U sochy Apoštola národů, vévodící nádvoří před bazilikou sv. Pavla za hradbami

FARN Í I N FO RM ÁT O R 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 1. ČERVENCE 2007

Ty jsi, Hospodine,

mým dědičným podílem.

U sochy Apoštola národů, vévodící nádvoří před bazilikou sv. Pavla za hradbami

LITURGICKÉ TEXTY 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 19,16B.19-21

Čtení z první knihy královské. Hospodin řekl Eliášovi: ”Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!” Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: ”Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.” Eliáš odpověděl: ”Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.” Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu. ŽALM 16

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. – Pravím Hospodinu: ”Ty jsi můj Pán.” – Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, – ty mně zachováváš můj úděl. Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, – k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. – Hospodina mám neustále na zřeteli, – nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, – i mé tělo bydlí v bezpečí, – neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, – nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, – u tebe je hojná radost, – po tvé pravici je věčná slast. 2. ČTENÍ – GAL 5,1.13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. (Bratři), vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‚Miluj svého bližního jako sebe.‘ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. EVANGELIUM –

LK 9,51-62

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: ”Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?” On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: ”Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.” Ježíš mu však odpověděl: ”Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.” Jiného zase vybídl: ”Pojď za mou!” On však řekl: ”Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.” Odpověděl mu: ”Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!” A ještě jiný řekl: ”Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.” Ježíš mu však odpověděl: ”Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.”

Eucharistie v Kalistových katakombách. Předsedá J. E. Tomáš kardinál Špidlík.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha, našeho Otce a spasitele, aby nás v Kristu vysvobodil od všeho zlého. L: BOŽE, DEJ NÁM KRÁČET PO TVÝCH CESTÁCH. ! Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., aby jej Pán v nadcházejícím „Roce sv. Pavla“ obdařil neochvějností víry Apoštola národů, přinášející naději Církvi i světu našich dnů. ! Prosme za Církev, která je společenstvím Kristových učedníků, aby následovala svého Mistra v chudobě a službě bližním až k sebedarování. ! Prosme za všechny, kdo odpověděli na Kristovu výzvu, aby se neohlíželi zpět, ale pokračovali v cestě za hlasem Božím. ! Prosme za misionáře a hlasatele evangelia, aby kvůli odmítnutí či neúspěchům neztráceli odvahu, ale trpělivostí a láskou překonávali zlobu světa. ! Prosme za obyvatele Palestiny, Iráku, i všech končin světa, kde vládne bezpráví, násilí a nesvornost, aby upřímným pokáním poznali čas míru a pokoje. ! Prosme za nemocné a trpící, aby ve svém utrpení spatřovali cestu následování Krista, který svým křížem vykoupil svět. ! Prosme, aby Pouť k hrobům apoštolů, přinášela hojné ovoce v životě našich farností. ! Prosme za školní mládež, aby v čase prázdnin dokázala žasnout nad krásami tvého stvoření, vážila si jich a skrze ně poznávala Tebe, který k nim v hlasu svědomí promlouváš. ! Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého království. K: Otče, dej svému lidu, ať den co den čerpá u Tebe sílu k následování Krista tvého Syna a našeho Pána. L: Amen. 3

FARN Í I N FO RM ÁT O R 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 8. ČERVENCE 2007 Jásejte Bohu všechny země!

Eucharistie u hrobu sv. Klementa ve stejnojmenné bazilice 4

LITURGICKÉ TEXTY 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 66,10-14C

Čtení z první proroka Izaiáše. Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se, všichni, kdo jste nad ním naříkali, abyste sáli do sytosti z prsu, který utěšuje, abyste pili s rozkoší ze zdroje jeho slávy. Neboť jak praví Hospodin: ”Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů. Budete sát, ponesou vás na zádech a na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících.” ŽALM 66

Jásejte Bohu, všechny země, – opěvujte slávu jeho jména, – vzdejte mu velkolepou chválu! – Řekněte Bohu: Jak úžasná jsou tvá díla!Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, – nechť opěvuje tvé jméno. – Pojďte a pozorujte Boží skutky: – podivuhodně jednal s lidmi! Moře proměnil v souš, – suchou nohou přešli řeku, – proto se radujme v Bohu! – Vládne svou mocí navěky. Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, – chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. – Bůh buď veleben, – že neodmítl mou prosbu, – že mi neodňal svou lásku. 2. ČTENÍ – GAL 6,14-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu. Vždyť ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření. A na všechny, kdo se v jednání budou řídit touto zásadou, ať přijde pokoj a milosrdenství, totiž na pravé Boží Izraelity. A pro budoucnost ať mě už nikdo s těmi věcmi neobtěžuje! Vždyť já na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi. Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s vámi, (bratři)! Amen. EVANGELIUM –

LK 1,1-12.17-20

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: ”Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království!‘ Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ‚I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!‘ Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.” Dvaasedmdesát učedníků se vrátilo s radostí a řekli: ”Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!” Odpověděl jim: ”Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi.” 5

U hrobu sv. Cyrila v kryptách baziliky sv. Klementa

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň, a tak se celému světu dostalo radostné zvěsti o Božím království: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. ! Prosme za Svatého Otce Benedikta XVI., aby mu Pán v nadcházejícím „Roce sv. Pavla“ dával na přímluvu Apoštola národů zakoušet moc svého Kříže, který je chloubou křesťanů. ! Prosme za pastýře Církve, aby mocí Kristova slova a svátostných znamení otevírali lidská srdce Boží naději. ! Prosme za obyvatele všech končin světa, kde vládne bezpráví, násilí a nesvornost, aby upřímným pokáním poznali čas míru a pokoje. ! Prosme za nemocné a trpící, aby jim bylo útěchou vědomí, že Církev naší farnosti se za ně modlí a pamatuje na ně při eucharistií, neboť jejich nesení kříže s Kristem je zdrojem života Církve. ! Prosme za ty, kdo usilují o pokrok, aby ve světle Ducha svatého dokázali pochopit, že Kristus je duší jejich úsilí, a víra v něho dává plný smysl všem jejich námahám. ! Prosme za turisty a cestovatele, aby v čase dovolených, aby uměli žasnout nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá v kráse přírody, v historii národů i v srdcích lidí. ! Prosme za školní mládež, aby v čase prázdnin dokázala žasnout nad krásami tvého stvoření, vážila si jich a skrze ně poznávala Tebe, který k nim v hlasu svědomí promlouváš. ! Prosme, aby Pouť k hrobům apoštolů, přinášela hojné ovoce v životě našich farností. ! Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého království. K: Otče, dej své Církvi, aby v naplňování tvého díla spásy hledala svou sílu v Tobě a tvé všemohoucnosti. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen 6

FARN Í I N FO RM ÁT O R 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 15. ČERVENCE 2007 Hledejte, ubožáci, Hospodina a pookřejte v srdci.

Před horní bazilikou sv. Františka v Assisi 7

LITURGICKÉ TEXTY 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DEUT 30,10-14

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení, to, co je napsáno v knize tohoto Zákona, a obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší. Neboť tento příkaz, který ti dnes ukládám, není pro tebe příliš nesnadný a není tak daleko od tebe. Není na nebi, že bys musel říkat: ‚Kdopak nám vystoupí do nebe, aby nám ho snesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?‘ Není daleko za mořem, že bys musel říkat: ‚Kdopak nám překročí moře, aby nám ho přinesl, oznámil, a my ho mohli zachovávat?‘ Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat.“ ŽALM 69

Obracím se modlitbou k tobě, Hospodine, – v čas milosti, Bože! – Vyslyš mě ve své veliké lásce, – věrně mi pomoz! – Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, – obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním. Já jsem ubohý a plný bolesti, – ať mě ochrání, Bože, tvá pomoc. – Písní budu slavit Boží jméno, – velebit je budu zpěvem chvály. Neboť Bůh pomůže Siónu – a vystaví judská města: – Zdědí je potomci jeho služebníků, – budou tam sídlit, kdo milují jeho jméno. 2. ČTENÍ – KOL 1,15-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Ježíš Kristus je věrný obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: On je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj. EVANGELIUM –

LK 10,25-37

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Ale jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“A Ježíše mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ 8

Eucharistie u hrobu sv. Františka v kryptě pod dolní bazilikou v Assisi

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, skrze Krista - Slovo, jenž se jako milosrdný Samaritán sklání k bídě našich hříchů, prosme Otce veškerého milosrdenství: L: BOŽE,VYSLYŠ NÁS VE SVÉ VELIKÉ LÁSCE. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby v nadcházejícím „Roce sv. Pavla“ dával Církvi i světu našich dnů stále hlouběji poznávat Ježíše Krista, který je věrný obraz neviditelného Boha, zrozený dříve než celé tvorstvo. ! Za pastýře Církve, aby mocí Kristova slova a svátostných znamení otevírali lidská srdce Boží naději. ! Za všechny, kdo věří v Boha, aby celým srdcem a celou duší naslouchali jeho hlasu, zachovávali jeho příkazy a tak došli k poznání Slova, jež promlouvá v jejich ústech i srdci. ! Za národy starého kontinentu i celého světa, aby na přímluvu svatého Benedikta, patrona Evropy a posla míru, dokázaly žít v míru a vzájemném porozumění. ! Za turisty a cestovatele, aby v čase dovolených, aby uměli žasnout nad mnoho-tvárnou Boží moudrostí, která promlouvá v kráse přírody, v historii národů i v srdcích lidí. ! Za školní mládež, aby o prázdninách otevřela oči pro krásy tvého stvoření, vážila si jich a skrze ně poznávala Tebe, který k nim v hlasu svědomí promlouváš. ! Za to, aby Pouť k hrobům apoštolů, v níž nám Bůh dával zakoušet tajemství své přítomnosti v těch, kdo ho milují, vedla kroky našich farností k těm, kdo strádají. ! Za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě Prvorozeného mezi vzkříšenými z mrtvých. K: Dobrý Bože, ve své veliké lásce vyslyš prosby této své rodiny, s nimiž se obrací k tvému milosrdenství, které trvá věčně. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 9

FARN Í I N FO RM ÁT O R 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 22. ČERVENCE 2007

Jásejte Bohu všechny země!

