XIV. OSTATNÍ PŘEKLADATELÉ l. POLOVINY 19. STOLETÍ Vyjma romantiky překládali, jak jsme viděli, téměř všichni naši významní spisovatelé od obrození do poloviny 19. století řecká a římská díla; shodně se starými i novými humanisty v nich viděli nedostižné vzory krásy i moudrosti a jejich tlumočení pokládali za nejlepší školu obrozeného jazyka a obrozeného písemnictví. Všimněme si ještě těch překladatelů, kteří stáli mimo literární skupiny, o nichž jsme dosud mluvili. Meißnerův ctitel Karel Sudimír Šnajder (17661835), jenž v letech 1803-1806 suploval na filosofické fakultě estetiku a klasické literatury, překládal rýmovanými verši Martialovy epigramy do němčiny (Gedichte, I, 1799, str. 36, 39 atd.) i do češtiny (Almanach 1823, str. 69, 73), v básni „Der sterbende Hannibal” (Poetische Versuche, I, 1817, str. 268 n.) opěvoval statečnou smrt Hannibalovu, v básni „Orpheus” (něm. Hyllos 1, 1819, l, str. 146 n.) parodoval báji o Orfeovi, vracejícím se pro Eurydiku, a skládal německy i česky martialovské epigramy, elegie, anakreonteia a skolia (pijácké písně). Žehuňský farář Jan Müller (asi 1772-1816) překládal přízvučně, ale tvrdě „Domácí aneb farsálské vojny” Lucanovy, ale dospěl jen k III 205 (rukopis v knihovně Národního musea I D 30; srov. str. 56); v další práci mu zabránila smrt. Začátek zní: Vojnu v Thesálických rovinách všech domácích tužší zpívám, schválený hřích a národ velikomocný v střeva an vlastní obrátil své vítězné rámě, šikové příbuzní jak roztrhše jednoty svazky zbouřené obce všeckú moc v boj sehnali strašný... Profesor bohoslovechého učiliště v Brně Filip Neděle (1778-1825) přeložil r. 1815 v Prvotinách (str. 103, 150) dva epigramy Lukianovy, opíraje se o Wielandův překlad. Následujícího roku tam (sl. 403, 413) přeložil August Pacovský dvě ódy Horatiovv (I 5, 26), ale nejasně. Na př. I 5: Múzám jsa laskav, vztěkavým zhltiti dám zkormoucenost i mysli trud větrům, by ji do kretského moře vnesli: který ledného pomoří na půl noci.... (sl. 403). Horatiovy ódy též překládal magistrální rada Jan Alois Sudiprav Rettig (17741842) (viz Květy 5, 1838, str. 56; Jungmann, Hist. lit. č. 2. vyd., str. 436), ale jeho práce se nezachovala. R. 1821 vyšel v Zieglerově Hyllu (l, str. 185 n.) prozaický překlad Plautovy „Aulularie” (Veselohra o pokladu) od královéhradeckého kanovníka a ředitele semináře Jana Teichla (1761-1830). Byl to první a nadlouho jediný český překlad římské veselohry. Mimo několik veršů je zčeštěna celá hra i s nepůvodním závěrem v Pareově vydání (1610; v rukopisech konec „Aulularie” chybí). Překlad je celkem věrný i živý, na př. poč. III.dějství: „Ach roztomilí měšťané, krajané, obyvatelé, sousedé a příchozí všickni, ach propůjčte cesty, kterou bych utéci mohl. Všecky ulice vyprázdněte, ať mi nic nepřekáží. Jakživ jsem to nedostal, co dnes!...” (str. 194). Vlastní jména i názvy římských zřízení jsou přiblíženy českým - 98 -
čtenářům, na př. „Skřítek” (lar familiaris, str. 185), „Fedřinka” (Phaedrium, t.), „Mehadoř” (Megadorus t.) „Andrášek” (Anthrax, t.), „Živěna” (Ceres, str. 187), „třídní hejtman” (magister curiae, str. l87). Komorní rada Štěpnička (viz str. 197) přeložil r. 1822 v Čechoslavu (str. 105) - krátce před Markem — 3. báseň Catullovu, „Na smrt vrabečka”. Latinské hendekasyllaby napodobil šestistopými verši trochejsko-daktylskými: Plačte Milostky se mnou, plačte vy bůžkové lásky, plačte všickni, jimž jsou v prsích outrpné srdce! Mrtev leží tu ptáček, vrabeček drahý mé dívky, jejžto milovala víc než modré své očka... Štěpnička též složil geßnerovskou idylu s antickými postavami Likas a Tyrza (Dobroslav 2, 1821, 2, str. 53 n.) a ezopské bajky (t. 4, str. 143 n.), vyprávěl o Herakleovi na rozcestí (Čechoslav 1823, str. 139 n.) a pokusil se o parodii „Iliady”, „Zlomky z přeodění Homerovy Iliady” (Poutník slov. 1826, 5 str. 43 n.). Parodoval tři výňatky z I. zpěvu, aby, jak píše, zesměšnil nestřídmost řeckých hrdinů. Počátek parodoval takto: Múzo! zpívej o té zlosti, co měl tenkrát Achilles, když tam Řeci dobejvali kdes za mořem jakou ves, kde tisíce volů snědli, kořalky tůň vypili, kruty, husy, kachny, kvočny, vše i s kostmi strávili. Tak že po nich ani psi nenašli nic v té vsi (str. 45). O „krásnolící” Briseovně praví u něho Agamemnon: „... přiveďte mi tu robu | s tlustou hubou růžovou” (str. 59) a básník sám: „Ona když se za vojákem | za stodolou dívala, | žádostiva komisárka |, mezi ně se dostala” (str. 46). Jeho parodie je tedy hrubší, než byla Blumauerova travestie „Aeneidy”. Nehledě k Štěpničkovi, překládaly se po vydání „Počátků” antické básně vesměs časomírou. Mladý básník Jan Hercog (Herzog, 1802 - před 1840) přeložil 3. ódu II. knihy Horatiovy (Básně 1822, str. 36 n.), jeden epigram z Anthologie (VII 57) (t. str. 35), psal elegická dvojverší a napodobil horatiovské sloky a Martialovy epigramy. Evangelický učitel Jan Kocián ztlumočil 26. ódu I. knihy Horatiovy (Básně 1824, str. 29) a též ve vlastních básních užíval časomíry. Pozdější povídkář Jan Jindřich Marek (1803-1853) přeložil v svém mládí dva epigramy z Anthologie (XII 50, Plan. 197), jeden pijácký, druhý milostný (Básně 1823, str. 79, 98), a Schillerův „Prsten Polykratesův” (Poutník slov. 1826, 4, str. 47 n.). Sám tehdy skládal martialovské epigramy časoměrné i přízvučné, časoměrné elegie, a jiné básně v časoměrných verších horatiovských nebo samostatně tvořených. Předčasné zemřelý J. Pilnáček (psal se: L. Boskovic; zemřel mlád r. 1829) přeložil dva epigramy z Anthologie (IX 577, XI 53), oba filosofického obsahu (ČČM 3, 1829, 2, str. 16; 3, 79), a v obšírném posudku Klicperova „Soběslava” (t. 2, 1828, 4, str. 120 n.) doporučoval pro české jeviště časoměrný trimetr řeckých dramatiků: za příklad dal úryvek z Euripidovy „Alkestidy” (v. 168 n.): Co v domě díla, uslyšíš to s obdivem. Neboť cítíc den určení přicházeti, nejprv nechá říčnou vodou bílé tělo umýti, pak ze skříňky vezme cedrové, své roucho s okrasou, a ním se ozdobí (str. 138). Klicperu nazval v svém posudku τραγικ τατος (str. 135), jako nazýval Aristoteles Euripida (Poet. 13). - 99 -
Vedle Horatiových ód a epigramů Anthologie, oblíbených u osvícenců, se překládal v dvacátých letech též Tibullus, milý svou citovostí praeromantikům. R. 1822 přeložil v Čechoslavu (str. 257) František Kočí (1800-1880), pozdější důchodní, 10. báseň I. knihu Tibullovy, horlící proti válce, také vlastní básně skládal časomírou. R. 1827 a 1832 vyšel v Musejníku (1, 2, str. 58 n.; 6, 1832, str. 143 n.) překlad šesti elegií Tibullových (I 1, 10, III 5, IV 2-4), označený písmeny S. D.; byla to patrně značka Sušilova přítele, žáka Kinského, kněze Vincence Žáka (1797-1867) (srov. K. Šmídek, ČMM 2, 1870, str. 10 n.; P. Vychodil, Fr. Sušil, str. 36), jenž tehdy překládal časoměrnými hexametry též Tassa (Krok 3, 1833-4). Tibullův překlad je věrný i básnický, na př. I 10: Kdož byl, hrůzyplný co mečem jest pevně napřáhl? Jak divoký! ó tenť z ocelu býti musel! Tehdá vraždy lidem, tehda jim nastaly bitvy, tehdy se cest kratších smrti vynašlo kruté. však nebohý on, jest nevinen, my obrátili vlastní v záhubu, on líté nám co na šelmy podal (ČMM l, 1827, 2, str. 58). Jiní dva překladatelé, také kněží, Liška a Vlček (psal se: Vlčkovský) se pokoušeli od dvacátých let od Homéra. Antonín Liška (1791-1847), žák Klarův a Titzův, byl