TÝDENÍK
PŘÍLOHA
LEDEN 2010
Pedagogická ENCyklopedi ENC yklopediE E Petr Kukal
1
A E NC
PE
Tyto fejetony vycházely v Týdeníku Školství v pravidelné rubrice PENCE. Jde o zkratku, za níž se skrývá Pedagogická ENCyklopediE. Pence je krom toho (jak vědí kolegové angličtináři, dále kolegové pravidelně trávící dovolenou na Britském souostroví a konečně i my ostatní, kteří nakupujeme v PennyMarketu) také nejmenší britská mince. Něco jako náš haléř. A právě takovým haléřem, mincí spíš pro štěstí, než že by měla nějakou hodnotu, jsou i tyto fejetony. Jako takové je prosím vnímejte – a libru moudrosti hledejte na jiném místě.
Pedagogická ENCyklopediE
Administrativa
Administrativa je tím, proč učitelé do A Adm ch školy cho chodí. Dříve se mylně soudilo, že důvodem by mohla m být výuka žáků, ale tato hypotéza byla br brzy úspěšně vyvrácena hned několika ministry. Teď už se ví, že smyslem školy je vést evidenci úrazů, zaznamenávat průběh pedagogické rady a vyplňovat třídní knihu. Škola, která administrativní činnosti podcení a nemá v pořádku pedagogickou dokumentaci, může snadno upadnout v nemilost kontrolních orgánů, zejména České školní inspekce. Za starých primitivních časů chodili zemští školní inspektoři do hodin zkoušet žactvo, a Jaroslav Marvan a František Kreuzmann se jich proto báli. Postupně však inspektoři zjistili, že ve třídě se jim špatně kontrolují výkazy, neboť tam pořád někdo mluví. Dnes tedy tráví čas inspekce v klidné místnosti, kde odmítají kávu. Činí tak proto, aby neupadli v podezření, že v podobě kávy přijímají úplatek naturální povahy. I když na instantní kávě, která se ve sborovnách povětšinou vaří, už toho moc naturálního není. Nejhorší samozřejmě je, když škola nějakou povinnou evidenci nemá. Ale skoro stejně znepokojivý je také stav, kdy formálně existující evidence není pravidelně aktualizována. V některých školách se žáci například málo zraňují, čímž pochopitelně trpí evidence úrazů. V takovém případě je zcela namístě vybrané žáky zraňovat svépomocí, k čemuž se mimořádně dobře hodí zejména žáci devátých ročníků, nejlépe v polovině června, kdy už vědí, že byli přijati na zvolené učňovské obory. To jsou často disponováni i k těžkým úrazům. Nejdůležitějším administrativním úkolem řadového učitele je ovšem zápis do třídní knihy. Inspekce má na třídní knihu pokaždé spadeno a Výzkumný ústav pedagogický v Praze má na třídní knihu výzkumný projekt. Od 11. února 2008 probíhá v 1. a 6. ročnících v třiceti základních školách České republiky pilotní ověřování čtyř variant nové třídní knihy. Dvou pro první stupeň a dvou pro druhý. Je samozřejmě trochu škoda, že každá škola nevyplňuje souběžně všechny čtyři. Nová podoba je oproti stávající fádní třídnici citelně rozšířena, takže odhaduji, že vyplnění všech čtyř dokumentů by mohlo zabrat až 25 minut. Tím by
se konečně mohlo administrativě i v běžných vyučovacích hodinách dostat důstojného prostoru, který jí právem náleží.
B
Bič
Dříve se jedničkám říkalo biče. Jednička D Dř totiž dět dětem svým tvarem připomínala bič, jaký používal používali kočí na koně nebo pacholci k ovládákravsk kravs ní kravských potahů. Dnes už dětem jednička nepřipomíná nic; nevědí, ani kdo je kočí, ani co je kráva. Milka je čestnou výjimkou. V současnosti se bič používá především v prostředí sadomasochistických salonů. Kdo jsou sadomasochisté, vědí děti naopak velmi dobře, stejně jako to, kdo je zoofil, nekrofil nebo voyer. Přečetli si to v druhém díle učebnice Občanské výchovy pro 6. – 9. ročník vydané v nakladatelství Vyšehrad v roce 1994. Chápou také, že nejde o žádnou zvrhlost, ale o tzv. parafilii, a zoofilům ani nekrofilům se proto neposmívají. Neposmívají se dokonce ani těm, kteří žádnou úchylku nemají, i když je to hanba. Bič je v pedagogice znám rovněž jako součást osvědčené výchovné metody založené na promyšleném střídání zmíněného nástroje s cukrem. Metodu cukru a biče odnepaměti používali jednak učitelé ve vztahu k žactvu, jednak vrchnost ve vztahu k učitelům. V nadšených devadesátých letech minulého století byla u nás ovšem tato praxe ve vztahu k žactvu zredukována na cukr, neboť se soudilo, že sankcionovat žáky je zvrhlé (nakladatelství Vyšehrad o tom ovšem nevydalo jedinou učebnici). Od té doby je kázeň ve školách v podstatě teoretickým konstruktem, jehož existenci se někteří vědci pokoušejí v praxi dokázat. Průměrně po třech letech tento výzkumný program pravidelně opouštějí, aby vrhli své síly na dokazování existence sněžného muže, černých děr nebo na jiné, perspektivní projekty. Odlišnou cestou se vydal Stanislav Bendl, který se naopak léta věnuje problematice nekázně. Za tuto dobu si dokázal získat respekt v odborných kruzích, velký doktorát a docenturu, z čehož plyne, že je lépe se věnovat něčemu reálně existujícímu. Průlom ve využití metody cukru a biče ve vztahu vrchnosti k učitelstvu pak přineslo funkční období ministra Ivana Pilipa. Ten totiž nešel pohodlnou cestou prosté redukce, 1
Petr Kukal
Pedagogická ENCyklopediE
nýbrž celou metodu zásadně inovoval do podoby bič a bič. Prakticky ji ověřil tím, že učitelům stěžujícím si na nízké platy navýšil úvazky. Spolehlivě tak prokázal její životnost a metoda se dodnes s úspěchem uplatňuje, například při bezplatné tvorbě ŠVP.
C
Cizí jazyk
JJazyky se dělí na mnoho skupin – na analyti analytic analytické a flexivní, na slovanské a germánské a u ugrofinské a taky na náš a cizí. Dělení „náš a „cizí“ je mimochodem velmi prak„ná na „náš“ tické a užívá se i v řadě jiných oblastí. Výhody tohoto dělení přitom pravidelně oceňují spíše „naši“ než „cizí“, z čehož je vidět, že ti cizí jsou pořád s něčím nespokojeni. Cizím jazykem, který je žákům dnes nejbližší, je čeština. Škola tento vymírající dialekt ze sentimentu doposud oprašuje, což přispívá k tomu, že prarodiče se stále ještě domluví s vnoučaty alespoň v základních životních situacích. Ale zase to ubírá drahocenný čas pro výuku Basic English – mateřštinu bohatého Severu a (lehce divokého) Západu. Výzkumný ústav pedagogický už si toto riziko naštěstí uvědomil a snížil v RVP ZV týdenní rozsah češtiny na druhém stupni z původních 19 hodin na 15. Hodinová dotace pro cizí jazyk (jak se u nás angličtině ze setrvačnosti pořád říká) byla naopak ztrojnásobena (ze 4 hodin na 12) a dalších 6 hodin bylo vyčleněno pro další cizí jazyk. Čeština tedy v našich školách konečně přestává nesmyslně dominovat a žáci jsou připravováni pro život. Připravováni jsou zejména: pro nákup šamponů head and shoulders a osvěžovačů vzduchu one touch, stravování ve fast food, praní v color black magic, pachtění se za London look , případně pro party v Irish pub, kde naštěstí nebývá no smoking area, takže teenageři si tu mohou dát jointa, aby se cítili cool. Jejich rodiče pro život naopak připraveni nejsou, takže se v centru každého většího města cítí jako jelimánci. V dětství se jim to stávalo jen v Milovicích, kde byla ruská posádka; jenže dneska jsou Milovice všude. Kromě cizího jazyka máme v RVP ZV taky „další cizí jazyk“, což bývá nejednou 2
jazyk, který je dětem úplně cizí (snad jen s výjimkou Karlovarského kraje, kde je další cizí jazyk vlastní nejen dětem, ale úplně všem). Na zbytku našeho území pak bývá jako další cizí jazyk žákům konzervativně nabízena francouzština či němčina, což je nemoudré. Pokud by se chtěli v budoucnu prosadit například v oblasti soukromého podnikání, bez znalosti ukrajinštiny budou úplně ztraceni. Mnohdy tak, že už je nikdy nikdo nenajde.
Č
Čech
Dřív to bylo s češstvím daleko jednodušD ší. Čech se poznal podle toho, že to byl muzikant, d do šesti věřil na Polednici a od šesti na Jiráska Jiráska: na spanilé jízdy husitů a temno baroka. A hlavně to měl v papírech – národnost česká. Teď ovšem náměstek ministra školství doc. PhDr. Dušan Lužný, který řídí Skupinu pro sociální programy ve školství, upozornil na to, že prosté označení Čech potřebám této nové doby nedostačuje. Dospěl k tomuto přesvědčení proto, že nedokázal poznat, kdo je Rom, a nemohl mu tak v rámci svých kompetencí poskytnout podporu pro udržení v hlavním vzdělávacím proudu. Řada Romů se totiž ke svému původu ze skromnosti nehlásí, což poněkud komplikuje detekci cílové skupiny nejrůznějších podpůrných akcí. Na nedávném jednání pracovní skupiny pro vzdělávání Romů proto zaznělo, že by bylo účelné zavést kategorii „etnických“ Čechů: vietnamských Čechů, ukrajinských Čechů, slovenských Čechů, romských Čechů apod. K češství s etnickým či národnostním přívlastkem se prý budou minority hlásit ochotněji. To je jistě nápad, který si zaslouží pozornost, přestože v praxi nejspíš nebude úplně bez obtíží. Například řada slovenských Čechů bude patrně současně maďarskými Slováky. Tím pádem budou Čechy na slovenský a paralelně i na maďarský způsob. Takoví maďarští slovenští Češi. Pokud ovšem budou tito maďarští Slováci, co jsou současně slovenskými Čechy, primárně romskými Maďary, bude jejich finální identita sice příjemně komplexní, ale na druhou stranu se nevejde do žádného dotazníku.
