ÚČAST EDUARDA URBÁNKA ZE ŠITBOŘIC V ČS. ZAHRANIČNÍM ODBOJI Martina Švihálková

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

ÚČAST EDUARDA URBÁNKA ZE ŠITBOŘIC V ČS. ZAHRANIČNÍM ODBOJI 1939 – 1945 bakalářská diplomová práce

Martina Švihálková

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák PhD. 2008

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Tomáši Dvořákovi PhD., vedoucímu diplomové práce, a PhDr. Janu Břečkovi za jejich cenné rady a čas, který mi věnovali.

3

Obsah: 1. Úvod 2. Před válkou 3. Odchod z vlasti 3.1 Plán útěku 3.2. Cesta za hranice 4. Francie 4.1 Politická situace 4.2 Příchod Eduarda Urbánka do Francie 4.3 Poměry v táboře v Agde 4.4 Situace na frontě 4.5 Přípravy k odchodu na frontu v československé armádě 4.6 Přesun pluků na frontu 4.7 Válečné události ve vzpomínkách Eduarda Urbánka 4.8 Evakuace jednotek z fronty 4.9 Cesta do Anglie 5. Anglie 5.1 Politická situace 5.2.1 Pobyt v Cholmondeley Parku 5.2.2 Návštěvy státníků 5.3 Přátelské vztahy s tamními obyvateli 5.4 Úkoly armády 5.5.1 Parašutistický výcvik 5.5.2 Přijetí Urbánka do kurzu 5.5.3 Organizace výcviku 5.5.4 Urbánkovo absolvování kurzu 5.5.5 Zranění během parakurzu a pobyt v nemocnici 5.6 Reorganizace čs. jednotek na obrněnou brigádu 5.7 Invaze 6. Dunkerque 6.1 Vylodění armády a pověření úkolem obléhání Dunkerque 6.2 Pevnost Dunkerque 6.3 První bojové akce 6.4 Bojové akce 28. října a 5. listopadu 6.5 Dlouhé měsíce obléhání 6.6 Poslední měsíce 6.7 Konec války, kapitulace německé posádky 7. Osudy Urbánkových přátel 8. Návrat domů 9. Život po válce 10. Závěr 11. Použité prameny a literatura 12. Přílohy

4

5 6 7 7 8 11 11 11 12 13 13 14 15 17 18 18 18 19 20 20 21 22 22 22 23 24 25 26 27 27 28 28 29 33 34 34 35 36 36 37 39 41

1. Úvod Celý život žiji v obci Šitbořice, proto mé rozhodování o tématu bakalářské práce nebylo dlouhé. Chtěla jsem více poznat svoji rodnou obec a její obyvatele. Osobnost Eduarda Urbánka mě na první pohled zaujala a určitě se dá říci, že je jednou z nejzajímavějších osob, které zde kdy žily. Eduard Urbánek se jako jeden z mnoha mužů vydal na nejistou cestu do Francie do tvořící se čs. armády. Zde se v květnu 1940 zúčastnil bitvy o Francii. Po přesunu vojáků do Anglie zde strávil následující čtyři roky, během nichž absolvoval parašutistický výcvik. Začátkem září 1944 byl společně s obrněnou brigádou přesunut do Francie, kde byla brigáda pověřena obléháním pevnosti Dunkerque. Jako příslušník 2. tankového praporu se účastnil bojových akcí 28. října a 5. listopadu 1944 ve východním úseku. Na jaře 1945 byl přeložen k velitelství jako velitel styčné čety a po podepsání kapitulace německé posádky v Dunkerque se společně s obrněnou brigádou vrátil do vlasti. Při shromažďování informací mi pomohla celá řada lidí, kterým za to velmi děkuji. Velké podpory se mi dostalo od synovce Eduarda Urbánka pana Františka Urbánka, ale také Josefa Zelinky, kronikáře obce Šitbořice, který mi ochotně půjčil všechny své materiály k tématu. Ne méně mi pomohli Rostislav Dohnálek či Tomáš Jambor zapůjčením fotografií. Práce je založena na vzpomínkách Eduarda Urbánka z části uložených v mikulovském archivu, avšak převážně opsaných kronikářem Josefem Zelinkou. Jedná se o příspěvky do vzpomínkové soutěže Svazu čs. profesionálních bojovníků (SČPB), a další osobní zápisky. Dalším zdrojem informací mi byla Eduardem Urbánkem vlastnoručně psaná Kronika o účasti katolíků v čsl. zahraniční armádě, která je majetkem rodiny Urbánkovy. Dále jsem využila audionahrávky zapůjčené panem Dohnálkem pro popsání cesty do zahraničí a životopisu Eduarda Urbánka psaného jeho sestrou Jindřiškou. Nečetné materiály jsou uloženy také v brněnském Moravském zemském muzeu nebo Vojenském historickém archivu v Praze, které jsem rovněž použila. Téma západního zahraničního odboje bylo dlouhou dobu opomíjeno. Starší práce byly navíc často ideologicky ovlivněny, a tak některé skutečnosti mohly být záměrně vypuštěny či pozměněny. Z obecných prací, ze kterých jsem čerpala, se zahraničnímu odboji věnoval např. Eduard Čejka (Československý zahraniční odboj (1939 – 1945), Na západní frontě. Historie československých vojenských jednotek na západě v letech druhé světové války ad.), přičemž jeho starší díla jsou v mnoha případech poznamenána minulým režimem. Výsadkáři se ve svých dílech zabývá např. Jiří Šolc (A zpívali jsme Tipperary. Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii, Bylo málo

5

mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války ad.), který se věnuje nejen výcviku parašutistů, ale i samotným akcím paraskupin. Naopak jsem postrádala práce věnující se čs. pozemním jednotkám na Západě, zvláště jejich působení ve Velké Británii. Je proto dobře, že poměrně nedávno vznikla kniha Ivana Procházky Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944 – květen 1945), která se tomuto tématu podrobněji věnuje. Tato práce by měla popsat Urbánkovo působení v čs. zahraniční armádě a doplnit známé skutečnosti o jeho vyprávění. Práce je členěna chronologicky. Začíná předválečným obdobím v životě Eduarda Urbánka, dále pokračuje popisem jeho cesty do Francie a účastí v odboji rozděleném do jednotlivých etap. Končí návratem do vlasti a životem E. Urbánka po válce.

2. Před válkou Eduard Urbánek se narodil 12. 4. 1907 v Šitbořicích jako první z deseti dětí Aloise a Tekly Urbánkových. Rodiče pracovali v zemědělství. Byli hluboce věřícími katolíky a podobně vedli i své děti. Když v roce 1933 zemřel Eduardův otec, zůstala starost o hospodářství a čtyři nezletilé sourozence na něm.1 Eduard se postupně zapojoval do katolických spolků jako byl Orel, Katolická Omladina apod. V době příchodu německých okupantů v březnu 1939 byl starostou Orla v Šitbořicích a spolu s ostatními členy probírali možnosti zapojení do ilegální odbojové činnosti. Když začátkem roku 1940 E. Urbánek odcházel do exilu, rozloučil se jen s matkou. Po celou dobu, kdy byl v zahraničí, dal o sobě vědět jen jednou, a to když poslal pozdrav z Budapešti od přítelkyně Idy na svoje jméno. To proto, aby nevystavil rodinu nebezpečí. Přesto však došlo k udání od místních lidí a v září 1942 přijelo pro rodinu Urbánkovu a Stejskalovu gestapo. Z rodného domu byla odvezena jeho matka Tekla Urbánková a sourozenci Jan, František a Jindřiška. Starší sourozenci v domě již nežili a nejmladší Terezie pro svůj věk zatčena nebyla. Jan byl vězněn v táboře Pod Kaštany v Brně, František v Kounicových kolejích a Jindřiška v internačním táboře ve Svatobořicích. Teklu Urbánkovou propustili již druhý den po zatčení, ostatní Urbánkovy sourozence v polovině února 1943.2

1

Životopis Eduarda Urbánka napsaný Jindřiškou Kaňovou v r. 1996, nepublikovaný rukopis v držení Rostislava Dohnálka. 2 Tamtéž

6

3. Odchod z vlasti 3.1 Plán útěku Brzy po německé okupaci začalo mnoho našich občanů odcházet do emigrace, kde hledali uplatnění v zahraničním odboji. Někteří odcházeli cíleně do zahraniční armády, jiní prchali před německou nadvládou či rasovou perzekucí. Všechny však spojovala touha po osvobození vlasti z německého područí. „Byl to vysoký morální princip, který vedl československé běžence daleko od domovů, od jejich blízkých, do neznámého prostředí, a to v době, která neskýtala žádné jasnější záruky pro blízkou i vzdálenější budoucnost. Bylo to vlastenectví ve svém nejryzejším projevu, které vedlo jejich kroky a velelo jim překonávat nemalé překážky, probít se k tvořícím se vojenským jednotkám, se zbraní v ruce se postavit proti přesile, jít odhodlaně, třeba i za cenu vlastního života za vytyčeným cílem a předsevzetím: odčinit potupný Mnichov a osvobodit rodnou zemi.“3 Eduard Urbánek vnímal situaci, jež nastala po okupaci německou armádou, velmi hořce. Pozoroval mezi „svými“ lidmi zrádce a kapitulanty. Lidi, kteří se k Němcům hlásili a vítali je. „Je to bolestné a lidem s trochou cti v těle to nejde dobře do hlavy – vše se v nich bouří,“ napsal si do svého deníku.4 Proto nabídku učitele Josefa Hanáka, zda by nechtěl spolupracovat proti okupantům v akcích „Černá vlajka“ a „Obrana vlasti“, přivítal. E. Urbánek v té době pracoval v Židlochovicích v lidovém družstvě Zádruha, kde byl správcem Václav Čermák. Spolu probírali odboj a odchod do zahraniční armády ve Francii. Promýšleli spolu cestu do Francie i poté, co bylo Polsko obsazeno. Když správce V. Čermáka později hledal, dozvěděl se o jeho pravděpodobném odchodu do zahraničí.5 Začínalo se na něj obracet stále více osob s žádostí o informace, jak se dostat za hranice. Lidí, které hledalo gestapo, žádajících o pomoc. Začal mít proto obavy o sebe i o rodinu. A proto se rozhodl odejít. Společníky se mu měli stát student brněnské právnické fakulty František Havránek, Urbánkův spolupracovník ze Zádruhy Alois Dohnálek, oba z Moutnic – Rozařína, a obchodník Štěpán Stejskal ze Šitbořic. Na svatbě Stejskalova bratrance v listopadu 1939 se seznámili s nevěstiným kmotrem Petrem Holým, původem ze slovenské Skalice. Dohodli se, že jim pomůže dostat se přes hranice do Maďarska. Učinit takové rozhodnutí nebylo lehké. Ale nenávist k okupantům a vlastenectví jim dodaly odvahu opustit rodinu a domov a vydat se vstříc nejistému osudu. Cestou mohli být 3

Čejka, Eduard: Československý odboj na Západě (1939 – 1945). Mladá fronta, Praha 1997, s. 11 Zelinka, František: Vzpomínky a události. Šitbořice 1980 – 1982. Nepublikovaný rukopis v držení Josefa Zelinky, s. 269. 5 Tamtéž, s. 4

7

zatčeni policií a uvězněni, v horším případě se mohli dostat do rukou gestapa. Vše bylo nutno naplánovat s největším utajením, a tak je pochopitelné, že jejich rodiny nic netušily. Byly by vystaveny zbytečnému nebezpečí. Eduard se rozloučil jen se svojí matkou. Po několika odkladech kvůli počasí se domluvili na 20. ledna 1940.6

3.2 Cesta za hranice Přechody do zahraničí se většinou odehrávaly na česko – polských hranicích v oblasti Ostravska. Po obsazení Polska Němci na konci září 1939 však byla tato cesta uzavřena a bylo nutno hledat jiné možnosti, jak se dostat ze země. Útěky přes hranice byly zajišťovány ilegálními organizacemi Obrana národa, V boj, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ ad. Druhou variantou byl přechod na Slovensko, dále přes Maďarsko a Jugoslávii.7 A právě tuto trasu zvolili i šitbořičtí rodáci. Dne 20. ledna 1940 navečer se sešli na nádraží v Kloboukách u Brna s Františkem Havránkem a Aloisem Dohnálkem. Na ten den Alois Dohnálek vzpomíná, že byla velká zima a bylo po pás sněhu.8 Proto nejezdily autobusy a museli sem dojít pěšky. Odtud odjeli vlakem do Hodonína, kde je jejich průvodce odvedl na okresní četnické velitelství za nějakým majorem. Zpočátku měli obavy, protože kancelář majora byla hned vedle kanceláře gestapa. Brzy však zjistili, že jim major chce pomoci. Vyptával se na trasu, dokonce jim nabídl peníze, které odmítli. Dal jim tedy na cestu alespoň několik slovenských korun a popřál jim úspěšnou cestu.9 Do slovenské Skalice je za hustého sněžení doprovodil Petr Holý přes zamrzlou řeku Moravu. Ta tvořila hranici mezi protektorátem a Slovenským státem. Ve Skalici přespali u Holého bratrance Ferka Srhy. Holému za přechod zaplatili asi tisíc korun. Ráno vyjeli vlakem přes Trnavu do Cífera, kde je čekal slovenský učitel a doprovodil je asi 20 kilometrů pěšky na hranice. Zde je předal dvěma Maďarům, kteří je převedli do Sence, ležícího již v Maďarsku. V Senci chtěli nastoupit na vlak do Budapešti, ale byli varováni, že na nádraží jsou maďarští četníci. Protože Alois Dohnálek měl omrzliny nohou, šli do hostince. Zde jim manželka hostinského našla člověka, který jim měl pomoci. Byl to maďarský důstojník, dříve sloužící v československé armádě. U něj přespali a vyměnili koruny za pengö. Se zabaleným jídlem se časně 6

