Ukázka z knihy Naše skv lá firma Miroslav Oupic
Tento text je autorským dílem a je chrán n dle autorského zákona. Bez p íslušného svolení není nikdo oprávn n tento text jakýmkoliv zp sobem upravovat a užívat. Poskytnutí tohoto textu další osob za jiným ú elem než je jeho knižní vydání je povoleno pouze se souhlasem DILIA. Porušení tohoto zákazu a užití textu bez p íslušného svolení je porušením autorského práva resp. práv souvisejících s autorským právem a zakládá ob anskoprávní i trestn právní odpov dnost. V p ípad zájmu o užití tohoto textu se prosím obra te na literární odd lení DILIA na tel. +420 283 890 598, email:
[email protected]. WWW.DILIA.CZ
Kapitola 11 – Teambuilding P estože byla sobota, šel jsem k našemu mrakodrapu vyložen rád. Už když jsem se blížil k parkovišti p ed ním, vid l jsem p istavený menší postarší autobus ke kterému jsem hned zamí il. P ed ním stála Janinka, která si mne hned ve svém seznamu odškrtla. P išel jsem už mezi posledními, protože všichni už nedo kav sed li uvnit autobusu, jen Maty poku oval venku. Usmíval se a to zna ilo, že chystá zase n jakou roš árnu. Dal jsem sv j batoh do zavazadlového prostoru, vešel do autobusu a rozhlížel se, kam si sednu. „Davídku! Davídku! Tady jsme,“ volala na mne p es celý autobus Jessika. Sed la spolu s ostatními t emi hosteskami na poslední p tiseda ce. Vzhledem k tomu, že tady nebyla Denisa, zbylo tam místo i pro mne. „No už jsem si myslela, že to nestihneš,“ usmívala se Jessika, „Držím ti místo vedle sebe, už jsem ti to tady dokonce zah ála,“ odsedla si z místa v rohu. Dala mi pusu a následn i ostatní spolusedící. Autobus nebyl plný, protože manaže i jeli samoz ejm vlastními vozy. Naproti tomu poradci s námi jeli všichni, tedy krom mého šéfa. Dokonce s námi jela i paní Známková, která prý musela od íci ú ast na velké rodinné oslav k narození jejího prvního vnou ka. Prost firma je firma a je p edn jší než n jaká rodina, jak by jist poznamenal Hrozný. Rozjeli jsme se, ale hned zase zastavili, protože na nás na chodníku mávala p ibíhající Denisa. Stihla to tedy na poslední chvíli. Hory a hlavn ten její nový objev tedy musí, alespo na chvíli, po kat. P išla k nám dozadu a když vid la, že už u nás není místo, cht la si sednout p ed nás. „Co blázníš? Sedni si sem, já si sednu na Davídka,“ ekla Jessika, a to také ud lala. Celá cesta tím pádem byla pro mne velmi p íjemná a já byl dost vzrušený, zvlášt když jsme jeli po nerovné vozovce. Na chalupu, která z ejm d íve sloužila jako taková menší usedlost, jsme dorazili jako první, tedy hned po majitelce, která na ní byla už od v erejšího ve era, aby m la dostatek asu nám vše p ichystat. Paní Slabihoudková nás p ivítala a ukázala prostory, kam si m žeme složit své v ci. Chalupa, která stojí na samot , prý byla vybrána práv proto, že tady budeme mít dostatek klidu.
