Týdeník Církve československé husitské * ročník 83 * 27. dubna 2003 * cena 6 Kč

Č E S K Ý Z Á PA S Týdeník Církve československé husitské * ročník 83 * 27. dubna 2003 * cena 6 Kč

...zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (J 20,31)

17 J 20,19-31

Zajímavá výstava byla otevřena v Brně - Černovicích Kříž Dvě hrubá břevna popravčí nástroj znamení smrti horizont přeťatý bleskem přeškrtnutý dluh souhvězdí ztroskotaných plus steh na výšivce lodní stěžeň signál pro ztracená plavidla vysílací stanice Možná že to všechno ale ze všeho nejvíc rozevřená otcovská náruč Zdeněk Svoboda Zajímavá výstava křížů je od předvelikonočního času otevřená v náboženské obci Brno - Černovice. „K této výstavě nás přivedla touha po ztišení v nervózní a napjaté době a po zastavení ve shonu všedních dnů,“ uvedla sestra farářka Bohumila Bednaříková při vernisáži. Z jejího poutavého úvodu k výstavě dále uvádíme: „Všechno, co uvidíte, zapůjčili věřící lidé z různých církví. Chtěla bych jim aspoň touto formou vyjádřit náš dík a uznání, neboť právě oni ukazují, jakým směrem se mají ubírat snahy o ekumenu a o sblížení. Všechny nás spojuje Kristův kříž. Kříž je jedním z nejstarších symbolů lidstva. Možná nevíme, že se objevoval i v pohanských chrámech. Pro nás je symbolem (znamením) křesťanství, kterému rozumějí lidé snad na celém světě. Kříže v kostelech jsou znamením Kristovy obětující se lásky a spásy. Stávají se důležitým gestem v liturgii a zbožnosti křesťanů. Kříže na hřbitovech jsou znamením vítězství nad smrtí. Objevují se na náhrobních kamenech od 4. století n. l., tedy od doby, kdy zásluhou císaře Konstantina přestal kříž sloužit jako popravčí nástroj.

Pohled na část výstavy křížů ve sboru v Brně - Černovicích (další podrobnosti i na str. 7) Kamenné kříže jsou ze začátku 18. století, litinové z 2. poloviny 18. století. Smírčí kříže nelze přesně zařadit do určité doby. Jsou však pravděpodobně nejstarší. Smírčí kříže nebo kameny mají svůj původ ve feudálním právu, které nechávalo odsouzení násilné smrti člověka v rukou pozůstalých. Mohli podat žalobu u soudu a žádat trest – anebo se s pachatelem dohodnout mimosoudně a žádat po něm odškodnění (ve formě finanční částky, zaplacení stanoveného počtu zádušních mší v kostele, vykonání svaté pouti a jiné). Tím byla uzavřena smírčí smlouva. Dva smírčí kameny jsou zachovány i v Brně v areálu bohunické nemocnice (před psychiatrickým oddělením). Smrt na kříži patřila ve starověku k nejkrutějším a nejpotupnějším trestům. V neklidných římských provinciích, mezi něž patřilo i Judsko, byli ke smrti na kříži odsuzováni lupiči, povstalci a revolucionáři. Také v Alexandrii byli Židé za římské nadvlády křižováni. – Musíme si však říci, že tohoto trestu používali i Židé proti vlastnímu lidu, jak se dovídáme z 5M 21,22-23: „Bude-li nad některým vynesen rozsudek smrti,

bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem.“ Také apoštol Pavel v Ga 3,13 cituje tento SZ text: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě.“ - Ze zlořečeného dřeva – se stal Kristův kříž předmětem chlouby (Ga 6,14). Zajímavé je, že ve výtvarném umění se motiv ukřižovaného Krista do 5. století n. l. neobjevuje. Středověká církev se soustřeďuje více na smrt Ježíše Krista jako na oběť a součást Božího plánu. Od 11. století stojí kříž s postavou Ukřižovaného nad oltářem v kostele. V 16. století byl Ježíš jako Ecce homo zobrazován s nástroji svého utrpení. Reformovaná církev později odstranila Kristovu postavu z kříže, aby se vyhnula zobrazování jeho podoby, ale také proto, aby učinila z kříže symbol jeho vítězné moci. V 1. pol. 20. století začíná západní církev akcentovat více Kristovo vzkříšení. Jeho utrpení se stává výzvou k diakonii. Ve 2. pol. 20. století symbolizuje Ukřižovaný trpícího člověka, trpící lidstvo.“ (red)

2

OZVĚNY

ČZ 17/03

Řeka života

Vikariátní shromáždění Praha-venkov

Tak často zklamu lidi, kteří se chtějí se mnou bavit o Bohu a já takové řeči hned odmítám, protože o Bohu nejraději přemítám sám, protože vím, že Bůh není téma do hospody ani ke kávě, protože už La Fontaine správně napsal – Bůh dobře řídí vše! Třebaže náš milý svět má pro to důkazy, já jsem je nehledal. Ani já už nehledám důkazy pro existenci Boží, připadá mi to stejně nesmyslné, jako dokazovat vzduch, který dýchám, Bůh je mi exupérovsky vzácným uzlem, svazujícím všechny věci, lidi i události do logických souvislostí, Bůh je mi, stejně jak Hérakleitovi, dnem i nocí, zimou i létem, bojem i mírem, nasycením i hladem, Bůh je mi Pánem celého stvoření, je sluncem na obloze, které osvítí celou zemi a oživí každou rostlinku, je mi však stejně vzdálený, a proto vnímám jeho lásku tak mocně životadárnými paprsky, jen v nich se ohřívám a na lásku Boží se spoléhám od chvíle, kdy jsem se zajímal ve školní lavici v hodině náboženství – Jaký je rozdíl mezi hříšníkem a svatým člověkem a o kolik má ten druhý blíž k Bohu? – a katecheta se zamyslil a pak řek’ – Ten rozdíl je podobně nepatrný, jako když hříšník bydlí v přízemí mrakodrapu a svatý ve dvacátém patře, k zemi se to zdá být rozdílné, ale ke slunci mají oba téměř stejně daleko – tak moudrá byla ta odpověď, že jsem ji dodnes nezapomněl. A když lidi dál naléhají, abych s nimi přece jen o Bohu promluvil, cituji Antoina de Saint-Exupéryho a říkám, že Bůh je pravdivý stejně jako strom, jenom je mnohem těžší ho poznat. A pak jim vyprávím o řece s peřejemi, po jejímž břehu v předjaří chodívám, sám se tam brouzdávám v ledovém rozplouvání, šplhám se po skalách a kloužu se po zamrzlých, stinných stráních – ale pak se ptám – K čemu vám je mé povídání? Vstaňte a běžte se podívat sami, rád vám ukážu cestu, ale nemůžu za vás udělat ani krok. Kdo chce poznat řeku, nestačí mu jet prstem po mapě, musí se vydat po jejím břehu. A kdo chce potkat Boha, nezůstane u vyprávění ctihodných bohoslovců. Teď už víte, proč se ani Buddha nenechal nikdy vtáhnout do řečnění o Pánu Bohu. Řeku máme každý svou, voda je však všude stejná, přátelé a souputníci ve světě nejistém, po řece života se mnou tiše putující … jdoucí za Kristem. Jan Schwarz