Tamtéž, s. Urbánek, Eduard: Kronika o účasti katolíků v čsl. zahraniční armádě, Brno 1976, kopie nepublikovaného originálu v držení Františka Urbánka, s. 4. 8 Audiozáznam vzpomínek Aloise Dohnálka na cestu útěku do Francie. Originál je v držení Rostislava Dohnálka. 9 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 272. Urbánek se jej snažil po válce najít. Zjistil, že to byl pravděpodobně major Pšenička, který byl během války popraven gestapem v Olomouci. 7

8

ráno vypravili na vlak do Budapešti. Muž jim ještě koupil jízdenky a rozloučil se s nimi.10 V Maďarsku bylo pro naše uprchlíky zvláště nebezpečno. Neznalost maďarského jazyka mohla prozradit cizince, ten se pak dostal do rukou policie a do maďarské věznice. Například gen. Karel Klapálek, budoucí velitel čs. jednotky na Středním východě, byl při útěku třikrát chycen policií a umístěn do nejobávanější maďarské věznice, tzv. Tolonczházu.11 Naši uprchlíci měli ale štěstí. Když dorazili do Budapešti, nechali se odvézt na francouzské velvyslanectví. Zde vznikl menší problém, když úředníci chtěli prokázat totožnost. Alois Dohnálek měl u sebe alespoň řidičský průkaz a zaručil se za ostatní. Také zde museli odevzdat všechny peníze.12 Asi deset dní strávili u jedné židovské rodiny, protože kvůli závějím nejezdily vlaky. Tohoto času využili k prohlídce města. V té době také poslal E. Urbánek domů pohled, který kvůli bezpečnosti rodiny podepsal cizím jménem.13 Když se shromáždil dostatek lidí, měli být s asi padesáti dalšími muži dopraveni na hranice s Jugoslávií. V této skupině strávili celou cestu až do Francie. Do Kiškunhalaše přijeli dělnickým vlakem, kde již čekali policisté a několik mužů se jim podařilo chytit.14 Zbytek skupiny se vydal několik kilometrů na saních a dále šli pěšky do Subotice. Muž, který je měl převést, si pouze vzal peníze a ukázal jim směr. Po nočním bloudění se dostali k jugoslávské vesnici Viničná granica, kde byli srdečně přivítáni. V nedaleké Subotici se jim dostalo ještě vřelejšího přijetí pohraničníky, kteří jim zajistili převoz vlakem pod eskortou do Bělehradu.15 Kvůli závějím byli nuceni zdržet se tu další týden. Ubytováni byli v Českém domě. Jugoslávie přijímala naše uprchlíky s porozuměním a bratrsky. Vystavila jim víza do Francie a pro průjezd Řeckem, Sýrií a ostatními zeměmi.16 Při odjezdu byl pro ně uspořádán večírek na rozloučenou a velmi přátelského přijetí se jim dostávalo i při cestě do Soluně, jak popisuje E. Urbánek: „Také cestou vlakem do Soluně nás čekali Čupriji a Skoplji krajané s hudbou, kteří pracovali v tamních pivovarech a cukrovarech. Bylo zase veselo, hudba hrála, lidé přáli nám na naší cestě mnoho úspěchů a dávali nám balíčky na cestu…“17 Ze Soluně vedla jejich cesta do Istanbulu, přes Bospor do Balbeku. Odtud pak pokračovali několikadenní cestou do Bejrútu. Zde se E. Urbánek přihlásil na čs. konzulátu k odvodu do čs. armády.18 Když tam dorazili, byli ubytováni v kasárnách a poté za městem na

10

Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 273 – 274. Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 152. 12 Vzpomínky A. Dohnálka. 13 Životopis Eduarda Urbánka napsaný Jindřiškou Kaňovou. 14 Vzpomínky A. Dohnálka. 15 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 274 – 275. 16 Najman, Ervín: Opravdoví hrdinové. Moravia Propag, Brno 2005, s. 108. 17 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 276. 18 Moravské zemské muzeum, historické oddělení, inv. č. S 790, odvodní list do čs. armády a prozatímní průkaz E. Urbánka z únoru 1940 vystavené francouzskými úřady v Bejrútu. 11

9

okraji pouště. Původně zde bylo několik desítek dobrovolníků, ale stále sem přicházeli další a další utečenci z protektorátu. Poté co jejich počet dosáhl 120, byli lodí dopraveni do Francie.19 Během cesty potkali několik nacistických špiónů. O jednom takovém setkání v Bejrútu vypráví Eduard Urbánek ve svém deníku: „Jednou, když jsme byli ve městě, uviděli jsme tam prodejnu obuvi Baťa… Prodavač nebyl Čech, ale k našemu údivu se k nám hlásila Češka se sokolským odznakem na klopě kabátu. Hned nás vítala, představila se jako madam Kovalenková. Její manžel prý učí na univerzitě tělocvik, je ruský emigrant. Zvala nás na návštěvu domů na druhý den… Protože nás bylo moc, navrhl jeden z našich, že by to obtěžovalo, proto by měla jít jen delegace a to předáci Sokola… Po návratu vyprávěli, jak se měli u ní dobře, byli pohoštěni, fotografovali se a tančili. Madame slíbila, že opatrně sdělí jejich rodinám, že jsou v pořádku, živi a zdrávi. Když jsme přijeli do Francie, jednou nám bylo hlášeno, že madam Kovalenková byla špiónkou gestapa a pracovala pro Němce. Kdo jí dal adresu, poslala ji na gestapo.“20 Také další zkušenosti s německým špiónem se jim dostalo v Bejrútu: „Jednou jsme přišli na náš barák a vidíme, že okolo našich pryčen chodí civilista a něco si zapisuje. Překvapen rychle vše schoval pod kabát a chtěl zmizet. Měli jsme předtuchu něčeho nekalého, chtěli jsme jej zadržet, ale on se tomu vzpíral. V tom přišel Vilda Jakš – tehdejší mistr Evropy v boxu, který tam byl s námi, a ten říká, abychom ho nechali, že je to jeho přítel, arménský student. Když jsme na prohlídce Arména trvali, Vilda se rozčílil a mně dal slušný hák pod bradu. Na nátlak všech přece jen povolil prohlídku kamaráda. Skutečně se zjistilo, že je to německý špión a potom mu dal co proto i Vilda…“21 Po několika týdnech pobytu v Sýrii se vydali na cestu do Francie se zastávkami v Jaffě a Alexandrii, kde pomáhali nakládat zboží. Při práci se E. Urbánek seznámil s jedním Arabem, který jej a kamaráda pozval na návštěvu domů. Pohostil je vařenými šneky a arakem.22 Několik dní strávili na cestě Středozemním mořem. Do přístavu Marseille dorazili 15. března 1940. Ubytováni byli v pevnosti Fort St. Jean a druhého dne odjeli do Agde, kde se formovala čs. vojenská jednotka.23 Přesto, že jejich cesta nebyla nijak dramatická, byla velmi náročná, hlavně proto, že byla vykonána v zimních měsících. Není tedy divu, že se během cesty pro samé vysílení téměř vzdali. Naštěstí se vždy našel někdo, kdo jim pomohl a oni se mohli dostat k československé zahraniční armádě.

19

Tamtéž, s. 277. Tamtéž, s. 277 – 278. 21 Tamtéž, s. 278. 22 Tamtéž, s. 279 – 280. 23 Tamtéž, s. 281. 20

10

4. Francie 4.1 Politická situace Francie vstoupila do války 3. září 1939 na základě spojeneckých smluv s Polskem. Nebyla na ni však připravena, armáda měla zastaralou výzbroj a nízkou bojovou morálku. Neměla ani schopné velitele. Spoléhala se na Maginotovu obrannou linii, která, jak se později ukázalo, nebyla pro Němce nepřekonatelnou překážkou.24 Mezitím byla v zahraničí vytvořena československá prozatímní vláda a počátkem října došlo k uzavření dohody o obnovení samostatné československé armády ve Francii. Bylo dohodnuto, že bude bojovat pod svými prapory, v politických záležitostech bude podléhat pravomoci prozatímní vlády, ve vojenských francouzskému hlavnímu velitelství.25

4.2 Příchod Eduarda Urbánka do Francie První českoslovenští vojáci se ve Francii objevili již v létě 1939. Nikdo je nevítal, nečekal na ně s radostí, byl jim pouze poskytnut azyl. Většina vojáků vstoupila do Cizinecké legie, ostatní do koloniální armády. Někteří byli nuceni najít si zde práci, aby se uživili. Když přišli, čekali, že se zde budou moci užitečně zapojit do boje proti nacistům, místo toho však byli zklamáni z francouzských poměrů. Výstižně to popsal po válce gen. Karel Janoušek: „Nebyla to Francie našich snů. Byla to Francie občansky i vojensky demoralizovaná a prosáknutá jedem defétismu. Stín budoucí katastrofy hrozil a dusil naše přípravy již od počátku.“26 Eduard Urbánek dorazil do tábora 16. března 1940 po noci strávené v marseillské Fort St. Jean. Na tuto noc vzpomíná: „Unaveni jsme toužili po spánku v pevné posteli. Ale byli jsme zklamáni. Sešli jsme se skoro všichni na jednom ze dvorů, které byly obklopeny vysokými zdmi, protože jsme nemohli spát. Příčina byla, že vše bylo zavšivené. Rychle bylo nutné vše ze sebe svléknout, vyklepat, rychle obléci a ven. A na dvoře jsme prochodili zbytek noci.“27 Velmi na něj zapůsobily nápisy na zdech pevnosti v jeho rodném jazyce, jimiž se loučili jeho krajané před odchodem do legie. Druhého dne po krátké prohlídce města byl Eduard Urbánek se svými kamarády převezen do tábora v Agde.

24

Čejka Eduard: Československý zahraniční odboj, s. 125. Tamtéž, s. 132. 26 Tamtéž, s. 117. 27 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 281. 25

11

4.3 Poměry v táboře v Agde Agde bylo malé starobylé přístavní městečko. V táboře byli dříve internováni španělští interbrigadisté, v září 1939 byl tento tábor dán francouzskou vládou k dispozici československé zahraniční armádě. Velkou výhodou táboru byla blízkost přístavu Marseille, kam přijíždělo mnoho československých dobrovolníků z různých koutů světa. Ubytování zde bylo zajištěno ve starých dřevěných barácích bez sociálního zařízení, za deště sem pršelo, na zimu se sem stěhovaly krysy. Chyběly místnosti, kde by si mohli vojáci po práci sednout a popovídat. Strava byla špatná, bylo jí málo a žold půl franku denně jim žádnou možnost koupit si vlastní jídlo ani jiné osobní potřeby neposkytoval. Díky československým kněžím vzniklo na místní faře několik místností, kde mohli vojáci trávit volný čas – knihovna, zkušebna zpěvu i pracovna pro malíře a další. Tento „útulek“ byl otevřen na Štědrý den a byl nazván „Domovem československého vojáka“.28 Počáteční nedůvěra a snad až odpor francouzských obyvatel k našim vojákům se po vánočních svátcích změnil, 29 dokonce je v „Domově“ navštěvovali a účastnili se jejich besed, přednášek a večírků, jak uvádí Urbánek: „Po vánocích byly vlivem toho, co obyvatelé města viděli, prolomeny ledy. Myšlení lidí se o nás úplně změnilo, lidé se začali jinak na nás dívat a posuzovat nás. Viděli, že tito běženci bez vlasti jsou na takové kulturní úrovni, že předčí i ty, kteří se považovali za nadřazené a opovrhovali etrangé – cizinci. Všímali si víc našeho života a začali i navštěvovat naše kulturní besedy a večírky v našem „Domově“. Mezi námi bylo i dost umělců, kumštýřů i kouzelníků, kteří dovedli vždy zpestřit program. Začal se v Domově promítat i film, který byl zasílán z Paříže. Konaly se pravidelné besedy s přednáškami i diskuzemi o všech událostech ve světě.“30 Po listopadové mobilizaci Čechoslováků ve Francii byl tábor v Agde přeplněn a některé jednotky byly přestěhovány do nových ubytoven v okolí. Urbánek byl zařazen ke 3. rotě 3. pěšího pluku, který zůstal v Agde.31 O tehdejších poměrech v armádě píše ve svých vzpomínkách: „S výstrojí to bylo špatné, ale bylo to lepší než před pár měsíci, kdy ani každý neměl svoje kožené boty. Mundur – uniforma to vlastně nebyla, byl všelijaký. Připomínal oblečení vojáků z divadelních her v době napoleonských válek. S výzbrojí to bylo to samé. Dlouhé opakovačky na tři rány. Morálka také nebyla nejlepší. Divili jsme se, my, kteří jsme přišli s nadšením a plni ideálů pomoci ujařmené vlasti, že není v armádě jednoty.“32

28

Urbánek, E: Kronika o účasti katolíků s. 11. Urbánek uvádí, že na vánoční svátky čs. vojáci postavili na náměstí vánoční strom a na Štědrý den se konala půlnoční mše za doprovodu pěveckého sboru čs. vojáků. (Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 358 - 359). 30 Urbánek, E: Kronika o účasti katolíků, s. 11. 31 Moravské zemské muzeum, historické oddělení, S 791, průkazka des. E. Urbánka jako příslušníka 3. roty 3. čs. pluku v Agde. 32 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 283. Podobně popisuje tehdejší poměry také Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 149. 29

