MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV ČESKÉ LITERATURY A KNIHOVNICTVÍ ČESKÝ JAZYK A LITERATURA
Michaela Kundratová
Obraz pravěku v díle Eduarda Štorcha Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.
2011
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………………
2
Ráda bych poděkovala Mgr. Luise Novákové, Ph.D. za vstřícnost a cenné rady při vedení mé práce a Mgr. Ondřeji Mlejnkovi za konzultační činnost.
3
OBSAH 1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 2 Historická próza pro děti a mládeţ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2.1 Literatura pro děti a mládeţ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 2.2 Historická próza jako ţánr – vymezení pojmu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 2.3 Historická próza v literatuře pro děti a mládeţ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2.4 Historická tematika součástí dobrodruţné prózy . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 3 Eduard Štorch (1878–1956) – ţivot a dílo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
20
4 Eduard Štorch a historický román . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 5 Lovci mamutů očima současné archeologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 6 Hmotné prameny a literární dílo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 7 Lovci mamutů ve světle literární vědy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 7.1 Lovci mamutů – forma, syţet, fabule . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 7.2 Postavy románu Lovci mamutů v kontextu ostatní Štorchovy prózy . . 45 8 Primitivní kultura si ţádá „primitivní“ jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 8.1 Jazyk postav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .55 8.2 Jazyk vypravěče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 9 Štorchova povídka o pravěku v literárním kontextu 19. a 1. poloviny 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 9.1 Mystický pravěk Rudolfa R. Hofmeistera a prehistorická povídka Josefa Augusty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 10 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Seznam pouţité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
4
1
Úvod Eduard Štorch byl průkopníkem české intencionální dětské literatury o pravěku
u nás. Tvořit začal s úmyslem poučit děti o historii a zvláště o době prehistorické. K didaktickému účelu vyuţil ţánr dobrodruţný, jenţ se těšil u dětských čtenářů oblibě. Zároveň byl často kritizován, neboť mnoho učitelů povaţovalo dobrodruţnou literaturu z didaktického hlediska za nevhodnou. Štorch sám nebyl příznivcem brakových dobrodruţných próz, které dětem nepřinášely ţádná poučení, ale pouze rutinně naplňovaly obecné rysy dobrodruţné literatury. Na základě vlastní zkušenosti s dětmi vyuţil zmíněný ţánr k cílům vyšším, a to děti přitáhnout a vzdělávat v dějepise a zároveň jim předat určité mravní hodnoty. Záměrem této diplomové práce bude odhalit, jaký je obraz pravěku v díle Eduarda Štorcha po stránce faktografické i literární. Zajímá mě, jak autor, který chce své čtenáře poučit o historii a především o archeologii, kombinuje fakta a prameny s vlastní fantazií. V rámci Štorchovy literární tvorby se zaměřím na jeho dílo nejvydávanější a nejhlouběji zasazené do minulosti, na Lovce mamutů. Jako podklad pro diplomovou práci mi slouţí beletristická tvorba Eduarda Štorcha, pracuji s tzv. vydáními poslední ruky. Důleţité to je zejména u románu Lovci mamutů, který Eduard Štorch rozšiřoval a doplňoval téměř po tři desítky let, do definitivní verze z roku 1937, a při následných nových vydáních se kniha ještě drobných úprav dočkala. Dalším zdrojem informací mi je literární pozůstalost Eduarda Štorcha uloţená v pobočce Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech ve východních Čechách, která obsahuje vedle některých autorových děl i rukopisy mnoha z jeho prací, osobní korespondenci, novinové a časopisové výstřiţky týkající se jeho tvorby a jiný pramenný materiál. Vědomosti čerpám i z tisku, zejména z časopisů o literatuře pro děti a mládeţ — z Úhoru a Zlatého máje. Kniţně byla o Eduardu Štorchovi vydána monografie s názvem Kdo byl Eduard Štorch. S ní pracuji pouze okrajově, neboť její autor Bohumil Kakáč sice detailně zpracoval Štorchův ţivotopis, ale bez kritického náhledu a v duchu tendencí 80. let 20. století. Tato monografie také postrádá odborné zhodnocení Štorchovy literární tvorby. Mnohem podnětnější informace jsou v knize Karla Sklenáře Bohové, hroby a učitelé s podtitulem Cesty českých spisovatelů do pravěku. Jedna z částí knihy
5
je věnována přímo Eduardu Štorchovi a autor v ní popisuje okolnosti a průběh vzniku jeho knih, nastiňuje Štorchův ţivot a dívá se na jeho tvorbu v souvislostech české historické prózy Štorchovy doby. Jako podklad pro faktografické posouzení knihy mi slouţí odborná archeologická literatura a konzultace s archeologem Mgr. Ondřejem Mlejnkem1, specialistou na období paleolitu, tj. na historické období, do něhoţ je celý děj Lovců mamutů zasazen. Z tohoto úhlu pohledu zhodnocení Štorchova literárního díla dosud chybí. Nepříliš zdařilý pokus o náhled na Štorchovu beletristickou tvorbu z pozice archeologů je v knize určené široké veřejnosti Od Svatého Václava k lovcům mamutů od Václava Matouška a Ivany Sýkorové. Toto dílo seznamuje čtenáře s dějem většiny Štorchových povídek a románů a spíše neţ hodnocení Štorchovy tvorby z hlediska faktografického v ní čtenáři naleznou popis konkrétní doby. Na knize se téţ projevilo, ţe její autoři jako hlavní zdroj informací o Eduardu Štorchovi pouţili výše zmíněnou monografii od Bohumila Kakáče. Jedním z cílů práce bude zjistit, zda je kniha přínosná z pohledu faktografického pro dnešního čtenáře. Jestli díky novým archeologickým poznatkům a názorům Lovci mamutů příliš „nezastarali― a mohou nadále plnit funkci poznávací. Také se budu snaţit odhalit, do jaké míry Eduard Štorch respektoval soudobé poznatky a vědomosti a jak na knihu nahlíţela odborná kritika. Z hlediska literárněvědného se budu zajímat o prostředky, jeţ zvolil, aby zaujal mladého čtenáře a zároveň mu dokázal srozumitelně přiblíţit ţivot pravěkého člověka a vystihnout jeho kulturu.
1
Mgr. Ondřej Mlejnek, Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Arne Nováka 1, 602 00 Brno.
6
2
Historická próza pro děti a mládeţ
2.1 Literatura pro děti a mládeţ V širokém smyslu je literatura definována jako soubor veškerých písmem zaznamenaných jazykových projevů. Lze na ni nahlíţet z různých úhlů. Jedním ze základních je hledisko funkční dělící literaturu na věcnou, zaměřenou na poznání, prosté sdělení, popularizaci, informaci a dokumentaci, a literaturu uměleckou, zaměřenou na estetický účinek.2 Součástí písemnictví je literatura pro děti a mládeţ. Jaroslav Toman ji pojmově vymezuje jako „oblast literární tvorby záměrně určené věkově vymezenému okruhu nedospělých posluchačů a čtenářů (do 14 – 15 let) nebo také oblast umělecké literatury původně psané pro dospělé, ale recipované dětmi a mládeţí―3. Tato definice upozorňuje na skutečnost, ţe literatura pro děti a mládeţ nevznikala vţdy jako tvorba primárně určená dětem. V návaznosti na tento fakt můţeme hovořit o rozdělení dětské literatury na slovesný folklór, na literaturu vůči dítěti neintencionální a literaturu vůči dítěti intencionální4. Ţánrové útvary slovesného folklóru, zahrnující lidovou prózu (pohádky, pověsti aj.), lidové písně, lidové hry a dětský folklór (říkadla, rozpočitadla, dětské hry aj.), esteticky působily na děti ve středověku a v počátcích národního obrození, a zvláště pro děti venkovské měly výsadní postavení. Slovesný folklór plnil funkci, kterou později převzala intencionální dětská literatura. Ta měla ve většině literárních ţánrů lidové slovesnosti nejen svoje kořeny, inspirovala se jimi, ale přijala je i za svou nedílnou součást. Do literatury pro děti a mládeţ se také řadí literatura, jeţ primárně dětem určena nebyla, tzv. dětská literatura neintencionální. Jde o díla, v jejichţ ději mladí čtenáři nacházeli napětí a vzrušení a v nichţ hledali to, co jim raná intencionální literatura zaměřená na mravní výchovu poskytnout nedokázala. K hodnotným dílům, která
2
VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 207–208. TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU České Budějovice, 1992, s. 47. 4 Literatura vůči dětem intencionální zahrnuje díla pro děti a mládeţ záměrně psaná. 3
7
původně vznikala pro dospělého čtenáře, se řadí např. Robinson Crusoe, Gulliverovy cesty či romány Julese Verna. Literatura intencionální začala vznikat na přelomu 18. a 19. století a v jejích počátcích šlo především o literaturu mravně výchovnou. Jak uvádí Otakar Chaloupka ve Vybraných kapitolách z teorie dětské literatury I, nepřekonala tato literatura svou dobu. Autoři neznalí psychologie dětského čtenáře se uchylovali v kontrastu s literaturou pro dospělé ke zjednodušování na poli myšlenkovém či na poli významové výstavby textu. Postavy byly pro čtenáře vykresleny v černobílé typologii a z hlediska struktury textu literaturu charakterizovala např. lexikální chudost, syntaktická monotónnost či v oblasti poezie klišé v přirovnáních a metaforách.5 Intencionální literatura se však od těchto počátků vyvíjela a stávala se pro svého čtenáře hodnotnější s tím, jak autoři stále více poznávali a respektovali psychologii dětského čtenáře a uplatňovali svou autorskou osobnost. Z hlediska současnosti poţadavky na dětskou literaturu zásadně pokročily, jde jiţ o tvorbu, jejíţ „specifičnost spočívá v tom, ţe slovesný tvůrce záměrně uplatňuje ve svém díle tzv. dětský aspekt, tj. osobitý zřetel k psychickým a mentálním předpokladům a zvláštnostem dětského adresáta v určitém věkovém stadiu jeho vývoje […] Tyto skutečnosti se promítají do tvůrčí koncepce díla, zvolené tematiky, ideového obsahu, obrazů postav, kompozice i uţití jazykově stylistických prostředků […] [autor] zobrazuje ţivot a svět z pohledu dítěte, vede s ním partnerský dialog, zároveň však s jistým předstihem a nadhledem dospělého―6. Jednou z oblastí, ve které lze zřetelně sledovat vývoj, obohacování a zdokonalování literatury pro děti a mládeţ, je ţánr či ţánrová forma. Tomuto tématu se podrobně věnovala Miroslava Genčiová v svém díle Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu7. V uvedené knize autorka sleduje historický vývoj dětské literatury, na který působily změny jak literární, tak i mimoliterární, např. společenské,
5
CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973, s. 14–15. 6 TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU České Budějovice, 1992, s. 50. 7 GENČIOVÁ, M. Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984.
8
pedagogické aj. Jejich působením vznikl současný systém ţánrů a ţánrových forem, který Genčiová rozdělila do čtyř skupin:8 1) ţánry, jeţ patří a patřily do oblasti určené dětem. Jejich původ je ve folklóru a dnes svou funkci plní u dětí předškolního a mladšího školního věku. Jde např. o říkadlo, ukolébavku, dětský popěvek, rozpočitadlo atd. 2) ţánry, které byly součástí ústní lidové slovesnosti nebo literatury pro dospělé a historickým vývojem přecházely do literatury pro děti a mládeţ a dnes plní svou funkci převáţně v ní. Patří sem pohádka či částečně bajka atd. 3) ţánry existující jak v literatuře pro dospělé, tak v literatuře pro děti a mládeţ. Zatímco u literatury pro dospělé stojí po stránce umělecké na okraji, u dětského čtenáře jsou v určitém věku ve středu zájmu. Řadí se sem např. ţánr dobrodruţné a vědeckofantastické prózy, uměleckonaučná literatura aj. 4) ţánry společné dospělým i mládeţi a dětem, jako povídka, novela, či román ze ţivota. Pro literární práci o Eduardu Štorchovi je důleţitý ţánr prózy dobrodruţné, a to konkrétně ţánrová varianta historická. Ta vznikala původně jako literatura vůči dětem neintencionální. A právě průkopníkem české intencionální dětské literatury zaměřené na historickou tematiku se stal aţ v první polovině dvacátého století Eduard Štorch, který svou literární tvorbu směroval výhradně k dětskému čtenáři.
2.2 Historická próza jako ţánr – vymezení pojmu Z hlediska tematického se v rámci literatury vyčleňuje ţánr historický. Podle Průvodce literárním dílem Ladislavy Lederbuchové jde o literární ţánr, který svými „tématy odkazuje do minulosti k historickým skutečnostem. Za takové skutečnosti lze povaţovat minulost vzdálenou od doby vzniku textu více neţ šedesát let, tj. dobu, jejíchţ přímých pamětníků ubývá a většina společnosti se s ní můţe seznamovat uţ jen zprostředkovaně pomocí dokumentárního materiálu a studií. Výběr, uspořádání a interpretace historických faktů jsou podřízeny tvůrčímu záměru autora. Pokud však 8
GENČIOVÁ, M. Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, s. 14–15.
9
dílo má zachovat status historického ţánru, musí obsahovat informace, které umoţní čtenáři látku alespoň obrysově identifikovat―9. Podobné vymezení pojmu, zaloţené na časovém odstupu autora od zobrazované události, najdeme i u Josefa Hrabáka10. Také Štěpán Vlašín ve Slovníku literární teorie11 zdůrazňuje vztah historického ţánru k minulosti, navíc se zaobírá typovými obměnami historického románu, jeţ vyplývají z různých přístupů k látce. Tyto obměny „směřují buď k zobrazení dějin jako panoramatického obrazu vzájemně se proplétajících osudů individuálních s historickými osudy národa, anebo k zachycení rázu ţivota dané etapy historického vývoje společnosti prostřednictvím fiktivního příběhu a fiktivních postav, popř. k vykreslení ţivota určité významné historické osobnosti―12. Z trochu jiného úhlu se definováním historického ţánru zabýval René Bílik v článku Historické vedomie a detský čitateľ. Jeho pojetí klade důraz na kvalitu13 historických událostí. Bílik vymezuje historický ţánr jako „mnoţinu textov, ktoré vyberajú svoju látku z minulosti, s primárným zameraním na umelecké zobrazovanie problémových ĺudských situácií uprostred událostí, ktoré sú nejakým sposobom významné pre historický vývin―14. Tato koncepce historického ţánru se zdráhá označit za historický ţánr vše pramenící z minulosti, ale zdůrazňuje, ţe o zařazení díla do historického ţánru nerozhoduje jen časový odstup autora, ale také historický význam uvedených faktů. Toto definování historického ţánru však opomíjí skutečnost, ţe existuje celá škála děl poloţených do minulosti a opírajících se o fakta méně důleţitá či nedůleţitá. K vymezení historického ţánru je třeba specifikovat význam slova historický fakt. Ten v příručkách literární teorie, které jsem pouţívala, zpracován nebyl, pouze Klimešův Slovník cizích slov definuje obecně fakt jako „zjištěnou ověřenou jednotlivou 9
LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H H Vyšehradská, 2002, s. 105. 10 HRABÁK, J. Čtení o románu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981, s. 175: „Za historický román v pravém slova smyslu však zpravidla pokládáme jen takové vypravování, jehoţ děj je poloţen do minulosti tak vzdálené, ţe o ní jiţ nemáme vědomí zakládající se na vlastní paměti nebo zprávách starších vrstevníků.― 11 VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 136: „Historický román je ţánrová forma románu, určená především hlediskem tematickým, tj. zaměřeným na děje dob minulých, a materiálem, jehoţ základ tvoří historická fakta a reálie, mající evokovat obraz daného historického období.― 12 Tamtéţ. 13 Kvalitou historické události René Bílik zamýšlí její funkční místo mezi prvky formulující určitý objekt. BÍLIK, R. Historické vedomie a detský čitateľ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 5, s. 258. 14 Tamtéţ.
10
skutečnost―15. Historickým faktem a jeho formulací se ve své přednášce zabýval Vladimír Petrík. Podle něj by měly být historickým faktem: historická událost, historický čin, historická skutečnost a historický jev. Dále dodává, ţe tento fakt by měl mít nějaký význam pro historický vývoj a ţe nesouvisí bezprostředně s autorskou zkušeností či záţitkem. Autor podle něj poučení přijímá tzv. z druhé ruky a vlastní zkušenost nahrazuje studiem.16 Druhou
rukou
je
zde
míněna
především
historiografie.
Dějepisectví
je
nejvýznamnějším zdrojem informací. Rozdíl mezi ním a historickou prózou vystihuje citát F. X. Šaldy, který ve svém článku pouţil René Bílik. Úlohou vědce je „určiť, ako to vlastne bolo, a románopisca ako vlastne ţilo to, čo bolo―17. Historická informace na sebe bere podobu informace estetické, a tak působí nejen na rozumovou, ale i na citovou sloţku čtenářovy psychiky. To v důsledku můţe urychlit recepci textu a příjem informace. Umělecké dílo je tedy velmi důleţité pro formování historického vědomí člověka, zvláště pokud je pro čtenáře jediným zdrojem informací o určité historické události.18 Je třeba brát v potaz, ţe umělecká pravda a pravda skutečná, zobrazená např. ve vědeckém díle, se nemusí shodovat a často se ani neshodují. Modelace reality je ve vědeckém a uměleckém textu rozdílná. Spisovatel na rozdíl od historika pracuje s fikcí, jeţ mu umoţňuje vkomponovat do textu vedle historických reálií i skutečnosti dané jeho tvořivou fantazií. Kritériem kvality není faktografická přesnost, ale estetická působivost. Pravdivostí je v případě umělecké literatury míněno specificky umělecké ztvárnění reality v její konkrétní historické podobě a zároveň ve vývojové perspektivě.19 Vzájemným poměrem historických faktů a autorské fikce se v díle Český historický román 1945–196520 zabýval Blahoslav Dokoupil. Poukazuje na to, ţe autor historické prózy má omezenější moţnosti přizpůsobit konkrétní detaily v zobrazení reality vlastním uměleckým záměrům neţ autor románu ze současnosti. Důleţitá u historického
15
KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1998, s. 178. PETRÍK, V. Historický fakt v historické próze a literatuře faktu. In KOPÁL, J.; LIBA, P. Problémy historického ţánru a literárne vzdelanie. 1. vyd. Dolní Kubín: Oravské muzeum P. O. Hviezdoslava, 1984, s. 38–49. 17 BÍLIK, R. Historické vedomie a detský čitateľ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 5, s. 258. 18 Tamtéţ. 19 BÍLIK, R. Historické vedomie a detský čitateľ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 5, s. 258–261. 20 DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987. 16
11
ţánru je podle něj historická konkrétnost,21 jejíţ podstata netkví v hodnověrnosti jednotlivých faktických údajů, ale v pravdivém „zobrazení podstaty popisované doby, její společenské struktury a vztahů mezi sociálními skupinami v jejím rámci. S tím pak souvisí i problematika odvození způsobu lidského myšlení z této specificky dobové společenské struktury.―22 Jako příklad uvádí českého šlechtice těsně pobělohorské doby, u kterého autor musí brát v potaz společenskou determinaci, jeţ ho bude odlišovat od šlechtice jiné epochy. Historická konkrétnost tedy není dána frekvencí pouţitých historických faktů v díle. Toho, aby bylo dílo historicky konkrétní, lze dosáhnout při malé i velké frekvenci historických faktů, a ty samy o sobě nejsou podmínkou. Na základě poměru historických faktů a autorské fikce rozlišuje Dokoupil pět typů historického románu:23 1) Historický román dokumentární, pracující na prvním místě s historickými fakty, jako jsou konkrétní historické události, podrobnosti o dobovém způsobu ţivota, skutečně ţijící osoby a okolnosti jejich ţivota. Fikce zde funguje jako pomocný prvek spojující faktografický materiál, převádí strohá data do beletrizujících scén, případně zaplňuje méně podstatné mezery. 2) Historický román čistě epický, pracující především s fikcí, jenţ je protipólem typu dokumentárního. Historická fakta mají úlohu pouze pomocnou. Postavy jsou často fiktivní nebo reálné pouze svým jménem, konflikty jsou nadčasové a nevyjadřují nic důleţitého a historicky významného z daného období. Román má povahu spíše historizující neţ historickou. 3) Historický román projekční klade také do popředí fikci, historická fakta mají funkci pomocnou, případně vytváří kolorit doby. Autor si vybírá historické období, téma, historická fakta či konflikt se záměrem nastavit zrcadlo své vlastní současnosti. Do minulosti jsou projektovány aktuální problémy autorovy doby. Tento typ románu, jenţ vyuţívá historického rámce
21
Tamtéţ, s. 20–21: „Kritérium historické konkrétnosti je totoţné s tím, jeţ György Lukács v monografii Historický román definoval jako historickou věrnost ( Odvození zvláštnosti jednajících postav z historické osobitosti jejich doby‛). Termín historická konkrétnost se mi jeví jako vhodnější, neboť jednak neimplikuje hodnotící aspekty (i dílo, které není historicky věrné, můţe být umělecky pravdivé), jednak akcentuje, ţe diferenčním rysem se stává závislost fabule a charakterů na konkrétní a jedinečné historické situaci.― 22 DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 27. 23 Tamtéţ, s. 26–37.
12
k zobrazení ahistorického problému, se stejně jako román čistě epický v mnoha případech blíţí spíše románu historizujícímu neţ historickému. 4) Kombinací
rysů
historického
románu
dokumentárního,
epického
a projekčního je typ smíšený. V něm se spojuje podrobná historická dokumentace s epickými postupy např. přítomností zápletky, motivací lidského jednání nadčasovými faktory, psychologickým vykreslením postav atd. 5) Historický román syntetický je stejně jako typ smíšený kombinací románu dokumentárního, epického a projekčního. Vybírá si však na rozdíl od něj z uvedených typů jejich přednosti. Při detailním poznání doby nelpí na dokumentární přesnosti nedůleţitých detailů a faktů. Bere v potaz aktuální otázky současnosti, ale nepromítá do minulosti něco, co by jí nebylo vlastní. Postavy jednají a vyvíjí se s ohledem na zvolenou dobu, avšak s epickým ztvárněním. Dokoupil syntetický román povaţuje za nejideálnější typ historického románu. Zároveň poukazuje na to, ţe jde o typ z hlediska autora nejnáročnější a málokterý autor k němu dokáţe dospět. S ohledem na vztah autorské fikce a historických faktů upozorňuje Dokoupil na tři důleţité pojmy zmíněné problematiky, a to na aktualizaci, modernizaci a privatizaci. Aktualizací autor nazývá rysy historické látky, které korespondují s problematikou současnosti. Pokud autor dokáţe tyto rysy adekvátně zdůraznit, můţe dílo získat na umělecké a společenské závaţnosti. Aktualizace se však můţe o historickou látku pouze opírat, nikoliv ji deformovat. V kontrastu
s aktualizací
stojí
modernizace,
jeţ
je
promítáním
současné
problematiky do minulosti, aniţ by k tomu existovaly předpoklady. Dokoupil to chápe jako násilné a neadekvátní vnášení prvků současného ţivota do líčení historické skutečnosti. Podobně s historickou konkrétností zachází i privatizace, coţ je postup zobrazení historické látky, ve kterém tvoří historie pouhou kulisu pro příběh. Děje próz nejsou spojeny s charakterem doby a lze je definovat jako časově indiferentní.
