zajímavější, je podél Prášilského potoka na Gsenget, přes Zlatý stoleček, jezero Laka a Hůrku zpět do Prášil. Je dlouhá 18 km a ti, kteří se pro ni rozhodnou, ji musí absolvovat do konce února, protože úsek mezi Frantovým mostem a jezerem Laka je od 1. 3. do 30. 6. kvůli ochraně tetřeva uzavřen. Od křižovatky ve středu obce (kde stojí památník zmizelých obcí a osad) musíte sejít cca 400 m po červené turistické značce k Prášilskému potoku (ukazatel směr Frantův most, jezero Laka). Upravovaná běžecká stopa začíná na konci zástavby. Po 4 km mírného stoupání podél Prášilského potoka, v jehož korytě můžeme na několika místech spatřit ledové výtvory, dojedete k bývalému Frantovu mostu (dnes tady zůstal jen brod). Tady stopa opouští údolí, stáčí se vpravo a příkře stoupá 1 km na Gsenget, kde přetíná žlutě

národní park a lidé

Bílá stopa směřuje od Gsengetu k bývalým Horním Ždánidlům. V pozadí vrchol Ždánidla (1309 m).

Před stoupáním ke Zlatému stolečku se na severozápadě otevírá pohled na Plesnou (1336 m).

značenou cestu, která směřuje ke stejnojmennému hraničnímu přechodu. Po dalších pěti stech metrech vás přivede na bývalá Horní Ždánidla. Máte za sebou první velké stoupání, při němž bylo třeba na 1,5 km překonat výškový rozdíl 100 m. Nyní si můžete vybrat odměnu za vaši námahu v podobě širokého rozhledu na Poledník, Ždánidla a Plesnou. Pěkné výhledy, bohužel, paradoxně umožnily holiny, které vznikly po orkánu Kyril v roce 2007 a pahýly suchých kmenů po následné kůrovcové kalamitě. Oblast Ždánidel, Plesné a protější svahy na bavorské straně patří k nejvíce postiženým na Šumavě. Tato scenérie vás bude provázet až k jezeru Laka. Bez dalšího velkého vynakládání energie projedete půldruhého kilometru mírně zvlněným terénem, pak začne úsek druhého největšího stoupání této trasy na sedlo Zlatý stoleček do výšky bezmála 1 200 m. Toto místo v blízkosti státní hranice mezi vrcholky Ždánidla (1 309 m n. m.) a Plesná (1 336 m n. m.) v minulosti využívali čeští a bavorští pašeráci k výměně zboží. Je to nejvyšší bod tohoto lyžařského okruhu. Trasa odtud skoro 3 km, až do Staré Hůrky, klesá o 200 výškových metrů. Z nich polovina připadne na kilometr dlouhý sjezd na rozcestí k jezeru Laka, k němuž můžete odbočit. Jezero Laka leží pod horou Plesná a je se svými 2,78 ha nejmenší, ale zároveň je nejvýše položeným jezerem (1 096 m n. m) na české Šumavě. V jiných ročních obdobích romantické jezero je však v zimě jen sněhová plocha, pod níž se ukrývá zamrzlá hladina. Na místě bývalé Hůrky najdete už jen kapli sv. Kříže, zbytky kostela sv. Vincence Ferrarského a hřbitova, které byly obnoveny v 90. letech minulého století. V kapli je zavěšen Zvon smíření, jehož provaz je vyveden ke vstupnímu portálu, aby si na něj každý mohl symbolicky zazvonit. Působivá je také alej původních javorů a lip, která lemuje silničku mezi bývalou Hůrkou a Novou Hůrkou. Od kaple je možno dojet zpět do Prášil přes Vysoké Lávky (po žluté značce), ale cesta je pro běžky nevhodná, protože bývá propluhována nebo jsou na ní vyjeté koleje od aut. Zvolte proto 5,5 kilometrovou trasu po Šumavské magistrále, po níž se vrátíte necelý kilometr ve směru jezero Laka do údolí Jezerního potoka. Magistrála tady odbočuje vlevo a po vystoupání k bývalé osadě Formberg klesá do Prášil.

■ ■ ■

Podrobnosti a aktuální informace o stavu lyžařských tras získají návštěvníci na webových stránkách NP Šumava http://www.npsumava.cz/cz/1056/sekce/ lyzarske-trasy/ nebo v informačním středisku v Prášilech, které je umístěno v budově Obecního úřadu. Zde mohou obdržet zdarma i mapky lyžařských tras.

Jezerní potok pod jezerem Laka.

František Janout [email protected]

zima 2014 | 21

Text Zdeňka Řezníčková

Muzeum Šumavy – Sušice V roce 2015 oslaví 135. výročí svého založení Komplex Muzea Šumavy, který vznikl v roce 1967 spojením původně městských muzeí v Sušici, Kašperských Horách a Železné Rudě, zaujímá mezi muzei šumavského regionu významné postavení. Všechna tři muzea spojuje nejen společenskohistorická expozice podávající obraz života obyvatel Šumavy, ale především sklářská tématika. Od ledna roku 2015 se součástí Muzea Šumavy stane i Muzeum dr. Šimona Adlera v Dobré Vodě.

Původní Městské muzeum v Sušici patří k nejstarším muzeím v Čechách. Bylo založeno již v roce 1880 a stalo se prvním muzeem v jihozápadních Čechách. Ve 30. letech získalo pro své účely historický, tzv. Voprchovský dům na sušickém náměstí. Pozdně gotický měšťanský dům, přestavěný a doplněný renesanční atikou z doby kolem roku 1600, byl pro potřeby muzea citlivě upraven a tomuto účelu slouží znamenitě dodnes. Sušické muzeum seznamuje návštěvníky především s historií sirkařské výroby a s dějinami sklářství na Šumavě. Sirkařství v Sušici Historie sušického sirkařství je představena od počátků v roce 1839 až po dnešní dobu. Kromě historických krabiček na zápalky s pestrobarevnými nálepkami a historických strojů je zde k vidění i největší sirka na světě. Vznikla v místní sirkárně Solo roku 2008 a dlouhá je skoro 3,6 metru. Sklářská expozice Sklářská expozice je tvořena především sbírkou skla, kterou muzeu daroval v roce 2005 švýcarský sběratel pan Bruno Schreiber. Více než 400 kusů této sbírky doplňují další výrobky proslulých šumavských skláren – Adolfova, Klášterského Mlýna, Lenory a Annína.