Krom toho by takový Čech mohl velmi snadno začít upadat do neřešitelných osobnostních dilemat. Jeho divoká maďarská nátura by se v něm svářila s holubičí povahou Čecha, identita Slováka by toužila bohatým brát a chudým dávat, přičemž není jasné, do jaké míry by se s tímto konceptem přerozdělování srovnala romská část jeho kvadratické osobnosti. A to jsme ponechali stranou další, méně významné potíže v podstatě servisního charakteru, jako je volba mezi haluškami, maďarským gulášem, cikánskou pečení a českými buchtami ve školní jídelně. Tyto sice drobné, přesto nepřehlédnutelné detaily, které ještě čekají na své dořešení, patrně způsobí, že pan docent Lužný bude muset ještě nějaký čas rozlišovat Romy od Vietnamců na základě jiných, pohříchu zoufale primitivních identifikačních znaků.
D
Dobrý
„Dobrý“ je slovní vyjádření pro klasifi„D stu kační stupeň, jemuž ve vyjádření číselném odtr t povídá trojka. Z toho pak také v souladu s elementár výrokovou logikou plyne, že trojmentárn mentární ka je dobrá. Tuto primitivní úpravu v duchu ekvivalentních formulí zvládají už děti na prvním stupni základní školy. Naopak rodiče bývají vůči pochopení tak banální operace překvapivě rezistentní. Zpozdile tvrdí, že dobrá je akorát jednička, výjimečně dvojka, a neudržitelnost tohoto výkladu se jim jen velmi těžko vysvětluje. Je to proto, že většina lidí zapomněla, jak byla klasifikační stupnice ustavena. Mylně se totiž domnívají, že základní úrovní je jednička, která je v podstatě nároková. Od této úrovně se pak už jen odčítá, podle toho, kolikrát a v jaké míře žák chybuje. Klasifikační stupnice se tak stává nástrojem pro měření žákovy neznalosti, neboť měřit znalost už není čím. (Někdy není ani co měřit, ale to je teď vedlejší.) Ve skutečnosti byla ovšem původně výchozí úrovní trojka, tedy dobrá. Výkon, který neuráží, ale nejsme z něj ani nijak zvlášť odvázaní. Dobrým příkladem může být svět. Jak stojí v 1. kapitole Bible, Bůh každý den něco stvořil, a pokaždé „viděl, že je to dobré“. Názory na oprávněnost tohoto hodnocení se u nás dnes
přirozeně různí, podle toho, je-li svět reprezentován jižní Moravou v době vinobraní nebo Jižním Městem v době inverze. Za zmínku dále stojí, že stupeň „dobrý“ se naopak vůbec nevyskytuje v klasifikační stupnici chování. Tvůrci této škály dobré chování zjevně nepředpokládají, což zejména učitelům druhého stupně základní školy přijde naprosto přirozené. O to víc ovšem zaráží, že klasifikační stupnice chování obsahuje stupeň „velmi dobré“ a že tento je také dominantně udělován. Důvody můžeme hledat opět v biblické tradici, která říká, že poté, co Bůh stvořil člověka, obhlédl celé stvoření a viděl, „že je velmi dobré“. Pro úplnost připomínám, že člověk záhy porušil jediné pravidlo, které mu Bůh ustanovil, a ze svého syna vychoval vraha a lháře. Možná i ve světle této mytické zkušenosti je dnes klasifikační stupeň chování „velmi dobré“ pojímán hodně široce, takže se do něj vejdou i žáci s evidentně kriminálními kompetencemi. A to je dobře, protože hodnocení má být především motivační a nemá žáky stresovat a podrývat jejich křehké sebevědomí.
E
Evaluace
Evaluace je cizí slovo a znamená hodnoEv cení. H Ho Hodnocení je ale na rozdíl od evaluace primitiv primitivní, proto dnes už nikdo nehodnotí, nýbrž každ každý evaluuje. Kdo evaluuje vytrvale, jednou úplně všechno zevaluuje. Nezevaluuje-li to Julie, zevaluuju to já! Evaluaci dělíme na externí (když nás sjede Česká školní inspekce za to, že žáci málo vyjadřují své názory a v třídnici dvakrát chybělo datum) a interní, tzv. autoevaluaci (když žákům rozdáme dotazník s otázkami, koho mají ve škole nejradši a proč je to právě paní ředitelka). Kdo chce vzít autoevaluaci pěkně od podlahy, začne ovšem SWOT analýzou. Ta své jméno dostlala podle čtyř oblastí, které jsou při ní identifikovány: S jako Strengths (silné stránky neboli VÝhody), W jako Weaknesses (slabé stránky neboli Rizika), O jako Opportunities (příležitosti neboli Naděje) a T jako Threats (hrozby neboli Ohrožení). Otrocky přejata by tedy česká zkratka pro tuto analýzu zněla VÝRNO. V optimistickém klimatu našich škol 3
Petr Kukal
je ovšem zcela na místě řadit naději jako poslední, neboť ta také, jak známo, poslední umírá. Základem kvalitní interní evaluace je tedy v našich podmínkách VÝRON. Vyronit nějakou tu autoevaluční zprávu přitom není zdaleka takový problém, jako následné rozhodnutí o tom, jak s ní ve finále naložit. Výsledky interní evaluace bývají totiž často podkladem pro evaluaci vnější a výsledky vnější evaluace svádějí k vytváření žebříčku škol. A žebříčky jsou největším strašákem všech evaluátorů, protože by překvapivě mohly vést ke srovnávání, čímž by špatné školy byly oproti školám dobrým hrubě znevýhodněny. Výsledky evaluací jsou proto citlivým materiálem, s kterým si skoro nikdo neví rady. Na základě výsledků externí evaluace jsou přijímána opatření, například propouštěni ředitelé. Jindy ovšem ředitelé propouštěni nejsou, naopak je přijímáno více nových žáků, za nimiž jde více nových peněz, jak to vždycky chtěl Walter. Tím pádem je možné lépe vybavit například specializované učebny, které ti navýšení žáci obratem zničí, protože jich je ve třídě moc. Ale to je dobře, protože velkou obsazeností tříd se šetří mzdové prostředky, jak to doporučil finanční a personální audit, který je dalším prostředkem interní evaluace školy.
F
Fondy
Fondů je moc a řádek PENCE je dvacet F Fo pět. Z Zam Zaměřme proto pozornost na fondy, které nás zajímají zajím nejvíc, a to jsou Strukturální fondy E EU. Z nich pak největší popularity ve školství dosahuje Evropský sociální fond – ESF. Jde podle všech indicií o nadpřirozenou bytost pohybující se měrou svých kompetencí a nároků někde mezi oslíčkem Otřes se a Luciferem. Ostatně i způsob komunikace s tímto přízrakem je obdobný jako u výše zmíněných postav. Toužíte-li po nabízených benefitech, je třeba se ESF – stejně tak jako čertu – upsat. Míra nutné administrativy ovšem v tomto případě přesáhne všechno, co by si kdy peklo odvážilo byť jen představit. Pokud čertu stačil jednoduchý úpis na úrovni tiskopisu SEVT 30930000 (směnka vlastní), pak ESF vyžaduje spis zvící habilitační práce na středně velké 4
univerzitě. Hrozí tak reálné nebezpečí, že řada zájemců o spolupráci se upíše k smrti dřív, než se stačí upsat. Dalším společným prvkem je skutečnost, že ten, kdo si zahrává s mocnostmi ESF, zhusta přichází o duši. Musí totiž často realizovat projektový záměr, který je v rozporu nejen s dobrými mravy, ale s elementární lidskou soudností: například utápět desítky a stovky tisíc v nejobskurnějších kurzech, v nichž učitelé hrají divadlo s maňásky z ponožek, nebo vést „víkendový vzdělávací kurz“, který z poloviny sestává z cvičení aerobiku a hry na mrkanou. Kdo se s ESF dohodne, má (vy/pro)hráno a může zvolat: „Evropský sociální fonde, otřes se.“ Z ESF pak začnou padat peníze a žadatel je musí sledovat, evidovat a vykazovat, což je vlastně první etapa zasloužených pekelných muk. Finančním línáním ESF ovšem podobnost s legendárním oslíčkem končí. Hlavní rozdíl naopak spočívá v tom, že do oslíčka jsme nemuseli značnou část toho, co z něj vypadne, předtím nacpat. Oslíček si rovněž neosoboval právo uživateli nařizovat, na co přesně musí zlaťáky použít, a neměl nic proti tomu, aby hospoda, v níž je propije a projí, byla v hlavním městě. A konečně to prosté zvíře nepodmiňovalo otřásání vyvěšením loga s oslí hlavou a znakem kopyta všude tam, kde se utratí šesták z jeho daru. Proti ESF zatím selhává jak svěcená voda, tak zaříkání, naopak drobné úspěchy přináší vývar z Gingo Biloby zlepšující prokrvení mozku.
