Hasiči z Lezníka v odboji za 2. světové války

Hasiči z Lezníka v odboji za 2. světové války

Autor: Josef Kopecký – kronikář SDH Lezník

Lezník 2012

Obsah 1. Seznam zkratek .................................................................................................................. 1 2. Úvod ..................................................................................................................................... 2 3. Obec Lezník ........................................................................................................................ 3 4. Stručná historie SDH Lezník do roku 1939 ..................................................................... 4 5. První směr protinacistické odbojové činnosti .................................................................. 6 Činnost velitele sboru Josefa Michka a dalších hasičů ........................................................ 6 6. Druhý směr protinacistické odbojové činnosti .............................................................. 10 Činnost Jana Kučery a dalších hasičů ................................................................................ 10 Zatčení, věznění, soud, čekání na popravu a návrat Jana Kučery ...................................... 11 Zatčení, věznění a smrt Tomáše Kopeckého ...................................................................... 15 Zatčení, věznění a smrt Jana Mazala .................................................................................. 16 Zatčení, věznění a smrt Josefa Krejčího ............................................................................. 19 Zapomenutá oběť Josefa Červeného .................................................................................. 19 7. Pocta obětem ..................................................................................................................... 21 Vyznamenání a Díkůvzdání pro umučené.......................................................................... 21 Odhalení pamětní desky ..................................................................................................... 22 8. Závěr .................................................................................................................................. 24 9. Prameny a literatura ........................................................................................................ 25 Výběr z použitých archivních pramenů ............................................................................. 25 Výběr z použité literatury ................................................................................................... 27 10. Příloha vybraných fotografií a dalších dokumentů ...................................................... 28

1. Seznam zkratek ABS – Archiv bezpečnostních složek AO – Archiv obce Lezník ASDH – Archiv Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku ČZHJ – Česká zemská hasičská jednota Gestapo – Geheime Staatspolizei (Tajná státní policie) ITS – Der Internationale Suchdienst in Bad Arolsen (Mezinárodní pátrací služba v Bad Arolsen) KZGM – KZ-Gedenkstätte Mauthausen (Koncentrační tábor - Památník Mauthausen) KZGN – KZ-Gedenkstätte Neuengamme (Koncentrační tábor - Památník Neuengamme) MG-R – Muzeum Gross-Rosen MLS – Mimořádný lidový soud MNV – Místní národní výbor NA – Národní archiv OHJ – Okresní hasičská jednota PT – Památník Terezín RA – Rodinný archiv SČM – Svaz české mládeže SDH – Sbor dobrovolných hasičů SOA – Státní oblastní archiv SOkA – Státní okresní archiv VHA – Vojenský historický archiv VM – Východočeské muzeum

1

2. Úvod V červnu letošního roku uplynulo 65 let od okamžiku, kdy Sbor dobrovolných hasičů v Lezníku slavnostně odhalil památník umučeným bratrům v koncentračních táborech. Pamětní deska, která nese tři jména a fotografie našich hrdinů1 je skromným připomenutím jejich nezlomného vlastenectví a boje proti nenáviděným okupantům. Čas ale rychle utíká a lidská paměť je nesmírně krátká. Odkaz těchto mučedníků je proto třeba si neustále připomínat, neboť bychom mohli snadno zapomenout a pak by jejich přinesené oběti pozbyly významu. Aby se tak nestalo, byla také sepsána tato skromná práce. Jak napovídá samotný název, práce se bude zabývat odbojovou činností leznických hasičů. Je však třeba důrazně připomenout a mít stále na paměti, že tohoto odboje jakožto celku se neúčastnili pouze hasiči, ale bylo v něm zapojeno mnoho dalších občanů. Nejedná se tedy v žádném případě o odboj vedený výhradně v režii hasičů. Tím spíše lze považovat za zvláštní shodu okolností, že všechny oběti druhé světové války z obce Lezník pochází právě z řad zdejších hasičů.2 Zpracování tohoto závažného tématu nebylo jednoduché a neslo s sebou řadu problémů a úskalí. Poslední přímý účastník protinacistického odboje v obci Lezníku zemřel v roce 2008. Dalších pamětníků rok od roku rychle ubývá. Neutěšená situace panuje také v dochovanosti některých archivních materiálů. Jak jsem měl doposud možnost zjistit, rodinné archivy potomků po obětech nacistické hrůzovlády se zřejmě nedochovaly. V této souvislosti je zde však nutné naopak vyzdvihnout potomky Jana Kučery, čtvrtého a také posledního zatčeného hasiče. Tato rodina si totiž uchovala bohatý rodinný archiv obsahující mnoho nesmírně vzácných dokumentů vážících se zejména k období jeho věznění. Pro sestavení této práce byl maximálně využit archiv hasičského sboru, který obsahuje řadu vzácných archivních materiálů. Tento archiv společně s již zmiňovaným rodinným archivem byl jedním ze zásadních a také prvotních zdrojů informací. Významný byl také archiv obce soustředěný při obecní kronice. Dále bylo využito materiálů z archivních fondů a sbírek těchto archivů a památníků: Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, Státní oblastní archiv v Zámrsku, Národní archiv v Praze, Vojenský historický archiv v Praze, Archiv bezpečnostních složek v Praze, Památník Terezín, KZ-Gedenkstätte Mauthausen, KZGedenkstätte Neuengamme a Muzeum Gross-Rosen. Byla také navázána spolupráce s Východočeským muzeem v Pardubicích a historikem panem PhDr. Vojtěchem Kynclem, Ph.D., vědeckým pracovníkem Historického ústavu Akademie věd České republiky. Zde bych chtěl upřímně poděkovat všem výše uvedeným institucím a jednotlivcům, kteří byli

1

Tomáš Kopecký * 26. 11. 1883, † 11. 12. 1944 v koncentračním táboře Gross-Rosen. Jan Mazal * 21. 12. 1912, † 8. 1. 1945 v koncentračním táboře Hamburg-Neuengamme. Josef Krejčí * 22. 4. 1904, † 16. 1. 1945 v koncentračním táboře Mauthausen. 2 Včetně těchto tří bylo nacisty uvězněno celkem osm zdejších rodáků a občanů (rozuměj těch, kteří se v Lezníku buď přímo narodili a měli zde domovskou příslušnost nebo těch, kteří se přistěhovali a postupně zde domovskou příslušnost získávali). Devátou uvězněnou osobou byl leznický rodák František Michek. Dotyčný byl však zatčen v důsledku své ilegální odbojové činnosti prováděné na Semilsku. Dle dostupných archivních materiálů vyplývá, že v době svého zatčení již domovskou příslušnost v Lezníku zřejmě neměl. Navíc jeho spolupráce s odbojem v Lezníku není nikterak dokázána. Lze se však domnívat, že mohl být napojen přinejmenším alespoň na svého bratra Josefa Michka – velitele hasičského sboru, který se věnoval podobné ilegální odbojové činnosti jako on, viz samostatná kapitola.

2

maximálně vstřícní a nápomocní ve vyhledávání, zpřístupňování a poskytování materiálů pro tuto práci. Předkládaná práce je postavena na základě podrobného výzkumu dosud vyhledaných archivních materiálů a snaží se o co možná nejobjektivnější vylíčení daného tématu. I přes tuto upřímnou snahu si tato práce nenárokuje právo na úplnost. Řada archivních materiálů se totiž nedochovala, nebo se je doposud nepodařilo vyhledat. Během studia také vyvstalo mnoho otázek, na které díky značnému časovému odstupu a zmiňované absenci některých dokumentů nelze přesněji odpovědět.

3. Obec Lezník Obec Lezník, která je poprvé zmiňována v listině vratislavského biskupa Přeclava z Pogorelly vydané roku 1347, se nachází dva kilometry severně od města Poličky. Rozprostírá se v délce dvou kilometrů podél státní silnice vedoucí do Litomyšle a svojí polohou a nadmořskou výškou tvoří pomyslnou vstupní bránu do Českomoravské vrchoviny. Pohled z Velkého vrchu3 o nadmořské výšce 604 m skýtá v každém ročním období krásný výhled do okolí. K jihu pozorujeme vstup do nejvyšší části Žďárských vrchů, které tvoří severní a také nejhornatější díl Českomoravské vrchoviny. K severu se naskýtá zcela odlišný pohled. Máme zde jako na dlani ponenáhlu se snižující kraj až k Litomyšli. Za jasného počasí dále zřetelně spatřujeme rozlehlou oblast, v jejímž pozadí vystupují Orlické hory. Z tohoto vrchu i jiných míst, lze při dobré viditelnosti spatřit také horu Sněžku. Lezník je od roku 1976 přidělenou obcí města Poličky. Z bohatého spolkového života, který zde v minulosti vládl, přetrvala pouze činnost hasičů.4 Počet obyvatel se v současné době pohybuje na hranici dvou set. V období druhé světové války však počet obyvatelstva přesahoval více než dvojnásobně stav současný.5 V tomto období se obec nacházela v politickém okrese Litomyšl.6 Východní okraj leznického katastru sousedil s obcemi, ve kterých drtivě převládalo německé obyvatelstvo.7 Tyto obce připadly po mnichovském diktátu roku 1938 do tzv. sudetské župy. Později po obsazení zbytku českého území a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se tak Lezník jako ryze česká obec8 nacházel na samotné hranici protektorátu a Říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland).

3

Velký vrch není součástí katastrálního území obce Lezník. Členská základna Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku čítala ke dni 1. 11. 2012 celkem 68 členů, z tohoto počtu bylo 24 mladých hasičů do 18 let. 5 Při sčítání obyvatelstva v roce 1930 žilo v Lezníku celkem 537 obyvatel ve 105 domech. V roce 1950 tu žilo již pouze 368 obyvatel ve 107 domech. Viz Josef KOPECKÝ a kol., Lezník, Lezník 2010, s. 223. 6 Lezník do tohoto okresu spadal v letech 1850-1949. 7 Hopfendorf (Chmelík), Blumenau (Květná), Laubendorf (Pomezí). 8 Během celého válečného období žila v obci trvale pouze jedna smíšená rodina Němce Václava Štaudy, který se do Lezníka přiženil ve 20. letech. 20. století. 4

3

4. Stručná historie SDH Lezník do roku 1939 Popis činnosti Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku v celé jeho historii by zdaleka přesáhl vymezený rozsah této práce. Není to však jejím hlavním cílem. Pro přiblížení protinacistické odbojové činnosti v řadách zdejších hasičů je však nezbytně nutné se o historii sboru zmínit alespoň v několika málo řádcích. Sbor dobrovolných hasičů v Lezníku byl založen 29. června roku 1914 a stal se součástí Hasičské župy Litomyšlské č. 120.9 Existují doklady o tom, že vedení obce bylo v předešlých letech několikrát vyzýváno k založení sboru. Je poněkud zvláštní, že v tak velké obci jakou Lezník byl, došlo k založení sboru tak pozdě.10 O jeho založení se mluvilo již okolo roku 1894, avšak jednou z možných příčin proč se tak nestalo, mohla být skutečnost malého výskytu požárů. Podle dosavadního zjištění totiž v obci hořelo naposledy v létě roku 1894. Informace o požárech v dalších dvaceti letech se v žádném z mnoha prostudovaných archivních pramenů nalézt nepodařilo, nejbližší požár vypukl až v roce 1918.11 Zdá se tedy, že obec neviděla nutnost v zakládání sboru, neboť sama vlastnila hasící nářadí a v případě vypuknutí požáru měl se každý občan na základě požárního řádu dostavit se svým nářadím a konat předem určenou službu. Na ustavující valné hromadě svolané na den 29. června 1914 se za činné členy přihlásilo celkem 28 občanů, a dále jeden občan za člena přispívajícího. Během července ještě přistoupilo dalších pět činných členů a dva členové přispívající. Prvním velitelem a starostou sboru se stal František Doubek z čp. 24, jednatelem Jan Mazal z čp. 80. Již na základě dřívějších schůzí občanů byla objednána hasičská knihovna a byly také odeslány stanovy c. k. okresnímu hejtmanství v Litomyšli, které je následně odeslalo ke schválení c. k. místodržitelství v Praze. Ihned bylo započato s činností, konala se pořadová a teoretická cvičení. U firmy V. J. Stratílek Vysoké Mýto byla objednána čtyřkolová oboustranně sací stříkačka. Dále objednáno 340 metrů hadic se šroubením, hadicový naviják, dva lezecké žebříky, kroje a další nezbytné vybavení s termínem dodání 30. září. t. r. Za několik týdnů však byla vyhlášena válka a tím veškerá činnost nuceně ustala. Drtivá většina členů včetně výboru byla odvedena.12 První požár, u kterého sbor zasahoval, se rozhořel 14. května 1918 u 9

Při výroční valné hromadě Hasičské župy Litomyšlské č. 120 konané dne 29. 3. 1914 měla tato župa již 30 sborů. Viz Miroslav SOBOTKA, Hasičská župa litomyšlská, Litomyšl 2006. 10 Při sčítání obyvatelstva v roce 1900 žilo v Lezníku celkem 546 obyvatel v 92 domech. V roce 1910 tu žilo již 559 obyvatel v 98 domech. Viz Josef KOPECKÝ a kol., Lezník, Lezník 2010, s. 223. 11 Pokud v letech 1895-1917 skutečně žádný požár nevznikl, je pak zajímavé, že v letech 1918-1939 vypuklo v obci 11 požárů. 12 Ve válce padli a zemřeli tito členové: Václav Mazal * 31. 1. 1886, (četař lezců) padl v Haliči dne 15. 12. 1914. Josef Doubek * 24. 8. 1886, (četař stříkačníků) zemřel ve vojenské nemocnici v Haliči dne 30. 3. 1915. Josef Bartoš * 2. 5. 1886, zemřel v ruském zajetí dne 4. 10. 1916. Václav Jána * 9. 11. 1882, (účetní dozorce) padl v boji s bolševiky jako ruský legionář na Sibiři dne 23. 6. 1919. Do řad čs. zahraničního vojska vstoupili: Jan Bartoš, ruský legionář. Jan Effenberger, (členař) vstoupil do čs. domobrany v Itálii. Václav Jána, (účetní dozorce) ruský legionář. Václav Koukal, italský legionář. Václav Kysilka, (četař pořadatelů) italský legionář.

