MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra gymnastiky a úpolů
VÝCVIK V BOJI ZBLÍZKA V ČESKOSLOVENSKÉM ODBOJI ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce:
Vypracoval:
PhDr. Michal Vít, Ph.D.
Bc. Jan Horák ASEBS
Brno, 2013
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením PhDr. Michala Víta, Ph.D. a na základě literatury a pramenů uvedených v soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Černé Hoře dne 18. 4. 2013
podpis:
Poděkování Děkuji panu PhDr. Michalovi Vítovi Ph.D. za odborné vedení a vstřícné konzultace týkající se této práce a panu PaedDr. Jindřichu Markovi za poskytnutí cenných informací a vstřícné konzultace týkající se problematiky výcviku československých parašutistů za 2. světové války.
Obsah Úvod ................................................................................................................... 5 1. Cíl, úkoly, metodika ....................................................................................... 7 1. 1 Cíl práce .................................................................................................... 7 1. 2 Úkoly práce ............................................................................................... 7 1. 3 Metodika ................................................................................................... 7 2. Instituce stojící za československým výsadkovým programem ve VB ......... 8 2. 1 II. odbor MNO a Zvláštní skupina D ......................................................... 8 2. 2 SOE (sbor pro speciální operace) ............................................................. 14 2. 3 SIS (zpravodajská tajná služba) ............................................................... 17 3. Úkoly výsadkových skupin .......................................................................... 18 3. 1 Druhy výsadkových skupin ..................................................................... 18 3. 2 Guerilla a partyzánský způsob boje ......................................................... 20 4. Výcvik československých parašutistů .......................................................... 26 4. 1 Special Training School – STS ................................................................ 27 4. 2 Základní výcvik....................................................................................... 31 4. 3 Výcvik udržovací (zdokonalovací) .......................................................... 38 4. 4 Výcvik speciální ...................................................................................... 40 5. Výcvik v boji zblízka .................................................................................... 42 5. 1 Výcvik v boji zblízka ve Francii .............................................................. 43 5. 2 Výcvik v boji zblízka ve Velké Británii ................................................... 65 5. 2. 1 Učivo kursu útočného boje – assault course ..................................... 68 5. 2. 2 Českoslovenští instruktoři boje zblízka ve VB ................................. 82 5. 3 Výcvik v boji zblízka v SSSR.................................................................. 85 Diskuze ............................................................................................................. 88 Závěr ................................................................................................................ 90 Seznam použitých zdrojů................................................................................. 92 Seznam zkratek ................................................................................................ 95 Resumé ............................................................................................................. 97 Přílohy .............................................................................................................. 99
Úvod
Cílem práce je popsat výcvik československých parašutistů ve Velké Británii za druhé světové války, kteří byli připravováni v rámci spolupráce Ministerstva národní obrany (dále jen MNO, všechny ostatní uvedené zkratky v práci viz Seznam zkratek na konci práce) a britských tajných organizací SOE a SIS k vysazení na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1941 až 1945. Padákové výsadky dopravované nad území tehdejšího Československa byly v podstatě jedinou možností, jak mohl zahraniční odboj (ať již západní nebo východní) udržovat kontakt s odbojem domácím. Díky vnitrozemské poloze téměř
uvnitř
neustále se rozpínajícího
Německa
nepřicházela
v úvahu
ani pevninská ani vodní cesta. Situaci navíc zhoršilo otevření východní fronty, která se brzy posunula tisíce kilometrů od hranic protektorátu. Proto bylo veškeré úsilí exilové vlády směřováno na vytvoření speciálních výsadkových skupin, jejichž úkolem bylo především v prvních fázích operačních letů nad naše území dopravení spojovacího materiálu (radiostanice), navázání kontaktu s Londýnem a organizace domácího odboje. Tito dobrovolníci pro speciální operace z řad československých vojáků na území Velké Británie procházeli náročným výcvikem, na kterém se velkou měrou podíleli sami Britové. Z počátku byl hlavním úkolem výsadkářů transport materiálu, radiokomunikace nebo organizace domácího odboje. Existovali však i skupiny s úkolem sabotážním, diverzním, teroristickým či bojovým a proto byl nedílnou součástí přípravy parašutisty náročný fyzický výcvik, který obsahoval boj zblízka, lekce tichého zabíjení či cvičení v pudové střelbě. Mnoho informací o konkrétní podobě této fáze výcviku doposud zpracováno není, a tak bylo získání bližších informací a jejich zpracování právě o formě výcviku boje zblízka ve výcviku československých parašutistů hlavním cílem této práce. Informace jsme získaly studiem archivních materiálů Vojenského
historického
archivu
v Praze,
studiem
relevantní
literatury
a kontaktováním pracovníků Vojenského historického ústavu v Praze, kteří nám ochotně pomohli při hledání dalších zdrojů a objasnění některých skutečností.
5
V prvních dvou částech práce se zabýváme institucemi, které se podílely na tvorbě a použití výsadkových skupin na naše území a úkoly, které zde měli dané skupiny plnit. V částech zbývajících se věnujeme struktuře a podobě celého výcviku, zejména v boji zblízka, který prodělaly čs. jednotky ve Francii, Velké Británii a SSSR. V závěru srovnáváme výcvik ve výše uvedených působištích čs. jednotek z hlediska užití úpolových systémů a technik. Výcvik v boji zblízka čs. vojáků později použitých pro speciální operace na
území
protektorátu
probíhal
samozřejmě
i
na
jiných
místech,
než jen ve Francii, VB a SSSR. Parašutisté byli cvičeni pro diverzní akce např. i v Jugoslávii nebo na Středním východě a měli seskakovat a plnit úkoly i mimo území protektorátu. Popsání celého výcvikového programu ve všech místech by bylo natolik obsáhlé, že by přesáhlo rámec této diplomové práce. Proto jsme se zaměřili pouze na základní osu, po které budoucí čs. parašutisté nejčastěji opouštěli svoji vlast a kde procházeli i výcvikem v boji zblízka Francie, VB a SSSR.
6
1. Cíl, úkoly, metodika
1. 1 Cíl práce Cílem práce je na základě dostupných informací popsat výcvik československých parašutistů, kteří se na území Francie, Velké Británie a Skotska připravovali k nasazení do operací v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1941 až 1945. Pozornost práce je zaměřena především na výcvik v praktických činnostech, a to zejména v boji zblízka (se zbraní a beze zbraně).
1. 2 Úkoly práce 1) Rešerše informačních zdrojů a. Relevantní literatury b. Archivních materiálů 2) Kritické zhodnocení informačních zdrojů 3) Analýza informačních zdrojů – metodou sekundární analýzy 4) Syntéza zjištěných informací 5) Vlastní interpretace a diskuse o dané problematice 6) Závěry pro teorii a praxi
1. 3 Metodika Hlavní metodou této teoreticko-historizující práce bylo studium a analýza dostupných informačních zdrojů. Téma výcviku československých parašutistů, zejména v boji zblízka, není bohužel doposud podrobněji zpracováno. Neexistují téměř žádné dochované dokumenty o vizuální podobě výcviku (fotografie či příručky), boje zblízka nevyjímaje. Stěžejní část sběru informací probíhala ve Vojenském historickém archivu v Praze. Dalším zdrojem pro naši práci byly dostupné informační prameny s touto tematikou a internet. Byli také kontaktováni a navštíveni pracovníci Vojenského historického ústavu v Praze. 7
2. Instituce stojící za československým výsadkovým programem ve VB
V této kapitole uvedeme krátký přehled hlavních institucí, které se klíčovým způsobem podílely na vytvoření, organizaci, výcviku, materiálním zabezpečení a vysazení všech výsadkových skupin na území bývalého Československa v letech 1941-1945. Každá z níže uvedených institucí přispěla ke konečnému provedení akce jiným způsobem, avšak neméně důležitým, než instituce druhá. Hlavními aktéry z pohledu československé strany byly Ministerstvo národní obrany (MNO), zejména jeho II. odbor zpravodajský a Zvláštní skupina D. Neméně významnými (v oblasti materiálního zabezpečení, vytvoření podmínek pro výcvik a konečného transportu parašutistů stěžejními) britskými institucemi byly tajné organizace SOE (Special Operations Execituve – sbor pro speciální operace) a SIS (Secret Intelligence Service).
2. 1 II. odbor MNO a Zvláštní skupina D Důležitým datem pro vytvoření podmínek k zahájení československého výsadkového programu byl 21. červenec roku 1940, kdy byla uznána Velkou Británií československá exilová vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem. Součástí takto vzniklého exilového státního zřízení bylo i nově vytvořené Ministerstvo národní obrany (MNO), v jehož čele stál gen. Sergej Ingr. MNO se toho času dělilo na 3 odbory (všeobecný, vojenský a letecký). Podřízenou částí I. odboru – všeobecného byla i zvláštní skupina plk. Moravce. Po rozšíření MNO na 4 odbory, 16. června 1941, se z Moravcovy skupiny stal II. odbor zpravodajský a za přednostu byl určen sám plk. Moravec (Matúšů, 2004). MNO se tedy od roku 1941 skládalo z I., II., III. a IV. odboru. I. odbor měl na starost styk s domovem a cizinci (v čemž spolupracoval s II. odborem), záležitosti vojensko-politické, věci právní (kárné, trestní a soudní) a zákony, styk s vládními resorty, zprávy pro prezidenta, vyznamenání apod. II. odbor se zaměřoval na vyhledávání zpráv (jejich evidenci, třídění a rozbor), šifrování a dešifrování,
radioprovoz,
spolupráci 8
při
styku
s domovem,
obrannou
zpravodajskou službu, evidenci osob, cenzuru a spolupráci s britskými orgány ve věcech obranného zpravodajství. III. odbor měl na starost veškeré osobní věci příslušníků armády a to především: osobní doklady, kvalifikační listiny, povolování sňatků, povyšování, početní stavy, cestovní povolení, záležitosti doplňovací, osobní záležitosti po stránce duchovní a zdravotní, evidenci raněných, padlých či nezvěstných, starost o vojenské hroby čs. příslušníků, organizační spolupráci
s britskými
vojenskými
úřady,
záležitosti
výcvikové
apod.
Do kompetencí posledního IV. odboru spadal materiál a jeho evidence, materiální stránka přesunů osob ze zahraničí, hospodářská správa či rozpočet a jeho obhospodařování. Vedle těchto 4 odborů existovala ještě studijní skupina, která podléhala přímo státnímu tajemníkovi. Do její působnosti patřilo: přípravné práce na mírovou konferenci po stránce vojensko-zeměpisné a vojenské, studium činnosti čs. armády v zahraničí pro účely historické a propagační, studium zkušeností z bojů všech zbraní a studium válečných metod nových zbraní a jejich užití, vojenské odborné publikace a časopisy a vynálezy čs. příslušníků (VHA Organizace a kompetence MNO, n.d.). Nově vzniklý II. odbor MNO měl své oficiální sídlo v sídle MNO na Piccadilli 131, ale skutečné centrum si Moravec vytvořil v prvním poschodí objektu v Porchester Gate na Bayswater Road v Londýně. Jeho nejvýznamnější součástí byla Zvláštní skupina D, dříve označována také jako skupina zvláštních úkolů (ZÚ). Jak jsme již uvedli, II. odbor vznikl ze zvláštní skupiny plk. Moravce. Původní zvláštní skupina plk. Moravce (někdy označována také jako Moravcova jedenáctka), byla složena z 11 československých zpravodajců, kterým byl z britské strany umožněn již 14. března 1939 přesun do Velké Británie, kde mohli pokračovat ve své zpravodajské činnosti zaměřené proti Německu. Výběr prvních 11 československých zpravodajců měl na starost plk. Moravec a vybral si: mjr. Emila Strankműlera, mjr. Karla Palečka, šktp. Františka Fryče, mjr. Aloise Franka, mjr. Josefa Bartíka, šktp. Vladimíra Cignu, šktp. Josefa Fořta, šktp. Jaroslava Tauera, šktp. Václava Slámu a pplk. Oldřicha Veselého (Matúšů, 2004).
9
Struktura II. odboru (obr. 1) uvedená v práci Šolce (1991) i Matúšů (2004): V letech 1941 až 1945 byl II. odbor rozdělen na 3 hlavní oddělení, a to 1. oddělení ofenzivního zpravodajství, 2. oddělení defenzivního zpravodajství a 3. oddělení Vojenské radiové ústředny (VRÚ). 1. oddělení ofenzivního zpravodajství (VHA 20 – 20 – 1/86- 92): do tohoto oddělní spadaly téměř 4/5 všech zaměstnanců II. odboru a jeho přednostou byl mjr. Emil Strankműler. Toto oddělení se dále dělilo do 4 skupin: A) Zpravodajská skupina – řídila výzvědnou činnost proti Německu. Shromažďovala, evidovala a třídila veškeré informace. Na její podstatě byly udržovány styky se všemi spojenci, kterým byly tyto informace předávány. Vedoucím byl mjr. Fryč. B) Studijní skupina – soustřeďovala zprávy od zpravodajské skupiny, vyhodnocovala a přetvářela do zpravodajských analýz, přehledů a studií informace o protivníkově válečném potenciálu. Vedoucími byli mjr. Ressel a mjr. Cigna. C) Šifrová skupina – přijímala zašifrované zprávy od VRÚ, které dešifrovala a naopak, pro VRÚ šifrovala zprávy určené k odvysílání. Veliteli byli mjr. Paleček, mjr. Frank a mjr. Solanský. D) Zvláštní skupina (viz dále) 2. oddělení defenzivního zpravodajství: význam tohoto oddělení byl nižší, než oddělení prvního a to především z důvodu, že už jen pro podstatu své existence potřebuje defenzivní oddělení vymezené území, na němž obrana probíhá. Proto se oddělení věnovalo především dohledu nad československými vojenskými jednotkami. Vedoucí tohoto oddělení byl zpočátku pplk. Josef Bartík. Oddělení Vojenské radiové ústředny (VRÚ): oddělení bylo úzce spjato s 1. oddělením a hlavním úkolem bylo vysílání a přijímání radiových zpráv. Vedoucím byl zpočátku sám plk. Moravec, poté por. Stuchlý a npor. Gold.
10
plk. Čičajev plk. Sizov
NKVD OSS
kpt. Baranský gen. Menzies mjr. Gibbson plk. Howards
SCHÉMA ORGANIZACE II. ODBORU MNO v LONDÝNĚ (1941 - 1945) Podle VHA Praha 20 - 20 – 1 / 10 SPRÁVA II. ODBORU
SIS
gen. Gubbins mjr. Pritchard por. Keary pplk. Willkinson ZPRAVODAJSKÁ SKUPINA A STUDIJNÍ SKUPINA B
Budova MNO Londýn - Piccadilly
SOE 1. ODDĚLENÍ OFENZÍVNÍHO ZPRAVODAJSTVÍ
2. ODDĚLENÍ DEFENZIVNÍHO ZPRAVODAJSTVÍ
VOJENSKÁ RÁDIOVÁ ÚSTŘEDNA
MEZISKUPINA PRO STYK s MV
TECHNICKÁ SEKCE
VELITELSKÁ SEKCE
Porchester Gate Bayswater Road v Londýně
ŠIFROVÁ SKUPINA C
VÝCVIKOVÁ SEKCE
STS-2 Bellasis STS-46 Chicheley Hall STS-1 Brock Hall
ZVLÁŠTNÍ SKUPINA D
TÝLOVÁ SEKCE
PROVOZNÍ SEKCE
Londýn Stanhope Terrace
Obr.1 Struktura II. odboru MNO dle Šolce (1991) Zvláštní skupina D (dříve ZÚ-skupina zvláštních úkolů), (Šolc, 1993): Zvláštní skupina D byla vytvořena a začleněna do organizace 1. zpravodajského oddělení II. odboru MNO na přelomu let 1940 a 1941. Skupina uzavírá svoji činnost dne 27. 3. 1945 a následně probíhá její likvidace na území VB. Jejím hlavním úkolem bylo zásobovat zpravodajské oddělení vycvičenými parašutisty připravenými na nasazení do speciálních operací na naše území. V čele skupiny stál zpočátku mjr. pěch. Karel Paleček (obr. 2), poté mjr. gšt. Jaroslav Šustr (obr. 3) a po něm opět mjr. pěch. K. Paleček. Jak uvádí Matúšů (2004), kontakt skupiny s parašutisty končil jejich úspěšným vysláním do operace. Veškerý jejich další styk s MNO byl prováděn skrze Zpravodajskou skupinu 1. oddělení ofenzivního zpravodajství. Podoba skupiny se postupně formovala následkem zvyšující se náročnosti parašutistického programu, změnami názorů na výcvik výsadkářů a obsahem spolupráce s britskými zpravodajskými organizacemi.
11
Za vrchol činnosti Zvláštní skupiny D je považován rok 1943, kdy měla následující podobu: 1) Velitelská sekce: sídlila v objektu Porchaster Gate na Bayswater Road v Londýně (objekt zpravodajské služby) a byla přímo podřízena přednostovi II. odboru MNO plk. gšt. F. Moravcovi, nebo jeho zástupci mjr. gšt. E. Strankműllerovi. Sekce plnila funkci operačního štábu, který zajišťoval plnění hlavního úkolu Zvláštní skupiny D, produkci vycvičených parašutistů. Tento úkol v sobě zahrnoval: nábor parašutistů a výběrové řízení, spolupráce s britskými zpravodajskými organizacemi (především se SOE) a to ve věcech výcvikových, materiálních, personálních a metodických. Dále vedení nezbytné administrativy týkající se jednotlivých operací, výcvik osob, sestavování skupin a jejich odeslání do operace a dozor nad provozem jednotlivých stanic, v nichž byl výcvik prováděn. V letech 1940-1941 stál v čele sekce mjr. pěch. Karel Paleček. Od dubna 1941 do července 1942 mjr. gšt. Jaroslav Šustr. Červenec 1942 až březen 1943 Paleček jako zástupce a Šustr jako vedoucí skupiny. Po odchodu Šustra až do roku 1945 stojí v čele skupiny v té době již pplk. Karel Paleček. Dalšími významnými členy velitelské sekce byli npor. Gustav Loquens, npor. Oldřich Talášek, npor. Rudolf Krzák a šrtm. Vladimír Hrubec.
Obr. 2 pplk. Karel Paleček (Šolc, 1991)
Obr. 3 mjr. gšt. Jaroslav Šustr
(Šolc, 1991) 2) Výcviková sekce: hlavním úkolem této sekce byl praktický výcvik parašutistů, jeho plánování a provádění v tzv. přípravném období, tedy obdobím před samotnou operací. Sekce byla umístěna převážně mimo Londýn a její pole působnosti bylo vždy ve výcvikové stanici, tzv. STS (Special Training School).
12
Po absolvování základního výcviku byli právě v těchto školách budoucí parašutisté podrobeni následnému výcviku udržovacímu, zdokonalovacímu a speciálnímu. Existence jednotlivých STS (a tím i místo působnosti výcvikové sekce) byli z pravidla vymezeny délkou jednotlivých operačních období. To vedlo k tomu, že každé operační období bylo spojeno s konkrétní výcvikovou stanicí, kde byl soustředěn veškerý výcvik všech skupin pro toto období. Více k podobě a funkci speciálních škol v kapitole „Special training school – STS“. Hlavními československými instruktory na těchto školách byli npor. (později kpt.) Rudolf Hrubec, npor. Rudolf Pernický (střelba, zbraně a práce se sabotážní technikou) a npor. Josef Sűser (odborný výcvik radistů). Z pomocných instruktorů zde působili čet. asp. Čestmír Šikola (radisti), rtm. Tušner a rtm. Modřanský (střelba a zacházení se zbraněmi) a dále npor. Oldřich Talášek a npor. Zdeněk Gold. Nejvýraznější
postavou
československých
instruktorů
byl
bezesporu
npor. Rudolf Hrubec (obr. 4), který byl od konce roku 1941 až do podzimu 1943 hlavním československým instruktorem pro výcvik a přípravu parašutistů na STS 2, 46 a 1. Dosáhl největšího počtu seskoků a patřil mezi nejlépe vycvičené parašutisty československé armády za druhé světové války. Řadil se mezi odborníky v oboru padákové a výsadkové techniky, přes zbraně, výbušniny, zásobníky, letouny, kluzáky a radiový materiál. Prošel jako jeden z prvních padákovým výcvikem a poté se účastnil velkého počtu stáží a kursů speciálního výcviku britských, polských a amerických výsadkových jednotek. Byl vyslán do operace SILICA a zemřel při havárii jejího operačního letu.
Obr. 4 npor. Rudlof Hrubec (Matúšů, 2004)
13
3) Týlová sekce: hlavním úkolem této sekce byla péče o výzbroj, výstroj, jejich vhodnou úpravu, stravování, ubytování, lékařské zabezpečení, služební náležitosti a požitky, balení operačního materiálu, jeho zkoušení a zdokonalování a úschova osobních věcí parašutistů, které byly v opatrovnictví Zvláštní skupiny po celou dobu jejich operace a po válce byly předány buď jejich původním majitelům, nebo pozůstalým. Z počátku neměla ani tato sekce své trvalé místo a putovala s jednotlivými skupinami po výcvikových školách. Od roku 1943 byla trvale umístěna v Londýně na 8 Stanhope Terrace.