G
Gymnázium
Gymnázia jsou školy, o kterých se vypráG Gy ví lidov lidová pověst, že jsou elitní. Mýtus pochází patrně z meziválečného období, kdy tyto školy poskytov poskytovaly takzvané klasické vzdělání, a trochu také z poválečných let, kdy poskytovaly vzdělání. Dnes poskytují především příležitost k zamyšlení nad tím, jaké důsledky na kvalitu výuky má princip financování škol podle počtu přijatých studentů. Zajímavý mezník v novodobé historii českých gymnázií představuje rok 1990, kdy tehdejší ministr školství Petr Vopěnka obnovil
gymnázia s víceletým vzdělávacím cyklem. Dal se při té příležitosti slyšet, že to budou školy pro pět až sedm procent nejnadanějších studentů, čemuž řada lidí uvěřila. Byla už taková doba, že se hodně věřilo. Češi se dávali houfně křtít, Prahou táhly oranžové zástupy vyznavačů Kršny a v pedagogických kruzích došla sluchu slova o spáse, která přichází skrze dvanáctileté gymnazisty. Dnes u nás na 313 čtyřletých gymnázií připadá 278 gymnázií osmiletých a pověra o výlučnosti gymnaziálního vzdělávání se udržuje hlavně na venkově, kam jen tu a tam zavítá krajánek a za nocleh a trochu toho oukropu vypravuje haverlantům před spaním tu o elitních školách. Malé stádce věrných navíc decimují další a další rány osudu, jako třeba zjištění učiněné v souvislosti s výzkumem PISA 2003. Mezi 10 000 žáky a studenty sledovaného věku s nejlepšími výsledky nebylo 10 000 gymnazistů, kteří do příslušných ročníků víceletých gymnázií právě chodili, jak by to bylo přirozené. Bylo jich tam s bídou čtyřicet procent, což znamená, že většina nejnadanějších žáků chodila v té době na základky. Na gymnázia místo nich chodili jiní a za nimi chodily peníze, jak se to prý má dít a jak je to správné. Teď se úroveň výuky na gymnáziích chystá zvýšit Výzkumný ústav pedagogický Rámcovým vzdělávacím programem pro gymnaziální vzdělávání. Pomáhá mu v tom Cermat, který gymnazistům nabídl možnosti demokraticky si zvolit nižší úrovně maturity. Na nejvyšší úrovni přitom probíhají rozhovory o tom, zda má gymnázium připravovat své absolventy jen pro nižší, nebo i pro vyšší úroveň maturity, přičemž ze zákona ho k přípravě na vyšší úroveň nelze přinutit. Není teď úplně jasné, jak se k sobě mají dvě úrovně maturity s jednou úrovní RVP GV a co má vyšší a co má nižší prioritu. Všeobecný trend v českém vzdělávání nicméně nasvědčuje tomu, že starosti s definováním vyšší a nižší úrovně maturity nás brzy přejdou, protože na maturitu bude mít brzy každý občan zákonný nárok. Bude ji dostávat hned při narození s rodným listem a spádová střední škola mu ji v devatenácti jenom potvrdí. V přízemí se bude potvrzovat nižší úroveň, v prvním patře vyšší. Bude pak záležet jen na míře motivace jednoho každého studenta, kolik bude chtít své maturitě obětovat.
H
Pedagogická ENCyklopediE
Hodina
Hodina je tzv. vedlejší jednotka souH Ho stavy SI a má šedesát vedlejších minut. Taky SI. Zajím Zajímavou modifikací hodiny pak je vyučovací ho hodina, která je o patnáct minut kratší. Je to patrně nejkratší známá hodina vůbec. (Pominu-li hodinu práce mechanika v jednom servisu východně od Prahy. Podle výše faktury by se mu jich mezi poledne, kdy jsem tam auto přivezl, a čtvrtou odpolední, kdy jsem ho vyzvedával, vešlo sedm.) Délka vyučovací hodiny se přitom může za specifických fyzikálních podmínek v souladu s teorií relativity měnit. Například pátá vyučovací hodina (občanské výchovy) v deváté C v polovině června (v pátek) nemá pětačtyřicet minut, nýbrž je nekonečná. Rovnoběžky učitelova pohledu se sbíhají na konci třídy. Hodina je ovšem také název systémového projektu spolufinancovaného z ESF (což mnohé další věci vysvětlí). Na internetu má dokonce svoje vlastní stránky, třeba jako Britney Speras nebo upíři. A plným právem, protože namluvit Evropské unii, že vrazit v letech 2004 – 2006 do učebního plánu sedmých tříd další hodinu, je „projekt“, a platit ji z ESF byl bez debaty mistrovský kousek. Ministerstvo s vážnou tváří konstatovalo, že „současná vzdělávací nabídka v 7. ročnících škol nepokrývá zcela kvalitně vzdělávací potřeby žáků“ a že „věk žáků v 7. ročnících (13 – 14 let) nutně vyžaduje rozvoj klíčových kompetencí“. A právě ta hodina v sedmičkách že to celé zachrání. Využita měla být jako disponibilní pro povinně volitelný předmět nebo další volitelný předmět. Ten se zhusta jmenoval nějak jako ústní a písemná komunikace v mateřštině, což byla stará dobrá čeština, takže to nakonec mělo i smysl: Děti o hodinu déle procvičovaly pravopis. Hodina je konečně také dobou, o kterou posunuli ředitelé na některých školách v Praze, ale zejména na venkově, od roku 2000 začátek vyučování při přechodu na letní čas. Učinili tak u vědomí toho, že učit se v noci může být pro děti výjimečně příjemným zpestřením na úrovni táborové bojovky, dlouhodobě je ovšem noční výuka spíše méně efektivní. 5
Petr Kukal
Ch
Chyba Chy
Všichni šichni dn dnes vědí, co jsou afektivní cíle dne výuky, kooperativ kooperativn učení a sociokulturní hankooperativní dicap. Ale skoro n nikdo neví, co je to chyba. Její definici b chom m bychom marně hledali i v tak základní pedagogické literatuře, jakou je Obecná didaktika Jarmily Skalkové. Je to proto, že pro chybu se nevymyslelo žádné hezké cizí slovo, jako třeba pro spolupráci nebo pro nezvladatelné fracky. Až nějaké najdeme, bude mít chyba definice aspoň tři a bude o ní zorganizován kulatý stůl. Chyb dělají žáci v současnosti podstatně méně, než tomu bylo dřív, což má několik důvodů. Například se snížil počet příležitostí, kdy mohou žáci chybu udělat; písemky zavání tradiční školou, a osvícený učitel se jim proto vyhýbá. Žáky hodnotí především na základě pozorování jejich práce ve skupině a podle výstupních materiálů z projektu „Jak si představuji život v jiných galaxiích“ nebo jiného praktického námětu. Dalším důvodem klesajícího počtu chyb je vlastní názor. Pokud žák v minulosti tvrdil, že krokodýl patří mezi ryby, byla to chyba. Dnes to pochopitelně není chyba, nýbrž je to žákův osobitý vlastní názor, který má právo zastávat. Na učiteli je, aby nezranil žákovu osobnost či nenarušil jeho sebevědomí. Musí proto vytvořit vstřícnou edukační atmosféru a pro dané tvrzení najít vhodnou interpretaci („Správně, Martine, krokodýl patří mezi ryby, mezi obojživelníky i mezi tropický hmyz, zkrátka mezi všechny obyvatele afrických řek. Patří mezi ně, protože spolu s nimi tvoří jednu velkou, šťastnou rodinu, které říkáme ekosystém. A jinak je to plaz.“). Vlastní názor děti na rozdíl od chyb nijak nestresuje, je proto zcela legitimní usilovat o dosažení stavu, kdy budou mít děti vlastní názor na všechno. Tím chyby zmizí definitivně. Což by ovšem byla trochu škoda, protože současně platí, že chybami se člověk učí. Jenže to si holt musíme vybrat, buď chyby a učení, nebo harmonické osobnosti s názorem. Kdybychom si náhodou vybrali to učení a chyby, nahrávalo by to zastáncům zavedení školného, neboť jiná lidová moudrost říká, že za chyby se platí. A pokud se člověk učí chybami, mělo by se platit za učení, to dá rozum. 6
Pedagogická ENCyklopediE
Mohlo by to přinést víc peněz do systému, takže školství by se mohlo finančně trochu zmátořit, jak to vždycky před volbami slibují politici. Jenže znáte to: sliby – chyby.
I
ICT
I jako ICT. (Původně jsem měl připraven heslo „I jako Inovativní školy“, ale těsvené p ně před odevzdáním jsem text prozíravě ukázal kam kamarádovi právníkovi. Ten po letmém přečtení vyslovil podezření na spáchání jednoho přestupku proti občanskému soužití a dvou trestných činů, za které hrozí úhrnný trest odnětí svobody až do výše dvou let ve věznici s inovativním režimem. Krom toho se proti heslu ohradila také tři wellness centra s tím, že svoje rozmazlovací programy mají řádně zaregistrované, a tudíž chráněné. Dvě jiná naopak projevila zájem zařadit do své nabídky poštěkávání na personál jako antistresový prvek odbourávající nahromaděnou agresivitu a žádala o licenci. Protože ale odmítla současně převzít „školu v přírodě“ u moře v Itálii coby vzdělávací aktivitu, nedohodli jsme se.) Takže I jako informační a komunikační technologie. Jejich počet na školách se skokově zvýšil od roku 2001, kdy stát vypsal soutěž na dodávku počítačů v rámci projektu Státní informační politiky ve vzdělávání. Generální dodavatel projekt obratem překřtil na INDOŠ (Internet DO Škol), což se na rozdíl od krkolomného SIPVZ ujalo. Pod tímto jménem je také onen kobercový nálet, při němž byly (některé!) školy zasypány počítači, znám. Od roku 2007, kdy INDOŠly peníze, je na školách naopak realizován projekt INZEŠ, který má ovšem ze strany MŠMT nesrovnatelně menší mediální podporu, než měl jeho pokrevní bratr. Ministr Liška teď slibuje získat na podporu rozvoje ICT na školách evropské peníze. Než se tak stane, řada škol bude v oblasti technologií stagnovat, protože prostředky na připojení a obnovu infrastruktury rozfofrovala za učebnice, pomůcky a další nepochopitelné položky. Jiné školy ovšem správně pojaly technologie jako svou prioritu. Počítač a dataprojektor mají v každé učebně a v některých mají interaktivní tabule. Učitelé posílají dětem úkoly
e-mailem, protože se to panu řediteli líbí, a na konci hodiny se žákům promítne zápis na zeď. Přesto i v těchto moderních školách někteří učitelé technologie pod průhlednými záminkami bojkotují. Typickým představitelem reakce bývá tělocvikář, který ICT ostentativně pomíjí. Přestože je mu to na poradách pravidelně vytýkáno, při hodinách plavání s sebou v bazénu mnohdy nemívá ani notebook. Pro takové kolegy je pak jakékoli ministerské intervence vysloveně škoda!