12

Mnoho neshod vyplývalo z napjatého vztahu mezi důstojníky a ostatními vojáky, z jejich odlišného společenského postavení. Prostí vojíni měli tak nízký žold, že si za něj nemohli koupit ani základní potřeby. Vojáci s vyšší hodností měli mzdu mnohonásobně větší a k tomu dostávali další různé podpory. Hrubé chování některých nadřízených také nijak nezlepšovalo napjatou situaci.33 „Část důstojníků si hrála na vojáčky a vojáčkování se všemi průvodními jevy. Někteří měli i jiné zájmy jako přehlížení španělských dobrovolníků, špiclování komunistů apod.,“ píše Urbánek. Situaci nezlepšovali ani mobilizovaní slovenští vojáci, kteří byli v armádě často proti své vůli. „Značná část vojáků, kteří byli nuceni jít do naší armády a to byli většinou Slováci, kteří byli ve Francii na práci a podle francouzských nařízení museli jít do naší armády. Ti odmítli poslušnost a byli nespokojeni, říkali nám: my máme samostatný Slovenský stát a vy čehůni si svoji svobodu vybojujte sami. Neznali samozřejmě poměry u nás ani na Slovensku. Bylo je nutné pozvolna a trpělivě přesvědčovat, protože pro ně neměla první republika chleba, za kterým museli jít do ciziny a nyní za tu republiku měli jít bojovat.“34

4.4 Situace na frontě V první polovině dubna napadla nacistická vojska Dánsko a Norsko a obsadila je. Poté se jejich pozornost obrátila na západ. V rámci plánu Gelb vtrhly 10. května 1940 do Belgie, Holandska a Lucemburska. Německá armáda byla mnohem lépe technicky vybavena a vycvičena, spojenci na všech úsecích fronty ustupovali a brzy byla podepsána kapitulace napadených států. Proto i v československé armádě začaly přípravy k odchodu na frontu. Ta ovšem byla prolomena 5. června a německý wehrmacht postupoval bez většího odporu do nitra země.35

4.5 Přípravy k odchodu na frontu v československé armádě Začátkem června byla čs. armáda reorganizována. Z nejschopnějších vojáků byly vytvořeny dva pěší pluky, 3. pluk byl rozpuštěn.36 Eduard Urbánek byl přeložen k 5. rotě 2. praporu 2. pěšího pluku, jehož velitelem byl plukovník Jan Satorie. Vojáci byli nově vyzbrojeni a vystrojeni. Nová výstroj však nebyla dostatečná a také výzbroj byla slabá, některé zbraně chyběly úplně. Byl veliký nedostatek munice a málo 33

Čejka, Eduard – Brod, Toman: Na západní frontě. Historie československých vojenských jednotek na západě v letech druhé světové války. Naše vojsko, Praha 1965, s. 85. 34 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 283. 35 Čejka, E. - Brod, T.: Na západní frontě, s. 114 – 115. 36 Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 180.

13

dopravních prostředků. „…Dostali jsme nové uniformy,“ vzpomíná Eduard Urbánek ve svém deníku, „dlouhé soukenné kalhoty, které visely přes pověstné omotávky, nové kožené boty, které byly po dřevácích luxusem, khaki svetr a plášť. Tyto uniformy byly pro vojáky v květnu až červenci pravým utrpením. Ve Francii je v tu dobu mnohem tepleji než u nás. Také pušky byly nového typu, ale k našim, které jsme zanechali Němcům doma, se nedaly přirovnat.“37

4.6 Přesun pluků na frontu 6. června byly pěší pluky přesunuty vlaky na sever k švýcarským hranicím do přifrontového pásma a byly umístěny v okolí Montigny sur Aube, Gevroles a Vexhalles, asi 200 km jihovýchodně od Paříže. Mělo zde dojít během několika týdnů k dokončení výcviku a k doplnění výzbroje, munice a dopravních prostředků.38 Zatím se však situace na frontě zhoršila a pěchota byla již 12. června odvezena přímo na 39

frontu. „Třetí den místo výcviku přijeli autobusy a odvážely nás blíže k frontě. Už jsme slyšeli dělostřeleckou palbu. Po vysednutí a asi dvouhodinovém pochodu jsme byli na frontě. Střídali jsme francouzský pluk.“40 2. čs. pěší pluk byl přiřazen k 239. lehké pěší divizi 7. francouzské armády. Ještě večer vojáci zaujali místo asi 15 km od fronty ve vyvýšeném lesíku u řeky Marny poblíž La Ferté sur Jouarre a Glaret. Zde měli chránit přechod přes řeku Marnu mezi přítokem řeky l´Orcq a městem La Ferté Sous Jouarre.41 „…Úsek jsme přebírali od francouzských jednotek, vlastně jen jejich trosek,“ vzpomíná Urbánek. „Na dotaz o styku s nepřítelem, nás informovali, že je vzdálen asi 15 kilometrů, že jsme záchytné pásmo, a jak se objeví vojáci před námi, je to nepřítel a máme zahájit palbu.“42 Na obou sousedních křídlech měla naše jednotka dva francouzské pluky, na podporu dostala k dispozici francouzský dělostřelecký oddíl.

37

Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 287. Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 181 39 Čejka, E. – Brod, T.: Na západní frontě, s. 123. 40 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 285. 41 Na všech frontách. Čechoslováci v II. světové válce. Melantrich, Praha 1992, s. 65. 42 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 289. 38

14

4.7 Válečné události ve vzpomínkách Eduarda Urbánka „Obsadili jsme vyvýšený lesík na svahu k řece Marně před námi. Vlevo byl přes řeku zbořen železniční most. V našem prostoru před námi byla k řece se svažující planina a za ní železnice. V dáli na obzoru byla vesnice, jak se průzkumem ukázalo, byla úplně prázdná. Jaké bylo naše překvapení, když druhý den, sotva jsme se trochu zakopali, začali se jednotlivě objevovat Němci. Když jsme po nich stříleli, opětovali palbu a schovali se za kopeček. Potom začal nepřátelský letecký průzkum, nastala dělostřelecká palba a stále větší nápor na naše postavení. Byli jsme odhodláni bojovat a neustoupit. Vždyť jsme dostali i kulomety. Ovšem zatím bez nábojů a granáty bez pojistek a zapalovačů. Ale bylo nám slíbeno, že vše dostaneme. Když jsme zbraně a střelivo konečně dostali a to v množství strašně velikém, bylo k našemu překvapení nařízeno třetí den k večeru za soumraku ustupovat. Protože nebylo v našich silách vše vzít s sebou, s lítostí jsme větší množství granátů a kulometných nábojů naházeli do řeky.“43 Francouzské sousední jednotky se daly na ústup již před polednem, aniž by to daly našim vojákům vědět, a ti tak zůstali z obou stran odkryti. V době rozkazu k ústupu již německá vojska překročila Marnu východně od československých pozic a mířila na Coulommiers. Až v noci naši vojáci ustoupili na jižní břeh řeky Grand Morin.44 Pluk urazil během noci a následujícího dne ve velmi těžkých podmínkách asi 70-ti kilometrovou trasu. Přišel další rozkaz ustoupit za Seinu. Za častých náletů německé luftwaffe ustupovali vojáci i civilisté. Komunikace byly přeplněné. Přicházela chaotická hlášení, každou chvíli se měnily rozkazy. „Původně chtěla francouzská vláda evakuovat všechno obyvatelstvo před příchodem Němců. A důsledek toho byl, že všechny komunikace byly přímo ucpány civilisty. Lidé utíkali na vozech, autech, pěšky a nesli nebo vezli s sebou svůj skrovný majetek. Mnoho lidí, zvláště starých a malých dětí, přišlo o život. Němci několikráte za den útočili na ně letadly. Vojenské útvary byly nuceny ustupovat vedle silnic a časté nepřátelské nálety jen dovršovaly zmatek,“45 popisuje ústup E. Urbánek ve svých vzpomínkách. Jaký chaos panoval v našich jednotkách, dokládá fakt, že během ústupu byl nucen zastoupit velitele roty, který se nervově zhroutil a pokusil se o sebevraždu. „…naše rota ztratila velitele. Byl to letecký důstojník a vynechaly mu nervy. Jeho zástupce četař, Slovák, se ztratil jako většina těch, kteří byli nuceni narukovat, co byli ve Francii na práci. Tak jsem ten ubohý zbytek nakonec ovládal já. V noci když už vojáci šli jen pudem sebezáchovy, šli unavení nevyspalí, po pangetech a po stranách silnice. Často musel proud před nějakou překážkou zastavit a hned všichni leželi v příkopě. A to bylo tlumené volání - 3. rota, 2. rota vchod – málo

43

Tamtéž, s. 286. Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 181 – 182. 45 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 302.

44

15

platné. Bylo nutno jít zpět a ohmatávat a počítat, zda jsou všichni a zda počet souhlasí. Zjišťovat, kdo chybí. Často jsme se pro někoho vraceli.“46 Také morálka začala polevovat, zvláště u mobilizovaných vojáků. Někteří z nich tajně opouštěli svoji jednotku. E. Urbánek uvádí, že ještě horší byla morálka francouzských vojáků, kteří neměli chuť bojovat. „Morálka francouzských jednotek a myslím, že i celého národa byla velmi špatná, ba zoufalá. Všichni propadli panice a strachu. Ustupovala celá fronta a ústup se často měnil v útěk… Francie se hroutila, vojska propadla malomyslnosti a vůbec se nepokoušela nepřítele zastavit. To již nebyly ony slavné armády z minulé války…“47 Zvláště velký zmatek panoval ve městě Gien, kam pluk dorazil 16. června. Město, ležící asi 130 km jižně od Paříže, bylo polorozbořené náletem německých letadel, hořelo, a za stálého bombardování starobylého mostu přes řeku Loiru prchali vojáci na druhý břeh. „Nikdo z našich chlapců nezapomene ústup přes neustále soustavně bombardované městečko Gien. Celé město hořelo, v ulicích, kudy jsme ustupovali, se řítily hořící domy. S rachotem spadla hořící věž kostela apod. Vlna německých štuk za vlnou bombardovala jediný most přes řeku a měla tak zabránit ústupu našim jednotkám. Bylo to prostě peklo.“48 Oba pěší pluky se dostaly přes řeku dříve, než byl most vyhozen do povětří. Za řekou ještě několikrát zorganizovaly obranu. Nebyla však jednotná, výzbroj byla zastaralá a moderní zbraně začaly přicházet až ve chvíli, kdy bylo o porážce Francie již rozhodnuto: „Když jsme ustupovali, často jsme viděli, když už to bylo beznadějné, teprve tehdy byly na frontu posílány tanky, děla, minomety a jiná výzbroj. Vše bylo nové, a aby nepadly do rukou Němců, často jsme je demontovali nebo naházeli do řeky. Hlavně jsme ničili nejdůležitější součástky, aby zbraně byly neschopné dalšího použití. Němcům se tak dostávalo do rukou ohromné množství výzbroje a výstroje, co za sebou nechávala francouzská armáda.“49 Další dva dny vojáci odráželi nápor nepřítele, který byl v početní převaze, vždy když se objevilo nějaké vhodné místo. Opět však přišel rozkaz k ústupu. Poslední snahy našich vojáků o zastavení Němců byly zmařeny zprávou o pádu Paříže a kapitulaci Francie 17. června 1940. Paříž padla bez boje 14. června a nový ministerský předseda maršál Henri Petain požádal o příměří.50 Zklamání z porážky bylo pro E. Urbánka a pro ostatní vojáky obrovské. Takto jej zachytil ve svých vzpomínkách: „Ty nešťastná Francie, na tebe jsme spoléhali, tobě jsme věřili, tisíce kilometrů jsme ušli, tolikeré nebezpečenství bylo námi překonáno. Konečně, když jsme se dostali na francouzskou půdu a zasáhli do bojů, Francie kapituluje… Kde jsou ti hrdinové ze slavných bitev od Marny, Vogéz, Yprů, Verdunu a jiných míst. Jeden z nich nakonec podává ruku Hitlerovi.“51

46

Tamtéž. Tamtéž. 48 Tamtéž, s. 291. 49 Tamtéž, s. 301. 50 Čejka Eduard: Československý zahraniční odboj, s. 219. 51 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 291. 47

16

4.8 Evakuace jednotek z fronty Po kapitulaci Francie bylo nutné vyřešit otázku, co s československými vojáky. Ti, kteří utekli z protektorátu nebo ze Slovenska se museli dostat z dosahu nacistů. Dobře věděli, že se na ně nevztahovala úmluva o válečných zajatcích. Edvard Beneš začal v Londýně jednat s anglickou vládou o evakuaci československých vojáků.52 Mezitím byly oba pluky stále ještě na francouzském válčišti. Teprve 19. června dostaly od francouzského velení rozkaz, aby zamířily na jih. Francouzská armáda byla v té době již v rozkladu a německé jednotky pronikaly zemí zcela bez odporu. Díky velitelům pluků se podařilo odsunout co nejrychleji pěchotu ke Středozemnímu moři. K přesunu byly zabaveny autobusy i vlaky. V Narbonne, kam pluky dorazily 25. června, byla vojákům dána volba: pokračovat s československou armádou neznámo kam nebo požádat o propuštění z armády a zůstat ve Francii.53 Pro vojáky to nebylo jednoduché, neboť nevěděli, co s nimi bude. Mnoho jich bylo vyčerpáno a zklamáno porážkou. Ti, co se rozhodli zůstat, byli převezeni do Agde, ostatní do přístavu Sète, kam měla být druhého dne ráno přistavena loď.54 Problém nastal v přístavu, protože britské lodě odpluly, když bylo uzavřeno příměří. Po složitých vyjednáváních byla nakonec 27. června přistavena egyptská loď Rod el Farag. Před naloděním měly být odevzdány všechny zbraně. V 19 hodin loď odplula.55 Pokud zvážíme poměry, které v té době panovaly ve Francii, naši vojáci splnili vše, co mohli. Do bojů byli vysláni bez dostatečného výcviku, se špatnou výstrojí a ještě horší výzbrojí, v době, kdy se francouzská armáda dávala již na ústup. V takto těžké situaci naši vojáci ustupovali často jako poslední a riskovali své životy. Své díky našim pěším plukům vyjádřil již 23. června velitel 239. pěší divize gen. Dunoyer v rozkazu: „V okamžiku, kdy končí přátelství, chce generál Dunoyer vysloviti čs. jednotkám svou hrdost nad tím, že jim mohl velet. V boji ukázaly statečnost a ukázněnost, které zdává čest. Duch jejich obětavosti pramenil z naděje, že vítězství Francie vrátí československému národu zdeptanou svobodu. Přes zloby dneška, nad hořkostí dne, která bolestí deptá dva nešťastné národy, tyto věří, že se jejich naděje uskuteční. Nadejde brzy den, kdy před nepřítelem konečně poraženým, zavlají jejich vítězné prapory.“56 Stejně tak vyslovil slova chvály gen. Faucher po válce při návštěvě Československa. Za hrdinské činy vykonané během těchto několika dní byly mnohým vojákům uděleny válečné kříže a další významná vyznamenání. Mnoho jich bylo svými veliteli navrženo na 52

