Úřední věstník Modelu EU

Úřední věstník Modelu EU

Vydání č. 2

30. listopadu 2009

Vydání č. 2


30. listopadu 2009

Právní předpisy Předpis č.

obsah

strana

1

Společný postoj Rady 2009/621/SZBP

2

2

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY, kterou se mění směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby

4

3

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 2013/2006 ze dne 19. prosince 2006, kterým se mění nařízení (EHS) č. 404/93, (ES) č. 1782/2003 a (ES) č. 247/2006, pokud jde o odvětví banánů

8

4

SMĚRNICE RADY A EVROPSKÉHO PARLAMENTU O ochraně před tabákovým kouřem a nekuřáckém prostředí

11

1

Vydání č. 2


30. listopadu 2009

Společný postoj Rady 2009/621/SZBP ze dne 27. listopadu 2009 o situaci v Íránu

RADA EVROPSKÉ UNIE, s ohledem na Smlouvu o Evropské unii, a zejména na článek 15 této smlouvy, vzhledem k těmto důvodům: 1. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluce č. 1696 (2006), 1737 (2006), 1747 (2007) a 1803 (2008) o íránském jaderném programu, ve kterých OSN rozhodla, že by Írán měl bezodkladně zastavit všechny činnosti spojené s obohacováním a přepracováním, jakož i práce na všech projektech souvisejících s těžkou vodou, a měl by učinit určité kroky požadované Radou guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), které Rada bezpečnosti OSN považuje za zásadní pro vybudování důvěry ve výlučně mírový účel jaderného programu Íránu. S cílem přesvědčit Írán, aby splnil toto závazné rozhodnutí, rozhodla Rada bezpečnosti OSN, že by všechny členské státy Organizace spojených národů měly uplatňovat řadu omezujících opatření. 2. vzhledem k tomu, že v článku IV Smlouvy o nešíření jaderných zbraní je uvedeno, že žádné z ustanovení Smlouvy nebude interpretováno v neprospěch nezadatelného práva všech smluvních stran Smlouvy na vývoj, výrobu a využívání jaderné energie pro mírové účely bez diskriminace a v souladu s články I a II této Smlouvy, 3. vzhledem k tomu, že Írán dosud nepozastavil všechny činnosti související s obohacováním jaderného materiálu a jeho opětovným zpracováním a ani neratifikoval dodatkové protokoly ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, jak požadují rezoluce Rady bezpečnosti

OSN č. 1696 (2006), č. 1737 (2006), č. 1747 (2007) a č. 1803 (2008), aby byla obnovena důvěra ve zcela mírovou povahu jeho programu, 4. vzhledem k tomu, že generální ředitel MAAE Mohamed al-Baradej ve zprávě ze dne 15. listopadu 2008 uvedl, že v Íránu bylo v uplatňování ochranných opatření MAAE dosaženo pokroku a že Írán poskytl více informací o aktuální podobě svého jaderného programu; vzhledem k tomu, že však zdůraznil, že je zapotřebí větší spolupráce, aby se vysvětlila současná činnost, včetně známek využití vysoce obohaceného uranu, které inspektoři objevili v jaderných zařízeních, a důrazně vyzval Írán, aby začal uplatňovat dodatkový protokol v nejkratším možném termínu, 5. vzhledem k tomu, že zpravodajská služba USA prokázala, že Írán, který v roce 2003 zastavil svůj program na výrobu jaderných zbraní, navzdory obavám, pokud jde o obohacování uranu a případné použití jaderných zbraní Íránem v budoucnu, tento program do poloviny roku 2007 neobnovil; vzhledem k tomu, že možnost preventivního vojenského zásahu byla zavrhnuta, 6. vzhledem k tomu, že EU se snaží nalézt v rámci jednání s Íránem dlouhodobé řešení otázky jaderného programu a zdůrazňuje, že by agentura MAAE měla hrát důležitou roli; přičemž zastává stanovisko, že momentálně vyhrocenou situaci v otázce jaderného programu je možné řešit a že žádná vojenská akce by neměla připadat v úvahu;

2

Vydání č. 2


10. vzhledem k tomu, že EU dlouhodobě prosazuje věrohodné multilaterální kroky ve prospěch jaderného odzbrojení pomocí posílení Smlouvy o nešíření zbraní

30. listopadu 2009 Článek 6

Pokud se nesplní do tří dní články 4 a 5 požaduje Rada zvýšení mezinárodního tlaku a uvalení odpovídajících sankcí. Článek 7

PŘIJALA TENTO SPOLEČNÝ POSTOJ:

Tento společný postoj nabývá účinku dnem přijetí.

Článek 1 Rada odsuzuje útok státu Izrael na Íránskou islámskou republiku.

Článek 8 Tento společný postoj bude zveřejněn v Úředním věstníku Evropské unie.

Článek 2 Rada podporuje myšlenku nezávislého mezinárodního vyšetřování izraelského útoku.

V Olomouci dne 27. listopadu 2009

Za Radu předseda Článek 3

Milan Šimánek

Rada zároveň vyjadřuje neuspokojení nad dosavadním průběhem jednání o jaderném programu mezi státy mezinárodního společenství a Íránem, které nevedlo k žádným výsledkům zvláště díky íránskému postoji. Tato situace pak nepřímo vedla k izraelskému útoku na Íránskou islámskou republiku. Rada tedy vyzývá Evropskou komisi, aby připravila návrh na zavedení sankcí vzhledem k výsledku mezinárodního vyšetřování uvedeného v článku 2 a plnění podmínek podle článku 6.