J
JAK
Těžko bychom hledali v dějinách česT ped ké peda pedagogiky slavnější iniciály než ty, za nimiž se skrývá jeden z nejvýznamnějších mysp litelů počátku novověku, filozof, teolog a pedagog Jan Amos Komenský. Odvolávají se na něj bez výjimky všechny směry a proudy českého pedagogického myšlení, bez ohledu na to, co hlásají. Reformním a inovativním pedagogům posedlým induktivními postupy ani trochu nevadí, že Komenského synkretická metoda by v jejich výkladní skříni působila přinejmenším bizarně. A tradicionalisté velkoryse přehlížejí jeho liberalismus, který by v určitých ohledech neprošel ani v současných ŠVP. A že v těch projde leccos. Ústy společnými a nerozdílnými tak vzývá český učitelský lid svého proroka. Děje se tak přesto, že lidí, kteří Komenského dílo dnes doopravdy čtou, je u nás cca šest. Jejich jména začínají nejčastěji na „prof.“, výjimečně na „doc.“. Všichni ostatní, kteří obsah Janových spisů rámcově znají, si ho přečetli v knihách těch Šesti. Drtivá většina pedagogů pak zná osm citátů, z nich tři přisuzuje Komenskému omylem. Tento stav je velmi blahodárný pro atmosféru odborné diskuze, jak ji zažíváme na nejrůznějších seminářích, konferencích a kulatých stolech. Použití zaklínadla „Jak říkal už Jan Amos Komenský“ jednak dává jakémukoli tvrzení punc axiomu, čímž otupuje zbytečné spory, jednak je naprosto bez rizika. Pravděpodobnost, že by kdokoli z oponentů namítl, že Komenský nic takového neříká, se limitně blíží nule. V poněkud menší míře lze Komenského názory uplatnit snad
jen ve sporech o to, zda je pro školní prostředí vhodnější operační systém Windows, nebo Linux. Ale i tady záleží jen na míře kreativity obou stran. V ulici Komenského sídlí nebo se po Komenském rovnou jmenuje 461 škol a školských zařízení, vysoké školy v to nepočítaje. (Školy, v jejichž názvu či adrese se Komenský nevyskytuje, se podle mých zkušeností jmenují T. G. Masaryka, kromě té v Chuchli, která se nonkonformně jmenuje Charlotty Masarykové.) A to je dobře, neboť „připomínati dítkám výtečníky své povinností každého národa jest“, jak říkal už Jan Amos Komenský. A dokažte mi, že ne.
K
Kantor
Učitelům se někdy říká také kantoři. U Uči ji říká i všelijak jinak, hlavně mezi Ono se jim rro dětmi a rozzuřenými rodiči, ale označení kanvžit léta. Pochází z latinského „cantor“, tor je vžité což znamená kostelní zpěvák. Být kostelním zpěvákem byla ve středověku hlavní povinnost učitele a v novověku také jeden z hlavních zdrojů vedlejších příjmů. (Nejednou to byl dokonce jeden z hlavních zdrojů hlavních příjmů a platem učitele si kantor ke kantorství spíš přilepšoval.) Dnes už učitelé v chrámech většinou nezpívají, přesto zůstali nadále kantory – možná veřejnost shledává s jejich středověkými předchůdci nějakou jinou podobnost. V hledajících devadesátých letech se kantor dostal málem i do učitelského titulu. Veřejnost se nějak nemohla smířit s tím, že učitelé mají mít stejný titul jako lékárníci nebo jako právníci (s tím se nemohli smířit hlavně ti právníci). V reakci na tuhle hysterii tenkrát kdosi publikoval návrh, aby učitelé měli akademický titul „kantor“. Mělo to vypadat nějak jako MgK., Mgr (k)., Mgr-K nebo tak podobně. K této revoluční aktualizaci pojmu kantor jak známo nakonec nedošlo, což titulární situaci na školách dodnes komplikuje. Univerzálním titulem pedagogů základních škol tak zůstává Pčk. (pančelka – dominantně užíváno i pro jedince mužského pohlaví) a univerzálním titulem středoškolských učitelů 7
Petr Kukal
Pedagogická ENCyklopediE
prof. (profesor – užíváno i pro středoškolsky graduované správce sítě). Pančelkám je někdy líto, že nejsou profesoři jako jejich kolegové přes ulici, pročež se přihlašují k rigorózním zkouškám, aby byly aspoň doktoři filozofie (PhDr.). Jako třeba moje kamarádka, absolventka oboru rodinná výchova, na kterém obhájila diplomovou práci „Šití kalhot s laclem“. Být magistra kalhot s laclem jí ovšem přišlo málo, takže v rámci oboru následně obhájila ještě rigorózní práci na téma čtení dětem před spaním. Teď je tedy doktorka filozofie se specializací na Křemílka. Kantoři jsou dále všichni členové několikadenních vzdělávacích akcí zaměřených na moderní metody a formy výuky. Jsou na svoji přináležitost „k partě“ hrdí a dávají to najevo. Na sugestivní výzvu lektora si všichni tykají a říkají si Jaruno a Mirku. Já kantor, ty kantor, tak jakýpak copak. A večer v hospodě to bodře křičí na číšníka: Abyste rozuměl, my jsme tu všichni kantoři. Číšník většinou rozumí. (Když na tomhle místě ŠKOLSTVÍ není PENCE, je tu fejeton Romana Kantora. Velmi rád jeho texty čtu, pokaždé se na ně těším a baví mě. V rámci tohoto slovníkového hesla vás pěkně zdravím, pane Kantore!)
L
Literatura
Literatura neboli písemnictví. V konLi textu šk školní výuky se literaturou myslí především be bel beletrie, tedy krásná literatura (z fr.: belles-lettre les-lettres). Dřív patřila do beletrie veškerá umělecká literatura, dnes se toto označení užívá pro oblast umělecké prózy. Aspoň to tvrdí Štěpán Vlašín, co napsal Slovník literární teorie. A kol., abych nezapomněl, ten to napsal s ním. Zajímavé je, že do krásné literatury patří i naprosto hnusné romány, zatímco kvalitní poezie (za všechny jmenujme například poslední sbírku Petra Kukala „Orel velmi“ z nakladatelství Protis – ona mi to editorka stejně vyhodí, ale zkusit jsem to musel) není Štěpánovi a kolu dost belles. Žáci se s literaturou seznamují především v hodinách literární výchovy, která se nejčastěji vyučuje v rámci češtiny. Ale nemusí to být pravidlem. Základní školy si dnes 8
mohou do ŠVP napsat, co chtějí. Mohou vyučovat literární výchovu sólo, nebo ji spojit s jinými vzdělávacími obory. Velmi vhodné jsou pro takové spojování právě obory uměleckovýchovného charakteru, jako například výtvarná a hudební výchova. Ty jsou přímo předurčeny k tomu vytvořit spolu s výchovou literární integrovaný předmět VýHuL, kterýžto navíc hezky odráží také poměr studentů k předmětům zmíněné povahy. Konkrétní literární díla poznávají žáci zejména v čítankách. Skutečně seriózní čítanka se pozná tak, že je kdykoli zaměnitelná za učebnici dějepisu. Díla v ní obsažená musí být alespoň 150 let stará a autoři musí mít na fotografiích plnovous a cvikr. U spisovatelek není plnovous podmínkou. Ideální je, pokud má ukázka z Karoliny Světlé nebo Svatopluka Čecha aspoň 8 stránek, to žáky k četbě velmi motivuje a trvale je to přivádí ke knize. Protože se už ovšem objevují také čítanky, kde jsou velikáni z předminulého století v ostudné menšině, žáci je zklamaně odkládají a uchylují se k prefabrikovaným výtahům z obsahů požadovaných knih. Ty lze nalézt například v edicích „na pomoc studentům“ z mnoha nakladatelství a pochopitelně také na internetu, kde je všechno. Stažený obsah ovšem musí žák lehce stylisticky upravit. Mladší učitelé totiž četli Raise taky akorát ke zkoušce z literatury 19. století (která se skládá ve druháku), takže obsah Pantáty Bezouška už by dávali dohromady dost těžko. Stránky jako www.referáty.cz proto dobře znají a jen tak nějaký podvod jim neujde.
M
Mezinárodní výzkumy
Mezinárodních výzkumů je moc a týkaMez Mezin jí se všeho: všeho od sledování pohybů velryb přes sběr dat o sexuálním chování populace až po vzdělávací výsledky žáků základních, respektive středních škol. Pohyb velryb se u nás ovšem sleduje poměrně zřídka, takže ke světovému poznání v této oblasti přispíváme jen okrajově. Sběr dat o sexuálním chování (především politiků a celebrit) probíhá sice coby celonárodní
sport kontinuálně a masově, výsledky jsou ovšem publikovány nejčastěji v Blesku, a to zejména v obrazové podobě, což jejich další vědecké využití poněkud limituje O to pyšnější můžeme být na svou účast v mezinárodních výzkumech PISA a TIMSS, které měří, jak si naši žáci stojí ve srovnání s dětmi nejen z dalších evropských zemí, ale z celého světa. Důležitější než výsledky samy je ovšem jejich analýza a interpretace. Dobré výsledky svědčí o tom, že reforma českého školství je naprosto oprávněná a nesmíme v jejím zavádění a podpoře polevit. Horší až špatné výsledky (například propad našich žáků v loňském výzkumu TIMSS o 20 míst) pak svědčí o tom, že reforma českého školství je naprosto oprávněná a nesmíme v jejím zavádění a podpoře polevit. Mezinárodní výzkumy někdy přinášejí zajímavé výsledky, které jsou v přímém rozporu se závěry našich domácích šetření. Například poslední výzkum PISA ukázal, že naši žáci dosahují podprůměrných výsledků ve čtenářské gramotnosti. Zpráva České školní inspekce za totéž období ovšem konstatuje, že výsledky systematického hodnocení čtenářské gramotnosti žáků základních a středních škol se jeví jako velice dobré. Tento zjevný rozpor svědčí o tom, že reforma českého školství je naprosto oprávněná a nesmíme v jejím zavádění a podpoře polevit. Konečně jsou tato mezinárodní šetření zdrojem informací o širším rodinném a jiném zázemí žáků a o chování školského systému jako takového. Ty u nás bohužel dlouhodobě ukazují, že děti z rodin, které pohrdají vzděláním, o školu nejeví žádný zájem a svou budoucnost opírají zejména o systém státní sociální podpory. To je naším velkým selháním a Evropská unie nás za to právem kárá.