Čtvrtletní pravidelné sbírky humanitární pomoci, organizované náboženskou obcí Roztoky, ani po vypětí, spojeném s odstraňováním škod, způsobených loňskou povodní osmdesáti roztockým domácnostem, neztratily na přílivu dárců a darů. Provoz při březnové sbírce byl tak veliký, že bylo nutné zvážit, zda není třeba přizvat městské strážníky k řízení dopravy, aby Jeronýmova ulice, v níž stojí náš sbor, byla udržena průjezdnou. Složitou situaci vystupňovala nepříjemná okolnost, že auto odebírající sociální organizace přijelo – nikoli poprvé – s několikahodinovým zpožděním. Nakonec se díky obětavému úsilí sester Heleny Kantorové, pastorační asistentky, ing. Jitky Voženílkové, Blanky Humplové a místní farářky Jarmily Kučerové podařilo situaci zvládnout. Patří jim za to vyslovit veřejně dík! K následování pro další náboženské obce vyzývají dvě nové aktivity roztocké náboženské obce: dopolední - hojně navštěvovaná - druhá biblická hodina, jíž se převážně zúčastňují ti, jimž vadí večerní hodina prvního biblického sejití, spojeného s duchovním cvičením. Druhou aktivitou je misijně zaměřená náboženská výchova zpěvem a hrou určená pro maminky s malými dětmi, jež se ve sboru schází dvakrát týdně. Účast na této formě duchovní péče je – tak, jak je tomu tradičně při bohoslužbách – široce ekumenická. Roztočtí občané – i vedení obce – si již zvykli, že Husův sbor a jeho aktivity jsou otevřeny pro všechny, kteří potřebují naplňovat svůj život duchem lásky. Sousední náboženská obec Tuchoměřice uspořádala dne 30. března koncert, při němž účinkovala pěvecká a instrumentální skupina studentů Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy za vedení odborného asistenta Petra Tvrdka. Ve sboru, obsazeném převážně mladými posluchači, zazněla pestrá kytice žánrů i autorů od G. Tartinihi a J. S. Bacha, J. Raffa (houslové skladby) po spirituály a Petra Ebena (vokální kompozice). Bohoslovci ihned po koncertě dostali pozvání na podzimní koncert do Roztok; jejich pozvání ke koncertování lze náboženským obcím upřímně doporučit. Účinkující svým nadšeným výkonem připravili krásné duchovní prostředí pro následující "hody křesťanského společenství", jež iniciativně zorganizovaly sestry Helena Kokešová, Václava Šimáčková,

Jindra Tůmová a Jiřina Chadimová. Potěšila kolegiální účast několika bratří a sester ve službě u stolu Páně. Místní farář prof. Zdeněk Kučera vykonal na pozvání písecké pobočky Křesťanské akademie dne 25. března v moderním sále Domova důchodců, jehož ředitelskou je naše farářka Miluše Štojdlová, přednášku s názvem "Masaryk stále živý". Zabýval se Masarykovým vztahem ke katolicismu, protestantismu a unitarismu. V závěru rozebral Masarykovy myšlenkové vlivy na bohosloví Aloise Spisara, Zdeňka Trtíka a na současnou trojiční teologii prostého života. Následující diskuse se zabývala převážně Masarykovými názory na ženskou otázku a na rodinné působení na děti. Ekumena v Čechách vede dnes k porozumění i v otázkách, jež dříve rozdělovaly. Vikariátní shromáždění náboženských obcí konalo se za pěkné účasti duchovních, pastoračních asistentů a delegátů rad starších dne 5. dubna v sakristii chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském. Pobožnost vykonala sestra farářka Jana Špaková, jež nyní působí v Čelákovicích. Po projednání zprávy o stavu okrsku, jíž přednesla vikářka Jarmila Kučerová, následoval teologický referát sestry odborné asistentky PhDr. a Mgr. Blanky Strašíkové, působící na katedře systematické teologie, etiky a filozofie Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Jeho tématem byla osobnost spisovatele a působení předsedy Jednoty československého duchovenstva faráře Jindřicha Šimona Baara. Na základě pramenných materiálů dr. Blanka Strašíková živě přiblížila jeho postavu a osvětlila zejména Baarovu reformní činnost, která úzce souvisela s předpoklady zrodu naší Církve československé husitské. Studie dr. Blanky Strašíkové o Jindřichu Šimonu Baarovi je v sevřené formě obsažena ve sborníku "Modernismus – historie nebo výzva?"(editor Z. Kučera a J. B. Lášek), obsahujícím další badatelské práce, vztahující se ke kořenům a životu naší církve, o F. Palackém, F. Náhlovském, T. G. Masarykovi, A. Spisarovi, Z. Trtíkovi a současné trojiční teologii prostého života. Sborník je k mání v dobrých knihkupectvích anebo přímo v knihovně UK HTF, Pacovská 350, 140 00 Praha 4. Jarmila Kučerová

