Původně plánovaný výlet do Černé hory se nám rozpadl, a tak jsme se rozhodli 14 dní v Černé hoře rozdělit a týden využít na průzkum Slovenska – ostatně na to, že to jsou naši sousedi, jsme tam až hříšně dlouho nebyli ;) A tak jsme v sestavě já, Jirka, Míša, Dave a brácha vyrazili v neděli směr Slovensko – Donovaly. Plán byl následující – v lyžařském středisku Donovaly nechat na velkém parkovišti v centru auto, převézt se autobusem na druhou stranu hřebene – do Telgártu, a odtamtud se navrátit zpět pěšky po hřebeni.
Neděle Vyrážíme z domu, není moc kam spěchat, protože odpolední autobus z Donoval nemáme šanci stihnout, takže pojedeme až v neděli ráno. V Litovli nabíráme Míšu a Davea, kteří byli minulý týden na vodě na Moravě. Čekají na nás na autobusáku, jako by mě ještě dostatečně neznali a nevěděli, že do toho zákazu vjezdu nepojedu ;) Míša se diví, že jí chci předávat řízení hned takhle na začátku – no pro ní je to možná začátek, ale já řídím už z domu :)) Nakonec se volantu chytá Jirka. Na Slovenských hranicích potkáváme první stánek s korbáčky a nakupujeme si výborný ovčí sýr ještě za české v roztomilém stánku pomalovaném ovečkami. Podobných stánků potkáváme na nedlouhé cestě do Donoval ještě asi 100, ostatně na parkovišti v Donovalech je taky jeden :) Celou cestu nás pronásleduje déšť, a v Donovalech se k němu přidá ještě mlha. Brrr... pořád doufáme, že v následujících dnech se počasí zlepší. Další, nelehký úkol je sehnat mapu Tater, protože to nikdo z nás nějak nestihl doma. Míše se povede vyjednat mapu v místě, kde hledáme kemp. Kemp tam sice není, ale alespoň mapu jsme dostali – bohužel jen téhle části Tater. Tak se usídlujeme na malém parkovišti u silnice s boudičkou, kterou si někdo spletl se záchodem. Původní nadšení bráchy a Davea, že budou spát v boudičce, rychle opadá ;) Nakonec se všichni stěsnáme do auta, asi je to poprvé, co tam bez přídavné postele spalo pět dospělých lidí;) Míša s Jirkou se obětují a těsní se napříč v předních řadách, já s bráchou a Davem sardinkujeme vzadu – má to výhodu tepla, natažených nohou i pocitu bezpečí :))
Pondělí: Telgárt-Andrejcová 6h, stoupání 1065m, klesání 536m
Už večer jsme si zabalili, co se dalo, takže ráno je balení poměrně rychlé. Ještě přesun na hlavní parkoviště a šup na autobus. A společně s pracujícím lidem se vezeme do Bánské Bystrice. Tam se snažíme bezúspěšně schrastit mapu, a pak šup na další autobus. Už ne tak moderní jako ten minulý, ale dá se. Ostatně i končiny, kam nás dovezl, byly tak o sto let zpět. Vesnice oplývající předraženým krámkem (kde ale mají mapu:) a spoustou divně pokukujících lidí... Při vystupování se nás pan autobusák ptá: Na Královu Hol’u? A máte sebou i děučata? Ajajaj.... Tak pozor na medvědov! .. No moc odvahy nám to nedodává :))) Ale s napětím a očekáváním velkého dobrodružství vycházíme směr největší kopec v okolí. Čeká nás převýšení cca 1100m. Původní plán je jít po červené turistické, ale tu nejdřív ztratíme (a šťastně se na ní opět vrátíme), a potom odbočuje z příjemné široké cesty do
borůvčí. Se slovy, že mokré boty raději později než dříve, pokračujeme po široké cestě s tím, že napojit se budeme moci později. A tak začíná naše série bloudění po úpatí Královy Hol’e:) Dave s bráchou coby omladina zaujali pozici daleko vpředu, začínala jsem mít obavy, že je budeme po cestě zdržovat a už s námi nikam nepojedou.. a zvláštní ne moc příjemné pocity zoufalosti stáří :) V asi pětině kopce se brácha začal ptát, kdy už budeme nahoře, a sbírat síly k dalšímu pochodu na všudypřítomném borůvčí plném borůvek. Cesta ukazovala pořád skoro ubývaly. Chvilkami výhledy do údolí se nebylo jak zjistit, kolik Potom skončila naše