10

Katedrála v Orvietu – jeden z nejúchvatnějších monumentů italského umění, v němž architektura, sochařství i malířství, v harmonické syntéze pějí své: ´Ave verum Corpus´

LITURGICKÉ TEXTY 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – GEN 18,1-10A

Čtení z první knihy Mojžíšovy. Hospodin se zjevil Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle – stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, a řekl: ”Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?” Odpověděli: ”Nuže, udělej, jak jsi řekl!” Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: ”Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!” Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli. Zeptali se: ”Kde je tvá žena Sára?” Odpověděl: ”Tady ve stanu.” Hospodin řekl: ”Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.” ŽALM 15

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, – upřímně smýšlí ve svém srdci, – svým jazykem nepomlouvá. Nečiní příkoří svému bližnímu, – netupí svého souseda. – Nešlechetným člověkem pohrdá, – ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. Nelichvaří svými penězi – a nebere úplatky proti nevinnému. – Kdo takto jedná, – nikdy nezakolísá! 2. ČTENÍ – KOL 1,24-28

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. Do jejích služeb jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemství, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství božské slávy je pro pohany v tomto tajemství, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem. EVANGELIUM –

LK 10,38-42

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: ”Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!” Pán jí odpověděl: ”Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.”

11

Modlitba věřících o slavnosti Corpus Domini při eucharistii v kapli svatého Korporálu v katedrále v Orvietu

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se v modlitbě k Bohu Otci, aby nás učinil vnímavými pro své Slovo, které má sílu změnit náš život. L: PANE, OBNOV NÁS SVÝM SLOVEM. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby mu Pán v nadcházejícím „Roce sv. Pavla“ dával na přímluvu Apoštola národů zakoušet moc svého Kříže, který je chloubou křesťanů. ! Za Církev, aby se pro svět stávala pohostinným domem, který je s to nasytit pokrmem tvého Slova všechny, kdo hledají pravdu. ! Za nemocné a trpící, aby jim bylo útěchou vědomí, že jejich farnost se za ně modlí a pamatuje na ně při eucharistií, neboť jejich nesení kříže s Kristem je zdrojem života Církve. ! Za obyvatele všech končin světa, kde vládne bezpráví, násilí a nesvornost, aby upřímným pokáním poznali čas míru a pokoje. ! Za mladé lidi, aby ve své horlivosti a přirozeném neklidu neztráceli pevnou víru a jasný životní cíl. ! Za turisty a cestovatele, aby v čase dovolených uměli žasnout nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá v kráse přírody, v historii národů i v srdcích lidí. ! Za školní mládež, aby o prázdninách otevřela oči pro krásy tvého stvoření, vážila si jich a skrze ně poznávala Tebe, který k nim v hlasu svědomí promlouváš. ! Za to, aby Pouť k hrobům apoštolů, přinášela hojné ovoce v životě našich farností. ! Za věrné zemřelé, aby došli plné účasti na společenství s Kristem zmrtvýchvstalým. K: Pomoz nám, Pane, abychom tě den co den dokázali chválit, byli ti vděčni za všechno, co nám dáváš a stále hledali tvou vůli. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen. 12

„Petr, rybář lidí: síť“ (Mk 1,16-20)

(homílie Mons. Giovanni Coppy, apoštolského nuncia a čestného občana Drysic o 2. dnu Novény před slavnosti sv. Petra ve vatikánské bazilice, 21. 6. 2007)

Každoročně, o slavnosti sv. Petra, upoutává pohled toho, kdo vstupuje do baziliky, velká síť, zavěšená u hlavního vchodu, tzv. „čeřeň“, ověnčená zelení. Je to dávný zvyk, který symbolickou řečí vyjadřuje Petrovu výsadu rybáře lidí skrze síť, kterou mu svěřil Kristus. Nad tímto tématem se zamyslíme o tomto druhému dnu Novény ke sv. Petru.

J. E. Mons. Giovanni Coppa, arcibiskup pronáší homílii při eucharistii pro poutníky z Pustiměře u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky

Název ´rybář lidí´ a symbol sítě jsou převzaty ze synoptických evangelií. Právě jsme naslouchali úryvku Markova evangelia o povolání prvních apoštolů, Petra a Ondřeje, Jakuba a Jana. Tito už°se s Ježíšem potkali po jeho křtu v Jordáně; Jan Křtitel, jehož byli učedníky, jim ukázal na Ježíše, který šel kolem, a oni s ním strávili celé odpoledne. Nyní však je Ježíš volá, aby byli s ním. Je to definitivní povolání, neboť budou Ježíše následovat stále, až k mučednictví; radikální povolání, aby zanechali lovu, který jim zajišťoval jisté pohodlí, spolu s otcem a rodinou; revoluční povolání, vždyť mění celý jejich život. Ježíš převrací význam jejich řemesla: budou nadále rybáři, nebudou však lovit ryby, nýbrž lidi. A oni bez váhání následují Pána. Marek to důrazně podtrhuje: Petr a Ondřej hned opustili sítě (Mk 1,18), o Jakubu a Janovi se říká, že je hned 13

povolal (tamtéž. 1,20) a následovali Mistra, který si je získal navždy. V Markově a Matoušově evangeliu Ježíš nazývá všechny apoštoly „rybáři lidí“; zatímco u Lukáše tak nazývá jen Petra. Církev pak vždy viděla především v Petrovi rybáře lidí, toho, jenž vrhá sítě, aby získal lidi pro Krista: proto ona síť, kterou vidíme zavěšenu v den sv. Petra obdivuhodně souvisí s postavou a posláním prvního z apoštolů. Velcí biskupové a Otcové Církve už od počátku neúnavně vykládali důležitost tohoto Petrova úkolu, a následně, význam sítě, nástroje jeho lovu. Síť se stala symbolem jeho primátu nad celou Církví, ba dokonce nad celým lidstvem, protože Ježíš mluví o „lidech“, nejen o křesťanech, a tak jeho služba nabývá universální dimenze. Mnoho prvků činí Eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky tento obraz velmi bohatým. Petr loví lidi, aby se stali Kristovými rybičkami. Už Origenes, velký exegeta II. století, o němž měl papež dvě úchvatná pojednání v nedávných středečních katechezích, mluvil o Petrově lovu v tomto smyslu. Origenes se inspirovali Metoděj z Olympu i Jeroným, zatímco Cyril Alexandrijský píše: „ještě dnes se vrhá síť, a je to Kristus, kdo ji naplňuje. Neboť on volá k obrácení lidi, kteří tonou v hlubinách moře, totiž v hořkosti a vlnách světa“ (Comm. Lc., PG 72,553). Dochází k tomu skrze Petra, a je to zřejmé především v Římě, jak říká Eusebius z Cézareje: „Mojžíš a proroci se lopotili celou noc, a nic nechytili. Toto však dokonal Šimon, muž z Galileje, jak dokazují různé Církve, a ta, která je v městě Římě, loďka mnohem plnější rybami než ta na Genezaretském jezeře“ (srv. Teofania siriana, 6,6). A Chryzostom dodává: „Hle, Petr který kdysi vrhl svou síť do moře, nyní ulovil celý svět“ (Hom. in Vidi Dominum, 4,3). Petrova síť dává život. Na rozdíl o hmotné sítě, která dává rybám skonat, Petrova síť jim dává žít. Tato síť tedy nezabíjí, ale oživuje. Otcové Církve obohacují toto téma stále úchvatnějšími obrazy. Sv. Maxim z Turína říká: „Když loď Církve nabírá lidi, zachráněné z bouře, dává jim život sama v sobě, a mrtvé činí živými. Petr dostává jméno toho, jenž oživuje lidi, stižené bouřemi světa a tísněné příboji věku; on, jenž žasl, když viděl svou bárku plnou ještě mrskajícími rybkami, musel žasnout tím více, když viděl Církve obtíženou množstvím lidí“ (Serm. 95). Teologii Petrova primátu na obrazu rybolovu a Petrovy sítě však rozvíjí především sv. Ambrož, který mj. říká: „On, dokonalý člověk, dokáže uchovat rybky, uchylující se do bezpečí, stejně jako dokáže chytit ty, které se ještě mrskají, protože nebyli uloveny. Chytá je na Slovo, a Slovem je posvěcuje“ (Comm. Luc., 4,78). A zde nacházíme třetí vlastnost Petrovy sítě: přivádí ke Kristu skrze hlásání jeho Slova. Velký Inocenc III., papež sv. Františka, napsal v roce 1205 kněžím do Konstantinopole, že „sítí se označuje kázání. Šimonovou loďkou je Petrova Církev, jediná, která je požehnaná, neboť katolická Církev je jediná, a Kristus ji svěřil Petrovi, aby jí vládl, aby jednota 14

vyloučila rozdělení“ (Ep 215). V pravdě, jednota: touto hlubokou teologickou myšlenkou žijí papežové podnes, neboť stvrzují nejvýznamnější dokumenty pečetí, která se nazývá právě „Rybářův prsten“.

