[ druhé město ]
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Leden
7
Pátek 1. ledna
Když jsem to udělal jednou (vydal deník), napodruhé je zbytečné zdržovat se vysvětlováním. Výhodou opakovaného zločinu je, že nemusíte ztrácet čas omluvami. Prostě to uděláte znovu. ....
....
....
....
....
....
....
Co se mimo jiné změnilo od roku 2005: přestávám vidět na blízko (samozřejmě jsem i nadále krátkozraký). Moje čerstvá vetchozrakost — ano, přesně tohle slovo ten netaktní mladý optik použil — je pro mě dosud nejvýraznějším symptomem nastupujícího stáří. Nevidím na displej mobilu, jídelní lístky, čísla účtů… Oddaluji si lejstra od těla, posouvám si brýle vysoko na čelo, a když nepomůže ani to, skláním se k těm drobným písmenkům a číslům úplně stejně jako můj mrtvý otec. Všechny ty zahanbující pohyby, které mě veřejně usvědčují ze ztráty mládí, to je jeho choreografie. ....
....
....
....
....
....
....
K literárním anketám: když se v desetimilionové zemi zalíbí nějaká knížka jedenácti čtenářům, stává se Knihou roku. Ano, samozřejmě že ze mě mluví zhrzenost. Chvilka pravdy: mrzí mě, že Povídky o lásce — stejně jako loni Román pro muže a předloni Andělé všedního dne — nedostaly v anketě ani jediný hlas? Mrzí.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
8
....
....
....
....
....
....
....
Ještě k otci prostřednictvím krátkého výjevu z loňské dovolené na Mauriciu: Veronika pozoruje zajímavě seskupené mraky, říká, že vypadají jako šňůra s prádlem. Na to naše čtyřletá Bára (bez jakékoli zjevné souvislosti, tři roky po otcově smrti): „To tam asi Pepan pověsil.“ Zvlhnou mi oči, musím ji políbit. ....
....
....
....
....
....
....
K včerejším celosvětovým silvestrovským oslavám: z té adorace ubíhajícího času má jeden mizernou náladu. Francouzský spisovatel Laurent Graff, Šťastné dny. (Jak vidno, ani tentokrát se neobejdu bez francouzských holí citátů.) ....
....
....
....
....
....
....
I letos se samozřejmě zamýšlím chovat příkladně, abych se mohl vyhnout autocenzuře. No, uvidíme. Občas mne však nečekaně dostihne neřestná minulost. Aktuální příklad: dívám se s dětmi na starší vánoční pohádku, a sotva se objeví princezna, vzpomenu si, že jsem měl před patnácti lety ruku v jejích kalhotkách. „K princeznám se nečuchá,“ prohodím polohlasem. Dcerky mě mají za blázna. ....
....
....
....
....
....
....
V příštích týdnech a měsících budu psát dvě knihy najednou: tento deník a humoristický román s pracovním názvem Biomanželka. Je to zdánlivě veselý příběh muže odmítajícího se smířit s tím, že deset let po svatbě je na desátém místě manželčina hodnotového žebříčku — bohužel to bude částečně autobiografické. ....
....
....
....
....
....
....
Biomanželka je moje dvaadvacátá kniha, tento deník třiadvacátá.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
Amatéři pořád jen hledají inspiraci. My ostatní se prostě zvedneme a jdem pracovat. (Philip Roth) ....
....
....
....
....
....
9
....
V e-mailu vyúčtování distributora za říjnové a listopadové prodeje: 310 000 Kč.
Sobota 2. ledna
Od loňského jara máme psa, fenku bílého retrívra jménem Fate (Osud). Pochopitelně ji miluju se stejnou hysterií, která mi u všech těch páníčků a paniček v pražských parcích ještě před půl rokem připadala nesnesitelná… Když na mě nedávno dělala ty své smutné krásné oči, pod vlivem Murakamiho románu Sputnik, má láska jsem si vzpomněl na Lajku — a vzápětí jsem si představil, že v té kovové kouli odlétající ledovým vesmírem sedí, respektive umírá Fate. Málem jsem se rozbrečel. Moje přecitlivělost má i svá plus. Řekl bych, že dobrým spisovatelem nemůže být nikdo, kdo si občas nepřipomene Lajky tohoto světa. ....
