Typy romantických hrdinů v evropské literatuře první poloviny 19. století

Typy romantických hrdinů v evropské literatuře první poloviny 19. století Autor: Jana Hlavinková Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Raděvová

Jméno školy: Střední škola KNIH, o.p.s. Školní rok: 2011/2012

2011-12 Maturitní práce

Potvrzuji, že jsem tuto maturitní práci zpracovala samostatně a že jsem v ní použila pouze tu literaturu a další informační zdroje, které jsem uvedla v seznamu použitých informačních zdrojů. Beru na vědomí, že porušení této zásady povede k hodnocení mé maturitní práce stupněm 5-NEDOSTATEČNÝ.


Anotace V této maturitní práci popisuji charakter romantismu v několika evropských zemích. V Rusku píši o Alexandru Sergejeviči Puškinovi a jeho postavě Evžena Oněgina. Pro něj je typická charakteristika „zbytečného člověka“. V Německu se zabývám hnutím Sturm und Drang a jeho myšlenkami. Ze spisovatelů jsem si vybrala Johanna Wolfganga Goetha s dílem „Utrpení mladého Werthera.“ Ve své práci popisuji i autobiografické prvky, protože život Goetha a Werthera je velmi podobný. Ve Francii souvisí kulturní vývoj s myšlenkami Velké francouzské revoluce, má proto velmi specifickou podobu. K rozboru jsem si vybrala asi nejslavnějšího spisovatele této doby – Victora Huga a jeho historický román „Chrám Matky Boží v Paříži.“ Je v něm mnoho důležitých postav. Poslední zemí je Anglie. Zde romantismus vznikl a v rozboru se zabývám žánrem gotický román. Vybrala jsem si zajímavou autorku Mary Wollstonecraft Shelleyovou a její román „Frankenstein“. Rozebírám především postavy Viktora Frankensteina a jeho výtvoru. In dieser Abschlussarbeit befasse ich mich mit dem Wesen der Romantik in einigen europäischen Ländern. In Russland schreibe ich über Alexander Sergejewitsch Puschkin und seine Gestalt Eugen Oněgin, für den die Darstellung eines „úberflüsigen Menschen“ typisch ist. In Deutschland befasse ich mich mit der Bewegung Sturm und Drang und deren Ideen. Von den Autoren wählte ich Johann Wolfgang Goethe und sein Werk „Die Leiden des jungen Werthers.“ In meiner Arbeit befasse ich mich auch mit der autobiographie des Schriftstellers, weil das Leben von Goethe und Werther sehr ähnlch ist. In Frankreich beeinfluste die Kulturentwicklung sehr stark die Französische Revolution, darum weist sie auch ganz spezifische Merkmale auf. Für die Analyse wählte ich vielleicht den bekanntesten Schriftsteller dieser Epoche - Victor Hugo und seinen historischen Roman „Der Glöckner von Notre-Dame.“ Da gibt es viele wichtige Figuren. Das letzte Land ist England. Hier ist die Romantik entstanden. Da analysiere ich die Sattung der gothische Roman. Ich wählte eine interesante Schriftstellerin Mary Wollstonecraft Shelley und ihren Roman „Frankenstein.“ Vor allem analysiere ich die Gestalt des Viktor Frankenstein und seine Schöpfungen.


Obsah: 1. Úvod 2. Obecná charakteristika romantického hrdiny 3. Rusko 3.1. Rysy romantismu v Rusku 3.2. A. S. Puškin a Evžen Oněgin 3.3. Další postavy