Milovaní bratři a sestry. Petrova síť je tedy živou skutečností Církve: skrze tuto síť máme život a spásu, přijímáme Boží Slovo. Musíme se nechat obsáhnout touto sítí, aby si nás Kristus získal svou láskou. Musíme jít za Ježíšem jako apoštolové, jako Petr, musíme mu naslouchat, žít z Něho, v onom „následování Krista“, jež se zdá – ach běda, že stále více z tohoto sobeckého a nečistého světa mizí. Jsme Ježíšovými rybkami, které Petr neustává oživovat tím, že nás přivádí k Pánu. Tak tomu bylo u sv. Ludvíka Gonzágy, jehož památku dnes slavíme: tento mladík se nechal ulovit Kristem, opustil luxus dvora, a stal se velikánem lásky k Bohu ba bratřím, když ošetřuje postižené morem, umírá ve věku 23 let. Na jeho přímluvu a na přímluvu sv. Petra, prosme Pána, aby nás zahrnul do své sítě a učinil nás svatými. 15

ROK SVATÉHO PAVLA 28. června 2008 – 29. června 2009

(homílie Benedikta XVI. o I. nešporách sv. Petra a Pavla v bazilice sv. Pavla za hradbami, 28.6.)

Páni kardinálové, Ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě, Drazí bratři a sestry! Při těchto prvních nešporách ze slavnosti svatých Petra a Pavla si s vděčností připomínáme dva apoštoly, jejichž krev spolu s mnoha jinými svědky evangelia, dala plodnost římské církvi. Jsem rád, že při této příležitosti mohu pozdravit vás všechny, drazí bratři a sestry, počínaje panem kardinálem arcipresbyterem a dalšími přítomnými kardinály a biskupy, otcem opatem a komunitou benediktinů, kterým je svěřena tato bazilika, až po církevní hodnostáře, řeholníky a řeholnice a věřící laiky, kteří se zde sešli. Zvláštní pozdrav patří delegaci Konstantinopolského ekumenického patriarchátu, která tak oplácí přítomnost delegace Svatého stolce v Istanbulu na oslavách Peregrinatio ad limina apostolorum v bazilice sv. Pavla za hradbami sv.Ondřeje. Podobná setkání a iniciativy, jak už jsem dříve řekl, nejsou pouhou výměnou zdvořilostí mezi jednotlivými Církvemi, ale chtějí vyjádřit společný závazek učinit vše, co je možné, k urychlenému nastolení plného společenství mezi křesťany Východu a Západu. S těmito pocity se v úctě obracím na metropolity Emmanuela a Gennadiose, vyslance bratra Bartoloměje I., na něhož s úctou a vděčností myslím. Tato bazilika, která byla svědkem událostí hlubokého ekumenického významu, nám připomíná, jak je důležité modlit se společně a prosit o dar jednoty, oné jednoty, pro niž svatý Petr a svatý Pavel vydali svou existenci až k nejvyšší oběti vlastní krve. Starobylá tradice, která sahá až do apoštolských dob, praví, že právě nedaleko odtud došlo k jejich poslednímu setkání před mučednictvím: oba se objali a vzájemně si požehnali. Na vstupním portálu této baziliky jsou oba vyobrazeni ve chvíli svého mučednictví. Již od počátku tak křesťanská tradice považovala Petra a Pavla za neoddělitelné postavy, třebaže 16

každý z nich plnil jiné poslání. Petr jako první vyznal víru v Krista a Pavlovi bylo dáno prohloubit její bohatství. Petr založil první komunitu křesťanů, pocházejících z vyvoleného lidu, a Pavel se stal apoštolem pohanů. S různými charismaty pracují pro jedinou věc: budují Kristovu Církev. Dnešní liturgie nám ve svých čteních podává k rozjímání tento známý text svatého Augustina: „Jeden jediný den je věnován slavnosti dvou apoštolů. Vždyť i oni jedno. Třebaže byli umučeni v nestejný den, byli jedno. Petr předcházel, Pavel následoval… Slavíme proto tuto slavnost, kterou nám zasvětila krev apoštolů.“ (Disc. 295,7.8). A svatý Lev Veliký to komentuje: „Jejich zásluhy a jejich ctnosti, které jsou větší nežli je možno vypovědět, nemáme ani v nejmenším chápat jako protikladné a ani v nejmenším je od sebe oddělovat, protože vyvolení je učinilo rovnými, námahy podobnými a cíl stejnými“ (In natali apostol., 69,6-7).

Modlitba u hrobu sv. Pavla v bazilice sv. Pavla za hradbami

Pouto, jež váže Petra a Pavla v jejich poslání, nabylo v Římě již od prvních staletí velmi specifický význam. Podobně jako mýtická dvojice bratří Romula a Rema, k nimž bývá vztahováno založení města Říma, byli také Petr a Pavel považováni za zakladatele římské Církve. Sv. Lev Veliký v této souvislosti adresuje městu Řím následující slova: „Toto jsou tvoji svatí otcové, tvoji noví pastýři, kteří - aby Tě učinili hodným nebeského království – budovali mnohem lépe a příhodněji než ti, kteří se snažili položit základy tvých hradeb“ (Homilie 82,7). Petr i Pavel jakkoli se lidsky vzájemně lišili a přestože v jejich vzájemných vztazích nechyběla napětí, ukazují se být iniciátory nového města a konkretizací nového a autentického způsobu bratrské existence, kterou umožňuje evangelium Ježíše Krista. Proto lze říci, že římská Církev dnes slaví své narozeniny, neboť oba apoštolé položili jeho základy. Kromě toho dnes Řím stále více odhaluje své poslání a svou velikost. Jan Chrysostom píše, že „nebe není tak nádherné, když po něm slunce posílá své paprsky, jako je nádherný Řím, který šíří záři oněch dvou zapálených pochodní 17

(Petra a Pavla) do celého světa… To je důvod, pro který milujeme toto město… pro tyto dva sloupy Církve“ (Comm.a Rom. 32). Apoštola Petra si připomeneme zvláště zítra slavením božské Oběti ve Vatikánské bazilice, postavené nad místem, kde podstoupil své mučednictví. Tento večer upíráme své zraky na sv.Pavla, jehož relikvie jsou uchovávány s velkou úctou v této bazilice. V úvodu listu Římanům, jak jsme před chvílí slyšeli, Pavel zdraví římskou komunitu a představuje se jako „služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola“ (1,1). Používá výraz služebník, řecky doulos, který označuje vztah totální a bezpodmínečné příslušnosti k Pánu Ježíši, a který tlumočí hebrejský výraz ebed, který odkazuje na velké služebníky, které Bůh vyvolil a povolal k důležitému a zvláštnímu poslání. Pavel si je vědom, že je „povolán za apoštola“, tzn. nikoli na základě vlastní kandidatury anebo lidským pověřením, nýbrž výhradně božským vyvolením a povoláním. Ve svých listech Apoštol národů několikrát opakuje, že v jeho životě je všechno plodem nezasloužené a milosrdné iniciativy Boha (srov. 1 Kor 15,9-10; 2 Kor 4,1; Gal 1,15). Byl vybrán, aby „hlásal radostnou zvěst“ (Řím 1,1), aby šířil zprávu o božské Milosti, která v Kristu smiřuje člověka s Bohem, se sebou samým i s druhými lidmi.