....
....
....
....
....
....
Psala jsem prostě proto, že se bez psaní neobejdu… Abych se nad něčím mohla zamyslet, musím o tom něčem nejdřív zkusit něco napsat. (Murakami, Sputnik, má láska) ....
....
....
....
....
....
....
Celý den drobně sněží. Dopoledne jsem psal román, před obědem jsem byl běhat. Odpoledne jsem se půldruhé hodiny věnoval dětem a psovi. Zbývá už jen to zamyšlení. ....
....
....
....
....
....
....
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
10
Z novin jsem si s příslušně nekalými úmysly vystřihl novoroční projev proseckého inženýra: hlavní město i celá země jsou nám doslova rozkrádány před očima, ale prezident se o všeprostupující korupci a masovém tunelování ani slůvkem nezmíní a zcela falešně a prázdně žvaní o budoucnosti, která začíná už teď, a že o tom, jaká bude, rozhoduje to, co uděláme dnes, zítra a v každém dni následujícím. ....
....
....
....
....
....
....
V souvislosti s předchozí zmínkou o běhání se musím svěřit se svým pošetilým snem (čímž se z něj stává veřejný závazek): příští rok, v devětačtyřiceti, chci uběhnout půlmaraton — a k padesátce si nadělit maraton celý. Uvidíme. ....
....
....
....
....
....
....
V Praze běhám výlučně ve fitness centru BBC, na jednom ze čtyř běžeckých trenažérů, kde jsem se před pěti lety od docenta Špičáka z IKEMu dozvěděl tu nejpesimističtější (a nejpravdivější) prognózu otcovy smrtelné choroby. Dneska se tu — rychlostí deset kilometrů za hodinu — posunuju po pohyblivém pásu svého životního příběhu, vstříc své smrti. ....
....
....
....
....
....
....
Je toho umírání na vás příliš? Prostě jen konstatuju, že člověk je odsouzen k nezadržitelnému úpadku s absurdní smrtí na konci. Nemůžu už dál žít mimo tuto pravdu. (Laurent Graff )
Neděle 3. ledna
Něco zdánlivě veselejšího: 30. listopadu loňského roku (odmítám tuhle historku odsoudit k věčnému zapomnění jen proto, že se nestala o měsíc později) jsem se v tomtéž fitness centru sprchoval s JUDr. Stanislavem Grossem.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
Naštěstí spatřím první já jeho (bez obleku a bez podpatků mi připadá malý a oplácaný), takže mohu dělat, že ho nevidím. Na rozdíl od něj totiž považuji politiku za službu veřejnosti, nikoli za privátní rychlodráhu k prachům a kariéře, a tak se k němu otočím prdelí — což ovšem při společném sprchování s cizími muži dělám běžně, takže to teď nemohu vydávat za manifestační postoj. Příznačné je, že jsem to já, kdo při té nečekané konfrontaci znervózní. Čeho se bojím? Že mě ten utržený vagonek soudnosti pozná, pozdraví (pro vaši informaci: pokud se my, celebrity, poznáme, zdravíme se, i když se neznáme) a já nedokážu neodpovědět — a potom si to budu vyčítat. Srabe, hecuji se, otoč se! Srabe! Otočím se: veřejností vůbec nejhůře hodnocený polistopadový politik se poklidně (už jsem málem napsal nevzrušeně) mydlí a v jeho chlapecké tváři je výraz „Já nic, já muzikant“ — podobnou mimiku lze vidět na obličejích kapsářů, které zachytila bezpečnostní kamera v obchodním domě. ....
....
....
....
....
....
11
....
