Týden v jiném světě ÚVOD
Knihu jsem napsal na základě vlastních zkušeností získaných během několikaletého pobytu ve vězení v Itálii. Hlavní hrdina se nachází ve stejném prostředí, a proto jsem v příběhu použil italská jména a výrazy. Snažil jsem se prostředí přiblížit v co možná nejvěrnější podobě toho, co vězení skutečně je. Vězení je strach, ostražitost na každém kroku s otevřenýma očima plnýma mýdla pod sprchou a se zády neustále proti zdi, abyste si je nemuseli hlídat. Z druhého pohledu je vězení plné trpělivosti, naděje a víry v lepší budoucnost, a je plné myšlenkových pochodů bez konce. Věřte tomu. Knihu jsem napsal uprostřed toho všeho. Všechna jména jsou smyšlená a příběh jsem sestavil na základě tisíce jiných příběhů, které jsem zde viděl, zažil nebo je slyšel vyprávět. Utkal jsem jej z tisíce maličkých kousíčků. Před vámi ale neleží příběh jako takový. Je to pokus o znázornění cesty odnikud nikam, protkané absolutní nejistotou přítomnosti. Ne budoucnosti, přítomnosti! Ve vězení člověk nevnímá budoucnost, pokud o ní sám od sebe nepřemýšlí a nedělá základní kroky pro naplnění všech svých plánů a představ. Ale přitom nevnímá postup času. Člověk ve vězení žije přítomností a vrací se mu na mysl všechno dobré i zlé, co se mu přihodilo v minulosti. Pak samozřejmě záleží na každém člověku, jestli se nad svou minulostí zamyslí, aby se z ní poučil, anebo si opije držku, aby na všechno raději zapomněl. Je normální, že člověk přemýšlí. Proto je přece člověk na světě, aby přemýšlel a byl tomu světu nějak k užitku. Ale ve vězení je každý nucen přemýšlet tisíckrát více, než by býval on sám přemýšlel na svobodě. Pokud teď nechápavě kroutíte hlavou, nenapadá mě nic lepšího, než vám poradit, abyste se pustili do čtení knihy. Kdoví, kolik odpovědí v ní najdete. Chcete-li si udělat výlet do mojí skutečnosti, jen račte dál - vítejte v jiném světě.
- Autor -
PŘEDMLUVA
ČLOVĚK
Prohlédni si dobře své přátele. Každý z nich je jiný, a právě tato rozdílnost je nádherná věc. Tvoji společníci pochází z nejrůznějších koutů světa; mohou ti dát něco, co tobě schází a ty jim můžeš dát něco, co neznají oni. Musíš si uvědomit, že každá tvář je jediná, že nelze najít dvě tváře totožné. Nezáleží na tom, zda je krásná či ošklivá. Každá tvář je symbolem života a každý život si zaslouží být respektován. Nikdo nemá právo ponižovat druhého, protože každý člověk má právo na zachování vlastní lidské důstojnosti. - Tahar Ben Jelloun Výňatek z textu: „Tati, vysvětli mi, co je to rasismus?“
Vím, svět je plný myšlenek. To je mystérium a absurdum zároveň, protože všechno, co vzniklo, se neobešlo bez předchozí myšlenky. To nemění ale vůbec nic na tom, že leckterá z oněch ideí za mnoho nestála, a podle toho tenhle svět s celou jeho slavnou historií také vypadá. Kupříkladu si lámeme hlavu s tím, co je to „Perpetum mobile“, a přitom v něm žijeme; každý z nás je jeho součástí. Chtít postavit tohle zařízení je totéž co chtít zkonstruovat obdobu zeměkoule se všemi jejími přírodními zákony. Když už jsme u toho; kde se vzala počáteční energie všeho pohybu ve vesmíru nebo života na naší planetě? Existuje o tom taková spousta dohadů, až se někdy zdá, že celá tahle taškařice by mohla být chemickým pokusem kohosi, kdo nás pozoruje pod mikroskopem a čeká, co ještě vymyslíme. Nakopl tuhle kulatou motorku a prý: „Jeďte si, kam chcete!“. Možná, že s ostatními u stolu uzavřel velkou sázku o malé pivo, jestli se nakonec zničíme sami nebo ne. Je zajímavé, že lidé většinou ničí to, co sami nestvořili. Není-li úcta k našemu společnému domovu, kterým je naše planeta, kde se bere úcta jednoho člověka k druhému či dokonce k sobě sama? Proč se ptám? Život se skládá především z otázek a z odpovědí na ně. Tím člověk poznává a roste. A já chci vědět, znát a chápat všechno, čemu nerozumím. Chci vědět, čeho že přesně to jsem součástí. Mohu se ale ptát jenom sám sebe, protože neznám žádnou kompetentní osobu, která by mi mohla odpovědět. Kdo se prohlásí či již dokonce prohlásil být oním kompetentním, je lhář, a to bez prominutí. Jedinou možnou instancí kompetentní k odpovědím by mohl být nanejvýš někdo na úrovni Boha. Ale protože je Bůh pro mě záležitostí ryze mentální, zbývá mi jediný možný zdroj k získání odpovědí, matička příroda. Zatím ještě příliš nerozumím, a tím pádem se ptám stále více a více. Až jednou „možná” ucítím, že začínám rozumět, budu nejspíš ve fázi umírání. A právě o tenhle pocit mi jde překonat sám sebe, zvítězit v tom celoživotním boji sám se sebou a nakonec zjistit, že jsem opravdu žil. Víte, čím bych chtěl zůstat za všech okolností, co ještě přijdou?
Člověkem.
PONDĚLÍ
„Mlíko!”, ozval se hlas a donutil mě otevřít oči. Aurelio popadl moji nálevku, naplnil ji kávou s mlékem až po okraj a pokračoval ve svém každodenním okruhu věznicí. Ještě chvíli jsem slyšel jeho hlas, až nakonec zanikl někde mezi zdmi. Pro změnu šel rušit ranní hnípání jiných vězňů, většinou zfetovaných lektvary místního mastičkáře. Tomu svinstvu říkají hrdě terapie, a přitom je to jen jakási náhražka drogy. Při krátkodobém užívání to jednoho jen oblbne, ale při dlouhodobém užívání jej zničí jak fyzicky, tak i mentálně. Vypálí mozek z hlavy. V mnoha případech vede jen k sebezohyzdňování, kdy dotyčný popadne žiletku a prostě se kdekoliv pořeže, co nejvíc může. Ale svůj život tím neohrozí. V tom jsou tihle sebeřezači zbabělí. Hledají únik a zapomnění v bolesti, ne ve smrti. A v těch ostatních jednoprocentních případech si to dotyčný rovnou mrskne. Poslední byl Edy před dvěma měsíci. Večer zalezl s bombami plynu na vaření pod dvě neprodyšné deky, načichal se toho a ráno už nebyl. Aspoň věděl, co chce, a všem ukázal, že nebyl taková nula, za jakou ho většina z vězňů považovala. Cvakl zámek, otevřely se vnější dveře a objevil se dozorce: „Valerio, jdi si pro léky!”. Vzal jsem si bundu přes tričko, zdolal jedno patro, polkl něco proti ekzému a zase jsem se vrátil na celu. Lomoz klíče a pohyb na cele s mým spolubydlícím ani nehnul. Cesare spal jako zabitý, a podle hlasových projevů jeho spánku si to právě rozdával s nějakou rozvernou samičkou na rozpálené sicilské pláži za humny svého rodného domu. Ani se není čemu divit po pár letech vězení. Tady si to každý musí udělat sám, když to na něj přijde. Podíval jsem se na hodinky. Visely na horním přečnělku stojné tyče palandy. Bylo těsně po čtvrt na devět, čili mi zbývalo asi deset minut na to, abych se připravil na odchod do práce. Začal jsem tedy kmitat, a sotva jsem se polidštil, už tu byl policajt. Popadl jsem desky s dokumenty, nezbytnou propisku, brýle a vydal se vstříc novému dni. „Dobrý den, prosil bych náležitosti od knihovny, pane!” obrátil jsem se na dozorce v přízemí u centrálního vchodu do sekce. Skoro mi ani neodpověděl na pozdrav. Jen tak něco zabručel pro sebe, strčil mi do ruky registrační knihu a klíče hodil jinému policajtovi, který se šťoural v zadku o patro výš. Než proběhly tyhle dva jednoduché úkony, uplynulo dalších osm až deset minut. Šel jsem vyčkávat před knihovnu a než se přiřítil lenochod, aby mi odemkl pracovnu, dal jsem si na stojáka snídani u okna chodby a s klukama korzujícíma na vycházce jsem zdrbl všední události vězeňského života. Nacpal jsem se suchou houskou, zalil to vodou z kohoutku na záchodě a bylo mi dobře.
Konečně jsem se dočkal a dveře se otevřely. V tu chvíli už tam se mnou čumělo pár otrapů, kterým se nechtělo vylézt ven nadýchat se čerstvého pozdně listopadového vzduchu. Venku je totiž po ránu kosa jako prase. Divím se, že tu ještě nenapadl sníh; vždyť jsme těsně pod Alpami. Vešel jsem dovnitř a zapnul počítač. Než se načetl operační systém, odemkl jsem skříně s knihami a snažil se trochu probrat, aby ta dnešní práce za něco stála. Přiznám se, že mi to jde s přibývajícím časem hůř a hůř. Ted’ ještě ke všemu začne ta zatracená vánoční nostalgie, a hned potom mě dodělá další přelom roku. „No co, nějak bylo, nějak bude,” říkám si. „A další vánoce už snad budu venku z týhle prašiviny.” Vánoce tu vlastně neznamenají nic. Stejně jako narozeniny, stejně jako všechny svátky, na které si vzpomenete. Jsou to jen další dny v kalendáři, kdy se nic neděje, kdy čas stojí na fleku. Nechám přemýšlení a pustím se do práce. Dnes se mohu věnovat svým záležitostem, protože mi došel inkoust v tiskárně. Tím pádem mohu prozatím veškerou svou běžnou kancelářskou činnost odkládat na neurčito. Už jsem nějakou časovou mezeru potřeboval jako sůl. Odkládací stolek plný bordelu hovoří za vše. Nejraději bych vzal dřevěnou lať a všechno to stáhl do smetí, namísto toho však beru do ruky první štos papírů a koukám, kam ho zahodit. Samotné roztřídění nakonec netrvalo tak dlouho. Ted’ jen musím najít někoho, kdo za mě napíše ten vagón dopisů. Zatímco jsem psal, vystřídala se mi v úřadovně hrstka lidí a přišlo nás zkontrolovat několik policajtů. Těch je tu také jako psů. Jeden ani neví, odkud se vlastně všichni rojí. V zásadě proti nim nic nemám, protože i oni musí být z něčeho živi, nemluvě o jejich rodinách. V Itálii je dost vysoká nezaměstnanost, a není-li jiná lepší stoprocentní možnost výdělku, kde jinde by měla být finanční jistota než v uniformě? Dělají si svou práci. Sledují situaci, otvírají a zavírají zamřížované dveře cel, denně obouchají mříže na oknech ve všech celách. Ale štve mě, že když už nemají jó co dělat, přijdou opruzovat do knihovny – koho, co? – mě, chudáka malýho. Jako bych toho už tak neměl dost, sakra! Na druhou stranu, bodejď by nepřišli? Vždyť právě já jim lezu nejvíc na nervy. Za těch pár měsíců, co tu jsem, se jen snažím vymýšlet nejrůznější způsoby, jak zkrátit ostatním klukům ten příšerně stereotypní každodenní devatenáctihodinový pobyt v kleci. Znám to důvěrně a vím, jak to nechutná. Když si vzpomenu, jak rád jsem se kdysi chodíval dívat do Zoo na zvířátka v klecích, zvedá se mi ze mě samotného žaludek. Během posledního měsíce se mi konečně podařilo prosadit, abych měl v knihovně kytaru. Je to veliký krok kupředu a musím se přiznat, že z toho mám dvojnásobnou radost, protože se všem hned o poznání zvedla nálada, když se dá někde aspoň trochu společensky vyřádit. A já? Mně dělá radost dělat radost jiným lidem. To mi stačí, protože přitom cítím, že žiju, a právě tenhle pocit je pro mě osobně zrovna tady jedním z nejdůležitějších. I proto mohu pracovat zadarmo, což je zároveň hlavní důvod, proč se do správy věznice občas beztrestně opřu. Svojí snahou prosazovat změny vlastně přidělávám dozorcům práci, ať už třeba jenom tím, že jsou nuceni o něco více protáčet mozkové závity. No uznejte sami, že mě prostě mít rádi nemohou. Navíc jsem rebel a hádám se s nimi, co se do nich vejde. Samozřejmě ve slušnosti a respektu, aby na mě nemohli. A nedej bože, když jsem si stoprocentně jistý, že mám pravdu já. Potom jdu hlava nehlava, dokud je neukamenuji argumenty. Jednu chvíli se mi snažili co možná nejvíce znepříjemňovat život, ale neustoupil
jsem ani o píď, a tady byl asi ten nejhlavnější zlom v onom hnusném oboustranném napětí, které v poslední době trochu povolilo. Kdyby bývalo pokračovalo dál, asi bych už nevydržel nebo bych se zbláznil. Tak či tak by to dopadlo špatně, protože sám bych ke dnu nešel ani omylem a někomu bych jí střelil bez ohledu na frčky, a to si zřejmě někdo uvědomil ještě zavčasu a rozkázal, aby mě nechali v míru a pokoji. Ten někdo tehdy udělal moc dobře. Život ve vězení je o neustálém čekání na něco, o neustálém pochodu proti zdem a stereotypu, a o nikdy neutuchajícím boji sám se sebou. Nejzákladnějšími kameny pro zvládnutí tohoto obtížného období jsou bezesporu někdy až božská trpělivost a optimismus. Jedno bez druhého tu nemůže přežít, a proto má člověk buďto obojí anebo naopak vůbec nic do vínku, aby dokázal žít a přežít právě sám se sebou. Před touhle vynucenou dovolenou jsem to nevnímal, ale ono to venku chodí úplně stejně. „Nazdar - hele, co pro tebe mám. Na!” nade mnou stál náš kněz a strkal mi pod nos kus papíru počmáraný italsky a hudebními notami. „Nezlob se, musím letět; mám spoustu práce; uvidíme se zítra!“ chrlil ze sebe za běhu, až zaběhl do kaple a zabouchl za sebou dveře. „Děkuju!“ zavolal jsem za ním. Vyběhl jsem do dveří knihovny a koukal za ním. Na to se dveře kaple znovu otevřely, kněz vykoukl ven, rukou mávl nějaké gesto, jakože nemám zač a zase zmizel. Přinesl mi novou písničku. Ví, že mám rád muziku, a tak mi občas něco dotáhne. Všechny melodie celého světa se svým způsobem opakují, přebírají, doplňují a navzájem se všelijak obohacují a národy si zpívají o podobných touhách a přáních, o lásce, o přírodě a vůbec o krásách života. Jenže každá řeč je jiná a to dělá píseň písní. Když vezmete českou písničku a přeložíte ji do kterého chcete, jiného jazyka, nutně vznikne v obsahu nějaká změna, když se budete snažit jí zasadit do původní melodie. A o tom to celé je a to se mi na tom líbí; konečně mám příležitost pochopit lépe jejich styl života a myšlení. Padla jedenáctá dopolední a jako vždy jsem tu osiřel. Dokončil jsem poslední stránku a na chvíli popadl kytaru. Občas mi sem nakoukne špicl, ale je to jeden z těch slušnějších. Poslouchá a snaží se mě nerušit. Ví stejně dobře jako já, že za chvilku knihovnu zavřeme, tak mě nechává cvičení dokončit. A je to tu. Vypínám počítač, zamykám skříně a s přáním příjemného zbytku dne se s dozorcem loučíme. Moje další kroky směřují přímo do posilovny. Ta je jediným místem, kde se dá beztrestně vybít z těla vztek a nahromaděná agresivita. Předepsal bych ji povinně všem vězňům, aby se unavili a přestali pít ty ohavnosti. Ovšem, jsem si dobře vědom rozdílu mezi optimismem a naivitou, a tak tam vcházím opět sám, avšak s pocitem, že můj zdravý rozum je v pořádku. Připadá mi, že jsem se ani pořádně nezahřál a už zase chrastí klíč v zámku. No co, i tady jsem pod zámkem. Hold, basa je basa a s tím se už každý musí smířit sám. Důležité je, že se mi podařilo splnit dnešní cvičební program. Žádného trenéra tu nemáme, a tak jsem si ho sestavil sám podle dostupné literatury, co jsem vyšťoural v knihovně. Se sportem jsem začal před více než rokem. O pár měsíců dříve, než jsem sekl s kouřením. Obojí na mě přišlo ze dne na den a najednou je to pár let. Asi to dělám správně, protože se prý začínám nadouvat tam, kde jsem chtěl skutečně povyrůst, a to mě těší. Někdy, hold, když někomu, jako například mně, příroda nenadělí postavu, musí na ní zapracovat sám.
Popadl jsem pár svých krámů a vyšel na chodbu. Policajt mě opípal detektorem, jestli si náhodou v kapse od trenek nebo pod kůží nenesu nějakou činku anebo něco železného, co bych si ven nést neměl, a propustil mě ze spárů. V tu chvíli jsem si přál mít železnou kyčel a vidět toho omezence, jak by se tvářil. Při jeho tuposti by asi zavolal protiteroristické komando, že mám bombu v žaludku.
Aurelio mezitím oběhl věznici s obědem. Nabírám aroma a cítím, že tu všude páchne ryba. To je tou jeho zatracenou úpravou. Ryba samozřejmě může i vonět, a překrásně, ale ta od něj mi jednoduše smrdí. Vsadím se, že ten blbec polil všechno rybím tukem jako posledně. Prý, aby to mělo říz, kretén! Tenkrát jsem se té šlichty nedotkl, protože nebylo možné se k ní ani přiblížit. Ale to byl extrém. Vládní obědy se jinak příliš nemění. Těstoviny na všechny způsoby, občas rýže. Z masa hovězí, drůbeží, mleté maso anebo králík alias velitelův kocour. A pokaždé nějaká zelenina. Vzhledem k veliké skupině muslimů tu vepřové příliš často nepotkáš a český knedlík neznají. Úplně jsem si odvykl naší tradiční kuchyni. Jediné, co tu od srdce nesnáším, je ten zpropadený králík. V minulosti jsem ho dvakrát zkusil, ale pokaždé na mě zbyl nějaký starý kůň, na kterém jsem se příšerně nadřel. A nakonec se mi úplně zhnusil, když napotřetí páchl jako starý hadr. Od té doby je mi těžko, jen slyším slovo králík. Stačí, vidím-li ho živého v televizi. Jediní králíci, které jsem schopen vstřebat alespoň mentálně, jsou ti kreslení v televizi. Automaticky jsem se přesunul před svojí celu a čekal, až mi někdo přijde cvaknout klíčem. Už mám ten stereotyp natolik zaběhlý, že ani nevnímám mumraj okolo. Tady vytírá jeden, támhle druhý a jinde zase někdo jiný, nákupčí pobíhají, aby roznesli v pořádku denní objednávky. Policajti v pravidelných intervalech obcházejí cely a pouští lidi na vycházku nebo naopak zavírají ty, co se z vycházky právě vrátili. Ono to zní hrdě – vycházka?! Přitom je to dvůr dvacet krát třicet obehnaný třípatrovými zdmi, co stoupají až do výšky nad deset metrů. Ze světa vidíme jenom obdélník nebe a na něm občas nějaké letadlo, vrtulník nebo hejno zmatených ptáků. Knihovna je mnohem sdílnější. Když je slunce, od rána mi svítí do oken a očím poskytuje pohled na vstupní bránu do světa a kousek vrchoviny okolo Trenta. Další důvod, proč tu dřepím tak rád. Když na mě přijde depka, je tu tisíc a jeden způsob, jak se jí rychle zbavit a poslat k šípku. V celém vězení jsou necelé dvě stovky lidí. Sice se často mění, ale počet zůstává vždy stejný. Denně mi jich přijde do knihovny asi třicet a každý z nich má nějaký problém. Jediné co nechápu, proč je každý z nich skálopevně přesvědčený, že za jejich problém mohu já, zejména když s tím problémem neumím nebo nemohu nic udělat. Potom je jasné, že mě čas od času chytí neuróza, nacpu si do hlavy přes sluchátka tvrdou muziku a na stůl položím veliký papír s nápisem: „Děkuji za námahu, už mě nasrali jiní!“. Pak si dřepnu do kouta knihovny a dělám, že něco dělám, a přitom dělám veliký kulový.
Cesare zvedl hlavu a odpověděl mi na pozdrav. Seděl u stolu, pokuřoval, ale evidentně byl ještě trochu v pospánkovém kómatu. Je to dobrý kluk. Především rovný v jednání a stejně jako já nenávidí rasismus. Oba jsme alergičtí vůči lidské ignoranci a úmyslné lhostejnosti. On je televizní maniak a lenoch k pohledání, zatímco já jsem neustále v pohybu. I teď budu na
cimře asi hodinu a pomažu do školy. Dá se říci, že se v mnoha ohledech celkem slušně doplňujeme, a díky tomu, že se vidíme asi pět hodin denně, si ani tolik nelezeme na nervy. Jednou nám to sice trochu ujelo, ale přešli jsme tu drobnost v pohodě, zapomněli na ní a náš přátelský vztah se nehnul ze starých kolejí. Vlastně se mi zdá, jakoby se naopak upevnil, protože jsme oba zjistili, že se jeden na druhého můžeme spolehnout, a že všechno, co si řekneme, zůstane opravdu jen mezi námi. Až ho propustí, nebude nic snadného najít někoho s podobným přístupem k věci. Tady je jedno, za co je kdo v base. Jasně, vynecháme-li extrémy, jako pedofilie apod. Mluvíme o běžnějších deliktech. Mně je jedno, že on někoho přepadl a oloupil, stejně jako jemu je jedno, že já jsem měl někam doručit igelitku se sračkou uvnitř. Důležité je, že jsme čistotní a že si rozumíme jako lidi. Ve vězení nějaké dva nebo tři měsíce neznamenají vůbec nic, protože nakonec utečou jako pár dní. Proto se do mého jediného týdne může vejít i několik let. Všechny jednotlivé dny jsou stejné. Pondělí dnes je totožné s pondělím, co přijde za měsíc nebo za dva, úterý s úterým i neděle s nedělí. Systém se opakuje dokola s neúprosnou přesností a my se zmítáme pod neustálými údery stereotypu. Přišel policajt a pustil mě dovnitř. Přesně jsme se s Cesarem vyměnili, protože on odešel na vycházku. Vzal jsem si župan, ručník a sprchový gel. Pak jsem se podíval přes mříž ven a uviděl dozorce na druhé straně chodby, kde něco řešil s jedním Albáncem z protější cely. Zavolal jsem na něj. Nechal mě pět minut čekat, pak přišel a pustil mě ven. Došel jsem na druhou stranu chodby do sprchy. Tahle forma relaxace působí někdy až zázračně na můj unavený organismus. Pokaždé zůstanu pod proudem horké vody co možná nejdéle a v tu chvíli nemyslím na nic jiného než na vodu, jak mi stéká po celém těle a hladí moji duši. Soustředím se na každý jednotlivý sval, jak se prohřívá a maximálně se uvolňuje. Vynikající věc, tahle sprcha. Někdy mám problémy se přinutit a probrat se ze všech těch velkolepých snů brázdících mojí mysl, a vrátit se na celu. Po návratu jsem se málem ani nestačil najíst, když se objevil policajt, zase nějaký jiný, že mám jít do školy. Vzal jsem čerstvě vyjedený umělohmotný talíř, hodil ho do koše a přikyvujíce s plnými ústy jsem se začal chystat na čtyři hodiny venku z cely. Tyhle talíře i nádobí kupuji z hygienických důvodů. Při vstupu do vězení každý příchozí dostane erární železné nádobí a příbor, ale nikdy neví, kdo ztohoto nádobí jedl před ním. Já jsem si vhrnci vyvařil hluboký talíř a používám jej pouze na večerní polévku, poněvadž ve slabém talíři bych ji nedonesl ani ke stolu. Propadla by dnem. Popadl jsem sešity na dějepis, zeměpis a angličtinu, něco na psaní, do kapes jsem nastrkal pár jablek a vypadl z cely jako utržený ze řetězu. „To nemůžeš dát, kurva, pozor?” vyjekl policajt a uskočil. „Jé promiňte, já ztratil balanc,” zatvářil jsem se jako blbec, otočil se a pospíchal pryč.
Policajt tam ještě chvilku stál a přemýšlel nad tím, co jsem mu to řekl za hovadinu. Nakonec mu došlo, že jsem nejspíš balanc neztratil a zařval za mnou: „A nedělej si ze mě, kurva, srandu nebo ti udělám raport!” To už jsem zmizel za rohem a začal se smát nad lidskou blbostí, kterou jsem právě podrbal za ušima. Ty jeho hlášky o kázeňském raportu mi byly fuk, protože už ho znám pár měsíců a vím, jak reaguje, a navíc, až se dneska vrátím, on už tu nebude a přijde zase bůhvíkdy.
Profesor na dějepis a zeměpis už seděl ve třídě a čekal. Pokaždé se scházíme jako švábi na pivo. Zpočátku nás bylo devět, ale potom najednou jako když utne, jsme od jednoho okamžiku zůstali dva tři kusy místní populace. Jediný stálý student jsem já a ti druzí dva se většinou střídají v přesném souladu s momentální konstelací hvězd a s pravidelností výskytu šíleného krtka. Objeví se pomyslná hromádka, otevřou se dveře, nakoukne rozcuchaná hlava, učitel na krtka spustí výklad látky, čímž jej zažene zpátky pod zem, dveře se opět zavřou, a tak pořád dokolečka. Profesoři, jak jsem se dozvěděl, dochází do této věznice už nějaký čtrnáctý, patnáctý rok. Tehdy mi bylo okolo jedenácti let a byl jsem šťastné a bezstarostné malé dítě velkého města v područí těch nejstarostlivějších rodičů na světě. Dnes je mi pětadvacet, svoji rodinu jsem za poslední dva roky viděl párkrát, a propustí-li mě na náhradní formu trestu, bude ze mě vyjukaný dospělý cizinec kolohnát v neznámém maloměstě. Naši vyučující jsou zajímavé osoby. Kupříkladu tento dějepisář ještě navíc vykonává novinářskou praxi a přispívá do hlavního městského deníku na stránkách věnovaných školské problematice. Učitel angličtiny má slušnou sbírku všeho, co se týká anglické hudby a literatury. Matikář je člověk, který brázdí ve volných chvílích moře na jachtě se skupinou přátel i bez nich, a najel takhle pěkných pár tisíc kilometrů. No a vyučující italského jazyka se narodil jako jeden z potomků starogermánské společnosti lidí putujících starým kontinentem, kam je zrovna napadlo. Například otec posledně jmenovaného profesora se narodil v českých Sudetech, zatímco on se narodil už tady v Itálii. A všichni tito potomci spolu hovoří v jednom starobylém germánském dialektu, kterým se hovořilo v Prusku před nějakými šesti sty padesáti lety. Poslání profesorů tady ve vězení pokládám za nedocenitelné a je škoda, že si to tu z vězňů uvědomuji zřejmě jenom já. Pamatuji si, že úplně první hodinu dějepisu jsme začali povídáním o fotbale, nějakou záhadnou oklikou jsme se dostali k prvním písemnostem, nacentrovali do vápna objevení Ameriky a skončili u Francouzské revoluce. Když jsem potom v učebně takřka osiřel nebýt profesorů, všichni čtyři zjistili, že jsem dostatečně hladový po informacích, a pustili se do mě hlava nehlava ze všech stran. Zjistili, že plně chápu, proč nelze neustále hovořit o všeobecném vědeckotechnickém rozvoji poslední stovky let. Začali bychom, „Bylo nebylo...” a skončili, „... a pokud nezemřeli, sedí tam dodnes.” Pokrok se během posledních let zrychlil natolik, že vlastně cokoliv, co právě kupujete jako novinku, je už v tu samou chvíli dávno zastaralé. Ta která konkrétní věc je na trhu jen proto, aby ji někdo koupil a jiný zbohatl, a přitom je ta věc teoreticky dávno na vyhození. Definitivní provizorium. Věc funguje, není vyrobená napůl, vzhledově pěkná a tím je účel splněn. Ale o tom se nedá mluvit donekonečna, protože je to součástí naší přítomnosti.
Skončila hodina dějepisu a já se pustil do psaní dopisu. Mezi hodinami mám půlhodinový interval, kdy se střídají vyučující, a ten zpravidla vyplňuji vyřizováním poštovních restů. Zvládnu v klidu popsat list bloku z obou stran, což při mém hustopisu pokládám za dostačující. Když nějakou nejasnou shodou okolností nemám komu psát, pustím si školní počítač a hodím relax u karet. Ale to se stává opravdu jen na přechodný rok, protože z domova mě bombardují dopisy doslova jeden za druhým. Ještě, že tak. A do toho mi vždycky napíše někdo z nejbližší hrstky přátel. Minulý týden se stalo, že mi napsali všichni najednou, v jeden den. Přísahám, že na dva dopisy jsem ještě nestačil odpovědět. Jeden začínám právě teď a druhý mě čeká napsat po večeři. O přestávce přišel jeden z mých arabských kolegů, ale jakmile na nás profesor spustil bandurskou výkladem gramatiky a stavby věty v angličtině, zbaběle prchl. Krtek zmizel ze třídy a už nepřišel. Vyučování tak uteklo rychle a plodně, a já se konečně dostal na celu.
„Čau, jak bylo, už jsi chytřejší?“ přivítal mě Cesare, jen se za mnou zabouchla mříž. „Něco jsem se dověděl, ale neřek bych, že mě to ňák vylepšilo,” odvětil jsem, „to víš, některý případy jsou hold beznadějný.” „Aha, konečně ti došlo, že budeš debil až do smrti,” rozesmál se. „Radši bych to nevěděl,” zašklebil jsem se. „Připravil jsem omáčku, že budeš zírat,” oznámil mi, a zároveň si tak řekl o pochvalu. „Zírám už teď, kolik jsi toho zase zprasil, umělče!” rozhlédl jsem se a dělal, že nevidím jediný hrnec na hořáku a že necítím vůni, které byla plná místnost. „Tak a dneska žereš erár, hajzle!” práskl po mně očima. Rozesmál jsem se. „Moc se nesměj, protože dneska tě nakrmí ředitelka z vozejčku, šmejde!” a začal lézt dolů z palandy. Schoval jsem se na záchod a zabouchl za sebou dveře. „Radši ani neser, ať máš dneska co trávit, pač ne-že-reš!” Ještě chvíli něco pokřikoval, jakože mi zpřeláme hnáty a zahraje si s nimi Šanghaj, a vůbec samé hezké věci mi sliboval. Takhle je to pokaždé. On se s něčím vytáhne, jakože se mu něco obzvlášť podařilo, no a já, dobrá duše, se do něj hned strefím nějakou hláškou. Chvilku je oheň na střeše, pak se najíme, já umyju nádobí a podlahu, a je klid. Po večeři jsem se převlékl do večerního, pouklízel kalhoty a mikinu do skříněk, líně jsem si natáhl nohy ze židle na postel a chvilku se zadíval na nějakou televizní soutěž. „Nazdar, panstvo!” zahalekal Aurelio. Přivezl vládní večeři. „Co nám vezeš za dobrotu?” zeptal jsem se, zatímco se Cesare naklonil z palandy a dělal, jako že zvrací.
„Jako vždycky, polívku a zeleninu. Jó a taky vejce,” nedal se odradit našimi zvířecími způsoby. „Víš co? Nech nám tu prdel a pokračuj v krasojízdě!” vypustil jsem trochu jedu. Cesare se rozchechtal. „Hajzlíci, jste jeden jak druhej. Nemáte úctu ke staršímu člověku!” vyčetl nám. Podal jsem mu železný talíř na polévku a velkou umělohmotnou mísu na zeleninu. Syrová vejce jsem strčil do skříňky, která nám slouží jako spíže. Když už jsem tam byl, vzal jsem odtud dvě housky a položil je na stůl. „Tady to máš,” vrátil mi Aurelio plné nádobí. „Díky!” odložil jsem je na stůl. „Ty, Aurelio a víš, proč mají některý lidi vzadu na temeni plešku?” otočil jsem se zpátky ke dveřím. „Ne, nevím!” zakroutil napůl lysou hlavou a nezavětřil hrozící nebezpečí. „To, aby se měli kam líbat, když se jebaj do prdele!” „Dozorce, otevřete mi tudle celu, ať toho holomka ztrestám!” obrátil se Aurelio na policajta, který všechno slyšel a byl opodál v křeči od smíchu. V tu chvíli jsem se svezl zády po zdi, až jsem si dřepl na podlahu a držel se za obličej. „Co ti je?” koukal na mě Aurelio. „Ale nic,” zakrýval jsem si tvář a pomalu se zvedal. „Je ti špatně?” „Ne, jak jsi se otočil, hodil jsi mi tím tvým kolenem prase do ksichtu.” Cesare a policajt řvali smíchy, zatímco Aurelio mě chtěl znovu vraždit. Pak na mě ale šibalsky mrkl a odporoučel se o celu dál. Posadil jsem se ke stolu a začal jíst. „Jak můžeš takhle žrát, vždyť jsme před chvílí večeřeli?!” nevěřil Cesare. „Co spálim, to sežeru!” zamumlal jsem s plnou pusou. „Vždyť hovno děláš!” „Já že prd dělám? Ráno knihovna, posilovna, vycházka, škola a ještě meju nádobí, doprdele! To je málo?” zahučel jsem. „No dobře, máš recht, ale stejně žereš jak to prase!” neodpustil si Cesare poslední slovo.
„Tak aspoň víš, proč mi doma říkaj kyselina, vole!” A to je svatá pravda, protože už odmalička krmím nějakou chovnou tasemnici. Jeden den zblajznu tele a druhý den málem rodím děti. Mezitím proběhly večerní zprávy plné krve, násilí a policie, jako všude jinde na světě. Zjišťuji, že na ten poslední dopis už dneska nemám vůbec náladu. Mám náladu si akorát tak lehnout a válet se. Když pak začal večerní film, který sledoval Cesare, já byl už zachumlaný pod dekou. Potom na mě přišla spavá, vyhodil jsem kvalt, nasadil autopilota, otočil hlavu ke zdi a ztratil pojem o světě.
DÍVKA
Cosi mě přeneslo do naprosto přepychového dne. Cítil jsem se skvěle a svobodně. Něco mi říkalo, že právě tenhle den byl už v tu chvíli vydařený až do té nejposlednější chvilky, do nejmenšího zlomku světla dopadajícího na moji zasněnou tvář. Od rána jsem si užíval volna a toulal se po lese. On to byl více park než les. Zkrátka jsem se flákal po lesoparku. Přišel jsem si pro trochu klidu, uvolnění a pro nějakou tu dávku inspirace k překonání všedních dnů. Sluníčko svítilo jen pro mě a ukazovalo mi, kudy jít, abych se nepřerazil. Asi po hodině nepřetržité chůze jsem se zastavil a sedl si na lavičku. Z kapsy bundy jsem vyndal knížku a za pomoci sluchátek a malého rádia si vytvořil takové maličkaté momentální soukromí. Nevím, jak kdo jiný, ale já, když něco dělám, věnuji se jenom tomu a naplno, aby se dostavil výsledný efekt. Čtením mi uběhla další hodina a půl z efektivního odpočinku, dokud se ve mně neozval hlad. Zvedl jsem zrak od knihy, rozhlédl se, vypnul rádio a vyndal sluchátka z uší. Nikdo tu nebyl. Po celou dobu, co jsem tu seděl, se kolem mě míhali pejskaři a různí náhodní chodci, ale teď utichlo i všechno okolo. To byl moment, na který jsem čekal. Pro těch několik vteřin jsem tu byl celé dopoledne. Zvrátil jsem hlavu, zavřel oči a vychutnal jsem si je všechny pěkně jednu po druhé. Každá vteřina mi připadala jako deset minut. Najednou se ozvaly něčí kroky a bylo po tichu. Rozmrzele jsem zavrčel. Vteřiny ticha mi ještě doznívaly celým tělem, když se znovu ozval žaludek. Zamžoural jsem, vylovil z druhé kapsy mobil a poprvé od rána jej zapnul. Zajímalo mě, kolik je hodin. Zjistil jsem čas, telefon zase vypnul a zastrčil. Hodinky ze zásady nenosím, protože trpím pocitem, že tahle malá věc, na které jsou všichni závislí, mě osobně jenom okrádá o můj drahocenný čas. Do třiadvaceti jsem je nosil také, ale dnes vím, že už jen to, že tam jsou, nutí člověka, aby se na ně neustále díval. Ve mně to nakonec vyvolávalo pocit časového stresu i tam, kde ve skutečnosti nebyl. Od chvíle, kdy jsem je pověsil na hřebík, nikam nespěchám, čas mě netlačí. Svůj program si stanovím den nebo několik dní předem, a pokud jej dodržím sám, nestresuje mě nic jiného, ani nikdo jiný. Já sám jsem pánem svého času.
Kroky se mezitím přiblížily a jak se vzápětí ukázalo, patřily jakési dívce. Otevřel jsem přivřená víčka, abych viděl jasněji, a zjistil jsem, že mě pozoruje. Nejspíš zkoumala, jestli nejsem opilý nebo zdrogovaný. Dívali jsme se na sebe a ona se zastavila na místě. Zdálo se mi, jakoby bojovala sama se sebou, zda má zůstat anebo utéci. Byla to úplně normální holka, žádné fintítko. Dlouhé tmavé vlasy měla pohozené na ramenou, džíny, tričko, volnou flanelku přes a béžové polobotky. Rozhodl jsem se ji trochu uklidnit a ukázat jí, že ze mě nemusí mít ani nejmenší obavy. Hledal jsem způsob, jak jí opatrně říci, že můj divoký výraz tváře je jenom odrazem tornáda v žaludku, které vidět nebylo. Nic chytrého mě nenapadlo, tak jsem se na ni usmál se slovy: „Promiň, já nejsem zdejší. Nevíš, kde nejblíž by se tu dalo sehnat něco k snědku?” Zřejmě čekala úplně jinou otázku a trvalo vteřinu, než přehodila výhybku z koleje strachu na kolej normálního myšlení. „Deset minut tímhle směrem,” natáhla ruku před sebe. Uvědomil jsem si, že tím směrem bych stejně musel jít k autu. S úsměvem jsem se zvedl. Tentokrát můj úsměv opětovala. Zabralo to, jak jsem chtěl. To je dobře, protože nerad budím strach. „Díky,” povídám, „poslechni, vypadá to, jako bych ti tu předtím zasedl lavičku. Anebo máš ze mě opravdu takový strach?” podíval jsem se jí upřeně do očí. „To je to tolik vidět?” uniklo jí překvapeně z úst. Znejistěla ještě více, než byla předtím. „Každý strach je vidět. Stačí se jen dobře dívat. Každý člověk se sice v různých momentech bojí jinak, ale podstata bývá vždy stejná,” odvětil jsem věcně. Zase jsem ji trochu vyvedl z míry, a tím se mi podařilo vyrovnat její poslední náhlý pocit nejistoty. Říkal jsem si: „Doraž ji, ať má, holka, o čem přemýšlet, a jdi se už, vole, nažrat nebo chcípneš!“ Tušil jsem, že když mi položí otázku, ztvrdnu tu s ní na lavičce další půl hodiny. Ne, že by se mi to nezamlouvalo, ba právě naopak, ale moje tělo si žádalo svoje, a to dost drsným způsobem. Ale než mi naběhla na mysli příhodná fráze, vyletělo z ní: „A jak se bojím já? Jak jsi to poznal?” „Už tím, že jsi se, a hlavně způsob, jak jsi se zastavila. A taky ’s to měla napsaný v očích, když ses na mě dívala jako na nějakýho bídáka, kterej ti zasedl tvoje oblíbený místo. A víš co? Jestli si chceš povídat, pojď se mnou do krámu. Musím se odlepit, protože sem slepej hlady.” Zdálo se mi, že neví co dělat. Na jednu stranu jsem byl pro ni naprosto neznámý člověk a na druhou stranu cítila potřebu se mě ptát na spoustu věcí, které ji zajímaly a na které si sama odpovědět nedokázala. Ani já jsem vlastně nevěděl, kde se ve mně berou všechny tyhle myšlenky. Reagoval jsem naprosto přirozeně. Bylo to tam a chtělo to ven, tak jsem to jednoduše vypustil z úst a čekal, jak to dopadne. Vím, že to zní divně, ale lepší vysvětlení mě nenapadá. Jsou věci mezi nebem a zemí, které u sebe neovlivním, a tak je přijímám takové, jaké jsou v jejich prvotní podobě. Například můj způsob myšlení a projevu. Vím přesně, jak se u mě odmalička vyvíjel. Já sám jej nikdy ovlivnit nedokázal, ale vždycky se našel někdo, kdo mi ukázal myšlenku, vysvětlil
mi ji a pomohl mi ji takříkajíc zhmotnit. Jiný způsob podle mě ani neexistuje v myšlenkovém vývoji. Třeba si teď někdo řekne, že na něj tohle moje tvrzení neplatí, ale to je v pořádku. Protože já tu mluvím o svém mentálním vývoji a o svých názorech. Každý člověk se musí vyvinout nějakým způsobem, a tenhle způsob nebývá nikdy úplně totožný se zkušenostmi druhých lidí. Každý z nás je originál. Jenom podotýkám, že cesta, kterou jsem šel já, by mohla být také podobná cestě někoho jiného, protože mi přijde v mnoha ohledech naprosto přirozená. „Tak jo, aspoň ti ukážu cestu,” rozhodla se konečně a vydali jsme se procházkovým krokem po směru, který mi před chvilkou ukázala. Konečně jsem si ji prohlédl o něco lépe. Nečekal jsem, že bych dnes nutně potřeboval něco vidět, tak jsem nechal brýle v autě a zůstal slepýšem dálkovým. Oproti mým sto devádesáti se nesla o něco málo pod výškou mých očí. Nezeptal jsem se jí na jméno. Nepotřeboval jsem ho vědět. Cítím větší vzrušení, když člověka vůbec neznám. Připadá mi, že rozhovory dvou neznámých lidí jsou plnější, poněvadž jeden druhého neznají a neví, zda se ještě kdy potkají. Tudíž nemusí mít strach říci to, co mají právě na mysli, čistou pravdu anebo to, co za pravdu považují. A jsou-li tito lidé podobně nebo stejně naladeni, nemá rozhovor chybu. Myšlenka stíhá myšlenku a narážka narážku. Samozřejmě se mi stalo, že jsem zabředl do rozhovoru s někým, kdo nedokázal přijmout moji pravdu anebo já tu jeho. Tím onen rozhovor logicky skončil. Každý dialog vyžaduje akci a reakci, protože bez nich nemůže ani vzniknout. A mnohdy zaniká už během předrozhovoru. To je ono první setkání očí, když se lidé podívají jeden na druhého, ještě než se spolu pustí do nějakého verbálního kontaktu. V mnoha případech rozhovor skončí ještě dříve, než vůbec stačí začít. No jo, ale chtít se o tom rozepsat podrobněji by znamenalo začít Shakespearem a skončit Jájou a Pájou. „To jdeme do krámu nebo mě vedeš někam, kde mají i něco teplého?” nadhodil jsem téma. „Prodávají studené teplým prodavačem,” zasmála se. „Ne, to byl jen hloupý vtip. Prodavač je moc fajn. Je to taková večerka, kde ti na počkání ohřejí párek nebo sekanou, uvaří kafe, čaj, a taky snad polívku z pytlíku, co jsem slyšela,” doplnila vzápětí. Pomyšlení na teplý žvanec o něco málo zklidnilo suché stěny mého nebohého žaludku a spokojeně jsem se usmál. „Je to ještě daleko?” dozněla má předchozí myšlenka logickou otázkou. Dostala záchvat smíchu. „To už na tom musíš být opravdu špatně, když se mě takhle ptáš potřetí za sebou,” nepřestávala se smát. Tím dostala ona mě, protože jak jsem byl duchem někde jinde, neuvědomoval jsem si vůbec, že se na něco ptám. „Promiň, trochu jsem se zamyslel a ptal se tě automaticky, aniž bych nad tím nějak hlouběji uvažoval,” začervenal jsem se. „To, co jsi slyšela, byl hlas pudu sebezáchovy. Hold, když je hlava někde jinde, tělo si řekne samo, co potřebuje,” snažil jsem se zachránit situaci. „A kdepak jsi byl ty?” zeptala se mě tónem hlasu, jakým maminky konejší svá batolata, a znovu se rozesmála.