2. 2 SOE (sbor pro speciální operace) The Special Operation Executive (sbor/útvar pro speciální operace) byl malou, silnou britskou bojovou jednotkou, jejímž hlavním úkolem byla spolupráce s odbojovými hnutími v okupovaných evropských zemích. Její založení lze považovat jako přirozenou reakci vlády VB na vyvíjející se situaci v Evropě a rostoucí hrozbu ze strany Německa a později i Japonského císařství. Již před válkou vznikala pod různými ministerstvy (zahraničí či vnitra) malá oddělení, která byla specializována na studium a výzkum nekonvenčních taktik vedení boje. Jejich pracovníci (např. pracovník GS(R) J. C. F. Holland) studovali taktiky Búrů za války v Jižní Africe, záškodnické akce během občanské války v Rusku nebo za občanské války ve Španělsku. Po začátku 2. světové války a obsazení Francie bylo jasné, že využití zahraničních exilových vlád na území VB a jejich odbojových organizací na území okupovaném Německem je základním prostředkem boje slabšího proti silnějšímu (Foot, 1997). Byl to boj využívající vedle činnosti zpravodajské sabotáže diverzi, „černou“ a defétistickou propagandu (černá propaganda=využití polopravdy, dezinformace, fámy atd., vytváří dojem, že pochází ze známého zdroje a manipulovaní si nemají uvědomit, že tomu tak není), podněcování stávek a povstání, dopravu zbraní a různé bojové techniky, evakuaci osob, padělání měny a její uvádění do oběhu, šíření paniky, provokaci, atentáty a teroristickou činnost, dezinformaci, partyzánskou válku, řízené bombardování vybraných cílů apod. (Šolc, 1991).
14
SOE vznikla sloučením 3 oddělení (Foot, 1997): Sekce D - oddělení tajné služby SIS (později MI 6) zabývající se teorií tajných ofenziv, neboli způsoby, jak na nepřítele zaútočit jinak, než obvyklými vojenskými prostředky. MI R (předtím GS (R)) - malé oddělení na ministerstvu války (WO – War Office) zabývající se výzkumem nekonvenčních způsobů vedení války. EH (Electra House) - malé oddělení ministerstva zahraničí, které se zabývalo různými druhy propagandy. Podle Foota (1997) do čela nově vzniklé SOE Churchill určil ministra válečného hospodářství (MEW) Hugha Daltona. Poslední podrobnosti o založení nové instituce měl zpracovat Nevill Chamberlain (tehdejší předseda Rady, člen válečného kabinetu a vůdčí člen nejsilnější strany). Tento dokument z 16. července 1940 je často označován jako zakládající dokument SOE. Zde Chamberlain uvádí, že na základě rozhodnutí premiéra (Churchilla): „bude ustanovena nová organizace, jejímž smyslem bude koordinace veškerých akcí namířených proti nepříteli v zahraničí. Akce budou probíhat formou podvratné činnosti a sabotáží“. Chamberlain organizaci pojmenoval Special Operations Executive (Sbor pro speciální operace). Návrh byl 22. července 1940 na zasedání válečného kabinetu schválen. Řízením SOE byl Daltonem pověřen Frank Nelson a dostal kódové označení CD. Posledním a zřejmě nejvýraznějším CD byl Colin McVean Gubbins (obr. 5). SOE se dělilo na 3 oddělení: SO 1 – oddělení pro propagandu SO 2 – oddělení bojových operací SO 3 – oddělení pro plánování SOE bylo světově rozšířenou organizací a své agenty během několika let své působnosti posílalo do všech kontinentů světa. Největší pozornost byla samozřejmě směřována do Evropy, konkrétně do Francie a Jugoslávie. Neméně významnými byly také akce v Řecku, Itálii, Holandsku, Belgii, Polsku či Albánii (Foot, 1997). K výsadkům do Československa Foot ve své práci poznamenává, že nebyly vzhledem k měřítku akcí SOE do jiných států nijak významné a kromě jedné čistě teroristické akce Gabčíka s Kubišem se všechny ostatní „spokojily“ jen se zpravodajskou činností.
15
SOE společně se SIS byly pro československý výsadkový program z hlediska materiálního zcela stěžejními. Dokázaly vyhovět československým požadavkům po stránce výcvikové, výstrojní, technické, materiální a částečně i operační (zabezpečení letecké přepravy a vysazení výsadkových skupin). Všem svým exilovým „partnerům“ také SOE i SIS poskytovala rozsáhlou síť specializovaných středisek výcviku, tzv. STS, umístěných převážně v odlehlých místech anglického a skotského venkova a specializovaných na jednotlivé fáze výcviku. Kromě členění SOE na jednotlivá oddělení bylo vzhledem k MNO a Zvláštní skupině D důležité organizační členění na jednotlivé odbory, a to odbor středoevropský,
balkánský,
středozemní,
západoevropský
a
odbor
pro Dálný východ. Tyto odbory se dále dělily na tzv. národní sekce. Jednotlivé sekce měly na starost styk s konkrétními exilovými vládami či domácími odbojovými organizacemi. Protože byl rozsah operací na území Československa vzhledem k ostatním zemím patřičně menší, nemělo Československo vlastní národní sekci a operace na území protektorátu byly zajišťovány středoevropským odborem.
Hlavní
komunikace
probíhala
mezi
plk.
gšt.
Moravcem
a gen. Gubbinsem. Dále měli ze strany SOE na starost československé záležitosti pplk. Willkinson, mjr. Hesketh-Prichard, kpt. Keary, kpt. Auster a kpt. Nicholson (Šolc, 1991). SOE byla po splnění úkolu, pro který byla zřízena, počátkem roku 1946 v tichosti zrušena (Foot, 1997).
Obr. 5 Colin Gubbins, poslední CD SOE (Matúšů, 2004)
16
2. 3 SIS (zpravodajská tajná služba) Special Intelligence Service (intelligence – také anglický termín pro zpravodajskou službu), dnes známá jako MI 6 (Military Intelligence) byla vytvořena zřejmě roku 1909 jakou součást úřadu pro tajnou službu (secret service bureau). Ten se krátce na to rozpadl a SIS přešla od roku 1921 pod kontrolu ministerstva zahraničí (FO – Foreign Office). Patřily k ní však i sekce námořnictva, pozemních sil a letectva. Jejím hlavním úkolem bylo ofenzivní zpravodajství, tedy zjišťování zpravodajských informací ze zahraničí. Paralelně s ní byla založena kontrašpionážní MI 5 (security service), která zajišťovala defenzivní zpravodajství doma a spadala pod ministerstvo vnitra (HO – Home Office), (Foot, 1997). SIS byla první organizací, se kterou MNO navázalo kontakty po příchody do VB, tedy od března 1939. Komunikace probíhala zprvu jen mezi plk. gšt. Moravcem a mjr. gšt. Strankműlerem na české straně a mjr. Haroldem Gibbsonem, námořním kpt. Howardem a gen. Menziesem na straně britské. Od 1. září 1942 byla spolupráce rozšířena i na úroveň speciálních operací zpravodajské povahy. MNO si slibovalo od spolupráce se SIS přístup k lepšímu spojovacímu materiálu, větší izolace cvičených parašutistů (využitím odloučených výcvikových objektů SIS) a lepšímu zajištění letounů pro operace, které někdy při spolupráci se SOE nebylo ideální. SIS přispívala především po stránce technického a zpravodajského výcviku (školení radiotelegrafistů v technickém kódu, v konspirativní praxi a tajném radiovém provozu). Od roku 1943 byly dokonce některé již vycvičené skupiny zpravodajské povahy předány SIS, která je sama vysílala do operací (IRIDIUM, BRONSE, CALCIUM, BARIUM, SPELTER, POTASH, CHROMIUM a MORTAR). Tím však nebyla nijak narušena přímá podřízenost skupin MNO a jejímu II. odboru (Šolc, 1993). II. odbor MNO tedy využíval možností a pomoci obou institucí, SOE i SIS. Rozdíl ve skupinách, které byly vyslány za podpory jedné či druhé však nebyl nijak velký. Jednalo se o malé detaily technického a speciálního výcviku (jiný Q-kód), v rozdílné prioritě zpravodajského poslání a zejména v izolovanosti od okamžiku, kdy byly skupiny předány podřízenosti SIS (Šolc, 1993).
17
3. Úkoly výsadkových skupin
Úkoly výsadkových skupin lze rozdělit na úkol obecný a úkoly dílčí. Úkol obecný měl zajistit prostředky k realizaci odporu proti okupující moci. Především spojení mezi domácím a zahraničním odbojem, jehož nedílnou součástí byla i organizace a materiální pomoc domácích odbojových organizací. Ve „Vzkazu do vlasti“ prezidenta Beneše z 1. září 1939 (VHA 20 – 29 – 31 / 1) byl jako hlavní směr, kterými se měl domácí odboj orientovat, označeno vojenské, politické a hospodářské zpravodajství, sabotáž a propaganda. To vše mělo být přípravou k celonárodnímu povstání, což bylo již od počátku války hlavní částí programu národního osvobození. K povstání mělo dojít v posledních měsících války a jeho přesné načasování bylo svěřeno do kompetencí domácího odboje. Proto bylo životně důležité, aby nebyl domácí odboj zcela zlikvidován protektorátními bezpečnostními aparáty a bylo mezi ním a Londýnem udržováno neustále radiové spojení.
3. 1 Druhy výsadkových skupin Zaměření odbojové činnosti, jak jsme si uvedli v popisu úkolu obecného, odpovídalo v hlavních rysech také poslání samotných výsadkových skupin a jejich úlohám po vysazení na území protektorátu. Jednotlivé úkoly konkrétních skupin, ke kterým byly speciálně cvičeny, lze považovat za úkoly dílčí, jejichž vykonání mělo vést ke splnění úkolu obecného. K rozdělení jednotlivých druhů výsadkových skupin podle jejich hlavního určení jsme pro naši práci použili rozdělení dle Šolce (1991), který při jeho tvorbě vycházel z dobových dokumentů (např. z VHA 20 – 29 -24 / 2) a zhodnocení činností skupin po jejich vysazení. 1) Skupiny kurýrní: hlavním úkolem bylo doručit domácímu odbojovému hnutí pokyny a informace londýnského odbojového centra (např. poselství dr. Edvarda Beneše apod.). Byly dopravovány také taktické pokyny a směrnice vojenské či technické povahy (šifrovací klíče, spojovací plány a provozní údaje pro činnost radiových stanic). Např. skupina BENJAMIN 18
2) Skupiny sabotážní a diverzní: po vysazení měly provést konkrétní úkol, dále dopravovali nezbytný sabotážní materiál (trhaviny, radiomajáky k navádění letounů pro přímé bombardování). 3) Skupiny zpravodajské: jejich úkolem bylo pracovat s dosavadními zpravodajskými zdroji a dále je rozšiřovat. Měly získávat zprávy charakteru vojenského, politického a hospodářského. K jejich úkolům patřilo také řízení jiných skupin (především sabotážních, které neměly svůj spojovací materiál) a vytváření podmínek pro přijetí dalších skupin. Typickým příkladem této skupiny byl SILVER A. Vedle těchto hlavních skupin existovaly ještě úzce specializované skupiny, a to: 4) Skupiny spojovací: úkolem těchto skupin bylo zdokonalit a zesílit prostředky radiového spojení domácího odboje s Londýnem, dopravit do vlasti moderní aparaturu společně s její obsluhou, šifrovacími klíči a provozními údaji. 5) Skupiny zásobovací: dopravovali domácímu odboji nebo skupinám dříve vysazeným technické a finanční prostředky, náhradní součástky k provozu radiových stanic apod. Např. skupina STEEL 6) Skupiny teroristické: po vysazení měly provést konkrétní úkol stanovený zpravodajským odborem. Svým činem měly vyvolat určité politické situace nebo reakce veřejného mínění, které by mohly být využity v zahraničí ke zvýšení podpory domácího odporu. Např. skupina ANTHROPOID. 7)
Skupiny
přejímací:
zajišťovaly
a
zprostředkovávaly
dodávky
vojenského materiálu pro připravované celonárodní povstání. Využívaly radiomaják EUREKA. Např. skupina TUNGSTEN. 8) Skupiny organizační: byly určeny k poslední a nejvyšší formě boje, domácímu protiněmeckému povstání. K tomuto úkolu měly budovat vhodné podmínky, jako vojenskou organizaci a její vyzbrojení leteckými dodávkami. Např. skupiny BARIUM, CLAY či SPELTER. 9) Skupiny bojové: v daném prostoru měly organizovat a provádět aktivní vojenský odpor záškodnickými akcemi. Ten by se vystupňoval v partyzánskou válku a postupně přerostl v povstání.
19
Uvedené rozdělení však nebylo dogmatické a zpravidla nebyla žádná skupina vyhraněna jen na jednu činnost. Většinou se v úkolech skupin odráželo hned několik výše uvedených kritérií. Např. úkol zpravodajský a spojovací byl úkolem téměř každého parašutisty bez ohledu na to, jaké bylo jeho hlavní poslání.
3. 2 Guerilla a partyzánský způsob boje V předešlých kapitolách jsme uvedli, že hlavním metodou boje, ke které byli českoslovenští parašutisté cvičeni a kterou hodlalo prostřednictvím exilových vlád praktikovat na území Evropy ovládané Německem i SOE a SIS byla tzv. neregulérní válka, využívající černé propagandy, diverze, sabotáží apod. Tento způsob boje lze označit za guerillovou či partyzánskou válku. Guerilla, popřípadě partyzánská válka, je označení strategie boje (s níž je spjat i specifický typ bojovníků), který se může objevit v mezistátní, občanské nebo dekolonizační válce. Pojem partyzánské (resp. „stranické“, což je přesný překlad) války se objevil v polovině 18. století ve francouzských instrukcích pro vedení války s malými částmi oddílů. Pojem guerilla (ve španělštině znamenající „malá válka“) se začal používat v souvislosti se španělským odbojem proti Napoleonovi. Někteří autoři vyhrazují guerillu pro ofenzivní boj a partyzánskou válku pro boj defenzivní. Často jsou však oba pojmy užívány jako synonyma. Guerilla je obecně chápána jako metoda rozptýlené války, vedené relativně malými jednotkami proti silnějšímu nepříteli (Mareš, 2004). Základní vymezení partyzánského boje na základě čtyř znaků určil Carl Schmidt (in Mareš, 2004): 1. Iregularita 2. Intenzita politické angažovanosti a s tím svázána radikalita nepřátelství 3. Mobilita 4. Telurický charakter (jedná se o úzké sepětí s půdou a krajinou, kterou partyzán využívá pro svoji činnost) Mezi dalšími znaky uvádí Mareš (2004) prostorové a časové neohraničení bojů (neexistence front nebo rozhodujících bitev). Přesto je třeba guerillu, respektive partyzánskou válku, vnímat jako formu vojenské činnosti. Často
20
je pro ni charakteristické propojení s vojáky regulérních armád, kteří působí jako velitelé, poradci či školitelé guerillových jednotek. Guerilla také neleží zcela jasně na straně regularity či iregularity, ale obsahuje často prvky obou. Tři základní formy partyzánského boje (guerilly) podle Merariho a Műnklera (in Mareš, 2004) jsou: 1. Guerilla jako strategie boje za frontovou linií, která je podporou hlavního bojového úsilí přítele 2. Guerilla jako hlavní strategie boje, kdy je jejím cílem velkým množstvím malých střetů vyčerpat a tím i zcela vojensky porazit nepřítele 3. Guerilla jako etapa války, v níž dochází k přeměně guerillových bojovníků (partyzánů)
na
regulérní
armádu
(v
našem
případě
myšlenka
celonárodního protiněmeckého povstání za využití parašutistů a domácího odboje) Samotnou britskou War Office byl guerillový bojovník v roce 1942 definován jako někdo, kdo bojuje na území své vlastní země, nebo země spojenecké, která je v dané době okupována silnějším nepřítelem. Jednou z hlavních podmínek je existence slabšího, jehož zemi okupuje silnější protivník. Konečná porážka silnějšího protivníka je sice podmíněna zásahem pravidelných ozbrojených jednotek jiné země, ale tomu předchází činnost partyzánská, závislá na podpoře místních obyvatel a na schopnosti guerillových bojovníků rychle zmizet z místa prováděné akce (nejlépe do úkrytu, který je v těžce dostupném terénu). Guerillovým bojovníkem může být voják pravidelné armády, který byl odříznut od svých jednotek, příslušník para-skupin vysazených na okupované území nebo civilista žijící v okupovaném území, který se rozhodne bojovat (VHA 113 / 6).
21
V příručce Guerilla warfare (příloha 1, 2) vydané WO v roce 1942 (VHA 113 / 6) jsou uvedeny hlavní podmínky a faktory guerillových operací následovně: Hlavní podmínky k realizaci guerillového způsobu boje: 1. Organizace (organization): jako ideální jsou uváděny skupiny okolo 20 členů. V praxi je však snaha o tvorbu mnohem menších sehraných skupin, které jsou pohyblivější a hůře odhalitelné nepřítelem. 2. Příprava (preparation): pokud to povaha operací dovoluje, musí být plán každé akce sestaven s dostatečným předstihem a důkladně prostudován. Hlavní body operace jsou určeny s možností alternativního provedení. Důležitá je volba úkrytu, zajištění zbraní, munice, jídla, vody, léků a apod. Vedle hlavního úkrytu jsou stanoveny i úkryty náhradní. Nedílnou součástí je studium nepřátelské armády a výzbroje s důrazem na možnost použití její výzbroje pro vlastní prospěch. V plánování akcí je nutné brát zřetel na místní obyvatelstvo, jehož chování může být vzhledem k teroru okupujíc moci nevyzpytatelné. 3. Disciplína (discipline): z důvodu absence vojenských zákonů a trestů, které jsou způsobem udržení disciplíny u normálního vojska, je hlavním prostředkem udržení disciplíny osobnost jejího velitele. Musí svým chováním, přístupem, dovednostmi, znalostmi a osobnostními rysy členy skupiny vést a motivovat. 4. Kontakty s okolím (outside contacts): předchozí zvážení a co nejrychlejší navázání kontaktů s vlastními nebo spojeneckými vojenskými oddíly patří k základním podmínkám přežití guerillových skupin. Skupiny díky tomuto kontaktu mohou být nejen zásobovány, ale také mohou být využity při kooperaci se spojeneckými (osvobozeneckými) vojsky – předávání informací nebo sabotážní akce zaměřené na infrastrukturu těsně před zahájením útoku. 5. Ženy jako guerillové bojovnice (women as guerillas): využití žen především
jako
agentek zaměřených na radiotelegrafickou nebo
průzkumnou činnost.
22
Je třeba uvést, že v bodě 5 se československá exilová vláda a II. odbor MNO názorově rozcházela jak s myšlenkami VB, tak ostatních exilových vlád a striktně odmítali použití žen jako agentek pro speciální operace. Faktory ovlivňující úspěšnost guerillových akcí: 1. Překvapení (surprise): jeden z hlavních prostředků úspěšného boje materiálně a početně slabší jednotky proti silnější. Základem je náhodné napadání malých a slabých částí nepřátelské armády se snahou docílit její demoralizace. 2. Pohyblivost
(mobility):
nezbytná
podmínka
k dosažení
momentu
překvapení. Skupina musí být schopna opustit místo své činnosti stejně rychle, jako je zaujala, přičemž velmi často využívá rozptýleného úniku a následného setkání na předem domluveném místě. Důležitou roli zde hraje velikost skupiny a její materiální vybavenost = snaha o co nejmenší skupiny s co nejlehčím vybavením. Dokonalá znalost terénu je nezbytností. 3. Práce v noci (night work): jádro činnosti skupiny je v noci, přes den se skupina ukrývá a spí. Snaha o psychickou deprivace nepřátelské armády vycházející z faktu, že vojáci regulérní armády vykonávají hlavní část své práce přes den a v noci spí. Opakujícími se nočními akcemi dochází ke snížení jejich morálky, vitality a bojeschopnosti. Noční prostředí také zvyšuje míru momentu překvapení. 4. Průzkum a plánování (reconnaissance and planning): průzkum okolí a zvážení všech alternativ, detailní naplánování celé akce. Skupina operující v týlu nepřítele má omezené možnosti zásobování a zdravotnické péče a proto pro ni může neúspěšná akce znamenat ztrátu akceschopnosti. 5. Zpravodajská činnost (intelligence): jedná se o podrobné informace o nepřátelské činnosti na operačním území. Spadá sem i zjišťování informací o všech obyvatelích operační oblasti s důrazem na možné kolaboranty či agenty nepřátelských armád. Tato zpravodajská činnost může být vykonávána i ženami nebo místními dětmi, které jsou méně nápadné (např. k předávání zpráv).