členem premonstrátského řádu na Strahově, doktorem filosofie a profesorem v Žatci (1817-1819), Jindřichově Hradci (1819-1826) a ředitelem v Bochni (v Haliči). Jak víme z Kosinova „Života starého kantora”, nebyl jediným českým filologem působícím v Haliči. Tito čeští profesoři nebyli u Poláků oblíbeni; byli zváni Šváby, t. j. Němci. Liška chtěl dát Čechům českého Homéra. R. 1824 prosil Hanku o zapůjčení „Trojanských letopisů”, aby jich užil pro překlad „Iliady”. Překládal již IV. zpěv, a to v „staročeském slohu” (literární archiv Národního musea, 2 G 70). R. 1827 uveřejnil v Kroku (2, 2, str. 202 n.) pod značkou Alcs (t. j. alopex „liška”) „domněnky o zčeštění Homérovy Iliady”, kde vytkl tři zásady pro tlumočení Homéra: l. překlad má být časoměrný, neboť prozaický překlad nám dává „disiecta membra poetae” a přízvučný překlad je nehudební, 2. překlad má být věrný, t. j. má zachovávat „ducha, smysl a cit” předlohy a 3. má být psán mluvou co možno „staročeskoslovanskou”, na př. takovou, jakou je psán „Jaroslav” v Královédvorském rukopisu, neboť Homér „v našem předokonalém a překrouceném nářečí se podobá starci... v ouzkém kabátu neb raku” (str. 217). Na námitku, že by nebyl takový překlad srozumitelný lidu, odpovídá - jako klasicista -, že krásné umění nezávisí na lidu; co se líbí lidu, není ještě krásné. Liškovy „Domněnky” odmítl Palacký (ČČM l, 1827, 3, str. 141 n.), protože by zavedly zmatek do jazyka. Přesto opakoval Liška své zásady r. 1840 v posudku Vlčkovského překladu VI. zpěvu „Iliady” (Krok 4, l, str. 124 n.) a podle nich sám dále překládal. R- 1828 ukončil čtyři zpěvy „Iliady” (viz předml. k překladu „Odysseie” a Černého dopis Vinařickému, Koresp. II, str. 27); Jungmann z toho četl první dva zpěvy, ale nedoporučil je k tisku (Markovi 2. VI. 1831, ČČM 57, 1883, str. 337). Liška pak upustil od verše, jehož hájil v „Domněnkách”, a přeložil celého Homéra prózou: r. 1833 dokončil „Iliadu” a r. 1838 „Odysseii” (srov. předml. k „Odysseii” a posudek Vlčkovského překladu). „Iliadu” neuveřejnil - ustoupil Vlčkovskému, jenž ji začal překládat - , ale r. 1844 vydal „Odysseii” (po druhé beze změn r. 1848) jako 4. svazek Amerlingovy sbírky Překlady klasiků všech národů a časů, věd a umění. Podle ohlášení v Květech (7, 1840, příl. str. 91 n.) měly v této sbírce vyjít tyto překlady: Šafařík měl přeložit Aristofanovy „Oblaky”, Vinařický „Aeneidu”, Purkyně „Osvobozený Jerusalem”, Macháček Pindara, Horáce a Schillera, Vlček „Iliadu”, Sofokla, Plutarcha a Arriana, Liška „Odysseii”, Hájek Lukiana, Doucha Thomsona, Tyl Goethova „Fausta”, Rettig Seneku, Šír Marka Aurelia, Kolář (t. j. J. J. Kolar) a Tyl Shakespeara, V. Svoboda (asi pozdější inspektor) některé hry Sofokleovy, Pichl „Dona Quijota”, Rybička některá díla Platonova, Presl Aristotela a Amerling - 100 -
Hippokrata. Mimo překlady z klasických a nových jazyků měla sbírka přinést i překlady ze sanskrtu, arabštiny a čínštiny. Ale z toho ze všeho vyšly vedle Liškovy „Odysseie” jen Vlčkovského „Ilias”, Thomsonovy „Počasy” v Douchově překladu (1842) a Shakespearův „Othello” v překladu Malého (1843). V předmluvě k „Odysseii” stručně pojednává Liška o Homérovi a jeho básních. Nepohřešuje v nich jednoty, arci uznává, že byly některé verše přidány nebo změněny, ne však v té míře, jak se soudilo v jeho době; viděl tedy správněji než většina jeho vrstevníků. Právem také říkal, že u Homéra „osnova jest sice historická, outek ale básnický”. Za nejlepší vydání Homéra pokládal Wolfovo (1804-7) a podle něho překládal. Pak podával přehled děje „Odysseie” a načrtl plán Odysseova domu, jak to učinil Voss v svém překladu. Na konci uváděl