MASARYKOVA UNIVERZITA FILOSOFICKÁ FAKULTA Ústav hudební vědy, obor Sdruţená uměnovědná studia školní rok 2010/2011 DIPLOMOVÁ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Typické a atypické prvky románských rotund
AUTOR PRÁCE VEDOUCÍ PRÁCE
ING. ONDŘEJ HNILICA (učo 341761) PH.DR. ALEŠ FILIP PH.D
BRNO 2011
1
MASARYKOVA UNIVERZITA FILOSOFICKÁ FAKULTA Ústav hudební vědy, obor Sdruţená uměnovědná studia školní rok 2010/2011 Obsah: 1. VSTUPNÍ ZAMYŠLENÍ .................................................................................................................................. 5 2. ÚVOD ................................................................................................................................................................. 5 3. ZAŘAZENÍ DO HISTORICKÉHO KONTEXTU ........................................................................................ 6 4. STAVBA KOSTELU ........................................................................................................................................ 9 5. DEFINICE- FORMÁLNÍ ANALÝZA .......................................................................................................... 12 6. ÚČEL ............................................................................................................................................................... 15 7. STAVEBNÍ TYP JAKO MODUS ................................................................................................................. 18 8. DISPOZICE..................................................................................................................................................... 19 9. STAVEBNÍ ČLÁNKY .................................................................................................................................... 27 10. PLASTICKÁ VÝZDOBA ............................................................................................................................ 32 11. VÝTVARNÁ VÝZDOBA – FRESKY ......................................................................................................... 37 12. ZÁVĚR........................................................................................................................................................... 41 13. SEZNAM LITERATURY ............................................................................................................................ 43 14. ENGLISH RESUME .................................................................................................................................... 46 15. SEZNAM PŘÍLOH ....................................................................................................................................... 46
2
Čestné prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracoval samostatně za pouţití uvedených zdrojů a literatury. ……………….
Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce PhDr. Aleši Filipovi Ph.D a Mgr. Aleši Flídrovi za ochotu při konzultacích i za rady jimi poskytnuté.
1. VSTUPNÍ ZAMYŠLENÍ Počátky naší první kamenné architektury jsou spojeny s počátky křesťanství na našem historickém území. Jedná se tedy o Moravu s mocensko – politickým celkem tvořeným Velkomoravskou říší a později pro Čechy, kníţectví pod vládou Přemyslovské dynastie. Stavby rotund v tomto období byly stavbami velmi významnými, spojenými s událostmi z našich dějin. V těchto objektech můţeme spatřovat jedinečné a přímé svědky z těchto časů, můţeme je spojovat s politickou a ideologickou reprezentací církevní i světskou.
2. ÚVOD Studie se zabývá otázkou typických a atypických forem a výzdoby románských rotund. Dále se zabývá zjednodušeným uvedením do kontextu a postřehy, kterými se zabývali předešlí historici, archeologové a samozřejmě historici umění. Celá význačnost objektů rotund tkví v tom, ţe se jedná o jedny z prvních kamenných staveb na našem území. Záleţitost provenience je úzce spjata s jednotlivými historickými událostmi a poukazuje politické směřování tehdejších mocenských vrstev a dává tušit i celkový ideologický program. Pro předpokládanou „hrubou” povahu prvotního křesťanství a absenci znalostí a zkušeností stavitelských je nutno předpokládat přenesení oné myšlenky odjinud zvenčí. Metody zkoumání, jednotlivých badatelů, které jsou v práci uvedeny vychází z částí písemných zpráv a porovnáváním obdobných objektů z okruhů tehdejších významných oblastí vlivu. Práce, pak pouţívá komparaci objektů a vzájemně se snaţí je odlišovat od objektu myšleného (ideálního), který je modem vzniklým ze souboru těchto objektů. Největší úskalí spočívá v tom, ţe sledované objekty se v převáţné většině zachovaly jako torza a relikty, na nichţ se vrství nánosy z následně vzešlých přestaveb a úprav. Za kritiku literatury uvádím jen několik nejdůleţitějších titulů od A. Merhautové a D. Třeštíka Románská architektura v Čechách a na Moravě a od L.J. Konečného Románská rotunda ve Znojmě. Literaturou zabývající se Slovenskem a těmito jeho památkami bezpochyby od V. Mencla Středověká architektura na Slovensku a od M. Vanča Středověké rotundy na Slovensku.
K další studované literatuře k tématu, nutno upozornit na publikaci Aneţky Merhautové: Raně středověká architektura v Čechách. Z níţ je čerpána historická část, a která je jakousi encyklopedií středověké architektury pro oblast Čech. Líčí a komentuje teze jednotlivých historiků umění dřívější doby, jako J. Cibulka, K. Guth či K.B. Mádl, a pro oblast Moravy archeologa J. Poulíka. Myšlenky se tu dotýkají úvah o proudech provenience a jednotlivých důkazů, o něţ se při svých tvrzeních opírají. Další, ale starší literaturou je článek České rotundy od K. Gutha. K typickým a atypickým prvkům vzhledem k románské sakrální architektuře patří i problematika panských tribun. Protoţe se jedná o panské kostely, lze i tento element dále zkoumat. Známá je například panská tribuna v objektu rotundy v Těšíně. Literatura na toto téma je sepsána Václavem Menclem v jeho studiích. Problémem Romanica na Moravě se zabýval dále Václav Richter, který zamýšlel sepsat shrnující dílo, jeţ bohuţel nedokončil. Stačil sepsat pouze první část týkající se církevní správy ve sledovaném období a vstupní studii. Vyšel pod názvem O středověké architektuře na Moravě. Jakýmsi stručným shrnujícím výstupem jsou příspěvky, v publikaci Dějiny českého výtvarného umění, věnující se románské architektuře a to pro Čechy od A. Merhautové a pro Moravu Z. Kudělky. Tyto publikace povětšinou od sebe dělí různá léta vydání a různá šířka záběru těchto badatelů, proto muselo dojít ke značné selekci a mnohdy i velkému zjednodušení k nahlíţení na určité typy problémů. Poznatky načerpané z literatury byly konfrontovány při pracovních cestách za vybranými studovanými stavbami přímo v terénu in situ.
3. ZAŘAZENÍ DO HISTORICKÉHO KONTEXTU Křesťanská sakrální architektura navazuje od Konstantinovského období kontinuálně na antické kruhové stavby pohanských chrámů a mauzoleí. Modifikovaly tento stavební typ na základě liturgických poţadavků nového náboţenství. Kauzu kruhových chrámů je moţné demonstrovat na římském Panteonu či Theodorichovu mauzoleu v Raveně, které byly začátkem VII. století vysvěceny na křesťanské kostely Panny Marie. Jedna z prvních rotund tohoto typu, označovaná jako Sancta Maria Rotunda, byla zbudována nad hrobem Panny Marie v Josafatském údolí u Jeruzaléma.
Proces přeměny antických architektonických vzorů mauzoleí je nejtypičtější u tzv. Anastásis nebo-li rotundy Boţího hrobu na místě hrobu Jeţíše Krista. Tato spojitost má návaznost i se stavbami raně křesťanských baptisterií, ve významu křtu jako rituální smrti a znovuzrození.1 Sancta Maria Rotunda a rotunda Boţího hrobu byly ve středověku pravděpodobně nejuctívanější symboly křesťanské církve. Právě podle jejich vzoru byly budované stavby na území celého křesťanského světa.2 Právě kruhové kaple reflektovaly jednotu církevní a světské moci a slouţily jako reprezentativní stavby panovníků. V Byzantské říši to byly především kostely císaře Justiniána - Hagia Sofia v Konstantinopoli a San Vitale v Raveně, u Langobardů Arichisův kostel St. Sofie v Beneventu a ve Franské říši zejména kaple Panny Marie Karla Velikého v Cáchách. Rotundy jako reprezentační stavby, v konečném důsledku budované i slovanskými kníţaty,
demonstrovaly příslušnost nově vznikajících křesťanských
států Velké Moravy, Čech, Polska a Uherska do křesťanského univerza.3 Zařazení do historického kontextu: Předrománské období ( (8)9. – polovina 11. století ) Románské období
( polovina 11. – polovina 13.století)
Chronologie vládců vzhledem k svým územním celkům: Velkomoravská říše (Mojmírovci)
- Česká kníţectví (Přemyslovci)
Mojmír I.830(?) - 846 Rastislav 846 - 870 Svatopluk 870(?) - 894
Bořivoj ? - 894(?)
Mojmír II. 894 - 906/7
Spytihněv I. ? - asi 905 Vratislav I. 905(?) - 921(?) Václav I. (svatý) 923 – 935(929) Boleslav I. 935(929) – 927(967) …. Atd.
1 2 3
Vančo M. Středoveké rotundy na Slovensku. Bratislava: Chronos, 2000 Konečný L. Románská rotunda ve Znojmě. Brno: Host, 2005 Vančo M. Středoveké rotundy na Slovensku. Bratislava: Chronos, 2000
Přemyslovská dynastie pokračuje svými dalšími představiteli, moravská údělná kníţectví jsou pod správou mladších sourozenců českého kníţete, později krále. Kontext pro území Čech. Pro území Čech jsou počátky feudálního státního útvaru a souběţně pro výskyt první kamenné architektury spojeny s vládou kníţete Bořivoje. Podle svědectví Kosmovy kroniky víme, ţe tato země byla obývána jednotlivými slovanskými kmeny, jako byli Čechové, Dúdlebi, Pšované a jiní. Nejvýznamnějším rodem byli Přemyslovci, jimţ konkuroval rod Slavníkovců, který se dočkal známého neblahého konce. Ještě za vlády kníţete Bořivoje nebylo pevně konsolidované feudální zřízení, jeţ bylo běţné u sousedních kníţectvích či svazků kníţectví jako Franky nebo Velkomoravská
říše.
Ani
křesťanství,
které
bylo
nejlepším
nástrojem
k jeho formování, nebylo před Bořivojem výrazněji zakořeněno, i kdyţ pokusy o christianizaci byly známy z dřívějška. Teprve po jeho pokřtění na Velké Moravě, o kterém se zmiňuje Kosmova kronika, nabývá konkrétních podob zejména u nobility. Aţ do roku 894 podléhaly Čechy vazalskému svazku k Velkomoravskému kníţeti Svatoplukovi. Po roce 895 se dostávají do područí Východofranské říše k Arnulfovi. Po pádu Velkomoravské říše, která byla vyvrácena nomádskými kmeny, se do Čech přesouvá uprchlé obyvatelstvo včetně kněţí, kteří po nějakou dobu udrţují zaběhnutou církevní správu. Bořivojův vnuk, syn kníţete Vratislava a Drahomíry, Václav, který dle legendy dostal ostatky sv. Víta, římského mučedníka, od Jindřicha Ptáčníka. Ty uloţil do první stavby typu rotundy u nás na Praţském hradě-metropolitní kostel, kterou dal postavit. Po jeho zavraţdění a pozdějším svatořečením zde byly uloţeny i jeho ostatky (938). K nim přibyly ostatky sv. Vojtěcha (přeneseny z Hnězdna 1039) o jehoţ patrocinium byla rotunda dále rozšířena. Důleţitým aspektem je vztah církevní správy, kdy území Čech bylo přiřazeno k Řezenskému biskupství pod juristrikcí Mohučského arcibiskupství. v Praze bylo zaloţeno aţ v roce 974-6. 4
4
Merhautová A. Raně středověká architektura v Čechách. Praha: Academia, 1971
Biskupství
V období 1019-20 se ke českému státnímu útvaru se připojila Morava. Toto století znamenalo pro nově utvořený státní útvar mnoho válek s německými císaři a také s Poláky. Přibliţně kolem roku 1063 je na Moravě ustanoveno samostatné biskupství v Olomouci. Roku 1085 dostává Vratislav II .titul krále pro svou osobu, ale teprve na konci 12. století je Přemyslovcům přiřčen dědičně 1198 a potvrzen 1212 Zlatou bulou sicilskou. Morava doposud rozdělená na údělná kníţectví se pak 1182 stává markrabstvím. Ve druhé čtvrtině 13. století do našich zemí přicházejí nové řády a s nimi i nové umělecké tvarosloví raně gotické.5 Hlavní historické aspekty: Šíření nové víry – Křesťanské náboţenství. a) Latinská větev křesťanství (vliv Východofrancké říše, mocenské pře, latinské misie) b) Byzantská větev křesťanství (863
příchod
Konstantina
a
Metoděje,
vymanění
se
z
vlivu
Východofrancké říše, Cyrilice, ustanovení biskupství) Vztahy na poli mezinárodní politiky v dané době byly propojeny, jednak s ideologickými a jednak s diplomatickými jednateli. (vztahy sousedních vládců, vztahy k Církvi/Papeţi atd.)6
4. STAVBA KOSTELU „Stavba kostelů byla šířícímu se křesťanství od začátku naprostou nutností. Příčinou byla tajemná podstata křesťanské bohoslužby,která byla odlišná od náboženstvích antických či pohanských. Proto také stavební myšlenka byla jiná než u antického chrámu. Ten byl pomyslným příbytkem boha, zpřítomněného sochou. Nebo u pohanských náboženstvích, kdy byl bůh ztotožněn s přírodou a jejími živly. K obětem se obec shromaždovala před chrámem nebo na jeho nádvoří. Dovnitř chrámu, do vlastního stánku božího lid neměl přístup. Proti tomu středem křesťanské bohoslužby byla a je oběť chleba a vína jakožto těla a krve Kristovy. Mystérium to bylo smysly nepostižitelné a proto před nevěřícími střežené. Na veřejných místech
5 6
Royt J. Středověká architektura v Čechách. Praha: Karolinum 2002, s. 13 Hora P. Toulky českou minulost. Praha: Baronet 1993.