Článek 4 Rada žádá Íránskou islámskou republiku a) o okamžité vysvětlení vývoje jaderných zařízení. b) o zastavení veškerého jaderného programu, po dobu plnění článku 2.

Článek 5 Rada požaduje po Izraeli okamžité stažení všech vojenských jednotek z území Íránské islámské republiky. 3

Vydání č. 2


30. listopadu 2009

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY, kterou se mění směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE, s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství (dále jen SES) s ohledem na návrh Komise, s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru, s ohledem na stanovisko Výboru regionů, v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy, vzhledem k těmto důvodům: (1) Smlouvu o založení Evropského společenství stanoví, že Společenství má podporovat a doplňovat činnost členských států v oblasti zlepšování pracovního prostředí, aby bylo chráněno „zdraví a bezpečnost pracovníků.“ (dále jen bezpečnost pracovníků). (2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby stanoví minimální bezpečnostní a zdravotní požadavky na úpravu pracovní doby v souvislosti s denní dobou odpočinku, přestávkami v práci, týdenní dobou odpočinku, maximální délkou týdenní pracovní doby. (3) Dvě ustanovení směrnice 2003/88/ES jsou doplněna doložkou o přezkumu, jedná se o čl. 19 a 22. (4) Po přijetí směrnice 2003/88ES týkající se úpravy pracovní doby, se ukazuje, že je nutné modernizovat právní systém Společenství tak, aby lépe odpovídal novým skutečnostem a

požadavkům, a to jak zaměstnavatelů, tak pracovníků. (5) Objevila se potřeba nalézt novou rovnováhu mezi ochranou bezpečností pracovníků a potřebou větší pružnosti v úpravě pracovní doby, zejména co se týká pracovní pohotovosti a doby nečinnosti v průběhu pracovní pohotovosti. (6) Ustanovení týkající se referenčního období musí být rovněž přepracována tak, aby se současný režim zjednodušil a lépe přizpůsobil potřebám podniků a pracovníků. (7) Zkušenosti ukazují, že individuální rozhodnutí nebýt vázán čl. 5 této směrnice může způsobit problémy v otázce ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků a také volného výběru pracovníka. (8) Z tohoto důvodu Komise usoudila, že akce Společenství je žádoucí a konzultovala sociální partnery na úrovni Společenství ve věci obsahu zamýšleného návrhu. (9) Vzhledem k tomu, že cílů navrhované akce, jež spočívá v modernizaci právních předpisů Společenství týkajících se úpravy pracovní doby, nemohou uspokojivě dosáhnout členské státy a může jich tedy být lépe dosaženo na úrovni Společenství, je v souladu se zásadou subsidiarity možné, aby opatření přijalo Společenství. V souladu se zásadou proporcionality tato směrnice nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů. (10) Směrnice respektuje základní práva a zásady uznané zejména Chartou základních práv 4

Vydání č. 2


Evropské unie. Cílem této směrnice je zejména zajistit plné respektování práva na rovné a spravedlivé pracovní podmínky. (11) V souladu se zásadou subsidiarity a se zásadou proporcionality (čl. 5 SES) nemohou těchto cílů dosáhnout dostatečným způsobem členské státy, protože se jedná o změnu platného právního aktu Společenství, PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

KAPITOLA 1

OBLAST PŮSOBNOSTI A DEFINICE Článek 1 Předmět a oblast působnosti 1. Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby. 2. Tato směrnice se vztahuje na a) minimální dobu denního odpočinku, odpočinku v týdnu, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a b) některé aspekty noční práce a pracovní doby. 3. Tato směrnice se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejné i soukromé sféry. Článek 2 Definice Pro účely této směrnice se rozumí: 1. „pracovní dobou“ jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli (pracovní pohotovost) a vykonává svou činnost nebo povinnosti (dále jen činnost) v souladu s vnitrostátními právními předpisy 1a) „pracovní pohotovostí“ doba, ve které pracovník musí být k dispozici na pracovním místě a na žádost zaměstnavatele je připraven vykonávat pracovní činnost

30. listopadu 2009

1b) „dobou nečinnosti v průběhu pracovní pohotovosti“ doba, ve které je pracovník v pracovní pohotovosti ve smyslu odstavce 1a, ale není zaměstnavatelem povolán, aby vykonával pracovní činnost 1c) „Neaktivní pracovní pohotovost“ není pracovní dobou. Pracovník může na základě kolektivní smlouvy tuto definici odmítnout. Zaměstnavatel není poté oprávněn, zaměstnance povolat na pohotovost. Za neaktivní pracovní pohotovost bude zaměstnanec oceněn minimálně polovinou mzdy za běžnou pracovní dobu. 2. „dobou odpočinku“ každá doba, která není pracovní dobou 2a. Dobu nečinnosti v průběhu pracovní pohotovosti nelze brát v úvahu pro výpočet dob odpočinku stanovených v čl. 3 (denní doba odpočinku) a čl. 4 (týdenní doba odpočinku). Doba, ve které pracovník skutečně vykonává pracovní činnost nebo funkce v průběhu pracovní pohotovosti, se vždy považuje za „pracovní dobu“. Článek 3 Denní odpočinek Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.

