Ukázka elektronické knihy

Ukázka elektronické knihy

Ian Kershaw

HITLER

1836–1945: NEMESIS

ARGO

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213061

Argo, 2015 Copyright © 2000 by Ian Kershaw First published in the United Kingdom by Penguin Books Ltd, 2000. The moral rights of the author have been asserted. Translation © Pavel Vereš ISBN 80-7203-634-3 (váz.) ISBN 978-80-257-1611-3 (e-kniha)


PŘEDMLUVA

První díl této práce Hitler, 1889–1936: Hybris se pokoušel ozřejmit, jak občané nanejvýš civilizovaného, hospodářsky vyspělého moderního státu umožnili nástup Hitlera k moci, a vložili tak svůj osud do rukou politického dobrodruha, který s výjimkou nepochybného nadání demagoga a propagandisty disponoval jen skrovnými schopnostmi – měl-li vůbec nějaké. V době, kdy byl jeho nástup do úřadu kancléře umožněn intrikami vlivných osob blízkých říšskému prezidentovi Hindenburgovi, se Hitlerovi podařilo získat ve svobodných volbách hlasy pouhé třetiny německých voličů. Druhá třetina patřila jeho nesmiřitelným odpůrcům – levici, ovšem ta byla vnitřně rozpolcená. Zbytek voličů často propadal skepsi, vyčkával a váhal s rozhodnutím. V závěru prvního svazku jsme sledovali upevnění Hitlerovy moci až do bodu, kdy se stala bezmála absolutní. Vnitřní odpor byl rozdrcen. Pochyby mnohých Němců se v podstatě rozplynuly během éry vnitřní přestavby země a vnější obnovy její síly. Tento vývoj se zcela vymkl původním představám, navrátil mnohé ze ztracené národní hrdosti a překonal pocit národního pokoření, jenž byl důsledkem první světové války. V autoritářství mnozí spatřovali pro zemi požehnání, kdežto útlak těch, kteří se ocitli mimo hlavní politické dění, s obtížemi snášených národnostních menšin či osob na okraji společnosti se jevil jako přijatelná cena za vytouženou národní obrodu. Zatímco Hitlerovo zbožňování masami nabývalo na intenzitě, opozice byla rozprášena a odsouzena k pouhému živoření. Do služeb režimu se nechaly zapřáhnout i mocné složky armády, pozemková šlechta a špičky průmyslu i státního aparátu. Přes všechny takové záporné stránky se tyto vrstvy domnívaly, že režim v mnohém zastupuje jejich zájmy. První svazek této práce končil popisem remilitarizace Porýní v roce 1936. Tehdy se Hitler mohl spoléhat na podporu naprosté většiny německého národa – dokonce i těch Němců, kteří pro něj předtím, než se stal kancléřem, nehlasovali. S ohledem na někdejší hloubku národního ponížení se nyní nechala většina Němců s chutí unášet vědomím znovunalezené národní hrdosti. Rozmáhalo se mínění, že Německo je na nejlepší cestě stát se první mocností v Evropě. Hitlerův vlastní hluboce prožívaný pocit osobního pokoření z doby jeho vídeňských let už dávno ustoupil neustále sílícímu vědomí politického poslání – vystupoval 5