ČZ 17/03

Vytvořili jsme si náhradní bohy? J 20,19- 23 Matematik, učenec a filosof Blaise Pascal prošel dne 24. listopadu 1654 očistným ohněm Boží a Kristovy přítomnosti. Teprve po jeho smrti objevili v jeho šatu zašitý pergamen, v němž napsal: „Děkuji Bohu, že se mi dal poznat jako Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, ne bůh filosofů a učenců. Velebím Boha, že si ve všem laskavě vede a vštěpuje do lidského ducha důvody a do srdce milosti...“ O Kristu pak píše: „Vzdálil jsem se od něho, unikal jsem mu, zříkal se ho, ukřižoval jsem jej...“ Od té chvíle se z Pascala stal jiný člověk, spasený. A to vše prý při čtení Janova evangelia, zvláště té části, o které má být toto zamyšlení. Evangelium Janovo je zcela jiné než ta ostatní. Je třeba jej brát jako svědectví a výpověď milovaného učedníka o milovaném Mistru. Pisatel věděl, že všichni budeme potřebovat Pána Ježíše a vůbec nás nesmí zarážet, že v novinách čteme, že sedmdesát procent lidí v našem národě jsou ateisté - nevěřící. Nám, tak jako už mnohokrát, musí dát kapky moudrosti cizinec, když při přijímání čestného doktorátu řekne: „Jsem přesvědčen o tom, že nejtěžší nemocí naší doby je odpadnutí člověka od Boha. Vytvořili jsme si na této zemi náhradní bohy - a to je začátek našeho pádu...“ Začátek našeho pádu... Trochu mě mrazí v zádech při tom pomyšlení. A nejhorší na tom je, ŽE MY NEMÁME STRACH! To ti apoštolové po pohřbení Pána Ježíše byli plni strachu. Čteme, že byli za „zavřenými dveřmi“. Také i my jsme rádi za zavřenými dveřmi a domníváme se, že k nám Ježíš nemůže přijít, a tak jsme se ho zbavili. Vždyť nám stále mluvil do svědomí! Přece my lidé moderní doby už nepotřebujeme to, co potřebovali naši tátové a maminky! Leda by to zase přišlo do módy! Ale nemějme z toho strach. Kdyby věřit přišlo do módy - běda nám! Byl by to jistě zase jen výstřelek módy bez ducha, jako jsou všechny ty módní nápady. Nejhorší na tom je, že my už dnes nemáme potřebu POKOJE. My toho pokoje máme až po bradu a moc často dovedeme říci: „Dej mi s tím pokoj!“ Jenomže ten pravý pokoj nemáme. Ten pravý pokoj dává jen Pán Ježíš. A protože nemáme ten pravý pokoj, jsme roztržití, navztekaní, sobečtí a tak málo spokojení, tak všelijak nespokojení v nitru. My bychom potřebovali kapku se bát a trochu mít strach. Proto se asi utíkáme k všelijakým těm televizním mámením a šílenostem pánů režisérů. Ale potřebovali bychom také nějaké to osobní trápení a zklamání. Jenomže přijde-li dnes na někoho trápení a zklamání, tak hned

3

NAD PÍSMEM Pane Ježíši, není pravda, že nemáme strach, právě v těchto dnech se bojíme. Svět už je zase ve válce a umírají bezbranní lidé. Probudí nás to z našeho sebeuspokojení, že máme všechno, co k životu potřebujeme a ještě mnohem více? Prosíme, přijď do našich shromáždění, naplň je Duchem svatým a rozněť tu jiskřičku víry, která doutná, ale nemůže se rozhořet. Probuď spící, i ty, kteří se domnívají, že věřit je zastaralé. Zůstaň s námi, neboť se už připozdívá. Amen

bere do ruky pistoli a střílí ty kolem sebe a pak sebe. V jaké to žijeme době? To učedníci měli jiné trápení, oni doufali, že Ježíš napraví jejich současnost, zapudí okupanty Římany a nastolí království krále Davida. Jen ti nejvěrnější věděli o jiném, Božím království a o ně se báli ukřižováním Pána. Dobře nám to vyprávějí ti dva jdoucí do Emauz: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo...“ Stejně asi smýšleli ti za zavřenými dveřmi. Rozhodně spokojeni nebyli. Ovšem jestliže my jsme sebespokojeni, nečekejme Pána Ježíše. Protože jsme jako ten Tomáš. Všichni jsou shromážděni pospolu, všichni jsou ustrašeni, ale přesto se všichni modlí... Jen Tomáš není s nimi. Poslyšte, kde byl? Co kde dělal? Jak to, že s nimi nebyl? On se nebál, on neočekával uskutečnění Ježíšových slov, on se nebál a neměl strach? On byl předobraz dnešních lidí v našem národě. Mnozí se modlí za něco a druzí jsou kdoví kde! Ale jen těm bázlivým a přesto se modlícím se dostalo té milosti, že k nim přišel Pán Ježíš Vzkříšený... Je hezké, že tomu Tomášovi hned druhý den říkali: „Viděli jsme Pána.“ Ale on, tak jako ti kolem nás, nevěřil. Ono je to pohodlnější nevěřit a nebo si víru změnit za nějaký amulet, je to snazší a pohodlnější. Jenomže jak to bylo s Pánem Ježíšem, že byl vzkříšen, tak to bude i s těmi, kdo jej přijali, byli jím omilostněni a zachráněni. Vstanou též s tělem oslaveným a nebeským: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých,

pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá... (Ř 8,11) A tak si už dnes můžeme vybrat: buďto jsme prach a v prach se navrátíme a nebo jsme těmi blahoslavenými, kteří ač neviděli, uvěřili. Jan Ev. Böhm

A je tu jaro. Všechno se znovu zelená. Co na podzim ztratilo barvy, opět je nabírá. Broučci, mušky a všechna žoužel vylézá kdoví odkud a prohání se, jako by žádná zima nebyla. Cibulky v zemi vypouštějí další krásné květy... Všechno začíná znovu. Každý rok. A jakpak my lidé? Zase jsme o rok starší. Optimisté tvrdí, že jsme moudřejší, pesimisté si nedělají iluze a mluví o lidské zapomnětlivosti, nepoučitelnosti, nenapravitelnosti... Zatímco brouci a veškerá havěť se vesele prohání se zájmem o potravu a zachování rodu, lidé mluví o jarní únavě a živí se vitamíny. Na návštěvě u Karla si stěžuji: Jaro je tady a já si připadám jak vyhaslá sopka. Příroda se zelená, ale já mám pocit, že jsem rok od roku unavenější, šedivější. - No jo, odpovídá Karel, koukat do černé-

ho lógru náladě nepřidá. Kdypak jsi byl naposledy na procházce v lese? A co takhle kino? Naposledy před deseti, dvaceti lety, že? Hochu, hochu. Vzpomeň na biblické „buďte jako děti“. To platí i pro tebe a ve všem. Pozoruj kytku v kořenáči, jak to poroste, udělej si „tajný“ výlet kamkoliv, raduj se z maličkostí. Když si spočítáš, kde jsi všude nebyl, co jsi nečetl, vzpomeneš na všechny své resty, zjistíš, že je co dělat a na co se těšit. Přestaň se pozorovat, kde tě co píchá, a hurá na procházku! A tak jdu domů, cestou překročím brouka, který někam pospíchá, a přemýšlím, kde začít. Napadá mě poslední věta mého přítele: Hlavně nepřemýšlej a začni kdekoliv! Je jaro. Na rekapitulaci budeš mít zimní večery! (mn)

