Knihy Benjamina Kurase ČEŠI NA VLÁSKU „Dělá českou historii snadnou jako vyhození z okna. Pitvá českou národní povahu s gustem a vtipem. Informativní a nesmírně zábavný pohled na české dějiny.“ The Prague Post
JAK PŘEŽÍT PADOUCHY „Vtipná analýza současné civilizace a naší české situace.“ Ivan Klíma, Moje knihy desetiletí, Anketa Literárních novin
NEBÝT GOLEMA „Lehkým a přátelským tónem, čtivě a přehledně opravuje zavedená mínění o českém a světovém židovstvu. Tím přispívá k občanské a náboženské spolupráci a ke vzájemnému sdílení mezi Židy a jejich okolím. Jeho humor je příjemný a usnadňuje čtení.“ Ivan O. Štampach, Dingir
JE NA MARXU ŽIVOT? „Rozvíjí formou politických komentářů příběh hodný autora thrillerů. Vše je přitom podáno zábavným stylem se spoustou anekdot, který má čtenáře přesvědčit, že jde opravdu jen o chytrou legrácku, jež rozhodně není míněna vážně.“ Viktor Šlajchrt, Respekt
PRYČ S PRAŠIVKAMI „Člověk se zasměje především slovnímu humoru nebo povídáním o ženách (a občas o vztahu mužů k nim)… Jako pokaždé ale svazek stojí za přečtení.“ František Cinger, Právo
ANTONÍN A FRANTIŠEK JSOU NAŽIVU Cena Jiřího Marka – nejlepší detektivka roku 2001
RECENZE KURASOVÝCH KNIH ČEŠI NA VLÁSKU „Dělá českou historii snadnou jako vyhození z okna. Pitvá českou národní povahu s gustem a vtipem. Informativní a nesmírně zábavná perspektiva českých dějin.“ The Prague Post „Kuras vládne mistrně perem, má smysl pro nadsázku a katarze mu rovněž není cizí. Stojí za to pohlédnout do zakřiveného zrcadélka a nezlobit se na obraz, který se objeví. Kdo ví, zda to není naše pravá tvář.“ František Cinger, Právo JAK PŘEŽÍT PADOUCHY „Vtipná analýza současné civilizace a naší české situace.“ Ivan Klíma, Moje knihy desetiletí, Anketa Literárních novin „Čtrnáct vtipných kapitol, někdy i trochu moralizujících, o zlu, nesmrtelnosti, sobectví, o cestě z otroctví, umění přežívat, o dobru, úspěchu, prosperitě či penězích.“ František Cinger, Právo NEBÝT GOLEMA „Lehkým a přátelským tónem, čtivě a přehledně opravuje zavedená mínění o českém a světovém židovstvu. Tím přispívá k občanské a náboženské spolupráci a ke vzájemnému sdílení mezi Židy a jejich okolím. Jeho humor je příjemný a usnadňuje čtení.“ Ivan O. Štampach, DINGIR JE NA MARXU ŽIVOT? „Rozvíjí formou politických komentářů příběh hodný autora thrillerů. Vše je přitom podáno zábavným stylem se spoustou anekdot, který má čtenáře přesvědčit, že jde opravdu jen o chytrou legrácku, jež rozhodně není míněna vážně.“ Viktor Šlajchrt, RESPEKT PRYČ S PRAŠIVKAMI „Ačkoli je nazval Šprýmy a moudrosti z let 2000 – 1, zasměje se člověk především slovnímu humoru nebo povídáním o ženách (a občas o vztahu mužů k nim)… Jako pokaždé ale svazek stojí za přečtení.“ František Cinger, Právo ANTONÍN A FRANTIŠEK JSOU NAŽIVU Cena Jiřího Marka – nejlepší detektivka roku 2001.