22 | zima 2014

Voprchovský dům na sušickém náměstí je sídlem Muzea Šumavy.

národní park a lidé Sušický cínový poklad Kulturní vzestup Sušice v době předbělohorské ilustrují nejen pozdně gotické plastiky ale i ukázky prací vzdělaných sušických měšťanů – humanistů. Ojedinělý je také tzv. cínový poklad. Jedná se o soubor více než osmdesáti kusů nejrůznějšího cínového nádobí, pocházejícího z přelomu 16. a 17. století z rodiny sušického měšťana Adama Čecha, který po roce 1620 opustil zemi a cínové nádobí ze své domácnosti uschoval do klenby svého domu. Zde bylo objeveno ve 30. letech 20. století. Soubor je vzácným dokladem staročeského konvářského řemesla a výtvarné úrovně nádobí používaného v domácnostech v rozmezí let 1570–1620. Zároveň představuje největší zachovaný nález cínového nádobí v Evropě. Betlém Velkým magnetem pro návštěvníky je od roku 2004 unikátní sušický mechanický betlém, v němž je téměř 150 pohyblivých a stejné množství nepohyblivých figurek a objektů. Jeden z našich největších mechanických betlémů je společným dílem místních řezbářů Karla Tittla a Pavla Svobody (✝ 2014).

Expozice sušického muzea.

Rekonstrukce V roce 2013 byla dokončena jedna z nejnáročnějších investičních akcí Muzea Šumavy Sušice za posledních několik desetiletí – rekonstrukce a dostavba historického objektu bývalé strážnice a přilehlé části městských hradeb v areálu muzea. V přízemí vzniklo lapidárium a prostor pro menší výstavy. V patře je velký multifunkční sál pro výstavy, přednášky a koncerty. Za tuto rekonstrukci získalo Muzeum Šumavy hlavní cenu v kategorii rekonstrukce budov v 11. ročníku soutěže Stavba roku Plzeňského kraje. Jeden z největších mechanických betlémů je unikátním exponátem muzea.

Zdeňka Řezníčková Muzeum Šumavy Sušice [email protected] Část ze souboru cínového nádobí z období kolem roku 1600.

zima 2014 | 23

Text a foto Vladimír Silovský

V Žihobcích umí aneb kde lišky dobrou noc nedávají Dobrých zpráv není nikdy dost. Nejde ani tak o to malovat svět na růžovo, když takový zrovna není, ale už je těch negativních zpráv o Šumavě nějak moc. V naší nové rubrice chceme ukázat, že to se Šumavou vůbec není špatné a že motto naší biosférické rezervace „Dobrá adresa pro život“ je šumavské realitě bližší, než mnohé katastrofické scénáře prezentované v médiích.

Žihobce.

Podhůří se hlásí Zvykli jsme si dívat se na Šumavu přes optiku národního parku, což se s ohledem na přírodní cennost území a zájem milovníků přírody o její prožitek, zdá celkem logické. Nicméně, jak narůstá tlak na vysoce exponované území národního parku, roste zvolna i zájem o širší území Šumavy (chcete-li biosférické rezervace). Správa NP a CHKO Šumava avizuje v letošním roce mírný pokles návštěvnosti. Významný vliv v letošním létě jistě sehrálo počasí, přesto však zastavení růstu počtu návštěvníků národního parku nemusí znamenat žádnou pohromu, spíše naopak. Stále více návštěvníků Šumavy již začíná hledat klidnější, méně rušná místa, kde příroda je na dotek a režim pobytu volnější. Ve

24 | zima 2014

svém důsledku by tato strategie mohla přinést určité zklidnění pro národní park a nové příležitosti pro širší Šumavu. Je však toto vnější ochranné pásmo na hosty připraveno? Jak je to s úrovní služeb? Jaký je podíl veřejného sektoru a jak se snaží podnikatelé? Udržet mladé doma Je to krásný kout Šumavy. Na straně k vysoké Šumavě stavení stále ještě rozesetá jednotlivě po stráních, ale jak směrem do kraje přibývá zemědělské půdy, samoty ubývají a domky se poslušně shlukují do malebných vesniček a osad. Do dálky svítí věž kostela, jsme v Žihobcích, vesnici nedaleko Sušice. V Žihobcích a jejích čtyřech místních částech Rozsedlích, Bílenicích, Kadešicích

a Šimanově žije něco málo přes šest set lidí. Jako ve většině jiných obcí v Pošumaví i zde se počet obyvatel postupně snižuje. Od „revoluce“ v Žihobcích ubylo sto padesát lidí, ale co je nejvíce alarmující, průměrný věk obyvatel je 46 let, výrazně výše nad českým i regionálním průměrem. Mohli bychom vše odbýt oním obecným, vždyť lidé na venkově ubývají a nic se s tím nenadělá. Nicméně, v Žihobcích to nemíní vzdát. Pracovních příležitostí pro místní je poskrovnu. V zemědělském provozu Agropolu Dražovice je zaměstnáno pět místních občanů, pět je i soukromých zemědělců, hospodařících na vlastní půdě. Ve dvou truhlářských firmách pracuje celkem do pěti lidí, dvakrát tolik jich zaměstnává místní, sluší se říci, že

národní park a lidé

Zámek se základní školou, infocentrem a muzeem.

prosperující, firma v kovovýrobě. Autobusové spojení do města je dobré, šestkrát denně včetně sobot a nedělí není na Šumavě tak zcela běžné. Doba, kdy ráno stál na návsi houf lidí do práce do Sušice, je však pryč, v autobusech je často prázdno. Co tedy s tím? Bývalý starosta, pan Karel Baumruk má v tomto jasno. Šanci pro další rozvoj obce vidí jednoznačně v cestovním ruchu. Každý, kdo přijde do Žihobec se také může přesvědčit, že o podpoře cestovního ruchu zde nejenom mluví, ale že pro ni dlouhodobě něco dělají. Pojďme se tedy společně projít Žihobcemi a nechat si vyprávět o projektech ve prospěch cestovního ruchu a pozadí jejich realizace. Na hosty připraveni Kostel Proměnění Páně je dominantou obce, svým průčelím i hmotou má překvapivě mnohem blíže ke katedrále než venkovskému kostelíku. O více než dvě stě let starší je blízko stojící zámek. Jeho tehdejší vlastníci a správci panství, pánové z Lamberka, zde nechali mnoho dokladů o svém působení, na nichž dokáže místní obec

„Íčko“ jede po celý rok.