ruské a polské překlady „Odysseie”. Jeho překlad, ač prozaický, má vzlet - proto byla ještě r. 1938 část jeho (zp. XXI a XXII) přetištěna s Konůpkovými lepty - ale jsou v něm v podivné směsi nářeční, polská a ruská slova, staročeská slova i tvary (hlavně dle Rukopisů) i nově tvořená slova, na př. VIII 306 n.: „Zev-ote! druzí též blažení bohové věkobytní, sem pojďte, byste sic směšné ale hanebné skutky viděli, jak mne, že chromec jsem, Afrodite, Zevsova dcera, vždy zlehčuje, a miluje kaziče Jarce, proto že ovšem švárný a silný jest nohou, jáz ale naproti tomu slabonohým jsem se stal...” (str. 93). Složená epitheta překládal Liška jako jeho předchůdci složenými, ne vždy týmiž slovy, na př. πολ μητις „velezrádce”, νεφεληγερ τα „mrakosbírce”, οδοδ κτυλος „růžoprstá”, γλαυκ πις „jiskrná”, „jiskrooká” n. „modrooká”, θυμαλγ ς „dušetrapny”; některá slova hleděl Dankovský a Šír připodobnit řečtině, na př. περικαλλ ς „překalý”, ρη φιλυς „Jaromír”. Nejasná řecká epitheta vysvětloval v poznámkách (str. 305-351), mimo to tam a někdy i v překladu zčešťoval vlastní jména řecká, na př. Afrodite „Pěnonoska” (str. 315). Klytoneus „Lodislav” (str. 325), Seireny „Ochechule”, „Lichoplesy” (str. 335); i tu připodobňoval češtinu řečtině, na př. Harpyje „Hrabice” (str. 318), Herakles „Jaroslav” (str. 325). Dále tam objasňoval Homérovy zmínky o duši, jídle, lodích, zeměpise a pod.; někdy je srovnával s Rukopisy a nejednou polemisoval s Vossovým překladem a s Zauperovým výkladem „Odysseie” (1827-8). Textové kritiky se dotýkal jen zřídka. Jan Vlček (Vlčkovský; 1805-1879) byl kaplanem v Praze. Frič ho líčil v svých „Pamětech” (str. 208) jako podivína, jenž se nečesal, nemyl a s farářem i kostelníkem mluvil latinsky. Podivínský byl též sloh jeho dopisů (Vinařický, Koresp. II, str. 183 n.) a jak uvidíme, i překladů. Již na jičínském gymnasiu překládal „Iliadu” do latinských veršů (srov. Riegrův Slovník, IX, str. 1188). Vletech 1834-1836 uveřejnil v Květech (l, str. 329 n.; 3, příl. str. 77 n.) časoměrný překlad 4. a 5. idyly Theokritovy a r.1835 jako samostatnou knížku překlad Hesiodových „Prací a dní” (Hesiodovy nauky domácí). Tyto překlady byly přeplněny zastaralými, nářečními nebo nově tvořenými slovy i zapadlými tvary mluvnickými - jistě tu působil Liškův vliv -, na př. Theokr. 4. 5: „Než do jakých zálezlic ušel sám ten skotovůdce?” (Květy 3, příl. str. 77), Hes. Erga 163: μαρναμ νους „když se... vadista” (str. 8), 602 „Nohsledu hezky dlného radím a služku čelední | najmi si bezdětnou; neboť otelená [t. j. s dítětem] je daremná” (str. 25). Některá nejasná slova v Hesiodově překladu vysvětloval Vlčkovský v poznámkách, na př.: „sklumený” - „pohrbený” (str. 3) „leneže Hóry” - „vesny, jara” (str. 6, srov. něm. Lenz), „rady unné” - „dobré, moudré” (str. 13). Svůj překlad ukončil slovy: „Pobožné počato i dokonáno” (str. 34). Čelakovský jej odsoudil jednak v dopisech Vinařickému (Koresp. II, str. 362 n., 365), jednak v České včele (2, 1835, str. 72): vysmíval se verši o otelené služce, říkal, že Vlčkovský neumí česky a za vzor mu dával překlady Vinařického. Na Vlčkovského mířil asi též epigramem (z r. 1837) „Dobrá rada zlému překladateli” (II, str. 120 vyd. J. Jakubcova); radí tam překladateli, aby místo starých klasiků tlumočil orakula a sibyllské knihy. Také Chmelenský odmítl překlad Hesioda v Musejníku (9, 1835, str. 112). Vlčkovského hájil v Květech (2, 1835, str. 130 n.) A. V[rťátko], arci marně. Stejně podivínsky jako Theokrita a Hesioda překládal Vlček též Homéra. - 101 -