„Támhle vidíte náš les,“ ukazovala majitelka z okna, „a kousek dál je taková menší í ka, která odtud ale není vid t. Škoda, že jsme to neuspo ádali v lét , jak jsem navrhovala, mohli jsme se také koupat.“ Jen co to do ekla, n kdo p ed plotem zatroubil. „Hosti se už scházejí…“ zaradovala se Slabihoudková, jako by se dneska konala n jaká rodinná sešlost. I když firma je také n co jako rodina a editelka lidských zdroj by to tom m la v d t své. Náš autobus už našt stí odjel, takže na dv r mohl v pohod zajet Liška se svým terénním BMW. Za chvíli to tady vypadalo jako v n jakém luxusním autosalonu. Starý p ijel v Mercedesu, Šet ivý v Lexusu, jen m j šéf se dokodrcal ve dvacet let staré škodovce. Hrozný p ijel jako poslední. Své Masserati zaparkoval vedle Otesánkovy škodovky a dlouho si ji prohlížel jako p írodní úkaz. P estože se má jednat o stmelování všech zam stnanc , manaže i si p edem vydupali, že budou ubytovaní v samostatném k ídle usedlosti. Samoz ejm se samostatným vchodem. Zatímco manažer m jejich asistentky odnesly jejich zavazadla, oni p išli k nám do obývací místnosti. „Vítám vás tady všechny,“ za al Liška. „Mám vás pozdravovat od naší sle ny nejvyšší. Bohužel dneska se nem že zú astnit, ale zítra odpoledne p ijede. Víte tedy co to znamená?“ Nikdo z nás nev d l nebo to ani nenazna il, takže musel vrchní poradce pokra ovat. „To znamená, že tady všichni vydržíme až do jejího p íjezdu!“ Tak zase uvidím Nikolku. Kdyby tak kolegové v d li, že jí znám i odjinud než jen z fotografie z firemní výro ní zprávy. „Dneska je prej jedna dobrá párty,“ pošeptal mi Maty. „Samí celebrity, tak tam ur it nem že chyb t.“ Napadlo mne, jestli Maty nemá také n jaké video s Nikolkou. Bohužel prý nemá, ale pot šil mne, že se už na tom pracuje. „Kdy bude ob d? Už je poledne!“ zeptal se m j šéf Knedla. Paní Slabihoudková odpov d la, že asi za hodinu, protože se ješt neza alo va it. Knedla si tedy vytáhl ze svého ruksaku velkou bagetu a po ádn se do ní zakousl. „Tento týden bude relaxa ní, takže koho p istihnu, že si sem vzal práci s sebou, bude náležit potrestán!“ ekl Liška. „Tím kon ím úvodní proslov. Pohov!“ Po této e i a zjišt ní, že ob d tak brzo nebude, se všichni rozprchli. Aj áci ke svým notebook m si hrát hry, manaže i do svého k ídla pro objednání n jaké donášky jídla a já se šel ven projít. Akorát asistentky m ly sm lu a musely po na ízení paní Slabihoudkové loupat brambory. Ješt než jsem došel k lesu, slyšel jsem, jak na mne volají blížící se dív í hlasy. Oto il jsem se a uvid l p ibíhající hostesky. „M žeme se k tob p idat?“ zeptala se zbyte n Adéla, nebo nechápu, který muž by to necht l. „Tady je tak p íjemn ,“ dodala Sandra. „Musely jsme utýct, ur it by nám dali n jakou práci. Není nad to být v kolektivu oblíben, p edevším u našich hostesek. P išli jsme zp t za více než hodinu a všichni stále ekali hladov na ob d. Tedy krom manažer a Knedly, kte í už byli dostate n sytí. My ostatní jsme za p l hodiny dostali pár brambor a ope ený landšmíd. „Co to je?“ podivovala se Diana, zatímco Maty vše natá el na kameru. „No brambory a maso,“ odpov d la šéfkucha ka Slabihoudková. „Jsme tady na firemním stmelovacím víkendu a ne v n jakém Alkrónu.“ Hostesky se rozhodly, že sn dí jen brambory. Ostatní se ale chopili talí a rad ji vše sn dli. Kdo ví, co bude k jídlu pozd ji.