Interiér pětilodní baziliky sv. Pavla za hradbami s medailony všech papežů

Z jeho dopisů víme, že Pavel byl všechno jiné než zdatný řečník, ba dokonce stejně jako Mojžíš a Jeremiáš postrádal řečnický talent. „Když je tady, je to ubožák a jeho řeč nestojí za nic“ (2 Kor 10,10), říkali o něm jeho protivníci. Mimořádné apoštolské výsledky, kterých mohl dosáhnout, proto nelze připisovat jeho brilantní rétorice či rafinované apologetické a misijní strategii. Úspěch jeho apoštolátu vyplynul především z osobního nasazení při hlásání Evangelia v naprosté odevzdanosti Kristu; odevzdanosti, která se nebála rizika, těžkostí a pronásledování: „Ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (8,3818

39). Z toho můžeme vyvodit poučení, které je více než důležité pro každého křesťana. Činnost Církve je věrohodná a účinná pouze do té míry, do jaké jsou ochotni ti, kteří jsou její součástí, v každé situaci osobně platit za svou věrnost Kristu. Kde tato ochota chybí, mizí rozhodující argument pravdy, na níž sama Církev závisí. Drazí bratři a sestry, jako na počátku i dnes Kristus potřebuje apoštoly připravené obětovat sebe samotné. Potřebuje svědky a mučedníky jako svatý Pavel: kdysi násilný pronásledovatel křesťanů, který na cestě do Damašku upadl na zem oslněn božským světlem, bez zaváhání přešel na stranu Ukřižovaného a bez nároků jej následoval. Žil a pracoval pro Krista; pro Něho trpěl i zemřel. Jak aktuální je dnes jeho příklad! A právě proto mám to potěšení oficiálně oznámit, že apoštolu Pavlovi věnujeme zvláštní jubilejní rok od 28. června 2008 do 29. června 2009 u příležitosti dvou tisíce let jeho narození, které historici kladou mezi léta 7 a 10 před Kristem. Tento „Rok sv.Pavla“ se bude moci konat především v Římě, kde je pod papežským oltářem této baziliky už Místo mučednické smrti sv. Pavla, dnes benediktinské opatství Tre fontane dvacet století uložen sarkofág, který podle svorného mínění odborníků a nezpochybňované tradice uchovává ostatky apoštola Pavla. V této papežské bazilice a nedalekém stejnojmenném benediktinském opatství se bude moci konat celá řada liturgických, kulturních a ekumenických akcí, jakož i různých pastoračních a sociálních iniciativ, inspirovaných pavlovskou spiritualitou. Zvláštní pozornost kromě toho bude moci být věnována poutím, které budou s prosebnými úmysly přicházet ke hrobu Apoštola, aby se jim dostalo duchovní útěchy. Budou se konat také studijní sympozia a zvláštní publikace pavlovských textů za účelem stále lepšího poznání nezměrného bohatství nauky, kterou obsahují, jakožto pravý odkaz lidstva vykoupeného Kristem. Ve všech částech světa se podobné iniciativy budou moci pořádat v diecézích, poutních místech a místech kultu jak řeholními či studijními instituty, které nesou jméno svatého Pavla nebo se inspirují jeho osobou a učením. Kromě toho je zde také zvláštní aspekt, o který je třeba pečovat se zvláštní pozorností během oslav různých etap pavlovského dvoutisíciletí, čímž mám na mysli ekumenickou dimenzi. Apoštol národů, který se plně nasadil pro šíření Dobré zvěsti všem národům, byl naprosto oddán jednotě a svornosti všech křesťanů. Kéž nás vede a chrání při oslavách tohoto dvoutisíciletí a pomáhá nám dělat pokroky v pokorném a upřímném hledání plné jednoty všech údů mystického Těla Kristova. Amen. 19

HŘÍCH A HŘÍŠNOST

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Vypravoval mně kněz: „Nemohu si zvyknout na to, jak se dnes lidé zpovídají. Přijdou a prostě prohlásí: Zhřešil jsem, otče, odpusťte mi! A v čem jste zhřešil? Jak? – Velké mlčení. Je to hrozně těžké z nich něco konkrétního dostat. Jaký je to rozdíl od starších? Ti se naučili vypočítat všecko přesně: co proti prvnímu, druhému, pátému přikázání, kolikrát ...“ Kněz si stěžoval na nedostatek přípravy ke zpovědi, která se mu zdá už chronická. Ale vlastně tu jde o dvojí různý přístup k tajemství hříchu. Naše katechetická průprava vždycky postupovala více méně takto: Nejdříve musíme znát naše povinnosti a rozlišovat špatné skutky, kterými se proviňujeme. Děti u zpovědi vyznávají: Neposlouchal jsem rodiče, vadil jsem se se sestrou, nechtěl jsem se večer modlit, atd. Děti dobře vědí, že se to nemá. Cítí to však jako hřích? Jsou si vědomy, že jim musí odpustit Bůh, kterého urazily? To je ovšem problematické. K tomu se musí ponenáhlu dospět. Ostatně i dospělý k tomu přijde jenom podle hloubky a intensity duchovního života. Právě proto, že je to druhé vyznání důležitější, že se pomalu probouzí a prohlubuje, myslíme, že pedagogičtější je začínat vyznáním prvním, lehčím, více zevnějším, které se dá kontrolovat jako přestoupení zákona. Ale není to metoda absolutně platná. U lidí, kteří systematickou morální výchovu neměli, se vědomí hříchu probouzí jinak, řekli bychom ne objektivně, ale subjektivně. Často se stává, že přiklekne ke zpovědnici někdo a nemá, co by řekl. Stává se to v jižních zemích často. Vůbec se s tím takový kajícník neskrývá. Dodává ještě na vysvětlenou: „Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokrad. U nás se pracuje, my na hříchy nemáme čas.“ Zpovědník se opatrně vyptává: „A co v rodině?“ „Všechno v pořádku.“ – „Chodíte do kostela, modlíte se?“ „Když mohu, jdu, když nemohu, nejdu. Modlím se. Někdy bohužel na to zapomenu.“ – „A v šestém přikázání vám svědomí také nic nevyčítá?“ „Prosím vás, v mém věku? Na to už se ani nemyslí!“ Jednou jsem v takovém případě prohodil ironicky: „Ale vy jste přece úplný světec! Nač se potřebujete vůbec zpovídat?“ Na to pak přišla odpověď jednoduchá a celým tónem upřímná: „Světec, to nejsem! Dnes je výroční den úmrtí mé matky, chtěl bych jít k přijímání. A to víte, před Pánem Bohem potřebujeme očištění, musí nám všelicos odpustit, abychom se mohli modlit.“ Někdo to může nazvat primitivním postojem. Ale právě primitivní lidé mívají vyvinutou schopnost hned vycítit to nejdůležitější. Písmo často přirovnává poměr duše k Bohu k manželství. Jednoduší lidé nevědí, jaké jsou povinnosti muže a ženy v zákoníku. Ale okamžitě vycítí, když se vzájemný poměr zkalil, když už to 20

není vztah čistý a upřímný. Podle sv. Řehoře Nysského je privilegium čisté duše tzv. parrhenia, volný přístup k Bohu, tak jako za starých časů směli blízcí příbuzní krále kdykoliv „vidět jeho tvář“, vstoupit do paláce. Hříchem toto privilegium člověk víc a víc ztrácí. Chce-li do paláce s prosbou, zadrží ho hlídka. A v tom okamžiku si uvědomí, že se něco stalo. Hledí se smířit. Někdy to jde jen všeobecně. Ale většinou se musí najít i konkrétní příčina, která omezení způsobila. Člověk se ptá: co jsem vlastně udělal? Čím jsem Boha urazil? Který Boží zákon jsem přestoupil? Dá se to napravit? Máme tu tedy opačný vývoj než ten, o kterém jsme mluvili na počátku, který se užívá při výchově. Tam se postupuje z vědomí objektivního hříchu k vědomí vlastní subjektivní hříšnosti. Zde jde naopak z vědomí viny k rozpoznání objektivních zákonů a směrnic morálky.

Nakonec se můžeme ptát: Má tato úvaha nějaký aktuální smysl dnes? Pozorujeme všeobecný úpadek morálních zásad. Lidé jim prostě přestali věřit. Řekne-li se, že to a to se nesmí, hned se ozve otázka: „Proč? Copak je v tom zlého? Církev to zakazuje? Církev se přece mění. Uzná, že to, co platilo dřív, už dnes neplatí.“ Těžko je takové přesvědčovat. Avšak přesvědčí se sami hned, když se začnou doopravdy modlit. V jednom americkém katolickém charismatickém kroužku mě vypravovali o zkušenostech s mužem, který žil v neplatném manželství. Tvrdil, že v jeho situaci to jinak nejde, že si je jistý, že je to před Bohem všecko v pořádku. Na společné modlitby chodil. Pak ale na čas přestal. Za nějakou dobu se vrátil a rodinný život už byl urovnaný a to s velkými obětmi. „Jinak bych se tu s vámi už nedokázal modlit.“: dodal. Opakuje se tu stará náboženská zkušenost: modlitba předpokládá čistotu života, ale z druhé strany modlitba očišťuje, k mravní čistotě vede. 21

EUSEBIUS Z CÉZAREJE

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 13. června 2007, náměstí sv. Petra, za účasti poutníků z Pustiměře)