4. Německo 4.1. Rysy romantismu v Německu 4.2. J. W. Goethe a Werther 4.3. Další postavy

5. Francie 5.1. Rysy romantismu ve Francii 5.2. Victor Hugo 5.3. Postavy knihy Chrám Matky Boží v Paříži

6. Anglie 6.1. Rysy romantismu v Anglii 6.2. M. Wollstonecraft Shelleyová 6.3. Postavy knihy Frankenstein

7. Závěr 8. Seznam použitých informačních zdrojů 8.1. Primární 8.2. Sekundární

1


1. Úvod Cílem mé maturitní práce je charakteristika několika vybraných hrdinů romantismu, popřípadě doby, kdy byly v konkrétní evropské zemi romantické tendence nejvýraznější a zajímavé. Pro komplexnější pohled na celou problematiku se také zaměřím na postoj autora k danému dílu, neboť životy tehdejších tvůrců byly často stejně pohnuté a bohaté na zážitky, jako osudy postav, o kterých psali. Svým způsobem byl každý takový hrdina součástí bytosti spisovatele. Odrážely se v něm jeho postoje, myšlenky i pocity a byl tak skutečně autentický. Dále se zabývám souvislostmi, které přispěly ke vzniku díla a dalšími specifiky promítajícími se do románů. Protože tento umělecký směr měl v každé z evropských zemí trochu jiný charakter, pokusím se srovnat také jednotlivé odlišnosti, nebo naopak společné rysy. I přes národnostní specifika nacházíme mnoho podobných tendencí, které lze definovat jako odvracení se od přísně racionální a chladné logiky předchozího osvícenství a klasicismu. Proti těmto hodnotám staví romantismus citovou stránku věcí a individuální prožitek. Hrdinové jsou jedineční a jejich povaha je často velmi temná a komplikovaná. Nejsou schopní spokojeně existovat v realitě, jejich ideály se s ní neslučují, z čehož vzniká pocit frustrace, deprese a neklidu. V různých obměnách tyto znaky nacházíme u všech literárních postav rozebírané epochy a také z tohoto důvodu jsem se rozhodla neuvádět u každé části práce všeobecně známá fakta, ale zaměřit se vždy na specifickou povahu romantismu v dané zemi. Protože u některých států, zejména ve Francii, je problematické vybrat jedinou stěžejní postavu, která by zde literaturu zásadním způsobem ovlivnila, rozhodla jsem se postavit na roveň více důležitých postav románu Chrám Matky Boží v Paříži a rozebrat každou z nich. V případě Německa jsem zvolila Werthera, spadajícího ještě k preromantismu (rok vydání 1774), neboť při výběru knih jsem se snažila volit především autory důležité pro danou zemi, kteří svým dílem ovlivnili jak své současníky, tak i budoucí tvorbu. Zajímavostí je jediná ženská autorka v mé práci, Marry Wollstonecraft Shelleyová a její Frankenstein. Myslím si, že je dobrou ukázkou rostoucího uplatnění žen v literatuře a jejich snah o emancipaci, které v průběhu století nabývaly na síle. Také zastávám názor, že psychologie postav příběhu i jejich popularita v naší době rozhodně stojí za pozornost. Postava Evžena Oněgina je důležitá pro představení typu „zbytečného člověka“ v ruské literatuře a i z hlediska formy a provedení je dílo velmi zajímavé. Pro lepší pochopení chování, a tedy i samotné povahy hrdinů, je nutné zmínit v mé práci také další postavy vystupující v románech, a rozebrat jejich osobnosti, na kterých je jasně patrné, jak širokou škálu psychologických profilů a specifik autoři využívali. Romantická literatura dokonale ilustruje rozpoložení, v jakém se společnost v první polovině 19. století nacházela. Myslím si, že se svou kulturou a uměním byla a je velmi inspirující a dala světu mnoho podnětných myšlenek i skvělých osobností. Obdiv a zájem o ni je také důvodem, proč jsem si zvolila toto téma maturitní práce.

2


2. Obecná charakteristika romantického hrdiny U romantických hrdinů nacházíme několik výrazných společných rysů. Vyznačují se především silným individualismem, který je odlišuje od společnosti, do které nedokáží zapadnout. Nenachází u ostatních pochopení ani porozumění, což je příčinou jejich odcizení a útěku ke snovým představám a ideálům, které si vytvořili. Nejmarkantnějším příkladem je žena, do které se zamilují, ale idealizují si ji jako dokonalou bytost. Nemilují ji samotnou, ale pouze svou představu vysněného ideálu, což vede ke zklamání a bolesti. Šťastná láska je pro ně nedosažitelná. Jejich povaha je zpravidla melancholická, mají velmi silné cítění a prožívání. Útěchu a odpočinek od citových vznětů často hledají v přírodě, vnímají její krásu a velikost, která ale nikdy nedokáže plně osvobodit a jsou tak odsouzeni k utrpení z věčného rozporu mezi snem a realitou.1

3. Rusko 3.1. Rysy romantismu v Rusku Na dílech této doby se velmi odráží kulturní a politické dění, které bylo v Rusku ve znamení děkabristického povstání, po jehož potlačení následovala přísná cenzura a vládní kontrola. Dobře situovaným lidem se tak sice v době romantismu dostává vzdělání a způsobů podle vzoru západní Evropy, ale kontrast mezi nimi a většinou zaostalého Ruska je nepřekonatelnou překážkou úspěšného začlenění do společnosti a naplněného života v ní, což má za následek stagnaci v jejich sebezdokonalování, frustraci ze stavu věcí a nepochopení jejich skutečných motivů a povah okolním světem.2 3.2. A. S. Puškin a Evžen Oněgin Přestože v romantické tradici nacházíme převážně ztotožnění autora se svým hrdinou, Puškin především na začátku románu vstupuje do děje a jako vševědoucí vypravěč se ke své postavě staví s jakousi ironií, náznaky kritiky k jeho způsobu života a chování. Postupem času se ale jeho postoje výrazně mění a sympatizuje nejen s tímto bohémským romantikem, ale i s ostatními postavami. Samotný Evžen Oněgin je jeden z hlavních představitelů tzv. „zbytečného člověka“ v ruské literatuře. Přestože se pojem objevil až v pozdější době, konkrétně u jiného ruského spisovatele, Ivana Sergejeviče Turgeněva v románu z roku 1853, Deník zbytečného člověka, lze tímto termínem označit i postavy z dřívější doby, které nacházíme v dílech Lermontova, nebo právě u Puškina. Oněgin bývá uváděn jako první významný zástupce této skupiny a charakteristice „zbytečného člověka“ naprosto odpovídá, je vylíčen jako zajištěný mladý lev salónů (nemusí téměř nic a svůj čas tráví v divadlech, na večírcích či jiných dýcháncích, kde 1

ŠTAMPACHOVÁ, Tereza. „Utrpení mladého Werthera“ jako výraz paradigmatického systému německé kultury 18. století. Brno, 2007. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. PhDr. Jiří Pavelka, CSc.

2

KOVAŘÍKOVÁ, Veronika. Zbytečný člověk v ruské literatuře 19. století. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc.