Jaro je tady

4

TÉMA TÝDNE

ČZ 17/03

NAPLNIT SOUČASNÉ SNAŽENÍ MRAVNÍ I POZNÁNÍ VĚDECKÉ DUCHEM KRISTOVÝM

Známe mechanismy, jak funguje svět, v němž žijeme? Záběry z dobytého Iráku vyvolaly představu, že místní lidé na tom byli opravdu špatně, když museli žít v takové chudobě, přestože Irák oplývá ohromným bohatstvím v ropných nalezištích, které by mohlo umožnit všem obyvatelům žít jako králové. Málokdo si však položí otázku, kolik lidí skutečně jako král žít chce. Známe úsloví: „Bohatý není ten, který má nejvíce, ale ten, který potřebuje nejméně.“ Přestože ho mnozí budou považovat za velice moudré, v našich končinách jsme si už dávno odvykli se jím řídit. Každého, kdo navštíví některý islámský stát a kdo se umí dívat kolem sebe, musí praštit do očí, jak si tam lidé váží předmětů denní spotřeby - třeba oblečení, obutí, ale i televize, rádia, vysavače, mobilu... Když se nějaká věc rozbije, dají ji opravit a mají možnost - na opravnu tam člověk narazí na každém rohu. Na první pohled to vypadá, že se tak chovají, protože jsou chudí a věci jsou drahé. Když člověk zjistí, že se tak chovají i bohatí lidé a pídí se po tom, proč, dozví se překvapivou odpověď: „Kdybychom všechno vyhazovali a kupovali si stále nové a nové věci, byli bychom za chvíli zasypáni odpadky. A navíc je přece škoda něco vyhodit, když to ještě může sloužit. Nějaký člověk s tím měl obrovskou práci, než věc vyrobil, přece jeho dílo jen tak nezničíme!“ V následující analýze se dozvíme, na jakých principech funguje náš „vyspělý“ svět a můžeme se zamyslet nad tím, zda je s tím islámským slučitelný.

Jak přežít: Varianta B Když mi bylo asi sedm let, nechápal jsem, proč se stále tak zbytečně pálí tolik uhlí či proč se lidé nedomluví a nešetří, kde to jen trošku lze, aby nerostné suroviny déle vydržely. Vždyť ropa či uhlí neznamenají pouze pohon dopravních prostředků (no a co, přejde se na vodíkový pohon) či teplo, ale jsou základní hmotou pro výrobu tisíců dalších předmětů denní potřeby. Až teprve nedávno jsem se seznámil s "teorií hotových peněz": Ne všichni lidé vnímají svět v celistvosti, mezi lidmi jsou poměrně velké rozdíly v motivaci a vyčítat některým lidem, že se chovají tak, jak se chovají, sice možné je, ale na věci to mění jen velice málo. Přesto základní pochopení – nalezení odpovědi na věčnou otázku PROČ? – je velmi důležité.

Osobní finanční problémy? Méně majetní lidé mají spíše malé problémy. Lidé, kteří rozhodují o tocích desítek miliard, mohou častokrát lidem nemajetným pouze tiše závidět. Moderní tržní společnost není procházka růžovým sadem. Vždy existuje část lidí, která zoufale potřebuje peníze a mohou to třeba být i majitelé bank či strategického průmyslu. Někdy se prostě i přes všechnu dobrou vůli stane, že podnikatel vytvoří sice stroze faktický (zpětně viděno však již nemístně optimistický) odhad situace, dokonce jej schválí i experti z banky, ale

situace se vyvíjí zcela nečekaně naprosto jinak. Může přijít povodeň či jiné neštěstí. Faktorů, které mohou mít velmi negativní vliv, je mnoho. Nečekaně velká je např. setrvačnost myšlení a nechuť k novým technologiím, přestože finanční experti znají jednoznačně své: technologie přinášejí úspory - nákup i prodej je mnohem efektivnější. Přesto tyto výhody nevyužívají všichni - a v ČR ani nemohou (cena spojení na internet je až 5krát vyšší než jinde ve světě). Zkrátka moderní západní trend - žít velmi výhodně "teď" a platit později - má svá jasná úskalí, která lživá reklama neuvede.

Život na úvěr = ztráta svobody Kapitáni průmyslu dobře vědí, proč je tak výhodné doporučovat zadlužení. Nejenže banky s vysokými výdaji svého vysokého managementu chtějí alespoň udržet míru svého zisku (část pochází právě z rozdílu mezi úrokovými sazbami), ale lidé "zatížení" úvěry (ve Velké Británii má průměrná rodina půjčku ve výši okolo 17 000 liber) musejí více "pravidelně" pracovat, aby byli schopni své závazky dodržovat. Reklamní slogan "Když něco chcete - proč si to nekoupíte?" je možné přesně přeložit takto: Když něco chcete, nebudete mít čas. - A to zní již naprosto jinak, že? Spojitost "vlastní" výroby a "vlastní" spotřeby je sice každému obvykle logicky jasná, ale málokdo se jí chápe prakticky - vyžaduje

totiž značnou dávku pevné vůle a dokonce odříkání: Nepodlehnout lákavé možnosti nákupu mnohdy zcela zbytečného zboží z reklamy. Neutrácet zbytečně znamená myslet více na budoucnost. Heslem doby však je opak: Žij naplno! ("…ekonomiku táhne spotřeba domácností…")

Spotřeba nyní, práce potom Různé příjmové skupiny řeší "různé" problémy: koupit vůz s klimatizací či bez, bydlet do smrti u rodičů nebo ve vlastním… Existují značné rozdíly v životní realitě. Všechny skupiny mají však jedno společné - často žijí na dluh, musejí zvyšovat své příjmy. Běžný Američan - jak si ho my, Češi, obvykle představujeme - není ani tak nenasytný, jako má spíše strach, aby nepřišel o to, čeho již dosáhl. Mladí lidé zdaleka nemají to, co jejich rodiče, a všichni usilují o jediné: zajistit si alespoň trochu slušný životní standard. Ale ouha. Pomalu mizí ložiska nerostných surovin, a to, co bylo včera snadno dostupné, dnes stojí trojnásobek. Taková je realita. Zajistit si alespoň trochu srovnatelný standard – jaký byl běžný dříve - dnes stojí čím dál tím více úsilí. "Naštěstí" tu ale ještě je "výhodný" úvěrový systém. Pravicoví liberálové např. přejí mladému člověku vstup do reality po vysoké škole zatížený úvěrem ve výši sto až dvě stě tisíc korun. Přitom to, zda se absolvent na