Možná mým polemikám chybí noblesa. Ano, občas jsem sprostý. Otec byl koneckonců chemik, ne Pavel Eisner. Dědeček horník. Babička kožešnice často říkala, že některý lidi jsou pěkný kurvy (a nepletla se). Tak co byste po mně chtěli? ....
....
....
....
....
....
....
Obdobná historka z poloviny prosince: dva týdny po společném sprchování s expremiérem vstoupím v pětihvězdičkovém hotelu v Dolomitech do jídelny, kde v kruhu příbuzných sedí pražský primátor. Přiznané ignorování bezpáteřných postav české politiky mi tentokrát nedělá větší problém: bez pozdravu projdu, dokonce ani nepředstírám zájem o salátový bufet na protější straně. Moje vítězství ovšem nemá dlouhého trvání. Nazítří si po lyžování rozladěně uvědomím, že vlastně nemůžu do bazénu ani do sauny: co kdyby tam byl Bém? Nebo Jančík?
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
12
A zase: oni by se měli bát nás, ale paradoxně se bojíme my. Bojíme se je potkat. Trapně je nám, a ne jim. Stydět by se měli oni, avšak ostýcháme se my. ....
....
....
....
....
....
....
A do třetice na stejné téma: ve schránce mám dnes pozvání od MUDr. Davida Ratha na novoroční večeři v Albatross Golf Resortu. Co si ti lidé vůbec myslí? ....
....
....
....
....
....
....
Sebevražda je jeden ze způsobů, jak se za všechno omluvit. (Hanif Kureishi, Láska ve smutné době) Přes Vánoce jsem hodně četl. ....
....
....
....
....
....
....
Dopoledne román, odpoledne s Veronikou, dětmi a psem procházka podél řeky, v jiskřícím sněhu. Navečer se s dcerkami hodinku „učím“; číst už začíná i Bára. Večer lahev Chianti a Sex ve městě (u nás na vsi zase nic).
Pondělí 4. ledna
Čtu podruhé Bukowského deník Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení, který si začal psát až po sedmdesátce, pár roků před smrtí. Už se dost opakuje, ale stejně je to většinou dobré. Ze života mu zbylo téměř jenom psaní. Život jako každodenní zápas o možnost napsat další větu… A samozřejmě musím odcitovat tohle: Myslím, že lidi, který si píšou deníky a zapisujou každou svou myšlenku, jsou pitomci. Já to dělám jen proto, že mi to někdo poradil, takže vidíte, že nejsem nijak originální pitomec. Ale psaní mi všechno usnadňuje. Prostě tomu dám volnej průběh. Ať se to kutálí jako hovno z kopce! ....
....
....
....
....
....
....
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Po uzávěrce včerejších zápisků jsem si vzpomněl na vtipný komiksový příběh, jehož autora (či možná spíše autorku) si už bohužel nevybavím: Horolezec se v kavárně seznámí s dívkou. Vypravuje jí o nebezpečích, která na horolezce číhají ve velehorách. Dívka podlehne jeho mužnému kouzlu a horolezec si ji odvádí domů. Bydlí s rodiči, ale má vlastní pokoj. Po milování odejde z pokoje, vzápětí se vrací. „Táta říká, že už bys měla jít domů,“ oznamuje omluvně dívce. Není to hezké podobenství o Bémovi (horolezec), Klausovi (táta) a Národní knihovně (dívka)? ....
....
....
....
....
....
13
....
Z dnešních novin jediný titulek: Dvanáct tisíc švédských myslivců lovilo 27 vlků. Vydělte obě čísla deseti a máte pro změnu hezké podobenství o současné české literatuře. ....
....
....
....
....
....
....
Odpoledne autem do Nuslí, odtud taxíkem do TV Prima (Fakta s Bárou Tachecí). Doma ve schránce ediční plán vídeňského nakladatelství Deuticke na tento rok, s celou stranou o Andělech všedního dne v překladu Evy Profousové. ....
....
....
....
....
....
....