V muzeu mohou začít koncertovat.

velmi dobře stavět. Oba objekty prošly nákladnou renovací v režii obce a ve spolupráci s dalšími subjekty vzniklo zázemí pro aktivity, jež by měly do budoucna přilákat nové hosty. Nově zřízené informační centrum dnes představuje nejenom místo, kde se dozvíte vše o Žihobcích i širokém okolí, popř. shlédnete několik souběžných výstav v rozsáhlých muzejních prostorách, ale je zároveň místem, kam se sbíhají nitky dalších aktivit kulturního a společenského rázu v obci. A těch není málo. Obec disponuje barokním divadlem, snad nejstarším vesnickým divadlem v Čechách, aktivní je soukromá galerie Netopýr. Netopýr se stal i zvířecí ikonou nově obnoveného zámeckého parku. Jako již téměř rozmařilost se jeví nově otevřené Centrum česko-finského přátelství, kde obec vtipně využila fakt, že

jeden z chalupářů v obci je finské národnosti. Ale proč ne, podobnost severské krajiny s naší Šumavou je více než náhodná. Místní již dávno ví, že přes veškerou snahu sami mnoho nezmohou. Spolupráce s dalšími podobně orientovanými subjekty v regionu se zhmotnila v projektu Lamberské stezky, sdružující vedle Žihobec též Strašín, Žichovice, Nezamyslice a Rabí. Obcí prochází přeshraniční poutní cesta Via Nova, její potenciál není u nás rovněž zdaleka využit. Za fungujícím „Íčkem“ s třemi tisíci návštěvníky ročně a za všemi dalšími projekty jsou vždy konkrétní lidé ochotní přinést něco víc pro obec. Prostředí pro cestovní ruch v Žihobcích již mají v obci vytvořené, je na podnikatelské sféře, jak smysluplně zpeněžit nabízené příležitosti. Zatím jediná hospoda ve vsi je zavřená, nicméně žihobečtí se jistě srovnají i s touto výzvou. Přijeďte se přesvědčit, rádi Vás přivítají.

Vladimír Silovský RRA Šumava [email protected]

Kostel Proměnění Páně je opravdovou dominantou.

Tihle netopýři ze zámeckého parku neuletí.

zima 2014 | 25

Text Jan Dvořák

Šumava jako společná vášeň Manželé Počtovi ji prožívají už dvacet let Marie a Josef Počtovi z Úval u Prahy se poznali přesně před dvaceti lety. Dohodli se, že na svoji první společnou dovolenou pojedou na Šumavu. Vyrazili s rozhodnutím, že zůstanou tam, kde se jim bude líbit. První noc přespali v Kunžaku, druhou v Černé v Pošumaví a třetí strávili v Kubově Huti. Ta jim učarovala natolik, že tam jezdí celých dvacet let i několikrát za rok.

Čím vás zaujala Kubova Huť? Marie Počtová (M. P.):„Je to kouzelné, klidné místo, kde žijí příjemní lidé, je tu krásná příroda…“ Josef Počta (J. P.): „No a byl tu i hezký penzion, ten horní, který byl tehdy nový. Dostali jsme apartmá, kterému od té doby říkáme svatební, protože jsme měli před svatbou. Takže následná svatební cesta byla také na Šumavu? M. P.: „Jistě, na Kubovku. Dokonce i snubní prstýnky máme z Prachatic.“ J. P.: „Ano, i to je zajímavá historie. Právě před nedávnem jsme se byli v tom zlatnictví znovu podívat. Za pultem byl syn tehdejší majitelky. Představili jsme se a pochválili zboží, které stejně jako manželství vydrželo až doteď.“

Marie a Josef Počtovi na Kubově Huti. (Foto: Jan Dvořák)

26 | zima 2014

Na začátku jsem se zmínil, že sem jezdíte i několikrát za rok, kolikrát? M. P.: „Ze začátku tak jednou nebo maximálně dvakrát ročně, protože jsme chodili do práce a měli jsme doma ještě studující dcery. Teď, když naši potomci vylétli z hnízda a my jsme na penzi, jsme tu i pětkrát ročně.“ J. P.: „Ale to žena počítá jen návštěvy, kdy tu bydlíme. Klosovi nám vždy rezervují stejný pokoj č. 4, jezdíme sem jako domů. Nepočítáme jednodenní výlety, kdy třeba utíkáme z inverze za sluníčkem na naše milované Zhůří.“

národní park a lidé Které období na Šumavě máte nejraději? J. P.:„Je jedno, jaké je zrovna období. Na jaře fotografujeme rozkvetlé louky, na podzim barevné listí. Šumava je krásná vždy a za jakéhokoliv počasí.“ M. P.: „Přesně tak, každé období je na Šumavě krásné. Pro nás je ideální den, když ráno za mlhy nebo za lehkého deště vejdeme do lesa a celý den nikoho nepotkáme. Proto sem jezdíme vždy mimo prázdniny.“ J. P.: „To se nám stalo několikrát, například když jsme šli podél Losenice na Obří hrad. Odpoledne jsme se vraceli zpátky a v blátě na cestě byly pouze naše stopy z rána. Tedy, když nepočítám stopy zvěře.“

Manželé Počtovi se svým stálým ubytovatelem. (Foto: Jan Dvořák)

Na Kubově Huti se před dvaceti lety ubytovali poprvé a jsou tomuto místu věrni dodnes. (Foto: Jiří Kadoch)