„U své poslední oběti!” zasyčel jsem, otočil se a naoko se na ni začal sápat. Ve smíchu zaječela a popoběhla kupředu. Otočila se ke mně, naše oči se setkaly a já v těch jejích spatřil další ze zázraků přírody. Takové ty plamínky signalizující absolutní duševní pohodu. Konečně se otevřela a ukázala mi, že už se mě nebojí. V tu chvíli jsem ji chtěl popadnout a políbit, ale uvědomoval jsem si, jak moc křehká je důvěra a upřímnost právě této dívky. A tak mi jenom spadl další kámen ze srdce a sám jsem si zlepšil náladu o sto procent. Byl jsem na vrcholu svého vlastního mentálního uspokojení. Chtěl jsem se jí znovu na něco zeptat, ale už jsem to nestačil. V jednom okamžiku se změnilo prostředí okolo mě a ocitl jsem se někde úplně jinde, obklopený úplně neznámým prostorem. Viděl jsem trávu, stromy, nebe a dva bazény plné horké vody, ze které stoupala pára a zvlhčovala vzduch, co mi pomaličku pronikal do plic. Jenže jsem se mohl jen dívat. Stál jsem za plotem a nemohl se pohnout kupředu. Jakoby mě sen připravoval na to, do čeho jsem se měl za několik vteřin probudit. ÚTERÝ Probudil jsem se ještě dřív, než jsem otevřel oči. Probudilo mě ticho. O šesté ranní tu ještě vládne noční klid. Pro mě osobně je to jediná doba, kdy jsem schopen reálně vzpomínat a vybavovat si podoby lidí. Někdy mě napadají verše a zřídka i nějaká nová melodie. Poezii si znamenám ihned a melodie si pamatuji. Dodnes mám sepsanou asi třicítku hotových písní a spoustu dalších básní upravených pro pozdější hudební zpracování. Zhruba dvacet měsíců každodenní práce. Při vzpomínce, jak jsem se s tím mořil, cítím ještě dnes, jak mi stékají potůčky potu po tvářích. Ráno jako dnešní přichází zřídka. Zpravidla se probouzím, když je už okolo pořádný mumraj. Z cely vycházím neprobuzený, rozlámaný a polomrtvý. Dnes ale začíná jasný den. Dokonce odněkud slyším ptáčky zpěváčky zpívat jejich spontánní melodie. Zpívají si je od srdce svým nenapodobitelným způsobem, až v člověku probouzejí vzpomínky na vlhkou ranní trávu pod stromy, na mech s keříčky vřesu, mezi nimiž probleskují sítě lučních pavoučků, na příjemné teplo spacáku jen tak přehozeného celtou a klidné šumění stromů, které je pro mě tou nejkrásnější ukolébavkou. Miluji ticho a nikdy neustávající lesní rozhovory bych dokázal poslouchat donekonečna, protože tahle kazeta se nedá přehrát, ani oposlouchat. Je stále stejná, a přitom pokaždé tolik jiná. Nutkavý pocit v podbřišku přetočil směr mého myšlení a změnil se v obavu, abych nedopadl jako Tycho de Brahe, kterému při večeři u stolce Císaře Rudolfa II. praskl močový měchýř. Ono se tehdy neslušelo vstát od stolu dříve než císařpán, tudíž „byl odejít“ a následně pohřben v Týnském chrámu v Praze. Letopočet si už nepamatuji, at’ vzpomínám, jak chci. On neměl moc na vybranou. Kdyby od toho stolu býval vstal, šoupli by ho do hladomorny, a tam by ho nechali chcípnout hlady. Býval by se na to ale vychcal. Takhle to měl sice, chudák, trochu v křeči, ale alespoň to bylo rychle. Pomyslil jsem si, kam by asi tak pohřbili mě v téhle prašivé díře a mozek raději vyslal nohám příkaz, aby mě donesly k záchodové míse. Dokonal jsem potřebu a všiml jsem si jednoho z hanbatých obrázků, co zdobily naší toaletu. To probudilo moji fantazii a začalo to se mnou cukat. Opravdu, mimořádné ráno. Mé cukání se zastavilo na horním vrcholu tělesa, a tak jsem nelenil a využil tvrdého spánku Cesare, který mi tím poskytl několik minut soukromí. Tohle je to správné probuzení. Najednou jsem čilý jako nějaká mrcha s žábrama. Vůbec neškodí si občas protáhnout žlázy. Vzhledem k nepsaným zákonům života ve věznici se tu sex jiným způsobem neprovozuje. Pár lidí chodí na propustky domů a z těch, co nikam nechodí, je valná většina permanentně zfetovaná nebo opilá. Nás, co se dokážeme udržet na uzdě bez berličky, je sice málo, ale jsme tu také.
Podíval jsem se do zrcadla a uskočil stranou. Bylo tam strašidlo. Uchopil jsem hřeben a začal rozčesávat své vlasy. Sahaly až těsně nad ramena. Ty jsou pro mě mimo jiné i jedním z ukazatelů času. Pokaždé, když vidím, že povyrostly, vím, že utekly další dva nebo tři měsíce z mého trestu. Konečně vypadám jako člověk. Odvšivil jsem se a čekal na Aurelia. „Co to, že jsi vzhůru, vostudo?” užasl, když mě uviděl. „A co ty tu řveš takhle po ránu?” zakrákoral Cesare, než jsem stačil klápnout hubou. Uchechtl jsem se. „A ty jdi taky do hajzlu!” posadil se na posteli a civěl na nás. To už jsem se chechtal naplno a Aurelio se ke mně přidal. „Táhněte do těch vašich zavšivenejch zasranejch prdelí, protáhněte se střevama a vraťte se vocasem zpátky, vošoustové!” častoval nás Cesare ze všech stran. Seděl jsem smíchy na bobku u stěny a držel se za břicho, Aurelio ohryzával držáky od vozejčku. Cesare zpozorněl, že tu něco nehraje. „Čemu vy se vlastně smějete?” Popadl jsem zrcadlo a hodil mu ho nahoru. Jakmile se do něj podíval, zhrozil se, až zatajil dech. Uviděl svoji šišatou hlavu s dlouhými vlasy přeleželými a rozježenými na všechny strany a s michellinkami pod očima ještě naběhlýma od spánku. To by ještě šlo, jenže on měl také obličej plný černofialových fleků a nafouklý rypák. Chyběla mu jen trnová koruna. Udělal jsem na něj zbožný ksicht a pokřižoval se. Pak jsem zašilhal po Aureliovi a oba jsme spustili: „...áááleluja - áááleluja - áááleluja - ááámééén...” Cesare sjel z palandy jak namydlený, natáhl si boty a omotal si hlavu do ručníku. Zařval na policajta, nechal se pustit z cely a prchal na marodku. „Až na to přijde, tak mě zabije!” povídám. „A na co by měl přijít?” nechápal Aurelio. „Že tu hubu jsem mu napuntíkoval já vlastní rukou šťouradlem do uší,” ušklíbl jsem se. „Ty tu fakt vejdeš do dějin,” konstatoval Aurelio, zamyslel se a dodal: “Jestli todle přežiješ!” Naplnil litránek mlékem a opět se tu rozhostil klid. Ne nadlouho. Objevil se policajt a hnal mě pro léky. Vzal jsem si rovnou věci do práce a vypadl z cely. Policajt se tvářil spokojeně, protože viděl, že tohle ráno mi nebude muset otevírat celu dvakrát, mrcha lenivá. Všechno jsem oběhl rychle a již za několik málo minut se mi podařilo usednout v knihovně. Lepší začít dříve než později. Mám čas se rozjet a připravit si hlavu. Jak mám někdy trošku slušnou náladu, téměř okamžitě se najde opruz pevně rozhodnutý mi ji za každou cenu zkazit. Musím se patřičně obrnit. Žádosti, dopisy a zase žádosti. Dnes se tu střídají jako na obrtlíku. Už tisknu, takže je po klidu a ulejvání. Dobře, že jsem zvládl velikou část svojí práce, dokud to šlo. „Valerio, máš poštu!” probral mě dozorce okolo desáté. Zdvihl jsem zrak a přijal dopis, který dozorce otevřel a zkontroloval. Byl od advokáta, že zkontroloval moji složku, že tam není nic v můj neprospěch a že kdybych něco potřeboval, že se mám ozvat. Pořád ty samé plky. Ani dnes mi nenapsal Carlos, se kterým jsem strávil nějaký čas ve věznici v Milánu. Jednoho dne pro něj přišli, během pěti minut se sbalil, a najednou nebyl. Ten den jsem si přispal. Seděl jsem rozespalý na posteli a nechápal, co se děje. On mě pak plácl přes rameno, řekl “Čau!” a byl v hajzlu. Pak jsme si ještě asi rok a půl psali, než ho pustili na svobodu. Pak se mi už neozval. Je to škoda, protože byl mezi námi hezký vztah. A že mu bylo o dvacet let víc než mně, na tom vůbec nic neměnilo a ani změnit nemohlo, protože v přátelství neexistují věkové hranice, pokud je opravdovým přátelstvím. Tohle s Carlosem zřejmě až zas tak opravdové nebylo, ale to nevadí, aspoň jsem poučený pro příště. Lidé, když chtějí, tak si k sobě umí najít cestu vždycky. K přátelství stejně jako k lásce jsou zapotřebí minimálně dva lidé. Každý člověk přeci potřebuje mít okolo sebe nějaký okruh lidí. A opět jsme u dialogu. Zajímavé, že ano?
Vězení maže automaticky věkové rozdíly mezi lidmi. Tady záleží na tom, jak se člověk chová k ostatním a jak silný respekt si získá. Potom jde všechno. Bez respektu se tu žije obtížně. Pokud se někdo chová jako nula, ostatní se k němu zákonitě chovají jako k nule. Nikdo se s ním nebaví a mnohdy se stane, že ho jiní vězni zavrhnou a pošlou mezi samotkáře, aby svojí přítomností neotravoval ovzduší. Je lepší se k jakémukoliv problému postavit čelem a neustoupit, dokud není po problému. V tom je vězeňské prostředí tvrdé. Ne v tom, že by jeden musel dělat psa bossovi, nýbrž v psychice jednotlivce a v psychologickém přístupu k věci. Vězení může udělat z bázlivce chlapa, ale zrovna tak i z chlapa vystrašenou děvku. Jak říkám, záleží na každém jednotlivém člověku, jak se sžije sám se sebou, se svojí realitou a se svým momentálním okolím. Tímhle přístupem k věci jsem to tu zatím přežil při plném mentálním zdraví. Držel jsem se starých hesel, jako například, že všechno zlé může být leckdy i k něčemu dobré, a zároveň jsem změnil svůj pohled na svět. Musel jsem, protože můj svět se ze dne na den změnil a zmenšil se z prostoru celé planety na několik metrů čtverečních. Počátek jsem ustál jen díky tomu, že jsem si začal všímat všech maličkostí okolo sebe a zamýšlet se nad jejich skutečnou obrovitostí. Víte, z kolika zrnek materiálu se skládá jedna jediná cihla? Ani já to nevím, ale chtěl bych to vědět, kdyby se to dalo jednoduše spočítat. Tuhle teorii jsem potom aplikoval na všechny maličkosti, které jsem spatřil. A i když tam ty maličkosti třeba nebyly, představil jsem si je tam. Tím jsem se dostal do úplně jiné dimenze myšlení. Rozhýbal jsem svou fantazii, a nakonec jsem si povšiml i sám sebe. Díval jsem se na sebe v zrcadle a nechápal, co na mě všechny ty ženské mohly vidět, protože sám sobě jsem si připadal příšerný. Vyhublý na kost, neupravený, unavené oči s kruhy pod nimi. Jakoby mě bývali právě vypustili z koncentráku. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem tehdy započal se svojí přeměnou. Dnes se cítím být tak na půli cesty ke svému vysněnému cíli. Nedovedete si představit, o kolik se ten můj svět zase zvětšil, když jsem si všiml všech těch maličkostí. Planeta je zase planetou a jen se mi zaplnila o to, co jsem se před svým uvězněním snažil ze všech sil nevnímat a přehlížet. Dá se říci, že jsem vystoupil ze stínu moderní doby a vrátil se do minulosti. Ono mi vlastně ani nic jiného nezbývalo; musel jsem. Podíval jsem se na dopis a vrátil se zpět do reality. Zastrčil jsem jej do desek. Stihl jsem přesně dodělat poslední žádost, když přišel dozorce, aby všechny vyhnal na cely. Mimo mě, pochopitelně. Mezi jedenáctou a dvanáctou je knihovna otevřená pro lidi z jiné sekce, kteří jsou, at’ už z jakéhokoliv důvodu, drženi stranou od ostatních vězňů. To jsou již zmínění samotkáři. Zpravidla nikdo z nich nechodí, a tak mívám tuhle hodinku více méně pro sebe. Dnes jsem ji využil k tomu, abych se uvolnil po tom dopoledním šílenství. Odhadl jsem to správně. Všichni zůstali zalezlí na celách anebo je líní dozorci nepustili. Vlastně se jim ani nedivím, že příliš nevychází. Každý z nich nosí nálepku práskače. Nevydrželi, promluvili, pak to nakonec i podepsali a neštěstí bylo hotové. Ted’ mají strach, aby je tu někdo nepodřízl žiletkou. Znám moc dobře zdejší vězeňskou populaci a je mi jasné, že by se něco takového klidně mohlo stát. Potom je tu jedna cela, kde jsou na jedné hromadě pedofilové, násilníci a jiní przniči lidských těl i duší včetně vlastních dětí. Tahle pakáž nevychází vůbec. Podívejte, já jsem sice člověk objektivní a loajální vůči jakémukoliv lidskému názoru, pokud není rasistický, ale tohle svinstvo mi nesmí do dveří. Oni to vědí, a tak mi posílají jednou za čas seznam formulářů, které potřebují. To jediné jsem ochotný pro ně udělat. Nic jiného, protože je mi z nich zle vzteky a hnusem. Jen si na ně vzpomenu, jen si vůbec uvědomím, že tu jsou společně s námi, tyhle kusy lidských hoven. Vzdyt’ to, co dělají druhým lidem, je proti přírodě, proti životu a proti všemu, na co si jen vzpomenu. Je to horší než zabít. Někdo zprzní bezbranné dítě nebo ženu pro vlastní ukojení, ale už si neuvědomí, co jim tím způsobuje. Je to psychické postižení na celý život. Vy, koho se to týká, běháte na svobodě, a právě čtete moje řádky. Jste nemyslící tvorové, které by
ostatní populace měla naházet do jámy a vystavit veřejnosti, aby vás všichni viděli a mohli si na vás ukázat prstem, aniž byste se mohli schovat do anonymity. To je to, čeho vy se bojíte! Popularity. Máte ale štěstí, že my „myslící a domyšlející do důsledku“ máme zábrany, které vy postrádáte, a ještě navíc máme pocit, že se vaše úchylka dá nějakým způsobem léčit. Ještě se zatím domníváme, že se vůbec jedná o nějakou nemoc. Ujišťuji vás ale, že jednou tenhle postoj zmizí a každému z vás se veškeré jeho životní počínání vrátí. Ale potom už bude pozdě na zamyšlení se. A nedej bože, jestli by jednou měly pozbýt hodnoty peníze, které dnes vládnou světem a kterými si „vy“ kupujete svobodu. Myslím, že by se vězeňská pravidla stala pravidly společenskými a vy byste museli donekonečna utíkat před smrtí, která by číhala za každým rohem. Příšerná představa, která by se mohla klidně stát skutečností. Umím potěšit, co? Popularitu na vás, šmejdi zasraný! Vím, že to zní zřejmě hodně naivně pro všechny ostatní normální lidi, ale cítil jsem potřebu předcházející slova napsat právě takhle. Jedná se opět jen o vyjádření mého osobního názoru na problém, který v současné době cloumá světem. „Hold, některý lidi jsou hovada a je potřeba jim to říct před celým světem, hodit jim všechno do ksichtu, ať si to přeberou, jak chtějí!“ V krátkosti vám povím jeden příběh z mého dětství. Bylo mi okolo třinácti let a byl jsem na rybách. Seděl jsem u rybníka s prutem, vnímal čerstvý vzduch a soustředil se na splávek na hladině, když jsem slyšel nějaký hlas. „Chlapče, pojď sem na chvilku.” Postavil jsem se. „To jako já?” „Ano ty. Potřebuju se tě na něco zeptat,” pokračoval ten pán. Mluvil s neuvěřitelnou vlídností v hlase. Byl to člověk menší postavy. Měl brýle a kuklu na hlavě. Tu měl místo helmy, protože přijel na staré motorce. „Co jste mi potřeboval,” přibližoval jsem se k němu a šel si, já důvěřivý blbec, pro svoji první velkou životní zkušenost. Totiž jakmile jsem k němu došel, chlap mi bez varování a bez jediného slova sáhl do rozkroku. Osahal mě a otočil se rychle k motorce. Já zařval, uskočil stranou a rozhlédl se okolo. Poblíž byl jen jeden člověk. Rybář, kterého jsem vídával u rybníka. „Co se stalo?” přiběhl ke mně. „Von mi šáhnul mezi nohy.” „Kdo?” nechápal. „Támdleten na motorce,” ukázal jsem do dálky, kde to prase mizelo v zatáčce. „Doprdele a já si zrovna dneska nevzal auto,” podíval se bezmocně k nebi. „A ty, pověz, jsi v pořádku? Neudělal ti něco?” začal mě prohlížet ze všech stran. „Vošahal mě.” „Nic jinýho?” nepřestával mě prohlížet. „Ne, já utek.” Nebyl jsem schopný slova vztekem a studem z tak odporného ponížení a odpovídal jsem mu holými větami. „Měl jsi, chlapče, veliký štěstí,” řekl. Pak jsme složili pruty a doprovodil mě až k baráku, kde jsem bydlel. Dodnes mám v sobě zakotvených jenom pár vteřin, během kterých se to celé seběhlo, a ještě teď je mi při tom pomyšlení vzteky na zvracení. Vzpomínám si, že jsem to rodičům řekl ještě ten den o něco málo později. Táta hned nastartoval stodvacítku a jeli jsme zpět k rybníku, ale tam už nebyl nikdo. Jenom my dva a dva policisté, kteří o události sepsali hlášení. Jó a ještě něco. Od té doby jsem nebyl na rybách. Tady vidíte na názorném příkladu, že můj názor na kohokoliv, kdo si libuje v prznění bezbranných tvorů, je naprosto opodstatněný. Myslím si o sobě, že jsem psychicky hodně silný, a přesto je ten pocit bezmoci a ponížení ve mně dodneška. Vrací se to stále a zas. Na dlouhou dobu mi tahle událost
vzala schopnost se bránit a vlastně jsem se vzpamatoval až tady ve vězení, když jsem se postavil na vlastní nohy. Jak to potom musí snášet lidé psychicky slabí? To si raději nechci ani představit. Pár vteřin života na celý život a o tom to celé je. Objevil se dozorce a vytrhl mě z uvažování. Sbalil jsem se a šel na celu. „Dnes mám odpočinkový den, tak se v klidu naobědvám a půjdu se projít;“ vymyslel jsem si příští program po cestě ke svému momentálnímu příbytku. Cesare byl ještě na marodce. Vešel jsem a rozhlédl se po místnosti. Bordel jako v tanku. Rovnou jsem ustlal postele a sklidil ze stolu. Trochu to ubylo a ostatní svinec nebyl na první pohled tolik vidět. Jen jsem to dodělal, dorazili kluci s obědem. „Tak už je zpátky?“ díval se na mě tázavě Aurelio. „Kdepak, ještě brečí u ranhojiče,“ podal jsem mu talíře na obvyklé těstoviny, salát a dva karbanátky jako pěsti. „Tak snad stihne oběd,“ protáhl obličej. „Spíš až večeři...“ odtušil jsem a oba jsme se rozesmáli. „Sorry, musím popoletět nebo to vystydne!“ ukázal na vozejček a odkodrcal se o celu dál. Při obědě jsem se jedním okem mrkl na učení, abych si připomněl, co jsme brali posledně, a nebyl tam za blbečka, kdyby se profesor náhodou rozhodl opakovat látku. Do školy docházím pravidelně jenom já sám a to je i tak trochu zavazující, protože tam vetšinou žádný jiný vhodný cíl než já na kladení otázek jednoduše není. Opakováníčka mě nebaví ani trochu, tak jim před hodinou věnuji dvacet minut, aby skončila tak rychle, jak začnou. Udělal jsem si kafe. Jak u nás konvice pískají, tady chrčí. Voda se pressuje přes kávu, a jakmile už není voda, pára zachrčí. Káva je silná tolik, kolik se jí dá do zásobníku. Já si dávám do zásobníku jako na silnějšího turka. Jednoduché jako facka, účinné a velmi dobré. Mně to takhle vyhovuje, protože tím zmizela lógrová svačina. Na naší cele, za normálních okolností, v tuhle dobu funguje smrtelné zachroptění kávovaru jako budík pro Cesareho. Tím, že jsem od rána v háji, on má klid a spí. Potom přijdu, začnu něco dělat, uvařím kafe a přestane fingovat spánek. Spánek finguje pravidelně od momentu, kdy vlezu do cely. Začne se protahovat, pak popadne cigaretu a dívá se na mě pohledem, u kterého chybí jen zakňučet. Za to bych ho někdy s chutí nakopl, kdybych na to měl srdce. Naučil se dokonce identicky napodobit to zatrápené zachrčení. Když se mu někdy zdá, že to s tím kafem trvá nějak moc dlouho, prostě zachrčí, pacholek jeden, a pak dělá jakoby nic. Dobře si mě, hajzlík, vycvičil. Uvidíme, co mi dneska poví, až mu doktor opláchne hubu jódem. Padla jedna a sešel jsem na vycházku do houfu lidí. „Tomu nevěřím; von našel cestu na vzduch?!” řekl kdosi. „Čemu se divíš, píčo, vždyť je furt zavřenej v knihovně u mašiny,” řekl někdo jiný. „Já vylezu ven a vy z toho máte sedmý vánoce, doprdele!” zachechtal jsem se. „To je taky dost, že jsi vylez. Už jsme mysleli, že přijímáš návštěvy jen v rezidenci!” utrousil jeden feťák dost nepříjemným způsobem, až se po něm všichni podívali. „To jsi myslel vážně, blbe?” zostřil jsem. „A co jako?” dělal, že nechápe. „To, co si právě vypustil z držky!” neustoupil jsem ani o milimetr. „Hele, nechte toho!” vložil se kdosi do hovoru. „Tak ať neprovokuje, kripl!“ chrčel jsem. „Já si nenechám srát na hlavu vod takovýdle smradlavý tlamy, jako je tendle vocas, kurva! Vole, naučte ho se dívat do vlastní držky, předtím než mu z ní něco vyletí!” „Hele, co ty to tu...” nedal si pokoj feťák a zvedl ruce. „Co já to tu? Co TY to tu, hajzle!” chytil jsem ho pod krkem tak, že se nemohl pohnout. Jen mi sípal do
ksichtu a modral. Přitáhl jsem si ho k sobě a hleděl mu z pěti centimetrů do očí. „Táhni do píči a nech si ty jedovatosti! Doteď jsme se k sobě chovali slušně, tak mě neser!” zasyčel jsem. „O.k.,” zasípal a já povolil sevření. „Pánové, představení skončilo!” rozhlédl jsem se po lidech okolo. Pustil jsem feťáka, plácl ho po rameni a začali jsme se spolu procházet po dvoře, aby všichni viděli, že je všechno v pořádku. Rozebírali jsme jeho problémy, až po půl hodině zmizel na celu, a tak jsem pokračoval sám. Nacpal jsem si sluchátka do hlavy, pustil muziku, sklopil zrak k zemi, abych nikoho neviděl, a pochodoval jsem další hodinu a půl. Neměl jsem náladu na povídání. Jsem už unavený z těch jednotvárných rozhovorů. Pořád se hovoří o jednom a tom samém. Zákony, ženský a televizní programy. Člověk tu narazí na někoho normálního jenom zázrakem. Vidíte to? První písmeno tohohle příběhu jsem napsal 17.11.2000, a najednou je tu únor 2001. Letí to jako voda, stereotyp stíhá stereotyp a člověk nereflektuje pojem času. Jeden si raději na nic nezvyká, aby si pak nemusel odvykat, protože všechno se může během pár minut změnit. Stačí, aby se někdo nahoře pro něco náhle rozhodl a podepsal to. Stejně tak na cele. Společníci na nejnutnější dobu, pak se řekne čau a cesty se rozdělí, jakoby se byly nikdy nesešly. Zvláštní to život tady, co říkáte? Člověk tu žije v absolutní nejistotě, ať už jde o cokoliv. Vrátil jsem se na celu a odbyl si sprchu. Cesare se mezitím ještě nevrátil, tak jsem odešel do školy. Tam se občas něco semele. Jak jsme tu byli do vánočních prázdnin dva, tak od nového roku udělal vychovatel nový seznam uchazečů a opět jsme se začali scházet v počtu dostatečném k pořádání nějaké diskuse. Moc mě potěšilo, že se vyznavači Islámu už nechtějí donekonečna hádat a přesvědčovat ostatní o jedinečnosti jejich náboženského vyznání. Předesílám, že jsem ve skupině nejmladší. Je mi dvacet pět a všichni ostatní se věkově pohybují mezi třicítkou a padesátkou. To, aby váš obrázek o místní intelektuální úrovni byl ucelený a reálný. „Co myslíte, byli dřív lidi nebo opice?” předhodil nám profesor sousto. „No vopice, to je snad jasný, ne? řekl jeden Marokánec. „Hele, já myslím, že byli dřív lidi,” oponoval mu jeden z Tunisanů. „Jak to myslíš?” nechápal Marokánec. „No jakože vopice se vyvinuly z lidí,” upřesnil Tunisan. „Jseš normální?” zaťukal si na čelo Marokánec, „A z čeho by se pak vyvinuli lidi?” „No z toho, tento...” nemohl přijít myšlence na konec. „...z vopic!” dokončil jeho větu Marokánec. „...anebo se lidi vyvinuli rovnou z lidí!“ nedal se druhý. „Co vy to tu vyprávět za pohádka?” vložil se do hovoru Abdulah ze Senegalu. Čech mlčky naslouchal. „Vy číst Korán?“ pokračoval Abdulah. „Tam být přeci napsáno, že první být Adam a Eva. Každý z nich vysoký sedm metrů a mít spolu čtyřicet dětí, a ty se mezi sebou souložit až dodnes.” Všichni zkameněli nad jeho blbostí a naivitou. Ale on si náš němý úžas vysvětlil právě naopak. Vstal, přistoupil k tabuli a načrtl tam svoji sedmimetrovou adamoevskou představu a pod ní rozvětvené marketingové letadlo potomků. To už jsem nevydržel a začal řičet smíchy. Řičel jsem ještě víc, když mi došlo, že jeho soukmenovci se mu právě chystali uvěřit. Tím jsem vrátil celou záležitost do původní roviny a Abdulah se posadil zpátky do lavice v doprovodu výsměšných hlásek. Říkal jsem si, že jestli takhle uvažuje jen dvacet procent celé lidské populace, tak je s planetou ámen. Ačkoliv by současná celosvětová degenerace tomuhle názoru nasvědčovala, jak všichni společnými silami matičku Zemi pustošíme. Vždyť se říká, že rozmnožování mezi příbuznými způsobuje debilitu. Uvědomil jsem si, že se zase točíme okolo náboženství. Kdyby oni neměli ten jejich Korán, možná by
mnoho z nich neumělo číst a psát ani arabsky. Vzpomínáte si z historie, jak kdysi páni řídící na farách vyučovali číst a psát z Bible? Bylo to někdy o pár století zpátky. Jak je možné, že v některých zemích jsou teprve na téhle úrovni, když my jsme už někde úplně jinde? Mluvím o Čechách, protože na Itálii to neplatí. Setkal jsem se tu s takovou spoustou negramotných a málo gramotných i mladých lidí, že jsem tomu sám nechtěl věřit. No, a já jsem pak už tuplem jinde, protože můj Bůh je „jen můj“ a nemá žádné jméno. Odcházím k němu přemýšlet. Nepřemýšlím nad jeho existencí. Prostě si představím jeho účast při svém rozjímání, kladu mu otázky a do jeho úst vkládám svoje vlastní narážky a odpovědi. Je mi protějškem během mých fiktivních dialogů sám se sebou. Tyhle dialogy jsou fiktivní, protože ve skutečnosti vedu mentální monology. Také si k němu chodím pro pohlazení, když se necítím dobře. Zase jde o pohlazení mentální, kdy si můj zdravý rozum lebedí, že na tom ještě není tak špatně, když je schopný výkonu. Jedná se pouze a jenom o můj vlastní názor a určitě nemám v úmyslu náboženství nijak zesměšňovat, natož jej někomu nějak vyvracet. Vím dobře, jak moc je pro spoustu lidí jejich víra důležitá. Já hledám v té své duševní svobodu a naději do budoucnosti. A s touhle vírou se mohu jen ukrývat sám v sobě, protože bývá otázkou náhody a štěstí, jestli se to či ono povede či nikoliv. Moje víra je příliš všeobecná na to, aby se dala nějakým způsobem proměnit v něco hmotného. Napadá mě, že je tu jeden způsob jak ji zhmotnit. Nechat ji ze sebe vystoupit, přemýšlet nahlas, a přitom nevydat jediný hlásek. Tím jediným způsobem je sednout si na zadek a všechno to napsat. A tak si pěkně počtěte. V další hodině se nic zajímavého nestalo. Jen angličtina od shora až dolů. Tak, a další den je v háji. Stále se stmívá celkem brzo a to je dobře, protože mě šero uspává mnohem rychleji. Každé roční období má své výhody i nevýhody a svoje přírodní funkce. Ale tady člověk vnímá jen teplo, zimu a délku dne. Ve vězení poskytuje zimní období jedinou výhodu tím, že zkrátí den a nám připadá, že čas letí jako vrtule větráku. Když jsem přišel na celu, Cesare seděl u stolu a pokuřoval. Tvářičku měl jako dětskou prdýlku, oholenou a vymydlenou. „Čau, kde ses flákal celej den?” dělal jsem jakoby nic. Mlčel a ani se na mě nepodíval. „To už ti ten mor slez?” snažil jsem se všechno obrátit do legrace. Chtěl jsem, aby se vyřval dřív, než vlezu na celu. On ale pořád mlčel a koukal do zdi. „Potkal jsi ňákýho zázračnýho doktora, co?” zkusil jsem to znovu a tentokrát už úspěšně. „Ani se mě nedotk a poslal mě rovnou do špitálu!” vybuchl. „Tak, jak jsem byl, ty zatracený hovado!” spustil mezi vodopádem sprostých slov. „Když mě uviděl, měl strach na mě sáhnout i přes gumovou rukavici. Když mě vezli, ani pouta mi nedali. Policajti si málem vzali protichemický obleky a plynový masky. Jseš hajzl, hajzl a zas jen hajzl!” klepal se vzteky. Přišel policajt a pustil mě dovnitř. Pak se otočil a odešel si sednout na druhý konec chodby. „Hele, podívej se na to z tý lepší stránky. Aspoň jsi měl dneska nějaký vzrůšo a podíval ses ven - a bez pout! Hlídali tě jak prezidenta!” „Hovno mě hlídali, každej se mě štítil!” koulel očima. „Kdybych to aspoň bejval věděl, tak jsem si to užil! Ale takhle?” „Kdybys to, vole, bejval věděl, nikdo by ti bejval nikdy neuvěřil, že jsi o ničem neměl ani páru. Takhle zůstaneme všichni čistý, bez raportu, pač viník neexistuje!” řekl jsem. Věděl, že v tomhle mám pravdu a neřekl na to nic. Pak se ušklíbl. „A víš, že z toho ani teď nemám lepší pocit? Zkus něco lepšího!” „A co jsi uvařil?” zeptal jsem se. Podíval se po mně, jako bych ho nakopl mezi nohy. „Jako bych nic neřekl. Zapomeň na to,” zdvihl jsem ruce nad hlavu. „Vař si, co chceš, protože já jdu za pět minut na návštěvu. Na sedumnáctku. Jdu si vožrat hubu, pač dneska to fakt potřebuju!” zavrčel.
„Návštěva!” zaťukal policajt na mříž klíčem. „Právě včas,“ utrousil Cesare, zvedl se, chytil židli a šel ke dveřím. Když mě míjel, nakouřil mi jednu krátkou na solar, až jsem zalapal po dechu. Čekal jsem ji, protože jsem věděl, že musela přijít po tom, co jsem mu provedl. Zesměšnil jsem ho před celou věznicí. „Víš, za co to máš, že jo?” zašklebil se mi do ksichtu a vyšel ze dveří. „Užij si to a pozdravuj Aurelia,” hekl jsem. Až teď jsem se mohl uvolnit. Postavil jsem na čaj, otevřel kilový balík piškotů a příští dvě hodiny jsem strávil o samotě nad knížkou. Do postele jsem zalezl brzy, a než se Cesare vrátil, byl jsem mrtvák. Neprobudilo mě už nic. Myslím, že jsem usnul ještě nad postelí, aniž by mě sen nechal dopadnout pod peřinu. Vlastně jsem jenom přešel ze sna do sna, protože člověk si tu připadá, jakoby žil nějaký zlý sen. Jediné dobré sny člověk prožívá právě ve spánku, a proto jej tady tak moc rád vyhledávám.