Večer se poprvé dívám na pořad Hádej, kdo jsem, jehož hostem budu příští týden. Jak říká Hamlet: „Být připraven, toť vše.“
Úterý 5. ledna
Psaní mě nikdy nepřestalo bavit, ani po všech těch letech (a recenzích) nikdy neusedám k počítači s odporem — ale Biomanželku píšu už třetí týden s mimořádnou potěchou a lehkostí.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
14
Můj pocit, že by to mohl být skvělý humoristický román, den ze dne sílí. Vsadíme se? Vyjde v září či v říjnu. ....
....
....
....
....
....
....
Pokud předchozí řádky považujete za domýšlivost, mýlíte se; jde pouze o nezbytné autorské sebevědomí, dvacetiletou zkušenost a schopnost odhadu. ....
....
....
....
....
....
....
Radost, kterou mi v posledních týdnech přináší dopolední psaní, je hned dvojnásobná: většinou mi vydrží až do odpoledne, ne-li do večera. Na podzim jsem totiž býval celé dny podivně posmutnělý; znepokojeně jsem zjišťoval, že mnoha věcí, které jsem nikdy nepovažoval za nepříjemné, se účastním bez zájmu, nebo přímo s nechutí: například televizních natáčení, autogramiád, rautů nebo výchovy vlastních dětí. Dokonce jsem si pod vlivem novinové reklamy zakoupil doplněk stravy na bázi šafránu, který mi měl už po dvou týdnech vrátit do mozku všechen poztrácený serotonin — ale o moc lepší to nebylo. Dělání zahnalo moje smutky rychleji. ....
....
....
....
....
....
....
V poště mimo jiné pozvánka na slavnostní předávání Ceny Karla Čapka (Ivanu Klímovi) pod záštitou pražského primátora. Seznam věcí, o něž kvůli Bémovi přicházím, se rozrůstá: před měsícem bazén a sauna, teď Klíma. Stejně tak nemůžu do Národní galerie (Knížák), do restaurace Kogo a o Vánocích do Špindlu (Klaus), na Vysočinu (Zeman) nebo do Toskánska (Řebíček a spol.). A tak dále. ....
....
....
....
....
....
....
Španělská verze Lolity, jak zní domýšlivý slogan na záložce románu Lorenza Silvy Bolševikova slabina, se mi vůbec nelíbila. Samozřejmě jsem to nedočetl, ale narazil jsem na dvě místa v textu, kdy jsem cítil jakýsi rezignovaný smír s autorem:
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
Duše je suma věcí, které člověk zažil, než se z něj stal zahořklý ubožák. A to druhé: Temný klid porážky. ....
....
....
....
....
....
15
....
Sára i Bára mají jakousi virózu, obě dostaly antibiotika. Sára (v dubnu jí bude sedm) je dle paní doktorky navíc zahleněná. Proč tu píšu o dceřiných hlenech? Protože je, chudinka, vychrchlává v téměř stejně hlubokém tónu, jaký vydává kterýkoli zahleněný dospělý… Když jsem si dneska uvědomil onu strašlivou rychlost, s níž její nevinná tvářička nezadržitelně odrůstá dětství, na chvíli mě to vykolejilo.
Středa 6. ledna
Slibuju, že v tomto deníku nebude na rozdíl od deníku roku 2005 jediná zmínka o hlídačích parkovišť. ....
....
....
....
....
....
....
Pokud jde o literární kritiky: abych čtenáře tentokrát ušetřil dusné atmosféry nenávistných polemik, vynasnažím se všechny záporné podzimní recenze na Biomanželku a filmovou adaptaci Románu pro muže citovat bez komentáře (bez záruky). Psát budu jen o těch kriticích, kteří mě buďto výslovně chválí, nebo mne alespoň přímo nehaní. A případně ještě o Peňásovi, s nímž mě spojují věci důležitější než literatura. ....
....
....
....
....
....
....