jako by neubíhala, gpska stejné metry k cíli, a síly pršelo, ale i když nepršelo, nám nenaskýtaly, a tak jsme toho už vlastně vylezli. polňačka a začalo zoufalství
Cesta na Královu Hol’u – máme ztratit draze vydobyté metry, nebo se vrhneme vstříc houští? Nakonec, protože před námi někdo zohýbal ostružiní a „proklestil“ tak cestu, zkusili jsme pokračovat. Bylo to zlo:) Naštěstí hůlky se osvědčily jako dobrý nástroj pro získávání rovnováhy při přelézání padlých kmenů, takže se nikomu kupodivu nic nestalo. A po (krutých) 200m jsme narazili na pěšinku – červenou turistickou. Zavalil mě pocit radosti a spravedlivého světa :) Po pěšince se šlo náádherně, cesta krásně ubíhala a po chvíli nás zavedla na horské louky. I výhledy do okolí (spíš nahoru, než dolů) se otvíraly, a tak jsme se mohli kochat. A co víc, i přes déšť jsme ještě neměli mokré boty:)
Výhled z Královy Hol’e
Po delší cestě přes louku jsme se dostali na asfaltovou silnici vedoucí na vrchol. Dalo by se tudy jít už z Telgártu, ale myslím, že by člověku z toho asfaltu odpadly nohy, a navíc je to o dost delší cesta. My ho měli už po další půl hodince cesty dost po krk. Dave dokonce prohlásil, že už má stejně mokro v botech, a vrhl se do jedné zkratky přes louky. Chybu udělal, místo původního vlhka měl z bot dvě zásobárny vody. Tak deset minut před vrcholem se začaly zdálky ozývat hromy – ojojoj. Brácha mě uklidňoval tím, že to mu jen kručí v břiše, ale moc jsem mu to nevěřila;) Když jsme dorazili k vysílači na vrcholu, pěkně se rozpršovalo. S radostí jsme zapadli do předsíně v chatě, otevřené pro turisty. V předsíni byla lavička a topení (netopilo), a taky dva chudáci balící pochod už po tomto výstupu. Pána prý chytnul žlučník, nebo tak něco. Vypadal dost zdravě, a záchranáři, co pro něj přijeli, dost zachmuřeně a možná i naštvaně. Určitě si říkali, ach jo, zase nějací čeští pseudoturisti.. i na nás se koukali pohledem, že jim přiděláme brzy práci. A když jsme se jich ptali na počasí, říkali že bude pořád hnusně. Naplnilo nás to zoufalstvím, ale rozhodně jsme to nechtěli vzdát. Dave si vysušil boty toaleťákem (měl sebou asi šest rolí:)))) a začal nás přesvědčovat, ať u vysílače strávíme noc. Venku byl pěkný liják a tak jsme trochu váhali, ale zase máme navíc jeden den, a vyplýtvat si ho hned na začátku... Každopádně jsme si dali pořádnou pauzu slavící úspěšný nejtěžší výstup přechodu. My s jirkou si udělali párky s kaší, no naprostý luxus!!! Nechápu, proč jsme kaši nevozili už dřív, jen se to přivede k varu a je hotovo. Áááách.. je super, jezdit s kamarády, kteří nás naučí nové věci (hlavně nové terénní jídlo:D). Tohle máme od Míšy :-)
Pár partiček karet, a venku přestalo pršet. Vyrazili jsme dál, a po chvíli se dokonce otevřel výhled – ne tedy úplně, ale výhled na okolní vrcholy obalené mráčky stál rozhodně za to. Taky pohled zpět na vysílač byl super, jak byl zespodu obalený mrakem, vypadal jako startující raketa :)) Brácha prohlásil, že i kdyby mělo být pořád hnusně, za tenhle výhled to stálo. Přesně vyjadřoval mé aktuální pocity... byla to opravdu nádhera. (O několik dní později ale tenhle svůj výrok stáhl se slovy, že už na to nějak začíná zapomínat.. :) Kousek od vysílače jsme si taky odlovili krabičku. Byl to tedy děs to najít, a taky to byla chvíle, kdy jsem si poprvé promočila boty. GRRRRRrrrrr... zůstat na hřebeni, tak se mi promočí o dost později. Ale zase máme bod :D Bez fotohintu bychom jí ale nenašli, byla pěkně šíleně zaměřená.. I přes nepřízeň počasí byla cesta od vysílače nádherná. Občasné výhledy do okolí, okolo nakupené kameny porostlé zajímavým lišejníkem... No paráda. Poslední hodinku už jsme si pochod tak moc neužívali. Útulňa Andrejcová pořád nekonečně daleko, boty šplouchaly a síly docházely. Posledních tak 800 kroků už jsme museli počítat, abychom měli pocit utíkající cesty. Když jsme pak chvíli před setměním, za deště a úplně zničení dorazili k útulně, čekalo nás nepříjemné překvapení. Před útulňou postávali nějací tři lidé, pokuřovali a tvářili se pobaveně. Hned jak nás