KOULE PLNÁ ŽIVOTA Zavřel jsem oči a uviděl první rozmazané obrázky. Zpočátku vídám jen světlo a cítím takové příjemné přírodní teplíčko, jak mě celého obklopí a pomalu přenese z jednoho světa do druhého. Potom přijdou první výjevy, až mi nakonec cvakne před očima a rozpoutá se vlna příběhu. Někdy se ocitnu doma, podruhé v blízkosti přátel, jindy zase potkám někoho úplně neznámého a nejlepší na tom je, že dopředu nikdy nevím, co se mi bude zdát. Nedá se to naprogramovat. Většinou se mi zdává o lidech či věcech, co v daleké či blízké minulosti patřily do mého života a málem jsem na ně zapomněl. Jako právě teď. Ozvala se melodie, kterou jsem dávno neslyšel. Když jsem byl malý, měli jsme doma malovanou skříňku na cigarety. Co já vím, možná, že ji naši ještě někde mají. Zvedlo se víko a spustila se cinkavá melodie. S bráchou jsme ji dokázali poslouchat dokolečka stokrát. Vždycky, když melodie dohrála, natáhli jsme klíček a jelo se znova až do zblbnutí. Proto mám dodnes tendenci natáhnout klíčkem cokoliv, co se mi líbí a já vím, že to musí skončit. Každá taková milá zkušenost je originální, protože ačkoliv se možná někdy v budoucnu zopakuje, nikdy už nebude zážitek z ní tolik silný jako napoprvé. Obklopený touhle melodií jsem se vznášel ve vzduchu. Podíval jsem se pod nohy a uviděl prázdnotu. Ale ne temnou prázdnotu. Všude bylo jasno, paprsky světla přilétaly z neznáma a hladily mě. Bylo to něco nádherného. Zavřel jsem oči a přál si být doma. Po jejich otevření jsem byl v blízkosti svého domova. Byl jsem znovu středoškolák a právě jsem se vracel domů s aktovkou v ruce. „Bertíku, co ty tu děláš, prdelko?” skláním se k pejskovi, který mi vyběhl v ústrety ze dveří našeho domu. Kníkal a tancoval mi okolo nohou. „Bráško!” zavolal nějaký hlas. Otočil jsem se za ním a uviděl tátu s bráchou, jak seděli s kafem na balkóně a kouřili. Pak na mě ještě něco volali, ale já už byl někde jinde. Sjel jsem pohledem na Bertíka, pak zase na tátu s bráchou, a zaregistroval jsem něco zvláštního. Všichni tři měli na hlavách naprosto identickou ulíznutou patku. Představte si tak knírače! Sehnul jsem se, abych čudlu podrbal a... ...znovu jsem se vznášel v té prozářené prázdnotě, ve které jsem si mohl představit úplně cokoliv. Tentokrát ale bylo moje podvědomí rychlejší, a než jsem se stačil vzpamatovat z náhlé změny, už jsem byl zase někde jinde. Rozhlédl jsem se okolo sebe a spatřil velikou místnost plnou lidí. Místnost byla postavena ve starobylém slohu, jakoby vystřižená z doby krále Artuše a jeho kulatého stolu. Trůn tam byl, král tam taky seděl, jenom ten kulatý stůl tam chyběl a po rytířích také ani vidu. Všude se hemžila spousta lidiček, král neustále vydával nějaké rozkazy na všechny strany a šermoval u toho rukama. V jednu chvíli začala místností prostupovat černá clona. Jakoby to byla černá zed’. Postupovala rychle
a chtěla nás všechny na místě pohltit. Lidé křičeli a snažili se někam schovat, ale jakýkoliv pokus byl marný. Zed’ neslyšela a postupovala s tichou neúprosností. Celá místnost se rázem ztratila v té nejtemnější temnotě, jakou jsem kdy spatřil. Trvala jen zlomek vteřiny, a pak se celý prostor zaplnil slabým červenohnědým světlem. Když jsem si zvykl, uviděl jsem, že král se změnil v ďábla, který rozkazoval na všechny strany ještě horlivěji než předtím, a lidé dostali velice podivné podoby, jakoby už ani lidmi nebyli. Potom se oči všech setkaly v jednom jediném bodě. Visely na mně jako těžké závaží. Otočil jsem se a uviděl za sebou otevřené dveře, co vedly ven. Vyběhl jsem z místnosti. V zádech jsem slyšel křik a cítil zlobu lidí z místnosti. Chtěli mě za každou cenu dostihnout a polapit. Venku jsem to vzal doleva podél zdi a zahnul za roh. Sotva jsem vybral zatáčku, všiml jsem si výklenku ve zdi přikrytého červenohnědou plachtou. Hnaný dusotem nohou a křikem zpoza rohu jsem nezaváhal a jedním pohybem se vyšvihl do výklenku. Druhým pohybem jsem se zakryl plachtou a čekal. Cítil jsem sílu srdečních úderů, jak sílily zároveň se stoupajícím vzrušením. Byl jsem na infarkt. Potom se ale stalo něco naprosto neočekávaného. Zeď pode mnou se změnila v železnou plochu a celá budova potom v nějakou obdobu vesmírného korábu. Nestačil jsem nijak zareagovat, natož si uvědomit, co se to se mnou vlastně dělo. Ležel jsem po prsa přikrytý plachtou a celé to monstrum se se mnou začalo pomaličku vznášet. Tlak mi bubnoval v uších, jak každou vteřinou muselo nabrat plnou rychlost, když vtom se ta zatracená věc naklonila a já uviděl zelenou stráň a v ní hlediště. To přírodní hlediště bylo plné lidí, které jsem znal a už jsem na ně málem zapomněl, jak dlouho už jsem je neviděl. Byli tam všichni moji kamarádi i protivníci z dětství. Každý z nich držel před sebou svazek klíčů a nepřetržitě zvonil. Zvonění sílilo a sílilo zároveň s neustále se stupňující rychlostí monstra pode mnou. Stoupal tlak v mojí hlavě, hlas zvonění neustále sílil a pronikal do všech pórů mého těla. Probudil jsem se ve chvíli, kdy policajt po běžné ranní kontrole zavíral naší celu a odporně u toho cinkal obrovským svazkem klíčů. Podíval jsem se na strakatou deku, která mě zahalovala po prsa, stejně jako ta plachta ve snu. „Teda, tomu říkám důkaz, že se sen může překrývat s realitou!“ Jukl jsem na hodinky položené na dosah ruky. Měl jsem další půlhodinu, abych se dal trochu dohromady po nočním vyčerpávajícím zážitku. Bylo půl osmé. Měl jsem náladu jen se tak válet a vzpomínat. V Milánu asi před rokem a pěti měsíci se mi jednou zdál sen. Byli jsme v něm s rodiči a s mojí tehdejší drahou polovičkou, a procházeli se nějakým městem. Já se potom od nich oddělil a utíkal z kopce dolů ulicí, přelezl nízký dřevěný plot, proběhl zahradou s pár ovocnými stromky, až jsem se dostal k cihlové zídce. Vyškrábal jsem se na ní a skočil z ní dolů na druhou stranu. Jenže ona byla na druhé straně vysoká přes tři metry, což jsem nevěděl, takže jsem se v tom snu pěkně divil a trochu si namlel. Pak jsem se otočil směrem k té zídce a díval se na ni odspoda. S tím jsem se probudil. Fór byl ale v tom, že když mě o měsíc později převáželi vlakem z Milána do Říma, spatřil jsem při jedné zastávce na trase tutéž zídku s tou samou zahradou nahoře, jak se mi zjevila ve snu. Že by náhoda? K tomu dni se vztahuje ještě jedna zvláštní náhoda. To, aby toho nebylo málo. Pořád ten samý den 5. ledna 2000 pro mě přišli v půl třetí ráno. První převoz je o tom, že člověk neví, kam jede, co se bude a nebude dít. Neví nic. A tak jsem seděl vyjukaný jako zajíc spolu s dalšími dvanácti vězni a nikdo z nás nevěděl vůbec nic. Bylo to dost deprimující. Nevím, jestli si dokážete tyhle pocity živě představit. Z vlastní zkušenosti vám povím, že je příšerné sedět a nevědět, a přitom si uvědomovat, že ani vaše rodina neví nic. Člověk cítí jen strašlivou bezmocnost v okamžiku, kdy jím vládne někdo jiný. A v téhle pasti jsem se pokusil o jedinou možnou věc, o které jsem do té doby četl v knihách a slýchával z fantastických filmů. Začal jsem usilovně myslet a nadálku se zaměřil na mysl mojí maminky. V podstatě to bylo, jako bych jí býval poslal
jednoduchou zprávu, že mě vezou pryč a že nevím kam. No a o pár dní později, když mě dovezli na místo určení do Palerma, už tam na mě čekala pošta z domova. Z těch dopisů jsem se dověděl, že ono zmíněné ráno dostala maminka panickou hrůzu, že se se mnou něco stalo a hnala tátu, aby prozvonil konzula v Milánu, jestli jsem v pořádku. Od toho se až po několika dnech dověděli, že mě přesunuli na Sicílii. Tahle „náhoda“ je mi důkazem, že člověk v mezní situaci dokáže někdy i dost neuvěřitelné věci, protože je mnohem citlivější a vnímavější než za normálních okolností. Ale výskyt těchto událostí v lidském životě je už dávno zřejmý, a tak hurá do reality. Kolik máme hodin? Přesně tolik, abych se zvedl a uvedl se do pohybu. A víte, na co jsem díky všem těm divným náhodám také přišel? Že všichni lidé žijeme uvnitř jedné koule plné života, že všichni pocházíme z jedné hmoty a musíme být všichni nějak navzájem mentálně propojeni. Když totiž chci, aby si na mě někdo vzpomněl, stačí, abych si na něj vzpomněl já sám, protože následuje pocit, jakoby onen dotyčný o tom v tu samou chvíli věděl a automaticky na mě začal myslet také. „Ó světe, jak jsi kouzelný! Díky, že jsi mě přijal za svého!“
STŘEDA Vstal jsem, oblékl se a postavil na kafe. Pak jsem se odvážně postavil před zrcadlo, roztočil dvě hlavy holicího strojku a ojel si hubu. Klasický ranní rituál. Naštěstí strojek není příliš hlučný. Cesare se neprobudil. Dospával včerejší opici a chrápal jak stádo ledních medvědů v říji. Strojek byl proti němu stydlivé ubožátko. „Nazdar, chceš mlíko?” otevřel dveře Aurelio. „Ne, díky,” povídám. „Dneska se obsloužím sám,” dodal jsem, když se na mě podíval stylem, jestli náhodou nejsem nemocnej. „Tak se měj a čau u oběda!” zavřel dveře a mazal dál. Zachrčel kávovar. „Nalej mi taky, prosím tebe,” zasípal Cesare. Víno, co tu prodávají, je pěkná sračka. Je po něm sucho v krku a bolehlav. Divím se, že neblil. Možná, že blil a já to zaspal. „Škoda,“ pomyslel jsem si, „mohla bejt sranda.“ Posadil se na posteli. Nalil jsem kafe a podal mu ho. „Všechno dobrý? Včera jsem to trochu přehnal, co?” usmál jsem se. „To teda jo! A moc se neusmívej, protože já už ti ani ten úsměv nevěřím! Za každým tvým milým úsměvem je schovanej ňákej praštěnej nápad!” zahuhlal. „Včera jsem všem řek, že jsem tě zbil jak psa, tak dělej, že ti je blbě!” podíval se na mě. „Půjčka za oplátku!“ pomyslel jsem si. „Jasný! A kde by mě to jako mělo bolet?” zeptal jsem se. „To je jedno,” mávl rukou, „ale příště už mi to nedělej nebo ti fakt ublížim!” zaskřehotal rozespale. Podívali jsme se na sebe a rozchechtali se, co jsme to my dva za dvojku. „Valerio, do práce!” zahartusil policajt ode dveří. „Ne, nikam nejde, dokavad mi nepodá cigáro!” zavřeštěl Cesare na policajta, až chudák udělal krok zpátky. Znovu jsme se rozchechtali. Policajt nevěděl, co na to říci, a tak jen otevřel mříž a čekal. Popadl jsem pracovní desky a cestou ke dveřím jsem otevřel skříňku s cigaretami. Vyndal jsem odtud balíček Diane a hodil mu ho na postel. Pak jsem vyběhl ze dveří. Policajt mříž zabouchl, přivřel dveře a odcházel pryč. Vytáhl z kapsy cigaretu, zapálil si ji a mizel na druhý konec chodby. Já ale zůstal stát u stěny vedle dveří cely a poslouchal jsem. V duchu jsem napočítal do pěti. Přesně na poslední jsem uslyšel řev: „Já ho zabim! Cigára mi hodí a zapalovač tam nechá, debil jeden!” Stiskl jsem zapalovač v kapse a potutelně se usmál. Uslyšel jsem, jak dopadl z palandy na zem. Ozvalo se pár šoupavých kroků, vrznutí dvířek od skříňky a zase rachot. „Kurva, kam ho ten blbec strčil?” Chvilku šmátral po cele, a nakonec zamířil ke dveřím.
Otevřel je a... tjamtaradá, vyloupl jsem se já, položil zapalovač na mříž, zdvihl obočí a vítězně jsem se zachechtal. „Debile! Šmejde jeden! Počkej, až přilezeš!” To je jen stručný a velmi slušný výňatek z toho, co za mnou během těch pár vteřin zařval. Chechtal jsem se na celou věznici a běžel do práce. Měl jsem zpoždění, ale tohle za to stálo. Možná vám přijde, že to s těmi srandičkami přeháním, ale ono to tak není. Jakékoliv vězení je místo, kde čas neznamená zhola nic. Vždyť jen rok a půl se ředitelství téhle věznice rozhoduje, jestli nám mají udělat na vycházkových dvorech turecké záchody nebo ne. My močíme, kde se dá, protože policajti nás nechtějí pouštět dovnitř na záchod. Říkají, že po opuštění dvora ztrácíme nárok, abychom se tam mohli bezprostředně po vykonání potřeby vrátit, ale pak nám za močení venku píší raporty a honí si na tom frčky. Horší způsob na dělání kariéry snad už neexistuje. No a soudce, který má pak jednou rozhodnout o našem osudu, vidí černé na bílém, že jsme prasata, a automaticky rozhoduje v náš neprospěch. A tohle všechno je svatá pravda. Každý tu má na všechno dost času. A abychom nežili pořád jen v depresi a s nervy napjatými k prasknutí, vymýšlíme nejrůznější lotroviny, abychom se vyřvali a vychechtali sami na sobě a neměli náladu se hádat a přidělávat si tak zbytečné problémy bez nějakého hlubšího motivu. Kdybychom totiž my, vězni, měli počítat dny, minuty a vteřiny z odsezeného trestu, nepřežili bychom tu. Zbláznili bychom se. Dny se počítají první týden, potom se přejde automaticky na týdny, a po prvním měsíci je základní jednotkou měsíc. Do dvou let fungují ještě měsíce, a potom se počítají už jen půlroky. Tak to je právě proto, aby člověk nemusel myslet na celkový čas strávený čuměním do zdi, do knih nebo na televizi. Když už nic jiného, nesmíme ztratit nadhled a smysl pro humor, protože to je to, z čeho tu žijeme. A víte, že podstata vězení se za poslední dva tisíce let ale ani v nejmenším nezměnila? Člověk po dvou tisíciletích dorazil na Měsíc, a přitom se ještě, jak se zdá, nedostal k sobě samému. Sedím v knihovně. Do ucha mi z jedné strany zpívá rádio střídavě italsky a anglicky, z druhé strany zní několik arabských dialektů dohromady, potom jeden napoletánský a já tady píšu a myslím česky. Tak to jde pořád. Všimli jste si, že jsem pokročil a sehnal si rádio? Takové malé škytátko, spíš mlýnek na nervy, ale mně bohatě stačí. Až přijde správná melodie, skočím po kytaře a zahraju si s ní. Ale na to musí být i správná situace, možná i pěkné počasí, a také dobrý policajt, který se těch pár minut bude bavit s námi. Uznejte sami, že na takovou chvilku se čeká dlouho i v jiných podmínkách než v base. Kolikrát se povede podchytit v jakékoliv sešlosti lidí nitku u všech zúčastněných zároveň, aby se bavili všichni rovným dílem? V každé společnosti rozjařených lidí se totiž vždycky najde někdo, komu je do pláče. No jo, ale většina lidí si toho jednoho procenta momentálně trpících všimnout neumí. Každý se stará jen o svoji vlastní zábavu anebo se opije, dokud nepadne, jen aby neviděl nic okolo sebe. Záleží na momentální potřebě a na dávce intelektu každého jedince. Všechno je nějak moc momentální ve vztazích mezi lidmi, nezdá se vám? Když se nad tím zamyslím, dojdu ke smutnému závěru, že je strašně málo lidí, co si umí všimnout někoho druhého, když to ten druhý opravdu potřebuje, a pomoci mu, když potřebuje psychicky podržet a pozvednout hlavu, aby se rozhlédl a uviděl, že je tu někdo s čistými a čestnými úmysly, o koho se může opravdu opřít, chytit se jej a nechat se vytáhnout ode dna vstříc novým dnům. Konkrétně tady je strašně moc důležité mít někoho, kdo vládne vlídným slovem a kdo má stále úsměv pro každého bez rozdílu. My tu máme našeho kněze, Otce Antonia, ale toho vám představím později. Rozhlížím se okolo sebe a vidím, že zatímco jsem přemýšlel, pár lidí odešlo a zůstali tu jen dva kluci z Nigérie. Je zajímavé, že ačkoliv jsou to krajané, baví se spolu italsky. Ono to zní nelogicky pro lidi, kteří nezažili podobnou situaci. Pokusím se vám ji přiblížit ze svého pohledu. Když tu se mnou byl krajan, také jsme si česky pokecali jen občas, protože je holá neslušnost být ve
skupince s několika národy a bavit se tak, aby jiný nerozuměl. Potom ta naše čeština od toho také vypadala. Bavili jsme se hatmatilkou, že by nad ní lingvista spráskl nešťastně rukama a zavyl jako šakal. Vymysleli jsme něco jednoduše nepojmenovatelného, protože čeština a italština mají naprosto odlišný gramatický základ, výslovnost, stavbu věty i slovesa. Neexistuje nic kromě slov cizího a latinského původu, co by mohlo být společné pro oba jazyky a nikdo si nedokáže ani představit, co to asi tak přibližně muselo být za příšernost, tenhle náš soukromý „dyalekt“. Bylo to velmi vzdáleně podobné ... no, podívejte se na to sami: „Tak co jsi dneska ufatoval?” „Pulicíje, je merkoledý, ne?” „To jsi měl servícjo?” „Džá, už je to tak.” „Viděl jsi dneska sto kaco dy Raffaelle, co zase ha kombinato?” „Co zase zmínkjoval, ten koljóne?” „Prubnul mojí pacjéncu, vole!” „Jo a kóme maj?” Pěkná zkurvenina tenhle žargon, co? Raději jsme se začali bavit buď čistě česky anebo čistě italsky. O tomhle krajanovi se podrobněji zmiňovat nebudu, protože on by si to nepřál. Jak jsem jej poznal během několika měsíců, on byl strašně zvláštní tvor. Byl to v jádru dobrý chlap s obrovskou spoustou zkušeností, ale dost let vězení s ním udělalo své. Náš přístup k využití volného času byl hodně podobný a docela jsme si rozuměli, ale on byl prostě svůj. Stejně jako já. Byl jsem jedním z mála, komu dovolil přiblížit se mu alespoň o kousíček, a proto vím, že on by si nepřál ani to, abych o něm napsal těchto pár slov. Teď zase kousíček odbočím a proletím se svojí mozkovou galaxií. Všichni víme, že jakýkoliv úmysl může být dobrý, jenže nakonec z něj může vylézt výsledek naprosto nečekaný. Také proto existují věznice a vězni v nich. Jsme tu, abychom si srovnali své myšlenky a žebříček životních hodnot, naučili se správně rozlišovat své úmysly a odvozovat všechny možné důsledky. Ano, ve vězení to s každým myslí dobře, a nejspíš proto si každý hovado s funkcí a titulem hraje na psychiatra a pána tvorstva zároveň! Tenhle meč má dvojí ostří. Jenže každý národ uznává jiné životní hodnoty a od toho se následně odvíjí i jeho mentalita a způsob myšlení. Bohužel, ne každý z lidí tvořících jakýkoliv národ je schopen vidět a uznat životní hodnoty jiných národů, sledovat a chápat jejich myšlenkovou nitku a následně ji porovnat s tou svojí. Proto se leckteré národy nedokáží na ničem dohodnout, a proto také podle mě existuje rasismus. K trpícím národům se celý svět snaží být chápavý a laskavý, jenže tím v nich budí a prohlubuje pocit méněcennosti a ponížení, proti kterému se oni snaží podvědomě bránit. Proto pak vznikají občanské války v zemích, kde by se toho jeden nenadál. Lidé tam nemají co jíst a žijí v podmínkách, že si je nikdo z nás neumí představit ani v nejhorším snu. Někdo jim chce něco dát a trochu jim pomoci, ale většina z těch lidí si toho neumí vážit, protože co sami nestvořili, k tomu nemají vytvořený žádný podvědomý vztah. Snaží se světu ukázat svoji národní hrdost v bezvýznamných a většinou bezpředmětných válkách s kýmkoliv, mnohdy sami se sebou, a násilím vůči těm, co se jim snaží nějak pomoci. Ať žije humanita! Ať žije třetí tisíciletí! Lidé ze zemí, řekněme „Třetího světa”, potom utíkají do zemí jako je Itálie za svým snem, ve kterém jsou bohatí a mohou si dovolit úplně všechno. Po příjezdu se ale probudí ve zjištění, že bez patřičného vzdělání žádnou pořádnou práci nedostanou. A tak se vrhnou na prodávání drog a jinou trestnou činnost. Tím pádem přijdou s devětadevadesátiprocentní pravděpodobností i do vězení. Ale oni i přesto píší domů, ať všichni přijedou za ním, protože i když se někdo z nich ocitne ve vězení, dostane každý den najíst, může se osprchovat, jít na procházku a koukat se dozblbnutí na televizi. A to všem ostatním stačí. To je pro ně dostatečný důvod, aby nechali všechno ležet, prodali veškerý
majetek doma a přijeli do jiné země krást, prodávat drogy anebo pást šlapky na ulicích. Raději od tohoto téma odběhnu, protože mu sám dobře nerozumím. A popravdě řečeno, ani mu rozumět nechci. Za těmito problémy je příliš hnusu a stojí za nimi příliš vysoká politika, aby jim normální člověk mohl porozumět alespoň z minimální části. A mně se politika skutečně od srdce hnusí. Jediné, čím jsem si naprosto jistý, ví dneska už celý svět. Že v Jaltě počátkem roku 1945 se sešli tři malí, tlustí a oškliví, ale velmi mocní pánové nad mapou světa a rozhodli o kořisti právě vyhrané války. A kde se nedokázali dohodnout, tam území jednoduše rozdělili tlustou čarou napůl. Tři pánové, kteří rozhodli o osudu celého světa. Aniž by se však přitom podívali doleva či doprava. Z jedné strany Západ a z druhé strany Východ. Dobrá taškařice, co říkáte? Veliké plakáty státníků byly, jsou a budou vidět vždy nejvíce. Nikdo nikdy už neuvidí obyčejné lidi, kteří se oddali v dobré víře ať už kteréchcete myšlence. A že se potom ukázalo, že myšlenka nebyla správná a spravedlivá, a že někoho stála velikou dávku osobní a národní hrdosti, a svobody? S tím už dnes nic nenaděláme, protože čas nevrátíme. Ale pevně věřím, že se nad tím lidstvo za pár set let bude jen usmívat, protože už bude chápat termín: „ponaučení a odpuštění pro vlastní úlevu“. Kdo chce válčit, ten si vždycky najde záminku. Ale já opravdu nechápu, proč nikdo nechce pochopit, že náboženství vzniklo před tisíciletími jen proto, aby lidé měli proč žít, aby se naučili vidět a uznávat nějaké společenské hodnoty a aby pochopili, že právě pozitivní víra je ta jediná skutečná zbraň proti stále se komplikujícímu životnímu stylu a zmenšujícímu se světu v neustálém pokroku, který nás obklopuje všechny bez výjimky. Nikdo to nikam nemůže dotáhnout, aniž by věřil v to, co dělá. Podle mne by každé náboženství mělo být pouhým prostředkem, aby víra našla svůj průchod mezi lidi. To, že ještě dnes může kdekterý mocný člověk držet náboženství v pěsti a bušit jím na všechny strany pro uskutečnění svých vlastních cílů, je věc úplně jiná a při současné světové intelektuální úrovni a jejím hlubokém smyslu pro humanitu naprosto zarážející. „Ahoj, Valerio!” Antonio mě vytrhl z uvažování. „Vypadáš zamyšleně.” Podíval jsem se na něj odspodu. Stál nade mnou jak sudička. „To máš pravdu. Myslím na to, co se děje ve světě,” přitakal jsem. Antonio přešel ke stolku uprostřed knihovny a posadil se na židli. „A co tomu všemu říkáš?” upřel na mě zrak. „Že je to hnus a bída!” odvětil jsem. „To teda je!” řekl Antonio a změnil téma. „Už jsi napsal do Duhy?” Zakýval jsem hlavou. „Jo. Poslal jsem jim krátkou básničku, aby ji mohli dát do příštího vydání.” „Ale je to hezký, že mají mladý lidi zájem něco vytvořit, že jo?” nadhodil. „Což o to, časopísek je to dobrý a šikovně vymyšlený, ale myslím, že by se měl vydávat i do středních škol a pod tlakem i na univerzitu.” „Myslíš, jako aby mladý lidi měli víc možností pochopit vězení?” „Ne, to jako aby mladý lidi pochopili, v čem spočívá problém. Kde začíná a jak mu předejít. My jim ale nemůžem říct, kde ta chyba je. My jim můžem pomoct zaostřit vnitřní zrak, aby tu chybu uviděli včas sami a aby si ji uvědomili, než bude příliš pozdě. To my můžeme. Nic jinýho. Nesmíme je ale poučovat. Musíme to zaonačit tak, aby si oni z našich chyb vzali ponaučení sami. Jak na to nepřijdou sami, je to na nic.” „Na tom je něco pravdy,” pokýval hlavou, vstal a šel pryč z knihovny. „Ahoj zítra!” a zmizel. A takhle je to s ním pořád. Přijde za mnou, nadhodí téma, dostane ze mě můj názor a odejde nad tím přemýšlet. Ale já si nestěžuju, protože dělám přesně to samý, když mám uzel. Jó děti. Ačkoliv sám žádné nemám, jsou pro mě velikým důvodem k zamyšlení. Děti žijí v jiném světě než dospělí. Jejich svět je obrovský, protože děti sami jsou maličkaté bytůstky. Jak rostou a poznávají, tak se svět zmenšuje a zmenšuje. Nakonec přijde okamžik, kdy jim cvakne v šišce a ten svět se začne opět zvětšovat; jenže v úplně jiné dimenzi myšlení. A milé děti zjistí, že už vlastně dávno dětmi
nejsou. A Duha by měla být pro mladé lidi, kteří právě prochází tímto zlomovým obdobím. Já jsem si všiml svého zlomového okamžiku jen proto, že jsem jej prožil v prostředí, které mi umožnilo vidět sebe sama zvenku i zevnitř zároveň. Byl jsem v Milánu. Ve vězení, na cele 6 x 4 metry s pěti dalšími lidmi, kterým jsem nerozuměl ani slovo. Čtyři Albánci a jeden Chorvat. S němčinou a lámanou angličtinou jsem přežil ten počáteční nával, dokud jsem nepochytil základy italštiny. Zvládl jsem to já, zvládli by to i jiní. A dnes? Vše podtrženo a sečteno. Po duševní stránce vedu život mnicha a díky rodinným a přátelským vztahům je můj život po citové stránce naplněný až po okraj. Bude to znít jako blbost, ale téhle zkoušce dospělosti jsem vděčný za spoustu „maličkostí“. Například za to, že mě donutila se podívat pravdě do očí a že mě donutila se jí postavit, a přitom jsem se postavil jen sám sobě. A také za to, že mi dovolila poznat těch pár nejlepších přátel, jaké jsem si v životě mohl jen přát a snít o nich. Dejte na mě, když říkám, že z dopisního papíru se dá poznat, kdo je skutečný přítel a kdo ne. Ten, komu na vás skutečně záleží, totiž dopisní papír vezme, popíše a pošle. Ve vězení platí heslo „dopis nad zlato“ a o tom to celé je. Vidíte to, všichni žijeme v neustálém kolotoči nejrůznějších citů a pocitů. Také to nás dělá každého jiným. Ale to je v pořádku, protože kdybychom byli všichni stejní, byla by tu zase nuda. Mám za to, že my lidé jsme už tak každý svým způsobem pěkně švihlí. „Mně tydle podmínky taky už lezou na mozek! Jestli tohle všechno přežiju při plném mentálním zdraví, tak první, kdo mi bude gratulovat, budu já sám.“ Přišel policajt a poklepal si na hodinky. Zase jedenáct. Kluci se zvedli a odcházejí. Celou příští hodinu jsem strávil u kytary. Znovu se objevil dozorce. Dívám se na hodiny na počítači a už je opravdu poledne. Dívám se ještě jednou, jestli jsem se náhodou nepřekoukl a ne! Musím padat. Poskládal jsem fidlátka a pozamykal skříně. Když jsem se ale podíval po podlaze plné špíny a nepořádku, co mi nechali na úklid čuníci, kteří dnes přišli do knihovny, rovnou jsem popadl smeták a trochu si zaskotačil. „No jo, vždyť já bych měl zajít do posilovny a protáhnout svoji ubohou kostřičku. Už by to, holka, potřebovala jako sůl,“ proběhlo mi hlavou. Zastavil jsem se na cele pro ručník, láhev vody a hodinky bez řemínku. Zatímco jsem scházel jedno patro dolů k posilovně, narazil jsem na kluky s obědem. Aurelio je doma a lidé ve vězení se během posledních pár týdnů prostřídali natolik, že znám už jen malou skupinku vězňů, co tu jsou nastálo stejně jako já. Všichni noví mě znají z drbů, zatímco já neznám nikoho. Pokud ale myslí hlavou, budou se ke mně chovat s respektem a nikdo mě nebude chtít naštvat tím, že by se na mě prsil nebo že by si na mě chtěl beztrestně mastit ego. Opravdu mě nebaví neustále někomu něco dokazovat. Ale ono to tady bohužel jinak nejde. Tady je víc respektovaný ten, kdo se nebojí zvednout ruce, přijmout ránu, a pokud na to má, ji vrátit. Přišel policajt. Chvíli mě nechal stát a čekat, než mě pustil do posilovny. Mlčky jsem vyprázdnil kapsy na odkládačku a pustil se do cvičení. Chodím sem proto, abych se cítil dobře, ale také proto, abych byl kdykoliv připravený se komukoliv postavit. Hodina byla skoro u konce, když zarachotil klíč v zámku. „Doprdele, to je zase hodina v čudu? Nějaká krátká,“ pomyslel jsem si. Dveře se otevřely a dozorce zařval: „Jdeme!” Byl to jeden z těch nejhorších debilů, co jsem kdy v životě viděl. Úplně vymaštěný. Přistoupil jsem k odkládačce, podíval se na hodinky, a pak zpět na policajta: „Zbejvá deset minut,” povídám. „A co má bejt!” zařval znova. „Hospodský způsoby!“ pomyslel jsem si. „Co má bejt? Že já vodsaď vylezu přesně v jednu!” otočil jsem se a pokračoval ve cvičení. Udělal krok do dveří: „Mám pro tebe dojít? Uspokojím tě během pěti vteřin!” Řekl to tak, že jsem si
to mohl vyložit více způsoby. V příštích dvou vteřinách jsem pustil padesát kilo na podlahu, chytil dvoukilové peříčko, krátkou železnou tyčku položenou opodál, a udělal krok ke dveřím: „Tak to zkus, píčo!” Chvíli stál jako blb, čuměl a nebyl schopen jediného slova. Viděl jsem, že má strach. Stáli jsme tam proti sobě, až povídá: „Dobře, dneska udělám výjimku,” a zavřel za sebou dveře zvenku. Poslední větu řekl už normálním tónem. Vrátil se přesně v jednu. Vyšel jsem na chodbu a přesunul se k cele č. 25 v prvním patře. K téhle situaci jsme se už nikdy nevrátili. Někdy mi přijde, že velitel věznice denně rozděluje zvláštní úkoly, jako například vyzkoušet reakce toho či onoho vězně a podat o tom písemné hlášení. Protože vidím, jak se každý z dozorců chová za normálních okolností, a pak najednou zničehonic změní přístup a začnou se chovat jako nemyslící hovada. Říkám si, že tohle nemůžou mít ze svojí hlavy. „Co se děje?” zeptal se Cesare, jen mě uviděl za mříží. „Rudohlavec mě nasral!” vyprávím mu, co se mi stalo. „Dyť víš, že je to debil. Tak co se vzrušuješ?” rozhodil rukama. „Zapomeň na to a až budeš venku, si to s ním vyřídíš. Náš čas přijde, neboj!” zdvihl obočí. „Venku si před ním ani nevodplivnu, pač mi nebude stát za to, abych se s ním špinil!” utrousil jsem. „Hlavně, že sis nenechal nasrat na hlavu!” konstatoval Cesare. „Dyť mě znáš, ne?” uzavřel jsem a uhnul na stranu, protože si přihnal dozorce a cpal klíč do zámku. „Čau večer!” řekl Cesare. „A na toho vola se vyser. Nestojí ani za jednu myšlenku navíc,” mrkl na mě jedním okem a šel na vycházku. Policajt za mnou zavřel mříž a na cele jsem osaměl. Měl jsem hrozný hlad. Když jsem ale zjistil, co nám doslova „provedl“ nový šéfkuchař, měl jsem chuť jít a hodit mu to na hlavu. Tony nakouskoval krůtí čtvrtky do jakési omáčky. Jenže způsob, jakým je nakouskoval, spíš odpovídal stylu sekery masového vraha. Kam padla, tam padla na ubohé pozůstatky milých zvířátek a výsledek byl přímo úměrný mojí předběžné teorii, protože v omáčce bylo víc kostí a jejich ostrých úlomků než masa. Švihem lokte jsem vchrstl obsah nádoby do záchodové mísy. Popadl jsem dvě housky a zalepil si žaludek ovocným jogurtem. Přestal jsem nad tím přemýšlet a připravil jsem se do sprchy. Rozsvítil jsem červené světlo nade dveřmi cely, aby dozorce věděl, že něco chci, a jal jsem se vyčkávat, až se mu uráčí přijít. Podíval jsem se do zrcadla a vzpomněl si na dlouhé vlasy. Někdy před měsícem jsem zjistil, jak byly strašně zničené. Výsledkem je moje dnešní už trošku zarostlá hlava. Nešlo to jinak, musel jsem svoji hřívu stáhnout na kůži. Krátký sestřih je príma změna. Mám o starost méně a více času sám pro sebe. Konečně přišel policajt a vypustil mě z klece. Odbyl jsem si sprchu, uvolnil se, smyl ze sebe pot a prach z knihovny. Pak jsem se vrátil na celu. Pro kontrolu jsem otevřel angličtinu, jestli nebyl nějaký úkol. A ono jo. V rychlosti jsem jej udělal a zopakoval si tak látku posledních hodin. Potom jsem na chvilku zaskočil do doby mezi první a druhou světovou válkou, nakoukl, na co by se mě tak profesor mohl zeptat, všechno jsem pak zastrčil zpátky do desek a spokojeně jsem se uvelebil u stolu. Zbývalo mi asi deset minutek, tak jsem přepnul televizi na hudební kanál, vytvořil příjemnou atmosféru, otevřel album fotek a přemýšlel o lidech na nich. Znovu jsem přešel ke dveřím a rozsvítil červené světlo. Za tu dobu jsem se úplně odnaučil volat dozorce hlasovými projevy. Prostě na něj bliknu a má to tentýž efekt. Nechá na sebe tak jako tak čekat, aby mi ukázal, že on znamená víc než já. Nic tím ani nezpomalím, ani neurychlím. Ale většina z těch ignorantů si už neuvědomí, že oni budou v base minimálně až do důchodu, zatímco já jednou vyjdu z brány, a náležitě poučen, se už nevrátím. To jim všem povím až ten úplně poslední den, vteřinu předtím, než se bude smět otevřít ta zatracená brána do normálního světa, aby měli příštích deset let nad čím přemýšlet. Objevil se dozorce. Kluk stejně mladý jako já, možná ještě mladší, na první pohled bezmozek a nadupané nukleární hovado. Beze slov jsme se na sebe podívali a on na mě mrkl. Já se na něj
neznatelně pousmál a oba jsme věděli, že druhý pohled na jeho osobnost je jistě naprosto odlišný od jeho nekompromisního pracovního postoje. Zarachotil klíčem. Uklidil jsem fotky zpět do desek, osedlal pantofle a cválal do školy. Hodně lidí se skrývá za nějakou maskou, ale já to neumím. Jak vidím, že ke mně člověk není upřímný, nemám chuť se na něj ani podívat, natož se s ním bavit. Nestojí mi za to. Asi to bude znít zase trochu hloupě, ale vězení jsem opět za něco vděčný. Za to, že mi ukázalo zřejmě všechny možné odrůdy lidské falešnosti, co existují. Bez toho bych si potom sotva povšiml hodnoty, krásy a jemnosti pohlazení čisté lidské upřímnosti. Nepoznal jsem nikdy nic, co by dokázalo překonat onen pocit ze zjištění, že všichni mně nejbližší mi důvěřují, a tak jásám, že já sám mohu s klidným svědomím říci, že mi mohou důvěřovat, že se na mě mohou spolehnout. Nemusí mi to říkat někdo jiný. Došel jsem do školní učebny. Profesor se bavil s učitelkou ze základní školy. Ta vedla ve vedlejší místnosti doučovací hodinu italštiny pro jednoho Němce. Pozdravili jsme se kývnutím hlavy a já se mlčky posadil do lavice. Sáhl jsem po novinách. Ti dva toho naplkali hodně, hlavně o hovadinách, a tak jsem měl čas si přečíst i televizní programy. Pak hodina přece jen začala a probírali jsme velice zajímavou látku, ekonomickou krizi ve Spojených Státech roku 1929. Ona byla velmi důležitá v našich dějinách. Zejména proto, že byla první svého druhu a že se na jejím příkladu lidé naučili předcházet samotnému vzniku podobných situací. Jsme v roce 2001 a ačkoliv se nám lidem zdá, že svět udělal veliký skok kupředu, on se prakticky nehnul z místa. To jenom lidstvo ve svém vývoji udělalo veliký skok kupředu. Je fajn si občas uvědomit, že jsme jenom lidi a že i my se neustále vyvíjíme. Nejen svět okolo nás. Ale štve mě, že si někteří mocní lidé myslí, že se svět točí s nimi a ne oni s ním. Uklidňuji se tím, že já tu budu ještě nějakých padesát let, a potom šmytec. Za tu dobu sice nic nezměním, ale pokusím se žít tak, abych se sám za sebe potom nemusel jako člověk stydět. Profesor angličtiny přišel s lehkým zpožděním. Při jeho hodinách se výborně bavím. Nejen tím, že mě jazyk baví, ale i jinou věcí. Tím, jak moji školní kolegové neumí pořádně italsky, učí se oba jazyky současně, překrásně je komolí a všelijak upravují podle svých potřeb. Vezměme Abdulaha znovu za příklad. Nejenže plete páté přes deváté a ničemu nerozumí. Mluví trošičku italsky s velikánským přispěním francouzštiny, kterou umí jen mluvit, čímž dochází k tomu, že vytváří slova, která se v italském slovníku nevyskytují. On je ale používá s takovou samozřejmostí, že každý, kdo neumí italsky, by si řekl, jak skvěle nemluví, zatímco Ital si drží hlavu v dlaních a pláče. Hodina skončila a vracím se na celu. Cestou jsem se podíval z okna na dvůr ozářený reflektory. Byly na něm zbytky posledního sněhu. Když o vánocích napadl poprvé, okamžitě se rozpoutaly sněhové bitvy. První jsem se zúčastnil, jelikož jsem sníh neviděl přes dva roky a při pohledu na něj jsem zešílel radostí. Ale potom jsem se už do ničeho nehrnul. Někteří kluci to přeháněli a hledali v bitvách záminku, aby mohli někomu beztrestně rozbít hubu. A to se mě už netýkalo. Postavil jsem velikého sněhuláka, kterého potom ostatní stejně rozflákali, a zničil jsem polovinu věznice ve sněhové válce. Rval jsem se jako lev s ďáblem v těle. Dokonce jsem se potom díval za sebe, jestli náhodou nemám dva ocasy. A tím to pro mě skončilo. Sněhulák, bitva a konec. Naplnil jsem se krásnými pocity a šel si udělat kotel horkého čaje s citrónem. Po chvilce čekání před celou se odněkud zjevil policajt a pustil mě dovnitř. Cesare byl zrovna na záchodě a „telefonoval“ někomu přes mísu. Tak jsem se jen protáhl, zívl a na chvilku s sebou mrskl na postel. Zavřel jsem oči a dělal, že nevidím ten bordel, co tu to zvíře zase napáchalo, zatímco jsem byl ve škole. Probudilo mě rachocení klíče v zámku, když Cesare odcházel. Teď už šel telefonovat opravdu. Protřel jsem si zrak a viděl, že něco poklidil. To mě povzbudilo, abych se přinutil vstát a dodělal všechno, co zbylo. Nádobí, stůl a podlahu. Cesare nic neuvařil, a tak mi nezbylo nic jiného, než se přiživit houskou se salámem. Zapil jsem to vodou. Padla na mě únava. Neměl jsem náladu už na nic. Najedl jsem se a
znovu jsem se naložil do postele. Líně jsem se povaloval, a jakmile jsem uslyšel šramot za dveřmi, začal jsem fingovat spánek. Po očku jsem pozoroval, jak se bude tvářit, jestli si něčeho vůbec všimne. Nezklamal. Popadl housku, salám zabalený v mastném papíru a šlehl s ním na čerstvě umytý stůl. Nic jsem si z toho nedělal. Vzpomněl jsem si na domov, jak táta sem tam zašel do mého pokoje, aby se mě na něco zeptal, a jakmile tam vkročil, okamžitě zapomněl, co mi chtěl. Rozhlédl se okolo sebe, viděl mě sedět na obvyklé hromadě hnojníku s kytarou nebo za ní u počítače a prohlásil: „Synu, jsi prase! Tady chybí už jen nasrat doprostřed!” pak znechuceně zavřel dveře a odkráčel. Vzpomínám si také, jak jsem si jednou doma přispal do 13.00 hodin po jedné zvlášť vydařené opici. Pak táta vešel ke mně do pokoje a zeptal se mě: „Pamatuješ si něco z předešlé noci?” „Že jsem bojoval s tvorem, co okolo sebe plival oheň!” upřel jsem na něj skelný zrak. „Aha, tak proto jsi nachcal na záchodě pro jistotu i na strop. Dobře jsme se při uklízení bavili, protože ses trefil všude, jenom ne tam, kam jsi měl. Klika, že si aspoň našel cestu na ten hajzl!” dal mi ťafku a šel za maminkou do obýváku. V tu chvíli jsem hledal díru mezi panely, do které bych zalezl. Našel jsem jen vyříznuté kolečko v koberci, kde nám táta udělal důlek na cvrnkání kuliček doma, když jsme byli s bráškou malí. Skočil jsem do důlku, přiklopil se kolečkem a sedím tam dodnes. Hold, bylo se mnou někdy veselo. Byl jsem divoký a zbrklý, ale nějak zázračně se to vyrovnalo. Vězení mě zklidnilo a udrželo na jednom místě. Také mě uschopnilo k soužití na jednom malém prostoru vlastně s kýmkoliv, protože jsem se naučil nevnímat špatné vlastnosti lidí. Naopak jsem se naučil rychle se s nimi smířit a žít jednoduše vedle nich. „Nazdar!” přestal jsem předstírat spánek. „Jé, já myslel, že spíš,” zamumlal Cesare mezi sousty. Vstřebával housku se salámem. Hltal, jakoby měl za vteřinu chcípnout hlady, a příšerně u toho mlaskal. „Dobrou chuť! Já měl úplně stejnej nápad, pokud jde o večeři,” utrousil jsem. „A já zas příšernou lenoru, pokud jde o vaření,” odvětil Cesare. „To je přeci úplně jedno. Teď mě ale prosím tebe omluv, pač jsem příšerně unavený,” řekl jsem a sáhl po walkmanu. „Jasná věc!“ zamumlal, mlaskl si a pokračoval v jídle. Nacpal jsem si sluchátka do hlavy a pustil muziku. Přebil jsem tak to jeho mlaskání. Mně je prostě nepříjemné a nic s tím nenadělám. Zvyk je zvyk. Mám dny, kdy to tiše přetrpím s úsměvem na rtech, ale jindy musím zase někam utéci, přesně jako teď. Položil jsem se na záda a zavřel oči. Usnul jsem. Když jsem je znovu otevřel, byly dvě ráno. Cesare už spal. Vstal jsem, odložil walkman na stůl, vodou z kohoutku jsem zchladil moji malou Kalahari a převlékl se do pyžama. Pak jsem vlezl zpět pod deku. Lehl jsem si znovu na záda, ruce položil na břicho a vědomě zpomalil celý svůj organismus. Jako pokaždé, když se mi nedaří usnout. Musím se takhle psychicky vyčerpat. Ale funguje to, protože vždycky usnu, jako když mě do vody hodí. Do jaké vody? Aha, do té průzračné modré se zelenými odstíny, která mnou lehce pohupuje a odnáší mě do těch nejvzdálenějších krajin, zpívá mi nádhernou ukolébavku a říká mi, že z ní nemusím mít strach, že se mám nechat obemknout, obejmout a ukonejšit k dalšímu nádhernému prožitku. MÍT TAK KŘÍDLA Cítím, že se vznáším. Na zádech mám veliká průsvitná křídla, na kterých se vznáším jako vážka na jednom místě u stropu stodoly, a odtud pohlížím dolů. Jsem tu sám. Odpočívám ve výšce několika metrů a pozoruji paprsky ranního slunce, které se snaží proniknout pootevřenými vraty až co možná úplně nejdál do mého prostoru. Nejlépe až ke mně, aby osvítily moji rozespalou tvář. Jenže já se ještě nechci probudit. Obracím se ke zdi a vidím malou škvíru. Zvědavost se mě ptá, kam