N
Nováček
Slovník spisovného jazyka českého říká, Slo Slov nováče je ten, „kdo začíná pracovat v nějaže nováček obor nebo začíná vůbec něco dělat; zakém oboru čátečník“. Za dávných časů prý byli nováčci i mezi učiteli. Pamětníci vyprávějí, že snad přicházeli z pedagogických fakult. Byli mladí, nadšení a chtěli učit. Ředitel školy přidělil
každému takovému nováčkovi tzv. uvádějícího učitele, který mladšímu kolegovi ukázal, jak se zapisuje do třídnice, jak ukáznit žáky ve školní jídelně a kde je společná káva, na kterou se vybírá každý pátek bůra. Pokud se dnes objeví ve škole nový učitel, je to určitě halucinace. Pokud se objeví nová učitelka, pak přichází z družiny. Nebo z posledního ročníku mateřinky, kde doposud vedla předškolní oddělení. Je jí 38 let a další čtyři roky se bude hlásit na dálkové studium učitelství. Vezmou ji až pátý rok, přestože ani popáté nesplnila základní kvalifikační předpoklad všech dobrých pedagožek, totiž neuplavala 100 metrů kraulem pod minutu. Pak bude dalších 5 let dojíždět na fakultu, kde ji od zkoušky z primární pedagogiky napoprvé z výchovných důvodů vyrazí o generaci mladší asistent, který živé dítě nikdy neviděl víc než z pěti metrů. Coby čerstvá absolventka peďáku vkročí do sborovny v sedmačtyřiceti letech. Staršího zkušenějšího kolegu jí ředitel nepřidělí, už proto, že tam žádný starší není. (Pokud nepočítáme důchodkyně na pětinu úvazku, jejichž zájem o didaktické finesy se zredukoval na strategii přežití v devátých třídách.) Absolventi denního studia pedagogických fakult do školy ovšem rovněž přicházejí. Většinou v roli obchodních zástupců firem nabízejících interaktivní tabule nebo dataprojektory. Mají trojnásobek platu ředitele, a v rozhovoru s ním jsou proto příjemně uvolnění. Ti, kteří se učili tak špatně, že to nedotáhli na dealery tabulí, pracují v různých novinách a malých rádiích a do škol přicházejí dělat rozhovor. Protože jsou to nováčci neboli redakční elévové, mají zatím základní plat, který je v porovnání s ředitelovým jenom dvojnásobný. Jsou proto skromní a kladou mu krotké otázky, jako třeba: Proč tu máte tak staré učitele a nemyslíte, že by děti uvítaly nějaké mladé, aktivní pedagogy?
O
Opakování
Opakování vymyslel ještě jako poměrO ně mla mladý starý dobrý Herbart. Přesněji řečeno vy vymyslel, že by mělo být součástí pevné str stru struktury vyučovacího procesu a uplatnit 9
Petr Kukal
se v každé hodině, respektive učební jednotce. Z toho je dobře vidět, jak byl Johann Friedrich mimo. Ostatně škádlivka „ty herbarte“, jíž se někdy navzájem dobromyslně zlobí reformní pedagogové, ani dnes neztrácí nic na své oblibě. Těžko se tomu divit – opakování skutečně patří na smetiště dějin, ať už mu rozumíme jakkoli. Coby učební metoda vykazuje bezmála znaky týrání. Po právu proto bývá demaskováno a nemilosrdně označeno svým pravým jménem: memorování! Přesto nelze říci, že by se s ním školy rozžehnaly beze zbytku. Pod průhlednou záminkou odposlouchání výslovnosti jsou děti i dnes nuceny opakovat po učiteli francouzská slovíčka, opakovat si malou násobilku nebo bezduše opakovat po nějakém Hrubínovi jeho veršíky. Vlastní tvůrčí vklad nejenže nedojde ocenění, ale zejména v posledním jmenovaném případě bývá dokonce důvodem k rozsáhlým represím, hraničícím až s opravováním. Před opakováním hojně varují také lektoři a lektorky kurzů moderních pedagogických metod. Ta, co jsem ji viděl já, například říkala: „Bezduché opakování prázdných pojmů je zlo! Bezduché opakování prázdných pojmů je zlo! Bezduché opakování prázdných pojmů je zlo! Opakujte to po mně.“ Opakováním se v kontextu běžného školního života rozumí také „písemné opakování“, které má za úkol především prověření znalostí. Encyklopedických, pochopitelně. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o písemku, jejímž smyslem je vystavit žáky stresové situaci. Jako by jich ve škole už tak neměli dost. Navíc si o přestávce před písemkou opakují učivo, které by se v ní mohlo objevit, což vede jen k posilování tohoto zlozvyku. K písemnému opakování přitom dochází v řadě škol opakovaně! Nejen na konci pololetí, ale také na konci tematického celku nebo třeba jen lekce. Pokud se takové písemné opakování po probrané látce sejde v jednom týdnu ze dvou předmětů, sejde se záhy také rada rodičů a napíše petici proti přetěžování dětí. Ředitel potom musí na mimořádné schůzi SRPŠ slíbit, že něco podobného se v jeho škole už víckrát nebude opakovat.
10
P
Pedagogická ENCyklopediE
Pedagogičtí pracovníci
Pedagogičtí pracovníci jsou chráněni záPe kon konem o pedagogických pracovnících. Chránit ohrožené druhy zákonem je ostatně léty prověřená strategie. Někdy, pravda, taky selže; ohrožený druh je pak uměle odchováván alespoň na specializovaných pracovištích. Tedy pokud není vývojem už natolik demoralizovaný, že se nechce ani pářit. Návrh, který naposledy předložil ministr Liška, chrání pedagogické pracovníky zejména před vysokoškolským vzděláním, kvalifikací, aprobovaností a alespoň částečně také před ponižujícím profesním cejchem, kterým je odchod ze školy ve dvě odpoledne. Celkově ovšem musíme konstatovat, že novela zůstala stát v půli cesty. Například ochrana před vysokoškolským vzděláním je stále naprosto nedostatečná – doposud totiž existují skupiny, u kterých se vysokoškolské vzdělání formálně požaduje (učitelé do 45 let, učitelé nad 45 let bez 10 let praxe). Lhůta pro naplnění tohoto požadavku se sice prodloužila o 10 let (do pěti let musí zájemce začít studovat, pět let studium potrvá), ale to konečné řešení jen oddaluje. (Za pět let se pochopitelně zase prodlouží, ale proč to nevzít z jedné vody načisto?) O něco lepší je ochrana před kvalifikací a aprobací. Díky institutu „zkráceného studia k rozšíření odborné kvalifikace“ tak mohou učitelé I. stupně základních škol poměrně bez námahy učit na II. stupni základních škol, učitelé ze základních škol na středních (nebo v mateřinkách), učitelé středních škol na základkách a speciální pedagogové mohou učit fyziku. O tom, co může učit školník a uklízečka, se v zákoně nic nepraví. Praxe, kdy psaní všemi deseti na klávesnici PC vyučuje hospodářka, je ovšem už poměrně běžná, takže lze očekávat, že v zákoně se tato možnost ještě objeví. „Reakce na potřeby praxe“ je totiž zaklínadlo, na němž stojí a padá celá důvodová zpráva. Vzhledem k tomu, že na zubním oddělení jen málokdy praktikuje kožař, zdá se, že dobrodiní „větší vzájemné prostupnosti“ nějak souvisí s tím, jak jsou učitelé odměňováni. Platy učitelů
přitom v loňském roce nedosáhly ani průměru v zemi, takže v budoucnu se prostupnost patrně rozšíří i na bakaláře (je na to hezky zaděláno strukturovaným studiem učitelství, o kterém se před pár lety ještě mluvilo jako o nesmyslu) a diplomované specialisty, než se děti definitivně začnou učit navzájem. Teprve pak poskytne zákon o pedagogických pracovnících pedagogickým pracovníkům důstojnou ochranu.
Q
Quo vadis?
Quo vadis? je název historického romáQ nu pols polsk polského nositele Nobelovy ceny za literaturu He Henryka Sienkiewicze. Celý je o tom, že Řím ze začátku z křesťanství hodně škodil. Ještě t vícc než teď. Časem se ovšem začala tahle dvě latinská slova, která česky znamenají „Kam kráčíš?“ používat jako zadumaná, málem filozofická otázka, daleko přesahující původní románový kontext. Kam kráčíš, výtvarné umění? ptají se například estéti. Kam kráčíš, Evropo? zajímají se přední osobnosti starého kontinentu (kromě Václava Klause, který to bezpečně ví). Kam kráčíš, české školství, tážou se od počátku devadesátých let nejrůznější profesní, zájmové a politické skupiny. Odpovědi se různí podle toho, kdo je poskytuje. Na čem se ovšem shodují v podstatě všichni, je úlevné zjištění, že české školství kráčí. A to je dobře, protože to nejhorší, co by se mu mohlo stát, by bylo přešlapování na místě. Nejdřív naše školství kráčelo do Ameriky, aby se tam naučilo čtením a psaním kriticky myslet. Američtí rodiče, kteří například v Illinois založili rozsáhlou iniciativu bojující za to, aby jejich kriticky myslící děti uměly v osmé třídě taky číst a psát, nad tím dodnes kroutí hlavou. Potom naše školství kráčelo do Finska, protože mezinárodní výzkumy ukazovaly, že Finové mají nejchytřejší děti. Celé si to ale zkazili tím, že mají taky jednotnou devítiletou školu, takže ledva k nim české školství dokráčelo a zjistilo to, kráčelo zhnuseně zase domů. Finům to myslím nijak zvlášť nevadí; už proto, že rostoucí rozdíl mezi jejich a našimi výsledky mluví spíš pro tu devítiletku, než pro školní vzdělávací programy pro základní vzdělávání realizované na gymnáziích..