Drazí bratři a sestry, ve starobylém křesťanství je zásadní rozdíl mezi prvními třemi staletími a těmi, jež následovaly po Nicejském koncilu v roce 325, prvním ekumenickém. Jakýmsi „stěžejním bodem“ mezi dvěma údobími je tzv. „konstantinský obrat“ a pokoj v církvi, jakož i postava Eusebia, biskupa z Cézareje v Palestině. On byl nejkvalifikovanějším představitelem křesťanské kultury své doby v mnoha různých kontextech, od teologie po exegezi, od historie po důkladné znalosti. Eusebius je znám především jako první historik křesťanství, ale byl také největším filologem antické církve. Do Cézareje, kam je pravděpodobně třeba umístnit kolem roku 260 narození Eusebia, se uchýlil Origenes přicházející z Alexandrie a tam založil školu a velmi obsáhlou knihovnu. Právě na těchto knihách se vzdělával o nějaké desetiletí později mladý Eusebius. V roce 325, jako biskup z Cézareje, se zúčastnil v roli hlavního představitele Nicejského koncilu. Podepsal jeho Credo a tvrzení o plném božství Božího Syna, definovaném kvůli tomu „téže podstaty s Otcem“ (homooúsios tó Patrí). Byl upřímným obdivovatelem Konstantina, který si ho také velmi vážil. Oslavoval císaře, nejen ve svých dílech, nýbrž i oficiálními proslovy, u příležitosti jeho dvacátého i třicátého výročí nastoupení na trůn a po jeho smrti v roce 337. Po dvou nebo třech letech umřel také Eusebius. Jako neúnavný badatel si Eusebius ve svých četných spisech vytyčuje uvažovat a zjišťovat fakta o třech stoletích křesťanství; čerpal přitom důkladně z křesťanských i pohanských 22

pramenů, uchovávaných především v cézarejské knihovně. A tak navzdory objektivní důležitosti svých apologetických, exegetických a doktrinálních děl, Eusebius si získal nehynoucí pověst spojenou především s deseti knihami jeho Církevních dějin, v nichž dokázal uchovat před jistým zapomenutím četné události, osobnosti a literární díla antické církve. Na počátku první knihy historik přesně vypočítává argumenty, o kterých míní pojednávat ve svém díle: „Umínil jsem si zapsat posloupnosti apoštolů a strávené doby, počínaje od dob našeho Spasitele až k nám; všechny velké věci, o nichž se vypráví, že se udály během dějin církve; všechny ty, kteří řídili a vynikajícím způsobem vedli nejslavnější diecéze; a ony, kteří byli v každé generaci posly božského Slova jak slovem tak spisy; a kteří to byli a kolik jich bylo a v které době žili ti, kteří se z touhy po novotě snažili zajít co možná nejvíc do bludu a stali se vykladateli a podporovateli falešného učení a jako krutí vlci nemilosrdně ničili Kristovo stádce; ... a kolika a jakými prostředky a v kterých dobách pohané potírali božské Slovo; a velké muže, kteří na jeho obranu prodělali tvrdé zkoušky krve a mučení; a konečně svědectví z naší doby a milosrdenství a laskavost našeho Spasitele vůči nám všem“ (1, 1; 1,2). Tímto způsobem Eusebius zahajuje církevní dějepisectví; své vyprávění dovádí až do roku 324, do roku, kdy Konstantin po porážce Licinia byl prohlášen za jediného císaře Říma. Citát, který jsme právě uvedli z první knihy Církevních dějin, obsahuje jistě záměrné opakování. Třikrát v rozsahu několika řádků se objevuje kristologický titul Spasitel a dělá se výslovný odkaz na „Jeho milosrdenství“ a na „Jeho dobrotivost.“ Tak můžeme vyhmátnout základní výhled (perspektivu, hledisko) Eusebiova dějepisectví: jeho dějiny jsou „kristocentrické“, postupně se v nich odhaluje tajemství Boží lásky k lidem. S ryzím úžasem Eusebius uznává, „že mezi všemi lidmi celého světa je pouze Ježíš prohlašován, vyznáván a uznáván za Krista (to je Mesiáše a Spasitele světa), že je uváděn pod tímto jménem jak od Řeků tak od barbarů, že ještě dnes ho všichni jeho učedníci rozesetí po celém světe uctívají jako krále, obdivují více než nějakého proroka, oslavují jako pravého a jediného kněze Boha; a více než všechno toto, nakolik Logos už dříve existujícího Boha, vycházející z bytí přede všemi časy, dostal od Otce čest hodnou úcty a je adorován jako Bůh. Ale nejúžasnější věc ze všech je to, že my, kteří jsme se mu zasvětili, ho oslavujeme nejen hlasy a zvukem slov, nýbrž vším nadáním ducha tak, že klademe svědectví 23

vydávané Jemu před sám náš život.“(1,3,19-20) Tak vystupuje do popředí jiný charakteristický rys, který zůstane trvalým v antickém církevním dějepisectví: je to „mravní úmysl“, který udává tón vyprávění. Historický rozbor není nikdy cílem sám pro sebe; spíše se rozhodně zaměřuje na obrácení a na ryzí svědectví křesťanského života ze strany věřících. Tímto způsobem se Eusebius živě obrací na věřící každé doby, co se týká způsobu, jak berou záležitosti dějin a zvláště církve. Obrací se i na nás: jaký je náš postoj k záležitostem církve? Je to postoj člověka, který se zajímá z pouhé zvědavosti, snad jen proto, aby se za každou cenu sháněl po senzačních věcech či skandálech? Nebo je to postoj plný lásky a otevřený k tajemství toho, který ví - skrze víru – že může v dějinách církve vystopovat znamení lásky Boha a velká díla spásy, která On vykonal? Je-li to náš postoj, nemůžeme se cítit než podněcováni k důslednější a velkomyslnější odpovědi a k mnohem více křesťanskému svědectví života. „Je to tajemství“ neúnavně opakoval onen vynikající badatel o církevních Otcích, jakým byl kardinál Jean Daniélou: „V dějinách je skryt obsah... totiž tajemství Božích děl, která tvoří v čase autentickou skutečnost, skrytou za vnějšími jevy... Avšak tyto dějiny, které Bůh uskutečňuje pro člověka, nerealizuje nikdy bez člověka. Zůstat pouze u kontemplace „velkých věcí“ Boha, by znamenalo vidět pouze jeden aspekt věcí. Proti nim stojí odpověď lidí“ (Saggio sul mistero della storia, Brescia 1963, str. 182). Po tolika staletích Eusebius z Cézareje také dnes vybízí věřící, aby žasli, aby kontemplovali velká Boží díla pro spásu lidí. A stejně energicky nás vybízí, abychom napravili svůj život. Vždyť tváří v tvář Bohu, který nás tolik miloval, nemůžeme zůstat nečinní. Je naléhavostí, vlastní lásce, aby celý život směřoval k napodobování Milovaného. 24

NEOMYLNOST PAPEŽE

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I.,)

„Dosazuji lidi na různá místa – postěžoval si jeden vysoký úředník – bohužel se v lidech občas zmýlím, nejsem neomylný,“ „Já jsem průvodce v horách – prohlásil jiný – ale dnes už se zmýlím zřídka, znám své okolí.“ „Mne počty samy nezklamou nikdy – dodal matematik – a jenom zřídka se spletu v jejich užívání.“ Čtvrtý, který se chtěl všem třem vysmát, prohlásil slavnostně: „Já se nezmýlím nikdy. Jak to dělám? Žádnému člověku nevěřím, proto se nemohu v nikom zklamat. Nikoho nevodím a sám nikam nechodím, nespletu si tedy cestu. A matematikou se nezabývám. Uznejte tedy, že jsem neomylnější než papež.“ Má to být satyra nebo vyjádření smutné zkušenosti? Nechme zatím stranou papeže a uvažujme o hodnotě svých vlastních úsudků. Dojdeme skutečně k závěru, že se nezmýlí jenom ten, kdo nic nemyslí a nesplete se v práci ten, kdo nice nedělá. Jak je tedy možné připisovat neomylnost papeži, který dosazuje lidi na nejodpovědnější místa, který se cítí povinen vést celé lidstvo na cestě spásy a který neučí matematiku, ale tajemství zjevené víry, která přesahují lidské chápání, jsou nedostupná pro matematiku i logiku. Závěr z této úvahy tedy zní: neomylný je jenom Bůh. Nedivme se tedy, že dogma prohlášené na 1. vatikánském sněmu o neomylnosti primátu římského papeže nechtějí přijmout ani mnozí věřící křesťané a že je kamenem úrazu v diskusích katolíků s pravoslavnými. Uvedu zatím jednu svou osobní zkušenost. S proslulým rumunským pravoslavným teologem Staniloae jsme byli dobří přátelé. Jel jsem ho navštívit ještě i těsně před jeho smrtí. Klidně jsme rozmlouvali. Nečekaně přišel do jeho domu i jeden mnich z blízkého kláštera. Ten se nemohl vynadivit, že tu jejich teolog tak mile rozmlouvá s někým, kdo k němu přijel z Říma. Prohodil proto posměšně: „Jaký je potom rozdíl mezi pravoslavnými a katolíky?“ Neměli jsme chuti před ním diskutovat. Ale on se nechtěl dát odbýt. Staniloae proto prohodil: „Vždyť je to všem známé. Tu neomylnost nedovedeme pochopit.“ Ale já jsem k tomu dodal: „Ale dovedete! Vždyť i já jsem neomylný a vy také, vždyť i vy jste kněz.“ To se však zdálo nemístnou poznámkou profesorovi a napomenul mne mírně: „Tu se nemůže žertovat, to je vážná věc.“ A já na to: „Ale já mluvím naprosto vážně. Když při mši vyslovuji Kristova slova ´Toto je mé tělo, toto je má krev´, věřím, že ta slova mají sílu neomylnou. Podobně je tomu, když prohlásím ve zpovědi ´Já ti dávám rozhřešení´. A tu moc má kněz, když udílí i jiné svátosti.“ Stanilaoe se krátce odmlčel a dodal: „Tu jde o neomylnost církve, Božího působení.“ A já na to: „Právě to chceme my katolíci říci neomylností papežskou. Mluví-li jménem celé církve, věříme, že je moc a síla Boží s 25