Článek 4 Týdenní doba odpočinku Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby za každé období 7 dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin a navíc 11 hodinový denní odpočinek (dle čl. 3). Je-li to zdůvodněno objektivními, technickými nebo organizačními podmínkami, může být uplatňována minimální doba odpočinku v délce 24 hodin.

5

Vydání č. 2


Článek 5 Maximální délka týdenní pracovní doby Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost pracovníků (čl. 3, 4) nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každých 7 dní včetně přesčasů 48 hodin, pokud zaměstnavatel nerozhodne jinak podle čl. 6. Při volbě této varianty je umožněno využití výjimek (čl. 10) na základě vzájemné domluvy zaměstnance a zaměstnavatele.

Článek 6 Výjimky z maximální délky pracovní doby V případě, že se zaměstnavatel rozhodne využit výjimky z maximální délky pracovní doby, může nastavit průměrnou pracovní dobu na maximálně 60 hodin po dobu 7 dní (s možností národních úprav) včetně přesčasů při dodržení bezpečnosti pracovníků (čl. 3, 4). Při volbě této varianty není umožněno další využívání výjimek (referenční období není možné prodloužit).

30. listopadu 2009

b) pro použití čl. 5 (maximální týdenní pracovní doba) referenční období nepřesahující jeden rok c) pro použití dle článku čl. 6 (výjimky z maximální pracovní doby) referenční období nepřesahující půl roku.

Článek 9 Odchylky 1. Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků vymezujících délku pracovní doby (viz čl. 3 až 5, 7), pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo si ji mohou určit sami pracovníci, při nichž jsou pracoviště pracovníka a jeho bydliště od sebe vzdálena, zejména v případě: a) vrcholových řídících pracovníků nebo jiných osob majících pravomoc nezávisle rozhodovat b) pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky

Článek 7 Specifičtější ustanovení Společenství Tato směrnice se nepoužije, pokud existují jiné nástroje Společenství obsahující specifičtější požadavky týkající se úpravy pracovní doby pro některá povolání nebo pracovní činnosti. Tato směrnice se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo zavádět právní předpisy, kolektivní smlouvy a dohody SP, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.

Článek 8 Referenční období Členské státy mohou stanovit: a) pro použití čl. 4 (doba odpočinku v týdnu) referenční období nepřesahující 14 dnů

c) pracovníků vykonávajících náboženské obřady v kostelech a náboženských společenství d) práce na moři, v cestovním v železniční dopravě atd.

ruchu,

2. Lze se také odchýlit od čl. 4 (týdenní odpočinek), za předpokladu že jsou dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku v přiměřené době, která nesmí být delší než 72 hodiny a existují proto objektivní důvody. 3. Lze se odchýlit od referenčního období za předpokladu, že členské státy dodržují obecné zásady bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků, dovolit z objektivních nebo technických důvodů nebo z důvodů týkajících se organizace práce, aby byla kolektivními smlouvami nebo dohodami SP stanovena referenční období, která v žádném případě nepřesahují 12 měsíců.

6

Vydání č. 2


Do konce roku 2012 Rada přezkoumá tento článek na základě návrhu Komise doprovázeného hodnotící zprávou a rozhodne o dalším postupu. 4. Odchylky od článků upravující pracovní dobu (viz čl. 3 až 5, 7), jež jsou stanovené v tomto článku, mohou být přijaty prostřednictvím právních předpisů, kolektivních smluv a dohod SP upravující pracovní dobu SP na úrovni členského státu nebo regionu.

Článek 10 Různá ustanovení 1. Členský stát má možnost neuplatňovat čl. 5 (maximální délka týdenní pracovní doby) při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti pracovníků a za předpokladu, že přijme nezbytná opatření, aby a) žádný zaměstnavatel nevyžadoval, aby pracovník pracoval déle než 48 hodin v období sedmi dnů bez předchozího souhlasu pracovníka (individuální výjimka) s vykonáváním takové práce b) žádnému pracovníkovi nevznikla ze strany zaměstnavatele újma, protože nesouhlasí s takovou prací c) zaměstnavatel vedl aktualizované záznamy o všech pracovnících, kteří vykonávají takovou práci d) tato možnost musí být výslovně uvedena v kolektivní smlouvě nebo v dohodě SP v souladu s vnitrostátními předpisy, pokud toto není upraveno, za určitých podmínek je možný i souhlas pracovníka.

30. listopadu 2009

nebudou uplatňovat čl. 5 za předpokladu, že přijmou opatření nezbytná pro zajištění účinné ochrany a bezpečnosti pracovníků. 4. Do konce roku 2014 Rada přezkoumá tento článek na základě návrhu Komise doprovázeného hodnotící zprávou a rozhodne o možnosti udělování individuálních výjimek po uplynutí přechodného období. Členské státy, které využívají výjimek, mohou z důvodů, jež se týkají podmínek na jejich trhu práce požádat, aby byla tato možnost prodloužena nad rámec období stanoveného v tomto odstavci. Komise rozhodne o vyhovění této žádosti a zdůvodní přitom řádně své rozhodnutí. Článek 11 Závěrečná ustanovení 1. Členské státy sdělí Komisi znění vnitrostátních právních předpisů, které již přijaly nebo přijmou v oblasti působnosti této směrnice. 2. Každé 3 roky od přijetí směrnice předloží členské státy Komisi zprávu o praktickém provádění této směrnice a uvedou stanoviska sociálních partnerů. 3. Komise nejpozději do pěti let ode dne vstoupení této směrnice v platnost předloží Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o provádění ustanovení této směrnice, zejména čl. 9 a v případě potřeby navrhne úpravy.