3


svou duchaplností a vtipem baví společnost, předvádí skvělé oděvy a žádná dívka si před ním nemůže být jistá, po noci plné hýření se pak se svým věrným sluhou odebere domů, aby nabral sil, a vyspává až do pozdních odpoledních hodin.) Avšak za tímto pozlátkem se skrývá mnohé, co již s představou pohádkového života nekoresponduje. Evžen je ve své podstatě herec, ve společnosti si nasazuje masku, která se od něj očekává, dojem moudrosti a zkušenosti, když se s ním v románu setkáváme v raném mládí, vzbuzuje znalostí francouzštiny a latinských citátů, občas satirickým epigramem. Je také znuděn, nenachází ve víru Petrohradu nic, co by jej zaujalo, vše se stává stereotypním, známým a únavným, jak dokládá např. tento citát: „Ne: brzo ustydly v něm city a omrzel ho světa šum. I krasavic byl brzo sytý, dav sbohem zevšednělým snům, i nevěra ho unavila, z přátelství lhostejnost jen zbyla, vždyť nelze přece tolikrát s paštikou biftek jísti rád a šampaňským to zalévati a mluvit vtipně cokoli, když hlava přec jen rozbolí. A třeba za zbojníka platil i hádek syt byl nakonec, i olova i šavle přec.“3 3.3. Další postavy Při útěku ze stereotypního městského života na venkov život Oněgina ovlivňuje několik postav. Jedním z nich je jeho soused, básník Vladimír Lenskij, který je, stejně tak jako hlavní hrdina, odsuzován ostatními sousedy proto, že se vyhýbá jejich společnosti. To je však jednou z mála věcí, jež mají tyto dvě postavy společné. Na rozdíl od světáckého Oněgina, který svou znuděností a břitkou kritikou působí až zahořkle, je Lenskij mladá duše, plná ideálů a snů, nezkušená a nezkažená. Opěvuje krásy venkovské přírody a důvěřivě hledí do budoucnosti. Jeho pohled na svět popisuje autor takto: „ Svět chladný s rozvratem svých mravů mu duši ještě nezmrazil. Ta koupala se ještě v splavu Přátelských slov, milostných chvil. Byl srdcem naivní až běda, pln naděje, jež vzdychat nedá, a lesklé světa novoty bral s důvěrou, pln dobroty.“ 4 Je tedy svou povahou od Oněgina naprosto odlišný, což je možná i částečným důvodem tragické výzvy na souboj. Přesto, že hrdina má svého přítele rád, na výzvu přistoupí, 3

PUŠKIN, Alexandr S. Eugen Oněgin. 11. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962, s. 28.

4

PUŠKIN, Alexandr S. Eugen Oněgin. 11. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962, s. 28.

4


což, stejně jako jeho předchozí odmítnutí Taťány, ukazuje na jistou citovou nevyspělost (není schopen uvědomit si závažnost situace, když svým chováním přítele urazí a místo rozvahy zvolí impulzivní, násilné řešení a u melancholické dívky, která jej opravdově miluje, přezíravě odsoudí její cit a postaví jej na roveň svým dřívějším avantýrám). Taťána Larinová je zvláštní dívka, sdílející s Oněginem neschopnost najít své místo ve světě, ovšem její povaha je od té jeho naprosto odlišná, působí jako plachá, zamlklá dívka, která své odcizení řeší sněním a četbou. V Oněginovi spatřuje ideálního muže a zcela se oddává své zamilovanosti, která vygraduje až k napsání milostného dopisu. Na tehdejší dobu to byl od dívky dost odvážný a neobvyklý krok, dokazující sílu emocí, kterými byla ovládána a současně představující jakési vzepření se konvencím, které nemohly spoutat jejího divokého ducha. Odmítnutí z jeho strany ji hluboce zasáhne a své city si uchová i po jeho odjezdu a své vynucené svatbě. Zajímavý je u Taťány motiv osobní proměny. Když získá postavení a dostane se do vyšší společnosti, musí se jí přizpůsobit a stane se z ní sebevědomá a krásná žena. Přesto si ale uchovala některé ze svých dřívějších rysů i city k Oněginovi. Nad ně ale staví svou čest a morální přesvědčení, když se s ním po letech znovu setkává. Závěr díla ukazuje Oněgina jako nešťastně zamilovaného muže, který spíše než pokrytecký a namyšlený byl tragickým hrdinou, neschopným najít smysl a štěstí v životě.

4. Německo 4.1. Rysy romantismu v Německu Samotný nástup romantismu v Německu předznamenává vznik hnutí „Sturm und Drang,“ v překladu bouře a vzdor. Jeho název pochází ze stejnojmenného dramatu Friedricha Maximiliana Klingera. Toto hnutí, vznikající ještě na konci osvícenství, kritizuje mnoho z jeho aspektů, především striktní racionalismus a klade důraz na citové prožitky, čímž předznamenává i nastupující sentimentalismus a romantismus. Je také charakteristické snahou o národní obnovu, obrací se k tradiční tvorbě a básnictví. Kritika konvenční společnosti a přílišné racionality vyžaduje silnou osobnost, schopnou povýšit se nad její přízemnost, najít svobodu a originalitu. V literatuře je hrdinou obvykle člověk, stavící se proti společnosti, nicméně jeho snahy obvykle končí neúspěchem. „V podstatě jde o jakýsi tragický osud jednotlivce, který ve snaze vzdorovat nespravedlnosti, konvencím a národnostnímu útlaku ve svém boji prohrává. Tyto sentimentalistické tendence typické především pro období preromantismu vedou někdy k označení tohoto hnutí spíš jako větve sentimentalismu.“5 Po tomto období následuje začátkem 19. století ale i určitý návrat k antickým ideálům jednoduché dokonalosti, který se projevil i na pozdější tvorbě Goetha a Schillera, velmi významných představitelů hnutí „Sturm und Drang.“

5

KUCIAKOVÁ, Simona. Příroda jako estetický fenomén novověku. Brno, 2009. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.