Čejka, E. – Brod, T.: Na západní frontě, s. 140. Na všech frontách, s. 73. 54 Čejka, E. – Brod, T.: Na západní frontě, s. 141. 55 Podrobněji hodnotí akce pěších pluků Eduard Čejka v knize Československý zahraniční odboj na s. 221. O problémech, které nastaly v přístavu (podepsání reversu apod.), a o kterých píše v této knize, se E. Urbánek nezmiňuje. 56 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 293. 53

17

povýšení. Štábní kapitán Fanta, jenž byl zástupcem velitele pluku, navrhl desátníka E. Urbánka k povýšení na četaře.57

4.9 Cesta do Anglie Na lodi byly pořádány zábavy, hry a různá vystoupení. Vzpomínalo se na frontu, na kamarády, kteří se včas nedostali k lodím, debatovalo se o budoucnosti, zda se Anglie ubrání a co je ještě čeká. Několik duchovních přednášek měl P. Hugo Vaníček, stejně tak byly podobné přednášky pořádány i na některých ostatních lodích. Po dlouhých dnech tvrdých bojů, náročných ústupů a obavách o svoji budoucnost si mohli vojáci odpočinout a nabrat nové síly. „Na moři jsme si oddechli, všechna únava a napětí, co bude s námi, z nás spadly… Po průjezdu, kdy jsme viděli v dáli řetěz vysokých hor španělských, jsme přijeli 30. června do Gibraltaru. Tato obrovská anglická pevnost ukrytá celá ve skalách na nás udělala velký dojem. To nás utvrdilo v přesvědčení, že si Angličané uhájí svoje postavení na moři, zvláště ve Středozemním moři.“58 K vylodění došlo v Liverpoolu 13. července. „Jsme v Anglii. – Budeme úspěšnější než – li ve Francii? Ubrání se Anglie? Jak dlouho zde budeme a co uděláme pro osvobození své vlasti? Tyto myšlenky nám všem vířily hlavou.“59

5. Anglie 5.1 Politická situace Po porážce Francie se chystalo Německo obrátit své zbraně proti Velké Británii. Ta měla slabou armádu, vynikala však silným loďstvem a letectvem. Nový vládní kabinet s Winstonem S. Churchillem se rozhodl postavit nacistickému Německu a opustit tak dosavadní politiku appeasementu.60

57

Tamtéž, s. 374. Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 22. 59 Tamtéž, s. 23. 60 Čejka, E., Brod, T.: Na západní frontě, s. 153 – 158. 58

18

5.2.1 Pobyt v Cholmondeley Parku Do poloviny července 1940 se do Anglie přeplavily všechny jednotky československé zahraniční armády. Byly soustředěny ve stanovém táboru v zámeckém parku Cholmondeley v hrabství Cheshire. Tábor byl spíše provizorní, ale vyhovující. Hygienické podmínky byly dobré, strava také a žold činil dva a půl šilinku denně, což bylo dostačující pro potřeby vojáků. Na rozdíl od Francie tu bylo také kompletní proviantní skladiště.61 Morálka vojáků po francouzské kapitulaci značně klesla. Bylo to nejen vlivem francouzské porážky, pluky také velmi zasáhl ústup z fronty, na níž Francouzi nekladli odpor. Armáda přišla o velkou část pěšího pluku, když mnoho mobilizovaných vojáků ve Francii zůstalo. Ke klidu nepřispívali ani komunisté, kteří záměrně podněcovali rozkol a nespokojenost v armádě.62 E. Urbánek se k tomuto problému vyjadřuje jen velmi krátce: „Kapitulace a porážka Francie měla i demoralizující vliv na mnohé naše příslušníky. Snad se to ve větší míře projevilo u jednotek, které byly nasazeny na frontě. Mnohé maličkosti byly zvětšovány a mylně posuzovány, snad byl i úmysl vnášet rozkol a nevraživost.“63 Velkou motivací byl naštěstí pro vojáky postoj anglické vlády a její pevné odhodlání porazit nacismus. Obrat nastal také díky přísunu zbraní – pušek a lehkých kulometů, které vyráběla kdysi brněnská Zbrojovka, a na něž měla Anglie licenci. Také staré francouzské uniformy byly nahrazeny britskými „battle dressy“. O poměrech po příjezd do Anglie Urbánek píše: „Dostali jsme novou vojenskou výstroj – battle dressy – praktickou i slušivou, a k tomu potřebné vybavení. A to bez jakéhokoliv zapisování a podpisování. Zkrátka se zapsalo: vybavovaná jednotka má tolik a takový stav a každý dostal svoje, vše stejné a nové… Byli jsme překvapeni péčí o vojáka jak od armády tak i od civilistů. To tu bylo kantýn a podobných zařízení pro vojáka, který si tu ve volném čase mohl najít občerstvení i pobavení. Také naše finanční zajištění bylo proti Francii daleko lepší. Tady byl každý postaven na úroveň anglického vojáka.“64 12. 8. 1940 byla vytvořena 1. čs. smíšená brigáda v čele s Bedřichem Neumannem – Miroslavem.

61

Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 233. Moravec, František: Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990, s. 277 – 278. Více o krizi píše Čejka, E., Brod, T.: Na západní frontě na s. 172 nebo Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 234. 63 Urbánek, E.: Kronika o účasti, s. 34. 64 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 304 – 305.

62

19

5.2.2 Návštěvy státníků Již 26. července 1940 navštívili československé jednotky v Cholmondeley prezident Edvard Beneš s manželkou. Prezident děkoval vojákům za jejich účast v bojích ve Francii a za jejich nezištnost. Zároveň ujistil vojáky, že hlavním cílem politické vedení je boj s nacismem a osvobození okupované vlasti. Pro vojáky byla taková slova velkým povzbuzením. „Byli jsme hrdi na to, že naše odhodlání bojovat za osvobození vlasti dostalo tak legální charakter,“ vzpomíná na návštěvu E. Urbánek. „Pan prezident promluvil k nastoupeným útvarům, poděkoval všem za jejich obětavost a postoj… Potom jednotlivé útvary pochodovaly před svým prezidentem a jeho doprovodem. – Odpoledne navštívil pan prezident i jeho choť jednotlivé útvary, kde byly pořádány neoficiální přátelské besedy, na kterých byly přednášeny různé dotazy a přání. Tato návštěva měla neobyčejně dobrý vliv na morálku našich vojáků…“65 V červenci byl nacvičen propagační program pro domácí obyvatelstvo. Britská veřejnost měla příležitost seznámit se s kulturou československých vojáků prostřednictvím písní či slovanských tanců, sokolského vystoupení apod.66 Podobná akce se uskutečnila pro britskou veřejnost ještě 28. 9. u příležitosti odhalení pomníku, který měl připomínat pobyt vojáků v Cholmondeley, protože ti měli již brzy odjet. Po vojenské přehlídce následovala různá vystoupení, podávala se česká jídla, zpívaly se české a slovenské písně. Celé akce se účastnil i ministr zahraničí Jan Masaryk.67 V krátké době tábor navštívil také ministr národní obrany gen. Sergej Ingr a předseda československé vlády msgre Jan Šrámek. Šrámek si začátkem září prohlédl tábor a popovídal si s vojáky. Spolu s P. Františkem Hálou se sešel v táborové kapli s příslušníky Orla při přátelské besedě, na kterou E. Urbánek vzpomíná: „Byl slavnostně uvítán, prohlédl si tábor i jeho zařízení, pobesedoval s vojáky i s důstojníky. S námi, příslušníky Orla a katolických organizací, se sešel i s p. Hálou v táborové kapli, kde se uskutečnila přátelská beseda. Děkoval všem za věrnost, žádal, aby všichni byli příkladem v boji a konali své vojenské povinnosti svědomitě, že jsme tím povinni našim drahým doma, kteří nemají té možnosti, jíž se dostalo nám.“68

65

Urbánek, E.: Kronika o účasti, s. 34. Na všech frontách, s. 87. 67 Tamtéž, s. 100. 68 Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 34. 66

20

5.3 Přátelské vztahy s tamními obyvateli Angličané československé vojáky přijali velmi dobře. Vzniklo mezi nimi mnoho přátelství, někteří zde dokonce založili rodinu. Často byli zváni do anglických rodin. Urbánek například trávil vánoce s jedním přítelem u anglické rodiny paní Wolkerové, která jim dokonce připravila české jídlo. Poté si spolu dopisovali i ve Francii a paní Wolkerová se začala učit česky.69 Přátelil se zde také s Čechy, kteří do Anglie odešli z Rumunska. Píše, že to byli zaměstnanci brněnské Zbrojovky, kteří sem byli posláni v roce 1938 na montáž. Když začal Hitler zabírat Evropu, odešli s rodinami na Střední východ a poté do Anglie. Protože s sebou měli dokumentaci na výrobu zbraní a Anglie zbraně nutně potřebovala, začali je zde vyrábět. Také pořádali koncerty, přednášky o Československu a hráli divadlo. Často zvali naše vojáky na návštěvy a zůstali s nimi v kontaktu i po odchodu do Francie.70

5.4 Úkoly armády V říjnu 1940 s blížící se zimou byla brigáda přemístěna ze stanového tábora přemístěna do hrabství Warwick. Velitelství brigády, náhradní těleso a ambulance do Leamingtonu. Aby vojáci byli alespoň nějak využiti, bylo jim svěřeno hlídání letišť a pobřeží. Zde je navštívil Winston Churchill, prohlédl si je a pochválil kvalitu výcviku. Přítomni byli také Dr. E. Beneš, msgre J. Šrámek, gen. S. Ingr a další významní vojenští představitelé. Každá taková návštěva a slova chvály byly pro vojáky velkým povzbuzením.71 Podobné využití měla brigáda také po přesunutí v květnu 1942 do Devonshire na jihu Anglie. A v září téhož roku byli přemístěni do oblasti Suffolk – Norfolk, kde hlídali přístavy a pobřeží Great Yarmouth, Lowestoft a Southwold. Vojáci byli rádi, že jsou užiteční a je jim svěřen úkol hlídat důležité přístavy. Po půl roce byli pověřeni hlídáním přístavů Harwich, Felixstowe a nedalekého letiště Colchester o něco jižněji.72 Přestože byli alespoň tímto způsobem využiti, byl tento úkol pro vojáky jednotvárný. Mnozí proto volili možnost odchodu k letcům či výsadkářům. Z Urbánkových blízkých přátel se k letcům dostali např. studenti práv z Moutnic Rudolf Mašek či František Havránek. On sám se pak přihlásil k parašutistům.

69

Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 313 – 314. Tamtéž, s. 313 – 316. 71 Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 34. 72 Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 34. 70

21

5.5.1 Parašutistický výcvik Protože domácí odboj byl v Československu značně oslaben, bylo nutné ho posílit. Okolní státy byly okupovány Německem a jediná cesta vedla buď přes SSSR a Jugoslávii, kde se ale dalo očekávat v blízké době příchod německých vojsk, nebo vzduchem. Druhá varianta se tak jevila jako vhodnější. Vzduchem měl být dopravován jak materiál tak i cvičení odborníci. K tomuto účelu měli být vycvičeni výsadkáři. Koncem roku 1941 byli vybráni první kandidáti na parašutistický výcvik. Byli připravováni na seskok na okupované území protektorátu, kde měli plnit nebezpečné úkoly. Proto byl i výcvik těchto mužů velmi náročný. Velké požadavky byly kladeny zvláště na morální vlastnosti a fyzické schopnosti. Přednost měli muži zdraví, svobodní, bez závazků, nevýrazného vzhledu a do věku třiceti let.73

3.5.2 Přijetí Urbánka do kurzu V květnu 1941 byl vyhlášen nábor u československé samostatné brigády. Zájem byl velký, protože mnoho mužů chtělo uniknout ze stereotypu běžných dní a aktivněji přispět k porážce nepřítele. Mezi téměř pěti sty dobrovolníky se přihlásil i Eduard Urbánek. Nesplňoval však věkovou hranici, a proto byl odmítnut (v té době měl již 34 let). O to více byl překvapen, když byl koncem roku 1942, přijat.74

5.5.3 Organizace výcviku Výcvik agentů všech spojeneckých armád byl organizován britskou Special Operation Executive (SOE). Byl prováděn ve stanicích tajného výcviku v tzv. Special training school (STS), které byly rozmístěny v budovách opuštěných venkovských sídel a farem.75 Základní výcvik obsahoval čtyři týdny trvající kurz útočného boje a parakurz v délce jednoho týdne. Pro kurs útočného boje byla československým parašutistům vyhrazena STS 25 v severním Skotsku. Nacházela se v blízkosti Glasgow a Fort Williams, v okolí jezera Morar a byla umístěna ve třech odlehlých objektech. Ubytování, vyučování a stravování bylo zajištěno na farmách Camus Darrah a Garramor, velitelství se nacházelo v Traigh House. Farmy byly od sebe 73

Šolc, Jiří: A zpívali jsme Tipperary. Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii. Merkur, Praha 1993, s. 14. 74 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 307. 75 Šolc, J.: A zpívali jsme Tipperary, s. 36.