R. 1830 oznamoval Jungmann Markovi, že Vlček přeložil sedm zpěvů Homéra (jistě „Iliady”), počav od posledního (ČČM 57, 1883, str. 333), a r. 1833 přepsal Vlček již překlad celé „Iliady” jak oznamoval Vinařickému Černý a Štulc (Koresp. II, str. 27, 52), podle Štulce jej přepsal již po třetí. Ukázky z něho podal r. 1835 v Květech (2, 72) a r. 1836 v Kroku (3, 3 str. 321 n.). Vinařický se o nich vyslovil, že má Vlček hlubokou znalost řečtiny i češtiny, ale že jeho překlad není plynný (Koresp. II, str. 139), a Čelakovský se pozastavil nad tím, že Vlček přeložil „Iliadu” za tři roky, kdežto Voss zápolil s Homérem patnáct let (Koresp. II, str. 363 n.). Zato Liška v Kroku (4, l, 1840, str. 124 n.) ony ukázky celkem chválil a vyslovil přání, aby Vlček brzy podal „vzornou všemožně stvůru své neunavené pracovitosti.” Překlad celé „Iliady” vyšel r. 1842 (vlastně již koncem r. l841; LF 58, 1931, str. 130) jako l. svazek Amerlingovy sbírky překladů (Homérova Iliada). Své starší ukázky Vlček přepracoval, ale překlad je zase podivínský v slovníku i v tvarech; na př. I l: O bohyně! zpívejž o zhoubném hněvu Achilla Pélejovce, kterýž uvalil na tisícero strastí na Danay, strhl ve květu lét tolik a přeudatných k Hádu duší rekových, psům rozmetav a všemu ptactvu trupy jejich v pochvatky. Volí Jova takto se dálo hned z té chvíle, jakoť se prvé s bohatýrem Achillem král lidu Atreovec v úporném sváru porůznil (str. 1). Vlček se nesnažil zachovat v překladu původní počet veršů: většina zpěvů jich má méně než předloha. Na jednom místě vložil do „Iliady” zmínku o Slovanech: XIII 5 γαυ ν Ιππημολγ ν | γλακτοφ γων Αβ ων τε δικαιοτ των νθρ πων přeložil: „Slovany kliso-dojné mléko-jedy, krotké-to lidi všech spravedlnější” (str. 207). Složená epitheta překládal zpravidla složenými slovy, ale ne vždy týmiž, na př. κηβ λος „daleko-střelčí”, λευκ λενος „ladnoruká”,καλλιπ ρηος „ruměno-lící” n. „lepotvářná”, ε ζωνος „kasano-slíčná” καρηκομ ων „vlaso-šumný”, „hlavo-kadeřný” (i jinak), řidčeji několika slovy, na př.: ργυρ τοξος „se stříbrným lučištěm”. Epitheton α ν οντες překládal podle Zelenohorského rukopisu „věko-žízní”. Jako v Hesiodovi užíval často duálu, i kde nebyl u Homéra, na př.: VIII 81 „Aj takovýto hovor spolu ta dva jinochy vedesta” (str. 209). Řecká jména vlastní většinou psal českým způsobem, na př.: „Héra”, „Téby”, „Héraklés”, „Boreáš”, „Foibos.” K překladu připojil na konci v abecedním pořádku vysvětlení „pozatmělejších” slov, na př.: „oudní” - „bílý den”, „oušesa” – pl. od „ucho”, „bysta”, „běchota” - „byli dva”, „Jareš” - „Ares”, „Mars.” Slovo „kladnice” vysvětloval více než dvaceti synonymy: „kálačka”, „sečka”, „pobijelka”, „násečnice”, „obuch” atd. (str. 430); chtěl tak dokázat bohatství češtiny. Věcných poznámek a odborného úvodu nepřipojil, zato předeslal elegii „Jinochu slovanskému”, v níž pobízí jinocha, jenž poznal staré Židy, Egypt a Indii, aby poznal i „Hřecko” s Orfeovou lyrou a aby se nadchl Homérovými hrdiny. Svůj překlad připsal Hanuši hr. z Kolovratů, spoluzakladateli České matice, uvedl jej vlasteneckým mottem z Hammerschmieda: „I tady kdy´s s Pergama stála | a my byli Trojští” a vyzdobil mědirytinou Homérova poprsí od pražského rytce K. Hoffmanna; překlad měl mít i jiné rytiny (srov. J. Pospíšil Burianovi 4. XII. 1840 u F. Čenského, Z dob našeho probuzení, str. 107). Vlčkovského „Ilias” měla hojně čtenářů (srov. Dopisování Jana Krouského a jeho přátel, 1932, str. 43) a soudy o ní se různily. Nadšeně ji uvítal Tyl (Květy , 8, 1841, příl. str. 97) a Nebeský (t. str. 53); chválil překlad, že je věrný a že je v něm vzkříšeno mnoho starých slov, arci šel prý tu Vlčkovský příliš daleko (t. 10, 1843, příl. str. 9 n.). Také kritik v Musejníku (16, 1842, str. 114 n.) napsal, že Vlčkovský „ani nejmenšího stínu krásy básnické s originálu nesetřel”, ale i on vytýkal nadbytek zastaralých a nezvyklých výrazů. Naproti tomu Vinařický vytýkal Vlčkovskému nečeské tvarosloví i tvary a „bažení po dávno vyhaslých významech” (Koresp. II, str. 363) a Palkovič odsoudil Vlčkovského v Tatrance (2, 3, 1842, str. 99 n.), že vše „zmátl a zbřidil přemnohými novými, neznámými, v nově slepenými, zjinačenými, nepravidelně formovanými též i slo- 102 -