asi tak může vést. Nevím to a nenapadá mě nic lepšího, než se tam do té štěrbinky podívat. „Aspoň tak uteču před tím nechutně vlezlým světlem!“ zabručel jsem si v duchu, rozplynul se ve vítr a s lehoučkým šuměním vešel do jiného prostoru. Když se člověk chce někam dostat, vždycky si najde způsob, jak toho docílit, i když všechno může být čistě jen otázkou jeho fantazie. Dostal jsem se do jakéhosi labyrintu. Procházel jsem chodby a hledal cestu ven. Měl jsem stále silnější pocit, jako bych bloudil v jednom začarovaném kruhu. Ačkoliv jsem potkával stále nové a nové chodby, pokaždé jsem se vyloupl ve stejné kruhové místnosti, z níž jsem předtím vyrazil na oběžnou dráhu. Když už jsem nevěděl kudy kam, uvědomil jsem si, jakým způsobem jsem se dostal dovnitř. Napadlo mě, že stejným způsobem bych se mohl dostat i ven. Jenže tady jsem žádné škvíry ve zdech neviděl. V zoufalství jsem obrátil hlavu vzhůru a jako zázrakem objevil malý kruhový otvor, jímž do tohoto neutěšeného prostředí pronikal jemný kužílek jasného světla. Ucítil jsem zašimrání na zádech, ohlédl se a užasl: „No jo, vždyť já mám přeci křídla! A když mám křídla, tak mohu i létat, a když mohu létat, mohu se i podívat tam nahoru, jestli východ z téhle zpropadenosti není náhodou právě tam!” Odrazil jsem se kolmo vzhůru a opět se změnil ve vánek, který pronikne všude, kam si usmyslí. Zamířil jsem do světla, vstoupil do něj, prosmekl se mezírkou jako hádě a... ...a už jsem jel na druhé straně po zadku dolů z hromady uhlí. Chci lítat a ono nic. Křídla byla tatam. Co naplat, dál jsem musel zase pěkně po svých. Zvedl jsem zrak a uviděl dveře, které se doslova napínaly pod údery slunečních paprsků. Skočil jsem k nim, otevřel je a na křídla už jsem si ani nevzpomněl. Utíkal jsem dolů cestičkou podél nějaké budovy a cítil nepřekonatelný pocit volnosti, který mě naplňoval životem a vléval mi krev do žil. Vtom mi přecvaklo před očima a dopadl jsem na kolena do hlíny v neznámé veliké jeskyni. Viděl jsem spoustu chodeb, chodbiček, otvůrků a díreček. V některých byla voda a některé byly prázdné, připravené, aby mě uvítaly a nechaly mě ukojit moji lidskou zvědavost. Kde se vzala, tu se vzala, zjevila se přede mnou dívčí postava. Dívka se na mě krátce podívala, otočila se, skočila po hlavě do jedné z těch chodbiček plných vody a už se nevynořila. Nějak jsem v tu chvíli nepřemýšlel nad jejím dalším osudem. Ani jsem si ji nestačil pořádně prohlédnout. Uslyšel jsem šustění křídel, přiletěl silný vítr a vtáhl mě do jedné z nejtmavších chodeb. Ocitl jsem se na úzkém výstupku betonové stěny. Měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu. Zpátky jsem nemohl, protože tam byla zeď. Abych se odtud dostal, musel jsem skočit dolů do hloubky asi deseti metrů, kde ve světle probleskovala průzračná vodní hladina. Křídla zmizela stejně rychle, jak se před chviličkou znenadání objevila. Sbíral jsem odvahu, abych skočil, když mi došlo, že ve snu mě nemůže nic bolet. „Vždyť se mi přeci všechno jen zdá!“ pomyslel jsem si a hupl po hlavě dolů. Nemýlil jsem se. Pode mnou byla dostatečná hloubka. Lehce jsem se otřel bradou o dno a pomaličku se odpoutal vzhůru k vodní hladině. Všiml jsem si stínu dívčího těla. Pohupovala se na vlnkách a vychutnávala si beztížnost svého těla ve vodním objetí. Přiblížil jsem se k ní odspodu, abych si prohlédl její úplně nahé tělo. Chlap se nezapře. Plavenka měla pravidelnou postavu plnou všeho, co z ní dělalo ženu. Byla krásná ve své přírodní obyčejnosti. Plavala si sem a tam, aniž by zaregistrovala moji tichou přítomnost. Byla jedním slovem nádherná. Jenže já mezitím dostával všechny barvy, až jsem byl málem od vody k nerozeznání. Vyletěl jsem jako splávek k vodní hladině, vynořil se a zalapal po dechu. Ona krásná bytost se na mě chvilku zadívala ze vzdálenosti několika metrů a udělala krátké tempo, aby se ke mně přiblížila. Když už byla skoro u mě, nevím proč, znenadání mi kmitlo hlavou: „Musíš najít dívku, co se ti ztratila v jeskyni!“ a prostředí se znovu změnilo. Vrátil jsem se na začátek, kde jsem na křídlech visel ve vzduchu u stropu stodoly. Otočil jsem se od škvíry ve zdi a spatřil paprsky jasného světla dorážející na bránu prostoru, v němž jsem se nacházel. Odpoutal jsem se a snášel se níž a níž, stále blíže všem těm překrásným paprskům, které ve svém
velkolepém ranním představení rozdávaly světlo a živoucí teplo na všechny strany. Mohl jsem je nabírat do dlaní, polévat se jimi ve své nahotě, nastavit tu tvář, tu záda a přebírat od nich obrovskou, nekonečnou spoustu energie. Možná proto, abych ji mohl potom dát každému, komu ji bude třeba. Kdoví? Vstupoval jsem stále hlouběji do lesa paprsků, až mě úplně ovládly, popadly a vymrštily do vzduchu. Létal jsem s nimi jako motýlek, smál se a skotačil. Byl jsem na absolutním vrcholu všech nejkrásnějších pocitů, co si jen člověk dokáže představit. Potom paprsky obemkly celé moje tělo a začaly jím točit. Točily mnou tak rychle, že jsem až ztratil pojem o dění okolo. Náhle všechno ustalo. Stále jsem se vznášel mezi paprsky, jen všude okolo bylo zvláštní šero. Podíval jsem se pod sebe a viděl Zemi, jak se volně vzdaluje a zmenšuje. Stoupal jsem k Slunci. Přitahovalo mě k sobě. Letěl jsem k němu obrovskou rychlostí, v uších mi bubnoval omračující tlak a každou vteřinou jsem očekával srážku s touhle koulí plnou ohně sálající život na všechny vesmírné strany. Cítil jsem, že mě musí každým okamžikem pohltit a vstřebat. Jenže se stalo něco jiného. Let začal zpomalovat, až jsem šel krůček po krůčku. Byl jsem slunci téměř na dosah, ale po jeho spalujícím žáru již nebylo ani památky. Jakoby si mě bylo prohlíželo, než mi dovolí vstoupit na jeho území. Kousíček přede mnou se objevila průsvitná stěna. Spatřil jsem v ní svůj obraz jako ve vodním zrcadle. Natáhl jsem k ní zvědavě ruku. Čekalo mě překvapení. Sotva jsem se jí dotkl, ze stěny mi vystoupila v ústrety dívka, co se tak náhle ztratila v jeskyni. Byla celá průsvitná, jakoby málem ani nebyla. Její jemné vlasy poletovaly ve vánku energie, který jsem já cítit nemohl, a z jejich jasných očí na mě zářil úsměv. Přistoupila ke mně a pohladila mě konečky dlouhých jemných prstů po tváři: „Přišel jsi za mnou až sem... ale musíš se vrátit nazpět. Já tady zůstanu a počkám, protože vím, že jednou se vrátíš,” zazněl mi myslí její sametový hlas. Přitom nehnula rty. Stál jsem půl metru od ní a její hlas mi připadal jako ozvěna z nekonečné dálky. Zvláštní pocit. Přistoupila ke mně, políbila mě na tvář, otočila se a zase zmizela za blízkým obzorem. Nevěděl jsem, která bije. Tělem mi doznívaly pocity, které ve mně její přítomnost vyvolala. Zdálo se mi, že ji odněkud znám, ale přitom jsem si nedokázal vybavit odkud. A zase ty nádherné pocity kořeněné vzrušením. Zeslabují a zesilují, zesilují a zeslabují. Jako srdce, když se stahuje a zase roztahuje. Přišlo mi to všechno tolik vzdálené. Skoro jsem už zapomněl, že takové pocity existují a že mohou tak příjemně pohladit jednu unavenou lidskou duši. Paprsky slunce mne uchvátily znovu do své moci, smýkly mnou sem, pak zas jinam, otočily mě hlavou dolů a snášely mne k Zemi ještě rychleji, než mě předtím vynesly vzhůru. Jako freon jsem prorazil ozónovou vrstvu, proletěl atmosférou s plamínkem u zadku, rozhrnul mraky jako vítr, zamával jsem hejnu ptáků neviditelnými perutěmi a zašklebil se do kabiny pilota jedné stíhačky. Vypadal jsem asi jako blbec, poněvadž se lek, až si „klek“ do kombinézy a nevoněl. Pod sebou jsem viděl moře, moře a zas jen moře. Hladina byla stále jasnější. Moře bylo klidné, připravené mne přijmout do svých vln. Představil jsem si tu parádu až mnou bude nekonečně pohupovat. Měl jsem před sebou ještě pár kilometrů volného pádu, když jsem si všiml přesně pod sebou nějakého ostrůvku. I když, ostrůvek?! Takový ostrůveček, ostrůvčíček nebo spíše větší skalisko. Co skalisko, nějaký bludný placák to byl! Ale ať byl ten kus kamene sebemenší, pořád byl jediný pode mnou a já letěl přímo na něj. Ohlédl jsem se po křídlech. Haha! Zkusil jsem mávat rukama, ale také ani záběr. Padák ani paraplíčko jsem si s sebou předtím nevzal, takže mě napadlo už jen jediné: „Do prdele!“
ČTVRTEK
Měl jsem strach otevřít oči. Hlavou mi ještě dozníval sen, skála, let, všechno to sluneční teplo a lehkost mysli. Měl jsem strach zjistit, že se opět nacházím v téhle zatracené skutečnosti. Měl jsem strach uvidět znovu mříže na dveřích a na okně. Chtěl jsem se už probudit někde jinde. Vedle sebe ucítit teplo dívky, slyšet její tiché oddychování, naklonit se k ní a ucítit vůni jejích vlasů. Potom ji přinést snídani do peřin, probudit ji polibkem na víčka a vůní kávy, a prožít s ní každý celý den tak naplno, jakoby to měl být poslední den mého života. Zamlátil klíč v zámku cely a zase mě naplnila moje obvyklá zpupnost. „Do hajzlu!” zahuhlal jsem, aniž bych otevřel oko. Dozorce vlezl dovnitř, zjistil, že jsme opravdu dva a živí k tomu, a zase odešel. Nestačil mu pohled od mříže, musel přijít až k nám, omezenec. Jakmile se za ním zabouchla mříž, pootevřel jsem oči. Pomalu jsem si zvykl na jasné denní světlo, které pronikalo oknem a hlásalo, že už je načase vstát a rozhýbat údy. Vstal jsem tedy, postavil na kafe a pustil se do očisty. Vyčistil jsem si zuby, dásně, jazyk shora i zdola a sáhl také do krku. Chtěl jsem si prodrbat i stěny žaludku, ale až tam jsem nedosáhl. Dýchací trubici jsem nejdřív nemohl najít, jak byla ucpaná, ale nakonec se mi ji přeci jen podařilo prošťouchnout. A když už jsem byl v tom, učesal jsem i plíce, na pěšinku. „Aha, kafe!” připomněl se mi kávovar. Otočil jsem se od zrcadla a šel připravit životabudič. Sedl jsem si, opřel se o zeď a lokl si horkého nápoje. Ucítil jsem, jak začal oživovat všechny mé pospávající tělesné funkce. „To je vono!” chrochtám si, zatímco mi hlava poklimbává na všechny strany. Cítím se skvěle. Polospánek je naprosto jedinečná věc. Člověk se dokáže přinutit k výkonu, ale dává veliký pozor, aby se u toho náhodou nepřetrhl. Někdy je potřeba i odpočívat. A pokud mozek nevnímá potřebu tělesného odpočinku, tělo se prostě vzepře a přinutí jej ke klidu. Moje tělo vypnulo právě dnes. Mozek se toho chytil jak hovno košile a ani je nepřemlouvá, aby zrychlilo. Co by taky zrychlovalo, že jo? Všechno jsem měl nachystané už od večera, tak jsem si jen natáhl šortky, tričko, ponožky, kecky, přehodil se otevřenou sportovní mikinou, nezbytné brýle jsem si dal na dosah ruky a čekal, až zahřmí klíč v zámku. Ranní smrťák mě ale příliš neprobouzel. Naopak! Znovu mě uspával dřív, než mohlo dojít k nějakému probuzení. „Hybaj do racho...” nedořekl policajt a zůstal na mě civět od dveří. Takhle vypnutého mě ještě neviděl. „Vypadáš divně. Jseš v pořádku? Nemám zavolat doktora?” zeptal se a přeměřil si mě od hlavy až k patě. Pak otevřel dveře. „Jo, všechno je o.k., jen jsem se ňák dneska ještě nestačil probudit,” plížím se ven z cely. „Tvůj parťák jde domů,” řekl potichu, když jsem ho míjel ve dveřích. „Cože?” ožil jsem. „A je to pravda?” Přikývl. „A ví to?” Zakroutil hlavou. „A na co teda čekáte?” Zašel jsem zpátky do cely, šel rovnou k palandě a zacloumal Cesarem. „Kdy jsi mi to jako chtěl říct?” zahartusil jsem rozlobeně a znovu s ním zatřásl. „Co se děje?” posadil se na posteli a nechápavě na mě čučel. „Povídám, kdy jsi mi to jako chtěl říct?” ještě jsem zostřil tón hlasu. „A co jsem ti měl říct?” nechápal vůbec nic. „Že jdeš dneska domů!” zaječel jsem vítězně a zachechtal se. „Jdeš domů, vole! Padej z bidla, sbal si kufry a táhni domů!” řval jsem na něj. „Já a domů! Jseš vadnej, co?!” utrhl se na mě. „Že je to zase jeden z tvejch debilních vtípků?” Obrátil jsem se na dozorce. „Tak má dneska výstup nebo ne?” „Máš dobrýho advokáta, Cesare Marroni,” povídá policajt, „právě dorazil příkaz k propuštění. Připrav si věci a za půl hodiny pro tebe přijdu.” Pak se otočil na mě. „Jdeš do práce teď nebo až potom?”
„Až potom, díky,” odvětil jsem a otočil se k Cesaremu. „Valerio, postav na kafe!” dopadl na zem, až to zadunělo. Vletěl do bot, zatřepal hlavou a rozjařil se. „Teda, kámo, tak todle jsem nečekal ani omylem!” „Vidíš to, vole! Po všech těch útrapách, co jsi se mnou měl, jsem ti nakonec tu nejlepší zprávu dal taky já. To jsem parťák, co? Naprostá jednička!” pochválil jsem se a naoko zvedl nos do výšky. „Né, vole, todle ti zachránilo kejhák!” zahrozil teď naoko on. „Dneska bych ti totiž dal nejradši všechny ty vtípky sežrat, hajzlíku.” Otočil se a rozchechtal se. “Já jdu domů, člověče!” zařval, skočil ke mně, chytil mě kolem ramen a začal se mnou tancovat čardáš. „Ty vole, zapomněl jsem si na to zapálit!” zastavil se a rozhlížel se po cigaretách. Konečně je našel. Vyndal jednu z balíčku, sedl si ke stolu, připálil si od hořáku, na kterém už syčel kávovar, zavřel oči a zhluboka nasál z cigarety. “Zčernaj ti i střeva!” pomyslel jsem si jako správný nekuřák. Kávovar se rozchrčel. „Přesně včas,” zalebedil si Cesare. „I ten posranej kávovar to ví, že jdu domů!” svítily mu oči. Rozlil jsem kafe do kelímků. „Ještěže už nekouřím, tudle bych si s tebou bejval dal napůl,” postavil jsem kafe na stůl a posadil se na štokrdle. „Nebuď debil! Víš, co já bych za to dal, kdybych nekouřil?” vyjevil se. „Kdyby ses jednou fakt rozhodl, zvládl bys to taky. Není v tom žádný kouzlo. Jde jen a jenom o jedno jediný důležitý rozhodnutí a o vůli dodržet slovo, který jsi tím sám sobě dal,” řekl jsem, zadíval se na druhý konec cely, chytil kelímek a lokl si kafe. „Hodí se ti povlečení na postel?” zeptal se mě najednou. Překvapil mě. „Víš ty co? Neptej se mě. Vždyť víš, že tady se hodí všechno,” odvětil jsem. „Posbírej všechno, co si chceš odnést, a zbytek nech ležet. Já to pak přeberu a co zužitkuju, to si nechám, a co ne, to rozdám těm, co to ňák zužitkujou. Už bys mě mohl trochu znát, ne?” mrkl jsem se na něj. „Máš pravdu,” přitakal a pustil se do balení. Během deseti minut naplnil velikou plátěnou tašku všelijakým haraburdím, co za těch pár let ve vězení nastřádal. Ještěže to zvenku nebylo vidět. Namrskal to tam, jak mu to přišlo pod ruku. Pak strčil boty do černého igelitového pytle a usadil se zpátky ke stolu. Půlhodina utekla. „Cesare jdeme!” zahulákal policajt a otevřel mříž. Oba jsme vstali, vyšli na chodbu a sešli dolů na centrálu. Jiný dozorce mi vrazil do ruky knihovnický registr. Obrátil jsem se k Cesaremu. Stál opodál a něco smolil na malý kousek papíru. Dopsal a přistoupil ke mně. „Hele, tady máš moji adresu a až budeš venku, čekám tě. Dáme si pár piv,” usmál se. Hned ale zvážněl a dodal: „A nikomu ji nedávej, protože v týdle zavšivený díře bych ji nikomu jinýmu nedal. Spoléhám na tebe.” Objali jsme se, po italsku jsme si opusinkovali tváře, jemu otevřeli bránu do života a já spěchal nahoru do knihovny. Skoro jsem brečel. Nebylo se čemu divit; vždyť jsme tam na tom maličkatém prostoru spolu strávili víc jak sedm měsíců a to už je nějaká doba. Usedl jsem v knihovně a nechtělo se mi vůbec do ničeho. Na čelo jsem si dal lísteček s nápisem „Inventura“, kruhy okolo očí mi posloužily coby černé brýle, zavřel jsem pusu na zip, na závoru a navrch hodil visací zámek. Bylo mi opravdu nanic. Sluníčko pálilo do oken a hlásalo, že jaro ustupuje létu, ale se mnou to ani nehnulo. Vůbec jsem se nedokázal soustředit. Seděl jsem tam a přemýšlel, koho mi tak asi budou chtít nacpat na celu. „Snad se mi povede předejít překvapení,” řekl jsem si. Hned jsem vyskočil od stolu a seběhl znovu dolů na centrálu. „Mohl byste mi zavolat inspektora?” zastavil jsem prvního policajta. „Má práci. O co se jedná?” zeptal se mě. „Rád bych ho požádal o pár dní na rozmyšlenou, než aby mi přidělil na celu někoho, s kým si nebudu rozumět,” vysvětlil jsem. „Dobře, hned jak ho uvidím, řeknu mu to a nechám tě zavolat,” řekl a zmizel za rohem. Ani jsem mu nestačil poděkovat. Vrátil jsem se do knihovny a rovnou zasedl k počítači.
Mezitím přišlo pár lidí a přehrabovali se v novinách. „Hele, viděl jsem Cesare se všema věcma, jak odcházel. To ho převezli nebo šel ven?“ zeptal se mě jeden z nich. „Propustili ho, ale on o tom do dnešního rána neměl ani páru,“ odvětil jsem, aniž bych zvedl zrak od počítače. „A koho si teď vezmeš na celu?“ Tou otázkou nejspíš zkoušel, jestli bych si teď na cimru nenatáhl právě jeho. „Promiň, ale tohleto v tuhle chvíli určitě nemám ani v nejmenším úmyslu řešit,“ podíval jsem se na něj. „Jednak já sám nevím, koho mi přidělí a jednak to bude pár dní trvat, než se rozhodne.“ Uzavřel jsem téma a vrátil se zrakem zpět k počítači. „Uvidíš sám,“ utrousil onen člověk, kterého jsem ani neznal jménem, a vrátil se zpět ke čtení novin. Před nějakou dobou se mi podařilo přesvědčit vrchnost, že máme právo na informace, a od té doby nám přichází do knihovny denní tisk na náklady věznice. Tím se zvýšila popularita a návštěvnost mého království a knihovna povýšila na čítárnu. Čumilové čumí do novin a konečně dělají něco plodnějšího a méně depresivního, než je čumění do zdi nebo na prázdný obdélník nebe na dvoře. A já jsem už více jak rok uprostřed tohoto kolotoče. Chybí málo a budu zase o rok starší. Bude mi dvacet šest. Obohacený o nové myšlenky, poznání a zkušenosti žiji stále více uvnitř sebe a příliš toho nenamluvím. To jsem prostě já. Sleduji, jak se okolo mě střídají stále titíž lidé. Přijdou do vězení, za chvilku je pustí a za dalších pár týdnů nebo měsíců jsou tu znovu. Nějak je nestačím chápat. Buď jsem já blbý anebo oni navedení. Jinak si tu jejich neustálou touhu po zamřížovaných oknech neumím vysvětlit. Vlastně umím, ale přitom zároveň nechápu jejich myšlenkové pochody. Oni se vrací jen proto, že nechtějí pracovat a kradou jako straky. Dobrá, to je jen jejich rozhodnutí. Ale co nechápu, když už tu tedy jsou znovu, proč všem tvrdí, že se vrací do místa, kde něco znamenají a kde prý mají opravdové přátele. To je přeci hloupost. Kdyby bývali prožili nepřetržitě půl života v jedné base a se stále stejnými lidmi, možná bych dokázal jejich návrat pochopit. Ale takhle? Prožít kus života po chvilkách ve vězení, ale na různých místech a se stále jinými lidmi? To mi pouze potvrzuje moji teorii o jejich nebetyčné prolhanosti. Možná jen potřebují něco nalhat sami sobě, aby si svůj další pobyt za mřížemi náležitě opodstatnili. Prosím, to se dá ještě pochopit. Ale proč chtějí totéž nalhávat také všem ostatním? Vždyť všichni ostatní vědí stejně dobře jako já, kdo v čem lže. Ono se to zpočátku každému dobře poslouchá, to ano. Jenže nakonec každému cvakne v hlavě a uvědomí si staré pravidlo o lidské nule. Kdo se jako nula chová, bude s ním jako s nulou po zásluze naloženo. Přejdu na něco lehčího. Jako zázrakem jsem v jedněch českých novinách, co mi poslali rodiče, objevil učiněný poklad. Obraz zhotovený rukou Mistra Kamila Kubíka otevřel moji fantazii a já uviděl mnohem víc než jen postavičky a kousek přírody uprostřed „divoké“ civilizace. Pojďte se podívat se mnou. KLUZIŠTĚ V CENTRAL PARKU Barevná světélka lidské radosti se odrážejí v zrcadle kluziště posetého lehkým snížkem. Odrážejí se na nízkých stráních okolo, spících pod vrstvami nového a nového sněhu, ve střípcích ledu na omrzlých sloupech uličních lamp, co září do naklánějícího se zimního odpoledne. Odrážejí se také v omrzlých větvičkách odpočívajících stromů, na omrzlých vlasech vykukujících z pod teplých čepic, čelenek a klobouků, a také na všech tvářích opálených mrazíkem dočervena. Všude se odráží klid, pohoda a lidská radost. A to sluníčko. Vykukuje jako každý den zpovzdálí mezi lesem vysokánských domů, ale dnes je na nebi jen proto, aby nescházelo naší překrásné idylce, stejně jako azurové nebe probleskující za hustými
tmavě zabarvenými oblaky plnými dalšího bělostného převleku letošní zimy. A lidé. Jen se na ně sami podívejte. Krouží po ledové hladině zamrzlého jezírka, jako posedlí nějakým démonem. Děti se honí, pokřikují na sebe, radují se a padají jedno přes druhé tak nakažlivě, že i dospělí ze sebe shodili masku zodpovědnosti a na chvíli se vrátili zpátky o desítky let. Pojem času se změnil. Totiž, ono každé „zítra“ je ve své podstatě už „dnes“. Dnešní doba nutí jednoho myslet na zítřky, které přijdou za desítky let. Co naděláte, to je prostě život. Ale v dnešním pozdním odpoledni myslí na zítřek snad jen ten strážník na koni, co z vysokého sedla hlídá, aby se nikomu nic zlého nepřihodilo. Z jeho ostražitosti jej nevytrhli ani dva mrňousové přilákaní nespokojeným frkáním koníka. Bylo mu už na jednom místě zima. Děti se přiblížili nadosah, pozdravili strážníka, zavalili jej otázkami okolo koníka a se vzrůstajícím nadšením, sledovali zjev tohoto překrásného zvířete. Koník, prevít jeden, vycítil jejich obdiv. A i přes dolézající mráz, zvedl hlavu a oháňku, a pyšně se vystavil jako na nějaké přehlídce. A pak se řekne němá tvář. Ehm! Dnes si nikdo nevšímá znamení včerejšků. Všichni myslí na „teď“ a třeba tří koňských soch s jezdci, které stojí opodál na vysokých podstavcích, nebo kamenného mostku nad zamrzlým potokem, co naplňuje jezírko, po kterém se dnes všichni vesele prohánějí, těch si možná někdo všimne znovu až v některém ze zítřků. Dnes se všichni rozhodli pro radost a skotačení. Je tu úžasná nálada. A já tu stojím a koukám, aby mi náhodou neunikl ani jeden pohyb, ani jeden jediný moment ze všeho, co se tu okolo mě děje. Protože pro mě je každý moment života důležitý a něčím zajímavý. Teď se tu jeden klučina natáhl přímo na nos a namísto toho, aby se rozbrečel, se rozchechtal s očima vytřeštěnýma k obloze. Leží na zádech a brečí smíchy. Nádherný pohled. Uprostřed kluziště v tu samou chvilku se jakási dívčina pokouší o mně neznámé krasobruslařské číslo. Vyšlo jí to na jedničku a hned všechny udivuje znovu, tentokrát překrásnou holubičkou. Hold, kdo umí – umí, a kdo neumí... co jsme si, to jsme si. Můj bože, kolik různých tváří má lidská radost! V dálce nad domy se vlní obláčky dýmu stoupající k nebi z komínů lidských příbytků, a také zde se může ukrývat lidská radost. Třeba nad právě uvařeným jídlem, vonícím po celém okolí, anebo jednoduše v pocitu příjemného teplíčka v naprostém soukromí vlastního obydlí. Kolik života skrývá jeden obraz, co říkáte? My ve vězení vidíme život výhradně na obrázcích. Ve vlastní fantazii, anebo se spokojíme i s obrázky v televizi nebo na papíře. Lidičky, vy ten život máte všude okolo sebe. Tak se o něj sami nepřipravujte a koukejte se trochu rozhlédnout. Onen obraz z dílny Mistra Kubíka si můžete někde najít a porovnat sami, jestli jsem v něm viděl to, co na něm autor skutečně znázornil. Podle mě je plný života. Proto jsem si předtím dovolil tvrdit, že jsem objevil poklady. Protože „život“ je poklad. „Valerio, přišel ti dopis!” zahlásil policajt a začal otevírat obálku. Prázdnou mi ji pohodil na klávesnici a letmo prohlédl papír po obou stranách. Byl popsaný česky. On hovno věděl, protože pro Itala je čeština totéž co arabština, ale zrovna tenhle dopis byl „něco“. Kromě obvyklých plků, které si už přátelé obvykle píší, a mnoha slov na povzbuzení, byla na posledním řádku úžasná věta: A nezapomínej, že se stáváme tím, o čem celý den přemýšlíme! V těchto slovech je přece hluboká pravda. Nevím, odkud ji ten Jarda vzal, ale to nebylo v tu chvíli nejpodstatnější. Důležitý byl její drtivý dopad na mojí osobnost a od té doby jsem začal přemýšlet nad kvalitou svých myšlenek. „Jedenáct!” klepe si policajt na hodinky. „A ty máš jít dolů, volá tě inspektor!” řekl mi. Sešel jsem dolů, kde inspektor už čekal u mříže. Jakmile mě uviděl, zavrčel: „Vím o všem! Stačej ti tři dny, aby ses rozhlíd?” „Stačej, děkuju!” vyvalil jsem oči, protože jsem nečekal, že by mi to povolil. „Dobrý, pozejtří chci mít na stole tvojí písemnou žádost. Domluveno? Nashledanou!” „Domluveno, na shledanou!” odvětil jsem a oba jsme se rozešli po svých věcech. Blahořečil jsem té
intuici zajít dolů dřív, než by bývali sami rozhodli o mém osudu. Zasedl jsem za stůl. Normálně by teď přišel Silváno, jenže ho předevčírem po více než roce na izolaci propustili do domácího vězení. Silváno je starý pán. Je mu 73 let a celý život dřel jako mezek, aby ho nyní dvě mafiánské rodiny připravily o veškerý majetek falešnými obviněními z pedofilie. Sám od sebe bych jej býval nepustil ani do dveří knihovny, ale Antonio mě na něj tenkrát upozornil a vysvětlil mi jeho situaci. Jeho příběh je dost komplikovaný a táhne se už po léta. Věřte mi, že je to příběh plný špíny a že nestojí za to mu věnovat ani jediné slovo navíc, než kolik jich je zapotřebí. Nicméně, Silváno před dvěma měsíci začal pravidelně docházet do knihovny. Povídali jsme si a povídali, až jsme přišli na to, že máme spoustu společných myšlenek a hodně podobných otázek na život. Navzájem jsme se obohatili o zkušenosti a myšlenky, a naše cesty se znovu rozešly. Kdoví, jestli se ještě někdy znovu shledáme. S ohledem na jeho vysoký věk a chabé zdraví to bude bohužel nejspíš až v některém z příštích životů, budou-li. Možná budu cvrčkem a budu si tak cvrkat na placáku, když se objeví jiný cvrček. Docvrkáme se, že se vlastně známe a dáme se do cvrkání. A procvrkáme celou noc, až si ucvrkáme držky. A nacvrkáme si tolik, že z toho sami budeme mít cvrčka jak vánočku. Ačkoli, spíš jako klobouk. Padla dvanáctá a šel jsem na celu. „Konečně ji dám trochu dohromady po tom ranním hromobití a kouknu, jaké poklady mi tam nechal Cesare,“ proběhlo mi hlavou. Na dnešek jsem si také objednal zmrzlinu. Děvečka už určitě taje nedočkavostí a netrpělivě vyskakuje z papíru, abych ji už konečně sežral. Abych ji strčil do lednice? To je vtip, který jsem raději přeslechl. Nezapomínejte, kde se právě nacházíme. Vychlazené nápoje jsem nakonec vyřešil ovocným sirupem. Ledová voda teče z kohoutku, a tak si dávám do nosu téměř zadarmo. Jsem prostě šibal, že jsem to takhle krásně vymyslel. No jo, ale lednici to nenahradí; maso musím zpracovávat ihned, jinak se zkazí a můžu ho naházet na dvůr holubům. Tihle holubi jsou spíš prasata, sežerou všechno. Tady se dá koupit v podstatě cokoliv, co člověk potřebuje. Správa věznice dala vězeňské populaci k dispozici omezený seznam produktů a surovin, především jídlo a hygienu, a na všechno ostatní, co není na seznamu, musí člověk podat písemnou žádost. Těmhle žádostem správa věznice může vyhovět, ale zároveň „nemusí“, čili její odpověď bývá z devadesáti devíti procent negativní. A takhle to tu chodí se vším. Člověk o něco žádá a neustále říkají „Ne“. Když pak jednou čistě náhodou něco povolí, tak si jeden připadá, že právě vyhrál válku. A přitom válčí jen s lidskou zlomyslností, úmyslnou lhostejností, a především s lidskou hloupostí, protože ať si říká, kdo chce, co chce, do vězení žádný normální člověk dobrovolně vlézt nemůže. Přiřítil se dozorce a pustil mě do klece. Jakmile jsem vkročil dovnitř, spatřil jsem kbelík špinavého prádla. Stál v koutě. Mně se protočily panenky. Ne, že bych byl až tolik líný... ale jo! Představa času stráveného nad lavorem mě málem uspala. Na stole už na mě čekaly obvyklé těstoviny umazané rajčatovou omáčkou. Kuchaři přijeli s předstihem a policajt je raději pustil na chvilku dovnitř, než aby mě volal z knihovny. V poslední době ti packalové z kuchyně nic jiného k obědu nevozí. Vaří stále totéž. Buď nemají fantazii nebo um anebo jim vedení věznice dodává denně tytéž suroviny. Připadá mi, že oni spíš špiní nádobí, než aby vařili. Až jsem se rozhodl vařit sám z vlastních surovin. Už mám té jejich „pásty na rudo“ dost! Vydupal jsem si z vrchnosti povolení na nákup potřebného koření a různých dalších přísad, které se nenacházejí v seznamu na běžný nákup, a pustím se do vaření hlava nehlava. Z hladu jsem do sebe nasoukal těstoviny a představoval si přitom obalený smažený vepřový řízek, rozpuštěné máslo na brambůrkách, nasekanou petrželku anebo pažitku navrchu a nějakou dobrou přílohu okolo na talíři z porcelánu. Tedy, to jsem já. Masochista přes chuťové buňky a vůči vlastnímu žaludku. Musím toho nechat, jinak se zničím. Dojedl jsem a umyl nádobí. Konečně přišel pravý čas na shlédnutí pozůstatků po Cesarem. „Tak povlečení mi tu nechal,” říkám si a rozhlížím se po cele. „Teda, tak todle jsem nečekal!” kývl
jsem uznale hlavou, jen jsem otevřel jeho skříňku. On si totiž odnesl jen to nejhorší haraburdí a nechal mi tu vlastně to nejlepší, co sám měl. Trička, kalhoty, jednu košili, náhradní povlečení na postel, svůj walkman, ba dokonce i vodu po holení. Přehraboval jsem se v tom až do jedné. „Vycházka!“ uslyšel jsem z druhé strany chodby. Policajt právě obcházel cely. Nechal jsem všechno ležet a během minuty jsem se převlékl do sportovního úboru. Šortky, tričko a sportovní boty. Vzal jsem si staré botasky, kdybychom hráli fotbal. Na betonu nové boty odejdou hned. Policajt bez jediného slova otevřel mříž a já seběhl dolů na dvůr. „Valerio, Cesare šel ven?” obrátil se na mě nejbližší hlouček zevlounů. V tu chvíli na mě mluvilo asi šest lidí jeden přes druhého a každý s jiným přízvukem či dialektem. „Moment please, takhle rozumím úplný hovno,” zastavil jsem je. „Jo, Cesare šel dneska ráno domů,” pokračoval jsem. „Ale můžu vás směle uklidnit, že to nevěděl ani on sám. Bylo to tak na honem, že nestačil oběhnout věznici, takže mám vyřídit, že vás všechny moc pozdravuje.” „Snad napíše, ne?” řekl jeden Sicilián, se kterým se Cesare dost často bavil. „Řek bych, že jo,” odvětil jsem. „A koho si teď vemeš na celu?” zeptal se mě mladý kluk, kterého jsem ani neznal jménem. Podle přízvuku byl odněkud z jihu Itálie. „To ještě nevím, musím se rozmyslet,” protáhl jsem obličej. „Na malý cele se máš dobře se správným parťákem. Když jsi se špatným parťákem, máš peklo na zemi. Uvidíme.” „To je pravda,” řekl Sicilián. „Valerio, hraješ fotbal?” zavolali na mě Albánci, kteří se uprostřed dvora dohadovali, kdo s kým bude hrát. Souhlasně jsem přikývl. „Tak pojď, ať můžem začít!” pobídli mě. Ukončil jsem hovor v hloučku a odběhl. Pustili jsme se do fotbalu. I když, fotbal?! Je to hra, které svorně říkáme šílenství. Máme svá pravidla a ta jsou „poněkud tvrdá“, stejně jako časté pády na beton, odřená kolena, lokty, dlaně, úsměv a podobně. Nedíváme se napravo ani nalevo, a kam to padne, tam to padne. Ruce při hře používáme výhradně na strkání. Auty ani rohy nehrajeme. Z trestných kopů existuje pouze penalta. Brány máme namalované na zdi a nikoho zpravidla nezajímá, na kterou bránu střílí. Vlastně nikoho ani tolik nezajímá ten balón, se kterým by se ten fotbal měl hrát. Po každém zápase se všichni dáváme celý týden dohromady. Vůbec netuším, jak to někdo z nich může hrát každý den. Jsou to vymydlený mozky. Vrátil jsem se po hodině a půl na celu jemně řečeno potlučený. Než jsem se odhodlal jít pod sprchu, další hodinu jsem se rozhýbával a kontroloval všechny klouby. Mimoto mi jeden z protihráčů nakopl achillovku a chvilku nato mi hamtl i na kotník té samé nohy. Byl jsem radostí bez sebe. Vzal jsem si župan, ramena si přehodil ručníkem, do kapes nacpal šampón a umělohmotnou krabičku s mýdlem. Špinavé prádlo jsem polil čistícím prostředkem, rozsvítil jsem červené světlo a čekal. Dozorce na sebe nenechal dlouho čekat a pustil mě ven. „Čau!” pozdravil jsem tři Araby, co pobíhali ve sprše. Odpověděli italsky, ale pak už mluvili jen mezi sebou a arabsky k tomu. Prádlo ve kbelíku jsem zalil vařící vodou a odstavil na pár minut pod věšák, na který jsem odložil župan a ručník. Pár minut jsem zůstal stát pod horkou sprchou a mezitím se prádlo trochu uvolnilo od všech nečistot. Propral jsem je, vymáchal pod horkou sprchou a vyprané jsem je pověsil na sprchu. Nakonec jsem vylil špínu z kbelíku do kanálu, kbelík vypláchl, hodil do něj čisté prádlo a všechno vrátil zpět na původní místo pod věšák. Pak jsem umyl sám sebe a znovu zůstal stát pod horkou sprchou. Až bych tam býval málem usnul. Sáhl jsem za sebe a otočil kohoutkem doleva. V duchu jsem počítal „Jeden, dva, tři...” když na mě dopadl první proud ledové vody. V tu chvíli jsem měl husinu i na patách, ale účel to splnilo. Probralo mě to. Chvíli jsem vydržel i pod studenou, pak jsem se osušil, zabalil se do županu a vrátil se na celu. Dozorce mi předtím nechal otevřeno, a tak jsem teď za sebou jen zaklapl mříž.
Převlékl jsem se do čistého a uvařil si kotel čaje s mlékem. Měl jsem před sebou volné celé odpoledne. Škola už skončila, ale kdyby byla, byl by dnes poslední vyučovací den v týdnu. A tak se vám pokusím přiblížit alespoň poslední dny, když jsem skládal zkoušky. Byl jsem jediný, koho ke zkouškám připustili. Nikdo další totiž neměl potřebný počet hodin odsezených ve školní učebně. (Ale v base přitom nechyběli. Zajímavé.) Písemné zkoušky probíhaly ve dvou dnech. Jednalo se o zkoušku z nejnižšího povinného vzdělání, úroveň naší deváté třídy, takže matematiku by zvládlo v pohodě malé dítě. Slohové téma z italštiny bylo na volný výběr, takže jsem sesmolil na pár stránek názory na život a na můj nynější stav, a bylo to. Ústní zkouška byla už jen taková nezbytná událost na závěr. U jednoho stolu jsme seděli já, předseda komise a profesoři okolo jako čtyři sudičky. Každý z profesorů mi položil pár otázek na téma, které jsem si sám na místě vybral. Já tyto otázky zodpověděl, podali jsme si ruce a šli opět každý po svém. To se mi to pěkně povedlo shrnout konec osmiměsíční lopoty do několika vět. Ale ono je to tak se vším. Po každé dřině trvá samotný závěr několik minut. Nezdá se vám? „Valerio,” kdosi mě vytrhl z uvažování. Podíval jsem se k mříži a uviděl Itala, co občas zašel do knihovny. Pamatoval jsem si ho, protože si vybíral jen knihy s dobrou kritikou, choval se slušně a nikdy toho moc nenamluvil. Na první pohled vypadal jako úplně normální člověk. Jmenoval se Piero Farina a bylo mu něco přes třicet. Stejně jako Cesare byl ve vězení za to, že si hrál na Jesseho Jamese. „Nazdar, kdo tě sem prsk?” povídám. „Dáš si čaj s mlíkem?” „Rád, díky!” rozsvítily se mu oči. „Jak to jde?” zeptal jsem se, zatímco jsem mu plnil kelímek. „Jako v base - pořád kupředu,” odpověděl. „Dobrá odpověď,“ proletělo mi hlavou. „Ty, poslechni, kolik ti zbývá do konce trestu?” obrátil jsem se na něj. „Moc,” odpověděl, „asi tři roky, ale může to bejt i víc, protože mě čeká ještě jedno odvolání a u prvního soudu jsem dostal pět let.” Najednou mě nakopla intuice. Měl jsem před sebou potenciálního parťáka. Dopili jsme čaj, poplkali a on zase zmizel za svými povinnostmi. Pracuje v běžných účtech a dělá vězňům účetního, a proto jsem předpokládal, že to nejspíš nebude žádný blbec. Lehl jsem si na postel a přemýšlel nad tím, až mi znenadání padly rolety a probudili mě až kuchaři s večeří. Něco na mě volali. V polospánku jsem jim něco odpověděl, vzal jsem polévku, dva kousky masa a talíř vařených brambor. Když už jsem byl v tom, brambory jsem hned dal na pánev a hodil je na oheň. Osmažil jsem je do pro mě stravitelné podoby a vrátil je na talíř. Pak jsem ohřál hovězí na té samé pánvi a mrskl s ním na brambory. Všechno jsem zalil šťávou z hovězího, přidal trošku soli, usedl ke stolu a povečeřel, dokud to mělo tu správnou teplotu. Po večeři jsem umyl nádobí a nalil si znovu čaj s mlékem. Byl už vychladlý, ale mně to nevadilo. Když jsem zjistil, co dávají v televizi, zasedl jsem zpět ke stolu a sáhl pod matraci pro křížovky. Na televizi se mi totiž nejvíc líbí čudlík, kterým se ta škatule vypíná. Pokud nedávají sport nebo něco opravdu zajímavého, pustím tam muziku a vrhnu se na psaní čehokoliv. Pokud nesmolím dopis nebo nějakou básničku, sedím nad křížovkou a koukám na ni. Jezdím pohledem po papíře, v duchu počítám písmenka a doplňuji jen tajenku. Používám to jako cvičení, abych nezapomněl myslet česky. Snažím se všemožně, abych udržel svoji češtinu na stejné úrovni, na jaké byla, než mě situace donutila mluvit a myslet italsky. Stejným způsobem se jistě baví i spousta jiných lidí. Člověk nemusí být nutně jazykový génius. Stačí znát jeden jazyk a umět jím vládnout. Vlastně jsem svým způsobem rád, že mě osud donutil jen psát. Protože za normálních okolností bych se v psaní nemohl tolik zdokonalit. Když víc než dva roky neděláte nic jiného, než že píšete, nakonec jednou musíte nutně zjistit, že se váš styl změnil a že nepoznáváte sami sebe. Venku každému přijde všechno naprosto přirozené, protože je všude okolo tisíc elementů, které odvádějí pozornost od sebe
sama, ale tady jsou všechny tyhle rušivé elementy eliminovány, vyrušeny a vyzmizíkovány. Tady sebe sama nelze přehlédnout. Zase mi padá hlava. Cítím se příšerně unavený, a teď už se opravdu stěhuji zpátky do pelechu. Zhasl jsem světlo, hupl jsem pod deku a odšoupl polštář. Rád spím na rovném. Položil jsem si polštář vedle sebe. Možná proto, abych neměl pocit, že usínám zase sám. Otočil jsem se na bok a položil na něj ruku. To bylo to poslední, co jsem dnešního dne stačil udělat. Potom mě cosi něžně uchopilo a dovolilo mi na pár hodin zapomenout na holou skutečnost kolem.