všemu lidu přístupných se nemohla konat křesťanská bohoslužba. Hájené tajemství nemělo být vystaveno nechápavé anebo i rušivé účasti nezasvěcených. Proto se veřejně nedála ani tam, kde to po celý rok dovolovaly klimatické podmínky. Větší počet věřících nevyhnutelně vyžadoval zvláštní kultovní budovy.“7 Předpokládá se, ţe na našem území a v okolí blízkém se nejdříve stavěly dřevěné kostely. Ty slouţily buď jako trvalé svatostánky, nebo jako stavby provizorní, na jejichţ místech nebo okolí se posléze vybudovaly kamenné stavby. Bohuţel, ţádné dřevěné stavby z této doby se nedochovaly, ale prameny mluví o dřevěných kostelech u našich západních sousedů. Proto se předpokládá v souvislosti s misijní činností, ţe se objevovaly i u nás. Právě tak jako jiné stavby, byly také kostely v Římské říši zděny, tj.stavěny z cihel nebo kamene pomocí pojivé malty z hašeného vápna a písku. Takový způsob stavby neznali necivilizovaní barbaři, sídlící mimo oblast Římské říše. Kdyţ pak po širších dějinných souvislostech přijali křesťanství vlivem misijního působení, zároveň si osvojili mnohé vymoţenosti antické kultury, jako zděnou stavbu z kamene nebo cihel. Jednou z raných zmínek o nutně zděných stavbách, nalézáme v pramenech z 9. století z oblasti Velkomoravské říše. Konkrétně z nitranského kníţectví, kdy Pribina nechal postavit na jeho hradě kostel. K tomu povolal ze Salcburku různé řemeslníky, s nimi také zedníky, jak je o tom zmínka v De conversione Bagoariorum et Carantanorum libellus.8 Při bliţším analýze předrománské architektury – stavitelství, se dá soudit, ţe více-méně kaţdá stavba je originálem, u níţ východiska formální a technologické mají přímé vazby ke své specifické konkrétní politické situaci. Dochovaná různorodost dochovaných reliktů sakrálních staveb, diference při uţívání malt či varianty forem potvrzují předpokládané rozličné podměty a zdroje, které by byly zdrojem znalostí k jejich výstavbě. Nejčastěji se samozřejmě uvaţuje o vlivu velkomoravském při příleţitosti křtu kníţete Bořivoje a dalším vyslání kněze Kaicha Metodějem na Levý Hradec. 7
Cibulka. J. Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a počátky křesťanství na Moravě. Praha :1993 De conversione Baroariorum et Carantanorum libellus, MG, Ss, XI, 12: „Postmodum vero roganti Priwinae misit Liuprammus archiepiscopus (Saltzburgensis) magistros de Salzpurc murarios et pictores, fibros et lignarios, dui infra civitatem Priwinae honorabilem ecclesiam construxerunt, quam ipse Liuprammus aedifiari fecit officiumque ecclesiasticum ibidem colere pecetit. In quq ecclesia Adrianu martyr humatus pausat. (dle Richter V. O středověké architektuře na Moravě In: ČMM LXV 1943) 8
Zejména ve spojitosti se stavebním typem rotundy, jak dokazují nálezy z Mikulčic či ze Starého Města u Uherského Hradiště. Dle dnešních badatelů ve velkomoravském prostředí se opomíjí všímání si přetrţitosti výskytu jednotlivých prvků. Při genezi románských sakrálních staveb není bez zajímavosti si všimnout předrománské kamenné sakrální architektury. Jestliţe podle doloţených zmínek tedy budeme uvaţovat za nejstarší kamennou stavbu kostel na Levém Hradci – hypoteticky uţ rotundu (archeologicky doloţena, není však jisté, ţe byla kostelem úplně prvním). A v posloupnosti dalším objektem je rotunda na Budči, pak dělí obě stavby minimálně 15 let, či aţ 35 let, podle toho, kdy asi mohla být za vlády Spytihněva I. (895- 915) postavena. Datujeme tedy Levý Hradec cca 880 a Budeč nejdříve 895. Následujícím v chronologii jest rotunda svatovítská (cca 930), o níţ podrobně viz. publikace o nejstarších sakrálních objektech na Praţském hradě, jeţ reviduje předešlá fakta a nálezy. Dalším objektem je rotunda v Plzenci asi z 2. poloviny 10. století (dnes se po různých revizích datuje aţ do 11. století). Pak i přes to, ţe nejsou známé všechny objekty z tohoto období, se můţe konstatovat, ţe vychází jedna novostavba přibliţně na více neţ jednu lidskou generaci. Na základě této časové úvahy se dále dá spekulovat o jen obtíţně se udrţující domácí stavební tradici. V prvotním shrnutí se můţe dedukovat předpoklad, ţe za období 880-cca 970 tedy asi 90 let, bylo na území Čech postaveno kolem 15 zděných kostelů a vypadá to, ţe stavby neprobíhaly kontinuálně. Toto číslo prezentuje nízké mnoţství staveb a pro existenci stavební „hutě“ nepravděpodobné (pro toto období spíše neţ pojmu hutě, spíše se dá hovořit o skupině kameníků). Tudíţ pro realizaci jednotlivých objektů nebo jejich skupin byli získáni stavitelé odněkud zvenčí hranic, jeţ k nám importovali své stavitelské zvyky a postupy. Za kníţete Boleslava II. zvaného Poboţný (967/972-999) se připisuje postavení 20 zděných sakrálních novostaveb9. Za jeho vlády tedy byly příznivé podmínky pro budování těchto staveb a proto snad i pro zřízení skupiny stavebních
9
KOSMAS I, 22 FRB: „Erat autem iste princes, secundus Bolezlaus, vir christianissimus, fide catholious, .., ecclesiarum dei praecipuus fundátor. Nam ut in privilegio ecclesiae sancti Georgi legimus, 20 ecclesias christianae religioni credulus eremit, et eas omnibus utilitatibus, quae pertinent ad ecclesiasticos usus sufficienter ampliavit.“ (dle Frolík J., Maříková-Kubková J.,Růţičková E., Zeman A. Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu-výpověď´acheologických nálezů , s.285)
řemeslníků a vznik vlastní domácí tradice. Ustanovení praţského biskupství a zakládání prvních klášterů toto příznivé politicko- ideologické klima jen potvrzuje.10 Historickým jevem, který od poloviny 11. aţ do 13. století proměňoval krajinu samozřejmě i s jejími usedlostmi a kostely, byla kolonizace, jak vnitřní, tak vnější. Tento historický proces samo sebou přinášel mnoho rozličných vlivů, jeţ se projevily i v architektuře.
5. DEFINICE- FORMÁLNÍ ANALÝZA Románské rotundy vychází z antické tradice a jsou odvozeniny z římského stavebního myšlení stereometrického, které je protikladné k tektonickému chápání architektury řecké. Podstata a smysl těchto dvou tendencí je ve fyzikálním přenášení vnitřních sil, tedy prvků nesených a nesoucích. Přes peripetie věků se vykrystalizoval derivacemi sloh, jenţ dnes zveme románský, jeho název se zformoval aţ v chápání slohů vůbec. Jako exkurz není bez zajímavosti zmínit výrok normanského archeologa, jenţ jako jeden z prvních pouţil označení románský sloh v dopise z roku 1818. Charakterizuje jej jako: „těžká a hrubá architektura je opus romanum (římská práce) pokažená…našimi drsnými předky.“11 Toto označení vzniklo pro normanský prostor, kde tradice římské architektury měla mnohem větší kontinuitu. Jak by asi nazval naši románskou architekturu? Asi proto někteří naši badatele v tomto smyslu raději mluví spíše o stavitelství neţ o architektuře. Centrální stavby kruhového půdorysu se objevují jako kaple (kostely) či jako baptisteria nebo martyria (kaple nad hrobem mučedníka). Symbolika Kruhový půdorys chrámu připomíná, ţe církev Kristova bude trvat věčně. Chrám bývá čelní stranou obrácen k východu, takţe i
věřící shromáţdění
v chrámu k bohosluţbám se dívají k východu, aby si připomínali, ţe očekávají milost a posvěcení od Jeţíše Krista, který osvítil celý svět jako slunce vystupující na obzor od východu. Z toho orientace ke světovým stranám apsida k východu a vstup k západu. Tyto symbolické náleţitosti vychází z křesťanského učení. 10
Frolík J., Maříková-Kubková J.,Růţičková E., Zeman A. Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu-výpověď´acheologických nález ,Praha: Peres 2002, s.284-285 11 Souriau E. Encyklopedie estetiky, Praha: Victoria Publishing a.s. 1994, s.763
Rotundy (z lat. rotundus – kruhový) by se daly charakterizovat jako centrální stavba na kruhovém půdorysu, většinou s připojenou apsidou. Půdorysný charakter apsidy je podkovovitý nebo polokruhový. Válcová loď rotundy bývá bud´ zaklenutá či plochostropá, apsida je zaklenuta tzv. konchou coţ je klenutí ve tvaru čtvrt kruhu. U některých klenutých rotund se setkáváme ještě s nadstavbou v podobě tzv. lucerny, kdy je na vrcholu klenby přistaveno válcové těleso se stříškou kuţelovitého tvaru. Musíme rotundy odlišit od objektů karnerů, které nemůţeme řešit ve stejné mnoţině, jednak pro jejich rozdílnost horizontu jejich vzniku a zejména jejích účelu, který byl odlišný. Takto zní definice, kterou uvádí Václav Paukrt ve své práci: Slovo karner pochází z latinského slova carnarium, coţ znamená kostnice, téţ označovaná jako ossuarium či ossarium. „Karner je románská a gotická hřbitovní dvou etážová centrální stavba – známá však už z předrománské architektury, zpravidla kvadratického, kruhového nebo polygonálního půdorysu, stojící v sousedství farního kostela na hřbitově.“12 Horní prostor karneru slouţil jako kaple, která slouţila ke konání zádušní mše za mrtvé. Ve většině případů byla doplněna o půlkruhovou apsidu, jeţ se někdy mění na výklenek vystupující ven z půdorysu v podobě arkýře. Uvnitř lodi bývá v této části situován oltář. V dolní podzemním prostoru je vlastní kostnice (ossarium), kam byly ukládány kosti postupně vykopané na hřbitově. Do kaţdého prostoru vede samostatný vchod. Předloha- vzor- fundament Nejstarším objektem typu rotundy na našem území, a současně první skutečně monumentální kamennou architekturou byla rotunda sv. Víta, kterou nechal vystavět kníţe Václav. Její archeologické průzkumy probíhaly v období 1911 -31. V průběhu času byla předmětem řady debat a spekulací.13 Na základě kusých písemných zpráv a torz nálezů zdiva, kdy byla nejlépe zachována část jiţní apsidy. Předpokládaná podoba se čtyřmi apsidami se povaţuje za výsledek několika
12
Paukrt V.Románské karnery na Moravě. Disertační práce UJEP. Brno 1967. dle Roučková, B. Veřejně přístupné kostnice a karnery v České republice, bakalářská práce, FF MU, Brno 2006. 13 Cibulka J. Václavova rotunda sv. Víta, Praha: 1933.