v roli spasitele Německa před chaosem a bojovníka proti temným silám ohrožujícím samotné bytí národa. Pod vlivem téměř božského uctívání, jímž ho zahrnuli jeho stoupenci, dosáhlo roku 1936 jeho narcistické hodnocení vlastního ega neuvěřitelných rozměrů. Tehdy už se považoval za neomylného a jeho obraz ve vlastních očích zcela ovládly velikášské představy – dílo Hybris. Tuto sebevědomou pózu bez hranic vypěstoval u svého „Vůdce“ německý národ. Němcům dala pocítit svou plnou váhu – ocitli se na prahu největší hazardní hry v dějinách tohoto národa: snahy o dosažení bezkonkurenční nadvlády na evropském kontinentu. Budou muset ale nést i její následky. Samotná nestvůrná velikost této hry s sebou nevyhnutelně nesla i ochotu přivolat na sebe i vlastní zničení – přizvat k hracímu stolu bohyni Nemesis. Bylo jen málo těch, kteří jasnozřivě vytušili, že po pýše takových kolosálních rozměrů musí následovat neméně kolosální pád. V řecké mytologii je Nemesis bohyní odplaty, jež vykonává trest bohů za lidskou pošetilost projevující se bezuzdnou samolibostí a vzpupností. Tento běžněse vyskytující úkaz odráží úsloví pýcha předchází pád. Dějiny mají po ruce mnoho příkladů mezi mocnými a vysoko postavenými lidmi, třebaže Nemesis bývá spíše politickým než morálním mementem. Bleskový vzestup vládců, politiků či všemocných dvorských povýšenců se nesčetněkrát snoubil se zpupností moci, jež na sebe nakonec přivolá stejně prudké a náhlé odepření přízně. Nemesis zpravidla postihne jednotlivce, kteří jako meteor proletí po závratné dráze, ale potom rychle upadnou do takové bezvýznamnosti, že na nebeské klenbě sotva zanechají nějakou stopu. Velice vzácně, ale přece se občas v běhu dějin stane, že pyšný vzestup jednotlivce odráží hlubinné síly ve společnosti a vyvolá naprosto nečekané následky. Názorný příklad skýtá Napoleon, jenž pocházel ze skromných poměrů, ale prosadil se za revoluce, chopil se moci ve francouzském státě, sám si na hlavu vložil císařskou korunu a dobyl značnou část Evropy. Nakonec se však ocitl poražen kdesi daleko od vlasti, zatímco jeho říše podlehla zkáze, potupě a rozvrácení. Nicméně Napoleon Francii nezničil. Mnoho významného z jeho odkazu přetrvalo. Mezi kladné stránky jeho dědictví patří nová celostátní administrativní struktura, vzdělávací soustava a občanský zákoník. Navíc nelze tvrdit, že by na Napoleonovi ulpěla nějaká morální pohana. I dnešní Francouzi k němu mohou vzhlížet s úctou a obdivem a také tomu tak často bývá. Naproti tomu Hitlerův odkaz je zcela jiného druhu. V dějinách novověku je jeho dědictví výjimečné tím, že poskytuje obraz naprosté zkázy. Srovnání bychom snad mohli provést jen u dávných vládců hunského Attily nebo Čingischána. Budoucím pokolením nepředala Hitlerova Říše ani architektonické památky, ani umělecké výkony, ani politické struktury, ani hospodářské modely, a už vůbec ne nějaké morální zásady. Samozřejmě lze poukázat na solidní pokrok v motorizaci a letectví a obecně na technický rozvoj, ovšem mnohdy vynucený válkou.


Paralelní vývoj probíhal ve všech kapitalistických zemích, nejvýrazněji ve Spojených státech amerických, a zcela určitě by se takto Německo vyvíjelo i bez Hitlera. Především je nutno zdůraznit, že na rozdíl od Napoleona po sobě Hitler zanechal obrovské morální trauma takových rozměrů, že německého diktátora a jeho režim nelze ani řadu desetiletí po jeho smrti vnímat byť jen se stínem souhlasu či obdivu (nehovoříme-li o naprosto okrajové podpoře několikamálo jedinců). Hitler nevyvolává nic jiného než nenávist a zatracení. Dokonce ani v případě Lenina, Stalina, Maa, Mussoliniho či Franka není zavržení zcela jednohlasné či stoprocentně morálně podložené. Když si Hitler uvědomil, že válka je definitivně prohraná, zaobíral se svým místem v dějinách a nalezl ho na nejpřednějším místě panteonu německých hrdinů. Ve skutečnosti však dosáhl naprosté výjimečnosti – stal se nejvíce nenáviděným člověkem 20. století. Své místo v dějinách si tedy opravdu zajistil, ovšem rozhodně ne tak, jak si to představoval: jako ztělesnění novověkého politického zla. Je ovšem pravda, že zlo je pojmem z oblasti teologie a filozofie, nikoli historie. Přisuzovat Hitlerovi zlo je zároveň pravdivé i morálně správné. Jenže tím se ještě nic nevysvětluje. Při snaze chápat a objasňovat jednoznačný odsudek dokonce skrývá tento postoj možnost jistého úskalí. Doufám, že z následujících kapitol vyjde dostatečně jasně najevo, že osobně pokládám Hitlera za odpornou postavu a že se mi protiví vše, oč jeho režim usiloval. Toto odsouzení mi však nepomáhá pochopit, proč miliony německých občanů, kteří byli většinou obyčejnými lidskými bytostmi, stěží obdařenými nějakým vrozeným zlem, vcelku usilujícími o zlepšení svého údělu a se všedními starostmi o živobytí a rodinu, pokládaly mnohé z toho, co Hitler prosazoval, za lákavé. Navíc tito lidé byli ochotni bojovat až do hořkého konce ve strašlivé válce proti mocné koalici nejmocnějších zemí světa, která se proti nim zformovala. Tak jako v první části této práce je proto mým úkolem i v tomto svazku nenechat se strhnout k moralizování o problému zla v historické osobnosti, nýbrž pokusit se osvětlit, jakým kouzlem působil Hitler na společnost, která posléze za tuto podporu tak draze zaplatila. Hitlerova Nemesis totiž nakonec přijde nejenom jako osobní odplata za jeho neslýchanou pýchu, nýbrž také jako msta Německu, jež ho vyzvedlo. Jeho vlastní země – a s ní ovšem i valná část Evropy – se promění v hromadu rozvalin a bude rozdělena. Někdejší střední Německo bude muset snášet po čtyřicet let vnucený řád sovětského vítěze, zatímco západní kraje posléze zažijí obrození a rozkvět v období „pax americana“. A staronové Rakousko, které se za Hitlera ochotně podrobilo anšlusu, prokáže po obnovení své nezávislosti, že se jednou provždy vzdalo všech nadějí na sjednocení s Německem. Nadobro budou ztraceny východní oblasti Říše – a s nimi i snění o výbojích na Východě. Vyhnání německých menšin z těchto území odstraní iredentu, která vtiskla svou pečeť meziválečným letům, byť za trpkou cenu, jak se dalo čekat. Zmizí i rozlehlé velkostatky v těchto končinách, někdejší líheň vlivné junkerské šlechty. Wehrmacht, nejvyšší