13
2.3 Historická próza v literatuře pro děti a mládeţ V případě dětského čtenáře platí, ţe umělecká literatura je mnohdy prvním a dočasně i jediným zdrojem informací, který formuje jeho historické vědomí. Člověk se s historickým vědomím nerodí, ale časové vztahy začíná chápat aţ okolo šestého sedmého roku věku. Historické myšlení se začíná rozvíjet pozvolna a je závislé na jeho ţivotních zkušenostech, později na školních vědomostech a literárních zájmech.24 Problematikou historického vědomí dětského čtenáře se zabývalo několik autorů,25 kteří se shodovali na vlivu čtenářova věku na tuto skutečnost. Jejich závěry lze povaţovat za shodné, nejlépe metodologicky však k problému přistoupil René Bílik, který opustil členění čtenářské vyspělosti podle školní docházky a pracoval s rozčleněním podle čtenářského věku na předčtenářský, mladší čtenářský věk (7–9 let), střední (9–12 let) a starší (12–15 let). Kaţdá z etap dětského věku byla vývojovým stupněm osvojování si představ o minulosti. První povědomí o minulém získává dítě v pohádce, zejména v její folklórní podobě. Typická formule „Byl jednou jeden…― dítěti vštěpuje pojem minulosti. Rekvizity jako královské zámky, rytíři s meči, panské kočáry aj., které vymezují prostor pohádky, dávají čtenáři nahlédnout do jiného světa. Dítě tak přijímá pohádku jako příběh, který se stal kdysi a kdesi. Zmíněnou skutečnost začíná chápat v mladším čtenářském věku, do té doby se dítě stále pohybuje pouze v dimenzích přítomnosti. Dalším stupněm pro vývoj historického vědomí dětského čtenáře je pověst. Syţet pověsti se realizuje v určitém konkrétním čase a prostoru a vedle fikce zde funguje i historický fakt, který je nějakou svou stránkou důleţitý pro historický vývoj. Chápání pověsti Bílik spojuje se středním čtenářským věkem a hovoří o důleţitosti pověsti pro přípravu na náročnější formy historického ţánru, jako jsou historická povídka a posléze ve starším čtenářském věku historická novela a historický román. Historická látka by v těchto ţánrech měla být zpracována z hlediska dětského aspektu. Proto je vhodné začlenit do struktury syţetu dětskou postavu, se kterou by se čtenář mohl identifikovat. 24
GENČIOVÁ, M. Zamyšlení k problému historismu v literatuře pro děti a mládeţ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 1, s. 66–70. 25 Tamtéţ. BÍLIK, R. Historické vedomie a detský čitateľ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 5, s. 258–261. PRELOŢNÍKOVÁ, E. Historická próza jako dobrodruţné čitanie dětí a mládeţe. In. KOPÁL, J.; LIBA, P. Problémy historického ţánru a literárne vzdelanie. 1. vyd. Dolní Kubín: Oravské muzeum P. O. Hviezdoslava, 1984, s. 50–59.
14
Pro tuto práci, věnovanou Eduardu Štorchovi, je nejdůleţitější čtenář staršího čtenářského věku, který má jiţ zformulované historické vědomí a jenţ pod vlivem školní výuky a četby umí rozlišovat a konkretizovat historické události. Zejména nad ním se zamýšlela ve svém článku26 Miroslava Genčiová a hledala, jaká ţánrová forma historické prózy je pro mladého čtenáře nejvhodnější. Podle ní je to román s epickou stavbou, přičemţ nejoblíbenější mezi mládeţí je historický román dobrodruţný. Dobrodruţná četba pro mládeţ musela být obhajována v různých dobách, Genčiová však upozorňuje na její přednosti a právoplatné místo v četbě mládeţe. I kdyţ historický dobrodruţný román nepodává přesnou a rozvinutou představu o historii, dává čtenáři počáteční znalosti o minulosti a vytváří základy historického cítění. Ve své knize Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu27 také autorka upozorňuje na skutečnost, ţe historický román měl ve svých počátcích právě podobu románu dobrodruţného. Například Walter Scott, jenţ sice primárně pro děti a mládeţ nepsal, ale byl jimi hojně čten, hledal látku ve středověku, pro který bylo dobrodruţství součástí rytířského ţivota a kultury privilegovaných stavů. Přístup historického dobrodruţného románu k historickým faktům však byl mnohdy vágní, coţ lze pozorovat například u Alexandra Dumase. Vágnost byla hlavním důvodem, proč byla historická próza často odsouvána na „periférii― literatury. Literárněvědné studie28 mnoha autorů od Františka Flose přes Miroslavu Genčiovou k Otakaru Chaloupkovi aj., zabývající se nejen historickou dobrodruţnou prózou, ale zejména dobrodruţnou literaturou obecně tento stereotyp vyvracejí.
26
GENČIOVÁ, M. Zamyšlení k problému historismu v literatuře pro děti a mládeţ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 1, s. 66–70. 27 GENČIOVÁ, M. Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, s. 159–177. 28 FLOS, F. Vývoj a výsledky dobrodruţné literatury. Úhor, 1937, roč. 25, č. 2–3, s. 22–24. FLOS, F. Vhodné typy dobrodruţné literatury. Úhor, 1932, roč. 20, č. 4, s. 92–95. GENČIOVÁ, M. Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, s. 159–177. GENČIOVÁ, M. Zamyšlení k problému historismu v literatuře pro děti a mládeţ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 1, s. 66–70. CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976, s. 77–105.
15
2.4 Historická tematika součástí dobrodruţné prózy V rámci literárněvědného definování historické dobrodruţné prózy je nutné si vymezit pojem dobrodruţného románu a zamyslet se nad tím, jakou roli hraje dobrodruţnost u mladého čtenáře a z jakého důvodu je právě tato ţánrová forma přínosná a vhodná pro seznamování mladého čtenáře s historickou tematikou. Podle Miroslavy Genčiové je pro pochopení dobrodruţné literatury důleţité znát význam slova dobrodruţství. To je autorkou chápáno „jako příhoda (nečekaná, překvapivá, podivná). Příhoda, událost potkává jedince nebo skupinu lidí, vystupuje v ní jeden nebo více hrdinů. Hrdina a událost určují povahu dobrodruţství. Nečekané a podivné události se odehrávají většinou v nezvyklém, exotickém nebo historicky se měnícím prostředí. […] Dobrodruţství se v objektivní realitě projevuje zpravidla jako náhodnost, která není na první pohled vysvětlitelná, která je nicméně závislá na objektivních podmínkách, jen pruţiny, které ji uvedly do pohybu, nejsou známé, jsou na první pohled skryté.―29 Dobrodruţnost není součástí pouze dobrodruţné literatury, ale lze ji najít jako součást celé řady ţánrů a ţánrových forem. V popředí zájmu v této práci stojí dobrodruţný román,30 neboť se stal nejoblíbenější ţánrovou formou pubescentního dětského čtenáře.31 Nabízel mu dvě pro jeho věk podstatná lákadla, moţnost rozšiřovat ţivotní proţitky a poznávat svět. Právě dobrodruţství je čtenáři v určitém věku vlastní, umoţňuje mu poznat nová a neznámá místa, ztotoţňovat se s hrdiny románu a proţívat s nimi neobvyklé situace. Otakar Chaloupka32 touhu po dobrodruţství zdůvodňuje tím, ţe si dítě skrze proţitky vytváří vlastní ţivotní plány, ve fiktivní rovině naplňuje dychtivost po činném sebeuskutečnění a jeho identifikace s hrdinou a syţetem knihy má povahu anticipace vlastního ţivota, tzn. ţe se čtenář stejně jako hrdina románu touţí stát cestovatelem, rytířem či kovbojem. 29
GENČIOVÁ, M. Příspěvek k ţánrově typologickým problémům dobrodruţné literatury. Zlatý máj, 1976, roč. 20, č. 9, s. 617. 30 VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 78: „Ţánrová forma románu, vyznačující se poutavým, dramatickým dějem, větveným do překvapivých situací a kolizí, se silně zdůrazněnými motivy nebezpečí.― 31 Vymezení pojmu je dle Jaroslava Tomana, který etapizuje dětské čtenářství na věk předškolní (do 6 let), mladší školní věk, prepubescentní (6 – 10 let) a starší školní věk, pubescentní (11 – 15 let). Viz TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU České Budějovice, 1992, s. 51. 32 CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976, s. 80–82.
16
Ani rozumové uvědomění si nemoţnosti ţít například v jiné historické epoše nepřehluší fantazijní sílu čtenářského proţitku. Dále je nutné nejen charakterizovat dobrodruţný román přítomností jistě podstatného aspektu dobrodruţnosti, ale charakterizovat jej i z hlediska kompozice a výstavby textu. Dobrodruţný román z hlediska kompozice lze rozdělit na dva typy. První typ, jehoţ předchůdcem byl například středověký rytířský román nebo román pikareskní, je kompozičně tvořen navazováním jedné příhody na druhou bez řádu a finálního vyústění. Naproti tomu v druhém typu kompozice jsou příhody provázány na základě příčiny, motivu a časového hlediska. Jejich sled není náhodný a nelze je přeházet. Předchůdcem zmíněné kompozice byl román gotický. Obě kompozice mají v literatuře pro děti a mládeţ své místo. Z pozice literární kritiky je upřednostňována kompozice s příčinným řazením příhod, neboť volné řazení má větší sklony sklouzávat k brakové literární produkci. Z hlediska výstavby textu je pro dobrodruţnou tvorbu nosný hrdina románu. Tím bývá ideální, hyperbolizovaná postava, která není charakterově příliš vykreslena, teprve dobrodruţství, jimiţ bude procházet, o ní prozradí více. Jsou to často mezní situace, které ji nutí překonávat překáţky, mnohdy na hranici lidských moţností. Hrdina má touhu se něco dovídat, jednat a řešit konflikt za konfliktem. K charakteristice hrdiny napomáhá přítomnost dalších postav. Protivníka, jenţ bývá protipólem jeho vlastností, a společníka, který vytváří určitou dualitu hrdiny. Jejich vzájemné rozhovory a spolupráce umoţňují poodhalit vnitřní svět postav. Také hrdina dobrodruţné prózy mívá po boku staršího přítele a rádce, jenţ je mu vzorem. Fyzicky je hrdina většinou mlád, prostoduchý, ale zralý pro smělé činy. Jeho dobrodruţné já je určováno sociálními, politickými a etickými idejemi své epochy.33 Děj dobrodruţného románu je napínavý, dynamický, střídají se v něm nečekané a nebezpečné situace a zápletky bez retardačních prvků popisných a úvahových. Odehrává se v nezvyklém, exotickém nebo historicky vzdáleném či rychle se měnícím prostředí. Vypravěč můţe často vystupovat v ich-formě v osobě hrdiny jako tzv. vypravěč přímý. 33
TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU České Budějovice, 1992, s. 89. GENČIOVÁ, M. K poetice dobrodruţné literatury. Zlatý máj, 1987, roč. 31, č. 6, s. 362–365.
17
Dobrodruţný román se podle prvků, které v něm převládají, člení na mnoho ţánrových variant. Tematicky se dobrodruţný román rozlišuje např. na cestopisy, robinsonády, westerny, indiánky, prózy námořní, pirátské, lovecké, vědeckofantastické, historické, detektivní, špionáţní atd. Mnohdy je pozice díla hraniční a v kontrastu s jeho charakteristikami je i postoj čtenáře, pro kterého můţe být např. román z druhé světové války románem dobrodruţným, i kdyţ bude obsahovat také jiné významové vrstvy. Druhé moţné členění dobrodruţného románu je z pozice jeho umělecké hodnoty34, tj. jak se autorovi daří pracovat s tradičními mýty35 dobrodruţné literatury, jako je mýtus hrdiny a exotiky. Zda se mu je daří obměňovat či přesahovat, nebo je pouze zprostředkovává v poloze známé či dokonce devalvované. Hodnotové rozpětí dobrodruţných románů je tedy od románů inovujících dobrodruţné mýty a hledajících nové tematické polohy přes konvenční dobrodruţné příběhy aţ ke komerční brakové literatuře. Hranici mezi uměleckou tvorbou a brakovou produkcí dobrodruţné prózy se v knize Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II36 věnoval Otakar Chaloupka. Hrdina neměnný a bez vývoje, dějové napětí situační či gradace příběhu pouze epizodická, to jsou jedny ze znaků dobrodruţné literatury psané pro konzum. Napětí a překvapení je dosahováno stále stejnými prostředky, hrdina musí proţívat věčně něco nového, popisy postav se příliš neobměňují, v dialozích proloţených stereotypními frázemi se opakuje stejný obsah. Autor dobrodruţné mýty pouze reprodukuje a nepřistupuje k nim se záměrem uměleckým. Chaloupka upozorňuje na skutečnost, ţe takovýto princip bývá mylně pokládán za obecný princip dobrodruţné prózy, přestoţe postrádá tolik důleţitou estetickou funkci, jiţ by do díla měl vnášet autor svým tvůrčím přístupem. Tato autorova nápaditost se 34
CHALOUPKA, O. Ţánrová skladba literatury pro děti a mládeţ, dobrodruţná próza. Zlatý máj, 1986, roč. 30, č. 9., s. 565–566. 35 Štěpán Vlašín definuje mýtus v přeneseném významu jako „kaţdý produkt poznávacího a interpretačního procesu, který nemíří k podstatě jevů, ale ulpívá na jejich povrchových vlastnostech, pomocí nichţ pak skutečnost více či méně kolektivně závazným způsobem vykládá, systematizuje a hodnotí. S dávnověkými mýty v tomto pojetí – zahrnujícím mezi mýty i mýty moderní doby, tzv. mýty dneška‛ – jej spojuje úsilí naturalizovat historii, tj. podat to, co je výsledkem historického vývoje, jako jev neměnný a vytrţený z času (v tomto smyslu má i mýtus dneška‛ výrazně stabilizující funkci) a současně úsilí aspirovat na všeobecnou závaznost svého výkladu přírodních a sociálních reálií. V tomto chápání není mýtus vymezen ani sloţkou obsahovou, ani návazností na určitou etapu vývoje lidské společnosti, ale mnohem spíše je určen jako jistý způsob výpovědi o realitě.― Viz VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 241. 36 CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976, s. 77–105.
18
můţe projevit například v osobnostním vývoji hrdiny či v postupném dějovém napětí a gradaci příběhu v celkové výstavbě syţetu, nikoliv jen v rámci epizody. Pokud autor úspěšně do díla promítne další významové souvislosti, jako např. pro tuto práci např. důleţitý aspekt historicky vzdělávací, přivede to čtenáře k významům dalším. Čtenář ke knize začne přistupovat např. jako k historické próze dobrodruţné. Touha po dobrodruţnosti mu umoţní nenásilně se seznamovat s historií a zábavně se v ní vzdělávat. Svatava Urbanová a Milena Rosová v díle Ţánry, osobnosti, díla v tomto ohledu vyvyšují tvorbu Eduarda Štorcha: „Štorchovi se podařilo jako jednomu z prvních autorů čelit pokleslé dobrodruţnosti, vyjadřovat morální a etické postuláty v dynamické podobě s respektováním schopností a věkových zvláštností mladých čtenářů. Dobrodruţná próza tak prokázala svou ţivotnost a posunula hodnotová měřítka výše.― 37
37
ROSOVÁ, M.; URBANOVÁ, S. Ţánry, osobnosti, díla (Historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ – antologie). 5. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě – Filozofická fakulta, 2005, s. 181.
19
3
Eduard Štorch (1878–1956) – ţivot a dílo Eduard Štorch se narodil v Ostroměři u Hořic. Vystudoval učitelství v Hradci
Králové a s výjimkou krátkých působení v profesích školního inspektora na Slovensku či ředitele městské útulny v Praze pracoval celý ţivot jako učitel češtiny, zeměpisu a dějepisu. Výrazněji jej ovlivnilo učitelování na Mostecku, kde se setkal s dětmi z neuspokojivých rodinných poměrů. I přes počáteční nedůvěru a lhostejnost ke škole se díky Štorchovým pedagogickým kvalitám podařilo u mnoha z těchto dětí vzbudit zájem o vzdělání. Se stejným zápalem působil i na svých dalších pracovištích. V roce 1903 se usadil v Praze, kde po mnohaletém úsilí získal v roce 1930 ve svých 53 letech definitivu na chlapecké škole v Jindřišské ulici. O sedm let později odešel do penze. I přes zdravotní obtíţe se stále věnoval spisovatelské činnosti, časopisecky publikoval a snaţil se zůstávat nadále aktivní v obecně prospěšné oblasti. Poslední knihou, kterou napsal, byla Minehava, jeţ vyšla v roce 1950. Eduard Štorch zemřel ve věku 78 let v roce 1956. Stejně nadšeně, jako pracoval pro děti ve škole, jim věnoval svůj čas i mimo ni. Z dárcovských příspěvků a především z vlastních peněz financoval projekt dětské farmy, který měl fungovat jako škola v přírodě. Organizoval výlety, lyţařské kurzy, letní tábory a zejména se coby nadšený archeolog snaţil vlastní zápal předat i svým ţákům a se skupinkou dětí pátral v Praze a okolí po artefaktech z pravěku. Archeologie se mu vedle pedagogické činnosti a volnočasových aktivit pro děti a mládeţ stala celoţivotní vášní. Jiţ jako student se začal pídit po původu lidstva a přes antropologii a geologii se dostal aţ k archeologii. Začal se v tomto oboru sebevzdělávat, navštěvoval univerzitní přednášky a kurzy, dalším zdrojem informací mu byla Univerzitní knihovna a Národní muzeum. Prakticky se archeologii věnoval především v Praze a v rodišti své ţeny v Lobči u Mšena. Byl jednatelem prehistorického odboru Společnosti přátel staroţitností českých, kde se scházel s podobně nadšenými příznivci archeologie a v rámci společnosti časopisecky publikoval. Jeho archeologická sbírka obsahovala několik tisíc nálezů. Od archeologie a nadšení pro pedagogickou činnost se odvíjí i jeho snaha o reformu dějepisných osnov. Propagoval uplatnění tzv. sociologického hlediska v dějepise, coţ znamenalo neučit historii jako „výčet válek a panovníků―, ale zaměřit se na vývoj
20
kultury, společenských zřízení, myšlení atd. To znamenalo vykládat dětem dějepis ne z politické perspektivy, ale z perspektivy sociálně-kulturní.38 Součástí reformy byla i výuka o pravěku. Tehdejší dějepisné osnovy začínaly starověkými kulturami a byly propleteny mnoţstvím bájí a pověstí. Panovala představa, ţe učení o původu člověka je pro děti příliš sloţité. Eduard Štorch se pokusil dokázat opak. A protoţe chtěl ţákům dějiny přiblíţit poutavou formou, stal se jeho pokus o reformu dějepisu jedním z impulsů k beletristické tvorbě. Jeho prvotinou byla kníţka Člověk diluviální stojící na pomezí učebnice o pravěku a beletrické tvorby. Zároveň jedno ze dvou vydání obsahovalo předmluvu, která byla návodem pro učitele, jak pravěké období dětem vyloţit. Zmíněné dílo bylo zárodkem pro román Lovci mamutů. Ten vznikl částečně díky nakladateli, který po Eduardu Štorchovi poţadoval odstranit z Člověka diluviálního části psané učebnicovým stylem a více se věnovat beletristickým pasáţím. Mimo toto své nejvydávanější dílo, ve kterém zašel nejdále do hlubin pravěku, psal Štorch romány a povídky pro děti a mládeţ popisující pravěká a raně středověká dějinná období českého státu. Po Lovcích mamutů pokračuje neolitickými romány Osada Havranů a Minehava a souborem povídek U Veliké řeky. Taktéţ povídková kniha V šeru dávných věků vypráví o příchodu Slovanů na naše území, povídky Bronzový poklad a Volání rodu jsou z doby bronzové, román Zlomený meč z doby ţelezné. Raný středověk prezentují romány Hrdina Nik z časů kupce Sáma, Zastavený příval vzniklý na základě prvních písemných zmínek z roku 805, velkomoravský O Děvín a Velehrad a k zakládání českého státu se váţe román Meč proti meči. Do doby pověstí a mystického dávnověku Eduard Štorch zavítal v románech Bohatýr Vratislav a Libuše a Přemysl. Jak ukazuje Štorchův ţivotopis, byla jeho beletristická tvorba vyústěním profesního nadšení, zájmové činnosti a především lásky k dětem.
38
Tomuto tématu se podrobněji věnuje kapitola Eduard Štorch a historický román.
21
4
Eduard Štorch a historický román Podle Eduarda Štorcha nesmí být historický román pouze „kaleidoskopem
historických událostí bez onoho procítěného vztahu k současnosti―
39
. Román má nést
skryté poslání, které bude sdělné pro čtenáře současné i budoucí. Má být jakýmsi zrcadlem minulosti, jeţ pomáhá osvětlovat přítomnost. Vedle vlastního zajímavě zpracovaného děje musí takovýto román obsahovat poslání etické, vlastenecké, sociální a kulturní. Historický román je jen z poloviny dílo umělecké, druhá polovina má být dle něj tvořena těmito ideály. Proto Štorch historický román do jisté míry povaţoval za dílo tendenční. Velmi si cenil Aloise Jiráska, který pro něj byl vzorem, a za vlastní přijal jeho citát: „Je pravda, ţe tendencí často umění trpí. Ale jsme v zápase a bojujeme o ţivot. A ţivot národa nade všecko! Pro něj musí všecko zápasit – i umění.―
40
Sám Štorch však podotýkal, ţe přílišná tendence můţe
historický román i zabít. Děj historického románu musí být pravdivý, či spíše pravděpodobný. Spisovatel však potřebuje při psaní jistou dávku volnosti. Tou nesmí překrývat nedostatek svých historických znalostí. Hrubé historické chyby mohou zkreslovat historický ráz knihy. Štorch své poţadavky na historický román shrnul v přednášce, kterou prezentoval v březnu 1940 v Masarykově ústavu pro národní výchovu. Následující teze jsou volným shrnutím zásad pro tvorbu historické prózy, jeţ se snaţil naplňovat i ve své vlastní tvorbě. Poţadavky na historický román: 41 1. Má mít poutavý, ţivý, pravděpodobný a přesvědčivý děj. Musí odpovídat době a vystihovat ji. 2. Postavy a jejich charaktery jsou tvořeny podle modelů ze skutečnosti nebo synteticky z empirických jednotlivostí.
39
ŠTORCH, E. Povídka a historie. Předneseno v Masarykově ústavu pro národní výchovu 27. 3. 1940. Literární archiv Památníku národního písemnictví, Literární pozůstalost Eduarda Štorcha (1978–1956), karton Články, přednášky, inventární číslo 5119–5122. 40 Tamtéţ. 41 Volně podle ŠTORCH, E. Povídka a historie. Předneseno v Masarykově ústavu pro národní výchovu 27. 3. 1940. Literární archiv Památníku národního písemnictví, Literární pozůstalost Eduarda Štorcha (1978–1956), karton Články, přednášky, inventární číslo 5119–5122.
22
3. V díle je nutná přítomnost idejí, především národní a lidské. Tato tendence se povaţuje za ušlechtilou a povznášející. 4. Autor vystihuje duševní stav postavy a ten musí odpovídat jejím činům. 5. Historický román není reprodukcí historické skutečnosti, nýbrţ je uměleckým dílem literárním, jeţ má přimět čtenáře, aby uvěřil v jeho pravdivost. Spisovatel však nesmí vyuţívat volnost, kterou mu poskytuje umělecká literatura, a historii zkreslovat. 6. Autor v románu hodnotí a soudí své postavy a jejich činy. Nesmí mlčet k jejich mravní stránce, přiznává své stanovisko a projevuje své sympatie. 7. Ve formě, slohu a jazyku je vzorem Alois Jirásek. 8. Kaţdý historický román musí mít své poslání. 9. Téma si spisovatel musí volit rozváţně, protoţe ne kaţdá doba je vhodná ke zpracování a má co dnešku říci. Přednost mají témata domácí, která jsou českému spisovateli bliţší. 10. Studium historické literatury a pramenů je nezbytné. Autor historického románu se připravuje ke své tvorbě stejně důkladně, jako by psal vědecké dílo. Čím dokonaleji splývá umění a historie, tím je i román dokonalejší. 11. Autor má při tvorbě postupovat synteticky. Vychází z faktů a postupně konstruuje historický děj románu, rozvíjí události a vykresluje epochy. Dřívější analytický způsob, který pracoval s hotovým historickým dějem, je jiţ zastaralý. 12. Autor si musí stát za vším, co do svého románu vloţil. 13. Tyto teze se vztahují k historickému románu pro dospělé i pro mládeţ, protoţe většina historické tvorby pro dospělé zaujme i mládeţ. Uvedené pojetí historického románu vycházelo ze Štorchovy vlastní tvorby, odráţelo, co on od zmíněné ţánrové formy vyţadoval, co se snaţil sám naplňovat. Podle klasifikace historických románů Blahoslava Dokoupila by se Štorchova tvorba blíţila nejvíce historickému románu syntetickému, o němţ Dokoupil tvrdí, ţe jde z hlediska spisovatele o typ nejnáročnější. Jeho obtíţnost potvrzuje i obsáhlost po stránce faktografické, s jakou se Štorch na jednotlivé romány připravoval. Kdyţ se podíváme na Štorchovy historické prózy, najdeme v nich vše, co autor v teoretické stati vytyčil. Vedle historické věrohodnosti a poutavého děje jsou
23
v románech obsaţeny národní ideje. Ty se projevují především výběrem historické látky. Eduard Štorch se snaţil psát výhradně příběhy související s českým státem, jak územně, tak vývojově. Lovci mamutů putují po místech dnešních významných nalezišť z Moravy do Čech, i ostatní prehistorické romány souvisí s archeologickými památkami na našem území. Tvorba historická zachycuje slovanské praobyvatelstvo, trvání a pád Velkomoravské říše či formování české státnosti. Štorch také nezapomíná na vazby k sousedním zemím a jiným významným dějinným činitelům jako Frankům, Avarům, Říši římské aj. Svým hrdinům Štorch přisuzuje touhy, které byly vlastní nejen jemu osobně, ale měly rezonanci v soudobé společnosti. On sám se narodil do prostředí rakouské monarchie, zaţil vznik Československa a obě světové války, a to vše se v jeho tvorbě odrazilo. Dobové aktualizace se projevují v touze po společném postupu při budování vlastního státu, protoţe v jednotě je podle něj síla. V Lovcích mamutů se díky spojení dvou tlup podaří porazit tlupu nepřátelskou a zajistit si tak nejen vítězství, ale i budoucí blahobyt: „A takto jako zde přiměl prospěch všude lidi k sdruţování. Ve společnosti snazší obţiva, snazší obrana. Na osamělé skále nad údolím Bečvy plane slavný táborový oheň sjednocení dvou loveckých tlup.―42 Mnohem markantněji se idea jednoty projevuje v románech historických. Jejich základní myšlenkou je boj za svobodu a samostatnost. Ten se v našich dějinách dařil pouze tehdy, kdyţ se lidé dokázali spojit. Eduard Štorch poukazuje na to, ţe mnohokrát v historii převáţil vlastní zájem a prospěch nad společným cílem a většinou tím český národ nějakým způsobem utrpěl. Příkladem je promluva franského kupce Sáma, sjednotitele Slovanů, k znesvářeným slovanským rodům: „Sotva jsme se osvobodili, uţ se mezi sebou škorpíme! Vězte, ţe mnoho nepřátel kolem nás číhá na příleţitost, aby si nás podmanili! Nezůstane jim skryto, ţe se nedovedeme porovnat v pokoji, ţe se hašteříme a tím ţe upadá naše síla. Radovat se budou nepřátelé, aţ uslyší, ţe krevní msta hrozí roztrhnout české rody na dvě strany, které jedna druhou povraţdí! Coţ nepozorujete, slepí, ţe se vrháme do záhuby? Proto
42
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 183.