5

ČZ 17/03 trhu práce dokáže uplatnit, není předem zdaleka jasné. Pracovní síla, která veškerou svou energii vydává pouze na byt a na stravu a může tak pouze naprosté minimum svých výdajů věnovat na jakýkoliv "nadstandard" (auto staré 3 roky a ne 20, moderní laptop, kvalitní digitální fotoaparát) se tak stává noční můrou všech sociálně orientovaných filosofů, protože ani jejich dobré a přející představy nedokážou nalézt řešení, co vlastně bude ta 30% méně schopná část druhu Homo sapiens vlastně dělat. A přestože dobrý mnich používá jen 7 věcí (plášť, přezku, misku...), bude v globalizovaném světě existovat 1000 megavýrobců, kteří svými výrobky pokryjí všechna přání. Kupodivu se však bude i na výrobě tohoto kompletního "menu" podílet ne více než polovina všech obyvatel. Avšak kola ekonomiky nyní táhne právě spotřeba domácností a je "dobré" zapojit do spotřeby všechny, kteří si mohou cokoliv koupit. Systém půjček tak vlastně neznamená nic jiného, než pracovní plán pro budoucnost a v konečném důsledku tak nemožnost změnit směr. Minimální cena práce není sociální výdobytek. Cenu práce nelze snižovat donekonečna. I ta je totiž tzv. "tvrdě tržní" - měsíční mzda musí být alespoň tak vysoká, aby pokryla nejnutnější náklady na ubytování pracovníka včetně základní péče potravin a elementární hygieny. Zákony trhu tak mluví jasnou řečí. Levicoví intelektuálové se snaží obvykle apelovat na morálku a společenskou sounáležitost, pravice jim naopak vyčítá, že málo usilují o dosažení konkrétních hmotných hodnot, a místo toho často jen pla(men)ně teoretizují.

Rovnováha nebo nerovnováha? A v tomto okamžiku do připravených ekonomických scénářů zasáhne deus ex machina a přinutí vyplácet pojišťovny vysoké náhrady za velké přírodní katastrofy. V praxi to znamená, že zajišťovny ztrácejí část svého kapitálu, který si našel nové vlastníky - postižené. Snižuje se výše povinného krytí v bankách a banky tak začínají být přísnější při ošetřování svých pohledávek. Bankovní domy se snaží získat kapitál zpátky - ber kde ber. Uvolněná část oběživa se prostě "projí" (méně výroby, více spotřeby). Dále "postižení", kteří nečekaně obdrželi finanční krytí, častokrát napraví škodu velmi efektivně vlastním přičiněním a část peněz uspoří. A právě tato část peněz (penze působí jako mrkev), kterých se lidem

dostalo, zcela zákonitě, sníží (v průměru jistě!) jejich motivaci pracovat. Zdražuje se cena práce (za dvě stovky? pch! to bych se na to mohl vykašlat!) a firmy se tak dostávají na sestupnou dráhu zvyšování nákladů, snižování své konkurenceschopnosti a zákonitě následuje fúze či postupné vyklízení trhu. A nastává onen pověstný dominový efekt, ze kterého mají ekonomové hrůzu. A podobně jako za války bývají na pranýři za tento jev také příliš objektivní novináři (přiznávají vlastní chyby a oslabují tak morálku!), kteří upozorňují na příznaky blížící se velké světové ekonomické recese. Všichni upírají oči především k ekonomice USA.

Válka je řešením? Nálada hráčů na trhu je velmi důležitá, je podstatné upoutat jejich pozornost. I oni totiž podléhají svým emocím a trh nemá rád nervozitu. Silní vědí, že ten, kdo je akčnější, mívá častěji navrch. Proto našly USA nejvhodnější oblast ve světě, kde existuje nejvíce skutečných argumentů k razantní intervenci (např. je možné, že na území Iráku se skrývá Bin Ládin). Husseinův režim není dobrý a lze jistě přát všem Iráčanům jeho výměnu (i za tuto cenu?). Válka bude stát okolo 500 mld. dolarů, které si USA naúčtují z prodeje irácké ropy. Tyto peníze protečou především americkou ekonomikou. Galon benzínu bude za dolar - jako vždycky. Jediným problémem tak zůstávají míroví aktivisté, kteří nemají žádnou politickou odpovědnost, pronikají do médií, snaží se vědomě získat vliv a svým snažením tak jenom komplikují jasný plán. Takže USA rozhodně nelze vyčítat, že nehájí dostatečně razantně své ekonomic-

ké zájmy (proto nepodpořily dohodu o omezení skleníkových plynů atd.). Je možné říci, že USA se chovají ekonomicky tvrdě pragmaticky - bez náznaku jakéhokoliv idealismu, který jako jediný umožňuje ponechat druhému tržní výhodu s nadějí, že tato investice se vyplatí. Ale vraťme se na počátek. Je-li skutečně americká ekonomika už 30 let vysoko nad standardem výroba/spotřeba, která je z teoretického hlediska pro každého obyvatele planety Země průměrně možná (představte si v Číně přes miliardu aut), záleží jen na zbytku světa, zda se pokusí USA následovat (zejména právě v onom ekonomickém pragmatismu – kam to ale povede?) nebo zda zvolí nějaké jiné řešení – kterým může být varianta A: dobrovolná skromnost a maximální efektivita, život jako aktivní účast na skutečných hodnotách, odmítání vojenství, reklamního megaprůmyslu, ale též třeba i omezování utrpení zvířat příklonem k vegetariánství atd. Naznačme jen, že čím dál tím více lidí si uvědomuje, že existence (život LIVE!) je především tajemstvím mysli a darem její svobody a že zbytečná výroba/spotřeba (v celkové sumě přes všechny obyvatele Země) v konečném důsledku snižuje množství dostupného času. Varianta A se tak může překvapivě líbit nejen ekologicky orientovaným humanistům, ale především i "líné" městské mládeži, která tak ráda a často debatuje u jointu či u piva. Poslední fragment, který k dotvoření varianty A doposud chybí, neznáme. Michal Rusek rediguje internetovou revui Časoděj, kterou najdete na stránkách www.casodej.cz