A co vyhledáváte více, vrcholky hor nebo údolí řek? J. P.: „To jsou velmi těžké otázky. Je to stejné jako s ročními obdobími, máme rádi všechno, protože vše má své vlastní kouzlo.“ M. P.:„Milujeme například horu Křemelnou. K zaniklé vesnici Stodůlky na jejím svahu se dá jít třemi různými cestami. Všechny jsme prošli a ze všech jsme byli unešeni. Ale naším úplně nejmilovanějším místem je Zhůří u Horské Kvildy. Je to magické místo.“ J. P.: „Přesně tak, je to místo, kde si představuji zaniklé domy i karavanu se soumary jdoucí po Zlaté stezce. Prostě krásné místo.“ Takže Šumavu máte prochozenou křížem krážem? J. P.: „Ano, dalo by se to tak říct, navíc máme docela široký záběr. Od Nýrska až někam za Vyšší Brod. Právě Kubova Huť má tu výhodu, že je zhruba v půlce celé Šumavy.“ Dokážete ještě objevit nějaká nová místa? M. P.: „To je právě na Šumavě nejkrásnější. Jezdíme sem už dvacet let, a přesto nacházíme stále nová zajímavá místa, pohledy nebo cesty." J. P. „Já si přes zimu vždycky něco přečtu, hlavně Klostermanna, toho je dobré znát. Získáme tak inspiraci k novým výletům a hlavně nasaji šumavskou atmosféru. Pak už zbývá jen počkat, až roztaje sníh a vyrazit.“

Jedno z těch nejoblíbenějších míst na Šumavě je pro Počtovi Zhůří u Horské Kvildy. (Foto: Pavel Hubený)

Jan Dvořák Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

zima 2014 | 27

Text Katarína Čuláková, Jan Eigner, Milan Řezáč | Foto: Jiří Fröhlich

Horské sídliště Keltů Prášily – Sklářské údolí (Frauenthal) Při archeologickém povrchovém průzkumu autorů příspěvku v povodí Křemelné (časopis Šumava – podzim 2013) byla zachycena v kořenovém balu vývratu stromu na návrší v ohybu řeky (Sklářské údolí) pravěká keramika. Již na místě byla vyhodnocena jako keramika Keltů z mladší doby laténské.

Křemelná ve Skelném údolí. Keltské sídliště na pahorku v pozadí.

Následný výzkum (vedoucí výzkumu Mgr. M. Metlička ze Západočeského muzea v Plzni) v podobě malé sondy okolo výše zmíněného vývratu přinesl další nálezy, celkem 244 ks keramických zlomků. Rozborem bylo zjištěno, že pochází z 50 až 70 nádob a spíše než pro jednorázové osídlení místa svědčí pro opakované, zřejmě sezonní aktivity. V souboru převažovala hrubá keramika pro vaření či uchovávání zásob potravin, menší, přibližně čtvrtinový, byl podíl jemné stolní keramiky. Podle typických znaků – ovalených okrajů, svislého hře-

28 | zima 2014

benování, příměsi grafitu v keramickém těstě a dalších výzdobných prvků – bylo sídliště datováno do konce 2. století př. Kr. Keltská osada na Vintířově stezce Svojí polohou v nadmořské výšce 802 m n. m. se jedná o nejvýše položenou rovinnou osadu Keltů z mladší doby laténské ve střední Evropě. Keltské osídlení v nadmořské výšce téměř vylučující agrární aktivity může navozovat různé interpretace oscilující od loveckého tábora keltské elity, místa pro rituální aktivity v liduprázdné horské krajině, po

serióznější a pravděpodobnější hypotézy vycházející z lokalizace tohoto důležitého archeologického naleziště. Keltská osada leží na prastaré obchodní stezce v novověku označované jako Vintířova stezka. Ve středověku byla označována jako „Böhmweg“, či jak dokládá listina římského císaře Konráda II. z r. 1029 „via Boemorum“. Z Podunají tato stezka směřovala přes Zwiesel k hranici, kterou překonávala u dnes již zaniklého Gsengetu. Přes Prášily a Hartmanice pak pokračovala dále do horního Pootaví. Rovněž na trase této

národní park a lidé stezky, jen několik kilometrů od hranice na bavorské straně u Spiegelhütte, se nalezly fragmenty dvou železných kopí, jedno časně merovejské z druhé poloviny 6. století a druhé také pocházející z raného středověku z poloviny 8. století. Strážní bod, kupecká osada, nebo osada prospektorů? Keltskou lokalitu od Křemelné, na trase stezky s výše zmíněnými názvy, je možno považovat za strážní bod či kupeckou osadu umístěnou na namáhavé horské obchodní trase, překonávající severozápadní Šumavu, a zmíněná kopí za ztrátu při průchodu, či spíše rituální uložení cenných předmětů při přechodu horského hřebene. Druhou námi preferovanou hypotézou je možnost, že lokalita u Křemelné byla sezonně osidlovanou osadou Keltů, rudních prospektorů, „zlatokopů“. Ačkoli dále proti toku Křemelné nejsou známa žádná primární ložiska zlata, rozsáhlé středověké dobývky pochází z prostoru západně a severozápadně od osady z několika kilometrů vzdálených vrchů Hamižná (854 m n. m.) a Křemelná (1 125 m n. m.). Právě na Křemelné je archeologicky doložena těžba zlata v tzv. sněžných jamách již od 14. století. Od Jinců přes okolí Kasejovic, Žinkov a Velhartic se táhne pás zrudnění zlata a stáčí se na Sušicko a Kašperskohorsko. Keltská osada Prášily – Sklářské údolí se nachází na jihozápadním okraji tohoto pásu. Spolu s ní najdeme v tomto zlatorudném pásu další osamocenné rovinné osady Keltů v Ostřeticích, Velharticích a Sušici a výšinné sídliště v Albrechticích na vrchu Sedlo (vše okres Klatovy). Všechny lokality se nachází daleko od koncentrovaného mladolaténského osídlení na střední Otavě, či na jižním Plzeňsku. Zřejmě však z těchto centrálních oblastí vycházela keltská migrace za účelem získávání zlata ze sekundárních šumavských ložisek, suroviny tolik potřebné pro intenzivní ražbu zlatých keltských mincí v mladší době laténské.

Katarína Čuláková [email protected] Jan Eigner [email protected] Milan Řezáč [email protected].