24
jsme v těţkých bojích krváceli, aby teď bratr bratra udávil? A proč to všechno? Zdaliţ není k smíchu, ţe spor tak krvavý vznikl – pro zajíce?! Vzpamatujte se!―43 K dobové aktualizaci se Štorch přímo hlásí v knize Hrdina Nik. Román, původně vydaný v roce 1934 pod názvem Junáckou stezkou, svůj nový název44 získal po skončení druhé světové války. Eduard Štorch chtěl příběh boje za svobodu zaktualizovat a vytvořil analogii, boje Slovanů s Avary byly stejné jako boje Čechů s Němci. Od původně zamýšleného přejmenování knihy na Lesní chlapci, partyzáni vzhledem k dobovému naduţívání posledního slova upustil a oslavu partyzánské činnosti zakomponoval do úvodních slov románu. „Z nejslavnějších bojů za svobodu vlasti byl boj za osvobození našich zemí z avarského jařma. Zvítězili jsme v něm jen dík tehdejším slovanským partyzánům. Tenkrát se všichni u nás – mladí a staří, muţi a ţeny, i děti ještě – postavili odhodlaně proti cizím uchvatitelům. A nadšení dávných slovanských předků z doby Sámovy jen znovu oţilo v českých a slovenských partyzánech za druhé světové války. Tamti nám dobyli svobodu na staletí, tito pak bez váhání nasadili ţivoty, abychom vyvázli z područí nepřátel snad navţdy. Pohotová a obětavá láska k národu není tedy u našich statečných partyzánů jen úkazem posledních let. Měla své příklady a veliké vzory uţ v naší dávné minulosti. Příběh, který budete číst, vám ukáţe, ţe jen slovo partyzán je nové, ale jeho význam u nás ţe je prastarý a dobře známý.―45 Ideje lidské se do Štorchovy tvorby promítaly v několika hlediscích. Za prvé Štorch v souladu s výše uvedenými skutečnostmi chce své čtenáře vést k národnímu cítění a k nutnosti vzdávat se svého osobního prospěchu pro dobro národa. Z toho vychází i časté zdůrazňování prospěchu skupiny na úkor jednotlivce, coţ pravděpodobně souvisí se Štorchovým levicovým přesvědčením. Třetím hlediskem je hledisko obecně lidské, které souvisí s autorovou další tezí, a to s mravní a duševní stránkou postav a jejich činů.46 43
ŠTORCH, E. Hrdina Nik. 5. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1957, s. 168–169. KAKÁČ, B. Kdo byl Eduard Štorch. 1. vyd. Praha: Albatros, 1986, s.130–131. O změně názvu píše v monografii Kdo byl Eduard Štorch její autor Bohumil Kakáč. Nezmiňuje se jiţ o skutečném politicky motivovaném důvodu, který byl namířen proti hnutí vyznávajícímu skauting, proti junáku. 45 Tamtéţ, s. 7. 46 Zmíněné téma je podrobněji zpracováno v kapitole Postavy románu Lovci mamutů v kontextu ostatní Štorchovy prózy. 44
25
Mimo tyto zásady vnášel Eduard Štorch do své beletrie ještě jeden prvek. Jeho dílo je podřízeno ideji reformního dějepisu47, a jak je zmíněno v kapitole Eduard Štorch (1978–1956) – ţivotopis, stála tato myšlenka u počátků jeho práce. Štorch chtěl dát příklad a ukázku, jak by měla vypadat budoucí výuka, která by pro ţáky a studenty byla poutavější, srozumitelnější a pomohla jim zhodnotit a poznat osoby a události, jeţ napomohly rozvoji vlasti a lidstva. Podstatnou součástí byla i výchova mravní a vlastenecká. Eduard Štorch poukazoval na odlišnost dějepisu vědeckého a školního v oblasti metody a cíle. Nelíbilo se mu přílišné zaměření na data, jména, genealogii atd. a jejich memorování. Chtěl samostatně a v souvislostech uvaţující jedince, pro které dějepis bude inspirací a poučením. Z toho důvodu povaţoval za důleţité začínat od jevů jednoduchých, získaných abstrakcí, takových, jeţ jsou mnoha lidem, např. národu, společné, a ne případy výjimečnými. Šlo mu o zobrazení vývoje lidstva po stránce hmotné i duchovní, proces zdokonalování se technicky a myšlenkově, vznik a rozvoj sociálních útvarů. Akcent na vlasteneckou stránku neměl být podán glorifikací a zdůrazňováním výjimečnosti dějin českého národa, ale měl ţákům přiblíţit i jevy shodné s vývojem jiných národů, a tím jim ukázat přínos jejich vlasti k obecnému rozvoji lidstva. Všechny národy postupovaly stejně od kamenných nástrojů ke kovovým, od polyteismu k monoteismu, od směnného obchodu k peněţnímu. Štorchovi šlo o zachycení jevů typických a kolektivních a v duchu levicově zaměřené dobové historiografie mělo individuální slouţit jako demonstrační. Reformní dějepis Štorch do své tvorby promítal v několika oblastech, jeţ se prolínají s výše zmíněnými zásadami tvorby historického románu. Tou podstatnou, která byla typická pro něj, je dynamické zachycení historie. Nesoustřeďuje se na jev staticky, vţdy zobrazuje proces. Nejde mu o znázornění konkrétní historické postavy, vţdy jde o příběh jedince či skupiny na pozadí historických procesů. Jeho čtenář měl vnímat myšlenkový, technický a kulturní vývoj člověka. Štorchův historický román není jen poutavý příběh v historických kulisách. Autor chtěl čtenáře nejen pobavit a vzdělat po stránce historické a prehistorické, ale formovat 47
Zásady reformního dějepisu zformuloval Eduard Štorch v předmluvě ke své beletrické prvotině Člověk diluviální. Viz ŠTORCH, E. Člověk diluviální. 1. vyd. Praha: Dědictví Komenského, 1907.
26
i jejich ducha, a tím naplňovat teoreticky vytyčené poslání etické, vlastenecké, sociální, kulturní a také pedagogické.
27
5
Lovci mamutů očima současné archeologie Eduard Štorch v Lovcích mamutů píše, „ţe je tomu dvacet aţ třicet tisíc let, co se to
všecko u nás přihodilo―48. V té době na našem území a téměř v celé Evropě ţili lidé vrcholné mladopaleolitické49 materiální kultury zvané gravettien. Její doklady se na Moravě nazývají pavlovienem podle na nálezy bohatého sídliště u Pavlova. V úvodu je třeba začít s popisem klimatu, neboť to souviselo nejen s rázem krajiny, ale promítalo se i do způsobu ţivota mladopaleolitického člověka. Podnebí patřilo poslední době ledové, tzv. würmskému glaciálu, který se vyznačoval o 8–9° C chladnějším počasím vzhledem k současnosti (průměrná roční teplota 0° C). Klima bylo suché a studené a krajinu ovládala příledovcová tundra s věčně promrzlou půdou porostlou mechy, lišejníky a zakrslými dřevinami a vnitrozemní studená step s vřesovišti, travinami a ostrůvky borovic, bříz a jalovců. Tento poslední glaciál skončil před 10 tisíci lety.50 Eduard Štorch si byl existence doby ledové vědom a v Člověku diluviálním píše: „Po mnoha tisících let se podnebí pomalu oteplovalo, aţ konečně nastalo nynější. Konec ledové doby byl, řekněme, před 20 000 léty.―51 Podnebí, které popisuje v Lovcích mamutů, se době ledové nepodobá. Domníval se, ţe na sklonku doby ledové panovalo vlhké počasí s mračny komárů a lesnatou krajinou plnou močálů. To postupně mělo vystřídat suché klima s teplým větrem, který krajinu pomalu měnil na oblasti travnatých stepí a rozsáhlých lesů: „Teplejší vítr osušoval zemi. Po době vlhka nastoupilo období poměrného sucha. Močálovitá tundra měnila se v pastvinnou step a pak i lesy počaly se rozmáhati.―52 Štorch do knihy promítal oba typy klimatu, ač ve světle dobových poznatků uţ věděl, ţe v průběhu mladého paleolitu vlhké počasí vystřídalo suché. Lovci tedy chvíli putují zalesněnou krajinou plnou močálů a poměrně bujné vegetace, s jezery či v zimě s bohatou sněhovou pokrývkou. Jindy zas „do dálky se táhnou stepní lučiny, zelené 48
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 311. Paleolit, neboli starší doba kamenná, se dělí na raný (-3 mil. – -1 mil.), starý (-1 mil. – -300 000), střední (-300 000 – -40 000), mladý (-40 000 – -1 .000), pozdní (-10 000 – -8 000) paleolit. 50 LOŢEK, V. Vývoj přírody a podnebí. In SVOBODA, J. Paleolit Moravy a Slezska. 2. vyd. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 2002, s. 38–47. 51 ŠTORCH, E. Člověk diluviální. 1. vyd. Praha: Dědictví Komenského, 1907, s. 4. 52 Tamtéţ. 49
28
svěţí travičkou. Je tu ráj pro divoké koně a jiná stepní zvířata. Nadobro mizí skalnaté hřebeny, jeţ dosud stěţovaly tlupě cestu, a také nekonečné lány bledězeleného liliového sobího lišejníku. Jen tu a tam se ještě objevují nízké lesíky březové a olšové.―53 Dobu ledovou v knize připomínají pouze velmi studené zimy s mnoţstvím sněhu.54 To, ţe Štorch na poslední glaciál ve své knize „zapomíná―, mu vyčítala také dobová kritika: „I pokud jde o líčení podnebných poměrů na konci poslední doby ledové, má autor pravdu. Podobalo se dosti podnebí dnešnímu. Převahu však asi měly tundry a step, lesů byl nedostatek, příroda tedy byla jiná neţ dnes. Ale smysl mé výtky byl, ţe nějaké souvislé vylíčení tehdejších poměrů bylo by účelné, aby mladý čtenář se dověděl, ţe čte o době ledové a které její fázi.―55 Dalším bodem, kde se Štorch poměrně výrazně se současnou archeologickou vědou rozchází, je zobrazení pravěkého člověka. Lidé mladého paleolitu, jak jsou vykresleni v Lovcích mamutů, se podstatně liší od toho, jak je vidíme dnes podle současných vědeckých poznatků a předpokladů. Štorch fyzický vzhled lidí ţijících před dvaceti aţ třiceti tisíci lety popisuje takto: „Jejich rozevřené rty odhalují silný chrup; zejména špičáky značně vyčnívají. Námaha vtiskuje obličejům zuřivý výraz. Ústa vystupují dopředu, brada i čelo ustupuje. Zejména čelo se ztrácí za mocnými nadočnicovými oblouky. Tenké nohy obou muţů se opřely do měkké hlíny. Je vidět, ţe nemají tak plná lýtka jako pozdější lidé usedlí. A kdyţ prsty u nohou klouzají hlínou, ukazuje se, jak mají palec značně odloučený od ostatních prstů, takţe povstává veliká mezera. Jistěţe by dnes kaţdý na prvý pohled soudil, spatřiv pravěkého člověka v lese, ţe je to snad nějaká veliká opice. Byl by to však veliký omyl; lovci mamutů jsou jiţ skuteční lidé a jsou dokonce přímou chůzí, mluvou i uţíváním nástrojů vysoko pokročilí i nad nejvyspělejší zvířecí předky. Vynikají i nad prvotní lidskou rasu, nad divokého člověka neandrtálského, který však do té doby vyhynul.―56 Ve skutečnosti v mladém paleolitu ţil Homo sapiens, který se svým vzhledem příliš nelišil od člověka moderního. Štorchův popis by se dnes nehodil na ţádný typ 53
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 145. Mnoţství sněhu, které Štorch v knize popisuje, je z pohledu dnešní archeologie přehnané, neboť v posledním glaciálu panovalo suché kontinentální počasí a mnoho sněhu pravděpodobně nepadalo. 55 FILIP, D. Otázky a názory. Úhor, 1938, roč. 26, č. 1, s. 15. 56 ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, 254–255. 54
29
pravěkého člověka, a to ani na mnohem staršího. Byl by tedy spíše kombinací rysů několika různých vývojových stádií člověka. Silný chrup, masivní dopředu vysunuté čelisti bez brady jsou znakem Homo sapiens neandertalensis57, odloučený palec od ostatních prstů je typický pro rod Australopithecus58, ubíhající čelo se silnými nadočnicovými oblouky je charakteristické jak pro Homo sapiens neanderthalensis, tak pro Homo ergaster59 a Homo erectus60. Posledně jmenovaný bývá téţ označován částečně i pro svůj vzhled jako „opočlověk―, tudíţ se můţe blíţit k Štorchovu opičímu přirovnání.61 Intelektuálně a citově Štorchovi pravěcí lidé vyznívají jako primitivové dorozumívající se posunky a řečí s jednoduchou slovní zásobou, vedou kočovný ţivot v tlupě, neznají plánování, neváhají se ţivit syrovým masem, sát ještě teplou krev a největší pochoutkou je pro ně morek z kostí zvířat. Jejich ţivotní náplní je získávání potravy. Drsnost ţivotních podmínek je nutí být nemilosrdnými nejen k nepřátelům, ale i k vlastním soukmenovcům či pokrevním příbuzným. Štorch dokonce nechá matku v zájmu tlupy opustit dítě a zanechat je nejistému osudu. „Mrzutá Škuta znovu shodila vrnící děcko, jeţ měla přivázané na zádech, a naplácala mu. Děcko se hlasitě rozbrečelo. Lovci je hněvivě okřikovali: Mlč, ţábo, prozradíš nás! Ale hladové děcko se nedalo utišit. Trápili je komáři; mělo jich plno na očích a kolem úst. Škuta znovu shodila děcko se zad a cloumala jím na zemi. Děcko vřískalo ještě víc. Tu rozzlobená matka popadla holčičku za nohu a vztekle ji hodila za keř do baţiny. Křik přestal. A tlupa běţela dále, jako by se bylo nic nestalo. Matka můţe dělat se svým děckem co chce. Nikdo jí do toho nemluví. Škuta odhodila nepohodlné děcko – odhodila jen svou věc. Netřeba se zdrţovat, dále!―62 Archeologický a antropologický výzkum dokazuje, ţe se Homo sapiens nedorozumíval posunky, ale artikulovanou plně rozvinutou řečí, ţil v rodových
57
Člověk neandrtálský, ţijící před 250 – 30 tisíci lety, vedlejší vývojová větev rodu Homo vzniklá v důsledku lokální adaptace člověka na extrémně chladné podnebí poslední doby ledové. 58 Rod vymřelých lidoopů patřící k linii vedoucí k člověku, stáří 2 – 4 mil. let. 59 Stáří 1,9 – 1,8 mil. let. 60 Člověk vzpřímený, stáří 1,8 – 0,3 mil. let, především se jedná o formu asijskou, v Evropě ţil Homo heidelbergensis. 61 ŠMAHEL, Z. Příběh lidského rodu. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. 62 ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 64.
30
společenstvích,63 nikoliv v tlupě a uměl plánovat, o čemţ svědčí např. vyuţívání importovaných kamenných surovin. Tím se lišil od člověka neandrtálského, který vyuţíval většinou suroviny lokální a u kterého jsou dodnes pochybnosti o schopnosti plně artikulované mluvy. Homo sapiens byl vyspělý i po citové stránce, a to společenské i individuální. Dokonce bojové střety mezi jednotlivými skupinami neměly takovou frekvenci a mnoţství obětí, jak popisuje Štorch. Ani u současných lovců a sběračů nejsou konflikty mezi skupinami příliš časté a zpravidla při nich nedochází k mnoha obětem na ţivotech. Jelikoţ Homo sapiens uměl rozdělávat a udrţovat oheň a byl tedy navyklý na tepelně upravenou potravu, jeho ţaludek by nebyl schopen delší dobu konzumovat syrové maso, jak s oblibou popisuje autor: „Na břehu jiţ začaly hody. Oba rozpáraní zubři dali velké mnoţství vnitřností, ještě teplých. Ačkoli hoši zatím jiţ přinesli z leţení oheň a rozdělali jej zde, přece lovci nedočkavě trhají játra, ţaludek i jiné vnitřnost a jedí je syrové.―64 Také o chutnosti morku, mnohokrát v knize zdůrazňované, lze pochybovat. U některých přírodních národů je sice kostní morek ceněn, ale z jiných důvodů. Pro lovce zvěře, jejichţ maso je chudé na tuk, např. koní, jsou morkové kosti důleţité pro jeho vysoký obsah, nikoliv pro svou „lahodnost―. Maso si druh Homo sapiens na rozdíl od Štorchových lovců mohl posolit, i kdyţ způsob „solení―, který autor popisuje, je také moţný. Popel svým obsahem minerálů můţe sůl do jisté míry nahrazovat: „Starý Huňáč vzal kus uschovaného masa a zahrabal jej do ţhavého popela – mohl jíst jen maso dobře upečené; syrové jiţ nerozkousá. Tvrdí, ţe maso upečené v popelu lahodí slanou příchutí. Sůl tehdy neznali.―65 Také období hladu jsou přehnaná, z etnografických pozorování lovců a sběračů dnes víme, ţe tito lidé tráví sháněním potravy cca 4 hodiny denně, zbytek je volný čas, lovci navíc znali způsob konzervace masa sušením či uzením a vzhledem k probíhající době ledové mohli vyuţít „přírodní ledničky― v podobě jam vyhloubených v trvale zmrzlé půdě, tzv. permafrostu.
63
SVOBODA, J. Čas lovců: Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. 1. vyd. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 1999. 64 ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 24. 65 Tamtéţ, s. 268.
31
Co se týče ošacení, jsou Štorchovi lovci většinou nazí, nebo částečně zahalení koţešinou: „Většinou jsou nazí; jen někteří mají kolem pasu přivázanou koţešinu – více pro chloubu neţli pro potřebu.―66 Moderní člověk však ošacení pouţíval, uţ jenom z nutnosti, neboť by v probíhající době ledové umrzl. Totéţ platí i o budování obydlí. Homo sapiens ţil ve stanech a nejednalo se pouze o příleţitostné přenocování jako u Štorchových hrdinů, např. za deště. Pokud jde o zdobení vlastního těla, Štorch se nechával inspirovat jak přírodními národy, u kterých nalezneme zdobení hlinkou či zdůrazňování jizev, tak archeologickými nálezy, jako jsou náhrdelníky z mušliček, zubů a kostí. U účesu cizinky Ščekty Štorch například pravděpodobně odkazuje na nález tzv. Willendorfské venuše67 pocházející z oblasti údolí Wachau v Dolním Rakousku. Tato soška měla naznačeny podobně upravené vlasy: „Ţeny se obdivovaly Ščektinu účesu. Však to bylo něco nevídaného. Ve zdejší tlupě si ţeny nechávaly vlasy volně splývat na ramena a na záda, nejvýš si je zadrhly řemínkem. Tato cizí ţena však měla vlasy upraveny tak uměle, ţe si to ţeny musily prohlédnout z blízka. Přistoupily k ní, dotýkaly se její hlavy, obracely ji se strany na stranu a hlasitými výkřiky projevovaly své překvapení. Objevily, ţe Ščekta má vlasy spleteny do mnoha malých cůpků a tyto cůpky jsou mezi sebou svázány příčnými pásky.―68 V celé knize je popsáno a zachyceno mnoţství nástrojů denní potřeby a dalších hmotných artefaktů. Ne všechny spadají do pavlovienu. Jehly s ouškem se objevují aţ od epigravettienu,69 kostěné harpuny od magdalenienu.70 Pilky s vylamovaným ostřím do pazourků byly známy uţ od počátku starého paleolitu, nejsou tedy vynálezem lovců mamutů. Kamenné sekery uţité proti medvědovi v kapitole Boj s medvědem71 se jako zbraň příliš nepouţívaly, určitá hrubotvará industrie podobná
66
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 254. Willendorfská venuše je plastika, tzv. venuše z období mladého paleolitu (archeologická kultura gravettien, 20 000/22 000 př.n.l.). Jde o nejznámější archeologický nález na území Rakouska. 68 ŠTORCH, E. Lovci mamutů.12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 50. 69 Kultura probíhající na našem území cca před 22 aţ 15 tis. lety. 70 Tato kultura pronikla do střední Evropy před 15 tis. lety z Francie a severního Španělska. Jejím centrem na našem území byly jeskyně Moravského krasu, nejznámější Pekárna či Kůlna. 71 ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 91–98. 67
32
sekeře existovala, ale neuţívala se k lovu ani k boji. Broušené kamenné sekerky jsou záleţitostí neolitu a sekeromlaty aţ eneolitu. Lovci mamutů také „nemávali― kyji: „Náčelník dal znamení a lovci vyrazili se strašným povykem; mávajíce kyji a sekerami, hrnuli se ke koním.―72 K lovu měli účinnější zbraně, jako kopí a oštěpy. Ty popsal i Štorch. Důleţitou surovinou pro výrobu nástrojů a zbraní byl pazourek. Tento materiál je s ohledem na svůj význam v knize zmiňován poměrně často. Podle Štorcha se pazourek, který se u nás primárně nevyskytuje, dostával k lovcům mamutů výměnným obchodem z oblastí Belgie a od Baltu: „Prokopská tlupa sama zase podobně kupovala pazourkové kameny od jiných potulných tlup. U nás totiţ domácího pazourku téměř není. Pazourkové pecky aţ odněkud z křídových skal v Belgii nebo z baltického pobřeţí putovaly uţ v dávném pravěku jako důleţitý předmět výměnného obchodu k hornímu Dunaji, na Moravu i k nám.―73 Nehledě na to, ţe se výměnný obchod vylučuje se Štorchovým tvrzením o absenci plánování u pračlověka, zdrojem pazourku byly ve skutečnosti ledovcové morény v severních Čechách a ve Slezsku.74 Také způsob štípání pazourku se od Štorchova pojetí lišil: „,Pazourek v ohni – ve vodě! To znamenalo, ţe pazourek byl kdysi rozpálen v ohni a ţhavý vhozen do studené vody. To se asi opakovalo několikrát, aţ pevná pazourková pecka popukala. To se jim teď náramně hodí. Houţňák vzal pazourek do rukou a poodešel mezi skaliska. Lovci s ním a dokola jej obstoupili. Houţňák vyzvedl kámen oběma rukama vysoko nad hlavu a mrštil jím vší silou do skaliska v zemi.―75 Ve skutečnosti se pecka nevhazovala do ohně ani se netříštila o skálu, neboť pukliny stejně jako náhodné roztříštění byly při štípání pazourku neţádoucí. Z dalších hmotných artefaktů a pravěkého umění Štorch zmiňuje rytiny zvířat do kostí, ty jsou typické aţ pro magdalenien, stejně jako tzv. náčelnická hůl, kterou vyrobil Kopčem v kapitole Za ohněm. Jde o provrtaný paroh, jenţ se nepouţíval ke spínání šatů 72
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 272. Tamtéţ, s. 276. 74 PŘICHYSTAL, A. Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 75 ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 103. 73
33
jako v Lovcích mamutů, ale jeho účel je neznámý; snad tyto hole slouţily pro narovnávání sobích parohů při výrobě magdalénských hrotů ke kopí. Jednou z významných epizod knihy je vznik sošky Věstonické venuše, její důleţitost potvrzuje i stejnojmenný název kapitoly. Figurku pravěký lovec Njan zhotovil z ţalu nad smrti své ţeny Niany, Kopčemovy matky: „Njan má před sebou na plochém kameni hrudku jílu a modeluje nějakou figurku. Uţ dvakrát jí uhodil o zem, kdyţ se mu nepovedla, jak chtěl, a začal potřetí znovu. Tentokrát přimíchal do hlíny hodně moučky z rozdrcených mamutích kostí. Válí se jich mnoţství kolem všech stanů a Njan si z nich nadrobil na zaječí kůţi hromádku prášku. Spálené kosti se snadno drtily; Njan do nich nemusil ani mnoho bušit kamenem. Zubří roh plný vody má zapíchnutý vedle sebe v zemi. Figurka na píď vysoká má lidskou podobu: hlavu, tlusté tělo a dvě nohy po kolena. Paţe jsou hrubě naznačeny, zato s trupem si dává Njan hodně práce. Pracuje tenkou kostí a pečlivě vyhlazuje povrch figurky; někdy jej trochu ovlaţuje vodou. Silně vyznačuje veliká prsa. Ještě tuhle malým dolíčkem naznačí pupek a na hlavě šikmé rýhy znázorní oči – a dílo je hotovo.―76 Následně dává figurku vypálit do dutiny pod ohniště. Figurka Věstonické venuše je skutečně z keramiky, tj. hlíny vypálené v redukčním prostředí bez přístupu vzduchu. Věta o přidání moučky z kostí není faktograficky podloţená, ačkoliv se drcené kosti někdy do keramického těsta opravdu přidávaly jako ostřivo. V případě Věstonické venuše tomu tak pravděpodobně není a vzhledem k její cennosti do ní nelze udělat výbrus, který by tuto hypotézu vyvrátil či potvrdil. Pokud jde o dobovou faunu,77 tu Štorch z hlediska současných poznatků zachytil věrohodně. V chladné stepi mladého paleolitu dominovala stáda mamutů a sobů, vyskytovali se zde zajíci, lišky, ovčí tur piţmový, rosomák, vlk, lev, medvěd, srstnatý nosoroţec, občas stádo koní a výjimečně zubři. Všechna tato zvířata v knize nalezneme. Výjimku tvoří tygr šavlozubý, který ţil v Evropě od miocénu po střední pleistocén a v mladém paleolitu byl jiţ vyhynulý, např. nález ze Stránské skály se datuje k stáří 750 tisíc let.