Andrejcová viděli, tak nám řekli, že si ani nemusíme sundávat batohy, protože útulňa je plná, ale že někdo uvnitř říkal, že kdesi dál je další přístřešek. No, podlomily se nám kolena... Po chvíli řekli, že možná ve sklepě by to šlo – nakoukli jsme tam, v místnůstce 2x3m byla podlaha tvořená z hlíny s většími či menšími kameny, a bylo tam nasráno. Tak to fakt ne.. Okolo to nevypadalo, že by tam šel někde postavit stan (chroští tak po prsa), ale možná kdybychom se vrátili o kus zpět... každopádně jirka po chvíli zoufalosti a váhání prohlásil, že se půjde podívat dovnitř. Ukázalo se, že v chatě jsou zabrané jen postele (a to bůhví, jestli nahoře na půdě nebyla nějaká volná, báli jsme se tam podívat...), a prakticky celá podlaha je volná (jen jeden člověk spal na kraji. Navíc byla volná celá málá místnost s kamny a stolem. Pravda, na spaní nic moc, ale minimálně
Ranní výhled z Andrejcové jeden člověk by se tam mohl pohodlně vejít, dva natěsno. Zavalil mě pocit hnusu, jak nám mohli takhle klidně do očí říci, že je tam plno. V hlavní místnosti na zem by se vešlo ještě dalších 6 lidí pohodlně, tak 14 s tím, že už by je museli ostatní překračovat. Fuj!!!!!!!!!!!!!! Ještě víc mě zhnusilo, když jsem zjistila, že se jednalo o katolíky z Plzně. Co si o sobě myslí???? Jirka mi teda později tvrdil, že si dělali legraci, ale mě to tak teda nepřišlo. Myslím, že by byli schopní se koukat, jak odcházíme.... !!!!!!! Nakonec se snažili (možná ti ostatní, a ne ti co byli venku, těžko říct) nám tam i vycházet vstříc, uvolnit místo na sušení nad kamny, místo u stolu a podobně. V prázdné místnůstce jsme si uvařili, a i přes vyprchání původního zhnusení neměli pocity potřeby navazovat známosti. A to, když jsem viděla jejich zápis ve vrcholové knize na Králově Hol’i, jsem se těšila, jak přijdeme, potkáme sympatické lidi, zazpíváme si a tak. Setkávání s evangelickou mládeží ve mě vybudovalo dojmy, že takoví jsou všichni.. Každopádně nakonec to nebylo tak špatné, jen jsem se styděla si na památku vyfotit vnitřek chaty. Byla opravdu pěkná, měla dvě patra, nahoře byly (nejspíš – tam jsme se ani nebyli podívat) jen postele, dole byl ve velké místnosti velký stůl, lavice a několik paland. V malé sousední místnosti, kam se šlo kousek dolů po schůdkách, byla malá kamna a druhý velký stůl. Myslím, že i v zimě by se tu dalo spát v třísezónních spacácích, ale možná jsou zdejší zimy krutější než znám. My si tu poklidně uvařili, já si spravila náladu zoo polévkou (polévka proti trudomyslnosti:) a pak už si večer užívala. Večer se stala ještě hrozně vtipná věc. Vedle si chvíli četli z bible, a na závěr se pomodlili. Později o tom Míša říkala „No dokud si četli tu knížku, tak to bylo fajn, ty příběhy byly docela zajímavý.. Ale teda to modlení, to bylo děsivý“ (omlouvám se za případné zkreslení z důvodu špatné paměti;) Nechtěla uvěřit Jirkovi, že ta fajn knížka byla bible, a na základě děsivého pocitu z hromadného modlení nazvala spolek „sekta“, což jsme později začali používat všichni, i když jsme nejdřív nechtěli :))))
Úterý: Andrejcová-Ramža plánově 6h, ve skutečnosti cca 11h, stoupání 678m, klesání 928m
Večer jsme si řekli, že vstaneme co nejdřív ráno, protože následující útulňa je ještě menší, a rádi bychom se vešli dovnitř. A jak jsme se usnesli, tak jsme taky udělali – někdy v půl osmé jsme bez snídaně vyráželi. Když jsme vykoukli z chaty, nemohli jsme uvěřit vlastním očím – byl výhled!!! Od vchodu byl nádherně vidět hřeben Vysokých Tater.