SEKL SE ORWELL O DVACET LET? Svoboda a totalita v 21. století
PRAHA 2003
Benjamin Kuras: Sekl se Orwell o dvacet let? Vydání první. Copyright © 2003 Benjamin Kuras All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Široká 22, Praha 1 v roce 2003 jako svou 821. publikaci. Přebal a vazba © 2003 Ricardo a Baronet. Ilustrace na přebalu © 2003 Václav Teichmann. Korektorka Zdeňka Grigarová. Sazba a grafická úprava Ricardo, Sudoměřská 32, Praha 3. Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, Český Těšín. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 80-7214-598-3 BARONET Praha 2003
BENJAMIN KURAS
SEKL SE ORWELL O DVACET LET? Svoboda a totalita v 21. století
„Tímto směrem svět spěje. V našem světě nebudou žádné emoce než strach, vztek a sebeponížení. Ale vždycky zde zůstane opojení mocí. Vždycky zde bude požitek z pošlapávání bezmocných. Chcete-li nějaký obraz budoucnosti, představte si botu šlapající na lidskou tvář – navždy. Ponaučení z toho je jednoduché. Nedopusťte, aby se to stalo. Závisí to na vás.“ George Orwell
Obsah Plíživá orwellizace ............................................... 13 Na samé hranici srandy ........................................ 19 Kontextová trivializace ........................................ 29 Kulturní warholizace ............................................ 31 Hodnotová postmodernizace ................................ 35 Významná linguinizace........................................ 39 Právní saltomortalizace ........................................ 43 Sociální inspektorizace ........................................ 55 Pouliční kamerizace ............................................. 63 Instituční vydřidušizace ....................................... 67 Ústavní vandalizace ............................................. 79 Ekonomická globalizace ...................................... 83 Globalizační katechismus .................................... 91 Jak funguje kapitalismus ...................................... 99 Jak vzniká investiční hodnota .............................. 103 Rozpačité mudrování nad stavem planety............ 109 Neposlušný vědec ................................................ 117 Stručně o GM ....................................................... 121 Hrozí Evropě GM katastrofa? .............................. 129 Co jsou korporace ................................................ 137 Takže konec civilizace?........................................ 141 Přirozený přírodní kapitalismus ........................... 145
Plíživá orwellizace George Orwell byl anglický revolucionář 17. století. To se od jednoho školáka druhého stupně dověděla sondáž britského rádia Classic FM zkoumající úroveň vzdělání u anglických teenagerů ve státních školách. Od dalších se dověděla, že William Shakespeare byl hudební skladatel. Dvě třetiny z nich nedokázaly jmenovat hudebního skladatele žádného. Dvě třetiny nepoznaly na fotografii cello, tři čtvrtiny lesní roh, tři čtvrtiny housle, polovina trubku. Mnozí žáci nedokázali vyjmenovat žádného anglického krále, neznali jména Winston Churchill či Oliver Cromwell (Cromwell, Orwell, vždyť je to jedno). Nevěděli, že existuje liberální strana, neznali jména současných britských politiků a nedokázali bez kalkulačky znásobit třikrát sedm. Jak se mladí Britové do takové kulturní pouště dostali? Šlo to rychle a dvěma zbraněmi. Jednou je neutuchající kulometná palba debilních televizních programů a řinkotu nemelodického a nejapně veršovaného popu. Druhou je vytrvalá demolice školství, která se všeobecně přizpůsobuje tomu nejnižšímu a penalizuje skvělost. To aby nevznikal „elitismus“ u těch nadanějších a pilnějších a pocit méněcennosti u těch zaostávajících. Výsledkem je devastace nejen intelektuální, nýbrž i morální, která narůstá do nezvládnutelných rozměrů, projevuje se v růstu kriminality, rozkladu lidských vztahů a neschopností mluvy u dětí od rána do noci civících na televizi. Jako koruna úpadku školského systému a degradace pedagogické profese se do anglických škol zavádí „sexuální vzdělání“, v němž se devítiletým vysvětluje, jak předcházet těhotenství 13
použitím kondomů, zvládání technik vzájemné masturbace, orálního a análního sexu. Jako součást „všeobecné“ sexuality se jim vysvětluje nejen homosexualita, nýbrž i sadismus, masochismus a skupinový sex. Kritériem sexuální „správnosti“ nejsou ohledy morální, estetické, společenské, či přinejmenším hygienické, nýbrž objevování rozmanitosti a platnosti osobního vkusu. Jakéhokoli. Pod heslem „cokoli, co vám dává dobrý pocit a sebevědomí“. Pohlavně osvícení učitelé tyto moudrosti v souladu s oficiálními osnovami proplétají do hodin občanské nauky, společenské výchovy, jazyka, literatury a dramatu, biologie, umění, nebo historie. Ministerstvem školství schválené učitelské příručky doporučují pro uklidnění a získání sebevědomí u žáků relaxující cvičení jako společné skandování „sex! sex! sex!“ V hodinách dramatické výchovy se dětem dávají hrát role lesbické matky nebo ženatého muže zatčeného za homosexuální styk na veřejném záchodku. V hodinách angličtiny se prvňáčci učí chápat význam sexuálně souvisejících slov, včetně nadávek. Zděšení rodiče se tomu nemohou bránit, protože v červenci 2003 vyšel zákon, který jim znemožňuje zasahovat do náplně a metod výuky svých dětí ve státních školách. Školy soukromé si mohou dovolit už jen ti hodně bohatí. Ministryní pro blaho dětí se právě stala dáma, v jejímž dřívějším poslaneckém rajonu – Blairově levicově intelektuální, pokrokové a „politicky správné“ londýnské čtvrti Islingtonu – mezitím vyšlo najevo něco, o čem dlouhá léta věděla a umlčovala kverulanty, kteří na to upozorňovali: Pohlavní prznění dětí pedofilními učiteli a opatrovníky, kteří si podle evropských zákonů o lidských právech u obecní správy vydobyli 14