Článek 12 Vstup v platnost Tato směrnice vstupuje v platnost dnem uveřejnění ve Věstníku MEU. Článek 13 Určení

2. Nelze sjednat tuto individuální výjimku při uzavírání pracovní smlouvy, ani ve zkušební době. Výjimka musí být sjednána písemně, musí být časově omezena na maximálně jeden rok s možností obnovitelnosti. Pro tuto výjimku se počítá s maximálním limitem pracovní doby 65 hodin týdně.

Tato směrnice je určena členským státům.

Za Evropský parlament

Předseda

3. Komise navrhuje, že v přechodném období 60 měsíců po vstupu této směrnice v platnost

Za Radu

Předseda

V Olomouci dne 14. 11. 2009

7

Vydání č. 2


30. listopadu 2009

NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 2013/2006 ze dne 19. prosince 2006, kterým se mění nařízení (EHS) č. 404/93, (ES) č. 1782/2003 a (ES) č. 247/2006, pokud jde o odvětví banánů RADA EVROPSKÉ UNIE, s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na článek 37 a článek 299 odst. 2 této smlouvy, s ohledem na návrh Komise, s ohledem na stanovisko Evropského parlamentu, s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru, vzhledem k těmto důvodům: (1) V současnosti je režim pro odvětví banánů stanoven nařízením Rady (EHS) č. 404/93 ze dne 13. února 1993 o společné organizaci trhu s banány1. Režim podmínek dovozu pro producenty banánů je založen na zásadách, které by měly být reformovány. Za účelem lepšího zajištění dodržování mezinárodních závazků EU je třeba tento režim změnit. (2) Fungování a vytváření společného trhu zemědělských produktů musí být provázeno vytvářením společné zemědělské politiky zahrnující zejména společnou organizaci zemědělských trhů s různými zemědělskými produkty. (3) V členských státech EU, které produkují banány, v současnosti existují vnitrostátní 1

Úř. věst. L 47, 25.2.1993, s. 1. Nařízení naposledy pozměněné aktem o přistoupení z roku 2003.

organizace trhu, jež se snaží zajistit pro producenty odbyt jejich produktů na vnitrostátním trhu a příjem, který by vyrovnal jejich produkční náklady. Tyto vnitrostátní organizace trhu stanoví množstevní omezení, která jsou překážkou dosažení jednotného trhu s banány. (4) Některé členské státy, které banány neprodukují, poskytují přednostní odbyt banánům afrických, karibských a tichomořských zemí (zemí AKT), zatímco jiné uplatňují liberální pravidla dovozu, která v jednom případě dokonce zahrnují přednostní celní postavení. Tyto různé režimy brání volnému pohybu banánů v rámci EU a uplatňování společného režimu pro obchod se třetími zeměmi. (5) K dosažení jednotného trhu musí být různé vnitrostátní režimy nahrazeny vyrovnanou a pružnou společnou organizací trhu s banány. (6) Nezbytnou součástí pro vytvoření jednotného trhu je odstranění všech zvýhodnění vlastních producentů jednotlivých členů EU. Zároveň je nutné zrušit celní zátěž pro importéry ze třetích zemí pro zachování rovných obchodních podmínek. (8) Banány jsou v některých nejvzdálenějších regionech Unie jednou z hlavních zemědělských plodin, a to především ve francouzských zámořských departementech Guadeloupe a Martinik, na Azorách, Madeiře a na Kanárských 8

Vydání č. 2


ostrovech. Produkce banánů je znevýhodňována zejména odlehlostí, ostrovní polohou, malou plochou a náročným terénem těchto regionů. Místní produkce banánů je zásadním prvkem pro environmentální, sociální a hospodářskou vyváženost venkovských oblastí těchto regionů. Proto je důležité uplatnit v těchto regionech přechodné období z důvodu adaptace tamějších producentů na nové podmínky. (9) Je třeba brát ohled na sociální a hospodářský význam odvětví banánů pro nejvzdálenější regiony a na jeho přínos pro dosažení cíle hospodářské a sociální soudržnosti díky výnosům a pracovním místům, která vytváří, různým druhům hospodářské činnosti, které s ním souvisí, a díky udržování ekologické a krajinné rovnováhy, jež přispívá k rozvoji cestovního ruchu. (10) Může být povolena odchylka od stálé politiky EU nepovolovat státní podpory pro produkci, zpracování a uvádění na trh zemědělských produktů uvedených v příloze I Smlouvy, aby se tak zmírnily zvláštní obtíže, s nimiž se potýká zemědělská produkce v nejvzdálenějších regionech v důsledku odlehlosti, ostrovní povahy a vzdálené polohy, malé rozlohy, hornatosti, horského podnebí a hospodářské závislosti na malém množství produktů.