22

vzdáleny několik stovek metrů a ležely poblíž moře. Sem směřovali od srpna 1941 budoucí českoslovenští parašutisté, kteří chtěli nejvíce pomoci své vlasti, a bylo jim to umožněno.76 Skupiny dobrovolníků přijížděly do železniční stanice Morar, kde byly přivítány velitelem výcviku. Odtud byli vojáci dopraveni do STS 25 a ubytováni. Běžný den tu probíhal následovně: vstávalo se v 7,00 hod., následovala rozcvička, osobní hygiena a snídaně. V 9,00 hod. začínal výcvik, který s přestávkami na oběd a na čaj o páté trval až do 19,30, kdy byla večeře. Po ní někdy výcvik pokračoval, většinou ale měli vojáci volno.77 Trénoval se boj v zázemí, ovládnutí zbraní všeho druhu, přechody přes nejrůznější překážky. Cvičilo se zhotovování, kladení i odstraňování min a náloží různých druhů; dále se cvičily různé sabotáže, vykolejování vlaků a tzv. tiché zabití apod. Využívalo se různých překvapení, jaká se mohou stát na nepřátelském území. Cvičilo se šplhání přes srázy, propasti, rokle, po umělé lávce, kmeni, nebo skákání z okna. Byl kladen důraz na to, aby prostředí bylo co nejvíce podobné tomu skutečnému.78 Předměty byly následující: destrukce a sabotáž, spojení radiové i normální, tělesná zdatnost, kde vojáci získali výbornou kondici, zbraně a střelba, topografie, bojový taktický výcvik, kdy se vojáci připravili na nejrůznější situace, do kterých se mohli na nepřátelském území dostat. Také vzdušná příprava byla součástí cvičení a připravovala vojáky na parakurs. Největší důraz byl přitom kladen na destruktivní a sabotážní techniky a bojový taktický výcvik.79 Jeden z absolventů píše o náladě v kursu „…Morálka je úžasná. Všichni jsme odhodláni. Každý se cítí povolán k něčemu neobyčejnému, co ještě v našich dějinách nebylo. Výcvik ostrý, namáhavý, dlouhé pochody ve skotských horách, orientace v terénu, po skalách, střelba, výbušniny, přepady… Jídlo slabé, máme skoro stále hlad, často promočeni až na kůži, ale všechno se bere jako velký žert…“80

5.5.4 Urbánkovo absolvování kurzu Eduard Urbánek absolvoval kurz od 24. 2. – 18. 3. 1943. Ve svých vzpomínkách uvádí, že spolu s ním bylo ve skupině 24 Čechoslováků, 1 Polák, 1 Nor, 1 Francouz a 2 Angličané. Dále píše: „Výcvik byl různorodý, náročný i zábavný, protože se stále prováděly nové věci. Bylo to vzpružení po tom neustálém polním výcviku a hlídkování na pobřeží nebo na letišti. Pravidelně byla ranní rozcvička. Seržant dovedl dát vojákům do těla. Obden byl ráno přespolní běh na 3 km, potom se postupně zvyšoval. Bylo to 76

Tamtéž, s. 48. Tamtéž, s. 49. 78 Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 46. 79 Šolc, J.: A zpívali jsme Tipperary, s. 47 – 55. 80 Tamtéž, s. 55. Citace z dopisu Aloise Vyhňáka, který absolvoval kurs v době od 20. 9. do 28. 10. 1941. 77

23

prováděno v lehké polní. Výhodu měli velcí, jejich dlouhé nohy jim k tomu dávaly lepší předpoklad. Já byl mezi nejmenšími a také věkově jsem patřil k nejstarším.“81 Jedním z Angličanů měl být syn Winstona Churchilla Randolph, který byl po absolvování kurzu vysazen v Jugoslávii. O setkání s ním E. Urbánek vypráví: „Bylo to brzy po tom, co jsme začali trénovat. Při běhu se ke mně přiblížil vysoký člověk, anglický důstojník, o kterém se mluvilo, že je snad lord, měl mít hodnost majora. Tam se žádné označení hodností nenosilo, každý byl vojínem. Začal se mnou držet krok, ačkoli mohl být daleko přede mnou…“ Radil mu, jak má běžet, dýchat, vzal mu pušku, aby mu odlehčil. „Bylo zakázáno druhému pomáhat, ale on to dělal tak, aby to nikdo neviděl… To se mnou opakoval ještě několikrát. Viděl jsem, že pomáhá i jinému vojákovi s puškou. Říkal mi, že je to proto, že zavinil jedenkrát můj úraz.“82 Bylo to při rozcvičce, když Urbánek při házení kládou dostal do obličeje, měl vyražený zub a dostal zánět dásní. Píše, že „tento major, i když byl synem slavného otce, se nevytahoval, jednal seriozně a kavalírsky i se mnou obyčejným československým rotným.“83 Zánět dásní si vyžádal ošetření ve Fort Williams, kde se setkal se starostou města. Jejich setkání bylo námětem jednoho článku, který Urbánek později po válce napsal do vzpomínkové soutěže Svazu čs. profesionálních bojovníků (SČPB). O setkání píše: „Uvedl mě na nádvoří radnice, kde v podloubí stála velká 2 q bomba, pěkně vyleštěná. Když odšrouboval uzávěr, nahlédl jsem dovnitř, byl tam písek a zažloutlý papír s nápisem „Pozdrav z Plzně“. Starosta říkal, že u města je jediná velká továrna na hliník, ve válce tolik potřebný. To bylo tam něco náletů, ale pro velkou vzdálenost a dobrou obranu se moc nepřátelských letadel nedostalo. Ale přeci bylo hodně kráterů v rašeliništích v okolí města. Ve městě na náměstí padla jen jedna bomba a ta nevybuchla. Když ji pyrotechnici vyvezli za město a chtěli ji odpálit, nešlo to a tak ji rozebrali a našli v ní písek a lístek, na kterém byl napsán pozdrav z Plzně…“.84 Tento článek vyvolal diskuzi zaměstnanců Škodovky, kteří výrobu takovýchto min popírali a novinářem v deníku Právo, jenž na druhé straně dokazoval tuto skutečnost na dalších případech.85

5.5.5 Zranění během parakurzu a pobyt v nemocnici Nakonec účastníci absolvovali několikadenní parašutistický kurs v Ringway u Manchesteru. Ubytováni byli v Dunham House u Altringhamu. Po seznámení se s padákem a

81

Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 388. Tamtéž, s. 389. 83 Tamtéž, s. 393. Urbánek píše, že totožnost tohoto vojáka byla jen domněnkou. Zároveň však poukazuje na skutečnost, že v životopise W. Churchilla je uvedeno, že v březnu 1943 jeho syn Randolph absolvoval v Arisaig parašutistický kurs. O vojákovi se také vědělo, že má být vysazen v Jugoslávii mezi partyzány, kam Randolph Churchill opravdu vysazen byl. 84 Tamtéž, s. 308 – 309. 85 Tamtéž, s. 391. 82

24

cvičnými seskoky na trenažéru následovalo 5 – 7 seskoků ve skupinách, z nichž jeden byl noční. Výjimkou bohužel nebyly ani zranění – zlomeniny, úrazy páteře, zřídka i úrazy smrtelné. To se nevyhnulo ani E. Urbánkovi, který si při posledním sedmém nočním seskoku zlomil nohu a na druhé noze si natrhl sval. Tři týdny musel strávit ve vojenské nemocnici v Davyhulme a poté čtyři měsíce v ozdravovně. V nemocnici jej navštěvovali manželé z Manchesteru. Jeden syn jim jako letec zemřel a druhý bojoval v severní Africe. Každou neděli jej brávali na projížďky po okolí. Navštěvovala jej také asi osmnáctiletá česká židovka, kterou rodiče v roce 1938 poslali do Anglie. Bydlela zde u jedné anglické novinářky a rodiče jí přes Jugoslávii posílali české knihy. Když se dozvěděla o jeho pobytu v nemocnici, nosila mu knihy půjčit.86 Z jeho diáře, je patrné, že během pobytu v nemocnici, udržoval četnou korespondenci s přáteli i se státníky. Stejně tak se z dochované korespondence zjistíme, že byl po celou dobu v kontaktu mj. s dr. A. Špačkem, msgre J. Šrámkem, F. Hálou, msgre R. Zhánělem či dr. J. Stránským.87 V srpnu 1943 se i Eduard Urbánek mohl vrátit ke své jednotce, přesto, že stále chodil o holi. Bylo mu nabídnuto místo velitele československého oddělení ve skotské vojenské věznici. Přesto, že to bylo žádané místo, byl by povýšen a nemusel by na frontu, bez dlouhého váhání odmítl.88

5.6 Reorganizace čs. jednotky na obrněnou brigádu Po příchodu čs. vojáků ze Středního východu v létě 1943 byla brigáda 1. září 1943 přeorganizována na 1. čs. samostatnou obrněnou brigádu pod vedením gen. Aloise Lišky.89 Protože měl E. Urbánek praxi u telefonistů a radistů, stal se instruktorem radiovýcviku. Větší problém měl s tankovým cvičením, protože měl stále ještě problémy s nohou. Každý tankista musel ovládat alespoň tři profese. E. Urbánek dělal zároveň radistu, velitele a řidiče tanku.90

86

Tamtéž, s. 311. Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově (SOkA), NAD 1231 Osobní pozůstalost Eduard Urbánek, Šitbořice. 88 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 312. 89 Na všech frontách, s. 194. 90 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 312. 87

25

5.7 Invaze do Francie Po výcviku ve střelbě byli tankisté připraveni k invazi a přesunuli se na jih do Portsmouth, kde probíhalo v srpnu 1944 naloďování do Francie. Bylo velmi dobře zorganizováno. „Žasli jsme nad technikou, připraveností a přesností, s jakou se vše odbývalo. Do jedné tankové lodi se nalodila celá tanková rota i s tanky, vozidla, zásoby i střelivo…“.91 Brigáda o více než čtyř tisících příslušnících byla naloděna na dopravní lodě Liberty. Když vojáci opouštěli před čtyřmi lety Francii, činili tak v bezmoci, v obavách z budoucnosti, zklamaní z prohry, z francouzské zbabělosti a zrady. Nevěděli, kam směřují, ani co je čeká. Z Anglie odjížděli snad také s určitými obavami, ale především s odvahou postavit se nepříteli a s odhodláním porazit nacismus. „Odjíždíme z Anglie, kam jsme před čtyřmi roky přijeli jako psanci. Byli jsme přijati dobře, jako přátelé a spolubojovníci. Padly přehrady a vzájemná nedůvěra. Přesvědčili jsme Angličany, že si jejich důvěry zasloužíme a oni zase přesvědčili nás, že nejsou tak chladní a nedůvěřiví, jak se o nich mluvilo. Našim největším povzbuzením po zklamání a prohře ve Francii byl tento vzájemný vztah. Mnozí z nás si tam našli dobré přátele a někteří i rodiny a družky pro celý život. Pro každého z nás byl tento pobyt dobrou školou života. Mnohý z nás si tam utvořil i jiný názor na život… položil základ pro svůj další život; získali jsme vědomosti nejen po stránce vojenské v různých kurzech, ale mnozí si rozšířili i své vzdělání, od kurzů měšťanských škol, maturitních zkoušek až po dokončení vysokoškolského studia… Téměř každý si udělal řidičský kurz motorových vozidel, získal praxi v jízdě motocyklem, autem či tankem. Pro všechny tyto klady z našeho čtyřletého pobytu v Anglii rádi na tuto zemi vzpomínáme. I když je nám to často vytýkáno, nemůžeme být nevděční k této zemi a k jejímu lidu, který byl zapřísáhlým nepřítelem nacismu a celým svým srdcem bojoval za jeho porážku,“92 rekapituluje E. Urbánek čtyřletý pobyt. On sám, jak již bylo zmíněno, během svého pobytu v Anglii absolvoval parašutistický kurs a doplnil si zde také vzdělání. V dopisu psaném E. Urbánkem velitelství 12. tankové brigády ze září 1945 se zmiňuje o absolvování měšťanské školy v Anglii a složení zkoušek z třetí třídy.93 Během pobytu v Anglii byl E. Urbánek také povýšen na rotného. Po odjezdu z Francie byl povýšen na četaře, v dopise ze dne 13. 1. 1943 mu R. Krupica gratuluje k povýšení na rotného.94

91

Tamtéž, s. 320. Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 35 93 Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha, fond Eduard Urbánek, dopis E. Urbánka Velitelství 12. tankové brigády ze dne 20. 9. 1945. 94 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 374, Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, dopis od Robina Krupici ze dne 13. 1. 1943. 92