23
6. Úniková cesta (to get-away): plánování únikových cest vycházející z dokonalé znalosti místa akce s využitím nočního prostředí. Je stanoven signál znamenající pro všechny členy skupiny pokyn k úniku, přičemž jeden člen skupiny může být určen jako „návnada“ a má za úkol svést pronásledovatele špatným směrem. 7. Znalost prostředí (knowledge of the country): napomáhá při volbě místa přepadení a překvapení protivníka. Důležitá pro fungování a přežívání skupiny, která operuje v domácím prostředí a dokáže využívat terén ve svůj prospěch. Z osobní znalosti terénu lze vyčíst informace, které z mapy vyčíst nelze, jako např. kterou řeku lze přebrodit a kde, konstrukce mostů a úroveň obtížnosti jejich destrukce, kde je nejzranitelnější část železnice, kde vedou telefonní dráty, jaký druh zboží je vyráběn v místních továrnách a jaké jejich zdi lze slézt. 8. Pevné zázemí (the firm base): z pevného zázemí skupina podniká veškeré své akce a také zde dostává informace a rozkazy od nadřízených (exilové vlády). Úkryt musí být dobře maskován a chráněn proti útoku. Nejčastěji se využívá lesa nebo jeskyní v kopcovitém terénu, opuštěný kamenolom nebo důl. Úkryt je dobré po určité době měnit a vždy u něj mít zajištěno několik únikových cest. Skupiny vysílané II. odborem MNO využívali tyto venkovní úkryty jen zřídka (vzhledem k zaměření skupin hlavně na zpravodajskou činnost anebo činnost ve městech), nejčastěji se jim stal úkrytem byt či dům lidí spolupracujících s odbojem. Čs. skupinou žijící nějaký čas ve venkovním úkrytu v beskydských lesích byla např. skupina WOLFRAM. 9. Bezpečnost (security): dokonalá informovanost o veškerém nepřátelském pohybu v blízkém okolí a neustálé zajištění únikových cest je hlavním způsobem zajištění bezpečnosti skupiny. Informovanost je tvořena jak vlastními silami, tak zprávami od spolupracujících místních obyvatel. 10. Místní obyvatelstvo (the civil populations): je důležitým prvkem v zásobování, informování, ošetření a ukrytí členů skupin. Existuje riziko, kdy úspěšně provedená akce vede k represáliím okupační moci na místním
24
obyvatelstvu, a proto je třeba, aby skupiny udělali maximum k zahlazení stop spojujících je s konkrétní rodinou či domem. 11. Zpráva (administration): pro udržení akceschopnosti skupiny musí být zajištěny její základní potřeby: jídlo, pití, základní zdravotní materiál a péče, munice a výbušniny. Jídlo, pití a zdravotní materiál si skupina opatří zejména od spřízněného místního obyvatelstva. Munici a zbraně z malé části zajišťují vlastní ukryté zásoby (které má skupina při shozu u sebe v kontejnerech), vzdušný transport od spojenců a v neposlední řadě ukořistěné zbraně a munice od nepřátel. Skupina by měla být schopna si v ideálním případě některé ze základních potřeb obstarávat a vyrábět sama. Druhem útočné činnosti guerillové skupiny může být skupinový (hromadný) útok (jen výjimečně), přepad nebo sabotáž. Cíle těchto útoků jsou konvoje, motorová vozidla, obrněná vozidla, letadla, zásoby pohonných hmot, železnice, říční plavidla, hlídky a pozemní komunikace (VHA 113 / 6).
25
4. Výcvik československých parašutistů Výcvik parašutistů byl náročný a všestranný. Jeho obsah byl přizpůsoben všemu, co mohli po vysazení potřebovat jak z hlediska plnění přiděleného úkolu, tak z hlediska vzniku nepředvídaných mezních situací. Výcvik metodicky postupoval od základního a obecného ke speciálnímu, od jednotlivého ke složitým a
komplexním
úkolům.
Měl
podobu
jednotlivých
po
sobě
jdoucích
specializovaných kursů vypracovaných na základě metodiky SOE, která je také sama zabezpečovala svými instruktory, vysoce kvalifikovanými a úzce specializovanými. Kursy probíhali na tzv. STS, neboli Special Trainings Schools. Výcvik československých parašutistů měl 3 základní etapy: základní, udržovací a speciální (Šolc, 1991). Než se budoucí parašutisté účastnili výcviku, museli projít důkladným výběrem, jehož stručná podoba je uvedena v rozkaze čj. 4237 Taj.-3.odděl. 1941: Parašutisté – pokyny pro výcvik a výběr osob z 10. června 1941 (VHA 37 – 289 – 4 / 160), kde se uvádí, že je nutno při výběru budoucích parašutistů věnovat zvýšenou
pozornost
mravním
hodnotám,
tělesným
schopnostem,
stáří
a vojenským vlastnostem. U morálních hodnot jednotlivce se zkoumalo jeho působení po opuštění vlasti. Osobní vlastnosti, které vylučovaly jeho účast na speciálních operacích byly chvástavost, zbabělost, lhostejnost nebo pijanství. Byla vyžadována velká fyzická zdatnost a věk nejvýše do 30 let (tato hranice však nebyl dogmatem a později byla posunuta na 35 let a posléze na 40 let, např. viz parašutisté, pokyny pro výběr osob z 21. června 1941, VHA Praha 37 – 289 – 4 / 248). Byla vyžadována pohyblivost, pružnost a vytrvalost. Z tělesné konstituce byl kladen důraz na sílu dolních končetin. Součástí byla i zdravotní prohlídka obsahující
„zkoušku
zdatnosti“
pod
vedením
důstojníka-absolventa
parašutistického kursu (rázné těžké cviky s důrazem na dech). Při posuzování vojenských vlastností se hledělo na schopnost kolektivního, ale hlavně individuálního boje. Parašutista má být osoba statečná, ukázněná, samostatná a odvážná. I přesto, že vhodní kandidáti pro účast ve speciálních operacích a následné vysazení na okupované území prošli již před zařazením do kursů důkladným
26
„výběrovým řízením“ (v začátcích prováděným samotným pplk. Palečkem) obsahujícím osobní pohovory, zjišťování všech možných informací o daném člověku od jeho útěku z vlasti, až po osobní hodnocení jeho nadřízených, byl i samotný výcvik stále jistým druhem výběrového řízení. Účastníci byli hodnoceni (příloha 3) svými instruktory (což ovlivňovalo jejich případné použití do konkrétní operace) a i samotní vojáci měli možnost kdykoliv na vlastní žádost výcvik ukončit (Matúšů, 2004).
4. 1 Special Training School – STS Special training schools byly školy tajného výcviku organizované britskou SOE. Byly rozmístěny v budovách opuštěných venkovských sídel a odlehlých farem po celé Anglii, které si SOE pronajímala. Jejich počet postupně dosáhl až 60 objektů (tab. 1). Specializace jednotlivých STS se během války často měnila. Důvodem bylo utajení, ale také měnící se výcvikové potřeby SOE a spojenců. Část z nich sloužila jako výcvikové stanice, ale část také jako vyčkávací stanice skupin před odesláním do operace (Šolc, 1993). Byly obsazeny vyškoleným personálem SOE úzce specializovaným na konkrétní poslání. Velitel, výcvikový a týlový personál byl vždy britský. Výběr dobrovolníků zajišťovali českoslovenští zpravodajci a jejich přepravu a účast zajišťovala česká národní sekce (Matúšů, 2004). S výcvikem československých parašutistů jsou nejvíce spjaty STS 1, 2, 17, 25, 46 a 51. STS 25 se nacházela v severním Skotsku mezi železničními stanicemi Arisig a Malaig v blízkosti Glasgowa a Fort Williams (které bylo líhní britských Commandos). STS 25 tvořili 3 objekty, Camus Darrah, Garramor (v obou bylo ubytování, učebny a kuchyně) a Traigh House, kde sídlilo velitelství (obr. 6). Velitelem školy byl mjr. královské skotské pěchoty J. T. Young, jeho zástupce por. dělostřelectva Mac Govan a instruktory por. Mac Holton, ppr. Michael Crosby a ppr. J. Hamilton-Smith (Šolc, 1993). Externě dojížděl na STS občasně přednášet a řídit sabotážní výcvik kpt. Ord od britských Commandos ze 40 mil vzdáleného Fort Williamsu. Právě poloha blízko výcvikového sídla Commandos a externí účast některých jejich instruktorů
27
na výcviku československých parašutistů zapříčiňuje zřejmě občasnou domněnku, že někteří čs. příslušníci prodělali výcvik Commandos. V objektu STS 25 probíhala první ze dvou etap základního výcviku (para-military course) – kurs útočného boje (assault course). Od 17. července do 16. dubna 1943 prošlo touto školou 252 vybraných československých dobrovolníků ve třinácti kursech útočného boje - assault course. Na okupované území jich bylo nakonec vysazeno 64, z nichž 36 zahynulo. 37. padlým byl kpt. Rudolf Hrubec v září 1944 při operaci Silica (Marek, 2000). STS 51 se nacházela u letiště v Ringway poblíž Macnhesteru a probíhala zde druhá část základního výcviku (para-military course) – para výcvik (para course).
Frekventanti
byli
ubytováni
v objektu
Dunham
House
u Altrinchamu. Velitelem této školy byl mjr. Edwards (Matúšů, 2004). Na STS 25 a 51 probíhala první fáze výcviku parašutistů, tzv. základní výcvik. Další fáze výcviku, zdokonalovací a speciální, probíhaly na STS 1, 2 a 46. Tyto školy byly na rozdíl od STS 25 a 51 vytvořeny přímo pro potřeby Zvláštní skupiny D a výcvik na nich probíhal pod vedením československých instruktorů (britští instruktoři na něj jen dohlíželi). Jednotlivé školy neexistovali současně, ale byly většinou vytvořeny na určité operační období (podzim až jaro), a po jeho ukončení byla ukončena i existence školy, přičemž na období další byla ze strany SOE poskytnuta pro potřeby II. odboru škola nová (Šolc, 1993). STS 2 se nacházela v Bellasis u Dorkingu a byla spjata s první operační vlnou (podzim 1941 – jaro 1942). Českým velitelem stanice byl npor. Rudolf Hrubec. Na období druhé operační vlny (podzim1942 – jaro 1943), po zrušení STS 2, byl Zvláštní skupině D vyhrazen objekt malého zámku v Chicheley Hall v blízkosti letiště Nweport Pagnell pod označením STS 46. Sem byli přesunuti všichni instruktoři a vedení z STS 2 a výcvik zde probíhal stejným způsobem, jako v předchozím působišti. Škola k výcviku poskytovala cvičný trup letounu Dakota, průpravná nářadí pro nácvik seskoků s padákem, střelnice pro letmou a instinktivní střelbu a místo pro nácvik destrukcí. STS 46 se začala užívat 31. 7. 1942 a do jejího zrušení v dubnu 1943 jí prošlo 60 parašutistů. Obdobou STS 46 se stala po jejím zrušení STS 1 v Brockhallu u Northamptonu. I sem byl
28
přesunut československý personál ze zrušené STS 46 a ve výcviku pokračoval stejným způsobem, jako na stanici předešlé. Činnost STS 1 byla předčasně ukončena na podzim 1943 z důvodu přesunu operačních letišť z území VB do středomořské oblasti, konkrétně do Itálie (Matůšú. 2004). Třetí operační vlna (1943 - 1945) je spjata již se stanicemi a letišti v Itálii. Krátce během období první operační vlny a především po celou dobu druhé operační
vlny byla ze
strany SOE
nabídnuta
možnost
účasti
československých parašutistů z STS 46 v kursech sabotáže na STS 17. Tato škola se nacházela v panském sídle Brickendonbury mezi Hertfordem a Hoddesdonem v hrabství Hertfordshire. V jejím čele stál odborník SOE na sabotáže George Rheam (Matůšú, 2004). Tab. 1: Přehled hlavních výcvikových středisek SOE (Šolc, 1991, str. 295) STS 1
Brockhall u
Udržovací a zdokonalovací výcvik
Northamptonu STS 2
Bellasis u Dorkingu
Udržovací a zdokonalovací výcvik
STS 7a
Guilford
Psychotechnický výcvik
STS
Hatfield u Hertfortu
Kurs osobního maskování, vyčkávací
15a
stanice Beaulieu
Zpravodajský a udržovací výcvik
Southampton
Kurs průmyslové sabotáže
STS 18
Stevenage
Kurs průmyslové sabotáže
STS 19
Fort William a
Diverzní kurs
STS 17
Inverlocky Castle Chalfont St. Peter
Kurs „černé propagandy“
STS 25
Garamour
Kurs útočného boje
STS
Camus Darrah, Traigh
Kurs útočného boje
26*
House
STS 38
Briggens u Londýna
Kurs konspiračního boje
STS 40
Bedford
Naváděcí kurs
STS 20a, b
STS 41
Sabotážní kurs
29
STS 42
Hendon Hall
Kurs radiového výcviku a konsp. boje SIS
STS 43
Audley End
Kurs útočného a konspiračního boje
STS 45
Battersea na jihu
Kurs pouličního boje v ulicích znič. města
Londýna STS 46
Chcicheley Hall
Zpravodajský kurs, výroba trhavin
STS 48
Gumley u Market,
Kurs sabotážního a diverzního boje
Harborough STS 51
Ringway
Para course při Central Landing School
STS
Bicester, Aylesbury
Kurs spojovacího a radiového výcviku, šifr.
Briggens
Kurs mikrofotografie, mikrotečka, výroba
53a, b STS 60
falešných dokumentů Temsdorf House
Vyčkávací a expediční kurs
Fawley Court
Vyčkávací a expediční kurs
*Objekty Camus Darrah a Traigh House jsou někdy označovány jako STS 26, nebo Garamour jako STS 25a, Camusdarach jako STS 25b a Traig House jako STS 25c
Obr. 6 Situační náčrt objektů STS 25 z deníku npor. Rudolfa Hrubce (VHA 37 – 289 – 10 / 141)
30
4. 2 Základní výcvik Základní výcvik, tzv. para-military course, se skládal ze dvou hlavních výcvikových kursů: kursu útočného boje (assault course) a kursu vzdušného výcviku (para course). Jak jsme již uvedli, celý proces výcviku potencionálních parašutistů byl zároveň výběrovým řízením, při kterém byl každý účastník neustále hodnocen a mohl být kdykoliv pro své nedostatečné výkony či chování z programu vyloučen. Především však výcvik základní měl vedle výcvikové hodnoty výraznou hodnotu selektivní. Jeho absolvování bylo nezbytnou podmínkou výběrového řízení, a kdo jej nesplnil, nemohl pokračovat dále v přípravě. Základní, udržovací a zdokonalovací výcvik tvořili minimum, jakým musel každý budoucí parašutista projít, než byl vysazen na okupované území. Tímto výcvikem prošli všichni příslušníci Zvláštní skupiny D s výjimkou Otmara Riedla z Operace BENJAMIN – první operace na našem území (Šolc, 1991). 1)kurs útočného boje – assault course: Výcvik v kursech útočného boje probíhajících na STS 25 ve skotském Moraru v hrabství Invernesshire obsahoval několik základních předmětů. O jeho podobě vypovídá podrobná zpráva z kursu, který proběhl od 17. července do 8. srpna 1941 a kterého se účastnil npor. pěch. Loupar, rtm. Gabčík, rtm. Musil, čet. Málek, čet. Gemrot, des. Lukaštík, svob. asp. Zapletal a svob. asp. Pavelka (VHA 37 – 289 – 10 / 4 - 10). Dle této zprávy byly hlavními okruhy výcviku: Ničení: znalost trhavin a destrukčního materiálu. Výcvik zahrnoval vlastní provedení sabotážního aktu, taktické ovládnutí zvoleného objektu (zacházení s materiálem nebo jeho nouzová výroba), způsob přiblížení k objektu a jeho zmocnění se s následným zničením. Učeno bylo ničení komunikací, železničních spojů, lokomotiv, vlaků, letadel, benzinových tanků, nádrží, vodáren, elektráren a provádění všech ostatních druhů sabotážních činů (zapalování a ničení důležitých budov, obilných zásob apod.). Cvičení bylo prováděno jednotlivě nebo ve skupinách. Kurs obsahoval i základní informace o problematice ničení
31
větších objektů (mostů a velkých budov) a práce pod vodou. Byl však především základem k pozdějšímu rozšíření dovedností v některém ze sabotážních kursů. Zacházení se zbraněmi: hlavní náplní byl výcvik v tzv. letmé střelbě (od boku) ze všech druhů pistolí, které byly k dispozici (dle pokynů pro účastníky kursu (VHA 37 – 289 – 10 / 52), které uváděly potřebný materiál k účasti na kursu, bylo možno, aby asi frekventanti do kursu přivezli svoji služební pistoli – Colt 0.32 nebo případně vlastní osobní zbraň ráže 7.65 mm). Procvičována byla střelba v místnostech i ve volném terénu. Důraz byl kladen na účinnou a praktickou střelbu při přepadech, náhlých střetnutích za různých situací apod. Stejná cvičení probíhala i s americkým samopalem Tommy-gun, americkou automatickou puškou a německými automatickými pistolemi. Nechyběly ani nácviky hodu granátem zakončené dvěma vrhy granátů ostrých. Součástí nauky o granátech byl nácvik nouzové výroby ručních granátů z plechovek od konzervy. Byl zde uplatňován princip dvou po sobě jdoucích výstřelů na jeden cíl, který byl typický pro absolventy výcviku na STS 25. Důkazem je osobitý popis výcviku příslušníkem Čs. samostatné brigády Zdeňka Václavíka: „Samopal, pistole, skály, křoví, za každým rohem terč. Úkol:“ vyčistit“ osamělý domek. Prostředky: granát, pistole. Granát oknem, vtrhnout dovnitř za úplné tmy. Pět postav (terčů) postupně vyskakuje. Střílely se vždy dvě rány za sebou. Pampam Pam-pam, Podle těchto dvou rychle za sebou vypálených ran lze bezpečně poznat absolventa traighouského kursu…“ (Marek, 2000, s. 15). Střelecká příprava se zde svým celkovým pojetím zcela vymykala vžitým způsobům střelby z vojenských pěchotních střelnic a byla podmíněna budoucímu poslání frekventantů. Statickou střelbu na střelnici nahradila pudová (letmá) střelba za běhu před sebe i za sebe, do boků, ze stromů, z okna, do jedoucího automobilu, na chodbách a v místnostech (Šolc, 1993). Morseovy značky: jen všeobecný výcvik. Účastníci individuálně byli schopni dosáhnout po ukončení kursu výsledku od 40 do 70 úhozů za minutu. Čtení map a použití busoly: výcvik zahrnoval všeobecné informace o mapách, síťování, čtení, určování cílů podle souřadnic, vrstevnic, kót, svazích, určování bodů v terénu, určování stanovišť, pochodový úhel, panoramatické
32
náčrty, zvětšeniny nebo rekognoskaci cest. Obsahoval i jedno cvičení v nočním pochodu podle mapy a busoly. Malé problémy dělala frekventantům zpočátku rozdílnost mezi anglickými a českými značkami. Pobyt v terénu byl spojen také s osvojováním zásad života v přírodě a schopností přežít v přírodních podmínkách. Zahrnoval maskování, spaní „pod širákem“, stavbu přístřešků, polních úkrytů, ohnišť, přípravu stravy z místních zdrojů, včetně lovu zvěře a ryb (Šolc, 1991). Fyzický výcvik a boj beze zbraně: zahrnoval boj beze zbraně, sebeobranu, různé způsoby přepadu strážných a jiných osob, spoutávání nebo odvádění zajatců. Hlavní filozofií výcviku byla znalost menšího množství technik („pouze“ 28 až 30), které však byli cvičeny důkladně (obr. 7). Nedostatek času ani neumožňoval adekvátně se naučit větší množství technik. Parašutista jich znal sice méně, ale za to je uměl použít vždy bezchybně a za jakékoliv situace. O četnosti a podobě výcviku v boji zblízka poskytuje bližší informace deník npor. Rudolfa Hrubce z kursu na STS 25 (VHA 37 – 289 – 10 / 141 - 144), kde byly výcvikové hodiny boje zblízka obsaženy v každém výcvikovém dni a probíranou látkou byly např.: zranitelná místa na těle, vedení smrtelných ran rukou, jejím hřbetem, loktem nebo nohou, odražení útoku rukou vedeným na hlavu zepředu a zezadu, útok a hody dýkou, odrážení útočníka ozbrojeného dýkou, pistolí nebo puškou, srážení ozbrojeného i neozbrojeného protivníka k zemi, druhy škrcení rukou, oděvem, smyčkou, vázání, vodění a znehybnění zajatce, vyproštění ze zajetí, přepad a odzbrojení strážného, přepad a odzbrojení skupiny osob v místnosti, pády a nasazování pák. Fyzický výcvik obsahoval i parašutistickou průpravu jako kotouly, cvičení na laně (obr. 8), na visutém žebříku, šplh, skoky ze stromů nebo skok z 5 metrů pomocí provazu s odbrzděním. Byly zařazovány i hry na zdokonalení postřehu, mrštnosti, obratnosti a vytrvalosti. V rámci výcviku bylo provedeno i cvičení s využitím motorové lodi, která vysadila frekventanty v pustém a neschůdném terénu. Čekal je 15 km pochod těžkým terénem zakončený nočním cvičením a provedením praktické destrukce. Veškerá cvičení byla z počátku prováděna ve sportovním úboru, později v uniformě s přilbou a plynovou maskou (Šolc, 1993)
33
Obr. 7 Unarmed combat na STS
Obr. 8 Antonín Petrák předvádí pohyb po laně (oba Marek, 2000)
Výcvik taktický: obsahoval výcvik malých skupin s taktickým námětem, vyloděním nebo seskokem parašutistů s úkolem: a) Zničit přepadem nepřátelské velitelství b) Přepad stráže důležitého objektu a jeho zničení Ničení objektů bylo prováděno doopravdy a příslušným materiálem. Při všech cvičeních (3 denní a 2 noční) bylo úkolem aplikování probrané látky z výcviku technického do praktických činností a takticky ji použít při řešení daného úkolu a námětu. Všechna denní cvičení probíhala ve schématu nočního cvičení. Výcvik parašutistický: parašutistická část výcviku byla přizpůsobena zvláštnímu poslání jeho příslušníků. Jednalo se o jednotlivé prvky vzdušné přípravy, které byly průpravou pro budoucí padákový výcvik v Ringway. Zahrnoval i nácvik seskoku s materiálem a způsoby jeho balení.