pozice v práci s dětmi na základě rovnoprávnosti sexuálních orientací. Donedávna se věřilo, že to všechno vláda dělá z blbosti, teď už se tuší, že je to záměrné. Hlupákům, nevzdělancům a morálním pomatencům se snadněji vládne. Sledujeme státem organizované celonárodní vymazávání kulturní paměti, historické kontinuity, společenské etikety a morální jistoty. Je jedním z prvků procesu, kterému navrhuji říkat „plíživá orwellizace“. Jeho záměrem a výsledkem je zbavit občana vědomí, čím je, k čemu patří, co je správné a co nesprávné, s jakými idejemi se ztotožňovat a jakým odporovat, po jakých pramenech poznání se pídit, podle čeho soudit činy vlastní i druhých, nač být hrdý a zač se stydět, oč usilovat a jak poznat, že v něčem uspěl nebo že někomu ublížil. Tímto procesem v různé míře prochází celá Evropa. Provází jej úsilí o ztrátu národní, etnické, či krajové hrdosti a sebevědomí. Na každém národě a etniku se našlo něco zavrženíhodného, zač stojí za to se hanbit a mít pocit provinění. Byly přejmenovány na nacionalismus, šovinismus, rasismus či imperialismus a používají se jako nadávky. Stud a potřeba omlouvat se za příslušnost národnostně či etnicky domácí či většinovou nebo třídně, rasově či politicky nesprávnou a nepokrokovou, je základním kolečkem procesu likvidace identity a jejího nahrazování abstraktním panevropanstvím nebo všelidstvím. Zatímco Britové se ve svých národních dějinách přetvářejí z dosavadních chrabrých obránců svobody na ostudné imperialistické válečné štváče, kolonialisty a prapůvodce všech zel, Němci se zprošťují odpovědnosti za druhou světovou válku a nacistickou genoci15
dou. Nedělají to už tak, že by se snažili, jako donedávna podle Adenauerova receptu, držet na uzdě některé prvky národní psychiky, které historicky k nacismu vedly – nýbrž tak, že rozdělují spoluvinu mezi ostatní. Hitlerův úspěch způsobila nespravedlivá Versailleská smlouva, Masarykovo totalitní Československo perzekvovalo mírumilovné německé demokraty, Británie a Francie Hitlera podpořily Mnichovskou dohodou, Stalin s ním podepsal dohodu na likvidaci Polska, Amerika s ním kšeftovala ještě dva roky po vypuknutí války, Churchill nepomohl protihitlerovskému spiknutí, na vyvraždění Lidic spolupracovali čeští četníci, Beneš provedl genocidu nevinných německých čechomilů. Bestsellerem se v Německu v roce 2002 stala kniha historika Jörga Friedricha, označující angloamerické bombardování Německa za válečný zločin a Churchilla za válečného zločince. V televizní debatě s britským novinářem Friedrich řekl: „Jak dlouho ještě máme čekat, než budeme smět tyto věci říkat? Jak dlouho musí Němci mlčet o tom, co se dělalo jim, když slyšíme tolik o tom, co dělalo Německo?“ Nikdo německým historikům nebrání zpracovávat a zveřejňovat fakta. Malér je jen v tom, že při zpracovávání jedněch vymazávají druhá – a s nimi celkový kontext a posloupnost událostí. Daří se jim vymazat si z paměti, že Churchill by nikdy nebombardoval Drážďany, kdyby předtím Hitler nebombardoval Londýn, Coventry, Birmingham, Rotterdam, Varšavu a desítky dalších měst a nezotročil celý evropský kontinent. Ale vymazávají si z paměti hlavně to, že válečné vítězství spojenců nebylo pomstou a pokořením německého národa, nýbrž jeho osvobozením od nejhrůznější 16
tyranie lidských dějin a umožněním návratu mezi civilizované svobodymilovné národy. Že bez spojeneckého bombardování by se Evropa včetně Němců dodnes topila v nekonečných krvavých lázních rasové a ideové očisty, glajchšaltovaného myšlení a totalitního raubířství. Jak snadné je vymazat a přeprogramovat národní paměť, nám v českém kontextu živě připomínají jak zastánci sudetoněmeckých nároků, tak vystavovatelé košer certifikátů komunistické straně. Do jaké šíře se v Česku rozmáchne všeobecné odbourávání národní paměti, probíhající v celé Evropě, nedovedu předpovědět. K všeobecnému pesimismu mě ale vede vývoj událostí v Británii, kde současní politici likvidují jednu národní tradici a historickou připomínku po druhé. S dosud nejlepší perličkou přišel londýnský primátor Livingstone, když z hlubokého studu, že je dědicem anglického militarismu, imperialismu a kolonialismu, rozhodl za peníze londýnského daňového poplatníka postavit sochu Nelsona Mandely na náměstí, které chce i jeho jménem přejmenovat – z dosavadního Trafalgarského. Orwellizace probíhá v několika souběžných proudech, z nichž se mně podařilo zatím identifikovat desatero. Dovoluji si je klasifikovat poněkud neortodoxními názvy, které nebudou každému okamžitě srozumitelné, proto je jeden po druhém objasním. Jsou to tyto: 1. 2. 3. 4. 5.