ním.“ Pravoslavný teolog se nad tím zamyslel hluboce a pak už jenom dodal: „Kdyby se problém postavil tímto způsobem, byla by diskuse o něm snazší.“ Je to pravda. Máme-li o otázce vážně mluvit, musíme ji umět nejdříve dobře předložit. Problém je široký. S protestanty se dovedeme domluvit, když jde o neomylnost Písma svatého. Všichni věřící uznávají neomylnost Boží prozřetelnosti ve světě. Začátek náboženství je víra, že Bůh svět stvořil a že řídí jeho vývoj. Vyvstává ovšem vždycky pochybnost, když pozorujeme zlo ve světě. Odkud se vzalo a jak je možné, že je všemohoucí Bůh trpí. Ale odpověď náboženská je vždycky stejná. Zlo od Boha nepochází, je destruktivní, ničí člověka a celý stvořený svět. Ale přes to všecko nemůže zabránit tomu, aby se definitivní Boží plány překazily. Písmo Starého zákona to učí na všech svých stránkách. Izraelský národ byl vyvolen k tomu, aby z Abrahámových potomků vyšel Spasitel světa. Jejich konkrétní dějiny však ukazují, jak právě ti vyvolení neustále kladli překážky tomuto plánu. Ale přesto Spasitel přišel neomylně, když se naplnila doba, „za onoho času“, tj. právě v tom určeném okamžiku. A Ježíš sám dělá skutky a mluví, „aby se naplnilo Písmo“ (srov. 24,44). A v Novém zákoně není situace v podstatě jiná. Církev má zahrnout celé lidstvo, aby došlo ke svatosti v plnosti času, při druhém a definitivním příchodu Spasitele na svět. Kolik hříchů a překážek tomu stojí v cestě, vidíme na vlastní oči. Přesto však se Církev modlí těmito slovy: „Všemohoucí Bože, který se ve své prozřetelnosti nikdy nezklameš.“ Znamená to věřit proti vší lidské naději, ale přesto věřit pevně. Věří se ve skutečnost, která je prozatím neviditelná. Ale přesto ji jistým způsobem Bůh stále poodhaloval a zjevoval jistým lidem, kteří měli ukazovat ostatním cestu spásy. Ve Starém zákoně je nazýváme proroky. Bez nich by zabloudili na cestě i ti, kteří byli Bohu věrni. Ti se od proroků dávali vést, jejich slovům naslouchali, uchovávali je psané a čítali je při bohoslužbách. Někteří se proto ptají: V Novém zákoně už proroci vyhynuli? Musíme číst jenom ty staré pokyny, které jsou zaznamenány v knihách Písma? Odpověď je prostá. Příchodem Vykupitele a sesláním Ducha svatého se prorocký dar neumenšil, naopak posílil, byl dán v hojnosti. Ti, kteří byli samým Kristem určeni k tomu, aby jeho lid vedli na cestě ke spasení, dostávají od Boha osvícení, aby cestu všem správně ukazovali, aby věřící povzbuzovali a posilovali. Bůh je s nimi, neomylná Boží prozřetelnost jich používá. Mají tedy i oni dar neomylnosti v tomto smyslu. Boží slovo se nesmí stát mrtvou literou. Je v církvi stále živé, Bůh tu stále mluví. A tam, kde Bůh mluví, mluví vždycky neomylně, i když je to v slabém člověku, který od přirozenosti se jeví ve všem jako omylný. Co bychom si tedy počali, kdyby Bůh nebyl s námi? Naštěstí máme příslib: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto světa“ (Mt 28,20). 26

SV. ATANÁZIUS Z CÉZAREJE

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 20. června 2007, náměstí sv. Petra)

Drazí bratři a sestry, pokračujeme v našich návštěvách velkých Učitelů antické církve; dnes chceme obrátit pozornost na sv. Atanáše z Alexandrie. Tento autentický, hlavní představitel křesťanské tradice, byl již několik let po své smrti oslavován jako „sloup církve“ velkým teologem a cařihradským biskupem‚ Řehořem Naziánským (Discorsi 21,26) a byl vždy považován za vzor pravověrnosti, jak na Východě tak na Západě. Není to tedy náhoda, že Gian Lorenzo Bernini umístil jeho sochou mezi čtyři Učitele východní a západní církve – spolu s Ambrožem, Janem Zlatoústým a Augustinem, kteří v úchvatné apsidě vatikánské basiliky obklopují katedru sv. Petra. Atanáš byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších a nejváženějších církevních Otců. Ale především tento velký světec byl zaníceným teologem vtělení Logo, Božího slova, které, jak říká prolog čtvrtého evangelia, „se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1, 14). Právě z tohoto důvodu byl Atanáš nejdůležitějším a nejhouževnatějším odpůrcem ariánské hereze, která tehdy ohrožovala víru v Krista tím, že snižovala jeho božství, podle tendence, která se vrací znovu a znovu v dějinách, a kterou vidíme v akci různými způsoby i dnes. Atanáš se pravděpodobně narodil v Alexandrii kolem roku 300; dostalo se mu dobrého vychování dříve než se stal jáhnem a sekretářem biskupa egyptské metropole Alexandrie. Jako úzký spolupracovník biskupa se s ním tento mladý kněz účastnil Nicejského koncilu, prvního ekumenického, který svolal císař Konstantin v květnu 325, aby zajistil jednotu církve. Nicejští koncilní otcové tak mohli probírat různé otázky a hlavě těžký problém, který vznikl rok předtím z kázání alexandrijského kněze Aria. Na Ariovo kázání, které ohrožovalo ryzí víru v Krista, biskupové shormáždění v Niceji odpověděli tím, že připravili a stanovili „Vyznání víry“, jež bylo později doplněno prvním cařihradským koncilem a zůstalo v tradici různých křesťanských vyznání a v liturgii jako nicejsko-cařihradské Credo. V tomto základním textu, který vyjadřuje víru nerozdělené církve a který se dodnes opakuje při našich eucharistických slavnostech, je použit řecký termín homooúsios, v latině consubstantialis. Ten chce vyjádřit, že Syn je „téže podstaty s Otcem“, aby se zdůraznilo plné božství, jež právě Ariáni popírali. Po smrti Alexandra se Atanáš stal jeho nástupcem jako biskup Alexandrie a ihned ukázal rozhodnost a odmítl jakýkoliv kompromis s teoriemi, jež byly odsouzeny na nicejském koncilu. Jeho neústupnost, houževnatost, a někdy i velmi tvrdá, proti těm, kteří se vzpírali jeho volbě za biskupa a především proti odpůrcům nicejského vyznání víry, na něho přivolala nesmiřitelné nepřátelství Ariánů a jejich příznivců. Navzdory výsledku koncilu, krátce nato získali převahu – a v této situaci byl dokonce i Arius rehabilitován – a z politických důvodů byli podporováni i samým císařem Konstantinem a pak i jeho synem Konstancem II, který po něm nastoupil na trůn. Ariánská krize, o níž se myslelo, že byla zažehnána v Niceji, tak po celá desetiletí pokračovala v církvi těžkými událostmi a bolestivými rozděleními. 27

Atanáš musel, v třicetiletí od 336 – 366, dobře pětkrát opustit své město. Strávil 18 let ve vyhnanství a trpěl pro víru. Avšak během svých vynucených nepřítomností v Alexandrii měl biskup možnost zastávat a šířit nicejskou víru na Západě, nejprve v Trevíru a pak i v Římě, a také mnišské ideály, které přijal v Egyptě od velkého poustevníka Antonína volbou životního stylu, k němuž měl Atanáš vždycky blízko. Když definitivně nastoupil na svůj stolec, mohl se alexandrijský biskup věnovat náboženskému uklidnění a reorganizaci křesťanských společenství. Zemřel 2. května 373 a toho dne také slavíme jeho liturgickou připomínku. Nejslavnější doktrinální dílo svatého biskupa z Alexandrie je traktát O vtělení Slova, o božském Logos, které se stalo pro naši spásu tělem a bylo jako my. V tomto díle najdeme Atanášův výrok, který právem proslul, že Boží Slovo „se stalo člověkem, abychom my se stali Bohem; On se stal viditelným v těle, abychom my měli ideu o neviditelném Otci, On sám snášel násilí lidí, abychom my získali neporušitelnost (54, 3). Svým vzkříšením totiž Pán dal zmizet smrti, jako by to byla „slámka v ohni“ (8,4). Mezi velkými díly tohoto velkého církevního Otce, jež jsou většinou spojené s událostmi ariánské krize, připomeňme pak čtyři listy, které adresoval příteli Serapionovi, biskupovi z Thmuis, o božství Ducha svatého, které je jasně potvrzeno a třicítku „slavnostních“ listů, adresovaných na počátku každého roku egyptským církvím a klášterům, aby označil datum velikonočních svátků, ale především aby zabezpečil spojení s věřícími tím, že upevní jejich víru. Atanáš je konečně také autorem meditativních textů o žalmech, které se potom velmi rozšířily, a především díla, které je bestseller antické křesťanské literatury: Život Antonína, totiž životopis sv. Antonína opata, napsaný krátce po smrti tohoto světce, právě tehdy, když byl biskup poslán od vyhnanství z Alexandrie a žil mezi mnichy na egyptské poušti. Atanáš byl přítelem velkého poustevníka, takže dostal jednu z ovčích kožešin, zanechaných Antonínem, jako dědictví, spolu s pláštěm, který mu sám alexandrijský biskup kdysi daroval. Tento životopis se stal brzo velmi populární a téměř ihned byl přeložen dvakrát do latiny a pak do různých orientálních jazyků; vzorný životopis této postavy, drahé křesťanské tradici, hodně přispěl k rozšíření mnišství na Východě i na Západě. Ne náhodou četba tohoto textu v Trevíru je ohniskem dojímavého vyprávění o obrácení dvou císařských úředníků, které Augustin líčí ve svých „Vyznáních“ (VIII,6, 15) jako předpoklad vlastního obrácení. Ostatně sám Atanáš ukazuje, že si byl jasně vědom vlivu, který mohla mít na křesťanský lid vzorná postava Antonína. Vždyť píše v závěru tohoto díla: „Aby byl všude poznáván, všemi obdivován a aby po něm všichni toužili, i ti, kteří ho nikdy neviděli, to je znamení jeho ctnosti a jeho duše, jež byla přítelkyní Boha. Vždyť Antonín není znám pro své spisy ani kvůli světské moudrosti ani kvůli nějaké schopnosti, nýbrž pouze pro svůj důvěrný vztah k Bohu. A nikdo by nemohl popírat, že toto je dar od Boha. Jak by se totiž vyprávělo ve Španělsku a v Galii, v Římě a v Africe o tomto muži, který žil v ústraní mezi horami, kdyby všude nešířil poznání samého Boha, jak to On činí s těmi, kteří Mu patří, a jak to oznamoval už od počátku Antonínovi? A i když působí ve skrytu a chtějí zůstat skryti, Pán je ukazuje všem jako lucernu, aby ti, kteří o nich slyší mluvit, věděli, že je možné žít podle přikázání a dostali odvahu jít po cestě ctnosti“ (Život Antonína 93, 5-6). Ano, bratři a sestry! Máme tolik důvodů k vděčnosti vůči sv. Atanášovi. Jeho život jakož i Antonínův a nesčetných jiných světců nám ukazuje, že „kdo jde k Bohu, nevzdaluje se od lidí, nýbrž se jim stává opravdu blízký („Deus caritas est, 42). 28