26

6. Dunkerque 6.1 Vylodění armády a pověření úkolem obléhání Dunkerque V prvních dnech měsíce září 1944 se brigáda vylodila v uměle vytvořeném přístavu Mullberry u Arromanches. Zde se soustředila v přechodném táboře, odkud byla brzy přepravena do stanového tábora a do vesnic kolem Falaise.95 „Když jsme se vzdalovali od břehu, viděli jsme spoušť z prvních bojů před několika dny,“ popisuje cestu do Falaise Urbánek. „Jeli jsme po poli a cestách vystlanými ocelovými rohožemi z kulatého železa. Všude bylo plno rozbitých vozidel, poházených zbraní různých typů obou bojujících armád… Konečně jsme se vrátili do Francie. Do té Francie, ze které jsme byli před čtyřmi roky vyhnáni. Tam, kde jsme byli zrazeni a opuštěni, kde jsme sami nemohli nic dělat a ani dokázat. Jen jsme zachraňovali holé životy. Také jsme se podstatně přiblížili k domovu. Vzdálenost se sice moc nezkrátila, ale ten Kanál už je za námi… Naše myšlenky byly ovládány otázkami, jak budeme přijati a zda se osvědčíme. Ale naše sebevědomí vzrostlo, jsme dobře vyzbrojeni a vycvičeni, teď jen chceme dostat příležitost se uplatnit.“96 Stejně jako ostatní vojáci chtěl se i Urbánek co nejdříve zapojit do bojů, a pomoci tak ke konečné porážce Německa. Proto byli vojáci rozhodnutím maršála Montgomeryho, který byl velitelem 21. skupiny armád a k níž čs. brigáda náležela, velmi zklamáni. Maršál rozhodl, že obrněná brigáda zůstane dva týdny u Falaise, kde bude doplněn chybějící materiál, a vojáci se seznámí s nejnovějšími bojovými zkušenostmi spojenců.97 Oblast byla zaminována, proto se vojáci mimo jiné učili zneškodňovat miny či jiné nástrahy a zacházet s německými zbraněmi. E. Urbánek ve svých vzpomínkách na tuto dobu píše o Němcích: „Brzy jsme také uviděli jejich bestialitu, jaké dovedli ďábelsky rafinovaným způsobem využívat. Viděli jsme jejich vlastní mrtvoly, několik dní staré a zčernalé. Než jsme získali zkušenosti, několik našich chlapců to zaplatilo životem. Němci dávali pod mrtvoly minu, a když chtěl někdo mrtvolu pohřbít, mina vybuchla a dotyčného zabila. Poněvadž se musely mrtvoly pohřbívat, dělalo se to tak, že vedle mrtvoly se vykopal hrob, mrtvola se uvázala drátem a z úkrytu z dálky se stáhla do jámy… Toto byla jedna z největších bestialit, jaké jsme kdy viděli.“98 Bylo hned několik problémů, jež bránily nasadit brigádu přímo na hlavní frontu, a proto nakonec britské velení pověřilo čs. vojáky úkolem převzít obléhání přístavu Dunkerque.99

95

Na všech frontách, s. 194 – 195. Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 321. 97 Čejka Eduard: Československý zahraniční odboj, s. 464 – 465. 98 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 321 – 322. 99 Více o důvodech ponechání brigády u Dunkerque píše gen. A. Liška v knize Na všech frontách na s. 202 – 203. 96

27

6.2 Pevnost Dunkerque Dunkerque byl známý evakuací britské expediční armády v květnu 1940, od června 1940 byl přístav v rukou nacistů. Nyní se zde nacházela posádka o síle 12 000 mužů, jíž velel viceadmirál Fridrich Frisius. Fronta byla odsud vzdálena více než 100 km na východ. Celý úsek, jenž byl obrněné brigádě svěřen, byl 26 km dlouhý a 8 km široký. Byl nazýván „La poche de Dunkerque“, dunkerkská kapsa. Protože to byla rovinná krajina, místy nižší než hladina moře, Němci otevřeli zdymadla a celé území zatopili. Tím byly všechny přístupy k městu uzavřeny. Suchá místa na východní a západní straně pobřeží zaminovali a chránili je děly. Mimoto se opírali o silné dělostřelectvo. Byli dobře zásobeni potravinami i municí.100 Čs. brigáda převzala Dunkerque od britských a kanadských jednotek 8. října 1944. Jejím hlavním úkolem bylo zabránit nepříteli útočit na týl postupujících spojenců a pokusit se donutit nepřítele kapitulovat, aniž by byl přístav zničen. Stačilo jej obléhat, aby byl nepřítel uzavřen. Navíc zde byly zajatecké tábory s desítkami tisíc zajatců, kteří neměli být ohroženi bombardováním. Čs. brigáda byla posílena jednotkami 21. skupiny armád a jednotkami „Forces Françaises d´Interieur“ (FFI). Čs. brigádu tvořily dva tankové prapory, dva oddíly pluku polního dělostřelectva, oddíl kanónů proti útočné vozbě, motorizovaný prapor o dvou motorotách, předzvěstný oddíl, dopravní oddíl, lehké a těžké dílny, polní ambulance, štábní, ženijní a telegrafní roty a oddíl polního četnictva. Vrchním velitelem všech spojeneckých sil v oblasti Dunkerque byl gen. Alois Liška.101 Rotný Eduard Urbánek patřil do 1. roty 2. tankového praporu, jejímž velitelem byl Antonín Sedláček.

6.3 První bojové akce Ještě téhož dne odpoledne byl průzkumný oddíl napaden minometnou palbou. E. Urbánek na první boje vzpomíná: „…Oddíl odrazil tento nápor nepřítele protiútokem. Byly ztráty a ranění na obou stranách. Mezi prvními čtyřmi našimi padlými byl i bohoslovec františkán des. Bohumil Matys. Také na jiných úsecích zkoušely německé jednotky své štěstí. Hned první den napadla nepřátelská četa úsek 1. roty 2. tankového praporu. Tříčlenná polní stráž pod vedením našeho des. Oty Gabriela se statečně bránila přesile. Sám desátník Gabriel střílel z kulometu, házel granáty a střílel z automatu. Byl však smrtelně raněn střepinou 100 101

Tamtéž, s. 196. Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 466.

28

granátu. Zajatí Němci vypovídali, že jejich velitel se domníval, že mají proti sobě nejméně četu vojáků a nařídil proto ústup.“102 Druhého dne odpoledne zaútočili Němci za podpory dělostřelectva znovu. „Přemístili jsme se na výhodnější pozice,“ uvádí Urbánek. „Bylo to na belgické hranici… Přišlo hlášení od druhé roty, že mají několik raněných od střepin a jednoho těžce raněného. Bylo nutné tam vyslat zdravotní hlídku. Velitel hlídky Ruda P. nevěděl, kde to je, ani jak se tam má dostat. Nabídl jsem se, že půjdu s ním, protože jsem tam už dvakrát byl a znal jsem cestu… Když jsme se k četě dostali, velitel poručík Laďa F. zuřil, nadával a hrozil i pistolí, že to dlouho trvalo, než se tam zdravotníci dostavili. Vzali jsme těžce raněného svobodníka K. na nosítka a lehce raněné, včetně velitele čety, Ruda ošetřil. Pak jsme šli s raněným… Když jsme přišli na nekrytý úsek, Ruda, jak mu lékař poradil, připnul na nosítka červený kříž. Ale Němci na to nedbali a spustili prudkou palbu. Chvíli jsme šli příkopem a to si nedovedete představit, jak se nám vedlo. Potom palba ustala a my jsme zbytek cesty přeběhli. Na kraji vesnice stála sanitka a ta od nás raněného převzala. Než dojeli na obvaziště, raněný zemřel. Měl celou páteř rozbitou od střepin.“103 Němcům se při tomto útoku podařilo přinutit ustoupit předzvěstný oddíl z předsunutého postavení. K dalším bojovým akcím došlo 10. října brzy ráno. Britští tankisté provedli za podpory čs. dělostřelců úspěšný útok a Němci byli nuceni se stáhnout do výchozích pozic. Další akce se omezily jen na průzkum.104

6.4 Bojové akce 28. října a 5. listopadu 28. října, u příležitosti státního svátku, byl naplánován útok. Cílem bylo provést průzkum bojem, zmocnit se několika ohnisek odporu a přivést zajatce.105 Útok provedl 2. tankový prapor a sousední motoprapor. V 6.30 ráno vyrazil motoprapor k útoku na severovýchodní křídlo u vesnice Bray Dunes na předsunuté postavení, dobyl je a získal zajatce. „…Potom se fronta kolem osmé hodiny utišila. Zamračená obloha, místy ranní mlhy. Krátce před 9. hodinou prorazilo slunce clonu mraků a ozářilo bojiště. Oslepení německých pozorovatelen bylo úplné. V tom také zahřměla z různých stran naše děla, hlavně od vesnice Ghyvelde a postavení německých vojsk byla zasypána dělostřeleckou palbou.“ Krátce na to pěchota a 21 tanků podnikli nový útok. „Poprvé jsme měli ukázat, co dovedeme. Ale měli jsme smůlu,“ vypráví dále Urbánek, jenž se akce účastnil. „Několik tanků ani nevyjelo moc daleko a svlékly pásy při nájezdu na silnější strany, než jaké mohly tanky zmoci. Asi dva tanky se sesunuly do příkopu, takže blokovaly jiným průjezd. Jak jsme jeli do nepřátelských pozic, každou chvíli nějaký 102

Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 35 – 36. Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 335 – 336. 104 Na všech frontách, s. 199. 105 Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 466. 103

29

tank najel na minu a byl většinou vyřazen z boje. Jen několik tanků v čele s naším velitelským se dostalo na první postupný cíl. Bylo to před velkými bunkry. Velitel dává rozkaz: dva přední střelci pod ochrannou palbou ven, k bunkrům a hoďte do nich granáty. Náš přední střelec neslyší ani opakovaný rozkaz. Nabízím se veliteli, že půjdu já. Velitel nechce, protože obsluhuji řídící stanici. Když však jde jen jeden, kývá na mně, abych šel. Beru Stengun – automat s granáty a doháním četaře Jana B. ještě před bunkry. Blížíme se k bunkru a vidíme, jak Němci vystrkují bílé hadry a papíry. Když na ně kýváme, hrnou se zajatci. Tak to jsou ti hrdinové, kteří dovedou být tak krutí, když vidí, že jsou v převaze. Teď se třesou strachy, odhazují zbraně a zvedají ruce. Je to blahý pocit vidět tento postrach Evropy v takové pozici. Jen tak je třeba na ně jít…“106 Na to přišel rozkaz se stáhnout. „Při otáčení se náš tank zadrhl pásem o silný kořen a pás sjel. To je pro tankisty největší smůla, když mají tank nepohyblivý a ještě v nepřátelské pozici. Rychle nás vzal druhý tank do vleku a jeli jsme zpět…“. Když zastavili u několika samot kryti domky, přišla zpráva od francouzských partyzánů, kteří uvízli v bažinách napravo od nich a byli ostřelováni německými kulomety. Byli mezi nimi i dva Češi – styčný důstojník praporčík Antonín T. a radista desátník Stanislav Kodym. Četař Josef Marek jim šel na pomoc. Při záchraně svých kamarádů však přišel o život. Jak probíhal jejich ústup, vyprávěl poté Urbánkovi des. Kodym. „…Jak se jen trochu odlepili od země, hned po nich Němci stříleli. Leželi ve vodě v příkopu a najednou německá palba ustala… Rychle běželi k nám. Viděli jsme, jak kulometčík na naší straně se zvedá, chce se přemístit s kulometem na výhodnější místo, aby měl lepší výstřel. V tom zarachotil nepřátelský kulomet a vidíme, jak náš kulometčík padá na zem. Když jsme se k němu připlazili, zjistili jsme, že je to Josef – střelec z velitelského tanku. Byl již mrtev. Měl dávku rozsetou přes celá prsa…“107 Spolu s ním tam zůstal ještě jeden francouzský partyzán. Akce 28. října byla pro obrněnou brigádu velmi úspěšná. 150 Němců našlo na bojišti smrt, zajato bylo více než 350 mužů. Čs. brigáda měla 11 padlých, 36 raněných a 3 nezvěstné muže.108 Rotný E. Urbánek byl za svoji projevenou odvahu navržen velitelem roty Antonínem Sedláčkem na medaili Za chrabrost. V návrhu na vyznamenání ze dne 30. října 1944 je uvedeno: „jako člen tankové posádky při vyprošťování jeho tanku zasáhl s útočící pěší skupinou při ničení a vybírání nepřítele a projevil tím svou odvahu a statečnost.“109 Samotná 1. rota měla čtyři padlé, o nichž se Urbánek zmiňuje ve svých zápiscích. Zmíněný četař Josef Marek byl zastřelen při pomoci kamarádům a francouzským partyzánům. Rotný Josef Jílek, velitel tanku, byl zasažen do hlavy, když vylézal z tanku. Desátník Jakub Marvan najel na minu. Vojín Jindřich Langer zemřel o několik dní později na následky zranění. E. Urbánek vzpomínal také na četaře aspiranta Luďka Pobořila, příslušníka ženijní roty. Poznali se 106

Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 336 – 337. Tamtéž, s. 339. 108 Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 467. 109 VÚA – VHA Praha, fond Eduard Urbánek, návrh na vyznamenání ze dne 30. října 1944. 107