představitel německé vojenské moci, ztratí čest a bude rozpuštěn. S ním přestane existovat i pruský stát, bašta politickoekonomické moci Říše od Bismarckových časů. Je ovšem pravda, že velkoprůmysl vyvázne natolik nedotčen, že ho bude možno s čerstvou silou a energií obnovit, třebaže je dnes stále více vtahován do západoevropských a amerikanizovaných sfér hospodářských struktur. To vše bude výsledkem faktorů, které se druhá část této práce snaží ozřejmit: jak mohl Hitler vykonávat absolutní moc, kterou získal, jak nejmocnější postavy v zemi byly stále pevněji připoutávány k vysoce personalizované formě vlády, za níž stály miliony Němců a která byla v moderním státě čímsi výjimečným, až nakonec nebyly schopny se samy vymanit z působení vůle člověka, jenž je strhával na cestu vedoucí jednoznačně ke zkáze. A nakonec: jak to, že se občané moderního státu stali spoluviníky genocidní války, jakou do té doby lidstvo nepoznalo a jež vyvrcholila státem iniciovaným hromadným vražděním v měřítku naprosto se vymykajícím dosavadní zkušenosti, ničením celého kontinentu a posléze uvržením vlastní země do zkázy. Je to truchlivé vyprávění o sebezničení na úrovni národa i jednotlivců, o způsobu, jakým jeden národ a jeho představitelé způsobili vlastní záhubu, spojenou ovšem s katastrofální destrukcí evropské civilizace. Třebaže výsledek dění je znám, vývoj, jímž se k němu dospělo, si snad zasluhuje neustálé přemítání. Pokud tato kniha alespoň trochu přispěje k hlubšímu pochopení věci, budu velice spokojen. Ian Kershaw Manchester a Sheffield, duben 2000