76
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 42. OLIVA, M. Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. 77
34
Více nesrovnalostí neţ v popisu fauny je v líčení způsobu lovu některých zvířat. Ţe se medvěd nelovil sekerou a koně kyji, je popsáno výše. V případě koní se Štorch také nechal inspirovat dobovou představou o jejich lovu shazováním z francouzské skály u Solutrée a tento motiv pouţil v kapitole Návrat78. K tomuto případu se vyjadřoval i Štorchův současník, spisovatel Dominik Filip, ale z jiných důvodů: „Snad by mohl chlapec obrátit na útěk stádo koní, ale najisto nedonutí jedno dítě stádo koní, aby seskákalo se srázu a kůň po koni se zabil. Lovy na pravěké koně jsou známy z údolí Vesere ve Francii. Kolmo ke srázu se zapálily dvě řady ohňů a celý kmen pak vehnal stádo mezi ně. Křikem a hlukem je poplašil a někteří koně opravdu spadli dolů. Tak to vykládají odborníci a podobně to líčí Štorch na jiném místě.―79 Dnes se ví, ţe koně nebyli loveni tak, ţe je lovci zahnali na okraj skály a oni se následně v panice zřítili dolů, ale naopak byli ke skále zahnáni a tam zabiti. Další mylná představa, která ulpěla v hlavách mnoha čtenářů,80 se týká způsobu lovu mamuta. Ta je vzhledem k výstavbě románu méně podstatná. Větší vliv má její ţivotnost v lidské paměti a dětské fantazii. Nejen mladý čtenář byl tímto pravěkým tvorem fascinován a mnoho lidí se i dnes domnívá, ţe se toto mohutné a jiţ vyhynulé zvíře lovilo pomocí vykopané jámy pokryté větvemi. S ohledem na klimatické podmínky paleolitu by to bylo problematické. Ve velmi studených zimách promrzala země do hloubky několika metrů a v poměrně krátkém létě stačila rozmrznout pouze svrchní část. Paleolitická krajina se podobala dnešní tundře, a proto nebylo moţné pomocí dřevěných a kostěných nástrojů jámu ve zmrzlé zemi vykopat a ulovit takto mamuta. Podle Martina Olivy81 se nejsnáze mamuti lovili v zimním období, kdy se lovci koncentrovali ve velkých tábořištích a mamuti bývali zesláblí. Mladšího oslabeného jedince bylo moţno odlákat od stáda a zahnat do baţiny, znehybnit přeseknutím šlach či propíchnutím plic a následně dobít. Této taktice mohlo napomáhat zakládání ohňů, které 78
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 171. FILIP, D. Otázky a názory. Úhor, 1938, roč. 26, č. 1, s. 14–15. 80 Z konzultací s archeologem Mgr. Ondřejem Mlejnkem jsem se dozvěděla, ţe Lovci mamutů Eduarda Štorcha do archeologie „zasahují― i dnes. Mnohdy jsou u veřejnosti, a platí to i pro posluchače vysoké školy, stále zakořeněny mylné představy, ţe Věstonická venuše je vyrobena z vypálené směsi hlíny a kostní moučky, k ulovení mamuta je třeba vyhloubit jámu, ţe lovci mamutů byli „opolidé― v medvědí kůţi bojující s šavlozubým tygrem či vynálezci rozdělávání ohně pomocí luku a dřívka. Tuto představu o paleolitu se archeologům stále nedaří vymýtit i přes mnoţství vydaných populárních prací o tomto období. 81 OLIVA, M. Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005, s. 58. 79
35
by mamuty hnaly určitým směrem. Zmíněný způsob vyuţívali afričtí lovci slonů. Oheň slony dusil a oslepoval a mamutům se zároveň mohla škvařit srst. Podkladem pro toto tvrzení jsou např. ohňové zóny v Dolních Věstonicích, v místech, kde se prudké svahy nejvíce přibliţují k řece. Důleţitým motivem celého románu jsou ztráty a opětovná získávání ohně. S ním se však lidé setkali před milionem let a před třičtvrtě milionem si jej byli schopni rozdělat sami.82 Uţ Homo erectus dokázal oheň udrţovat a vyuţíval ho k ohřevu obydlí a úpravě potravy, o čemţ svědčí jeho jemnější čelisti a zuby. Člověk neandrtálský jej dokázal i sám rozdělávat. Pokud jde o dobové kritiky, z hlediska archeologie vyčítaly Štorchovi vedle zmíněného opomíjení doby ledové zejména přílišné vyuţívání analogií. Eduard Štorch s oblibou srovnával způsob ţivota pravěkých lidí s přírodními národy, hledal u nich inspiraci, a skutečnosti, o nichţ archeologové polemizovali či nevěděli, Štorch sebevědomě doplňoval poznatky z etnografie. Úskalí této metody jsou známa archeologům i dnes. Taktéţ byl kritiky upozorňován na drobné chyby rázu přírodovědeckého. Nejednalo se však o fakta a jevy zásadní. Eduard Štorch většinou reagoval na tyto výtky v duchu své tvrdohlavé povahy a spory vedl nejen na poli historickém, archeologickém a přírodovědném, ale i spisovatelském a pedagogickém. Při nařčeních, či dle něho nespravedlivé kritice bral mnohdy do rukou pero a ohrazoval se proti nim jak v dobovém tisku, tak přímo na stránkách svých knih. I
přes
překonanost
některých
skutečností
je
pro
dnešní
čtenáře
kniha
z faktografického hlediska stále přínosná. Eduard Štorch sice datací v závěru knihy zařadil děj románu do doby mladého paleolitu, přesto lze Lovce mamutů brát jako poměrně výstiţný průřez paleolitem celým.
82
MATOUŠEK, V. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 95.
36
6
Hmotné prameny a literární dílo Eduard Štorch se při své tvorbě snaţil důsledně drţet archeologických reálií a na
základě ţivé fabulace umoţnit čtenáři dotknout se skutečných nálezů, které po sobě pravěký ţivot zanechal. Paleolitické lovce ukazuje v místech, kde jsou doloţeny pravěké nálezy, a na nich staví své epizody. Čtenář poznává Mamutíkovu tlupu v Dolních Věstonicích. Toto sídliště datované do doby 30 000 let před naší současností náleţí ke kultuře tzv. pavlovienu a jako bohaté naleziště přineslo mnoţství dokladů o ţivotě v loveckém táboře, o pohřbívání a náboţenských zvyklostech, o skladování zásob, stavbě obydlí atd. Dalo také světu nejstarší hliněné figurky zvířat a nejznámější paleolitický nález naší země, Věstonickou venuši, o níţ je pojednáno výše. Štorch do příběhu o vzniku této světoznámé sošky zakomponoval další archeologický nález, a to hrob, do něhoţ lovci mamutů pohřbili Kopčemovu matku Nianu, Štorchův předobraz Věstonické venuše. Podle současných poznatků však v hrobě, který Štorch opatřil poznámkou „Tento památný hrob byl objeven 4. listopadu roku 1927,―83 byly uloţeny částečně spálené pozůstatky dítěte,84 nikoliv dospělá ţena: „Njan přivlekl ještě velkou mamutí lopatku a tou tělo přikryl. Hned potom všichni přítomní pohazovali hrob hlínou. Zbylo jí tu ještě dost po vyčištění studánky. I celé drny přinášeli – za chvíli uţ není Nianu vidět pod příkrovem hlíny. Bílý dým sloupem stoupá k obloze…―85 Dalším záchytným bodem putujících se stalo Brno, z něhoţ pochází hrob muţe bohatě vybavený schránkami různých měkkýšů, terčíky z kosti i kamene s otvory uprostřed, paličkou ze sobího parohu a figurkou muţe vyřezanou z mamutoviny. V knize v tomto hrobě odpočíval lovec Kluch, „jemuţ nosoroţec rozpáral břich. Pochovali ho nedaleko místa jeho smrti, někde uprostřed mezi kopcem Špilberkem a křivotokou Svitavou. Nechali mu jeho skvostný náhrdelník: několik set trubiček z přiřezaných lasturek a kostěných koleček, navlečených na tenkém řemínku. Neţli byl hrob zasypán, poloţila uplakaná Kluchova druţka k mrtvému panáka na půl lokte vysokého, kterého kdysi Kluch pracně vyřezal z mamutího klu. Ţena nosila tuto 83
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 36. KLÍMA, B. Dolní Věstonice, tábořiště lovců mamutů. 1. vyd. Praha: Academia, 1983. 85 ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 36. 84
37
loutku jako kouzlo stále ve vaku, nikdy se od ní neodloučila a věřila, ţe se jí mocí tohoto kouzla narodí veselý klučina. Teď v pláči kladla loutku do hrobu a loučila se se všemi svými nadějemi.― 86 Dnešní věda řadí tento nález do mladší fáze gravettienu a nedala tak Štorchovi za pravdu v kulturní příslušnosti hrobu s nálezy z Dolních Věstonic, které patří do fáze gravettienu starší. Navíc se domnívá, ţe byl hrob místem posledního odpočinku šamana, a ne řadového pravěkého lovce.87 Štorch opět hrob pro své čtenáře opatřil poznámkou o okolnostech nálezu, šlo o kopání kanalizace v Brně roku 1891. Z Brna putovala tlupa do lokality Moravského krasu a poblíţ řeky Punkvy se utábořila v jeskyni, kterou někteří autoři povaţovali za známé archeologické naleziště, za jeskyni Pekárnu či jeskyni Kůlnu. Štorch, jenţ se však s oblibou k podobným lokalitám hlásí a svým čtenářům je jmenuje, zvláště pokud jsou takto významné, zde ţádný odkaz nezanechal. Po konzultaci došel archeolog Mgr. Ondřej Mlejnek k názoru, ţe popis cesty ani vzhled jeskyně Pekárně ani Kůlně neodpovídá a jde pravděpodobně o obecnou jeskyni Moravského krasu, kterou Štorch vytvořil k demonstraci ţivota tlupy v jeskyni a k objasnění vzniku nástěnných maleb. Oblast Moravského krasu se k tomuto účelu nabízela jednak svými přírodními podmínkami a jednak archeologickými lokalitami ve zmíněných věhlasných jeskyních. Přes Moravský kras pokračovala tlupa dále na sever do lokality Předmostí u Přerova. Zde svedla s nepřátelenou tlupou krutý boj, jenţ si vyţádal 20 obětí, a právě v těchto místech v roce 1894 učinil K. J. Maška nález hromadného hrobu dvaceti lidí, který byl spolu s jinými nálezy zničen při poţáru zámku v Mikulově na konci 2. světové války. O nálezu se vzhledem k jeho destrukci a nedostatečným záznamům mnoho neví, jednalo se pravděpodobně o druhotný pohřeb postupně zemřelých lidí uloţených původně někde jinde, hypotéza hovoří o pohřbech na stromech. Posledním místem, kde čtenář lovce mamutů zastihuje, je Praha. Oblast na Bílé skále, dnešní nemocnice Na Bulovce, a její okolí se staly útočištěm pravěké tlupy a zároveň tato místa byla předmětem Štorchova výzkumu. Jeden z jeho nálezů mamutí kostry v roce 1906 byl základem pro epizodu lovu na mamuta. (Pozůstatky však nevykazují ţádný náznak, ţe mamut zemřel rukou člověka.) 86
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 77. MATOUŠEK, V.; SÝKOROVÁ, I. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 95. 87
38
V poznámce autor píše: „Tam, na nejvyšším bodě nynější silnice u Rokosky, objevil jsem roku 1906 při kanalizačním průzkumu mamutí kostru v jámě čtyři metry hluboké. Část klu a některé kosti jsem zachoval, ostatek kostry leţí doposud na tom místě v zemi.―88 Nález se stal základem i jedním z impulsů pro vznik knihy a její původní jádro, odehrávající se v místech dnešní Prahy, se opíralo zvláště o Štorchovy archeologické nálezy; a aţ postupným rozšiřováním díla o jiné známé lokality, do kterých nezasahovala Štorchova amatérská archeologická činnost, byly do románu zapracovány další známé vykopávky. Jiným příkladem Štorchova archeologického zaujetí z praţské lokality uţitým v knize jsou kostní pozůstatky divokých koní, které Štorch objevil poblíţ mamuta v cihelně na Vlachovce. Dalším praţským nálezem, který promítl Štorch do své knihy, je tzv. vavřínový list. Tento paleolitický pazourkový hrot objevený v Libni má jiného nálezce, ale jeho popularizace je zásluhou Eduarda Štorcha. Autor k němu píše v poznámce: „Zde, v nynější cihelně na báni, byl r. 1908 při odkopávání ţlutky nalezen pazourkový hrot z oštěpu, dosud jediný v Čechách. Je tvaru vavřínového listu. Kromě toho se tu našlo mnoho kostí diluviálních zvířat.―89 Z cihelny se rozbitý a neúplný hrot ocitl ve sbírce libeňského učitele F. Soukupa. I přes jeho shlédnutí několika archeology jej aţ v roce 1913 dokázal správně zařadit k mladopaleolitickým nálezům z Předmostí Eduard Štorch. On vyslovil domněnku, ţe zmíněný artefakt byl uţ v paleolitu přenesen z Předmostí do Prahy. Mnozí odborníci z řad archeologů v čele s Albínem Stockým z Národního muzea tento v Čechách ojedinělý nález neuznali a na Štorchovi ulpělo nezaslouţené podezření z podvrhu. Pro Štorcha bylo osočení jedním z mnoha ţivotních rozčarování v oblasti archeologie. Svou křivdu promítl do knihy a pokusil se tvrdohlavě hájit alespoň skrze ni. V knize vavřínový list nalezli zahrabaný v jeskyni Moravského krasu Kopčem s Veverčákem a dle zákona tlupy jej získal vůdce tlupy Houţňák: „Kopčem s Veverčákem odhrábli trochu hlíny okolo vyčnívajícího hrotu a vyloupli pak hroudu, z níţ vypadl na píď velký pazourkový nástroj podoby listu, s dvěma hroty proti sobě. Oba hoši současně po něm hrábli a oba jej uchopili. Společně pak nesli vzácný pazourek lovcům před jeskyní. 88 89
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 257. Tamtéţ, s. 306.
39
Copak, hoši, zase máte? ptal se s úsměvem Houţňák. Hoši rozevřeli dlaně a před sedícího vůdce vypadl krásný pazourek, zvaný mezi archeology podle svého tvaru vavřínový list . Aaaá! překvapeně vydechli lovci, obdivujíce se vzácnému nástroji. Jak pěkně pravidelně je vypracován! Jak jemně je všude oklepán a oštípán! Vavřínový list šel z ruky do ruky a budil obdiv. V tlupě byli dovední pazourkáři, ale takový dokonalý vavřínový list by nikdo nedokázal. Vytloukl jej zajisté mistr pazourkářů. Dostane jej vůdce. Nasadí jej na oštěp a bude mít zbraň, jaké není rovno.―90 V posledním, pátém díle knihy, odehrávajícím se v praţské lokalitě, byl tímto artefaktem zabit v libeňském údolí nosoroţec, jenţ následně zapadl hluboko do sněhu. Hrot i kořist byly pro tlupu nenávratně ztracené. Tak popsal autor moţnou cestu vavřínového listu aţ do Libně. Historie nakonec Štorchovi dala za pravdu a v současnosti je nález vavřínového listu řazen do středopaleolitické kultury nazvané podle bavorské říčky altmühlienem, případně k časně mladopaleolitické kultuře szeletienu. 91 Další Štorchova tvorba ukazuje, ţe metodu výstavby epizod na hmotných pramenech uţíval s oblibou. Příkladem je neolitický román Minehava, který vznikl na základě vykopávek z Lobče u Mšena. Velkým Štorchovým úsilím bylo proslavit toto rodiště své ţeny v archeologických kruzích i u veřejnosti jako bohaté naleziště z období mladší doby kamenné. Na základě své archeologické činnosti se pokusil vydat o nálezu publikaci a zřídit v Lobči a posléze v Mšeně archeologické muzeum. Podporu nalezl u brněnského archeologa Karla Absolona, ale opět tvrdě narazil na neochotu archeologické sekce Národního muzea. Po téměř deseti letech snaţení (1944–1953) rezignoval a svou sbírku věnoval Severočeskému muzeu v Liberci. Minehava vyšla v roce 1950.
90
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 104. Listovité hroty se běţně objevují ve více kulturách od středního paleolitu po gravettien. Takto je hrot zařazen v knize Od Svatého Václava k lovcům mamutů. MATOUŠEK, V.; SÝKOROVÁ, I. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 95. 91
40
Podobně popularizoval i nález bronzových jehlic, který náhodně pod ţulovým balvanem objevil v roce 1929 lamač kamene Josef Červinka. Štorch jej od něj odkoupil, prozkoumal místo nálezu a v roce 1931 vyšel román z doby bronzové Bronzový poklad. Jakmile Eduard Štorch ve své tvorbě zavítal do historického období, z něhoţ pochází prameny literární povahy, pouţil i těch. Příkladem je uţití Kroniky Kosmovy. Pro srovnání jsou zde uvedeny citace z Kosmy i Štorcha. Kosmas: Kronika česká „Tehdy starosta, jehoţ ostatní jako pána provázeli, mezi jinými takto promluvil k své druţině: ‚Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těţké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůţkům, jejich zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokrát sliboval, země nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protoţe nikdo vám nebude škoditi. Ale kdyţ takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvaţte, jaké by bylo vhodné jméno pro tuto zemi.‛―92 Eduard Štorch: Volání rodu „I mluví stařešina Čech ke svému lidu: ‚Oj druhové milí! Vy jste těţkou cestu zkusili a neschůdnými lesy jste se prodírali! Hle, vzdejte dědům oběť libou! Jich pomocí blahodárnou skončila naše cesta. Toť jest ona země nová, kterou jsem vám sliboval! Země plná zvěře, ptactva, sladkým mlékem a medem oplývající. 92
KOSMAS. Kosmova Kronika česká. 6. vyd. Praha: Svoboda, 1975, s. 12–13.
41
Vody hojné tekou, hleďte, a plné jsou ryb! Jiţ v rukou vašich jest tato krásná země!‛―93 Tím, jak literární památky přinášely více informací z historie, byl Štorch nucen více respektovat všechny poznatky s danou událostí spojené tak, aby svým čtenářům nabídl co nejvíce dějepisného poučení. Jeho mladí hrdinové se účastní historicky významných událostí a zvratů souvisejících s událostmi probíhajícími na území dnešní České republiky. Hrdina Nik bojuje po boku Sáma proti Avarům, mladý Česta v románu O Děvín a Velehrad poznává věrozvěsty Konstantina a Metoděje a rodina otroka Gněvoše v knize Meč proti meči přihlíţí smrti kníţete Václava a vládě jeho bratra Boleslava. Eduard Štorch své vyfabulované příběhy pokládá na reálný základ nálezů svých nebo jiných, obecně známých a kaţdá ze Štorchových beletristických knih se opírá o nějaký pramen, ať uţ hmotné nebo písemné povahy, neboť stejně jako památky hmotné, vyuţívá Štorch i památky písemného charakteru.
93
ŠTORCH, E. Volání rodu. 3. vyd. Praha: Albatros, 1992, s. 102.
42
7
Lovci mamutů ve světle literární vědy Eduard Štorch tvořil své dílo se záměrem „napsati dějepis pro mládeţ a to dějepis
v rouše beletrickém. Jsem přesvědčen, ţe jen takový se setká se zájmem a přinese skutečný a trvalý uţitek. Čím jsou děti mladší, tím více se bude dějepis podobati beletrii. Ostatně i velcí lidé si raději přečtou román o Napoleonovi, neţli by čtli dějiny jeho výbojů.―94 Pro svůj záměr zvolil ţánr dobrodruţný, a tomu zůstal věrný po celý ţivot. I jeho první beletristická prvotina Člověk diluviální měla podobu dobrodruţné povídky. A právě tato ţánrová forma vyhovovala stylu jeho práce nejlépe, neboť povídky, a to konkrétně pravěké, jsou u něj nejhodnotnější. Ţánru dobrodruţné literatury pro děti a mládeţ odpovídal i charakter rozvrţení postav.
7.1 Lovci mamutů – forma, syţet, fabule Přestoţe část beletristické tvorby Eduarda Štorcha má svým rozsahem podobu románovou, povídka svou jednoduchou fabulí mu byla nejbliţší. I jednotlivé kapitoly či díly románu Lovci mamutů by mohly vystupovat samostatně jako jednotlivé povídky. V této literární formě byla jeho síla, a jak ukazovala například tvorba Rudolfa R. Hofmeistera a Josefa Augusty,
95
je povídka pro zobrazení charakteru pravěkého
ţivota nenáročného na komplikované vztahy útvarem vhodným. Eduard Štorch se do poměrně sloţitého vyprávění pustil v románové kronice z časné doby historické O Děvín a Velehrad. Pokus o „velký― román se mu příliš nezdařil, různé události spojené osobou vypravěče Česty postrádají dynamiku a napětí dobrodruţné tvorby, tedy to, co čtenáře k jeho dílu lákalo. O to naopak u jeho povídek i dílčích epizod není nouze. Dobrodruţnou prózu si Eduard Štorch zvolil z důvodu čtenářské atraktivity, a to zejména u dětí školního věku. Mladé čtenáře přitahoval pro dobrodruţnou tvorbu charakteristický poutavý děj.