Natankovali jsme a vypravili se čerství dál. Boty bohužel neuschly, a tak jsme se (aspoň někteří) plácali už od začátku v mokrých. Myslím, že Míša jako jediná měla sucho :) (ale taky ne nadlouho :)))) Když jsme si v blízkém sedle Priehybka dávali svačinu, výhled se nám zatáhl hnusným zlým mrakem, který se připlížil zespodu do sedla a už tam zůstal. Takže další výstup a dlooooouhhýýý sestup do sedla Priehyba jsme toho moc neviděli. Navíc se čím dál tím víc zpožďoval Dave, počáteční obavy, že ho budeme zdržovat, se nevyplnili, ba otočily;) Ale tak někdo vždycky musí být ten poslední:)) Prudké stoupání a klesání mu nedělalo moc dobře na kolena, a že tu toho bylo dost, o nějaké příjemné procházce po hřebeni rozhodně nebyla řeč. V sedle Priehyba byla první Míša. Už po cestě při občasném čekání na Davea nám zmizela, a měli jsme o ní trochu strach, částečně protože byla po cestě odbočka, kde mohla zapomenout odbočit, a částečně jestli jí nesežral medvěd. Naštěstí ani jedno se nevyplnilo a v sedle na nás čekala s vybaleným obědem:) Původně jsme v tomhle sedle čekali chatičku s možností nouzového přenocování pro pět lidí, ale Sedlo Priehyba jak se ukázalo, naše info bylo zastaralé – chatička už tu není, a tak ani možnost úkrytu při vaření oběda. Ale naštěstí zrovna nepršelo, a tak se nám příjemně sedělo i na loučce s ohništěm. Opodál byl dokonce kontejner na odpadky. Sedlem vedla silnice (pro veřejnost počítám zavřená, ale i tak tu za tu dobu projely tak čtyři auta), tak asi neměli problém to odvážet. Co nás překvapilo víc, bylo že byl kontejner i na útulně, kde jsme včera spali – tam to prý odváží sněžným skútrem.. a v létě tipuju čtyřkolky, polní cesta tam vedla. Když si ale vzpomenu, že u nás nejsou kontejnery ani na Šumavě, kde je většina míst přístupná krásně po asfaltce, trochu se za nás stydím. Ze sedla vedl brutální krpál nahoru. Při pohledu zespodu to vypadalo spíš jak skoro kolmý lavinový svah (o šířce 3m:) mezi stromy. A taky to tak působilo, člověk měl pocit, že když se trochu zakloní, batoh ho převáží a poletí dolů... párkrát jsem dokonce zavrávorala ;) Po nějaké době se ale svah naštěstí zmírnil a stal se z něj jen hodně prudký kopec ;) Z „vrcholu“ stezky jsme viděli, jak z protějšího svahu slézá skupina turistů – že by sekta? :) Báli jsme se, že tímhle tempem nás co nevidět dohoní, ale už jsme je nikde nezahlédli. Brácha ála krab Další pauza probíhala za deště, sedící brácha vypadá jako krab :) Někteří z nás se i s pláštěnkami natáhli na záda (aniž bychom sundali batoh), a nechávali se osvěžovat deštěm kapajícím do obličeje...