stavebních fází. Spekulativní je rovněţ existence vnitřního ochozu, schodišťovou úpravou mezi severní a jiţní apsidou a zaklenutím kupolí.14 Tato stavba se stala fundamentálním objektem, jak kultu, tak reprezentace politické moci Přemyslovců. Byla patrně vzorem pro předpokládané odvozeniny skrovnějších staveb českých rotund. Typické či atypické ?, odvozeniny. Hlavní otázkou pro formální analýzu díla je stanovení typických a atypických konstrukčních či výzdobných prvků. Stavební objekt rotundy je rozdělen na tělo lodi a k němu připojenou apsidu. Z hlediska proporcí průměru lodi, vlastního zdiva, jeho výšky a šířky a samozřejmě vlastní kvalitu a technologii zdění. U apsidy můţeme vysledovat její tvary, a to např. tvary podkovovité či polokruhové. Případně je-li k hmotě lodi připojena věţ – jakého tvaru, proporcí funkce atd. Formou, která je hodna sledování a následného rozboru, je podoba tvaru otvorů, které hmotu zdiva prolamují, a to otvor dveří a okenní otvory. Zejména členění či případná modelace u jejich nadpraţí nebo ostění. Samozřejmě nemůţeme opomenout případné římsy nebo členění lizénovými rámci či v interiéru zdůraznění přechodu mezi lodí a apsidou formou tzv. vítězného , triumfálního oblouku. Otázkou je, zda-li je moţné na těchto stavbách najít opravdu něco společného? Jednou z moţností klasifikace jsou např. vstupní portály a jejich tvarové uchopení. Ač jednoduché jako například podoba původních portálů v Hradešíně, Řípu či Znojmě. Analýza raně středověké architektury na našem území se dá zpracovávat jen s určitou mírou zjednodušení, kdy hlediska slohové a strukturální nejsou a nemohou být vyčerpávající. Specifika této architektury zahrnují vlastní vnitřní logický vývoj. Tato jiţ domácí forma architektury je jen odrazem vzdálených procesů, projevující se různými anomálními modalitami (retardace a simultánnost, nelogičnost či sublimace vývojových etap). Nelze tedy jako nástroje uţít přímého strukturálního systému. Z téhoţ vyplývá, ţe separování látky do mnoţin dle cizích ovlivnění nese potenciálně moţné chyby, zejména pro potřeby chronologie. Příčiny mohou nastat zvláště proto, ţe z určitého časového úseku se jen malé mnoţství dochovalo nebo vůbec
14
Dragoun Z. Praha 885-1310, Praha: Libri 2002. s.26
nedochovalo. Dále pak důvod absence charakteristických slohových znaků a otázka jejich původu se jeví jako sporná, či v lepším případě diskutabilní.15
6. ÚČEL Starší umělecko - historická literatura člení účel těchto objektů přibliţně dle následujícího schématu. Podle obšírného rozboru K. Gutha následně převzal V. Richter. Jediný účel: Rotundy – farní kostely (Otte) Rotundy – hřbitovní kaple (Woltmann) Dvojí účel Rotundy –farní a hřbitovní kostely – Lübke (farní jen výjimečně), Schnaase (farní a karnery), Gruber, Neuwirth (rotundy s věţí farní ?, ostatní karnery) Rotundy – hradní a farní kostely – Braniš, Mádl. Trojí účel. Rotundy – hradní, později hrobní a ostatní kostely – Matějka. Birnbaum rozeznával u rotund dvojí účel, časově rozlišený. Jednu vrstvu rotund povaţoval za kníţecí kaple, stavěné na hradech jakoţto kníţecích sídlech.16 Richter přímo píše o účelu kostelů na hradech, jako o vlastnických kníţecích kostelech, jejíţ zakladatelem byl sám kníţe. Dále zmiňuje, ţe z pramenů 10. století je přímo zřejmé, ţe nešlo o misijní kaple. A především, ţe na Moravě přítomné kněţstvo řeckoslovanské církve na tento typ stavitelství nepodílelo přímo, ţe by kněţí byli sami stavebníky či eventuálně staviteli. V. Richter dále předpokládá ve svém příspěvku, ţe farní funkce rotundám byla přiřazena aţ sekundárně.17 Kostely, jejichţ prototypy vytvořilo praţské centrum pro období, kdy hradiště jako hlavní společenský útvar začínají ztrácet svou klíčovou funkci v zemi. Nejen kníţe a jeho druţiníci, ale i zemani na svých zboţích v souvislosti s vnitřní kolonizací zakládají a budují opevněné dvorce, při nichţ si staví kamenné kostely. V převáţné většině se sice jednalo o kostely podélné, avšak můţeme se setkat ve zvláštních 15 16 17
Richter V. O středověké architektuře na Moravě. In: ČMM LXV 1943 Birnbaum V. K otázce našich rotund. In: PA XXXV, 1926-27 Richter V. O účelu československých rotund. In: ČMM LXV 1943
případech s rotundami. Tyto typy staveb jsou přímo vázány na jejich dvojí účel, který byl od nich poţadován. Tj. soukromé oratoře při panském sídle či jako farní kostely pro lid z jejich vsí.18 Kritiku hypotéz o naší nejstarší sakrální architektuře rozebírá ve svém článku L.J. Konečný, který staví do polemiky s A. Merhautovou a její tezí. Ta předpokládá přenos dispozice rotund misiemi, z oblasti istrijsko-dalmatské. Dalším předpokladem je přenos i účelu-funkce, tedy spojení paláce (dvorce či panského sídla) a centrálního sakrální stavby, která se původně vázala na prostředí byzantské. Toto se předpokládalo u jihovýchodoevropských rotund z 9.-11.století (moţných palácových kaplí). Dále její propojení s generalizacemi funkcí pro naše jednoduché centrály, jakoţto soukromé kaple u těchto panských sídel, jak uvádí V. Richter. S těmito úvahami úzce souvisí otázky panských tribun, jak je naformulovali uţ V. Birnbaum a V. Mencl.19 Pro značnou spekulativnost jednotlivých závěrů, lze snad pouze konstatovat, zda-li se spíše mohlo jednat o účel převaţující k funkci kostela farního. Nemáme dostatečné mnoţství příkladů, kde by se nastíněné hypotézy daly demonstrovat, ať uţ archeologických či jiných (potenciálně Pohansko u Břeclavi). Z příkladů, jeţ tezi nepotvrzují, je předpoklad o rotundě, která stávala na výšinném hradišti Ducové. Zde se nepředpokládá existence tribuny, a s přihlédnutím ke kvantifikaci pohřebního materiálu se dle L.J. Konečného dá vyvodit, ţe šlo o kostel se sepulkrální funkcí postavený jako votivní a nikoli vlastnický. Důleţitý je postřeh, ţe rotundy ve Starém Městě a v Mikulčicích byly patrně postaveny uţ před příchodem byzantské misie, coţ by vylučovalo vazbu nastíněnou A. Merhautovou.20 Také spojitost rotund v Šebkovicích a Častohosticích, které nevznikly při panských sídlech tuto tezi podporuje.21 Koexistence funkcí vlastnického i farního účelu se jeví jako pravděpodobná, ale musíme se na jednotlivé objekty dívat individuálně a generalizované stanovisko se ukazuje značně neuspokojivé. L. J. Konečný také soudí z širšího společensko-ideového hlediska, ţe na nejstarší sakrální architekturu bylo, vzhledem k dlouhodobému přeţívání pohanských
18
Mencl V. Středověká architektura na střední Vltavě, In: Umění 10. Praha 1962, s.218-219. Konečný L.J. Emporové rotundy s válcovou věží.In: Umění 26. Praha 1978 s. 386 20 Richter V. Die Anfänge der grossmährischen Architektr In: Magna Moravia, Praha 1965. dle Konečný L.J. Emporové rotundy s válcovou věží. In. Umění 26. Praha 1978 21 Konečný L.J. K funkci románských rotund jihozápadní Moravy.In: SPFFBU F 19-20. 1975-76. s.117 19
všelidových kultů a rituálů, nahlíţeno spíše jako na příbytky svatých, neţ na shromaţdiště věřících.22 Konstatovat lze snad jen to, ţe výstavba centrály se obecně vţdy vázala na nějakou memoriální funkci23. Co je v našem prostředí činí jedinečným, je jejich vazba k účelu hradnímu či velkofarnímu. Celkem se tedy otázka po účelu rotund, i přes značnou snahu jednotlivých badatelů, zdá neuzavřenou. Karner však nebývá samostatnou stavbou, nýbrţ doplňuje vlastní farní kostel. Jeho patrocinium je nejčastěji sv. Michaelovi, kterýţ je průvodcem duší zemřelých do věčné blaţenosti. Největší rozšíření karnerů je v rakouském Podunají. Jako vzor se obecně uvaţuje hřbitovní kaple sv. Michala ve Fuldě (818-22), která je opatřena kryptou a tvarově je zaklenutá do středního sloupu. Vrcholu vývoje tohoto typu se dostalo aţ v druhé polovině XII. století, zejména pak ve stoletím XIII. V oblasti Rakouska poté ještě doznívá po celý středověk. V literatuře se uvádí, ţe na území dnešního Rakouska se nachází značné mnoţství karnerů. Nejvíce těchto objektů jsou v Dolním Rakousku, Štýrsku, Korutanech, jsou i v Salzbursku a Horním Rakousku i v Tyrolsku. Tady při západní hranici přechází do Bavorska. Pokud si uvědomíme tuto značnou rozlohu jejich výskytu, nepřekvapí nás i jejich rozšíření do sousedních oblastí zejména na jiţní Moravu (Podyjí), či pohraničí uherské (Šoproň), dále pak do oblastí spojených s německou kolonizací.24 Pozdější stavby karnerů bývají jiţ výrazně pozdně románské, nebo přechodového typu jiţ s mnoha gotickým tvaroslovím. Např. gotické klenboví ţebrového charakteru. Jako příklady uvádím stavby v Hainburgu, Deutsch – Altenburgu či Petronellu.25 Objekty prezentující vnější kolonizaci se nachází u nás v Moravských Budějovicích nebo na Slovensku v Kremnici či Bánské Štiavnici.
22 23 24 25
Konečný L.J. Emporové rotundy s válcovou věží. In: Umění 26,1978. s.393 Umtermann M. Der Zentralbau im Mittelalter.Darmstadt: Wis. Buchges. 1989. Mencl V. Středověká architektura na Slovensku. Praha-Prešov: 1937 Biedermann, G. Romanik in Österreich, Würtzburg: Stütz 1990
7. STAVEBNÍ TYP JAKO MODUS Pro vymezení diferencí mezi jednotlivými objekty typu rotund je zde pouţito metody komparace a následného vyhodnocení nuancí a rozdílů. K tomu slouţí v prvním případě zvolit stavbu jako modus nebo vzorový objekt. Pracujeme s konstruktem pojmu styl, neboť je prozatím nejlepším nástrojem, jehoţ se nám dostává. Styl v tomto případě románský se liší ustanovenými charakteristikami forem a znaků. Nesmíme opomínat, ţe v tomto významu se o něm dá hovořit aţ od 18. století, proto musíme vţdy myslet na to, ţe středověcí tvůrci o stavebním jazyce smýšleli úplně jinak, pro nás těţko čitelně. Onen styl je tedy jakýsi systém forem a jejich poţadavků, které se vzájemně pojí v jeden celek, jenţ je jsoucí sám o sobě. Toto formy jsou více-méně bez vazby k subjektivním moţnostem, jimiţ autor disponuje.26 Za označení „modus“ ve smyslu stylového modu dle J. Kroupy: „ ...znamená určitý způsob tvorby, míru nebo formu, které jsou užívány při zpracování uměleckých děl...“. Jako příklad uvádí dórský způsob ve starém Řecku k moudrým a váţným tématům či frygijský pro radostné.27 Modus ve smyslu statistickém je pojem náhodné veličiny, kdy jest hodnotou či hodnotami, která se v daném statistickém souboru vyskytuje nejčastěji (je to hodnota znaku s největší relativní četností). Představuje jakousi typickou hodnotu sledovaného souboru a jeho určení předpokládá roztřídění souboru podle obměn znaku. Tyto dva pojmy nejsou totoţné, ale ani se nevylučují. Pro zamýšlenou aplikaci se vzájemně doplňují. Nebezpečím při uţití výše nastíněných nástrojů je pravděpodobnost vloţené stochatičnosti, která je velmi obvyklá a v uměleckém světe na rozdíl od světa exaktního ţádoucí. Rozumí se jí případy, kdy při tvorbě díla vstupuje do kompozice uţití náhodných prvků.28
26 27 28
Souriau E. Encyklopedie Estetiky. Praha: Victoria Publishing a.s. 1994. s. 837 Kroupa J. Školy dějin umění, metodologie dějin umění 1. Brno: Masarykova univerzita 2010, s.80 Souriau E. Encyklopedie estetiky,Praha: Victoria publishing a.s. 1994. s.830