4

rolníka Františka Křivky čp. 41. Stříkačka v důsledku války nemohla být dodána, proto se postižené stavení hájilo berlovkami a ostatním nářadím které bylo po ruce. Následky požáru byly veliké, v důsledku toho byla obnovena původní smlouva na stříkačku, kterou firma V. J. Stratílek mezitím vypověděla v důsledku navýšení cen surovin a zvýšení mezd dělníků. Cena se proto navýšila o 50%. Později ještě následovalo další navýšení ceny a další nesplnění termínu dodání. Hasiči na žádost firmy mezi zdejšími obyvateli vybrali ještě přídavek: 100 kg žita, 5 kg másla a 100 Kč. Stříkačka byla dovezena dne 30. prosince 1919. V tuto dobu již obec stavěla hasičské skladiště, do kterého se dne 18. listopadu 1920 převezla stříkačka a sbor tak skladiště převzal do své správy. V suterénu této stavby byly vystavěny dva obecní byty, ve kterých později kromě mnoha jiných bydleli také pohořelí občané. Po ukončení války byla ihned zahájena bohatá činnost. První ples, který se velice vydařil, proběhl dne 16. února 1919. V tomto období do sboru přistoupilo mnoho mladých posil. Spolkový výkaz za rok 1920 uvádí 20 členů činných, 45 přispívajících a 7 zakládajících. V roce 1921 byl založen ženský odbor, který čítal celkem deset žen. V tomto roce také pracovala jinošská družina v počtu devíti chlapců a též samaritánská stráž v počtu čtyř členů. Dne 3. července bylo uspořádáno první veřejné cvičení s bohatým programem, které bylo zároveň spojeno se sjezdem III. okrsku Hasičské župy Litomyšlské. Dálkové dopravě vody se značným svahovým převýšením přihlíželo četné obecenstvo včetně 162 hasičů z osmi okolních sborů. Podle zápisu ve sborové pamětní knize se cvičení velmi vydařilo. Bohatá činnost přetrvávala i v následujících letech, každoročně se pořádaly hasičské plesy a pořádaly se také výlety po okolí. Kromě pravidelného cvičení se stříkačkou hasiči zasahovali u četných požárů v místě i blízkém okolí. Hasiči také sehráli několik divadelních představení, jedno takové se hrálo například v roce 1932, a to ve prospěch postavení sušárny na hadice. V roce 1929 došlo k volbě nového starosty sboru, funkci přijal tehdejší starosta obce František Votřel z čp. 3, velitelem se stal František Jána z čp. 64. V roce 1934 byl obecním zastupitelstvem schválen a vydán „Požární řád politické obce Lezník“, který byl následně roznesen do každého domovního čísla. Na přelomu let 1936/1937 se v obci zakládaly složky CPO (civilní protiletecká obrana). Na jejich výcviku a školení se podíleli také zdejší hasiči. V roce 1938 byl za starostu sboru zvolen dosavadní velitel František Jána a za velitele zvolen Josef Michek Lezník – Hana čp. 9. Kromě toho, že v tomto roce došlo k nákupu třiceti nových stejnokrojů, byla také podána žádost na zakoupení nové motorové stříkačky od firmy V. Ig. Stratílek Vysoké Mýto. I přesto, že obecní zastupitelstvo tento návrh jednohlasně schválilo a v roce 1939 byl dokonce založen fond na koupi stříkačky, k jejímu nákupu nakonec nedošlo. Sbor si tak na první motorovou stříkačku musel počkat ještě více než dalších deset let. Dne 8. března 1939 přijal na své valné hromadě nyní již „Hasičský sbor v Lezníku“ nové stanovy, původní stanovy následně pozbyly platnosti. V tuto dobu bylo ve sboru celkem 73 členů: 28 činných, 39 přispívajících a 6 zakládajících.

5

5. První směr protinacistické odbojové činnosti Činnost velitele sboru Josefa Michka a dalších hasičů Protinacistická odbojová činnost v Lezníku probíhala ve dvou směrech a v obou případech se jednalo o odboj komunistický. Společným znakem všech osob zapojených v tomto odboji byl odpor proti nenáviděným okupantům. Proto je třeba důrazně poznamenat, že v tomto odboji, i přesto, že byl komunistický, nebyli zapojeni pouze komunisti. Působili v něm také například lidovci, kteří patřili za první republiky k dlouholetým členům Místní organizace Československé strany lidové v Lezníku. Po zastavení činnosti KSČ v říjnu roku 1938 a po jejím rozpuštění v prosinci téhož roku přešly komunistické organizace do ilegality, která pokračovala také po 15. březnu 1939. V rámci budování ilegální organizační struktury byl Pardubický kraj rozdělen do tří oblastí. Jedna z těchto oblastí v sobě zahrnovala kromě jiných měst také Poličku, Litomyšl a Českou Třebovou.13 Dbalo se na přísnou konspiraci a práci v malých skupinách tzv. „pětkách“.14 V Lezníku byla utvořena skupina,15 která patřila do sítě stranických ilegálních „buněk“ vytvořených prvním ilegálním okresním vedením v Poličce. Vedoucím skupiny byl Josef Michek,16 majitel hostince v Lezníku – Haně čp. 9, který do hasičského sboru přistoupil dne 28. října 191917 a zastával funkci trubače a pokladníka. V době války zastával funkci velitele sboru a od roku 1944 také funkci velitele III. okrsku (Sebranice, Střítež, Lubná, Lezník), který byl součástí OHJ 60. Dále to byl František Štindl,18 prvorepublikový kapitán pěchoty v záloze19 u 30. pěšího pluku „Aloise Jiráska“ ve Vysokém Mýtě a řídící učitel v Lezníku čp. 68. Členem hasičského sboru se stal 6. ledna roku 193420 a v době války působil ve funkci

13

Jaromír NEPRAŠ – Jaroslav PETR, Protinacistický odboj na Poličsku, Svitavy 2002, s. 9. Například každý člen okresního vedení znal jen pět dalších členů, přičemž každý z této „pětky“ znal dalších pět osob, které pro odbojovou činnost získal. V případě zatčení některého z odbojářů pak nedošlo k odhalení celé ilegální sítě. 15 O této ilegální odbojové skupině se nepodařilo vyhledat téměř žádné archivní materiály a pravděpodobně ani neexistují, což je do jisté míry dáno tím, že nikdo z této skupiny nebyl vyzrazen a následně ani zatčen gestapem. Proto jsou hlavními zdroji informací o její činnosti především zmínky v několika pracích pana PhDr. Jaroslava Petra, který je v současné době posledním žijícím účastníkem protinacistického odboje v Poličce. Dále to jsou jeho osobní vzpomínky a vzpomínky dosud žijících potomků přímých účastníků tohoto odboje v Lezníku. Kromě hasičů v této skupině pracovali také nečlenové. „Místní národní výbor zahájil svoji činnost z podnětu občanů činných za doby okupace v podzemním hnutí a to Frant. Štindla, říd. učitele, Jana Zavorala, JUDra, Josefa Tměje, mlynáře, Josefa Michka, hostinského.“ (SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond MNV Lezník 1945-1976, inv. č. 1, kn. 1, zápis ze dne 9. 5. 1945). Josef Tměj přistoupil do sboru až po válce a JUDr. Jan Zavoral v Lezníku hasičem nikdy nebyl. 16 Narodil se 16. 2. 1900 v Lezníku – Haně, zemřel dne 3. 5. 1975. Děti: Milada, nar. 1928; Josef a Jiří, nar. 1930; Jaroslava, nar. 1935. Za první světové byl příslušníkem čs. domobrany v Itálii, prapor č. 22, 3. kulometná rota. Viz Josef KOPECKÝ a kol., Lezník, Lezník 2010, s. 63. 17 ASDH, matriky členů sboru. 18 Narodil se 3. 5. 1896 v Litomyšli, přistěhoval se do Lezníka v roce 1927. Děti: Vladimír, nar. 1924; Břetislav, nar. 1927; Eva, nar. 1931. V roce 1919 se účastnil bojů proti Maďarům na Slovensku s tzv. „Ejemovou II. polní setninou“, která byla součástí čs. střeleckého pluku č. 30 z Vysokého Mýta. Bojoval u Trnavy a obsazoval Lučenec, k této službě se přihlásil dobrovolně. Patřil mezi šiřitele Masarykova a Husova odkazu. Zastával také funkci prvního obecního kronikáře. Viz AO, obecní kronika. 19 SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond MNV Lezník 1945-1976, inv. č. 1, kn. 1, zápis ze dne 30. 8. 1938. 20 ASDH, matriky členů sboru. 14

6

jednatele, vzdělavatele. V této skupině také pracoval Václav Bis,21 mlékař v Lezníku – Haně čp. 12. Členem sboru byl od 12. ledna 1919 do listopadu roku 1923 jako trubač, pak opět přistoupil 1. ledna 1940.22 Josef Michek byl komunistou od roku 1928 a patřil tak k jedněm z mála živnostníků, kteří se již za první republiky hlásili k této straně. V tomto období se postupně seznamoval s levicově orientovanými dělníky a učiteli z Poličky. Tito se pak často scházeli v zadní místnosti hostince „Na Hané“ nebo také u řídícího učitele Františka Štindla.23 V době různých prázdnin do těchto schůzí docházeli také studenti poličského gymnázia a také několik vysokoškolských studentů, kteří s sebou donášeli různé knihy a časopisy. Končívalo se po půlnoci a z bezpečnostních důvodů se účastníci těchto sezení rozcházeli po jednom.24 Ještě před válkou se poznal s učitelem, prozaikem a novinářem Petrem Jilemnickým.25 „Za okupace jezdívali někteří i za Petrem Jilemnickým do Budislavi ve dnech hlavních prázdnin. Já jsem se pro stálé zaměstnání nemohl účastnit. Ale jel jsem za Petrem Jilemnickým se s. Witzem na kole do Sv. Juru, a to v roce 1936.“26 Členem zmiňované skupinky levicově smýšlejících učitelů byl také František Štindl, který se před okupací společně s Václavem Bisem hlásil k sociální demokracii. Také on se ještě před válkou účastnil výše uvedených schůzek a dále sympatizoval s dalšími levicově orientovanými. Jeho dcera paní Eva Štindlová narozená v roce 1931 vzpomíná na spisovatelku a novinářku Marii Pujmanovou nebo na spisovatele Josefa Věromíra Plevu, kteří před válkou dojížděli do Lezníka ke Štindlom na návštěvy. František Štindl se také stýkal s Petrem Jilemnickým. Eva Štindlová vzpomíná:27 „Posledně si na něj pamatuju, že přijel s Ríšou Urxem28 na kole, to bylo někdy začátkem války. Ríša byl mladý kluk a velice se mi líbil, protože nosil skautský opasek. Pamatuji se, že naši řekli: „hele běžte si hrát na zahrádku“. Já jsem na něm vyzvídala co, kde o skautech a on mi vykládal, kde byl ve skautu. Doma mě pak řekli, že jeho tatínek je zavřený, tak si ho Jilemnickejch vzali zatím k sobě.“29 O letních prázdninách roku 1945 odešel František Štindl se svou rodinou po více než patnácti letech z Lezníka. Jeho novým působištěm byla škola v Mariánských Radčicích u Duchcova. Byl to právě Petr Jilemnický, který Františka Štindla doporučil k působení v nově osídlovaném pohraničí. „Oba učitelé si byli velice blízcí. Štindl věnoval Jilemnickému odvážnou přednášku Hus a naše doba, jako „upomínku na dobu Protektorátu a na způsob, jak se v té době dělaly projevy pro veřejnost“. Odhalil v ní současné snahy německých okupantů 21

Narodil se 6. 3. 1900 v Dolním Újezdě, přistěhoval se do Lezníka na počátku 20. století. Zemřel dne 16. 9. 1961. Děti: Libuše, nar. 1928; Věra, nar. 1931. 22 ASDH, matriky členů sboru. 23 Jindřich ŠEVČÍK, Světla Vysočiny, Polička 1982, s. 24. 24 Tamtéž. 25 Petr Jilemnický působil jako učitel na Slovensku, naposledy ve Svatém Juru u Bratislavy. Po vypovězení ze Slovenska se v březnu 1939 přestěhoval se svojí manželkou do nedalekého Poříčí u Litomyšle. Poté působil jako učitel v Budislavi a později v Jarošově. Na konci měsíce října 1942 byl pro svojí ilegální odbojovou činnost zatčen gestapem. Viz Jaromír NEPRAŠ, Litomyšlsko v odboji, Svitavy 1987, s. 26, 42. 26 Jindřich ŠEVČÍK, Světla Vysočiny, Polička 1982, s. 24. 27 AO, příloha obecní kroniky - vzpomínky leznických rodáků - 2012. 28 Ríša Urx byl synem komunistického novináře a představitele I. ilegálního ÚV KSČ Eduarda Urxe, který byl v roce 1941 zatčen a popraven roku 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Patřil mezi blízké přátele Petra Jilemnického. 29 Ríša Urx strávil své prázdniny u Jilemnických v Poříčí v roce 1941. Viz Jaromír NEPRAŠ, Litomyšlsko v odboji, Svitavy 1987, s. 26-27.