34
Tab. 2: Přehled výcvikových hodin v Assault Course na STS 25 (VHA 37 – 289 – 10 / 23) Předmět
Počet hodin dle pokynů
Počet hodin dle pokynů
(pro 21 denní kursy)
pro 28 denní kursy
Zbraně
10
15
Demolice
18
441/2
Granáty
4
21/2
Signalizace
8
201/2
Čtení mapy a práce s
8
14
Polní výcvik
52
43
Plavení
10
1
Tělesný výcvik a boj
14
32
21/2
121/2
-
Přibližně 151/2
1261/2
2001/2
kompasem
zblízka Noční nástupy do letadel a jiné instrukce Železniční sabotáž Celkově hodin
2)Kurs vzdušného výcviku – para course: Kurs vzdušného výsadku probíhal na letišti v Ringway nedaleko Londýna v STS 51. Výcvik trval 10 dní, z čehož byly však 3 dny vyhrazeny pro příjezd, odjezd a neděli, takže samotný výcvik probíhal v 7 dnech o celkové délce 60 výcvikových hodin. První dny kursu byly věnovány pozemní přípravě. Ta byla zaměřena zejména na důležitou dopadovou fázi celého seskoku a v jejím rámci byly nacvičovány „parakotouly“, tedy pády vpřed i vzad s převratem bez zaražení, které známe z dnešních úpolů (pozn. autor), z různých pozic, přes překážky nebo z korby jedoucího nákladního automobilu. K dispozici byl i trup letounu Whitley nedaleko Dunham House, ze kterého byl nacvičován seskok. Velká část počátečního pozemního výcviku probíhala ve speciálních tělocvičnách, které byly vybaveny různými pomůckami k pozemní přípravě výsadkářů a nácviku činností při sestupu a při přistání (obr. 9). Cvičilo se i balení padáků a manipulace
35
s padákem po dopadu nebo prohlubování znalostí z STS 25 o balení transportních kontejnerů. Součástí výcviku byl i základní výcvik v rozpoznávání letadel nebo spojařský výcvik. V noci se trénoval nácvik označení doskočiště za pomocí světel a činnost po seskoku = průzkum místa budoucího seskoku nových agentů, položení světelných signálů, vykopání jámy pro ukrytí kontejnerů a transport agentů do bezpečí (Matůšú, 2004).
Obr. 9 Pozemní příprava na skok padákem (Matúšů, 2004) Výcvikové aparáty sloužili také k nácviku výskoku z letounu při různé síle větru, oscilaci padáku, manipulaci se šňůrami vrchlíku, včetně přistání na různé překážky (voda, stromy, kolmá zeď apod.). Vlastní vzdušný výcvik začínal půlhodinovým vyhlídkovým letem. Po něm absolvovali frekventanti 4 - 5 seskoků z letounu Whitley (obr. 10), přičemž 1 byl noční seskok z upoutaného balónu (často označován frekventanty za nejhorší). Skoky byly prováděny z výšky okolo 200 metrů a všechny byly provedeny ze statického lana (padák se otvíral automaticky sám po výskoku z letounu). Parašutisté skákali vždy bez záložního padáku (Šolc, 1993). Ne všichni frekventanti prodělali para výcvik na STS 51, pár jich bylo vycvičeno mimo rámec čs. výsadkového programu ve výcvikovém středisku polských výsadkových jednotek v Largo House ve Skotsku (Matúšů, 2004).
36
Obr. 10 Skok z letounu Whitley (Marek, 2000) Po absolvování základního kursu byli všichni frekventanti poslání zpět ke svým jednotkám a čekali, zda budou povoláni k dalším fázím výcviku. Z dalších fází výcviku se již parašutisté ke svým jednotkám nevraceli, protože jeho ukončení znamenalo téměř vždy seskok na území protektorátu (Matúšů, 2004). Marek (2000) i Šolc (1993) uvádí, že ne všichni čs. příslušníci prodělali kurs útočného boje právě na STS 25 a ne vždy prošli v následných fázích výcviku pouze čs. školami uvedenými v kapitole 4. 1. Např. dva kursy útočného boje proběhly v rámci československo-britské spolupráce na STS 2 nebo u britských jednotek ve Fort Williams (Iverlochy Castle), v Loch Ailort u Southern Command, nebo u 54. a 77. divize (Western Command). Kubiš s Gabčíkem absolvovali
speciální
střelecký
výcvik
na
STS
43
v Audley
End.
Jiní čs. parašutisté zase prodělali speciální výcvik na STS 19 u Inverlochy Castle či v Loch Ailort. Celá řada bývalých absolventů kursů útočného boje, zvláště důstojníci, byli později v roce 1944 odesláni do SSSR, aby zde vykonávali post instruktorů při pokrytí parašutistického programu, který měl být realizován v Československu za spolupráce se sovětskou armádou a s NKVD. Řada čs. absolventů výcviku ve VB byli také posláni do SSSR, aby zde vedli výcvik zdejších čs. jednotek, např. členů 2. československé samostatné paradesantní brigády a Oddílu zvláštního určení.
37
4. 3 Výcvik udržovací (zdokonalovací) Výcvik udržovací, respektive zdokonalovací byl již čistě v kompetenci II. odboru MNO a Zvláštní skupiny D. Výcvik vedli sami českoslovenští instruktoři za pomoci britských instruktorů. Smyslem udržovacího / zdokonalovacího výcviku bylo prohloubit a navázat na znalosti a dovednosti, které frekventanti nabyli během výcviku základního. Důvodů pro vytvoření další fáze výcviku bylo několik. Především první část výcviku vzhledem ke své krátké době nabízela pouze základy jednotlivých předmětů, které bylo třeba během další fáze zdokonalit a probrat do větší hloubky. Zejména v oblasti zpravodajské činnosti, která byla hlavním posláním většiny skupin vysílaných na naše okupované území, byl základní výcvik zcela nedostačující. Za další bylo třeba, aby bylo dosaženo transformace naučených dovedností v návyky. Z toho důvodu musely být procvičovány opakovaně, na vyšší úrovni a po delší čas. V neposlední řadě bylo třeba specializovat výcvik jednotlivých skupin dle jejich konkrétního zaměření a poslání po vysazení, což si vyžadovalo zcela individuální přístup. Tato další fáze výcviku navíc znamenala definitivní vyjmutí vojáků od jejich jednotek (ke kterým se již nevrátili). Všechen následující čas trávili jen ve společnosti ostatních členů své skupiny, což vedlo k sžití celé skupiny a její přípravě na společný život v ilegalitě a konspirativním prostředí. Udržovací / zdokonalovací výcvik probíhal na STS 1, 2 a 46. Čs. instruktory zde byli npor. Hrubec, npor. Pernický, npor. Sűsser, rtm. Turšner, rtm. Modřanský a čet. asp. Šikola. Přímo z MNO sem dojížděli vyučovat externě některé předměty mjr. gšt. Strankműller, mjr, Fryč a npor. Knotek. Kurs byl více specializován a zaměřen do poměrů ilegality. Učební osnovy byly rozděleny pro pokročilé, začátečníky, zpravodajce, sabotážníky, teroristy a radisty. Obsahově výcvikový program opakoval na vyšší úrovni a v delším časovém horizontu obsah kursu útočného boje (přepady, ničení, zbraně, střelba, házení ručních granátů, bomby – jejich výroba a použití, spojovací výcvik, operační materiál a jeho balení, přistávací plochy, řízení motorových vozidel, tělocvik, boj beze zbraně, šifrování, tajné inkousty, přeprava jednotek vzduchem, činnost přejímací skupiny, čs. mapy a busoly, situace ve vlasti, první
38
pomoc a němčina). Kromě toho obsahoval i některé nově koncipované prvky, které měly odpovídat domácím poměrům. Šlo o kurs zpravodajský a kurs konspiračního boje (Šolc, 1993). Zpravodajský kurs obsahoval: výuku německého jazyka; státní zřízení Německa, organizaci nacistické vládnoucí strany NSDAP a její struktury, včetně militantních organizací SA, SS, Pracovní služby, Hitlerovy mládeže apod.; německé bezpečnostní složky, policie a její druhy, organizace, poslání, činnost, uniformy; německá armáda, stejnokroje, hodnosti, odznaky, identifikační znaky divizí, zbraně a jejich charakteristika, organizace německé armády a její dislokace v ČSR, rozpoznávání vojenské techniky (tanky, letouny, dělostřelectvo, spojovací a ženijní technika), její takticko-technická data apod. (VHA 37 – 383 – 3 / 51). Konspirační kurs byl zaměřen na problematiku: seskoku, přistání, ukrytí obalů a kombinéz před opuštěním doskokové plochy, pohybu k bydlišti příjemce na záchytnou adresu, identifikaci vesnic a terénních objektů, sjednání styku s příjemci skupiny, způsobu života v ilegalitě, pokud není možno navázat styk s příjemcem – v úkrytu, za pomoci přátel, bez jejich pomoci a na útěku, policejních a administrativních předpisů pro pobyt osob v ČSR, evidenci obyvatelstva, přihlašovací povinnost, přespání, ubytování, cestování uvnitř sátu až po hranice, peněz, potravinových lístků, šatenek, dokladů, způsobů jejích získání, výměny, padělání dokladů a průkazů, uplácení nepřátelských osob; zásad osobní bezpečnosti, bezpečnosti úkrytu a pracovní konspirace, změnu osobního vzhledu, oděvu, přestrojení, změnu tváře, chování apod.; zásad osobního styku, schůzek a předávání zpráv, budování organizace, buňkového systému apod., průzkumu okolí a vnikání do objektů, vloupání, druhů zámků a jejich otevírání, výrobu paklíčů a jejich použití; zatčení, výslechu, legendy a její funkce, zkušenosti z pobytu ve vězení apod.; poslechu rozhlasu, ilegálního tisku, rozšiřování zpráv; pronikání do jednotlivých organizací, novin, rozhlasu, pošt, nepřátelských kontrolních organizací, odhalování udavačů a provokatérů; individuálního sběru zpráv, sledování osob a ochraně proti němu (VHA 37 – 383 – 2 / 76). Součástí byly i přednášky z psychologie zaměřené na typologii osob a využití jejich vlastností a sklonů. Nabyté dovednosti byly prověřovány
39
prakticky. Frekventanti byli bez upozornění zatýkání policií a vyslýcháni, přičemž se hodnotil způsob reakce na výslech a jeho samotný průběh. Vyšší a kombinovanou formou konspiračního a sabotážního výcviku byl výcvik v okupačním prostředí, tzv. OCCUPATIONAL TRAINING. Budoucí parašutisté byli umístěni v různých místech VB v civilních povoláních. Úkolem bylo jednak získání řemeslné zručnosti v daném povolání (které poté v rámci své cover story vykonávali i v okupované vlasti), ale také zjišťovat důležité zpravodajské poznatky, které měli šifrované předávat pomocí tajné radiové stanice nebo neviditelného inkoustu VRÚ. Zmíněný cover story byla krycí identita (obsahovala informace o místu narození, absolvovaných školách a povolání), kterou musel každý parašutista znát nazpaměť, protože byla základem pro jeho legální působení po vysazení. Téměř všichni vysazení parašutisté pak ale stejně museli vzhledem k situaci v protektorátu žít v ilegalitě (Šolc, 1991 a 1993).
4. 4 Výcvik speciální Pokud výcvik udržovací / zdokonalovací vzhledem k charakteru úkolu skupiny nedokázal dostatečně pokrýt veškerou potřebnou průpravu k operaci, byly skupiny po absolvování druhé části výcviku místo do operace vyslány do třetí výcvikové fáze, výcviku speciálního. Rámcový obsah výcviku stanovilo 1. oddělení MNO, přednosta Zvláštní skupiny D (pplk. Paleček) a někdy i sám plk. Moravec. Výcvik pak realizovaly britské organizace SOE a SIS. Měl formu jednotlivých kursů, do kterých byli frekventanti vysíláni, a které probíhaly na britských zvláštních výcvikových školách. Jednalo se o kurs spojovací a průmyslové sabotáže. V rámci kursu průmyslové sabotáže probíhaly dále kursy výroby trhavin z domácích zdrojů a výcvik teroristický. Kurs spojovací jako hromadný výcvik byl zaveden v roce 1942 na STS 46. Výcvik radistů však neprobíhal pouze na STS 46, ale také na školách SIS a na STS 33 a 43, které byly pod patronací SOE. Základem byla dokonalá znalost Morseovy abecedy, Q-kódu, praktická znalost vysílání a příjmu zpráv, radiotechnika, konstrukce vysílače a přijímače, stavba, popis, technická data, odstraňování možných poruch a závad, navazování spojení a provoz, stavba antén a jejich maskování, gónio, zaměřování
40
a obrana proti němu. Kurs průmyslové sabotáže probíhal z počátku na STS 2, ale po přesunu Čechoslováků na STS 46 nabízela SOE pro čs. frekventanty kurs průmyslové sabotáže na STS 17 v Lutonu a Hertford Northu. Kurs trval 3 týdny a účastnily se jej vždy skupiny po 10 mužích (Šolc, 1991 a 1993). V kursu byla probírána organizace výroby v průmyslovém podniku, jeho energetická centra, zdroje a informace o nejhůře opravitelných částech výroby, jejichž zničení přivodí největší zpomalení. Přednášelo se ničení silniční a železniční dopravní sítě, vyřazení z provozu různých druhů elektráren, sléváren, oceláren, leteckého, chemického nebo ropného průmyslu, ničení telekomunikací, cisteren, tankových nádrží, vysokých pecí apod. Probíráno bylo použití speciálních propalných, koncentrovaných, zápalných nebo magnetických náloží (VHA 37 – 289 – 8 / 27 31). Kurs výroby trhavin z domácích zdrojů (Home made devices course) zahrnoval základy výroby zápalných látek a výbušnin „po domácku vyrobených“. Teroristický výcvik byl zaměřen na přípravu ve střelbě, házení ručních granátů a bomb, zhotovování výbušných nástrah, užití pérového a gumového obušku, kovového boxeru a jedů (Šolc, 1993). Za nezbytnou dobou pro absolvování zdokonalovacího a speciálního výcviku bylo stanoveno 30 – 60 dní před odletem do operace. V některých případech však docházelo
k prodloužení této
doby vlivem komplikací
se zajištěním dopravy nad území ČSR. Kromě kursů uvedených v první, druhé a třetí fázi přípravy absolvovali frekventanti ještě kurs propagační (černá propaganda), přejímací (navádění letadel a výběr
doskokových ploch)
a zdravotnický (1. pomoc + použití jedu). Po dokončení všech 3 fází výcviku prodělali parašutisté ještě před odchodem do vyčkávací stanice (expediční kurs) kurs dokončovací (Finishing course). V obou těchto kursech byly důkladně probírány detaily budoucí operace a byly dokončovány poslední přípravy na operaci (Šolc, 1993).
41
5. Výcvik v boji zblízka
V této kapitole popisujeme výcvik v boji zblízka, kterým budoucí českoslovenští parašutisté procházeli před jejich vysazením na okupované území. Vzhledem k tomu, že budoucí frekventanti přicházeli do VB různými, mnohdy složitými cestami, neklademe si za cíl této práce popsat veškerý výcvik, který mohli na své cestě k účasti na zvláštní operaci prodělat. Zaměřili jsme se na dvě hlavní místa, kterými budoucí členové Zvláštní skupiny D prošli a ke kterým jsme dohledali informace o podobě výcviku. První část je věnována výcviku boje zblízka, který prodělala velká část čs. vojáků ještě před přesunem do VB, a to ve Francii ve výcvikovém táboře tvořícího se československého zahraničního vojska v jihofrancouzském Agde. Druhá část rozebírá výcvik v boji zblízka a v technice tzv. tichého zabíjení, který prodělali vybraní adepti na půdě VB. Tento výcvik již probíhal na Skotské vysočině ve výcvikových školách britské SOE pod vedením zkušených britských instruktorů a na základě britské metodiky výcviku. Třetí část se krátce věnuje vlivu výcviku boje z blízka ve VB na výcvik členů československého východního odboje v SSSR, konkrétně 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR a Oddílu ZU (Zvláštního určení) - později Rota ZU. Důvodem, proč tato specifická část výcviku čs. parašutistů není doposud nijak hlouběji zpracována, může být zejména nedostatek, nebo spíše neexistence, použitelných informačních zdrojů. Při snaze popsat systematiku výcviku z hlediska užitých úpolových prostředků, je zapotřebí vycházet buď z obrazového materiálu (fotky nebo videa znázorňující dané techniky), nebo z detailního slovního popisu, podle kterého si lze podobu techniky představit. Takovýchto materiálů však především z výcviku na britských speciálních školách (STS) mnoho dochováno není, nebo se nám je nepodařilo objevit (celý výcvik na STS probíhal pod přísným utajením a obrazově nebyl téměř dokumentován). Existují sice informace o výcviku v boji z blízka v podobě hlášení z prodělaného kursu nebo v podobě pokynů a směrnic pro kursy plánované, ale většinou se jedná čistě o informační data (např. konstatování v hlášení, že se probíraly techniky odrážení úderů rukou), ze kterých nelze vyčíst, jak daná technika vypadala nebo jak se cvičila.
42
Informačním
zdrojem
pro
první
část
jsou
zejména předpisy
prvorepublikové armády: Sebeobrana, služební předpis branné moci z roku 1925 (VHA Š-II-3), Boj zblízka – sebeobrana, služební kniha branné moci z roku 1938 (VHA Š-II-3), Boj zblízka – boj bodákem, služební kniha branné moci z roku 1934 (VHA Š-II-1), Šerm bodákem, služební předpis z roku 1923 (VHA Š-I-3a) a předpis Š-I-1 z roku 1935, který obsahuje čtyři sešity: Vojenský tělocvik – 1. sešit, Základní tělocvik – 2. sešit, Ranní tělocvik – 3. sešit a Polní tělocvik – 4. sešit. V části druhé, na informační zdroje nejproblematičtější, jsme vycházeli z příručky kapitána Williama E. Fairbairna (zakladatel sebeobranného systému Defendu, který ovlivnil svými zkušenostmi výcvik britských Commandos) All-In Fighting, respektive její americké vydání Get Tough! (Fairbairn, 1942). Druhou, a ve vztahu k výcviku československých frekventantů nejvýznamnější, je příručka československého instruktora boje zblízka ve VB kpt. Jaromíra Picky Útok a obrana
jednotlivce
(silent
killing),
kterou
vytvořil
v roce
1942
pod pseudonymem Kpt. JaPi (JaPi, 1942). Příručku vypracoval podle výkladů a předváděných ukázek britského instruktora Sgt. Majora McClura, který byl v jejich kursu instruktorem tichého zabíjení v Assault Course na STS 25. Příručka byla vydána hlavně pro potřeby absolventů dané školy a byla doplněna mnohými fotkami technik, na kterých je zachycen i sám autor. Příručku nám pro potřeby naší diplomové práce s laskavým svolením ochotně poskytl PeadDr. Jindřich Marek, kterému za tento cenný materiál touto cestou ještě jednou velice děkujeme.
5. 1 Výcvik v boji zblízka ve Francii Po událostech ze 14. až 16. března 1939 hledali čs. vojáci a emigranti, kteří se nehodlali smířit s německou okupací místo, kde by byly využity jejich služby a kde by mohli být nápomocni při boji proti Německu. První cesta většiny z nich vedla do sousedního Polska. Zde sice vznikla na určitý čas československá vojenská jednotka, ale existovala téměř pololegálně a trpěna byla spíše z milosti. Protože zákony Velké Británie ani Francie nepovolovaly v mírové době na svém území tvorbu cizích vojenských jednotek, stala se jedinou možností pro většinu
43
z dobrovolníků francouzská cizinecká legie. Po napadení Polska Německem (1. 9. 1939) a následném vyhlášením války Německu ze strany Francie (3. 9. 1939) byla pro čs. emigranty a vojáky situace vyřešena. Francie přešla do válečného stavu a u jihofrancouzského městečka Agde bylo vyhrazeno místo pro nově vznikající československou jednotku. Ta byla 15. 1. 1940 změněna na 1. čs. divizi ve Francii pod velením gen. Viesta (v červnu nahrazen gen. Neumannem). Stálým příchodem nových čs. příslušníků po čase přestala vyhovovat kapacita táboru v Agde a další čs. útvary byly rozmisťovány v blízkém okolí (Béziers, Pézenas, Montagnaku, Montpellier a Avignon), (Matůšú, 2004). Veškerý výcvik u 1. čs. divize v Agde, a to i výcvik tělesný, probíhal dle směrnic prvorepublikové armády a byl plně v kompetenci československých důstojníků. To potvrzuje i Moravec (1996) ve své knize Pod třemi prapory, kde uvádí, že výcvik předzvědného smíšeného oddílu, ke kterému byl po svém příchodu do Francie v Agde přidělen, probíhal podle starého československého řádu. V armádě ČSR byl výcvik boje zblízka součástí tzv. vojenského tělocviku, který se dělil na základní, ranní a polní tělocvik. Tělocvik základní se týkal především výcviku nováčků a v rámci družstva se cvičil dvakrát týdně po jedné hodině. Ranní tělocvik byl součástí každého dne (vyjma dne většího bojového nebo pochodového cvičení) a trval půl hodiny = „ranní půlhodinka“. Tělocvik polní se v rámci čety střídal v týdnu s výcvikem základním a v rámci roty převládal zcela (dvakrát týdně po jedné hodině). Do tělocviku základního a ranního byly z úpolů zařazeny zejména odpory, přetahy, přetlaky, rohování (box) a zápas. Součástí tělocviku polního byl poté výcvik samotné sebeobrany, boje zblízka. Výcvik byl postaven, podobně jako následný výcvik ve VB, na upřednostnění kvality nad kvantitou. Cílem bylo, aby voják neznal povrchně velké množství technik. Měl jich znát několik, zato však dokonale a měl je umět kdykoliv bezchybně použít. Ve výcviku bylo využíváno technik z různých úpolových sportů a bojových umění, aby komplexně obsáhl boj na všechny vzdálenosti. Pro dlouhou vzdálenost obsahoval nácvik střelby z revolveru a pistole, šerm bodákem, boj krátkou holí a polní lopatkou. V předpise Š-II-3 Sebeobrana z roku 1924 je uvedena jako další zbraň na dlouhou vzdálenost šavle, ale její použití a tudíž i výcvik v jejím užívání není pro období 2. SV již aktuální.