Závěrečná „rovinka“ (odhaduji tak 2h) byla nejtěžší – do cesty se nám stavěly padlé stromy, které bylo potřeba podlézt či přelézt, a skoro nikdy to nebylo zadarmo. Obzvlášť Daveova kolena trpěla. Úplně zničení jsme po cca 12h cesty dorazili do útulny Ramža. Jaká byla naše úleva, když jsme tam našli jen 4 lidi, z toho dva velmi milé Slováky:) V chatě bylo tak 16 míst. Ne úplně chytře jsme si zabrali místo vzadu v horním patře, protože jak se v noci ukázalo, bylo mírně nakloněné a nedalo se tam pořádně spát. Ale tak ono stejně někdo hrozně chrápal :))) Během vaření u ohniště pomalu přicházely další a další skupiny, už první zaplnila zbytek prostoru (a nepřišli o moc později než my..), zbylí se ukládali okolo, naštěstí tam byl celkem trávník (i když promočený), takže se daly stavět stany. Jen dva lidi mě překvapili, přišli když už nebylo místo, a prohlásili, že do chaty se prostě musí vejít, protože nemají stan. Víc arogance jsem dlouho nezažila – takže ostatní tahejte si stany, a pak vypadněte z chaty když přijdeme my? Naštěstí v chatě byla ještě volná ulička na zemi, tak jsme jim měli co nabídnout. Jinak bych se asi neobětovala. Sice jsem s nimi trochu soucítila, ale noc měla být jasná, takže vyměnit se s nimi a pak táhnout 2x těžší (mokrý) stan se mi opravdu nechtělo. Už takhle mě hrozně bolely ramena a boky.. haúúúú :) Dave se ukázal jako velký táborník, protože měl sebou podpalovač a rozdělal parádní oheň z mokrého dřeva. Taky odmítl nabídnutou tupou sekyrku a sekal dříví mačetou, čímž oslnil veškeré osazenstvo ;) A to jsme mu jí zakazovali sebou tahat =) Večer si prakticky všechno osazenstvo připálilo boty. Buď na ohni, nebo nad kamny... :) Míše boty připálil Dave na ohni, když ho nechala je hlídat. Přišlo mu, že se moc nesuší, a tak je posunul blíž ;) My s bráchou jsme si boty připálili sami :) Každopádně žádný efekt to nemělo, stejně jsme je měli ráno všichni mokré :)))) U ohně nám jedna slečna vyprávěla o tom, jak spali na Chopoku, a ať podobnou blost hlavně neuděláme. Prý tam teď dělníci něco opravují, a večer tam chlastají. V noci jí takhle jeden ožralý dělník pochcal batoh.. Nejsmutnější na tom bylo, že ráno jsem si omylem položila batoh na výpusť z camelbagu, která když se zmáčkne zuby, tak teče. No a jak jsme byli nahoře na palandě, tak tekoucí voda protekla mezerou mezi prkny... přímo na její batoh. Když má někdo smůlu, tak pořád..
Středa: Ramža-Čertovica 3h, stoupání cca 118m, klesání 140m
Už včera nás Dave lákal, ať jdeme ještě tři hodiny do sedla a zároveň osady Čertovica, kde je motorest, vysuší nám boty, budeme si moci dát pivo, teplé jídlo a teplou sprchu.. Znělo to báječně, ale už jsme prakticky nemohli ani chodit, takže jsme byli rádi, že si můžeme lehnout a odpočinout. Ale představy pohodlí se nám nechtělo vzdávat, a tak jsme se dohodli, že použijeme náš bonusový
den, a zítra půjdeme jen do Čertovice. A tak se stalo. Dopoledne jsme se váleli v Ramže a připalovali boty, a za mlhy vyrazili směr Čertovica. Včera u ohně nám banda turistů směřujících opačným směrem vyprávěla, že tam jsou padlé kmeny opravdu brutální, a že se máme na co těšit. Tak jsme pořád čekali co přijde... a ono nic. Respektive narazili jsme asi na troje kmeny, které šli celkem v pohodě přelézt, podlézt a obejít ;) Buď byli včera opravdu hodně zničení, a nebo budou hodně koukat, co potkají po cestě dál :))) (spíš oboje) Přes spalovací upgrade byly boty pořád mokré, a představa lezení do nich v suchých ponožkách se mi moc nelíbila. Protože jsme měli hodně pytlů na odpadky a izolepu, rozhodla jsem se pro obalení svých nohou do futrálu bránícího zamokření – a zdálo se že to funguje, v botách bylo krásně teplo a sucho :) Míša a Jirka se po chvíli taky nechali zlomit, vyzkoušeli a nelitovali:)) V Čertovici jsme byli asi o půl druhé, neboli hrozně brzo. Uvnitř jsme potkali dva členy sekty – prý se postupně rozpadají, někdo odešel už v sedle