PODĚKOVÁNÍ

S velkou radostí využívám této možnosti připojit nová slova díků k těm, jež jsem uvedl v prvním svazku této práce. Vše, zač jsem byl přede dvěma roky vděčný institucím i osobám, platí dnes v neztenčené, ne-li ještě větší míře. Doufám, že již zmínění spolupracovníci přijmou při této příležitosti mé čerstvé, zcela upřímné poděkování, i když je třeba tentokrát znovu neuvedu jménem. V některých případech je ovšem třeba vyjádřit vděčnost opět jmenovitě. A jindy mám nové důvody k vděčnosti. Za pomoc při využívání archivního fondu týkajícího se tohoto svazku jsem nesmírně zavázán ředitelům, archivářům a pracovníkům těchto institucí: Bayerisches Hauptstaatsarchiv, Berlin Document Center, Bibliothek für Zeitgeschichte ve Stuttgartu, knihovna univerzity v Birminghamu, Borthwick Institute v Yorku, Bundesarchiv v Berlíně (dříve Koblenc), Bundesarchiv/Militärarchiv v Postupimi (předtím Freiburg), Gumberg Library, Duquesne University v Pittsburghu, bývalý Institut für Marxismus-Leninismus a Zentrales Parteiarchiv ve východním Berlíně, Library of Congress ve Washingtonu, National Archives ve Washingtonu a knihovna Princetonské univerzity, Public Record Office v Londýně, knihovna F. D. Roosevelta v Hyde Parku v New Yorku, Centralnyj gosudarstvennyj Archiv RSFR (nynější Centr chraněnija istoriko-dokumentovych kolekcij) v Moskvě, Wiener Library v Londýně a bývalý Zentrales Staatsarchiv v Postupimi. Totéž přirozeně platí o paní Regnauerové, předsedkyni obvodního soudu v Laufenu, která mi vyšla vstříc daleko za rámec svých povinností, když mi umožnila přístup k poválečným svědectvím některých hlavních protagonistů dění v berlínském bunkru v roce 1945. Tak jako jsem se v předchozím svazku opíral především o nepostradatelnou odbornou pomoc pracovníků věhlasného Institut für Zeitgeschichte (dále Institut) v Mnichově. Ještě jednou bych rád vyjádřil nejvřelejší díky jeho řediteli profesorovi dr. Horstu Möllerovi, všem kolegům a přátelům z ústavu a zejména pracovníkům knihovny a archivu, kteří při uspokojování mých četných a náročných žádostí dělali hotové zázraky. Bylo by nespravedlivé vyzdvihovat jednotlivce, nicméně jsem povinen zmínit se o Hermannu Weißovi, který mi tak jako při přípravě prvního svazku i nyní vrchovatě poskytl k dispozici svůj čas i odborné


archivářskévědomosti. Díky svým jedinečným znalostem Goebbelsových deníků mi prokázala velkou pomoc Elke Fröhlichová zejména při řešení jedné závažné, leč obtížné záležitosti – přepisu Goebbelsova příšerného rukopisu. Mnohokrát mi četní přátelé a kolegové poskytovali cenný archivní materiál, dovolovali mi nahlédnout do svých dosud nepublikovaných prací a rovněž si se mnou vyměňovali názory na pramennou základnu, odbornou literaturu a otázky výkladu. Laskavost a cennou pomoc mi v této oblasti prokázali: David Bankier, Omer Bartov, Yehuda Bauer, Richard Bessel, John Breuilly, Christopher Browning, Michael Burleigh, Chris Clarke, François Delpla, Richard Evans, Kent Fedorowich, Irving Fetscher, Conan Fischer, Gerald Fleming, Norbert Frei, Mary Fulbrooková, Dick Geary, Hermann Graml, Otto Gritschneder, Lothar Gruchmann, Ulrich Herbert, Edouard Husson, Anton Joachimsthaler, Michael Kater, Otto Dov Kulka, Moshe Lewin, Peter Longerich, Dan Michmann, Stig Hornshøh-Møller, Martin Moll, Bob Moore, Stanislaw Nawrocki, Richard Overy, Alastair Parker, Karol Marian Pospieszalski, Fritz Redlich, Steven Sage, Stephen Salter, Karl Schleunes, Robert Service, Peter Stachura, Paul Stauffer, Jill Stephensonová, Bernd Wegner, David Welch, Michael Wildt, Peter Witte, Hans Woller a Jonathan Wright. Zvláštními díky jsem zavázán Meiru Michaelisovi za neutuchající velkorysost, se kterou mi zpřístupňoval archivní materiál získaný jeho vlastním výzkumem. Obdobně Gitta Serenyová mi nabídla nejen kolegiální pomoc, ale také mi umožnila přístup k cenným dokumentům ve svém vlastnictví, které se týkaly její kvalitní studie o Albertu Speerovi. Mimořádnou pomoc mi též věnovali svými fundovanými dotazy a materiálem z filmů, na jejichž tvorbě se podíleli, dobrý přítel Laurence Rees, výjimečně nadaný režisér BBC, se kterým jsem měl tu čest a výsadu spolupracovat, když se natáčely dva televizní seriály o nacismu, a také Detlef Siebert a Tilman Remme, schopní a zasvěcení šéfové programových výzkumných pracovišť. Zvláštním způsobem k této práci přispěli dva vynikající němečtí historikové Třetí říše, jejichž vlastní pohledy na Hitlera se ovšem ostře odlišují. Vydatnou podporu i odborné rady mi po celou dobu poskytoval Eberhard Jäckel. Můj dlouholetý přítel Hans Mommsen mne zahrnoval nezištnou pomocí, velkorysostí a četnými podněty. Oba mi též dali k dispozici dosud nepublikovanou práci. Konečně nanejvýš zavázán jsem dvěma britským odborníkům na nacistické Německo Tedu Harrisonovi a Jeremymu Noakesovi za přečtení a okomentování hotového rukopisu (třebaže veškeré zbývající chyby přirozeně spadají na můj vrub). Mimořádnou inspirací pro mě byla Noakesova práce. Tento fakt jsem s radostí uvedl v prvním svazku a stejně rád ho uvádím i tentokrát. Dále bych chtěl poděkovat Davidu Smithovi, řediteli Borthwick Institute v Yorku (kde jsou dokumenty o jednání lorda Halifaxe s Hitlerem uloženy hned vedle archivních materiálů ze středověkého Yorkshiru, což vede k mé odborné schizofrenii jakožto historika nacistického Německa, který se ještě snaží plést do