7

a vyzvedl významné osobnosti českého národa. Neudivuje, že protektorátní úřady přednášku nepovolily.“30 Ilegální odbojová činnost této skupiny spočívala především v rozmnožování letáků. Protinacistické letáky byly svým obsahem zaměřeny proti působení oficiální a kolaborantské propagandy, dále například po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop osvětlovaly politiku SSSR. První letáky se vyráběly již v průběhu roku 1939 střídavě u hostinského Josefa Michka, jeho blízkého souseda Václava Bise a také u Františka Štindla.31 Kolem Vánoc 1939 se například rozmnožovaly letáky, které vysvětlovaly, že: „Sovětský svaz nenapadl Finsko, ale že šlo o akt sebeobrany a zajištění hranic SSSR v oblasti Leningradu.“32 Letáky byly vyráběny také po přepadení Holandska, Belgie, Lucemburska a Francie a bylo jich údajně rozmnoženo na 4 000 kusů.33 Tento ilegální materiál pak Václav Bis vozil s konvemi mléka do Poličky, kde je dále předával.34 „Ilegálním tiskovým materiálem zásoboval Litomyšl tamější rodák, který byl majitelem nějaké provozovny na výrobu dámského prádla v Praze. Podle všeho měl kontakt na ilegální ÚV KSČ, protože do Litomyšle posílal nejen letáky, ale i výtisky ilegálního Rudého práva. Tyto materiály ovšem nestačily k zásobování dalších organizací v okolních městech…“35 Materiál se následně dodával také do Poličky, bylo jej však málo, proto se potřebný počet výtisků rozmnožoval v Lezníku.36 U Josefa Michka se také údajně nacházela jedna z přepážek pro styk s krajským ilegálním vedením.37 Nutno zde zmínit, že Josef Michek byl také poskytovatelem falešných dokladů, pro které si k němu jezdili manželé Jilemničtí.38 Na jaře roku 1940 zde opatřil Petr Jilemnický falešné doklady také pro významného představitele I. ilegálního ÚV KSČ Eduarda Urxe.39 Dcera Josefa Michka, paní Jaroslava Sedláčková narozená v roce 1935 ve svých vzpomínkách40 uvedla: „…nejvýrazněji se mi zračí hrůzná doba 2. světové války, kdy se v hostinci scházeli učitelé organizovaní v KSČ z Poličska a Litomyšlska, organizovali protihitlerovský odboj, v kuželníku jako součásti hospody tiskli na cyklostylu letáky a na kole je rozváželi po okolních vesnicích. Já jako malé dítě jsem byla učiteli obdarovávána 30

Jaroslav GLOSER, Čtyři pohnuté roky (Svědectví o pobytu Petra Jilemnického na Litomyšlsku v letech 19391942), Hradec Králové 1984, s. 68. Zpracováno Jaroslavem Gloserem na základě vzpomínek Františka Štindla. 31 Jaroslav PETR, Činnost ilegální organizace KSČ v Poličce, In: Okres Svitavy a protifašistický odboj, Svitavy 1985, s. 43. 32 Tamtéž s. 47. 33 Tamtéž. 34 Podle vzpomínek pana PhDr. Jaroslava Petra přijímal tyto letáky Jan Brokl z Poličky. Pan Jaroslav Petr čerpal informace o výrobě letáků v Lezníku především ze vzpomínek Jana Brokla, který se mimochodem také účastnil zmiňovaných předválečných schůzek v hostinci „Na Hané“ a v důsledku své protinacistické činnosti byl zatčen 25. 8. 1942. Ze vzpomínek Jana Brokla se tak například dozvídáme, že pomocí psacího stroje přepisoval letáky na voskové blány a letáky pak pomáhal rozmnožovat u mlékaře Bise ve chlévě. 35 AO, příloha obecní kroniky - vzpomínky pana PhDr. Jaroslava Petra - 2012. 36 Jaroslav PETR, Činnost ilegální organizace KSČ v Poličce, In: Okres Svitavy a protifašistický odboj, Svitavy 1985, s. 43. 37 František SMEJKAL – Karel VESELSKÝ, Podzemní hnutí komunistů na Poličsku, In: Bojující a vítězné Svitavsko, Svitavy 1965, s. 16. 38 Josef Michek za války působil ve finanční komisi, Václav Bis v obecním zastupitelstvu a František Štindl v obecní radě. Lze se tedy pravděpodobně domnívat, že falešné doklady mohly pocházet z Obecního úřadu v Lezníku (Gemeindeamt Lesnik). 39 Jaroslav GLOSER, Čtyři pohnuté roky (Svědectví o pobytu Petra Jilemnického na Litomyšlsku v letech 19391942), Hradec Králové 1984, s. 56-57. 40 AO, příloha obecní kroniky - vzpomínky leznických rodáků - 2011.

8

pohádkovými knížkami. Vzpomínám si na vylekané výrazy svých rodičů, když v pozdních večerních hodinách zastavovala před hospodou auta a pes začal zuřivě štěkat. To byly okamžiky hrůzy, jako že „už jsou tady gestapáci“. Za to, že jsme se jako celá rodina nedostali do koncentráku, můžeme vděčit několika zahynuvším učitelům, kteří při vyslýchání našeho otce nevyzradili. Má paměť sahá pouze k panu učiteli Lomskému41 z Poličky. Po létech se svými sourozenci neumíme správně zhodnotit vlastenectví svých rodičů za hrdinské nebo nezodpovědné, neboť v této době zodpovídali za 4 malé děti.“ Podle vzpomínek pana Jiřího Michka narozeného v roce 1930, byl cyklostyl uschován v kuželníku pod schody. Není zcela jasné, z jakého důvodu bylo rozmnožování letáků v Lezníku ukončeno, ale stalo se tak pravděpodobně na přelomu let 1941/42. Poté se tato činnost přesunula do Poličky.42 Josef Michek a František Štindl vlastnili již před válku radiopřijímače, lze se proto domnívat, že se věnovali také zakázanému poslechu zahraničního vysílání. V úvodu byla vyslovena domněnka o možné spolupráci bratrů Michkových. Josefův o rok mladší bratr František patřil také do výše uvedené skupiny levicově orientovaných učitelů a studentů a již v době výkonu vojenské služby na počátku dvacátých let se postupně dostával k levicovému smýšlení.43 Později působil jako učitel v Bozkově na Semilsku. Zde se věnoval především rozmnožování ilegálních letáků, které sem byly dopravovány z Prahy v jednom originále. Tyto pak přepisoval a rozmnožoval, jeho „dílna“ zásobovala celý Semilský okres. Kromě jiného také patřil mezi členy okresního vedení KSČ v Semilech. Dne 7. listopadu 1940 byl zatčen gestapem a později odsouzen k pěti letům káznice. Osvobozen byl v Celle u Hannoveru v dubnu 1945. Po válce uvedl: „K finsko-sovětské válce v roce 39 jsem napsal politickohistorický rozbor a leták šel ze Semil do okresů a kraje.“44 Přinejmenším zde se nám nabízí možná propojenost s letáky, které byly v Lezníku rozmnožovány okolo Vánoc roku 1939, viz výše. Po válce také uvedl, že letáky zasílal na adresy známých.45

41

Zřejmě se jednalo o učitele Františka Lonského, který byl zatčen 28. 8. 1942. Nacistické věznění však přežil. Viz Jaroslav PETR, Činnost ilegální organizace KSČ v Poličce, In: Okres Svitavy a protifašistický odboj, Svitavy 1985, s. 46. Pan Jaroslav Petr ve svých vzpomínkách dále uvádí, že: „“Výrobu“ jsme převzali my v Poličce začátkem roku 1942.“ 43 Znal se také s Petrem Jilemnickým. Jeho velkým přítelem byl již od doby vojenské služby Karel Vaško, který se později přistěhoval do Poříčí u Litomyšle, kde vlastnil hostinec. Vaško patřil mezi jedny z nejvýznamnějších představitelů komunistického odbojového hnutí Litomyšlska. Byl zatčen gestapem dne 26. 6. 1941 a zemřel 31. 10. 1942 v nacistické káznici ve Wohlau. Existuje mnoho dokladů o tom, že minimálně v letech 1935 a 1936 docházel do Lezníka na různé komunistické a dokonce také na jednu fašistickou schůzi jako řečník a diskutér. Byl účastníkem i jiných schůzí, spolupracoval také s Josefem Michkem a Františkem Štindlem. 44 VHA Praha, Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb., František Michek, nar. 1. 11. 1901. 45 VHA Praha, sbírka Dotazníky o domácím odboji, František Michek, nar. 1. 11. 1901. 42

9

6. Druhý směr protinacistické odbojové činnosti Činnost Jana Kučery a dalších hasičů Za nacistické okupace pracovala v Lezníku ještě další odbojová skupina,46 která se však oproti té výše popsané lišila především v tom, že byla napojena přímo na Filipa Žabu47 z Kozlova u České Třebové. Toto napojení zprostředkoval zdejší rodák Jan Pakosta, který pracoval v České Třebové. Do Lezníka jezdíval k manželům Grenesovým48 z čp. 62, kteří jej po smrti obou rodičů vychovávali. Zřejmě již od roku 1941 zde začal formou „pětek“ organizovat protinacistický odboj.49 Po válce uvedl, že vedením jedné „pětky“ byl pověřen Zdeněk Chadima, jenž kromě jiného také ve svém bytě nechal přenocovat Filipa Žabu, který žil od počátku roku 1942 v ilegalitě. Druhou „pětku“ měl vést Jan Kučera.50 Členem zdejšího hasičského sboru byl od 6. ledna 1924.51 Dotyčný však údajně na výzvu Jana Pakosty, aby se aktivně podílel na dalším budování ilegální KSČ, odpověděl, že k tomu nemá potřebné schopnosti.52 I přesto se však u Jana Kučery pořádaly tajné schůzky, na kterých Jan Pakosta předával ilegální letáky s jeho tajným podpisem „que“ a instrukce k dalším činnostem. Poslouchalo se zde také zahraniční vysílání z Londýna a Moskvy. V tomto bytě přechodně pobýval Rudolf Miler, který pracoval ve Škodových závodech v Poličce. V tomto závodě, který se soustředil na zbrojní výrobu, byl pověřen založit „pětku“ a působil jako spojka. Prováděl zde sabotáže při výrobě rozbušek a také zajistil plán tohoto objektu, který byl později předán Filipu Žabovi. Podle předávaných instrukcí se skupina připravovala také 46

K činnosti této skupiny se podařilo vyhledat velké množství archivních materiálů, které je možné rozdělit do dvou základních částí. Jednak to jsou materiály vzniklé přímo za okupace, mezi které patří dokumenty z provenience nacistických úřadů a dále také korespondence z nacistických věznic a káznic společně s dalšími dokumenty přímých účastníků tohoto odboje. Druhou část zastupují materiály vzniklé po ukončení války. Jedná se zejména o různá svědecká prohlášení a popisy odbojové činnosti těch kterých členů této skupiny, které byly nezbytnou součástí pro vydání Osvědčení podle § 8 zákona číslo 255/1946 Sb., jež bylo dokladem o účasti v národním boji za osvobození. Tyto materiály vznikaly postupně v různých obdobích, proto se zde nejednou setkáváme s mnoha nepřesnými a vzájemně si i odporujícími údaji. Týká se to zvláště data zapojení do ilegální odbojové činnosti. Strastiplný příběh Jana Kučery by díky značné dochovanosti archivních materiálů a dále jeho pozůstalosti vydal na vlastní práci, rovněž tak podrobnější popis činnosti celé této skupiny. 47 Narodil se 1. 5. 1914 v České Rybné na Chrudimsku, později se přiženil do Kozlova u České Třebové, kde také založil rodinu. Mezi ilegálními pracovníky byl znám pod přezdívkou Gusta. Patřil mezi členy druhého ilegálního stranického vedení kraje Pardubice a současně také působil ve vedení ilegální stranické sítě v České Třebové. Zde vytvořil rozsáhlou ilegální skupinu tvořenou převážně studenty a mladými lidmi, která rozmnožovala a vydávala zakázané tiskoviny. Byl to například časopis „Mladý východ proti Hitlerovi“. Tato skupina však nezůstala pouze u ilegálních tiskovin, ale aktivně se připravovala a také prováděla různé sabotáže a záškodnické akce. Filip Žaba byl zatčen dne 10. 2. 1943 v Praze. Později jej nacistická justice označila za jednoho z nejnebezpečnějších českých protivníků. Byl popraven dne 25. 10. 1943 ve věznici Brandenburg (Havel) – Gorden. Viz Jaromír NEPRAŠ, Litomyšlsko v odboji, Svitavy 1987, s. 47-64 a Stanislav MOTL, Svědek z cely smrti, Praha 2010. 48 František Grenes patřil mezi zakládající členy hasičského sboru a jako činný člen působil až do roku 1946. Je pravděpodobné, že o ilegální odbojové činnosti Jana Pakosty přinejmenším alespoň věděl. 49 Prohlášení o činnosti Jana Pakosty sepsané roku 1948, potvrzené MNV v Lezníku a svědeckými podpisy Zdeňka Chadimy, Jan Kučery a Rudolfa Milera však uvádí rok 1942 a pouze jednu „pětku“. Doslovně: „V r. 1942 organisoval pětku v naší obci Leznické“ VHA Praha, Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb., Jan Pakosta, nar. 9. 3. 1917. 50 Narodil se 22. 4. 1902 v Lezníku čp. 20. Děti: Josef, nar. 1928; Marie, nar. 1930; Jaroslav, nar. 1935; Jan, nar. 1943. Před válkou byl členem Místní organizace Československé strany lidové v Lezníku. 51 ASDH, matriky členů sboru. 52 Viz rozsudek smrti. ABS Praha, fond Německé soudy v říši 1930-1945, sign. 141-514-6.