váckými (obecnými, chatrnými), ruskými, polskými, illyrskými atd. slovy, takže jest to směsice nářečí slovanských”. Také Čelakovský, překládaje (r. 1847) epigram A. Izmailova o oslu, jenž zahubil „Iliadu” (II, str. 212), myslil jistě na Vlčkovského. Ten dostal za svůj překlad „zlatou pikslu”, již poslal Museu kněz T. Setelain pro prvního českého překladatele „Iliady” (Jungmann Markovi 27, IX, 1832, ČČM 57, 1883, str. 345; Riegrův Slovník, VIII, str. 266). Po letech, r. 1862, odsoudil Vlčkův i Liškův překlad Hálek pro „šroubovanou, zastaralou, nesrozumitelnou” řeč (IV, str. 465 vyd. J. Voborníková). Šťastněji než verše překládal Vlček prózu: r. 1839 vydal překlad Theofrastových „Charakterů” (Povahopisy Theofrastovy). Tento spisek byl často vydáván a překládán v 18. a na počátku 19. století. Vlček nepřekládal zcela přesně, na př. I 1 π χε ρον „ze zlého oumyslu” (str. 8), 19, 2 νυχας μ λανας „dlouhými nehty” (str. 45), ale jadrně, na př.: 1 ε ρωνε α „čtveráctví” (str. 8), 4, 1, με ζω το ποδ ς τ ποδ ματα φορε ν „boty nosí, že by se dva do nich obuli” (str. 14), 8 λογοποι α „živé noviny” (str. 25). Kap. 20, 2 n. přeložil takto: „Takový, sotva žes usnul, přistoupí a zbudí tě, aby s tebou pohovořil. Chtí-li druzí již odplouti, nedá jim, ale přijda prosí, aby se ještě pozdrželi, až si někam zajde. Chovačce vezme dítě od ňader, přežvykuje a krmí je sám, mlaskaje a tleskaje rukama po dětinsku” (str. 46). Místa, kde se mluví o nevěstkách a pod. nepřeložil. Ke každé kapitole připojil poznámku, kde rozvádí Theofrastův popis a jemně rozlišuje podobné povahy, na př. „novináře, žváče a štěbetníka” (str. 27). Dovolává se tam mnoha starých i nových spisovatelů, jako Plutarcha, Shakespeara, La Bruyèra, Lesníka (t. j. Lessinga), Goethových „Spoluvinníků” (Die Mitschuldigen), „bezpochyby nejlepší komedie německé” (str. 27). Theofrastův překlad sice nazval Vinařický „kořenatou pochoutkou z řecké literatury” (Koresp. II, str. 303), ale jinak zapadl bez ohlasu a také Hesiodův i Homérův překlad byl, jak jsme viděli, přijat s oprávněnými pochybnostmi; to asi vzalo Vlčkovi chuť k další práci. Až po třiceti letech, r. 1872, uveřejnil v Musejníku (46, str. 440 n.) překlady tří hellenistických drobností: Kleanthova hymnu na Dia, úryvku z Fanoklea a jednoho epigramu Archiova. Kleanthův hymnus překládal, jak sám říká, podle Brunckova vydání (1772-6) a pravděpodobné byl naň upozorněn Herderovým překladem v „Zerstreute Blätter”. R. 1875 a 1876 uveřejnil v Blahověstu (25, str. 19 n.; 26, str. 305 n.) překlad vlastního životopisu Efrema Syrského a výtah z katechetické řeči Řehoře Nysského a r. 1878 nedlouho před svou smrtí vydal překlad padesáti kázání sv. Makaria (Sv. Makaria Egyptského padesát homilií duchovních); úvod napsal pozdější biskup brněnský Fr. Bauer. Překlad se dobře čte, na př. hom. 5: „Jiný jest svět křesťanův a jiné jich obcování a smýšlení, mluvení a činění, a zcela jiné jest obcování, smyšlení, mluvení a činění lidí tohoto světa. Něco jiného jsou onino a něco jiného jsou tito, a veliký je rozdíl mezi těmito a oněmi” (str. 25). V pozdějších letech skládal též neumělé, podivínské básně se starokřesťanskými náměty pro Blahověsta. Podle vlastního seznamu, uloženého