dějin středověkého mnišství v Yorkshiru). Díky tomu, že mi šlechetně věnoval čas i své vědomosti, bylo možné dát do tisku naše vydání účetní knihy boltonského převorství ze 13. a 14. století, aniž jsem musel přerušit práci potřebnou k dopsání tohoto svazku. Bez Davidovy pomoci a vkladu by to nebylo možné. Jelikož bylo nutné skloubit psaní této knihy s mým normálním pracovním úvazkem na univerzitě ve Sheffieldu, musel jsem vystavit notné zkoušce trpělivost svých redaktorů jak u Penguina, tak v cizině. Potkalo mne výjimečné štěstí v osobě redaktora z nakladatelství Penguin Simona Windera, jenž byl pro mne nevyčerpatelným zdrojem aktivního povzbuzování a optimismu a zároveň bystrým čtenářem i kritikem. Simonovi jsem mimořádně vděčný také za rady ohledně fotografického materiálu a map pro tuto knihu. Cecilii Mackayové děkuji za to, že mi vyhledala a utřídila fotografie. V této souvislosti bych rád poděkoval Joanne Kingové z BBC a za významnou pomoc poskytovanou Bibliothek für Zeitgeschichte ve Stuttgartu a jejímu řediteli dr. Gerhardu Hirschfeldovi (vynikajícímu vědci a dlouholetému příteli) a Irině Renzové, která pečuje o zdejší rozsáhlou sbírku fotografií. Za přípravu tohoto velice dlouhého textu pro tiskaře jsem tak jako u prvního svazku velice dlužen díky Annie Leeové za zdatnou korektorskou práci, Dianě LeCoreové za vynikající výkon při sestavování rejstříku a všem členům skvělého kolektivu nakladatelství Penguin za velkou pomoc a podporu. Mimo Velkou Británii jsem nesmírně zavázán Donu Lammovi, mému redaktorovi u Nortona v USA, který mi nikdy nepřestal pomáhat svými rozsáhlými vědomostmi, četnými postřehy a neustálými trefnými dotazy. Slova vděčnosti posílám za trpělivost i shovívavost Ulrichu Volzovi a Michaelu Neherovi z Deutsche Verlags-Anstalt a redaktorům z Flammarionu, Spektra a Ediciones Peninsula, které buď nezachvátila panika, nebo ji přede mnou dovedli utajit, když jsem jim dodal se zpožděním dlouhatánský rukopis, který bylo ještě nutno přeložit. A překladatelům německého, francouzského, nizozemského a španělského vydání, kteří předvedli hotové divy, aby umožnili současné vydání této knihy v uvedených jazycích, patří mé vřelé díky za jejich snahu i nejupřímnější obdiv k jejich umění. Tak jako v předchozím svazku musela být provedena velice pečlivá kontrola rozsáhlého souboru odkazů na Institut. Tentokrát jsem mohl díky Penguinu a DVA využít neocenitelné pomoci Wenke Metelingové (zatímco ona sama přerušila vlastní slibná historická studia na univerzitě v Tübingenu), mé neteře Charlotte Woodfordové (ta si vzala volno při vlastní práci na doktorátu o rané novověké německé literatuře na Oxfordské univerzitě, nesmírně mi pomohla také při následném vyhledávání těžko dostupných prací, které jsem potřeboval, a rovněž mi neobyčejně pečlivě a svědomitě sestavila seznam citovaných prací) a svého staršího syna Davida, jenž si tak jako před dvěma lety velkomyslně vzal týden dovolené od svého zaměstnavatele v oboru letectví – tím poněkud udivil