10

na diverzní akce. V roce 1942 byly například obstarávány litrové lahve benzinu. Jan Kučera měl také tajně ukrytou flobertku ráže 9 mm, kterou nenahlásil úřadům. Tato zbraň byla po jeho zatčení nalezena, což mu později u soudu velmi přitížilo. Mezi členy se také vybíraly příspěvky určené k podpoře rodin po zatčených ilegálních pracovnících. Z obžalovacího spisu,53 který se opíral o protokoly z předešlých výslechů, se dovídáme, že Jan Pakosta předal v létě roku 1942 jeden leták Tomáši Kopeckému,54 který patřil mezi zakládající členy Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku. Po svém návratu z války přestal být členem ke dni 31. prosince 1918, avšak od 8. září 192155 opět přistoupil k činné službě. V tomtéž spise dále stojí, že začátkem roku 1943 předal také dva letáky Josefu Krejčímu,56 který byl za činného člena přijat dne 6. ledna 193357 a působil ve funkci trubače. Jan Pakosta předával letáky také Zdeňku Chadimovi, který je poté zase rozdával okruhu svých lidí. Byl to Josef Kolář, Jaroslav Jiskra a Jan Mazal,58 který do hasičského sboru vstoupil dne 6. ledna 1934.59 Jan Mazal přišel do styku s ilegálním letákem v hasičské zbrojnici, kdy mu jej během jedné hlídky přečetl Zdeněk Chadima.60 Po zatčení Filipa Žaby, byl dne 21. května 1943 ve Vratislavi zatčen také Jan Pakosta. Zatčení, věznění, soud, čekání na popravu a návrat Jana Kučery Jana Kučeru zatkli příslušníci pardubického gestapa dne 23. srpna 1943 v Lezníku. Tou dobou probíhaly v plném proudu žně a celá rodina očekávala narození v pořadí již čtvrtého dítěte. Zatčen byl údajně na základě výpovědi Filipa Žaby.61 Po převozu do Policejní věznice gestapa v Pardubicích62 byl podroben těžkým výslechům.63 Svůj několikaměsíční 53

ABS Praha, fond Německé soudy v říši 1930-1945, sign. 141-514-6. Narodil se 26. 11. 1883 v Lubné, do Lezníka se přistěhoval v roce 1910, kdy se zde oženil s Annou Pakostovou. Bydlel v chalupě čp. 54. Děti: Anna, nar. 1910; Rozálie, nar. 1911; Tomáš, nar. 1915. Syn Tomáš zemřel během výkonu své prezenční vojenské služby v posádkové nemocnici v Perečíně na Podkarpatské Rusi dne 7. 3. 1939, tamtéž pohřben. 55 ASDH, matriky členů sboru. 56 Narodil se 22. 4. 1904 v Lubné, od roku 1920 pracoval v Lezníku u hospodáře Jana Kučery čp. 20 jako služebný. Oženil se s Annou Kopeckou, nar. 1910, dcerou Tomáše Kopeckého. Dne 10. 1. 1933 mu z části vyhořela chalupa čp. 2 v Lezníku – Haně. Děti: Josef, nar. 1933; Anna, nar. 1934. 57 ASDH, matriky členů sboru. 58 Narodil se 21. 12. 1912 v Lezníku čp. 25, byl svobodný. Minimálně v roce 1931 patřil mezi členy Místního sdružení republikánského dorostu čsl. venkova v Lezníku. 59 ASDH, matriky členů sboru. 60 Tuto informaci uvedl ve svých vzpomínkách Josef Kolář, poslední žijící přímý účastník protinacistického odbojového hnutí v Lezníku, který zemřel 30. 12. 2008 ve věku 89 let. Jednalo se o povinné hlídky, kterých se během války účastnili kromě hasičů také ostatní občané. Kontrolovalo se například správné zatemnění oken nebo pohyb cizích osob. Václav Mazal v Dotazníku evidence popravených osob po válce uvedl, že jeho bratr byl zatčen „pro přečtení protiněmeckého letáku“. VHA Praha, sbírka Dotazníky o domácím odboji, Jan Mazal, nar. 21. 12. 1912. 61 Tuto informaci po válce uvedl v jednom ze svých prohlášení Jan Pakosta. Možné je i to, že Jan Kučera mohl být uveden v seznamu spolupracovníků, od kterých Filip Žaba vybíral členské příspěvky. Notes s tímto seznamem totiž nalezlo gestapo při prohlídce jeho bytu v Kozlově. 62 Po zatčení byl zřejmě dopraven do Litomyšle na četnickou stanici, odkud s pouty na rukou převeden na nádraží a dopraven do Pardubic. Viz Petra HAVRANOVÁ, Pradědečkův osud za 2. světové války (Středoškolská odborná činnost OA a VOŠE Svitavy), Sebranice 2003/2004, s. 5. 63 Výslechy zřejmě prováděl kriminální sekretář Walter Kröger. Tento gestapák během výslechů často a s oblibou využíval svých boxerských praktik. Viz citovaná práce v poznámce 62. Jediné jméno příslušníka pardubického gestapa, které si Jan Kučera pamatoval a po válce, sice zkomoleně, také uvedl, znělo jako Aschenbrenner. VHA Praha, sbírka Dotazníky o domácím odboji, Jan Kučera, nar. 22. 4. 1902. 54

11

pobyt v této věznici strávil na celách číslo 15, 21, 24 a poznal se zde například s Bořivojem Bartoníčkem64 z České Třebové. V dopise ze dne 5. září 1943 Jan Kučera píše: „Milá manželko! Nejdříve přijmi ode mne srdečný pozdrav a milou vzpomínku. Myslím stále na vaši práci, že jí máte teď až příliš mnoho. Nezapomeňte zasít podzimní viku. Musíte ji zaset po žitě. Dejte k ní také trochu hnoje. Pšenici sejte za humny a na klíně. Žito sejte vedle lesa. Pošlete mi také mé kalhoty a svetr. Piš mi také co je v našem hospodářství nového. Doufám, že děti navštěvují pilně školu a že Ti taky podle možnosti pomáhají. Promiň mi také, že Ti teprve teď přeji vše dobré k Tvým jmeninám. Buď opatrná na své zdraví. Jak roste švagrovi jeho malý František? Má z něho jistě velikou radost. Vím, že máte teď mnoho práce, šetři se proto, a zjednej si raději někoho na práci. Teď budete kopat brambory, ale myslím, že jich letos bude moc málo. Při mlácení poproste souseda Radiměřského o pomoc, protože nerozumíte dobře nové mašině. Pozdravujte ho také srdečně ode mne. Len jste už vytrhali? Nezapomeňte také mořit žito na setí. Ještě jednou Vás všechny srdečně zdraví Váš Kučera Jan. Na shledanou!“65 Také v dalších dopisech se Jan Kučera ptal na své hospodářství a posílal rady co a jak udělat. Měl také velkou starost o včely. V dopise ze dne 12. 10. 1943 kromě jiného napsal: „Milá manželko a děti. Nejdříve musím poděkovat za balík, ze kterého jsem měl velikou radost. Piš mi, co je nového v našem hospodářství, rád bych věděl, kolik máme bramborů a jak jste daleko s prací na řepě a bramborech. Se žitem můžete ještě počkat, je prozatím veliké sucho a kdyby napršelo, myslím, že by bylo s žitem líp. Ostatně tomu sama také dobře rozumíš. Plechové šálky nebo hrnce mi nesmíš posílat, na sádlo a marmeládu kupuj papírové nádobky…“ Po zatčení hospodáře nastalo u Kučerů v Lezníku nesmírně těžké období. V jednom z dopisů Rozálie Kučerová psala: „Drahý tati! Srdečně Tě všichni pozdravujem a stále na Tě vzpomínáme. Jen jestli tam jseš zdráv? Jak jsem se těšila celých šest týdnů aspoň na to psaní od Tebe a ty jsi toho tak málo napsal. Já jsem měla dříve psát by jsi mohl odepsat. O tom našem hospodářství ti tak nerada píšu když nám všude tolik chybíš. Jen kdybych já mohla a byla zdravá jako dřív. Ale to teď ta práce a starost snad dělá, že mě to mý nešťastný srdce tolik zlobí. Mařenka má doposud nohu bolavou ale kluci jsou teď zdravý. Mě je někdy tak hrozný smutno když ty se nevracíš a já nevím jak to se mnou dopadne. Jen ta důvěra v Pána Boha mě sílí že nás neopustí a že se snad šťastně ve zdraví všichni shledáme…“ Velké množství dopisů bylo také psáno německy, a to jak od Jana Kučery, tak i Rozálie Kučerové. Byl to právě řídící učitel František Štindl, který německý jazyk ovládal a většinu dopisů tak překládal a přepisoval. Dne 28. listopadu 1943 se Rozálii Kučerové narodil chlapeček pojmenovaný po svém otci.

64

Narodil se 26. 6. 1925 v České Třebové, zemřel 23. 6. 2010 v Lanškrouně. Za svojí činnost v ilegální skupině mladých českotřebovských lidí, kterou řídil Filip Žaba, byl Lidovým soudním dvorem odsouzen k trestu smrti. Dochovalo se několik dopisů z korespondence mezi Rozálií Kučerovou a jeho maminkou, paní Bartoníčkovou. Vzájemně se v nich utěšovaly a vyměňovaly si informace o svých blízkých. Po odsouzení Bořivoje Bartoníčka a později také Jana Kučery k trestu smrti napsala paní Bartoníčková Rozálii Kučerové zprávu, že její „Bořík“ dostal milost. Do své smrti byl zřejmě posledním žijícím svědkem z cely smrti. Jeho životní příběh je zpracován ve stejnojmenné knize: Stanislav MOTL, Svědek z cely smrti, Praha 2010. 65 RA potomků Jana Kučery.

12

Vánoce roku 1943 strávil Jan Kučera v Pardubicích, odkud jej Referát IV A 1 Clages pardubického gestapa předal dne 29. února 194466 do Policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín, která sloužila jako tranzitní zařízení pražské řídící úřadovny gestapa. Zde byl zavřen v cele číslo 18. Dne 17. března 1944 odebralo gestapo Rozálii Kučerové rozhlasový přijímač značky Empo. Rozhlasová koncese zanikla již na konci září předešlého roku. Jan Kučera byl od 21. března 194467 v důsledku nemoci přemístěn do nemocniční cely číslo 11. Odtud po uzdravení odešel 26. března 1944.68 Další jeho stopy vedou do věznice gestapa Praha-Pankrác, kam byl dopraven zřejmě 4. dubna 1944 ve 12 hodin.69 V důsledku „závažného provinění“, kterým byla příprava k velezradě, byla na Jana Kučeru uvalena vyšetřujícím soudcem Lidového soudního dvora v Praze dne 5. dubna 194470 soudní vazba a vydán zatykač. Dne 7. dubna 194471 jej gestapo předalo zpět do Malé pevnosti v Terezíně, tentokrát do cely číslo 12. Dalším místem jeho vazby měla být káznice Amberg v Bavorsku. Dne 10. května 1944 v 9:15 hodin byl proto vypraven z hlavního nádraží v Praze a 11. května přijel v 7:40 hodin do Hofu v Bavorsku. Zde se zdržel do 16. května, kdy v 5:14 hodin odjel do Ambergu, kam přijel ještě tentýž den ve 12 hodin.72 Během tohoto strastiplného převozu netušil, že mu dne 15. května zemřel jeho nejmladší syn Jan, kterého neměl to štěstí ani spatřit. Trvalo ještě delší dobu, než se tuto smutnou zprávu vůbec dozvěděl. V dopise ze dne 26. června 1944 děti svému tatínkovi napsaly: „Drahý tatínku! Nejsrdečněji Vás všichni pozdravujeme a neustále vzpomínáme 24/6 jsme od Vás dostaly lístek a jak nás zabolelo, když jste od nás psaní ještě žádný nedostal. Maminka Vám psala dvakrát dlouhý dopis v prvém Vám poslala fotografie a jak nám je smutno, když se ptáte po Jeníčkovi a doposud nevíte, že nám Pán Bůh Jeníčka vzal. Zemřel nám 15/5. Doufáme, že aspoň vy nás potěšíte, když jste ho ještě nepoznal a nevíte jak my jsme ho měli strašně rádi a když jenom on se v těch smutných chvílích u nás na nás smál. Doufáme, že ten náš drahý andílek se tam v nebíčku bude přimlouvat, abychom se aspoň my s Vámi ve zdraví shledali… Maminka je stále zapřažená jako kůň Máňa z Pohory nám odešla, vdala se a jinou silu teď nemůžeme sehnat. Já ještě do 15/7 musím do školy a dědeček už práci také nemůže zastávat, ale přece někdy. Až maminka bude mít trochu času pošle Vám v týdnu balíček a potom dopis…“ Dne 15. června 1944 byl v Berlíně sepsán obžalovací spis,73 který se opíral o výsledky vyšetřování gestapa a vyšetřujícího soudce. Tento spis, který vydal vrchní říšský státní zástupce Ernst Lautz, obsahuje šest stran a celkem obšírně popisuje jednotlivá „provinění“ obžalovaných Jana Pakosty, Zdeňka Chadimy, Rudolfa Milera a Jana Kučery, kterých se dopustili v letech 19421943. Z káznice Amberg byl Jan Kučera společně s dalšími třemi obžalovanými dne 4. srpna 194474 předán do věznice v Norimberku, kam dorazil ve 13:10 hodin. Den po tomto příjezdu 66

NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha Aussendienststellen Buch, inv. č. P25, s. 298. PT, fond Malá pevnost, kniha Krankenzelle 11, inv. č. A8840, s. 37. 68 PT, fond Malá pevnost, kniha Krankenbuch, inv. č. A8842, s. 50. 69 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha (Seznamy zatčených), inv. č. P2, poř. č. 25059 – Jan Kučera. 70 ABS Praha, fond Německé soudy v říši 1930-1945, sign. 141-514-6. 71 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha (Seznamy zatčených), inv. č. P2, poř. č. 25059 – Jan Kučera. 72 NA Praha, fond Německé soudy 1939-1945, kart. 6, spis Jana Kučery, nar. 22. 4. 1902. 73 ABS Praha, fond Německé soudy v říši 1930-1945, sign. 141-514- 6. 74 NA Praha, fond Německé soudy 1939-1945, kart. 6, spis Jana Kučery, nar. 22. 4. 1902. 67

13

napsal: „Milá manželko a milé děti! Přijměte ode mě srdečný pozdrav. Jsem v Nürnbergu a jsem zdráv a daří se mi dobře. Živobytí a prádlo mi sem neposílejte. Jednou za šest neděl mi můžeš psát…“ Dne 15. srpna 1944 byla Janu Kučerovi a ostatním doručena soudní obsílka75 s termínem jejich soudu. Obžalovaní se měli dostavit ve čtvrtek 24. srpna 1944 do budovy Zemského soudu v Norimberku (Fürther Straβe 110), zasedací síně číslo 581 v 11 hodin. Předsedou 1. senátu Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof) byl vrchní zemský soudní rada Dr. Josef Illner. Tento předseda ještě společně s Dr. Paulem Reimersem a dalšími přísedícími vynesl nad čtveřicí obžalovaných jménem německého lidu trest smrti a trvalou ztrátu cti.76 Rozsudek smrti77 obsahuje celkem pět stránek s odůvodněním tohoto rozhodnutí ke každému ze čtyř odsouzenců. Janu Kučerovi zde bylo kromě jiného vyčítáno tajné přechovávání střelné zbraně a poslech zahraničního vysílání z Londýna. Lidový soudní dvůr mu také vyčítal, že velmi dobře věděl o činnosti Jana Pakosty a Zdeňka Chadimy, kterou však nenahlásil německým úřadům. Po odsouzení byl Jan Kučera umístěn do cely smrti, kde spoutaný čekal na popravu gilotinou. Mělo se tak ale stát až po uplynutí tříměsíční čekací lhůty, tedy přibližně 24. listopadu. Nelze si ani v nejmenším představit, jaké muka musel prožívat a co vše se mu asi promítalo myslí. Rozálie Kučerová po obdržení zprávy o odsouzení jejího manžela k trestu smrti, kterou obdržela v první polovině měsíce září, vynaložila mnoho úsilí a peněz pro jeho záchranu.78 Žádost o milost směl podat jednak samotný odsouzený prostřednictvím svého obhájce, jednak jeho příbuzní. Následující měsíce byly proto ve znamení podávání různých žádostí o milost. Podané žádosti o návštěvu manžela ve věznici v Norimberku se nevyhovělo. Rozálie Kučerová se také spojila s několika advokáty, k čemuž po válce kromě jiného uvedla: „Po rozsudku k smrti vyplatila jsem německému advokátu Dr. Karl Formankovi v Praze 4000 K při první návštěvě, pak 4. 10. 7000 K a 11. 10. 6000 K. V Pardubicích na gestapu, abych se dověděla, jaký má odklad a za slib, že se v Berlíně přimluví zase 6000 K.“ Neznala ani přesný důvod manželova odsouzení, věděla pouze o tom, že již po jeho zatčení byla u nich při domovní prohlídce nalezena střelná zbraň. V podávání žádostí o milost a v jiných úředních záležitostech s tímto spojených byl Rozálii Kučerové nápomocen opět František Štindl. Žádost o milost mezitím prostřednictvím svých obhájců podali také samotní odsouzenci. V následujících měsících totiž v této věci probíhala korespondence mezi úřadem Říšského ministra spravedlnosti v Berlíně a Německým státním ministerstvem pro Čechy a 75