6

ČZ 17/03

AKTUÁLNĚ

Šedesát prostých let jednoho cenného života „Jedním z charakteristických znaků čs. husitského vyznavačství je jakási plachost...,“ píše v úvodu ke svým třem promluvám, vydaným u příležitosti výročí CČSH v r. 2000, Emil J. Havlíček. Tato slova platí bezezbytku a s nádechem určitého druhu vznešenosti také o čerstvém jubilantovi, dlouholetém čerčanském faráři a váženém kolegovi Mgr. Oldřichu Vítovi. Jeho život, silně poznamenaný jak vášnivým vztahem k české literatuře, tak i dodnes trvající snahou pečovat uvnitř Církve československé husitské o kultivované slovo mluvené, se začal 16. dubna před šedesáti lety na pomezí dvou tehdy ještě idylických pražských čtvrtí Braníka a Podolí. V rodině bratra faráře naštěstí nechybělo to, co tolik schází naší církvi dnes, totiž příkladná, živá a životaschopná náboženská tradice. Otec, majitel obchodu s fotopotřebami a drogistickým zbožím, vstoupil do řad církve téměř bezprostředně po jejím vzniku, a postupem času zde začal navazovat osobní styky s mnoha duchovními. Za všechny jmenujme alespoň V. Mikuleckého, dr. R. Horského, H. Pohla, dr. J. Říhu, prof. Z. Trtíka, prof. O. Rutrleho, F. Adámka, M. Durchánka, prof. M. Kaňáka, O. Ungermana, B. V. Lohniského, L. Fučka atd. Vedle toho byl ovšem také zdatným a výkonným fotoamatérem, takže jím pořízené snímky z řady církevních slavností se už ve třicátých letech objevují na stránkách takových prestižních deníků, jakými byly například České slovo nebo Národní politika. Po únoru 1948, kdy přišel o živnost, pak získal příležitost administrativně vypomáhat v církevním ústředí. Atmosféra tohoto rodinného zázemí, kde více než o velká gesta šlo o rozvíjení ducha všední lidské vzájemnosti a spolupráce, mohla tedy na Oldřicha Víta vydatně působit a v pravý čas přinášet plody - ne nutně vždy sladké, zato vždy pravé. Mezi první z nich patřilo v polovině šedesátých let rozhodnutí pro theologická studia na Husově československé bohoslovecké fakultě. Relativně bezstarostný život studenta však netrval dlouho. Pověstný "osmašedesátý" nastoloval výzvy, které si žádaly odpovědi. Oldřich Vít coby posluchač bohosloví je zvolen do předsednictva nově ustaveného Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, podílí se na všech jeho aktivitách, a ty jej spolu s ostatními (mj. br. Lubomírem Hrudníkem a ses. Hanou Benešovou) v lednu 1969 nakonec přivádějí až k hla-

dovce na podporu požadavků Jana Palacha. Tam, u rampy Národního muzea dozrává další z hořkosladkých plodů "plachého československého vyznavačství" - vysokoškolský student se sbližuje a uzavírá přátelství s mladým vnímavým šumperským středoškolákem Janem Zajícem, který bude zanedlouho poté druhou živou pochodní, a od něhož později přijímá i posmrtné pověření k předání a rozmnožení jeho posledních dopisů. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: nucené ukončení studia, dočasné civilní povolání, jáhenská služba "v bezpečí" venkovských farností. Teprve v osmdesátých letech mohl br. Vít studium na fakultě, vedené v té době prof. Milanem Salajkou, úspěšně završit. Přestože ve venkovském prostředí, ve kterém br. Vít církvi po mnoho let sloužil (skoro by se dalo říci s poustevnickým údělem), nebylo snadné získat přístup k velkým knihovním fondům ani k jiným pramenům, neznamenaly tyto nesnáze rezignaci. Bratr farář nejen že nezapomněl na svou lásku k literatuře, ale dokázal ji navíc stále rozvíjet i vlastní badatelskou prací. Psal namátkou o Karlu Čapkovi, Františku Halasovi, Janu Vrbovi, Oldřichu Svozilovi, Michalu Floriánovi, J. Š. Baarovi, a v souvislosti s oceněním Jaroslava Seiferta Nobelovou cenou také o tomto mimořádném českém literátovi. S velkým biografickým zaujetím se věnoval rovněž význačnému výtvarníku Františku Bílkovi a jiným. Kromě toho publikoval četné recenze, příležitostné články na kulturně-historická témata a v místě

svého dosavadního působiště zajišťoval jako šéfredaktor, redaktor i editor v jedné osobě vydávání tamějšího zpravodajského měsíčníku. Bratr farář Oldřich Vít nebývá častým hostem velkých konferenčních sálů. Příznačné pro jeho životní i náboženské vyznání je, že přátelství vedoucí nezřídka až za hranice naší vlasti, k lidem vzdělaným a renomovaným uzavírá prostě, na ulici, anebo třeba na cestě ve vlaku. Ať je pro Vás každý kout země i do dalších let plný Božího požehnání, bratře faráři! Jiří Chvála

Modlitba za ty, kdo to nejvíc potřebují

Dej, Hospodine, abychom nezapomínali ve svých modlitbách na nikoho z těch, jimž máme být za co vděčni, na nikoho, komu je třeba tvého milosrdenství a ochrany. Zatímco večer uléháme do tepla a bezpečí ke klidnému spánku, tisíce jiných, kteří před několika dny byli na tom stejně jako my, teď musejí jít tmou do nejistoty tam, kde hranice mezi životem a smrtí je vratká. Ti, kteří nasazují své životy, i ti, kteří umírají na tzv. nepřátelské straně, jsou - jak už to bývá – nevinné oběti, či tzv."plánované ztráty" - podle těch, kdo tuto šachovou partii o lidské životy řídí. Je mi úzko, nevidím, kdo na této šachovnici je "černý" a kdo "bílý", kdo je dobrý a kdo ten zlý. Proto tě, Pane, prosím, zachraň trpící, smiluj se nad umírajícími a pomoz všem lidem dobré vůle. Smiluj se i nad těmi, kdo nemají slitování a pro své sobecké zájmy ničí životy i zemi, dej jim poznat lásku, Boží milosrdenství a slitování. Dej jim poznat pravé hodnoty, smysl i cíl, dej jim poznat sebe, Boha živého, který stvořil tento svět ne proto, aby byl zničen válkami o moc a majetek, ale aby žil v míru a pokoji a k tvé chvále a slávě. Amen. Ladislava Svobodová, Opava

7

Z NÁBOŽENSKÝCH OBCÍ

ČZ 17/03

O „Kristáčcích", křížích a křížcích V roce 1970 v hradeckém nakladatelství Kruh mi vyšla knížka o sběrateli lidového umění z Hlinska Antonínu Koubovi, nazvaná Marnotratný. Na obálce byla reprodukce fotografie, dílka lidového umělce, zavěšeného na kmenu stromu, Kristova těla. Uvnitř text jedné z kapitol, nazvané Kristáčkové. V Koubově domku jsem jich uviděl na stěnách celou stovku. Například od Obereitra z Blatna, který od narození napadal na nohu, žil v pastoušce a protože nechtěl žebrat, vyřezával kudličkou krucifixy a dával lidem za to, co kdo dal, ve válce hlavně za živobytí. Moje knížka měla namále, aby spatřila světlo světa a našla své čtenáře. V tehdejším protináboženském boji režimu nebyla žádoucí. I tak vyšla ve sníženém nákladu jen několika set výtisků. O tuto osobní zkušenost mám k této tématice silnější citový vztah. A proto byla také pro mne vítanou událostí vernisáž výstavy křížů, kterou dva týdny před letošními Velikonocemi uspořádala náboženská obec v Brně-Černovicích. Úvodem zahrál M.