své kolegy –, aby mohl přijet do Mnichova a vyhledávat pro mne odkazy. Všem třem jsem hluboce vděčný. Bez nich bych určitě nedokázal práci včas dopsat. Stejně jako při přípravě prvního svazku mi velkorysá Nadace Alexandera von Humboldta v Bonnu-Bad Godesbergu nabídla, že podpoří můj měsíční pobyt v Mnichově, nutný ke kontrole odkazů. Rád bych za tuto podporu vyjádřil upřímnou vděčnost. Totéž platí o svrchovaně ušlechtilém přístupu, ze kterého jsem mohl těžit od doby, co jsem se v polovině sedmdesátých let 20. století stal členem Nadace Alexandera von Humboldta. Taktéž bych rád vřele poděkoval dlouholeté přítelkyni Traude Spätové, jejíž vynikající schopnosti učitelky jazyků mne před mnoha lety přivedly k výzkumu nejtemnější kapitoly dějin její země a která mi nejen prokázala pohostinství, ale také mne trvale povzbuzovala v práci, když jsem mohl za svého působení v Mnichově pobývat u ní doma. Na vzkvétající katedře dějin univerzity v Sheffieldu jsem musel spoléhat snad častěji, než bych si přál, na toleranci a také dobré služby svých kolegů a trpělivost svých studentů. Co nejupřímněji bych jim všem chtěl poděkovat za jejich podporu, podněty a shovívavost a svým kolegům zejména za to, jak mi ulehčovali život, když za mne na katedře přebírali a svědomitě plnili četné, mnohdy velice zatěžující úřední povinnosti. Ze všeho nejvíc musím poděkovat své tajemnici a osobní sekretářce Beverly Eatonové, jejíž ochotná pomoc a povzbuzování po celých deset let měly neocenitelnou hodnotu při práci na této knize, zatímco bylo nutno plnit i všelijaké jiné naléhavé povinnosti. Více než kdokoli jiný brala na sebe hlavní zátěž objemné agendy při každodenním řízení katedry, vedla mi rozsáhlou, stále se rozšiřující korespondenci a poradila si i s mnoha jinými úkoly, jež přesáhly hranice mé snahy skloubit psaní Hitlerova životopisu s působením vysokoškolského učitele v britském systému, který se hroutí pod tíhou vlastní byrokracie. Také mi byla trvalou oporou po celou dobu psaní této práce. Konečně na „domácím hřišti“ v Manchesteru mi prokazovali organizátoři a členové SOFPIKU, klubu, jehož členem mám tu čest být, přátelství a podporu ještě déle, než jsem potřeboval k napsání těchto dvou svazků o Hitlerovi. Třebaže je to již hodně dávno, nemohu zapomenout na oběti, které učinili moje matka a můj zesnulý otec – oba zažili Hitlerovu válku, aby poskytli jak mně, tak i mé sestře Anně neocenitelnou možnost studovat na vysoké škole. A mezitím Betty, David a Stephen, ale jak čas běží, také Katie, Beckie a – třebaže si to ještě ani neuvědomuje – i Sophie žili příliš dlouho ve stínu Hitlerovy biografie. Doufám, že zakrátko z tohoto stínu vystoupíme a opět se dostaneme pod sluneční svit. Ale chtěl bych jim všem vyjádřit dík – jak jen na to slova stačí – za to, jak rozličnými způsoby přispěli ke vzniku této práce. I. K. Duben 2000


1936: HITLER TRIUMFUJÍCÍ

„Vypadá to, že si jen málokdo uvědomuje, že tento Hitlerův nejčerstvější skutek je vlastně dalším milníkem na cestě k naprosté zkáze.“ „Zpráva z Německa“ od Sopade, duben 1936