Teď české školství kráčí do Bosny, do Černé Hory a na Hercegovinu. Cestu alespoň do některých z těchto destinací nám už v minulosti prošlápnul Josef Švejk, jdeme teď tedy v jeho stopách. Na rozdíl od americké a finské mise ovšem v roli světlonošů – principy naší kurikulární reformy si k nám loni přijeli osvojit tamní odborníci, aby je mohli šířit ve vlasti. A kdyby naše zpozdilé úřady neodmítli vydat víza Srbům, mohlo rámcové vzdělávací evangelium přinést světlo i tomuto doposud tápajícímu národu. Doufejme ale, že i tam naše školství jednou dokráčí. Celý Balkán na nás čeká!
R
Radikál
Slovo radikál bylo odvozeno od latinSlo ského „r „ra „radix“, což znamená kořen. V minulosti byl tot toti za radikála označován ten, kdo šel totiž vždycky aaž na kořen věci. Dnes se vnímání tohoto pojmu poněkud posunulo: Radikál je ten, kdo používá radikální prostředky, jimiž rozumíme prostředky extrémní: Poutá se řetězy k bagru, aby zabránil ničení chráněné krajinné oblasti nebo, je-li to zrovna prezident, stavbě knihovny. A to je dobře: devastaci přírody a knihovnám je třeba se umět postavit. I ve školství se s radikálními postupy setkáváme, a to jak ve výuce, tak mimo ni. Radikální změny do výuky vnesl už Komenský a od té doby se to s námi táhne. Od Marie Terezie přes Franze Exnera & Hermana Bonitze (zatím dobrý), Leopolda Hassnera (ještě pořád dobrý), Josefa Úlehlu (hodně špatný), Václava Příhodu až po Zdeňka Nejedlého. Radikální změny se pochopitelně nevyhnuly ani našim raným polistopadovým dějinám. Radikálové přestali známkovat, začali si se žáky tykat a lavice nahradili koberci a míči. Ani dnes, v časech konsolidovaných demokratických poměrů, ovšem radikální hnutí na českých školách nezaniklo. Dnešní radikálové požadují po žácích znalosti, vykání a v intervalu dvou zvonění je udržují v separaci školní třídy, mnohdy přímo v lavicích. Radikální prostředky volí učitelé také ve chvílích protestu; zde máme na mysli hlavně ony zdrcující stávky. Pedagogové k nim sahají vždy, když jejich platy klesnou pod 30 procent 11
Petr Kukal
Pedagogická ENCyklopediE
průměrného platu ve státě. Už z toho je radikalismus této profesní skupiny dobře patrný. Podobně jako železničáři, také učitelé o stávce informují veřejnost viditelným nápisem STÁVKA. Na rozdíl od železničářů, kteří tak činí v obavě, aby cestující nepokládali stávku za běžné zpoždění, učitelé tímto nápisem stávku přímo realizují. Pokud by například přerušili výuku, brali by si tím žáky jako rukojmí, jak říkali den předtím na Nově. A učitelé jsou sice radikální, ale nejsou to žádní teroristé! Pokud není zrovna odpolední výuka, je po obědě ještě demonstrace před MŠMT. Výtvarkářky vyrobí transparenty a češtinář vymyslí slogan. Je-li ministr slabší povahy, mnohdy jej to pohne k radikálnímu navýšení učitelských platů, které pokryje téměř celé jízdné na demonstraci a zpět. Tedy pokud není stávka na železnici – dráhy totiž na rozdíl od autobusů poskytují velké skupinové slevy.
Ř
Řád
Práva a povinnosti žáků (a jejich zákonPr Prá ných zás zást zástupců) ke škole a podrobnosti jejich vzájemný vzájemných vztahů s pedagogy upravuje školní řád. Vy Vydává ho ředitel školy podle § 30 zákona č. 561/2004 Sb. a podle momentální nálady ve společnosti ho formulují učitelé, učitelé společně se žáky nebo žáci. Školní řády bývají různě dlouhé. Jednostránkové školní řád mají tu výhodu, že mohou zarámované viset na zdi vedle Václava Klause, a nevýhodu, že svádí ke čtení. Hrozí tak nebezpečí, že se do nich žáci ve chvílích smrtelné nudy omylem začtou, pročež se poté budou domáhat například důsledného dodržování Úmluvy o právech dítěte. V jejich svébytné interpretaci tento požadavek v podstatě znemožní výuku. Ředitelé, kteří chtějí takovému riziku předejít (nebo ředitelé škol zapojených do nejrůznějších projektů na podporu demokracie ve výchovně-vzdělávacím procesu), vydávají naopak školní řády závratného rozsahu, jež obsahují nejen detailní popis práv a povinností žáků a zákonných zástupců, ale také preambuli a přísahu. To je velmi praktické, protože v případě vyhlášení samostatnosti daného regionu 12
lze školního řádu bez větších úprav využít jako ústavy. K výše popsanému zneužívání školního řádu ovšem nedochází nijak masově, zejména proto, že význam tohoto dokumentu je na většině škol spíše dekorativní. Je proto žádoucí zvolit pro jeho tisk typ písma lahodící oku a rám, který neuráží vkus. Podkladová barva papíru by pak měla být o odstín tmavší než výmalba. Prakticky totiž upravuje práva a povinnosti žáků a jejich vzájemné vztahy s pedagogy především míra ekonomického zajištění a vlivu jejich zákonných zástupců. Zejména rodiče s permanentkou do golfového klubu se mnohdy pozastavují nad tím, že pedagogové mají také jiná práva než právo nevypovídat a právo na obhájce (který by jim byl z logiky věci vždy přidělen ex offo). Pokud už se školou něco řeší, hovoří výhradně s ředitelem, s nímž si buď tykají, nebo mu tykají. Jsou-li upozorněni na to, že jejich potomek závažným způsobem porušil školní řád, domnívají se, že někde prorazil potrubí, protože kromě sousloví „vodovodní řad“ jiný význam tohoto slova neznají.
S
Standard
Nejpopulárnějším standardem posledN ních dn dní je mezi učiteli Standard kvality profese učit učitele. Na ministerských webových stránkách se jmenuje Profesní standard kvality učitele, ale je to pořád ten samý. Ministerský název přitom víc odpovídá tomu, oč v něm skutečně jde. Nikoli o standardizaci profese, ale o standardizaci jednoho každého pedagoga. Učitelům, kteří budou celý rok standardní, nadělí Mikuláš oříšky a cukrkandl. Standardní učitel se často dívá žákům do očí a hodně se usmívá. Je to proto, že má k žákům důvěru a pozitivní očekávání, to pak jde usmívání samo a hlavně od srdce. A jak by taky neměl pozitivní očekávání, když výuku důsledně individualizoval: diferencoval učivo a nároky na žáky tak, aby každý z těch třiatřiceti, co je má kvůli normativu ve třídě, mohl pracovat svým vlastním tempem. Vzhledem k individuálním možnostem žáků také hodnotí jejich výsledky, tedy míru dosahování klíčových kompetencí. Protože
vhodně modifikoval kritéria hodnocení, nemá neúspěšné žáky, což je další velký přínos Standardu českému školství. Hodnocení pak podrobí také svou vlastní pedagogickou činnost. Tuto reflexi vypracuje písemně, a to takto: výchovně-vzdělávací činnost červeně, evaluační činnost zeleně, jiná činnost modře a administrativa černě. S rodiči a zákonnými zástupci jedná s úctou a respektem, přičemž jim umožňuje aktivní vstup do výuky. Jak aktivní vstup do výuky to má být, návrh neuvádí. Není tedy úplně zřejmé, zda mohou výuku jen aktivně komentovat, nebo musí také učit. Ministerstvo školství doufá, že návrh Standardu vzbudí celospolečenskou diskuzi o pojetí kvalitního vzdělávání a kvalitního učitele. Jeho tvůrci dále připomínají, že kvalitní vzdělání je to, jehož principy jsou zakotveny v Lisabonské deklaraci a které našlo svůj výraz v klíčových dokumentech kurikulární reformy. Kvalitní učitel je ten, který je bez zbytečných řečí a zbytečného (což je bolavě přesné) myšlení plní. To aby diskuze hloupě nezabředla do slepých uliček. Nějaké nestandardní postoje nikomu neposlouží. Řadovým učitelům tím méně.
Š
Škola
„Kdo je bůh, říci nelze,“ praví v okříd„K leném vvýroku Tomáš Akvinský. Co je škola, se neví – pravím já. Neboť kdybychom věděli, co je šk škola, věděli bychom také, co od ní chtít. Málo sporů se například vede o to, co je pekárna. Pekárna je příjemně nesporná. Zákazníci přesně vědí, co od ní očekávají – docházejí tam pro pečivo a pro chleba a nevztekají se, že pekárna neprodukuje točený salám a nepromokavé pláště. Protože se ale neví, co je škola, neví se také, co by měla produkovat. U vrat školy stojí nesourodá fronta zákazníků, kteří se navíc strkají a navzájem se předbíhají. Dlouho převládala myšlenka, že škola je místo sociální a kulturní iniciace. Že děti jsou tu uváděny do společnosti prostřednictvím sdíleného celku kultury. Tato primitivní myšlenka ovšem byla záhy opuštěna. V dalších etapách vývoje společnosti se dospělo k přesvědčení,
že škola je ideologická přípravka kádrů, a teď se zase myslí, že škola je jednak přípravka kádrů, jednak továrna na pracovní síly. Proto se děti už taky nic neučí, ale rozvíjejí své kompetence. Ty, které byly v 70. letech formulovány jako charakteristiky ideálního zaměstnance. Zaměstnavatelé ve frontě před školou dnes totiž předbíhají nejvíc. V rámci těchto vyšších, takříkajíc kardinálních určení školy se pak samozřejmě objevují další přídavné funkce. V době hrozícího růstu nezaměstnanosti může škola zavedením devátých tříd podržet jeden populační ročník o rok dál od úřadu práce. A když se neví, co s přebytky mléka, je tu opět škola, která je dokáže nejen elegantně odebrat, ale navíc to veřejnosti prodat jako mimořádně bohulibý projekt. Fencl je génius, o tom žádná. Konečně je škola velikou laboratoří, na níž se dají beztrestně dělat pokusy na lidech. Nejpopulárnější výzkumné projekty byly tyto: „Za jaký nejmenší plat bude vysokoškolák pracovat?“; „Kolik hodin týdně člověk odučí, než se zhroutí?“; „Lze zaměstnance přinutit, aby pracoval zadarmo na věci, kterou odmítá?“ a „Dokáže 200 lidí poslouchat celý den lektora, který ví o tématu desetinu toho, co oni?“. Výsledky těchto výzkumů jsou poté obsáhle publikovány, a umožňují tak živit celou armádu výzkumníků a administrativních pracovníků. Takže se zdá, že smysl školy je právě v tomhle.