94 95
ŠTORCH, E. Jak jsem se stal lovcem mamutů. Úhor, 1937, roč. 25, č. 8, s. 150. Viz kapitola Mystický pravěk Rudolfa R. Hofmeistera a prehistorická povídka Josefa Augusty
43
Ten se v případě Lovců mamutů odehrává na území Moravy a Čech v době mladého paleolitu. Čtenář zastihuje hocha Kopčema a jeho tlupu na jednom z úseků jejich kočovného putování a postupně s nimi poznává nejznámější naleziště naší země a seznamuje se se způsobem ţivota pravěkých lidí. Jádrem syţetu je cesta a hlavní hybatelé děje jsou útěk před silnější tlupou, hledání nových lovišť nebo jen touha jít dál a nevázat se k jednomu místu, i kdyţ poskytuje blahobyt v podobě hojného výskytu lovné zvěře. Děj je propleten mnoţstvím napínavých epizod. Kromě mnoha loveckých a bojových příhod je v románu zachycena výroba zbraní, nástrojů a jiných artefaktů, způsob ţivota v jeskyni a ve volném terénu, vztahy mezi jednotlivými členy tlupy a pokrevními příbuznými. Tak jako u Lovců mamutů vyuţívá Eduard Štorch u většiny svých děl jednoho z tradičních typů syţetové výstavby dobrodruţné literatury, a to syţetovou výstavbu epizodickou. Podle Štorcha pravěcí lidé neznali plánování a nebylo by jim ani vlastní jít neústupně za vytyčeným cílem. Jejich ţivot ovládala náhoda, která určovala, kudy se jejich cesta bude ubírat, zda je dobrý úlovek zdrţí na místě nebo je hlad či jiná okolnost poţene dále do neznáma. Pokud jde o dějové zápletky, ty se v Lovcích mamutů poměrně často opakují. Převaţují lovecké příhody vystavěné na náhodných nebo záměrných střetech s dobovou faunou. Konkrétní zvíře či stádo zvěře se po náhodném nebo záměrném setkání utkává s lovcem či tlupou v zápase o svůj ţivot. Způsob lovu závisí na druhu zvěře či nahodilosti setkání. Lov končí úspěšně smrtí zvířete, či neúspěšně, zvíře uniká nebo tlupa úlovek nezíská vlivem přírodního ţivlu nebo jiné, silnější skupiny. Lidé se nestřetávají jen s faunou, ale i mezi sebou. Silnější tlupa poráţí nebo zahání slabší, ta musí prchnout, aby si uchránila ţivot. Dalším častým motivem jsou ztráty a opětovná znovuzískávání ohně. Tlupa přichází o oheň po střetu s jinou silnější skupinou nebo nezodpovědností vlastních „hlídačů― ohně, následuje nebezpečná cesta pro oheň nebo zasáhne náhoda, s jejíţ pomocí Kopčem nalezne křesací kámen nebo objeví způsob rozdělávání ohně vrtěním dřeva. Mnoho ze zápletek není jen dílem Štorchovy fantazie; při jejich tvorbě se nechával inspirovat etnografií, folkloristickou literaturou nebo jde o přetvořené události, s nimiţ se v ţivotě setkal. Například do hlavní zápletky pro knihu Volání rodu promítl skutečný
44
příběh, o němţ si přečetl v dobovém tisku. Šlo o novinový článek o dvanáctiletém eskymáckém chlapci, který za pomoci dvou nemocných psů a saní dokázal přepravit svou nemocnou matku a malého bratra na vzdálenost 160 mil přes zasněţené pláně a neschůdné hory k lidem pro pomoc.96 U románů z časné doby historické dodávala zápletku sama historie.
7.2 Postavy románu Lovci mamutů v kontextu ostatní Štorchovy prózy Štorchovi hrdinové napříč jeho tvorbou jsou si velmi podobní. Hlavní postavy se blíţí věku potencionálních čtenářů. Jsou to mladí lidé, kteří pomalu opouští svá dětská léta a nahlíţí do světa dospělosti. Uvědomují si váţnost a závazek, jeţ leţí na bedrech dospělých, ale stále v sobě mají dětskou duši, jeţ si dovede hrát. V epizodách, v nichţ jim jsou do cesty kladeny různé náhody, nebezpečí a nepřízně osudu, se projevují jako stateční, smělí, neohroţení hrdinové, kteří se nespoléhají jen na své síly, ale situaci mnohdy řeší s důvtipem, chytrostí a vynalézavostí. Jednají vţdy rychle, nebojácně a správně bez ohledu na své ohroţení. Jsou čestní, pravdomluvní, věrní, nelţou a neţalují. Nebojí se práce ani boje, milují přírodu a svou svobodu. To vše v souladu se zákony, které přináší doba, v níţ ţijí. Hlavní postavy lze tedy charakterizovat jako nositele kladných vlastností. Projevuje se tu nejen Štorch coby pedagog s cílem poučit, ale především milovník skautingu, který touţí vštípit dětem a mládeţi správné charakterové vlastnosti a vychovat z nich dobré lidi. Zároveň naplňuje jeden z úkolů, který dobrodruţné literatuře vytyčili čeští literární teoretici první poloviny dvacátého století, a to vychovávat silou příkladu k muţnosti a ušlechtilosti. Hlavní postavou v Lovcích mamutů je hoch Kopčem. Mrštný, neohroţený a nadějný člen tlupy a budoucí lovec je aktérem různých dobrodruţných epizod v knize. S důvtipem se dostává ze zajetí nepřátelské tlupy a hledá cestu k tlupě vlastní. Statečně figuruje ve střetu s pravěkou faunou. Jedna taková lovecká příhoda mu dala i jméno: „Dobře si ještě pamatuje — před dvěma sněhy to bylo — jak si ještě v jiné zemi daleko 96
SKLENÁŘ, K. Bohové, hroby a učitelé. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Libri, 2003, s. 274.
45
odtud hrál s dětmi u lesa a našel stopu mladého srnčete. Hoši se hned rozběhli po stopě a po dlouhém hledání konečně dopadli spící srnče. Kopčem i ostatní hoši se na ně vrhli a v zápase s nimi ho srnče koplo, dříve neţ je zadávil. Od té doby jmenovali v tlupě drobného lovce ‚Kopnut srnčetem‛, nebo zkrátka svou řečí jen zadrmolil něco, co znělo asi ‚Kopčem‛. A to jméno mu zůstalo.―97 Kopčemova chytrost se projevuje nejen při lovu, ale i v běţném pravěkém ţivotě. Za vzor si jej berou malé děti, je vůdcem a strůjcem nejrůznějších her, a naopak on sám touţí být jako udatní lovci jeho rodu. „Hoši i dívky se zájmem pozorovali, co Kopčem dělá. Věděli, ţe je chytrý, a hádali, ţe jim zamýšlí ukázat nový způsob lovu. Ztichli a napětím sotva dýchali. Kopčem poloţil hraboší noţku před otvor díry a do otvoru zatlačil smyčku. Konec šňůrky drţel a uţ se ani nehýbal. Netrvalo to dlouho a z díry vykoukl hraboš. Kopčem v mţiku zatáhl šňůrkou, vyskočil a na šňůrce se nu houpal hraboš, chycený za krček. Děti vykulily oči.―98 Kaţdý Štorchův hrdina má svého staršího druha, jenţ je mu příkladem, učitelem a průvodcem. Někoho, ke komu můţe vzhlíţet, kdo vyniká nad ostatní svou statečností a moudrostí. Tak jako měl Havranpírko v Osadě Havranů Sokolí oko, Nik moudrého Sáma, má Kopčem svého Mamutíka. Pravěkého muţe, jenţ patřil k nejudatnějším a nejchytřejším, a především vlastní moudrostí, silou a autoritou se stal vůdcem tlupy. Stejně jako Kopčem se podílel na vynalézavé činnosti, s níţ dokázal vyrobit pilu, chytrostí přemohl podstatně větší tlupu a byl členem nebezpečných výprav za ohněm. Jako jeden z mála uměl počítat a toto umění předal svému ţáku. „‚Toto jsou dva vlci!‛ nepopustil Kopčem; měl dobrou hlavu a uměl uţ počítat do tří. Sčítal i odčítal do tří bez chyby a v těchto zimních dnech se od Mamutíka dokonce naučil říkat i číselnou řadu aţ do pěti. Tohle uměl v tlupě ještě jen vůdce Houţňák; ani starý Huňáč to vţdycky správně nedovedl a musil si počítat několikrát znova a znova. Čeho bylo víc neţ pět, to bylo ‚mnoho‛. Ostatní lovci, kteří uměli počítat jen do tří, říkali ‚mnoho‛ všemu, čeho bylo víc neţ tři. Často teď Kopčem udivoval velké lovce
97 98
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 247. Tamtéţ, s. 72.
46
svou učenlivostí, kdyţ jim dovedl spočítat, kolik prstů na ruce mu ukázali nebo kolik oštěpů před něj poloţili.―99 Vedle svého staršího druha – rádce má hrdina i věrného přítele. Vrstevník Veverčák jej doprovází při hrách a mnohých dobrodruţstvích. Jeho triumfální jízda na hřbetě piţmoně nebo přátelství s husou ukazují Veverčáka jako čiperného a veselého kluka, jenţ je nositelem humorných situací v knize. Zároveň jeho stesk při Kopčemově odloučení od tlupy ukazuje sílu přátelství i v době pravěké. „Veverčák chodil po břehu vody, díval se smutně do dálky a vzpomínal na doby, kdy společně s Kopčemem lovívali drobnou zvěř. Jak to tehdy bylo krásné! Uvidí ještě někdy svého ztraceného druha?―100 Aby vynikly hrdinovy klady, vyskytuje se v příběhu postava záporná. Toto schéma je patrné ve všech Štorchových knihách. V Lovcích mamutů je to Rváč, svárlivý, zákeřný, lhavý člověk, jenţ rád škodí a především touţí po moci. Jako vţdy je to nepřítel hrdinova rádce, v tomto případě Mamutíka. I sám Kopčem se s ním dostává do konfliktu. Jeho špatnost si chlapec uvědomuje především v situacích, v nichţ se Rváč chová nečestně nejen ke Kopčemovi, ale zvláště k Mamutíkovi a celému společenství. Rváčův osud končí smrtí, je ušlapán stádem koní. Nikdo z tlupy nad ním netruchlí a nad jeho smrtí převaţují smíšené pocity. „Tlupa na chvíli ztichla. Děti se krčily. Muţi hleděli vyjeveně na sebe. Rváč mrtev! ‚S nikým se nesnášel!‛ ‚Dobře mu koně udělali!‛ ‚Vlci ho seţerou!‛ ‚Budeme mít pokoj!‛ ‛Byl dobrým lovcem!‛ ‚Bude nám scházet!‛― Tyto výkřiky vyjadřovaly nejlépe okamţitý a nelíčený dojem z nenadálého skonu zlostného Rváče.―101 Osud záporných postav nebývá ve Štorchových knihách šťastný. Zlo v jeho knihách nevítězí.
99
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 117. Tamtéţ, s. 171. 101 Tamtéţ, s. 273–274. 100
47
Jak bylo pojednáno výše, chovají se Štorchovi hrdinové v souladu s určenou rolí, kladnou či zápornou. Čtenář můţe jejich vlastnosti hodnotit dle situací, do nichţ se postavy dostávají, a toho, jak se k nim staví. Převaţují však momenty, v nichţ postavy prokazují své nejlepší kvality. „Tuhle jedno mrně se převalilo mezi balvany a z ramene i z čela mu teče krev; také koleno si narazilo. Však mu rychle modrá. Klučík vstal s očima plnýma slz a křivil se bolestí. Ostatní hoši hned k němu přiběhli a teď stojí okolo, aby vybuchli výsměšným pokřikem, jakmile se rozbrečí. Ale zraněný klouček si umazanou ručkou vytřel oči, popotáhl nosem a dokonce se snaţil usmívat. Posměch druhů pálí víc neţ hlad, víc neţ mráz, je nesnesitelný jako oheň. Klouče přemáhá bolest a jen se nuceně ušklebuje. Má uţ v duši vtisknutý lovecký zákon, děděný v tlupě z pokolení do pokolení, který hlásá, ţe je k ničemu, kdo podléhá tělesné slabosti. Takový je právem stíhán posměchem, neboť je ostatní tlupě přítěţí v těţkém boji o ţivot.―102 Takto je tedy čtenáři předkládána nutnost pravěkého člověka umět bojovat s bolestí, také se umět spolehnout sám na sebe, jednat samostatně, být nebojácný, statečný, chytrý, protoţe „tak tomu bývá: silnější vezme slabšímu a nedbá jeho práva―103. A pravěcí lovci „skláněli se jen před velikou osobní silou a statečností; rozumovou převahu neuznávali―104. Štorch čtenářům mnohdy explicitně vysvětluje, ţe v pravěku byla důleţitá síla. Jeho příběhy však ukazují, ţe chytrost, důvtip a statečné srdce jsou mnohem důleţitější. Kopčem je ještě napůl dítě, ale dokáţe si vţdy poradit a být prospěšný své tlupě. Nejlépe svou inteligenci prokazuje hrdina v jiném Štorchově díle. V Bronzovém pokladu hrbatý chlapec Skrček, i přes pochyby svého kmene, dokáţe vypátrat strůjce zločinu a očistit jméno zavraţděného otce. A ukazuje, ţe fyzicky silnější vţdy nevítězí a nepřátele lze přemáhat rozumem. Štorch také ve svých knihách nezapomíná, ţe ţivot není jen váţný, a proto se jeho postavy dovedou smát, škádlí se a dobírají se navzájem. Nejvíce jsou smíchem naplněny dětské hry. Veselé jsou epizody o Veverčákově jízdě na piţmoni nebo
102
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 9–10. Tamtéţ, s. 88. 104 Tamtéţ, s. 44. 103
48
o práskacích kuličkách v cizí tlupě. I dospělí se dovedou od srdce zasmát a dělat si legraci. „Leţící lovci měli z toho velikou zábavu, jak se ţíznivý Mamutík zlobí, a ještě si ho dobírali. ‚Mamutíku, chutná bahno?‛ volal Kuní Noţka, známý vtipálek. ‚Ty nevypít nám všecko!‛ škodolibě napomínal Rváč― 105 Občas se v jejich řeči objeví i ironie. „Poťouchlý Rváč vykřikl od svého stanu: ‚Huňáč hlídá? Rosomák hody!‛―106 Za přednost Štorchových knih lze povaţovat přítomnost dívčích hrdinek. Pro autora byli stejně důleţití čtenáři z řad chlapců i dívek, a to se odráţelo i v jeho díle. Eduard Štorch touţil učit a vytvářet vzory i pro dívky. Šťastná chvíle — Minehava, Radislava v Zastaveném přívalu, Květa v knize Hrdina Nik nebo Běla v Zlomeném meči, všechny tyto hrdinky byly statečné, obětavé a důvtipné. S výjimkou Minehavy se však neobjevovaly jako postavy hlavní. V případě neolitického románu Minehava si Štorch uvědomoval, ţe při popisu matriarchálního zřízení a jeho přerodu v patriarchální je přínosný pohled ţenský, hlavním hybatelem děje se stala Šťastná chvíle — Minehava. Sokolí oko zde hrál podobnou roli jako ţeny v ostatní Štorchově tvorbě, roli vedlejší postavy blízké hlavnímu hrdinovi a nesoucí podobné ušlechtilé vlastnosti jako ústřední postava sama. V Lovcích mamutů nebylo ţenským hrdinkám dáno tolik prostoru jako ve výše uvedených románech. V prvním dílu knihy umírá Kopčemova matka Niana. S ní čtenář poznává sílu mateřské lásky. Matka zemře při záchraně syna. Druhou hrdinkou je Ţabka, dívka, která je častým terčem Kopčemova škádlení, lumpáren i partnerkou při hře. Kopčema k Ţabce váţe podobné přátelství jako k Veverčákovi, i kdyţ s ní nemůţe proţívat taková dobrodruţství jako se svým druhem. Ţeny paleolitu mají přesně určenou svou roli, v níţ není pro dobrodruţství mezi chlapci místo. Výsadní postavení muţů – lovců je zřejmě důvod, proč toto pravěké období postrádá výraznější ţenskou postavu. Na ty je Štorchova tvorba bohatší, aţ kdyţ zobrazuje mladší historická období. Kopčem se neúčastní všech dobrodruţných a nebezpečných výprav. Jejich aktéry jsou i jiní členové pravěkého společenství. Ale je to stále tlupa, kterou čtenář neopouští.
105 106
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 29. Tamtéţ, s. 47.
49
A to ani kdyţ Kopčem bloudí osamocen pravěkou krajinou — jeho mysl a kroky vţdy směřují za ní. „Neţ usnul, byl by se rozplakal… Stýskalo se mu po tlupě. Je tu tak sám a sám! Nemohl by takto ţít bez tlupy.―107 Tlupa má v Lovcích mamutů s ohledem na seznámení čtenářů se způsobem ţivota pravěkých lidí svou nepostradatelnou roli. S ní čtenář cestuje z Moravy do Čech. Ona bojuje s nepřáteli, loví zvěř či trpí hladem. Jejím strastem i radostem jako celku je věnováno více prostoru neţ společenstvím a skupinám v další Štorchově tvorbě. Tato skutečnost je dána její důleţitostí v epoše starší doby kamenné. Štorch předává svému čtenáři poučení, ţe zákonem paleolitické tlupy byla kolektivnost, osamocený člověk bez tlupy nebyl v pravěku schopen samostatné existence. „Souhlasné mínění všech muţů se stává zákonem, platícím pro všecky. Uţ tenkrát byl hlas lidu nejvyšším projevem, jemuţ se musil jednotlivec podrobit. Kdo by se z toho byl vymykal, byl by se sám vylučoval ze společenství tlupy. To by znamenalo, ţe musí odejít a samoten se starat, jak by uhájil ţivobytí. A byl by šel ovšem vstříc neodvratné záhubě. Samoten by byl člověk příliš sláb a brzy by podlehl v těţkém boji o ţivot.―108 Krutost pravěké přírody si vynucovala, aby lidé vytvářeli společenství. Zájem skupiny byl stavěn nad zájem jednotlivce. Malé dítě bylo zanecháno tlupou v lese při útěku před nepřáteli, protoţe ohroţovalo osud celé skupiny. Matka dala přednost kolektivu před vlastní mateřskou láskou.109 Štorch často tento postoj povyšuje na záleţitost mravní. Soudrţnost spojuje hrdiny s rodem a všichni se pro něj dokáţí obětovat. Nejvyšším trestem je vyobcování z rodu a za největší hřích se povaţuje zrada na rodě. Rváč sice tlupu zradil svým odchodem, ale je vzat na milost, neboť tlupě silný lovec jenom pomůţe. Špatný osud jej však nemine. Jak bylo zmíněno výše, končí smrtí a nikdo nad jeho smrtní netruchlí. V další knize z doby kamenné, v Osadě Havranů, je Divous za zradu potrestán mnohem důsledněji a k tlupě se jiţ nevrátí. Osamocen končí roztrhán divokou šelmou. Stejně dopadne i jeho ţena, která se za svým druhem vydá. 107
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 170. Tamtéţ, s. 74. 109 Ukázka viz kapitola Lovci mamutů očima současné archeologie. 108
50
Je patrné, ţe Štorch do knihy promítá i svoje názory související se sociálním a socialistickým cítěním. Tyto myšlenky vyznával jiţ v mládí, kdy v době studií rozšiřoval v Hradci Králové socialistický tisk. Mnohem výrazněji to vystupuje do popředí v tvorbě zasazené do doby raného středověku, kdy vedle kolektivu jsou jeho hrdiny vţdy prostí lidé, jiţ se občas díky svým schopnostem dostanou do vyšších vrstev, ale odmítají nabídku pohodlného ţivota a vrací se zpět k věrným přátelům a svému společenství. V Lovcích mamutů je ještě jedna epizoda, která vyjadřuje Štorchovy levicové postoje. Zlato je v pravěku jen bezcenný kov. „Malé batole přicapalo k náčelníkovi a podávalo mu kousek rudy s třpytivými zlatými zrnky. Mamutík vzal kámen do ruky a chvilku jím v dlani pohazoval. Pak, zahlédnuv za křovím slídící hyenu, mrštil zlatou rudou prudce po drzé šelmě. Potom vzal děcko za ručky a vyhazoval je vysoko nad hlavu, ţe se máma aţ lekala. Ale děcko křičelo radostí. Zlato? – hračka pro děti!―110 Někdy svůj levicový postoj dává Štorch aţ příliš okázale najevo. Ţeně Škutě, jeţ opustí své dítě, není přiznáno ani drobné zaváhání. Nemilosrdně své dítě zanechá napospas jisté smrti bez rozloučení a sebemenších pochybností. Současná archeologie by to dokonce vyloučila, neboť se na základě vybavení dětských hrobů domnívá, ţe cit k dětem byl silný i v pravěku. V kontrastu se smrtí Niany, která obětovala ţivot pro svého syna Kopčema, působí Škutin čin nevěrohodně. Jiný příklad lásky Niany ke svému synovi dokazuje následující ukázka. „Kdyţ se pak s matkou, schouleni k sobě, nasytili a zahřáli, vyptával se Kopčem, jak se mámě podařilo chytit tak pěkné ryby. A máma mu vypravovala nesouvislými a chudými slovy, ţe našla v lemu své koţešiny zapíchnutou udičku. Udice z rybí kosti a pazourkový nůţ za pasem byly jediné její nástroje. Ale byla by bývala zápasila i s medvědem! Šla k jezírku, odhrabala sníh a těţkým kamenem prorazila led. Uvázala kostěnou udici na řemínek a lovila ryby. ‚Mámo, to nejde bez vnadidla!‛ nedůvěřivě se ozval Kopčem, neboť sám často chodil na ryby a věděl, ţe na udici třeba dát ţíţalu nebo malou rybičku. 110
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 241.
51
‚Nejde, nejde, Kopčeme,‛ přisvědčila matka a vybalila nohu z koţešiny. Kopčem vykřikl překvapením, kdyţ uviděl na matčině noze čerstvou, sotva zaschlou ránu. Od čeho ta rána? Uhodl …! Ano, matka nevědouc si jiné rady, jak opatřit vnadidlo na udici, vyřízla si z nohy kousek masa… ‚Och mámo, mámo!‛ Zabořil se mámě do náručí a plakal, plakal — aţ usnul.―111 Pokud jde o vnější popis postav, ten se u Štorcha nachází spíše výjimečně. O Kopčemovi si musí vytvořit představu sami čtenáři, o jeho zevnějšku zde není ţádná zmínka. Totéţ platí o Mamutíkovi, Ţabce, Nianě a dalších. Výjimečně se čtenář doví, ţe Veverčák je „čiperný klučina s bystrýma očima a nosem trochu rozpláclým―112. Mnohem více se Štorch věnoval charakteristickým znakům tlup, a to především cizích. Je zvláštní, ţe vţdy popisuje jejich odlišnosti. Dívá se na ně očima tlupy Mamutíkovy, která si hned všímá rozdílů. Čtenář tak můţe alespoň okrajově poznat, jak asi mohlo vypadat domácí společenství. Dovídá se, ţe „v Mamutíkově tlupě se s oblibou barvili červeně kořenem kamejky, ale muţové cizí tlupy byli pomalováni ţlutě―113. Jiná skupina byla například charakteristická perem ve vlasech. U domácí tlupy je také zmiňován oděv, ozdoby a jejich obliba potírat si tělo krví či blátem. Nejvíce informací je v knize o zevnějšku ţeny Ščekty, kterou si pro sebe uloupí Kopčemův otec Njan u cizího nepřátelského rodu. „Měla jen koţešinový pás kolem boků jako krátkou sukničku a na hrdle šňůrku s několika kostěnými kolečky – jinak nic na sobě. Avšak přece ještě něco: na bradě měla vypícháno několik čárek. Všichni si toho všimli a rozuměli, ţe je to znamení tlupy, z které Ščekta pochází. Které tlupy, o tom nic nevěděli, nikdy se ještě nesetkali s tlupou mající takové znamení.―114 Eduard Štorch bral inspiraci pro vzhled postav u přírodních národů. Informace o nich získával nejen vlastním studiem, ale i konzultací s odborníky, mezi nimiţ byli cestovatelé, kteří takové lokality navštívili. Domníval se, ţe člověk paleolitu a členové dosud ţijících domorodých kmenů k sobě mají blízko. Z archeologického dědictví se
111
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 159. Tamtéţ, s. 153. 113 Tamtéţ, s. 191–192. 114 Tamtéţ, s. 50. 112
52
s výjimkou ozdob mnoho nezachovalo, a tudíţ na nich nebylo moţno stavět. Přesto i z pravěkého dědictví dokázal některé poznatky vyuţít ve své knize. Například u účesu ţeny Ščekty se nechal inspirovat archeologickým nálezem tzv. Willendorfské venuše.115 Postavy Lovců mamutů jsou vzhledem k umístění románu do pravěku čistě fiktivní. Aţ v prózách z doby historické se objevují osobnosti skutečně ţijící, např. bratři Cyril a Metoděj v románu O Děvín a Velehrad nebo česká kníţata Václav a Boleslav v knize Meč proti meči. Historické osobnosti vystupují ve Štorchových prózách jako přátelé a vzory mladých hrdinů či jejich nepřátelé. V souladu s tím jsou jim přisouzeny vlastnosti kladné a záporné. Někdy je jejich role dokonce srovnatelná s rolí mladého hrdiny, jako je to například u franského kupce Sáma v románu Hrdina Nik. Historické postavy ve Štorchově tvorbě vystupují i v rolích vedlejších či pouze epizodických a čtenář si o nich tvoří úsudek na základě jejich rozhodnutí a činů, např. český kníţe Václav není zobrazen čistě pozitivně a mučednicky, ale v duchu levicového pojetí této historické osobnosti v první polovině dvacátého století spíše jako vládce slabý. Štorch si také historickou realitu mnohdy upravuje dle svých vlastních názorů. Tím, ţe neuznával například existenci stěhování národů, byli pro něj franský kupec Sámo nebo keltský král Marobud ve skutečnosti Slované. Popírání zmíněného faktu mu bylo vyčítáno i soudobými odborníky. Jeho argumentace, ţe co není vyvráceno, můţe být pravda, je u autora, který nechtěl jen bavit, ale zároveň i své čtenáře vzdělávat, značně chabá. Ač mají Lovci mamutů podtitul Román z pravěku, Eduard Štorch se nesnaţil tvořit sloţitou románovou formu a psát tzv. vysokou literaturu, epizodický syţet a jednoduchá fabule mu slouţily k zábavnému vzdělávání a výchově jeho čtenářů. A tomu byly podřízeny také často se opakující zápletky. I postavy Štorchových děl jsou zobrazeny v duchu dobrodruţné literatury pro děti a mládeţ. Úspěšný hrdina ukazuje své nejlepší charakterové vlastnosti ve výjimečných, neobvyklých či extrémních ţivotních situacích. V napínavých epizodách jde za svým cílem. Po boku má věrného přítele i dobrého staršího rádce a jeho klady ještě více 115
O nálezu více v kapitole Lovci mamutů očima současné archeologie.