Ladislav Nagy v Reflexu: Stvořit postavu na několika málo stránkách, to je vzácné umění, které ovládá ve světové literatuře třeba William Trevor — a u nás právě Viewegh. … Čímž se dostáváme k další silné stránce Vieweghova psaní vůbec, totiž k vynikajícím dialogům. … V tom není jen řemeslný um, ale především obrovský talent, schopnost naslouchat, věrně reprodukovat i napodobovat.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
16
… Viewegh ví, že nemusí přesvědčovat o svém literárním umu ani sebe, ani nikoho jiného. (Tak koho tím citátem přesvědčuji?) Co mi připadá docela příznačné: podobně nadšených kritik se dočkám buďto v zahraničí, nebo ji musí napsat český anglista. ....
....
....
....
....
....
....
V dnešních Lidovkách jsem se dočetl, že Jirka Peňás přestal lyžovat, neboť lyžování prý zcela změnilo sociální status. Pod sjezdovkami vyrostly snobské bary zvané après-ski, takže hrabě Harrach i Hanč s Vrbatou se obracejí v hrobě (to už necituji, to jsem si vymyslel, aby to bylo vtipnější). S tímhle světonázorem se v poslední době střetávám nápadně často, většinou v méně roztomilé podobě. Opakovaně se například dočítám, že moje knihy jsou psány pro (blíže nespecifikovanou) střední třídu, popřípadě vyšší střední třídu, neboť se odehrávají výlučně v apartním světě exotických ostrovů, mnohahvězdičkových hotelů a drahých aut (pomiňme pro tuto chvíli, že to není pravda); skutečný, opravdový život je prý úplně jinde… Dneska prostě všechno včetně lyžařských sjezdovek okupují snobové ze střední a vyšší střední třídy, a ostatní nesnobští, charakterní, ryzí lidé vždycky jen ostrouhají… S tímhle výhonkem intelektuálního snobství bych rád polemizoval, samozřejmě zcela přátelsky (nerad bych — bez ironie — porušil ono křehké příměří, které mezi Jiřím a mnou po skoro pětileté pauze v posledních měsících zavládlo). Takže, milý Jirko, lyžovat v dnešní době opravdu není ostuda. Carvingový oblouk nepatří k věcem, které bys musel v kulturní rubrice Lidových novin tajit — což platí i pro případného panáka v barech après-ski. Věci a jejich jména se prostě mění (k lepšímu i k horšímu). Neříkáme koněspřežka, ale vlak Eurocity. A tak dále. Mnozí čeští intelektuálové očividně ustrnuli v dobách, kdy po našich silnicích jezdily výlučně samé škodovky
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
a jednou za hodinu projel vekslákův mercedes. Probuďte se, pánové! Neobědvat tlačenku s cibulí, ale telecí saltimbocca není snobské, nýbrž normální. Jezdit mercedesem nebo ubytovat se v pětihvězdičkovém hotelu není nijak a ničím výlučné. Miliony průměrně úspěšných Evropanů, Čechy pochopitelně nevyjímaje, jezdí dobrým, to jest drahým autem a na dovolené bydlí v kvalitních hotelích. Miliony lidí nejrůznějších národností i profesí si po lyžování v barech après-ski dávají espresso macchiato nebo lahev barola — v čem proboha spočívá jejich údajná odtrženost od normálního života? Oni normální život žijí. Pracují, a když se jim daří, odjedou lyžovat nebo odletí na týden na Kanárské ostrovy — na nichž je výlučné jen to, že vy jste tam nebyli. Mercedes je výlučný jen tím, že vy ho nemáte. Tak pro příště. ....
....
....
....
....
....
17
....
Z dnešních novin: Česko vydalo italským soudům muže, který spolupracoval s italskou mafií. To je bezpochyby dobrá zpráva. Možná se v budoucnu dočkáme i toho, že Česko vydá (tuzemským) soudům i známé spolupracovníky s mafiemi českými.