Strejček na housle v doprovodu J. Luklové na klávesy skladby Janáčka a Corelliho a devadesát účastníků uvítala farářka B. Bednaříková. Promluvila o křížích historicky a o tom, v jakých podobách se s nimi setkáváme. Potom je pozvala do přilehlé síně na prohlídku více než sta artefaktů, vyrobených jak lidovými umělci, tak řemeslně i v manufakturách a továrnách, s nimiž se setkáváme dodnes. O historii kříže vypovídalo i deset nástěnných tabulí kreseb a reprodukcí s vysvětlujícími texty. Originální byl i zdroj, z něhož sestra farářka čerpala exponáty. Stačilo před časem upozornit věřící na bohoslužbách na záměr uspořádat takovou výstavu a požádat je, aby se po jakémkoli kříži a křížku poohlédli ve svých domácnostech a zapůjčili je k vystavení. O chystané výstavě se potom začalo hovořit mezi širším okruhem lidí. I dva výtvarníci donesli své práce a na vernisáž přišli také příslušníci reformovaných církví i katolíci. Někteří přinesli staré modlitby, obrázky, růžence. Jedna keramička dokonce

"Maria!" - "Mistře!" Janovo evangelium (20,11-17) uvádí dojemný výjev, který se odehrál po Ježíšově vzkříšení. Marii Magdalénu, naříkající u hrobu, potká kdosi neznámý a ptá se jí, proč pláče. Posléze ji osloví jménem: "Maria!", načež ona, poznavši Pána, zvolá: "Mistře!" Jak nádherně muselo zaznít Marii její jméno z Ježíšových úst! Ve své knize Vyslovit jméno (Reći ime) jsem se pokusil vykreslit posluchačům i čtenářům, co znamená vyslovit něčí jméno. Parafrázuje Prévertovu báseň Barbara, mohl bych povědět, že jménem oslovuji všecky, jež mám rád a kteří to chtějí. Vyslovit jméno znamená oslovit osobu a říci jí "ty", tj. nějakým způsobem jí vyznat lásku. Jméno je znamením naší osobnosti, naší existence, jak říká Tomáš Akvinský. Stvoření odchází do historie, jak je člověk pojmenoval. A Pán jako dobrý pastýř nazývá jménem každého z nás. Jméno však není jen znamením naší osobnosti, naší existence, ale i naší příslušnosti, poslání a odpovědnosti. Dnes mnozí místo ve Vzkříšení věří v jakousi reinkarnaci, v níž se ztrácí naše osobnost, odpovědnost i paměť. Přitom právě paměť je známkou naší identity a kontinuity v čase i v prostoru. Křesťané vyznávají víru v Ježíšovo Vzkříšení, které je zástavou jejich osobního vzkříšení,

tj. vzkříšení člověka jako psychofyzické jednotky; člověka, který má své jméno. Jméno není však jen znamení, je to i plamen, který nehasne. Patří k bytosti, která není vržena do života odnikud, aby se vrátila nikam. Je pozvána od svého Tvůrce k nesmrtelnosti, ke vzkříšení. Jméno, jež jsme dostali ve křtu, je znamením našeho vzkříšení. Maria Magda-léna se zachvěla vzrušením, když ji Pán oslovil jejím jménem. To oslovení bylo upozorněním Vzkříšeného, že nás zná a že nás zve na cestu "v květnatou stranu Galileje". Z Judeje pak následovali apoštolové Ježíše, aby byl "vzat do nebe". Ježíš zároveň zůstává mezi námi trvale přítomen. Jako bychom slyšeli jeho hlas, jímž nás oslovuje jménem, jako kdysi oslovil Marii z Magdaly. Na toto pozvání nemůžeme zůstat hluší. Naše jméno se stává v jeho ústech jednou provždy znamením lásky k nám, znamením našeho vzkříšení. (duben 1998) Radovan Grgec Přeložil E. J. Havlíček RADOVAN GRGEC (1929) je charvátský romanista, doktor filosofie a dlouholetý šéfredaktor kulturně náboženské revue MARULIĆ v Záhřebu. Tato povelikonoční úva-

pro výstavu vytvořila zajímavý krucifix, který vzbudil pozornost. Zájem o tento kulturní počin byl tak veliký, že přítomní, kteří byli pozváni i na malé občerstvení, se v živých rozhovorech neustále vraceli k jednotlivým exponátům. Kříž, symbol křesťanství, o to silněji zde připomínal o Velikonocích letošního roku oběť, utrpení, ale i vzkříšení Ježíše Krista. Snad utkvěl v jejich vědomí. Otakar Rydlo ha je z jeho nejnovější knihy Zakon srca (Zákon srdce), kterou v loňském roce vydalo záhřebské nakladatelství HKD sv. Jeronyma, k jehož koryfejům náleží Radovan Grgec od svého mládí. V dalších číslech přineseme úvahy Do Emaus a zpět a Událost a zážitek Vzkříšení. (ha)

Osvoboď mne Hospodine, ty jsi mne našel. Chtěl bych být stále s tebou. Ale já sám jsem se asi ztratil. Zdá se mi, že nejsem k ničemu. Nevidím žádný cíl a smysl, žádnou spravedlnost a slitování. Zdá se, že nikomu nechybím. Nikomu to neprospívá, když sám sebe překonávám. Nikdo neví, jaký jsem, ani já sám sebe neznám. Neznám východisko. Pocházím z tvé ruky. Stvořil jsi mne svým slovem, věděl jsi, jak budu vypadat. Jednou tě najdu a ty mne učiníš svým obrazem. Zachováš mne v sobě v čase tmy a ztracenosti a zavoláš mne znovu, až nastane čas. Tu uslyším: Ráno o Velikonocích stála Maria před hrobem a plakala. Byl jasný den a ona stála v temnotě. Zavolal jsi ji: Maria! Pane, oslov mne jménem, které mám u tebe. Osvoboď mne, vykup mne, abych tě nalezl. Hospodine, nejsem nic, ale jsem tvůj. Jörg Zink Přeložil: Jiří Bednařík