53
vynikají ve střetech s jeho záporným protějškem. Štorchovy postavy v prózách o pravěku jsou fiktivní, historický ráz knihy dokreslují skutečně ţijící postavy aţ u románů zasazených do časné doby historické.
54
8
Primitivní kultura si ţádá „primitivní“ jazyk Z hlediska jazykového stylu románu se autor snaţil, aby co nejdůvěryhodněji odráţel
primitivní svět praobyvatel naší vlasti. Zdánlivě pro čtenáře jednoduchý a nezdobný jazyk byl záměrným prostředkem k vyjádření prosté pravěké kultury. „Pravěká doba nesnese dobře slohu bujně načechraného, neboť primitivnost líčené kultury si ţádá i prosté formy interpretační. Tomuto poţadavku slohového oproštění jest nesnadno dokonale vyhověti, avšak zato, kde se spisovateli podaří, je účin veliký.―116 Tuto zdánlivou jednoduchost však autor sám povaţoval za nejtěţší a nejsloţitější část své práce. Jedním ze vzorů mu bylo i „slohově prostičké, aţ dětsky naivní―117 biblické vypravování o stvoření světa a prvních lidí. Velký příběh dle něj nepotřebuje zdobný styl, naopak mu můţe ublíţit.
8.1 Jazyk postav Sám autor přiznával, ţe při psaní Lovců mamutů pro něj bylo nejobtíţnější vytvořit přímou řeč pravěkých lidí tak, aby působila věrohodně. Za Štorchova ţivota soudobá věda pracovala s představou primitivního jazyka u lidí doby diluviální, coţ je dnes jiţ překonáno. Chtěl-li autor vyjádřit niţší stupeň kultury, nemohli se jeho hrdinové vyjadřovat sloţitě. Z toho důvodu nešel při své tvorbě ještě dále do hlubin pravěku a skončil dobou diluviální. „Největší nesnáz činí řeč prvotních lidí, řeč málo artikulovaných výkřiků; tu ani nedovedeme nynějšími písmeny zachytit. Proto také doposud ani nemáme ţádné povídky o polozvířecím člověku Pithecanthropu.―118 Štorchovu řeč pravěkých lidí lze charakterizovat jako primitivní jazyk kombinovaný s mnoţstvím posunků. „Lovec těţce hovořil. Dlouho hledal slova, jimiţ by vyjádřil své myšlenky. Někdy ani nedovedl povědět, co by chtěl, a pomohl si názorným posunkem. Dávno nepronesl tak dlouhou řeč jako teď. Unavil se tím.―119 116
ŠTORCH, E. Jak jsem se stal lovcem mamutů. Úhor, 1937, roč. 25, č. 8, s. 148. Tamtéţ. 118 Tamtéţ. 117
55
Při tvorbě jazyka postav byly Štorchovi inspirací přírodní kmeny a děti. Analogickým přístupem vytvářel mluvu, jeţ si kladla za hlavní cíl podtrhnout atmosféru pravěkého ţivota v tlupě. Zároveň se chtěl vyvarovat vyjadřování moderních lidí. V dialozích a promluvách se snaţil o konkrétní významy, hojně uţívá citoslovce, zvukomalebná slova, zvolání, neúplné věty, vynechává přísudková slovesa, uţívá infinitivních forem, substantiv v nominativu atd. „Šli jsme pro zabitého soba. Najednou proti nám zařve lev. Hoú — a! Hoú — a! Nechali jsme všeho. Se lvem nelze bojovat! Takové pazoury! Takové zuby! Lev skočí — hop! My na útěk. Lev za námi skok — skok. Uţ nám v patách. Co to je před námi? Hlubina, strašná hlubina. Strmá skála dolů do propasti… Lev zařve — hoú — a! Hromy hřmí a skály se třesou, hurúarúa! My klouţeme a padáme dolů a šššup! Na skále přimrzlý led. Nemůţeme se zadrţet. Mamutík neví, kam letí… Sjíţdíme aţ na zasněţený výstupek skály nad propast. Hššš — hup! Tam se drţíme. Lev za námi! Sklouzne po ledě. Jeho pazoury škrábou led, aţ se láme. Škrr — um! Lev skočí na výstupek. Hu — up! Tlapami po nás… Chce Mamutíka roztrhat. Pod lvem padá sněhový převis. Lev řve a padá do hlubiny, huá-há! Otočí se v povětří — dole buch! Ticho — my sami… ―120 Tato ukázka přímé řeči patří k jedné z nejdelších v celé knize. Lovec Mamutík líčí epizodu o útoku lva na tři členy tlupy, jejich pádu a přenocování na výstupku nad propastí Macochou a následné záchraně. Sám autor, vědomý si výjimečně dlouhé promluvy pravěkého člověka v knize, to zdůvodnil dovětkem. „Nebyla ještě v jeskyni slyšena tak dlouhá a skvělá řeč.―121 Ukázka je spíše výjimečným případem. Pro román jsou mnohem typičtější drobné dialogy, spontánní výkřiky, krátká konkrétní sdělení atd. „Lovci při jídle vypravovali, ţe viděli na skalnatém kopci kozoroţce. ‚Takovéhle rohy!‛ ‚Ten umí skákat‛ ‚Nikdo nechytí kozoroţce!‛ ‚Dobrý šíp dohoní kozoroţce!‛ ‚Dobrý šíp, dobří nadháněči, dobrý vítr!‛―122
119
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 40. Tamtéţ, s. 138. 121 Tamtéţ. 122 Tamtéţ, s. 105. 120
56
Problematičnost vytváření jazyka pravěkých lidí a jeho omezená obsahová náplň nutila Štorcha také uţívat pro vyjádření promluv a myšlenek řeč nepřímou. Ta je v díle častá a umoţňovala autorovi vyhnout se obtíţné výstavbě dialogů, a přesto vystihnout zamýšlené slovní komentáře ke konkrétním situacím. „Tlupa je najednou bez oběda. Kdo hlídal tu noc? Špatní stráţcové! Nic nevědí, ţe lupič vnikl do tábora! Okamţitě musí na lov a běda jim, vrátí-li se bez kořisti. Rozčilený křik rozzlobených muţů naplnil tábor věstonických lovců.―123 Úskalí nepřímé řeči se projevilo při vyjadřování vlastních myšlenek postav. Dochází zde k rozporu mezi primitivním jazykem a podstatně sloţitějším myšlením. Dalším zdrojem inspirace při tvorbě jazyka postav byla autorovi zvířata. Štorch tak nejen zdůrazňoval, ţe svět fauny byl v této době výrazně propojen s lidmi, ale také upozorňoval čtenáře na blízkost lidského rodu se zvířecím z hlediska jejich chování a jednání. Pračlověk byl mezistupněm ve vývoji od zvířete k člověku modernímu. Štorchovi hrdinové tak nejen známá zvířata napodobují, ale nezřídka je i připomínají. „Všichni kluci sborem zařvali po medvědím: ‚Hoú—a! Hoú—a! Hoú—a!‛―124; „V rozčilení neuměli souvisle mluvit a porada tlupy vypadala brzo jako sbor psů štěkajících na sebe.―125 Zvířata byla také jediným symbolem, který Štorchovi hrdinové uţívali v roli comparata. Jiný druh přirovnání zde není vyuţit. „‚Rváč – liška, e!‛ křikl Veverčák za zmizelým lovcem. Rváč – vlk, e! křikl Kopčem. ‚Rváč – hyena, e!‛ ‚Rváč – rys, e!‛―126 Snaha přiblíţit se mluvě pravěkých lidí se objevuje pouze u Lovců mamutů. Epochálně mladší pravěká období, jeţ jsou vylíčena např. v knihách U Veliké řeky, Osada Havranů či Minehava, má jiţ své hrdiny hovořící jazykem moderním, i kdyţ mnohdy propleteným archaismy. Delší a mnohem častější promluvy a dialogy obsahují souvětí, a to i podřadná, metafory, přirovnání atd. Zvláště Minehava je v tomto smyslu bohatá, neboť svým tématem přerodu matriarchátu v patriarchát vyţadovala, aby její hrdinové vyjadřovali sloţitější filozofické úvahy.
123
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 42 Tamtéţ, s. 10. 125 Tamtéţ, s. 46. 126 Tamtéţ, s. 88. 124
57
„Sokolí oko jakoţto náčelník rodu uznal za potřebné, aby neskrýval své mínění. Šlo o základní spor mezi ţenským a muţským rodovým řádem, a tu se musil vyjádřit. ‚Jak se má otec cítit spokojený v rodě, v kterém ţije, kdyţ musí své děti nechat rodu ţeninu a sám je opuštěn a bez práv? Nebylo by lépe, kdyby muţ zůstával v rodě provţdy a kdyby se jeho ţena nastěhovala k němu a i děti zůstaly v rodě otcově? Hlavou rodiny pak by byl otec; měl by pro koho pracovat a pro koho ţivot nasadit. Děti by měly týţ totem jako otec a neviděly by v otci osobu cizí. Matka by přijala totem manţelův a tím by byla celá rodina sjednocena. Taková jednota rodin by upevnila jednotu celého rodu. To by bylo podle mého jistě lepší neţli nynější různorodost v našich rodinách!‛―127 Jazyk hrdinů Štorch nepouţívá k jejich charakterizaci, pouze Lovci mamutů jsou v rámci jeho tvorby výjimeční vyuţitím promluv a dialogů k dokreslení stupně lidského vývoje a doby diluviální. O to se jiţ v dalších románech a povídkách z pozdějších dějinných epoch nepokouší a jeho postavy jsou si, pokud jde o způsob vyuţití jazyka, blízké napříč jeho tvorbou od doby kamenné po časnou dobu historickou. Tak jako byl jazyk pravěkých lovců pro autora „oříškem―, zároveň je i místem mnoha nesrovnalostí a nedůsledností, coţ o to více vyvstává ve srovnání se Štorchovým „puntičkářstvím―. Autor pověstný svou pečlivostí po stránce faktografické nenechává své lovce hovořit primitivním jazykem důsledně. Mamutík tak jednou při proslovu k ostatním těţce hledá slova a vypomáhá si posunky a jindy bez problémů hovoří jazykem moderního člověka. „Huňáč bude povídat, aţ si odpočine. Ţe přinesl oheň — vidíte. Já povím, jak jsme našli v noci Zajíce. Dali jste mu uţ na ránu jitrocel? Dobře, není to s ním zlé. Bude běhat, zůstalo mu ještě mnoho prstů na noze, ale ztratil mnoho krve… Huňáč nás vedl dlouho lesem i planinou. Najednou jsme viděli u skal neveliký oheň. Huňáč řekl, ţe tam je Zajíc. Nechal mu tam hubku, protoţe by ji byl cestou ztratil, kdyţ unaven klopýtal do našeho tábora. Hned jsme utíkali k ohni, ale co jsme viděli?―128 Rozdíly se projevují i v jednotlivých slovech. Například pro adjektivum „velký― se někdy uţívá zdvojení konkrétního substantiva. „Veverčák vykřikl: ‚Jé tady je ryba – ryba!‛ – coţ znamenalo ‚veliká ryba‛.― 129; „Je zima – zima, jak říkají v tlupě, coţ znamená velikou zimu.130― 127
ŠTORCH, E. Minehava. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1950, s. 213. ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 236. 129 Tamtéţ, s. 198–199. 128
58
Jindy ale postavy uţijí přímo adjektivum velký. „‚Mám před sebou velký úkol a jiţ cítím, jak do mne vstupuje velká síla. Třeba padnu, ale nevzdám se!‛―131 Tato situace se opakuje např. i při uţívání infinitivu na místě určitého tvaru slovesa nebo v počtech. „‚Eka – eka – eka!‛ řekl lovcům. To znamenalo: Prvý, druhý, třetí mamut!―132; „Hle, tu máme ještě dosti potravy na tři dny, […]― 133 Výskyt tohoto jevu v románě kolísá. Autor se co nejdůsledněji snaţí o primitivní vyjadřování svých hrdinů v prvním dílu knihy nazvaném Na břehu Dyje. Přímo na to čtenáře upozorňuje. S postupujícím dějem jeho postavy stále více tuto mluvu opouští, uţívají častěji úplných vět, méně se vyskytují infinitivy, vynechávky přísudkových sloves atd. Nejednotnost můţe souviset s poznávací funkcí. Štorch se snaţí mladé čtenáře upozornit na odlišné pravěké dorozumívací schopnosti. To je nutné jiţ v úvodu, neboť pozdější přechody a vysvětlování by působily nedůvěryhodně. Jakmile je čtenáři vyjadřovací primitivnost objasněna, dovoluje si autor v zájmu postupujícího děje, jeho sloţitosti a dynamiky občas si vypomáhat sloţitější a modernější výstavbou promluv, v zájmu navození historičnosti však propletenou občasnými archaismy, tak jako to činil běţně ve svých ostatních knihách. Zmíněný jev se ještě vyskytuje v posledním pátém díle knihy nazvaném Na Bílé skále. Autor se ve vysvětlování odlišného způsobu dorozumívání opakuje, postavy románu opět více pouţívají primitivní jazyk. Způsobeno je to postupným vznikem románu. Pátý díl je dílem nejpůvodnějším a jeho velká část i s přímou řečí byla součástí prvního vydání ještě pod názvem Člověk diluviální. Ostatní díly vznikaly aţ následně a Eduard Štorch původní pasáţe nepřepracoval s takovou důsledností, jakou by vyţadovaly.
130
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 300. Tamtéţ, s. 260. 132 Tamtéţ, s. 253. 133 Tamtéţ, s. 209. 131
59
8.2 Jazyk vypravěče Jazyk vypravěče je jednoduchý a konkrétní. Stejně jako v případě monologů a dialogů se snaţí dokreslit primitivnost pravěkého světa. Tento styl také odráţí Štorchovo přesvědčení, ţe próza pro mládeţ má svého čtenáře vtáhnout a nechat jej proţívat úchvatná dobrodruţství, a jazyk zdobný byl podle něj spíše rušivým elementem. Sám dokonce přijímal s výhradami Vančurovy Obrazy z dějin národa českého. Jako knihu pro děti a mládeţ ji povaţoval za dobrou, ale nelíbil se mu jazyk. Ve svém článku Náhoda hodnotou symbolu o tom píše Zdeněk Heřman: „Účelovost a umění jsou podle Štorcha v rozporu, umění je cosi málo účelného a účelového, je to hra nezodpovědných dospělých.―134 V uţití jazykových prostředků také Štorch Vančurovi vyčítal, „ţe v Obrazech z dějin uplatňuje nevhodně ‚vulgární výrazy‛ jako ‚chamtivý ţrout, břicháč probošt, pobryndaný pijan, narostl ti zobák atd.‛―135. Ve Štorchově práci i přes častou drsnost obsahu nenajdeme pouţití takovýchto slov téměř vůbec. V Lovcích mamutů se expresivnější výrazy nachází pouze na jednom místě. Jejich uplatnění je však podřízeno humorné situaci. „‚Heleď Huňáči,‛ vypravil Zajíc konečně ze sebe, ‚jak jedí! Oni ţerou …!‛ A zaryl se obličejem do trávy, aby udusil smích. Huňáč pohlédl k ohništi a viděl, jak tam oba hlídači pojídají opečenou krmi. ‚No, vidíš je, ho-va-da?‛ řekl zase Zajíc a znova vystrčil hlavu za křovinou. ‚Pořádný člověk se zakousne do masa a odřezává si noţem sousto vţdycky od nosu k bradě, shora dolů, ale v téhle tlupě — haha! oni ţerou maso obráceně, od brady k nosu! Prasknu …!‛―136 Pro Štorcha, moţná co by učitele se srdcem skauta, byly vulgarismy tabu. Takovýto vzor svým ţákům dávat nechtěl. O tom, ţe autor uměl psát jazykem lyričtějším, svědčí pasáţe o přírodě a geografii naší země. Ty stály mimo dobrodruţné epizody a nenarušovaly spád zápletky. V nich autor nepopisoval jen naši vlast v pravěku, ale především chtěl zaujmout čtenáře
134
HEŘMAN, Z. Náhoda hodnotou symbolu. Zlatý máj, 1978, roč. 22, č. 4, s. 266. Tamtéţ, s. 267. 136 ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 217–218. 135
60
emočně. Opěvováním krás a zajímavostí rodné země touţil u dětí a mládeţe vzbudit stejnou lásku, jakou k ní cítil i on sám. „Morava je krásná země. A miluje slunce. Všecka se k němu nachyluje. Nejvyšší hory má na severu, největší níţinu na jihu. Uprostřed se zvedá divuplný Kras; v něm duní krápníkové jeskyně a zejí hluboké propasti.―137 Štorchův styl je také občas oţiven poezií. Tou upozorňuje na důleţitost, kterou hrály zpěv a lidová slovesnost v lidském vývoji. V Lovcích mamutů se básnictví vyskytuje sporadicky a pravěcí hrdinové je pouţívají ještě v primitivní formě. Zpěv ţen „Hanga — a — há — ja — ha — á; Aiaa — aiaa, oiaa — oiaa―138 je bezobsaţným rytmickým projevem. Stejně tak je naznačeno, ţe podobné projevy byly součástí pohřebních obřadů. Výjimečně v díle vystupuje jak po stránce jazykové, tak i obsahové, řeč, jeţ velebí slunce. „Slunce mé! Ty mi dáváš teplo! Hřeješ údy mé! Přijď zítra zas! Sviť nám na bohatý lov! Slunce naše!―139 Jde o jediný náznak slovesného uměleckého projevu pravěkého člověka. S ohledem na jeho primitivní jazyk působí přesto nepatřičně. Navazuje však na další Štorchovu tvorbu, ve které je podobné básnění nepostradatelné a vyvíjí se v závislosti na kulturním vzestupu člověka jak po stránce obsahové, tak i formální. Vedle poezie se to týká i různých říkanek, hádanek a pořekadel. V Libuši a Přemyslovi je například motiv slunce vedle mnoha dalších součástí lidové slovesnosti uţ nikoliv jako objekt uctívání, ale jako součást hry. „Slunéčko zlaté, toč se, toč, ráda jsem veselá a nevím proč! […] 137
ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956, s. 7. Tamtéţ, s. 45. 139 Tamtéţ, s. 261. 138
61
Přes hory, přes doly, přes vody, přes bory, hej, malá koule, ty zlatá kdoule, pusť nám tu druţičku a zůstaň v kole!― 140
Jazyková stránka Lovců mamutů dokonale podtrhuje primitivní svět praobyvatel naší vlasti, a to jak v rovině vypravěče, tak v rovině skrovných promluv postav. Záměrná jazyková prostota napomáhá dynamice vyprávění a koresponduje s celkovou koncepcí knihy, v níţ si autor stanovil úkol vyjadřovat jednoduchou kulturu stylem jednoduchým.
140
ŠTORCH, E. Libuše a Přemysl. 1. vyd. Pacov: Přemysl Plaček, 1919, s. 110-112.
62
9
Štorchova povídka o pravěku v literárním kontextu 19. a 1. poloviny 20. století Povídka o pravěku má kořeny na sklonku 19. století. S rostoucím archeologickým
poznáním se začal měnit pohled na dobu předhistorickou, dosud popisovanou v duchu kronikáře Kosmy jako období pohanů a praotce Čecha. V té době sice jiţ existovala povídka archeologická, ale na prózu o pravěku si Jiráskova generace stále netroufala, neboť neměla dostatek vědeckých poznatků a nechtěla se dívat na prehistorii romanticky. Jako první se pravěk pokusil zbeletrizovat učitel a archeolog Karel Jaroslav Maška (1851–1916). Jeho literární počin vychází z vlastní archeologické činnosti na hoře Kotouč u Štramberka a byl ve formě povídky publikován v roce 1879 v novojičínském listu Neutitscheiner Wochenblatt v německém jazyce. Stařec Kotouč v něm čtenářům vypravuje svoje vzpomínky na geologický vývoj a pravěké obyvatele stejnojmenného kopce. U Karla Jaroslava Mašky byla povídka pokusem ojedinělým, neboť jeho doménou byly odborné a popularizační práce. Další z osobností na cestě k povídce o pravěku byl učitel Kliment Čermák (1852–1917). Ten psal především povídky archeologické, v nichţ se snaţil poučovat širokou veřejnost o důleţitosti a způsobu ochrany archeologických nálezů. Čermákovy archeologické prózy měly podobná schémata. Nic netušící lidé, například kopáči či zemědělci, náhodně objeví archeologickou památku. Pravěký pozůstatek se z nevědomosti nálezců ocitá v ohroţení. Zasáhne však znalec, většinou učitel, který zúčastněné o významu poučí. V lokalitě následuje hledání dalších památek a jejich průběţný výklad. Dílo končí vzájemným závazkem chránit „památky staroţitné―. V případě Klimenta Čermáka se k tvorbě o pravěku váţe jediný pokus, povídka V osadě kamenného věku před 3 500 léty. Tato drobná próza stojící na pomezí povídky o pravěku a povídky archeologické nikdy vydána nebyla a zůstala pouze v rukopisné podobě. Autor v ní nechává cestovat postavu v čase pomocí snu. Vypravěč usne v místě archeologické lokality a přenese se do pravěké osady před 3 500 lety. Stejný motiv uţil v povídce Vánoce v pravěku také redaktor dětského časopisu Jaro, Otakar Zachar. Obdobné prózy o pravěku jako na území českého státu vycházely i jinde v Evropě. K nejvýznamnějším autorům evropské literatury o pravěku patřili Francouz Joseph
63
Henri Rosny a Dán Johanes Vilhelm Jensen. Eduardu Štorchovi se svým naturálním pohledem na pravěk více blíţil Rosny, jenţ v díle Boj o oheň zpracoval stejný motiv získávání ohně jako Štorch v románu Lovci mamutů. Naopak Johanes Wilhelm Jensen a jeho nejznámější román Ledovec, sledující v časové zkratce zrození a kulturní růst druhu Homo sapiens, ovlivnil další významnou osobnost české povídky o pravěku, Rudolfa R. Hofmeistera. Jensenův styl, který Karel Sklenář
charakterizoval
jako
básnicko-prehistorický
„s naléhavým
germánským vlastenectvím a monumentální mystickou vzletností―
141
seversko-
, Hofmeister do své
tvorby přímo promítl a vytvořil v českém prostředí typ románu o pravěku, v němţ se v duchu tradic 19. století snoubí faktický obsah s důrazem na umělecké literární ztvárnění. Eduard Štorch se sice také zajímal o tvorbu jiných autorů, ale díky jasným představám o účelu vlastní tvorby vytvořil nový typ povídky, který se stal vzorem pro mnoho pokračovatelů.142 Ţádný z autorů první poloviny 20. století však nedosáhl takové obliby u čtenářů, soudobých i budoucích, jako on. Výjimkou byl pouze o generaci mladší Josef Augusta.