v Národním museu, zamýšlel ještě přeložit Arriana a Epikteta, Hierokleův výklad pythagorských „zlatých slov”, Ailianovy „Pestré dějiny”, Theognida, Fokylida, Tyrtaia a chtěl vydat latinskočeský slovník o 50-60 arších (srov. E. Horský, ČČM 85, 1911, str. 300). R. 1838 připravoval pro Amerlingovu a Palackého encyklopedii články o řeckých klasicích, řeckém dějepise a mythologii, ale encyklopedie nebyla vydána (srov. Amerling Burianovi 27. IV. 1838 u Čenského, str. 39). Kromě Homéra byla v čtyřicátých letech ještě přeložena Vergiliova „Aeneis”. Přeložil ji malšický kaplan Josef Rokoš (1808-1874, srov. LF 58, 1931, str. l22 n.) Svůj překlad (Eneida P. Virgilia Maróna, báseň hrdinská v dvanácti zpěvích) nabídl, jak se zdá, r. 1841 Matici (Čelakovský, Koresp. II, str. 561), ale ta jej nepřijala a získal jej pro svou knihovou Amerling (Květy 8, 1841, příl. str. 85), avšak ani on jej nevydal. Překlad, jehož rukopis je uložen v knihovně Národního musea (III A 19), je doslovný, zachovává latinský pořádek slov a tím je leckdy nejasný; užívá též některých slov a tvarů archaických nebo nově tvořených, na př. „onněch”, „božice”, „chrapný”, „obyt”, „ranín”, „majéci”, „robenec” (dítě). Začíná se, (Rokoš přeložil i čtyři úvodní verše, zachované v jednom pozdním rukopise: - 103 -
Já jenž jsem píseň pohrával jindy na tenké píšťale a donutil rolníkům háje opustiv vedlejší sebe zištnějším pole býti po vůli, práci milou polařům; přehrozné Marsovy války a muže zas zpívám, první, jenž od břehu Troje k Italii stíhán osudem, k pomoří se i dostal Lavínskému... Mythická jména Rokoš někdy zčešťoval, na př. „Žížlila” (jindy „Venus”), „Milče” n. „Milek” (Amor), „Skřítkové” (Penates), „Ochechule” (Sirény), někdy aspoň česky přepisoval, na př.: „Můsa”, „Parys”, „Énéas”, „Dýdo”, „Fébus”. Tato jména i některá nezvyklá slova vysvětloval na konci v abecedním pořádku, na př.: „Ochechule, Sireny, panny mořské, kteréž líbeznými zpěvy plavce k sobě vábily, pak sežraly”. Na konci také vyložil své prosodické zásady; byly velni volné a lišily se od běžných: krátké samohlásky, zvláště stojící samy o sobě, pokládal za obojetné, na př. „a muže”, stejně jako dlouhou samohlásku na konci slova před slovem začínajícím se samohláskou, na př. „dobrý otec”, zato krátké samohlásky před měkkou souhláskou (k nim počítal i c, g, z,) měl za dlouhé, na př. „kázeň otce”. Méně se překládala próza a často jen drobnosti. Tak r. 1816 ztlumočil kdosi (S. K. -ny) v Palkovičově Týdeníku z Xenofonta (Ap. II 1, 21-33) Prodikovo podobenství o Herakleovi na rozcestí, oblíbené u osvícenců, v Čechoslavu přeložil r. l821 (2, str. 231 n.) Fr. Kočí výňatek z Curtia Rufa (VII 11) a r. 1822 (str. 362 n.) Jiří Zeithammer výňatek z Livia (I 22-26). R. 1824 vydal reformovaný farář v Telecím, Palackého spolužák z Prešpurka, Václav Karafiát (1794-1874) překlad Kebetova "Obrazu“ (Tabula Kebesa Tebánského, to jest vtipné a užitečné vyobrazení pravé moudrosti u šťastného života). Tento spisek ho jistě zaujal svým mravním obsahem i alegorickým rámcem. Překládal jej ne bez chyb (na př. 20,4 κ λλιστε „o překrásně”, str. 25), starobylou mluvou a rozsáhlými souvětími i hojnými vazbami přechodníkovými. Řecká jména bohů nahrazoval latinskými nebo českými, na př. „Saturnus” (m. Kronos, str. 3), „náhoda neb Fortuna” (Tyche, str. 10), „milí bůžkové” (str. 6), „pro Bůh” (str. 15), „dobří Bohové” (str. 22; vesměs místo „o Herakle”). Překlad se začíná: „Procházejíce se ve chrámě Saturnovu, mezi jinými rozličnými obětmi ohlédli sme před svatýní tabuli jakousi, na níž divné a zvláštní věci vymalovány byly; kteréžto jaké a odkudby býti měly, vystihnouti jsme