8 PRAHA 1 - STARÉ MĚSTO - SV. MIKULÁŠ. Přednáška prof. dr. Jana Hellera v modlitebně chrámu sv. Mikuláše (20. března) byla zážitkem nejen pro starozákonní fajnšmekry a teologické intelektuály koketující s křesťanstvím, nýbrž i pro docela obyčejné laiky, kteří v rámci biblické hodiny přicházejí do sboru k rozhovoru nad Biblí se sdílet o své starosti. Cílem přednášky „Symbolika biblických jmen“ nebylo vykládat jedno biblické jméno za druhým, nýbrž jen na jednotlivých příkladech ukázat celou šířku problematiky související se jménem té či oné biblické (pokud možno starozákonní) postavy. Proč hebrejské jméno, které samo v procesu tradování příběhu prochází mnoha přeměnami, nebylo do řečtiny překládáno. A proč je v naší době nutno dobře rozumět i v českém překladu jménu protagonisty příběhu. Neboť i jeho jméno není náhodné a zapadá do vyprávění, ba mnohé objasňuje a zároveň vykladače či čtenáře inspiruje. (Např. jména Jóbových přátel - Elífaz: Mým bohem je zlato či Sófar: Cvrlikavec – jsou dostatečně výmluvná!) Svědectví SZ je výzvou nechat se strhnout příběhem a vstoupit do něj tak, aby se vyprávění stalo i mým osobním příběhem, neboť biblické slovo vstupuje do nás a my do něj – zpřítomňuje se. Jde o poznání, že to, co prožívá – prožíval pisatel – vypravěč příběhu, prožívám přece i já osobně ve své současnosti. Setkávání v modlitebně chrámu sv. Mikuláše se uzavřela na Zelený čtvrtek v 17.30 h, kdy se hosté sešli ke shromáždění večeře Páně kolem stolu. Otevřeno bude opět na podzim v listopadu, kdy naším hostem bude sestra biskupka Mgr. Jana Šilerová. Pavel Sikora

Blahopřání Náboženská obec v Českých Budějovicích (Palackého náměstí) přeje svému místopředsedovi rady starších br. RNDr. Mojmíru Prokopovi k 75. narozeninám, které oslavil 15. dubna. Děkujeme bratru jubilantovi za jeho celoživotní práci s mládeží, a to jak na vysoké škole, kde vyučoval, tak ve skautingu. Už v mládí se upsal skautskému hnutí a věnoval mu všechen volný čas, své síly, svou lásku. Děkujeme i za práci veřejnou v různých spolcích a sdruženích a především za práci v naší náboženské obci. (fú a rst)

Z CÍRKVE VODA V KRAJINĚ je téma podvečerní besedy s ing. Miloslavem Šindlarem v klášteře Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) v úterý 13. května v 17.30 h. K účasti zve Ekologická sekce České křesťanské akademie. (Jne)

Z ekumeny Modlitebné spoločenstvo Evanjelickej cirkvi a. v. na Slovensku v dňoch 24. – 28. marca 2003 zorganizovalo 6. Biblicko-rekreačný týždeň v Herľanoch pri Košiciach, ktorého sa zúčastnilo asi 70 bratov a sestier. Účastníci sa zamýšľali nad témou: Duchovný boj – v našom vnútri, útoky zvonku, boj o záchranu ľudských duší z otroctva hriechu. Z našich diskusií vychádza požiadavka adresovaná na kompetentné orgány cirkvi i štátu, aby svojim vplyvom a právomocou z multimediálnych prostriedkov odstránili také reklamy, filmy, relácie, ktoré propagujú násilie a nemravnosť rôzneho druhu, pretože cez obraz a slovo dostáva sa duchovná otrava do ľudskej duše, zvlášť do duše detí a mládeže, čím je ohrozená celá civilizácia. Ako nasledovníci Pána Ježiša Krista cítime zodpovednosť a povinnosť bojovať proti útokom zlého ducha – satana a zároveň vyzývame všetkých ľudí, ktorým záleží na rozvoji zdravej spoločnosti, aby vytrvali v duchovnom boji v presvedčení, že sme na strane víťaza! Ježiš je víťaz! Za účastníkov Michal Hreško, evanjelický a. v. farár Za Modlitebné spoločenstvo Jozef Grexa, vedúci Modliteb. spol.

Kalendarium - květen 1. 5. 1945 - Povstání proti okupaci v Přerově se následně přeneslo na další města. (vř) PRAHA 10 - VINOHRADY. V Husově sboru je od 26. dubna otevřena výstava velikonočních kreseb a prací žáků keramických kroužků Husitského centra o.p.s., střediska Praha. Některé výrobky je možné si i zakoupit a podpořit tak činnost centra. (ik) ČESKÉ BUDĚJOVICE - SUCHÉ VRBNÉ. Náboženská obec srdečně zve do sboru Ježíše knížete míru na Májové hudební nešpory 15. a 22. května od 17 h, kdy poslouží Božím slovem br. patriarcha Jan Schwarz a emeritní patriarcha Josef Špak. (red)

ČZ 17/03

Nabídky práce v církvi Výběrová řízení Ústřední rada Církve československé husitské vyhlašuje výběrové řízení na funkci EKONOMA

Požadované předpoklady: * absolvent VŠE * 5 let praxe v oboru, nejlépe v neziskových organizacích, akciové společnosti nebo středně velkém podniku * orientace v církevní problematice * kladný vztah k CČSH

Ústřední rada dále vyhlašuje výběrové řízení na funkci VEDOUCÍHO MAJETKOPRÁVNÍHO ODBORU

Požadované předpoklady: * znalost právních norem v oblasti hospodářské a majetkové * 5 let praxe * flexibilita a znalost organizace práce ve stavebnictví a údržbě nemovitostí * kladný vztah k CČSH Nabídky zasílejte na adresu: Úřad Ústřední rady CČSH k rukám Mgr. Jitky Wendlíkové Wuchterlova 5, Praha 6 – Dejvice, 166 26 e-mail: [email protected]

Pracovní příležitost Úřad Ústřední rady přijme na okamžitou výpomoc účetního, vhodné i pro důchodce. Požadované předpoklady: * vzdělání ekonomického směru SŠ – USO, * znalost fakturace, drobných účetních prací, vedení pokladny * znalost církevní problematiky * kladný vztah k CČSH Nabídky zasílejte na adresu: Úřad Ústřední rady CČSH, k rukám Mgr. Jitky Wendlíkové, Wuchterlova 5, Praha 6 – Dejvice, 166 26 e-mail: [email protected] (úúr)

ČESKÝ ZÁPAS - týdeník Církve československé husitské Vydává Ústřední rada CČSH, šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček Adresa: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: 220 398 107 fax: 220 398 123, e-mail: [email protected], Tiskne: OMIKRON - NV s.r.o., Modřišice 77, 511 01 Turnov MK ČR E 127 Distribuce: A.L.L. production spol. s. r.o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: 234 092 857 ISSN 0323-1321