Najednou zakvílely na silnici p ed stavením gumy a my slyšeli, jak blízko zastavilo n jaké auto. N kolik z nás vyhlédlo z okna. Z limuzíny s ernými kou ovými skly vystoupila mladší žena s batohem. Pak auto zase rychle odfr elo. „To je Irina,“ zvolala paní Slabihoudková, když se návšt va blížila ke vchodu. „Priv t! Ja uže zd s,“ usmála se na nás p íchozí a když vid la, že zrovna jíme, upustila sv j batoh a hned se hnala za ob dem. „To je naše ukrajinská uklíze ka,“ objasnil mi Maty. „V život jsem jí v kanclu nevid l. Prej to má jenom kv li pobytu.“ Když jsme dojedli, což bylo už kolem t etí hodiny, svolal nás Liška všechny na dv r. Všichni manaže i byli oble eni v moderních teplákových soupravách významné americké zna ky. My všichni ostatní jsme samoz ejm byli v normálním oble ení. „Milí kolegyn a kolegové,“ za al Liška sv j další proslov. „Jsme tady kv li utužení kolektivu, takže budeme hrát r zné hry. V každé h e budou dv družstva – družstvo manažer …“ ekl a významn se podíval po svém, po jeho boku vyrovnaném, družstvu. „…A družstvo ostatních. Protože se za chvíli setmí, za neme hned s první sout ží. Budeme hrát na schovávanou. Každé družstvo vybere u druhého družstva lov ka, který se chová v lese a který bude hledán. asový limit na hledání je dvacet minut. Kdo vyhraje los, jde se schovat.“ Poté Šet ivý hodil historickým a velmi cen ným eurem z jeho první ražby a rozhodl, že los vyhráli manaže i. Maty vše, v etn tohoto losu, dokumentoval na kameru. Z manažerské skupiny – Liška, Slabihoudková, Šet ivý, Starý, Hrozný a Regelnová – jsme vybrali paní Regelnovou, která hned odešla do lesa. Ob družstva se pak asi za deset minut vypravila za ní. Naše družstvo, které si dalo název Proletariát, si vybralo pro hledání také šest lidí – mne, Matyáše z IT, Jani ku, Magdu, sle nu Hromadovou a Mirku Flekovou, asistentku z marketingu. Taktika byla jasná – vybrat asistentky, které toho v dí na manažery nejvíce. Liška vyst elil z poplašné pistole a nás šest se vrhlo do lesa. Ani ne za deset minut jsme s sebou dovedli i skrývající se šéfku administrativy. Snažila se jít hodn rychle do lesa, ale šlápla na mokrý kámen a zlomila si nohu. Slyšeli jsme jí hekat už na za átku naší výpravy. „Teda, to si vypiješ!“ sykl na ní Liška, když jsme jí poponášeli kolem n j. Janinka hned duchap ítomn zavolala mobilem záchranku. „Te jste na ad vy,“ usmál se Liška. „A my si vybíráme. Koho si to asi vybereme… No p ece R ženku.“ Paní Známková se kr ila za ostatními, ale Liška m l vybráno jist už p edem. R ženka se z toho cht la ješt vymluvit, že je už skoro v d chodovém v ku, ale nepovedlo se jí to, tak se tedy vydala sama do lesa. Za deset minut se jí manaže i vydali hledat. Po dvaceti minutách jsme propukli v jásot. „Vyhráli jsme!“ k i eli jsme jako v zaseda ce p i poslední výh e Arsenalu . Hostesky se na mne vrhly, jako fotbalisté po vst eleném gólu. Musím p iznat, že ležet na zemi pod p ívalem t chto t l je rozhodn p íjemn jší než v n jakém fotbalovém zápase. Po necelé hodin však nenastala u lesa žádná zm na, pouze p ijela houkající záchranka, která naložila paní Regelnovou a její asistentku Magdu a za stálého houkání se vydala sm rem k nejbližší nemocnici. Po další p lhodin jsme nev d li, co máme d lat. Už se stmívalo a R ženka ani jeden z manažer se doposud neobjevil. N kolik z nás k i elo do lesa, ale bezvýsledn . Rozhodli jsme se tedy, že dojdeme do chalupy. Chvíli tam ješt po káme a pak bychom se vybavili baterkami a šli se zp t do lesa podívat. Uvnit stavení bylo krásn teplo. Uva ili jsme si aj, kávu a posílali si mezi sebou láhve rumu. V sedm hodin p išli manaže i v dobré nálad . „Kde máte paní R ženku?“ zeptala se plaše paní Slabihoudková.