5


4.2. J. W. Goethe a Werther Goethe v tomto románu v dopisech představuje zajímavý příklad toho, jak silné a mistrně zpracované dílo může vzniknout, když je autor s hrdinou do značné míry ztotožněn. Vlna popularity, která následovala po jeho vydání v roce 1774, byla pravděpodobně způsobena mimo jiné i opravdovostí výpovědi, která umožňovala čtenářům vcítit se do hrdiny. Slečna Tereza Štampachová ve své bakalářské práci na téma „Utrpení mladého Werthera“ jako výraz paradigmatického systému německé kultury 18. století uvádí události, na základě kterých dílo vzniklo a také podobnost mezi Goethem a Wertherem. Goethe se při své právnické praxi také seznámil s mladým párem, Johannem Christianem Kestnerem a Charlottou Buffovou, s nimiž jej brzy pojilo přátelství a stali s předlohami pro Alberta a Lottu. Se skutečnou Charlottou neboli Lottou, se seznámil cestou na ples, kam její snoubenec dorazil až později a Goethe se tak dozvěděl o jejich vztahu až následujícího dne. Stejně jako Werther se stal u Lotty téměř každodenním hostem, respektoval vztah svých přátel, ale i přes srdečnost mezi nimi se po čase objevilo napětí, kvůli kterému Goethe bez rozloučení odjel, aby utekl před svými city. Poté jej zastihla zpráva o sebevraždě jeho známého a dala konečný podnět k napsání románu s tragickým koncem. Sebevražda hrdiny vzbudila značnou nelibost na straně církve, která dílo odsuzovala jako morálně škodlivé a bylo kvůli tomu dokonce i zakazováno s odůvodněním, že má špatný vliv na čtenáře a ponouká k sebevraždě. Jeho obliba mezi širokými vrstvami společnosti byla ale obrovská a na Goethovu stranu se stavělo také mnoho tehdejších literátů. Na díle je zajímavé, že nejen nadchlo soudobé čtenáře, ale kromě toho je také obdivováno pozdějšími generacemi až do současnosti. 6 Goethe ve Wertherovi vystihl nejen vášnivě a beznadějně zamilovaného muže s velmi silným prožíváním, který v emočním pohnutí spáchá sebevraždu, aby dívka, kterou miloval, mohla být šťastná se svým manželem, ale také hrdinu skutečně romantického, jehož ideály a pohled na svět se natolik neslučují s měšťanskou společností, jejíž morálkou opovrhuje, že není schopen v ní žít. Vidí její nedostatky a povrchnost, jak částečně dokládá například tento citát dopisu z 22. května 1771: „Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál.“ 7 Když nenalézá seberealizaci v realitě, uchyluje se hrdina ke snům, do světa svých vlastních myšlenek a způsobu vnímání světa. Takto se nejprve od okolí izoluje a později z něj uniká. Wertherův názor na sebevraždu není negativní, považuje ji za únik z reality, v které není šťastný, akt osvobození člověka z utrpení, když už jej není s to unést. Jeho pohled na ni ilustruje například toto přirovnání ke koni z počátku románu:

6

ŠTAMPACHOVÁ, Tereza. „Utrpení mladého Werthera“ jako výraz paradigmatického systému německé kultury 18. století. Brno, 2007. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. PhDr. Jiří Pavelka, CSc. 7 GOETHE, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. 4. Praha: Mladá fronta, 1968, s. 7.

6


„Slyšel jsem o ušlechtilém druhu koní, kteří, když jsou nejvíc uštváni a rozehřáti, sami si z pouhého pudu prokousnou tepnu, aby popadli dechu. Mně je často jako těm koním: nejraději bych si otevřel žílu a vplynul do věčné svobody.“8

4.3. Další postavy V románu nacházíme jakousi podobu milostného trojúhelníku mezi Wertherem, Lottou a Albertem. Wertherova osudová, nenaplněná láska Lotta je velmi dobré a srdečné povahy, miluje svého snoubence a pozdějšího manžela Alberta, ale něco ji přitahuje i na Wertherovi. Až ke konci celého příběhu si uvědomuje hloubku svých citů k němu. Je to právě ona, kdo mu posílá osudnou zbraň, kterou použije k sebevraždě. Její snoubenec a pozdější manžel Albert, je spíše racionální povahy, velmi taktní a vzdělaný. I přes přátelství, které jej s Wertherem pojí, se neubrání žárlivosti.