29

PASTORAČNÍ NÁVŠTĚVA JEHO SVATOSTI BENEDIKTA XVI. V ASSISI U PŘÍLEŽITOSTI 800. VÝROČÍ OBRÁCENÍ SV. FRANTIŠKA

Z PROMLUVY SVATÉHO OTCE PŘI SETKÁNÍ S MLÁDEŽÍ NA PROSTRANSTVÍ PŘED BAZILIKOU PANNY MARIE ANDĚLSKÉ

„Buďte mou radostí“

Drazí mladí, víte, že mě přivedla do Assisi touha znovu prožít Františkovu vnitřní cestu u příležitosti 800.výročí jeho obrácení. Svatý František mluví ke všem, zvláště k mladým. K jeho obrácení došlo ve chvíli, kdy byl plný života, kdy udělal hodně zkušeností a kdy snil o tolika věcech. Bylo mu 25 let a nenašel smysl svého života. Několik měsíců před smrtí si vzpomene na tu dobu, jako na čas, kdy „byl v hříších“. Nač myslel František, když mluvil o hříších? Podle životopisů to není snadné určit. Vyhraněný obraz jeho způsobu života lze najít v Legendě tří druhů, kde se čte: „ František byl mnohem veselejší a velkodušnější, byl oddán hrám a zpívání, ve dne v noci bloumal po městě Assisi s přáteli stejného zrna, býval tak velkomyslný, že rozhazoval za obědy a jiné radovánky, co mohl mít, nebo co vydělal.“ O kolika mladých, také za našich dnů, by se mohlo říci něco podobného? Dnes pak je možnost chodit se bavit do jiných měst. Do zábavních podniků se o víkendu hrne tolik mladých. Je možno také bloumat „virtuálně“ na internetu, hledat informace nebo styky všeho druhu. Bohužel, nechybějí mladí, ba je jich 30

příliš mnoho, kteří hledají mentální krajiny tak pošetilé, jak zhoubné v umělých rájích drogy. Jak popírat, že je hodně chlapců, ale i starších, kteří jsou pokoušeni následovat život mladého Františka před jeho obrácením? Pod tím životním stylem je dychtivá touha po štěstí, která přebývá v každém lidském srdci. Avšak může takový život dávat pravou radost? František ji jistě nenašel. Vy sami, moji drazí, můžete udělat tuhle prověrku na základě vlastní zkušenosti. Je pravdou, že konečné věci, mohou dávat záblesky radosti, ale pouze Nekonečno může naplnit srdce. Tvrdil to jiný velký konvertita, sv. Augustin: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Tentýž životopis nám líčí, že František byl hodně marnivý. Rád si dával ušít přepychové oděvy, a vyhledával originalitu. V marnivosti, ve vyhledávání originality je něco, čím jsem všichni poznamenáni. Dnes se obyčejně mluví „o pěstování vlastního obrazu“. Abychom měli byť i jen malý úspěch, potřebujeme se zapsat v očích jiného něčím nevídaným, originálním. V jisté míře to může vyjadřovat nevinnou touhu být dobře přijati. Ale často se tam vloudí pýcha, bezuzdné hledání sebe sama, sobectví a chuť být svévolní. Vždyť zaměřit se jen a jen na sebe, to je smrtelná léčka. Nemůžeme být sami sebou jinak než tím, že se otevřeme lásce, tím, že milujeme Boha a své bratry. Františkovy současníky ohromovala jeho ctižádost, jeho touha po slávě a po dobrodružství. Ta ho přivedla na bojiště, po prohrané bitvě pak odseděl rok ve vězení v Perugii. Sotva odtud vyvázl, táž žízeň po slávě ho vedla do Puglie na novou válečnou výpravu, ale právě tehdy Pán ve Spoletu zasáhl; František zaslechl jeho hlas v srdci. To ho přivedlo, aby změnil názor a vážně naslouchal jeho slovu. Je dobré si všimnout, že Pán vzal Františka za pravý konec, totiž za jeho touhu prosadit se, aby mu ukázal cestu svaté ctižádosti vedoucí do nekonečna: „Kdo ti může být užitečnější: pán nebo sluha?“ Tato otázka mu zněla v srdci. Jako by mu říkala: proč se chceš spokojit se službou lidem, když je Bůh ochoten tě přijmout do svého domu, do své královské služby? Moji drazí mladí, vaši mluvčí připomněli některé problémy, jak je to pro vás těžké budovat si budoucnost, jak je to namáhavé rozpoznat pravdu. Ve vyprávění o Kristově utrpení nacházíme Pilátovu otázku: „Co je pravda?“ (Jan 18, 38). Je to otázka, na niž narazíte všude v naší společnosti i v současné kultuře. Evangelium ukazuje, že Kristus je Pravda. Je pravdou o Bohu a zároveň pravdou o člověku. Jako tomu bylo u Františka, Kristus mluví i k našemu srdci. Nám však hrozí, že strávíme celý život ohlušení lomoznými ale prázdnými hlasy, hrozí nám, že si necháme ujít Jeho hlas, jediný, na němž záleží, protože je jediný, který zachraňuje a dává spásu. Spokojujeme se se zlomky 31

pravdy, nebo se dáváme svést pravdami, jež jsou jimi pouze zdánlivě. Je pak možné se divit, že se ocitáme v rozporném světě, který nás navzdory tolika krásným věcem často klame, svými výrazy banality, nespravedlnosti a násilí? Bez Boha svět ztrácí svůj základ a směr svého putování. Nebojte se, moji drazí, napodobovat Františka především ve schopnosti jít do sebe. On dokázal udělat v sobě ticho a vystavit se naslouchání Božímu slovu. Krok za krokem se dal vést za ruku k plnému setkání s Ježíšem až tam, že z Něj udělal poklad a světlo svého života. Byl to setkání s Ježíšem také tehdy, když se odebral mezi bratry, kteří nejvíce trpěli a dal se do služby jim. Dnes ráno, když jsem projížděl Rivotorto, jsem si také prohlédl místo, kde byli podle tradice izolováni malomocní, poslední a odsunutí na okraj společnosti, před nimiž František zakoušel nezadržitelný odpor. Když se ho však dotkla milost, otevřel jim své srdce. A udělal to nejen soucitným gestem almužny, nýbrž políbil je a sloužil jim. On sám vyznává, že to, co se mu zdálo předtím odporné, stalo se nyní „sladkostí duše i těla.“ Tak milost utvářela Františka. Stával se stále schopnějším upírat pohled na tvář Krista a naslouchat jeho hlasu. A právě tehdy se Ukřižovaný obrátil na Františka a vyzýval ho k smělému poslání: „Jdi, Františku, oprav můj dům, který je, jak vidíš, celý pobořený.“ Když jsem se dnes ráno zastavil v San Damiano a pak v basilice sv. Kláry, kde se uchovává původní krucifix, z něho Ježíš mluvil k Františkovi, i já upíral svůj pohled do očí Krista. Je to obraz UkřižovanéhoVzkříšeného, život církve, který k nám i nadále mluví, jako před dvěma tisíci let mluvil ke svým apoštolům a před osmi sty léty mluvil k Františkovi. Církev stále žije z tohoto setkání. 32

POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. – 8. července 2007 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 1. července

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 2. července ÚTERÝ 3. července STŘEDA 4. července

13.