T
Testy
Testů je moc, třeba test paternity nebo T Te gravitest ravi gravitest, který testu paternity většinou předhází Nás Ná dnes budou zajímat především testy chází. didakt didaktick didaktické (v širokém slova smyslu). Didaktické testy jsou velmi dobré, protože se používají v Americe. Například v té Jižní, konkrétně v brazilském Rio de Janeiru byl na základě testů přijat na dvě vysoké školy (práva a filozofie) negramotný pekař Severino da Silva, který střídavě zaškrtával odpovědi A, B, C, D a E jako ve sportce. Na právech mu to málem zkazili povinnou slohovou prací, ale protože v testech dosáhl nebývale vysokého procenta správných odpovědí, byl od ní osvobozen. 13
Petr Kukal
U nás se testy v minulosti používaly trestuhodně málo, trochu to zachraňovaly snad jen autoškoly. V tamních testech se správná odpověď od špatné liší například formulací „... nesmí ohrozit ostatní účastníky silničního provozu...“ vs. „... nesmí ohrozit jiné účastníky silničního provozu...“. Důležité pak bylo vědět, zda se jedná o otázku 12, nebo 13. Správně je totiž 12 a) a 13 c), což byla ta nejužitečnější znalost, kterou si před závěrečnými zkouškami všichni frekventanti osvojovali. Situace se ovšem velmi zlepšuje, i do naší školní praxe proniká testování stále masivněji. Střední školy, které ještě stále pořádají přijímací zkoušky, využívají nejvíc právě testů: vědomostních i osobnostních. Přestože vzorek těchto škol není velký, obě si testy chválí – oceňují především rychlost opravování, které lze přiložením hodnotící šablony korektně provést i bez věcné znalosti obsahu. Zvládl by to i Severino. Testovat se bude také při společné části maturitní zkoušky (s výjimkou zkoušek z jazyků), což maturitu osvobodí od nepřípustné subjektivity a zajistí jí dokonalou rovnost podmínek pro všechny. Současně ji to osvobodí také od jakékoli atmosféry, kterou tanec mezi vejci punských válek a uměleckých slohů zabalený do rozšafného rozhovoru měl a na kterou se léta vzpomínalo. Ze zkoušky dospělosti se stává výstupní kontrola. Ferrari mezi testy jsou ovšem testy mezinárodní, zejména testy PISA, jimiž OECD drží v šachu nejen celou Evropu a Ameriku, ale taky asijské tygry a protinožce. Tyto testy jsou hlavními kurikulárními dokumenty všech 30 členských států, ať už si to přiznávají, nebo ne, protože potřebě uspět v žebříčku PISA podřizují veškerou vzdělávací politiku svých zemí. Na piedestalu, na kterém se dlouho družně objímali Komenský, Locke, Rosseau a Pestalozzi, dnes právem stojí Velký Test.
Ú
Ústav
Ústavy mají řadu funkcí, například poÚ Ús skytovat péči. Třeba diagnostické ústavy poskytují p péči lidem, kteří ještě nemohou jít do p vězení, protože mají moc nízký věk; psychiatrické ústavy zase poskytují péči lidem, kteří 14
nemohou jít do vězení, protože mají moc šikovného právníka. Některé jiné ústavy naproti tomu poskytují vzdělání, například ústavy pedagogických věd. To je moc krásný název, mnohem krásnější než obyčejná katedra pedagogiky. Navíc lidé z kateder působili někdy trochu mdle a fádně. Na jejich kreativních a dynamických kolezích se naopak na první pohled pozná, že jsou z ústavu. Nejvýznamnější jsou pro nás ovšem ústavy, které provádějí výzkum, jako je Výzkumný ústav pedagogický v Praze, a ústavy, které (nejen) o jeho dopadech informují, například Ústav pro informace ve vzdělávání. Výzkumný ústav pedagogický v devadesátých letech vyzkoumal, že děti by měly mít jisté penzum znalostí a dovedností. Toto své poznání vtělil do vzdělávacího programu Základní škola, který se rázem stal nejpopulárnějším kurikulárním dokumentem na českých školách. O pár let později tentýž ústav vyzkoumal pomýlenost Základní školy a vytvořil Rámcový vzdělávací program, jehož popularita je o poznání menší. Situace se nicméně postupně zlepšuje, řada výzkumníků vychází už i za bílého dne bez škrabošek. Od poloviny první dekády nového tisíciletí zkoumá Výzkumný ústav pedagogický především podmínky čerpání prostředků z ESF. ESF je rádo, že je předmětem zkoumání, a financuje proto řadu dílčích výzkumných počinů, například výzkum optimální šíře linek v třídní knize. Abychom věděli, jak se školám Rámcový vzdělávací program a linkovaná třídnice líbí, máme Ústav pro informace ve vzdělávání, který to pro nás zjišťuje prostřednictví rychlých šetření. Mimoto poskytuje také statistické informace o počtu škol a žáků a také učitelů; díky tomu také víme, kolik jich ve školách ze samé radosti nad výzkumy ještě zbylo. Ústavy se neustále reorganizují a některé se slučují, pročež se řada výzkumníků vylučuje, aby se ušetřilo. Šetří se zejména na platy projektových manažerů, konzultantů a koordinátorů s velkým potenciálem a malými úvazky, čímž klesá počet tabulkových míst a roste počet zaměstnanců. To je možná trochu účelové, ale rozhodně to není nezákonné. Natož protiústavní!
V
Pedagogická ENCyklopediE
Volby
Volby jsou tajemné období, třeba jako V Volb Valpurž Valpuržin Valpuržina noc nebo Velký pátek, kdy se otírají skály. sskál V období voleb se otvírají oči povírají litikům tikům kteří k litikům, v náhlém prozření zjistí, že stát spravuje kromě hospodářství a armády také školství. Toto zjištění je většinou vyděsí. Školství je totiž pravidelně v katastrofálním stavu, jak většina z nich objevně konstatuje. Je zastaralé, feminizované, podfinancované a je prioritou. Proto potřebuje změnu, muže, peníze a ministra z politikovy mateřské strany. Politik (nejčastěji zootechnik, zubař, prodavač hudebních nosičů nebo akademický malíř ruského původu hovořící výhradně skrze svou mluvčí) to všechno otevřeně sděluje pedagogické veřejnosti, aby už jí konečně spadly šupiny z očí a uvědomila si, v jakém marasmu to žije. Učitelé jsou těmito zjištěními sice šokováni, ale v žádném případě politikovi jeho otevřenost nezazlívají. Jsou naopak rádi, že se o sobě konečně dozvěděli pravdu a byli vyvedeni z bludiště falešných představ o svém povolání a své profesi. Ještě raději jsou pak za návrhy řešení, které mají všichni politici před volbami pohotově k dispozici. Nejčastější představy kandidátů na poslaneckou lavici o pomoci školství jsou tyto: počítače (protože na internetu je všechno), muži (protože na kvalitu vzdělávání má testosteron rozhodující vliv), podpora nadaných a integrace postižených (protože těžce mentálně retardovanému dítěti nic neprospěje tak jako pobyt ve výběrové třídě s rozšířenou výukou sanskrtu). Důležité je také jít napříč všemi stupni vzdělávání, takže politik musí na jeden nádech slíbit bezplatný poslední ročník mateřinkám, RVP (nebo jeho zrušení) základkám, spuštění nebo odložení státních maturit maturantům a z posledního plicního sklípku už trochu sípavě vydechnout, že školné na vysokých školách je téma k diskuzi, rozhodně však není na pořadu dne. Kdo má plíce jako měchy a vydrží pod vodou i dvě minuty, stačí na ten jeden nádech pojednat ještě celoživotní vzdělávání, byť jím pohříchu myslím kurz drhání pro seniory. V magickém čase voleb také dochází k samovolnému vzniku peněz, podobně jako jindy dochází k samovznícení fosforu a dalším
zcela spontánním jevům. Jedině tak si lze totiž vysvětlit základní atribut voleb, kterým je zvyšování platu učitelů a nárůst prostředků, které budou hned po volbách školám poskytnuty. Až do voleb totiž nikde žádné volné peníze nebyly, takže navyšování platů nebylo možné. Nyní ale peníze jsou a je jich dost; jinak by je politici přece neslibovali.