nemohli” (str. 3). Z podnětu svého švagra Jungmanna překládal litoměřický profesor Ignác Hájek Lukiana a vydal r. 1832 první část jeho vybraných děl (Některé spisy Lukiana Samosatenského v češtinu uvedené). Pojal do ní „Sen”, „Promethea v řečech”, „Nigrina”, „Timona”, „Ledňáčka”, „Promethea”, „Hovory bohů”, „Hovory mořské” a „Toxarida”. Překládal obratně mluvou starobylou (na př. „pouštín jsa”, str.4; „Fidiáš”, „Joviáš”, str. 6; „majecí”, str. 38; „jest umřel”, str. 112), ale s některými nově tvořenými slovy (na př. „hlinotvůrce”, str. 12; „zšípil” ποτετ ξευται str. 13; „hnízdoušata” νεοττο str. 53). Na př. Dial. d. 7. „V u l k a n . Viděl jsi, Apollo, dítě z Maje nedávno narozené? jak krásné jest, na všecky se usmívá, a již prozrazuje, že z něho veliké dobré vznikne. A p o l l o . Co pravíš? dítě? veliké dobré? to bych já neřekl nebo to dítě svou schytralostí Iapeta jest starší” (str. 104). K překladu jsou připojeny věcné poznámky. Druhý svazek nebyl vydán; o Lukiana nebylo již zájmu. Překladatel při českém guberniu, skriptor universitní knihovny a nástupce Nejedlého na universitě Norbert Vaněk (1781-1835) vydal r. 1834 překlad Sallustiova „Jugurthy”, následujícího roku překlad jeho „Catiliny” a ještě chtěl přeložit Justina (srov. předml. Jugurhy). Jeho překlady jsou leckdy nesprávné a příliš doslovné, což vytkl Palacký (ČČM 8, 1834, str. 111 n.} veskrze podržují latinskou stavbu vět a jednou dokonce napodobují historický infinitiv („Jugurtha protahovati všecko”, Jug. str. 51). Leckterá slova jsou nově tvořena, na př. „úřadotouha” ambitus, t. str.10, „prostovláda” (dominatio, t. str. 12), - 104 -
„nutitelství” (dominatio, t. str. 14), „laskouněti” (amare, t. str. 19), a některá slova jsou vysvětlena v závorkách, na př. „sketnost” (zbabělost) (Cat., str. 28), „usvědčen (überwiesen) zločinu” (Jun., str. 50). Vaněk též upravil pro žáky na českých gymnasiích r. 1830 I. Seibtův slovník k I. dílu latinské chrestomatie (Neues lateinisch-deutsch-böhmisches verbessertes und vermehrtes Wörterbuch...), a to tak, že k německým slovům přidal česky překlad, na př.: „Curvus, a, um: krumm, gekrümmt, křivý, ohnutý; curvo capite mit gekrümmten, mit gesenktem Haupte, s hlavou sehnutou, sklopenou” (str. 51). Práci tu vykonal, jak praví v předmluvě, ve třech nedělích. R. 1836 vyšel v České včele (3, str. 2 n.) překlad těch částí Xenofontovy „Kyrupaideie”, kde se mluví o krásné Pantheii, věrné choti perského knížete Abradata, a r. 1840 byla v Kroku (4, 1, str. 1 n.) přeložena část Palaifatova spisu, v němž se racionalisticky vykládají staré báje; oba překlady jsou anonymní a dosti obratné. Příliš doslovně a tvrdě přeložil Václav Vladivoj Tomek (1818-1905) v Musejníku (16, 1842, str. 190 n.) I. knihu Tacitových „Annálů”, na př. kap. 78: „Chrám aby založen byl Augustovi v osadě Tarraconské, k žádosti Hispanů povoleno, a dán příklad všem provinciím. Stěžuje sobě lid [deprecante populo] na stou částku z prodejných věcí, oznámil Tiberius, že pokladnice vojenská na té pomoci záleží; také že by z tíže té obec nebyla, kdyby po dvadcátém roce služby vysloužilci propouštěni nebyli” (str. 232). Slovo „proscriptio” překládal „zapisování” (str. 191), vojáci páté legie „pátníci” (str. 207) a tribunal „řečnice” (str. 212). V „Pamětech” vypráví Tomek, že byl žákem Klarovým (I, str. 30) a že začal překládat Tacita jen pro cvičení v slohu, ale že ho pak chtěl přeložit celého (str. 176). Ztratil se překlad Curtia, jejž pořídil děkan z Mníšku Jan Leopold Cippelius (1753-1826, srov. Jungmann, Hist. lit. č., 2. vyd. str. 434), a Rettigův překlad tří dialogů Senekových, dokončený r. 1837 (srov. t. str. 543).