8. DISPOZICE Architektura 10. století v sobě kloubí zbytky cítění karolínské renesance, tedy ono nadšení pro jazyk antiky. Kombinovaný s příznačnou tendenci otonského cítění. Otonské Sasko doby Jindřicha I. (919-936), jako přímý soused českého kníţectví, po výtvarné i po jiných stranách silně ovlivňovalo naše území. Otonské výtvarné cítění můţeme specifikovat jako sevřené, „syrové hrubé aţ lidové“, jak o něm píše Mencl. Uţívá forem jednoduchých geometrických tvarů a redukuje rozměry staveb, ale současně zahrnuje vzrůstající masivnost zdiva. Zde Mencl prezentuje příklad rotundy sv. Václava po přenesení typu na rotundu P. Marie na krakovský Wawel (redukce měřítka z průměru 13 m na 4,8 m).29 V tomto případě však jsou hypotézy, která stavba byla zdrojem a která odvozeninou jen velmi těţko doloţitelné a stále předmětem diskuzí. Stavby, které se vyvazují postupně z otonského výtvarného cítění a směřují k jazyku románskému, se odlišují zejména svým měřítkem, strukturou zdiva a znaky svého členění, jako římsy.30 Aditivní princip kompozice je popírán koncem 12. století v oblasti středního Povltaví, kde na příkladu rotund v Pravotíně a Libouni lze vysledovat tendence k celistvosti objektu souhrnným pláštěm a vytrácí se původní specifické rozčlenění prostor lodi a apsidy. Toto ovlivnění rakouským a bavorským Podunajím dále zasáhlo celé spektrum románské architektury. A to nejen centrály, ale i kostely podélné.31 Pro začátek 11. století a také pro vytčenou otázku specifikace a stanovení, které prvky můţeme označit za typické a atypické, musíme konstatovat, ţe od stavebních forem sv. Longína (potencionálně starších staveb) můţeme pozorovat určité projevy k individualizaci. A to ve smyslu individualizace jednotlivých stavebních článků, zřejmě po vzoru monumentálního stavitelství.32 TYPOLOGIE: Půdorys a tvary – loď a apsida Typickým tvarem rotund je kruhový půdorys, se kterým se setkáváme v masové většině staveb., nelišící se od ostatních objektů půdorysem ani celkovým 29 30 31 32
Mencl V. Architektura předrománských Čech.In: Umění 7. Praha 1959. s. 332 Mencl V. Středověká architektura na střední Vltavě,In: Umění 10. Praha 1962. s.220 Ibid. s. 225 Merhautová A. Raně středověká architektura v Čechách, Praha: Academia 1971. s.27
uspořádáním. Coţ ji určuje jako tradiční domácí stavební projev. Výjimku tvoří půdorys rotundy na Budči z konce 10.století, která má půdorys oválný. Kritériem zatřiďování do jednotlivých kategorií můţeme zahrnout půdorysný tvar apsid. Apsidy měly podkovovitý tvar (Znojmo, Šebkovice), nebo setkáváme se dále s různými úseky kruhu. Půdorys apsidy dvou třetin kruhu u rotundy v České Třebové, Rapicích, Štěpkově, půlkruhem v Dobřichovicích (Karlík), Vyšehradě, Týnec nad Sázavou nebo půlkruhem s rozšířením v místě přechodu k lodi
v Kostelci u
Kříţků. Naopak se zmenšeným úsekem půlkruhu u apsidy rotundy v Pravotíně. Atypickým kněţištěm prodlouţeným je apsida ve Zborově, kde je fyzicky mezi loď a apsidu vloţeno prakticky čtvercové kněţiště. Individualizace prostoru i samotné hmoty od antikizujících forem, separováním jednotlivých pouţitých prvků od sebe navzájem prostory a masu hmoty počínaje Václavovou rotundou, jeţ v sobě nesla ovlivnění otonské a prostorový koncept převzatý u karolínského myšlení. Právě to je dle Mencla příčinou forem tvarů a způsobu připojení apsid u praţských rotund. Ty se uzavírají podkovovitě do sebe a jen relativně úzký krček je pojí s lodí, to je dělá individualizované, tvarově izolované a v té době moderní.33 Architektonická sakrální architektura v druhé polovině 11. století uzavírá cítění přezvané z otonského umění, které se dá vysledovat u rotund. A přichází nový vlastní románský výtvarný jazyk s prvky prozrazující snahu o tektonické pročlenění.34 S tímto tvrzením se konfrontují archeologické vykopávky jiných praţských rotund, jejichţ apsidy se spíše neţ podkovovité jeví půlkruhové. Jako např. základové a část nadzemního zdiva rotunda sv. Jana Křtitele v Oboře, sv. Vavřince. v Praze. Kritériem, které mám můţe být prostředkem pro separování typického a atypického z hlediska koncepce hmoty a prostoru, se také nabízí měřítko. To se samozřejmě týká celkově všech jednotlivostí, jako jsou loď, apsida či věţ. Jako příklad by mohla být věţ rotundy v Pravoníně, která se právě pro své měřítko jeví atypickým.35 Obdobným případem aplikace věţe atypického měřítka, které vzniklo připojením věţe přilehlého hradu a je to rotunda z 12. století je v Týnci nad Sázavou. 33 34 35
Mencl V. Architektura předrománských Čech, In: Umění 7. Praha 1959. s.331 Mencl V. Středověká architektura na střední Vltavě, In: Umění 10. Praha 1962. s.218 Merhautová A. Raně středověká architektura v Čechách. Praha: Academia 1971
Rotundy v Libouni a Pravoníně, které byly společně s osadami kolem nich osazeny premonstrátským klášterem v Louňovicích a spojených pravděpodobně s nálezy zlata v této lokalitě, se vyznačují společnou tvarovou zvláštností. A to je snaha o sloţení válce apsidy a lodí pod jediný souhrnný vnější plášť. Pro případ Libouně se tyto tendence projevují plynulým zaoblováním koutů mezi apsidou a lodí. Rotunda v Pravotíně naproti Libouni uţ ukazuje na další pokročilejší stupeň tím, ţe plášť lodi je s apsidou spojena ve společné tangentě. Oddělení apsidy se ruší i po výšce, neboť loď i apsida mají stejnou výšku, také interiér, jenţ patrně nikdy nebyl zaklenut, jsou obě části spojeny společným plochým stropem. Oba objekty jsou spojeny s věţí v níţ se nalézala panská tribuna. Měřítko těchto rotund se také vymyká klasickým či typickým rotundám, změna jejich pojetí pravděpodobně nevychází z jejich vnitřního obsahu či obecné tendence, ale patrně mají příčinu jen v místních poměrech a výtvarnému sklonu této lokality.36 Případ jiné oblasti, ale podobného charakteru, tedy uţití stejně vysoké lodi i apsidy nacházíme i u objektu rotundy v České Třebové. Pro pozdní sledované období v první polovině 13. století, kdy bylo uţíváno systému skladebných variant. Vybočuje chór kostela ve Zborovech – tvořen pravoúhlou půdorysnou formou, k níţ je dále připojena apsida. Přetrvávající zájem v tomto údobí domácího prostředí o centrální stavbu z důvodu tradicionalismu a setrvačnosti však měl také svou reflexi, ţe celková kompozice zaznamenávala jistý stupeň stagnace. Patrové rotundy Atypický prvek, vydělující se z klasických charakteristik románských rotund, je existence horního patra, které nelze zaměňovat s patrovostí karnerů. V případě karnerů, jak bylo uţ uvedeno, slouţí horní patro za kapli a spodní za kostnici. V případě patrových rotund, které se váţou přímo ke své specifické funkci a nalezneme je v oblasti jihozápadní Moravy, jsou to rotundy sv. Václava ve Štěpkově, sv. Máří Magdalény v Šebkovicích a rotunda dnes farní kostel sv. Barbory v Častohosticích. V případě Štěpkova na její zvláštnost ukazují dva aspekty, z nichţ prvním je, ţe u ní nalézáme schodiště v tloušťce zdi., coţ by samo osobě nevykazovalo ještě atypickou charakteristiku vzhledem k románské architektuře, ovšem z hlediska rotund
36
Mencl V. Středověká architektura na střední Vltavě. In: Umění 10. Praha 1962. s.224
by jím byl, neboť se s ní můţeme setkat u podélných kostelů románských. A druhým je výše původních románských okének, které byly objeveny při rekonstrukci, jeţ proběhla v roce 1974. Byly odkryty dvojí v rozdílných výškách, poukazující právě k souvislosti se schodištěm existenci druhého patra, jak poukázal L.J. Konečný ve svém článku. Původně byla existence schodiště v tloušťce zdiva vysvětlována jako prostředek umoţňující přístup na domnělou emporu, jak se domnívala A. Merhautová, coţ je však v rozporu s rozměry objektu. Horní patro je vykládáno jako útočištné, mající analogii u jiných románských sakrálních staveb. Obdobnými znaky se vyznačuje i rotunda v Šebkovicích nebo rotunda v Častohosticích. Všechny uvedené objekty se také vyznačují neobvyklou výškou, malým průměrem při značné tloušťce zdiva. Tyto charakteristiky refugiální funkci napovídají. Tato uvedená analýza nastíněná L.J. Konečným také vyvrací dřívější názor K.Gutha, jenţ si také povšiml neobvyklé výšky častohostické rotundy, mající výšku zachovalého románského zdiva 8 m, tedy opravdu značné. K. Guth ji poţadoval za karner, jak píše ve svém článku. L. J. Konečný vyvozuje přejmutí tohoto typu šířením tzv. “Turmkapellen“ z bavorského Podunají či vazby na válcové bergfridy pozdně románských hradů. Mezi rotundy s jmenovaným posláním se můţe samozřejmě řadit pro prostředí Čech netypická rotunda v Týnci nad Sázavou. Nesmíme zapomenout ani na pozdně románskou rotundu, která se nacházela na hradě Lokti. Z Rakouské podunajské oblasti můţeme zahrnout mezi obranné rotundy, rotundu v Petronell (dle Konečného –patrně vrchní okénka, jiní autoři ji v této spojitosti nezmiňují) či rotundu na hradě Stahremberg.37 První členění započal uţ K. Guth, kdy objekty rotund řadil do následujících kategorii: -
rotundy bez lucerny a bez věţe:
(sv. Vít v Praze, Plzenec, Rapice, Lukov, Hradešín, Č.Třebová, Karlík, Týnec nad Sázavou, Kostelec u Kříţků, Těšín, Štěpkov, Plaveč) -
rotundy s lucernou
(sv.Longín v Praze, Sv. Martin na Vyšehradě, Sv. Kříţ Menší, Znojmo, Ţelkovice) -
37
rotundy s věţí
Konečný L.J.: K funkci románských rotund jihozápadní Moravy.In: SPFFBU F 19-20, 1975-76. s.117
(Budeč, Říp, Libou, Pravonín, Přední Kopanina, Zborov) Další kategorizace dle jmenovaného autora zahrnuje rotundy zaniklé a karnery.38 Další rozčlenění, jak je předkládá V. Richter.39 A)Venkovské rotundy bez věţe: Ţelkovice, Holubice. Skalice, Týnec nad Sázavou, Hradešín, Rapice, Štěpkov, Plaveč, Karlík Kostelec u Kříţků, Česká Třebová, Šebkovice, Častohostice, Zborovy, Vyšehrad Praha- Sv. Longín, Sv. Kříţe menšího Sv. Václav- zaniknutá, Sv. Markéta – zaniknutá. B)Venkovské rotundy s věţí Přední kopanina, Libouň, Pravonín, Říp Lokality (ukázkové příklady): Předrománské a románské rotundy v oblasti našeho státu a našich sousedů, které sumarizoval P. Šimík z klubu přátel znojemské rotundy (zahrnuje do výčtu i karnery). Viz. příloha B, čísla řazená k jednotlivým lokalitám. - Černě jsou vyznačeny zaniklé, z nichţ byly nalezeny základy nebo alespoň jejich negativy. - Červeně stojící. - 9. století Levý Hradec (27), Mikulčice (71, 72) Staré Město (62) - 10. století Budeč (4), Znojmo (76), Starý Plzenec (63) - 11. století Říp-rotunda sv.Jiří (55) - 12. století Praha- Staré Město (46), - 13. století Česká Třebová (7)40 38 39
Guth K. České rotundy In: PA34. 1924-25 Richter V O účelu československých rotund, In:ČMM LXV.1943
Rotundy bez věţe: Byly základním typem, z něhoţ vychází další odvozeniny, tento typ by se ve své jednoduché formě dal zařadit k onomu ideálu typické rotundy. V případě, kdy by byla opatřena všemi atributy v typických formách architektonického jazyka. Následující uvedené kategorie však nelze vyloţeně zařadit k atypickým formám, pouze jsou opatřeny určitými nadstandardy. Rotundy s věţí: Připojením věţe získala skladba rotundy odlišnou gradaci hmot a novou výškovou dominantu. Zároveň se prodlouţila podélná osa stavby, coţ narušilo dřívější centrálnost. Variantou této koncepce byla rotunda na Řípu. Původně se asi skládala pouze z válcového těla a apsidy a teprve při rekonstrukci v roce 1126 získala oblou věţ se sdruţenými okny, v níţ bylo umístěno schodiště se zaniklou tribunou, situovanou proti oltáři v lodi. Válcový tvar byl v Čechách ojedinělý a neopakoval se ani u pozdějších rotund. Snad navazovala na moravskou rotundu v Podolí u Jemnice.či podle jiných názorů bylo ovlivnění opačného směru 41 Je jistě podivné, proč byl typ rotundy připodobňován připojením věţe podélnému tribunovému kostelu a proč rotunda nezanikla ve chvíli, kdy se ustálil typ podélného tribunového kostela, vyhovujícího novým poţadavkům a zároveň snáze uskutečnitelného stavebně. Příčinu lze nejpravděpodobněji hledat v symbolickém významu rotundy, který byl pro Čechy specifický. Protoţe ve svatovítském kostele byly uloţeny ostatky prvního domácího světce a zároveň přemyslovského kníţete, symbolizovala rotunda církevní i světskou vládu. Tento motiv patrně také rozhodoval o tom, ţe velmoţové přejímali typ rotundy z přemyslovských hradů do svých dvorců, aby zdůraznili narůstání své moci po příkladu a na přímluvu sv. Václava. Asi proto také rotundy nikdy nevymizely z architektury raného středověku v Čechách, třebaţe jejich počet nebyl velký.42 Přechod stavebního typu rotundy na východ na Slovensko, absorbovalo znaky z panonského stavitelství (uţití cihly v konstrukci i dekoru aj.).