„Jakou R ženku?“ nechápal Hrozný, ale naše pohledy mu ji rychle p ipomn ly. „Aha…. R ženku.“ Pohoda byla v mžiku ta tam. „Kde jste jí nechali?“ ptala se dál paní Slabihoudková. „No asi v lese,“ snažil se z nep íjemné situace dostat Liška. „Ješt nep išla?“ Odpov d li jsme, že ne a že jí tedy musíme jít hledat. „Jak jste jí tam mohli nechat?“ zeptala se Petruška z recepce. „Hledali jsme jí, dlouho jsme jí hledali,“ ekl Starý, „ale nemohli jí v bec najít.“ „Takže jsme vyhráli,“ konstatoval jsem. Liška p ikývl, ale žádná naše oslava se nekonala, protože jsme místo toho vyrazili do lesa za zmizelou kolegyní. Po hodin hledání byla situace stejná jako na za átku. Paní R ženka nikde. Vrátili jsme se tedy zp t a p emýšleli, že zavoláme na policii, když se paní R ženka objevila ne ekan ve dve ích. Z posledních sil p ekro ila práh a pak se skácela na d ev nou podlahu. M la krvavé šrámy na tvá i a byla celá prochladlá. Záchranka dorazila ani ne do p l hodiny. Tentokrát odjela s další nemocnou její kolegyn z recepce, Petruška. „Kon ím tedy první den našeho teambuildingu a v ím, že zít ek bude zdravotn lepší,“ ekl Liška a podíval se na své leny družstva. „A že i sout ž dopadne pro družstvo manažer lépe. Te je až do rána volná zábava. Pohov!“ Za chvíli jsme už o obou zran ných nev d li. Maty objevil ve sklep vinotéku. P es protesty majitelky jsme se pustili do jejích zásob. Vína byla moc dobrá, zna ková, i deset let stará. Asi v jedenáct hodin za mnou p išla Jessika, že mi musí n co íci o samot . Vyšli jsme tedy na dv r. „Nechceš se projít?“ zeptala se mne a dala mi pusu. Který chlap by jí dokázal odporovat? „Co t to najednou popadlo?“ zeptal jsem se jí, když jsme šli po silnici neznámo kam. „Víš, Davídku, musela jsem vypadnout.“ „Na zdravý vzduch, že jo? Ale se mnou?“ usmál jsem se. „To taky, ale hlavn p ed Starým.“ „Jak to?“ nechápal jsem. „No manaže i mají v pracovních smlouvách, že p i takovýchto akcích m žou být v noci s náma, s hosteskama.“ „Cože?“ „No slyšíš dob e. Prý v tom lese ani paní Známkovou nehledali, šli jinam a tam o nás losovali. Já jsem p ipadla Starýmu, tak jsem utekla, protože chci být, Davídku, dneska s tebou, víš?“ ekla, objala mne a zase políbila. Z stal jsem stát a nic nechápal. Takže právo první noci mají manaže i ve smlouvách? „A jak se z toho vykroutíš?“ zajímalo mne. „Až se vrátíme, tak t uvidí, ne?“ „No našt stí jsem se domluvila s Denisou, že tam p jde místo mne,“ usmála se. „Je jich totiž o jednoho mí než nás.“ „Aha a jak si vás tedy rozd lili?“ „Liška má Sandru, Hrozný Dianu, Šet ivý Adélu no a Starý už Denisu. A já mám tebe!“ zase mne políbila, tentokrát jsem se p idal a stáli jsme na tomto míst alespo hodinu. Nebo mi to alespo tak p ipadalo. Dorazili jsme zp t v jednu hodinu. Všichni se vesele bavili, hostesky byly už u manažer na pokojích a já s Jessikou jsme si šli najít vhodné místo na další pokra ování noci. Vzhledem k tomu, že všichni kolegové byli v p ízemí, mohli jsme si klidn vybrat z n kolika volných místností. Zvolili jsme krásný p dní pokoj s jednou postelí, která nám bohat sta ila. Promilovali jsme celou noc a až s prvními slune ními paprsky mi Jessika usnula v náru í.