VHA Praha, Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb., Zdeněk Chadima, nar. 30. 7. 1914. 76 V této souvislosti je nutné mít na paměti, že tresty smrti nevyhlašoval pouze Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof). Byl to například Zvláštní soud (Sondergericht), Stanný soud (Standgericht) nebo Zemský soud (Landgericht), mnoho českých odbojářů bylo proto k trestu smrti odsouzeno také například v Praze, Brně Litoměřicích a jinde. Volksgerichtshof řešil pouze trestné činy těch odbojářů, kteří byli v důsledku své odbojové činnosti (nejčastěji vlastizrada, sabotážní a teroristické činy) považováni za nejnebezpečnější nepřátele Říše. Ten kdo se tedy dostal před tento soud, mohl s největší pravděpodobností již dopředu čekat jistý rozsudek smrti. 77 ABS Praha, fond Německé soudy v říši 1930-1945, sign. 141-514-6. 78 Rozálie Kučerová usilovala o propuštění svého manžela již od doby jeho zatčení. Dochoval se například koncept žádosti sepsaný řídícím učitelem Františkem Štindlem, který byl adresovaný Svazu pro zemědělství a lesnictví s žádostí o propuštění Jana Kučery z vazby v Terezíně alespoň na tři měsíce. Důvodem bylo mnoho práce v zemědělství, které obnášelo 21 ha orné půdy a dále například 11 kusů hovězího dobytka. Rozálie Kučerová na tyto práce nestačila, neboť měla čtyři děti, z nichž nejmladšímu byly čtyři měsíce. Této žádosti se samozřejmě nevyhovělo. Viz RA potomků Jana Kučery.

14

Moravu v Praze. Jan Kučera už překročil společně s dalšími třemi odsouzenci k smrti pověstných devadesát dní, tedy nejkratší lhůtu mezi rozsudkem a popravou. Během tohoto strašlivého čekání také několikrát zažil ničivé bombardování Norimberku, o čemž později napsal: „…do krytu nás nedali nikdy. Proto jsem si myslil vždy, že je to poslední má chvíle.“ Poté se ale neuvěřitelné stalo skutkem. Říšský protektor v Čechách a na Moravě Wilhelm Frick udělil dne 30. ledna 194579 „milost“. Trest smrti byl pro Jana Kučeru změněn na deset let káznice a ztráty cti. Rudolfu Milerovi byl trest smrti zmírněn na osm let káznice a ztráty cti.80 U Jana Pakosty a Zdeňka Chadimy výsady milosrdenství vzhledem k jejich aktivní „velezrádné činnosti“ nebylo užito. Jan Kučera uvedl, že s pouty na rukou žil celkem čtyři měsíce a dvacet dnů. Dne 30. března 1945 byli všichni čtyři odsouzenci převezeni vlakem do káznice Straubing, kde očekávali popravu. Dne 25. dubna vyšel z této káznice pochod smrti (hladu) do koncentračního tábora Dachau. Jan Kučera však do tohoto transportu ze zdravotních důvodů nenastoupil a zůstal nadále ve Straubingu, kde byl dne 28. dubna osvobozen americkou armádou. Do své rodné obce se navrátil se značně podlomeným zdravím ve druhé polovině měsíce května.81 Zatčení, věznění a smrt Tomáše Kopeckého Tomáš Kopecký byl zatčen v Lezníku dne 2. února 194482 třemi příslušníky pardubického gestapa. Aloisem Aschenbrennerem,83 jeho mladším bratrem Heinrichem84 a řidičem osobního automobilu neznámého jména.85 Poté byl odvezen do Policejní věznice gestapa v Pardubicích, kde jistě podstoupil výslechy spojené s nelidským zacházením. Z 79

ABS Praha, fond Německé soudy v říši 1930-1945, sign. 141-514-6. Jan Kučera se však o této „milosti“ dle všeho nikdy nedozvěděl a až do svého osvobození žil v hrůzném očekávání popravy. Žádný z těchto čtyř odsouzenců se po válce v celé řadě svědeckých dokumentů ani jednou nezmínil o udělení této „milosti“. Je nutné také připomenout, že odsouzenců na smrt se po válce navrátilo pouze minimum. V roce 1947 jich bylo v tehdejším Československu evidováno na 300 přeživších. Důvody jejich odsouzení měly ale i jiný charakter než politický. Proto došlo k založení Sdružení politických odsouzenců k smrti, jehož členem mohl být pouze ten, kdo byl odsouzen za protinacistický odboj a toto také řádně doložil. V seznamu členů Sdružení je uvedeno celkem 123 takto prověřených osob, mezi nimiž je také Jan Pakosta. Zbývající tři odsouzenci včetně Jana Kučery zde uvedeni nejsou. Viz Stanislav MOTL, Svědek z cely smrti, Praha 2010, s. 238-240, s. 291-294. Přeživší odsouzence na smrt většinou zachránil rychlejší příchod konce války než jejich kata. 81 Jan Kučera byl nedlouho po válce označován jako člověk, který neměl kladný postoj k lidově demokratickému zřízení. Často byl také uváděn na seznamu neplničů povinných zemědělských dodávek. Dne 20. 11. 1952 byl rozsudkem Okresního soudu v Poličce odsouzen pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně a k peněžitému trestu ve výši 3000 Kčs s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Komunistický režim, který s tímto hrdinou „zametal“, mu tak ještě značně přitížil v jeho posledních letech života. Rozálie Kučerová zemřela dne 9. 12. 1950 ve věku 46 let, Jan Kučera zemřel dne 24. 3. 1963 v 15 hodin ve věku 61 let. 82 Je až zarážející, že se zejména v některých dokumentech (členská matrika a kniha protokolů) uložených v ASDH setkáváme s řadou nepřesných a často chaoticky zapisovaných dat zatčení a úmrtí členů sboru. 83 Alois Aschenbrenner, nar. 20. 10. 1914 v Jihlavě byl po válce zadržen a MLS jej odsoudil k trestu smrti. Byl popraven 19. 12. 1946 na vězeňském dvoře Okresního soudu v Pardubicích krátce po 14. hodině. Viz SOA Zámrsk, fond MLS Chrudim 1945-1948, sign. LS 979/46 Alois Aschenbrenner, kart. 81. Předsedou soudního líčení byl shodou okolností JUDr. Josef Aksamit, který dříve vyrůstal v Lezníku v rodině řídícího učitele Václava Mimry, která si jej vzala na vychování. 84 Heinrich Aschenbrenner, nar. 4. 12. 1918 v Jihlavě žil ještě v polovině 80. let se svou rodinou na předměstí Buenos Aires. Stanislav Motl, Svědek z cely smrti, Praha 2010, s. 63. 85 ABS Praha, fond Gestapo Hradec Králové a Pardubice 1945-1970, sign. 309-9-9, svědecká výpověď Zdeňka Chadimy ze dne 28. 3. 1947, fol. 46, 47. 80

15

Referátu IV A 1 – Clages pardubického gestapa byl dne 29. února 194486 předán do Policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. V Malé pevnosti pobýval v cele číslo 18.87 Dne 28. března 1944 byl předán do nemocniční cely číslo 11,88 odkud po zlepšení zdravotního stavu odešel 7. dubna 1944.89 Nedlouho poté, dne 12. dubna 194490 byl přesunut do koncentračního tábora Gross-Rosen v Dolním Slezsku, kde nosil vězeňské 30 920.91 V tomto koncentračním táboře zemřel dne 11. prosince 1944 ve 3:45 hodin.92 Zprávu o smrti svého manžela se Anna Kopecká dozvěděla přibližně za měsíc.93 Dochovaný úmrtní list94 uvádí jako příčinu smrti následující: průjem (Durchfall), pokročilé stádium podvýživy (Kachexie), chronický zánět srdečního svalu (chronische Herzmuskelentzündung) a slabost srdečního svalu (Herzmuskelschwäche). Příčiny smrti uváděné v úmrtních listech či knihách mrtvých byly často záměrně chybně uváděny. Zda se tedy v tomto případě jedná o skutečné příčiny smrti, zůstane již provždy tajemstvím. Zajímavostí je, že při výrobě pamětní desky došlo k jedné zásadní chybě, když bylo v datu úmrtí Tomáše Kopeckého místo 11. vysekáno 10. XII. 1944. Kamenosochař poté ještě v názvu koncentračního tábora Gross-Rosen vysekal jedno s navíc, tedy Gross Rossen. Zatčení, věznění a smrt Jana Mazala Jan Mazal byl zatčen v Lezníku dne 2. března 1944 příslušníky pardubického gestapa. Byl to Alois Aschenbrenner a jeho mladší bratr Heinrich.95 Josef Kolář ve svých vzpomínkách uvedl: „2. března 1944 pro mě přijelo gestapo, v tu dobu jsem měl nějaké zdravotní problémy, vydal jsem se proto s maminkou za primářem do Poličky. Když k nám přijeli, tatínek jim řekl, že jsem šel do nemocnice do Poličky. Ihned se tam pro mě vydali. V tu chvíli jsem se už s maminkou zrovna vracel, když jsme na kopci nad Lezníkem viděli jejich auto, měli tam už Honzíka Mazalovýho a Jarka Jiskrovýho. Když jsme přišli domů, všude na Haně byl mezi lidem veliký zmatek. Gestapo poté v Poličce vyslýchalo primáře, který jim 86

NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha Aussendienststellen Buch, inv. č. P25, s. 298. PT, fond Malá pevnost, kniha Krankenzelle 11, inv. č. A8840, s. 39. 88 Tamtéž. 89 PT, fond Malá pevnost, kniha Krankenbuch, inv. č. A8842, s. 51. 90 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha Aussendienststellen Buch, inv. č. P25, s. 298. 91 MG-R, Lista więźniów b. obozu koncentracyjnego w Gross-Rosen sporządzona na podstawie dokumentów znalezionych w mieszkaniu po wysiedlonym niemcu Paulu Grelischu w Kostrzycy gm. Koczałków pow. Swidnica. (Seznam vězňů bývalého koncentračního tábora v Gross-Rosen vypracovaný na základě dokumentů nalezených v bytě po vysídleném Němci Paulu Grelischu v Kostrzycy, obec Koczałków okres Swidnica.) 92 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, Koncentrační tábor Gross-Rosen, Úmrtní matriční záznamy 27. 11. 1944 – 31. 12. 1944, inv. č. 25a, kart. 29, sl. 4, fol. 116. 93 Uvedeno v dopise Rozálie Kučerové ze dne 19. 1. 1945, že „Minulý týden také přišla od gestapa zpráva od nás jeden strýček Tomáš Kopecký, že před měsícem zemřel…“ Rozálie Kučerová tento dopis zaslala Otakaru Pavlovi do Prahy, jehož bratr Václav byl dne 31. 8. 1944 v Norimberku odsouzen k trestu smrti a stejně jako Jan Kučera zde pobýval ve věznici. Milost nedostal, byl popraven 20. prosince 1944 v Mnichově. Viz RA potomků Jana Kučery. 94 Originál je uložen v NA Praha, viz poznámka 92. Tentýž úmrtní list se nachází také v archivu MG-R, jedná se však zřejmě o jeho kopii. 95 Jaroslav Jiskra, soused Jana Mazala, který byl zatčen ve stejný den jako on, po válce v jednom svědeckém prohlášení uvedl, že byl zatčen bratry Aschenbrennerovými. Viz VHA Praha, Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb., Zdeněk Chadima, nar. 30. 7. 1914. Alois Aschenbrenner však po válce ve své výpovědi uvedl, že tento den byl v Lezníku zatýkat s vrchním kriminálním asistentem Franzem Banachem. Viz SOA Zámrsk, fond MLS Chrudim 1945-1948, sign. LS 979/46 Alois Aschenbrenner, kart. 81. 87

16

říkal, že je to se mnou velice vážné a že musím jít na operaci. Když se k nám potom opět vrátili, byli jsme už doma. Vrchní četník Šach, který byl na četnické stanici v Sebranicích, mi ihned nasadil pouta. Gestapák96 mu ale nařídil, aby mi je sundal, že až se uzdravím, tak se pak budu muset přihlásit na četnické stanici a že mě tam vyšetří. Ale sousedé mi říkali, abych se nehlásil, tak jsem se nenahlásil. Ten první měsíc byl hrozný, to jsem ani nespal, protože jsem věděl, že když se budu hlásit, tak mě seberou. Když jsem byl už po operaci a měl jít domů, tak mě primář raději ještě v nemocnici nechal, protože věděl, o co se jedná. Opět přijeli 2. dubna, to už jsem byl doma a bylo to dobré. Rodiče byli zrovna na poli, ale já jsem ležel na mezi s ovázaným krkem, jako že jsem pořád nemocný. Pak jsme museli jít všichni domu a ten gestapák mě u nás na dvoře o samotě vyšetřoval, byl velice mírný a ani na mě neřval. Bylo to kvůli letákům, které mi dal Zdeněk Chadima, oni všechno věděli. A pak odjeli, to jsem si myslel, že to bude už v pořádku, když mě teď nevzali s sebou. Gestapo na Lezník jezdívalo každý druhý den v měsíci. Ale 2. května zase přijel, ale to mě už nevyšetřoval, jenom v dílně o něčem s tatínkem mluvil a potom odjel. 2. června se o mě už nezajímal, ptal se pouze na vajíčka, které jsme mu ihned dali a které nám i ochotně zaplatil. Takhle přijel ještě asi čtyřikrát.“97 K zatčení Jana Mazala došlo zřejmě na základě výpovědi Filipa Žaby,98 Jana Pakosty nebo Zdeňka Chadimy.99 Ať jej však z těchto tří vyzradil kdokoliv, neexistuje ani sebemenší 96