PŘIJALA TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1 Normy jakosti a obchodní normy 1. Pro banány, s výjimkou banánů plantejnů, určené k dodání spotřebiteli v čerstvém stavu se stanoví normy jakosti, přičemž se zohlední rozdílné produkované odrůdy.

30. listopadu 2009

2. Obchodní normy lze stanovit také pro produkty zpracované z banánů. 3. Subjekty určené členskými státy mohou provádět kontroly, aby se zjistilo, zda produkty normám vyhovují.

Článek 2 Vnitrostátní organizace trhu 1. Pro jednotlivé členy Společenství platí povinnost respektovat nadřízené orgány Společenství a jejich rozhodnutí v otázce organizace trhu a množstevních omezení. 2. K tomuto účelu se zřizuje Řídící výbor pro čerstvé ovoce a zeleninu se sídlem v Polsku. 3. Výjimky nejsou povoleny.

Článek 3 Celní bariéry 1. Pokud importované banány a produkty z banánů splňují všechny normy jakosti a obchodní normy v souladu s Nařízením Rady (EHS) č. 404/93 článek 1, a Nařízení Rady (ES) č. 2013/2006 článek 1, ruší se veškerá celní omezení pro dovoz těchto plodin a produktů z nich. 2. Toto rozhodnutí se vztahuje i na obchodní styk s třetími zeměmi. Článek 4 Kontrola kvality Požadujeme povinné kontroly banánů a produktů z nich v první unijní zemi, přes kterou by se banány a produkty z nich dopravovaly.

9

Vydání č. 2


30. listopadu 2009

Článek 5 Obecná ustanovení

subvencovány taktéž pěstitelé banánů na Krétě, Kypru a Lakónii.

Nestanoví-li toto nařízení jinak, je při dovozu produktů uvedených v článku 1 zakázáno — vybírání jakýchkoli poplatků s účinkem rovnocenným clu, — uplatňování jakýchkoli množstevních omezení nebo opatření s rovnocenným účinkem.

3. Subvencované státy budou moci finanční prostředky za subvencované roky 2010 – 2012 čerpat nejvýše do roku 2015.

Článek 7 Výjimky Pro francouzské departementy, Azory, Madeiru a Kanárské ostrovy, Kypr, Krétu a Lakónii je stanoven subvenční plán uvedený v příloze.

Článek 6 Přechodná ustanovení 1. Pokud je v důsledku dovozu nebo vývozu trh Společenství s jedním nebo více produkty vážně narušen nebo hrozí-li, že bude vážně narušen, a tím budou ohroženy cíle stanovené v článku 39 Smlouvy, mohou být pro obchod se třetími zeměmi přijímána vhodná opatření po dobu, po kterou toto narušení nebo jeho hrozba trvá.

Článek 8 Vstup v platnost Toto nařízení vstupuje v platnost od 1. ledna 2010. Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.

2. Pro francouzské zámořské departementy, Azory, Madeiru a Kanárské ostrovy je stanoveno přechodné tříleté období, kdy budou importy částečně subvencovány, z důvodů již uvedených. Dále budou

V Olomouci dne 28. 11. 2009. Za Evropský parlament

Předseda

Za Radu

Předseda

PŘÍLOHA

Rozpočtov ý rok * Fr. Departementy Azory a Madeira

Kanárské ostrovy

Kréta a Lakónie Kypr

2010

277.49

88.25

272.13

2.01

3.03

2011

277.49

88.25

272.13

2.01

3.03

2012

277.49

88.25

272.13

2.01

3.03

* částky jsou v milionech eur

10

Vydání č. 2


30. listopadu 2009

SMĚRNICE RADY A EVROPSKÉHO PARLAMENTU O ochraně před tabákovým kouřem a nekuřáckém prostředí SMĚRNICE RADY A EVROPSKÉHO PARLAMENTU

(4)

Podle konzervativních odhadů zemřelo v roce 2002 v Evropské unii v důsledku expozice nepřímému tabákovému kouři na pracovišti 7 300 dospělých včetně 2 800 nekuřáků. Dalších 72 000 dospělých osob včetně 16 400 nekuřáků zemřelo v souvislosti s expozicí nepřímému tabákovému kouři 2 doma .

(5)

Expozice nepřímému tabákovému kouři je obzvláště nebezpečná pro děti a mohla by zvýšit pravděpodobnost, že samy začnou kouřit.

(6)

Všichni lidé mají právo na vysokou úroveň ochrany zdraví a měli by být chráněni před expozicí tabákovému kouři.

(7)

Neexistuje žádná bezpečná úroveň expozice nepřímému kouři a jak dříve uznala konference stran v rozhodnutí Rámcové úmluvy o kontrole tabáku FCTC/COP1(15), technická řešení jako například větrání, výměna vzduchu a použití vyhrazených prostor pro kuřáky nechrání před expozicí tabákovému kouři.