9.1
Mystický pravěk Rudolfa R. Hofmeistera a prehistorická povídka Josefa
Augusty Z uvedeného nástinu vyplývá, ţe současně s Eduardem Štorchem působili v oblasti beletrické tvorby o pravěku dvě výrazné osobnosti, a to dnes téměř zapomenutý, ale ve své době známý Rudolf Richard Hofmeister (1868–1934) a profesor paleontologie Josef Augusta (1903–1968). Oba byli současníky Eduarda Štorcha a on jejich soudobé dílo znal, dokonce některé jejich práce v podobě edičního návrhu posuzoval pro nakladatele. Práce doporučil, i kdyţ k oběma autorům měl své výhrady. Všichni tři spisovatelé si byli po tvůrčí stránce blízcí, ale kaţdý se díval na pravěk z trochu jiného úhlu pohledu. Rudolf R. Hofmeister jako člověk zapálený pro vědění, samouk bez vyššího vzdělání, vytvářel příběhy od svého stolu a vnášel do nich 141
SKLENÁŘ, K. Bohové, hroby a učitelé. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Libri, 2003, s. 169. V povídce štorchovského typu pokračovali například František Mizera, Miroslav Hrdlička, Emanuel Šimek, Bedřich Beneš Buchlovan, Anna Neústupná či Adolf Veselý. 142
64
filozofický rozměr, Eduard Štorch, pedagog a amatérský archeolog, měl vţdy na mysli svůj
pedagogický
záměr
a
popularizace
vědeckého
oboru
stála
v popředí
u vysokoškolského profesora Karlovy university Josefa Augusty. Rudolf R. Hofmeister celý ţivot proţil ve svém rodišti v Roţmitále pod Třemšínem. Přes zjevné nadání nemohl z ekonomických důvodů studovat, ale i přesto se celý ţivot silou své pevné vůle soukromě vzdělával. Literárně nadanému Hofmeisterovi učarovala historická geologie, antropologie a archeologie a nad jejich studiem a sbírkou kamenů vytvářel pravěké povídky. První kniha próz mu vyšla v čtyřiceti pěti letech v roce 1913. Dílo nazvané Koloběh slávy bylo tvořeno souborem povídek, které původně publikoval písecký list Otavan. Rukavičkář Rudolf R. Hofmeister, během války úředník ve vojensky důleţité místní firmě, byl po jejím skončení známý jako spisovatel. V roce 1918 mu renomované praţské nakladatelství J. Otto vydalo knihu Ţivot v pravěku, kterou kritika přijala příznivě, dobře se prodávala a autor za ni byl nominován na Riegrovu cenu od České akademie pro vědy, umění a slovesnost. Následující roky pro něj byly z tvůrčího hlediska plodné a v duchu jeho předsevzetí vytvořit cyklus počínající vznikem světa mu po celá dvacátá léta vycházela kaţdý rok nová kniha. Hofmeisterova tvorba o pravěku sleduje geologický pravznik zeměkoule a počátky ţivota, které podle něj pochází z kosmu. Odtud se na zemi dostaly mikroskopické zárodky bakterií, z nichţ se zrodil ţivot. Jeho práce pokračují druhohorním líčením fauny, především popisuje krvavé zápasy mezi veleještery. Následně zachycuje člověka ve vývoji od polozvířecí formy aţ po formu moderní do doby neolitické. Dobu bronzovou jiţ nestihl zpracovat. Mimo pravěk se Rudolf R. Hofmeister věnoval stejně jako Eduard Štorch příchodu Slovanů a jeho druhým oblíbeným tématem byly velké starověké kultury. Tvorba Rudolfa R. Hofmeistera je charakteristická dramatickým jazykem utvářeným dlouhými souvětími, několikanásobnými větnými členy, mnoţstvím přívlastků a básnických prostředků. Jeden obraz „přeplněný slovem― střídá druhý. V poetickém verbalismu se ztrácí příběh, jenţ je utvářen na vědeckých základech. „Věčný a nezmařitelný ruch panoval tu, skryt před velkým okem světa, neznám a netušen nikým ve všemmíru, nekonečnost přeměn atomů a v rozkladu obnovujících se
65
látek sloţenin chemických, nekonečný postup proměny hmot. V úplné odloučenosti světa i vzduchu, v hlubokém lůně černého, lepkavého a hustého bahna kolotá ţivot neviditelný, snad velkolepější neţli jest viditelný ţivot velkého tvorstva na zemi. V kaţdém drobtu tohoto hlubinného bahna ţijí biliony bacilů, bakterií a jejich výtrusů či spor, jimiţ se rozmnoţují, nejnepatrnějších plísněnek a buněk, jeţ byly prvopočátečním tvarem původních prasil ţivotních, daly vznik všemu ţivému na zeměkouli a nezmenšeny ve svém závratně ohromném mnoţství, zůstaly ještě v původním prastavu na zemi, podporujíce nebo ničíce ţivot, samy nezničitelny a nesmrtelny ve svém mnoţství, prapůvodci všeho ţivého, prapředci ţijící současně s neskonale vyvinutými, zdokonalenými a do ohromných forem vzrostlými potomky, jimţ daly vznik a kterým dovedou způsobiti záhubu.―143 Postavy jeho povídek jsou většinou bezejmenné osoby dospělého věku, muţi i ţeny. Rudolf R. Hofmeister je dělí na lesní lid či téţ Kosmatce, Chlupáče a Huňáče a obyvatele jeskyní, tzv. troglodyty. Mezi oběma stranami vládne smrtelná nenávist. Hofmeister lesní lid vykreslil jako niţší druh, o němţ se vyjadřoval spíše negativně. „Křik jejich nesrozumitelný naplňoval ho odporem a dráţdil jeho nervy, hnusila se mu nevyvinutá mluva jejich, ustrnulá na několika nízkých zvucích, jeţ samy sebou se vyráţely z hrdel, kdyţ mysl jejich hnula se strachem nebo radostí, chtíčem či lačností. Chodili silně dopředu nahnuti, hlavy v týle vysoko napouklé zatěţovaly krátká těla, a vystouplé čelisti, hluboko svítící oči pod arkádami obrovskými s pohledem nízkým a těkavým, vyzývaly troglodytu k vyhlazovacímu boji.―144 Naproti tomu troglodyté vynikali proti Chlupáčům nejen inteligencí, ale i zjevem. „A tehdy zrovna objevil se v pralese vysoký lovec neznámého plemene, vzpřímený jako cedr, s bledým obličejem, vysokým čelem, s pohyby zápasníka, jehoţ síla vnuká těţké tušení a strach. Bronzové jeho tělo zaráţelo hladkostí, jen prsa jeho byla zarostlá a kolem beder ovázaná lví kůţe s tlamou vpředu přidávala děsu celé postavě.―145 Muţi i ţeny jsou zmítáni svými pudy a drsností pravěkého světa. V povídce První zločin146 zabije cizinec v souboji o ţenu jejího slabšího muţe. Ţena, která je silnějším jedincem očarována, zaváhá v momentě, kdy zabije i obě její děti. Cizinec, jenţ je sám
143
HOFMEISTER, R. R. Ţivot v pravěku. 1. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1918, s. 115–116. Tamtéţ, s. 84–85. 145 Tamtéţ, s. 81. 146 Tamtéţ, s. 103–138. 144
66
ze svého činu z vášně překvapen, projeví pod vlivem ţenina pláče lítost. Ta, vidouc jeho slabost, v okamţiku zapomíná na smrt manţela i dětí a dobrovolně odchází „šťastna s novým muţem do nového ţivota se sladkou předtuchou příští nového, silného a lstivého pokolení…―147 V podobných situacích jsou vykresleny i ostatní postavy Hofmeisterovy tvorby. Lidé jsou většinou zobrazeni v konfliktu, bojují s drsnou přírodou, zvěří a především mezi sebou o ţenu, o moc, z nevraţivosti. Vítězí nejsilnější a city se většinou přiznávají pouze z vášně, vztah pravěkého muţe a pravěké ţeny má základ erotický, nikoli milostný. Rudolf R. Hofmeister pojímá líčení prehistorie symbolicky, snaţí se zachytit vývoj od niţších forem k vyšším, fascinuje ho cesta lidského zdokonalování, rozvoj intelektu a víra v pokrok. Čtenář je často přítomen okamţikům, v nichţ můţe sledovat „chvilky probíjení se ducha z tísně tmy bezvědomých pudů ke světlosti myšlenek―148. Eduard Štorch u Rudolfa R. Hofmeistera oceňoval důkladnou odbornou přípravu a malebné líčení přírodních scén. Měl však k němu své výhrady, a to po stránce odborné i stylové. V kritice149 na knihu Ţivot v pravěku mu vytýká např. chabou teorii o původu ţivota z kosmu, soudobost lidí s veleještěry či Hofmeisterovu víru ve zhoubný vliv doby ledové na lidskou kulturu. V těchto tvrzeních by Štorchovi dala za pravdu nejen jeho soudobá, ale i současná věda. Po stránce umělecké o Hofmeisterovi Eduard Štorch napsal: „Nejsem ovšem ani prvním, ani jediným autorem pravěkých povídek. Např. vysoko nad jiné vynikají příběhy R. R. Hofmeistera. Jsou velmi hodnotné a obsahují mnoho poetických obrazů, avšak mládeţ jich nečte, jeţto těţký sloh Hofmeistrův je jí nestravitelný.―150 Tato výtka byla oprávněná. Pro mladé čtenáře, kteří spíše touţí po dobrodruţství, byl Hofmeisterův styl skutečně příliš náročný a krásný jazyk a líčení pravěké přírody je nepřitahovalo tolik jako napínavý děj. U Rudolfa R. Hofmeistera sice mládeţ mohla najít podobné epizody lovu mamuta či souboje lidí s pravěkou faunou jako u Eduarda Štorcha nebo zápasy obrovských prehistorických zvířat jako u Josefa Augusty, jejich zaobalení do krásného slova či doprovodné popisy přírody a nitra postav mnohdy s filozofickým podtextem ale ubíraly Hofmeisterovu vyprávění na spádu a dějovém
147
HOFMEISTER, R. R. Ţivot v pravěku. 1. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1918, s. 137. Tamtéţ, s. 73. 149 ŠTORCH, E. Rud. Rich. Hofmeister: Ţivot v pravěku. Úhor, 1919, roč. 7, č. 9, s. 123–124. 150 ŠTORCH, E. Jak jsem se stal lovcem mamutů. Úhor, 1937, roč. 25, č. 8, s. 148. 148
67
napětí. Nutno však na Hofmeisterovu obranu podotknout, ţe ve srovnání s Eduardem Štorchem byl starší a jeho způsob myšlení vycházel z literárního kontextu 19. století. Totéţ platilo i pro Josefa Augustu, jenţ byl ve srovnání s Rudolfem R. Hofmeisterem mladší o celou jednu generaci. Z důvodu zvýšení atraktivity Hofmeisterova díla u mladých čtenářů po něm nakladatel poţadoval změnu stylu a díky tomu vznikla kniha Obrazy z pravěku země české. Autor v ní pouţívá jednodušší jazyk a přímo oslovuje mladé čtenáře. Snaţí se v nich vzbudit zájem o prehistorii a také stejně jako Eduard Štorch klade důraz na lásku k vlasti a národní hrdost. Jeho mírumilovní Slované musí věčně bojovat s násilnickými sousedícími Germány. Ještě v jednom ohledu se Hofmeister se Štorchem rozcházel. Eduard Štorch se nechával inspirovat přírodními národy a v jeho díle se nachází četné analogie s nimi. Ţádné opovrţení jinou kulturou či člověkem niţšího vývojového stupně zde nemá místo. Naopak Hofmeister pokročilejší intelekt s oblibou vyvyšoval, o čemţ svědčí například jeho popisy tzv. intelektuálně zaostalejších „lesních lidí―. Stejným okem jako na niţší vývojové stupně člověka se díval i na současné přírodní kultury: „Není proto zajisté myslitelno, ţe by dlouholebec Cro-Magnonský, s kapacitou, rovnající se kapacitě moderního člověka, tvůrce dojímavých a tak skvěle věrných kreseb a rytin Altamirských a Dordognských, vítěz nad strašnou katastrofální změnou podnebí v dobách ledových, byl úplně roven dnešnímu kanibalu australskému nebo křováku africkému, jehoţ duch plazí se po zemi jako dým z ohně před deštěm a není schopen vykřesati ani jediné jiskřičky ušlechtilejších myšlenek a vzletů.―151 Naopak ze Štorchova díla se dá vyčíst úcta k pravěku v celé šíři, jakou zachytil. Záporně se staví pouze ke špatným lidským vlastnostem, které mají charakter nadčasový, a postoj k nim je z hlediska mládeţe prvkem výchovným, nikoliv vzdělávacím. V románech z doby historické jsou Eduardem Štorchem v duchu dobové aktualizace vylíčeni v záporném světle nepřátelé mírumilovných Slovanů. Za zmínku také stojí dvě epizody, které mají u obou autorů podobný základ. Způsob lovu mamuta popisují Štorch i Hofmeister téměř totoţně. Pravěcí lidé vykopou jámu, kterou zamaskují, a zvíře do ní spadne. Chycený a následně ubitý mamut nakonec 151
HOFMEISTER, R. R. Ţivot v pravěku. 1. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1918, s. 191.
68
neposlouţí svému účelu, neboť jej písečná bouře pohřbí pod lavinou zeminy. U epizody vystavěné na skutečném nálezu hromadného hrobu dvaceti lidí v Předmostí u Přerova se však oba autoři liší. Štorch tento nález interpretoval jako výsledek boje dvou tlup, naopak Hofmeister v něm viděl lavinové neštěstí, sněhový ţivel zasype sídliště a zahubí jeho obyvatele. Muţi, jiţ se vrátí z lovu, mrtvé hromadně pohřbí do společné jámy. Ještě v jednom jsou si oba autoři blízcí, chtějí zobrazit pravěk se stejnou drsností a krutostí a v tomto bodě se stýkají i s Josefem Augustou. Josef Augusta se na pravěk díval z jiného úhlu pohledu. Jako docent a od roku 1946 profesor paleontologie Karlovy univerzity v Praze chtěl toto období přiblíţit běţnému čtenáři. Své knihy vydával od 40. let., tedy od doby, kdy byl Eduard Štorch jiţ renomovaným spisovatelem pro děti a mládeţ. Augustova beletrická próza zachycuje prehistorickou faunu, všímá si pravěké flóry a nezapomíná ani na vývojová stadia člověka. Vše je dovedeno do období starší doby kamenné, neboli paleolitu, neboť dále jeho vědecká působnost v oboru paleontologie nesahala. Těţiště jeho tvorby je v popisu pravěké fauny. Čtenář se ocitá v konkrétní prehistorické epoše a autor jej nechává nahlíţet na jednoho ţivočicha za druhým. Seznamuje ho s odborným latinským názvem, vzhledem a chováním tvorů v jejich přirozeném prostředí. Čtenář se stává pozorovatelem a jeho zrak těká po celé škále rozmanitého pravěkého ţivota. „Ţivot zde na chvíli ustal. Ale ne na dlouho. Byla to obrovská prakobylka Pycnophlebia, která se znenadání objevila na plochém balvanu, popošla k jeho okraji a pak velikým skokem se přenesla přes holou písčinu na zelenou ratolest nízkého cykasu. Z hustého kapradí opatrně vylézal Homoesaurus, rozhlíţel se a vyčkával. Kdyţ se nikde nic nehnulo, hbitě se vyšplhal na plochý balvan a pokračoval v přerušené sluneční lázni. I prašvábi vylezli opět ze svého úkrytu. V horlivém shonu po potravě prolézali kupy tlejícího listí a trouchnivějící kmeny vichřicemi vyvrácených stromů. Kraj znovu oţil…
69
Odkudsi zdaleka, z široké a holé roviny, přibíhal sem maličký Compsognathus, směšný trpaslík obřího kmene veleještěrů, který nebyl větší neţ kočka. Běţel po zadních nohách, zatímco malé a slabé přední noţky přidrţoval u těla, aby se bezmocně nekymácely ze strany na stranu. Dlouhý ocas nesl vysoko nad zemí. Jeho malá ještěří hlava spočívala na štíhlém krku a z pootevřené úzké tlamičky svítily řady špičatých kuţelovitých zubů, hlásajících zhoubu a zkázu všemu, na co se mohl malý veleještěr odváţit.―152 Čtenářsky nejpřitaţlivější a velmi napínavé jsou vzájemné střety představitelů pravěké fauny. Augusta realisticky popisuje nemilosrdný potravní řetězec, ţivočichové v touze po nasycení loví své oběti, střetávají se s jedinci téhoţ druhu v boji o samičku nebo se sami stávají obětí silnějšího druhu. Augusta stejně jako Rudolf R. Hofmeister zachycuje krvavé boje mezi veleještěry, jeho jednoduchý styl však ve srovnání s květnatým jazykem Hofmeisterovým dává vyniknout napínavosti těchto dramatických scén. „Proto Gorgosaurus trochu ustoupil a počal v kruzích obcházet Palaeoscinca. Avšak i on se ostraţitě otáčel, aby byl k svému útočníku stále obrácen čelem. A tak oba krouţili kolem sebe, opatrně se pozorujíce. Pojednou se Gorgosaurus zastavil, přikrčil se a jeho rozevřená tlama chňapla po přední noze Palaeoscinca. Ten střelhbitě stáhl nohu pod tělo, natočil se k obraně a rozšklebená tlama dravého ještěra narazila plnou silou na dlouhý a ostrý trn, který vyrůstal nad přední nohou napadeného. Obrovský trn narazil na čelist Gorgosaura, sjel po ní, prorazil kůţi a svým zakrváceným hrotem pronikl ven. Strašlivá bolest projela tělem útočníka. Rychle trhl hlavou nazpět, trn sklouzl znovu po čelisti, pak z tlamy ven a zanechal po sobě velikou díru zalitou krví. Silným krvácením ztrácel dravý veleještěr i bojechtivost. Odvrátil se od Palaeoscinca a bez jediného pohledu nazpět opouštěl místo prohraného boje. Pomalu a těţce se vracel tam, odkud přišel. Pokulhával, neboť zraněná noha bolela a její rány pálily. Palaeoscintus pozoroval odcházejícího poraţeného nepřítele. Kdyţ viděl, ţe mizí v dáli, zapomněl na boj a pomalu se šinul ke svému druhovi, který se uţ zase klidně pásl na šťavnatém rostlinstvu, vyrůstajícím z vlhkých břehů kaluţiny. Po chvíli i on
152
AUGUSTA, J. Z hlubin pravěku. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 9–10.
70
pokračoval v přerušené pastvě, nestaraje se uţ o nic neţ svůj bezedný, stále nenasycený ţaludek.―153 Tvorba Josefa Augusty stojí na pomezí práce populárně-naučné a beletristické, vedle popularizačních povídek obsahují jeho prózy i povídky čistě beletristické či jsou prokládané beletristickými pasáţemi. Po stránce faktografické jsou Augustovy práce postaveny na základech vlastního odborného vzdělání, praxe a skutečně dochovaných nálezů, jak zkamenělin, tak archeologických vykopávek. V tomto si je blízký s Eduardem Štorchem, který své příběhy také opírá o dochované hmotné prameny. Josef Augusta se na rozdíl od něho více drţí vědeckých poznatků a mezery a nejasná místa, která v oboru jsou, nedotváří na základě vlastní fantazie. Archeologické nálezy se Josef Augusta mnohdy snaţil ukázat čtenářům i ve světle metod vědecké práce, například v knize Z hlubin pravěku je povídka Za mamutem154 vystavěna jako průhled do období mladého paleolitu, kdy se mamut zřítí do strmého koryta potoka a uhyne, a do roku 1806, kdy byla na Sibiř vedena expedice, která vyzvedla pozůstatky mamuta, zachránila je k vědeckým účelům a přepravila do petrohradského muzea, kde se s nimi mohla seznámit veřejnost. Na konci knihy autor čtenáři také podává vysvětlení k jednotlivým povídkám, v němţ například osvětluje okolnosti nálezů, vědecké postupy či doplňuje čtenáři informace o popisované fauně a flóře. „A co Ti mám říci, milý čtenáři, k povídce Za mamutem? Vţdyť uţ víš, ţe se celý příběh odehrál v nekonečných ledových a sněhových pláních Sibiře, kde se ve zmrzlé půdě občas nacházejí odkryté mršiny mamutů i srstnatých nosoroţců. První zprávy o takových nálezech jsou jiţ starého data a podal je Isbrand Ides, kdyţ roku 1710 cestoval přes Sibiř do Číny. Měl tehdy s sebou průvodce, který se jiţ dlouho ţivil hledáním fosilní slonoviny (mamutoviny), a proto o těchto mršinách leccos věděl. Ten také Isbrandovi vypravoval, ţe našel lebku mamuta, která měla na sobě ještě zbytky kůţe a byla celá červeně zbarvená od krve. Zato noha mamuta byla skoro neporušená a tu prý přivezl do Turuchanska. Kdyţ po svém návratu z cesty o tom Isbrand vypravoval, mnoho se mu nevěřilo. 153 154
AUGUSTA, J. Z hlubin pravěku. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 25–26. Tamtéţ, s. 100–115.
71
Teprve slavný nález z let 1799 aţ 1806 nevěřící přesvědčil. Poslechni si, milý čtenáři, jeho zajímavou historii.―155 Po stránce umělecké je Augustův styl podobný Štorchovu, bez přílišných příkras a jednoduchým jazykem předkládá čtenáři popis pravěkého ţivota a jeho příběhy s obměňujícím se motivem zápasu o přeţití dle zákonů přírody, nepostrádají napětí. Formálně jde o povídky, které většinou obsahují několik epizodických obrazů, v nichţ hlavní roli hrají pravěká zvířata. Člověk se v jeho tvorbě objevuje také, povídka Omova smrt156 má jednoho hlavního hrdinu, pravěkého lovce Oma. Příběh stejně časově i místně zasazený jako Štorchovi Lovci mamutů se odehrává před třiceti tisíci lety v lokalitě známých nálezů Moravského krasu a je vyfabulován okolo nálezu lebky jeskynního medvěda s hrotem jaspisové zbraně ve Sloupské jeskyni. Tento světový důkaz o současnosti člověka a pleistocénních zvířat objevil moravský badatel Jindřich Wankel. Povídka Omova smrt je jednoduchým příběhem bez faktografických popisů, v němţ hraje hlavní roli člověk v boji o přeţití s pravěkou přírodou a který nese i určité morální poučení. Pravěké sídliště pozoruje lev, varovaní lidé na obranu rozdělávají ohně a povolají svého kouzelníka. Lev po chvíli sám odejde. Lovec Om věří, ţe lva zahnal kouzelníkův amulet obsahující medvědí zuby. Sám touţí po takovém kouzlu, před nímţ by všechna dravá zvířata prchala. Vypraví se sám na medvěda, o kterém se na základě povídaček chromého čarodějova učedníka domnívá, ţe je oslabený a bojí se lidí. V horlivosti mládí a touze po mocném kouzlu si řeči neověří a bezhlavě se medvědu postaví. Po krátkém souboji zemře. „Vše ţivé, co miluje světlo a sluneční svit, spěchalo do svých úkrytů. Jen Om, leţící v zeleném krajkoví kapradin pod sukovitým kmenem prastarého dubu, uţ se nebál tmy a hrůz noci. Byl mrtev. A smrt ho zasáhla jen proto, ţe chtěl věřit více kouzlům neţ sobě samému a dobrým zkušenostem starších lovců.―157
155
AUGUSTA, J. Z hlubin pravěku. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 131. Tamtéţ, s. 87–99. 157 Tamtéţ, s. 99. 156
72
V rámci literárního kontextu povídky o pravěku konce 19. století a první poloviny 20. století měl Eduard Štorch své výsadní postavení. V českém prostředí dokázal vytvořit samostatný typ prózy, při jejímţ vzniku byl obeznámen s autory zabývajícími se podobnou tematikou. Vědom si vytyčeného cíle postupoval zcela nezávisle na nich. Jeho tvorbě předcházelo pouze několik ojedinělých literárních pokusů z pera starších autorů. Jen o něco málo později, neţ své práce začal publikovat on, vstoupil do literatury o generaci starší Rudolf R. Hofmeister. Tento autor však vytvořil zcela odlišnou linii povídky o pravěku, jeţ v duchu severského romanopisce Jensena kladla vysoké nároky na jazykové vyjádření a v časové zkratce se pídila po intelektuálním a kulturním rozvoji lidského druhu. Oba autoři měli své pokračovatele a okruh čtenářů, přesto Hofmeisterova tvorba vycházející z tradic 19. století postupně upadala v zapomnění a čtenáři druhé poloviny 20. století ji téměř neznali. Z autorů mladších se podařilo dosáhnout podobného věhlasu pouze Josefu Augustovi, který obohatil beletrii o pravěku o směr popularizačně vědní. I přes skutečnost, ţe zemřel jen o dvanáct let později neţ Eduard Štorch, lze jej na základě stylového vyjadřování označit za pokračovatele dobrodruţných povídek o pravěku štorchovského typu, jeţ si působivost udrţely aţ do současnosti.