Alois Aschenbrenner. Navzdory velkému počtu svědeckých prohlášení o nelidském zacházení Aloise Aschenbrennera se zatčenými vlastenci, dotyčný dne 4. 12. 1946 sepsal prosbu o vyslechnutí nebo předvolání osmi svědků k hlavnímu přelíčení, které se svojí intervencí zachránil „…před ztrátou svobody a i dokonce před smrtí.“ Na prvním místě uvedl Josefa Koláře, bytem v „Lesníku u Poličky“ (Aschenbrenner zde dokonce ještě napsal německý název obce) a sice proto, že „…Měl býti v roce 1943 zatčen. Poněvadž byl nemocen, mělo být zatčení později. Bylo mi to umožněno, že jsem to zařídil tak, aby jeho spis byl dán na stranu a na jeho zatčení se „zapomínalo“. Jest mu to známo a prosil jsem ho tenkráte, aby přes to s nikým nemluvil, poněvadž bych doplácel já na to.“ Svědek Josef Kolář se k soudu dostavil a toto potvrdil, přičemž obžalovaný k jeho svědecké výpovědi ještě dodal: „…k zatčení svědka nedošlo proto, že týž byl nemocný, potom případ převzal sám a od zajištění svědkova upustil proto, že byl jednak nemocný jednak proto, že měl starého chromého otce a byl na celé hospodářství sám. Jméno svědkovo prozradil při výslechu nějaký truhlář z Lezníka.“ Viz SOA Zámrsk, fond MLS Chrudim 1945-1948, sign. LS 979/46 Alois Aschenbrenner, kart. 81. 98 Zdeněk Chadima po válce v několika popisech své odbojové činnosti uvedl, že při jednom společném setkání s Janem Pakostou a Filipem Žabou byl požádán o sdělení lidí, kterým předává letáky a jaká další organizační odbojová opatření jsou prováděna. „Já jsem s odpovědí otálel, jelikož jsem nebyl jist, zdali to není nějaká provokace nebo nástraha… Při dalším rozhovoru jsem však bezpečně zjistil, že jde skutečně o prověrku a z opatrnosti jsem jmenoval pouze tři a to Josefa Koláře, Jaroslava Jiskru a Jana Mazala, všichni svobodní, nenávidějící fašisty do krajnosti...“ Dále také napsal, že po zatčení gestapem a při prováděných výsleších „…jsem zapíral, ale nakonec mně byl přečten protokol – výpověď zda to byla výpověď Pakosty nebo Gusty do dnešního dne nevím, kde bylo uvedeno, že jsem předával letáky již výše uvedeným osobám. Na základě toho byl zatčen Jaroslav Jiskra a Jan Mazal… K zatčení Josefa Koláře nedošlo.“ Dále uvedl, že v Pardubicích byl zavřen společně s jistým Marešem z Přelouče, který mu řekl, že dostal za úkol hlídat Filipa Žabu, aby nespáchal sebevraždu. O Gustovi vyprávěl, že „…do května roku 1943 se při výsleších držel na Gestapu statečně, ale jakmile nebyla invase spojenci provedena vše Gusta vyzradil a jak se sám Mareš vyjádřil co ani nevěděl. Z toho jsem nakonec usoudil, že nás všechny vyzradil Gusta.“ Viz VHA Praha, Osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb., Zdeněk Chadima, nar. 30. 7. 1914. 99 Alois Aschenbrenner po válce uvedl, že jméno Josefa Koláře „prozradil při výslechu nějaký truhlář z Lezníka“ (viz poznámka 97). Jednalo se zřejmě o Zdeňka Chadimu, který byl vyučen truhlářem a doma také jako truhlář pracoval. Ovšem truhlářem byl i Filip Žaba, ten však z Lezníka v žádném případě nepocházel. V roce 1945 napsal Václav Mazal v Dotazníku evidence popravených osob, že jeho bratra udal Zdeněk Chadima, což se dozvěděl po návratu Jaroslava Jiskry z koncentračního tábora. VHA Praha, sbírka Dotazníky o domácím odboji, Jan Mazal, nar. 21. 12. 1912. 97

17

oprávnění k tomu, abychom mohli někoho za toto vyzrazení soudit. Neprošli jsme totiž peklem nacistických výslechů, nevíme proto, jak bychom se při nich sami zachovali. V archivech se dochoval velký počet svědeckých výpovědí, které popisují nelidské týrání při výsleších. Pro malé přiblížení a možná i jakousi omluvu možného prozrazení poslouží svědectví Zdeňka Chadimy sepsané roku 1947. „Dne 3. 2. 1944 byl jsem vyslýchán v kanceláři GESTAPA – donucovací pracovny v Pardubicích. Tento výslech prováděli oba bratři Aschenbrennerové a ještě jeden člen GESTAPA, kterého jménem neznám, vím však, že neovládal český jazyk, byl menší postavy, černých vlasů dozadu česaných, a měl kancelář vedle bratří Aschenbrennerů v budově, nynější pošty v Pardubicích. Při výslechu oběma bratry Aschenbrennery jsem byl fackován, později povalen na židli a pojednou mě jeden z gestapáků šlápl botou na můj krk. Toto provedl ten černý gestapák. V této poloze přes židli jsem byl tlučen býkovci po celém těle, až jsem pozbyl vědomí. Po nabytí vědomí ještě chtěli věděti pravdu, kterou jsem však nemohl prozraditi, jelikož se jednalo o zbraně. Po tomto výslechu mě byly vyraženy 3 přední zuby, mezi nimi jeden špičák. Toto mě udělal Aschenbrenner, mám za to, že Heinrich. Takové to výslechy, které byly prováděné přes jeden den, trvaly celkem přes jeden měsíc. Tímto týráním fackováním, tlučením, bitím býkovci, kopáním jsem utrpěl do dnešního dne viditelná znamení a dosud u mě trvá částečné tělesné oslabení.…Byl jsem uvězněn na donucovací pracovně v oddělení pro GESTAPO vedle kanceláře, kde byly prováděny výslechy. Skrze zeď bylo slyšeti rány býkovci i políčky snadno k spočítání a řeč jednotlivých osob jakož i nářek a zoufalé výkřiky vyslýchaných. Podle řeči skrze zeď, po případě, že jsme byli z naší cely zavoláni na úklid do kanceláře, kdy byl před tím prováděn výslech jsem osobně viděl oba bratry Aschebrennery, kteří byli po takovýchto výslechách ještě v kanceláři a to vždy v dobré náladě. Výslechy bratrů Aschenbrennerů byly prováděny takovým způsobem, že my v době výslechů nikdy jsme nemohli pracovati pro zoufalé volání, nářek vyslýchaných a řev gestapáků. Po jednom takovémto výslechu přinesl na naší celu Karel Sokol, ze Skutče kus přeraženého býkovce v délce asi 10 cm, který dělal v kanceláři úklid, Sokol prohlásil, že zase strašně řádili oba Aschenbrennerové...“100 Jan Mazal byl po svém zatčení převezen do policejní věznice gestapa v Pardubicích, kde jistě podstoupil řadu těžkých výslechů. Později byl ale zřejmě předán gestapu do Hradce Králové, neboť dne 6. dubna 1944101 jej předal Referát IV 1 a 1 hradeckého gestapa do Policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Prostřednictvím dochované pokladní knihy pro vězně102 se dozvídáme, že si zde Jan Mazal dne 7. dubna 1944 uložil částku 600 K, což byla v porovnání s ostatními spoluvězni poměrně vysoká částka. Postupně si pak vybíral po částkách 50 K, a to ve dnech 30. dubna a 28. května. Dne 13. června 1944 si vybral zbývající sumu 500 K. Příští den, 14. června byl přemístěn do koncentračního tábora Buchenwald.103 Do tohoto tábora však dospěl o dva dny později, dne 16. června 1944.104 Vězeňské číslo zde měl 39 706.105 Odtud byl dne 23. července 1944 převezen do 100

ABS Praha, fond Gestapo Hradec Králové a Pardubice 1945-1970, sign. 309-9-9, svědecká výpověď Zdeňka Chadimy ze dne 28. 3. 1947, fol. 46, 47. 101 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha Aussendienststellen Buch, inv. č. P25. 102 PT, fond Malá pevnost, kniha Kassabuch, inv. č. A8838, s. 20. 103 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha Aussendienststellen Buch, inv. č. P25. 104 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kartotéka vězňů z koncentračního tábora Buchenwald, Jan Mazal, nar. 21. 12. 1912. 105 Tamtéž.

18

koncentračního tábora Hamburg-Neuengamme.106 V tomto táboře nosil vězeňské číslo 42 413.107 Zemřel zde 8. ledna 1945 v 7:00 hodin. Příčinou jeho úmrtí byla údajně slabost srdečního svalu (Herzmuskelschwäche).108 Zatčení, věznění a smrt Josefa Krejčího Josef Krejčí byl zatčen v Lezníku dne 2. února 1944 společně se svým tchánem Tomášem Kopeckým týmiž příslušníky pardubického gestapa. Po věznění a výsleších v Pardubicích byl z Referátu IV A 1 – Clages pardubického gestapa dne 29. února 1944109 předán společně s Janem Kučerou a Tomášem Kopeckým do Policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Odtud byl 12. dubna 1944 převezen do koncentračního tábora Gross-Rosen.110 Dalším místem jeho věznění se stal koncentrační tábor Natzweiler v Alsasku, kam byl Josef Krejčí dopraven 26. dubna 1944.111 Z tohoto místa byl 4. září 1944 převeden do koncentračního tábora Dachau, respektive jeho pobočného oddělení Allach.112 Dne 16. září 1944 přemístěn s dalšími 2 100 vězni do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku, kde mu bylo přiděleno vězeňské číslo 98 435.113 Zemřel dne 16. ledna 1945 v 8:25 hodin v pobočném táboře Melk (Quarz). Kniha mrtvých114 uvádí jako příčinu smrti zápal plic (Lungenentzündung). Na tento údaj se opět, jako v obou předešlých případech, nemůže zcela spoléhat. Josef Krejčí byl podle vyprávění své manželky Anny Krejčové115 hozen psům na roztrhání, což se dozvěděla z dopisu, který jí odtamtud někdo poslal. Také vzpomínala na to, že jí byl nabízen popel, který však odmítla z toho důvodu, že by určitě nepocházel od jejího manžela. Zapomenutá oběť Josefa Červeného Josef Červený116 přistoupil za činného člena Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku dne 1. ledna 1921117 a vykonával funkci trubače. Byl to hluboce věřící člověk a veliký dobrodinec zdejší kaple Nanebevzetí Panny Marie. Patřil mezi velké ctitele svatého Floriána, o čemž například svědčí také to, že v roce 1940 byla do kaple jeho péčí pořízena a přivezena světcova socha. Byl velmi sečtělým člověkem a provozoval také kolportérství lidových

106

Tamtéž. KZGN, Häftlings-Toten-Nachweis vom 17. 12. 1944 bis 19. 1. 1945, Krankenrevier-Totenbuch Stammlager VI, Dokumenten-ID tob 00306035, Personen-ID 00001339. 108 KZGN, Sterberegister, Sonderstandesamt Neuengamme, Dokumenten-ID sta 00504114, Personen-ID 00001339. 109 NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, kniha Aussendienststellen Buch, inv. č. P25, s. 298. 110 Tamtéž. 111 VHA Praha, osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb., Josef Krejčí, nar. 22. 4. 1904, zpráva ITS o výsledku prověrky z roku 1995. 112 Tamtéž. 113 KZGM, Zugangsregister (Y/50), Josef Krejčí je v tomto seznamu příchozích vězňů zapsán pod pořadovým číslem 935. 114 KZGM, Totenbuch Mauthausen (Y/46). 115 Tyto informace čerpány z vyprávění paní Milady Krejčové, nar. 1939, snachy Anny Krejčové. 116 Narodil se 6. 5. 1897 ve Vysokém Lese (jeho otec pocházel z Lezníka). Do Lezníka se s rodiči přestěhoval na počátku 20. století a bydlel v chalupě čp. 52. Děti: Rozálie, nar. 1919; Ludmila, nar. 1923; Anastázie, nar. 1926; Petr, nar. 1937. 117 ASDH, matriky členů sboru. 107