(8)

Ukázalo se, že dobrovolná politika na vnitrostátní úrovni není při snižování expozice tabákovému kouři účinná. Jedinou možností zajištění dostatečné ochrany lidí před zdravotními riziky v souvislosti s

O ochraně před tabákovým kouřem a nekuřáckém prostředí

RADA EVROPSKÉ PARLAMENT,

UNIE

a

EVROPSKÝ

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 152 odst. 4 druhý pododstavec této smlouvy, s ohledem na návrh Komise, s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru, s ohledem na stanovisko Výboru regionů, vzhledem k těmto důvodům: (1)

Článek 152 Smlouvy stanoví, že činnost Společenství doplňuje politiku členských států a je zaměřena na zlepšování veřejného zdraví, předcházení lidským nemocem a odstraňování příčin ohrožení lidského zdraví.

(2)

Podle článku 137 Smlouvy Společenství podporuje a doplňuje činnost členských států mimo jiné v oblasti zlepšování především pracovního prostředí tak, aby bylo chráněno zdraví a bezpečnost pracovníků.

(3)

Spotřeba tabáku a vystavování se tabákovému kouři je rozšířenou příčinou úmrtí, nemocnosti a zdravotního postižení v Evropské unii.

The Smoke Free Partnership (2006). Lifting the smokescreen: 10 reasons for a smoke free Europe, Brusel, Belgie, Evropská respirační společnost. 2

11

Vydání č. 2


nepřímým kouřením jsou závazné právní předpisy členských států, řádně prosazované a monitorované. Pro zajištění náležité účinnosti musí být právní předpisy jednoduché, jasné a vymahatelné. (9)

(10)

(11)

(12)

Usnesením Rady a ministrů zdravotnictví členských států zasedajících v Radě dne 18. července 1989 o zákazu kouření na místech přístupných veřejnosti3 byly členské státy vyzvány k přijetí opatření zakazujících kouření v některých uzavřených prostorách přístupných veřejnosti a k rozšíření zákazu kouření na všechny druhy veřejné dopravy. Doporučením Rady 2003/54/ES ze dne 2. prosince 2002 o prevenci kouření a o iniciativách na zlepšení kontroly tabáku4 bylo doporučeno, aby členské státy prováděly právní předpisy a/nebo jiná účinná opatření, jež poskytnou ochranu před expozicí tabákovému kouři v prostředí na vnitřních pracovištích, uzavřených veřejných místech a ve veřejné dopravě Směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci5 se sice výslovně nezabývá tabákovým kouřem, avšak vztahuje se na veškerá rizika pro zdraví a bezpečnost zaměstnanců.6

Komise zavázala „rozvinout práci na zlepšování kvality vnitřního ovzduší“, zejména „povzbuzováním omezování kouření na všech pracovištích, a to využitím jak právních mechanismů, tak i iniciativ zdravotní osvěty na evropské úrovni i na úrovni členských států“. (13)

Z konzultace uspořádané v návaznosti na Zelenou knihu Komise „K Evropě bez tabákového kouře: možnosti politiky na úrovni EU“8 vyplynulo, že komplexní nekuřácká politika na všech uzavřených pracovištích a veřejných místech i další opatření EU na podporu nekuřáckého prostředí ve všech členských státech mají velkou podporu.

(14)

Rada ve složení pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele uspořádala ve dnech 30. a 31. května 2007 výměnu názorů na koncepční opatření na úrovni EU týkající se nekuřáckého prostředí. Rada uvítala Zelenou knihu Komise a zdůraznila potřebu pokynů Společenství pro další prosazování prostředí bez tabákového kouře na úrovni EU, jakož i podporu Společenství pro vnitrostátní opatření a jejich koordinaci.

(15)

Usnesením Evropského parlamentu ze dne 24. října 2007 k Zelené knize byly členské státy vyzvány, aby do dvou let vydaly komplexní nekuřácké právní předpisy, a Komise byla vyzvána, v případě nedostatečného pokroku, k předložení vhodného návrhu právního předpisu do roku 2011. Daným usnesením byla rovněž Komise vyzvána k navržení změny

8

KOM(2007) 27 v konečném znění.

Ve svém Akčním plánu pro zdraví a životní prostředí (2004–2010)7 se

Úř. věst. C 189, 26.7.1989, s. 1. Úř. věst. L 22, 25.1.2003, s. 31. 5 Úř. věst. L 183, 29.6.1989, s. 1. 6 Viz rozsudek Soudního dvora ve věci C49/00 Komise v. Itálie, odstavce 10 až 18. 7 KOM(2004) 416 v konečném znění.

30. listopadu 2009

3 4

12

Vydání č. 2


stávajícího právního rámce, aby byl tabákový kouř v prostředí klasifikován jako karcinogen a aby byli zaměstnavatelé povinni zajistit nekuřácké pracoviště. (16)

(17)

(18)

Článek 8 Rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku, podepsané v červnu roku 2003 všemi členy Světové zdravotnické organizace a doposud ratifikované 161 stranami úmluvy včetně Společenství a 26 jeho členských států, ukládá stranám úmluvy právní povinnost přijmout a zavést v oblastech stávající národní soudní pravomoci stanovené vnitrostátním právem účinná opatření, a tímto poskytnout ochranu před expozicí nepřímému tabákovému kouři na všech vnitřních pracovištích, ve veřejné dopravě, na vnitřních veřejných místech a – kde je to vhodné - na dalších veřejných místech, a aktivně podpořit přijetí a zavedení těchto opatření na jiné úrovni pravomoci. Na druhé konferenci stran rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace v červenci 2007 byly přijaty pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři9, jež mají stranám pomoci při plnění jejich povinností podle článku 8 úmluvy. Každá strana úmluvy by se měla snažit provést pokyny do pěti let od okamžiku, kdy pro danou stranu úmluva vstoupila v platnost.