44
Nicméně je třeba uvést, že zrovna šerm šavlí (stejně jako šerm jinými zbraněmi, např. kordem), byl v čs. armádě díky své dlouhé historii na našem území velmi dobře a detailně zpracován. Důkazem je obsáhlý předpis Š-I-3b Šerm šavlí z roku 1929. Na střední vzdálenost se užívaly techniky kopů z francouzského boxu. Na krátkou vzdálenost se užívaly techniky úderů rukama, lokty a hlavou (box francouzský a anglický) a techniky boje s dýkou / bodákem. V kontaktní vzdálenosti našli své uplatnění chvaty zápasu a jiu-jitsu. I když byly užívány techniky z úpolových sportů, objevovala se snaha o jejich modifikaci pro užití v sebeobranné situaci (neexistence pravidel, údery i do pravidly zakázaných míst apod.). Střelba z revolveru a pistole: klasickou střelbu na střelnici nahradila rychlá instinktivní střelba na krátkou vzdálenost (cca 5 kroků) téměř bez míření. Střelba se cvičila ze stoje, sedu, lehu či kleku, pravou i levou rukou. Střílelo se na jeden i více terčů zaráz jednotlivými ranami i dávkami po 4 – 5 střelách. Boj polní lopatkou: lopatka byla vzhledem ke své váze účinnou zbraní, kterou měl navíc voják vždy po ruce. Nejčastějším útokem byl sek její ostrou hranou. Většina technik byla totožných s technikami boje s bodákem. Boj lopatkou zahrnoval: Střeh (obr. 11). Seky a body – do všech částí protivníkova těla (seky na hlavu, tváře, krk, boky, předloktí, stehna a kolena), body byly vedeny do obličeje či spodní části břicha. Hlavní zásadou byla série úderů (nikoliv jen jeden), které měly vést k úplné eliminaci protivníka. Hod lopatkou – užíval se velmi výjimečně např. na eliminaci utíkajícího neozbrojeného protivníka. Cílem bylo zasáhnout protivníka špičkou lopatky, čímž ho zpomalit či zastavit a po dostižení ho vyřadit z boje. Kryty, odseky a odrazy – byly prováděny listem, nikoliv násadou a kryt byl vždy spojen s následným odsekem, který byl dle povahy útoky veden na hlavu, tvář, krk, paži, předloktí, prsty rukou, boky, stehna či kolena. Odrazem se rozumělo rychlé odražení protivníkovi zbraně, ještě před jeho samotným útokem, a následné provedení útoku. Obrana proti útokům jinou zbraní – obsahovala obranu proti bodáku, pušce s bodákem (obr. 12), holi nebo lopatce. Prováděli se opět kryty s následnými odseky.
45
Obr. 11 Bojový střeh s polní lopatkou Obr. 12 Obrana proti pušce s bodákem (oba Š-II-3) Šerm krátkou holí: šermu krátkou holí byla věnována jen malá pozornost a to ze dvou důvodů. Za prvé ji téměř nikdy u sebe voják neměl (vyjma možnosti využití improvizované zbraně ve formě větve, klacku apod.) a za druhé je účinná jen na delší vzdálenosti (při krátké spíše překáží) kde stejně slouží lopatka či zbraň s bodákem. Údery holí byly obdobné jako lopatkou a byly vedeny na všechny místa těla protivníka, přičemž nápřahy byli krátké (několik cm), rychlé a vycházeli z loketního kloubu. Jednotlivé údery se zdvojovaly či ztrojovali s co největší rychlostí. Před kryty se dávala přednost „předútokům“ (útok, který je veden obráncem v průběhu útoku útočníka). Úchop hole byl lehký až do okamžiku těsně před dopadem úderu, kdy se zpevnil. Nácvik technik se prováděl do pytlů s pískem. Boj krátkou holí zahrnoval: Údery (ruby) – vnější, vnitřní i vrchní. Kryty – byly stejné jako u lopatky s tím rozdílem, že hůl byla více sklopena či vztyčena a byla držena dále od těla. Protiúdery (odruby). Předúdery (Předruby, obr. 13). Na krátkou vzdálenost se užíval úder druhým, krátkým koncem hole (obr. 14).
Obr. 13 „Předúder“ (předrub)
Obr. 14 Úder krátkým koncem hole
(oba Š-II-3) Šerm bodákem: jednalo se o boj / šerm puškou, na které byl nasazený bodák, pro výcvikové podmínky pérový. Výcvik zahrnoval jak kombinaci úderů 46
a seků samotným bodákem připevněným k pušce, tak údery jinou částí pušky, většinou botkou hlaviště. Výcvik se dělil na čtyři fáze. První zahrnovala průpravná cvičení na posílení celého těla, převážně však paží. V druhé probíhal nácvik útočných a obranných postojů, úderů a krytů bez protivníka (stínováním). Ve třetí fázi se tyto pohyby využívali v praktickém cvičení a byly spojovány do kombinací (nácvik útočných technik do aparátů a ve dvojicích). Fáze čtvrtá obsahovala výcvik v boji ve dvojicích i hloučcích. Výcvik v druhé a třetí fázi zahrnoval nácvik těchto technických prostředků: postoje a pohyby, body, ruby, údery a kryty. Postoje a pohyby se nejprve nacvičovaly beze zbraně, poté se zbraní. Zahrnovali střehy a jejich změny (obr. 15, 16), činnost na povel „na bodák“ (obr. 17), různé druhy posunů a výpadů, obraty a skoky.
Obr. 15 Střeh bez pušky
Obr. 16 Střeh s puškou
Obr. 17 Na bodák
(vše Š-I-3a) Body byly nejčastějším typem útoku bodákem a byly prováděny jeho hrotem (obr. 18). Dělily se podle délky na krátké a dlouhé (případně s výpadem), podle výšky na přímé, vrchní a spodní a podle směru na body vpřed, vpravo a vlevo. Ruby byly údery přední částí botky pušky, kterých bylo užíváno v situacích, ve kterých nebylo možné použít bodáku (např. při zkrácení vzdálenosti). Jediným účinným a vyučovaným druhem rubu byl spodní, který mířil do spodní části protivníkova těla, nejčastěji břicha (obr. 19). Údery byly prováděny botkou hlaviště nebo jinou částí pušky do protivníkovy hlavy či hrudníku. Nejpoužívanějšími údery byl úder vzad (obr. 20) a úder vpravo stranou.
47
Obr. 18 Bod s výpadem
Obr. 19 Spodní rub
Obr. 20 Úder vzad
(vše Š-I-3a) Kryty sloužili k zachycení a odrážení protivníkových bodů a úderů. Cvičily se dva pravé (pravý a spodní vpravo), dva levé (levý a spodní vlevo) a jeden vrchní kryt (obr. 21, 22 a 23). Výcvik probíhal ve dvojících za využití hole s malou koženou hlavicí, jakožto imitace útočníkova bodáku. Jak jsme již uvedli, čtvrtá fáze obsahovala výcvik v boji ve dvojicích a hloučcích (potyk dvojic a hloučků). Jednalo se o cvičení, která bychom dnes mohli nazvat sparingem. Byl to volný boj, který končil platným zásahem jednoho ze cvičících a sloužil k nácviku naučených technik útoku a obrany v reálném boji. Cvičící byli vybaveni holemi s koženou hlavicí, rukavicemi a kuklami. K dosažení co možná nejreálnějších podmínek docházelo i k boji v zákopu a v plné výstroji. Volný boj probíhal jak jeden proti jednomu, tak i jeden proti přesile či skupina proti skupině.
Obr. 21 Levý kryt
Obr. 22 Pravý kryt (oba Š-I-3a)
Obr. 23 Kryt shora (Š-I-3a)
48
Rohování
(box):
výcvik
vycházel
z anglického,
ale
zejména
z francouzského boxu (Savate), který byl pro bojové podmínky více vhodný. Ten obsahoval všechny techniky úderů boxu anglického a přidával techniky kopů a některé zápasnické chvaty. Cvičilo se s ovázanými pěstmi (případně s vycpanými rukavicemi), bosky nebo v měkkých střevících. Kopy a údery se cvičily ve dvojicích, nebo do pytlů s pískem. Výcvik zahrnoval: střeh (obr. 24), posuny, odsuny a úsuny, soty (přímé údery), ruby (obloukové údery), kopy (obloukové, přímé a s obratem), kryty, srážení (obr. 25) a úhyby (obr. 26).
Obr. 24 Střeh
Obr. 25 Srážení
Obr. 26 Úhyb (vše Š-II-3)
Přímé údery (obr. 27), neboli soty, se dělily na vrchní (mířené na hlavu) a spodní (mířené na břicho či pod pás) prováděné přední i zadní rukou. Obloukové údery neboli ruby, se dělily dle dopadové plochy na vnější, vnitřní („háky“ a „zvedáky“ na žebra) a spodní („zvedák“ na bradu) a dle výšky na vrchní a spodní. Úderovou plochou u obloukových úderů byly krom pěstí i hřbety rukou a lokty.
Obr. 27 Přímý úder (Š-II-3) Kopy se dělily na spodní, vrchní, vnější a vnitřní, přičemž spodní se dále dělily na obloukové (obr. 28) a přímé (obr. 29). Patřily sem i kopy s obratem, např. spodní kop s obratem (obr. 30). Využívaly se jak k útoku, tak především k obraně s kombinací krytu či zachycení protivníkovy nohy (obr. 31, 32). Úderové plochy byly u paží – pěst, hřbet ruky a loket. U nohou – koleno, chodidlo, pata,
49
špička chodidla či boty. Cílem úderů bylo v podstatě celé tělo, zejména však nos a jeho kořen, spodní čelist, brada, spánky, krční tepna, ohryzek, srdeční krajina, solar plexus, spodní okraj žeber, břišní oblast, genitálie, stehno, koleno a holenní kost. V případě, že se protivník otočil zády, byly terčem úderů záda (zejména bederní oblast a oblast ledvin), týl a kolenní kloub.
Obr. 28, 29, 30 Kop obloukový, přímý a spodní s obratem (Š-II-3)
Obr. 31 Obrana proti kopu
Obr. 32 Obrana proti kopu 2
(oba Š-II-3) Boj s dýkou / bodákem: jednalo se o výcvik v boji nožem, případně samotným bodákem. Technika boje s nožem vycházela, podobně jako boj polní lopatkou či holí, z techniky šermu kordem či šavlí. Z toho důvodu byla také většina technických prostředků (střeh, body, kryty) velmi podobná technickým prostředkům šermu. Výcvik zahrnoval: střeh (obr. 33), změny postojů, body, seky, kryty, protiútoky (odbod, odsek), obranu proti jiným zbraním.
Obr. 33 Střeh (Š-II-3) 50
Body (obr. 34) byly nacvičovány do hadrových a hliněných terčů a to z místa, z chůze a z běhu. Vedeny byly převážně do tří míst na protivníkově těle: obličej, hrudník a břicho. Seky se dělily na vnější (obr. 35) a vnitřní, přičemž byly vedeny převážně do oblasti hlavy a krku (tváře), nebo proti předloktí a zápěstí (obr. 36) útočícího protivníka. Užívalo se seků přímých bez nápřahu i s nápřahem. Nácvik probíhal stejně jako u bodů na hadrových a hliněných terčích a to ze všech pohybů.
Obr. 34 Bod
Obr. 35 Sek vnější
Obr. 36 Sek proti zápěstí
(vše Š-II-3) Kryty byly prováděny hákovitým nebo polokruhovým pohybem a vytláčeli protivníkovu zbraň stranou v okamžiku, kdy byla cca 10 cm před tělem obránce. Podle typu a výšky útoku (bodem nebo sekem) se užívaly kryty: vnější vztyčný (obr. 37), vnitřní vztyčný (obr. 38), vnější sklopný (obr. 39), vnitřní sklopný (obr. 40) a vrchní (obr. 41). Protiútoky (odbod, odsek) měli podobu bodů nebo seků, které byli provedeny okamžitě po krytu. Využívaly faktu, že útočník je nejvíce zranitelný těsně po vykonání vlastního útoku.
Obr. 37, 38 Kryt vnější a vnitřní vztyčný
Obr. 39 Kryt vnější sklopný
(vše Š-II-3)
Obr. 40 Kryt vnitřní sklopný
Obr. 41 Kryt vrchní (oba Š-II-3)
51
Obrana proti jiným zbraním zahrnovala obranu proti polní lopatce (obr. 42) a holi, pušce s bodákem (obr. 43) a i proti neozbrojenému útočníkovi. Všechny kryty byly totožné s kryty, které se užívaly proti noži s tím rozdílem, že se obránce snažil při obloukovém seku zasáhnout především útočníkovo zápěstí a vyvarovat se střetu bodáku (nože) s větší zbraní. Útok nožem / bodákem byl zpravidla kombinací jednoduchých bodů / seků s údery a kopy. Techniky úderů a kopů sloužily k otevření obrany soupeře a nůž / bodák k zasazení rozhodující rány do nekryté části těla. Zajímavostí je, že při přesunu boje na zem se doporučovalo odhodit nůž co nejdále (aby se jej nemohl zmocnit útočník) a pokračovat v boji na zemi beze zbraně (pochopitelně jen proti neozbrojenému protivníkovi).
Obr. 42 Obrana proti lopatce
Obr. 43 Obrana proti pušce s bodákem
(oba Š-II-3) Zápas: pro potřeby výcviku sebeobrany byly cvičeny jen techniky zápasu ve volném stylu, které zahrnovaly útok na celé tělo. Z velkého množství chvatů bylo vybráno jen několik účinných, kterými lze rychle dostat soupeře na zem (na lopatky). Všechny techniky a prostředky, které byly ve sportovním zápase zakázány, byly naopak pro potřeby sebeobrany uplatňovány. Jednalo se zejména o veškeré bolestivé hmaty, tlučení protivníkem o zem, hody protivníkem z vysoké výšky a provádění všech technik s co největší silou a razancí. Výcvik zahrnoval: střeh, chvaty v postoji (podrazy, podtrhy, přehyby a zdvihy), chvaty v podporu klečmo (přetočení, přemetení), a chvaty v lehu. Střehy se při výcviku užívaly dva, s dotykem (pro nácvik jednotlivých chvatů) a bez dotyku (pro volný boj). Chvaty v postoji: podrazy byly chvaty, kdy byl útok veden nohou na protivníkovu bližší nebo vzdálenější nohu, respektive na kotník. Cílem bylo
52
jeho vyvedení z rovnováhy s následným pádem (obr. 44). U podtrhu byl veden útok rukama na jednu nebo obě protivníkovy nohy. Samotný podtrh nevykonávaly svým pohybem pouze ruce, ale využívalo se i tlaku hlavou či ramenem do těla protivníka v opačném směru. Přehyby se užívaly jen velmi zřídka a měly podobu stržení protivníka z jeho vnější strany přes nastavenou nohu (stehno). Zdvihy se dělily dle způsobu provedení na kyčelní (obr. 45), záruční (obr. 46), břišní (obr. 47), rozkročné (obr. 48) a křižní (totožné se zdvihem břišním s tím rozdílem, že se prováděly na protivníkovi zepředu). Přestože byly techniky pojmenovány zdvihy, nekončily jen zvednutím protivníka z podložky, ale vždy následovalo svedení nebo hození protivníka na zem.
Obr. 44 Podraz
Obr. 45 Zdvih kyčelní
Obr. 47 Zdvih břišní
Obr. 46 Zdvih záruční
Obr. 48 Zdvih rozkročný
(vše Š-II-3) Chvaty v podporu klečmo: přetočení za jednu paži (podobné dnešní technice přetočení podtrhem), přemetení záhlavní (stažení útočníka, který leží na zádech obránce a objímá ho pažemi, za hlavu) a přemetení krční (obr. 49). V lehu se krom technik z podporu klečmo užívalo i přetočení krční, které bylo velmi podobné dnešnímu přetočení pákou na paži s tím rozdílem, že paže,
53
na kterou se páka nasazovala, byla stočena na zádech protivníka a ohnuta v lokti téměř do pravého úhlu.
Obr. 49 Přemetení krční (Š-II-3) Jiu-Jitsu: výcvik japonského bojového umění jiu-jitsu probíhal na našem území
již
v letech
1907-1910
pod
vedením
Františka
Smotlachy
ve Vysokoškolském sportu Praha. Československá armáda navázala na tyto kursy pořádané v roce 1919 kursy vlastními (od roku 1922) a zařadila jiu-jitsu do osnov výcviku armádní sebeobrany (Březina, Koritenský, 1990). Výcvik jiu-jitsu patřil k jedné z nejdůležitějších, a také důkladně propracovaných, částí tohoto výcviku. Zahrnoval různé metody boje beze zbraně proti člověku ozbrojenému i neozbrojenému na kontaktní vzdálenost. Boj na kontaktní vzdálenost byl sice cvičen i prostřednictvím zápasu, ten byl však vzhledem ke své sportovní „svázanosti“ spíše průpravou na následný výcvik jiu-jitsu. Všechny techniky zápasu jsou totiž postaveny na snaze dostat protivníka na záda, přičemž se snaží cvičenec sám této poloze vyvarovat např. přetáčením na hrudník a stavěním se soupeři zády, což je v reálné sebeobranné nebo bojové situaci pozice téměř smrtelná. Jiu-jitsu nabízelo jak techniky boje v postoji, tak především propracovaný způsob boje na zemi a obranu proti zbrani. Navíc každá úspěšná technika končila vyřazením protivníka z boje (zlomeniny kostí, vykloubení kloubů či způsobení vážných vnitřních zranění), nebo jeho úplnou eliminací (zabitím). Cvičilo se v polním oděvu, aby bylo možno nacvičit pevnější úchop za oděv (především u hodů). Výcvik zahrnoval: průpravná cvičení, základní postoj (obr. 50), techniku pádů, boj v postoji, boj na zemi, obranu proti držení, škrcení, úderům a kopům a obranu proti zbrani. Průpravná cvičení byla zaměřena na kondiční rozvoj a specifická cvičení (utužování úderových ploch, padání) a byla zpravidla zařazena na začátek výcvikové hodiny. 54
Obr. 50 Základní postoj (Š-II-3) Správná pádová technika plnila dvě funkce, prevenci zranění při pádu i na tvrdou podložku a udržení bojeschopnosti rychlým návratem do postoje, nebo zaujetím stabilní polohy pro boj na zemi. Cvičeny byly stejné pády, jaké známe ze současných úpolů, jen jinak terminologicky označeny. Jiu-jitsu obsahovalo velké množství pádů a jejich variant, ale pro potřeby boje zblízka v podmínkách čs. armády byly cvičeny pouze 4 základní. Pád vpravo / vlevo vpřed zevnitř (obr. 51) – téměř totožný pádu vpřed s převratem bez zaražení. Pád vpravo / vlevo vzad zevnitř (obr. 52) – i když se jednalo o pád vzad, měl podobu dnešního pádu stranou se zaražením (cvičenec se i při přímém pádu vzad pootáčel o 45 stupňů a dopadal na bok). Krom těchto pádů bylo možno cvičit i pád vpřed s převratem bez zaražení bez počátečního odvalení po paži (obr. 53), nebo pád kupředu na napjaté tělo (postupný pád přes stehna, trup a vzpažené paže) a pád vzad s převratem bez zaražení.
Obr. 51 Pád vpřed zevnitř Obr. 52 Pád vzad zevnitř Obr. 53 Pád vpřed bez paže (vše Š-II-3) Údery a bolestivé hmaty – každá sebeobranná a bojová situace měla být vyřešena co nejrychleji a proto zahrnoval výcvik takové údery, kterými bylo možno protivníka napoprvé zneškodnit. Jednalo se o hmaty, kopy či údery (pěstí, otevřenou dlaní, malíkovou hranou, prsty, loktem, hlavou apod.) vedenými na zvláště citlivá a bolestivá místa, jako spánková kost, oči, horní ret těsně
55
pod nosem, kořen nosu, uši, brada, krk zepředu (ohryzek) a ze stran (úder do krčních tepen), oblast žaludku, ledvin, spodních žeber, genitálie, prsty ruky (k páčení a lámání), holeň a nárt (kop či dupnutí botou). Z bolestivých hmatů to bylo nadzvednutí a pootočení hlavy na stranu až po zlomení vazu, kousání kamkoliv, škrcení a rdoušení, vražení palců ze strany pod spodní čelist nebo do důlků pod ušima, prudké vražení palce do důlku na krku pod ohryzkem nebo trhnutí hlavou vzad a dolů (obr. 54).