Vintířova stezka. Kroužek označuje polohu keltského sídliště Prášily – Sklářské údolí, dva svislé obdélníky nálezy kopí u Spiegelhütte. (Upravil Řezáč dle Dinklage 1940)

Pás zrudnění zlata Kasejovicko – Velharticko – Kašperskohorsko. (Upravil Řezáč dle Morávek et al. 1992)

zima 2014 | 29

Text a foto Zdeněk Hudeček

Vylidňování Šumavy – pohhled pamětníka událostí Historie zásadního a nevratného procesu vylidňování Šumavy je sice jen o málo mladší, než je věk můj, ale přesto se pokusím zamyslet se nad důvody vylidňování Šumavy na základě svých vlastních zkušeností. Na problém odchodu šumavských obyvatel je potřeba se podívat na základě historických událostí a z hlediska technicko–technologického pokroku. Pokusím se věkovým vrstevníkům z pošumavské lokality, pro ně je především následující určeno, obě roviny připomenout a ty mladší s nimi seznámit. Kořeny problému je nejprve třeba hledat v historii Prvá etapa historické roviny podle mě začala 1. července 1937. V ten den jsem opustil jako pětiletý chlapec byt v Haidmühle a s rodiči se přestěhoval do Českých Budějovic. V Haidmühle od roku 1934 pracoval můj otec jako adjunkt na historickém, bývalém rakousko-uherském, v té době československo-bavorském celním úřadě. Celní úřad byl prakticky součástí železniční stanice se stejnou vizitkou, kde společně pracovali se střídavou odpovědností i čeští a bavorští železničáři. O několik měsíců později od našeho

odchodu tam ukončili službu i naši železničáři. Z vyprávění tatínkova bratra, byl jen o šest let starší než já a často u nás pobýval, vím, že se rodiče celá léta pobytu v Haidmühle stýkali nejen s dost početnou českou komunitou, ale i s Bavoráky. Tatík chodil na mariáš a šachy s místním starostou a lékařem a já prý uměl lépe po bavorsku než táta s mámou dohromady. Takže moji učitelé byli zřejmě bavorští kamarádi. Přesto jsme se museli odstěhovat a s námi mnoho českých spoluobčanů z celého pohraničí s Německem. Iniciátorem tohoto prvého exodu byl Hitler a zadělal na další.

Stožec, dnes poslední obydlená zastávka železnice před hranicí. (Foto: Štěpán Rosenkranz)

30 | zima 2014

Druhá etapa historické roviny byl exodus německých obyvatel. Někteří z různých důvodů sami utekli, jiní, nevinní, tu možnost odmítli, někteří byli vyhnáni a další byli odsunuti již podle tehdejších pravidel. Mnoho dřevařů z Nového Údolí bylo přesunuto i s rodinami do vnitrozemí. Otcové pracovali v lese, manželky s dětmi u sedláků na krumlovsku a i ve Velešíně, kde jsem celou válku žil. Někteří později, když to bylo umožněno, odešli do Německa. Dost postižených ze všech kategorií znám, přátelím se s nimi a znám jejich příběhy. Poznal jsem skvělé neodsunuté odborníky v papírenském průmyslu,

národní park a lidé

Snímek Haidmühle z období, kdy jsem tam bydlel – v posledním domě na výpadovce na Pasov, číslo domu 19.

mnoho jsem se od nich ve svém oboru naučil. Tento druhý exodus byl mnohem početnější než prvý. Třetí exodus postihl dosídlence, kteří se dokázali poprat se zdejšími podmínkami a vydrželi do padesátých let. Příčinou byla likvidace obcí, samot a s nimi kostelů, hřbitovů, kapliček a křížů. Důvodem bylo budování Železné opony. Archivy jsou již otevřeny, internet funguje, takže je možné dohledat si potřebné informace a nemusíme se jimi zde dále zabývat. Iniciátorem a organizátorem druhého a třetího exodu jsme byli my, český stát, součást Stalinova bolševického bloku. Vliv technicko-technologického pokroku Dovolím si začít malou vzpomínkou. Po odchodu z Haidmühle se nám stýskalo, a přestože byla obleva, vybrečeli jsme si se sestrou na rodičích v roce našeho „odsunu“ vánoční lyžovačku v Novém Údolí. Ubytovali jsme se v hostinci pana Smitky, tatínkova přítele, který jsme pravidelně navštěvovali při nedělních procházkách z Haidmühle. Od pana Smitky jsme také získali krásného vlčáka jménem Arno. Z té doby si pamatuji příjezd parního vlaku do Černého Kříže. Dodnes při každé cestě tam vzpomínám a stále vidím zasněžené a dvěma lokomotivami zakouřené nádraží. Dnes je situace jiná. Vše zastane dieselová lokomotiva, strojvedoucí, vlakvedoucí a průvodčí. Prakticky všechna nádraží jsou prázdná, nikde človíčka a kolik jich tam pracovalo a bydlelo a kolik měli dětí! V Novém Údolí se živilo prací v lese 80 % obyvatel a každá rodina měla též hodně dětí. S těmi, kteří se dožili podobného věku jako já, a není jich málo, se dnes setkávám u obnoveného kříže rodiny Stadelbauerů. S jejich těžkou prací v lese s břichatkou,

Kříž rodiny Stadelbauerů v Novém Údolí byl obnovený 17. 7. 2011. Na snímku je zachycena česko-německá mše, která se konala v září 2013.