kontextová trivializace kulturní warholizace hodnotová postmodernizace významová linguinizace právní saltomortalizace 17
6. 7. 8. 9. 10.
sociální inspektorizace pouliční kamerizace instituční vydřidušizace ústavní vandalizace ekonomická globalizace
Nejprve ale vysvětlení, proč si myslím, že by vás tento námět vůbec mohl zajímat.
18
Na samé hranici srandy Když jsem stručnou verzi tohoto eseje v červnu 2003 přednesl na orwellovském sympoziu Centra pro ekonomiku a politiku, vyložili si ji kritikové i sympatizanti jednobarevně jako další z mých dnes už tolik otřepaných výpadů zaměřených specificky, výlučně a předsudkově proti Evropské unii, v rámci mého předvídatelného a monotónního „antievropanství“. Tento výklad se mně úsměvně vykrystalizoval v břitkém zavtipkování jednoho českého politika, s nímž si tykám. Nebudu se chlubit jeho jménem, ale s kolika českými politiky já už si tak asi můžu tykat. Ten na otázku své sekretářky, co bych si já přál k pití při návštěvě jeho kanceláře, řekl: „Hlavně mu nedávejte nic evropského.“ Protože Evropská unie tvořila jen malý zlomek přednášeného eseje, poskytli mně tím všichni vzácnou příležitost uvědomit si, jak zjednodušeně funguje české vnímání světa. Většina Čechů na komplexní námět reaguje tak, že si z něho vytáhnou jeden detail, který jim emočně vadí, zapomenou na celkový kontext, a místo aby nabídli faktické argumenty, zaútočí osobně na autorovu tupost, zabedněnost, dogmatičnost, zvrhlost, zlomyslnost, zakuklený komunismus nebo šovinismus, nebo alespoň trapnost či směšnost. Často mě překvapuje, jak vysoko v české politické, novinářské a intelektuálské hierarchii na tuto argumentační metodu člověk naráží. A je velice účinná. Napadaný a ztrapňovaný autor je tak vržen do defenzivy, kde musí mrhat časem a energií na sebeobranu a vysvětlovat, že to myslel jinak, než se to vykládá – až nakonec sám zapomene, o čem se hádá, a udělá ze sebe osla. 19
Abych se podobnému mrhání vyhnul, sděluji hned na začátku, že moje „tažení“ proti „evropské integraci“ nemá nic společného s jakýmsi pomyslným nacionalismem (britským? českým? moravským? hanáckým? troubelickým?) ani s nevraživostí vůči samotnému principu integrace (patřím už dávno mezi Čechy evropsky nejintegrovanější a cítím se „doma“ v půl tuctu evropských kultur). Moje „tažení“ je produktem něčeho, co s Orwellem bytostně až drásavě sdílím: hluboce zakořeněné alergie na jakékoli zneužívání moci, vymetávání s bezmocnými, instituční lži a lupičství a zavádění nedemokratických struktur a mašinerií nevyhnutelně směřujících k totalitě, jestliže se jim nebráníme. Bránit se nelze něčemu, co nevnímáme, protože máme otupené vnímací schopnosti a smysly. Otupení vnímacích schopností provázené sveřepým odporem k jakýmkoli z pohody vyrušujícím informacím – je asi nejpřesnější popis stavu české politické psychiky na cestě do EU. Samotné faktické informování o tom, jak nedemokraticky EU funguje, je nám politicky zavrženíhodné, morálně perverzní, psychiatricky diagnózovatelné a ušklíbnutí hodné. To i přes to, že sami euronadšenci Evropské unii přiznávají cosi, čemu eufemisticky říkají „určitý demokratický deficit“. Hrozící nová totalizace Evropy pod praporem unifikace není jediný ani zdaleka nejhorší útok na lidskou svobodu a důstojnost, jaké dnes svět zažívá. Je dokonce jeden z těch snesitelnějších. Podle amerických intelektuálů jako jsou Gore Vidal, Norman Mailer, Ralph Nader, Naomi Klein, a dokonce i George Soros podobným procesem ztráty občanských svobod, ústavních práv a právních jistot 20