Obr. 54 Trhnutí hlavou vzad (Š-II-3) Boj v postoji – obsahoval některé techniky podobné těm zápasovým – podrazy, přehyby, zdvihy nebo podtrhy a dále chvaty počínající vlastním pádem (dnes označované jako strhy) a stříže. Když při hodu přešel na zem i házející, pokračoval v boji lámáním končetin či škrcením. Pokud házející po úspěšném hodu zůstal v postoji, okamžitě následovala technika, které měla definitivně vyřadit protivníka z boje (kop či dupnutí co citlivých míst – obličej, ledviny apod.). Principem podrazu bylo narušení rovnováhy soupeře podražením jedné z jeho dolních končetin v okamžiku, kdy na ni při došlapu přenášel váhu, přičemž horními končetinami bylo působeno opačným směrem na trup a tím bylo tělo svedeno na zem (obr. 55, 56). U přehybu se dostával cvičenec bokem za záda protivníka a přes svoji bližší nohu (přes stehno) s následným talkem na trup v opačném směru jej sváděl na zem (obr. 57). Zdvihy byly totožné se zdvihy zápasovými a dělily se na zdvih kyčelní, zdvih záruční s obratem (velmi účinný, kdy při správném provedení ještě během hodu došlo ke zlomení protivníkovy paže v lokti), zdvih břišní a zdvih rozkročný. Chvaty počínající vlastními pádem neboli strhy využívaly energie z vlastního pádu ke stržení soupeře na zem. Jedna dolní končetina zpravidla fixovala protivníkovu nohu (aby zamezila jeho úkroku
56
stranou) a druhá se chodidlem či bércem opřela o protivníkův trup v oblasti břicha (obr. 58) nebo kolene (obr. 59), čímž napomáhala k jeho strhu a usměrnění daným směrem (pokud se protivník pokusil ze strhu s tlakem na koleno vymanit jiným směrem, docházelo k vykloubení kolenního kloubu). Horní končetiny pevně svíraly paže či oděv protivníka a táhli jej k zemi. Podtrhy byly opět totožné s těmi zápasovými a prováděli se zezadu (obr. 60) a zepředu (obr. 61). Stříž se uplatňoval v okamžiku, kdy se protivník postavil do nevhodného střehu s nohami poměrně blízko sebe (obr. 62).
Obr. 55 Podraz vzad Obr. 56 Podraz vpřed
Obr. 58 Strh o břicho
Obr. 57 Přehyb
Obr. 59 strh o koleno
Obr. 61 Podtrh zepředu
Obr. 60 Podtrh ze zadu
Obr. 62 Stříž
(vše Š-II-3) Boj na zemi se dále dělil dle postavení vůči protivníkovi na a)nad sokem, b)pod sokem, c)sok v podporu klečmo a d)na zemi proti stojícímu sokovi. 57
Ve výcviku mu byla věnována velká pozornost, protože byl považován za jednu z rozhodujících částí boje. Bylo definováno i několik základních pravidel, která platí dodnes: nohy jsou silnější než ruce a proto by měly být používány i při boji na zemi. Nikdy se neotáčet k protivníkovi zády. Neustále umisťovat skrčené nohy mezi sebe a protivníka, nebo ho jimi objímat kolem pasu. Bránit krk stáhnutím hlavy mezi ramena nebo přitisknutím k protivníkovu tělu. a)nad sokem: zahrnoval držení, škrcení a páčení (lámání paže). Držení se užívalo spíše jen při výcviku, v boji se preferovaly účinnější metody jako lámání končetin či škrcení (obr. 63, 64, 65). Škrcení se nasazovalo zepředu či ze zadu v leže či vkleče. Cvičily se různé druhy: zachycením límců a následný tlak na krk zápěstím (obr. 66, 67), tlakem předloktí na ohryzek, zámkem u kterého bylo tlačeno na ohryzek ohbím lokte a druhou paží byla tlačena hlava proti hrudníku protivníka (obr. 68), tlakem ohbí lokte na ohryzek u předkloněného protivníka (obr. 69) nebo rdoušením dolními končetinami v kombinaci s páčením horní končetiny (obr. 70, 71). Páčení bylo vedle usmrcení jednou z variant, jak vyřadit rychle protivníka z boje. Většina technik v postoji (porazů, zdvihů) končila tak, že protivník ležel otřesen na zemi a obránce držel jednu z jeho končetin. Okamžitě proto navazoval technikami páčení této končetiny, které vedly buď k vykloubení či fraktuře a tím pádem vyřazení protivníka z boje. Cvičily se páky na horní (ramenní a loketní kloub) i dolní končetiny a k jejich provedení se užívalo horních i dolních končetin. Příklady užívaných pák: páka na loket přes stehno (obr. 72, 73), páka na loket přes stehno vleže (obr. 74), páka na loket o stehno tlakem bérce (obr. 75), páka na rameno (obr. 76), páka na krční páteř (obr. 77) – cvičila se i varianta, kdy se protipohybem za protivníkovu bradu a vlasy vytáčela hlava do strany, páka na bérec (obr. 78).
Obr. 63 Držení od hlavy
Obr. 64 Držení od boku (Š-II-3)
58
Obr. 65 Držení ze strany
Obr. 66 Škrcení za límce vleže (oba Š-II-3)
Obr. 67 Škrcení za límce Obr. 68 Škrcení ohbím lokte Obr. 69 Škrcení ohbím lokte 2 (vše Š-II-3)
Obr. 70, 71 Škrcení dolními končetinami (Š-II-3)
Obr. 72 Páka na loket přes stehno
Obr. 73 Páke na loket přes stehno
2 (oba Š-II-3)
59
Obr. 74 Páka na loket přes stehno vleže Obr. 75 Páka na loket tlakem bérce (Oba Š-II-3)
Obr. 76 Páka na rameno
Obr. 77 Páka na krční páteř (oba Š-II-3)
Obr. 78 Páka na bérec (Š-II-3) b)pod sokem: pokud se cvičenec ocitl při boji pod protivníkem, nejprve se pokusil o jeho přetočení. Pokud se mu to nepovedlo, snažil se zachytit jakoukoliv protivníkovu končetinu a pákou mu ji zlomit. Výcvik v boji na zemi pod sokem obsahoval techniky přetočení a přemetení, škrcení a páčení (lámání paže). Přetočení a přemetení sloužilo k získání výhodnější polohy nad protivníkem. Cvičili se techniky přetočení podle různých poloh útočníka: vedle obránce, před obráncem, na obránci mezi nohami či na hrudníku (obr. 79 – počáteční poloha pro přetočení-fixace pravou nohou a tlak levou paží). Škrcení z polohy pod protivníkem bylo možno provést horními i dolními končetinami. Při škrcení pažemi bylo opět využíváno úchopu za límce a následného tlaku na krk, přičemž dolní končetiny byly zapřeny o protivníkova stehna a tím byl odtlačován dolů. 60
Techniky škrcení dolními končetinami znázorňují obr. 80 a 81. Páky se většinou z této polohy kombinovaly s přetočením protivníka a byly obdobné, jako páky při poloze nad protivníkem (obr. 82).
Obr. 79 Přetočení
Obr. 80, 81 Škrcení zpod soupeře dolními končetinami
(vše Š-II-3)
Obr. 82 Páka na loket po přetočení (Š-II-3) c)sok v podporu klečmo: na protivníka v této pozici se uplatňovaly všechny naučené techniky škrcení a páčení (obr. 83, 84, 85, 86, 87). Často se při aplikaci techniky dostával protivník do polohy lehu na břiše.
Obr. 83 Škrcení v kleku Obr. 84 Páka na loket Obr. 85 Páka na loket z kleku (vše Š-II-3)
Obr. 86 Tlak na kolenní kloub
Obr. 87 Páka na rameno 2 (oba Š-II-3)
61
d)na zemi proti stojícímu sokovi: v této pozici odrážel obránce případné útoky protivníka dolními končetinami. Jedinou technikou, která se z této pozice cvičila, bylo povalení protivníka na zem (na sebe nebo od sebe) tlakem do jeho dolní končetiny (obr. 88). Poté již probíhal boj dle zásad boje nad nebo pod sokem.
Obr. 88 Obrana proti stojícímu protivníkovi (Š-II-3) Obrana proti úderům: Jako obrana proti úderům (vrchním, obloukovým, spodním i přímým) bylo vyučováno odrážení a srážení útočící paže úderem malíkové hrany do zápěstí či předloktí protivníkovy paže (obr. 89). V případě přímého úderu pěstí se uplatňovaly úhyby. Po odražení útoku následoval úder / kop a použitím dříve naučené techniky páčení (obr. 90) či hození protivníka a jeho zneškodnění na zemi (obr. 91).
Obr. 89 Malíková hrana Obr. 90 Páka Obr. 91 Tlak na páteř (vše Š-II-3) Obrana proti kopům: Jako obrana proti kopům nízkým byly cvičeny úhyby nohou nebo její nadzvednutí. Proti kopům nad pás se cvičila obrana úhybem se zachycením kopající nohy a následného svedení útočníka na zem s nasazením páky (obr. 92, 93, 94).
62
Obr. 92 Páka na koleno
Obr. 93 Páka na koleno s tlakem na sval lýtkový
(oba Š-II-3)
Obr. 94 Zachycení kopající nohy (Š-II-3) Obrana proti škrcení: zahrnovala techniky především proti škrcení zepředu. Cvičily se jednak techniky prostého vyproštění (sepnutí paží pod útočníkovými pažemi a jejich prudké trčení vzhůru mezi jeho paže, okolo nich, apod.), techniky vyproštění za pomoci páky na prsty či loket (obr. 95), nebo pokud to délka paží a způsob úchopu umožňoval vyproštění pomocí úderu a kopu (obr. 96). Při škrcení zezadu se prováděl přehoz, kop na holeň a nárt nebo kop vzad (obr. 97).
Obr. 95, 96 Vyproštění ze škrcení zepředu
Obr. 97 Vyproštění ze škrcení
zezadu (vše Š-II-3) Obrana proti úchopu: obsahovala techniky proti úchopu za ramena, rameno nebo oděv na úrovni prsou. Jako nejjednodušší obrana byla cvičena série
63
úderů a kopů do citlivých míst, páky na zápěstí (obr. 98), případně některé strhy a zdvihy.
Obr. 98 Páka na zápěstí (Š-II-3) Obrana proti zbrani: zahrnovala obranu proti noži, střelné zbrani a polní lopatce. Největší částí obranných technik proti noži byly kopy do spodní části protivníkova těla společně s pokrčením či úhybem, nebo kop s obratem (obr. 99). Cílovou plochou pro kopy byla holenní kost, koleno, genitálie nebo oblast žaludku.
Další variantou byly jednoduché kryty pažemi (např. vidlicovitý).
Cvičily se i techniky zachycení nebo svedení paže s nožem (obr. 100), ale přednost byla dávána jednoduchým a účinným technikám. Obrana proti střelné zbrani se dělila dle polohy zbraně (útočník sahá po zbrani, zbraň míří hlavní dolů, zbraň míří přímo na obránce). V situacích, kdy ještě zbraň nemířila přímo na obránce, bylo obranou co nejrychleji přiskočit k útočníkovi, zachytit paži se zbraní a kontrolovat ji (zlomit). Proti namířené zbrani se nejčastěji užívalo úhybu, sražení zbraně a její kontroly (obr. 101, 102). Obranou proti útoku polní lopatkou byl nejčastěji úhyb, zachycení lopatky a jakýkoliv úder či kop do citlivých míst (obr. 103, 104).
Obr. 101 Obrana proti střelné zbrani
Obr. 99, 100 Obrani proti noži (vše Š-II-3)
64
Obr. 102 Obrana proti střelné zbrani 2 Obr. 103, 104 Obrana proti polní lopatce (vše Š-II-3) Výše uvedené techniky jiu-jitsu a zápasu mají své přesné terminologické názvosloví, pod kterým se dostaly tyto úpolové systémy i na naše území a pod kterým jsou techniky cvičeny i dnes (např. japonské názvosloví u jiu-jitsu). V příručkách a následném výcviku čs. vojáků bylo však užíváno pojmenování přirozenější a vojákům bližší tak, aby si je lépe představili a především zapamatovali. Název techniky byl většinou jeho jednoduchým popisem. Dá se předpokládat, že některé části výcviku sebeobrany byly ve Francii zastoupeny více, jiné méně. I tak jsou výše popsané techniky relevantní ukázkou podoby výcviku boje zblízka, který probíhal v rámci 1. čs. divize na území Francie.
5. 2 Výcvik v boji zblízka ve Velké Británii Výcvik v boji zblízka ve Velké Británii probíhal, na rozdíl od Francie, podle britské metodiky a cvičily se zde techniky užívané britskou armádou. Z absolventů prvních kursů útočného boje byli vybráni schopní jedinci, kteří poté působili jako instruktoři boje zblízka čs. vojáků na půdě VB a celý výcvik stavěli na dovednostech získaných od britských instruktorů. I vojáci, kteří ještě nebyli vybráni pro výsadkové operace a zařazeni do para-military course, byli v rámci 1. čs. samostatné brigády ve VB vysíláni na různé tělovýchovné kursy, kde se učily některé věci z kursů útočného boje a parašutistického výcviku. Část z nich byla také posílána do Hendonu na PT (Physical training) kursy, v jejichž
65
rámci se cvičil i boj zblízka. Jinak byl výcvik v boji zblízka stejně jako ve Francii součástí pravidelného vojenského tělocviku, zejména ranních půlhodinek. Adepti na výsadkové operace podstupovali výcvik v boji zblízka nejprve v kursech útočného boje na britské STS, kde je cvičili britští instruktoři. Po absolvování první fáze výcviku (para-military course) se vraceli ke svým jednotkám v rámci brigády a čekali, zda budou vybráni pro další fáze. Během této doby probíhal výcvik vojáků, kteří prodělali parašutistický výcvik, pod vedením čs. instruktorů přímo u brigády a to především v rámci ranních půlhodinek. Jednalo se udržovací výcvik (nezaměňovat s druhou fází výcviku již vybraných vojáků pro výsadkové operace - výcvikem udržovacím / zdokonalovacím), který měl formu pravidelných tělesných cvičení, cvičení v boji zblízka a střelbě zařazených v týdenním režimu jednotek. Tato cvičení byla součástí jak ranních půlhodinek, tak i samostatných výcvikových hodin. V rozkaze čj. 4237 Taj. 3.odděl.1941: Parašutisté – pokyny pro výcvik a výběr osob z 10. června 1941 (VHA 37 – 289 – 4 / 160) je stanoveno pod písmenem B. pokyny pro udržovací výcvik osob, které absolvovaly kurs parašutistů, že součástí speciálního bojového výcviku, který bude prováděn pod dozorem npor. pěch. Loquensem 2x týdně každé úterý a čtvrtek, bude: 1)Dokonalá znalost zacházení a obsluhy všech druhů ručních zbraní jakož i lehkého minometu a protitankové pušky 2)Informace o popisu a funkci všech běžných druhů zbraní německé armády 3)Praktická znalost orientace ve dne i v noci a to podle mapy a busoly 4)Výcvik v boji z blízka, v osadách, v lesích, v mlze a v noci 5)Každý musí být vycvičen jako velmi dobrý střelec jak z pušky, tak i z Tommy-gun a jako velmi dobrý vrhač granátů. Obsahem
ranních
půlhodinek
bylo
stanoveno
krom
různých
gymnastických a atletických cvičení (běhy, kotouly, skoky do výšky, cviky na koni) i jiu-jitsu, v jehož rámci se cvičilo např. vyprošťování rukou zajatce, obrana proti škrcení, vodění zajatců, srážení protivníka na zem, srážení stojícího protivníka z polohy v lehu na zádech nebo vyprošťování z „dvojitého nelsona“. V tomto případě bylo jiu-jitsu myšleno jako označení boje beze zbraně dle britské
66
metodiky, nikoliv jako techniky uvedené v kapitole 5. 1 z Francie. Pojem jiu-.jitsu byl vůbec dlouho dobu chápán v Československu (i po 2. SV) jako synonymum pro sebeobranu, méně však správně jako označení bojového umění pocházejícího z Japonska. Další fáze výcviku (udržovací / zdokonalovací a speciální) probíhaly opět izolovaně, jen v rámci sestavené skupiny, na čs. stanicích. I zde vedli výcvik čs. instruktoři dle britské metodiky. Absolventi bývali také někdy vysíláni na další zdokonalovací kursy pořádané britskými SOE a SIS, nebo do výcvikových středisek ostatních zahraničních armád na půdě VB. Výcvik boje zblízka československých parašutistů vycházel z výcviku britských speciálních jednotek Commandos a zahrnoval zcela nové pojetí boje, které
se
vymykalo
tradičním
způsobům
výcviku
armádních
jednotek.
Nejvýraznější osobou v oblasti boje zblízka působící na školách SOE byl instruktor střelby a tzv. „tichého zabíjení“ kapitán William Ewart Fairbairn (obr. 105). Měl za sebou dlouholetou praxi jako příslušník městské policie v Šanghaji. Zde se věnoval studiu asijských bojových umění, které se v kombinaci s dlouholetou praxí ze šanghajských ulic staly základem pro vytvoření vlastního sebeobranného systém Defendu. Ten byl využíván armádou při výcviku britských i jiných speciálních jednotek po celém světě. Své zkušenosti předával jak prakticky, tak formou publikací a příruček – Defendu (Scientific Self-Defence) nebo All-In-Fighting (US verze Get Tough!). Společně se svým dlouholetým přítelem a kolegou ze Šanghaje, vynikajícím střelcem a instruktorem střelby SOE Ericem Anthonym Sykesem zavedly nový způsob pudové střelby, který obsahoval i již zmíněnou zásadu dvou výstřelů na jeden terč, někdy nazývanou „dvojitý kohoutek“. Jsou autory příručky střelby Shooting to live. Společně také navrhli dnes již legendární útočnou dýku britských Commandos (obr. 106). Fairbairn se dokonce osobně jeden den věnoval výcviku Gabčíka s Kubišem před jejich nasazením do operace ANTHROPOID (Stehlík, 2012).
67
Obr. 105 William Ewart Fairbairn
Obr. 106 Útočná dýka Commandos
(badassoftheweek.com, 2013)
(Fairbairn, 1942)
5. 2. 1 Učivo kursu útočného boje – assault course Jak jsme uvedli výše, při popisu technik neozbrojeného boje a tichého zabíjení jsme vycházeli zejména z příruček Get Tough! (Fairbairn, 1942) a Útok a obrana jednotlivce (silent killing), (JaPi 1942). Předmět neozbrojeného boje a tichého zabíjení vyučovaný na STS 25 obsahoval techniky speciálně upravené pro záškodnický způsob boje (guerillový). Jeho hlavní zásady byly poněkud odlišné od běžně vyučované armádní sebeobrany. Kpt. Picka (1942, p. 5) je ve své příručce charakterizoval takto: „Pouze mrtvý protivník je zcela neškodný. Proto ho musíš zabít. Živý, byť i zraněný nepřítel je stále nebezpečný. Musíš naň upnout alespoň část své pozornosti a to tě rozptyluje. Zajatec zdržuje. Proto nepřítele zajímáš jen zřídka a máš-li k tomu zvláštní důvod (vyzvědět zprávy, mít rukojmí apod.)“. Výcvik obsahoval následující techniky: údery, chvaty, porazy, zabití stráže, prohledávání zajatců, spoutávání zajatců, obrana, vyproštění. Údery (blows, jabs, strikes): vyučovány byly údery paží, ozbrojenou rukou a kopy. 1) Údery paží se dělily na údery malíkovou hranou dlaně, podbradkem, špičkami napjatých prstů, loktem, kloubem prostředníku a kolenem.
68
a) Malíkovou hranou dlaně (edge-of-hand blows) – pokud byl tento úder veden plnou silou do níže popsaných míst, způsobil vážné zranění nebo smrt. Úder bylo učeno vést: zezadu na vaz (obr. 107), zepředu nebo shora na hrdlo, na kořen nosu, horní čelist pod nos, hrtan, pod lícní kost na čelistní klouby, ledviny, kostrč, sluneční uzlinu-solar plexus (obr. 108), genitálie, záloktí a předloktí.
Obr. 107 Úder ze zadu na vaz
Obr. 108 Úder na solar plexus
(oba JaPi, 1942) b) Podbradkem (chin-jab) – úder vedený zespodu dlaňovým zápěstím na bradu protivníka. Při plné síle úderu došlo k zlomení vazu. Při úderu bylo možno zasáhnout prsty protivníkovy oči (obr. 109).
Obr. 109 Úder podbradkem (Fairbairn, 1942) c) Špičkami napjatých prstů (tip-of-the-finger jab) – tento útok směřoval do obličeje, hrdla a sluneční uzliny (solar plexus). d) Loktem (elbow bow) – necvičil se jako samostatný úder, ale jako součást kombinace či dodatečný úder po chvatu nebo jiném úderu. Loktem se zasahoval obličej, sluneční uzlina nebo oblast žaludku. e) Kloubem prostředníku (knuckle jab) – tímto úderem se nejčastěji mířilo pod ucho nebo sluneční uzlinu.
69
f) Kolenem (knee blow) – nejčastěji se užíval po provedení jiného úderu nebo chvatu a mířil do obličeje, ledvin nebo rozkroku (obr. 110).
Obr. 110 Úder kolenem do genitálií (Fairbairn, 1942) 2) Údery ozbrojenou rukou se zpravidla prováděly stejným způsobem jako údery neozbrojenou rukou, ale jejich účinek byl zesílen předmětem drženým v útočící paži. Údery se cvičily s pistolí, boxerským prstenem, gumovým obuškem a tzv. „pérovým zabijákem“. - pistole: specifikem bylo, že úder pistolí nebyl veden její pažbou. Při úderu se držela stejně jako při střelbě a protivník byl zasahován hlavní. - boxerský prsten (knuckle duster): boxerský prsten byl tehdejší název pro úderovou zbraň dnes známou pod názvem „boxer“. Údery touto zbraní byly totožné jako údery pěstí a zasahovaly se jím stejná místa, jako při úderech hranou ruky nebo kloubem prostředníku. - gumový obušek (rubber truncheon): údery byly prováděny stejně jako hranou ruky s tím rozdílem, že bylo možno zasáhnout protivníka na větší vzdálenost a s větší razancí. - „pérový zabiják“ (spring cosher): byla zbraň velmi podobná dnešnímu teleskopickému obušku. Skládal se ze tří do sebe zasunutých článků a byl dlouhý 12 cm. Jeho konec byl vybaven těžkou kovovou hlavičkou. Vzhledem ke svým rozměrům byl ideální zbraní ke skrytému nošení a používal se zejména k útoku na protivníkovo zápěstí (obrana proti noži nebo střelné zbrani). 3) Z kopů se cvičily jen kopy vnější hranou chodidla a to do holeně z vnitřní strany, nad nárt a do nártu (obr. 111, 112). Vzhledem k tomu, že při jejich provedení stál cvičenec jen na jedné noze a tím byl ohrožen jeho pevný postoj,
70
užívaly se převážně jako doplněk chvatů a úderů a nebyl mířeny výše jak na koleno.