40 41 42
www.znojemskarotunda.com (online: dne 1. 4.2011) Merhautová A. Třeštík D. Románské umění v Čechách a Moravě. Praha: Academia 1983. s.146 Merhautová A. Třeštík D. Románské umění v Čechách a Moravě.Praha: Academia 1983. s.155
Zejména v Čechách vyvinul se ve 12. století ze staršího typu centrálního kostela hradního dosti bohatý tvar rotundy, jíţ se pouţívalo jako kostela panského i farního. Spolu s předešlým typem dostala se i tato česká rotunda na pomezí moravsko –slovenské. S čistým jejím půdorysem se setkáváme ve XII. století.na hradě v Skalici, z doby degenerace typu je pak kostel v Dechticích s vnějším pláštěm čtverhranným. S těmito rotundami na pohled shodné, avšak jiného určení, jsou hřbitovní karnery rozšířené zejména v podunajských zemích alpských, odkud se dostaly na počátku 13. století do zněmčelého pohraničí sousedních států (na jiţní Moravu, na Slovensko do Bratislavy po r. 1221). Jejich účelu odpovídá dispozice dvoj-etáţová, se spodní prostorou do terénu zapuštěnou a zaklenutou, jeţ je kostnicí, a s patrem, vlastní hřbitovní kaplí, pozůstává z kruhové lodi.43 V. Mencl popisuje kostel v Dechticích a hovoří zde o jeho atypičnosti – deformace typu. Kostelík, ktorý stojí obaleč dediny stred cintorína, skládá sa z románském apsidy a z lode a na západnej strane má barokovú věžu, stavebním materiálom je napospol tehla- ba při oprave kostola r. 1932 sa prišlo i na to, že z tehál sú vymutované i románské múry, pokryté siestami velmi včasným freskom z konce XII. stoletía, takže o povodnosti tohoto materiálu nemožno pochybovať.….Podorys apsidy i lode je, pravda, velmi nezvyčajný. Apsida se skládá z polokruhového uzávěru, zaklenutého konchou, ktorý se však priamočiarne predlžuje na západ na sposob švorcového choru, koncha pritom plynule prechádza do valenej klenby. Patka klenby apsidy ustupuje po celom obvode za líce spodného múra, takže pod ňou vzniká pravoúhlý stupeň, osvětluje se kruhovým oknom v osi apsidy a pozdlžným, pozdněgotickým, v jej južnej stene. Styk apsidy s loďou prostředkuje triumfálny oblúk, ktorého polkruhová archivolta ustupuje za špalety rovnako jako i klenba apsidy a ako uvidíme, i kopula lode. Zdá se, že tento sposob, románském době častějšie užitý (Horjany, Szentes), umožnil lahšie podoprenie drevenej konštukcie, na ktorej se klenby sostvovala.44
43
Mencl V. Přehled vývoje středověké architektury na Slovensku,In: Časopis Učené společnosti Šafaříkovi VII, 4-5, Bratislava 1933 44 Mencl V. Středověká architektura na Slovensku.Praha- Prešov 1937
Objekty pozdní fáze – kombinované typy Jako pozdní fázi stavební formy jmenovaných stavebních typů nalézáme v oblastech východněji od našeho území tedy na dnešním Slovensku, případně Ukrajiny. Jsou to objekty tvořené jiţ cihlovou architekturou a zabírají časový horizont 13. případně první poloviny 14. Století. Typ centrály v tomto období se lokálně modifikuje do půdorysného tvaru polygonu či čtyřlístku (tetrakonchu). Tyto proměny se pokládají opět za německý vliv, neboť např. čtyřlístkový půdorys je znám z německého prostředí jiţ ze 12. století. Na území Moravy jsou to Řeznovice (trikoncha s pravoúhlým závěrem) či na Slovensku Chrasť na Hornádom. Z čistého typu farní rotundy, jaký se stavěl ve 12. století odpovídá nejstarší část kostela v Křiţovaných (Kerestúre) nad Váhem, či kaple v Bíni, jeţ je v interiéru atypická svým členěním. Polygonálním půdorysným reprezentantem uvádím kapli sv. Anny v Podolínci v okrese Stará Lubovňa na Slovensku, která je jiţ po slohové stánce jiţ plně gotickou stavbou. Pravděpodobně nejvýchodnější reprezentantem sledovaných stavebních typů je kaple sv. Anny v Horjanech u Ukrajinského Uţhorodu. Při svém rozboru přebírám popisové informace, která shrnul V. Mencl ve své práci. „Románská centrálná část má tvar v podstate valcovitý. Jej vonkajší plášť je celkom hladký a bez ozdob. Vo vnútri sú však stěny vybraté dnes piatimi, povodně šiestimi radiálně usporadnými výklenkami, ktoré sú polválcového tvaru, ich styčné hrany sú zaoblené (dnes v dolných častiach odsekaním čiatočne znetvorené). …Tieto válcovité výklenky sú zaklenuté konchami, ktoré však majú o čoši vatšiu základňu, ako je podorys vlastného výklenku, tým vznikol v patke klenby úzký ústupek, ktorý beží po celom obvodě stavby“ „Kostol v Horjanoch přináleží teda do skupiny juhoslovenských tehelných pamiatok, ktoré zasahujú kostolom v Boloni a v Szentesi do blízkého sousedstva hranic Podkarpatskej Rusi. O tejto skupine vieme, že je odvodená z tehelného umenia Lombardie, jej vznik datovali jsme do prvej tretiny XIII. stoletia.“ …“Kostol v Karcsi bol asi vzorom, z ktorého bol odvodený horjanský kostolný priestor“.45
45
Ibid.
Co se týká samotného sakrálního prostoru, je uţ původu velmi starého, jak poukázal uţ J. Cibulka. Tento typ kruhové stavby se rozšiřuje o věnec půlkruhových nik v hloubce zdiva a uzavírá se tamburem s kopulí. Tento typ se podle tohoto autora vyskytuje uţ v předrománské době. V 6. století sv. Gereona v Kolíně, na hradních kaplích ve Würzburgu (začátek 8. století), v Altőttingu (9. století) a v Dalmácii celá skupina staveb, podobný půdorys má rotunda sv. Donáta v Zadaru.46
9. STAVEBNÍ ČLÁNKY Zdivo Způsob a ráz po jeho bliţším prozkoumání můţe mnoho pomoci k datování celé stavby, ale v drtivé většině případů je právě zdivo na objektech typu rotund nejautentičtější vzhledem k tomu, ţe se v mnoha případech setkáváme s torzy. Uţ z římského stavitelství se základní rozlišení zdiva dělí na dvojí, tedy na lomové zdivo kamenné omítané a cihelné zdivo reţné. Pro zdivo značných mocností s nímţ se u románského stavitelství setkáváme nejčastěji, tedy typ emplekton – opus caementum. Ale setkat se můţeme s celou plejádou variant zdiva. Kvádříkové zdivo vytvářející vlastní hmotu zdí, které nejlépe vyhovuje reflektování otonské blokovosti, podle Mencla napodobuje římské zdivo u reţných cihel. Všímá si ideálního zdiva 10. století, jeţ je strukturováno do pravidelných, hustých a drobných řádků. Metoda, která se jeví jako vhodná k uchopení práce s řádkovým zdivem, je stanovení právě oné hustoty zdění. Ta posuzuje počty jednotlivých kvádříkových řádků připadající na jeden metr výšky. Např. (dle Mencla) - 926-30
Praha, svatovítská rotunda
11 vrstev /m Opukové kvádříky
- po 973
Plzenec, rotunda
7-8
křemenc. kvádříky47
Uţ první rotundy byly stavěny technikou kvádříkového zdiva. Jak se ukázalo při archeologických vykopávkách u Václavovy rotundy sv. Víta, která byla zděna hrubě opracovanými nízkými řádkovými opukovými kvádříky.
46 47
Cibulka J. Václavova rotunda sv. Víta. Praha 1933. Mencl V. Architektura předrománských Čech, In:Umění 7 1959. s.341
Zvláštním okruhem je oblast středního Povltaví, kde za hlavní stavební materiál je uţíváno tvrdé ţuly. Stavitelé sem přicházeli aţ v souvislosti s kolonizací. V případě staveb tohoto okruhu, a to jak staveb podélných, tak centrál, se zdivo vyznačuje pečlivě vázanými řádky, v maltě mezi kvádříky se rýsují svislé i vodorovné spáry, aby se zavázaní vyjádřilo jasněji neţ dovoluje uţívaný materiál. Specifické je zdivo rotundy v Týnci nad Sázavu, podobné zdivu kostela v Načeradci, obojí stavby za 12. století. Vyznačují se uţitím drobného kvádříkového zdiva, jeţ se prostřídávají s vrstvami sloţenými z mohutných kamenných bloků.48 Zvláštní míru opracování kamene můţeme demonstrovat u kvádříkového zdiva zaniklé rotundy sv.Jana Křtitele v Oboře (Praha). V tomto případě precizní a pečlivě opracované, např. lícová část půlkruhové apsidy jednotlivých kusů kvádříků byla zděná do oblouku, tak aby tvořila přesný segment kruţnice.49 Jiným příkladem je rotunda sv. Longína, je vyzděna obvyklou stavební technikou. Zde je uţito mimo nízkých a hrubě otloukaných opukových kvádříků, kombinovaní převáţně ve spodní části s uţitím velkých jemnozrnných kvádříků, kdy jsou falešné linie spar vyryty.50 Kvádříkové zdivo nebylo formováno přesně a jejich povrch byl většinou jen hrubě osekán. Toto nutno charakterizovat, jakoţto zdivo typické. Jako atypický prvek je nutné zmínit tzv. opus spicatum, nebo-li klasové zdivo. S nímţ se můţeme setkat na drobném úseku u rotundy v Plavči. U základového zdiva se s ním můţeme setkat i u velmi významných budov, jako byla např. svatojiřský klášterní objekt. Povrchové úpravy Nejen u rotund můţeme pozorovat zajímavé úpravy spar. Při širokých spárách byly zatřeny do líce vytlačenou maltou. Ta byla rozetřena přitlačením prkénka nebo lţíce ke kameni. Další její úprava spočívala v uţití nebo neuţití podřezání či zatření do hladka. Nejstarší uţití podřezání nalézáme asi na rotundě v Plzenci, zřejmě uţitého kvůli pouţití neobyčejně tvrdých křemenných kvádříků. Ty měly značně různorodé formáty, proto k jejich potencionálnímu srovnání bylo uţito větší mocnosti
48 49 50
Mencl V. Středověká architektura na střední Vltavě.In: Umění 10 1962.. s.222 Dragoun Z. Praha 885-1310. Praha: Libri 2002. s.53 Ibid. s. 132
malty. Přes takto upravené zdivo byla nanášena omítka vnitřní i vnější, která dále slouţila jako podklad pro nástěnnou malbu. Dle nálezů Hilbertových byla i praţská rotunda sv. Víta omítnuta, vně i uvnitř a opatřena povrchy do hladka tzv. vypálením (sycení sypaným vápnem nasucho).51 Předpokládáme, ţe všechny románské kamenné stavby byly omítnuté, a neomítnuté byly opravdu raritou. Obrázek neomítnutých středověkých architektur je výsledkem romantického konstruktu formující se památkové péče 19. století, kdy byly omítky otloukány v rámci puristického přesvědčení. Okna Jakoţto standardní přístup k pojmutí okenních otvorů bylo prolomení stěny lodi či apsidy. Dále je členit pomocí kamenicky opracovaných bloků kamene či jinak zešikmených špalet a půlkruhově zaklenout. Druhým a sofistikovanějším řešením je uţití formy sdruţených oken zejména u luceren (sv. Longín), nebo i lodi (Přední Kopanina – repliky, neboť objekt byl v havarijním stavu a podlehl důsledné přestavbě). Tato forma typická obecně románské architektuře, napovídajícím o vyšším stupni uvaţování o hmotě. Kdy jednotný prostor okna je rozdělen sloupkem na dvě samostatné části, pak vzniká dvojité okno. Tvar vlastního sloupku je členěn na jednotlivé částí, na válcový dřík, patku a půlkruhové sedlo do něhoţ je dále sloupek zapuštěn. Členění a zdobnost bývá dále doplněna o hlavici či se můţeme setkat s její absencí. (tvaroslovně parafrázuje antický výrazový jazyk) Záklenkový oblouk z jediného kusu kamene můţeme nalézt u rotundy sv. Longína a na Řípu, jak si povšiml uţ K. Guth.52 První typ okna je však osvětlovacím otvorem v pravém slova smyslu53, kdy světlo vstupuje do prostoru přímo. Formy těchto oken do našeho prostředí infiltrují uţ v předrománském období, a to z oblastí německých či lombardských. Stavitelé pracující u nás je přebírají a modifikují redukcemi či rustikalizacemi. Právě to je důvodem značné ošidnosti při snaze o dataci, neboť se v ţádném případě nedá mluvit o určitém typu evoluce, kdy
51 52 53
Mencl V. Architektura předrománských Čech,In: Umění 7 Praha 1959. s.343 Guth K. České rotundy.In: PA 34. Praha 1924-25. s.135, 150. Mencl V. Vývoj okna v architektuře českého středověku,In: ZPP 20. Praha 1960. s. 181
starší nahrazují nové lepší. Ale často se jedná o neporozumění původnímu zdroji formy, a není moţné sledovat souvislou vývojovou linii.54 Nejstarším pouţitím druhého typu sdruţených okének na lucerně či věţi u nás, a to z let kolem roku 1100, jsou na Řípu či u sv. Kříţe menšího v Praze. U věţe rotundy na Budči můţeme nalézt fázi, kdy bylo uţíváno u oken krychlových hlavic a patek, kde navíc mimo jiné nacházíme lemování náběţníků oblým profilem.55 Podlahy Způsob pojetí podlah byl uţ u nejstarších ještě předrománských rotund v Čechách i na Moravě
pojednáno zejména formou vápenné mazaniny. A to u
objektů, jeţ jsou nám známé jen z archeologických vykopávek, jako tzv. dvouapsidová rotunda v Mikulčicích nebo Václavova rotunda sv. Víta na Praţském hradě. U posledně jmenované byla odkryta část mazaniny, do níţ byly vkládány oblázky, které tvoří geometrické vzory.56 Ze zajímavých nálezů zmíním nálezy v objektu rotundy sv.Kříţe, kde při rekonstrukcích byly objeveny fragmenty dlaţdic ostrovského typu. Krytina Zachovaná románská krytina z opukových desek se zachovala pod prejzovou krytinou u rotundy sv. Longína. Jak bylo zjištěno při rekonstrukci, o níţ píše K. Guth ve svém článku.57 Kupole - zaklenutí Zastropení románských objektů obecně bylo prováděno dvěma způsoby a to buď plochostropě či klenbou, v případě rotund kupolí. Toto můţeme konstatovat, jakoţ typické. K netypické ukázce poukazuje, ţe v kostele sv. Pankráce v Nuslích, jenţ byl zjištěn pouze archeologickými nálezy. Byly v půdorysu lodi nalezeny vnitřní symetrické kříţové pilíře, které byly přizděny k vnitřnímu líci. Byly vyzděny na odlišnou maltu a dle předpokladů souvisí právě s dodatečným zaklenutím rotundy.