19

časopisů a kalendářů. Po celé období první republiky působil jako důvěrník Místní organizace Československé strany lidové v Lezníku. Za války působil v obecním zastupitelstvu. Z jeho pozůstalosti se dochovaly pozoruhodné denní záznamy, které si soustavně vedl nejprve v kalendářích, poté ve zvláštním notesu. Ve válečných zápisech se často setkáváme s jeho vlasteneckým smýšlením, nenávistí k okupantům a vírou v Boha. Kupříkladu v zápise ze dne 15. dubna 1943 čteme: „Teď tyhle dny se slezli už po sedmé dva zuřiví blázni a umlouvali se jak a co budou dělat dál. Mají to marný, tohle musí zmizet, o to se už Amerika, Anglie a Rusko postarají. Jen aby si toho hleděli, když už pořádně začali a vzali to heftem aby to bylo brzo u konce. Čeká se každý den, že budou v Africe úplně hotovi a pak to půjde lepší a dál. Škoda těch životů, zvláště našich lidí, kteří jsou tam, když se stále a soustavně bombarduje. V novinách to přece jen je čím dál lepší dají se vyčíst dobré náznaky, ostatní si člověk domyslí a udělá pojem jak to asi opravdu musí vypadat. Jen Pán Bůh nedopouštěj aby se to ještě přetáhlo přes žně, nebo by nám to zas sepsali a sežrali a teď by to bylo ještě horší, ono je hladu teď dost a pak by ho bylo teprvá. Všecko od živobytí strašně stoupá, jak pak to bude přede žněma…“118 Informace o vývoji na frontách získával v novinách a tyto zprávy pak porovnával s jinými tisky. Také si pořídil velkou mapu Evropy, na které sledoval jednotlivé posuny bojů. Dne 26. prosince 1942 si zapsal: „Večer jsem šel na Hanu119 a tam jsem uslyšel dobré zprávy“. Podobné poznámky si zaznamenal vícekrát. Nelze jednoznačně říci, zda byl tímto myšlen poslech zahraničního rozhlasu. I přesto je však jisté, že po večerech navštěvoval Jana Kučeru, u kterého tajně poslouchal zahraniční vysílání. Po zatčení Jana Kučery v srpnu 1943 se začal obávat toho, že i on by mohl být ve spojitosti s tímto poslechem zatčen a mohl by něco vyzradit. Do styku přišel také s ilegálními letáky, k čemuž jeho syn Petr, narozený v roce 1937 ve svých vzpomínkách uvedl: „Tatínek přišel do kostela do Poličky, byl nával a nějaký chlap se k němu přitočil a dal mu letáky do kapsy, jenomže se vykličkoval. Tenkrát to bylo tak, že když někdo dostal letáky tak jich měl odevzdat a tatínek si je nechal. Bál se s něma jít a bál se že by přišli a udělali prohlídku a u něj to našli…“120 Na začátku měsíce února 1944 došlo navíc k dalšímu zatýkání, tentokrát gestapo odvezlo Zdeňka Chadimu, Tomáše Kopeckého a Josefa Krejčího. Po tomto zatčení „…byla svolána obecním úřadem, povinná veřejná schůze, v obci Lezník, kde bylo přísně zakázáno pokračovat v organizování akcí proti Říši s tím, že by to pro obec mělo nedozírné následky.“121 Zřejmě o této schůzi se více dozvídáme také v obecní kronice a zápise za rok 1994:122 „Před 50 lety v roce 1944, krátce před koncem války přednášel řídící učitel František Štindl o poslechu západního rozhlasu, hrozil tresty a vystrašil lidi tak, že po přednášce Josef Červený z čp. 52 nevydržel nervové vypětí a spáchal sebevraždu oběšením…“ Tato smutná událost se odehrála dne 13. 2. 1944 odpoledne. Podle vzpomínek pana Petra Červeného byl ihned přivolán František Štindl, který u mrtvého těla našel ilegální letáky.

118

RA potomků Josefa Červeného. Zřejmě do hostince „Na Hané“. 120 AO, příloha obecní kroniky - vzpomínky leznických rodáků - 2012. 121 VHA Praha, osobní spis účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb., Zdeněk Chadima, nar. 30. 7. 1914, svědecké prohlášení Jaroslava Jiskry z roku 1975. 122 AO, obecní kronika, zápis z roku 1994, s. 213. Tehdejší obecní kronikář Josef Jílek zde čerpal z vlastních vzpomínek a vyprávění starších pamětníků. 119

20

7. Pocta obětem Vyznamenání a Díkůvzdání pro umučené Osobní věstník123 ministerstva národní obrany č. 35, vydaný dne 13. dubna 1946 zveřejnil na straně 366 jména Tomáše Kopeckého, Josefa Krejčího a Jana Mazala,124 kterým byl z pověření prezidenta republiky Edvarda Beneše udělen československý válečný kříž 1939 „In memoriam“. Vyznamenání byla těmto hrdinům udělena dne 26. 3. 1946. Číslo matriky: Tomáš Kopecký 20 125, Josef Krejčí 20 127, Jan Mazal 20 128. Hasičské rozhledy,125 č. 5, ročník 1946 (LII), vydané v Praze dne 15. května 1946 uveřejnily první seznam obětí. Na stranách 66 a 67 jsou uvedeni také bratři z Hasičského sboru v Lezníku, OHJ 60: Tomáš Kopecký, Josef Krejčí a Jan Mazal. Díkůvzdání: „Hasičská helmice a hasičský znak zdůrazňují příslušnost k hasičskému bratrstvu. Trnová koruna znamená bolest a žal. Trnová koruna je však ukončena novými růžovými listy – novým životem. Na snítce usedá ptáček, aby věčně zpíval o zásluhách zemřelých. Text zdůrazňuje soudržnost bratrstva hasičského, a připomíná pozůstalým, že památky oběti nebude nikdy zapomenuto.“126 Umělecky provedené Díkůvzdání,127 bylo důstojným uctěním památky všech obětí z řad hasičstva. V polovině měsíce října 1946 bylo skončeno jejich rozesílání, které ČZHJ v Praze rozeslala do všech OHJ. Slavnostní předání Díkůvzdání pozůstalým po obětech nacismu v Lezníku proběhlo dne 28. října 1946 v hostinci velitele sboru a velitele III. okrsku Josefa Michka „Na Hané“. Nejprve promluvil Josef Michek, jakožto předseda MNV v Lezníku. Poté následovalo přednesení básně „Slib“ jedním chlapcem a hned nato přednes básně „Pravda vítězí“ od Josefa Prchala. Dalším bodem programu byla sborová recitace „Svoboděnka“, kterou předneslo celkem 35 žáků a žákyň. Dále zazpívalo 20 žáků a žákyň píseň „Čechy krásné“. Po ní následovala báseň od Viktora Dyka „Země mluví“. Na řadu přišly tanečky osmi děvčátek: „Pásla ovečky“, „Trnaveček“, „Voděnka studená“, „Maličká su“. Dále dvojhlasný zpěv SČM „Žítko krásné“ od Bedřicha Smetany. Slavnost pokračovala přečtením výňatku z knihy „Hovory s T. G. Masarykem“ od Karla Čapka. Následoval společný zpěv SČM a hasičského sboru „Bývali Čechové“, poté ještě báseň „k 28. říjnu“. Nakonec „Bratr okr. vel. Josef Michek přečetl význam Díkůvzdání a odevzdal rodinám po umučených bratřích.“128 Následovala státní hymna a slavnost byla ukončena.

123

ASDH. Osobní věstník uvádí chybné příjmení Mazel. Tato chyba se nachází také v matrice a kartotéce vyznamenaných osob československým válečným křížem 1939 uložených ve VHA Praha. 125 ASDH. 126 ASDH, Hasičské rozhledy, č. 11, ročník 1946 (LII), s. 163. Vydáno v Praze dne 15. října 1946. 127 Tvůrcem Díkůvzdání byl architekt Jonáš z Prahy. Na zvláštním formátu listu a s velkým důrazem na grafickou kvalitu jej vytiskla Neubertova knihtiskárna v Praze. Psaní jmen bylo zadáno pražskému kaligrafovi a velká pozornost se také soustředila na výběr typu písmen. Součástí Díkůvzdání byl také průvodní dopis, jehož grafickou úpravu navrhl br. Váňa, technický pracovník ČZHJ. Tamtéž, s. 163-164. 128 ASDH, kniha protokolů 1933-1954. 124

21

Odhalení pamětní desky Dne 28. září 1946 byla na Hasičském domě v Praze odhalena pamětní deska, která uctila památku 954 obětí nacismu z řad hasičstva, tedy i Tomáše Kopeckého, Josefa Krejčího a Jana Mazala, třech hrdinů z Hasičského sboru v Lezníku. V Lezníku se na slavnost odhalení pamětní desky kromě všech hasičů pilně připravovali také ostatní občané. Ve školní kronice přesněji čteme: „Tato slavnost byla též příležitostí, při níž občané lezničtí se přičinili, aby upravili vzhled obce a především svých obydlí. Též škola má z té doby nový vnější nátěr.“129 Na hasičské zbrojnici byla provedena oprava štítu, dále provedeno obílení a natření vrat a dveří. Ze zápisu členské schůze konané dne 26. května 1947 se dovídáme mnoho dalších informací o průběhu příprav. Mluvilo se zde například o dokončení sbírky na pamětní desku, provedení sbírky na bufet, o pomoci při stavbě památníku, o pomoci při svážení prken a trámků, přípravných pracích v zahradě Jana Kučery a dalších úkolech. U všech těchto činností jsou zapsána jména jednotlivých členů sboru, kteří se na přípravách podíleli. Do výboru pro postavení pamětní desky byli zvoleni za hasičský sbor: starosta sboru František Jána, Jan Bis, Jaroslav Kysilka, řídící učitel František Bobek a Václav Kysilka. Za občanstvo zvoleni: Kateřina Tmějová čp. 11 a Václav Mazal čp. 25 (bratr umučeného Jana Mazala). Vedením všech přípravných prací a pokladníkem byl zvolen Jan Bis, který se těmto úkolům věnoval s nevšední obětavostí.130 Výbor se usnesl, že pamětní desku postaví před pomník padlých z první světové války, který byl odhalen v roce 1928 přímo naproti hasičské zbrojnici. Zjistilo se však, že podstavec pod tímto pomníkem je ve špatném stavu, proto se jednohlasně odsouhlasilo zhotovit nový podstavec a pomník zrestaurovat. Rekonstrukci provedl Václav Kuře, kamenosochař z Poličky, který také vyrobil pamětní desku. Nový plot zhotovil Karel Vorlíček, zámečník z Poličky. Hodnota celého díla dosáhla částky 8 360 Kčs. Deska o rozměrech 40x60 cm je zhotovena z černého mramoru131 a je posazena na podstavci z umělé žuly. Návrh údajně vytvořil řídící učitel František Štindl.132 Při levém okraji desky je vyryt sloup, ovinutý palmovými větévkami, z mísy umístěné na sloupu plane oheň. Po pravé straně jsou fotografie umučených s vyrytými údaji připomínajícími datum jejich narození a datum s místem úmrtí. V horní části uprostřed je umístěn tento výstižný text:

ZVĚSTUJ, POUTNÍČE, KRAJANŮM, ŽE JSME ZEMŘELI, JAK LÁSKA K VLASTI KÁZALA NÁM !

129

SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, Mezifondový soubor kronik, kronika Obecné školy v Lezníku 19171964, sign. KR 278, s. 188. 130 ASDH, kniha protokolů 1933-1954. 131 Zajímavostí je, že kamenosochař použil desku, která původně oslavovala památku německého vojáka, který se jmenoval Johann Friedl a padl v září roku 1941. 132 AO, Zpráva o pomníčku obětí druhé světové války v Lezníku. Tato zpráva, kterou sepsal přibližně v osmdesátých letech min. století tehdejší obecní kronikář Josef Jílek, obsahuje vlastní popis pamětní desky a dále informace získané na základě vzpomínek paní Anny Krejčové, vdovy po Josefu Krejčím. V jiných pramenech se o Františku Štindlovi, jakožto autoru návrhu pamětní desky, nepíše.

22

Slavnost odhalení památníku umučeným bratřím v koncentračních táborech se uskutečnila v neděli dne 22. června 1947 s tímto programem: 6:00 hod.: 9:30 hod.: 13:30 hod.:

Budíček. Smuteční bohoslužby v místní kapli. Sraz účastníků u hřbitova v Lezníku. Průvod k památníku. Slavnostní sbor Zpěváckého spolku Kollár z Poličky. Uvítání br. okrskovým velitelem a předsedou MNV Josefem Michkem. Projev br. starosty OHJ 60 Václava Peterky. Projev předsedy okresního národního výboru v Litomyšli prof. A. Šnévajse. Proslov předsedy pobočky Svazu osvobozených politických vězňů z Litomyšle Josefa Syrovátky. Odhalení pomníku. Recitace. Hymna. Slavností pochod krojovaných korporací.

V knize protokolů133 se píše: „Na slavnost jsme se všichni náležitě připravovali a přáli pěkné počasí a zároveň aby se to slavnostním hostům u nás líbilo. Ještě dopoledne bylo pěkné počasí, až najednou přihnaly se černé mraky, začalo pršet jen se prášilo a už bylo po slavnostní náladě. Až teprve k 15 hod. se zase podobalo na lepší čas. Slavnostní řečníci byli už u nás, i has. sbor z Trstenice přijel jiní hosté skoro žádní, vesnice úplně prázdná tak jsme byli skoro bezradní co dělat a že naši slavnost odložíme na příští neděli. Až najednou se scházeli hosté na slavnostní seřadiště, přišla hudba, zpěvácký spolek a teprve jsme se uradily, že slavnost se konati bude. Slavnosti se zúčastnili has. sbor. Pohora, Lubná, Trstenice, Kamenec, Pohodlí, deputace has. sborů Polička, jednota čsl. orla Sebranice, a slušný počet hostů přespolních…“ Po skončení hlavního programu se všichni zúčastnění odebrali do několika desítek metrů vzdálené zahrady bratra Jana Kučery, který jak známo, byl jediným hasičem, který nacistické věznění přežil. Zde následoval koncert kapelníka Vintra z Poličky. Čistý zisk ze slavnosti dosáhl částky 6 804,70 Kčs, která byla uložena do záložny, poněvadž ještě zbývaly dodělat dvě strany plotu a dále se počítalo s úpravou okolí pomníku. Z průběhu slavnosti se doposud nepodařilo vyhledat žádné fotografické snímky.134 Drobnou zajímavostí je, že přesně týden po této slavnosti v neděli dne 29. června 1947 vypukl pouze několik desítek metrů od nově odhalené pamětní desky požár. Oheň způsobený bleskem zapálil stodolu rolníka Františka Zemana čp. 14, požár byl během tří hodin zdolán a na místě zůstaly pouze požární hlídky. Štěstím bylo, že panovalo bezvětří a voda byla blízko. Požár pomohl zdolávat také sousední sbor ze Sebranic s motorovou stříkačkou. Na tentýž den připadlo také 33. výročí založení sboru.