sekyrou a škrabkou na kůru jsem se seznámil po maturitě na měsíční brigádě na Přimdě pod dohledem PS (pohraniční stráže). Ale naše smrky měly průměr 30 cm, ne metr jako jejich. Dnes je situace jiná. Minimálně motorová pila, traktor, ale i nelítostný harvestor a náklaďák s ramenem. Ne kočí s koněm, žádné saně na přiblížení a volský potah na transport k vlaku. Tři, čtyři lidé, zpravidla nešumaváci, a tedy bez vztahu k místní krajině nahradí dnes dřevaře z celého starého Nového Údolí. Všude bylo hodně dětí, musela tu tedy být škola, učitel, lékař, koloniální obchod, řezník, švec, krejčí, švadlena, četník s rodinou a hospoda, v Údolí byly dvě. Dnes je to jinak. Služby, nejen uvedené, není potřeba, není komu sloužit. Tenkrát nebyl Schengen, a proto dnes netřeba celníky, finanční stráž ani peesáky Železné opony. Technicko–technologický pokrok přinesl nenávratnou ztrátu pracovních příležitostí a to je dnes hlavní příčinou vylidňování Šumavy. Kdo se zajímá a netají to, přiznává, že nejen na naší straně hranic, ale i na druhé tento trend probíhá. Nejde o lokální úkaz, všude se lidé snaží dostat blíže k pracovní příležitosti, které nabízejí jen vnitrozemské destinace a centra. Co s tím? Řešení vidím jen v pravém poznání reality a jejího přijetí a v hledání možností, jak se s tím popasovat. Doporučoval bych, aby oba kraje, plzeňský a budějovický našly seriozní odbornou agenturu, která by našla reálné možnosti pracovních příležitostí s definicí oborů a profesí. Taková agentura by měla respektovat skutečnost, že důsledkem toho, co jsem popsal, došlo k obrovské změně podmínek pro podnikání a k zásadním změnám pro profesní uplatnění obyvatel.

Měla by při své práci využít publikované dokumenty našich i zahraničních autorů institucí k problematice NPŠ, zadané a hrazené Správou NPŠ. Dovolím si tvrdit, že těch čtyřicet let temna mělo příznivý vliv na zvětšení ploch se samovolným přírodním vývojem, který má, jak já zjednodušeně říkám, velkou přidanou hodnotu. Ta přináší na scénu nesmírně cenné přírodní bohatství a pro pracovní příležitosti novou prioritu, prostor pro šetrnou turistiku. Nelze než souhlasit s názorem, že ochrana přírody a péče o její dlouhodobý vývoj musí být nepřekročitelným limitem pro všechny oblasti dalších aktivit a podnikání. Gestorem a ručitelem toho, že budou respektovány jen odborné argumenty týkající se celé škály problematiky Šumavy, její přírody, života obyvatel, podnikání v perspektivních oborech, výstavby, infrastruktury a šetrné turistiky musí být Ministerstvo životního prostředí zaštítěné zákony. Vidím v tom jedinou cestu, jak ukončit vliv a úsilí různých zájmových skupin dosáhnout cílů, které by měly jen krátkodobý efekt a způsobily by destrukci uvedené priority, ochrany přírody a péče o její vývoj. Jejich realizací bychom přišli o přínosy, které jsou s šetrnou turistikou spojeny a to včetně dlouhodobě fungujících pracovních míst. Jejich vlastníci by se mohli stát novodobými šumaváky.

Zdeněk Hudeček, děda šumavský [email protected]

zima 2014 | 31

Text a překlad Josef Štemberk

Lidé od Plešného jezera Co prozradila zazděná pamětní listina? Život je o náhodách. Jiný tomu říká osud. Letos v létě poslalo informační středisko Horní Planá dotaz na Správu NP a CHKO Šumava, zda by se jeden „starý Němec“ mohl ještě podívat k Plešnému jezeru. Jako nejlepší možnost se ukázala, svézt ho tam na elektrickém skútru s průvodcem. (Jak asi víte, tak od letošního roku Správa NP a CHKO Šumava provozuje ze Stožce /a z Rokyty/ vyjížďky na elektrickém skútru pro handicapované a seniory nad 65 let). Pouhý den před zajištěním této akce jsem si všiml, že jméno dotazovaného, pana Hochholdingera, a Plešného jezera spolu souvisí historicky! Zájem o návštěvu Plešného jezera měl totiž nejmladší syn posledního německého nájemce schwarzenberské chaty na jeho hrázi, pan Georg Hochholdinger, narozený v roce 1936.

U Plešného jezera v roce 2014 (zleva): Hannelore Hochholdinger, Georg Hochholdinger (*1936), Jaroslav Neužil (šumavský průvodce) a Frank Hochholdinger. (Foto: z archivu Georga Hochholdingera)

Historie chaty na hrázi Plešného jezera V roce 1911 byla na hrázi Plešného jezera z pokynu schwarzenberské knížecí lesní správy postavena dřevěná, tzv. Lucemburská chata s možností občerstvení a ubytování (4 pokoje se 14 lůžky). Zprvu ji využívali pouze členové lesního personálu a hosté, kteří se účastnili lovu v okolních revírech. Později byla nabízena i běžným návštěvníkům jezera a jeho okolí. V roce 1934 schválil Adolf Schwarzenberg navrženou přestavbu chaty, spojenou s jejím výrazným rozšířením. Stavební práce byly provedeny v roce 1935 pod vedením schwarzenberské stavební správy v Horní Plané poměrně značným nákladem 190 000 Kč. Na stavbě byli

32 | zima 2014

zaměstnáni vesměs domácí dělníci, takže šlo o vítané příjmy v rámci zmírnění nezaměstnanosti v regionu. Přestavbou byla zvětšena kapacita na 46 lůžek – interiéry zahrnovaly 10 zařízených vytápěných pokojů, jednu společnou větší noclehárnu a dvě prostorné místnosti s původními selskými kamny. Objekt s velkou venkovní terasou, otevřený celoročně, měl nadále v nájmu Albin Hochholdinger, který nabízel „v každou denní dobu teplá i studená jídla a nápoje“. Od potomka rodu Hochholdingerů, Georga Hochholdingera, jsem se dozvěděl více přesných informací z provozu chaty. Chatu provozoval již od roku 1928 až do roku 1938 Albin Hochholdinger (1900–1942). (Následně byl provozním

v Hotelu Stadthof /dnes Old Inn/ v Českém Krumlově až do své smrti v roce 1942.) Od roku 1939 převzali chatu u Plešného jezera Ignaz (1895–1965) a Maria (1895–1975) Hochholdinger, rodiče zmíněného Georga, kteří ji provozovali až do 2. května 1945, kdy k jezeru přišlo americké vojsko. V následujícím roce byli všichni z Československa vykázáni jako příslušníci německé národnosti. Po válce provozoval chatu nějaký pan Přichystal, který měl na starosti též chatu na Kleti. Provoz chaty u Plešného jezera nadobro skončil začátkem roku 1951, kdy již sporadicky využívaný objekt zabrala Pohraniční stráž a upravila jej pro své účely. O vánocích 1952 chata vyhořela, údajně od zazděného