X
X – neznámá
X oz označuje ve školním prostředí předeším neznámou. nezn ne vším Nejde ovšem o onu pověstnou „krásnou n neznámou“, která pravidelně figuruje šestákov v šestákových románech – tajemnou ženu mezi třinácti a čtyřiceti lety, o níž nikdo neví, odkud přijela a kam míří. O neznámé „X“ se to většinou ví velmi dobře. Přijela z bodu A a míří rychlostí 62 km/hod. do bodu B, vzdáleného 131,5 km. Z bodu B jí před půlhodinou vyjel poloviční rychlostí naproti Ypsilon. Úkolem žactva v minulosti bývalo zjistit, kde se setkají. V rámci moderní projektové výuky může být ovšem zadání invenčně rozšířeno: Zjistěte, kde se X a Y setkají, buďte tam dřív a natočte jejich schůzku mobilem. Pikantní záběry prodejte komerční televizi (spočítejte, kolik vyděláte na dvacetivteřinovém záznamu, stojí-li odvysílaná vteřina x Kč, přičemž za odhalené ňadro je 25procentní přípatek). Vymyslete vtipný titulek článku, který o kauze napíše bulvár – soustřeďte se především na výhrůžky manžela paní X a na nervové zhroucení paní Ypsilonové. Pokuste se vypátrat, zda Y neměl ve škole nějakou přezdívku, například kanec. Vhodně volenými otázkami zjistěte, že ano. Kromě matematiky se žáci setkávají s X také v některých dalších předmětech, například v biologii. Zde označuje chromozom zodpovědný za to, zda nově počaté dítě bude děvče, nebo chlapec. Dodá-li mužská část páru do společného podniku chromozom X, narodí se děvče. Dodá-li chromozom Y, narodí se přirozeně kluk. XX je proto obecně označením pro samici, XY pak pro samce. Trochu zmatku do toho žákům ovšem vnášejí výrobci oděvní konfekce, kteří paralelně zavedli také označení XL, a dokonce XXL – samice značné rozlohy. Pokud pak najdou děti označení XXL 15
Petr Kukal
Pedagogická ENCyklopediE
například na pyžamu svého otce, propadnou pochopitelně nejistotě stran tatíkovy sexuální identity, posílené navíc skutečností, že muži s pyžamem XXL mívají obvykle také ňadra. Vhodnou reakcí školy na nastalý zmatek v hlavách dospívajících může být beseda s pokrokovým sexuologem, který je poučí, že má-li tatínek ňadra, není to nic, nad čím bychom se dnes měli jakkoli pozastavovat. Situaci kolem X sem tam zkomplikuje ještě dějepisář, pokud příliš zabředne do výkladu o ikonách. Jeden ze základních ikonografických námětů – Kristus Vševládnoucí – se totiž označuje zkratkou XP (Christos Pantokrator – Χριστός Παντοκράτωρ). Pokud potom vyučující informatiky zjistí, že polovina žáků padá při načítání operačního systému Windows XP před počítačem na kolena, alespoň ví, odkud vítr fouká.
Y
Yale
Y [jel] je univerzita v USA, která má Yale spolu olu s Harvardem H mezi tamními vysokými školami kolam vvýsostné postavení. Její věhlas pramezejmén ze skutečnosti, že svým absolvenzejm ní zejména tům poskytuje vysokoškolské vzdělání (bez ohledu na to, že ji vystudoval také George W. Bush). Vzhledem k tomu, jak kvalitní univerzita Yale je, rozumí se v USA jaksi samo sebou, že je soukromá. Také se na ni dělají přijímací zkoušky, což u amerických vysokých škol zdaleka není pravidlem. Například veřejné místní koleje (community college, junior college) přijmou kohokoli, kdo absolvoval střední školu. I tu americkou. Vzdělávání na nich trvá kolikrát až dva roky. Svým absolventům poskytují diplom, titul Associate Degree a hranatou čepici. U nás můžeme za Yale s trochou (větší trochou) básnické licence označit kamenné univerzity: Karlovu, Masarykovu, Palackého a další – aby se někdo neurazil. Vzhledem k tomu, jak kvalitní na naše poměry jsou, se v Česku rozumí jaksi samo sebou, že jsou veřejné. Také se zde dělají přijímací zkoušky, což u soukromých vysokých škol ani zdaleka není pravidlem. Řada privátních vysokých škol (aby se někdo neurazil) totiž vezme kohokoli, kdo dokončil střední školu. 16
Jakkoli se zde nekonají přijímací zkoušky, pořádají soukromé vysoké školy přijímací řízení. To se odehrává v červnu, červenci, srpnu a září. A říjnu a listopadu. Jen výjimečně také v prosinci, pokud se ani v sedmém kole nepodařilo prodat dostatečný počet vstupenek. Povánoční výprodeje za poloviční ceny zatím nebyly zaznamenány. Soukromé vysoké školy jsou velice užitečné, neboť významně zlepšují náš celkový obraz v očích světové veřejnosti. Dosud jsme totiž například se Spojenými státy americkými nespravedlivě prohrávali v poměru vysokoškoláků v populaci, protože jsme se ostýchali vydávat za vysokoškolské vzdělání pomaturitní nástavby a rekvalifikační kurzy. Nyní tedy máme důstojné soupeře amerických kolejí, a naše vzdělanost tím raketově vzrůstá. Drobným problémem je snad jen převis nabídky nad poptávkou, neboť volných míst na vysokých školách je v současné době zhruba tolik co absolventů středních škol. Musíme proto doufat, že každý z nich pochopí, co je jeho povinností, a brzy bude mít vysokoškolské vzdělání 100 procent populace. Neboť běda národu, jemuž by v mezinárodním srovnání počtu vysokoškoláků uYale vlak!
Z
Znalosti
Warning! Důrazně upozorňujeme, že Wa slov toto slovníkové heslo není vhodné pro děti, těže a osoby s kardiovaskulárními chohotné ženy robami. Popisuje totiž mimořádně děsivý fenomén nejen českého školství, jímž jsou – bůh mě netrestej – znalosti. Znalosti jsou odporným vředem na těle zdárně se reformující české školy, hnusným cejchem, který si školství nese z barbarských předkompetenčních časů. Platí ovšem, že ne všechny znalosti jsou stejně nebezpečné. Tou vůbec nejhorší sortou jsou znalosti encyklopedické, k nimž se v podstatě neškodné znalosti prosté mají asi tak jako kašel k černému kašli. Pokud má dítě kašel, není to žádná tragédie. Uvaříme mu čaj z lékořice a proskurníku a na tři dny mu zakážeme chodit mezi ostatní děti. Také ho poučíme, že si má dávat ruku před ústa. Když má ale dítě černý kašel, končí
veškerá legrace, protože na černý kašel se dá i umřít. Lékař mu nasadí antibiotika a v těžkých případech nařídí odsávání hlenu. Léčba trvá minimálně 14 dní a ani tak není vždy stoprocentně úspěšná. Podobně postupujeme, pokud dítě utrpí znalost. Jedná-li se o znalost prostou, osvojenou v podstatě mimoděk, jíž lze navíc bezprostředně prakticky využít, není třeba propadat panice. Dítěti svaříme několik listů Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, opatrně scedíme přes osvědčení o absolvování kurzu moderních výukových metod a osladíme medem. Na několik dní ho izolujeme od kolektivu, aby znalostí někoho nenakazil, a pokud už mezi vrstevníky musí, poučíme jej, že si musí dávat ruku před pusu a jazyk za zuby. Takto zaléčená znalost odezní do tří dnů bez následků. Zvýšená obezřetnost je na místě, pokud dítě zachvátí encyklopedická znalost. Bezpečně ji rozpoznáme podle toho, že ji nelze prakticky využít a přeměnit na ekonomicky vyjádřitelný benefit do 10 minut – například znalost díla Boženy Němcové nebo příčin husitského hnutí. Na takovou infekci je ovšem každý odvar krátký; dítě je třeba svěřit odborníkům. Nejpovolanější jsou členové nějakého hodně reformního či alternativní pedagogického sdružení, asociace či unie, v krajní nouzi postačí i absolvent programu RWCT. Terapie spočívá především v bezodkladném zařazení dítěte do rozsáhlého, ideálně celoročního projektu typu „Jak si představuji život na Venuši“ s širokými přesahy do multikulturní výchovy. Léčba přesto trvá řadu týdnů a výsledky nebývají vždy jednoznačně uspokojivé!
Ž
Žáci
Žá prostý, bez přívlastku, je v našem Žák Ž školství n na vyhynutí. Přejme si proto, aby byl vbrzku zzapsán do Červené knihy ohrožených h druhů, hned vedle lva berberského a karety obrovské –jejíž světová populace přitom čítá přes 2 miliony jedinců! Populace žáků v České republice čítá podle statistik UIV 816 015 duší, což není ani polovina ohrožených želv! A to ještě existují četné rizikové faktory, které z již tak tenkého koláče žáků lačně ukusují.
Například skoro dvanáct tisíc z nich ukousnou každý rok na konci páté třídy víceletá gymnázia. Za jeden čtyřletý cyklus nižší střední školy to činí něco přes 45 tisíc dětí, jež přestaly být žáky. Profesoři jim od dvanácti let říkají milí studenti a vykají jim. Ti nejhodnější ze studentů za to na oplátku profesorům také vykají. Z necelých 393 tisíc žáků na prvním stupni se jejich počet na druhém smrskne na 357 tisíc a nějaké drobné. Malé stádce je poté dále decimováno přívlastky. U značné části žáků se záhy projeví, že jsou žáky mimořádně nadanými. V ŠVP totiž musí být povinně kapitola o tom, jak škola pracuje s mimořádně nadanými žáky. A musí-li mít škola povinně tuto kapitolu, musí mít také mimořádně nadané žáky, to dá rozum. Ministerstvo by přece nepodporovalo nějakou planou byrokracii. Prosťáček by si myslel, že ti mimořádně nadaní odešli na již zmíněná víceletá gymnázia – ale oni ne. Jejich škola je potřebuje a oni znají svou povinnost. O něco snazší je pro školu podchytit žáky se specifickými vzdělávacími potřebami, které také potřebuje vykazovat. Tuto skupinu je možné definovat v podstatě náhodným výběrem. Pak jen stačí oslovit nejbližší pedagogicko-psychologickou poradnu a vybrané žáky vyšetřit dostatečně jemnými nástroji a metodami. Tím ovšem odčítání zdaleka nekončí. Jak se v posledních letech ukazuje, řada dětí, které jsme doposud považovali za obyčejné žáky, jsou ve skutečnosti žáci ze sociokulturně nepodnětného prostředí, dále tu máme žáky s jazykovou bariérou, žáky vzdělávané v domácím prostředí, žáky na výměnném pobytu, a tak dále a tak podobně. Kolik je na českých školách obyčejných žáků bez přívlastku, nelze běžnými statistickými metodami zjistit. Intuitivně vycítili své ohrožení a žijí v podstatě v ilegalitě. Optimistické odhady však hovoří až o desítkách tisíc.
17