je zakotvena v základních lidských právech a svobodách. Z hlediska rizik spojených s nepřímým tabákovým kouřem je povinnost chránit před tabákovým kouřem implicitně obsažena kromě jiného v právu na život a právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, jak uznává mnoho mezinárodních právních nástrojů (včetně Ústavy Světové zdravotnické organizace, Úmluvy o právech dítěte, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a Dohody o hospodářských, sociálních a kulturních právech) začleněných do preambule rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace a uznaných v ústavách mnoha národů. (19)

V Evropské strategii o kontrole tabáku, přijaté v září roku 2002 Regionálním výborem pro Evropu Světové zdravotnické organizace, bylo doporučeno, aby členské státy zaručily právo občanů na nekuřácké prostředí mimo jiné tím, že na veřejných místech, pracovištích a ve veřejné dopravě zajistí prostředí bez kouře, zakážou kouření venku u všech vzdělávacích institucí pro nezletilé, ve všech místech poskytování zdravotní péče a při veřejných akcích a budou tabákový kouř v prostředí klasifikovat jako karcinogen.

(20)

Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny Světové zdravotnické organizace klasifikovala tabákový kouř v prostředí jako známý lidský karcinogen a Finsko a Německo jej klasifikovaly jako profesionální karcinogen.

(21)

Občanská společnost hraje ústřední úlohu při budování podpory a zajišťování plnění opatření ve

Povinnost chránit před tabákovým kouřem obsažená ve znění článku 8

[FCTC/COP2(7)] Pokyny týkající se ochrany proti expozici tabákovému kouři vypracované pracovní skupinou svolanou v souladu s rozhodnutím FCTC/COP1(15) konference stran Rámcové úmluvy Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku.

30. listopadu 2009

9

13

Vydání č. 2


prospěch prostředí bez tabákového kouře a měla by být začleněna jako aktivní partner do procesu vypracování, provádění a vymáhání právních předpisů.

f)

PŘIJALY TUTO SMĚRNICI: Článek 1

g)

Účelem této směrnice je poskytnout ochranu před nebezpečnou expozicí nepřímému tabákovému kouři a vymezit místa bez tabákového kouře. Článek 2 Definice Pro účely této směrnice se rozumí: a)

b)

e)

„kouřením“ držení zapáleného tabákového produktu nebo konopného produktu nebo jiné návykové látky nebo manipulace s nimi bez ohledu na to, zda je kouř aktivně vdechován nebo vydechován, „nepřímým tabákovým kouřem“ kouř vycházející z hořícího konce cigarety nebo pro svoji práci. Zahrnuta jsou nejen místa výkonu práce, ale také všechna přiléhající a další místa, která pracovníci společně používají při svém zaměstnání, včetně například chodeb, výtahů, schodišť, vestibulů, společných zařízení, bufetů, toalet, salónků, jídelen a také prostorů kolem budov, jako například přístřešků a přístavků. Pracovištěm jsou i motorová vozidla používaná při práci, např. vozidla taxi služby, záchranné nebo dodávkové služby, a nákladní auta a měla by být jako taková označena, „uzavřenými prostory“ veškeré zastřešené prostory nebo prostory uzavřené jednou nebo více zdmi

c)

d)

30. listopadu 2009

nebo hrazením, bez ohledu na typ použitého materiálu a bez ohledu na to, zda je stavba dočasná nebo trvalá, „veřejnými prostory“ všechna místa přístupná široké veřejnosti nebo místa kolektivního využití bez ohledu na to, kdo je vlastní nebo kdo do nich má přístup, prostory pro kuřáky musí být stavebně oddělené tzv. stěnami, dobře odvětrány a nesmí tvořit větší plochu než nekuřácká část. nebo jiného tabákového výrobku obvykle v kombinaci s kouřem, který vydechuje kuřák, „veřejnou dopravou“ jakékoli dopravní prostředky používané pro veřejnou dopravu, obvykle placenou nebo provozovanou na komerční bázi za účelem zisku, včetně vozidel taxi služby, „pracovištěm“ jakékoli místo, které lidé používají při svém zaměstnání. Článek 3 Zákaz kouření

Každý provozovatel má právo zvolit si, zda jeho podnik bude kuřácký nebo nekuřácký. Kuřácký podnik musí splňovat podmínky stanovené touto směrnicí. Zakazuje se kouřit: a)

v zařízeních společného stravování provozovaných na základě hostinské činnosti, v barech, kavárnách, diskotékách a klubech, kasinech a hernách, v době obědů tj. v době od 11 do 13 hodin a v době večeří tj. v době od 17 do 19 hodin. Pokud vnitrostátní právní úprava uvádí striktnější zákaz kouření, je tato úprava přednější této směrnici. Vždy však musí být minimálním standardem ustanovení obsažené 14

Vydání č. 2

c)

d)

e)


30. listopadu 2009

v této směrnicí. (čl.7 ods.4,)

k)

v soukromých autech, kde alespoň jeden z pasažérů je mladší 18 let,

na uzavřených veřejných místech, kterými jsou uzavřené prostory přístupné veřejnosti,

l)

na dětských hřištích v bezprostředním okolí.

v uzavřených zábavních prostorách, jako jsou kina, divadla, výstavní a koncertní síně, dále ve sportovních zařízeních a prostorech, kde jsou pořádána pracovní jednání, v úředních budovách, tj. budovách státních orgánů, orgánů územních samosprávných celků, zařízení zřízených státem nebo územním samosprávným celkem poskytujících veřejné služby a finančních institucí včetně jejich zařízení společného stravování,

a

Článek 4 1.