Čtvrtek 7. ledna
I dnes Sára jako po každém obědě vstane ze své židle, obejde stůl a bez vyzvání si mi sedne na klín; nedávno se k tomuhle milému rituálu přidala i Bára, takže v současnosti mi po jídle sedí na kolenou obě (občas přiběhne také Fate a snaží se skrze ně prostrčit svůj žárlivý čumák). Chvíle nenápadného štěstí. ....
....
....
....
....
....
....
Většinou jen z odstupu pražského bytu, nebo ještě lépe nějakého neutěšeného maloměstského penzionu, kde jsem
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
18
ubytován po čtení a kde mě nejednou dostihne stesk, bývám schopen docenit, co ve Veronice a dcerách (všech třech) mám. V hluku a věčném nepořádku sázavského domu bohužel jen někdy, rozhodně ne dost často. Protože dar osudu právě vysypal na schodiště krabici s legem… Protože moje osudová láska mi právě zašantročila čtvrtletní vyúčtování DPH mezi staré noviny… ....
....
....
....
....
....
....
Loni jsme s Veronikou neměli dobrý rok. Nedělo se naštěstí nic dramatického, jen stokrát nic umořilo osla (ten osel jsem samozřejmě já).
Sobota 9. ledna
Štafeta 4x3 kilometry v rámci Jizerské padesátky; pozvali mne pánové z Patria Finance. Z našeho týmu (spolužáci z benešovského gymnázia Standa a David a sympatická paní doktorka z Děčína, jež zaskočila za Vladimíra, který má zlomený kotník) jsem sice nejrychlejší, ale na trati mě předjede i zcela amatérsky působící mladík a postupně nade mnou získá náskok asi tři sta metrů… Rozčarovaně si uvědomuji iluzivnost své tzv. fyzické kondice. ....
....
....
....
....
....
....
Firemní večírek Patrie ve velkém zatepleném stanu přímo u lyžařských tratí: catering z Prahy, DJ ze Solidní nejistoty. Asi po třech hodinách, které důsledně strávím se členy naší štafety, mě přijde požádat o tanec čtyřiadvacetiletá recepční Eliška. Vypiju s ní pár sklenic červeného a odšlapu pár ploužáků, ale zachovám si odstup, nadhled i důstojnost.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Neděle 10. ledna
19
Z Bedřichova nazpět do Prahy, kde vysadím oba spolužáky a spěchám do Sázavy za rodinou. U nájezdu na dálnici stopuje očividně promrzlá mladá dvojice; k vlastnímu překvapení (obvykle stopaře neberu) brzdím a zastavuji. Mohu je vzít jen na 34. kilometr, oznamuji jim, ale přesto mi děkují, rádi se prý ohřejí, už tu stojí půldruhé hodiny… Kluk si sedá vedle mě, holka (hezká) dozadu. Slavili v Praze narozeniny kamaráda a utratili peníze na zpáteční cestu do Brna, dozvídám se. Dívka letos maturuje, hoch pracuje jako asistent veterinářky, která je už několik let na invalidním vozíku; její specializací jsou tygři a lvi. Ve volném čase se mladík věnuje historickému šermu, mimo jiné jezdí na bitvy do Francie. Před odbočkou na Sázavu je vysadím u čerpací stanice. „Zbylo vám aspoň na kafe?“ ptám se. Upadnou do rozpaků. Takže nezbylo. Sáhnu do kapsy a dám jim asi stovku v drobných. „Za tygry,“ říkám. ....
....
....
....
....
....
....
V Sázavě je třicet centimetrů sněhu, nemohu vjet ani před vrata, půldruhé hodiny cestu prohrnuji. ....
....
....
....
....
....
....
Dlouhý skličující telefonát s Denisem Vereckým: stále je sám v podnájmu v Michli (v bytě mé mámy), doma u manželky a dcery mohl být jen na Silvestra. Spal na zemi v obýváku.
Pondělí 11. ledna
Dopoledne strávím nad Biomanželkou, odpoledne uklidím sníh ze zbylé části příjezdové cesty a pak ještě dvě hodiny stavím s dětmi iglú.
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS180179