30

již při cestě do Francie a byli dobří přátelé. Pobořil zemřel, když uvolňoval zaminovanou cestu tanku. Urbánek si vzal na památku jeho zakrvácenou vázanku a po návratu do vlasti ji poslal Pobořilově mamince.110 Pplk. Ferdinand Šeda, velitel 2. tankového praporu na akci později vzpomínal: „K našemu úspěchu pomohlo překvapení, utajení příprav až do posledního okamžiku a též slunce nám ozářilo cíle jako na dlani. V tak složitém a těžkém terénu, zaplaveném, kde byly jen úzké směry pro možné operace, na které soustředil nepřítel své dělostřelectvo, bylo třeba ke zdaru využít překvapení a co nejprudších bleskových úderů.“111 Uznání brigádě vyslovili mnozí spojenečtí velitelé, jako maršál Montgomery nebo po válce generál Clearer, náčelník kanadské delegace.112 O několik dní později začaly přípravy na další akci. Měla mít podobný cíl jako předchozí akce, tj. provést násilný průzkum v úseku 2. tankového praporu do hloubky dvou kilometrů. Měl být veden třemi směry. Úkolem byl pověřen 2. tankový prapor, brigádní štábní rota a pěchota motoroty, brigádní štábní roty a záložní tankové roty. Podporu zajišťovalo naše a britské dělostřelectvo, ženisté a letci. Přes důkladné přípravy se podařilo nepřátelské straně zjistit plány brigády. Němci obnovili obranný systém, zaminovali přechody a připravily silné dělostřelectvo.113 Již v noci z 4. na 5. listopadu zahájily německé jednotky intenzivní, přesto neúspěšnou raketometnou palbu na 2. tankový prapor ve vesnici Ghyvelde. Po osmé hodině ranní byla na německé straně vyhlášena pohotovost a byly zaujaty obranné pozice. Před desátou hodinou byl zahájen letecký útok, který byl po několika minutách následován dělostřeleckou palbou. Současně začaly útok tanky za doprovodu pěchoty. Brzy se ale ukázaly první problémy. V cestě stálo nevyčištěné minové pole. Než stihly ženijní jednotky vytvořit průchod, začali nepřátelé silnou palbu, která způsobila na naší straně velké ztráty. Jednotky na jižní a střední ose se dál marně snažily o postup k vesnici Le Meulhouck. Po třech hodinách vydal gen. A. Liška rozkaz k ústupu. Na severním křídle útočila 1. tanková rota. Část roty se měla zmocnit vesnice La Plaine a poté se přidat ke zbytku roty. I na ni byla od počátku směřována nepřátelská palba. Před vesnicí La Plaine bylo minové pole, do vesnice se bez problémů dostal jen jeden tank a pěchota. Ostatní tanky byly vyřazeny najetím na minu nebo byly zasaženy granátem. Proto se pěchota nakonec stáhla zpátky. Druhá část roty, k níž náležel rotný E. Urbánek, měla obsadit křižovatku před La Plaine a dostat se k průplavu u Pt. de Zuydcoote. Křižovatka byla bez problémů obsazena. Poté napadly 110

Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 341. Urbánek, E.: Kronika o účasti katolíků, s. 36. 112 Tamtéž. 113 Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 468. 111

31

jednotky skupinu několika desítek bunkrů, zvaných pillboxy. I přes kladený odpor nepřítele byly bunkry dobyty a vypáleny. Konečný cíl útoku – průplav u Pt. de Zuydcoote byl také zajištěn. Operace 1. tankové roty, které skončily kolem druhé hodiny odpolední, byly tedy jedinou úspěšnou akcí tohoto dne.114 E. Urbánek na akci vzpomíná jen velmi krátce: „Hned, jak jsme vyrazili, začala silná palba, také zaminování bylo hodně zesíleno, i vody přibylo. Všechna opatření k obraně ze strany nepřítele byla zesílena. Těžce jsme se prodírali kupředu, byly velké ztráty na tancích od min i nepřátelské střelby. Proto také úspěchy byly malé… My jsme až na zpáteční cestě najeli na minu. Byla utržena vodící kladka a byl stržen pás. Sousední tank nás vzal do vleku…“115 Akce 5. listopadu nedopadla tak úspěšně jako minulá. Nepřátelské jednotky byly dobře připraveny a kladly nečekaně tuhý odpor. Většina tanků uvízla v minovém poli a pěchota bez jejich pomoci nebyla schopna dokončit úkol. Na vině byl také nedostatečný průzkum, který neodhalil obrannou situaci na nepřátelské straně, a ani dělostřelectvo svůj úkol neplnilo dostatečně. Celkem Němci ztratili 150 mužů, a dalších 170 bylo zajato. Z čs. jednotek padlo 36 mužů, zraněných bylo 56 a dalších 9 bylo nezvěstných. Z 43 tanků zůstalo na nepřátelském území 11.116 Rotný E. Urbánek byl rovněž za tuto akci navržen na medaili Za chrabrost velitelem roty. V návrhu na vyznamenání z 9. listopadu je k jeho osobě uvedeno: „jako radiotelegrafista velitele roty zasloužil se za těžkých podmínek při všech příležitostech, při všech akcích roty o bezvadné spojení v rozsáhlém okruhu a při udržování telefonního spojení v obranném úseku i za minometných paleb.“117 Ve svém deníku vzpomíná na své padlé přátele. Zvláště na rotného aspiranta Imricha Glasela, který příslušel k 3. tankové rotě, a na zásah jeho tanku. „Jeho tank byl zasažen pravděpodobně velkým kalibrem ze stabilního těžkého kanónu, jaké zde Němci měli zabudované na atlantickém valu. Měli jimi ostřelovat Anglii a lodě na moři. Střela vypálená z blízké vzdálenosti měla obrovskou sílu a rychlost. Vyrvala z tanku 9 tun těžkou věž a velký kus ji odnesla. Střelec desátník Meisl visel za opěradla řídidel a vypadl z letící věže v bezvědomí na zem. Zachránil se, zatímco celá posádka zahynula od výbuchu střeliva, který obvykle následuje… Posádka se skládala ze samých židů.“118

114 Procházka, Ivan: Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944 - květen 1945). Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2006, s. 103. 115 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 342. 116 Na všech frontách, s. 199. 117 VÚA – VHA Praha, fond Eduard Urbánek, návrh na vyznamenání ze dne 9. 11. 1944. 118 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 342.

32

6.5 Dlouhé měsíce obléhání Další měsíce byly vyplněny průzkumem, hlídkami, dělostřeleckými přestřelkami či oboustrannými výpady. Nepřátelské útoky byly úspěšně odráženy, přestože si vyžádaly mnohé další životy. Dále byly prováděny násilné průzkumy na německé území, byť nepřátelský obranný systém byl stále zesilován zaplavováním území či kladením min.119 Několikaměsíční obléhání pevnosti bylo velmi stereotypní a často deprimující. Nebyly vidět žádné výraznější výsledky. Vojáci byli vděčni za každé rozptýlení, někteří měli dokonce možnost mimo službu navštívit belgická či francouzská města a památky. V prosinci 1944 se Eduard Urbánek účastnil s několika dalšími muži zájezdu do Paříže, kam byli pozváni americkým velitelstvím na pět dní. Navštívili některé pařížské památky, mezi jinými např. Notre Dame, Invalidovnu či Vítězný oblouk.120 Šest týdnů strávil rotný E. Urbánek na celnici francouzsko – belgické hranice jako velitel čety. Tento nejsevernější úsek fronty byl ze všech stran obklopen vodou, spojení s jednotkou bylo zajišťováno pouze telefonicky. Nedaleká silnice byla obsazena nepřítelem. Proto bylo zásobování prováděno jen v noci, a i tak bylo velmi nebezpečné. Na každém stanovišti byl zřízen telefon, aby bylo lépe zajištěno spojení kvůli nepřátelskému pohybu. Často také docházelo k přestřelkám.121 Po několika týdnech byl rotný E. Urbánek přeložen k velitelství jako velitel styčné čety. Jen velmi nerad opouštěl své místo, nejen kvůli mnoha přátelům, ale také tím částečně ztratil možnost podílet se na bojové činnosti. Četa byla k dispozici veliteli praporu a jen v ojedinělých případech měla být nasazena do boje. Jejím úkolem bylo také opravovat telefonní linky. Četa měla 11 obrněných aut, vyzbrojených lehkým kulometem. „Auta byla lehce pancéřovaná, měla radiostanici a vážila 9 tun. Kola byla na pneumatikách, což znamenalo při najetí na minu vyřazení auta. Posádku tvořili řidič, velitel, radista a střelec… S auty jsme byli dvakrát půjčeni francouzským partyzánům, kteří byli asi 40 km severovýchodně od našeho úseku… S autem jsme se dostali i do Bruselu, Ostende a jiných belgických měst, kde jsme vyřizovali různé záležitosti…“122

119

Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 369. Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 347 – 349. 121 Tamtéž, s. 344 – 346. 122 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 346 – 347. 120

33

6.6 Poslední měsíce Poslední větší akce, jichž se však rotný E. Urbánek neúčastnil, se uskutečnily v dubnu na západním a jihozápadním úseku. Skončily nezdarem, s velkým počtem obětí a se ztrátou některých území.123 Čím více se blížila fronta k československým hranicím, tím více vzrůstala nespokojenost mezi vojáky, kteří se domnívali, že bude obrněná brigáda při osvobozování vlasti nasazena, jak to bylo stanoveno směrnicemi vydanými 20. října 1943 britským ministrem války. Problémem bylo, kdo by převzal obléhání Dunkerque místo brigády, mimo to mohla válka každým dnem skončit, takže by se čs. jednotky nemusely dostat na místo včas. Nakonec byl vyslán alespoň tzv. kombinovaný oddíl. Tvořilo jej asi 140 mužů z protiletadlové baterie a jednotek motorizované pěchoty. Byl přiřazen k 3. americké armádě gen. G. Pattona. Oddíl vyrazil 23. dubna 1945 a 1. května překročil čs. hranici u Chebu.124

6.7 Konec války, kapitulace německé posádky S blížícím se koncem války se myšlenky vojáků stále častěji vracely do vlasti. Poslední dny války popisuje rotný E. Urbánek takto: „V té době jsme záviděli našim chlapcům z východní jednotky, kteří pod vedením generála Svobody, po velmi těžkých bojích u Dukly pomáhají osvobozovat Slovensko až k Ostravě. S radostí i úzkostí jsme sledovali postup Rudé armády u nás doma a zapichovali jsme praporky na mapě. Jednou ráno mě chlapci, kteří měli službu, budili a říkali, že moje rodiště Šitbořice jsou osvobozeny. Ani jsem tomu nechtěl věřit. Tenkráte jsme o sobě věděli, ze které vesnice nebo města kdo je a jak je to s jeho rodinou. Za dva dny hlásili znovu osvobození Šitbořic. Myslel jsem, že to bylo někde zpožděno, ale když to další den hlásili po třetí, nedalo mě to spát. Když jsem se vrátil k útvaru, zjistil jsem, že naše vesnice byla třikrát v rukou sovětské armády a zase německé, než přišlo definitivně do rukou Rudé armády. Němci nechtěli opustit výběžek Chřibských lesů, který otvíral volnou cestu k Brnu.“125 Byla to jistě radostná a povzbuzující zpráva. Vojáci počítali dny do konce války, přestože u Dunkerku se stále bojovalo. „Ještě mnoho našich chlapců zaplatilo u Dunkerku svými životy. Byl to tvrdý boj o každý metr půdy, za který se platilo životy. Neustále číhali v úkrytu němečtí ostřelovači, aby naše lidi zákeřně zabíjeli. Teď ke konci války se nechtělo nikomu umírat. Chlapci už se v duchu těšili na domov a na shledání se svými drahými. Stále nás ještě zasahovaly

123

Na všech frontách, s. 201. Tamtéž, s. 203 – 204. 125 Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 350 – 351. 124

34

a usmrcovaly německé minomety, nášlapné miny při průzkumech a hlídkách, stále nás ohrožovala německá dělostřelba a zrádná kulometná palba…“126 Konečně 9. května se nacisté vzdali. Stalo se tak v 9.20 hodin ráno, kdy podepsal admirál Frisius bezpodmínečnou kapitulaci. Deset a půl tisíce německých vojáků se vzdalo gen. Liškovi. Bylo to v den, kdy do již osvobozené Prahy vtáhla spojenecká vojska. Přesto došlo k nešťastné události, kterou Urbánek popisuje: „Ještě když rádio hlásilo, že byla podepsána kapitulace nacistů a chlapci s radostí výskali a jásali, vystřelili Němci poslední salvu do našich řad. Pamatuji si, ale už nevím, jak se ten mladý chlapec jmenoval, čistil hlaveň děla, když nedaleko padl poslední německý granát a vybuchl. Velká střepina, tak jak byl sehnut, ze zadní části těla mu urvala velký kus masa. Tak tak, že mu zastavili krev, ale v nemocnici zemřel přes všechny zákroky.“127

7. Osudy Urbánkových přátel Štěpán Stejskal byl ve Francii přidělen k dělostřelcům. Ti ve zkoušce bojové připravenosti zcela propadli, proto nebyli do bojů ve Francii vůbec nasazeni.128 Po evakuaci do Anglie se zařadil do 1. čs. smíšené brigády a po její reorganizaci do čs. obrněné brigády. U Dunkerque se uplatnil jako dělostřelec.129 Po návratu domů pracoval jako ředitel v hustopečské továrně Würfel na cukrovinky, ale po roce 1948 byl pravděpodobně kvůli účasti v západním odboji propuštěn. Františku Havránkovi se nepodařilo uprchnout po porážce Francie do Velké Británie. Živil se prací v dolech a dálkově studoval práva v Aix. Na podzim roku 1942 se dostal přes Španělsko a Portugalsko do Anglie, kde se přihlásil do Britského královského letectva (RAF) a byl přidělen k 311. čs. bombardovací peruti. V prosinci 1944 však on i celá posádka při zkušebním letu zahynula ve skotském Tainu, kde je také pohřben. Za svoji činnost získal mnoho československých i britských vyznamenání.130 Nejmladší ze čtveřice Alois Dohnálek byl po evakuaci do Anglie začleněn do pozemních jednotek a účastnil se obléhání pevnosti Dunkerque v posledních měsících války. Po válce pracoval jako úředník, koncem čtyřicátých let měl být nasazen do uhelných dolů. Po odchodu do rodných Moutnic pracoval po dlouhá léta jako sklenář. 131

126

Tamtéž, s. 351. Tamtéž, s. 351 – 352. Mohlo by se jednat o vojína Karla Pokorného, příslušníka 2. praporu, velitelské roty, který zemřel 8. května 1945 (Procházka, I.: Dunkerque). 128 Čejka, E.: Československý zahraniční odboj, s. 180. 129 Šitbořice 1255 – 2005. CETA, Brno 2005, s. 15. 130 Najman, E.: Opravdoví hrdinové, s. 108 – 110 131 Tamtéž, s. 115.