1. „Domnívám se, že díky dnešnímu dni lze považovat boj za zrovnoprávnění Německa po třech letech za dovršený.“ Bylo to 7. března 1936. Tato slova vyřkl Hitler, když promlouval k Říšskému sněmu, zatímco německá vojska právě pronikala do demilitarizovaného pásma v Porýní, a otevřeně se tak postavila západním demokraciím. „Úspěchy, kterých mi umožnila Prozřetelnost v těchto třech letech pro naši vlast dosáhnout, jsou velkolepé,“ pokračoval Hitler. „Naše postavení se zlepšilo ve všech oblastech národního, politického i hospodářského života. (…) Za tyto tři roky si Německo vydobylo nazpět svou čest, opět nalezlo víru, překonalo nejhorší ekonomickou nouzi a konečně nastolilo nový kulturní vzestup.“ V této sebechvále vlastních „výkonů“ Hitler rovněž výslovně uvedl, že „v Evropě nemáme žádné územní nároky“. Uzavřel výzvou – odměněnou frenetickým jásotem – k podpoře v nastávajících „volbách“ (v nichž ovšem kandidovala pouze nacistická strana), vypsaných na 29. května.1 Výsledkem těchto rádoby voleb bylo 98,9 % hlasů pro Hitlera. Přestože tyto údaje byly „přikrášlené“ a působily zde spojené síly propagandy a nátlaku v pozadí, nelze pochybovat, že obnovení německé svrchovanosti nad Porýním v březnu 1936 v Hitlerově režii s nadšením přitakala naprostá většina německého národa (tak jako při jeho dřívějších krocích, jež setřásaly versailleské okovy). Pro Hitlera to znamenalo skvělý triumf jak doma, tak v cizině. Vrcholného bodu první fáze jeho diktatury bylo dosaženo. Hitlerův úspěch se rovněž stal očividnou ukázkou slabošství Francie a Velké Británie, vedoucích evropských mocností od doby první světové války. Za porušení smluv z Versailles a Locarna, hlavních opor poválečného mírového uspořádání, nebyl Hitler nijak potrestán. A přitom neskrýval, jak je Německo výbojné a jak usiluje o nové postavení v mezinárodních vztazích.


V tomto okamžiku byla Hitlerova moc v Německu absolutní. U nohou mu ležel největší, nejvyspělejší a nejdynamičtější národní stát ve střední Evropě, pevně připoután k „charismatické“ politice „národní spásy“. Jeho postavení diktátora nikdo nezpochybňoval. V tuto chvíli jeho postavení nic neohrožovalo. Je ovšem pravda, že nálada celonárodního nadšení, vyvolaná husarským kouskem v Porýní, byla pouze krátkodobá. Záhy se vrátily starosti a nesnáze všedního dne. Neochabovala nespokojenost dělníků s nízkými mzdami a mizernými pracovními podmínkami, odpor zemědělců proti „vyděračskému hospodaření“ Říšského potravinového stavu (Reichsnährstand), reptání živnostníků kvůli hospodářským problémům a všudypřítomná nespokojenost spotřebitelů s drahotou. Další stížnosti nadále pramenily ze zpupného vystupování a zkorumpovanosti stranických funkcionářů. V katolických oblastech, kde byl vystupňován „církevní boj“, vedly výpady strany proti církevním obřadům a tradicím, snahy omezovat vyučování náboženství a šikanování kněží (k tomu patřily i procesy s členy náboženských řádů kvůli údajnému pašování deviz a pohlavní nevázanosti, jimž propaganda věnovala značnou pozornost) k mimořádně nevlídné náladě. Přesto bychom neměli rozsah projevů obecné nespokojenosti přeceňovat. Žádný z nich nevedl k takovému politickému odporu, jenž by mohl režimu podstatněji ublížit. Síly odporu na levici – komunisté a socialisté – byly následkem mimořádných represí zkroceny a zbaveny vlivu. Navíc je ubíjela lhostejná rezignace západních demokracií v době, kdy Hitler trvale podvracel poválečný mezinárodní řád. V důsledku slabosti západních mocností se propagandistický obrázek státníka oplývajícího výjimečnou smělostí a politickým géniem stával v očích milionů Němců skutečností. Navzdory hrozbám krutých represí pokračovala nebezpečná podzemní činnost, a dokonce se oživila v důsledku nedostatku potravin v krátkém čase na přelomu let 1935 a 1936 – tehdy docházelo k nepokojům i v průmyslových krajích. Odboj vlastně nikdy úplně neutichl. Jenže po mohutné vlně násilí rozpoutané gestapem, jež si dala za cíl rozdrtit veškeré známky krátkodobého oživení komunistické činnosti, byla eventuální hrozba zdola, vycházející z podzemních organizací, v podstatě vyloučena.2 Zárodky odporu, obzvláště komunistického, byly neustále předmětem zájmu špehů gestapa, a tak byly často odhaleny, jejich členové byli zatčeni a obvykle skončili ve vězení či v koncentračních táborech. Podle odhadů se zhruba každý druhý z 300 000 členů komunistické strany z roku 1932 po určitou dobu trvání Třetí říše ocitl ve vězení – tyto údaje výmluvně dokreslují výjimečný rozsah ubíjejícího útlaku.3 Nicméně navzdory tomu vznikaly nové buňky. Ti, kdo riskovali svou svobodu, ba život, prokazovali nemalou odvahu. Postrádali však moc a vliv, byli bez styků s vyššími místy, a tudíž nebylo v jejich silách režim svrhnout. V této době nemohli Hitlera nijak ohrozit. Nebereme-li v úvahu nepředvídatelné skutky jednotlivce jednajícího zcela samostatně – jako se to stane roku 1939, odpor nahlodávající Hitlerovu diktaturumohl v praktickém životě vyjít jedině z lůna samotného režimu.4