Díval jsem se na ní a p emýšlel, zda to bylo jen jako únik Starému anebo cht la být skute n jen se mnou. Ráno nás probudila zase Liškova pistole. Myslel jsem si, že se mi to vše jen zdálo, ale nahá spící Jessika vedle mne utvrdila, že to našt stí sen nebyl. Pomalu jsme všichni jako mátohy sešli do p ízemí. Když se Knedla zeptal, co bude ke snídani, paní Slabihoudková p ekvapiv vysko ila ze židle. „Nic nebude, hajzlové! Vychlastali jsme mi celej sklep, tak si jezte, co chcete!“ k i ela, vstala a odešla z místnosti. Nejprve na dv r a pak neznámo kam. Podívali jsem se na sebe a beze slov jsme šli vyrabovat spíš a kuchy . Najedli jsme se docela dob e, zásoby byly dostate né. „Tak jsem si myslel, že jsem v era mluvil z eteln ,“ za al na dvo e dnešní proslov Liška. „Ale jsou i tací, co neposlouchali!“ Všichni jsme byli tiše a p emýšleli, co má Liška na mysli. „V noci jsem p istihl naše dv zam stnankyn , jak p i baterce na svém pokoji…“ na chvíli se odml el, aby následujícímu slovu dal ten pat i ný d raz, „…pracujou!“ „Myslely si, že jsou nenápadný, ale já je odhalil. No poj te ke mn !“ Ob ú etní, inženýrka Kulovaná i Klára Korunková, vystoupily z davu. „Musíme ud lat dépéhá ko, jinak to nestihneme v as,“ snažila se Kulovaná, ale marn . „To mn a ani ostatní nezajímá,“ vedl si Liška svou. „Porušily jste pravidla, tak musíte být potrestány. Poj te za mnou!“ nakázal a vyšel sm rem k lesu. Nikdo z nás nic nechápal, ale p esto jsme se beze slov vydali za nimi. Liška p išel až k místní ece. „Tak a te se p kn vykoupete!“ zase za val. „Ne, to nejde!“ za ala bre et Kulovaná. „Když onemocníme, nikdo za vás dépéhá ko neud lá.“ „A také se blíží už výplaty,“ snažila se své nad ízené pomoci Klára. Lišku to však v bec nezajímalo. Spolu se Šet ivým, Starým a Hrozným je hodili do vody. Zatímco se naše ú etní s brekotem škrábaly zp t na b eh a t ásly se zimou, Janinka zase zavolala záchranku. Když jsme s nedobrovolnými plavkyn mi dorazili ke stavení, stála už na dvo e. „Nemám se zase hned vrátit?“ ptal se idi sanitky. „Hele nestarej se,“ odpov d l Liška, který m l jist radost, že naše družstvo ztratilo další dv lenky. „Tohle byly jenom povolený ztráty.“ Za chvíli jsme na dvo e uvid li ty i mladé lidi, kte í m li na sob známé oranžové vesty. Externisté! Jak se sem dostali? P emýšlel jsem o tom, do té doby, než jsem zahlédl Starého. Jeho pohled pro mne nev štil nic dobrého. Že by tušil, kdo mu v era v noci odloudil jeho vylosovanou hostesku? Našt stí m nechal být a šel se svými golfovými holemi p ímo za Liškou. „Kašlu tady na to, objevil jsem tady poblíž h išt . Tak až budete n co chtít, tak mi zavolej,“ nasedl do svého auta a než se sta il Liška vzpamatovat, byl pry . „Máme kvalitní no ní záb ry,“ zašeptal mi Maty do ucha a hlavou ukázal na manažerskou ást stavení. Usmál jsem se a jen doufal, že nesledoval také mne s Jessikou. „Vážn ?“ „Že váháš, to víš p íprava p edem.“ Další sout ží bylo p etahování lanem. M li jsme sestavit týmy. Manažerský byl v celku jasný, zbývalo jich už jen p t. Zato my si mohli vybírat. Zvolili jsme si Matyho, Ivoše, pana Horá ka, což je poradce pro marketing, mne a mého šéfa Knedlu.