Obr. 111 Kop vnější hranou chodidla
Obr. 112 Užití kopu v obraně
(oba Fairbairn, 1942) Chvaty (holds): pod chvaty byly zahrnuty některé techniky pák a škrcení (svěr krční – strangle hold, obr. 113). Sloužily k zajištění protivníka při prohledání, k využití jako odváděcí techniky a jako fixace protivníka před zasazením smrtícího úderu. Páky byly prováděny na klouby: -ramenní (obr. 114) – svěr poutový (hand-cuff hold) / svěr pažní (arm-lock and collar) -loketní (obr. 115) – chvat pákový (come along) -palcový (obr. 116) – svěr palcový (thumb hold)
Obr. 113, 114, 115 Svěr krční, poutový a chvat pákový (JaPi, 1942)
71
Obr. 116 Svěr palcový (JaPi, 1942) Stejně jako u výcviku sebeobrany podle směrnic čs. armády ve Franicii i zde byla nahrazena původní terminologie technik názvy co nejsrozumitelnějšími tehdejším frekventantům. Porazy (throws): zahrnovaly různé způsoby vychýlení protivníka a jeho následného svedení / hození na zem. I přesto, že téměř všechny vyučované porazy samy o sobě, při dosti důrazném provedení, způsobovaly protivníkovi ještě před jeho dopadem na zem vážná poranění (zlomeniny kostí, poranění páteře, vykloubení kloubů nebo poranění vazů a šlach), byly všechny techniky porazů považovány pouze za přípravu k definitivnímu ukončení boje (kop a úder do hlavy, žaludku nebo genitálií, zardoušení, použití nože). Porazu bylo docíleno svedením přes páku (na zápěstí, loket, rameno), útokem na krk s následným svedením, hodem přes vlastní bok, podrazem dolních končetin a jinými způsoby. 1) Poraz využitím páky na kloub: - zápěstní (obr. 117): poraz záruční (wrist throw) - loketní (obr. 118, 119): poraz loketní (bend-arm throw), zlom pažní (arm brake) - ramenní (obr. 120, 121): přehoz ramenní (arm throw), poraz pažní (wrist & elbow throw) 2) Poraz útokem a fixací krku (obr. 122): poraz krční (arm & neck throw) 3) Poraz hodem (obr. 123): přehoz kyčelní (hip throw) 4) Poraz podrazem dolní končetiny (obr. 124): podraz kotníkový (ankle tap) 5) Poraz kombinací páky a úderu (obr. 125): sraz šíjový (wrist & neck attack)
72
Obr. 117 Poraz záruční
Obr. 118 Poraz loketní Obr. 119 Zlom pažní
(vše JaPi, 1942)
Obr. 120 Přehoz ramenní Obr. 121 Poraz pažní
Obr. 122 Poraz krční
(vše JaPi, 1942)
Obr. 123 Přehoz kyčelní Obr. 124 Podraz kotníkový Obr. 125 Sraz šíjový (vše JaPi, 1942) Zabití stráže: kromě výše popsaných technik, kterými bylo také možno bezhlučně a rychle zabít strážného, se v assault course cvičily 3 specifické
73
způsoby zabití stráže. Dva beze zbraně a jeden s využitím zbraně – anglické vojenské dýky – dýky britských Commandos (případně jakéhokoliv jiného dostatečně dlouhého a ostrého nože). Ať již bylo využito jedné z těchto technik, nebo techniky úderů, páčení či porazů, vždy platilo stejné pravidlo – usmrtit strážného tak rychle, aby nestihl vykřiknout nebo jakýmkoliv jiným způsobem na sebe upozornit a tím útočníka prozradit. 1) Zlomení vazu (neck-brake): vaz byl lámán pevným uchopením hlavy strážného (obr. 126), mírným pootočením s předklonem a následným prudkým dosednutím celou vahou těla až na zem, což vedlo bezpečně k jeho usmrcení. 2) Zardoušení stráže: rdoušení předcházelo rychlé sražení strážného zezadu na zem, kleknutí nebo sednutí na jeho hrudník a provedení samotného rdoušení (obr. 127). Palce byly umístěny po stranách hrtanu a tlačeno jimi dovnitř. 3) Probodnutí stráže: dýkou se při likvidaci strážného útočilo vždy zezadu. Samotnému smrtelnému bodnutí předcházel úder druhou paží zezadu na šíji a krk s následným uchopením úst. Přes tento úchop byla hlava strážného zvrácena co nejvíce nazad, čímž došlo k napnutí krčních tepen. Dýka byla vražena do krku pod pravé / levé ucho a bylo jí trhnuto vpřed, čímž došlo k přetětí krkavice a případně i hrtanu (obr. 128). Pokud byla dýka vražena příliš vpřed do čelisti, trhalo se jí k dosažení stejného výsledku naopak vzad. Ne vždy bylo možné dostat se ke krku strážného. V tom případě byl bod veden zepředu a zespod do prsní jamky směrem vzhůru a k levé straně (probodnutí srdce), nebo zezadu těsně vedle bederních obratlů do ledvin.
Obr. 126 Zlomení vazu
Obr. 127 Zardoušení stráže (oba JaPi, 1942)
74
Obr. 128 Probodnutí stráže (Fairbairn, 1942) Prohledávání zajatců: před samotným prohledáním bylo třeba zajatce dostat do takové polohy, ve které byl pro vojáka nejméně nebezpečným. Zajatec byl držen v šachu tak, že na něj bylo mířeno střelnou zbraní ze vzdálenosti cca 2 kroků (obr. 129). Poloha pro prohledání (obr. 130) byla z pohledu zajatce velice nestabilní a voják měl k dispozici několik způsobů, jak zamezit případnému pokusu o únik (např. podtržením nohy). Prohledání bylo prováděno jednou paží, druhá neustále mířila na zajatce zbraní. Pokud nebyla v blízkosti žádná kolmá opora, o kterou by mohl být prohledávaný opřen, provádělo se prohledání na zemi. V této poloze byl zajatec fixován pákou na jednu z dolních končetin, jednou paží prohledáván a druhou na něj bylo mířeno zbraní (obr. 131).
Obr. 129, 130, 131 Poloha zajatce, prohledání vstoje a na zemi (JaPi, 1942) Spoutávání zajatců: k poutání zajatců se užívalo jakéhokoliv vhodného provazu cca 3 m dlouhého. Bylo možno využít i hedvábnou šňůru padáku, kterou měl každý parašutista u sebe. Cvičily se dvě metody poutání a to podle toho, zda bude zajatec dále transportován, anebo bude po delší čas ponechán na jednom místě. Před každým poutáním byl zajatec položen čelem na zem a fixován
75
držením či pákou. Při transportu se poutaly zpravidla pouze paže a to za zády (obr. 132). Zbylým dlouhým koncem provazu bylo možno volně svázat zajatcovi nohy k sobě, čímž se zamezilo jeho pokusu o útěk. Stejnou službu udělal i povolený pásek kalhot a jejich spuštění do úrovně kotníků. Pokud zajatce nečekal transport, ale delší setrvání na jednom místě, byla učena technika poutání všech končetin k sobě přes krk v lehu na břiše (obr. 133).
Obr. 132 Poutání rukou
Obr. 133 Poutání všech končetin
(oba Fairbairn, 1942) Obrana: hlavní zásadou úspěšné obrany byla reflexivní a instinktivní reakce na jakýkoliv nenadálý útok v podobě rychlého úderu do nejcitlivějších protivníkových míst (prsty do očí, úder do genitálií, sevření varlat apod.). To mělo vést k chvilkovému pozastavení (nebo alespoň oslabení) protivníkova útoku, což dávalo obránci prostor pro uplatnění obrany. Obránce se měl také za každou cenu vyvarovat boji na zemi. „Chraň se padnout na zem! Tento způsob obrany je velmi doporučován při Jiu-Jitsu nebo při Ju-Do, ale boj v lehu na zemi vyžaduje zvláštního výcviku a jistoty. I dítě tě může kopnutím zabít, ležíš-li na zemi“ (JaPi, 1942, p. 34). Do výcviku byly zahrnuty obrany proti všem učeným chvatům a porazům, např.: -
proti svěru pákovému (obr. 134): nastavení nohy do chůze útočníka s následným předklonem
-
proti svěru palcovému: předklon a úder, případně zachycení útočníkových paží volnou rukou, předklon a údery
-
proti svěru poutovému: kopy a dupnutí na nárt a holeň, 76
-
proti škrcení zepředu: jednou rukou (obr. 135, 136) nebo oběma (obr. 137, 138, 139, 140)
-
proti úderu / bodu shora (obr. 141): zachycení a páčení ozbrojené paže
Obr. 134 Obrana - svěr poutový (JaPi, 1492)
Obr. 135, 136 Obrana - škrcení zepředu (oba Fairbairn, 1942)
Obr. 137, 138, 139 Obrana – škrcení oběma pažemi (Fairbairn, 1942)
Obr. 140 Obrana – škrcení oběma pažemi Obr. 141 Obrana – úder shora (Fairbairn, 1942) Vyproštění
(JaPi, 1942) (release):
vyproštěním
se
proti prostému uchopení nebo proti ohrožení pistolí.
77
označoval
druh
obrany
1) Vyproštění uchopeného záručí (wrist release): způsob vyproštění byl totožný pro uchopení jedné i obou paží. Zachycená paže se vytáčela a vyprošťovala vždy tahem k útočníkovým palcům (obr. 142).
Obr. 142 Vyproštění uchopeného záručí (JaPi, 1942) 2) Vyproštění z uchopení za vlasy (hair release): technika je znázorněna na obr. 142, 143 a 144. Technika bývala často doplněna úderem kolenem do hlavy či genitálií útočníka.
Obr. 142, 143, 144 Vyproštění z úchopu za vlasy (Fairbairn, 1942) 3) Vyproštění z ohrožení pistolí: vyproštění se cvičilo ve dvou situacích: z ohrožení pistolí zepředu (obr. 145, 146) a zezadu (obr. 147, 148). Protivníka bylo možno odzbrojit pouze v případě, že ohrožoval obránce zbraní z bezprostřední blízkosti (přímo se ho zbraní dotýkal nebo od něj stál cca na 1 krok), čímž měl obránce šanci zbraň odklonit dříve, než došlo k výstřelu. Všechny techniky obsahovaly uchopení zbraně (nebo paže se zbraní) a pootočení trupu na stranu tak, aby se obráncovo tělo dostalo mimo směr střely. Zda se obránce točil doleva nebo doprava záviselo na tom, zda cítil (viděl) zbraň více na levém nebo pravém boku (kam byla dráha případného pohybu kratší).
78
Obr. 145, 146, 147, 148 Vyproštění z ohrožení pistolí zepředu a zezadu (JaPi, 1942) 4) Vyproštění druha ohroženého pistolí: k útočníkovi obránce přicházel zezadu a stejně jako u technik vyproštění z ohrožení pistolí vedl útok na paži se zbraní. Pokud útočník držel zbraň v pravé ruce, přistoupil k němu zezadu poněkud zprava. Levou paží udeřil shora malíkovou hranou do ozbrojené paže, pravou uchopil pistoli zdola a obratem celým tělem s tlakem na jeho záprstí ho odzbrojil. Technika byla dokončena úderem kolenem do genitálií apod. Níže popsané techniky sice neuvádí kpt. Picka v obsahu předmětu neozbrojeného boje a tichého zabíjení kursu útočného boje (respektive ve své příručce), ale byly součástí výcviku boje zblízka britských jednotek za 2. SV a domníváme se, že i s nimi mohli být českoslovenští parašutisté během své dlouhé přípravy na území VB seznámeni. Důkazem nám jsou Gabčík s Kubišem, se kterými jeden den problematiku boje zblízka probíral sám autor těchto technik, kpt. William Ewart Fairbairn. Použití improvizovaných zbraní ve specifickém případě: obrana židlí proti útoku nožem (obr. 149, 150), obrana proti pistoli ve stísněném prostoru s využitím úderu pěstí zpevněnou krabičkou od sirek (obr. 151, 152) – krabičky od sirek byly v tehdejší době pevnější než dnes a často vyráběné ze dřeva.
79
Obr. 149, 150 Obrana židlí proti noži (Fairbairn, 1942)
Obr. 151, 152 Poloha krabičky od sirek v pěsti a obrana proti zbrani (Fairbairn, 1942) Úder přes uši (obr. 153): správně provedený úder vedl k prasknutí jednoho, nebo obou ušních bubínků, což vedlo k okamžité dezorientaci a nebojeschopnosti protivníka. Voják pak mohl lehce zasadit smrtelnou ránu nebo protivníka zpacifikovat a zajistit.
Obr. 153 Úder přes uši Další druhy hodů protivníka: hod přes páku na zápěstí (wrist throw) s následným zašlápnutím protivníka (obr. 154, 155) a zdvih (back break)
80
„otupělého“ protivníka (např. po úderu přes uši) s následným zlomením páteře (obr. 156, 157).
Obr. 154, 155 Páka na zápěstí a hod přes páku na zápěstí (Fairbairn, 1942)
Obr. 156, 157 Zdvih a zlomení páteře (Fairbairn, 1942) Další metody poutání zajatců: na židli (obr. 158), bez provazu s využitím stromu (obr. 159) nebo s využitím oka obušku (160).
Obr. 158 Poutání na židli Obr. 159 S využitím stromu Obr. 160 S využitím oka obušku (vše Fairbairn, 1942) Použití nože: technika tichého zabíjení nožem byla velice propracovaná. Výcvik obsahoval informace o umístění nejdůležitějších tepen a životně
81
důležitých orgánů na těle člověka (obr. 161), jejich velikostech a časech ztráty vědomí a smrti při jejich přetětí (tab. 3). Na základě těchto vědomostí byly cvičeny techniky zaměřené přímo na zasažení těchto tepen a orgánů.
Obr. 161 Rozmístění důležitých tepen na těle člověka Ta. 3: Tabulka obsahující důležité informace o tepnách a životně důležitých orgánech k obr. 161 (Fairbairn, 1942, p. 99) No.
Název
Velikost
tepny 1
pažní
2
Hloubka pod povrchem těla
Čas do ztráty
v palcích
vědomí (s)
Smrt
střední
14
90s
radiální
malá
30
120s
3
krkavice
velká
1
5
12s
4
podklíčková
velká
2
2
3,5s
5
srdce
---
3
záleží na hloubce
6
žaludek
---
5
bodnutí
Obrana proti pistoli: základ technik (zachycení zbraně, otočení) byl totožný s technikami vyučovanými v kursu útočného boje. Drobné rozdíly byly ve způsobu fixace zbraně nebo dokončení techniky. 5. 2. 2 Českoslovenští instruktoři boje zblízka ve VB Československých vojáků na území VB, kteří po prodělání para-military kursu působili jako instruktoři boje zblízka na československých výcvikových stanicích, bylo více a jejich osudy by vydaly na samostatnou práci. Níže uvádíme
82
stručné informace alespoň o dvou z nich, kpt. Jaromíru Pickovi a Jaroslavu Uchytilovi (působil jako instruktor ve VB a později v Rusku). Picka Jaromír (obr. 162) se narodil 14. ledna 1899 v Lochovicích otci Františkovi a jeho druhé ženě Marii jako 9. dítě. Po studiu na Státním učitelském ústavu v Praze roku 1917 byl odveden do armády a do konce 1. SV působil na italské frontě. V roce 1919 odešel jako příslušník 1. sokolského praporu na Slovensko, kde jeho jednotky čelily agresi maďarského vojska a byl za svoji činnost vyznamenán Čs. válečným křížem. V roce 1921 byl opět odveden k jezdeckému dragounskému pluku č. 9 ve Vysokém Mýtě. Absolvoval školu pro důstojníky jezdectva v záloze v Hodoníně a dosáhl hodnosti četaře aspiranta. Následně byl roku 1923 jmenován podporučíkem jezdectva v záloze a přemístěn k jezdeckému pluku č. 10 v Berehovu na Podkarpatské Rusi. Roku 1932 dosáhl hodnosti nadporučíka. Věnoval se propagaci sokolských ideálů a byl všestranným sportovcem. Vedle cvičení na nářadí, šermu a boxu byl vášnivým běžcem. Později se věnoval i lukostřelbě. V Sokole zastával pozici cvičitele, vzdělavatele a župního náčelníka. Po ukončení prezenční vojenské služby (po dobu, kdy byl v záloze) vykonával učitelské povolání. Během mobilizace v roce 1938 byl 25. září povolán k 10. dragounskému pluku v Prešově a stal se velitelem remontní eskadrony. Po vyhlášení protektorátu se zapojuje do odbojové činnosti jako velitel vojenských slupin Nový Hrádek a okolí. Protektorát opouští 17. října 1939 u Květné za pomoci sokolských pracovníků. Do Francie se dostal na Štědrý den 1939. Jeho cesta vedla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bejrút. Ve Francii se stal velitelem 1. náhradní roty československého zahraničního vojska v Agde a účastnil se ústupových bojů. Ve VB je přidělen ke 2. oddělení velitelství brigády a je povýšen na kapitána jezdectva. 17. 3. 1941 se stal velitelem tankové výcvikové čety a tělovýchovným důstojníkem brigády. Je jmenován osvětovým důstojníkem brigády a povýšen do hodnosti štábního kapitána. Absolvuje různé druhy výcviku -
padákový, zpravodajský, jezdecký, tělocvičný a cvičitelský,
řízení motorových vozidel, boj malých jednotek v týlu nepřítele, polní obranné zpravodajství. Účastní se kursů pro padákové jednotky (1942), pro záškodníky a útočníky (1942) nebo pro vyšší tělovýchovné důstojníky (1942). I přes svůj věk,
83
který byl často nejvyšší ze všech frekventantů, dosahoval zpravidla nejlepších výsledků ze všech. Byl instruktorem čs. výsadkářů v předmětu neozbrojeného boje a tichého zabíjení a pro potřeby výcviku zpracoval v roce 1942 pod pseudonymem JaPi výše uvedenou příručku. I ve VB pokračoval v sokolské činnosti, organizoval pravidelná cvičení, vystoupení a závody vojáků. 22. března byl na vlastní žádost zařazen do skupiny určené pro čs. jednotky v SSSR. Zůstal však na půdě VB až do konce války, 11. října byl povýšen na majora pěchoty v záloze a 16. listopadu byl povolán do vlasti. Do roku 1948 působil v armádě na různých pozicích týkajících se armádního sportu. Byl členem sociální demokracie, ale po jejím sloučení s KSČ se od ní distancoval a své členství zrušil. Svůj nesouhlas se nikdy nebál veřejně vyjádřit a tak byl 22. prosince 1948 zatčen, propuštěn z armády a degradován. Vězněn byl 14 měsíců ve vězeních Carňák, Pankrác a Pardubice. Dva roky v Táborech nucených prací Mírov a Brno. Po propuštění byl dva roky pracovně nasazen jako pomocný dělník. Pro svůj odmítavý postoj k režimu byl opět 1. září 1958 (za podvracení republiky) odsouzen na čtyři a půl roku, které strávil v Ruzyni a Táboře nucených prací Vojna Příbram – Jáchymovské doly. Pak pracoval až do uznání starobního důchodu jako dělník. Jaromír Picka zemřel 19. března 1984 na srdeční infarkt. In memoriam byl povýšen do hodnosti plukovníka. Byl mu udělen Čs. válečný kříž, Čs. válečný kříž 1939, Čs. vojenská medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem F – VB a pochvalné uznání 3. stupně (Sádlo, 2000). Uchytil Stanislav (obr. 163) se narodil 30. srpna 1909 v Chrudimi. Po ukončení učitelského ústavu v roce 1929 byl povolán k základní vojenské službě u horské pěchoty na Slovensku, kde absolvoval školu záložních důstojníků a speciální lyžařský kurs v Nízkých Tatrách. Při mobilizaci československé armády v září 1938 se stal velitelem mobilizační 5. roty 3. horského pluku na Slovensku. Stejně jako Picka, i Uchytil působil v době po prezenční vojenské službě jako učitel. Za svoji odbojovou činnost byl 9. května 1939 zatčen, ale pro nedostatek důkazů po 10 dnech propuštěn. Poté odchází z Československa a 15. února 1940 je prezentován u 1. čs. pěší divize v jihofrancouzském Agde. Jako poručík a velitel jedné z čet 1. roty 2. pěšího pluku se účastnil ústupových
84
bojů na frontě a byl mu za to udělen „Croix de Guerre“ a Čs. válečný kříž 1939. Ve VB prodělal paravýcvik i speciální bojový výcvik. Na vlastní žádost byl odvelen na východní frontu k parabrigádě do Proskurova, kde byl jmenován zástupcem velitele 1. paradesantního praporu (v Karpatech byl již velitelem). Zúčastnil se bojů na Slovensku. Po přechodu fronty byl 7. března 1945 povýšen na majora a 10. května 1945 na podplukovníka. Jako člen sociálně demokratické strany byl po roce 1948 začleněn do KSČ a ponechán v armádě do roku 1970, kdy byl v hodnosti generálmajora přeložen do zálohy. Byl jediným generálem ze skupiny českých důstojníků 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR s parašutistickým a speciálním bojovým výcvikem ve VB. Zemřel v OstravěPorubě 12. dubna 1991 (Marek, 2001).