5. Francie 5.1. Rysy romantismu ve Francii Francie je zemí, která na počátku devatenáctého století velmi ovlivnila Evropu. Humanistické, rovnostářské a demokratické ideály, které již delší dobu podkopávaly v Evropě dříve neohrozitelnou suverénní moc šlechty a duchovenstva, stejně jako vládu absolutistických monarchií, zde našly vyústění v to, co dnes známe pod názvem Velká francouzská revoluce. Výsady a moc prvních dvou stavů jim byly odebírány a razilo se heslo „Volnost, rovnost, bratrství!“ Ve vzniklém chaosu násilí a ideálů vznikaly základy, na nichž stojí dnešní moderní státy a demokracie. Základní ideály revoluce, status občanství a práva člověka se šířily do Evropy společně s Napoleonovými armádami. Francouzský romantismus, ovlivněn nastupujícím realismem a dozvuky klasicismu, vzniká pod vlivem těchto událostí. Předchůdci romantiků Diderot, Voltaire a Rousseau pomáhali formovat a šířit myšlenky, které vyústily v revoluci. Porážka velkých ideálů a návrat starých pořádků nesvobody vytvářely pocity zklamání a odporu. Ty motivovaly první generace francouzských romantiků, kteří se bouřili, soustředili svůj zájem na ideály minulosti, nebo se naopak snažili bojovat za lepší budoucnost. Společně s řadou soudobých kritických realistů vytvářeli svědomí a ducha doby, ve které žili. 9

5.2. Victor Hugo Victor Hugo je považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských spisovatelů vrcholného romantismu. Psal básně a sám sebe považoval prvotně za básníka, přesto se nejvíce proslavil svými romány, obsahujícími i prvky kritického realismu. V jeho tvorbě se odrážela jak ideová rozpolcenost jeho rodiny (otec byl radikální ateista a republikán, matka 8

GOETHE, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. 4. Praha: Mladá fronta, 1968, s. 52. Romantismus ve francouzské literatuře. In: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity [online]. [cit. 2012-03-05]. Dostupné z: http://www.ped.muni.cz/weng/literatura/romanticism/rom_fr.html. 9

7


katolička a royalistka), tak jeho rušný život zmítaný revolucemi, politickým angažováním se, dvacetiletým vyhnanstvím, bouřlivým milostným životem i tragickou ztrátou dcery. Mísí se v ní tak historické, politické a sociální, ale i poetické, milostné a přírodní motivy. Jejím klasickým příkladem je nesčetněkrát vydaný, zfilmovaný i jinak umělecky zpracovaný román Chrám Matky Boží v Paříži. 10

5.3. Postavy knihy Chrám Matky Boží v Paříži

Quasimodo Důležitým hrdinou, který jednotlivé části románu spojuje a autor s ním nejednou přímo myšlenkově srůstá, aby vzápětí vše komentoval zpovzdálí, nebo předkládal svá zamyšlení. Quasimodo je sirotek a mrzák, Klaudius Frollo se jej ujme, vychová ho a naučí mluvit. Quasimodo má hrb a deformovanou páteř, kulhá a je hluchý z hraní na zvony v chrámu Matky Boží, což je jeho povolání a zároveň jediná radost. Ošklivý obličej, bradavice a špinavý zevnějšek dotváří zvířecí dojem, kterým působí. Kvůli jeho vizáži se jej Frollovi nikdy nepodařilo začlenit do společnosti. U většiny lidí vzbuzuje více zhnusení a strachu, než soucitu. Quasimodův zevnějšek se však velmi liší od jeho vnitřního světa, který je plný snů a emocí, s vyvinutým smyslem pro krásu. Quasimodo nechápe zásady světa, ve kterém žije. Je dobrosrdečný a přejícný. Stvořil si ideál andělské ženy, jehož pozemské zhmotnění najde v Esmeraldě, do níž se hluboce zamiluje a neopustí ji ani ve smrti. Když je Esmeralda popravena, pomstí ji a poté nalezne věčný odpočinek po jejím boku. Zvoníkův vztah ke katedrále dokládá tento citát: „Časem se mezi zvoníkem a kostelem vytvořilo jakési zvláštní důvěrné pouto. Navždy odloučen od světa dvojím osudovým neštěstím, svým neznámým původem a svým nestvůrným zevnějškem, a od dětství jsa uzavřen v tomto dvojitém nepřekročitelném kruhu, ubohý nešťastník si zvykl nestarat se vůbec o to, co se děje ve světě za posvátnými zdmi, jež ho přijaly do svého stínu. Jak vyrůstal a dospíval, byl mu chrám Matky Boží postupně kolébkou, hnízdem, domovem, vlastí, celým světem.“11 Quasimodo je velmi netypickým romantickým hrdinou. Nepatří mezi bohaté mladé šlechtice žijící nevázaně a bohémsky, ale nacházíme u něj mnoho rysů, které jasně odkazují na romantické postavy. Hlavním znakem je především rozpor mezi krásou a ošklivostí. Quasimodův zjev jej vyčleňuje ze společnosti stejně, ne-li ještě více než obvyklé romantické hrdiny z autorovy současnosti. Dalším znakem romantismu je jeho láska k Esmeraldě, kterou miluje jako božskou, nadpozemskou bytost bez naděje na to, že by jeho city mohly být opětovány. Upne se na tento cit celou svou bytostí a Esmeraldu neopouští ani po její smrti.

10

DOSTÁL, Ondřej. Hugo Victor. Český-jazyk.cz [online]. 21.01.2004[cit. 2012-03-05]. Dostupné z: http://www.ceskyjazyk.cz/zivotopisy/victor-hugo.html. 11

HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, s. 144-145.