127

35

8. Návrat domů Eduard Urbánek se domů vrátil koncem června 1945 a byl místními srdečně přivítán. Pamětníci vzpomínají, že se šlo s hudbou nejprve přivítat domů Štěpána Stejskala, poté i Eduarda Urbánka. Z činné služby byl propuštěn ke dni 20. 8. 1945.132 Jeho sestra Jindřiška píše, že si z války přivezl zchromlé ruce. Samotný „List o odchodu z činné služby“ z 20. 8. 1945 uvádí v kolonce záznamu o lékařské prohlídce: „Občasná bolest v pravém kolenním kloubu“.133 Přijal místo úředníka Vysoké školy veterinární na Pražské ulici v Brně. Zde se seznámil se svojí budoucí manželkou Markétou. Vzali se v roce 1947, ale děti neměli.134

8. Život po válce K mnoha čs. zahraničním vojákům ze Západu se komunistický režim zachoval velmi nevděčně. K lehčím postihům patřilo propuštění z armády, stíhání rodiny vojáka, znevýhodnění při hledání zaměstnání apod. Někteří byli nasazeni na práci do dolů, mnozí byli dokonce vězněni. Eduardova sestra Jindřiška píše, že byl manželům Urbánkovým odebrán dvoupokojový byt a vyměněn za starší jednopokojový. Dalším příkladem je skutečnost, že dnem kdy dosáhl Urbánek důchodového věku, byl ze zaměstnání propuštěn. Jeho nástupci, členu KSČ, byl ihned trojnásobně zvýšen plat a získal i další výhody.135 I přes problémy, které s sebou účast v západních jednotkách bývalým vojákům přinášela, Urbánek se za svoji činnost nikdy nestyděl a dokonce se snažil obhajovat západní jednotky v mnoha článcích napsaných do novin.136 V letech 1964 – 1974 přispíval do vzpomínkové soutěže SČPB. V té době také sepsal své vzpomínky na odboj, které se uchovaly jen díky opisům šitbořského kronikáře Františka Zelinky. V 70. letech sepsal za pomoci svých přátel, bývalých příslušníků čs. zahraniční armády „Kroniku o účasti katolíků v čs. zahraniční armádě“. S mnohými bývalými účastníky zahraničního odboje zůstával nadále v kontaktu, o čemž svědčí i korespondence z části uložená v mikulovském archivu. V opisech zde najdeme dopisy od

132

VÚA – VHÚ Praha, fond Eduard Urbánek, list o odchodu E. Urbánka z činné služby. Tamtéž. 134 Životopis Eduarda Urbánka napsaný Jindřiškou Kaňovou. 135 Tamtéž. 136 Rovnost z 25. 6. 1965 a 28. 12. 1965, Zelinka, F.: Vzpomínky a události, s. 300. 133

36

Antonína Sedláčka, bývalého velitele 1. tankové roty 2. praporu, dr. A. Špačka apod.137 Podílel se také na zbudování pamětní desky padlým letcům z Moutnic JUDr. Rudolfu Maškovi a JUDr. Františku Havránkovi v roce 1968. Zbytek života žil Eduard Urbánek s manželkou v Brně a po její smrti v lednu 1994 odešel k sestře Jindřišce do Šitbořic. Po několika mozkových příhodách zemřel 21. listopadu 1994. Rozloučit se s ním přišlo velké množství lidí, mezi nimi i několik jeho spolubojovníků. Proslov měli jeho přátelé bývalý letec JUDr. Jan Buchta a tehdejší starosta Orla Josef Papež. „Edův pohřeb se konal v pátek 25. listopadu v Šitbořicích, jeho rodišti. Účast při pohřbu byla veliká, z naší obce i okolí, kde byl hodně znám. Také osm jeho spolubojovníků ho přijelo doprovodit na jeho poslední cestě. Upřímnými a procítěnými slovy se s ním rozloučil spolubojovník a velký přítel JUDr. Jan Buchta, kapitán letectva. Pro dojetí musel několikrát přerušit promluvu. Také tehdejší starosta čs. Orla Josef Papež, jeho přítel, zhodnotil jeho život a zásluhy. Jeho veliký přítel, spolubojovník, kněz Jiří Krejčí se nechal přivézt z Frýdku Místku, třebaže po mrtvici chodí těžko, jen o holích…“138

10. Závěr Díky Eduardu Urbánkovi se nám zachovaly cenné vzpomínky na zahraniční odboj na Západě. A to jak v jeho díle Kronika o účasti katolíků v čsl. zahraniční armádě, tak v jeho četných zápiscích vzpomínek na tuto dobu. Kroniku o účasti katolíků věnoval svým přátelům z řad kněžstva, řeholníků a příslušníků katolických organizací. Sepsal působení katolíků v Agde, v Anglii, Africe a na dalších místech, jejich organizaci, poutě apod. Mnoho z těchto zajímavých informací nebylo zřejmě nikdy publikováno, a tak je v jistém ohledu toto dílo jedinečné. Při psaní Kroniky se E. Urbánek opíral o své vzpomínky i vzpomínky svých přátel. Jeho sepsané vzpomínky, které jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Břeclavi a jsou opsány Františkem Zelinkou v jeho pamětech, pojednávají o jeho působení čs. zahraniční armádě. Jsou zde zařazeny vzpomínky na cestu do Francie, na válečné akce, osobní vzpomínky na přátele v odboji i na přátelské vztahy s obyvateli v Anglii. Práce přináší pohled na činnost zahraničního odboje očima řadového vojáka. Jeho motivace pro odchod do zahraničí byla zřejmě podobná jako u ostatních účastníků odboje, tedy vlastenectví a touha pomoci vlasti zabrané Němci. Cesta do Francie proběhla poměrně klidně, na rozdíl od mnohých uprchlíků, kteří se dostali do rukou nacistů či do vězení. Přesto jeho zápisky

137 138

SOkA Mikulov, NAD 1231, Osobní pozůstalost Eduard Urbánek, Šitbořice. Životopis Eduarda Urbánka napsaný Jindřiškou Kaňovou.

37

ilustrují běžné problémy, do kterých se uprchlíci po cestě dostávali, jako i přátelská přijetí jugoslávskými obyvateli či setkání s německými špióny. Ve Francii byl pro E. Urbánka překvapením nedostatečný výcvik, nevyhovující výzbroj i výstroj, se kterou byli vojáci nakonec posláni na frontu. Také byl zaskočen poměry mezi vojáky. Velmi negativně hodnotil postoj Francouzů k válce. V kapitole jsou zařazeny jeho vzpomínky na samotné boje a ústup na jih Francie. Až na drobnosti (např. rozpory v datech, což je kvůli odstupu vzniku práce od událostí pochopitelné) se skutečnosti shodují s literaturou (podrobněji popsal bojové akce čs. pěších pluků ve Francii E. Čejka: Československý zahraniční odboj (1939 – 1945). Ve svých vzpomínkách na čtyřletý pobyt v Anglii se vrací zvláště k příhodám s místními obyvateli a kamarády. Výraznější událostí z tohoto období bylo snad jen absolvování parašutistického kurzu. Bohužel se E. Urbánek nevyjadřuje ke krizi, jež vznikla po příjezdu vojáků do Anglie, a tak nelze zjistit jeho postoj k této záležitosti. Za přínosné považuji vylíčení události ve Skotsku s nevybuchlou minou pocházející z Čech. Podrobněji se E. Urbánek zaměřil na pobyt čs. obrněné brigády u Dunkerque. Líčí detailně některé válečné akce, kterých se zúčastnil a tím přispívá k dalšímu poznání průběhu obléhání pevnosti. Ve svých vyprávěních často vzpomíná na padlé vojáky a okolnosti jejich smrti. Život mnohých účastníků západního odboje po válce nebyl lehký. E. Urbánek přesto, že svoji účast nikdy neskrýval, naopak často se k ní vracel, výrazněji (v porovnání některými účastníky západního odboje) perzekuován nebyl. S hledáním práce zřejmě problém neměl. V dopise ze dne 20. 9. 1945 žádá Velitelství 12. tankové brigády potvrzení o absolvování školy v Anglii a potvrzení národní spolehlivosti, aby mohl nastoupit do zaměstnání.139 Výměna bytu, jak o ní píše Urbánkova sestra Jindřiška, mohla mít souvislost s jeho účastí v západních jednotkách. Mohla však souviset také s jinými okolnostmi, např. s tím, že byl katolíkem nebo nebyl členem komunistické strany. Stejně tak zvýšení platu jeho nástupci v zaměstnání spíše souviselo s členstvím v komunistické straně.

139

VÚA – VHÚ Praha, fond Eduard Urbánek, dopis Velitelství 12. tankové brigády ze dne 20. 9. 1945.

38

11. Prameny a literatura NEPUBLIKOVANÉ RUKOPISY: Zelinka, František: Vzpomínky a události. Šitbořice 1980 – 1982. Urbánek, Eduard: Kronika o účasti katolíků v čsl. zahraniční armádě. Brno, 1976. Kaňová, Jindřiška: Životopis Eduarda Urbánka. Šitbořice, 1996. VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ: Audiozáznam vzpomínek Aloise Dohnálka na cestu útěku do Francie, Moutnice 1985. PRAMENY: Státní okresní archiv v Břeclavi se sídlem v Mikulově, NAD 1231, Osobní pozůstalost Eduard Urbánek, Šitbořice. Moravské zemské muzeum, historické oddělení, fond S (písemnosti). Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha, fond Eduard Urbánek. Rovnost z 25. 6. 1965. Rovnost z 28. 12. 1965. LITERATURA: Čejka, Eduard: Českoslovenští vojáci na frontách druhé světové války (1939 – 1945). Federální ústřední výbor Československého svazu protifašistických bojovníků, 1985. Čejka, Eduard: Československý zahraniční odboj (1939 – 1945). Mladá Fronta, Praha 1997. Čejka, Eduard: Druhá světová válka (1939 – 1945). Federální ústřední výbor Československého svazu protifašistických bojovníků, 1985. Čejka, Eduard – Brod, Toman: Na západní frontě. Historie československých vojenských jednotek na západě v letech druhé světové války. Naše vojsko, Praha 1965. Na všech frontách. Čechoslováci v II. světové válce. Melantrich, Praha 1992. Moravec, František: Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy Alexandra Tomského, Praha 1990. Najman, Ervín: Opravdoví hrdinové. Moravia Propag, Brno 2005.

39

Procházka, Ivan: Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944 – květen 1945). Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2006. Šitbořice 1255 – 2005. CETA, Brno 2005. Šolc, Jiří: A zpívali jsme Tipperary. Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii. Merkur, Praha 1993. Šolc, Jiří: Bylo málo mužů. Českoslovenští parašutisté na západní frontě za druhé světové války. Merkur, Praha 1990.

40

12. Přílohy

V bejrútském táboře v poušti, 29. 2. 1940 (z rodinného archivu R. Dohnálka).

Francie, Agde 1940. Nahoře:1. ?, 2. Jiří Eduard Krejčí,3. Jan Buchta, 4. Jelínek, 5. Eduard Urbánek, 6. ? Dole: 1.František Havránek, 2. Rudolf Mašek, 3. Gabriel Rappensberger (ze sbírky T. Jambora).

41

S Msgre Zhánělem při výročí 50 let kněžství (R. Dohnálek).

V Cholmondeley parku v létě 1940. Zleva: Štěpán Stejskal, Rudolf Mašek, Jan Buchta, Jelínek, Eduard Urbánek (T. Jambor).

42

S Hanou Benešovou při návštěvě v polní kapli. Cholmondeley 1940. (R. Dohnálek)

Při návštěvě s P. Hálou a Msgre Šrámkem. Cholmondeley 1940. E. Urbánek druhý zprava, vedle něj A. Dohnálek (T. Jambor).

43

Na cvičení. Anglie (T. Jambor).

S Rudolfem Maškem z Moutnic (uprostřed). Anglie (T. Jambor).

44

E. Urbánek s G. Rappensbergerem. Dunkerque (T. Jambor).

E. Urbánek s G. Rappensbergerem. Dunkerque (T. Jambor).

45

E. Urbánek po návratu do Šitbořic. 1945 (T. Jambor).

46

Prozatímní průkaz vystavený francouzskými vojenskými úřady v Bejrútu v únoru 1940 (Moravské zemské muzeum, historické oddělení, inv. č. S790).

47

Odvodní lístek Eduarda Urbánka (Vojenský historický archiv Praha, fond Eduard Urbánek).

48

Průkaz E. Urbánka (Historické oddělení MZM, fond Písemnosti, inv. č. S 791).

Legitimace vydané E. Urbánkovi v březnu 1944 a březnu 1945 ( Státní okresní archiv v Břeclavi, NAD 1231, Osobní pozůstalost Eduard Urbánek, Šitbořice).

49

List o odchodu z činné služby vydaný E. Urbánkovi 20. 8. 1945 (Vojenský historický archiv Praha, fond Eduard Urbánek).

50

Ukázka korespondence E. Urbánka, dopis psaný J. Šrámkem (E. Urbánek: Kronika o účasti katolíků v čsl. zahraniční armádě).

51