54 55 56 57
Ibid s. 183 Ibid. s.184 Dragoun Z. Praha 885-1310, Praha: Libri 2002.s. 26 Guth K. České rotundy. In: PA 34. Praha 1924-25 s.135
Ovšem podle těchto pilířů lze předpokládat spíše ţebrovou kříţovou klenbu.
58
Tyto tendence by naznačovaly uţ sklon k přechodnému slohu. Lucerny U objektu rotundy sv. Longína se z praţského okruhu rotund setkáváme, jako s novým stavebním článkem, s lucernou, situovanou na vrcholu střechy s otevřenými sdruţenými okénky. Nemůţeme bohuţel konstatovat, zda nebyly i starší formy na objektech, jeţ se nám nedochovaly. Podle Birnbauma je odvozen původ luceren z Itálie, tento názor je přijatelný i pro Merhautovou. Zejména z příčiny předpokládané cesty provenience stavebního typu rotund.59 Otázka panských tribun: Lokalizace panské tribuny v rámci moţností stavby, tedy dostatečný průměr lodi, kde by bylo moţno dřevěnou tribunu umístit, nebo umístění tribuny do přilehlé věţe. Jedním typem s tradicí přetvořenou jiţ domácím prostředím se v 11. století pravděpodobně odvozené z rotundy svatovítské, kde se prvně tribuna stala součástí věţní konstrukce na českém území. V druhém případě se tribuna nacházela přímo lodi stavby. Nabízející se tento důvod vyčlenil dva typy odvozenin, jeden s věţí a západní tribunou, druhý bez věţe, pouze s lucernou. Kde přepokládanými zdroji jsou vzory karolínské architektury nebo velkomoravské rotundy. Ovšem bez konečného vyřešení této otázky, neboť se nedochovaly dostatečné zbytky těchto objektů pro vhodné posouzení.60 Uţ z oblasti Velkomoravské říše z hradiště u dnešních Mikulčic, je známá sloţitá otázka tzv. „dvouapsidové rotundy“, jak o ní píše akademik J. Poulík.61 Z pohledu srovnávacího materiálu bylo prokázáno (V. Richter, A. Merhautová, L.J. Konečný), ţe se v tomto případě nejednalo o dvě apsidy, coţ by ji řadilo k raritám, ale ţe se jedná o západní věţ a východní je apsida. Tato věţ byla inspirována po vzoru karolínské architektury tzv. westwerkem. Byla zde tedy
58 59 60 61
Dragoun Z. Praha 885- 1310. Praha: Libri 2002. s.194 Merhautová A.Raně středověká architektura v Čechách. Praha: Academia 1971. Merhautová A. Raně románská architektura v Čechách. Praha: Academia 1971. s.25-26 Poulík J. Dvě velkomoravské rotundy v Mikulčicích. Praha: Academia 1963.
uplatněna syntéza adriatické výtvarné stavební formy římsko-byzantského původu a prvek typicky karolínské architektury.62 Pravdou ovšem je, ţe tvar válcový je méně uplatňován pro formy westwerku, kde převaţuje hranolová forma. Pro prostředí rotund s věţí je však typické, otázkou je, zda-li byly i ostatní objekty věţí účelem pro tribuny či jen určitého fortifikačního charakteru, pravděpodobně obě funkce skloubily do sebe (Říp, Jemnice). Jediným objektem typu rotundy, ve kterém se zachovala panská tribuna do dnešních dnů je rotunda sv. Mikuláše v Českém Těšíně. Vlastní objekt je datován přibliţně do 11. století, prošel mnoha zásahy, kdy byl přestavěn do klasicizující formy, po puristických očistách nabyl dnešní podoby. Stavba podléhala při svém vzniků patrně vlivům Piastovské architektury (sporná otázka českých a polských badatelů). Z tohoto hlediska se dnes jeví jakoţ atypická, je vzhledem k tomu, ţe rotundy byly snad vlastnické kostely, můţeme předpokládat tribuny i u jiných objektů. V polském prostředí je analogicky západní empora umístěna ještě v plocké rotundě.63 Ostatní Pro tvory ve vrchlíku znojemské rotundy nenacházíme analogii ani v domácím ani
v zahraničním
prostředí.
Patrně
mají
bliţší
spojitost
k lucerně,
kterou
pravděpodobně stavba měla a později byla odstraněna. Váţe se k nim také řada zajímavých hypotéz, které z důvodu pro zaměření této práce neuvádím. Ve zdivu rotundy sv.Kříţe se zachovaly ozvučnicové nádoby po jedné v lodi a v apsidě. Pravděpodobně jejich účel spočíval ve zlepšení akustiky v interiéru, byly umístěny do stěn objektu uţ v průběhu stavby.64
10. PLASTICKÁ VÝZDOBA Uţ nejstarší Václavova rotunda byla opatřena členěním, kdy apsidy byly opatřeny lizénami, jak dokládají archeologické nálezy u jiţní apsidy.65 Jejich výklad, však není jednotný.
62 63 64 65
Konečný L. J. Emporové rotundy s válcovou věží. In: Umění 26. Praha1978 s.385 Świechowski Z. Románske umenie v Polsku, Bratislava: Tatran 1984. s.238 Dragoun Z Praha 885-1310. Praha: Libri 2002. s. 70 Ibid
Mezi rotundy s typicky tradičním uspořádáním bez věţe patří např. rotunda sv. Kříţe v areálu pozdějšího Starého Města praţského, členěná jiţ na apsidě lizénami, obloučkovým vlysem, zubořezem a římsou, patrně po příkladu monumentálních staveb, ze kterých vycházel i odstupněný vítězný oblouk uvnitř apsidy.66 Lisény vyrůstají z trnoţe a nahoře přecházejí do obloučkového vlysu. Kolem poloviny jedenáctého století se stále častěji projevují tendence k členitosti, alespoň u vybraných článků. Tyto kamenické výtvarné prvky nalézáme analogické na podélných stavbách z přibliţně stejného období. Jedná se o apsidy kostelů sv.Jakuba v Jakubu u Kutné Hory, P. Marie v Mohelnici či sv. Jana Křtitele v Praze – Dolních Chabrech. Tyto stavby jsou z hlediska geneze kladeny do intervalu třetí čtvrtiny 12. století. Zvláštní je kompozice lisén u rotundy sv. Martina na Vyšehradě, jsou umístěny u kraje apsidy v místě, kde přiléhá k lodi a třetí přesně v ose apsidy, kdy bývá situováno obvykle okno. Vlysy Příznačným aţ typickým se jeví u pozdně románských rotund prvek plastické výzdoby uţití tzv. obloučkového vlysu. Tedy, jak uţ sám název napovídá je výzdobný motiv toho vlysu tvořen řadou půlkruhových obloučků. Jeho uţití u rotundy v Ţelkovicích, vytváří její jediný plastický článek, je pouţit k lemování apsidy a také u jejího portálu lemuje horní část ostění. Do skupiny do níţ by se dala výzdobou zařadit tento objekt rotundy, můţeme řadit ku příkladu kostel sv. Mikuláše v Chebu, jeho proporce se však dosti liší.67 Kostely vytvářející jednu ze skupin, do níţ patří rotunda v Holubicích, svěcená 1224-25, nebo podélný kostel v Kostolomlatech pod Řípem, se omezovaly jiţ jen na velmi zjednodušené aţ zhrublé profily arkád, jeţ jiţ nedosahovaly takové míry ušlechtilosti zpracování jako kostel v Doksanech (a stavby tzv. doksanské skupiny staveb) Motiv slepých arkád na vnějších stěnách apsid, který je charakteristický pro tuto skupinu tedy asi o století starších, nalézáme také na rotundě v Libouni. Patrně pocházející z doby Václava I., dokazuje nezměněnou skladbu celku sílu tradice.68
66
Merhautová A.,Třeštík D. Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha: Academia 1983. s.146 Merhautová- Livorová A.,Cizí podměty a domácí tradice v románské architektuře severozápadních Čech, s.242 68 Merhautová A.,Třeštík D. Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha: Academia 1983. s.281 67
Pozdní fází, jiţ s prvky přechodného slohu můţeme pozorovat prvky slepých arkád na rotundě v Holubicích (1224-5). Tady dle A. Merhautové na těchto arkádách můţeme pozorovat hybridní formu jejich struktury z kostela v Cítově, jehoţ tvarosloví je změněno na polopilířky, ale sjednocující formou je, ţe jejich profily jsou zkoseny v oblouku. Dalšími příspěvky je architektonický jazyk z kostela na apsidě v Deštné, Libčanech či v Kostomlatech pod Řípem.69 Vstupní portály V portálu se kloubí spojování architektury a plastiky. Označení portál z lat. portallum, portalis, portale či starší porta, uţíván je jakoţto brána či vstup, jehoţ formy vycházející z antické tradice. V raného středověku se transformuje po stránce tvarové i obsahové v tvarosloví proto-románské a románské. Vyjadřovací výtvarný jazyk vykrystalizoval v procesu rustikalizace jakosti. V různých podmínkách,
či
vlivem druhořadých nebo neškolených řemeslníků. Z typologického hlediska se portály dělí na dvě základní skupiny. První typ je portál vodorovně zakončený, který se odvozuje z dřevěných staveb. Druhým typem je portál klenutý, jeţ se odvozuje z klenebního systému charakteru římského stavitelství. Formování v románské architektuře dochází k prohlubování, kdy odlehčující oblouk se mění v archivolty rámující tympanon. Nejstarší portály navazující na antické tvarosloví jsou pravděpodobně odvozeniny saské architektury s pravoúhlým ostěním, sloţeným z velkých kvádrů, které bez přerušení přechází v archivoltu. U rotund, pokud je portál zachován, je ukončen půlobloukem či jindy vodorovně, ale pak je převýšen odlehčovacím obloukem. Kritérium, jeţ také můţeme sledovat, jsou také proporce, a to osy výškové ku šířkové.70 Mezi nejrannější portály s uţitím tympanonu, kdy vlastní vstupní otvor pro dveře je obdélný, vytvořený přeloţením obdélného kamenným překladem nacházíme na rotundě ve Znojmě. Vzniklým prostorem mezi tímto překladem a vlastním záklenkem je vytvořena vlastní plocha tympanonu. V tomto případě zůstává však ještě hladká, stále ještě vyplněna řádkovým zdivem. Tyto pro rotundy a obecně pro 12. století takto formované tympanony naházíme ještě na objektech rotundy v Kostelci u Kříţků či v Hradešíně. Pokročilejší formou, ale ještě bez ústupkového 69 70
Merhautová A. Raně středověká achitekura v Čechách. Praha: Academia 1971. s.57 Livorová A. Románské portály v Čechách, disertační práce, nedatováno.
portálu se také setkáváme na rotundě v Libouni. Jejich zdrojovými oblastmi jsou s největší pravděpodobností ještě ohlasy otonské saské architektury. 71 Z praţských románských rotund u rotundy sv. Longína pravděpodobně z druhé poloviny 11. století dle K. Gutha (dnes spíše 12.století) se setkáváme s profilovaným portálem. Portál má rovné nadpraţí a má půlkruhový dovnitř ustupující hladký tympanon.72 Z hlediska tvarosloví stupňování portálu např. zlomek zachovalého portálu v lodi pravonínského kostela pravoúhle odstupňovaného, dále opatřeného o také profilovanou římsu s ornamentem geometrické formy. Skosená část římsy byla patrně opatřena ornamentem. O portálu pravonínské rotundy uvádí V. Mencl, ţe římsy v kaţdém ostění jejich a jejich různá profilace opatřená širokými ústupky po obou stranách nasvědčují vlivům z rakouského Podunají, zapříčiněné styky louňovického kláštera s kláštera v Gerasu a Perneku. Lokální skupiny tvoří portály severozápadních Čech, jsou na podélných kostelech a jediné rotundě v této oblasti, tj. v Ţelkovicích. Portál je poměrně vysoký, do zdi zapuštěný ukončený půlobloukem. Vnější pravoúhle zalomené ostění je v hraně zkoseno a ve vrcholu jsou posazeny čtyři kuličky. Na vnitřním zalomení je umístěna řada odstupněných půlobloučků. Portál je svou výzdobou ojedinělým zachovaným typem u objektů rotund svou bohatostí a sofistikovaností jedinečný. Však u podélných kostelů této skupiny je moţné setkat se s obdobnými prvky např. v kostele v Kostomlatech pod Milešovkou (motiv bobulek u oken), portál na kostele v Plané, Dobříši, Kvasnovicích či Srbicích.73 Nečleněné stěny, prosté portály jako u objektů Kostelec u Kříţků či Hradešín. Ve středočeské oblasti se v první čtvrtině 12. století houstla síť podélných panských kostelů a rotund. Členění vnějších stěn lizénami a obloučkovým vlysem – pravděpodobně dle příkladu vyšehradského kostela sv. Vavřince a zřejmě poprvé u stavby tohoto typu, jak se to alespoň jeví z dochovaného fondu památek. Některé formální detaily by dovolovaly zařadit do první čtvrtiny tohoto století i několik rotund, například v Hradešíně a v Kostelci u Kříţků.