národní park a lidé trámu v komíně. O rok později vyrostla na starých kamenných základech nová zděná rota spolu s jedním dvojdomkem a dřevěným finským domkem. Poté, co se pohraničníci v roce 1977 přesunuli na tzv. Klápu, zely budovy u Plešného jezera prázdnotou. Chátrající objekty byly v letech 1988–1989 zbořeny a veškerý materiál odvezen pryč. Celému prostoru byl zčásti navrácen přírodní ráz. V roce 1999, při opravě hráze jezera, kdy se postavil dnešní přepad s mostkem, podobný původnímu výpustnímu objektu, byla plošina na místě bývalé chaty a mladší roty srovnána a upravena do současné podoby. Málokterého návštěvníka dnes napadne, že v místě stolů s lavičkami, stávaly kdysi nějaké domy. Svědectví o přestavbě chaty Georg Hochholdinger mi také poskytl kopii pamětní listiny, která byla zazděna do stěny chaty při její přestavbě v roce 1935. Originální opis této listiny psaný německým kurentem se prý nachází v Böhmerwaldmuseum (Muzeum Šumavy) v Pasově-Oberhaus. Věřím, že pro čtenáře bude zajímavé si přečíst, kolik lidí na takové stavbě pracovalo. U každého dělníka je navíc uvedeno, odkud přesně pocházel, včetně čísla popisného jeho domu. Okolní vsi nabízely dostatek pracovních sil a dodnes bychom některá jména v regionu našli. Naopak některé vsi zmizely v druhé polovině 20. století navždy z povrchu zemského, ať již následkem postavení „Železné opony“ a zřízení hraničního pásma, anebo zde na jihu Šumavy i vlivem napuštění přehradního jezera Lipna. Opis zazděné pamětní listiny Zvětšení horské chaty u Plešného jezera, majetek jeho Jasnosti dědičného prince Adolfa ze Schwarzenberku skrze stavební správu knížete schwarzenberského Horní Planá, vedoucí stavby pan Ing. Franz Senft podle stavebních plánů pana Ing. Josefa Marka z Č. Budějovic nakreslených v létě

Dělníci při přestavbě chaty v roce 1935. (Foto: z archivu Georga Hochholdingera)

1935 pod vrchním dozorem Ing. Antonína Kuneše na lesním ředitelství knížete Schwarzenberka v Horní Plané, ředitel lesů Ing. Anton Nikendy, přidaná část lesní parcely č.p. 827/4 revíru Plešný, lesní vrchní správec Karl Smitka. Starý vzhled chaty je patrný z přiloženého snímku. (Snímek se nedochoval – pozn. redakce.) Na stavbě se podíleli: Ing. Josef Marek z Č. Budějovic, stavbyvedoucí Franz Fuchs z Hrabic u Vimperka a Franz Pollak z Volar č.p. 6. Jako zedníci: Babler Adalbert, Veselí 25; Essl Franz, Nová Pec 55; Herbst Josef, Nová Pec 35; Heinzl Otto, Horní Sněžná 17; Lehrer Johann, Zvonková 110; Pötschl Oskar, Zvonková 120; Zidek Johann, Milešice 28; praktikant Franz Šmitier z Hodějovic 112; učeň Franz Fechter, Vltava 13. Jako tesaři: předák Jungwirth Wenzel ze Želnavy 28; Essl Roman, Bělá 38; Feyer Johann, Bělá 51; Deml Karl, Želnava 44 ; Andraschko Karl, Vltava 19 ; Froschauer Karl, Huťský Dvůr 88; Gabriel Johann,

Rota na Plešném jezeře v roce 1972. (Foto: František Janout)

Nové Chalupy 6; Jungwirth Johann, Želnava 27; Mayer Franz, Dolní Borková 40; Miesbauer Alois, Záblatí 6 ; Spitzl Johann, Maňava 17 ; Schneider Franz, Pernek 28 ; Studener Josef, Nová Pec 60 ; Standfest Franz, Horní Borková 31; Stutz Franz, Dlouhý Bor 15; Reiter Ludwig, Dlouhý Bor 10; Reiter Engelbert, Dlouhý Bor 10, učeň; Lemberger Franz, Vltava 13. Přidavači u zedníků: Essl Rupert, Láz 15; Habert Franz, Nová Pec 29; Pranghofer Robert, Láz 26; Studener Josef, Nová Pec 84; Schläger Josef, Láz 15. Přidavači u tesařů: Habert Anton, Láz 32 ; Slapschie Emanuel, Bělá 7; Habert Johann, Nové Chalupy 42 ; Müller Adolf, Bělá 6; Schläger Franz, Nová Pec 6; Bernhard Franz, Dlouhý Bor 18; Stieglbauer Rudolf, Nová Pec 62; Stieglbauer Franz, Nová Pec 22; Mauritz Karl, Láz 7. Nutné kamenické práce provedli: Jungbauer Johann, Dlouhý Bor 3; Fleischmann Franz, Dlouhý Bor 15; Springer Václav, Nová Pec 29 ; Habert Anton, Nová Pec 70; Essl Franz, Nová Pec 57; Mauritz Karl, Láz 25; Rauchmann Johann, Láz 5. O tělesné blaho se starají okázalým způsobem nájemci, manželé Albin a Hermine Hochholdinger se svými syny Josefem Heinzem a Albinem Rudolfem a ostatní personál: Franz Hedrich, Josef Allin, Maria Hochholdinger, Theresia Pawlitschko, Maria Danzer, Aloisia Pendelin, Maria Fechter, Else Mayerhofer a dodavatel masa a uzenin: Wenzel Kary. Horní Planá, dne 24. 7. 1935 Razítko: Stavební správa knížete Schwarzenberka Horní Planá. Ing. Fr. Senft. Fritz Lawitschka, pověřený úředník knížete Schwarzenberka. Stavební správa Horní Planá, dříve Lovosice nad Labem.