Priehyby, oni odjíždí autobusem odsud. A zbytek, možná tak čtyři lidi, prý pokračovali dál.. Venku se spustil pořádný liják a až do večera nepřestal, takže jsme moc nelitovali toho, že tu zůstáváme. Paní v motorestu byla sice taková nepříjemná, ale stejně jsme si přišli jako v ráji – převlíkli jsme se do suchého, a na naše mokré „topánky“ byly nachystány hřející spirály, které je do rána nádherně vysušily a zahřáli. K obědu jsme si dali teplé jídlo, já se s radostí vrhla na vyprážaný sýr, člověk vždycky když vaří v ešusu dostane chuť na tyhle děsně nezdravý jídla :)) Míša si dala halušky a smutnila nad tím, jak jí chutnali míň než ty, co si dělá doma. Zdejší halušky jsem si nedala, ale z pozdější zkušenosti můžu potvrdit, že Míša dělá halušky výborné :) Takže se tomu moc nedivím. Před večeří jsme si dali horkou sprchu. Byla to paráda, jen škoda, že tu měli bojler, takže na chudáka Davea nevyšla:)) Má opravdu neskutečnou smůlu, přijde mi, že vždycky, když se někomu ze skupiny něco přihodí, stane se to jemu;)
Čtvrtek: Čertovica-Chopok 6h, stoupání 960m, klesání 198m
Večer jsme si řekli, že když bude ráno hezky, vstaneme. Respektive brácha nás vzbudí. Ani nevím v kolik to bylo, myslím že v sedm. Brácha nás vzbudil, v dálce bylo vidět sluníčko, ale zase tak úžasně taky nebylo :) Ale zatím nejlepší, co jsme měli. Jenže ouha, když jsme se zabalili a sešli dolů, zjistili jsme, že všechno je zamčené a nikde nikdo !!!! Paní na recepci měla napsáno, že přijde v osm. To snad ne :( Zachvátil nás pocit bezmoci a zoufalství.. Chvíli jsme zkoumali, od čeho jsou klíče položené na recepci, ale nikam nám nepasovali. Zrovna když jsem se s jedněmi vracela od místnosti, kde se nám sušily boty, tak vlezla do dveří paní recepční – trapas, ale zároveň nadšení, že se dostaneme pryč. Za chvíli už
jsme si to vyšlapovali vzhůru po sjezdovce. Měl to být pořádný stoupák, ale jak jsme nabrali včera síly, vylezli jsme to ani jsme nemrkli:) Navíc bylo parádní počasí a my se kochali výhledy a sluníčkem odrážejícím se na orosené trávě. Po hřebeni to byla nádhera, výhledy, kleč po kolena, jen občas se převalil všezakrývající mrak. K chatě pod Ďumbierom, kde jsme měli původně spát, jsme se dostali už na oběd. Bylo tam krásně – sice dost foukalo a bylo zima, ale slečna za barem byla příjemná a hodná, a uvnitř v chatě bylo útulno... škoda, že jsme včera nedošli sem, ale zase bychom přišli o ty krásné výhledy, co jsme měli dopoledne. Uvařili jsme si, pokochali se výhledy, a šli dál. Výhledy nám zahalila mlha, a tak jsme si odpustili plánovaný výstup na Ďumbier. Snad někdy příště... I samotný chodník ale nabízel nezapomenutelný zážitek – obrovské šutry tu byly srovnané do „roviny“, a tak člověk mohl vesele našlapovat a nemusel nic přelézat ani oblézat... Nemohli jsme se
rozhodnout, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda, ale rozhodně to vytvářelo skvělou atmosféru ;) Jen hole zapadaly do mezer mezi kameny a bála jsem se, že je zlomím. Když jsme došli na Chopok, byla už hrozná mlha a začínalo pršet. Vykašlali jsme se na Davea a co nejrychleji došli do chaty, však nás
dojde. Přišel tak za čtvrt hodinky, už v pořádném dešti, chudák. Sice bylo teprve odpoledne, ale vzhledem k opravdu hnusnému počasí jsme se rozhodli, že už dál nepůjdeme. Ono stejně další chata – útulňa pod Chabencom, byla ještě cca 4h vzdálená. Hlavně Dave vypadal, že už by to nedal, jeho kolena na tom byla čím dál tím hůř. Ale i my ostatní se radovali z večeru a noci na Chopoku. Chata nám prakticky okamžitě přirostla k srdci. Všude měli spousty vtipných cedulek, a uvnitř útulnou místnost s barem, kde nabízeli pivo za příjemnou cenu jednoho eura, naprosto luxusní velikou krémovou horkou čokoládu a úžasnou Chopockou buchtu :) Noc tu měli za deset euro, a noclehárna byla krásná, čistá a příjemná. Říkali jsme si, ještě že jsme se nenechali odlákat řečmi o hnusné chatě s ožralými dělníky..