71 72 73
Mencl V. Vývoj středověkého portálu v Českých zemích. In: ZPP 20, Praha 1960 s.8 Guth K. České rotundy,In: PA 34. Praha 1924-25. s.134 Mencl V. Vývoj středověkého portálu v Českých zemích. In: ZPP 20, Praha 1960
Vítězné oblouky Stupeň profilace vítězného oblouku a přerušení vítězného oblouku římsou. Uţití z hlediska tradice. Tvarem vlastnímu románskému tvarosloví je půlkruh, např. v České Třebové vítězný oblouk je nad římskou v podobě zkosené desky.74 Římsy Povětšinou se setkáváme s ústupkovou římsou jednoduchou nebo dvojitou, ojediněle, jako např. u rotundy v Ţelkovicích se setkáme s tvarem čtvrt kruhu.75 Skulptury – plastiky Zcela ojediněle se můţe u rotund setkat s plastikou či skulpturou, otázkou však je, je-li chronologicky současná s románskou fází objektu, jeţ je především záměrem této práce. Opět připomenu objekt rotundy v Ţelkovicích, kde je dnes na vnějším povrchu zdi apsidy moţno nalézt vyčnívající tvář. V popularizační literatuře lze nalézt jen zmínku, ţe ve zdivu se osazena plastika tzv. „Turka“76, jejíţ forma vůbec neodpovídá výtvarnému cítění románskému, ale naopak spíše romantickému. Avšak i odborná literatura se zmiňuje o tomto motivu, ale z hlediska její destrukce. Tedy ve svém příspěvku z roku 1959 píše A. Merhautová, ţe figurální motiv na apsidě této rotundy podlehl zkáze, a lokalizuje jej do místa, kde podle ní měl být kamenný pahýl.77 Při opravě a odstraňování neţádoucích úprav v r. 1953 na rotundě v Plavči byla objevena kamenná skulptura, tzv. čtyřhlavá modla z Plavče. Nalezena byla ve vrcholu lucerny,. Jedná se o pískovcový, protáhlý, asi 49 cm dlouhý vrcholový kámen.
Kamenicky opracovaný do čtyřech stran hledící tváře, bohuţel značně
poškozený. O jeho interpretaci se na základě analogii pokusil M. Stehlík,. Jeho interpretace byla dvojí, ţe se můţe jednat o symbol čtyř hlavních ctností nebo symbol křesťanství, rozšířeného do čtyřech světových stran. Dále jeho původní 74
Ibid. s.107 Guth K. České rotundy. In: PA 34. Praha 1924-25, s.142 76 David P., Soukup V., 777 kostelů a klášterů a kaplí České republiky. Praha: Soukup & David s. r.o 2002. s. 301 77 Merhautová – Livorová A., Cizí podněty a domácí tradice v románské architektuře severozápadních Čech. In: Umění 7. Praha 1959. s. 244 75
představa byla, ţe skulptura byla do objektu vsazena v době jejího vzniku tedy, v polovině 13.století.78 Později vznikl článek A. Plichty, jenţ na základě širšího srovnávacího materiálu vykládá skulpturu jinak, do návaznosti na předkřesťanské kulty, a povaţuje její umístění za druhotné79, kde poté slouţila pravděpodobně za apotropaický symbol. S tímto tvrzením dnes dle jeho slov souhlasí i M. Stehlík. Dnes je na vrcholu rotundy umístěna kopie a originál je umístěn v muzeu. Při výměně krytiny na rotundě ve Znojmě v roce 2006, byla zjištěna na temeni apsidy zvláštní kamenicky pojatý prvek o němţ píše ve svém článku J. Kovárník a interpretuje je jako torzo skulptury.80 Pravděpodobně stejného účelu, tedy apotropatického (ochranného proti zlým silám, nadaného zvláštní moci). Bohuţel nebyla prozatím vytvořena ţádná polemika, která vzhledem ke skutečnému stavu prvku je na místě a jeho uchopení se jeví jako značně problematické a nejisté.
11. VÝTVARNÁ VÝZDOBA – FRESKY Románská nástěnná malba se stává především nástrojem ve sluţbách církve. A to především svým specifickým tématickým zaměřením obsahovým, a její charakteristika spočívá zejména v jejím formě anti-realistickým výrazem a expresí, která je dále popsána.81 V ojedinělých případech motivy světskými, viz. rotunda ve Znojmě. Obecně platí, ţe románští malíři jsou anonymové, výrazová forma nezachycovala mimeticky reálně, ale naopak pomocí určité míry abstrakce co nejlépe prezentovat duchovní jádro a transcedentalitu zobrazení. Za pomoci obrysové linie a kresby je redukována plasticita, která se zříká hmoty. Především ve 12. století je celé evropské malířství charakterizováno tzv. kresebným stylem. K odmítání materiálnosti napomáhá také práce s barvou, jeţ vytváří rytmus na ploše a děje.82
78
Stehlík M. Několik nově zjištěných sochařských památek na Moravě, In: ZPP 1959. s.52 Plichta A. Čtyřhlavá modla z Plavče u Znojma. In.VVM. Brno 1974 s. 151-152. 80 Kovárník J. Nový poznatek ke stavební technologii románské rotundy s. Kateřiny ve Znojmě. In: Service to archeology 1.07. Brno 2007. s.167 81 Mašín J. Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1954 82 Royt J. Středověké malířství v Čechách. Praha: Karolinum 2002. s. 14 79
Románská malby však nejsou fresky v přímém smyslu slova, ale jsou to malby vápenné, byly malovány al secco (na suchou omítku) na freskovém podkladu (al fresco – do mokré omítky).83 Tímto uţitím vzniká tedy kombinovaná technika zvaná fresco - secco (na neúplně zaschlou omítkovou vrstvu svrchní malba na sucho), jeţ obě techniky výše uvedené skloubí.84 Problémem a pro nás smutným konstatováním je třeba uvést, ţe svrchní vrstva finální, tedy al secco, se na drtivé většině památek nezachovala. Klasickým způsobem jejího zániku bylo strţení při odstraňování pozdějších omítek, jeţ ji kryly, či se časem sama sprášila, neboť nebyla pevně spojena s podkladem. Máme tedy dnes moţnost vidět ve většině případů jen spodní vrstvu, nanášenou do vlhké omítky, jak bylo výše uvedeno, tato vrstva se pevně pojila s podkladem na rozdíl od oné vrstvy svrchní. Barevné spektrum zahrnuje dosti širokou škálu, na linky je uţíváno černé, jinak převládají především teplé barvy či zelené nebo modré.85 Ustanovuje se také
závazná lokalizace jednotlivých scén v s sakrálním
prostoru. Z ikonografického hlediska, můţeme také rozlišit typické a atypické: Za typické a kanonizované se dá zahrnovat umístění hlavního výjevu konchy. Zde nacházíme výjev Posledního soudu s Kristem v mandorle, tzv. scéna Majestas Domini, doplněnými o symboly jednotlivých evangelistů s přímluvci P. Marií a Janem Křtitelem. Ve spodním oddílu apsidy bývají zobrazovány scény vykupitelské a zatracující, v ojedinělých případech (málokdy se zachoval) motiv anděla, jakoţto váţiče duší – Psychostasis. Typický ikonografický motiv se dále řadí scény pásy maleb s apoštoly a proroky. Setkáváme se také s dvojicí paralel, kdy výjevy ze Starého zákona mají protějšek v Novém zákoně. Spektrum zobrazovaných světců či mučedníků získává na bohatosti především v přímé vazbě na patrocinium a ideově-
83
Mašín J. Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě,Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1954. s.13 84 Royt J. Středověké malířství v Čechách,Praha: Karolinum 2002 s.14 85 Mašín J. Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1954. s.13
kulturní oblast, k níţ objekt přináleţí. Sjednocující charakteristikou lze slovy A. Matějčka nazvat malbu, ţe „Obrazy byly ilustrací slova“.86 Nezvyklé uţití světských motivů ve Znojemské rotundě má analogii v západních formách, jak uvádí uţ karolínské písemné prameny. Světské motivy se pojí ovšem zejména na profánní objekty, jejich návaznost na sakrální architekturu je tedy opravdu raritní. Zásluhou moravského údělného kníţete Konráda II. (1123-1150) byla loď rotundy z první poloviny 11. století na Znojemském hradě zaklenuta kupolí a zároveň byl celý interiér vymalován. Malby ve znojemské rotundě byly restaurovány v letech 1947-1949 a přitom byly sňaty nevhodné starší restaurační zásahy. Při restauraci byl objeven nápispodle posledních výzkumů asi původní- sdělující, ţe kníţe Konrád, druhý zakladatel rotundy, ji dal upravit a vymalovat roku 1134.87 Dnes ovšem často také zpochybňováno. J. Mašín vyvozuje, ţe podle slohové souvislosti se malba nejvíce blíţí okruhu salzburské kniţní malby a slohově obdobné i na dalších nástěnných památkách 12. století. Ovlivnění touto oblastí se jeví, jako zřejmé při uvědomění si styků za krále Vladislava I. a salzburského arcibiskupa Vojtěcha, který jím byl jen dočasným přerušením v letech 1168 -1200.88 Inspirací k ikonografii jsou nejen obvyklé náměty biblické či světecké (Zlatá legenda), ale především stěţejní dílo našich dějin, Kosmova kronika slouţící za literární předlohu. A to světským motivem přemyslovské legendy, prezentující genezi hlavního kníţecího rodu. APSIDA V 1. pásu maleb v apsidě je vymalována vzorovaná textilní drapérie. Ve 2. pásu je vyobrazeno pod arkádami se sloupy dvanáct apoštolů, pod střední arkádou prolomeno
jediné
okno
apsidy.
Na klenbě apsidy je vyobrazen žehnající Trůnící Kristus v kruhové mandorle sedící na duze, v levé ruce přidržuje Knihu živých opřenou o koleno. Okolo jsou umístěny čtyři symboly evangelistů, po stranách vlevo P. Marie a vpravo sv. Jan Křtitel jako
86
Ibis s.11 Konečný L.J. Románská rotunda ve Znojmě. Brno:Host 2005 88 Mašín J. Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1954. s. 24 87
přímluvci. Po obvodu vítězného oblouku poprsí dvanácti andělů, u nichž byly zaznamenány zbytky nápisů. LOĎ - V 1. pásu lodi je po celém obvodu vymalována textilní drapérie. Její jednotlivé segmenty střídavě žluté a červené barvy jsou zavěšeny na iluzivních kovových kruzích na stěně. Drapérie v lodi je ukončena cca 60 cm nad zemí. - Nad ní ve 2. pásu je vyobrazen mariánský cyklus: Zvěstování P. Marii, Navštívení P. Marie, Narození Ježíše Krista, Sen sv. Josefa, Zvěstování pastýřům, před nimiž je obraz stromu s ovcemi, Klanění 3 králů. Další dvě scény jsou dnes téměř nečitelné. Pokud byly ještě znatelné, byly určeny jako Vraždění neviňátek a Útěk
do
Egypta.
- Ve 3. pásu maleb je přímo proti vstupu do rotundy znázorněna tzv. „přemyslovská scéna“, za ní vpravo osm panovníků v pláštích se štítem a kopím s praporcem. Při vstupu do apsidy po obou stranách vítězného oblouku jsou vyobrazeni fundátoři. - Ve 4. pásu maleb hlavní lodi v jeho přesné severní polovině je vyobrazeno 9 panovníků bez pláště a 1 panovník v plášti, mezi nimi jako pátý bez pláště panovník s přilbou na hlavě, v jižní polovině potom dalších 9 panovníků v plášti, první a druhý s nízkou biskupskou mitrou. Jako předposlední je zobrazen král Vratislav I. s královskými
atributy
–
korunou
a
žezlem.
- V kupoli se střídají obrazy čtyř evangelistů se svými symboly nad hlavou sedících na dřevěných lavicích s obrazy čtyř navzájem barevně odlišených cherubínů stojících na ohnivých kolech (jednomu z nich kolo chybí), každý z nich se třemi páry křídel. Tím horním párem podepírají „oculus“ s byzantským vzorem. Malby vrcholí v centrální části kupole obrazem holubice – symbolem Ducha svatého. ”89 O výtvarném podobě uvaţuje obdobně A. Merhautová, kdy píše, ţe výtvarné lineární pojetí postav se blíţilo malbě salcburského okruhu a podobně laděné malbě řezenské, také barevná škála odpovídala těmto oblastem. Pozadí obrazů tvoří zelené a modré pruhy, dále malíři uţívali umírněné tóny okrů, červeně a bíle odstupňovaných. Postavy jsou kresleny okrem a rudkou, přičemţ okr slouţil v podkresbě pro definitivní rudkovou linii. Náboţenské výjevy odpovídají soudobé a starší jihoněmecké a rakouské malbě, tehdejší malířské produkci se však vymyká přemyslovský cyklus.
89
Konečný L. Románská rotunda ve Znojmě. Brno: Host 2005.
Podle názoru A. Merhautové čerpala ikonografie panovnických figur i jejich atributů ze soudobých i starších domácích denárů. Jen podoba Vratislavovy koruny byly asi přejata z německé kniţní malby.90 Rozbor J. Mašína na základě starších prací uvádí, ţe malba je dílem nejméně dvou
mistrů,
z
nichţ
malíř
Přemyslovského
cyklu,
vysoce
předstihuje
konzervativnějšího mistra kupole a kristologického cyklu. Tedy : „1. malíř. Kristologický (mariánský) cyklus ve druhém pásu, kupole a snad apsida (typické protáhlé figury). 2. malíř. Přemyslovská genealogie v třetím a čtvrtém pásu.“91 Ikonografický vzor ze znojemské rotundy nalezl dále svou odezvu v malbách panovnického cyklu před polovinou 13. století, kdy fragmenty malby byly ve staroměstském domu u kostela p. Marie na Louţi (Mariánské náměstí), jsou dnes situovány po přenesení v Muzeu hlavního města Prahy. Nástěnnou malbu pozdního románského období je moţno charakterizovat do dvou skupin. 1) typicky expresivní s bohatými drapériemi s typickými rozevlátými záhyby. Za jejíţ zdrojovou oblastí se povaţuje prostředí durynsko- saské a byzantské. (sakristie baziliky sv. Prokopa – Třebíč) 2) zvláště charakteristická objemovostí a monumentalitou a umírněnými gesty. (staroměstský dům u kostela p. Marie na Louţi – přenesené)92 Freskové malby ještě můţeme nalézt v rotundě sv. Kříţe menšího, jsou však gotického původu.93 V ţádném jiném objektu rotundy se s románskou freskovou výzdobou nesetkáváme, neboť se nám nezachovala. Předpokládáme však, ţe tuto výzdobu měly všechny tyto objekty.