8


Esmeralda Další z hlavních postav knihy je Quasimodova tragická láska Esmeralda. V dětství byla unesena a vychována cikány jako jedna z nich, vyrůstala ve špinavém prostředí bídy a chudoby. Přesto si uchovala vnitřní čistotu a sny o lepším životě. Vydělává si tancem, zpěvem a předváděním cvičené kozy. Sympatie lidí si získává svou mladostí, divokostí a bezstarostností. Je svým způsobem zobrazena v rozporu s reáliemi doby. Její krása a energie je stavěna do kontrastu s prostředím, ve kterém žije a monotónní přízemností společnosti. Esmeraldina výjimečnost přitahuje řadu mužů. Svede a proplete osudy tří naprosto rozdílných postav: hrbáče Quasimoda, kněze Frolla a velitele stráží Phobea. Esmeraldina povaha je v knize vylíčena takto: „Esmeralda byla podle úsudku Gringoirova nevinné, roztomilé a až na zvláštní úšklebek půvabné stvoření; naivní a vášnivá dívka, zcela nevědomá, nadšená pro všecko, neznající dosud ani ve snu rozdíl mezi mužem a ženou; taková je; miluje zvláště vášnivě tanec, ruch a volný vzduch; jakási včela s neviditelnými křídly na nohou, žijící v ustavičném víru. Takovou ji učinil potulný život, který odjakživa vedla.“12 Klaudius Frollo Kněz Frollo je prototypem člověka věčně nespokojeného s tím, co má a jaký je. Přestože hledal své uplatnění v církevní službě, nenašel v ní klid ani spokojenost, trpí komplexem méněcennosti. Přestože na univerzitě vystudoval všech sedm svobodných umění a po artistické fakultě i fakultu teologickou, lékařskou a právnickou, vzdělání jej zcela nenaplnilo. Ujal se Quasimoda a chtěl z něj vychovat kulturního člověka, vložit krásu vzdělání tam, kde viděl jen znetvoření a ošklivost. Ani v roli učitele však nenašel své poslání a je tak dalším hrdinou, stiženým vnitřním rozporem a nespokojeností. I jeho láska k Esmeraldě se vyznačuje touto rozpolceností, miluje ji a zároveň nenávidí, touží ji mít jen pro sebe a zároveň se chce od svého citu odpoutat. Přičiní se o její obvinění z vraždy, ale zároveň plánuje její osvobození. Vždy se rozhoduje pro variantu, která je prvotně výhodná pro něj. Období, kdy horečnatě získával své vědomosti je zachyceno zde: „Když spolykal církevní právo, vrhl se na lékařství a svobodná umění. Studoval nauku o bylinách a nauku o mastech; stal se odborníkem v léčení horeček, pohmožděnin, krvotoků a vředů. Jakub ďEspars by ho byl přijal za lékaře, Richard Hellain za chirurga. Prošel všemi stupni akademických hodností, stal se bakalářem, mistrem a doktorem svobodných umění. Studoval jazyky, latinu, řečtinu, hebrejštinu, trojí svatyni, tehdy velmi málo vyhledávanou. Byla to vskutku přímo horečná touha získat a nahromadit co nejvíce vědeckých znalostí. V osmnácti letech prošel všemi čtyřmi fakultami. Mladému muži se zdálo, že život má jediný cíl: vědět.“ 13 Phoebus de Châteaupers Velitel stráží Phoebus de Châteaupers, poslední ze čtveřice stěžejních postav, je bezstarostný, namyšlený mladík, přeceňující své schopnosti a význam. Životem proplouvá, hlavu si s ničím příliš neláme. Pro Esmeraldu je ztělesněním jejich představ o budoucím 12 13

HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, s. 248. HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, s. 141.

9


manželovi, ale ona je pro něj jen zpříjemněním čekání na svatbu s bohatou měšťankou Fleur-de-Lys. Další postavy Z dalších pro děj významných osob stojí za zmínku ještě Pierr Gringoir, básník intelektuál, jenž zhlíží nechápavě na svět z výšin své vzdělanosti. Je papírovým manželem Esmeraldy, která mu svatbou zachránila život. Lásku k němu však necítí. Poslední z postav je Fleur-de-Lys, bohatá měšťanka, nervově labilní žena, která je zasnoubena s Phoebusem de Châteaupers. Nesmírně na Esmeraldu žárlí, škodí jí a také se přičiní o její konec.

6. Anglie 6.1. Rysy romantismu v Anglii Jako země vzniku tohoto směru nese Anglie nejzřetelněji jeho typické znaky. Romantické tendence zde byly předznamenány již vznikem literárního žánru gotický román v druhé polovině 18. století. Stejně jako samotný romantismus, i gotický román svým způsobem reaguje na myšlenky osvícenství, které představovaly vše racionální a prokazatelné. Proti nim staví prvek tajemna, strachu a často také záhady. Jak lze podle názvu snadno vyvodit, bere si inspiraci ve středověku a historii, kterou si do značné míry idealizuje, jako je to typické i pro romantismus. Tento typ románu se postupně rozšiřoval po Evropě a byl velmi oblíbeným, určité prvky můžeme spatřovat i u některých současných autorů. Za zakladatele tohoto žánru je považován Horac Walpol se svým dílem Otrantský zámek, na nějž později mnoho autorů navazovalo.14