Josef Štemberk Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Plešné jezero v roce 2014. (Foto: Josef Štemberk)

zima 2014 | 33

aktuality Bílá stopa na Šumavě Pro příznivce běžeckého lyžování zajišťuje Regionální rozvojová agentura Šumava o.p.s., v úzké spolupráci s Regionálním sdružením Šumava, Správou NP a CHKO Šumava, Jihočeským a Plzeňským krajem a v neposlední řadě s dotčenými obcemi a městy, pravidelnou údržbu běžeckých tras, ale také další doprovodné produkty. K základním a časem prověřeným produktům patří každoročně vydávané mapy Bílá stopa Šumava a webové stránky www.bilestopy.cz a www.bilastopa.cz (pro nastávající sezónu připravujeme aktualizaci a rozšíření např. o tipy na výlety). Lepší orientaci v terénu zajistí nové sjednocené značení formou informačních tabulí s mapou a značení nástupních míst. V rámci akce PŘISPÍVÁM – LYŽUJI jsme připravili několik variant, jak mohou sami lyžaři přispět na úpravu lyžařských tras – zakoupením propagačních materiálů, DMS, sběrací listiny, sbírkový účet (více na www.bilastopa.cz ).

Příznivcům běžeckého lyžování přejeme mnoho sněhu a příjemné zážitky v „Bílé stopě Šumava“.

Odešel starý Šumavák Eduard Hones Dne 19. října 2014 zastihla smutná zpráva všechny ty, kteří znali tohoto rodilého Šumaváka z Horské Kvildy. Drsný život na šumavských pláních ho utvářel i formoval. V mládí tvrdá práce v lese s koňmi, později s manželkou provozovali rekreační středisko, dlouhá léta vedl na Horské Kvildě malou prodejnu „U Honesů“. Několik volebních období Horské Kvildě „starostoval“. Se svými bratry si založili malou kapelu a hráli po šumavských hospůdkách i v sousedním bavorském příhraničí. Vždy se svojí přítelkyní – harmonikou. Při jeho poslední pouti jej také nakonec doprovodila šumavská hymna „Na krásné Šumavě“. redakce

Medvědí stezka opět září novotou Jedna z našich nejstarších naučných stezek, vybudovaná v roce 1967 z podnětu prachatických ochránců přírody A. Záveského, V. Francla a B. Nauše, se dočkala od poslední opravy v roce 2001 nové rekonstrukce. Na trase stezky z Ovesné přes Jelení Vrchy do Černého Kříže, měřící 15 km, byly nainstalovány nové informační panely a prvky, některé také nově popisující další skalní útvary. Současně došlo k drobným terénním úpravám pro lepší přístupnost, ale i pro snadnější pozorování zdejších zajímavých skalních útvarů. Opraveno bylo i značení stezky. Stezka je celoročně přístupná, takže Jelení jezírko, ale i Viklan, Hřib, Kaple i Dračí tlama se mohou stát cílem zimní výpravy za poznáním krás Šumavy. redakce

Cyklostezka u Prášil se opět prodlouží První „parková“ cyklostezka, někdy i s přívlastkem „Šumavská cyklomagistrála“, naplánovaná z Gerlovy Huti na Železnorudsku do Srní-Mechova, se brzy dočká svého dokončení, a to díky zahájení stavebních prací na jejím posledním, dosud chybějícím úseku z Nové Hůrky do Skelné letos v září. Dokončení 5,2 km dlouhého úseku, včetně postavení třech nových mostů, je plánováno na příští rok do konce září. Tím se celá trasa stane plně funkční na celých zhruba 25 kilometrech jak pro cyklisty, tak v zimě pro běžkaře. Od samého počátku bylo cílem odklonit komfortním a bezpečným způsobem tyto aktivity z území citlivých na možné poškozování a rušení prostředí do blízkosti stávajících dopravních tras, přičemž přínos nové stavby ve prospěch cestovního ruchu se tím vůbec nevylučuje. Počínaje prvním úsekem v roce 2006 až do závěrečného roku 2015 byly všechny spolufinancovány z fondu pro regionální rozvoj Evropské unie. Z počátku z programu Interreg IV, přeshraniční spolupráce Cíl III, Česká republika – Bavorsko, a poslední dva roky v rámci Operačního programu životní prostředí. Na obrázku je speciální způsob zakládání vozovky na dřívější vojenské cestě nad Slatinným potokem. Josef Jiřička

34 | zima 2014

Jak se mění Šumava – Zhůří (Kepelské) Včera V divoké přírodě si kdysi první obyvatelé založili osadu, která se stala Králováckou rychtou. Pálilo se zde dřevěné uhlí, které využívaly hamry roztroušené po okolí i místní a přilehlé sklárny. V roce 1938 zde žilo až 600 obyvatel. Místní králováčtí sedláci si zde postavili nejdříve kapli, později kostel zasvěcený sv. Trojici, který byl dominantou obce. Okolní pozemky byly kultivovány drobnými políčky a pastvinami. Po válce ves osiřela a v rámci vojenského prostoru byla srovnána se zemí.

Dnes Historii připomíná nově postavená kaple Nejsvětější Trojice, která stojí na místě původního kostela. K válečným událostem, které poznamenaly obec, se vrací pomník padlým americkým vojákům, kteří se zde dostali do léčky německých kadetů. Místem prochází hranice Národního parku Šumava. Bezlesé plochy vzniklé lidskou činností jsou na části území postupně zarůstány lesem, nebo je prováděn řízený management k podpoře druhové diverzity lučních společenstev, složených z původních šumavských druhů, kam se i řada vzácných druhů navrací. Příroda si vše bere zpět.

?

Zítra Jak bude Zhůří vypadat za dalších cca 100 let závisí jen na nás. Bude zde rekreační areál s golfovým hřištěm, plavecký bazén pro rekreanty, uměle vytvořené „zážitkové stezky“ vedoucí jen okolo areálu, aby návštěvníci nemuseli daleko od svého zázemí, atrakce…? Nebo přijmeme tu myšlenku na části území nechat přírodu přírodě a budeme obdivovat „sílu“ přírody, její „tvůrčí schopnosti“. Osvěžíme si nohy po pochodu v chladných vodách mladé Křemelné, zaposloucháme se do ticha, které je aniž si to uvědomujeme stále větší devizou v naší technické civilizaci…?