12. ZÁVĚR Závěrem lze konstatovat, ţe se mezi jednotlivými objekty vyskytují jak typicky slohové charakteristiky románského architektonického způsobu vyjadřování, tak i značné diference a nuance mezi jednotlivými objekty. Jejich tvůrci do nich vkládali 90
Merhautová A. Třeštík D. Románské umění v Čechách a Moravě.Praha: Academia 1983. s.156 Mašín J. Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1954. s.80 92 Royt J. Středověké malířství v Čechách.Praha: Karolinum 2002. s. 15 93 Guth K. České rotundy In: PA 34 1924-25. s.139 91
četné vlivy, které na jejich výtvarné cítění působily. U mnoha nalézáme snahy o výrazné individualizace. Bohuţel ke snaze o zobjektivnění jednotlivých aspektů, jeţ si všímáme, nás dělí jiţ pozoruhodná dějinná propast, pro niţ nám mnoho věcí uniká, zřejmě je nebudeme schopni nikdy plně odhalit a pochopit. Zejména proto, ţe tyto stavby povětšinou prodělaly bohatou stavební historii a mají na sobě navrstveny všechny generace lidí, kteří na nich pracovali, dále je přestavovali či jen opravovali. Avšak i přes všechny tyto jejich vrstvy nám dovolují si skrze ně „sáhnout“ do středověku. Pro bliţší pochopení a analýzu se staví do cesty značná torzovitost toho, co je ve skutečnosti originálně románské. Toto jsou důvody, jeţ nám zabraňují stanovit určitá kritéria, jimiţ by bylo moţno tyto věci vyhodnotit. Přesto je zkoumaný celek dost obsáhlý na to, aby byl schopen demonstrovat rozmanitost forem u objektů románských rotund. Práce shrnuje otázku, jakými formami a tvary se odlišují objekty románských rotund. Druhá otázka je mnohem závaţnější a hlavně plná hypotéz, kterými cestami a z jakých lokalit se k nám toto tvarosloví dostávalo, a které uţ bylo domácí odvozeninou a do jaké míry se redukovalo či jinak modifikovalo. Jsou to otázky jimiţ se v minulosti i dnes zabývala a zabývá specifická společnost badatelů. Dříve bylo téma rotund vyuţíváno zejména k demonstrování vyspělosti domácího stavitelství, či naopak, kdy byla dokazována jen přímá závislost na cizích vlivech. Za typické z hlediska účelu můţeme vyslovit předpoklad, ţe centrála byla stavěna jako memoriální stavba, tudíţ její vlastní účel v našich domácích podmínkách, pro hradní či později velkofarní se jeví atypickým. Z hlediska dispozice můţeme za typickou povaţovat jednoduchou rotundu s apsidou či i s připojenou věţí. Pozdější varianty, jeţ do sebe vstřebaly řady proudů z okolích oblastí, můţeme označit za atypické. Za atypické pro plastickou výzdobu, můţeme připomenou zmiňovanou přítomnost skulptur na rotundě v Plavči a Ţelkovicích. Z hlediska freskové výzdoby jednoznačně je atypickým prvkem přemyslovský cyklus v rotundě ve Znojmě, neboť uţití světského motivu v sakrální stavbě je opravdu výjimkou, Toto pole nabízí však také značné moţnosti spekulacím, podstatné je však, zda-li badatel reaguje na určitou společenskou objednávku či určitou subjektivní víru v romantizovanou představu. Naštěstí existuje celá řada „objektivních“ badatelů, kteří se systematicky románskou architekturou zabývají, s jejichţ texty je pracováno, informace jsou doplňovány postřehy z návštěv objektů in situ.
Nutno také podotknout sám zlom, jeţ se odehrává ve vnímání těchto staveb, které samozřejmě ve své době nikdo za umění nepovaţoval a povaţovat nemohl, neboť jejich funkce byla ryze pragmatická. V neposlední řadě bych rád upozornil, také na proměny diskurzu při jejich porozumění. Zejména je to teorie jakési evolucionality, kdy starší forma nahrazuje novější, potencionálně vyspělejší formu. A onen „Zeitgeist“, kdy se předpokládá, ţe svůj čas si stvoří svůj kulturní jazyk. A oba tyto konstrukty 19. století, skrze jeho prisma umění, pozorujeme, ţe právě středověké umění v mnoha směrech toto relativizuje aţ popírá.
13. SEZNAM LITERATURY Monografie: BARTLOVÁ, Milena: Průvodce studiem dějin středověkého výtvarného umění, Brno: Masarykova universita, 2003. BIEDERMANN, Gottfried: Romanik in Österreich, Würtzburg: Stütz 1990. CIBULKA, Josef. Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a počátky křesťanství na Moravě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958 CIBULKA, Josef. Václavova rotunda svatého Víta. Praha: 1933. DAVID P., SOUKOP V.: 777 kostelů, klášterů a kaplí České republiky, Praha: Soukup & David s.r.o. 2002 DRAGOUN, Zdeněk. Praha 885 – 1310. Praha: Libri 2002. DAVID P., SOUKOP V.: 777 kostelů, klášterů a kaplí České republiky, Praha: Soukup & David s.r.o. 2002 FROLÍK J., MAŘÍKOVÁ -KUBKOVÁ J., RUŢIČKOVÁ E.,ZEMAN A. Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu – výpověď archeologických nálezů, Praha: Peres 2002 HORA,Jiří Hořejší. Toulky českou minulostí I. , II. Praha: Baronet, 1993. KONEČNÝ, Lubomír Jan. Románská rotunda ve Znojmě. Brno: HOST, 2005 KROUPA, Jiří: Školy dějin umění, metodologie dějin umění 1. Brno: Masarykova univerzita 2010. LIVOROVÁ, Anežka. Románské portály v Čechách. Disertační práce, nedatována MAŠÍN, Jiří: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha: Československá akademie věd,1954. MENCL, Václav. Středověká architektura na Slovensku. Praha - Prešov: 1937
MERHAUTOVÁ, Aneţka. Raně středověká architektura v Čechách. Praha: Academia, 1971. MERHAUTOVÁ, Aneţka, TŘEŠTÍK Dušan: Románské umění
v Čechách a na
Moravě. Praha: Academia 1983. PAUKRT, Václav: Románské karnery na Moravě. Disertační práce UJEP. Brno 1976. dle ROUČKOVÁ, Barbora: Veřejně přístupné kostnice a karnery v České republice, bakalářská práce, FF MU, Brno 2006. POULÍK, Josef: Dvě velkomoravské rotundy v Mikulčicích, Praha: Academia 1963. ROUČKOVÁ, Barbora: Veřejně přístupné kostnice a karnery v České republice, bakalářská práce, FF MU, Brno 2006. ROYT, Jan. Středověké malířství v Čechách. Praha : Karolinum 2002 SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska A-I, Praha: Academia 1994. SAMEK, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska J-N, Praha: Academia 1999. SOURIAU, Etiénne: Encyklopedie estetiky, Praha: Victoria Publishing a.s. 1994. ŚWIECHOWSKI, Zygmunt. Románské umenie v Polsku. Bratislava: Tatran 1984. UNTERMANN, Matthias. Der Zentralbau im Mittelalter. Darmstadt: Wiss. Buchges. 1989 VANČO, Martin. Románské rotundy na Slovensku. Bratislava: Chronos, 2000 Články: BIRNBAUM, Vojtěch. K otázce našich rotund. In: Památky archeologické XXXV, 1926-1927, s.167 BIRNBAUM V.: L´infusso italiáni sull´architektura romanica in Bohemia,
Riviera
italiana di Praga I. 1927. (dle Merhautové A. Středověká architektura v Čechách. Praha: Academia 1971) GUTH, Karel. České rotundy, In. PA 34, 1924-25 s.113-188. HRUBÝ, Vilém: Kostel sv. Michala ve Starém Městě, In: ČMM LII, 1967. KONEČNÝ, Lubomír Jan. Emporové rotundy s válcovou věží. In: Umění 26, 1978, s. 385 -411. KONEČNÝ L. J.: K funkci románských rotund jihozápadní Moravy, In: SPFFBU F 1920, 1975 -76 s.115-118 KOVÁRNÍK, Jaromír: Nový poznatek ke stavební technologii románské rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě, In Service to archeology 1.07, Brno, 2007.
KUDĚLKA, Zdeněk: Románská architektura na Moravě, In: BENDA, Klement (ed.): Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984. KUDĚLKA, Zdeněk: Výzkum románské architektury na Moravě III, In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, řada F, ročník 26-27, 1982-83, s.39-42. MENCL, Václav. Architektura předrománských Čech, In: Umění VII, Praha 1959 s. 331 -353. MENCL, Václav: Panské tribuny v naší románské architektuře, In: Umění 7. Praha 1959, s.29 – 58. MENCL, Václav. Přehled vývoje středověké architektury na Slovensku. Bratislava: In:časopis Učené společnosti Šafaříkovi VII,4-5, Bratislava, s.6 (401) 1933. MENCL, Václav: Středověká architektura na střední Vltavě, In:Umění 10, Praha 1962, s.217- 247. MENCL, Václav: Vývoj okna v architektuře českého středověku, In: ZPP 20, Praha 1960, s. 181-232. MENCL, Václav: Vývoj středověkého portálu v českých zemích, In: ZPP 20, Praha 1960, s.8-26, s.112-153. MERHAUTOVÁ- LIVOROVÁ, Aneţka: Cizí podměty a domácí tradice v románské architektuře severozápadních Čech, In: Umění VII, Praha 1959 s. 228-253 MERHAUTOVÁ – LIVOROVÁ, Aneţka: K problematice České architektury 12. století, In: Umění 11,1963, s.81-92 MERHAUTOVÁ – LIVOROVÁ, Aneţka: K vývoji románských centrálních staveb v Čechách, In: Umění III.,1955. s.128-138. MERHAUTOVÁ, Aneţka: Románská architektura v Čechách, In: BENDA, Klement (ed.): Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984. PLICHTA, Alois: Čtyřhlavá modla z Plavče u Znojma, In: VVM. 1974 RICHTER, Václav: Die Anfänge der grossmährischen Architekter, In: Magna Moravia, Praha 1965, s.183-186. (dle KONEČNÝ L. J. Emporové rotundy s válcovou věží. In: Umění 26, 1978, s RICHTER, Václav: O středověké architektuře na Moravě, ČMM LXV, s.1-84. 1943 RICHTER, Václav: O účelu československých rotund, In: ČČH 43, s.237- 285, s.453483. 1936 STEHLÍK, Miloš: Několik nově zjištěných sochařských památek na Moravě, In: ZPP. 1959, s.52
Elektronické zdroje:
(online dne 1. V 2011) Vysvětlivky: ČMM
Časopis matice moravské
PA
Památky archeologické
SPFFBU
Sborník prací filosofické fakulta brněnské univerzity
VVM
Vlastivědný věstník moravský
ZPP
Zprávy památkové péče
14. ENGLISH RESUME This work deals with the historical aspects, purpose, definitions, structures and decorations of romanesque rotundas, which are one of the specific building of sacral architecture. The creators of these rotundas have put a lot of emphasis into the work was caused by the influence acting on to them from the surrounding, while some of these can be seen even now a days. However, due to work the fact that these building had undergone different changes thoughout thein lifetime it´s really hard to recognize the real romanesque structure. The typical purpose of these rotundas worldwide was to create a central memorial building, however in our region thein usaje was differet therefore atypical.The basic typicall dispozition of these building was a simple rotunda with a adjoin apse or tower too. From this later on becaused of to the trends coming from neigbouring areas atypical variant were made. These can be seen with these building features of these romanesque rotunda. Most considerable example of the atypical fresco decoration is the painting of rotunda in Znojmo.
15. SEZNAM PŘÍLOH A) Řez typovým objektem rotundy s jeho charakteristickými prvky. B) Mapka lokací rotund a karnerů u Nás a v sousedství. Dle klubu přátel Znojemské rotundy zpracoval p. Šimík. C) Ukázky vybraných fotografii objektů, jeţ jsou v práci zmiňovány (foto:archiv autora práce) -
Hradešín, Karlík, Praha – Na Rybníčku, Kostelec u Kříţků.
-
Týnec nad Sázavou, Dolní Kopanina, Bubeč, Holubice.
-
Ţelkovice, Znojmo, Plaveč, Říp.
Obr. A
Obr. B
Sv. Jiří Hraděšín
Sv. Martin Dobřichovice Karlík
Sv. Logín Na Rybníčku Praha
Sv. Martin Kostelec u Kříţků
Sv.Václav Týnec nad Sázavou
Sv.Máří Magdaléna Přední Kopanina
Sv. Petra a Pavla Budeč
Narození P.Marie Holubice
Sv. Petra a Pavla Ţelkovice
Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny Znojmo
Nanebevzetí P.Marie Plaveč
Sv. Jiří Říp