Mezitím mu sloupy režimu – vojsko, strana, průmyslníci a státní aparát – zachovávaly neochvějnou věrnost. Nacionálněkonzervativní vedoucí vrstvy, které roku 1933 pomohly Hitlera dosadit k moci, protože předpokládaly, že ho budou moci ovládat a řídit, v podstatě zanechaly starých nesvárů. V těchto kruzích se rozmáhala nespokojenost obzvláště v průběhu vnitřní krize na přelomu jara a léta roku 1934, která vyústilav masakr vedení SA (a likvidaci četných dalších, ať již skutečných či domnělých, odpůrců režimu) během noci dlouhých nožů 30. června 1934. Přes všechny přetrvávající výhrady k antikapitalistickým tendencím strany, násilnickému chování stranických bossů, výpadům proti křesťanským církvím, svévoli stranických složek a dalším znepokojivým rysům režimu se však na počátku roku 1936 konzervativní vedoucí složky od Hitlera nijak zvlášť nedistancovaly. Třebaže důstojnický sbor často pohrdal obhroublými povýšenci, kteří teď vládli zemi, armáda měla ještě méně důvodů k nespokojenosti než ostatní. Napjatý vztah s SA, který v prvních měsících režimu připravil generalitě nejednu bezesnou noc, se už stal dávnou minulostí. Vypadalo to, že politické vraždy dvou generálů – bývalého kancléře Kurta von Schleicher a generálmajora Ferdinanda von Bredow – za noci dlouhých nožů jsou jen nízkou cenou, kterou bylo nutno zaplatit za odstranění noční můry v podobě šéfa SA Ernsta Röhma a jeho přívrženců. Mezitím byli vedoucí představitelé vojska svědky, jak se jejich cíli – obnově mocného wehrmachtu, ve který doufali i za nejtemnějších časů dvacátých let, dostává naprosté podpory.5 Vojáci jásali, když byla v březnu 1935 navzdory výslovnému zákazu Versailleské smlouvy obnovena branná povinnost (jakožto základna pro rozšířené vojsko o šestatřiceti divizích v době míru). V souladu s Hitlerovým slibem z února 1933, že „na příští čtyř až pětileté období se musí stát základní zásadou ‚vše pro ozbrojené síly‘“,6 tempo zbrojení nabývalo na rychlosti. Bez jakýchkoli námitek byla v březnu 1935 oznámena existence luftwaffe, což znamenalo další porušení smlouvy z Versailles. Musíme podtrhnout, že při podkopávání versailleského uspořádání podala až příliš ochotně pomocnou ruku Velká Británie, která v červnu 1935 svolila k uzavření námořní dohody s Říší, podle níž bylo Německu dovoleno dosáhnout 35 % velikosti britského válečného loďstva. Remilitarizací Porýní potom dosáhl Hitler vytouženého cíle vojenského velení dlouho předtím, než se vůbec začalo uvažovat, zda by tento krok byl možný. Hitler dělal vše, co po něm předáci ozbrojených sil chtěli, ba i víc. Sotva tedy měli důvod ke stížnostem. Pokud jde o vedoucí představitele podnikatelských vrstev, ti sice často v soukromí dávali průchod svému znepokojení nad současnými nesnázemi a rýsujícími se problémy v hospodářství, nicméně byli Hitlerovi vděční, že zlikvidoval levicové strany a odbory. Při jednání s pracovní silou se opět stali „pány ve vlastním domě“. Otevřela se jim dokořán cesta k rostoucím ziskům a dividendám. I když bylo kritizováno všudypřítomné vměšování strany, vznikaly starosti kvůli vývozu či nedostatku surovin nebo se objevila nespokojenost s řízením


Ukázka elektronické knihy

Recommend Documents