6.2. M. Wollstonecraft Shelleyová Mary Shelleyová byla velmi nadanou autorkou, díky románu Frankenstein je mnohými považována za zakladatelku žánru Sci-fi, neboť v jeho případě nefiguruje magie ani nadpřirozené síly jednoduše vytvářející různé jevy a bytosti, ale umělý člověk je vytvořen, přestože postup není blíže specifikován. Prostředí, ve kterém vyrůstala, i lidé, se kterými se seznámila později, na ni jistě měli velmi pozitivní vliv a umožnili jí stát se skvělou autorkou. Byla dcerou feministické učitelky a spisovatelky Mary Wollstonecraftové a anarchistického filosofa, romanopisce, novináře a ateisty Williama Godwina. Její matka zemřela krátce po porodu a díky otcově výchově se jí dostalo velmi dobrého vzdělání. Klíčovým v jejím životě byl vztah s velmi významným romantikem, Percy Bysshe Shelleym, který se roku 1816 stal jejím manželem. Díky němu se dostala do velmi intelektuální společnosti a mohla tak rozvíjet svůj rozum i talent. Zemřela v roce 1851 na mozkový nádor a teprve po smrti se její tvorba dočkala patřičného ocenění. Nejvýznamnějším z jejích děl je beze sporu román Frankenstein.15 14

DOVRTĚLOVÁ, Michala. Gotický román a jeho proměny v próze Miloše Urbana. Pardubice, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. 15

PUKOWIEC, Tomáš. Životopis : Shelley Mary Wollstonecraft. Http://www.knihovnicka.net [online]. [cit. 2012-03-05]. Dostupné z: http://www.knihovnicka.net/autor/94-shelley-mary-wollstonecraft/zivotopis-biografie/4

10


„Ke genezi Frankensteina se váže zajímavý příběh. Podle něho se jednoho večera roku 1816 v Diodati sešli Byron, dr. Polidori (Byronův osobní lékař), Shelley a Mary Godwinová, jak to ostatně dělali častokrát, ale tentokrát místo probírání veršů nebo teorie Erasma Darwina se bavili vyprávěním strašidelných příběhů. Tento památný večer zakončili návrhem, aby se všichni pokusili napsat nějaký hrůzostrašný příběh a po roce vyhodnotit, který je nejlepší. Vyhlásili tedy jakousi literární soutěž. Ještě ani ne devatenáctiletá Mary vzala výzvu vážně a do roka napsala Frankensteina.“16

6.3. Postavy knihy Frankenstein

Viktor Frankenstein Viktor má velké ambice, touží po vykonání něčeho důležitého. Jeho povaha a zájmy jej dovedou k přírodním vědám, ale studium se díky silně emočně založené povaze stává posedlostí. Snaží se pochopit tajemství života, což jej nutí sbírat materiál v márnicích a na hřbitovech, jde intenzivně za objevem, který učiní, ale nikomu neprozradí. Není trpělivý, chce začít hned se stvořením člověka. Jeho záměrem je, aby byl výtvor dokonalý, ale nadějné vyhlídky se mění v děs. Rysy Frankensteinovi povahy dokládá např. tento citát: „Byl jsem vznětlivý a občas jsem podléhal záchvatům divokosti, ale podle nějakého zvláštního zákona mě má povaha nevedla k pošetilým zájmům, nýbrž k horlivé touze po poznání, ovšem nikoli po poznání všech věcí bez jakéhokoli výběru. Přiznávám se, že mě nijak nelákaly ani cizí jazyky, ani právo nebo historie. Toužil jsem po tom, abych poznal tajemství nebes a země, a ať už jsem se zabýval vnější skladbou věcí, nebo vnitřním řádem přírody či záhadami lidské duše, mé pátrání bylo vždy zaměřeno na metafyzická, nebo v jejich nejvyšším smyslu fyzická tajemství světa.“17 Viktorem stvořená bytost byla již od svého probuzení vyděděna ze světa svojí ošklivostí, která je předurčením jejího zlého osudu. Přestože to byl ve své podstatě dobrý tvor s výjimečným potenciálem a schopnostmi, toužil se učit, poznávat nové věci a city, lidský strach a nenávist jej udělaly zlým. Okolnosti jej dovedly k nenávisti směřované na jeho „otce“ Viktora, je spalován touhou po pomstě za to, že jej Frankenstein uvedl do světa bez jakékoli radosti, plného odporu a odmítání. Neštítil se poté ani vraždit, aby Viktorovi přivodil podobné utrpení, které sám prožíval. Přesto ale jediné, po čem toužil, byla družka, která by s ním mohla sdílet jeho osud a zbavila jej osamělosti. V zásadě po zlu neprahne, což je důkazem určitých morálních zásad a postojů, které si vybudoval. Jeho pohled na svět a lidskou společnost dokládá např. tento citát: "Jsem zlý, protože jsem nešťastný. Nestraní se mě snad všichni lidé? Necítí snad ke mně nenávist? I ty, můj stvořiteli, bys mě nejraději zničil. Uvědom si to a pak mi řekni, proč bych já měl mít s člověkem větší soucit, než on má se mnou? Jistě bys nepovažoval za vraždu, kdyby se ti podařilo svrhnout mě do některé z trhlin v ledovci, a tak rozbít mé tělo, dílo svých vlastních rukou! Mám snad brát ohled na člověka? Vždyť mnou opovrhuje! Kdyby člověk chtěl se mnou žít v klidu a míru, prokazoval bych mu místo zlých činů jen dobré a jejich přijetí 16

SMÉKAL, J. Od mýtu k Frankensteinovi. In: ČS Fandom [online]. [cit. 2012-02-22]. Dostupné z: http://www.fandom.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=44:od-mytu-k-frankensteinovi&catid=34:svtova 17 SHELLEYOVÁ, Mary Wollstonecraft. Frankenstein. V Praze, 2008, s. 43. ISBN 978-80-7388-068-2.