73
10 Závěr Eduard Štorch vstoupil do literatury v době, kdy se próza o pravěku teprve rodila a v českém literárním prostředí existovalo pouze pár ojedinělých pokusů k tématu prehistorie. Jen mírný náskok měla literatura evropská. Od poslední čtvrtiny 19. století tvořil zejména Francouz Josef Henri Rosny a zároveň se Štorchem vydává knihy věhlasný dánský autor Johanes Vilhelm Jensen, jenţ monumentálním a jazykově barvitým stylem inspiroval v tvorbě o pravěku Rudolfa R. Hofmeistera. Eduard Štorch však k pravěké látce přistoupil zcela samostatně a na základě zkušeností s výukou a znalostí oblíbené dětské četby zvolil pro své beletristické práce prózu dobrodruţnou, a to v podobě románu a povídky. Právě dobrodruţné pravěké povídky patří mezi jeho díla nejhodnotnější, neboť jednoduchá fabule, poutavý děj a syţet tvořený mnoţstvím napínavých epizod dokázaly přitáhnout děti ke čtení o historii a zvláště o prehistorii naší vlasti. Mimo pro děti atraktivní dobrodruţnosti se Štorch drţel zásad tvorby historického románu, které si sám vytyčil. Vedle historické věrohodnosti a poutavého děje vyţadoval, aby měla historická próza své poslání, jeţ bude rezonovat se současností. V duchu doby, svého levicového přesvědčení a ţivotních zkušeností do tvorby promítal poţadavky etické, vlastenecké, sociální a kulturní. Podle něj měl být historický román z jedné poloviny dílem uměleckým a z druhé poloviny měl nést zmíněné ideály. O kvalitě jeho tvorby svědčí například skutečnost, ţe jeho prózy lze řadit mezi historické romány syntetické, jeţ jsou z hlediska spisovatele ve škále historických románů typem nejnáročnějším. Typické rysy Štorchových historických próz nalezneme i u románu Lovci mamutů, jemuţ byla věnována podstatná část diplomové práce. Jednotlivé díly knihy mají charakter povídky a kaţdá z epizod románu má vedle dobrodruţné povahy i didaktický cíl. Čtenář je tak nenásilnou formou poučen o pravěkém člověku, způsobu jeho ţivota a prostředí, které ho obklopovalo. Eduard Štorch dával svou beletristickou tvorbu do sluţeb vzdělání a ani často se opakující zápletky inspirované etnografií či folkloristickou literaturou neubírají knize na spádu, napětí a čtivosti.
74
Vyprávění o pravěkém ţivotě podtrhuje také jednoduchý a nezdobný jazyk vypravěče, který dokresluje primitivnost kultury pravěkého člověka a zároveň podporuje dynamiku příběhu. Ve stejném duchu je v Lovcích mamutů tvořen jazyk postav, který, ač působí jednoduše, byl z tvůrčího hlediska pro autora poměrně náročný. Na základě analogického přístupu k mluvě přírodních kmenů a dětí vznikl jako sloţenina z konkrétních významů, citoslovcí, zvukomalebných slov, zvolání, neúplných vět, infinitivních forem aj. a přibliţoval tak čtenáři svět, v němţ pralidé ţili. Tento jazyk, jenţ vystihuje stupeň lidského vývoje, Eduard Štorch u ţádného ze svých děl nezopakoval a postavy ostatních knih jsou po stránce jazykové blízké mluvě moderního člověka. Postavy románu Lovci mamutů jsou svým rozvrţením a souborem vlastností podobné postavám ostatních Štorchových beletristických děl. Hlavní hrdina je ve věku mladých čtenářů a na základě jednání v konkrétních situacích má být pro děti a mládeţ vzorem. Po boku mu stojí starší učitel a rádce a stejně starý přítel, který s ním proţívá většinu dobrodruţných příhod. Aby vynikl hrdinův charakter, je ve Štorchově tvorbě nepostradatelná postava záporná, s níţ se hrdina dostává do konfliktů. Všechny postavy jsou vzhledem k umístění románu do pravěku fiktivní, s knihami zasazenými do časné doby historické se ve Štorchově tvorbě objevují i skutečné historické osobnosti. Po stránce faktografické se Eduard Štorch důkladně připravoval a vzdělával v několika vědních oborech, jako je historie, archeologie, antropologie, paleontologie či geologie. Vědomosti si ověřoval přímo v terénu a s pomocí nálezů svých, nebo jiných, obecně známých, tak vytvářel vyfabulovaným příběhům reálný základ. V případě Lovců mamutů byly vlastní archeologické vykopávky přímo jedním z impulsů vzniku románu. Původní jádro knihy, nyní pátá část Na Bílé skále odehrávající se v oblasti dnešní Prahy, je v sobě koncentruje. Aţ posléze se s dalšími částmi z jiţní Moravy, Brna, Moravského krasu a Předmostí u Přerova přidávají nálezy, na které jiţ Štorch nemá přímou vazbu. Dá se tedy říci, ţe své archeologické vykopávky skrze knihy popularizuje. Jiným důvodem uţití vlastních objevů můţe být dobrá znalost místa nálezu, neboť i krajina, v níţ se děj odehrává, má reálný základ.
75
O tom, ţe se pro Štorcha jeho romány staly určitou kompenzací častých sporů s některými odborníky z řad archeologů, svědčí např. lobečský román Minehava nebo promítnutí moţné cesty vavřínového listu z Moravy do Libně. On sám zakomponování vlastních nálezů do své tvorby zdůvodňuje následovně: „Důleţitým doplňkem vědeckého studia mi byla vlastní archeologická praxe. Vykonal jsem v okolí Prahy na sta výzkumů a při nich mne vţdycky doprovázeli moji ţácipomocníci. Za několik let jsem nashromáţdil dosti bohatou sbírku, jeţ zcela naplnila můj byt. Děti přicházely a vyptávaly se na nálezy a chtěly věděti něco zajímavého o tom pravěku a o tehdejším člověku. Archeolog nemůţe mládeţi učeně vykládati, nýbrţ povolí uzdu své fantazie a spřádá rozmanité příběhy z dávných dob a vypravuje rozníceným hochům o loveckých dobrodruţstvích s mamuty a soby…Hoši dychtivě poslouchají, ptají se na to a ono a archeolog má najednou před sebou celý pravěký příběh. I sedne a povídku napíše. Mé
povídky
z pravěku
byly
tedy
zpravidla
podníceny
vlastními
nálezy
archeologickými.―158 Z pohledu současné archeologie jsou mnohá tvrzení a fakta pouţitá v Lovcích mamutů překonána. Především klima, od kterého se odvíjely vzhled krajiny či způsob ţivota lidí, bylo vzhledem k probíhající poslední době ledové značně chladnější a sušší. Lidé mladého paleolitu byli stejného fyzického vzhledu a intelektu jako dnes, tj. komunikující artikulovanou plně rozvinutou řečí, se schopností plánovat a vytvářet si citové vazby. Ţivot v poslední době ledové je nutil se oblékat a ţít ve stanech, oheň a jeho rozdělávání pro ně bylo běţnou záleţitostí. Nástroje, které postavy z Lovců mamutů uţívaly, nebyly vţdy z mladého paleolitu nebo se nepouţívaly souběţně, a zvláště tolik zmiňovaný materiál k jejich výrobě, pazourek, měl jiný původ a zpracování. Stále aktuálně je zachycena dobová fauna, výjimkou je tygr šavlozubý, který ţil před 750 tisíci lety – z hlediska paleontologického jde o jeden z největších „přešlapů― knihy. Je moţné si také domyslet skryté významy a inspirace, které Štorch do knihy zapracoval. Do ţeny cizího kmene Ščekty promítl vzhled, taktéţ cizinky, dolnorakouské venuše, u lovu koní se nechal inspirovat dobovou domněnkou o nálezu u Solutreé
158
ŠTORCH, E. Jak jsem se stal lovcem mamutů. Úhor, 1937, roč. 25, č. 8, s. 149.
76
a představu o lahodnosti morku si pravděpodobně vytvořil analogií s poznatky o přírodních národech. I přes tuto skutečnost a překonanost některých poznatků je kniha stále z hlediska archeologie velmi přínosná. Poutavou formou u čtenáře vyvolává zájem o tento vědní obor, a pomineme-li Štorchovu dataci v závěru knihy, kdy román řadí do období mladého paleolitu, a některé nikdy neplatící domněnky, je moţno Lovce mamutů povaţovat za průřez celým paleolitem. Mnoho jevů, faktů a artefaktů sice nebylo sousledných, ale ve výsledku mohou téměř všechny z nich starší dobu kamennou charakterizovat. Z pohledu dobových kritik byl Eduard Štorch zejména upozorňován na opomíjení doby ledové a na přílišné pouţívání analogií v metodě práce. Ostatní výtky ke knize byly po odborné stránce drobného charakteru a Eduard Štorch nijak nevybočoval z poznatků a vědomostí odpovídajících své době. V kontextu literární tvorby o pravěku 19. a 1. poloviny 20. století vytvořil Eduard Štorch samostatný tematicky vyhraněný typ románu, který se stal vzorem pro mnohé další spisovatele
.
77
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY
Seznam primární literatury AUGUSTA, J. Z hlubin pravěku. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967. HOFMEISTER, R. R. Ţivot v pravěku. 1. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1918. KOSMAS. Kosmova Kronika česká. 6. vyd. Praha: Svoboda, 1975. ŠTORCH, E. Bohatýr Vratislav. 2. vyd. Praha: Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského, 1957. ŠTORCH, E. Bronzový poklad. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1934. ŠTORCH, E. Český národ a český učitel. 1. vyd. Hradec Králové: vlastní náklad, 1899. ŠTORCH, E. Člověk diluviální. 1. vyd. Praha: Dědictví Komenského, 1907. ŠTORCH, E. Filozofické východisko nového dějepisu. 1. vyd. Zábřeh: Druţstvo knihtiskárny, 1908. ŠTORCH, E. Hrdina Nik. 5. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1957. ŠTORCH, E. Libuše a Přemysl. 1. vyd. Pacov: Přemysl Plaček, 1919. ŠTORCH, E. Lovci mamutů. 12. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956. ŠTORCH, E. Lovci mamutů ještě po pěti letech. 1. vyd. Praha: Touţimský a Moravec, 1939. ŠTORCH, E. Lovci mamutů na Bílé skále. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1946. ŠTORCH, E. Minehava. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1950. ŠTORCH, E. Meč proti meči. 1. vyd. Praha: Touţimský a Moravec, 1946. ŠTORCH, E. O Děvín a Velehrad. 1. vyd. Praha: Touţimský a Moravec, 1939.
78
ŠTORCH, E. O pračlověku. 1. vyd. Praha: Česká grafická unie, 1941. ŠTORCH, E. Osada havranů. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1954. ŠTORCH, E. Praha v době kamenné. 1. vyd. Praha: Dědictví Komenského, 1910. ŠTORCH, E. Statečné mládí. 1. vyd. Praha: Touţimský a Moravec, 1946. ŠTORCH, E. Školní dějepis v theorii i v praxi. 1. vyd. Velké Meziříčí: Alois Šašek, 1946. ŠTORCH, E. U Veliké řeky. 4. vyd. Praha: Touţimský a Moravec, 1940. ŠTORCH, E. Volání rodu. 3. vyd. Praha: Albatros, 1992. ŠTORCH, E. V šeru dávných věků. 3. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1955. ŠTORCH, E. Vznik vlastnictví. 1. vyd. Zábřeh: Druţstvo knihtiskárny, 1907. ŠTORCH, E. Zastavený příval. 1. vyd. Praha: Touţimský a Moravec, 1940. ŠTORCH, E. Zlomený meč. 1. vyd. Praha: Touţimský a Moravec, 1948.
Seznam sekundární literatury Monografie ČEŇKOVÁ, J. Vývoj literatury pro mládeţ a její ţánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládeţ. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. DOKOUPIL, B. Čas člověka, čas dějin: poznámky k vývoji české historické prózy 1966 – 1986. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1988. DOKOUPIL, B. Český historický román 1945 – 1965. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1987.
79
BÍLEK, K. Eduard Štorch (1878 – 1956) : literární pozůstalost. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 1979. BULÁNEK – DLOUHÁN, F. Přínos Eduarda Štorcha literatuře pro mládeţ. 1. vyd. Praha: J. Pokorný, 1938. FORST, V. a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985–2008. GENČIOVÁ, M. Literatura pro děti a mládeţ ve srovnávacím ţánrovém pohledu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. HRABÁK, J. Čtení o románu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981. CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Próza pro děti a mládeţ – její otázky, působení a perspektivy. 1. vyd. Praha: Albatros, 1989. CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I. 1. vyd. Praha: Albatros, 1973. CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976. CHALOUPKA, O.; NEZKUSIL, V. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury III. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976. CHALOUPKA, O.; VORÁČEK, J. Kontury české literatury pro děti a mládeţ. 2. vyd. Praha: Albatros, 1984. KAKÁČ, B. Kdo byl Eduard Štorch. 1. vyd. Praha: Albatros, 1986. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1998. KOVALČÍK, Z.; URBANOVÁ, S. Minimum z literatury pro děti a mládeţ. 1. vyd. Ostrava: Scholaforum, 1996.
80
LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H H Vyšehradská, 2002. LOŢEK, V. Vývoj přírody a podnebí. In SVOBODA, J. Paleolit Moravy a Slezska. 2. vyd. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, 2002, s. 38–47. MATOUŠEK, V; SÝKOROVÁ, I. Od Svatého Václava k lovcům mamutů. 1. vyd. Praha: Epocha, 1998, s. 95. OLIVA, M. Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. PETRÍK, V. Historický fakt v historické próze a literatuře faktu. In KOPÁL, J.; LIBA, P. Problémy historického ţánru a literárne vzdelanie. 1. vyd. Dolní Kubín: Oravské muzeum P. O. Hviezdoslava, 1984, s. 38–49. POLÁČEK, J. Cesty současné literatury pro děti a mládeţ: tradičnost – inovace. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2003. PRELOŢNÍKOVÁ, E. Historická próza jako dobrodruţné čitanie dětí a mládeţe. In KOPÁL, J.; LIBA, P. Problémy historického ţánru a literárne vzdelanie. 1. vyd. Dolní Kubín: Oravské muzeum P. O. Hviezdoslava, 1984, s. 50–59. PŘICHYSTAL, A. Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ROSOVÁ, M.; URBANOVÁ, S. Ţánry, osobnosti, díla (Historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ – antologie). 5. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě – Filozofická fakulta, 2005. ŠMAHEL, Z. Příběh lidského rodu. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. TENČÍK, F. Umění dětem. 1. vyd. Praha: Albatros, 1972.
81
URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003. TOMAN, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. 1. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU České Budějovice, 1992. SKLENÁŘ, K. Bohové, hroby a učitelé. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Libri, 2003. SVOBODA, J. Čas lovců: Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě. 1. vyd. Brno: Archeologický ústav AV ČR, 1999. SVOBODA, J. A. Mistři kamenného dláta. 1. vyd. Praha: Panorama, 1986. URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003. URBANOVÁ, S. Metamorfózy dětské literatury: přehled české literatury pro děti od roku 1945 po současnost. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999. URBANOVÁ, S. Ţánry, osobnosti, díla (Historický vývoj ţánrů české literatury pro mládeţ – antologie). 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě – Filozofická fakulta, 1998. VLAŠÍN, Š. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1984. ŢILKA, T. Poetický slovník. 2. vyd. Bratislava: Tatran, 1987.
Novinové a časopisecké články Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury GENČIOVÁ, M. Dobrodruţná povídka a dílo Eduarda Štorcha. Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury, 1960, roč. 4, s. 245–266.
82
Časopis Československé obce učitelské P. K. E. Štorch: Lovci mamutů. Časopis Československé obce učitelské, 1937–1938, roč. 18, č. 5, s. 63. ČONDL, K. Cesta školského reformátora. Časopis Československé obce učitelské, 1938, roč. 18, č. 16, s. 170–171. Česká osvěta Štorch, Eduard: Osada havranů. Česká osvěta, 1931–1932, roč. 28, č. 4, s. 197. Čtenář VACINA, L. Přátelé z dávnověku. Čtenář, 1978, roč. 30, č. 11, s. 414–415. Knihy a čtenáři SYROVÝ, Z. Vzor spisovatele pro mládeţ. Knihy a čtenáři. 1948, roč. 8, č. 7–8, s. 97–99. Eduard Štorch o sobě. Knihy a čtenáři, 1948. roč. 8, č. 7–8, s. 100–102. Komenský ČONDL, K. Historická perspektiva v dějepisném vyučování. Komenský, 1937, roč. 64, č. 7, s. 261–263. N.Č. Eduard Štorch: Lovci mamutů. Komenský, 1937–1938, roč. 65, č. 2, s. 76. N.Č. Eduard Štorch: Osada havranů. Komenský, 1930–1931, roč. 58, č. 16, s. 143. Ladění POLÁČEK, J. Vyprávění z hlubin věků. Ladění, 2006, roč. 11, č. 2, s.21–22. Praţské školství Ed. Štorch: Lovci mamutů. Praţské školství, 1937, roč. 9, č. 9, s. 226. Rodiče a škola Bez názvu. Rodiče a škola, 1933, roč. 3, č. 3, s. 40.
83
Školské reformy E. Štorch: Lovci mamutů. Školské reformy, 1937–1938, roč. 19, č. 3, s. 108. Štěpnice POLÁK, K. Dílo Eduarda Štorcha. Štěpnice, 1948, roč. 2, č. 1, s. 1–4. SYCHRA, A. Eduard Štorch: Bronzový poklad. Štěpnice, 1946, roč. 1, s. 371 – 372. Tvořivá škola Ed. Štorch: Bronzový poklad. Tvořivá škola, 1932–1933, roč. 8, s. 30. Eduard Štorch: Lovci mamutů. Tvořivá škola, 1937, roč. 13, s. 91. Úhor FILIP, D. Libuše a Přemysl. Úhor, 1938, roč. 26, č. 4, s. 66–67. FILIP, D. O Štorchův „Zastavený příval. Úhor, 1941, roč. 29, č. 3, s. 52–54. FILIP, D. Ed. Štorch: Lovci mamutů. Úhor, 1937, roč. 25, č. 8, s. 155. FILIP, D. Otázky a názory. Úhor, 1938, roč. 26, č. 1, s. 15. FLOS, F. Můj boj proti indiánkám. Úhor, 1928, roč. 16, č. 2, s. 25–27. FLOS, F. Poměr literatury pro mládeţ k literatuře pro dospělé. Úhor, 1930, roč. 18, č. 6, s. 120–123. FLOS, F. Vhodné typy dobrodruţné literatury. Úhor, 1932, roč. 20, č. 4, s. 92–95. FLOS, F. Vývoj a výsledky dobrodruţné literatury. Úhor, 1937, roč. 25, č. 2–3, s. 22–24. HLOUŠEK, J. Ed. Štorch: Zlomený meč. Úhor, 1932, roč. 20, č. 9–10, s. 266–267. HRADECKÝ, E. F. Vliv mimočítankové školní četby. Úhor, 1933, roč. 21, č. 2–3, s. 34–35. MATOUŠEK, V. Dílo R. R. Hofmeistera v literatuře pro mládeţ. Úhor, 1934, roč. 22, č. 8, s. 138–139.
84
PETRBOK, J. Ed. Štorch: Člověk diluviální. Úhor, 1913, roč. 1, č. 2, s. 28. POSPÍŠIL, O. Eduard Štorch: Osada havranů. Úhor, 1930, roč. 18, č. 7, s. 219. POSPÍŠIL, O. Ed. Štorch: Bronzový poklad. Úhor, 1932, roč. 20, č. 7, s. 220. POSPÍŠIL, O. Ed. Štorch: U veliké řeky. Úhor, 1932, roč. 20, č. 9–10, s. 264. SULA, P. Eduard Štorch: Lovci mamutů, čtení o praobyvatelích země české. Úhor, 1919, roč. 7, č. 1, s. 7–8. ŠTORCH, E. Jak jsem se stal lovcem mamutů. Úhor, 1937, roč. 25, č. 8, s. 148. ŠTORCH, E. Historický román. Úhor, 1940, roč. 28, č. 2–3, s. 31–33. ŠTORCH, E. Knihy pro mládeţ v Německu. Úhor, 1936, roč. 24, č. 8, s. 148–150. ŠTORCH, E. Pokus o beletrický dějepis. Úhor, 1940, roč. 28, č. 7–8, s. 129–133. ŠTORCH, E. Rud. Rich. Hofmeister: Ţivot v pravěku. Úhor, 1919, roč. 7, č. 9, s. 123–125. ŠTORCH, E. Spisovatelovy věcné chyby. Úhor, 1942, roč. 30, č. 4, s. 66–68. ŠTORCH, E. Vysvětlivky k recenzi. Úhor, 1938, roč. 26, č. 1, s. 14. ŠTORCH, E. Z autorovy dílny. Úhor, 1939, roč. 27, č. 1, s. 1–4. ŠTORCH, E. Z autorových zkušeností. Úhor, 1939, roč. 33, č. 5, s. 139–141. Výchova a škola U veliké řeky. Výchova a škola, 1932, č. 40, s. 1. Zlatý máj BÍLIK, R. Historické vedomie a detský čitateľ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 5, s. 258. GENČIOVÁ, M. K poetice dobrodruţné literatury. Zlatý máj, 1987, roč. 31, č. 6, s. 362–365. GENČIOVÁ, M. Příspěvek k ţánrově typologickým problémům dobrodruţné literatury. Zlatý máj, 1976, roč. 20, č. 9, s. 617.
85
GENČIOVÁ, M. Umění historické prózy pro děti. Zlatý máj, 1977, roč. 18, č. 7, s. 459–461. GENČIOVÁ, M. Zamyšlení k problému historismu v literatuře pro děti a mládeţ. Zlatý máj, 1989, roč. 33, č. 1, s. 66–70. GENČIOVÁ, M. Ţánrové oblasti, ţánry a ţánrové formy v literatuře pro děti a mládeţ (2). Zlatý máj, 1978, roč. 22, č. 9, s. 601–607. HEŘMAN, Z. Náhoda hodnotou symbolu. Zlatý máj, 1978, roč. 22, č. 4, s. 265–268. CHALOUPKA, O. Historický román pro mládeţ par excellence. Zlatý máj, 1988, roč. 32, č. 4, s. 207–210. CHALOUPKA, O. Historické vědomí a historická próza pro děti a mládeţ. Zlatý máj, 1984, roč. 28, č. 10, s. 579–585. CHALOUPKA, O. Zobrazitel pravěké vlasti. Zlatý máj, 1970, roč. 14, č. 2, s. 104–105. CHALOUPKA, O. Ţánrová skladba literatury pro děti a mládeţ, dobrodruţná próza. Zlatý máj, 1986, roč. 30, č. 9, s. 565–566. CHALOUPKA, O. Ţánrová skladba literatury pro děti a mládeţ, historická próza. Zlatý máj, 1986, roč. 30, č. 1, s. 53–55. KOPÁL, J. Medzi rozprávkou, povesťou a historickou poviedkou. Zlatý máj, 1982, roč. 26, č. 9, s. 519–523. NĚMCOVÁ, J. Od dobrodruţství k poznaniu. Zlatý máj, 1988, roč. 32, č. 9, s. 539–543. NEZKUSIL, V. Zlatá kniha historických příběhů. Zlatý máj, 1975, roč. 19, č. 10, s. 694–696.
86
Literární archiv Památníku národního písemnictví ŠTORCH, E. Povídka a historie. Předneseno v Masarykově ústavu pro národní výchovu 27. 3. 1940. Literární archiv Památníku národního písemnictví, Literární pozůstalost Eduarda
Štorcha
(1978–1956),
karton
5119–5122.
87
Články,
přednášky,
inventární
číslo