NÁVŠTĚVA Jednou se mi zdálo o tom, jak za mnou naši naposledy přijeli. Bylo to před pár měsíci. Toho dne přišel do knihovny jeden z dozorců, významně na mě mrkl a ohlásil mi, že mám návštěvu. Bylo na něm vidět, že si nenechal ujít příležitost, aby mi mohl dát dobrou zprávu právě on osobně. Zrovna tenhle se vždycky choval jako opravdový slušňák. Věděl jsem o návštěvě, a tak jsem se jen beze slova sbalil a uzavřel úřadovnu, aniž bych se jedním okem podíval na hodiny. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Nikdo neřekl ani popel proti mému náhlému odchodu. Všichni věděli, že musím mít pádný důvod, abych takhle nahonem ukončil práci. Šel jsem na celu. Jiný dozorce už na mě čekal u mříže s klíčem v ruce a pustil mě dovnitř. Pro ten den jsem měl všechno nachystané už od předchozího večera, a tak jsem věnoval posledních deset minut tomu, abych se trochu odreagoval od napětí, které mi probíhalo celým tělem. Dal jsem si hlt kávy, co zbyla od rána, zakousl jsem se do jablka, abych měl něco v žaludku, přečistil jsem si zuby a došel si na záchod. Čekala mě čtyřhodinová návštěva a nevěděl jsem, jestli se během té doby dostanu na celu. Policajt pro mě přišel na minutu přesně. Bylo půl jedenácté. Sešel jsem na centrálu a čekal. Přišel jiný policajt a nechal mě projít do čekárny. Tam už byli tři další kluci. Koukali na mě jak zjara, protože mě doposud neviděli, že bych šel na návštěvu. Ten samý policajt si navlékl igelitové rukavice na jedno použití a všem nám udělal osobní prohlídku. Byla to jen taková blesková formalita. Nakonec přišel velitel a oznámil mi, že tři hodiny návštěvy mám jisté a že o čtvrté hodině si promluvíme později. Pak nás odvedli do návštěvní místnosti. Když jsem uviděl tátu, maminku a bráchu, málem to se mnou šlehlo. Naše shledání se mnou po dvou letech strašně zamávalo. Až teď jsem si naplno uvědomil, jak šílená doba to ve skutečnosti byla. Dva roky. První okamžik jsem ani nevěřil, že tam naproti mě opravdu sedí, dokud jsme nepromluvili. Ale ono to s nimi mávalo úplně stejně. Po hlučných pozdravech, pusách a po otření slz jsme se pustili do povídání. No jo, jenže to nešlo tak rychle. Drhlo to. Jednak proto, že já jsem si musel zvyknout na češtinu a jednak proto, že jsme byli všichni dost rozhození z našeho setkání. Celou první hodinu jsme si zvykali. A jak na mě zapůsobili po tak dlouhé době? Zpočátku jsem měl obavy, že se na nás všech čas podepsal víc, než bychom si bývali přáli. Ale teď vím, že jsme zůstali všichni stejní. První hodina skončila. Vyhnali mě zpátky na celu, abych se naobědval. Na necelou půlhodinku. Ve spěchu jsem se najedl a zbytek času netrpělivě přešlapoval u dveří cely. Přemýšlel jsem, o čem bych si s nimi chtěl povídat zbytek času, abychom jej strávili co možná nejplodněji. „Jak to šlo? zeptal se tehdy Cesare. „Dobrý,” odpověděl jsem. Tím celá naše polední konverzace skončila, protože jsem se na víc nezmohl. Cesare viděl, že se soustředím na návštěvu a nechal mě na pokoji. Věděl, že později budeme mít spoustu času na povídání. Potom mě z myšlenek vytrhl policajt, abych se vrátil zpět do návštěvní místnosti. Naši už tam seděli a tentokrát jsme tam byli úplně sami. Měli jsme před sebou hodinu jen pro sebe. Nebyl tu nikdo kromě
jedné dozorkyně za sklem, a tak nás nikdo nevytrhoval z kontextu a ani my nikoho nerušili občasnou hlučností. Povídali jsme si o všem možném. O práci, o lidech, o blbostech a táta vyprávěl veselé zážitky z chalupy. Sem tam jsme řvali smíchy, až na nás hlídkující dozorci koukali jako na blázny. Nedivím se jim, že koukali. Oni mě tu znají jinak. Většinou jsem zamračený, odměřený a vážný. Až ten den konečně viděli, že se ve skutečnosti umím také zasmát. A nejen se mračit. Odhalili moji pravou tvář. I druhá hodina skončila. Odveleli mě zpět do čekárny, kde už čekali další dva kluci. Potom přišel ještě jeden. Mezitím do návštěvní místnosti vpustili jejich návštěvy, a teprve pak tam přivedli nás. V další hodině jsme si povídali o mojí budoucnosti. A tady se trochu zastavím, protože právě tady došlo ke srážce názorů. Jak jsem pochopil, tím že jsme se tak dlouho neviděli a neměli možnost si pořádně popovídat, oni až do dnešní návštěvy nebrali vážně v úvahu jakékoliv moje konkrétní, i když reálné představy o mé blízké i vzdálenější budoucnosti. Naši si mysleli, že jednou se jednoduše vrátím domů a všechno bude jako při starém. Jenže takhle už to nemůže fungovat, protože skoro tři roky stačily k tomu, abych se dokázal osamostatnit a aby se úplně otočil můj pohled na život. Změnily se moje zvyky, touhy, představy a očekávání od života. Hodlám pokračovat v plnění dalších mých tajných snů a přání. Spoustu jsem si jich už splnil v průběhu vězeňské anabáze, hlavně pokud jde o srovnání si myšlenek a nový pohled na život, ale také o zformování postavy a zbavení se některých naprosto zbytečných zlozvyků, které jsem si v minulosti vesele pěstoval. Nechci už utíkat od jednoho k druhému, aniž bych to první ukončil podle svých představ. Pokud někdo plánuje moji budoucnost v mé nepřítomnosti, dopouští se chyby. Je potřeba chápat, že ačkoliv jsem ve vězení, nejsem v žádném případě neschopný rozhodnutí o vlastním směru působení. Ba přímo naopak. Nenechám už nikdy nikoho, aby cíleně plánoval moji další budoucnost. Jiné bude, až budu mít vlastní rodinu a budeme rozhodovat společně. Potom „my“ budeme jeden celek a nenecháme nikoho jiného, aby rozhodoval o nás. A jakmile děti dorostou, budou si chtít plánovat a snít sami o svém životě, stejně jako já dnes. Klasický koloběh. Návštěva tehdy pro nás skončila moc rychle, přestože mi nakonec povolili také čtvrtou hodinu, a my jsme si tak stačili říci poměrně dost věcí. Moc mi pomohlo, že jsem ty sudičky mohl zase vidět a dotknout se jich, a vím, že jim to také pomohlo. Viděli jsme se a ujistili se, že jsme živí, zdraví a celí. To byl původní záměr návštěvy a u toho také nakonec zůstalo. Celé odpoledne po návštěvě uběhlo jako voda. Osprchoval jsem se a snažil se nemyslet na nic. Vzpamatovával jsem se dost dlouho. Další dva dny jsem nebyl schopen vůbec ničeho a úplně jsem se probral až po týdnu.
PÁTEK Opět další pátek. Další den v kalendáři, který bude vzápětí smazán nekompromisním postupem času. Ani jsem se nestačil pořádně probudit, když se otevřely dveře a do cely napochodovali dva dozorci na prohlídku. Při každé prohlídce se děsím, co po nich zůstane za bordel. Nespletl jsem se, mé očekávání se beze zbytku vyplnilo. Řádili u mě dobrou půlhodinu a také to za to stálo. Co vám budu povídat. Cela byla zpřeházená odshora dolů, všechny skříně vyházené, prádlo vytahané a roztroušené po celém prostoru místnosti. Knihy, sešity, časopisy, noviny i došlá pošta, to všechno bylo pečlivě promíchané s prádlem a s hygienickými potřebami. A aby toho nebylo málo, obě postele byly doslova stažené z kůže a všechna povlečení se krčila pod úhlednou, dokonale nepřehlednou hromadou všeho, co se v místnosti nacházelo. Když jsem to uviděl, praštil jsem vztekle do zdi. Nebylo mi ani jasné, odkud začít s úklidem, tak jsem si pro začátek udělal kafe. Přitom jsem se lépe rozhlédl a začal se v tom všem přehrabovat a plnit skříňky. Celý úklid mi trval asi hodinu, a jen jsem
skončil, už mě hnali do knihovny. To bylo ale probuzeníčko, jen co je pravda. A tohle se stane jednou za měsíc, prý z bezpečnostních důvodů. Když jsem dorazil do úřadovny, čekal tu na mě houf lidí. „Valerio, ty sis dneska ale pěkně přispal, co?” hartusil jeden. „Jen co je pravda!” přizvukoval někdo další a všichni ostatní jen souhlasně mručeli. „Hovno sem si přichrup. Měl sem šťáru a dneska se fakt vyřádili, hovada!” utrousil jsem, zatvářil jsem se znechuceně a vlezl do knihovny. Nikdo už ani nepípl. Každý věděl přesně, co mě toho rána potkalo za hnus a já zase věděl naprosto přesně, že na mě všichni nečekali jen proto, aby mi řekli nazdar. Nalezli za mnou do místnosti a začali to na mě sypat. Z fleku jsem udělal pár žádostí a zaznamenal pohyb knih do registru. Pacholci, nejspíš mi chtěli nahnat strach hned po ránu. Už je trochu znám. Teď ale bez legrace. Za ten rok tu bylo několik výměn názorů s lidmi, kteří si mysleli, že jim budu otročit. Narazili na skálu. A když to jeden zkoušel dokonce po zlém, dopadlo to tak, že potom zůstal zalezlý týden a nevycházel, dokud se všechno neuklidnilo. Jak to? Ne, že bych byl až tak silný. To ne. Celé vězení v tichosti přihlíželo našemu konfliktu vyvolanému z jeho strany, a když chlapi viděli, že nemám strach zvednout ruce, postavili se za mě. On byl ten, kdo udělal chybu a zůstal týden na cele proto, aby všem ukázal, že si ji uvědomil. A také proto, že věděl, že by na devadesát procent odněkud minimálně jedna přiletěla. Dnes se respektujeme a žijeme vedle sebe v míru. Slyšel jsem, že v českých věznicích nikdo nad ničím příliš nespekuluje a rovnou bije. Převládají staré zvyky, mazáctví a šikana. Sám jsem to na vlastní kůži nezažil a také udělám všechno proto, aby se to ani nestalo. Tady se používá více hlava než pěsti a to mi vyhovuje. Jsem sice stále připravený na cokoliv, protože jeden nikdy neví, kdy může druhému rupnout v kouli, ale násilí se mi příčí. Používám je opravdu nerad a když už, tak jen ve chvílích, kdy všechny ostatní možnosti jsou beze zbytku vyčerpány a není vyhnutí. Pak se pár vteřin mluví beze slov. Objevil se dozorce a přinesl nám dnešní tisk. V druhé ruce držel poštu a hledal, jestli v balíku dopisů není náhodou něco pro mě nebo pro někoho z lidí, co byli právě v knihovně. Chvíli se v tom přehraboval, pak zakroutil hlavou a zmizel. Přemýšlel jsem nad počínáním některých dozorců. Stejně jako v normálním světě, také zde se vyskytují pohodoví lidé a blbci. Jsou dny, kdy nás nechávají na pokoji, ale jsou dny, kdy nás vyloženě provokují. Jakoby to opravdu bývali dostali příkazem. Třeba večer přijde policajt jako duch, vypne nám televizi a čeká, jak zareagujeme. A pak to zopakuje pro jistotu ještě dvakrát, aby se přesvědčil, že jsme už patřičně naladění. Divili byste se, kolik lidí se přiživuje na místním trestním systému. Někdy si až myslím, že polovina tohohle města nemůže být živa bez zločinnosti a bez plného vězení. Inu což, každý je z něčeho živ. Každý dělá, co umí, aby nepošel hlady. Když ale vidím naše dozorce, jak se strašně namáhají při chození od cely k cele a při otvírání a zavírání dveří, tak je mi vlastně skoro až do smíchu. Kdybych se ještě uměl od srdce zasmát, chechtal bych se jako blázen, až bych si omlátil hlavu o zeď. Vstal jsem od stolu a seběhl na centrálu. „Mohl byste mi zavolat Piera Farinu?” poprosil jsem policajta. „Koho?” nechápal. „Piera Farinu z běžných účtů,” upřesnil jsem. „Aha, vězeň Farina! Moment!” pochopil a zmizel za rohem. Za chvilku přišel Piero. „Nazdar!“ povídám mu. „Nazdar, co se děje?” „Nic zvláštního, chtěl jsem s tebou mluvit. Máš chvilku?” povídám. „O co jde?” nechápal. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by se ti nechtělo sdílet se mnou celu číslo 25,” zadíval jsem se na něj a
bavil se jeho překvapením. „Hele, můžu ti to říct později? Potřebuju nad tím chvilku přemejšlet,” vysvětlil. „Jasně, ale potřeboval bych to vědět dneska odpoledne, protože na zejtra ráno jsem se domluvil s inspektorem, že mu povím, co a jak. Zvládneš to?” „I dřív,” odvětil. “Dám ti vědět po obědě.” „Jak to vidíš procentuálně?” zeptal jsem se znovu. „Tak osmdesát procent na to, že jo,” řekl a mrkl na mě jedním okem. „Díky, jsi jednička. Tak zatím!” kývli jsme na sebe a šli po svých povinnostech. Pět minut potom, co jsem se vrátil do knihovny, mě nechal zavolat velitel věznice. Seběhl jsem znovu na centrálu, a tam mi velitel suše oznámil, že mi přidělil na celu jednoho špindíru feťáka. Rozhodl se vyzkoušet moji výdrž a trpělivost. Jenže to narazil na toho pravého. Postavil jsem se mu tak tvrdě, že mě to málem stálo práci. Pohádali jsme se, i když jsem se nechtěl hádat. Pokoušel jsem se jen žádat o špetku respektu. On mi ovšem začal ze svého velitelského křesla vyhrožovat a pokoušel se mě donutit násilím, abych přijal toho, koho on určil. Nakonec jsem už byl i smířený s osudem, ale zase mě naštvalo, jaké na mě použil donucovací metody, a vůbec jeho způsob jednání, a tak jsem neustoupil. Velitele to popudilo a začal vyhrožovat úplně příšerně. Nepřekročil svoje pravomoci, ale přehnal to, protože začal do našeho problému zatahovat i všechny ostatní pracující vězně. A jakmile to přehnal, dal mi vodu na můj mlýn. Do zblbnutí jsem opakoval, že je mi jasné, že on velí v této věznici, ale vzápětí jsem mu hodil do ksichtu, že mi přijde správné, aby měl ke mně trochu respektu, když já respektuji všechen personál bez rozdílu. Nadhodil jsem to pokaždé tak, aby on si připadal jako blbec. Soustavně jsem opakoval, že jej chápu, ale přitom že s ním nesouhlasím, zatímco on jenom brunátněl, vyhrožoval a stupňoval tlak. Když ten tlak vystupňoval na úplně nejvyšší, málem až neúnosnou míru, začal jsem se smát. Tím jsem dostal sebe do klidu a jeho do agónie. Načež jsem se uklonil jako po představení, slušně se rozloučil a odešel. Velitele jsem točil a točil, až jsem jej dotočil. Ten špindíra, co se ke mně chtěl nakvartýrovat, když viděl můj výraz ve tváři po příchodu od velitele, raději si přestal dělat další naděje a domluvil se s velitelem na náhradním řešení. Od té doby jsem s ním nepromluvil ani slovo, protože mě podrazil. Celý tenhle problém způsobil on. Věděl, že já bych si ho k sobě na celu dobrovolně nevzal, a tak to zkusil rovnou silou přes velitele. Vím to já, ví to on sám, a kromě nás dvou to bude brzy vědět také celé vězení, protože tady se nic neudrží v tajnosti. Tady se každá takováhle věc řeší, protože každý chce vědět, s kým má tu čest. Raději změním téma. Jednoho večera, kdy jsem byl napůl v depresi, se mi zničehonic rozepsala ruka a napsala... MŮRA Jsem tu sám. Sedím u stolu a pozoruji můru, která ke mně přiletěla otevřeným oknem na návštěvu. Poletuje z jednoho tmavého kouta do druhého, jakoby se nemohla rozhodnout, na kterém místě přečkat do příštího pozdního odpoledne. Potom se probudí a možná půjde hledat něco na zub. Ani nevím, proč se jí ode mě nechce. Na zazimování je ještě příliš brzy a aby se pokusila o nějakého potomka, na to je zase příliš pozdě. Asi jí u mě bude prostě příjemně. A to mě hřeje, protože mně je také příjemně, když se někdo cítí dobře v mé blízkosti. Můra se někde uhnízdila. Nevím kde, protože tím, jak tu hloubám, jsem na ni úplně zapomněl. Možná to tak mělo být. Využila chvilky a zmizela mi z dohledu. Také ona má právo na soukromí a tady toho soukromí není rozhodně na rozhazování. Vězeňská cela je maličká a řád přísný, takže každý nakládá s jednou vteřinou soukromí jako se svátostí. Jenže můra má oproti mně výhodu. Má křídla. Tudíž se může kdykoliv odrazit, vznést do výšky a zmizet mi z očí. Je tu se mnou ve vězení, a přitom je svobodná. Jenomže je hloupoučká, protože neví,
jak se svojí svobodou nejlépe naložit. Buď jí chybí mozek anebo jednoduše uznává pouze svoje hmyzí hodnoty, naprosto odlišné od našich lidských. My máme mozek, máme také své hodnoty, ale zase nemáme křídla. Zato máme fantazii a to je ta nejúžasnější věc, jakou nám příroda mohla dát do výbavy. Můra se opět odněkud vyloupla. Přistoupil jsem k ní a zlehka jí uzavřel do prostoru mezi pootevřenými dlaněmi svých velikých rukou. Tak, abych jí neublížil. Udělal jsem dva kroky k zamřížovanému oknu, otevřel dlaně a prostrčil dlaň s můrou mezi mřížemi ven. Vylétla, chvíli se třepotala za oknem a chtěla zpátky do cely. Zabránil jsem jí v návratu. Lehce jsem foukl, a tím jsem úplně změnil směr jejího letu. Otočila se o sto osmdesát stupňů a zmizela ve tmě. A k tomu stačilo jedno jediné lehké dýchnutí. Kdyby šlo všechno v lidském životě změnit, když si člověk zrovna zamane, co říkáte? Ale ono to tak je. To jenom my, lidé, ten vánek osudu neumíme vnímat a předem zachytit. Musíme si jej prožít. Jinak princip je úplně stejný jako u můry a dýchnutí. Nějak bylo, nějak bude. Kdybychom tak věděli, kdo si pokaždé zamane změnit cestu našeho osudu tak či onak? Někdo mu říká Bůh, někdo mu říká jinak a někdo mu neříká nijak. Já mu říkám „bůh“, protože tohle pojmenování mi jde nejlépe přes jazyk. Můra použila křídla a objevila svobodu. Já použiji fantazii a efekt bude tentýž. Objevím volnost a neuzavřený prostor, který zaplním vším, co mě zrovna napadne. Všimli jste si, že vesmír je oproti lidské fantazii dost relativní pojem? Je relativní, protože může být konečný, zatímco lidská představivost nezná mezí. Zůstal jsem svobodný ve svém já a to mě drží psychicky pohromadě. Vím, že spousta lidí žije odnikud nikam obklopený svobodou a moc mě to mrzí. Mrzí mě jen samotný předpoklad, kolik lidí je uvězněno v sobě sama jen proto, že neumějí nebo nechtějí použít fantazii, snít a s úsměvem nadsazovat všechno, co komu z nich prolétne hlavou. Jakoby zemřeli sami v sobě. Ale podle mě je škoda zemřít mladý. Opět jsem usedl v knihovně a přemýšlel nad tím, co se stalo u velitele. „Tak todle jsem nejspíš ustál, protože jinak by mě bejvali hned šoupli na izolaci!” odfoukl jsem si nahlas. Bylo po jedenácté a ti, co předtím byli v knihovně, než jsem odešel k veliteli, ti všichni už byli zalezlí na celách. Vzal jsem do rukou kytaru, brnkal, co mi zrovna přišlo pod prsty, a přemýšlel. Baví mě improvizovat. Přitom se dostanu do zvláštního stavu mimo sebe a napadají mě někdy moc zajímavé myšlenky. Když už jsem se před chvilkou zmínil o vesmíru, tak se u něj na chvíli zastavím. Současné objevy o životě ve vesmíru, o neznámých virech cestujících bezvzdušným prostorem a posléze dopadajících na Zemi, zprávy o UFO, která údajně houfně navštěvují naši planetu a studují nás, to všechno dává pojmu „bůh“ úplně novou dimenzi. Potvrdí-li se totiž jednou pravdivost těchto objevů a teorií, znovu se změní horizont lidského uvažování. Jak to? Jakmile jednou zjistíme, jak opravdu vznikla Země, okamžitě se začneme pídit po vzniku vesmíru, protože „člověk” si pokaždé hodí rovnou nejvyšší cíl, aby měl příštích pár set nebo pár tisíc let o čem přemýšlet. Je to tak. Nejdřív Ital Galileo Gallilei pověděl lidem, že svět není placka. Polák Mikoláš Koperník dal všem na vědomost, že ve vesmíru existují nějaké hlubší zákonitosti, než jen blikání lucerniček na nebeské dálnici. Pak dlouho nic, až jednou zaštěkala Lajka za plotem našeho zemského ráje. Jestli jí, nedej bože, potkali nějací mimozemšťané, museli se určitě zděsit při pohledu na rat’afáka s kuklou a leteckými brýlemi, který ještě ke všemu blafal rusky. Snad prý také dvakrát škytla, co jsem slyšel. O zvracení se ve zprávě nemluvilo. Každopádně se při letu znečistila odspodu a po návratu na Zemi se jí ještě týden protáčely panenky proti směru hodinových ručiček. Chudinka voříšek. Lajka přežila, a tak Rusové vystřelili na oběžnou dráhu Gagarina. Ne, opravdu nevím, jestli se znečistil také on. To se mě ptáte moc. Vím, že zanedlouho poté se pochlapili i Američané a Armstrong si zvrtl kotník, když odpaloval golfový míček na Měsíci. A nakonec všechny vesmírné stanice, satelity, raketoplány a vesmírné sondy. To bylo a přetrvává podnes. Začali jsme před několika sty lety a
můžeme vesele pokračovat dnešními objevy o Marsu a o dalších planetách naší Sluneční soustavy. Sledujete, jak se pomalu roztahujeme a o kolik se rozrostly naše člověčí obzory? Kdoví, kde budeme za dalších dvě stě let, půjdeme-li kupředu stále stejným tempem. Ať budeme, kde budeme, stejně zůstaneme navždy pouze maličkou součástí jednoho obrovského celku. Člověk by si logicky řekl: „A kam se vlastně v tom všem poděl bůh?” On se nikam nepoděl. On stojí stále na jednom místě a čeká, až si k němu člověk jednou sám najde cestu. On nikoho nenutí k ničemu. Člověk jej neuvidí, alespoň za života, může však cítit jeho přítomnost. Může se naučit mu naslouchat. A k tomu stačí jenom chtít. Není složité naslouchat něčemu, čeho tvoříme nedílnou součást. Lidský život je boj od začátku až do konce. Je to stereotypní koloběh tělesných funkcí, instinktů a fyzických a mentálních potřeb. Každý žijeme svůj život, abychom se nakonec zeptali sami sebe, k čemu jsme tu byli. A právě až na jeho konci člověk zpravidla zjistí, že se za celý průběh života prakticky nehnul ze začátku. Kdyby si měl člověk dělat čárky, kolikrát v životě něco začal a kolikrát to něco ukončil, nedopočítal by se a zešedivěl by během několika málo vteřin. Podívejte se kupříkladu na Bibli. Začnete ji číst, abyste věděli, co v ní je. Sem tam objevíte zajímavou myšlenku, a tak si uděláte poznámku, abyste ji nezapomněli. Jenže potom, kde skončil ten lísteček s tou kterou poznámkou, to ví opravdu jen bůh. Výjimečné poznámky si většinou ukládáme na výjimečná místa. Nejlépe je zahrabat, aby se jich nikdo cizí ani prstem nedotkl. Aby se nikdo nepřiblížil ani o milimetr naší skryté mysli, která je jediným jistým místem, kde se můžeme klidně schovat před světem. Tam nás nikdo nenajde. A tak pokračujete ve čtení a děláte si záložky, až se dostanete do poloviny. A najednou zjistíte, že už nevíte, co bylo na začátku. Aby ne, když se právě nacházíte na straně 900 nebo 1325. Kdo by si to měl také všechno pamatovat hned napoprvé, co říkáte? Proto je Bible čtení na celý život. Dostanete se na konec a můžete okamžitě začít znova od začátku. No jo, ale uvědomujete si, že ta kniha vznikla před více než dvěma tisíci lety a že přetrvala v původní podobě až dodnes? Myšlenky ukryté mezi řádky jsou tytéž, co nám kolují hlavou denodenně. A to je pro mě důvod k zamyšlení. Předesílám, že nejsem křtěný a ani se nejspíš pokřtít nenechám. Křest je symbol. A mně se nelíbí představa, že bych musel projít přijímacím testem, abych mohl věřit v něco, v co chci věřit, anebo jen proto, aby mi bylo jednou dovoleno se oženit v kostele. Kdepak, mě nedostanou! To po mně nikdo nemůže chtít ani v legraci. Až jednou přijde chvíle, kdy budu cítit, že pro uzavření kruhu mi chybí už jenom ten křest, pak to bude něco úplně jiného. Pro někoho křest znamená symbol pro začátek života, ale pro mě to jednou možná bude taková pomyslná třešínka na dortu. Také v tomto smyslu chci zůstat sám sebou. Pro mě bůh existuje jako nejvyšší možná spirituální veličina. Je zdrojem mé mentální energie. Čerpám z něj a konzultuji s ním, co mě hřeje, co mě trápí, co bych chtěl vědět a co mi není jasné. Nemodlím se k němu za spásu svojí duše. Vedu s ním dialogy a hledám u něj odpovědi na všechno, co mě zajímá, a pak o tom píši verše nebo něco jiného a polemizuji sám se sebou. Žiji. On existuje ve mně, tudíž existuje. Protože já chci, aby ve mně existoval. Bůh existuje v lidech. A co je pro člověka skutečnější než člověk sám? V určitých situacích se k němu odvolává každý. I ten, který se považuje za ateistu. Každý člověk jej podvědomě považuje za nejvyšší možnou instanci lidského myšlení a mentálního cítění, a to jsou holá fakta. Vidíte to? A jsme opět u fantazie. Lidská mysl je jeden začarovaný kruh a hlava je malá zeměkoule. Fantazie je ukrytá za vším lidským počínáním. A pryč od toho! Myslím, že přišel správný čas, abych vám představil Otce Antonia, mého spirituálního učitele. Antonio, předtím než nastoupil v této věznici, byl 11 let misionářem v latinské Americe. Sem přišel pár měsíců předtím, než přivezli mě. Osud nejspíš chtěl, abychom se tu právě my dva potkali a věděl dobře proč. Antonio celý svůj život věnoval přemýšlení, dodávání odvahy a chuti do života jiným
osobám, a to všechno prostřednictvím boha. Dnes je mu přes šedesát, ví spoustu věcí a všechno, co nosí v sobě, má stále potřebu předávat dál. Jsem rád, že na své cestě zakopl také o moji maličkost. Můj bůh ale nemá fyzickou tvář. Já dokáži přijmout jenom ducha. Říká se: „bůh dal - bůh vzal,” ale také se říká: „to je prostě život”. A teď si vyberte, když obojí znamená prakticky totéž a používá se ve stejných situacích, když si člověk neví rady a potřebuje si nad něčím zhluboka povzdychnout. S Antoniem jsme se hodně spřátelili. Všechno začalo tím, že jsme si jednou vyšli vstříc. Mně stačilo a stačí dodnes, že mohu hrát v kapli na kytaru pokaždé, když tam je on, a já se za něj postavil přede všemi vězni, když překonával složité počáteční období, kdy jsme si na sebe všichni zvykali. Překonali jsme tak nejedno obtížné období. Dá se říci, že jsme dali síly dohromady, abychom udrželi klid a mír v této neustále napjaté atmosféře. Naše přátelství ale nespočívá v občasné vzájemné pomoci. Byl to právě on, kdo mi otevřel dveře do mého duševna. Pomalu mě vedl kupředu, až jsem sám dospěl k jakési pomyslné hranici, za kterou se ukrývala moje opravdová fantazie. Až tam jsem teprve pochopil, co se ve mně ve skutečnosti skrývá za nekonečnost. A nejen ve mně; v každém člověku. Lidská fantazie je opravdu ohromná věc. Jakoby měl každý v sobě takový soukromý vesmír. A zkuste si představit, že by ten vesmír byl naplněný až po okraj vašimi myšlenkami, sny a představami. To by byla paráda. To je věcí, o kterých tu celé dny přemýšlím, viďte? A nejen dny. Neumíte si ani představit, kolik nocí člověk ve vězení prospí s otevřenýma očima. Myšlenkové pochody bez začátku a bez konce. Podíval jsem se na hodiny a zvedl se, abych připravil knihovnu na zavíračku. Jen jsem všechno pozamykal a vypnul počítač, už tu byl policajt. Když viděl, že jsem připravený k odchodu, zatvářil se spokojeně. Rozloučili jsme se a já šel na celu. Přiřítil se jiný policajt a otevřel mi dveře. „Počkejte okamžik, prosím, jen si vezmu pár krámu a běžím do posilovny.” Policajt se zatvářil víc jako blb než otráveně, a čekal. Převlékl jsem se do sportovního, popadl vodu v láhvi, hodinky, ručník a zase jsem vyšel z cely. Celé mi to trvalo asi minutu, ale dozorce vypadal, jakoby musel čekat půl dne, mrcha líná. Odcvičil jsem si svoje a vrátil se na celu. Ta hodina uplynula strašně rychle. Kuchaři mi mezitím nechali na stole talíř těstovin „na rudo“ a dva plátky hovězího. Vypadalo to všelijak, ale měl jsem takový hlad, že jsem odvrátil pohled na stranu, abych to neviděl, a nasoukal jsem to do sebe. Ještě ke všemu to bylo studené. Nic moc, ale lepší než nic. Právě jsem se stačil osprchovat a vrátit se na celu, když přiběhl dozorce, abych šel do kaple. Antonio přišel o hodinu dřív a nechal mě zavolat, abych mohl cvičit na kytaru. Vzal jsem si tedy štos partů se žalmy a šel do kaple. Když jsem vlezl do dveří, kněz už tam měl prvního hříšníka. Rychle jsem přešel na druhý konec kapličky, vyndal španělku z pouzdra a naladil ji. Antonio a ten druhý se bavili tak potichu, že i kdybych nakrásně chtěl, býval bych neslyšel ani slovo. Našteloval jsem si stojan na noty a pustil se do toho. Vystřídalo se tu asi dvanáct zpovědníků a já hrál a hrál a hrál, až se zdi zelenaly. Antonio využívá moji muziku také k tomu, aby nebylo slyšet to, co mu vyprávějí zpovědníci. Ví totiž stejně dobře jako já, že ve vězení i zdi mají dlouhatánské uši a moje muzicírování poskytuje jemu i jeho hříšníkům trochu soukromí. Takhle to chodí každý pátek. Jednu chvíli se ale otevřely dveře do kaple a vešel Piero. „Valerio!” zavolal polohlasem. Otočil jsem se, ale nepřestával jsem hrát. Když jsem na něj tázavě kývl hlavou, řekl: „O.k.! Podej žádost, já ji podám taky, ať to inspektorovi přijde z obou stran, jo?” Znovu jsem přikývl a mrkl na něj. Piero se zazubil a odešel. Strávil jsem v kapli asi tři a půl hodiny, a pak hned jsem šel na večerní vycházku. Tedy, tomu říkám plodně využité odpoledne! Až do té nejposlednější chviličky. Večerní vycházky nám udělali jenom přes léto, abychom necítili tolik délku dne. Jakmile se dny začnou krátit, opět nám večerní hodinu
přidají k odpolední vycházce, odkud ji předtím ubrali. Hodinu jsem pochodoval po dvoře jako kretén a vrátil jsem se na celu. Po celém dni na mě padla únava, tak jsem si šel vychutnat sladkou samotu. Kdy se mi tady zase naskytne možnost si takhle odpočinout od všech lidí? Jak se pořád snažím být venku z cely, abych si odpočinul od kteréhokoliv kolegy, tak teď se naopak snažím být všechen čas sám na cele. A musím říci, že je to dokonalé odreagování se. Nazval bych to dokonce takovou „vězeňskou dovolenou“. Teď mohu očekávat příchod Piera, a tak si to chci ještě pořádně užít, než zase začne obvyklý mumraj. Dozorce právě obcházel cely, a když mě viděl přicházet, zastavil se před mojí celou. Došel jsem k němu, on otevřel mříž a já vešel. Potom za mnou mříž zavřel, přivřel venkovní dveře a odešel pryč. Jakmile jsem vstoupil do dveří, uvědomil jsem si, že bych měl vytřít podlahu. Vytírám každý den, protože je tu příšerně prašné prostředí. Co nesetřeš, to dýcháš. Ono stačí, že když se člověk položí na postel a dívá se pozorně okolo sebe, vidí, že vzduch je i tak plný nejrůznějšího nepořádku. Stačí nechat na pár minut otevřené okno a můžete okamžitě vytírat znovu. Raději si toho příliš nevšímám. Lítal bych tu s kýblem a hadrem od rána do večera a neměl bych čas na nic jiného. Venku si člověk ani příliš nevšimne vzduchu, který musí dýchat. Proč by si jej také všímal, že ano? Člověk, dokud nemusí, raději si některých věcí nevšímá. A navíc mu z velké části přijdou naprosto přirozené, takže je šmahem háže za hlavu. Ale tady, když vidím zblízka všechno to svinstvo, které musím dýchat, protože jiné lepší k dispozici není, tak se mi zvedá žaludek. Raději popadnu několikrát za den kýbl s hadrem a věnuji pět minut úklidu. Mně to za to rozhodně stojí. Vám nevadí, že musíte dýchat to, co právě vdechujete? Promiňte, ale to, co dýcháme, už dávno nemá se vzduchem nic společného. Snad jen ten název. No jo, ale to si tady mohu žvatlat, co chci. Hlavně, že pokrok jde stále kupředu. Věda jde kupředu, průmysl jde kupředu, tím pádem i výrobci léčiv musí jít stále kupředu, abychom byli připravení na všechny nemoci, které přinesl všeobecný pokrok, a na nové nemoci, které teprve přijdou, o kterých my normální lidé ještě nemáme ani páru a na které už jsou v některých laboratořích připravené protiléky. Vy si dýchejte, co chcete. Já, až se dostanu ven, tak se pokusím někde objevit místo, kde se dá skutečně dýchat. A tam mě potom najdete. Hned jsem se pustil do práce, dokud jsem byl patřičně nažhavený. Pak jsem postavil na kávu, zapnul televizi, naladil jsem hudební kanál a na chvíli jsem se posadil. Otevřel jsem přehled televizních programů. Když jsem zjistil, že nejzajímavější budou opravdu jen večerní zprávy, a to jen možná, opět jsem jej zaklapl a odložil ke stěně do kouta stolu. Ozvalo se zachrčení kávovaru. Nalil jsem kávu do kelímku s cukrem a troškou mléka, a odstavil prázdný kávovar na umyvadlo. Pak jsem zamíchal obsah kelímku a obvyklý rituál byl u konce. Sáhl jsem do krabice pro zákusek a opět se uvelebil u stolu, tentokrát s knihou. Dobrá kniha, káva, pišingr a jakákoliv klidná hudba v pozadí. Tomu říkám idylka. Nic lepšího mě ani snad nemohlo pro dnešní večer napadnout. Začetl jsem se do anglického autora v italštině a snažil se nevěnovat nikomu pozornost. Jen kuchařům okolo sedmé, když přivezli večeři, jednomu policajtovi, který se mě přišel zeptat na výklad jednoho článku z trestního zákoníku, a dvě minuty jsem věnoval tomu, abych napsal pro inspektora žádost ohledně Piera. Čtením jsem strávil vlastně celý večer. Dokázal jsem se odtrhnout až někdy okolo jedenácté. Přinutil mě hlas žaludku. Kluci z kuchyně mi sice večeři přivezli podle časového harmonogramu, ale jak mi ji podali, tak zůstala ležet na odkládací ploše jedné ze skříněk. Byla studená, jak zákon káže. Musel jsem nažhavit hořák a zkulturnit všechny polotovary, co mi přivezli v jakési neidentifikovatelné podobě, do jiné podoby, mému žaludku vzhledově i chut’ově přijatelnější. Najedl jsem se a začal se chystat do postele. Přišel střídající dozorce na půlnoční kontrolu. To to ale uteklo. Zjistil, že jsem se během večera nerozmnožil, ani nenaklonoval, a tak spokojeně zapsal do notesu vzornou jedničku. To jako, že na cele číslo 25 našel pouze jednu osobu. Ne, že já bych byl vzorný. Tady se na známkování nehraje. A spokojený byl, protože jeho jednička v notesu souhlasila s jedničkou ve výkazu práce jeho kolegy, který se právě chystal jít domů. Popřáli jsme si klidnou noc a zase zmizel ve tmě.
Převlékl jsem se do pyžama, vykonal poslední potřebu, poslední hygienu, vypnul televizi, zhasl světlo, polštář odstrčil na horní prázdnou palandu, abych se ráno neprobudil s krkobolem, a hupl pod deku. Byl jsem pěkně unavený. Nejsem zvyklý chodit spát takhle pozdě. Po půlnoci už obvykle nevím o světě. Ale co, výjimka přeci potvrzuje pravidlo. Ještě chvilku jsem ležel na zádech, poslouchal ticho okolo a snil o všem možném i nemožném, až jsem se nakonec zasnil na celou noc, ani nevím jak. MALÁ VELKÁ KOUZLA Bylo krásné teplo, svítilo sluníčko a já sjížděl po břiše dolů z jakéhosi kopečka. Svištěl jsem po hebkém koberci trávy a připadal si jako v jedné z těch trojrozměrných her, kdy se zároveň s protagonistou přetáčí vzhůru nohama i celé pozadí. Sem tam jsem převalil pár sudů a pokaždé se nějak zázračně vrátil do polohy na břiše. Tráva pode mnou jakoby ani nebyla trávou. Povrch byl hladký jako vodní hladina, jemný na dotek a měkoučký, jakoby pod zeleným porostem byla položená matrace. Dokonale se mnou splýval, ať jsem se převaloval, jak se mi zachtělo. Užíval jsem si přepychovou jízdu nosem napřed do dalšího krásného snu. Zajímavé je, že čistou náhodou jsem měl postel povlečenou trávově zeleným povlečením s kvítky. Na jednu stranu byla jízda naprosto parádní, ale zase jsem netušil, co mě čeká, až dojedu na konec. Trochu mě to znepokojovalo, protože jak už je v mých snech dobrým zvykem, očekával jsem nějakou strž s ostrými dřevěnými kůly na dně. Chtěl jsem zavřít oči a čekat, jak to dopadne, ale potom mě zase přepadla obvyklá zpupnost, podpořená nebetyčnou zvědavostí a pokračoval jsem v ostražitosti, odkud nakonec přijde poslední rána. Kdepak! Přehoupl jsem se přes hranu horizontu a uviděl před sebou nějaký dům. Přibližoval jsem se k domku a jak jsem se tak blížil, jízda se zpomalovala a zpomalovala, až jsem se úplně zastavil. Na zahrádce před vchodem stála mně naprosto neznámá dívka a něco dělala. Dívka, kterou jsem předtím nikdy nespatřil. Byla tak zabraná do práce, že mě ani nezaregistrovala. Došlo mi, že stále ještě ležím na břiše, čili mě ani uvidět nemohla. Vstal jsem tedy a zamířil k ní. Když jsem se přiblížil téměř na dosah, najednou se otočila. Lekla se, protože o mně do té chvíle neměla ani páru. A pustila se do mě hlava nehlava. Bila mě, kam to padlo, tam to padlo. Já se nebránil. Nechal jsem ji, ať si na mě vyzkouší všechny údery a kopy, co měla napsané na jídelníčku. Také se nenechávala pobízet a dávala mi to, holka jedna, pěkně sežrat. A že toho uměla! Ještěže ve snu člověk necítí bolest. Asi bych měl hlavu jednou takovou. V dešti ran, co se na mě sypaly odevšad, jsem uviděl, že dveře do domu byly otevřené. Uhnul jsem se poslední ráně a vletěl do nich. Rázem se okolo mě všechno změnilo. Byla zima, všude okolo ležela pokrývka sněhu a já seděl ještě s jedním člověkem na motorovém člunu. Ani tohoto člověka jsem předtím nikdy neviděl. Jezdili jsme po jakémsi napůl zamrzlém jezeře a stříleli bomby na všechny strany. Neviditelný nepřítel střílel bomby proti nám, že jsme se jim nestačili vyhýbat. Potom přišla jedna nečekaná zleva a my museli s člunem ke břehu. Vyskočili jsme na zmrzlou půdu a běželi se schovat. Bomby jsme vzali s sebou, abychom mohli pokračovat v boji. V jednu chvíli jsme se ocitli za nějakou starou dřevěnou boudou. Já skočil za ni a onen můj kolega za mnou mrskl jednu z našich bomb, chytrák. Když jsem to vzápětí zjistil, málem bych jej pomiloval. Jak jsem tam dřepěl na bobku, aby mě netrefil někdo z nepřátel, musel jsem se ještě navíc v rychlosti rozhlížet okolo sebe, kam bych se mohl co možná nejrychleji schovat před záludností, kterou mi připravil onen kolega. Bez šance. Byl tam jen oprýskaný rezatý červený kastrol, tak jsem bombu strčil do něj, otočil se k němu zády a dlaněmi jsem si zacpal uši. Situace jak z grotesky. Více už jsem nestačil udělat, protože v ten moment nálož vybuchla. Prudký náraz do zad mě přenesl nazpět do domku. V zádech jsem cítil tupé necitlivé mrazení, jako bych je býval někde po cestě ztratil. Sáhl jsem si rychle dozadu, abych se přesvědčil, že je vše v pořádku. Pak i dopředu a ulehčeně si odfoukl. Všechno bylo na svém místě.