Janinka nám p edala lano a zavolala dva externisty, aby si lehli na zem a ud lali zá ící p ed l mezi prvním a druhým družstvem. „Kdo p epadne p es externisty, prohrává,“ ekl Liška a p edal Janince pistoli, aby závod odstartovala. Janinka vyst elila a my se zap eli do zem . Ob družstva byla vyrovnaná, takže nastalo popotahování jen o pár centimetr . To probíhalo tak p ibližn deset minut. „Kdy bude ob d?“ zeptal se už zase hladový Knedla. „Ob d bude hned jak skon í tato sout ž,“ informovala jej Janinka. Jak to ekla, v Knedlovi se hned našla nová síla. M l hlad a cht l jíst co nejd íve. Zabral tedy za lano ješt v tší silou než d íve a pomalu jsme za ali manažery p etla ovat. Trvalo to asi minutu než všichni p epadli p es oba ležící externisty. A zase jsme se radovali velkou hromadou. Jessika mne objímala ješt více než v noci. Liška sed l na trávníku a zlostn bouchal p stí do zem . Kone n jsme mohli jít na ten ob d, tedy hlavn náš hrdina dne, Knedla. V p t hodin, jak bylo naplánováno, pro nás p ijel autobus. Zaparkoval u silnice, protože se do dvora p es manažerská auta nedostal. „Kde je ta Rozumová?“ díval se Liška na hodinky vyhlížejíc naší nejvyšší šéfovou. „Slíbila, že p ijede do p ti. Bez ní to rozpustit nem žeme.“ Vzali jsme si své v ci a v tomto mezi ase je dali do autobusu. Za pár minut jsme uslyšeli rychlé auto. Bylo to Nikol ino BMW. Zaparkovala u autobusu a hned se na podpatcích hrnula na dv r. „Omlouvám se, ale n jak jsem zaspala,“ usmála se a my se s Matym na sebe podívali. Ur it m l pravdu a ten její mejdan ur it stál za to. Stejn jako ten náš tady. „Jsem ráda, že jste tady všichni byli, a tak jako každým rokem, ukon ím tuto akci p ekvapením. Tedy pro nové zam stnance,“ ekla, podívala se na mne a mrkla. Oto il jsem se na Jessiku vedle mne, ale našt stí si povídala se Sandrou, takže si snad ni eho nevšimla. „Tak tedy slávu celé firm !“ zvolala a zapalova em zapálila lanko, které se válelo na dvo e. K i eli jsme hurá, p esn tak, jak nám to po ob d Liška na ídil. Když lanko doho elo, ozvaly se detonace a nad námi se objevil oh ostroj. Jessika se lekla a p itiskla se ke mn . Dívali jsme se na tu krásu. Všichni byli nadšení až do té chvíle, kdy ást pyrotechniky zalet la na doškovou st echu manažerské ásti usedlosti. Za chvíli se objevil na st eše ohe . Manaže i ihned b želi pro své v ci, nasedali do svých aut a rychle nás opoušt li. Janinka m la našt stí mobil zase u sebe, tak bez prodlev zavolala hasi e. Nikolka se pomalu sunula ke svému autu a v tichosti také odjela. Paní Slabihoudková, která se p ed hodinou vrátila, aby na vše dohlédla p ed naším odjezdem, nadávala a kopala zlostí do zdi. My ostatní jsme se rychle p esunuli do autobusu. Jessika se op t choulila na mém klín a my jsme kone n vyjeli. Ješt jsme sta ili zahlédnout p ijížd jící a houkající hasi e a bre ící paní majitelku na dvo e usedlosti.