Článek 3 ukládá zákonnou odpovědnost za jeho dodržování dotčeným podnikům a institucím (vlastníkovi, vedoucímu nebo jiné osobě odpovědné za daný provoz) i jednotlivým kuřákům.

2.

Vlastník, vedoucí nebo jiná osoba odpovědná za provoz podniků, institucí a míst dotčených v článku 3 má povinnost: a)

označit zřetelně vchody a jiné případné prostory vývěskou, že kouření zde je nebo není povoleno. Formát a obsah těchto vývěsek stanoví orgány z oblasti zdravotnictví nebo jiné vládní instituce a může na nich být uvedeno telefonní číslo nebo jiný způsob, jak může veřejnost ohlásit porušení zákazu kouření, a jméno osoby v daném objektu, na niž se lze obrátit se stížností,

f)

ve vnějších i vnitřních prostorách všech typů škol a školských zařízení, včetně předškolních zařízení,

g)

ve vnitřních prostorách zdravotnických zařízení všech typů, s výjimkou uzavřených psychiatrických oddělení nebo jiných zařízeních pro léčbu závislostí, a to v prostorách, které jsou stavebně oddělené a při pobytu osob s možností větrání do prostor mimo budovu,

h)

v zařízeních společného ubytování, např. hotelích, ubytovnách, studentských kolejích,

b) odstranit z objektu všechny popelníky,

i)

v prostředcích dopravy,

c) kontrolovat předpisů,

j)

ve veřejně přístupných prostorách budov souvisejících s veřejnou dopravou, nástupištích, přístřešcích a čekárnách veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy a letištích,

veřejné hromadné

d)

dodržování

podniknout určité přiměřené kroky zabraňující osobám v daném objektu kouřit. Tyto kroky mohou spočívat v tom, že je daná osoba požádána, aby nekouřila, je přerušena 15

Vydání č. 2

Úřední věstník Modelu EU obsluha, daná osoba je požádána, aby opustila objekt, případně lze kontaktovat orgán pro ochranu veřejného pořádku nebo jiný orgán.

e)

Pracovník vykonávající své zaměstnání v kuřácké části zde může pracovat pouze se svým písemným souhlasem a navíc je kompenzován speciální úplatou minimálně 15% jeho čisté měsíční mzdy, jejíž vyměřovací základ se nesmí lišit od vyměřovacího základu pracovníků pracujících v prostředí tabákovým kouřem nezatíženým.

Článek 6 Infrastruktura vymáhání 1.

1.

Výši pokuty nebo druh trestu za porušení povinností daných čl. 3 a čl. 4 stanoví jednotlivé státy.

2.

Pokuty by měly být dostatečně vysoké, aby odrazovaly od porušování předpisů, neboť jinak by mohly být přehlíženy nebo považovány za pouhou součást nákladů na podnikání. Vyšší pokuty mají odrazovat hlavně podniky porušující dané předpisy spíše než jednotlivé kuřáky, jejichž zdroje jsou obvykle omezenější. Pokuty by se měly zvyšovat s opakovaným porušováním předpisů a měly by být v souladu s tím, jak daná země řeší jiné, stejně závažné přestupky.

Členské státy si určí orgán nebo orgány odpovědné za vymáhání a udělování sankcí. Stanoví taktéž systém sledování dodržování předpisů a stíhání za jejich porušování.

Článek 7 Závěrečná ustanovení 1)

2)

Článek 5 Sankce

30. listopadu 2009

3)

Členské státy sdělí Komisi znění vnitrostátních právních předpisů, které již přijaly nebo přijmou v oblasti působnosti této směrnice. Každé 4,5 roky od přijetí směrnice předloží členské státy Komisi zprávu o praktickém provádění této směrnice. Komise nejpozději do pěti let ode dne vstoupení této směrnice v platnost předloží Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o provádění ustanovení této směrnice a v případě potřeby navrhne úpravy. Článek 8 Vstup v platnost

Tato směrnice vstupuje v platnost dnem uveřejněním ve Věstníku MEU.

Článek 9 Určení Tato směrnice je určena členským státům. V Olomouci dne 14. 11. 2009 Za Evropský parlament

Předseda

Za Radu

Předseda

16

Vydání č. 2


30. listopadu 2009

Projekt realizuje

Za podpory

Projekt byl podpořen Generálním ředitelstvím pro komunikaci Evropského parlamentu a odborem informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky. Nad projektem převzal záštitu ministr pro evropské záležitosti České republiky, Mgr. Štefan Füle. 17

Úřední věstník Modelu EU

Recommend Documents