Vzpomněl jsem si na bojovnici a polekaně jsem se rozhlédl okolo sebe. Nebyla nikde. Chtěl jsem vyjít z domku a zmizet, když se naproti mně otevřely dveře a v nich se objevila ona dívka. Tentokrát ani nevypadala tak bojovně. Nesla koš s vypraným prádlem a vypadala celkem klidně. No jo, ale zdání klame! Jakmile mě spatřila, nechala všechno ležet a opět se do mě pustila, jako bych byl nějaký fackovací panák. Už mě to nebavilo. Popadl jsem ji v pase, otočil zády k sobě, strčil jsem ji zpátky do těch samých dveří, ze kterých předtím vyšla, zavřel za ní a zastrčil jsem malou závoru, aby nemohla ven. Až teď se mi konečně ulevilo. Záda se mi mezitím vrátila do normálu, tak jsem se začal rozkoukávat, kde jsem se to vlastně vzal. Byl to obyčejný domek. Uvnitř měl čistě nabílené cihlové zdi a ozdobná dřevěná osazení v přírodní barvě na nich. Nábytek byl z nějakého listnáče namořeného do tmavohněda. Otočil jsem se v předsíni, kde jsem se právě nacházel, a spatřil další dveře. Byly zavřené. Vzal jsem tedy za kliku a zvědavě nakoukl do místnosti za nimi. Uvnitř seděl v křesle jakýsi starý pán a přes brýle četl ve velké knize v tmavých deskách. Zvedl ke mně zrak, přátelsky se na mě usmál a začal na mě mluvit. Něco mi povídal, a přitom se stále usmíval. Jenže já jej neslyšel. Nedokázal jsem pochopit jediné slovo z těch pár vět, co se mi snažil opakovaně říci. Když viděl, že stále nechápu, naposledy se usmál a rozplynul se mi před očima jak on, tak celý domek. Ocitl jsem se na nástupišti autobusové zastávky a nevím proč, čekal na číslo 244. Autobus přijel vzápětí. Nastoupil jsem do něj a nechal se vézt do neznáma. Uvnitř se mnou seděli mně naprosto neznámí spolucestující. Podíval jsem se z okna a viděl ulice nějakého města ponořeného v podvečerním soumraku. Najednou autobus zastavil. Vystoupil jsem a pokračoval v chůzi po směru, kterým jsme přijeli. Se mnou šlo ještě dalších pár lidí. Oslovil jsem jednoho z nich, jestli je to ještě daleko do Francie. „Deset minut pěšky!” zněla odpověď. Pak přišel roh ulice a já, namísto abych pokračoval s ostatními v původním směru, zahnul jsem do jiné ulice, která začínala právě za ním. V tu chvíli se všechno převrátilo naruby a sen mě zase přenesl někam úplně jinam. Chvíli mnou mlel ve vzduchu, až mě vrátil zpátky před domek, odkud mě předtím tak záhadně odnesl. Jakoby mi to býval někdo nařídil, šel jsem dovnitř a rovnou ke dveřím, za kterými jsem předtím zavřel onu dívku. Nezaváhal jsem ani na vteřinu a dveře otevřel. Dívka stála za nimi a pokojně čekala. Zůstali jsme se na sebe dívat. Až teď mi přišlo, že tu dívku vlastně odněkud znám. Byla to dívka, která se v mých snech objevuje často. Ve skutečnosti jsem ji nikdy nepotkal, ale ve snech jí vídávám skoro pořád. A přesto ji nedokážu popsat do detailu. Vím jen, že je menší než já, štíhlá, že má tmavé vlasy a tmavé oči. Zbytek je mi záhadou. Několik vteřin jsme se dívali z očí do očí. Její byly tak uhrančivé, že jsem v tu chvíli nedokázal hledět nikam jinam. Nedokázal jsem se od toho pohledu utrhnout. Bylo to něco naprosto fantastického. Zdálo se mi, že ona prožívala podobné pocity jako já. Nakonec, jakoby to už nemohla nevydržet, přistoupila ke mně a začala mě líbat. Její polibky na mě pršely ze všech stran. Její dotyky byly příjemně chladivé a zanechávaly na mém těle vlhké stopy. Až mě probudily. Ne, spolubydlící se na mě nesápal, ani se ve mně nedělo nic jiného, ať více či méně zajímavého. To jen venku pršelo a nade mnou bylo dokořán otevřené okno. Dopadaly na mě chladivé kapky deště. A ten chlad ve mně probudil pocit nutnosti vstát, takže mi nezbylo nic jiného, než se podrobit příkazům instinktu. Po vykonání potřeby jsem se podíval letmo na hodinky a zjistil, že ač bylo venku ještě šero, už bylo načase postavit na ranní kávu. Při dalším posezení jsem přemýšlel nad tím vším, co se mi dnes zdálo. Ať jsem přemýšlel, jak chtěl, nic mě nenapadalo a nic mi nedávalo ani nejmenší souvislost. Přiznám se, že sám někdy nevím, co si o tom mám myslet. Každý má své sny. Sny přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí. Myslím si, že dívka v mých snech je jenom ztělesněním ženského protějšku. Nejedná se o žádnou konkrétní osobu, ale jen o příklad, který zastupuje v mých snech něžné pohlaví. To jsem si to pěkně zdůvodnil, co říkáte?
Kdyby mě teď slyšel Freud, asi by z toho měl sedmé vánoce. To jsou ta malá velká kouzla, co nás v životě potkávají. Všechny ty nejúžasnější a nejrozmanitější sny, které nám dovolují, a někdy nás i přinutí se lehce odpoutat od živé skutečnosti. A po všech krásných snech? Honem, hurá do života, do toho našeho zaběhnutého kolotoče, abychom se potom zase mohli uvolnit ve snech. Tak mě napadá, jestli my, lidé, žijeme ze dne na den nebo ze sna do sna. Kdoví?
SOBOTA
„Hej, Valerio, vedu ti parťáka!“ zaťukal policajt klíčem na mříž a čekal, až se pohnu v posteli. Bylo před půl osmou a mně se ještě nechtělo vystrčit nos zpod vyhřáté deky. Zatímco jsem se vymotával z deky a hledal pantofle pod postelí, dozorce už otevřel mříž a Piero začal nosit dovnitř nejrůznější pytle, tašky, pytlíky a všechno nechával ležet u stěny na kraji místnosti. Pak se zadíval na prázdnou palandu nad mojí postelí. Byla prázdná, protože starý molitan po Cesarem jsem dávno vyhodil na chodbu před celu a úklidová četa ho odnesla dolů do skladu. Vyběhl z cely a vtáhl dovnitř svůj molitan už povlečený. Hodil ho na pryčnu tak, jak byl, a zase vyšel na chodbu. „Díky, hotovo!“ Policajt něco zabručel a celu zavřel. Celá akce trvala asi tři minuty. Piero se vrátil ke mříži a čučel na mě: „Ty ještě spíš, co?“ Otevřel jsem jen hubu naprázdno a zasípal pár hrdelních zvuků. „Hele, ty věci si srovnám, až přijdu na oběd, jo? Teď musím do háku, tak čau!“ otočil se a chystal se odejít. „Piero, můžeš se tu zastavit tak za deset minut?“ rozzuřil jsem konečně studené hlasivky. „Ty vole, vono to mluví?!“ obrátil se zpátky s tak užaslým ksichtem, až mě rozesmál. „A co bude za deset minut?“ „Kafe, já probuzenej a nejspíš i něco k snídani.“ „Tak to beru,“ mrkl na mě a zase odběhl. Opláchl jsem si obličej a sáhl po kávovaru. Byl připravený už od předchozího večera, tak jsem s ním jen praštil na hořák a škrtl pod ním. Během dalších pár vteřin jsem se odvšivil, vyčistil si zuby a natáhl si šortky. „Tak už?“ Piero se vyloupl u dveří zároveň se zachrčením kávovaru. „No konečně vidím panáčka probuzenýho?!“ zašklebil se na mě. „Todle ještě není probuzení, to je teprv pokus číslo jedna,“ bručel jsem a přelil kafe do kelímku. „Kolik sladíš?“ „Dvě lžičky.“ Osladil jsem kafe, z krabice na prádelníku jsem vytáhl pišingr a podal obojí Pierovi před celu. „Pokus číslo dvě!“ řekl jsem a kopl do sebe svoje kafe na ex. „Kurva, to táhne jak buldozer!“ Piero na mě čuměl jak na zatmění slunce a rozchechtal se na celé kolo: „Vole, ty jsi fakt přírodní úkaz! Jak dlouho jsi todle nacvičoval?“ „Čerstvých sedmadvacet let poctivýho tréninku,“ utrousil jsem. „Ale takhle pěkně nacvičený jsem to fakt ještě neviděl,“ chechtal se dál. Rozesmál jsem se taky a sáhl do krabice po pišingru pro můj prázdný žaludek. „Farina, do práce!“ zahulákal dozorce z druhého konce chodby. „Sorry, musím pádit!“ omluvně se po mně podíval, nacpal zákusek do chřtánu a rychle ho zalil kafem. Kelímek odstavil na mříž, zamával na mě a odběhl. Podíval jsem se po hodinkách. Ciferník na mě zavrčel, že mám ještě víc jak čtvrt hodiny na přípravu.
Nachystal jsem všechno do práce a sáhl do malé knihovničky pro knihu angličtiny pro samouky. Od konce školního roku se učím většinou po ránu, dokud mám čerstvou hlavu a mozek přijímá informace. Pustil jsem televizi a naladil hudební program. To takhle zrána nedělám, ale s příchodem nového parťáka je pokaždé potřeba pozměnit staré zvyky a nechat vůli na vytvoření nových společných zvyků. Musíme žít spolu na maličkatém prostoru a jeden druhému musíme vyjít vstříc, jinak bychom se tu zbláznili. Jen jsem usedl na stoličku s učebnicí, příroda mě kopla do břicha a já musel jít vyhovět jejímu náhlému požadavku. Učebnici jsem si vzal s sebou. To byl probouzecí proces číslo tři, a tentokrát účinný. Ze záchoda jsem vyšel vysypaný a čilý, jak se patří. Umyl jsem si ruce, znovu opláchl obličej a zavrtal hlavu do ručníku. „Valerio, do knihovny!“ policajt otevřel mříž a čekal, až vyjdu ven. Popadl jsem nachystané desky, propisku, angličtinu hodil na postel a cestou z cely jsem vypnul televizi. Pak jsem si došel na centrálu vyzvednout registr knih a zamířil do svého papírového světa. Dnešní ráno se zdá být stejné jako spousta předešlých. Jenomže není. Tohle je zvláštní právě tím, že je dnešní a že probíhá právě teď. Sedím v knihovně a hledím na blízké kopce napůl zahalené ranním oparem. Je konec léta a tady v horách jakoby podzim začínal už zítra. Předevčírem bylo ještě vedro k padnutí, včera trochu méně a dnes je krásně čerstvý vzduch, pročištěný a provoněný všemi nočními bouřkami, které nás během včerejší noci a dnešního časného rána navštívily. Nestačím se divit, jak rychle se tu mění počasí, ale tuhle změnu jsem už potřeboval, protože každodenních neměnných třicet ve stínu mě v posledních dnech přivádělo k šílenství. Koho by také pořád bavilo usínat v kaluži potu, probouzet se v kaluži potu, a potom být celý den opět zpocený jako myš. Jednoho nakonec nebavilo ani pít, protože všechny tekutiny, co vešly do těla, okamžitě vystříkly ze všech pórů ven. Tak tohle bylo a čas letí dál. Bohužel pro nás někdy až moc rychle a nikdy nevíme, co s sebou přinese příštích několik minut, natož pak pár dní, týdnů, měsíců anebo dokonce pár let. HRRR, NA NĚ! Všude samé násilí, války a terorismus. Historie se nemění a loupežníci, bandité a fanatici zůstávají. Jen se změnily jejich zbraně a prostředky k vydírání, a říká se jim jinak. Zločinnost současného světa nezná mezí a žádná válka není spravedlivá. Zločinci jsou i ti lidé, kteří přihlížejí a nic neříkají, ačkoliv má jejich slovo nějakou váhu a mohlo by válku přibrzdit nebo ji zastavit úplně. Zatímco celý okolní svět beze slova přihlíží a třese se strachy, co z bitvy nakonec bude za další hrůzu, mocnosti si mnou ruce, že konečně budou moci použít a využít všechny málem již zastaralé zbraně. Vůbec je nezajímá, jestli to budou klacky, kyje, oštěpy, nože, meče, praky, foukačky, luky se šípy, kuše, pistole, pušky, samopaly, kulomety, granáty, miny, minomety, řízené střely, děla, tanky, lodě, ponorky, vrtulníky nebo letadla anebo dokonce chemické či jaderné zbraně. Pro ně je důležité všechno použít. Teď už je nemůže zastavit nic. Záminku mají, a tak “Hrrr, na ně!” Z historie víme, že všechny války vznikaly pro lidskou vlastnost, z touhy po moci a bohatství. Jenže, kde se bere tahle lidská vlastnost? Z jiné lidské vlastnosti, kterou je ona mýtická závist. Na světě není vůbec nic, aniž by to z něčeho nevyplývalo. Všechno má svůj důvod a původ, i kdyby jím měl být pouhý vztek jediného obyčejného smrtelníka, který v jedné vteřině zvedne telefon, rozkáže vybombardovat jeden celý stát a celý případ zahalí do politického závoje. Já to chápu takhle. Jeden člověk, ať už jakékoliv národnosti a jakého chcete náboženského vyznání, začne závidět jiným lidem jejich pohodlí, klidný život bez starostí a bez větších obav o vlastní existenci. Může mít v bance miliardy, ale jakmile začne závidět, je to v háji, protože nenechá nikoho
na pokoji. Závist se objeví v mozku a začne jej požírat. Zákonitě za nějaký čas sežere mozek a pustí se do srdce. Tam se chytí citu, rázem se změní v nenávist a ta, jak víme, mívá jednoduchý spád. Člověka sežere celého i s botama, že mu pak stačí jakýkoliv malicherný důvod, aby začal provádět hlouposti a nesmysly. Třeba politika nebo bílá, černá či jiná barva kůže, tvar očí anebo rozdílné náboženství. Vidíte to? A jsme rázem zpět u rasismu. Jsme zpět u motta této knihy, které hlásá, že jsme všichni lidmi bez rozdílu. Všichni jsme z masa a kostí, máme stejné orgány, stejné tělesné funkce, stejné smysly i nesmysly, všichni jsme schopni myslet, cítit, milovat i nenávidět, a všichni se snažíme žít podle nějakých společenských pravidel a uznávat určité životní hodnoty. Tahar Ben Jelloun má pravdu. Všechno cizí, jiné, a tím pádem i zvláštní může mít na lidi nejrůznější psychické dopady. Je pravda, že člověk se rasistou nerodí, že rasistu z něj může, ale také nemusí, udělat jeho nejbližší okolí. Všechno se točí okolo podvědomého strachu z něčeho jiného, zvláštního, cizího a neprozkoumaného a okolo nevole to jiné a cizí pochopit. Škoda, že lidé valnou většinou bezmyšlenkovitě odsuzují něco, co se ani nepokusili pochopit. To je prostě svět. Jsme my, lidé, vůbec ve třetím tisíciletí? Opět je tu pár lidí, kteří drží náboženství v pěsti a buší jím na všechny strany. Mluvme chviličku o terorismu současné doby. Terorista drží v jedné ruce samopal a v druhé náboženské předsudky. Na základě předsudků střílí samopalem do davu a je mu jedno, jsou-li v něm žlutí, černí nebo zelení, muži, ženy, staří lidé anebo dokonce malé děti. Přemyslovci tenkrát vyvraždili Slavníkovce kvůli nadvládě nad Českými zeměmi. Kdyby je bývali vymleli pro jméno jejich rodu, byl by to rasismus, v dnešní době by byl samotný finální masakr nazván teroristickým aktem a musely by se přepsat učebnice pro základní školy. Podívejte se na současné zprávy ze světa a povězte sami: „Nezdá se vám, že svět se zbláznil?” Anebo hromadné manifestace. Další „taškařice.“ Ten, kdo je organizuje, jakoby namířil bombu na to či ono město. Manipuluje davem lidí, který ničí a rozbíjí, co mu přijde do cesty. I tohle by mohla být přeci forma terorismu, protože celé hnutí je založeno na jakési myšlence. Alespoň takhle to vidí normální člověk v televizi a zákonitě se mu to příčí. Mně by se to také příčilo, jenže jsem poznal a vyslechl spoustu lidí z těchto kruhů a četl jsem nejrůznější materiály a svědectví z manifestací proti G8 v Seatlu, Praze a italském Janově doplněná o autentické snímky fotografů, co byli uvnitř davu, a to mi dovolilo si udělat svůj vlastní obrázek o skutečnosti. Všechny tyhle materiály tvrdí, že hnutí je od základu pacifické. Pravdou je, že v prvních řadách byly vždy promíchané všechny společenské vrstvy lidí a to už by samo o sobě mohlo na něco poukazovat. Lidé manifestují, aby vyjádřili obecné veřejné mínění, protože politická scéna musí vzít veřejné mínění na vědomí a ten či onen problém nějak řešit. Manifestují, aby dali „klidně“ najevo svůj nesouhlas s tím či oním postupem novodobých dějin. Ti, kteří ničí a rozbíjejí, jsou podle neoficiálních zdrojů lidé „neoficiálně“ povoláváni k provokacím a k vytvoření paniky uvnitř davu, aby se dav dal do pohybu a začal být neovladatelný. To, aby mohly zasáhnout pořádkové síly, které pak nechají provokatéry z davu uniknout a dají na frak lidem nepohodlným tendencím potentních lidí. Potentní si pak spokojeně potřesou i nohama od židlí a „oficiálně“ vyhlásí, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Hahaha! Hurá – ať žije spravedlnost! Kdybychom my tak věděli, co je pravda a co ne, viďte? V dnešním světě je totiž úplně všechno relativní a všichni žijeme v iluzi. V iluzi ses ocitl, člověče, Starý řád ještě píše dovětek a svět se chová hůř než zvěř. V iluzi se potácíš, človíčku, po kruzích se projíždíš na lvíčku
a za tmy i světla se schová v pravdě lež. Příští zastávka Iluze, blyští se návod k obsluze, jenže nechce se vláčku zastavit v ní a stát. Iluze válčí s rozumem, nad lékem nebo nad rumem vyskočila z váčku právě na tenhle stát? Žijeme z pohádky do pohádky, kde hodnostáři za rouškou hádky hrají kuličky s námi, malými človíčky. Lidská společnost je plná morální špíny, co říkáte? Ale té špíny je už tolik, že nikdo už vlastně neví, co je špína a co špína není. V dnešní době by totiž mohlo být terorismem nazváno jakékoliv hnutí, které užije pouhé hrozby násilí k naplnění vlastní myšlenky. Jarda měl svatou pravdu, když mi jednou napsal: Není okolní prostředí, které nám ubližuje – to jen myšlenka. Víte, co je zajímavé? Že všichni lidé, co znám, jsou proti válce a proti zbytečnému násilí na lidech, a také všichni lidé v televizi hovoří proti válce a násilí. Možná by bylo lepší se zeptat: „Kdo chce tedy opravdu válčit a jaký je pravý důvod? Pro dopadení jednoho nebo desíti zločinců se vybombarduje celý jeden stát? Ale kde to jsme, vážení a milí?” Dovolím si odpovědět sám: „Stále jen setrváváme u pouhých myšlenek.“ Například v tomhle vězení se všechny případné zbytečné spory vyřešily snadno a rychle. Udělal se dialog zástupců všech stran vzápětí poté, co spadly „Twin Towers“ a začala válka v Afghánistánu. A všichni se dohodli na tom, že jsou proti násilí a terorismu. Řeklo se, že Bůh je jeden pro všechny a že není podstatné, jak jej kdo nazývá. Už za pět minut nebylo o čem povídat, tak si všichni potřásli rukama a rozešli jsme se na cely. Budete se divit, ale mezi námi vězni neexistuje otevřený rasismus. Dokázali jsme jej vyzmizíkovat z našich vzájemných vztahů a žijeme ve shodě. Žijeme ve všestranně udržované lidské důstojnosti. A jakmile se tu objeví nějaký rasista, dozorci jej ani nepustí mezi normální vězně. Pošlou jej automaticky do druhé sekce mezi prašivce. Jak vidno, dohoda je možná. K dosazení dohody stačí pouze respektovat a být respektován. S respektem a s hlavou vztyčenou jde všechno. Nikdo nemusí před nikým poklonkovat. Denně tisíce charitativních organizací na celém světě provádějí peněžní sbírky na podporu života na zemi. No jo, ale v tom samém okamžiku mocnosti věnují trojnásobek financí na vývoj zbraní, omezování lidské svobody a na smrt. Když si to uvědomím, nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Asi bude nejlepší brečet nad tím smíchy, že jo? Každý velký problém musí zákonitě vzniknout z malého – vždyť i člověk musí vyrůst z malého ve velkého. Proč ale ten samý člověk musí nechat přerůst každý problém přes hlavu, a pak ho chtít smést ze stolu násilím anebo nějakým podfukem? Podívejte, já nejsem ani levičák, ani pravičák, ani nic jiného. Já jsem prostě já. A protože jsem to já, nemohu a ani nechci být nikým jiným. Někdy jsem určitě naivní, ostatně jako každý normální člověk, ale nemám strach říci nebo napsat, co si myslím. Co se honí hlavou mně, musí se zákonitě honit hlavou i dalším lidem. Pokud to ten někdo další chce držet v sobě, je to jen jeho věc. On s tím bude žít dál a bude ho to žrát. Možná ne hned, ale jednou určitě. Já to neumím a ani to umět nechci. Raději se všeho, co mě tíží, zbavím ihned a je mi líp. Jsem jen člověk, který má vůli se ptát na základě co možná nejzdravějšího úsudku a kterého zajímá jeho vlastní
osud. Právě proto, že jsem člověk a chci jím být, zajímá mě také osud místa, ve kterém žiji. Tím místem je Země. Pak teprve jsem Čech, a až úplně nakonec se nějak jmenuji. Rodné číslo považuji jen za nutnou formalitu, aby svět měl nějakou konkrétní informaci o mé existenci. Tenhle svět jen někdy nechápu, a proto se nepřestávám ptát. Nemám se koho zeptat, a tak se ptám sám sebe. A protože tu není nikdo, koho bych se ptal, není tu ani nikdo další, kdo by mi odpověděl. Jsem tu stále a jenom zase já sám, sameček samotinký, a tak si sám se sebou musím vystačit. Povídám si tu sám se sebou, ptám se a odpovídám si. Víte, co? Přestaňte si o mně myslet, že jsem magor a začněte si zvykat na to, že nejsem normální. Většina mých otázek se možná zdá být položena proti smyslu, ale to je v pořádku, protože moje mozkové závity se otáčejí, obrazně vzato, proti směru hodinových ručiček. Musí to tak být. Kdyby se otáčely po směru civilizace, býval bych ani nepípl. Šel bych tupě kupředu a díval se těsně před sebe, tak jako to dělá spousta jiných lidí. „Ať žije svoboda myšlenky! Hurá, hurá, hurá!“ Koneckonců, svět je veliký a silný dost, aby snesl kritiku jednoho maličkého, slabého a bezvýznamného človíčka, kterým skutečně jsem. No jo, ale co mám dělat, když mě nebaví držet hubu při pohledu na to, co se okolo mě děje? Svět trpí slepičím syndromem. Člověk kdáká a hledá okolo sebe, co by sezobl. Neustále mě hlodá ta bezmocnost cokoliv udělat, tisíckrát umocněná vězeňským prostředím, které mě obklopuje a drží na jednom místě. Mám stále silnější pocit, že nám, lidem, asi fakt nezbývá nic jiného než modlení se za mír a za naši planetu. A kdo to ještě neumí, by se to měl strašně rychle naučit. Forem náboženství jsou možná stovky nebo tisíce, ale Bůh zůstává pořád jen jeden. To jen náboženství neustále mění jeho jméno. Ale k modlení se za správnou věc nemusí být člověk nutně vyznavačem nějakého náboženství. Stačí věřit ve správnost myšlenky a modlení se stává rázem pouhým prostředkem pro vyjádření touhy po něčem. Mně osobně život v míru za tu občasnou námahu stojí. Myslím si, že oheň se ohněm nehasí. Prohání se krajem sem a tam mraky, které vláčí hurikán sem a tam kde o oceán je ze všech stran kdosi vybízí k modlitbám lucernou rozdává signály abychom to všechno ustáli tak nějak ve zdraví ustáli pak sám zůstane v povzdálí. Každý ve svém kupé sedí sám v zrcadle se vidí nepoznán svět s ním ujíždí, bůhví kam nechutná nahořklý marcipán prohání se krajem divný drak kdekdo čeká frontu na zázrak nejsou koleje, není vlak lepší zapřáhnout dvoukolák. Kéž by nastal čas k poznání jaké poslání kdo z nás má ráno na poplach vyzvání
noc dávno nevnímá kdo jednou vyjde ze dveří rád ostří trumfu vytasí ten jenom těžko uvěří že oheň se ohněm nehasí. A přeci je to tak, oheň se ohněm nehasí! Do knihovny vešel dozorce a hnal všechny ostatní na cely. Ti, když viděli, že jim nic jiného nezbývá, se zvedli a šli strašit do svých kutlochů. Zůstal jsem tu sám, ale už mě nebavilo přemýšlet o současné světové krizi a zvracet nad politikou. Raději jsem se ponořil do vířivé lázně překrásných tónů a strávil poslední hodinu cvičením na kytaru. Je příjemné a pro mě moc důležité si občas zavzpomínat nad písničkami, se kterými jsem vyrostl. Jakoby to byly moje sestry, každá má speciální místo v mém srdci. Teď mi přišlo na mysl, jestli vám není nepříjemné to mé věčné veršování. Když už totiž nevím, kde bych a co bych, posadím se do kouta, popadnu propisku, kus papíru a začnu veršovat. Veršování patří k mojí osobnosti stejně neodmyslitelně jako ke psu štěkání. Je to prostě jeden z mých způsobů projevu. Jiný už nebudu, tak se s tím, prosím vás pěkně, smiřte. Dozorci se mezitím prostřídali na stanovištích a ten nový na našem patře mě přišel vyhodit z knihovny. V klidu jsem se sbalil, všechno pozavíral, pozamykal a zmizel. Když jsem přišel před celu, Piero si zrovna srovnával věci do dvou prázdných skříněk a na stole čekal oběd, červené těstoviny ve dvou talířích na jedno použití. „Co přivezli dobrýho?“ „No nekecej, ty ses už probral k životu?“ „Nic jinýho mi nezbylo. Kdo jinej by za mě vodrážel tu lavinu vopruzů, co se na mě v kanclu zase sesypala?“ „A co ti chtěli, že jsi měl tak napilno?“ „Budeš se divit, samý píčoviny! Dopisy pro advokáty plný plků. Málem jsem se přitom zeblil, jaký hnusy chtěli, abych jim psal!“ odfrkl jsem si. „A to je takhle každej den?“ „Tím myslíš knihovnu?“ „Ne, to tvoje stěžování, protože já mívám stejný pocity, když lítám s papírama od cely k cele.“ „No vidíš to! Takhle se aspoň můžeme vykecat jeden druhýmu, protože dokážeme pochopit, jak se ten druhej cejtí.“ „To je fakt!“ „Jdi na stranu,“ zahuhlal dozorce. Uhnul jsem, on otevřel, já vešel a mříž se znovu zaklapla. „Valerio, když jsi tu nebyl, otevřel jsem i tvojí skříň na prádlo, jak jsem hledal, kam bych si dal věci. Tak se nezlob, jo?“ „To je přeci naprosto v pořádku, ne? Naopak, když budeš něco potřebovat, klidně otevři každý dvířka v týhle cimře. Jak bysme tu spolu vydrželi bez vzájemný důvěry? Jen si nedělej zábrany, člověče!“ Souhlasně jsme se po sobě podívali a zasedli ke stolu. Kromě těstovin se na dalším talířku krčily dva mrňavé hovězí plátky a trocha salátu. „V kolik se vracíš dolů?“ zeptal jsem se mezi dvěma sousty. „Do půl hodiny,“ mrkl na hodinky. „Máš pěkně našlehnutej program, ti povím,“ podivil jsem se. „To víš, v účtárně se z jednoho jen hulí. Mám sto padesát stálých klientů,“ zasmál se. „No a nakonec mě čeká odpolední okruh věznicí.“ Zdvihl oči ke stropu: „To se mám teda zase na co těšit!“
„A v kolik vlastně končíš?“ „Mezi šestou a sedmou.“ „A v kolik ty chodíš spát?“ zeptal se pro změnu on mě. „Okolo desátý už bejvám mrtvák,“ odvětil jsem. „A ty?“ „Já to samý.“ „No hurá!“ povídám. „A kouříš?“ „Ne!“ „Ještě lepší! Ani já nekouřím,“ málem jsem zavýskal radostí, že mi nikdo nebude hulit pod nos. Tak tak jsme stačili dojíst, když se přiřítil rotvajler s klíčem a s pěnou u huby zařval: „Farina do práce!“ „Nech to ležet, pak to uklidím já,“ zastavil jsem Piera dřív, než začal pobíhat po kleci. „Díky moc a čau večer!“ Piero se zvedl, popadl svoje desky a propisku a zmizel na chodbě. Mříž se znovu zaklapla a já konečně na chvilku osaměl. V klidu jsem dojedl, poklidil nádobí, postavil na slaboučkou kávu, a když se uvařila, pustil jsem hudbu v televizi a znovu se usadil ke stolu. Ve věznici se nic nezměnilo, jen jsme zase všichni trochu zestárli. Vidíme jeden na druhém, jak stárneme. Vidíme to i sami na sobě v zrcadle. Vidíme na své vlastní tváři každý den, každou hodinu, minutu i vteřinu svého života stráveného za mřížemi. Uplynuly skoro dva roky od smrti Edyho a za tu dobu tu přibyli další, co neunesli tíhu života nuceni jej žít ve své vlastní společnosti. Nebyli ani první, ani poslední. Venku dělali všechno proto, aby neviděli své vlastní chyby, a tady ten pohled na sebe sama nezvládli. To je prostě život. Přemýšlel jsem hodně nad smrtí, nad životem a nad přechodem od života ke smrti. Spousta lidí si myslí, že umírání je na životě to nejhorší a nejtěžší. Já si to nemyslím. Podle mě je rozdíl mezi přirozenou smrtí, nehodou či vraždou a sebevraždou. Pokud člověk drží hlavu rovně a statečně šlape až na pomyslný konec svojí cesty, pak musí mít zákonitě pocit úlevy, když nakonec přijde onen přirozený poslední moment. Při nehodě nebo vraždě postižený nešťastník většinou nemá ani potuchy o tom, že by měl v příštím okamžiku zemřít, takže by to mohlo být v tomto ohledu srovnatelné s předčasnou přirozenou smrtí. A sebevražda? K té se uchýlí pouze slabý jedinec, který neumí žít. Kdyby člověk uměl žít a měl správnou chuť do života, nikdy by se mu nechtělo zemřít dříve, než je to opravdu nutné. Jedna stará myšlenka praví: Když jsi se narodil, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali, až je budeš opouštět. Kdyby to chápali všichni, nebyly by sebevraždy. Nezáleží na tom, kdy to člověk pochopí, protože nikdy není pozdě, aby začal žít. Každý člověk by měl podle mě žít právě pro ten moment, kdy ucítí, že začal skutečně žít. Pocit z něj je nepřekonatelný, to vám mohu potvrdit ze své vlastní zkušenosti. Žije se mi mnohem lépe. Jsem šťastnější, když vím, že žiji pro někoho, pro koho stojí za to žít. A když se mi žije lépe mladému, to by se mi také mělo jednou lépe stárnout, že jo? Nezbývá mi nic jiného než se na to těšit, protože čas nezastavím a elixír mládí neexistuje. Jak se říká, záleží na motoru. Jak jej udržujeme, tak jede. Čím více se ničíme v mládí, tím více tělesně trpíme ve stáří. Nejlepší na to nemyslet a šlapat dál. Až to odněkud přijde, tak to přijde, a stejně to pak nakonec bude úplně jedno. To, myslím, platí obecně. Já se těším na to, až jednou při pětasedmdesátce si dám svojí ranní rozcvičku o holi, nakrmím králíky, pak se půjdu projít s pejskem, otevřu noviny a budu se smát nad děním u nás i ve světě, protože zprávy a černá kronika budou stále tytéž. Lidé budou stále podvádět, krást, zabíjet se a věřit nesmyslům, které jim kdokoliv jiný nakuká. Nic se nezmění. Budu se smát, až se budu za břicho popadat při vzpomínce, jak jsem se před padesáti lety vykecal do knihy a bylo mi dobře. Budu vzpomínat, jak jsem tehdá házel myšlenky na zeď ve vězení. Mohl bych celé svoje dnešní snažení nazvat pohádkou o tom, jak jsem si vypláchl mozek a zežloutly stěny. To, abych se za těch padesát let mohl smát ještě více. Ale co to tu plácám? Za půl století se budu spíše těšit, až to se mnou odněkud praští a nebudu se
moci dočkat chvíle opravdového odpočinku. Každopádně se budu snažit smát co možná nejvíce, abych si jednak prodloužil život a jednak proto, že chci jednou umřít s úsměvem na rtech. I v té rakvi se chci usmívat, ať si o mně každý myslí, že jsem debil. Chci se pořád šklebit a pošklebovat na celý svět, aby si nemyslel, že mu to u mě projde tak snadno. Umírání bude podle mě hodně podobné přechodu do sna, a ten úplně nejposlednější moment bude trvat stejně tak kratičkou dobu, že jej nezvládnu vůbec zaregistrovat. A kdyby ten poslední okamžik mělo předcházet několikaleté trápení, určitě si najdu nějaké rozptýlení, abych nemyslel na bolest nebo na pocit těžkosti. Stejně jako každý, koho baví žít naplno. Neporazilo mě vězení, a tak se přeci nenechám porazit nějakou pitomou nemocí, ne? A honem pryč, ať nějakou tu nemoc ještě nakonec nepřivolám. To by mi tak scházelo. První dva roky jsem se sám sebe ptal, co já vůbec dělám ve vězení. Potom jsem se nad tím zamyslel a zjistil, že se ptám špatně, a vzápětí ze mě vyletěla otázka: „Jak jsem mohl dopustit, aby se v mé blízkosti ocitlo něco, jako je droga?“ Dostat se do lapáku je jednoduché jako facka. Přivedou vás dovnitř, brána se zaklapne a je to. Zavřou se vrata a není cesta zpátky. Jen cesta kupředu pomalu a jistě, a záleží na každém zúčastněném, jak se s danou situací vyrovná a jestli si uvědomí pravý původ všeho, co se mu přihodilo. Tak, jako v mém případě. Až tady vidím, co to znamená být závislý na drogách a jaké důsledky to s sebou nese. Abstinenční záchvaty, konstantní nervozita, řev, vytřeštěné oči z nemyslících hlav, sebezohyzdňování se žiletkami, nekontrolovatelné reakce, sebevraždy. Tohle všechno je tu celé dny jako na běžícím pásu. Droga je svinstvo, které člověka nejprve postupně zničí, až jej nakonec zabije tou nejhnusnější smrtí, jakou si nedokážete představit ani v nejhorším snu. Jak jsem se již zmínil, na stejném principu reaguje člověk na léky, alkohol a také cigarety. Na konci každé závislosti, kromě toho, že člověk nemá vládu sám nad sebou a pozbude osobní svobody, bývá spálený mozek, vnitřnosti a příšerná smrt. Jeden by si řekl, že vězení by mohlo být něco jako odvykací kůra, avšak bohužel opak bývá pravdou. Na lidském smetišti se nikdo laskavostí nedočká. Všichni, co jsem znal a kteří si ve vězení sáhli na život, byli závislí na drogách. Ve vězení namísto, aby se jim pokusili trochu pomoci, je krmili terapiemi nejrůznějších povah a valná většina těchto oblbováků byly návykové sračky. To mělo za následek, že narkomani zůstali narkomany a byli lehce ovladatelní pro pořádkové síly. Ale na celé věci je nejzrůdnější, že stejné návykové sračky doktoři podávají i lidem s psychickými problémy, na které má vězeňské prostředí velmi negativní účinky. To má potom za následek, že se ze zdravých lidí po nějaké době stanou závisláci. A tohle všechno se děje ve vězeních naprosto běžně a nikdo venku o tom neví, protože všechny tyhle skutečnosti se vědomě drží pod pokličkou. Vězeňští ředitelé chtějí mít v útulku klid za každou cenu a každému je jedno, za jakou. Kurva fix! Tak či onak, nic mě neomlouvá od toho, za co si odpykávám trest. Je to neomluvitelné, ať se na to podívám z jakéhokoliv pohledu. Část svého života jsem zabušil jako kolík do země, a zároveň jsem rozboural část života mojí rodiny. Zejména mých rodičů. Ovšem s tím rozdílem, že ačkoliv se ta část životů zdá být časově stejná, ona je jiná u mě a jiná u nich. Jak to? Když jsem se dostal do vězení, bylo mi skoro 24. Dnes je mi 27 a kouda. Opominu-li fakt, že tři a půl roku jsou velmi dlouhá doba, můj čas je ve srovnání s časem mých rodičů mnohem delší, protože táta je za padesátkou a maminka těsně před ní. Připravil jsem je o to, aby viděli na vlastní oči moment, ve kterém jsem, alespoň si to myslím, dospěl. A to není málo. Rodiče, když vidí své dítě růst, mají i plné právo je vidět dorůst do konečné podoby. Když jsem si to uvědomil, bylo mi ze mě samotného nanic. Kdybych býval mohl vrátit čas, nerozmýšlel bych se ani vteřinu a udělal bych to. Bohužel pro mě jsem jenom člověk, a to je moje plus i minus. Chyby si uvědomuji, ale stejně tak si uvědomuji, že s nimi budu muset jít stále kupředu. Nevede cesta zpátky. Člověk žije stále kupředu, ať chce či nechce. Alespoň vím, co už nechci, aby se mi jednou na té mé cestě přihodilo. Když se ohlížím zpět, myslím, že jedním z nejhlavnějších podvědomých motivů, proč jsem se pustil do
psaní, je, aby moji rodiče o ten můj moment dospění nepřišli. Odpoutal jsem svůj pohled od bílé zdi a rozhlédl se okolo sebe. Jako bych se býval právě probudil. Hodinky mi suše oznámily, že jsem seděl na cele hodinu a půl jen tak a čučel do zdi. Vstal jsem a začal jsem se chystat do sprchy. Svlékl jsem se do spodního prádla, vzal jsem si župan, přehodil ramena ručníkem, do kapes zastrčil šampón a sprchový gel. Pak jsem rozsvítil červené světlo a čekal. Dozorce se objevil ihned. Musel být někde poblíž. Cvakl klíčem a pustil mě na chodbu. Tentokrát jsem byl ve sprše sám. Normálně se čtyři sprchují a další čekají, až se sprcha uvolní. Někteří se sprchují nazí, jiní ve slipech, pár blbečků dokonce v oblečení a postupně se pod sprchou svlékají. Myslí si, že voda stačí k tomu, aby si vyprali svršky. Sprcha je tak špinavá a zašlá, že si nikdo nedovolí vlézt pod sprchu bos. Všichni nosí plážové pantofle, aby nedostali nějakou nevítanou kožní nemoc. V klidu jsem si odložil spodní prádlo a zbavil se tak upjatosti, která mě jindy svazuje. Normálně si totiž slipy nechávám, protože mi není nejpříjemnější, když mi někteří kolegové koukají tam, kde nikdo z nich nemá co pohledávat. Plně jsem využil toho, že mě nikdo nerušil, a strávil tak naprosto dokonalou půlhodinu dnešního dne. Vrátil jsem se na celu a postavil vodu na čaj. Stačil jsem se otřít a obléknout, a už se vařila voda. Zapnul jsem televizi, naladil hudbu a líně se rozvalil u stolu. Vylovil jsem z desek poslední dopísek od mého nejvěrnějšího a nejváženějšího přítele, který mi přišel již před pár dny, znovu jsem si ho přečetl a sesmolil odpověď na stránku modrého papíru. Modrou, tu on rád. Mám okolo sebe málo přátel, ale hřeje mě, že každý, kdo mi napíše, mě pokaždé zavalí nějakým pozitivním citem. A to mě pokaždé napumpuje, protože vidím, že jim na mě záleží stejně, jako mně záleží na nich. A o to tu jde, ne? Stáhl jsem trochu zvuk televize a přestěhoval se na postel. Cítil jsem únavu po dopoledni, které jsem jako pokaždé využil vyloženě do poslední chviličky. Odpočíval jsem se zavřenýma očima, až jsem usnul. „Valerio, vstávej!“ Otevřel jsem oči a nechápavě se rozhlédl okolo sebe. Zdál se mi sen, ve kterém jsem projížděl autobusem okolo domu, kde jsem strávil dětství a viděl jsem bráchu parkovat jeho starou bílou pikslu. Myslím, že to byla nějaká fordka. Po vytažení rolet jsem se ocitl zpátky v téhle špíně, takže jeden se mi nemůže divit, že jsem byl v prvních vteřinách trochu zblblej. „Vstávej, večeře!“ Podíval jsem se ke dveřím a spatřil jednoho z Tunisanů v bílém plášti. „Ejhle, kuchař!“ V tu chvíli se mi rozsvítilo. „No jo, prosím tebe!“ zabručel jsem, zvedl se z postele, skočil do pantoflí a šel ke mříži. „Copak tam máš dobrýho, doktore?“ „Dej mi mísu na salát, jeden talíř na karboše a další talíř na polívku, jestli ji chceš,“ řekl a šermoval u toho jednou rukou nad vozejčkem, ze kterého nevonělo zhola nic, a druhou mi podával asi třicet deka šunky zabalené do mastného papíru. Popadl jsem šunku a otočil se pro jeden talíř. „Vezmu jen karbanátky a toť vše pro dnešní večer, díky a čau!“ podávám mu ho. „Nic víc?“ podivil se. „Ne, ne, ne, dneska budu sám sobě šéfkuchařem, ještě jednou díky,“ zabručel jsem a otevřel jsem dveře od záchodu. Chtěl jsem ho slušně a velmi rychle odbít, tak jsem naladil ksicht neudržitelné potřeby. „A co budeš vařit dobrého?“ nedal si pokoj. Jasně jsem pochopil, že se ke mně pokoušel vetřít na návštěvu. „Těstoviny se šunkou a se smetanou, k tomu ohřejeme karbanátky, a tím dnešní večeře hasne,“ vybarvil jsem mu svůj dnešní jídelníček. Jakmile jsem vyslovil slovo „šunka“, bylo mu jasný, že má po prdeli, protože jako muslim musí držet vepřovou hladovku. „No nic, tak se uvidíme zítra v knihovně. Čau!“ rozloučil se a roztlačil vozík. „Kdepak, zejtra se uvidíme, jen pokud pracuješ ty, pač já do knihovny nestrčím nos!“ vypískl jsem.