11


bych splácel slzami vděčnosti. Lidské city jsou však nepřekonatelnou překážkou pro vzájemnou shodu. Ale já rozhodně nejsem z těch, kdo se dají dobrovolně zotročit. Pomstím se za utrpěné křivdy. Jestliže nemohu vnuknout nikomu lásku, budu vyvolávat strach a budu pronásledovat neuhasitelnou nenávistí zejména tebe, svého největšího nepřítele, protože jsi mě stvořil." 18 Umělé stvoření se stalo místo splněného snu prokletím, pronásledovatelem a vrahem jeho blízkých. Viktor svůj výtvor nenávidí a touží zbavit svět jeho hrozby. Vtah mezi nimi je velmi komplikovaný, monstrum svého tvůrce na jednu stranu nenávidí, protože jej uvrhl do světa, ve kterém nemůže najít své místo a poté opustil, na stranu druhou jej ale nemůže nechat jít svou vlastní cestou. Pronásleduje jej a mstí se za svou bolest až do smrti.

Další postavy V příběhu figuruje ještě několik vedlejších postav, především dvě oběti Frankensteinova monstra. Viktorova přítelkyně, snoubenka a později i manželka Alžběta Lavenzová, která je k Viktorovi i jeho otci silně vázaná, protože ji vychovali jako vlastní dceru. Je inteligentní, krásná a všichni ji milují. Je svému snoubenci velmi oddána a ten je proto zdrcený, když ji monstrum o jejich svatební noci zavraždí. Také smrt Jindřicha Clervala, přítele ze školy, našeho hrdinu velmi zasáhne. Zajímavou postavou je i vypravěč úvodu a závěru celého příběhu, mladý cestovatel Robert Walton, kapitán lodi a snílek, který touží vykonat velké věci a marně hledá přítele, se kterým by mohl sdílet své sny, plány a názory. Takovou spřízněnou duši nachází nepravděpodobnou náhodou na severu země, v osobě Viktora Frankensteina, který mu vypráví celý svůj příběh.

18

SHELLEYOVÁ, Mary Wollstonecraft. Frankenstein. V Praze, 2008, s. 195. ISBN 978-80-7388-068-2.

12


7. Závěr Ve své práci jsem rozebírala specifika romantismu Ruska, Německa, Francie a Anglie. Především pak to, jakým způsobem se kulturní a politický stav země odrážel na charakteru literárních hrdinů. Jak uvádím již v počáteční kapitole o společných znacích těchto postav, u každého z nich nalézáme určitou nespokojenost se životem a sebou samým. Také neschopnost zapadnout do společnosti, což se projevuje navenek nebo ve vnitřním světě hrdiny. Všemi kapitolami je také prostoupena nenaplněná touha po lepší realitě a především nenaplněné, tragické lásce, jejíž rozbor by sám o sobě vystačil na několik rozsáhlých pojednání. Zajímavý je způsob zpracování tématiky u jednotlivých autorů. Škála mnou rozebíraných děl začíná Puškinovým románem ve verších, pokračuje románem v dopisech u Goetha, Chrám Matky Boží v Paříži je pro změnu historický. V posledním díle Frankenstein se jedná o román psaný formou deníkových záznamů. Již tato rozmanitost má vliv na vnímání hrdiny a oslovuje čtenáře různě. V průběhu psaní této maturitní práce jsem se utvrdila v přesvědčení, že romantismus je skutečně rozmanitý směr zahrnující mnoho psychologických profilů a bez něj by literární tvorba současnosti pravděpodobně nedosahovala své současné úrovně.

13


8. Seznam použitých informačních zdrojů 8.1. Primární: Tištěné: PUŠKIN, Alexandr S. Eugen Oněgin. 11. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962, 298 s. GOETHE, Johann Wolfgang. Utrpení mladého Werthera. 4. Praha: Mladá fronta, 1968, 106 s. HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, 508 s. SHELLEYOVÁ, Mary Wollstonecraft. Frankenstein. V Praze, 2008, 301 s. ISBN 978-80-7388-068-2.

8.2. Sekundární: Elektronické: KOVAŘÍKOVÁ, Veronika. Zbytečný člověk v ruské literatuře 19. století. Brno, 2009. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc. DOVRTĚLOVÁ, Michala. Gotický román a jeho proměny v próze Miloše Urbana. Pardubice, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. ŠTAMPACHOVÁ, Tereza. „Utrpení mladého Werthera“ jako výraz paradigmatického systému německé kultury 18. století. Brno, 2007. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. PhDr. Jiří Pavelka, CSc. Romantismus ve francouzské literatuře. In: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity [online]. [cit. 2012-0305]. Dostupné z: http://www.ped.muni.cz/weng/literatura/romanticism/rom_fr.html DOSTÁL, Ondřej. Hugo Victor. Český-jazyk.cz [online]. 21.01.2004[cit. 2012-03-05]. Dostupné z: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/victor-hugo.html PUKOWIEC, Tomáš. Životopis : Shelley Mary Wollstonecraft. Http://www.knihovnicka.net [online]. [cit. 201203-05]. Dostupné z: http://www.knihovnicka.net/autor/94-shelley-mary-wollstonecraft/zivotopis-biografie/4 SMÉKAL, J. Od mýtu k Frankensteinovi. In: ČS Fandom [online]. [cit. 2012-02-22]. Dostupné z: http://www.fandom.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=44:od-mytu-kfrankensteinovi&catid=34:svtova

14

Typy romantických hrdinů v evropské literatuře první poloviny 19. století

Recommend Documents