Obr. 162 Jaromír Picka (Sádlo, 2000) Obr. 163 Stanislav Uchytil (sbírka Tomáše Jambora)
5. 3 Výcvik v boji zblízka v SSSR Podobně jako na západě (VB), tak i na východě (SSSR) vznikaly čs. jednotky určené pro výsadkové operace na okupované území. Problematika výsadků z východu, jejich vznik, struktura, organizace, materiální zabezpečení, výcvik a cíle operací je stejně jako problematika výsadků ze západu natolik obsáhlá, že by její zpracování vydalo na samostatnou práci. Cílem této kapitoly je zaměřit se pouze na výcvik boje zblízka čs. jednotek na území SSSR určených pro speciální operace na území protektorátu v letech 1941 – 1945 (od otevření východní fronty po konec války). 85
Jednalo se především o Oddíl pro zvláštní úkoly – ZÚ (označována také jako Oddíl zvláštního určení, Oddíl zvláštních úkolů nebo Rota ZU) hloubkového průzkumu 1. čs. armádního sboru v SSSR dislokovaného u posádky Jefremov, který byl tvořen často příslušníky jednotek 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. V čele oddílu pro ZÚ stál padákový důstojník z 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR škpt. pěch. Josef Knop. Jeho zástupcem byl kpt. pěch. Karel Černý. Jednotka měla za úkol (stejně jako Zvláštní skupina D ve VB) vycvičit jedince v seskoku padákem schopné plnit po vysazení na domácím území organizační, zpravodajské, přejímací, zásobovací, spojovací a diverzně sabotážní úkoly (Šolc, 2003). Podobně jako padákovému výcviku, ani výcviku v boji zblízka nebylo věnováno tolik času, jako tomu bylo u jednotek cvičených na půdě VB. Výcvik v boji zblízka byl součástí tělesné přípravy a o jeho podobě vypovídá následující směrnice: Směrnice pro výcvik Oddílu ZU (Zvláštního určení), (VÚA-VHA, f. ČsVM – SSSR, 185 – 1, kart. 25):
14. 3. 1944 Náčelník štábu Velitelství čs. voj. jednotek v SSSR: mjr. gšt. J. Pernikář 1./ Tělesná výchova: Kromě ranní půlhodinky věnujte tělesné výchově nejméně 1 hod. denně. Cíl výcviku: otužilost, vytrvalost, znalost překonávání nejrůznějších překážek. Výcvik organizujte podle metod užívaných ve speciel. kursech v Anglii. Postupně s tímto výcvikem spojujte výcvik ve střelbě a orientaci ve dne i v noci. … 3./ Výcvik ve střelbě a boji zblízka: Všechny osoby musí býti vycvičeny v praktickém používání osobních zbraní (pistole, dýka, nůž), vycvičeny ve střelbě z pušky, leh. kulometu, v házení granátem a zejména dobře připraveny pro boj zblízka. Dovednost jednotlivců musí býti lepší průměru normálního vojáka.
86
Výcvik v boji zblízka vedli i zde zpočátku čs. instruktoři z VB, frekventanti britských kursů útočného boje a dalších škol SOE, kteří byli poté posláni na východ právě za tímto účelem. Celý výcvik v boji zblízka čs. jednotek na území SSSR byl tedy veden dle britského systému a cvičily se techniky z kursů útočného boje, kterým procházeli čs. frekventanti na půdě VB. Učební pomůckou frekventantů byla i zde příručka kpt. Picky. Důkazem nám jsou její mnohé strojopisné přepisy ve fondech různých jednotek 2. čs. samostatné paradesantní brigády, např. příloha 4. Velitel oddílu pro ZÚ šktp. pěch Josef Knop a jeho zástupce kpt. pěch. Karel Černý byli také účastníky para-military výcviku ve VB a i oni vedli u své jednotky mimo jiné výcvik v boji zblízka.
87
Diskuze
I přesto, že se výcvik ve Francii (dle směrnic prvorepublikové armády) snažil oprostit techniky z úpolových sportů od svázanosti pravidel a upravit je pro bojové podmínky (např. zařazením i zakázaných technik, úderů do citlivých míst apod.), je na nich dle našeho názoru stále vidět jistý odkaz „ztuhlé“ sokolské formy cvičení. Boj polní lopatkou, holí a bodákem zcela logicky vycházel z klasického šermu (střeh, postoje, výpady) a především při porovnávání s efektivitou technik vyučovaných v Británii jsme došli k názoru, že úprava pro bojové podmínky, respektive moderní metody vedení války a boje zblízka nebyla ještě zcela dokončena. Výcvik neobsahoval „nečisté“ techniky zabíjení protivníka (usmrcení dýkou zezadu apod.), jeho poutání nebo zajištění, tedy techniky, které jsou při vedení válečného konfliktu zcela nezbytné a to zejména při uplatňování tzv. neregulérní války, pro kterou byli čs. parašutisté cvičeni. Techniky učené ve VB vycházeli z praxe (viz. Fairbairn a jeho dlouholetá policejní praxe ze Šanghaje). Nebyl kladen důraz na dokonalý průběh techniky, ideální postoj nebo polohy končetin ale především na účinnost, funkčnost a rychlost. Naproti tomu bylo u tehdejší sebeobrany čs. armády patrné, že nevychází tolik z praxe, ale z technik úpolových sportů, kde byla důležitá především technika. Ta však nebyla vždy ideální a nemusela být uplatnitelná v bojových podmínkách. Navíc bylo zpravidla počítáno s bojem muže proti muži, nikoliv s „nečistým“ bojem využívajícím všech možných způsobů usmrcení protivníka. To jsou důvody (krom faktu, že výcvik samozřejmě probíhal na území VB, vedli ho britští instruktoři a tak pochopitelně učili i své techniky), proč se domníváme, že čs. jednotky ve VB ochotně přistoupily na britský model výcviku a rozhodly se nadále ve výcviku boje zblízka užívat techniky naučené v kursech útočného boje. Nemyslíme si, že by výcvik sebeobrany v tehdejší čs. armádě nebyl kvalitní a jeho techniky nebyli za jistých okolností funkční. Nehodil se však pro guerillový způsob boje, nezahrnoval techniky pro tento způsob nezbytné a případná transformace čs. výcviku by byla obtížnější variantou, nežli přijetí nabízeného komplexního britského modelu.
88
Zajímavým faktem je také skutečnost, že veškerý výcvik boje zblízka v SSSR zastřešovali čs. parašutisté, kteří prodělali výcvik ve VB. Tak došlo k tomu, že i čs. parašutisté, kteří se připravovali pro své operace na území SSSR, byli cvičeni v boji zblízka podle britského modelu a podle příručky kpt. Picky. Za zmínku také stojí vliv asijských bojových umění na sebeobranu a boj zblízka v Evropě. U mnohých technik obsažených ve výcviku kursu útočeného boje jsme shledali podobnost s technikami jiu-jitsu nebo judo. To je důkazem, že Fairbairn při tvorbě svého systému vycházel vedle svých zkušeností i z technik asijských bojových umění, která měla zejména v počátcích velký vliv na rozvoj sebeobrany v Evropě. Např. na našem území bylo dlouho dobu jiu-jitsu chápáno jako synonymum pro sebeobranu (viz kapitola 5. 2). Techniky asijských bojových umění lze najít jak ve výcviku britských jednotek, tak i ve výcviku jednotek čs. a to ve Francii, VB i SSSR. S nadsázkou lze proto říci, že i přesto, že na různých místech vznikaly různé metody neozbrojeného boje, tak v podstatě většina z nich vycházela z asijských bojových umění a obsahovala ty samé techniky.
89
Závěr
Cílem naší práce bylo popsat výcvik v boji zblízka budoucích československých parašutistů určených pro seskok do okupované vlasti. V úvodu jsme uvedli důvod, proč jsme práci orientovali pouze na výcvik ve Francii, Velké Británii
a
okrajově
v
SSSR.
Práce
obsahuje
informace
o
hlavních
československých (II. odbor MNO a Zvláštní skupina D) a britských (SOE, SIS) institucích, které se na výcviku podílely, o struktuře výcviku, jeho jednotlivých fázích, druzích výsadkových skupin a jejich úkolů po vysazení. Zjistili jsme, že výcvik čs. jednotek v jihofrancouzském Agde probíhal ještě dle směrnic prvorepublikové armády a výcvik boje zblízka, respektive sebeobrany, zahrnoval průpravu v několika úpolových systémech. Ty byly do systematiky výcviku vybírány dle potřeby obsáhnout v osnovách boj na všechny vzdálenosti. Z toho důvodu byli vojáci cvičeni ve střelbě z revolveru a pistole, v boji bolní lopatkou, šermu krátkou holí, šermu bodákem, boji dýkou, boxu (francouzském a anglickém), zápasu a jiu-jitsu. Za poslední a vrcholnou část výcviku byl považován právě výcvik jiu-jitsu, jenž měl skloubit dovednosti získané z předešlého výcviku v ostatních úpolových sportech (box, zápas) a obohatit je o techniky tohoto asijského bojového umění (což odráží vliv civilní sebeobrany a jiu-jitsu, které se v této době dostalo na naše území a zažívalo rozmach). Veškerý pozdější výcvik na území VB, který budoucí čs. parašutisté v přípravě na své specifické poslání prodělali, probíhal pouze dle britského modelu boje zblízka, který obsahoval i nový prvek tzv. tichého zabíjení. Tento model vycházel z výcviku britských speciálních jednotek Commandos a byl upraven přímo pro potřeby „neregulérního“ boje. Čerpal ze zkušeností jednoho z nejvýznamnějších instruktorů boje zblízka ve službách britské SOE, bývalého příslušníka šanghajské policie, W. E. Fairbairna. Zahrnoval techniky úderů (i s využitím improvizovaných a úderových zbraní), pák, a porazů. Učena byla i obrana proti těmto útokům a způsoby vyproštění z držení, škrcení nebo ohrožení zbraní. Specifickou součástí výcviku byly techniky poutání a prohledávání zajatců a technika tichého zabití stráže. Všechny techniky byly upraveny pro bojové
90
podmínky a každá z nich při plném provedení končila buď těžkým zraněním protivníka, nebo jeho okamžitým usmrcením. Systém stavěl na filozofii dokonalé znalosti menšího počtu technik, které je však schopen voják uplatnit v každé situaci a okamžitě. Výcvik čs. parašutistů v boji zblízka na území SSSR byl prováděn dle výše popsaného britského modelu. Ten se do SSSR dostal s vybranými čs. absolventy britského výcviku, kteří byli do SSSR posláni jako instruktoři boje zblízka a vedli výcvik příslušníků oddílu pro ZÚ a 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. Na závěr je třeba uvést, že jsme naší prací zdaleka nevyčerpali možnosti hlubšího studia tohoto tématu, které by bylo základem pro další práci. Nezpracovaných informací stále existuje velké množství, problémem však zůstává složitý způsob jejich hledání a náročnost jejich zpracování. Přínosné by bylo například zpracování výcvikového systému čs. příslušníků cvičených na Balkáně nebo Středním východě, případně rozšíření orientace z parašutistických skupin i na pozemní jednotky.
91
Seznam použitých zdrojů 1) Březina, J. – Koritenský, J. (1990). Programy činnosti zájmových tělovýchovných útvarů základních a středních škol: judo (1990). Praha, ČR: Český svaz tělesné výchovy 2) Fairbairn, W. E. (1942). Get tough! – how to win in hand-to-hand fighting (1942). Londýn/New York, VB/USA: D. Appleton-century company 3) Foot, M. R. D. (1997). Stručná historie Útvaru zvláštních operací 1940-46 (1997). Brno, ČR: Bonus A. ISBN 80-85914-40-9 4) Kpt. JaPi (1942). Útok a obrana jednotlivce (silent killing). (1942). Londýn, VB: MNO v Londýně 5) Marek, J. (2000). Pátou kartu bere smrt (2000). Cheb, ČR: Svět křídel. ISBN 80-85280-64-7 6) Marek, J. (2001). Příběhy starých battledressů: Zapomenuté příběhy o statečnosti českých vojáků (2001). Cheb, ČR: Svět křídel. ISBN 80-85280-73-6 7) Mareš, M. (1994). Vymezení pojmů terorismus, válka a guerilla v soudobé bezpečnostní terminologii. Obrana a strategie, 2004(1), doi: 10.3849/1802-7199 8) Matúšů, M. (2004). Muži pro speciální operace (2004). Praha, ČR: Naše Vojsko. ISBN 80-206-0754-4 9) Moravec, B. (1996). Pod třemi prapory (1996). Plzeň, ČR: Mustang. ISBN 807191-129-1 10) Sádlo, V. (2000). Odboj občanů okresu Náchod v zahraničních pozemních jednotkách (1936-1945). (2000). Ústí nad Labem, ČR: Albis international. ISBN 80-86067-44-0 11) Šolc, J. (1993). A zpívali jsme Tipperary (1993). Praha, ČR: Merkur. ISBN 80-7032-853-3 12) Šolc, J. (1991). Bylo málo mužů (1991). Praha, ČR: Merkur. ISBN 80-7032624-7 13) Šolc, J. (2003). Za frontou na východě (2003). Cheb, ČR: Svět křídel. ISBN 80-85280-93-0 14) Stehlík, E. (2012). SOE a příprava atentátu na Reinharda Heydricha. Paměť a dějiny, 2012 (2), 3 – 15. Retrieved from http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pametdejiny/pad1202/003-015.pdf (accessed March 20, 2013)
92
15) Vojenský historický archiv (VHA) Praha – Ingr, S. příloha k č.j. 864 dův.I/1odděl.: Organisace a kompetence ministerstva národní obrany. Londýn 1940. 16) Vojenský historický archiv (VHA) Praha f. ČsVM – SSSR, 185 – 1, kart. 25, Směrnice pro výcvik Oddílu ZU (Zvláštní určení), SSSR 1944. 17) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 20 – 20 – 1 / 86 – 92 Organizace a rozdělení povinností v ofenzivním oddělení II. odboru. 18) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 20 – 29 – 24 / 2 Podzemní organizace – studie II. odboru MNO. Londýn 1942, bod 2, odst. b) Vysílání osob na československé území 19) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 20 – 29 – 31 / 1 Vzkaz do vlasti ze dne 1. Září 1939, část vojenská. Koncipováno gen. Ingrem 20) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 8 – 62 / 52 Opis z: S.T.S. 51a a 51b PARACHUTE TRAINING REPORT 21) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 289 – 4 / 160 - 172 Parašutisté – pokyny pro výcvik a výběr osob. Londýn 1941: Velitelství 1. čs. brigády 22) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 289 – 4 / 248 Parašutisté, pokyny pro výběr osob. Londýn 1941: Ministerstvo národní obrany 23) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 289 – 10 STS 25 – deník npor. Rudolfa Hrubce 24) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 289 – 10 / 4 – 10 Výcvik v Morar – poznatky. Londýn: II. odbor MNO 25) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 289 – 10 / 23 Výcvik v Morar, příloha: Summary od Working Hours. Londýn: II. odbor MNO 26) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 289 – 8 / 27 – 31 Industrial sabotage – syllabus of three week basic course 27) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 289 -10 / 52 Kurz pro výcvik útočných jednotek – příspěvek pro rozkaz MNO čj. 317 Taj-C/1942. Londýn 1942: II. Odbor MNO 28) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 383 – 2 / 76 Osnovy zpravodajského výcviku pro STS 46, dodané kpt. Kearym ze SOE dne 21. 3. 1943 29) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 37 – 383 – 3 / 51 Hlášení npor. A. Petráka o obsahu zpravodajského kursu ve dnech 14. 2. až 14. 3. 1943
93
30) Vojenský historický archiv (VHA) Praha 113 / 6 Guerilla warfare – military training pamphlet No. 54. Londýn 1942: The War Office 31) Vojenský historický archiv (VHA) Praha Š-I-1 Vojenský tělocvik – 1. sešit, Základní tělocvik – 2. sešit, Ranní tělocvik – 3. sešit, Polní tělocvik – 4. sešit. Brno 1935, MNO: Vojenská tiskárna v Brně 32) Vojenský historický archiv (VHA) Praha Š-I-3 Šerm bodákem. Praha 1923, MNO: Rolnické tiskárny v Praze 33) Vojenský historický archiv (VHA) Praha Š-II-1 Boj zblízka – boj bodákem – služební kniha branné moci. Praha 1934, MNO: Tiskárna MNO Praha IV 34) Vojenský historický archiv (VHA) Praha Š-II-3 Boj zblízka – sebeobrana – služební kniha branné moci. Praha 1938, MNO: Tiskárna MNO Praha IV 35) Vojenský historický archiv (VHA) Praha Š-II-3 Sebeobrana – služební předpis branné moci. Praha 1925, vojenská škola pro tělesnou výchovu MNO: Rolnické tiskárny Praha
94
Seznam zkratek CD – označení výkonného ředitele SOE ČSR – Československá republika EH – Electra House (nebo také CS – Campbell Stuart) FO – Foreign Office (ministerstvo zahraničí) GS (R) – general staff research (malé oddělení na WO, zaměřené na výzkum nekonvenčních způsobů vedení války) HO – Home Office (ministerstvo vnitra) KSČ – Komunistická strana Československa MEW – Ministry of economic warfare (ministerstvo válečného hospodářství) MNO – Ministerstvo nárdoní obrany MI R – oddělení pro výzkum MI 5 – securit service MI 6 – Millitary Intelligence NKVD - Narodnyj Komissariat Vnutrennich Děl (lidový komisariát vnitřních záležitostí): centrální orgán v Sovětském svazu zabývající se vnitřní bezpečností, rozvědkou a kontrarozvědkou NSDAP - Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (Národně socialistická německá dělnická strana) Oddíl / Rota ZU – Oddíl / Rota Zvláštního určení SA – sturmabteilung – úderné či útočné oddíly nacistické strany NSDAP („hnědé košile“) SIS – Secret Intelligece Service – zpravodajská tajná služba SO 1 – special operations 1 SO 2 – special operations 2 SO 3 – special operations 3 SOE – Special Operations Executive – oddělení pro zvláštní operace SS – schutzstaffel – ochranný oddíl – ozbrojené organizace NSDAP SSSR – Svaz sovětských socialistických republik STS – special training school – speciální tréninkové školy SV – světová válka VB – Velká Británie
VHA – Vojenský historický archiv v Praze VHÚ – Vojenský historický ústav v Praze VRÚ – vojenská radiová ústředna WO – War Office (ministerstvo války) ZÚ – skupina zvláštních úkolů
Resumé 1. Téma práce: Výcvik v boji zblízka v Československém odboji za druhé světové války 2. Cíl práce: Cílem práce je na základě dostupných informací popsat výcvik československých parašutistů, kteří se na území Francie, Velké Británie a Skotska připravovali k nasazení do operací v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1941 až 1945. Pozornost práce je zaměřena především na výcvik v praktických činnostech, a to zejména v boji zblízka (se zbraní a beze zbraně). 3. Metody práce: Studium, analýza a syntéza dostupných informačních zdrojů, zejména archivních materiálů a relevantní literatury. Kritické zhodnocení a vlastní interpretace zjištěných skutečností. 4. Výsledky práce: V práci je popsán výcvikový program čs. parašutistů připravovaných na vysazení v Protektorátu Čechy a Morava za 2. SV. Detailně je rozpracována podoba výcviku boje zblízka vybraných čs. jedinců pro speciální operace, kterým prošli na území Francie, VB nebo SSSR. 5. Přínos: Detailní zpracování výcviku čs. parašutistů určených pro speciální operace na území Protektorátu Čechy a Morava v boji zblízka. Práce obsahuje informace o vyučovaných technikách, jejich podobě, provedení a zařazení do systematiky výcviku. Poskytuje informace o výcviku úpolů z období a odvětví, které není doposud podrobněji zpracováno.
Resume 1. Subject of the thesis: Close quarter combat training in Czechoslovakia resistence in WW II 2. Purposes of the thesis: This thesis is based on accessible information and the purpose is to describe the training of Czechoslovakia paratroopers, which were prepared for special operations in Protektorát Čechy a Morava in France, Great Britain and Scotland from 1941 to 1945. Attention was
primarily focused on training in practical activities, particularly in close quarter combat (with and without weapons). 3. Methods of the thesis: Research included analysis and synthesis of avaliable information sources, particularly archive materials and relevant literature. This was criticially evaluated and personally interpretated from facts which we found out. 4. Results of the thesis: The thesis describes the training program of Czechoslovakia paratroopers, which were prepared for dropping off in Protektorát Čechy a Morava during WW II. The form of close quarter combat training of selected Czechoslovakia members for special operations, which was passed in France, UK and the USSR is elaborated in detail. 5. Benefit:
The close quarter
combat
training of Czechoslovakia
paratroopers, which were appointed for special operations in Protektorát Čechy a Morava, is elaborated in detail. The thesis contains informations about techniques, which are trained, their form, implementation and inclusion in training taxonomy. Gives informations about training of combatives systems from branch and period, which isn´t elaborated in detail yet.
Přílohy Příloha č. 1: Příručka Guerilla warfare (VHA 113 / 6)
Příloha č. 2: Obsah příručky Guerilla warfare (VHA 113 / 6)
Příloha č. 3: Ukázka hlášení z kurzu na STS – Parachute training report (VHA 37 – 8 – 62 / 52)
Příloha č. 4: Ukázka strojopisného přepisu příručky kpt. Picky spojovací roty v SSSR (VÚA-VHA, f. ČsVJ SSSR VI, inv. č. 479, dign. 273/3, kart. 34).