„Jak to, že nepracuješ?“ zatvářil se všelijak. Možná ho zamrzelo, že on musí do háku, zatímco já budu moci spát. „To je jednoduchý, kámo. Neděle je můj odpočinkový den. Nemůžu přeci jet pořád do nekonečna. Proboha, nejsem stroj!“ zaúpěl jsem. „To máš pravdu,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Tak si hezky odpočiň. A teď jdi a pěkně se vyser!“ zachechtal se a odporoučel se o celu dál. „Nějak mě to přešlo!“ zavolal jsem za ním a otočil jsem se od dveří. Setřel jsem z čela studený pot. „Tak, tohodle ses zbavil. Jseš prostě dobrej!“ pochválil jsem sám sebe. Znáte to, když nemáte na nikoho náladu a někdo se k vám pokouší vetřít na návštěvu, kolikrát se vám povede dotyčného setřást tak, aby o vás půl roku nevyřvával, že jste nezdvořák? Bylo okolo šesté, čili jsem měl nejvyšší čas začít s vařením, aby byla hotová, až přijde Piero. Představil jsem si sám sebe, jaký bych měl hlad po celodenní šichtě. Postavil jsem na hořák hrnec plný vody a škrtl pod ním. „Co mi to tam chystáš?“ ozvalo se od mříže. Piero se cpal do cely skrz mříž a natahoval nos, co to šlo. „Picnul jsem dva holuby a klepl myšku, co se nám pokoušela vetřít do příbytku.“ „Tím myslíš tu krysu z kuchyně? Neříkej, že to na tebe zkoušel taky!“ zamračil se. „Setřásl jsem ho jako nic, neboj. Žádný překvapení se nekoná!“ ujistil jsem ho. Ulehčeně si odfoukl. „To jsi mi fakt zachránil život, kámo. A jemu asi taky.“ Oba jsme se zasmáli. „Valerio, volají tě z úřadu!“ oznámil mi dozorce. Podíval jsem se na něj jako blbec. „Úřad – v tuhle hodinu?“ „Jo! pohni s sebou a připrav se!“ odsekl a zatímco jsem si natahoval dlouhé kalhoty, otevřel dveře a Piero vešel dovnitř. „Jakmile se začne vařit voda, osol ji a vhoď tam těstoviny. Pak dej šunku na oheň, lehce ji osmahni, zalej ji smetanou a minutku to povař. Pak přidej nastrouhaný sýr,“ vysypal jsem na něj. „Pamatuješ si to?“ „Jo!“ „Tak zatím čau!“ vyběhl jsem ze dveří a mříž se za mnou znovu zaklapla. Za půl minuty jsem sešel dolů na centrálu a po zbytek času čekal, až mě zavolají. Potom se objevil policajt, otevřel vrata centrálního vstupu a nechal mě projít ke dveřím úřadu. Vešel jsem do dveří. Za pultíkem stál policajt a tvářil se strašně důležitě. Říkal jsem si: „Co mi tak může chtít v tuhle hodinu?“ Ale vzápětí jsem se rozzářil jako sluníčko, protože mi beze slova přistrčil k podpisu kopii povolení na propustku ven z věznice. Tři hodiny na vzduchu v doprovodu našeho kněze, otce Antonia. Ani jsem nedoufal, že by soudce mohl mé žádosti vyhovět. Podal jsem ji před pár týdny a raději jsem se snažil zapomenout, že bych ji vůbec kdy býval podal, abych nebyl příliš zklamaný. Ale dopadlo to dobře. Popadl jsem kopii povolení, otočil se a vrátil se nahoru, kde už na mě čekal policajt. Byl jsem pryč asi půl hodiny. Vešel jsem do místnosti a mříž se s hlukem zacvakla. Vrátila mě zpět do skutečnosti. Piero se na mě tázavě podíval a já mu mlčky podal papír. Nakoukl do něj, významně protáhl obličej, a pak na mě mrkl jedním okem: „A je to, kámo!” Měl pravdu. Konečně se pohnuly ledy, konečně se pootevřela brána ven a já se podívám na světlo. „Hurá! Jupí! Juchú! Výš! A ještě výš … Jauvej!” Tak vysoko zase ne. To nejde, takhle tady skákat, i když od radosti. To bych také mohl skončit na střeše, a dokud se neotevře brána, chci zůstat nohama na zemi. Stihl jsem přijít přesně k večeři. Ještě že Piero nepatří mezi nejrychlejší kuchaře. Vůni jídla jsem cítil ještě dříve, než jsem vlezl do cely. Hned jsme zasedli ke stolu a nacpali si břicha. „A kdy to máš?“ zeptal se Piero. „Ještě nevím, musí mi stanovit přesný termín, ale předpokládám, že do deseti dnů bych se mohl
podívat ven.“ „Hm, uvidíme. Každopádně ti to přeju!“ „A u tebe je všechno o.k.? Viděl jsem pár dopisů odložených na posteli, proto se ptám.“ „Ale jo. Celkem to jde. Rodina je zdravá, ale to víš, mají to těžký, když táta chybí.“ „Sice nemám ženu a děti, ale mám rodinu, takže si to dovedu docela dobře představit. Ve vaší rodině chybí táta a v té naší chybí syn. Navíc naši bydlí v Čechách, takže to nemají zrovna blízko na návštěvu.“ „Ale přijeli za tebou, ne?“ „To jo, ale nebylo to až zas tak často.“ „Kolikrát jsi je viděl?“ „Na fotkách denně, ale naživo šestkrát za poslední tři roky,“ nakrabatil jsem čelo. „To není moc, viď?“ „To máš sice pravdu, ale za tu dobu jsem vystřídal několik věznic, takže nikdy nebylo jistý, jestli budu stále ještě tam, kde jsem byl týden předtím, a pak jim zas do toho vlezly jiný problémy. No prostě, nebylo jednoduchý naplánovat návštěvu v těchhle nejistejch podmínkách. Mimoto se slyšíme každý týden po telefonu a to už celkem jde.“ „Ani ty jsi to neměl moc jednoduchý za celou tu dobu, co?“ podíval se na mě. „A kde všude jsi vlastně byl?“ „Prvních devět měsíců jsem byl v milánském San Vittore, potom mě poslali na zkušenou na Sicílii, do Pagliarelli v Palermu, tam jsem strávil necelých šest měsíců, no a nakonec mě vrátili zpátky do Milána k odvolání a skončil jsem tady v Trentu.“ Nebylo zapotřebí slov, jen sepnul ruce a zdvihl zrak ke stropu. Měl za sebou desetiletou vězeňskou zkušenost a bylo mu naprosto jasné, že jsem za tři roky vystřídal jedny z nejhnusnějších věznic v celé Itálii. Nikdy jsem se nedostal do žádné věznice zařízené pro výkon definitivního rozsudku, všechny ty roky jsem strávil ve vazbě. „Tebe zachránila ta knihovna, člověče!“ znovu se na mě podíval. „To máš teda naprostou pravdu. Kdybych se tam bejval nenacpal, dneska jsem byl bez mozku!“ odvětil jsem. „Mám návrh. Sklidíme ze stolu a já jdu na kutě. Jestli chceš kafe, klidně si ho udělej, chovej se tak, jako bys tu byl odjakživa, jo?“ podíval jsem se teď pro změnu já po Pierovi. „Hele, díky moc, ale já kafe piju jen ráno, abych se vzbudil,“ zašklebil se Piero, vylezl na palandu, rozvalil se a sáhl po dopisech. „Inu dobrá,“ usmál jsem se. Ztišil jsem televizi a zalezl na postel. Chvíli se zakoukal na nějaký stupidní film bez hlubší myšlenky. Když jsem si to uvědomil, proběhla mi hlavou lavina invektivu vůči mně samému, proč mařím čas u téhle směti nesmyslů, když jsem mohl už dávno odpočívat při hudbě krásného ticha. Znovu jsem vstal a přichystal se na spaní. Vyčistil jsem si zuby a uložil se zpět do postele. Přemýšlel jsem nad tím, že až se jednou vrátím domů, tak první, co udělám, než vkročím do bytu, bude, že koupím baseballovou pálku. A jakmile vlezu do dveří, půjdu rovnou do obýváku a rozšvihám televizi na kusy. Byl jsem unavený. Nevím, jestli po celém dni nebo po úderu poslední informace. Celé tělo těžklo pod tlakem únavy a pomalu se mi zavíraly oči. Televizi ani světlo žárovky jsem už nevnímal. Minuta, druhá, třetí, třetí a zase třetí, a pak už mi bylo všechno jedno. Spal jsem jako dudek. STÍNY Pomalu, ale jistě se dostávám ke konci knihy a čím blíže mu jsem, tím více se myšlenkami vracím na začátek všeho. Přemýšlím nad svými sny. Hledám v nich souvislosti a spojitosti s mým životem, ať už v
minulosti nebo v současnosti. Hledám souvislosti se životem, který žiji, pokud právě nesním. Snít se dá přeci jak ve spánku, tak ve stavu naprosté bdělosti. Vzpomněl jsem si na spousty snů, které jsem měl kdy před očima. Bylo jich nespočitatelně více, než kolik jsem jich doposud uvedl v předchozích kapitolách. Ale to vám přece musí být samotným jasné. Víte, co je zajímavé? Že většina mých snů měla a ještě má spojitost s mojí realitou. Představy, u kterých jsem zatím spojitost nenašel, možná přijdou někdy v budoucnu. Přiznám se, že v devětadevadesáti procentech všech těchto dosud neidentifikovaných představ bych dal přednost tomu, kdyby zůstaly opravdu jen výplodem fantazie, protože nevěstily nic dobrého. Abych se uklidnil, došel jsem nakonec k závěru, že tyto představy byly určitě pouhým odrazem strachu. Každý člověk mívá strach. To je naprosto normální jev a já netvořím žádnou vzácnou výjimku. Než jsem přišel do vězení, měl jsem strach z některých lidí, co mi chtěli fyzicky ublížit. Nebyl jsem žádný slaboch, ale přesto jsem se jich bál. Možná jsem se bál dát jim ránu, protože jsem nebyl připravený přijmout tu jejich. Ani sám vlastně pořádně nevím proč. Možná jsem si jen málo věřil. Nevím. Tady se můj strach změnil. Už nemám strach z koho, čeho nebo oč, nýbrž o „koho“. A to je veliký rozdíl. To je ten pravý strach. Být na jednom místě a děsit se toho, co by se venku mohlo stát vaší rodině. Přitom si plně uvědomujete, že nic není nekonečné a že byste někoho z vašich nejbližších třeba už nemuseli nikdy uvidět. Zní to hrozně, ale z každého dopisu mám na jednu stranu radost jako malý kluk, a zároveň se děsím toho, co by v něm mohlo být napsáno. Jsem připravený na všechno, protože musím. To jsou ty stíny, které mě provázejí každým dnem ve vězení. Strach, co by se mohlo stát. Oproti tomuto strachu je strach z něčeho či z někoho jen slabým odvarem. Pokud se člověk dostane do této dimenze uvažování, je už natolik psychicky omletý, že je mu jedno, jestli někomu jednu dá a jestli přitom nějaká rána přiletí. Naopak, člověk ve vězení má zakotveno hluboko v podvědomí, že musí čekat jakékoliv nebezpečí odkudkoliv a v kterémkoliv okamžiku. Právě tento instinkt automaticky ruší strach z fyzické bolesti. To se stává ve většině případů. Ale bohužel se také někdy stane, že člověk ten přechod ze strachu do strachu neustojí. Pak vězení jeho už tak silný strach ještě mnohonásobně umocní, až to chudáka postiženého srazí do kolen. Proto jsem se tehdy v „Úterý“ také zmínil, že vězení může udělat z bázlivce chlapa, ale zrovna tak z chlapa vystrašenou děvku. Je tu příšerný tlak na psychiku. Raději se znovu odpoutám do oblak své bezbřehé fantazie. Já totiž sním strašně rád. Už od raného dětství mě provází jeden sen, který jsem dlouho nedokázal pochopit. Jsem v něm malý kluk. Jsem školák a běžím po sídlišti, kde jsem vyrůstal. Mám pocit, že je válka, a přitom nikde není ani noha. Běžím ulicí od našeho domu směrem ke škole a někdo mě pronásleduje. Někdo mě v tom snu štve jako psa. Prchám před ním, ale nevím, kdo to je. Nikdy jsem mu ve snu neviděl do tváře. Vím jen, že je to chlap v černé kožené bundě, že má černé rukavice na rukou a že mě chce za každou cenu polapit a ublížit mi. S těmito pocity pokaždé doběhnu až ke škole, vběhnu do ní a snažím se zmizet v bludišti chodeb. Na moment se mi to skutečně podaří, ale potom zahnu někam doprava, udělám pár kroků, pak hned doleva, a opět ucítím v zádech svého pronásledovatele. Všechny chodby i třídy jsou liduprázdné. Jsme tam jenom já a on. Vletím do jedné ze tříd a kličkuji mezi lavicemi. Marně, on je mi stále v patách. Vyběhnu ze dveří na chodbu a chci se zdejchnout. Jenže on je rychlejší. Předběhne mě, otočí se ke mně čelem a postaví se mi do cesty, aby mi zabránil v dalším útěku. Tady se pokaždé probudím. Až ve vězení jsem pochopil, že tím pronásledovatelem jsem já sám a že válka se odehrává ve mně samotném, protože až tady jsem se dokázal podívat sám sobě do tváře, začal jsem bojovat a pochopil jsem, že je lepší se zastavit a být sám sebou, než pokračovat v cestě odnikud nikam v přetvářce, že jsem někým, kým ve skutečnosti nejsem. Od chvíle, co jsem si tohle uvědomil, se mi ten sen už nikdy nezdál. Možná se jeho poslání v mém životě tímto nenadálým probuzením naplnilo.
NEDĚLE Sobota právě uplynula. Hodiny se přehouply přes půlnoc. Tím začala neděle a já se pustil do psaní těchto několika posledních stránek. Píši je dnes, aby neděle byla opravdu nedělí. Nechtělo se mi psát z neděle na pondělí, aby pak moje pracovní pondělí za něco stálo. Píši v ruce, protože, jak už víte, dnes do knihovny ani nepáchnu. Možná potom všechno přepíši do počítače některé úterý, čtvrtek anebo v sobotu, ale budu mít dobrý pocit, že naše poslední setkání proběhlo v den, kdy skutečně proběhnout mělo. Vrátím se v paměti nazpět o pár měsíců a polepím tuhle poslední kapitolu z těch několika nedělí, co jsme tu zatím s Pierem stačili prožít. Čas se pro mě stal relativním pojmem. Smířil jsem se s tím, že plyne, protože musí plynout a nechávám se jím unášet kupředu jako proudem řeky, do které se vejde úplně všechno a úplně každý člověk. Nechávám mu volný průběh a on mě za to někam donese. Doufám jen, že se mnou nemrskne do nějaké bezedné díry, protože v časové díře se právě nacházím a až z ní vyjdu, už do ní nechci zpátky. Děkuji pěkně, mně to stačilo jednou a provždy. Dny jdou, ale jdou vlastně zpátky, chybí smích v závějích ... bez pondělků těžko přijdou pátky, a ostatní dny se slévají. Dny jdou, ale jdou každý jinam, lehá sníh na skráních ... tak skláním zrak ke všem těm rýhám, co se míhají na dlaních. Dny jdou, každý běží svůj závod, kde je návod k přežití? Kdo napoví ve světě náhod, který dům se dnes nezřítí? Dny jdou, aby dospěly v týdny, a z měsíců po léta ... jedou si tím svým tempem mírným, až je z toho rychlost prokletá. Stýská se mi po vískách, kde se z oken neblýská, stýská se mi po vískání
ve vlasech a pohlazení tam, kde se nestýská. Stýská se mi po lískách s milióny oříšků, stýská se mi po štěkání, vrčení a pobíhání miliónů voříšků. Už, abych tam byl, tam jsem doma. „Co si to zpíváš?“ vyzvídal Piero. „Písničku, kterou jsem sám napsal.“ „A o čem je?“ „O tom, že už mě tu všechno sere a že chci domů!“ zakřenil jsem se, zhluboka jsem si povzdychl a zvedl se od stolu, kde jsem už dobrou chvíli seděl a přemýšlel. Byl jsem vzhůru necelou půlhodinu a marně se pokoušel probudit. „To byl tvůj rodnej jazyk?“ „Jo, to, co jsi slyšel, byla stará dobrá čeština.“ „Já z toho nerozuměl ani prd, člověče,“ utrousil Piero a zatvářil se všelijak. „To se není čemu divit, kámo. Vždyť čeština je slovanského původu, zatímco italština je latinský jazyk.“ „Ale ty ses naučil spisovnou italštinu líp, než umí kdejakej rodilej Ital, víš o tom?“ „Víš, že nejsi první, kdo mi to říká? Nechte všichni ty chvály nebo se mi zvedne nos nahoru.“ „Dokud je to nos, je to ještě dobrý!“ zachechtal se Piero, natáhl si šortky a začal lézt dolů z palandy. „Dáš si kafe?“ zeptal se mě. „A víš, že jo?“ mlsně jsem si mlaskl. „Já pořád, proč mi to probuzení dneska tak trvá a ono to bude kafem?!“ zapřemýšlel jsem nahlas a zvedl zrak k Pierovi: „Jo a promiň. Asi jsem tě probudil tím pobrukováním, viď?“ „Kdepak, já už nespal. Přemýšlel jsem se zavřenýma očima,“ žuchl z palandy dolů a skočil do pantoflí. „Tak to máme společný zvyk.“ „A víš, že jsem si všiml, že máme dost společných zvyků?“ nadhodil Piero. „Jo a kdy, prosím tebe?“ „Například v knihovně. Máme podobný přístup k řešení problémů. Nejlíp hned a co možná nejsnadnějším způsobem.“ „Tím myslíš mojí rychlost v posílání debilů do prdele?“ rozesmál jsem se. „To taky, milý mamlasi!“ přiložil polínko na můj smích a přidal se ke mně. „To je pravda, že nenechávám nevyřešené problémy. A taky máme podobný vkus na knihy,“ zapřemýšlel jsem nahlas. „Jo?“ podivil se, zatímco plnil kávovar. „No jo, už je to tak. Ne náhodou jsem se stal knihovníkem. Ačkoliv mám ksicht idiota, něco o tom vím.“ Zasmál se a postavil kávovar na oheň. „Kolik je vůbec hodin?“ zeptal se. „Pro tebe nastal nejvyšší čas koupit si orloj!“ uzemnil jsem ho. „Další společný zvyk - ani já je nenosím. Mrchy, mi votravujou život!“ zabručel jsem a sáhl po hodinkách, které visely na tyči palandy. „Čtvrt na deset.“ „To jsme si dneska pěkně přispali, co?“ „Tak trochu,“ odvětil jsem.
„Na vycházku nás vypustí v půl desátý, viď?“ zeptal se a sundal brblající kávovar z hořáku. „Kde máš kelímek?“ podíval se po mně. „Nevím,“ protáhl jsem obličej. Držel jsem jej schovaný v ruce a dělal, jako bych o něm neměl ani páru. „Pokud chceš kafe, máš pět vteřin na to, abys mi ho podal, vtipálku!“ V tu chvíli jsem vyskočil, udělal dlouhatánský krok až k Pierovi a kelímek postavil vedle kávovaru. „Hele, nemysli si, že mi budeš provádět totéž co Cesaremu, prevíte. To s tebou rychle vycestuju!“ spustil naoko zostra. „Á, panáček se informoval ...?!“ udělal jsem udivený obličej a vzal kelímek s kafem. „No, zeptal jsem se na tebe Maura, toho Siciliána, co s ním Cesare kámošil a on se rozchechtal a řekl mi, že lezu do jámy lvový,“ zasklil mě. „Hm, když to řekl on, tak to asi bude pravda,“ utrousil jsem a lokl si kafe. „A je?“ znovu se po mně podíval. „Je!“ přitakal jsem a oba jsme se rozesmáli. „Vycházka?“ zeptal se policajt od mříže. „Ano, malý moment, prosím!“ řekl Piero, přelil kafe do kelímku na jedno použití a tak, jak byl, vyšel z cely ven. Na chodbě se obrátil zpátky: „Ty nejdeš?“ „Přijdu za půl hodiny. Mám přinýst další várku kafe?“ „To bys teda mohl – občas tě napadnou geniální myšlenky,“ zasmál se znovu Piero. „A někdy taky genitální, však tě to jednou nemine!“ zahrozil jsem poťouchle. „Genitální myšlenky?“ podivil se. „To jako pěkný koniny, řečeno sprostě.“ „Farina!“ ozvalo se z druhého konce chodby. „Hele, čau dole!“ Piero už ani neslyšel moje „Čau!“, co jsem za ním zavolal, jak rychle vystartoval. Policajt se chystal zavřít vrata od chodby a kdyby Piero býval zůstal na chodbě, musel by se vrátit na celu a ten kripl už by ho pak na ranní vycházku vůbec nepustil. Osaměl jsem. Nešel jsem dolů zároveň s Pierem právě proto, abych byl chviličku sám a dal se trochu dohromady. Pokaždé, když přijde nový člověk na cimru, je to zásah do života, zejména, pokud ten maličký prostor obýváte nepřetržitě už déle než rok a půl. Pokud se vám to nezdá, zkuste si změnit životního partnera ze dne na den a nastěhovat si ho do bytu se všemi krámy, a to zopakujte třeba desetkrát do roka. Je to to samé jako změnit parťáka na cele s tím rozdílem, že my to máme bez sexu. Jinak princip je stejný. A to já jsem měl ještě obrovskou kliku z prdele, protože za normálních okolností lidi na cely rozmísťuje někdo v uniformě. „Uf!“ Když si představím toho špindíru, co mi ho sem chtěli nacpat, dopadlo to opravdu zázračně. Neděle a všechny kalendářní svátky jsou jediné opravdové dny, kdy se neděje zhola nic. Všechno stojí. Práce není, pošta nechodí a je tu málo personálu, takže máme omezené možnosti pohybu než jiné dny. Vstal jsem od stolu a zamířil na záchod. Usedl jsem na mísu a pořádně, ale opravdu pořádně si ulevil. Pak mi to nedalo a podíval jsem se pod sebe. Zděsil jsem se, protože tam nic nebylo. Spodní proud to vzal a odnesl dříve, než jsem to stačil spláchnout. Dost deprimující pocit tam dole nic nenajít, když se člověk cítí o kilo štíhlejší. „Tak si to sežer – hajzle!” pomyslel jsem si. „Ale, at’!” přišlo mi vzápětí. Možná věděl, že se podívám, a tak mě ušetřil dalšího pohledu na svět, po kterém bych mohl mít do smrti zlé sny. Nezdá se vám, že tu rozjímám nad hovnem? Nezdá. Je to tak. Naše tělesné potřeby jsou nám již natolik samozřejmé, že už je ani nevnímáme. Přitom tu jsou neustále a mnohdy nám poskytují nepřekonatelný pocit úlevy. Když už jsem u těch úlev, tak si neumíte ani ve snu představit, kolik dětí jsem tu s tímhle hajzlem za ten rok a půl nadělal. Roztočil jsem roli toaletního papíru a použil jej přesně podle přiloženého návodu. Chviličku nato jsem vyšel ze záchodu a bylo mi do zpěvu.
Oblékl jsem se do trenek a nátělníku, vletěl do pantoflí a znovu se usadil ke stolu. Do příchodu dozorce zbývala necelá čtvrthodinka, tak jsem si krásně vychutnával ticho okolo mě. Odněkud z chodby se rozléhalo nahlas puštěné rádio a Albano vyřvával „O, sole mio!“, až mi to bralo dech. Ten člověk totiž opravdu umí zpívat. Konečně se ozvalo očekávané: „Vycházka!“ a já seběhl dolů na dvůr. Jen jsem vyšel z cely, klepl jsem se do hlavy, až to zadunělo, protože po tom slíbeném kafi jsem samozřejmě ani nevzdechl. Zdvihl jsem zrak od psaní a zaposlouchal se do nočního ticha, které se rozprostíralo celým vězením. Piero už dávno spal. Než usnul, přestěhoval jsem si stolek na psaní k záchodu, otevřel dveře a svítil si tak na psaní. Dveře stínily světlo, aby nešlo Pierovi do tváře, a tak jsem mohl klidně zhasnout světlo na cimře, abych ho nerušil, a psát, jak dlouho jsem chtěl. Ve všech kapitolách jsem vám prakticky vypsal všechno, co dělám celé dny automaticky. Všechno, čím se zabývám, dělám naprosto spontánně, jak mě to právě napadne. Nemám žádný vojenský program, naopak se všechno snažím dělat co možná nejnepravidelněji, abych vůbec ucítil nějakou změnu. Jenom takhle dokážu fungovat právě tak, jak to chci jenom já. Když se hlouběji zamyslím nad celým nápravním systémem, vidím, že vězeňské prostředí je dost absurdní. Člověk se snaží něco dělat, aby měl pocit, že žije, až nakonec pochopí, že je opravdu nejlepší být splachovací jako ten hajzl a nevnímat vlastní okolí. Ono je tu totiž všechno proti zdravému rozumu a vyloženě proti smyslu. Tuším, proč to tak je. Celý tenhle kolotoč akcí proti smyslu by měl v lidech ve vězení probudit zdravý rozum a úsudek nad vlastním počínáním. Jenže někteří dozorci si myslí, že jim uniforma dává moc a ona jim přitom dává pouhou povinnost. Nic jiného. Všichni to ví, ale přesto někteří uniformy zneužívají k maštění vlastního ega. Jsou si dobře vědomi toho, že jakmile ji svléknou, promění se zpět v normální neviditelné v davu. Bohužel pro tyto některé, uniforma rozumu nepřidá. Na druhé straně vězni. Ti se cítí samozřejmě špatně omezeni prostředím. To vím já sám nejlépe. Ale někteří další kolegové si už nedokáží uvědomit, že vězeňské limity říkají: „Prober se! Tohle můžeš a to ne!” Říkají právě tohle, aby si lidé tyhle limity osvojili a nechali je zaběhnout ve svém všedním životě. A vy si opravdu myslíte, že to tak funguje? „Hahaha – Kdepak!” Většina z potrestaných lidí se pokládá za nevinné vzhledem k vlastnímu osudu, a nalhávají si kraviny, které jim nepřidají ani na duchu, ani na zdraví. Nikdo se nesnaží přemýšlet spravedlivě, každý z nich je ten chudinka. Každý hledá po všech koutech pouze svůj vlastní prospěch, ať materiální či morální. Ale řekněte sami; který člověk to nedělá? Slepičí syndrom pokračuje ve své nadvládě světu. V dnešní době má každá věc i každý člověk svou hodnotu a každý chce přežít, a pokud možno, také žít trochu lépe. Doba nám bohužel tržní chování nakazuje, protože žít bez peněz už se nedá. A to platí jak pro život venku, tak pro život v base. Než přišel Piero na moji celu, stala se mi ještě jedna věc, kromě záležitosti se špindírou, kvůli kterému jsem se tehdy porafal s velitelem. Přišel za mnou kluk ze sousední cely, nějaký Massimo z Benátek, že prý přivezli nějakého jeho krajana a že prý abych tohoto jeho krajana vzal k sobě na celu. Zdůvodnil to tím, že ona osoba měla být údajně výtečný parťák. Tak jsem se nad tím vším zamyslel a zeptal se souseda: „Jak dlouho ho znáš?” Chvíli se kroutil, až z něj vypadlo: „No, přijel včera.” „Ale já se tě neptal, kdy přijel. Zajímá mě, jak dlouho ho znáš ty, když je tvůj krajan.” Zhluboka se nadechl a potvrdil moje očekávání. „Od včerejška.” Ironicky jsem se mu vysmál, jak si tedy vůbec mohl dovolit za mnou přijít a povídat mi, že ona osoba je výtečný parťák, aniž by jej sám znal. Na to neřekl ani slovo. Věděl, že k celé záležitosti nebylo co dodat. Tohle nemám rád. Stejně tak nemám rád, když za mnou někdo přijde a povídá: „Hele, já tě znám.” „Jo? A vodkudpak, smím-li vědět, protože já tě neznám.”
„Tuhle jsem tě viděl s kapelou tam a tam.” „A co jsem s ní dělal? „Foukal jsi na harmoniku a zpíval.” „Hm, a co jsem dělal, když jsem zrovna nefoukal nebo nezpíval?” „Já nevím.” „A víš aspoň, co jsem pil?” „Nevím.” „Takže víš, že hraju na harmoniku a zpívám. Je to tak?” „Jo.” „A víš, jak se jmenuju?” „Ne.” „A jak jsi teda přišel na to, že mě znáš?” a takhle bych mohl ve stínovém rozhovoru pokračovat do nekonečna. Co si o tom myslíte? Ale to samé platí i o mně. Například jednou jsem se dopustil následující hrubky. Seděl jsem v pizzerii. Seděl jsem sám u stolu a smolil text nějaké budoucí prostoduché písničky, když si k protějšímu stolu sedli dva lidé. Jakýsi pán se synem. Ze zvědavosti jsem po nich koukal. Podíval jsem se po nich jednou, podruhé, když jsem si uvědomil, že pána jsem už někde viděl. Chvíli jsem přemýšlel kde, až jsem zkusil pána, jestli mi náhodou nepomůže vzpomenout on sám: „Promiňte, že obtěžuji, pane, ale mám pocit, jako bych vás odněkud znal. Je to možné?” „To bude určitě nějaký omyl,” odpověděl mi s úsměvem. Samozřejmě měl pravdu, ale mně to tehdy ještě nedocházelo. Nedalo mi to a dloubal jsem se v paměti, až se mi rozsvítilo: „Aha, už vím. Jste ten a ten trenér toho a toho fotbalového klubu.” Byl jsem tak nadšený svým úspěchem po usilovném přemýšlení, že jsem se mu musel okamžitě svěřit. Ale tím jsem se dopustil chyby, protože jsem porušil jeho soukromí. A to jsem nemusel. Sice to nikdo z přítomných nezaregistroval, ale to teď není vůbec podstatné. Podstatná je ona má chyba. Tito lidé mají tak málo soukromí, že je lepší je nechat v míru. Bohužel jsem si uvědomil, že jsem si svůj objev měl nechat pro sebe, až když se na mě pán podíval stylem: „Ty jsi ale vůl, viď?“ To máte tak. Když někoho vidíte v televizi nebo v novinách, řeknete si: „No jo, to je ten vocas!” Ale když jej potom potkáte někde tváří v tvář, najednou nevíte, kde a co byste. A teď se ale zeptám já vás: “Myslíte si, že mě znáte?” Nepochybně toho o mně víte dost, protože Valerio říká to, co mu já vložím do úst a jeho myšlenky jsou znovu moje vlastní. To ano. Ale myslím si, že to ještě nestačí k tomu, abyste řekli, že mě znáte, protože znáte pouze tu část mého života, kterou jsem strávil ve vězení. Znáte mé sny, mé úvahy, způsob uvažování, způsob pohledu na svět, mé nejhlavnější koníčky, způsob využití volného času, ale jméno již třeba neznáte, pokud mě neznáte osobně. Chci, abyste věděli, že jsem nesepsal své úvahy o životě proto, abych se stal slavným. Všechny tyhle myšlenky jsem sepsal jenom proto, abych si je já sám srovnal ve své vlastní hlavě a abych se naučil hledat těsné souvislosti a spojitosti ve svém uvažování ve vztahu k vlastnímu životu. To, abych změnil sám sebe, a tím i celý svůj další život. Vždycky jsem to chtěl udělat, jenže jsem nevěděl jak. Až tady jsem přišel na ten správný způsob. Dalším mým cílem bylo, aby si normální člověk udělal reálný obrázek o vězeňském prostředí a aby pochopil, že tu rozhodně není o co stát. Koneckonců, nyní si můžete udělat nějaký konkrétnější obrázek sami o tom, co poletuje hlavou lidem ve vězení, a nakonec musíte zákonitě přijít na to, že přemýšlíme o tom samém, jako vy všichni venku, jenom s intenzitou, o které se vám ani nesnilo, protože si náš pohled na svět nedokážete ani ve snu představit.