133

ASDH, kniha protokolů 1933-1954. Dochovalo se například téměř šedesát kusů různých záběrů z výroční slavnosti 50 let od založení Ochotnického kroužku „Vrchlický“ v Lezníku pořádané dne 14. 7. 1946. V Lezníku tehdy fotil poličský fotograf Oldřich Janele. Je proto velice pravděpodobné, že se o rok později fotilo také při této velevýznamné události. 134

23

8. Závěr Z předešlých řádků jasně vyplývá, že zásluhy hasičů z Lezníka v protinacistickém odboji byly veliké. Porozhlédneme-li se přinejmenším po sborech III. okrsku (Sebranice, Střítež, Lubná, Lezník) zjišťujeme, že jediný z nich, Hasičský sbor v Lezníku, byl válkou takto postižen. Ani na území OHJ 60 se takto postižených sborů mnoho nevyskytovalo.135 Tito tři hrdinové se proti nacistickému režimu „provinili“ především tím, že nějakým způsobem přišli do styku s ilegálním tiskem. Za toto „malé provinění“ nebyli proto ani nacistickou justicí odsouzeni, avšak v rámci tzv. „ochranné vazby“, která na ně byla uvalena, byli umístěni do koncentračních táborů, kde přinesli oběť nejvyšší. Pokud nahlédneme do archivu sboru, nacházíme zde mnoho dokladů o jejich příkladné činnosti. Tak se například ze zápisu z valné hromady konané dne 11. února 1940 dozvídáme, že byl Tomáši Kopeckému, vzhledem k jeho věku, nabídnut odchod do zálohy. On to však odmítnul a nadále zůstal v činné službě. Před válkou také působil ve funkci podvelitele. Jan Mazal byl během svého působení ve sboru takřka každým rokem uváděn mezi nejpilnějšími členy. Taktéž Josef Krejčí je často na konci roku uváděn mezi těmito členy. Přeživší Jan Kučera, který byl již před válkou činným členem, se i po svém návratu, navzdory svému značně podlomenému zdraví, ihned zapojil do činnosti. Působil jako revizor účtu a účastnil se různých hlídek, cvičení, schůzí a mnoha dalšího. Odkaz těchto hrdinů je nutné si stále připomínat, a to jak v jejich přinesených obětech, tak i v jejich příkladné práci ve sboru. Existují o tom četné doklady, které by pro nás všechny měly být zářným příkladem hodným následování. Sbor na své mučedníky nikdy nezapomněl, ať to byly různé tryzny, výroční schůze nebo výroční slavnosti založení sboru, vždy bylo těchto obětí vzpomenuto. Zapomínat by se ale nemělo ani na přinesenou oběť Josefa Červeného, byť nebyl umučen v koncentračním táboře. Doufejme proto, že i tato skromná práce přispěje k oslavení všech těchto obětí a oživení jejich věčné památky.

135

Podle otištěného jmenného seznamu obětí v Hasičských rozhledech č. 5, ročník 1946. Hasičské rozhledy, č. 11, ročník 1946, na stranách 163-164 uvádí ve spojitosti s rozesíláním Díkůvzdání toto: „I když byl první seznam našich mrtvých uveřejněn v Hasičských rozhledech, došlo tak málo připomínek, že jej bylo možno považovat za správný…“

24

9. Prameny a Literatura Výběr z použitých archivních pramenů Archiv bezpečnostních složek v Praze Fond Německé soudy v říši 1930-1945: sign. 141-514-6, spis odsouzenců k smrti Jana Pakosty, Zdeňka Chadimy, Jana Kučery a Rudolfa Milera. Fond Gestapo Hradec Králové a Pardubice 1945-1970: sign. 309-9-9, svědecká výpověď Zdeňka Chadimy ze dne 28. 3. 1947, fol. 46, 47. KZ-Gedenkstätte Mauthausen Totenbuch Mauthausen (Y/46). Zugangsregister der politischen Abteilung (Y/36). Zugangsregister (Y/50). KZ-Gedenkstätte Neuengamme Häftlings-Toten-Nachweis vom 17. 12. 1944 bis 19. 1. 1945, Krankenrevier-Totenbuch Stammlager VI, Dokumenten-ID tob 00306035, Personen-ID 00001339. Sterberegister, Sonderstandesamt Neuengamme, Dokumenten-ID sta 00504114, Personen-ID 00001339. Muzeum Gross-Rosen Lista więźniów b. obozu koncentracyjnego w Gross-Rosen sporządzona na podstawie dokumentów znalezionych w mieszkaniu po wysiedlonym niemcu Paulu Grelischu w Kostrzycy gm. Koczałków pow. Swidnica. (Seznam vězňů bývalého koncentračního tábora v Gross-Rosen vypracovaný na základě dokumentů nalezených v bytě po vysídleném Němci Paulu Grelischu v Kostrzycy obec Koczałków okres Swidnica.) Národní archiv v Praze Fond Německé soudy 1939-1945: kart. 6, spis Jana Kučery, nar. 22. 4. 1902. Fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945: kniha (Seznamy zatčených 6. 1. 1944 – 28. 6. 1944), inv. č. P2. kniha (Aussendienststellen Buch 5. 4. 1943 – 1945), inv. č. P25. Koncentrační tábor Gross-Rosen - Úmrtní matriční záznamy 27. 11. 1944 – 31. 12. 1944, inv. č. 25a, sl. 4, kart. 29, fol. 116. Koncentrační tábor Mauthausen - Seznam zemřelých, inv. č. 39, sl. 3, kart. 29. - Kniha evidence vězňů 28. 5. 1943 – 12. 12. 1944, inv. č. 39, sl. 7. Koncentrační tábor Neuengamme - Seznam zemřelých podle úmrtních matrik, inv. č. 40, sl. 5, kart. 31, s. 17. 25

-

Seznamy hrobů a zemřelých čs. občanů, inv. č. 41, sl. 1, kart. 32.

Koncentrační tábor Buchenwald - Kartotéka vězňů, Jan Mazal, nar. 21. 12. 1912. Památník Terezín Fond Malá pevnost Terezín: kniha Kassabuch, inv. č. A 8838, s. 20, 24. kniha Krankenzelle 11, inv. č. A 8840, s. 37, 39. kniha Krankenbuch, inv. č. A 8842, s. 50, 51. Státní oblastní archiv v Zámrsku Fond Mimořádný lidový soud Chrudim 1945-1948: sign. LS 979/46 Alois Aschenbrenner, kart. 81. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli Fond Lochman Jaroslav 1898-1975: Fotografie příslušníků služebny gestapa v Pardubicích, inv. č. 202, kart. 9. Fond MNV Lezník 1945-1976: Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva, obecní rady, finanční komise a místní osvětové komise; pléna a rady MNV 1926-1952, inv. č. 1, kn. 1. Mezifondový soubor kronik: Kronika Obecné školy v Lezníku 1917-1964, sign. KR 278, s. 188. Vojenský historický archiv v Praze Osobní spisy účastníků národního boje za osvobození podle zákona č. 255/46 Sb.: Zdeněk Chadima, nar. 30. 7. 1914; Jaroslav Jiskra, nar. 12. 2. 1901; Josef Krejčí, nar. 22. 4. 1904; Jan Kučera, nar. 22. 4. 1902; Jiří Michek, nar. 1. 11. 1901; Rudolf Miler, nar. 17. 12. 1905; Jan Pakosta, nar. 9. 3. 1917. Sbírka Dotazníky o domácím odboji: Zdeněk Chadima, nar. 30. 7. 1914; Tomáš Kopecký, nar. 26. 11. 1883; Josef Krejčí, nar. 22. 4. 1904; Jan Kučera, nar. 22. 4. 1902; Jan Mazal, nar. 21. 12. 1912; Jiří Michek, nar. 1. 11. 1901. Kartotéka vyznamenaných osob československým válečným křížem 1939: Tomáš Kopecký, nar. 26. 11. 1883; Josef Krejčí, nar. 22. 4. 1904; Jan Mazal, nar. 21. 12. 1912.

26

Výběr z použité literatury Josef BUBEN, Z mých vzpomínek, Litomyšl 1985. Radovan DRAŽAN – Josef JUZA, Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938-1945, Rychnov nad Kněžnou 2000. Radovan DRAŽAN – Josef JUZA, Věznění, propuštění a osvobození občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1939-1945, Rychnov nad Kněžnou 2004. Jaroslav GLOSER, Čtyři pohnuté roky (Svědectví o pobytu Petra Jilemnického na Litomyšlsku v letech 1939-1942), Hradec Králové 1984. Jitka GRUNTOVÁ, Památná místa protifašistického odboje za druhé světové války na okrese Svitavy, Svitavy 1986. Petra HAVRANOVÁ, Pradědečkův osud za 2. světové války (Středoškolská odborná činnost OA a VOŠE Svitavy), Sebranice 2003/2004. Josef KOPECKÝ a kol., Lezník, Lezník 2010. Vojtěch KYNCL, Ležáky obyčejná vesnice, Silver A a pardubické gestapo v zrcadle heydrichiády, Pelhřimov 2009. Stanislav MOTL, Svědek z cely smrti, Praha 2010. Jaromír NEPRAŠ, Litomyšlsko v odboji, Svitavy 1987. Jaromír NEPRAŠ – Jaroslav PETR, Protinacistický odboj na Poličsku, Svitavy 2002. Jaroslav PETR, Činnost ilegální organizace KSČ v Poličce, In: Okres Svitavy a protifašistický odboj, Svitavy 1985, s. 43-50. Jaroslav PETR, Petr Jilemnický za okupace, In: Okres Svitavy a protifašistický odboj, Svitavy 1985, s. 75-88. František SMEJKAL – Karel VESELSKÝ, Podzemní hnutí komunistů na Poličsku, In: Bojující a vítězné Svitavsko, Svitavy 1965, s. 15-17. Miroslav SOBOTKA, Hasičská župa litomyšlská, Litomyšl 2006. Jindřich ŠEVČÍK, Světla Vysočiny, Polička 1982. Günther WIELAND, Das war der Volksgerichtshof (Ermittlungen-Fakten-Dokumente), Berlin 1989.

27

10. Příloha vybraných fotografií a dalších dokumentů

Hostinec „Na Hané“ čp. 9 ve válečných letech, jehož majitelem byl velitel hasičského sboru Josef Michek. Vlevo je zachycena část kuželníku, ve kterém se na cyklostylu rozmnožovaly protinacistické letáky. (AO)

Řídící učitel František Štindl fotografován s žáky 1. třídy Obecné školy v Lezníku ve školním roce 1940/1941. (AO) 28

Josef Michek * 16. 2. 1900, † 3. 5. 1975. (ASDH)

Jan Kučera * 22. 4. 1902, † 24. 3. 1963. (ASDH)

29

Rozálie Kučerová s malým Jeníčkem v náruči, Josefem, Marií a Jaroslavem. Tuto fotografii, která byla zaslána Janu Kučerovi do vězení, pořídil na jaře roku 1944 František Štindl. (ASDH)

Dopisnice z Policejní věznice v Terezíně od Jana Kučery. (ASDH) 30

Transportní list Jana Kučery ze dne 5. května 1944. Tímto listem byl předán z Prahy hlavního nádraží do káznice Amberg v Bavorsku. (NA Praha, fond Německé soudy 1939-1945, kart. 6, spis Jana Kučery, nar. 22. 4. 1902.) 31

Titulní strana rozsudku smrti vyneseného dne 24. srpna 1944 1. Senátem Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof) v Norimberku nad Janem Kučerou a dalšími třemi obžalovanými. (ABS Praha, fond Německé soudy v říši 1930-1945, sign. 141-514-6.) 32

Tomáš Kopecký * 26. 11. 1883, † 11. 12. 1944 v koncentračním táboře Gross-Rosen. (ASDH)

Jan Mazal * 21. 12. 1912, † 8. 1. 1945 v koncentračním táboře Hamburg-Neuengamme. (ASDH) 33

Josef Krejčí * 22. 4. 1904, † 16. 1. 1945 v koncentračním táboře Mauthausen. (ASDH)

Členský průkaz Josefa Červeného * 6. 5. 1897, † 13. 2. 1944 v Lezníku. (ASDH) 34

Úmrtní list Tomáše Kopeckého † 11. 12. 1944 v koncentračním táboře Gross-Rosen. (NA Praha, fond Okupační vězeňské spisy 1939-1945, Koncentrační tábor Gross-Rosen, úmrtní matriční záznamy 27. 11. 1944 – 31. 12. 1944, inv. č. 25a, sl. 4, kart. 29, fol. 116.) 35

Příslušníci služebny gestapa v Pardubicích. V zadní řadě pátý zprava Alois Aschenbrenner, šestý zprava Heinrich Aschenbrenner. (SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Lochman Jaroslav 1898-1975, inv. č. 202, kart. 9.)

Členové činní Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku foceni u příležitosti svého prvního veřejného cvičení v neděli dne 3. července 1921. V zadní řadě třetí zprava Tomáš Kopecký, v přední řadě trubačů první zleva Josef Červený, první zprava Václav Bis. (ASDH)

Kriminální asistent – čekatel Alois Aschenbrenner, příslušník služebny gestapa v Pardubicích. Tento muž v Lezníku zatýkal Tomáše Kopeckého, Josefa Krejčího, Jana Mazala a zřejmě také Jana Kučeru. (Fotografii poskytl PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D.)

Kriminální asistent Heinrich Aschenbrenner, příslušník služebny gestapa v Pardubicích. Společně se svým bratrem zatýkal Tomáše Kopeckého, Josefa Krejčího, Jana Mazala a zřejmě také Jana Kučeru. (Fotografii poskytl PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D.) 38

Donucovací prostředky používané na služebně gestapa v Pardubicích. (VM Pardubice) 39

Vojenský batoh a hliníková jídelní miska – památky na věznění Jana Kučery. (ASDH)

Zemská hasičská jednota v Čechách žádá dne 25. července 1945 Hasičský sbor v Lezníku o zaslání potvrzení MNV o smrti Tomáše Kopeckého, Josefa Krejčího a Jana Mazala ve věci výplat pohřebného. (ASDH) 40

Pamětní deska umučených hasičů z Lezníka v roce 2012. (ASDH)

Papírový odznak účastníka slavnosti odhalení památníku umučeným bratřím Hasičského sboru v Lezníku v neděli dne 22. června 1947. (ASDH) 41

Plakát ke slavnosti odhalení památníku umučeným bratřím v koncentračních táborech. Rozměry 61x86 cm. (ASDH) 42

Kladení věnce u příležitosti 50 let od založení Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku dne 28. června 1964. (ASDH)

Kladení věnce u příležitosti 95 let od založení Sboru dobrovolných hasičů v Lezníku dne 20. června 2009. (ASDH) 43