Chopocká buchta
Večer jsme se ještě šli projít na vrcholek. Nebylo sice nic vidět, ale stejně jsme si to nemohli nechat ujít :))) S bráchou jsme se ale dohodli, že to zkusíme ještě jednou za svítání, a budeme doufat že bude stejně krásně, jako včera..
Pátek: Chopok-Útulňa pod Chabencom 4h, stoupání 236m, klesání 596m
V noci se ukázalo, že to s ožralými dělníky byla pravda. Sice nám nepochcali batohy (ty jsme měli pro jistotu až za postelí a přikryté pláštěnkou;), ale zato úplně brutálně chrápali... Prakticky jsem vůbec nespala, a když se mi konečně začal zdát nějaký sen, už mě budil brácha, že bude svítat. Uááááhhhhh.... Navlékla jsem na sebe všechno, co jsem měla, a vyrazili jsme do zimy. Chvilku jsme váhali, jestli nám neudělá čáru přes rozpočet zamčená chata, ale bylo odemčeno. A hurá nahoru! Už
pod vrcholkem se ale ukázalo, že nebude tak krásně – předsvítací šero odhalilo mraky po okolí. Ale stejně jsme doufali a vyšlápli si ten kousek nahoru. Po deseti minutách klepání kosy se ukázalo červené slunce lezoucí nahoru zpoza vrcholků vysokých tater. Nám ozářenou oblohu ale zahalovaly mraky :-/ Jen v dálce jsme mohli vidět, že z vrcholků vysokých tater se nejspíš
nabízí výhled, v jaký jsme doufali my – bílé mráčky v údolí ozářené vycházejícím sluncem. Tak snad příště.. I tak jsme ale měli výhledy na okolní hřeben, a myslím, že to stálo za to. V chatě jsme si ještě schrupli a pak šli na snídani, za kterou jsme si včera něco málo připlatili - už bohužel nevím kolik, ale určitě to stálo za to. Na chatě obsluhované nosiči na nás čekal nádherně připravený stůl jak v čtyřhvězdičkovém hotelu. A k snídani výborné presso. Míša měla čaj, ale i ten vypadal dost luxusně a byl ve velkém hrníčku:) No a to ostatní – výborný čerstvý chlebíček, spousta šunky, sýra a všeho možného.. mňam mlask. Šunka byla vynikající, a tak jsem ke konci uplatnila výměnný obchod natrénovaný při včerejší hře Osadníci, a vyžadonila od bráchy jednu šunku výměnou za dva sýry ;)
Jediné skupinové foto
Naprásknutí snídaní vydali jsme se směr Ďurková. Ze začátku jsme měli ještě trochu výhled, ale ten brzy zahalil mrak, který nás donutil nasadit pláštěnky, pršelo i uvnitř. A tak jsme na Ďurkovou došli za opravdu hnusného počasí. Dave už hrozně pajdal, a jak nám nešlo jít pomalu,
nechávali jsme ho za sebou, jen Míša se smilovala a šla s ním. Nálada klesla celkem ke dnu a míč nikde. Po tichém vaření oběda jsme řešili, co dál. Bylo jasné, že Dave za ten den a půl poslední dlouhý úsek (cca 10h normální chůze) nedojde, už dnes po krátkém úseku se jen tak plazil. Dalo se sejít do údolí, taky docela dálka, tuším 3h cesty, ale po rozumné mírné cestě. Jenže samotného jsme nechat jít nechtěli, přece jen jsou tu pořád někde medvědi a číhají;) Protože počasí vypadalo stejně hůř a hůř, nakonec jsme se dohodli, že to vzdáme, a půjdeme dolů s Davem všichni. Ono dál už toho beztak moc není a jde se převážně lesem. Pod Chabencom Takže jsme zakempili v Ďurkové. Chatu spravoval jeden celkem fajn kluk, co tam měl přítelkyni a kamaráda. Za noc chtěli pět euro, a půdičku měli taky příjemnou;) Chata byla sice míň vybavená (a to jí zásobovali autem), ale když jsem nasadila zoufalý pohled s otázkou, jestli by neměli horkou čokoládu, tak se smiloval a nabídl mi kakao.