„Když už jsi na to kafe zapomněl, ty hlavo děravá, tak teď udělej aspoň trochu čaje s mlíkem!“ zahlaholil na mě Piero, jen jsme se v jedenáct vrátili z vycházky na celu. „Čaj s mlíkem – v tuhle hodinu?“ nevěřil jsem svým uším. „Tak třeba vymáčkni pár pomerančů anebo udělej, co tě napadne, hlavně ať je to k pití a rychle! Hybaj, sklerotiku!“ dával mi to sežrat i se slupkou, až jsem se musel smát. Rozesmál se taky. „Hele, uděláme to hned, ať to odsejpá. Mám příšernou žízeň!“ rozhodl a sehnul se ke krabici plné pomerančů, které jsem nechal přivézt z kuchyně namísto, abych bral zeleninu přes týden. Já jsem vylovil ze skříňky odšťavovač a umělohmotný nožík na půlení pomerančů. Piero naházel do umyvadla dvanáct velkých pomerančů a roztočil kohoutek, aby se spláchly od prachu. Pak jsme společnými silami vyrobili stoprocentní ovocnou šťávu, nalili jí do hrdel a bylo nám dobře. „Valerio, jak ty to máš s tou vycházkou, už něco víš?“ zeptal se Piero, sotva se vyškrábal na palandu. „Já jsem ti to neřek? Včera mi řekli, že příští pátek se jdu podívat na tři hodiny do zoo.“ „A to jsi mi to nemohl říct už včera, ty chytráku?“ práskl po mně rozzlobeným pohledem. „Sorry, ale nějak jsem se nesnažil nad tím přemýšlet, abych se tu nežral a čas se mi nevlekl moc pomalu,“ vysvětlil jsem. „Stejně bych ti to býval dneska pověděl, i kdyby ses mě na to sám nezeptal.“ „Dali ti to písemně?“ „Jo, počkej chvilku, hned to najdu,“ otevřel jsem pracovní desky a zahrabal v nich. „Tady to je. Na!“ podal jsem mu nahoru list papíru. Chvíli se do toho zakoukal, až řekl: „Dobrý!“ To jako, že tam nebylo nic, čím by mě někdo mohl vyšachovat. „Kdo tě doprovází, padre Antonio?“ „Jasně, nikdo lepší mě nenapadl. Tak jsem se ho zeptal, on řekl, že jo, tak bylo dojednáno.“ „No, aspoň se podíváš po městě, viď?“ „Proč myslíš, že jsem před chvilkou řekl, že se jdu podívat do zoo?“ zasmál jsem se. „Máš recht, lidi jsou zvířata. Někdy mi přijde, že my ve vězení se k sobě chováme mnohem víc jako lidi. S mnohem větší solidárností, víš?“ zamyslel se Piero. „Tady platí: Když nemáš, řekni si a bude ti od srdce dáno. A až ty jednou budeš mít, dej od srdce tomu, koho je potřeba podržet nad vodou a kdo si s tvojí pomocnou rukou nevytře prdel! Nebo ne?“ odvětil jsem a podíval se nahoru, co tomu říká Piero. „Přesnější definici jsem ještě neslyšel, a to jsem si odseděl přes deset let, vole!“ „No jo, ale výjimka taky občas potvrzuje pravidlo, že?! A proto tu máme oddělení pro práskače a jiné prašivce, že?!“ doplnil jsem, zvedl se od stolu a šel zapnout televizi. „To je dobrej nápad. Za chvilku budou zprávy.“ „Chtěl jsi říct „krvák na živo“, ne?“ hodil jsem se po něm krátký pohled a otevřel dveře na záchod. Šel jsem si ulevit po té šťávě. Pokud jde o tekutiny, funguji jako průtokový ohřívač. Dovnitř, ohřát a ven. Po chvilce jsem vyšel z kamrlíku, provedl lehkou očistu a natáhl se na postel. Zprávy právě začínaly a Piero se už soustředil na bežící obrázky v ďáblově bedně. Mě ani tak moc nezajímaly, protože jsou stále o tomtéž. Devadesát devět procent všech novinářů jsou jak hyeny. Nekoukají nalevo ani napravo a jdou nekompromisně za svojí vysněnou senzací. Nenechávají lidem ani čas na to, aby trochu vstřebali svoji bolest a natáčejí je pět minut poté, co ztratili celou rodinu. Myslím, že snem současného redaktora zpráv je natočit člověka bez nohy, kterému ještě stříká krev z pahýlu, močí si od bolesti do kalhot, a přitom se usmívá do kamery. Já bych dal současným novinářům kamery jen na zbrojní průkaz nebo na speciální povolení s kulatým razítkem! Většina těch kreténů namísto toho, aby lidem ukazovali lidskou radost, jim připravují stres navíc. Nejspíš jim ani nedochází, chudáčkům bez mozečku, že je to právě stres a uspěchaná doba, co nám dávají nejvíce na frak a zkracují nám život. Oni se ženou za svým snem, za co možná nejkrvežíznivější autentickou senzací, jen proto, aby mu kolegové záviděli a pochlebovali a za jeho zády si s ním vytírali prdel, že umí prdlajz a že měl jen kliku umazanou od hoven. Nemýlím-li se, přesně takhle to funguje v
každém oboru lidského počínání, ale i zde může výjimka znovu potvrdit pravidlo, protože lidé nejsou všichni stejní. A pryč od toho! Povím vám, kým já jsem tady v Itálii. CIZINEC MEZI CIZINCI V JEJICH VLASTNÍ ZEMI Lidská mysl je jako moře. Každou chvíli se zvedne jedna z vln, aby opět klesla a uzavřela hladinu v její celistvosti. Tam může klesnout. Níž ale už ne, protože já jí to nedovolím. Než jsem se ocitl za mřížemi, nedokázal jsem si život ve vězení vůbec představit. Před nějakou dobou jsem přemýšlel jak přežít první momenty a vlastně mi nebylo ani jasné, jestli jsem byl více živý nebo mrtvý, protože jsem pochopil, že jsem se ocitl v čistokrevném pekle. Potom se však mlha prvních pocitů rozestoupila a já získal úplně jiný pohled na situaci, jiný pohled na svět. Zjistil jsem, že se tu dá žít. Ačkoliv ve velmi omezených limitech možností, ale dá se. Stačí být jen trochu aktivní v přemýšlení, hledat vlastní chyby a vzít je v úvahu, aby k nim příště nedošlo. Totiž tyhle chyby se nedají zaplatit penězi. Dají se zaplatit pouze časem stráveným zde, naším časem. Vím, že jsou lidé, kteří si svobodu kupují penězi dnes a denně, ale ono se to časem projeví na jejich svědomí. Mohou jej mít málo, ale i to málo svědomí postačí k tomu, aby nadělalo v jejich pozdějším životě velikou paseku. Svědomí se nevyhne nikdo. Jak už jsem několikrát řekl, pro mě osobně jediná zkušenost tohoto druhu byla dostatečně poučná a vím, že v mém případě nebude už nikdy žádné příště. Jak to, že si mohu být tolik jistý? Protože já to nechci – nějaké příště. To, co právě žiji, to není život. Je to pouze takové provizorium života na určité časové období a já jako každý jiný vězeň jej musím překonat sám. A víte, co je nejdůležitější? Snažit se zůstat člověkem ve vlastních očích a v očích vlastní rodiny. Rodina není celá společnost, která se nechává vést mnohdy hloupými, někdy až neskutečnými předsudky a jednou provždy vás považuje za zločince. A být považovaný za zločince je totéž co být cizincem ve vlastní zemi. Pokud ještě pořád nechápete, co se vám snažím říci, vysvětlím vám to jinak. Každý vězeň je cizincem ve vlastní zemi, protože každý jiný člověk, který se jej bojí, si na něj ukáže prstem. Každý, kdo o něm ví, že je vězeň nebo ex-vězeň, jej sleduje tak bedlivě, jakoby jej vůbec neznal, a přitom jej zná třeba už odmalička. Normální člověk neví, co od člověka, který pochybil, může očekávat, i proto, že vězení věnuje člověku „zvláštní péči“ a dá mu „svoji“ výchovu podle zákonů džungle. A já jsem stejně jako mnozí jiní cizincem mezi všemi těmito cizinci v jejich vlastní zemi. Všechno záleží na víře, která může pomoci se uvolnit. Totiž, člověk se může cítit uvězněný prakticky třikrát najednou. Uvnitř vězení, uvnitř malé cely a uvnitř sebe sama. Proto je potřeba najít nějaký způsob, aby se člověk uvolnil od přirozeného traumatu, které provází prostředí, ve kterém se onen dotyčný právě nachází. Pro osvobození se od všeho stačí věřit v něco. Ale to něco musí být pozitivní. Jenom tak tahle víra pomůže udržet volnou mysl a uvidět pouze skutečnost. Jenom tak je možné spatřit všechny titěrnosti života na celé planetě, co nás obklopuje. A znovu jsme u Jardy a jeho slov o myšlenkách. O negativních, kterými ubližujeme více sami sobě než tomu, komu jsou věnovány, a o pozitivních myšlenkách, kterými si potom hojíme rány, jež si přivodíme sami našimi vlastními negativními myšlenkami. „Neubližují nám ani lidé, ani prostředí, ve kterém se nacházíme. To jen myšlenka. Opravdu se stáváme tím, o čem celý den přemýšlíme.” „Panstvo, podává se oběd!“ zadunělo od mříže. Objevila se postava Tonyho, a ten má dobrých 110 kilo, takže to mělo odkud dunět. „Nazdar hrochu!“ podíval jsem se na něj jako na batole. „Hele, už zase začínáš?“ zapýřil se. „No tak, nic si z toho nedělej, vždyť víš, že to je to samý, jako bych ti říkal miláčku, ne?“
„Tak takovýhodle miláčka si můžeš klidně odpustit!“ nepřestával se kabonit. „A to ti mám říkat: „hrošice“?“ znovu jsem si rýpl. „Ty máš takový štěstí, že jsi v kleci, vopičáku jeden,“ rozzlobil se. „Teď už jasně chápu, proč mi Aurelio kladl na srdce, abych se tvojí cele obloukem vyhnul, hajzle jeden škodolibej! Takhle jízlivýho a jedovatýho knihovníka jsem ještě neviděl!“ vyřvával za mříží, zatímco já se na něj přátelsky usmíval. Dostal jsem ho tam, kde jsem ho chtěl mít. Chybělo málo, aby mi plivl do ksichtu. „Jed jsem nasál z toho žrádla, kterým nás denně častuješ, umělče!“ posadil jsem ho na zadek. „1:0 pro tebe!“ zasmál se konečně a přestal pouštět hrůzu. Piero přihlížel naší naučené hře nalepený na mých zádech. „Kreténi, já myslel, že se do sebe pustíte pěstma a vono zase nic, do prdele!“ naštvaně mávl rukou a znovu usedl ke stolu.. „Kdepak, to je všechno jen naoko, aby se pár blbečků drželo v povzdálí a nikdo se do nás zbytečně nesral, víš?“ vysvětlil jsem mu polohlasem. Tony to potvrdil přimhouřením oka. „A proč ty vždycky přimhouříš pravý voko?“ obrátil jsem se na Tonyho. „Protože falešný by se mhouřilo blbě, vtipálku!“ zasmečoval. „1:1, milý vole!“ kapituloval jsem. Tuhle prostě odrazit nešlo. „Podejte mi talíře, ať se pohnu nebo mě ostatní sežerou i s botama.“ Podali jsme mu čtyři talíře. Dva na těstoviny, tentokrát zelené s bazalkou, jeden na dvě kuřecí prsa a jeden na salát. „Hele, když budeš potřebovat pomeranče, pošli mi lísteček po komkoliv z kuchyně a já ti zase nějaký dodám, jo? Dozorci jsem řekl, že jsme se dohodli, že nebudeš brát zeleninu, ale to jen proto, aby jsme celou věc měli formálně pokrytou. Víš, kolik závistivců a nepřejících šmejdů je tu mezi námi? Takže o ničem s nikým nemluv a když, tak mi rovnou pošli lísteček nebo mě odchyť na chodbě, jasný?“ řekl víc šeptem než polohlasem. „Jasný! Dohodnuto a díky moc! Když ty budeš potřebovat něco navíc v knihovně nebo napsat něco, co normálně nedělám, stačí otevřít pusu. Bude-li to v mých silách, rád to pro tebe udělám, brácho!“ „Dobrý, ale teď promiň, pač už opravdu musím letět. Čau a dobrou chuť!“ „Nápodobně!“ řekli jsme s Pierem skoro současně. „Ty vole, vidím, že neváháš a cloumáš galérou!“ řekl mi. „To víš, někdy je potřeba vědět, za kým jít,“ odvětil jsem a pokrčil rameny. „Tonyho znám, co tu jsem. Nevím, jestli to víš ty, že jsi nastoupil před pár měsíci na jeho místo. On pustil místo, protože ředitel věznice chtěl mít v kuchyni někoho přijatelnýho a vyzkoušenýho, aby novej kuchař někoho nepodřízl kudlou, a tak ho přestěhovali pod Aurelia, aby ho nahradil, až by Aurelio odešel domů. Ty jsi měl s prací obrovskou kliku, totiž tady se na práci jinak čeká strašně dlouho.“ „A jak je to vlastně možný, že jsem dostal tu práci tak rychle? Vždyť jsem tu tehdy nebyl ani měsíc.“ „Protože si tě někdo všiml a doporučil tě. Takhle to tu chodí. Já jsem například věděl o tvým doporučení dva dny předtím, než tě posadili do účtárny. Ale tyhle věci jsem ti nemohl říct předem, protože tím bych riskoval svoji pozici v knihovně. Na to místo se tlačilo moc lidí, ale nikdo z nich nebyl ten správný.“ „A proč ses tam nenacpal ty? Vždyť je to líp placený?!“ zeptal se udiveně. „Protože ani já nejsem ten správný účtařský typ,“ odvětil jsem suše. „Hele, mně se zdá, že ty z knihovny šéfuješ věznici. Je to tak?“ zvážněl a podíval se na mě. „Příteli,“ zadíval jsem se mu do očí a opětoval vážný výraz. „Tady není žádný vězeňský kápo a bude-li ho někdo chtít dělat, pak bude muset překročit přes moji mrtvolu. A tohle jsem taky řekl na vycházce přede všema. Já nemám co ztratit. Jediný, co mi tu zbylo, je moje vlastní hrdost a vnitřní svoboda, a já se o to nikým připravit nenechám!“ řekl jsem se zvláštním důrazem na každé slovo posledních pár vět a hned pokračoval: „Je pravda, že mi kluci dost často dají za pravdu, ale to je jen proto, že se jim snažím naslouchat a řešit jejich problémy. Každý, kdo za mnou přijde do knihovny, má nějaký
problém a já je jejich problémů zbavím. Tady musí každý sedět a čekat, a já každému dávám další cíl navíc pro jejich čekání, a tak jim to líp utíká. Navíc mám schopnost problém odstranit i s kořenem vhodnou volbou slov na papíře. Proto jsem se nehnul z knihovny. Tahle práce mě vnitřně uspokojuje a v knihovně se cítím být na správném místě.“ Piero zůstal stát s vážným výrazem na tváři a koukal na mě. Nevěděl, co na to říci. „Jdeme jíst!“ probral jsem ho k životu a zašklebil jsem se: „Mám hlad jako tygr!“ Udělal jsem dva rychlé kroky, vyskočil na stoličku pod otevřeným oknem a zahulákal z okna česky: „Vyližte mi všichni prdel!“ „Co jsi to zařval?“ zeptal se Piero. „Popřál jsem všem dobrou chuť!“ utrousil jsem, sáhl po příboru z umělé hmoty a zasedl ke stolu. Piero postavil na stůl litránek vody a usadil se taky: „Dobrou chuť!“ „Dobrou!“ Najedli jsme se, poklidili stůl a umyli nádobí. Potom jsme přehodili televizní výhybku na další noviny a naložili se do postelí. „Valerio, ty mi můžeš říct, kdo mě doporučil, aniž by mě znal?“ „Někdo, kdo se ti na začátku podíval do očí a hned tušil, co jsi zač,“ odvětil jsem. „Ale kdo to byl. Chci znát jeho jméno!“ neustoupil. „Jedinej člověk, na kterýho se tu v celým vězení můžeš spolehnout!“ „Díky, Valerio.“ „Kdo si toho zasluhuje, budiž mu přáno i dáno, milý příteli!“ ukončil jsem diskusi. Na téma předchozího rozhovoru už nepadlo ani slovo. Piero pochopil, že jediný člověk, na kterého se může spolehnout, je vlastní parťák na cele, a že tady to nechodí jako v jiných věznicích. Došlo mu, že mezi námi vládne, politicky řečeno, čistá demokracie. Zase ta zasraná politika! Cítil jsem se unavený a na chvíli jsem zavřel oči. Když jsem je otevřel, byl jsem na cele sám a z televize hrál hudební program. Piero odešel na odpolední vycházku a předtím mi naladil muziku, aby se mi lépe spinkalo. Zlatej kluk. Podíval jsem se na hodinky. Bylo před půl třetí, tak jsem rychle vyskočil. Přichystal jsem se na vycházku a vymačkal šťávu z několika pomerančů. Musel jsem Pierovi vynahradit to zapomenutý kafe z rána. Jen jsem všechno udělal, ozvalo se: „Vycházka!“, mříž se otevřela a já vyšel z cely ven. ŽIVOT POD MIKROSKOPEM Až teprve nyní se můžete pokusit představit si naplno skutečné vězeňské prostředí. Vězení je místo, kam byste neměli nikdy vstoupit. Nic z toho, co se vidí v televizi, neodpovídá realitě. Filmy ukazují fyzické nebezpečí v chladném a drsném prostředí, ale divák nedokáže prožívat stejné pocity, stejná neviditelná dramata, která se odehrávají v mozkovém zákulisí skutečného vězně. Je pravda, že prostředí je drsné a nebezpečné. Drsné, protože každý jedinec je nucen žít sám se sebou a uvědomovat si naplno všechny svoje problémy. Zde pro každého začíná opravdový problém. Jakmile sem někdo vstoupí, je rázem izolovaný od skutečného života a navíc sledovaný ze všech stran. Sáhněte si na srdce: „Dokážete si představit, jak byste se cítili, kdybyste byli sledováni v každém okamžiku vašeho života, a zároveň nemohli udělat vůbec nic pro rychlé vyřešení vašeho problému?” Tady čas opravdu neznamená zhola nic. Stojí na místě. Tady se stále na něco čeká. Nic jiného, než že se stále na něco čeká. Jednou na to, až přijde policajt otevřít celu, abyste sešli na dvůr. Jindy zas na to, jestli vám velitel věznice podepíše žádost, abyste si mohli koupit med nebo marmeládu. Pak zase na to, až vám stanoví termín soudu, pak hned na to, kolik času vám přišijí na odkroucení ve věznici, nebo na advokáta, jestli vůbec přijde, jak slíbil, a jestli vám přinese nějakou kloudnou informaci. A to
nemluvím o návštěvách a dopisech. Zejména na to se tu čeká jako na smilování boží. A nedej bože, jeli někomu zle a čeká na doktora. Víte, kolikrát se stane, že přijde dozorce a oznámí, že dotyčný musí vydržet do dalšího dne? A každému je jedno, že onen člověk je v obličeji šedý od bolesti nebo že na něj jde abstinenční záchvat. Nikomu to nepřeju, ale dostanete-li se do tohohle prostředí, ozbrojte se nekonečnou trpělivostí. Nebezpečí prostředí ale nespočívá v přímém kontaktu s ostatními vězni. Je tu málo lidí, co se snaží rušit ostatní kolegy. Opravdové nebezpečí přichází v momentu, kdy jeden z kolegů znervózní a dostane záchvat hysterie ze všeho toho čekání. Ztratí sebekontrolu a stačí málo, aby ublížil někomu, kdo nemá nic společného s jeho problémy. A ten někdo může být klidně jeho nejlepší kamarád anebo dokonce brácha. Věřte mi, sám jsem byl svědkem podobných situací. To je důvod, proč my, vězni, žijeme život pod mikroskopem. Všestranné sledování nás hlídá a chrání zároveň. Člověk, který je pozorován, začíná sám pozorovat lépe své nejbližší okolí. Na začátku vidí záchod, umyvadlo, zrcadlo nalepené na zdi, stolek, pár židlí, hořák na vaření, nádobí, pár skříněk, zamřížované okno, zamřížované dveře a kavalec s matrací pod zadkem. Pak je tu televize, staré časopisy, ještě starší knihy, možná nějaké rádio a tot’ vše! Tohle málo, aby uběhl každý den. Na týden nebo na dva? To bych ještě chápal. Ale na několik let?! Také vím, že prací by se všechen ten čas zabil nejlépe. Všichni to víme. Jenže na práci se čeká zrovna tak, jako na všechno ostatní. Možná ještě více, protože je to jediný prostředek, jak si něco přivydělat, a tudíž chce pracovat každý. Člověku opět nezbývá než dřepět na zadku a čekat, až odněkud zahřmí. Člověk tedy sedí a čeká, přemýšlí a pozoruje sám sebe, až nakonec dokáže rozeznat každý nejmenší pohyb hmyzu, každý nejlehčí záchvěv průvanu. A je-li zároveň pozorován někým, kdo ví přesně, kolikrát byl pozorovaný ten den na záchodě, je také nucen sám sebe kontrolovat, aby neudělal něco špatně, a pozoruje se mnohem pečlivěji, než-li jej sleduje ten druhý v uniformě. A pokud se někdo takhle pozoruje po měsíce či léta, logicky jej napadnou mnohé otázky. V průběhu knihy jsem již uvedl jeden příklad, z kolika zrnek se skládá jediná cihla. Už to víte? Váha cihly děleno váhou jednoho zrnka. No jo, ale jak zjistit váhu zrnka, je-li tím jedním zrnkem zrnko prachu? A tím jsme se dostali k základní jednotce. Nikoliv však k základní matematické jednotce, nýbrž k základní jednotce fyzického lidského vidění. Vidíte z kolika titěrností se skládá svět? A že jich je, co říkáte? Když potom vezmete cihlu a zkusíte ji rozebrat, zjistíte, že to nejde tak snadno. Musíte ji vzít a švihnout s ní o zeď nebo o zem. Cihla se rozletí ve dví nebo na více velkých kusů, na úlomky a na prach. A když pak budete pokračovat v rozbíjení, skončíte u prachu cihlové barvy. Budete tepat železnou palicí, dokud v prachu nebude k rozbití už vůbec nic. Tehdy teprve dosáhnete svého cíle. Podívejte se na celou naši planetu. Jednou tu byl jeden jediný kontinent bez lidí, ale za to patřičně nažhavená příroda. Mladá příroda plná síly a chuti do života. Jak příroda pracovala, zemětřeseními dělila kontinent na kusy, až do dnešní podoby, a tvořila život na nich. Potom se objevil člověk a tehdy započala první, a zároveň největší světová přírodní katastrofa. Člověk je to jediné, co se přírodě totálně vymklo z rukou, protože od té doby, co tu je, ten člověk, nedělá nic jiného, než že tepe železnou palicí pokroku do všeho, co příroda pomalu tvořila po miliardy let. Ne, po milióny, ale po miliardy let! Nezdá se vám, že si člověk systematicky přivlastnil něco, na jehož vzniku nemá ani tu nejmenší zásluhu? Člověku z téhle planety de facto nepatří ani kamínek, a přesto svévolně zničil čtvrtinu planety jen během poslední stovky let. Na jednu stranu by se zdálo, že příroda je už slabá a stará, a že člověka stvořila proto, aby planetu táhl dál a stále kupředu, jenomže člověk nechápe jednu základní věc. Nechápe, že všechno má svůj čas a že nemá smysl urychlovat přirozené přírodní postupy. Tím věčným urychlováním všeho a jeho přirozenou odvěkou netrpělivostí člověk přírodě ubližuje. Naopak, podle mě by se měl člověk dívat, kam jde příroda sama a podporovat ji ve vlastním směru působení a ne jí neustále nutit svůj názor. Člověk je diktátor vůči přírodě, a pak se diví, že někteří lidé
chtějí být diktátory vůči jiným lidem. A přitom „diktování čeho - komu” je jeho vrozená vlastnost, jeden ze základních rysů člověka. Kdyby byl člověk spravedlivý a nebral všechno okolo sebe jako samozřejmost, modlil by se k přírodě, protože to je ta žena, ze které vyšli na svět první hmotní lidé. Bohu můžeme přisuzovat procitnutí smyslů a schopnost myslet, můžeme mu děkovat za schopnost snít a tvořit, ale nemůžeme mu přisuzovat prvenství přírody. Myšlenka hmotu nestvoří, ani nerozbije. To je už dávno vědecky dokázáno. Proto si myslím, že Bůh je záležitostí ryze mentální. Máte pravdu, že spousta mých názorů na svět jsou jasně utopické a nereálné nesmysly. Vím to, a proto mi nezbývá, než se smát přirozené lidské hlouposti a žasnout nad jednoduchými i složitými maličkostmi, ze kterých se skládá svět. Skutečná velikost malých věcí mi přijde někdy až absurdní. Tedy, dostali jsme se k momentu, kdy si vězeň dokáže uvědomit přítomnost maličkostí na tomto světě. Zajímalo by mě, kolik lidí je schopno zaregistrovat původní jednoduchost života ukrývající se za clonou současného stupně vývoje všeho a úrovně našeho každodenního života, která mnohdy komplikuje náš život více, než by bývalo bylo nutné. Život si komplikujeme sami tím, že vlastně už nevíme, kam se dřív podívat a co si koupit dřív. Neustále se obklopujeme nejrůznějšími vymoženostmi, které si nemůžeme dovolit, a tím si vytváříme jakousi obdobu víry a naděje, že jednou si možná budeme moci pořídit to či ono. Člověk se motivuje k tomu, aby začal šetřit, a nakonec si stejně koupí něco úplně jiného, než původně zamýšlel. Nabídka je jako jícen propasti plné vakua. Člověk do ní přepadne, letí pomaličku dolů, až nakonec přistane na dně celý zoufalý a se slzami v očích, protože už dávno neví, co že si to původně chtěl vlastně koupit. Chudinka človíček. Když jsem se zhruba před rokem probudil z tohoto životního kolotoče plného nejrůznějších snů, můj svět se o mnoho zvětšil. Konečně jsem uviděl opravdový život a celá planeta v mých očích znovu vyrostla do původní velikosti. Tohle životní poznání bylo a je MOC příjemné a pomohlo mi přijmout skutečnost, že tady musím zůstat zavřený, a zároveň znovu nahodilo můj motor do chodu. A tak jsem opět začal žít, protože se mi před očima objevila naděje na lepší budoucnost. Vím dobře, že bych býval nenašel sám sebe, kdybych si neprošel svojí životní zkušeností. Věřím, že se mi podařilo objevit pravé hodnoty, abych mohl pokračovat v žití pod mým osobním mikroskopem, který mi umožní sebepozorování a sebekontrolu, abych se už nikdy nedostal do tohoto prostředí. Tak to vidíte, vážení a milí. K tomu, abych vám popsal vězení a základní pocity člověka v něm, by bývalo stačilo napsat tuto poslední kapitolu a vydat ji v některých novinách. Jenže to by nic nevyřešilo. Bylo by to jako jedním uchem dovnitř a druhým ven. Takové prsknutí do oceánu. To platí jak pro mě, tak pro všechny ostatní. Chcete-li ale dát každý sám sobě opravdu cenný dar, kontrolujte se a pečujte o vlastní osud, protože ani jedna vteřina strávená ve vězení za nějakou stupidní chybu určitě nestojí. Stejně intenzivně se dá přeci přemýšlet i na svobodě, tak si toho važte. „To je ale vůl, co?“ řekl jsem, jen se za námi zavřela mříž. „To je jeden z těch, co jim nefunguje mozek! A navíc si myslím, že je nasranej, že musí sloužit v neděli,“ odtušil Piero. „Tak či tak, je to pěknej kus kripla!“ bručel jsem. „Hele, ty teď spíš přemejšlej, co řekneš, až přijde velitel nebo až tě k němu zavolají.“ „Co řeknu? Pravdu! Čistou pravdu, že ten mameluk do mě strčil zezadu a že jsem se instinktivně otočil a strčil do něj taky. Reagoval jsem v instinktu, nic víc. A ideální by bylo, kdybys moje slova potvrdil i ty. Můžu tě nechat zavolat k veliteli, až se to semele?“ „Jo, můžeš se mnou počítat!“ řekl Piero a vyškrábal se na palandu. „Díky!“ odvětil jsem a povzdychl si sám pro sebe: „Jak tohle asi dopadne?“
„Hej ty, pojď sem!“ ozvalo se od mříže. Stál tam policajt, se kterým jsme občas v knihovně vyměnili pár slov. Byl to jeden z těch, co ten mozek zapojit uměli. „Co se stalo tam na chodbě s mým kolegou? A chci slyšet pravdu!“ práskl po mně hlasem a zůstal mi hledět zpříma do očí. Opětoval jsem jeho přímý pohled do očí a s vážnou tváří mu vyložil v pěti větách, co se přihodilo. „A mám na to svědky včetně kolegy Fariny!“ ukázal jsem palcem za sebe. “To už by mohlo stačit na slušnou žalobu, ne? Anebo chcete, abych šel na marodku, aby to měl i s ublížením na zdraví?“ práskl jsem po něm hlasem pro změnu já. Chvilku se zamyslel, až přišel na to, že se svědky na mě nemůžou. Pochopil, že za mnou stojí celé vězení připravené svědčit. „Velitel tu není, ale až přijde, bude tě chtít potrestat!“ zkusil to znovu a čekal, jak zareaguji. „To může, ale v tom případě se může taky spolehnout, že mu udělám reklamu u novinářů, protože to by bylo zneužití pravomoci ve službě a to je trestný čin, za který se chodí do basy!“ usadil jsem ho odměřeně. Zamyšleně protáhl obličej a povzdychl si: „Jak z toho ven, člověče?! Valerio, ty jsi nám teď nadělal spoustu problémů!“ „Ne, nadělal vám je ten vocas, kterej do mě bezdůvodně strčil! To jste si fakt mysleli, že se nebudu bránit?“ Zůstal na mě čumět jako blbec, protože věděl, že mám pravdu, a nevěděl, co na to říct. „Heleďte, udělejme dohodu, že se nic nestalo,“ poradil jsem mu. „Přeci tu pro dva strkance nepovedeme válku, ne? Jestli mě chcete strčit na izolaci a zbít mě za to, že jsem jednal v instinktu, dobrá - poslužte si, ale připravte se na to, že se budu bránit a že to bude bolet. Za každou jednu, co dostanu, jich dám deset a vy všichni víte, že jsem dostatečnej cvok na to, abych to udělal! Přeci se tu nepozabíjíme pro jednoho čuráckýho zkurvysyna s vymletým mozkem, ne?“ zachrčel jsem rozzuřeně. „Počkej chvíli!“ řekl a odběhl na druhý konec chodby, odkud se ozývalo několik rozčilených hlasů. Otočil jsem se k Pierovi, který zatím seděl na palandě jako zkamenělý. „Ať se stane, co se stane, ty se nehýbej a ani necekni, jasný? Je to pro tvoje dobro!“ řekl jsem mu a rychle se přezul. Vzal jsem si sportovní boty, abych se mohl lépe hýbat, kdybych se náhodou musel bránit. V těchhle situacích jeden nikdy neví. „Hej ty, pojď sem!“ policajt se vrátil a rukou mi ukazoval, abych se přiblížil k mříži. „Už jste se nějak dohodli?“ „Jo, kolega přiznal první ránu s tím, že mu ujely nervy, a chce celou záležitost uzavřít. Co ty na to?“ „Mně to vyhovuje!“ odvětil jsem zvolna po pěti vteřinách přemýšlení. „Mně to vyhovuje pokaždý, když se to obejde bez násilí a bez zbytečných opatření! Já udělám všechno proto, aby se už nic takovýho nestalo a chci, aby se druhá strana zachovala stejně. Co vy na to?“ „Myslím, že tenhle názor je přijatelný i pro nás,“ mrkl na mě a chystal se odejít. „Dozorce!“ zavolal jsem za ním. Otočil se a vrátil se k mříži: „Co ještě?“ „Díky moc!“ Usmál se: „Není zač, my víme, že ty bys ho sám od sebe nenapadl. A taky víme, že je to pěknej vocas, co sere všechny okolo a pokud vím, sere i svoji vlastní rodinu. Přeju příjemnej den!“ otočil se a odešel. Sáhl jsem rukou ven, přivřel vnější dveře a otočil se zpět do cely. „Tak a to by bylo!“ zhluboka jsem si odfoukl. Přešel jsem ke stolu, posadil se a beze slova se zakoukal do protějšího kouta. „Dáš si kafe?“ zeptal se Piero a seskočil z palandy. „Rád! Malý a slabý si dám opravdu rád,“ odvětil jsem polohlasem. Až teď ze mě pomalu opadávalo napětí předchozích dvaceti minut. Opadlo na padesát procent a tam se šipka zastavila. To proto, že žiji v neustálém napětí a v neustálém očekávání čehokoliv odkudkoliv. Už několik let nevím, co je to
klidný spánek. Spím napůl s jedním okem stále otevřeným a připravený reagovat na pohyby v nejbližším okolí. „Tady to máš,“ postavil přede mě kelímek a posadil se na druhou stoličku. „Jsi v pořádku?“ „Já? No jasně!“ protáhl jsem si paže. „Vole, musím ti říct, že jsi pěkně zabodoval!“ „A u koho, prosím tebe?“ „Určitě u mě a myslím, že u všech ostatních taky,“ odvětil. „Díky za podporu, ale s tím bodováním bych to až zas tak nepřeháněl. Přeci jim nedám svoji kůži zadarmo, ne? Pokud ji chtěj, tak ať si ji vybojujou, mrchy mizerný!“ znovu jsem zachrčel a adrenalin vyhoupl ukazatel napětí zpět na sto procent. „Tak se uklidni, vždyť už je po všem,“ plácl mě po rameni. „Ne, kámo! Po všem bude až za týden nebo za dva, až usoudím já, že se všechno uklidnilo,“ odvětil jsem suše. „Sorry, ale v těchhle situacích nevěřím nikomu ani úsměv!“ přezul jsem se do pantoflí a došel si na záchod. Ulevil jsem si znovu od padesáti procent napětí a vyšel ven. „Dobrý, já jdu psát!“ zvedl se Piero od stolu, vyndal ze skříňky desky s dopisními papíry a vyhoupl se zpět na palandu. „A já se jdu pro změnu na chvíli natáhnout,“ odvětil jsem, zatímco jsem si myl ruce. „Chceš, abych přeladil na něco speciálního nebo můžu nechat muziku?“ zeptal jsem se. „Dej tam, co chceš, mně je to úplně jedno,“ odvětil a zavrtal se mezi řádky dopisů rozložených okolo sebe. „O.k.!“ řekl jsem více méně pro sebe a přecvakl televizi na hudební kanál. Zrovna tam byla hitparáda. Tak jsem trochu ztišil hlasitost, uložil se na postel a poslouchal a poslouchal, až jsem se zaposlouchal, že jsem nic neslyšel. Až teď ze mě na chvíli opadlo dalších pětadvacet procent napětí. Říká se, že spánek léčí a je to pravda. Uvolní tělo a vypustí z něj nahromaděný stres. Spánek je faktor, který udržuje moji psychickou rovnováhu. Probudila mě vůně jídla. Piero se motal okolo hořáku a připravoval něco k večeři. „Co to bude, až to bude?“ zeptal jsem se a zívl, až se mi otevřela hlava. „To je dost, že ses probral sám. Už jsem do tebe chtěl strčit, spáči!“ pustil se do mě. „No jo, prosíme tebe, ty toho naděláš,“ řekl jsem mezi dalším zívnutím, otočil se na bok a dělal, jakože jdu zase spát. „Ani to nezkoušej!“ zavětřil Piero. „Koukej se přestěhovat ke stolu, ať ti ten osmaženej květák mezitím nezvadne!“ přikázal a začal servírovat. Vstal jsem z postele a šel si opláchnout obličej. „Jak dlouho jsem spal?“ zeptal jsem se a sáhl po ručníku. „Asi tři hodiny. Musel jsi bejt pěkně unavenej, co?“ „Spíš vynervovanej po tom výstupu ...“ zabručel jsem. „A už jsi trochu klidnější? Pomohl ti ten spánek?“ „Ale jo. Řekl bych, že jo,“ přisvědčil jsem. V tu chvíli jsem uslyšel zaškrundat žaludek, že to otřáslo celou místností. Piero to uslyšel taky a vytřeštil na mě zrak. „Co si to tam chováš za zvíře?“ „Tasemnici jako hada!“ zasmál jsem se a sáhl po příboru. „Dobrou chuť!“ „Dobrou!“ zamumlal a pustili jsme se do jídla. Ten květák s bramborem se mu tehdy opravdu povedl. Po večeři a obvyklém kolotoči okolo nádobí jsem se znovu naložil na postel, zatímco Piero zůstal sedět u stolu. Koukali jsme na televizní soutěž, když se ke mně najednou otočil. „Hele, teď mně přišlo na mysl, že na tvejch výpisech z účtu není Valerio, ale něco, co se blbě vyslovuje a ještě hůř pamatuje. Jak ty se vlastně jmenuješ?“ „V.,“ odvětil jsem. „A proč ti nikdo neříká tvým jménem?“
„No, protože se to blbě vyslovuje a ještě hůř pamatuje, ne?“ obrátil jsem zrak vzhůru. Rozesmáli jsme se. „A co příjmení, jak se to vyslovuje?“ „Tak to už chceš po mně moc, protože to si už nepamatuju ani já sám!“ a obrátil jsem se na bok směrem ke zdi. „Moje číslo je 57939. To je teď moje příjmení.“ „To jako už se mnou nekomunikuješ?“ rozhořčil se. „Ne, zkouším, jestli je ta zeď hezčí než tvůj ksicht!“ posadil jsem ho na zadek. Uslyšel jsem, jak zalapal po dechu a polkl naprázdno. Otočil jsem se s úšklebkem přes celou tvář a bavil se, jak tam seděl s hubou dokořán a nemohl najít rychlou odpověď na moji narážku. „Tak todle jsem fakt nečekal, dostal jsi mě!“ vyletělo z něj nakonec. „Dáš si čaj s mlíkem?“ pokusil jsem se o smířlivý tón. „To si tedy dám.“ Vstal jsem a postavil vodu na oheň. „Před chvilkou jsem zasmečoval dost hrubě. Sorry, mělo tě to posadit, ale nechtěl jsem tě urazit.“ „Málem se ti to povedlo, blbe!“ „Já vím,“ posadil jsem se na volnou židli u stolu. „Dáme si partičku; máš karty?“ zeptal se najednou. „Mám, ale upozorňuju tě, že jsem to už dýl jak rok nevzal do ruky a že si nic nepamatuju.“ „Hele, ukaž mi, co umíš a co nebudeš umět, to ti natluču do hlavy já. Jasný?“ „No jo!“ vzdal jsem se a sáhl pro balíček žolíkovek. „Vaří se ti voda!“ upozornil mě a začal míchat karty. Zvedl jsem se, v litránku jsem obarvil vodu čajem, dal do toho cukr, popadl dva kelímky a spolu s litránkem jsem je postavil na stůl. „A mlíko?“ zeptal se a nabídl mi pakl ke snímnutí. Sejmul jsem a udělal pět kroků pro krabici s mlékem. Jen jsem se usadil, karty byly rozdané a pustili jsme se do hry. Po dlouhé době, co jsem je nehrál, mi tahle partička žolíků docela sedla a zabili jsme tak celý zbytek nedělního večera. Čaj nám vydržel jen asi prvních půl hodiny, protože jsme se u stolu sešli dva čajoví maniaci. Po dvou hodinách hry a po opětovné prohře jsem bouchl s kartami o stůl. „Jsem mrtvák, jdu spát!“ „Vždyť jsi spal celý odpoledne?“ „To jo, ale zejtra jdu do práce,“ vstal jsem a oprášil si kolena. „Co se oprašuješ, nic tam nemáš?!“ podivil se Piero. „Oprašuju ten debakl, co jsi mi právě uštědřil, maniaku. Jsi opravdu dobrej!“ zakýval jsem hlavou. „Léta praxe,“ utrousil více méně sám pro sebe. „Ty ses tím živil, viď?“ „Chvíli jo,“ zabručel polohlasem. „Udělal jsem si zkoušky, abych mohl pracovat v kasinu.“ „A proč jsi u toho nezůstal?“ „Protože jsem se jednou příšerně ožral a ještě s jedním kamarádem jsme si zahráli, jak říkáš ty, na Jesseho Jamese, kurva!“ ulevil si. „Do prdele, když si představím, že mi nic nechybělo a že nebejt toho zasranýho tahu s kámošema, mohl jsem dneska bejt doma se ženou a s dětma. Když si todle představím, chce se mi pokaždý zvracet vzteky, člověče. Zatracená svinská kurva je tadle basa!“ poslední větu zařval, až se otřásla okenice. „Život je pes!“ utrousil jsem, omyl nádobí a přestěhoval se na postel. „Jak to myslíš, že život je pes?“ nechápal, protože tohle úsloví se v Itálii nepoužívá. „Život je pes, protože když mu nastavíš čelo, olízne ti nos, ale jakmile se k němu otočíš zády, hryzne tě do prdele!“ Rozesmál se. „Tak todle si musím někam napsat, protože by byla věčná škoda to zapomenout,“ smál se dál a sáhl pro notes do desek.
„A proč nás život pokaždý hryzne do tý prdele?“ zamyslel se nahlas. „To asi, abysme k němu byli pořád otočení čelem a nechali osudu volnej průběh. Abysme z toho života taky něco měli, když už nám bylo přáno ho žít.“ „To je docela rozumný vysvětlení. Na to jsi přišel sám?“ „To mě právě napadlo,“ přisvědčil jsem. „To víš, sem tam mi to myslí taky po normálních cestách. A ne jen po kravinách.“ „Kdepak, to ti ten mozek právě z tý normální cesty nešťastnou náhodou odbočil!“ zasmečoval. Usmál jsem se. „1:1, a teď už jdu opravdu spát. Cejtím se unavenej,“ začal jsem zívat. Vstal jsem a pustil se do večerní očisty. Pak jsem se převlékl a hupl pod deku. „Tak jo, já to zabalím taky,“ řekl Piero a podíval se na hodinky. „Máme po desátý a to je nejvyšší čas i pro mě.“ Udělal šest kroků a zhasl světlo. Pak ještě chvilku šustil oblečením, jak se převlékal a předtím než vylezl na palandu do mě šťouchl: „Chceš nechat zapnutou televizi nebo ji mám zatnout tipec?“ „Klidně ji vypni,“ zamumlal jsem už v polospánku. „Tak jo, dobrou noc, knihomole!“ „Dobrou a ať se ti o těch účtech i zdá!“ vrátil jsem mu stejnou mincí a ten den jsme se oba naposledy rozesmáli. Potom došel k televizi, vypnul ji a vylezl na palandu. V místnosti se rozhostilo nádherné ticho, které nás uklimbalo během několika málo minut. Přesně jako teď. Piero spí, já píšu tahle poslední slova a klimbám u toho. Je tu božské ticho. Také půjdu spát, protože toho mám plný kecky. Bodejď bych toho neměl dost po dvou letech práce. Je to tak. Téhle knize jsem věnoval část života od 17.11.2000 až do března 2003 (korektury před vydáním 2005). Co závěrem? Nechtějte po mně nic moudrého. Nemám rád dlouhá loučení. Jdu spát, abych se nechal uvrhnout do dalšího snu, který mě zavede do dalšího pondělku, naprosto totožného s kterýmkoliv jiným všedním dnem. Všechno v životě má svůj konec. I dnešní den. Všimli jste si, jak relativní pojem je slovo „dnes”? Kterýkoliv den se probudíte, stále je dnes. Kterýkoliv den jsem se vrátil k pokračování ve psaní, pokaždé bylo dnes. Raději jdu na všechno zapomenout. Alespoň pár hodin volné fantazie. Dobrou noc. HURÁ VEN! Teď přišel správný okamžik i k tomu, abych vám popsal svoje první pocity ze svobody, když jsem ji ucítil a uviděl po třech letech vězení, v říjnu 2001. Udělal jsem krok ze dveří, pár minut jsem se jen rozhlížel a zhluboka dýchal čerstvý vzduch, naprosto odlišný od toho, který byl tam uvnitř. Moje plíce si připadaly jako na výročním plese po té zaprášené a zakouřené diskotéce ve vězení. Vychutnával jsem si každičký kousek volného prostoru okolo sebe. Nádherné, až neskutečné pocity. Lidé se ke mně chovali příjemně. Bylo to nezvyklé po té šílené době v nepřátelském prostředí tlustých zdí a strohých hlasů bez úsměvů. S Antoniem jsme šli pomalu městem a nikam nespěchali. I kdyby nakrásně chtěl, zabrzdil bych ho. Stačilo mi vidět všechny ty lidi okolo, jak s telefony u hlavy pobíhali po ulicích neskutečným tempem každý za svým momentálním cílem. Bylo mi jich upřímně líto, že si neumí vychutnat ten volný prostor všude okolo a že se sami vědomě připravují o tak báječný a neskutečný pocit. Došli jsme až do Antoniovy církevní rezidence a vpluli dovnitř. Z celkových tří hodin vycházky jsem tam strávil dvě hodiny a z toho hodinu protelefonoval. Pohovořil jsem si s rodinou a s pár přáteli. Všichni byli vyvedení z míry, když uslyšeli můj hlas. Nikdo z nich nic nevěděl dopředu, a tak se mi
povedlo všem připravit nádherné překvapení. Všichni jsme byli pěkně vyvedení z míry. Po ukončení hovorů jsem ještě hodnou chvíli seděl jen tak naprázdno a nebyl schopen jediného slova. Po chvíli mě probral Antonio, protože už se blížil čas, abychom se vydali nazpět. Předtím, než mě odvedl zpět do věznice, jsme se prošli po historickém centru Trenta, a protože toho Antonio věděl dost, měl jsem tuhle obchůzku i s velmi odborným výkladem historických objektů a událostí. Potom se hodina naplnila a brána pekel se za mnou znovu zaklapla. Ach, ta svoboda! Ta zatrápená a tak krásná věc, která není vidět, a přitom je všude okolo, které je všude dost pro všechny, a přesto se každému zdá, že jí má nedostatek. Jakoby to nezáleželo na správné organizaci volného času každého z nás. Kdo si správně zorganizuje život, nikam nespěchá a cítí se svobodný uvnitř. A má-li k tomu volný prostor okolo, jeho vnitřní pocit nemá chybu. Je to tak, poznal jsem to sám na sobě. Co se dál se mnou dělo? Plejáda dalších dnes... Dnes si svobodu vychutnávám plnými doušky, protože jsem se dostal na náhradní formu trestu. Spím ve věznici a chodím pracovat do jedné truhlárny, kde si srovnávám myšlenky, co budu dělat, až nebudu mít svázané ruce a nohy italským trestním systémem. Dnes i já nosím v kapse zapnutý mobil a jsem dostupný každému z mého nejužšího okolí a brázdím Trento v přeplněných linkách hromadné dopravy. Už se mi to krátí. Nebude to dlouho trvat a podívám se domů, protože jsem už začal odpočítávat měsíce posledního roku. A pak, „Hurá ven!“ A můj opeřený zpravodaj? Na něj nesmím zapomenout, protože ten je v mém životě přímo nepostradatelný. Dnes mohu směle říci, že cesty mého poštovního i telefonického krkavečka „byly“ nevyzpytatelné, protože nyní už budou vždy směřovat pouze na místa velmi určitá. Nechám jej létat jen tam, kde jej přivítají rádi a s úsměvem. A všichni ostatní? Ať si trhnou nohou anebo ať si koupí knihu. Tak a vy jste zpátky na ulici. Udělal jsem s vámi přesně to, co vězení udělalo se mnou. Vtáhl jsem vás k sobě a uvěznil vás ve své mysli. Pomuchlal a osprchoval jsem vás vším, co se dělo ve mně i v nejbližším okolí, a nyní vás vyplivnu zpět na ulici do vaší každodenní skutečnosti. Přeji vám příjemné probuzení. Snad jste si odnesli něco pozitivního z mého ponaučení, které mi dala má vynucená několikaroční dovolená. A také pevně věřím, že jste správně pochopili všechny mé myšlenky. Chci, abyste věděli, že ačkoliv jsem někdy psal dost ironicky a sarkasticky, všechno bylo myšleno v čistě přátelském a pozitivním duchu. Člověk je jenom člověk, a protože já jsem také jenom člověk, nemohu se zlobit a nadávat jiným lidem za jejich chyby. Vždyť ani já nejsem bez chyby. Jinak bych se býval nebyl dostal do vězení. Víte, co vás čeká, až knihu zaklapnete? Další dnes. Až se budete procházet vaším všedním dneškem a pozorovat lidské zoo okolo plné skotu, drůbeže, hadů, ryb, ptactva, šelem a jiných živočichů, jednou určitě uvidíte také moji klec. Poznáte ji podle cedulky: „Prosí se nedráždit dřímajícího žraloka!” A co teď, když už nemám co dodat? Vyčistím si brejle, nasadím úsměv a vrhnu se do života a do psaní o něm. Snad jste si nemysleli, že tím můj výsměch světu končí? Vždyť víte, že se šklebím k smrti rád. Ahoj příště! :-) Od 03.01.2003 jsem konečně doma.