PONDĚLÍ TÝDNE V MEZIDOBÍ

SVÁTEK SV. TOMÁŠ, APOŠTOL

ČTVRTEK 5. července

SV. CYRIL, MNICH A SV. METODĚJ, BISKUP PATRONI EVROPY, HL. PATRONI MORAVY

PÁTEK 6. července

PÁTEK 13. TÝDNE V MEZID. SV. MARIE GORETTI


ÚMYSL MŠE SV.

za +Františka MLÝNKA, PUSTIMĚŘ manž., dceru, vnučku, ž. a + r. 8.00 DRYSICE na poděkování za přijatá dobrodiní s prosbou o další pomoc 9.30 za +Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a děti 11.00 SVÁTOST KŘTU: Petr MEISNER PUSTIMĚŘ za nemocnou osobu 18.00 za živou a zemřelou rodinu PODIVICE BENÍČKOVU a ZELENKOVU 8.00

SV. PROKOP, OPAT SV. ALŽBĚTA PORTUGALSKÁ SLAVNOST

SOBOTA 7. července

FARNOST

13.

SOBOTA TÝDNE V MEZIDOBÍ

14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PODIVICE za + Františku MALÍKOVOU a Boží požehnání pro živou r. 8.00 za + Vojtěcha POLÁCHA, DRYSICE manželku a syna 16.30 za živé a zemřelé PUSTIMĚŘ pustiměřské farníky 18.00

PODIVICE MODLITBA 18.00 RŮŽENCE SVĚTLA DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 16.30 na poděkování za 60 let PUSTIMĚŘ manželství s prosbou o další 18.00 Boží pomoc a ochranu na poděkování za 65 let PODIVICE života, Boží požehnání 11.00 a ochranu Panny Marie PODIVICE: HODY – SV. CYRIL A METODĚJ

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby všem občanům, osobně či ve skupinách, bylo umožněno aktivně se podílet na životě a správě věcí veřejných. 2. Aby všichni křesťané, vědomi si svého misijního poslání, aktivně pomáhali těm, kdo pracují na evangelizaci národů. 3. Aby mladí lidé objevili ve vztahu k Ježíši Kristu pravdu o každém člověku, cestu, která osvobozuje ze všech otroctví a činí věrohodnými učedníky a svědky ve světě. 4. Aby všichni Kristovi učedníci ctili a milovali, prosili a následovali Marii, Matku láskyhodnou jako matku, která ve svobodě víry a poslušnosti spolupracovala na spáse světa. 33


SOBOTA 7. července

LITURGIE

13.


NEDĚLE 8. července PONDĚLÍ 9. července ÚTERÝ 10. července STŘEDA 11. července ČTVRTEK 12. července PÁTEK 13. července SOBOTA 14. července



14.

14. SV. BENEDIKT, OPAT PATRON EVROPY - SVÁTEK

PODIVICE MODLITBA 18.00 RŮŽENCE SVĚTLA DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 16.30 na poděkování za 60 let PUSTIMĚŘ manželství s prosbou o další 18.00 Boží pomoc a ochranu na poděkování za 65 let PODIVICE života, Boží požehnání 11.00 a ochranu Panny Marie PODIVICE: HODY – SV. CYRIL A METODĚJ 6.-14. 7.: ČERPÁNÍ ŘÁDNÉ DOVOLENÉ.

V PŘÍPADĚ POHŘBU OBRAŤTE SE PROSÍM

ČTVRTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ

NA

DĚKANSTVÍ VYŠKOV,

PÁTEK 14. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JINDŘICH

14.

ÚMYSL MŠE SV.

PONDĚLÍ TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ TÝDNE V MEZIDOBÍ

14.

FARNOST

II. ODBOJE 2, # 739.246.000



PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Libuši a Františka SPISAROVY za + Jindřicha KLUDÁKA, manželku, syny a zetě na poděkování za 80 let života Boží požehnání a ochranu Panny Marie

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby všem občanům, osobně či ve skupinách, bylo umožněno aktivně se podílet na životě a správě věcí veřejných. 2. Aby všichni křesťané, vědomi si svého misijního poslání, aktivně pomáhali těm, kdo pracují na evangelizaci národů. 3. Aby mladí lidé objevili ve vztahu k Ježíši Kristu pravdu o každém člověku, cestu, která osvobozuje ze všech otroctví a činí věrohodnými učedníky a svědky ve světě. 4. Aby všichni Kristovi učedníci ctili a milovali, prosili a následovali Marii, Matku láskyhodnou jako matku, která ve svobodě víry a poslušnosti spolupracovala na spáse světa. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

34



PONDĚLÍ 16. července

ÚTERÝ 17. července

STŘEDA 18. července


PÁTEK 20. července

SOBOTA 21. července


LITURGIE

FARNOST


PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30

PANNA MARIA KARMELSKÁ BL.

ČESLAV A SV. HYACINT, KNĚŽÍ 15.

STŘEDA TÝDNE V MEZIDOBÍ

15.

ČTVRTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ

PÁTEK 15. TÝDNE V MEZID. SV. APOLINÁŘ, BISK. A MUČ

15.

ÚMYSL MŠE SV.

za + Libuši a Františka SPISAROVY za + Jindřicha KLUDÁKA, manželku, syny a zetě na poděkování za 80 let života PODIVICE Boží požehnání a ochranu 11.00 Panny Marie za + Jana a Štěpánku PUSTIMĚŘ STRATILOVY 18.00 PODIVICE za křtinské poutníky 8.00 DRYSICE za +Bohumilu KREMZOVOU, manžela a děti 18.00 za živé a zemřelé PUSTIMĚŘ pustiměřské farníky 18.00 PUSTIMĚŘ za farníky 8.00



za + Metoděje a Františku MALÍKOVY za rodinu VLČKOVU, POŘÍZKOVU a KREJČÍ za živou a zemřelou rodinu KREJČÍ a KLIMEŠOVU SVÁTOST KŘTU: Tomáš KLIMEŠ

PODIVICE 8.00 DRYSICE 9.30 PUSTIMĚŘ 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby všem občanům, osobně či ve skupinách, bylo umožněno aktivně se podílet na životě a správě věcí veřejných. 2. Aby všichni křesťané, vědomi si svého misijního poslání, aktivně pomáhali těm, kdo pracují na evangelizaci národů. 3. Aby mladí lidé objevili ve vztahu k Ježíši Kristu pravdu o každém člověku, cestu, která osvobozuje ze všech otroctví a činí věrohodnými učedníky a svědky ve světě. 4. Aby všichni Kristovi učedníci ctili a milovali, prosili a následovali Marii, Matku láskyhodnou jako matku, která ve svobodě víry a poslušnosti spolupracovala na spáse světa. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.



PONDĚLÍ 23. července

ÚTERÝ 24. července

STŘEDA 25. července


16.


PODIVICE 8.00 DRYSICE 9.30 PUSTIMĚŘ 11.00

ÚTERÝ TÝDNE V MEZIDOBÍ

SVÁTEK - SV. JAKUB, APOŠTOL SV. JÁCHYM A ANNA, RODIČE PANNY MARIE SV. GORAZD A DRUHOVÉ

27. července 16. 28. července

FARNOST

SVÁTEK - SV. BRIGITA, ŘEHOL., PATRONKA EVROPY

PÁTEK

SOBOTA

LITURGIE



za + Metoděje a Františku MALÍKOVY za rodinu VLČKOVU, POŘÍZKOVU a KREJČÍ za živou a zemřelou rodinu KREJČÍ a KLIMEŠOVU SVÁTOST KŘTU: Tomáš KLIMEŠ

PUSTIMĚŘ za +Annu MAHDALOVOU, manžela, živou a + rodinu 18.00 za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a děti 8.00 DRYSICE za Annu a Františka ŠOCOVY, rodiče, děti, živou a + rodinu 18.00 KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ za +Annu KOUTNOU 18.00 a rodiče KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ za farníky 8.00 PODIVICE za + Annu KOLAŘÍKOVOU, manžela, dva syny a zetě 15.30 za + Marii a Františka DRYSICE SYNKOVY, dceru, rodiče a +r. 16.30 PUSTIMĚŘ 18.00


POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

ÚMYSL MŠE SV.

za + Marii POŘÍZKOVOU, děti, dvoje rodiče a Boží ochranu pro rodinu

za živé a zemřelé PUSTIMĚŘ pustiměřské farníky 7.30 za živé a zemřelé PUSTIMĚŘ svatoanenské poutníky 9.00 PUSTIMĚŘ za Boží požehnání pro osobní a rodinný život poutníků 10.30 PUSTIMĚŘ Te Deum, svátostné požehnání a rozloučení s poutníky 14.30

V PÁTEK 3. SRPNA 2007 V 18.00H: MŠE SVATÁ POD ŠIRÝM NEBEM V ROTUNDĚ SV. PANTALEONA S UDÍLENÍM SVÁTOSTI NEMOCNÝCH. FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

U sochy Apoštola národů, vévodící nádvoří před bazilikou sv. Pavla za hradbami

Recommend Documents