Nabídku jsem přijala s nadšením a tak si za deset minut mohla pochutnávat na moc dobrém kakau ;) V blízké budoucnosti možná litoval, že kakao zmínil, protože si ho začali objednávat i všichni okolo :)) Odpoledne jsme trávili hraním karet, slovního fotbalu a asociací, a pak už jsme byli tak zničení, že jsme se šli radši v hrozné mlze (pršící) projít na keš na hřebeni. Na hřebeni jsme chvíli váhali, jestli se neprojít ještě kousek dál, ale v dálce začalo hřmít, a tak jsme se raději vrátili do bezpečí boudičky. Ale provětrání to bylo příjemné :) V noci se stalo to, čeho jsem se bála – zase někdo hrozně chrápal :) Ach joooooooo....
Sobota: Útulňa pod Chabencom-Jasenie 4h, klesání cca 1100m
Po ranním kakau jsme vyrazili dolů. Bylo pod nulou a hrozná pršící mlha, tak jsme byli celkem rádi, že nemusíme dál, byla otázka času, kdy začne sněžit... Cesta byla mírná, široká a příjemně utíkala, zajímavé taky bylo, jak se s ubývajícími metry zlepšovalo počasí – brzy jsme sundávali pláštěnky, po chvíli jsme měli výhledy, a za další dobu už i svítilo sluníčko. Když jsme došli dolů do vsi, už jsme mohli poklidně na sluníčku v trávě obědvat. Bylo vidět, jak nahoře na hřebenech pořád drží hrozný mrak, visel tam jak věčné zatracení...
Po obědě jsme se rozdělili – já s Jirkou jsme se vydali pro auto, a ostatní zůstali čekat na zastávce. Nejdřív jsme doufali, že stihneme autobus jedoucí od silnice, ale ani s posledním kouskem, který nás svezl jeden děda – pamětník, jsme to nevyhráli a autobus byl nenávratně pryč. Naštěstí u hlavní se stopovalo líp než ve vsi, kde na nás akorát všichni divně koukali a jezdili tam a zpět, a po chvíli nám zastavil nějaký kluk. Svezl nás až do Bánské Bystrice, ale byla to tedy jízda smrti. Vzadu se mi nedal zapnout pás, a tak jsem jen třeštila oči na ručičku tachometru a modlila se. Jirka na tom byl podobně, ale překvapivě dokázal i trochu konverzovat ;) Měli jsme štěstí – v Bystrici nám jel za 20min autobus, a tak jsme se nemuseli plácat někam na kraj města snažit se něco chytit. Místo toho jsme si dali za euro výborné kafe u milé paní v kavárno-hernobufetu na nádraží. Áááááchhhh... Autobus převýšení do Donoval moc nezvládal, jel pomaleji a pomaleji, a na závěrečném kopečku už jsem skoro myslela, že budeme couvat ;) Naštěstí nás šťastně dopravil na parkoviště, kde na nás poslušně čekalo naše autíčko, které hned krásně nastartovalo. Ostatní jsme nabrali v době, kdy tam zrovna jel nějaký autobus, ale myslím, že správný směr to stejně nebyl;) Převezli jsme se do Bystrice a vydali se na prohlídku města spojenou s hledáním místa, kde bychom se mohli najíst. Krásná prohlídka skončila v lehké hádce, protože Dave už nechtěl nikam dál chodit, a mě se nechtělo zůstávat v pizzerii, u které jsme stáli. Ale nakonec to dobře dopadlo, protože jsme tam zůstali a dala jsem si i tak něco dobrého.. tuším že kuřecí steak. Jen taková zvláštní nálada se s námi táhla až do dalšího dne, večer se k ní přidala ještě obrovská únava z cesty, stopování a řízení a moc to nevylepšila.. Déšť další den nám sebral i chuť vyrazit ještě někam na procházku, a tak výlet skončil trochu smutně, a spravil se až doma. Můžu jen doufat, že těch slabších chvilek bude málo, a vzpomínat na to krásné, co jsme na přechodu zažili, a toho bylo hodně :)
